%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2006–2014, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Astronavigátorova vnučka v ohrožení – sci-fi erotický román">
<meta name="description" content="Do práce přišedší praporčík Váňa se seznamuje s nočním Nikolčiným hlášením a sděluje kolegovi, že inkriminované auto viděl otevřené a opuštěné kousek od svého bydliště. Nikolka pak zjišťuje, že chybí lékárnička a Lucčina kabelka. • Retrospektivní záznam ukazuje, že Lucka byla od fingované nehody unesena do USA. • Jeden řidič si stěžuje, že na silnici byla nehlášená uzávěra…">
<meta name="KeyWords" content="Éósforos">
<title>Astronavigátorova vnučka v ohrožení – Kapitola 5 – sci-fi erotický román</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<h1>Kapitola 5</h1>
<p class="p1">
„Baf!“<br>
<br>Podpraporčík zděšeně vyjekl a otočil se po zvuku. „Teda, Františku, ty máš ale blbý… tento! Nejraději bych ti jednu…“<br>
<br>„To by ti strach nedovolil. Radši poreferuj, co je nového a jaká byla noc. Náčelník tu bude co nevidět a víš, že si na ty tvoje barvitě líčené historky nepotrpí. Mě zase frustrují ta suchá služební hlášení…“<br>
<br>„Cožpak o to, noc byla výjimečně klidná, kluci zasahovali jen dvakrát. Pár minut po desáté před hospodou v Lažánkách – porvali se tam dva opilci a tekla tam krev. Pak v půl dvanácté taková kuriózní autonehoda u Budkovic – sváteční řidička si vyrazila po dlouhé době autem z vytápěné garáže. Najednou prý zaslechla za sebou šramot, otočila se po něm a přistála v příkopě a ještě k tomu převrácená na bok, takže se z auta nemohla dostat. Volala o pomoc, do mobilu ječela jako pominutá – snad jako by ji tam někdo vraždil, či co. Nakonec se ukázalo, že v době, kdy auto nepoužívala, zabydlely se v něm myši. Ona nebyla ani tak vystresovaná z vlastní nehody, jako z toho, že v té myší společnosti byla nucena strávit těch pár minut, než kluci dorazili.<br>
<br>Jo, a krátce před jednou… no poslechni si to sám. Původně jsem slíbil, že to smažu, ale ona je to taková psina, že… zkrátka nějaká ženská – buď pomatená nebo nalitá – hlásila zmizení sestry jménem Robert. No slyšel jsi někdy takovou volovinu?“ a podpraporčík přehrává svému kolegovi Nikolčino hlášení.<br>
<br>„Hmm, trochu jsi to přehnal, ne? Ten její hlas rozhodně nezní opile a pomateně taky ne. Spíš byla rozrušená… Přehraj to ještě jednou!“<br>
<br>„Tak co jsi z toho vypozoroval, Fanoušku, ty jeden koumáku?“<br>
<br>František si místo odpovědi spustil rozhovor ještě do třetice – tentokrát však zarazil přehrávání v momentě, kdy Nikolka nadiktovala SPZ Lucčina auta.<br>
<br>„Tak tohle auto jsem dneska určitě viděl,“ a policista zalistoval ve svém ‚úředním‘ notesu, „no jasně! Tohle auto stojí otevřené a bez řidiče tam kousek od nás – v zatáčce pod viaduktem. Nahlásil jsem ho dopravákům, když jsem teď jel do práce!“<br>
<br>„A sakra! Tak to tam raději pošleme hned výjezdovku se psem.“<br>
<br>„Správně! A té ženské ses měl omluvit, ne? Ono to vypadá, že její obavy nebyly liché!“<br>
<br>„Tak jo, zajedu tam hned, stejně to mám při cestě…“ mručí podpraporčík dosti nespokojeně.<br>
<br>„Počkáme, až přijde náčelník. Požádám ho, aby mě pustil s tebou. Docela by mě zajímalo, co se tam vlastně stalo…“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <i>19. února, ráno</i>
</p>
<p class="p1">
Po celý zbytek noci jsem oka nezamhouřila. Jen jsem se převalovala na posteli a trnula obavami o nešťastnou sestru. Teprve k ránu jsem na chvíli usnula, ale krátce po sedmé mě vzbudil zvonek. Ječí jako na poplach. Pohlédla jsem na monitor. Před brankou stojí policejní auto a policista, který zazvonil, právě rozmlouvá s naším sousedem. Naházela jsem na sebe nejnutnější spodní prádlo, přes něj zimní bundu a vyšla jsem ven.<br>
<br>„Dobrý den!“<br>
<br>„Dobrý, dobrý, Nikolko,“ volá na mě soused, „tady kluci našli Lucčino auto!“ <br>
<br>„Kde?“ vydechla jsem úzkostně.<br>
<br>„V zatáčce hned za viaduktem,“ promluvil konečně policista, „potřebujeme, abyste se na to šla s námi podívat!“<br>
<br>„Ano, hned. Jen co se trochu obléknu. A vezmu s sebou dítě, nebude to vadit? Nemám hlídání.“<br>
<br>„Malou můžeš nechat u mě,“ nabízí se starý pán.<br>
<br>Oblékla jsem sebe i Míšenku a vyrazily jsme. Míšenky se ujal soused a já jsem nasedla s policisty do jejich služebního vozu.<br>
<br>„Nejprve bych se vám měl omluvit,“ prohlašuje jeden policista cestou, „ale to vaše noční hlášení bylo dost zmatené. Naštěstí to auto objevil tady František … tedy praporčík Váňa dnes ráno, když jel do práce – a náš bývalý kolega, váš soused, mi vysvětlil, jak se to má s vaší sestrou…“<br>
<br>Než jsem si vůbec stačila rozmyslet odpověď, jsme na místě. Lucčino auto stojí otevřené a opuštěné v zatáčce za viaduktem. Kolem pobíhají policisté se služebním psem.<br>
<br>„Prosím, podívejte se, zda se z auta něco neztratilo,“ požádal mě jeden policista.<br>
<br>„Zatím jen víme, že řidič opustil auto, přešel na druhou stranu silnice – a tady stopa končí,“ oznamuje psovod.<br>
<br>„Na první pohled vidím, že zmizela kabelka s doklady a lékárnička,“ oznamuji policistům, „ale to je tak asi všechno.“<br>
<br>V závěsu pod palubní deskou jsem našla Lucčin telefon napojený na hlasitý poslech. Je zapnutý a displej indikuje dva zmeškané hovory. První dnes v 00:18:18 – to je můj pokus; druhý v 00:22:11 – je vidět, že vrátná z observatoře měla týž nápad jako já…<br>
<br>„Kdy vaše sestra odjížděla?“<br>
<br>„Sestra vyrazila krátce po tom telefonátu,“ uvažuji nahlas, „a to bylo podle indikace ve 20:07:18 – to znamená, že vyjela krátce po čtvrt na devět a sem tedy musela dorazit před půl… Vždyť je to vlastně necelé dva kilometry od domova!“ <br>
<br>„Dobře. Vyhlásíme po vaší sestře pátrání. Povolal jsem odtahovou službu,“ oznamuje mi vzápětí praporčík Váňa, „Předáme auto vaší sestry na technickou expertizu. Teď vás odvezeme zpátky a požádáme vás o nějakou její fotografii ze současné doby. Jo, a technik sejme otisky prstů – vám i vaší holčičce, abychom je vyloučili při prohlídce vozu…“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <i>19. února, dopoledne</i>
</p>
<p class="p1">
Policisté si odvezli několik Lucčiných fotografií a její popis, který dal mistrně dohromady starý pán podle policejních kriterií a který jsem já doplnila o popis jejího posledního oblečení. Nakonec odebrali otisky prstů – mých, Míšenčiných i sousedových, protože i jeho občas Lucka sveze.<br>
<br>„Když se to stalo, měla ses hned poradit se mnou,“ říká starý pán lítostivě, „takhle její stopa značně vychladla…“<br>
<br>„Ale strycu, přece vás nebudu budit v jednu v noci…“<br>
<br>„Nikolko, mně to nevadí – a zvlášť když jde o tak vážnou věc!“<br>
<br>Uprostřed rozhovoru se ozval komunikátor. Vrhla jsem se po něm jako čert po hříšné duši a přihlásila jsem se. Na obrazovce se zjevila ustaraná Hillova tvář.<br>
<br>„Tak už víme, co se stalo, Nikolko, ale není to nic veselého… Koho to tam máš?“<br>
<br>Pokynula jsem starému pánovi, aby přistoupil blíž.<br>
<br>„To je náš soused, vysloužilý policista,“ informuji Hilla, „on nám tady pomáhá při tom pátrání. Policie objevila Lucčino auto necelé dva kilometry od domova, v zatáčce u viaduktu, a odvezli si ho na technickou expertizu…“<br>
<br>„To je od nich hezké, ale asi toho příliš nevypátrají. Podívejte se sami – tedy upozorňuji, že jsme retrospektivní záznam museli upravit. Vzhledem k denní době a zatažené obloze to bylo velice nejasné, ale nakonec se nám přece jen podařilo dosáhnout uspokojivé ostrosti i kontrastu, bohužel jen v černobílé kvalitě…“<br>
<br>Po těchto slovech spustil na obrazovku komunikátoru retrospektivní záznam událostí ze včerejšího večera. Sledujeme Lucčino auto od odjezdu ve 20:17:13 – datum a čas běží pod obrázkem. Blíží se k viaduktu… zatáčka… 20:21:01… auto zastavuje… Proč??<br>
<br>Lucka vybíhá držíc v ruce lékárničku. Na silnici leží člověk… Lucka se k němu sklání, zkoumá jeho tep na zápěstí, pak ho otáčí a poslouchá, zda dýchá. Obraz se trochu posunul a zastavil. Je vidět auto naražené na pilíř viaduktu. Vypadá to, jako by ten člověk po nárazu z auta vyletěl.<br>
<br>„Je divné, že to nabourané auto na místě činu ráno vůbec nebylo,“ upozorňuje soused, „to by se o tom kluci přece zmínili…“<br>
<br>„Ani se nepamatuji, že by tam po něm byla brzdná dráha,“ dodávám, „a kromě toho – ta silnice je dost frekventovaná. Jak je možné, že tam za tu dobu nikdo jiný neprojel a té havárie si také nevšiml.“<br>
<br>Ale to už se ‚film‘ rozběhl znovu. Lucka ke zraněnému poklekla, když vtom je oba přikryla hustá síť! Lucka se marně snaží vyprostit. Protože se zraněného nedotýká a do sítě se ještě víc zamotala, nemůže kolem sebe vytvořit ochranné pole, aby ho nezabila! Vtom sebou podivně trhla… Obraz se znovu posunul. Teď vidíme čtyři muže v izolačních oděvech, kteří Lucku i ‚zraněného‘ vyprošťují ze sítě a nakládají je do dodávky s tmavými skly. Jeden z nich vytáhl cosi z Lucčina zátylku. Jehla! I bez vysvětlování je mi jasné, že po Lucce vystřelili uspávací injekci.<br>
<br>Ale gauneři na místě činu ještě neskončili. Z Lucčina otevřeného auta sebrali kabelku s doklady, která ležela na sedadle spolujezdce, a sebrali lékárničku, kterou Lucka upustila, když se snažila vyprostit ze sítě. Pak vypustili ‚nabourané‘ auto a všechny věci přidali do dodávky. Nakonec do ní nasedli také a rozjeli se směrem na Brno…<br>
<br>„Teď už je mi to jasné,“ poznamenává starý pán, „to byla fingovaná havárie a místo auta použili nafukovací maketu! Proto tam nezůstaly žádné stopy po brzdné dráze nebo po poškození pilíře!“<br>
<br>Celá akce proběhla velmi rychle – časová indikace ukazuje 20:24:15 – stačily jim k tomu pouhé tři minuty! <br>
<br>„Teď to nebudeme zdržovat,“ ozval se Hill. „Posunu obraz k cíli dodávky…“ <br>
<br>Na obrazovce přeskočily tři signální pruhy a časový indikátor ukazuje 21:47:20 – posunuli jsme se o hodinu a čtvrt.<br>
<br>„Tohle je letiště Brno-Tuřany,“ informuje Hill.<br>
<br>Dodávka právě přijíždí k jakémusi letadlu. Čtyři muži v oděvech jednotky rychlého nasazení do něj stěhují ‚náklad‘ z dodávky: maketu auta, dvě uzavřené bedny, spící Lucku. Nakonec nastoupili sami. Dodávka odjíždí. Zřejmě jim při únosu asistoval ještě někdo další. Ale to už startuje i letadlo.<br>
<br>„No, a to je prozatím všechno,“ informuje nás Hill. „Jejich letadlo teď už sledujeme s dvacetisekundovým zpožděním. Po přistání v Londýně ve 23:18:11, kde si udělali delší přestávku a kde přeložili náklad do většího letadla, se nám podařilo vysledovat start v 5:22:11. Teď jsou nad Atlantikem, to znamená, že letadlo míří nejspíše do Spojených států.“<br>
<br>„A co kdybyste ho odklonili deklinátorem? Když Lucka dokázala vyslat falešné navigační signály velrybářským lodím…“<br>
<br>„Cožpak o to, my je můžeme pomocí deklinátoru odklonit z trasy, ale kde je donutíme přistát? Letadlo není loď, ta když zabloudí, tak se nic moc nestane. Ale letadlo se ve vzduchu neudrží věčně, my nevíme, kolik mají pohonných hmot a znamenalo by to zajistit pro ně přesnou navigaci. K tomu tady ale nemám odborníky, protože všichni navigátoři opustili Zemi s Jošuou. Nemohu přece dělat experimenty s řízením cizího letadla metodou ‚pokus - omyl‘ a připustit, aby byly ohroženy životy lidí na jeho palubě – zvlášť když tam je Lucinka!“<br>
<br>„Dobře – a co tedy navrhuješ?“<br>
<br>Hill jen smutně zavrtěl hlavou. „Zatím nemůžeme udělat nic. Budeme sledovat letadlo, a jakmile přistane, zase se ozvu.“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -</p>
<p class="p1">
<i>Hned v úvodu dnešního zpravodajství si vyslechněte mimořádnou pátrací relaci. Policie české republiky vyhlašuje celostátní pátrání po Lucii N. narozené …</i> Na obrazovce se zjevila Lucčina fotografie.<br>
<br>„To je trochu pozdě,“ obrací se Nikolka k sousedovi, „když víme, že už je dávno za hranicemi. Jenže jak to sdělit Policii, aby nám uvěřili. Odvolávat se na retrospektivní záznam – to by asi nedopadlo dobře.“<br>
<br><i>… a je podezření, že se mohla stát obětí trestného činu. Zároveň žádáme všechny řidiče, kteří včera, tj. 18. února, v době od 20:00 do 21:00 hodin projížděli úsekem silnice číslo…</i><br>
<br>„Tohle by ale mohlo pomoci,“ poznamenává soused, „protože kdyby přece jen někdo viděl aspoň tu přípravu fingované havárie, mohlo by to vnést do vlastního únosu aspoň trochu světla.“<br>
<br><i>… aby se přihlásili na Krajské správě Policie České republiky… nebo na telefonním čísle … </i>
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <i>19. února, odpoledne</i>
</p>
<p class="p1">
„Letadlo právě přistává,“ oznámil mi Hill, hned jak jsem se přihlásila, „a to na jakémsi letišti v Nevadské poušti. Jenny i Nancy potvrdily, že tam jsou tajná výzkumná pracoviště Pentagonu.“<br>
<br>Hillova tvář na obrazovce mezitím zmizela a objevil se obraz předávaný retrospektivem. <br>
<br>„Podařilo se nám zredukovat časový odstup na pouhých sedm sekund,“ oznamuje mezitím technik Hillovi.<br>
<br>Letadlo právě dojíždí k odbavovací hale. Kolem je několik osob v uniformách, dvě dodávky a sanita. Vzápětí jsou k letadlu přistaveny schůdky a ven vystupuje posádka. Do letadla vstupují dva zřízenci s nosítky doprovázeni lékařem. Po chvíli vynášejí ven Lucku. Poznávám ji jen podle oblečení, protože má na obličeji masku dýchacího přístroje. Není však uložena do sanitky, ale do jedné z dodávek. Sanitou odjíždí lékař.<br>
<br>Retrospektiv teď sleduje dodávku ve které je odvážena Lucka. Opouštíme letiště. Přejíždíme široký písečný pás. Cesta z letiště není nějak zvlášť udržovaná a dodávka sebou značně kymácí. Jízda naštěstí netrvá dlouho. Vjíždíme do areálu obehnaného ve třech řadách ostnatým drátem a jednotlivé brány se za dodávkou zavírají. Na dodávku už čeká další parta lidí. Lucka je vynesena z auta ven a vzápětí je vnesena do nízké přízemní budovy.<br>
<br>„Musím přestavět retrospektiv, abychom viděli dovnitř okny,“ poznamenává technik. „Až to bude, zase se ozveme.“<br>
<br>„Zkusím zavolat klukům, jestli se náhodou někdo nepřihlásil na tu polední výzvu,“ navrhuje starý pán.<br>
<br>Přestavěla jsem komunikátor na telefonování a navolila jím požadované číslo.<br>
<br>„To jsi ty, Fanoušku? Já jsem se jen chtěl zeptat… fakt? No to je skvělé, a co ses dozvěděl?“<br>
<br>Přepnula jsem komunikátor na hlasitý poslech.<br>
<br>„… a byl docela rozezlený. Stěžoval si, že uzávěra nebyla včas nahlášena, že ti policisté, kteří odkláněli dopravu, byli značně arogantní a že nechápe, proč si z lidí děláme blázny. Napřed prý uzavřeme šestikilometrový úsek silnice, uděláme dvacetikilometrovou objížďku a pak vyzvídáme, kdo tam tudy projel. To prý máme vědět sami, koho jsme si tam pustili a proč.<br>
<br>To tedy znamená, že tam v té době byla uzávěra, o které my nevíme. Zdá se, že vedle pátrání po slečně Lucii budeme muset vyhlásit pátrání i po bandě falešných policajtů.“<br>
<br>„Pátrání po slečně Lucii můžete zastavit,“ informuje onoho Františka starý pán. „Už víme, že byla unesena a momentálně je ve Spojených státech. Ovšem ty falešné policajty byste se měli pokusit vypátrat. Vinou zmetkových zákonů už je naše reputace dost narušena a tohle teď přilije ještě olej do ohně. Jestli to ten chlap dá k dispozici novinářům, tak se máte na co těšit. Sice mě dost mrzelo, když mě po převratu poslali předčasně do výslužby, ale teď vám, kluci, opravdu nezávidím. Věříš mi to?“<br>
<br>„Cože? Slečna Lucie byla unesena? Víte kým? Budete podávat trestní oznámení?“<br>
<br>Starý pán si jen povzdechl: „To asi ne. Je to s největší pravděpodobností dílo CIA nebo FBI nebo někoho podobného. To se bude muset řešit přes ministerstvo zahraničí. Díky za zprávu a zatím se měj.“<br>
<br>„Ten František… to byl praporčík Váňa?“<br>
<br>„Jistě, Nikolko, to byl Váňa. On bydlí tady kousek ve vedlejší vesnici a známe se dost dobře. Je velice svědomitý a spolehlivý – a hlavně … má ten správný ‚policajtský instinkt‘. Mohl by to dotáhnout hodně vysoko…“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <i>19. února, večer</i>
</p>
<p class="p1">
Komunikátor se znovu ozval až v šest večer. Hill mi pouze oznámil, že se sice podařilo pomocí retrospektivu nahlédnout oknem do budovy, kam byla Lucka přenesena, ale je to jen vstup do podzemí.<br>
<br>„Tam se retrospektivem nedostaneme, ale nechal jsem změnit dráhu jedné z našich komunikačních družic tak, aby nad nimi přelétala. Budeme dělat fotografie pronikavým kosmickým zářením.“<br>
<br>„A co Lucka…!“<br>
<br>„Lucce se nic nestane, je bioenergeticky senzitivní. A pokud dojde k poškození zdraví tamního personálu, klidně se k tomu přihlásíme a vyléčíme je. Tedy výměnou za Lucinku…“<br>
<br>„To by taky bylo řešení,“ uvažuji, „ale… nevím…“<br>
<br>Vtom se ozval starý pán: „Mohu vás o něco požádat?“<br>
<br>„Jistě,“ odpověděl překvapeně Hill.<br>
<br>„Kluci mi hlásili, že podle svědectví jednoho řidiče byla v době únosu na silnici, po které Lucinka jela, uzávěra. Ale falešná. To znamená, že se na únosu podíleli i další lidé. Nemohli byste tou vaší zázračnou technikou zjistit, jaké události na té silnici se kolem únosu odehrály? Kdo tam kdy odkláněl dopravu, kdo a kdy tam aranžoval tu fingovanou havárii…“<br>
<br>„To by neměl být problém, jdu to hned zařídit. Zatím dobrou noc.“<br>
<br>Rozloučila jsem se s Hillem a uvažuji o tom, jak celou záležitost vysvětlit Míšence. Vidí, že se děje něco vážného, ale zatím jsem se nedostala k tomu, abych jí to přijatelným způsobem vysvětlila. Jenom vyděšeně kouká na projekce z komunikátoru a napjatě poslouchá, aby jí neuteklo ani slovo, ale sama se na nic neptá a je zticha jako pěna.<br>
<br>„Děvčica,“ ozval se zase soused, „tož já taky půjdu domů. Omrzuji tady celý den…“<br>
<br>Smutně jsem na něj pohlédla: „Já jsem moc ráda, že jste tu se mnou byli, strycu, asi bych se tu sama zbláznila…“<br>
<br>Když odešel, Míšenka mi zabořila hlavičku do prsou a rozplakala se.
</p>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2006–2014</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p1">
<a href="306_Kapitola_04.html" title="AVO – Kapitola 4:
„To je maminka Niki, Nikolka a to je maminka Lucinka,“ prohlásila Míšenka samozřejmě a pustila se znovu nevzrušeně do rozdělaného výkresu.">
<b>Předchozí kapitola</b></a>
<a href="308_Kapitola_06.html" title="AVO – Kapitola 6:
Na sexuální radovánky nemám náladu, i když mě za normálních okolností nádherné Lenčino tělo nenechává klidnou. Jenže právě teď nejsou ‚normální okolnosti‘ – situace je velmi vážná a Lenka to konec konců také dává najevo… ">
<b>Pokračování</b></a>
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0