%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2005–2014, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Astronavigátorovo tajemství – sci-fi erotický román">
<meta name="description" content="Brian a jeho seržant jsou na SSE odsouzeni k mnoha letům experimentace. • Ariana začíná Lucku a Lenku zasvěcovat do jazyka mimozemšťanů. • Brian, seržant a Nancy jsou vyšetřováni společně nazí ve velké vyšetřovně. Dr. Zemill shledává tento způsob přínosný, neboť zvyšuje u pacientů erotické napětí, a navrhuje, aby nadále všechna vyšetření byla koedukovaná. • Lucka je konsternována zacházením se zajatci na SSE. Ariana jí důvody pro použití těchto metod vysvětluje…">
<meta name="KeyWords" content="erotika, klinika, sci-fi">
<title>Astronavigátorovo tajemství – Kapitola 19 – sci-fi erotický román</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<h1>Kapitola 19</h1>
<p class="p1">
Soud nad oběma agenty FBI, které Nikolka odeslala teleportem na SSE, se koná ještě téhož dne večer – hned poté, kdy nabyli vládu nad paralyzovanýma rukama. Důkazní řízení je podloženo záznamy retrospektivu, kterými je inženýr Hefaistos přímo šokován.<br>
<br>„Za přepadení bezbranných žen, snižování jejich důstojnosti a násilí, které jste na nich spáchali …“ na obrazovce je právě promítána scéna, kde seržant řeže karabáčem do svázané nahé Lucky, „… vám bude zaplaceno stejnou mincí! Ode dneška do odvolání vás předávám k dispozici experimentačnímu oddělení a délka trestu bude závislá na vaší ochotě ke spolupráci! Poté budete však nadále našimi vězni, ovšem podle statutu válečných zajatců.“<br>
<br>Pak se obrátil k dozorcům: „Odveďte odsouzené do cel!“<br>
<br>Oba agenti, v Adamově rouše, s rukama spoutanýma za zády a s roubíky v ústech, jsou vedeni zpět do svých cel. Každého vleče jeden hromotluk za paži a druhý ho zezadu postrkuje železnou tyčí nahrazující samopal.
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<p class="p3">Lucčiny myšlenky – <I>24. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Ráno jsem byla probuzena Sofií ve svém apartmá na CPLEN a zcela samozřejmě provozujeme běžné úkony podle denního režimu – klidové vyšetření, rozcvička, ranní hygiena, snídaně.<br>
<br>V jídelně jsme bouřlivě vítány všemi kamarádkami. Největší radost z našeho návratu mají pochopitelně Lenka, Jana a dvojčata, se kterými sedáváme pravidelně u stolu.<br>
<br>Do denního režimu jsme zapadly zcela samozřejmě, jako kdybychom těch čtrnáct dní doma ani nepobývaly. Ale po pravdě řečeno – už se nemohu dočkat, až mi skončí dnešní povinný program a já navštívím Informační centrum. Moc by mě totiž zajímalo, jak dopadli ti dva agenti FBI, které Nikolka odeslala teleportem na SSE. A možná, že najdu i retrospektivní záznam toho, co se stalo s těmi zbývajícími lumpy – řidičem, hlídačem a těmi dvěma, kterým se nezdařil únos Sofie. <br>
<br>Jenže dnes odpoledne jsem si pobyt v Informačním centru tak trochu odpustila. Navštívily mě totiž Lenka a Ariana přímo v mém apartmá. Ariana odložila plášť, čímž signalizuje, že není ve službě. Lenka ani nemá co odložit, jak už je tady jejím zvykem… Přinesly těch několik zachráněných papírů z dědečkovy pozůstalosti. Sedíme kolem stolu a Ariana nás začíná zasvěcovat do tajů jazyka mimozemšťanů:<br>
<br>„Ačkoliv se to nezdá, základem většiny pozemských jazyků je naše mateřština – tedy aspoň její spisovná forma,“ sděluje nám šokující skutečnost.<br>
<br>„Když vám předvedu některé texty přepsané do latinky, zjistíte, že se od latiny příliš neliší. Problém spočívá v tom, že právě tak, jak se u vás z latiny vyvinuly románské jazyky, tak se u nás rovněž vyvíjela různá nářečí. Když však uvážíte, že se v našem případě jedná o mnohem delší časové údobí – řádově sto tisíc let z hlediska pozemské chronologie – jsou tato nářečí od vašich románských jazyků už značně odlišná. A další zrada spočívá v tom, že vlastní nářečí si vytvořila za tu dobu prakticky každá rodina.“<br>
<br>„Mám tomu rozumět tak, že v každé domácnosti se mluví jinou řečí a chtějí-li se dohodnout například sousedé bydlící vedle sebe někde na patře, musí spolu mluvit spisovně? Nebo je to podobné jako v Austrálii, kde má svůj jazyk každá vesnice…“<br>
<br>Ariana se nejprve Lenčině otázce zasmála, ale pak věc objasnila přesněji: „Základní rozdíl mezi námi a australskými domorodci spočívá v tom, že my máme vedle rodinných nářečí i jeden společný jazyk. Ten oni nemají. Ale kdyby ho měli, pak by toto přirovnání bylo opravdu na místě.“<br>
<br>„Dobře, to je všechno moc hezké, <I>teto</I>, ale co lze říci o dokumentech, které tady Lenka zachránila?“<br>
<br>„Předně bych si vyprosila tu tetu, <I>slečno Lucie!</I> Oslovuj mě jménem – já jsem Ariana. Také tě neoslovuji ‚neteři‘! A co se týče těchto dokumentů – jsou psány právě rodinným nářečím.“<br>
<br>Aby bylo jasno – Arianu občas oslovím ‚teto‘, abych ji trochu pozlobila – vím, že to nemá ráda, ale ‚co se škádlívá, to se rádo mívá‘ a ona mi to oplácí tou ‚slečnou Lucií‘ – to zase nemám od ní ráda já.<br>
<br>„Z toho plyne,“ uvažuji nahlas, že máme veliké štěstí. Můj dědeček byl Hillův bratr, z čehož plyne naděje, že to někdo rozluští.“<br>
<br>„Jistě, to je výhoda – ale i kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom texty zadat do komunikátoru, aby udělal lingvistickou analýzu a rodinu, které nářečí patří, bychom velice rychle našli. Protože to však víme, můžeme se do překladu pustit rovnou,“ vysvětluje Ariana, „já pochopitelně toto nářečí také ovládám.“<br>
<br>„Stejně by mě zajímalo, proč jsem nerozuměla ani rozhovorům, které vedl Hill se zdejší základnou, když jste mě hostili v krytu. Vychází-li většina pozemských jazyku z vaší mateřštiny, jejíž spisovná forma se podobá latině, tak přece…“<br>
<br>„Právě proto, že on s Gabrielem nemluvil spisovně, ale tím rodinným nářečím.“<br>
<br>„Cožpak i Gabriel patří do rodiny?“ podivuji se.<br>
<br>Moje otázka Arianu rozesmála. Asi si myslí, že se začínám domnívat, že jejich mise je vlastně nějaký rodinný podnik…<br>
<br>„To ne,“ vysvětluje, „ale pracujeme spolu už několik desítek let – a za tu dobu jsme se tu naučili každý nářečí toho druhého. Funguje to tedy podobně, jako když vy tady mluvíte česky a etherický tlumočící systém to překládá do esperanta. Jenže my se bez toho tlumočení obejdeme. Příkladem může být rozhovor mezi Čechem a Slovákem. Čech mluví česky, Slovák slovensky – a žádného překladatele k tomu nepotřebují. To jen v úředních záležitostech…“<br>
<br>„O tom raději nemluv,“ utrhla jsem se na Arianu dost ošklivě, „všechny úřady mi opravdu pijí krev! Kdybys jen věděla – vlastně, vždyť to víš…“<br>
<br>„Copak, že jsi na ty úřady tak nabroušená,“ otázala se nevinně Lenka.<br>
<br>„To poznáš, drahá sestřenko, až se vrátíš domů. Jen tak mimochodem: Kdepak máš svůj občanský průkaz?“<br>
<br>„V kabelce na nočním stolku – tam v tom pokoji, kde jsme spaly s Janou, když jsme byly u vás. Oni mě sebrali bez dokladů a … A kruci! Oni tu kabelku ukradli se vším, co v domku našli, že?“<br>
<br>„Správně,“ přitakala jsem, „a co o nás prohlásila Nancy ve své výpovědi?“<br>
<br>„Nevím, co máš právě na mysli,“ mručí zaraženě Lenka, „ona tam o nás nažvanila tolik nesmyslů, že je snad lépe si to nepamatovat…“<br>
<br>„To jistě. Ale jedna skutečnost je pravdivá – byly jsme prohlášeny za mrtvé. Až si tedy půjdeš vyřizovat nový občanský průkaz…“<br>
<br>„Aha, tak to bude asi jako v tom Holzmannově <I>Hřbitovním rozhovoru</I> – ‚Dokud mi nepřinesete její fotografii, její otisky prstů a její vlastnoruční podpis, že zemřela, tak vám tu urnu do hrobu nedám. Já se přece nenechám zavřít…‘ – no to je tedy pěkné…“<br>
<br>„To spíš budou chtít od tebe dokázat, že jsi nezemřela…“<br>
<br>Do našeho škádlení zasáhla Ariana: „Tak už toho nechejte, děvčata, nebo se k tomuhle – “ poklepala na listy papíru ležící na stole, „ – hned tak nedostaneme. I když tedy uznávám, že ty vaše úřady… Škoda slov.“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -</p>
<p class="p1">
Vedoucí lékařka SSE, doktorka Myreialla se vřele přivítala s doktorem Zemillem: „Je pro mne potěšením, že budu mít ve svém týmu odborníka vašich kvalit, pane kolego, i když zatím budete téměř nevyužit, protože tu máme jen jednu zajatkyni.“<br>
<br>„A taky jednu pozemskou spolupracovnici. Obě už mi byly jednou svěřeny do péče…“<br>
<br>Myreialla se pousmála: „Vím, vím. Jenom doufám, že váš přístup k oběma ženám bude diferencovaný.“<br>
<br>„To jistě – Jennifer je potenciální pacientka, pro kterou zde funguji coby závodní lékař, kdežto Nancy je pokusný materiál – tedy ona to musí pociťovat, To, co bych si rád vyzkoušel, nebude pro ni příjemné, pochopitelně, ale na zdraví ji to neohrozí, i když se to nepodaří. A podaří-li se to, tak na tom jen vydělá.“<br>
<br>Pak se zahleděl na seznam zajatců a pozeptal se: „Copak? Dva nové přírůstky?“<br>
<br>„Ano, poslala nám je slečna Nikolka od ní z domova. Pokusili se unést dvě bezbranné dívky a užili proti nim násilí… Ale co, podívejte se pak na retrospektivní záznam, stojí to za to. Aby je zneškodnila, paralyzovala každému ruku, ale to už se nám podařilo večer napravit. Rovněž už byli odsouzeni, takže dnes jsou připraveni ke vstupní prohlídce. Právě teď musím určit děvčatům, jak si je mezi sebe rozdělí.“<br>
<br>„Vezměte je do velké vyšetřovny a já si tam dám předvést Nancy. Taky se na ni musím trochu podívat – měsíc jsem ji neviděl. Můžeme pracovat společně.“<br>
<br>„Proč ne? To není špatný nápad. I když – pro ně to bude značně stresující, nemyslíte?“<br>
<br>Zemill se jen pousmál: „Jedná se o odsouzence, takže je to možno brát jako součást trestu. Jen ať si zvykají na naše vězeňské pořádky hned od začátku.“<br>
<br>A tak se ráno hned v 7 hodin ocitli ve velké vyšetřovně nadporučík Brian, jeho seržant i Nancy Moareová – všichni tři nazí ‚jak je pánbůh stvořil‘, a nevěřícně na sebe zírají. Oba muži se snaží zakrývat si rukama intimní tělesné partie, kdežto Nancy stojí trpně s rukama spuštěnýma podle těla.<br>
<br>„Nenamáhejte se, pánové, oni vás stejně donutí…“<br>
<br>„Nebylo ti dovoleno mluvit,“ přerušil ji dozorce. <br>
<br>Když Nancy ztichla, slova se ujímá vedoucí ošetřovatelka Jennifer: „Odsouzení pánové byli předvedeni na vstupní lékařskou prohlídku a odsouzená slečna podstoupí kontrolní vyšetření. Jelikož bylo o těchto procedurách rozhodnuto až dnes ráno, nejsou pacienti vyprázdněni.“<br>
<br>To je ovšem signálem pro dozorce, kteří se mezi tím převlékli do gumových nepromokavých obleků. Chopili se vězňů a odvádějí je společně do sprch. Ve sprchách uvazují každého ke známé již rampičce. V místnosti je instalováno šest rampiček po obvodu velkého kruhu. Dozorci vězně rozmísťují pravidelně vždy ob jednu rampičku a čelem do středu kruhu tak, aby na sebe vzájemně viděli. Široký rozkrok a nohy připoutány k podlaze, ruce pak spoutány a zavěšeny za hák u stropu.<br>
<br>„Moareová,“ vydechl konečně Brian s údivem, „kde to jsme, a nevíte, jak jsme se sem dostali?“<br>
<br>Nancy vrhla na nadporučíka zničující pohled. Další jeho pokus o navázání kontaktu přerušili dozorci držíce každému u úst nádobu s hustou olejnatou kapalinou: „Radíme vám, abyste to vypili dobrovolně.“<br>
<br>Nancy vědouc už, co by mohlo následovat, poslušně usrkává nevábně páchnoucí dávidlo odporné chuti, zatímco nadporučík se seržantem zaťali zuby a odmítají se napít.<br>
<br>„Vypijte to… dobrovolně…“ radí jim Nancy mezi jednotlivými doušky, „oni to… dostanou do vás… násilím, když…“<br>
<br>Nedopověděla. Jeden z dozorců stiskl seržantovi nos a donutil ho tak, aby otevřel ústa k nadechnutí. V té chvíli mu do nich obratně vrazil pružnou, ale pevnou hadičku, která mu proklouzla až do krku. Na jejím druhém konci je víčko s pumpičkou, kterým dozorce nádobku s dávidlem zavřel a začal pumpovat.<br>
<br>Zatímco Nancy upíjí pomalu a tempo si řídí sama, seržant je nucen polykat takovou rychlostí, jakou mu udává pumpa. Nadporučík Brian, vida zákrok provedený na seržantovi, jal se rovněž váhavě upíjet, ačkoliv se mu odporem zvedá žaludek. Ani netuší, že to je vlastním cílem celé procedury.<br>
<br>Seržant má celou dávku v sobě jako první. Dozorce mu vytáhl hadičku z úst a mezi jeho nohama se objevilo podlouhlé koryto. Kotvení pout na rukou i nohou ho teď nutí do hlubokého předklonu… Seržant cítí, jak se mu žaludek obrací naruby a ten hrozný tlak nemůže vydržet. Vzdává odpor a svým žaludečním obsahem naplňuje koryto… Ani se nestačil vzpamatovat z první pohromy a už cítí, jak mu dozorce zasouvá hadičku do konečníku. Když se v dalším korytě objevil obsah jeho střev, přidržel mu dozorce u penisu vzorkovnici.<br>
<br>„Vymočíš se sám nebo chceš vycévkovat…“<br>
<br>Seržant pustil moč a vyprázdnil svůj měchýř ve chvíli, kdy Nancy vydala korytu obsah svého žaludku. <br>
<br>„Můžeš si vyčistit zuby,“ sdělil mu dozorce a uvolniv mu jednu ruku nabízí mu kartáček s pastou.<br>
<br>Když si seržant vyčistil zuby a vypláchl ústa, zmizela konečně odporná pachuť dávidla a pach zvratků. Teď sleduje, jak jsou obdobné procedury aplikovány na Nancy a na Briana.<br>
<br>Ale to není konec. Když byli jeho spoluvězni stejně potupným způsobem rovněž vyprázdněni, následuje důkladná očista. Nancy je už perfektně vyholená – jak v podpaží, tak i ve stydké krajině a v okolí řitního otvoru. Pány však čeká pečlivé vyholení celého těla včetně intimních partií – a to opět v Nancyině přítomnosti. Ta zas neunikla důkladnému výplachu vagíny. Nakonec jsou všichni tři namydleni a dlouho sprchováni horkou a ledovou vodou. Takto připraveni byli předvedeni zpět do vyšetřovny. Tam už na ně čekají dvě lékařky, doktor Zemill a jako pozorovatelka je přítomna i vedoucí lékařka, doktorka Myreialla. Na SSE nejsou zaměstnány zdravotní sestry – pozemšťanky. Jejich úlohu zastávají dozorci v šedých uniformách.<br>
<br>„Tak, a budeme se měřit a vážit,“ oznamuje dozorce, sotva se odsouzení ocitli ve vyšetřovně.<br>
<br>Žádný z nich se však nemá k tomu, aby vstoupil na váhu jako první. Doktorka Myreialla tedy rozhodla: „Vždy jako první půjde Nancy Moareová, protože je odsouzena za nejtěžší zločin. A pak podle hodností – nadporučík a seržant.“<br>
<br>Nancy se neochotně postavila na váhu. „184 cm a 62,6 kg,“ hlásí dozorce.<br>
<br>Doktor Zemill se teprve teď na Nancy pozorněji zahleděl a skoro poděšeně vydechl: „Co jste tady s ní prováděli? Vždyť 1. března vážila 79,2 kg – nemýlím-li se, a měla QI 23,393 kg/m² – a teď za necelé dva měsíce přišla o 16,6 kg, její QI klesl na 18,490 kg/m² což už je známka podvýživy…“ Přitáhl si vyhublou Nancy k sobě, nevěřícně jí přejíždí prsty po vystouplých žebrech, prohmatává jí pokleslá prsa a propadlé břicho.<br>
<br>„Tak, pánové, na váhu, na váhu bych prosil,“ pobízí dozorce nadporučíka i seržanta, „jste tady za stejným účelem a nehrajeme tu pro vás divadlo…“<br>
<br>Oba totiž sledují Zemillovo počínání a jejich penisy už jeví známky vzrušení. Hlas dozorcův však přiměl i Nancy, aby se zahleděla jejich směrem. Plně si při tom uvědomila, že oba zajatci napjatě sledují, jak je doktorem soustavně prohmatávána, a polila ji vlna studu. <br>
<br>„Když ona ani nedokáže vyhloubit v písku strouhu předepsaných rozměrů,“ oznamuje vrchní dozorce, „a podle interních předpisů…“<br>
<br>„Dobře, chápu,“ přerušil ho Zemill, „slečna však byla odsouzena k trestu experimentace. To znamená, že metody trestání budu určovat ode dneška já. Jenže na takovém materiálu, který mám momentálně k dispozici, budu moci provádět pokusy dost obtížně. Nejprve ji musíme zase trochu vykrmit.“<br>
<br>Zemill se s dozorci vybavuje o Nancy zcela otevřeně, jako když se baví veterinář s chovatelem, což je pro ni pochopitelně stresující faktor – a ke všemu se dozvídá, že na ní mají být prováděny nějaké pokusy. Znovu ji polévá vlna studu a vysílením se jí podlamují nohy. <br>
<br>„Předložte mi její stravovací záznamy,“ požádal doktor Zemill dozorce. <br>
<br>Skutečně! Za celou dobu, kdy se bez úspěchu snaží vyhloubit strouhu požadovaných rozměrů v minimální délce 41 cm, dostává na den dva balíčky sucharů a plechovku sušeného masa. Dnes ráno sice ‚posnídala‘, ale vzápětí jí byl násilným způsobem důkladně vyčištěn žaludek.<br>
<br>„Polož se na stůl!“<br>
<br>Zatímco Zemill studuje chudý Nancyin jídelníček, připoutávají ji dozorci k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu.<br>
<br>„Vzpaž a procházej se,“ nařizuje mezitím doktorka Brianovi. Ten je ovšem nucen projít kolem stolu s přikurtovanou zcela nahou Nancy, a při pohledu na její odkryté intimní tělesné partie a s teploměrem vyčuhujícím z její vagíny, opět pociťuje vzrušení.<br>
<br>„A teď ty,“ nařizuje druhá doktorka seržantovi.<br>
<br>Stejná reakce.<br>
<br>Nancy při pohledu na nahé muže rovněž prožívá vzrušení a cítí, jak jí tuhnou bradavky, což jí vzápětí přivádí do značných rozpaků, zvláště když dozorce teploměrem jemně pohybuje.<br>
<br>Ale to už jsou oba zajatci rovněž připoutáváni k polohovacímu zařízení a nad Nancy se sklání doktor Zemill.<br>
<br>„Přišla téměř o veškerý tuk,“ konstatuje, „a také o část svalové hmoty. Ještě se podíváme na nervové reflexy a provedeme orientační gynekologickou prohlídku. Dokud znovu trochu nezesílí, tak s ní nic moc dělat nemohu.“<br>
<br>Zemill přejíždí po jejím těle rádélkem a sleduje její nervové záchvěvy.<br>
<br>„Projevuje se u něj porucha erekce – pro nás dost významná ze studijních důvodů,“ oznamuje doktorka vyšetřující seržanta, „možná, že nám poslouží k řešení problémů…“<br>
<br>„Momentíček, podívám se na to,“ ozývá se vedoucí lékařka Myreialla věnující se právě vzorově ztopořenému penisu Brianovu.<br>
<br>Ten po masáži prostaty právě vyvrcholil a je mu odebírán ejakulát. Když je vzorkovnice téměř naplněna, výstřiky ustávají. Dozorce odpoutal nadporučíka od polohovacího zařízení.<br>
<br>„Ať se teď důkladně umyje, budeme pokračovat pohybovou studií,“ nařizuje doktorka dozorcům.<br>
<br>Ti teď vedou naprosto konsternovaného zajatce do sprch – kolem vyšetřovacího stolu, na kterém právě doktor Zemill zavádí do Nancyiny pochvy zrcadlo. Brian na ní nevěřícně zírá a jeho ochablý penis se začíná znovu zvedat. Nancy po něm vrhá hněvivé pohledy, ale nemůže nic dělat. Její končetiny jsou připoutány k polohovacímu zařízení opravdu pevně. Nohy má ještě k tomu zvednuty a roztaženy téměř do rozštěpu.<br>
<br>„Myslím, že získáme ještě jednu dávku spermatické tekutiny,“ poznamenává Myreialla, povšimnuvši si Brianovy reakce, „možná, že v zájmu dalších výzkumů je budeme vyšetřovat zásadně kolektivně.“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Lucčiny myšlenky – <I>28. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
„Tak jsem si pročetla protokoly o dění na SSE,“ sděluji Arianě, která mě navštívila v Informačním centru, „a jsem dost konsternována zacházením se zajatci. Vždyť vy s nimi jednáte v rozporu s <I>Deklarací lidských práv</I> – a dokonce…“<br>
<br>Ariana mě ani nenechala domluvit: „Nemyslím, Lucinko, že by se měl dovolávat lidských práv někdo, kdo je sám tím nejhrubším způsobem porušuje. Americká vláda například vydává každoročně zprávu o stavu dodržování lidských práv ve světě, dovoluje si známkovat jednotlivé státy – a řekni sama: Jak američtí vojáci dodržovali <I>Deklaraci</I> vůči vám v internačním táboře? Na druhou stranu – nejhorší zločinci, vrazi, násilníci a podobní vyvrhelové společnosti – demonstrují ve vašich věznicích, drží hladovky kvůli tomu, že jsou jim omezovány a kontrolovány balíky… Je-li někdo odsouzen za těžký zločin – to znamená za to, že sám něčí lidská práva porušil – pak musí po celou dobu trestu pociťovat, že je trestán, že se žádných práv nemůže a nesmí dovolávat, a učiní-li tak, měl by mu být trest zpřísněn. Doufám, že je ti jasné, že dokud budou ve vaší společnosti platit zákony na ochranu lumpů, budou mít ti lumpové navrch ve srovnání s poctivými lidmi, kteří žijí v souladu se zákonem – s tím zákonem, který se k nim chová přímo macešsky.“ <br>
<br>„Jenže to kolektivní vyšetřování při vstupní prohlídce snad bylo trochu přehnané …“<br>
<br>„Pochop, Lucko, že to je součást trestu. Vždyť oni dokonce vyvedli nahou Sofii ven, až na ulici, na veřejnost, a tobě to chtěli udělat také. Možná mi namítneš, že nahota je pro nás normou, kdežto pro pozemšťany – aspoň v tzv. ‚civilizované‘ části světa – se jedná o ponížení či nemravnost. Ale brali oni ohledy na vás? Nebrali! Tak ať to sami pocítí měrou vrchovatou.<br>
<br>Chceš se snad zastávat Nancy Moareové? Ty, její potenciální oběť, kterou chtěla zavraždit takovým bestiálním způsobem? I ona – a právě ona – musí pocítit na hodně dlouho, že je naprosto nesvéprávným objektem, se kterým si může dělat kdo chce, co chce, a že proti tomu nemá nikde odvolání. Lidský život, který chtěla zmařit, má vždycky nesrovnatelně větší cenu, než nějaká její čest a důstojnost, které se svým hnusným činem zpronevěřila – měla-li vůbec kdy nějakou – a které de facto i de iure právě proto pozbyla.“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <I>28. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
„Zítra čekáme vzácnou návštěvu,“ oznamuje mi Lenka v nabíjecím středisku, „přijedou se na nás podívat naši přátelé ze stanice Amundsen-Scott.“<br>
<br>„Jenom doufám, že se jim zase nebudeš předvádět nahá,“ nabádám kamarádku.<br>
<br>Lenka se rozesmála: „Jistěže ne. Urszula už mi pro tuto příležitost připravila opravdu skvostnou róbu a nejen pro mě, ale i pro ostatní. Halina se ve svých návrzích opravdu překonala a děvčata nestačí šít. Ještě štěstí, že se zde objevily i skutečné odbornice z oboru oděvnictví. Jednak Patricie – to je ta, kterou v lednu přepadla Jennifer – a pak ještě dvě další, které se na původní CPLE dostaly až v půlce dubna. Urszula je v tomto směru přece jen amatérka, i když opravdu šikovná.“<br>
<br>„Vzpomínám si – ona studuje zeměpis na pedagogickém institutu,“ poznamenala jsem.<br>
<br>„O kompak se tady tak zasvěceně bavíte?“<br>
<br>Jana se v nabíjecím středisku objevila opravdu neslyšně a skoro nás svou nečekanou otázkou vylekala.<br>
<br>„O našich oděvních odbornicích a módních návrhářkách,“ odpovídáme unisono.<br>
<br>Jana se zasmála: „Koukám, že už jste dokonale spřízněné duše – odpovídáte stejným stylem jako <I>Sličné Akvabely</I>…“<br>
<br>Teprve teď jsem si uvědomila, že objímám Lenku kolem pasu a že kalihapický efekt dokonale koordinuje naše myšlenky ve vztahu ke třetím osobám.<br>
<br>„Zrovna tady probíráme tu zítřejší návštěvu a já nabádám Lenku, aby se při této příležitosti oblékla…“<br>
<br>„I když to bude působit docela komicky,“ podotýká Jana.<br>
<br>„A co je na tom komického?“<br>
<br>Otázku jsme položily opět unisono!<br>
<br>„Venku v mraze před nimi pobíháš nahá a bosá; uvnitř, kde je téměř přetopeno, se oblékneš – to bude pro ně opravdu šok,“ vysvětluje Jana.<br>
<br>Tato představa opravdu vyvolala úsměv na našich tvářích. Spontánně jsme rozpřáhly ruce a přitiskly jsme Janu k sobě. Pak jsme uvolnily tok energie…<br>
<br>Opět přenos myšlenek dotykem. Dorozumíváme se teď všechny tři, aniž bychom spolu prohodily jediné slovo.<br>
<br>„Jak pokračuješ ve studiu jazyka mimozemšťanů?“<br>
<br>Otázka platí pro Lenku, pochopitelně.<br>
<br>„Je to dost obtížné. Lucce to jde mnohem lépe. Ale ty dokumenty, které jsem přivezla, už Ariana přeložila a jsou k dispozici v Informačním centru. Dokonce se jedná o poezii a v Arianině přednesu zní opravdu pěkně – i když těžko rozumíme. Pradědeček – tedy můj, Lucčin je to dědeček, opěvuje radostnou událost – narození dcerušky. To jako mojí babičky. Jenže se ta radost snoubí se smutkem… Matka při porodu umírá… a… a…“<br>
<br>Kalihapický podnět je opravdu mohutný. Tiskneme se k sobě, mačkáme se obrovskou silou na sebe dotýkajíce se vzájemně co největší plochou svých těl – a z očí nám nezadržitelně vytryskly slzy… Proudem… Smrt matky při porodu – už druhý případ ve spojení s mimozemšťany – nevěští nic dobrého. Jaká hrozba, jaké prokletí se to nad námi vznáší!
</p>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2005–2014</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p1">
<a href="224_Kapitola_18.html" title=
"ASTRONAVIGÁTOROVO TAJEMSTVÍ – Kapitola 18:
„No ne,“ rozplývá se grázl medově, „slečna se nám umí opravdu kouzelně stydět… Tak dělej! Ukaž, co v těch kalhotkách máš… Jsi ženská jak se sluší a patří, nebo tam máš podobné nadělení jako tady ta …,“ ">
<b>Předchozí kapitola</b></a>
<a href="226_Inter_06.html" title=
"ASTRONAVIGÁTOROVO TAJEMSTVÍ – VI. Intermezzo:
„Ještě jsem neslyšela, aby někdo dostával odměnu za to, že navštěvuje školu. Všude je tomu spíše naopak…“ — „Nu, tak vidíš, Čokoládko, u nás to možné je,“ poznamenal Jošua proti svému zvyku naprosto neformálně.">
<b>Pokračování</b></a>
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0