Current File : /www/varak.net/specpages.varak.net/k10.kreteni.cz/cz/eosforos/Pohadky/Ziva_voda.html
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="K. J. Erben">
<meta name="subject" content="klasická pohádka">
<meta name="KeyWords" content="Erben, živá voda, vlk, kůň, panna, král, královna, otec, zrádce, podvodník, drak, šibenice, kostky">
<meta name="description" content="Otec – král vyšle postupně své tři syny, aby mu donesli živou vodu. První dva synové neuspějí (jak už to v pohádkách bývá), tomu třetímu se věc podaří. Oba starší synové však otce podvedou a svého nejmladšího bratra osočí z’travičství, za což je ošklivě potrestán. Avšak mocná královna, u které byl nejmladší syn na zámku pro živou vodu, lest odhalí, zlé bratry potrestá a nejmladší syn nakonec dojde zasloužené odměny.">
<title>Živá voda – klasická pohádka</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b9">
<h1>Živá voda</h1>
<h2><i>Karel Jaromír Erben</i></h2>
<p class="p1">
Byl jeden král a měl tři syny. Když ti tři synové dorostli, rozbolely toho krále oči tak, že nemohl ani na boží světlo hledět, ale musel ve tmě zůstávat a nikdo mu nevěděl rady ani pomoci.
<br><br>
Jednou v noci zdálo se tomu králi, kdyby dostal živé vody a tou si oči umyl, že by se uzdravil.
<br><br>
Druhou noc zdálo se mu to zas a třetí zas.
<br><br>
I povolal k sobě své tři syny a řekl jim: „Milí synové! zdálo se mi po tři noci, že bych se uzdravil, kdybych se umyl živou vodou. Kdo mi z vás pro ni půjde!“
<br><br>
„Já – já – já!“ volali všickni tři synové.
<br><br>
Král byl z toho velmi potěšen, ale řekl: „Milé děti! Všickni tři nemůžete jít! Jsem starý a nemocný, kdo by mě ošetřoval, kdybyste vy všickni odešli? Jdi ty, nejstarší synu můj, tobě to náleží právem.“
<br><br>
Nejstarší syn chystal se hned na cestu. Vybral si dobrého koně, nabral si z pokladu královského mnoho zlata a stříbra, dal otci sbohem a jel.
<br><br>
Jel tři dni pořád, nikde se nezdržel, až přijel do nějakého velkého města, a že byl už unaven a to město se mu líbilo, chtěl si tu nějaký den odpočinout.
<br><br>
Přijde do hospody, vidí tu tři krásné panny, hrály spolu v kostky. Královic se k nim postavil, díval se a velice se mu ta hra zalíbila.
<br><br>
Tu jedna ta panna k němu povídá: „Nechceš-li si s námi taky vsadit?“
<br><br>
Královic se nedal pobízet a začal hrát, a hrál tři dni a tři noci pořád, až všecko své zlato a stříbro prohrál. Potom vsadil svého koně a prohrál zas.
<br><br>
A když už neměl nic, co by vsadil, řekla ta panna: „Budeme hrát jeden o druhého – vyhraješ-li ty, budeme tvoje, i všecko, co je našeho, vyhrajeme-li my, budeš ty náš.“
<br><br>
Královic k tomu svolil, vzal kostky, zamíchal, hodil na stůl a – prohrál sebe samého.
<br><br>
Král doma čekal – čekal, ale syna se dočkat nemohl a s očima bylo pořád hůř a hůř.
<br><br>
Tu přišel k němu mladší syn a řekl: „Otče! Nech, abych já ti pro živou vodu jel, a snad že se tam taky o bratrovi něčeho dovím.“
<br><br>
„Jeď, synu můj,“ řekl král, „pán bůh tě doprovoď.“
<br><br>
Královic osedlal si dobrého koně, nabral si z pokladu královského zlata a stříbra a jel. Jel zase tou cestou, až přijel třetí den taky do toho velkého města, a že byl už unaven a to město se mu líbilo, chtěl si tu odpočinout.
<br><br>
Přijde do hospody, vidí tři krásné panny v kostky hrát. Královic se k nim postavil a díval se, až ho zas ta jedna panna pobídla, aby si taky vsadil. Královic začal hrát a prohrál zase všecko své zlato a stříbro, pak svého koně a naposledy taky sebe sám.
<br><br>
Král zase dlouho – dlouho čekal, a když ani jeden ani druhý syn se nevracel a nemoc jeho den ode dne se horšila, řekl jemu nejmladší syn: „Otče! dovol, abych já ti pro živou vodu jel, může být, že se tam někde s bratry sejdu a přivedu je s sebou.“
<br><br>
Král odporoval, nechtěl ho dlouho pustit: „Kdo ví, co se tam synům mým přihodilo,“ povídá, „a kdybys i ty mi odešel a někde zahynul, kdo by mne potom potěšil v mém zármutku?“
<br><br>
Ale syn prosil neustále, až mu král konečně dal povolení.
<br><br>
Královic bez meškání si osedlal svého dobrého koně Siváka a vzal si z pokladu otcova jenom tolik, co myslil, že bude nejvýš potřebovat, rozloučil se s otcem a vydal se na cestu.
<br><br>
Když přijel do toho města, kde bratří jeho zůstali, líbilo se mu tu sice taky, ale přece se tu nezdržel, vzpomněl si na otce, že doma na něho čeká a každý den počítá, kdy se vrátí, a jel dál.
<br><br>
Potom po několika dnech viděl před sebou jiné město, a když už k němu tak blízko přijel, co by třikráte z luku vystřelil, musel na most přes hluboký příkop. Ale tu před tím mostem začal se mu najednou kůň Sivák vzpínat a živou mocí nechtěl přejít. Královic s něho skočí, aby se podíval, co by to bylo, a tu vidí podle mostu ve příkopě mrtvé lidské tělo. Bylo už napolo shnilé a od ptáků a divé zvěře rozedrané. Královic ptal se těch lidí, co přicházeli z města, proč toho těla nepochovají?
<br><br>
„Byl to dlužník,“ řekl jeden, „zemřel a nezaplatil, a takového každého vhodíme pro výstrahu do příkopu, aby ho krkavci a vlci sežrali.“
<br><br>
„A co kdyby někdo za něho dluhy zaplatil?“ otázal se královic.
<br><br>
„Pak bychom ho slušně pochovali jako jiného,“ odpověděl ten člověk.
<br><br>
Královic přijel do města, zaplatil za toho nebožtíka dluhy a dal ho pochovat.
<br><br>
Z toho města přijel pak do velikého lesa, tu se k němu přitovaryšil veliký šedivý vlk a lichotil se k němu jako pes. Královic vytáhl meč a chtěl vlka zabít.
<br><br>
„Nech meče v pošvě a vem mne s sebou,“ řekl vlk, „budeš mne dobře potřebovat, vím, kam jedeš, a chci ti pomáhat radou i skutkem.“
<br><br>
Královic zastrčil meč do pošvy a vzal vlka s sebou.
<br><br>
Potom přišli v lese na krásnou velikou louku, rostla na ní tráva hedvábná.
<br><br>
Tu povídá vlk: „Pusť koně svého Siváka po té louce, ať se pase, nežli se vrátíme, a vsedni na mne, já tě ponesu.“
<br><br>
Královic vsedl na vlka a vlk se s ním vznesl do povětří, výš nežli ten les, níž nežli oblaky, huňatým ohonem vesloval, a jako šipka letěli přes hory doly, přes vody brody, až přiletěli na jednu horu, ta hora byla křišťálová a na ní zámek z čistého stříbra.
<br><br>
Tu povídá vlk: „Máš hodinu času, jdi do toho zámku, na dvoře najdeš dvě studnice, mají zlaté okovy: V té nalevo je mrtvá voda, v té napravo je voda živá. Naber ze studnice vpravo a nikde se nemeškej: Hleď, abys tu zase byl, dřív než mine hodina, sic bude s tebou zle.“
<br><br>
Královic šel do zámku a na dvoře vpravo navážil ze studně živé vody, nabral do lahvice, schoval ji a chtěl zas odtud odejít.
<br><br>
Tu se ale rozmyslil a povídá si: „Co by to bylo, abych já byl ve stříbrném zámku a neviděl ani, co je v něm?“
<br><br>
Obrátil se a šel do zámku.
<br><br>
V prvním pokoji viděl u dveří ležet na stráži hrozného draka, měl dvanácte hlav, ale spal.
<br><br>
V druhém pokoji bylo dvanácte krásných panen. Ležely jedna podle druhé na stříbrných postýlkách a všecky spaly.
<br><br>
Přijde do třetího pokoje, tu vidí jednu pannu samotnou, byla tak krásná, že se to nedá ani slovy vyslovit, ani myslí pomyslit, a kterak v pohádce povědít? Spala na zlatém loži, měla na hlavě zlatou korunu a stříbrný pás ležel na stole podle ní. Královic u ní stál jako u vytržení, a byl by tu ještě dlouho stál, kdyby vlk se nebyl před oknem zakmitnul a nedával znamení, aby odtud pospíšil.
<br><br>
Královic odepjal rychle svůj stříbrný pás a položil na stůl, a pás té panny vzal s sebou.
<br><br>
A sotvaže na vlka vsedl a vlk se vznesl do povětří, tu strhla se ve hradě veliká bouře a dvanáctihlavý drak se hnal za nimi a brzy je dohonil. Ale tu královic vytasil svůj meč a uťal jednou ranou drakovi křídlo. Drak padl dolů do moře a voda z moře vystříkla vzhůru až do oblak.
<br><br>
Když pak zase v lese přišli na to místo, kde královic toho vlka našel, řekl jemu vlk: „Měj se dobře! musím tě opustit. Děkuji ti za tu službu, cos mi prokázal, nebo věz, že jsem já duch onoho nebožtíka, za kteréhos dluhy zaplatil a dal ho pochovat, a proto jsem se ti musel odsloužit. Však prve nežli odejdu, vezmi ještě dobrou radu: nekupuj na cestě žádného masa od šibenice, sic bude s tebou zle.“
<br><br>
Poté se vlk ztratil, jako by se zem byla po něm slehla.
<br><br>
Královic jel dál, až přijel k tomu městu, kde bratří jeho zůstali. I vidí, že se tu z brány hrne veliký zástup lidí. Královic pobodl svého koně Siváka a zeptal se jednoho, co to znamená?
<br><br>
„Vedou tu dva na šibenici,“ řekl ten člověk, „prohráli sami sebe v kostkách a chtěli utéct.“
<br><br>
Když je přivedli blíž, viděl královic, že jsou to jeho bratří. Ti ho taky hned poznali, padli na kolena a prosili ho pro všecko, co mu je na světě milého, aby je vykoupil. Královic hned za ně zaplatil, co bylo potřeba, a vzal je s sebou.
<br><br>
Na cestě se ho bratří ptali: „Jak, bratře, neseš-li otci živou vodu?“
<br><br>
„Nesu,“ odpověděl královic a ukazoval jim lahvici.
<br><br>
„Buď pán bůh pochválen, žes dobře pořídil!“ řekli bratří, ale měli jen na jazyku med, v srdci byl jed.
<br><br>
Záviděli mu toho štěstí a taky se báli, aby bratr nepověděl otci, jak spatně se zachovali. Tu se umluvili po straně mezi sebou, aby ho o tu živou vodu připravili a doma před otcem očernili. Přemluvili ho, aby zůstal s nimi v jednom městě na cestě přes noc.
<br><br>
„Jedeš ve dne i v noci,“ řekli, „nikdež si neodpočineš, mohl bys ublížit svému zdraví a otec by se zarmoutil.“
<br><br>
V noci, když bratr spal, vzali mu jeho lahvici s živou vodou a dali mu na to místo jinou, taky takovou lahvici, ale byla v ní voda otrávená.
<br><br>
Když přijeli domů, šel ten třetí královic k otci a s radostí mu podával svou lahvici.
<br><br>
„Tu máš, milý otče,“ řekl „čeho jsi žádal, a budiž zdráv!“
<br><br>
„Nevěř mu, otče!“ vskočili mu ti dva starší bratří do řeči, „je to zrádce a podvodník, chce tě otrávit! Na cestě jsme ho vykoupili od šibenice, když jsme se vraceli s živou vodou. Nevěříš-li nám, zkus tu jeho vodu na psu a uhlídáš.“
<br><br>
Král poručil, aby té vody dali psovi, pes na místě zahynul. Pak vyndali ti dva bratří lahvici, co vzali svému třetímu bratru, postříkli z ní vodou toho mrtvého psa a pes byl hned zase živ a zdráv.
<br><br>
Tu se král náramně rozhněval na svého nejmladšího syna a nechtěl ani slova od něho slyšet, ani ho vidět, ale poručil, aby ho zazdili do věže.
<br><br>
Když královic ve věži zazděný seděl a přemýšlel o tom, co se s ním přihodilo, vzpomněl si taky na slova vlkova, že mu radil, aby nekupoval na cestě masa od šibenice.
<br><br>
„Kéž jsem byl tebe poslechl!“ zavzdechl sobě mládenec, „nemusel bych tu co zločinec hanebně hladem zahynout.“
<br><br>
„Nezahyneš,“ ozval se hlas nahoře v malém okýnku ve věži, „zlost mnoho může, ale pravda vítězí. Buď dobré mysli a posilň se.“
<br><br>
Byl to ten vlk, přinesl královici potravu.
<br><br>
„Ode dneška budu tě navštěvovat každou noc,“ řekl „dokud hodina vysvobození tvého nevyprší.“
</p><p class="p3">
…
</p><p class="p1">
Zatím se podíváme do stříbrného zámku, co se tam děje.
<br><br>
Když královic z toho zámku odejel a na cestě dvanáctihlavého draka do moře srazil, procitla ta královna na zlatém loži, i všech jejích dvanácte panen ze sna se probudilo, celá ta holá křišťálová hora zazelenala se radostí a kolem ní, kde dřív byla poušť, povstalo veliké krásné městě, a v něm bylo plno lidí, a všickni plesali a výskali, že ze svého zakletí jsou vysvobozeni a toho draka zproštěni.
<br><br>
Brzy potom dostala ta královna krásného synáčka, a ten rostl vůčihledě, ne po rocích, ale po dních. A když už mu bylo sedm let, našel mezi poklady matky své v jedné zlaté skříni ten stříbrný pás, co královic tam zanechal.
<br><br>
Vzal ho a šel k matce a ptal se jí: „Matičko, co je to?“
<br><br>
„To je otce tvého pás,“ odpověděla královna.
<br><br>
„A kde je můj otec, abych ho znal?“
<br><br>
„Počkej, přijde, pošlu pro něj.“
<br><br>
Ta královna byla veliká a mocná panovnice, všickni králové a knížata se jí báli.
<br><br>
Věděla dobře, kdo ve stříbrné zámku byl, poznala to po znamení, co na tom pasu bylo vyryto. Sedla a napsala psaní tomu králi, otci těch tří synů, a bylo takto psáno:
<br><br>
„Pošli mi sem bez prodlení toho svého syna, který ti z mého stříbrného zámku přinesl živé vody.“
<br><br>
Když král to psaní přečetl, zavolal k sobě své dva syny a oznámil jim, co královna poroučí.
<br><br>
Synové sice se zarazili, ale aby se neprozradili, nabízeli se oba dva, že k té královně pojednou, myslili si, že ji také tak oklamají jako otce.
<br><br>
„Oba dva, milé děti! nemůžete jet,“ řekl král, „jsem starý a skoro nad hrobem, jednoho z vás doma potřebuji, jeď ty, starší synu můj! tobě to náleží právem.“
<br><br>
Ten starší syn tedy jel – dlouho-li? daleko-li? zapomněl ten, co to povídal – až přijel šťastně ke stříbrnému zámku.
<br><br>
Do toho zámku byly dvě brány a dva mosty: jeden železný a druhý zlatý.
<br><br>
Synáček té královny hleděl oknem, a jak toho královice uhlídal, volal na matku: „Matičko, matičko! Už jede můj otec!“
<br><br>
„Kudy jede, synu můj?“ zeptala se královna.
<br><br>
„Jede po železném mostě!“
<br><br>
„To není tvůj otec,“ řekla královna. „Tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata na mostě nešetřil!“
<br><br>
Když pak ten královic vstoupil před královnu, zeptala se ho: „Cos viděl v mém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?“
<br><br>
Královic nevěděl, co na to odpovědít.
<br><br>
„Zrádce jsi a podvodník!“ řekla královna. „Zazděte ho do věže!“
<br><br>
Potom napsala druhé psaní tomu králi:
<br><br>
„Pošli mi sem jiného syna, toho, který ti z mého stříbrného zámku přinesl živé vody. Syn, kteréhos poslal, je zrádce a podvodník.“
<br><br>
Král, když to druhé psaní přečetl, ulekl se velice, a hned zavolal svého druhého syna a ptal se ho, zdali skutečně pro tu živou vodu byl?
<br><br>
„Byl jsem, otče!“ řekl královic, „a pojedu bez prodlení ku královně.“
<br><br>
Byl zchytralý a myslil si, že přece ještě královnu ošidí.
<br><br>
Když prijížděl ke stříbrnému zámku, hleděl synáček té královny oknem a volal na matku: „Matičko, matičko! Už jede můj otec!“
<br><br>
„Kudy jede?“
<br><br>
„Jede… po železném mostě…“
<br><br>
„To není tvůj otec, tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata na mostě nešetřil!“
<br><br>
A když královic před ni vstoupil, ptala se ho zas, co viděl v zámku, když pro tu živou vodu byl?
<br><br>
Královic odpověděl, že viděl mnoho panstva a mnoho služebníků.
<br><br>
„Lžeš,“ řekla královna, „zrádce jsi a podvodník! Zazděte ho do věže!“
<br><br>
Potom napsala třetí psaní tomu králi:
<br><br>
„Je-li ti milé tvé království i tvá hlava, pošli mi sem bez meškání svého syna, ale toho, který skutečně v mém stříbrném zámku byl a přinesl ti z něho živé vody. Oba dva synové, které jsi mi poslal, byli zrádci a podvodníci, a vzali za své.“
<br><br>
Ubohý král zůstal jako hromem omráčený. Viděl, že byl od těch dvou synů hanebně oklamán, a na smrt ho rmoutilo, že svého nejmladšího syna tak kvapně odsoudil, prve než ho byl vyslechnul. Co měl nyní počít? Královna hrozila a syn byl odpraven.
<br><br>
I odhodlal se, že jí pošle jeho kosti. Hned rozkázal, aby tu věž prolomili a kosti syna jeho sebrali.
<br><br>
Když zedníci to zazdění odebrali, tu hned ten zazděný královic vyskočil ven a běžel k otci, padl mu okolo krku a vypravoval, jak se všecko skutečně stalo a jak byl od smrti zachován.
<br><br>
Starý král prosil ho slzavýma očima, div že před ním nepadl na kolena, aby mu odpustil, a hned mu taky oznámil, co se jeho bratřím přihodilo, a co královna žádá.
<br><br>
Královic jak to slyšel, radostí vyskočil, a hned si osedlal svého koně Siváka, rozloučil se s otcem a jel.
<br><br>
Synáček té královny stál zase u okna, a když viděl toho královice přijíždět, vykřikl: „Matičko, matičko! už jede můj otec!“
<br><br>
„Kudy jede? synu můj!“
<br><br>
„Jede po zlatém mostě, až kusy zlata z mostu lítají.“
<br><br>
„Tento je tvůj otec!“ pravila královna. „Neřekla-li jsem, že nebude šetřit zlata na mostě, když nešetřil pro živou vodu svého života?“
<br><br>
A když se královic před ni dostavil, ptala se ho: „Cos viděl v mém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?“
<br><br>
Kálovic jí všecko dokonale vyprávěl a pak vyndal na důkaz toho její vlastní stříbrný pás, co tehdáž se stolu vzal a na místo něho svůj položil.
<br><br>
Což tu bylo radosti a plesání! Co otázek a vypravování! Hned taky doslali pro toho starého krále, a ten když přijel, plakal radostí jako dítě.
<br><br>
Tu dala královna vystrojit veliké slavné hody – trvaly čtrnácte dní, propustila všecky vězně v celém království na svobodu a mladý král zaplatil všecky dluhy, co kdo komu byl povinen.
<br><br>
Škoda, přeškoda, že už je tomu tak dávno: kdyby to bylo dnes, mnohému dlužníku i mnohému věřiteli spadl by se srdce kámen!
</p>
<h1>KONEC</h1>
</body></html>
Mini Shell