Current File : /www/varak.net/specpages.varak.net/k10.kreteni.cz/cz/eosforos/Pohadky/Zlaty_vrch.html
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Božena Němcová">
<meta name="subject" content="klasická pohádka">
<meta name="KeyWords" content="Libor, Čekanka, zahradník, Zlatý vrch, zlatý zámek, zlá čarodějnice">
<meta name="description" content="Zahradník Libor získá krásnou dívku, Čekanku, tak, že jí sebere závoj, pomocí něhož se mění v labuť. %Cekanka získá závoj zpět lstí od jeho matky a uletí domů, do zlatého zámku na Zlatý vrch. Libor ji složitě hledá, a když ji najde, uloží mu její matka – zlá čarodějnice – nesplnitelné úkoly, které musí splnit, aby získal Čekanku zpět. Čekanka mu s plněním úkolů pomáhá. Nakonec jsou však nuceni utéci…">
<title>Zlatý vrch – klasická pohádka</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b9">
<h1>Zlatý vrch</h1>
<h2><i>Božena Němcová</i></h2>
<p class="p1">
Libor byl jediný syn chudé vdovy. Když se vyučil zahradnictví, přišel domů; nemoha tu však zůstat, šel ke královskému zahradníku, prosil ho o práci a také ji hned obdržel. Byl pořádný, velmi slušný chasník, pracovitý dělník, a proto se také každému zalíbil. Již tři léta dělal v královské zahradě za tovaryše, a poněvadž uměl s krejcary hospodařit, brzy sobě několik zlatých zachoval.
<br><br>
Jednoho dne v poledne položí své nářadí a jde si k rybníčku pod vrbové křoví odpočinout. To bylo jeho zamilované místečko. Lehl si na měkký trávník, a přemýšleje, co všecko za uhospodařené peníze nakoupí, hleděl vzhůru k smutným truchlícím vrbám, jichžto skloněné koruny v zamodralé hladině rybníka se zhlížely jako panna v oku miláčkově.
<br><br>
Tu něco nablízce zašumí a za malou chvíli je slyšet lehký šplechtot vody. Tiše rozhrne Libor husté proutí a kouká, co to. Vidí v rybníku tři panny se koupat, dvě byly krásné, ale ta třetí byla překrásná; jakmile na ni Libor pohlédl, začala se mu hlava točit a srdce mu tlouklo, div mu z těla nevylítlo. Panny však neměly ani zdání, že se kdo na ně dívá.
<br><br>
Nějakou chvilku poplavaly, pak vyšly na břeh, ustrojily se do bílých šatů, a hodivše přes hlavy řásné závoje, proměnily se v labutě a ulítly. Dokud se panny strojily, seděla Liboru duše v oku, teprv když se v labutě proměnily, s hlubokým vzdechnutím vyskočil a toužebně za nimi ruce rozpínal, jako by prchající zastavit chtěl. Když nebylo po labutích již ani památky, šel Libor na místo, kde ta svůdná panna stála, klekl na trávník a položil tvář k místu, na němž outlinké šlépěje spatřil. Dlouho by tak byl ležel, kdyby pro něho zahradník nebyl přišel. Co živ tak roztržitě nepracoval jako to půldne; žádného neviděl ani neslyšel a k žádnému slova nepromluvil.
<br><br>
Přes noc si to Libor všecko rozmyslil a umínil sobě, jestli druhý den panny opět přijdou, že bude chytřejší. S nevýslovnou touhou očekával druhý den. Jak bylo poledne, šel k rybníku a schoval se blíže místa, kde včerejšího dne šaty panen ležely. Netrvalo to dlouho, přiletěly tři labutě, a proměnivše se v panny, začaly se svlékat a bílá roucha uložily blíže Libora. Ta nejkrásnější ale pověsila skvostný závoj zrovna nad jeho hlavu. Když slyšel Libor, že se ve vodě šplouchají, natáhl ruku a vzal závoj s větve dolů; ale listí zašustilo, panny se lekly, skočily na břeh, hodily přes sebe šat a závoje, a již šuměla labutí křídla v povětří. Ale ta nejkrásnější nebyla mezi nimi, ta běhala po břehu a hledala svůj závoj, bez něhož se v labuť proměnit nemohla.
<br><br>
„Což mně ho ptáci zanesli, vítr zavál, anebo mi ho zlý člověk vzal?“
<br><br>
Tak naříkala a plakala nebohá panna.
Tu vystoupí z křoví Libor.
<br><br>
„Pověz mi, mládenče,“ ptala se ho panna a kročila k němu, „neviděl jsi můj bílý závoj? Ztratil se a nevím kam.“
<br><br>
„Ptáci ti ho nezanesli, vítr ti ho nezavál, já si ho na srdci schoval.“
<br><br>
„Ó tedy tě prosím, navrať mi ho, musím za sestrami.“
<br><br>
„Nikoli, panno krásná! Ty závoj nedostaneš a odtud nesmíš. Já tě miluji více než celý svět, než svou matku, než sebe samého, a jestli u mne nezůstaneš, umřu žalem.“
<br><br>
Při těch slovech vzal Libor pannu za ruku a tak toužebně jí do očí hleděl, že jej s patrným zalíbením poslouchala.
<br><br>
„Nežádej si, mládenče, bych u tebe zůstala, bylo by to k tvému neštěstí, neboť matka by pro mne přišla, a po tobě bylo by veta.“
<br><br>
„Nechť přijde! Pro tebe bych se třeba s obry pral, do ohně skočil a cokoliv zlého snášel. Jen zůstaň u mne.“
<br><br>
„Zůstanu tedy. Jak se jmenuješ?“
<br><br>
„Libor — a ty?“
<br><br>
„Čekanka.“
<br><br>
„Pojď, moje drahá Čekanko, dovedu tě k své matce, ona tě bude milovat, jako bys byla její vlastní dcera. Já nejsem sice bohatý, ale pro tebe budu pracovat ve dne v noci, a co budeš chtít, to ti zaopatřím.“
<br><br>
Vzali se za ruce a šli k Liborově matce. Podivila se stařena, když viděla svého syna s tak nádhernou pannou přicházet, ale ještě více užasla, slyšíc, že to je nastávající nevěsta. Laskavě ji přivítala a slzíc mladý párek požehnala.
<br><br>
„Nyní, růžičko má,“ řekl Libor, když se byl s drahou milenkou pokochal, „nyní musím opět do práce. Co ti mám zvečera přinést, aby tě potěšilo?“
<br><br>
„Dost na tom, když sám přijdeš. Jdi jen, můj Libore, a záhy se vrať.“
<br><br>
V předsíni potkal Libor matku; vytáhnuv z náprsí závoj, podal jí ho, pravě: „Ten závoj, matičko, schovej do truhly, a nedávej ho Čekance, třebas by o něj říkala. Chovej ji co jarní poupě, ať nám nezvadne.“
<br><br>
Matka závoj schovala a šla k nevěstě. Nevěděla sice, odkud a čí je, ale přece se neptala, neboť důvěřovala v syna svého, že by si žádnou nevybral, která by úcty hodna nebyla. Když vešla do sednice, sedla vedle Čekanky a začala jí všelicos vypravovat, o svém hospodářství, o dobrých i zlých stránkách svého Liborka.
<br><br>
„Kolikráte jsem mu již říkala,“ dokončila vypravování, „aby se oženil, že mne ale tak záhy uposlechne, toho jsem se nenadála. Já myslila, že si vede naši princeznu, když s tebou přicházel.“
<br><br>
„Jak teprv, kdyby mně byl Libor můj závoj nevzal, to byste byla koukala, matičko. Nevídaná je krása jeho a k tomu šatu sluší až milo. Škoda že ho Libor odnesl, musel by mně ho na okamžení půjčit, abyste mne v něm viděla.“
<br><br>
„On ho neodnesl, ale mně ho svěřil pod ochranu a řekl, abych ti ho nedávala.“
<br><br>
„Já ho nechci. Myslí, bloudek, že po něm bažím? Vždyť vím, že se to nyní pro mne nesluší. Já se chtěla jen vám, matičko, okázat.“
<br><br>
„No počkej, děvče, dojdu pro něj a hodím ho na tebe. Potom ho ale zase schovám, a Libor bude šlaka o tom vědět.“
<br><br>
Stará se obrátila, šla do truhly a závoj přinesla. Dychtivě jí ho Čekanka z ruky vzala, a rozvinuvši ho, se zalíbením se v něm přebírala.
<br><br>
Najednou přistoupí ale k oknu, otevře je, a obrátivši se k matce, praví: „Řekněte, mamičko, Liborovi, chce-li mne za ženu, ať si pro mne přijde na zlatý vrch.“ <br><br>
To dořekla, hodila přes hlavu závoj, a proměnivši se v labuť, oknem ulítla.
<br><br>
Nebohá stařena se tak náramně ulekla, že by se jí byl krve nedořezal. Bála se, co bude Libor říkat, až přijde domů. Večer se schyloval a Libor pospíchal domů. V jedné ruce nesl krásnou kytku, v druhé košík nejchutnějšího ovoce. Tváře mu blažeností jen kvetly a oči hořely. Když ho viděla stará okolo okna zakmitnout, začala se strachem třásti jako osika.
<br><br>
Tu vejde Libor do dveří, a šlehnuv okem po sednici, ptá se: „Kde je Čekanka?“
<br><br>
Matka s pláčem vypravuje, co se přihodilo a co Čekanka řekla. Při každém slovu míjela víc a více barva z kvetoucích lící mládencových, ruce maje složené přes prsa, která mu nesmírná bolest křečovitě svírala, hleděl na místo, kde s milou seděl, jako by mu byly myšlenky spadly. Po dlouhé chvíli teprve si zhluboka oddechl a velké slzy jako těžké krůpěje se mu po tváři hrnuly.
<br><br>
„Matko, svaž mi uzlík, já jdu na zlatý vrch,“ byla jeho první slova po dlouhém mlčení.
<br><br>
„Můj zlatý synu, to mi nedělej, co bez tebe počnu? Zanech holku, která tě tak oklamala.“
<br><br>
„Udělej, matko, jak jsem ti řekl, já bez Čekanky být nemohu, a musím ji najít, kdybych měl svět kolem dokola zchodit.“
<br><br>
Darmo bylo matčino naříkání, Libor si vzal něco peněz, svázaný uzlík, dal matce sbohem a šel hledat zlatý vrch.
<br><br>
„Ale kde ho najdu?“ myslil sám u sebe, jda polem.
<br><br>
Pustil se přímou cestou, kudy ho oči vedly. Dlouho chodil, než přišel do hrozného lesa, z něhož nevěděl kudy kam. Nohy ho bolely, hlad i žízeň jej trápily, a stopy lidské nebylo k spatření.
<br><br>
Tu slyší najednou štěkot psa; i domníval se, že najde lidské obydlí. A to také po nějaké chvíli našel. Chutě vkročil do chaloupky, kde bydlel starý myslivec.
<br><br>
„Prosím vás,“ počal Libor, „popřejte mi krátké pohovění a dejte mi kousek chleba. Zabloudil jsem v lese a dlouho již jsem nepil ani nejedl.“
<br><br>
„Sedni si na lavici; co mám, to ti dám,“ odpověděl starý.
<br><br>
Přinesl pecen chleba, kus zvěřiny a Liborovi to podal. Výslužka od královské tabule nebyla by mu tak chutnala, jako černý chléb s masem.
<br><br>
„Kam jdeš, hochu?“ ptal se po chvíli myslivec.
<br><br>
„Na zlatý vrch,“ odpověděl Libor a hned začal starci upřímně všecko vypravovat, tázaje se, jestli by stařec nevěděl, kde takový vrch stojí.
<br><br>
„Milý hochu, to nevím, ale mohu se zeptat.“
<br><br>
Otevřel dvéře, vzal píšťalku a třikrát zapískal. Tu přiletělo sto vran a všecky křídly okolo hlavy plácaly.
<br><br>
„Povězte mi, vy tulačky, zdali která o zlatém vrchu ví.“
<br><br>
„My nevíme, ale naše přítelkyně, které jsou u tvého bratra, ty budou jistě vědět.“
<br><br>
„Jdi, hochu, k mému bratru. On bydlí sto mil odtud v jednom lese. Řekni, že mu vzkazuju pozdravení, aby ti pověděl, kde je zlatý vrch.“
<br><br>
Libor poděkoval myslivci za pohostinství i za dobrou radu, a rozžehnav se s ním, putoval dále. Než se sto mil ušlape, trvá to hezkou chvíli. Ale všecko má svůj konec; i Libor došel cíle své cesty. Byl to opět les, kde bratr myslivcův bydlel. Po přátelsku Libora přijal, a když pozdravení od bratra mu vyřízené zaslechl, vytáhl ihned píšťalku a zapískl. Tu přiletělo dvě stě vran, které šumíce okolo něho se vznášely.
<br><br>
„Která z vás mně poví, kde je zlatý vrch?“ ptal se jich myslivec.
<br><br>
„O zlatém vrchu žádná z nás neví, ale naše sestry u tvého bratra jistě o něm vědět budou.“
<br><br>
„Slyšel jsi, hochu, co pravily?“ řekl myslivec Liborovi. „Není jiné pomoci, než že musíš ještě dvě stě mil dále k mému bratru zajít a u něho se na zlatý vrch poptat. Dříve si však trochu pohov a jídlem se občerstvi.“
<br><br>
Nato se myslivec obrátil a přinesl hostu chléb, maso a víno. Libor si dobře pochutnal, srdečně starci poděkoval a ubíral se dále. Když člověk s radostí někam chvátá, mžikem cesta ubíhá. Tak se vedlo i našemu poutníku; než se nadál, měl dvě stě mil za sebou a chaloupku, kde třetí bratr bydlel, před sebou.
<br><br>
„Jestli mne i ten beze zprávy odešle, nevím, ke komu se obrátím,“ pomyslil u sebe Libor, vcházeje do chaloupky.
<br><br>
Tak laskavě jako předešlí dva bratři přivítal ho i třetí, a dověděv se, co žádá, ihned svou píšťalkou tři sta vran přivolal.
<br><br>
„Rád bych věděl, kde se nachází zlatý vrch; která z vás o něm ví, rychle mi pověz,“ ptal se myslivec svých poslic.
<br><br>
Tu vystoupila jedna jediná, a ta byla kulhavá. Takto pravila pánu svému:
<br><br>
„Já vím o zlatém vrchu. Tři sta mil odtud stojí uprostřed pěkného údolí a zdaleka se již leskne. Na něm je vystavěn zlatý zámek, a v tom zámku bydlí čarodějnice s třemi dcerami. Je to zlá žena. Jedenkráte jsem si chtěla ten zámek zblízka prohlídnout, ale jak mne baba spatřila, popadla kámen a deset sáhů daleko jím po mně mrštila, až mi nohu přerazila. Od té doby kulhám.“
<br><br>
„Dobře na tě; proč lezeš, kam tě všetečnost láká. Nyní tě tam ale sám pošlu. Doneseš na svých křídlech hosta mého, jehož zde vidíš, až k patě zlatého vrchu. Zůstaň zde, vy ostatní odejděte.“
<br><br> Nelíbilo se to jaksi černoperé poutnici, ale špetnout nesměla, neboť neposlušnost trestal pán velmi přísně. Když snědl Libor, co mu byl myslivec předložil, podal mu ruku, a přeje mu všecko dobré, s vděčností se s ním rozloučil. Šel napřed a vrána za ním. As dvacet kroků za chaloupkou křikla za ním, aby postál, že mu něco poví.
<br><br>
„Utrhni si tři žaludy,“ pravila, „a dobře si je schovej; až poletíme a já zavolám: ,Pusť žalud!‘ tedy to učiň.“
<br><br>
Libor uposlechl její rady, utrhl žaludy a schoval si je. Nato mu poručila, aby na ni sedl, a když to učinil, vznesla se s ním nad temný bor. Jako když oblaka táhnou, míjely před jeho očima lesy, pole, vesnice a města. Najednou byli u konce a nepřehledná, modrozelenavá hladina mořská se pod nimi leskla.
<br><br>
Daleko byli už za břehem, tu volá vrána: „Pusť žalud!“
<br><br>
Libor sáhl po něm do kapsy a pustil ho do moře. Mžikem vyrostl z vody veliký rozsáhlý dub, do jehož košatého vrcholu vrána s Liborem se spustila.
<br><br>
„Zde si odpočinem, moje křídla jsou unavena a dlouho ještě, než konec moře doletíme,“ pravila vrána, sednuvši si vedle Libora.
<br><br>
Po chvilce se ale opět zvedla a chutě šlo to dále. Jak vyletěli, dub zmizel. Než doletělili na konec moře, pustil Libor i druhé dva žaludy do moře, a pokaždé vyrostly z nich duby, na nichž si povětrní cestovníci odpočinuli.
<br><br>
Za mořem byla vysoká hora a na tu horu se vrána spustila.
<br><br>
„Z té hory máš k zlatému vrchu ještě sto mil,“ pravila k Liboru.
„Z nejhoršího jsi vyvázl, a proto se nyní sám postarej, jak tam přijdeš. Já se vrátím k domovu, neboť bych nerada také o druhou nohu přišla.“
<br><br>
To dořekla, a již byla v povětří.
<br><br>
Rozhněván hleděl ještě Libor za podvodnou vránou, tu slyší pod horou nesmírný křik. Škrábe se se skály dolů, aby viděl, co se děje; ale jak velice se podivil, vida u paty na palouku dva tyranské obry se prát.
<br><br>
Ti ho ale hned zpozorovali, a na minutu pranice zanechavše, křičeli na něho: „Jak se můžeš opovážit, ty červíčku zemský, vkročiti do našeho království?“
<br><br>
„Já přišel přes daleké moře, a odpočívaje na této hoře, slyšel jsem náramný křik; nevěda, co by to bylo, ani že bych sem vkročit nesměl, sešel jsem dolů.“
<br><br>
„Je-li tomu tak, budiž ti odpuštěno. Nyní jdi však odtud, bychom naši hádku rozhodnout mohli.“
<br><br>
„Ale smím-li se vás tázati, oč se tu jedná? Já již ledacos ve světe slyšel, snad že bych vám dobrou radou posloužit mohl.“
<br><br>
„Jen jdi svou cestou, co bys ty nám poradil, to my dávno víme,“ odsekl jeden z nich.
<br><br>
„Nechoď,“ poroučel druhý, „já ti hádku povím a rád se podívám, co nám poradíš.
<br><br>
Pohleď, zde leží sedlo, které jsme my oba bratři od našeho otce zdědili. Ono má tu vlastnost, že kdo na ně sedne a řekne: ,Tam a tam chci být!‘ v tu chvíli se tam octne. Což divu, že ho chceme teď oba dva; nemohouce se nijak srovnat po dobrém, umínili jsme sobě, který kterého přepere, ten že sedlo obdrží.“
<br><br>
„Já vás brzičko srovnám, jen se mi nechte na to sedlo podívat,“ pravil Libor a přistoupil blíže k osudnému předmětu.
<br><br> Obrové koukali, co bude dělat, on si však najednou sedlo obkročil a řekl: „Chci být na zlatém vrchu!“
<br><br>
A již ho nebylo vidět, a obrů soud byl ukončen.
<br><br>
Jedním okamžikem octnul se Libor na zlatém vrchu u brány zlatého zámku. Skuliv sedlo s vrchu dolů, zabušil na bránu. Tu se otevřela závora, a škaredá baba vyšla, tážíc se Libora, co žádá.
<br><br>
„Hledám zde svou milou, jížto říkají Čekanka. Je-li zde a jste-li vy paní toho zámku, tedy mne k ní doveďte.“
<br><br>
„Oho, mladý muži, ne tak zhurta! Já jsem paní toho zámku a Čekanka moje dcera. Nemysli však, že ji tak zlehka dostaneš.“
<br><br>
„A co mám tedy dělat, abych si ji zasloužil?“
<br><br>
„Musíš tři věci vykonat. Dovedeš-li je, bude Čekanka tvoje, jestli ne, budeš syn smrti.“
<br><br>
„Cokoliv veleti budete, všecko vyplním.“
<br><br>
„Pojď tedy za mnou,“ pravila škaredá čarodějka a vedla Libora po mramorovém dvoře do krásných pokojů.
<br><br>
V jednom mu poručila, aby počkal, a odešla. Za malou chvíli otevřely se dvéře, a Čekanka stála na prahu.
<br><br>
Jedním skokem byl Libor u ní a k srdci ji přivinul. „Ach, jak jsem po tobě toužil, děvče moje. Proč jsi nezůstala u mne, proč jsi mi tak velký zármutek připravila? Kdož ví nyní, zdali tebe od tvé matky dostanu?“
<br><br>
„Kdybych byla u tebe zůstala, byl bys ještě větší zlé podstoupit musel. Nedělej si z toho nic a důvěřuj ve mne, jako já v tebe důvěřovala; všecko se šťastně skončí.“
<br><br>
Tak potěšila Čekanka svého věrného milence a odešla. Noc se schylovala, Libor dostal dobrou večeři, a potom, ulehnuv do hebkých podušek, tvrdé usnul.
<br><br>
Ráno, sotva byl ustrojen, přišla k němu stará čarodějnice, přinesla mu snídani a řekla: „Chceš-li Čekanku dostat, pojď chutě za mnou, uložím ti první práci.“
<br><br>
To si nedal Libor dvakrát poroučet a šel rychle za babou na dvůr. Ta mu dala dřevěnou pilu, sekeru a palici a vedla ho nedaleko zámku, kde stál velký borový les.
<br><br>
„Na tomto místě,“ pravila, „chci mít do večera sto sáhů dříví. Nebudeš-li hotov, musíš umřít.“
<br><br>
Liboru bylo více do pláče než do práce. Co si měl s dřevěným nářadím počít? Vzal sekeru, uhodil o kmen, a v ruce mu zůstalo kus topůrka; s pilou se též tak dálo. Udeřiv vším o zem, lehl na mech a poslouchal zpěv ptactva, obíraje se v duchu se svou Čekankou. Kolikráte si vzpomněl, že mu smrt hrozí, vždy přece důvěřoval slovům milenčiným, která mu slíbila, že ho neopustí. Přišlo poledne a Čekanka přinesla oběd.
<br><br>
„Hleďme, jáť myslila, že budeš mít plné ruce díla, a ty si hovíš.“
<br><br>
„Kterak mám dělat, když se mi pila i sekera roztříštily? Jiné pomoci nebude, než že musím smrt podstoupit.“
<br><br>
„O tom ani nemluv; což jsi již zapomněl, co jsem řekla? Sedni a jez, já budu sama dělat.“
<br><br>
To dořekla a několik kroků popošla, otočila třikráte prstenem, jenž se jí na podlouhlém prstu skvěl, a pravila: „Zde na tomto místě chci mít sto sáhů dříví!“
<br><br>
Tu chvíli bylo slyšet po lese kácení, sekání, řezání, a než se Libor naobědval, bylo sto sáhů dříví narovnáno.
<br><br> Podivil se Libor veliké moci své milenky, a od té chvíle nebál se ničeho. Porozprávěli spolu a Čekanka, zakázavši Liborovi, aby matce o tom říkal, odešla domů. Večer baba přišla a zlostí strnula, vidouc, že vše, co poručila, hotovo jest. I vedla Libora domů a sama do jeho pokoje večeři mu přinesla. Druhý den ráno dostal Libor dvě kovaná vědra a musel opět babu následovat.
<br><br>
Přišli k velkému rybníku a baba pravila: „Tu vodu z rybníka přeleješ na ten kopec, sice tě zabiju.“
<br><br>
Libor sedl na zem a očekával poledne. Nač by se byl s přelíváním vody na kopec hmoždil, když by zbytečná byla jeho práce. V poledne přišla opět Čekanka s obědem.
<br><br>
„Jak vidím, mnoho jsi nepracoval,“ pravila.
<br><br>
„Čekal jsem na tvou pomoc, což by moje práce platila?“
<br><br>
Tu Čekanka otočila prstenem, řkouc: „Chci, aby se voda z toho rybníku na onen vrch přelila, a tam až k západu slunce zůstala.“
<br><br>
V tom okamžení se z rybníku voda ztratila, a kopec byl od vrchu až dolů potopen. Vroucím políbením děkoval Libor své milence, a ona pospíšila domů. K večeru, když baba na kopci vodu spatřila, zaskřípala zuby, že se jí opět záměr nepodařil. Doma se Libor pokojně navečeřel a ulehl na lože.
<br><br>
Když ráno vstal, musel opět s babou na zelenou louku. Když přišli doprostřed, vzala baba píšťalku a zapískla, tu se přihnalo tři sta zajíců, kteří jako kobylky po louce skákali.
<br><br>
„Ty zajíce budeš do večera na této louce pásti, ztratí-li se jen jediný, zabiju tě.“
<br><br>
Ale sotvaže se obrátila, nebylo po zajících na louce ani památky.
<br><br>
„Blázen by se za těmi ušáky honil, Čekanka mně je svolá,“ pravil Libor.
<br><br>
A to se také stalo, neboť jak Čekanka přišla, zatočila prstenem, poručila, aby se zajíci na louku vrátili a tam až do večera zůstali. V okamžení jich bylo plná louka a ani jediný nescházel. Baba vztekem hořela, vidouc večer zajíce na louce a Libora u nich sedět, jako by neuměl do pěti počítat.
<br><br>
„Teď je ale Čekanka moje?“ ptal se Libor, když přišli do zámku.
<br><br>
„Zítra si ji můžeš vzít,“ odpověděla rozsápaná čarodějnice.
<br><br>
Když bylo po celém zámku ticho, začalo to na okénko Liborovo: „Vrku, vrku, vrku!“
<br><br>
Libor skočí z postele, jde k oknu a vidí roztomilou holubičku.
<br><br>
„Hle, hle, copak ty zde hledáš?“
<br><br>
„A což bych hledala než tebe, vždyť jsem tvoje Čekanka,“ odpoví holubička, sedne mu na rameno, zobáčkem do snědých lící ho klobajíc.
<br><br>
„Přináším ti radu, co zítra dělat máš. Matka tě odvede do síně, kde bude tři sta panen stejných tváří, stejného šatu, abys sobě z těch tří set mne vybral. Chceš-li mě poznat, dej dobrý pozor na oči; která na tebe pravým okem mrkne, tu vezmi, to budu já.“
<br><br>
„Děkuji ti, rozmilá holubinko, ač bych tě i bez mrknutí mezi tisíci byl poznal.“
<br><br>
„Však tomu nevěř, zítra se přesvědčíš.“
<br><br>
Holubinka odletěla, a Libor očekával nepokojně ranní červánky. Jakmile se nasnídal, přišla baba pro něho a vedla ho do velké síně. Tu byla taková skvostnost a krása, že Liborovi oči přecházely. Na zlatém stropě svítil měsíc a tisíce hvězd ze samých diamantů, kolem dokola visela na zdích sáhodlouhá zrcadla a pod nimi stály pohovky, potažené červeným aksamitem se stříbrnými květy; podlaha byla ze zlatých a stříbrných tabulek složena.
<br><br>
Což byl ale blesk všech těchto hvězd, jež se na zlatém stropu třpytily, proti bleskům očí, které z milostných tváří tří set panen na Libora se jiskřily. Stříbrotkaná roucha po síni šuměla, a jako bílé labutě okolo Libora jen plynouce, každá mu mžitkem do očí ohleděla. V duchu děkoval Libor Čekance za dobrou radu, neboť by byl věru nevěděl, kterou vyvolit, kdyby nebyla poslední pravým očkem šelmovsky mrkla.
<br><br>
„Tato je moje,“ řekl, chytiv Čekanku za kulaté rámě.
<br><br>
„Tedy si ji nech; ale dříve ze zámku odejít nesmíš, až zítra ráno,“ řekla čarodějnice.
<br><br>
Libor byl ke všemu povolný, jen když měl, co si žádal. Když přišel s milenkou do svého pokoje, ptal se jí, zdali má tolik sester.
<br><br>
A ona jemu odpověděla: „Nemám já sestry, jen dvě; ty ostatní byly povětrnice, od mé matky přičarované, které by tě byly tu chvíli roztrhaly, kdybys jednu z nich byl vyvolil.“
<br><br>
„Kolikráte jsi mne již smrti zbavila, panno krásná!“ zvolal Libor a políbil to bělounké čelo. „Ale tvá matka musí být živý drak.“
<br><br>
„Ba ovšemže je, a já se posud bojím, aby se ti ěco zlého nestalo, a proto zůstanu pořád u tebe.“
<br><br>
Půl dne nešla od něho, až teprv navečer odebrala se do své komnaty, řkouc: „Zaslechnu-li něco podvodného, přijdu pro tebe a oba prchneme.“
<br><br>
Láska a strach nedaly Liboru usnouti. O půlnoci ťuká někdo zlehoučka na okénko. Libor byl jedním skokem vzhůru a okno otevřel.
<br><br>
Vletí do pokoje bílá labuť, a proměnivši se v Čekanku, praví: „Honem, Libore, vezmi mne kolem pasu, dej hlavu k mojí, přikryjem se závojem, abychom mohli oba odtud uletět, neboť tě chce zítra matka usmrtit.“
<br><br>
Libor si to nedal dvakrát poroučet, vzal Čekanku okolo útlého těla, sklonil hlavu k její, ona přehodila závoj přes obě hlavy, a již letěly labutě oknem dolů pod zlatý vrch, kde ležely dvoje boty a skřínka.
<br><br>
Tam se labutě opět proměnily a Čekanka řekla k svému milému: „Jedny boty obuješ ty, druhé já; jsou to dvanáctimílové, jež jsem matce vzala. V té skříni mám klenoty, dej na ně dobrý pozor.“
<br><br>
Boty na nohou, vzali se za ruce a začali si vykračovat; jak udělali krok, byli dvanáct mil a tedy jim cesta ubývala, jak by pálil. Než baba slyšela přece nějaký šustot, vstala, šla do Čekančiny komnaty, a tam nikoho nenašla. Ulekla se a běžela k Liborovi, i bylo též, jak by vypláchl. Zlostí celá bez sebe běží pro dvanáctimílové boty, ale i ty byly pryč. Rozvzteklená popadne čtyřiadvacetimílové a pustí se za uprchlými.
<br><br>
„Ohlídni se, Libore, zdali za námi někdo nejde,“ pravila Čekanka, když slunce vycházelo.
<br><br>
„V dáli vidím něco černého.“
<br><br>
„To je moje matka; hoď skříň na zem, šlápni na ni a ke mně se přitul.“
<br><br>
Na ta slova otočila Čekanka prstenem řkouc: „Milý ať je keřem, já na něm růží.“
<br><br>
V malé chvíli hnala se touž cestou zlá baba jako divý lev, ale keře, na němž jediné poupě rozkvétalo, si nepovšimla. Sotva sešla s očí, proměnili se milenci v předešlé postavy a utíkali dále. Baba však, seznavši, že jde nepravou cestou, obrátila se a přišla jim opět na stopu.
<br><br>
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptala se Čekanka v temném lese.
<br><br>
„Nevidím nic, ale zdaleka slyším šust.“
<br><br>
„To je moje matka; stoupni na skříň!“
<br><br>
Otočila opět třikrát prstenem pravíc: „Můj milý ať je kostelíčkem, já kazatelnou!“
<br><br>
Zase přeběhla baba v samém vzteku, kostela ani kazatelny si nevšimnuvši. Milenci byli rádi a spěchali dále. Opět čenichala dračice, že nejde dobře, a vrátila se nazpět.
<br><br>
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptá se Čekanka na velkém palouku.
<br><br>
„Vidím něco černého.“
<br><br>
„To je matka, stoupni na skříň.“
<br><br>
Zase otočila třikrát prstenem řkouc: „Můj milý ať je rybníkem, já na něm labutí.“
<br><br>
To se hned stalo, ale baba to přece zdáli pozorovala. Když přišla k rybníku, proměnila se ve vola a začala vodu z rybníka lokat. Již plavala ubohá labuť skoro na suchu a každou minutu myslela, že ji stará spolkne; tu se najednou nabobtěný vůl rozpukl a voda sběhla do rybníka.
<br><br>
Radostí zatřepá labutěnka křídly, a oba se opět stanou Liborem a Čekankou.
<br><br>
Aby se nemuseli na ošklivou mrtvolu nepřirozené matky dívat, odešli dále, a nemajíce čeho k obávání, hodinku odpočinuli. Potom spěchali chutě k domovu.
<br><br>
Liborova matka byla slabá a trápením sešlá, dnem a nocí myslila na svého syna, kde as je a zdali ho do smrti uhlídá. Jednoho dne, právě jako tenkráte, když přivedl Libor nevěstu, kmitne se krásná panna okolo okna, dvéře se otevřou, a do nich vstoupí Libor a Čekanka. Kdyby ji byl syn do náručí nechytil, byla by padla na zem.
<br><br>
„Pojď, matko, dej chaloupku komu chceš, máme pro tebe jiné obydlí,“ řekl Libor, když se trochu vzkřísila a s nimi porozprávěla.
<br><br>
Zvěděvši, že má syn knížectví, dala chaloupku chudé ženě a šla s miláčkem. Za chaloupkou stál kočár s čtyřmi koňmi, do toho všichni tři sedli a jedním cvalem letěli k zámku, kterýž si byl Libor s Čekankou na cestě k domovu koupil. Libor žil se svou ženou v rozkoši a do smrti se jim nebe lásky nezkalilo. Babička se štěstím synovým vzkřísila a ještě vnoučata na klíně houpala.
</p>
<h1>KONEC</h1>
</body></html>
Mini Shell