%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2008–2014, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Padlí andělé – sci-fi erotický román">
<meta name="description" content="Paddy O’Connor běsní! Jednak ho popíchla sekretářka svým bigotním přístupem k nedávnému incidentu na Broadwayi, a také major Ferret se svými muži neuspěl při honbě za Sally. • Proseprina si nemůže vynachválit své debaty se Sofií. • Nikolka sleduje retrospektivní záznam z brazilského pralesa a objeví mezi vojáky Lukáše Malinu (toho tam vyslal Baal Segul, aby dělal záměrně mezi vojáky rozbroje). • Janě se podaří spočítat LGM v Eugeničiných prsou. • Erigyos objeví adresu teleportu, kam se odeslala Theresa a zřejmě i Sofie… • Nikolka je vyslána zpět na SSE, kde má tajně sledovat Brandona a Sirka…">
<meta name="KeyWords" content="Éósforos">
<title>Padlí andělé – Kapitola 30 – sci-fi erotický román</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<h1>Kapitola 30</h1>
<p class="p1">
Plukovník Paddy O’Connor běsní. Už druhá nóta z ministerstva ho upozorňuje, že bývalá korespondentka pražské ambasády se beztrestně producírovala nahá po jedné z nejrušnějších tříd New Yorku, dokonce vstoupila neoděna i na posvátnou půdu, stížnost podepsaná několika desítkami vysokých církevních hodnostářů putuje k samotnému presidentovi – a on, který má v kompetenci akce proti vesmírným vetřelcům a jejich přisluhovačům – mezi něž je tedy slečna Madocková počítána!! – se nezmohl na žádnou protiakci. On, který má k dispozici veškerou dostupnou techniku a dokonce i ovládá jediný kanál, přes který získává ty nejčerstvější a nejzaručenější informace o dění na mimozemských základnách, on NEVĔDĔL nic o tom, že se chystá taková ostudná provokace, která zaměstná na dlouhou dobu laickou i odbornou veřejnost a navíc zdiskredituje jednu z nejprestižnějších složek tajných služeb. Celý oddíl policistů a vojáků byl bezmocný proti jedné jediné ženské, ještě k tomu docela nahé a bezbranné. Dokonce ani dokumentace neexistuje, takže to vypadá, jako by naše elitní zásahové jednotky trpěly halucinacemi.<br>
<br>„Čert aby vzal ministra, presidenta i všechny fráterníky! No tak se holka předvedla nahatá na veřejnosti – no a co má být? To je asi to nejmenší, co nám provedli! Jenže ti modláři jsou horší než mor, cholera a ptačí chřipka dohromady. Že nad kusem Jižní a Střední Ameriky nelze provozovat leteckou dopravu a je tam rušeno rádio, že se nám nehlásí jednotka z amazonského pralesa, že se sem chystá Fournierová se svou kumpánkou provádět špionáž, že … ale … škoda slov. Jenže mí lidé se teď musejí zaobírat jednou holkou, která jim vlezla do kostela, jak ji ten jejich pánbůh stvořil, protože z toho udělali aféru horší, než kdybychom vyvolali zemětřesení. Jako by jim pohled na ten boží výtvor vadil, nebo co! K sakru!“<br>
<br>„Promiňte, pane plukovníku,“ promluvila k němu sekretářka, která slyšela celou litanii i přes polstrované dveře, a odvážila se nahlédnout do jeho pracovny, „ale vy se rouháte… Uvědomte si, že Jeho Milost kardinál má pravdu: Vstupovat bez šatů do kostela je skutečně vrchol nevkusu a nemravnosti…“<br>
<br>„Ježíšmarjá – ještě vy s tím začínejte! Slečno! Proč si myslíte, že naše rodina se vystěhovala z Irska až sem, za velkou louži? Protože můj pra-pradědeček byl tak oblbnut velebníčkem, že na smrtelné posteli odkázal celý statek i s polnostmi svaté církvi! To proto mám k nim takový vřelý vztah. Rozumíte?“<br>
<br>„A-ano… n-ne… já… já nevím, pane plukovníku…“<br>
<br>„Ano, ne, nevím… Tak si to vyzkoušíte! Zítra ráno až vstanete, tak se pomodlete – nejprve nahá, pak oblečená – a po příchodu do práce mi podáte hlášení, kterou modlitbu Hospodin přijal a kterou odvrhl. Jasné?“<br>
<br>„A-ano, n-ne… to mám jít taky nahá do kostela?“ vydechla stísněným hlasem sekretářka.<br>
<br>„Vy se každé ráno chodíte modlit DO KOSTELA? Já jsem myslel, že tak činíte doma…“<br>
<br>„Cestou do práce se stavím v kostele… každý den…“<br>
<br>„Dobře, tak tedy kompromis,“ utahuje si plukovník ze ztumpachovělé sekretářky dál, „ráno, až vstanete, pomodlíte se nahá, no a v kostele pak oblečená!“<br>
<br>„Provedu, pane plukovníku,“ prohlásila sekretářka a zajela do předpokoje jako ještěrka.<br>
<br>Vzápětí však znovu otevřela dveře. „Je tu major Ferret, pane plukovníku!“<br>
<br>„Tak ať jde dál…!“<br>
<br>Major vstoupil a předpisově se zahlásil.<br>
<br>„Nechej si ty opičky pro generála, Jimmy, a povídej, jak jste dopadli!“<br>
<br>„Nedopadli, šéfe… Ona nám zmizela. Nejprve odjela taxíkem na letiště. Do poslední chvíle jsme netušili, kam má namířeno. Do letadla směr San Diego nastoupila až při poslední výzvě. Sledovali ji mí čtyři muži v civilu. Domnívali jsme se, že chce využít k odchodu toho teleportu… no však víš, kterého. Jenže to by snad měla pohodlnější linkou do San Francisca. Ona tedy odletěla do San Diega, tam se nechala odvézt na nádraží Santa Fé a do San Francisca, což aspoň mí muži předpokládali, pokračovala vlakem. Jenže ona…“<br>
<br>„Co, ona?“ zeptal se Paddy O’Connor podezřívavě. Zřejmě už tušil další pohromu…<br>
<br>Vystoupila už ve stanici Fresno – zase na poslední chvíli! Než si to mí lidé uvědomili, byly zavřeny dveře a jim se je nepodařilo otevřít. Zatímco s nimi zápasili, ona stála na peróně – dokonce provokativně svlečená do půl těla a vyloženě se jim smála. Za pár okamžiků pak vlak vyjel na širou trať. Samozřejmě, že nemohli vyvolat poplach, aby akce nebyla vyzrazena – a tak o pomoc požádali telefonicky mobilem naši agenturu ve Fresně. To však už bylo pochopitelně pozdě, protože za tu dobu ona odjela z nádraží bůhví kam.“<br>
<br>„Pěkným břídilům velíš, Jimmy, jen co je pravda,“ běsní opět Paddy O’Connor. „Hlídáte aspoň ten domek s teleportem?“<br>
<br>„To jistě, ovšem za plot, ač se jedná o prosté dřevěné plaňky, se nelze dostat. Proč, to nemusím vysvětlovat… Skutečností ovšem je, že v domku je poslední dva týdny opravdu rušno. Obývá ho skupina povětrných ženštin, které pořádají večer co večer na zahradě grilovačky se zpěvy a tanci, pivo a víno teče proudem, přičemž ony se tam předvádějí, jak je pánbůh stvořil. Žádnou dokumentaci však nemohu předložit, protože je to totéž, jako v případě té Madockové během její provokace v New Yorku.“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <I>15. prosince</i>
</p>
<p class="p1">
Holografická stereoprojekce bláznivých orgií v zahradě Patriciina domku na sanfranciském předměstí zaměstnává několik oddílů tajných čmuchalů už skoro dva týdny, zatímco Nancy beze zbytku splnila své poslání a vrátila se přes Jorgeův teleport zpět k mimozemským přátelům – pro jistotu však na CPLEN, aby Brandon se Sirkem neměli ani tušení, že její mise už skončila.<br>
<br>Jisté problémy měla sice Sally, které se pověsili tajní na paty, ale setřásla je dokonale, ha, ha, ha… Předstírala návrat přes Patriciin teleport a zvolila poněkud komplikovanou cestu – kombinaci letadla a vlaku. Letadlem do San Diega, odtamtud vlakem „do San Francisca“ – ovšem ve stanici Fresno vystoupila na poslední chvíli a zavřené dveře vlaku přidržela silovým polem. Pak přestoupila na vlak do Sacramenta a odtud letadlem zpět na východní pobřeží. Pak k Jorgeovi na Kubu… nu, a už je zpátky na SSE! Uvidíme, co budou o ní Brandon se Sirkem referovat…
</p>
<p class="p3">- × - × - × -</p>
<p class="p1">
„Tedy, doktore, ta dívčina je skvělá! Jenom musím dávat pozor, aby na mé výzkumy nepřišel Seggi, bylo by zle,“ referuje Proseprina doktoru Zemillovi. „Strávila jsem u ní v cele několik hodin debatami o kultuře, literatuře a umění vůbec. Co ona je vlastně zač?“<br>
<br>„Sofie? Zdravotní sestra,“ upřesňuje Zemill. „Ale její kulturní přehled je obdivuhodný. Ona je Řekyně, to je národ, který stál u kolébky jedné z nejstarších civilizací na planetě. Je si toho vědoma a dává to patřičně najevo. Konec konců – má na to právo i z toho titulu, že je nositelkou našeho genetického kódu. Na to nesmíme zapomínat! Jen tak mimochodem: S Řeky jsme taky měli co do činění, ale pak jsme se specializovali trochu jinde…“<br>
<br>„No prosím – a Seggi na ni hledí jako na pouhý biologický materiál… Nejraději bych… Ale – co já nadělám…“<br>
<br>„Cožpak o to – já už bych si poradil, jenže – to bychom se museli proti Baalu Segulovi spojit… aspoň my dva.“<br>
<br>„Už tak dělám až moc,“ oponuje Proseprina. „Nerada bych skončila taky někde v izolaci. Zvlášť tedy, když porušuji jeho vůli hned na dvou frontách – tady a u ní!“<br>
<br>„To je sice hezké, ale já bych se s ní potřeboval spojit také. Především musí vědět, že tady má spojence a že…“<br>
<br>„O tom ví,“ skáče Proseprina Zemillovi do řeči, „pokaždé ji ubezpečuji, že já jsem na její straně. Jenom nechci, aby mě viděla. Jednak proto, že by se mohla zděsit mého vzhledu – vždyť vypadám jako mrtvola! A pak také proto, že by mě mohla nechtěně prozradila Seggimu – sežral by mě…“<br>
<br>„Chápu... jenže – co bude dál? Tohle provizorium přece nevydrží věčně, musíme vymyslet něco bezpečnějšího a stabilnějšího. Už prošla vstupní prohlídkou?“<br>
<br>„Ještě ne. Seggi a Azizill se teď věnují působení toho… Maliny… říkám to správně?“<br>
<br>„Ano, správně…“<br>
<br>„… v řadách té smečky venku. Představte si, doktore, že ho navlékl do uniformy po tom samci z toho páru, a vypustil ho z jeskyně.“<br>
<br>„No, to neudělal zrovna nejlépe!“ míní doktor Zemill. „Viděl jsem tu uniformu. Jsou na ní insignie poručíka – nedovedu si představit, jak si kapitán Barnes vysvětlí náhlé objevení nového důstojníka v řadách jednotky. Kromě toho – ta uniforma zářila novotou. Jejich odění je už příšerně opotřebované, a najednou se mu tam objeví…“<br>
<br>„Bez obav, bez obav, doktore. Ty … jak že se tomu říká? Insignie? … byly odstraněny a uniforma sama prošla přípravnou procedurou. Je stejně ošuntělá a rozedraná, jako ty jejich.“<br>
<br>„Dejme tomu… A co on tam vlastně provádí?“<br>
<br>„Co by… iniciuje rozbroje mezi vojáky a ‚tvrdí‘ už tak napjatou atmosféru. Seggi totiž chce, aby se tam pustili do sebe navzájem, aby mohl sledovat jejich vztahy a chování. V první řadě chce dostat proti sobě kapitána a toho jeho … jak se jmenuje ten chlápek, co tam má urovnávat spory?“<br>
<br>„Ach, to je myšlen ten polní kurát, ano?“<br>
<br>„Ano,“ potvrzuje Proseprina.<br>
<br>Zemill se mírně pousmál: „Hmm, zajímavý pokus, samotného by mě zajímalo, jak to tam dopadne…“<br>
<br>„Mě taky… Budu to pozorně sledovat,“ slibuje Proseprina.<br>
<br>„I když to tedy není to nejdůležitější,“ poznamenal zádumčivě Zemill.<br>
<br>„Ne? Co je tedy to ‚nejdůležitější‘?“<br>
<br>„Rád bych se zúčastnil jejího vstupního vyšetřeni…“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <I>17. prosince</i>
</p>
<p class="p1">
Nancy mě táhne do Informačního střediska držíc mě pevně za ruku, jako by se bála, že jí někam uteču.<br>
<br>„Co se děje tak důležitého, že…“<br>
<br>„Uvidíš, uvidíš! Erigyos totiž zase sleduje tu odloučenou jednotku. O té jsem zjistila během své mise spoustu zajímavých detailů. Oni se pohybují v okolí stolové hory Kurupira na brazilsko-venezuelské hranici. Dějí se tam totiž prapodivné věci…“<br>
<br>Do velkého sálu jsme vešly v momentě, kdy se na obrazovce hlavního monitoru v čele místnosti objevil vojenský tábor. Erigyos mě o objevení jednotky informoval už před pár dny, ale dnes poprvé mám příležitost ji sledovat.<br>
<br>„Jaké máme zpoždění?“<br>
<br>„Nepatrné,“ ujišťuje mě Erigyos, „retrospektiv jede pouhé dvě a půl sekundy za reálným děním, ideál…“<br>
<br>Tábor je v dezolátním stavu. Stany ošlehané větrem a prudkými tropickými lijáky střídajícími se s úporným slunečním žárem jsou před rozpadnutím. Vojáci v rozedraných uniformách, zarostlí, neholení – vypadají jako vagabundi. Retrospektiv právě sleduje skupinku asi osmi mužů – nedaří se mi je přesně spočítat, protože neustále chaoticky přecházejí z místa na místo. Neurovnaný šik se pohybuje směrem k jakési skále, ale zároveň se zdá, jako by se báli k ní přiblížit. Jdou skutečně metodou ‚tři kroky vpřed, dva vzad‘ a podle gestikulací se zdá, že se spolu o něčem bouřlivě dohadují. V čele – dá-li se v tom chumlu o nějakém mluvit – jde důstojník s výložkami kapitána, ale i ten se neustále vrací a je na něm vidět, že ‚vpřed‘ se mu opravdu nechce.<br>
<br>Konečně se houf dostal na vzdálenost asi pěti metrů od skály. Teprve teď je možno rozeznat ústí jakési jeskyně, poblíž něho je zbudován primitivní kříž – zřejmě dřevěný s jakýmsi vyřezávaným nápisem.<br>
<br>„To vypadá jako náhrobek,“ poznamenala Nancy polohlasně.<br>
<br>„To JE náhrobek,“ potvrzuje Eugenika. „Podívejte, jsou tam vyřezána nějaká jména. ANDREW WATSON a GWENDOLINE… dál to nejde přečíst, už tam padá stín…“<br>
<br>„Zřejmě už tam někoho ztratili,“ povzdechl si smutně Erigyos.<br>
<br>Vtom se do skupinky vmísil další voják a čímsi šermuje před kapitánovým obličejem. Stojí k nám zády a to ‚něco‘ vypadá jako potrhaná stanová celta. Jeho vystoupení přerůstá v hádku, protože – zřejmě na kapitánův rozkaz – se na něj vrhají dva vojáci. Každý ho uchopil na jedné straně v podpaží a pokoušejí se ho odvléci pryč. On se však zuřivě brání, padlo i několik kopanců. Další dva muži se ho snaží zpacifikovat. Obrátili ho obličejem k nám…“<br>
<br>„Stůj! Zastav to!“ Výkřik mi vyjel z hrdla docela nekontrolovaně.<br>
<br>Erigyos pohotově zastavil obraz, ale už bylo pozdě.<br>
<br>„Můžeš to o pár snímků vrátit?“ požádala jsem ho netrpělivě.<br>
<br>Stalo se. Drahnou chvíli tupě zírám na obrazovku hlavního monitoru, kde se k mému údivu zjevila mně důvěrně známá tvář, na kterou do smrti nezapomenu! Tvář lumpa, který se mě kdysi pokusil znásilnit cestou z taneční zábavy! Kdyby tenkrát Lucka nepřišla včas… Vlastně – tehdy to byl ještě můj bratr Robert. Spráskal toho lumpa tak, že se sotva doplazil domů – ale to už je dávno…<br>
<br>„Co se děje, Nikolko?“<br>
<br>Teprve Erigyův měkký hlas mě probudil z letargie.<br>
<br>„To je on! Poznávám ho!“<br>
<br>„Ale – koho??“<br>
<br>„To je ten násilník, rváč a lupič – Lukáš Malina, uprchlý trestanec!“<br>
<br>„Cože??“<br>
<br>„Je to on! Nevím, jak je možné, že jakoby omládl a že mu zmizela z tváře ta ohavná jizva, ale BEZPEČNĔ je to on. Omyl vylučuji! Jeho obličej mám vrytý do paměti příliš silně, než abych na něj kdy zapomněla.“ <br>
<br>„To je ten chlápek, co se ve vašem domku potají živil těmi syrečky?“ zeptala se Nancy.<br>
<br>„Ano – to je on!“ potvrzuji. „Terka ho tedy teleportovala… kam vlastně?“<br>
<br>„Kam? Doprostřed jihoamerického tropického pralesa, na hranice Brazílie a Venezuely,“ sděluje Erigyos. Teď musíme zjistit, zda tam taky neskončily Lucka s Lenkou.“<br>
<br>„Popřípadě i Sofie nebo Terka sama,“ doplňuji.<br>
<br>„A Zemill,“ připomíná Erigyos.<br>
<br>„Možná všichni,“ uzavírá Gabriel, který se znenadání objevil v Informačním středisku a zaslechl poslední věty. „To ovšem znamená, že se budeme muset zaměřit na tuto oblast. Jen pochybuji o Lucce a Lence. Ty odcestovaly chronoportem – tedy strojem času…“<br>
<br>„No, jo, šéfe, to je pravda,“ míní Erigyos, „ovšem ten dokáže cestovat nejen časem, ale i prostorem. A my zatím ani nevíme, s jakým časovým posunem naše dívky odcestovaly. Také to mohl být rozdíl jen pár sekund…“<br>
<br>„I to může být pravda,“ souhlasí Gabriel, ale tón jeho hlasu napovídá, že o této možnosti silně pochybuje.<br>
<br>Erigyos to samozřejmě vycítil: „Moc tomu ale nevěříte, že?“<br>
<br>Jošuův technický ředitel jen mírně kývl na souhlas. Pak však dodal: „Přesto musíme i s touto alternativou počítat.“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -</p>
<p class="p1">
Kapitán Barnes byl nucen znovu požádat Baala Segula o proviant a nové stanové celty, což učinil s krajní nevolí. Nic jiného mu však nezbývá a on si je toho moc dobře vědom, V prostoru izolovaném silovým polem se lovná zvěř už takřka nevyskytuje, živit se rostlinnou stravou je docela nebezpečné – čtyři muži se přiotrávili jakýmisi bobulemi a už celý týden jsou malátní.<br>
<br>„Navíc mě irituje výskyt toho podivného blázna, který se před pár dny náhle vynořil z jeskyně a neví, kde se tu vzal, odkud je a jak se vůbec jmenuje,“ stěžuje si Barnes polnímu kurátovi.<br>
<br>„Klid, Berte, klid,“ chlácholí ho kněz, „určitě se to časem vysvětlí. Jsme přece křesťané a je naší povinností podat pomocnou ruku bližnímu…“<br>
<br>„Dobře, dobře… Bližnímu. Prosím. To by se ten bližní musel taky chovat jako bližní a ne si hned vyskakovat jako…“<br>
<br>„No tak, Berte! Tobě by se taky nelíbilo, kdybys v jednom kuse moknul. Viděl jsi přece tu celtu, ne?“<br>
<br>„Jistěže viděl!“ osopil se kapitán na kněze. „Dokonce i před tím, než ji ten tvůj ‚bližní‘ prosekl mačetou!“<br>
<br>„Cože? Snad mi nechceš tvrdit, že…“<br>
<br>„Představ si, Henry, že chci tvrdit, že si ji nejprve sám úmyslně zničil, aby pak mohl dělat vyrvál! Není to totiž poprvé, kdy on…“<br>
<br>„Co – on?“<br>
<br>Barnes jen bezmocně mávl rukou. „Každý den ztropí výtržnost nebo způsobí nějakou škodu. Ty sis toho buď nevšiml, nebo si to nepřipouštíš, ale…“<br>
<br>„Jaképak ‚ale‘? Berte, pochop, že já už delší dobu sleduji tvou nervozitu, neklid a návaly vzteku. Jestli si chceš své komplexy léčit na tom nešťastníkovi…“<br>
<br>„Nešťastníkovi?! Harry! Hned ten první den, kdy se tu tak záhadně objevil, se bezdůvodně porval se třemi kluky, kteří mu ani k takovému zkratovitému jednání nedali příčinu. A dva docela citelně pohmoždil. Následujícího dne…“<br>
<br>„Následujícího dne se na něj kluci bezdůvodně vrhli a …“<br>
<br>„Bezdůvodně ne, Harry!“<br>
<br>„Promiň, Berte, ale bezdůvodně! Sám jsi to přece řekl – je to pomatenec, který ani neví, jak se jmenuje, odkud je a jak se sem dostal. Je to psychicky nemocný člověk a jako k takovému se také musíme chovat. Souhlasit se vším, co řekne, ale nekonat. Rozumíš?“<br>
<br>„Rozumím. Když tedy se zmocní zbytku zásob, přičemž se šíleně přežere, a potom veřejně vrhne uprostřed tábora, tak to jako mají kluci nechat jen tak? Kromě toho má strašlivou sílu – čtyři chlapi s ním mají co dělat. Když ho nechám svázat, aby byl od něj aspoň na chvíli klid, tak ty sám jdeš a pustíš ho. Těch pár dní, co se zdržuje v táboře, máme tu všichni peklo. Tu celtu sám osobně prosekl mačetou, a pak požaduje novou, protože mu prší do stanu. Jestli to půjde takhle dál, Harry, přísahám bohu, že ho nechám odstřelit jako prašivého psa!“<br>
<br>„Je to tvůj bližní, Berte!“<br>
<br>„Bližní… bližní! Po kolikáté už ti opakuji, že by se taky jako bližní měl chovat – ale on… Včera například ho kluci přistihli, jak močí přímo za stany. Jeden na něj namířil pistoli. On sice přestal, ale pojednou zkřivil jeho obličej bolestný výraz, bleskově znovu stáhl kalhoty, chytil se oběma rukama za koule…“<br>
<br>„No fuj! Jak se to přede mnou vyjadřuješ, Berte?“<br>
<br>„Tak za genitálie, ty puritáne… A pak pokračoval ve znečišťování prostoru za stany dál. Co si o tom mám myslet?“<br>
<br>„Už jsem ti řekl! Je to duševně nemocný člověk.“<br>
<br>„Škoda, že nenachcal i za tvůj stan!“ odsekl kapitán a obrátil se ke knězi zády.
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<p class="p3">Z Nikolčina deníčku – <I>19. prosince</i>
</p>
<p class="p1">
Blíží se Vánoce, ale domů se nechystám. Lucka je bůhví kde, Míšenka s Paulim si užívají někde v Austrálii a ani se neozývají, lumpové. Tady mám aspoň spoustu přátel. Ale to jsou jen mé pocity. Nejdůležitější událostí je skutečnost, že se Janě konečně podařilo spočítat LGM u Eugeniky! A to dokonce ve vyšetřovně během regulérní procedury. Tedy žádná improvizace, navozování atmosféry a čekání na vhodnou příležitost. Pravdou ovšem je, že při těch předchozích neformálních setkáních v mém apartmá si holky k sobě našly cestu a velice se spřátelily, což jim potom ve vyšetřovně pomohlo. Oběma…<br>
<br>„Šedesát čtyři,“ oznamuje mi Jana bez jakýchkoliv úvodů, jakmile jsme se včera odpoledne setkaly v bazénu.<br>
<br>„Co – šedesát čtyři?“<br>
<br>Jana místo odpovědi lehce pohladila Eugeničina prsa.<br>
<br>„Cože? Šedesát čtyři lobi glandulae mammariae?“<br>
<br>„Ano.“<br>
<br>„Mám dojem, že Jošua teď bude mít zájem i o maminku, co?“<br>
<br>„Přesně jsi to uhádla,“ potvrzuje Eugenika. <br>
<br>„To bylo jeho první, když se dozvěděl výsledek vyšetření,“ doplňuje Jana.<br>
<br>„Jenom pořád nechápu, proč ti mimozemšťané tak bazírují na počítání nějakých…“<br>
<br>„Bazírují. Protože to je základní signál toho, že i ty jsi nositelkou jejich genetického kódu. A dokonce čerstvější, než většina z nás. Máš stejný počet LGM jako teta Sofie. To by znamenalo možný přímý příbuzenský vztah k samotnému Jošuovi.“<br>
<br>„Cože?“<br>
<br>Janino vysvětlení jí přímo vyrazilo dech.<br>
<br>„Je to tak,“ přizvukuji Janě, „možná, že jsi Jošuova pra-pra…pravnučka. A tvoje maminka rovněž, jen s tím rozdílem, že má o jedno ‚pra-‘ méně.“ <br>
<br>„Aha. A kolik je vlastně těch ‚pra-‘?“<br>
<br>„To zatím nikdo neví. Proto měla teta Sofie pátrat v ústředním archivu, kam až zpátky to půjde. Jenže zmizela…“<br>
<br>„Vy si myslíte, že zmizela právě proto, že je Jošuova pra-pra-…?“ ptá se zaraženě Eugenika.<br>
<br>„To je dost nepravděpodobné,“ míní Jana.<br>
<br>„Ale vyloučit to nemůžeme,“ oponuji. „Asi by stálo za to, vzít tuto hypotézu v potaz při pátrání po ní. Měly bychom na to upozornit Erigya – nejlépe hned, teď!“<br>
<br>„Hned teď ne…,“ protestuje Eugenika, „vždyť jsme ještě ani nevlezly do vody.“<br>
<br>„Dobře, tak si jdem’ na chvíli zaplavat, ale pak rovnou za Erigyem, jasné?“ Jenže kamarádky jsou již v bazénu a já zjišťuji, že svou připomínku adresuji akorát tak vzduchu, který mě obklopuje. Nezbylo mi, než skočit za nimi do chladivých vln.
</p>
<p class="p3">…</p>
<p class="p1">
Erigya jsme našly v Informačním středisku zabraného do výzkumu u jednoho z vedlejších komunikátorů. Vůbec nevnímá moje oslovení. Teprve když jsem ho uchopila za rameno a zatřásla jím, obrátil ke mně svůj pohled.<br>
<br>„Ha, Nikolka! Copak máš pro mě zajímavého?“<br>
<br>„Spíš máme, než mám,“ upozorňuji na přítomnost kamarádek.<br>
<br>„Aha, tak máte. Ale posaďte se! Přece tu nebudete stát…“ vybídl nás Erigyos přitáhnuv další tři křesla tak, abychom viděly na monitor.<br>
<br>„Víte, děvčata, podařilo se mi najít adresu teleportu, kam odeslala Terka Sofii a pak pravděpodobně i sebe!“<br>
<br>„Jak se ti to podařilo?“<br>
<br>„Nakonec to bylo jednodušší, než by se dalo předpokládat,“ spustil Erigyos. „Terka sice kamuflovala žurnál – teď už je jasné, že úmyslně a že věděla, co a proč dělá. Jenže ona i ten její ‚Mistr‘ zapomněli na jednu důležitou věc: Po té, kdy bude sama teleportována, už nebude moci zakamuflovat informace po svém vlastním odchodu. Já jsem dělal tu chybu, že jsem pořád předpokládal, že ona se nechala teleportovat týmž teleportem, jako Sofie. Bylo by to pochopitelně nejjednodušší, protože teleport byl nastaven. Stačilo na něj ulehnout a ten člověk na druhé straně si ji mohl přijmout. <br>
<br>Tak to sice i proběhlo, jenže ona se nechala teleportovat ze svého vlastního lůžka, a to tak, že tomu svému ‚Mistrovi‘ propůjčila administrátorská práva ke svému teleportu. Chápete to?“<br>
<br>„Já ano,“ ubezpečila jsem ho. <br>
<br>Rovněž i Jana přikyvuje, že problému rozumí. Jen Eugenika se tak trochu ošívá, ale ujistila jsem ji, že jí problém vysvětlím později. <br>
<br>Erigyos však už pokračuje: „Sofiin protokol je tedy ztracen – místo něj je v žurnále Terčina kamufláž, tj. adresa teleportu v Eresu, o kterém víme, že nebyl té noci použit. Ale toto je část žurnálu, kterou už Terka kamuflovat nemohla – pochopitelně – už tady nebyla, když k zápisu do žurnálu došlo…“<br>
<br>„A ta adresa je – kde?“<br>
<br>„Nikolko, zkus hádat! Smíš sice jenom jednou, ne třikrát, jak vy s oblibou říkáte, ale já jsem přesvědčen, že i přesto jistotou uhodneš…“<br>
<br>„V Brazílii?“<br>
<br>„Ano!“<br>
<br>„Skvělá práce, Erigye!“<br>
<br>„No… moc skvělá ne… hledat tři týdny takovouhle banalitu…“<br>
<br>„Ale, no tak,“ chlácholím ho, „důležité je, že jsi nakonec celou tu lumpárnu odhalil a že teď máme přímý důkaz proti Terce!“<br>
<br>„Co je nám platný nějaký důkaz, když je vinice deset tisíc kilometrů daleko?“<br>
<br>„No tak se nebude trestat okamžitě, ale až bude dopadena. V čem je ještě problém?“<br>
<br>„Vlastně – už v ničem. A teď povězte, s čímpak jste přišly vy?“<br>
<br>„Taky máme objev,“ ujala se slova Jana. „Tedy – jeden objev a dvě nepotvrzené hypotézy, abych se vyjádřila přesně.“<br>
<br>„Tak spusť…ů<br>
<br>„Předně – tady Eugenika je určitě nositelkou vašeho genetického kódu. Představ si – čtyřiašedesát LGM!“<br>
<br>„Cože??“ <br>
<br>Erigyos nevěřícně pohlédl na Eugeničina prsa. Jelikož jsme se do Informačního střediska vydaly rovnou z bazénu a se župánky jsme se neobtěžovaly – a Eugenika se navíc v křesle instinktivně napřímila, má na ně Erigyos naprosto nerušený výhled.<br>
<br>„No tohle! Šedesát čtyři… to… to…“<br>
<br>„To… to…“ koktá po něm Jana, „to je přesně tolik, jako u Sofie!“<br>
<br>„Aha, ano… máš pravdu… Ale to by tedy mohlo znamenat…“<br>
<br>„To je právě jedna z těch hypotéz – Eugenika by mohla být rovněž Jošuova pra-pra-…pravnučka. A ta druhá hypotéza spočívá v tom, že Sofie byla unesena právě proto, že tou pra-pra-…pravnučkou skutečně JE!“<br>
<br>„Ale, děvčata… to je na svolání mimořádné porady!“<br>
<br>„Taky si myslím,“ přizvukuje Jana, „a mělo by to být co nejdříve.<br>
<br>„Hmm, za necelou hodinu bude večeře… Tak hned po ní,“ rozhodl Erigyos a přistoupil ke komunikátoru.
</p>
<p class="p3">…</p>
<p class="p1">
Včerejší večerní porada, které se zúčastnili všichni, kdo zrovna neměli služební povinnosti, byla skutečně dělná.<br>
<br>Po referátech Jany a Erigya sám Jošua rozhodl o následujícím postupu:<br>
<br>Předně je nutno přesvědčit Američany ke spolupráci a mimo jiné jim nabídnout pomoc při záchraně jejich specializované jednotky v brazilském pralese.<br>
<br>„Na to by mohli slyšet, kdyby byli rozumní,“ míní Jošua.<br>
<br>Dále je nutno sledovat dění v této části pralesa – ale ne retrospektivem. Do této lokality je nutno zaměřit sledování přes telekomunikační družici.<br>
<br>„Nejlépe posunem dráhy jedné z těch dvou původních telekomunikačních družic, na kterou se napojil ten Terčin ‚Mistr‘,“ navrhuje Erigyos. <br>
<br>„Je tam i epicentrum toho záhadného rušení, a kdybychom do ní doinstalovali příslušnou detekční a měřicí techniku, mohli bychom konečně přijít té záhadě na kloub,“ doplňuje Gabriel Erigyův nápad.<br>
<br>Sice jsem se odvážila upozornit Erigya, že například usazení Lucií I, II a III na oběžnou dráhu se správnými parametry mu trvalo skoro měsíc a že čas pracuje proti nám. Ten se však jen usmál a mávl shovívavě rukou.<br>
<br>„To přece nebude dělat Erigyos,“ vysvětluje jeho gesto Gabriel. „Teď, když tady máme zase plné obsazení, postarají se o to specializovaní technici ze SSE a budou s tím hotovi za dva až tři dny. Déle jim to nesmí trvat – včetně montáže nových zařízení na současné oběžné dráze.“<br>
<br>„Třetí úkol – a to velice závažný,“ pokračuje Jošua, „bych svěřil Nikolce a Magdě. Vrátíš se na SSE a budeš sledovat Sirka a Brandona – tajně! Ve styku s nimi bude Magda a bude je ‚krmit‘ informacemi, které budeme pro ně připravovat. Obě jste se v tomto směru docela osvědčily a bylo by pošetilé osazenstvo měnit.“<br>
<br>„To ovšem odporuje prvnímu úkolu,“ namítám. „Na jedné straně chcete přesvědčit Američany o spolupráci, a na druhé chcete sledovat jejich lidi…“<br>
<br>„Ne tak docela,“ vysvětluje Jošua. „Brandon a Sirk komunikují s Paddy O’Connorem – tedy: oni si to myslí. Ve skutečnosti už si zvykají komunikovat s našimi lidmi – zatím jen občas, ale už brzy přejdeme na jejich úplné odříznutí od sebe. Zkreslovač hlasu už je dávno v provozu. Jenže my potřebujeme sledovat jejich komunikaci s ‚Mistrem‘ – tedy se ‚styčným důstojníkem‘ té podivné základny v Brazílii.“<br>
<br>„Hmm, jenom si nedovedu představit, jak…“<br>
<br>„Jednoduše. Všimni si v rozvrhu služeb na SSE, že oni dost značně polevili v práci. Dříve, když ještě je měla ‚pod komandem‘ Theresa, nastupovali do služby na dispečinku denně. Teď se celé dny jen tak bezcílně poflakují po stanici a služby si berou jen na dvě hodiny za celý týden. Během těch dvou hodin se ovšem dějí zase ty podivnosti se žurnálem – jenže Erigyovo odhalení Terčiných podrazů nás opravňuje k určitým zásahům. Předně tedy budeš monitorovat provoz jejich dispečerského komunikátoru – k tomu ti Hefaistos propůjčí práva supervizora. A hlavně – provoz nebudeš sledovat na dispečerském pracovišti ani v Informačním středisku, ale přímo ve svém apartmá. Budeš tam mít k dispozici tři komunikátory. Jeden pro normální používání a dva sledovací.“<br>
<br>„Dobře, a kdy se mám teleportovat?“<br>
<br>„Zítra v noci. Dnes navštívím SSE sám a připravím ti tam půdu,“ sdělil mi Jošua.<br>
<br>Zdá se, že letošní Vánoce pro mě nebudou ‚na sněhu‘ ani ‚na blátě‘, ale přímo ‚na koupališti‘. Napadlo mě, že bych mohla pozvat taky starého pána – aspoň nebude sám…
</p>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2008–2014</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p1">
<a href="433_Kapitola_29.html" title="Padlí andělé – Kapitola 29:
„Takže… my jsme byly v podzemí asi šest hodin … a tady uběhlo deset dní! No nazdar,“ vydechla zděšeně Lucka.">
<b>Předchozí kapitola</b></a>
<a href="435_Kapitola_31.html" title="Padlí andělé – Kapitola 31:
Položil své ruce na Sofiina prsa – a ucítil zvláštní záchvěv. V té chvíli ho napadlo JAK předat Sofii své poselství, aniž by měl o tom Baal Segul sebemenší tušení…">
<b>Pokračování</b></a>
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0