%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Steven Erikson - MKP8 - Dan pro ohare</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>698127df-59fb-47f6-9467-95062f68d540</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2010</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p>Steven Erikson</p><empty-line /><p>DAŇ PRO</p><empty-line /><p>OHAŘE</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>TALPRESS</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2008 by Steven Erikson</p>
<p>Translation © 2010 Dana Krejčová</p>
<p>Cover design © 2008 Steve Stone</p>
<p>This edition is published by arrangement with Transworld Publishers, a division of The Random House Group Ltd. All rights reserved.</p>
<p>Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.</p>
<p>ISBN 978-80-7197-409-3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Tento román věnuji památce svého otce</p>
<p>R. S. Lundina (1931-2007).</p>
<p>Chybíš nám.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Poděkování</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Jako obvykle chci poděkovat svým předčtenářům: Bowenovi, Rickovi, Markovi a Chrisovi, a zvlášť Billovi a Hazel za vlídná slova a podporu během velmi náročného roku. Můj vděk dále patří zaměstnancům Black Stilt Café a Pacific Union Café za to, že mi laskavě poskytli kancelářské prostory.</p>
<p>A milovaným Clare a Bowenovi, s díky za všechno.</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
</section>
<section>
<p>POSTAVY</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Řezník,</strong> asasín</p>
<p><strong>Scillara,</strong> jeho společnice</p>
<p><strong>Iskaral Pust,</strong> velekněz stínu, Mág stínu, bůh bhok’arala</p>
<p><strong>sestra Zášť,</strong> převtělenec</p>
<p><strong>Mogora,</strong> Iskaralova občasná choť</p>
<p><strong>Barathol Méchar,</strong> turista</p>
<p><strong>Chaur,</strong> laskavý člověk</p>
<p><strong>Mappo Poříz,</strong> Trell</p>
<p><strong>Pazderka,</strong> Palič mostů na odpočinku a spolumajitelka K’rulova baru</p>
<p><strong>Mizela,</strong> Palič mostů na odpočinku a spolumajitelka K’rulova baru</p>
<p><strong>Jiskra,</strong> Palič mostů na odpočinku a spolumajitel K’rulova baru</p>
<p><strong>Klátil,</strong> Palič mostů na odpočinku a léčitel</p>
<p><strong>Modroperel,</strong> Palič mostů na odpočinku</p>
<p><strong>Kel Tath,</strong> bard, pravidelný host v K’rulově baru</p>
<p><strong>Kalous,</strong> bývalý říšský historik Malazské říše</p>
<p><strong>Bellam Nom,</strong> mladý muž</p>
<p><strong>Rallik Nom,</strong> probuzený asasín</p>
<p><strong>Torvald Nom,</strong> Rallikův bratranec</p>
<p><strong>Tiserra,</strong> Torvaldova žena</p>
<p><strong>Coll,</strong> člen darúdžhistánské rady</p>
<p><strong>Estraysian D’Arle,</strong> člen darúdžhistánské rady</p>
<p><strong>Hanut Orr,</strong> člen darúdžhistánské rady, synovec zesnulého Turbana Orra</p>
<p><strong>Šardan Lim,</strong> člen darúdžhistánské rady</p>
<p><strong>Murillio,</strong> přítel</p>
<p><strong>Kruppe,</strong> malý tlouštík</p>
<p><strong>Meese,</strong> majitelka hostince U Fénixe</p>
<p><strong>Irilta,</strong> štamgast u Fénixe, žena</p>
<p><strong>Sulty,</strong> šenkýřka u Fénixe</p>
<p><strong>Kalista,</strong> žena Gorlase Vidikase, dcera Estraysiana D’Arle</p>
<p><strong>Gorlas Vidikas,</strong> nejnovější člen darúdžhistánské rady, bývalý hrdina <strong>slavnosti</strong></p>
<p><strong>Krute z</strong><strong> </strong><strong>Talientu,</strong> agent cechu asasínů</p>
<p><strong>Gaz,</strong> vrah</p>
<p><strong>Thordy,</strong> Gazova žena</p>
<p><strong>mistr Přemoh,</strong> navigátor Trygallské obchodnické gildy a čaroděj</p>
<p><strong>Slaba,</strong> podílnice</p>
<p><strong>Rekkanto Ilk,</strong> podílník</p>
<p><strong>Nejsladší trpělivost,</strong> podílnice</p>
<p><strong>Glanno Plachta,</strong> podílník</p>
<p><strong>Amby Kmen,</strong> Mottský zálesák na odpočinku a nový podílník</p>
<p><strong>Jula Kmen,</strong> Mottský zálesák na odpočinku a nový podílník</p>
<p><strong>Vzácná žabnice,</strong> Mottský zálesák na odpočinku a nová podílnice</p>
<p><strong>Vrč,</strong> vůdce karavany na prodloužené dovolené</p>
<p><strong>Stonny Menakis,</strong> majitelka šermířské školy</p>
<p><strong>Harllo,</strong> malý chlapec</p>
<p><strong>Bedek,</strong> Harllův „strýc“</p>
<p><strong>Myrla,</strong> Harllova „teta“</p>
<p><strong>Snell,</strong> chlapec</p>
<p><strong>Bainisk,</strong> havíř</p>
<p><strong>Venaz,</strong> havíř</p>
<p><strong>Zhoř,</strong> nově najatý strážce</p>
<p><strong>Leff,</strong> nově najatý strážce</p>
<p><strong>Zloběh,</strong> nově najatý strážce pozemku</p>
<p><strong>Lazan Dveř,</strong> nově najatý strážce pozemku</p>
<p><strong>Šikovnik (nebo Šikovný zámek),</strong> kastelán</p>
<p><strong>Skromný prostředek,</strong> tajemný člen darúdžhistánského podsvětí</p>
<p><strong>Chillbais,</strong> démon</p>
<p><strong>Barúk,</strong> člen T’orrudské kabaly</p>
<p><strong>Vorcan,</strong> mistra cechu asasínů</p>
<p><strong>Seba Krafar,</strong> mistr cechu asasínů</p>
<p><strong>Apsal’ara,</strong> jedna ze zabitých v Dragnipúru</p>
<p><strong>Kadaspala,</strong> jeden ze zabitých v Dragnipúru</p>
<p><strong>Derúdan,</strong> kouzelnice chodby Tennes</p>
<p><strong>K’rul,</strong> starší bůh</p>
<p><strong>Draconus,</strong> jeden ze zabitých v Dragnipúru</p>
<p><strong>Korlat,</strong> tisteandijský převtělenec, žena</p>
<p><strong>Orfantal,</strong> tisteandijský převtělenec, Korlatin bratr</p>
<p><strong>Kallor,</strong> vyzyvatel</p>
<p><strong>paní Závist,</strong> nezúčastněná divačka</p>
<p><strong>Anomander Dlouhý vlas,</strong> syn noci, Rytíř noci, vládce Černého Korálu</p>
<p><strong>Spinnok Durav,</strong> Tiste Andii</p>
<p><strong>Endest Silann,</strong> tisteandijský čaroděj</p>
<p><strong>Caladan Chmur,</strong> vojevoda</p>
<p><strong>mistr Kápě,</strong> bůh smrti</p>
<p><strong>Škarpa,</strong> jeden ze zabitých v Dragnipúru</p>
<p><strong>Samar Dev,</strong> čarodějka</p>
<p><strong>Karsa Orlong,</strong> válečník Teblor Toblakai</p>
<p><strong>Poutník,</strong> cizinec</p>
<p><strong>St</strong><strong>ínupán,</strong> bůh stínu</p>
<p><strong>Kotilion,</strong> Špagát, božský ochránce asasínů</p>
<p><strong>prorok Pros,</strong> velekněz padlého, kdysi průměrný malíř jménem Munug</p>
<p><strong>Silanah,</strong> eleint</p>
<p><strong>Bába,</strong> velká krkavčice</p>
<p><strong>Raest,</strong> jaghutský tyran (na odpočinku)</p>
<p><strong>Stříž,</strong> smrtelný meč noci</p>
<p><strong>Nimander Golit,</strong> Tiste Andii</p>
<p><strong>Kl</strong><strong>oš,</strong> Tiste Andii</p>
<p><strong>Nenanda,</strong> Tiste Andii</p>
<p><strong>Aranatha,</strong> Tiste Andii, žena</p>
<p><strong>Kedeviss,</strong> Tiste Andii, žena</p>
<p><strong>Desra,</strong> Tiste Andii</p>
<p><strong>Sordiko Mdlo,</strong> velekněžka</p>
<p><strong>Salind,</strong> velekněžka</p>
<p><strong>Věštdomin,</strong> obyvatel Černého Korálu</p>
<p><strong>Gradithan,</strong> bandita</p>
<p><strong>Krysich,</strong> mág</p>
<p><strong>Baran,</strong> ohař stínu</p>
<p><strong>Geryk,</strong> ohař stínu</p>
<p><strong>Slepucha,</strong> ohař stínu</p>
<p><strong>Křižák,</strong> ohař stínu</p>
<p><strong>Šán,</strong> ohař stínu</p>
<p><strong>Sinal,</strong> nový ohař stínu</p>
<p><strong>Zámek,</strong> nový ohař stínu</p>
<p><strong>Pomezičník,</strong> tulák</p>
<p><strong>pejskaři,</strong> dva svědkové</p>
</section>
<section>
<p>ÚVOD</p><empty-line /><empty-line /><p>Mluv pravdu, zachovej klid, dokud se voda mezi námi nevyčistí.</p>
<p><emphasis>Tisteandijské meditace</emphasis></p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" />„Tohle město nemá žádné jméno,“ řekl muž v hadrech, popotahující si lem kdysi honosného pláště. Za spleteným opaskem měl zastrčené svinuté kožené vodítko, celé zetlelé a potrhané. „Myslím, že potřebuje jméno,“ pokračoval a zesílil hlas, aby ho bylo slyšet přes peroucí se psy, „avšak nějak mi selhává představivost a nikoho to zřejmě příliš nezajímá.“</p>
<p>Žena stojící vedle něj a jíž byly určené jeho přátelské poznámky dorazila před chvílí. Z jejího předchozího života jí moc nezůstalo. Nikdy neměla psa, a přece najednou klopýtala hlavní ulicí tohoto podivného, zchátralého města s vodítkem, za něž tahal protivný čokl a vrhal se na každého kolemjdoucího. Roztřepené vodítko nakonec prasklo a pes vyrazil a zaútočil na psa tohoto muže.</p>
<p>Nyní se zvířata snažila navzájem zabít uprostřed ulice, čemuž přihlíželi pouze jejich údajní majitelé. Prach ustoupil krvi a chuchvalcům chlupů.</p>
<p>„Kdysi tu bývala posádka, tři vojáci, kteří se navzájem ani neznali,“ pokračoval muž. „Ale jeden po druhém odešli.“</p>
<p>„Doteď jsem nikdy neměla psa,“ ozvala se žena, a teprve teď si uvědomila, že to jsou její první slova od chvíle, kdy… no, od té doby předtím.</p>
<p>„Ani já ne,“ přiznal se muž. „A do této chvíle byl ten můj jediný pes ve městě. Kupodivu jsem ho nikdy neměl rád.“</p>
<p>„Jak dlouho… ehm, tu jsi?“</p>
<p>„Nemám tušení, ale připadá mi to jako věčnost.“</p>
<p>Žena se rozhlédla kolem sebe a kývla. „Mně taky.“</p>
<p>„Žel, myslím, že tvoje zvíře chcíplo.“</p>
<p>„Ach! No ano.“ Zamračila se na přetržené vodítko v ruce. „Takže tohle zřejmě už nebudu potřebovat.“</p>
<p>„Nebuď si tím tak jistá. Tady všechno zjevně prožíváme opakovaně. Den za dnem. Můžeš si vzít moje,“ dodal. „Jak vidíš, já ho nepoužívám.“</p>
<p>Přijala stočené vodítko. „Děkuju.“ Odnesla ho k mrtvému psovi, více méně roztrhanému na kusy. Vítěz se plazil ke svému pánovi a zanechával za sebou krvavou stopu.</p>
<p>Všechno bylo podivně pokřivené, včetně jejích pohnutek, jak si uvědomila. Dřepla si, jemně zvedla potrhanou hlavu mrtvého psa, přetáhla přes ni smyčku a posunula ji na krk. Pak položila oslintanou hlavu na zem, narovnala se a vodítko držela volně v ruce.</p>
<p>Muž se k ní připojil. „Ano, je to docela matoucí, že?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A to jsme si mysleli, že matoucí je život.“</p>
<p>Střelila po něm pohledem. „Takže my <emphasis>jsme</emphasis> mrtví?“</p>
<p>„Myslím, že ano.“</p>
<p>„Potom to nechápu. Měli mě uložit do krypty. Hezké, pevné krypty − na vlastní oči jsem ji viděla. Bohatě vybavené a nedobytné, se soudky vína, naloženým masem a ovocem na cestu −“ Ukázala na hadry, které měla na sobě. „Měla jsem mít oblečené své nejlepší šaty a k tomu všechny svoje šperky.“</p>
<p>Muž si ji prohlédl. „Takže bohačka.“</p>
<p>„Ano.“ Zahleděla se na mrtvého psa na vodítku.</p>
<p>„Ale to už neplatí.“</p>
<p>Zamračila se na něj a pak si uvědomila, že takový hněv je, inu, marný. „Tohle město jsem nikdy předtím neviděla. Vypadá, že se rozpadá.“</p>
<p>„Ano, rozpadá se. V tom máš pravdu.“</p>
<p>„Nevím, kde jsem žila − ach, to zní divně, viď?“ Znovu se rozhlédla. „Všude je prach a rozklad, a to se blíží bouřka?“ Ukázala na obzor, kde se nad odlesněnými vrchy hromadila těžká, podivně svítící mračna.</p>
<p>Chvíli se tam dívali oba. Z mraků jako by kanuly nefritové slzy.</p>
<p>„Já býval kněz,“ promluvil muž. Jeho pes k němu přilezl, lehl si mu u nohou, supěl a krvácel. „Pokaždé, když jsme uviděli přicházet bouřku, zavřeli jsme oči a zpívali ještě hlasitěji.“</p>
<p>Překvapeně se na něj zadívala. „Tys býval kněz? Potom… proč nejsi u svého boha?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Kdybych na tohle znal odpověď, klam, kterým jsem kdysi trpěl − o osvícení − by přestal být klamem.“ Najednou se narovnal. „Máme návštěvu.“</p>
<p>Houpavým krokem k nim přicházel vysoký tvor tak vysušený, že jeho končetiny připomínaly kořeny stromů a z tváře mu zůstaly jen cáry kůže natažené přes kosti. Z vybledlého, loupajícího se temene mu vlály dlouhé šedé vlasy.</p>
<p>„Na tyhle věci si zřejmě budu muset zvyknout,“ poznamenala žena.</p>
<p>Její společník neřekl nic. Oba jen pozorovali vyzáblé stvoření kulhající kolem nich. Jak se obrátili, aby ho mohli sledovat dál, uviděli dalšího cizince v rozedraném šedém plášti s kapucí, stejně vysokého jako první. Ani jeden si nevšímal diváků.</p>
<p>„Pomezičníku,“ pronesl ten v kápi.</p>
<p>„Zavolal jsi mě sem,“ opáčil oslovený, „kvůli… vyjednávání.“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Tohle mělo přijít už dávno.“</p>
<p>„To si možná myslíš ty, Pomezičníku.“</p>
<p>Šedovlasý muž − jenž byl očividně už dlouho mrtvý − naklonil hlavu. „Proč?“ zeptal se.</p>
<p>Zahalený se pomalu obrátil, a žena měla dojem, že se dívá na zdechlého psa. „Hnus,“ prohlásil.</p>
<p>Pomezičník se chraplavě zasmál.</p>
<p>„Co je to za příšerné místo?“ sykl z uličky další hlas a objevil se nový příchozí − jako z rozmazaných stínů, i když to vypadalo, že kulhá o holi, a najednou kolem něj klusaly obrovské šelmy, dvě, čtyři, pět.</p>
<p>Kněz vedle ženy zabručel. „Ohaři stínu. Kéž by tohle viděl můj bůh!“</p>
<p>„Možná vidí, tvýma očima.“</p>
<p>„O tom pochybuju.“</p>
<p>Pomezičník a jeho zahalený druh vykročili naproti stínové postavě. Ta se zavlnila, pak trochu zpevněla. O hlínu zaťukala hůl z černého dřeva, až vyskakovaly obláčky prachu. Ohaři poodešli, hlavy skloněné, jak očichávali zemi. K ženině mrtvému psu se žádný nepřiblížil, ani k funícímu zvířeti u nohou jejího nového přítele.</p>
<p>„Příšerné?“ řekl zahalený. „Asi ano. Nějaká nekropole, Stínupáne. Vesnice vyvržených. Bez času a, ano, bez užitku. Taková místa jsou všude,“ dodal.</p>
<p>„Mluv za sebe,“ prskl Stínupán. „Podívej se na nás. Čekáme. <emphasis>Čekáme.</emphasis> Ach, kéž bych dal na dekorum a slušnost!“ Najednou se zahihňal. „Kéž na to dal aspoň jeden z nás.“</p>
<p>Ohaři se vrátili, srst zježenou, oči upřené na cosi na ulici.</p>
<p>„Ještě jeden,“ zašeptal kněz. „Ještě jeden a poslední, ano.“</p>
<p>„Stane se to všechno zase znovu?“ zeptala se ho žena, jak se jí náhle zmocnil strach. <emphasis>Někdo přichází. Bohové, někdo přichází.</emphasis> „Zítra? Řekni mi to!“</p>
<p>„Myslím, že ne,“ odpověděl po chvíli a zahleděl se na mrtvého psa ležícího v prachu. „Ne,“ zopakoval, „myslím, že ne.“</p>
<p>Z kopců se hrnulo hromobití a nefritový déšť připomínající oštěpy deseti tisíců bitev. A na ulici najednou zarachotila kola vozu.</p>
<p>Žena se obrátila k druhému zvuku, usmála se a vydechla si úlevou. „Tady přijíždí můj odvoz.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V Dřevnově býval čarodějem a ke zradě ho dohnalo zoufalství. Jenomže Anomandera Dlouhý vlas nezajímalo zoufalství ani žádná jiná výmluva, kterou mu mohl Škarpa a jeho druhové nabídnout. Každého, kdo zradil Syna noci, políbil Dragnipúr, a několik jím políbených z houfu lopotícího se ve věčné tmě by Škarpa i poznal, ty, které postihl stejný osud. Co by asi spatřil v jejich očích? Pouze to, co se v nich zračilo jemu. A zoufalství to zdaleka nevystihovalo.</p>
<p>Takové věci ho napadaly zřídka a nebyly o nic více či méně vítané než jiné, výsměšné, jak mu ve své svobodě táhly hlavou. A když nebyly zrovna poblíž, snad si létaly po cizích oblohách, nesené na teplém větru hebkém jako smích. Sám Škarpa ale nemohl uniknout, stejně jako to, co viděl všude kolem sebe. Mastné bláto a ostré kameny prořezávající rozpadající se podrážky jeho holínek, odporně vlhký vzduch, vytvářející na kůži vrstvičku špíny, jako by samotný svět měl horečku a byl celý zpocený. Slabý křik − podivně vzdálený i jeho uším − a mnohem blíž sténání a rachocení mohutného stroje ze dřeva a bronzu a tlumené skřípění řetězů.</p>
<p>Pořád dál, i když se bouře zezadu blížila, mraky se hromadily, stříbřité, převalující se, prosekané kroutícími se železnými oštěpy. Z mraků začal padat popel a nepřestával. Každá vločka byla studená jako sníh, jenomže se nerozpouštěly, spojovaly se naopak v bláto, až se zdálo, že se všichni plahočí struskou a hlušinou.</p>
<p>Ač byl Škarpa čaroděj, nebyl malý ani křehký. Měl v sobě cosi drsného, co v životě, který vedl před tímhle, vyvolávalo v lidech představu rváče a hrdlořeza. Rysy měl těžké, hranaté a vlastně opravdu surové. Býval silák, jenomže to mu tady zrovna neprospívalo, ne tady, kde byl přikovaný k Břemeni. Ne v temné duši Dragnipúru.</p>
<p>Napětí bylo nesnesitelné, přesto je snášel. Cesta byla nekonečná, slibovala šílenství, ale on se přece držel zdravého rozumu, jako se topící drží rozedraného lana, a krok za krokem se vlekl dál. Železné okovy mu rozdíraly končetiny a konec byl v nedohlednu. Vedle něj se plahočily postavy olepené blátem a za nimi, ve tmě nezřetelných, bylo nepočítaně dalších.</p>
<p>Přináší společný osud úlevu? Samotná otázka vyvolávala záchvat hysterického smíchu, pád do skvostného zapomnění šílenství. Ne, žádná taková útěcha neexistuje, kromě rozpoznání vzájemné pošetilosti, smůly a zaryté hlouposti, a tyto rysy nemohou sloužit přátelství. Kromě toho se společníci po obou stranách měnili a jednoho nešťastného hňupa v rozmazaném, zrnitém zavíření prostě nahradil jiný.</p>
<p>Jak se opírali do řetězů, aby udrželi Břemeno v pohybu, nezůstávala jim při tomto děsivém útěku energie ani čas na hovory. A tak Škarpa ruku na svém rameni ignoroval poprvé i podruhé. Potřetí však byl štulec natolik silný, až čaroděj zavrávoral. S kletbou se otočil a podíval se, kdo že to teď kráčí vedle něj.</p>
<p>Kdysi dávno by sebou možná při pohledu na takové zjevení trhl. Srdce by se mu hrůzou zastavilo.</p>
<p>Démon byl obrovský. Královská krev mu tady v Dragnipúru nebyla k ničemu. Nesl ty, kdo padli a selhali, posbíral na dvě desítky těl i řetězy, které je poutaly. Napínal svaly a dral se kupředu. V podpaždí mu visela vyhublá těla. Jedna žena, dosud při vědomí, ač bezvládně věšela hlavu, se mu vezla na širokých zádech jako novorozená opička a skelným zrakem přelétla čaroděje.</p>
<p>„Hlupáku,“ prskl Škarpa. „Hoď je na vůz!“</p>
<p>„Není místo,“ pípl démon vysokým dětským hlasem.</p>
<p>Čaroděj ale už svůj soucit vyčerpal. Démon měl už kvůli sobě nechat padlé ležet, ale to by pak všichni pochopitelně ucítili váhu navíc, těla navěšená na řetězech. Jenže co když padne sám démon? Co když povolí jeho neobyčejná síla a vůle?</p>
<p>„Zatracený hlupák!“ zavrčel Škarpa. „Proč nezabije pár dalších draků, mor na něj!“</p>
<p>„Nezvládneme to,“ podotkl démon.</p>
<p>Škarpa by nejradši zařval. Copak to nebylo jasné všem? Ale ten třaslavý hlas zněl zmateně a ztraceně, až to Škarpu zasáhlo do hloubi duše. „Já vím, příteli. Už to dlouho nepotrvá.“</p>
<p>„A pak?“</p>
<p>Čaroděj zakroutil hlavou. „Nemám tušení.“</p>
<p>„A kdo má?“</p>
<p>Ani tentokrát neznal Škarpa odpověď.</p>
<p>„Musíme najít někoho, kdo to ví,“ naléhal dál démon. „Už půjdu. Ale vrátím se. A nelituj mě, prosím.“</p>
<p>Náhlý vír, šedý a černý, a teď se vedle čaroděje ocitlo jakési medvědovité zvíře, příliš unavené a otupělé, než aby se po něm ohnalo − což někteří tvorové dosud dělali.</p>
<p>„Jsi tu příliš dlouho, příteli,“ poznamenal.</p>
<p><emphasis>A kdo není?</emphasis></p>
<p>Zajímavá otázka. Ví vůbec někdo, co se stane, až je chaos dohoní? Kdokoliv tady v Dragnipúru?</p>
<p>V první chvíli poté, co se s mečem políbil, mezi hysterickými pokusy o útěk a zoufalým řevem, se na tohle ptal každého − dokonce se pokusil navázat hovor i s ohařem, ale toho příliš zaměstnávaly vlastní řetězy, z tlamy mu odstřikovala pěna a málem čaroděje zašlápl. Víckrát už ho neviděl.</p>
<p>Ale někdo mu odpověděl, někdo mu něco říkal. O něčem… nemohl si vzpomenout na víc než na jméno. Jediné jméno.</p>
<p><emphasis>Draconus.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Během této nekonečné mezihry ve své kariéře viděla spoustu věcí, ale nic ji nerozčílilo víc než útěk dvou ohařů stínu. Tací jako Apsal’ara, paní zlodějů, si nešpiní existenci upocenou potupou, jakou představuje věčné tahání řetězu. Okovům se dá uniknout, obratně se vyhnout břemenům.</p>
<p>Od chvíle, kdy sem přiklopýtala, si dala za úkol zpřetrhat řetězy poutající ji k této hrozné říši, což ale bylo v podstatě nemožné, dokud byla přikovaná k tomu zatracenému vozu. A netoužila znovu uvidět příšernou vlečku na konci řetězů, odřené hroudy dosud živého masa, tažené rozrytou hlínou, záblesk otevřeného oka, téměř bezvládný zbytek končetiny natahující se k ní, děsnou armádu neúspěšných, těch, kdo se vzdali, a těch, které dočista opustily síly.</p>
<p>Ne, Apsal’ara se propracovala blíž k obrovskému vozu a nakonec se ocitla vedle jednoho vysokého kola. Zpomalila a dostala se za kolo. Odsud se přesunula pod vrzající vůz, z něhož bez ustání pršela hnědá voda, krev a odpad z hnijících, ač dosud živých těl. Přitáhla si řetěz k sobě, vyšplhala na desku na podvozku těsně před přední nápravou a vklínila se tam, nohy přitažené k tělu, záda opřená o slizké dřevo.</p>
<p>Oheň byl dar, ukradený dar, avšak v tomto promočeném podsvětí nebyl žádný plamen. Nicméně tu bylo… tření. Začala pracovat na řetězu.</p>
<p>Kolik let už to je? Neměla nejmenší tušení. Neměla hlad ani žízeň. Pilovala řetěz. Byl tu náznak tepla, stoupajícího z jednotlivých ok do jejích dlaní. Povoluje železo? Objevují se na kovu nové, stříbřité rýhy? Dávno to přestala kontrolovat. Dřina stačila. Stačila jí už tak dlouho.</p>
<p>Dokud se neobjevili ti zatracení ohaři.</p>
<p>A taky nepominutelná pravda, že vůz zpomaluje, že na něm teď leží stejně tolik obětí, kolik je jich ve tmě před ním, zoufale napínajících řetězy. Slyšela žalostné sténání pronikající dnem vozu přímo nad ní, sténání těch, kdo vězeli pod nespočetnými dalšími těly.</p>
<p>Ohaři udeřili na bočnice vozu. Vrhli se přímo do chřtánu temnoty uprostřed.</p>
<p>Byl tu cizinec, nespoutaný cizinec. Posmíval se ohařům − <emphasis>ohařům</emphasis>! Pamatovala si jeho tvář, ano, jeho tvář. Dokonce i poté, co zmizel…</p>
<p>Apsal’ara se pokusila následovat šelmy, jenomže ji zahnal nesmírný chlad portálu − chlad tak pronikavý, že ničil tělo, dokonce větší chlad než v Omtose Phellack. Chlad <emphasis>popření. Odmítnutí.</emphasis></p>
<p>Neexistuje větší prokletí než naděje. Méně silný tvor by byl tehdy zaplakal, poddal by se, vrhl se pod kolo, nechal se táhnout za vozem jako troska z rozmačkaných kostí a potrhaného masa, šourající se a klopýtající po kamenité půdě. Ona se místo toho vrátila na svůj soukromý hřad a dál pracovala na řetězech.</p>
<p>Kdysi ukradla měsíc.</p>
<p>Kdysi ukradla oheň.</p>
<p>Procházela tichými, klenutými sítěmi města v Měsíčním Kameni.</p>
<p>Byla paní zlodějů.</p>
<p>A život jí ukradl meč.</p>
<p><emphasis>Takhle to nepůjde. Takhle to rozhodně nepůjde.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Prašivý pes, ležící na svém obvyklém místě na plochém kameni u potoka, zvedl hlavu, čímž vyplašil mouchy. Po chvíli vstal. Na zádech měl plno jizev, některé po ranách natolik hlubokých, že pokřivily svaly. Pes žil ve vesnici, ale nepatřil k ní. Ani nepříslušel k vesnické smečce. Nespal před vchodem do některé chýše. Nikoho k sobě nepustil blíž. Dokonce ani kmenoví koně se k němu nepřibližovali.</p>
<p>V očích měl hlubokou hořkost a ještě hlubší zármutek. Urydští stařešinové o něm říkali, že se ho dotkl bůh, což mu zaručovalo, že ho nikdy nenechají hladovět a nikdy ho nevyženou. Budou ho snášet stejně jako všechno, čeho se kdy dotkl nějaký bůh.</p>
<p>Přes zmrzačenou kyčel byl překvapivě mrštný. Nyní klusal vesnicí po hlavní ulici. Na jižním konci pokračoval dolů z kopce a proplétal se mezi mechem porostlými balvany a hromadami kostí na urydském smetišti.</p>
<p>Jeho odchodu si všimly dvě dívky, jimž do noci, s níž přichází přechod do dospělosti, stále chyběl rok či dva. Byly si podobné a téměř stejně staré, narodily se v rozmezí pouhých několika dní. Ani jednu nebylo lze považovat za upovídanou. Používaly jazyk beze slov, běžný mezi dvojčaty, třebaže nebyly dvojčata, a očividně jim to stačilo. A tak když viděly, jak pes odchází z vesnice, vyměnily si pohledy, posbíraly zásoby a zbraně, které měly po ruce, a vydaly se za ním.</p>
<p>Jejich odchod nezůstal bez povšimnutí, ale to bylo vše.</p>
<p>Putovaly k jihu, dolů z velkých hor, kde se narodily, kde mezi horskými štíty kroužili kondoři, a když přišly zimní větry, začali výt vlci.</p>
<p>Mířily k jihu, do zemí nenáviděných Nathiů, kde přebývali nosiči války a moru, vrahové a zotročovatelé Teblorů. Kde se Nathiové množili jako lumíci, až se zdálo, že na světě pro nikoho kromě nich nezůstane volného místečka.</p>
<p>Podobně jako pes, byla i děvčata neohrožená a odhodlaná. Ačkoliv to nevěděla, zdědila tento povahový rys po otci, s nímž se nikdy nesetkala.</p>
<p>Pes se neohlížel, a když ho dívky dohonily, udržovaly si od něj odstup. Nakonec, jak říkali stařešinové, dotkl se ho bůh.</p>
<p>Ve vsi se matka a dcera dozvěděly o útěku svých dětí. Dcera zaplakala. Matka nikoliv. Místo toho ucítila v podbřišku teplo a na nějakou dobu se propadla do vzpomínek.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Ach, pomíjivé město, kam cizinci přicházejí…“</p>
<p>Prázdná pláň pod prázdnou noční oblohou. Osamělý oheň, tak slabý, že ho tma téměř zcela pohltila, ohniště obložené popraskanými kameny. Na jednom ze dvou plochých kamenů vedle ohniště seděl pomenší, kulatý muž s řídkými, mastnými vlasy. Pod vybledlou červenou kazajkou měl plátěnou košili s kdysi bílými manžetami a baculaté ruce měl samou jaterní skvrnu. Kulatý obličej měl ruměný a odrážely se na něm mihotavé plamínky. Na malé bradě s důlkem uprostřed mu rašily dlouhé černé vousy − žel, ne dost dlouhé, aby se daly zaplést. Vousy byly novinkou, a on si je neustále nakrucoval a uhlazoval vždy, kdykoliv se hluboce nebo i méně hluboce zamyslel. Vlastně to dělal, i když vůbec nemyslel a jenom chtěl vypadat, že je zadumaný, pokud by si ho v té chvíli někdo hloubavě prohlížel.</p>
<p>Hladil si vousy a nakrucoval si je, a přitom se mračil do ohně před sebou.</p>
<p>Co že to zpíval ten šedovlasý bard? Ten, jenž brzy zvečera vystoupil na skromném pódiu v K’rulově baru? Mužík ho poslouchal, docela spokojený se svým místem v nádherném městě, které nejednou zachránil.</p>
<p>„Ach, pomíjivé město, kam cizinci přicházejí…“</p>
<p>„Musím ti něco říct, Kruppe.“</p>
<p>Tlouštík vzhlédl. Na druhém plochém kameni seděl zahalený muž a natahoval k ohni hubené, bledé ruce. Kruppe si odkašlal. „Už je to dávno, co se Kruppe naposledy uhřadoval, jak ho zde vidíš nyní. Podle toho Kruppe dávno došel k závěru, že mu chceš sdělit něco tak převelice důležitého, že nikdo krom Kruppeho není hoden to slyšet.“</p>
<p>Ve tmě pod kápí se cosi slabě zalesklo. „Téhle války se nehodlám zúčastnit.“</p>
<p>Kruppe si uhladil myší ocásky na bradě, rozradovaný, že se mu daří neříkat nic.</p>
<p>„Tebe to překvapuje?“ tázal se starší bůh.</p>
<p>„Kruppe vždy čeká nečekané, starý brachu. Inu, můžeš snad čekat něco jiného? Kruppe jest zhrozen. A přece, přichází myšlenka, vymrštěná směr mozek zataháním za tento půvabný vous. K’rul říká, že se neúčastní této války. Přesto Kruppe tuší, že je v této válce cenou pro vítěze.“</p>
<p>„To dokážeš pochopit pouze ty, příteli,“ pravil starší bůh s povzdechem a naklonil hlavu. „Prve jsem si toho nevšiml, ale vypadáš posmutněle.“</p>
<p>„Smutek má mnoho příchutí a zdá se, že Kruppe je zakouší všechny do jedné.“</p>
<p>„Chceš si o tom promluvit? Myslím, že umím poslouchat.“</p>
<p>„Kruppe vidí, že jsi navýsost sklíčený. Možná se to teď nehodí.“</p>
<p>„O to nejde.“</p>
<p>„Kruppemu ano.“</p>
<p>K’rul pohlédl stranou a spatřil přicházejícího poutníka, šedovlasého, vyzáblého.</p>
<p>„‚Ach, pomíjivé město, kam cizinci přicházejí…‘“ zazpíval Kruppe. „A zbytek?“</p>
<p>Nově příchozí promluvil hlubokým hlasem: „‚… tlačí se do puklin, kde se přebývat hodlají.‘“</p>
<p>Starší bůh si povzdechl.</p>
<p>„Připoj se k nám, příteli,“ vyzval příchozího Kruppe. „Přisedni si k ohni. Tato scéna vykresluje dějiny našeho druhu, jak dobře víš. Noc, ohniště a příběh k vyprávění. Milý K’rule, Kruppeho nejdražší příteli, viděl jsi kdy Kruppeho tančit?“</p>
<p>Cizinec se posadil. Pobledlá tvář, zarmoucený, ztrápený výraz.</p>
<p>„Ne,“ odvětil K’rul. „Myslím, že neviděl. Ani jsem o tvém tančení neslyšel.“</p>
<p>Kruppe se tlumeně usmál a oči se mu leskly. „Potom se, přátelé, usaďte. <emphasis>A pohleďte.</emphasis>“</p><empty-line /><p>KNIHA JEDNA</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>SLIB SLUNCI</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Tento tvor slov tne</p>
<p>do živého. Nádech, odskok,</p>
<p>sprška rudého deště</p>
<p>pod čistou modrou oblohou,</p>
<p>zděšení nad odhalením,</p>
<p>k čemu je teď zbroj,</p>
<p>když slova jí tak snadno proniknou?</p>
<p>Bůh příslibů se směje</p>
<p>nesprávným věcem ve špatný čas,</p>
<p>ruší všechny tyto oběti</p>
<p>záměrnou zlobou,</p>
<p>uskakuje jako voják na útěku,</p>
<p>ač nemá kam ustoupit,</p>
<p>jak mrtvoly se do výše vrší.</p>
<p>Věděl jsi, že to nakonec přijde,</p>
<p>a nic nehraješ, žádné překvapení</p>
<p>nad tím, že pohár přetéká</p>
<p>cizí bolestí.</p>
<p>Nikdy to není tak zlé, jak se zdá,</p>
<p>chuť sladší, než jsi čekal,</p>
<p>když dřepíš v hlupákově snu.</p>
<p>Vezmi tedy svou bojechtivost,</p>
<p>kam ti libo, ten umíněný čokl</p>
<p>je útok mojí duše</p>
<p>do středu ulice,</p>
<p>točí se, zuby vyceněné,</p>
<p>chňapá po žíznivých oštěpech,</p>
<p>bodajících, zbavených tvých rukou.</p>
<p><emphasis>Štvavá slova</emphasis></p>
<p>Brathos z Černého Korálu</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA JEDNA</p><empty-line /><empty-line /><p>Ach, pomíjivé město!</p>
<p>Kam cizinci přicházejí,</p>
<p>tlačí se do puklin,</p>
<p>kde přebývat hodlají.</p>
<p>Ach, modré město!</p>
<p>Staří druhové sbírají</p>
<p>vzdechy v klínu doků,</p>
<p>když moře ustoupí.</p>
<p>Nekorunované město!</p>
<p>Kde vrabců zní smích</p>
<p>v pavoučích stopách</p>
<p>na oknech vysokých.</p>
<p>Odsouzené město!</p>
<p>Noc se blíží,</p>
<p>dějiny se probouzejí,</p>
<p>aby zde přebývaly.</p>
<p><emphasis>Pomíjivý věk</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Stála sama na balkoně, obklopená městem modrého ohně. Noční obloha byla zatlačena do pozadí, nevítaný host první noci svátku Gedderone. Ulice Darúdžhistánu byly plné nadšeně hýřících lidí, dobře naložených i přes katastrofu, jakou představoval konec starého a začátek nového roku. Vzduch byl vlhký a plný pronikavých pachů.</p>
<p>Pořádaly se hostiny. Byli odhalováni způsobilí mládenci a panny. Tabule se prohýbaly pod exotickými pokrmy, dámy se balily do hedvábí, muži a ženy se naparovali ve směšných uniformách samé zlato − město bez stálého vojska překypovalo soukromými milicemi a chaoticky přebujelé vysoké hodnosti zastávali téměř bez výjimky šlechtici.</p>
<p>Mezi oslavami, jichž se během večera zúčastnila zavěšená do svého chotě, ani okem nezahlédla jediného skutečného důstojníka darúdžhistánské městské hlídky, jediného vojáka se zaprášeným lemem pláště, vyleštěnými holínkami poškrábanými, s jílcem meče ovinutým obyčejnou kůží a s hruškou ožehlou v boji. Zato na měkkých, vykrmených pažích spatřila náramky napodobující vyznamenání malazských vojáků − vojáků z říše, která odnedávna poskytovala darúdžhistánským matkám děsivou hrozbu pro zlobivé děti. „<emphasis>Malažané, dítě! Plíží se po nocích a kradou hloupé děti! Dělají z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich otroky té své strašné císařovny − ano! Přímo tady ve městě!</emphasis>“</p>
<p>Nicméně náramky, jež za večer viděla, nebyly bronzové nebo nepatrně vykládané stříbrem jako pravé malazské ozdoby a odznaky hodností, připomínající pozůstatky po nějakém dávno mrtvém kultu na stáncích v tržnicích. Ne, tyto kruhy byly ze zlata, vykládané drahokamy, přičemž nejčastěji se objevoval modrý safír, modrý jako oheň, jímž se město proslavilo, modrý na znamení nějaké převeliké a chrabré služby prokázané samotnému Darúdžhistánu.</p>
<p>Stiskla jeden takový náramek na manželově paži, i když pod tímhle byly skutečné svaly, stejně tvrdé jako opovržení v jeho očích, když si prohlížel šlechtu shromážděnou v hučícím sále s majetnickým výrazem, k němuž se po získání stolice radního dopracoval. Opovržení tam ale bylo dávno předtím, a od jeho posledního slavného vítězství ještě zesílilo.</p>
<p>Když majestátně procházeli davem, vířila kolem nich darúnská blahopřejná a uctivá gesta, a s každým pozdravením se manžel zachmuřil ještě víc, svaly pod jejími prsty se víc napjaly a klouby prstů na opasku s mečem bělely. Palce měl zastrčené do spletených smyček podle poslední módy mezi duelanty. Jak se radoval, že k nim teď také patří, že stojí nad mnoha z nich. Nicméně pro Gorlase Vidikase to neznamenalo, že je musí mít rád. Čím víc mu podlézali, tím víc jimi opovrhoval, nicméně tušila, že kdyby ho vynechali ze svých pohřebních obřadů, dozajista by se cítil dotčen, což byl protimluv, nad nímž muž jako on neměl ve zvyku přemýšlet.</p>
<p>Urození pánové a paní pojedli, popili, postáli, zapózovali, zabloumali si, zakorzovali a zatancovali, takže se rychle unavili, a teď hodovními sály i salonky zaznívaly jen kroky sluhů. Za vysokými zdmi paláců se však dosud na ulicích bavil sprostý lid. Maskovaní, polonazí tancovali na kočičích hlavách − buřičské, rychlé kroky při stahování Fandera − jako by nikdy neměl nastat úsvit, jako by se zamlžený měsíc zastavil v propasti jako užaslý svědek jejich hýření. Členové městské hlídky jen postávali stranou a všechno sledovali, pláště přitažené k tělu, ruce položené na pendrecích a mečích.</p>
<p>Přímo pod balkonem, kde stála, zurčel v neosvětlené zahradě vodotrysk. Zvuky nevázaného veselí na ulicích, jehož byli svědky během návratu v kočáru, tlumily vysoké, pevné zdi kolem paláce. V nádrži vodotrysku vlnky rozmazávaly měsíční světlo.</p>
<p>Modrý oheň byl dnes v noci příliš silný dokonce i na truchlivý měsíc. Darúdžhistán byl jako safír, planoucí v náramku světa.</p>
<p>A přesto dnes v noci nedokázala vnímat jeho krásu se vší tou nadšenou pýchou a množstvím hlasů. Dnes v noci paní Vidikas spatřila svou budoucnost. Jeden každý budoucí rok. Na manželově tvrdé paži. A měsíc, inu, ten vypadal jako něco z minulosti, vzpomínka zamlžená časem, a přesto ji přenesl zpátky.</p>
<p>Na balkon tuze podobný tomuto, do časů, které jí dnes připadaly velice vzdálené. Paní Vidikas, kdysi Kalista Estraysian, právě spatřila svou budoucnost. A tady, této noci, stojíc u zábradlí, zjišťovala, že minulost byla mnohem lepším místem k životu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Byla to nejhorší noc, kdy mohly dojít rhivské chlebové placky. Pazderka se s tichým nadáváním prodírala davy na příjezerní tržnici. Bylo tu plno hladových, opilých hýřilů. V případě potřeby používala lokty a zlobným mračením odpovídala na každý blouznivý úsměv. Konečně se ocitla v ústí špinavé uličky, kde bylo smetí po kotníky. Bylo to jižně od Borthenského parku. Tuhle cestu zpátky do baru by si byla dobrovolně nezvolila, jenomže oslavy právě vrcholily.</p>
<p>Pod paží měla zastrčený balík placek. Zastavila se, aby si mohla roztřepat plášť, a zamračila se, když si všimla nové skvrny způsobené jedním nedbalým kolemjdoucím − skvrny po obludném gadróbském koláči. Pokusila se zbytky setřít, ale tím všechno jenom zhoršila. A náladu měla už tak pod psa. Vykročila přes odpadky.</p>
<p>Paní jistě zatahala a Modroperel a Jiskra měli určitě větší štěstí při hledání saltojského vína a teď už byli zpátky u K’rula. A ona zatím trčí dvanáct ulic a dva zdmi obehnané průchody daleko a v cestě jí stojí dvacet, třicet tisíc šílených pitomců. Počkají na ni ostatní? Ani náhodou. Zatracená Mizela s tím svým návykem na rhivský chleba! A ještě si vyvrtla kotník, takže první noc oslav musela ven vyrazit Pazderka − pokud si ten kotník tedy vyvrtla <emphasis>doopravdy,</emphasis> o čemž Pazderka pochybovala, protože Klátil jen koukl na hříšný obvaz a pokrčil rameny.</p>
<p>Nakonec se od něj nic moc jiného ani nedalo čekat. Od odchodu do výslužby byl léčitel pořád nevrlý, a šance, že v jeho budoucnosti vyjde slunce, byla asi stejně velká, jako že mistr Kápě zapomene počítat. A nebyl sám, kdo se cítil bídně.</p>
<p>Jaký smysl ale má přikrmovat špatnou náladu takovými protivnými myšlenkami? No, cítila se pak líp.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dester Thrin, zavinutý do černého pláště, s nasazenou kapucí, se díval, jak ta ženská s velkou prdelí rozkopává smetí na druhém konci uličky. Vydal se za ní, když vyšla ze zadních dveří K’rulova baru, po čtyřech nocích strávených na pečlivě zvoleném, stíny zahaleném místě, odkud mohl úzká dvířka pozorovat.</p>
<p>Jeho klanový mistr ho varoval, že všechny cíle jsou bývalí vojáci, ale Dester Thrin neviděl, že by se snažili udržet v kondici. Byli staří, ochablí, zřídkakdy střízliví. Tahle nosila těžký vlněný plášť, protože tloustla a v něm se očividně cítila líp.</p>
<p>Sledovat ji ulicemi bylo poměrně snadné − byla o hlavu vyšší než průměrný Gadróbi, a cestou na sešlý rhivský trh se schválně vyhýbala darúnským ulicím, což byl jakýsi podivný zvyk, který se brzy ukáže jako osudový.</p>
<p>Desterovi v žilách proudila darúnská krev, a proto jasně viděl cíl prodírající se tlačenicí slavících lidí.</p>
<p>Jakmile cíl opustil uličku, vydal se za ním. Rychlým krokem lovce dosáhl ústí uličky a vyhlédl ven právě včas, aby zahlédl ženu procházet průchodem v Druhé terase. Tunel pod zdí Třetí terasy začínal hned za ním.</p>
<p>Cechovní války o nástupnictví, které vypukly po zmizení Vorcan, byly konečně vyřešeny jen s nepatrným množstvím prolité krve. A Destera nový velmistr více méně potěšil, protože byl krutý i chytrý, kdežto ostatní uchazeči byli pouze krutí. Konečně mohl mít asasín optimističtější náhled na budoucnost.</p>
<p>Tento kontrakt byl názorný příklad. Jednoduchý, a zároveň Desterovi a ostatním z jeho klanu přinese po dokončení značnou prestiž.</p>
<p>Rukama v rukavicích pohladil dýky, zbraně zavěšené na bandalírech v podpaždí. Dvě čepele z darúnské oceli potřené hustým, pastovitým jedem morantského tralba ho vždy uklidňovaly.</p>
<p>Jed byl nyní pro většinu pouličních zabijáků cechu pojistkou, stejně jako pro mnoho těch, kdo cupitali zlodějskou silnicí po střechách. Jeden asasín, blízký samotné Vorcan, v noc zrady prokázal, jak nebezpečný může být boj bez magie. Za jedinou, nyní legendární noc krve předvedl, že tak obyčejná substance jako jed je velice účinná.</p>
<p>Dester se doslechl, že někteří zasvěcení z jistých klanů postavili na počest Rallika Noma tajné svatyně a vytvořili jakýsi kult, jehož vyznavači používali tajná znamení, aby se v cechu poznali. Nový velmistr Seba Krafar pochopitelně v jednom z prvních prohlášení postavil kult mimo zákon a došlo i k jisté čistce, kdy pět podezřelých vůdců kultu přivítalo úsvit s rozesmátými hrdly.</p>
<p>Přesto Dester viděl dost náznaků, že kult zdaleka není mrtvý. Jenom se zahrabal hlouběji.</p>
<p>Popravdě nikdo nevěděl, jaké jedy Rallik Nom použil, ale Dester si myslel, že to musel být moranthský tralb, protože sebemenší množství jedu v krevním řečišti vyvolávalo ztrátu vědomí a poté kóma obvykle vedoucí k smrti. Větší množství jen proces urychlilo a znamenalo jistou cestu branou mistra Kápě.</p>
<p>Ženská s velkou prdelí dusala dál.</p>
<p>Čtyři ulice od K’rulova baru − pokud se bude držet trasy − bude muset projít dlouhou, úzkou uličkou se zdí zbrojnice Třetí terasy nalevo a vysokou zdí lázní napravo, jen s několika malými okénky nahoře, takže ulička zůstávala neosvětlená.</p>
<p>Tam ji zabije.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na konci vysoké zdi, na hlavici rohového sloupu sledoval Chillbais kamennýma očima divočinu před sebou. Za zády měl zpustlou zahradu s mělkým jezírkem, nedávno přebudovanou, ale již neudržovanou, samý povalený sloup porostlý mechem. Před ním se kroutily stromy s řídkými větvemi, na nichž viselo suché listí jako mrtví brouci, a země byla podupaná a pokrytá mastnou trávou. Klikatý chodník z pokřivených kamenů vedl k nízkému, pochmurnému domu, jenž v nejmenším nepřipomínal ostatní stavby Darúdžhistánu.</p>
<p>Ze škvír mezi pokroucenými okenicemi zřídkakdy vycházelo světlo, a pokud se objevilo, bylo tlumené a mihotavé. Dveře se neotevíraly nikdy.</p>
<p>Mezi svými byl Chillbais hotový obr. Těžký jako jezevec, se svaly vytvarovanými pod ježatou kůží. Složená křídla byla skoro příliš malá, aby ho dokázala vynést k obloze, a démon při každém máchnutí těch kožnatých vějířů zachrčel.</p>
<p>Tentokrát to bude horší než jindy. Nepohnul se už celé měsíce, jak se před pátravýma očima ukrýval v šeru pod převislou větví jasanu rostoucího v zahradě za ním. Když ale zahlédl ten rychlý pohyb, tichý a plavný, vycházející z pokřiveného černého domu na chodník, kdy hlína vybuchovala v řadě hladových jam a kořeny se natahovaly, aby uprchlíka chytily, Chillbais pochopil, že jeho bdění je u konce.</p>
<p>Stín se přikrčil u nízké zídky azathského domu a zdálo se, že chvíli pozoruje kořeny sápající se po něm. Pak vstal a jako tekutá tma překonal zídku a byl pryč.</p>
<p>Chillbais zabručel, roztáhl rozvrzaná křídla, roztřepal záhyby kůže mezi žebrovitými prsty a skočil zpod větve. Zachytil tolik vzduchu, kolik dokázal, a zuřivě zamával křídly − chrčel stále hlasitěji − až nakonec tvrdě narazil na měkkou zemi.</p>
<p>Vyplivl větvičky a listí a doškrábal se ke zdi. Slyšel, jak po něm kořeny švihají. Zaryl drápy do malty a vyškrábal se na původní hřad. Pochopitelně neměl důvod se bát. Kořeny nikdy nedosáhly přes zeď azathu, a ohlédnutí přes rameno ho ujistilo −</p>
<p>Se zapištěním vyskočil zase do vzduchu, tentokrát ven přes zeď.</p>
<p>Ach, nikdo nemá rád démony!</p>
<p>Chladný vzduch nad zarostlou fontánou, pak se s tlukoucími křídly vznesl do výšky.</p>
<p>Zpráva pro pána. Tuze neobyčejná zpráva. Nečekaná, horká, hrozivá!</p>
<p>Chillbais mával křídly, jak nejrychleji dokázal − obtloustlý démon letící v temnotě nad modromodrým městem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zechan Švih a Giddyn Mrsk si pro přepadení ze zálohy našli dokonalé místo. Dvacet kroků od dvou zádveří naproti sobě. Před chvílí kolem provrávorali čtyři opilci a žádný si nevšiml asasínů stojících nehybně v inkoustové temnotě. Teď už byli za nimi a cesta uličkou byla volná… stačí krok a poteče krev.</p>
<p>Dva cíle se blížily. Oba muži nesli těžké džbány a lehce se potáceli. Zřejmě se hádali, jenže mluvili jazykem, jemuž Zechan nerozuměl. Nejspíš to byla malazština. Rychlý pohled doleva. Čtyři opilci právě opustili uličku a vmísili se do rozdováděného davu.</p>
<p>Zechan s Giddynem sledovali ty dva z K’rulova baru, dívali se, když našli obchodnici s vínem a smlouvali o peníze, o které si řekla. Dohodli se na ceně a vydali se nazpátek.</p>
<p>Někde cestou museli vytáhnout zátky ze džbánů, protože se teď hlasitě dohadovali, a ten o něco vyšší, s modrou pletí, stáčející při chůzi chodidla k sobě − Zechan ho ze svého místa tak tak rozeznával − se opřel o zeď, jako by se právě chystal vrátit večeři.</p>
<p>Brzy se narovnal a hádka najednou skončila. Podle zvuků se oba vydali na cestu bok po boku.</p>
<p>Prostě dokonalé. Žádný zmatek, opravdu žádný zmatek. Pro takovéto noci Zechan žil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dester šel rychle, jeho měkké škorně na dlažbě byly nehlučné. Rozběhl se k ženě před sebou, která si zjevně nebyla ničeho vědoma. Dvanáct kroků, osm, čtyři −</p>
<p>Otočila se, plášť zavířil.</p>
<p>Vzduchem prosvištěl rozmazaný kousek namodralé oceli. Dester zabrzdil a snažil se couvnout zbrani z cesty − obouruční meč, Beru chraň! − a něco ho zasáhlo do krku. Stočil se a sehnul doleva, obě dýky napřažené, aby ji zahnal, pokud by se chtěla přiblížit.</p>
<p>Obouruční meč!</p>
<p>Po krku a hrudi pod jelenicovou košilí se mu řinulo cosi teplého. Ulička se mu kymácela před očima a kolem něj se stahovala tma. Dester Thrin zavrávoral a zamával dýkami. Z boku do hlavy ho zasáhla bota či okovaná pěst a na dláždění to zašplouchalo. Už neudržel dýky. Slyšel, jak narážejí na kámen.</p>
<p>Oslepený, omámený ležel na tvrdé zemi. Byla studená.</p>
<p>Myšlenky měl podivně zlenivělé, rozbíhaly se, stoupaly, odnášely ho pryč.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pazderka stála nad mrtvolou. Rudá šmouha na špičce meče se zaleskla a upoutala její pozornost. Kupodivu jí připomněla vlčí máky po dešti. Zabručela. Ten neřád byl rychlý, skoro se mu podařilo uhnout. V tom případě by ji nejspíš byla čekala pořádná dřina. Ale pokud neuměl těmi mrňavými dýkami házet, nakonec by ho byla zabila.</p>
<p>Při mačkání mezi Gadróbiy riskovala nanejvýš, že přijde o měšec. Obvykle totiž byli velice mírní. V každém případě bylo díky tomu mnohem snazší všimnout si, že ji někdo sleduje − zvlášť když ten někdo nebyl Gadróbi.</p>
<p>Mrtvý u jejích nohou byl Darún. Na té zahalené hlavě mohl klidně mít lucernu, jak se pohupovala nad davem za ní.</p>
<p>Přesto… zamračila se na něj. <emphasis>Nebyl to žádný lupič. Ne s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>takovými dýkami. Pro mistra Kápě.</emphasis></p>
<p>Schovala meč, přitáhla si plášť a ujistila se, že dobře zakrývá zbraň, která by jí, pokud by ji odhalila hlídka, vynesla pobyt v šatlavě a pořádně vysokou pokutu. Sevřela zabalené chlebové placky a znovu vykročila.</p>
<p>Rozhodla se, že Mizelu čekají pořádné potíže.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zechan s Giddynem v dokonalé shodě vyrazili z výklenků, dýky zvednuté. Bodli.</p>
<p>Vyšší muž vyjekl, když se Giddynovy čepele zabořily. Malažanovi se podlomila kolena, z úst mu vytryskly zvratky, a jak padl na kolena, džbán se rozbil a víno se vylilo.</p>
<p>Zechanovy zbraně projely vydělanou kůží a sjely po žebrech k plícím. Asasín vyškubl dýky a couvl, aby se podíval, jak zrzek padá.</p>
<p>Z boku do krku ho zasáhl meč. Byl mrtvý, než dopadl na dlažbu.</p>
<p>Giddyn, sklánějící se nad klečícím Malažanem, vzhlédl. Kolem hlavy ho uchopily ruce. Jedna se mu přitiskla na ústa a najednou měl plíce plné vody. Topil se. Ruka zesílila sevření a prsty uzavřely chřípí. Kolem Giddyna se zvedla temnota a svět se pomalu vytratil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jiskra frkl, když vytrhl zbraň z těla, a kopl asasína do obličeje, aby podtrhl zamrzlý výraz plný překvapení.</p>
<p>Modroperel se na něj zakřenil. „Vidíš, jak jsem rozhodil ty zvratky? Jestli to není geniální, tak už nevím −“</p>
<p>„Sklapni,“ štěkl Jiskra. „Tohle nebyli zloději, kterejm šlo o pití zadara, pokud sis nevšiml.“</p>
<p>Modroperel se zamračil na mrtvolu, které z nosu a úst tekla voda, a pohladil si vyholenou lebku. „To ne. Ale stejně to byli amatéři. Pro mistra Kápě, už z půlky ulice bylo vidět, jak jim jde pára od huby. Když to přestalo, jak kolem šli ti ožralové, prozradilo to, že jim nejde o ně. Což znamená −“</p>
<p>„Že jim šlo o nás. Ano, o tom právě mluvím.“</p>
<p>„Vraťme se,“ navrhl Modroperel, najednou znepokojený.</p>
<p>Jiskra se zatahal za knír a kývl. „Udělej tu iluzi znovu, Modroperele. Nás o deset kroků napřed.“</p>
<p>„Klidně, seržante −“</p>
<p>„Už nejsem žádnej seržant.“</p>
<p>„Ne? Tak proč pořád štěkáš rozkazy?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Než Pazderka dorazila na dohled K’rulova baru, byla vzteky bez sebe. Zastavila se a rozhlížela se kolem sebe. Zahlédla, jak se někdo opírá ve stínu naproti dveřím do krčmy. Kapuci staženou do čela, ruce schované. Zamířila k němu.</p>
<p>Všiml si jí, když je dělilo deset kroků. Narovnal se a zjevně se vylekal, aspoň podle toho, jak pohnul rukama, až se mu zavlnil plášť. Prohnal se mezi nimi tucet opilců, a když je minuli, Pazderka udělala poslední krok.</p>
<p>Ať muž čekal cokoliv − snad že ho začne obviňovat − bylo jasné, že na kopnutí mezi nohy připravený rozhodně není. Jak se skládal, přistoupila blíž, tvrdě ho udeřila do týla a pomohla mu na zem rychleji. Když čelem narazil na dlažbu, nebyl to hezký zvuk. Začal se křečovitě zmítat.</p>
<p>Jakýsi kolemjdoucí se podíval na škubající se tělo.</p>
<p>„Ty!“ štěkla Pazderka. „Co máš, hrome, za problém?“</p>
<p>Muž jen překvapeně pokrčil rameny. „Nic, zlato. Dobře mu tak, takhle si tady postávat. Hele, nevzala by sis mě?“</p>
<p>„Odprejskni.“</p>
<p>Když se cizinec odpotácel s nářkem nad ztracenou láskou, Pazderka se rozhlédla, aby se přesvědčila, že se tu neskrývá nikdo další, kdo by na ni mohl vyskočit ze skrýše. Pokud tu někdo takový byl, nevšimla si ho. Spíš ji odněkud ze střechy sledovaly neviditelné oči.</p>
<p>Muž na zemi se přestal zmítat. Pazderka se otočila a zamířila ke K’rulovi.</p>
<p>„Paz!“</p>
<p>Dva kroky ode dveří se ohlédla. Spěchali k ní Jiskra s Modroperelem − a džbánky saltojského. Jiskra se tvářil zavile. Modroperel se držel půl kroku za ním, oči upřené na nehybné tělo na ulici, které právě obíral jakýsi gadróbský uličník.</p>
<p>„Pojďte sem,“ štěkla Pazderka. „Oba! A mějte oči otevřený.“</p>
<p>„Nakupování je nebezpečný,“ zabručel Jiskra. „Modroperel nás skoro celou cestu zpátky držel pod iluzí, co jsme zvětřili tu léčku −“</p>
<p>Pazderka se naposledy zamračila na ulici, popadla je za ruce a bez cirátů je dotáhla ke dveřím. „Dovnitř, pitomci.“</p>
<p><emphasis>Neuvěřitelné, taková noc, a já mám tak příšernou náladu, že odmítnu první slušnou nabídku k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sňatku, co jsem dostala za posledních dvacet let.</emphasis></p>
<p>Mizela seděla na místě, kde sedávala, kdykoliv ucítila potíže. U stolku ve stínu napravo ode dveří, kde zcela mizela, jen měla tentokrát natažené nohy, aby každý přicházející zvenku zakopl.</p>
<p>Pazderka vstoupila a pořádně ji nakopla.</p>
<p>„Au, můj kotník!“</p>
<p>Pazderka jí hodila do klína balík s plackami.</p>
<p>„Uf!“</p>
<p>Kolem se protlačili Jiskra s Modroperelem. Bývalý seržant frkl. „Tady je naše děsivá hlídačka ode dveří. ‚Au, uf!‘ říká.“</p>
<p>Mizela se ale už vzpamatovala a rozbalovala chlebové placky.</p>
<p>„Víš, Mizelo,“ začala Pazderka, když se usadila u baru, „ty starý rhivský baby, který tohle pečou, plivnou na pánev, než tam plácnou těsto. Nějaký starý duchovní požehnání −“</p>
<p>„To ne,“ přerušila ji Mizela a zase placky zabalila. „Podle syčení poznají, jestli je už pánev dost rozpálená.“</p>
<p>„Není to jen tohle,“ zamumlal Modroperel.</p>
<p>Pazderka se zamračila a kývla. „Jasně. Pojďme do kanceláře, všichni. Mizelo, běž najít Klátila.“</p>
<p>„Špatný načasování,“ poznamenala Mizela.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Vřeten se vydal na tu pouť.“</p>
<p>„To má štěstí.“</p>
<p>Mizela pomalu vstala. „Kalous?“ zeptala se s plnou pusou chleba.</p>
<p>Pazderka zaváhala. „Taky mu řekni. Jestli bude chtít.“</p>
<p>Mizela zamrkala. „Tys dneska večer někoho zabila, Paz?“</p>
<p>Žádná odpověď byla dostatečná odpověď. Pazderka se podezíravě zadívala na skupinku u baru. Byli příliš opilí, než aby se o dvanáctém zvonění dokázali, jak bylo zvykem, vypotácet na ulici. Všichni do jednoho stálí hosté. <emphasis>To půjde.</emphasis> Mávla na ostatní, ať jdou za ní, a zamířila ke schodům.</p>
<p>Na konci šenku ten zatracený bard mektal jakýsi obskurní verš z <emphasis>Anomandaridy</emphasis>, ale nikdo ho neposlouchal.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ti tři se považovali za nový druh darúdžhistánských radních. Šardan Lim byl nejhubenější a nejvyšší, s vysušeným obličejem a vybledlýma, vodnatýma modrýma očima, orlím nosem, ústy beze rtů, s věčně svěšenými koutky, jako by nedokázal ovládnout pohrdání světem. Svaly na levém zápěstí měl dvakrát větší než na pravém a hrdě na něm předváděl síť jizev. Kalistě se podíval do očí jako muž chystající se zeptat jejího manžela, zda už se u ní konečně dostane na řadu, a ona jeho pohled cítila jako chladnou ruku asasína svírající jí hrdlo. Vzápětí se ty vybledlé oči odvrátily a Lim se s pousmáním natáhl pro svůj pohár stojící na krbové římse.</p>
<p>Naproti němu, na opačné straně téměř vyhaslého krbu, stál Hanut Orr a dlouhými prsty hladil pěstní klíny zasazené do malty. Pro polovinu urozených dam ve městě, hlavně pokud byly vdané či jinak zadané, představoval vysoce lákavou kombinaci nebezpečného šarmu a nadřazené arogance − čímž sváděl jinak docela inteligentní ženy − a bylo o něm známo, jak ho těší, když se k němu milenky plazí po kolenou a žadoní o ždibec jeho pozornosti.</p>
<p>Kalistin manžel se rozvaloval ve svém oblíbeném křesle nalevo od Hanuta Orra, nohy natažené, a zamyšleně se díval do poháru, kde líně vířilo víno barvy krve.</p>
<p>„Milá ženo,“ ozval se, a jako obvykle protahoval samohlásky, „osvěžila ses na balkoně?“</p>
<p>„Víno?“ zeptal se Šardan Lim a zvedl obočí, jako by posloužit jí bylo jeho životním posláním.</p>
<p>Neměl by se manžel cítit dotčeně, když jeho takzvaní přátelé své chlípné pohledy stěží skrývali? Zřejmě ho to nezajímalo.</p>
<p>„Ne, děkuju, radní Lime. Jen jsem vám přišla popřát dobrou noc. Gorlasi, budeš tu ještě dlouho?“</p>
<p>Ani nevzhlédl od vína, jen pohnul rty, jako by znovu ochutnával poslední doušek a zbytky mu na patře zkysly. „Nemusíš na mě čekat, ženo.“</p>
<p>Mimoděk pohlédla na Šardana a poznala, že se baví, i to, že <emphasis>on</emphasis> by se k ní nikdy tak přezíravě nechoval.</p>
<p>A ona se mu náhle v záchvatu zvrhlosti podívala do očí a v odpověď se usmála.</p>
<p>Ačkoliv Gorlas Vidikas si této výměny zcela jistě nevšiml, Hanutu Orrovi neunikla, třebaže jeho pobavení bylo primitivnějšího, opovržlivějšího druhu.</p>
<p>Kalista se cítila pošpiněná. Cestou nahoru po širokém schodišti za ní šla komorná, jediný svědek toho, jak strnule vchází do své ložnice.</p>
<p>Jakmile se dveře zavřely, Kalista shodila krátký pláštík. „Ukaž mi moje šperky,“ rozkázala.</p>
<p>„Paní?“</p>
<p>Kalista se obrátila ke starší ženě. „Chci vidět svoje klenoty!“</p>
<p>Žena spěchala splnit její příkaz.</p>
<p>„Ty staré kousky,“ zavolala za ní Kalista. Z dřívější doby. Kdy sotva odrostla dětským střevíčkům a žasla nad dary nápadníků, úplatky pro její náklonnost, dosud lepkavé ze zpocených rukou. Tenkrát měla tolik možností.</p>
<p>S přimhouřenýma očima stála před toaletním stolkem. Možná nejen tenkrát. Znamenalo to něco? Znamenalo to něco ještě dnes?</p>
<p>Její manžel teď dostal, co chtěl. Tři duelanti, tři tvrdí muži s tvrdými hlasy v radě. A on byl konečně jedním z nich.</p>
<p>A co tedy chtěla <emphasis>ona?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale… co vlastně chci?</emphasis> To nevěděla.</p>
<p>„Paní.“</p>
<p>Obrátila se. Na odřeném stolku vypadal poklad jejích dívčích let… lacině. Křiklavě. Z pouhého pohledu na ty tretky se jí obracel žaludek. „Vrať je do skříňky,“ nakázala služce. „Zítra je prodáme.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Neměl se zdržovat na zahradě. Jeho zamilovaná hostitelka, vdova Sefarla, byla tak opilá, že usnula na mramorové lavičce, pohár dosud v ruce, hlavu zvrácenou a ústa otevřená. Dusnou nocí se rozléhalo její chrápání. Neúspěšné dostaveníčko Murillia pobavilo. Chvíli jen stál, popíjel víno a vnímal vůni květů. Pak ho tichý zvuk upozornil na příchod někoho dalšího.</p>
<p>Obrátil se a zrak mu padl na vdovinu dceru. A to taky neměl dělat.</p>
<p>Byla o polovinu mladší, ale takové zařazení už neodlišovalo slušné od neslušného. Dospělá byla už nejméně tři, možná čtyři roky a blížila se věku, kdy u mladé ženy muž nepoznal, je-li jí dvacet či třicet. Ostatně tou dobou se již podobné soudy rodily ze sebeklamu a nebyly podstatné.</p>
<p>Možná vypil příliš mnoho vína. Dost, aby to oslabilo jeho odhodlání související s poznáním vlastní dospělosti, houfu odžitých let, která mu neustále připomínalo klesající množství žádostivých pohledů, jež na něj ženy vrhaly. Muži ale rychle přeskakují od skutečného stavu věcí k tomu, jak by chtěli, aby svět vypadal, nebo k tomu, jaký býval, což je ještě horší. Jak zní staré pořekadlo, když dojde na pravdu, je každý muž duelantem pokrytým krví z deseti tisíců ran.</p>
<p>Ve chvíli, kdy se jeho pohled setkal s pohledem Deliš, neprovdané Sefarliny dcery, nehonilo se mu hlavou nic podobného. Později usoudí, že na vině bylo víno. Žár a opar slavnosti, sladká vůně květů v teplém, vlhkém vzduchu. Faktem bylo, že Deliš byla v podstatě nahá, protože na sobě měla pouze tenkou hedvábnou košilku. Světle hnědé vlasy měla ostříhané hodně nakrátko podle poslední módy panující mezi pannami. Tvář smetanovou, plné rty a nepatrně zahnutý nos. Vlahé hnědé oči, velké jako sirotek, ale bez popraskané misky na almužny v dlaních. Tenhle uličník měl zcela jiné potřeby.</p>
<p>Murillia uklidnilo chrápání od mramorové lavičky − a zděsilo, jak moc se mu ulevilo. Hluboce se poklonil dívce. „Dokonale načasováno, má drahá,“ pronesl a narovnal se. „Uvažoval jsem, jak nejlépe pomoct tvé matce do postele. Máš nějaký nápad?“</p>
<p>Deliš zavrtěla dokonalou hlavou. „Většinu nocí prospí takhle tady.“</p>
<p>Její hlas zněl mladě, ne však nosově či pronikavě, o což se poslední dobou mnoho panen snažilo, a tak mu ničím propast let mezi nimi nepřipomněl.</p>
<p>Při zpětném pohledu měl v této noci opravdu čeho litovat!</p>
<p>„Nenapadlo ji, že přijmeš její pozvání,“ pokračovala Deliš a podívala se dolů. Skopla sandál a jemným prstíkem do něj dloubala. „Když jsi tak přitažlivý. Tedy žádoucí, chci říct, zvlášť této noci.“</p>
<p>Byla až moc chytrá, takhle hladit jeho pošramocené a značně schlíplé ego. „Proč tu ale jsi, drahá? Na seznamu musíš mít hotovou legii nápadníků a mezi nimi −“</p>
<p>„Jediný mezi nimi není hoden toho, býti zván mužem.“</p>
<p>Zlomilo její přezíravé prohlášení tisíc hormony nasáklých srdcí? Poskočila lůžka za noci, skopávaly nohy propocené pokrývky? Skoro tomu věřil.</p>
<p>„A to včetně Prelika.“</p>
<p>„Promiň, koho že?“</p>
<p>„Toho opilého budižkničemy, který teď leží v hale. Celou noc si zakopával o vlastní meč. Bylo to odporné.“</p>
<p><emphasis>Odporné. Ano, už to chápu.</emphasis></p>
<p>„Mladí mají sklon přehánět své nadšení,“ poznamenal Murillio. „Chudák Prelik se na tuto noc bezpochyby těšil celé týdny, ne-li měsíce. Když se ocitl v blízkosti tvé úžasné osoby, přirozeně podlehl nervóznímu rozechvění. Lituj tyto mladé muže, Deliš. Aspoň to si zaslouží.“</p>
<p>„Mě nezajímá lítost, Murillio.“</p>
<p>Neměla jeho jméno vyslovovat takovým způsobem. A vůbec ji neměl poslouchat, ani okamžik.</p>
<p>„Deliš, zvládneš dnes v noci radu od někoho, jako jsem já?“</p>
<p>Na tváři se jí zračila námaha, s jakou udržovala trpělivost, nicméně kývla.</p>
<p>„Hledej ty tiché. Ne ty, kdo se předvádějí či se chovají přespříliš nadutě. Hledej tiché, Deliš, kteří všechno pozorně sledují.“</p>
<p>„Nepopisuješ nikoho, koho bych znala.“</p>
<p>„Ale jsou takoví. Jenom si jich musíš pořádně všimnout.“</p>
<p>Už měla zuté oba sandály a jeho slova zamítla mávnutím ruky, přičemž se nějak dostala o krok blíž. Vzhlédla, jako by ji najednou přepadla plachost, nicméně do očí se mu dívala příliš dlouho na to, aby to byla pravda. „Ne ty tiché. Ne ty vzbuzující lítost. Ne… děti! Ne dnes v noci, Murillio. Ne pod tímhle měsícem.“</p>
<p>A on zjistil, že ji drží v náručí, poddajné tělo, dychtivé, zahalené pouze v tenoučkém hedvábí, a jako by po něm celém klouzala, éterická bytůstka. A on si pomyslel: <emphasis>Pod tímhle měsícem?</emphasis></p>
<p>Žel, její poslední poetické gesto, protože vzápětí z něj už rvala šaty, plné rty vlhké a rozevřené, jazyk kmitající, jak ho kousala do rtů. A on měl jednu ruku na jejích prsou a druhou sjel dozadu a nadzdvihl ji, když roztáhla nohy a přimkla se mu k bokům. Slyšel, jak přezka jeho opasku cinká o dlažbu mezi jeho nohama.</p>
<p>Nebyla zrovna největší. Vůbec nebyla těžká, zato překvapivě mrštná, a projížděla se na něm s takovou divokostí, až cítil, jak mu při každém přiražení křupe v bedrech. V té chvíli upadl do své obvyklé odtažitosti, jaká zaručovala působivou výdrž, a neopomněl se ujistit, že chrápání za ním se stále ozývá. Najednou ho z toho hlasitého zvuku přepadlo tušení konce, kdy se přihlásila léta zápasů, sbor života − <emphasis>a tak všichni ukončíme své bytí</emphasis> − bodnutí, které by ho dočista zbavilo mužnosti, pokud by ho okamžitě nepotlačil. Deliš se mezitím utahala, supěla stále rychleji a hlasitěji, a tak se tomu pocitu poddal − právě včas. A připojil se k ní v posledním, bezmocném vzdechu.</p>
<p>Držela se ho, a on cítil, jak jí buší srdce, než ji postavil na zem a jemně ji od sebe odstrčil.</p>
<p>Vzhledem k okolnostem to byla nejhorší chvíle, kdy se mu mohla před očima mihnout železná čepel. Tělem mu projela bolest, jak se mu meč vnořil do prsou a hrot projel skrz, až ten opilý hlupák, který ho držel, klopýtl a málem mu skončil v náručí. A vzápětí couvl a meč se zdráhavým vzlykem vyklouzl z těla.</p>
<p>Deliš zavřískla a Prelik se tvářil vítězoslavně.</p>
<p>„Ha! Násilník zemře!“</p>
<p>Další kroky, lidé přibíhající z domu. Hlasy. Zmatený Murillio se sebral, natáhl si kalhoty a zapnul opasek. Limetkově zelenou košili měl plnou purpurových skvrn. Krev měl i na bradě, pěnila při tichém, chrčivém kašli. Kdosi po něm sahal, ale on všechny odstrčil a potácel se k bráně.</p>
<p>Litoval, ano, když se strkal s lhostejnými davy na ulici. Chvilky jasného vědomí, okamžiky rudého oparu, kdy stál opřený rukou o zeď a plival proudy krve. Ach, litoval spousty věcí.</p>
<p>Naštěstí ho ale lítost zřejmě nebude pronásledovat dlouho.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Byl to zvyk, nebo nějaký podivný zvrat zděděných rysů, že měl Zhoř ten věčně užaslý výraz ve tváři? Nedalo se to poznat, protože všechno, co říkal, pronášel zmateně nevěřícím tónem, jako by si nebyl jistý, co mu vlastně smysly sdělují o okolním světě, a ještě méně si byl jistý, jaké myšlenky se mu to vlastně honí hlavou. Nyní civěl na Leffa, oči vykulené, ústa otevřená, přičemž si nervózně olizoval rty, zatímco Leff ho sledoval úkosem, jako by mu byla kamarádova zřejmá hloupost silně podezřelá.</p>
<p>„Nebudou čekat věčně, Leffe! Neměli jsme se na to upsat. Já říkám, sedněme na příští koráb, co vocaď popluje. Do Dhavranu, možná až na pobřeží! Copak nemáš v Mengalu bratrance?“</p>
<p>Leff pomalu zamrkal. „Jasně, Zhoři. Nechali ho vlastnoručně si vyzdobit celu, jak tam často bejvá. Chceš tam jet a zaplíst se s ním? Kromě toho bysme potom na tom seznamu skončili <emphasis>sam</emphasis><emphasis>i.</emphasis>“</p>
<p>Zhoř se zatvářil užasle a zděšeně. Odvrátil zrak a zašeptal: „Odrovnal nás ten seznam. Ten seznam…“</p>
<p>„Věděli jsme, že to nebude snadný,“ podotkl Leff, snad ve snaze ho obměkčit. „Takový věci nejsou nikdy snadný.“</p>
<p>„Ale my se nikam nedostali!“</p>
<p>„Je to teprve tejden, Zhoři.“</p>
<p>Přišel čas na lehké odkašlání, oťukání mastného čela hedvábným kapesníčkem, přemítavé zatahání za myší bradku. „Pánové!“ Ach, konečně upoutal jejich pozornost. „Vizte lehkou pěchotu v poli a onde žoldnéřský peníz, lesknoucí se, jak už se zlatá lákadla lesknou… všude. Ale tady zvláště, a kostky stále spočívají ve zpocené dlani překvapeného Zhoře, příliš dlouho svírané a nehozené. Nekonečně se tento čas natahuje, a Kruppe je trpělivý, jak hřaduje na samém pokraji slavného vítězství!“</p>
<p>Leff se zamračil. „Ty nic nevyhráváš, Kruppe! Ty prohráváš, a hodně, peníz nepeníz! A k čemu vůbec je − nikde v poli nevidím jedinýho žoldnéře, tak koho chceš zaplatit? Nikoho!“</p>
<p>Kruppe se s úsměvem opřel.</p>
<p>Davy dnes večer v hostinci U Fénixe byly zvlášť hlučné, jak se stále další opilci vraceli z výprav do prašných, špinavých ulic. Kruppe byl pochopitelně ve velkorysé náladě, jak odpovídalo jeho přirozeně velkorysé povaze.</p>
<p>Zhoř hodil kostky a zadíval se na půl tuctu kostek s vyrytými obrazci, jako by ohlašovaly jeho zkázu. Což se také stalo. Kruppe se znovu předklonil. „Ha, objevuje se zde rovná cesta a vizte, jak těchto šest žoldnéřů postupuje do pole! Zabíjejí vlevo vpravo! Jeden vrh kostek a celý vesmír se změní! Zřete tuto ponurou lekci, milí Kruppeho společníci. Až bude peníz odhalen, jak dlouho potrvá, než po něm ruka sáhne?“</p>
<p>Ty dva nešťastné krále a jejich stejně nešťastné hráče, Zhoře a Leffa, nemohl zachránit doslova žádný vrh z kruhu riposty. Leff zavrčel a rozhrábl pole. Přitom sebral peníz, a byl by si ho zastrčil za pás, nebýt toho, že Kruppe zavrtěl hlavou a natáhl baculatou ruku dlaní nahoru.</p>
<p>Leff mu ho s kletbou hodil.</p>
<p>„Kořistníkovi vítězství,“ utrousil Kruppe s úsměvem. „Žel, pro chudáky Zhoře a Leffa je tato jediná mince pouhým zlomkem bohatství nyní patřícího vítěznému Kruppemu. Každému dva rady, pravda?“</p>
<p>„To je tejdenní mzda za tejden, která ještě nepřišla,“ zabručel Leff. „Budeme ti muset zůstat dlužný, kamaráde.“</p>
<p>„Neslýchaný precedens! Kruppe nicméně chápe, jak může takový zvrat zastihnout někoho nepřipraveného, což dává dokonalý smysl, neb jedná se o zvrat. Podle toho tedy, vzhledem k nezbytnosti týdenní ušlechtilé roboty, Kruppe rád prodlužuje splatnost řečené splátky na jeden týden ode dneška.“</p>
<p>Zhoř se se zaúpěním narovnal. „Ten seznam, Leffe. Jsme zpátky u toho zatracenýho seznamu.“</p>
<p>„Mnoho je dlužníků,“ povzdechl si Kruppe. „A nedočkaví jsou ti, kdož požadují náhradu, až natolik, že sestavili děsivý onen seznam a za snížení počtu jmen na něm hezky promíjejí těm, kdo výběr vynutí, pravda?“</p>
<p>Oba muži jen třeštili oči. Zhořův výraz naznačoval, že zjevně dostal silnou ránu do hlavy a dosud se nevzpamatoval. Leff se jenom mračil. „Jasně, ten seznam, Kruppe. Tu práci jsme vzali, protože jsme neměli do čeho píchnout, co bocman tak najednou… odešel. A teď to vypadá, že na něm nakonec skončíme sami!“</p>
<p>„Nesmysl! Nebo spíš, Kruppe nyní téma rozvede, neskončíte, pakliže se taková hrozba vynoří jako důsledek nějakého budoucího prodlení ze splátky peněz dlužených Kruppemu. Seznamy tohoto charakteru jsou vskutku zhoubné a pravděpodobně kontraproduktivní, a Kruppemu připadá celá jejich existence trestuhodná. Moudrá rada zní, poněkud v této věci povolit. Pokud se ovšem jednomu rychle neblíží splátka pouze s cupaninou v měšci. Další radou je dosáhnout vítězství na seznamu, získat patřičnou odměnu, okamžitě odškodnit Kruppeho a splatit skromný dluh. Druhou možností, žel, je, že dojdeme ke zcela jinému řešení.“</p>
<p>Leff si olízl rty. „A jaký řešení že by to mělo bejt?“</p>
<p>„Inu, Kruppeho skromná pomoc ohledně řečeného seznamu, samozřejmě. Za nepatrné procento.“</p>
<p>„Ty bys nám za podíl pomohl najít ty, kdo jsou na tom seznamu?“</p>
<p>„Učinit tak by bylo v Kruppeho nejlepším zájmu, vzhledem ke dluhu panujícímu mezi ním a vámi dvěma.“</p>
<p>„Kolik procent?“</p>
<p>„Inu, třiatřicet, pochopitelně.“</p>
<p>„A tomu ty říkáš skromný?“</p>
<p>„Ne, tomu já říkám nepatrné. Nejdražší partneři, našli jste aspoň <emphasis>jediného</emphasis> člověka z toho seznamu?“</p>
<p>Odpovědělo mu nešťastné ticho, i když Zhoř se tvářil spíš zmateně.</p>
<p>„V celém Darúdžhistánu,“ prohlásil Kruppe s tak mocně vzedmutou hrudí, až to ohrožovalo dva statečné knoflíky na vestě, „není nikdo, koho by Kruppe nenašel.“ Opřel se a chrabré knoflíky se vítězoslavně zaleskly.</p>
<p>U dveří došlo k nějakému zmatku, ozval se křik a pak Meese zavolala na Kruppeho.</p>
<p>Tlouštík se polekaně zvedl, ale přes hlavy všech těch zvlášť vysokých hostů nic neviděl − což ho rozčílilo − a tak se protáhl kolem stolu a se supěním a bručením se tlačil k baru, kde Irilta zvedala zakrváceného Murillia na pult a odstrkovala přitom korbele a poháry.</p>
<p><emphasis>Ach ne.</emphasis> Kruppe se setkal s Meesiným pohledem a všiml si jejího zděšení. „Meese, běž hned pro Colla.“</p>
<p>Celá bledá, jen kývla.</p>
<p>Dav se před ní rozestoupil, protože, jak by řekli Gadróbiové, dokonce i opilec pozná hlupáka, a opilí či střízliví, nikdo nebyl takový hlupák, aby se jí stavěl do cesty.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pazderčin meč ležel na stole, hrot umazaný zasychající krví. Jiskra přihodil svůj krátký meč, jehož čepel byla ještě umatlanější. Společně tvořily němé svědky této improvizované porady.</p>
<p>Modroperel seděl na konci dlouhého stolu a léčil si bolení hlavy korbelem piva. Mizela se se založenýma rukama opírala o dveře. Klátil seděl nalevo od Modroperela a jeho nervozita se projevovala cukáním v noze, stehno a koleno se mu třásly. Tvářil se uzavřeně a odmítl se podívat ostatním do očí. Poblíž nesmyslné tapiserie z doby, kdy tohle místo ještě bývalo chrámem, stál Kalous, bývalý říšský historik, nyní zlomený stařec.</p>
<p>Nikomu zřejmě nebylo do řeči. Typické. Ten úkol vždycky padl na ni. „Asasínové cechu ten kontrakt vzali,“ řekla schválně drsně. „Cíl? Přinejmenším já, Jiskra a Modroperel. Nejspíš ale my všichni parťáci.“ Odmlčela se a čekala, až někdo něco namítne. Nic. „Jiskro, odmítli jsme nějakou nabídku na tohle místo?“</p>
<p>„Pazderko,“ ozval se Falari stejným tónem, „za tohle místo nikdy nikdo nic nenabízí.“</p>
<p>„Výborně,“ opáčila. „Takže zaslechl někdo něco o tom, že by byl starej K’rulův kult vzkříšenej? Nějakej velekněz někde ve městě chce zpátky svůj starej chrám?“</p>
<p>Modroperel zafrkal.</p>
<p>„To nám jako sděluješ co?“ chtěla vědět Pazderka a loupla po něm zachmuřeným pohledem.</p>
<p>„Nic,“ zamumlal napanský mág. „Nic takovýho jsem neslyšel, Paz. A jestli se Ganoes Paran někdy vrátí odtamtud, kam odešel, dostaneme jistou odpověď. Přesto si nemyslím, že by se nějakej kult snažil vrátit.“</p>
<p>„Jak to víš?“ vyjel Jiskra. „Cítíš je, nebo tak něco?“</p>
<p>„Ne teď,“ namítl Modroperel, „dneska v noci už žádný otázky. Ta Mockra mi rozmačkala všechno v hlavě na kaši. Nesnáším Mockru.“</p>
<p>„To ti duchové,“ poznamenal Klátil tím svým zvláštním, laskavým hlasem a podíval se na Modroperela. „Pravda? Nešeptají nic, co by nešeptali od chvíle, kdy jsme se sem nastěhovali. Jen jako obvykle sténají a dožadují se krve.“ Zalétl pohledem k mečům na stole. „Teda krve prolité tady. Ta, která se přinese zvenčí, se nepočítá. Naštěstí.“</p>
<p>„Tak dávej pozor, ať se nepořežeš při holení, Jiskro,“ utrousila Mizela.</p>
<p>„Dole se ozývalo divný škrábání,“ řekla Pazderka a zamračila se na Klátila. „Chceš říct, že ty zatracený duchy krmíš?“</p>
<p>Léčitel pokrčil rameny. „Nikdy ne tolik, aby to něco změnilo.“</p>
<p>„Potřebujem nekromanta,“ prohlásil Modroperel.</p>
<p>„Odbíháme od tématu,“ upozornila je Pazderka. „Starosti by nám měl dělat ten zatracenej kontrakt. Potřebujem zjistit, kdo je za tím. Jak to zjistíme, mrskneme mu oknem do ložnice svítivku a bude. Tak,“ pokračovala a podívala se po ostatních, „musíme připravit plán útoku. Pro začátek informace. Chci slyšet nějaký návrhy.“</p>
<p>Další ticho.</p>
<p>Mizela odstoupila ode dveří. „Někdo přichází,“ ohlásila.</p>
<p>Teď už všichni slyšeli dusot na schodech i syčivé protesty, které je doprovázely.</p>
<p>Jiskra popadl meč a Modroperel pomalu vstal. Pazderka ucítila náhle probuzenou magii. Zvedla ruku. „Počkej, pro mistra Kápě.“</p>
<p>Dveře se rozletěly.</p>
<p>Dovnitř vrazil velký, dobře oblečený muž. Popadal dech a nakonec upřel světle modré oči na Klátila, jenž se zvedl.</p>
<p>„Radní Coll. Co se děje?“</p>
<p>„Potřebuju tvou pomoc,“ vyhrkl darúnský šlechtic rozčileně. „Vysokou Denul. A potřebuju tě hned.“</p>
<p>Než mohl Klátil odpovědět, popošla Pazderka blíž. „Radní Colle, to jsi sem přišel sám?“</p>
<p>Muž se zamračil. Pak jen mávl za sebe. „Skromný doprovod. Dva strážní.“ Teprve teď si všiml meče na stole. „Co se to tu děje?“</p>
<p>„Pazderko, vezmu si Modroperela,“ prohlásil Klátil.</p>
<p>„Nelíbí se mi −“</p>
<p>Léčitel ji však uťal. „Potřebujeme informace, ne? Coll nám může pomoct. Kromě toho by na nás hned na začátku neposlali víc než jeden klan, a o ten ses postarala. Cech se musí vzpamatovat, přeskupit − máme nejmíň den.“</p>
<p>Pazderka se podívala na radního. Pokud snad nepochopil přesně, co se tu děje, měl aspoň jasnou představu. „Někdo nás chce zřejmě zabít,“ vysvětlila mu s povzdechem. „Možná by ses s náma teď neměl zaplítat −“</p>
<p>On ale jenom zakroutil hlavou a podíval se na Klátila. „Léčiteli, prosím.“</p>
<p>Klátil kývl na zamračeného Modroperela. „Tak nás veď, radní. Jdeme s tebou.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„<emphasis>…narazil na Osserika, věrného spojence, zraněného, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krví na tváři, sraženého do bezvědomí. I padl Anomander na kolena a vzýval tisíc bohů, kteří pohlédli na Osserika a spatřili krev na jeho tváři. Milosrdně ho probudili a on povstal.</emphasis></p>
<p><emphasis>A stál i Anomander a hleděli jeden na druhého, světlo na tmu, tma na světlo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nyní se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Anomanderovi vzedmul hněv. </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Kde je Draconnus</emphasis><emphasis>?‘</emphasis><emphasis> tázal se spojence věrného. Neboť když Anomander odcházel, zlotřilý tyran Draconnus, Zabíječ eleintů, byl Anomanderovou vlastní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou sražen do bezvědomí a na jeho tváři byla krev. Osserik, který se ujal úkolu strážit Draconna, padl na kolena a vzýval tisíc bohů, hledaje jejich milosrdenství před Anomanderovým vztekem. </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Byl jsem přemožen!</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> zvolal Osserik v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odpověď. </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Sestra Zášť mne přistihla nepřipraveného! Ach, tisíc bohů se odvrátilo, i byl jsem sražen do bezvědomí a vidíš, hle, na tváři mám krev!</emphasis><emphasis>‘</emphasis></p>
<p><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Jednoho dne,</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> sliboval Anomander, a byl v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té chvíli temnotou hrozné bouře a Osserik se ztrácel jako slunce za mrakem, </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>naše spojenectví skončí. Naše nepřátelství bude obnoveno, ó synu světla, dítě světla. Budeme bojovat o každý sáh země, o každý cíp oblohy, o každý pramen čisté vody. Budeme zápasit tisíckrát a nebudeme mít slitování. Já sešlu bídu a strasti na tvůj rod, na tvé dcery. Nakazím jejich mysl tmou nevědomosti. Rozeženu je, zmatené, do neznámých říší a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich srdcích nebude slitovnosti, protože mezi nimi a tisícem bohů bude vždy temný mrak.</emphasis><emphasis>‘</emphasis></p>
<p><emphasis>Takový byl Anomanderův vztek, a ač tu stál sám, tma na světle, na jedné jeho dlani přetrvávala sladkost z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>doteku paní Závisti. Světlo na tmě, tma na světle, dva muži ukutí jako zbraně dvěma sestrami, dětmi Draconnovými, jež tu stály nikým neviděny, potěšeny tím, co viděly a co slyšely.</emphasis></p>
<p><emphasis>I bylo tehdy rozhodnuto, že Anomander se opět vydá na lov zlého tyrana, aby zničil jej i jeho meč, jenž je ohavností v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích tisíce bohů a všech, kdo před nimi poklekají.</emphasis></p>
<p><emphasis>Osserik věděl, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jakého že hněvu se zrodil Anomanderem pronesený slib, a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchu si slíbil, že na něj ve vhodném čase odpoví. Bude bojovat, zápolit, soupeřit o každý sáh země, o každý cíp oblohy a o každý pramen čisté vody. Než takové záležitosti musí spočinout na klidné zemi, sémě očekávající probuzení k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nakonec před nimi stále ležel problém s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Draconnem a nyní i se Záští. Copak Tiaminy děti nežádaly trest? Příliš mnoho eleintů mělo na tvářích krev, a tak se Anomander a tak se Osserik vydali na tento osudový lov.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdyby byli eleintové věděli, co všechno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho vzejde, byli by zadrželi dech bouře Anomanderův i Osserikův. Než tyto osudy v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té době nebyly známy, a proto tisíc bohů zaplakalo</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Velealchymista Barúk si protřel oči. Tušil, že původní verze nebyla takovým afektovaným bordelem, jako ta, kterou se pročítal. Půvabné, nicméně přehnaně často používané fráze patřily do přechodného věku, kdy se historikové snažili vzkřísit jakousi ústní tradici ve snaze posílit věrohodnost svědků, kteří ony události viděli na vlastní oči. Z výsledku ho teď rozbolela hlava.</p>
<p>O tisíci bozích jaktěživ neslyšel a popisovaný panteon nebylo možné nalézt v žádném jiném kompendiu než v Dillatině <emphasis>Tmě a světl</emphasis><emphasis>u.</emphasis> Barúk usoudil, že si je Dillat prostě vymyslela, takže vyvstávala otázka: kolik dalšího ještě stvořila?</p>
<p>Předklonil se, upravil knot lampy a listoval křehkými stránkami, až jeho pozornost upoutal další oddíl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„<emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tento den se mezi draky zvedla válka. Prvorození všichni až na jednoho pokorně souhlasili s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>K’rulovým návrhem. Jejich děti, zbavené všeho, co by byly zdědily, vylétly z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věží k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebesům ve velkém chvatu, než ani ony nebyly jednotny v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>názoru krom na zavržení prvorozených. Vznikaly frakce a na všechny říše pršel rudý déšť. Čelisti se zatínaly do krků. Drápy rozdíraly břicha. Dech chaosu tavil maso na kostech.</emphasis></p>
<p><emphasis>Anomander, Osserik a ostatní již okusili krev Tiam a nyní přicházeli s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neuhasitelnou žízní, a mnoho démonických ohavností zplozeno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohoto karmínového nektaru bylo. Dokud zůstávaly brány Starvald Demelain otevřeny, nestráženy a nikým nedrženy, válka nemohla skončit, a tak na všechny říše pršel rudý déšť.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kurald Liosan byla první říší, jež portál mezi sebou a Starvald Demelain uzavřela, a příběhy, jež následují, líčí zabíjení, jehož se Osserik dopustil při očistě svého světa od všech pretendentů a soupeřů, převtělenců i divokých čistokrevných, kdy nakonec vyhnal ze své země i úplně prvního ďiverse.</emphasis></p>
<p><emphasis>Začíná to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čase, kdy Osserik bojoval s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Anomanderem pošestnácté a oba měli krev na tvářích, než se Kilmandaros, ta, jež mluví pěstmi, rozhodla je od sebe rozehnat…</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barúk vzhlédl a pootočil se v křesle, aby se mohl podívat na hosta, urovnávajícího si peří na stole s mapami. „Bábo, rozpory v tomto textu mě dohánějí k šílenství.“</p>
<p>Velká krkavčice naklonila hlavu na stranu a ve smíchu otevřela zobák. „No a co? Ukaž mi zapsané dějiny, které dávají smysl, a já ti ukážu skutečné smyšlenky. Pokud ti jde o tohle, hledej jinde! Můj pán usoudil, že Dillatiny nesmysly budou vhodným darem do tvé sbírky. Jestliže se ti nelíbí, má v knihovně plno dalších pitomostí, tedy těch, co se obtěžoval odnést z Měsíčního Kamene. Nechal tam plné místnosti nacpané harampádím, víš.“</p>
<p>Barúk pomalu mrkal a snažil se ovládnout zděšení. „Ne, to jsem nevěděl.“</p>
<p>Bába se zachechtala. Neoklamal ji. „Mého pána ohromně pobavila ta představa padání na kolena a volání stovky bohů −“</p>
<p>„Tisíce. Tisíc bohů.“</p>
<p>„To je jedno.“ Sklonila hlavu a zpola roztáhla křídla. „Nebo ten slib Osserkovi. Jejich spojenectví se rozpadlo, protože se začali nesnášet. Ta katastrofa s Draconem tomu nejspíš jen zasadila smrtící ránu. Představ si, naletět na ženské svody − a navrch od Draconovy dcery! Copak ji Osserk ani trochu nepodezíral? Cha! Samci všeho druhu jsou tak… předvídatelní!“</p>
<p>Barúk se usmál. „Pokud si vzpomínám na <emphasis>Anomandaridu,</emphasis> paní Závisti se podařilo něco podobného s tvým pánem, Bábo.“</p>
<p>„Nic, o čem by v té době nevěděl,“ pronesla velká krkavčice s podivným uchechtnutím, aby své prohlášení zdůraznila. „Můj pán odjakživa chápal, že jisté oběti jsou nezbytné.“ Načechrala si onyxové peří. „Nakonec si vezmi, co z toho vzešlo.“</p>
<p>Barúk se zaškaredil.</p>
<p>„Mám hlad!“ oznámila Bába.</p>
<p>„Nedojedl jsem večeři,“ odtušil Barúk. „Támhle na talíři −“</p>
<p>„Já vím, já vím! Proč myslíš, že jsem dostala hlad? Žasni nad mou trpělivostí, velealchymisto! Zatímco budeš dál přerušovaně číst!“</p>
<p>„Najez se hned a rychle, přítelkyně,“ doporučil jí Barúk, „jinak zemřeš na podvýživu.“</p>
<p>„Ještě nikdy jsi nebyl tak nepozorný hostitel,“ posteskla si Bába, přehopkala k talíři a napíchla zobákem kousek masa. „Něco ti dělá starosti, velealchymisto.“</p>
<p>„Spousta věcí, ano. Rhivové tvrdí, že Barghastové Bílé tváře zmizeli. Úplně.“</p>
<p>„Vskutku,“ opáčila Bába. „Téměř ihned po pádu Korálu a investituře Tiste Andii.“</p>
<p>„Bábo, jsi velká krkavčice. Tvoje děti se vozí na větrech a všechno vidí.“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Proč mi tedy nepovíš, kam se poděli?“</p>
<p>„No, jak víš, Šedé meče odtáhly k jihu na Elingarth,“ pravila Bába skákajíc kolem talíře. „A tam si opatřily lodě.“ Naklonila hlavu. „Viděly brázdu před sebou? Věděly, co bude následovat? Nebo možná velká díra ve světovém oceánu vtáhla všechny lodě do svého hladového chřtánu?“</p>
<p>„Bílé tváře se vydaly na moře? Pozoruhodné. A Šedé meče je <emphasis>následovaly.</emphasis>“</p>
<p>„Nic z toho nemá význam, velealchymisto.“</p>
<p>„Význam pro co?“</p>
<p>„Pro tvůj nepokoj, samozřejmě. Házíš na svého ubohého, ucouraného hosta otázky, jen aby ses nějak rozptýlil.“</p>
<p>Od její poslední návštěvy uběhlo několik měsíců a Barúk pomalu začínal s jistou lítostí věřit, že jeho vztah se Synem noci se blíží ke konci, a to nikoliv pro nějaký spor, ale kvůli chronické znuděnosti Tiste Andii. Říkalo se, že věčné šero panující v Černém Korálu jeho obyvatelům, Tiste Andii i lidem, dokonale vyhovuje.</p>
<p>„Bábo, vyřiď, prosím, svému pánovi moje nejupřímnější díky za jeho dar. Byl nanejvýš nečekaný a velkorysý. Ale chtěl bych ho požádat, pokud to ode mě není příliš troufalé, zda by znovu neuvážil oficiální žádost rady k navázání diplomatických styků mezi našimi městy. Delegáti jen čekají na jeho pozvání a bylo vyhrazeno i vhodné místo pro zřízení vyslanectví − vlastně nedaleko odsud.“</p>
<p>„Palác rozdrcený při neslavném příletu toho převtěleneckého démona,“ zachechtala se Bába a vzala si další sousto do zobáku. „Ach, tohle je zelenina! Nechutné.“</p>
<p>„Správně, Bábo, právě to sídlo. Jak jsem říkal, není to daleko odsud.“</p>
<p>„Pán řečenou žádost zvažuje a bude ji zvažovat dál, řekla bych.“</p>
<p>„Jak dlouho ještě?“</p>
<p>„Nemám tušení.“</p>
<p>„Má nějaké obavy?“</p>
<p>Velká krkavčice naklonila nad talířem hlavu a zadívala se na Barúka. Jemu to neudělalo dobře a odvrátil zrak.</p>
<p>„Takže mám důvod… dělat si starosti.“</p>
<p>„Pán se ptá: kdy to začne?“</p>
<p>Velealchymista se zadíval na štos volně svázaných pergamenů − Anomanderův dar − a kývl, ale neodpověděl.</p>
<p>„Pán se ptá: potřebuješ pomoc?“</p>
<p>Barúk sebou trhl.</p>
<p>„Pán se ptá,“ pokračovala neúnavně Bába, „posloužila by ti řečená pomoc víc, pokud by byla skrytá, spíš než oficiální?“</p>
<p><emphasis>Bohové pod námi.</emphasis></p>
<p>„Pán se ptá: neměla by milá Bába zůstat přes noc jako Barúkův host a čekat na odpovědi na tyto otázky?“</p>
<p>Ozvalo se zabušení na okno. Barúk rychle vstal a přistoupil k němu.</p>
<p>„Démon!“ vyjekla Bába a roztáhla obrovská křídla.</p>
<p>„Jeden z mých,“ uklidnil ji Barúk, otevřel okno a couvl. Dovnitř se s vrčením neohrabaně vyškrábal Chillbais. „Mistře Barúku!“ zakvílel. „Ven! Ven! Ven!“</p>
<p>Před chvílí bylo Barúkovi trochu nevolno. Teď ho najednou mrazilo až v morku kostí. Pomalu zavřel okno a obrátil se k velké krkavčici. „Už to začalo, Bábo.“</p>
<p>Démon ji zahlédl, vycenil zuby ostré jako jehly a zasyčel: „Groteskní obludnosti!“</p>
<p>Bába po něm sekla zobákem. „Nafouklá ropucho!“</p>
<p>„Ztichněte oba!“ štěkl Barúk. „Bábo, opravdu tu budeš muset zůstat přes noc jako můj host. Chillbaísi, najdi si nějaké vhodné místo. Mám pro tebe další práci a vyzvednu si tě, až přijde čas.“</p>
<p>Přisedlý démon na Bábu vyplázl rozeklaný jazyk a odkolébal se ke krbu. Přelezl řeřavé uhlíky a zmizel v komíně. Dolů se snesla mračna sazí a vyletěla z krbu.</p>
<p>Bába se rozkašlala. „Nevychované služebníky to máš, velealchymisto.“</p>
<p>Barúk ji ale neposlouchal. <emphasis>Ven.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ven!</emphasis></p>
<p>Hlavou mu znělo to jediné slovo hlasitě jako chrámový zvon a přehlušovalo všechno ostatní, i když zachytil slábnoucí ozvěnu…</p>
<p>„… <emphasis>věrného spojence, zraněného, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krví na tváři…</emphasis>“</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVĚ</p><empty-line /><empty-line /><p>Anomander by nevyslovil žádnou lež, ani by v žádné nežil, a kéž by ho postihla požehnaná hluchota ve dnech a nocích po černých deštích v Černém Korálu. Žel, tak tomu být nemělo.</p>
<p>…</p>
<p>I rozhodli jsme se neslyšet nic o děsivém vrzání, skřípání a praskání dřevěných kol, hrkotání na kameni a vyčítavém rachotu řetězů, jako kdyby na nějakém jiném světě, kde je v proklatě nadpozemské kovárně kována temnota a nad zvlněnou hranu obzoru nevychází slunce − nějakém jiném světě, nikoliv tom našem − ano, požehnej nám, Anomandere, touto licoměrností, touto lží a měkkou útěchou, a ti otroci, to nejsme my, tato tíha není než iluze, okovy lze zlomit myšlenkou a všechen ten křik a sténání nejsou než mumlání nečinného srdce − není to než příběh, přátelé, a tento vysoký odpůrce uctívání, a meč, který nosí, je prázdný, není v něm jediná vzpomínka, a pokud existuje místo v útěšném plánu pro ztracené duše, táhnoucí vyvrácený chrám, sídlí jen ve zkažené představivosti, nespojená se střízlivou spletitostí − nic není tak pokleslé jako tento pokleslý svět a útěcha nás nechává věčně hluché a slepé, nevnímající, v klidu na místě, jež si představujeme, v tomto vzácném řádu…</p>
<p><emphasis>Samomluva,</emphasis> Anomandarida, Kniha IV., Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Nad Černým Korálem se jako maják tyčila Dračí věž. Zdvihala se ze severozápadního rohu Nového Andijského paláce, z černého čediče zbudovaná, popraskaným, leštěným obsidiánem obložená, lesknoucí se ve věčném šeru halícím město. Na ploché střeše dřepěl karmínový drak se složenými křídly, s klínovitou hlavou svěšenou po straně, takže se zdálo, že hledí na bláznivou, stínovou sešívanici budov, uliček a tříd hluboko dole.</p>
<p>V Černém Korálu stále existovali lidé, kteří věřili, že tento divoký strážce je kamenný výtvor nějakého mistra sochaře z řad vládnoucích Tiste Andii. Taková představa vyvolávala u Endesta Silanna trpké pobavení. Pravda, chápal, jak umíněná taková nevědomost může být. Pomyšlení, že na město a davy hemžící se v ulicích vrhá hrozivý pohled skutečný drak, bylo pro většinu lidí příliš děsivé, a kdyby se dostali dost blízko, aby viděli hlad planoucí v Silanažiných fasetovaných očích, dávno by z Černého Korálu uprchli ve slepé panice.</p>
<p>Nebylo nic neobvyklého, že se tento eleint nepohnul dnem i nocí, týdny, měsíce a nyní už skoro celý rok. A Endest Silann to věděl lépe než kdo jiný.</p>
<p>Kdysi hrůzostrašný, byť postarší, kouzelník v Měsíčním Kameni, dnes nepříliš schopný kastelán Nového Andijského paláce nyní procházel Mečovou ulicí, jako by měl namířeno k jihu do parku bez jediného stromu, známého jako Šedý vrch. Opustil jasně ozářenou Rybí čtvrť, kde Vněvodní trh zabíral každou uličku a průchod, takže každý, kdo přišel s dvoukolákem, aby měl kam uložit nákupy, musel nechat káru na náměstí severně od Šedého vrchu. Ke zmatku mezi stánky jako vždy přispívaly nekonečné zástupy nájemných nosičů, shromažďující se každé ráno poblíž Vozového náměstí, jak všichni mířili se zabalenými ranci ke kárám a proplétali se tlačenicí jako úhoři. Ačkoliv Vněvodní trh získal své jméno podle toho, že většina ryb zde prodávaných pocházela z moře za Nocí − za věčnou temnotou halící město a okolí na třetinu lígy daleko − byly zde k dostání i světlé ryby s očima jako drahokamy z korálské zátoky Noční vody.</p>
<p>Endest Silann zařídil objednávku mrtvolných úhořů z nových zásob na příští týden od nového dodavatele, protože rybářský člun toho minulého stáhlo i s celou posádkou do hlubiny něco příliš velkého na jeho sítě. Noční vody naneštěstí nebyly jen neosvětleným kusem moře v zátoce. Byla to Kurald Galain, skutečný projev chodby, dost možná bezedný, a v korálských vodách se tudíž občas objevovala neobvyklá zvířata. I teď bylo ve vodě něco, co nutilo rybáře používat háčky a vlasce místo sítí, což mohlo přinášet úspěchy jen proto, že se úhoři pod hladinou hemžili po desítkách tisíc, jak je sem hnala hrůza. Většina úhořů vytažených na palubu byl potěr.</p>
<p>Endest Silann pokračoval do Andijské čtvrti a jižně od Šedého vrchu pouliční lampy značně prořídly. Jako obvykle nebylo na ulicích mnoho Tiste Andii. Na prazích obydlí nikdo neposedával, ani se neopíral o pulty stánků, aby vychvaloval zboží či jen sledoval kolemjdoucí. Místo toho, pokud už Endestovi přece jen někdo zkřížil cestu, měl někam namířeno, nejspíš do domova nějakého přítele či příbuzného na některý z několika málo obřadů, jež ve společnosti dosud přetrvaly. Nebo se vracel domů po přetrpění takových muk, slabý jako kouř ze skomírajícího ohně.</p>
<p>Žádný Tiste Andii se mu cestou kolem nepodíval do očí. To bylo pochopitelně víc než obvyklá lhostejnost, ale on si na to už zvykl. Starci musí mít tlustou kůži, a on byl nakonec nejstarší. Kromě Anomandera Dragnipúraka.</p>
<p>Přesto si Endest pamatoval své mládí, viděl sám sebe, jak, poněkud rozmazán časem, vstupuje na tento svět za divoké noci, kdy oblohou zmítala bouře. <emphasis>Ach, bouře té noci, studená voda na tváři… tu chvíli vidím doposud.</emphasis></p>
<p>Stáli před novým světem. Vztek jeho pána ustupoval, avšak jen pomalu, kanul jako déšť. Z rány po meči na rameni Anomanderovi tekla krev a ten výraz v jeho očích…</p>
<p>Endest si rozmrzele povzdechl. Kráčel nahoru strmou ulicí a nalevo měl hromadu sutin starého paláce. Tu a tam se ještě zvedal kus zubaté zdi a do trosek se propracovávaly čety dělníků a zachraňovaly kámen a těch pár trámů, které neshořely. Endestovi v kostech dosud vibroval ohlušující pád paláce. Zpomalil a opřel se o zeď. Tlak se vracel, až mu zavrzaly čelisti, jak zaťal zuby, a hlavou mu projela bolest.</p>
<p><emphasis>Ne znovu, prosím.</emphasis></p>
<p>Ne, tohle nepůjde. Ten čas skončil. On přežil. Splnil pánův rozkaz a uspěl. Ne, tohle rozhodně nepůjde.</p>
<p>Stál tu, obličej zalitý potem, oči pevně zavřené.</p>
<p>Nikdo se mu nepodíval do očí právě proto. Kvůli této… slabosti.</p>
<p>Anomander Dragnipúrak dovedl dvě desítky přeživších následovníků na břeh nového světa. Za planoucím vztekem v jeho očích bylo vítězství.</p>
<p>Endest Silann si připomínal, že to stojí za zapamatování. Za to, aby se té vzpomínky držel.</p>
<p><emphasis>Přebíráme břemena, když musíme. Bojujeme. A život jde dál.</emphasis></p>
<p>Hlavou mu šlehla novější vzpomínka. Nesnesitelný tlak hlubiny, voda tlačící se ze všech stran. „<emphasis>Jsi můj poslední velemág, Endeste Silanne. Uděláš to pro mě?</emphasis>“</p>
<p>Moře, můj pane? <emphasis>Pod mořem?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Uděláš to, příteli?</emphasis>“</p>
<p>Můj pane, pokusím se.</p>
<p>Jenomže moře chtělo Měsíční Kámen, ach ano, prahlo po něm s divokým, nelítostným hladem. Brojilo proti kameni, oblehlo nebeskou tvrz svým drtivým objetím a nakonec jeho tmavé, vířící legie nebylo možné odrazit.</p>
<p>Endest Silann je udržel naživu dostatečně dlouho, ale zdi se bortily, už když jeho pán povolal poslední zásoby energie nebeské tvrze, aby ji vyzvedl z hlubin, ano, aby ji vynesl zpátky na oblohu.</p>
<p><emphasis>Tak těžké, taková váha, obrovská</emphasis> −</p>
<p>Měsíční Kámen byl smrtelně zraněný, vlastně už byl mrtvý, stejně jako magie Endesta Silanna. <emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ten den jsme se utopili oba. Oba js</emphasis><emphasis>me zahynuli.</emphasis></p>
<p>Burácející vodopády černé vody, déšť slz z kamene, ach, jak Měsíční Kámen plakal. Pukliny se rozšiřovaly, hromobití při zhroucení krásy…</p>
<p><emphasis>Měl jsem odejít s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měsíčním Kamenem, když odlétal pryč, ano, měl jsem. Dřepnout si mezi pohřbené mrtvé. Můj pán si mě za tu oběť váží, ale každé jeho slovo je jako popel snášející se na mou tvář. Do Propasti pod námi, cítil jsem puknutí každé komnaty! Rozšiřující se praskliny byly jako rány mečem způsobené mé duši, a jak jsme krváceli, jak jsme sténali, jak jsm</emphasis><emphasis>e padali do nitra i se smrtelnými ranami!</emphasis></p>
<p>Tlak nepolevoval. Teď byl v něm. Moře usilovalo o pomstu, a teď na něj mohlo zaútočit, ať stál kdekoliv. Kletbu na něj přivolala vlastní nadutost a na duši mu vypálila cejch. Cejch, který se podebral. A on byl příliš zlomený, než aby s tím dokázal bojovat.</p>
<p><emphasis>Jsem teď Měsíčním Kamenem. Drcený v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlubině, neschopný se vynořit. Klesám a tlak stoupá. A jak stoupá!</emphasis></p>
<p>Ne, tohle nepůjde. Syčivě se nadechl, odstrčil se od zdi a klopýtal dál. Už nebyl velemágem. Nebyl ničím. Pouhý kastelán starající se o kuchyňské zásoby a potraviny, sledující rozvrhy a otýpky dřeva do krbů. Vosk pro svíčkaře se zažloutlýma očima. Sépiový inkoust pro umazané písaře…</p>
<p>Když nyní stál před svým pánem, hovořil o nicotnostech, a takový byl jeho odkaz, vše, co ještě zůstalo.</p>
<p><emphasis>Copak jsem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním nestál na tom pobřeží? Nejsem poslední, kdo s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mým pánem sdílí tuto vzpomínku?</emphasis></p>
<p>Tlak pomalu polevil. Opět přežil to objetí. A co příště? Netušil, ale nemyslel si, že vydrží dlouho tu svíravou bolest v hrudi a hromobití v lebce.</p>
<p><emphasis>Našli jsme novou zásobu mrtvolných úhořů. To mu řeknu. A on se usměje a kývne a možná mi položí ruku na rameno. Jemně, opatrně stiskne, zlehka, aby nic nezlomil. A vyjádří svůj vděk. Za ty úhoře.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bylo měřítkem jeho odvahy a pevného odhodlání, že ten muž jedinkrát nepopřel, že býval Věštdominem Pannionského dominia, že sloužil šílenému tyranovi právě v té tvrzi nyní proměněné v hromadu trosek, co by kamenem dohodil od Metené krčmy. To, že se svého titulu držel, nebylo důkazem nějaké šílené, zvrhlé věrnosti. Tento muž s výmluvnýma očima rozuměl ironii, pokud se občas nějaký jiný člověk ve městě cítil uražen, když uslyšel, za koho se prohlašuje, inu, Věštdomin se o sebe dokázal postarat, a za něco takového se rozhodně nemusel stydět.</p>
<p>Tolik toho Spinnok Durav o onom muži věděl, a pak už jen to, že má působivé nadání pro hru, kterou nyní hráli: starodávnou tisteandijskou hru zvanou Kef Tanar, jež se rozšířila mezi obyvateli Černého Korálu, a jak slyšel, i v městech mimo něj − dokonce dorazila až do samotného Darúdžhistánu.</p>
<p>Kolik hráčů, tolik králů a královen. Bojiště rozšiřující se s každým kolem a nikdy nebylo stejné. Vojáci, žoldnéři, mágové, asasíni, špehové. Spinnok Durav věděl, že původní podnět pro Kef Tanar lze nalézt ve sledu válek mezi prvními dětmi Matky noci, a jedna z královských figurek měla opravdu nastříbřenou kštici, kdežto druhá byla z vyběleného kostního dřeva. Byla tu královna z bílého ohně s opálovou korunou. A kdyby se Spinnok chtěl namáhat, mohl by pojmenovat další, pokud by to někoho aspoň vzdáleně zajímalo, o čemž pochyboval.</p>
<p>Většina soudila, že bílá hříva je nová vymyšlenost, jako nějaký posměšný pozdrav vzdálenému vládci Černého Korálu. Destičky v hracím poli měly aspekt tmy, světla a stínu. Destičky velkého města a tvrze měly odpovídat Černému Korálu, třebaže Spinnok Durav věděl, že neustále se rozrůstající velké město (pro samotné město bylo vyhrazeno přes 50 políček a hráč mohl jejich počet ještě zvětšit, pokud chtěl) je ve skutečnosti Charkanas, první město noci.</p>
<p>To ale nebylo podstatné, záleželo pouze na hře.</p>
<p>Spinnok Durav, jediný Tiste Andii v Metené, seděl se čtyřmi dalšími hráči a kolem se seběhl hlouček diváků, sledujících titánskou bitvu probíhající už pět zvonění. Nad hlavami se jim vznášela oblaka kouře, halila nízké krovy šenku a tlumila světlo loučí a svic. Strop podpíraly hrubé sloupy postavené ze zručně sesazených úlomků pocházejících ze starého paláce i samotného Měsíčního Kamene. Některé se hrozivě nakláněly a v maltě se objevovaly praskliny. Na nerovných dlaždicích se stékaly kaluže rozlitého piva a kolem pobíhali salamandři, opile se pokoušející pářit s nohama lidí, kteří je museli neustále dokola odkopávat.</p>
<p>Věštdomin seděl naproti Spinnokovi. Zbývající dva hráči se spokojili s rolemi vazalů a oba se stali poddanými Věštdominovy opálové královny. Oddíly třetího hráče byly zahnány do kouta a on zvažoval, zda se připojí k Věštdominovi či ke Spinnokovi.</p>
<p>Pokud se přidá k Věštdominovi, bude mít Spinnok potíže, i když v žádném případě nebude ještě vyřízený. Nakonec byl ostříleným hráčem a zkušenosti sbíral téměř dvacet tisíc let.</p>
<p>Spinnok byl na Tiste Andii velký, měl široká ramena a působil překvapivě mohutně. Dlouhé, rozpuštěné vlasy měl narudlé, oči posazené daleko od sebe a tvář širokou, plošší, s výraznými lícními kostmi. Tenké rty měl zvlněné v grimase, která ho opouštěla zřídkakdy.</p>
<p>„Věštdomine,“ začal, zatímco hráč zahnaný do kouta kličkoval a snažil se vyloudit radu od přátel mačkajících se za jeho židlí, „máš pro Kef Tanar zvláštní nadání.“</p>
<p>Muž jen kývl.</p>
<p>Při předchozím vrhu kostek skončil ve Věštdominově královské pokladnici žoldnéřský peníz. Spinnok čekal výpad z boku se čtyřmi zbývajícími figurkami žoldnéřů, buď aby zatlačil na třetího krále, pakliže by chtěl zůstat nezávislý, či se spojil s ním, nebo aby pronikl hluboko na jeho území. Nicméně zbývala už jen hrstka políček a dosud nebyla vybrána brána, takže se Věštdomin bude nejspíš držet zpátky.</p>
<p>Všichni zadržovali dech, když třetí hráč sáhl do měšce, aby vybral destičku. Vytáhl ruku zaťatou v pěst a podíval se Spinnokovi do očí.</p>
<p>Nervy a lakota. „Tři mince, Tisteji, a jsem tvůj vazal.“</p>
<p>Spinnokův výraz ztvrdl. „Já si vazaly nekupuju, Garstene.“</p>
<p>„Potom prohraješ.“</p>
<p>„Pochybuju, že si Věštdomin bude chtít koupit tvoje spojenectví.“</p>
<p>„Přejdi ke mně hned,“ navrhl mu Věštdomin, „a učiň tak po kolenou.“</p>
<p>Garsten přelétl pohledem z jednoho na druhého a zvažoval, která zmije bude mít míň bolestivé uštknutí. Po chvíli frkl a ukázal destičku.</p>
<p>„Brána!“</p>
<p>„Jsem tuze rád, že sedíš po mé pravici,“ prohlásil Spinnok.</p>
<p>„Ustupuju skrz!“</p>
<p>Zbabělé, leč předvídatelné. Byla to jediná cesta, která mu zbývala, pokud si chtěl podržet mince ve své pokladnici. Spinnok i Věštdomin se dívali, jak Garsten stahuje své figury z pole.</p>
<p>Pak přišla řada na Spinnoka. Když už byla ve hře brána, mohl povolat pět draků, jež si nasyslil. Přeletěli Věštdominovy složité pozemní valy a ztratili přitom jen jednoho − padl za oběť zoufalým kouzlům dvou velemágů na věžích Věštdominovy vysoké tvrze.</p>
<p>Útok zničil dvě třetiny Věštdominova vnitřního nádvoří a v podstatě odstavil královnu.</p>
<p>Když byla pozemní obrana ve zmatku po zhroucení velení, postoupil Spinnok s klínem svých žoldnéřů i regimentem elitní kavalerie a úhledně nepřátelské síly rozdělil. Oba vazalové se vzápětí vzbouřili a zůstali v poli dost dlouho, aby ještě poničili Věštdominovy sužované síly, než ustoupili bránou. Než se k němu hra dostala, neměl Věštdomin jinou možnost než překotit královnu.</p>
<p>Ozval se hluk, jak lidé vypláceli sázky.</p>
<p>Spinnok Durav se předklonil a posbíral si výhru. „Resto! Džbán piva pro tenhle stůl!“</p>
<p>„Velkoryse zacházíš s mými penězi,“ poznamenal Věštdomin s trpkým pobavením.</p>
<p>„V tom spočívá tajemství velkorysosti, příteli.“</p>
<p>„Oceňuju tvou lichotku.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Jak bylo zvykem, protože zbývající tři hráči ustoupili, neměli právo se účastnit oslavy vítěze. Proto si mohli Spinnok s Věštdominem rozdělit džbán piva mezi sebou, což byl nanejvýš uspokojivý závěr tak obratně vedeného tažení. Diváci se rozešli, rozdělili se na skupinky a šenkýři se opět mohli přetrhnout.</p>
<p>„Problém s námi nočními ptáky…“ poznamenal Věštdomin a naklonil se nad korbel. Když už se zdálo, že se odmlčel, dodal: „Jediný pohled přes onu špinavou tabulku neodhalí rudý polibek rozbřesku.“</p>
<p>„Rozbřesku? Aha, ohlašující závěr noci.“ Spinnok kývl. „Tiste Andii neustále překvapuje, že tu zůstalo tolik lidí. Věčná noc vás musí tížit na duši, aspoň jsem to slyšel.“</p>
<p>„Není-li úniku, může dohnat duši k šílenství. Ale stačí vyjet kousek za severní bránu k Mohylám a přivítá tě jasný den. Totéž platí pro rybáře vyplouvající na Vnější vody. Nicméně bez těchto možností, Spinnoku, byste vy Andiové opravdu zůstali v Černém Korálu sami. Měsíční Kámen vrhá stín ještě dávno po své smrti, jak říkají básníci.“ Věštdomin se předklonil, aby si mohl dolít pivo. „Já ti ale řeknu, že mi věčná noc vyhovuje.“</p>
<p>To Spinnok už věděl, poněvadž muž sedící naproti němu v sobě nesl žal těžší než sebehlubší stín, a mnohem temnější. V tom mohl být víc Tiste Andii než člověk, nebýt jedné věci, a právě kvůli ní bylo pro Spinnoka Durava snadné nazývat ho přítelem. Věštdomin i přes všechen žal dokázal udržet zoufalství na uzdě, vzdoroval obléhateli, který si již dávno podrobil Tiste Andii. Byl to dozajista lidský rys. Víc než to, vlastnost silná ve své odolnosti, ctnost, z níž, ač ji Spinnok nenacházel v sobě − a vpravdě ani u ostatních Tiste Andii − dokázal přesto čerpat sílu. Občas se cítil jako parazit, jak se pro něj stala tato zprostředkovaná výživa nezbytnou, a občas se bál, že už jen to ho ještě udržuje naživu.</p>
<p>Věštdomin měl dost vlastních starostí a Spinnok byl rozhodnutý nikdy mu neprozradit, jak nezbytným se pro něj stal − on a tyto hry, noci ve věčné noci, špinavá taverna a džbány laciného, pěnícího piva.</p>
<p>„Tohle mě utahalo,“ prohlásil Věštdomin a odložil prázdný korbel. „Myslel jsem, že tě mám − ano, věděl jsem, že destička brány ještě není ve hře. Dvě destičky, abych se dostal přes tebe, a všechno mohlo být moje.“</p>
<p>Na to se nedalo nic říct. Oba chápali, jak celou hru rozhodlo jedno jediné zariskování. Nezvyklá byla Věštdominova touha vysvětlit svou situaci. „Běž si lehnout,“ poradil mu Spinnok.</p>
<p>Věštdomin se trpce usmál. Zaváhal, jako by nevěděl, má-li něco říct, nebo se prostě řídit Spinnokovou radou a vydat se domů.</p>
<p><emphasis>Nemluv se mnou o slabostech. Prosím.</emphasis></p>
<p>„Mám teď ve zvyku,“ řekl nakonec a loupl okem po jakémsi rozruchu u baru, „procházet se troskami. Dívat se odtamtud na Noční vody. Vzpomínám na staré obyvatele a jejich rodiny − zdá se, že se znovu množí, ale už to pochopitelně nikdy nebude jako dřív.“ Na chvíli se odmlčel, pak na Spinnoka vrhl rychlý, znepokojený pohled. „Vídám tvého pána.“</p>
<p>Tiste Andii zvedl obočí. „Anomandera Dlouhý vlas?“</p>
<p>Muž kývl. „Poprvé to bylo před pár týdny. A teď… pokaždé kolem dvanáctého zvonění. Stojí na hradbě nové tvrze a stejně jako já hledí na moře.“</p>
<p>„Má rád… samotu,“ podotkl Spinnok.</p>
<p>„Tohle tvrzení ve mně odjakživa vzbuzovalo nedůvěru,“ opáčil Věštdomin.</p>
<p><emphasis>Ano, chápu proč.</emphasis> „To přichází s panstvím, s vládnutím. Většina původního dvora je pryč. Korlat, Orfantal, Sorrit, Pra’iran. Zmizeli nebo jsou mrtví. A to mu věci neusnadňuje. Přesto jich pár zůstalo. Například Endest Silann.“</p>
<p>„Když ho vidím, jak tak stojí sám…“ Věštdomin odvrátil zrak. „Vyvádí mě to z míry.“</p>
<p>„Jak jsem pochopil,“ odtušil Spinnok, „vás lidi vyvádíme z míry všichni. Připadá vám, že v tomto městě strašíme.“</p>
<p>„Strážci, kteří nemají co hlídat.“</p>
<p>Spinnok se nad tím zamyslel. „I Syn noci? Strádáte snad pod jeho lhostejnou vládou?“</p>
<p>Věštdomin udělal obličej. „Kéž by ta vláda byla tak lhostejná. Ne, ‚lhostejná‘ není to správné slovo. On je tam, kde to má smysl. Ani vládě, ani právu se nelze vzepřít, a ani k tomu není důvod. Syn noci je… dobrotivý.“</p>
<p>Spinnok pomyslel na meč, jejž jeho pán nosil na zádech, což přítelovým slovům dodalo nechtěnou ironii. A pak se mu vybavila mrtvá města na severu. Maurik, Setta, Lest. „Ne že by některé sousední království prahlo po Černém Korálu. Buď jsou mrtvá, nebo, jako ta na jihu, v naprostém zmatku. Hrozba války proto zcela chybí. Co tedy vládci zbývá? Jak říkáš, vláda a právo.“</p>
<p>„Mě nemusíš přesvědčovat, příteli.“ Věštdomin přimhouřil oči. „Syn noci, je to snad titul byrokrata? Stěží. Rytíř noci vyhánějící zločince z ulic?“</p>
<p>„Takové je prokletí dlouhého života,“ poznamenal Spinnok, „že věhlas přichází a odchází stále dokola. Předtím tu byla nákladná válka s Pannionským dominiem. Předtím ještě vražednější a mnohem delší spor s Malazskou říší. Předtím Jacuruku. Věštdomine, Anomander Dlouhý vlas si vysloužil klid. Zaslouží si mír.“</p>
<p>„Potom možná strádá on. Hledí na nevlídnou hladinu Záseku a ve tmě zní dvanácté zvonění jako žalozpěv.“</p>
<p>„Básnivé,“ prohodil Spinnok s úsměvem, ale u srdce ho studilo, jako by obraz vyvolaný přítelovými slovy byl jaksi <emphasis>příliš</emphasis> trefný. Z toho vystřízlivěl. „Nevím, zda můj pán trpí. Nikdy jsem nebyl natolik důležitý, jen jeden válečník mezi tisíci. Myslím, že jsme spolu nepromluvili celá staletí.“</p>
<p>Věštdomin se tvářil nevěřícně. „Ale to je absurdní!“</p>
<p>„Opravdu? Vidíš, Věštdomine, jsem příliš rozmarný. To je mé věčné prokletí. Nikdy jsem se nehodil pro velení, dokonce ani pouhého oddílu ne. V Mottském lese jsem se ztratil, pět dní jsem klopýtal houštím a hložím.“ Zasmál se a mávl rukou. „Byl jsem beznadějný případ už dávno, příteli.“</p>
<p>„Všeobecně se věří, Spinnoku, že zbývající Tiste Andii − vy, kdo jste přežili všechny ty války − jsou nutně elita, nejimpozantnější ze všech.“</p>
<p>„Býval jsi voják, takže bys měl mít rozum. Ano, v řadách Tiste Andii je plno hrdinů. Ale stejně tolik z nás mělo prostě a jednoduše štěstí. V bitvách proti Malažanům jsme ztratili mnoho hrdinů.“</p>
<p>„Beznadějný případ, říkáš.“ Věštdomin se zaškaredil. „A přesto jsi v Kef Tanar mistr.“</p>
<p>„S vojáky vyřezanými ze dřeva to umím náramně. Se živými je to něco zhola jiného.“</p>
<p>Muž zabručel a zřejmě byl ochoten spokojit se s tímto tvrzením.</p>
<p>Chvíli seděli v družném mlčení, než byl přinesen další džbán, a Spinnok byl rád, že když pivo začalo proudit ze džbánu do korbelu a z něj do hrdla, nedošlo na další řeči o činech na vzdálených bojištích, protože ty by mohly narušit polopravdy i otevřené lži, které právě vyslovil.</p>
<p>A když nadešla chvíle, kdy na dalekém východním obzoru rozbřesk rozvinul svůj ruměnec, což v Černém Korálu nikdo neuviděl, Spinnok Durav kývl hlavně pro sebe. Věčná noc nebo nevěčná, Tiste Andii pozná, kdy dorazí světlo. Další ironie, že pouze lidé uvnitř Noci nepoznali, kdy začíná den, neuvědomovali si běh slunce, ve tmě neviditelného, na nekonečné cestě oblohou.</p>
<p>Než se oba příliš opili, dohodli se na čase pro novou hru. A když se Věštdomin konečně postavil na vratké nohy a bezstarostně mávl Spinnokovi, než se vypotácel z krčmy, Spinnok mu v duchu přál bezpečnou cestu domů.</p>
<p>Bylo to vskutku velkorysé vyprovození, byť vyjádřené beze slov.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas nyní vstoupí do trůnního sálu, kde se připraví na kruté požadavky dne, přidělování prebend, stížnosti kupců, jež bude nutné rozsoudit, zprávy o stavu zásob, jednoho dva emisary ze vzdálených svobodných měst, žádající o obchodní smlouvy a dohody o vzájemné obraně (ano, těch bývala spousta).</p>
<p>Rytíř noci přece bojuje se všemožnými šelmami a démony, nebo ne?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tma se poddala. Ale to nakonec dělala vždycky. Nedalo se poznat, jak dlouho cesta Kurald Galain trvala ani jakou vzdálenost každým krokem urazili. Všude vládly neshody, vše bylo dováděné do konce. Nimander Golit sebou každou chvíli trhl a se zachvěním si uvědomil, že nespí, že celou dobu jde jako stroj mezi svými druhy, kteří se tupě mračili a jako by proplouvali nehmotnou prázdnotou, kdy Stříž kráčel pár kroků před nimi s cílevědomostí, jakou nikdo z ostatních nedokázal napodobit. Nimander pochopil, že se opět ztratil.</p>
<p>Znovunalezení sama sebe nepřinášelo pražádné uspokojení. A jakmile si uvědomil, kdo je, bylo to ještě horší. Mladý muž Nimander Golit byl jen nánosem vzpomínek, otupělých zřetězenými pocity − na krásnou ženu umírající v jeho náruči. Na jinou ženu umírající jeho rukama, na její tmavnoucí tvář připomínající bouřkový mrak, který nemůže spustit déšť, oči vylézající z důlků a jeho ruce tisknoucí stále víc. Tělo letící oknem ven, mizející v dešti.</p>
<p>Řetězy se mohly točit celou věčnost, kroužky třpytící se jakýmsi životem. Sešlapané boty se mohly míjet, jedna a druhá, jako čepele nůžek. Sliby bylo možné vyslovovat, souhlas vynucený, jako když se nateklá ruka cpe do těsné rukavice. Všichni mohli mít svou jistotu. Nebo pocit, který je poháněl dál jako vítr, jenž ví, kam má namířeno. Všichni mohli toužit po teple toho objetí.</p>
<p>Jenomže to byly jen prázdné věci, pohupovaly se mu před očima jako loutky na zašmodrchaných provázcích. Jakmile natáhl ruku, aby ty provázky rozmotal, aby se v tom vyznal, odlétly mimo jeho dosah.</p>
<p>O půl kroku před ním šel Kloš, vždy připravený na všechno reagovat s úsměvem. Nimander z bratrancovy tváře neviděl dost, aby poznal, zda tak vítá i temnotu táhnoucí se před nimi, ale jak se neproniknutelná propast vytrácela a před nimi se začaly objevovat sosny, bratranec se pootočil s úsměvem, jenž byl rozhodně trpký.</p>
<p>„To nebylo špatné,“ zamumlal, což byla holá lež a jeho samotného ten posměšek pobavil.</p>
<p>Zavířil kolem nich vlhký vzduch, jehož dotek chladil, a Stříž zpomalil. Když se obrátil, viděli, jak je vyčerpaný. Opět zatočil řetězem. „Tady se utáboříme,“ pronesl ochraptěle.</p>
<p>Při nějaké bitvě skončily jeho zbroj a šaty v cárech a na tmavé vydělané kůži byly staré skvrny od krve. Tolik ran, pokud by je utržil najednou, by ho nejspíš zabilo. Ale když je tehdy povolával v Druhém Děvíně, nebylo ve tmě na ulici skoro nic vidět.</p>
<p>Tiste Andii se usazovali na zem tam, kde zrovna kdo stál. Všichni měli prázdný pohled a vypadali ztracení. Ano, „<emphasis>vysvětlování je pomíjivé. Je to meč a štít útoku a za nimi se skrývá motivace. Vysvětlování se snaží najít slabinu a s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>využitím slabiny přichází povolnost a možnost bezpodmínečné kapitulace.</emphasis>“ Jak napsal Andarist kdysi dávno v traktátu nazvaném <emphasis>Boj a vyjednávání.</emphasis></p>
<p>Kloš s protáhlým šprýmařským obličejem a tvářemi propadlými únavou zatahal Nimandera za rukáv, kývl hlavou a vykročil mezi stromy. Nimander ho po chvíli následoval. Bratranec se zastavil třicet kroků od tábora a dřepl si na paty. Nimander ho napodobil.</p>
<p>Pomalu vycházelo slunce a vylévalo světlo do lesního šera. A s ním přicházela slabá vůně moře.</p>
<p>„Herold Matky noci,“ poznamenal Kloš tiše, jako by odměřoval váhu slov. „Smrtelný meč. Smělé tituly, Nimandere. A já vymyslel nějaký i pro nás dva − při té nekonečné chůzi se nemám moc čím zabavit. Kloš, Slepý šprýmař dómu noci. Líbí se ti?“</p>
<p>„Ty ale nejsi slepý.“</p>
<p>„Opravdu ne?“</p>
<p>„O čem chceš doopravdy mluvit?“ zeptal se Nimander. „Myslím, že ne o nějakých hloupých titulech.“</p>
<p>„Záleží na tom. Nakonec Stříž si ten svůj hrdě prosazuje.“</p>
<p>„Ty mu nevěříš?“</p>
<p>Poloviční úsměv. „Bratranče, já věřím jen máločemu. Kromě oxymóronského faktu, že údajně inteligentní lidé si zjevně libují v tom, že se chovají jako idioti. To kladu za vinu změti pocitů požírajících rozum, jako voda požírá sníh.“</p>
<p>„‚Pocity jsou zplozenci skutečné motivace, ať vědomě, či nikoliv,‘“ ocitoval Nimander.</p>
<p>„On si pamatuje, co četl. A kvůli tomu je rozhodně nebezpečný, nemluvě o tom, jak je občas nudný.“</p>
<p>„O čem se budeme bavit?“ chtěl vědět Nimander, už poněkud podrážděný. „Může si nárokovat všechny tituly, jaké se mu zlíbí − a my s tím nic nenaděláme, ne?“</p>
<p>„No, můžeme ho následovat, nebo nemusíme.“</p>
<p>„I na to je už pozdě. Šli jsme za ním do Kurald Galain a teď sem. A dojdeme s ním až na konec cesty.“</p>
<p>„A staneme před Anomanderem Dlouhým vlasem, ano.“ Kloš ukázal na okolní les. „Nebo můžeme prostě odejít. Nechat Stříže při dramatickém zúčtování se Synem noci samotného.“</p>
<p>„A kam bychom asi šli, Kloši? Ani nevíme, kde jsme. Co je to za říši? Jaký svět se rozkládá za tímhle lesem? Bratranče, my nemáme kam jinam jít.“</p>
<p>„Nikam a všude. Za daných okolností, Nimandere, vede jedno k druhému, jako když dojdeš ke dveřím, které všichni považují za zamčené, a hle, ony se na pouhý dotek otevřou. Nikde a všude jsou pouze různé stavy mysli. Vidíš ten les kolem nás? Je to překážka, nebo deset tisíc cest vedoucích k divům a záhadám? Ať se rozhodneš pro cokoliv, les sám zůstane nezměněn. Nepromění se, aby to vyhovovalo tvému rozhodnutí.“</p>
<p>„A ten vtip je v tom kde, bratranče?“</p>
<p>„Smích i pláč jsou jen stavy mysli.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>Kloš se ohlédl k táboru. „Stříž mi připadá… zábavný.“</p>
<p>„Proč mě to nepřekvapuje?“</p>
<p>„Vytvořil si v duchu nesmírnou, okázalou chvíli, kdy konečně stane tváří v tvář Synovi noci. A kolem vysoké, kymácející se věže, kde k onomu setkání nepochybně dojde, slyší vojenskou hudbu, dunění bubnů či zvuk rohů. Vidí strach v Anomanderových očích v reakci na svůj hněv.“</p>
<p>„Potom je hlupák.“</p>
<p>„To my mladí býváme často. Měli bychom ho na to upozornit.“</p>
<p>„A na co? Že je hlupák?“</p>
<p>Kloš se usmál a znovu se podíval Nimanderovi do očí. „Na něco rafinovanějšího, řekl bych.“</p>
<p>„Jako co?“</p>
<p>„Les se nezmění.“</p>
<p>Teď odvrátil zrak Nimander a zadíval se do šedého svítání, mlhových věnců ovíjejících kotníky stromů. <emphasis>Zemřela mi v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>náruči. A pak zemřel Andarist, vykrvácel na dlažbu. A Phaed mi vyrvali z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou a vyhodili z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okna na smrt. A já se podíval jejímu vrahovi do očí a poznal jsem, že ji zabil… kvůli mně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Les se nezmění.</emphasis></p>
<p>„Jisté věci stojí za úvahu, Nimandere,“ pronesl Kloš tichým hlasem. „Je nás šest Tiste Andii, spolu se Střížem sedm. Ať jsme kdekoliv, není to náš svět. A přece jsem si jistý, že jsme na stejném světě, který jsme poznali a který jsme dokonce začali považovat za náš vlastní. Na světě, kde je i Drift Avalii, náš první vězeňský ostrov. Na světě, kde existuje Malazská říše, pobočnice Tavore a Ostrov, který byl naším druhým vězením. Na <emphasis>tomtéž</emphasis> světě. Možná je to tatáž země, kde čeká Anomander Dlouhý vlas − proč by nás Stříž vedl Kurald Galain někam daleko od Syna noci? Možná ho najdeme po líze cesty tímto lesem.“</p>
<p>„Proč nás nedovedl k jeho prahu?“</p>
<p>Kloš předvedl potěšený úsměv. „Ano, pročpak to neudělal? V každém případě nebude Anomander Dlouhý vlas sám. Budou s ním další Tiste Andii. Společnost. Takový dar jsme si vysloužili, Nimandere, ne?“</p>
<p>Z toho bylo Nimanderovi do pláče. <emphasis>Já si nic nevysloužil. Kromě odporu. Zavržení. Opovržení jednoho každého z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich. Samotného Anomandera Dlouhý vlas. Za své neúspěchy mě společnost odsoudí a tím všechno skončí.</emphasis> Sebelítost ho tahala ještě dál, ale setřásl ji. Kvůli těm, kdo ho následovali, kvůli Klošovi, Desře a Nenandovi, Kedeviss a Aranatě, ano, mohl jim dát aspoň tento poslední dar.</p>
<p>Který ovšem nemohl dát sám, ne, to bylo na Střížovi. <emphasis>Střížovi, uchvatiteli.</emphasis></p>
<p>„A tak se vracíme na začátek,“ řekl. „Půjdeme za Střížem, dokud nás nedovede ke svým lidem.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ opáčil Kloš, jako by ho debata kruhem uspokojila, jako by tím něčeho dosáhl − i když si Nimander neuměl představit, co by to mohlo být.</p>
<p>Se světlem probudí oblohu i ptačí zpěv a na zatuchlé teplo ukazoval teplý dech stoupající z prsti. Vzduch byl neuvěřitelně čistý. Nimander si přetřel obličej. Kloš mandlovýma očima zalétl za něj, a tak se obrátil. Zároveň pod nohou příchozího praskla suchá větvička.</p>
<p>„Připoj se k nám, sestřenko,“ zavolal Kloš.</p>
<p>Aranatha se pohybovala jako ztracené dítě, bázlivé a ostýchavé. S vykulenýma očima − jako pokaždé, když se probudila na cizím světě − popošla blíž. „Nemohla jsem spát,“ vysvětlovala. „Nenanda se Stříže vyptával na všechno možné, dokud mu Desra neřekla, ať jde pryč.“</p>
<p>Kloš zvedl obočí. „Desra? Tak ona teď chodí za Střížem? No, divím se jen, že jí to trvalo tak dlouho − tedy ne že by v Kurald Galain měla naději.“</p>
<p>„Podařilo se Nenandovi od Stříže zjistit, kde jsme?“ zeptal se Aranathy Nimander. „A jak daleko ještě půjdeme?“</p>
<p>Přikradla se blíž. V matném rozbřesku vypadala jako z obsidiánu a stříbra, dlouhé černé vlasy se jí leskly, černou kůži měla lehce zaprášenou, ve stříbrných očích náznak oceli, která se tam ale nikdy neobjevila. <emphasis>Jako nějaká bohyně naděje, jejíž jediná síla leží v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>optimismu odolávajícímu porážce. Vlastně odolávajícímu veškeré realitě.</emphasis> „Vynořili jsme se někde na jih od místa, kde jsme měli být. Stříž vysvětloval, že tu jsou ‚vrstvy odporu‘.“ Pokrčila rameny. „Netuším, co to znamená, ale takhle to řekl.“</p>
<p>Nimander se podíval Klošovi do očí a usmál se na Aranathu. „Říkal Stříž, jak je to ještě daleko?“</p>
<p>„Dál, než myslel. Povězte mi, necítíte tu moře?“</p>
<p>„Ano,“ přitakal Nimander. „Nemůže být daleko. Myslím, že leží na východě.“</p>
<p>„Měli bychom jít tam − třeba tam budou nějaké vesnice.“</p>
<p>„Máš pozoruhodné rezervy, Aranatho,“ podotkl Kloš.</p>
<p>„Jestli to není daleko…“</p>
<p>Kloš se s trpkým úsměvem narovnal a Nimander udělal totéž.</p>
<p>Jít směrem k vycházejícímu slunci bylo snadné, přelézat spadlé stromy a obcházet jámy. Jediné stezky, které zkřížili, byly vytvořené zvěří − nechodilo tudy nic většího než jelen, takže větve visely nízko − a žádná z nich nevedla k moři. Oteplovalo se, ale najednou se zase ochladilo a před nimi mezi větvemi a listím zpíval vítr a nesl se k nim rachot příboje. Mezi stromy se vynořila podložní skála a oni museli šplhat do prudkého svahu.</p>
<p>Vynořili se na ošlehaném útesu mezi pokroucenými, zakrslými stromy. Před sebou měli moře, ostře se třpytící ve slunci. Do rozeklaného, zatvrzelého břehu hluboko pod nimi narážely vysoké vlny. Pobřeží na jihu i na severu bylo stejné, kam až oko dohlédlo. Kus od břehu prozrazovaly chocholy pěny podvodní útesy a mělčiny.</p>
<p>„Tady žádné vesnice nenajdeme,“ podotkl Kloš. „A pochybuju, že najdeme cokoliv jiného. Obejít to po pobřeží je očividně nemožné. Pokud ovšem,“ dodal s úsměvem, „náš slavný vůdce nedokáže rozkopat skálu na suť a udělat tu pláž. Nebo povolat větrné démony, aby nás přes to přenesli. Pokud ne, potom radím vrátit se do tábora, zahrabat se do jehličí a prospat se.“</p>
<p>Nikdo nic nenamítal, a tak se vrátili cestou, po níž přišli.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vztek vroucí pod povrchem u mladého válečníka jménem Nenanda byl pro Stříže zdrojem neustálé útěchy. S ním mohl pracovat, mohl ho tvarovat. Na druhou stranu Nimanderovi nevěřil, ani co by se za nehet vlezlo. Byla mu vnucena pozice vůdce a očividně mu nevyhovovala. Byl příliš citlivý, ten typ, jaký svět a krutá realita obvykle zničí, a byl skoro zázrak, že se tak dosud nestalo. Stříž takové žalostné tvory viděl už dřív, možná to opravdu byl povahový rys Tiste Andii. Žít celá staletí je dřina, neúnosné břímě. A století dohořívají rychle.</p>
<p>Ne, Nimander mu nestál za námahu. A jeho nejbližší přítel Kloš nebyl o nic lepší. Stříž si připouštěl, že v něm vidí cosi ze sebe − trpké pobavení, pohotovou jízlivost − ano, další rysy běžné u Andiů. Jenomže Klošovi chybělo tvrdé, drsné jádro, což ovšem jemu nescházelo ani v nejmenším.</p>
<p>Nezbytnosti existovaly. Nezbytnosti bylo nutné rozpoznat, a zároveň i pochopit, jaké úkoly jsou zapotřebí, aby mohlo být dosaženo toho, co je nezbytné. Těžké volby byly jediné, jež bylo možné považovat za chvályhodné. Stříž je dobře znal, i přijatelné břímě, jež bylo ctností. Byl připravený to břímě nést až do konce, jak doufal, velmi dlouhého života.</p>
<p>Nenanda byl možná hoden stát po jeho boku ve všem, co je čeká.</p>
<p>Mezi mladými ženami v této svitě by mohla být užitečná snad jen Desra. Byla ctižádostivá a nepochybně nemilosrdná, takže by mohla být nožem ve skryté pochvě. Kromě toho pozornost přitažlivé ženy byla svého druhu odměnou, že? Kedeviss byla příliš křehká, se zlomenou duší stejně jako Nimander, a Stříž už v jejím stínu viděl smrt. Aranatha byla pořád dítě s polekaným výrazem, a možná jím bude vždycky. Ne, z celé téhle skupinky, kterou zverboval na Ostrově, mu budou užiteční jen Nenanda a Desra.</p>
<p>Doufal, že to bude lepší. Nakonec tihle přežili na Drift Avalii. Stáli po boku samotného Andarista, zkřížili čepele s tisteedurskými válečníky. S démony. Okusili svůj díl krve, vítězství i žalu. Měli z nich být zocelení veteráni.</p>
<p>No, už pracoval i s horším materiálem.</p>
<p>V této chvíli byl sám, protože Aranatha se někam zatoulala a už byla nejspíš nadobro ztracená. Nenanda, Desra a Kedeviss konečně usnuli a Nimander s Klošem byli někde v lese − bezpochyby rozebírali nabubřelá rozhodnutí mající význam pouze pro ně. Stříž uvolnil řetěz a ovinul si ho kolem ruky. Tiše to cvaklo, jak se lesklé kroužky na volně visících koncích řetězu setkaly, a teď se pomalu otáčely proti sobě na důkaz moci, již v sobě měly. Miniaturní portály se objevovaly, mizely a znovu se objevily, připoutané k chladnému kovu.</p>
<p>Jejich výroba pohltila většinu moci Andiů obývajících podzemní pevnost Andaru. A kvůli tomu jeho příbuzní, jak se ukázalo, zůstali v podstatě bezbranní vůči lederským lovcům. Kakofonie duší přebývajících v kroužcích byla to jediné, co z oněch lidí zůstalo, z jeho žalostné rodinky ztracenců. A on je mohl ovládat.</p>
<p>Občas se zdálo, že i když věci nejdou podle plánu, Stříž sklízí odměnu.</p>
<p><emphasis>Ano, důkaz, že jsem vyvolený.</emphasis></p>
<p>Řetěz se zatočil a kroužky vyletěly. Točily se za skučení připomínajícího křik tisíců lapených duší. Stříž se usmál.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Cesta z Metené krčmy do Nového paláce vedla kolem trosek velké pevnosti, jejíž zřícení s sebou přineslo konec Pannionského dominia. Hromada černého kamení, nyní zahalená věčnou tmou, dosud páchla ohněm a smrtí. Spinnok Durav procházel ulicí nyní zvanou Okrajová závrať a nerovný okraj zničeného monumentu měl po své levici. Před sebou a trochu napravo se mu zvedala Dračí věž a on na sobě z té výšky cítil Silanažiny karmínové oči. Pohled eleinta nebyl nikdy příjemný, bez ohledu na to, že Anomanderovi Tiste Andii Silanah dobře znali.</p>
<p>Spinnok si dobře vzpomínal na posledních několik případů, kdy byl drak vypuštěn, na plameny požírající Mottský les, hrnoucí se jako záplava s hromovými výbuchy, které přehlušily dokonce i smrtelný křik bezpočtu umírajících tvorů. A mezi nimi snad hrstka členů Rudé gardy a asi tucet Mottských zálesáků. <emphasis>Jako použít seke</emphasis><emphasis>ru</emphasis><emphasis> na hubení mravenců.</emphasis></p>
<p>Potom ze srdce ohnivého víru vyletěla jedovatá magie a do Silanah udeřila sršící vlna. Zaduněl hrom a ona zavřískla bolestí. Kroutila se a prosekávala si cestu ven, zanechávajíc za sebou proudy krve, když letěla zpátky k Měsíčnímu Kameni.</p>
<p>Spinnok vzpomínal na Anomanderův hněv, jejž spatřil v jeho očích, jako démon přikovaný k jeho vůli, když tam nehybně stál a klidně, téměř znuděně promluvil. Pronesl jediné slovo, jméno.</p>
<p><emphasis>Kutna.</emphasis></p>
<p>A s tím jménem se v jeho dračích očích vzňal hněv plamenem.</p>
<p>Tehdy začal hon, jakého by se jen hlupák zúčastnil. Dlouhý vlas, hledající nejnebezpečnějšího čaroděje Rudé gardy. Spinnok si vzpomínal, jak v jedné chvíli stál na římse na Měsíčním Kameni a díval se, jak polovinu severní noční oblohy vyplňují kouzelné bouře. Záblesky, rytířský útok skrz mračna kouře, převalující se po obloze. Tehdy si říkal, že už snad svět opravdu stojí na pokraji zkázy, a z hloubi duše se mu vynořila zlovolná myšlenka. <emphasis>Znovu…</emphasis></p>
<p>Jakmile na bojiště vytáhly velké síly, stávalo se, že se věci vymkly z ruky.</p>
<p>Mrkl Kutna jako první? Sklonil se, ustoupil, uprchl?</p>
<p>Nebo to byl Syn noci?</p>
<p>Spinnok pochyboval, že to někdy zjistí. Takové otázky Anomanderovi Dlouhý vlas nikdo nepokládá. O něco později Tiste Andii zjistili, že se Kutna zase vynořil, tentokrát v Darúdžhistánu. A způsobil další potíže. Naštěstí se tam zdržel jen krátce.</p>
<p>Znovu uviděl Silanah, chystající past na jaghutského tyrana v Gadróbské pahorkatině. Další rány, další zuřivá magie. Prolet nad zničenou plání. Pět tisteandijských převtělenců kroužících nad ní jako vrány doprovázející orla.</p>
<p>Spinnok si říkal, jestli není sám, koho spojenectví mezi Tiste Andii a eleinty znepokojuje. Nakonec bývaly doby, kdy Anomander Dlouhý vlas vedl proti čistokrevným drakům válku. Kdy se vymanili z dlouhého poddanství pod K’rulem, kdy se snažili získat moc pro sebe. Dlouhý vlas se jim postavil z typicky nejasných důvodů. Přílet Silanah − mnohem později − byl další událostí zahalenou tajemstvím.</p>
<p>Ne, Spinnok Durav rozhodně nebyl ze Silanažina bezkrevného pohledu nadšený.</p>
<p>Došel ke klenutému vstupu do Nového paláce a vydal se po dlážděné rampě nahoru. Venku nestály stráže. Nikdy. Otevřel bránu a vstoupil. Před sebou měl sloupovou síň, která by lidem připadala nepřirozeně úzká. Po dvaceti krocích se další oblouk otevíral do prostorné, klenuté komnaty s podlahou z leštěného černodřeva, do něhož bylo zasazeno dvacet osm spirálovitých <emphasis>terondai</emphasis> Matky noci z černého stříbra. Vnitřek kupole byl zrcadlovým obrazem podlahy. Pocta bohyni, jež se od nich odvrátila, byla podle Spinnoka pozoruhodná a naprosto nemístná.</p>
<p>Jistě, mudrcové by se mohli dohadovat o tom, kdo se odvrátil od koho, ale nikomu nemohlo uniknout, jak je rozkol hluboký. Byla to snad nějaká opožděná snaha vyléčit starou ránu? Spinnok si to neuměl představit. A přece <emphasis>terondai,</emphasis> neviditelná slunce a jejich divoké, vířící paprsky onyxového ohně, nechal pořídit sám Anomander Dlouhý vlas.</p>
<p>Pokud leželo srdce Kurald Galain v projevu chodby ve zdejší říši, potom bylo v této komnatě. Spinnok ho však necítil, necítil přízračný dech moci, když mířil k točitému bílému schodišti. Těsně nad první otočkou se vlnila kaluž světla lucerny.</p>
<p>Alabastrové schody drhli dva lidští sluhové a při jeho příchodu couvli.</p>
<p>„Pozor, je to vlhké,“ zamumlal jeden.</p>
<p>„Divím se, že je vůbec nutné je mýt,“ prohodil Spinnok cestou kolem. „V celém paláci žije asi patnáct lidí.“</p>
<p>„To je pravda, pane,“ opáčil muž a kývl.</p>
<p>Tiste Andii se zastavil a ohlédl se. „Tak proč se s tím namáháte? Nemůžu uvěřit, že vám to dal kastelán za úkol.“</p>
<p>„Ne, pane, to nikdy. Jenom jsme se, ehm, nudili.“</p>
<p>Spinnok se zarazil a pak pokračoval nahoru. Tihle krátkověcí tvorové ho mátli.</p>
<p>Cesta ke komnatám, v nichž přebýval Syn noci, byla dlouhou, osamělou procházkou. Chodby s ozvěnou, nezamčené, nehlídané dveře. Kastelánova skromná svita písařů a rozličných byrokratů pracovala v přízemí, osazenstvo kuchyně, pradleny a ždímačky, topiči a zapalovači svíček, ti všichni se zdržovali a pracovali v dolních podlažích. Tady nahoře vládla tma doslova neobývané říši.</p>
<p>Spinnok našel svého pána v dlouhé místnosti nad Nočními vodami.</p>
<p>Stál před křišťálovým oknem, zabírajícím celou stěnu obrácenou k Nočním vodám, a v tlumeném, odraženém světle dopadajícím do místnosti skrze plochy křišťálu se mu slabě třpytily dlouhé stříbrobílé vlasy. Dragnipúr nebyl nikde v dohledu.</p>
<p>Spinnok udělal tři kroky a zastavil se.</p>
<p>„Co hra, Spinnoku?“ zeptal se Anomander Dlouhý vlas, aniž by se otočil.</p>
<p>„Opět jsi vyhrál, pane můj. Ale bylo to těsné.“</p>
<p>„Brána?“</p>
<p>Spinnok se suše usmál. „Když už to vypadalo, že je vše ztraceno…“</p>
<p>Na to Anomander Dlouhý vlas možná kývl nebo sklopil zrak, který upíral na cosi na vlnách Nočních vod, k něčemu bližšímu. V každém případě bylo slyšitelné následující povzdechnutí. „Spinnoku, starý příteli, jsem rád, že ses vrátil.“</p>
<p>„Děkuji, pane. I já jsem rád, že moje toulky skončily.“</p>
<p>„Toulky? Ano, asi ti to tak mohlo připadat.“</p>
<p>„Poslal jsi mě na kontinent, pane můj. Nespočetné pravdy, které jsem tam odhalil, vyžadovaly… něco pochůzek.“</p>
<p>„Dlouho jsem rozmýšlel nad podrobnostmi tvého vyprávění, Spinnoku Durave.“ Dlouhý vlas se stále neobracel. „Vyvstala jediná otázka. Je třeba, abych se tam vydal osobně?“</p>
<p>Spinnok se zamračil. „Do Assail? Pane, tamní situace…“</p>
<p>„Ano, rozumím.“ Konečně se Syn noci otočil. V očích jako by měl něco uzmutého křišťálovému oknu. Vzplálo to a vzápětí pohaslo jako vzpomínka. „Takže brzy.“</p>
<p>„Pane můj, ten poslední den, lígu od moře…“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Přestal jsem počítat, kolik jsem jich zabil, abych se dostal na tu osamělou pláž. Pane můj, než jsem byl dost daleko ve vodě, abych mohl zmizet pod vlnami, samotná zátoka byla karmínová. Že jsem tváří v tvář tomu vůbec přežil −“</p>
<p>„Žádný div,“ přerušil jej Anomander Dlouhý vlas se slabým pousmáním, „přinejmenším pro tvého pána.“ Úsměv zmizel. „Ale já tuze zneužil tvé schopnosti, příteli.“</p>
<p>Spinnok naklonil hlavu na stranu. „A tak je mi dovoleno velet vojákům ze dřeva a kamene na vínem pocákaném stole? Den za dnem mi svaly měknou a ctižádost se vytrácí.“</p>
<p>„Tomu říkáš zasloužený odpočinek?“</p>
<p>„Některé noci jsou horší než jiné, pane můj.“</p>
<p>„Když tě slyším mluvit o ctižádosti, Spinnoku, připomíná mi to jiné místo v dávných dobách. My dva…“</p>
<p>„Kde jsem konečně zjistil, jaký osud mě čeká,“ doplnil Spinnok bez sebemenší hořkosti.</p>
<p>„Aniž by to kdo viděl. Činy beze svědků. Hrdinské úsilí, které nepřineslo vděk ani jediného člověka.“</p>
<p>„Zbraň je třeba používat, pane můj, jinak zreziví.“</p>
<p>„A zbraň používaná příliš často, Spinnoku, se otupí.“</p>
<p>Na to se hřmotný Tiste Andii uklonil. „Možná potom, pane můj, je lépe takovou zbraň odložit. A najít si jinou.“</p>
<p>„Ten čas dosud nenadešel, Spinnoku Durave.“</p>
<p>Spinnok se znovu poklonil. „Podle mého názoru, pane můj, není nutné, aby ses v dohledné budoucnosti vydával do Assail. Tamní šílenství je poměrně… uzavřené.“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas se na Spinnoka dlouho díval, než kývl. „Hrej dál, příteli. Pečuj o krále. Dokud…“ A už se zase díval z křišťálového okna.</p>
<p>Spinnok dobře věděl, že větu netřeba dokončovat. Poklonil se potřetí, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>Chodbou pomalu kulhal Endest Silann. Když se objevil Spinnok, starý kastelán vzhlédl. „Ach, je náš pán uvnitř?“ zeptal se.</p>
<p>„Je.“</p>
<p>Stařičký Tiste Andii odpověděl úsměvem, který Spinnoka nijak nepotěšil, jak byl stísněný, plný smutku a zahanbení. A i když měl Endest možná právo na smutek − kdysi mocný mág, nyní zlomený − na zahanbení rozhodně nikoliv. Co ale mohl Spinnok říct, aby mu ulevil v jeho trápení? Nic, co by neznělo otřepaně. Snad něco… kousavého, něco, co by popudilo sebelítost −</p>
<p>„Musím s ním mluvit,“ pronesl Endest u dveří.</p>
<p>„To uvítá,“ vypravil ze sebe Spinnok.</p>
<p>Opět ten úsměv. „Tím jsem si jistý.“ Stařec se odmlčel a zahleděl se Spinnokovi do očí. „Mám skvělou zprávu.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Endest Silann zvedl závoru. „Ano. Našel jsem nového dodavatele mrtvolných úhořů.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Pán toho, Syn onoho, to je snad fuk, ne?“ Muž nožíkem doloupal ovoce a slupku hodil na zem. „Podstatný je,“ pokračoval, „že ani nejni člověk, ne? Akorát další přestárlej černohubej démon se stejně mrtvejma vočima jako ti vostatní.“</p>
<p>„Ty se vyznáš, co?“ ozval se další muž u stolu a mrkl na třetího, jenž doposud neotevřel ústa.</p>
<p>„Ve spoustě věcí, to si piš,“ zamumlal první muž, krájející si ovoce.</p>
<p>V té chvíli se objevil číšník, povytáhl knot na lampě a zase zmizel v šeru.</p>
<p>Naše trojice seděla v jednom z nových pouličních restaurantů, i když „restaurant“ snad byl až příliš vznešený výraz pro řádku stolů a dřevěné židle každý pes jiná ves. Kuchyni tvořila jen kára s plátěnou střechou, pod níž se kolem grilu, sloužícího původně jako koryto k napájení koní, lopotila celá rodina.</p>
<p>Ze čtyř stolů byly obsazené tři. Všichni hosté byli lidé − Tiste Andii obvykle nejídali na veřejnosti, natož aby vedli jalové řeči nad horkými hrnky baštovního kelyku, ostrého pití, jehož obliba v Černém Korálu vzrůstala.</p>
<p>„Rád mluvíš,“ popíchl prvního druhý muž a natáhl se pro hrnek. „Ale slovy jámu nevykopeš.“</p>
<p>„Nejsem sám, kdo má v tomhle pravdu,“ odsekl první muž. „Vůbec nejsem sám. Je jasný, že kdyby pán Syn umřel nebo vodešel, zmizela by i tahle zatracená tma a my bysme zas měli normální den a noc.“</p>
<p>„Na to není záruka,“ namítl třetí muž ospalým hlasem.</p>
<p>„Je to jasný, povídám. Jasný jak facka, a jestli to nevidíš, tak to je tvůj problém, ne náš.“</p>
<p>„Náš?“</p>
<p>„Jo, přesně tak.“</p>
<p>„To mu snad hodláš vrazit tu kudličku do srdce?“</p>
<p>Druhý muž se zasmál.</p>
<p>„Možná žijou dlouho,“ vrčel tiše první, „ale krvácej jako každej.“</p>
<p>„Netvrď mi tady,“ pronesl třetí muž a potlačoval přitom zívnutí, „že ty seš ten génius, kterej stojí za tím, o čem tady mluvíme, Buči.“</p>
<p>„Já ne,“ připustil Buč, „ale byl sem mezi prvníma, kdo na to přísahal.“</p>
<p>„Tak kdo je za tím?“</p>
<p>„Nemůžu sloužit. Netuším. Takhle to voni vorganizujou.“</p>
<p>Druhý muž se poškrábal ve strništi na bradě. „Víš, nejsou jich miliony, ne? Půlka nás dospělejch jsou bejvalí vojáci z dominia nebo z doby ještě předtím. A nikdo nám nevzal zbraně a zbroj, nebo jo?“</p>
<p>„Sou to pěkný pitomci,“ přikývl Buč. „Za takovou namyšlenost by měli platit, řikám já.“</p>
<p>„Kdy je další setkání?“ zeptal se druhý muž.</p>
<p>Třetí se zavrtěl. „Zrovna tam jdeme, Haraku. Chceš se připojit?“</p>
<p>Když trojice opustila stůl, Věštdomin dopil kelyk a chvilku počkal než vstal, přitáhl si plášť k tělu a uvolnil si meč v pochvě.</p>
<p>Zastavil se, obřadně se obrátil k severu a se zavřenýma očima se tiše pomodlil. Poté se bezstarostným krokem vydal více méně směrem, kterým odešli ti tři od vedlejšího stolu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Drak s rudými šupinami vysoko na věži sledoval všechno, na jednotlivých ploškách se odrážely všechny ulice a uličky, hemžení na tržištích, ženy a děti věšející na střechách prádlo, postavy potulující se mezi budovami. V těch očích město kypělo.</p>
<p>Někde za Nocí rozpoutalo slunce další bezostyšné, opojné ráno. Dalo tvar kouři z ohnišť v provizorních táborech podél udusaných cest vinoucích se od severu, na nichž se objevovali poutníci, až vytvořili nepřerušované zástupy, načež zlatě prozářilo prašného hada neseného na větrech celou cestu až k Velké mohyle.</p>
<p>Chudáci nosili mušličky nasbírané na pobřeží či vyleštěné kamínky nebo měděné valounky. Ti bohatší přinášeli šperky, drahokamy vykládané pochvy, pruhy vzácného hedvábí, delantského plátna, darúnské stříbrné a zlaté rady, kořist posbíranou od padlých na bojištích, pramínky vlasů od ctihodných příbuzných a údajných hrdinů a bezpočet dalších cenných předmětů. Den cesty od Velké mohyly už nehrozily útoky banditů a zlodějů a poutníci cestou k oblaku tmy na jihu zpívali.</p>
<p>Věděli, že pod obrovskou mohylou z pokladů leží tělo Vykupitele, chráněné navíc Nocí a jejími ponurými, mlčenlivými strážci.</p>
<p>Prašný had tedy putoval za spásou.</p>
<p>Rhivové v Severní Genabakis mají jedno rčení. <emphasis>Člověk, který probudí hada, je neohrožený. Neohrožený člověk zapomněl, jak to na světě chodí.</emphasis></p>
<p>Silanah poslouchala jejich písně a modlitby. A pozorovala je.</p>
<p>Občas smrtelníci opravdu zapomínali. Občas potřebovali… připomínku.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA TŘI</p><empty-line /><empty-line /><p>I věděl, že postavit se tam</p>
<p>bude úkol nemilosrdný,</p>
<p>neúprosný jako oběti</p>
<p>a složené krevní přísahy,</p>
<p>i věděl, že má čekat sám,</p>
<p>až vztek s plnou silou zaútočí,</p>
<p>zpěv plný pomstychtivosti,</p>
<p>kde se meče střetnou</p>
<p>a kde kdysi dleli smrtelníci,</p>
<p>dosud zůstávají sny o domově,</p>
<p>dokud všechny až na jedny</p>
<p>zlacené dveře nelze vypáčit.</p>
<p>Plýtval dechem na dohody,</p>
<p>či se v té chvíli odvrátil,</p>
<p>usmál se potěšením,</p>
<p>hledaje trest?</p>
<p>(Vizte ho, jak tam stále stojí,</p>
<p>zatímco vy zůstáváte, zatvrzelí,</p>
<p>básník vás zatracuje,</p>
<p>umělec vykřikuje,</p>
<p>ten, kdo pláče,</p>
<p>odvrací tvář,</p>
<p>vaše mysl překypuje</p>
<p>nepodstatným</p>
<p>seznamem podrobností</p>
<p>bezvýznamných,</p>
<p>a všemožnými věcmi,</p>
<p>jež nic neznamenají</p>
<p>pro nikoho,</p>
<p>a on zbaví vás všeho hněvu,</p>
<p>všech zločinů…</p>
<p>Ať se vám to líbí,</p>
<p>nebo nelíbí…</p>
<p>Oběti vykonané,</p>
<p>přísahy složené,</p>
<p>on sám stojí,</p>
<p>protože každý z vás se bojí</p>
<p>postavit se vedle něj.)</p>
<p>Bardův apel na posluchače,</p>
<p>rušící vyprávění Kel Tath <emphasis>O hřívě chaosu</emphasis></p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Toho rána, svěžího, s vlahým vánkem od jezera, se objevili noví příchozí. Je město živý tvor? Má oči? Lze jeho smysly probudit dotekem kroků? Pohlédl toho rána Darúdžhistán na ty, kdo vzhlíželi k němu? Poutníci, vznešení i skromní, jedni našlapují zlehka, kdežto kroky jiných otřásají samotnými kostmi Spící bohyně. Jsou takové věci tlukotem srdce toho města?</p>
<p>Leč nikoliv, města nemají oči ani jiné smysly. Tesaný kámen a ztvrdlá omítka, dřevěné trámy a fasády s ozdobami, zdmi obehnané zahrady a klidné nádržky pod zurčícími vodotrysky, nic z toho nevnímá neustálý shon svých obyvatel. Město nezná hlad, nemůže se probudit, ani se neklidně obracet v hrobě.</p>
<p>Zanechte tedy podobné úvahy kulatému mužíkovi sedícímu u stolu v šenku U Fénixe nad bohatou snídaní − jenž se zarazil s ústy plnými pirohu a kořeněného jablka a najednou se zakuckal. Vyvalil oči, zrudl v obličeji a vyprskl drobky přes stůl na nešťastnou Meese s kocovinou, která teď na sobě měla právě onen piroh, který předešlého dne upekla, jen zvedla kalný zrak a upřela na kašlajícího, sípajícího mužíka naproti sobě baziliščí pohled.</p>
<p>Pokud by byla nutná slova, byla by je použila.</p>
<p>Mužík kašlal dál a z očí se mu řinuly slzy. Dorazila Sulty s hadrem a začala oprašovat téměř jako socha nehybnou Meese.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V úzké, strmé uličce napravo od vchodu do Vtipálkovy knajpy v závanu vzduchu zavířilo smetí zbylé po nočním hýření. Kde před chvílí nebylo živé duše, nyní řičeli zpěnění koně a podkovy na nerovné dlažbě cvakaly jako železná kladiva. Koně − dva, čtyři, šest − a za nimi, klouzající jen po dvou kolech, jak brzdil, obrovský vůz. Zadkem narazil do průčelí budovy, až omítka létala na všechny strany, markýza spadla a okno se vysypalo. Jak se obludný povoz naklonil, přičemž se málem překotil, a zase se narovnal za zvuků bortícího se domu, popadalo z něj několik osob. Spadlí se zoufale snažili odkutálet od sáh vysokých kol.</p>
<p>Koně se hnali ulicí a popotáhli vůz ještě o hodný kus dál. Za nimi zůstávaly třísky, úlomky omítky a další nevzhledné věci, než se spřežení podařilo zpomalit a nakonec zastavit, s nemalou pomocí dřevěných brzd, použitých naráz na všech šest kol.</p>
<p>Vozku to vymrštilo z kozlíku. Proletěl nad hlavami koní a přistál na káře se smetím, téměř zasypané pozůstatky po slavnosti. Odpadky mu nicméně nejspíš zachránily život, třebaže poté, co se vše zase uklidnilo, byly vidět jen jeho nohy, dočasně nehybné, jak se sluší na bezvědomého člověka.</p>
<p>Za povozem mezi obyčejným smetím byly roztahané lidské ostatky v různém stadiu rozkladu. Někde nafouknuté hnijícím masem, jinde jen kůže natažená přes kosti. Několik se jich ještě hýbalo či bezcílně tápalo po dláždění, jako utržené nožičky hmyzu. V pobořené zdi krámu, do níž narazil pravý zadní roh povozu, byla vmáčknutá mrtvá hlava tak hluboko, že bylo vidět jen oko, tvář a polovina brady. Oko se uvážlivě koulelo a ústa se pohybovala, jako by se z nich snažila uniknout slova, načež se zkřivila v podivném úsměvu.</p>
<p>Celistvější těla, odhozená do všech stran, se pomalu sbírala nebo, jako v případě dvou z nich, se vůbec nehýbala − a podle úhlů končetin a krku bylo jasné, že jejich nešťastní majitelé se sami už nikdy nepohnou, ani se nenadechnou.</p>
<p>Z okna v poschodí domu se vyklonila jakási stařena, přehlédla jatka na ulici, rychle couvla a zabouchla okenice.</p>
<p>Z poničeného krámu se ozýval rachot a tlumený výkřik, jenž se nezopakoval v rozsahu lidského slyšení, i když ve vedlejší ulici začal výt pes.</p>
<p>Dveře povozu se se skřípěním otevřely, zhouply se v pantech a s třesknutím dopadly na dlažbu.</p>
<p>Podílnice Slaba, klečící o patnáct kroků dál, zvedla bolavou hlavu a opatrně se pootočila k vozu. Právě se z něj vynořil mistr Přemoh a jako rhivská panenka se vykutálel na ulici. Za ním se nesl kouř.</p>
<p>O něco blíž se vestoje kymácel Rekkanto Ilk a přihlouple kolem sebe mrkal, než mu zrak padl na otlučený vývěsní štít nade dveřmi k Vtipálkovi. Okamžitě vyrazil vrávoravým krokem ke krčmě.</p>
<p>Slaba se vyškrábala na nohy, ometla ze sebe kousky masa a zamračila se, protože jí ze zbroje opadávaly šupiny. Z jedné díry v hauberku vypáčila prst s drápem. Chvíli si ho prohlížela, než ho zahodila, a vydala se za Rekkantem.</p>
<p>Přede dveřmi se k ní ještě připojila Nejsladší trpělivost, malá, baculatá, kolébající se žena, nicméně stejně odhodlaná, když otevírala dveře do šenku.</p>
<p>Mezitím se už z káry se smetím zvedal Glanno Plachta.</p>
<p>Mistr Přemoh, stále na všech čtyřech, vzhlédl a poznamenal: „Tohle není naše ulice.“</p>
<p>Slaba vpadla do šera u Vtipálka a zastavila se. Pak zaslechla hluk z druhého konce, kde se Rekkanto zhroutil na židli a smetl ze stolu odpadky. Nejsladší trpělivost si přitáhla další židli a kecla si na ni.</p>
<p>Tři opilci − jediní další hosté v šenku − sledovali Slabu cestou přes místnost a vysloužili si od ní zamračený pohled.</p>
<p>Vtipálek Mladší, jehož otec si zdejší krčmu otevřel v záchvatu ctižádosti a optimismu, které mu vydržely asi týden − se přišoural od baru a ke stolu došel zároveň se Slabou.</p>
<p>Nikdo nepromluvil. Hospodský se zamračil, obrátil se a vrátil se k baru.</p>
<p>Dorazil mistr Přemoh spolu s Glanno Plachtou, dosud páchnoucím odpadky.</p>
<p>Chvíli nato seděli u stolu čtyři podílníci a jeden velemág-navigátor Trygallské obchodnické gildy. Ani se na sebe nepodívali, neřekli si slovíčko.</p>
<p>Vtipálek Mladší − kdysi zamilovaný do Slaby, dávno předtím, než se vůbec doslechla o Trygallské obchodnické gildě a než se dala s těmi šílenci do holportu − donesl pět korbelů a první džbán piva.</p>
<p>Korbelů se chopilo pět třesoucích se rukou a pevně je sevřelo.</p>
<p>Vtipálek zaváhal, pak vyvrátil oči, zvedl džbán a začal rozlévat lacinou, kyselou břečku.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kruppe si zhluboka přihnul tmavě purpurového vína − láhev stála celý rad, ani o ždibec méně − a válel ho v ústech, dokud nevypláchl i poslední drobek pirohu, který se mu usadil v jedné z nespočetných štěrbin mezi zuby. Poté se naklonil na stranu a vyplivl víno na podlahu. „Ach,“ usmál se na Meese, „to je mnohem lepší, což?“</p>
<p>„Za tu láhev si vezmu peníze hned,“ opáčila. „Tak budu moct odejít, aniž bych se musela koukat na další zneužívání tý vynikající značky.“</p>
<p>„Proč Kruppeho kredit tak rychle zmizel? Z rozhodnutí učiněného čistě po neobvyklém přerušení půstu dnešního rána?“</p>
<p>„Jde o ty urážky, ty tlustý prase, co se kupí jedna na druhou, až mám pocit, že se topím v odpadcích.“ Vycenila zuby. „Odpadcích v červený vestě.“</p>
<p>„Ajvaj, ohavný to štulec. Kruppe jest zasažen do srdce… a,“ dodal a znovu sáhl pro zaprášenou láhev, „nemá jinou možnost než uvolnit řečené přistištění duše dalším delikátním lokem.“</p>
<p>Meese se předklonila. „Jestli to ještě jednou vyplivneš, Kruppe, zakroutím ti krkem.“</p>
<p>Rychle polkl a zalapal po dechu. „Kruppe se téměř znovu udávil. Takové ráno! Zlá znamení a pirohy, naříkání a víno!“</p>
<p>Shora se k nim donesly těžké kroky.</p>
<p>„Ach, tady přichází onen malazský spasitel. Klátil, drahý Kruppeho přítel, tedy se Murillio − sladký princ rozčarování − vzpamatuje ke svému nejúplnějšímu já? Pojď, připoj se ke mně u tohoto pomíjivého moku. Meese, holka milá, nenajdeš Klátilovi pohár?“</p>
<p>Přimhouřila oči do škvírek. „A co takhle jeden pro tebe, Kruppe?“</p>
<p>„Vynikající nápad.“ Kruppe otřel hrdlo láhve umaštěným rukávem a zářivě se na ni usmál.</p>
<p>Meese se zvedla a odešla.</p>
<p>Malazský léčitel se posadil s těžkým povzdechem, zavřel oči a rázně si promnul kulatý, bledý obličej. Pak se rozhlédl po baru. „Kde jsou všichni?“</p>
<p>„Tvého společníka z uplynulé noci Kruppe poslal domů s ujištěním, že tvé já je v bezpečí před každou pohromou. Vždyť svítá, příteli, nebo spíš ráno čerstvě šlape svítání na zlacené podpatky. Lodě připlouvají k molům, lávky rachotí a vytvářejí důležité mosty z jednoho světa do druhého. Poté jsou použity silnice a dál se kutálí hrůzostrašný stroj, rozhazující kusy masa jako černé sémě zkázy! Přimhouřené oči sledují cizince, křik se nese nad vypařující se jezerní mělčinou, psi se usilovně škrábou za uchem − ach, Meese nám přinesla nejfajnovější poháry! Chvilka, než Kruppe omete pavučiny, krovky brouků a sbírku podobných důkazů vysoké hodnoty řečených pohárů − na, usedněmež a sledujmež potěšeně, jak Meese dolévá poháry po přetékající nádheru. Inu −“</p>
<p>„Pro mistra Kápě,“ skočil mu Klátil do řeči, „na tvou společnost je moc brzo, Kruppe. Dovol mi vypít tohle víno a zmizet ještě se zdravým rozumem, prosím.“</p>
<p>„Inu, příteli Klátile, očekáváme tvé zhodnocení tělesného stavu Murilliova.“</p>
<p>„Přežije to. Ale týden dva žádný tancování.“ Zaváhal a zamračil se do poháru, jako by žasl, že je najednou zase prázdný. „Teda pokud vybředne z tý hrůzy. Zakalená mysl zpomaluje uzdravování těla. Vlastně ho může zvrátit.“</p>
<p>„S Murilliovým malým, leč přesným mozkem se netrap, příteli,“ odtušil Kruppe. „Takové věci docházejí řešení skrze Kruppeho moudrou péči. Zůstává u něj Coll?“</p>
<p>Klátil kývl, postavil pohár a vstal. „Jdu domů.“ Zamračil se na Kruppeho. „A zatáhnou-li Oponn, možná se tam i dostanu.“</p>
<p>„Zločinným zlořádům nejlépe se daří v nočním hlučném chaosu, milý léčiteli. Kruppe ti zajistí načisto obyčejný návrat do tvého nezvyklého obydlí.“</p>
<p>Klátil zabručel. „A jak to hodláš zajistit?“</p>
<p>„Inu, vhodným doprovodem, samozřejmě!“ Tlouštík si dolil zbytek vína a zazubil se na Malažana. „Vidíš ony dveře a neobmezenou Iriltu před nimi? Podlou smlouvu usilující o vaši smutnou smrt nelze dozajista dovolit. Kruppe rozšiřuje své pozoruhodné zdroje, aby vám zaručil život!“</p>
<p>Léčitel na něj dál hleděl. „Kruppe, víš, kdo tu smlouvu uzavřel?“</p>
<p>„Zvučná odhalení následují bezprostředně, drahocenný příteli. Kruppe slibuje.“</p>
<p>Klátil znovu zabručel, otočil se a zamířil ke dveřím a svému doprovodu, stojícímu se svalnatými založenými pažemi vedle nich. Kruppe se díval, jak odcházejí. Byli náramný pár.</p>
<p>Na židli, kterou uvolnil Klátil, se svezla Meese. „Cechovní smlouva,“ podotkla. „Může to být jenom nějaká říšská čistka, víš. Nakonec tu teď funguje nový vyslanectví. Někdo se doslechl, že ten zatracený bar vedou malazští zběhové. Za dezerci je trest smrti, ne?“</p>
<p>„Příliš velké riziko, drahá Meese,“ opáčil Kruppe, vytáhl hedvábný šátek a oťukal si čelo. „Malazská říše má, žel, vlastní asasíny, z nichž dva jsou na řečeném vyslanectví přítomni. Přesto podle všeho stojí za včerejším pokusem ruka Krafarova cechu.“ Zvedl baculatý prst. „Záhada, kdo usiluje o smrt neškodných malazských zběhů, ale již to déle nepotrvá, ach ne! Kruppe odhalí vše, co je třeba odhalit!“</p>
<p>„Skvěle, tak teď odhal ten rad, Kruppe, za tu flašku.“</p>
<p>Kruppe s povzdechem zalovil v malém měšci u pasu, prozkoumal ho a zděšeně zvedl obočí. „Nejdražší Meese, další odhalení…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zhoř se mračil na hemžení na nábřeží. „To jsou ranní rybářský čluny,“ prohlásil. „Teprve připlouvají, takže nemá smysl tady okounět, Leffe.“</p>
<p>„Brzo se objeví lidi na útěku,“ poukázal Leff, nožem otevřel sladkovodní škebli, kterou si před chvílí koupil, a nacpal si do úst bílé, lesklé maso. „Budou čekat na první lodě z Gredfallanu. Dopoledne, ne? Totiž kvůli těm novejm zdymadlům v Dhavranu je všechno pravidelný a předvídatelný. Den cesty do Gredfallanu, noc tam a za svítání sem. Zoufalí lidi se řaděj první, Zhoři, poněvadž jsou zoufalí.“</p>
<p>„Hrozně nerad sedím někde, kde mi musí viset nohy,“ stěžoval si Zhoř a poposedl si na bednách.</p>
<p>„Slušnej výhled,“ poznamenal Leff. „Hned jsem u tebe.“</p>
<p>„Nechápu, jak to můžeš žrát. Maso by v sobě mělo mít krev. Maso bez krve není maso.“</p>
<p>„Jo, je to škeble.“</p>
<p>„Má to oči na koncích chapadel a kouká se to na tebe, zatímco to rozřezáváš − vidíš, jak se ta noha kroutí, sleduje, co si strkáš do pusy, i každý polknutí? Kouká se to na tebe, jak to jíš!“</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>Nad nízkými moly, kde rybáři na kluzké kameny vykládali koše s nalovenými jehlicemi, kroužila mračna ječících racků a děti přibíhaly v naději, že je najmou, aby navlékly kroutící se ryby na provázky ještě pro ranní trh. Šedohřbeté gadróbské kočky, zdivočelé už před tisíci pokoleními, vyskakovaly z úkrytu a chytaly racky. Následovaly zuřivé bitvy, kdy vánek odnášel ptačí peří a kočičí srst připomínající chmýří z bodláku.</p>
<p>Pod vnitřními moly se v šeru mezi pilíři potulovaly stařeny a s pomocí dlouhých, tenkých pohrabáčů s háčky sbíraly malé, jako dlaň dlouhé jehlice, jimž se podařilo vyklouznout z košů a padaly dolů jako lesklý déšť. Když byla úroda špatná, babice klidně použily pohrabáče proti sobě.</p>
<p>Zhoř je viděl ze svého hřadu, nahrbené postavy popocházející sem a tam, mávající pohrabáči ve věčném šeru. „Přísahám, že už nikdy nesním nic, čeho se tohle jezero vzdalo,“ zamumlal. „Babi tam nahoře,“ dodal drsným šeptem, „víš, pamatuju si ty šrámy a díry, cos měla v těch hubenejch rukách. Pamatuju si je, babi, a tak přísahám.“</p>
<p>„Co je?“ zeptal se zdola Leff.</p>
<p>„Nic, akorát tady marníme čas −“</p>
<p>„Trpělivost, Zhoři. Máme seznam. Máme trable. Neslyšeli jsme, že Brokul možná chce vzít roha?“</p>
<p>„Je to tady hotovej dav, Leffe.“</p>
<p>„Akorát se musíme soustředit na ty fronty, co se dělají.“</p>
<p>„Žádný se nedělají, Leffe.“</p>
<p>Leff zahodil škebli na kraj vlnolamu, kde spadla mezi deset tisíc dalších. „Zatím ne, ale brzo budou.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Za křižovatkou v Urs se zbité pozůstatky karavany stočily k Jižnímu Skuhrovu. Poháněči a lamači kamene na cestě do Krkavčína uhýbali z cesty a pak se zastavovali a zírali, jak kolem hrkotají ty čtyři ohořelé kupecké vozy, z nichž se ještě kouřilo. Do každého byl zapřažený jediný kůň v provizorním postroji.</p>
<p>Z obvyklé sbírky strážců, jaké byste mohli čekat i u tak malé karavany, byl vidět jediný, shrbený v gadróbském sedle a téměř zcela zahalený v zaprášeném plášti s kapucí. Z průstřihů ve vybledlé hnědé látce mu nad ramena vyčnívaly opotřebované jílce dvou šavlí. Na rukou, jež měl položené na vysoké sedlové hrušce, měl kožené rukavice plné skvrn a děr, a ti, kdo byli dost blízko, mohli vidět husté, téměř splývající tetování.</p>
<p>Ze stínu pod kapucí se na silnici upíraly kočičí oči. Z ranní mlhy se po obou stranách silnice vynořily první skuhrovské chatrče jako rozcuchaná hnízda nějakých přerostlých mrchožravých ptáků. Ze škvír a děr v naklánějících se stěnách sledovaly strážce s rachotící karavanou hladové oči.</p>
<p>Zanedlouho se ocitli v hotovém bludišti, kde se uprchlíci v zástupech vynořovali ze stínu jako duchové a slabými hlasy žadonili o peníze a jídlo. Jen málokterá karavana putující od jihu do Darúdžhistánu si zvolila tuto cestu, protože průchod chudobnou čtvrtí byl úzký a křivolaký. A ti bez dostatečné ochrany se mohli stát oběťmi zoufalé, syrové bídy stahující se ze všech stran.</p>
<p>Sto kroků na jih od hlavní silnice, známé jako Jammitovo Skuhrání, to vypadalo, že právě takový osud potká i nešťastnou karavanu s jediným strážcem.</p>
<p>Jak se po kolech vozů natahovaly špinavé ruce a další chytaly koňské postroje, zahalený jezdec se ohlédl po té rostoucí smělosti a přitáhl otěže. A jak se narovnal v sedle, najednou se zvětšil.</p>
<p>Obracely se na něj pohledy, kradmé a ostražité, s vytrácející se nedůvěrou. Jeden otrhanec vyskočil na kozlík vedle vozky, který byl zahalený stejně jako strážce v kožené pláštěnce. Když ho Skuhrovák popadl za rameno a otočil ho k sobě, kapuce sklouzla. A odhalila svraštělou tvář mrtvoly. Hlava téměř bez vlasů se otočila a prázdné oční důlky se upřely na muže vedle. Skuhrovák zavřískl a vrhl se z kozlíku. Zároveň osamělý strážce karavany tasil šavle a předvedl železné čepele s černými a oranžovými pruhy. Kapuce spadla a objevil se široký obličej s vytetovaným stejným vzorem. Jak se strážce usmál, vycenil dlouhé špičáky. Úsměv to rozhodně nebyl veselý, pouze sliboval pořádnou paseku.</p>
<p>To davu stačilo. Skuhrováci se s ječením rozprchli. Čtyři vozy a jejich osamělý strážce pak klidně pokračovali v cestě.</p>
<p>Na Jammitově Skuhrání se zařadili do proudu pomalu se propracovávajícího k městské bráně. Potetovaný strážce vrátil zbraně do pochev.</p>
<p>Mrtvý vozka se shrnutou kapucí se jaksi nechystal znovu se zahalit, a zanedlouho získal doprovod tří krákajících vran plácajících křídly, jak se snažily zabrat si místo na jeho holé lebce. Než karavana dorazila k bráně, vozkovi seděla jedna vrána na hlavě a druhé dvě na ramenou a všechny se usilovně snažily obrat mu vyschlé maso z obličeje.</p>
<p>Když pruhovaný strážce zastavil v bráně, strážný k němu vzhlédl.</p>
<p>„Vrči, jsi to ty? Tys teda něco zažil. To je Sirikova karavana − bohové pod náma!“ Poslední výkřik ohlašoval, že si všiml prvního vozky.</p>
<p>„Radši nás nech projet,“ poradil mu ochraptěle Vrč. „Nemám náladu na víc než jeden rozhovor a ten si schovávám pro Sirika. Předpokládám, že už se přestěhoval do novýho sídla?“</p>
<p>Muž kývl. Byl bledý a kulil oči. Couvl a pokynul Vrčovi, ať pokračuje.</p>
<p>Do Sirikova sídla byla naštěstí cesta krátká. Kolem Despotova barbakánu, zahnout doleva, obejít Vyšší Šibeniční vrch, a pak už se ocitli před širokou, klenutou bránou vedoucí do kupcova sídla.</p>
<p>Zpráva sem musela dorazit před nimi, protože na ně čekal Sirik osobně a před dopoledním sluncem ho chránil sluha slunečníkem. Kolem se shluklo půl tuctu ozbrojených mužů z jeho tělesné stráže. Jakmile kupec viděl, že se do dvora valí jen čtyři vozy, pořádně se mu protáhl obličej. A když strážní spatřili prvního vozku ve chvíli, kdy se vrána na jeho hlavě rozhodla roztáhnout křídla, aby chytila balanc, protože svraštělýma rukama přitáhl opratě a zastavil povoz, nesla se mezi zvířeným prachem řádka kleteb.</p>
<p>Vrč pomalu sesedl.</p>
<p>Sirik bezmocně zamával rukama. „Ale − ale −“</p>
<p>Vrč ze sebe shodil plášť, takže byly vidět škody na hauberku, potrhané černé kroužky, šrámy a zaschlá krev. „Nájezdníci z pláně,“ zabručel a znovu se zakřenil.</p>
<p>„Ale −“</p>
<p>„Nandali jsme jim to,“ pokračoval Vrč s pohledem upřeným na strážce za kupcem. „A kdybys vypustil ještě pár tady těch náfuků, mohli jsme si víst ještě líp. Nájezdníků byla pořádná banda, stovka ječících divochů. Ti hlupáci spálili ostatní vozy, když je vylupovali.“</p>
<p>Sirikův zjizvený kapitán stráže popošel k vozům a zamračil se na ně. „Stovka, ano? Proti kolika, osmi strážcům pod tvým velením, Vrči? Považuješ nás za pitomce? Stovka planinských nájezdníků, to bys tady vůbec nestál.“</p>
<p>„Ne, Keste, za pitomce ne,“ přiznal Vrč. „Za tupohlavce a surovce, ale ne za pitomce.“</p>
<p>Jak se kapitán a jeho muži naježili, Sirik zvedl třesoucí se ruku. „Vrči, na tom voze sedí Gisp, ale je mrtvý.“</p>
<p>„Ano, je. Stejně jako ti tři ostatní.“</p>
<p>„Ale − ale jak to?“</p>
<p>Vrč pokrčil mohutnými rameny. „Nevím to jistě,“ přiznal, „ale moje rozkazy plnili − pravda, byl jsem dost zoufalej a řval věci, který bych normálně neřekl, ale to už jsem byl jedinej, kdo zůstal, a měl jsem na krku pořád ještě čtyři vozy a stejně tolik koní…“ Znovu pokrčil rameny. „Vezmu si žold hned, Siriku. Máš polovinu toho baštovního kelyku, kterej jsi chtěl, a to je lepší než žádnej.“</p>
<p>„<emphasis>A co si mám počít se čtyřmi nemrtvými vozky?</emphasis>“ zavřískl Sirik.</p>
<p>Vrč se obrátil a zamračil se na Gispa. „Jděte k mistrovi Kápě, vy čtyři. A hned.“</p>
<p>Vozkové se okamžitě sesuli či přepadli z kozlíků. Tři vrány obírající Gispův zničený obličej s rozčileným zakrákáním vyletěly a znovu se snesly k tělu, jakmile se pokrm složil do prachu na nádvoří.</p>
<p>Sirik se vzpamatoval natolik, že se vzmohl na rozhořčený výraz. „Co se žoldu týče −“</p>
<p>„Celej,“ přerušil ho Vrč. „Varoval jsem tě, že nás není dost. Kest možná není pitomec, ale ty ano, Siriku. A umřelo kvůli tomu šestnáct lidí, nemluvě o stovce planinskejch. Hodlám zajít na cech, jak se sluší a patří. Vezmu si celej žold a svý názory si nechám pro sebe. Jinak…“ Potřásl hlavou. „Jinak si už žádný strážce karavany nenajmeš. Nikdy.“</p>
<p>Sirik chvíli křivil zpocený obličej. Nakonec si do jeho očí našla cestu odevzdanost. „Kapitáne Keste, vyplaťte ho.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zanedlouho již Vrč vycházel na ulici. Zastavil se, vzhlédl k nebí a vydal se k domovu. Přestože bylo horko, měl na sobě plášť a znovu si nasadil kapuci. To zatracené tetování se v bitvě zvýrazňovalo, a trvalo týdny, než zase vybledlo. Čím bude prozatím nenápadnější, tím lépe. Tušil, že bouda, v níž přebýval, bude už plná akolytů očekávajících jeho návrat. Žena s tygří kůží, která se prohlásila za velekněžku místního chrámu, určitě zaslechla pronikavý bojový pokřik Trhačova smrtelného meče i na vzdálenost třiceti líg z Obydlené pláně. A bude šílet… zase, jako vždy, zoufale toužíc po jeho pozornosti.</p>
<p>Jenomže Vrčovi na ní ani na těch prašivých chcípácích, které nasbírala do svého chrámu, nezáleželo. Zabíjení nájezdníků ho netěšilo. Prolévání krve mu radost nedělalo, vlastní zuřivost mu byla protivná. Ten den ztratil přátele včetně posledních dvou, kdo s ním byli už od Capustanu. Tyto rány byly mnohem hlubší než ty, jež dosud nesl na těle, a hojení také potrvá mnohem déle.</p>
<p>Přes rady naditý měšec na opasku měl mizernou náladu a nehodlal strpět obvyklé strkání, nezbytné při cestě po hlavních třídách a ulicích − stačilo by jedno drcnutí nebo zavrčení přes míru a nejspíš by tasil šavle a prosekal se davem. Pak by musel z Darúdžhistánu uprchnout, nebo by riskoval, že skončí jako oběšenec na Vyšším Šibeničníku − a tak když vyšel ze Zámecké brány jižně od Borthenského parku, sešel po rampě do Příjezeří a pokračoval oklikou úzkými, točitými uličkami a průchody mezi domy, plnými smetí.</p>
<p>Těch pár lidí, jež potkal, mu rychle uhnulo z cesty, jako by je pud sebezáchovy přiměl k pokoře.</p>
<p>Zahnul na o něco širší ulici a zjistil, že je přehrazená vysokým vozem, který zřejmě už něco zažil − což mu připomnělo, že slavnost dosud neskončila − ale když cestou k vozu překračoval svraštělé, utrhané končetiny a louže zasychající krve a spatřil díru namísto dveří od vozu, v jehož nitru se dosud držel kouř, a koně pokryté zaschlým potem a pěnou, přičemž kolem nikdo nebyl, dokonce ani zloději ne, poznal jeden z těch zatracených kočárů Trygallské gildy, vyhlášené náhlými, nevysvětlitelnými a pravidelně divokými příjezdy.</p>
<p>Stejně protivné bylo, že Trygalle byla svým neslýchaným podílnickým systémem jasným rivalem městské Karavanserájské gildy. Karavanserájskou to mělo napadnout už dávno, i když, pokud na tom, co se Vrč doslechl, bylo zrnko pravdy, potom byla úmrtnost trygallských podílníků děsivě vysoká − vyšší, než by kterýkoliv duševně zdravý strážce přijal.</p>
<p>Ale zase si říkal, že jako jediný přežil ze Sirikovy karavany, a přes rady v měšci byla jeho odměna doslova ničím ve srovnání s tím, jaké zisky sklidí Sirik za dovezený kelyk, zvlášť když teď nemusel vyplácet vozky. Pochopitelně bude muset koupit nové vozy a opravit ty, které mu dovezl Vrč, jenže na něco takového tu byla pojistka.</p>
<p>Když se protáhl kolem vozu, mohl si ho lépe prohlédnout. Došel k trpkému závěru, že Trygalle svoje vozidla staví tak, aby vydržela snad cokoliv. Tenhle byl ožehnutý, rozervaný jako od drápů planinských medvědů, okousaný a osekaný, a křiklavá barva se loupala, jako kdyby na ni cákla kyselina. Zažil toho tolik co válečný vůz.</p>
<p>Vrč prošel kolem koní. Udělal pět kroků a překvapeně se otočil. Byl tak blízko, že měli začít jančit − <emphasis>vždycky</emphasis> jančili. Dokonce i ti, které na svůj pach přivykl, se pod ním nezvladatelně třásli, dokud jejich děs neotupilo prosté nervové vyčerpání. Jenže tihle… zamračil se a jednomu z předního páru se podíval do očí. Setkal se pouze s netečnou lhostejností. Potřásl tedy hlavou a pokračoval v cestě.</p>
<p>Zatraceně zvláštní. Ale zase by se mu takový kůň docela hodil.</p>
<p><emphasis>A ještě lepší by byl nějaký ten mrtvý. Mrtvý jako Gisp.</emphasis></p>
<p>Při tom pomyšlení se mu vybavily jisté nepříjemnosti, kterými se zrovna nechtěl zabývat. <emphasis>Jako třeba − jak to, že dokážu velet mrtvým?</emphasis></p>
<p>Usoudil, že na odhalování nových nadání už je přece jen dost starý.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Korakl z mroží kůže se nebezpečně pohupoval na vlnách mezi dvěma kupeckými bárkami a hrozilo, že ho větší plavidla rozmačkají. Osamělý muž rychle zabral pádlem a ve chvilce přirazil k zablácenému přístavišti plnému pastí na langusty. Když vylezl z koraklu, byl od pasu dolů promočený a v tlumoku, jejž měl přehozený přes rameno, to čvachtalo. Vystoupil po ošlapaných schodech na nábřeží a nechával za sebou mokrou stopu.</p>
<p>Byl neupravený, s dvou až třídenním strništěm, a jeho kožený oděv byl podivnou směsicí toho, co se nosí pod zbrojí, a něčeho, co by si vzal nathijský rybář do lijáku. Měkký klobouk z tulení kůže měl pomačkaný, vybledlý sluncem a olepený solí. Kromě tlumoku si ještě nesl zvláštní šamšír v dělené pochvě svázané kousky rozedraného řemínku. Hadí hlava na hrušce měla prázdné důlky, v nichž kdysi byly zasazené drahokamy místo očí, špičáků a obojku. Muž byl vysoký a šlachovitý a přes nábřeží vyrazil s nenápadným spěchem a proplétal se mezi lidmi směrem k uličce po straně hlavní ulice. Z přístaviště u vody se kdosi hlasitě ptal, kdo nechal napůl potopený korakl vedle jeho klecí.</p>
<p>Muž dorazil do uličky, udělal ještě pár kroků a zastavil se ve stínu mezi vysokými skladišti. Sňal si klobouk a setřel si špínu z čela. Černé vlasy, na čele již prořídlé, měl svázané do culíku, který měl původně stočený pod kloboukem a nyní mu dosahoval na bedra. Obličej měl samou jizvu a kdysi přišel o větší část levého ucha. Chvíli se škrábal ve vousech, než si zase narazil klobouk na hlavu a pokračoval v cestě.</p>
<p>O deset kroků dál po něm z výklenků po stranách skočili dva lidé. Ten nalevo mu opřel hrot dýky o žebra, druhý mu před očima zamával krátkým mečem a ukázal mu, ať se opře o špinavou zeď.</p>
<p>Muž mlčky poslechl. V šeru si prohlédl toho s mečem a zamračil se. „Leffe.“</p>
<p>Špinavý úsměv. „Ahoj, starý parťáku, hezký, že ses tu ukázal.“</p>
<p>Útočník s dýkou frkl. „Myslel sis, že s tím blbým kloboukem si tě nevšimneme, co?“</p>
<p>„Zhoři! Ani netušíte, jak jsem rád, že vás dva vidím. Bohové pod náma, myslel jsem si, že už vás dávno potkal ošklivý konec. Tohle je skvělý, kamarádi! Kdybych měl nějaký peníze − jakýkoliv − no, oběma bych vám koupil pití −“</p>
<p>„To stačí,“ zavrčel Leff a nepřestával mu šermovat mečem pod nosem. „Máme tě na seznamu, Torvalde Nome. Pravda, až hodně dole, poněvadž většina lidí usoudila, že už seš dávno pryč a nejspíš taky mrtvej. Ale zdrhnout před dluhem − a hodně velkým − nemluvě o tom, žes vzal roha mně a Zhořovi −“</p>
<p>„Těžko! Pamatuju si, že jsme náš spolek formálně rozpustili noc potý, co −“</p>
<p>„Sklapni, zatraceně!“ zasyčel Zhoř. „Nikdo o ničem z toho nic neví.“</p>
<p>„Chtěl jsem zdůraznit, že před váma dvěma jsem neutekl,“ vysvětloval Torvald chvatně.</p>
<p>„To je fuk,“ opáčil Leff, „protože kvůli tomu na tom seznamu nejseš, co?“</p>
<p>„Vy dva musíte být zoufalí, že jste se dali na −“</p>
<p>„Možná jsme,“ uťal ho Zhoř, „a možná ne. To, že nemáš ani měďák, je špatná zpráva, Torvalde. Pro tebe spíš než pro nás, protože my tě teď doručíme. A jestli nebude věřitel Gareb štěstím bez sebe.“</p>
<p>„Počkat! Můžu sehnat peníze − můžu ten dluh splatit. Ale potřebuju čas −“</p>
<p>„Žádnej čas ti nedáme,“ prohlásil Leff a zavrtěl hlavou. „Promiň, starej brachu.“</p>
<p>„Jedna noc, o víc nežádám.“</p>
<p>„Jedna noc, abys mohl utýct hodně daleko.“</p>
<p>„Ne, přísahám. Bohové, zrovna jsem se vrátil! Přišel jsem splatit všechny svoje dluhy!“</p>
<p>„Vážně? A jak to hodláš udělat?“</p>
<p>„Podrobnosti nech radši na mně, Zhoři, abyste s Leffem zůstali nevinní. Teď jsem na tom seznamu hodně nízko − musím být, protože už je to hezkých pár let. To znamená, že nikdo nečeká, že mě přivedete, ne? Dejte mi jednu noc, jenom jednu, o víc nežádám. Zítra touhle dobou se můžeme sejít tady. Neuteču vám, slibuju.“</p>
<p>„Musíš nás považovat za pitomce,“ podotkl Leff.</p>
<p>„Poslouchejte, jakmile splatím Garebův dluh, můžu vám pomoct. S tím seznamem. Kdo je na takový věci lepší než já?“</p>
<p>Zhoř protáhl obličej v nevěřícím výrazu a skoro to vypadalo, že mu oči vypadnou z důlků. Olízl si rty a loupl pohledem po Leffovi.</p>
<p>Torvald Nom si toho všiml a hned dodal: „Aha, takže opravdu máte potíže. Ty seznamy sežerou každýho, kdo je převezme. Musím vám říct, že žasnu a taky jsem těžce zklamaný, když vidím, jak hluboko jste vy dva od mýho odchodu klesli. Bohové, kdybych to věděl, tak jsem možná i zůstal −“</p>
<p>Leff frkl. „To je zatracená lež.“</p>
<p>„No dobře, možná trochu přeháním. A kolik Gareb tvrdí, že mu dlužím?“</p>
<p>„Tisíc stříbrnejch radů.“</p>
<p>Torvaldu Nomovi spadla brada a z tváří se mu vytratila všechna barva. „Pro mistra Kápě, akorát mi koupil večeři a džbánek nebo dva! A i tehdy jsem si myslel, že je prosté velkorysý. Chtěl, abych pro něj něco udělal. Když mi za tu noc poslal účet, urazilo mě to −“</p>
<p>„Úroky, Torvalde,“ přerušil jej Leff. „Víš, jak to chodí.“</p>
<p>„Kromě toho,“ dodal Zhoř, „ses prostě sebral a utekl. Kde jsi byl celou tu dobu?“</p>
<p>„To byste mi nikdy nevěřili.“</p>
<p>„To máš na zápěstí jizvy od okovů?“</p>
<p>„Ano, i horší. Nathijský ohrady pro otroky. Malazští otrokáři − až do Sedmiměstí. Beru chraň, kamarádi, nebylo to hezký ani trochu. A ta dlouhá cesta zpátky, inu, kdybych byl bard, vydělám jmění jen na vyprávění toho příběhu!“</p>
<p>Meč před jeho obličejem zakolísal a sklonil se. Dýka se mu přestala opírat o žebra. Torvald oba muže přelétl pohledem. „Jedna noc, kamarádi, a všechno se vyřeší. A pak vám můžu začít pomáhat s tím seznamem.“</p>
<p>„My už pomoc máme,“ zabručel Leff, i když ho to přiznání očividně netěšilo.</p>
<p>„Ale? A koho?“</p>
<p>„Kruppeho. Pamatuješ na něj?“</p>
<p>„Na toho umaštěnýho tlusťocha, co věčně okouněl u Fénixe? Copak jste se zbláznili?“</p>
<p>„To je náš novej šenk, Torvalde,“ prohlásil Zhoř, „od tý doby, co nás Bormen vyhodil z −“</p>
<p>„Nevykládej mu takový věcí, Zhoři!“</p>
<p>„Jedna noc,“ řekl Torvald a kývl. „Platí? Dobře, nebudete litovat.“</p>
<p>Leff vrátil meč do pochvy. „Už teď lituju. Poslouchej, Torvalde. Utečeš a my po tobě půjdeme, ať zmizíš kamkoliv. Můžeš skočit rovnou do těch nathijskejch ohrad a my tam budeme vedle tebe. Je ti to jasný?“</p>
<p>Torvald se na něj chvíli mračil, pak kývl. „Je, Leffe. Ale já se teď vrátil a už neodejdu. Nikdy.“</p>
<p>„Jedna noc.“</p>
<p>„Ano. Teď se vraťte na nábřeží − kdo ví, třeba budu chtít utýct na příští lodi, co odpluje.“</p>
<p>Oba okamžitě znervózněli. Leff do Torvalda strčil, jak šel kolem, a Zhoř byl hned za ním. Torvald se za nimi chvíli díval, než se vrhl do davu na hlavní ulici.</p>
<p>„Jak to,“ brumlal si pod vousy, „že takoví naprostí pitomci všechno přežijou? Všechno?“</p>
<p>Upravil si moranthskou pláštěnku a ujistil se, že žádný z předmětů ukrytých ve vnitřních kapsách se neuvolnil nebo, bohové chraňte, nerozbil. Nikde nic nekapalo. Nikde ho nic nepálilo, necítil kluzkou přítomnost… čehokoliv. <emphasis>Dobře.</emphasis> Stáhl si krempu do čela a šel.</p>
<p>Ta záležitost s Garebem byla zatraceně protivná. Bude s tím tedy muset něco udělat, <emphasis>že? Jedna noc. Tak budiž. Zbytek může počka</emphasis><emphasis>t.</emphasis></p>
<p><emphasis>Doufejme.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Skromný prostředek, narozený před sedmadvaceti lety v Jednooké Kočce, byl smíšené krve. Rhivka, prodaná místnímu obchodníkovi za tucet prutů kalené oceli, porodila o rok později parchanta. Osm let nato byl adoptován do otcovy domácnosti, učil se pracovat se železem, a byl by podnik zdědil, nebýt té strašné noci, kdy se jeho chráněný, stabilní svět rozpadl.</p>
<p>Dorazila cizí armáda a město oblehla. Pro mladého muže následovaly dny a noci plné vzrušení, kdy se ulicemi nesly řeči o slávě, kterou městu slibovali za vstup do velké a bohaté Malazské říše − jenom kdyby ti pitomci v paláci kapitulovali. Otci žhnuly oči tím vysněným příslibem, a bezpochyby kvůli stoupajícímu přílivu podobných vidin se tento postarší kupec spikl s agenty říše a jedné noci se pokusil otevřít městskou bránu − jenže pokus skončil hrozným neúspěchem. Kupce zatkli a popravili a do jeho sídla vpadli posádkoví vojáci s tasenými meči.</p>
<p>Z toho útoku bude mít Skromný prostředek do smrti noční můry. Viděl, jak znásilnili a zabili matku a nevlastní sestry. Jekot, kouř a krev, všude krev, jako trpký dar nějakého temného boha − ach, na tu krev nikdy nezapomene. Zbitého a v řetězech ho vyvlekli na ulici, a byl by skončil stejně jako otec, nebýt žoldnéřské kumpanie v žoldu města. Její velitel, vysoký, zuřivý Jorrik Ostrohrot, se hrstky přeživších vězňů ujal.</p>
<p>Kumpanii následně paranoidní vládci města z Jednooké Kočky vyhnali. Přeplavila se přes jezero Starý král krátce předtím, než další zrada uspěla tam, kde se první nezdařila. Následovala další noc krveprolití, jen tentokrát vraždili spárští asasínové, a Jednooká Kočka spadla Malazské říši do klína.</p>
<p>Jorrik Ostrohrot vzal vězně s sebou a na divokém jižním pobřeží jezera, na úpatí Jednookého pobřeží, je propustil na svobodu a dal jim dost zásob, aby se přes hory dostali na plošinu Starého krále. Odsud Skromný prostředek dovedl zbytky domácnosti, otroky i svobodné občany bez rozdílu, po kupeckých stezkách do Medvědu. Po krátkém pobytu se vydali na jih k Fleku a dál na Rhivskou stezku.</p>
<p>Chvíli se zdrželi v Dřevnově, odkud utekli před další malazskou invazí do Darúdžhistánu, spolu s dalšími vyčerpanými uprchlíky.</p>
<p>Tady se Skromný prostředek usadil v poslední kanceláři, která přežila z otcova podniku, a pustil se do dlouhého, usilovného budování, během něhož si brousil taktické schopnosti i sílu vůle.</p>
<p>Dlouhá a nebezpečná cesta mu zajistila věrnost podřízených. Otroci dostali za odměnu svobodu a jediný neodmítl vzít u něj práci. Obchod železem se rozrůstal. Nějakou dobu to vypadalo, že ho možná znovu potká prokletí Malazské říše, ale přišel dar, dar krve, jak konečně pochopil, a město zůstalo ušetřeno.</p>
<p>Jenže na jak dlouho? Skromný prostředek už dobře věděl, jak to v říši chodí. Infiltrace, mazané způsoby destabilizace, úkladné vraždy, vyvolání paniky a rozklad pořádku. Že měli ve městě vyslanectví, byl jenom způsob, jak do Darúdžhistánu přivést své děsivé agenty. No, on už nebude nikam utíkat.</p>
<p>Otcovi předkové obchodovali se železem dvanáct generací. Tady v Gadróbské čtvrti v Darúdžhistánu, v pokladnici hluboko pod úrovní ulice, našel záznamy sahající téměř šest století zpátky. A mezi nejstaršími velínovými svitky učinil objev.</p>
<p>Darúdžhistán Malazské říši nepřipadne − objevil prostředky, jak to zajistit. Jak zajistit, aby město, jež nyní považoval za svůj domov, jeho rodinu ani jeho blízké už nikdy žádná cizí mocnost neohrozila.</p>
<p>Dobře věděl, že aby toho dosáhl, aby složité plány přinesly ovoce, bude potřebovat všechen svůj ostrovtip. Dále bude potřebovat ohromné sumy peněz, a ty měl nyní k dispozici. A žel, bude muset být nelítostný.</p>
<p>Nepříjemná, ano, nicméně nezbytná oběť.</p>
<p>Ústředí velkoobchodu železem Eldra zabíralo několik budov, skladišť a dílen severně od brány Dvou volů. Celý komplex byl obehnaný zdí a v podstatě soběstačný. Před protáhlou přízemní slévárnou opírající se o západní zeď stály tři kovárny. Pod slévárnou tekl podzemní potok vlévající se do Maiten. Odpadní vody a kaly, jež potok odnášel, daly zátoce jméno Ošidná, a většinou se hnědá skvrna táhla daleko do Azurového jezera − nepříjemný důsledek zpracování železa, jak často vysvětloval městským hodnostářům, když gadróbští rybáři začali křičet natolik hlasitě, než aby je bylo možné ignorovat. Nabídka odškodného obvykle stačila námitky umlčet. A co se týkalo nahořklé ironie, již Skromný prostředek cítil, kdykoliv odškodné vyplácel − ironie založené na chladném faktu, že železo potřebují všichni a poptávka po něm je věčná, protože je ho zapotřebí na rybářské háčky, harpuny i zbroj a meče − inu, názor na to si moudře nechával pro sebe.</p>
<p>Administrativní budova stála u jižní zdi pozemku a sloužila jako kancelář i rezidence. Křídlo u jižního okraje kováren zabírala obydlí dělníků. V ústředním domě bydleli úředníci a ukládaly se sem záznamy. Poslední křídlo bylo nejstarší stavbou a jeho základy sahaly až do časů, kdy hlavním kovem byl bronz a civilizace teprve syrovým příslibem. Hluboko pod tímto křídlem procházelo vrstvami vápence staré schodiště otevírající se do několika hrubě vytesaných pokladnic, používaných po generace jako skladiště. Skromný prostředek tušil, že dávno předtím krypty sloužily mnohem temnějším účelům.</p>
<p>Nedávno přeměnil jednu takovou komnatu na tajnou kancelář, kde mohl pracovat sám, chráněn předivem dlouho spících ochranných kouzel, a tady trávil většinu nocí, kupodivu neumdlévající, jako by mu samotná ušlechtilost jeho úkolu zajistila nadlidskou sílu − další důkaz, že jeho úsilí přinese ovoce, jakési uznání, od mocností, o jejichž existenci měl povědomí jen málokdo.</p>
<p>Náhle probuzené očekávání, rychle potlačené, jakmile otevřel knihu a začetl se do zprávy vyškrábané do vosku.</p>
<p>Velice nešťastná záležitost. Čtyři asasínové, a všichni selhali. Cech ho ujistil, že se něco takového nebude opakovat.</p>
<p>Takže cíle byly nakonec opravdu tak nebezpečné, jak Skromný prostředek předpokládal. Žel, byla to jen trpká útěcha. Odložil knihu, sáhl pro váleček na nahřátém podnosu a zprávu pečlivě roztavil.</p>
<p>Cech se bude muset snažit. Jinak v něj ztratí víru a vyhledá… jiné prostředky.</p>
<p>Zvonění železných prutů, jež na dvoře dělníci přendávali z palet na vozíky a převáželi do skladiště, připomínalo srážku vojsk v bitvě. Skromný prostředek sebou trhl.</p>
<p>Udělá, co bude nezbytné. Co <emphasis>bude nezbytné.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zakrátko se cizí loď přiblížila k Nižšímu molu a upoutala pozornost davů na nábřeží. Neustálý řev pouličních prodavačů, nosičů, jasnovidců, prostitutek, povozníků a rybářů téměř utichl, všichni kulili oči. Hovory ustaly, jak lidé nabírali vzduch do plic a v šoku ho zadržovali. Kdosi vyprskl smíchem a ostatní ho rychle následovali.</p>
<p>Na přídi s bledou, dokonalou rukou opřenou o vyřezávaný krk zakončený koňskou hlavou stála žena. Nebýt její ohromující nadpozemské krásy, působil by její přespříliš vznešený, až povýšený postoj směšně. Měla na sobě průsvitnou, smaragdově zelenou blůzu splývající jako voda v ledovcovém potoce, přepásanou černým koženým opaskem, za nímž měla zastrčené tři dýky bez pochev, a pod tím těsné spodky z vydělané kůže a kamaše z kůže nevydělané. Za ní se na palubě i v ráhnoví hemžily dvě desítky bhok’arala a tři další se prali u kormidelního vesla.</p>
<p>Všechny přístavy po celém světě mají příběhy o příšerně podivných lodích, ale téhle se žádný nevyrovnal, aspoň tak to budou v následujících letech tvrdit svědkové doma a po barech. Jak se loď blížila k molu, vypadalo to, že nebezpečí je neodvratné. Bhok’arala jsou nakonec pouhé opice, chytré asi jako průměrný pes. Jako osádka lodi? Směšné. Přirazit s ní s takovou obratností? Nemožné. A přece na poslední chvíli tři tvorové peroucí se o kormidlo loď jako zázrakem stočili. Když loď přirazila, slaměné nárazníky mezi trupem a kamenným molem se téměř neprohnuly. Ve zmatku vyletěla lana a jen několik z nich na dosah přístavních dělníků − ale stačilo to, aby loď přivázali. Na hlavním stěžni se spustila hlavní plachta a na okamžik uvěznila bhok’arala, který pištěl a rval se, aby se vysvobodil.</p>
<p>Na hlavní palubě se bhok’arala seběhli k lávce a všichni na nábřeží se dívali, jak se šedé, pokřivené prkno vysouvá a naráží o molo, přičemž tři nebo čtyři černokřídlá zvířata sletěla se zoufalým pištěním do vody.</p>
<p>Úředník z kanceláře správce přístavu, stojící opodál, příliš dlouho váhal, než se vydal požadovat poplatky za kotvení. Opilí bhok’arala se vyškrábali zpátky na palubu, jeden s rybou v hubě, ostatní se přihrnuli a o úlovek se strhl lítý boj.</p>
<p>Žena sestoupila z přídě, ale místo aby vystoupila, zmizela v kajutě.</p>
<p>Úředník vykročil, ale rychle ustoupil, protože půl tuctu bhok’arala mačkajících se u zábradlí poblíž lávky na něj vycenilo zuby.</p>
<p>Jak je obvyklé u všech davů, zájem o nové věci je jen krátkodobý, a zanedlouho si lodi všímal už jen úředník, marně se snažící získat poplatky od dvou desítek okřídlených opic, které jen prskaly a šklebily se na něj, a jedna po něm dokonce hodila rybí hlavu. Upřený pohled zakolísal a úředník se po chvíli vrátil k tomu, co vyžadovalo jeho pozornost, než se loď objevila.</p>
<p>Zpráva o překrásné ženě a její šílené posádce se během odpoledne roznesla po městě rychle jako na křídlech špačků.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V kapitánské kajutě na lodi se Scillara dívala, jak sestra Zášť s lehkým úsměvem na plných rtech nalévá víno a staví poháry před hosty rozesazené kolem stolu s mapami. Úsměv se však proměnil ve smutné zamračení − jen trochu přehnané − když se Řezník na židli otočil, příliš rozčilený, než aby přijal mírumilovné gesto.</p>
<p>„No vážně,“ poznamenala Zášť, „dospělejší chování by teď bylo opravdu příjemné. Cesta byla dlouhá, ano, ale opakuji, že počkat s vyloděním do setmění je nejmoudřejší.“</p>
<p>„Já tady žádný nepřátele nemám,“ zavrčel útočně Řezník. „Jenom přátele.“</p>
<p>„To je možná pravda,“ připustila Zášť, „ale ujišťuji tě, mladý asasíne, že Darúdžhistán není totéž město, jež jsi před lety opustil. Nebezpečí tu nyní číhá na každém kroku −“</p>
<p>„To já vím! Cítím to − cítil jsem to, než jsem vůbec nastoupil na tu tvou zatracenou loď! Proč myslíš, že jen tady tak dřepět a nic nedělat mi připadá jako ta nejhorší možnost? Potřebuju navštívit pár lidí, varovat −“</p>
<p>„Ach ne,“ přerušila jej Zášť, „opravdu si myslíš, že jen ty sám si uvědomuješ nebezpečí? Že všechno visí na vlásku na špičkách tvých prstů? Ta nadutost mládí!“</p>
<p>Scillara si nacpala dýmku rezlistím a chvíli vykřesávala jiskry. Kajutu plnily těžké chmury. Na tom ovšem nebylo nic nového. Celá cesta byla zmatená a protivná od chvíle, kdy ji, Řezníka, Barathola a Chaura vylovili z moře, zatímco na ně obloha ze všech stran vrhala ohnivé koule. Zbožňující bhok’arala, zubožený mezek, babizna, která se rozpadla na hromadu pavouků, kdykoliv se na ni někdo byť jen křivě podíval. Hubený a dočista šílený velemág stínu a Trell se zlomeným srdcem. A i když se Zášť chovala jako rozmazlená princezna, byla to ve skutečnosti převtělenecká čarodějka, děsivě mocná a nebezpečně podivínská jako starší bohyně. Nesourodější posádku a pasažéry si Scillara opravdu neuměla představit.</p>
<p><emphasis>A teď jsme tady. Chudák Darúdžhistán!</emphasis> „Nebude to trvat dlouho,“ řekla Řezníkovi. „Měli bychom se co nejvíc vyhýbat pozornosti.“</p>
<p>Iskaral Pust, sedící na židli s nohama přitaženýma k hlavě, takže měl ropuší obličej mezi koleny, se při té poznámce začal dusit. Po chvíli se, celý rudý a s očima vylézajícíma z důlků, zamračil na osazenstvo kolem stolu. „Posádka jsou šílené opice!“ Naklonil hlavu a napjatě se zadíval na Scillaru. „Mohli bychom s ní kouřit sušené ryby − stačí jí je pověsit do vlasů! Pochopitelně by nás ty ryby nakonec všechny otrávily, což možná měla v plánu od samého začátku! Nepustit ji k jídlu ani k pití − ano, přišel jsem na to, co je zač. Ne, velekněze stínu tak snadno neošálíte! To ne. Kde že jsem to byl?“ Svraštil obočí, a najednou ho zvedl a hrozivě se na Scillaru zamračil. „Vyhýbat se pozornosti! Proč se tam prostě neproplížíš v tom svém oblaku, ženská?“</p>
<p>Poslala mu kouřový polibek.</p>
<p>Zášť postavila pohár. „Asi by stálo za to nyní probrat přípravy, které nás čekají, nemyslíte?“</p>
<p>Otázka položená všem se setkala jen s prázdnými pohledy.</p>
<p>Zášť si povzdechla. „Mappo Pořízi, ten, koho hledáš, není na zdejším kontinentě. Přesto bych radila pokračovat dál po souši možná až na Lamatath, kde by mělo být snadné opatřit si přepravu do padlé Lederské říše.“</p>
<p>Trell si ji prohlížel přimhouřenýma očima. „Potom nebudu otálet.“</p>
<p>„Ach, on nesmí otálet,“ šeptal Iskaral Pust. „Ne, ne, ne. Příliš mnoho vzteku, příliš mnoho žalu. Ten velký hňup nesmí otálet, ba ani <emphasis>meškat.</emphasis> Meškání by bylo hrozné a nejspíš i protizákonné. Ano, možná bych ho měl nechat zatknout. Musím o tom porozmýšlet, a přitom se nevinně usmívat!“ A usmál se.</p>
<p>Mogora frkla. „Manželi,“ pronesla sladce, „vyvěstila jsem tvůj osud. V Darúdžhistánu tě potká v tragickém střetnutí. Zkáza, utrpení pro všechny, vypuštění strašlivých kleteb a děsivé moci. Ničení, takové ničení, až se mi každou noc zdálo o požehnaném míru, o ujištění, že vesmír je opět v rovnováze.“</p>
<p>„Neumím si představit,“ podotkla Zášť, „jak stín nastoluje nějakou rovnováhu. Ten tvůj manžel slouží ďábelskému bohu, velice nepříjemnému bohu. A co se tvého věštění týče, Mogoro, náhodou vím, že žádné takové nadání nemáš −“</p>
<p>„Ale doufat můžu, ne?“</p>
<p>„Tohle není svět plnící zbožná přání, drahoušku.“</p>
<p>„Ach, ženo,“ zakrákal Iskaral Pust, „kéž bys uměla začarovat sama sebe. Ukončila bys tím mou nevolnost −“</p>
<p>Mogora se s prsknutím popustila do hemžící se masy pavouků, kteří seskákali ze židle a rozběhli se po kajutě.</p>
<p>Iskaral Pust se zazubil. „Proto sedávám takhle, hlupáci. Při každé příležitosti vás všechny pokouše!“ Ukázal pokrouceným prstem na Scillaru. „Až na tebe, samozřejmě, protože z tebe se jí dělá zle!“</p>
<p>„To je dobře,“ utrousila Scillara a pohlédla na Barathola. Černý obr se usmíval a pozoroval ostatní. Za ním stál Chaur a s nalepeným přiblblým úsměvem se snažil dupat po pavoucích. „A co ty, kováři? Toužíš prozkoumat to velkolepé město modrého ohně?“</p>
<p>Barathol pokrčil rameny. „Myslím, že ano, i když je to už dávno, co jsem byl naposledy mezi lidmi. Anonymita by se mi nakonec mohla líbit.“ Zřejmě si všiml rukou, jež měl položené na stole, a ve spleti jizev zahlédl něco, nad čím se zamračil, a pomalu ruce odtáhl. Téměř plaše před ní uhnul pohledem.</p>
<p>Scillara věděla, že není na velká doznání. Jediná věc, které člověk lituje, může rozmačkat tisíc vznešených skutků, a Barathol Méchar litoval víc věcí, než by většina smrtelníků zvládla. A už nebyl natolik mladý, aby vše bezostyšně přešel, pokud tedy je mládí dobou na smělou neohroženost, pohrdání budoucností, která dovolí, inu, skoro všechno, pokud to poslouží okamžité potřebě.</p>
<p>„Přiznávám jistou melancholii, když navštěvuji kypící města, jako je tento Darúdžhistán,“ připustila Zášť. „Dlouhý život jednoho poučí, jak pomíjivá je taková bující sláva. Znovu jsem narazila na města, která jsem znala v dobách jejich velikosti, a našla jsem jen bortící se zdi, prach a prázdnotu.“</p>
<p>Řezník vycenil zuby. „Darúdžhistán stojí už dva tisíce let a bude stát další dva tisíce − i dýl.“</p>
<p>Zášť kývla. „No právě.“</p>
<p>„My nemáme rozvážnost života trvajícího pár tisíciletí, Zášti −“</p>
<p>„Tys očividně neposlouchal,“ přerušila ho. „Tohle není podstatné. Vezmi si, jaká únava často postihuje tvůj druh ke konci života. Potom to znásob bezpočtem životů. Takové je břímě dlouhověkosti.“</p>
<p>„Okamžik, než pro tebe zapláču,“ ucedil Řezník.</p>
<p>„Takový nevděk! Dobře, mladý muži, prosím, odejdi, a pokud tě nyní vidím naposledy, opravdu poznám odměnu rozvážného chování!“</p>
<p>Řezník si přetřel obličej a vypadalo to, že si vzápětí začne rvát vlasy. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. „Počkám,“ zamumlal.</p>
<p>„Vážně?“ Zášť zvedla dokonalé, tenké obočí. „Tedy možná přijde i omluva?“</p>
<p>„Promiň,“ zamumlal Řezník. „Jde jen o to, že se bojím, co by se s mým městem mohlo stát, a to plýtvání časem − jakýmkoliv časem − no, není to snadný.“ Pokrčil rameny.</p>
<p>„Omluvy s námitkami se nepočítají, víš,“ sdělila mu Zášť a vstala. „Už se setmělo? Nemůžete si všichni na chvíli zalézt na kavalce? Nebo se procházet po podpalubí či něco podobného? Zatímco se Řezník nevychovaně užírá kvůli věcem, které nijak nemůže ovlivnit, já cítím, že v Darúdžhistánu sídlí… osoby, jejichž povaha leká dokonce i mne. A proto musím přemýšlet… a nejlépe sama.“</p>
<p>Scillara vstala. „Jde se, Řezníku,“ prohlásila a popadla ho za loket.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>S Chaurem za patami následoval Barathol trellského válečníka do podpalubí. Na lodi nebyla žádná palanda dost velká, aby se na ni mohl Mappo uložit, a tak si vyrobil jakýsi příbytek mezi žoky se zásobami. Už měl sbalené věci, hamak, zbroj i zbraně nacpal do vaku zavázaného řemenem. Posadil se na bednu a vzhlédl ke kováři.</p>
<p>„Chceš se mnou o něčem mluvit, Barathole?“</p>
<p>„Zášť říkala, že Trelly z tohoto kontinentu vypudili už dávno.“</p>
<p>„Můj lid žil pod tlakem tisíce let.“ Mappo pokrčil mohutnými rameny. „Možná jsme pro ostatní tak oškliví, že samotná naše existence je nepřijatelná.“</p>
<p>„Čeká tě dlouhá cesta. Myslím −“</p>
<p>Mappo zvedl ruku. „Ne, příteli. Tohle musím vyřídit sám.“</p>
<p>„Přejít celý kontinent plný nepřátel? Mappo, někdo ti musí hlídat záda.“</p>
<p>Trell si ho chvíli prohlížel. „Barathole Méchare, během této cesty jsme se navzájem dobře poznali. Neumím si ani představit někoho lepšího, kdo by mi měl hlídat záda, než jsi ty.“ Potřásl hlavou. „Nehodlám jít přes kontinent. Jsou tu… jiné stezky. Možná nebezpečnější, ale můžeš si být jistý, že mě není snadné zabít. Byl to můj neúspěch, a abych ho napravil, inu, je to jen a jen moje zodpovědnost. A já se nesmířím − <emphasis>nemůžu</emphasis> − s tím, aby kvůli mně riskoval život někdo jiný. Ani ty ne, příteli. Ani blažený Chaur. Nech to, prosím, na mně.“</p>
<p>Barathol si povzdechl. „Vnucuješ mi tedy mnohem horší volbu.“</p>
<p>„Ale?“</p>
<p>Trpké pousmání. „Ano. Co si mám počít se svým životem.“</p>
<p>Mappo se uchechtl. „Tomu bych neříkal horší, aspoň to tak nevypadá z mého pohledu.“</p>
<p>„Chápu, jaký to je, když tě něco pohání,“ pravil Barathol. „A to je, myslím, <emphasis>všechno,</emphasis> co chápu. V Sedmiměstí jsem skoro sám sebe přesvědčil, že to, co jsem našel, je taky všechno, co potřebuju, ale jen jsem sám sobě lhal. Teď si myslím, že někteří lidé prostě nemůžou… odejít na odpočinek. Příliš to připomíná kapitulaci.“</p>
<p>„Byl jsi kovář −“</p>
<p>„Z nezbytí. Býval jsem voják, Mappo. Rudá čepel.“</p>
<p>„Přesto je práce se železem úctyhodné povolání. Možná jsi kdysi byl voják, ale odložit zbraně a najít si jiné zaměstnání není kapitulace. Pokud to tak cítíš, tak tohle město je nepochybně plné paláců a v mnohých uvítají strážného s tvými zkušenostmi. A budou tu i kupci vypravující karavany. A město má určitě vlastní posádku − žádný válečník se nemusí bát, že skončí bez práce, protože jejich schopnosti jsou vždycky žádané.“</p>
<p>„Smutné to přiznání, Mappo.“</p>
<p>Trell znovu pokrčil rameny. „Spíš si, Barathole, myslím, že pokud někdo potřebuje hlídat záda, je to Řezník.“</p>
<p>Barathol si rozčileně vzdychl. „Moc toho neřekne o tom, co má v plánu. V každém případě je tohle jeho město. Najde někoho, kdo ho dozajista ochrání. Kromě toho musím přiznat, že když ho vidím, jak cvičí s těmi svými noži, tak si říkám, že by se možná měl spíš Darúdžhistán bát jeho návratu.“</p>
<p>„Je moc zbrklý.“</p>
<p>„Věřím, že mu Scillara už přitáhne otěže.“</p>
<p>„Barathole, rozlučme se. Hodlám odejít brzy.“</p>
<p>„A kdybych sem za tebou nepřišel?“</p>
<p>„Loučení mi moc nejde.“ Odvrátil zrak.</p>
<p>„Potom to ostatním za tebe vyřídím. Řezník bude… naštvaný.“</p>
<p>„Já vím a je mi to líto − v mnoha ohledech jsem zbabělec.“</p>
<p>Barathol ho však chápal. Nešlo o zbabělost, byla to spíš hanba nepochopitelně překroucená mimo jakékoliv představitelné ospravedlnění. Ztráta Icaria byla rána tak hluboká a nenapravitelná, že jak se šířila, smetla z cesty všechno ostatní. Přátele, věrnost, životy i historii. A Mappo s tím přívalem a osudem, který na jeho konci hledal, prostě nedokázal bojovat. Barathol tušil, že v závěru přijde nezměrný žal.</p>
<p>Pokud nebyl Icarium Zloděj životů dosud puštěn ze řetězu, stane se tak brzy. Mappo tomu nebude moct včas zabránit. Bylo proto těžké nechat ho čelit všemu, co ho čeká, samotného a obrátit se k němu zády, ale co mohl dělat, když se Mappo vyjádřil tak jasně? „Nechám tě tedy tvým… stezkám, Mappo. A přeju ti jen to nejlepší: klidnou cestu a její úspěšné zakončení.“</p>
<p>„Děkuju, příteli. Doufám, že v Darúdžhistánu najdeš dobrý domov.“ Zvedl se a stiskl kováři ruku. Pak objal Chaura, jenž se nadšeně zasmál a pokusil se si s ním zatancovat. Mappo se ošklíbl a couvl. „Loučím se, Chaure. Postarej se tady o Barathola.“</p>
<p>Když Chaur konečně pochopil, že už Mappa nikdy neuvidí, přišly slzy. V jeho otevřených, dětinských reakcích byla prostá krása. Barathol si pomyslel, že Chaur je možná jediný, kdo kráčí po nejopravdovější stezce života. Položil ruku Chaurovi na svalnaté rameno a usmál se na Mappa. „On je dar, jaký si nezasloužím.“</p>
<p>Trell kývl. „Dar, jaký si nezaslouží tento svět. Teď chci být v této poslední chvíli sám.“</p>
<p>Barathol se uklonil a odvedl Chaura k žebříku vedoucímu na palubu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Iskaral Pust si vylezl na prostřední kavalec u oblého trupu. Hlavou se praštil o spodní stranu horního a tiše zaklel, načež zanadával o něco víc, protože musel zpod polštáře vyhodit hrst nechutných obětin, které mu tam zanechali bhok’arala. Hnijící rybí hlavy, hrsti šupinatých výkalů, cetky ukradené Zášti a popraskanou kaolinovou dýmku štípnutou Scillaře. Věci s třesknutím dopadly na prkna přímo k mezkovým kopytům. Mezek se totiž rozhodl postávat vedle jeho kavalce v nepravidelných intervalech − a pokaždé velmi úspěšně zvolil nejméně vhodnou dobu, jak se slušelo na podivně věrné zvíře zcela bez mozku.</p>
<p>Shora se ozvalo frknutí. „Průlez je příliš malý, víš,“ poznamenala Mogora. „Dáváš to příliš okatě najevo, manželi.“</p>
<p>„Možná je okatý moje prostřední jméno, to tě nenapadlo? Ne, ovšemže ne. Ona nikdy nepřemýšlí. Má deset tisíc očí a ani jedním si nedohlídne dál než na špičku nosu. Poslouchej dobře, ženská. Každý ví, že mezci jsou ve všech ohledech mnohem lepší než koně. Moje blažená služka má radši kůlny, než by se prostě svalila u cesty. Ví, co je to dekorum, což se nedá říct o tobě, že?“</p>
<p>„Neměl by ses šťourat v nose nebo tak něco? Tví uctívači se modlí o znamení, víš.“</p>
<p>„Aspoň mám nějaké uctívače. Ty je jenom děsíš. Ty děsíš každého.“</p>
<p>„I teď?“</p>
<p>„Ovšemže ne. Bohové pod námi, ona mě děsí! Lepší ale bude jí to neprozradit. To by bylo špatné. Musím něco brzo podniknout. Ukroutit jí nohy, možná. Ano, to by šlo. Nechat ji ležet na zádech, škrábat do vzduchu a žalostně kňourat. Představivost je úžasná věc, nemyslíš?“</p>
<p>„Když nemáš nic jiného.“</p>
<p>„A kdy jsem neměl? Jaké pitomosti to plácáš? To bylo zlověstné. Skoro jako kdyby mi uměla číst myšlenky. Dobré je, že to neumí.“</p>
<p>„Zadrž,“ sykla Mogora. „Ten mezek byl samec! Na to bych přísahala!“</p>
<p>„Prohlídla sis ho, co?“</p>
<p>„Ještě jeden krok po téhle cestě, manželi, a vlastnoručně tě zabiju.“</p>
<p>„Hi hi. Jaké hrozné, nechutné myšlenky to máš, ženo.“</p>
<p>„Ne, tentokrát mě nepopleteš. Tvůj mezek právě změnil pohlaví, a jak tě znám, možná se právě dívám na soupeřku, ale víš ty co? Může si tě nechat. S mým požehnáním může, tak!“</p>
<p>„Oblíbenost je prokletím,“ zahuhlal Iskaral, natáhl se na kavalec s rukama za hlavou a zadíval se na napjaté provazy pod matrací nad sebou. „Ne že by o tom něco věděla. Radši navštívím místní chrám, uplatím svou tyranskou nadvládu nad všemi zdejšími akolyty a fakírskými kněžími a kněžkami. Kněžkami! Jedna nebo dvě by mohly být hezké. Jako velekněz mám právo si vybrat. Obětovat ve stínu mezi jejíma nohama, ano −“</p>
<p>„Já to zjistím, Iskarale Puste,“ štěkla Mogora a pohnula se na kavalci. „Prostě to zjistím, a pak jednou v noci, až budeš spát, vezmu nůž, a <emphasis>šmik šmik,</emphasis> a budeš zpívat jako děcko a dřepat si při čurání, a která žena nebo mezka tě potom bude chtít?“</p>
<p>„Vypadni mi z hlavy, ženská!“</p>
<p>„Není těžké si domyslet, na co myslíš.“</p>
<p>„Právě na to myslím! Začíná být čím dál víc nebezpečnější. Potřebujeme rozvod. Ale kvůli tomu se přece rozchází většina párů, ne? Když začne být žena příliš nebezpečná. Musí to tak být. Jsem si tím jistý. Ale potom budu volný, ne? Volný!“</p>
<p>Ozvalo se zahýkání.</p>
<p>Mogora se chechtala, až se počurala, pokud něco znamenal čůrek spadající shůry.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Scillara s Řezníkem si zabrali kavalce nejblíž zádi ve snaze mít aspoň trochu soukromí a od chodbičky si je oddělili pokrývkou. Přesto k nim Mogořin pološílený smích dolehl a Řezník se znovu zamračil.</p>
<p>„Jestli si ti dva konečně uvědomili, že jsou pro sebe stvoření, budeme mít konečně chvíli klid.“</p>
<p>Scillara se usmála. „Určitě. Ve většině manželství myslí občas oba na vraždu.“</p>
<p>Podíval se na ni. „Máš podivný představy, Scillaro. O všem.“</p>
<p>„Říkám si, jestli bys chtěl mou společnost, až půjdeš večer pryč. Nebo bys radši šel sám?“</p>
<p>Nedokázal se jí dívat do očí a předstíral, že se protahuje, než si lehl. „Ovšemže ne,“ řekl. „U Fénixe se ti bude líbit. Meese, Irilta, Murillio, Coll a Kruppe. No, Kruppe možná ne, obvykle je lidem proti srsti, ale jinak je docela neškodný… myslím.“ Prohrabal měšec u pasu a vytáhl minci, stříbrné žezlo Modrých Moranthů, a začal si ho obratně přehazovat v prstech. „Ti ale budou překvapení, až mě uvidí.“</p>
<p>Vzmohla se na úsměv. „Řezníkův opožděný návrat.“</p>
<p>„No, oni mě neznají pod jménem ‚Řezník‘. Tehdy jsem býval Kvítko Berka.“</p>
<p>„A kde je teď? Ten Kvítko Berka?“</p>
<p>Chvíli se díval na minci, než odpověděl. „Mrtvý. Už dlouho.“</p>
<p>„A co si o tom budou myslet tví přátelé?“</p>
<p>Posadil se. Najednou byl znepokojený a stále se jí odmítal podívat do očí. „Nevím. Nebudou mít radost.“</p>
<p>„Myslím, že tě nechám jít samotnýho, Řezníku,“ usoudila Scillara. „Půjdu se s Baratholem a Chaurem potulovat po nočních trzích a tak − přece se tu slaví, ne? To zní lákavě. A to setkání s tvými přáteli může klidně den dva počkat.“</p>
<p>Vzhlédl. „Jsi si jistá? Přece ne −“</p>
<p>„Jsem si jistá,“ skočila mu do řeči. „Tuhle noc potřebuješ pro sebe. Budeš muset odpovídat na dost otázek i bez toho, aby moje přítomnost vyvolávala další.“</p>
<p>„Dobře.“ Přes veškeré úsilí byla úleva v jeho hlase téměř hmatatelná. „Ale přijď zítra − každý ví, kde je Fénix, takže se stačí jenom zeptat.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Vstala. „Radši půjdu najít Barathola, aby neodešel beze mě.“</p>
<p>„Už musí být pomalu večer.“</p>
<p>„Už taky je, Řezníku. Ať ti paní dnes v noci zatáhne.“</p>
<p>„Díky.“ Ale nesoustředil se.</p>
<p>Když odcházela, přičemž musela z cesty odstrčit mezka, říkala si, že ten ublížený pocit je nezasloužený. Našel útěchu v její náruči, protože tu nikdo jiný nebyl. Nebyla v tom láska. Ani jednou si to neřekli, nezašeptali v ospalých chvílích po milování. Šlo jen o málo víc než vzájemné uspokojení a příhodnost. A to už pominulo. Řezníka čeká setkání s přáteli − starý svět, v němž znal své místo. Stačilo, že tam nejspíš už nezapadal − a vysvětlovat ještě obtloustlou, pokuřující děvku po boku by ho ztrapnilo.</p>
<p>Uvědomila si, že ji změnil. Jako kdyby vstřebala něco z jeho nejistoty, nedostatku sebedůvěry. Už nebyla sama sebou, nestoudná a naježená. Už nebyla připravená nad vším ohrnovat nos, nebyla obrněná proti rozmarům tohoto zatraceného světa. Tady, pár kroků od největšího města, jaké kdy viděla, nebyl čas ani místo na takovou slabost.</p>
<p>Inu, teď ji uspokojí vyrovnaný Barathol. Aspoň prozatím.</p>
<p>Vynořila se na hlavní palubě a ocitla se uprostřed bouře. Bhok’arala se shromáždili u zábradlí nad molem a pobíhali podél něj sem a tam. Na konci lávky stál agent správce přístavu spolu s půl tuctem městských strážníků, kteří se s obušky chystali zaútočit na loď. Barathol s Chaurem právě vylezli z podpalubí a kovář se prodíral mezi ječícími a plivajícími opicemi.</p>
<p>Scillara chápala, proč se snaží zabránit vystupňování situace. Zášť nebyla z nejvyrovnanějších žen, jaké kdy potkala. Stačila jedna špatně ukončená hádka a rozzuřená dračice by mohla zničit nábřeží i půlku města za ním. A to vše jen pro nedorozumění kvůli kotvicím poplatkům.</p>
<p><emphasis>Tolik k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našemu klidnému příjezdu.</emphasis></p>
<p>Scillara se rozběhla a cestou odkopávala bhok’arala a vytahovala měšec s penězi.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Rána z boku do hlavy. Překulil se, náhle docela probraný, v obou rukou nože škrábající o špinavou dlažbu pod ním. Ramenem narazil do zdi a jen mrkal do šera kolem sebe.</p>
<p>Stál nad ním vysoký muž v rozedraném oděvu z černé kůže. V cárech zelené kůže se matně leskla zlomená žebra. Tvář ve stínu, prázdné oční důlky a široká ústa s nahoru otočenými kly.</p>
<p>Rallik Nom si to zjevení prohlížel a nože v rukou mu připadaly zbytečné. V hlavě mu pořád ještě zvonilo. Zrak mu sklouzl k zesíleným špičkám démonových rozpadajících se mokasínů. „Tys mě nakopl.“</p>
<p>„Ano,“ zazněla chraplavá odpověď.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Démon zaváhal. „Připadalo mi to správné.“</p>
<p>Byli v úzké chodbě. Nalevo měl Rallik pevné dveře z černého dřeva s bronzovým kováním, napravo, těsně za démonem, křižovatku ve tvaru T a dvojité dveře naproti. Světlo z lucerny, kterou tvor držel ve svraštělé ruce s dlouhými prsty, bylo slabé a studené a na kamenné stěny vrhalo nejasné a netečné stíny. Strop byl klenutý a kameny se směrem k vrcholu oblouku zmenšovaly. Zdálo se, že jsou sesazené bez použití malty. Vzduch byl suchý, plný prachu a rozkladu a zcela bez života.</p>
<p>„Zdá se, že si… nic nepamatuju,“ podotkl Rallik.</p>
<p>„Časem si vzpomeneš.“</p>
<p>Klouby měl ztuhlé, a i když seděl a zády se opíral o stěnu, svaly se mu třásly. Hlava ho bolela, a nebyla to jenom ozvěna toho zatraceného kopance. „Mám žízeň − jestli mě nehodláš umlátit, démone, tak mi najdi něco k pití.“</p>
<p>„Nejsem démon.“</p>
<p>„Tyhle věci se těžko poznávají,“ opáčil Rallik.</p>
<p>„Jsem Jaghut. Raest, kdysi tyran, nyní vězeň. ‚Ten, kdo se pozvedne, padne. Ten, kdo padne, bude zapomenut.‘ To řekl Gothos, i když se zdá, že musíme všichni čekat celou věčnost, než jeho jméno upadne v zapomnění.“</p>
<p>Rallikovi se přece jen vrátila nějaká síla. „Vzpomínám si na… noc krve, svátek Gedderone. Malažané ve městě…“</p>
<p>„Zlověstné události, bezvýznamné nyní stejně jako tehdy. Nějakou dobu jsi spal, asasíne. Dokonce i jed na tvých zbraních ztratil veškerou sílu. Nicméně otataral v tvých žilách koluje neustále − jen málokdo by si vedl tak jako ty, což je asi dobře.“</p>
<p>Rallik vrátil nože do pochev a pomalu vstal. Chodba se mu zatočila před očima, a tak je zavřel, dokud závrať nepomine.</p>
<p>„Tímto domem procházím… zřídkakdy,“ pokračoval Raest. „Možná uplynula nějaká doba, než jsem si všiml, že tu není.“</p>
<p>Rallik zašilhal na vysokého, nahrbeného Jaghuta. „Kdo?“</p>
<p>„Skutečný démon. Vorcan je, myslím, teď její jméno. Ležel jsi vedle ní, neovlivněný během času. Ale ona se probudila. Prostě unikla. To lze považovat za… rušivé. Pokud na tom tedy někomu záleží.“</p>
<p>Vorcan, mistra cechu asasínů, ano, už si vzpomínal. Byla zraněná, umírala, a on se ji snažil nést, nevěda, co vlastně hledá. Do domu, do domu, který vyrůstal ze samotné země. Do domu, kterému Malažané říkali <emphasis>azath.</emphasis> Zrozený z tyranova finistu… Rallik se na Raesta zamračil. „Tenhle dům je i tvým vězením,“ uhádl.</p>
<p>Jaghut pokrčil rameny, až mu kosti zavrzaly. „Stres z vlastnictví nemovitosti.“</p>
<p>„Takže tu jsi od tý doby. Sám, ani se tu neprocházíš. A na chodbě ti leží dvě skoro mrtvoly. Jak dlouho, Raeste?“</p>
<p>„Mě se neptej. Vystupuje dosud venku slunce na oblohu a zase se hroutí? Ohlašují zvony vládu tam, kde žádná doopravdy není? Měří smrtelníci dosud přírůstky vedoucí k jejich smrti, sázejí rozkoše proti ceně a trvají na klamu, že skutky mají význam, že svět a všichni bohové posuzují každé rozhodnutí, které učinili, či neučinili? Mají −“</p>
<p>„Dost,“ štěkl Rallik a narovnal se. O zeď se opíral už jen jednou rukou. „Ptal jsem se ‚jak dlouho‘, ne ‚proč‘ nebo ‚z jakýho důvodu‘. Jestli mi nechceš odpovědět, tak to řekni rovnou.“</p>
<p>„Já odpověď neznám. Ale měl bych opravit jeden z tvých předpokladů. Nepřebývám zde sám, i když nyní tomu tak je, s výjimkou tebe, pochopitelně, avšak nečekám, že ve tvé společnosti setrvám dlouho. Ta legie ukvapených hlupáků, kterým říkáš tví lidé, nepochybně prahne po tvém návratu. Na tvé dýky čeká krev, tvůj měšec žízní po penězích, které ho naplní s každým životem, jejž ukradneš. A tak dále.“</p>
<p>„Jestli jsi nebyl sám předtím, Raeste…“</p>
<p>„Ano, rozptyloval jsem se představami o lidské marnosti. Nějakou dobu tady v domě dřepěl, řečeno obyčejným jazykem, i pán balíčku draků.“</p>
<p>„A pak?“</p>
<p>„Odešel.“</p>
<p>„Takže tenhle pán nebyl vězeň.“</p>
<p>„Ne. Stejně jako ty, i on byl lhostejný k mému bídnému osudu. Využiješ nyní své výsady, asasíne?“</p>
<p>„O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Odejdeš a už se nikdy nevrátíš? Zanecháš mě věčné samotě jen s pavučinami v mém loži a s prázdnými policemi v kuchyni, s vysmívajícím se průvanem a slabým klepáním suchých větví o okenice? A s občasným výkřikem, když země a kořeny na dvoře spolknou něco nepříjemného? Zanecháš mě prostě v tomto světě, asasíne?“</p>
<p>Rallik Nom na něj zíral. „Netušil jsem, že tě moje bezvědomá přítomnost tolik utěšovala v samotě, Raeste.“</p>
<p>„Taková necitlivost z tvé strany by mě neměla překvapovat.“</p>
<p>„Moje odpověď zní ano, opravdu tě nechám ve tvým světě.“</p>
<p>„Chybí ti vděčnost.“</p>
<p>Rallik si přitáhl plášť k ramenům a překontroloval si výstroj. Měl na sobě starou krev, která se teď loupala jako vločky černého sněhu. „Odpusť mi. Děkuju, Raeste, za ten kopanec do hlavy.“</p>
<p>„Nemáš zač. A odejdi − začínám se nudit.“</p>
<p>Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely. Venku byla noc, ale temnotu vytlačovaly k obloze vzdorovité modré ohně Darúdžhistánu. Ulice, na které z místa, kde stál, zatím neviděl, byly plné opilých hýřilů. Další slavnost, další bezduchá oslava přežití.</p>
<p>Ta myšlenka v něm probudila očekávání a smetla poslední zbytky prachu po dlouhém spánku. Než se za ním dveře zavřely, ještě se otočil. Zahlédl Raesta, jak stojí na chodbě. „Proč jsi mě probudil?“ zeptal se ho.</p>
<p>Jaghut místo odpovědi jen zabouchl dveře. Probudilo to ptáky, kteří se rozletěli do noci.</p>
<p>Rallik se zadíval na chodník, vedle něhož se kroutily kořeny jako živí hadi. Ještě jednou si překontroloval nože, přitáhl si plášť a vydal se znovu objevovat město.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>A obyvatelé Darúdžhistánu byli nakonec tak hluční, až to vypadalo, že samo město žije jakýmsi životem. Zbrklé, bez sebemenšího pomyšlení na budoucnost, ať se jedná o příští chvíli nebo celý rok. Plyn se měnil v modrý plamen, mezi lidmi vířili akrobaté a maškary, sto tisíc hudebních nástrojů vedlo válku na poli písňovém, a pokud jistí učenci řekli, že samotný ten zvuk je nehynoucí a nese se na nekonečných proudech nenarážejících na žádné osudné pobřeží v prostoru ani v čase, potom jím bylo možné poměřovat samotný život. V čase modré průzračnosti i v čase stahujících se mračen, ve sboru výroků ohlašujících… příchody, žily světy dál, nesmrtelné jako sen.</p>
<p>Na střeše hradební věže stála této noci žena celá v černém. Oči chladné jako dravec upírala na střechy pod sebou, na komíny ve vzdálených chatrčích Gadróbské čtvrti, z nichž vyletovaly jiskry, a nad tím vším dlouze a usilovně přemýšlela o budoucnosti.</p>
<p>Na ulici poblíž Collova paláce stál zahalený muž, jako by vrostl do kamene, zatímco kolem něj se slavilo, a ve chvíli, kdy usoudil, že takový návrat, jaký původně zamýšlel, by nemusel být moudrý, jiný muž − mladší, ale se stejně tvrdým pohledem − mířil do krčmy U Fénixe.</p>
<p>A kus za ním se dole na nábřeží loudali kovář, jeho přihlouplý sluha a žena, jejíž velkorysé křivky přitahovaly obdivné pohledy ze všech stran, a mířili na gadróbské noční trhy. Všechno sledovali s údivem a radostí, jaké předvádějí pouze cizinci, když poprvé navštíví jedno z největších měst na světě.</p>
<p>Blíž u lodi, z níž vystoupili, utíkal do nejbližšího stínu velekněz stínu pronásledován téměř neviditelnými pavouky nesenými na jezerním vánku, a za nimi cupitaly dvě desítky bhok’arala − mnozí obtížení novými obětinami a všemi cetkami, které dokázali sebrat − cenily zuby a ječely a cestou je doprovázel překvapený či zděšený křik a kletby (jak se jejich sbírka předmětů rozrůstala s každým měšcem, váčkem a klenotem, jenž se ocitl na dosah jejich nenechavých pracek).</p>
<p>Na palubě samotné lodi zůstal jen kapitán. Zášť měla volné, splývavé roucho z černého a karmínového hedvábí, tvář v měsíčním světle bílou, jak se mračila na město před sebou. Jakýsi pach ve vzduchu, přetrvávající vůně obtěžkaná vzpomínkami… ach, ze všech míst na světě, je tohle opravdu jen náhoda? Zášť na náhody nevěřila.</p>
<p>A tak váhala, věděla, co první krok na pevné zemi odhalí − a nakonec usoudila, že možná bude lepší chvíli počkat.</p>
<p>Ale ne dlouho.</p>
<p>Jen tak akorát.</p>
<p>V jiné části Darúdžhistánu odeslal obchodník se železem další zprávu mistrovi cechu asasínů a odebral se do tajné knihovny, kde znovu hloubal nad dřevní literaturou. A zatím kousek odtud seděl kupecký strážce s blednoucím pruhovaným tetováním a mračil se do poháru svařeného vína, jejž svíral ve zjizvených rukou. Když z vedlejší místnosti zazněl dětský smích, trhl sebou.</p>
<p>Mezi novými sídly jistých kdysi zločineckých lichvářů, kteří si koupili vážnost, se zchudlý Torvald Nom kradmo plížil k vysoké zdi s hroty kolem jednoho takového paláce. Tak dluhy, ano? No, to bude snadné vyřešit. Copak ztratil své schopnosti? Ovšemže ne. Pokud něco, tak krutost legendární cesty přes polovinu toho zatraceného kontinentu je ještě vybrousila. Stále ho čekal slavný návrat do Darúdžhistánu. Zítra, ano, už zítra…</p>
<p>A v této chvíli v malé komůrce nad šenkem u Fénixe ležel v posteli muž, dosud zesláblý ztrátou krve, a v duchu se procházel pohřebištěm své minulosti, hladil omšelé náhrobní kameny a sledoval zcuchanou trávu šplhající kolem zaprášených uren. Za ním se natahoval stín jeho mládí − slabší, delší, rozedraný na okrajích. Nechtěl ještě zvednout ruku k obličeji, aby nahmatal vrásky vepsané unavenými glyfy svého věku a chřadnoucího života.</p>
<p>Ach, tělo je možné vyléčit, jistě…</p>
<p>Dole, mezi hulákajícími a potácejícími se opilci a vřískajícími kurvami obou pohlaví, seděl jako vždy u svého soukromého stolu malý kulatý mužík. Když uslyšel odbíjet desáté zvonění, zarazil se s pusou plnou perníku, naklonil hlavu a upřel očka jako korálky na dveře do Fénixe.</p>
<p>Příchody.</p>
<p>Sláva a špatná znamení, radostná shledání a hrozné nebezpečí, okřídlené tohle a támhle to, uprchlíci a propuštěnci, nevyřízené střety a hanebné požadavky na odškodnění kvůli jedinému loku vyplivnutého vína, taková noc!</p>
<p>Taková noc!</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA ČTYŘI</p><empty-line /><empty-line /><p>Topili jsme se v okvětních plátcích a listí</p>
<p>na pláni Sethangar,</p>
<p>kde se sny pohybují jako vojska na rovině,</p>
<p>a zpěv o kráse všech těch květů znamenal</p>
<p>opomenutí krve svlažující každý kořínek</p>
<p>na pláni Sethangar.</p>
<p>My prosili o přístřeší před tou bouří úrodnou,</p>
<p>nápory života nesené drsnými vichry</p>
<p>byly suché jako knězův hlas ve vášnivé trýzni</p>
<p>na pláni Sethangar.</p>
<p>A v řevu chechtajících se květin, doléhajícím</p>
<p>k obzoru, nebylo slyšet moudrého slova,</p>
<p>jak nás dráždivý dech opájel a my klopýtali</p>
<p>na pláni Sethangar.</p>
<p>Musíme zemřít v bohatství našeho zhýralství,</p>
<p>poddat se pokaždé hlíně studené a tmavé,</p>
<p>a vzápětí se znovu v úžasu nevinně zrodit</p>
<p>na pláni Sethangar?</p>
<p>Který bůh kráčí polem s kosou v ruce,</p>
<p>slouží grandióznímu šaškovi s ostrým úsudkem</p>
<p>a sbírá z našich duší vůli po snopech</p>
<p>na pláni Sethangar,</p>
<p>jak se sluší na všechna obtížná zvířata?</p>
<p>Květiny uctívají nestálé požehnání světla stromu,</p>
<p>lesy sahají k líbeznosti nebes mimo dosah,</p>
<p>potoky a řeky vykonávají pouť k moři</p>
<p>a déšť se snaží o spojení se vším masem a kostmi,</p>
<p>kopce se pevně drží nad každou pláni, i Sethangar,</p>
<p>a tak sníme o konci nespravedlivosti,</p>
<p>jako by to bylo v naší moci,</p>
<p>tam v jednoduchosti našeho pohledu,</p>
<p>tak uboze zaslepeného krásou…</p>
<p><emphasis>Řeč</emphasis> (zlomek), (?) Keneviss Brot,</p>
<p>první století spánku Ohnice</p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Loď sténala jako zvíře ve smrtelné křeči, když šplhala po černých skalách, než kýl praskl a trup se s hlasitým zapraštěním rozlomil. Z paluby se skutálely rozsekané mrtvoly a rozsypaly se do zpěněného příboje, kde se bledé končetiny převalovaly a kývaly ve vírech, než je voda odtáhla po nerovném mořském dně do hlubiny. Jediný přeživší, jenž se přivázal ke kormidelnímu veslu, byl zamotaný do rozedraných lan na zádi a snažil se vytáhnout nůž, než vrak zalije další obrovská vlna. Solí rozleptanou rukou, z níž visela kůže v cárech, konečně zbraň vytáhl. Přeřezal lana poutající ho k veslu, a jak do trupu narazila další vlna, zalila ho bílá pěna.</p>
<p>Když poslední smyčka povolila, muž se svalil na bok a sklouzl k rozdrcenému zábradlí. Náraz mu vyrazil dech, a vzápětí přeletěl přes skaliska a bezvládný jako mrtvola dopadl do rozbouřených vln.</p>
<p>Do vraku udeřila další vlna jako obrovská pěst, bezduchou silou rozdrtila palubu a odtáhla celý trup do moře. Za ním zůstaly jen kusy dřeva, lana a potrhané plachtoví.</p>
<p>Na místě, kde námořník zmizel, zavířila voda kolem černé skály a z příboje se už nic nevynořilo.</p>
<p>Na obloze se srážely mraky a natahovaly neduživé paže ve vzájemném objetí, a i když na tomto pobřeží nerostly ve zpustošené půdě žádné stromy a na hrstech hlíny mezi skalami, oblázky a pískem na větrem bičovaném pobřeží se urodila jen tuhá tráva, z poraněné oblohy se dolů sypalo suché listí jako déšť.</p>
<p>Blíž k pobřeží se vlnil pruh vody, více méně chráněný před rozbouřeným mořem za útesy. Dno tvořil korálový písek zvířený natolik, že se mělčina zakalila.</p>
<p>Muž se vynořil z vody, celý mokrý. Pohnul rameny, vyplivl vodu s pískem a krví a vyšel na pláž. Nůž už neměl, zato v levé ruce svíral meč v pochvě. Pochva, vyrobená ze dvou kusů světlého dřeva zpevněného železem, byla celá popraskaná a z desítek škvír vytékala voda.</p>
<p>Muž došel za čáru přílivu, kde si dřepl na kousky škeblí, obepjal rukama kolena a sklonil hlavu. Všude kolem něj pršelo listí a podivný liják zhoustl v záplavu tlejícího rostlinstva.</p>
<p>Mohutné zvíře, které do něj vrazilo, by vážilo třikrát tolik, co on, kdyby nebylo vyhladovělé, ani by nezaútočilo, protože se lidí bálo, jenomže se ztratilo v prašné bouři a z travnatých plání ho to zahnalo na toto pusté, nehostinné pobřeží. Pokud by byla na břeh vyvržena nějaká mrtvola z vraku, nebyl by jí planinský medvěd pohrdl. Žel, jeho soužení nemělo konce.</p>
<p>Obrovské čelisti se sevřely zezadu kolem mužovy hlavy a špičáky natrhly kůži a škrábly kost, ale muž se již shýbal a otáčel a mokré vlasy a čerstvá krev byly natolik kluzké, že se medvědovi z tlamy vykroutil.</p>
<p>Meč, dosud v pochvě, ležel dva kroky od něj, a už když se po něm vrhal, dopadl na něj medvěd vší váhou. Drápy drásal hauberk, až kroužky odletovaly jako utržené šupiny. Muž se na zemi stočil a praštil zvíře loktem do hlavy dost tvrdě, aby mu zhatil druhý pokus hryznout ho do krku. Medvědovi vystříkla krev z natrženého pysku.</p>
<p>Muž se ohnal loktem znovu a trefil medvěda do oka. Ten zavřískl a odskočil doleva. Muž pokračoval v otočce, přitáhl nohy k tělu a vykopl. Zapraskala žebra. Medvěd zařval bolestí a z tlamy mu vytryskla krev.</p>
<p>Muž se odstrčil a natáhl se po meči. Pohyboval se rychle jako blesk. Tasil zbraň, vyskočil a přikrčil se a ťal medvěda z boku do krku. Stará čepel projela svalem i kostí a vynořila se na druhé straně. Useknutá medvědova hlava dopadla na písek a všude cákala krev. Tělo dosedlo na zem a převalilo se, jen nohy sebou ještě cukaly.</p>
<p>Muž ucítil v týle prudké horko, uslyšel podivné bzučení a z černých, spletených vlasů mu stékaly krvavé sliny. Krev na čepeli meče se vařila a odpadávala ve vločkách. A z nebe stále pršelo suché listí.</p>
<p>Muž se odpotácel zpátky k moři, padl na mělčině na kolena a ponořil hlavu do vlažné vody.</p>
<p>Otupělost ho pomalu opouštěla. Když se narovnal, uviděl ve vodě krev, skvrnu táhnoucí se pryč v nějakém spodním proudu − a byla to děsivě velká skvrna. Cítil, jak mu krev stéká po zádech.</p>
<p>Rychle shodil hauberk i špinavou, prosolenou košili. Utrhl levý rukáv košile, vyrobil z něj tlustý obvaz a pevně si ho ovinul kolem hlavy, aby co nejlépe držel potrhané maso a kůži.</p>
<p>Bzučení ustupovalo, ale začaly ho hrozně bolet svaly šíje a plecí a v hlavě mu bušil buben, až měl pocit, že mu ten zvuk proniká do kostí. Pokusil se znovu si odplivnout, ale vyprahlé patro nic nevydalo − byl bez pitné vody už skoro tři dny. Začal vidět rozostřeně, jako kdyby se ocitl uprostřed zemětřesení. Odklopýtal na pláž a cestou zvedl svůj meč.</p>
<p>Opět upadl, tentokrát na bezhlavou zdechlinu. Mečem rozřezal trup a uchopil ještě teplé medvědí srdce. Trhal a řezal, až ho uvolnil. Podržel si ho nad ústy a mačkal, jako by to byla houba. Z největší tepny se vylila krev. Zhluboka pil, nakonec si strčil tepnu do úst a vycucal z orgánu i poslední kapku krve, než se do svalu zakousl a pustil se do jídla.</p>
<p>Zrak se mu pomalu ustálil. Poprvé si všiml přívalu suchého listí. Konečně začínal polevovat, jak se mračna přesouvala nad moře.</p>
<p>Muž dojedl srdce a olízal si prsty. Medvěda stáhl, došel si pro pochvu a strčil do ní meč. Bušení v hlavě polevovalo, i když ho krk a ramena stále bolely − svaly a šlachy teprve začínaly protestovat proti surovému zacházení, jemuž byly vystaveny. Vypral si košili bez rukávu, vykroutil ji − opatrně, protože už byla značně obnošená a při použití větší síly by se mohla rozpadnout − a natáhl si ji. Opláchl hauberk, stočil ho a hodil si ho přes rameno. Pak se vydal do vnitrozemí.</p>
<p>Když vyšel nad pláž, našel pustinu. Kamení, křoví, závěje popela a v dálce rokle a skaliska, mačkající krajinu do nesouvislých záhybů zvedajících se do rozeklaných kopců.</p>
<p>Daleko nalevo směrem na sever hyzdil oblohu nad nebo za dalšími kopci zrnitý opar. Chvíli ho studoval.</p>
<p>Nad ním se objevily kousky modré oblohy, jak se mračna valila k západu nad moře, a sprška listí se za nimi táhla jako stopy po drápech ve vzduchu, zabarvující bílé hřebeny vln za útesem. Vítr ztratil na síle a konečně vykouklo slunce, slibující vlastní útok na lidské tělo.</p>
<p>Muž měl tmavou pleť, protože se narodil na savaně. Stavěný byl jako válečník, se štíhlými, jasně vyrýsovanými svaly. Byl průměrně vysoký, i když něco v jeho postoji vyvolávalo dojem, že je vyšší. Pravidelné rysy měl zpustošené, ale výživné medvědí srdce už mu stačilo dodat nezdolnou sílu.</p>
<p>V ranách ho stále prudce pálilo. Věděl, že brzy dostane horečku. Kolem neviděl nic, kde by se mohl ukrýt před sluncem. Snad v nějaké rokli, v jeskyni či pod převisem. Ale skály byly patnáct set kroků před ním, ne-li víc. Zvládne to tak daleko? Bude muset.</p>
<p>Smrt byla nepředstavitelná, a to nebylo žádné přehánění. Když člověk opustí mistra Kápě, je mu poslední brána uzavřena. Zapomnění či muka cesty bez konce − nebylo jisté, co z toho jej čeká.</p>
<p>V každém případě Poutník nijak nespěchal, aby zjistil odpověď. Ne, vyzve mistra Kápě, ať si ji najde sám. To bylo to nejmenší, co mohl udělat.</p>
<p>Přehodil si provazový opasek s pochvou přes levé rameno, ujistil se, že v ní dosud vězí meč zvaný Pomsta a jeho prostý jílec má hezky na dosah, a vyrazil do pustiny.</p>
<p>Za ním se z převalujících se mračen natahovaly dolů pruhované větve a nořily se do vln, jako by se trhaly ze samotného měsíce.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pod vysokou mokřadní trávou byly na mýtině patrné nezaměnitelné brázdy po pluhu a každá je chytala za nohy, když se prodírali mezi hustými stonky. Z křoví na druhé straně trčely zbytky sýpky, jejíž střecha se propadla, a z podlahy rostl stromek, bujný jako každý dobyvatel. Zatím však byly podobné stopy to jediné, co zůstalo po kmeni, který kdysi tento les obýval. Útržky vůle se vryly do divočiny, avšak vůle jako taková selhala. Za dalších sto let budou veškeré stopy vymazány. Je tato pomíjivá tvář civilizace důvodem k obavám? Nebo možná k úlevě? To, že veškerá vítězství jsou tváří v tvář trpělivé přírodě nakonec pomíjivá, mohlo být důvodem k optimismu. Žádná rána není tak hluboká, aby se nezahojila. Žádná urážka tak strašná, aby jednoho dne nepřestala postrádat význam.</p>
<p>Nimander uvažoval, jestli neobjevil tvář jediného pravého boha. Nic jiného než <emphasis>čas,</emphasis> věčně se měnící, a přece neměnný tyran, nad nímž nemohl vyhrát žádný tvor. Před nímž se jednoho dne musí sklonit i stromy, kámen a vzduch. Nadejde poslední rozbřesk, poslední západ slunce, poklekající ke konečné kapitulaci. Ano, čas je skutečně bohem a hraje stejné hry s obyčejným hmyzem jako s horami i hlupáky, kteří do nich vytesávají pevnosti. Smířený s každou velikostí, potěšený rychlým bušením krysího srdce i pomalým vzdycháním větru rozežírajícího kámen. Spokojený se světlem hvězd i rychlou smrtí dešťové kapky na poušti.</p>
<p>„Co vyvolalo ten úsměv, bratranče?“</p>
<p>Ohlédl se na Kloše. „Blažené zjevení, myslím.“</p>
<p>„Tedy zázrak. Myslím, že i já jsem obrácen na víru.“</p>
<p>„Možná budeš chtít změnit názor − nevěřím, že se můj nově nalezený bůh zajímá o uctívání, ani nebude odpovídat na modlitby, byť by byly sebevroucnější.“</p>
<p>„Co je na něm tak výjimečného?“</p>
<p>Nimander zabručel. „Asi jsem si to zasloužil.“</p>
<p>„Příliš rychle skáčeš do cesty všemu, co tě může zranit − i když to dotyčný ani neměl v úmyslu. Ale pořád jsem ochotný to s tím tvým novým bohem zkusit, Nimandere. No proč ne?“</p>
<p>Desra za ním frkla. „Poradím vám dvěma, co uctívat. Moc. Když je tak velká, že máš díky ní svobodu dělat si, co se ti zachce.“</p>
<p>„Taková svoboda je vždy klamná, sestro,“ namítl Kloš.</p>
<p>„Je to jediná svoboda, která <emphasis>není</emphasis> klamná, hlupáku.“</p>
<p>Nimander se zaškaredil. „Nevzpomínám si, že by byl Andarist nějak zvlášť svobodný.“</p>
<p>„Protože jeho bratr byl mocnější, Nimandere. Anomander byl natolik svobodný, že nás mohl <emphasis>opustit,</emphasis> ne? Jaký život by sis vybral?“</p>
<p>„A co takhle žádný?“ nadhodil Kloš.</p>
<p>Ačkoliv šla za nimi, viděl Nimander v duchu sestřin opovržlivý výraz, jak nepochybně nad Klošem ohrnovala nos.</p>
<p>Stříž byl někde před nimi, zahlédli ho jen občas. Kdykoliv vstoupili na další zpola zarostlou mýtinu, čekal na druhé straně, jako by s těmi loudajícími se, zbloudilými dětmi neměl trpělivost.</p>
<p>Za Nimanderem, Klošem a Desrou šli ostatní. Nenanda dělal zadní stráž, jako by prováděli výpad na nepřátelské území. Obklopen podezřelými ptáčky, nervózními hlodavci a protivným hmyzem postupoval s rukou na jílci meče a mračil se na každý stín. Nimander věděl, že v tom bude pokračovat celý den. Bude si schraňovat hněv a znechucení na večer, až se všichni usadí kolem ohně, který považoval za neopatrnost a riziko a snášel ho jen proto, že na něj Stříž nic neříkal. Stříž se svým úsměvem a roztočenými kroužky, krmící Nenandu ždibíčky pochvaly, až na to mladý válečník získal návyk a zoufale toužil po dalším chabém soustu.</p>
<p>Bez něj by se mohl zhroutit, propadnout se do sebe jako propíchnutý měchýř. Nebo zaútočit na své druhy. Na Desru, na svou bývalou milenku. Na Kedeviss a Aranathu, které nebyly k ničemu. Na Kloše, jenž se všemu vysmíval, aby skryl svou zbabělost. I na Nimandera, který mohl za − no, není třeba zabíhat do podrobností, že?</p>
<p>„<emphasis>Neboj se, milovaný. Budu na tebe čekat. Navěky. Buď silný a věz, že jsi silnější, než tušíš. Myslím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>Najednou v hlavě uslyšel jiný hlas, tvrdý, plný jedu: „<emphasis>Ona nic neví. Lže ti.</emphasis>“</p>
<p>Phaed.</p>
<p>„<emphasis>Ano, nedokážeš se mě zbavit, bratře. Ne, když tě dosud pálí ruce. Pořád cítíš teplo mého hrdla. Ne, když na tebe upírám vyvalené oči. Propaluju se ti pohledem do očí, cítíš hroznou bolest a nedokážeš se odtrhnout, nikdy mi neunikneš.</emphasis>“</p>
<p>Popírám svou vinu? Couvám před pravdou?</p>
<p>„<emphasis>To není odvaha, bratře. To je zoufalství. Bídná kapitulace. Pamatuješ na Withala? Jak sám vykonal, co bylo třeba? Zvedl mě jako hadrovou panenku − působivá síla, ano! Ta vzpomínka mě vzrušuje, Nimandere! Nechceš mi o</emphasis><emphasis>líznout rty?“ Zasmála</emphasis> se. „<emphasis>Withal, ano, on věděl, co je třeba udělat, protože jsi mu nedal jinou možnost. Protože jsi selhal. Jsi tak slabý, že jsi nedokázal zavraždit ani vlastní sestru. Viděla jsem ti to na očích, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té poslední chvíli jsem to viděla!</emphasis>“</p>
<p>Musel vydat nějaký zvuk, protože se Kloš otočil se zdviženým obočím. „Co se děje?“</p>
<p>Nimander jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>Kráčeli mezi stromy se světlou kůrou, po měkké prsti protkané kořeny. Skvrny slunečního světla a švitořivý poplach poletuchy na holé větvi nahoře. Listí vydávající hlasy − ano, nic jiného to nebylo, šeptající listí a přehnaná představivost −</p>
<p>Phaed frkla. „<emphasis>‚</emphasis><emphasis>Občas je dobré cítit se špatně. Občas temná touha pálí jako vyschlé dřevo. Občas, má lásko, probudíš touhu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cizí bolesti.</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> Vzpomínáš si na tu básnířku, Nimandere? Na tu ženu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Charkanas</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>Andarist o ní nechtěl mluvit, ale já ve Starých svitcích našla všechna její díla. </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>A špičkami prstů můžeš sledovat to všechno.</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> Ha! Ona to věděla! A oni se jí všichni báli, a teď ani nevysloví její jméno, jméno zapovězené, ale já ho znám − a taky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>Ne!</p>
<p>Nimander zaťal pěsti, jako by opět držel Phaedin krk. Uviděl její oči, ano, kulaté a vyvalené, vylézající z důlků. V duchu ji opět škrtil.</p>
<p>A z listí přicházel šepot o temné rozkoši. Najednou ho zamrazilo. Uslyšel Phaedin vědoucí smích.</p>
<p>„Vypadáš, že ti není dobře,“ podotkl Kloš. „Neměli bychom si odpočinout?“</p>
<p>Nimander zavrtěl hlavou. „Ne, ať nás Střížova netrpělivost zavleče ještě dál, Kloši. Čím dřív to vyřídíme…“ Nedokázal však tu myšlenku dokončit.</p>
<p>„Vidíte,“ ozvala se Desra. „Stříž je na kraji lesa, a je to právě včas.“</p>
<p>Neměla pro svou netrpělivost důvod kromě toho, že se v ní pokřiveně odrážela ta Střížova. Takhle sváděla muže, předkládala jim odraz jich samých, slibovala svoje proměnlivé já jako vzácný dar a krmila jejich narcisistické rozkoše. Zřejmě dokázala krást srdce bez větší námahy, nicméně Nimander tušil, že Střížova posedlost sebou samým je příliš silná a příliš dobře obrněná proti všem útokům. Nepustí ji ke svým slabým místům. Ne, jen ji využije, jako ona tak často využívala muže, a z toho se zrodí ten nejnebezpečnější jed.</p>
<p>Nimander nehodlal Stříže varovat. Ať si hrají ty svoje hry a zraňují se navzájem.</p>
<p>„<emphasis>Ano, nech je být, bratře. Nakonec my máme vlastní hry.</emphasis>“</p>
<p>Musím tě snad znovu umlčet, Phaed?</p>
<p>„<emphasis>Pokud ti to udělá radost.</emphasis>“</p>
<p>Mýtina se táhla dolů k řece či potoku. Pole na protějším břehu byla osázená řadami jakési divné purpurové plodiny se širokými listy. Viselo tu tolik strašáků, až to vypadalo jako nastoupená kohorta vojáků. Nehybné figury v hadrech jen pár kroků od sebe. Účinek to mělo mrazivý.</p>
<p>Stříž pozoroval pole a jeho rozedrané strážce přimhouřenýma očima. Řetěz vyletěl a kroužky se zatočily, až byly vidět rozmazaně.</p>
<p>„Myslím, že na druhé straně vede cesta,“ poznamenal Kloš.</p>
<p>„Co je to za rostliny?“ chtěla vědět Aranatha.</p>
<p>Nikdo neznal odpověď.</p>
<p>„Proč je tu tolik strašáků?“</p>
<p>Opět k tomu neměl nikdo co říct.</p>
<p>Stříž znovu vykročil a ostatní ho následovali.</p>
<p>Voda v potoce byla tmavozelená, skoro černá, a vypadala tak odporně, že se nikdo ani nenapil a všichni radši hledali kameny, místo aby mělký tok prostě přebrodili. Vydali se k poli, kde kolem hlavního stonku každé rostliny se světle zelenými květy zavířila mračna hmyzu, než se přesunula o rostlinu dál.</p>
<p>Když se skupinka přiblížila k poli, začala zpomalovat. Nakonec se zastavil i Stříž.</p>
<p>Strašáci byli původně živí lidé. Hadry byly ovázané pevně a pokrývaly celá těla, končetiny, krky i hlavy, vše bylo zabalené hrubou látkou, z níž jako by kapala černá tekutina a vpíjela se do země. Ovázané hlavy visely dolů a z látky kolem nosu se táhla hustá vlákna jakési tmavé substance.</p>
<p>„Myslím, že krmí ty rostliny,“ poznamenal Kloš tiše.</p>
<p>„Krev?“ zeptal se Nimander.</p>
<p>„Nevypadá to jako krev, i když by v tom nějaká mohla být.“</p>
<p>„Potom jsou ještě naživu.“</p>
<p>To ale nebylo příliš pravděpodobné. Jediné tělo se nepohnulo, při zvuku jejich hlasů se nezvedla jediná ovázaná hlava. Vzduch páchl smrtí.</p>
<p>„Nejsou živí,“ řekl Stříž. Přestal točit řetězem.</p>
<p>„Tak co to z nich teče?“</p>
<p>Stříž vkročil na úzkou stezku vedoucí přes pole. Nimander se přinutil jít za ním a slyšel, že ostatní se přidávají. Na poli, kde byli obklopeni mrtvolami a sáh vysokými rostlinami, zhoustl pronikavě čpící vzduch drobným hmyzem s pomačkanými křídly, poletujícím jim v mračnech před obličejem.</p>
<p>S dávením a kašlem spěchali dál.</p>
<p>Brázdy byly mokré, černé bláto se jim lepilo na boty a bylo stále těžší a podkluzovalo, jak se škrábali do svahu. Konečně se ocitli na hřebeni nad polem, překročili příkop a byli na silnici. Za ní byla další pole a z nich jako armády trčely další mrtvoly. Tisíc svěšených hlav, neustávající proud černých slz.</p>
<p>„Matko nám žehnej,“ zašeptala Kedeviss, „kdo mohl udělat něco takového?“</p>
<p>„‚Všemožné krutosti jsou nevyhnutelné,‘“ odtušil Nimander. „‚Každý představitelný zločin byl spáchán.‘“ Opět citoval Andarista.</p>
<p>„Zkus občas přijít s vlastní myšlenkou,“ ucedila Desra suše.</p>
<p>„On viděl pravdu −“</p>
<p>„Andarist se vzdal vlastní duše a myslel si, že tím získal moudrost,“ uťal ho Stříž a podtrhl svá slova prásknutím kroužků. „V tomto případě měl ale nejspíš skutečně pravdu. Přesto má tohle příchuť… nezbytnosti.“</p>
<p>Kloš frkl. „Nezbytnost, tak tohle slovo dodává každé ohavnosti slušnost.“</p>
<p>Za strašidelnou armádou a ďábelskými purpurovými rostlinami se rozkládalo město, podivně idylické na pozadí nízkých, zalesněných kopců. Nad doškové střechy stoupal kouř. Na hlavní ulici bylo vidět několik lidí.</p>
<p>„Myslím, že bychom se měli všem vyhnout,“ radil Nimander. „Netěší mě představa, že mě přivážou ke kůlu nad nějakou rostlinu.“</p>
<p>„To nejde,“ namítl Stříž. „Potřebujeme zásoby a můžeme za ně zaplatit. V každém případě nás už viděli. Pojďte, s trochou štěstí tam bude hostinec nebo aspoň noclehárna.“</p>
<p>Po cestě ústící na silnici k nim přicházel muž v purpurovém rouše. Pod rozedraným lemem měl holé nohy a začerněná chodidla. Dlouhé šedé vlasy měl rozpuštěné a rozcuchané. Ruce měl směšně velké a také nabarvené načerno.</p>
<p>Obličej měl samou vrásku a světle modré oči kulil na Tiste Andii. Mával rukama a cosi křičel v jazyce, jaký Nimander ještě nikdy neslyšel. Po chvíli bylo jasné, že nadává, a nakonec promluvil lámanou andijštinou: „Kupci z Černý Korál vždy vítaná! Město Morsko šťastná od hosty a druhy Syna noci! Pojď!“</p>
<p>Stříž mávl na svůj oddíl. Muž v rouchu, stále se usmívající jako šílený, se otočil a spěchal zpátky po stezce.</p>
<p>Na ulici už se scházeli lidé a mlčky je pozorovali, jak přicházejí blíž. Když skupinka dorazila na kraj města, rozestoupili se. Byli jako bez života, v očích měli pustinu spálených duší tak obnaženou, až musel Nimander odvrátit zrak.</p>
<p>Všichni měli obarvené ruce a nohy a nejeden měl i černě orámovaná otevřená ústa, takže díra do obličeje vypadala příliš velká, příliš prázdná a příliš bezedná.</p>
<p>Muž v rouchu hovořil. „Nový věk, obchodníci. Bohatství! Bašty. Chřást. Dokonce i Vyhlídka se zvedá z popela a kostí. Saemankelyk, sláva Umírajícího boha. Mnoho obětí. Dobrovolných, ano, dobrovolných. A taková žízeň!“</p>
<p>Dorazili na široké náměstí. Uprostřed byla studna s cihlovým roubením, obložená ošlapanými vápencovými deskami. Všude kolem stály stojany, na nichž se vzhůru nohama sušila sklizená plodina. Kořenové baly byly vyrovnané v řadách jako dětské hlavy s tvářemi zničenými sluncem. Ze studny vytahovaly vodu stařeny v řetěze vinoucím se mezi stojany k nízkému chrámu a prázdné okovy si zase podávaly zpátky.</p>
<p>Muž v rouchu ukázal na chrám − zjevně jedinou kamennou stavbu ve městě. „Kdysi posvěcený Pannionovým jménem. Ale teď patří Umírajícímu bohu, jehož tělo, ano, leží v Baštách. Viděl jsem ho. Do očí se mu díval. Ochutnáte slzy Umírajícího boha, přátelé? Taková poptávka!“</p>
<p>„Jaká strašná noční můra tady vládne?“ ptal se šeptem Kloš.</p>
<p>Nimander jen vrtěl hlavou.</p>
<p>„Řekni, vypadáme jako obchodníci?“</p>
<p>„Jak to mám vědět?“</p>
<p>„Černý Korál, Nimandere. Syn nocí − z našich druhů se stali kupci!“</p>
<p>„Ano, ale s čím obchodují?“</p>
<p>Muž v rouchu − zřejmě kněz − je vedl do polorozpadlého hostince nalevo od chrámu. „Tak daleko na východ je málo kupců, víte. Ale střecha je dobrá. Pošlu pro služky, kuchaře. Je tu krčma. Otevírá o půlnoci.“</p>
<p>Na podlaze v hostinci ležela vrstva prachu a myších bobků a prkna pod jejich kroky vrzala. Kněz se zastavil u dveří, sepjal velké ruce a s úsměvem pokyvoval hlavou.</p>
<p>Stříž se k němu otočil. „To půjde,“ pravil. „Služky nepotřebujeme, ale kuchaře najdi.“</p>
<p>„Ano, kuchař. Přijďte o půlnoci do krčmy!“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Kněz odešel.</p>
<p>Nenanda začal přecházet sem a tam a rozkopával smetí. „Tohle se mi nelíbí, Herolde. Na takové město tu není dost lidí − to ti musí být jasné.“</p>
<p>„Dost na sázení a sklízení,“ zamumlal Kloš a položil tlumok na zaprášený stůl.</p>
<p>„Saemankelyk,“ podotkl Nimander. „Tak se jmenuje tenhle umírající bůh?“</p>
<p>„Rád bych to viděl,“ prohodil Stříž, znovu roztočil řetěz a špinavým oknem vyhlédl ven. „Toho umírajícího boha.“</p>
<p>„Jsou na cestě do Černého Korálu nějaké Bašty?“</p>
<p>Stříž vrhl na Nimandera opovržlivý pohled. „Řekl jsem, že chci toho umírajícího boha vidět. To stačí.“</p>
<p>„Já myslel −“ začal Nenanda a Stříž se k němu prudce otočil.</p>
<p>„To je tvoje chyba, válečníku. Moc myslíš. Je čas. Vždycky je dost času.“</p>
<p>Nimander se podíval na Kloše a ten pokrčil rameny, přimhouřil oči a náhle se usmál.</p>
<p>„Tvůj bůh, Nimandere?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To tedy v nejbližší době nezemře.“</p>
<p>„Ne, to ne.“</p>
<p>„O čem to vy dva mluvíte?“ chtěl vědět Stříž, ale neobtěžoval se počkat si na odpověď a znovu vykoukl z okna. „Umírající bůh musí někdy umřít.“</p>
<p>„Představy o milosrdenství, ó veliký?“ zeptal se Kloš.</p>
<p>„Ne, co se tebe týče.“</p>
<p>„To je dobře, protože já nesnáším, když mám být někomu vděčný.“</p>
<p>Desra připlula ke Střížovi a postavila se vedle něj. Vyhlíželi z okna jako manželský pár, jako spojenci proti světu. Levou rukou se ho téměř dotýkala, ale blíž se nepohnula. Tomu zabraňovaly roztočené kroužky, doslova kovová překážka.</p>
<p>„Dnes večer žádné pití,“ pronesl Stříž nahlas.</p>
<p>Nimander si vzpomněl na černě orámovaná ústa a zpustošené oči a zachvěl se.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Z lesa připomínajícího park severně od Velké mohyly se táhla mlha a mísila se s kouřem z ohňů v táboře, který si zřídili poutníci kolem obrovského kulatého pahorku. Oblohu zabarvoval rozbřesk a tlačil na nepřirozenou temnotu na jihu, nicméně tuto válku slunce prostě nemohlo vyhrát.</p>
<p>Z městské brány vedla dlážděná silnice mezi menšími mohylami, kam byly po dobytí země pochovány stovky mrtvol. Malažané, Šedé meče, Rhivové, Tiste Andii a K’Chain Che’Malle. Dál na západ se zvedaly dlouhé mohyly, poslední domov padlých občanů města a vojáků.</p>
<p>Věštdomin tudy procházel ještě za šera. Cesta mezi duchy − bylo jich příliš mnoho − a on měl dojem, že slyší jejich předsmrtný křik, bolest, zoufalé prosby k matkám a milenkám. Až dojde na konec, kdo ty ozvěny uslyší? Nikdo, a to ho zasáhlo nejtvrději. Budou se proplétat jen samy mezi sebou a bez povšimnutí dopadat do orosené trávy.</p>
<p>Vynořil se do ranního slunce a tepla, jako by prošel oponou, a zamířil do svahu k rozlehlému táboru. Pro tuto návštěvu si v záchvatu sebemrskačství jako pokání vzal svou starou uniformu. Potřeboval svou vinu nosit otevřeně, směle, zůstat bez možnosti obrany. Tak viděl svou každodenní pouť k Velké mohyle, i když dobře věděl, že od některých věcí se nelze očistit a že vykoupení je sen oklamaných.</p>
<p>Poutníci z něj nespouštěli oči, jak se blížil k hromadě pokladů − tak ohromnému jmění, že mohlo patřit jen mrtvému, jenž nebude chamtivě sledovat svůj poklad, nebude den za dnem cítit jeho ohromnou váhu, nebude trpět jeho strašlivou kletbou. Upíraly se na něj pohledy ztvrdlé nenávistí, opovržením, možná i touhou po vraždě. Nebylo to důležité. On jejich pocity chápal.</p>
<p>Na stehnech mu šustily kovové kroužky. Obrovské bohatství nyní bylo pohřbeno pod obyčejnějšími cetkami, ale pro Věštdomina měly zřejmě největší význam právě chudé obětiny. Oběť je nutné zvažovat bolestí z toho, čeho se obětující musí vzdát, pouze to je skutečným měřítkem ceny ctnosti.</p>
<p>Nevnímal rosu na měděných mincích, třpytící se ve slunečním světle, kluzký lesk mořem ohlazených oblázků seskládaných do obrazců. Úlomky polévané keramiky z nějakého dávného zlatého věku vyspělé kultury. Peří, nyní ucourané, svázané proužky kůže se zavěšenými fetiši, tykvové řehtačky určené k žehnání novorozencům a nemocným dětem. A občas i dohladka obranou lebku nedávno zesnulého − podkult, jak zjistil, soustředěný na T’lan Imass, kteří poklekli před Vykupitelem a učinili tak ze sebe jeho nesmrtelné služebníky. Věštdomin věděl, že pravda je mnohem složitější, mnohem úžasnější a že T’lan Imass nemohli složit služebný slib nikomu jinému než ženě jménem Stříbrná liška. Ne, oni poklekli z <emphasis>vděčnosti.</emphasis></p>
<p>Z té představy ho dosud mrazilo a v srdci se mu z ní probouzel údiv jako závan překvapeného dechu. Ale ty zírající lebky působily téměř rouhačsky.</p>
<p>Vstoupil na rozježděnou cestu. Poutníci před ním položili obětiny, otočili se a vraceli se kolem něj, přičemž na něj vrhali kradmé pohledy. Věštdomin za sebou slyšel další, šepot modliteb a tichý zpěv připomínající mírnou vlnku nesoucí ho kupředu.</p>
<p>Na nerovném okraji mohyly ustoupil z hlavní cesty, poklekl před hrobem, sklonil hlavu a zavřel oči. Modlil se mlčky a byla to stejná modlitba jako každý den.</p>
<p><emphasis>Vykupiteli. Netoužím po tvém požehnání. Vykoupení mi nikdy patřit nebude a ani by nemělo, ne z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvého doteku ani z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>doteku kohokoliv jiného. Vykupiteli, nepřináším na tvou mohylu žádné dary. Nepřináším než sebe. Uctívači a poutníci neslyší tvou osamělost. Obrní tě proti všemu, co je lidské, protože jen tak z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebe mohou udělat boha. Tys ale kdysi měl smrtelnou duši. A tak přicházím a mým jediným darem je moje společnost. Je to chabé, já vím, ale nic jiného nemám</emphasis><emphasis> a nic jiného ti nenabídnu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vykupiteli, požehnej poutníkům kolem mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Požehnej jim, dej jim mír, který potřebují.</emphasis></p>
<p>Otevřel oči a pomalu se vyškrábal na nohy.</p>
<p>„Zatemnělý,“ pronesla vedle něj jakási žena.</p>
<p>Trhl sebou, ale neotočil se. „Žádný takový titul nemám,“ pravil.</p>
<p>V její odpovědi zaznělo lehké pobavení. „Tak tedy Věštdomine. Často o tobě večer mluvíme kolem ohňů.“</p>
<p>„Neutíkám před vaším jedem, a má-li mi jednou vzít život, budiž.“</p>
<p>Veškeré veselí zmizelo, když zalapala po dechu. „Mluvíme o tobě, ale ne jedovatě. Vykupitel nám žehnej, to ne.“</p>
<p>Zmateně se na ni podíval a ke svému úžasu uviděl mladou tvář bez vrásek − hlas působil starším dojmem, byl hluboký, téměř nakřáplý − rámovanou lesklými černými vlasy ostříhanými k ramenům. Velké oči měla tmavohnědé a v koutcích vrásky, jaké by někdo jejího věku ještě zdaleka mít neměl. Na sobě měla rezavé vlněné roucho s rozvázanými zelenými tkanicemi a bez opasku a vespod byla vidět světle zelená lněná halena ustřižená tak, aby nezahalovala vypouklé břicho. Podle příliš malých prsou usoudil, že nečeká dítě, jen se ještě nezbavila dětského tuku.</p>
<p>Plaše se mu podívala do očí, což ho opět polekalo. „Nazýváme tě zatemnělý z úcty. A povíme o tobě všem, kdo přicházejí, čímž zajišťujeme, že nebudou krádeže, znásilnění, žádné zločiny. Vykupitel si tě vyvolil, abys hlídal jeho děti.“</p>
<p>„To není pravda.“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že takhle blízko Velké mohyle se poutníkům nemůže nic stát.“</p>
<p>„A teď už i víš proč.“</p>
<p>Věštdomin byl jako opařený. Nenapadlo ho, co by na to měl říct. Bylo to šílené. Bylo to, ano, <emphasis>nespravedlivé.</emphasis></p>
<p>„Copak nám Vykupitel neukazuje,“ pokračovala žena, „že břemena nosíme všichni? Že musíme přijmout takové požadavky na naše duše, a zároveň stát neohroženě, s otevřenou náručí?“</p>
<p>„Nevím, co Vykupitel ukazuje − komukoliv.“ Promluvil drsnějším tónem, než zamýšlel. „Mám dost vlastních břemen. Nepřijmu tvoje − nebudu zodpovědný za tvoje bezpečí ani za bezpečí kohokoliv z poutníků. Tohle − tohle…“ <emphasis>Proto tady přece nejsem!</emphasis> A jakkoliv to chtěl zakřičet z plna hrdla, jen se obrátil a vracel se zpátky.</p>
<p>Poutníci uskakující mu z cesty jen zvyšovali jeho hněv.</p>
<p>Prošel táborem, oči upřené na temnotu vepředu, a chtěl být co nejdřív v jejím studeném objetí i ve městě. Vlhké šedé zdi, dlážděné ulice, zatuchlá jeskyně krčmy s bledými, zbědovanými tvářemi − ano, toužil být zpátky ve svém světě. Kde od něj nikdo nic nežádal, nic po něm nechtěl, nečekal od něj cokoliv kromě toho, že bude sedět u stolu s rozloženou hrou a věnovat se tomu bezvýznamnému dobývání.</p>
<p>Po cestě do víru ztracených hlasů bezpočtu zbytečných duchů. Dusal po kamenech.</p>
<p><emphasis>Zatracení hlupáci!</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Po cestě přes hradební příkop kolem Citadely tekla krev z těl válejících se všude kolem a na obloze na severu se dělo něco strašlivého. Ve vlnách pohlcujících temnotu se valily jasné záblesky, jako když se zblázní duha. Jako kdyby samotný vzduch dusila bolest. Jako kdyby cosi ožilo a rozbilo samotný vesmír.</p>
<p>Endest Silann, obyčejný akolyta z chrámu Matky noci, se opile motal kolem těl, míře k Vnější bráně. V kalužích krve mu podkluzovaly nohy. Za bránou viděl město, střechy jako součástky nespočetných strojů, součástky, které se dokázaly spojit se samotnou oblohou, samotným stvořením. Dokonalý stroj na existenci se porouchal − <emphasis>koukněte na oblohu!</emphasis></p>
<p>Město se třáslo, střechy měly zubaté okraje. Vítr vyl hlasem různobarevné světelné bouře, která se rozmachuje, vzplanuvši hromovým ohněm.</p>
<p><emphasis>Opuštění. Zůstali jsme opuštění!</emphasis></p>
<p>Dorazil k bráně, upadl na sloup a drásal si slzy řinoucí se mu z očí. V chrámové lodi ječela velekněžka, krutá básnířka, ječela jako znásilňovaná žena. Další ženy se kroutily na mramorové podlaze v souznících křečích, tanci vleže, působícím děsivě smyslným dojmem. Kněžky i akolyté se snažili uklidnit kmitající končetiny, utišit zoufalý křik vycházející ze zmučených hrdel s prázdnými přísliby, ale jeden po druhém couvali, jak podlaha pod ženami začala být kluzká takzvaným nektarem extáze − a nikdo nemohl předstírat opak, nemohl nevidět pravdu, kterou měl před očima.</p>
<p>Utekli, pozblázněni strachem, ale vyhnalo je něco jiného. Nebyla to snad <emphasis>záv</emphasis><emphasis>ist?</emphasis></p>
<p>Vzplanula občanská válka, vražedná stejně jako bouře na obloze. Rodiny byly rozděleny od Citadely po nejchudší domovy kmánů. Charkanas zabarvila andijská krev a nebylo kam utéct.</p>
<p>Endest Silann prošel bránou, a když z něj zoufalství vymáčklo téměř všechen život, spatřil přicházet <emphasis>jeho.</emphasis> Zdola z města. Předloktí měl pokrytá lesklými černými šupinami, obnažená hruď byla přirozeným štítem. Bouřila v něm krev Tiam, rozdmýchaná k životu požárem chaotické magie, a oči mu žhnuly divokou vůlí.</p>
<p>Endest padl před Anomanderem na kolena. „Pane! Svět se hroutí!“</p>
<p>„Povstaň, kněže,“ odvětil pán. „Svět se nehroutí. <emphasis>Mění se.</emphasis> A já tě potřebuji. Pojď.“</p>
<p>Prošel kolem něj a Endest najednou stál, jak mu srdce sevřela Anomanderova vůle jako železná pěst, zvedla ho na nohy a táhla za sebou.</p>
<p>Otřel si oči. „Pane, kam jdeme?“</p>
<p>„Do chrámu.“</p>
<p>„To nemůžeme! Ony se zbláznily − všechny ty ženy! Jsou −“</p>
<p>„Vím, co je sužuje, kněže.“</p>
<p>„Velekněžka −“</p>
<p>„Mě nezajímá.“ Anomander se zastavil a ohlédl se. „Pověz mi svoje jméno.“</p>
<p>„Endest Silann, akolyta třetí úrovně. Pane, prosím −“</p>
<p>Válečník však již opět vykročil a umlčel Endesta mávnutím šupinaté ruky zakončené drápy. „Zločin dnešního dne, Endeste Silanne, leží na bedrech samotné Matky noci.“</p>
<p>A v té chvíli mladý akolyta pochopil, co pán zamýšlí. Ano, Anomander ho bude skutečně potřebovat. Jeho duši − <emphasis>Matko, odpusť mi</emphasis> − otevře stezku a povede pána na neviditelné cestě.</p>
<p><emphasis>Stane před ní, ano. Vysoký, neústupný, syn, který se nebojí. Nebojí se jí, ani vlastního hněvu. Ta bouře je teprve začátek.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Endest Silann seděl v místnosti s holými kamennými stěnami, připomínající studenou hrobku. Na dlouhém stole hořela olejová lampička, důkaz jeho slábnoucího zraku, skvrny světla na duši, skvrny tak staré, tak hluboce zanořené v jizvách jeho srdce, že ji v sobě cítil jako tuhou kůži.</p>
<p>Byl starý a bylo jeho výsadou znovu prožívat dávné časy, křísit v mase a kostech vzpomínky mládí, kdy ho ještě nebolely klouby, křehké pravdy neoslabily jeho tělo, až byl celý zkroucený a vrávoravý.</p>
<p>„<emphasis>Podrž cestu otevřenou, Endeste Silanne. Ona se na tebe bude hněvat. Bude se mě snažit vyhnat, uzavřít se přede mnou. Vydrž. Nepolevuj.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ale pane, já jí zaslíbil svůj život.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Jakou cenu to má, pokud se nebude muset zodpovídat ze svých skutků?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ona stvořila vše, pane!</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ano, a bude se za to z</emphasis><emphasis>odpovídat.</emphasis>“</p>
<p>Mládí byla doba ukvapených soudů. Takové plameny stáří udusí. Jistota odumře. Sny o spáse zahynou na úbytě, a kdo by se mohl postavit té zkažené pravdě? Procházeli mezi mrtvými, rozbitými a rozlitými. Stejně jako násilně otevřená těla, ani napětí, spory a nenávist už nebylo možné dál udržet pod kontrolou. Chaos se zrodil v krvi, a teď tu dítě dřepělo mezi zničenými hračkami a pálily ho oči.</p>
<p>Ten hlupák se zařadil. Jako vždycky. Následoval prvního, kdo ho zavolal. Vzdal se − jak už byl zbabělý − veškerých práv na myšlení, volbu, hledání vlastní cesty. A tak Endest Silann putoval karmínovými chodbami plnými zápachu dva kroky za Anomanderem.</p>
<p>„<emphasis>Uděláš, oč tě žádám, Endeste Silanne?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ano, pane.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Vydržíš?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Vydržím.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Počkáš na mne ten den?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Který den</emphasis><emphasis>, pane?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ten den na samém konci, Endeste Silanne. Počkáš na mne ten den?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Řekl jsem, že vydržím, pane, a to taky splním.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Vydrž, starý příteli, do té doby. Do té doby. Do chvíle, než mě budeš muset zradit. Ne − nic nenamítej, Endeste. Poznáš tu chvíli, poznáš ji dobře.</emphasis>“</p>
<p>To ho zřejmě udržovalo naživu. Obtížné čekání, tak dlouhé, že bylo všechno pokryté kůrou, ztuhlé a téměř beztvaré po těch staletích.</p>
<p>„<emphasis>Pověz mi, Endeste, co se probouzí ve Velké mohyle?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Pane?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Je to Itkovian? Jsme svědky skutečného zrod</emphasis><emphasis>u nového boha?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Netuším, pane. Takové věci mě míjejí.“ A tak tomu je od onoho dne v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chrámu.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Aha, ano. Já zapomněl. Omlouvám se, starý příteli. Raději tedy promluvím se Spinnokem. Snad je na místě nenápadné šetření.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Poslouží ti jako vždy, pane.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ano, jedno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých břemen.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Pane, nosíš je s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lehkostí.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Endeste, jsi prachbídný lhář.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ano, pane.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Tedy to bude Spinnok. Až odejdeš, pošli pro něj, prosím − ale není spěch, ať přijde, až bude mít čas.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Pane, očekávej ho ihned.</emphasis>“</p>
<p>Anomander si povzdechl, protože žádná jiná odpověď nebyla vlastně možná. <emphasis>I já jsem tvým břemenem, pane. Lepší je o tom nemluvit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vidíš, pane, vidíš? Stále čekám.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Z pootevřených vrat se na náměstí vylévalo jasné světlo ve vlnách jako záplava s takovou silou, že pohybovalo mrtvolami. Oči potažené mázdrou zůstávaly otevřené, jak se hlavy kývaly.</p>
<p>Když vykročili přes volnou plochu, světlo jim oblévalo lýtka a podivně mrazilo. Endest Silann poznal nejbližší Andie. Kněží, kteří se zdrželi příliš dlouho a uvízli v požáru, jejž Endest neviděl, jak cítil, když se hnal chodbami Citadely. Mezi nimi byli stoupenci různých frakcí. Silchase Zmara. Andaristovy i Anomanderovy vlastní. Další jména. Drethdenan, His Tulia, Vanut Degalla − ach, na náměstí, na posvěceném dláždění se bojovalo ve vlnách.</p>
<p><emphasis>Ve zrození bude krev. Ve smrti bude světlo.</emphasis> Ano, dnešek byl dnem zrození i smrti, krve i světla.</p>
<p>Blížili se k vratům do chrámu. Zpomalili a pozorovali vlny světla spadající po širokých schodech. Světlo ztmavlo, jako by ho zabarvila krev, ale jeho síla slábla. Přesto v něm Endest Silann kohosi cítil, někdo v něm čekal.</p>
<p><emphasis>Na nás.</emphasis></p>
<p>Velekněžka? Ne. Ji necítil.</p>
<p>Anomander došlápl na kamenné schodiště. A tam ho zadržel <emphasis>její</emphasis> hlas, který je oba naplnil.</p>
<p><emphasis>Ne. Střez se, Anomandere, synu milý, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>andijské krve se rodí nový svět. Pochop mě. Ty a tví sourozenci již nejste sami, již si nemůžete jen tak hrát ty svoje hnusné hry. Teď tu jsou… další.</emphasis></p>
<p>„Matko,“ promluvil Anomander, „představovala sis, že budu překvapený? Zděšený? Nestačilo ti být jen matkou, tvořit rukama bez nikoho. Vydat ze sebe tolik, jen abys zjistila, že jedinou odměnou jsme ti my − my zabijáci, my zrádci.“</p>
<p><emphasis>Máš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě novou krev.</emphasis></p>
<p>„Ano.“</p>
<p><emphasis>Můj synu, co jsi to učinil?</emphasis></p>
<p>„Jako ty, matko, i já se rozhodl přijmout změnu. Ano, jsou tu další. Cítím je. Mezi námi vypuknou války a já sjednotím Andie. Odpor končí. Andarist, Drethdenan, Vanut Degalla. Silchas je na útěku, stejně jako His Tulia a Manalle. Občanský svár skončil, matko.“</p>
<p><emphasis>Zabil jsi Tiam. Můj synu, uvědomuješ si, co jsi začal? Silchas je na útěku, ano, a kam myslíš, že půjde? A ti novorození, ti jiní, který pach je nyní přitáhne, která chuť chaotické moci? Anomandere, hledáš mír ve vraždě, a teď krev teče proudem a žádný mír nebude, už nikdy více.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zříkám se tě, Anomandere krvi Tiam. Zapírám své úplně první děti. Budete se toulat říšemi bez cíle. Ničeho nedosáhnete. Vaše životy zplodí nekonečnou smrt. Noc − moje srdce − je vám všem uzavřena.</emphasis></p>
<p>Anomander jen nehybně stál. Endest Silann za ním vykřikl a padl na kolena. Natáhla se k němu ruka moci a něco utrhla. Vzápětí to bylo pryč − něco, ano, jednoho dne si vzpomene, co to bylo: <emphasis>naděje.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zíral na mihotavý plamínek lampy a přemítal, co to bylo, že místo zoufalství prostě zaujala věrnost, jako by to, že se zoufalství upne k jinému, k vyvolenému vůdci, znamenalo zbavit se všeho, co by mohlo vyvolat bolest. Věrnost, ano, a tato výměna znamenala kapitulaci obou stran. U jedné vůle, u druhé svobody.</p>
<p>U jedné veškeré vůle.</p>
<p>U druhé…</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Půl sáhu dlouhý meč ze železa barvy mědi byl ukován v Noci, v samotné Charkanas. Jako dědictví domu Duravů poznal od svého zakalení tři majitele, avšak po příbuzných, kteří jej vlastnili před Spinnokem Duravem, na něm neulpělo nic − žádné nepadnoucí, ohmatané hrboly na rohovinovém jílci, drátek přidaný pod hruškou kvůli úpravě rovnováhy ani drážky po broušení ostří. Jako by meč vykoval mistr zbrojíř právě pro Spinnoka, pro jeho zvyklosti, pro všechny zvláštnosti jeho stylu i jeho záliby.</p>
<p>Proto ve svých předchůdcích viděl verze sebe sama, a jako zbraň, i on byl jen jedním z nepřetržité, neměnící se řady, i když věděl, že bude poslední. A až přijde jeho den, možná už brzy, nějaký cizinec se shýbne, vytrhne meč z jeho nehybných prstů a zvedne ho, aby si ho mohl prohlédnout. Kalenou čepel se stínem vody, na okrajích téměř karmínovou, s horním ostřím zahnutým výrazně a dolním pozvolněji. Prohlédne si ji a spatří slabé značky táhnoucí se po celé délce čepele. A možná ho ty cizokrajné značky zarazí. Nebo taky ne.</p>
<p>Zbraň si ponechá jako trofej, jako kořist, aby ji prodal někomu na bleším trhu, nebo ji strčí do pochvy u pasu nebo zavěšené na bandalíru a bude ji dál používat k původnímu účelu, jímž je brát životy, prolévat krev a zbavovat těla smrtelné duše. A pokolení držitelů možná budou proklínat špatně padnoucí rohovinový jílec, podivné hrboly a kdysi dokonalé broušení, jakého žádný místní kovář nedosáhne.</p>
<p>Nepředstavitelná byla pro Spinnoka představa, že meč leží ztracený, zarostlý trávou, železo pozbývá barvu pod vrstvou prachu a pak ho pokryje rez připomínající otevřené boláky, dokud, podobně jako tlející kosti posledního držitele, nezapadne do země a nerozloží se v černou, beztvarou masu.</p>
<p>Spinnok Durav seděl na posteli, meč položený na kolenou, a vtíral do čepele olej. Díval se, jak se značky lesknou, jako by ožily, když se probudilo staré, nepatrné kouzlo zabraňující rezivění. Stará magie pomalu ztrácela na účinnosti. <emphasis>Stejně jako já.</emphasis> Usmál se, vstal, vrátil meč do pochvy a kožený bandalír pověsil na háček u dveří.</p>
<p>„Šaty ti dělají medvědí službu, Spine.“</p>
<p>Otočil se a zadíval se na štíhlou ženu rozvalující se na pokrývce. Ruce měla podél těla, nohy dosud roztažené. „Jsi zpátky.“</p>
<p>Zabručela. „Taková nadutost. Moje dočasná… nepřítomnost s tebou neměla nic společného, jak dobře víš.“</p>
<p>„Vůbec nic?“</p>
<p>„No, tak jenom trochu. Víš, procházím se Nocí, když se mi chce, a vydávám se daleko.“</p>
<p>Chvíli se na ni díval. „Poslední dobou to děláš častěji,“ poznamenal.</p>
<p>„Ano.“ Velekněžka se posadila a masírovala si bolavá bedra. „Vzpomínáš, jak to všechno bývalo kdysi snadné? Naše mladá těla jako stvořená právě jen pro tu jedinou věc, krása ovinutá kolem uzlu potřebnosti. Jak jsme předváděli svou připravenost, jak jsme se naparovali, jako masožravé rostliny! Jak jsme si kvůli tomu připadali sami nejdůležitější na celém světě. Tak nás ten uzel potřebnosti sváděl, nejdřív nás, pak další, tolik dalších −“</p>
<p>„Mluv za sebe,“ přerušil ji Spinnok se smíchem, i když ho její slova kdesi v hloubi duše popíchla, objevil se náznak bolesti, kterému nebylo třeba věnovat pozornost − tedy aspoň si to namlouval. Přitáhl se k ní a stále se usmíval. „Ty cesty do Kurald Galain ti byly odepřeny tak dlouho, až obřady otevírání ztrácejí smysl. Tedy kromě čisté radosti ze sexu.“</p>
<p>Delší dobu ho pozorovala zpod těžkých víček. „Ano.“</p>
<p>„Už nám tedy odpustila?“</p>
<p>Její smích zněl hořce. „Ptáš se tak klidně, jako by ses zajímal o naštvanou příbuznou! Jak můžeš dělat takové věci, Spine? Dostat se k téhle otázce ti mělo trvat půl noci.“</p>
<p>„Možná začínám být s pokročilým věkem netrpělivý.“</p>
<p>„Po tom mučení, kterému jsi mě právě vystavil? Máš tolik trpělivosti, co lišejník.“</p>
<p>„Ale doufám, že jsem zajímavější.“</p>
<p>Popolezla na kraj postele, položila bosé nohy na podlahu a zasyčela, jak byla studená. „Kde mám šaty?“</p>
<p>„Shořely na popel v žáru tvé vášně.“</p>
<p>„Támhle − buď od té lásky a přines mi je.“</p>
<p>„A kdo je netrpělivý teď?“ Nicméně pro roucho došel.</p>
<p>„Vidění jsou pořád… výraznější.“</p>
<p>Kývl a podal jí roucho.</p>
<p>Vstala, obrátila se, vklouzla rukama do rukávů a vrátila se do jeho objetí. „Děkuju, Spinnoku Durave, žes přistoupil na mé… potřeby.“</p>
<p>„Obřad nelze odepřít,“ odtušil a pohladil ji po krátkých černých vlasech. „Kromě toho sis snad nemyslela, že bych takovou nabídku odmítl?“</p>
<p>„Kněží mě přestávají bavit. Nudí se tolik, že většina z nich musí popíjet ohavné byliny, aby je probudily k životu. Poslední dobou je prostě necháme, aby nám posloužili, zatímco se tam bezvládně válejí jako hnijící banány.“</p>
<p>Zasmál se a vydal se hledat svoje šaty. „Banány, ano, nejúžasnější ovoce, které je nám odměnou na tomto podivném světě. A ještě kelyk. V každém případě je scéna, kterou popisuješ, pořádně nechutná.“</p>
<p>„Souhlasím, a proto ti znovu děkuju, Spinnoku Durave.“</p>
<p>„Vděčnosti už bylo dost. Pokud nechceš, abych taky začal a zahltil tě dojemností svého údělu.“</p>
<p>Jen se pousmála. „Zůstaň nahý, Spine, dokud neodejdu.“</p>
<p>„To taky patří k obřadu?“ zeptal se.</p>
<p>„Prosila bych tak pokorně, kdyby ano?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když byla pryč, Spinnok Durav se oblékl. Přemýšlel o vlastním obřadu, při němž sloužil svému meči něžnou rukou milence, jako by zbrani připomínal, že žena, se kterou se právě pomiloval, posloužila jen k odvrácení pozornosti, jako dočasné rozptýlení, a že v jeho srdci je místo jen pro jednu milenku, jak se na válečníka sluší a patří.</p>
<p>Pravda, obřad to byl absurdní, samotná představa byla žalostná. Ale v podstatě nebylo, čeho by se držel, a tak přilnul ke všemu, co mělo nějaký význam, byť by to bylo sebepochybnější nebo naprosto nesmyslné.</p>
<p>Vyšel z místnosti. Čekala na něj hra. Uštvaný výraz Věštdomina na druhé straně stolu s umně vyřezanými, přesto v podstatě nečinnými kousky dřeva, parohu a kosti položenými mezi nimi. Přízrační, bezvýznamní hráči po obou stranách.</p>
<p>A až to skončí, vítězství a porážky budou dohrány do konce, chvíli posedí, budou popíjet ze džbánu a Věštdomin možná bude opět o něčem hovořit, aniž by to řekl přímo, a s každým slovem, s každou nejasnou poznámkou se vyhne tomu, co mu dělá starosti. A Spinnok pochopí, že to má něco společného s Velkou mohylou severně od Černého Korálu. Poslední dobou tam odmítal chodit, ukončil vlastní pouť. Spinnok se nad jeho krizí víry a příchodem skutečného zoufalství podivoval, protože vše, co od něj potřeboval, se mohlo vytratit, dokonce zahynout.</p>
<p>A kde potom nalezne naději?</p>
<p>Kráčel nočními ulicemi ke krčmě a uvažoval, zda by pro Věštdomina nemohl něco udělat. Tato myšlenka ho přiměla zpomalit a změnit směr. Zabočil do uličky, z ní na ulici na úbočí kopce, kde domy po obou stranách terasovitě sestupovaly jako kaskáda kdysi barevných dveří − ale kdo by se teď namáhal s něčím takovým ve věčné Noci?</p>
<p>Přistoupil ke dveřím nalevo, z nichž se loupala barva. Bylo do nich vyryté znamení, obrys Velké mohyly a pod ní otisk dlaně. Kdykoliv se zrodí nějaké náboženství, objeví se hned kněží a kněžky jako plíseň na chlebě.</p>
<p>Spinnok zabušil na dveře. Po chvíli se pootevřely a v nich se objevilo zkoumavé oko.</p>
<p>„Chci s ní mluvit,“ oznámil Spinnok.</p>
<p>Dveře se s vrznutím otevřely. V úzké chodbě stála klanějící se dívka v obnošené haleně. „P-pane,“ koktala, „je nahoře − je pozdě −“</p>
<p>„Nepovídej. A já nejsem ‚pán‘. Je vzhůru?“</p>
<p>Váhavě kývla.</p>
<p>„Nezdržím ji dlouho. Pověz jí, že přišel ten tisteandijský válečník, kterého kdysi potkala v troskách. Sbírala dřevo. Já jsem… v podstatě nedělal nic. Běž, počkám tu.“</p>
<p>Dívka vyběhla po schodech nahoru, berouc je po dvou, až se jí špinavá chodidla míhala. Nahoře se otevřely a zavřely dveře, pak ještě jednou, a dívka se objevila nahoře na schodišti. „Pojď!“ sykla.</p>
<p>Cestou nahoru pod ním vrzaly schody. Kněžka, stará a neuvěřitelně tlustá, se usadila v kdysi přepychovém křesle před oltářem tvořeným hromadou cetek. Po obou stranách vydávala světlo ohřívadla a přidávala kouř do již tak hustého, štiplavého oblaku pod stropem. Stařeně se záře matně odrážela v zakalených očích. Jakmile Spinnok vstoupil, dívka odešla a zavřela za sebou dveře.</p>
<p>„Nepřicházíš přijmout novou víru, Spinnoku Durave,“ pravila kněžka.</p>
<p>„Nevzpomínám si, že bych ti prozradil svoje jméno, kněžko.“</p>
<p>„Všichni známe toho, kdo jediný mezi Tiste Andii se stýká s námi, nízko postavenými lidmi. Kromě toho starce, který smlouvá za zboží na trzích, a ty nejsi Endest Silann, který by se do schodů belhal. Navíc by schody pod jeho váhou praskaly.“</p>
<p>„Z proslulosti jsem nervózní.“</p>
<p>„Ovšemže ano. Čeho si ode mne žádáš, válečníku?“</p>
<p>„Chci se tě na něco zeptat. Nedošlo mezi věřícími k nějaké krizi?“</p>
<p>„Aha. Mluvíš o Věštdominovi, který se nás odříká v naší nouzi.“</p>
<p>„Opravdu? Jak? Jaké nouzi?“</p>
<p>„Do toho tobě nic není. Netýká se to Tiste Andii ani Syna noci.“</p>
<p>„Anomander Dlouhý vlas vládne Černému Korálu, kněžko, a my Tiste Andii mu sloužíme.“</p>
<p>„Velká mohyla leží mimo Noc. Vykupitel nepokleká před Synem noci.“</p>
<p>„Prostě se bojím o přítele, kněžko. To je všechno.“</p>
<p>„Jemu ty nepomůžeš. A jak je již jasné, ani on nepomůže tobě.“</p>
<p>„S čím potřebujete pomoct?“</p>
<p>„Očekáváme Vykupitele, aby ukončil to, co sužuje jeho následovníky.“</p>
<p>„A jak toho Vykupitel dosáhne, pokud nebude konat skrze vyvolené smrtelníky?“</p>
<p>Naklonila hlavu, jako by ji jeho otázka polekala, a usmála se. „Na to se zeptej svého přítele, Spinnoku Durave. Až dohrajete a tvůj pán opět zvítězí, ty objednáš pivo a pak spolu − mnohem si podobnější, než si umíte představit − budete popíjet a těšit se ze vzájemné společnosti.“</p>
<p>„Tvoje vědomosti mě zneklidňují.“</p>
<p>„Vykupitel se noci nebojí.“</p>
<p>Spinnok sebou trhl a vykulil oči. „Přijmout žal T’lan Imass je jedna věc, kněžko. Přijmout žal Tiste Andii − jistě, Vykupitel se možná ničeho nebojí, ale jeho duše by se měla probudit k moudrosti. Kněžko, to mu ve svých modlitbách jasně vysvětli. Tiste Andii pro Vykupitele nejsou. Bůh nebůh, tohle by ho zničilo. Naprosto.“ <emphasis>A u dechu Matky, nás by to zničilo také.</emphasis></p>
<p>„Věštdomin na tebe čeká,“ podotkla, „a dělá si starosti, protože jsi vždycky tak přesný.“</p>
<p>Spinnok Durav zaváhal a kývl. Doufal, že bůh té ženy je moudřejší než ona. A taky doufal, že síla modlitby nedokáže Vykupitele přimět k neblahému přání ukousnout si větší sousto, než zvládne, usilovat o to, co by ho nutně zničilo v horlivé horečce dojemné velkodušnosti, tak běžné u nově věřících.</p>
<p>„Kněžko, tvrzení, že Velká mohyla leží mimo dosah zodpovědnosti mého pána, je mylné. Pokud poutníci strádají, Syn noci podnikne opatření −“</p>
<p>„A vznese nárok na něco, co mu nepatří.“</p>
<p>„Ty Anomandera Dlouhý vlas neznáš.“</p>
<p>„My od vašeho pána nic nepotřebujeme.“</p>
<p>„Tak můžu třeba pomoct já.“</p>
<p>„Ne. Odejdi, Tiste Andii.“</p>
<p>No, zkusil to, ne? A nečekal ani, že se dostane někam dál s Věštdominem. Možná bylo zapotřebí něco zásadnějšího. <emphasis>Ne, Věštdomin je uzavřený člověk. Nech ho být. Ale nespouštěj ho z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očí, jako dobrý přítel. A čekej.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pokud putoval od nejbližšího pobřeží, osamělý muž kráčející pláněmi severní Lamatath urazil sto líg nerovnou prérií. Nebylo tu nic k jídlu, jen občas se objevila lovná zvěř, ale ta rychle prchala z dosahu. Muž byl hubený, ale takový byl odjakživa. Řídké prošedivělé vlasy měl neučesané, jen za ním vlály. Vousy měl zacuchané a slepené špínou. Oči modré jako led měl stejně nezkrotné jako zvířata na planinách. Dlouhý hauberk na něm šustil s každým krokem. Stín vrhal stejně tenký jako meč.</p>
<p>Na bezmračné obloze kroužili supi nebo krkavci nebo obojí. Byli tak vysoko, že vypadali jen jako tečky, nicméně člověka na zemi sledovali neúnavně. Nebo možná jen pátrali z modré prázdnoty po nějakém umírajícím, zesláblém tvoru.</p>
<p>Muž však neumíral ani nebyl zesláblý. Pohyboval se s neoblomnou cílevědomostí, typickou pro šílence a choromyslné. Byl by si uvědomoval, že šílenství nepatří k duši okouzlené světem, každým trsem trávy, hřebeny nad plážemi, kde vápenec pronikal tenkou, skvrnitou kůží lišejníku a křehkého mechu. Posměšným stínem otáčejícím se podle toho, jak se slunce vleklo po obloze. Zvukem vlastního dechu, dokazujícího, že je stále naživu, že si ho svět ještě nevzal, nestáhl ho dolů, nevysál teplo z jeho starého těla. Šílenství se plíží jen za vnitřními mukami, a velekrál Kallor, svrchovaný císař desítky strašlivých říší, byl muž v nitru smířený sám se sebou.</p>
<p>Prozatím. Ale co záleželo na budoucnosti? Na čemkoliv kromě této chvíle, vrhající se po hlavě do té příští, stále znovu a znovu, odhodlaně jako každý krok, který učinil, kdy se země zachvěla pod sešlapanými podpatky jeho holínek. Hmatatelná realita. Na ničem jiném nezáleželo a nikdy ani nebude.</p>
<p>Smířený a vyrovnaný muž, ano. A to, že kdysi vládl životům stovek tisíc, ovládal jejich neužitečnou, bezvýznamnou existenci, že kdysi jediným gestem odsoudil armádu, která před ním kapitulovala, všech patnáct tisíc vojáků k smrti, že kdysi seděl na trůně ze zlata, stříbra a onyxu, jako žrout nacpaný k prasknutí bohatstvím, to vše ztratilo veškerý význam, veškerou cenu… nakonec jedinou vzpomínkou na všechnu tu slávu byl on sám, jeho meč a zbroj a hrst starodávných mincí v měšci. Nekonečné zrady, moře tváří rozmazaných staletími, z nichž jasně viděl jen hrabivý, závistivý lesk v očích, mračna kouře a ohně a slabý křik, jak se hroutily říše jedna po druhé, zmatek krutých nocí při útěku z hořících paláců, při útěku před tolika pomstychtivými hlupáky, že je ani sám nedokázal všechny pozabíjet − jakkoliv by to rád učinil − nic z toho v jeho duši neprobouzelo hořkost. Tady v pustině, kterou nikdo nechtěl, byl smířený a vyrovnaný.</p>
<p>Takové pravdě se nelze vzepřít, a pokud by teď někdo povstal ze samotné země a postavil se mu, tak by ho rozsekal na kusy. A celou dobu by se usmíval, aby ukázal, jak je klidný.</p>
<p>Historii se podle něj obecně přikládala příliš velká váha. Vlastní historii, národu, kultuře, krajině. Jakou cenu má zkoumat minulé chyby v úsudku, nehody a neopatrnosti, když jedinou odměnou po vší té námaze bude jen lítost? Pche! Lítost je útočištěm hlupáků, a Kallor žádný hlupák nebyl. Nakonec přežil všechny své ambice, prožil je všechny do jedné, až se z nich vyplavila všechna barva a zůstalo jen vybledlé vědomí, že v podstatě nic v životě nestojí za námahu. Že odměna je vždy pomíjivá, ba dokonce bezcenná.</p>
<p>Každý císař každé říše během celých dějin brzy zjistil, že ten pyšný titul a veškerá moc je jen existence zbavená veselí. Dokonce i nadbytek a bezuzdné holdování nakonec vyblednou. A tváře umírajících a mučených začnou splývat a jediný z těch pokřivených výrazů nepřinese byť záblesk odhalení, objevení nějakého hlubokého tajemství, vyjeveného s posledním dechem, vysvětlujícího všechny závažné otázky. Ne, každý obličej se prostě propadne do sebe, scvrkne se a ucukne, jak ho natahuje a svrašťuje bolest, a on konečně pochopil, že ať oči vylézající z důlků v té poslední chvíli uvidí cokoliv, je to něco naprosto… všedního.</p>
<p>To je skutečný nepřítel − všednost. Panství omezenců, pyšná věž hlouposti. Jeden nepotřebuje být císařem, aby si toho všiml − stačí prohlédnout si tváře obklopující převrácený kočár, lesk v očích, jak se každý snaží zahlédnout krev a zlomené končetiny, těše se na bezvýznamnou tragédii završující kalné kalamáře života. Prohlédněte si ty supy prahnoucí po žalu a pak mluvte o ušlechtilém lidstvu, moudrém a ctnostném.</p>
<p>Aniž by to krkavci či kondoři viděli, Kallor vycenil zuby v bezútěšném úsměvu, jako by se snažil napodobit tvář tragicky padlého hlupáka, přimáčknutého kolem vozu, který naposledy zvedne oči a uvidí obličeje zvědavců. <emphasis>Ach, podívejte se na sebe. Tak všední. Tak… všední.</emphasis></p>
<p>Z houští o kus dál vyplašil zajíce. Švihl rukou, spodem hodil nůž a zasáhl zajíce uprostřed skoku. Zvířátko ještě udělalo kotrmelec ve vzduchu, než dopadlo na zem. Zastavil se nad ním a díval se na kapičky prolité krve. Nůž se zabořil až po rukojeť kousek před kyčlemi − vnitřnosti tedy nebudou stát za nic. Nedbalost.</p>
<p>Dřepl si, vytáhl nůž, rychle zajíce rozpáral a vytrhal z břicha vnitřnosti. Podržel lesklé kličky, zadíval se na ně a zašeptal: „<emphasis>Jak všední.</emphasis>“</p>
<p>Zajícovo oko nevidoucne zíralo, vše pod ním už bylo dávno pryč a zmizelo.</p>
<p>On ale už tohle všechno viděl víckrát, než uměl napočítat. Zajíci, lidé, všechno jedno. V poslední chvíli prostě nebylo nic k vidění, takže co se dalo dělat jiného než odejít?</p>
<p>Tečky se z oblohy začaly snášet níž. Stejně prázdné oči už zahlédly střeva, hrbaté šedé provázky na žluté trávě za zády osamělého poutníka. Prázdné oči, ale byla to jiná prázdnota. Ne všednost smrti, nikoliv. Všednost života. Stejná byla i v Kallorových očích.</p>
<p>Zajícova smrt byla rychlá, a tudíž milosrdná, protože na rozdíl od nespočetných stovek tisíc lidí on jako poslední v životě neviděl Kallorovy naprosto prázdné oči. Tento pohled spolehlivě zasel hrůzu do očí každé oběti.</p>
<p>Kdosi kdysi řekl, že svět oplácí to, co dostává. A hojně. Ale Kallor by odpověděl, že kdosi vždycky cosi říká. Dokud toho nezačne mít plné zuby a nenechá ho popravit.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA PĚT</p><empty-line /><empty-line /><p>Prosím, nehovořte se mnou o počasí,</p>
<p>o slunci, o mracích, ani o místech,</p>
<p>kde se bouře rodí.</p>
<p>Nechci nic slyšet o větru rozvívajícím vřes</p>
<p>na kameni šedém a ohlazeném.</p>
<p>Prosím, nezahrnujte mě zdravotními obtížemi,</p>
<p>ani svými, ani těch z rodiny, ani té stařeny</p>
<p>na konci cesty.</p>
<p>Nebudu plýtvat časem, ani se v lítosti nevzdám majetku,</p>
<p>nevěnuji tomu myšlenku, pocit, ani rubáše setkané,</p>
<p>aby pokoušely štěstí seslané.</p>
<p>Prosím, povídejte o propastech překročených,</p>
<p>ne těch obejitých, nikoliv o zradách</p>
<p>množících se jako červi.</p>
<p>Chci, abyste vykřičeli vztek na to, co je ztraceno,</p>
<p>chvíli silní, chvíli plačící, chvíli pěst zatínající, bušící</p>
<p>do pevné země.</p>
<p>Prosím, zpívejte hlasitě o zoufalé slávě lásky,</p>
<p>chvíli bolestné, chvíli opojné, chvíli rozumu zbavené</p>
<p>ve smíchu a slzách.</p>
<p>Chci, abyste smlouvali s neblahými bohy na nebi,</p>
<p>bez ohledu na starosti, na cenu, na změnu roční doby</p>
<p>k mrazivým slzám.</p>
<p>To mi zazpívejte a já vás uvidím neochvějné,</p>
<p>chvíli vědoucí, chvíli vidoucí, chvíli tváří v tvář</p>
<p>vyjící bouři.</p>
<p>Zpívejte o svém životě, jako by měl být bez konce,</p>
<p>a o své lásce, jasném ohni slunce na své nebeské cestě</p>
<p>tam, kde se pravda rodí.</p>
<p><emphasis>Prosím, skoncujte s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nedůležitými věcmi</emphasis></p>
<p>Baedisk z Nathilogu</p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Darúdžhistán. Nekonečná sláva! Kdo by označil jediný skutek za bezvýznamný? Tenhle běžící kluk s náručí plnou zeleniny, za nímž se nese křik od stánků a zkoumavým okem ho pozoruje strážník stojící opodál a odhaduje bídné šance, že by uličníka polapil. Bezvýznamné? Nesmysl! Hladové krky nakrmené, ohromná hrdost, snad o něco méně peněz pro prodavačku, jenže to vypadá, že veškerý její zisk stejně padne do korbele opilého manžela, a co se jí týče, může ten neřád klidně chcípnout žízní! Strážníkovo srdce s vrozenou vadou bije dál, dosud nepukající námahou z pronásledování trhem plným lidí, a tak bude žít o pár týdnů déle, splní dvacet let služby a zajistí tak ženě a dětem výslužné. A pochopitelně měl ještě přijít poslední polibek sdělující celé báje o oddanosti a všem tom ostatním.</p>
<p>V chýši za krámkem hrnčířka s rukama po lokty kluzkýma od hlíny sní o létech, kdy život nabíral tvar, kdy každý otisk prstu vytvořil hlubokou stopu v kdysi hladkém povrchu, změnil budoucnost a přetvořil minulost, no copak to nebyla stejně tak náhoda jako úmysl? Může být výsledek opravdu předvídatelný i přes všechny ty záměry, vlnky vyslané nahoru a dolů a ven, odhadnuté desetiletími zkušeností?</p>
<p>Ona pochopitelně o ničem takovém neuvažuje. Bolest v levém zápěstí přehluší veškerou duševní činnost kromě myšlenek na samotnou bolest, čeho by mohla být předzvěstí a jaké byliny bude potřebovat, aby se jí ulevilo − jak můžou být takové starosti bezvýznamné?</p>
<p>A co děvčátko sedící s truchlivým pohledem upřeným na zapřaženého vola stojícího před Korbovými Ženskými půvaby, kde je její matka už skoro celé zvonění, i když s sebou pochopitelně má strýčka-Doruta-který-je-tajemství, a jeho společnost je určitě lepší než volova, protože ten jenom bučí. Veliké, vlahé hnědohnědé oko dívčin pohled opětuje, a uhádnout, na co oba myslí, je snadné, protože na co by mohl myslet vůl kromě toho, že je jho těžké a vůz ještě těžší a jak by bylo hezké si lehnout, a na co by mohlo myslet dítě než na hovězí guláš, takže se nenarodil žádný malý filozof, i když v příštích letech, inu, bude mít vlastního strýčka-který-bude-tajemstvím, a tak si bude stejně jako matka užívat plodů manželství jen s několika málo protivnými peckami.</p>
<p>A co to slunce vysoko na obloze, vysílající radostné světlo zalévající nádherné město jako požehnání všech významných věcí? Veliká je potřeba, náhlá a naléhavá, natáhnout ruku, sevřít prsty kolem té ohnivé koule a stáhnout ji do noci, do rozlezlé temnoty, kde nejrůznější důležité věci otřásly nebem i samotnými kořeny země, nebo skoro.</p>
<p>A zpátky k malému tlouštíkovi, protože tohle je jeho vyprávění, jeho <emphasis>volání hleďte!</emphasis> opakované pořád dokola. Noc příchodů, skutky přišedších, dokonce i noc se blíží! Ať nic důležitého není zapomenuto. Ať nic nedůležitého není za takové považováno, no kdo by si teď pomyslel, že něco takového existuje, vzpomíná s moudrým kývnutím zlodějský uličník, prodavačka, strážník. Hrnčířka, dítě, vůl, strýček Dorut s tváří mezi nohama ženy jiného muže, všichni vstupují do dalšího dne.</p>
<p>Vypravěč podtrhne svůj příběh moudrým mrknutím. Jsme uprostřed děje!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Noc, překrývající se stíny, nanejvýš lhostejná skvrna, která nepřiláká ničí pozornost kromě té protivné kočky na parapetu paláce, sledující jantarovýma očima, jak se jeden stín pohnul z dočasné skrýše. Zbloudilý stín pokračuje v cestě přes nádvoří do hlubšího stínu u zdi paláce.</p>
<p>Torvald Nom se přikrčil a vzhlédl. Uviděl kočičí hlavu a ty zatracené oči, upírající se na něj. Odplížil se na nároží a znovu se zastavil. Slyšel stráže od brány. Byli tam dva muži a kvůli něčemu se hádali, podezíravé hlasy vedly k obviňování následované protesty.</p>
<p>− <emphasis>Zatraceně, Dorute, já ti prostě nevěřím</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu nemáš důvod, Miloku. Kdy jsem ti nějaký zavdal? Nikdy</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mistrovi Kápě že ne. Moje první žena</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Nenechala mě na pokoji, přísahám! Slídila za mnou jako kočka za krysou</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Krysa! Ano, to by odpovídalo</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Přísahám, Miloku, že mě skoro znásilnila</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Poprvý! Vím, všechno mi</emphasis> o <emphasis>tom řekla, úplně jí zářily oči!</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Slyšel jsem, žes z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho byl nadrženej jako černý žezlo mistra Kápě</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Do toho ti nic není, Dorute</emphasis> −</p>
<p>Torvaldovi se o nohu otřelo cosi měkkého. Kočka předoucí, jako když se sype jemný štěrk, hřbet nahrbený, ocas zježený. Torvald zvedl nohu a podržel ji nad kočkou, zaváhal a zase nohu postavil na zem. U sladkého polibku Apsalar, když se to tak vezme, mohl by být kočičí zvěd výhodou. Pokud tedy bude mít dost odvahy, aby ho následoval.</p>
<p>Torvald si prohlížel zeď, římsy, metopy se spirálami, falešné sloupy. Otřel si zpocené dlaně, poprášil si je drtí ležící u zdi, natáhl ruce k prvním chytům a jal se šplhat.</p>
<p>Dosáhl parapetu na poschodí, vytáhl se na něj a poklekl. Pravda, nebylo to moudré, ale pád by ho nezabil, ani by si nevyvrtl kotník, že? Vytáhl dýku, vsunul čepel mezi okenice a hledal petlici.</p>
<p>Kočka přistála vedle něj a málem ho shodila dolů, ale podařilo se mu zachytit se. Tiše zaklel a znovu se pustil do okenic.</p>
<p>− <emphasis>Pořád tě miluje, víš</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Cože</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Miluje. Akorát má ráda změnu. Povím ti, Miloku, dostat tuhle tvou p</emphasis><emphasis>oslední nebylo snadný</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Slíbils to!</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Jsi můj nejlepší, nejstarší kamarád. Mezi náma už nebudou žádný tajemství! A když ti to slibuju, jako právě teď, tak to myslím vážně. Má prostě apetit, takže dělení se o ni by neměl být problém. Nejsem lepší než ty</emphasis><emphasis>, akorát jinej, to je všecko. Jinej</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Kolikrát týdně, Dorute</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> Řekni mi pravdu!</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Ach, každej druhej den nebo tak</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Ale já taky každej druhej den!</emphasis></p>
<p>− <emphasis>Lichej, sudej, myslím. Jak jsem říkal, apetit</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Řeknu ti</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Po šichtě se pojďme napít</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Jo, můžem</emphasis><emphasis> si to porovnat</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Já ji miluju. Prostě tak, ha!… Hej, Miloku…</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Jo?</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>Kolik je tvý dceři?</emphasis> −</p>
<p>Západka cvakla a okenice se otevřely ve chvíli, kdy z pochvy vyletěl za hrozného řvaní meč a u brány vypukla pranice.</p>
<p>− <emphasis>Vtip! Fakt! Jenom vtip, Miloku!</emphasis> −</p>
<p>Od paláce se nesly hlasy, když Torvald strkal dýku mezi okenní křídla a zvedal vnitřní petlici. Rychle se protáhl do tmavé místnosti. Na dvoře zatím dusaly holínky a u přední brány se ozvalo další hulákání. Rozbila se lucerna a na dláždění dopadl meč.</p>
<p>Torvald rychle zavřel okenice i okno.</p>
<p>Pekelné předení ho neopouštělo a o koleno se mu otírala hebká sanice. Natáhl ruku, prsty se mu cukaly, ale zaváhal a ruku zase zvedl. Věnuj té potvoře zatracené pozornost, a až uvidí, co ty nevidíš, a uslyší, co ty neslyšíš, ano…</p>
<p>V podřepu se otočil a rozhlédl se po místnosti. Byla to nějaká pracovna, i když většina polic byla prázdná. Přehnané ambice, náhlá snaha po kultivovanosti a sofistikovanosti, pochopitelně od začátku odsouzená k nezdaru. Peníze nejsou všechno. Inteligence pomáhá. Vkus, zvídavá mysl, zájem o jiné věci − věci mimo bezprostřední okolí, které nemají nic společného s ničím. Nestačí prostě poslat nějakého sluhu, aby prohrabal krámek se svitky a řekl: „Vezmu si jich tolik, aby vyplnily takhle velkou polici, jo, a ještě tenhle.“ Pán není zrovna vybíravý, pravda. Pán pravděpodobně ani neumí číst, takže jaký v tom bude rozdíl?</p>
<p>Torvald se přikradl k jedné polici, na níž ležely nějaké dvě desítky svitků spolu s knihou vázanou v kůži. Každý svitek byl pevně stočený a svázaný a dosud s pečetí prodejce − přesně, jak čekal. Pustil se do čtení.</p>
<p><emphasis>Traktát o odvodňovacích strouhách v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kamenných škarpách v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Gadróbské čtvrti, Devatenáctá zpráva roku rejska, Pozoruhodná témata, cech údržby kamenolomu. Autor: člen 322.</emphasis></p>
<p><emphasis>Příběh Pamby Chrabrého a Svět v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>truhlici (s ilustracemi jakéhosi mrtvého člověka).</emphasis></p>
<p><emphasis>Ztracené verše Anomandaridy s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>anotací.</emphasis> Torvald zvedl obočí, protože tohle mohlo i za něco stát. Rychle rozvázal šňůrku a svitek rozvinul. Velín byl prázdný, jen dole byla krátká anotace tohoto znění: <emphasis>Žádné učené pojednání není v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této chvíli možné.</emphasis> Vydavatelova značka svitek označovala za část série Ztracených děl, vydávané cechem výrobců velínu z Dřevnova.</p>
<p>Zase tu nepotřebnou věc stočil a vytáhl další.</p>
<p><emphasis>Ilustrovaný průvodce pokrývkami hlavy příštipkářů z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Genabaris ve čtvrtém století spánku Ohnice od Šklíby Zlodějíčka, samozvaného sériového sběratele a metly příštipkářů, uvězněného na doživotí. Vydala Vězeňská knihovna, Nathilog.</emphasis></p>
<p>Torvald nepochyboval, že ilustrace budou bohaté a pečlivě vyvedené do nejmenších podrobností, ale jaksi ho zvědavost ke čtení nenutila.</p>
<p>Mezitím se rozruch u brány uklidnil. Různí členové stráže se vraceli s mumláním a klením, které utichlo, jakmile vstoupili do paláce a zamířili do svých pokojů, což Torvaldovi prozradilo, že pán je opravdu doma a zřejmě spí. Což byl trochu problém vzhledem k tomu, jak paranoidní ten šmejd byl, a skrýš s poklady bude mít určitě někde v té své zatracené ložnici. No, svět předložil své výzvy, a bez výzev by život nestál za nic a hlavně by byl dočista nezajímavý.</p>
<p>Přistoupil ke dveřím na chodbu a ovinul si kolem obličeje kus látky, takže mu byly vidět jenom oči. Kočka ho pozorně sledovala. Zvedl závoru, otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Asi tři kroky nalevo od sebe měl vnější zeď. Napravo vedla chodba celým domem. Dveře a hlavní schodiště. A strážný sedící čelem ke schodům. Černé vlasy, červený baňatý nos, vyčnívající dolní ret a dost svalů naplácnutých na obrovské kostře, že by to stačilo na dva, možná i tři Torvaldy Nomy. Ten hlupák pletl, pohyboval rty a vraštil obočí, jak počítal oka.</p>
<p>A ta strašná kočka zamířila přímo k němu. Torvald tiše zavřel dveře. Měl ji rovnou uškrtit.</p>
<p>Z chodby zaslechl drsnou kletbu a boty dupající po schodech. Pootevřel dveře a vyhlédl ven. Strážný byl pryč, pletení leželo na zemi a jedno klubko se očividně skutálelo po schodišti.</p>
<p>Ha! Báječná kočka! Jestli ji ještě někdy potká, políbí ji − ale nikde poblíž místa, kde se sama olizuje, protože nakonec tu jsou jisté hranice, a žádné místo, kde se kočka sama olizuje, by on rozhodně nelíbal.</p>
<p>Rychle za sebou zavřel dveře a po špičkách vykročil chodbou. Opatrně nahlédl na schodiště. Ať kočka odběhla s klubkem kamkoliv, nebylo to odsud vidět, stejně jako strážný. Torvald se ocitl před zdobenými dvoukřídlými dveřmi přímo naproti opuštěné dřevěné židli.</p>
<p>Zamčené?</p>
<p>Ano.</p>
<p>Uchopil dýku a vsunul ji mezi křídla. Složité zdobení často doprovázelo opomenutí přidat i nezbytný mechanismus, a tento zámek se nevymykal z pravidla, jak zjistil, když zvedl závoru. Na schodech se ozvaly kroky. Otevřel dveře, rychle vklouzl dovnitř a přidřepl. Obývací pokoj, nějaká kancelář a lucerna se zkráceným knotem osvětlovala pouze stůl a hromadu papyrů. Druhé dveře, menší a užší, za stolem a plyšovým křeslem s vysokým opěradlem. Potichu se k nim vydal.</p>
<p>Zastavil se u stolu, zhasl lampu a čekal, až se mu zrak přizpůsobí tmě. Přikrčil se ještě víc a zadíval se na škvíru pode dveřmi do ložnice. Potěšilo ho, že jí neprosvítá světlo. Přitiskl se ke zlacenému deštění. Tady žádný zámek nebyl a panty byly naolejované. Pomaloučku dveře otevřel. Vstoupil a potichu za sebou zavřel.</p>
<p>Z obrovské postele se čtyřmi sloupky se ozýval tichý dech. Pak vzdychnutí. „Sladká rybičko jehličko, jsi to ty?“</p>
<p>Ženský hlas, chraplavý, šeptající. Zavrtění na posteli.</p>
<p>„Tentokrát je to noční plíživec? Ach, to je legrace − budu mít oči zavřené a budu hodně fňukat, až po mně budeš chtít, abych zůstala zticha. Pospěš si, ležím tu zkamenělá hrůzou. <emphasis>Někdo je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mém pokoji!</emphasis>“</p>
<p>Torvald Nom váhal mezi neodolatelnou touhou a… no, neodolatelnou touhou.</p>
<p>Odvázal si provazový opasek. „Nejdřív poklad,“ zasyčel. „Kde je, ženská?“</p>
<p>Zalapala po dechu. „Jaký hezký hlas! A nový! Poklad, aha! Ty víš, kde je, ty zlý! Přímo tady, mezi mýma nohama!“</p>
<p>Torvald vyvrátil oči. „Ten nemyslím. Ten druhý.“</p>
<p>„A když ti to neprozradím?“</p>
<p>„Potom budu muset prosadit svou.“</p>
<p>„Ach! Nic neřeknu! Prosím!“</p>
<p>Zatraceně, určitě to popletl. Nemohla vědět, že není ten, kdo předstírá, že je, i když ten někdo předstíral, že je někdo jiný. Jak to má vyřešit?</p>
<p>„Lehni si na břicho. Teď se zvedni na všechny čtyři. Ano, takhle.“</p>
<p>„Jsi horší než zvíře!“</p>
<p>Torvald se u postele zastavil. Horší než zvíře? Co to znamená? Potřásl hlavou a vylezl nahoru. No, nedá se nic dělat.</p>
<p>Zanedlouho: „Jehličko! Nový elixír? Bohové, je úžasný! Teď už ti nemůžu říkat jehličko, viď? Spíš… losose! Deroucí se proti proudu! Ach!“</p>
<p>„Ten poklad, nebo použiju nůž.“ A přitiskl jí studenou čepel na pravé stehno.</p>
<p>Znovu zalapala po dechu. „Pod postelí! Neubližuj mi! A přirážej, zatraceně! Tvrději! Z tohohle bude dítě − já to vím! Tentokrát bude dítě!“</p>
<p>No, svou část tedy odvedl, nasypal své mince do chrámového poháru a tak dál a možná ji její modlitby opravdu dovedou do požehnaného nebe mateřství. Zhroutila se na posteli a sténala, zatímco on slezl, klekl si na dřevěnou podlahu a sáhl pod postel. Narazil na velkou bednu. Nahmatal držadlo a vytáhl ji.</p>
<p>Žena sténala. „Ach, nezačínej zase počítat, drahý. Prosím. Když to děláš, vždycky všechno pokazíš!“</p>
<p>„Nebudu počítat, ženská. Zůstaň, kde jsi. Zavři oči. Nehýbej se.“</p>
<p>„Teď už to ale zní hloupě, víš.“</p>
<p>„Sklapni, nebo to udělám znovu.“</p>
<p>„Ach! Co že to bylo za elixír?“</p>
<p>Hrotem dýky vypáčil víko. V truhle byly hezky naskládané pytlíky označené přesnou sumou, hotové bohatství v drahokamech, špercích a vysokých radech. Rychle kořist posbíral.</p>
<p>„Ty <emphasis>počítáš!</emphasis>“</p>
<p>„Varoval jsem tě.“ Vylezl na postel, podíval se dolů a pochopil, že jen se sliby si dál nevystačí. <emphasis>Bohové pod námi, kdybys tak byl co k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu.</emphasis> „Poslyš, potřebuju další elixír,“ řekl. „Je v pracovně. Nehýbej se.“</p>
<p>„Nebudu. Slibuju.“</p>
<p>Odběhl, proplížil se pokojem, zastavil se u dveří na chodbu a přitiskl k nim ucho. Tiché cvakání bambusových jehlic. Vrátil dýku do pochvy, přehmátl, otevřel dveře, podíval se na strážného chlupatou hlavu a pořádně se rozmáchl. Hruška narazila na temeno a muž se ze židle svezl na podlahu.</p>
<p>Kočka čekala u dveří do knihovny.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Strýc jedna, strýc dvě, otec žádný. Teta jedna, teta dvě, matka žádná.</p>
<p>Přítomni a ve službě, strýc jedna, teta jedna, bratranec jedna a sestřenice jedna a dvě. Bratranec se přisunul blíž, dost blízko na další ostré šťouchnutí loktem, až se bude natahovat pro další cibuli z hromady na stole. Ale on už ty jeho hry znal, měl za celý rok dlouhý seznam modřin, které to dokazovaly, a tak, skoro stejně nahodile, ukročil a nepřestával se zářivě usmívat, zatímco teta jedna vrkala nad nenadálou odměnou. Strýc jedna seděl naproti, připravený mrknout, jakmile se na něj podívá − což zatím nehodlal udělat, protože, jak vždycky říkal strýc dvě, nejdůležitější je správné načasování. Kromě toho potřeboval mít dál v merku bratrance, zvlášť teď, když mu zhatil první plán.</p>
<p>Bratranec, Snell se jmenoval, bude muset usilovněji přemýšlet, zapracovat na lstivosti, jež přicházela zdánlivě odnikud a nepatřila k tupé hlouposti jeho skutečného mozku, takže za to nakonec možná opravdu mohli démoni, breptající a štěbetající o svých krutých nápadech. Věděl, že to Snell nenechá jen tak. Ne, bude si to pamatovat a začne plánovat. A to, co přijde, bude kvůli tomu ještě horší.</p>
<p>Teď mu ale na bratranci nezáleželo, ani na ničem, co by se mohlo stát později večer nebo zítra. Nakonec domů přinesl jídlo, náklad jídla, a poklad vyložil za radostného křiku.</p>
<p>A muž, jehož jméno mu dali, muž dávno mrtvý, který nebyl ani strýc jedna, ani strýc dvě, i když by býval strýcem tři, a nikoliv otcem jedna, inu, ten muž by byl hrdý na to, že chlapec s jeho jménem dělá, co je zapotřebí, aby rodinu udržel pohromadě.</p>
<p>Malý Harllo si vzal cibuli, zalezl do bezpečného rohu jediné světnice, a těsně předtím než do ní kousl, se podíval strýci jedna do očí, zachytil mrknutí a kývl v odpověď.</p>
<p>Jak vždycky říkal strýc dvě, podle načasování člověk poměřuje svět a svoje místo v něm. Načasování není svět možná, je to svět ano a ne, tohoto, tamtoho ne. Teď, ne později. Načasování patří všem šelmám lovícím jiné šelmy. Patří tygrovi a jeho upřeným, pozorným očím. A patří i kořisti, když se z lovce stane kořist, jako z bratrance při každém souboji a bitvě. Harllo se ale učil být tygrem díky strýci dvě, jehož kůže se mohla změnit do tygří, když se v něm probudil chladný, vražedný vztek. Který měl tygří oči a byl to ten nejudatnější, nejmoudřejší člověk v celém Darúdžhistánu.</p>
<p>A ten jediný kromě samotného Harlla znal pravdu o tetě dvě, která vůbec nebyla tetou dvě, nýbrž matkou jedna. I když by to nepřiznala, nikdy by to neřekla a nechtěla mít se svým jediným dítětem, <emphasis>synem znásilnění,</emphasis> nic společného. Kdysi si Harllo myslel, že znásilnění je jméno jeho otce, ale dnes už věděl, že je to něco, co lidé dělají jiným lidem, je to stejně hnusné jako rána loktem do žeber a možná ještě hnusnější. Proto matka jedna zůstávala u tety dvě a proto se při těch vzácných příležitostech, kdy přišla na návštěvu, nepodívala Harllovi do očí, i když o to usiloval, a proto o ničem nemluvila, pokud se zrovna nehněvala.</p>
<p>„<emphasis>Teta Stonny nesnáší slova, Harllo,</emphasis>“ vysvětlil mu Vrč, „<emphasis>ale jenom když se ta slova připlíží příliš blízko k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu místu, kde se schovává, víš?</emphasis>“</p>
<p>Ano, věděl. Věděl a viděl toho hodně.</p>
<p>Snell zachytil jeho pohled, udělal škaredý obličej a naznačil zlomyslné sliby. Jeho sestřička, sestřenice jedna jménem Mew, to pozorovala od stolu, jehož se přidržovala, a viděla jen porozumění, protože jak by mohla ve třech letech něco chápat? Sestřenice dvě, Hinty se jmenovala, byla zabalená v povijanu a ležela v kolíbce, v bezpečí přede všemi, a tak to taky mělo být.</p>
<p>Harllovi bylo pět, možná skoro šest, ale už byl vysoký − <emphasis>vytáhlý,</emphasis> smál se Vrč, <emphasis>vytáhlý a hubený, protože takhle kluci rostou.</emphasis></p>
<p>Teta Myrla hodila zbylou zeleninu do kotlíku nad ohněm a vrhla vědoucí pohled po manželovi, jenž kývl a nepřestával si masírovat pahýly nohou pod koleny, kde většina lidí mívala ještě holeně a kotníky a chodidla, jenomže strýc Bedek měl nehodu − což je něco jako znásilnění, jen ne schválně − a tak už nemohl chodit, což znamenalo, že měli všichni těžký život a Harllo musel dělat, co bylo nutné, protože Snellovi se nějak nechtělo dělat nic. Pochopitelně kromě toho, že trápil Harlla.</p>
<p>Vzduch v přeplněné místnosti byl nasládlý, jak Myrla přihodila hrst trusu na oheň pod kotlíkem. Harllo věděl, že zítra bude muset jít nasbírat další, což znamenalo vydat se z města na Západní břeh jezera, což bylo dobrodružství.</p>
<p>Snell dojedl cibuli, přikradl se k Harllovi a zaťal ruce v pěst. Harllo však už z uličky za domem zaslechl kroky, šustění na suchém kapradí ze zbořené střechy protějšího domu, a ve chvíli už odhrnul závěs ve vchodu strýc dvě a strčil hlavu do světnice. Pruhy na obličeji měl jako čerstvě namalované, tak byly výrazné, a oči mu ve světle svíčky žhnuly. V úsměvu odhalil špičáky.</p>
<p>Bedek mu zamával. „Vrči! Jen pojď dál, příteli! Vidíš, Myrla už připravuje hostinu.“</p>
<p>„Tak to jdu akorát včas,“ opáčil hromotluk a vstoupil, „protože nesu uzenou koninu.“ Všiml si Harlla a přivolal si ho. „Musíme mu trochu dopřát, aby nabral svaly.“</p>
<p>„Ach, on ani chvíli nepostojí, v tom je ta potíž,“ namítla Myrla. „Ani na chvilku.“</p>
<p>Snell se mračil, odběhl a sledoval Vrče se strachem a nenávistí. Vrč popadl Harlla do náruče a podal Myrle pytel.</p>
<p>Bedek si ho prohlížel. „Jsem rád, že ses vrátil,“ řekl potichu. „Slyšel jsem, co se stalo u brány, i o tý chvíli ve Skuhrově − hrome, kéž bych nebyl tak… zbytečnej.“</p>
<p>Vrč postavil Harlla na zem a povzdechl si. „Možná už jsi skončil s ježděním s karavanou, ale to neznamená, že jsi zbytečnej. Vychováváš dobrou rodinu, Bedeku, dobrou rodinu.“</p>
<p>„Já nevychovávám nic,“ zamumlal Bedek. Harllo ten tón znal až příliš dobře, a potrvá dny, možná týdny, než strýc jedna vyleze z té černé, hluboké díry, ve které teď vězel. Potíž byla v tom, že Bedek měl tohle místo rád, líbilo se mu, jak kolem něj Myrla skáče, samé hlazení, objímání a mumlání a tak pořád dál až do večera, kdy v posteli dělali zvuky a ráno se Bedek usmíval.</p>
<p>Když byla Myrla taková a jen se točila kolem manžela, zůstalo na Harllovi, aby se postaral o holčičky a udělal všechno, co bylo zapotřebí, a nejhorší bylo, že přitom nikdo nehlídal Snella. Potom vždy přišel ošklivý výprask.</p>
<p>Myrla od posledního porodu nemohla moc pracovat, protože si poranila něco v břiše a teď se snadno unavila, a dokonce i po téhle úžasné večeři, kterou vařila, bude utahaná a zesláblá bolestí hlavy. Když mohla, spravovala šaty, ale poslední dobou zašívala málokdy, takže Harllovy výpravy na místní trhy byly o to důležitější.</p>
<p>Nyní se nehnul od Vrče, který se posadil naproti strýci Bedekovi a vytáhl džbán vína. To Snella udrželo z dosahu, což pochopitelně všechno později zhorší. Nakonec rodinu si vybrat nemůžete, ani bratrance, ani nikoho. Byli tu a hotovo.</p>
<p>Kromě toho může zítra ráno vyrazit brzy, tak brzy, že Snell ještě dávno nebude vzhůru, a vydá se z města na břeh jezera, kde se za posledními chatrčemi svět táhne do dálky a jsou tam jen kopce s kozami a pasáky a za nimi už jen pustina. Existence něčeho takového ukazovala Harllovi možnosti, jaké ani nedokázal pojmenovat či vyjádřit slovy, ale byly tam, v budoucnosti, která vypadala rozmazaná a strašidelná, ale taky plná příslibů. Příslib byl zářivý jako Vrčovy oči, a Harllo se ho držel vždy, když do něj Snell bušil pěstmi.</p>
<p>Bedek a Vrč si povídali o starých časech, kdy oba pracovali u stejných karavan, a Harllo měl dojem, že minulost − slovo, které nikdy nepoužíval, protože to bylo před znásilněním − je místem velkých skutků, plné života, kde slunce svítí jasněji, západy slunce jsou sytější, hvězdy planou na černé obloze a měsíc nesužují mlhy, muži jsou vyšší a hrdější a nikdo tam nemluví o minulosti, protože ta se děje právě teď.</p>
<p>Možná takovou budoucnost jednou najde, nový čas, v němž bude stát vzpřímeně. Čas, do kterého se bude moct natáhnout.</p>
<p>Naproti se v tmavém rohu krčil Snell a v očích měl vlastní příslib, když se na Harlla zakřenil.</p>
<p>Myrla přinesla talíře naložené jídlem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Papyrus natrhaný na kousky rychle chytil a vyhazoval do komína černé vločky. Jak je Kalous pozoroval, viděl vrány, tisíce vran. Zloděje vzpomínek, kradoucí všechno ostatní, na co by mohl jen pomyslet, co by mohl vzkřísit a odlehčit tak neužitečnosti svého současného žití. Veškerá snaha rozpomenout se na tváře selhala, stejně jako pokusy zapsat tu strašlivou historii. Slova byla plochá a mdlá, scény popisované hlasem mrtvých.</p>
<p>Kdo tehdy byli ti kamarádi po jeho boku? Kdo byli ti Záchlumčané a Malažané, zaklínači a válečníci, vojáci a oběti obětování, hřadující nad silnicí jako strážci marnosti, zírající na vlastní pochodující stíny?</p>
<p>Bult. Lull. Sormo Enath.</p>
<p>Coltain.</p>
<p>Jména, ne však tváře. Zmatek a hrůza boje, údy ztěžklé z únavy, z krvácejících ran, z prachu a zápachu vyhřezlých vnitřností − ne, to nemohl napsat, nemohl sdělovat takovou pravdu.</p>
<p><emphasis>Paměť selhává. Navěky jsme odsouzení, jak se snažíme zpodobnit scény, zarámovat je, popsat každý čin, zdůvodnit ho a vysvětlit, byt by byl šílený, ale někde pod tím musí být hustý kal motivace, důležitosti, významu − prostě musí. Druhá možnost je… nepřijatelná.</emphasis></p>
<p>Jenže se při svých pokusech dostal jen sem, pokaždé. K nepřijatelným pravdám, jakým žádný duševně zdravý člověk nedokáže čelit. Dospěl k tomu, že za uctívání nestojí nic, dokonce ani prosté přežití ne, a už vůbec ne nekonečná kaskáda neúspěchů a bezpočet smrtí.</p>
<p>Dokonce i tady, v mírumilovném městě, pozoroval obyvatele při jejich každodenních tanečcích a cítil stále větší opovržení. Nelíbilo se mu, jak uvažuje stále méně šlechetně a stále víc ho zarážejí nekonečné výjevy zdánlivě bezduché, nesmyslné existence, jenže z toho neviděl cestu ven, protože neustále odhaloval banalitu života, bitvy tiché i ty ostatní, vedené s manželkami, manželi, přáteli, dětmi, rodiči, s davem na přeplněných ulicích, kde se každý život uzavíral do sebe, spravedlivý a k cizincům zcela lhostejný − lidi plně uvnitř vlastních životů. Neměl by se vlastně z takových věcí radovat? Z té naprosté svobody, z neobyčejného přepychu představy, že své životy ovládají?</p>
<p>Pochopitelně tomu tak nebylo. Ve svobodě, jaká byla každému z nich už dopřána, si stavěli vlastní bariéry, nosili okovy ukuté vlastníma rukama. Chřestili řetězy emocí, obav a strachu, požadavků a záští, bojechtivosti bouřící se proti nezbytné anonymitě každého člověka. Ano, to byla zcela nepřijatelná pravda.</p>
<p>Je snad tohle hnací silou za usilováním o moc? Snaha servat anonymitu a pozvednout slávu i neblahou proslulost jako planoucí štít a zářící meč? Vykřiknout tak, aby to bylo slyšet i za branami vlastního života?</p>
<p>Jenomže Kalous takový křik už slyšel mockrát. Stál a krčil se uprostřed řevu vzdorného i jásavého, kdy se vše zakalilo zoufalstvím a bezduchým vztekem. Ozvěny moci jsou stále stejné ve své nutné prázdnotě. To vidí každý historik vážící si svého titulu.</p>
<p>Psaní prostě nemá cenu. Nemá větší účinek než dítě bušící pěstičkami do ticha ignorujícího jeho křik. Historie nic neznamená, protože pokračuje pouze lidská hloupost. Ano, objevují se chvíle velikosti, skvělých činů, ale jak dlouho světlo takové slávy vydrží? Od jednoho dechu k dalšímu, ano, a nic víc. <emphasis>Zbytek jsou jen kosti a trosky, nic jiného nezůstane, a i to se nakonec rozpadne v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prach.</emphasis></p>
<p>„Vypadáš zamyšleně,“ poznamenal Klátil a dolil mu korbel. „Což by mě asi nemělo překvapovat, protože jsi právě spálil práci za skoro celý rok, nemluvě o papyru v ceně vysokého radu.“</p>
<p>„Tu cenu uhradím,“ opáčil Kalous.</p>
<p>„Nebuď směšný.“ Léčitel se narovnal. „Jenom jsem řekl, že vypadáš zamyšleně.“</p>
<p>„Zdání klame, Klátile. Mě už myšlení nezajímá. O ničem.“</p>
<p>„To jsme se tu potom opravdu sešli dva praví.“</p>
<p>Kalous dál pozoroval oheň a černé vrány vyletující komínem. „Ale od tebe to není moc moudré,“ podotkl. „Ty musíš myslet na asasíny.“</p>
<p>Klátil frkl. „Asasíni. Jiskra už mluví o tom, že vyhrabe tucet svítivek. Mizela se vydala hledat velitelství cechu a Pazderka s Modroperelem spolu s konšelem Collem zjišťují, kdo ten kontrakt zadal. Dej tomu týden a problém přestane být problémem. Nadobro.“</p>
<p>Kalous se pousmál. „Nezačínej si s malazskými mariňáky, i když jsou ve výslužbě.“</p>
<p>„Myslel by sis, že to bude každému jasný, co?“</p>
<p>„Lidé jsou hloupí, Klátile.“</p>
<p>Léčitel sebou trhl. „Všichni ne.“</p>
<p>„Pravda. Jenže mistr Kápě čeká na každého, ať je hloupý, chytrý, důvtipný či bezduchý. Čeká na všechny se stejným vědoucím úsměvem.“</p>
<p>„Už se nedivím, žes tu knihu spálil, Kalousi.“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Takže když už nepíšeš historii, co budeš dělat?“</p>
<p>„Dělat? No přece nic.“</p>
<p>„Tak o tomhle já vím všechno − ani se nepokoušej nic namítat. Ano, občas někoho vyléčím, ale kdysi jsem býval voják. Ale už jím nejsem. Teď tu jenom sedím, tloustnu a ten tuk je skrz naskrz prostoupený nějakou cynickou žlučovitostí. Ztratil jsem všechny kamarády, Kalousi. V tom se nijak nelišíme. Ztratil jsem je všechny, a proč? Ať se propadnu, jestli to vím, ať se propadnu, ale nevím proč, nevím nic.“</p>
<p>„Opravdu jsme se tu sešli ti praví,“ řekl Kalous. „Ale vypadá to, že ty, Klátile, jsi zase ve válce. S obvyklým nesmiřitelným nepřítelem.“</p>
<p>„S cechem? Asi máš pravdu. Ale to nebude trvat dlouho. Ta výslužba se mi nelíbí. Jako kdyby ti řekli, že už za nic nestojíš, ať jsi předtím stál za cokoliv, a ty si čím dál líp uvědomuješ, že to cokoliv nestálo za to, za co sis kdysi myslel, že stojí, a to věci ještě zhoršuje.“</p>
<p>Kalous odložil korbel a vstal. „Velealchymista mě pozval na svačinu. Radši si půjdu lehnout. Hlídej si záda, léčiteli. Pán občas zatlačí a paní není nikde v dohledu.“</p>
<p>Klátil jen kývl a ujal se povinnosti civět do ohně, když teď Kalous odcházel.</p>
<p>Historik opustil teplý šenk a průvanem a vrstvami chladu došel do svého pokoje. S každým krokem byla větší zima.</p>
<p>Někde nad tímhle ohavným chrámem tančily nad komínem vrány s jiskrami, ve tmě ovšem neviditelné. Každá vrána nesla slovo, ale jiskry byly hluché. Příliš zaneprázdněné extází z vlastního oslepujícího ohně. Tedy dokud nezhasly.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Gaz vyrazil brzy, jakmile si uvědomil, že denní výdělek nebude stačit, aby si večer mohl koupit pořádné pití. Thordy se dívala, jak odchází do noci v tom patetickém předklonu jako vždy, když zuřil. Netušila, kam má namířeno, a upřímně řečeno jí na tom ani nezáleželo.</p>
<p>Už dvakrát za minulý týden jí ten hubený uličník provedl nájezd na stánek se zeleninou. Bohové, co dneska dělají rodiče? Skrčkovi mohlo být tak pět, určitě ne víc, a už byl mrštný jako úhoř na mělčině − a proč ho neuvážou doma, jak by měli? Zvlášť když je ve věku, kdy by ho spousta lidí ráda unesla, využila nebo prodala. A pokud by ho využili špatným způsobem, tak by mu hned nato zakroutili krkem, což by jí zase tolik nevadilo, kdyby to nebyla tak krutá představa, něco, co by mohlo napadnout spíš jejího manžela než ji. I když on myslel jen na to, kolik peněz by mohl mít, kdyby kluk nekradl. A možná i na to, co by se skrčkem udělal, kdyby ho někdy dostal do spárů.</p>
<p>Při té představě se zachvěla, ale pak její pozornost upoutal hlídací pes Nou v sousední zahradě, protože se nezvykle rozštěkal − hned si ale vzpomněla na manžela a jeho trhanou chůzi a na to, jak ho Nou nesnáší, zvlášť když chodí takhle. Když se Gaz potácel z hospody, ožralý a k ničemu, prašivý čokl ani nepípl, prostě si ho vůbec nevšímal.</p>
<p>Věděla, že psi dokážou zvětřit nekalé úmysly. I jiná zvířata to umějí, ale psi v tom jsou zvlášť dobří.</p>
<p>Gaz se jí nikdy ani nedotkl, dokonce do ní ani nestrkal, ani políček nevyťal, protože bez ní a bez zahrady, o niž se starala, by byl nahraný, což velmi dobře věděl. Mnohokrát ho to lákalo, to ano, ale pak se mu najednou zaleskly oči, zablikalo mu v nich překvapení. Usmál se, otočil se a zaťatou pěst i všechno, co bylo za ní, si schoval pro někoho jiného. Rád se popral v nějaké uličce za hospodou. Rád kopal lidi do obličejů, pokud byla oběť menší než on a opilejší. A bez přátel, kteří by nešťastníkovi mohli přijít na pomoc. Takhle se vyrovnával s mizerií ve svém životě, nebo to aspoň často tvrdil.</p>
<p>Thordy si nebyla jistá, o jaké mizerii to mluví, i když nějaké tušení měla. Kupříkladu ona. Ubohý plácek, kde pěstovala zeleninu. Neplodné lůno. To, jak ji věk a tvrdá dřina utahaly, sebraly jí veškerý oheň, který kdy měla. Spousta věcí na ní ho rozčilovala. A vzhledem k okolnostem měla ona štěstí, že ho má tak dlouho, zvlášť když pracoval se sítěmi na té rybářské bárce, se sítěmi, kvůli kterým, žel, přišel o všechny prsty na rukou tu noc, kdy v hlubině číhalo cosi velkého a nehybného, takže si toho posádka nevšimla, když vytahovala síť na palubu. Pak to vyrazilo s plnou silou do řeky jako beranidlo. Gazovi to utrhlo prsty, zapletené do sítě, jako mrkve, zůstaly mu jen palce a kotníky.</p>
<p>Pěsti k boji, jak říkal a mimoděk u toho cenil zuby. <emphasis>To a nic víc.</emphasis></p>
<p>Což byla pravda i dobrý důvod, jak usoudila, proč se při každé vhodné příležitosti opít.</p>
<p>Poslední dobou se ale cítila míň velkoryse − ne, vlastně se velkoryse necítila vůbec. Dokonce i lítost pominula, jako když podzimní vítr odnese suchý list. Jako by se jí přímo před očima proměnil, i když už samozřejmě věděla, že k té změně došlo naopak za očima − ne v tom, nač se dívala, ale v tom, kdo se díval. Už před jeho vztekem necouvala. Neuskakovala před jeho trhanou chůzí a marným hněvem, teď ho sledovala, viděla všechnu tu zbytečnost a sebelítost.</p>
<p>Byla tedy neplodná, prázdná a zpočátku si myslela, že taková už zůstane do smrti. Ale pak začalo prázdnotu něco vyplňovat. Zprvu to vyvolávalo pocit viny, ale teď už ne. Teď, když jí hlavu zaplnily myšlenky na vraždu, bylo to jako ponořit se do provoněné lázně.</p>
<p>Gaz na tom byl bídně. Říkal to. Byl by radši, kdyby byl mrtvý.</p>
<p>A upřímně řečeno, ona taky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Všechna ta láska, ta zoufalá potřeba, a on nebyl k ničemu. Měla ho vyhnat už dávno a on to věděl. Držet se ho takhle bylo mučení. Řekl jí, že se pere jen se slabochy. Hlupáky a tak. Řekl jí, že to dělá, aby si udržel sílu v pažích a tvrdé ruce, aby si podržel (cha, tohle byl dobrý vtip) nějaký důvod k přežití. Muž potřebuje něco umět, ano, ať je to dobré či špatné, to je úplně jedno. Pravda ale byla, že si vybíral ty nejhorší, největší neřády, jaké našel. Dokazoval si, že to zvládne, předváděl své ruce a jejich zabijácké způsoby.</p>
<p>Zabijácké, ano. Zatím zabil zcela určitě čtyři.</p>
<p>Věděl, že dřív nebo později se karta obrátí a na břiše v uličce bude ležet jeho vychládající mrtvola. Dobře mu tak. Když nakupujete víc, než na co máte, pořád dokola, někdo přijde dluh vybrat.</p>
<p>Věděl, že po něm truchlit nebude. Zamilovaný pozná, kdy mu ten, koho miluje, přestane lásku oplácet. Nedával jí to za vinu a nemiloval ji proto o nic méně. Ne, jenom ji o to víc potřeboval.</p>
<p>Krčma U Modré koule zabírala roh velkého, zanedbaného bloku, kde to páchlo močí a hnilobou. Uprostřed oslav dosáhla noční anarchie v zadních uličkách nad přístavem nových výšin, a Gaz nebyl sám, kdo tady hledal potíže.</p>
<p>Napadlo ho, že možná není tak divný, jak si myslel. Že je možná jen jeden z tisíců neužitečných rváčů v tomhle městě, kteří se všichni nenávidí a větří stopy jako prašiví psi. Ti, kdo ho znali, mu uhýbali z cesty, když kráčel ke svému oblíbenému zápasišti za Modrou koulí. Ostatním lidem, tvářím v šeru kolem, věnoval jen krátkou myšlenku, kterou zahnal pach první krve prolité v horkém, vlhkém vzduchu.</p>
<p>Někdo ho předběhl a možná teď nafoukaně odchází. No, třeba by se mohl vrátit a udělat tomu neřádovi, co ten předtím provedl někomu jinému − a bylo tu tělo, nehybná, schoulená hromádka. Gaz k tělu došel a strčil do něj nohou. Uslyšel zasípění. Dupl na hrudník a ozvalo se křupnutí. Zakašlání plné krve, tiché zaúpění a poslední výdech. Hotovo, snadné.</p>
<p>„Máš radost, Gazi?“</p>
<p>Otočil se po zvuku toho tichého, hlubokého hlasu a zvedl ruce do obranného postoje, o němž nepředpokládal, že mu k něčemu bude − ale pěst, kterou čekal, nedorazila. Se zaklením couvl, až zády narazil na zeď, a s rostoucím strachem se zamračil na vysokého, zahaleného muže před sebou. „Nebojím se,“ zavrčel bojechtivě.</p>
<p>Pobavení se k němu dovalilo jako vlna. „Otevři se, Gazi. Otevři svou duši. Přivítej svého boha.“</p>
<p>Gaz na zubech cítil vzduch, cítil, jak se mu roztahují rty, až z prasklin vytéká krev. Srdce se mu rozbušilo. „Já žádnýho boha nemám. Mám akorát kletby, a tebe neznám. Ani trochu.“</p>
<p>„Ovšemže mě znáš, Gazi. Obětoval jsi mi už šestkrát a budeš mi obětovat dál.“</p>
<p>Gaz neviděl tvář pod kápí, ale vzduch mezi nimi náhle zhoustl jakýmsi pronikavým pachem. Stejně je cítit studené bahno, jaké vláčejí líné proudy za jatkami. Měl dojem, že slyší bzučet mouchy, ale zvuk vycházel z jeho hlavy. „Nezabíjím pro tebe,“ pronesl slabým hlasem.</p>
<p>„To ani nemusíš. Já nevyžaduju oběti. To není… nutné. Vy smrtelníci posvěcujete veškerou půdu, jakou si zamanete, dokonce i tuto uličku. Zatěžujete ji životem. Nic víc zapotřebí není. Ani záměr, ani modlitba, ani zaříkání. Jsem vzýván neustále.“</p>
<p>„Co ode mě chceš?“</p>
<p>„Prozatím jen pokračuj ve sklizni duší. Až přijde čas na něco víc, Gazi Gadróbi, bude ti ukázáno, co je třeba udělat.“</p>
<p>„A co když nechci −“</p>
<p>„Co ty chceš je bezpodstatné.“</p>
<p>Nedokázal vypudit to pekelné bzučení z lebky. Potřásl hlavou, zavřel oči, a když je otevřel, bůh byl pryč.</p>
<p><emphasis>Mouchy. Ty mouchy jsou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mé hlavě. Bohové, vypadnět</emphasis><emphasis>e!</emphasis></p>
<p>Do uličky se kdosi připotácel, mumlal si a natahoval ruku, aby do něčeho nevrazil.</p>
<p><emphasis>Dostanu je ven. Ano!</emphasis> A najednou znal pravdu, věděl, že zabíjení ty prokleté mouchy utiší. Otočil se, předklonil, zvedl ruce a rychle vyrazil k tomu opilému hlupákovi. Ten vzhlédl v poslední chvíli, než mu na obličeji přistály ty hrozné pěsti.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krute z Talientu zpomalil před činžovním domem, kde nyní bydlel. Někdo stál ve stínu přede dveřmi. Krute se zastavil deset kroků od něj. „To byla dobrá práce,“ poznamenal. „Skoro celou cestu jsi byl za mnou, až jsem si myslel, že nestojíš za nic, ale teď jsi tady.“</p>
<p>„Ahoj, Krute.“</p>
<p>Ten hlas Kruteho polekal. Předklonil se a snažil se prohlédnout tmou. Viděl stále jen obrys, nicméně usoudil, že je to ten správný obrys. „Bohové pod náma, nikdy by mě nenapadlo, že se vrátíš. Máš vůbec tušení, co se dělo, když jsi zmizel?“</p>
<p>„Nemám. Co kdybys mi to pověděl?“</p>
<p>Krute se zakřenil. „To bych mohl, ale ne tady.“</p>
<p>Díval se, jak Rallik Nom vystupuje z výklenku, a zakřenil se ještě víc. „Vůbec ses nezměnil. Ano, zažil jsem už lepší časy − a hrozně nerad to říkám, ale je to tvoje vina, Ralliku.“</p>
<p>Vysoký, hubený asasín si prohlížel činžovní dům. „Ty bydlíš tady? A je to moje vina?“</p>
<p>„Pojď dál,“ vybídl jej Krute. „Je to až nahoře, pochopitelně, rohový byt − snadno se odtamtud leze na střechu černou jako mistra Kápě podpaždí. Bude se ti tam líbit.“</p>
<p>Zanedlouho už seděli ve větším ze dvou pokojů u poškrábaného stolu s kouskem silně čadící svíčky. Měli džbánek kyselého piva a plecháčky, které oba tekly.</p>
<p>Krute nalil pivo a od té doby mlčel. „Právě mě něco napadlo,“ zabručel pobaveně. „Tím, že ses ukázal živý a zdravý, jsi dokázal něco, co Krafar nezvládl. Měli jsme kult, Ralliku Nome, uctívali jsme tvou památku. Krafar ho v cechu postavil mimo zákon a pokusil se ho vyhladit − přinutil nás zalízt hlouběji. Pro mě to nebylo dost hluboko − jsem v podezření, a tak mě odstavili, jako bych už byl mrtvý. Starý kontakty… se koukají rovnou skrz mě, Ralliku. Bylo to zatraceně těžký.“</p>
<p>„Krafar?“</p>
<p>„Seba, to Talovo štěně. Z hádanic o to, kdo to převezme po Vorcan, vyšel jediný bez škrábnutí − teda ještě dýchal. Cech je vyřízený, Ralliku. Boje uvnitř cechu. Spoustu dobrých vrahů to otrávilo a prostě odešli. Většinou do Elingarthu, pár do Černýho Korálu, no jen si to představ. Dokonce jsem slyšel, že se někdo vydal do Dřevnova a přidal se k malazským Spárům.“</p>
<p>Rallik zvedl ruku. „Počkej, zatraceně. Který blbec vůbec vymyslel ten kult?“</p>
<p>Krute pokrčil rameny. „Prostě se to tak nějak stalo, Ralliku. Nebylo to uctívání − to není správný slovo. Spíš jako… filozofie. Filozofie úkladný vraždy. Například žádná magie. Zato jedy ano, spousta jedů. A otataralový prach, pokud se k němu dostaneme. Jenže Seba Krafar nás chce všechny vrátit ke vší tý magii, i když ty jsi jasně ukázal, co je lepší, co je jistější. Ten chlap je umíněný − nakonec to mají v krvi, co?“ Plácl do stolu, až převrátil svíčku. Honem ji narovnal, aby plamínek nezhasl. „Nemůžu se dočkat, až uvidím Krafarův výraz, až vejdeš −“</p>
<p>„Budeš muset počkat,“ přerušil ho Rallik. „A ještě něco, příteli. Nikomu ani slovo.“</p>
<p>Krute se vědoucně usmál. „Plánuješ útok, co? Překročíš Krafarovo tělo a ujmeš se vedení cechu. A musíš si to naplánovat − s tím ti můžu pomoct, povím ti, kdo ti je určitě věrný, kdo tě určitě podpoří −“</p>
<p>„Sklapni,“ vyzval jej Rallik. „Musíš něco vědět.“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Pamatuješ na tu noc, co jsem zmizel?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Tehdy zmizel ještě někdo.“</p>
<p>Krute zamrkal. „No ano −“</p>
<p>„A já jsem se vrátil.“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>Rallik se napil piva.</p>
<p>Krute na něj chvíli zíral, pak zaklel. „Ona taky?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Krute dopil hrnek a rychle si dolil. „Bohové pod náma. Chudák Krafar. V tomhle s ní spolupracuješ, Ralliku?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne že by potřebovala pomoc −“</p>
<p>„Nevím, kde je, Krute. Nevím, co má v plánu. Pokud vůbec něco. Nevím to a neuhádnu to a ty taky ne.“</p>
<p>„Tak co podnikneme, Ralliku?“</p>
<p>„Ty nic neměň, chovej se jako vždycky.“</p>
<p>Krute frkl. „Jako vždycky? Mám pomalu umírat hlady?“</p>
<p>„Mám peníze, dost pro nás pro oba. Jsou různě poschovávaný.“ Rallik se zvedl. „Předpokládám, že na střechách je poslední dobou klid.“</p>
<p>„Kromě zlodějů, kteří vylézají jako myši, když není v dohledu jediná sova − jak jsem říkal, cech je na kolenou.“</p>
<p>„No dobře, vrátím se před svítáním. Prozatím nebudeme dělat nic, Krute.“</p>
<p>„To mi jde dobře.“</p>
<p>Rallik udělal obličej, ale neřekl nic. Přistoupil k oknu a otevřel okenice. Krutemu ani nic říkat nemusel. Pravda byla, že Krute byl v nicnedělání opravdu dobrý. Ne však Rallik Nom. Ten v tom vůbec nebyl dobrý. <emphasis>Tohle bude náramná legrace, co?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mumlání ho pronásledovalo uličkou, hrdelní zvuky ze dvou desítek tlam s plandajícími jazyky a ohrnutými pysky. Záblesk koulejících se očí v šeru. Iskaral Pust, Mág a velekněz stínu, bůh bhok’arala, se ohlédl a zašklebil se na své vyznavače. Cvrlikavě je proklel. Vyplázl na ně jazyk. Vycenil zuby a vyvalil oči.</p>
<p>A vyděsilo je to? Ani v nejmenším! Právě naopak, pokud lze věřit takovému šílenství. Popolezli ještě blíž, s kořistí uloupenou nešťastníkům na tržišti stále v prackách, a zkormouceně krabatili obličeje, jako by měli zácpu nebo podobnou vážnou chorobu. Bylo to k vzteku!</p>
<p>„Nevšímej si jich. Mám úkoly, poslání, skutky převeliké důležitosti. Mám co zařizovat.“</p>
<p>A tak spěchal dál, odkopával smetí a poslouchal, jak tvorové za ním odkopávají stejné smetí jako on. Zastavil se v ústí každé uličky a rozhlédl se, načež křižovatku přeběhl. Za ním se v ústích uliček bhok’arala shlukli, podívali se jedním směrem, pak druhým, a pokračovali v pronásledování.</p>
<p>Po chvíli se Iskaral Pust zastavil a zvuk jeho kroků ještě zazněl ozvěnou drápů cvakajících o dláždění. Zatahal se za vlasy a obrátil se. Přikrčení bhok’arala si všichni drželi zaťaté pěstičky u hlaviček.</p>
<p>„<emphasis>Nechte mě být!</emphasis>“ zasyčel.</p>
<p>Oni jeho syčení opětovali. Plivl po nich. A vzápětí byl celý zlitý páchnoucími slinami. Začal se bušit do hlavy. Oni se tloukli do hlav pěstmi plnými šperků a ovoce.</p>
<p>Přimhouřil oči (přimhouřili oči) a pomalu se postavil na jednu nohu. Díval se, jak se bhok’arala kolébají na jedné noze.</p>
<p>„Bohové pod námi,“ zahuhlal, „opravdu se všichni úplně zbláznili.“</p>
<p>Otočil se zpátky a zamračil se na nízký, osmiboký chrám padesát kroků před ním. Zdi tvořila naprostá změť výklenků a podivných úhlů, hotový houf stínů. Povzdechl si. „Můj nový příbytek. Pořádná barabizna, ale hodí se mi. Hodlám ji pochopitelně předělat, až bude čas. Líbí se vám to zlaté nádobí a hedvábné ubrousky? Jen jsem to tak nahonem spíchl, ale mně se to líbí velice. Pavouci? Ne, ne, tady žádní pavouci nejsou, to ne. Prostě tu nejsou povolení. Příšerní tvorové, ano, nechutní. Nikdy se nekoupou, víte. Příšerní.“</p>
<p>Za zády se mu ozývalo štěbetání.</p>
<p>„Nevšímejte si jich. Příbuzní mojí bývalé choti − kdybych to byl věděl, tak bych do toho nikdy nešel, jestli víte, co tím myslím. Ale tak to je − oženíte se a skončíte s celým rodinným zvěřincem na krku. A i když je už pryč, jen vysušená slupka s nohama trčícíma do vzduchu, no, připouštím, že se za její nešťastné příbuzenstvo cítím zodpovědný. Ne, ne, vůbec nevypadá jako oni. Vypadá mnohem hůř. Přiznávám se k chvilkovému záchvatu nepříčetnosti. Prokletí mládí, myslím. Kdy jsme se brali? No před čtyřmi, pěti lety, ano. Zdá se to jako celý život a já jsem rád, moc rád, že už je po všem. Ještě víno, srdíčko?“</p>
<p>S úsměvem vyrazil k chrámu.</p>
<p>Schody ve tmě vedoucí na tmavou podestu pod poďobaným překladem. Vypadalo to dobře. Dvoukřídlé dveře byly veliké, skoro jako vrata, a panely z leštěného bronzu nesly podobu obrovských útočících ohařů. Vynikající detail! S láskou vytvořená všechna ta vrčící hrůza.</p>
<p>„Ano, ty dveře byly můj nápad, vlastníma rukama jsem je dělal − smočil jsem si. Soch sochání, koberců tkaní, portrétování, karikaturování, hrnčířování − hrnčířina chci říct, prostě jsem použil odborný výraz. Vidíte tu pohřební urnu? Nádherná, ano. Ona je v ní. Ano, moje milovaná zesnulá, moje milovaně zesnulá, moje požehnaně zesnulá, hi hi − ach, ohnout jí končetiny nebylo zrovna snadné, to vám povím, je tam dost těsno. Vím, těžko uvěřit, že tam je v urně o málo větší než džbán na víno. Mám spoustu schopností, ano, jak se sluší a patří na nejslavnějšího smrtelníka sloužícího vysokému dómu stínu. Ale to vám povím, bojovala houževnatě celou dobu, než jsem ji tam nacpal.“</p>
<p>Dřepl si před bronzovými dveřmi a zachmuřeně se zadíval na otevřené tlamy ohařů. Zvedl ruku a zaklepal Baranovi na nos. Dutě to zadunělo.</p>
<p>„Já to věděl,“ prohlásil a kývl hlavou.</p>
<p>Bhok’arala se ošili na schodech, poklepali se navzájem po nosech a moudře přikyvovali.</p>
<p>Levé křídlo dveří se pootevřelo a ve výši prsou z něj vyhlédla zahalená hlava. Tvář nebyla pořádně vidět. „Žádné nechceme,“ pronesla šeplavě jakási žena.</p>
<p>„Nechcete žádné co?“</p>
<p>„Zasviní nábytek.“</p>
<p>Iskaral Pust se zamračil. „Je šílená. Proč je každý, koho potkám, šílený? Poslyš, ničemná akolytko, ustup stranou. Zabuš uhrovitým čelem o dlaždice a polib mi mé vzácné nohy. Nejsem nikdo jiný než Iskaral Pust.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Iskaral Pust! Velekněz stínu! Mág vysokého dómu. Nejdůvěryhodnější, nejoblíbenější, nejváženější služebník našeho boha! Teď ustup a nech mě vejít! Zabírám tento chrám právem seniorátu, právem právoplatné hierarchie, právem přirozené nadřazenosti! Probuď ji, umej ji, podepři ji − cokoliv musíte udělat, aby na mě byla připravená.“</p>
<p>Dveře se otevřely dokořán a akolytka se narovnala do celé své ohromné výšky. Shrnula si kapuci a předvedla znamenitě tvarovaný obličej rámovaný dlouhými, rovnými, rezavými vlasy.</p>
<p>„Jsem velekněžka Sordiko Mdlo z darúdžhistánského chrámu stínu,“ představila se hlubokým, melodickým hlasem.</p>
<p>„Aha, mistr převleků. Stejně jako já.“</p>
<p>„Ano, to vidím.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Není to legrační.“ Naklonil hlavu. „Vůbec to není legrační.“ Podlézavě se na ni usmál. „A kdo jsem podle tebe já, drahá?“</p>
<p>„Nějaká sluncem spálená ropucha, řekla bych.“</p>
<p>„Přesně to chci, aby sis myslela. A teď mě konečně pozvi dál, než ztratím teplotu.“</p>
<p>„Myslíš trpělivost.“</p>
<p>„Ne, myslím teplotu. Začíná mi být zima.“</p>
<p>Přenesla pohled jantarových očí na schody za ním. „A co ti tvoji potomci?“</p>
<p>„Ha ha. Potomci to nejsou. Jich si nevšímej. Umějí brečet, umějí kňučet, umějí se plazit, umějí −“</p>
<p>„Právě teď všichni mávají rukama v dokonalé nápodobě tebe, Iskarale Puste. Proč to dělají?“</p>
<p>„Říkal jsem, ať si jich nevšímáš.“</p>
<p>Pokrčila rameny a couvla. Iskaral Pust se hned dral za ní. Sordiko Mdlo zavřela dveře a zamkla. „Takže ty tvrdíš, že jsi velekněz. Odkud?“</p>
<p>„Z tajného kláštera v Sedmiměstí.“</p>
<p>„Z kterého kláštera?“</p>
<p>„Z toho nejtajnějšího, pochopitelně. Nemusíš to vědět a já ti to nemusím říkat. Ukaž mi moje komnaty, jsem unavený. A hladový. Dám si večeři o sedmi chodech, spoustu drahého, vhodně lahodného vína a zralé služky dychtivé uspokojit můj natěšený rozmar.“</p>
<p>„Žel, nenapadá mě jediná služka, která by byla ochotná dotknout se tvého rozmaru, jak ho podivně nazýváš. Co se zbytku týče, nikdo nemůže tvrdit, že bych kolegům senešalům neposkytla veškerou pozornost, jak se sluší na hosty mého chrámu.“</p>
<p>„Takže tohle je jako tvůj chrám?“ zahihňal se Iskaral Pust. „Dlouho nebude, ale zatím nic neříkám. Zanechám ji jejím ubohým bludům. Usmívám se, ano, a přikyvuju − a jak se do Propasti dostali dovnitř <emphasis>oni?</emphasis>“</p>
<p>Bhok’arala se nyní tlačili za velekněžkou a pokyvovali hlavami.</p>
<p>Otočila se. „Netuším. Jsou tu ochrany… mělo by to být nemožné. Je to vskutku znepokojující.“</p>
<p>„Nevšímej si jich,“ prohlásil Iskaral Pust. „Veď mě, poskoku.“</p>
<p>Zvedla jemné obočí. „Tvrdíš, že jsi Mág vysokého dómu stínu − to je dost smělé tvrzení. Můžeš ho dokázat?“</p>
<p>„Dokázat? Jsem, kdo jsem, a hotovo. Modli se, modli se. Modli se, chci říct, a snad tě postihnou všemožná zjevení, pokorná služebnice, a přinutí tě k užaslému zbožňování. Ach,“ dodal, „počkej, až to udělá! Ach, potom přijde píseň změny, tak! Nevšímej si služebníků pečujících o můj rozmar, bude to tato úchvatná žena!“</p>
<p>Chvíli na něj zírala, pak se otočila, až jí roucho zavířilo, a pokynula mu, ať ji následuje. Půvab, o nějž bezpochyby usilovala, jí téměř vzápětí zhatila nutnost rozkopnout klubko ječících bhok’arala, kteří všichni cenili zuby v rozdováděném, nicméně zcela tichém smíchu. Střelila pohledem dozadu po Iskaralu Pustovi, ale ne včas, jak si byl jistý, aby ho přistihla, jak se sám směje.</p>
<p>Vydali se do svatyně.</p>
<p>„Už brzy,“ šeptal Iskaral Pust. „Ty dveře potřebují natřít, ano. Už to nebude trvat dlouho…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Bohové pod námi,“ zalapal po dechu strážný, „jsi větší než Barghast!“</p>
<p>Mappo Poříz sklonil hlavu. Nechtěl procházejícího strážníka vylekat. Muž odskočil a chytil se za prsa − ano, byl v rozpuku sil a tohle bylo zřejmě jen gesto, a tak se Trellovy obavy, že prvního občana, kterého potkal, nechtěně poslal do brány mistra Kápě, pomalu měnily v zahanbení. „Omlouvám se, pane,“ vypravil ze sebe. „Chtěl jsem se jen na něco zeptat, nic víc.“</p>
<p>Strážník zvedl lucernu. „Jsi tedy démon?“</p>
<p>„Potkáváš běžně na své obhlídce démony? Vskutku neobyčejné město.“</p>
<p>„Ovšemže ne. Totiž, jen vzácně.“</p>
<p>„Aha. Já jsem Trell z plání a kopců východně od Nemilu ležícího na západ od Jhag Odhan v Sedmiměstí.“</p>
<p>„A na co ses to vlastně chtěl zeptat?“</p>
<p>„Hledám chrám Ohnice, pane.“</p>
<p>„To asi bude nejlepší, když tě doprovodím, Trelle. Dneska večer ses držel v bočních uličkách, co?“</p>
<p>„Považoval jsem to za nejlepší.“</p>
<p>„A oprávněně. My teď uděláme totéž. V každým případě jsi v Gadróbský čtvrti. Chrám, který hledáš, je v Darúnský. Je to kus cesty.“</p>
<p>„Jsi opravdu velkorysý, pane.“</p>
<p>Strážník se usmál. „Trelle, kdyby ses objevil na kterýkoliv ulici, nejspíš by to vyvolalo pozdvižení. Tím, že se tě ujmu, tomu snad předejdu. Takže nejde o velkorysost, prostě dělám svou práci.“</p>
<p>Mappo se znovu uklonil. „Přesto ti děkuju.“</p>
<p>„Počkej, než uhasím lucernu, a pak pojď za mnou − a těsně, prosím.“</p>
<p>Oslavy se v této čtvrti soustředily hlavně na hlavní ulice zalité modrým světlem plynových lamp. Když ho strážník vedl úzkými, točitými uličkami a zadními trakty, nebylo těžké se davům vyhnout. A těch pár lidí, které potkali, rychle ustupovalo, když zahlédli uniformu (a možná i Mappovu mohutnou postavu).</p>
<p>Až za zvetšelou krčmou narazili na dvě těla. Strážník tiše zaklel, dřepl si a snažil se znovu rozsvítit lucernu. „Tohle začíná být problém,“ posteskl si, když povytáhl knot a okolí zalila zlatavá záře, odhalující špinavé dláždění a kaluž krve. Mappo ho pozoroval, když obracel první tělo na záda. „Tohle je obyčejný utlučení. Pěsti a boty − znal jsem ho, chudáka. Prohrával boj s alkoholem… no, bitva už skončila, Beru požehnej jeho duši.“ Popošel k druhé mrtvole. „Aha, ano. Mistr Kápě vem toho, kdo to udělal − a čtyři další. O kterých víme. Pořád nemůžeme přijít na to, jakou zbraň používá… možná držadlo lopaty. Bohové, to ale je krutý!“</p>
<p>„Pane,“ ozval se Mappo, „zdá se, že dnes v noci máš naléhavější úkoly. Stačí mi ukázat směr −“</p>
<p>„Ne, dovedu tě tam, Trelle. Oba jsou mrtví už pár zvonění − klidně tu ještě chvíli počkají. Myslím, že je čas přivíst mága nebo kněze,“ dodal.</p>
<p>„Přeju ti úspěch,“ řekl Mappo.</p>
<p>„Já na to nikdy nepřijdu,“ opáčil strážník a vedl ho dál. „Jako kdyby mír nestačil − někdo musí vylízt z díry s krví na rukou. Vyvolávat sváry. Přinášet bídu.“ Potřásl hlavou. „Kdybych do těch neřádů aspoň dokázal vtlouct trochu rozumu. Není to nutný. Nikdo je nechce, nikdo nechce, co dělají. Co je zapotřebí? To bych rád věděl. Myslím jako pro ně. Co potřebujou, co chtějí? Jenom si trochu loknout moci? Ovládat ostatní? Mít pocit, že můžou rozhodovat o tom, kdo přežije a kdo zemře? Bohové, kéž bych věděl, co se jim honí hlavou.“</p>
<p>„Ne, pane, buď rád, že to nevíš. I zvířata podléhají takové agresivitě. Vrahové mezi vašimi lidmi, mezi mými, jsou prostě takoví − divokost zvířat zaslepená inteligencí nebo tím, co se za inteligenci vydává. Žijí v temném světě, pane, zmatení a ustrašení, pošpinění závistí a zlobou. A nakonec zemřou tak, jak žili. Vyděšení a sami, a každá vzpomínka na moc se ukáže jako iluze, jako fraška.“</p>
<p>Strážník se zastavil a zadíval se na něj. Za ústím uličky byla zeď a nalevo neosvětlený tunel v bráně. Nakonec muž zabručel a vedl Mappa dál páchnoucím průchodem skrz zeď. Trellský válečník se musel v tunelu sehnout.</p>
<p>„U vás doma musíte být strašný kmen,“ poznamenal strážník, „pokud jsou tví příbuzní stejně velcí a rozložití jako ty.“</p>
<p>„Žel, my povětšině nejsme vrahové, pane. Kdyby ano, možná by se nám vedlo líp. Takhle sláva mého lidu značně vybledla.“ Mappo se zastavil a ohlédl se k bráně, kterou právě prošli. Viděl, že ze zdi zbývá jen kus nějakých padesát kroků dlouhý. Oba konce se opíraly o budovy nacpané do prostoru, kde měla zeď pokračovat.</p>
<p>Strážník se zasmál. „Ano, z Gadróbský hradby toho už moc nezbývá. Jen tahle brána, a tu navíc používají většinou jen zloději a jim podobní. Pojď, už to není daleko.“</p>
<p>Chrám Ohnice zažil lepší časy. Holé vápencové zdi pokrývaly nápisy, nějaký hranatý seznam modliteb, oválné značky a obskurní místní symboly. A taky pár kleteb, jak Mappo vytušil ze snahy zprávy oškrábat. Škarpa podél zdi byla ucpaná odpadky, mezi nimiž pobíhaly krysy.</p>
<p>Strážník ho vedl dál napravo, až narazili na širší náměstí. Formální vstup do chrámu tvořilo schodiště sestupující na podestu, kde bylo po kotníky vody. Mappo byl zděšený.</p>
<p>Strážník si toho všiml. „Ano, kult je na ústupu. Asi spí už moc dlouho. Vím, že mi do toho nic není, ale co tu hledáš?“</p>
<p>„Nevím to jistě,“ přiznal Mappo.</p>
<p>„Aha. No, tak to ať ti Ohnice požehná.“</p>
<p>„Děkuju, pane.“</p>
<p>Strážník se vydal nazpátek, nepochybně do uličky s mrtvolami. Vzpomínky na ně se Mappo nemohl zbavit, dost ho to znepokojovalo. Na druhém těle zahlédl záhadné rány. Opravdu to bylo kruté. Kéž by takové věci skončily, ano. Opravdové požehnání míru.</p>
<p>Sešel po schodech a dočvachtal ke dveřím. Ty se otevřely, než stačil zaklepat.</p>
<p>Uviděl před sebou hubeného muže se smutnou tváří. „Musíš vědět, Trelle Mappo Pořízi, že to nevydrží. Stojíš přede mnou jako uťatá končetina a to, co z tebe teče, špiní éter a proudí zdánlivě bez konce.“</p>
<p>„Konec přijde, až ho zase najdu,“ odtušil Mappo.</p>
<p>„Tady není.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Chceš kráčet žílami země, Mappo Pořízi? Proto jsi přišel do tohoto chrámu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vybral sis nejnebezpečnější cestu. Je tu jed. Je tu krutý mráz. Led pošpiněný cizí krví. Je tu oheň, který zaslepí toho, kdo jej nese. Je tu vítr volající věčným hlasem smrti. Je tu tma a je plná. Je tu žal, víc, než uneseš. Je to poddajnost a to, co se nepoddá. Tlaky příliš velké i na tebe. Pořád chceš projít Stezkou Ohnice, Mappo Pořízi?“</p>
<p>„Musím.“</p>
<p>Smutný muž se zatvářil ještě smutněji. „Myslel jsem si to. Mohl jsem seznam varování prodloužit, víš. Mohli jsme tu stát zbytek noci, ty v té louži, a já bych ti tady líčil děsivá nebezpečí. A přesto bys ty nakonec řekl ‚musím‘, a tak bychom všechen ten čas proplýtvali. Já bych ochraptěl a ty bys usnul vestoje.“</p>
<p>„Mluvíš skoro lítostivě, knězi.“</p>
<p>„Možná proto, že mi to je líto. Byl to velice barvitý seznam.“</p>
<p>„Potom to rozhodně všechno zapiš do záznamu o této neblahé noci.“</p>
<p>„Ta představa se mi líbí. Děkuju. Teď pojď dovnitř a utři si nohy. Ale pospěš si − připravujeme ten obřad od chvíle, kdy tvoje loď přistála.“</p>
<p>„Rozsah tvých vědomostí je působivý,“ poznamenal Mappo, shýbl se a vstoupil.</p>
<p>„Ano, to je. Teď mě následuj.“</p>
<p>Krátká chodba, kde ze stropu kapalo, širší příčná loď, špinavá mozaiková podlaha, další chodba, tato lemovaná výklenky, v nichž byly uložené posvátné předměty − kusy surové rudy, bílé krystaly, růžové a purpurové křišťály, ametysty, hvězdné safíry, jantar, měď, pazourek, zkamenělé dřevo a kosti. Chodba se otevírala do hlavní sloupové síně a tady ve dvou řadách čekali akolyté v hnědých hábitech a s pochodněmi v rukou. Akolyté cosi prozpěvovali v jakémsi tajemném jazyce a velekněz Mappa provedl mezi nimi.</p>
<p>Na místě, kde stával oltář, byla puklina v zemi, jako by se pod oltářem otevřela země a spolkla ho i se stupínkem.</p>
<p>Smutný velekněz se zastavil na kraji díry a obrátil se k Mappovi. „Brána Ohnice tě očekává, Trelle.“</p>
<p>Mappo k němu přistoupil a nahlédl dolů.</p>
<p>„Pochopitelně to, co vidíš, není z této říše,“ vysvětloval velekněz. „Kdyby ano, byl by už Darúdžhistán ohnivou koulí, jasnou jako nově zrozené slunce. Plynové jeskyně a tak.“</p>
<p>„Když tam dolů skočím, usmažím se na škvarek,“ namítl Mappo.</p>
<p>„Ano. Vím, co si musíš myslet.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ale je to brána.“</p>
<p>„Aha, ano. To je celkem přesné.“</p>
<p>„Musíš se proti těmto silám obrnit. A to zajistí obřad, o kterém jsem se zmiňoval. Jsi připravený, Mappo Pořízi?“</p>
<p>„Chcete na mě použít nějaké ochranné kouzlo?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil velekněz a málem plakal, „chceme tě vykoupat v krvi.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barathol Méchar viděl bolest ve Scillařiných očích, když si nedávala pozor, i to, jak se Chaur drží u ní a instinktivně ji chrání jako pes zraněného pána. Když si všimla, jak si ji Barathol prohlíží, hned se usmála, a jeho pokaždé bodlo u srdce, měl pocit, jako když pěstí udeří do zavřených dveří. Byla to opravdu krasavice, její krásu však člověk spatřil až při druhém, možná i třetím pohledu, rozvíjela se jako tmavý květ ve stinném pralese. A bolest v jejích očích jen prohlubovala jeho trápení.</p>
<p>Řezník byl zatracený hlupák. Jistě, byla v tom jiná žena − nejspíš jeho první láska − ale ta byla pryč. Přišel čas přetnout kotevní řetěz. Nikdo se nemůže topit věčně. Tohle přichází, když je člověk mladý, a obratné zacházení s noži je nedostatečná náhrada za schopnost přežít všechno, co po vás svět hodí. Toužit po něčem, co nelze získat, je zbytečné plýtvání časem.</p>
<p>Barathol svou touhu zanechal kdesi v píscích Sedmiměstí. Nehybná těla, posměšný smích maskovaný za neustále vanoucí vítr, ještěrka hřadující jako dar na bezvládné ruce. Chvilky šílenství − ach, dávno před šílenstvím T’lan Imass v Arenu − kdy spílal nelítostnému času, protože <emphasis>příliš pozdě</emphasis> je něco, co nelze změnit − ani krví prolitou u nohou boha, ani nožem připraveným vyříznout si vlastní srdce. <emphasis>Příliš pozdě</emphasis> se na něj prostě zubilo, neživé, příliš uštěpačné pro zachování zdravého rozumu.</p>
<p>Tato dvě slova začala jako nápěv, ale postupně se z nich stala rozdováděná ozvěna, až zesílila do řevu v táboře nájezdníků mezi křikem a řinčením železa. Zesílila, ano, do ohlušujícího víru, který mu narážel do lebky, prudký příval, který neměl kam se odplavit. <emphasis>Příliš pozdě</emphasis> nebylo možné uniknout. Broukalo to v každé neodražené ráně, kdy se nedokázal vyhnout sekající zbrani. Vybuchovalo v očích, když dorazila smrt, spolu s krví a tělesnými tekutinami. Vrhalo se to za padajícími těly. Psalo to zprávu (pořád tutéž zprávu) do písků, přes něž se plazili umírající lidé.</p>
<p>Mohl zpívat stále dokola, ale nenechal nikoho naživu. O několik dní později předal karavaně tucet koní, dar za to, že se polomrtvého válečníka ujali, podali mu léky na vysokou horečku, vyčistili mu rány a vypálili infekci. Za svou námahu nechtěli přijmout žádnou odměnu. Vysvětlili mu, že pro bezútěšná muka jeho duše nemůžou udělat nic, a tak žádat o cokoliv by bylo nečestné. Zato dar, to bylo něco jiného.</p>
<p>Na poušti nic nezakrývá krutou tvář času. Jeho kůže je natažená na kostech. Jediné oko spaluje oblohu a jeho otevřená tlama je studená a bez vzduchu jako vrcholek vysoké hory. Kupci to chápali. Nakonec byli stejně tak pouštním kmenem jako ostatní. Dali mu měchy s vodou − tolik, aby se dostal do nejbližší posádkové pevnosti − „<emphasis>Ano, to Mezlům přiznáváme − vědí, jak stavět stanice u cesty a dobře je vybavit. Nikoho nepošlou pryč s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prázdnou, příteli.</emphasis>“</p>
<p>Dali mu nejsilnějšího z koní po lupičích, dobré sedlo, solené maso a sušené ovoce. Dali mu krmení pro koně na čtyři dny a ještě mu ukázali stezku, po které, když se pustí, tak podvede i smrt, a byla to ta jediná pravá.</p>
<p>Říkali, že mu v patách kráčí smrt. Zatím čeká mimo dosah ohňů, ale až Barathol konečně vyjede, žnec s dlouhýma nohama se opět vydá po jeho stopě a bude zpívat o čase, o nikdy nekončícím hladu, ani na chvíli nezpomalí a bude jen požírat ty, kdo se mu postaví do cesty.</p>
<p>„<emphasis>Až na tebe přijde toužení, příteli, nepadni do jeho léčky, protože toužení je poslední návnada − ocitneš se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pasti a ono tě protáhne zbytkem času, který je ti přidělen, Barathole M</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>chare, a nic, co uchopíš, ti nezůstane, bude ti to vyrváno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prstů. Všechno, co uvidíš, jen proletí kolem. Neokusíš ani kapku, vše ti bude odebráno. Toužení tě vtáhne do kostnatého objetí toho, kdo tě sleduje, a ty se budeš moct jen naposledy ohlédnout na svůj život − chvilka jasného vidění, nejhořčejší dar nějakého neznámého boha − a potom najednou pochopíš, co všechno jsi promarnil, co sis nechal uniknout, co všechno jsi mohl mít.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nyní jeď, příteli. A střez se pastí ve své mysli.</emphasis>“</p>
<p>Příliš pozdě. Tato dvě slova ho strašila a nejspíš i budou strašit až do smrti. Když se podíval na utopeného Chaura, ten krutý zpěv mu zaplnil hlavu. <emphasis>Příliš pozdě!</emphasis></p>
<p>Ale tehdy na ten jásavý zpěv plivl. Tehdy ano. Řekl <emphasis>ne</emphasis> a vyhrál.</p>
<p>Taková vítězství jsou k nezaplacení.</p>
<p>Stačila, aby člověka udržela ještě chvíli na nohou. Dodala mu dost odvahy, aby se mohl podívat do očí ženě, aby neuhnul před tím, co v nich spatřil…</p>
<p>V dovádějícím, řinčícím světle kolem se míhaly tváře, jak procházeli davem. Rozpustilé písničky v místním nářečí, džbány a láhve nabízené v opilé velkorysosti. Hlasité pozdravy, cizinci v sevření zdí, ruce šátrající pod neuspořádaným oblečením. Všude pach sexu − Barathol zpomalil a pootočil se.</p>
<p>Scillara se smála. „Vedeš nás na tuze neobvyklá místa, Barathole. Tahle ulice si tě zavolala, viď?“</p>
<p>Chaur civěl na nejbližší dvojici, pusu otevřenou, a mimoděk pokyvoval hlavou do rytmu jejich přirážení.</p>
<p>„Bohové pod námi,“ zamumlal Barathol, „nějak jsem tomu nevěnoval pozornost.“</p>
<p>„To říkáš ty. Ale chápu, na tý lodi jsi byl moc dlouho a v podstatě sám, vsadím se − leda by se Zášť rozhodla −“</p>
<p>„Ne,“ přerušil ji rázně. „Zášť se pro nic takového nerozhodla.“</p>
<p>„Potom tě město vítá tělesnýma rozkošema! Vlastně tahle ulice −“</p>
<p>„To už stačí, ano?“</p>
<p>„Nemyslíš si doufám, že se nad tebou slituju, Barathole?“</p>
<p>Zašklebil se a podíval se na Chaura. „Tohle ho vyvádí z míry −“</p>
<p>„Ani náhodou! Vzrušuje ho to, a proč taky ne?“</p>
<p>„Scillaro, sice má tělo muže, ale mysl dítěte.“</p>
<p>Úsměv pohasl, jen zamyšleně kývla. „Já vím. Je to mrzutý.“</p>
<p>„Radši pojďme,“ navrhl Barathol.</p>
<p>„Správně. Pojďme se někam najíst − a tam můžeme vymyslet, co dál. Ale myslím, že to hned tak nepřejde − nakonec chytil ten pach.“</p>
<p>Společně Chaura obrátili a odváděli ho pryč. Chvíli vzdoroval, ale nakonec se podvolil a nechal se odvést, nicméně se přidal k nedalekému sboru hlasitých zpěváků s hlasitými zvuky beze slov, ne tak docela odpovídajícími jejich onačejšímu úsilí.</p>
<p>„Opravdu jsme tu ztracení, co?“ poznamenala Scillara. „Musíme si najít cíl… v životě. Ano, chopíme se svý největší, nejzřejmější vady, co? Nezáleží na tom, co bude zítra nebo pozítří. Otázka zní, co si počneme se zbytkem života.“</p>
<p>Barathol zaúpěl.</p>
<p>„Vážně. Kdybys mohl mít cokoliv, úplně cokoliv, Barathole, co by sis přál?“</p>
<p><emphasis>Druhou šanci.</emphasis> „Ta otázka je nesmyslná, Scillaro. Spokojím se s kovárnou a dobrou prací každý den. Spokojím se s poctivým životem.“</p>
<p>„Tak u toho začneme. Seznam nutných úkolů. Vybavení, poloha. Poplatky cechu a tak.“</p>
<p>Viděl, že se opravdu snaží. Opravdu se snaží udržet vlastní pocity na uzdě co nejdéle.</p>
<p><emphasis>Žádnou odměnu nepřijmu, Scillaro, ale vezmu si tvůj dar. A na oplátku ti taky něco dám.</emphasis> „Tak dobře. Při tom se mi tvoje pomoc bude hodit.“</p>
<p>„Výborně. Hele, támhle je dvůr se stoly a vidím jídlo a lidi při jídle. Můžeme se postavit ke stolu, dokud ten chudák, který u něj sedí, neodejde. Nemělo by to trvat dlouho.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mizela odtáhla bosou nohu od Pazderčina rozkroku a pomalu se na židli narovnala. „Udělej to nenápadně, ale podívej se na tu trojici, co se právě objevila.“</p>
<p>Pazderka se zamračila. „To mě musíš pořád znervózňovat mezi lidma, Mizelo?“</p>
<p>„Nebuď pitomá. Vyloženě záříš −“</p>
<p>„Rozpaky, jasně! A koukni na Jiskru − ten má obličej jako spálenej krabí krunýř.“</p>
<p>„Takovej ho má vždycky,“ namítla Mizela.</p>
<p>„Mně to nevadí,“ opáčil Jiskra a olízl si rty. „Vůbec mi nevadí, co vy dvě provádíte, ať mezi lidma, nebo ve svým oblíbeným pokoji, v tom, jak má ty tenký zdi a vrzající podlahu a dveře, co se špatně zavírají −“</p>
<p>„Dveře, co jsi měl opravit,“ štěkla Pazderka a pootočila se, aby se mohla podívat na nově příchozí. Trhla sebou a naklonila se nad stůl. „Bohové pod náma. Ten prošedivělej mi je povědomej.“</p>
<p>„Snažím se je spravit. Pracuju na tom pořád −“</p>
<p>„Pracuješ, to jo, s okem přitisknutým ke škvíře,“ zabručela Mizela. „Myslíš, že nevíme, že tam jsi, potíš se a chruješ −“</p>
<p>„Sklapni!“ sykla Pazderka. „Copak jste mě vy dva neslyšeli? Povídám −“</p>
<p>„Vypadá přesně jako Kalam Méchar, ano,“ utrousil Jiskra s nožem zapíchnutým ve slepičí mrtvole na podnose uprostřed stolu. „Ale není to Kalam, ne? Na to je moc vysokej, moc velkej a moc přátelskej na pohled.“ Zamračil se a zatahal se za knír. „Kdo říkal, že máme jít na večeři sem?“</p>
<p>„Ten bard,“ odpověděla Pazderka.</p>
<p>„Náš bard?“</p>
<p>„Do konce týdne, ano.“</p>
<p>„On to doporučil?“</p>
<p>„Řekl, že se máme dneska najíst tady, to řekl. Je to doporučení? Možná. Možná ne. Je to podivín. V každým případě povídal, že budou mít otevříno do svítání.“</p>
<p>„To kuře bylo moc hubený. A zajímalo by mě, kdo ho škubal, pořád ještě mám v zubech peří.“</p>
<p>„To nesmíš kousat nohy, Jiskro,“ poradila mu Mizela. „Ty tady ani neumejvají.“</p>
<p>„Ale určitě ano!“ namítal Jiskra. „To byla šťáva −“</p>
<p>„Šťáva je červená. To na hnátech bylo tmavohnědý. Kdyby ses potřebovala kvůli něčemu cítit trapně, Pazderko, tak stačí vzít Jiskru s sebou na večeři.“</p>
<p>„Ty nohy byly ze všeho nejlepší,“ bránil se Falari.</p>
<p>„Je ze Sedmiměstí, to je jasný,“ poznamenala Pazderka. „Vlastně všichni tři, to se vsadím.“</p>
<p>„Ta tlustá má ráda rezlistí.“</p>
<p>„Jestli je tlustá ona, Jiskro, tak já taky.“</p>
<p>Jiskra odvrátil zrak. Pazderka mu vlepila jednu za ucho.</p>
<p>„Au. To bylo za co?“</p>
<p>„Nosím zbroj a pod ní prošívanici, nezapomeň.“</p>
<p>„Ale ona ne, ne?“</p>
<p>„Je rozkošná,“ prohlásila Mizela. „A vsadím se, že ji hned tak něco do rozpaků neuvede.“</p>
<p>Pazderka se sladce usmála. „Proč si to nejdeš zkusit?“</p>
<p>„Aha, ty žárlíš!“</p>
<p>Jiskra se vzrušeně narovnal. „Kdybys měla dost dlouhý nohy, Mizelo, zvládla bys obě! A já bych mohl −“</p>
<p>Do stolu před bývalým seržantem se zabodly dva nože. Jiskra zvedl huňaté obočí a vykulil oči. „Byl to jenom takovej nápad,“ huhlal. „Nemusíte se hned čílit, vy dvě.“</p>
<p>„Možná je to další Kalam,“ poznamenala Pazderka. „Spár.“</p>
<p>Jiskra se začal dusit, chvíli kašlal, než konečně nabral dech. Předklonil se, až skoro ležel na stole, hryzal si knír a pohledem přeskakoval mezi Mizelou a Pazderkou. „Poslouchejte, jestli je Spár, tak ho musíme zabít.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Možná jde po nás, Pazderko. Možná přišel vyřídit Paliče mostů jednou provždy.“</p>
<p>„Proč by je to mělo zajímat?“ podivila se Pazderka.</p>
<p>„Možná to na nás ten bard ušil, to tě nenapadlo?“</p>
<p>Mizela si povzdechla a vstala. „Prostě se ho půjdu zeptat, ne?“</p>
<p>„Chceš si sáhnout na cecek,“ uculila se Pazderka. „Tak si běž, Mizelo. Uvidíme, jestli ti pošle hubičku.“</p>
<p>Mizela pokrčila rameny a vydala se ke stolu, k němuž se nově příchozí právě usadili.</p>
<p>Jiskra už se zase dusil. Zatahal Pazderku za rukáv a zašeptal: „Ona jde přímo k nim!“</p>
<p>Pazderka si olízla rty. „Nemyslela jsem to vážně −“</p>
<p>„Už je skoro tam − neviděj ji − neobracej se!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barathol viděl, že Malažanka míří k jejich stolu. Barvou pleti ani rysy, vlastně ničím se nelišila od kterékoliv Darúnky či Gadróbijky, které znal, ale okamžitě poznal, že je Malažanka a veterán k tomu. Zatracený <emphasis>mariňák.</emphasis></p>
<p>Scillara si všimla, kam se dívá, a pootočila se. „Dobrej vkus, Barathole − a zřejmě se jí líbíš −“</p>
<p>„Zmlkni,“ zamumlal Barathol.</p>
<p>Štíhlá žena k nim došla a upřela vlahé hnědé oči na Barathola. „Znala jsem Kalama,“ řekla malazsky.</p>
<p>Frkl. „Ano, je dost známý.“</p>
<p>„Bratranec?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Tak něco. Ty jsi tady na vyslanectví?“</p>
<p>„Ne. A ty?“</p>
<p>Přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. „Dorazili jsme dneska. Vaší říši jsem nikdy přímo nesloužil.“</p>
<p>Zřejmě se nad tím zamyslela a nakonec kývla. „Jsme ve výslužbě. Nikoho neobtěžujeme.“</p>
<p>„To opravdu vypadá jako výslužba.“</p>
<p>„Máme podnik. U K’rula, v Zámecký čtvrti u Skuhrovský brány.“</p>
<p>„A jak se vám daří?“</p>
<p>„Pomalej začátek, ale už jsme se usadili. Zastavte se někdy.“</p>
<p>„To je dobře.“</p>
<p>„Přijďte, první runda bude na mě.“</p>
<p>„Možná přijdeme.“</p>
<p>Žena se podívala na Scillaru a mrkla, načež se obrátila a vrátila se ke svému stolu.</p>
<p>„Co se to právě stalo?“ zeptala se Scillara po chvíli.</p>
<p>Barathol se usmál. „Myslíš to, jak mrkla, nebo to ostatní?“</p>
<p>„To mrknutí mi došlo, děkuju pěkně. Myslím to ostatní.“</p>
<p>„Vsadím se, že to jsou zběhové. Bojí se, že jsme z říše. Že jsem možná Spár a přišel jsem vyřídit zprávu od císařovny − obvyklou zprávu pro zběhy. Znali Kalama Méchara. Byl to můj příbuzný, nejdřív Spár, pak Palič mostů.“</p>
<p>„Palič mostů. O těch jsem slyšela. Nejhnusnější setnina ze všech. Začali v Sedmiměstí a pak odešli s Dujekem.“</p>
<p>„To jsou oni.“</p>
<p>„Takže si mysleli, žes je přišel zabít.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A jeden z nich se prostě jen tak zvedl a přišel si popovídat. To je buď neuvěřitelná odvaha, nebo příšerná blbost.“</p>
<p>„To první,“ odvětil Barathol. „A něco takovýho bych od Paličů mostů čekal, ať jsou zběhové, nebo ne.“</p>
<p>Scillara se pootočila a zadívala se na obě ženy a ryšavého muže u stolu na druhém konci dvora. A neucukla před pohledem, jejž na ni upírali. „Když už mluvíme o odvaze…“</p>
<p>„A, já prostě nejsem na podbízení.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Oni taky ne.“</p>
<p>„Správně. Tak co, připojíme se k nim?“</p>
<p>Scillara se najednou zakřenila. „Něco ti povím, kupme jim džbánek. Zjistíme, jestli se z něho napijou.“</p>
<p>„Bohové, ženská, ty ale hraješ nebezpečný hry.“</p>
<p>„Nee, jenom flirtuju.“</p>
<p>„S čím?“</p>
<p>Usmála se ještě víc a mávla na nejbližší šenkýřku.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Co teď?“ chtěl vědět Jiskra.</p>
<p>„Asi mají žízeň,“ opáčila Pazderka.</p>
<p>„Mně dělá starosti ten tichej,“ pokračoval Jiskra. „Má takovej prázdnej výraz, jako ti nejhorší vrahouni.“</p>
<p>„Je to prosťáček, Jiskro,“ sdělila mu Mizela.</p>
<p>„To je ten nejhorší druh vrahounů.“</p>
<p>„Nepovídej. Je prostě mimo, mozek děcka − koukni, jak si všechno prohlíží. Koukni na ten připitomělej výraz.“</p>
<p>„Nejspíš to jen hraje, Mizelo. Řekni jí, že to jenom hraje, Paz. To je ten tvůj Spár, přímo támhle, a všechny nás zabije. Začne se mnou, protože já nikdy neměl štěstí, akorát to tlačný. Už jsem celej zpocenej, jako bych už byl mrtvej. Není to žádná sranda, být mrtvej − to mi věřte.“</p>
<p>„To vysvětluje ty nehty,“ poznamenala Mizela.</p>
<p>Jiskra se na ni zamračil.</p>
<p>Šenkýřka, která byla u vedlejšího stolu, dorazila k nim s velkým hliněným džbánem. „Víno,“ řekla jim. „S poručením od támhle těch tří.“</p>
<p>Pazderka frkla. „To je milý. Teď chtějí vidět, jestli se napijeme. Zavolej támhle tu holku, Mizelo. Kup jim flašku bílýho meruňkovýho nektaru. Oplať jim laskavost.“</p>
<p>Mizela zakoulela očima. „Tohle může lízt do peněz,“ podotkla vstávajíc.</p>
<p>„Já nepiju nic, co jsem si sám nekoupil,“ prohlásil Jiskra. „Měli jsme přivíst Modroperela, ten vyčenichá úplně všechno. Nebo Klátila. Mají jedy tak tajný, že je neucejtíš, bez chuti, tu kapku, co tě zabije, ani nemusíš polknout. Stačí se jenom <emphasis>podívat</emphasis> tím směrem!“</p>
<p>„Co to tady ve jménu mistra Kápě meleš, Jiskro?“</p>
<p>„Slyšelas mě, Paz −“</p>
<p>„Tak mi trochu toho vína nalej. Chci vědět, jestli mají dobrej vkus.“</p>
<p>„Já se toho džbánu ani nedotknu, může na něm být prášek nebo něco −“</p>
<p>„Jedině kdyby s nima v tom jela i ta holka. Kdyby ne a bylo to tam, už by byla mrtvá, ne?“</p>
<p>„Mně moc zdravá nepřipadala.“</p>
<p>„Taky bys vypadal hrozně se všema těma cystama na hlavě a na krku.“</p>
<p>„Nějaký darúnský jedy se projevujou boulema −“</p>
<p>„Bohové pod náma, Jiskro!“ Pazderka popadla džbán a nalila si do sklenice. Přihnula si jantarové tekutiny. „Tak. Není to špatný. Ale s potěšením hlásím, že máme ve sklepě lepší.“</p>
<p>Jiskra na ni třeštil oči.</p>
<p>Mizela se vrátila a svezla se na židli. „Je objednáno,“ oznámila jim. „Jaký je to víno, Paz?“</p>
<p>„Ujde. Dáš si?“</p>
<p>„Z toho pobíhání sem a tam mi vyschlo v krku, takže mi nalej, drahá.“</p>
<p>„Obě pácháte sebevraždu,“ prohlásil Jiskra.</p>
<p>„My ale zpocený nejsme, ne?“</p>
<p>„Některý jedy zabijou člověka vedle toho, kdo si ho vezme,“ podotkla Pazderka.</p>
<p>Bývalý seržant ucukl. „Zatraceně − slyšel jsem o nich − tys mě zabila!“</p>
<p>„Uklidni se,“ zasáhla Mizela. „Jen si z tebe utahuje, Jiskro. Vážně. Viď, Pazderko?“</p>
<p>„No…“</p>
<p>„Jestli nechceš skončit s nožem v krku, Paz, tak mu to honem řekni.“</p>
<p>„Jenom vtip. Žert. Utahování si, nic víc. Kromě toho jestli se od přírody potíš, tak jsi imunní.“</p>
<p>„Musíš si myslet, že jsem padlej na hlavu, Paz. Vy obě!“ Když proti tomu ani jedna nic nenamítala, Falari prskl, sebral Mizele džbán, vzdorovitě ho naklonil a hltal, až mu velký ohryzek nadskakoval, jako by se pokoušel polknout špunt.</p>
<p>„Neohroženej pitomec,“ utrousila Mizela potřásajíc hlavou.</p>
<p>Jiskra si chvíli cucal knír, pak praštil prázdným džbánem o stůl a říhl.</p>
<p>Dívali se, jak šenkýřka nese láhev bílého meruňkového nektaru k druhému stolu. Následoval krátký rozhovor, načež se odvlnila s pohozením hrbolaté hlavy. Ta hezká baculka a Méchar si nalili slušnou dávku likéru, směle pozvedli skleničky směrem k Malažanům a usrkli.</p>
<p>„Koukněte na to,“ culila se Mizela, „takový krásný odstíny zeleně.“</p>
<p>Žena už byla na nohou a mířila k nim. Jiskra položil ruku na jílec meče.</p>
<p>„Snažíte se nás zabít, nebo co? To bylo hnusný!“ prohlásila žena malazsky se sedmiměstským přízvukem a tuze se u toho mračila.</p>
<p>„Zlepší se to,“ uklidňovala ji Mizela s nevinným mrknutím.</p>
<p>„Vážně? A kdy to tak asi bude?“</p>
<p>„No, balzamovači na to přísahají.“</p>
<p>Žena frkla. „Zatracená Mezlo. Tohle je válka, víš.“ Otočila se a na trochu nejistých nohou odkráčela zpátky ke svému stolu.</p>
<p>Šenkýřka prostě čekala opodál, jak se ukázalo, protože jen co se Sedmiměšťanka posadila, objevila se vedle ní. Následoval další hovor, další pohození hlavou, načež se dívka odvlnila.</p>
<p>Láhev, s níž se objevila, byla z krásného barevného skla ve tvaru jakéhosi brouka.</p>
<p>„Tohle je pro vás!“ štěkla šenkýřka. „A už dál nehraju, i když mi dáte všimný. Myslíte, že mi to nedošlo? Dvě ženský a chlap tady, jedna žena a dva chlapi tam! Jste všichni nechutný, a až to povím vrchnímu, no, zakázat takovejm jako vy vstup nikomu z nás neuškodí, co?“ Otočila se a s nosem nahoru vyrazila do hospodského podzemí, nebo kde to vrchní sídlil v nervózním šeru, pro jemu podobné obvyklém.</p>
<p>Tři Malažané dlouho mlčeli, oči upřené na podivnou křivuli.</p>
<p>Nakonec si Pazderka olízla suché rty. „Samec, nebo samice?“</p>
<p>„Samice,“ odpověděl Jiskra slabým, skřípavým hlasem, jako by z něj slova někdo vymačkával. „Mělo by to vonět… sladce.“</p>
<p>Mizela si odkašlala. „Tu válku právě vyhráli, co?“</p>
<p>Pazderka se na ni podívala. „A jsou to pořádný jatka.“</p>
<p>Jiskra zasténal. „Musíme to vypít, viďte?“</p>
<p>Obě ženy kývly.</p>
<p>„No, jednou jsem narazil na oddíl Rudý gardy −“ začal.</p>
<p>„Spadl jsi ze stromu.“</p>
<p>„− a vyvázl jsem se zdravou kůží. A jednou jsem se postavil útočícímu divokýmu kňourovi −“</p>
<p>„Nebyl divokej, Jiskro. Byl to Honcův mazlíček a tys zařval přesně jako bachyně.“</p>
<p>„− a na poslední chvíli jsem ho přeskočil −“</p>
<p>„Praštil s tebou o zeď.“</p>
<p>„− takže pokud tady má někdo kuráž začít, jsem to já.“ S tím sáhl po láhvi quorlího mlíka a prohlédl si pečeť na zátce. „Zelení Moranthové. Laciná kořalka. To sedí.“</p>
<p>Normální dávka byla náprstek. Prodávalo se výhradně ženám, které chtěly otěhotnět. Možná to fungovalo, možná ne. Možná to prostě tělo natolik šokovalo, že se početí podařilo − cokoliv, jen aby se vyhnulo další dávce <emphasis>tohohle.</emphasis></p>
<p>Pazderka vytáhla světlý kapesník a zamávala jím nad hlavou. Usoudila, že teď jim budou muset nabídnout pokoje a nechat je pobýt aspoň týden. <emphasis>My Mezlové jsme právě dostali výprask. Bohové, bylo na čase, že jsme potkali někoho, kdo za to stojí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Skoro to stojí i za pití quorlího mlíka.</emphasis></p>
<p>Jiskra si dal půl hltu a láhev okamžitě podal dál. Zhroutil se, jako by neměl kosti, jen hlava mu slyšitelně třískla o podlahu.</p>
<p><emphasis>Skoro to za to stojí.</emphasis> Pazderka s povzdechem uchopila láhev. „Ještě že je tvoje noha vymiškovaná, lásko,“ řekla Mizele.</p>
<p>„Myslíš sterilní?“</p>
<p>„Takový šílený nápady nemám,“ prohlásila Pazderka. „Hlavně ať slíbí, že nám najmou kočár, než se napiješ, Mizelo.“</p>
<p>„Zařídím. Uvidíme se zítra, zlato.“</p>
<p>„Jasně.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bába zakroužila kolem okraje a upírala oko na podivné zjevení vířící nad kouzelným stupínkem. Síla velealchymistovy magie byla sladká a opojná jako pyl ďbajangového máku, ale to, co vycházelo z démona, bylo odporně cizí − a přece ne tak cizí, jak by mělo být. Tedy alespoň ne pro ni a její druh.</p>
<p>„Jsi smělý,“ řekla Barúkovi, jenž stál se založenýma rukama před stupínkem. „A dosah tvé moci i tvé vůle je nanejvýš působivý.“</p>
<p>„Děkuju,“ opáčil velealchymista a zašilhal na démona, jehož vyvolal a polapil. „Náš rozhovor byl… velice poučný. Pochopitelně to, co tu vidíme, není skutečný hmotný projev. Myslím, že je to duše oddělená od těla.“</p>
<p>„S nefritovýma očima,“ poznamenala Bába a otevřela zobák v tichém smíchu. „Co ti řekl?“ zeptala se po chvilce zaváhání.</p>
<p>Barúk se usmál. Na krbové římse opovržlivě pištěl Chillbais a krátkýma rukama dělal urážlivé posunky.</p>
<p>„Měl bys tu potvoru připíchnout na zeď,“ zasyčela Bába. „Aspoň ho pošli zpátky do komína, ať mi zmizí z očí.“</p>
<p>Barúk promluvil, jako by Bábiny stížnosti ani neslyšel. „Jeho tělo je opravdu velice daleko. Směl jsem spatřit obraz těla − lidského, pokud můžu říct, které je samo o sobě dost zajímavé. Duši jsem dokázal zachytit jen díky zvýšenému meditativnímu stavu, kdy je odloučení téměř úplné. Pochybuju, že tělo dýchá rychleji než desetkrát za zvonění. Nanejvýš duchovní jedinec, Bábo.“</p>
<p>Velká krkavčice se znovu zadívala na zjevení. Prohlížela si jeho nefritové oči, zubaté kružby jiskřících žilek, pulsujících jako zpomalené srdce. „Takže to víš,“ řekla.</p>
<p>„Ano. Ten démon je z říše Padlého. Z jeho rodiště.“</p>
<p>„Medituje, říkáš. Hledá svého boha?“</p>
<p>„Pravděpodobně,“ zamumlal Barúk. „Natahuje se… a couvá.“</p>
<p>„Před agonii, před prudkým ohněm bolesti.“</p>
<p>„Brzy ho pošlu domů.“</p>
<p>Bába roztáhla křídla a seskočila na podlahu. Naklonila hlavu a upřela oko na velealchymistu. „Tohle není obyčejná zvědavost.“</p>
<p>Barúk zamrkal a odvrátil se. „Nedávno jsem měl hosta.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>Velealchymista se zarazil a zavrtěl hlavou. „Jen zpola.“</p>
<p>„Seděl v křesle?“</p>
<p>„Tak to by se asi nehodilo, Bábo.“</p>
<p>Zachechtala se. „Stínupán.“</p>
<p>„Netvař se překvapeně, ano?“ požádal ji Barúk. „Tvůj pán o těchto věcech dobře ví. Pověz mi, kde jsou ostatní?“</p>
<p>„A kdo?“</p>
<p>„Bohové a bohyně. Ti, kteří se přikrčí pokaždé, když si Chromý bůh odkašle. Kteří tolik dychtí po téhle válce, pokud v ní bojovat budou jiní. Nic z toho by se nemělo dávat za vinu tvému pánovi. Nevím, co Anomanderovi Dlouhému vlasu nabídl Stínupán, ale měla bys svého pána varovat, Bábo. Se stínem není nic takové, jak se zdá. Nic.“</p>
<p>Velká krkavčice se zachechtala. „To je pravda.“ Teď se podezíravě zadíval on na ni. „Ach, Barúku, lidé vztyčují kameny, jeden za druhým, potom je zase povalí. Není to tak vždy? Kopou jámy a zase je zasypávají. A my velcí krkavci stavíme hnízda a další rok je roztrháme, protože si to žádá šílená ještěrka v našich hlavách. Podívej se na svého démona na stupínku. Být duchovně založený je ti k ničemu, když o pozornost usiluje tělo. Tak ho pošli zpátky, ano, aby mohl začít spravovat všechny ty přetrhané šlachy − zatímco jeho přátelé uvidí ten vzdálený pohled a budou se tomu divit, toužit po stejné jinozemskosti pro sebe, jací už to jsou hlupáci.</p>
<p>Vyzval jsi ho, aby se modlil ještě usilovněji, Barúku? Myslela jsem si to, ale povídám ti, že to není k ničemu, a kdo to umí posoudit líp? A zvaž ještě tohle: můj pán není slepý. Nikdy nebyl. Stojí před vysokánským kamenem, ano, a bude se dívat, až se svalí. A tak si, starý příteli, nezapomeň stoupnout dost daleko.“</p>
<p>„Jak bych mohl?“ odsekl velealchymista.</p>
<p>„Pošli tu duši domů,“ vybídla jej znovu Bába. „Podívej se na hrozbu, která se sem plíží nocí a každou chvíli zpřetrhá vlákna tvých nejvyšších ochran − aby oznámila svůj příchod, ano, aby ukázala své… zoufalství.“ Doskákala k oknu. „Já musím hned odejít, ano, co nejrychleji odletět.“</p>
<p>„Okamžik. Zdržela ses, Bábo, protože něco hledáš. A zřejmě jsi to našla.“</p>
<p>„Našla,“ přitakala se smíchem.</p>
<p>„Nuže?“</p>
<p>„Jen potvrzení, abych uklidnila svého pána.“</p>
<p>„Potvrzení? Aha, takže Stínupán mluvil pravdu.“</p>
<p>Z parapetu se ozvalo třetí zachechtání − protože trojice je lepší než pár, tedy ne že by byla Bába pověrčivá − ale kdyby se tady chechtala jen dvakrát, potřetí by to udělala někde jinde, a nebylo by to pak na její vlastní účet? To tedy ne, to tedy ne! „Měj se, Barúku!“</p>
<p>Jen za tou úlisnou černou slepicí zavřel okno, zvedl Chillbais hlavu. „Přichází! Přichází!“ vykřikl.</p>
<p>„Ano.“ Barúk si povzdechl.</p>
<p>„Nebezpečná ženská!“</p>
<p>„Tentokrát ne, mrňousi. Rychle zaleť za Derudan. Vyřiď jí ode mě, že ta, která ji kdysi strašila, se vrátila. Aby se domluvila. A pak ji pozvi, ať se k nám co nejdřív připojí. Určitě pochopí, jak je to nutné.“</p>
<p>Chillbais sletěl (no, skoro spadl) na podlahu před krbem, vlezl do uhlíků a zmizel v komíně.</p>
<p>Barúk se zamračil na vyčarovaného démona otáčejícího se nad stupínkem, mávl rukou a propustil ho. Díval se, jak se vířivá energie vytrácí, až zhasla docela. <emphasis>Vrať se domů, ztracený. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mým požehnáním.</emphasis></p>
<p>Postavil se před zeď, skrze kterou přijde. Stál tam a čekal na Vorcan. Už se jí nebál. Teď se bál toho, proč se vrací. Co se mistry asasínů týkalo, měl pro ni schovaných pár pořádně důrazných slov.</p>
<p><emphasis>Zabila jsi ostatní, Vorcan. Všechny kromě mě a Derudan. Ano, zbýváme už jen my tři. Jen my tři. Abychom, bude-li to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našich silách, zabránili příchodu tyrana. Ach, Vorcan, té noci jsi svalila příliš mnoho kamenů.</emphasis></p>
<p>Neměl požádat o pomoc Anomandera Dlouhý vlas? Bohové pod námi, ten mu ji skoro nabídl, pokud pochopil Bábu, a že ji určitě pochopil − alespoň v této věci. A pokud by se rozhodl přijmout jeho nabídku, měl by o tom říct Derudan a Vorcan? Jak by ne?</p>
<p>Byl si jistý, že ani jedna z toho nebude nadšená. Zvlášť Vorcan ne. A jejich křehké (ano, bude velice křehké) spojenectví by mohlo zahynout brzy po svém zrodu.</p>
<p><emphasis>Ach Barúku, buď k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oběma otevřený, upřímný. Prostě se jich zeptej.</emphasis></p>
<p>Ale už, i když se díval, jak se zeď před ním <emphasis>rozmazává,</emphasis> jako by tála, a skrz pomalu prostupuje návštěvnice, věděl, že to neudělá. Nemůže.</p>
<p>Zbývají už jen oni tři. To na zastavení tyrana nestačí. Ani Anomanderova pomoc nebude stačit.</p>
<p><emphasis>Což znamená, že jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás ostatní zradí. Bude chtít získat jeho přízeň, až se vrátí. Přízeň. To určitě. Bude to jen dohoda o tom, že zůstane naživu, jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás zradí ostatní. Možná Derudan. Možná tahle tady. Bohové, možná to udělám já.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stál na ulici třicet kroků od špatně osvětleného vchodu do Fénixe a nespouštěl z něj oči. Ze starých schodů, z umolousaného vývěsního štítu visícího nakřivo nade dveřmi. Jen se díval, jak lidé vcházejí a jiní odcházejí − zatím mu nebyl nikdo povědomý, jako kdyby v jeho nepřítomnosti zmizelo všechno, co znal, a teď na místě, kde kdysi sedával, byli jen cizinci. Drželi korbele jako kdysi on. Usmívali se na šenkýřky a dávali jim až příliš známé návrhy, když procházely kolem, pohupujíce se v bocích.</p>
<p>Řezník si představoval, jak je uvnitř a rozladěně si prohlíží vetřelce vpadající do jeho vzpomínek, které se na něj mačkaly a snažily se ho vytlačit, dohnat k novému životu, jejž nalezl a do něhož hostinec U Fénixe nepatřil. Dokonce ani Darúdžhistán ne.</p>
<p>Nebylo cesty zpět. To věděl celou dobu, přinejmenším rozumově, ale tady, když tu tak stál, si konečně uvědomil plnou pravdu, a ten náklad emocí ho doslova zdrtil. Copak nebyla pravda, že muž za těma očima není tentýž jako před lety? Jak mohl nevidět vše jinak po všem, co prožil, co viděl a cítil?</p>
<p>Srdce se mu rozbušilo. Už pochopil, že jakmile je každý stah dokončen, už se nikdy nevrátí. I opakování je ve skutečnosti pouhou iluzí, trikem podobnosti. Útěchou mohlo být předstírání, že se stroj nemění, že každý stah je naprosto stejný, že člověk může v duchu skákat dopředu i dozadu a bez ohledu na to, kde skončí, vše, co uvidí, zůstane stejné. Pevné jako jistota.</p>
<p>Drsné kameny vlhkých zdí. Žluté světlo vylévající se z oken s poďobanými skleněnými tabulkami. Dokonce i šelestění větru, hlasy, cinkání cínu a pálené hlíny, smích hrnoucí se ze dveří, když se otevřely, připomínající žluč.</p>
<p>Kdo tu zůstal, koho by mohl poznat? Tváře o něco starší, ramena o vous nahrbenější, oči rámované vrásčitou mapou únavy. Rozzáří se, když ho uvidí? Poznají ho vůbec? A i kdyby, poté, co ho poplácají po zádech a obejmou, neuvidí, jak se jim do očí vkrádá zvažující pohled, beroucí barvu jejich slovům, a s každou následující chvílí si nechávají větší odstup?</p>
<p>Dva kroky za ním cosi slabounce zašustilo. Prudce se otočil a zároveň se sehnul a v rukou se mu objevily dýky. Levou držel pozdviženou hrotem dolů v obranné pozici. Pravou bodl −</p>
<p>− a muž se s překvapeným vydechnutím zaklonil a zpod pláště vytrhl tjaluk, aby dýku odrazil −</p>
<p>Řezník otočil zápěstím, aby mu kryt zmařil, a pokusil se ho říznout do dlaně. Zároveň vyrazil − stále přikrčený − a sekl levou dýkou ve snaze zasáhnout soupeře pod čéškou.</p>
<p>Jak se muž útoku vyhýbal, spadl málem Řezníkovi do náruče, ale ten už proklouzl kolem něj, oběma dýkami sekl po stehnech a boku, jak se vrhal doleva.</p>
<p>Těžký tjaluk kupodivu vykryl každý sek. Navíc se další takový velký, hákovitý nůž objevil muži v druhé ruce, přichystaný k bodnutí pro případ, že by se Řezník otočil a dostal se k němu zezadu. Řezník měl co dělat, aby se noži vyhnul, a stoje na jedné noze hodil spodem levou dýku přímo do mužova zahaleného obličeje −</p>
<p>Vyletěly jiskry − což bylo nemožné − jak muž letící zbraň odrazil.</p>
<p>Řezník, s další dýkou v ruce, znovu zaútočil − a prudce se zastavil a zaklonil se, aby se vyhnul mužovu útoku. Těžké nože se před ním jen míhaly.</p>
<p><emphasis>Dva tjaluky? Dva?</emphasis></p>
<p>„Počkej!“ vykřikl. „Počkej! Ralliku? <emphasis>Ralliku?</emphasis>“</p>
<p>Tjaluky se stáhly. Z toho v pravé, rozříznuté ruce kapala krev. Pod kapucí se zatřpytily tmavé oči.</p>
<p>„Ralliku − to jsem já. Řez − Kvítko! Kvítko Berka!“</p>
<p>„Já si to myslel,“ zabručel druhý muž, „jenže pak jsem honem změnil názor. Ale teď, ano, jsi to ty. Starší − bohové, byl jsem pryč opravdu dlouho.“</p>
<p>„Pořezal jsem tě − mrzí mě to −“</p>
<p>„Určitě ne tolik jako mě, Kvítko. Jsi teď v cechu, viď? Kdo tě cvičil? Rozhodně to nebyl Seba Krafar. Ten styl vůbec nepoznávám −“</p>
<p>„Cože? Ne, nejsem v cechu. Nic takovýho, Ralliku. Byl jsem − počkej, říkal jsi, žes byl pryč? Z Darúdžhistánu? Kde? Jak dlouho? Snad ne od tý noci, co se to stalo Collovi? Ale −“</p>
<p>„Jasně, jsi to opravdu ty,“ přerušil jej Rallik.</p>
<p>„Bohové pod náma,“ vyhrkl Řezník, „ale že tě rád vidím, Ralliku Nome. Totiž kdybych věděl, že jsi to ty − nemáš se k lidem takhle plížit zezadu. Mohl jsem tě zabít!“</p>
<p>Asasín si ho prohlížel.</p>
<p>Řezník se najednou roztřásl. Vrátil nože do pochev a začal hledat ten, který hodil. „Takový dva sekáčky − kdo jiný by je používal? Mělo mi to dojít, jen jsem uviděl první. Hrozně mě to mrzí, Ralliku. Za to můžou instinkty. Prostě… jsem se jima řídil.“</p>
<p>„Takže jsi nedal na moje varování.“</p>
<p>Před lety to byla slova pronesená v hněvu, přesto se Řezník nemusel ptát, <emphasis>jaké</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>varování.</emphasis> Pamatoval si ho až příliš dobře. „Chtěl jsem.“ Zastavil se. „Opravdu, Ralliku. Odešel jsem s těmi Malažany, víš, i Apsalar. Šumař, Kalam, čtyři jsme byli, do Sedmiměstí jsme se vydali. A tam se… všechno změnilo.“</p>
<p>„Kdy ses vrátil, Kvítko?“</p>
<p>„Dneska. Dneska večer.“ Lítostivě se podíval na vchod do Fénixe. „Ještě jsem ani nebyl vevnitř. Taky se to změnilo − ano, to slovo už mě začíná děsit.“ Pokračoval v hledání. „Měl jsem to asi čekat − kam se ve jménu mistra Kápě ta kudla poděla?“</p>
<p>Rallik se opřel o zeď. „Ta, kterou jsi mi mířil na krk?“</p>
<p>„Ano − hrozně mě −“</p>
<p>„Ano, mrzí. No, tam ji nenajdeš. Zkus moje levý rameno.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Ach, ta hustota krve! Darúdžhistán a jeho sto tisíc srdcí a každé tluče jen pro tohoto statného, nanejvýš velkorysého usedlíka u Fénixe! Sedí si tu u nejlepšího ze stolů − i když by se Meese měla konečně postarat o tu kratší nohu − ne, ne moji, i když to by bylo rozkošné a daleko by to přesahovalo běžné služby poskytované řečeným podnikem − bez − kde to Kruppe byl? Aha, ano, bez jediného neblahého společníka, s nímž by probděl noc! Povědí oni přátelé předvídavému Kruppemu, proč ty rozzářené tváře popírané rozčilenýma očima? Neslíbil snad Kruppe hojnost odměn? Pominutí tlaků? Zabránění panice? Měšce nacpané vzácnými cetkami jiskřícími? Pijte − ach, pokorná omluva, měli bychom hned objednat více, tento slib z nejpatřičnějších by měl vyvolat přípitek na tohle, tamto a snad i ono!“</p>
<p>„Máme novinku,“ hlásil Zhoř a zatvářil se, jako by ho vlastní slova překvapila, „a kdybys zavřel hubu, dozvěděl by ses to taky.“</p>
<p>„Novinka! Inu, Kruppe je zosobněná novinka. Podrobnosti, analýza, reakce obyčejných lidí na ulici, to vše v okamžení, kdo potřebuje víc? Toto nové šílenství nyní musíme sledovat každý týden, a všechny ty štůčky pytloviny vyplýtvané na to, aby nějaký purpurový hlupák líčil všelijaké ohavné klepy, inu, prostě hadry pro hadrníka, nebo na vytírání zadku nebo kaňky na piják, požehnej jejich ženským ohavnostem − Kruppe brojí proti takovémuto povyšování okolností a působnosti! Profese, jak ti floutci tvrdí, jako kdyby štěkání psů potřebovalo osvědčení, aby ospravedlnilo jejich uslintaný štěkot a vrčení! Co se stalo s obyčejnou slušností? Se slušnou obyčejností? Co je slušné, je zřídkakdy obyčejné − to je pravda, zatímco obráceně je to zvrácenost ve vší pichlavé ironii, nemyslíte? Kruppe, jelikož je takový sympatický −“</p>
<p>„Našli jsme Torvalda Noma!“</p>
<p>Kruppe zamrkal na Leffa, pak na Zhoře a pak − snad že spatřil nevíru zrcadlící se ve tváři toho druhého − zpátky na Leffa. „Neobyčejné! A strašlivě jste ho předali zarostlému půjčovateli Garebovi?“</p>
<p>Zhoř tiše zavrčel.</p>
<p>„Dojednali jsme lepší podmínky,“ prohlásil Leff a olízl si rty. „Torvald to Garebovi plně splatí, víš, a kvůli tomu musel zaplatit <emphasis>nám</emphasis> za takovou výsadu, že? Takže nám zaplatí Torvald a zaplatí i Gareb. Dostaneme zaplacíno dvakrát!“</p>
<p>Kruppe zvedl baculatý prst − na němž měl, jak si rozčileně všiml, jakousi šmouhu. „Okamžik, prosím. Torvald se vrátil a zároveň vás vyplatil? Tak proč dnes večer kupuje pití Kruppe? Ach, dovolte Kruppemu zodpovědět vlastní otázku! Inu, protože Torvald teprve <emphasis>musí vyplatit</emphasis> věřícího Leffa a Zhoře, pravda? Prosil, ano, o jednu noc. Jednu noc! A všechno bude v pořádku a tak!“</p>
<p>„Jak jsi to uhodl?“</p>
<p>Kruppe se usmál. „Milí pošetilí přátelé, pokud se o tom Gareb v dohledné době doslechne − pokud, ano, zjistí, že jste měli nechvalně proslulého Torvalda Noma v rukou, inu, najdete svá jména rovnou na tom seznamu, který držíte, což vás přiměje vydat sami sebe za velkou odměnu, což vám nebude k ničemu, až Gareb chudáka Zhoře a Leffa stáhne z kůže. Ach, pohromy na obzoru!“</p>
<p>„Torvald Nom býval náš partner,“ namítl Leff a už se potil opravdu pořádně. „Dal nám svoje slovo, to udělal. A jestli ho nesplní, no, tak podvíst Zhoře a Leffa není dobrej nápad pro nikoho. Tak na to taky nezapomínej, Kruppe, jestli chceš běžet za Garebem nebo tak něco.“</p>
<p>„Beru nedovol. Kruppe by nic takového neudělal, nejdražší temperamentní přátelé! Nikoliv, Kruppeho obavy se týkají těch hadrů, jichž se dnes přehršle nacházejí ve špinavých rukou uličníků na každém nároží, takový mor postihl Darúdžhistán! Řečené hadry jsou hanebně rychlé a ďábelské se svými klevetami, a kdo zná množství pochybných zdrojů? Kruppe se obává toho, co asi zítřejší hadr bude tvrdit!“</p>
<p>„Zatraceně by neměl tvrdit nic,“ štěkl Zhoř tvářící se vyděšeně i bojechtivě zároveň.</p>
<p>„Inu, požehnaní přátelé,“ pronesl Kruppe s ledabylým, nicméně rozmáchlým mávnutím rukou, „musíme tento zmatek pro dnešek ukončit! Děsivé okolnosti číhají. Kruppe cítí ohromující události, jež bezprostředně hrozí… bezprostředně hrozící. Pachuť ve vzduchu, zachvění větru, zamihotání světla lucerny, zavinění vodnatých kaluží piva, dusot na schodech… vrzavé otevírání předních dveří − hle! Nomové a květiny! Nože a krvácení! Tváře nanejvýš popelavé a rozčilené! Kliďte se od Kruppeho stolu, současní zjevové náhodného srocení! Shledání nejvzácnější přichází!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Než dorazili ke dveřím do Fénixe, Rallik už se o Řezníka opíral skoro celou svou váhou. <emphasis>Bohové, jestli jsem ho zabil − přítele − bohov</emphasis><emphasis>é, ne</emphasis> −</p>
<p>Mladík otevřel dveře a zatáhl Rallika dovnitř. A za pultem uviděl Meese. Za ní Iriltu. A nalevo, přimražená uprostřed kroku s vykulenýma očima −</p>
<p>„Sulty! Rallik je zraněný − potřebujeme pokoj − a pomoc −“</p>
<p>Meese už tahala asasína Řezníkovi z rukou. „Pro mistra Kápě, je rozsekaný na kousky!“</p>
<p>„Mrzí mě to −“ začal Řezník.</p>
<p>Přiběhla i Irilta a popadla ho za hlavu rukama, jež byly cítit pivem a česnekem. Vzápětí mu přitiskla rty na rty a jazyk se jí kmitl v díře jako červ.</p>
<p>Řezník couvl, načež se ocitl v Sultyině náruči. Popadla ho pevně − paže měla vypracované dlouhým nošením podnosů a džbánů − tak pevně, až mu vymáčkla vzduch z plic.</p>
<p>„Přežije to,“ hlásila Meese skloněná nad Rallikem, ležícím na podlaze za pultem. „Jen co zastavíme to krvácení. Jak to vypadá, museli na něj skočit tři nebo čtyři.“ Narovnala se a hodila zakrvácenou dýku na pult. Seběhl se dav a všichni se skláněli nad tou cizozemskou zbraní.</p>
<p>„Malazská!“ sykl kdosi.</p>
<p>Řezník se vymanil ze Sultyina objetí. „Udělejte místo! Nesahejte na ten nůž. Je můj.“</p>
<p>„Tvůj?“ vyjela Irilta. „Co to má znamenat, Kvítko?“</p>
<p>„Skočil po mně zezadu − potichu − jako vrah. Myslel jsem, že se bráním − byl to omyl − víš jistě, že bude v pořádku, Meese?“</p>
<p>„Ty seš ten hubenej zloděj, co tu byl před lety!“ zvolal muž, jenž byl Řezníkovi nejasně povědomý, a jeho výraz kolísal mezi nevírou a rozhořčením.</p>
<p>„Kvítko, povídala Irilta,“ připojil se muž vedle něj. „Udělal cosi tu noc, co spadl Měsíc, jak jsem slyšel. Srazil sloup nebo tak něco. Pamatuješ, Zhoři, ne?“</p>
<p>„Já se snažím pamatovat si akorát to, co potřebuju, Leffe. I když občas i jiný věci. Každopádně to byl kapsář, jeden z Kruppeho kluků.“</p>
<p>„No to už ale není, ne?“ zavrčel Leff. „Teď je to asasín cechu!“</p>
<p>„To nejsem!“ zařval Řezník − a najednou se zase cítil jako nemotorný mladíček tenkrát. Rozzuřený, že zrudl, se obrátil k Meese. „Kde jsou všichni? Myslím −“</p>
<p>Meese zvedla ruku − ještě na ní měla trochu Rallikovy krve − a řekla: „On čeká, Kvítko. U svýho obvyklýho stolu − tak běž. Hej!“ křikla na hlouček. „Uhněte mu! Vraťte se ke stolům, ano?“</p>
<p>A Řezník si uvědomil, že takhle snadno zase nadělal zmatek. Jeho velkolepý návrat. Všechno. Cestou kolem pultu sebral svůj nůž − ale Meese se přitom do očí nepodíval. Když lidé ustoupili, uviděl −</p>
<p>Tam, u svého obvyklého stolu, seděl malý tlusťoch s mastnými vlasy a zářivým, nevinným úsměvem. Volánky na manžetách měl špinavé, červenou vestu vyrudlou a plnou skvrn. Na mokrém stole stál lesklý džbán a dva korbele.</p>
<p><emphasis>Jenom zloděj. Kapsář. Nájezdník do dívčích ložnic. Nebyl jsem já ten napjatý? Ten vykulený hlupák? Ach, Kruppe, podívej se na sebe. Jestli se něco opravdu nezměnilo, jsi to ty.</emphasis></p>
<p>Řezník se ocitl u stolu. Sesul se na čekající židli a natáhl se pro korbel. „Starýho jména jsem se zřekl, Kruppe. Teď jsem Řezník. To se hodí spíš, nemyslíš?“ <emphasis>Tak proč je mi do pláče?</emphasis> „Zvlášť po tom, co jsem právě provedl Rallikovi.“</p>
<p>Kruppe zvedl obočí. „Kruppe soucítí, to dozajista. Život klopýtá dál − ačkoliv výjimkou není nikdo jiný než Kruppe sám, pro něhož život <emphasis>tančí.</emphasis> Pozoruhodné, že taková pravda jde tolika lidem proti srsti. Inu, lze být samotná něčí existence dostatečná pro tak nepřátelské rozhořčení? Zřejmě ano, jistě, docela určitě. Vždy se najdou tací, milý příteli, pro něž je mrknutí urážkou, úsměv posměškem. Pro něž je pouhý humor důvodem k podezíravosti, jako kdyby byl smích poťouchlým opovržením. Pověz Kruppemu, milý Řezníku, věříš, že jsme si všichni rovni?“</p>
<p>„Rovni? No −“</p>
<p>„Směšná představa, na tom se jistě oba shodneme, že? A přece −“ zvedl značně znečištěný prst, „není snad pravda, že jsme schopní během roku se změnit natolik zásadně, že naše současné já nemůže být žádným rozumným způsobem považováno za rovno našemu bývalému já? A jestliže to pravidlo neplatí ani v našich vlastních jednotlivých životech, jak můžeme věřit, že se hodí hromadně?“</p>
<p>„Kruppe, co má tohle všechno −“</p>
<p>„V minulých letech, Řezníku, jenž ses kdysi jmenoval Kvítko, bychom takovýto rozhovor nevedli, pravda? Kruppe vidí, a vidí dobře. Vidí zármutek i moudrost. Bolest a dosud otevřené rány. Lásku nalezenou a lásku ztracenou. Jisté zoufalství, které se otáčí jako mince − na kterou stranu asi spadne? Otázka dosud nezodpovězená, budoucnost dosud nerozhodnutá. A tak se starý přítel vrátil, nuže napijme se a stravme příštích pár chvil v příjemném tichu.“ S tím Kruppe vysoko pozvedl korbel.</p>
<p>Řezník ho s povzdechem napodobil.</p>
<p>„Na roztočenou minci!“</p>
<p>Mladík zbledl. „Bohové pod náma, Kruppe!“</p>
<p>„Pij, příteli! Napij se zhluboka na neznámou a nepoznatelnou budoucnost!“</p>
<p>Řezník poslechl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kruh se přestal otáčet. Kapala z něj zakalená voda a sbírala se ve strouze pod ním. Jasné lucerny byly stažené a místnost se nořila do měkkého světla. Tiserra mířila k posteli a utírala si ruce.</p>
<p>Za den dva roztopí pec. Bylo pozdě, nebyl čas na těžké, kalné myšlenky, které ji málem zavalily a převzaly vládu nad její unavenou myslí. Lítost má příchuť, zatuchlou, a ani všechen čaj na světě ji nedokáže spláchnout.</p>
<p>Škrábání na dveře ji přimělo se obrátit − bezpochyby nějaký opilec netrefil domů. Neměla náladu otevírat.</p>
<p>Teď to bylo zaklepání a znělo naléhavě.</p>
<p>Odhodila ručník, nepřítomně si přetřela bolavé zápěstí, ze stolu pro glazování zvedla těžší paličku a přistoupila ke dveřím. „Špatný dům,“ zavolala. „Běž pryč!“</p>
<p>Do dřeva udeřila pěst.</p>
<p>Tiserra zvedla paličku a prudce otevřela dveře. Muž, jenž překročil práh, se připitoměle usmíval. Znala ho dobře, znala ho celá léta, i když ho už delší dobu neviděla. Sklonila tyč a povzdechla si. „Torvalde Nome. Jdeš pozdě.“</p>
<p>„Promiň, lásko,“ opáčil. „Kapku jsem sešel z cesty. Otrokáři. Plavby přes oceán. Toblakai, dhenrabi, mučení a ukřižování, potopená loď.“</p>
<p>„Neměla jsem tušení, že jít koupit chleba může být tak nebezpečný.“</p>
<p>„No, všechny potíže začaly, když jsem se doslechl o tom dluhu,“ připustil. „O dluhu, o kterým jsem ani nevěděl, že ho mám. Ten šmejd Gareb to na mě ušil, prý mu dlužím, přičemž to nebyla pravda, ale proti tomu se celkem nedá bránit, pokud nemáš advokáta − kterýho jsem si nemohl dovolit −“</p>
<p>„O Garebovi vím všechno,“ přerušila jej Tiserra. „Jeho rváči sem po tvým zmizení chodili celkem často, a advokáta jsem potřebovala − aby přinutil Gareba vycouvat.“</p>
<p>„Vyhrožoval ti?“</p>
<p>„Tvrdil, že tvůj dluh je můj dluh, milý manželi. To je pochopitelně nesmysl. Ale i když jsem spor vyhrála, nechal mě sledovat. Celý měsíce. Asi měli podezření, že se někde schováváš a já ti nosím jídlo a tak. Ani ti nemůžu říct, jaká to byla legrace. A proč ne? Protože nebyla. Teda legrace. Vůbec to nebyla legrace.“</p>
<p>„Už jsem doma,“ řekl Torvald a pokusil se o úsměv. „A mám peníze. Už žádný dluhy − hned ráno je vyrovnám. Bude konec s vypalováním při nízký teplotě. Doplníš si zásoby bylin, tinktur a tak − a když už o tom mluvím, čistě kvůli bezpečnosti bychom měli dát dohromady nějaký ten rituál −“</p>
<p>„Nepovídej? Už jsi zase kradl, co? Spustil jsi pár ochran, viď? Máš pytel mincí svítících magií, že ano?“</p>
<p>„A drahokamy a démanty. Bylo to jedině správný, lásko, opravdu. Neoprávněný dluh byl neoprávněně vyrovnaný, hezky se to navzájem vyrušilo a všechno je napravený!“</p>
<p>Frkla, ale ustoupila a pustila ho dál. „Nemůžu uvěřit, že ti to žeru.“</p>
<p>„Víš, že tobě nikdy nelžu, Tis. Nikdy.“</p>
<p>„Tak koho jsi dneska v noci okradl?“</p>
<p>„Přece Gareba, koho jinýho. Úplně jsem mu to tam vybílil.“</p>
<p>Tiserra na něj zůstala zírat. „Ach, manželi.“</p>
<p>„Já vím, jsem génius. A teď ohledně těch ochran − jakmile to půjde, přivede si pár mágů, aby mu jeho kořist vyčenichali.“</p>
<p>„Ano, Torvalde, situaci chápu celkem dobře. Víš, kde je tajná skrýš − laskavě hoď ten pytel tam. Já se zatím postarám o zbytek.“</p>
<p>Torvald Nom se nehýbal. „Ještě mě miluješ?“ zeptal se.</p>
<p>Tiserra se mu podívala do očí. „Pořád, ty pitomče. A teď sebou hni.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nekonečná sláva této noci v Darúdžhistánu! A teď se začíná vrtět jitro, sluneční světlo odsouvá namodralou záři nespícího města. Hýřilové klopýtají do postelí svých či svých nově nalezených přátel, nebo dokonce cizinců, vždyť co záleží na tom, odkud přichází láska? Co záleží na spletených vláknech přátelství, napnutých a zauzlovaných?</p>
<p>Co záleží na břemenech života, když na obloze žhne slunce a racci se vrtí na hradech v zátoce, když krabi prchají do tmavých, hlubokých vod? Ne každá cesta je dobře prošlapaná, nejdražší přátelé, ne každá cesta je vydlážděná a opatřená jasnými ukazateli.</p>
<p>Pohleďte na zloděje, který již není zlodějem, jak s nejhlubším soucitem pozoruje spící tvář starého přítele v pokojíku nahoře u Fénixe, pohleďte i na ušlechtilého konšela chrápajícího v křesle, zatímco ve vedlejším pokoji sedí asasín, který už možná není asasínem, oči zamlžené bolestí, dumá o všemožných a rozličných věcech způsobem, který je rozhodně záhadný a překvapivý, pokud by mu někdo dokázal nahlédnout do jeho temné duše.</p>
<p>Jinde se ve spánku vrtí dítě dávno opuštěné matkou, pronásledované noční můrou s tváří, s níž se spojuje nesmyslné jméno Snell.</p>
<p>A dva strážní utíkají s bušícím srdcem od brány k paláci, odkud hlasitě a naléhavě zní poplach, protože jeden zloduch ztratil všechen svůj zločinně nabytý majetek − což mu vytrhá drápy stejně jistě jako katovy kleště, protože zlu se daří jen ve studnici moci, a když je peníz krutosti uloupen, zmizí s ním i moc.</p>
<p>Muž bez prstů klopýtá domů, s božím požehnáním a krví kapající z kloubů na rukou, zatímco jeho žena spí bezesným spánkem a má tak mírumilovný výraz, že by i ten nejnesentimentálnější sochař zaplakal.</p>
<p>A na ulici nehodné nějaké zvláštní pozornosti stojí vůl a přemýšlí o snídani. Co jiného nakonec může dělat, když láska, přátelství, moc, lítost, ztráta a shledání natolik divoké, aby dokázalo smést veškerou hořkosladkost, když to vše − <emphasis>vše</emphasis> − je pryč, dokonáno, tak co jiného zbývá než hladový žaludek?</p>
<p>Jídlo! Jíst rozkoše a ochutnávat sladký život!</p>
<p>Nedůležité? Pche!</p>
<p>Jak vždycky říká Kruppe, moudrý je vůl, který dostane jho.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA ŠEST</p><empty-line /><empty-line /><p>„Zázrak poučení z minulosti je v tom, jak promění</p>
<p>velké vojenské génie z minulosti v neschopné</p>
<p>hlupáky, a neschopné hlupáky přítomnosti ve</p>
<p>velké vojenské génie. Támhle jsou dveře, a nezapomeňte</p>
<p>si s sebou odnést všechny své nabubřelé dohady</p>
<p>a sebeklam…“</p>
<p>Císař Kellanved</p>
<p>Při příležitosti kapitulace</p>
<p>falarské velké rady (Krustův soud)</p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Došlo k zemětřesení. Skalní hřbet skoro lígu dlouhý se prostě zřítil a otevřel tak prostor moři. Tato pohroma nerozdmýchala žádné usazené bahno, protože skála byla jen neživým nakupením obsidiánu a pemzy, dědictví minulých sopečných výbuchů. Na konci ohraničovaly nově vzniklý záliv příkré skály a byl hodně úzký, ale směrem k otevřenému moři se rozšiřoval mezi dvěma vysokými skalisky, čtvrt lígy vzdálenými od sebe.</p>
<p>Dno zálivu bylo svažité, na konci byla hloubka stěží patnáct sáhů, voda byla křišťálově čistá a odhalovala změť kamenů a bílých kostí na dně − zbytky tholů a K’Chain Che’Malle, kteří byli v hrobkách uloženi.</p>
<p>Trosky byly vidět i ve skalách po obou stranách, včetně z větší části zřícené jaghutské věže. Na obloze nad zničenými kopci jen kousek na sever odsud visela brána, strakatá jizva ve vzduchu. To, co z ní vytékalo, mělo bolesti. Vycházel odtamtud nakyslý zápach, jenž byl žíznivý stejně jako rozervaná krajina všude okolo.</p>
<p>Poutník tu stál a dlouho si bránu prohlížel. Od místa, kde ho moře vyplavilo, Šel už dva dny, ale dosud nepotkal sladkou vodu. Krev medvěda, který ho napadl, mu zatím vydržela, ale byl to slaný nektar, a on nyní trpěl.</p>
<p>Během jeho života mu jiní usilovali o život až dost. Slabšího muže by už dávno přemohlo zoufalství a uvrhlo by ho do šílenství či přinutilo k sebevraždě při poslední kapitulaci před hladem bohů i smrtelníků. Kdyby teď selhal kvůli nedostatku základních potřeb nezbytných k tomu, aby jednoho udrželi naživu, možná by to bylo docela spravedlivé.</p>
<p>Medvěda stáhl a nyní měl jeho kůži smotanou do rance na rameni. I když to nebylo zrovna příjemné, její pach překrýval ten jeho, a navíc odežene většinu masožravců. A naopak, sám zase bude muset kořist − pokud se tu nějaká objeví − stopovat proti větru. To by ovšem musel stejně, i bez medvědí kůže.</p>
<p>Byl na pobřeží Morn. Daleko od místa, kde se hodlal tady na genabakiském pobřeží vylodit. Čekala ho dlouhá cesta, ale na tom nebylo nic nového. Ani na hrozbě neúspěchu, jak si musel přiznat.</p>
<p>Vydal se směrem do vnitrozemí. Pod nohama mu křupalo černé sklo plné bublinek. Ranní slunce se odráželo od skvrnitého povrchu v oslepujících záblescích a bylo takové vedro, že byl Poutník celý zalitý potem. Pár tisíc kroků od sebe viděl druhý konec − nebo si myslel, že ho vidí, protože dobře věděl, jak může zrak klamat − jako tmavší pás černého písku táhnoucí se přes obzor, za nímž už nebylo vidět nic.</p>
<p>O něco později si byl jistý, že ten pás není iluze, ale skutečná, větrem navátá, vlnící se hromada drceného obsidiánu jiskřící tak, až z toho bolely oči. Jak přicházel blíž, měl pocit, že slyší slabé sténání, jako kdyby foukal vítr, který dosud sám necítil. A už dohlédl za hřeben na další beztvarou planinu bez konce, nad níž se horkem vlnil vzduch.</p>
<p>Vylezl na násep a bořil se hluboko do písku. Znovu uslyšel sténání větru a vzhlédl. Na pláni přímo před ním se cosi objevilo. Trůn s vysokým opěradlem a na něm seděl kdosi zahalený stíny. Nějakých deset kroků napravo stála další postava v šedém plášti se shrnutou kapucí, takže byl vidět větrem ošlehaný profil a husté černé, nakrátko ostříhané vlasy.</p>
<p>Zpoza trůnu se vynořili ohaři a popošli dopředu. Při chůzi vířili obláčky prachu, který se za nimi táhl. Baran, Geryk, Slepucha, Šán a Křižák a další dva, jež Poutník ještě nikdy neviděl. Ti dva noví byli bílí jako kost, s onyxovýma očima. Byli hubenější než ostatní, s dlouhým krkem pokrytým jizvami, na nichž byla mezi krátkou bílou srstí vidět překvapivě tmavá kůže. Pohybovali se jako pár. Poodešli doprava, do vnitrozemí, a zvedli nosy. Ostatní ohaři mířili přímo k Poutníkovi.</p>
<p>A ten jim šel vstříc.</p>
<p>Šán dorazila první, jako kočka mu proklouzla za zády a objevila se na druhé straně. Položil jí ruku na štíhlý černý krk. Stařičký Baran byl další, a Poutník natáhl druhou ruku k jeho líci a nahmatal předivo jizev po staletích krutých bojů i obrovské stoličky pod drsnou, nicméně měkkou kůží. Podíval se mu do světle hnědých očí a zjistil, že ten pohled nevydrží dlouho − příliš mnoho žalu, příliš mnoho toužení po klidu, k němuž mu ani nemohl dát požehnání. Baran se mu opřel proti hladící dlani a olízl mu předloktí.</p>
<p>Obklopen šelmami přistoupil Poutník k trůnu. Kotilion se k němu konečně otočil.</p>
<p>„Vypadáš hrozně, příteli.“</p>
<p>Poutník se usmál, ale s odpovědí se nenamáhal. V Kotilionově tváři se zračilo vyčerpání horší, než když byl ještě smrtelník, když se jmenoval Tanečník, když se dělil o vládu nad říší. Kde jsou dary božství? Jaká je jejich cena, když sáhnout po kterémkoliv z nich znamenalo ucuknout s bolestí a krví crčící z rukou?</p>
<p>„Vy dva,“ řekl Poutník a pohledem spočinul na Stínupánovi, „zaháníte veškerou mou lítost.“</p>
<p>„To určitě nevydrží,“ zasyčel bůh na svém trůně. „Kde máš vojsko, první meči? Za tebou vidím jen prach.“</p>
<p>„Zatímco ty si tu sedíš a vznášíš nároky na holou pustinu.“</p>
<p>„S těmi vzájemnými pochvalami bychom už mohli skončit. Máš starosti, příteli − hi hi, jak často tohle slovo používám, co? Přátelé, ach, kde jsou teď? Jak hluboko padli? Rozprášení ve větru, beznadějně klopýtají, bez vedení, slepí −“</p>
<p>„Tolik přátel jsi nikdy neměl, Kellanvede.“</p>
<p>„Starosti, jak jsem říkal. Do večera zemřeš na dehydrataci − k nejbližšímu prameni na Lamatathské pláni to jsou čtyři dny cesty, možná víc.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Pochopitelně nezáleží na tom, kde budeš, až konečně zemřeš. <emphasis>Tvůj</emphasis> přítel si tě dozajista najde.“</p>
<p>„Ano, tím jsem si jistý.“</p>
<p>„A bude se škodolibě radovat z vítězství.“</p>
<p>„Mistr Kápě se škodolibě neraduje.“</p>
<p>„To je ale smutná představa. Takže se nepřijde škodolibě radovat. To nevadí. Podstatné je, že <emphasis>ty prohraješ.</emphasis>“</p>
<p>„A tobě na mém úspěchu či neúspěchu záleží, Kellanvede?“</p>
<p>Odpověděl mu Kotilion. „Kupodivu ano.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Přímá otázka oba bohy na chvíli zarazila. Pak Stínupán frkl. „Záleží na tom? Těžko. Vlastně vůbec ne. Přišli jsme ti na pomoc, tupče zatracená. Ty umíněný, tvrdohlavý, bojechtivý hlupáku. Proč jsem tě kdy vůbec považoval za přítele, to tedy opravdu netuším. Na přítele jsi příliš hloupý! Podívej, tvoje tupost popuzuje dokonce i Kotiliona.“</p>
<p>„Většinou mě spíš baví,“ opravil ho Kotilion a zakřenil se na Poutníka. „Právě mi to připomnělo naše, ehm, debaty ve velitelském stanu během tažení. Možná nejnázornější pravda o starém přátelství je, jak se jeho dynamika nikdy nemění.“</p>
<p>„Včetně tvých podlézavých požadavků,“ utrousil Stínupán suše. „Poslyš, Poutníku, nebo jak si teď vlastně říkáš. Mí ohaři tě dovedou ke spáse − ha, jak často bylo tohle vyřčeno? Mezitím ti dáme měchy s vodou, sušené ovoce a tak − spoustu protivných nezbytností smrtelnosti, jak si vzpomínám. Mlhavě. To je jedno.“</p>
<p>„A co žádáš na oplátku za tento dar?“</p>
<p>Uplynula delší chvíle bez odpovědi.</p>
<p>Poutník se začal nebezpečně mračit. „Nenechám se zviklat ani zdržet −“</p>
<p>„Ovšemže ne.“ Stínupán mávl efemérní rukou. „Vlastně právě naopak. Vybízíme tě. Pospěš si, vydej se správným směrem, vyhledej svůj boj. Ať ti nikdo a nic nebrání v cestě.“</p>
<p>Poutník se zamračil ještě víc.</p>
<p>Kotilion se tiše zasmál. „Není třeba. Říká pravdu, první meči. Je naším potěšením ti být v této věci nápomocni.“</p>
<p>„S ním já smlouvat nebudu.“</p>
<p>„My víme.“</p>
<p>„Nejsem si jistý, jestli to úplně chápete −“</p>
<p>„Chápeme.“</p>
<p>„Chci mistra Kápě zabít. Chci zabít boha smrti.“</p>
<p>„Hodně štěstí!“ řekl Stínupán.</p>
<p>Další ticho.</p>
<p>Kotilion popošel blíž se zásobami, které ještě před chvílí neměl. Položil je na zem. „Šán tě povede,“ pronesl tiše a ustoupil.</p>
<p>Poutník se ohlédl na nové dva ohaře. „A tihle?“</p>
<p>Kotilion sledoval jeho pohled a zatvářil se ustaraně, ale pak pokrčil rameny. „Těžko říct. Prostě se tak nějak… objevili −“</p>
<p>„Pochopitelně jsem je povolal!“ vyštěkl Stínupán. „Ten bílý se jmenuje Sinal. Ten bělejší je Zámek. Sedmička je žádoucí číslo, nezbytné číslo.“</p>
<p>„Stínupáne, tys je nepovolal,“ namítl Kotilion.</p>
<p>„Musel jsem! Proč by tu jinak byli? Určitě jsem to někdy udělal. Možná jsem si to přál, když jsem pozoroval hvězdy. Nebo jsem zatoužil po takové moci, že mi ji ani Propast nedokázala odepřít!“</p>
<p>„Ostatní je zřejmě přijali mezi sebe,“ poznamenal Kotilion a znovu pokrčil rameny.</p>
<p>„Nenapadlo tě někdy,“ zeptal se Poutník tiše boha stojícího před ním, „že to můžou být ti proslulí ohaři světla?“</p>
<p>„Opravdu? Proč si to myslíš?“ Ve chvíli, kdy se mu Kotilion podíval do očí a mrkl, vyčerpání − ztělesněná nesmrtelnost samotné ascendence − zmizelo a Poutník znovu spatřil − po strašně dlouhé době − muže, jehož kdysi nazýval přítelem.</p>
<p>Přesto se nedokázal usmát, nějak zareagovat na to gesto, na tu nabídku. Nemohl si dovolit takovou… slabost. Ani teď, a nejspíš už nikdy. Rozhodně ne vzhledem k tomu, čím se jeho dva přátelé stali. <emphasis>Jsou to bohové, a bohům se nedá věřit.</emphasis></p>
<p>Zvedl měchy a batoh. „Kdo nahnal toho medvěda na pobřeží?“ zeptal se.</p>
<p>„Geryk. Potřeboval jsi jídlo, jinak by ses nedostal takhle daleko.“</p>
<p>„Skoro jsem se stal jeho večeří, Kotilione.“</p>
<p>„My v tebe vždycky věřili, první meči.“</p>
<p>Další − a nejspíš i poslední − otázka, kterou Poutník pro boha měl, byla nejspíš i nejobtížněji vyslovitelná. „A kdo z vás mi ztroskotal loď a pobil posádku?“</p>
<p>Kotilion zvedl obočí. „To my ne. Dasseme, to bychom neudělali.“</p>
<p>Poutník se mu podíval do očí − vždycky laskavějších, než by se dalo čekat, ale na to už si dávno zvykl − a pak se odvrátil. „No dobře.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když ohaři doprovázeli Poutníka do vnitrozemí, Sinal se Zámkem se zařadili jako neochotná zadní stráž. Stínupánovi se podařilo obrátit trůn, takže se mohl dívat, jak se první meč i jeho doprovod pomalu vytrácejí směrem k severovýchodu.</p>
<p>Kotilion stojící opodál zvedl ruce. Na dlaních se mu leskl pot. „To bylo těsné.“</p>
<p>„Ehm? Cože to?“</p>
<p>„Kdyby usoudil, že za tím ztroskotáním jsme my, tak nechci ani pomyslet na to, co by se tu bylo stalo.“</p>
<p>„To by bylo prosté, Kotilione. Byl by nás zabil.“</p>
<p>„A ohaři by nezasáhli.“</p>
<p>„Možná až na ty dva nejnovější mazlíčky! Ti nemají žádné staré vztahy! Hi hi!“</p>
<p>„Těsné,“ zopakoval Kotilion.</p>
<p>„Mohl jsi mu říct pravdu. Že ho chtěl Mael, a to opravdu hodně. Že jsme ho museli vytáhnout − pak by nám byl ještě vděčnější.“</p>
<p>„Vděčnost je v tomto případě zbytečný přepych, Stínupáne. Žádné odvádění pozornosti, pamatuješ? Nic a nikdo nesmí Poutníka odvrátit od jeho osudu. Maela nechme na jindy.“</p>
<p>„Ano, dobře. Tuto podrobnost můžeme Poutníkovi předhodit, až ho budeme nutně a naléhavě potřebovat. Pátrali jsme, řídili se pokynem, který nám ten den na tom místě nechal, a hle! Inu, není to vina nikoho jiného než staršího boha moří! Teď pojď sem, tas ten svůj zatracený meč a rozsekej tyhle nepřátele na kousky!“</p>
<p>„Zrovna o tohle pátrání teď nejde,“ podotkl Kotilion.</p>
<p>„Ovšemže ne. Už to přece víme! K čemu pátrat?“</p>
<p>Kotilion se na něj podíval. „Mael ho mohl zabít docela snadno, nemyslíš? Místo toho ho chtěl jenom <emphasis>zdržet.</emphasis> Na to nesmíme zapomínat. Musíme zjistit proč.“</p>
<p>„Ano, už to začínám chápat. Podezření se probudilo − byl jsem na chvilku neopatrný, nepozorný. Zdržení, ano, proč? K čemu?“</p>
<p>„Právě mi něco došlo.“</p>
<p>„Co? Honem, povídej!“</p>
<p>„Je úplně jedno, co Mael zamýšlel. Nevyšlo to.“</p>
<p>„To mi vysvětli!“</p>
<p>„Mael předpokládá, že se jedná o kořist na útěku…“</p>
<p>„Ano, pochopitelně musí, jiná možnost přece není. Mael to nechápe! Pitomec jeden! Hi hi! Teď zmizme z téhle hromady popela, začíná mě bolet v krku.“</p>
<p>Kotilion se díval za ohaři a jejich svěřencem a mhouřil oči před prudkým sluncem. „Načasování, Stínupáne…“</p>
<p>„Dokonalost sama.“</p>
<p>„Prozatím.“</p>
<p>„Neselžeme.“</p>
<p>„Nesmíme.“</p>
<p>„Kdo z našich nově nalezených spojenců je podle tebe slabým článkem?“</p>
<p>Kotilion se podíval na Stínupána. „No <emphasis>ty,</emphasis> samozřejmě.“</p>
<p>„Myslím kromě mě.“</p>
<p>Kotilion zíral. Stínupán čekal a vrtěl se na trůně.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Půlnoc v osamělé taverně v Morsku poskytla Nimanderovi vzpomínky, jaké nikdy nezapomene. Vesničané s prázdnými pohledy a černými ústy, klopýtající a narážející do něj i do ostatních. Špinavé láhve strkané jim pod nos. Zakalené, zažloutlé oči. Nápoj byl dost silný, aby otupil jazyky, pokud nabádavé sténání bylo skutečně pozváním k napití.</p>
<p>I bez Střížova varování by Nimander takovou pohostinnost nepřijal. A s úlevou viděl, že to nedělají ani ostatní. Stáli u vchodu, zmatení a neklidní. Vzduch v místnosti s nízkým stropem pronikavě čpěl nasládlým potem a čímsi jako rozkladem zaživa.</p>
<p>K Nimanderovi se připojil Kloš a společně se dívali, jak Stříž − s Desrou po boku − míří k pultu. „Džbán obyčejného vína? Kdekoliv tady? Asi těžko.“</p>
<p>Nimander tušil, že má pravdu. Na každém stole, v každé ruce viděl jen láhev s dlouhým hrdlem, jejíž obsah barvil rty.</p>
<p>Sténání znělo hlasitěji, jako řev zvířat na jatkách. Nimander se díval, jak jeden muž − starý, ohnutý, vyhublý − padá na dřevěnou podlahu. Při pádu si slyšitelně rozbil nos. Další host couvl a rozšlápl nešťastníkovi prsty.</p>
<p>„Tak kde je ten kněz?“ zeptal se za Nimanderem a Klošem Nenanda. „Nakonec nás sem pozval on.“</p>
<p>„Pro jednou jsem, Nenando, rád, že tu stojíš s rukou na meči,“ poznamenal Kloš bez otáčení. „Tohle se mi vůbec nelíbí.“</p>
<p>„Nikdo z nich nám nemůže ublížit,“ prohlásil Nenanda, nicméně z jeho tónu bylo jasné, že ho Klošova slova potěšila. „Poslouchejte, dokud není nablízku Stříž,“ pokračoval. „Všemi námi opovrhuje.“</p>
<p>Nimander se pomalu otočil.</p>
<p>„Všimli jsme si,“ poznamenal Kloš. „Co si o tom myslíš, bratře?“</p>
<p>„Vidí jen to, co chce vidět.“</p>
<p>Nimander si všiml, že poslouchají i Kedeviss s Aranathou. Aranatin výraz se změnil z nevinného v mrazivě prázdný, jaký Nimander dobře znal. „Na tom nezáleží,“ prohlásil Nimander a najednou ho zasvrbělo celé tělo. „Nech to být, Nenando. Nezáleží na tom.“</p>
<p>„Ale ano, záleží,“ vyštěkl Nenanda. „Musí to vědět. Proč jsme přežili bitvy, kde ostatní padli. Musí to <emphasis>pochopit.</emphasis>“</p>
<p>„Už je po všem,“ naléhal Nimander.</p>
<p>„Ne,“ ozval se Kloš. „Tentokrát má Nenanda pravdu, Nimandere. Má pravdu. Nakonec Stříž nás chce vzít za tím umírajícím bohem. Ať plánuje cokoliv, na nás přitom nebere ohledy, jako bychom ani neexistovali. Jako bychom byli němí −“</p>
<p>„K ničemu,“ přidal se Nenanda.</p>
<p>Nimander odvrátil zrak. Další vesničané se hroutili. Ti, kdo už leželi, se kroutili a svíjeli v loužích vlastních výkalů. Nevidoucí oči se extaticky koulely v zapadlých důlcích. „Jestli jsme němí kvůli mně, tak mě to mrzí.“</p>
<p>„Už dost těch nesmyslů,“ pronesl Kloš konverzačním tónem.</p>
<p>„Souhlasím,“ řekl Nenanda. „Předtím jsem nesouhlasil − byl jsem na tebe naštvaný, Nimandere, že jsi to tomu takzvanému smrtelnému meči noci neřekl. Žes mu neřekl o nás, kdo jsme. Čím jsme prošli. A tak jsem se to snažil udělat sám, ale marně. Stříž neposlouchá. Neposlouchá nikoho kromě sebe.“</p>
<p>„A co Desra?“ zeptal se Nimander.</p>
<p>Nenanda frkl. „Ta baží po vlastním tajemství.“</p>
<p>Tento bystrý postřeh od Nenandy Nimandera překvapil. Tuto odpověď však na svou otázku nechtěl slyšet.</p>
<p>Kloš přesto pochopil. „Zůstává jednou z nás, Nimandere. Až to bude nutné, nebudeš o její věrnosti pochybovat.“</p>
<p>„Věrnost nepatří mezi Desřiny ctnosti, bratři,“ podotkla se suchým opovržením Kedeviss. „Tak na ni nespoléhejte.“</p>
<p>„A na kterou z jejích ctností bychom <emphasis>měli</emphasis> spoléhat, Kedeviss?“ zeptal se Kloš pobaveně.</p>
<p>„Když přijde na sebezáchovu,“ opáčila, „je její úsudek naprosto přesný. Nikdy se nezmýlí. U ní je přežití výsledek dokonale jasného uvažování − vidí líp a ostřeji než kdokoliv z nás. <emphasis>To</emphasis> je její ctnost.“</p>
<p>Stříž se vracel a Desra do něj byla zavěšená, jako žena bojující s hrůzou.</p>
<p>„Umírající bůh dorazí každou chvíli,“ sdělil jim Stříž. Řetěz z kroužků uklidil a z jeho hmatatelného neklidu stoupal jako temný mrak příslib násilí. „Měli byste odejít. Všichni. Nechci vás mít na krku, jestliže se situace obrátí. Nebudu na vás mít čas, ani na sebe nehodlám vzít vinu, jestli začnete umírat. Takže kvůli nám všem odsud vypadněte.“</p>
<p>Nimander si později uvědomil, že v této chvíli mohl vystoupit, mohl se mu upřeně podívat do očí, ukázat vzdor i to, co slibuje. Místo toho se obrátil k ostatním. „Jdeme,“ řekl.</p>
<p>Nenanda vykulil oči a zacukala mu tvář. Pak se ale otočil a vypochodoval z krčmy.</p>
<p>S výrazem, jenž mohl být zahanbením, Kloš vypáčil Desru ze Střížovy ruky a odváděl ji ven. Aranatha se podívala Střížovi do očí a kývla − ale význam jejího gesta mu unikl vzhledem k naprosté prázdnotě v jejím výraze − a s Kedeviss také odešla ven.</p>
<p>Zůstali Nimander a Stříž.</p>
<p>„Těší mě,“ utrousil Stříž, „že tak dobře posloucháš rozkazy, Nimandere. A že ostatní poslouchají tebe. Ne že to dlouho vydrží.“</p>
<p>„Nebojuj s tím umírajícím bohem,“ žádal jej Nimander. „Ne tady, ne teď.“</p>
<p>„Výborná rada. To rozhodně nehodlám. Chci ho jenom vidět.“</p>
<p>„A když ho nepotěší, že se na něj dívá někdo jako ty, Stříži?“</p>
<p>Zakřenil se. „Proč myslíš, že vás posílám do bezpečí? A už běž, Nimandere. Zpátky do pokoje. Uklidni ty svoje vyděšené králíky.“</p>
<p>Venku pod nebeskou klenbou plnou jasných hvězd našel Nimander své druhy schoulené v těsném hloučku na hlavní ulici. <emphasis>Králíci? Ano, může to tak vypadat.</emphasis> Z krčmy slyšeli sténání, které dosahovalo vrcholu, a ten zvuk jako by se odrážel od kopců a polí obklopujících vesnici.</p>
<p>„Slyšíte to?“ zeptal se Kloš. „Nimandere? Slyšíš to? To jsou ti strašáci − oni zpívají.“</p>
<p>„<emphasis>Matko </emphasis><emphasis>noci,</emphasis>“ vydechla Kedeviss s hrůzou.</p>
<p>„Chci vidět jedno to pole,“ prohlásil najednou Kloš. „Hned. Kdo jde se mnou?“</p>
<p>„Jen my dva, Kloši,“ řekl Nimander, když nikdo neodpověděl. „Ostatní zpátky do pokojů − Nenando, buď na stráži, dokud se nevrátíme.“</p>
<p>Nimander a Kloš se dívali, jak Nenanda odhodlaně odvádí ostatní pryč. Pak se vydali do uličky. Jejich kroky se na udusané hlíně hlasitě rozléhaly. K ostatním se připojil další hlas, vynořil se z chrámu, výkřik rostoucí bolesti, takového utrpení, až Nimander zavrávoral a nohy se mu proměnily ve vodu. Kloš také klopýtl, padl na kolena a zase se zvedl. Nimander si vytřel slzy z očí a s námahou ho napodobil.</p>
<p>Po obou stranách měli staré zahrady plné zahozených jeh, pluhů a dalších nástrojů, vše zarostlé býlím, které ve světle hvězd vypadalo jako vybělené vlasy. <emphasis>Bohové, oni přestali jíst. Všechno je to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom pití. Krmí se jím, i když je zabíjí.</emphasis></p>
<p>To truchlivé kvílení sláblo, ale s dalším dechem zase zesílí. Půlnoc v krčmě, ohavný nektar byl dopit a bůh ve strašlivých bolestech povolán − brána do jeho zmučené duše byla násilně otevřena. Pokorní věřící, krmení nesmrtelnou bolestí, se svíjeli v extázi − Nimander úplně viděl jejich začernalá ústa, kroutící se černé jazyky, oči v černých důlcích. Viděl starého muže s rozdrcenými prsty a rozbitým nosem −</p>
<p>A Stříž zůstával uvnitř. Svědek toho šílenství, jeho zkřivené tváře, kdy oči zůstávají otevřené a upřené do jeho vlastních −</p>
<p>„Honem,“ zaúpěl Nimander a došel ke Klošovi, ale když jej míjel, bratranec ho popadl za halenu a zastavil ho.</p>
<p>Stáli na kraji pole.</p>
<p>Řady strašáků před nimi, zalité chladným stříbřitým světlem, se hýbaly. Údy se kroutily jako gázou obalení hadi či slepí červi. Černá krev proudila. Květy těch děsných rostlin se otevřely a vypouštěly mračna pylu, který se, unášený nočními větry, blýskal, jako by fosforeskoval.</p>
<p>Nimander by se nejradši rozběhl doprostřed pole mezi ukřižované oběti. Chtěl ochutnat ten pyl, cítit ho na jazyku, v hrdle. <emphasis>Chtěl tancovat v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>božské bolesti.</emphasis></p>
<p>Kloš ho s pláčem táhl pryč − i když se zdálo, že bojuje vlastní boj, jak měl napjaté svaly. Nakonec do sebe narazili a spadli na zem. Po břiše se plazili po prašné cestě.</p>
<p>Pyl − <emphasis>pyl je ve vzduchu. Nadýchali jsme se ho a teď − bohové pod námi − teď hladovíme po dalším.</emphasis></p>
<p>Další strašlivý výkřik, hlas jako živý tvor snažící se vyšplhat na oblohu − ale nebylo čeho se přidržet, nebyly tu žádné chyty ani stupy, a tak se rozletěl do stran a chytal se ledovými prsty za chřtány. Ten hlas jim ječel přímo před obličejem.</p>
<p><emphasis>Tančete! Pijte zhluboka mou agonii! Co za havěť vy jste? Přestaňte! Nechte mě! Pusťte mě!</emphasis></p>
<p>Nimanderovým mozkem se prohnalo tisíc kroků, nekonečný proud tanečníků, kteří by se nedokázali zastavit, ani kdyby chtěli, což oni nechtěli, ne, jen tak dál a dál − bohové, navěky!</p>
<p>V pasti své mysli spatřil starce a jeho krví a nektarem zamazanou tvář, radost v jeho očích, pružnost jeho končetin, rovná záda − všechny deformující boule i výrůstky zmizely. Nádory byly pryč. Tancoval v davu spolu se všemi ostatními, vzrušený a ve vzrušení ztracený.</p>
<p>Nimander si uvědomil, že se s Klošem ocitli na hlavní ulici. Bohův druhý výkřik odumřel a jemu se do myšlenek opět vkradlo něco zdravého rozumu. Vyškrábal se na nohy a vytáhl nahoru i Kloše. Společně se klopýtavě rozběhli k hostinci − kynula jim tam spása? Nebo padli i Nenanda a ostatní? Tančí teď v polích, jejich osobnosti rozervané, vržené do černé řeky?</p>
<p>Třetí výkřik, ještě silnější, ještě náročnější.</p>
<p>Nimander upadl, jak ho Kloš strhl s sebou. Příliš pozdě − obrátí se, vstanou a vydají se na pole − bolest ho svírala ve vražedném, nádherném objetí − už bylo příliš pozdě −</p>
<p>Dveře hostince za ním se prudce otevřely.</p>
<p>A skláněla se nad nimi Aranatha, v očích prázdný výraz, černou pleť téměř modrou, a popadla je za pláště. Náhle předvedla sílu, kterou jinak skrývala, a vlekla je ke dveřím − kde je uchopily další ruce a zatáhly je dovnitř −</p>
<p>A nátlak z ničeho nic zmizel.</p>
<p>Nimander ležel na zádech, lapal po dechu a zíral na Kedeviss. Zarazil ho její vypočítavý, zamyšlený výraz.</p>
<p>Vedle zakašlal Kloš. „<emphasis>Matko noci, zachraň nás!</emphasis>“</p>
<p>„Ona ne,“ opravila ho Kedeviss. „Jenom Aranatha.“</p>
<p><emphasis>Aranatha, která sebou cuká při pohledu na stín a krčí se, když zakřičí dravec na lovu. Svoje druhé já schovává za zdí, jakou žádná síla nepřekoná. Schovává se. Dokud jí není zapotřebí.</emphasis></p>
<p>Ano, už ji cítil, emanaci vůle vyplňující celou místnost. Napadená, ale držela se. Jak měla.</p>
<p><emphasis>Jak musela.</emphasis></p>
<p>Kloš znovu zakašlal. „Ach ne…“</p>
<p>A Nimander pochopil. Stříž byl tam venku. Stříž, tváří v tvář Umírajícímu bohu. A bez ochrany.</p>
<p><emphasis>Smrtelný meč noci. Je to dostatečná ochrana?</emphasis></p>
<p>Bál se, že nikoliv. Bál se, protože nevěřil, že Stříž je smrtelný meč čehokoliv. Obrátil se ke Klošovi. „Co uděláme?“</p>
<p>„Nevím. Už je možná… ztracený.“</p>
<p>Nimander se podíval na Aranathu. „Podaří se nám dojít do té krčmy?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Neměli jsme ho opouštět,“ prohlásil Nenanda.</p>
<p>„Nebuď pitomec,“ štěkla Kedeviss.</p>
<p>Kloš pořád ještě seděl na podlaze, chvílemi si drásal obličej a svíjel se v křečích. „Co za kouzlo to tady působí? Jak může tohle dokázat božská krev?“</p>
<p>Nimander potřásl hlavou. „O ničem podobném, jako to, co se tu děje, jsem nikdy neslyšel, Kloši. Umírající bůh. Krvácí a jeho krev je <emphasis>jed.</emphasis>“ Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Všechno mu připadalo natažené až na doraz, jako by se to mělo každou chvíli rozbít na kousky, jako by se měla realita rozletět na cáry a odletět na šílených větrech.</p>
<p>Kloš si roztřeseně povzdechl. „Jed. Proč potom žízním po dalším?“</p>
<p>Na to neexistovala odpověď. <emphasis>Je tohle zjevená pravda? Krmíme se všichni krví ostatních? Smějeme se a tančíme na utrpení prostě proto, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e sami netrpíme? Může se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho stát návyk? Neukojitelná potřeba?</emphasis></p>
<p>Vzdálené sténání náhle změnilo výšku, stal se z něj jekot. Strašlivý, syrový − zvuk zabíjení. Nenanda už stál u dveří s mečem v ruce.</p>
<p>„Počkej!“ zarazila ho Kedeviss. „Poslouchej! To není <emphasis>on.</emphasis> To jsou <emphasis>oni!</emphasis> Vraždí je všechny − chceš mu při tom pomáhat, Nenando? Opravdu?“</p>
<p>Nenanda schlípl. Couvl a vypadal otřesený a ztracený.</p>
<p>Jekot netrval dlouho. Když poslední hlas zakolísal a utichl, dokonce i křik Umírajícího boha skončil. Za dveřmi hostince nebylo nic, jako by vesnice − celý svět tam venku − byla pryč.</p>
<p>Nikdo v hostinci neusnul. Každý se odsunul od ostatních, věnoval se vlastním myšlenkám a poslouchal známý hlas duše hovořící sama se sebou. Na tvářích svých druhů viděl Nimander šok, ve vytřeštěných, nevidoucích očích pak prázdnotu. Když hrozba pominula, ucítil, jak se Aranatha vzdává své vůle, své síly, opět se stáhla tak hluboko do sebe, že její výraz povolil, zůstal jí téměř neživý, plachý pohled, zdaleka ne připravený se opět probudit.</p>
<p>Noc se ploužila dál a Desra stála u okna s otevřenými vnitřními okenicemi a civěla na prázdnou hlavní ulici. Nimander by rád slyšel její vnitřní rozhovor − pokud se něco takového dělo, pokud nebyla čistě jen vnímajícím tvorem vezoucím se na proudech pudů, kdy je každá volba přetvořená do prostých požadavků nezbytných potřeb.</p>
<p>„<emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našich myšlenkách je krutost.</emphasis>“</p>
<p>Phaed. <emphasis>Nech mě na pokoji, duchu.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Nechápej mě špatně. Já to schvaluju. Desra je coura. Má mozek coury, plete si dávání s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>braním, dar se ztrátou, pozvání s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kapitulací. Je to děvka moci, Nimandere, a tak tam stojí, čeká, až ho uvidí, čeká, až uvidí toho nafoukaněho vraha, kterého chce dostat do postele. Zmatek, ano. Smrt se životem. Zoufalství s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oslavováním. Strach s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potřebou a chtíč s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>láskou.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Běž pryč.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Ale</emphasis> to <emphasis>ty nechceš, protože potom bys byl zranitelný před tím druhým hlasem ve své hlavě. Před tou milou ženuškou mumlající všechna ta roztomilá slůvka − vzpomínám si, že bych něco takového slyšela, když jsem ještě byla naživu?</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Dost.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kleci tvé představivosti, slastně imunní vůči všemu, co bylo skutečné − kruté lhostejnosti, ano − tolik toho dokážeš z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak mála, Nimandere. Náhodný úsměv. Pohled.</emphasis> Ve <emphasis>tvé kleci ti leží v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>náručí a to je ta nejčistší láska, viď? Nepošpiněná, věčná</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Nech toho, Phaed. Nic nevíš. Byla jsi příliš mladá, příliš posedlá sama sebou, abys viděla cokoliv a kohokoliv jiného, pokud tě zrovna neohrožoval.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>A ona tě neohrožovala?</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Takhle jsi mě nikdy nechtěla − nebuď směšný, duchu. Nevymýšlej</emphasis> −</p>
<p>„<emphasis>Já si nic nevymýšlím! Prostě jsi byl slepý a neviděl jsi, co jsi měl přímo pod nosem! A zabil ji vůbec ten tisteedurský oštěp? Opravdu? Kde jsem byla v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té chvíli já, Nimandere? Vzpomínáš si, že bys mě viděl?</emphasis>“</p>
<p>Ne, tohle je příliš.</p>
<p>Ona však nepolevovala. „<emphasis>Proč myslíš, že pro mě bylo tak snadné pokusit se zabít Sandalat? Ruce jsem už měla pošpiněné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Dost!</emphasis></p>
<p>V hlavě mu zazvonil smích.</p>
<p>Silou vůle se přinutil neříct nic, čekal jen, až se ten mrazivý chechtot vytratí.</p>
<p>Když mu znovu promluvila v hlavě, nebylo v jejím hlase ani stopy po veselí. „<emphasis>Nenanda tě chce nahradit. Chce pro sebe tvoje velení, úctu, kterou ti prokazují ostatní. Vezme si to, až uvidí příležitost. Nevěř mu, Nimandere. Udeř první. Nůž do zad − stejně jako jsi chtěl zastavit mě, musíš to zopakovat, a tentokrát musíš uspět. Tentokrát to za tebe žádný Withal nedokončí. Budeš to muset udělat sám.</emphasis>“</p>
<p>Nimander zvedl oči a podíval se na Nenandu, jak tu stál zpříma, ruku položenou na meči. <emphasis>Ne, ty lžeš.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Klamej sám sebe, musíš-li − ale musí to být brzy. Přepych nesmí mít dlouhého trvání. Musíš ukázat svou… rozhodnost, a co nejdřív.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Kolik dalších příbuzných chceš vidět mrtvých, Phaed?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Já už dohrála. Kvůli tobě. Nadobro. Kvůli tobě a tomu kováři. Nenáviď mě, jestli chceš, ale mám nadání, které jsem předala tobě, Nimandere − tys byl jediný, kdo mě kdy poslouchal, jediný, komu jsem kdy otevřela sr</emphasis><emphasis>dce</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Srdce? Tu ohavnou tůň zášti, ve které jsi tak ráda plavala − to bylo tvoje srdce?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Potřebuješ mě. Dodávám ti sílu, když jsi nejslabší. Ať si ta mrcha mluví o lásce, ať jí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst vycházejí ta správná slova. Když to pomáhá. Ale s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těžkým rozhodováním, jaké musí vůdce činit, ti nepomůže. Nenanda je přesvědčený, že to zvládne líp − je mu to vidět na očích, je připravený na výzvu.</emphasis>“</p>
<p>„Začíná svítat,“ ozvala se od okna Desra a obrátila se. „Měli bychom asi jít ven. Do krčmy. Možná je zraněný. Možná potřebuje naši pomoc.“</p>
<p>„Nevzpomínám si, že by o ni žádal,“ zavrčel Nenanda.</p>
<p>„Není všemocný,“ namítla Desra, „i když tak možná vypadá − to má z toho, že je ještě tak mladý.“</p>
<p>Nimander na ni zůstal koukat. Kde se u ní vzalo to prozření?</p>
<p>„Stříž že je zranitelný?“ zeptala se Kedeviss s hraným překvapením. „Toho bys ale měla rychle využít, Desro.“</p>
<p>„To nekonečné obléhání tvou závistí začíná unavovat, Kedeviss.“</p>
<p>Kedeviss zbledla a už nic neříkala.</p>
<p><emphasis>J</emphasis><emphasis>sme to ale hnusná cháska, co?</emphasis> Nimander si přetřel obličej. „Pojďme tedy,“ prohlásil nakonec. „Zjistíme, co se s ním stalo.“</p>
<p>Desra byla první u dveří.</p>
<p>Vyšli do bledého, stříbřitého světla. Obloha byla blankytně modrá, bez jediného mráčku, zato vypadala, jako by byla posypaná štěrkem. Sklizené rostliny vadly na stojanech, zvlhlé rosou, s cibulemi připomínajícími napuchlé hlavy v řadách nad mřížovím. Nimander se na ulici zastavil. Dveře do chrámu byly otevřené dokořán.</p>
<p>Stříž ležel na dřevěném chodníku před krčmou stočený do klubíčka a zcela pokrytý zaschlou krví, takže mohl být sochou uhnětenou z černého bláta. Rozběhli se k němu. Oči měl otevřené − Nimander si už myslel, že je mrtvý, dokud si nevšiml, že se mu pomalu zvedá a klesá hrudník − ale nedával na sobě znát, že by něco viděl, ani když ho obstoupili, ani když si k němu Nimander klekl.</p>
<p>Kloš otevřel dveře do krčmy a vstoupil. Za chvíli se vypotácel ven a rukama si zakrýval obličej. Zastavil se uprostřed ulice zády k nim.</p>
<p><emphasis>J</emphasis><emphasis>atka. Všechny je pobil.</emphasis> Střížův meč ležel opodál, olepený krví, jako by celá zbraň projela skrz nějaké obrovské zvíře.</p>
<p>„Něco mu sebrali,“ poznamenala Aranatha. „Pryč. Je to pryč.“</p>
<p>Nenanda se rozběhl do chrámu naproti.</p>
<p>„Pryč nadobro?“ zeptal se Aranathy Nimander.</p>
<p>„Netuším.“</p>
<p>„Jak dlouho takhle dokáže žít?“</p>
<p>Potřásla hlavou. „Vnuť mu jídlo a vodu, udržuj rány čisté…“</p>
<p>Dlouho nikdo nepromluvil, nevyvstala jediná otázka, na niž by bylo možné odpovědět ve jménu zdravého rozumu.</p>
<p>Nenanda se vrátil. „Utekli, kněží, všichni utekli. Kde má být ten Umírající bůh?“</p>
<p>„Na místě zvaném Bašty,“ odvětila Kedeviss. „Na západ odsud, myslím.“</p>
<p>„Musíme tam,“ řekl Nimander a vstal.</p>
<p>Nenanda vycenil zuby. „Abychom ho pomstili.“</p>
<p>„Abychom ho získali zpátky,“ odsekl Nimander. „Abychom získali to, co mu vzali.“</p>
<p>Aranatha si povzdechla. „Nimandere…“</p>
<p>„Ne, jdeme do Bašt. Nenando, zkus najít nějaké koně, nebo ještě líp − vola a vůz. Za hostincem je velká stáj.“ Podíval se na Stříže. „Myslím, že na cestu pěšky nemáme čas.“</p>
<p>Když ženy odešly posbírat jejich věci a Nenanda se vydal za nimi, Nimander se zadíval na dveře do krčmy. Zaváhal − až odsud něco viděl: válející se těla, překocené židle, a vycházelo odtamtud bzučení much.</p>
<p>„Nedělej to,“ ozval se za ním Kloš. „Nimandere, nedělej to.“</p>
<p>„Už jsem mrtvé viděl i předtím.“</p>
<p>„Takové ne.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Všichni se usmívají.“</p>
<p>Nimander se obrátil ke svému nejbližšímu příteli a studoval jeho zpustošenou tvář. Nakonec kývl. „Proč ti kněží utekli?“ zeptal se po chvíli.</p>
<p>„Myslím, že kvůli Aranatě,“ odpověděl Kloš.</p>
<p>Nimander kývl, myslel si totéž. Vzali Stříže − i přes všechny ty mrtvé vesničany kněží vzali Stříže, možná přímo jeho duši, jako dar Umírajícímu bohu. S nimi ostatními ale nic nepořídili − ne, dokud jim Aranatha odolávala. Bojíce se odplaty utekli ještě v noci − pryč, nejspíš do Bašt, pod ochranu svého boha.</p>
<p>„Nimandere, jsme pod nátlakem,“ pravil Kloš tichým, dutým hlasem.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Znovu se probouzíme.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Doufal jsem… že se to už nestane.“</p>
<p><emphasis>Já vím, Kloši. Radši by ses usmíval a žertoval, jak přísluší tvé přívětivé povaze. Místo toho tomu, co přichází, ukážeš stejnou tvář jako my ostatní. Tehdy jsme se přece všichni dívali jeden na druhého, ne? A ve tvářích ostatních jsme spatřili sami sebe jako v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zrcadle. A odvrátili jsme se.</emphasis></p>
<p>Probuzení.</p>
<p>To, co leželo v krčmě, byl teprve začátek. Jenom Stříž a jeho chvilkové, nedostačující šílenství.</p>
<p><emphasis>Od této chvíle to, co přijde, nám bude patřit.</emphasis></p>
<p>Na to nic neřekla dokonce ani Phaed. A někde v mlze jeho mysli, tak tiše, až se to skoro ztrácelo, plakala žena.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Byl to jen slepý optimismus myslet si, že někdo zlomený se může časem vyléčit, znovu poskládat všechny kousky a vynořit se z těžké zkoušky celý, dokonce možná i silnější. Rozhodně ale moudřejší, protože jaká jiná je odměna za utrpení? Naopak nikomu se nelíbí představa, že někdo tak zlomený by mohl zlomený zůstat − aniž by zemřel (a odstranil tak všem smrtelníkům z očí takový nehorázný příklad neúspěchu), či se uzdravil. Zničená duše by neměla umíněně lpět na očividně žalostné existenci.</p>
<p>Přátelé se odvracejí. Známí se vytrácejí. A ten, kdo padl, se ocitne v osamělém světě bez jediného útočiště před osaměním, když osamění je skutečnou odměnou za přežití pro zmrzačené a oslabené. Kdo by si ale nezvolil takový osud, když jedinou další možností je lítost?</p>
<p>Pochopitelně lítost je mezi Tiste Andii téměř vymřelý cit. Endest Silann to považoval za vzácné požehnání. Dlouho by ji nesnesl. A co se muk vzpomínek týče, je skutečně pozoruhodné, jak dlouho lze odolávat takovému náporu. Přesto Endest Silann věděl, že v tom není sám − nakonec tohle břemeno nesl celý jeho lid. Stačí to na zmírnění pocitu osamění? Snad.</p>
<p>Noc mlčela už tak dlouho, jeho sny o tom, že slyší šepot své říše − svého rodiště − byly míň než popel. Nebylo tedy divu, že nyní seděl potmě ve svém pokoji, zalitý potem, který mu z těla vysával teplo. Ano, tady ve městě se projevovala Kurald Galain jako počin kolektivní vůle. Byla to však moc bez tváře − Matka noc je opustila a sebevětší přání z jejich strany na tom nemohlo nic změnit.</p>
<p><emphasis>Co to potom tedy je?</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo mluví s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>takovou mocí?</emphasis></p>
<p>Nebylo to šeptání, nýbrž křik, volání ježící se… čím? <emphasis>Hanbou. Pobouřením. Rozhořčením. Kdo je to?</emphasis></p>
<p>Věděl, že ten nápor necítí sám − museli ho cítit i ostatní v celém Černém Korálu. V této chvíli nejspíš stál či seděl každý Tiste Andii s bušícím srdcem a očima vykulenýma strachem a údivem. A možná i <emphasis>nadějí.</emphasis></p>
<p>Bylo by to možné?</p>
<p>Pomyslel na návštěvu chrámu, aby to uslyšel od velekněžky osobně… něco, prohlášení, vyslovené poznání. Místo toho se vypotácel z pokoje, proběhl chodbou a po schodech nahoru, pořád dokola, jako kdyby chytil krouživou horečku. Ven do jižního sídla svého pána − a našel Anomandera Dlouhý vlas v křesle před dlouhým oknem s výhledem na příboj, který jako by byl vyvedený v černostříbrné, jak jím zmítaly hluboké, neznámé proudy.</p>
<p>„Můj pane,“ zasupěl Endest.</p>
<p>„Měl jsem na vybranou?“ zeptal se Anomander Dlouhý vlas a oči dál upíral na rozbouřenou hladinu.</p>
<p>„Můj pane?“</p>
<p>„Charkanas. Souhlasil jsi s jejím… odhadem? Endeste Silanne? Neviděl jsem jasně, co přichází? Před příchodem světla jsme byli uprostřed občanské války. Zranitelní vůči silám, které se měly zrodit. Bez krve Tiamathy bych nikdy neprosadil… mír. Sjednocení.“</p>
<p>„Sire,“ vyhrkl Endest Silann a zjistil, že nedokáže pokračovat.</p>
<p>Dlouhý vlas ho zřejmě pochopil, protože si povzdechl. „Ano, navýsost pochybný mír. Pro mnohé je to mír smrti. A co se sjednocení týče, to bylo žalostně krátkodobé, pravda? Přesto si říkám, zda kdybych uspěl − opravdu uspěl − změnilo by to její názor?“</p>
<p>„Můj pane − něco se děje.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Co musíme udělat?“</p>
<p>„Ach, příteli, ptáš se správně. Zapomeň na velekněžku a její odpověď − dává vždycky tutéž, ne? Kdo vydává válečný pokřik Kurald Galain? Hledejme odpověď mezi jejíma nohama. I to však může být nakonec únavné. Ale neopakuj moje slova před Spinnokem Duravem − nechci mu narušit občasné potěšení.“</p>
<p>Endest Silann by nejradši zaječel, vrhl se na pána, popadl ho za krk a vymáčkl z něj − co vlastně? Nevěděl. Pro něj byl Syn noci nejchytřejším tvorem − smrtelník, nesmrtelný, na tom nezáleželo − jakého kdy poznal. Jeho myšlenky se ubíraly po tisících stezek zároveň a žádný rozhovor s ním nebylo možné předvídat, žádná cesta nebyla jistá.</p>
<p>„Tentokrát ti odpovědět neumím,“ pokračoval Anomander Dlouhý vlas. „A bojím se, že ani Spinnok to nedokáže. Bude ho zapotřebí… jinde.“ Konečně se obrátil a upřel oči na Endesta Silanna. „Opět to tedy padne na tebe. Znovu.“</p>
<p>Endest v duchu ucukl před tou hrůzou, stáhl se do jeskyně, kterou si pro sebe vykutal ve vydolované jámě svého srdce. „Sire, to nezvládnu.“</p>
<p>Anomander se nad tím zamyslel, protančil deset tisíc stezek a dorazil na novou, která u něj vyvolala mírný údiv. A usmál se. „Chápu. Nebudu tě tedy již znovu žádat.“</p>
<p>„Potom… potom co − koho? Sire − já ne −“</p>
<p>Hořkost v Anomanderových slovech byla v ostrém protikladu k jeho slovům. „Znovuzrození v hněvu, ach, kéž bych to byl předvídal.“ Pak zvážněl. „Měl jsi pravdu − nemůžeš mě zastoupit. Nezasahuj do toho, Endeste Silanne. Nestav se mezi dvě síly, když nedokážeš odolat ani jedné z nich. Můžeš cítit nutkání, ale vzdoruj mu ze všech sil. Nesmíš se ztratit.“</p>
<p>„Sire, já to nechápu.“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas zvedl ruku. A ta emanace byla pryč. Noc opět mlčela. To, co vstoupilo do jejich světa, bylo pryč.</p>
<p>Endest se třásl. „Vrátí se to, můj pane?“</p>
<p>Syn noci si ho prohlížel zastřeným pohledem. Nakonec vstal a přistoupil k oknu. „Pohleď, moře se opět uklidnilo. To je, myslím, velice cenná lekce. Nic netrvá věčně. Ani násilí, ani mír. Ani žal, příteli, ani hněv. Dobře to černé moře v příštích nocích sleduj, Endeste Silanne. Utiší to tvoje obavy a povede tě.“</p>
<p>Endest Silann pochopil, že byl právě propuštěn. Zmatený, plný obav z budoucnosti, o níž věděl, že není dost chytrý, aby ji zatím pochopil, se uklonil a odešel. Chodby a schodiště, a nezůstala ani ozvěna. Vzpomněl si na starou modlitbu šeptanou před bitvou.</p>
<p><emphasis>Nechť s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dechem noci každé mé vydechnutí</emphasis></p>
<p><emphasis>se vlaze spojí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechť životy naše jsou smrti odpovědí,</emphasis></p>
<p><emphasis>co sama nechodí.</emphasis></p>
<p>Ještě nikdy se necítil <emphasis>víc</emphasis> sám než v této chvíli. Dobře věděl, že válečníci už tuto modlitbu nepronášejí. Noc nečekala, aby přijala jejich dech, ani ten poslední překlenující život a smrt. Tisteandijští válečníci bojovali potichu, a když někdo z nich padl, padl sám. Víc sám, než mohl pochopit někdo, kdo Tiste Andii nebyl.</p>
<p>Před očima mu vyvstal nový obraz a zastavil ho uprostřed schodiště. Velekněžka, záda prohnutá, křičící v extázi − nebo zoufalství − a je v tom vlastně nějaký rozdíl?</p>
<p>Její pátrání. Její odpověď, která odpovědí vůbec nebyla.</p>
<p><emphasis>Ano, ona mluví za nás, že?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Má starosti,“ zabručela Salind, a teprve teď ze sebe setřásla prudký chlad, který se jí zmocnil. „Vykupitel se probudil z nějakého neznámého a pro nás nepoznatelného důvodu. Ale já ho cítila. Má veliké starosti…“</p>
<p>Půl tuctu poutníků sedících kolem ohně přikyvovalo, třebaže nedokázali tak jako ona nahlédnout do jádra věcí, jak byli dosud příliš svázaní ve zmatené zarputilosti neustálých požadavků smrtelnosti, a taky tu byl děs, jenž je pronásledoval bez ustání od chvíle, kdy je Pomazaný opustil. Považovali to za správné, jako by se od nich odvrátil, protože nikdo z nich nebyl hoden Věštdomina a ochrany, již nabízel. Ano, měl právo je odmítnout. Zklamali ho, nějakým dosud neurčeným způsobem.</p>
<p>Salind to všechno chápala a do jisté míry − což bylo překvapující vzhledem k jejímu věku − chápala i podstatu odříkavosti, z níž mohly tyto představy vzejít. Lidé v nouzi rychle nacházeli vinu v sobě, rychle přejímali břemeno viny i za věci, nad nimiž neměli ve skutečnosti kontrolu a prostě je nemohli změnit. Pomalu chápala, že to je nedílnou součástí víry. Nouzi, kterou nemohli vyřešit sami, potom předávali něčemu či někomu většímu, než byli sami, a touto kapitulací se zbavovali obrovského, strašlivého břemene.</p>
<p>Ve víře bylo možné nalézt uvolnění. Úlevu.</p>
<p><emphasis>A tak je ohromný protimluv odhalen. Věřící předali vše do rukou Vykupitele − jenž už ze své podstaty nemůže uvolnit nic, nemůže najít úlevu, a tak nemůže nikdy kapitulovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co je tedy jeho odměnou?</emphasis></p>
<p>Takové otázky nebyly pro ni. Možná na ně opravdu neexistuje odpověď. Prozatím před sebou měla prozaický úkol toho nejsprostšího druhu. Tábor poutníků terorizoval tucet bývalých vojáků, pravděpodobně z pannionských tenebrií. Okrádali nově příchozí předtím, než mohli položit své poklady na mohylu. Několik jich zbili, a teď dokonce i jednu ženu znásilnili.</p>
<p>Toto neformální shromáždění jakýchsi zástupců tábora ji vyhledalo a poprosilo o pomoc, ale co jim mohla říct? <emphasis>Mýlili jsme se, když jsme věřili v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pomazaného. Je mi to líto. Není takový, jak jsme si mysleli. Podíval se mi do očí a odmítl. Je mi to líto. Nemůžu vám pomoct.</emphasis></p>
<p>„Říkáš, že Vykupitel má starosti, kněžko,“ promluvil mluvčí, šlachovitý muž středního věku, bývalý kupec z Capustanu − jenž před obléháním uprchl na západ, běženec v Saltoanu, jenž na vlastní kůži zažil noc, kdy byli z města vyhnáni předsunutí agenti Pannionského dominia. Byl mezi prvními poutníky, kteří dorazili k Velké mohyle, a teď to vypadalo, že už tu zřejmě zůstane nadosmrti. Veškerý majetek, jaký kdysi měl, byl nyní součástí Velké mohyly jako dar bohu, jenž býval člověkem, člověkem, kterého kdysi viděl na vlastní oči. „Za to určitě může Gradithan a jeho banditi. Vykupitel byl za svého života voják. Proč tedy nesmete ty, kdo kořistí z jeho následovníků?“</p>
<p>Salind zvedla ruce dlaněmi nahoru. „Příteli, my spolu nerozmlouváme. Mým jediným nadáním je… vnímavost. Ale nemyslím, že za Vykupitelův neklid je zodpovědný Gradithan a jeho komplici. Něco tady vyrašilo. Ne blízko, ale mělo to takovou sílu, až se chvěl éter.“ Zaváhala. „Mělo to příchuť Kurald Galain − chodby Tiste Andii.“ Zamračila se. „A ještě něčeho, co jsem už cítila dřív. Mnohokrát. Jako by daleko na jihu zuřila bouře, která se pořád dokola vrací.“</p>
<p>Měla před sebou tupé výrazy.</p>
<p>Povzdechla si. „Vidíte ty mraky valící se od moře − můžeme je zastavit? Můžeme − kdokoliv z nás − obrátit vítr a déšť a krupobití? Ne. Takové síly jsou daleko nad naše možnosti, mimo náš dosah, a zuří si, jak se jim zlíbí, vedou války na nebesích. Tohle cítím já, přátelé − když něco rozvlní éter, když se na jihu probudí bouře, když se Vykupitel neklidně a ustaraně vrtí.“</p>
<p>„Potom pro něj my neznamenáme nic,“ podotkl kupec s očima plnýma žalu. „Vzdal jsem se všeho, veškerého majetku, pro dalšího lhostejného boha. Pokud nás nedokáže ochránit, k čemu je dobrý?“</p>
<p>Přála si znát odpovědi na tuhle otázku. Copak to není melivo pro kněžské mlýny? Rozemlít stravitelné odpovědi, naznačit slibné stezky ke skutečné spáse? Ukázat nevinnou tvář obdařenou bohem seslanou moudrostí, zářící, jako by ji rozdmýchal posvátný dech? „Mám pocit,“ začala zdráhavě, „že víra, která poskytuje dokonalé odpovědi na každou otázku, není skutečná víra, protože jejím jediným účelem je uspokojit, nakrmit mysl a zastavit tak otázky.“ Zvedla ruku, aby zarazila námitky, jež se začínaly probouzet v myslích těchto šesti upřímných věřících. „Má víra přinášet mír, když na všech stranách bují nespravedlnost? Protože ta bude skutečně bujet, pokud požehnaní projdou kolem blaženě slepí, spokojení ve vlastní morální čistotě, v míru plnícím jejich duše. Potom můžete natáhnout ruku k ubožákům u cesty, nabídnout jím vlastní stopy, a uvidíte, jak počet požehnaných vzrůstá, až vás bude armáda. Ale vždy tu budou tací, kteří se od vaší ruky odvrátí. Ti, kteří hledají, protože mají v povaze hledat, kdo se bojí svůdnosti sebeuspokojení, kdo nevěří snadným odpovědím. Mají být vašimi nepřáteli? Začíná se armáda hněvat? Udeří na nevěřící? Rozdrtí je pod svou patou?</p>
<p>Přátelé, nepopsala jsem právě hrůzy, které tato země právě prožila?“ Upřela oči na kupce. „Nezničilo právě tohle Capustan? Neodmítli právě tohle vládci Saltoanu, když vyhnali pannionské mnichy? Nezemřel právě v boji s tímhle Vykupitel?“</p>
<p>„Nic z toho neutiší bolest mé dcery,“ zavrčela jedna z žen. „Znásilnili ji a teď jí v očích není vidět vůbec nic. Uprchla do sebe a možná se už nikdy nevrátí. Gradithan ji vzal a zničil ji. Unikne trestu za takový čin? Když jsem pro dceru přišla, vysmál se mi. Když jsem před ním stála a držela ji v náručí, <emphasis>vysmíval se mi.</emphasis>“</p>
<p>„Pomazaný se musí vrátit,“ prohlásil kupec. „Musí nás chránit. Musí nám vysvětlit, v čem jsme ho zklamali.“</p>
<p>Salind si je prohlížela, viděla strach a hněv, bolest a rostoucí zoufalství. Nedokázala je odmítnout, ale co mohla dělat? Nechtěla se stát kněžkou − nebyla si ani jistá, jak k tomu vlastně došlo. A co její bolest? Její zničená minulost? Co maso, které kdysi vzala do úst? Ne krvavé maso cizince, ne. Prvorozeného mezi tenescowri, dětmi z mrtvého semene, ach, ti byli zvláštní, ano, tak zvláštní − ochotní pojídat vlastní druhy, copak to nebyl důkaz, jak zvláštní byli? Co potom ta hrozná potřeba, která sem přivedla <emphasis>ji?</emphasis></p>
<p>„Musíš za ním zajít,“ naléhal kupec. „Víme, kde ho v Černém Korálu hledat − dovedu tě k němu, kněžko. Společně ho požádáme o pomoc − byl to Věštdomin, vyvolený meč tyrana. <emphasis>Je nám dlužný! Je nám všem dlužný!</emphasis>“</p>
<p>„Snažila jsem se −“</p>
<p>„Pomůžu ti,“ naléhal kupec. „Ukážeme mu touhu napravit se. Prokážeme Pomazanému patřičnou úctu.“</p>
<p>Ostatní přikyvovali. Kupec si toho všiml a pokračoval. „Pomůžeme. My všichni budeme stát za tebou, kněžko. Jakmile pochopí, co se tu děje, jak by nás mohl znovu odmítnout, když před něj předstoupíme v té zatracené krčmě se zatraceným Tiste Andii, se kterým hraje?“</p>
<p><emphasis>Ale co čestnost? Co Věštdomin a jeho vlastní rány? Pohleďte na zápal svých druhů − i svůj vlastní-a zeptejte se: kde je můj soucit, když stojím před ním a vykřikuju své požadavky?</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč se nikdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vás nebrání sám?</emphasis></p>
<p>„Kněžko!“</p>
<p>„Tak dobře.“ Jak vstávala, přitáhla si šat k tělu. „Doveď mě tedy, kupče, tam, kde ho lze nalézt.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Muž schoulený u pultu kýchl tak prudce, až si málem vyrazil zuby, a dokud ho kýchání nepřešlo, nikdo u stolu se nepokoušel promluvit. Ruce se natáhly pro korbele, kelyk se zaleskl na rtech a oči kalně svítily a upíraly se na bitevní pole.</p>
<p>Spinnok Durav čekal, až Věštdomin potáhne, pokusí se o něco nečekaného, aby podpořil svou hroutící se obranu − vždycky měl v rukávě jedno dvě překvapení, záblesk taktického génia, kdy dokázal Spinnoka dostat do úzkých. Nebyl právě tenhle náznak slávy jádrem zápasu?</p>
<p>Kýchání ustalo − očividně za to mohla přemíra kelyku. Dutiny náhle zaplavené tmavou tekutinou, které bylo třeba pročistit. Spinnok Durav začínal vidět tmavé skvrny na stěnách, na dláždění, teď už po celém městě. Cizí nápoj se prodával lépe než pivo a víno. A mezi pijáky se už objevovali závislí, klopýtající se skelným zrakem, otevřenými ústy a jazykem jako černým červem. Zatím Spinnok nikoho takového neviděl mezi Tiste Andii, ale možná to byla jen otázka času.</p>
<p>Popíjel víno a s potěšením si všiml, že se mu konečně přestaly třást prsty. Výbuch moci Kurald Galain, jenž ho přistihl zcela nepřipraveného, zmizel a zanechal po sobě jen nejasný neklid, po němž jen nepatrně zhořklo víno. Poslední dobou docházelo v noci ke zvláštním nepokojům. Kdo mohl tušit, co věští?</p>
<p>Velekněžka by mohla něco tušit, i když rozčlenění jejích prohlášení se nikdy neměnilo, že? S úsměvem se znovu napil.</p>
<p>Věštdomin se zamračil a narovnal se. „Tento útok nepřežiju,“ prohlásil. „Šprýmařova lest byla výborně zahraná, Spinnoku. To jsem rozhodně nečekal.“</p>
<p>„Opravdu?“ podivil se Spinnok. „Se všemi těmi spojenci?“</p>
<p>Věštdomin udělal obličej na druhé dva hráče a trpce se uchechtl. „Aha, ano, chápu, jak to myslíš. Ten kelyk jim, myslím, leze na mozek.“</p>
<p>„Zbystřuje ho, jen abyste věděli,“ prohlásil Garsten a olízl si zabarvené rty. „I když bych přísahal, že některou noc je silnější než jindy, nemyslíš, Fuldite?“</p>
<p>„Co? Jo, asi jo. Kdy přesuneš svý doupě, Věštdomine? Co? Resto, přines další flašku!“</p>
<p>„Možná není dost bystrý <emphasis>můj</emphasis> mozek,“ zamumlal Věštdomin. „Myslím, že musím kapitulovat.“</p>
<p>Spinnok neřekl nic, i když byl zklamaný − ne, otřesený. Viděl slušný protiútok a předpokládal, že si ho soupeř hned všimne, ale ten se usilovně snažil najít něco lepšího, průraznějšího. Jiné večery by se jeho nadání v takových chvílích prosadilo − neohrožený gambit, který by otočil svět na tomto stole.</p>
<p><emphasis>Možná kdybych ještě chvíli počkal</emphasis> −</p>
<p>„Vzdávám se,“ prohlásil Věštdomin.</p>
<p>Slova vyslovená, krize oznámená.</p>
<p>„Resto, přines nám džbán, buď tak las −“ dál se nedostal. Na židli to s ním škublo, jako by ho do prsou udeřila neviditelná pěst. Oči upíral na dveře do šenku.</p>
<p>Spinnok se otočil. Dorazili cizinci. Mladá žena v hrubých, rezavě červených šatech s vlasy ostříhanými ještě víc, než nosila velekněžka, zato stejně černými. Bledá tvář, něžná, a přece nádherná, s tmavohnědýma očima, nyní pátrajícíma v šeru, než konečně našla, koho hledala: Věštdomina. Za ní se tlačili ostatní, většinou jen v hadrech, s pohublými tvářemi, s téměř panickým výrazem. Žena v čele vykročila.</p>
<p>Věštdomin seděl na židli jako přibitý. Jak mu předtím zmizela z obličeje všechna barva, nyní mu potemněl a v očích mu zaplál hněv.</p>
<p>„Pomazaný −“</p>
<p>„Tohle je moje útočiště,“ procedil mezi zuby. „Odejděte. Hned.“</p>
<p>„My −“</p>
<p>„‚My‘? Podívej se na svoje stoupence, kněžko.“</p>
<p>Obrátila se právě včas, aby viděla, jak poslední z nich vybíhají z hostince. Věštdomin frkl. Mladá žena kupodivu stála na svém. Roucho se rozevřelo − neměla pásek − a Spinnok Durav usoudil, že je stěží dospělá. Kněžka? <emphasis>Aha, Velká mohyla, Vykupitel.</emphasis> „Pomazaný,“ pokračovala hlasem, který by byl jen málokomu nepříjemný, „nepřišla jsem kvůli sobě. Ti, kdo byli se mnou, naléhali, a i když je nakonec opustila odvaha, jejich nouze není o nic míň odůvodněná.“</p>
<p>„Přišli s požadavky,“ řekl Věštdomin. „Na to nemají právo, a jakmile mě uviděli, uvědomili si to. Měla bys udělat totéž a odejít.“</p>
<p>„Musím se pokusit −“</p>
<p>Věštdomin nečekaně vyskočil a polekal Garstena s Fulditem, přestože byli značně otupělí, a oba vyděšeně vykulili oči.</p>
<p>Kněžka ani nemrkla. „Musím se pokusit,“ zopakovala, „kvůli nim i kvůli sobě. V táboře jsme v obklíčení −“</p>
<p>„Ne,“ uťal ji Věštdomin. „Nemáte žádné právo.“</p>
<p>„Vyslechneš mě aspoň, prosím?“</p>
<p>Tvrdá hrana jejích slov Věštdomina očividně překvapila. Garsten s Fulditem popadli korbele a láhve a rychle vyklidili stůl.</p>
<p>Spinnok Durav vstal, oběma se zlehka uklonil a zamířil ke dveřím. Když míjel Resta − jenž stál nehybně se džbánem v ruce − potichu pronesl: „Na můj účet, prosím − celý dnešní večer. Věštdomin si na to nevzpomene, až bude odcházet.“</p>
<p>Resto zamrkal a kývl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Spinnok Durav čekal ve tmě naproti vchodu do krčmy. Zpola čekal, že poutníky najde venku, ale ulice byla prázdná − opravdu utekli, nejspíš se zastavili až v táboře. Vykupitelovi stoupenci neměli páteř. S jedinou výjimkou, opravil se, když z krčmy vyšla kněžka.</p>
<p>I ze vzdálenosti deseti kroků viděl, jak lehce podklesla, jako by se jí najednou nohy proměnily ve vodu. Přitáhla si roucho k tělu, udělala několik kroků, pak se zastavila a obrátila se ke Spinnokovi Duravovi.</p>
<p>Ten popošel blíž. „Omlouvám se, kněžko.“</p>
<p>„Váš přítel si ten džbán vzal pro sebe,“ sdělila mu. „Připravte se na dlouhou noc. Pokud vám na něm záleží, můžete ho za pár zvonění vyzvednout − byla bych radši, kdyby nestrávil bezvládnou noc na té špinavé podlaze.“</p>
<p>„Myslel bych si, že tě ta vyhlídka potěší,“ podotkl Spinnok.</p>
<p>Zamračila se. „Ne. Je to Pomazaný.“</p>
<p>„A to znamená co?“</p>
<p>Zaváhala. „Každý den až donedávna přicházel k Velké mohyle a poklekal před ní. Ne aby se modlil ani aby přinesl cetku.“</p>
<p>„Proč tedy?“ zeptal se zmatený Spinnok Durav.</p>
<p>„Asi by chtěl, aby to zůstalo tajemstvím.“</p>
<p>„Kněžko, je to můj přítel. Dobře vidím jeho bolest −“</p>
<p>„A proč vám to dělá takové starosti? Větší, než by měl cítit přítel − to poznám. Většina přátel nabídne soucit, možná víc, ale přetrvává základní myšlenka, že jsou vděční, že sami nemusí sdílet přítelův úděl. Vy to v sobě ale nemáte, ne, když přijde na tohoto Věštdomina. Ne,“ popošla blíž a pátravě si ho prohlížela, „on odpovídá na nouzi, a jak je teď zraněný, začnete krvácet <emphasis>vy.</emphasis>“</p>
<p>„Matko noci, ženská!“</p>
<p>Před jeho výbuchem couvla a odvrátila zrak. „Omlouvám se. Pane, Pomazaný pokleká před Velkou mohylou a přináší Vykupiteli nejvzácnější dar ze všech. <emphasis>Společnost.</emphasis> Nic nežádá. Přichází, aby Vykupiteli ulevil v samotě.“ Prohrábla si krátké vlasy. „Chtěla jsem mu něco říct, ale nechce mě vyslechnout.“</p>
<p>„Můžu −“</p>
<p>„Pochybuju. Snažila jsem se mu říct, co z Vykupitele cítím. Pane, váš přítel mu <emphasis>schází.</emphasis>“ Povzdechla si a pootočila se. „Kdyby to všichni uctívající dělali bez nutnosti, kdyby všichni přicházeli za svým spasitelem a nedbali na jeho titul a břímě, kdyby přicházeli jako přátelé −“ otočila se zpátky, „co by se potom stalo, co myslíte? Ráda bych věděla…“</p>
<p>Díval se za ní, jak odchází. Cítil se zahanbeně, byl příliš otřesený, než aby šel za ní, aby hledal odpovědi − podrobnosti − které potřeboval ze všeho nejvíc. Aby zjistil, co by mohl udělat. Pro Věštdomina. Pro ni.</p>
<p><emphasis>Pro ni?</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč by na ní mělo záležet? Do Propasti, co mi to udělala?</emphasis></p>
<p><emphasis>A jak jí ve jménu Matky noci Věštdomin dokáže odolat?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kolik žen měl? Ztratil o tom přehled. Možná by bývalo bylo lepší, kdyby se o svůj dar dlouhověkosti aspoň jednou podělil. Bylo by to lepší než dívat se, jak těch několik málo, které s ním zůstaly delší čas, přichází o svou krásu, o své mládí, až mu nezbylo nic jiného než se jich zbavit, jednu po druhé zamknout do nějaké věže na osamělé větrné hůrce. Co jiného mohl dělat? Vkulhaly do života plného bídy a bída urážela jeho city. V těch hněvivých, stárnoucích očích, neustále se upírajících na něj, bylo příliš mnoho hořkosti a nevraživosti. A copak on sám nestárne hezky? Pravda, jejich rok je pro něj jen okamžením, ale i on má vrásky v obličeji, pomalu mu ochabují svaly a vlasy se zabarvují do stříbrošeda…</p>
<p>Není to nakonec jen otázka toho, vybrat si nejpomaleji hořící dřevo? S touto myšlenkou rozkopl uhlíky v ohništi a díval se, jak k obloze vyskakují jiskry. Občas naléhavé plameny těch, kdo žijí rychle a krátce, poskytly vlastní druh tepla. Tvrdé dřevo a pomalé hoření, měkké dřevo a kouřící zdráhání, než se popel zbortil. Pryskyřnaté dřevo − jak ta rychle vzplála! Oslepující krásou, od níž žádný muž nedokázal odtrhnout zrak.</p>
<p>Škoda že musel zabít všechny děti, které počal. To bezpochyby vyvolalo u každé manželky i milenky nepřátelství. Nebyl ale tak krutý, aby váhal, ne? Ne. Prostě vyrval ta příšerná děcka matkám z náručí ve chvíli, kdy se jim vykulila z lůna, no copak to není skutečný důkaz milosrdenství? Nikdo si nemůže zamilovat mrtvolu, dokonce ani matka ne.</p>
<p>Příchylnost, ano, to je opravdu ztráta času, a navíc slabost. Vládnout říši − vládnout stovkám říší − vyžaduje jistou objektivitu. Vše je nutné využít, předělat podle jeho přání. Přece pokaždé započal s rozsáhlými stavbami na oslavu své říše, ale jen málokdo pochopil, že nezáleží na tom, zda bude dílo dokončeno, nýbrž na samotné práci a na tom, co všechno z ní vyplývá − jeho nadvláda nad jejich životy, věrností, lopotou. Mohl je nechat dřít celá desetiletí, dívat se, jak ti hlupáci umírají pokolení za pokolením, pachtíce se jeden každý den svého života, aniž by si uvědomili, co pro ně znamená, že jemu − Kallorovi − dávají tolik let své smrtelné existence, že by každá rozumná duše řvala vzteky nad krutou nespravedlností takového života.</p>
<p>Co se jeho týkalo, tohle byla skutečná záhada civilizace − a přes to, jak plně ji využíval, nebyl nakonec o nic blíž rozluštění této záhady. Proč jsou jinak inteligentní (tedy přiměřeně inteligentní) lidé ochotni dobrovolně se vzdát děsivě vysokého procenta svých velmi omezených životů, vše ve službě někomu jinému. A odměna? Snad trocha bezpečí, možná. Tmel stability. Střecha nad hlavou, něco na talíři, milovaní potomci do jednoho odsouzení opakovat celou tu dřinu. Je to spravedlivá dohoda?</p>
<p>Pro něj by nebyla. To věděl, věděl to od samého začátku. On by se ze svého života nevzdal ničeho. Nesloužil by nikomu, nevěnoval by svou práci na žádnou stavbu a stále rostoucí bohatství nějakého hlupáka, který by si představoval, že jeho část dohody je skutečná velkorysost, že je to ten nejvzácnější dar. Že pracovat pro něj je <emphasis>výsadou</emphasis> − bohové! Taková představa! Lež, celá ježatá a nabuzená ve svém bezostyšném projevu!</p>
<p>Kolik pravidel civilizovaného chování bylo určeno k tomu, aby navěky zachovala takové neslýchané intrikaření moci a nadvlády několika málo nad většinou? Pravidla hájená i za cenu života (obvykle života většiny, zřídkakdy těch několika málo) zákony a válkami, hrozbami a krutým utlačováním − ach, to byly časy! Jak si tu ukrutnost užíval!</p>
<p>On nikdy nebude patřit k většině. A dokazoval to znovu a znovu a bude to dokazovat dál.</p>
<p>Koruna byla na dosah. Království čekalo na zabrání. Panství nikoliv nad něčím tak obyčejným jako říše − tahle hra ho znudila už dávno − nýbrž nad doménou. Entitou tvořenou všemi možnými silami existence. Moc pozemského těla, se všemi prvky nespoutanými, sršící vůlí víry, předivem politiky, náboženství, společenského souladu, citlivosti, to vše setkané z obvyklých tragických kořenů minulých věků, zlatých časů bez bolesti, a věků nových, prozářených absurdním příslibem. A tím vším propadal déšť zapomnění, prudký příval neúspěchu a smrti, utrpení a bídy, bůh zlomený a navždy odsouzený setrvat − ach, Kallor věděl, že si takového tvora dokáže podrobit, učinit z něj bezmocného, ubohého poddaného.</p>
<p>Všechno − <emphasis>tohle všechno</emphasis> − měl na dosah.</p>
<p>Znovu kopl do uhlíků z příliš tenkých větví, které hořely jen chvíli, a díval se, jak se rozpadají v bílý popel. Mezi uhlíky bylo vidět několik okousaných kostí − jediné, co zůstalo z ubohého tvora, kterého večer pozřel.</p>
<p>Přes tvář hvězd se táhla šmouha mraků a prachem zahalený měsíc dosud nevyšel. Někde na pláni se s nocí hašteřili kojoti. Včera našel kupeckou stezku vedoucí od severozápadu k jihovýchodu. Vyjeté koleje od povozů a hlína udusaná nohama tažných volů. Po obou stranách spousta smetí. Vzhledem k okolnostem to nebylo nic moc. Už si zvykl na samotu, kde jedinou známkou lidské činnosti byla hořící tráva na západním obzoru − planinští kočovníci a jejich tajuplné způsoby − zřejmě cosi s bhederiními stády a potřebou různých trav. Pokud si ho všimli, moudře se drželi opodál. Jeho přítomnost rozčilovala prastaré duchy, což mu kdysi vadilo natolik, že je honil a zabíjel, ale už to nedělal. Ať si fňukají a kroutí se, zmítají se a sténají v sevření bojácných nočních můr a tak podobně. Ať se jejich smrtelné děti krčí ve vysoké trávě, dokud neprojde.</p>
<p>Velekrál měl jiné starosti. A ostatní věci, jimiž se v duchu zabýval.</p>
<p>Narovnal se, smysly probuzené výbuchem energie na severu. Pomalu vstal a zadíval se do tmy. Ano, něco se tam budilo, co by to mohlo být? A… ano, <emphasis>další</emphasis> síla, kterou dobře znal − Tiste Andii.</p>
<p>Mezi obroušenými zuby mu zasyčel dech. Samozřejmě, bude-li pokračovat po této cestě, udělá celý kruh a vrátí se na to strašné místo − jakže se jmenuje? Ano, Korál. Celá ta patálie s Pannionským dominiem, ach, taková hloupost! Žalostná, nechutná hloupost toho dne!</p>
<p>Mohli by to být ti dva prokletí lovci? Podařilo se jim nějak proklouznout kolem něj? Míří k jihu, aby se mu mohli konečně postavit? Nakonec to možná uvítá. Už pobil něco draků, čistokrevných i převtěleneckých. <emphasis>Pochopitelně jednoho po druhém. Dva najednou… to by mohla být výzva.</emphasis></p>
<p>Celou tu dobu ho pronásledovali nemotorně a bezduše. Snadno je oklamal, svedl ze stopy − mohl je přepadnout nesčetněkrát, a možná to i měl udělat. Aspoň by pochopil zdroj jejich umanuté − ano, choré − vytrvalosti. Opravdu Anomandera Dlouhý vlas namíchl tak strašně? Připadalo mu to směšné. Syn noci netrpěl posedlostí, stejně jako žádný Tiste Andii, no vždyť to přece byla jejich zásadní slabina, ne? Selhávající síla vůle.</p>
<p>Jak mohl tak rozzlobit Korlat a Orfantala? Snad tím, že nezůstal, nepovažoval za nutné bojovat po boku všech těch k záhubě odsouzených hlupáků? <emphasis>Ať jen Malažané krvácejí! Byli to naši nepřátelé! Ať T’lan Imass zradí Stříbrnou lišku − zaslouží si to!</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebyla to naše válka, Chmure. Ani naše válka, Dlouhý vlase. Proč jste mě neposlechli?</emphasis></p>
<p><emphasis>Pche, jen si přijďte a postavte se mi, Korlat, Orfantale. Pojďte, vyřídíme tenhle nesmysl!</emphasis></p>
<p>Dvojité vzplanutí energie se pomalu vytrácelo.</p>
<p>Někde daleko na východě pokračovali kojoti ve vytí.</p>
<p>Kallor se podíval k nebi a uviděl vycházející měsíc, jeho zpustošenou, zamračenou tvář z odrazu slunečního světla a zhoubný prach z neklidné dřímoty. <emphasis>Podívej se na sebe. Tvoje tvář je mou tváří, buďme v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomhle upřímní. Jsme potlučení, a přece se pokaždé zvedneme a pokračujeme v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cestě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebi na tobě nezáleží, drahý. Hvězdy tě ani nevidí.</emphasis></p>
<p>Ty <emphasis>ale přesto potáhneš dál, protože tohle prostě děláš.</emphasis></p>
<p>Naposledy kopl do uhlíků. Ať tráva za ním shoří, bylo mu to jedno. Ne, ten kruh nedokončí − nikdy to nedělal, a proto se dožil tak vysokého věku. Nemělo tedy smysl něco měnit, ne?</p>
<p>Vykročil k severu. Jak si vzpomínal, byly tam osady, cesty, a hlavní kupecká stezka mířila k severozápadu přes Skořicové pustiny až k Darúdžhistánu.</p>
<p>Kam se musel dostavit na schůzku. S osudem, na nějž měl nárok právem meče a nezdolné vůle.</p>
<p>Měsíční světlo se zmocnilo jeho stínu a pokřivilo ho. Kallor šel dál a takové věci ho v nejmenším nezajímaly.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tři hubení koně, jeden zanedbaný vůl a vůz s ohnutou ojí a prasklou brzdou − to byl celý zděděný majetek vesnice Morsko. Těla byla ponechána na podlaze krčmy − Nimander si uvědomil, že ji měli zapálit. Bylo ale pozdě, bylo těžké odtrhnout se od té příšerné scény. A co oběti na křížích, zahalené, vypouštějící černý ichor do hlíny pod sebou? Ty tam také nechali.</p>
<p>Stříž, ležící nehybně pod pokrývkou na voze, bezduše zíral na postranici. Na bradě měl zbytky kaše, kterou do něj ráno nacpali, a kolem úst mu lezly bzučící mouchy. Každou chvíli se zachvěl.</p>
<p><emphasis>Ukradený.</emphasis></p>
<p>V poledne třetího dne se ocitli na dlážděné silnici s vyjetými kolejemi. Minuli městečko Chřást, což kdysi bývala velká osada, možná i slušné město, a díky bohatství z kelyku, ředěné formy saemankelyku, krve Umírajícího boha, by se mohlo vrátit k bývalé slávě. Všechno tohle se dozvěděli u kupeckých karavan valících se po silnici − desítky vozů, které prázdné dojížděly do vesnic a městysů jižně od Bašt − do samotné Vyhlídky − odkud se vracely naložené amforami s tím ohavným nápojem do jakéhosi distribučního střediska v Baštách.</p>
<p>Samotná silnice vedla jižně od těchto osad, stojících na břehu Poutnického jezera. Ve vsi naproti byla křižovatka a jedna větev se vinula k severu. Z větších křižovatek odbočovaly silnice do znovuožívajících měst jako Chřást, Kel Tor a o něco dál Sarn.</p>
<p>Nimanderova skupinka neputovala v převleku, ani nepředstírala, že je něco jiného, než byla. Bylo jasné, že kněží prchající před nimi už roznesli zprávu o nich do všech měst a vesnic. Na křižovatkách je ve zchátralých kůlnách a skladištích čekalo jídlo, voda a píce pro zvířata.</p>
<p>Umírající bůh − nebo jeho kněží − jim očividně požehnal a teď na ně čekal v Baštách. Ten, kdo obětoval duši Umírajícímu bohu, byl dvakrát požehnaný a čekalo se na nějaké konečné naplnění, nejspíš mající za následek, že entita, odsouzená trpět celou věčnost, pohltí Střížovu duši. S takovým prokletím nebylo divu, že ten tvor vítá společnost.</p>
<p>Vzhledem k okolnostem bylo dobře, že měli cestou pohodlí. Nimander tušil, že jeho lidé by se radši prosekávali hordami šílených fanatiků, tedy pokud by něco takového dokázali.</p>
<p>Když se přesvědčil, že se Stříž stále ještě neprobral, slezl z vozu a vrátil se k zanedbané kobyle, na které jel od Morska. Chudinka měla žebra jako železné tyče pod rozedraným velínem, očí prázdné a šedohnědou srst bez lesku a místy vypadanou. Za tři dny, i když na ní jel, se v jeho péči trochu vzpamatovala. Nimander neměl koně zvlášť v lásce, ale žádné zvíře si nezaslouží trpět.</p>
<p>Když se vyšplhal do odřeného sedla, všiml si, že Kloš stojí u kozlíku, kde seděl Nenanda s opratěmi v ruce, stíní si oči a přes prázdnou pláň hledí k jihu.</p>
<p>„Vidíš něco?“</p>
<p>Chvíle ticha. „Ano. Někdo… přichází.“</p>
<p>Od jihu? „Ale tam nic není.“</p>
<p>Kedeviss s Aranathou se postavily ve třmenech.</p>
<p>„Jedeme,“ ozvala se Desra z ložné plochy vozu. „Na posedávání tady je moc horko.“</p>
<p>Nimander už poutníka uviděl. Na člověka byl příliš vysoký. Kolem hlavy mu povlávaly neupravené šedé vlasy jako svatozář. Na sobě měl dlouhý kroužkový hauberk do půli lýtek, vepředu s rozparkem. Nad levým ramenem mu vyčníval jílec jedenapůlručního meče.</p>
<p>„Starý neřád, jak se tu prochází,“ zamumlal Kloš.</p>
<p>„Možná přišel o koně,“ odtušil Nenanda bez zájmu. „Desra má pravdu − měli bychom vyrazit.“</p>
<p>Cizinec pochodující jako s úžehem se přiblížil. Něco na něm upoutalo Nimanderovu pozornost, jenom nedokázal přijít na to, co to je. Hlavou se mu hrnul vodopád obrazů. Jako kdyby se díval na zjevení vyskočivší z nějaké omšelé legendy z časů, kdy se bohové navzájem škrtili, krev padala jako déšť a obloha narážela na pobřeží Propasti. To všechno se neslo na prašném vzduchu mezi nimi. Stařec došel k silnici a tohle všechno měl vepsané do hlubokých vrásek v propadlých tvářích a bezútěšné pustiny šedých očí.</p>
<p>„<emphasis>Je jako zima,</emphasis>“ zamumlal Kloš.</p>
<p>Ano, a ještě… studenější.</p>
<p>„Jaké město leží po cestě?“ zeptal se cizinec.</p>
<p>Nimander si polekaně uvědomil, že promluvil tisteandijsky. „Chřást.“</p>
<p>Muž se obrátil k západu. „Tímto směrem tedy leží Bašty a Skořicová stezka.“</p>
<p>Nimander pokrčil rameny.</p>
<p>„Vy jste z Korálu?“ zeptal se cizinec a přeměřoval si skupinku. „Takže tam ještě táboří? Ale ne, nikoho z vás nepoznávám, a to by nebylo možné. Přesto mi řekněte, proč bych vás neměl všechny pozabíjet.“</p>
<p>To upoutalo Nenandovu pozornost. Pootočil se na kozlíku a ošklíbl se nad starcem.</p>
<p>Nimanderovi se však krev v žilách proměnila v led. „Protože nás, pane, neznáte.“</p>
<p>Upřely se na něj světlé oči. „Máš vlastně pravdu. No dobře, místo toho pojedu s vámi. Pojedu, ano, na vašem voze − cestou přes tuhle zatracenou pláň jsem si prošlapal boty. Pověz, máte vodu a slušné jídlo?“</p>
<p>Nenanda se otočil ještě víc a zamračil se na Nimandera. „Vyhoď toho hlupáka. Může lokat náš prach.“</p>
<p>Stařec si Nenandu prohlédl a obrátil se zpátky k Nimanderovi. „Uvaž si ho na vodítko a všechno bude v pořádku.“ Došel k vozu, položil nohu na paprsek zadního kola a vytáhl se nahoru. Zarazil se a zamračil se na ležícího Stříže. „Je nemocný?“ zeptal se Desry. „Chytili jste mor? Ne, mor to není − váš druh takovými věcmi netrpí. Přestaň civět, dítě, a pověz mi, co s ním je.“</p>
<p>„Do toho ti nic není,“ odsekla Desra. Nimander věděl, že to udělá. „Když už se sem chceš vecpat, tak si sedni támhle, ať mu poskytneš trochu stínu.“</p>
<p>Stařec zvedl tenké obočí a po popraskaných rtech se mu mihl úsměv. Bez dalšího slova se přesunul tam, kam mu Desra ukázala, posadil se a natáhl si nohy. „Trochu vody, drahoušku, buď tak laskavá.“</p>
<p>Chvíli se na něj dívala, pak vzala měch a podala mu ho. „Tohle není voda,“ sdělila mu se sladkým úsměvem. „Říká se tomu kelyk. Zdejší nápoj. Velice oblíbený.“</p>
<p>Nimander to jen mlčky sledoval. Všiml si, že Kloš s Nenandou dělají totéž.</p>
<p>Při Desřiných slovech se muž zaškaredil. „Radši bych vodu,“ prohlásil, nicméně si měch vzal, vytáhl zátku a přičichl.</p>
<p>A ucukl. „Říšský popel!“ vybuchl. Vrátil zátku do měchu a hodil ho na vůz. „Když mi nechceš dát vodu, nevadí, mrcho. Tvou nepohostinnost můžeme vyřídit později.“</p>
<p>„Desro, dej mu vodu,“ nakázal jí Nimander a zvedl otěže.</p>
<p>„Po tom, co mi řekl mrcho?“</p>
<p>„Po tom, co ses ho pokusila otrávit kelykem, ano.“</p>
<p>Vydali se na cestu k západu. Poslední kupec, jehož potkali ráno, říkal, že jim to bude trvat ještě dva dny. Kolem Sarnu a menšího jezera. Do Bašt, města u vnitrozemského jezera tak plného soli, že se v něm nemůže utopit žádný námořník či rybář a nežijí v něm žádné ryby kromě obrovských úhořů s tlamou jako vlk. Sůl tam před pár desítkami let ještě nebyla, ale svět se mění, amen.</p>
<p>V Baštách je čekal Nejbídnější chrám saemankelyku.</p>
<p>Za dva dny se tedy setkají s Umírajícím bohem. A tak nebo onak, vyrvou mu Střížovu duši. Nimander si nemyslel, že jim kněží prostě uhnou z cesty.</p>
<p>Popojel k vozu a promluvil na starce. „Když už chcete jet do Bašt, pane, měl byste si rozmyslet cestování s námi.“</p>
<p>„A proč to.“ V hlase nebyl ani náznak otázky.</p>
<p>„Myslím, že to nedokážu patřičně vysvětlit,“ odvětil Nimander. „Prostě mi budete muset věřit.“</p>
<p>Stařec si jen shodil zbraň z ramene a položil ji mezi sebe a Stříže. Propletl prsty, podložil si rukama hlavu, opřel se a zavřel oči. „Probuď mě, až bude čas k jídlu,“ utrousil.</p>
<p>Nímanderovu pozornost upoutal ohmataný a poďobaný jílec velkého meče se širokou záštitou a poškrábanou dřevěnou pochvou. <emphasis>Pořád ještě dokáže tu zatracenou zbraň používat, i když je tak starý.</emphasis></p>
<p>Pochmurné pověsti, křik bojujících bohů, ano, tenhle vyzáblý válečník patřil do těch časů.</p>
<p>Nimander zvedl otěže. „Jak myslíte, cizinče.“ Pobídl kobylu do klusu a cestou kolem kozlíku se podíval Klošovi do očí. A neuviděl obvyklou posměšnou radost. Místo ní tam bylo cosi unaveného, rozrušeného.</p>
<p>Pravda, taky tu nebylo nic k smíchu, že?</p>
<p><emphasis>Můj nešťastný příbuzný.</emphasis></p>
<p>Pokračovali k Baštám.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řada hřebenů stupňovitě sestupovala do údolů. Každá terasa označovala dobu, kdy byla řeka širší a její chladné vody odnášely led umírajících ledovců a horských ples. Dnem údolí se vinulo úzké koryto lemované topoly. Poutník se z nejvyšší terasy díval na nižší, kde stálo půl tuctu týpí, které nebylo proti obzoru vidět. Kolem chodili lidé ve vydělaných kůžích a několik psů. Teď se psi vydali na kraj tábora pod svahem, bystřili uši a zvedali hlavy. Věděli o něm, i když žádný nezaštěkal.</p>
<p>O kus dál se páslo stádo koní. Bylo to malé, statné stepní plemeno, jaké Poutník ještě nikdy neviděl. Měli žlutohnědé boky, hnědé zadky a téměř černou hřívu a ocas.</p>
<p>Na dně údolí napravo hřadovali na ostrůvcích mrtvého masa pod větvemi stromů mrchožraví ptáci. Potulovali se tam další koně. Tihle byli povědomější a otěže se jim couraly ve vysoké trávě.</p>
<p>Ke svahu se blížili dva muži. Poutník se vydal k nim. Ohaři, kteří ho doprovázeli, ho ráno opustili. Buď se vydali na lov, nebo se ztratili nadobro − netušil, co z toho.</p>
<p>Muži byli opálení a ošlehaní větrem. Oči měli šikmé, vlasy, černé jako noc, volně svázané a do nich vpletené bílé květy. Na opascích pošitých korálky jim visely dlouhé, úzké zakřivené nože, začerněné kromě vybroušeného ostří. Šaty měli krásně sešité načerveno obarvenými střívky a tu a tam ozdobené bronzovými nýty.</p>
<p>Starší z nich zvedl obě ruce dlaněmi od sebe a promluvil archaickou darúnštinou. „Pane vlčích koní, vítej. Nezabíjej nás. Neznásilňuj naše ženy. Nekraď naše děti. Nesešli na nás žádné nemoci. Nechej nám naše g’athendy skalní koně, němé psy, jídlo a přístřešky, zbraně a nástroje. Sněz, co ti dáme. Vypij, co ti dáme. Vykuř, co ti dáme. A za to vše nám poděkuj. Poskytni semeno, přijde-li k tobě v noci žena, zabij všechnu havěť, kterou najdeš. Líbej s vášní, hlaď s něhou, obdaruj nás moudrostí svých let, ne však jejich hořkostí. Nesuď a nebudeš souzen. Nenenáviď, neboj se a my nebudeme nenávidět a bát se tebe. Nezvi svoje vlčí koně do našeho tábora a my ti budeme vyprávět o věcech a ukážeme ti další věci. Jsme Kindarúnové, opatrovníci skalních koní, poslední klan v celé Lama Teth Andath − travinách, kde jsme upravili stromy, aby nebyly vysoké a nekradly oblohu. Vítej. Potřebuješ koupel.“</p>
<p>Na takové přivítání dokázal Poutník zareagovat jen užaslým mlčením nevěda, má-li se smát nebo plakat.</p>
<p>Mladší z mužů, mohlo mu být tak pětadvacet, se suše usmál. „Čím víc cizinců potkáme, tím víc slov přidáváme k uvítání. Je zrozené ze zkušeností z velké většiny smutných, nepříjemných. Chceš-li nám ublížit, žádáme tě, abys dbal na naše slova a odešel. Pochopitelně pokud nás hodláš zradit, nemůžeme s tím nic dělat. Klam nemáme v povaze.“</p>
<p>Poutník udělal obličej. „Klam má v povaze každý.“</p>
<p>Oba muži se zatvářili stejně zdrceně a byli si tak podobní, až bylo jasné, že se jedná o otce a syna. „Ano,“ řekl syn, „to je pravda. Pokud bychom viděli, že hodláš vstoupit do našeho tábora a být mezi námi a přitom plánuješ zradu, inu, potom bychom ji plánovali taky a pokusili se udělat tobě dřív to, co bys ty chtěl udělat nám.“</p>
<p>„Opravdu jste vůbec poslední osada?“</p>
<p>„Ano, čekáme na smrt. Svých zvyklostí, svých vzpomínek. A g’athendové budou opět běhat volně, dokud také nevyhynou − protože koně, které chováme, jsou také poslední svého druhu.“</p>
<p>„Jezdíte na nich?“</p>
<p>„Ne, uctíváme je.“</p>
<p>Přitom mluvili darúnsky − jaká zvláštní historie je odvedla od ostatních? Co je vyhnalo z polí, vesnic a měst, co je vyhnalo od bohatství? „Kindarúnové, pokorně přijímám vaše uvítání a budu se snažit být důstojným hostem.“</p>
<p>Oba muži se usmáli a mladší pokynul.</p>
<p>Za Poutníkem se cosi ozvalo. Otočil se a uviděl, jak se jako z čista jasna objevují čtyři kočovníci vyzbrojení oštěpy.</p>
<p>Poutník se zase podíval na otce se synem. „Myslím, že vám cizinci vůbec nejsou cizí.“</p>
<p>Sešli do tábora. K němým psům se přidala skupinka dětí ověšených bílými kvítky. Zářivě se na Poutníka usmívaly a natahovaly k němu ručky. Odvedly ho k ohňům, kde ženy připravovaly jídlo. V železných kotlích se vařila jakási mléčná hmota, z níž se kouřilo. Byla cítit pronikavě, sladce a trochu po alkoholu.</p>
<p>Stála tu nízká lavice, čalouněná, se čtyřmi nohami, a tkaný přehoz byl duhou barevných nití v klikatém vzoru. Dřevěné nohy byly vyřezané do podoby koňských hlav, které se téměř dotýkaly uprostřed, a vlající hříva se vlnila v rozmáchlých křivkách v nádherných okrových a tmavohnědých odstínech. Řemeslo to bylo vynikající, hlavy byly vyvedené do takových podrobností, jako byly cévy na lících, záhyby na víčkách a žalostné oči, matné a bezedné zároveň. Lavice tu stála jen jedna a Poutník věděl, že tu bude po celou dobu jeho pobytu.</p>
<p>Otec a syn a další tři členové kmene, dvě ženy a stařec, se posadili se zkříženýma nohama do půlkruhu naproti němu. Děti ho konečně pustily a jedna z žen mu podala tykev se svařeným mlékem, v němž plavaly kousky masa.</p>
<p>„Skathandiové,“ poznamenal otec. „Utábořili se dole u vody. Přišli nás přepadnout a ukrást nám koně, protože lidé ve městech si masa g’athendů vysoce cení. Dohromady jich bylo třicet, nájezdníků a vrahů − sníme maso jejich koní, ale jednoho si můžeš vzít k jízdě, přeješ-li si.“</p>
<p>Poutník se napil mléka, a jak se mu do obličeje nahrnula pára, vykulil oči. Oheň v hrdle, pak blažené znecitlivění. Zamrkal, aby dostal slzy z očí, a snažil se soustředit na muže, jenž promluvil. „Přichystali jste na ně léčku. Třicet? Musíte být pozoruhodní válečníci.“</p>
<p>„Byl to druhý takový tábor, který jsme našli. Všichni byli pobiti. Ale ne námi, příteli. Někdo má zřejmě Skathandie rád ještě méně než my.“</p>
<p>Otec zaváhal, promluvil syn. „Měli jsme dojem, že toho někoho sleduješ.“</p>
<p>„Aha.“ Poutník se zamračil. „Někoho? Ten, kdo přepadává skathandijské tábory a všechny vraždí, je sám?“</p>
<p>Přikývli.</p>
<p>„Myslíme, že je to démon, který kráčí jako bouře se strašlivým hněvem. Dobře zakrývá všechny své stopy.“ Syn udělal podivný posunek, zavlnil prsty. „Jako duch.“</p>
<p>„Jak je to dlouho, co tudy ten démon prošel?“</p>
<p>„Tři dny.“</p>
<p>„Jsou tihle Skathandiové nepřátelský kmen?“</p>
<p>„Ne, nájezdníci kořistící z karavan a všech, kdo dlí na pláni. Prý se zavázali přísahou jednomu velice zlému muži. Ten je známý jen jako Kapitán. Pokud uvidíš vůz s osmi koly, tak vysoký, že má i poschodí a balkon se zlatým zábradlím, a prý tažený tisícem otroků, potom jsi našel palác tohoto Kapitána. Vysílá nájezdníky a tloustne z obchodu s kořistí.“</p>
<p>„Já toho démona nesleduju,“ namítl Poutník. „Nic o něm nevím.“</p>
<p>„To je nejspíš dobře.“</p>
<p>„Míří k severu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Poutník se nad tím zamyslel. Znovu se napil toho odporného nápoje. S koněm pod sebou by putoval mnohem rychleji, ale tím by se dostal přímo k tomu démonovi. Vyhlídka na boj se stvořením, které dokáže zabít třicet banditů a nezanechá po sobě jedinou stopu, ho nijak netěšila.</p>
<p>Jedno z dětí, které klečelo vedle něj a házelo mu hlínu na boty, se mu vyšplhalo na stehno, sáhlo do tykve, vytáhlo kousek masa a zamávalo jím Poutníkovi pod nosem.</p>
<p>„Jez,“ řekl syn. „Maso je ze želvy, která hrabe nory, velmi křehké. Miskové mléko ho změkčí a vytáhne z něj jed. Miska se obvykle nepije, protože může poslat mysl na pouť tak dalekou, že se už nikdy nevrátí. Vypiješ-li příliš, prožere ti díry do žaludku a zemřeš ve velkých bolestech.“</p>
<p>„Aha. To jste mi ale mohli říct dřív.“ Vzal si od dítěte maso. Už si ho chtěl vstrčit do úst, ale ještě se zarazil. „Měl bych vědět ještě něco, než začnu kousat?“</p>
<p>„Ne. Dnes v noci se ti bude zdát o hrabání nor. Neškodné. Všechna krmě má paměť, jak dokazuje miska − vaříme v ní všechno, jinak bychom zakusili hořkost smrti.“</p>
<p>Poutník si povzdechl. „Tahle miska, to je kobylí mléko?“</p>
<p>Ozval se smích.</p>
<p>„Ne, ne!“ křičel otec. „Rostlina. Kořenová hlíza. Kobylí mléko samozřejmě patří hříbatům. Lidé mají nakonec vlastní mléko, a to nepijí dospělí, jen děti. Tvůj svět, cizinče, je podivný!“ Znovu se zasmál.</p>
<p>Poutník snědl kousek masa. Opravdu bylo velice křehké a výborně chutnalo.</p>
<p>Tu noc spal pod kožešinami v týpí a snil o hrabání nory v udusané, kamenité hlíně. Těšilo ho teplo a bezpečí tmy.</p>
<p>Krátce před svítáním ho probudila jakási mladá žena, pružná a zvlhlá touhou se kolem něj pevně ovinula. Polekal se, když mu ústy otevřela ústa a plivla mu do nich čímsi silně okořeněnou slinu a neodtáhla se, dokud ji nepolkl. Než s ním ona i droga, kterou mu podala, skoncovaly, nezůstala mu v těle jediná kapka semene.</p>
<p>Ráno sešel Poutník s otcem dolů k opuštěným skathandijským koním. S pomocí němých psů se jim jednoho podařilo chytit. Strakatého valacha asi šestnáct pěstí vysokého, s poťouchlým výrazem.</p>
<p>Zatímco se otec vydal do trosek tábora hledat nějaké slušné sedlo, Poutník si všiml, že mrtví nájezdníci jsou rozsekaní na kusy. Třebaže mrchožrouti proměnili většinu mrtvol v chomáčky vlasů, potrhaných šlach a zlámaných kostí, zůstalo dost důkazů v podobě uťatých končetin, že tu kdosi použil velkou, ostrou zbraň. Kosti byly přeseknuté zcela hladce.</p>
<p>Otec přinesl nejlepší sedlo, jaké našel. Kupodivu bylo sedmiměstské, s malazskými vojenskými značkami na kožené podpínce.</p>
<p>Poutník právě podpínku dotáhl − protože valach už nedokázal dál zadržovat dech − když z kindarúnského tábora zazněl křik. Oba muži se otočili.</p>
<p>Na hřebeni, po němž včera přišel Poutník, se objevila jezdkyně, chvíli postála a pak pobídla koně dolů. Poutník se vyhoupl do sedla a zvedl otěže.</p>
<p>„Vidíš, na jakém koni jede?“ vydechl muž vedle něj. „To je jhag’athend! Je nám požehnáno! Požehnáno!“ A už běžel do tábora.</p>
<p>Poutník pobídl valacha a rozjel se za ním.</p>
<p>Okamžitě si všiml, že jezdkyně je sedmiměstského původu. Vypadala uštvaně a sešle, ale v očích, když jí padly na Poutníka, jí plál oheň.</p>
<p>„Copak nikde na světě není místo, kde bych nenarazila na zatracené Malažany?“ vyštěkla.</p>
<p>Poutník pokrčil rameny. „Já zase nečekal, že na Lamatathské pláni potkám Ugarku na jhagském hřebci.“</p>
<p>Zamračila se ještě víc. „Slyšela jsem, že tudy prochází démon a míří k severu. Zabíjí všechny, kdo se mu ocitnou v cestě, a bezpochyby si to velice užívá.“</p>
<p>„Vypadá to tak.“</p>
<p>„Dobře,“ prskla.</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Poutník.</p>
<p>„Abych mu mohla vrátit toho zatraceného koně, proto!“</p><empty-line /><p>KNIHA DVĚ</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>CHLADNÉ CTNOSTI</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Z jejích žeber a vlasů žen viděných,</p>
<p>any plavou v sluncem prohřátých řekách v letním světle,</p>
<p>z čel hladkých a očí jasných a zaujatých,</p>
<p>hledících z oken věže, když padne noc,</p>
<p>z rukou držících dýmky z alabastru vyřezané,</p>
<p>když zastřená pozvání, plachá jako květy ve stínu,</p>
<p>zvou k tanci panenskému zrůžovělou lásku vyhladovělou,</p>
<p>kde je dosud viděna obhroublá matrona,</p>
<p>a dlouhé kosti nohou pod zakulacenými nádobami</p>
<p>pohupují se chtivě jako tropická bouře nad bílými písky,</p>
<p>kde jsem propátral všechny nashromážděné vzpomínky,</p>
<p>abych tuto lásku znovu vytvořil z půdy zpracované mýma rukama,</p>
<p>a pod loubím, kam se snášejí okvětní plátky z girland,</p>
<p>se vznáší ženy nově nalezené neznámá tvář,</p>
<p>protože na této zemi není samota vítána, je-li nalezena,</p>
<p>a ta, jež odešla, musí být opět nahrazena,</p>
<p>kdy podle výrazu v jejích očích jsem složitý muž,</p>
<p>poskládaný z kamenů, větví a rozvířených usazenin</p>
<p>milenců ztracených i těch, kdo jimi mohli být,</p>
<p>neměli bychom láteřit ni rozdmýchávat žhavé nelibosti,</p>
<p>protože všechny řeky na tomto světě tekou pouze jediným</p>
<p>směrem.</p>
<p><emphasis>Láska Zlomeného</emphasis></p>
<p>Breneth</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA SEDM</p><empty-line /><empty-line /><p>„Tvé důvody chápu, lásko. Ale nemáš už třeba žízeň?“</p>
<p>Nápis nalezený pod</p>
<p>závěrným kamenem domácí studny,</p>
<p>Příjezerní čtvrť, Darúdžhistán</p>
<p><image xlink:href="#_11.jpg" />Chlapec utíkal, co mu nohy stačily, bránou Dvou volů. Vyběhl na dlážděnou silnici, a pokud by běžel dál, dorazil by na sám konec světa, kde by se mohl zastavit na břehu a sledovat pustý oceán tak rozlehlý, že každou noc polykal slunce. Žel, on tak daleko neputoval, jen do kopců za slumem, aby nasbíral trus, plný vak, který stěží na hlavě unesl.</p>
<p>Podle moudrých a rozcitlivělých básníků vidí prý dětské oči dál než oči dospělých, a kdo − pokud se nad tím nezamyslí − může tvrdit opak? Za hřebenem čeká vyhlídka plná možností, a strejcové, skřípající zuby, dychtící přednést dlouhý seznam osobních selhání, pokud by je někdo byl ochoten poslouchat, což nechce, a pokud už tohle není důkaz, že se svět zbláznil, tak co je? Ale <emphasis>nepravděpodobnost</emphasis> je slovo, jež zná málokteré dítě, a i kdyby ho znaly, zahnaly by všechny takové představy mávnutím ruky a odtančily by k obzoru. Protože bázlivě se plížit do budoucnosti, to se nedělá, ne, člověk by měl skákat, se zpěvem plout vzduchem, a kdo ví, kde nakonec skončí nohama na pevné, neznámé zemi?</p>
<p>Chlapec chvátal dál, sledován matnýma očima opuštěných, ztracených malomocných, dřepících před svými chatrčemi, každý obklopený rojem much, které s pozoruhodnou sžíravostí předváděly chladnou lhostejnost. Chvílemi ho sledovali hubení, polodivocí psi a hladově zvažovali, zda tenhle není natolik zesláblý, aby ho bylo možné strhnout. Chlapec si však nasbíral kameny, a kdykoliv se nějaký pes příliš přiblížil, jeden po něm hodil. Psi polekaně štěkali a se staženým ocasem mizeli jako duchové pod křivými kůlnami a v úzkých, křivolakých uličkách.</p>
<p>Slunce to vše shora všemohoucně, bez mrknutí sledovalo a vysávalo vlhkost z každého povrchu, aby nakrmilo svou neutišitelnou žízeň. A byli tu dlouhonozí ptáci, vykračovali si po mělčinách plných odpadků za Ošidnou zátokou, chytali blechy a jinou havěť a syčivě si oznamovali každé zvonění s dokonalou kadencí městských vodních hodin a zvučného vyzvánění nesoucího se nad jezerem. I když proč jsou hadokachny tak posedlé umělým dělením času, byla otázka dosud nezodpovězená ani po staletích vědeckého výzkumu − tedy ne že by se ty páchnoucí potvory v nejmenším staraly o kariéry, jež zplodily, mnohem víc se zajímaly o to, aby do husté vody nalákaly úhoře, kteří polykali jejich vejce, jejichž skořápky odolávaly všem způsobům trávení, a šupinaté obludky v nich se připravovaly proklovat se ven a přežrat se úhořími vnitřnostmi.</p>
<p>Jaký význam mají takové podrobnosti ze života přírody, když chlapec prostě kráčel dál, dlouhé vlasy vybělené sluncem a rozevláté osvěžujícím vánkem? Inu, žádný jiný, než že ukazovaly lhostejnost, pod níž mohlo dítě projít bez povšimnutí, volně, jako rozčepýřené semínko na teplých proudech letního vzduchu. Se slabou vzpomínkou na sen z předešlé noci (ano, i nocí předchozích), na obličej tak ohavný a oči tak uštěpačné, že se do něj propalovaly temnými zámysly, na obličej, který by ho mohl pronásledovat každý den s pravým opakem lhostejnosti a zjišťovat, jak nebezpečná může taková nevšímavost být pro dítě, jež spěchalo dál po špinavé cestě nahoru na kopec, kde se pod řídce rostoucími stromy shlukovaly zhoubné kozy.</p>
<p>Protože požehnání nevšímavosti se může nakonec otočit a na chvíli předložit chmurnou možnost kletby, protože dar pro jedno dítě může být pro jiného neblahý. Udělejte si proto chvilku pro vyděšené zvíře jménem Snell a všechny kruté pohnutky, které ho nutí rozdávat rány a mučit bratra, jehož nikdy nechtěl. I jemu jde nevšímavost k duhu. Je to nahrbený, chvástavý tyran, před nímž se psi ve slumu instinktivně krčí, protože poznávají sobě podobného a nejhoršího ze všech. On, prsa vzedmutá pýchou, dál sleduje vyhlédnutou oběť a na mysli má tentokrát něco horšího než obyčejný výprask, to tedy ano. To něco roztahuje černé, chlupaté nohy jako pavouk a proměňuje mu ruce v pavouky, ano, s drápy a tesáky a onyxovýma očima, a dokážou se zatnout v kostnaté pěsti nebo zaútočit jedem − a proč ne rovnou obojí?</p>
<p>I on měl nasbírané kameny. Házel je po malomocných a smál se, když uhýbali či křičeli bolestí, a na jejich marných kletbách se nesl až nahoru na kopec.</p>
<p>Na svahu zatím slunce konalo svoji povinnost a chlapec měl vak plný usušeného trusu na večerní oheň. Ohnutý jako stařec přecházel sem a tam. Takový náklad potěší matku-která-nebyla-jeho-matkou, která o něj pečovala, jak by matka měla − i když bylo třeba dodat, že tu něco podstatného tomu chybělo, nějaký mateřský pud, jenž by ji upozornil, že adoptivní syn žije ve vážném nebezpečí − a jak držel naditý vak, napadlo ho, že si chvíli odpočine nahoře na kopci. Odtamtud uvidí na jezero a bude moct pozorovat krásné plachty feluk a rybářských člunů.</p>
<p>V duchu se zatoulal − vzpomínky jsou tvořeny chvílemi, jako byla tato.</p>
<p>A, žel, jako ta, jež měla přijít za okamžik.</p>
<p>Ale dejme mu chvíle svobody, drahocenné pro svou vzácnost. Nezáviďme mu tento dar nevšímavosti.</p>
<p>Nakonec to může docela dobře být poslední den takové svobody.</p>
<p>Snell zdola sledoval svou kořist. Pavouci místo rukou otevírali a zavírali své strašlivé, černé nohy. A jako nestvůra, která pro potěšení kroutí krkem kozám, šplhal nahoru, oči upřené na malá záda a rozcuchanou kštici na kraji hřebene.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V pomalu zaplavovaném chrámu seděl Trell celý pokrytý zasychající, černající krví a v duši měl dost soucitu, aby to obsáhlo celý svět. Přesto tu seděl s kamenným výrazem. Když jediné, co můžete udělat, je vytrvat, trápení znamená překonávat záplavu, jakou nedokáže zastavit žádný bůh.</p>
<p>Pod krví měl do tmavohnědé kůže vyleptané slabé čárky pavučinového tetování. Štípaly hůř než rozžhavené dráty ovinuté kolem těla a končetin, zasahující všude a nepatrně se stahující s každým záchvěvem, který se ho zmocnil.</p>
<p>Už třikrát ho natřeli krví Ohnice, spící bohyně. Pavučina tvořila přadeno odporu, síť, která ho držela uvnitř a nepustila k němu posvátný dar bohyně.</p>
<p>Měl projít branou Ohnice do ohňů podsvětí a kněží ho na to připravovali, jenomže to vypadalo, že se jim nepodaří vytvořit prostředky na ochranu jeho smrtelného těla. Co si má počít?</p>
<p>Tedy mohl odsud odejít, opustit kněze s truchlivým pohledem, najít si jiný způsob, jak překonat kontinent a oceán za ním. Možná by mohl zkusit jiný chrám, mohl by se pokusit o dohodu s jiným bohem či bohyní. Mohl by −</p>
<p>„Zklamali jsme tě, Mappo Pořízi.“</p>
<p>Vzhlédl do veleknězových ztrápených očí.</p>
<p>„Mrzí mě to,“ pokračoval starý pán. „Pavučina, která tě kdysi vyléčila, je nanejvýš… sobecká. Vyžádala si tě − Ardata se nikdy nevzdá žádné své kořisti. Polapila tě, a důvod nezná než ona. Myslím, že je velice záštiplná.“</p>
<p>„Tak si to smyju,“ navrhl Mappo a vstal. Cítil, jak na něm praská zaschlá krev a vyškubává mu chlupy. Pavučina mu v těle zpívala o agonii. „Ta, která mě Ardatiným jménem vyléčila, je tady ve městě − měl bych ji asi vyhledat. Třeba z ní vytáhnu, co se mnou pavoučí bohyně zamýšlí − co po mně vlastně chce.“</p>
<p>„To bych nedoporučoval,“ prohlásil velekněz. „Vlastně bych, Mappo, na tvém místě utekl. Co nejdřív. Prozatím se ti Ardatina pavučina nesnaží zabránit v cestě, kterou sis zvolil. Proč tedy riskovat střet s ní? Ne, musíš najít jiný způsob, a rychle.“</p>
<p>Mappo se nad jeho radou zamyslel. Nakonec zabručel. „Uznávám, že tvá rada je moudrá, děkuju. Máš nějaký nápad?“</p>
<p>Velekněz se zatvářil sklesle. „Naneštěstí mám.“ Mávl rukou a přišourali se k nim tři mladí akolyté. „Tihle ti pomůžou seškrábat tu krev. Já mezitím vyšlu běžce a snad dosáhneme dohody. Pověz mi, Mappo Pořízi, jsi bohatý?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nejsladší trpělivost, které jméno dala matka buď zcela smířená s drsností mateřství, či naopak otrávená jeho ironií, rychle zamrkala, což dělávala, kdykoliv se vracela do skutečnosti. Popleteně se rozhlédla kolem sebe. Okolo seděli ostatní přeživší a na stole mezi nimi se válela hromada hrnků, korbelů, talířů, nádobí a zbytků z přinejmenším trojího stolování. Nejsladší trpělivost mírnýma hnědýma očima přeskakovala z jednoho předmětu na druhý, pak je pomalu zvedla a přes prázdné obličeje společníků se zadívala na šenk u Vtipálka.</p>
<p>Vtipálek Mladší byl stěží vidět, jak byl rozvalený na barovém pultu, hlavu položenou na rukou. Spal s otevřenými ústy a slintal. Kousek od něj seděla na pultu krysa a občas zvedla přední tlapku, jako by studovala obličej před sebou a zvlášť otevřenou díru do Vtipálkových úst.</p>
<p>Hned za dveřmi ležel opilec, buď ztratil vědomí, nebo byl mrtvý, jediný další host v tak časnou hodinu (kromě krysy).</p>
<p>Když se Trpělivost konečně vrátila ke svým společníkům, všimla si, že si ji Slaba prohlíží se zvednutým obočím. Přetřela si kulatý obličej a tváře jí kupodivu připomněly těsto, které její matka hnětávala těsně před dožínkovou oslavou na velké, kulaté koláče lesknoucí se medem, do něhož se chytali mravenci. Ona měla za úkol je vybírat, ale to nevadilo, protože výborně chutnali.</p>
<p>„Zase máš hlad, co?“</p>
<p>„Ty to vždycky poznáš,“ odpověděla Nejsladší trpělivost.</p>
<p>„Kdykoliv si takhle mneš tváře a v očích se ti objeví ten pohled, Sládě.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Slaba se dívala, jak se mistr Přemoh probouzí, přičemž syčel jako aligátor, když se k němu příliš přiblížíte. Zamračeně se rozhlédl, než se uvolnil. „Zdálo se mi −“</p>
<p>„Jo,“ přerušila jej Slaba, „tobě se pořád něco zdá, a když se ti zrovna nic nezdá, něco se ti děje, a kdyby se ty dvě věci od sebe lišily, no, tak by sis konečně odpočinul, mistře. Což bychom my moc rádi viděli.“</p>
<p>„Dostal jsem vás z toho, ne?“</p>
<p>„A přitom jsi ztratil pět podílníků.“</p>
<p>„Tohle riziko na sebe berete,“ opáčil Přemoh a udělal obličej. „Hele, kdo za tohle všecko platí?“</p>
<p>„Na to už ses možná ptal. Přece ty, samozřejmě.“</p>
<p>„Jak dlouho jsme tady? Bohové, mám pocit, že mi z měchýře leze celá papája.“ Hned se s mrkáním a šklebením vyškrábal na nohy a odpotácel se ke dveřím za barem.</p>
<p>Krysa ho chvíli podezíravě pozorovala, pak popolezla blíž k otevřeným ústům Vtipálka Mladšího.</p>
<p>Na židli ožil Glanno Plachta. „Už žádný smlouvy!“ štěkl. „Ach.“ S tím se svezl zpátky. „Někdo přestal nosit pivo − to se smí? Sládě, drahoušku, zdálo se mi, že se milujeme −“</p>
<p>„Mně taky,“ odtušila. „Akorát že to nebyl sen.“</p>
<p>Glanno vykulil oči. „Opravdu?“</p>
<p>„Ne, byla to noční můra. Jestli chceš další rundu, musíš probudit Vtipálka Mladšího.“</p>
<p>Glanno zašilhal směrem k baru. „Probudí se, až nebude moct dýchat, hned jak mu ta krysa vletí do huby. Stříbrnej rad říká, že ji polkne, místo aby ji vyplivl.“</p>
<p>Když vyslovil sázku, Rekkanto Ilk zaostřil pohled vodnatých šedých očí. „To beru. Akorát co když udělá obojí? Polkne ji, začne se dávit a vyplivne ji? Když říkáš ‚polkne‘, musíš myslet požvýká, pokud bude muset.“</p>
<p>„Už mě zase chytáš za slovo, to děláš pořád, Ilku. Nemá smysl říkat, že se chceš vsadit, když pořád všechno opravuješ.“</p>
<p>„Potíž je, že ty vždycky mluvíš moc mlhavě, Glanno, když přijde na sázení. Musíš mluvit jasně −“</p>
<p>„Já musím… no, nevím, co musím, ale ať je to cokoliv, ty to nemáš.“</p>
<p>„Já to mám, ale nedám,“ prohlásila Nejsladší trpělivost. „Teda rozhodně ne někomu z vás. Tam venku je muž, ano, a já ho jednou najdu, nasadím mu okovy a zamknu si ho do pokoje a udělám z něj žalostnou trosku. A potom si ho vezmu.“</p>
<p>„Svatba předchází dělání trosek,“ upozornil ji Glanno. „No tak se mi o tobě zdá, drahoušku, ale nikam dál to nezajde. Tomu se říká pud sebezáchovy.“</p>
<p>„Víš to jistě?“ zeptala se ho Slaba a obrátila se, protože se s vrzáním otevřely dveře. Dovnitř opatrně vkráčel dospívající hoch v rozevlátém hnědém rouchu, s očima jako čerstvě nakladená želví vajíčka. Zvedl roucho, překročil opilce a došel k jejich stolu. Slaba si říkala, že kdyby měl ocas, napůl by jím vrtěl a napůl by ho měl stažený mezi nohama.</p>
<p>„Hmmm. Hmmm.“</p>
<p>„To znamená ‚mistře‘?“ zeptala se ho.</p>
<p>Mladík kývl, zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. „Vyjednávání kvůli dodávce, ano?“</p>
<p>„Mistr Přemoh je rázně predisposesouvanej,“ zabručel Glanno Plachta.</p>
<p>„Myslí predisponovaný,“ vysvětlovala Slaba. „Co se má doručit a kam?“</p>
<p>„Ne co. Kdo. Kam, to nevím.“</p>
<p>„Něco ti povím,“ řekla Slaba, „běž pro toho, o koho se jedná, přiveď ho sem, a potom si promluvíme, jasný? A cestou ven dávej pozor, kam šlapeš.“</p>
<p>Chlapec zakýval hlavou a odběhl.</p>
<p>„Odkdy vedeš vyjednávání ty?“ zeptal se Rekkanto a mhouřil oči.</p>
<p>„Víš,“ utrousila Slaba, „ty tvoje špatný oči by ti spravil každý aspoň trochu slušný denulský léčitel, Ilku.“</p>
<p>„Co je ti po tom?“</p>
<p>„Mně je po tom to, žes mi málem urazil hlavu, ty slepý pitomče − vypadám snad jako vrčící mrtvola?“</p>
<p>„Občas. V každým případě jsem si tě na poslední chvíli všiml −“</p>
<p>„Potý, co jsem uhnula a nakopla tě do rozkroku.“</p>
<p>„Jasně, mrtvoly tak chytrý nejsou, tím se to vyřešilo. Na něco jsem se tě ptal.“</p>
<p>„To ptal,“ pípl Glanno Plachta. „Koukni na nás, schází nám šest sedum podílníků − hned tak nikam nepojedeme.“</p>
<p>„Možná ne, ale třeba to bude rychlý a jednoduchý.“</p>
<p>Ostatní na ni zírali.</p>
<p>Slaba ustoupila. „No dobře. Kromě toho jsem jenom zaskakovala za Přemoha, který z toho příslušenství snad už nikdy nevyleze.“</p>
<p>„Možná je po něm,“ usoudila Nejsladší trpělivost.</p>
<p>„Vnitřně explodikoval,“ navrhoval Glanno Plachta, „a já se po něm určitě podívat nepůjdu.“</p>
<p>„Támhle jde ta krysa!“ sykl Rekkanto Ilk.</p>
<p>Bez dechu přihlíželi.</p>
<p>Krysa se zarazila, zavětřila a popoběhla blíž. Už byla natolik blízko, že ucukla před páchnoucím dechem.</p>
<p>„Dva rady, že padne mrtvá.“</p>
<p>„Buď přesnější − jednou mrtvá padne určitě, ne?“</p>
<p>„Bohové pod náma!“</p>
<p>Krysa se držela. Popošla kousek blíž. Sebrala se, natáhla krk a začala jazýčkem chlemtat z louže slin.</p>
<p>„Udělala přesně to, co jsem si myslela,“ prohlásila Nejsladší trpělivost.</p>
<p>„Lhářko.“</p>
<p>„Teď se už nikdy nevzbudí,“ posteskl si Rekkanto, „a já tady umřu žízní.“</p>
<p>Zavrzaly dveře do přístěnku a ven se vypotácel mistr Přemoh. Vůbec nevypadal líp. Přikulhal k nim. „Ta papája uvázla − potřebuju léčitele −“</p>
<p>„Nebo prodavače ovoce,“ přerušila ho Slaba. „Poslyš, možná budem mít nový kontrakt.“</p>
<p>Přemoh vykulil oči, otočil se a odpotácel se zpátky.</p>
<p>„Vidíš, cos udělala!“ štěkl Rekkanto.</p>
<p>„<emphasis>Moje</emphasis> papája to není, ne?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Takhle brzy po ránu byly ulice Darúdžhistánu, krom těch v okolí tržišť, strašidelné, plné smetí, a přitom jaksi kouzelné. Zlaté sluneční paprsky všechno hladily něžnou rukou umělce. Lehká mlha, rozlézající se v noci kolem jezera, ustoupila a vzduch byl krásně svěží. V chudších čtvrtích se otevíraly okenice v poschodích a vzápětí ven létaly obsahy nočníků, cákaly do uliček a zalévaly nešťastné opilce, dosud nevnímající tento svět. Vzápětí z děr vylézaly krysy, aby ochutnaly čerstvou nabídku.</p>
<p>Smutný velekněz vedl Mappa Poříze z chrámové čtvrti do Příjezeří. Prošli kolem Druhé terasy a pak přes Gadróbskou čtvrť − v podstatě ho vedl zpátky cestou, kterou v noci přišel. Město se kolem nich probouzelo, vytíralo si spánek z očí a civělo na šourajícího se kněze a jeho obrovského barbarského společníka.</p>
<p>Konečně dorazili do úzké, svažité ulice, v níž vězel masivní zdobený kočár, jaký už Mappo viděl, třebaže si nevzpomínal kde. V postroji stálo šest koní a tvářilo se znuděně. Někdo jim naházel píci a kolem bylo tolik čerstvého trusu, až bylo jasné, že tu už nějakou dobu okounějí.</p>
<p>Kněz Mappa navedl do nejbližší krčmy. „Tam. Trygallská obchodnická gilda se specializuje na cesty, jako je ta, kterou potřebuješ,“ vysvětloval. „Jsou samozřejmě drazí, ale to asi není divu, že?“</p>
<p>„A to prostě takhle vyhledáte karavanu, kdekoliv se objeví? To mi připadá jako dost neúčinný obchodní plán.“</p>
<p>„Ne, mají kanceláře. Někde − tuto informaci naneštěstí nemám. O jejich kočáru vím jenom proto, že při příjezdu zničil roh bratrancova krámu.“ Ukázal na zřícený dům a usmál se jako někdo, kdo dočista zapomněl, k čemu úsměv slouží. Pak pokrčil rameny. „Všechny ty zvraty osudu. Šťastná náhoda a tak. Pokud neuspěješ tady, Mappo Pořízi, čeká tě dlouhá a únavná cesta. Proto bys selhat neměl.“ S tím se uklonil a odešel.</p>
<p>Mappo si prohlížel krčmu. A vzpomněl si, kde naposledy takový povoz viděl.</p>
<p><emphasis>V Tremorloru.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Podílnice Slaba právě vstala a protahovala si prudce pobolívající, křečí stažená místa na zádech, když se dveře do hospody otevřely a dovnitř se protlačil obrovský muž. Rameny se otíral o futra a hlavu musel sklonit. Přes rameno mu visel beztvarý pytel a za pasem měl zastrčený nebezpečně vyhlížející nůž. Zatracený Trell.</p>
<p>„Glanno, radši pro mistra Přemoha přece jen dojdi,“ řekla.</p>
<p>Poslední přeživší vozka z jejich spolku zamračeně vstal a odkulhal.</p>
<p>Slaba se dívala, jak barbar překračuje opilce a míří k baru. Krysa vzhlédla a chvatně ustoupila na konec pultu. Trell klepl Vtipálka Mladšího do hlavy. Barman zakašlal a pomalu se narovnal. Otřel si ústa a krátkozrace zamrkal, jak si prohlížel kolohnáta stojícího nad ním. A se zapištěním uskočil.</p>
<p>„Jeho si nevšímej,“ zavolala Slaba. „Ty chceš tady nás.“</p>
<p>„Já chci snídani,“ opáčil Trell celkem slušnou darúnštinou.</p>
<p>Vtipálek kývl a vrazil do kuchyně, kde se setkal s ječící ženou. Pronikavá tiráda utichla, jakmile se zavřely dveře.</p>
<p>Slaba přitáhla lavici od stěny a mávla na barbara. „Tak pojď sem. Posaď se, ale abys věděl, vyhýbáme se Sedmiměstí. Řádil tam mor. Nikdo neví, jestli už přešel.“</p>
<p>„Ne,“ zabručel Trell, „vrátit se do Sedmiměstí nijak netoužím, ani do Nemilu.“ Lavice zasténala, když dosedl.</p>
<p>Nejsladší trpělivost si ho prohlížela se zvláštní dychtivostí. Rekkanto Ilk jen civěl s otevřenými ústy a podivně mu cukalo čelo.</p>
<p>„Pravda je, že nejsme ve stavu, abychom zvládli cokoliv… náročnýho,“ sdělila Trellovi Slaba. „Mistr Přemoh musí povolat další podílníky, a to nás může pár dní zdržet, možná celý týden.“</p>
<p>„To je smůla. Povídá se, že vaše gilda má kancelář i tady v Darúdžhistánu −“</p>
<p>„To má, ale náhodou vím, že jediný kočár, který bude nějakou dobu k mání, je ten náš. Kam se chystáš a jak moc to spěchá?“</p>
<p>Glannovi se konečně podařilo vytáhnout Přemoha z přístěnku. Mistr byl bledý, celý se leskl potem a nohy mu nefungovaly správně. Slaba se mu podívala do vytřeštěných očí.</p>
<p>„Lepší?“ zeptala se.</p>
<p>„Lepší,“ zasupěl. Glanno ho spíš donesl než dovedl k jeho židli. „Byl to ten zatracenej ledvinovej kámen. Velkej jako článek prstu − nikdy by mě nenapadlo… no nic. Bohové, kdo je to?“</p>
<p>Trell se zvedl a uklonil se. „Omlouvám se. jmenuju se Mappo Poříz.“ A zase se posadil.</p>
<p>Přemoh si olízl rty a natáhl třesoucí se ruku pro korbel. Když zjistil, že je prázdný, zachmuřil se a postavil ho zpátky. „Ten nejnechvalněji proslulý Trell ze všech. Ztratil jsi ho, viď?“</p>
<p>Barbar přimhouřil tmavé oči. „Aha, chápu.“</p>
<p>„Kde?“ Přemohův hlas zněl zpola přidušeně.</p>
<p>„Musím se dostat na kontinent zvaný Leder. Do říše ovládané Tiste Edur a prokletým císařem. Ano, můžu vám za námahu zaplatit.“</p>
<p>Slaba ještě neviděla mistra tak otřeseného. Bylo to ohromně zajímavé. Přemoh Trellovo jméno očividně znal, což znamenalo… no, něco určitě.</p>
<p>„A, ehm, on se tedy postavil císaři, Mappo? V rituálním souboji?“</p>
<p>„Myslím, že ne.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Jsem přesvědčený, že bych něco takového… vycítil −“</p>
<p>„Myslíš konec světa.“</p>
<p>„Možná. Ne, stalo se něco jiného. Netuším co, mistře Přemohu. Potřebuju vědět, jestli mě tam dopravíte.“</p>
<p>„Máme podstav,“ zabručel Přemoh, „ale zastavím se v kanceláři a zjistím, jestli mají seznam čekatelů. Rychlé pohovory. Řekněme zítra touhle dobou budu znát odpověď.“</p>
<p>Mohutný válečník si vzdychl a rozhlédl se. „Nemám kam jít, tak do té doby zůstanu tady.“</p>
<p>„To zní moudře,“ prohlásil Přemoh. „Slabo, ty pojď se mnou. Vy ostatní se umyjte, postarejte se o koně a kočár a tak. Potom se držte poblíž a dělejte společnost Mappovi − sice má příšerná zubiska, ale nekouše.“</p>
<p>„Zato já ano,“ ozvala se Nejsladší trpělivost a předvedla Trellovi vstřícný úsměv.</p>
<p>Mappo na ni chvíli koukal, pak si přetřel obličej a vstal. „Kde je vůbec ta snídaně?“</p>
<p>„Jdeme, Slabo,“ nakázal Přemoh a s dalším mrkáním a cukáním se zvedl.</p>
<p>„Zvládneš to?“ ujišťovala se.</p>
<p>Kývl. „Dneska má kancelář na starosti Haradas − ta mě může vyléčit natošup.“</p>
<p>„To je pravda. Šikovný ruce?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jak dobře ví legie nevrlých poetů, na lásce není nic bezvýznamného. Jakož ani na žádné ze svérázností podobných choutek, často za lásku zaměňovaných, k nimž patří třeba chtíč, majetnickost, láskyplné uctívání, děsivé představy o naprosté kapitulaci, kdy duše vykrvácí při oběti, posedlost fetišistického druhu, kam může patřit zbožňování ušních lalůčků či nehtů na nohou nebo vyzvráceného jídla, i soutěživost dospívajících, jež se u dospělých − dospělých, kteří by pochopitelně měli mít rozum, ale nemají − projevuje jako šílená žárlivost.</p>
<p>Takový nedostatek sebeovládání spustil na vodu, a bezpochyby i potopil, stejně tolik lodí, pokud se člověk na takové věci dívá z dlouhodobého hlediska, což je při zpětném pohledu nejen rozumné, ale přese všechny světské vzdechy nejspíš i nejdůležitějším znakem pudu sebezáchovy − ale pozor, nenechte toto zakulacené já bezmyšlenkovitě si hovět ve vyprávění spousty zářných příběhů o strastech, ztrátách a podobně, ani nenaříkejte nad současnou osamělostí, jako by byla něčím jiným než dobrovolným stavem bytí!</p>
<p>Pozornost raději věnujte (se slyšitelnou úlevou) této trojici, pro niž se láska vzdouvá každou chvíli jako sopka chystající se k výbuchu za sténání kontinentů, křečí údolí a brázdění brázd − ale ne, poctivost si žádá jisté přezkoumání toho, co se pění a míchá pod povrchem. Jen dva z těch tří se zmítají a kroutí v rafinované agonii toho-co-je-možná-láska, a předmětem jejich upřené pozornosti není nikdo jiný než třetí člen podivné trojice, který, jsa pohlaví ženského, se teprve musí rozhodnout. Žena, hřející se ve výjimečné pozornosti, se možná <emphasis>nikdy</emphasis> nerozhodne. A pokud už by se ti dva soupeřící o její srdce někdy v budoucnu navzájem pozabíjeli, potom, inu, v bahně je přece spousta úhořů, ne?</p>
<p>Trojice, spojená válkou a spoutaná pevněji katastrofální touhou ještě dávno po válce, se nyní ocitla v lepém městě Darúdžhistánu. Dva muži pronásledují jednu ženu, kam jde ona, oni následují, a ona přemýšlí, jak daleko je může dovést. No, uvidíme, ne?</p>
<p>Jelikož je negramotná, naškrábala své jméno na seznam a předpokládala, že je lze obrázkově vyložit jako slepičí srdce v křeči těsně před smrtí. A hle, nenásledovali ji oba nápadníci, soupeříce dokonce i zde ve výrazech negramotné přemrštěnosti? První si vymyslel velesložitou pečeť, která by mohla vést k názoru, že jeho jméno zní Šnečí šmouha v extázi, a když to uviděl druhý, pustil se do práce se štětcem, psacím práškem a nehty, a vytvořil čmáranicí připomínající hada pokoušejícího se tancovat na podlaze, zatímco kmen naléhavě žádá vrtošivé bohy o déšť. Oba muži pak střídavě zářili pýchou a cenili na sebe zuby, zatímco se jejich láska odvlnila k nejbližšímu krámku, kde stařena s chaluhami na hlavě opékala na pánvi nadívané hraboše.</p>
<p>Muži spěchali za ní. Oba zoufale chtěli zaplatit za její snídani nebo zmlátit stařenu do bezvědomí, cokoliv, čemu dá drahoušek přednost.</p>
<p>A tak se stalo, že když mistr Přemoh se Slabou dorazili do kanceláře Trygallské obchodnické gildy, velemaršál Jula Kmen a velemaršál Amby Kmen, spolu s bažinovou čarodějkou jménem Vzácná žabnice, všechno bývalí Mottští zálesáci, byli po ruce, připravení a ochotní právě nalezení podílníci. Třebaže tři jako náhrada, kterou Přemoh hledal, nebyli zrovna dostačující, budou jimi muset vzít za vděk vzhledem k tomu, jak moc Mappo Poříz spěchal.</p>
<p>Nakonec tedy nebudou muset čekat do zítřka. Opravdu velice <emphasis>příhodné.</emphasis></p>
<p>Šťastné dny!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Spiknutí prostě patří k civilizovanému světu, ta skutečná i imaginární, a při sledování tahů a protitahů je věrohodnost takových plánů nepodstatná. V podzemní, nejsoukromější komnatě paláce radního Gorlase Vidikase seděli kolegové Šardan Lim a Hanut Orr ve společnosti ctihodného hostitele a víno se lilo proudem jako z pramene královny snů − a pokud snad ne snů, tak nezodpovědných aspirací zcela jistě − celou uplynulou noc.</p>
<p>Dosud poněkud ovínění, a možná i vyčerpaní samolibostí k uspokojení, seděli v příjemném mlčení. Cítili se chytřejší, než ve skutečnosti byli, jako hotový pramen moci, proti čemuž je rozum zcela bezmocný. V přivřených očích měli nabubřelý výraz a nic na světě pro ně nebylo nedosažitelné. Ne pro tyhle tři.</p>
<p>„Coll představuje problém,“ poznamenal Hanut.</p>
<p>„Na tom není nic nového,“ zamumlal Šardan a druzí dva se tiše zasmáli. „I když,“ dodal, pohrávaje si se stříbrným zhášítkem na svíčky, „pokud mu nezavdáme příčinu, nemůže podle zákona nic namítat. Náš kandidát je dostatečně vážený, nemluvě o tom, že je neškodný, tedy přinejmenším tělesně.“</p>
<p>„Jenže jde o to, že když ho navrhujeme my, bude mít Coll zcela určitě podezření,“ upozornil Hanut potřásaje hlavou.</p>
<p>„Uděláme to tedy podle plánu,“ prohlásil Šardan a pohrával si se smrtí nejbližší svíčky. „Jak jsme ještě nadšení, dychtíme prosadit svou nově získanou výsadu navrhovat nové členy rady. Nebudeme první, kdo se bude chovat neohrabaně a hloupě, ne?“</p>
<p>Gorlas Vidikas se nesoustředil − vzpomínal si, že tohle všechno už probírali. Vlastně to probírali pořád dokola celou noc, a teď, když nastával nový den, stále ještě přežvykovali totéž melivo bez chuti a zápachu. Oba jeho společníci zbožňovali zvuk vlastního hlasu až příliš. Převáděli rozhovor v hádku, i když spolu souhlasili, a lišili se pouze v tom, jaká slova vmíchávali do každého opakování.</p>
<p>Nicméně měli své využití. A to, co tady vytvořil, bylo dostatečným důkazem.</p>
<p>Hanut na něj znovu upřel oči a znovu mu položil tutéž otázku. „Stojí ten tvůj hlupák za to, Gorlasi? Proč on? Přece za námi každý týden přijde někdo nový a chce si koupit naše hlasy v radě. Přirozeně nám poslouží líp, když budeme ty hlupáky vodit za nos a získávat jejich přízeň. Jednou možná usoudíme, že jich vlastníme dost, aby stálo za to je podpořit. Zatím budeme pochopitelně bohatnout a získávat větší vliv <emphasis>mimo</emphasis> radu. Bohové vědí, že s <emphasis>tímhle</emphasis> můžeme zbohatnout až až.“</p>
<p>„On není ten typ, který bude dělat kurvu našemu pasákovi, Hanute.“</p>
<p>Znechucené zamračení. „To není zrovna vhodné přirovnání, Gorlasi. Zapomínáš, že jsi mezi námi nejmladší.“</p>
<p><emphasis>Ten, komu náhodou patří žena, kterou oba chcete mít v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posteli. Nepeskujte mě ohledně kurev a pasáků, když víte, že za ni budete platit.</emphasis> Takové myšlenky dobře skrýval za polepšeným výrazem. „Tak tedy nebude tancovat, jak pískáme. On chce získat radu, a my zase budeme mít na oplátku zaručenou jeho podporu, až odsuneme starší státníky a jejich zkostnatělé způsoby a převezmeme <emphasis>skutečnou</emphasis> moc.“</p>
<p>Šardan zabručel. „To vypadá jako rozumný argument, Hanute. Jsem unavený, potřebuju se vyspat.“ Konečně uhasil svíčku před sebou a vstal. „Hanute, znám jeden nový podnik, kde se můžeme nasnídat.“ Usmál se na Gorlase. „Nechci být nezdvořilý, když tě nezvu, příteli. Ale tvoje žena tě bude určitě chtít ráno přivítat společnou snídaní. Rada se má nakonec sejít až později dopoledne. Nespěchej, Gorlasi, když nemusíš.“</p>
<p>„Vyprovodím vás,“ řekl Gorlas s úsměvem přilepeným na tváři.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Většina kouzel, jež paní Kalista Vidikas znala, nebyla k ničemu. Jako malá samozřejmě slýchala vyprávění o mocné a strašlivé magii a sama na vlastní oči viděla Měsíční Kámen té noci, kdy klesl tak nízko, až se nerovným spodkem téměř otíral o nejvyšší střechy. Tenkrát létali nad městem draci, na východě zuřila bouře, která prý byla lítou magií zrozenou z jakési démonické války v Gadróbské pahorkatině, a v paláci paní Simtal došlo k šílenému zmatku. Nic z toho se však netýkalo jí přímo. Její život zatím klouzal světem stejně jako životy většiny lidí a zřídkakdy se jí dotklo cokoliv kromě občasné pomoci léčitele. Vlastnila jen různorodou sbírku kouzelných předmětů určených převážně k pobavení.</p>
<p>Jeden takový předmět měla před sebou nyní na toaletním stolku, polokouli z téměř dokonalého skla, v níž se vznášel měsíc zářící stejně jasně jako ten na noční obloze. I podrobnosti na jeho povrchu byly přesné, alespoň od chvíle, kdy byl vidět skutečný měsíc, místo aby byly rozmazané a nejasné jako teď.</p>
<p>Svatební dar, jen si nemohla vzpomenout od koho. Nejspíš od nějakého méně nepříjemného hosta, nějakého snílka, jehož přání všeho nejlepšího bylo upřímné. Pokud chtěla mít v noci v ložnici tmu, musela polokouli přikrýt, protože v jejím jasném světle se dalo číst. Přesto si dar nechávala u sebe. Snad proto, že ho Gorlas nesnášel? Nebo proto, že ač kdysi cosi sliboval, během času se proměnil v cosi zcela jiného? Maličký měsíc, ano, tak jasně zářící, a přece zůstával tady, polapený, bez možnosti někam odejít. Planoucí jako volání o pomoc, s neutuchajícím optimismem, věčně živou nadějí.</p>
<p>Když se na něj teď podívala, dostávala klaustrofobii, jako by nějak sdílela jeho osud. <emphasis>Ona</emphasis> ale zářit věčně nedokáže. Ne, její záře pohasne, už teď pomalu slábla. A tak, ačkoliv vlastnila symbol toho, co mohlo být, vnímala ho spíš se vzrušujícím odporem, a při pouhém pohledu na něj, jako právě teď, cítila spalující dotek, zahlcující její duši bolestí, jež byla téměř nádherná.</p>
<p>A to všechno proto, že koule začala krmit její touhu, což možná bylo mocnější kouzlo, než si původně myslela. Bylo to kouzlo vrávorající na pokraji prokletí. Jasné světlo se přelévalo do ní, plnilo jí mysl zvláštními představami a neustále rostoucí touhou po ukojení. Vábilo ji do temného světa, na místo rozkošnických požitků, na místo, kde budoucnost nebyla důležitá a minulost byla zapomenuta.</p>
<p>Kynulo jí a slibovalo blaho nekonečné přítomnosti. Věděla, že to lze najít <emphasis>někde tam.</emphasis></p>
<p>Na schodech uslyšela manžela, jemuž se konečně uráčilo poctít ji svou přítomností, třebaže po noci strávené pitím a vším tím mužným čepýřením, slovním naparováním a předváděním se bude nesnesitelný. Pořádně se nevyspala a popravdě na něj neměla náladu (ale pak si uvědomila, že na něj nemá náladu už delší dobu − zděšení!), a tak rychle vstala a odebrala se do své soukromé převlékárny. Její neklid utiší cesta do města. Ano, bezcílné procházení mezi pozůstatky po nočních oslavách, pobavení při pohledu na krhavé oči, neoholené tváře a poslední vrčení vyhořelých hádek.</p>
<p>Nasnídá se na terase v jednom z elegantnějších podniků, možná u Kathady nebo u Podlouhlé perly, odkud bude mít výhled na náměstí a Borthenský park, kde sluhové venčili hlídací psy a chůvy tlačily dvoukolé kočárky, v nichž ležela nová generace privilegovaných, nacpaná v hnízdě z jemné bavlny a hedvábí.</p>
<p>S čerstvým ovocem a karafou vynikajícího bílého vína, a možná i s dýmkou bude pozorovat všechny ty zákruty života dole a jednu myšlenku věnuje psům, které nechtěla, a dětem, které neměla a vzhledem ke Gorlasovým zálibám nejspíš ani mít nebude. Chvíli bude hloubavě přemýšlet o jeho rodičích a o tom, jak ji nemají rádi − bezpochyby proto, že ji považují za neplodnou, jenže z toho místa žena těžko otěhotní, že? − i o svém otci, nyní ovdovělém, s jeho smutnýma očima a úsměvem, o který se pokoušel pokaždé, když se na ni podíval. Znovu bude zvažovat, že si otce vezme stranou a bude ho varovat − před čím ale? Inu, například před manželem a taky Hanutem Orrem a Šardanem Limem. Sní o velkém triumvirátu tyranie a nepochybně kují pikle, aby toho dosáhli. Jenže on by se jen zasmál, pravda? A řekl, jak jsou všichni mladí členové rady stejní, překypují ctižádostí a sebevědomím, a že jejich vzestup je jen otázkou času, nezadržitelný jako příliv, což si jistě brzy uvědomí a přestanou neustále plánovat převzetí moci. Trpělivost, řekl by jí, je poslední ctnost, kterou člověk získá. <emphasis>Ano, ale často příliš pozdě, aby mu byla k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčemu dobrá, milý otče. Podívej se na sebe, celý život jsi strávil se ženou, kterou jsi neměl rád, a teď, když jsi konečně volný, jsi celý šedivý, hrbíš se a každou noc prospíš deset zvonění</emphasis> −</p>
<p>Nad takovými věcmi rozjímala, zatímco se chystala a vybírala si oblečení. Z ložnice slyšela, jak si Gorlas sedá na postel. Nepochybně si rozvazoval holínky, dobře věda, že je v maličké komůrce vedle a vůbec o něj nedbá.</p>
<p>A co ještě jí Darúdžhistán nabídne v tento krásný den? Inu, to se přece uvidí, že?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Odvrátila se od žáků na dvoře, oči jí padly na něj a hned se zamračila. „Ach, to jsi ty.“</p>
<p>„Tohle je nová úroda? Sladký políbení Apsalar, Stonny.“</p>
<p>Zatvářila se zatrpkle a prošla kolem něj do stínu sloupořadí, kde se posadila na lavici vedle oblouku a natáhla si nohy. „To nepopírám, Vrči. Ale něčeho jsem si všimla − urozený děti přicházejí líný, s nadváhou a bez zájmu. Šerm je něco, co pro ně chtějí jejich otcové, a je pro ně stejně otravný jako hra na lyru nebo nauka o číslech. Většina z nich udrží cvičný meč jenom chvilku, a ode mě se tady čeká, že z nich za osm měsíců udělám něco významnějšího, než je nudle u nosu. Sladký políbení Apsalar? Ano, to přijmu. Nakonec to <emphasis>je</emphasis> krádež.“</p>
<p>„A jak vidím, vedeš si moc dobře.“</p>
<p>Přejela si rukou v rukavici po stehně. „Ty nový kamaše jsou nádherný, viď?“</p>
<p>„Ohromný.“</p>
<p>„Černý samet na starých nohou nevynikne, víš.“</p>
<p>„Na mejch teda určitě ne.“</p>
<p>„Co chceš, Vrči? Vidím, že ty pruhy konečně vybledly. Povídá se, že když ses vrátil, vyloženě jsi zářil.“</p>
<p>„Katastrofa. Potřebuju jinou práci.“</p>
<p>„Nebuď směšný. Tohle je jediný, v čem jsi aspoň trochu dobrý. Tupci jako ty potřebujou být venku a prosekávat tvrdý lebky loupežníků a tak podobně. Jak jednou zůstaneš tady, je město odsouzený k zániku, a čirou náhodou tady bydlím, takže čím dřív se vrátíš na stezku, tím líp.“</p>
<p>„Taky jsi mi chyběla, Stonny.“</p>
<p>Odfrkla si.</p>
<p>„Bedekovi a Myrle se mimochodem daří dobře.“</p>
<p>„Hned toho nech.“</p>
<p>Povzdechl si a přetřel si obličej.</p>
<p>„Myslím to vážně, Vrči.“</p>
<p>„Hele, jde mi jenom o občasnou návštěvu −“</p>
<p>„Posílám peníze.“</p>
<p>„Vážně? Tak o tom slyším prvně. Nemluvě o tom, že podle Bedeka a podle toho, jak se jim vede, neposíláš moc ani často.“</p>
<p>Zamračila se na něj. „Snell na mě vždycky čeká přede dveřma a peníze jdou rovnou do jeho rukou − opravdu, Vrči. A vůbec, jak se daří tobě? Tu adopci jsem vyřídila právně, takže jim nic nedlužím, mor na tebe.“</p>
<p>„Snell. Tím se to asi vysvětluje. Příště zkus Myrlu nebo Bedeka, hlavně ať to není Snell.“</p>
<p>„Chceš říct, že ten malej šmejd krade?“</p>
<p>„Stonny, vyjdou jen tak tak, a když o tom tak uvažuju, no, znám tě dost dobře, abych věděl, že adopce neadopce, nenechala bys je hladovět − nikoho z nich, a svýho syna už vůbec ne.“</p>
<p>„Neříkej mu tak.“</p>
<p>„Stonny −“</p>
<p>„Plod znásilnění − vidím <emphasis>jeho</emphasis> obličej v Harllově, kdykoliv se na něj podívám. Vidím ho jasně, Vrči.“ Potřásla hlavou a odmítla se na něj podívat. Přitáhla nohy k sobě, a když si položila ruce na ramena, veškerá hraná statečnost byla pryč. Vrčovi to znovu zlomilo srdce. Nemohl s tím nic dělat, nemohl to nijak napravit, jen všechno zhoršit.</p>
<p>„Měl bys jít,“ pronesla stísněně. „Vrať se, až umře svět, Vrči.“</p>
<p>„Uvažoval jsem o Trygallský obchodnický gildě.“</p>
<p>Prudce zvedla hlavu. „Copak ses zbláznil? Chceš umřít?“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Tak to mi zmiz z očí. Běž, uteč a nech se zabít.“</p>
<p>„Vypadá to, že ti popadají studenti,“ poznamenal Vrč. „Opakovaný výpady nejsou snadný pro nikoho − a pochybuju, že zejtra bude jedinej z nich schopnej chodit.“</p>
<p>„Jich si nevšímej. Jestli se opravdu chceš upsat Trygallský, tak to řekni jasně.“</p>
<p>„Myslel jsem, že bys mi to mohla rozmluvit.“</p>
<p>„Proč bych se namáhala? Máš svůj život a já mám svůj. Nejsme svoji. Nejsme ani milenci −“</p>
<p>„Měla jsi v týhle aréně úspěch, Stonny? Někdo by mohl −“</p>
<p>„Nech toho. Hned toho nech. Takhle mluvíš pokaždý, když cesta nedopadne dobře. Plný lítosti, že se skoro blížíš pokrytectví, když se mě pořád dokola snažíš přesvědčit.“</p>
<p>„Přesvědčit o čem?“</p>
<p>„Abych se chovala jako člověk. Ale s tím jsem skončila. Stonny Menakis umřela už před lety. Tady teď vidíš zlodějku, která vede školu, kde vyučuje ničemu darebáky, co jim tečou v žilách chcanky. Snažím se jenom obrat hlupáky o peníze. Jsem tady, abych jim lhala o tom, jaký jsou jejich děti budoucí šampioni.“</p>
<p>„Takže mi tu Trygallskou rozmlouvat nebudeš.“ Vrč se obrátil k odchodu. „Vidím, že tady k ničemu nejsem. Mrzí mě to.“</p>
<p>Když už odcházel, najednou ho popadla za ruku. „Nedělej to,“ řekla.</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Věř mi, Vrči, na přání umřít není nic dobrýho.“</p>
<p>„Jasně.“ A s tím odešel.</p>
<p>Zase to celé zvrtal. Na tom nebylo, žel, nic nového. <emphasis>Měl bych najít Snella a pořádně s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním zatřepat. Aspoň ho k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>smrti vyděsit. Vytáhnout </emphasis><emphasis>z </emphasis><emphasis>něj všechno, co si nahrabal. Žádný div, že rád sedává na prahu. Zjevně tak má všechno pod</emphasis><emphasis> dohledem.</emphasis></p>
<p>Pořád se vracel k nepříjemným pravdám, že jen mrhá životem, že všechno, na čem mu <emphasis>záleží,</emphasis> je bezvýznamné − nebo vlastně ne všechno. Byl tu ten hoch, ale úloha občasného strýčka taky za moc nestojí, že? O jaká moudra by se s ním asi mohl podělit? O žádná, když se tak ohlédne za svým životem. Společníci mrtví či ztracení, následovníci hnijící v zemi, hromádky popela z minulých bitev a desítky let strávených v nebezpečí, kdy ochraňoval majetek někoho, kdo zbohatl, aniž by cokoliv riskoval. Ano, účtoval si za své služby vysoké částky a občas mohl zaměstnavateli pořádně pustit žilou, a ostatně proč ne?</p>
<p>Proto, když na to tak přijde, začínala dávat celá věc s Trygallskou obchodnickou gildou smysl. Podílník byl prostě podílník, někdo, kdo sám do podniku investoval a profitoval ze společného úsilí. Nikde v ústraní nečekal nějaký tlustý hlupák s upocenými dlaněmi.</p>
<p>Znamená to, že chce zemřít? Těžko. Spousta podílníků přežívá, a ti chytří vypadnou dřív, než je příliš pozdě, přičemž si vydělají dost, aby si mohli postavit palác a odejít na odpočinek do blaženého přepychu. To bude něco přesně pro něj, že? <emphasis>No, když jsi dobrý jen v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedné věci a přestaneš ji dělat, co ti potom zbývá než nedělat nic?</emphasis></p>
<p>A každou noc mu bude na dveře škrábat nějaký usmrkaný Trhačův akolyta. „<emphasis>Tygr léta řve, vyvolený. A ty tu přitom ležíš nečinně v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hedvábném povlečení. Co bitva? Co krev a křik umírajících? Co chaos a pach prolité krve, smrtelně zranění zkroucení ve slizu a blátě? Co strašlivý zápas, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něhož se vynoříš s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pocitem, že jsi konečně naživu?</emphasis>“</p>
<p>Ano, co s tím? <emphasis>Nech mě tu ležet a spokojeně příst, dokud si mě válka nenajde. A pokud to nebude nikdy, bude mi to vyhovovat.</emphasis></p>
<p>Pche, nikoho tím neoklame, a zvlášť ne sebe. Jistě, není voják, ale nepokoje si ho stejně vždycky našly. Tygrovo prokletí způsobovalo, že i když se staral jen o své věci, přicházel do pralesa dav vykulených pitomců, zpíval a tloukl do země. Je to pravda? Možná ne, protože k lovení tygrů přece není důvod, nebo ano? Musel si to vymyslet, nebo možná zachytil útržek Trhačova snu. Ale copak si lovci netroufnou na všemožné šelmy i v jejich doupatech, jeskyních a norách? S nějakou nesmyslnou výmluvou, že dobytku hrozí nebezpečí, vyrazí do lesa dav dychtící po krvi.</p>
<p><emphasis>Troufnete si i na mě? Jen to, prosím, udělejte</emphasis> − a najednou se mu nálada změnila a milosrdně překypoval vztekem.</p>
<p>Šel po ulici, už byl poblíž svého bydliště, ale kolemjdoucí ztratili tváře, staly se z nich jen pohybující se kusy masa, a on by je nejradši všechny pozabíjel.</p>
<p>Podíval se na své ruce a uviděl černé tygří pruhy. Věděl, že mu planou oči, že cení zuby a špičáky se mu lesknou. A taky věděl, proč mu beztvaré stíny, jež míjel, uhýbají z cesty. Kdyby se někdo přiblížil, mohl by se ohnat, rozervat mu hrdlo, okusit slanou chuť krve na jazyku. Místo toho ti hlupáci utíkali, krčili se ve dveřích nebo uskakovali do uliček.</p>
<p>Lhostejný a zklamaný se ocitl na svém prahu.</p>
<p>Ona ho nechápala, nebo mu možná rozuměla až příliš dobře. V každém případě měla pravdu, když říkala, že nepatří do města. Všechna města jsou klece, a on se nikdy nenaučil žít spokojeně v kleci.</p>
<p>V každém případě se mír přeceňuje − nakonec se stačí podívat na Stonny. <emphasis>Vezmu svůj podíl, své bohatství, a koupím jim nový život − život se sluhy a tak, dům se zahradou obehnanou zdí, kde bude moct Bedek sedávat na sluníčku. Děti budou chodit do slušné školy. Ano, nějaký neurvalý učitel popadne Snella za krk a naučí ho úctě. A pokud ne úctě, tak aspoň zdravé hrůze. A Harllo bude mít naději na slušnou budoucnost.</emphasis></p>
<p><emphasis>J</emphasis><emphasis>edna cesta by mi měla stačit, a já přežiju, určitě. Je to t</emphasis><emphasis>o poslední, co pro n</emphasis><emphasis>ě </emphasis><emphasis>můžu udělat. Stonny se mezitím o všechno postará − zajistí, aby peníze dostala Myrla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kde jsem vlastně viděl ten zatracený kočár?</emphasis></p>
<p>Už zase stál u svých dveří, tentokrát čelem k ulici. Byl ověšený výstrojí a zbraněmi a měl svůj kožišinou podšitý pršiplášť − ten nový, co byl cítit po ovcích − z čehož bylo jasné, že uplynula nějaká doba, během níž nedělal nic podstatného, jen věci, které bylo zapotřebí udělat, aniž by na ně plýtval myšlenkami. Žádné váhání či rozjímání o možnostech nebo naříkání, které by někdo mohl nazvat moudrým uvažováním.</p>
<p>Kráčel ulicí, což taky nemělo význam. Vlastně nic nemělo význam do chvíle, kdy vytasí drápy a pach krve dodá ovzduší říz. Ta chvíle čekala někde vepředu a on se k ní krok za krokem přibližoval, protože když tygr usoudí, že je čas lovit, je čas lovit.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Snell se přikradl za svou kořist. Radoval se z toho, jak se umí plížit, sledovat tvora sedícího ve vysoké trávě, aniž by cokoliv tušil. Z toho bylo jasné, že se Harllo do skutečného světa, kde všude číhají hrozby a člověk se o sebe musí postarat, jinak se svět postará o vás, nehodí. Byla to správná lekce, kterou se rozhodl Harllovi dát tady v divočině.</p>
<p>V ruce držel váček se stříbrnými rady, jež přinesla teta Stonny, dvě vrstvy pytloviny, dobře převázané, takže mu hezky padl do ruky. Zvuk, jaký mince vydaly, když zasáhly Harllovu hlavu, byl nanejvýš uspokojivý a vyvolal ve Snellovi příjemné vzrušení. A to, jak nenáviděná hlava ucukla na bok a malé tělo se svalilo na zem, inu, na tenhle pohled nikdy nezapomene.</p>
<p>Chvíli do bezvědomého chlapce kopal, ale bez sténání a fňukání to nebylo ono, a tak ustoupil. Zvedl pytel s trusem a vydal se domů. Matku náklad potěší, políbí ho na čelo a on se bude chvíli hřát v její pozornosti. A až se někdo zeptá, kam se poděl Harllo, řekne, že ho viděl dole v přístavu mluvit s nějakým námořníkem. Až se kluk nevrátí večer domů, pošle možná Myrla pro Vrče a požádá ho, aby se porozhlédl po přístavu, kde zjistí, že dnes odpluly dvě nebo tři lodě a možná měla některá nového plavčíka. Možná, a možná ne, no kdo si všímá takových věcí?</p>
<p>Zděšení, obavy, truchlení, ale nebude to trvat dlouho. Ze Snella se stane miláček, ten, který zůstal, ten, o koho je třeba se starat, chránit ho a rozmazlovat. Tak, jak to bývalo a jak to být mělo.</p>
<p>S úsměvem se šoural jasným ránem k domovu kolem dlouhonohých ptáků probírajících se bahnem na mělčině nalevo. Byl to dobrý den, kdy se cítil živý a volný. Napravil svět, celý svět.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ovčák, který našel chlapce v trávě na kopci nad cestou do Maiten a k bráně Dvou volů, byl starý, s koleny prolezlými artritidou. Věděl, že už není k ničemu a brzy přijde o práci podle toho, jak si ho předák prohlížel, když kulhal a příliš se opíral o hůl. Prohlédl chlapce a ke svému úžasu zjistil, že dosud dýchá. To ho přivedlo na myšlenku, co by mohl s uličníkem ve své péči udělat.</p>
<p>Bude to stát za námahu? Mohl by sem přivést ženu s vozíkem. Společně by hocha zvedli a odvezli do chatrče na břehu jezera, kde přebývali. Ošetřili by ho a možná by i přežil. Kdyby ano, dobře by ho nakrmili, a co pak?</p>
<p>Měl nápady, ano, spoustu nápadů. Žádný nebyl příjemný, ale kdo říká, že svět je příjemné místo? Nalezenci jsou volná kořist, na to určitě existuje zákon, byl si tím jistý, zákon, stejně jako na nález věcí vyplavených na pláž. Co najdete, to vám patří, a kromě toho peníze potřebují.</p>
<p>I on došel k závěru, že dnešek je dobrý den.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vzpomínal na dětství, kdy běhal po ulicích, v noci lezl po střechách a užasle sledoval nechvalně proslulou Zlodějskou ulici. Romantika dobrodružství v měsíčním světle, kdy v tmavých místnostech dole spí všichni omezenci a případné oběti, byla lákavá.</p>
<p>Pro dítě je jedna ulice jako druhá, když si jen tak pobíhá, a tahle byla možná lepší, protože tu na každém kroku číhalo tajemno a nebezpečí. I později, když nebezpečí začalo být až příliš skutečné, se tady před Řezníkem rozvíjel celý život a odhaloval srdce napuštěné divy.</p>
<p>Nyní už věděl, že romantika je pro hlupáky. Darovaného srdce si nikdo neváží, nikdo nevidí, jakou oběť takový vzácný dar znamená. Ne, je to jenom něco, co uchopíte lhostejnýma rukama, vymačkáte a zahodíte. Nebo pouhé zboží, nikdy tak zajímavé jako to další, čekající či v držení někoho jiného. Nebo něco mnohem horšího, dar příliš drahocenný, než aby byl přijat.</p>
<p>Přesvědčoval se, že na povaze odmítnutí nezáleží. Bolest a žal přicházejí v nezvyklých příchutích, hořké a mdlé, a v příliš velkém množství kazí duši. Mohl se vydat jinými cestami. Měl se vydat jinými cestami. Možná tou Murilliovou, nová láska každý večer, zbožňování zoufalých žen, elegantní snídaně na balkonech a diskrétní dostaveníčka pod šeptajícím listím v soukromé zahradě.</p>
<p>Nebo co třeba Kruppe? Velice prohnaný pán, od něhož by se mohl z umění vysokého zlodějství, rozmísťování zcizených předmětů a získávání cenných informací dostupných každému, kdo byl ochoten dobře zaplatit, naučit mnohem víc než dosud. A taky jak správně ocenit víno, paštiky a nevhodné oblečení. Celý život nezměrné radosti, jenomže je na světě místo pro víc než jednoho Kruppeho? Rozhodně není!</p>
<p>Je tedy lepší stezka nožů, tanec ve stínu a zabíjení za peníze i bez toho sebemenšího ospravedlnění, jaké mají vojáci (jako kdyby na tom záleželo)? Rallik by nesouhlasil. A Murillio by kroutil hlavou, Kruppe by zvedal obočí, Meese by se křenila a znovu by mu sáhla do rozkroku a Irilta by mateřsky přihlížela. Sulty by se leskly oči, zabarvené hořkou pravdou, že už není pro někoho jako on, že může jenom snít, protože tím, že se stal asasínem, získal tak vysoké postavení, že služka jako ona mu ani nestojí za pozornost. Nyní jeho snahu o spřátelení považovala za lítost a blahosklonnost, kdy ji nesprávné slovo či nevhodný pohled doháněly k slzám.</p>
<p>Čas na sny nějak proklouzl kolem bez povšimnutí, a teprve když je znovu oživil, zděšeně si uvědomil, že o výsadu snít přišel, že patří mladším, které viděl všude kolem sebe, jak se smějí v tavernách a na ulicích a <emphasis>jen si tak běhají.</emphasis></p>
<p>„Změnil ses,“ poznamenal Murillio z postele, v níž se válel podepřený polštáři, s rozcuchanými a nemytými vlasy, „a nejsem si jistý, jestli k lepšímu.“</p>
<p>Řezník si starého přítele prohlédl. „Co by bylo lepší?“ zeptal se nakonec.</p>
<p>„Co by bylo lepší. Když jsem tě posledně viděl, na něco takovýho by ses nezeptal, a už vůbec ne takhle. Někdo ti zlomil srdce, Kvítko − a doufám, že to nebyla Kalista D’Arle!“</p>
<p>Řezník s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, a víš ty co? Úplně jsem na ni zapomněl. Rozhodně si nepamatuju, jak vypadá… a teď se jmenuju Řezník, Murillio.“</p>
<p>„Když to říkáš.“</p>
<p>Právě to řekl, ale Murillio na tom byl špatně, rozhodně nevedl rozhovor na své obvyklé úrovni. A pokud to řekl schválně, tak na to by možná skočil <emphasis>Kvítko. To je ta temnota v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mé duši… ne, nevadí.</emphasis></p>
<p>„Tak v Sedmiměstí jsi byl? Že ti ale trvalo, než ses vrátil domů.“</p>
<p>„Dlouhá cesta vzhledem k tomu, na jaký lodi jsem se plavil. Severní cesta podél řetězce ostrovů, a celý dvě období jsem trčel v mizerný díře na levoboku − nejdřív zimní bouře, který jsme čekali, pak jaro plný zrádných ledových ker, což jsme nečekali − vlastně to nečekal nikdo.“</p>
<p>„Měl sis zaplatit cestu na moranthským korábu.“</p>
<p>Řezník odvrátil zrak. „Neměl jsem na vybranou, ne vzhledem k tý lodi a společnosti.“</p>
<p>„Takže jsi to měl na palubě těžký?“</p>
<p>Mladík si vzdychl. „Nebyla to jejich chyba, nikoho z nich. Vlastně jsem našel dobrý přátele −“</p>
<p>„A kde jsou teď?“</p>
<p>Řezník pokrčil rameny. „Asi se rozprchli.“</p>
<p>„Poznáme je?“ zajímal se Murillio.</p>
<p>Řezník se nad těmito otázkami zamyslel. Murilliův zájem o lidi, s nimiž se vrátil do Darúdžhistánu, mu z nějakého důvodu vadil. „Možná pár. Někteří vystoupili a hned zase pokračovali v cestě, jak to jen šlo − takže z nich nikoho. Z těch dalších… no, uvidíme.“</p>
<p>„Ach, jenom jsem zvědavý.“</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Na to, kterou skupinu svých přátel považuješ za trapnější, řekl bych.“</p>
<p>„Ani jednu!“</p>
<p>„Promiň, nechtěl jsem tě urazit… Řezníku. Jenom mi připadáš poněkud… neklidný, jako bys byl radši někde jinde.“</p>
<p><emphasis>Ta</emphasis><emphasis>k jednoduché to není.</emphasis> „Všechno mi připadá… jiný. To je všechno. Asi mě vylekalo, že jsem tě našel na prahu smrti.“</p>
<p>„A přeprat Rallika v souboji na nože bylo zřejmě taky dost děsivý.“</p>
<p>Na to nechtěl Řezník ani pomyslet. „Nikdy by mě nenapadlo, že prohraješ v souboji, Murillio.“</p>
<p>„To jde snadno, když jsi namol a nemáš spodky.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Vlastně nic z toho není pro mou současnou situaci podstatný. Byl jsem neopatrný. A proč? Protože stárnu. Protože se všechno zpomaluje. <emphasis>Já</emphasis> jsem pomalejší. Koukni na mě. Ležím si tu a uzdravuju se, ale všechno mě bolí, je to stará bolest, jenže v duši mám jenom studený popel. Dostal jsem druhou šanci a hodlám ji využít.“</p>
<p>„Tím myslíš co?“</p>
<p>Murillio po něm loupl okem. Zdálo se, že chce něco říct, ale pak si to rozmyslel a řekl něco jiného. „Odejdu na odpočinek. Pravda, moc jsem si nenašetřil, ale měl bych mít celkem slušný vyhlídky, ne? V Darúnský čtvrti je otevřená nová soubojová škola. Slyšel jsem, že si vede docela dobře, má dlouhý seznam uchazečů a tak. Mohl bych tam pár dní v týdnu vypomáhat.“</p>
<p>„Už žádný vdovy, už žádný tajný schůzky.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Bude z tebe dobrý učitel.“</p>
<p>„To těžko,“ opáčil Murillio s úšklebkem, „ale já jím ani být nechci. Je to práce, nic víc. Postoje, figury, rovnováha a načasování − ty důležitější věci se můžou naučit od někoho jinýho.“</p>
<p>„Jestli budeš takhle mluvit dál, nikdy tě nevezmou,“ poznamenal Řezník.</p>
<p>„Ztratil jsem snad svoje kouzlo?“</p>
<p>Řezník si povzdechl a vstal. „O tom pochybuju.“</p>
<p>„Co tě přivedlo zpátky?“ chtěl vědět Murillio.</p>
<p>Otázka mladíka zarazila. „Možná ješitnost.“</p>
<p>„A jakýho druhu?“</p>
<p><emphasis>Město je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebezpečí. Potřebuje mě.</emphasis> „Ale, přece toho dětinskýho,“ opáčil, obraceje se ke dveřím.</p>
<p>„Měj se, Murillio − mimochodem, myslím, že to je dobrý nápad. Jestli se tu zastaví Rallik a bude se po mně ptát, vyřiď mu, že se ještě vrátím.“</p>
<p>Vzal to po zadním schodišti a prošel úzkou, vlhkou kuchyní na ulici, kde se ve vzduchu ještě držel chlad uplynulé noci. Potřeboval s Rallikem Nomem mluvit, ale ne hned. Cítil se přiopilý. Usoudil, že to způsobuje šok z návratu, vnitřní souboj mezi tím, kým býval, a tím, kým je teď. Potřeboval si to ujasnit, zahnat z mysli zmatek. Kdyby dokázal znovu jasně vidět, věděl by, co si počít.</p>
<p>Vyrazil tedy do města. <emphasis>Neběhám jen tak,</emphasis> že? Ne, ty dny jsou dávno pryč.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Rána se hojila rychle, což mu připomnělo, že došlo ke změnám − otataralový prášek, který si do kůže vetřel teprve před pár dny, nebo mu to tak aspoň připadalo. Na začátku noci vraždění, k níž došlo před rokem. Ostatní změny však byly mnohem znepokojivější. Ztratil příliš mnoho času. Zmizel ze světa a ten se klidně obešel bez něj. Jako kdyby byl Rallik Nom mrtvý − jenomže on se vrátil, a tak by to chodit nemělo. <emphasis>Vytáhni kolík z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bláta a to se uzavře, spolkne díru, až nezůstane jediná stopa po tom, že kolík kdy existoval.</emphasis></p>
<p>Je stále ještě asasínem cechu? V této chvíli nikoliv, což mu otevíralo tolik možností, až se mu z nich točila hlava. Vrátil se k jednodušší představě, že sestoupí do katakomb, najde Sebu Krafara a oznámí mu svůj návrat. A bude pokračovat ve svém starém životě.</p>
<p>Pokud se Seba aspoň trochu podobá starému Talovi, usměje se a řekne <emphasis>vítej zpátky, Ralliku Nome.</emphasis> Od té chvíle budou šance, že se Rallik vrátí na světlo živý, téměř nulové. Seba okamžitě pochopí, jaká hrozba před ním stojí. Rallika podporovala Vorcan, což už bylo samo o sobě důvodem, aby se ho zbavil. Seba nechtěl žádné soupeře − a těch měl dost, pokud byla Kruteho historka o válce frakcí pravdivá.</p>
<p>S cechem měl ještě jednu možnost. Mohl Sebu Krafara zabít a prohlásit se za prozatímního mistra, dokud se nevrátí Vorcan. Nebo se mohl schovávat, dokud to půjde, a počkat, až Vorcan udělá to, co má v plánu. Až by zase vládla hnízdu, mohl by se vynořit z úkrytu a chybějící léta by nic neznamenala. To by s ní měl společné a kvůli tomu by ona nedůvěřovala nikomu jinému než jemu. Stal by se jejím zástupcem, a s tím by přece měl být spokojený, ne?</p>
<p>Jednalo se o starou krizi − starou celé roky. Představa, že Turban Orr bude posledním, koho zabije, byla stejně bláhová tehdy jako dnes.</p>
<p>Seděl na kraji postele. Ze šenku dole slyšel, jak Kruppe objasňuje nádheru snídaně, což podtrhoval tlumený a bezpochyby hrubý komentář Meese. Ti dva se vůbec nezměnili. Totéž se, žel, nedalo říct o Murilliovi, ani o Kvítkoví, který si teď říkal Řezník − rozhodně vhodné jméno pro asasína, a až příliš dobře padnoucí muži, jímž se Kvítko stal. <emphasis>Kdo ho naučil takhle bojovat s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noži? Něco z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>malazského stylu − přesněji spárského.</emphasis></p>
<p>Rallik čekal, že ho Řezník navštíví, předpokládal hotovou palbu otázek. Chce přece všechno vysvětlit, ne? Pokusit se ospravedlnit svá rozhodnutí před Rallikem, i když tu žádné ospravedlnění nebylo možné. <emphasis>Neposlechl mě. Nedbal na moje varování. Jenom hlupáci si myslí, že můžou něco dokázat.</emphasis> Kde tedy je? <emphasis>Nejspíš s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Murilliem a odkládá nevyhnutelné.</emphasis></p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila Irilta − viděl, že poslední dobou to má těžké, a takové věci se u žen projeví dřív než u mužů − i když jakmile začnou scházet muži, jde to s nimi z kopce hodně rychle. „Nesu ti snídani,“ sdělila mu a podala mu podnos. „Vidíš? Pamatuju si všechno až po ty fíky naložený v medu.“</p>
<p><emphasis>Fíky naložené v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>medu?</emphasis> „Děkuju, Irilto. Vzkaž Kví − ehm, Řezníkovi, že bych ho rád viděl.“</p>
<p>„Šel ven.“</p>
<p>„Vážně? A kdy?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Podle Murillía to není dlouho.“ Přepadl ji záchvat kašle, až celá zrudla.</p>
<p>„Najdi si léčitele,“ poradil jí Rallik, když skončila.</p>
<p>„Poslouchej,“ řekla a otevřela dveře za sebou, „ničeho nelituju, Ralliku. Nečekám, že mě na druhý straně přivítá bůh, a nikdo nemůže říct, že se Irilta nepobavila, když byla ještě naživu, to teda ne.“</p>
<p>Dodala ještě něco, ale byla už na chodbě a zavírala dveře, a tak to Rallik nezachytil. Možná něco jako „<emphasis>zkus se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho poučit</emphasis>…“, ale ona přece nikdy nebyla popudlivá, ne?</p>
<p>Podíval se na podnos a zamračil se, pak ho zvedl a vstal. Vyšel na chodbu a při otevírání dveří držel podnos jednou rukou. Zamířil do Murilliova pokoje.</p>
<p>„Tohle patří tobě,“ řekl. „Fíky naložený v medu, tvoje oblíbený.“</p>
<p>Murillio v posteli zabručel. „To vysvětluje tohle kořeněný sušený maso − jsi to, co jíš, pravda?“</p>
<p>„Ty nejsi zdaleka tak sladký, jak si myslíš,“ opáčil Rallik a odložil podnos. „Chudák Irilta.“</p>
<p>„Není chudák − nejspíš toho zažila víc než my všichni dohromady, a tak teď umírá, ale nechce se obtěžovat s léčitelem, protože podle mě je připravená odejít.“ Potřásl hlavou a sáhl pro fík. „Kdyby zjistila, že ji lituješ, nejspíš by tě zabila doopravdy, Ralliku.“</p>
<p>„Chyběl jsem ti, co?“</p>
<p>Murillio na něj vrhl pátravý pohled a zakousl se do fíku.</p>
<p>Rallik se posadil do jednoho ze dvou křesel zabírajících pokoj spolu s postelí. „Mluvil jsi s Řezníkem?“</p>
<p>„Trochu.“</p>
<p>„Myslel jsem, že za mnou zajde.“</p>
<p>„Nepovídej?“</p>
<p>„To, že nepřišel, by nemělo vypadat, že se bojí, nebo ano?“</p>
<p>Murillio pomalu zavrtěl hlavou.</p>
<p>Rallik si povzdechl. „Včera večer jsem viděl Colla − takže náš plán vyšel. Dostal zpátky sídlo, jméno i sebeúctu. Víš, Murillio, nemyslel jsem si, že něco může vyjít tak dobře. Skvěle. Jak se nám ve jménu mistra Kápě něco takovýho podařilo?“</p>
<p>„Tehdy to byla opravdu noc plná zázraků.“</p>
<p>„Cítím se… ztracený.“</p>
<p>„Není divu,“ odtušil Murillio a sáhl pro další fík. „Vezmi si to maso − z toho puchu se mi obrací žaludek.“</p>
<p>„Lepší bude, když to bude cítit ze mě?“</p>
<p>„Nemyslím, že se budeme hned tak líbat.“</p>
<p>„Nemám hlad,“ řekl Rallik. „Myslel jsem, že ho mám, když jsem se probudil, ale už ho nemám.“</p>
<p>„Probudil − to jsi celou tu dobu v Domě finistu prospal? Hezky v posteli?“</p>
<p>„Na kameni, hned za dveřmi. A Vorcan zjevně ležela hned vedle mě. Nebyla tam, když jsem se probral, jenom jeden nemrtvý Jaghut.“</p>
<p>Murillio se nad tím zamyslel. „A co teď, Ralliku Nome?“</p>
<p>„To bych taky rád věděl.“</p>
<p>„Barúk by mohl něco potřebovat. Jako dřív.“</p>
<p>„Myslíš jako hlídat Řezníkovi záda? Dohlídnout na Colla? A jak dlouho potrvá, než cech zjistí, že jsem zpátky? Jak dlouho potrvá, než mě vyřídí?“</p>
<p>„Aha, cech. No, říkal jsem si, že bys tam mohl prostě vrazit, pohodit pár tuctů mrtvých těl a zaujmout svý místo. Když je Vorcan zpátky… mně to připadá samozřejmý.“</p>
<p>„Tohle nikdy nebyl můj styl, Murillio.“</p>
<p>„Já vím, ale okolnosti se změnily.“</p>
<p>„Nepovídej.“</p>
<p>„On se vrátí,“ řekl Murillio. „Až bude připravený si s tebou promluvit. Nezapomínej, že byl pryč a za tu dobu nasbíral nový jizvy, a hluboký. Myslím, že některý rány ještě krvácejí.“ Na chvíli se odmlčel. „Kdyby neumřel Mammot, kdo ví, co se mohlo stát. Místo toho odešel s Malažany, aby doprovodil Apsalar domů − aha, vidím, že netušíš, o čem mluvím. Dobře, povyprávím ti, jak ta noc dopadla − po tom, co jsi odešel. Hlavně sněz to zatracený maso, prosím!“</p>
<p>„Vyjednáváš tvrdě, příteli.“</p>
<p>Poprvé toho rána viděl, jak se Murillio usmívá.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Její vůně se držela v povlečení, dost sladká, aby mu bylo do pláče, a zůstala dokonce i trocha jejího tepla, nebo to možná bylo sluncem, protože oknem do ložnice pronikalo zlatavé světlo a přinášelo s sebou poněkud znepokojivé zvuky, jaké vydávali ptáci pářící se na stromech za domem. <emphasis>Nemusíte tak vyvádět, maličcí. Máte všechen čas na světě.</emphasis> Tak by se měl cítit právě teď, že?</p>
<p>Pracovala u kruhu ve světnici. Ten zvuk kdysi plnil jeho život. Pak se vytratil, ale teď se po dlouhé době vrátil. Jako by nedošlo k žádným špinavým loupežím, nebylo otroctví přicházející jako rozumný trest, jako by nehnil v okovech vedle teblorských barbarů. Jako by nepotkal obrovského válečníka, visícího na kříži uprostřed lodi, jemuž lil slanou vodu mezi rozpraskané rty. Jako by nezažil kouzelné bouře, žraloky, pokřivené říše, jimiž prolézal. Jako by se mu nezdálo, že se topí − ne, to všechno prožil někdo jiný, byl to příběh přiopilého barda, kterému posluchači nevěří natolik, že se za chvíli rozčílí a budou připraveni toho pitomce roztrhat na kusy, pakliže začne líčit další neuvěřitelný skutek. Ano, cizí život. Kruh se točil jako vždycky a ona pracovala s hlínou a dávala jí tvar, symetrii a krásu. Pochopitelně den po nočním milování nikdy nevytvořila své nejlepší kusy, jako by spotřebovala něco nezbytného, co krmilo její tvořivost, a on z toho měl občas špatný pocit. Ona se jen smála, vrtěla hlavou a zaháněla jeho obavy. A roztočila kruh ještě rychleji.</p>
<p>Na policích ve světnici viděl desítky průměrných hrnců. Mělo by mu to dělat starosti? Možná kdysi ano, ale časy se změnily. Zmizel jí ze života − ale nebyl důvod, proč by měla chátrat během nějakého osamělého bdění či dlouhého truchlení. Lidé prostě žijí dál, což je dobře. Pochopitelně měla milence. Možná je měla ještě dnes, a byl skoro zázrak, že byla sama, když se objevil − tak napůl čekal, že dveře otevře nějaký přehnaně osvalený bůžek s rozcuchanými zlatými loknami a bradou, která si vyloženě říká o ránu pěstí.</p>
<p>„Možná šel navštívit svou matku,“ mumlal si Torvald.</p>
<p>Posadil se a nohy položil na rohož na podlaze. Všiml si, že do tkané rohože jsou všité ploché polštářky vycpávané levandulí, která mu pod nohama praskala. „Žádný div, že tak hezky voní.“ Nevadilo mu, co celou tu dobu dělala. Dokonce mu ani nevadilo, pokud něco dělala i teď, i když to by mohlo věci poněkud zkomplikovat. „Věci, jasně.“</p>
<p>Slunce vyšlo a on musel vyřídit jisté záležitosti, aby mohl dál žít jako občan Darúdžhistánu. Snad by se hodila návštěva starých přátel, členů odcizené rodiny (tedy těch, kteří s ním ještě mluvili), podívat se na místa vyvolávající tesklivost a trochu si promyslet, co udělá se zbytkem svého života.</p>
<p>Ale hezky všechno popořadě. Oblékl si šaty cizokrajného střihu (ty čisté, i když naneštěstí po vyprání pomačkané) a vyšel do světnice. Seděla zády k němu, hrbila se nad kruhem a šlapala na pedály. Velká mísa s čistou vodou stála tam, kde vždycky. Šel si ošplíchat obličej, což mu připomnělo, že potřebuje oholit − ale teď si na to mohl někoho najmout. Prospěcháři vždycky dostanou odměnu. Někdo to určitě kdysi řekl.</p>
<p>„Má ty dobroto!“</p>
<p>Pootočila se a zakřenila se na něj. „Podívej, jaká je to hrůza, Tore. Vidíš, co jsi udělal?“</p>
<p>„To je pochopitelně tou náladou −“</p>
<p>„To jsou unavená stehna,“ opravila ho.</p>
<p>„Obvyklá stížnost?“ zeptal se a prohlížel si v policích kupu různých talířů.</p>
<p>„Vlastně dost řídká. To, co myslíš, že tam vidíš, manželi, to není. Je to nová móda, kterou dneska všichni chtějí. Symetrie je mrtvá, ať žije neohrabanost a křivost. Každá urozená paní chce mít chudou sestřenku na venkově, nějakou tetičku nebo pratetu s krátkými prsty, která pro rodinu vyrábí nádobí mezi tím, co zabíjí slepice a vydlabává dýně.“</p>
<p>„To je moc složitá lež.“</p>
<p>„A, ta se nikdy neříká nahlas, Tore, jen naznačuje.“</p>
<p>„Já nikdy neuměl vydedukovat, co se mi naznačuje. Pokud to není naznačeno zcela jasně.“</p>
<p>„Měla jsem přesně dva milence, Tore, a ani jeden mi nevydržel dýl než pár měsíců. Chceš slyšet jména?“</p>
<p>„Znám je?“</p>
<p>Když neodpovídala, ohlédl se. Pozorovala ho. „Aha,“ pravil moudře.</p>
<p>„Dokud se nezačneš mračit na každého, kdo sem přijde nebo mě pozdraví na ulici − jestli to tak má dopadnout, tak ti rovnou říkám −“</p>
<p>„Ne, ne, drahoušku. Vlastně je tajemství… zajímavé. Ale nepřežije, když se to dozvím.“</p>
<p>„Pravda pravdoucí. Proto se tě taky nebudu na nic ptát. Kde jsi byl a co jsi tam dělal.“</p>
<p>„Ale to je něco jiného!“</p>
<p>Zvedla obočí.</p>
<p>„Ne, vážně.“ Popošel k ní. „To, co jsem ti vykládal v noci, nebylo žádný přehánění.“</p>
<p>„Když to říkáš.“</p>
<p>Viděl, že mu nevěří. „Jsem raněný. Zdrcený.“</p>
<p>„Měl bys už jít,“ podotkla Tiserra a vrátila se k hroudě hlíny na kruhu. „Musíš splatit dluh.“</p>
<p>„Kořist není horká?“</p>
<p>„Je tak čistá, jak jen může být. Zařídila jsem to. Pokud Gareb nevyškrábal tajnou značku na každou minci, kterou vlastnil, tak nic nepozná. I když podezření by mít mohl.“</p>
<p>„Můžu to všechno hezky vysvětlit, pokud to bude nutné,“ odtušil Torvald. „Investice v cizině, nečekané zbohatnutí, vítězoslavný návrat.“</p>
<p>„No, já bych tu novou verzi zjemnila, Tore.“</p>
<p>Všiml si, jak se baví, a neřekl nic. K čemu taky? <emphasis>Ten obr, kterému jsem několikrát zachránil život, se jmenoval Karsa Orlong. Myslíš, že bych si takové jméno vymyslel, Tis? A co ty jizvy od okovů. Aha, mezi šlechtici je teď novou módou vynucená pokora a to všechno.</emphasis></p>
<p>Ale na tom nezáleželo. „Nehodlám se s Garebem sejít osobně,“ prohlásil cestou k předním dveřím. „Zhoř s Leffem mi budou dělat prostředníky.“</p>
<p>Hrouda vlhké hlíny sklouzla z kruhu a rozplácla se na zdi, kde chvíli visela, než s plesknutím dopadla na zem.</p>
<p>Torvald se překvapeně otočil a uviděl výraz, jaký neviděl už… už… no, už hodně dlouho. „Počkej!“ vykřikl. „Tohle partnerství skončilo, přísahám! Drahoušku, jenom mi dělají prostředníky, to je všechno −“</p>
<p>„Začneš s těmi dvěma zase něco plánovat, Torvalde Nome, a tu smlouvu na tebe uzavřu já.“</p>
<p>„Tebe měli vždycky rádi, víš.“</p>
<p>„Torvalde −“</p>
<p>„Já vím, lásko, já vím. Neboj se. Se Zhořem a Leffem už nic plánovat nebudu. Na to ti dávám slovo. Teď jsme bohatí, na to nezapomínej.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Problém se seznamama,“ bručel Zhoř, „je ve všech těch jménech, co na nich jsou.“</p>
<p>Leff kývl. „V tom je vážně problém. Máš ho přímo pod nosem, Zhoři. Všecky ty jména. Museli mít nějakou poradu, co myslíš? Všichni ti lichváři. V nějaký přecpaný, zakouřený místnosti, kde se povalovali se zralejma ženskýma, který jim do pusy házely hrozny, a nějakej písař se skvrnama na rtech to zapisoval. Jména, lidi, kterým došlo štěstí, lidi tak hloupý, že podepíšou cokoliv, popadnou peníze bez ohledu na šílenej úvěr. Jména, chápeš, Zhoři, seznam hlupáků. Chudejch, zabedněnejch, zoufalejch hlupáků.“</p>
<p>„A pak, když je seznam hotovej,“ dodal Zhoř, „vydají ho a jiný chudý, zabedněný, zoufalý hlupáci ho převezmou.“</p>
<p>„Hele, my nejsme chudý.“</p>
<p>„Ano, jsme. Jsme chudý, co se nám ztratil Torvald Nom. On byl mozek − přiznej si to, Leffe. Ty se snažíš bejt mozkem a koukni, kam nás to dostalo. Máme zatracenej seznam a všecky ty jména.“</p>
<p>Leff zvedl prst. „Ale máme Kruppeho a ten nám pomohl dostat šest z nich.“</p>
<p>„A my jsme je předali. Víš, co to znamená? Znamená to, že ti uprostřed noci pár hrdlořezů vykopne dveře a hrubě ti vyhrožuje a možná i něco horšího. Lidi kvůli nám přicházejí k úrazu, Leffe. A ošklivýmu.“</p>
<p>„Přicházejí k úrazu, protože nemůžou platit. Pokud neutečeš, a tím myslím z města stovky líg daleko do nějakýho města, který nemá tady s tím žádný spojení, ale to lidi nedělají, a proč ne? Protože jsou polapený, zamotaný v sítích, a neviděj jasně, protože mají manžele a manželky a děti, a možná je to těžký, ale aspoň to znají, víš, jak to myslím?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Leff zamrkal. „Zrovna jsem říkal −“</p>
<p>„Co si mysleli, že dělají, nechat se chytit do sítí − plavali v jezeře? Kromě toho, nejde jenom o půjčky, ne? Jde taky o vydírání, což mě přivedlo na myšlenku −“</p>
<p>„Na to zapomeň, Zhoři. Tohle nechci ani slyšet.“</p>
<p>„Jenom navrhuju, ať si o tom promluvíme s Torem, to je všechno. Uvidíme, co se vyvrbí jako plán a tak.“</p>
<p>„Pokud se vůbec ukáže.“</p>
<p>„Ukáže, uvidíš, Leffe. Bejval to náš parťák, ne? A je zpátky.“</p>
<p>Rozhovor náhle skončil bez nějakého zřejmého důvodu. Jen tam stáli a dívali se na sebe. Stáli naproti vchodu k Fénixovi. Bylo dopoledne, kdy se jim přemýšlelo nejlíp, ale to rychle pomíjelo, takže v podvečer obvykle se někde posadili, líní jako želvy v krupobití, a s jednoslabičnou stručností se hádali o nic konkrétního a hrozně se u toho vztekali.</p>
<p>Nyní bez dalšího slova oba vešli k Fénixovi.</p>
<p>Uvnitř se zastavili, rozhlédli se − čistě pro jistotu − a zamířili ke Kruppemu. Tlusťoch seděl u stolu se zdviženýma rukama připomínajícíma kápové hady, načež zaútočil na desítky koláčků naskládaných na různých talířích. Prsty jako špičáky nabodával bezmocné sladkosti hlava nehlava a hbitě si je házel do úst. Hltal ve spršce drobků.</p>
<p>Ve chvilce byla polovina obětin pryč. Líce se mu vydouvaly a snažil se zavřít rty umazané od marmelády, zatímco zběsile žvýkal a polykal. Zarazil se a hlasitě dýchal nosem. Všiml si Zhoře s Leffem a mávl na ně, ať si přisednou.</p>
<p>„Jednou praskneš, Kruppe,“ podotkl Leff.</p>
<p>Zhoř civěl se svým obvyklým výrazem uchvácené nevíry.</p>
<p>Kruppemu se konečně podařilo všechno spolykat. Zvedl ruce nad talíře a prohlížel si oba hosty.</p>
<p>„Ještě jsme se nerozhodli,“ hlásil Leff. „Pořád čekáme na Torvalda − poslal za náma běžce a říkal, že se tam s náma sejde. Pořád všecko mění, jako kdyby nám nevěřil. Bude to rána, Kruppe, to ti povídám. Pořádná rána.“</p>
<p>„Požár podezření šplhající se vysoko k blankytnému nebi je zcela nezbytný, nespolehliví přátelé moudrého Kruppeho. Nechvalně proslulý a téměř známý potomek rodu Nomů drží slovo, a Kruppe vás ujišťuje − s velkou důvěrou − že první jméno bude každou chvíli z hrozného seznamu odstraněno!“</p>
<p>„První? A co těch šest −“</p>
<p>„Vy jste to neslyšeli? Ach ne. Všichni odpluli jen chvíli předtím, než se na ně krutí bijci vrhli. Neobyčejná smůla.“</p>
<p>Zhoř si drásal obličej. „Bohové, jsme zpátky na začátku!“</p>
<p>„To není možný, Kruppe! Někdo jim to musel vyžvanit!“</p>
<p>Kruppe zvedl huňaté obočí. „Pravdivost vašich objevů je nepochybná, jak rádi uslyšíte. Takto jste splnili úkol s řečenými šesti, zatímco ti, kdo seznam psali, žel, nezvládají tempo vašeho úspěchu. A kolik jich zbývá? Dvanáct, ano? Tedy nepočítaje v to spánkem zmámeného Torvalda Noma.“</p>
<p>„On není spánkem zmatenej nebo co,“ namítl Zhoř. „Včera vypadal docela dobře.“</p>
<p>„Snad tedy slavné shledání vysálo veškerou vervu. Kruppe předpokládal zmatenost vzhledem k jeho nešťastnému a nečastému používání tohoto výčepu − a konečně nás vidí!“</p>
<p>Když se Zhoř s Leffem pootočili na židlích, uviděli přicházet Torvalda Noma. Všimli si jeho širokého úsměvu a okamžitě se jim ulevilo, načež hned znervózněli.</p>
<p>„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ prohlásil Torvald a přitáhl si další židli. „Musel jsem se nechat oholit a ta bába mi přihodila stříhání nehtů zadarmo − prý jsem pod všemi těmi vousy překvapivě pohledný, a jestli tohle není dobrý začátek nového dne, tak už vážně nevím. Pravda, bylo jí nejmíň tisíc, ale lichotky nemusí být hezký, ne? A ty jsi Kruppe. Musíš být − kdo jiný v tomhle městě se pokouší jíst nosem, když už má plnou pusu? Já jsem Torvald Nom.“</p>
<p>„Usedni, nově nalezený příteli. Kruppe je dnes po ránu natolik velkorysý, že přehlédne pochybné poznámky ohledně svých jídelních návyků a návyků svých otvorů. Dále si Kruppe všímá, že ty, ač muž kdysi chudý a bez prostředků, jsi náhle získal pozoruhodný majetek, vzhledem k tomu, jak pěkně jsi oblečený a upravený, a že s velkou úlevou se přátelé Zhoř a Leff brzy vydají na nanejvýš vhodnou návštěvu k jistému lichváři Garebovi. A dnes, ze všech dní, se dá tušit, že Gareb bude nanejvýš vděčný za splacení řečeného dluhu, pravda?“</p>
<p>Torvald na Kruppeho zíral a očividně obdivem ztratil řeč.</p>
<p>Kruppe švihl levou rukou, popadl zákusek, který se zřejmě pokoušel uprchnout, a nacpal si ho celý do úst. Se zářivým úsměvem žvýkal.</p>
<p>„Máš ty peníze?“ zeptal se Torvalda Leff.</p>
<p>„Cože? Aha. Tady.“ Vytáhl měšec. „Všechny. Kruppe, jsi svědkem, tak se, Leffe, o nic nepokoušej. Ani ty, Zhoři. Půjdete rovnou ke Garebovi. A vyzvednete stvrzenku, že jsem čistý. Potom se hned vrátíte sem a já všem koupím oběd.“</p>
<p>Zhoř se díval z Torvalda na Kruppeho a zpátky a nakonec se tlusťocha zeptal, co to předtím povídal o Garebovi.</p>
<p>Kruppe polkl a olízl si rty. „Jen to, že se včera v noci do jeho paláce vloupal podlý zloděj a uloupil mu celý poklad. Chudák! A řečený zloděj ukradl mnohem víc − také důstojnost jeho ženy, nebo aspoň její nevinnost, nakolik se týče nemanželských styků.“</p>
<p>„Zadrž,“ vyhrkl Leff. „Ten zloděj se vyspal s Garebovou starou? Kde byl Gareb?“</p>
<p>„Na poradě lichvářů, jak slyšel Kruppe, probíral důležité záležitosti a bezpochyby se přecpal hrozny a tak.“</p>
<p>„To tedy bude tuze rád, že jsem se vrátil vyrovnat dluh,“ poznamenal Torvald Nom.</p>
<p>„Dozajista!“ Kruppe už zase zářil.</p>
<p>Leff popadl pytel s penězi a nakoukl do něj. „Je tam všechno?“</p>
<p>„Všechno,“ ujistil jej Torvald.</p>
<p>Leff vstal. „Tak pojď, ať už to máme z krku, Zhoři.“</p>
<p>Když odešli, Torvald Nom se pohodlně usadil a usmál se na Kruppeho. Ten jeho úsměv opětoval.</p>
<p>Když skončili, popadl Kruppe další koláček a podržel si ho pod nosem, aby se mohl těšit z té slasti, a možná se chvilku mučil, než otevřel ústa jako medvěd tlamu. Zarazil se a podíval se na Torvalda Noma. „Nahoře, můj milý, najdeš, budeš-li si přát, svého proslulého bratrance. I on se nečekaně vrátil do Darúdžhistánu. Není to nikdo jiný než Rallik, mezi Nomy z rodu Nomů ovce snad ještě černější než ty. Vlastně je černý jako dno Propasti, kdežto ty vypadáš míň černý, jen asi jako dřevěné uhlí. Dvě ovce barvy tuze tmavé přímo v tomto hostinci − inu, Kruppe musí být svědkem takového setkání!“ Přišla chvíle nabádavě zvednout prst. „Ale poslouchej, drahý příteli Torvalde Nome, nanejvýš tajný je Rallikův návrat, ano? Prosím, uzamkni si ústa!“</p>
<p>„On se schovává? Před kým?“</p>
<p>Kruppe zakomíhal prsty tlustými jako červi ve dně útesu. „Honem, než se vydá na nějakou neblahou pochůzku. Kruppe ti pohlídá místo, dokud se nevrátíš − tolik se těší na přepychový oběd, za nějž Torvald zaplatí, a rád!“</p>
<p>Torvald se najednou potil a ošíval se na židli. „To setkání může, ehm, počkat. Vážně, proč bych ho měl teď obtěžovat? Ne, upřímně, Kruppe, co se tajemství týče, to hezky udržím, pokud ty, ehm, uděláš totéž. Tedy neřekneš nic Rallikovi. Dovol, chci ho překvapit!“</p>
<p>„Rallik nemiluje překvapení, Torvalde Nome, jak dozajista víš. Včera večer zrovna −“</p>
<p>„Prostě mu nic neříkej, ano?“</p>
<p>„Nejsou spiknutí báječná? Kruppe neřekne nic nikomu, jen se neboj. Tohle je nejvážnější slib nejvážněji slíbený! A nyní buď, starý příteli, té lásky a oslov támhle Meese − trochu vína na propláchnutí hrdel před těžkým jídlem, ano? Kruppe má ústa plná slin a jeho nos větří − vše nedočkavostí, ano?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Jestli je tohle to, co chci, tak to nechci.“</p>
<p>„Teď to konečně dává smysl, Jiskro. A kdybys byl náhodou mrňavej, křivonohej rudolící krab místo chlapa, tak bys byl radši mrňavej, křivonohej rudolící krab místo −“</p>
<p>„Ty seš pitomec, Modroperele, a to se nezmění, i kdybys chtěl sebevíc. To, co říkám, je jednoduchý, ne? I ty bys to měl pochopit. Voják odejde na odpočinek, jasný? A těší se, že bude mít jednoduchej a klidnej život, ale má?“</p>
<p>„Má co?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Má jednoduchej, nebo klidnej?“</p>
<p>„Nemá, a o tom právě mluvím!“</p>
<p>„O tom nemluvíš. Ty mluvíš o tom, že to nechceš, a jestli to tak je, zajdi si na malazský vyslanectví a vydej se jim na milost, a pokud tě nepověsí, přinutí tě se znovu jim upsat.“</p>
<p>„Já mluvil o <emphasis>tom,</emphasis> že bych byl rád na odpočinku, jen kdybych nějakej měl!“</p>
<p>„Jdu do sklepa zkontrolovat zásoby.“</p>
<p>Jiskra se díval, jak odchází, pak frkl a potřásl hlavou. „Ten chlap potřebuje pomoc.“</p>
<p>„Tak mu běž pomoct,“ poradila mu od vedlejšího stolu Mizela.</p>
<p>Jiskra nadskočil a zamračil se na ni. „Přestaň s tím! A rozhodně jsem nemyslel tuhle pomoc. Bohové, bolí mě hlava.“</p>
<p>„Občas se snažím být co nejvíc potichu,“ vysvětlovala Mizela, „protože potom mě třeba ta vojenská kapela, co mám v hlavě, nenajde.“</p>
<p>„Hm.“ Jiskra svraštil obočí. „Nevěděl jsem, že na něco hraješ, Mizelo. Na co?“</p>
<p>„Dudy, bubny, flétnu, řehtačku, roh, fidulu.“</p>
<p>„Vážně? A to všechno najednou?“</p>
<p>„Samozřejmě. Víš, asi by mě naštvalo, kdybych vyšla nahoru a zjistila, že se Pazderka plíží ze Scillařina pokoje.“</p>
<p>„Tak zůstaň sedět tady.“</p>
<p>„No, jenom si to v duchu představuju.“</p>
<p>„Jsi si jistá?“</p>
<p>Chvíli jí trvalo, než zaklela a vstala.</p>
<p>Jiskra ji sledoval cestou ven. „Tak je to lepší,“ pronesl do prázdna, „když si nemusíš nic představovat. Jako já.“ Zamračil se. „Ale teď by se mi to možná hodilo, abych přišel na to, kdy a jak to ti asasínové zkusí znova. Jed. Magie. Nože. Střely z kuše ve tmě do okna, rovnou skrz okenice, dokonalá rána. Žuchnutí, a to byl Jiskra, hrdina Mottskýho lesa. Oštěp skrz podlahu, jen aby ho dorazil, protože už pár týdnů kopou tunel a čekají, poněvadž vědí, že padne přímo sem právě teď. Tak.“</p>
<p>Seděl na židli, kulil oči a škubal ryšavými kníry.</p>
<p>Kalous seděl ve stínu v protějším rohu, zády opřený o zeď, a pobaveně ho pozoroval. Pozoruhodné, jak někteří lidé přežijí a jiní nikoliv. Jakmile spadne maska, je tvář každého vojáka stejná − zmatený výraz a mírné překvapení, že je ještě naživu, přičemž příliš dobře ví, že pro to neexistuje žádný dobrý důvod, nic než pouhopouhé štěstí, prázdná šance a okolnosti. A veškerá nespravedlnost světa se mu hořce zrcadlí v očích.</p>
<p>Vzadu se ozval nějaký hluk a vzápětí se otevřely úzké dveře a vstoupil bard. Šedé vlasy měl rozcuchané a oči zarudlé spánkem. Koukl se po Jiskroví. „Ve slamníku jsou vši,“ zabručel.</p>
<p>„Pochybuju, že by jim vadila společnost,“ opáčil bývalý seržant, vstal a zamířil ke schodům.</p>
<p>Bard za ním chvíli civěl. Nakonec se vydal k baru, kde si nalil korbel ostrého, tmavého rhivského piva. A přisedl si ke Kalousovi.</p>
<p>„Historikové a bardi,“ prohlásil.</p>
<p>Kalous kývl, chápal ho až příliš dobře.</p>
<p>„I když to, čeho si všimneš ty a čeho si všimnu já, to se může nakonec vyvrbit úplně jinak. Ale možná je to jenom povrchní rozdíl. Čím jsem starší, tím víc si to myslím. Ty popisuješ události, vidíš veliké změny. Já se dívám na lidi, tváře se míhají kolem tak rychle, že když si nedám pozor, uvidím jenom skvrny. Ale já je chci vidět, zapamatovat si je všechny.“</p>
<p>„Odkud jsi?“ zeptal se Kalous.</p>
<p>Bard si dal pořádný lok a pomalu korbel postavil. „Původně z Korelu. Ale to už je dávno.“</p>
<p>„Malazská invaze?“</p>
<p>Podivný úsměv, oči upřené na korbel na stole. Ruce však měl složené v klíně. „Jestli myslíš tu Šedohřívovu, pak ano.“</p>
<p>„A která z té spousty navzájem si odporujících historek je pravdivá? O něm?“</p>
<p>Bard pokrčil rameny. „Na to se nesmíš ptát barda. Já je přezpíval všechny. Lži, pravdu, slova neznamenají rozdíl v tom, co říkají, ani v tom, jak jdou za sebou. Děláme si s nimi, co chceme.“</p>
<p>„Posledních pár nocí jsem tě poslouchal,“ prohodil Kalous.</p>
<p>„Ano, posluchačstvo jednoho člověka. Děkuju.“</p>
<p>„Zpíval jsi verše z <emphasis>Anomandaridy</emphasis>, které jsem dosud neslyšel.“</p>
<p>„Ty nedokončené?“ Bard kývl a zvedl korbel. „Černý Korál, kde Tiste Andii stojí…“ Znovu se napil.</p>
<p>„Takže pocházíš odtamtud?“</p>
<p>„Věděl jsi, že se žádný bůh ani bohyně v celém panteonu nikdy neprohlásil za patrona − nebo patronku − bardů? Jako by na nás zapomněli, nechali nás sobě napospas. Kdysi mi to z nějakého důvodu dělalo starosti, ale teď chápu, že je to vlastně pocta. Díky naší svobodě a zodpovědnosti jsme jedineční. Existuje nějaký patron historiků?“</p>
<p>„O žádném nevím. Znamená to, že jsem taky volný?“</p>
<p>„Prý jsi jednou přímo tady v tomhle šenku vyprávěl příběh Psího řetězu.“</p>
<p>„Jednou.“</p>
<p>„A že se ho od té doby snažíš sepsat.“</p>
<p>„Neúspěšně. Co z toho?“</p>
<p>„Je možné, že naučná próza je styl, který se k vyprávění tohoto příběhu nehodí, Kalousi.“</p>
<p>„Ach?“</p>
<p>Bard odložil korbel a předklonil se. Upíral na historika šedé oči. „Protože ty vidíš jejich tváře.“</p>
<p>Kalouse přemohl zármutek. Odvrátil zrak a schoval náhle roztřesené ruce. „Na takové věci mě neznáš dost dobře,“ zachraptěl.</p>
<p>„Nesmysl. Tohle není osobní téma, historiku. Tady se dva profesionálové baví o svém řemesle. A já, pokorný bard, nabízím svoje schopnosti, abych ti pomohl odemknout duši a všechno, co obsahuje − všechno, co tě postupně zabíjí. Na tohle nenajdeš svůj hlas. Použij tedy můj.“</p>
<p>„Proto jsi tady?“ zeptal se Kalous. „Jako sup připravený chlemtat moje slzy?“</p>
<p>Bard zvedl obočí. „Tebe jsem potkal náhodou. Tady jsem z… jiných důvodů. I kdybych ti to mohl vysvětlit, neudělám to. Nemůžu. Mezitím pojďme složit epickou báseň, která zkruší srdce tisíce pokolení, Kalousi.“</p>
<p>Teď se historikovi po vrásčitých lících koulely slzy jako hráchy. A musel sebrat veškerou odvahu, aby kývl.</p>
<p>Bard se opřel a chopil se korbele. „Začíná to u tebe,“ prohlásil. „A končí to u tebe. Ty jsi očitý svědek. Chci slyšet jen tvoje myšlenky, nevykládej mi o nikom jiném, nepředpokládej nic o jejich díle. My dva nic nevyprávíme, my to <emphasis>ukazujeme.</emphasis>“</p>
<p>„Ano.“ Kalous vzhlédl do těch očí, které jako by obsahovaly všechen žal světa. „Jak se jmenuješ, barde?“</p>
<p>„Říkej mi Kel Tath.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Chaur ležel stočený v nohou postele, chrápal a cukal sebou jako pes, kterému se něco zdá. Pazderka ho chvíli pozorovala, než si zase lehla. Jak se sem dostala? Znamenala ta živá citlivost mezi nohama to, co si myslela, že to je, a pokud ano, bude si Barathol pamatovat stejně málo jako ona? Přijít na to bylo příliš složité. Ještě nebyla připravená přemýšlet o těchto věcech, vlastně nebyla připravená přemýšlet o čemkoliv.</p>
<p>Z chodby uslyšela kroky, pak tlumený rozhovor přerušovaný hrdelním smíchem, který nevydávala ani Mizela, ani nikdo z Pazderčiných známých, což znamenalo, že to bude ta žena Scillara. Pazderka zalapala po dechu, protože se jí najednou vybavilo, jak drží její prsa a slyší ten smích, ale z větší blízkosti a mnohem vítězoslavnější.</p>
<p><emphasis>Bohové, to jsem spala se všemi? Zatracený quorlí mlíko!</emphasis></p>
<p>Chaur zasípal a ona provinile nadskočila − ne, neviňátku jako on by nic takového neprovedla. Existovaly jisté hranice − musely existovat.</p>
<p>Kdosi potichu zaklepal na dveře.</p>
<p>„Pojď dál, Mizelo.“</p>
<p>A oslovená vstoupila, zlehka jako kočka, a na krajíčku měla nějaký výraz.</p>
<p><emphasis>Prosím, ať to nejsou slzy.</emphasis> „Nic si nepamatuju, Mizelo, tak na mě nezírej.“</p>
<p>Mizela ještě chvíli vydržela, pak zařvala smíchem, až se svíjela v křečích.</p>
<p>Chaur se na podlaze posadil, zamrkal a usmál se. Pak se taky rozchechtal.</p>
<p>Pazderka se na Mizelu mračila a nejradši by jí zakroutila krkem. „Co je tu tak legračního?“</p>
<p>Mizela se konečně ovládla. „Ten hezoun nás v podstatě odnesl zpátky. Ale když jsme se probudily, myslely jsme jen na to jedno. Neměli šanci!“</p>
<p>„Bohové pod náma.“ Pak ztuhla. „Snad ne Chaur −“</p>
<p>„Ne, Scillara ho nejdřív zavedla sem.“</p>
<p>Chaur se řehtal, až se mu po lících koulely slzy. Zřejmě se přestal ovládat a Pazderka se najednou polekala. „Nech toho, Chaure! Dost!“</p>
<p>Upřel na ni prázdné oči a veselí ho přešlo.</p>
<p>„Promiň. To je v pořádku. Běž dolů do kuchyně a dej si něco k jídlu, Chaure. Hodnej kluk.“</p>
<p>Vstal, protáhl se, poškrábal a odešel. Někde u schodiště naposledy vyštěkl smíchy.</p>
<p>Pazderka si přetřela obličej. „Jiskra taky ne. Neříkej mi…“</p>
<p>Mizela pokrčila rameny. „Touha je slepá. A doufejme, že si všichni pamatujou to, co ty. Bojím se, že v noci se mu splnily všechny jeho představy… akorát že si nic z toho nepamatuje!“</p>
<p>„Je mi zle.“</p>
<p>„Uklidni se, nakonec kvůli tomuhle se takový oslavy pořádají.“</p>
<p>„Kde je Barathol?“</p>
<p>„Šel ven časně. S Klátilem. Hledají kovářský cech. Určitě si pamatuješ jeho velký, ehm, ruce.“</p>
<p>„Moje číča si to pamatuje moc dobře.“</p>
<p>Mizela frkla. „Mňau.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Šero ve sklepě vzdorovalo světlu lucerny, ale Modroperel na to byl zvyklý, a když se u protější zdi, kde stálo několik soudků dosud zapečetěných mnišskou pečetí, pohnul duch, překvapilo ho to jen nepatrně. Duch, do pasu vnořený v podlaze, se zarazil a rozhlížel se. Konečně si všiml Malažana stojícího u kamenných schodů. Popolezl blíž.</p>
<p>„Jsi to ty, Fellurkanate?“</p>
<p>„Felu co? Ty jsi mrtvý, mnichu, a vsadím se, že už dost dlouho − kdo dneska nosí trojrohý klobouky?“</p>
<p>„Ach,“ zasténal duch a zakryl si tvář, „K’rul mě vyplivl ven. Proč? Proč teď? Nemám co říct, zvlášť ne cizinci. On se ale vrtí, že? Tak proto? Mám být hlasatelem posledního varování? Co ti na tom záleží? Už je stejně pozdě.“</p>
<p>„Někdo se nás snaží zavraždit.“</p>
<p>„Pochopitelně. Zabrali jste to tu a nemáte rádi společnost. Měl bys narazit soudek, jeden tady z těch. Ten ti prozradí všechno, co chceš vědět.“</p>
<p>„Nepovídej. Běž radši pryč.“</p>
<p>„Kdo zvedl tu podlahu a proč? A podívej se na tohle.“ Duch zvrátil hlavu a předvedl hrdlo podříznuté až k páteři. V matném světle bylo vidět bezkrevné maso a přesekané žíly a tepny. „Byla to poslední oběť? Nevím nic.“</p>
<p>„Mám sem přivést nekromanta?“ vyštěkl Modroperel. „Běž pryč!“</p>
<p>„Živí nikdy neposlouchají mrtvé,“ zamumlal duch, sklonil hlavu a zamířil zpátky ke zdi. „A tak je to vždycky. Kdybychom byli věděli víc, byli bychom dosud naživu. Zamysli se nad tím, jestli máš odvahu.“</p>
<p>S tím zmizel v kameni.</p>
<p>Modroperel si povzdechl a šel najít láhev, pro kterou přišel. „Cha, já věděl, že jednu máme. Quorlí mlíko. Proč by si měli všechnu legraci užít jen oni?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Za ženou se plahočili dva muži a málem jí šlapali na paty, jak soupeřili o jakési vymyšlené dominantní postavení. Slaba ještě neviděla nic tak ubohého, a navrch to, jak si ta čarodějka hrála na neviňátko, i když měla ty dva zpracované, jen aby vyvolala potíže − a všechno samozřejmě vypadalo nahodile, ale nahodilé to nebylo, protože Vzácná žabnice věděla přesně, co dělá, což bylo podle Slabina názoru neuvěřitelně kruté.</p>
<p>A situaci nijak nezlepšovalo, že oba muži − očividně bratři − si byli podobní. Chodili stejně, tvářili se stejně, mluvili stejně. Pokud se od sebe nelišili, tak proč si prostě jednoho nevybrat a hotovo?</p>
<p>Ona stejně nečekala, že některý vydrží delší dobu. Pro většinu podílníků byla první cesta nejnebezpečnější. Nevěděli, co mají čekat, a nedokázali zareagovat dost rychle ani správně. První výprava do chodeb zabila polovinu z těch, kdo se na ni vydávali poprvé. Což znamenalo, že Vzácná žabnice (která se o sebe podle Slabina názoru uměla postarat) se možná nebude muset složitě rozhodovat, pakliže Jula či Amby Kmenové někde po cestě padnou.</p>
<p>Když zahnuli za roh a uviděli vůz, na kozlíku už seděl Glanno Plachta. Byly provedeny různé obřady na opravu obrovského povozu. Koně vypadali odpočatě a nedočkavě − byli stejně šílení jako lidé. Zpovzdáli pozorovali Slabu, Přemoha a nové podílníky Rekkanto Ilk, Nejsladší trpělivost a třetí muž − obr s kulatými rameny a tetováním ve tvaru −</p>
<p>„Ach och,“ vzdychl si mistr Přemoh.</p>
<p><emphasis>To je on, že? Strážce karavany, který přežil obléhání Capustanu. Jakže se jmenoval?</emphasis></p>
<p>„Tohle pro tebe není, Vrči,“ prohlásil mistr Přemoh.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Mám pár zatraceně dobrých důvodů tě odmítnout, a když chvíli počkáš, tak je hned vymyslím.“</p>
<p>Muž v divokém úsměvu předvedl dlouhé špičáky.</p>
<p>„Trell je uvnitř,“ pravil Rekkanto. „Mám pro něj dojít, Přemohu? Měli bychom vyrazit, ne?“</p>
<p>„Vrč −“</p>
<p>„Rád bych se zapsal,“ prohlásil strážce karavany, „jako podílník. Stejně jako ti rekruti za tebou. Stejný riziko. Stejný pravidla.“</p>
<p>„Kdy jsi naposledy dostával rozkazy, Vrči? Celá léta jsi velel strážcům, opravdu si myslíš, že se chci hádat pokaždé, když něco řeknu?“</p>
<p>„Nebudu se hádat. Nehodlám tě opravovat. Chci být podílník, jenom další podílník.“</p>
<p>Otevřely se dveře krčmy a vyšel Mappo Poříz.</p>
<p>Sklouzl pohledem za Vrče, ale hned se k němu zase vrátil a přimhouřil oči. Nakonec se obrátil na mistra Přemoha. „On nás bude doprovázet? Dobře.“</p>
<p>„No −“</p>
<p>Trell přistoupil k vozu a za skřípění pružin se vyškrábal za Glanno Plachtu. Podíval se dolů. „Někoho jako on budeme nejspíš potřebovat.“</p>
<p>„Jako koho?“ zeptala se čarodějka Vzácná žabnice.</p>
<p>„Převtělence,“ odtušil Mappo a pokrčil rameny.</p>
<p>„Takhle to není,“ namítl Vrč tiše a připojil se k Mappovi na střeše vozu.</p>
<p>Mistr Přemoh se na něj zadíval a otřepal se. „Tak všichni nastupovat. Vy dva Kmenové, vy jdete na záď. Čarodějko, ty dovnitř se mnou, ať si můžeme popovídat. A ty, Mappo, taky. Pasažéry nenecháváme na střeše. Je to příliš nebezpečné.“</p>
<p>Slaba se vyhoupla vedle Glanno Plachty.</p>
<p>Glanno uvolnil brzdy a ohlédl se na houf držící se různých chytů na střeše za ním. Zakřenil se a plácl opratěmi.</p>
<p>Koně zařičeli a vyrazili.</p>
<p>A svět kolem nich vybuchl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jen sviť, požehnané slunce, na toto město zázraků, kde je všechno důležité. Upři ohnivé oko na davy, na zástupy procházející svými životy. Pusť teplo do stoupající nakažliviny snů, nadějí, obav a lásek, kypící a stoupající k nebi, nesené na každém výdechu, vypuštěném vzdechu, odrážející se od vzpurných i postranních pohledů, věčně povykujících.</p>
<p>Podívej se na ulici, kudy kráčí muž, jenž byl mladý, když tudy procházel naposledy. Už mladý není. A pak je tu vedlejší ulice, klikatící se řada stánků plných ikon, figurek a fetišů tisícovky kultů − většinou dávno vymizelých − a tudy kráčí žena, jejíž cesta před mnoha lety zkřížila tu mužovu. Ani ona se již necítí mladá, a pokud by touha měla úponky, které by mohly proniknout kamenem a cihlou, ubírat se davy lhostejných lidí, mohly by se potkat na nějakém osudném místě, kde by se propletly a vytvořily něco nového a vzácného jako vražedný květ?</p>
<p>Jinou čtvrtí si to rázuje cizinec, působivý tvor, vysoký, svalnatý, s očima, v nichž se třpytí oříškové a zlaté skvrnky. Cestou ho provází nemálo zkoumavých pohledů, ale on si jich nevšímá, protože hledá nový život. A docela dobře by ho mohl najít zde, v tomto skvělém, exotickém městě.</p>
<p>V chudinské části Gadróbské čtvrti klečí na úzké zahrádce scvrklá, povadlá žena, vysoká a hubená, a klade do tmavé hlíny dlažební kameny podle určitého vzorce. Bylo třeba připravit půdu, aby mohla přinášet úrodu, a tyto tradice jsou z nejtajemnějších. Žena pracuje jako ve snu a v domku za ní dosud spí manžel, nestvůra bez prstů plná nenávisti a strachu, a sny má temné, protože slunce až do jeho duše nedosáhne.</p>
<p>Na palubě lodi zakotvené v přístavu lenoší jiná žena. Někde ve městě vycítila neblahou příbuznou, což ji podráždilo. Usilovně přemýšlí o tom, co by měla podniknout. Pokud tedy vůbec něco. Ale cosi se blíží a ona trpí zvědavostí.</p>
<p>Obchodník se železem rozmlouvá se svým posledním investorem, což není nikdo menší než vznešený radní a údajně nejnebezpečnější šermíř v celém Darúdžhistánu. Dohodnou se, že mladý a velice ctižádostivý Gorlas Vidikas se ujme železných dolů šest líg západně od města.</p>
<p>Po silnici kus za Maiten se na břehu jezera kymácí rozvrzaný vůz a v něm na špinavých pokrývkách leží malý chlapec, dosud sice v bezvědomí, ale jeho zranění opravdu není smrtelné. Chudinka.</p>
<p>Tato cesta totiž povede na jediné místo, k jedinému osudu. Starý ovčák nezahálel a už zakopal hromádku mincí za kůlnou, kterou s churavou manželkou obýval. Žena byla zedřená po několika potratech, takže asi nebylo divu, že se na svět dívala zahořklýma očima, že? On se o ni ale bude ta poslední, unavená léta starat, a už si odložil stranou měďák, který za soumraku hodí jezerním duchům − byla to stará, zašlá mince s hlavou muže, jehož ovčák neznal − a ani nemohl, protože tvář patřila poslednímu darúdžhistánskému tyranovi.</p>
<p>Vůz rachotí dál cestou k dolům.</p>
<p>Harllo, který tolik miloval slunce, se měl probudit v temnotě a možná už nikdy nespatří požehnané denní světlo. Voda v jezeře se třpytí zlatými slzami. Jako kdyby slunce na kratičký okamžik polevilo a zaplakalo nad osudem dítěte.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA OSM</p><empty-line /><empty-line /><p>Když nemůže stát sám,</p>
<p>kde v temnotě nejsou stíny žádné</p>
<p>těch, kdo nejvzácnějším bytím trůn odpírají,</p>
<p>a nic ze života nevydrží ani o chvíli déle,</p>
<p>než co je vytesáno do samotných kostí,</p>
<p>ale sem se postavte,</p>
<p>na jeho místo, a uzříte vše pusté a omezené,</p>
<p>sbírku zbraní, z nichž každá vykována je</p>
<p>pro násilí.</p>
<p>Když nemůže stát sám,</p>
<p>kde temnota krvácí do propasti tak hluboké,</p>
<p>že její toužení hledá nový domov,</p>
<p>a každý boj přenechává pokorné silnějším</p>
<p>a padlí leží roztroušení jako kamení,</p>
<p>ale toto je život, jaký se pokoušíte řídit,</p>
<p>vést ho po stezkách rozbitých, rozeklaných</p>
<p>jako zbraň vaší vůle, nyní připravená</p>
<p>v chladné rovnováze.</p>
<p>Když nemůže stát sám,</p>
<p>kde v temnotě je každý stín ztracen,</p>
<p>těch, jejichž unavené bytí se volně toulá,</p>
<p>a nic nezůstalo, jen tento chráněný cizinec,</p>
<p>vzdorující věčnému sténání větru,</p>
<p>než toto je váš hrdina, jenž musí stát</p>
<p>na stráži vašich zbylých přání, rozedraný prapor rozvinutý,</p>
<p>vlající nad baštou, aby se vaše zášť pročistila</p>
<p>v jeho mlčení.</p>
<p><emphasis>Anomandarida, Kniha III, verše 7-10</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Pás země, kde byla všechna tráva zašlapaná, mohl označovat průchod stáda bhederinů, nebýt neuvěřitelně širokých kolejí vyjetých obrovskými, okovanými koly vozu, smetí a sem tam nějaké mrtvoly odhozené u cesty. Kolem poskakovali supi a vrány.</p>
<p>Poutník se hrbil v sedmiměstském sedle na strakatém valachovi. Kousek od něj, v nejmenší vzdálenosti, jakou jeho kůň snesl, hřadovala na dlouhonohém, hubeném a divokém jhagském koni čarodějka Samar Dev. Tvrdila, že se kůň jmenuje Ničitel a jeho pravý majitel je prý někde vepředu, možná za Skathandii a kapitánovým monstrózním vozem, nebo před ním. V každém případě si ale byla jistá, že střet je nevyhnutelný.</p>
<p>Nebyl to tedy démon, pouze čistokrevný Toblakai, což u Poutníka vyvolávalo lítost a zármutek, i když důvody si nechával pro sebe. Ačkoliv v jeho tváři zahlédla něco z toho trápení, zřejmě hodlala ctít jeho soukromí. Nebo se možná bála, že se ho vzdá, a protože to byla žena, tušil u ní rozlehlé hlubiny emocí.</p>
<p>Nakonec putovala chodbami a hledala stopu toho, jenž byl před nimi tady na pláni, a něco takového člověk nepodniká z pouhého rozmaru. <emphasis>Jen aby mu doručila koně.</emphasis> Věděl, že se nemá ptát, i když to bylo žalostné ospravedlnění takové krajnosti. Kindarúnové to však přijali s moudrým pokyvováním a nepřipadalo jim na tom nic neobvyklého − ten kůň byl nakonec posvátné zvíře, jhagský, příbuzný jejich opečovávaných skalních koní. Vyprávěli si pověsti se stejnými náměty a půl noci mu mnohé z nich recitovali − a teď se ocitli uprostřed nové báje. Pán vlčích koní potkal ženu tak posedlou, až působila jako jeho vlastní odraz, a společně odjeli k severu, když protáhli svá vlákna posledním kindarúnským táborem, takže byla nyní propletená s těmi kindarúnskými i se sebou navzájem, a třebaže to ještě nebyl hotový příběh, bude dozajista žít dál tak dlouho, jako budou žít sami Kindarúnové.</p>
<p>V unavené, ošlehané tváři Samar Dev si všiml hoře, vyvolaného mnoha ranami, zasazenými ve vší nevinnosti Kindarúny. Pomalu pronikalo stále hlouběji, až do srdce, a teď jí v očích vířil temný, syrový soucit, třebaže Kindarúnové už byli daleko za nimi. Bylo krutě jasné, že se jí i Poutníkovi zapletlo do života nové vlákno.</p>
<p>„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se.</p>
<p>„Nejvýš dva dny.“</p>
<p>„Potom už je možná našel, nebo oni jeho.“</p>
<p>„Ano, to je možné. Pokud má ten skathandijský kapitán vojsko, inu, i Toblakai může zemřít.“</p>
<p>„To já vím,“ opáčila. „Možná.“</p>
<p>„A my jsme jenom dva, Samar Dev.“</p>
<p>„Jestli chceš radši uhnout ze stopy, Poutníku, nebudu tvoje rozhodnutí zpochybňovat. Ale musím ho najít.“</p>
<p>Odvrátil zrak. „Kvůli jeho koni, ano.“</p>
<p>„A kvůli dalším věcem.“</p>
<p>Poutník se nad tím zamyslel. Studoval širokou, rozrytou stezku. Tisíc nebo pět tisíc, když jdou lidé v zástupu, špatně se to odhaduje. Samotný vůz ale stál za vidění, a náhodou se pohybovali směrem, kterým měl namířeno sám. Odbočka nepřicházela v úvahu. „Jestli je tvůj přítel chytrý, neudělá nic nepředloženého. Schová se, jak to jenom na téhle pláni jde, dokud neuvidí něco, co by mohl využít − i když co by to mohlo být, proti tolika mužům, to si neumím představit.“</p>
<p>„Takže se mnou ještě chvíli zůstaneš?“</p>
<p>Kývl.</p>
<p>„Potom bych ti asi měla něco říct.“</p>
<p>Pobídli koně do klusu. Poutník čekal, až bude pokračovat.</p>
<p>Vedro mu připomínalo domovinu, dalhonské savany, i když tady bylo míň much a po obrovských stádech nejrůznějších druhů býložravců − i dravců, kteří je lovili − tady nebylo ani stopy. Na Lamatath žili bhederinové, občas nějaká antilopa, zajíci, vlci, kojoti, medvědi a už nic moc jiného. Na obloze samozřejmě spousta orlů a sokolů − ale nehemžilo se to tu živočichy, jak by se dalo čekat. Vrtalo mu to hlavou.</p>
<p>Smetl snad všechno požár Morn? Zůstala jen spálená krajina, která se pomalu vzpamatovávala, a od severu se sem zatoulalo jen pár druhů zvířat? Nebo byli K’Chain Che’Malle zběsilí lovci, oddávající se zabíjení, které skončilo, teprve když byli sami vyhubeni?</p>
<p>„Co víš o císaři Tisíce smrtí?“</p>
<p>Podíval se po ní. „Nic moc. Jenom to, že ho nejde zabít.“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>Čekal.</p>
<p>Prachem mezi rozdupanými stébly trávy poskakovala sarančata, jako by se divila, kdo je tady předběhl. Někde nad nimi pronikavě zakřičel dravý pták, aby vylekal letící kořist.</p>
<p>„Jeho meč byl vykován s pomocí Chromého boha. Vládne magií, k níž jeho nositel dosáhne jen vlastní smrtí − při boji a umírání s tou zbraní v ruce. Císař, chudák zničená, byl Tiste Edur. Pochopil, že smrt je pouhá iluze. Jsem si jistá, že věděl o svém prokletí. Ten meč ho dohnal k šílenství.“</p>
<p>Poutník soudil, že taková zbraň opravdu musí dohnat nositele k šílenství. Zpotily se mu dlaně. Přehodil si otěže do levé ruky a druhou položil na stehno. V ústech měl nepříjemně sucho.</p>
<p>„Potřeboval šampiony. Vyzývatele. Občas ho zabili. Občas i vícekrát. Ale on se pokaždé vrátil, pokaždé silnější, a nakonec vyzývatel padl. A tak to šlo pořád dokola.“</p>
<p>„Hrozný osud,“ zamumlal Poutník.</p>
<p>„Do dne, kdy připluly lodě. Na palubě byli další šampioni ze vzdálených zemí. A mezi nimi Toblakai Karsa Orlong. Náhodou jsem tehdy byla s ním.“</p>
<p>„Příběh takového spojenectví si rád poslechnu.“</p>
<p>„Možná později. Bylo tam ještě něco, jiný šampion. Ten se jmenoval Icarium.“</p>
<p>Poutník se pomalu otočil a zadíval se na ni. Něco jeho koni prozradilo, že má zastavit.</p>
<p>Samařin jhagský kůň udělal ještě pár kroků, než mu přitáhla otěže a obrátila ho k Poutníkovi. „Myslím, že kdyby se byl s císařem střetl on, umírání by pokračovalo, šířilo by se jako lesní požár. Celý kontinent by to sežehlo. Kdo ví, možná i celý svět.“</p>
<p>Poutník kývl, nedokázal promluvit.</p>
<p>„Místo toho poslali jako prvního Karsu,“ pokračovala Samar Dev.</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>Usmívala se smutně. „Bojovali spolu.“</p>
<p>„Samar Dev, to nedává smysl,“ namítl Poutník. „Toblakai ještě žije.“</p>
<p>„Karsa zabil císaře. Nadobro.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Mám jisté tušení. Myslím, že Karsa Orlong někde nějak promluvil s Chromým bohem − jistě to nebyl příjemný rozhovor. S Karsou bývají rozhovory příjemné zřídkakdy.“</p>
<p>„A potom císař Tisíce smrtí −“</p>
<p>„Odešel, konečně zemřel nadobro. Ráda věřím, že Rhulad Karsovi posledním dechem poděkoval.“</p>
<p>Pokud si to potřebovala myslet, budiž. „A co ten meč? To ho teď nosí Toblakai?“</p>
<p>Samar Dev zvedla otěže a pobídla koně do kroku. „Nevím,“ odpověděla. „Další důvod, proč ho musím najít.“</p>
<p><emphasis>To nejsi sama, ž</emphasis><emphasis>eno.</emphasis> „Dohodl se s Chromým bohem. <emphasis>Nahradil</emphasis> císaře.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>Popohnal koně a znovu se k ní připojil. „Co jiného by mohl udělat?“</p>
<p>Teď se zakřenila. „Ach, o tomhle vím něco, co ty ne, Poutníku. Já totiž Karsu Orlonga znám.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Jeho oblíbená hra je, víš, předstírat, že je… jednoduchý. Neotesaný, bez sebemenší špetky rafinovanosti a vychování. Jediná možnost je přece nasnadě, ne? Proto nevěřím, že to udělal.“</p>
<p>„Chceš říct, že tomu nechceš věřit. Budu teď mluvit jasně, Samar Dev. Jestliže tvůj Toblakai nosí meč Chromého boha, buď mi ho bude muset vydat, nebo ho proti mně tasit. Taková zbraň musí být zničena.“</p>
<p>„Rozhodl ses stát nepřítelem Chromého boha? V tom ale nejsi sám, víš.“</p>
<p>Zamračil se. „To jsem nechtěl ani tehdy, ani po tom netoužím teď,“ zavrčel. „Ale zašel už příliš daleko.“</p>
<p>„Kdo vlastně jsi, Poutníku?“</p>
<p>„Kdysi jsem si hrál na civilizaci, Samar Dev. Ale nakonec jsem zůstal takový, jaký jsem − divoch.“</p>
<p>„Karsovi Orlongovi se do cesty postavilo nemálo protivníků,“ podotkla. „Nestáli tam dlouho.“ Odmlčela se. „Civilizovaný, nebo barbar − to jsou jenom slova − krutý vrah si může navlíknout, jaký kostým bude chtít, může předstírat, že mu jde o něco velkého, že je to nutnost. Bohové pod námi, je mi z toho zle, jak se vy hlupáci nafukujete. Na celém zatraceném světě je to pořád totéž dokola.“</p>
<p>Na její tirádu reagoval mlčením, protože věřil, že to <emphasis>je</emphasis> stejné, že se svět nikdy nezmění. Zvířata zůstávají stále stejná, ať myslí, nebo ne, prostě dál bojují, zabíjejí se a umírají. Život bylo třeba protrpět až do konce a pak… <emphasis>pak co?</emphasis></p>
<p>Konec. To musí být ono. <emphasis>Musí.</emphasis></p>
<p>Dál jeli mlčky. Už si přestali vyprávět příhody z prožitých dobrodružství. Teď pro ně bylo důležité jen to, co je čekalo.</p>
<p>Toblakai jménem Karsa Orlong.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kdysi dávno byl muž známý jako Kapitán kohosi zajatcem. V jisté chvíli přestal být užitečný, a tak ho přikolíkovali na pláni. Ruce a nohy mu probili dřevěnými kolíky, zarazili je do tvrdé hlíny a nechali ho tam jako potravu pro mravence a mrchožrouty z celé Lamatath. On ale ještě nebyl připravený zemřít. Protáhl kolíky dlaněmi a uvolnil si nohy. Po kolenou se odplazil půl lígy do údolí, kde se kdysi mocná řeka zmenšila v potůček lemovaný topoly.</p>
<p>Ruce měl zničené, nohy ho neunesly. A byl přesvědčený, že mravenci, kteří mu nalezli do uší, už nikdy nevylezou, že mu uvízli v lebce v chodbičkách a z mozku si udělali hnízdo − na oteklém, zčernalém jazyce cítil jejich nakyslé výměšky.</p>
<p>Byla-li pověst pravdivá, a to byla, vylezli z rozpraskaného bahna pod vyschlým říčním břehem prastaří, dávno zapomenutí duchové a jako havěť přilézali k muži třesoucímu se v horečce. Dávat život pro tyto tvory nebylo darem, ne, dávat znamenalo na oplátku brát. Jako král nacpe do svého dědice všechno, co potřebuje, aby přežil, tak dědic krmí krále iluzí nesmrtelnosti. A ruka se natahuje mezi mřížemi klece k ruce natahující se mřížemi jiné klece. Vymění si víc než jen dotek.</p>
<p>Duchové do něj vpravili život. A on je pojal do své duše a dal jim nový domov. Žel, byli to nepokojní, nevychovaní duchové.</p>
<p>Proměna v kočovného tyrana Lamatathské pláně byla dlouhá, složitá a zázračná pro každého, kdo by viděl toho zničeného, zmrzačeného tvora, jímž Kapitán kdysi býval. Vznikalo kolem něj nespočetně příběhů, mnohé byly zcela vymyšlené, další obsahovaly jen špetku pravdy.</p>
<p>Kvůli zchromlým nohám pro něj byla chůze utrpením. Prsty měl zkroucené jako háky a kosti mu zvápenatěly do nepěkných uzlů a výstupků. Připomínaly supí spáry zaťaté ve smrti.</p>
<p>Nechával se nosit na trůně postaveném na balkoně poschodí svého vozu. Před poledním sluncem ho chránila vybledlá červená markýza. Do vozu bylo zapraženo čtyři sta až pět set otroků. Předkláněli se, jak vláčeli obrovský palác na kolech po nerovné zemi. Stejný počet odpočíval ve vozech doprovodu a pomáhal kuchařům, tkalcům a tesařům, dokud nepřijde chvíle se zase zapřáhnout.</p>
<p>Kapitán nerad zastavoval. Nikdy nerozbil žádný tábor. Pohyb byl vším. Pohyb byl věčný. Jeho dvě jezdecká křídla tvořená po stovce rytířů jela po stranách v plné páskové zbroji a ebenových pláštích, s přílbami a kopími s ozuby. Za palácem byl pojízdný kraal se třemi stovkami koní, jeho největší pýchou, protože měli dobrý původ a značná část jeho bohatství (které nezískal při nájezdech) pocházela z jejich prodeje. Koňští handlíři z dalekého jihu za ním přijížděli až sem a za silné válečné oře platili zlatem.</p>
<p>Třetí oddíl válečníků, tentokrát v lehké zbroji, objížděl karavanu. Zajišťoval, že ji neohrozí žádný nepřítel, a zjišťoval případné cíle − nakonec proto tu byli − i když poslední dobou jich bylo pořídku − tlupy divochů, protloukajících se na travnaté pláni, včetně těch, kteří chovali pitvorné parodie na koně − zvířata se širokým zadkem a štětinatou hřívou, ale aspoň se dala sníst. Oddíly nájezdníků čítaly kolem třiceti mužů a Kapitán jich měl v terénu vždycky aspoň čtyři nebo pět.</p>
<p>Kupci začínali najímat žoldnéřské oddíly a snažili se ho dostihnout. Koho si nedokázal koupit, toho zničil. Jeho rytíři byli v boji strašliví.</p>
<p>Kapitánovo království bylo v pohybu už sedm let. Valilo se po obrovském kruhu zahrnujícím většinu Lamatath. Toto území prohlásil za vlastní. Už kvůli tomu vyslal kurýry do všech hraničních měst − do Darúdžhistánu, Kurl a Saltoanu na severu, Nových Mokřin na jihozápadě, Bašt a Sarnu na severovýchodě − Elingarth na jihu byl uprostřed občanské války, takže s tím ještě počká.</p>
<p>Vcelku vzato byl Kapitán se svým královstvím spokojený. Jeho otroci se množili, což znamenalo, že bude mít k tahání paláce další generaci. Lovecké oddíly přinášely bhederiny a antilopy k doplnění lepších pokrmů ukradených karavanám. Manželé a ženy jeho vojáků si s sebou přinesli povědomí o tom, jak má vypadat dvůr, a také se jim dařilo.</p>
<p>Jeho království bylo jako klikatící se řeka. Staří, pološílení duchové měli téměř radost.</p>
<p>Třebaže o tom moc nepřemýšlel, jeho tyranie byla podle něj celkem laskavá. Pochopitelně ne vzhledem k cizincům, ale komu na nich záleží? Nebyli jeho příbuzní, ani adoptovaní, nebyl za ně zodpovědný. A pokud nezvládli choutky jeho království, čí to byla chyba? Jeho určitě ne.</p>
<p>Tvoření vyžaduje ničení. Přežití vyžaduje, aby někdo jiný nepřežil. Žádná existence není skutečně neškodná.</p>
<p>Přesto Kapitán často snil, že najde ty, kdo ho před lety přibili k zemi − vzpomínky z té doby měl k uzoufání mlhavé. Nevzpomínal si na jejich tváře ani oblečení, na jedinou podrobnost z jejich tábora, ani na to, kým byl předtím sám. Nepamatoval si vůbec nic. Znovu se zrodil v tom údolí u řeky. Když se opil, smál se a prohlašoval, že je mu teprve jedenáct, jedenáct let ode dne, kdy se znovu narodil, kdy začal znovu od začátku.</p>
<p>Všiml si, že se k nim od jihozápadu blíží osamělý jezdec. Poháněl koně a Kapitán se zamračil − ten hlupák by měl mít dobrý důvod, proč zvíře tak zneužívat. Neměl rád, když se jeho vojáci předváděli a snažili se udělat dojem. Usoudil, že pokud nemá jezdec k takovému zacházení s koněm opravdu dobrý důvod, nechá ho popravit − ušlapat pod kopyty koní.</p>
<p>Jezdec zastavil koně vedle paláce. Sluha od něj převzal otěže a muž vstoupil na plošinu. Rychle si vyměnil pár slov s vrchním seržantem a vylezl po příkrých schodech na římsu obklopující balkon. Když měl hlavu v úrovní Kapitánových kolenou, poklonil se.</p>
<p>„Sire, čtvrtý oddíl, nejlepší jezdec určený k doručení této zprávy.“</p>
<p>„Pokračuj,“ vybídl jej Kapitán.</p>
<p>„Byl nalezen další oddíl nájezdníků, sire. Všechny zabili stejně jako ten první. Tentokrát poblíž kindarúnského tábora.“</p>
<p>„Kindarúnové? Ti nejsou k ničemu. Proti třiceti mým vojákům? Tomu nevěřím.“</p>
<p>„Velitel oddílu Uludan souhlasí, sire. Blízkost kindarúnského tábora byla jen shoda náhod − nebo chtěl oddíl nájezdníků přepadnout právě je.“</p>
<p>Ano, to bylo pravděpodobné. Ti zatracení Kindarúnové se svými chutnými koňmi byli poslední dobou jen těžko k nalezení. „Stopuje Uludan vrahy?“</p>
<p>„To je obtížné, sire. Zřejmě mají obsáhlé vědomosti a dokážou své stopy dokonale skrýt. Je možné, že jim pomáhá magie.“</p>
<p>„To si myslíš ty, nebo Uludan?“</p>
<p>Muž lehce zrudl. „Já, sire.“</p>
<p>„Neptal jsem se tě na tvůj názor, vojáku.“</p>
<p>„Ne, sire. Omlouvám se.“</p>
<p>Magie − duchové by něco takového v jeho blízkosti měli vycítit. Který kmen by byl schopný sehnat tolik válečníků a tak schopných? Zřejmou odpovědí byli Barghastové − ale ti na Lamatath nechodili. Přebývali daleko na severu na okraji Rhivské pláně a severně od Capustanu. Až tady na jihu by žádní Barghastové být neměli. A pokud sem nějak pronikli… Kapitán se zamračil. „Na místo vraždy tě doprovodí dvacet rytířů. Dovedeš je k Uludanovu oddílu. Tu stopu najděte za každou cenu.“</p>
<p>„Najdeme, sire.“</p>
<p>„Jasně to Uludanovi vysvětli.“</p>
<p>„Ano, sire.“</p>
<p>Bylo jasné, že to udělá. Rytíři neměli jen doplnit oddíl. Měli za úkol vykonat trest, jaký by seržant považoval za nezbytný, pokud by Uludan neuspěl.</p>
<p>Kapitán právě ztratil šedesát vojáků, téměř pětinu své lehké kavalerie.</p>
<p>„Běž,“ přikázal jezdci, „najdi seržanta Tevena a okamžitě mi ho sem pošli.“</p>
<p>„Ano, sire.“</p>
<p>Když muž odešel, Kapitán se na trůně opřel a zadíval se na zaprášená záda zapřažených otroků. Kindarúnové, ano. A Sinbarlové a posledních asi sedm Gandarúnů, hloupějších bratranců Kindarúnů, kteří budou brzy vyhlazeni. Škoda − byli silní, pracovití a nikdy si nestěžovali. Dvě přeživší ženy si dal stranou − vezly se na jeho voze s břichy nafouklými těhotenstvím, cpaly se tučnými jídlem a žloutkem hadích vajíček a dalšími podivnými pokrmy, jaké měli Gandarúnové rádi. Budou děti čistokrevní Gandarúnové? Nemyslel si to − jejich ženy ojely všechno, co mělo třetí nohu, a zdaleka nebyly tak pokorné, aby to považoval za slušné. Nicméně jedno nebo obě děti mohly být jeho.</p>
<p>Pochopitelně ne dědicové, jeho nemanželské děti neměly žádná zvláštní práva. Ani je neuznával za vlastní. Ne, dědice adoptuje, až přijde správná chvíle − a pokud byly šeptané sliby duchů pravdivé, může k tomu dojít až za několik století.</p>
<p>Uvědomil si, že se v myšlenkách pořádně zatoulal.</p>
<p>Šedesát zabitých vojáků. Dostalo se snad skathandijské království do války? Možná.</p>
<p>Nicméně nepřítel se mu neodvážil postavit přímo, s jeho rytíři a celou armádou připravenou a schopnou vytáhnout do pole. Takže proti němu stál jen menší oddíl −</p>
<p>Zepředu se ozval křik.</p>
<p>Kapitán přimhouřil oči. Z vyvýšeného místa viděl osamělou postavu blížící se od severozápadu. Ve vánku povlávala bílá kožešina jako křídla strašidelné můry, roztažená na širokých plecích. Na zádech měl muž velký meč s podivně nerovnými okraji a čepel sama měla barvu, jakou neměl žádný kov, který by Kapitán znal.</p>
<p>Když se muž přiblížil, jako by čekal, že se před ním otroci prostě rozestoupí, Kapitán zjistil, že ho oklamal smysl pro proporce. Válečník byl obrovitánský, o polovinu vyšší než nejvyšší Skalandi − dokonce vyšší než Barghast. Na obličeji měl masku − ne, bylo to tetování připomínající skleněné střepy nebo pavučinu. Trup měl pokrytý jakousi mušličkovou zbrojí, hezkou, ale pravděpodobně naprosto k ničemu.</p>
<p>Ten hlupák − byť by byl sebevětší − bude vzápětí zadupán či smeten stranou. Pohyb byl věčný. Pohyb byl − Kapitánovu mysl náhle sevřela křeč a zaryla se mu prsty do mozku − duchové se zmítali hrůzou − vřískali −</p>
<p>Na jazyku ucítil kyselinu −</p>
<p>Zalapal po dechu a mávl rukou.</p>
<p>Sluha, sedící za ním v truhle připomínající rakev postavenou nastojato, vyhlížel škvírou mezi prkny, zahlédl znamení a prudce zatáhl za provaz. Zazněl roh a následovaly ho tři další.</p>
<p>A poprvé za sedm let se skathandijské království zastavilo.</p>
<p>Obrovský válečník mířil k zástupu otroků. Tasil meč. Jak se rozmáchl tou krutou zbraní, otroci začali ječet.</p>
<p>Na obou stranách se třásla země, protože zaútočili rytíři.</p>
<p>Kapitán hystericky máchal rukama. Znovu se ozvaly rohy a rytíři se jako jeden otočili, aby se obrovi vyhnuli.</p>
<p>Meč zasáhl oj spojující jařma a rozštípl celých dvacet sáhů dřeva. Svorky odletovaly, řetězy klouzaly v železných okách a sjížděly na zem.</p>
<p>Kapitán se kymácel a držel se zábradlí balkonu. Rytíři se seřadili a všichni se obraceli k němu, čekali na povel. On se ale nedokázal pohnout. Ze zdeformovaných kostí v chodidlech mu do nohou vystřelovala bolest. Slabýma rukama se držel zdobených sloupků a v lebce se mu hemžili mravenci.</p>
<p>Duchové byli pryč. Uprchli. Zůstal sám. Úplně prázdný.</p>
<p>Přepadl dozadu na svůj trůn.</p>
<p>Jeden ze seržantů vyrazil proti obrovi, jenž se opíral o meč. Křik otroků utichl a ti, kteří se zbavili pout, se odpotáceli stranou. Padali na kolena, jako by se poddávali novému králi, uchvatiteli. Seržant přitáhl otěže a s očima v úrovni obrových začal hovořit.</p>
<p>Kapitán byl příliš daleko. Neslyšel, co seržant říká, jenže to potřeboval slyšet − najednou byl celý zalitý potem, jenž mu smáčel jemné hedvábí. Třásl se jako v horečce. Podíval se na své ruce a viděl, že staré rány opět krvácejí − znovu se otevřely − i kolem nohou se mu ve střevících hromadila krev. Najednou si vzpomněl, jaké to bylo myslet na smrt, na kapitulaci. Tam ve stínu pod topoly −</p>
<p>Seržant zvedl otěže a odklusal k paláci. Před ním zastavil, za chřestění zbroje sesedl a zvedl hledí, než začal stoupat po schodech.</p>
<p>„Kapitáne, pane. Ten hlupák tvrdí, že otroci jsou od této chvíle svobodní.“</p>
<p>Kapitán se díval do vojákových modrých očí. S nevěřícným výrazem pocítil bodnutí lítosti. „To je on, že?“</p>
<p>„Pane?“</p>
<p>„Nepřítel. Vrah mých poddaných. Cítím to. Vidím pravdu, cítím ji!“</p>
<p>Seržant neříkal nic.</p>
<p>„Chce můj trůn,“ zašeptal Kapitán a zvedl krvácející ruce. „K čemu to všechno bylo, co myslíš? Všechno jsem dělal jen pro něj?“</p>
<p>„Kapitáne,“ zavrčel seržant. „On vás začaroval. My ho zabijeme.“</p>
<p>„Ne. Ty to nechápeš. <emphasis>Oni jsou pryč!</emphasis>“</p>
<p>„Pane −“</p>
<p>„Rozbijte tábor, seržante. Řekni mu − řekni mu, že ho zvu na večeři. Bude můj host. Řekni mu… řekni mu… můj host, ano, jen tohle.“</p>
<p>Seržant, opravdu dobrý voják, zasalutoval a odešel.</p>
<p>Kapitán vydal krvácející rukou další pokyn. Přiskočily dvě komorné a pomohly mu vstát. Podíval se na jednu. Kindarúnka, kulatá, baculatá, s nosem jako liška − všiml si, jak upírá oči na jeho krvácející ruku a olizuje se.</p>
<p><emphasis>Zemřu. Nebudou to staletí. Bude to do dnešního večera. Do dnešního večera budu mrtvý.</emphasis> „Uveďte mě do slušného stavu,“ zasupěl. „Nechci žádnou hanbu, chápete? Nechci lítost. On je můj dědic. Přišel. Konečně přišel.“</p>
<p>Komorné, obě už pořádně vylekané, ho odvedly dovnitř.</p>
<p>A mravenci se pořád hemžili.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Koně stáli v kruhu, hlavami dovnitř. Oháněli se po mouchách a oždibovali nízkou trávu. Volové postávali opodál, dosud zapřaženi, a pozorovali je. Kedeviss se se zkříženými pažemi opírala o kolo vozu a sledovala šedovlasého cizince se stejně prázdným, mírným výrazem, jaký měli volové.</p>
<p>Nimander věděl, jak klamavý ten výraz je. Z celé jejich žalostné skupinky přeživších viděla nejjasněji, až to většinu ostatních přinutilo se jí podvolit. Prázdnota − pokud se jí pozorovaný konečně podíval do očí − postupně zmizela a nahradilo ji něco tvrdého, nepoddajného a neochvějného. Pohled se zaostřoval, až se do oběti zabodával jako hřeby zatloukané do dřeva. Kedeviss se pak bezstarostně odvrátila, lhostejná k tomu, že dotyčnému buší srdce, je celý bledý a na čele se mu perlí pot. Postižený měl dvě možnosti − bát se jí, nebo ji milovat s krutou, nesmlouvavou touhou, která drtila srdce.</p>
<p>Nimander se jí bál. A taky ji miloval. Nikdy si neuměl pořádně vybrat.</p>
<p>Pokud ten pohled cítil Kallor − a Nimander si byl jistý tím, že ho cítí − tvářil se lhostejně a pozornost radši dělil mezi oblohu a okolní pustinu. Tedy když zrovna nespal nebo nejedl. Byl to nepříjemný host, neústupný a pánovitý. Odmítal vařit i aspoň umýt po jídle talíř. Byl to muž se šesti sluhy.</p>
<p>Nenanda chtěl dědka zahnat kamením a kusy trusu, ale Nimanderovi to připadalo jaksi nepatřičné, jako by to bylo tak absurdní a nemožné, že si to ani neuměl představit.</p>
<p>„Probouzí se,“ ozvala se Desra.</p>
<p>„Myslím, že tam už brzy budeme,“ opáčil Nimander. Byli již nedaleko Sarnu, což kdysi bývalo slušně velké město. Silnice vedoucí k němu byla po celé délce osídlená, za stánky, krámy a krčmami se táhly pásy hospodářských stavení a polí. Několik málo obyvatel, kteří ještě zůstali, byli zchudlí, plaší jako zmlácení psi a okopávali tvrdou hlínu, jež ležela příliš dlouho ladem − tedy dokud nezahlédli poutníky na silnici. Tehdy odhodili motyky a utekli.</p>
<p>Zásoby nachystané na křižovatkách byly pečlivě zabalené v dřevěných bedýnkách a hromada byla překrytá plachtou s přikolíkovanými rohy. Zralé ovoce, cukrkandl poprášený solí, těžké bochníky tmavého chleba, proužky sušeného úhoře, ředěné víno a tři druhy sýra − odkud se to všechno vzalo, vzhledem k žalostnému stavu okolních hospodářství, byla záhada.</p>
<p>„Jen se na nás podívá, chtěl by nás zabít,“ poznamenala Desra, oči upřené na Kallora.</p>
<p>„Kloš souhlasí.“</p>
<p>„Co je vůbec zač?“</p>
<p>Nimander pokrčil rameny. „Nešťastník. Měli bychom vyrazit.“</p>
<p>„Počkej,“ zastavila ho Desra. „Nejdřív by se měla Aranatha podívat na Stříže.“</p>
<p>„Aranatha?“ Rozhlédl se kolem a zjistil, že Aranatha sedí na krajnici s nohama složenýma pod sebou jako laň a trhá květiny. „Proč? Co může udělat?“</p>
<p>Desra potřásla hlavou, jako by to nedokázala vyjádřit slovy. Nebo nechtěla.</p>
<p>Nimander si povzdechl. „Jen do toho, požádej ji.“</p>
<p>„Musí to vzejít od tebe.“</p>
<p><emphasis>Proč?</emphasis> „No dobře.“ Vydal se za Aranathou. Když na ni dopadl jeho stín, vzhlédla a usmála se.</p>
<p>Úsměvy, jimž chyběla obezřetnost ať už z plachosti či zdráhavosti, byly podle něj známkou šílenství. Tentokrát ale Aranatha neměla v očích duchoprázdno. „Cítíš mě, Nimandere?“</p>
<p>„Nevím, co tím myslíš, Aranatho. Desra by chtěla, abys prohlédla Stříže. Netuším proč,“ dodal, „protože si nevzpomínám, že bys měla nějaké zvláštní léčivé schopnosti.“</p>
<p>„Možná jen touží po společnosti,“ poznamenala Aranatha a půvabně vstala.</p>
<p>Její krása ho zasáhla jako políček. Jak stála blízko, měla dech teplý a podivně temný. <emphasis>Co se to se mnou děje? Nejdřív Kedeviss, teď Aranatha.</emphasis></p>
<p>„Není ti nic, Nimandere?“</p>
<p>„Ne.“ <emphasis>Ano.</emphasis> „Nic mi není.“ <emphasis>Co se to ve mně probouzí? Přináší trýzeň i vytržení?</emphasis></p>
<p>Vložila mu do ruky několik bílých květin, znovu se usmála a zamířila k vozu. Kloš se uchechtl a Nimander se otočil.</p>
<p>„Poslední dobou je toho víc,“ podotkl bratranec, hledě za Aranathou. „Máme-li už být nesourodá banda, což jsme, je jasné, že jeden druhého neustále mateme.“</p>
<p>„Mluvíš nesmysly, Kloši.“</p>
<p>„To je přece můj úkol, ne? Netuším, kam míříme − ne, nemyslím Bašty, ani ten střet, který se podle mě blíží. Myslím <emphasis>nás,</emphasis> Nimandere. A zvlášť tebe. Čím míň se ovládáš, tím větší je tvoje nadání nás vést. Vylepšují se u tebe vlastnosti pro vůdce nezbytné − jako ty květiny, které se ti rozvíjejí v ruce.“</p>
<p>Nimander se zamračil na kytičku. „Brzo uschnou.“</p>
<p>„To my všichni,“ podotkl Kloš. „Ale… dokud tu jsou, jsou hezké.“</p>
<p>Když se připravovali na další cestu, připojil se k nim Kallor. Vrásčitý obličej měl pobledlý, jako by z něj vítr vysál všechnu krev. Nebo vzpomínky, které ho strašily. Jeho prázdný výraz Nimanderovi prozrazoval, že postrádá smysl pro humor, že je mu ta představa stejně cizí jako zašívání děr ve vlastním plášti. „Už jste si konečně odpočinuli?“ zeptal se Kallor a ohrnul nos nad květinami v Nimanderově ruce.</p>
<p>„Koně to potřebovali,“ odtušil Nimander. „Spěcháš snad někam? Pokud ano, můžeš kdykoliv vyrazit napřed. Až se zastavíš na noc, buď tě dohoníme, nebo ne.“</p>
<p>„A kdo mě pak bude krmit?“</p>
<p>„Vždycky se můžeš nakrmit sám,“ ucedil Kloš. „Občas jsi to přece dělat musel.“</p>
<p>Kallor pokrčil rameny. „Pojedu na voze,“ prohlásil a odešel.</p>
<p>Nenanda už vedl koně k vozu. „Budou potřebovat překovat,“ poznamenal. „Tahle zatracená cesta jim rozhodně nepomáhá.“</p>
<p>Pozornost všech upoutal náhlý hluk na voze. Otočili se a viděli, jak Kallor letí přes bočnici a tvrdě dopadá na záda na dláždění. Tvářil se ohromeně. Na voze stála Aranatha a i na tu dálku bylo vidět, jak jí v očích plane cosi divokého a temného.</p>
<p>Vedle ní stála s otevřenou pusou Desra.</p>
<p>Kallor se na silnici rozesmál. Byl to chraplavý smích.</p>
<p>Aranatha se obrátila zpátky ke Střížovi. Opatrně mu nalévala vodu mezi nehybné rty. Nimander si zastrčil květiny za pás, vyškrábal se na vůz a setkal se s Desřiným pohledem. „Co se stalo?“</p>
<p>„Prostě si sáhl,“ odpověděla Desra hluše a ukázala na Aranathu. „Ona ho, ehm, odstrčila.“</p>
<p>„To stál na kole?“ zeptal se za Nimanderem Kloš.</p>
<p>Desra zavrtěla hlavou. „S jednou rukou na bočnici. Ona ho prostě… <emphasis>odmrštila.</emphasis>“</p>
<p>Dědek se přestal smát a zvedal se na nohy. „Vy zatracení Tiste Andii nemáte smysl pro dobrodružství,“ prohlásil.</p>
<p>Nimander však dobře viděl, že i přes zdánlivé veselí je prošedivělý válečník poněkud otřesený. Zhluboka se nadechl a cukl sebou, jako by ho zabolelo na žebrech. Obešel vůz, znovu vylezl nahoru, a tentokrát se držel od Aranathy co nejdál.</p>
<p>Nimander se naklonil k Aranatě. „Není ti nic?“ zeptal se jí.</p>
<p>Vzhlédla a znovu se s děsivou nevinností usmála. „Už mě cítíš, Nimandere?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stačila <emphasis>představa</emphasis> vody, aby vytvořila iluzi natolik dokonalou, že oklamala všechny smysly? Meandr Jediné řeky, známé jako Dorssan Ryl, obkružoval polovinu prvního města Charkanas. Před příchodem světla se od půlnoční hladiny nic neodráželo, a pokud byste do neustávajícího proudu položili ruku, ucítili byste jen chladnější dech, jak by voda překážku oblila. „<emphasis>Voda v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci, sny ve spánku,</emphasis>“ − aspoň tak to napsal jeden ze šílených básníků z třiadevadesátého století během éry stylistické módy typické svou stručností, kterážto móda v následujícím století tvrdě narazila na období uměleckého krasořečnění známého jako květnatý jas.</p>
<p>Voda v dokonalé iluzi… liší se v zásadě od skutečné vody? Pokud smysly poskytují vše, co určuje svět, nejsou potom arbitry reality? Jako mladý akolyta, planoucí všemožnými vášněmi, se Endest Silann zvonění za zvoněním hádal o takové věci s kolegy studenty. Všechna ta témata jako „<emphasis>podstata pravdy, smysly budou lhát</emphasis>“ mu tehdy připadala důležitá, než všechny vesmíry vybuchly v požáru stvoření a všechny ty jasně zářící svíce smetly ze stolu do vířícího moře vosku, kde se každý nápad, každá představa roztavily a splynuly v jedno a nic, do vřelého kalu, v němž se utopil každý, i kdyby byl sebevíc chytrý a moudrý. Jak <emphasis>poetické.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na co to poslední dobou myslím? Jen na samé nesmysly z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>promrhaného mládí. „Jistota podemílá, svět bez divů.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Ach, možná ti struční poetové nakonec o něco přece jen zakopli. Je to teď moje posedlost? Podezření, že všechny důležité pravdy leží v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mládí duše, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opojných dnech, kdy slova a myšlenky dosud zářily − jako by se zrodily jen z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>osobního vzdělávání?</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokolení za pokolením se na tom nic nezměnilo. Aspoň si to pro uklidnění namlouváme. Přesto si říkám, jestli se ta radost nezkracuje. Stahuje se do prokleté nové stručnosti, jíž předchází nevědomost a následuje cynismus, a vše se tlačí do drahocenné chvíle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co potom příští pokolení? Hladovějící po divech, lhostejné k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>realitě i nerealitě vody proudící kolem, zajímající se jen o to, zda je ponese proud, či se utopí. A pak, žel, ztratí schopnost rozeznat rozdíl mezi oběma stavy.</emphasis></p>
<p>Ve skromné komnatě nebyl nikdo, kdo by vyslechl jeho myšlenky. Nikdo, komu by na nich záleželo. Skutky se musí kutálet dál, jinak se všichni svědkové začnou nudit a přestanou se soustředit. A pokud ve světle vířícím v nějaké neviditelné, nepředstavitelné řece dlí tajemství, co záleží na tom, že ho přes veškerou snahu nelze vypátrat? <emphasis>Ne, lepší je… nechat se unášet proudem.</emphasis></p>
<p>Obavy o dvě desítky mladých Tiste Andii vyrůstajících v Černém Korálu znamenaly jen plýtvat energií. Nemohl jim nabídnout žádné moudro, i kdyby některý z nich chtěl poslouchat, což nechtěl nikdo. Stáří má jedinou ctnost − přežití − a když se nic nemění, je tato ctnost celkem k ničemu.</p>
<p>Vzpomínal na velkou řeku a její hluboké tajemství existence. Dorssan Ryl, kam všechny stoky vylévaly hrudkovitou, deštěm naředěnou krev mrtvých a umírajících. Na řeku prohlašující svou realitu řevem, když se z nebe hrnula v proudech voda a mraky se sténáním padaly na kolena jako zvířata, načež se poskládaly do prudkých proudů a s nimi se vlily do černých hlubin. A to všechno pohltila iluze.</p>
<p>Kdysi tu byla jedna žena a on ji možná i miloval. Jako když by ponořil ruku do studené vody, stejně tak se ho mohl letmo dotknout tento opojný cit, posedlost šeptající v krvi, pro kterou básníci umírali a lidé vraždili své nejbližší. Vzpomínal si, jak ji spatřil naposledy vedle Dorssan Ryl, dohnanou k šílenství (jako mnoho dalších), protože je opustila Matka, a v očích neměla nic, co by poznával. V té tváři, kterou znal a zbožňoval, viděl jen děsivou prázdnotu − byla pryč a už se nikdy nevrátí.</p>
<p><emphasis>A tak jsem jí přidržel hlavu pod vodou a díval se, jak kulí ty nicnechápající oči, třeští je ve slepé panice − a pak! V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poslední chvíli jsem přece zahlédl − náhlé světýlko, náhlé</emphasis> −</p>
<p>Tohle byla noční můra. Neudělal nic, byl příliš velký zbabělec. Jen se díval, jak odchází s ostatními postiženými ztrátou, když se vydávali na beznadějnou pouť, osudové pátrání po Matce. Jaká to musela být cesta! Než poslední šílenec naposledy padl jako tečka na stezce mrtvol dlouhé celé lígy. Křížová výprava bláznů vydávajících se do neznáma.</p>
<p>Charkanas zůstala po jejich odchodu v podstatě prázdná. První panství Anomandera Dlouhý vlas nad komnatami znějícími ozvěnou a prázdnými domy. Takových bude ještě mnoho.</p>
<p>Klid se snesl jako naplaveniny v proudu, které ještě nezachytily peřeje, které ještě nejsou nerozmočené natolik, aby zmizely, klesly jako podseknutý měsíc na blátivé dno. Pochopitelně to nemohlo vydržet. Bylo zapotřebí ještě jedné zrady, jež by svět roztříštila nadobro.</p>
<p>V právě uplynulé noci se Endest Silann vydal do skladů nahoře a na chodbě narazil na Syna noci. Nějaký člověk, který to považoval za úctyhodný skutek, po obou stranách chodby rozvěsil staré andijské nástěnné koberce s výjevy z Charkanas. Na jednom byla i Dorssan Ryl − třebaže by to nepoznal nikdo, kdo řeku neznal z toho konkrétního vyvýšeného místa, protože tvořila jen tmavý šrám, dráp ohnutý kolem srdce města. Koberce byly z nevědomosti pověšené bez ladu a skladu a cesta tou chodbou přinášela koláž obrazů odlišných jako vzpomínky bez sebemenší návaznosti.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas stál před jedním kobercem a oči měl jako tmavý jantar. Připomínal dravce, byl soustředěný jako lev těsně před výpadem. Na vybledlém koberci stál uprostřed jatek jediný muž. Těla ležící před ním všechna krvácela z ran v zádech. Na obraze nebylo nic rafinovaného, naopak, z každého vlákna kapal tkalcův vztek. Muž měl bílou pleť, onyxové oči, potem ztmavlé copy visící jako provazy a v rukou kluzké meče. Hleděl na pozorovatele s chladným, vzdorným výrazem. Na poničené obloze za ním kroužili locqui wyvalové s ženskými hlavami, tlamy otevřené v křiku, jenž byl téměř slyšet.</p>
<p>„On to tak nemyslel,“ řekl Anomander Dlouhý vlas.</p>
<p><emphasis>Ale myslel.</emphasis> „Tvá schopnost odpouštět dalece přesahuje tu moji, můj pane.“</p>
<p>„Tělo následuje hlavu, ale občas je to obráceně. Byla tam jistá klika, ctižádostivá a nenažraná. Využili ho, Endeste, a bylo to hrozné.“</p>
<p>„Taky za to zaplatili, ne?“</p>
<p>„To my všichni, starý příteli.“</p>
<p>Endest Silann odvrátil zrak. „Tuhle chodbu opravdu nemám rád, můj pane. Kdykoliv tudy musím projít, nedívám se napravo ani nalevo.“</p>
<p>Dlouhý vlas zabručel. „Je to skutečně ulička vzájemného obviňování.“</p>
<p>„Připomínek, můj pane, skutečnosti, že některé věci se nikdy nezmění.“</p>
<p>„Musíš se od toho odpoutat, Endeste. Taková malomyslnost může… zničit duši.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že do Korálového zálivu ústí řeka. Eryn nebo Maurik. Prý je bezedná.“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas, s očima upřenýma na závěs, kývl.</p>
<p>„Spinnok Durav ji viděl, kráčel po jejích březích. Prý mu připomíná Dorssan Ryl… jeho dětství.“</p>
<p>„Ano, jsou tu jisté podobnosti.“</p>
<p>„Říkal jsem si, jestli bych nemohl být postrádán…“</p>
<p>Pán se na něj podíval a usmál se. „Pouť? Samozřejmě, Endeste. Pokud se vrátíš do konce měsíce.“</p>
<p><emphasis>Aha, takže už jsme blízko?</emphasis> „Nezdržím se dlouho, můj pane. Jen to chci vidět na vlastní oči, to je všechno.“</p>
<p>Pohled se zaostřil a jantarová záře pohasla do něčeho jako… <emphasis>jako bláto.</emphasis> „Obávám se, že budeš asi zklamaný. Je to jenom hluboká řeka. Minulosti se dotknout nemůžeme, starý příteli.“ Znovu se zadíval na koberec. „A ozvěny, o kterých si myslíme, že je slyšíme, jsou <emphasis>klam.</emphasis> Nediv se tedy, Endeste, jestliže nenajdeš nic z toho, co hledáš, zato najdeš vše, čeho se bojíš.“</p>
<p><emphasis>A co podle tebe hledám, můj pane? Neptám se na to, čeho se podle tebe bojím, protože na tuhle otázku odpověď znáš.</emphasis> „Říkal jsem si, že mi procházka prospěje.“</p>
<p>„Zajisté.“</p>
<p>Dnes tedy seděl ve své komnatě. U dveří ležel raneček se zásobami. A vyhlídka na dlouhou cestu přes rozeklané horské úbočí pod pálícím slunce už nebyla tak příjemná. Stáří takové věci dělá, krmí touhu a vůli trápí hladem. Nakonec co mu pomůže, když uvidí řeku?</p>
<p>Připomene mu to iluze, že v říši mimo jeho dosah stojí trosky kdysi velkolepého města, obtékané Dorssan Ryl, jež žije dál, nekonečné v dokonalé nepřítomnosti, hrající stále stejnou hru na existenci. Řeka nejčistší temnoty, živá voda Tiste Andii, a i když jsou děti pryč, jaký rozdíl to znamená?</p>
<p>Děti odejdou. Děti opustí staré způsoby a staří hlupáci se svými marnými radami můžou mumlat do prázdných prostor a přikyvovat ozvěně. Kámen a cihly jsou dokonalí posluchači.</p>
<p>Ne, on tu cestu podnikne. Vzepře se bláhovosti stáří, nezměrného a neveselého v očích mládí. Osamělá pouť.</p>
<p>Všechny takové myšlenky, zdánlivě chápavé a zbloudilé, možná ukážou svou cenu. Popoženou strašnou ozvěnu k budoucímu odhalení. Cha. Opravdu tomu věří? Má nezbytnou víru?</p>
<p>„<emphasis>Na nic se neptej, odpoví ti řeka.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Zeptej se řeky, najdi odpověď.</emphasis>“</p>
<p>Šílení básníci trávili celý život válkami ve své próze. A dosáhli čeho? Inu, zničení vlastní tradice.</p>
<p>Na shrnutí stačí dvě věty.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Potřebuji, aby ses vypravil na cestu.“</p>
<p>Spinnok Durav se vzmohl na úsměv. „Kdy, můj pane?“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas natáhl nohy, až měl podrážky holínek málem v krbu, kde hořel oheň. „Brzy, myslím. Pověz, jak jde hra?“</p>
<p>Spinnok Durav zašilhal do ohně. „Ne moc dobře. Jistě, pokaždé vyhrávám. Jde o to, že můj nejlepší soupeř si poslední dobou nevede právě dobře. Naneštěstí myslí na jiné věci. Netlačí na mě, což hru zbavuje větší části potěšení.“</p>
<p>„To bude Věštdomin.“</p>
<p>Spinnok překvapeně vzhlédl. <emphasis>Ale ovšem,</emphasis> říkal si, <emphasis>je nakonec Syn noci. Klidně mu můžou říkat král-duch, ale pochybuju, že mu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Černém Korálu unikne jediná maličkost. Nebudou to brát v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potaz, dokud neudělají osudovou chybu, jenže pak bude pozdě.</emphasis> „Ano, Věštdomin. Zatemnělý.“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas se pousmál. „Itkovian byl neobyčejný člověk. Ten nový kult mě zajímá, ale nejsem si tak jistý, že by potěšil jeho. Považoval se za vojáka a v tom selhal − pád Capustanu ho zničil.“ Na chvíli se odmlčel, na něco se rozpomínal. „Byla to jen žoldnéřská kumpanie, celkem skromná − nic takového jako Rudá garda. A já bych řekl, že Capustan by neudržela ani ona.“</p>
<p>Spinnok Durav mlčky naslouchal. V té době byl jinde. Vykonával jinou cestu pro svého pána. Ze <emphasis>všech věcí jsem hledal draka.</emphasis> Rozhovory jako ten, jenž proběhl po oné poslední výpravě, nestály za opakování.</p>
<p>„Dokázal odpustit všem kromě sebe.“</p>
<p><emphasis>Není divu, že jsi ho měl rád.</emphasis></p>
<p>Anomander Dlouhý vlas si povzdechl. „Netuším, kolik času ti to zabere, Spinnoku. Zřejmě tolik, kolik budeš potřebovat.“</p>
<p>Když Spinnoku Duravovi došel význam pánových slov, pocítil podivné rozčarování. Rozzlobil se na sebe. Pomalu položil ruce na opěrky křesla, zaťal prsty do dřeva a doufal, že se to nijak neprojevuje v jeho výraze. <emphasis>Tohle dělám a budu dělat až do samého konce. Je mladá, tak mladá − ach, nemá smysl myslet na… na cokoliv takového. A na ni už vůbec ne.</emphasis> Dokázal zatajit svoje trápení? Jaké myšlenky − pochybnosti − se teď honí pánovi hlavou, když se na něj dívá? S pocitem porážky Spinnok Durav vzhlédl.</p>
<p>Vládce Černého Korálu se mračil na své doutnající boty.</p>
<p><emphasis>Jak dlouho to už dělá?</emphasis> „Vždycky to… zvládnu, můj pane.“</p>
<p>„Ano, to je pravda. Jsem zvědavý. Co tak trápí Věštdomina?“</p>
<p>„Myslím, že krize víry.“ <emphasis>Život je jako Kef</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tanar, přeskakování po stezkách. A on si vede dobře, tento muž, jehož jsem nikdy ve válkách na stole neporazil, ani jedinkrát za deset tisíc let. Ale prozatím s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou, můj pane, mohu zůstat.</emphasis> „Přestal každý den konat pouť. Mezi živými tam venku se vynořily… nadějné vyhlídky. A on je zřejmě nedokázal splnit.“</p>
<p>„Našlapuješ opatrně, Spinnoku Durave. To se ti nepodobá.“</p>
<p>„Ještě neznám všechny podrobnosti.“</p>
<p>„Ale poznáš je.“</p>
<p>„Nakonec ano.“</p>
<p>„A potom?“</p>
<p>Spinnok se podíval na Anomandera. „Udělám, co bude zapotřebí.“</p>
<p>„Tak si pospěš.“</p>
<p><emphasis>Ano, už to chápu.</emphasis></p>
<p>„Vykupitel je nanejvýš bezmocný bůh,“ poznamenal Dlouhý vlas po chvíli. „Nedokáže odmítnout, nedokáže dávat. Mořská houba, která spolkla celé moře. A další a ještě jedno. Může to pokračovat donekonečna? Myslím, že pro Itkoviana nikoliv.“</p>
<p>„Je to snad nějaká víra, můj pane?“</p>
<p>„Možná je. Dokáže odpouštět opravdu donekonečna? Celou věčnost přebírat bolest a pocit viny? Přiznávám, že se základními zásadami tohoto kultu mám vážné potíže − jak jsem říkal, Itkoviana nezdolnou kovadlinu Šedých mečů velice obdivuji. Dokonce do jisté míry chápu jeho gesto vůči Kron Tian Imass. Ale jako Vykupitel… jenom žasnu, že bůh může tak ochotně přijmout zločiny a morální vady svých vyznavačů, přičemž na oplátku nežádá nic − nečeká, že změní své chování, nehrozí jim trestem, pokud budou dál hřešit. Rozhřešení − ano, to chápu, ale rozhřešení není totéž jako vykoupení, ne? Rozhřešení je pasivní, vykoupení vyžaduje úsilí, bezvýhradnou oběť a útrapy, všechny lepší vlastnosti toho, čemu říkáme ctnosti.“</p>
<p>„Přesto se mu říká Vykupitel.“</p>
<p>„Protože na sebe vzal úkol vykoupit všechny, kdo k němu přijdou a pomodlí se k němu. Ano, je to velice odvážný skutek. Jenomže on od svých lidí neočekává totéž − zřejmě neočekává vůbec nic.“</p>
<p>To byl pánův zatím nejdelší projev, důkaz dlouhého a pečlivého zahušťování myšlenek a značné energie vydané na přemýšlení o povaze kultu držícího se na samém kraji Černého Korálu a Noci, což bylo velice… neobvyklé. „Možná tedy vede příkladem.“</p>
<p>Anomanderovi se náhle v očích zablýskl zájem. Pozorně si Spinnoka Durava prohlížel. „Narazil na tuto možnost některý z jeho vyznavačů, Spinnoku Durave?“</p>
<p>„To nevím. Ehm, myslím, že ne − ale prozatím stojím příliš stranou, můj pane.“</p>
<p>„Pakliže nemůže Vykupitel nic odepřít, je lapený v nerovnovážném stavu. Zajímalo by mě, jak by bylo možné zase nastolit rovnováhu?“</p>
<p>Spinnoku Duravovi vyschlo v ústech. Kdyby byl vybudoval hrdé hrady pochopení, vztyčil mocné opevnění na ochranu svých předpokladů a na podporu své věci rozestavil obrovská vojska, která přesouval a řadil na obranu svých pečlivě schraňovaných názorů − jestliže by toto všechno udělal a během tohoto rozhovoru seděl v pohodlí a bezpečí − pokud by toto opravdu byla hra Kef Tanar, potom by touto jedinou otázkou soupeř obrátil celou jeho říši v trosky.</p>
<p><emphasis>Jak by bylo možné znovu nastolit rovnováhu?</emphasis></p>
<p><emphasis>Prostřednictvím muže, který odmítá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Říkáš, že čas se krátí, můj pane. Přiměl jsi mě objasnit, co mě trápí</emphasis><emphasis> </emphasis>− <emphasis>protože vidíš, že mě opravdu něco trápí</emphasis><emphasis> </emphasis>−<emphasis> </emphasis><emphasis>a pak mezi vysokými mraky náboženské debaty vypustíš blesk a zasáhneš mě přímo do srdce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mám-li něco udělat, musí to být brzy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Můj pane, má úcta k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě je nezměrná. Jsem ochotný tě poslouchat jen pro svou lásku k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě a kvůli soucitu, který tak opatrně odkrýváš, jen kvůli tomu jsem ochotný dobýt, co budeš chtít, abych pro tebe dobyl, budu stát, jak dlouho bude zapotřebí, protože to ty potřebuješ.</emphasis></p>
<p>„Ještě že mi nevadí horko,“ poznamenal Anomander Dlouhý vlas, „protože jsem si pořádně spálil boty.“</p>
<p><emphasis>Oheň kolem tebe sílí, ale ty ho snad ani nevnímáš. Nezklamu tě, můj pane.</emphasis></p>
<p>„Endest Silann už je na horské silnici,“ pokračoval Anomander a vstal. „A Bába se vrátila, ale brzy bude muset zase odletět. Požádám ji, aby za ním na ochranu poslala několik svých vnoučat. Pokud si ovšem nemyslíš, že by se Endesta Silanna mohlo dotknout, až je uvidí kroužit nad hlavou?“</p>
<p>„Možná ano, můj pane, ale kvůli tomu bys své rozhodnutí měnit neměl.“</p>
<p>Slabý úsměv. „Souhlasím. Vyřiď kněžce moje pozdravení, Spinnoku.“</p>
<p>Do této chvíle Spinnok Durav ani netušil, že půjde navštívit velekněžku − která ze sebe ve službě Chrámu noci spláchla i samotné své jméno, aby její věčně roztažené nohy byly neosobní a její tělo pouhou nádobou − teď už ale věděl, že bude muset udělat právě tohle. Kurald Galain byla nejsužovanější chodbou ze všech. Zuřily v ní bouře a bušily do každičkého vlákna moci. Energie praskala. <emphasis>Ona je kvůli tomu neukojitelná. A tak mě bude chtít − ale tohle Anomanderovi Dlouhý vlas starosti nedělá. Je tu něco jiného. Musím za ní zajít a ani nevím proč. On to ale ví.</emphasis></p>
<p>Spinnok Durav najednou seděl v komnatě sám. Oheň dohoříval a byla tu cítit spálená kůže.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Velekněžka Chrámu noci si ostříhala vlasy ještě víc, takže vypadala jako kluk, když ho položila na záda a s obvyklou nedočkavostí si na něj obkročmo sedla. Normálně by ji prosil, ať zpomalí, vzdoroval by její netrpělivosti a prodloužil její rozkoš. Tentokrát ji však nechal, ať je po jejím. Bylo to vedlejší. Co ta neznámá síla otřásala Kurald Galain, byly všechny kněžky nadržené a tisteandijští muži museli chodit do chrámu a do pokojů s nastlanými postelemi. Pokud byla pravda, co se povídalo, odvlekli ke stejnému nepostradatelnému výslechu občas i nějakého člověka.</p>
<p>V tělesných slabostech však žádné odpovědi neležely, a všechno tohle možná bylo jen nějaké metaforické odhalení syrové pravdy, jež přesahovala chrám i násilné odvody pro kněžky. Copak ale od Salind nechtěl odpovědi? Od té mladé lidské ženy, jíž nemohlo být moc přes dvacet? Od další velekněžky?</p>
<p>Viděl toho tolik, žil příliš dlouho. Ji zatím všechny zkušenosti teprve čekaly − patřily k jejímu věku a měla by se o ně podělit − pokud vůbec − s někým stejného stáří. Netoužil jí dělat mentora, protože toho žák brzy přestane potřebovat (pokud samozřejmě mentor odvede dobrou práci), a pak se proti představě rovnosti či tomu, že je překonán, bouří právě mentor. Jenomže tahle nemožná představa ještě pokračovala. Ona ho nikdy nepřekoná, jen příliš rychle zestárne, a city jejího života, života tolik okleštěného, se nikdy nevyrovnají těm jeho.</p>
<p>Korlat s malazským seržantem Whiskeyjackem neváhala − Spinnok slyšel ten tragický příběh, nakonec měl spojitost s dobytím Černého Korálu a pádem Pannionského dominia. I o dlouhé nepřítomnosti Korlat a jejího bratra Orfantala. Nicméně Whiskeyjackovi tehdy táhlo na padesátku − větší část života už měl za sebou. A kdo mohl tušit, zda by jejich spojení přetrvalo? Za děsivě krátkých pár let by se Korlat musela dívat, jak její milovaný chátrá, záda se mu ohýbají, ruce třesou, paměť selhává.</p>
<p>Spinnok si skoro uměl představit, jak by to skončilo − Korlat by se zlomeným srdcem svírala v ruce nůž a zvažovala, že manželův život milosrdně ukončí. Mohl by se na něco takového těšit? <emphasis>Copak neneseme už tak dost velká břemena?</emphasis></p>
<p>„Nebýt tvého chtíče, který cítím ve svém hnízdečku,“ poznamenala žena, nyní ležící pod ním, „myslela bych si, že ti chybí zájem, Spinnoku Durave. Zdá se, že jsi tu nebyl se mnou, a i když se říká, že mužův meč nikdy nelže, teď si říkám, jestli to je skutečně pravda.“</p>
<p>Spinnok zamrkal a podíval se na ni. Byla velice přitažlivá, její rysy se hodily k jejímu náboženskému poslání, a přitom na život nepotlačovaných rozkoší vypadala velice nevinně − až otevřeně. „Omlouvám se. Čekal jsem, až… skončíš.“</p>
<p>Shodila ho ze sebe, posadila se a prohrábla si vlasy. „To se nám poslední dobou nedaří,“ sdělila mu.</p>
<p><emphasis>Aha, proto jste tak zoufalé,</emphasis><emphasis> tak nenasytné.</emphasis></p>
<p>„Ono se to vrátí,“ pokračovala. „Musí. Něco… se mění, Spinnoku.“</p>
<p>Hleděl na její záda bez poskvrnky, půvabnou křivku páteře a mírně zaoblené boky, o nichž věděl, že jsou měkké a chladné na dotek. Sklon ramen prozrazoval dočasnou ukojenost či dlouhodobou únavu. „Náš pán posílá pozdravení.“</p>
<p>Obrátila se k němu a překvapeně zvedla obočí. „Vážně? To by bylo prvně.“</p>
<p>Spinnok se zamračil. <emphasis>Ano, to by bylo. Neuvědomil jsem si to.</emphasis> „Brzy odejdu.“</p>
<p>Její pohled ztvrdl. „Proč s tebou takhle zachází? Jako bys mu patřil a on si s tebou mohl dělat, co se mu zlíbí.“</p>
<p>„Zastupuji ho.“</p>
<p>„Jenže ty nejsi Syn noci.“</p>
<p>„To je pravda, nejsem.“</p>
<p>„Jednoho dne místo něj i zemřeš.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A potom si bude muset najít dalšího hlupáka.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Mračila se na něj. Nakonec se otočila a rychle vstala. Černá pleť se jí ve světle luceren leskla − teď na ní nebylo nic chlapeckého, její postava měla všechny správné křivky a obliny. Spinnok se usmál. „Taky mi budeš chybět.“</p>
<p>S povzdechem kapitulovala. Když se k němu znovu otočila, neměla v očích nic zastřeného. „Děláme, co můžeme.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ne, ty to nechápeš. Chrám − my kněžky. Snažíme se stejně jako Anomander Dlouhý vlas uchopit něco smysluplného, najít nějaký cíl. On si myslí, že to lze nalézt v potyčkách nižších národů − lidí se všemi jejich ubohými rozmíškami. Mýlí se. My to víme a on také. Chrám, Spinne, si vybral jinou cestu. Znovuzrození naší brány, návrat Matky noci do našich životů, do našich duší.“</p>
<p>„Ano. A dál?“</p>
<p>Něco se v ní zlomilo. „Selháváme stejně jako on. Víme to, a on také. Syn noci mi neposílá své pozdravení.“</p>
<p><emphasis>Ale… řekl „kněžka“.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemyslel však tuhle.</emphasis> Spinnok se posadil a z podlahy zvedl svoje šaty. „Velekněžko, co mi můžeš říct o kultu Vykupitele?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Vzhlédl. Zarazil ho její polekaný výraz. Po chvíli zakroutil hlavou. „Ne, nezajímám se o odpuštění. To, že přijal T’lan Imass, ho zabilo − co by teprve s jeho duší udělalo, kdyby přijal nás?“</p>
<p>„Na to nechci ani pomyslet, Spinne. Byl svým způsobem velkolepý, to ano − a přes všechnu tu krev, která kvůli tomu byla prolita − pořád je… velkolepý. Pokud nemluvíš o našich břemenech, potom tvou otázku nechápu.“</p>
<p>„Tento kult je nový. Jakou podobu získá?“</p>
<p>Znovu si povzdechla − byl to další neobyčejný důkaz jejího vyčerpání. „Jak říkáš, je opravdu velice mladý. A jako všechna náboženství lze jeho podobu − a budoucnost − odhalit v tom, co se děje teď, hned v prvních chvílích. A to je důvod k obavám, protože ačkoliv poutníci přicházejí, dávají dary a modlí se, neexistuje tu žádná hierarchie. Nic nebylo formulováno − žádná doktrína − jenže něco takového potřebuje každé náboženství.“</p>
<p>Spinnok si zamyšleně přetřel bradu a kývl.</p>
<p>„Proč tě to zajímá?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Nejsem si jistý, ale tvých zkušeností si vážím.“ Zadíval se na šaty, které držel. Na něco zapomněl, na něco důležitého − co to ale mohlo být?</p>
<p>„Nemýlila jsem se,“ podotkla velekněžka. „Nejsi ve své kůži, Spinne. Začal jsi konečně litovat požadavků, které na tebe klade tvůj pán?“</p>
<p>„Ne.“ <emphasis>Možná, ale to nestojí za úvahu − nakonec by to byla moje chyba.</emphasis> „Jsem v pořádku, velekněžko.“</p>
<p>Frkla. „To není nikdo z nás, Spinne,“ prohlásila a odvrátila se.</p>
<p>Sklopil oči a zrak mu padl na meč s opaskem na podlaze. No ovšem − zapomněl na svůj rituál. Zdvihl zbraň, a zatímco se velekněžka oblékala, donesl ji ke stolu a odložil. Z váčku na opasku vyňal houbičku, kovovou nádobku s úhořím olejem a značně ušpiněný kousek žraločí kůže.</p>
<p>„Aha,“ prohodila ode dveří velekněžka, „teď už je svět zase v pořádku. Později, Spinne.“</p>
<p>„Ano, velekněžko,“ odvětil a rozhodl se, že její jízlivost přejde. I touhu, tak špatně skrývanou.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Od moře se přihnal déšť a proměnil cesty v řeky bláta. Salind seděla v provizorní boudě, nohy složené pod sebou, a třásla se, protože dírami ve střeše dovnitř zatékalo. Na dveře jí škrábali další lidé, ale ona je všechny odmítla.</p>
<p>Už měla po krk toho dělat velekněžku. Veškerá její zvýšená citlivost na Vykupitelovy rozmary byla spíš prokletím. K čemu byly všechny ty nejasné pocity, jež u boha cítila? Stejně pro něj nemohla nic udělat.</p>
<p>Nemělo ji to překvapovat. Přesvědčovala se, že to, co cítí, není zármutek, nýbrž něco jiného, něco míň osobního. Možná za to mohl smutek nad rostoucím počtem obětí, jak Gradithan se svou sadistickou bandou terorizoval tábor − natolik, že někteří už uvažovali o odchodu, jen co vyschnou cesty. Nebo nezdar se zatemnělým. Všichni od ní něco čekali a ji to ničilo. Nemohla jim všem vyhovět. A vlastně přicházela na to, že nemůže vyhovět nikomu.</p>
<p>Slova byla tváří v tvář kruté vůli prázdná. Nedokázala uhájit svatost toho, co prosazovala pro člověka, pro jeho svobodu rozhodnout se, jak bude žít a s kým. Empatie ji strašila. Soucit otevřel rány, kterým mohla v budoucnu předejít jen tak, že by se zatvrdila, což nechtěla − viděla příliš mnoho tváří, dívala se do příliš mnoha očí a couvala před chladem v nich, radostí ze zvrácených názorů.</p>
<p><emphasis>Spravedliví si vymůžou výhradní vládu nad soudy. Spravedliví jsou první, kdo zatínají ruce v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pěst, první umlčují ty s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jiným názorem, první zastrašují ostatní a nutí je k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poslušnosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>Žiju ve vesnici pokorných a jsem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich nejpokornější. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezmoci není žádná sláva. Ani naděje.</emphasis></p>
<p>Dál pršelo, jen se lilo, a déšť rachotil na šikmé laťkové střeše. Hlas potopy jí plnil hlavu. <emphasis>Že Vykupitel přijme každého, není spravedlivé ani nespravedlivé. Žádný smrtelník nemůže posvětit něčí chování Vykupitelovým jménem. Jak se opovažují něco takového předpokládat?</emphasis> Kolem pochodovali nešťastní lidé a nahlíželi dovnitř štěrbinami ve dveřích. A ona by jim nejradši všem vynadala. <emphasis>Hlupáci zatracení. Rozhřešení nestačí!</emphasis> Jenže oni by na ni jen upírali zkormoucené pohledy s nadějí, že na každou otázku přijde odpověď, drželi by se představy, že každý trpí z nějakého důvodu a že pokud ten důvod zjistí, ulehčí to jejich trápení.</p>
<p>Salind si říkala, že vědění neulehčí nic. Pouze vyplní prostory, které by jinak mohla zaplavit beznaděj.</p>
<p><emphasis>Dokážete žít bez odpovědí? Zeptejte se sami sebe. Dokážete žít bez odpovědí? Protože pokud ne, potom si zcela jistě vytvoříte vlastní odpovědi, které vás utěší. A každý, kdo nebude sdílet váš názor, ve vás bude ze samé své podstaty vzbuzovat strach a nenávist. Jaký bůh požehná něčemu takovému?</emphasis></p>
<p>„Nejsem žádná velekněžka,“ zachraptěla, jak jí voda stékala na hlavu.</p>
<p>V blátě za dveřmi začvachtaly těžké holínky. Dveře se otevřely a v šedavém světle se objevila tmavá silueta. „Salind.“</p>
<p>Zamrkala a snažila se rozeznat, kdo že to s ní mluví s takovým… soucitem. „Na nic se mě neptej,“ řekla. „A nic mi neříkej.“</p>
<p>Muž za sebou zavřel dveře a v kůlně opět zavládla tma. Stál tam a z dlouhého koženého pláště mu kapala voda. „Takhle to nepůjde.“</p>
<p>„Ať jsi kdokoliv, já tě dovnitř nezvala,“ prohlásila Salind. „Tohle je můj domov.“</p>
<p>„Omlouvám se, velekněžko.“</p>
<p>„Jsi cítit sexem.“</p>
<p>„Ano, to je možné.“</p>
<p>„Nedotýkej se mě. Jsem jako jed.“</p>
<p>„Já netoužím… se tě dotýkat, velekněžko. Prošel jsem vesnicí − podmínky jsou politováníhodné. Dobře vím, že Syn noci takovou bídu nesnese.“</p>
<p>Vzhlédla k němu. „Jsi přítel zatemnělého. Jediný Tiste Andii, který nepovažuje lidi za podřadné.“</p>
<p>„Tohle si o nás myslíte? To je… smutné.“</p>
<p>„Jsem nemocná. Jdi pryč, pane, prosím.“</p>
<p>„Jmenuji se Spinnok Durav. Možná jsem ti to řekl, když jsme se viděli naposledy − nevzpomínám si na to a ty očividně taky ne. Ty… jsi mě vyzvala, velekněžko.“</p>
<p>„Ne, já tě odmítla, Spinnoku Durave.“</p>
<p>V jeho hlase zaznělo jakési hořké pobavení, když odpovídal. „Ty dvě věci jsou možná jedna a tatáž.“</p>
<p>Frkla. „Ale ne, věčný optimista.“</p>
<p>Náhle natáhl ruku a přitiskl jí teplou dlaň na čelo. Ucukla. Zase se narovnal. „Máš horečku.“</p>
<p>„Prostě běž pryč.“</p>
<p>„Půjdu, ale tebe vezmu s sebou −“</p>
<p>„A co ti ostatní stejně postižení tady v táboře? Odneseš je všechny? Nebo jenom mě, protože ses nade mnou slitoval? Pokud tě tedy nepohání něco jiného než lítost.“</p>
<p>„Pošlu do tábora léčitele −“</p>
<p>„To udělej, ano. Já můžu počkat s ostatními.“</p>
<p>„Salind −“</p>
<p>„Tak se nejmenuju.“</p>
<p>„Ne? Já myslel −“</p>
<p>„Jednoduše jsem si to jméno vybrala. Neměla jsem žádné. Už jako dítě. Neměla jsem žádné jméno ještě před několika měsíci, Spinnoku Durave. Víš, proč mě zatím ještě neznásilnili? Většině ostatních žen to totiž udělali. I většině dětí. Ale ne mně. Jsem tak ošklivá? Ne, nejde o tělo − to vím i já. Jde o to, že jsem dítě z mrtvého semene − víš, co to znamená, Tiste Andii? Moje matka se pološílená plazila po bojišti, sahala pod kazajky mrtvým vojákům, dokud nenašla pevný a tvrdý úd. Potom ho přijala do sebe, a měla-li štěstí, vylilo se do ní semeno. Semeno mrtvého muže. Měla jsem spoustu sourozenců, rodinu tet a matku, kterou nakonec zabila nějaká hrozná nemoc rozežírající maso − tou dobou už ale dávno měla zničený mozek. Neznásilnili mě, protože jsem nedotknutelná.“</p>
<p>Díval se na ni, viditelně šokovaný a zhrozený.</p>
<p>Zakašlala a přála si, aby tak často nestonala − jenže bývala nemocná odmalička. „Teď už můžeš jít, Spinnoku Durave.“</p>
<p>„Tohle místo je v rozkladu.“ Popošel blíž a chtěl ji zvednout.</p>
<p>Odtáhla se. „Ty to nechápeš! Jsem nemocná, protože je nemocný <emphasis>on</emphasis><emphasis>!</emphasis>“</p>
<p>Zarazil se, a ona konečně uviděla jeho oči zelené jako les a v koutcích zešikmělé. Zářily mu přílišným soucitem. „Vykupitel? Ano, to je pravděpodobné. Pojď.“ Bez námahy ji zdvihl. Měla se bránit − měla mít možnost volby − ale byla prostě moc slabá. Jak se ho snažila odstrčit, bylo to jen gesto, přání přeměněné v ruce bezmocně zaťaté do pláště. Jako dítě.</p>
<p><emphasis>Dítě.</emphasis></p>
<p>„Až přestane pršet, přestavíme to tu,“ zamumlal a jeho dech byl bezpochyby vlahý, avšak na tváři rozpálené horečkou byl jako oheň. „Bude to tu nové, suché a teplé.“</p>
<p>„Neznásilni mě.“</p>
<p>„Už dost řečí o znásilňování. Horečka probudí mnohé hrůzy. Teď odpočívej.“</p>
<p><emphasis>Nebudu soudit. Ani vlastní život. Nebudu − na světě panuje slabost. Všechny možné slabosti. Všechny…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Spinnok Durav vyšel z kůlny s bezvládnou ženou v náručí a rozhlédl se kolem. Všude tu na dešti stáli lidé, s hlavami zakrytými i obnaženými, a kapala z nich voda.</p>
<p>„Je nemocná,“ sdělil jim. „Potřebuje se léčit.“</p>
<p>Nikdo neodpověděl.</p>
<p>Tiste Andii zaváhal. „Syn noci se dozví o vašich… potížích.“</p>
<p>Pomalu se obraceli a mizeli v hustém lijáku. Ve chvilce Spinnok osaměl. Vydal se k městu.</p>
<p><emphasis>Syn noci se dozví… ale on už to ví, že? Ví to, a přesto nechává všechno na… na kom? Na mně? Na Věštdominovi? Na samotném Vykupiteli?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Vyřiď kněžce moje pozdravení.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Patřilo to tedy jí, tomu křehkému stvoření v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mé náruči. Postarám se o ni, protože ona v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě má odpověď.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bohové, odpověď na co?</emphasis></p>
<p>V blátě a slizu mu klouzaly holínky, když se opatrně vracel do města. Noc čekala.</p>
<p>Z hlubin jeho vzpomínek se vynořil útržek jakési staré básně: „<emphasis>Měsíc neprší, on slzy prolévá.</emphasis>“ Ano, musel to být útržek. Na zbytek si, žel, nevzpomínal, a tak se musel spokojit jen s tímhle − i když to popravdě bylo všechno, jen ne spokojení se.</p>
<p><emphasis>Mohl bych se zeptat Endesta − ach ne, ten je prozatím mimo dosah. Tak snad velekněžky. Ona zná každou tisteandijskou báseň, jaká kdy byla napsaná, jen proto, aby nad nimi mohla ohrnovat nos. Přesto.</emphasis></p>
<p>Ta slova ho strašila, vysmívala se mu svou obojakostí. Měl rád věci jednoduché a přímočaré. Pevné jako hrdinská socha − ty mramorové a alabastrové pomníky významných osobností, které, pokud by byla známa pravda, nebyly zdaleka tak významné, jak se věřilo a tvrdilo, a už vůbec nevypadaly jako ty bílé, vyleštěné obličeje nad božským tělem − <emphasis>ach, Propast mě vem, už dost!</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když Tiste Andii odešel s polomrtvou velekněžkou v náručí, dokulhal ke Gradithanovi plešatý kněz, malý, křivonohý a promočený. „Viděl jsi to?“</p>
<p>Bývalý voják zabručel. „Lákalo mě to, víš. Hrotem meče rovnou zezadu do lebky. Svinskej tisteandijskej parchant, co si ve jménu mistra Kápě myslí, takhle si sem přijít?“</p>
<p>Kněz − sloužící jakémusi neznámému bohu kdesi na jihu, možná v Baštách − sykl. „Potíž je v tom, urdo −“</p>
<p>„Zmlkni! Ta hodnost už není pro nikoho, jasný? Zapomeň na toho zkurvence, kterej si myslí, že to jedinej přežil, takže ji může používat, jako by to bylo nějaký blbý jméno nebo co. Na to zapomeň, protože za to brzo zaplatí.“</p>
<p>„Pokorně se omlouvám, pane. Chci říct, že ona je teď pryč.“</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„Byla Vykupitelovýma očima − jeho ušima, jeho vším ve smrtelným světě − a teď je ten Tiste Andii pryč a ji vzal s sebou. Což znamená, že si, ehm, můžeme dělat, co se nám zlíbí.“</p>
<p>Na to se Gradithan pomalu usmál. „A co jsme dělali doteď, Krysichu?“ zeptal se tiše a přívětivě.</p>
<p>„Dokud tady byla, hrozilo, že se zatemnělý probere a začne plnit svou úlohu. Teď už si nemusíme dělat starosti ani s jedním z nich.“</p>
<p>„Já si hlavně nedělal starosti nikdy,“ procedil bývalý urdomen. „Odplaz se zpátky do svý díry a vem si, koho chceš − jak jsi říkal, teď už nás nic nezastaví.“</p>
<p>Když ten hrozný člověk odběhl, Gradithan si přivolal jednoho ze svých poručíků. „Sleduj to andijský prase zpátky do Noci,“ přikázal mu. „Ale drž se od něj dál. Pak podej zprávu našim přátelům ve městě. U Mohyly je o všechno postaraný − to je ta zpráva, co jim máš vyřídit, jasný? Tak padej, a do svítání se vrať sem. Budeš si moct vybrat ženskou − aby sis ji chvíli nechal, když budeš chtít, nebo ji pod sebou uškrtil, je mi to fuk. Běž!“</p>
<p>Stál na dešti a cítil se spokojeně. O všechno bylo postaráno. A když přimhouřil oči, téměř rozeznával tu prokletou věž s její nechutnou dračí nástavbou − ano, brzy spadne. Hezky v záplavě krve.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>I když si to neuvědomoval − netušil, proč se najednou tak roztřásl − odvrátil se od těch neviditelných očí, a tak nevědomky přerušil kontakt s ospalým, chladným, plazím pohledem, jenž přes déšť, kouř a kamenné hradby působil velice vzdáleně.</p>
<p>Vytesanou nástavbou Silanah tedy rozhodně nebyla. Naopak nikdy nespící, vševidoucí ochránkyní a strážkyní, milovanou Synem noci, s dokonalým, obsidiánově ostrým úsudkem, tím zcela jistě byla. A strašlivý hněv? Jen málokterý smrtelník dokázal pochopit pravdu o schopnostech neobměkčitelně spravedlivých.</p>
<p>Což bylo nejspíš dobře.</p>
<p>„<emphasis>Milosrdenstvím a soucitem žádný drak nežije.</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když někdo umí s mečem zacházet pouze ucházejícím způsobem, potřebuje něco jiného. Vztek. Prokletí vzteku rozbilo svou nádobu, vyslalo praskliny do křehké hlíny, vyhledalo všechny slabiny vzniklé vypalováním, i kousíčky slídy, jež se objevovaly jen na okrajích střepů. Oprava nepřicházela v úvahu, nebude mezi pevně k sobě přitisknutými střepy vytékat lepidlo, zlehka otírané konečkem prstu.</p>
<p>Nimander myslel na hrnčířinu. Na bočnicích vozu byly v síti zavěšené amfory s ohavným nektarem − což byl jistý druh vzteku, možná trochu odlišný od toho, jenž mu při boji koloval v žilách. Vztek v bitvě prý je darem bohů − slyšel to od malazského mariňáka Smraďouna v podpalubí vlajkové lodi pobočnice během mnoha nocí, kdy se džbánkem rumu v ruce přišel dolů.</p>
<p>Nimanderovi zprvu jeho společnost vadila − stejně jako jeho příbuzným − ale Malažan byl vytrvalý jako sapér podkopávající hradby. Rum stékal do hrdel a uvolňoval jazyky. Po nějaké době všechna opevnění a bašty otevřely brány a zvedly padací mříže.</p>
<p>Rum v Nimanderově mozku zažehl oheň vrhající narudlé světlo na houf vzpomínek strašidelně shromážděných kolem nevítaných plamenů. Kdysi kdesi byla jedna tvrz, místo z dětství, kde bylo bezpečí zajišťované tím, komu všichni říkali <emphasis>otče.</emphasis> Vyvýšené hřebeny sněhu lemující dlážděnou cestu vedoucí k bráně se střílnami, vítr ženoucí se od šedých hor − chvilkový příbytek, kde pobíhaly desítky dětí jako krysy a Anomander Dlouhý vlas kráčel chodbami s božskou lhostejností.</p>
<p>Co tam bylo předtím? Kde byly všechny matky? Ta vzpomínka byla ztracená nadobro.</p>
<p>Byl tam jistý kněz, starý společník Syna noci, jehož úkolem bylo potomstvo krmit, oblékat a léčit. Pozoroval je očima plnýma děsu, neboť bezpochyby pochopil − dávno před kýmkoliv z nich − jaká budoucnost je čeká. Pochopil to natolik dobře, že jim odpíral veškerou vřelost − jim všem připadal jako skřet, ale přes veškeré hubování nikdy nikomu z nich neublížil.</p>
<p>A protože to věděli, často své svobody zneužívali. Nejednou se staříkovi vysmívali. Házeli mu pod nohy džbány a nadšeně pištěli, když je odkopl, až se odrazily od stěny nebo se rozbily, či, což bylo ještě lepší, ztratil rovnováhu a spadl na zadek.</p>
<p>A krutý oheň ozařoval všechny ty příšerné vzpomínky. Smraďoun z nich ten příběh vylákal svým ospalým, zdánlivě lhostejným způsobem. Od tvrze ukryté v pustině jakéhosi odlehlého pohoří k nečekanému příchodu cizince − postaršího, nahrbeného Tiste Andii, z něhož se k jejich úžasu vyklubal Anomanderův vlastní bratr. A z otcových soukromých komnat se ozývaly hádky, jak se bratři přeli o nějaké neznámé věci − minulá rozhodnutí, budoucí rozhodnutí, pedantické odhalování zločinů duše vedoucí k drsným obviněním a chladnému, přechladnému mlčení.</p>
<p>O několik dní později nějak uzavřeli v temné noci mír. Otec přišel za nimi a sdělil jim, že je Andarist všechny odvede na nějaký ostrov, teplé místo s měkkým pískem, průzračnými vodami a stromy obsypanými ovocem. A na pozadí příchodu nové budoucnosti stál stařičký Endest Silann s tváří poničenou jakýmsi zásadním citem − už žádné džbány pod nohama ani posměšky a nepolapitelní raraši unikající před vymyšleným pronásledováním (on je nikdy nehonil, nikdy se je nepokoušel chytat, nikdy na ně nezvedl ruku ani hlas, byl pouze ohniskem jejich neuctivosti − neuctivosti, jakou by se neodvážili obrátit proti otci). Měl svůj účel, přestál ho a nyní plakal, když se děti shlukly a otevřela se chodba do neznámého, tajemného nového světa, kde bude možné cokoliv.</p>
<p>Andarist je tam dovedl.</p>
<p>Naučí se nové věci. Čekaly na ně zbraně.</p>
<p>Přísný učitel, kterému se nikdo neposmíval, což se rychle vyjasnilo, když ledabylým pohlavkem poslal Kloše na zem − pohlavkem bezpochyby následujícím po nějaké opovržlivé poznámce.</p>
<p>Hry skončily, svět byl najednou smrtelně vážný.</p>
<p>Toho starce si zamilovaly. Milovaly ho až příliš, jak se ukázalo, protože ačkoliv by Anomander možná dokázal zahnat hrůzy dospělosti a toho strašného světa, Andarist to nezvládl.</p>
<p>Udělal z dětí dokonalé vojáky, dokonalé zabijáky. Nechápaly, co je to smrtelnost. Nebály se smrti. Ničení jim činilo radost, i když to znamenalo vzít přitom někomu život. Hrály krutě, aby se mohly podívat na výsledky. Chápaly, že jednoduchost moci se nalézá ve zbrani, kterou svírají v ruce.</p>
<p><emphasis>Pohleďte na znuděné dítě s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klackem − a uvidíte, jak všechna zvířata v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okolí prchají, protože dobře vědí, co je teď možné a pravděpodobné. Pohleďte na to dítě, jak si prohlíží zemi a švihá klackem, aby rozmačkalo hmyz, pomlátilo květiny, vedlo mrzačící válku. Nahraďte klacek mečem. Vysvětlete mu, že není nutné brát v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potaz pocit viny, když musí zemřít nepřítel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vypusťte ty děti s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dychtivýma očima.</emphasis></p>
<p>Dobří vojáci. Andarist z nich udělal dobré vojáky. Nakonec, které dítě nezná vztek?</p>
<p>Jenomže nádoby se rozbíjejí.</p>
<p>Nádoby se rozbíjejí.</p>
<p>Nimander došel k názoru, že Umírající bůh je dítě. Šílení kněží tuto nádobu přelili, dobře vědouce, že teče, a pak dychtivě pili ten hnisavý výtok. Protože byl dítě, měl Umírající bůh žízeň a ta byla neukojitelná.</p>
<p>Cestou na západ se ocitli mezi osetými poli. Tady byli strašáci opravdu mrtví, využití. Scvrklí, pokrytí černými hadry, ztuhle se kolébali ve větru. Tyto životy byly vylité, a Nimander začal pole považovat za bizarní hřbitovy, kde jakási lokální úchylka ve víře trvala na tom, aby byli mrtví upevněni vestoje ke kůlům a čekali na to, co má přijít.</p>
<p>Na pozorovatele na cestě a všechny hlupáky, kteří po ní putují.</p>
<p>Kdysi na Drift Avalii, asi rok před prvním útokem, vyplavilo moře na kamenitý břeh dva polomrtvé Dalhoňany. Z důvodů, které nevysvětlili, pádlovali ve staré dlabance na ostrov Geni. Oba byli nazí, protože se šaty pokoušeli utěsnit díry v trupu − jak se ukázalo, bylo děr příliš mnoho a sužované plavidlo se nakonec potopilo, takže ti dva museli plavat.</p>
<p>Pánovo postrčení je přivedlo na Drift Avalii, kde se jim podařilo vyhnout vražedným útesům a skaliskům na pobřeží.</p>
<p>Původně obývali tmavé pralesy a pocházeli z kmene posedlého předky. Mrtvé nepohřbívali, nýbrž se zazdívali do zdí vesnických chýší. Když v rodině někdo zemřel, přistavěla se nová místnost, zprvu jen jedna zeď z bláta vystupující ven. A v té zdi byla mrtvola s očima, ušima, nosem a ústy zalepenými hlínou, jako by to byla nová kůže na celém těle. Zazdívali se vestoje ve skotačivé póze, jako by zamrzli v tanci. Než byla místnost hotová a zastřešená palmovými listy, museli zemřít další dva členové rodiny.</p>
<p>Některé domy byly velké jako hrady, rozlezlá přízemní bludiště se stovkami tmavých a nevětraných místností. Takto mrtví nikdy neodcházeli. Zůstávali jako svědkové a věčně soudili − podle uprchlíků mohl takový tlak dohnat jednoho k šílenství, což se také často stávalo.</p>
<p>Džungle odolávala obdělávání, půda neměla ráda omezování. Obrovské stromy vzdorovaly ohni a železná sekera je ani neškrábla. Vesnice se rozrůstaly a zabíraly půdu, přičemž všechny vyklučené prostory okolo již byly vyčerpané. Nepřátelské kmeny trpěly stejně, a zanedlouho vypukly války. Mrtví předkové vyžadovali pomstu za hříchy. Zavraždění příbuzní − jejichž těla byla ukradena, takže nebylo možné se o ně správně postarat − představovali otevřenou ránu, zločin, který bylo třeba potrestat.</p>
<p>Krev se prolévala hlava nehlava, vyprávěli uprchlíci. <emphasis>Jenom samá krev, nic víc. A když začal nepřítel ničit vesnice a vypalovat je do základů…</emphasis></p>
<p>Na šílenství byla jediná odpověď − útěk.</p>
<p>Nimander o tom cestou přemýšlel. Neměl předky, již by ho strašili, požadovali, aby udělal to či ono, aby se choval takhle, a ne jinak. Možná to byla svoboda, ale on se cítil podivně… ztracený.</p>
<p>Dalhoňané si postavili nový člun a odpluli − ne zpátky domů, nýbrž na nějaké neznámé místo bez nemrkajících duchů civících z každé zdi.</p>
<p>Na voze to zavrzalo. Kallor seskočil dolů, upravil si kroužkový plášť a došel k Nimanderovi sedícímu na koni.</p>
<p>„Zajímavé využití mrtvol,“ poznamenal.</p>
<p>„A jaké?“ zeptal se Kloš a ohlédl se po nich.</p>
<p>„Plašení vran? Ne že by se nějaká trochu rozumná vrána na ty ohavné rostliny podívala podruhé − nakonec ani nejsou z tohoto světa.“</p>
<p>Nimander si všiml, jak Kloš zvedá obočí. „Nejsou?“</p>
<p>Kallor se poškrábal ve vousech, a protože s odpovědí očividně nespěchal, Kloš se zase otočil dopředu.</p>
<p>„Saemankelyk,“ podotkl Nimander. „Umírající bůh… který bude v Baštách.“</p>
<p>Šedovlasý válečník zabručel. „Nic se nezměnilo.“</p>
<p>„Ovšemže ano,“ odsekl Kloš bez ohlížení. „A pořád se to zhoršuje.“</p>
<p>„To je jen iluze,“ opáčil Kallor. „Vy Tiste Andii byste to měli vědět. Pocit, že se všechno zhoršuje, vychází z toho, že stárnete. Víc toho vidíte, a to, co vidíte, bojuje se vzpomínkami na to, jaké věci bývaly.“</p>
<p>„Nesmysl. Staří páprdové jako ty to říkají, protože se jim to hodí do krámu. Doufáte, že nás to zastaví a nakonec nebudeme dělat nic, což znamená, že váš skvělý status quo přetrvá déle − natolik dlouho, abyste mohli prožít život v pohodlí, o kterém si myslíte, že si ho zasloužíte. Za nic nepřijmete trest, a tak nám tvrdíte, že se nic nikdy nemění.“</p>
<p>„Ach, oheň mládí. Jednou, štěně, možná budeš dost starý − pokud tě nejdřív nezabije tvoje hloupost − a já si tě někde najdu. Možná budeš sedět na kamenných schodech nějakého opuštěného chrámu nebo, což by bylo ještě horší, nádherného památníku nějakého mrtvého krále. Budeš se dívat na mladé spěchající kolem. A já si k tobě přisednu a zeptám se: ‚Co se změnilo, starče?‘ A ty zašilháš, budeš chvíli bezzubě přežvykovat, odplivneš si na dlažbu a zavrtíš hlavou.“</p>
<p>„Hodláš žít věčně, Kallore?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Co když tě zabije tvoje hloupost?“</p>
<p>Kallor se krutě usmál. „Zatím nezabila.“</p>
<p>Kloš se znovu ohlédl, oči mu zářily a najednou se zasmál. „Měním na tebe názor.“</p>
<p>„Umírající bůh ukradl Střížovi duši,“ řekl Nimander. „Chceme ji získat zpátky.“</p>
<p>„Hodně štěstí.“</p>
<p>„Asi ho budeme potřebovat.“</p>
<p>„Já nejsem na pomáhání, Nimandere,“ řekl Kallor. „Ani příbuzným Dlouhého vlasu. Vlastně zvlášť ne příbuzným Dlouhého vlasu,“ dodal.</p>
<p>„Proč si myslíš −“</p>
<p>Muž ho frknutím přerušil. „Vidím ho ve vás všech − kromě toho prázdného, kterému říkáte Stříž. Míříte do Korálu. Nebo jste tam namířeno měli, než jste museli odbočit. Povězte mi, co se podle vás stane, až najdete toho svého slavného patrona? Natáhne dokonalou ruku, aby vám uhladil vlasy, požehnal daru vaší existence? Poděkujete mu za výsadu, že jste naživu?“</p>
<p>„Co ty o tom víš?“ vyštěkl Nimander a cítil, jak se mu do tváří žene horko.</p>
<p>„Anomander Dlouhý vlas je génius na začátky. Potíže má jenom s dokončováním.“</p>
<p><emphasis>Aha, to páchne pravdou, Kallore, právě jsi mě rýpl do duše. Tohle jsem tedy zdědil po něm? Dává to až moc velký smysl.</emphasis> „Až s ním o tobě promluvím, Kallore, pozná tvoje jméno?“</p>
<p>„Jestli se známe? Ano, známe. Těší nás vzájemná společnost? Na to se ho budeš muset zeptat sám. S Caladanem Chmurem to bylo jednodušší, snáz se s ním manipulovalo. Jenom hlína a kamení. A co se K’azze týče, no, víc se dozvím, až se s tím neřádem konečně potkám.“</p>
<p>„Ta jména neznám,“ přiznal Nimander. „Caladan Chmur. K’azz.“</p>
<p>„Na tom nesejde. Byli jsme spojenci ve válce, to je všechno. A jednou možná budeme spojenci zase, kdo ví? Až nás nějaký silný nepřítel znovu nažene do stejného tábora, na stejnou stranu.“ Zamyslel se nad tím. „Nic se nemění.“</p>
<p>„Vracíš se tedy do Korálu − kde čeká náš otec?“</p>
<p>„Ne. Prachu, který jsem naposledy rozvířil, potrvá tak pár století, než se usadí.“ Chtěl ještě něco dodat, když cosi upoutalo jeho pozornost. Prošel před Nimanderem − jenž se musel zastavit − na kraj cesty a zahleděl se k severu.</p>
<p>„Toho jsem si všiml,“ zamumlal Kloš a taky zůstal stát.</p>
<p>Asi padesát kroků od silnice, těsně za pásem cizokrajných rostlin a řadami zabalených figur, trčely trosky. Vyšší než sáh zůstala jen jedna zeď z hranaté věžovité stavby, jejíž obrovské kameny byly seskládané bez použití malty. Na zdech vyrostly stromy, s jakými se Nimander dosud nesetkal, a natahovaly k zemi dlouhé, tlusté provazce. Větve připomínaly kosti, vodorovně sahaly do všech stran a držely jen hrstku tmavých, kožovitých listů.</p>
<p>Nenanda zastavil vůz a všichni si teď prohlíželi ruinu, jež vzbudila Kallorův zájem.</p>
<p>„Vypadá staře,“ poznamenal Kloš, upoutal Nimanderovu pozornost a mrkl.</p>
<p>„Jaghutská,“ utrousil Kallor a vydal se k ní. Nimander s Klošem ho následovali.</p>
<p>Brázdy na poli byly vybělené a mrtvé, stejně jako příšerné rostliny. Dokonce i mračna hrozného hmyzu zmizela.</p>
<p>Kallor prošel mezi dvěma mrtvolami, ale nebylo tam dost místa, a tak kůly prostě vyvrátil. Ze země vyletěl prach, jak strašáci spadli. Válečník pokračoval v cestě.</p>
<p>„Můžeme doufat,“ procedil Kloš a vydali se s Nimanderem mezerou za ním.</p>
<p>„V co?“ chtěl vědět Nimander.</p>
<p>„Že dojde k závěru, že nemá Umírajícího boha rád. A rozhodne se s tím něco udělat.“</p>
<p>„Myslíš, že je tak dobrý?“</p>
<p>Kloš po něm loupl okem. „Když říkal, že byl spojencem Anomandera a těch ostatních, zjevně nemyslel jako voják nebo nižší důstojník, co myslíš,“</p>
<p>Nimander se zamračil a zavrtěl hlavou.</p>
<p>Kloš sykl. „Jako… rovnocenný partner.“</p>
<p>„Ano, přesně tak. Na tom ale nezáleží, Kloši − stejně nám nepomůže.“</p>
<p>„V to jsem ani nedoufal. Spíš že se rozhodne z vlastních důvodů udělat něco, co nám pomůže vyřešit naše problémy.“</p>
<p>„Na to bych si nevsadil, Kloši.“</p>
<p>Zastavili se před troskami. Ač byla věž zchátralá, stále byla působivá. Vzduch kolem jako by byl zrnitý, jaksi křehký a hrozivý i přes pálící slunce.</p>
<p>Nejvyšší zeď odhalovala kus stropu těsně pod nejvyššími kameny, vyčnívajícího bez viditelné podpory do prostoru a vrhajícího stín na podlahu. Zeď naproti stačila stěží pojmout úzké dveře. Těsně za vchodem a na straně byl zvoncovitý květináč, v němž rostly řídké květiny s opadávajícími květy. V opuštěném prostředí působily natolik nepřiměřeně, že na ně Nimander zůstal nevěřícně koukat.</p>
<p>Kallor došel ke vchodu, sundal si šupinatou rukavici a zaklepal na rám obrostlý kořeny. „Přivítáš nás?“ dožadoval se hlasitě.</p>
<p>Zevnitř se ozvaly šouravé kroky a slabý, udýchaný hlas. „To musím?“</p>
<p>„Led už je dávno pryč, Jaghute. Planiny jsou vyschlé a opuštěné. Dokonce i prach T’lan Imass už odvál vítr. Nechceš se dozvědět něco o světě, který jsi tak dlouho ignoroval?“</p>
<p>„Proč? Nic se nikdy nezmění.“</p>
<p>Kallor se pobaveně usmál na Nimandera a Kloše a znovu se otočil k tmavému vchodu. „Přivítáš nás, Jaghute? Jsem vele −“</p>
<p>„Já vím, kdo jsi, ó pane marnosti. Králi popela. Vládce mrtvých zemí. Zrozený ke slávě a prokletý ji pokaždé zničit. Vrahu snů. Kaziteli −“</p>
<p>„Dobře, to už stačí. Já tady nežiju v troskách.“</p>
<p>„Ne, ale necháváš je za sebou, Kallore. Pojď tedy dál, ty i ti tví dva jiní. Přivítám vás jako hosty, a tak z vás nevymáčknu život a se smíchem nepozřu vaše duše. Ne, místo toho uvařím čaj.“</p>
<p>Nimander a Kloš následovali Kallora dovnitř.</p>
<p>Vzduch v komnatě o dvou zdech byl mrazivý a kameny byly pokryté jíním s jantarovými šmouhami. Místo dvou zbývajících zdí se zvedaly černé, lesklé stěny z jakéhosi neznámého materiálu, a když se na ně Nimander podíval, zatočila se mu hlava, až málem přepadl. Naštěstí ho Kloš zachytil. „Toho ledu si nevšímej, bratranče,“ pošeptal mu.</p>
<p>Led, ano, byl to led. Překvapivě průsvitný led −</p>
<p>U malého ohniště dřepěl muž a rukama s dlouhými prsty věšel začernalou konvici na hák nad ohněm. „Poslední sušenky jsem snědl.“ Hlas bez modulace vycházel zpod černého klobouku se širokou krempou. „Většina lidí jen projde kolem. Nevidí nic zajímavého. Nikdo nepřijde obdivovat mou zahrádku.“</p>
<p>„Tvou zahrádku?“ podivil se Kloš.</p>
<p>„Ano. Je malá, vím. Skromná.“</p>
<p>„Jenom květináč se dvěma kytkami.“</p>
<p>„Právě. Snadno se opečovává − cokoliv většího, a plení k tomu, by mě dohnalo k šílenství, víte.“</p>
<p>„Sebere ti všechen čas,“ poznamenal Kallor a rozhlížel se kolem.</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>Dlouhý kamenný oltář sloužil Jaghutovi jako postel a byly na ní úhledně poskládané světlé kožešiny. Vedle stál stůl ze ztmavlého dřeva se židlí s vysokým opěradlem potaženým jelenicí. Ve výklenku v nejvyšší zdi byl stříbrný svícen na trojnožce, stářím celý zčernalý. V loužičkách vosku poblikávaly voskovice. Před oltářem ležel obrovský meč v pochvě s křížovou záštitou a jílcem dlouhým jako dětská paže. Zbraň byla opletená pavučinami.</p>
<p>„Znáš moje jméno,“ poznamenal Kallor. „Ale já ještě neslyšel tvoje.“</p>
<p>„To je pravda.“</p>
<p>Kallorovi se do hlasu vkradl nádech hrozby. „Rád bych znal jméno svého hostitele.“</p>
<p>„Kdysi dávno se přede mě postavil vlčí bůh. Pověz, Kallore, chápeš podstatu zvířecích bohů? Ovšemže ne. Ty jsi jenom zvíře v tom nejhanlivějším smyslu − který je ke zvířatům nespravedlivý. Jak to, že nejstarší bohové na tomto světě byli všichni do jednoho zvířata?“</p>
<p>„Tahle otázka mě nezajímá, Jaghute.“</p>
<p>„A co odpověď?“</p>
<p>„Ty ji znáš?“</p>
<p>Jaghut zvedl konvici z háku a kolem prstů mu proudila pára. „Teď se to musí chvíli louhovat. Je moje záliba vyhýbat se přímým otázkám výjimečná? Rys vyhrazený Jaghutům? Těžko. Informace možná jsou zadarmo, ale můj hlas není. Žel, jsem lakomec, i když tomu tak nebylo vždy.“</p>
<p>„Protože mě ta věc vůbec nezajímá, nebudu s tebou smlouvat,“ odsekl Kallor.</p>
<p>„A co ti jiní s tebou? Nezajímalo by to je?“</p>
<p>Kloš si odkašlal. „Ctihodný, pro někoho jako ty nemáme nic cenného.“</p>
<p>„Jsi příliš skromný, Tiste Andii.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Každý tvor se zrodí z někoho, kdo není jeho druhu. To je zázrak ukutý v ohních chaosu, protože v naší krvi šeptá chaos bez ohledu na to, jakou má barvu. Pokud tě jen zlehka škrábnu, natolik, aby ukáplo pár kapek, zůstane mi pod nehty všechna pravda o tobě, o tvém životě, a dokonce i o tvé smrti, pokud si tě nevezme násilná smrt. Kód, chceš-li, zdánlivě přesný a dokonale uspořádaný. A přesto se tu čeří chaos. Přes všechny podobnosti s otcem nejsi ani ty, ani ten zvaný Nimander − ani žádný z tvých sourozenců − stejný jako Anomander Dragnípúrak. Popíráš to?“</p>
<p>„Ovšemže ne −“</p>
<p>„Na každý zvířecí druh musí být první zvíře toho druhu, které se od rodičů liší víc než ostatní jeho druhu, a časem z něj vzejde druh nový. Je tedy ten prvorozený bohem?“</p>
<p>„Mluvil jsi o vlčím bohu,“ podotkl Kloš. „Začal jsi nám vyprávět příběh.“</p>
<p>„To jsem začal. Musíte ale něco pochopit. Je to otázka podstaty. Abyste poznali, že vlk, který stojí před vámi, je čistokrevný, musíte v sobě mít obraz čistokrevného vlka, dokonalého vlka.“</p>
<p>„Nesmysl,“ zavrčel Kallor. „Uvidíš cizí zvíře a někdo ti řekne, že je to vlk − a z téhle vzpomínky, a možná několika dalších, si utvoříš obraz vlka. V mých říších chrlili filozofové takové hlouposti po staletí, dokud mě neotrávili natolik, že jsem je nechal mučit a popravit.“</p>
<p>Dřepící Jaghut tlumeně zafrkal. Nimander si všiml, že se mu třesou ramena, a uvědomil si, že se směje.</p>
<p>„Pár Jaghutů jsem už zabil,“ utrousil Kallor. Nechlubil se, jen to sděloval. Jako varování.</p>
<p>„Čaj je hotový,“ oznámil Jaghut a nalil tmavou tekutinu do čtyř hliněných pohárků, kterých si Nimander předtím nevšiml. „Možná si říkáte, co jsem udělal, když mě ten vlčí bůh našel. Utekl jsem. V převlečení. Shromáždili jsme se, abychom uvěznili tyrana, jenomže pak se naši spojenci obrátili proti nám a nastala jatka. Myslím, že jsem navěky prokletý být neustále ve špatný čas na špatném místě.“</p>
<p>„Spojenci T’lan Imass,“ řekl Kallor. „Škoda že tě nenašli.“</p>
<p>„Kronovci, klan Bek’athana Ilka, přebývající v Útesech nad Rozbouřeným mořem. Čtyřicet tři lovci a kostěj. Ti mě našli.“</p>
<p>Kloš zvedl dva pohárky a jeden podal Nimanderovi. Pára stoupající z čaje byla opojná, s náznakem máty, hřebíčku a ještě něčeho. Jazyk po něm zůstával znecitlivělý.</p>
<p>„Kde mám svůj?“ chtěl vědět Kallor. „Když už musím tady toho poslouchat, budu pít i jeho čaj.“</p>
<p>Kloš s úsměvem ukázal na stojící pohárky.</p>
<p>Jaghut se znovu zasmál. „Raest se jmenoval tyran, kterého jsme porazili. Jeden z mých odporně nadutých potomků. Jeho pádu jsem nelitoval. V každém případě jsem se na rozdíl od Raesta nikdy nenaparoval. Jasně zářit vlastní mocí je známkou slabosti. Žalostné nesmělosti. Potřeby, která podlamuje síly. Já si byl… jistější.“</p>
<p>Konečně upoutal Kallorovu pozornost. „Tys zabil třiačtyřicet T’lan Imass i s kostějem?“</p>
<p>„Zabil jsem je všechny.“ Jaghut se napil čaje. „Pár T’lan Imass jsem už zabil.“ Dokonale napodobil Kallorova slova pronesená před chvílí. „Pověz, líbí se ti moje obydlí? Moje zahrada?“</p>
<p>„Samota tě dohnala k šílenství,“ prohlásil Kallor.</p>
<p>„O tom ty teď už víš všechno, viď, ó pane neúspěchů? Dej si čaj, nebo mě urazíš.“</p>
<p>Kallor vycenil zuby a sklonil se pro pohárek.</p>
<p>Jaghut švihl rukou a popadl ho za zápěstí. „Toho vlčího boha jsi zranil,“ řekl.</p>
<p>Nimander zíral, jak se stařec snaží vymanit z Jaghutova sevření. Na spáncích mu vystupovaly žíly a pod vousy zatínal zuby. Osvobodit se však nedokázal. Zelená ruka se ani nehnula.</p>
<p>„Když jsi zničil svou říši,“ pokračoval Jaghut. „Zranil jsi ho těžce.“</p>
<p>„Pusť mě,“ zachraptěl Kallor. A volnou rukou sáhl po meči.</p>
<p>Jaghut ho najednou pustil. Kallor zavrávoral a na zápěstí měl bílý otisk. „Takhle se hostitel nechová. Nutíš mě, abych tě zabil.“</p>
<p>„Á, zmlkni, Kallore. Tahle věž bývala azath. Mám ti ho probudit?“</p>
<p>Nimander se divil, proč Kallor couvá ke vchodu, oči vytřeštěné, tvář bledou a v očích poznání. „Gothosi, co tady děláš?“</p>
<p>„Kde jinde bych měl být? Zůstaň venku − tihle dva Tiste Andii musí na chvíli odejít.“</p>
<p>Nimanderovi se ze žaludku šířilo horko. Kloš pomalu klesl na kolena. Prázdný pohárek mu vypadl z ruky a odkutálel se stranou. Nimander zíral na Jaghuta. „Co jsi to udělal?“</p>
<p>„Jen to, co bylo nezbytné.“</p>
<p>Kallor prskl, otočil se a vyrazil ven. „Nebudu čekat dlouho,“ prohodil přes rameno.</p>
<p>Nimanderovu pozornost znovu upoutaly ledové stěny. Černé hlubiny, v nichž se cosi pohybovalo. Zavrávoral, natáhl ruku −</p>
<p>„Nechoď tam −“</p>
<p>Vzápětí už Nimander padal, ruce mu prošly zdí, jako by tam nebyla.</p>
<p>„Nimandere, ne −“</p>
<p>Černočerná tma.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Desra obešla vůz a zastavila se vedle vola. Položila mu ruku na hřbet a cítila, jak se jí pod dlaní vlní teplá kůže, kdykoliv s ní zvíře cuklo, aby vyplašilo mouchy. Zadívala se mu do očí a překvapeně si všimla, jak krásné má řasy. „<emphasis>Musíš brát svět takový, jak</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis> je.</emphasis>“ To byla poslední Andaristova slova, než ho ten svět spolkl.</p>
<p>Nebylo to těžké. Lidé buď mají sílu, nebo ji nemají. Slabí v ní vzbuzovali odpor, zlé opovržení. Pokud se už vůbec nějak rozhodli, bylo to vždycky špatně. Dovolovali, aby je svět znovu a znovu zraňoval, a pak se divili − se stejně tupým výrazem, jako měl tenhle vůl − proč je tak krutý. Problém ale nebyl ve světě, že ne? Byl v tom, že se znovu a znovu stavěli do cesty splašenému stádu. Nikdy se nepoučili. <emphasis>Nikdy.</emphasis></p>
<p>Slabochů je víc než silných lidí. Slabochů byly zástupy. Někdo prostě není dost chytrý, aby zvládl cokoliv kromě plnění bezprostředních potřeb − osít pole, sklidit úrodu a vymlátit, nakrmit tažná zvířata. Vychovat děti, sehnat peníze na další džbánek piva, další váček ďbajangu. Nevidí za obzor. Nevidí dokonce ani to vedlejší údolí. Ze světa tam venku přicházejí věci, které vyvolávají potíže, jsou v rozporu se správným chodem života. Slabochy nezajímá přemýšlení. Hloubky je děsí, dlouhé silnice jsou cestami bez cíle, na nichž se může člověk ztratit a zemřít ve škarpě.</p>
<p>Viděla už tolik slabochů. Nespravedlivě umírali po tisících. Po desítkách tisíc. Umírali, protože uctívali nevědomost a věřili, že je slepý bůh ochrání.</p>
<p>I mezi silnými stál za pozornost jen málokdo. Většina z nich byli tyrani. Jejich hrozby byly tělesné i citové, ale účinek měly stejný − šlo jim o to, aby se oběť cítila slabá. A tihle tyrani na sebe vzali úkol přesvědčit co nejvíc lidí o tom, že jsou vlastně přirozeně slabí a jejich životy jen politováníhodnou bídou. A jakmile toho tyran dosáhl, řekl: <emphasis>Dělejte, co říkám, a já vás ochráním. Budu vaší silou… dokud mě nenaštvete. Pokud mě naštvete, budu vás terorizovat. Možná vás dokonce i zabiju.</emphasis> Takových neřádů byla spousta, povykující chlapečci s prasečíma očkama ve velkých tělech. Nebo ty nepříjemné mrchy s rybíma očima − i když ty, jakmile jednou svým obětem ukázaly, jak jsou slabé, vychlemtaly všechnu prolitou krev. Vyplazovaly jemné jazýčky. Máte tělesné tyrany a citové tyrany, přičemž oba druhy těší, když vám můžou zničit život.</p>
<p>Na ně Desra neměla čas. Byli tu však i jiní, jejichž síla byla mnohem vzácnější. Nehledali se snadno, protože na sobě nedávali nic znát. Byli nenápadní. Často sami sebe považovali za mnohem slabší, než ve skutečnosti byli. Když je ale někdo dohnal do krajnosti, překvapili sami sebe, rozhodli se, že už dál necouvnou, že si v duši postavili zeď, nepoddajnou bariéru, přes kterou nic neprojde. Najít někoho takového byl objev z nejvzácnějších.</p>
<p>Desra si na tyrana zahrála nejednou, často jen z čiré nudy. Vychlemtala svůj díl krve.</p>
<p>Se Střížem možná udělá totéž − pokud se k nim někdy vrátí, což nebylo jisté. Ano, využije ho i ostatní jemu podobné, kteří si hrají na silné, ale ve skutečnosti jsou slabí − což jim brzy dokáže. Jejich krev rozhodně nebyla o nic čistší, o nic sladší.</p>
<p>Nakonec objevila někoho, jehož síla byla absolutní. Před kým se cítila slabá, ale bylo to příjemné, uspokojující − před kým by se mohla vzdát čehokoliv bez obav, že to jednoho dne použije proti ní. Tohle on nikdy neudělá.</p>
<p>Ne Nimander Golit.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Desra si všimla, jak Kallor vychází z trosek, viditelně rozrušený. Zbroj mu cestou k silnici mezi strašáky šustila. Došel k vozu, postavil se na paprsek kola a zadíval se na Stříže. „Měla bys toho hlupáka vyhodit,“ poradil Aranatě, jež tam seděla a držela nad bezvládným Tiste Andii tenkou plachtu.</p>
<p>Aranatha se jen usmála v odpověď a neřekla nic.</p>
<p>Desra se na Kallora zamračila. „Kde jsou ostatní?“</p>
<p>„Ano,“ opáčil a ohrnul nos, „<emphasis>ostatní.</emphasis>“</p>
<p>„Tak kde?“</p>
<p>Přelezl bočnici. „Ten Jaghut se rozhodl, že je využije − jejich smůla.“</p>
<p><emphasis>Využije?</emphasis></p>
<p>Z kozlíku se otočil Nenanda. „Jaký Jaghut?“ chtěl vědět.</p>
<p>To už ale Desra spěchala přes vyprahlé pole mezi pokácenými strašáky −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Tak kdo je ten Umírající bůh?</emphasis></p>
<p>Kloš, který sám sebe tak dobře znal, který věděl, že jeho představivost je nejnebezpečnější zbraní, jakou proti sobě používal, a že by se mohl za každé situace smát − propadnout se do hlubin absurdnosti v zoufalém pokusu zachránit si zdravý rozum − se teď probudil na zaprášené vápencové plošině asi dvanáct kroků napříč. Kolem rostly olivovníky, háj starých, pokroucených stromů s tmavými, kožovitými listy a bohatou úrodou. Nahé tělo mu hladil teplý větřík a pálící slunce tak bylo − alespoň zpočátku − méně žhavé. Ve vzduchu voněla sůl.</p>
<p>Plošinu obklopovaly zbytky sloupů natřené vínově červenou barvou, která se již začínala loupat, a pod ní byl vidět žlutý kámen.</p>
<p><emphasis>Kdo je ten Umírající bůh?</emphasis></p>
<p>Bolela ho hlava. Pomalu se posadil a zastínil si oči před prudkou září, ale sluneční světlo odrážející se od kamene nebylo o nic slabší. Se zaúpěním vstal a zapotácel se. Bohové, jak ho bolela hlava! Za očima mu vybuchovaly oslepující záblesky.</p>
<p><emphasis>Kdo je ten Umírající</emphasis> −</p>
<p>Pod stromy ležely mrtvoly − většinou jen kosti, rozedrané hadry, chomáče vlasů a kůží potažené lebky. Šaty byly původně barevné. Střevíce byly zvláštní, knoflíky a šperky se leskly, na zubech se blýskalo zlato.</p>
<p>Slunce bylo… <emphasis>zlé.</emphasis> Jako kdyby jeho žár, jeho světlo nějak zabíjely, pronikaly mu do masa, rvaly mu mozek. Bylo mu stále hůř.</p>
<p>Najednou pochopil, že na tomto světě není nikdo živý. Dokonce i stromy tu umíraly. Oceán se vypařoval a smrt byla všude. Nedalo se jí uniknout. Slunce se stalo vrahem.</p>
<p><emphasis>Kdo je ten</emphasis> −</p>
<p>Můžete snít o budoucnosti. Můžete ji vidět jako pokračování toho, co právě vidíte kolem sebe. Vidět ji jako pokrok, hnací sílu s oslepující slávou na konci. Nebo můžete každý okamžik považovat za vrchol, dokud se na obzoru neobjeví další. Sedlák zaseje s vidinou úrody, hojnosti a útěchy přicházející s předvídatelným vesmírem omezeným na nadcházející roční dobu. Úlitbou připomene bohům, že řád existuje.</p>
<p>Můžete snít přinejmenším o místě pro své děti. Kdo by chtěl přivést dítě do světa plného chaosu, nevyhnutelné zkázy? A záleží na tom, jestli smrt dorazí jako síla mimo veškerou kontrolu, nebo jako logický následek záměrné hlouposti? Nezáleží, když nezůstane nikdo, kdo by nad těmito věcmi hloubal.</p>
<p>Vztek a hloupost. Někdo tady provedl nejzazší praktický vtip. Osel svět životem, díval se, jak vzkvétá, a pak postrčil slunce k hněvu. Do vražedné bouře, chvilkového vykašlání jedovatého světla, čímž život ukončil. Jen tak.</p>
<p><emphasis>Kdo je</emphasis> −</p>
<p>Bůh zemře, když zemře poslední z jeho věřících. Jeho nafouknutou mrtvolu vynese voda a bílá se ponoří do neviditelných hlubin. Rozpadne se v prach, který odvane závan horkého větru.</p>
<p>Do mozku Klošovi pronikaly jedovaté střely a propalovaly se posledními zbytky zdravého rozumu. A najednou byl volný a letěl vzduchem. Volný, ano, protože už na ničem nezáleželo. Chamtivci, vrahové dětí, násilníci, všichni byli pryč. Zlomyslní kritikové nespravedlnosti, lidé závislí na obětování, věčně uražení, pryč.</p>
<p>Nic nebylo spravedlivé. <emphasis>Nic. A proto umíráš, milý bože. Proto. Jak bys mohl dělat něco jiného? Slunce zuří!</emphasis></p>
<p><emphasis>Nesmyslně!</emphasis></p>
<p><emphasis>Všichni umíráme nesmyslně!</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo</emphasis> −</p>
<p>Probudil ho políček. Nad sebou spatřil vrásčitý obličej s vyčnívajícími kly. Svislé zorničky zasazené v šedých duhovkách stěží s kousíčkem bělma okolo. <emphasis>Jako zatracená koza.</emphasis></p>
<p>„Ty se na tohle nehodíš,“ sdělil mu Jaghut. „Takhle reagovat na zoufalství smíchem.“</p>
<p>Kloš na něj zíral. Nenapadalo ho, co by řekl.</p>
<p>„Existuje poslední chvíle,“ pokračoval Gothos, „kdy si každý rozumný tvor uvědomí, že je po všem, že nedokázal dost, že zpětný pohled nepřežije umírání. Neudělalo se dost − vy Tiste Andii to chápete. Anomander Dlouhý vlast to chápal. Uvědomil si, že přebývat jen na jednom světě je šílenství. Abys přežil, musíš se rozlézt jako žoužel. Dlouhý vlas vytrhl svůj lid ze samolibosti. A kvůli tomu ho prokleli.“</p>
<p>„Viděl − viděl jsem umírající svět.“</p>
<p>„Jestli jsi to viděl, je tam. Někde, někdy. Na stezkách azathů kloužou vzdálené světy do zapomnění. Vyhaslý potenciál. Co jsi cítil, Kloši?“</p>
<p>„Cítil jsem… svobodu.“</p>
<p>Jaghut se narovnal. „Jak jsem říkal, špatná volba.“</p>
<p>„Kde − kde je Nimander?“</p>
<p>Zavrzaly otevírající se dveře −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Do komnaty vběhla Desra. Spatřila Kloše, jak si pomalu sedá. Spatřila tvora, který musel být ten Jaghut. Hlavu měl obnaženou, takže byla vidět nelidská, nazelenalá tvář a holé temeno pokryté skvrnami připomínajícími lodní mapu ostrovů, zmučené pobřeží a útesy. Byl vysoký a měl vlněné šaty.</p>
<p>Nikde ale neviděla Nimandera.</p>
<p>Jaghut na ni upřel oči a pak se obrátil k ledové stěně. Sledovala jeho pohled.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jak se potácel tmou, rány na něj jen pršely. Bušily do něj pěsti, prsty ho drásaly, ruce ho tahaly za končetiny.</p>
<p>„Tenhle je můj!“</p>
<p>„Ne, můj!“</p>
<p>Všude kolem zaznívaly hlasy, pak ho kdosi popadl kolem pasu a zvedl do vzduchu. Obr s ním utíkal do prudkého svahu a jeho dupot zněl jako hromobití a zpod nohou mu klouzaly kamínky, zprvu ojediněle, ale ve chvíli tu byl hřmící kamenopád a za nimi se ozýval křik.</p>
<p>Nimandera oslepoval dusivý prach.</p>
<p>Objevil se prudký sráz a vzápětí se hrnuli dolů do kaldery. Šedivé obláčky stoupaly v chocholech, panoval tu prudký žár a ohavné plyny štípaly v očích a pálily v hrdle.</p>
<p>Obr Nimandera hodil na horký popel a naklonil se nad něj. Přes slzy viděl zvláštní, jakoby dětskou tvář. Čelo ustupovalo hned nad výraznými nadočnicovými oblouky, z nichž trčelo světlé, téměř bílé huňaté obočí. Kulaté hladké líce, plné rty, krátký nos a světlé houští pod kulatou bradou. Kůži měl obr jasně žlutou, oči smaragdově zelené.</p>
<p>Promluvil tisteandijsky. „Jsem jako ty. Ani já sem nepatřím.“</p>
<p>Hlas měl tichý, dětský. Pomalu zamrkal, usmál se a předvedl řadu jako dýka ostrých zubů.</p>
<p>Nimander se pokusil promluvit. „Kde − kdo − všichni ti lidé…“</p>
<p>„Duchové. Polapení jako mravenci v jantaru. Jenže tohle není jantar. Tohle je krev draků.“</p>
<p>„Ty jsi duch?“</p>
<p>Obr zavrtěl hlavou. „Jsem Starší a ztratil jsem se.“</p>
<p>„Starší.“ Nimander se zamračil. „Říkáš si tak? Proč?“</p>
<p>Pokrčení ramen, jako když se pohnou kopce. „Duchové mě tak pojmenovali.“</p>
<p>„A jak ses sem vlastně dostal?“</p>
<p>„Nevím. Ztratil jsem se, víš.“</p>
<p>„A než jsi přišel sem?“</p>
<p>„Byl jsem někde jinde. Stavěl jsem. Z kamene. Ale každý dům, který jsem postavil, zmizel − nevím kam. Bylo to… k uzoufání.“</p>
<p>„Máš nějaké jméno?“</p>
<p>„Starší?“</p>
<p>„Žádné jiné?“</p>
<p>„Občas vyřezávám kámen. Aby vypadal jako dřevo. Nebo kost. Vzpomínám si… na západy slunce. Jiné slunce každou noc. Občas dvě. Občas tři, jedno ohnivé, druhé dvě jako děti. Postavil bych další dům, kdybych mohl. Myslím, že kdybych mohl, přestal bych být ztracený.“</p>
<p>Nimander se posadil. Byl pokrytý sopečným popelem tak jemným, že z něj klouzal jako tekutina. „Tak ten svůj dům postav.“</p>
<p>„Kdykoliv začnu, duchové na mě zaútočí. Stovky, pak tisíce. Příliš mnoho.“</p>
<p>„Prošel jsem ledovou stěnou.“ Najednou si vzpomínal jasně. „Omtose Phellack −“</p>
<p>„Ach, led je jako krev a krev je jako jed. Sem vede mnoho cest. Ven žádná. Nepatříš sem, protože ještě nejsi mrtvý. Jsi ztracený jako já. Měli bychom být přátelé, myslím.“</p>
<p>„Nemůžu zůstat −“</p>
<p>„Je mi líto.“</p>
<p>Panika Nimandera probrala k životu. Vstal a do půli lýtek zapadl do horkého popela. „Nemůžu − Gothosi. Najdi mě. <emphasis>Gothosi!</emphasis>“</p>
<p>„Gothose si pamatuju.“ Strašlivě se zamračil. „Objevoval se, než jsem zasadil poslední kámen. Podíval se na můj dům a prohlásil ho za odpovídající. Odpovídající! Jak jsem to slovo nenáviděl! Můj pot, moje krev, a on řekne odpovídající! A potom vstoupil dovnitř a zavřel dveře a já uložil poslední kámen a dům zmizel! Myslím, že Gothose nemám rád.“</p>
<p>„Ani se ti nedivím,“ odtušil Nimander. Nechtěl vyslovit nahlas podezření, že Gothosův příchod a zmizení domů měly ve skutečnosti nějakou spojitost. Že je Jaghut přišel <emphasis>posbírat. Tento Starší staví azathské domy.</emphasis></p>
<p><emphasis>A ztratil se.</emphasis></p>
<p>„Pověz mi, myslíš, že jsou i další jako ty? Další, kteří tam venku staví domy?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Nimander se rozhlédl kolem sebe. Kužel uzavíraly rozeklané stěny. V šedém popelu ležely zabořené obrovské kusy pemzy a obsidiánu. „Starší, napadli tě někdy duchové tady?“</p>
<p>„V mém doupěti? Ne, nedokážou slézt dolů.“</p>
<p>„Postav dům tady.“</p>
<p>„Ale −“</p>
<p>„Použij okraj jako základy.“</p>
<p>„Ale domy mají rohy!“</p>
<p>„Postav věž.“</p>
<p>„Dům… uvnitř krve draků? Ale tady nejsou žádné západy slunce.“</p>
<p><emphasis>Dům uvnitř krve draků. Co se stane? Co se změní? Proč mu ho duchové odpírají?</emphasis> „Jestli tě už nebaví být ztracený, postav dům,“ radil Nimander. „Ale než skončíš, než zasadíš poslední kámen, vejdi dovnitř.“ Zarazil se, rozhlédl se kolem sebe a zasmál se. „Nebudeš mít jinou možnost, budeš dům stavět zevnitř.“</p>
<p>„Kdo ho ale dokončí?“</p>
<p>Nimander odvrátil zrak. Byl tu lapený, nejspíš navěky. Pokud udělá, co dělal Gothos, pokud zůstane uvnitř domu a počká na jeho dokončení, možná najde cestu ven. Možná projde po skrytých stezkách. A tím odsoudí tohoto tvora na věčnost tady. Tohle dítě, tohoto kameníka.</p>
<p><emphasis>To já udělat nemůžu. Nejsem jako Gothos. Nejsem tak krutý.</emphasis></p>
<p>Uslyšel v hlavě smích. Phaed vřískala smíchem. „<emphasis>Nebuď pitomec,</emphasis>“ řekla pak. „<emphasis>Využij cestu ven. Nech toho hlupáka jeho kamenům! Je k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pláči!</emphasis>“</p>
<p>„Poslední kámen zasadím já,“ slíbil Nimander. „Hlavně ať je dost malý, abych ho dokázal zvednout a uložit na místo.“ Vzhlédl. Obr se usmíval, už nevypadal jako dítě, a v očích mu cosi zářilo a to světlo zalévalo Nimandera.</p>
<p>„Jsem jiný,“ pronesl Starší hlubokým, příjemným hlasem, „<emphasis>když stavím.</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Dostaň ho odtamtud,“ přikazovala Desra.</p>
<p>„Nemůžu.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>Jaghut mrkal jako ještěrka. „Nevím jak. Brána je Omtose Phellack, ale říše za ní je něco zcela jiného, něco, s čím nechci mít nic společného.“</p>
<p>„Ale tu bránu jsi přece vytvořil ty − a brána se otevírá z obou stran.“</p>
<p>„Pochybuji, že ji někdy najde,“ opáčil Jaghut. „I kdyby ho někdo pustil blíž.“</p>
<p>„Někdo? Kdo je tam s ním?“</p>
<p>„Pár milionů ubohých chudáků.“</p>
<p>Desra se zamračila na Kloše. „Jak jsi to mohl dovolit?“</p>
<p>Tiste Andii plakal a jenom vrtěl hlavou.</p>
<p>„Nedávej mu to za vinu,“ řekl Jaghut. „Nedávej to za vinu nikomu. Nehody se stávají.“</p>
<p>„Omámil jsi nás,“ obvinil ho náhle Kloš hlasem ochraptělým žalem.</p>
<p>„Žel, to jsem udělal. A měl jsem k tomu svoje důvody… které očividně selhaly. Tudíž musím být… přímočařejší, a já přímočarost vážně nesnáším. Až příště uvidíte Anomandera, vyřiďte mu ode mě tohle: zvolil moudře. Pokaždé zvolil moudře. Řekněte mu, že ze všech, koho jsem kdy potkal, si mou úctu zaslouží jediný a to je on.“</p>
<p>Kloš vzlykl.</p>
<p>Desrou Jaghutova slova otřásla.</p>
<p>„A tobě radím,“ dodal Gothos, „nevěř Kallorovi.“</p>
<p>Cítila se bezmocná, nepotřebná. Popošla k ledové stěně a zadívala se do ní.</p>
<p>„Opatrně, ženská. Ta krev vás Tisteje přitahuje zvlášť silně.“</p>
<p>Ano, cítila to, ale nedalo se tomu věřit a nestálo to za pozornost − byla to lež, jakou znala odjakživa, lež, že jen o kousek dál najde něco lepšího, odpovědi na všechny otázky, jen o kousek dál. <emphasis>J</emphasis><emphasis>eště jeden krok. </emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>eště jeden.</emphasis> Rozhovor času s živými, a čas je pořádně prolhaný neřád. Čas slibuje všechno a nedává nic.</p>
<p>Hleděla do tmy a měla dojem, že kdesi v hloubce zahlédla pohyb.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Žádnému Jaghutovi se nedá věřit,“ prohlásil Kallor a mračil se do zapadajícího slunce. „A zvlášť ne Gothosovi.“</p>
<p>Aranatha na něj upírala oči, a i když její pohled neopětoval, bylo jasné, že se cítí pod nátlakem. Pozornost ženy, zničující palba neúprosné vypočítavosti − před tím ucukne dokonce i válečník.</p>
<p>Kedeviss však věděla, že to je jen taková kratochvíle. Něco se stalo. Desra vběhla do ruiny a ještě se nevrátila. Nenanda se ošíval a nespouštěl oči z rozpadající se stavby.</p>
<p>„Někteří bohové se rodí k utrpení,“ prohlásil Kallor. „Měli byste zamířit přímo do Korálu. Poslat proti tomu Umírajícímu bohu Anomandera Dlouhý vlas, pokud je pro vás tak důležité získat zpátky Stříže. Aspoň budete mít svou pomstu.“</p>
<p>„A je pomsta tak důležitá?“ zeptala se Kedeviss.</p>
<p>„Často je jediná, co zbývá,“ opáčil Kallor, oči dál upřené k západu.</p>
<p>„Proto po tobě jdou?“</p>
<p>Obrátil se k ní. „A kdo že to po mně jde?“</p>
<p>„Někdo. To je jasné. Mýlím se snad?“</p>
<p>„Nemýlíš, sestro,“ ozvala se z vozu Aranatha. „Ale jeho někdo honí odjakživa. Vidím mu to na očích.“</p>
<p>„Buď ráda, že jste mi pořád ještě aspoň trochu užiteční,“ ucedil Kallor a odvrátil se.</p>
<p>Nenanda se za ním zamračil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kolik času uplynulo? Dny, možná týdny. Nimander se díval, jak kameník buduje svou věž. Kameny opracovával holými pěstmi, pěstními klíny, které někde našel, a dřevěnými paličkami ovinutými kůží tvaroval pemzovou obezdívku, kterou se rozhodl „odlehčit zdi“.</p>
<p>Aby se do ní vešel, musela být věž obrovská, nejméně čtyři podlaží vysoká. „<emphasis>Sklo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho, co teklo, pemza napěněná dechem umírajících. Věž, ano, ale zároveň i památník, náhrobek. Co z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho vzejde? Netuším. To byl chytrý nápad, Nimandere. Jsi příliš chytrý, než abys tu zůstal. Musíš odejít, až věž zmizí, musíš být uvnitř. Já zůstanu.</emphasis>“</p>
<p>Hádali se pořád dokola a Nimander pokaždé zvítězil, i když ne díky rozumným důvodům, ne tím, že by se dovolával sobeckých přání Staršího (protože, jak se ukázalo, on žádná neměl), ale čistě proto, že se odmítal vzdát.</p>
<p>Nakonec na něj nic nečekalo. Ostatní může vést Nenanda − nalézal vlastní království moudrosti, dokázal se ovládat, a Kloš s Kedeviss mu budou radit, takže si jistě povede dobře, dokud nedorazí do Korálu.</p>
<p>Nimander prohrál příliš mnoho bitev − cítil to v sobě. Vnímal každou jizvu a všechny byly stále čerstvé a bolely. Tady bude mít čas se uzdravit, pokud je něco takového možné. Jak dlouho? <emphasis>Proč ne celou věčnost?</emphasis></p>
<p>Kolem nich zaznívalo sborové kvílení, vojsko duchů plazících se v popelu a prachu pod sopečným kuželem. Naříkali nad koncem světa − jako kdyby jim tento svět vyhovoval, když to očividně nebyla pravda, když každý snil o tom, že znovu získá tělo, maso, kosti, krev a bude zase dýchat. Snažili se zdolat svah, ale nějak se jim to nedařilo.</p>
<p>Nimander pomáhal, kde mohl, nosil nástroje, ale většinou jen seděl v měkkém prachu, zíral do prázdna a poslouchal křik zpoza rostoucích zdí. Neměl žízeň ani hlad, pomalu z něj vyprchávaly touhy, ctižádost, všechno, na čem mu kdysi záleželo.</p>
<p>Tma kolem houstla, až jediné světlo poskytovala nadpřirozeně zářící pemza. Svět se stahoval…</p>
<p>Až do −</p>
<p>„Zbývá jeden kámen. Tento kámen. Patří sem pod okno, Nimandere, abys dosáhl. Pomůžu ti vylézt ven − potom kámen takhle zatlačíš dovnitř − ale řekni mi, prosím tě, proč nemůžeme odejít oba? Já jsem ve věži. Ty taky. Kdybych ten kámen prostě zasadil −“</p>
<p>„Starší,“ přerušil jej Nimander. „Už jsi skoro hotový. Tak kde je Gothos?“</p>
<p>Překvapený výraz. „Netuším.“</p>
<p>„Myslím, že se neodváží vstoupit do této říše.“</p>
<p>„Možná je to tak.“</p>
<p>„Ani nevím, jak tohle funguje − jestli to pro tebe vytvoří cestu ven.“</p>
<p>„Chápu, Nimandere. Zůstaň se mnou vevnitř. Zasadím ten kámen.“</p>
<p>„Nevím, kam tě ta věž zavede,“ podotkl Nimander. „Možná zpátky do tvé říše, ať je kdekoliv − ale ne do mého domova. Ten neznám. Kromě toho jsi ten kámen vytesal tak, aby se dal zasadit jen zvenčí − ty úhly −“</p>
<p>„Můžu ho předělat, Nimandere.“</p>
<p><emphasis>Nemůžu jít s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou.</emphasis> „Když jsem zjistil, kde jsi, Starší, ztratil jsem se sám. Jsi kameník, tvůrce domů. To je tvůj úkol. Sem rozhodně nepatříš.“</p>
<p>„Ani ty ne.“</p>
<p>„Že ne? Tam venku jsou tisteandijští duchové. A tisteedurští. Dokonce liosanští. Ti, kteří padli v prvních válkách, kdy draci prorazili každou bránu a zabíjeli a umírali. Poslechni si je! Uzavřeli spolu mír − zázrak, o jaký se rád podělím.“</p>
<p>„Ty nejsi duch. Vrhnou se na tebe. Budou o tebe bojovat, začnou novou válku, Nimandere. Roztrhají tě na kusy.“</p>
<p>„Ne, domluvím se s nimi −“</p>
<p>„To nedokážeš.“</p>
<p>Nimandera se zmocnilo zoufalství, protože pochopil, že Starší má pravdu. Dokonce ani tady nebyl vítaný. I sem přinese zkázu. <emphasis>Až mě roztrhají na kusy, zemřu. Budu stejný jako oni. Krátká válka.</emphasis> „Pomoz mi prolézt oknem,“ řekl a vyškrábal se na římsu.</p>
<p>„Jak si přeješ. Chápu tě, Nimandere.“</p>
<p><emphasis>Ano, snad mě chápeš.</emphasis></p>
<p>„Nimandere.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Děkuju. Za tento dar stvoření.“</p>
<p>„Až příště uvidíš Gothose, dej mu za mě pěstí, ano?“ požádal Nimander.</p>
<p>„Ano, další dobrý nápad. Budeš mi chybět. Ty a tvoje dobré nápady.“</p>
<p>Propadl na svah pokrytý hustým popelem a rychle se chytil okraje okna, aby nesklouzl. Za ním se ozýval hladový křik. Cítil, jak se ho snaží přemoct silou vůle.</p>
<p>V okně to zaškrábalo a objevil se, koncem napřed, poslední kámen. Nimandera to zastihlo nepřipraveného, takže mu kámen rozdrtil prsty, jimiž se pevně držel. Zaklel bolestí, jak mu to odstrčilo ruku, přičemž nehty zůstaly pod kamenem. Vystříkla krev. Snažil se zachytit, ale nakonec se mu podařilo vytrhnout ze škvíry i druhou ruku.</p>
<p>Bohové, jak tohle dokáže? Obě ruce měl zmrzačené, neměl se oč zapřít nohama a do svahu se hnal šílený dav.</p>
<p>Kámen neúprosně vylézal z otvoru. Podepřel ho ramenem, ale pod tou tíhou se mu začaly třást ruce. Už byl dost daleko venku, a tak z boku zatlačil do obsidiánu kluzkého jeho krví. Už viděl chytré úhly a plochy a jak všechno nějak, zdánlivě nemožně, vklouzne na své místo. Ještě trochu zatlačit − ne moc − už to skoro měl −</p>
<p>Tisíce, stovky tisíc − bouře hlasů, zoufalý, zděšený řev − <emphasis>to je moc! Prosím, dost! Dost!</emphasis></p>
<p>Slábl − nezvládne to − už se neudrží − se vzlyknutím kámen pustil a v poslední chvíli ho oběma rukama zatlačil na místo − vzápětí padal, pohlcený hrnoucím se popelem, kamínky i drásavými kousky drsné pemzy. Kutálel se dolů ze svahu pod dalšími sutinami. Byly horké. Nemohl dýchat. Nic neviděl. Topil se − čísi ruka ho popadla za zápěstí, pak se přidala další − malé ruce − ženské ruce.</p>
<p>Ramenem mu projela bolest, jak stisk zesílil a jeho to otočilo. Hroutící se svah ho stahoval dolů, dychtil po něm − a on ho chápal, soucítil s ním, ano, chtěl se mu poddat, pustit se, zmizet ve zdrcující temnotě.</p>
<p>Zachránkyně ho vytáhla ven za krvácející ruku. Bouře hlasů znovu propukla a rychle se blížila. Do jeho holínek se zatínaly studené prsty, nehty mu drásaly kotníky, ale jemu na tom nezáleželo, ať si ho vezmou, ať −</p>
<p>Svalil se na vlhkou hlínu. Šero, ticho kromě lapání po dechu, překvapené zavrčení.</p>
<p>Převrátil se na záda a kašlal, jak měl ústa pokrytá spečeným popelem. V očích ho pálilo −</p>
<p>Klečela nad ním Desra, hlavu svěšenou, tvář zkřivenou bolestí, a ruce měla složené v klíně jako dvě zlomené větve. Přiběhl k nim Kloš a dřepl si.</p>
<p>„Myslel jsem − ona −“</p>
<p>„Jak dlouho?“ chtěl vědět Nimander. „Jak jste mohli čekat tak dlouho? Stříž −“</p>
<p>„Cože? Byla to jen chvilka, Nimandere. Desra − přišla sem, podívala se do ledu − uviděla tě −“</p>
<p>Konečky prstů ho pálily a vysílaly oheň do rukou a zápěstí, pronikal mu až do kostí. Na místě nehtů prosakovala z prachem uzavřených ran čerstvá krev. „Desro,“ zasténal. „Proč?“</p>
<p>Vzhlédla a upřela na něj tvrdý pohled. „Ještě jsme s tebou neskončili, Nimandere,“ zachraptěla. „To tedy ne.“</p>
<p>„Ty nemehlo!“ vyštěkl Gothos. „Toho jsem si schovával na později. A teď je volný.“</p>
<p>Nimander se otočil. „Nemůžeš jen tak <emphasis>sb</emphasis><emphasis>írat</emphasis> lidi! Jako lesklé kamínky!“</p>
<p>„Proč ne? Chci říct, že jeho jsem potřeboval. Teď je v krvi draků azath −“</p>
<p>„V prolité krvi − v krvi mrtvých draků −“</p>
<p>„Podle tebe je ten rozdíl důležitý? Ach, já a moje nekonečná hloupost!“ Ostrým gestem si nasadil klobouk, posadil se na stoličku a oči upřel do ohně. Zaujal přesně stejnou pozici, jako když sem Nimander, Kloš a Kallor vstoupili. „Jsi pitomec, Nimandere. Draci nehrají hry. Rozumíš mi? <emphasis>Draci nehrají hry.</emphasis> Ach, zoufám si, nebo bych si zoufal, kdyby mi na tom záleželo. Ne, raději upeču v popelu placky. O které se nepodělím.“</p>
<p>„Je čas jít,“ navrhl Kloš.</p>
<p>„Ano, to je zřejmé.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Přicházejí,“ hlásil Kallor.</p>
<p>Kedeviss však v tmavém vchodu neviděla žádný pohyb.</p>
<p>„Na cestování je pozdě − utáboříme se tady. Uvař něco dobrého, Aranatho. Nenando, připrav oheň. Dům z klacků, zapálený. Z toho se bude Gothos cukat. Doufám. Ano, dnes večer ho vylákejte ven, abych ho mohl zabít.“</p>
<p>„Nemůžeš ho zabít,“ sdělila mu z vozu Aranatha.</p>
<p>„Ale, a proč ne?“</p>
<p>„Potřebuju si s ním promluvit.“</p>
<p>Aranatha slezla z vozu, upravila si roucho a zamířila k troskám − kde se již objevil Kloš a pomáhal Nimanderovi, který měl ruce ztmavlé krví. Za nimi vyšla Desra.</p>
<p>„Ta tvoje hnusná sestra je děsivá,“ zavrčel Kallor.</p>
<p>Kedeviss neviděla důvod, proč to komentovat.</p>
<p>„Mluví s Gothosem − proč? Co si mohli tak asi říct?“</p>
<p>Kedeviss pokrčila rameny a odvrátila se. „Dnes večer asi budu vařit já,“ prohlásila.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Umírající Kapitán hleděl na obrovského válečníka s roztříštěným obličejem. Pod sebou měli oba tkané koberce a ten, na němž seděl Kapitán, byl nasáklý krví − krví, která proudila, jako by jeho tělo bylo jen chlopní, jež se porouchala a zůstala otevřená. Krev crčela z ran, co se nikdy neuzavřou. Kapitán si uvědomil, že je zpátky na začátku. Tentokrát byl obklopený přepychem, a ne blátem a prachem na okraji vyschlého říčního koryta, ale znamenalo to opravdu nějaký rozdíl? Očividně neznamenalo.</p>
<p>Jen umírající se mohl té pravdě smát. Konečně pochopil, že na spoustu věcí může s upřímným veselím reagovat jedině umírající. Jako na tohoto nahrbeného osudového válečníka, sedícího zamračeně se zkříženýma nohama naproti němu.</p>
<p>Mezi nimi doutnal v malém ohřívadle na třech nohách ohýnek. Na uhlících spočívala nízká konvice a z kořeněného vína vycházela pára provoňující vzduch v komnatě.</p>
<p>„Budeš muset vybourat pár vnitřních zdí,“ poznamenal Kapitán. „Nechat si od otroků udělat novou postel, dost dlouhou, a taky další nábytek.“</p>
<p>„Ty mě neposloucháš,“ zabručel obr. „Ztrácím trpělivost, když mě lidé neposlouchají.“</p>
<p>„Jsi můj dědic −“</p>
<p>„Ne. To nejsem. Otroctví je ohavnost. Otroctví je to, co dělají nenávistní lidé jiným. Ti, kteří nenávidí sami sebe. Nenávidí, aby si mohli připadat jiní, lepší. Ty. Namluvil sis, že máš právo vlastnit jiné lidi. Namluvil sis, že jsou něco míň než ty, a myslel sis, že to napraví okovy.“</p>
<p>„Já svoje otroky miloval. Staral jsem se o ně.“</p>
<p>„V srdci nenávisti je spousta místa pro pocit viny,“ opáčil válečník.</p>
<p>„Toto je můj dar −“</p>
<p>„Každý se mi snaží dávat dary. Odmítám je všechny. Myslíš si, že ten tvůj je úžasný. Velkorysý. Nejsi nic. Tvoje říše je ubohá. Znal jsem vesnické psy, kteří byli větší tyrani než ty.“</p>
<p>„Proč mě trápíš takovými slovy? Umírám. Zabil jsi mě. Přesto tebou nepohrdám. Ne, ustanovuju tě svým dědicem. Dávám ti svoje království. Moje vojsko bude plnit tvoje rozkazy. Všechno je odteď tvoje.“</p>
<p>„Já to nechci.“</p>
<p>„Pokud si to nevezmeš ty, udělá to některý z mých důstojníků.“</p>
<p>„Tohle království nemůže existovat bez otroků. Tvoje vojsko se stane jen bandou nájezdníků, a pak je někdo najde a zničí. A všechno, co ses snažil vybudovat, bude zapomenuto.“</p>
<p>„Mučíš mě.“</p>
<p>„Říkám ti pravdu. Pošli svoje důstojníky, ať mě zabijí. Zničím je všechny. A tvoje vojsko rozpráším. Krev do trávy.“</p>
<p>Kapitán na tu zrůdu zíral a věděl, že nic nenadělá. Opřel se o hromadu polštářů a dýchal stále mělčeji. Byl zabalený v rouchách a kožešinách, a přesto mu byla zima. „Mohl jsi zalhat,“ zašeptal.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Poslední slova. Karsa se ještě chvíli díval mrtvému do tváře. Pak bouchl do dveří vedle sebe. Pootevřely se na škvírku.</p>
<p>„Všichni opustí tenhle kočár,“ rozkázal Karsa. „Vezměte si, co chcete − ale nemáte moc času.“</p>
<p>Poté se zase opřel. Prohlížel si zbytky bohaté hostiny před sebou − sám hltal, zatímco Kapitán se jen díval, samolibý jako nějaký bohatý otec, i když umíral. Jenomže Karsa nebyl jeho syn. Ani jeho dědic, bez ohledu na to, co si ten hňup přál. Byl Toblakai. Teblor, a na dálném severu na něj čekal jeho lid.</p>
<p>Je na to připravený? Ano, je.</p>
<p>Budou oni připravení na něj? Nejspíš ne.</p>
<p>Čekala ho dlouhá cesta pěšky − v tomhle mizerném královstvíčku nebyl jediný kůň, který by ho unesl. Zavzpomínal na mládí, na šťastné dny krušných dramat, plné neblahých znamení, kdy každé stéblo trávy mělo význam − jenže takové věci vytvářela jen mladá mysl. Ještě nebyla vybělená sluncem a omšelá větrem. Čekaly ho události, nepřátelé, které bude muset porazit s drsným, vítězoslavným smíchem a krví stříkající do vzduchu.</p>
<p>Jednou, teď mu to připadalo hrozně dávno, se vydal hledat slávu, jenomže zjistil, že nic není takové, jaké si to představoval. Tuto krutou pravdu jeho společníci chápali mnohem lépe než on, přestože byl válečný vůdce. Přesto se jím nechali vést a kvůli němu zemřeli. Síla Karsovy vůle je ovládla. Jaké v tom bylo ponaučení?</p>
<p>Následovníci následují, i když je to nakonec zabije. Takoví lidé měli vadu − byli ochotní zapomenout na pud sebezáchovy. A tato vada lákala ke zneužití, možná ho dokonce <emphasis>vyžadovala.</emphasis> Zmatek a nejistota podléhaly jednoduchosti, která byla velice uklidňující i velice nebezpečná.</p>
<p>Bez následovníků by tento Kapitán nedosáhl ničeho. Totéž platilo na celém světě. Války by se rozpadly v chaos nájezdů, šarvátek, masakrů nevinných, krevní msty a nic moc jiného. Nestavěly by se památníky. Ani chrámy, ani ulice, ani města. Ani lodě, ani mosty. Každý kousek obdělané půdy by se smrskl na to, kolik zvládne obdělat pár lidí. Bez následovníků by se nikdy nezrodila civilizace.</p>
<p>Tohle všechno poví svým lidem. Neudělá z nich své následovníky, nýbrž své společníky. A společně zničí civilizaci, kdykoliv a kdekoliv na ni narazí. Protože přes všechno dobré, co vytvořila, byl jejím jediným úkolem rodit následovníky − dost na to, aby uvedli do pohybu síly zkázy, šířící se jako příval krve z rozmaru několika cynických tyranů zrozených k vedení. K vedení, ano, s pomocí lží, železných slov − <emphasis>povinnost, čest, vlastenectví, svoboda</emphasis> − jimiž krmili úmyslné hlupáky, poskytovali jim velkolepé cíle, důvod k jejich bídě a šíření té bídy.</p>
<p>Viděl tvář nepřítele, dvojitou masku nejzazšího sebeobětování a chladnokrevného velení. Viděl, jak se vůdci krmí masem chrabře padlých. <emphasis>Tohle není teblorský zvyk. Nebude to můj zvyk.</emphasis></p>
<p>Zvuky loupení z místností kolem již utichly. Nikde se nic neozývalo. Karsa s pomocí háku zvedl konvici z uhlíků a postavil ji na stolek mezi jídlo, stříbrné talíře a leštěné poháry.</p>
<p>Kopl do ohřívadla, až se uhlíky rozletěly po krásných kobercích, hedvábných a vlněných pokrývkách a kožešinách. Čekal, dokud se nevzňaly plamenem. Potom vstal, sklonil se, aby mohl projít dveřmi, a vyšel ven.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kam už nesahalo světlo táborových ohňů, panovala černočerná tma. Na nebi zářila šílená hojnost hvězd. V obrovském půlkruhu kolem ohromného kočáru bylo Kapitánovo království. Karsa Orlong stál před trůnem na balkoně.</p>
<p>„Otroci jsou svobodní,“ oznámil dunivým hlasem. „Důstojníci rozdělí kořist, koně a všechno ostatní − stejným dílem pro každého, otroky i svobodné, vojáky i řemeslníky. Podvedete někoho, a já vás zabiju.“</p>
<p>Za ním olizovaly kočár plameny vyskakující z oken a průduchů. Černý dým houstl. Karsa cítil horko hrnoucí se mu v návalech na záda.</p>
<p>„Za svítání všichni odejdou,“ pokračoval. „Jděte domů. Ti, kdo domov nemají − si běžte nějaký najít. A vězte, že čas, který vám teď dávám, je jediný, jaký kdy dostanete. Protože až mě uvidíte příště, až se budete schovávat ve svých městech, přijdu jako ničitel. Za pět let nebo za dvacet − tolik máte, tolik vám dávám. Využijte ten čas dobře. Vy všichni − <emphasis>dobře žijte.</emphasis>“</p>
<p>Že bylo takové rozloučení přijato nikoliv jako požehnání, nýbrž jako hrozba, ukazovalo, jak dobře tito lidé rozumějí Karsovi Orlongovi − jenž přišel od severu a byl nezranitelný. Jenž osvobodil otroky a rozprášil rytíře říše bez toho, aby tasil meč.</p>
<p>Bůh s rozbitým obličejem přišel mezi ně, jak budou všichni vyprávět ve zbývajících letech. A vyprávět budou s vykulenýma očima, olizujíce si rty, spěšně sahajíce pro korbel s nektarem zapomnění.</p>
<p><emphasis>Některé zabít nedokážeš. Někteří přinášejí smrt a rozsudek. Někteří ti přáním plnohodnotného života přejí smrt. A v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom slibu není lež, protože copak smrt nepřijde ke každému? A přesto to málokdo řekne. Bez sladkých eufemismů, příjemných hovorových výrazů. Bez metafor a analogií. Na světě není než jediný skutečný básník, a ten mluví pravdu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Utečte, přátelé, ale stejně se neschováte. Není kde.</emphasis></p>
<p><emphasis>V jeho rozbitém obličeji vidíte svůj osud.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dobře se dívejte.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Koně se zastavili na nízkém návrší a kolem šeptala tráva.</p>
<p>„Kdysi jsem velel armádám,“ poznamenal Poutník. „Býval jsem vůlí malazského císaře.“</p>
<p>Samar Dev pocítila v ústech hořkost a musela si odplivnout.</p>
<p>Muž vedle ní zabručel, jako by to považoval za komentář. „Pochopitelně jsme vším, co jsme dělali, sloužili smrti. Přestože jsme tvrdili opak. Vynucovali jsme mír, končili hloupé krevní msty a kmenovou řevnivost. Otevírali jsme cesty obchodníkům bez obav z loupežníků. Peníze proudily jako krev v žilách, takový byl dar těch cest a míru, který jsme vynucovali. A přesto za tím vším číhal <emphasis>on.</emphasis>“</p>
<p>„Sláva civilizaci,“ utrousila Samar Dev. „Je jako signální oheň v temné noci.“</p>
<p>„S chladným úsměvem,“ pokračoval Poutník, jako by ji neslyšel, „čeká. Tam, kde se všechny cesty spojují, kde končí všechny stezky. Tam čeká on.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho.</p>
<p>Na severu cosi hořelo, vysílalo to k obloze oranžové plameny ozařující břicha mračen z černého dýmu. <emphasis>Jako signální oheň…</emphasis></p>
<p>„Co to hoří?“ zajímal se Poutník.</p>
<p>Samar Dev si znovu odplivla. Nedokázala dostat tu odpornou pachuť z úst. „Karsa Orlong,“ řekla. „Karsa Orlong pálí, Poutníku. Protože tohle on dělá.“</p>
<p>„Tomu nerozumím.“</p>
<p>„Je to pohřební hranice,“ vysvětlovala. „A on netruchlí. Skathandiové už neexistují.“</p>
<p>„Když mluvíš o Karsovi Orlongovi, tak mě děsíš,“ poznamenal.</p>
<p>Kývla na jeho přiznání − nejspíš to ani neviděl. Muž vedle ní byl čestný. V mnoha směrech stejně čestný jako Karsa Orlong. A zítra se ti dva setkají.</p>
<p>Samar Dev dobře chápala Poutníkovy obavy.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DEVĚT</p><empty-line /><empty-line /><p>Býci neustále odcházejí sami na odlehlé místo</p>
<p>svých já,</p>
<p>pyšně si vykračují v kabátech z propocené plsti,</p>
<p>všechny žíly zduřelé,</p>
<p>vzdorovití a hrdí ve svých zvířecích potřebách,</p>
<p>s dunivým krokem,</p>
<p>uvolněte cestu, dorážející meče,</p>
<p>ničte srdce panen,</p>
<p>paznehty se rozkračují − tak něžná póza!</p>
<p>A my musíme být u vytržení,</p>
<p>před zarudlýma očima nenajdeš vinu</p>
<p>ve svém já, tak osvědčeném,</p>
<p>a vášnivý útok nejplodnějšího semene</p>
<p>zpívá jako déšť bohů,</p>
<p>uvolněte cestu, další smělá slova,</p>
<p>tanečnice jistě klopýtne</p>
<p>ve řvoucích bubnech zástupů.</p>
<p><emphasis>Šviháci na promenádě</emphasis></p>
<p>Seglora</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Nadějné vyhlídky jsou prastarým prokletím lidstva. Můžete naslouchat slovům a považovat je za rozvíjející se květ nebo za pravý opak. Každé slovo se ohýbá, stlačuje, zmenšuje, až samotný balíček významu lusknutím obratných prstů zmizí. Básníci a vypravěči se mohou nechat vtáhnout tím či oním proudem do hýřivého požáru krásného jazyka nebo do jadrné úspornosti bezbarvé hutnosti.</p>
<p>A se životem je to stejné jako s uměním. Vzadu za svým domem stojí muž bez prstů. Oči má uslzené po spánku, který nepřináší odpočinek ani úlevu před únavným světem (a tím vším), a má v nich prázdný výraz, možná i zastřený, když tak hledí na svou ženu, skrčenou nad jakousi podivností na zeleninové zahrádce.</p>
<p>Tenhle je stručný. Existence je opravdu ten nejtěsnější otvor. Špatně se nevyjadřuje, protože by mu scházel dostatek intelektu. Ne, tahle mysl je dokonale vyladěná. Skromnou slovní zásobu − v myšlenkách i rozhovorech − považuje za ctnost, známku nesmlouvavého mužství. Ze stručnosti si udělal posedlost, návyk, a nekonečným obrušováním odstranil veškeré pocity i vnímavost. Když je jazyk bez života, čemu slouží? Když je význam zredukovaný, jaká pravda se drží iluze hloubky?</p>
<p><emphasis>Pche,</emphasis> takové představy! Taková řitní, vypočítavá přetvářka. Navoskujte výstřednost a ať svět krouží, hustý a dráždivý, kolem vás! Vyprávějte příběh svého života tak, jak byste ho chtěli prožít!</p>
<p>Pobavené zakmitání prstů by mohlo značit posměšnou krutost, když tak pozorujete bezprstého muže, jenž mlčky a bez výrazu sleduje svou ženu. Rozhodněte se, jak chcete. <emphasis>Jeho žena.</emphasis> Ano, tuto představu obratně vyřezal ze svého světonázoru (plného nadějných vyhlídek a vzteku nad věčným selháváním). Vlastnictví má svoje pravidla a ona se musí chovat v rámci toho, co tato pravidla předepisují. Podle Gaze to bylo naprosto jasné, podrobnost, která nepřežila jeho šílené redakční úpravy.</p>
<p>Co to Thordy provádí se všemi těmi plochými kameny? Jaký podivný vzor to buduje v tmavé hlíně? Pod kámen se přece nedá nic zasadit, ne? Ne, ona obětovala úrodnou půdu, ale proč? Netušil. A věděl, že se to nejspíš nikdy nedozví. Jako činnost však byla její pilná práce jasným překročením pravidel, a on s tím bude muset něco udělat. Brzy.</p>
<p>Dnes v noci umlátí někoho k smrti. Vzrušení, ano, ale chladné. V hlavě mu bzučely mouchy, zvuk sílil jako vlna a plnil mu lebku stovkami tisíc ledových nožiček. Udělá to, ano, což zároveň znamená, že nebude muset zmlátit vlastní ženu − aspoň zatím ne, možná ještě několik dní, snad týden − uvidí, jak se věci vyvinou.</p>
<p>Udržovat věci jednoduché, neposkytovat mouchám moc místa, kde by se mohly posadit, to bylo jeho tajemství. Tajemství, jak si zachovat zdravý rozum.</p>
<p>Potlučené, bezprsté ruce pálily dychtivým ohněm. On ale na nic moc nemyslel, že? Nic z toho se mu neprojevilo ve výraze, v očích, ve stisknutých rtech. Strohá maska je známkou mužství, a když už muž nemá nic jiného, aspoň může mít tohle. A bude si to dokazovat znovu a znovu. Noc za nocí.</p>
<p>Protože tohle umělci dělají.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Thordy myslela na spoustu věcí, přičemž žádná nebyla zvlášť důležitá − aspoň by k takovému závěru došla, kdyby je musela zkoumat, i když tu pochopitelně nebyl nikdo, kdo by mohl něco takového chtít, což bylo jen dobře. Tady na zahradě se mohla uvolnit, bezcílně se potulovat jako lístek unášený pomalou, línou řeknou.</p>
<p>Přemýšlela o svobodě. Přemýšlela o tom, jak se může mysl proměnit v kámen, pevný a nehybný tváří v tvář zdánlivě nesnesitelnému tlaku, a jak dolů padá prach jako slabý šepot, aniž by si toho někdo všiml. A přemýšlela o studeném, vyleštěném povrchu břidlicových desek, jak jsou na pohmat jakoby navoskované a jak se slunce odráží měkce bíle, aniž by ji bodalo do očí. A vzpomínala, jak její manžel mluvil ze spaní, plival slova, jako by přehradu, která je zadržovala, když byl vzhůru, rozkopal a ven se vyhrnuly příběhy o bozích a slibech, pozváních a touze po krvi, o bolesti zmrzačených rukou a bolesti z mrzačení, které tyto ruce poskytovaly.</p>
<p>A všimla si motýlů tančících nad zelení kousek nalevo, téměř na dosah, kdyby natáhla špinavou ruku, jenže ty přízraky s oranžovými křídly by uletěly, třebaže pro ně nepředstavovala hrozbu. Protože život byl nejistý a nebezpečí číhalo v převleku za klidný odpočinek.</p>
<p>Bolela ji kolena a nikde ve svých myšlenkách nenacházela naději − nikde nebylo možné najít tak ostrý důkaz skutečnosti, jako byla konstrukce čekající někde vepředu. Ani sebemenší náznak, ani když pokládala jeden kámen za druhým. Všechno to bylo venku, víte, všechno bylo venku.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Úředník v kanceláři cechu kovářů v životě nedržel v ruce kladivo a kleště. Na to, čím vládl, nepotřeboval svaly, žádnou váhu, která by podpořila hybnou sílu na dubových nohou, v očích ho nemusel štípat pot a závany horka mu nespalovaly chloupky na předloktích. A tak se tváří v tvář skutečnému kováři těšil ze své moci.</p>
<p>Potěšení bylo vidět na našpulených rtech, v koutcích ohnutých dolů, i ve vodnatých očích, které neustále těkaly z místa na místo. V bledých rukou svírajících dřevěné rydlo jako asasínskou dýku, se špičkou potřísněnou inkoustem a voskem. Seděl na stoličce za širokým pultem oddělujícím předek místnosti, jako kdyby hlídal bohatství celého světa a každičký příslib ráje, jaký členství v tomto nejvznešenějším z cechů nabízelo posvěceným, poctivým členům (a tlouštík mrká).</p>
<p>Jak tam tak seděl, Barathol Méchar by nejradši sáhl přes pult, vytáhl ho ze stoličky a přerazil vedví. A v tom by pokračoval, dokud by na poškrábaném pultu nezůstala jen hromádka plev se zabodnutým rydlem, jako když z válečníkovy mohyly trčí meč.</p>
<p>Temné bylo pobavení v Baratholových myšlenkách, když úředník znovu zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Je to jednoduché − dokonce i pro vás, tím jsem si jistý. Cech vyžaduje doklady, zvlášť patronát uznávaného člena cechu. Bez toho jsou vaše peníze jako smetí.“ Usmál se nad tou chytrou slovní hříčkou.</p>
<p>„Jsem v Darúdžhistánu nový,“ zopakoval Barathol, „takže je takový patronát vyloučený.“</p>
<p>„Ano, to je.“</p>
<p>„A co se tovaryšského poměru týče −“</p>
<p>„Také vyloučený. Říkáte, že jste kováře dělal dlouhá léta, o čemž já nepochybuju − důkaz mám přímo před očima. Proto jste pochopitelně na tovaryše příliš vysoce kvalifikovaný a navíc i příliš starý.“</p>
<p>„Když ze mě nemůže být tovaryš, jak mám získat patrona?“</p>
<p>Úsměv a potřesení hlavou. Ruce zdvižené dlaněmi nahoru. „Pochopte, já pravidla nedělám.“</p>
<p>„Můžu mluvit s někým, kdo by mohl mít něco společnýho s vytvářením těch pravidel?“</p>
<p>„S kovářem? Ne, žel, všichni jsou pryč a kovají, jak se sluší a patří na jejich profesi.“</p>
<p>„V tom případě můžu některého navštívit v práci. Můžeš mi říct, kde sídlí nejbližší?“</p>
<p>„Rozhodně ne. Svěřili mi zodpovědnost za administrativu cechu. Kdybych udělal něco takového, potrestali by mě za porušení povinností, a to vy určitě nechcete mít na svědomí, že ne?“</p>
<p>„Vlastně s tímhle klidně dokážu žít,“ opáčil Barathol.</p>
<p>Úředníkův výraz ztvrdl. „Dobrý charakter je nezbytným předpokladem, abyste se mohl stát členem cechu.“</p>
<p>„Důležitějším než patronát?“</p>
<p>„Jsou to vyrovnané ctnosti, pane. A teď, mám plno práce −“</p>
<p>„Když jsem sem přišel, tak jsi spal.“</p>
<p>„Možná to tak vypadalo.“</p>
<p>„Vypadalo to tak, protože to tak bylo.“</p>
<p>„Nemám čas se tu s vámi dohadovat o tom, co jste možná viděl, když jste vstoupil do mé kanceláře −“</p>
<p>„Spal jsi.“</p>
<p>„Takový závěr jste si mohl udělat.“</p>
<p>„Udělal jsem si ho, protože to tak bylo. Což by mohlo mít vážný důsledky, jakmile se to roznese mezi členy.“</p>
<p>„Vaše slovo proti mému, a vy na mě očividně máte pifku, což nevypovídá zrovna o vašem smyslu pro čest −“</p>
<p>„Jak to, že pravdomluvnost nevypovídá o smyslu pro čest?“</p>
<p>Úředník zamrkal. „Inu, ne, když je zrozená z pomstychtivosti, samozřejmě.“</p>
<p>Teď se zarazil Barathol. Zkusil nový přístup. „Můžu zaplatit dopředu poplatky − na rok i víc, pokud to bude nutný.“</p>
<p>„Bez patronátu by taková platba byla považovaná za dar. Tento výklad se opírá o legální precedens.“</p>
<p>„Vzal by sis moje peníze a nic mi za to nedal?“</p>
<p>„To je podstata charitativního daru, ne?“</p>
<p>„Myslím, že ne, ale nevadí. Chceš mi říct, že se nemůžu stát členem cechu kovářů.“</p>
<p>„Členství je otevřené pro všechny kováře, kteří chtějí pracovat ve městě, o tom vás ujišťuju. Jakmile získáte patrona.“</p>
<p>„Což znamená, že je to uzavřenej provoz.“</p>
<p>„Cože to?“</p>
<p>„Malazská říše na uzavřený provozy narazila v Sedmiměstí. A otevřela je. Myslím, že dokonce prolili nějakou tu krev. Císař se nehodlal hrbit před žádným profesním monopolem.“</p>
<p>„Tak to děkuju všem bohům, že Malažané nedobyli Darúdžhistán!“ Úředník si olízl tenké rty.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barathol vyšel ven a uviděl naproti přes ulici Klátila, jak ze širokého kornoutu jí ochucený led. Bylo horko a cukrovinka se rychle rozpouštěla, takže léčiteli po baculaté ruce stékala červená voda. Rty měl zabarvené stejně.</p>
<p>Když uviděl přicházet kováře, zvedl obočí. „Je teď z tebe hrdý, byť o něco chudší člen cechu?“</p>
<p>„Ne. Odmítli mě.“</p>
<p>„Ale proč? Nemůžeš udělat nějakou zkoušku −“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Aha… tak a co teď, Barathole?“</p>
<p>„Co? Ach, kovárnu si otevřu stejně. Nezávislou.“</p>
<p>„Copak ses zbláznil? Vypálí ti ji. Rozbijou zařízení. Vrhnou se na tebe v šiku a utlučou tě. A to bude teprve první den.“</p>
<p>Barathol se usmál. Měl Malažany rád. Přese všechno, přes nespočetné chyby, které říše dělala, přes krev, kterou prolila, měl ty neřády rád. Mistr Kápě ví, že nejsou zdaleka tak vrtošiví jako jeho krajané. Nebo, dodával trpce, obyvatelé Darúdžhistánu. Na Klátilovy věštby odpověděl: „Už jsem zvládl horší věci. Neboj se o mě. Chci tu pracovat jako kovář, ať se to cechu líbí, nebo ne. A nakonec mě budou muset přijmout za člena.“</p>
<p>„Až budeš mrtvý, nebudeš se cítit jako vítěz.“</p>
<p>„Nebudu. Teda mrtvý.“</p>
<p>„Budou se snažit zastavit každýho, kdo s tebou bude obchodovat.“</p>
<p>„Velice dobře se vyznám v malazských zbrojích a zbraních, Klátile. Moje práce odpovídá standardům vaší starý říše, a jak jistě dobře víš, ty jsou pořádně vysoký.“ Podíval se na léčitele. „Zastraší cech tebe? Tvoje přátele?“</p>
<p>„Ovšemže ne. Ale nezapomínej, že my jsme na odpočinku.“</p>
<p>„A jdou po vás asasínové.“</p>
<p>„Ach, na to jsem zapomněl. Máš pravdu. Přesto pochybuju, Barathole, že nás pár Malažanů udrží tvůj podnik dlouho.“</p>
<p>„Nové vyslanectví má oddíl strážných.“</p>
<p>„Pravda.“</p>
<p>„A žijou tu další Malažané. Zběhové z tažení na severu −“</p>
<p>„To je taky pravda, i když ti se před námi ukrývají − ne že by nám na tom záleželo. Vlastně bychom docela rádi, kdyby chodili do našeho baru. K čemu je dobrá zášť?“</p>
<p>„Těm, kdo přijdou ke mně, řeknu právě tohle, takže si můžeme navzájem pomáhat.“</p>
<p>Klátil odhodil promočený kornout a otřel si ruce do kamaší. „Chutná to líp, když jsi malý spratek − i když tehdy byly dražší, protože na to, abys vyrobil led, jsi potřeboval čarodějku. Tady to pochopitelně dělají s pomocí toho plynu dole v jeskyních.“</p>
<p>Barathol se nad tím zamyslel a prohlížel si léčitele s purpurovými rty. Na kratičký okamžik ho viděl, jaký byl jako malý kluk. Usmál se. „Musím najít pro svou kovárnu vhodný místo. Půjdeš se mnou, Klátile?“</p>
<p>„Rád,“ přikývl léčitel. „Město znám, takže co přesně hledáš?“</p>
<p>Barathol mu to tedy pověděl.</p>
<p>Na to se Klátil rozesmál. Vydali se do temných komor srdce města, kudy s řevem proudila krev a byly tu možné nejrůznější nepravosti. Pokud jste k tomu měli sklon. Jako třeba Barathol Méchar, když mu někdo hodil ošklivou rukavici!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vůl, stále stejný vůl, pohupoval při chůzi hlavou, když táhl náklad kamení do klenuté brány, do požehnaného stínu aspoň na pár rychlých kroků, a pak znovu ven do jasného, horkého slunce − zamrkal jemnými plavými řasami − a ocitl se na nádvoří, a někde poblíž byla chladná voda, její zurčení bylo pozváním a vůně jako lehký polibek na širokém, lesklém nose s ještě jemnějšími plavými chloupky. Vůl zvedl mohutnou hlavu. Copak se muž s proutkem neslituje nad unaveným, žíznivým zvířetem?</p>
<p>Neslitoval. Nejdřív bylo nutné vůz vyložit, a tak musel vůl stát v zápřahu a s hlasitým mlaskáním přežvykovat snídani. Mouchy ho rozčilovaly, ale co se už dá dělat s mouchami? Vůbec nic, dokud je nezažene noční chlad, aby mohl vůl spát vestoje ve své tuří velebnosti pod hvězdami (pokud měl štěstí), kde možná spaly i ty mouchy.</p>
<p>Pochopitelně poznávat, co si myslí vůl, znamená ztratit nehorázné množství času, než si uvědomíte poklidnou laskavost býložravcovy vnímavosti. Zadíval se na dva úskočné muže přicházející od brány − nebyli to dělníci lopotící se na přestavbě starého sídla, ani úředníci či sluhové, kameníci ani stavitelé, ani měřiči či vážiči. Vypadali dočista jako podvodníci, ale pravda byla ještě horší −</p>
<p>Dvanáct jmen na seznamu. Jedno šťastně odškrtnuté. Jedenáct dalších nalezených, kteří ale vzápětí unikli jako kluzcí úhoři, což taky nepochybně byli, protože je pronásledovaly dluhy, smůla a rozmary očividně zlomyslného vesmíru hodlajícího přinášet jen bídu a tak. Ale rváče vyslané, aby dluhy násilím vybrali či dlužníky potrestali, tohle nezajímalo, ne?</p>
<p>Zbavení všech břemen, požehnaní nádhernou svobodou byli Zhoř a Leff tady, v brzy bohatém sídle, které se zvedalo z prachu zanedbalosti a rozkladu a které jako háv z drahokamů mělo zahalit příchod jakési záhadné šlechtičny − ženy, jak se povídalo, nosící závoje, v nichž jí jsou vidět pouze oči! <emphasis>Tak krásné oči! A teď si představte, jak je kulí, když sáhnu dolů</emphasis> −</p>
<p>Zhoř s Leffem se nervózně vynořili ze stínu v bráně. Rozhlíželi se, jako by zabloudili, jako by se každou chvíli chystali uprchnout s ukradenými kameny nebo náručí cihel či dokonce pytlem železných kolíků −</p>
<p>„Hej − vy dva! Co tady chcete?“</p>
<p>Provinile sebou trhli. Zhoř kulil oči na prošedivělého předáka, jenž k nim přicházel. Byl to Gadróbi a nohy měl tak ohnuté, až to vypadalo, že se brodí blátem až po boky. Leff sklonil hlavu, jako by instinktivně uhýbal sekeře − což hodně prozrazovalo o jeho prozatímním životě − a pak udělal krůček dopředu a pokusil se o úsměv, který dopadl tak uboze, že se nedal popsat ani jako škleb.</p>
<p>„Je tady kastelán, abysme si s ním mohli promluvit?“ zeptal se Leff.</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>„O stráži u brány,“ odpověděl Leff. „Máme spoustu předpokladů.“</p>
<p>„Aha. A taky nějakej podstatnej?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Leff se podíval na Zhoře a viděl, jak se mu na tváři šíří panika jako lesní požár. Odpovídala jeho rostoucímu zděšení − bylo šílenství myslet si, že se jim podaří vylézt o jednu příčku žebříčku výš. Šílenství! „My… bysme mohli vodit na procházku její psy, třeba?“</p>
<p>„Mohli byste? To asi ano, pokud by paní nějaký měla.“</p>
<p>„A má?“ zeptal se Leff.</p>
<p>„Má co?“</p>
<p>„Má nějaký. Psy, který bysme mohli vodit.“</p>
<p>„Ani takový, který byste vodit nemohli.“</p>
<p>„Můžem hlídat bránu!“ zařval Zhoř. „Proto jsme sem přišli! Abyste nás najali, víš, jako hlídače. A jestli si myslíš, že neumíme zacházet s mečem nebo kuší, no, tak to nás vůbec neznáš, co?“</p>
<p>„Máš pravdu,“ odtušil předák. „Neznám.“</p>
<p>Leff se zamračil.</p>
<p>„Zůstaňte tady,“ přikázal jim stařec nakonec a otočil se, „než dojdu pro kastelána Šikovnika.“</p>
<p>Když se předák odkolébal prachem − toužebně pozorován volem stojícím vedle hromady sutin − obrátil se Leff na Zhoře. „Šikovnika?“</p>
<p>Zhoř bezmocně pokrčil rameny. „Jaktěživ jsem o něm neslyšel. Ty ano?“</p>
<p>„Ne. Jasně že ne. To bysem si pamatoval.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Proč? Copak seš mistrem Kápě zatracenej blb?“</p>
<p>„Co tady děláme, Leffe?“</p>
<p>„Torvald řekl ne, pamatuješ? Na všechno. Teď mu nejsme dost dobrý. Tak mu ukážeme. Necháme se najmout tady v tom nóbl paláci. Jako strážný. Se stejnokrojema a vyleštěnýma přezkama a těma šněrovanýma pojistkama na mečích. A on si bude spílat, že nás už nechtěl, ani jako partnery. Vsadím se, že za to může ta jeho − nikdy nás neměla ráda, zvlášť tebe, Zhoři, takže za to můžeš ty, a já to hned tak nezapomenu, tak si nemysli něco jinýho.“</p>
<p>Zavřel ústa a postavil se do pozoru, protože se předák vracel a vedle něj cupitala osoba tak zahalená do plátna, že na každý houpavý předákův krok musela udělat tři. Kastelán měl nasazenou kapuci a v jejím stínu bylo něco jako maska. Ruce v rukavicích měl zdvižené, čímž Leffovi − a o chvíli později i Zhořovi − připomínal kudlanku. Pokud byl tohle kastelán zdejšího sídla, potom někdo svět naklonil způsobem, jaký si Leff ani Zhoř neuměli představit.</p>
<p>„Tady jsou, pane,“ ohlásil předák.</p>
<p>Byly to v otvorech té hladké masky oči? Kdo to měl poznat? Nicméně hlava se pootočila a oběma mužům něco − jako pavoučí nožičky ťapající jim podél páteře − prozradilo, že si je prohlíží.</p>
<p>„Je pravda,“ pronesl kastelán Šikovnik hlasem, který Leffovi připomněl nehty škrábající po štěrku, kdežto Zhoř si vybavil, že vždycky existuje jeden trouba, který tyranizuje všechny ostatní, a kdyby se ti ostatní prostě spojili, no, potom by rovnost a svoboda patřily všem! „Je pravda,“ pokračovala maskovaná osoba (nebylo poznat, zda je to muž, či žena, ale předák mu přece říkal „pane“), „že potřebujeme stráže. Paní dorazí dnes z venkova. Správné předvedení je žádoucí.“ Odmlčel se a od pasu nahoru se předklonil. Leff v dírách v masce zahlédl záblesk nelidských rudých očí. „Ty, jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Leff Bahan jest mý jméno, pane.“</p>
<p>„Jídáš syrové jezerní škeble?“</p>
<p>„Cože? Ehm, v poslední době ne.“</p>
<p>Zabalený prst se zvedl a zakýval se. „Riskantní. Otevři, prosím, ústa a vyplázni jazyk.“</p>
<p>„Cože? Ehm, takhle?“</p>
<p>„To je dobré, velmi dobré, ano. Tak.“ Kastelán se narovnal. „Červi greva. Jsi nakažený. Puchýřky na jazyku. Zanícené dutiny, pravda? Svědící víčka − to dělají vajíčka, a až se vylíhnou, potom ti červi vylezou z očních koutků. Syrové jezerní škeble, cch cch.“</p>
<p>Leff si začal drásat obličej. „Bohové, potřebuju léčitele! Musím jít −“</p>
<p>„Není třeba. S potěšením ti zajistím léčbu − před paní musíte vypadat slušně, ano, každý budete stát na jedné straně brány. Dobře oblečení, se zdravou pletí a bez parazitů. Připravují se malá kasárna. Bude nutné najmout nejméně tři další na doplnění stavu − máte spolehlivé přátele vhodné pro takovou práci?“</p>
<p>„Ehm,“ řekl Zhoř, když bylo jasné, že Leff prozatím přišel o schopnost mluvit, „možná. Můžu se jít povohlídnout…“</p>
<p>„Výborně, a jmenuješ se?“</p>
<p>„Zhoř. Ehm, máme doporučení −“</p>
<p>„Není třeba. Věřím své schopnosti posoudit charakter a myslím, že vy dva, ač vás nelze považovat za přehnaně chytré, máte aspoň sklon být věrní. Toto místo bezpochyby bude znamenat postup ve vaší kariéře, a tudíž budete pilní, jak se sluší na vaše tajné podezření, že to přesahuje vaše schopnosti. To všechno je v pořádku. Taky mě těší, že nemáte žádné parazity vysilujícího či neestetického druhu. Nuže, Zhoři, zajdi ven a najdi dva až tři další strážné. Já se mezitím postarám o Leffa Bahana.“</p>
<p>„Jasně. Ano, pane, udělám přesně tohle.“</p>
<p>Předák stál opodál a uculoval se. Ani Zhoř, ani ohromený Leff si toho nevšimli. A ano, měli si toho všimnout.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Žena potřebuje svá tajemství,“ prohlásila Tiserra, zvedla šálek z porcelánu tenkého jako vaječná skořápka a podržela ho na světle. „Tenhle je dobrý, drahoušku. Žádné vady.“ Baba na stánku se zakřenila a přikyvovala.</p>
<p>Torvald Nom spokojeně kývl a olízl si rty. „Není to legrace?“ zeptal se. „Hezké nádobí do tvé nové kuchyně a nóbl pec na čtyřech nohách a tak. Opravdické závěsy. Plyšový nábytek, barevné koberce. Můžeme taky přestavět sklad na větší, pevnější −“</p>
<p>Tiserra šálek položila a postavila se před něj. „Manželi.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Moc se snažíš.“</p>
<p>„Vážně? No, je to jako sen, víš, že jsem se vrátil domů. Dělám pro tebe všechny ty věci. Pro nás. Pořád mi to připadá neskutečné.“</p>
<p>„Ach, v tom problém není,“ ujistila jej. „Už se začínáš nudit, Torvalde Nome. Potřebuješ něco víc než se mnou chodit po nákupech. A peníze taky nevydrží věčně − Beru ví, že pro oba nevydělám dost.“</p>
<p>„Říkáš, že si musím najít práci.“</p>
<p>„Prozradím ti tajemství − jen jedno, a nezapomínej na to, co jsem říkala prve − my ženy máme mnoho tajemství. Dneska se cítím velkoryse, tak dobře poslouchej. Žena má radost z druha. On je jejím ostrovem, chceš-li, bezpečným a pevným. Ale občas si ráda zaplave dál od břehu, splývá s tváří obrácenou ke slunci, chceš-li. A možná se i potopí pod hladinu, aby si nasbírala hezké mušličky a tak. A když skončí, tak zase doplave zpátky na ostrov. Podstatné je, manželi, že nechce, aby ji její druh doprovázel při plavání. Potřebuje jenom vědět, že na ni ten ostrov čeká.“</p>
<p>Torvald zamrkal a zamračil se. „Říkáš, ať táhnu.“</p>
<p>„Nech mě courat se po tržišti, drahoušku. Bezpochyby máš spoustu mužných povinností, možná v krčmě někde poblíž. Uvidíme se večer doma.“</p>
<p>„Pokud to tak chceš, tak samozřejmě. Nechám tě tady, cukroušku − ano, procházka mi prospěje. A muž má taky svoje tajemství!“</p>
<p>„Jistě.“ Usmála se. „Hlavně aby to nebyla tajemství toho druhu, o kterých, když se dozvím, budu tě muset najít a zabít.“</p>
<p>Zbledl. „Samozřejmě že ne! Nic takového!“</p>
<p>„Dobře. Tak se uvidíme potom.“</p>
<p>Jelikož byl udatný a spokojený (více méně), Torvald Nom rád utekl od své ženy, jako každý udatný a spokojený muž na světě. <emphasis>Musím zorat to pole za větrolamem, lásko. Půjdu spustit sítě. Radši obrousím ten stůl. Je čas vyrazit a někoho oloupit, broučku.</emphasis> Ano, muži tohle dělají, stejně jako ženy − jakkoliv záhadné a nevysvětlitelné se ty věci můžou zdát.</p>
<p>S takovými myšlenkami se Torvald Nom brzy ocitl na cestě k Fénixovi. Muž hledající práci na naprosto špatných místech.</p>
<p>Zanedlouho dorazil Zhoř, v jehož výraze se svářela hrdost s panikou, a jak ta pýcha plála, když nafoukaně dorazil ke stolu, u něhož seděl Torvald Nom.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V paláci přivedl kastelán Šikovnik Leffa do přístavku vedle hlavní budovy, kde se chvíli prohraboval v bednách vystlaných slámou, až konečně našel skleněnou lahvičku a podal ji Leffovi.</p>
<p>„Dvě kapky do každého oka. Další dvě na jazyk. Zopakovat ještě dvakrát dneska a třikrát denně, dokud nebude lahvička prázdná.“</p>
<p>„To zabije ty červy v mý hlavě?“</p>
<p>„Červy greva, ano. Za ostatní ručit nemůžu.“</p>
<p>„Já mám v hlavě víc červů?“</p>
<p>„Kdo ví? Kroutí se ti myšlenky?“</p>
<p>„Občas! Bohové pod náma!“</p>
<p>„Dvě možnosti,“ prohlásil Šikovnik. „Červi podezíravosti nebo červi provinilosti.“</p>
<p>Leff se zamračil. „Říkáte, že tyhle věci způsobujou červi? Provinílost a podezíravost? O ničem takovým jsem nikdá neslyšel.“</p>
<p>„Nehryžou tě občas pochybnosti? Neuchycují se ti v hlavě představy? Nepronikají ti do mysli podivné nápady? Neděsí tě nepříjemně pohled na rybářův ozubený háček?“</p>
<p>„Vy jste nějakej léčitel?“</p>
<p>„Jsem, co je zapotřebí. Teď ti půjdeme najít uniformu.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Torvald Nom si opakoval, co poví své ženě. Pečlivě zvažoval každé slovo a v duchu si zkoušel nutnou nenucenost potřebnou k tomu, aby se obratně vyhnul jistým podrobnostem nově nalezeného zaměstnání.</p>
<p>„Skvělý, že zase všichni pracujeme společně,“ poznamenal Zhoř a spokojeně se přiloudal blíž. „A jako strážný v paláci! Už ne jako násilníci, co dělaj pro smradlavý zločince. Už žádný honění chudáků, abysme potěšili nějakou nenažranou piraňu. Už žádný −“</p>
<p>„Zmínil se ten kastelán o žoldu?“</p>
<p>„Co? Ne, ale určitě bude dobrej. Musí. Je to náročná práce −“</p>
<p>„Zhoři, může to být spousta věcí, ale ‚náročná‘ rozhodně není. Máme udržet zloděje venku. A protože jsme všichni kdysi byli zloději, měli bychom v tom být zatraceně dobří. Nebo nás vyrazí.“</p>
<p>„Potřebujeme ještě další dva lidi. Chtěl ještě tři a já sehnal jenom tebe. Takže další dva. Napadá tě někdo?“</p>
<p>„Ne. Který rod?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ta paní − ke kterýmu rodu patří?“</p>
<p>„Netuším.“</p>
<p>„Jak se jmenuje?“</p>
<p>„Nemám ponětí.“</p>
<p>„Je z venkova?“</p>
<p>„Myslím.“</p>
<p>„A zemřel aspoň nedávno nějaký šlechtic, aby ji to sem přitáhlo? Myslím jako dědictví.“</p>
<p>„Jak to mám vědět? Myslíš, že se starám o to, kdo v tomhle davu umře? To není nic pro mě, tak.“</p>
<p>„Měli jsme se zeptat Kruppeho − ten by to věděl.“</p>
<p>„No, nezeptali jsme se ho a stejně na tom nezáleží. Máme slušnou práci, všichni tři. A jsme na cestě stát se slušnýma lidma. Tak přestaň o všem pochybovat, Tore! Ještě to pokazíš!“</p>
<p>„Jak může pár rozumných otázek něco pokazit?“</p>
<p>„Jsem z nich nervózní,“ zabručel Zhoř. „Ach, mimochodem, kastelána vidět nemůžeš.“</p>
<p>„Proč? A s kým si můžu promluvit o tom, že se nechám najmout?“</p>
<p>„Ne, tak jsem to nemyslel. Prostě nemůžeš ho vidět. Je celej zabalenej v hadrech. Má kapuci a rukavice a masku. To jsem myslel. Jmenuje se Šikovnik.“</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně?“</p>
<p>„Proč ne? Tak se jmenuje.“</p>
<p>„Kastelán je zabalený jako mrtvola a vám to nepřipadá divné?“</p>
<p>„Možná se bojí slunce nebo tak něco. Nemáme důvod bejt podezíraví. Tys nikdy nepotkal žádný divný lidi, Tore?“</p>
<p>Torvald Nom se na něj podíval a uvědomil si, že na tohle opravdu nemá odpověď.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Vidím, že jsi našel dalšího kandidáta,“ poznamenal Šikovnik. „Výborně. Ano, bude se hodit. Snad jako kapitán domácí stráže?“</p>
<p>Torvald sebou trhl. „Ještě jsem neřekl ani slovo, a už jsem povýšený?“</p>
<p>„Srovnávací cvičení přináší při tomto odhadu sebedůvěru. Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Torvald Nom.“</p>
<p>„Z rodu Nomů. Nebude to snad znamenat střet zájmů?“</p>
<p>„Mělo by? Proč?“</p>
<p>„Paní hodlá zaujmout uprázdněné místo v radě.“</p>
<p>„Aha. No, na záležitosti rodu Nomů nemám skoro žádný vliv. Ve městě jsou nás pochopitelně desítky, vazby se táhnou všude, i mimo kontinent. Ale já s tím nemám nic společného.“</p>
<p>„Byl jsi vyděděn?“</p>
<p>„Ne, nic tak, ehm, krajního. Byla to spíš otázka… zájmů.“</p>
<p>„Schází ti ctižádost.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Máš pěknou manikúru, Torvalde Nome.“</p>
<p>„Ehm, děkuju. Můžu doporučit…“ Nápad se však vytratil do trapného ticha, kdy se Torvald usilovně snažil nedívat na kastelánovy obvázané prsty.</p>
<p>V té chvíli se na druhé straně domu objevil Leff. Oči i rty měl jasně oranžové.</p>
<p>Zhoř zabručel. „Hej, Leffe. Vzpomínáš si na tu kočku, na kterou sis tenkrát sedl na baru?“</p>
<p>„Co s ní?“</p>
<p>„Nic. Jen jsem si zrovna vzpomněl, jak tehdy najednou vytřeštila oči.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“</p>
<p>„Nic. Jen jsem si na ni vzpomněl, to je všechno. Hele, přivedl jsem Tora.“</p>
<p>„To vidím,“ prskl Leff. „Vidím dobře, děkuju pěkně.“</p>
<p>„Co to máš s očima?“ chtěl vědět Torvald Nom.</p>
<p>„To ta tinktura,“ vysvětloval Leff. „Nakazil jsem se červama greva.“</p>
<p>Torvald Nom se zamračil. „Lidi se grevami nakazit nemůžou, akorát ryby, když sežerou nakaženou škebli.“</p>
<p>Leff vytřeštil vykulené oranžové oči ještě víc a otočil se ke kastelánovi.</p>
<p>Šikovnik pokrčil rameny. „Červi jurben?“</p>
<p>Torvald Nom frkl. „Ti, kteří žijou dole v jeskyních? V kapsách zeleného plynu? Ti jsou dlouzí jako lidská noha a skoro stejně tlustí.“</p>
<p>Kastelán si povzdechl. „Všechny nás straší přízrak špatné diagnózy. Omlouvám se, Leffe. Zřejmě tě trápí nějaká jiná choroba. Ale to nevadí, kapky se za měsíc za dva vyplaví.“</p>
<p>„To jako budu mít pohmožděný kočičí vočiska další měsíc?“</p>
<p>„Lepší než červy greva, myslím. Nyní půjdeme najít domácího krejčího. Něco černého, prošívaného zlatou nití by se hodilo. Rodové barvy a tak. A potom krátké shrnutí vašich povinností, směn, volných dní a podobně.“</p>
<p>„Bude v tom shrnutí i místo na žold?“ zajímal se Torvald Nom.</p>
<p>„Přirozeně. Jako kapitán budeš dostávat dvacet stříbrných radů týdně, Torvalde Nome. Zhoř s Leffem jako strážní patnáct. Přijatelné?“</p>
<p>Všichni tři rychle kývli.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Murilliovi se trochu podlamovaly nohy, nicméně věděl, že to nemá nic společného se slabostí po zranění. Tohle byla slabost ducha. Jako kdyby se mu věk vrhl na záda, zaryl mu drápy do každého kloubu a teď tam visel a neustále těžkl. Chodil s ohnutými rameny, jako by se mu to stalo novým zvykem, nebo tak možná chodil vždycky a všiml si toho teprve teď.</p>
<p>Pokusil se dostat do kroku trochu sebevědomí, ale nebylo to snadné. <emphasis>Přiopilý. Se spodky u kotníků. Opravdu užitečné výmluvy pro to, co se tehdy stalo. Vdova Sefarla začala plivat jed, jakmile vystřízlivěla natolik, aby si uvědomila, co se stalo, a zřejmě ho plive doposud. Na svou dceru. Ach, žádné znásilnění − na to má holka v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích příliš vítězoslavný pohled, i když jí tvář plane dvojnásobnou radostí, že se její doprovod rozhodl chránit její čest. Jakmile šok pominul. Neměl jsem se vracet a něco vysvětlovat</emphasis> −</p>
<p>To ale byla včerejší noční můra, všechny ty jiskry pršící na domácí scénu se strojenou účastí, kdy se každé opatrné slovo natírá přes pukliny divokými tahy štětcem. Co vlastně čekal? Co chtěl najít? Útěchu?</p>
<p><emphasis>Možná. Asi jsem dorazil s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlastním štětcem.</emphasis></p>
<p>Před lety by všechno urovnal bez větší námahy. Tady by něco zamumlal, támhle by se koukl do očí. Letmý dotek, nepatrný náznak tlaku. Ale před lety <emphasis>by se tohle vůbec nestalo. Takový opilý pitomec!</emphasis></p>
<p>Tato tři slova si často opakoval. Mínil ale mladíka s mečem, nebo sebe?</p>
<p>Dorazil do velké šermířské školy, prošel otevřenou bránou a vynořil se v jasném slunci na cvičišti. V prachu se dřely dvě desítky mladých, zpocených, obtloustlých žáků. Třískali do sebe dřevěnými zbraněmi. Murillio okamžitě poznal, že většině schází nezbytná agresivita, zabijácký instinkt. Tancovali, aby se vyhnuli ráně, a napřahovali klacky s naprostým nedostatkem odhodlání. A jejich práce nohou byla dočista bezútěšná.</p>
<p>Instruktorka stála ve stínu sloupořadí za cvičištěm. Ani ten zmatek nesledovala, očividně ji víc zajímal uvolněný steh či trhlina na kožené rukavici.</p>
<p>Murillio obešel houf ztrácející se v mračnech bílého prachu a přistoupil k ní. Vzhlédla a hned se vrátila k rukavici.</p>
<p>„Promiňte,“ ozval se Murillio. „Vy jste šermířská mistra?“</p>
<p>„Jsem.“ Ukázala hlavou na žáky, aniž by se na ně podívala. Někteří se už začali prát doopravdy. „Jak si zatím vedou?“</p>
<p>Murillio se zadíval na rvačku. „Záleží na tom,“ odpověděl.</p>
<p>Zabručela. „Dobrá odpověď. Co pro vás můžu udělat? Máte vnuka nebo dceru, které sem chcete hodit? Vaše šaty byly drahý… kdysi. Jak to vypadá, tak pochybuju, že si tuhle školu můžete dovolit, pokud ovšem nejste jeden z těch nechutných boháčů, kteří schválně chodí v hadrech. Staré bohatství a tak.“</p>
<p>„Výborná propagace,“ poznamenal Murillio. „Vážně to zabírá?“</p>
<p>„Třídy jsou plný, mám dokonce seznam čekatelů.“</p>
<p>„Říkal jsem si, jestli třeba nepořebujete pomoc. Se základním výcvikem.“</p>
<p>„Tak ve který škole jste se cvičil?“</p>
<p>„U Karpaly.“</p>
<p>Frkla. „Bral jednoho žáka za tři roky.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Teď se na něj podívala se zájmem, jaký u ní předtím neviděl. „Co jsem slyšela naposledy, sedm jeho žáků opustilo město.“</p>
<p>„Vlastně pět. Fedel zakopl na schodech, spadl a srazil si vaz. Byl opilý. Santbala −“</p>
<p>„Toho bodl do srdce Gorlas Vidikas − první slušný vítězství toho spratka.“</p>
<p>Murillio udělal obličej. „Souboj to nebyl nic moc. Santbala byl skoro slepý, ale byl příliš hrdý, než aby to přiznal. Škrábnutí na zápěstí by bylo Gorlasovi zajistilo vítězství.“</p>
<p>„Mladí rádi zabíjejí raněné.“</p>
<p>„Takhle daleko to se souboji došlo, ano. Naštěstí většina z vašich žáků tady se spíš bodne sama, než by zasáhli případného soupeře, a takové rány jsou zřídkakdy smrtelné.“</p>
<p>„Kdo vlastně jste?“</p>
<p>„Murillio.“</p>
<p>Kývla, jako by to už uhádla. „A přišel jste, protože tu chcete učit. Kdybyste s tím začal, dokud byl ještě Karpala naživu −“</p>
<p>„Byl by si mě našel a zabil, ano. Nesnášel školy. Vlastně nesnášel souboje. Kdysi řekl, že učit lidi zacházet s rapírem je jako dávat dítěti do ruky jedovatého hada. Učení ho netěšilo a nijak ho nepřekvapilo, když se skoro všichni z jeho vzácných žáků buď nechali zabít, nebo skončili jako opilci či ještě něco horšího.“</p>
<p>„To vás nepostihlo.“</p>
<p>„Ne, to je pravda. Já se honil za ženskými.“</p>
<p>„Akorát že teď už jsou na vás moc rychlý?“</p>
<p>„Něco takovýho.“</p>
<p>„Jsem Stonny Menakis. Tahle škola existuje, abych mohla zbohatnout, a zatím to funguje. Povězte, budete učení nenávidět stejně jako váš mistr?“</p>
<p>„Myslím, že ne tak usilovně. Nečekám, že mě to bude těšit, ale udělám, co bude zapotřebí.“</p>
<p>„Práce nohou.“</p>
<p>Kývl. „Práce nohou. Umění utíkat. A figury, obranný koš, protože ten je udrží naživu. Zásahy na zápěstí, koleno a nárt.“</p>
<p>„Ale ne smrtelný.“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Vzdychla si a narovnala se. „Tak dobře. Teda pokud si vás budu moct dovolit.“</p>
<p>„Tím jsem si jistý.“</p>
<p>Loupla po něm tázavým pohledem a dodala: „A mimochodem, ať vás ani nenapadne se za mnou honit.“</p>
<p>„Dobře −“</p>
<p>Vtom si oba všimli, že u nich stojí jakási žena.</p>
<p>Hlas Stonny byl najednou… jiný. „Myrlo. Co tady děláš?“</p>
<p>„Hledala jsem Vrče −“</p>
<p>„Ten pitomec odešel s Trygallskýma − varovala jsem ho, a teď se nechá zabít pro nic za nic!“</p>
<p>„Ach. Víš, jde o Harlla…“</p>
<p>„Co je s ním?“</p>
<p>Kdykoliv Stonny promluvila, žena sebou trhla, a Murillio tušil, že pokud by měl čelit takovému tónu, trhal by sebou taky. „Ztratil se.“</p>
<p>„Cože? Jak je to dlouho?“</p>
<p>„Snell říkal, že ho viděl někdy předevčírem. Dole v přístavu. Večer nepřišel domů − je mu teprve pět −“</p>
<p>„Dva dny!“</p>
<p>Stonny zbledla jako smrt a v očích se jí objevil děs. „<emphasis>Dva dny!</emphasis>“</p>
<p>„Snell říkal −“</p>
<p>„Ty krávo pitomá − Snell je lhář! A zatracenej zloděj!“</p>
<p>Myrla před tím útokem couvla. „Dal nám ty peníze, cos přinesla −“</p>
<p>„Až po tom, co jsem ho málem uškrtila, ano! Co udělal Harllovi? <emphasis>Co mu udělal?</emphasis>“</p>
<p>Myrla plakala a lomila rukama. „Prý mu nic neudělal, Stonny −“</p>
<p>„Okamžik,“ přerušil je Murillio a postavil se mezi ně, protože Stonny se už napřahovala. „Ztratilo se dítě? Můžu rozeslat zprávu − znám všechny možné lidi. Prosím, můžeme na to jít logicky − dole v přístavu, říkáš? Musíme zjistit, které lodě v posledních dvou dnech odpluly − teprve začíná obchodní sezona, takže jich nebude moc. Jmenuje se Harllo a je mu pět −“ <emphasis>Bohové pod námi, poslala jsi ho na ulici a je mu teprve pět?</emphasis> „Můžete mi ho popsat? Vlasy, oči a tak.“</p>
<p>Myrla přikyvovala a po vrásčitých tvářích se jí hrnuly slzy. Celá se třásla a jenom pořád kývala.</p>
<p>Stonny odběhla, její kroky se hlasitě rozléhaly sloupořadím.</p>
<p>Murillio se za ní ohromeně zadíval. „Kam − co?“</p>
<p>„Je to její syn, víte,“ vzlykala Myrla. „Její jediný syn, jenomže ona ho nechtěla, a tak bydlel u nás, jenže Snell má zlý nápady a občas dělá zlý věci, jenom ne takhle zlý, neudělal by Harllovi nic zlýho, to by neudělal!“</p>
<p>„Najdeme ho,“ sliboval Murillio. <emphasis>Živého či mrtvého, požehnej nám Paní a zatáhni a požehne</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis> i klukovi.</emphasis> „Teď mi ho laskavě popiš a podrobně − co obvykle každý den dělá − to taky chci vědět. Cokoliv mi můžeš říct, Myrlo. Všechno.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Snell nejasně, nicméně přesně chápal, jak lze zneužívat důvěru ostatních, kteří to s ním myslí jen dobře, a i když snad na světlo vyjde kousek pravdy, stačí jen předvést zdrcenou sebelítost a velká ochránkyně ho přivine v objetí − jak to matky dělávají.</p>
<p>Můžeme doufat, že při vzácných příležitostech, snad někdy pozdě v noci, když se odevšad přikrádají hrůzy, bude uvažovat o tom, jak věci, které udělal, ničí matčinu důvěru nejen v něj, ale i v sebe samu? Nakonec syn je jen prodloužením matky − aspoň to si matky myslí v skrytu duše, a tato představa je pevná jako železný řetěz. Napadnete dítě a napadená se cítí i matka, protože je zpochybněn její život jako matky, lekce, které dávala či nedala, věci, které se rozhodla nevidět, zamluvit či předstírat, že se jedná o něco jiného.</p>
<p>Plačte pro matku. Snell plakat nikdy nebude, všechny budoucí slzy si schovává pouze pro sebe. Přikrádající se hrůzy probudily překvapivé představy, téměř soucitné, ale nikdy nezašly tak daleko, aby vedly k sebeuvědomění či soucitu s matkou, která ho bezvýhradně milovala. Měl už v povaze považovat všechno, co dostával, za své svaté právo, a chtít stále víc.</p>
<p>Když mu bylo něco − cokoliv − odepřeno, rozzuřil se nad tou nespravedlností. Věci, které si právem zasloužil, a pochopitelně si zasloužil všechno, co se mu zalíbilo. A všechno, co hodlal vzít, takže ho nesmírně naštvalo, pokud mu něco vyklouzlo z prstů nebo mu to někdo sebral!</p>
<p>Nemá-li žádné povinnosti, vytvoří si dítě světonázor, jaký vyhovuje jemu. A vytváří ho mysl sotva probuzená − a když přijde na sebepozorování, tak očividně ještě neprobuzená − pročež je to svět vskutku podivný. Ale nespílejme dospělým příbuzným za jejich selhání. Některé děti se rodí v kleci − už ji mají v lebce − a ta klec je temná.</p>
<p>Snell se potuloval ulicemi a utíkal před krutými otázkami mířenými na jeho hlavu. Neměli právo ho takhle obviňovat. Až vyroste, nikdo se k němu nebude takhle chovat. Rozbije jim obličeje. Pošlape jim hlavy. Přinutí je bát se, všechny, takže si bude moct dělat, co se mu zlíbí. Už se nemohl dočkat, až bude starší a tohle se naplní.</p>
<p>Přesto zamířil k bráně Dvou volů. Potřeboval se přece ujistit. Ještě tam Harllo leží? Nepraštil ho přece tak tvrdě, ne? Aby ho zabil? Jedině kdyby se Harllo narodil slabý, jedině kdyby s ním od začátku bylo něco v nepořádku. Nakonec na tom by nebylo nic divného, že? Vlastní matka ho přece odvrhla. Takže pokud leží mrtvý v trávě na kopci, není to Snellova chyba, ne? Něco by ho dřív nebo později stejně zabilo.</p>
<p>To tedy byla úleva, ale stejně se musel jít přesvědčit na vlastní oči. Co jestli Harllo nakonec neumřel? Co jestli někde plánuje vraždu? Právě teď by mohl Snella špehovat! S nožem, který našel, nebo klackem. Rychlý, mazaný, uskakuje z dohledu bez ohledu na to, jak rychle se Snell na ulici obrací − támhle je! Číhá, sleduje ho.</p>
<p>Snell si to potřeboval ověřit, a proto proběhl Maitenem, kde ze smradu vycházejícího z Ošidné zátoky a z malomocných málem začal zvracet − a cha! Poslechněte si, jak ječí, když se do nich trefí větším kamenem! Rád by se zdržel a našel ty ošklivější, po kterých by mohl házet kamení, dokud by neumlkli, což by nakonec bylo milosrdné, ne? Lepší než hnít zaživa.</p>
<p>Ale ne, ještě ne, možná až cestou zpátky, až si prohlédne Harllovu nafouknutou mrtvolu − to bude dokonalé zakončení dne. Problémy budou vyřešeny. Nikdo ho nebude sledovat ze stínů. Bude házet kameny rychle a tvrdě, jako lidský prak − <emphasis>prásk!</emphasis> Rozdrtí křehkou lebku!</p>
<p>Možná ještě není dospělý, ale pořád může něco dělat. <emphasis>Může brát životy.</emphasis></p>
<p>Opustil silnici a mířil na kopec. Bylo to tady − jak by mohl zapomenout? Všechny podrobnosti se mu vpálily do mozku. První obrovská tapiserie Snellova života. <emphasis>Zabití zlého soupeře, a hle, jak na obloze nad jezerem krouží draci − pohleďte!</emphasis></p>
<p>Svah ho nevysvětlitelně znavil, až se mu roztřásly nohy. Pochopitelně byl jenom nervózní. V lýtkách ho pálilo, jak spěchal dál. Našel to místo.</p>
<p>Žádné tělo.</p>
<p>Náhlá hrůza. Rozhlížel se kolem sebe − byl támhle! Vůbec nebyl zraněný! Nejspíš to jenom hrál, potlačoval bolest při každém kopnutí. Schovává se, ano, jen aby dostal Snella do potíží. Až se vrátí Vrč, bude muset zaplatit mistrovi Kápě! Vrč, který měl radši Harlla, protože ten pomáhal, ale copak ten poslední pytel s otopem nepřinesl Snell? Přinesl! Pochopitelně Vrč nebyl u toho, aby to viděl, že ne? Takže o tom nic neví, protože ne −</p>
<p><emphasis>Jestli se to dozví, zabije mě.</emphasis></p>
<p>Snell se roztřásl v chladném větru a seběhl dolů z kopce. Musel se vrátit domů, nebo možná ne přímo domů, ale někam poblíž − aby mohl Harlla přepadnout, až se ukáže, aby všem navykládal lži o tom, co se stalo. Lži − Snell přece neměl pytlík peněz, ne? Byly to peníze od Harllovy matky, cha, to ale je legrace, co? Byla i tak dost bohatá, a Snell si ty peníze zasloužil stejně jako kdokoliv jiný − zlehka se dotkl opuchliny na tváři. Ta mrcha ho uhodila, jen aby mu mohla sebrat peníze. No, jednou za to zaplatí, to tedy ano.</p>
<p>Jednou, ano, až vyroste. A pak… <emphasis>pozor!</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Než lidé začali považovat Gorlase Vidikase za dospělého, musel zabít jednoho kdysi slavného duelanta, ale teď z něj byl muž, a obávaný, a člen městské rady navrch. Byl majetný, ne však nechutně bohatý, i když to byla jen otázka času.</p>
<p>Hlupáci na celém světě uctívali bohy. Jenomže peníze jsou jediná věc hodná uctívání, protože uctívat je znamená dívat se, jak se množí − a Gorlas všechno, co měl, sebral někomu jinému, tady docházelo ke skutečnému záboru. Den za dnem, dohoda za dohodou, a výhra v těchto hrách byla důkazem skutečné víry a uctívání, a bylo to navýsost uspokojivé.</p>
<p>Hlupáci házejí peníze do společných mís. Boháči ty mísy vybírají, a v tom spočívá skutečné rozdělení lidstva. A víc než to: boháči rozhodují o tom, kolik peněz musí hlupáci našetřit, což odpovídá moci. Která strana je lepší? Jako kdyby bylo třeba na tuto otázku odpovídat.</p>
<p>Za peníze se kupuje moc jako požehnání boha oddaným věřícím, ale moci a bohatství není nikdy dost. Co se obětí týče, inu, těch taky není nikdy dost. Někdo přece musí čistit ulice Palácové čtvrti. Někdo musí prát prádlo a povlečení a tak. Někdo musí ty věci nejdřív vyrobit! A někdo musí bojovat ve válce, když bohatí usoudí, že chtějí víc z toho, co je tam venku.</p>
<p>Gorlas Vidikas se narodil bohatý a s titulem a život mu připadal dobrý. Ale mohl být ještě lepší, a stupně ke zlepšení byly jednoduché.</p>
<p>„Drahá ženo,“ řekl, když se zvedala k odchodu, „musím se vydat na cestu a vrátím se nejdřív zítra nebo možná pozítří.“</p>
<p>Roztržitě se na něj podívala, zatímco sloužící sbírali talíře po snídani − mozolnaté ruce se pohybovaly jako ptáci bez peří − a řekla: „Ach?“</p>
<p>„Ano. Získal jsem titul dozorce na jedné operaci mimo město a musím navštívit důl. Proto musím odplout do Gredfallanského záboru, abych tu smlouvu uzavřel.“</p>
<p>„Dobře, manželi.“</p>
<p>„Nedali mi vědět dopředu,“ dodal Gorlas, „a žel, na dnešní večeři jsem již pozval Šardana a Hanuta.“ Usmál se na ni. „Nechám je ve tvých schopných rukou − vyřiď jim laskavě mou omluvu.“</p>
<p>Dívala se na něj s poněkud znepokojivým výrazem. „Chceš, abych dneska večer pohostila tvé dva přátele?“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>Možná to i pochopila − a spílá mu? Ne. Neobjevil se jí ve tvářích ruměnec vzrušení? Už se ale odvrátila, takže si nebyl jistý. Odcházela s pohupováním boků, tím svým obdivuhodným způsobem, z místnosti.</p>
<p>A tak tedy co má být, to bude.</p>
<p>Vstal a přivolal si sluhu. „Připrav kočár, okamžitě odjíždím.“</p>
<p>Muž se uklonil a odběhl.</p>
<p>Někdo musel hřebelcovat koně, kontrolovat postroje, udržovat kočár čistý a brzdy v pořádku. Někdo musel zajistit, že bude mít v cestovních truhlicích vše, co potřebuje. A někdo taky musel dělat jiné věci. Jako třeba roztáhnout nohy jako odměnu za prokázané laskavosti i jako budoucí dluh, až přijde čas všechno obrátit.</p>
<p>Mohli si vzít jeho ženu a on si vezme je, jednou − všechno, co jim patří, všechno, o čem kdy snili, že jim to bude patřit. Po dnešní noci bude vlastnit jednoho či oba − a v nadcházejících týdnech mu určitě budou patřit oba. Který z nich zplodí Gorlasova dědice? Bylo mu to jedno − jakmile Kalista otěhotní, aspoň na něj přestanou dotírat jeho rodiče, takže by ji mohl i odměnit, aby ji uspokojil − čímž by setřel ten nešťastný výraz z její tváře a ukončil všechny ty protivné vzdechy a toužebné pohledy z okna.</p>
<p>Kromě toho i ona uctívá peníze. Mistr Kápě ví, že jich utratí dost na drahé cetky a zbytečné požitky. Dá jí dítě a pak tři čtyři další, a ona přestane dělat potíže a navíc bude spokojená.</p>
<p>Je třeba konat oběti. <emphasis>Tak je konej, ženo, a kdo ví, nakonec se možná budeš i usmívat.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>O půldruhého zvonění později vyjel Vidikasův kočár konečně bránou Dvou volů a koně na otevřené silnici zrychlili. Projeli nuzným Maitenem (kam jinam by měli ztracení a zoufalí jít, když ne za městské hradby?), což Gorlas přetrpěl se zavřenými okenicemi a vonnou koulí u nosu.</p>
<p>Až povládne, nechá na Obydlené pláni vykopat velkou jámu a do ní odvlečou všechny ty zbytečné tvory a zakopou je. Bylo to prosté − nemůžete zaplatit za léčitele, to je smutné, ale my vám zase nebudeme účtovat za pohřeb.</p>
<p>S myšlenkami na další administrativní zlepšení si Gorlas v kočáru zdříml.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kalista osaměla ve svých soukromých komnatách a civěla na skleněnou polokouli s polapeným měsícem. Co může ztratit? Svou pověst. Nebo spíš se její pověst změní. Hanut se bude křenit a Šardan naparovat tím svým vědoucím způsobem, aby mu tajemství prýštilo ze všech pórů a nikdo ho docela jistě nepřehlédl. Budou za ní chodit další muži se stejným očekáváním. A potom se už možná nezastaví, možná si brzy najde nějakého muže, který usoudí, že to, co cítí, je láska, a ona mu pak odhalí svůj plán − jediný, jaký měla a jaký dával smysl. Neobyčejně logický, a dokonce rozumný. Ospravedlnitelný.</p>
<p>Občas se šelma na řetěze obrátí proti svému pánovi. Občas mu skočí po krku a občas i doskočí.</p>
<p>To ale chvíli potrvá. Ani Šardan Lim, ani Hanut Orr se k tomu hodit nebudou − oba potřebovali Gorlase, i když jejich triumvirát vznikl hlavně z praktických důvodů. Kterýkoliv z nich se obrátí proti ostatním, jakmile se mu naskytne vhodná příležitost − ale to nebude hned.</p>
<p>Dokáže to?</p>
<p><emphasis>Co mám ze života? Když se podívám kolem sebe − tak co?</emphasis> Na tuto otázku odpověď neznala. Byla jako klenotník, který nevidí cenu šperků. Ať jsou lesklé nebo matné, všechno jedno. Vzácné či obyčejné, jediný rozdíl je v touze po nich, a jak se dá zvážit touha, když je podložená stejnou potřebou? Stejnou v celé své sprosté lačnosti.</p>
<p>Dokáže potlačit všechny své potřeby kromě jediné. Dokáže to. Bude muset, aby snesla to, co mělo přijít.</p>
<p>Bylo jí zima, cítila purpurové dráhy v bledé kůži paží, kudy pomalu protékala krev. Potřebovala by se projít na sluníčku, ohřát se, vědět, že se na ni budou kolemjdoucí koukat − na pláštěnku z černého, stříbrnou nití vyšívaného hedvábí s hermelínovým lemem, náramky a nákotníky − příliš mnoho šperků nakonec zloděje doslova zvalo, a navíc to bylo hloupé. Dlouhé vlasy se jí budou lesknout vonnými oleji a v očích bude mít jistý výraz, líný, ukojený, okouzlujícím způsobem odtažitý, aby se zdálo, že si nikoho a ničeho nevšímá, protože jak dobře věděla, byl to ten nejsvůdnější pohled v jejích stále krásných očích −</p>
<p>Dívala se do nich v zrcadle. Byly dosud jasné i po půl láhvi vína ke snídani a dýmce rezlistí poté, a najednou se jí zmocnil pocit, že až takhle bude stát příště, tvář v zrcadle bude patřit někomu jinému, jiné ženě s její kůží, s její tváří. Cizince mnohem moudřejší, mnohem obeznámenější s tím, jak to na světě teskně chodí, než je ta žena před ní.</p>
<p>Těšila se na seznámení?</p>
<p>Možná.</p>
<p>Den kynul a ona se obrátila − než uvidí příliš ze ženy, kterou opouštěla − a začala se oblékat na výlet do města.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Takže ty jsi historik, který přežil Psí řetěz.“</p>
<p>Stařec sedící u stolu vzhlédl a zamračil se. „Vlastně nepřežil.“</p>
<p>„Aha,“ opáčila Scillara a posadila se naproti němu − dneska se cítila podivně, jako kdyby mohl být tuk bez tíže. Pravda, měla pocit plnosti, zaoblenosti, a z nějakého důvodu se kvůli tomu cítila sexuálně nabitá, téměř překypovala pomalou, vášnivou leností. Vytáhla fajfku a zadívala se na Malažana. „To slyším vážně nerada.“</p>
<p>„Je to dlouhý příběh,“ utrousil.</p>
<p>„Kterej líčíš tomu oculíkovanýmu bardovi.“</p>
<p>Zabručel. „Tolik k soukromí.“</p>
<p>„Dostat to ven vypadá jako dobrej nápad. Když zjistil, že jsem byla v táboře ša’ik na Raraku, myslel si, že ze mě vyloudí podrobnosti. Ale já většinou ani nebyla při vědomí, tak jsem mu moc nepomohla. Ale pověděla jsem mu o Heborikovi.“</p>
<p>Kalous se pomalu narovnal a náhlý záblesk v oku spálil všechen smutek a únavu. „Heborikovi?“</p>
<p>Scillara se usmála. „Říkal, že by tě to mohlo zajímat.“</p>
<p>„Taky ano.“ Zaváhal. „Nebo aspoň myslím, že ano.“</p>
<p>„Bohužel umřel. Ale povím ti o něm, jestli chceš. Od tý noci, kdy jsme utekli od ša’ik.“</p>
<p>Světlo v Kalousových očích pohaslo. Odvrátil zrak. „Mistr Kápě je zřejmě rozhodnutý nechat si mě až nakonec. Všichni mí přátelé…“</p>
<p>„Staří přátelé, možná,“ utrousila a zapálila si dýmku. „Zato máš spoustu místa pro nový.“</p>
<p>„To je trpká útěcha.“</p>
<p>„Myslím, že se potřebuju projít.“</p>
<p>„Nemám náladu −“</p>
<p>„Ale já ji mám, a Barathol je pryč a tví parťáci nahoře kujou pikle. Chaur je v kuchyni a snaží se zbaštit všechno, co najde, a Mizela se do mě zamilovala. Jasně, je to zábavný, a občas dokonce i příjemný, ale pro mě to není to pravý. Akorát že ona mě neposlouchá. V každým případě chci doprovod a vybrala jsem si tebe.“</p>
<p>„Poslyš, Scillaro −“</p>
<p>„Být starý neznamená, že můžeš být hrubý. Chci, abys mě doprovodil k Fénixovi.“</p>
<p>Dlouho na ni civěl.</p>
<p>Zatáhla z dýmky a nabrala si do plic vzduch, aby se jí hezky vzedmulo kypré poprsí. Všimla si, jak nepatrně sklopil zrak. „Chci ztrapnit kamaráda, víš,“ dodala a vyfoukla kouř ke zčernalým trámům.</p>
<p>„V tom případě…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Rallik zuří,“ hlásil Řezník, když si sedal. Odlomil si pořádný kus sýra z homole a popadl jablko. Vždycky si ukousl kousek jablka a potom sýra.</p>
<p>„Kruppe soucítí. Tragédie osudu, když si nějaký osud vybereš a jiný dostaneš. Milý Řezník si mohl ponechat původní jméno, kdyby se rozhodl žít v, řekněme, Murilliově stínu. Žel, Řezník podle jména, řezník podle skutků.“</p>
<p>Řezník polkl sousto. „Zadrž. Nesnažím se chodit v Rallikově stínu. Ani ve stínu kohokoliv jinýho − vlastně je mi z celý tý představy ‚stínů‘ špatně. Jestli mě skutečně proklel jeden jediný bůh, byl to Stínupán.“</p>
<p>„Úskočný Stínupán, ten ze stínu bez původce, nejintrikánštější, nejpodlejší z bohů! Mráz má ve svém stínu, krutý a nepříjemný je jeho trůn, ohavní jeho ohaři, zasukovaný jeho Špagát, sladcí a kouzelní jeho nevinní služebníci! Leč!“ Kruppe zvedl tlustý prst. „Řezník nechce hovořit o chození ve stínech, inu, ničích! Ani v tom, jenž se pohupuje nejhoupavěji, lepí se nejlepivěji, třepetá se v třepetajících řasách rámujících bezedné tmavé oči, což však vůbec nejsou oči, nýbrž tůně nezměřitelně hluboké − a je jí to líto? U Apsalar, není!“</p>
<p>„Občas tě nenávidím,“ zabručel Řezník, oči upřené na stůl. Na sýr a jablko prozatím zcela zapomněl.</p>
<p>„Chudák Řezník. Viz jeho srdce vyřezané z hrudi, dopadající jako kus krvavého masa na tento stůl. Kruppe vzdychá a opět vzdychá z hlubokého soucitu a roztahuje, ano, hřejivý plášť přátelství proti chladnému, drsnému světlu pravdy dnes i po všechny dny příští! Nyní nám laskavě nalej víc tohoto bylinkového odvaru, který, ač jeho chuť poněkud připomíná slámu a bláto používané k výrobě vepřovic, podle ujišťování Meese pomáhá při všemožných druzích nechutenství včetně špatných zpráv.“</p>
<p>Řezník nalil a konečně si zase ukousl sýr a jablko. Chvíli žvýkal, pak se zamračil. „Jaký špatný zprávy?“</p>
<p>„Ty, které teprve dorazí, samozřejmě. Pomůže med této zažívací pomoci? Nejspíš ne. Lze předpokládat, že se srazí a ucouvne. Pročpak, říká si Kruppe, ti, kdož hlásají, že zdraví dorazí cestou páchnoucích odvarů, pískovitých šedých pokrmů, syrových a neupravených, a nepoživatelných lektvarů, a to vše mezi činnostmi vynalezenými čistě k rozhlodávání kostí a opotřebovávání svalů − všichni tito zásobitelé čistého a dobrého žití jsou do jednoho bledničkovití, vysušení, téměř bezkrevní, s velkými pěstmi a v hrdle a vodnatých očích zdivočelí upřímnou samolibostí, a vykračují si jako vybuzení čápové a močí vodu dost čistou, aby se dala znovu pít? A podej, buď té lásky, milému, blaženému Kruppemu ten poslední šáteček ležící zapomenutý a osamocený na onom cínovém talíři.“</p>
<p>Řezník zamrkal. „Promiň, co chceš podat?“</p>
<p>„Šáteček, milý chlapče! Sladké potěšení na zmatení těch pobožných uctívačů utrpení! Kolik životů každý z nás má, táže se Kruppe řečnicky, aby byl tento omezován nesoustavnými disciplínami tolik účinnými, že sám mistr Kápě se musí svíjet smíchy? Dnes večer, milý Kruppeho příteli, spolu půjdeme na hřbitov a budeme se sázet, které kosti patří zdravým a které divoce skotačícím neuváženým šílencům, kteří se zářivými úsměvy protančili každičký den!“</p>
<p>„Zdravý kosti budou ty po starých lidech, to se vsadím.“</p>
<p>„Bezpochyby, bezpochyby, příteli Řezníku, nanejvýš nanicovatá pravda. Inu, Kruppe se každý den setkává se stařičkými lidmi a těší se z jejich širokých úsměvů a veselých pozdravů.“</p>
<p>„Všichni nejsou zbědovaní, Kruppe.“</p>
<p>„Pravda, tu a tam se potácí nějaký vykulený, a vykulený je proto, protože už má život plný nevázané uvolněnosti za sebou, a ten hlupák to navíc všechno přežil! Co teď, říká si tento tvor? Proč nejsem mrtvý? A ty, se třemi mizernými desetiletími čisté nudy, proč nejdeš někam zemřít?“</p>
<p>„Pronásledujou tě starci, Kruppe?“</p>
<p>„Hůř. Milý Murillio sténá rozmrzele a bezzubě a rozjímá nad životem v nečinnosti. Slib Kruppemu jedno, milý Řezníku − až uzříš, jak se tento rozzářený vzor před tebou zajíká, slintá, reptá na mraky, sípá a prdí a ukapává a všechno to ostatní, pevně Kruppeho svaž do kozelce, strč do nějakého neprodyšného pytle, najdi nejbližší útes a pošli ho dolů! Vzduchem! Dolů do rozbouřeného moře a ostrých skalisek a mlhavé pěny − Kruppe tě snažně prosí! A poslyš, když už budeš v tom, příteli Řezníku, zpívej a směj se a plivni za mnou! Slibuješ?“</p>
<p>„Jestli tady budu, Kruppe, udělám přesně to, o co mě žádáš.“</p>
<p>„Kruppemu se ulevilo, tolik ulevilo. Ajvaj, poslední šáteček se bouří dole v žaludku − tedy ještě trochu čaje, aby vyšlo ostré říhnutí nechutné bídy na zemi. A pak, krátce poté, bude čas na oběd! A hleďme, kdo vchází, inu, nikdo jiný než Murillio, nově zaměstnaný, bohatý a překypující velkorysostí!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Láska Iskarala Pusta by byla čistá a dokonalá, nebýt toho, že se mu přitom do cesty neustále pletla jeho žena. Kdykoliv se naklonil doleva, ona se naklonila doprava. Kdykoliv se naklonil doprava, ona se naklonila doleva. Kdykoliv natáhl krk, ona natáhla svůj, takže viděl pouze změť rozcuchaných vlasů a pod nimi ocelově černé oči, příliš vědoucí pro vlastní dobro, a vlastně i pro jeho, když na to přišlo.</p>
<p>„Baba pitomá,“ mumlal si. „Copak nevidí, že se nakláním a nadskakuju prostě proto, že se mi chce, a ne proto, že támhle velekněžka bujně předvádí svoje delikátně bujné pozadí − přičemž moc dobře ví, jak se kroutím, slintám a funím s bušícím srdcem, svůdkyně, liška jedna podšitá! Ale ne! Z každého úhlu se mi do zorného pole vrhne tahle strašná nemesis, zatrať moje oči! Snad bych ji mohl chytře někam poslat něco vyřídit, to je mi tedy nápad.“ Usmál se a předklonil. Tváří v tvář tomu zlověstnému pohledu se zbroj jeho šarmu roztřásla a popraskala. „Sladká rozinková palačinko, mezek v chrámové stáji potřebuje hřebelcování a něžnou péči.“</p>
<p>„Nepovídej.“</p>
<p>„Ano. A protože v této chvíli nemáš očividně nic na práci, mohla bys místo toho dělat něco užitečného.“</p>
<p>„Ale já dělám něco užitečného, nejdražší manželi.“</p>
<p>„Ach, a copak, fešná fuchtle?“</p>
<p>„Inu, obětuju svůj čas, abych ti zabránila udělat ze sebe ještě většího hlupáka než obvykle, což je pořádná výzva, na to můžeš vzít jed.“</p>
<p>„Co to plácá za hlouposti? Milá ústřice, o čem to mluvíš?“</p>
<p>„Přistoupila na to, že jsi, kdo tvrdíš, že jsi. A to je jediný důvod, proč nás oba nevyhodí. Tebe, mě, mezka i ty užvaněné bhok’arala − pokud by se jí ovšem podařilo vypudit je ze sklepa. Já jsem čarodějka pavoučí bohyně a támhle velekněžka z toho není nijak nadšená. Takže ti říkám, ó poškrábaná zřítelnice oka mého, jestli to zkusíš a skočíš na ni, jsme vyřízení.“</p>
<p>„Namluví toho tolik, až je div, že jí nevypadnou zuby z huby. Ale počkat! Většina už vypadala. Pššt, nesměj se, ani se neusmívej. Usmívám se? Možná, ale je to shovívavý úsměv, který je míněn dobře, a pokud už ne dobře, potom nijak, ačkoliv manželky na celém světě, jakmile ho uvidí, dostávají pro nic za nic mrtvičný záchvat vzteku, ti rozkošní, pomilováníhodní cukroušci.“ Povzdechl si, zaklonil se a pokusil se vyhlédnout pod Mogořiným pravým podpaždím, ale viděl jen koutkem oka a výsledkem byla chlupatá noční můra. Ucukl, znovu si povzdechl a protřel si oči. „Jen běž, ženo, mezkovi se stýská a touží jen po tvém sladkém obličeji − aby měl do čeho kopnout! Hi hi! Pššt, nesměj se! Ani se neusmívej!“ Vzhlédl. „Výtečná scvrklá datličko, co si tak vyjít na sluníčko do ulic? Nebo spíš kanálů, cha! Kudy tečou odpadky − vykoupej se! Pochčij stojan s lampou, a žádný pes v Darúdžhistánu se k němu už nikdy ani nepřiblíží! Cha! Ale tenhle úsměv je laskavý, víš?“</p>
<p>Přiskotačila k nim velekněžka Sordiko Mdlo. Ona nechodila jako obyčejní lidé, ona postupovala stejně tak do strany jako kupředu, jako svůdný had, s okouzlující nenuceností. Bohové, chlapovi stačilo se dívat a mohl by umřít! To teď zafňukal? Ovšemže ne, ten supící, čvachtající zvuk vydalo spíš Mogořino podpaždí.</p>
<p>„Velmi by mě potěšilo,“ pravila velekněžka hlubokým hlasem, vrnivým, jako všechna představitelná pokušení smíchaná v jeden guláš pozvání, „kdybyste oba spáchali sebevraždu.“</p>
<p>„Mohl bych tu svou předstírat,“ navrhoval Iskaral Pust šeptem. „Potom bychom ji měli z cesty − já to vím, velekněžko všech mých představ, vidím, jak vedeš válku s přirozenou touhou a nemůžeš se dočkat, až na mě vložíš ruce! Ach, vím, že nejsem takový krasavec jako jiní, ale mám moc!“</p>
<p>Sordiko Mdlo s povzdechem odskotačila − vlastně ne, zezadu to vypadalo spíš jako loudání. Přicházela skotačivě, při odchodu se loudala. „Sordiko Louda Mdlo Skotačivá přichází a odchází, ale nikdy tak docela neodejde, má láska lásek, má lepší láska než ta napodobenina lásky, kterou jsem kdysi považoval za skutečnou lásku, ale přiznejme si to, lásko, láska to nebyla, ne taková láska jako tahle. Inu, tato láska je veliká, nafouknutá, vysoká, hárající, funící, přirážející, vybuchující! Au, poranil jsem se.“</p>
<p>Mogora frkla. „Ty bys opravdovou lásku nepoznal, ani kdyby tě kousla do nosu.“</p>
<p>„Uhni s tím podpaždím, ženská!“</p>
<p>„Proměnil jsi zdejší chrám v blázinec, Iskarale Puste. Každý chrám, ve kterém přebýváš, proměníš v blázinec! Takže tady teď zvažujeme vzájemnou vraždu, a co od nás chce tvůj bůh? Inu, nic! Nic, jen čekat, pořád čekat! Pche, jdu nakupovat!“</p>
<p>„Konečně!“ zakrákal Iskaral.</p>
<p>„A ty jdeš se mnou, poneseš mi nákup.“</p>
<p>„Ani náhodou. Vezmi si mezka.“</p>
<p>„Vstaň, nebo si to s tebou rozdám přímo tady.“</p>
<p>„V posvátné kapli? Copak ses zbláznila?“</p>
<p>„Rouhání pářením. Copak by to Stínupána nepotěšilo?“</p>
<p>„Dobře! Tak tedy nakupování. Ale tentokrát žádné vodítko.“</p>
<p>„S ním se neztratíš.“</p>
<p>„Neztratil jsem se, ty vodní buvole, já utíkal.“</p>
<p>„Tak to si tě radši zase přivážu.“</p>
<p>„A já si vezmu nůž!“</p>
<p>Jak se manželství plete do cesty lásce! Pouta vzájemného opovržení, napínaná, až oběti kvičí, ale je to bolestí, nebo rozkoší? Tuto otázku však nelze klást ženatým a vdaným, to nikdy.</p>
<p>Ve stáji mezek mrká na kobylu a kobyla cítí, jak se jí v žaludku obrací snídaně, a mouchy, inu, ty přeletují od jedné hromádky kobylinců k druhé, přesvědčené, že se od sebe nějak liší, jací už to jsou přelétaví tvorové, a mezi přelétavými není moudrosti, jen toužení a zklamání, a bzučení láká k dalšímu pochybnému dobývání vonícímu ve vlhké slámě.</p>
<p>Bzzz, bzzz.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mezi masami žuly a horečnatě zvrásněnou podložní skálou, protkanou třpytivými žílami, zela obrovská jáma − důl patřící Skromnému prostředkovi − před útesem provrtaným jeskyněmi a tunely. Důl a osada čítající osm set obyvatel ležely ve stejné vzdálenosti od Darúdžhistánu jako od Gredfallanského záboru, s nimiž byly spojené silnicemi. Přebývali tu sezonní dělníci, otroci, vězni, předáci, strážní, kuchaři, tesaři, hrnčíři, výrobci lan, krejčí a látači, uhlíři, ranhojiči a ošetřovatelky, řezníci a pekaři − všude se to lidmi jen hemžilo. Vzduch byl plný kouře. Stařeny s krvácejícíma rukama prolézaly hromady hlušiny a sbíraly strusku a nekvalitní uhlí. Kolem shrbených babic v hadrech tancovali racci a vrány.</p>
<p>Na půl lígy od dolu nezůstal jediný strom. Na svahu nad jezerem se rozkládal hrbolatý hřbitov s několika stovkami mělkých hrobů. Voda u břehu byla bez života a narudlá a blátivé dno mělo jasně oranžový odstín.</p>
<p>Gorlas Vidikas, s voňavkou napuštěnou látkou na obličeji, obhlížel podnik, který nyní vedl, i když možná „vedl“ nebylo správné slovo. Každodenní potřeby měl na starosti táborový dílovedoucí, zjizvený, poďobaný padesátník se starými hoblinami surového kovu zarostlými v rukou. Vždycky po deseti slovech ho přepadl záchvat kašle a mezi holínky s bronzovými špičkami uplivoval hustý, žlutý hlen.</p>
<p>„Mladý sou pochopitelně nejrychlejší.“ <emphasis>Kašel, odplivnutí.</emphasis> „Naši <emphasis>krtci,</emphasis> jak jim říkáme, páč se vmáčknou i do škvír, kam žádnej dospělej nevleze.“ <emphasis>Kašel, odplivnutí.</emphasis> „A tak, dyž je tam špatnej vzduch, nezabije nikoho z našich silnejch dělníků.“ <emphasis>Kašel…</emphasis> „Měli jsme chvíli potíže mladý tam dostat, než sme je začali kupovat z chudejch famílií kolem města − maj moc hladovejch krků na krmení, víte? A my máme pro mladý zvláštní pravidla − nikdo na ně ani nešáhne, jestli víte, jak to myslim.</p>
<p>Vod nich to de nahoru. Horník vydrží tak pět let, pokavaď nespadne nebo něco. Když začnou bejt nemocný, vytáhnem je z tunelů a uděláme z nich dozorce šichty. Pár jich to může přežít a dotáhnout až na předáka − já byl jeden z nich, víte. Jako kluk sem si ušpinil ruce a teďka sem tady. No jestli todle nejni svoboda, tak už nevim co.“</p>
<p>Gorlas Vidikas předpovídal, že tento dílovedoucí zemře do tří let. „Nějaké potíže s vězni?“ zeptal se.</p>
<p>„Nee, věčina nežije dost dlouho, aby mohli dělat potíže. Posíláme je na ty nejhorší žíly. Věčinu zabije arzén − taky tady těžíme zlato, víte. Zisk se vloni zvednul vo tři tisíce procent. Se svým podílem bych si moh možná koupit menší palác.“</p>
<p>Gorlas se na ohavného dědulu zadíval. „Jsi ženatý?“</p>
<p><emphasis>Kašel, odplivnutí.</emphasis> „Zatím nee.“ Zazubil se. „Ale víte sám, co si může boháč všecko koupit, co?“</p>
<p>„Jako součást našeho dozajista výjimečného vztahu,“ řekl Gorlas, <emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němž budu těžit z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvé práce,</emphasis> „jsem ochotný ti na ten palác přispět. Skromná záloha z tvé strany, s nízkým úrokem…“</p>
<p>„Vážně? No urozenej pane, to bude skvělý. Jasně, skvělý. To můžem províst.“</p>
<p><emphasis>A až bez dědiců natáhneš brka, získám další nemovitost v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zámecké čtvrti.</emphasis> „Potěšení je na mé straně,“ odtušil s úsměvem. „Ti z nás, kterým se v životě daří, si musíme pomáhat, kdykoliv to jde.“</p>
<p>„Si taky myslim, todle všecko. Zrovínka to si myslim.“</p>
<p>Kouř, zápach, hlasy znějící prachem, bučení volů táhnoucích přetížené vozy. Gorlas Vidikas a umírající dílovedoucí obhlíželi scénu pod sebou a oba byli se sebou spokojeni.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Harllo se vyškrábal z pukliny. Před sebou držel nataženou ruku se svíčkou. Ucítil, jak se mu kolem úzkého zápěstí svírá mozolnatá ruka. Svíčku mu sebrali a vzápětí ho Bainisk vytáhl ven. Byl překvapivě něžný, ale nakonec to byl Bainisk, moudrý veterán, celých šestnáct mu bylo, jemuž se přes polovinu obličeje táhla lesklá, jizvovitá tkáň, z níž svítily modré oči − obě jako zázrakem zůstaly nepoškozené. Křenil se, když pomáhal Harllovi na nohy.</p>
<p>„No, krtku?“</p>
<p>„Železo, surový a studený a široký jako tři moje dlaně vedle sebe.“</p>
<p>„Vzduch?“</p>
<p>„Jsem tady, ne?“</p>
<p>Bainisk ho se smíchem poplácal po zádech. „Zasloužíš si volný odpoledne. Zajdi si do Fuk.“</p>
<p>Harllo se zamračil. „Nemůžu zůstat tady, prosím?“</p>
<p>„Venaz ti zase ubližuje?“</p>
<p>„Surovci mě nemají rádi,“ posteskl si Harllo.</p>
<p>„Poněvadž seš chytrej. Teď poslouchej, už jednou jsem ho varoval, a víckrát já nikoho nevaruju, což on ví, takže tě nebude otravovat. Naši krtci musej bejt spokojený a v jednom kuse. To je táborovej zákon. A Fukám šéfuju já, ne?“</p>
<p>Harllo kývl. „Jenže ty tam nebudeš, viď? Ne dneska odpoledne.“</p>
<p>„Venaz dneska slouží v kuchyni. Bude to dobrý.“</p>
<p>Harllo kývl, posbíral si výstroj, která byla o něco těžší než obvykle, a vydal se nahoru. Měl rád tunely, pokud v nich nebyl vzduch zkažený a nepálil ho v hrdle. Pevný kámen všude okolo něj mu poskytoval pocit bezpečí a ochrany, a miloval nejužší pukliny, do nichž se protáhl pouze on − nebo jen pár dalších kluků, dosud malých a zdravých, bez zlámaných kostí. On si zatím jenom zlomil prst, ale na pravé ruce, v níž stejně jen držel svíčku a nic moc dalšího s ní nedělal. Levou se přitahoval, polonahé tělo kluzké potem i přes vlhký kámen a čůrky ledové vody.</p>
<p>Zkoumal místa, která ještě nikdy nikdo neviděl. Nebo tahal tlusté hadice do ledových tůní, odkud pak zavolal na muže nahoře u pump, a v chabém, mihotavém světle svíčky se díval, jak hladina vody klesá. Někdy se na kameni objevily podivné porosty a v puklinách se ukrývaly slepé rybky, které − pokud na ně dosáhl − chytal, strkal si je do úst, rozkousával a polykal, čímž do sebe nabíral něco z podzemí, a stejně jako ty rybky často ani nepotřeboval oči, jen šátrající prsty, chuť a pach vzduchu a kamene, ozvěnu kapající vody a cvakání prchajících bílých švábů.</p>
<p>Dnes ráno ho poslali do rozsedliny. Jako mrtvou váhu ho spouštěli dolů na lanech uvázaných ke kotníkům, tři, pak čtyři uzly lana, než nahmátl teplý, suchý kámen, a hluboko dole byl vzduch horký a plný síry. Když zapálil svíčku, vzplála v příčném proudu sladkého vzduchu.</p>
<p>Ve žlutavém světle se rozhlédl kolem sebe a u zdi rozsedliny, stěží tři kroky daleko, spatřil sedící mrtvolu. Byla vysušená, s propadlým obličejem a očními bulvami scvrklými v důlcích. Obě nohy měla roztříštěné, očividně z pádu, a úlomky kostí trčely ze suché kůže.</p>
<p>Byla zabalená v kožešinách, jako by to byla pokrývka, a na dosah nehybné ruky ležel roztržený vak se dvěma parohovými krumpáči, kostěným vrtákem a kamenným kladivem. Harllo si uvědomil, že to byl horník, stejně jako on. Horník z dávných dob.</p>
<p>Popošel blíž, oči upřené na úžasné nástroje, které by si rád vzal, když vtom mrtvola promluvila.</p>
<p>„Jak ti libo, mládě.“</p>
<p>Harllo uskočil. Srdce mu divoce bušilo. „Démon!“</p>
<p>„Spíš patron havířů. Žádný démon, mládě, žádný démon.“</p>
<p>Svíčka při Harllově zpanikařeném ústupu zhasla. Mrtvola měla v černočerné tmě zvučný hlas a rytmus řeči připomínající vlny na písčité pláži.</p>
<p>„Jsem Dev’ad Anan Tol z Irynthal klanu Imassů, jenž kdysi přebýval na březích Jagra Til, dokud nás nepřišel tyran Raest zotročit. Poslal nás sem dolů do skály, kde jsme všichni zahynuli. A přece vidíš, že já nezemřel. Já jediný z mého rodu jsem nezemřel.“</p>
<p>Harllo roztřeseně cpal olejem napuštěný knot do pružinové křesací trubičky. Zapalovač třikrát rychle zasyčel a vyskočil plamínek.</p>
<p>„To je hezký trik.“</p>
<p>„V trubičce je modrý plyn. Není ho moc a rychle utíká, takže se musí doplňovat. Nahoře jsou měchýře. Proč jsi neumřel?“</p>
<p>„Měl jsem nějaký čas, abych si tuto otázku promyslel, mládě. Došel jsem pouze k jedinému závěru, který vysvětluje můj stav. Obřad Tellann.“</p>
<p>„Při kterým vznikli zlí T’lan Imass! Slyšel jsem o tom od strýčka Vrče! Nemrtví válečníci v Černým Korálu − Vrč je viděl na vlastní oči! Poklekli a veškerý bolesti je zbavil jeden člověk, který mezitím umřel, protože jim odebral tolik bolesti, a tak postavili mohylu a ta je tam pořád, a Vrč říkal, že brečel, ale tomu já nevěřím, protože Vrč je velkej a nejlepší válečník na celým světě a jeho nepřinutilo brečet nic na světě!“ Harllo se musel odmlčet, aby se mohl nadechnout. Srdce mu pořád bušilo jako kroupy o plechovou střechu.</p>
<p>Imass jménem Dev’ad Anan Tol mlčel.</p>
<p>„Jsi tu ještě?“ zeptal se Harllo.</p>
<p>„Mládě. Vezmi si moje nástroje. První, které kdy byly vyrobeny, a mou vlastní rukou. Byl jsem vynálezce. V mé mysli se rodily nápady tak rychle, že jsem žil jako v horečce. Občas v noci jsem z toho šílel. Tolik myšlenek, tolik nápadů − můj klan se mě bál. Kostěj se mě bál. Sám Raest se mě bál, a tak mě hodil sem. Měl jsem zemřít. A moje nápady se mnou.“</p>
<p>„Mám o tobě všem povědět? Třeba tě budou chtít vytáhnout, aby ses mohl znovu podívat na svět.“</p>
<p>„Na svět? Ten plamínek, který držíš, mi ukázal víc ze světa, než dokážu pochopit. Slunce… ach, slunce… to by mě nejspíš zničilo. Kdybych ho znovu uviděl.“</p>
<p>„My teď máme kovový krumpáče,“ podotkl Harllo. „Železný.“</p>
<p>„Nebeský kámen. Ano, v tunelech jsem ho viděl spoustu. Jaghuti použili kouzlo, aby ho vyplodili a vytvarovali − my jsme neměli dovoleno sledovat takové věci. Ale já už tehdy myslel na to, jak by ho bylo možné uvolnit bez magie. Teplem. Vytáhnout ho, dát mu tvar, přetvořit v užitečné věci. Vládne ještě Raest?“</p>
<p>„O žádným Raestovi jsem jaktěživo neslyšel,“ prohlásil Harllo. „Ve Fukách vládne Bainisk a dolu vládne dílovedoucí a ve městě je rada šlechticů a v dálných zemích jsou králové a královny a císařové a císařovny.“</p>
<p>„A T’lan Imass, kteří poklekli.“</p>
<p>Harllo vzhlédl do šachty − dolů se nesly slabé hlasy. „Chtějí mě vytáhnout. Co jim mám říct o tomhle místě?“</p>
<p>„Špatná skála, bílý kámen, ze kterého lidé onemocní. Špatný vzduch.“</p>
<p>„Aby sem dolů nikdo nepřišel.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ale potom tu budeš zase sám.“</p>
<p>„Ano. To jim taky řekni, že tu straší duch. Ukaž jim duchovy kouzelné nástroje.“</p>
<p>„Ukážu. Poslyš, mohl bych sem někdy proklouznout, kdybys chtěl.“</p>
<p>„Mládě, to by bylo vítané.“</p>
<p>„Můžu ti něco přinýst?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Dlahy.“</p>
<p>Teď se Harllo vracel na denní světlo a ve ztěžklém vaku mu cinkaly nástroje mrtvoly. Paroh a kost ztvrdlé na kámen, jejichž špice ho píchaly do boku.</p>
<p>Kdyby je našel Venaz, mohl by mu je vzít. Harllo věděl, že musí být opatrný. Musí je někam schovat. Někam, kam nikdo nechodí, nehledá a neprobírá cizí věci. Měl tedy o čem přemýšlet.</p>
<p>A musel najít cosi, co se jmenovalo „dlahy“. Ať je to cokoliv.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Trvala na tom, že ho cestou k Fénixovi, přes Zámeckou čtvrť a skrz Třetí terasu do Darúnské čtvrti, bude držet za ruku. „Tolik lidí,“ žvatlala. „Tohle je zdaleka největší město, kde jsem kdy byla. Nejvíc mě asi zaráží, kolik známejch tváří tu vidím − ne lidí, který bych skutečně znala, jen lidí, kteří vypadají jako lidi, který jsem znala.“</p>
<p>Kalous se nad tím zamyslel a kývl. „Svět už je takový, ano.“</p>
<p>„Opravdu? Proč?“</p>
<p>„Nemám tušení, Scillaro.“</p>
<p>„Nic moudřejšího mi říct nemůžeš?“</p>
<p>„Měl jsem problém už s tímhle,“ opáčil.</p>
<p>„No dobře. Tak teda zkusíme něco jinýho. Předpokládám, že historie podle tebe nemá smysl.“</p>
<p>Kalous zabručel. „Pokud tím myslíš, že neexistuje pokrok, že i představa pokroku je pouhé zdání a že historie není nic víc než hromada lekcí, kterým nikdo nechce věnovat pozornost, potom opravdu nemá smysl. Nemá smysl ji zapisovat ani vyučovat.“</p>
<p>„V tom případě na to zapomeneme. Vyber si sám.“</p>
<p>„Co si mám vybrat?“</p>
<p>„Něco, o čem se budeme bavit.“</p>
<p>„Myslím, že to nedokážu − nic mě nenapadá, Scillaro. Ale asi bych se rád dozvěděl něco o Heborikovi.“</p>
<p>„Přicházel o rozum. Snažili jsme se dostat na Otataralovej ostrov, kde chtěl něco vrátit, něco, co kdysi ukradl. Jenže tam nedorazil. Přepadli ho T’lan Imass. Šli po něm a my ostatní jsme se jim jenom připletli do cesty. Já, Řezník, Ropušník. No, unesli i Felisín Mladší − to zřejmě měli v plánu taky.“</p>
<p>„Felisín Mladší.“</p>
<p>„To jméno jí dala ša’ik.“</p>
<p>„Víš proč?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ale měla jsem ji ráda.“</p>
<p>„Ša’ik?“</p>
<p>„Felisín Mladší. Učila jsem ji, aby byla jako já, takže není divu, že jsem ji měla ráda.“ Zeširoka se usmála.</p>
<p>Kalous odpověděl úsměvem − ve společnosti této ženy bylo vskutku těžké být nešťastný. Bude lepší, když se jí v budoucnu vyhne. „Proč Fénix, Scillaro?“</p>
<p>„Jak už jsem říkala, chci někoho ztrapnit. Řezníka, když už jsme u toho. Musela jsem ho poslouchat celý měsíce, prý jak je Darúdžhistán úžasnej a jak mi ukáže tohle a támhle to. A jakmile jsme dorazili, zmizel a nechtěl s náma mít už nic společnýho. Asi se vrátil ke starým kamarádům.“</p>
<p>Mluvila lhostejně, ale Kalous poznal, že ji to ranilo. Možná byli s Řezníkem víc než jen společníci na cestě. „Místo toho jste našli nás Malažany,“ poznamenal.</p>
<p>„Mohli jsme dopadnout mnohem hůř.“</p>
<p>„Barathol měl příbuzného,“ vysvětlil jí Kalous. „Mezi Paliči mostů. Asasína. Vidět tvého přítele bylo jako uvidět ducha. Pro Pazderku, Jiskru… Mizelu. Modroperela. Staré mariňáky.“</p>
<p>„Jedna z těch známejch tváří patří někomu, koho neznáš.“</p>
<p>Znovu se usmál. „Ano.“ <emphasis>Ano, Scillaro, jsi opravdu chytrá.</emphasis></p>
<p>„A než si to uvědomíš, starý mariňácký léčitel se ze všech sil snaží pomoct Baratholovi Mécharovi. Jenomže náš kovářský přítel má historii − to, na čem nezáleží. Má něco společnýho s Arenem a −“</p>
<p>„Rudé čepele, ano.“</p>
<p>Loupla po něm pohledem. „Tys to věděl?“</p>
<p>„Všichni to víme. Chudák. Taková špinavá dohoda v jeho vlastní domovině. S takovými věcmi můžeme soucítit, protože máme vlastní historie, které nelze vynechat, protože nás dostaly přímo tam, kde jsme, na kontinent daleko od vlasti.“</p>
<p>„Pokrok?“</p>
<p>„To se teprve uvidí. A jsme tady, hostinec U Fénixe.“</p>
<p>Scillara si dlouho prohlížela omšelý vývěsní štít. „To je ono? Vždyť je to pajzl.“</p>
<p>„Jestliže je příběh pravdivý, sám Kalam Méchar sem jednou dvakrát zašel. Stejně jako Líto, která později přijala jméno Apsalar, a tady se s ní mladý Kvítko seznámil − dnes se jmenuje Řezník, správně? Poskládat to všechno dohromady není snadné. Klátil toho věděl nejvíc. A také bys tam mohla najít muže jménem Kruppe,“ dodal.</p>
<p>Frkla. „Řezník o něm mluvil. Nějaký umaštěný překupník a bývalý zloděj.“</p>
<p>„Za pannionské války neomezený velvyslanec. Muž, jenž se postavil Caladanu Chmurovi. Bez pomoci zmátl většinu největších vůdců na kontinentě.“</p>
<p>Vykulila oči. „Vážně? To všechno zvládl? O ničem z toho se Řezník nezmiňoval.“</p>
<p>„Nemohl to vědět, Scillaro. Odešel se Šumařem, Kalamem a Apsalar.“</p>
<p>„Tenhle příběh si teď pomalu dávám dohromady já,“ podotkla. „Apsalar, žena, kterou miluje Řezník.“</p>
<p><emphasis>Aha.</emphasis></p>
<p>„Pojďme tedy.“</p>
<p>Vykročili přes ulici.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Kluka podle mě unesli,“ zakončil Murillio a zase se posadil. „Vím, Kruppe, že se to stává. Děti kradou koželuhové, obchodní koráby, rybářské posádky, pasáci a chrámy, ti všichni, když dostanou příležitost. Takže vím, že asi není velká naděje −“</p>
<p>„Nesmysl, Murillio, věrný příteli Kruppeho. Obrácením se na toto zakulacené já jsi projevil krajní moudrost. Navíc Kruppe schvaluje tvou novou profesi. Instruktor, ano, ve všech jemných bodech jemné bodovitosti − soubojové umění je směle sepsáno krví, ano? A smělá je i ona Stonny Menakis, stará partnerka nikoho jiného než Vrče Pruhovaného, a nebyl s nimi i někdo třetí? Muž s dlouhými pažemi, který se nevrátil z Capustanu? A nejmenoval se Harllo? Kruppe musí přesně změřit hlubší hlubiny paměti, aby se ujistil o takových podrobnostech, než však jeho instinkt křičí <emphasis>pravdal</emphasis> A jak může být takový hlas popřen?“</p>
<p>Řezník se poškrábal ve strništi na bradě. „Můžu se vrátit na loď, na který jsem připlul, Murillio. Promluvit s dokaři a stařenami pod moly.“</p>
<p>„To bych ocenil, Řezníku.“</p>
<p>„Kruppe tuší šeplavé oteplení srdce drahého Murillia vůči nové zaměstnavatelce − ach, ustupuje Kruppe před mohutným protestem? Cuká sebou kvůli divokému popření? Inu, odpověď na obojí zní ne!“</p>
<p>„Nech toho, Kruppe,“ zabručel Murillio. „Ten kluk je její syn.“</p>
<p>„Zanechaný v péči jiných − tak studené tedy má srdce? Přijímáš snad neobyčejnou výzvu? Tu nejlepší, pochopitelně, vždy tu nejlepší.“</p>
<p>„Je toho mnohem víc,“ prohlásil Murillio. „Je pravda, že z každý ženy se nestane dobrá matka. Ona ale taková není. Totiž připadá mi jako zavile věrná osoba. Možná. Já ti nevím. Prostě by bylo hezký prcka najít, to je všechno.“</p>
<p>„My tě chápeme, Murillio,“ podotkl Řezník.</p>
<p>„Spolehni se na Kruppeho, nejdražší příteli. Všechny pravdy se brzy poddají v úplnosti odhalovacího odhalení. Než počkat, nenadálé shledání jiného druhu kyne.“ Předklonil se, upřel očka na Řezníka a zakmital obočím.</p>
<p>„Ty mě děsíš −“</p>
<p>„Chudáka Řezníka se brzy zmocní hrůza.“</p>
<p>„Co to −“</p>
<p>Na rameno se mu snesla měkká, baculatá ruka.</p>
<p>Řezník zavřel oči. „Příště si už nesmím sedat zády ke dveřím.“</p>
<p>Murillio vstal a zcela formálně se poklonil někomu stojícímu za mládencem. „Historiku. Kdysi jsme se setkali −“</p>
<p>„Vzpomínám si,“ odvětil muž a vstoupil do Řezníkova zorného pole, když zamířil pro dvě židle u vedlejšího stolu. <emphasis>Díky bohům to nebyla jeho ruka.</emphasis></p>
<p>„Poděkuj, prosím, znovu Klátilovi −“</p>
<p>„Vyřídím,“ slíbil historik. „Zatím ale nejsem ten, kdo by se měl představovat.“ Upřel unavené, prastaré oči na Řezníka. „Ty jsi Řezník, viď?“</p>
<p>Mládenec se pootočil, aby viděl na ženu za svou židlí. Jak seděl, měl oči v úrovni prsou zahalených těsným plátnem. A okamžitě je poznal. Dalo mu práci zvednout zrak výš. „Scillaro.“</p>
<p>„Tomu ty říkáš představování?“ zeptala se a sebrala historikovi jednu židli. Vklínila se vedle Řezníka a posadila se. „Ještě jsem neviděla takhle dočista obraný kosti na talíři,“ poznamenala s očima upřenýma na zbytky oběda.</p>
<p>Kruppe se se sípěním narovnal a zamával rukama. „Kruppe chvátá s příslušným uvítáním této velkolepé společnosti a již milované Scillary s vědoucíma očima a dalšími rozmanitými doplňky šarmu, jež by si Kruppe tuze rád znalecky prohlédl, nebýt syčáckých požadavků slušnosti. Vítej, volá Kruppe, zatímco se odklání − <emphasis>uch!</emphasis> − vyčerpán svým nadšením a s dolíčky vyvolanými touhou.“</p>
<p>Murillio se Scillaře poklonil. „Nebudu tak necitlivý a hrubý jako tady dolíčkovatý Kruppe. Jsem Murillio, starý přítel Kví − Řezníka.“</p>
<p>Začala si nacpávat dýmku rezlistím. „Řezník často mluvil o tvým šarmu, Murillio, když přijde na ženský.“ Usmála se na něj.</p>
<p>Murillio se opřel poněkud prudce a Řezník si s ironickým pobavením všiml, že teď vypadá bděleji než za poslední dny, možná dokonce od svého zranění.</p>
<p>Kruppe si ovíval zruměnělý obličej. Zvedl ruku. „Sulty! Milé stvoření, nejlepší víno v domě! Ne, počkej! Zajdi k Pávovi a kup nám láhev <emphasis>jejich</emphasis> nejlepšího vína! Nejlepší víno z jejich zásob, ano! Stalo se něco, Meese? Kruppe to nemyslel jako urážku, opravdu! Sulty, hoď sebou, dítě! Meese, proč −“</p>
<p>„Už dost,“ zarazil jej Murillio, „leda bys chtěl na naši věrnou majitelku sypat další urážky, než sem přiběhne a rovnou tě zabije.“</p>
<p>„Strašlivé nedorozumění! Nadšení a −“</p>
<p>„Dolíčky, my víme.“</p>
<p>„Scillara byla markytánka ve městě vzbouřenců ša’ik na Raraku,“ vysvětlil Řezník. „Ehm, tedy ne taková markytánka −“</p>
<p>„Ale ano, přesně taková,“ opravila ho Scillara a vykřísla nad dýmkou jiskru. „Hračka pro vojáky. Zvlášť pro Malažany. Odpadlíky z přeběhlickýho vojska Korbolo Doma. Jeho Psobijce. Pak mě z tý dozajista krátký a necitlivý existence vytáhl malazskej kněz bez rukou a tady se Řezníkem nás vlekl přes půl Sedmiměstí.“ Vyslala ke stropu proužek kouře a pokračovala. „Kousek od Otataralovýho moře nás přepadli. Kněze zabili. Řezníka vykuchali a já porodila dítě − mimochodem, kromě špatnýho načasování mezi těmahle dvěma událostma žádný jiný pojítko nebylo. Našli nás vesničani a zachránili nás − ukázal se kvůli tomu Osserkův syn − a tam jsme nabrali Barathola Méchara a Chaura. Doplnili ty dva, o který jsme přišli při přepadení.</p>
<p>Normálně takový dlouhý historky nevykládám, ale tohle bylo nutný, abyste pochopili pár důležitých věcí. Za prvý: děcko jsem nechala v tý vesnici a nelituju toho. Za druhý: Řezník s náma šel, protože si Špagát myslel, že Felisín Mladší potřebuje ochranu, skoro umřel, a teď zase žije s pocitem, že svůj úkol nesplnil, poněvadž nám Felisín unesli. Za třetí: Řezník má taky zlomený srdce, a i když jsme si to my dva nakonec docela užili, je jasný, že s tímhle mu nepomůžu. A za čtvrtý: cítí se kvůli mně trapně, protože podle něj jsem moc tlustá, a on si myslí, že vy si všichni budete myslet to samý.“</p>
<p>Všichni tři muži u stolu důrazně vrtěli hlavami, zatímco Řezník seděl s hlavou v dlaních.</p>
<p>Dorazila Sulty a praštila o stůl zaprášenou hliněnou láhví se silným dnem a dvěma dalšími poháry. „Tři rady, Kruppe!“</p>
<p>Kruppe jí bez fňukání vysázel tři stříbrňáky.</p>
<p>Po dlouhé době si historik povzdechl a láhev odzátkoval. Přičichl k hrdlu a zvedl obočí. „Vylejte to svinstvo ze svých pohárů, prosím.“</p>
<p>Poslechli a Kalous nalil.</p>
<p>„Řezníku,“ řekl Murillio.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Tebe vykuchali? Bohové pod náma!“</p>
<p>„Kruppe se pokouší ochutnat zázrak tohoto zázračného moku, tak je ohromený řečeným strašným příběhem. Svět je nanejvýš krutý, a přece se spása nakonec rozvine, požehnáni budiž všichni bohové, bohyně, duchové, vačnatci a obojživelníci a vskutku i všichni ostatní. Opíjený punčem jest ubohý Kruppe, zhoupnutý na tuto stranu, sražený na druhou, bičovaný nakřivo všemi směry najednou až téměř k vybuchnutí. Milovaná Scillaro, vyprávíš navýsost nepříhodný příběh a vyprávíš ho špatně. Přesto nás zde zříš, jednoho každého vrávorajícího pod špatně vyprávěnými novinkami!“</p>
<p>„Možná jsem to trochu moc shrnula, uznávám,“ připustila Scillara. „Ale řekla jsem si: nejlepší bude projít tím nepříjemným stadiem rychle, ať ho máme za sebou, a teď jsme uvolnění a těšíme se na lokání tohohle skvělýho vína. Rozhodla jsem se, že se mi Fénix líbí.“</p>
<p>Kalous vstal. „Můj úkol je splněn, tak tedy −“</p>
<p>„Sedni si, dědo,“ přikázala mu. „Jestli tě budu muset proplesknout, aby ses zase probral, udělám to. Ale míň bolestivý, myslím, bude setrvat dneska v naší společnosti, nemyslíš?“</p>
<p>Historik se pomalu posadil.</p>
<p>Kruppe si vzdychl. „Politujte nás muže u tohoto stolu! Stojíme proti přesile!“</p>
<p>„Předpokládám, že Řezník vám neřekl nic,“ poznamenala Scillara. „Ani to, jak jsme se málem utopili, když se rozlomil měsíc a spadl z oblohy. Zachránil nás drak.“</p>
<p>„Opravdu zůstanu,“ ozval se Kalous, „pokud mi to vynahradíš a všechno nám to vylíčíš podrobně, Scillaro.“</p>
<p>„Jak chceš.“</p>
<p>„Od chvíle, kdy jsi poprvé potkala Heborika.“</p>
<p>„To ale potrvá celou noc,“ upozornila ho. „A já mám hlad.“</p>
<p>„Murillio nám s potěšením obstará zásoby,“ sliboval Kruppe.</p>
<p>„Pro jednou máš pravdu,“ řekl Murillio.</p>
<p>„Podle mě nejsi moc tlustá,“ vyhrkl Řezník. „Nic takovýho si nemyslím, Scillaro.“ <emphasis>Příliš dobrá, to ano. A proč nevidíš, jak se na tebe dívá Barathol? Co se mě týče, inu, Apsalar byla dost chytrá, aby utekla, a já jí to ani nemůžu mít za zlé. Vlastně pochybuju, že na celém světě pro mě existuje žena dost pokleslá.</emphasis></p>
<p>Bylo to příliš lítostivé? Ne, jen výstižné, usoudil.</p>
<p><emphasis>Ach, a mimochodem, ten drak nosí hedvábí a zdržuje se na palubě své zatracené lodě přímo tady v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Darúdžhistánu… Ach, a zmínil jsem se o tom, že městu hrozí bezprostřední nebezpečí?</emphasis></p>
<p>Láhev vína byla prázdná a Sulty byla vyslána pro další. Meese rychle uklidnila objednávka večeře a vědomí, že nakonec budou naraženy i její sudy.</p>
<p>Scillara začala vyprávět svůj příběh.</p>
<p>Řezník, naložený v alkoholu, se v duchu toulal myšlenkami, které byly všechno, jen ne lítostivé. <emphasis>Není na světě ženy…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Paní Kalista Vidikas seděla u stolu se Šardanem Limem po levici a Hanutem Orrem po pravici. Pro tento večer si oblékla smaragdově zelené hedvábí. Krátký kabátek bez límce odhaloval její nezdobené, napudrované hrdlo a hluboký výstřih zase navoněné poprsí. Vlasy měla sčesané a přidržovaly jí je stříbrné sponky. Líce měla zruměnělé tvářenkou, řasy zahuštěné černidlem. Z uší jí v třpytivém šiku spadaly smaragdovo-safírové náušnice. Kabátek měl krátké rukávy a pokožku na nahých pažích měla hladkou, trochu naducanou a neposkvrněnou sluncem. Na nohou měla kamaše z kozinkového semiše a poslední model sandálů s vysokým klínovým podpatkem.</p>
<p>V křišťálových sklenicích jiskřilo jantarové víno. Světlo svíček měkce zlatě zabarvovalo všechny podrobnosti v kaluži vytrácející se za trojicí sedící u stolu do šera, takže se sluhové pohybovali ve stínech a objevovali se, pouze když odnášeli talíře, upravovali prostírání a přinášeli další jídlo.</p>
<p>Kalista se v jídle nimrala, chtěla být opilá na to, co mělo přijít později. Nedokázala odpovědět jen na jedinou otázku… <emphasis>který půjde první?</emphasis></p>
<p>Sexuální vzrušení tu bylo − to nemohla popřít. Oba muži byli zdraví a přitažliví, i když odlišnými způsoby. A oba byli stejně nepříjemní, třebaže soudila, že s tím dokáže žít. Bylo jisté, že v tom, co má přijít, nebude její srdce hrát žádnou roli, nebude se poddávat, nevznikne zmatek, jenž by mohl vést k protichůdným pocitům, vlastně jakýmkoliv pocitům.</p>
<p>Tohle bude snadné. Každý využívá toho, co má, pravda, zvlášť když po tom, co má, touží někdo jiný. Takto se nakonec hromadí moc. Jeden z těch dvou ji bude dnes v noci mít − už si to mezi sebou rozhodli? Hodili si kostkami? Sázka o maso? Nevěděla − večer teprve začínal, a proto zatím neviděla otevřené známky soupeření.</p>
<p>„Se Šardanem jsme o vás hovořili celé odpoledne, paní Kalisto,“ poznamenal Hanut.</p>
<p>„Ano? Jak lichotivé.“</p>
<p>„Bylo to ten večer, kdy byl zavražděn můj strýc, správně? V paláci paní Simtal − byla jste tam.“</p>
<p>„Ano, byla, Hanute.“</p>
<p>„Ten večer vám mladý Gorlas Vidikas zachránil život.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A tím si získal vaše srdce,“ usmál se Šardan Lim nad sklenicí, z níž upíjel.</p>
<p>„Podle vašich slov to vypadá, že získat moje srdce je snadné,“ opáčila.</p>
<p>„Vděčnost je rozhodně dobrý začátek,“ podotkl Šardan, zatímco se Hanut na židli opřel, jako by hodlal už jen poslouchat − alespoň prozatím. „Byl velmi mladý, stejně jako vy. V tom věku se šarm blýská oslepivě jasně.“</p>
<p>„A já byla oslněna,“ dodala Kalista.</p>
<p>„Gorlas toho dobře využil, dá se říct. Doufám, že každodenně vyjadřuje svůj vděk… tedy když je tady. Všechna ta správná, zcela jednoznačná gesta a tak.“</p>
<p>Hanut Orr se zavrtěl. „Příliš dlouho, paní, měly rody Orrů a D’Arle rozepře s radou. Celá pokolení, a co se mě týče, bez dobrého důvodu. Často si přeju, aby se se mnou váš otec sešel, odškodnil mě, vytvořil něco nového, přetrvávajícího. Spojenectví.“</p>
<p>„Ctižádostivý cíl, Hanute Orre,“ odtušila Kalista. <emphasis>Naneštěstí tě otec považoval za nafintěného, pošetilého hňupa, jinými slovy, jsi pravý Orr.</emphasis> „A dozajista to bude vítaný obrat. Přeju vám zatahání Paní.“</p>
<p>„Ach, mám tedy vaše požehnání?“</p>
<p>„Samozřejmě. Ale udělá to dojem na mého otce? To se teprve uvidí.“</p>
<p>„Zajisté si vás velice váží,“ zamumlal Šardan Lim. „A jak by taky ne?“</p>
<p><emphasis>Mám seznam…</emphasis> „Rod Vidikasů byl v radě vždy zastoupen skromně,“ pokračovala Kalista. „Dlouhá, nepřerušovaná řada slabých mužů a žen postrádajících jakoukoliv ctižádost.“</p>
<p>Hanut Orr frkl a natáhl se pro sklenici. „Pochopitelně až na toho posledního.“</p>
<p>„Pochopitelně. Chci říct, že můj otec připisuje rodu Vidikasů pramalou váhu, a já jsem nyní součástí toho rodu.“</p>
<p>„Hněváte se?“</p>
<p>Upřela pohled na Šardana Lima. „Smělá otázka, pane.“</p>
<p>„Omlouvám se, paní. Já si vás však zamiloval, a proto vám přeju pouze štěstí a spokojenost.“</p>
<p>„Proč bych měla mít jiný názor?“</p>
<p>„Protože,“ protáhl Hanut Orr, „do sebe dnes večer házíte víno jako poběhlice z taverny.“ Vstal. „Děkuju, paní, za velice příjemný večer. Žel, nyní musím odejít.“</p>
<p>Kalista ovládla hněv a kývla. „Ovšem, radní Orre. Odpusťte, že vás nevyprovodím.“</p>
<p>Usmál se. „To je snadné, má paní.“</p>
<p>Když odešel, Šardan tiše zaklel. „Zlobil se na vás.“</p>
<p>„Ale?“ Když zvedala sklenici ke rtům, všimla si, že se jí třese ruka.</p>
<p>„Hanut chce, aby váš otec přišel za ním, ne obráceně. Nechce být pro nikoho jako podlézavé štěně.“</p>
<p>„Štěně nikdy není dost silné, aby udělalo první krok, Šardane Lime. Špatně pochopil mou výzvu.“</p>
<p>„Protože naznačuje současné selhání z jeho strany. Selhání odvahy.“</p>
<p>„Možná ano, ale kvůli tomu že by se na mě měl zlobit? Jak přesně to funguje?“</p>
<p>Šardan Lim se zasmál. Když se vymanil ze stínu Hanuta Orra, protáhl se jako nebezpečná květina otevírající se do noci. „Ukázala jste mu, jaký je nafoukaný surovec, a přitom má slabou vůli.“</p>
<p>„Nelaskavá slova vůči příteli.“</p>
<p>Šardan Lim se zadíval na sklenici a napil se.</p>
<p>„Hanut Orr není můj přítel,“ zavrčel.</p>
<p>Víno Kalistě podivně uvolňovalo myšlenky. Už nevnímala každý doušek, bylo jich příliš, a sluha, tichý jako duch, jí přiběhl dolít. „On si zřejmě myslí opak.“</p>
<p>„Pochybuju. Mého otce zavraždili kvůli nějakému prokletému spiknutí s rodem Orrů. A teď se zdá, že je moje rodina v pasti a hra pořád pokračuje.“</p>
<p>To byla nečekaná stránka. Kalista nevěděla, jak má reagovat. „Taková upřímnost mne zahanbuje, Šardane Lime. Pokud to k něčemu je, nechám si, co jsem dnes večer slyšela, pro sebe.“</p>
<p>„Není třeba, ale přesto děkuju. Vlastně bych rád, aby váš choť pochopil, jak se věci mají. Hanut Orr je nebezpečný. Rody Limu a Vidikasů mají mnoho společného a nejdůležitější z nich je cejch neúcty v radě. Možná i opovržení. Byl jsem zvědavý.“ Nyní na ni upřel ostrý, pátravý pohled. „Podnik vašeho chotě, kdy dokonce protlačil toho svého železáře za člena rady − na co si to Gorlas hraje?“</p>
<p>Zmateně zamrkala. „Je mi líto, ale netuším.“</p>
<p>„Mohla byste to zjistit? Kvůli mně?“</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli by to šlo − Gorlas se mi se svými záležitostmi nesvěřuje.“</p>
<p>„Svěřuje se vám vůbec?“ Pokračoval, aniž by počkal na odpověď (ne že by nějakou znala). „Paní − Kalisto − Gorlas vás ničí? Vidím to − bohové, jsem z toho rozběsněný! Jste inteligentní žena, krásná žena, a on s vámi zachází jako s tímhle stříbrným podnosem. Jen další kus vlastnictví, další přírůstek do jeho pokladnice.“</p>
<p>Odložila sklenici. „Co ode mě chcete, Šardane Lime? Je to nějaké pozvání? Spiknutí lásky? Dohoda za zády mého chotě? Zatímco bude na cestách, my dva se budeme scházet v nějaké špinavé hospodě? Nejdřív tělesné důvěrnosti, pak si lehneme a budeme spřádat marné plány a donekonečna si lhát o společné budoucnosti?“</p>
<p>Zíral na ni.</p>
<p>Všichni sluhové se s netypickou diskrétností ztratili do přilehlých komnat, kuchyní, kamkoliv, jen aby nebyli v jídelně. Dokonce i sluha s vínem zmizel. Kalistu napadlo, že Šardanův sluha, úskočný, mlčenlivý muž, nejspíš nešetřil mezi jejím služebnictvem penězi a nyní stojí na nádvoří, dychtivým domácím služebníkům podává dýmku a všichni se smějí, řehtají se, koulejí očima a hůř.</p>
<p>Uvědomila si to příliš pozdě, než aby mohla něco změnit. Vyhnat jim ty odporné myšlenky z malicherných hlav.</p>
<p>„Popisujete,“ promluvil konečně Šardan Lim, „nejsprostší úmluvu s cynismem osoby v takovýchto věcech zběhlé. Čemuž nevěřím. Vy jste věrná, Kalisto. Jinak bych o vás nestál.“</p>
<p>„Ano? Tedy jste mě špehoval?“ Byla to uštěpačná otázka, která však ztratila bezstarostnou auru, protože ji muž nepopřel, a ji náhle zamrazilo. „Sledovat choť jiného muže není právě nejčestnější počin, Šardane Lime.“</p>
<p>„Láska nezná čest.“</p>
<p>„Láska? Nebo posedlost? Není to právě váš vlastní hlad po vlastnictví, kvůli němuž prahnete po ženě patřící jinému muži?“</p>
<p>„On vás nevlastní. O tom mluvím, Kalisto. Tyto představy o vlastnictví nejsou než pokřivené lži maskované jako láska. Já vás nehodlám vlastnit. Ani vás nechci ukrást − kdyby ano, byl bych si už dávno našel důvod k souboji s vaším chotěm a byl bych ho bez slitování zabil. Pro vás. Abych vám vrátil život.“</p>
<p>„A vy byste stál truchlící vdově po boku? To by ale vypadalo divně, ne? Já opírající se o rámě muže, jenž mi zavraždil manžela. A vy mi tu vykládáte o svobodě?“ Uvědomila si, že prudce vystřízlivěla z toho, co jí tu ten muž odhaloval, z ohromující hloubky jeho zvrácené touhy.</p>
<p>„Říkal jsem, že bych vám vrátil život.“</p>
<p>„Ptám se znovu, co vlastně chcete?“</p>
<p>„Ukázat vám, co znamená být svobodná. Přetnout řetězy. Vezměte si mě do postele, jestli po tom toužíte. Nebo to nedělejte. Vyprovoďte mě odsud s botou na mém pozadí. Volba je na vás. Chci, abyste se cítila svobodná, Kalisto. V hloubi duše − ať plane, jasně či temně, jak se vám zlíbí, ale nechte ji <emphasis>plát!</emphasis> Ať vás zcela naplní.“</p>
<p>Dýchala rychle a mělce. Ach, tohle od něj byla nečekaná taktika. Nic <emphasis>mi nedávej, ženo. Ne, místo toho to dej sobě. Využij mě. Jako důkaz. Důkaz své svobody. Dnes večer můžeš být znovu svobodná. Tak jako ses cítila, když jsi byla mladší, když tě nezatěžoval žádný manžel. Než ti nasadil ty obřadní okovy.</emphasis> Vskutku neobyčejné pozvání. „Kde jsou mí sluhové?“</p>
<p>„Na zbytek noci mají volno, paní.“</p>
<p>„Stejně jako Hanut Orr. Sedí teď v nějaké krčmě a vykládá každému −“</p>
<p>„S tím neřádem jsem nic nedomlouval. A musíte si uvědomit, že bude mluvit, ať se něco stane, nebo ne. Aby vás ranil. Zničil vám pověst.“</p>
<p>„Potom se o tom doslechne i můj choť, i když se nic nestane.“</p>
<p>„Postavíte-li se před Gorlase a ty klevety popřete, uvěří vám, Kalisto?“</p>
<p><emphasis>Ne. Nebud</emphasis><emphasis>e chtít.</emphasis> „Nesmíří se s tím, že bych mu zahýbala.“</p>
<p>„Usměje se, protože mu je to lhostejné. Dokud mu to neposlouží, aby jednoho z nás, Hanuta či mě, vyzval na souboj. Kvůli cti. Je vynikající duelant. A krutý. Opovrhuje pravidly a náležitostmi. Záleží mu pouze na vítězství, a klidně kvůli němu hodí soupeři písek do očí. Je to velice nebezpečný muž, Kalisto. Nerad bych se mu postavil s obnaženým rapírem. Ale udělám to, budu-li muset.“ Potřásl hlavou. „Jenže to nebudu já.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Bude to Hanut Orr. To je muž, kterého pro vás chce. Dal vás Hanutu Orrovi − další důvod, proč odsud tak vyrazil, protože konečně pochopil, že to nedovolím.“</p>
<p>„Takže jste dnes večer bránil mou čest místo Gorlase vy.“</p>
<p>„A selhal jsem, protože Hanut už špiní vaši pověst. Když jsem říkal, že mě můžete využít, Kalisto, myslel jsem to vážně. Teď a tady mi můžete přikázat, abych Hanuta vyhledal − ano, umím si domyslet, kde právě je − a vyzval ho. Můžu ho pro vás zabít.“</p>
<p>„Moje pověst…“</p>
<p>„Je již zničená, paní, a mě to opravdu mrzí. Povězte mi, co mám udělat. Prosím.“</p>
<p>Mlčela. Měla problémy jasně myslet. Následky se na ni řítily jako lavina a ona byla pod nimi zasypaná, nemohla dýchat. Jako by byla pohřbená tím, co se ještě ani nestalo.</p>
<p>Zatím.</p>
<p>„Vyzkouším tu vaši svobodu, Šardane Lime.“</p>
<p>Vstal a položil ruku na rapír. „Má paní.“</p>
<p><emphasis>Ach, jak ušlechtilé.</emphasis> S frknutím se zvedla. „Uchopil jste špatnou zbraň.“</p>
<p>Vykulil oči. Bylo to skutečné překvapení, nebo to jen hrál? Zaleskla se mu v těch modromodrých očích vítězosláva? Nic takového tam neviděla.</p>
<p>A to ji děsilo.</p>
<p>„Šardane…“</p>
<p>„Má paní?“</p>
<p>„Nedělejte si žádné naděje do budoucnosti. Rozumíte mi?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Nevysvobodím své srdce, jen abych ho zase přikovala na řetěz.“</p>
<p>„Ovšemže ne. To by bylo šílenství.“</p>
<p>Ještě chvíli si ho prohlížela, ale nic nového neobjevila. „Jsem ráda, že nejsem opilá,“ řekla.</p>
<p>Uklonil se jí.</p>
<p>A tím jediným gestem proměnil cizoložnou noc v něco velice… vznešeného.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Do Darúdžhistánu proniká noc, hustá, oslepující mlha, v níž lidé klopýtají nebo se v ní cestou ukrývají. Některé jako můry přitahují osvětlená místa a přívětivý sykot plynu na sloupech z tepaného železa. Jiní se snaží splynout s temnotou, aspoň dokud jim pod nohou nekřupne nějaký zatracený střep nebo se nepřevalí kamínek. A všude lze vidět třpyt hlodavčích očí a slyšet šustění ocásků.</p>
<p>Okenicemi i bublinkovatým sklem v oknech proniká světlo, ale nevšímejte si ho, ani mírumilovného spánku a rozprav a všeho ostatního, co může takové osvětlení odhalit! Hloupé, nerozumné očekávání, rychle a předvídatelně opuštěné!</p>
<p>Žena, v jejíž duši černě plane svoboda, prohýbá záda, když do ní proniká teprve druhý muž v jejím životě a v její duši cosi zažehne − nakonec Gorlas na tomto místě používal vždycky jenom prsty a prsty se nevyrovnají − <emphasis>bohové pod námi!</emphasis></p>
<p>To ale nechme být − vpravdě stačí představivost, aby výmluvně vylíčila všechno to neohrabané posouvání a podivné zvuky a tápání po tomhle čí támhle tom a pak to − už dost! Ven do skutečné temnoty, ano, k muži bez prstů sledujícímu další oběť.</p>
<p>K novému sídlu, kde se kapitán Torvald Nom z palácové gardy chystá vyjít do noci se vším zabezpečením ve schopných rukou Zhoře a Leffa (ano, na tom tvrdě zapracoval). Zastavuje se a sleduje černý kočár pro dvě osoby, vjíždějící na nádvoří, oči přimhouřené do podezíravých a zvědavých škvírek s nepříjemným pocitem… něčeho, když se objevuje zahalená postava a jako špatná myšlenka klouže po schodech do sídla. <emphasis>Kdo…</emphasis> už nehloubej, Torvalde Nome! Vrať se domů ke své milující a patřičně ohromené ženě. Nemysli na nic jiného a vydej se na cestu!</p>
<p>Strážný s občasnou bolestí na prsou vyslýchá hosty v baru a hledá svědka, jenž by si mohl všimnout, jak někdo sleduje toho muže do uličky, aby ho mohl umlátit k smrti, a copak nikdo nevystoupí na obranu té nešťastné oběti? Mohli bysme, jasně, kdybysme ho měli v lásce, vědí…</p>
<p>V kryptě (pochopitelně iracionálně dobře osvětlené) sedí muž plánující pád města, počínaje hrstkou Malažanů, a je nejspokojenější v nepřítomnosti stínů či jakékoliv rozporuplnosti vkládané na realitu.</p>
<p>Venku ve Fukách, zatímco krtci spí na maličkých kavalcích, sedí Bainisk vedle Harlla a nechává si vyprávět další příhody o Darúdžhistánu, protože on se narodil ve Fukách a nikdy je neopustil, víte, a oči mu září, když Harllo šeptá o bohatství a nejrůznějších úžasných pokrmech a velkolepých památnících a sochách a modrém ohni hořícím všude, a zanedlouho oba usnou, Harllo na hrbatém slamníku, Bainisk na podlaze vedle něj, a z druhé strany to sleduje Venaz a ohrnuje nos, aby vyjádřil nenávist k Bainiskovi i jeho novému oblíbenci. Kdysi Bainiskovým nejlepším býval Venaz, jenže Bainisk je zrádce, lhář a ještě něco horšího, a Harllo za to jednou zaplatí −</p>
<p>Protože Harllo měl pravdu. Byl chlapec, jenž přitahuje surovce jako magnet, a to byl krutý fakt, a takových jako on byly celé zástupy a jen s požehnáním bohů jich tolik přežilo, vyrostli a vykonali pomstu na všech těch lidech ne tak chytrých jako oni sami, což však byla hořká odměna, a nikdy ne tak uspokojivá, jak by být mohla.</p>
<p>Z okraje komína, odkud vylétaly jiskry, v Darúdžhistánu sledoval se zlým uspokojením podsaditý, tlustý démon, jak velká krkavčice vzlétá z věže Barúkova sídla.</p>
<p>Byla to noc jako každá jiná, předivo očekávání a nadějí, odhalení a vzrušení. Rozhlédněte se kolem sebe. Rozhlédněte se kolem sebe! Všude kolem, ve dne i v noci, za světla i potmě! Každý krok učiněný s pevným odhodláním uvěřit, že ho čeká pevná země. Každý krok, jeden za druhým, znovu a znovu, a vepředu nečíhá žádná nebezpečná římsa, ach ne.</p>
<p>Krok a krok, teď, krok a krok −</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DESET</p><empty-line /><empty-line /><p>Přijdete a povíte mi, až hudba dohraje,</p>
<p>až hudebníky pohltí plameny,</p>
<p>každý nástroj zčerná a rozpadne se v popel,</p>
<p>až tanečníci zakopnou a rozhodí churavé údy,</p>
<p>hnijící a cukající se, s odlupující se kůží.</p>
<p>Přijdete a povíte mi, až hudba dohraje,</p>
<p>až hvězdy, které jsme vytlačili na oblohy, zařvou</p>
<p>a mraky, které jsme rozběsnili, vybuchnou,</p>
<p>až jasní princové výsad potáhnou kolem s mrtvým úsměvem,</p>
<p>padajícím z jejich tváří, houf klamajících masek.</p>
<p>Přijdete a povíte mi, až hudba dohraje,</p>
<p>až rozum zapadne do bažiny pověrčivosti</p>
<p>a povede válku s deseti tisíci armádami na knutě,</p>
<p>až se přestaneme dívat a bezhlavě se rozběhneme</p>
<p>do nicoty pitomosti s ječícím nebeským chórem.</p>
<p>Přijdete a povíte mi, až hudba dohraje,</p>
<p>až z hudebníků budou jen zčernalé, křenící se tyčky</p>
<p>a každý nástroj bude kvílet šílený předsmrtný křik na cestě,</p>
<p>až ti, kdo zůstanou stát, budou mít odříznutá ústa</p>
<p>a zůstanou jen díry, z nichž věčně vane mrtvolný vítr.</p>
<p>Přijdete a povíte mi, až hudba dohraje,</p>
<p>oheň bude požírat můj dech a tuto píseň naplní agonie,</p>
<p>až mi prsty popraskají na strunách a odpadnou mi od rukou</p>
<p>a tento tanec pokroutí každý sval jako pálící provaz,</p>
<p>zatímco tvůj smích následuje mou hroutící se mrtvolu.</p>
<p>Nepřijdete a nepovíte mi, až hudba dohraje,</p>
<p>až budu moct uskočit a postavit se jednomu či tisíci bohů</p>
<p>nebo ničemu v požehnané blaženosti zapomnění,</p>
<p>kde budu moct otevřít tuto skříňku a vypustit krutou, hořkou zlobu</p>
<p>na všechny šílené hlupáky tlačící se u dveří v panickém útěku.</p>
<p>Sledujte mě a dívejte se s očima vykulenýma děsem,</p>
<p>s nevírou, s hrůzou, s dotčením a uražeností, káravě</p>
<p>a s hlasitým odmítnutím znějícím jako dunění bubnů ohlašujících pravdu,</p>
<p>hudba končí, přátelé, mí hnusní, opovrženíhodní přátelé, a hleďte −</p>
<p>vizte, jak zabouchávám dveře, hlasitě − před vámi všemi!</p>
<p><emphasis>Hudba dohrává</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_13.jpg" />Cestou k vodě jeho kroky křupaly na navlhlých, kluzkých oblázcích. Strmé svahy horských úbočí byly zelené, porostlé deštným pralesem, vysokými stromy s karmínovou kůrou, se závěsy mechu visícími z povalených kmenů.</p>
<p>Endest Silann se opíral o pevnou hůl a nohy se mu třásly. Rozhlížel se a pomalu nabíral dech. Bylo zima, slunce právě klouzalo nad štíty na západě a údolí řeky pohlcovaly stíny.</p>
<p>Kolem proudila černá voda a on cítil její chlad − nemusel se shýbat, nemusel nořit ruku do proudu. Viděl, že tato tmavá voda se v ničem nepodobá Dorssan Ryl. Jak mohl čekat opak? Nové je vždy jen pokřivenou ozvěnou starého, a cokoliv naznačuje představovanou podobnost, jen přináší bodavou bolest a zanechává puchýře ztráty. Byl takový hlupák, že se vypravil až sem. Co vlastně hledá? Ani na to neznal odpověď.</p>
<p>Vlastně ne, možná znal. <emphasis>Únik. Krátký, ano, ale přesto únik. Zbabělec</emphasis> prchá věda, že se musí vrátit, a přeje si, aby ho cesta zpátky zabila, vzala mu život, jako ho brala starcům všude kolem. <emphasis>Ale poslyš! Můžeš svou duši tvarovat − udělej z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní vědro, tekoucí vědro, které nosíš s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou. Nebo může tvá duše vypadat jako provaz, tlustý a kroucený, odmítající se přetrhnout, i když se ohýbá od jednoho uzlu k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>druhému. Vyber si vlastní obraz, Endeste Silanne. Jsi tady, došel jsi až sem, ne? A jak ti řekl on… dál už není kam jít. Vůbec není kam jít.</emphasis></p>
<p>Ucítil kouř z hořícího dřeva.</p>
<p>Polekaně se obrátil od řeky a zadíval se proti proudu, odkud vál odpolední vánek. V šeru v dálce zahlédl tlumenou záři táborového ohně.</p>
<p><emphasis>Ach, takže žádný únik.</emphasis> Toužil po samotě, být sám s nezkrotnou, lhostejnou přírodou. Chtěl se cítit… zanedbatelný. Chtěl, aby ho divočina srazila do bezvědomí, ponížila, proměnila v trosku. Chtěl toho hodně, že?</p>
<p>Kysele zabručel a vydal se proti proudu. Přinejmenším si u ohně ohřeje ruce.</p>
<p>Na třicet kroků rozeznal u kouřících plamenů osamělou postavu. Muž byl mohutný, s kulatými rameny. Seděl na kládě a Endest Silann se usmál, protože ho poznal.</p>
<p>Na rožni nad ohněm se otáčeli dva pstruzi. V uhlících stál kotlík s čajem a na plochém kameni vedle ohniště se nahřívaly dva plecháčky.</p>
<p>Naproti sedícímu Caladanu Chmurovi čekala další kláda. Vojevoda se pomalu otočil a díval se, jak Endest Silann přichází. Na širokém, nezvykle zvířecím obličeji se mu objevil trpký úsměv. „Ze všech hostů, které jsem si dnes večer představoval, starý brachu, jsi mě nenapadl pouze ty. Odpusť. Dal sis načas, co jsi začal sestupovat do údolí, ale já ti to odpustím − jen si nestěžuj, jestli bude ryba příliš udělaná.“</p>
<p>„Stížnosti jsou daleko a zůstanou tam, Caladane. Probudil jsi mou chuť − k jídlu, pití a hlavně ke společnosti.“</p>
<p>„Potom se posaď a udělej si pohodlí.“</p>
<p>„Takže jsi po obléhání opravdu rozpustil vojsko,“ poznamenal Endest Silann a šel si sednout. „Kolovaly řeči. Můj pán pochopitelně mlčel.“</p>
<p>„Nyní mě vidíš,“ opáčil vojevoda, „velet vojsku mokrých kamenů, a je vskutku mnohem méně obtížné než to poslední. Konečně spím v noci klidně. I když pro mě souboj důvtipu s těmito pstruhy představoval velkou výzvu. Na, vezmi si talíř, tumáš − ale pozor na kosti,“ dodal a položil rybu na talíř.</p>
<p>„Jsi tu sám, Caladane Chmure − a já si říkám, jestli se náhodou neskrýváš.“</p>
<p>„To je docela dobře možné, Endeste Silanne. Naneštěstí skrývání nikdy nefunguje.“</p>
<p>„To je pravda.“</p>
<p>Mlčky pojídali večeři. Pstruh byl opravdu příliš udělaný, ale Endest Silann neřekl nic, protože i tak byl velice chutný.</p>
<p>Byl-li Anomander Dlouhý vlas záhadou zahalenou temnotou, byl Caladan Chmur záhadou oděnou dobrosrdečností. Ač byl skoupý na slovo, téměř každý se v jeho přítomnosti cítil příjemně. Alespoň tehdy, kdy na něj nepůsobil tlak velení, jako by na ramenou nesl horu. Endest Silann dobře věděl, že dnešní večer je darem o to cennějším, že byl zcela nečekaný.</p>
<p>Než dojedli, uzavřel příchod noci svět mimo dosah světla jejich ohně. Hukot řeky byl hlasem, přítomností. Voda proudila, lhostejná ke stoupání a klesání slunce, zahaleného měsíce i pomalému otáčení hvězd. Zvuk k nim doléhal jako píseň beze slov a veškerá snaha pochopit její význam byla beznadějná, protože uchopit zvuk nelze, stejně jako nelze uchopit vodu. Proud byl neustávající a nezměřitelný a stejně jako klid ve skutečnosti neexistoval, stejně jako neexistuje naprosté ticho.</p>
<p>„Proč jsi tady?“ zeptal se po chvíli Endest Silann.</p>
<p>„Kéž bych ti mohl odpovědět, příteli, a Ohnice ví, že touha ulehčit břemeni mě téměř přemáhá.“</p>
<p>„Předpokládáš, že netuším, co nás čeká, Caladane.“</p>
<p>„Ne, to nepředpokládám − nakonec ses vydal na pouť k této řece − a pro Tiste Andii má toto místo záhadné kouzlo. A přece, když se ptáš, proč tu jsem, musí být tvé vědomosti… neúplné. Víc ti říct nemohu, Endeste Silanne. Nemohu ti pomoci.“</p>
<p>Starý Tiste Andii odvrátil zrak do tmy, kde do noci zpívala řeka. Takže sem museli chodit i jiní. K duchu Dorssan Ryl je přitahovala nějaká instinktivní potřeba. Rád by věděl, jestli byli stejně zklamaní, když uviděli černé (ale ne dost černé) vody. <emphasis>Není to totéž. Nic nikdy není, počínajíc námi samými.</emphasis> „Nevěřím příliš na odpuštění,“ poznamenal.</p>
<p>„A co obnovení?“</p>
<p>Otázka ho ohromila, připravila ho o dech. Řeka se hnala se zvukem deseti tisíců hlasů a ten křik mu plnil hlavu a šířil se do prsou, kde mu stiskl srdce. Břichem se mu šířil chlad. <emphasis>U Propasti… taková… ctižádost.</emphasis> Po ohněm ohřátých lících mu stékaly ledové potůčky slz. „Pokusím se.“</p>
<p>„On to ví,“ pronesl Caladan Chmur s takovým soucitem, až Endest Silann málem vykřikl. „Teď tomu možná nevěříš,“ pokračoval mohutný válečník, „ale zjistíš, že tvoje pouť nebyla marná. Vzpomínka, která ti dodá sílu, až ji budeš nejvíc potřebovat.“</p>
<p>Ne, teď tomu skutečně nevěřil a neuměl si představit, že se to někdy změní. Přesto… ta <emphasis>ctižádost.</emphasis> Děsivá, dechberoucí.</p>
<p>Caladan Chmur nalil čaj a vtiskl Endestovi do dlaní hrnek. Z plechu mu do prochladlých prstů vystřelilo teplo. Vojevoda stál vedle něj.</p>
<p>„Poslouchej řeku, Endeste Silanne. Takový mírumilovný zvuk…“</p>
<p>Starému Tiste Andii však ten zvuk připomínal kvílející sbor, ohromnou záplavu žalu a zoufalství. Duch Dorssan Ryl? Ne, tady se dávno mrtvá řeka vylévala, vnášela půlnoční šílenství své historie do proudu, kde se spojoval s tisíci dalšími proudy. Nekonečné variace stejné hořké pachuti.</p>
<p>Jak tak hleděl do plamenů, znovu spatřil město umírající v požáru. Charkanas pod rozběsněnou oblohou. Oslepující popel jako písek v očích, kouř jako jed v plicích. Matka noc ve svém hněvu, zapírající své děti, odvracející se od umírajících a mrtvých. A mrtvých.</p>
<p><emphasis>Poslouchej řeku. Vzpomínej na ten hlas.</emphasis></p>
<p><emphasis>Počkej, jako to dělá tady vojevoda. Počkej a uvidíš, co přijde.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kouř byl cítit ještě dlouhé poté, co oheň uhasl. Putovali spálenou krajinou a mezi zčernalými troskami. Uprostřed vypálené hlíny se jako zlovolná, kouřící pohřební hranice tyčil zborcený, promáčknutý kočár. Trosky rozházené kolem ukazovaly na rozpad společnosti. Ačkoliv to byla scéna masakru, neležela nikde žádná těla. Do všech stran mířily stopy, některé větší než jiné.</p>
<p>Samar Dev si místo dlouho prohlížela. Poutník sesedl, došel na kraj tábora a začal studovat stopy mířící pryč. Samar Dev usoudila, že je divný. Mlčenlivý, uzavřený muž zvyklý být sám, ale pod tím vším proudil… ano, nepokoj. Jako kdyby právě jeho samota udržovala svět bezpečný.</p>
<p>Kdysi dávno se ocitla ve společnosti jiného válečníka, stejně obeznámeného s touto představou. Tady ale veškerá podobnost končila. Karsa Orlong, přes první výpravu do obležené pevnosti před Ugaratem, se těšil z obecenstva. <emphasis>Svědků,</emphasis> jak tomu říkal, očekávajících, co udělá. Nechtěl, aby kterýkoliv jeho čin unikl pozornosti, jako kdyby každý pár očí existoval pouze k tomu, aby sledoval Karsu Orlonga, a mozek za nimi sloužil výhradně k líčení všeho, co vykonal, co řekl, co začal a co dokončil. <emphasis>Dělá z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás svou historii. Každý svědek přispívá k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>příběhu − životu a skutkům Toblakaje − příběhu, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němuž jsme všichni připoutaní.</emphasis></p>
<p>Zpod ohořelého vozu se táhly řetězy. Pochopitelně nikoho nepoutaly. Samar Dev přesto chápala, že ti, kdo zde přežili, zůstali otroky. Připoutaní ke Karsovi Orlongovi, svému osvoboditeli, připoutaní k další ponuré epizodě jeho historie. <emphasis>Dává nám svobodu, a všechny nás zotročuje. To je mi tedy ironie.</emphasis> O <emphasis>to sladší, že on to nedělá schválně, ne, pokaždé je to přesně naopak. Zatracený hlupák.</emphasis></p>
<p>„Mnozí si vzali koně a obtížili je kořistí,“ poznamenal Poutník cestou ke svému oři. „Jedna stopa vede na sever, ta nejmíň výrazná − myslím, že ta patří tvému příteli.“</p>
<p><emphasis>Mému příteli.</emphasis></p>
<p>„Nemá před námi velký náskok a stále jde pěšky. Dnes bychom ho měli dohonit.“</p>
<p>Kývla.</p>
<p>Poutník si ji chvíli prohlížel, než se vyhoupl do sedla a zvedl otěže. „Samar Dev, nemůžu přijít na to, co se tu odehrálo.“</p>
<p>„To on,“ opáčila. „On se tu odehrál.“</p>
<p>„Nikoho nezabil. Podle toho, co jsi mi vyprávěla, jsem myslel, že najdeme něco jiného. Jako kdyby sem prostě přišel a řekl jim: ‚Je po všem.‘“ Zamračil se na ni. „Jak je to možné?“</p>
<p>Potřásla hlavou.</p>
<p>Poutník zabručel a otočil koně. „Metla Skathandiů skončila.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Můj strach z tvého společníka se… prohloubil. Ještě víc se zdráhám s ním setkat.“</p>
<p>„Ale to tě nezastaví, že? Pokud nese císařův meč…“</p>
<p>Neodpověděl. Ani nemusel.</p>
<p>Vyjeli klusem k severu.</p>
<p>Vítr vál od západu, horký a suchý. Několik mraků plujících po obloze bylo řídkých a potrhaných. Nad nimi kroužili krkavci nebo luňáci a Samar Dev připomínali mouchy bzučící na mrtvole na zemi.</p>
<p>Odplivla si, aby zahnala pachuť kouře.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zakrátko narazili na malý tábor. Tři muži a dvě těhotné ženy. Když u nich Samar Dev s Poutníkem zastavili koně, strach se v jejich očích svářel s nejhlubší odevzdaností. Muži se nepokoušeli utéct, což byl důkaz nejvzácnější odvahy − ženy byly na útěk příliš obtěžkané, a tak muži zůstali, i když to mohlo znamenat jejich smrt.</p>
<p>Takové podrobnosti Samar Dev vždycky zahanbovaly.</p>
<p>„Sledujete Toblakaje,“ prohlásil Poutník, když sesedal. Jen na něj mlčky civěli. Poutník se pootočil a kývl na Samar Dev. Zvědavě seskočila.</p>
<p>„Můžeš se podívat, jak jsou na tom ty ženy?“ požádal ji potichu.</p>
<p>Souhlasila. Dalhonský válečník mezitím odvedl tři muže stranou. Samar Dev zmateně přistoupila k ženám. Viděla, že obě jsou v pokročilém stadiu těhotenství, a nebyly… tak úplně lidé. Jejich uhýbavé oči měly barvu zažloutlé trávy a měly v sobě jakousi zvířecí ostražitost spolu s odevzdaností, jíž si už všimla, a teď pochopila, že je to fatalismus oběti, kořisti. Uměla si takový výraz představit v očích antilopy, když se jí kolem hrdla svírají leopardí čelisti. Ta představa jí otřásla.</p>
<p>„Jsem čarodějka,“ vysvětlila jim. „Plecnice.“</p>
<p>Obě zůstaly sedět a jen mlčky zíraly.</p>
<p>Popošla blíž a dřepla si před nimi. Měly rysy lidské i zvířecí, jako by zastupovaly nějakou jinou verzi lidských počátků. Tmavá pleť, šikmé čelo, široká ústa s plnými rty a možná − když zrovna nebyla napjatá úzkostí − neobvykle výmluvná. Obě byly dobře živené, v podstatě zdravé. Z obou vyzařovala zvláštní naplněnost, jakou oplývají pouze těhotné ženy. Když všechno zvenčí hledí dovnitř. V méně velkorysé chvíli by to nazvala <emphasis>sebeuspokojením.</emphasis> Kromě toho tu byla aura něčeho zvířecího, díky níž všechno působilo správně, přirozeně, jako by byly určeny právě k tomuhle.</p>
<p>Tak <emphasis>tahle</emphasis> představa ji podráždila.</p>
<p>Vstala a zamířila k Poutníkovi a mužům. „Jsou v pořádku,“ ohlásila.</p>
<p>Nad jejím tónem zvedl obočí, ale neřekl nic.</p>
<p>„Jaká tajemství ti odhalili?“ zeptala se.</p>
<p>„Meč, který nese, je z pazourku nebo obsidiánu. Je kamenný.“</p>
<p>„Potom tedy Chromého boha odmítl. Ani se nedivím. Nedělá, co se od něj čeká. Nikdy. Asi to patří k tomu jeho zatracenému náboženství. Co dál, Poutníku?“</p>
<p>Povzdechl si. „Stejně ho dostihneme.“ Pousmál se. „Nyní s menšími obavami.“</p>
<p>„Stále tu hrozí nebezpečí… sporu,“ podotkla.</p>
<p>Vrátili se ke koním.</p>
<p>„Skathandijský král umíral,“ vysvětloval Poutník, když vyjeli z tábora. „Odkázal své království tvému příteli. Který ho vzápětí rozpustil, osvobodil všechny otroky a zahnal vojáky. Sám si nic nevzal. Vůbec nic.“</p>
<p>Zabručela.</p>
<p>Poutník chvíli mlčel. „Takový muž… inu, jsem zvědavý. Rád bych se s ním setkal.“</p>
<p>„Nečekej objetí a polibky,“ varovala ho.</p>
<p>„Nebude rád, že tě vidí?“</p>
<p>„Nemám tušení, i když mu přivádím jeho koně, což by mělo něco znamenat.“</p>
<p>„Ví, jaké city k němu chováš?“</p>
<p>Loupla po něm pohledem a frkla. „On si to možná myslí, ale pravdou je, že <emphasis>já</emphasis> nevím, co k němu cítím, takže ať už si on myslí cokoliv, dozajista se mýlí. A když se teď k němu blížíme, začínám být nervózní. Je to směšné, já vím.“</p>
<p>„Prohlídka těch dvou žen ti nějak pokazila náladu.“</p>
<p>„Nevím, co jsi vlastně chtěl, abych s nimi dělala. Byly těhotné, ale nerodily. Vypadaly zdravé, vlastně na tom byly líp, než jsem čekala. Nepotřebovaly, abych do nich šťouchala a rýpala. Děti se narodí a přežijí, nebo zemřou. Totéž platí o matkách. Tak to prostě chodí.“</p>
<p>„Omlouvám se, Samar Dev. Neměl jsem ti nic přikazovat. Být na tvém místě, taky by se mě taková troufalost dotkla.“</p>
<p>Vážně ji podráždilo tohle? Nejspíš. A stejně tak vlastní mlčenlivý souhlas, lehkost, s níž upadla do této podřízené role. <emphasis>Jako když jsem byla s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Karsou Orlongem. Myslím, že kráčím po tenoučké vrstvě písku nad bezednou propastí. Samar Dev objevuje vlastní tajné slabiny. Měla předtím špatnou náladu? Tak se podívejte teď.</emphasis></p>
<p>Nadání, citlivost − <emphasis>něco</emphasis> − Poutníkovi prozradilo, ať už radši nic neříká.</p>
<p>Jeli dál a koňská kopyta bubnovala po tvrdé zemi. Vál teplý vítr, suchý jako písek. V nízké, široké proláklině nalevo stálo šest vidlorohů a dívalo se, jak projíždějí kolem. Ze slabé vrstvy hlíny podél páteře hor vyčnívala rezavě zbarvená plochá skaliska. Na nich postávali jacísi ptáci s dlouhými zobáky a různobarevným peřím. „Je to pořád to samé,“ zamumlala Samar Dev.</p>
<p>„Říkala jsi něco, Samar Dev?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Jak tolik zvířat ladí se svým okolím. Zajímalo by mě, kdyby všechna tahle tráva změnila barvu v krvavě rudou, za jak dlouho by byli ti vidlorozi taky krvavě rudí. Myslel by sis, že obráceně to nefunguje, ale to by ses mýlil. Vidíš ty květiny − jasné barvy, aby přilákaly hmyz. Pokud na ně neslétne správný druh hmyzu, aby nasbíral pyl, květina zahyne. Takže čím barevnější, tím lepší. Rostliny a zvířata, pořád se to navzájem mění, všechno je na sobě závislé a neoddělitelné. Přesto nic nezůstává stejné.“</p>
<p>„Pravda, nic nikdy nezůstane stejné.“</p>
<p>„Ty ženy…“</p>
<p>„Gandarúnky. Příbuzné Kindarúnů a Sinbarlů − jak mi vysvětlili ti muži.“</p>
<p>„Nejsou tedy lidé.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Zato jsou sví.“</p>
<p>„Zřejmě ano, Samar Dev.“</p>
<p>„Puká mi z toho srdce, Poutníku. Proti nám nemají naději.“</p>
<p>Podíval se na ni. „To je dost troufalé.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Jedeme za Tartheno Toblakajem, který patří ke zbytku kmene žijícího v odloučení někde na severní Genabakis. Tvrdila jsi, že Karsa Orlong hodlá zničit všechny ‚děti‘ na světě − jinými slovy nás. Když jsi o tom mluvila, viděl jsem ti v očích strach. Přesvědčení, že uspěje. Tak mi teď řekni, jestli proti Karsovi Orlongovi a jeho lidu máme naději my.“</p>
<p>„Ovšemže máme, protože my se můžeme bránit. Co zmůžou tihle něžní Gandarúni? Nic. Můžou se schovávat, a když se jim to nepodaří, zabijí je nebo zotročí. Ty dvě ženy nejspíš znásilnili. Zneužili. Jako nádoby pro lidské semeno.“</p>
<p>„Kromě znásilnění má každé zvíře, které lovíme pro potravu, tutéž volbu. Schovat se, nebo utéct.“</p>
<p>„Dokud má kam utéct.“</p>
<p>„A až zmizí zvířata, zmizíme i my.“</p>
<p>Vyštěkla smíchy. „To si možná myslíš ty, Poutníku. Ne, my takhle neodejdeme. My naplníme prázdné pláně dobytkem, ovcemi a kozami. Nebo zemi rozoráme a zasejeme obilí. Nás nic nezastaví.“</p>
<p>„Možná až na Karsu Orlonga.“</p>
<p>To byla pravda. Karsa Orlong ohlásil budoucnost plnou zkázy a hubení. <emphasis>A ona mu přála úspěch.</emphasis></p>
<p>„Támhle,“ pronesl Poutník jiným hlasem a zvedl se ve třmenech. „Nakonec nedošel moc daleko −“</p>
<p>Z Ničitelova sedla ho už zahlédla i Samar Dev. Zastavil se asi tisíc kroků od nich a díval se na ně. Poblíž stáli dva koně a v trávě na pahorku byly hrboly připomínající mraveniště nebo balvany. Samar Dev věděla, co to je. „Přepadli ho,“ poznamenala. „Ti pitomci ho měli nechat na pokoji.“</p>
<p>„Jejich duchové určitě souhlasí,“ opáčil Poutník.</p>
<p>Doklusali blíž.</p>
<p>Toblakai vypadal stejně, jako když ho viděla naposledy − na písku v lederaské aréně. Stejně pevný, nepřehlédnutelný jako vždycky. „<emphasis>Já ho zabiju… jednou.</emphasis>“ A to taky dokázal. Vzepřel se… všemu. Teď se díval na ni a na Ničitele jako pán přivolávající svého oblíbeného loveckého psa.</p>
<p>To ji rozzuřilo. „Tohle nebyl závazek!“ štěkla a prudce zastavila koně přímo před ním. „Ty jsi nás opustil − v tom zatraceném cizím městě! ‚Udělej to, až přijde správná chvíle,‘ a já to udělala! <emphasis>Kam ses, pro mistra Kápě, poděl? A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>Vyjekla, protože ji obrovský válečník stáhl ze sedla a sevřel v dusivém objetí. Ten neřád se smál, a dokonce i Poutník − ať je proklet ten hlupák − se křenil, i když to byl tvrdý úsměv, protože si nemohl nevšimnout půl tuctu těl ležících v krvi a vnitřnostech.</p>
<p>„Čarodějko!“</p>
<p>„Postav mě na zem!“</p>
<p>„Jen žasnu,“ zařval, „že tě Ničitel snesl tak dlouho!“</p>
<p>„Postav mě!“</p>
<p>Poslechl. Píchlo ji v kolenou a bolest projela do páteře, do všech kostí. Zamračila se na něj.</p>
<p>Karsa Orlong už se ale otočil a prohlížel si Poutníka, jenž zůstal v sedle. „Ty − jsi tedy její manžel? Musela nějakého mít − jinak by mě nemohla pořád odmítat. No dobře, budeme spolu o ni bojovat −“</p>
<p>„Zmlkni, Karso! Není to můj manžel a nikdo o mě nebude bojovat. <emphasis>Protože já patřím jenom sobě!</emphasis> Rozumíš? Pochopíš to <emphasis>někdy?</emphasis>“</p>
<p>„Samar Dev promluvila,“ řekl Poutník. „Seznámili jsme se nedávno, oba putujeme touto plání. Rozhodli jsme se jet spolu. Já jsem z Dal Honu na Quon Tali −“</p>
<p>Karsa zabručel. „Malažan.“</p>
<p>Poutník kývl. „Jsem Poutník.“</p>
<p>„Tajíš svoje jméno.“</p>
<p>„To, co tajím, mým jménem teprve začíná, Karso Orlongu.“</p>
<p>Toblakai přimhouřil oči.</p>
<p>„Máš na sobě tetování uprchlého otroka ze Sedmiměstí,“ pokračoval Poutník. „Nebo spíš znovu chyceného. Řetězy tě očividně neudržely dlouho.“</p>
<p>Samar Dev se vzpamatovala a oprašovala si šaty. „Tohle jsou Skathandiové?“ zeptala se a ukázala na těla. „Karso?“</p>
<p>Obr se odvrátil od Malažana. „Pitomci,“ frkl. „Chtěli se pomstít za mrtvého krále − jako kdybych ho zabil.“</p>
<p>„A zabil?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Aspoň teď můžu mít vlastního koně,“ usoudila Samar Dev.</p>
<p>Karsa přistoupil k Ničiteli a položil mu ruku na krk. Kůň rozšířil nozdry, ohrnul pysky a předvedl přerostlé špičáky. Karsa se zasmál. „Ano, starý příteli, jsem cítit smrtí. Kdy jsem ostatně nebyl?“ Znovu se zasmál.</p>
<p>„Mistr Kápě tě vem, Karso Orlongu − co se stalo?“</p>
<p>Zamračil se na ni. „Co tím myslíš, čarodějko?“</p>
<p>„Zabil jsi císaře.“</p>
<p>„Řekl jsem, že to udělám, a tak jsem to udělal.“ Zarazil se. „A tento Malažan mluví, jako kdyby mě znovu zotročil.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ opáčil Poutník. „Jen to vypadá, že jsi vedl rušný život, Toblakaji. Pouze lituju, že tvůj příběh zřejmě nikdy neuslyším, protože prý nejsi příliš hovorný.“</p>
<p>Karsa Orlong vycenil zuby a vyhoupl se na koně. „Jedu na sever,“ oznámil.</p>
<p>„Já také,“ podotkl Poutník.</p>
<p>Samar Dev si došla pro oba koně. Toho, na kterém nechtěla jet, uvázala na lonž a vyškrábala se do sedla druhého − rezavého valacha se širokým hřbetem a lhostejnýma očima. „Myslím, že se chci vrátit domů,“ prohlásila. „Což znamená, že potřebuju najít přístav, nejlíp na západním pobřeží tohoto světadílu.“</p>
<p>„Já jedu do Darúdžhistánu,“ řekl Poutník. „Po jezeře a řece, která plyne k pobřeží, které hledáš, plují lodě. Uvítám společnost, Samar Dev.“</p>
<p>„Darúdžhistán,“ utrousil Karsa Orlong. „Už jsem o tom městě slyšel. Postavilo se Malazské říši, a proto je dosud svobodné. Podívám se na něj sám.“</p>
<p>„Výborně,“ štěkla Samar Dev. „Pojeďme k další hromadě mrtvol − ve tvé společnosti, Karso Orlongu, to nepotrvá dlouho − a pak pojedeme k další a zase další, rovnou přes celý kontinent. Do Darúdžhistánu! Ať je to kdekoliv.“</p>
<p>„Uvidím ho,“ zopakoval Karsa Orlong. „Ale nezdržím se dlouho.“ Najednou na ni upřel divoký pohled. „Vracím se domů, čarodějko.“</p>
<p>„Abys postavil svoje vojsko.“ Kývla a zamrazilo ji.</p>
<p>„A potom bude svět svědkem.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Trojice vyrazila. Samar Dev jela uprostřed, Karsa Orlong po její levici a Poutník po pravici. Nikdo nepromluvil, a přece byli oba dějinami, svazky minulými, současnými i budoucími. Samar Dev se mezi nimi cítila jako zmačkaný pergamen a její život jí připadal jako malá škrábanice.</p>
<p>Vysoko nad nimi velký krkavec upřel na tři postavičky nadpřirozené oči, pronikavě vykřikl, naklonil široká, černá křídla a na proudu studeného větru vyrazil k východu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Myslela si, že bude asi mrtvá. Každý krok byl bez námahy, pouhý produkt vůle a ničeho jiného − žádný přenos váhy, pohupování nohama či ohýbání kolen. Vůle ji nesla tam, kam chtěla jít, na místo nehmotného světla, kde pod ní ve správné hloubce, jako kdyby byla stála, oslepivě zářil bílý písek. Když však pohlédla dolů, neviděla své tělo. Žádné končetiny ani trup a nikam také nedopadal její stín.</p>
<p>Kdesi před ní drmolily hlasy, ale ona na ně ještě nebyla připravená, a tak zůstala, kde byla, obklopená teplem a světlem.</p>
<p>Hustou mlhou pronikaly záblesky, jako od loučí, a pomalu se blížily, nespojené s drmolícími hlasy. Konečně zahlédla zástup blížící se k ní. Ženy se skloněnými hlavami, dlouhé vlasy visící do obličeje, nahé, všechny samodruhé. Nad každou planul oheň louče, jako pěst velké slunce, v němž blikaly a vířily duhové plameny.</p>
<p>Salind chtěla couvnout. Nakonec byla dítětem z mrtvého semene. Zrozená z lůna šílenství. Těmto ženám nemohla nic dát. Už nebyla kněžkou, nedokázala přinést požehnání ani boží, ani vlastní − to nejméně ze všeho − žádnému z dětí čekajících, až se vykulí na svět.</p>
<p>Jenže tu byly ty planoucí koule − věděla, že to jsou duše dosud nenarozených a matky k ní míří se záměrem, protože něco potřebují.</p>
<p><emphasis>Nemůžu vám nic dát! Běžte pryč!</emphasis></p>
<p>Ale ony se stále blížily, zvedaly hlavy, odhalovaly tmavé, prázdné oči, které jako by ji ani neviděly, když všechny do jedné prošly <emphasis>skrz</emphasis> ni.</p>
<p>Bohové, některé z těch žen ani nebyly lidské.</p>
<p>A jak jí procházely, cítila život dětí v nich. Viděla pokračující porod, malého tvora s těma podivně moudrýma očima, které má zřejmě každé novorozeně (snad možná kromě ní). A pak se přihnaly roky, dítě rostlo, obličej získával rysy, jež bude mít až do stáří −</p>
<p>Ale ne všechny. Jak do ní vstupovala matka za matkou, budoucnost vždy jasně vzplála, ale některá zase rychle pohasla. Blikající jiskry pohasínaly, až zhasly docela a přihnala se temnota. Ona vždy vykřikla, celá ztrápená, jako by chápala, že duše putuje po bezpočtu cest, z nichž smrtelník může poznat než jednu − nekonečném množství cest, v nespočetných variacích − a ztrátu cítí pouze ostatní, nikdy samo dítě, protože to ve své němé, nevýslovné moudrosti chápe vše dokonale. Běh života, zdánlivě tragicky krátký, může mít ideální délku, dokonalé zkušenosti −</p>
<p>Jiné děti však umíraly násilnou smrtí, a to byl zločin, zprznění samotného života. Tady, mezi těmito dušemi, propukal vztek, šok, popření. Ty se bouřily, zápasily s trpkým vzdorem. Některé smrti měly nastat, jiné však nikoliv. Kdesi promluvila jedna z žen.</p>
<p>„<emphasis>Požehnej jim, aby nebyly odneseny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Požehnej jim, aby začaly včas a skončily v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plnosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>Požehnej jim jménem Vykupitele proti krutým žencům duší beroucím život.</emphasis></p>
<p><emphasis>Požehnej jim, dcero smrti, aby byl každý život takový, jak stojí psáno, protože mír se rodí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dokončení, a odepření dokončení − dokončení všech možností, všech příslibů života − je zločin, je hřích, je odsouzení k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věčnému zatracení. Střez se těch, kdo berou, kdo zneužívají! Zkaženosti vrahů!</emphasis></p>
<p><emphasis>Oni přicházejí! Znovu a znovu, podtínají duše</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>Zvláštní hlas vystoupal k vřískotu a Salind chtěla uprchnout, ale veškerá vůle ji opustila. Byla zde polapená a matka za matkou se vrhala do ní, oči černé a vykulené, ústa otevřená ve sborovém ječení, hrozném kvílení, srdcervoucím strachu o své nenarozené děti −</p>
<p>Z ničeho nic znovu zaslechla ty drmolivé hlasy, volaly ji, zvaly… kam?</p>
<p>Do útočiště.</p>
<p>Salind vykřikla a rozběhla se k těm hlasům −</p>
<p>A otevřela oči. Obklopovalo ji slabé světlo svíček. Ležela v posteli. Hlasy zněly všude kolem ní. Zamrkala a pokusila se posadit.</p>
<p>Byla tak slabá −</p>
<p>Kdosi ji podepřel a pomohl jí se zvednout. Pod záda jí vklouzly další polštáře. Vzhlédla do známé nelidské tváře. „Spinnok Durav.“</p>
<p>Kývl.</p>
<p>Do zorného pole jí vstupovaly další. Tisteandijky, v tmavých, beztvarých hábitech, oči odvrácené. Odcházely z místnosti a píseň si odnášely s sebou.</p>
<p>Ty hlasy − těžké, hutné − opravdu patřily těmto ženám? Salind byla ohromená, zpola tomu nevěřila, ale přece…</p>
<p>„Málem jsi zemřela,“ vysvětloval jí Spinnok Durav. „Léčitelky tě přivolaly zpátky − kněžky.“</p>
<p>„Ale − proč?“</p>
<p>Trpce se pousmál. „Dlužily mi jednu dvě laskavosti. Myslím však, že jakmile tě uviděly, bylo v tom něco víc. Snad závazek. Nakonec jsi sestra-kněžka − pravda, zasnoubená s jiným ascendentem, ale na tom nejspíš nezáleží. Nebo,“ znovu se usmál, „to tak aspoň vypadá.“</p>
<p><emphasis>Ano, ale proč? Proč mě přivedly zpátky? Nechci</emphasis> − ach, myšlenku nedokázala dokončit. Konečně pochopila, jak velký je sebevražda hřích − pochopitelně tohle by sebevražda nebyla, že ne? Jen tak vyklouznout, podlehnout nemoci, která ji postihla. Copak v kapitulaci není moudrost?</p>
<p>„Ne, není,“ zamumlala.</p>
<p>„Salind?“</p>
<p>„Požehnání,“ řekla, „znamená dodávat naději. Stačí to? Posvětit přání štěstí, naplněného života? Čeho tím lze dosáhnout?“</p>
<p>Zadíval se na ni. „Velekněžko,“ promluvil váhavě, jako by se skutečně pokoušel odpovědět, „požehnáním si kupuješ chvíli klidu s tím, komu je požehnáno, s tím, pro koho o požehnání žádáš. Možná to není poslední dar, ale jeho cena nikdy neklesne.“</p>
<p>Odvrátila zrak. Za svíčkami zahlédla stěnu pokrytou andijskými hieroglyfy a zástupem namalovaných postav, obrácených jedním směrem k ženě, která k nim byla otočená zády a odmítala všechny prosebníky. Matka odvrhující své děti − Salind viděla, jakou práci si umělec dal se všemi zdviženými tvářemi zkroucenými zoufalstvím a trýzní − celé v slzách.</p>
<p>„Musím se vrátit,“ prohlásila Salind.</p>
<p>„Vrátit? Kam?“</p>
<p>„Do tábora k poutníkům.“</p>
<p>„Ještě nejsi dost silná, velekněžko.“</p>
<p>Po jejích slovech přestal používat její zvolené jméno. Nyní v ní viděl velekněžku. Cítila to jako ztrátu, ale teď nebyl čas hloubat nad významem takových věcí. Spinnok Durav měl pravdu − byla příliš slabá. I přemýšlení ji vyčerpalo. „Hned jak to půjde,“ upřesnila.</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Hrozí jim nebezpečí.“</p>
<p>„Co chceš ode mě?“</p>
<p>Konečně se na něj zase podívala. „Nic. Tohle je moje věc. A Věštdominova.“</p>
<p>Při zmínce o něm sebou Tiste Andii trhl. „Velekněžko −“</p>
<p>„Už mě znovu neodmítne.“</p>
<p>„Ztratil se.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Nemůžu ho najít. Mrzí mě to, ale jsem si celkem jistý, že už není v Černém Korálu.“</p>
<p>„Nevadí.“ Měla potíže uvěřit vlastním slovům. „Nevadí. Až ho bude zapotřebí, vrátí se.“ Spinnok Durav tomu očividně nevěřil, ale nehodlala mu za to hubovat. „Vykupitel mě dovedl na pokraj smrti,“ řekla, „aby mi ukázal, co je zapotřebí. Ukázal mi, co jsem potřebovala.“ Odmlčela se. „Zní to nadutě? Zní, že?“</p>
<p>Roztřeseně si povzdechl. „Později tě přijdu zkontrolovat, velekněžko. Zatím se prospi.“</p>
<p>Aha, urazila ho, ale jak? „Počkej, Spinnoku Durave −“</p>
<p>„To je v pořádku,“ uklidnil ji. „Špatně jsi mě pochopila. No, možná ne úplně špatně. Mluvila jsi o tom, že ti tvůj bůh ukázal, co je zapotřebí − něco, po čem my Tiste Andii věčně toužíme, ale čeho nikdy nedosáhneme. Nadutost? Do Propasti pod námi, velekněžko. Takhle se cítíš, když ti Vykupitel <emphasis>žehná?</emphasis>“</p>
<p>Byla v komnatě sama. Plameny svíček se pří odchodu Spinnoka Durava rozkmitaly a v podrážděném světle se postavy na stěnách svíjely.</p>
<p>Matka však zůstávala odvrácená.</p>
<p>Salind pocítila záchvěv hněvu. <emphasis>Požehnej svým dětem, Matko noci. Už trpěly dost dlouho. Říkám to z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vděčnosti k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvým kněžkám, které mě vrátily k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životu. Říkám to ve jménu vykoupení. Požehnej svým dětem, ženo.</emphasis></p>
<p>Plamínky svíček se ustálily, lhostejné k Salindinu pokornému pobouření. Nikde v celé místnosti nebyla tma, a ona si uvědomila, že to je dostatečná odpověď.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stará krev nacákaná na stěnách byla černá a dychtivě pohlcovala světlo lucerny. Z prasklin na nakloněném stropě se dosud sypal prach a připomínal Věštdominovi, že se mu nad hlavou tyčí skoro celá hora. Horní patra tvrze se zřítila a i po tak dlouhé době se ještě usazovala. V budoucnu, možná už brzy, povolí i spodní tunely a trosky nad vyhloubeným útesem se prostě nakloní a sjedou do moře.</p>
<p>Zatím tu ještě byly neosvětlené, klikaté, nerovné chodby vytvářející zmatené bludiště, kam nikdo nepatřil, a přece byly v hustém prachu otisky bot. Drancíři? Možná, i když Věštdomin dobře věděl, že ve spodních tunelech nemohli najít žádnou kořist. Procházel tudy mnohokrát a snažil se pomáhat různým vězňům pannionského věštce, třebaže nikdy nedokázal udělat dost − ne, nikdy to nebylo dost.</p>
<p>Existuje-li kletba toho nejzvrácenějšího druhu, kdy se slušná osoba ocitne v nevyhnutelném područí tvora s povahou čistého a nedozírného zla, potom byl takto proklet Věštdomin. Slušnost nevysvobozuje. Čest neposkytuje u zločinů proti lidskosti žádný odklad. A co se povinnosti týče, inu, ta je zjevně stále častěji jedinou výmluvou, používanou morálně padlými. On nehodlal nic z toho použít na obhajobu věcí, jež spáchal na příkaz svého pána. Ani nebude mluvit o nátlaku, o nepochopitelné touze zůstat naživu pod hrozbou násilí. Nic z toho jako omluva nestačí. Byly-li spáchány nepopiratelné zločiny, pouze zbabělci se uchylují k ospravedlňování. <emphasis>Naše zbabělost v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>první řadě tyto zločiny dopustila.</emphasis> Žádný tyran by nevydržel, kdyby jeho poddaní řekli <emphasis>ne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tyranovi se daří od chvíle, kdy první zasraný hlupák zasalutuje.</emphasis></p>
<p>Věštdomin chápal, že tolik lidí má z takovýchto společností potěšení − kupříkladu většina jeho kolegů si strach a poslušnost, jakou strach vyvolával, užívala. A to ho také dovedlo sem, protože sledoval starého věštcova dvořana, který se přikradl do trosek staré tvrze. Ne, on nebyl drancíř. Věštdomin si byl jistý, že se připravuje nějaké špinavé spiknutí. Přeživší jedné noční můry se snažili vyvolat další. Až ten muž dorazí do cíle své cesty, nebude sám.</p>
<p>Věštdomin znovu zavřel dvířka lucerny a pokračoval v cestě.</p>
<p>Spolu s pannionskými vojáky tu tehdy umírali i malazští. Řadami palácové gardy se prosekal Seguleh. Věštdomin téměř slyšel ozvěnu toho vraždění, křik umírajících, zoufale žehrajících na svou smůlu, řinčení zbraní. Došel ke schodišti vedoucímu dolů. Sutiny byly odklizeny. Zdola se ozývalo mumlání.</p>
<p>Nestály tu stráže, důkaz jejich sebevědomí, a jakmile začal Věštdomin opatrně sestupovat po schodech, rozeznával záři luceren, vycházející z jedné kobky.</p>
<p>Místnost bývala domovem muže jménem Toc Mladší. Byl přikovaný ke stěně hezky na dosah věštcovy obludné matky. Věštdominovy ubohé milosrdné skutky toho chudáka nejspíš pálily jako kyselina. Lepší by bylo nechat ho úplně zešílet, uniknout do světa zapomnění, kde je všechno tak rozbité, že to už nelze spravit. Stále ještě cítil zápach k’chainské matrony.</p>
<p>Už rozeznával hlasy − tři, možná čtyři spiklenci. Slyšel vzrušení, radost spolu s obvyklou nadutosti, písněmi těch, kdo hrají hry se životy − je to všude stejné, v kterékoliv historii to je pokaždé stejné.</p>
<p>Pobouření v sobě utlumil tak dávno, že mu dalo práci rozdmýchat ho zase k životu, ale bude ho potřebovat. Prskalo, ale bylo odhodlané, nekompromisní. Tři kroky od kobky, dosud ve tmě, pomalu vytáhl tulvar. Nezáleželo na tom, o čem se spiklenci radí. Nezáleželo dokonce ani na tom, zda jsou jejich plány žalostné, předem odsouzené k neúspěchu. V jeho srdci probudil touhu po vraždě samotný skutek, takže mu nyní proudila v tepnách, burácela opovržením a hnusem, připravená udělat, co je zapotřebí.</p>
<p>Když vstoupil do kobky, nikdo ze čtveřice sedící u stolu si ho nevšiml. Mohl udělat další krok, takže širokou čepelí dosáhl k prvnímu obličeji, jenž se k němu zvedl, a rozťal jej. Při zpětném seku prosekl krk muže napravo, jenž se vymrštil ze židle, až to vypadalo, že nabízí hrdlo nabroušenému ostří jako dobrovolnou oběť. Když se jeho hlava skutálela a tělo přepadlo dozadu a překotilo židli, Věštdomin popadl okraj stolu a prudce ho zvedl. Deska udeřila do muže nalevo a ten se pod tíhou stolu zhroutil. Jeden muž zůstal přímo naproti Věštdominovi.</p>
<p>Prosebný výraz v očích, ruka sahající po zdobené dýce za pasem. Snažil se couvnout −</p>
<p>Nebyl dost rychlý. Věštdomin přiskočil, rozmáchl se těžkým tulvarem a přeťal zdvižené předloktí. Zbraň se muži zaryla do hrudi, přerazila klíční kost a sjela do hrudní kosti. Ostří uvízlo ve čtvrtém žebru, takže Věštdomin musel mrtvolu skopnout. Obrátil se k poslednímu spiklenci.</p>
<p>Starý dvořan. Na rtech měl sliny a šířil se od něj pach moči. „Ne, prosím −“</p>
<p>„Znáš mě, Hegeste?“</p>
<p>Muž kývl. „Čestný člověk − to, co jsi tu vykonal −“</p>
<p>„Neodpovídá tomu, co bys čekal od čestného člověka, a právě tento předpoklad ti dovolil kout pikle. Žel, Hegeste, tvůj předpoklad byl mylný. Osudově. V Černém Korálu panuje mír poprvé za celá desetiletí − osvobodil se od strachu. Jenže tobě to vadí, bezpochyby sníš o svém starém postavení, o všech výstřelcích, které ti tvé výsady umožňovaly.“</p>
<p>„Vydám se na milost Synovi noci −“</p>
<p>„Tak daleko se vydat nemůžeš, Hegeste, protože já tě tady teď zabiju. Můžu to udělat rychle, nebo pomalu. Pokud mi odpovíš na otázky, zaručím ti milost, jakou jsi ty nikdy neposkytl ostatním. Pokud odmítneš, udělám s tebou to, co ty jsi udělal tolika obětem − ano, dobře si to pamatuju. Který osud si vybereš, Hegeste?“</p>
<p>„Všechno ti řeknu, Věštdomine. Výměnou za svůj život.“</p>
<p>„Tvůj život v této dohodě nefiguruje.“</p>
<p>Muž se rozplakal.</p>
<p>„To stačí,“ zavrčel Věštdomin. „Dnes jsem takový, jaký jsi býval ty, Hegeste. Pověz, obměkčily slzy obětí tvoje srdce? Ne, ani jedinkrát. Utři si obličej. A odpověz mi.“</p>
<p>Muž poslechl a Věštdomin začal s výslechem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Později, věren svému slovu, se Věštdomin slitoval, nakolik to slovo něco znamená, když berete někomu život, a on dobře věděl, že to neznamená v podstatě nic. Očistil si zbraň o Hegestův plášť.</p>
<p>Liší se nějak od těchto hlupáků? Mohl se vydat po bezpočtu cest, které by ho zavedly k opačnému závěru, každá mučivá, klamavá a záludná. Když odcházel, říkal si, že to, co zde vykonal, bezpochyby něco ukončilo, poněvadž to, co ti hlupáci plánovali, byl počátek něčeho jiného, něčeho ohavného, při čem by dozajista tekla nevinná krev. Podle těchto měřítek byl jeho zločin mnohem menší než ten jejich. Proč měl tedy pocit, že má poskvrněnou, zkaženou duši?</p>
<p>Pádné důvody můžou člověka dovést, krok za logickým krokem, k hrůze. Věštdomin měl nyní seznam jmen a odporné detaily plánu, jak vyhnat Tiste Andii, a i když věděl, že je plán předem odsouzený k nezdaru, kdyby na něj došlo, způsobil by chaos a bídu. Bude tedy muset zabíjet dál. Potichu, nikomu nic neprozradit, protože se za to styděl. Za svůj druh, za lidi a jejich hloupé, zkažené sklony.</p>
<p>Přesto nechtěl být rukou spravedlnosti, protože ta byla vždycky od krve a často nevybíravá, podléhající všemožným výstřelkům.</p>
<p>Nejkrutější z toho, co se dozvěděl, bylo, že spiklenecká síť sahá až do tábora poutníků. Hegest neznal tamní hráče, ale bylo jasné, že jsou důležití, snad dokonce nepostradatelní. Věštdomin bude muset zajít do tábora, a z této představy se mu obracel žaludek.</p>
<p>Patří ke spiklencům i velekněžka Salind? Šlo nakonec o násilné převzetí moci z náboženských důvodů? Nebylo by to poprvé, kdy náboženství či kult zažehly ohně svatouškovské jistoty a puritánského zápalu, což vedlo ke strašlivým střetům. Navíc nejednou na vlastní uši slyšel, že Syn noci nemá na vládu mimo Noc právo. Byla to absurdní představa, jistě, a neuhájitelná, a přesně taková, k jaké směřují všemožní fanatikové mávající zaťatými pěstmi.</p>
<p>Nějakou dobu věřil, že není jediný, kdo oceňuje vládu Tiste Andii a váží si moudrosti, jakou Syn noci neustále prokazoval. Dar míru a stability, jistota, jednoznačné zákony prosazované lidmi, jejichž civilizace trvala desítky tisíc let − dokonce déle, pokud byla pravda, co se povídalo. Jak tomu může nějaký člověk nepřát?</p>
<p>Nyní bylo jasné, že nespokojenců jsou zástupy. Při představě svobody působily i mír a řád nesnesitelně. Svoboda vyvolávala podezření, že se pod ní skrývá nějaký tajný záměr, rozsáhlý podvod, že tu probíhá nějaký blíže neurčený zločin, odehrávající se mimo dosah lidského poznání. To byl velkorysý úhel pohledu. Druhou možností bylo uznat, že lidé jsou neuvěřitelně svárliví, posedlí neukojitelnou hrabivostí.</p>
<p>Dorazil ke strmé rampě vedoucí ke skrytému vchodu do tunelů a krysy před ním prchaly. Vynořil se do teplého, suchého vzduchu Noci. Ano, bude muset zajít do poutnického tábora, ale to zatím počká. Nejdřív bude muset vše naplánovat. Kromě toho, pokud dokáže vyříznout rakovinu ve městě, spiklenci v táboře se ocitnou v izolaci, bezmocní a neschopní dosáhnout čehokoliv. Potom je bude moct vyřídit hezky v klidu.</p>
<p>Ano, to bude lepší. Rozumné a plánovité, jak má spravedlnost být. Nevyhýbal se té cestě schválně.</p>
<p>Tyto argumenty ho uspokojily. Vydal se započít noc vraždění, a tady ve městě byla noc bez konce.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krysy se za ním dívaly, jak odchází. Cítily na něm krev, a nejedna byla svědkem zabíjení v podzemí. Několik z nich teď vycupitalo z trosek a zamířilo do denního světla venku.</p>
<p>Povolal je jejich pán, Krysich si říkal, což bylo docela zábavné jméno, zprostředkovaně opovržlivé i uštěpačné. Nikdo z jeho společníků však netušil, jaká pravda se pod tím jménem skrývá. <emphasis>Krysich, ano. Krysí mnich, kněz a čaroděj, kouzelník a poutač duší. Smějte se a řehtejte, chcete-li… na vlastní nebezpečí.</emphasis></p>
<p>Osvoboditelé nalezli nepřítele, a s tím se bude muset něco udělat.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Město Bašty se krčilo nad obrovským, vysychajícím jezerem. Lhostejné, nízké zdi byly zčernalé a umazané nějakým olejem. Chatrče a barabizny kolem hradeb byly vypálené a srovnané se zemí a svah vedoucí k dlážděné silnici byl posetý ohořelými troskami. Nad hradbami visel hustý, štiplavý kouř.</p>
<p>S otěžemi volně visícími v potlučených rukou si Nimander prohlížel město a otevřenou bránu. V dohledu nebyly žádné stráže, na hradbách nestál jediný válečník. Až na ten kouř bylo město opuštěné a bez života.</p>
<p>Po jeho boku jel v čele skromného zástupu Kloš. „Jméno ‚Bašty‘ vyvolává představu zuřivých obránců ježících se všemi možnými zbraněmi, podezírajících každého cizince šplhajícího k bráně. Proto jsme očividně svědky prokleté nečinnosti způsobené saemankelykem, sladkou krví Umírajícího boha.“</p>
<p>Nimandera dosud strašily vzpomínky na dobu strávenou ve společnosti obřího kameníka. Zřejmě ho postihovaly náhody bez jakéhokoliv rozřešení a každý, kdo mu zkřížil cestu, za sebou zanechal rozvířenou vlnu záhad, v nichž se Nimander plácal a topil. Jaghut Gothos všechno jenom zhoršil, prastarý tvor snažící se je nějak využít z důvodů, jež se neobtěžoval vysvětlit.</p>
<p><emphasis>Protože jsme ho zklamali.</emphasis></p>
<p>Byla tu cítit rozkládající se sůl, od starého pobřeží se táhly vybělené plochy a nad živořící býlí a rybářské bárky, ležící ještě dál, se vysoko zvedaly nabubřelé, vyschlé doky. Nalevo, dál ve vnitrozemí, byla vidět mezi řadami strašáků hospodářská stavení, ale ani tam se nic živého nehýbalo − rostliny byly zčernalé a uschlé, stovky zavinutých postav se nezachvěly.</p>
<p>Přiblížili se k bráně, avšak v dohledu stále nikdo nebyl.</p>
<p>„Pozorují nás,“ poznamenal Kloš.</p>
<p>Nimander kývl. Měl stejný pocit. Neviditelné, dychtivé oči.</p>
<p>„Jako kdybychom dělali přesně to, co chtějí,“ pokračoval Kloš potichu, „když Stříže přivážíme rovnou do toho jejich zatraceného Nejbídnějšího chrámu.“</p>
<p>To bylo jistě možné. „Nehodlám jim ho vydat − to víš.“</p>
<p>„Takže povedeme válku s celým městem? Fanatickými kněžími i bohem?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>Kloš se zakřenil a uvolnil si v pochvě meč.</p>
<p>Nimander se na něj zamračil. „Bratranče, nevzpomínám si, že bys kdy tolik žíznil po krvi.“</p>
<p>„Nechce se mi do toho stejně jako tobě, Nimandere. Ale mám pocit, že s námi postrkovali už dost dlouho. Je čas jim to vrátit, to je všechno. Přesto mi ty tvoje ruce dělají starosti.“</p>
<p>„Aranatha udělala, co mohla − budu v pořádku.“ Nevysvětloval, že ty rány cítí víc na duši než na těle. Aranatha vyléčila rozdrcené kosti a potrhané maso. On je ale stále držel, jako by je měl zchromlé, a ve snech se ocital lapený ve vzpomínkách na ten těžký kvádr obsidiánu sjíždějící mu po prstech, na bolest, stříkající krev − a probouzel se kluzký potem a v rukou mu tepalo.</p>
<p>Byly to tytéž ruce, které škrtily Phaed − téměř z ní vymáčkly život. Bolest působila jako trest. Věřil, že ve městě před nimi ruce znovu zakusí násilí a se strašlivým půvabem budou rozdávat smrt.</p>
<p>Zastavili před bránou. Na dřevě se tlačily okultní znaky namalované stejnou hustou černou barvou, jaká hyzdila i hradbu po obou stranách.</p>
<p>Z kozlíku se ozval Nenanda. „Na co čekáme, Nimandere? Dejme se do toho, ať to máme za sebou.“</p>
<p>Kloš se otočil v sedle. „Trpělivost, bratře. Čekáme na uvítací oddíl. Zabíjení bude muset chvíli počkat.“</p>
<p>Z vozu slezl Kallor a zamířil k bráně. „Slyším zpěv,“ podotkl.</p>
<p>Nimander kývl. Hlasy zaznívaly z dálky a doléhaly k nim jako slabé vlnky vycházející ze srdce města. Neozývaly se však žádné jiné zvuky, jaké by bylo lze očekávat od prosperující osady. Za branou byly vidět jen prázdné ulice a bezvýrazné fasády hloupých domů se zavřenými okenicemi.</p>
<p>Kallor vstoupil do stínu brány a vynořil se na ulici, kde se zastavil a zadíval se na něco nalevo.</p>
<p>„Tolik k uvítacímu oddílu,“ utrousil Kloš s povzdechem. „Půjdeme dál, Nimandere?“</p>
<p>„Opatrně, bratranci,“ promluvila za nimi Aranatha svým melodickým hlasem, „celé město je Nejbídnější chrám.“</p>
<p>Nimander i Kloš se obrátili.</p>
<p>„Matko nám žehnej,“ zašeptal Kloš.</p>
<p>„Jak to bude účinkovat na nás?“ zeptal se Nimander. „Stejně jako tehdy v té vesnici?“</p>
<p>„Ne, nic takového se zatím neprobudilo.“ Pak potřásla hlavou. „Ale to přijde.“</p>
<p>„Dokážeš nás ochránit?“ chtěl vědět Nenanda.</p>
<p>„Uvidíme.“</p>
<p>Kloš zasyčel. „To je opravdu uklidňující.“</p>
<p>„Zapomeň na to,“ opáčil Nimander, zamrkal a uchopil otěže. Nepatrným stiskem kolen popohnal koně do města. Ostatní ho následovali.</p>
<p>Když dojel ke Kallorovi, sledoval Nimander jeho pohled do boční ulice a uviděl, co upoutalo starcovu pozornost. Na sto kroků vyplňovaly ulici trosky obrovského stroje. Zřejmě spadl z nebe nebo se překotil ze střechy budovy stojící hned za hradbou − přičemž s sebou vzal i kus protější zdi. Rozervané břicho stroje bylo zploštělé a přinýtované desky byly utrhané. Uvnitř byla spousta pokrouceného železa. Na dláždění se válely menší kousky, jako úlomky zbroje, a železo bylo zvláštně namodralé a téměř se lesklo.</p>
<p>„Co do Propasti je tohle?“ žasl Kloš.</p>
<p>„Zdá se, že to patří K’Chain Che’Malle,“ odvětil Kallor. „Ale ti by nepřinesli žádné bohy, umírající ani jiné. Teď jsem opravdu zvědavý.“ S tím vycenil zuby v úsměvu, jenž nebyl určen nikomu z přítomných − což bylo podle Nimanderova názoru jen dobře.</p>
<p>„Aranatha říkala, že bylo posvěceno celé město.“</p>
<p>Kallor se ohlédl. „Kdysi jsem se pokusil o totéž pro celou říši.“</p>
<p>Kloš si odfrkl. „S tebou jako středobodem uctívání?“</p>
<p>„Pochopitelně.“</p>
<p>„A selhalo to?“</p>
<p>Kallor pokrčil rameny. „Nakonec selže všechno.“ Vydal se blíže prozkoumat zničený stroj.</p>
<p>„Hladký rozhovor,“ zamumlal Kloš. „Máme jít za ním?“</p>
<p>Nimander zavrtěl hlavou. „Nech ho. Jestli je celé město chrám, potom tu musí být oltář − nejspíš někde uprostřed.“</p>
<p>„Nimandere, možná děláme úplně všechno, co po nás chtějí, zvlášť když chceme přivést Stříže k oltáři. Měli bychom najít hostinec, kde bychom si mohli odpočinout. Můžeme se tu porozhlédnout a zjistíme, co nás čeká.“</p>
<p>Nimander se nad tím zamyslel, pak kývl. „Dobrý nápad. Veď nás, Kloši, uvidíme, co najdeš.“</p>
<p>Pokračovali hlavní ulicí vedoucí od brány. Domy vypadaly bez života, krámy v přízemí byly prázdné a opuštěné. Všechny zdi i dveře pokrývaly značky, jež se rozlézaly i ze všech oken, kam až člověk dosáhl, když se natáhl. Nápisy zřejmě zaznamenávaly frenetická zjevení či projevy šílenství nebo obojí.</p>
<p>Minuli asi půl tuctu domů, když Kloš našel hostinec, zavřený jako všechno ostatní. Přesto sesedl a přistoupil k vratům do dvora. Otevřel je a s úsměvem se ohlédl.</p>
<p>Kola vozu skřípala ve vyjetých kolejích, když Nenanda zajížděl dovnitř. Dvůr byl stěží dost velký, aby se tu otočil jediný kočár. Za ním byly stáje, tři schody a vstup do hostince. Částečně pootevřené podzemní dveře vlevo od hlavního vchodu zřejmě vedly do šenku. Uprostřed dvora stála kamenná studna − nacpaná až po roubení nafouklými mrtvolami.</p>
<p>Při pohledu na ně Kloše úsměv přešel. Kolem studny leželi mrtví červi. „Doufejme, že je vevnitř jiná pumpa,“ podotkl k Nimanderovi, „s jiným zdrojem vody.“</p>
<p>Nenanda zatlačil na brzdu, seskočil a prohlížel si těla. „Předchozí hosté?“</p>
<p>„To se stane, když nezaplatíš.“</p>
<p>Nimander sesedl a vrhl na Kloše varovný pohled. Bratranec si ho však nevšiml − nebo nechtěl, protože pokračoval: „Nebo byly zabrané všechny postele. Nebo tu platí zákaz pít cokoliv kromě kelyku − stěžovat si se očividně nevyplatí.“</p>
<p>„Dost,“ štěkl Nimander. „Nenando, jdi se podívat do stájí − zjisti, jestli je tam píce a čistá voda. Kloší, my dva se kouknem dovnitř.“</p>
<p>Uvítala je prostorná, dobře zařízená vstupní hala, napravo přehrazená leštěným pultem. Úzké posuvné dveře vzadu byly zavřené. Nalevo byla šatna a vedle ní zapuštěný vchod do šenku. Naproti vstupu se táhla chodba vedoucí k pokojům a strmé schodiště stoupalo na poschodí, kde zjevně byly další pokoje. Na podlaze pod schody se válela hromada povlečení, většinou s černými skvrnami.</p>
<p>„Poklidili pokoje,“ poznamenal Kloš. „To je pozorné.“</p>
<p>„Myslíš, že to tu pro nás připravili?“</p>
<p>„S těly ve studni a povlečením plným ichoru? Pravděpodobně. Dalo se předpokládat, že se budeme držet hlavní ulice, a toto je první hostinec, na který jsme tu narazili.“ Odmlčel se a rozhlédl se kolem. „Na hosty se očividně lze připravit mnoha způsoby. Ostatně kdo chápe lidské kultury?“</p>
<p>Nenanda s ostatními na dvoře vykládali vůz.</p>
<p>Nimander zamířil k šenku a nahlédl dovnitř. Tma, hustý vzduch, pronikavý, hořkosladký pach kelyku. Kloš se vydal nahoru po schodech a Nimander ho nechal jít. Došlápl na pilinami vysypanou podlahu. Stoly a židle byly bez ladu a skladu odstrčené na bok. Volná podlaha byla pokrytá skvrnami a sraženými hrudkami připomínajícími hnůj ve stání. Hnůj to ale nebyl, jak Tiste Andii dobře věděl.</p>
<p>Prozkoumal bar a našel řady zaprášených hliněných lahví a džbánků s vínem a pivem. Džbány, v nichž byl kelyk, byly rozházené po podlaze, některé rozbité, z jiných dosud vytékala tmavá tekutina.</p>
<p>Rozletěly se dveře a vstoupil Nenanda s rukou položenou na meči. Rozhlédl se, setkal se s Nimanderovým pohledem a pokrčil rameny. „Asi jsem slyšel tebe.“</p>
<p>„Stáje?“</p>
<p>„Celkem slušně zásobené přinejmenším na pár dní. Je tam ruční pumpa s trubkami nad žlaby. Voda je cítit kysele, ale jinak je dobrá − aspoň koně neváhali.“ Vešel. „Myslím, že ti mrtví ve studni zemřeli na přemíru kelyku. Studna byla nejspíš vyschlá. Těla tam prostě házeli, jak ti lidé umírali.“</p>
<p>Nimander se vrátil ke dveřím do haly.</p>
<p>Desra s Kedeviss přinesly Stříže a pokládaly ho na podlahu. Kloš stál na schodech nad hromadou špinavého prádla, opíral se o zábradlí a sledoval obě ženy.</p>
<p>„V pokojích není nic, jenom švábi a štěnice,“ oznámil, když si všiml Nimandera. „Ale stejně si myslím, že bychom je neměli použít − je to tam divně cítit, hodně nepříjemně.“</p>
<p>„Tahle místnost postačí,“ prohlásil Nimander a šel se podívat na Stříže. „Nějaká změna?“ zeptal se.</p>
<p>Desra vzhlédla. „Ne. Pořád má mírnou horečku a dýchá mělce.“</p>
<p>Vstoupila Aranatha a rozhlédla se. Přistoupila k pultu, zvedla ho a prošla. Zkusila západku na dveřích, a když se otevřely, zmizela vzadu.</p>
<p>Kloš zabručel. „Potřebuje si ulevit?“</p>
<p>Nimander si třel obličej a zatínal prsty, aby ulevil bolesti. „Půjdeme teď s Klošem ven,“ řekl, když se k nim připojil Nenanda. „Vy ostatní… no, každou chvíli můžeme narazit na potíže. Pokud ano, jeden z nás se pokusí vrátit sem −“</p>
<p>„Jestli narazíte na potíže, budeme to vědět,“ ozvala se Aranatha od pultu.</p>
<p><emphasis>Ano? Jak?</emphasis> „No dobře. Nezdržíme se dlouho.“</p>
<p>Odnesli do šenku všechnu výstroj a Desra s ostatními ženami začala vybalovat zbraně, jemné kroužkové hauberky a rukavice. Sledoval je, jak se připravují k boji, a naplnil ho smutek. Nebylo to správné. Nikdy nic nebylo správné. A on s tím nemohl nic dělat.</p>
<p>Kloš se protáhl kolem povlečení, zatahal Nimandera za ruku a odvedl ho ven. „Oni budou v pořádku,“ podotkl. „Starosti si dělám kvůli nám.“</p>
<p>„Nám? Proč?“</p>
<p>Kloš se jenom usmál.</p>
<p>Vyšli z vrat a znovu se vydali po hlavní ulici. V odpoledním horku byl vzduchu lenivý a vysilující. Slabý zpěv je zval do středu města. Vyměnili si pohledy, Kloš pokrčil rameny a vykročili.</p>
<p>„Ten stroj.“</p>
<p>„Co je s ním, Kloši?“</p>
<p>„Odkud se podle tebe vzal? Vypadá to, jako kdyby se prostě… objevil těsně nad domem, spadl a cestou rozbil všechno včetně sebe. Vzpomínáš na ty staré pumpy pod Drethskou ulicí v Malazu? Withal je našel v těch tunelech, které prozkoumával. Vzal nás na prohlídku −“</p>
<p>„Vzpomínám si, Kloši.“</p>
<p>„Připomnělo mi to ty stroje − všechna ta kolečka a tyče, jak jsou kovové součástky chytře pospojované − neumím si představit, kdo může takové konstrukty vymýšlet.“</p>
<p>„Kam tím míříš, Kloši?“</p>
<p>„Nikam. Jen jsem si říkal, jestli ten stroj není nějak spojený s příchodem Umírajícího boha.“</p>
<p>„Jak spojený?“</p>
<p>„Co když to bylo něco jako nebetvrz? Menší verze, očividně. Co když byl Umírající bůh <emphasis>uvnitř?</emphasis> Nějaká nehoda ho přivedla sem a místní ho vytáhli ven. Co když byl ten stroj nějaký trůn?“</p>
<p>Nimander se nad tím zamyslel. Zajímavý nápad. Andarist jim vysvětlil, že nebetvrze − jako ta, kterou si pro sebe zabral Anomander Dlouhý vlas − nejsou výtvorem magie, že létající pevnosti drží ve vzduchu tajemná technika.</p>
<p>K’Chain Che’Malle, říkal Kallor. Zjevně došel ke stejnému závěru jako Kloš.</p>
<p>„K čemu by bůh potřeboval stroj?“ zeptal se Nimander.</p>
<p>„Jak to mám vědět? A stejně je teď rozbitý.“</p>
<p>Dorazili na širokou křižovatku. Na rozích stály veřejné budovy. Architektura byla podivně užitková, jako kdyby kultura, jež ji zrodila, postrádala tvořivost. Jinak nezdobené zdi byly celé počmárané a některé značky Nimanderovi připomněly zničený stroj.</p>
<p>Hlavní třída pokračovala ještě dvě stě kroků, kde ústila na rozlehlém náměstí. Na protější straně se zvedala zatím nejpůsobivější stavba, jakou zde viděli.</p>
<p>„Támhle to je,“ řekl Kloš. „Nejbídnější… oltář. Odtamtud, myslím, vychází ten zpěv.“</p>
<p>Nimander kývl.</p>
<p>„Podíváme se blíž?“</p>
<p>Nimander znovu kývl. „Dokud se něco nestane.“</p>
<p>„Počítá se napadení fanatickým davem?“ chtěl vědět Kloš.</p>
<p>Na náměstí se hnali lidé v hadrech, nicméně v rukou třímali zbraně a mávali jimi nad hlavou. Vykročili ke dvěma Tiste Andii a jejich píseň náhle zněla zuřivě.</p>
<p>„A já už si myslel, že nás nechají na pokoji,“ povzdechl si Nimander. „Když utečeme, dovedeme je rovnou k hostinci.“</p>
<p>„Pravda, ale vrata bychom měli my dva chvíli udržet.“</p>
<p>Nimander zvuk zezadu uslyšel první a otočil se. Vytrhl meč z pochvy.</p>
<p>Kallor.</p>
<p>Starý válečník přicházel blíž. „Probudili jste je,“ poznamenal.</p>
<p>„Šli jsme se pokochat,“ odtušil Kloš, „ale i když to tu vypadá uboze, nechali jsme si to pro sebe. V každém případě jsme se právě radili, co si počít.“</p>
<p>„Mohli byste se jim postavit a bojovat.“</p>
<p>„To bychom mohli,“ souhlasil Nimander a podíval se na dav. Byl padesát kroků od nich a rychle se blížil. „Nebo bychom mohli ustoupit.“</p>
<p>„Právě teď jsou udatní,“ podotkl Kallor, prošel kolem nich a tasil obouruční meč. Cestou zvedl obyčejnou zbraň nad hlavu, jako by si chtěl uvolnit plece. Náhle vůbec nevypadal starý.</p>
<p>„Pomůžeme mu?“ zeptal se Kloš.</p>
<p>„Žádal o pomoc, Kloši?“</p>
<p>„Ne, máš pravdu, nežádal.“</p>
<p>Dívali se, jak Kallor pochoduje vstříc davu.</p>
<p>A dav se najednou rozpadl, lidé se rozdělili a mačkali se podél zdí. Zpěv se změnil ve zděšené kvílení. Kallor zaváhal, ale jen chviličku, než pokračoval v chůzi. Středem uličky, jež se před ním otevřela.</p>
<p>„Jen se chce podívat na ten oltář,“ prohlásil Kloš, „a oni si na něj netroufnou. Škoda,“ dodal, „bylo by zajímavé vidět, jak ten starý jezevec bojuje.“</p>
<p>„Vraťme se, dokud si nás nevšímají,“ navrhl Nimander.</p>
<p>„Jestli nás pustí.“</p>
<p>Obrátili se a klidně, beze spěchu vykročili. Po několika krocích se Kloš pootočil. „Pustili nás,“ hlásil. „Nimandere, zpráva je jasná. Abychom se dostali k oltáři, budeme muset projít přes ně.“</p>
<p>„Vypadá to tak.“</p>
<p>„Takže to bude zase ošklivé.“</p>
<p>Ano, to bude.</p>
<p>„Myslíš, že si Kallor s Umírajícím bohem hezky popovídají? Třeba o počasí? Připomenou si staré tyranské časy, kdy bylo všechno jen zábava a hry? Když byla krev červenější a chuť sladší? Co myslíš?“</p>
<p>Nimander neříkal nic. Myslel na tváře v davu, rty začerněné, oči prázdné. Lidé byli oblečení v hadrech, špinaví a bylo mezi nimi pár dětí, jako by si byli díky kelyku všichni rovni bez ohledu na věk, bez ohledu na jakoukoliv připravenost čelit světu a požadavkům živých. Pili a hladověli a přítomnost byla budoucností, dokud jim tu budoucnost neukradne smrt. Jednoduchá rovnice. Žádné starosti, ctižádost ani sny.</p>
<p>Bude kvůli tomu zabíjení snazší? Ne.</p>
<p>„Nechci to udělat,“ ozval se.</p>
<p>„Ne,“ přitakal Kloš. „Ale co Stříž?“</p>
<p>„Netuším.“</p>
<p>„Ten kelyk je horší než mor, protože si ho oběti samy pořídí a pak jsou lhostejné k vlastnímu utrpení. Vyvstává otázka − máme právo se to snažit ukončit, zničit?“</p>
<p>„Možná ne,“ připustil Nimander.</p>
<p>„Pak je tu ale další otázka a tou je milosrdenství.“</p>
<p>Nimander po bratranci loupl tvrdým pohledem. „Zabijeme je pro jejich vlastní dobro? Propast nás vem, Kloši −“</p>
<p>„Je ne − samozřejmě. Já myslel Umírajícího boha.“</p>
<p>Aha… jistě. Ano, to by mohlo fungovat, celá věc by kvůli tomu mohla být snesitelná. Pokud by se dostali k Umírajícímu bohu bez toho, aby museli povraždit stovky jeho uctívačů. „Děkuju, Kloši.“</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Proplížíme se kolem nich.“</p>
<p>„Se Střížem?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To nebude snadné − možná to dokonce bude nemožné. Jestliže je tohle město chrám a kněží mají moc od Umírajícího boha, potom náš příchod v každém případě vycítí.“</p>
<p>„Jsme děti tmy, Kloši. Zjistíme, jestli to něco znamená.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Desra odtáhla ruku ze Střížova čela. „Mýlila jsem se. Jeho stav se zhoršuje.“ Vstala a zadívala se na Aranathu. „Jak jsou na tom?“</p>
<p>Unylé mrknutí. „Vracejí se nezranění.“</p>
<p>S Aranathou se něco dělo. Byla příliš klidná, příliš… prázdná. Desra sestru vždycky považovala za duchaprázdnou − jistě, mečem vládla se svrchovanou elegancí a byla stejně chladnokrevný zabiják jako ostatní, když si to okolnosti žádaly − ale měla v sobě jakousi vše prostupující odtažitost. Často na ni padala uprostřed pohromy a chaosu, jako by ji svět ve výraznějších nepokojích srážel do bezvědomí.</p>
<p>Podle Desry byla nespolehlivá. Teď si ji dlouho prohlížela, až se jejich oči setkaly, a když se sestra usmála, Desra odpověděla zamračením a obrátila se na Nenandu. „Našel jsi v šenku něco k jídlu? Nebo k pití?“</p>
<p>Válečník stál u předních dveří, které jednou rukou přidržoval. Na Desřinu otázku se ohlédl. „Spoustu, jako kdyby prostě jenom odešli − nebo to sem možná doručili, stejně jako tomu bylo cestou.“</p>
<p>„Někdo tedy musí pěstovat pořádné potraviny,“ poznamenala Kedeviss. „Nebo je nakupuje v jiných městech.“</p>
<p>„Měli kvůli nám spoustu starostí,“ poznamenal Nenanda. „A to mě znervózňuje.“</p>
<p>„Stříž umírá, Aranatho,“ řekla Desra.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jsou zpátky,“ ohlásil Nenanda.</p>
<p>„Nimander bude vědět, co dělat,“ prohlásila Desra.</p>
<p>„Ano,“ odtušila Aranatha.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zakroužila vysoko nad městem a i se svým nadpřirozeným zrakem měla co dělat, aby pronikla věčnou temnotou dole. Kurald Galain byla chodba z nejcizejších i v tomto rozptýleném, oslabeném stavu. Bába proletěla přímo nad dřímající Silanah a ironicky zakrákala na pozdrav. Karmínová saň pochopitelně nijak viditelně neodpověděla, nicméně velká krkavčice věděla, že ji nad sebou cítí. A nepochybně si představila, jak cvaká čelistmi, drtí kosti a peří a ochutnává lahodné tekutiny − Bába zakrákala znovu, hlasitěji, a odměnou jí bylo švihnutí dlouhého hadovitého ocasu.</p>
<p>Na stoupavém proudu vylétla nad útes a prudce zamířila dolů na balkon s nízkým zábradlím.</p>
<p>Stál tam sám, což poslední dobou předpokládala. Syn noci se blížil za vyzvánění půlnočních zvonů, odbíjejících dvanáctou, a připomínal onyxový květ. I poslední ozvěna zvonění pomalu dozněla a zanechala po sobě ticho. Bába naklonila křídla, aby zpomalila střemhlavý let, ač tvrz se jí stále řítila vstříc. Zašustila křídla a ona dosedla na kamenné zábradlí. Drápy zaškrábaly na žule.</p>
<p>„Mění se ten výhled někdy?“ zeptala se.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas se na ni dlouho jen díval.</p>
<p>Otevřela zobák a potichu se zachechtala. „Tiste Andii nejsou lid nakloněný náhlým přívalům radosti, co? Tanec do tmy. Divoké, veselé skotačení vstříc budoucnosti. Myslíš, že náš útěk z jeho hnijícího masa nebyl nadšený a radostný? Rozkoš ze zrození, slast z toho, že jsme naživu? Došly mi otázky pro tebe − nastala opravdu smutná doba.“</p>
<p>„Chápe to Barúk, Bábo?“</p>
<p>„Chápe. Více méně. Možná. Uvidíme.“</p>
<p>„Něco se děje na jihu.“</p>
<p>Kývla na souhlas. „Něco, ano, opravdu něco. Už kněžky pořádají divoké orgie? Skok, jenž <emphasis>všechno</emphasis> zodpoví! Nebo spíš na čas oddálí nutnost odpovídat, na čas rovnající se blahu, bezpochyby. Ale pak… se vrátí skutečnost. Zatracená skutečnost, zatracená do Propasti! Čas na další skok!“</p>
<p>„Putování ti zkazilo náladu, Bábo.“</p>
<p>„Nemám v povaze hořekovat. Vlastně ho nesnáším. Brojím proti němu! Můj svěrač z něj vybuchuje! Co mi to vlastně vnucuješ, své staré společnici, své staré služebnici?“</p>
<p>„Nic takového nemám v úmyslu,“ odtušil. „Očividně se obáváš nejhoršího. Pověz mi, co tví druhové viděli?“</p>
<p>„Ti jsou roztroušení všude možně, vždy vysoko nad malichernými machinacemi lezoucími po povrchu. Díváme se, smějeme se, zpíváme jejich příběhy našim sestrám a bratrům.“</p>
<p>„A?“</p>
<p>Sklonila hlavu a upřela oko na rozbouřené černé moře dole. „Ta tvoje temnota, pane můj, přináší prudké bouře.“</p>
<p>„To je pravda.“</p>
<p>„Vylétnu vysoko nad převalující se mračna do čistého, chladného vzduchu.“</p>
<p>„To udělej, Bábo, to udělej.“</p>
<p>„Nemám ráda, když jsi velkorysý, pane. Když se ti do očí vkrade ten měkký pohled. Nehodí se, abys projevoval soucit. Stůj tady, ano, neviditelný, nepoznatelný, abych si tě mohla takto zapamatovat. Nech mě myslet na led skutečné spravedlnosti, jaká se nikdy nerozbije − poslouchej, slyším zdola zvony! Jak jasný je to zvuk, jak ryzí volání železa.“</p>
<p>„Dnes jsi velice poetická, Bábo.“</p>
<p>„Tak velcí krkavci brojí proti nářku, pane. Co tedy ode mě žádáš?“</p>
<p>„Endest Silann je u hluboké řeky.“</p>
<p>„Dozajista není sám, řekla bych.“</p>
<p>„Musí se vrátit.“</p>
<p>Mlčky naklonila hlavu na stranu. „Odeznělo desáté zvonění.“</p>
<p>„Desáté.“</p>
<p>„Vydám se tedy na cestu.“</p>
<p>„Leť přímo, Bábo.“</p>
<p>„Modlím se, abys své milované řekl totéž, až přijde čas, pane můj.“</p>
<p>Usmál se. „To není třeba.“</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA JEDENÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Kdo jsi, abys soudil, zda je stará</p>
<p>nebo mladá a zda okov zvedá</p>
<p>či ho spouští do studny?</p>
<p>A je hezká, či obyčejná jako nebarvený len,</p>
<p>je plachtou vzdutou letním větrem,</p>
<p>jasnou jako oko panny nad modrými vlnami?</p>
<p>Pohupuje se při chůzi v rozkoši a příslibu</p>
<p>osvěžujících snů, jako by zem mohla zpívat,</p>
<p>plodná jako veselí motýli na rozkvetlé louce,</p>
<p>nebo se hřbet prohnul v kaskádách</p>
<p>zralých plodů a již neprojíždí</p>
<p>kvetoucími sady? Kdo jsi, abys zavíral</p>
<p>do klece z troufalého železa samotnou</p>
<p>záhadu, jež nás povolává k životu, kde stojí</p>
<p>přetékající okov, vždy v rovnováze mezi</p>
<p>tmavou hlubinou a slunečním chorálem − je krásná</p>
<p>a to je také zločinné nabádání a nic užitečného</p>
<p>nelze najít v jejím pohledu, který pouze natahuje</p>
<p>roztřepené lano − taková škoda!</p>
<p>Odmítnutí zasazuje zlé rány a ona</p>
<p>odchází či přichází v nitru nahrbená.</p>
<p>Nehovoř o spravedlivosti, neoddávej se</p>
<p>krutému soudu, když tu sedím a hledím</p>
<p>a všechny výpočty mezi mrkáním</p>
<p>zvou davy k opovržení a vidíš</p>
<p>tu zmenšující se plachtu v dáli,</p>
<p>jak je její výsadou na moři květů,</p>
<p>zanechávajíc za sebou brázdu sladké vůně −</p>
<p><emphasis>nikdy</emphasis> nedosáhne až k tobě − a toto je</p>
<p>rovnováha, toto je míra, toto je obyčej</p>
<p>cizinců, kteří skrývají slzy,</p>
<p>když se odvracejí.</p>
<p><emphasis>Mladí muži proti zdi</emphasis></p>
<p>Nekath z Jednooké Kočky</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Neexistuje a nikdy neexistoval čistší umělec než dítě mající svobodnou představivost. Klacíky poskládané v prachu, které by dospělý bez přemýšlení rozkopl, jsou ve skutečnosti kosti obrovského světa, oděného, obaleného masem, pevnost, les, velká hradba, proti níž se ženou děsivé hordy a hrstka ponurých obránců je odráží. Hnízdo draků, a lesklé, hladké oblázky jsou jejich vejce a v každém přebývá nádherná, zuřivá budoucnost. Žádný tvor nebyl nikdy vychováván tak naplno, tak přetékající, tak radostně vítězný, a veškeré machinace a manipulace dospělých jsou přízračnými vzpomínkami na dětství a jeho divy, na neohrabané přizpůsobování neúprosné funkčnosti, rozumným cílům. A každá fasáda může vyprávět příběh, v její stylizované korektnosti lze spatřit legendu. Sochy ve výklencích nasazují vážné výrazy, lhostejné k chodcům. Usměrňování vládne vrzajícím, zatuhlým myslím, usazeným ve zvyklostech a strachu.</p>
<p>Hnát dítě do práce znamená zabít umělce, spláchnout všechny divy, třepetající se šipka imaginace dychtivá jako pěnkavy přeletující z větve na větev − rozmačkaná, aby sloužila potřebám a bezcitným očekáváním dospělých. Dospělý, který něco takového požaduje, je uvnitř mrtvý, zbavený jasných, tančících barev nostalgie, tak hladkých, tak skvostných, tak naplněných toužením sladkým i hořkým − ano, je mrtvý uvnitř i navenek. Pohybující se mrtvoly, chladné vztekem, jaký nemrtví chovají ke všemu dosud živému, všemu dosud teplému a dýchajícímu.</p>
<p>Litujete je? Ne, nikdy, dokud ženou hordy dětí do ohavné práce a pak malátně lokají vzduch myriády odměn.</p>
<p>Odváží se zakulacené já sestoupit k tvrdému soudu? Toto zakulacené já se neodvažuje! Svět zbudovaný z hrstky klacíků může vehnat slzy do očí, jak umělec na všech čtyřech pěje desítky písní beze slov, hovoří stovkami jazyků a pohybuje figurkami přes rozlehlé panoráma plátna své mysli (jen se občas zastaví, aby si rukávem utřel nos). Je tak opovážlivý! A kéž to uspíší zánik krutého zneužívání.</p>
<p>I když má had velkolepé plány, musí se plazit po nepatrných úsecích a usilovat o vzdálenost, nad níž by obr či bůh ohrnul nos. Jazykem zachytává pachy. Spása je šťavnatý plod na konci lovu, sluncem prohřáté ptačí vejce, přítulná krysa lapená v čelistech.</p>
<p>A tak hledá had, přítel spravedlivých. Tak klouže úhoř zvířeným bahnem světa a zkoumá ho hmatovými vousy. Brzy, doufá, brzy!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Malý Harllo nemyslel na spravedlnost ani na oprávněnou svobodu, ani nečinně nevytvářel jiskřivé světy z lesklých žil surového železa nebo vloček zlata uprostřed chladného, ostrého křemene. Neměl čas klečet v zarostlé zahradě a budovat maličké pevnosti a rákosové mosty nad vyšlapanými cestičkami zanechanými včerejším lijákem. Ne, Harllovi už dětství skončilo. V šesti letech.</p>
<p>Nyní ležel na černé kamenné římse utopené v temnotě. Havíře nahoře stěží slyšel, i když do pukliny občas padaly kameny a rachot se odrážel ode dna hluboko dole.</p>
<p>Když sem Harllo slezl naposledy, visel na provaze a žádné kameny, které by mu mohly rozbít hlavu, nepadaly. Když tehdy rozpřáhl ruce, nenahmatal žádné stěny a usoudil, že puklina je široká a ústí do jeskyně. Tentokrát žádný provaz neměl − vlastně tu vůbec neměl být, a pokud by ho tu objevili, pořádně by ho spráskali.</p>
<p>Bainisk ho po šichtě poslal zpátky do Fuk. Tam teď měl být a rychle polykat vodnatou polévku a skývu černého chleba, než by se svalil na kavalec. On místo toho sešplhal po stěně, bez světla, aby ho neobjevili horníci nahoře.</p>
<p>Nakonec to nebyla jeskyně, jen poďobaná kolmá skála − a díry v ní byly podivně pravidelné a pravoúhlé, takže, až když dolezl na tuto balkónovou římsu, pochopil, že slézá po fasádě zasypané budovy. Rád by vklouzl do některého okna a pátral, ale slíbil, že Kostěnému havíři dole přinese <emphasis>dlahy,</emphasis> a svůj slib hodlal splnit.</p>
<p>Opatrným vyptáváním zjistil, co to ty „dlahy“ jsou, jenomže nenašel klacky, které by se hodily ke zpevnění Havířových roztříštěných nohou. Všechny byly buď příliš slabé, malé nebo ne dost rovné. A kromě toho bylo všechno dřevo kolem tábora příliš dobře hlídané. Místo toho zašel na hromady hlušiny, kam se vyhazovalo všemožné smetí. Když se probíral odpadky, podezíravě si ho prohlížely stařeny, které prodaly děti i vnuky do dolu, a nakonec zjistily, že se od nich nedokážou odtrhnout − a tak samy sebe odsoudily k životu na okraji tábora.</p>
<p>Havíři často nacházeli kosti dávno mrtvých tvorů, zvlášť v odtokových tunelech, kam voda pronikala vrstvami pískovce. Kosti byly těžké a pevné a téměř se nedaly zlomit. Lebky a podobně se prodávaly sběratelům − učencům s přimhouřenýma očima a příliš velkou spoustou peněz a volného času pro své vlastní dobro. Již zlomené kosti se drtily na štěrk, který nakupovali bylinkáři do svých zahrad a falešní léčitelé do lektvarů a mazání − aspoň tak jim říkal Bainisk, <emphasis>falešní léčitelé,</emphasis> a ohrnoval u toho nos − <emphasis>rozemleté kosti jsou dobré leda tak na zácpu!</emphasis> Zbývaly příliš velké dlouhé kosti − o nichž se z nějakého důvodu věřilo, že jsou prokleté.</p>
<p>Na hromadách našel dvě zřejmě ze stejného druhu zvířete. Porovnal je a prohlédl a potvrdil si, že jedna je pravá a druhá levá. Byly těžké, tlusté a vroubkované. Doufal, že se budou hodit.</p>
<p>Mezi šichtami v hlavním tunelu bylo půl zvonění, kdy pod zemí nikdo nebyl, a Harllo, celý zpocený pod vahou kostí, je rychle vtáhl dovnitř. Našel opuštěný boční tunel a schoval je tam spolu s provazem a koženými řemínky. To bylo před šichtou, a nyní lezl dolů a snažil se splnit slib.</p>
<p>Kosti měl přivázané na zádech. Krk a ramena měl rozedřené od provazů a nejednou ho napadlo, že ho těžké kosti stáhnou dolů, ale udržel se, alespoň prozatím.</p>
<p>Teď ležel na balkonové římse a odpočíval.</p>
<p>Pokud by ho někdo hledal a nenašel, spustili by poplach. Vždy tu byly dvě možnosti − buď utekl, nebo se ztratil v tunelech. Pátrání by se provádělo oběma směry a nějaká stařena by prozradila, že ho viděla sbírat kosti a kdovíco ještě. Potom by si někdo vzpomněl, že mezi šichtami nesl něco do hlavního tunelu − a Venaz by začal tvrdit, že má Harllo něco za lubem, protože nepřišel k jídlu. Něco proti pravidlům! Tím by se Bainisk dostal do potíží, protože mu nejednou pomohl. Tohle byla chyba!</p>
<p>Harllo zaúpěl, sklouzl z římsy a opatrně pokračoval v cestě.</p>
<p>Dva sáhy pod balkonem došlápl na další římsu a hned pod ní další − schodiště, strmě klesající podél stěny. S rukou položenou na kameni sestupoval.</p>
<p>Na nic takového si ze své první cesty sem nevzpomínal. Pochopitelně světlo svíčky bylo slabé − aby bylo snazší zachytit třpyt zlata a tak − a on se hned vrátil k provazu. A v hlavě měl zmatek. Mluvící Imass! Který tu dole strávil stovky let − a neměl si s kým povídat, na co se dívat. To tedy muselo být hrozné.</p>
<p>Neměl by se zlobit, že to pro Kostěného havíře dělá. Pár ran na záda není velkou cenou za takové milosrdenství.</p>
<p>Dorazil dolů a zůstal stát. Taková tma! „Haló? To jsem já! Dev’ad Anan Tole, slyšíš mě?“</p>
<p>„Slyším. Sleduj tedy můj hlas. Je-li něco takového možné −“</p>
<p>„Je… myslím. Zaškrábej na skálu, na které sedíš − cítím ji pod nohama −“</p>
<p>„To je pozoruhodné nadání,“ poznamenal Imass.</p>
<p>„Nevadí mi, když nevidím. Cítím vibrace, jak tomu říkají.“</p>
<p>„Ano. Cítíš toto?“</p>
<p>„Blížím se, ano. Myslím, že tady můžu zapálit lucernu. Je s dvířky, takže se světlo moc nešíří.“ Jak si dřepl, udeřily konce kostí, jež měl na zádech, o zem. Od pasu si odvázal plechovou lucerničku. „Říká se jí strkačka. Můžeš ji uvázat na tyč a strkat před sebou. Když světlo rychle pohasíná, víš, že je tam špatný vzduch. Počkej.“ Ve chvilce se objevilo zlatavé světlo, vytvářející šikmou stezku až k sedícímu Kostěnému havíři. Harllo se zazubil. „Vidíš, už jsem byl skoro u tebe, že?“</p>
<p>„Co to neseš, štěně?“</p>
<p>„Tvoje <emphasis>dlahy</emphasis>. A provaz a řemínky.“</p>
<p>„Ukaž mi ty… kosti. Ano, dej mi je −“ Jakmile se Harllo přiblížil, natáhl kostlivé ruce. Skřípavě zalapal po dechu a tiše zamumlal: „U pobřeží Jagra Til, nemyslel jsem si, že uvidím… Štěně, moje nástroje… za tohle. Dar není vyrovnaný.“</p>
<p>„Můžu se pokusit najít lepší −“</p>
<p>„Ne, dítě. Nerovnováha směřuje opačným směrem. Tyto jsou z emlavy, samce, dlouhé kosti ze zadních nohou. Pravda, kroutí se a ohýbají. Ale… ano… je to možné.“</p>
<p>„Budou fungovat jako dlahy?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Harllo zesmutněl.</p>
<p>Imass se dunivě zasmál. „Ach, štěně. Ne jako dlahy. Ne. Jako <emphasis>nohy.</emphasis>“</p>
<p>„Takže budeš moct zase chodit? Ach, to jsem rád!“</p>
<p>„Pokud jsem opravdu nějak uvízl v obřadu Tellann, potom, myslím, dokážu vyrobit… z těch kostí… proč se tak plašíš, štěně?“</p>
<p>„Musel jsem se sem proplížit. Jestli zjistí, že jsem zmizel…“</p>
<p>„Co se stane?“</p>
<p>„Mohli by mě zbít − ale ne moc, abych nemohl pracovat. Nebude to zlé.“</p>
<p>„Tak to bys měl jít, rychle.“</p>
<p>Harllo kývl, avšak stále váhal. „Našel jsem budovu, zasypanou budovu. Tam jste žili?“</p>
<p>„Ne. To byla záhada i pro jaghutského tyrana. Nespočetně prázdných pokojů, oken otevírajících se do prázdnoty − jen holá skála a poďobaná opuka. Chodby nevedoucí nikam − většinu jsme prozkoumali, jak si vzpomínám, a nenašli jsme nic. Nepokoušej se o totéž, štěně. Tam je snadné se ztratit.“</p>
<p>„Radši už půjdu,“ prohlásil Harllo. „Jestli budu moct, přijdu zase sem dolů −“</p>
<p>„Ne za cenu své kůže. Snad už brzy přijdu já za tebou.“</p>
<p>Harllo si představil, jaké pozdvižení by to vyvolalo, a usmál se. Vzápětí zavřel lucernu a vrátil se ke schodišti.</p>
<p>Z klacíků pevnost, les, velká hradba. Z klacíků obr zvedající se do tmy, a při pohledu do jam jeho očí je vidět dva tunely do skály, táhnoucí se dolů a dozadu k samotným kostem země.</p>
<p>A tak stoupá, aby se na tebe podíval − Harllo si to představuje, ale skutečnost je trochu jiná. Taková vidění a jeho vražedný příslib patří dospělým tohoto světa. Aby se zpovídali z toho, co bylo vykonáno. Co bylo vykonáno.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve městě se každá budova křečovitě šklebí, nebo to tak aspoň vypadá, když kámen, cihla, omítka a dřevo dýchají do šera soumraků a plynové lucerny ještě nejsou zapálené a celý svět ustupuje do stínů stahujících se k sobě, aby mohly ukrást všechnu jistotu. Město, tato vynalézavost z útesů a jeskyní, šepotu šílenství. Lidé prchají do úkrytu, krysy a horší tvorové zvědavě a hladově vykukují, hlasy v tavernách a dalších náruživých útočištích jsou stále nevázanější.</p>
<p>Je tohle město právě uplynulého dne? Ne, je proměněné, děsivě, do podsvětí vyhovujícího dvěma mužům klidně kráčejícím k bráně paláce. Před bránou stáli dva strážní, celí nesví, a chystali se poslat cizince pryč − protože paní domu je ve své rezidenci a cení si svého soukromí, to tedy ano. Aspoň se to dalo předpokládat, a Zhoř s Leffem došli po dlouhé rozpravě k závěru, že je-li paní opravdu paní, potom si cení všeho, co si může dovolit jen málokdo, včetně… ehm, soukromí.</p>
<p>Kuše drželi, protože kdoví co se může připlížit, a kromě toho je těžké zbraně uklidňovaly, když hvězdy spolkly mraky a měsíc zapomněl vyjít a ty zatracené lucerny ještě nebyly zapálené. Pravda, po stranách brány hořely pochodně, ale to strážné spíš oslepovalo, takže neviděli hrůzy číhající za kaluží světla.</p>
<p>Dvě takové hrůzy se právě blížily. Jedna byla obrovská, se širokými rameny a příliš krátkýma nohama, s vlasy kosmatými jako jačími. Usmívala se − nebo se jí aspoň leskly zuby a možná to byl úsměv a možná ne. Druhý muž byl téměř stejně vysoký, ale mnohem hubenější, téměř vychrtlý. Byl holohlavý a na vysokém čele měl ve složitém oválu vyšitém do kůže zlatou nití vytetovanou nějakou scénu. Na zubech, také viditelných, měl nasazené zlaté čepičky se stříbrnými špičkami, připomínající řadu tesáků. Měl plášť z rozedraného sukna tak dlouhý, až se za ním coural po zemi, kdežto jeho mohutný společník byl oblečený jako dvorní šašek − jasná zelená, oranžová, červená a žlutá − a to byly jenom barvy jeho příliš malé vesty, a manžety na rukávech měl naškrobené a sahaly mu do poloviny předloktí. Kolem býčí šíje měl uvázaný černý šátek a na nohou rumělkové pantalony stažené pod koleny a těsné mokasíny do půli lýtek.</p>
<p>„Asi se mi udělá špatně,“ poznamenal Zhoř.</p>
<p>„Stůjte!“ štěkl Leff. „Ohlaste, co tu děláte, pokud něco − ale vězte, že paní nikoho nepřijímá.“</p>
<p>„Výborně!“ pronesl hromotluk burácivě. „Takže nám může bez zdržování udělit audienci. Zlíbí-li se ti, ó oranžovooký, oznam paní, že Lazan Dveř a Zloběh konečně dorazili, k jejím službám.“</p>
<p>Leff frkl, ale už si přál, aby byl Torvald Nom neodešel na večeři nebo si zašpásovat se ženou nebo co a byl tu, takže by mu mohl celou záležitost hodit na krk a nedělat si dál starosti. Postávání u brány ještě zvládal. „Namiř na ně, Zhoři,“ přikázal. „Já jdu najít kastelána.“</p>
<p>Zhoř po něm vrhl zděšený pohled. „Jsou dva, Leffe, ale já mám jenom jednu střelu! Nech mi svoji.“</p>
<p>„Dobře, ale chci, abys vystřelil z obou, než budou na deset kroků od tebe. Jestli se na tebe vrhnou, budeš mít štěstí, když stačíš vystřelit jednou.“</p>
<p>„Ale budu se cítit líp.“</p>
<p>„Pánové,“ ozval se hromotluk uhlazeně, „není třeba si dělat starosti. Ujišťuju vás, že jsme očekáváni. Není toto snad sídlo paní Varady? Myslím, že je.“</p>
<p>„Varada?“ sykl Zhoř. „Tak se jmenuje?“</p>
<p>„Sklapni,“ štěkl Leff tiše. „Kvůli tobě vypadáme jako pitomci!“ Opatrně sklonil kuši a vytáhl klíč od brány. „Nikdo se nehne, pokud nebude chtít odejít − ty ne, Zhoři! Ty zůstaneš tady. Hned jsem zpátky.“</p>
<p>Když Leff odešel a zamkl za sebou bránu, obrátil se Zhoř k cizincům a vzmohl se na úsměv. „Hezkej úbor,“ řekl šaškovi. „Ty seš dvorní klaun nebo tak něco? Zazpívej. Nebo co takhle hádanka? Já na hádanky nemám hlavu, ale rád je poslouchám, a když vo nich přemejšlím a snažím se je rozluštit, mozek mi prostě tak jako zbělá. Umíš žonglovat? Mám rád žonglování. Jednou jsem to zkusil a zvládl jsem dva míčky ve vzduchu − trvalo mi to tejdny, to ti povím. Tejdny. Žonglování potřebuje disciplínu a lidem asi připadá snadný, ale my dva víme, jak nadanej na to musíš bejt. Tancuješ taky nebo stojíš na hlavě −“</p>
<p>„Pane,“ přerušil ho obr, „já nejsem šašek. Nejsem žonglér ani hádankář, zpěvák nebo tanečník.“</p>
<p>„Aha. Barvoslepej?“</p>
<p>„Co prosím?“</p>
<p>„Ten strážný,“ ozval se hubeňour slabým hlasem, „si špatně vyložil tvůj oděv, Zloběhu. Zdejší móda je typicky obyčejná a nenápaditá. Copak sis toho ještě nevšiml?“</p>
<p>„Všiml. Samozřejmě. Srážka kultur −“</p>
<p>„Správně!“ vyhrkl Zhoř. „Tvoje šaty, jasně, to je srážka kultur − dobrej způsob, jak to popsat. Takže seš možná loutkář? Mám rád loutkový divadlo, jak vypadají jako živý, i ty, co mají místo hlavy svraštělý jabko −“</p>
<p>„Žel, ani loutkář ne,“ přerušil jej Zloběh s těžkým povzdechem.</p>
<p>Brána se s vrzáním otevřela a Zhoř se otočil. Přicházeli Leff se Šikovnikem. Kastelán proplul kolem a zastavil se před oběma cizinci.</p>
<p>„Ale že vám to trvalo!“</p>
<p>Zloběh frkl. „Zkus se vyhrabat zpod zřícené hory, Šiku. To zatracené zemětřesení přišlo odnikud −“</p>
<p>„Ne tak docela,“ opravil jej Šikovnik. „Roli v něm hrálo jisté kladivo. Připouštím, že ihned poté jsem usoudil, že už nikdy nespatřím vaše pos − pozoruhodné tváře. Představte si moje překvapení, když jsem se od karavanního kupce doslechl −“</p>
<p>„Takové řeči,“ přerušil ho ten, o němž Zhoř správně předpokládal, že je to Lazan Dveř, „ač bezpochyby neslýchaně přehnané, a tudíž možná zábavné, můžou počkat, ne? Milý Šiku, který jsi snil o tom, že už nikdy nespatříš naše pohledné tváře, máš novou paní a ona potřebuje stráže pozemku. Jelikož jsme v současnosti bez práce, osudy můžou být občas bezchybné, což?“</p>
<p>„To můžou, Lazane. Ano, stráže pozemku. Víš, my už stráže k bráně máme. I kapitána, který je v této chvíli jinde. Teď pojďte se mnou, můžeme navštívit paní.“</p>
<p>„Výborně,“ prohlásil Zloběh.</p>
<p>Zhoř s Leffem ustoupili stranou a trojice vstoupila do brány.</p>
<p>„My nikdy audienci u paní nedostali.“</p>
<p>„To je urážka!“</p>
<p>Leff si vzal kuši. „To je proto, že jsme na nejnižším stupni, proto. Nejnižším… zase! A to jsme si už mysleli, že postupujeme! Jasně, Tor postoupil, je kapitán a tak. Ale koukni na nás − nejsme ani stráže pozemku, a to jsme sem dorazili první!“</p>
<p>„No, kdybysme věděli, že v tom je rozdíl,“ poznamenal Zhoř, „jako brána a pozemek, byli bysme se vo to zasadili, ne? Špatně nás informovali − no koukni na sebe.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“</p>
<p>„Máš oranžový voči, Leffe!“</p>
<p>„To byl jinej druh špatný informace.“</p>
<p>„To si myslíš ty.“</p>
<p>„Když seš tak chytrej, Zhoři, můžeš si požádat, aby tě udělali strážným pozemku!“</p>
<p>„Bejt to jenom já, udělám to!“</p>
<p>„Bejt to jenom ty, Šikovnik by tě vůbec nenajal, leda tak na čištění latrín!“</p>
<p>„Aspoň bych byl <emphasis>za</emphasis> bránou!“</p>
<p>To byla pravda. Leff si povzdechl a zadíval se na ulici. „Hele, už jdou lampáři.“</p>
<p>„Pojďme je zastřelit.“</p>
<p>„Jasně, pokud chceš dostat vyhazov, Zhoři, a tohle vážně chceš?“</p>
<p>„Jenom jsem žertoval, Leffe.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Existují pohledy, které zabíjejí, a pak existují pohledy, které slibují muka. Které stahují z kůže po nepatrných, vybraných kouscích, kdy obnažené maso roní krev. Které vydloubávají oči a tahají, až jsou všechny ty vlhké vazy natažené, poté je svážou a posadí bulvy na kořen nosu. Muka, přinášená s chladným potěšením, s nezúčastněnou pozorností.</p>
<p>Nebylo tedy divu, že Torvald Nom spolykal večeři ve spěchu, přičemž zapomínal i žvýkat, a nyní byl postižen děsivými zažívacími obtížemi. Měl co dělat, aby nesténal, když pomáhal Tiseře umývat nádobí. Zlověstné ticho se táhlo. Tiserra po něm vrhala úkosem hrůzostrašně ostré pohledy, nepřesvědčivě zamaskované jako vlídné a láskyplné.</p>
<p>Byl čas se vrátit do paláce. Tato vzácná, vražedná chvíle domácího klidu − obtížená, jako bývají všechny takové chvíle, vším, co zůstalo nevyřčeno, tématy nezvanými, přesto číhajícími, skrytými pastmi a výbušnými nuancemi, ba dokonce ještě výbušnějším nedostatkem jakýchkoliv nuancí − bude, žel, muset skončit, poněvadž do popředí se opět prodraly ohledy na kariéru a profesionální zodpovědnost.</p>
<p>„Lásko, musím tě opustit.“</p>
<p>„Ale, musíš?“</p>
<p>„Ano. Do půlnoci, ale nemusíš na mě čekat.“</p>
<p>„Měla jsem náročný den. Dvě nové objednávky. Pochybuju, že budu vzhůru, až se vrátíš, drahoušku.“</p>
<p>„Pokusím se nedělat hluk.“</p>
<p>„Ovšemže.“</p>
<p>Zběžný polibek.</p>
<p>Správně, milá výměna slov na zakončení uplynulé hostiny, pochopitelně ale byla taková slova jen květnatým úskokem a lstivým trikem. Torvald dobře věděl, že pod vší tou nevinností zní toto: „Miláčku, teď zpátky do paláce poběžím, nepůjdu pomalu.“</p>
<p>„Ach, bolí tě žaludek? Doufejme, že všechno vyhodíš na ty dva strážné u brány, až tam dorazíš.“</p>
<p>„Ano. A najednou bude půlnoc a já jako odsouzenec budu počítat kroky k šibenici čekající na mě doma. Modlím se k Beruovi a všem ostatním ascendentům na světě, abys spala, až se vrátím, nebo aspoň spánek předstírala.“</p>
<p>„Celý den jsem měla plno práce, manželi, s přemýšlením o všech věcech, které bych ráda udělala, abych porušila ten slib. A až přijdeš domů, nechám si zdát děsivé sny a každý přispěje ke šťastnému úsměvu na mé spící tváři.“</p>
<p>„Pokusím se vyspat jen na kousíčku postele, tuhý jako prkno, a nedělat hluk.“</p>
<p>„Ano, to udělejme, drahoušku.“</p>
<p>A zběžný polibek zlehka na tvář.</p>
<p>Ulice, kudy Torvald Nom nyní spěchal, zabarvovalo modré světlo a černé myšlenky, hotové podlitiny zděšení, a budovy po obou stranách se na něj tlačily, nakláněly se nad něj, až měl pocit, že protéká − jako zvlášť ohavná hromádka výkalů − kanálovou trubkou. Bylo to opravdu hrozné, zklamaná choť, možná dokonce znechucená.</p>
<p>Velkolepý žold nebyl podstatný. Přizpůsobitelné šichty si vysloužily stěží zdráhavě kývnutí. Naprostá, působivá legálnost celého podniku vynesla jen kyselé zabručení. A dokonce i nový titul kapitána domácí stráže se Zhořem a Leffem jako pouhými podřízenými v celém zvěřinci podřízených (pravda, trochu přeháněl) mu vynesl jen dočasný odklad uječeného vzteku, jaký si očividně zasloužil − a který čekal, ano, čekal. Věděl to. Ona to věděla. A on věděl, že ho drží jako obrovskou sekeru napřaženou nad jeho hlavou.</p>
<p>A kvůli tomuhle se vzdal otroctví.</p>
<p>Taková byla síla lásky, lákadlo domácího klidu a odrážení osamělosti. Chtěl by to snad jinak? Zeptejte se ho později.</p>
<p>Brzy se ocitl před skromnou, nicméně slušně udržovanou zdí kolem paláce a formální bránou se dvěma mihotajícími se pochodněmi, v jejichž světle postavy jeho dvou obávaných podřízených vypadaly téměř… v pozoru.</p>
<p>Ne že by snad pozorovali ulici. Zdálo se, že se dohadují.</p>
<p>„Dávejte pozor, vy dva!“ houkl Torvald Nom svým nejmohutnějším hlasem, což ovšem pokazilo hlasité říhnutí.</p>
<p>„Bohové, Tor je namol!“</p>
<p>„Kéž by. Nesedla mi večeře. Tak co máte za problém? Slyším vás, jak se hádáte a prskáte, až z druhý strany ulice.“</p>
<p>„Máme dva nový strážný pozemku,“ sdělil mu Leff.</p>
<p>„Strážný pozemku? Aha, myslíš jako, že hlídají pozemek −“</p>
<p>„To jsem přece řekl. Co jinýho hlídají strážný pozemku, když ne pozemek? Kapitáni by měli takový věci vědět, Tore.“</p>
<p>„Já to vím. Jenom mě ten titul zmátl. Pozemek potřebuje hlídat, ano, protože pravděpodobnost, že někdo pronikne přes vás dva, je tak… vysoká. No. Takže jste je viděli? Jací jsou?“</p>
<p>„Jsou to Šikovnikovi kámoši − říkají mu Šik,“ vysvětloval Zhoř a vykulil oči, než zase odvrátil zrak. „Starý kámoši zpod nějakýho pohoří.“</p>
<p>„Aha,“ řekl Torvald Nom.</p>
<p>„Co se zbořilo,“ dodal Zhoř.</p>
<p>„Přátelství? Aha, myslíš to pohoří. Že se zbortilo.“</p>
<p>Leff popošel blíž a zavětřil. „Určitě nejseš namol, Tore?“</p>
<p>„Ovšemže nejsem! Zhoř akorát plácá samý hovadiny, to je všechno.“</p>
<p>„Jalovinu, ne hovadinu.“</p>
<p>„Přesně tak! Hele, Leffe, otevřel bys už tu zatracenou bránu? Ať se můžu seznámit s novýma strážnýma pozemku.“</p>
<p>„Koukni se po nich na pozemku,“ poradil mu Zhoř.</p>
<p>Nakonec měla možná jeho žena pravdu. Možná? Ovšemže ji měla. Ti dva byli pitomci a taky jeho přátelé, a co to vypovídalo o Torvaldu Nomovi? Ne, nemysli na to. <emphasis>Kromě toho ona už všechno promyslela, že?</emphasis></p>
<p>Torvald rychle prošel bránou. Udělal dva kroky a zastavil se. <emphasis>Šikovnik? Šikovný zámek? Bezzemek? Šikovný zámek Bezzemek z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jednooké Kočky?</emphasis></p>
<p>„Ach, kapitáne, skvěle načasováno. Dovolte, abych vám představil dva nové strážné.“</p>
<p>Torvald sebou trhl, když k němu připlul Šikovnik. Kápě, maska, tajemné oči, celý zavinutý v hadrech, aby zakryl, co se mu stalo v jeho adoptovaném městě − jenomže špatná pověst nikdy nezůstane skrytá dlouho, že? „A, dobrý večer, kasteláne.“ Skromné, zdvořilé uvítání mu dalo spoustu práce, až chraptěl, jak mu náhle vyschlo v ústech. A s rostoucími obavami sledoval dva muže za Šikovnikem.</p>
<p>„Kapitáne Torvalde Nome, tento křiklavě oděný pán je Zloběh a jeho pomíjivě oblečený společník je Lazan Dveř. Oba přicházejí ze severu, takže nemají žádné zdejší zájmy, které by mohly být na překážku jejich věrnosti − nejdůležitější požadavek, jak jistě víte, paní Varady z rodu Varadů. Zařídil jsem jim výstroj a ubytoval je. Děje se něco, kapitáne?“</p>
<p>Torvald Nom zavrtěl hlavou, a než si to uvědomil − než se stačil nakopnout jeho skvěle vybroušený smysl pro to, co je správné − vybrebtl: „Ale kde mají masky?“</p>
<p>Rozcuchaný obr se zamračil. „To je opravdu nešťastné,“ povzdechl si. „Uklidni mě ještě jednou, Šiku, prosím.“</p>
<p>Kastelán dlouho mlčel, než zamával zahalenou rukou. „Žel, Zloběhu, reputace je reputace. Tady náš kapitán je zřejmě zcestovalý. Jednooká Kočka? Doufejme, že se nikdy ani nepřiblížil k tomu ohavnému, zrádnému doupěti plnému zlodějů, vrahů a horší pakáže −“</p>
<p>„Nikdy jsem tam nebyl,“ vyhrkl Torvald Nom a olízl si rty. „Ale příběhy o těch, koho, ehm, najali, aby vypudili malazskou pěst… a, ehm, o tom, co se stalo potom −“</p>
<p>„Ohavné lži,“ pronesl Lazan Dveř slabým, dýchavičným hlasem, „jaké pokaždé vypouštějí ti, kdo mají nezadatelný zájem na iluzi spravedlivosti. Všechno to jsou lži, kapitáne. Hnusné, mrzké, zhoubné lži. Ujišťuju vás, že jsme úkol dokončili, a dokonce jsme pronásledovali pěst s celým kádrem do samotného srdce hory −“</p>
<p>„Ty a Zloběh Divoběh, chceš říct. Šikovný zámek na druhou stranu byl…“ Teprve teď Torvald Nom usoudil, že měl mlčet, že neměl odhalovat rozsah svých znalostí. „Příběhy, který jsem slyšel,“ pokračoval, „byly překroucený, z druhý, možná třetí ruky, jen hromada podrobností, a kdo dokáže v takových věcech oddělit pravdu od výmyslů?“</p>
<p>„Kdo asi,“ pravil kastelán a znovu mávl rukou. „Kapitáne, věříme, že téma našich minulých nehod se již znovu nevynoří v žádné společnosti, a zvlášť ne před těmi dvěma neohroženými strážnými brány.“</p>
<p>„Téma je už navždycky uzavřený,“ potvrdil Torvald Nom. „No, radši půjdu do svý pracovny. Abych zapracoval na, ehm, rozdělení služeb − zřejmě teď máme noční šichty v podstatě naplněný. Co se denních týče −“</p>
<p>„Jak už jsem říkal dříve,“ přerušil jej kastelán, „ozbrojené hlídky během dne nejsou zapotřebí. Zhodnocení nebezpečí a tak dále. Ne, kapitáne, nepotřebujeme další strážné. Čtyři bohatě postačí.“</p>
<p>„Dobře, to mi usnadní práci. Bylo mi potěšením se s váma seznámit, Lazane Dveři, Zloběhu Divoběhu.“ S tím odpochodoval ke své maličké kanceláři v kasárenském přístavku. Tady za sebou zavřel chatrné dveře a posadil se za stůl. Aby se dostal k židli, musel stůl nejdřív přelézt. Svezl se na sedadlo, dal hlavu do dlaní a jen seděl a potil se.</p>
<p>Ví paní Varada o… o minulosti, v níž byla země zalitá krví, z níž dosud stoupala pára? Nakonec Šikovnika si najala sama, ne? To ale nic neznamená, že? Zkrátil si jméno, které stejně nebylo jeho pravé, protože mu ho dali ti pitomci v Jednooké Kočce, stejně jako Zloběhovi Divoběhovi. Co se Lazana Dveře týká, jeho jméno mohlo být pravé. A jen jeden z nich nosil masku, která byla místní výroby, všeobecná, ne pomalovaná nějakými významnými symboly nebo tak. Přesto to paní Varada nemusela vědět! Možná je úplně slepá, nicnetušící, nepřipravená, prostě úplně mimo!</p>
<p>Znovu přelezl stůl a co nejlépe si urovnal oděv. Nemělo by to být těžké, získat audienci u paní jako její kapitán. Dokonale přijatelné. Až na to, že oficiální cesta vedla přes kastelána, což v tomto případě nepůjde. Ne, musí být chytřejší. Vlastně musí… <emphasis>musí se do paláce vloupat.</emphasis></p>
<p>Stál v úzké prostoře mezi stolem a dveřmi, kde se mohl stěží otočit, a pot na těle ho náhle zastudil.</p>
<p>Lazan Dveř a Zloběh Divoběh budou hlídkovat na pozemku. A Šikovný zámek Bezzemek bude ve své pracovně v přízemí. Možná dokonce ve svých soukromých komnatách, kde se bude pomalu rozmotávat nebo svlékat, nebo jak tomu chtěl říkat.</p>
<p>V zadní zdi přístavku bylo okno. Obyčejné okenice a jednoduchá západka. Odtud může vylézt na střechu, která byla dost blízko boční zdi hlavní budovy, aby na ni mohl přeskočit. Třeba najde pár chytů a dokáže vylézt nahoru, kde přebývala paní. Bylo brzy, ještě určitě nešla spát nebo nebude příliš svlečená.</p>
<p>Jak ale zareaguje, když jí do soukromí vrazí kapitán? Mohl by jí vysvětlit, že zkouší vnitřní zabezpečení (a jelikož je očividně nedostatečné, mohl by naléhat, že najme další stráže. Pro změnu normální, duševně zdravé stráže, žádné hromadné vrahy. Žádné sadisty. Nikoho, jehož lidskost je pochybná a otevřená různým výkladům. Potom by mohl zajistit rafinovanou protiváhu strážným, které už mají.).</p>
<p>Všechno to vypadalo velice rozumně a horlivě, jak se sluší na kapitána.</p>
<p>Otočil se a otevřel dveře. Vyklonil se, aby se ujistil, že kasárna jsou prázdná − ovšemže byla, všichni přece venku hlídali! Potichu přešel k zadnímu oknu, zvedl západku a otevřel okenice. Znovu rychle vyhlédl, tentokrát ven. Palácová zeď byla deset kroků daleko. Procházejí tudy strážní při obhlídce? Rozhodně by měli. Ale pokud si pospíší, pustí se do toho hned −</p>
<p>Vylezl na parapet, narovnal se a sáhl do okapu. Vyzkoušel, zda ho udrží, a když jen nepatrně zavrzal, rychle se vytáhl na šikmou střechu. Sklonil se a opatrně zavřel okenice.</p>
<p>Převalil se na záda a čekal. Počká, dokud ty dvě zrůdy neprojdou kolem.</p>
<p>Hliněné tašky se mu zarývaly do zad. Slyší konečně jejich těžké kroky? Šustění plátna na dláždění? Je to − ne, není, neslyší vůbec nic. Kam se ti zatracení pozemkoví strážní poděli? Posadil se a vylezl na hřeben střechy. Rozhlédl se po pozemku − aha, támhle jsou, hrají v kostky u zdi vedle brány.</p>
<p>Mohl by je za to vyhodit! Ani Šikovnik by nemohl −</p>
<p>A támhle je <emphasis>on,</emphasis> sám Šikovnik, pluje ke svým dvěma komplicům. Jeho hlas se nesl k Torvaldu Nomovi.</p>
<p>„Nějaká změna ve vrhcábech, Lazane?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl dotázaný. „Zhoršuje se to. Možností rychle ubývá.“</p>
<p>„Taková smůla.“</p>
<p>Zloběh Divoběh zabručel. „Měli jsme volbu. Jít na sever, nebo na jih. Měli jsme jít na sever.“</p>
<p>„To by nešlo, a dobře to víš,“ prohlásil Šikovný zámek. „Kde máte masky?“</p>
<p>Lazan Dveř znovu hodil kostku o stěnu a studoval výsledek.</p>
<p>„Zahodili jsme je,“ odpověděl Zloběh.</p>
<p>„Vyrobte si nové.“</p>
<p>„Nechceme, Šiku, to opravdu nechceme.“</p>
<p>„O tom není pochyb, ale na věci to nic nemění.“</p>
<p>Torvald tušil, že by se tu mohl krčit a poslouchat je celou noc. Místo toho musel využít jejich neopatrnosti. Slezl po druhé straně střechy, zvedl se do podřepu a zadíval se na budovu − a hele, balkon. To je moudré, že?</p>
<p>Dokáže přeskočit, aniž by nadělal hluk? Ovšemže ano − celá léta se živil jako zloděj, jako úspěšný zloděj, nebýt všech těch zatčení a pokut a času stráveného ve vězení a v otroctví a tak podobně. Zvažoval vzdálenost, rozhodl se, kam doskočí, a vrhl se přes mezeru.</p>
<p>Úspěch! A skoro žádný hluk. Chvíli tam visel, než se přitáhl na balkon. Byl úzký a zaplněný hliněnými květináči s uschlými rostlinami. Teď se může pustit do zámků, proklouznout dovnitř a vnitřkem projít nahoru. To bude nejjednodušší. Šplhat po vnější zdi, kde ho mohli ti tři hlupáci, žvanici u brány, kdykoliv zahlédnout, by bylo mnohem nebezpečnější. A poslední, co chtěl, bylo vidět, jak kterýkoliv z nich tasí meč (tedy ne že by ho některý z nich měl).</p>
<p>Vyzkoušel balkonové dveře. Odemčené! Tady se toho bude muset opravdu hodně změnit. Mohl by klidně vlézt dovnitř a ocitnout se −</p>
<p>„Prosím, kapitáne, posaďte se.“</p>
<p>Rozvalovala se v plyšovém křesle, v tmavé místnosti stěží viditelná. Zahalená? Ano, zahalená. Oblečená v něčem dlouhém a volném, snad v hedvábí. V ruce s dlouhými prsty, vložené v šedé kožené rukavici, držela sklenici. Naproti ní stálo druhé plyšové křeslo.</p>
<p>„Nalejte si víno − ano, támhle na stole. Nedostatek této cesty ze střechy přístavku spočívá v tom, že na střechu je dobře vidět ze všech oken na této straně domu. Předpokládám, kapitáne, že jste buď zkoušel zabezpečení domu, nebo jste se mnou chtěl mluvit soukromě. Jakákoliv jiná možnost by, žel, byla nešťastná.“</p>
<p>„Jistě, paní. Ano, zkoušel jsem… věci. Ano,“ pokračoval a ve snaze získat co nejvíc rovnováhy zašel ke stolu a nalil si plnou sklenici jantarového vína, „chtěl jsem s vámi mluvit soukromě. O vašem kastelánovi a těch dvou nových strážných pozemku.“</p>
<p>„Připadají vám… nepřiměření?“</p>
<p>„I tak se to dá říct.“</p>
<p>„Nechtěla jsem vás odradit.“</p>
<p>Posadil se. „Odradit, paní?“</p>
<p>„Povězte, jsou mí dva strážní brány opravdu tak neschopní, jak vypadají?“</p>
<p>„To by byl docela úspěch, paní.“</p>
<p>„To by byl, ano.“</p>
<p>„Možná vás to překvapí, ale ve skutečnosti umějí být dost zlí. A mají pozoruhodné zkušenosti. Dělali strážce karavany, vymahače dluhů, cechovní vrahy a lovce odměn. Tak… neohrabaní… jsou kvůli tomu, jak je ta práce formální. Časem se to spraví.“</p>
<p>„Doufám, že ne příliš.“</p>
<p>Torvald Nom usoudil, že paní mluví o něčem, o čem on nemá nejmenší tušení. „Paní, ohledně Šikovnika, Lazana a Zloběha −“</p>
<p>„Kapitáne, vím, že jste odcizený člen rodu Nomů. To je nešťastné. Vždy radím, aby byly takové chyby minulosti napraveny, kdykoliv je to možné. Usmíření je pro blaho nezbytné.“</p>
<p>„Promyslím si to, paní.“</p>
<p>„Učiňte tak. A teď se, prosím, vraťte po schodech. Vyřiďte kastelánovi, že s ním chci mluvit − ne, to, že jste se mnou chtěl soukromě hovořit, nebude mít žádné následky. Vlastně mě vaše obavy potěšily. Věrnost byla v rodině Nomů vždy předním rysem. A dopijte si víno, kapitáne.“</p>
<p>Učinil tak rychle. Zamkl balkonové dveře, poklonil se paní Varadě a cestou na chodbu za sebou zavřel dveře pokoje. Chvilku mu trvalo, než zjistil, kde je schodiště, a trochu otupěle − je to snad tím vínem? Ne, to nebylo víno − sešel dolů. Formálním vchodem vyšel na pozemek a zamířil ke kastelánovi a jeho dvěma přátelům.</p>
<p>„Kasteláne Šikovniku!“ zavolal a potěšilo ho, jak všichni tři provinile vzhlédli od hry. „Paní s vámi chce okamžitě mluvit.“</p>
<p>„Ale? Ovšem. Děkuju, kapitáne.“</p>
<p>Torvald se díval, jak odlétá. Pak se obrátil k Lazanu Dveřoví a Zloběhovi. „Máte to zajímavou techniku. Mám pocit, že vám musím popsat vaše povinnosti, protože to kastelán očividně opominul. Máte hlídkovat na pozemku, nejlíp v nepravidelných intervalech, a používat různé cesty, abyste nebyli předvídatelní. A zvláštní pozor věnujte neosvětleným místům, i když bych nedoporučoval, abyste nosili louče nebo lucerny. Nějaké otázky?“</p>
<p>Zloběh se usmíval. Uklonil se. „Rozumné příkazy, kapitáne, děkuju. Okamžitě se ujmeme svých povinností. Lazane, posbírej si ty svoje věštecké kostky. Musíme se okamžitě pustit do formalit pilného hlídkování.“</p>
<p><emphasis>Věštecké kostky? Bohové pod námi.</emphasis> „Je moudré spoléhat na prastaré bohy, abyste zjistili, jakou má noc vůni?“ zeptal se.</p>
<p>Lazan Dveř si odkašlal a vycenil kovové tesáky. „Jak říkáte, kapitáne. Věštění je vždycky nepřesná věda. Dáme si pozor, abychom na takové věci příliš nespoléhali.“</p>
<p>„Ehm, jasně. Dobře, no, budu tedy ve své kanceláři.“</p>
<p>„Opět,“ podotkl Zloběh a usmál se ještě víc.</p>
<p>Torvald cestou pryč usoudil, že na tom úsměvu nebylo nic příjemného. Vlastně na žádném z jejich úsměvů. A na nich dvou také ne. Co se Šikovného zámka týče − <emphasis>Piják krve, Plivač žluči, Travič, á, pro něj měli tolik jmen. Jak rychle si vyslouží pár dalších? A Zloběh Divoběh? A Lazan Dveř? Co má paní Varada v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plánu?</emphasis></p>
<p>To je jedno. Nakonec má kancelář. A jakmile si zaleze za stůl a posadí se, bude se cítit téměř důležitě.</p>
<p>Pocit chvíli trval, což byl v podstatě výkon. Každý vzácný okamžik, kdy nebude muset myslet na ty tři. Byť by byl sebekratší.</p>
<p><emphasis>Udělejte si nové masky − proč by to dělali? Odpadlí Segulehové jsou odpadlíci − nikdy se nesmějí vrátit. Údajně, ale co vlastně někdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás ví o Segulezích? Udělejte si nové masky, jim řekl. Proč?</emphasis></p>
<p><emphasis>Co je špatného na normální radě? Vyper si ty šaty, Lazane Dveři, než si do nich začnou klást pavouci vajíčka. Vyber si nanejvýš dvě barvy, Zloběhu, a to ty, které se nejmíň tlučou. Prosím. A co ty mokasíny?</emphasis></p>
<p><emphasis>Masky? Na masky zapomeňte.</emphasis></p>
<p>V žaludku mu zakručelo a do hrdla mu vystoupaly další žlučovité plyny. „<emphasis>Pořádně žvýkej, Tore, kam tak spěcháš? Na hraní ještě zbývá spousta denního světla. Žvýkej, Tore, žvýkej! Hezky pomalu, jako kráva, ano. Tak ti půjde jídlo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duhu. Nakonec kravám přežvykování prospívá.</emphasis>“</p>
<p>Pravda, aspoň dokud se nerozmáchne tou sekerou.</p>
<p>Seděl v kanceláři vmáčknutý za stolem a rozhodně se necítil příjemně.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Podle mýho ho tráví.“</p>
<p>Zhoř vykulil oči, jako by ho ta představa udivila. „Proč by to dělala?“</p>
<p>„Kvůli tobě,“ tvrdil Leff. „Nenávidí tě, Zhoři, protože ty Tora vždycky dostaneš do průšvihu, a ona si myslí, že to uděláš zas, a proto ho tráví.“</p>
<p>„To nedává smysl. Kdyby se vo něj bála, nezabíjela by ho.“</p>
<p>„Ne aby ho zabila, jen aby mu bylo špatně. Zapomínáš, že je to čarodějnice a takovýhle věci umí. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby trávila tebe.“</p>
<p>„Já se rozhodně nedotknu ničeho, co uvařila, to je jistý.“</p>
<p>„Stejně ti to nepomůže, jestli se jednou rozhodne, že s tebou udělá krátkej proces, Zhoři. Bohové, jsem tak rád, že nejsem ty.“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Měl bych voranžový voči, a to by bylo hrozný, protože kdybysme měli voranžový voči voba, tak koukat se na tebe by bylo jako koukat se na sebe, a to musím dělat pořád, ale teď si to představ dvojitě! Ne, díky, to říkám já.“</p>
<p>„Tohleto říkáš?“</p>
<p>„Zrovna sem to řek, ne?“</p>
<p>„Já nevím. Nevím, cos právě řek, Zhoři, a to je pravda pravdoucí.“</p>
<p>„Dobře, protože to, co sem musel říct, stejně nebylo určený pro tebe.“</p>
<p>Leff se rozhlédl kolem sebe a nikoho jiného neviděl. Což bylo pochopitelné.</p>
<p>„Kromě toho seš otrávenej ty,“ prohlásil Zhoř.</p>
<p>„To nebyl žádnej jed, Zhoři. Byla to chyba, špatná diagnóza. A bledne to −“</p>
<p>„Ne, nebledne.“</p>
<p>„Ano. Bledne.“</p>
<p>„Ne, nebledne.“</p>
<p>„Přestal bych to vopakovat, bejt tebou −“</p>
<p>„Nezačínej s tím zas!“</p>
<p>Požehnané osudy! Zanech je jim, prosí tvé zaoblené já! Noc se táhne, město nasazuje žulový úsměv a stíny tančí na okraji temnoty. Pozdní prodavači vyvolávají své zboží, slušné i pochybného původu. Zpěváci zpívají, pijáci pijí, zloději kradou a záhady bují všude tam, kam nepatříte, a to, přátelé, je krutá pravda.</p>
<p>Jako krysy se rozbíháme pryč od kaluží světla, hledáme jiné věci, jiné scény, klidné i nečisté.</p>
<p>Pojďte za mnou, jen pojďte!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Donátor všech věcí, světoobčan, propůjčovatel požehnání všech záležitostí lidských a dobročinných (požehnej jejich srdcím bídným i velkorysým, požehnej jejich snům i nočním můrám, požehnej jejich strachům, jejich láskám, jejich strachu z lásky a lásce ze strachu a požehnej, no, požehnej jejich střevícům, sandálům, holínkám a trepkám, aby se ve všech prošli, á, takový zázrak! Tak zvláštní pošetilosti!), Kruppe z Darúdžhistánu kráčel Velkou třídou špinavé hamižnosti, vrhaje veliký, vpravdě obrovský stín valící se jako příliv kolem krámků s jejich zbožím, kolem ostražitých majitelů krámků, kolem stánků s ovocem a šťavnatými paštikami, kolem košů s bobulemi a sušenými rybami a podivnými lupenatými věcmi, jaké někteří lidé pojídají v přesvědčení, že žvýkají zdravotní prospěšnost, kolem bochníků chleba a homolí sýra, kolem nádob s vínem a likéry všemožných velikostí, kolem tkalců a krejčích, kolem staré harfenistky s hrbolatými prsty a jen se třemi strunami v harfě a písní o kolíku a dírce a medu na nočním stolku − uhne vrženým mincím a hned je pryč! − a štůčků látek, které nikam nejdou, a kalhot zabírajících dveře a sukní pro ozbrojence a bot pro bezduché a náhrobních kameníků a těch, kdo močí do uren, a starého, třikrát rozvedeného muže, který kvůli živobytí navázal vztah s houfem dětí, které k němu byly připoutané krví i něčím hustším. Kolem svíčkám a knotařů, polykačů ohně a pekařů, kolem prostitutek − přetékajících na každém malátném kroku oceňujícími úsměvy, s třepetajícími se prsty, s nezvanými, tajemnými pocity laskání na skrytých místech či aspoň místech mimo dosah, a hle, oči se kulí a hodnocení se valí jako příval ztraceného mládí a velkodušných snů, a ony vzdychají a volají <emphasis>Kruppe, drahý muži! Kruppe, nezaplatíš za to? Kruppe, ožeň se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jednou každou z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás a učiň z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás počestné ženy! Kruppe</emphasis> − to vše letí kolem, ajvaj, jak děsivá vyhlídka ke zvážení! Palice manželek! Tlachání prostitutek!</p>
<p>Bránu má Kruppe za sebou, díky bohům, a tunelem vstupuje do civilizace, jež se vynořuje strohá a slušná, a tento statečný stín kráčí sám, oživený ve své samotě, a přece tato chvíle poskytuje dostatek času na účast v minulých průchodech samotným životem.</p>
<p>V jednom rukávu taštička s bobulemi, zralý pomplod a láhev mátového vína, v druhém nový stříbrný příborový nůž s monogramem rodu Varadů (odkud se vlastně vzal?), leštěná čepel − úžasná! − se již leskne zdravým kouskem másla s medem − tolik věcí zaplňuje obsáhlé, nicméně hbité ruce, ale vizte, jak jedna věc po druhé prostě <emphasis>mizí</emphasis> ve zvoucích ústech a na vnímavém patře, jak se sluší a patří na kulinářské umění, když se rafinovaně míchají chutě vydávané mistrovskými kousky − máslo, med a − ach! − marmeláda, paštika, sýr, ovoce a uzený úhoř − ach! Objemný rukáv se prozrazuje! Víno na spláchnutí pochybné (a nanejvýš kruté) chutě.</p>
<p>Ruce jsou dočasně volné, aby mohly prozkoumat novou košili, sbírku voňavých svíček, zauzlované hedvábné šňůrky, hezké kalhoty a zlatem prošívané sandály, měkké jako jedna z Kruppeho čtyř tváří, a tady je kondom z kůzlečích střívek − bohové, odkud se ten vzal? Inu, konec obdivování nanejvýš úspěšného nočního nakupování, a jestli ta bába zjistila, že jí na harfě zbývají pouze dvě struny, představte si, jak se asi cítil ten kůň!</p>
<p>Nyní stojí před nejstřízlivějším ze střízlivých sídel. Vrata se s vrzáním otevírají, zvoucí pozvání, čímž zvou Kruppeho, aby se pozval dovnitř.</p>
<p>Schody a zdobený formální vstup a chodba a další schody, tyto pokryté kobercem a vinoucí se vzhůru na další chodbu a nyní k tmavým dveřím a − ach, odhodit ochranná kouzla, jeminánku − dovnitř.</p>
<p>„Jak jsi − zapomeň na to. Posaď se, Kruppe, udělej si pohodlí.“</p>
<p>„Mistr Barúk je tuze laskavý, Kruppe poslechne, s možnou měřitelnou úlevou tak činí, <emphasis>uf!</emphasis> sedá si do křesla a natahuje nohy, ano, už jsou natažené, podrobnost delikátní. Vyčerpávající cesta, Barúku, milovaný příteli Kruppeho!“</p>
<p>Obézní démon připomínající ropuchu se tlusťochovi usadil u nohou a čenichal. Kruppe vytáhl kousek sušeného úhoře a podal mu ho. Démon zavětřil a opatrně pamlsek sebral.</p>
<p>„Je opravdu všechno tak zoufalé, jak si myslím, Kruppe?“</p>
<p>Kruppe zvedl obočí. „Po takové cestě je jeden svraštělý vyprahlostí a lapá po dechu žízní.“</p>
<p>Velealchymista si povzdechl. „Posluž si.“</p>
<p>Kruppe se zářivým úsměvem vytáhl z rukávu zaprášenou láhev, již odzátkovanou. Prohlédl si značku na tmavozeleném skle. „Tedy tvoje sklepy jsou vskutku výborně zásobené!“ Z druhého rukávu se vynořila křišťálová číše. Nalil si, ochutnal a mlaskl. „Vynikající!“</p>
<p>„Byly uzavřeny jisté dohody,“ poznamenal Barúk.</p>
<p>„Nanejvýš působivé, Barúku, příteli Kruppeho. Jeden se ptá, jak lze měřit takové ohromující události. Přece poslouchej − zasypaná brána vrže, prach sedá, kameny sténají! Jak jsme pokorní, můžeme doufat, že zastavíme takové nevyhnutelné nevyhnutelnosti? Žel, čas postupuje dál. Všechny osudy se točí, a dokonce ani bohové neuhádnou, jak který dopadne. Sám měsíc v těchto nocích vychází v nejistotě. Hvězdy se vlní, skály létají vzhůru, ukřivděné ženy odpouštějí a zapomínají − ach, toto jest čas zázraků!“</p>
<p>„Potřebujeme je, Kruppe? Zázraky?“</p>
<p>„Každý okamžik se může zdát v pohybu, chaotický a obtěžkaný, a přece − toto Kruppe ví naprosto jistě − když se všechno usadí, chvíle na chvíli, každá odchylka je jen malým záhybem, nepatrnou zmuchlaností, zmačkanou připomínkou. Velké síly všehomíra působí jako těžítko na látku našich životů. Bohatí i chudí, skromní i ctižádostiví, velkorysí i chamtiví, poctiví i prolhaní, všichni budou rozmačkáni! Plác! Křup, máz, čvacht! Koho to zajímá? Co Přírodě sejde na ošperkovaných korunách, mincích naskládaných do výšky, velkých panstvích a vznešených věžích? Králové i královny, tyrani i požírači − všichni jsou muškami na čele světa!“</p>
<p>„Radíš rozšířený pohled. To je v pořádku z pohledu historika a při zpětném pohledu. Naneštěstí, Kruppe, to těm z nás, kdo musíme žít uprostřed událostí, neposkytuje sebemenší úlevu.“</p>
<p>„Žel, Barúk mluví pravdu. Žít uvnitř i navenek. Vzlyky smrti jsou rozmočené písně světa. Tak pravdivé, tak smutné. Kruppe se táže: smrt v uličce v Gadróbské čtvrti. V jiné muž s velikým majetkem kuje pikle se stejně bohatými krajany, aby znovu zvedli cenu obilí, a až bude cena chleba natolik nepřístupná, že rodiny budou hladovět, obrátí se na cestu zločinu a zemřou mladé. Je obojí násilným činem?“</p>
<p>Velealchymista se podíval na Kruppeho. „Pouze v jednom z těch případů najdeš na rukou pachatele krev.“</p>
<p>„Pravda, jak už jsou takové skvrny politováníhodné.“ Dolil si víno.</p>
<p>„Existuje bezpočet výrazů,“ opáčil Barúk, „jimiž si může boháč činit nárok na nevinu. Polehčující okolnosti, nečekané náklady při výrobě, zákon nabídky a poptávky a tak dále.“</p>
<p>„Vskutku, přemíra omluv, které tolik kalí vodu, a kdo potom vidí krev?“</p>
<p>„A přece, nuzné výsledky se vší jejich bídou, napětím a úzkostí, s ohavnými výmysly duše. Lze říct, že bohatý obchodník s obilím vede rafinovanou válku.“</p>
<p>Kruppe si přes sklo prohlížel víno. „A tak chudí zůstanou chudí a možná ještě chudší. Zaměstnaní se budou nepatrně víc držet své práce, a dokonce přijmou mrzké pracovní podmínky − což zase umožní jejich zaměstnavatelům naplnit si měšce k prasknutí a odškodnit se tak za skryté, dojemné nedostatky. Lze říct, že rovnováha existuje, jeden se nikdy neopakuje, a tak je věčná válka držena na uzdě, aby nedošlo k anarchii. Pokud by si obchodník s obilím řekl příliš vysokou cenu, mohla by vypuknout revoluce.“</p>
<p>„A potom by tratili všichni.“</p>
<p>„Na jistou dobu. Dokud nevyroste nové pokolení boháčů a nezačne znovu kořistit na chudých. Rovnováha je rámována nevyrovnaností, a proto se zdá, že takové věci můžou existovat celou věčnost. Žel, z dlouhodobého hlediska jeden vidí, že tomu tak není. Struktura společnosti je mnohem křehčí, než většina věří. Vkládat příliš velkou důvěru do její odolnosti znamená zakusit okamžik čistého úžasu v okamžiku jejího naprostého zhroucení − než se přiženou vlci.“ Kruppe zvedl prst. „A přece, pohleď na všechny, kdo se chtějí zmocnit koruny, učinit se nejsvobodnějšími a nejbohatšími ze všech. Ti jsou nyní nejnebezpečnější, jak se dá očekávat. Vskutku nejnebezpečnější. Až to dohání k modlitbě. Modlitbě za prach.“</p>
<p>„A konec všeho.“</p>
<p>„A nový začátek.“</p>
<p>„Nějak jsem od tebe čekal víc, příteli.“</p>
<p>Kruppe se usmál a poplácal démona po hrbolaté hlavě. Ten malátně zamrkal. „Kruppe si udržuje perspektivu stejně širokou, jako je jeho pas, který, jak víš, je nekonečný. Ostatně kde začíná a kde končí?“</p>
<p>„Ještě nějaké závažné zprávy?“</p>
<p>„Města žijí ve spěchu. Věčně někam chvátají. Nic se nemění a všechno se mění. Gadróbskou čtvrtí kráčí vrah, ale Kruppe tuší, že o tom víš. Spiknutí asasínů. I o tom víš, příteli Barúku. Dohoda milenců či sen o řečených dohodách. Děti spořádají neznámé budoucnosti. Lidé odcházejí a ostatní odcházejí, nové kariéry bují a staré nemesidy číhají. Přátelství se rozvíjejí a jiná se rozpadají. Vše má svůj čas, nejvyšší velealchymisto, vše má svůj čas.“</p>
<p>„Vůbec mě neuklidňuješ, Kruppe.“</p>
<p>„Dej si se mnou sklenici tohoto vynikajícího ročníku!“</p>
<p>„Ten sklep stráží desítka ochran − dvakrát víc než při tvé poslední návštěvě.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Nespustil jsi jedinou z nich.“</p>
<p>„Neobyčejné!“</p>
<p>„Ano, to je.“</p>
<p>Démon si říhl a vzduchem prolétla výrazná vůně uzeného úhoře. Dokonce i démon stáhl nozdry.</p>
<p>Kruppe vytáhl voňavé svíčky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Celou jednu část předního pokoje zabírala změť trubic, ventilů, mosazných koulí, kloubů a šoupátek. Z prapodivného stroje vycházelo rytmické supění (velice sugestivní) a sípění (vkládané skoro jako realističtější příspěvek) a mumlavé a syčivé podtóny. Trčelo z něj šest trysek určených pro nasazení hadice či nějakého nástavce, ale nyní ze všech vycházel modrý plamen a praskající, suchý vzduch v místnosti byl tak horký, že Chaur s Baratholem − oba svlečení do půli těla a usilovně pracující − byli zalití potem.</p>
<p>Většina harampádí ze zchátralé pekárny už byla odstraněna či přesunuta zevnitř na úzký dvůr za domem. Chaur klečel na dlážděné podlaze a namočeným hadrem utíral prach a mouku. Barathol prohlížel cihlové podstavce tří pokřivených pecí. Příjemně ho překvapilo, když mezi vrstvami cihel uviděl vložené pemzové desky. V zadní stěně každé pece byla armatura pro napojení na plyn používaný jako palivo a zpod ní vyčnívaly dlouhé, perforované trubky. Daly by se pece přeměnit na výhně? Snad ano.</p>
<p>Polovinu zadní zdi zabíraly staré mosazné mísicí bubny, které dobře poslouží ke kalení. Od karavany mířící do vnitrozemí do Dřevnova koupil kovadlinu, když původní kupec naneštěstí zemřel, zatímco byla ještě na cestě. Byla obyčejná, určená ke snadné přepravě − rhivská, jak se dozvěděl − a ne tak velká, jak by si přál a jak by potřeboval, ale prozatím postačí. Různé kleště a další nástroje pocházely z blešího trhu na západním konci města, včetně výborného kladiva z arenské oceli (bezpochyby ukradeného malazskému armádnímu zbrojíři).</p>
<p>Zítra si objedná dřevo, koks, uhlí a surovou měď, cín a železo.</p>
<p>Připozdívalo se. Barathol se zvedl od pecí a obrátil se k Chaurovi. „Už toho nech, příteli. Jsme špinaví, pravda, ale snad nás obslouží v nějakým venkovním restaurantu, až jim ukážeme peníze. Nevím, jak ty, ale já bych si tuze rád dal studený pivo.“</p>
<p>Chaur vzhlédl, celý umazaný, a zeširoka se zakřenil.</p>
<p>Najednou se rozletěly dveře a dovnitř se nahrnulo půl tuctu ošumělých mužů. Rozestoupili se a s palicemi a kladivy v rukou si prohlíželi vybavení. Chvíli nato vstoupila hezky oblečená žena, upřela oči na Barathola a usmála se.</p>
<p>„Milý pane, provádíte nezákonnou činnost −“</p>
<p>„Nezákonnou? To je určitě přehnaný. A než pošlete ty svoje rváče, aby se tu vyřádili, rád bych podotkl, že ventily jsou otevřený, protože byly přeříznutý táhla. Jinými slovy, prozatím není možný zastavit přívod plynu z prostor pod tímhle domem. Jakýkoliv škody budou mít za následek ohnivou kouli, která může zničit slušný kus týhle čtvrti.“ Po chvilce dodal: „Takový úmyslný ničení z vaší strany bude většina lidí považovat za, ehm, nezákonný. Samozřejmě vám žádný obvinění hrozit nebude, poněvadž už budete mrtvá, ale cech, který vás najal, bude muset zaplatit pořádný odškodný. Samotný pokuty ho položí.“</p>
<p>Ženin úsměv se dávno vytratil. „Jestli vy nejste chytrý. Jelikož vás neodradíme tím, že vám zničíme podnik, nemáme jinou možnost než se soustředit na vás.“</p>
<p>Barathol přistoupil k hnětacímu stolu a z koženého pytle vytáhl velkou kouli z pálené hlíny. Otočil se k ženě a jejím pochopům a všiml si, jak několika z nich zmizela barva z tváří. Potěšilo ho to. „Ano, moranthský granát, svítivka, jak tomu říkají Malažani. Vyhrožujte mně nebo tady mýmu společníkovi, a já s radostí spáchám sebevraždu − nakonec, co můžeme ztratit, co byste nám s radostí nesebrali, kdybyste dostali příležitost?“</p>
<p>„Přišel jsi o rozum?“</p>
<p>„Klidně si to mysli. Otázka ovšem zní, přišla jsi o něj ty?“</p>
<p>Zaváhala, frkla a otočila se na patě. Mávla na své muže a odkráčela.</p>
<p>Barathol si povzdechl a vrátil svítivku do vaku. „<emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každé třinácté bedně po dvanácti svítivkách je třináctá,</emphasis>“ vysvětlil mu Klátil. „<emphasis>Prázdná. Proč? Kdo ví? Moranthové jsou podivíni.</emphasis>“</p>
<p>„Tentokrát to vyšlo,“ prohodil Barathol, „ale pochybuju, že to vydrží. Takže první objednávka bude vybavení pro tebe. Zbraně a zbroj.“</p>
<p>Chaur na něj nechápavě zíral.</p>
<p>„Pamatuješ na pach krve, Chaure? Těla, mrtvý a rozsekaný?“</p>
<p>Chaur se náhle rozzářil a důrazně přikyvoval.</p>
<p>Barathol si znovu povzdechl. „Tak přelezeme vzadu zeď a půjdeme na to pivo.“</p>
<p>Pytel si vzal s sebou.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve městě odeznělo desáté večerní zvonění a muž bez prstů vyrazil do nové krčmy. Cestou uvažoval o vraždě. Jeho žena odešla na zahradu, klekla si na kámen a leštila ho kouskem kůže a olejem.</p>
<p>Baculatá, ladná žena − přitahující obdivné pohledy i zpražující zášť v závislosti na pohlaví a prioritách − kráčela zavěšená do hubeného malazského historika, jehož výraz kolísal mezi nevírou a úlekem. Procházeli se jako milenci, a protože milenci nebyli, historik byl stále zmatenější.</p>
<p>Po Horních trzích v Zámecké čtvrti jižně od popraviště se loudala paní Kalista. Znuděná, roztoužená a snad pošpiněná (ve své vlastní mysli), bez naděje na vykoupení, prohlížela si předměty a zboží, které vůbec nepotřebovala, a dívala se, jak se ženy podobné jí samé (ač se za většinou táhli sluhové a nesli zakoupené věci) probírají nákladnými a často hezky vyrobenými hloupostmi, dychtivé jako kavky (a stejně bezduché? Ach, pozor na kruté domněnky!). Sebe ovšem viděla úplně jinak, zcela… změněnou.</p>
<p>Tři sta kroků od paní Kalisty bloumal, kam ho nohy nesly, Řezník, kdysi Kvítko Berka, který jednou ukradl, co neměl, a když zjistil, že to nemůže vrátit, spletl si pocit viny a soucit se slastným zbožňováním (takové chyby jsou běžné), až ho nakonec vysvobodila jistá mladá žena svým otevřeným opovržením k jeho upřímnému, srdečnému doznání.</p>
<p>No, časy i lidé se mění, že.</p>
<p>Na střeše půl města daleko stál Rallik Nom a shlížel na zčeřenou hladinu modrých světel. Vedle něj stál Krute z Talientu. Měli si o čem povídat, což vzhledem k Rallikově málomluvnosti znamenalo opravdu dlouhou debatu.</p>
<p>Krute toho měl hodně co říct. Rallik naopak zvažoval každý ždibec, který mu vracel. Nebylo to z nedůvěry, prostě jen ze zvyku.</p>
<p>Ve škole šermu, dávno poté, co se odkolébal poslední žák, seděl Murillio v měsíčním světle se Stonny Menakis, jež plakala a vylévala si srdce naprostému cizinci − díky čemuž to očividně bylo mnohem snazší − jenomže Stonny neměla zkušenosti s muži jako Murillio, kteří chápou, co znamená poslouchat a věnovat uchvácenou, bezvýhradnou a upřímnou pozornost jediné ženě, a nasávají její podstatu, již ona tak ochotné vylévá, do své bytosti, jako když kolibřík saje nektar z květu nebo vampýr krev z krávy (i když tato analogie není pro tuto něžnou chvíli nejvhodnější).</p>
<p>A tak mezi nimi proudí neviditelné výpary, živočišné a nepopiratelné, a do masa a krve a duše se jich vstřebává tolik, že z nich náhle vzejde ohromující zjištění, jako když se odemknou dveře údajně nadobro uzamčené.</p>
<p>Stonny plakala. Plakala často, a pokaždé to bylo nějak snazší, přirozenější, příjemnější a přijatelnější, a vlastně se to nijak nelišilo od něžného doteku jeho prstů, když jí prohrábl krátké vlasy a konečky jí stíral slzy z lící − koho by to vlastně mělo překvapit?</p>
<p>Rozmazaný měsíc nyní pošilhává po třech tuctech postav na střechách, které si vyměňují signály a tlumeně si sdělují příkazy a rady. Kontrolují zbraně. Tři tucty, protože cíle jsou houževnaté, ničemní veteráni s cizokrajnými způsoby. Až přijde útok, bude krutý, bez rafinovanosti a bezpochyby propracovaný.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V K’rulově baru byl obvyklý dav, tedy ten asi tucet starousedlíků, kteří se rozhodli nedbat na to, že to kdysi býval chrám − tyto očouzené zdi z kamenných kvádrů, po celá pokolení tvořící němé schránky pro lidské hlasy, od huhlavého zpěvu přes chorály po vytí opilého smíchu a pištění štípaných žen, tyto stěny, tlusté a pevné, tváří v tvář dramatu zachovávaly neochvějnou lhostejnost.</p>
<p>Odehrávaly se tu životy rozkouskované na části rámované kamenem a dřevem, taškami a krovy, a všechny ty necitelné formy za svou dobu okusily krev.</p>
<p>Velký šenk s nízkým stropem a zapuštěnou podlahou býval snad chrámovou lodí či modlitebnou. Úzká chodba mezi pilíři vzadu bývala kolonádou s výklenky, v nichž kdysi dávno stávaly pohřební urny se spálenými, zpopelněnými ostatky velekněží a kněžek. Kuchyně a tři skladiště poskytovaly výživu mnichům a posvěceným válečníkům, písařům a ministrantům. Teď krmily stálé hosty, personál a majitele.</p>
<p>Po strmém schodišti se šlo na podestu, odkud se po třech stranách čtverce rozbíhaly chodby se šikmými stropy. Čtvrtou stěnu tvořila přední fasáda domu. Do každé chodby ústilo osm kobkám podobných pokojů. V zadní části domu vystupovaly dopředu (podpírané pilíři na kolonádě v šenku), na bočních chodbách potom protější stěnu pokoje tvořila vnější zeď domu s okny.</p>
<p>Cely nad šenkem měly vybourané vnitřní zdi, takže z původních osmi pokojů vznikly tři kanceláře. Na vnitřních oknech byly okenice − žádné sklo nebo kůže − a Pazderka mívala ve zvyku si je otevírat, takže když seděla za stolem, měla přehled o přední třetině šenku včetně vchodu.</p>
<p>Dnes večer byla v hostinci ubytována jen hrstka hostů. Barathol s Chaurem se ještě nevrátili. Scillara odvedla Kalouse do Darúnské čtvrti. Bard byl na dolním stupínku šenku a drnkal nějakou lehkou, skličující melodii, kterou pár štamgastů poslouchalo stěží na půl ucha. Pokoj v severovýchodním rohu obsadil cizinec z Dřevnova a po skromné večeři a jediné pintě gredfallanského piva si šel lehnout.</p>
<p>Vedle předních dveří seděla Mizela ztrácející se ve stínu. Nohy měla natažené a v dlaních držela hrnek horkého cideru − měla prapodivné chutě, protože dnešní večer bylo dusno a vlhko. Lidé vstupující do šenku si jí málokdy všimli, obvykle prošli kolem, aniž by jí věnovali jediný pohled. Bylo to prostě její nadání, a kdoví jestli bylo přirozené nebo něco jiného.</p>
<p>V kuchyni ječel Jiskra. Šel tam uklidnit dva kuchaře − kteří se navzájem nesnášeli − a dopadlo to jako obvykle. Jiskra se pohádal se všemi včetně kuchtiček a krys krčících se pod pultem. Za chvíli začne létat náčiní a Pazderka se tam bude muset vydat.</p>
<p>Modroperel byl… někde. Měl ve zvyku se potulovat, prozkoumávat tmavá zákoutí a skuliny starého chrámu.</p>
<p>Takže noc jako každá jiná.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Modroperel dorazil do sklepa. Bylo legrační, jak často se mu to stávalo. Zpod dřevěné police vytáhl čtvrtý zaprášený soudek. První tři ochutnal už dřív. Ve dvou byl vinný ocet, kterého dokázal polknout jen pár doušků naráz. Ve třetím bylo něco hustého a lepkavého, vonícího po cedrové nebo možná borové pryskyřici − v každém případě do toho jen namočil prst. Chuť byla ještě horší než vůně.</p>
<p>Tentokrát však měl pocit, že má štěstí. Narazil soudek, sklonil se a opatrně přičichl. Pivo? To by ale samozřejmě nevydrželo, že? Přesto byl na soudku do červeného vosku na víku vytlačený znak chrámu. Znovu přičichl. Rozhodně to bylo cítit po kvasnicích, ale čerstvých, což znamenalo… magii. Přičichl potřetí.</p>
<p>Jako oddílový mág Paličů mostů se setkal s nejrůznější magií. Mohl vyprávět tolik příběhů, že by i ten zatrpklý bard nahoře valil oči, kdyby uslyšel byť polovinu z nich. Nakonec se mu podařilo uhnout těm nejhorším kouzlům, která rvala maso z kostí, vařila krev a nadouvala vnitřnosti do velikosti melounů − to ale bylo předtím, než se nechal naverbovat, že? A ta čarodějka a její dcera − no, zapomeňme na to. Už byl prostě zkušený.</p>
<p>A tohle − namočil do tekutiny prst a strčil si ho do úst − to byla opravdu magie. Něco staršího, s náznakem krve (ano, tohle už kdysi okusil).</p>
<p>„Jsi to ty, bratře Cuvene?“</p>
<p>Pootočil se a zamračil se na ducha, jehož hlava a ramena se zvedly nad podlahu. „Vypadám snad jako bratr Cuven? Jsi mrtvý, dlouho mrtvý. Všechno je pryč, slyšíš? Tak proč taky neodejdeš a nezmizíš?“</p>
<p>„Ucítil jsem čepel,“ zamumlal duch a začal se ztrácet v podlaze. „Ucítil jsem…“</p>
<p>Modroperel došel k závěru, že by nebylo dobré tento nápoj pít. Rozhodně ne dřív, než provede analýzu. S tím by mu mohl pomoct Klátil. Pokazil něco, když soudek narazil? Teď se obsah nejspíš zkazí. Radši to odnese nahoru.</p>
<p>S povzdechem vrátil dřevěnou zátku a soudek zvedl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V koutě na poschodí vytahoval cizinec, jenž si pronajal pokoj, poslední mříže z okna. Zhasil lucernu, přistoupil ke dveřím, dřepl si a poslouchal.</p>
<p>Do okna za ním se vyšplhal první asasín.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mizela pozorovala přivřenýma očima pětici mužů, kteří vstoupili v přiopilém hloučku a hlasitě se hádali o posledním zvýšení ceny chleba. Šišlavá prohlášení zdůrazňovali šťouchy a štulci. Když se potáceli šenkem, pomyslela si Mizela, jak si lidé dokážou stěžovat skoro na všechno, jako by na tom závisel jejich život.</p>
<p>Tyhle neznala, což znamenalo, že nejspíš zahlédli osvětlený vývěsní štít cestou z jiné hospody a usoudili, že ještě nejsou dost opilí. Povšimla si, že jsou líp oblečení jež jiní − nejspíš šlechtici, hluční a přesvědčení o vlastní nezranitelnosti a podobně. Hodlali tady utrácet, a to se počítalo.</p>
<p>Usrkla cider.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jiskra cestou do nejmenšího skladiště svíral v ruce obnažený krátký meč. Ta zatracená dvouhlavá krysa byla zpátky. Jistě, nikdo kromě něj na ni nevěřil, možná až na kuchaře, protože ji oba viděli, ale jediný způsob, jak přesvědčit ostatní, byl zabít toho neřáda a všem ho ukázat.</p>
<p>Mohli by ji potom naložit do velké sklenice a udělat z ní kuriozitu. To by určitě přitáhlo hosty. Dvouhlavá krysa chycená v kuchyni K’rulova baru! Přijďte se podívat!</p>
<p>Moment… je tohle zrovna nejlepší reklama? Bude se na to muset zeptat Pazderky.</p>
<p>Nejdřív musí samozřejmě tu mrchu zabít.</p>
<p>Přikradl se blíž a upřel oči na tmavou mezeru za poslední bednou nalevo.</p>
<p>Zabít tu mrchu, ano. Hlavně neuseknout ani jednu hlavu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V rohovém pokoji se mačkalo jedenáct lidí. Tři drželi dýky, včetně muže dřepícího u dveří. Čtyři měli kuše s nasazenými šipkami. Zbývající čtyři − vysocí chlapi − svírali meče a puklíře a pod volnými košilemi měli jemné kroužky.</p>
<p>Za dveřmi byla slyšet hádka ze šenku, nějaká obvinění ohledně ceny chleba − směšné téma, pomyslel si dřepící muž znovu, vzhledem k tomu, že ti hosté byli oblečení jako druho a třetirození šlechtici − ale nikdo si očividně nevšiml, jak je to podivné. Hlasité řeči, zvlášť od těch opilejších, dokázaly vyplnit hlavy lidí okolo. Vyplnit je nesprávnými věcmi.</p>
<p>Teď všichni upírali pozornost na uřvané, protivné příchozí, a přinejmenším některé cíle se na ně půjdou podívat, možná je budou chtít vyhodit nebo je aspoň požádat, ať se ztiší a tak.</p>
<p>Takže je skoro čas…</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bard seděl na stoličce na stupínku a po posledním tónu sundal ruku ze strun a pomalu se narovnal. Šlechtici se právě dohadovali, ke kterému stolu si sednou. Měli si z čeho vybírat, takže to vlastně nestálo za námahu.</p>
<p>Dlouho se na ně díval. Nakonec odložil nástroj a šel si pro džbán a korbel stojící na skromném pódiu. Nalil si pivo, opřel se o zeď a popíjel.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pazderka vstala, když se za ní otevřely dveře. Otočila se. „Klátile, ta banda blbců, co právě přišla.“</p>
<p>Léčitel kývl. „Budou s nimi potíže. Neviděla jsi Barathola nebo Chaura? Měli se vrátit sem − cech už nejspíš zvětřil, co Barathol provádí. Říkám si, že se tam zajdu podívat, čistě pro případ −“</p>
<p>Pazderka zvedla ruku a dvěma rychlými posunky ho umlčela. „Poslechni si je,“ řekla a zamračila se. „Nějak mi to nezní správně.“</p>
<p>Klátil po chvíli kývl. „Měli bychom se tam jít podívat.“</p>
<p>Pazderka se opřela o parapet a zašilhala na Mizelu − ta pomalu ohýbala natažené nohy. „Kurva.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bylo to nahrané. K tomuto závěru Mizela došla náhle, jako když zavane poryv studeného větru. Polekaně vstala a sáhla pod pláštěnku.</p>
<p>A vstupní dveře se opět otevřely.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ta zatracená krysa podlezla dveře do sklepa − Jiskra viděl, jak ve škvíře mizí její ocásek, a tiše zaklel. Chytí ji na schodech −</p>
<p>Dveře se rozletěly a stál v nich Modroperel se zaprášeným soudkem, jako by držel novorozeně.</p>
<p>„Viděl jsi ji?“ chtěl vědět Jiskra.</p>
<p>„A koho?“</p>
<p>„Tu dvouhlavou krysu! Právě proběhla pode dveřma!“</p>
<p>„Bohové pod námi, Jiskro. Už toho nech, prosím tě. Žádná dvouhlavá krysa tu není. A ustup stranou, ano? Ten soudek je docela těžký.“</p>
<p>Protáhl se kolem Jiskry do kuchyně.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tři zahalené postavy vstoupily do K’rulova baru s připravenými kušemi. Šipky vyletěly a Skevosovi, jenž převzal dnešní šichtu a stál za barem, se jedna zabodla do prsou, přerazila mu prsní kost a srazila ho dozadu. Druhá šipka mířila vzhůru, kde se v okně opírala Pazderka, a ona zmizela, buď také zraněná, nebo jen odskočila, to se nedalo poznat. Třetí střela zasáhla Hedry, patnáctiletou šenkýřku, a otočila ji. Hrnky se rozsypaly po podlaze i s podnosem.</p>
<p>Pět opilců na pódiu vytáhlo zpod plášťů nože a meče. Rozestoupili se a sekali po každém v dosahu.</p>
<p>Ozývalo se ječení.</p>
<p>Mizela obešla stůl a jako kouř vplula mezi ty tři u dveří. Její nože se zablýskly. Muži přímo před sebou rozsekla hrdlo a tomu nalevo přeřízla šlachy na ruce. Uhnula padajícímu tělu a vrazila dýku do prsou třetího asasína. Hrot projel kroužkovou zbrojí a čepel se zlomila. Švihla druhým nožem nahoru, muži přímo mezi nohy. Jak se hroutil, vyškubla nůž z rány a sekla do tváře druhého asasína. Ten hodil hlavou dozadu, aby se ráně vyhnul, přičemž se praštil o nízký krov. Zadunělo to a muži se podlomila kolena. Mizela ho bodla do oka.</p>
<p>Zaslechla zadrnčet čtvrtou kuši a něco ji udeřilo do levého ramene, až ji to pootočilo. Ruka pod ramenem jako by jí zmizela − vůbec ji necítila − a nůž cinkl o podlahu. Asasín, jenž se držel zpátky, se na ni rozehnal. Kuši odhodil a vytáhl dýky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Klátil otevřel dveře ve chvíli, kdy Pazderka − vyklánějící se z okna − překvapeně vyjekla. Šipka se zarazila do zdi ani ne půl sáhu nad její hlavou. Klátil se sklonil a vrhl se na chodbu.</p>
<p>Jak se narovnával, viděl, že se kolem rohu nalevo od něj hrnou nějací lidé. Zadrnčely tětivy. Jedna šipka ho zasáhla do břicha a druhá do krku. Přepadl dozadu v záplavě krve a bolesti.</p>
<p>Jak tam tak ležel, slyšel rychle se blížící kroky. Sáhl si na krk − nemohl dýchat − a do plic se mu hrnula horká, ochromující krev. Zoufale sáhl po Vysoké Denul −</p>
<p>Kdosi se nad ním sklonil. Vzhlédl do lhostejného mladého obličeje s prázdnýma očima. V zorném poli se mu objevila dýka.</p>
<p><emphasis>Rozkopni bránu, Whiskeyjacku</emphasis> −</p>
<p>Díval se, jak čepel letí dolů. Zaštípalo ho v pravém oku a přišla temnota.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Klátilův vrah se narovnal a vytáhl dýku. Na chvíli ho zarazil podivný úsměv mrtvého.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Modroperel právě vycházel z kuchyně a shýbal se pod nízkým příčným trámem, když uslyšel drnčení kuší, křik a svištění mečů vylétajících z pochev. Vzhlédl.</p>
<p>Vržená dýka mu přibodla pravou ruku k soudku. Zařval bolestí a zavrávoral.</p>
<p>Vrhli se na něj dva vrahové, jeden s nožem, druhý s dlouhým, tenkým mečem. Útočník s nožem šel první, zbraň zdviženou.</p>
<p>Modroperel po něm plivl. Perleťová kulička se ve vzduchu proměnila a zvětšila se v klubko svíjejících se hadů. Asasínovi se do obličeje zaťaly desítky ostrých zubů. Zavřískl hrůzou a sekal si nožem po obličeji.</p>
<p>Modroperel chtěl pustit soudek, ale jeho váha mu stáhla paži − ruku měl stále přibodnutou ke dřevu − až zařval, jak mu tělem projela bolest.</p>
<p>Stačil ještě vzhlédnout, když mu vedle nosu zajel do hlavy meč a projel až do předního mozku.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na prahu sklepa Jiskra uslyšel hluk ze šenku. Otočil se, vypustil dvacet kleteb ve čtrnácti různých jazycích a uchopil pevněji meč. Bohové, tam nahoře to vypadalo na příšerné vraždění. Potřeboval štít!</p>
<p>Kuchaři a kuchtičky se hnali k zadním dveřím − a z uličky vzadu se okamžitě ozvalo ječení.</p>
<p>Jiskra vrazil do spíže nalevo. Utíkal k bedně na druhém konci a sáhl pod pytlovinu. Zvedl víko, vytáhl tři čtyři práskavky a nacpal si je pod košili. Pátou si nechal v ruce a vyrazil zpátky do kuchyně.</p>
<p>Kuchař a obě kuchtičky utíkali zpátky dovnitř a ve dveřích se objevily zahalené postavy. „K zemi!“ zavřískl Jiskra a vrchem hodil práskavku přímo na dva asasíny ve vchodu. Zasáhla protější zeď a vybuchla do uličky.</p>
<p>Dva asasíny obklopila rudá mlha jako aureola samotného mistra Kápě. Oba se složili jako podťatí a z uličky se ozvalo strašlivé ječení. Jiskra vytáhl druhou práskavku a rozběhl se ke dveřím. Stoupl si na záda mrtvých asasínů, vyklonil se a hodil granát ven. Po dalším výbuchu se už žádné hlasy neozvaly.</p>
<p>„Sežerte si to, hajzlové zasraný!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pazderka se překulila na podlaze. Viděla, jak Klátil vyrazil na chodbu, i to, jak ho složily střely. Vyškrábala se na nohy − vědouc, že léčitel je mrtvý − vrhla se proti dveřím a zavřela je. Zastrčila západku těsně předtím, než do pevného dřeva narazilo tělo, a přistoupila k bedně pod stolem.</p>
<p>Chvíli zápasila s klíčem − bušení na dveře za ní, povyk v šenku dole − než zámek odemkla a zvedla víko. Vytáhla těžkou kuši a hrst šipek.</p>
<p>Z kuchyně zaslechla ozvěnu práskavek a zakřenila se, ale byl to mrazivý úsměv.</p>
<p>Dveře zapraštěly, ale ona už zase stála a přiskočila k oknu − zrovna ve chvíli, kdy Mizelu srazila šipka do ramene a ode dveří se na ni vrhal asasín.</p>
<p>Byla to zatraceně dobře mířená střela, protože muže zasáhla doprostřed čela a ve spršce krve, kostí a mozku mu zvrátila hlavu dozadu.</p>
<p>Prudce se otočila, vrátila se k bedně a našla práskavku, kterou si tam uložila. Zpátky k oknu, vyskočit na parapet a dřepnout si. Přímo pod sebou měla stůl. Vedle něj krváceli dva lidé, nohy zamotané do překocených židlí − dva nevinní hosté, dva štamgasti, kteří nikdy nikomu neublížili, dávali pěkné spropitné a vždycky se usmívali −</p>
<p>Dveře za ní se rozletěly. Pootočila se, hodila práskavku a seskočila z parapetu. Granát vybuchl a z kanceláře se vyhrnuly plameny a kouř.</p>
<p>Pazderka přistála na stole, jenž se pod ní rozpadl. Kolenem se praštila do brady, až jí cvakly zuby. Přepadla na bok na jednu mrtvolu. Podařilo se jí udržet kuši, i když šipky se jí rozsypaly po podlaze.</p>
<p>Vyplivla krev a posadila se.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mizela viděla, jak útočník odletěl a čelo nad okem se mu prohnulo dovnitř. Přikrčila se a uchopila šipku vězící v levém rameni. Hrot se zaklínil v chrupavce ramenního kloubu. Nechat ho tam bylo pravděpodobně horší než tu zatracenou střelu vytáhnout. Zaskřípala zuby a škubla.</p>
<p>Vzápětí ztratila vědomí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jiskra vytlačil přeživší kuchyňský personál do uličky − zaplněné tuctem roztrhaných mrtvol − a vrátil se přes místnost. Cestou sebral železné víko z velkého kotle. U dveří do šenku našel Modroperela, dočista mrtvého a ležícího v kaluži piva. Hned za ním klečel asasín, jenž si zřejmě vlastnoručně rozsekal dýkou obličej na cáry. Broukal si jakousi hrdelní melodii.</p>
<p>Jiskra mu rozpoltil hlavu. Vytáhl meč a pokračoval dál.</p>
<p>Nahoře vybuchla další práskavka a bylo slyšet praštění nábytku, ale jinak nic moc jiného. Přikrčený, s mečem napřaženým a víkem místo štítu se Jiskra propracoval kolem barpultu.</p>
<p>Přímo před ním klečela Pazderka. Sebrala z podlahy šipku a rychle ji cpala do kuše z mariňácké výstroje. Přede dveřmi do baru ležela bezvládně Mizela.</p>
<p>Jiskra zasyčel. Pazderka vzhlédla a setkala se s jeho pohledem. Dala mu znamení − šest posunků − a on kývl a odpověděl dvěma.</p>
<p>Všude kapalo pivo a krev a občas se ozvalo tiché zasténání.</p>
<p>A měkké kroky na schodišti.</p>
<p>Jiskra odložil meč, vytáhl práskavku a ukázal ji Pazderce. Ta kývla a potichu se přesunula na bok. Kryla se za troskami stolu a mířila kuší na schody.</p>
<p>Když Jiskra viděl, že je připravená, zvedl provizorní štít, aby si chránil rameno a hlavu, oběhl zábradlí na schodišti a hodil nahoru granát.</p>
<p>Do víka narazily dvě střely a vyrazily mu je z ruky. Zároveň se na něj z poloviny schodiště vrhla asasínka. Pazderka ji zasáhla do břicha, až se útočnice v letu zkroutila. Dopadla na zem ve chvíli, kdy pod podestou vybuchla práskavka.</p>
<p>Vzápětí se už Jiskra s mečem v ruce hnal do schodů. Pazderka utíkala za ním a také držela meč. „Uhni mi z cesty s tím žabikuchem!“ prskla. „A krej mě!“ Stáhla ho zpátky a proběhla nahoru.</p>
<p>V hromadě těl na podestě se ještě cukaly některé končetiny a stěny byly zacákané krví. Na chodbě se cosi hýbalo.</p>
<p>Pazderka přelezla mrtvé a umírající, vpadla do chodby, a když uviděla tři asasíny pomalu se sbírající z podlahy, zaútočila.</p>
<p>Jiskra jí hlídal záda, než omráčené vrahy sprovodila ze světa.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mizela otevřela oči a podivila se, proč leží na podlaze. Pokusila se zvednout levou ruku a tělem jí projela žhavá, rudá bolest a zpola ji oslepila. Teď se rozpomněla. S tichým zasténáním se převalila na nezraněný bok a pomalu se posadila. Mrkala, jak jí do očí natekl pot a krev.</p>
<p>Dveře do baru byly otevřené, jeden pant vylomený. Po ulici se plížil aspoň půltucet zahalených postav.</p>
<p><emphasis>Kurva.</emphasis></p>
<p>Zoufale se rozhlížela po nějaké zbrani. Věděla, že nebude mít čas, věděla, že ji dorazí jednou provždy. Přesto − uviděla nůž a sáhla po něm.</p>
<p>Šest vrahů se rozběhlo.</p>
<p>Někdo do nich vrazil z boku a zařval jako raněný tur. Mizela vytřeštila oči, když se ten kolohnát − <emphasis>Chaur</emphasis> − rozmáchl obrovskými pěstmi. Hlavy se kývaly na zlomených vazech a obličeje propadaly ve sprškách krve −</p>
<p>Vzápětí se objevil Barathol, jen s nožem v ruce, a sekal do ustupujících asasínů. V očích měl strach − strach o Chaura, děs, co by se mohlo stát, kdyby se asasínové vzpamatovali −</p>
<p>Jako právě teď.</p>
<p>Mizela se vyškrábala na nohy, sebrala z podlahy dýku a vrávoravě vykročila −</p>
<p>Načež ji odstrčil Jiskra. Nejbližšího asasína sekl mečem a levou stranu si hlídal zprohýbaným víkem z kotle.</p>
<p>Chaur, s předloktími rozsekanými zoufalými dýkami, popadl jednoho asasína a odhodil ho na dlažbu. Zapraskaly kosti. S řevem popadl rozbité tělo za kotník, roztočil ho a pustil − do cesty dalšímu asasínovi. Oba se zřítili. Nad prvním se objevil Barathol a dupl mu na spánek. Končetiny sebou zacukaly.</p>
<p>Jiskra vytáhl meč z vrahova hrudníku a chystal se na dalšího, ale jen se pomalu narovnal.</p>
<p>„Všichni jsou vyřízení, seržante,“ poznamenala Mizela, opírající se o futra, a odplivla si.</p>
<p>Barathol objal Chaura, aby ho uklidnil. Tomu po širokých lících stékaly slzy a pěsti měl stále zaťaté, jako obrovská kladiva. Pomočil se.</p>
<p>Mizela s Jiskrou se dívali, jak kovář přítele pevně objímá s takovou úlevou, až oba odvrátili zrak.</p>
<p>Za Mizelou se objevila Pazderka. „Přežiješ to?“ zeptala se.</p>
<p>„Budu jako nová, hned jak Klátil −“</p>
<p>„Ne. Klátil ne, lásko.“</p>
<p>Mizela zavřela oči. „Dostali nás, Paz,“ řekla. „Dostali nás jaksepatří.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Mizela se ohlédla. „V tom šenku jsi je vyřídila všechny? Zatraceně působivý −“</p>
<p>„Ne, ne já, ale je po nich. Čtyři jsou hned pod pódiem. Zdá se, že se na něj vrhli.“</p>
<p><emphasis>Vrhli se na něj? Ale kdo byl nahoře…</emphasis> „Takže jsme ztratili barda?“</p>
<p>„Netuším. Neviděla jsem ho.“</p>
<p><emphasis>Vrhli se na pódium…</emphasis></p>
<p>„Přišli jsme i o Modroperela.“</p>
<p>Mizela zavřela oči podruhé. Byla zraněná a hodně to bolelo a část té bolesti nepůjde ošetřit. <emphasis>Dostali nás.</emphasis> „Pazderko.“</p>
<p>„Povraždili všechny, Mizelo. Lidi, kteří měli akorát tu smůlu, že tu dneska večer byli. Všichni jsou mrtví. Skevos. Hedry. Larmas, prcek Boothal. Jen aby dostali nás.“</p>
<p>Na ulici se objevil oddíl městské stráže s lucernami. U takovéhle scény měl být dav diváků toužících uvidět zraněné a umírající, jakých se vždycky našla spousta, ale tady nebyl jediný. Protože to byla práce cechu.</p>
<p>„Někteří z nás ještě dýchají,“ poznamenala Mizela. „A to není dobrý. Nechat nějaký mariňáky živý.“</p>
<p>„Ne, to vůbec není dobrý.“</p>
<p>Mizela ten tón znala. Přesto se zarazila. <emphasis>Bude nás dost? Je nás dost, abychom to vyřešili? Máme pořád ještě to, co je k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu zapotřebí?</emphasis> Dnes večer ztratili léčitele a <emphasis>mága.</emphasis> Ztratili nejlepší ze svého středu. <emphasis>Protože jsme byli neopatrní.</emphasis></p>
<p>Jiskra se k nim připojil a strážníci se shlukli kolem Barathola s Chaurem. „Paz, Mizelo, nevím, jak vy dvě, ale já se teď, bohové pod námi, cejtím hrozně starej.“</p>
<p>Přistoupil k nim seržant stráže. „Jak zlý je to vevnitř?“</p>
<p>Nikdo nespěchal s odpovědí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>O šest ulic a celý svět dál stál Řezník na dvorku krámu prodávajícího náhrobní kameny a průčelí krypt. Sbírka stylizovaných božstev, z nichž žádné dosud nebylo posvěceno v chrámu, se dožadovala, aby mohla žehnat budoucím mrtvým. Beru a Ohnice, Soliel a Nerreus, Trhač a Padlý, mistr Kápě a Fanderay, ohař a tygr, kanec a červ. Krám měl zavřeno a on se díval na dosud neopracované kameny čekající na jména milovaných. U jedné nízké zdi stála řada mramorových sarkofágů a u protější zase vysoké urny s rozšířeným hrdlem, úzkým krkem a vzdutým břichem, připomínající mu těhotné ženy… zrození do smrti, lůno připravené pojmout vše, co zbyde ze smrtelného těla, domov pro ty, kdo již znají odpověď na poslední otázku: <emphasis>Co je dál? Co nás čeká? Jaký tvar má brána přede mnou?</emphasis> Existovala spousta způsobů, jak se ptát, ale všechny v podstatě znamenaly totéž a všechny usilovaly o jedinou odpověď.</p>
<p>O smrti se mluví často. O smrti přátelství. O smrti lásky. V obojím zaznívá konečnost čekající na samém konci, ale je to ozvěna slabá, přízračná, přehrávající scény z loutkového divadla pohlceného mihotajícími se stíny. <emphasis>Zabij lásku. Co leží na druhé straně? Prázdnota, chlad, přesouvající se popel, ale copak není úrodný? Místo, kam je zasazeno nové semínko, najde si život a vyroste do sebe? Je i takováhle pravda o smrti?</emphasis></p>
<p>Z <emphasis>prachu nové semínko…</emphasis></p>
<p>Příjemná představa. Uklidňující.</p>
<p>Po ulici za ním chodili lidé, poslední noční kupující zdráhající se jít domů. Možná je ani doma nic nečekalo. Možná toužili po dalším nákupu v zoufalé naději, že naplní prázdnotu rozežírající je zevnitř.</p>
<p>Na dvorek nepřišel nikdo, nikdo si nechtěl připomínat, co čeká všechny. Jak se tu tedy ocitl on? Taky hledá nějakou útěchu, připomínku, že na každého, ať je kdekoliv, čeká stejný osud? Můžete chodit, plazit se, bezhlavě se hnát kupředu, ale nikdy se nemůžete otočit a jít na opačnou stranu, nikdy nemůžete uniknout. Dokonce i v klišé, že všechen žal patří živým, těm, kdo zůstali − stojícím před prázdným prostorem, kde kdosi kdysi stál − lze najít klid. <emphasis>Kráčíme po stejné stezce, někteří dojdeme dál dopředu, jiní dál dozadu, ale pořád je to tatáž stezka.</emphasis></p>
<p>A potom je tu smrt lásky.</p>
<p>A taky, žel, vražda.</p>
<p>„Kvítko Berka.“</p>
<p>Pomalu se otočil. Stála před ním vybraně oděná žena s hermelínovým pláštěm na ramenou. Měla srdcovitý obličej, unylý pohled a namalované rty. Obličej, který znal. Tedy, znával jeho mladší, dětštější verzi, jenže z toho dítěte už nic nezbývalo − ani v očích, ani v úsměvu plných rtů. „Kalista D’Arle.“</p>
<p>Později bude na tuto chvíli vzpomínat, na zlověstné varování spočívající v tom, že když vyslovil její staré jméno, neopravila ho.</p>
<p>Změnila by větší vnímavost něco na tom, co všechno mělo přijít?</p>
<p>Smrt a vražda, semínka v popelu, člověk jedná, jak jedná. Sarkofágy zívaly. Urny zněly dutou, ponurou ozvěnou. Kamenné tváře čekaly na jména a v bráně se tlačil žal.</p>
<p>Taková byla tato noc v Darúdžhistánu městě.</p>
<p>Taková byla tato noc <emphasis>všude.</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVANÁCTÁ</p><empty-line /><empty-line /><p>Kde budu stát,</p>
<p>až hradby padnou,</p>
<p>na východě při slunce objevení,</p>
<p>na severu tváří v tvář zimě,</p>
<p>na jihu, kde se rodí hvězdy,</p>
<p>na západě na cestě ke smrti?</p>
<p>Kde budu stát,</p>
<p>až se větry pustí do války,</p>
<p>budou prchat za úsvitu,</p>
<p>výt ledovým dechem,</p>
<p>spalovat pouštním úsměvem</p>
<p>prašným z hloubi krypt?</p>
<p>Kde budu stát,</p>
<p>až se svět zřítí</p>
<p>a já zůstanu</p>
<p>zcela bezbranný</p>
<p>vůči zbraním nesčetným</p>
<p>od vypuštěného houfu.</p>
<p>A postavím se vůbec</p>
<p>takovým silám uvolněným,</p>
<p>srážený každou ranou,</p>
<p>oslepený bouřemi bolesti,</p>
<p>kdy přicházím o vše,</p>
<p>neb krutě jsem obrán?</p>
<p>Nemluvme o odvaze</p>
<p>ani o zatvrzelé statečnosti,</p>
<p>darech moudrosti</p>
<p>hořících příliš prudce,</p>
<p>hladu po míru</p>
<p>lámajícím srdce.</p>
<p>Kde budu stát</p>
<p>v prachu prožitého života,</p>
<p>tvář obnaženou lítostí,</p>
<p>bijící známý obličej,</p>
<p>až nikdo krom cizinců</p>
<p>neuvidí můj pád.</p>
<p><emphasis>Nikdo krom cizinců</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_14.jpg" />Vznešené stromy s černými kmeny a půlnočním listím tvořily kruh kolem Suruthské občiny. Ze středu mýtiny byly na severu vidět věže Citadely, štíhlé linky odrážející posvátné stromy na obvodu. Dorazil podzim a vzduch byl plný poletujících vláken z černodřevů.</p>
<p>Velké kovárny na západě vrhaly karmínové světlo na ošklivé mraky visící nad nimi, až se zdálo, že jedna strana Charkanas hoří. Mohutné, rozlezlé továrny sužoval věčný déšť popela, nic tak milého jako svinutá vlákna označující příchod chladného období.</p>
<p>V útočišti Suruthské občiny se nenáviděný svět továren zdál vzdálený. Dlažební kameny na mýtině pokrýval hustý mech a tlumil kroky Endesta Silanna, když kráčel k vydutému oltáři uprostřed palouku. Nikoho jiného tu neviděl − ještě nenastalo období oslav. Ostatně teď nebyl čas na žádné slavení. Napadlo ho, zda ho stromy cítí, zda na něj dokážou soustředit pozornost, vnímat změny pohybu vzduchu, vydávané tělesné teplo a dech.</p>
<p>Jednou četl traktát popisující chemický vztah mezi rostlinami a zvířaty. Jazyk byl vědecký, jak bývalo u takových akademických pojednání zvykem, a přesto si vzpomínal, jak knihu zavřel a narovnal se v křesle. Představa, že by mohl přistoupit k rostlině, stromu, dokonce i k černodřevu a požehnat mu svým dechem − darovat mu v plicích pozměněný vzduch, jenž by ten strom oživil, že by mu mohl opravdu dodat zdraví a vitalitu, samotný život… ach, to byl skutečný div, jenž na čas utišil rozbouřený vír v duši mladého muže.</p>
<p>Bylo to už tak dávno, a on měl občas pocit, že s dáváním darů skončil.</p>
<p>Stál sám před prastarým oltářem. V noci trochu pršelo a v čedičové prohlubni se nahromadila voda. Andiové prý pocházejí z lesů a přirozených palouků, zrozeni dávat dech posvátným stromům, a k prvnímu pádu jeho lidu prý došlo tehdy, kdy vyšel z lesů a položil první kámen tohoto města.</p>
<p>Kolik neúspěchů přišlo poté? Suruthská občina byl poslední zlomek starého lesa v celé Charkanas. Samotné černodřevy nakrmily velké pece.</p>
<p>Endest Silann se ani nechtěl podívat k západu. Znepokojovalo ho něco víc než jen ohnivá záře. Horečná činnost v továrnách − vyráběly se tam zbraně a zbroj. Probíhaly přípravy k válce.</p>
<p>Sem ho poslala velekněžka. „<emphasis>Buď svědkem,</emphasis>“ nakázala mu. A on poslechl. Oči chrámu, kněžstva, musejí zůstat otevřené, vnímavé, v těchto nabitých časech jim nesmí nic uniknout. Že si ze všech − včetně sebe − vybrala právě jeho, neznamenalo, že si ho tolik váží. Jeho přítomnost byla politickou záležitostí, jeho skromná hodnost vyjadřovala opovržení chrámu.</p>
<p>„<emphasis>Buď svědkem, Endeste Silanne. Ale zůstaň zticha. Jsi jen</emphasis> postava, <emphasis>rozumíš?</emphasis>“</p>
<p>Rozuměl.</p>
<p>Objevili se téměř zároveň, jeden ze severu, jeden z východu a jeden z jihu. Tři bratři. Tři synové. Toto mělo být setkání příbuzných a on jim bude vadit, protože k nim nepatřil. Vlastně samotný chrám sem nepatřil. Pošlou ho pryč?</p>
<p>Stromy vyplakávaly svůj příslib nového období života − období, jež nikdy nenadejde, protože vlákna neměla kde zakořenit − na celé desítky líg široko daleko. Řeka jich pojme miliony, ale ani tato jemná černá vlákna nedokážou v jejích vodách plout, takže co řeka pojme, to si ponechá, pohřbí v mrtvých naplaveninách Dorssan Ryl. <emphasis>Náš dech měl dávat život, ne ho brát. Náš dech byl darem a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto daru našly černodřevy zradu.</emphasis></p>
<p><emphasis>To byl a je náš zločin a byl a zůstává neodpustitelný.</emphasis></p>
<p>„Dobrý večer, kněže,“ pozdravil Andarist. „Anomandere, zřejmě jsi měl pravdu.“</p>
<p>„To bylo snadné předpovědět,“ odtušil Anomander. „Chrám mě sleduje, jako roj rhotů sleduje umírající ginafu.“</p>
<p>Endest zamrkal. Poslední divoká ginafa zmizela před sto lety a stáda se stříbrnými hřbety už nedusala po jižních pláních. Dnes roj rhotů kroužil nad bojištěm a nikde jinde − a ne, nehladověli. <emphasis>Jsi poslední, pane? Tohle se snažíš říct? Matko mi požehnej, nikdy nevím, co říkáš. Nikdo to neví. Slyšíme stejný jazyk, ale ne význam.</emphasis></p>
<p>Třetí bratr mlčel, upíral rudé oči na pece na západě.</p>
<p>„Střet, do kterého jsou zapleteni Drethdenan a Vanut Degalla, nekončí,“ pokračoval Andarist. „Možná nastal čas −“</p>
<p>„Měli bychom o tom mluvit?“ přerušil jej Silchas Zmar a konečně se obrátil k Endestu Silannovi. „Nic z toho není určeno chrámu. A zvlášť ne nějakému ubohému třetiřadému akolytovi.“</p>
<p>Anomander se o Endesta Silanna nijak nezajímal. Tváří v tvář bratrově bojechtivosti jen pokrčil rameny. „Možná tak, Silchasi, můžeme zajistit, že chrám zůstane… neutrální.“</p>
<p>„Tím, že mu odhalíme, co máme v úmyslu? Proč by nám měl chrám věřit? Čím jsme my tři důvěryhodnější než třeba Manalle nebo Hish Tulia?“</p>
<p>„Na to neexistuje žádná zřejmá odpověď,“ připustil Andarist. „Kněže?“</p>
<p>Mohl odmítnout odpovědět. Mohl předstírat nevědomost. Nakonec byl pouze třetiřadý akolyta. „Vy tři tu stojíte a nesnažíte se navzájem zabít,“ řekl místo toho.</p>
<p>Andarist se usmál na Silchase Zmara, jenž se zamračil a znovu odvrátil zrak.</p>
<p>„Máme o čem mluvit,“ podotkl Anomander. „Andariste?“</p>
<p>„Už jsem vyslal zástupce do obou táborů a nabídl zprostředkování. Zastřené náznaky o možném spojenectví proti vám dvěma. Nejdůležitější bude domluvit, aby se Drethdenan a Vanut dostavili do jedné místnosti bez tasených zbraní.“</p>
<p>„Silchasi?“</p>
<p>„Hish i Manalle s naší dohodou souhlasí. Manalle mi ale pořád dělá starosti. Není hloupá −“</p>
<p>„A Hish snad je?“ zasmál se Andarist − k zešílení bezstarostným smíchem vzhledem ke zradě, o níž tu rokovali.</p>
<p>„Hish Tulia není rafinovaná. Její touhy jsou prosté. Je to, jak všichni říkají: ona nelže. Ne, Manalle je podezíravá. Nakonec tu mluvím o největším zločinu ze všech, o prolití příbuzenské krve.“ Odmlčel se, obrátil se k Anomanderovi a najednou se zatvářil úplně jinak. „Anomandere,“ zašeptal, „co to děláme?“</p>
<p>Anomanderovi ztvrdly rysy. „Jsme dost silní, abychom to přežili. Uvidíš.“ Pohlédl na Andarista. „Ten, kdo nám zlomí srdce, stojí před námi. Andarist, který se rozhodne obrátit se k nám zády.“</p>
<p>„To tedy byla volba, což?“ V těžkém tichu, jež následovalo, se znovu zasmál. „Ano, byla. Jeden z nás… musí to být aspoň jeden z nás, a já nijak netoužím kráčet tvou cestou. Nemám na něco takového kuráž. Kuráž a… kruté šílenství. Ne, bratři, můj úkol je nejsnazší − já <emphasis>nebudu dělat nic</emphasis>.“</p>
<p>„Dokud tě nezradím,“ řekl Silchas a Endesta šokovalo, když viděl, že má slzy v očích.</p>
<p>„Jinak to nejde,“ opáčil Andarist.</p>
<p>Staletí, tisíciletí bude Endest Silann uvažovat − a nikdy nezjistí pravdu − zda to, co následovalo, ti tři opravdu naplánovali. Kuráž, tak to nazval Andarist. A… kruté šílenství − Matky, ano − taková zkáza, čirá troufalost té zrady − mohli to tak opravdu <emphasis>zamýšlet?</emphasis></p>
<p>Když se Anomander setkal s Endestem Silannem příště, bylo to na mostě pod Citadelou a z jeho slov bylo jasné, že v něm nepoznává muže, kterého poslali, aby sledoval jeho poradu s bratry. U někoho jako Anomander to byla nezvyklá nepozornost, i když měl v té chvíli bezpochyby plno jiných starostí.</p>
<p>Endest Silann velekněžce vylíčil celou tu neblahou schůzku. A když se dostal k podrobnostem zrady, jaké dokázal z toho, co slyšel, vybrat − všechny důsledky a hlubší smysl − čekal, že ji to rozhořčí. Ona se místo toho − s dokonalým symbolismem, jak si později Endest Silann uvědomí − pouze odvrátila.</p>
<p>Na nebi nevypukly bouře. Nic nenaznačovalo, co se chystá. Černodřevové stromy na Suruthské občině žily dvě tisíciletí, možná déle, a každé období shazovaly podlouhlá semena do větru. Až tyto stromy uvidí znovu, budou hořet.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Jsi nějak příliš zamlklý, starý příteli.“</p>
<p>Endest Silann vzhlédl od skomírajících plamenů. Svítání se rychle blížilo. „Vzpomínal jsem… na to, jak zahynul ten les.“</p>
<p>„Byla uvolněna energie. To je možná lepší způsob, jak na to nahlížet.“</p>
<p>„Takové uvolnění je vždy zhoubné.“</p>
<p>„U rostlin zajisté,“ přitakal Caladan Chmur.</p>
<p><emphasis>U rostlin…</emphasis> „Myslím na dech, který jim dáváme − na náš dar.“</p>
<p>„A dech, který nám ony vracejí,“ opáčil vojevoda, „pálí na dotek. Zřejmě mám štěstí, že neumím ocenit ironii.“</p>
<p>„Je to falešný dar, neboť jím vznášíme nárok. Všichni do jednoho jsme jako nepoctiví kupci. Dáváme, abychom mohli posléze ospravedlnit, že si to bereme zpět. Došel jsem k závěru, že tato výměna je ústředním principem našeho vztahu… se vším na světě. Na všech světech. Ať už se jedná o lidi, Andie, Edury, Liosany. Imassy, Barghasty, Jaghuty −“</p>
<p>„Jaghuti ne,“ opravil ho Caladan Chmur.</p>
<p>„Ach, o nich opravdu vím jen málo,“ připustil Endest Silann. „Jaká tedy byla jejich dohoda?“</p>
<p>„Mezi nimi a světem? Ani nevím, zda je možné to vysvětlit aspoň v rámci mého omezeného důvtipu. Do vytvoření ledu − při obraně před Imassy − dávali Jaghuti mnohem víc, než brali. Samozřejmě kromě tyranů. Proto taky byla tyranie v očích ostatních Jaghutů tak hanebná.“</p>
<p>„Byli tedy správci.“</p>
<p>„Ne. Pojem správcovství naznačuje nadřazenost. Jistou domýšlivost.“</p>
<p>„A dozajista zaslouženou, protože moc ničit existuje.“</p>
<p>„Spíš iluze moci, řekl bych, Endeste. Protože když zničíš všechno kolem, nakonec zničíš i sám sebe. Domýšlivost uplatňuje jisté odlišování a z něj pochází představa, že můžeme tvarovat a měnit svět, aby vyhovoval našim cílům, a že ho můžeme <emphasis>využívat,</emphasis> jako by to byl jen živý nástroj složený z milionu součástek.“ Potřásl hlavou. „Vidíš? Už mě bolí hlava.“</p>
<p>„Pouze kvůli pravdě, myslím,“ podotkl Endest Silann. „Jaghuti se tedy nepovažovali za správce. Ani za parazity. Scházela jim domýšlivost? To je vskutku neobyčejné, vojevodo. Vlastně nepochopitelné.“</p>
<p>„Sdíleli tento svět s Forkrul Assail, kteří byli jejich opakem. Byli svědky nejčistšího projevu domýšlivosti a odlišování.“</p>
<p>„Byla z toho válka?“</p>
<p>Caladan Chmur mlčel tak dlouho, až si Endest Silann myslel, že žádná odpověď nepřijde, ale on nakonec vzhlédl a v pohasínajících plamíncích se mu zaleskly zvířecí oči. „‚Byla‘?“</p>
<p>Endest Silann zíral na svého přítele a pomalu vydechoval. „Bohové pod námi, Caladane. Žádná válka nemůže trvat tak dlouho.“</p>
<p>„Může, když je vojsko, jemuž čelíš, bezvýznamné.“</p>
<p><emphasis>On by zasáhl. Nedokázal by si v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom zabránit.</emphasis></p>
<p>Caladan Chmur vstal. „Máme společnost.“</p>
<p>Vzápětí se z mizející tmy nad nimi ozval tlukot velkých křídel. Endest Silann vzhlédl a uviděl Bábu se složenými křídly, snášející se na proměnlivých větrných proudech. Přistála těsně za místem, kam ještě dopadalo světlo ohně, až se kamínky rozletěly.</p>
<p>„Cítím rybu!“</p>
<p>„Netušil jsem, že tvůj druh vůbec má čich,“ utrousil Caladan Chmur.</p>
<p>„Vtipný hrubiáne, i když je třeba přiznat, že naše oči jsou skutečným darem dokonalosti − mezi mnoha jinými, pochopitelně. Velcí krkavci jsou sužováni dokonalostí − a vidím tu obrané kosti? Vidím, se sklíčenou jistotou − vy nevychovanci jste mi nic nenechali!“</p>
<p>Přihopkala blíž a pozorovala oba muže nejdřív jedním, pak druhým okem. „Ponurý rozhovor? Ráda vyrušuju. Endeste Silanne, tvůj pán tě volá. Caladane Chmure, tebe ne. Tak, zprávy doručeny! Teď chci jídlo!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Harak prchal Nocí. Starými, polorozpadlými ulicemi, troskami po obléhání obranými dohola až na roztřískané kamenné kvádry. Do úzkých, zmučených uliček, kde bylo smetí po kolena. Přes zřícené budovy se škrábal jako pavouk. Věděl, že Thove je mrtvý. Věděl, že Bucch je mrtvý a taky půl tuctu dalších spiklenců. Všichni byli mrtví. Vrhli se na ně vrahové. Předpokládal, že nějaká tajná policie Tiste Andii pronikla do buněk a nyní zabíjela každého osvoboditele, na něhož narazila.</p>
<p>Od začátku věděl, že ti nelidští zplozenci démonů zdaleka nejsou nevinní vlídní okupanti, na jaké si hráli. Ano, měli spoustu nebezpečných tajemství. Plány na zotročení a útlak, na tyranii, a nejen nad Černým Korálem, ale i nad okolními městy − kdekoliv jsou lidé, tam Tiste Andii vrhají lačný pohled. A nyní měl důkaz.</p>
<p>Někdo po něm šel, sledoval ho se záměrnou nevraživostí lovící kočky − sice vraha dosud nezahlédl, ale to nebylo v Noci nic překvapivého. Tiste Andii se ve své říši temnoty vyznali a byli nebezpeční jako hadi.</p>
<p>Musel se dostat k mohyle. Musel se dostat ke Gradithanovi. Věděl, že tam bude v bezpečí. Musel je varovat. Museli vymyslet nové plány. Věděl, že je možná poslední, kdo opustí Černý Korál.</p>
<p>Držel se v nejzničenější části města, snažil se ho obejít nebo, pokud to nepůjde, uniknout vnitrozemskou branou vedoucí do zalesněných kopců − kde se postavili ti prokletí Paliči mostů a svými ohavnými kouzly a moranthskou municí pobili tisíce vojáků − inu, celý svah dosud pokrývaly zničené, ohořelé stromy a tu a tam ze suché hlíny trčely kosti. Pokud by se mu podařilo dojít až tam, najde stezku vedoucí do Bílého dne, a tam bude konečně v bezpečí.</p>
<p>Druhá možnost byla vlastně přitažlivější − nebyl příliš daleko od brány a ty pekelné stíny a nekonečná tma mu nijak nepomáhaly − Tiste Andii potmě vidí, kdežto on klopýtal téměř poslepu.</p>
<p>Za sebou zaslechl, jak se v suti posunul kamínek. Pouhých třicet kroků od něj. S bušícím srdcem se zadíval na bránu. Během obléhání byla zbořena, ale mezitím byla rumištěm vyčištěna cesta až na vyvýšenou silnici obkružující vnitrozemskou část města. Harak přimhouřil oči, ale v okolí brány nikoho nezahlédl.</p>
<p>Už jenom dvacet kroků. Zrychlil a na odklizené cestě se rozběhl k otvoru v hradbě.</p>
<p>Slyší za sebou kroky? Neodvažoval se ohlédnout.</p>
<p><emphasis>Utíkej! Zatracené nohy − utíkej!</emphasis></p>
<p>Propletl se mezi hromadami zdiva a byl venku z města!</p>
<p>Hnal se k náspu u silnice, rychle se vyškrábal nahoru a seběhl mezi vyvalené kameny na druhé straně. Rozrytá hlína, provizorní rovy, spleť kořenů a suchých větví. S fňukáním lezl dál, poškrábaný, kašlající kvůli zvířenému prachu z uschlé borové kůry.</p>
<p>Támhle, na vršku, je to sluneční světlo? Ano. Nakonec bude za chvíli svítat. Slunce − požehnané světlo!</p>
<p>Rychle se ohlédl, ale neviděl nic − netušil, co se může pohybovat v troskách.</p>
<p>Zvládne to.</p>
<p>Udělal pár posledních kroků a vrhl se do chladného ranního vzduchu protkaného zlatými paprsky − a vtom se mu kdosi postavil do cesty. Mihl se tulvar. Když se Harakova hlava kutálela z ramen, zamrzl na ní užaslý výraz. Skutálela se dolů ze svahu a zastavila se na hromadě vybělených, rozštípaných kostí. Tělo padlo na kolena na samém kraji starého zákopu vykopaného Paliči mostů a zůstalo tak.</p>
<p>Věštdomin si otřel čepel a schoval zbraň do pochvy. Byl tenhle poslední? Myslel si, že ano. Město bylo… očištěno. Zbývali pouze ti u mohyly. Ti prozatím přetrvají, aniž by tušili, že se v Černém Korálu všechno změnilo.</p>
<p>Byl unavený − lov trval déle, než čekal. Teď si odpočine. Rozhlédl se kolem sebe a zadíval se na nerovný zákop, který se sapérům podařilo vykopat pouze skládacími lopatkami. Udělal na něj dojem. Tihle Malažané byli opravdu onačejší vojáci.</p>
<p>Ale les pomalu zabíral i ten.</p>
<p>Věštdomin se posadil kousek od klečící mrtvoly a položil si hlavu do dlaní. Z rukavic cítil kůži, pot a starou krev. Pachy minulosti se vracely. V duchu znovu slyšel ozvěny, šustění zbroje a pochev otírajících se o stehna. Urdomen pochodující v řadách s hledím velkých přileb spuštěným, aby nebyly vidět jejich horečnaté oči. Čtverce betaklitů řadící se před městem a chystající se vytáhnout k severu. Skalandijští záškodníci a tenescowri − hladovějící zástupy, zoufalé jako vyceněné zuby. Vzpomínal si na ty masy, přesouvající se ve velkých vlnách, vlnkách a proudech po pláni a každý příval za sebou zanechával těla − ty nejslabší, umírající − a jak se kolem nich tvořily víry, když se nejblíže stojící vrhali na své nešťastné druhy.</p>
<p>Když už nezbýval nikdo jiný, požíralo vojsko samo sebe. A on pouze přihlížel, chladně, ve své zbroji, jež byla cítit železem, kůží, potem a krví.</p>
<p>Vojáci, kteří bojovali ve spravedlivé válce − tedy ve válce, kterou oni považovali za spravedlivou − si mohli podržet pýchu, dokonce pocit, že jejich oběť za to stojí. Takto posíleni mohli nechat válku za sebou a najít si nový, jiný život. A bez ohledu na absurdní nespravedlnost okolního současného světa, takový veterán si mohl udržet zdravý rozum i po tom, co prožil.</p>
<p>Jenže účast v nespravedlivé válce… to bylo něco jiného. Pokud měl člověk aspoň špetku svědomí, nemohl uniknout spáchaným zločinům, krvi na svých rukou, čirému šílenství těch časů − kdy čest byla lží, povinnost zbraní, jež umlčuje, a samotná odvaha pošpiněná a zkažená. Najednou tu před nespravedlností nebyla žádná obrana, ve vzpomínkách na spravedlivé časy nebylo lze nalézt útočiště. A tak hněv kypěl, vyplňoval každičkou štěrbinu, stupňoval se v zuřivost. Neexistoval způsob, jak ji vyjádřit slovy, jak ji vypustit, a tak tlak stále rostl. Když konečně překypěl, vypadala sebevražda jako nejjednodušší řešení, jediný skutečný únik.</p>
<p>Věštdomin tu logiku chápal, jenomže logika nestačila. Každý může sám sebe přesvědčit, že už nemá kam ustoupit, a tak si omluvit kapitulaci. Bylo to dokonce ještě snazší, když sama odvaha byla bezbranná vůči zneužití a sprostému výsměchu. Protože vytrvat, žít dál vyžaduje odvahu, a ta je možná pouze tehdy, když zůstane ctnost hodná úcty.</p>
<p>Věštdomin zvedl hlavu a zamračil se na bezhlavou mrtvolu. „Dokážeš něco z toho pochopit, Haraku? Víš už, že samotná existence lidí jako ty mi dává důvod zůstat naživu? Protože vy dáváte mé zuřivosti tvář a můj meč hladoví po tvářích.“ Buď tohle, nebo by mu ta zuřivost pozřela celou duši. Ne, lepší bude, když tvář, kterou rozsekne, nebude jeho. Musí je hledat dál, jednoho po druhém. Spravedlnost je tak slabá. Zkaženost vítězí, čisté srdce selhává a odpadá. Úplatkářství a chamtivost vítězí nad zodpovědností a soucitem. S tím mohl bojovat a ten boj ani nemusel vést vlastním jménem. Mohl bojovat za Černý Korál, za Tiste Andii, za samotnou lidskost.</p>
<p>Dokonce i za Vykupitele − <emphasis>ne, to není možné. To, co tu dělám, nelze vyléčit − m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> žádné vykoupení nečeká. Nikdy. To musíš vědět. Všichni to musíte vědět.</emphasis></p>
<p>Uvědomil si, že prosí-ale koho? Netušil. <emphasis>Ocitli jsme se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nemožné situaci, a aspoň pro nás je tyran, který je za ni zodpovědný, mrtev − byl potrestán. Mohlo to dopadnout hůř − mohl uniknout odplatě, uniknout spravedlnosti.</emphasis></p>
<p>Ve válce vznikalo trauma. Někteří lidé ji přežili. Jiní v ní uvízli navěky. A u mnohých z nich to nebylo z vlastní viny. Hluboce morální člověk se prostě nedokáže smířit s konflikty ve vlastní duši. Ty nedokáže vyléčit žádný léčitel, protože není co léčit. Takový neduh nezažene žádný elixír. Jizvy nevyhladí žádný balzám. Smír je možný pouze tehdy, když jsou provinilci pohnáni k zodpovědnosti a spravedlnosti je učiněno zadost. A historie ukazuje, že k takovému zúčtování dochází zřídkakdy. A tak se rány veteránů nikdy nevyléčí, jizvy se neztratí, zuřivost nepoleví.</p>
<p>K tomuto závěru Věštdomin došel. Dobře věděl, že to, co tu dělá s mečem v ruce, nevyřeší jeho vnitřní konflikt. Je totiž stejně špatný jako všichni ostatní a bez ohledu na spalující zuřivost a spravedlivý vztek nemůže přinášet čistou, neposkvrněnou spravedlnost − protože něco takového je společnou a nedílnou součástí lidské identity. Něco takového musí být skutkem společnosti, civilizace. <emphasis>Ne tisteandijské společnosti − oni takové břemeno určitě nepřijmou, nepřistoupí na to, že budou vykonávat spravedlnost za nás za lidi, a ani to od nich nemůžeme očekávat. A tak… jsem tu já a slyším, jak Vykupitel pláče.</emphasis></p>
<p><emphasis>Člověk nemůže vraždit jménem spravedlnosti.</emphasis></p>
<p>To, čím byl a čím je nyní, bylo neslučitelné. Věci, které dělal tehdy, a všechno, co vykonal tady v této chvíli.</p>
<p>Rádoby uchvatitel klečel vedle něj, bez hlavy, v hořké symbolice. Byl to však složitý, nečistý symbol. A on v tom všem nacházel pouze jedinou pravdu.</p>
<p><emphasis>Hlava se skutálela z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kopce.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Je možné, že ve víře v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>možnost vykoupení lidé schválně konají zlo. Vykoupení čeká jako postranní vrátka u toho soudního dvora, u něhož se nakonec ocitneme. Dokonce ani není ukládána pokuta, jen proběhne prázdné vyjednávání a po něm následuje zproštění odpovědnosti. Potřesení rukama, a už se jde dál, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>postranním vrátkům, zatímco soudce blahosklonně přihlíží. Tím se hezky obešla vina a její následky.</emphasis></p>
<p>Salind se opravdu dostala do krize. Hádky se omezily, až bylo možné zpochybnit samotné vykoupení. Vykupitel rozevřel náruč a přijal všechny viny. Bez otázek poskytl rozhřešení, jako kdyby nemělo cenu, přičemž odměna pro ty, jež objal, byla darem větším než poklad tyrana.</p>
<p>Kde v tom všem je spravedlnost? Kde je trest za spáchané zločiny, odplata za křivdy? <emphasis>Není v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom žádný morální kompas. Ani není zapotřebí, protože každá stezka vede na totéž místo, kde je poskytováno požehnání a nikdo se na nic neptá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kult Vykupitele… je ohavnost.</emphasis></p>
<p>Začínala chápat, jak se rodí kněžstva, i nezbytnost posvěcených forem, pravidel a zákazů, morální filtr určovaný přijímanými představami o spravedlnosti. A přece viděla i to, jak nesmírné nebezpečí mohou tyto instituce představovat jako soudci morálnosti, jako vykonavatelé spravedlnosti. Tváře jako zahalení supové hlídající bránu ke dvoru, vybírající, kdo smí vstoupit a kdo ne. Za jak dlouho si vymění majitele první váček stříbra? Za jak dlouho si první hanebný zločinec koupí přístup do náruče slepého, na nic se neptajícího Vykupitele?</p>
<p>Mohla by takovou církev vytvořit, mohla by kultu dát pevnou podobu a udělat z něj náboženství a mohla by mu vnutit drsný, neochvějný smysl pro spravedlnost. Jenže co další generace kněží a kněžek? A následující a tak dále? Za jak dlouho by se církev kvůli tvrdým pravidlům proměnila v licoměrnou, po moci bažící tyranii? Za jak dlouho by došlo k prvnímu podplácení, když ve skrytém srdci náboženství leží prostý fakt, že Vykupitel obejme <emphasis>každého, kdo před něj předstoupí?</emphasis> Fakt vyloženě zaručující nárůst cynismu mezi kněžstvem, z něhož nevyhnutelně vyroste cynismus světské hamižnosti.</p>
<p>Nebyla to jen ztráta víry ve Vykupitele. Byla to ztráta víry v samotné náboženství.</p>
<p>Její modlitby se někoho dotkly, ohřál je dech nesmrtelného v blízkosti. Modlila se ze všech sil. Láteřila. Požadovala. Trvala na vysvětlení, na odpovědích.</p>
<p>A on vzal její hněv do svého objetí, jako to dělal se vším ostatním. A to <emphasis>nebylo</emphasis> správné.</p>
<p>Slovo „zatemnělý“ se používá ve dvojím významu. První je hanlivý, označuje zarputilou nevědomost. Druhý vyjadřuje vztah ke světlu a tmě. A právě v tomto smyslu byl používán pro Věštdomina, jako čestný titul, ač byl ten omezený pouze na Černý Korál a jeho samotného. Nakonec přebýval v Noci, kde temnota neznamená nevědomost, nýbrž hlubokou moudrost, prastaré znalosti, symbol samotného začátku existence, prvotní lůno, z něhož se zrodilo všechno ostatní. Přebýval v Noci a nějakou dobu se denně vydával k mohyle s jejím zapovězeným bohatstvím, obrozující procesí jednoho muže. Salind to pochopila teprve teď.</p>
<p>Věštdomin z nich byl ve skutečnosti nejméně nevědomý. Znal Itkoviana za jeho života? Myslela si, že ne. Ostatně to by bylo nemožné. To, co ho přitáhlo ke kultu, tedy dorazilo později až po Itkovianově smrti a jeho ascendenci. Takže osobní krize, potřeba, kterou se snažil uchlácholit každodenními modlitbami.</p>
<p>Ale… proč se namáhat? Vykupitel přece neodmítal nikoho. Požehnání a odpuštění byly jistotou. Dohoda byla klamem. Věštdominovi stačilo vykonat cestu pouze jednou a bylo by to vyřízené.</p>
<p>Kdyby se mu nikdo nepostavil, byl by konal každodenní pouti dodnes, jako zvíře bijící hlavou o mříže klece − když jsou vedle otevřené dokořán dveře, jichž si nevšímá.</p>
<p>Je to důležité? Věštdomin netoužil po Vykupitelově objetí. Ne, on hledal jiné vykoupení.</p>
<p>Potřeba ji vyhnala z postele v chrámu ven do Noci. Byla slabá, točila se jí hlava a tvrdá dlažba jí při každém kroku vysávala neuvěřitelné množství energie. Procházela městem zabalená v pokrývce, nedbajíc na kolemjdoucí.</p>
<p>V samotné mohyle, v pokladu, jehož se nikdo nemohl dotknout, byl nějaký význam. Věštdominovo odmítání snadné stezky mělo taky význam, i jeho modlitby, v nichž od Vykupitele žádal něco, co mu ten nemohl dát, nebo nežádal vůbec nic. Možná tajemství spočívalo v samotném Vykupitelově objetí, něco skrytého, možná klamného. Přijímal zločiny a chyby a držel je… do kdy? Do smrti vykoupeného? A co pak? Čeká na každou duši tajné zúčtování?</p>
<p>Kolik zoufalství se skrývá v každé vyslovené modlitbě? Naděje na požehnání, mír, na pocit, že něco většího než žadatel by mohlo uznat jeho nešťastné já, a mohlo by dokonce pozměnit celou realitu, aby vyhovovala jeho přáním. Jsou snad modlitby pouze snaha o dohodu? Ubohé prosazování jakési vzájemné výměny?</p>
<p>Ona smlouvat nebude. Ne, ona má otázky a chce odpovědi. <emphasis>Požaduje</emphasis> odpovědi. Pakliže víra věnovaná nějakému bohu vychází pouze ze sobeckých přání, potom není o nic sprostší než přízemní hamižnost. Pakliže je odevzdání duše do rukou nějakého boha ve skutečnosti vzdání se vlastní vůle, potom je taková duše bezcenná, dobrovolný otrok, pro něhož je svoboda − a veškerá zodpovědnost, která s ní přichází − vlastně prokletím.</p>
<p>Najednou vyklopýtala bránou na silnici, kudy kdysi chodíval každý den Věštdomin. Rozpršelo se, kapky ji chladily na rozpáleném čele, sladké jako slzy v jejích očích. Vedle silnice toho moc nerostlo, dokonce ani zvláštní andijské rostliny, jež se vyskytovaly na ohrazených střešních zahradách. Umírající měsíc zalil město slanou vodou a zbytky té potopy zanechaly na holé hlíně bílou krustu připomínající popraskanou kůži.</p>
<p>Jak se tak plahočila dál, cítila vůni moře.</p>
<p>Najednou vevrávorala do denního světla. Paprsky přicházely z východu a přímo nad silnicí visel šedý mrak, takže kapky deště vytvářely třpytivé kružby šikmých pruhů.</p>
<p>Bosé nohy jí na dlažebních kamenech klouzaly, ale pokračovala v cestě. Už viděla mohylu, lesklou a čerstvě umytou. Bláto okolo bylo rozdupané. V dohledu nebyli žádní poutníci − možná bylo příliš časně. <emphasis>Možná všichni odešli.</emphasis> Ale ne, viděla kouř stoupající z ohňů v táboře. <emphasis>Zbloudili snad? A byl by to div? Copak jsem i já neprošla vlastní krizí víry?</emphasis></p>
<p>Došla blíž, oči upřené na mohylu.</p>
<p><emphasis>Vykupiteli! Ty mě vyslyšíš! Musíš mě vyslyšet!</emphasis></p>
<p>Padla na kolena do bláta a tělem jí projel chlad. Přestalo pršet a všude kolem stoupala ze země pára. Po mohyle stékaly čůrky vody jako sto tisíc slz proplétajících se obětinami.</p>
<p><emphasis>Vykupiteli</emphasis> −</p>
<p>Kdosi ji popadl za krátké vlasy v týle, prudce ji zvedl a otočil. Vzhlížela ke křenícímu se Gradithanovi.</p>
<p>„Neměla ses vracet,“ řekl. Dech mu páchl kelykem a na rtech měl hnědé skvrny. Oči se mu divně leskly, jako kameny omývané vlnami. „Nejradši bych tě vydal svým urdomen, kněžko − ne že by tě chtěli.“</p>
<p><emphasis>Urdomen. Byl tedy urdo, velitel fanatických elitních vojáků. Začínám chápat</emphasis> −</p>
<p>„Ale Krysich možná ano.“</p>
<p>Zamračila se. Co to povídal? „Nech mě být,“ řekla a vyděsilo ji, jak slabý má hlas. „Chci se pomodlit.“</p>
<p>Zakroutil rukou a přitáhl si ji k sobě, jako by byli milenci. „Krysichu!“</p>
<p>Kdosi se objevil vedle něj.</p>
<p>„Dones saemankelyk. Chci vidět, jak umí tancovat.“</p>
<p>Cítila vzadu na krku tvrdé klouby, jak jí kroutil a vytrhával vlasy a tlačil do modřin, které už udělal.</p>
<p>„Nemám ti co dát,“ namítla.</p>
<p>„Ale budeš mít,“ opáčil. „Dáš nám stezku,“ otočil ji zpátky k mohyle, „hezky přímo k němu.“</p>
<p>Nerozuměla mu, ale zmocnil se jí strach. Slyšela, jak někdo přibíhá a mává lahví, v níž to šplouchalo, a strach přešel v čistou hrůzu.</p>
<p>Gradithan jí zvrátil hlavu dozadu. „Teď se napiješ, ženská. Ukápne ti a zaplatíš za to.“</p>
<p>Krysich přišel blíž a zvedl jí láhev se špinavým hrdlem k ústům.</p>
<p>Chtěla se odvrátit, ale urdo ji nepustil. Druhou rukou jí stiskl nos.</p>
<p>„Pij, pak budeš moct zase dýchat.“</p>
<p>Salind se napila.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když Spinnok Durav zjistil, že je pryč, dlouho jen hleděl na pomačkanou matraci. Všiml si chybějící pokrývky i toho, že tu nechala většinu šatů a mokasíny. Říkal si, že by ho to nemělo překvapovat. Jeho pozornost nijak nevítala.</p>
<p>Přesto měl pocit, jako by mu nějaký chladný, ušklebující se neřád vyřízl díru do hrudi. Bylo směšné, že byl natolik neopatrný, natolik samolibý, až začal být takhle zranitelný. Lidská žena teprve několik málo let stará − byl horší než nějaký dědek vysedávající na chrámových schodech a slintající nad každou mladicí procházející kolem. Láska umí být tak sprostá − jasně plane uprostřed smutku, předmět lítosti a opovržení, a zároveň hoří oslňující hloupostí.</p>
<p>Rozzlobený sám na sebe se otočil a odešel z pokoje.</p>
<p>Ve městě nikdy nekončící noci nebylo nikdy příliš brzy na skleničku. Opustil chrám i tvrz a šerými ulicemi zamířil do Metenky.</p>
<p>Za barem stál Resto se zarudlýma očima. Škrábal se na bradě, a když kolem něj Spinnok prošel ke svému stolu, neřekl nic. Hospodští dobře znají myriádu tváří bídy, a tak Resto přinesl korbel piva, aniž by se na hosta vůbec podíval.</p>
<p>Spinnok se zamračil na ostatní stoly − všechny byly prázdné, byl zde jediným hostem − uchopil korbel a spolykal polovinu pěnivého obsahu.</p>
<p>Chvíli poté, kdy Resto přinesl třetí korbel, otevřely se dveře a vstoupil Věštdomin.</p>
<p>Spinnoka se zmocnila zlá předtucha. Dokonce i přes celý šenk byla z muže cítit krev a tvář měl zpustošenou, zestárlou a bledou a oči tak uštvané, až musel Tiste Andii odvrátit zrak.</p>
<p>Věštdomin, jako by si jeho reakce nevšiml, došel k jeho stolu a posadil se naproti němu. Resto dorazil se džbánkem a druhým korbelem.</p>
<p>„Nechce mou pomoc,“ poznamenal Spinnok.</p>
<p>Věštdomin si jen mlčky nalil pivo a bouchl se džbánkem o stůl. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>Spinnok se podíval jinam. „Nemohl jsem tě najít. Hledal jsem všude.“</p>
<p>„Tak zoufale toužíš po hře?“</p>
<p><emphasis>Hře? Aha, Kef</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tanar.</emphasis> „Díváš se na žalostného starce, Věštdomine. Mám pocit, že tady a teď musím obětovat zbytek své důstojnosti a všechno ti povědět.“</p>
<p>„Nevím, jestli jsem na to připravený,“ opáčil druhý muž. „Tvá důstojnost pro mě není důležitá.“</p>
<p>Spinnok sebou trhl a stále se mu nepodíval do očí. „Vzdal jsem se svého srdce.“</p>
<p>„Aha. A nemůžeš si ji vzít, co?“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Velekněžku − i když je už načase, aby sis uvědomil, že ona tě taky miluje, pravděpodobně tě vždycky milovala. Vy zatracení Andiové − žijete tak dlouho, že už snad ani nedokážete pochopit věci, které existují tady a teď. Mít já vaše nekonečné roky… ne, tu představu okamžitě zapuď. Nechci je. Už tak žiju až moc dlouho.“</p>
<p>Spinnokovi se točila hlava. Velekněžka? „Ne, ona mě ne. Tedy nemiluje mě. Ostatně ji jsem nemyslel.“</p>
<p>„Bohové pod námi, Spinnoku Durave, jsi obyčejný hlupák.“</p>
<p>„Já vím. Skoro jsem se k tomu přiznal, pro smilování mistra Kápě.“</p>
<p>„Takže nechceš udělat velekněžku šťastnější, než byla za tisíc let. Dobře. To je tvoje věc. Tak nějakou jinou ženu. Opatrně, některá by ji mohla zavraždit. Žárlivost je vražedná.“</p>
<p>To bylo na Věštdomina příliš ledabylé, příliš uvolněné, příliš bezstarostné. Mluvil jako někdo, kdo se vzdal zoufalství a už mu na ničem nezáleží. Vystřelil všechny šípy z toulce, jen aby ho už měl prázdný. Tento Věštdomin Spinnoka děsil. „Co jsi dělal?“ zeptal se ho.</p>
<p>„Vraždil jsem lidi.“ Nalil další pivo a opřel se. „Zatím jedenáct. Považovali se za osvoboditele. Plánovali pád svých tisteandijských utlačovatelů. Odpověděl jsem na jejich modlitby a všechny do jednoho jsem osvobodil. Toto je moje pokání, Spinnoku Durave. Moje jediná omluva šílenství lidstva. Odpusť jim, prosím, protože já nemůžu.“</p>
<p>Spinnok měl stažené hrdlo a do očí mu vhrkly slzy. Nedokázal se na Věštdomina ani podívat, neodvažoval se, protože by mohl uvidět všechno to, co nemělo být odhaleno, nemělo být vyjeveno. Ne nejbližšímu příteli. Nikomu. „To nebylo nutné,“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„Přesněji řečeno, máš pravdu, příteli. Byli by selhali − nemám nejmenší pochybnosti o vaší výkonnosti, zvlášť ne o výkonnosti vašeho pána. Pochop, udělal jsem to z touhy dokázat, že jsme v případě nutnosti schopni zvládnout svoje lidi sami. Vláda a rovnováha. Tak jejich krev zůstane na mých rukou, ne na vašich. Nechtěl jsem dát nikomu dalšímu důvod vás nenávidět.“</p>
<p>„Ti, kdo nenávidí, nepotřebují důvody, Věštdomine.“</p>
<p>Muž kývl − Spinnok to zachytil koutkem oka.</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Spinnok si vzpomněl, že ten příběh slyšel už víckrát. Jak Palič mostů jménem Whiskeyjack − muž, jehož Anomander Dlouhý vlas nazýval přítelem − zasáhl při vraždění pannionských čarodějek, šílených matek dětí z mrtvého semene. Whiskeyjack, člověk, chtěl dát Synovi noci dar, zbavit ho nutnosti jednat. Gesto, které pánem otřáslo do hloubi duše. <emphasis>Nemáme v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>povaze dovolovat jiným sdílet naše břemena. A přitom bez váhání přebíráme jejich.</emphasis></p>
<p>„Zajímalo by mě, jestli jsme mu vyznačili cestu.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Spinnok si přetřel obličej, cítil se trochu opilý. „Itkovianovi.“</p>
<p>„Ovšemže ne. Šedé meče −“</p>
<p>„Ti měli nezdolný štít, ano, ale v tom nebyli výjimeční. Je to starodávný titul. Jsme snad tmavým zrcadlem těchto lidí?“ Zavrtěl hlavou. „Možná ne. To by bylo přehnané sebevědomí.“</p>
<p>„Souhlasím,“ zabručel Věštdomin.</p>
<p>„Miluju ji.“</p>
<p>„To jsi říkal. A ona tě patrně nebude chtít.“</p>
<p>„Čistá pravda.“</p>
<p>„A tak tu sedíš a opíjíš se.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jakmile se sám dost opiju, Spinnoku Durave, udělám, co bude zapotřebí.“</p>
<p>„Co je zapotřebí?“</p>
<p>„Inu, půjdu a řeknu jí, že je hrozně hloupá.“</p>
<p>„Neuspěješ.“</p>
<p>„Že ne?“</p>
<p>Spinnok kývl. „Už jednou tě zastrašila. Bez mrknutí oka.“</p>
<p>Další dlouhé ticho. Které se táhlo a táhlo. Byl už dost opilý, aby konečně zvedl zrak k Věštdominovi.</p>
<p>Ten měl tvář jako masku smrti, bílou jako prach. „Kde je?“ zeptal se drsným, ztrhaným hlasem.</p>
<p>„Na cestě zpátky k mohyle, myslím. Věštdomine, je mi to líto. Nelhal jsem, když jsem říkal, že jsem hlupák −“</p>
<p>„Lhal jsi,“ opravil ho muž a vstal. Mírně se zakymácel a musel se oběma rukama opřít o opěradlo židle. „Ale ne v tom, v čem si myslíš.“</p>
<p>„Nechtěla mou pomoc,“ namítl Spinnok Durav.</p>
<p>„A já jí tu svou nenabídl.“</p>
<p>„Tvoje volba −“</p>
<p>„Neměl jsi ji poslechnout, příteli. <emphasis>Neměl jsi ji poslechnout!</emphasis>“</p>
<p>Věštdomin se otočil a kráčel ke dveřím. Spinnok vstal. Najednou neměl slov, byl otupený, ochromený. Co <emphasis>jsem to udělal?</emphasis> Co <emphasis>jsem neudělal?</emphasis></p>
<p>Ale jeho přítel už byl pryč.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve svém podráždění v sobě Samar Dev objevila rysy, které se jí pranic nelíbily. Nebyl důvod litovat, jakým způsobem její dva společníci nalézali potěšení ve vzájemné společnosti. Mluvili volně, bez omezení dobrých způsobů, neovlivnění tím, že se skoro neznají, ani tím, jak témata létala všemi směry, nesená na rozmarech nálady, vířící kolem opojných témat jako mořské proudy kolem špičatých skalisek. Nejvíc ji rozčilovalo, že se spolu smějí, přičemž dobře věděla − <emphasis>zatraceně, ona si tím byla jistá</emphasis> − že ani jeden nemá tak volný smysl pro humor, že je to jejich povahám zcela vzdálené, přičemž ona mohla pouze přihlížet s ohromenou nevírou.</p>
<p>Bavili se o svých kmenech a vyměňovali si historky o sexuálních úspěších. Povídali si o zbraních a neváhali si podat meče, aby si je mohli prohlédnout, a dokonce s nimi i několikrát zkusmo mávli. Poutník vyprávěl o příteli jménem Ereko, Tarthenovi tak čisté a staré krve, že by se nad Karsou Orlongem tyčil, kdyby stáli vedle sebe. Samar Dev z jeho příběhu cítila hluboký smutek, rány tak hluboké, že se ani Poutník neodvážil příliš přiblížit, a povídání o Erekovi proto zůstalo neukončené. Karsa Orlong nenaléhal, z čehož bylo zřejmé, že chápe, že duše může krvácet na neviditelných místech, a často jediné, co udrží smrtelníka v chodu, je to, že se těmto místům pečlivě vyhýbá.</p>
<p>Sám se rozvykládal o dvou společnících, kteří ho doprovázeli během nešťastného nájezdu do zemí obydlených lidmi − Bairotovi Gildovi a Delumovi Thordovi. A hbitě vysvětlil, že jejich duše nyní přebývají v jeho kamenném meči.</p>
<p>Poutník jenom zabručel. „To je úctyhodné místo.“ Nic víc k tomu neřekl.</p>
<p>Druhý den byla Samar Dev připravená ječet, rvát si vlasy, plivat krev, nadávky a zuby a možná vyplivnout i celý obsah žaludku, než skončí. Proto mlčela a držela se svého vzteku jako vzteklé šelmy přikované k zemi. Bylo to nesmyslné. Ubohé a směšné, taková hloupá závist. Navíc o obou mužích od jejich osudného setkání zjistila víc než za celou dobu, co je znala předtím. Její pozornost mezi nimi přeletovala jako klubák mezi dvěma bhederiními býky. Dokud přetrvával mír, bylo nejlepší mlčet, nedělat zmatky, bez ohledu na to, jak rozčilená byla.</p>
<p>Jeli dál plání po karavanní stezce stáčející se ke Skořicovým pustinám. Několik karavan, jež potkali a předjeli, bylo uzavřených, jejich strážci protivní, jejich kupci nepřejícní. Včera těsně před soumrakem je minula čtveřice jezdců a po dlouhém pohledu jeli dál bez jediného slova.</p>
<p>Karsa ohrnul nos. „Vidíš to? Samar Dev? Jak říkával můj děd: ‚Vlk nečichá medvědovi k řiti.‘“</p>
<p>„Tvůj děd,“ ozval se Poutník, „byl všímavý muž.“</p>
<p>„Většinou to byl hlupák, ale i hlupáci můžou pronášet kmenová moudra.“ Znovu se otočil k Samar Dev. „Jsi v bezpečí, čarodějko.“</p>
<p>„Před jinými lidmi ano,“ zabručela v odpověď.</p>
<p>A ten neřád se zasmál.</p>
<p>Skořicové pustiny měly příhodné jméno. Rychle tu převládl jeden druh pýru, byl rezavě červený, vysoký po pás, s pilovitými listy a tobolkami s trny na dlouhých, kymácejících se stéblech. V trávě se hemžily malé ještěrky s červenými proužky, švihaly ocásky a šustily, jak jim prchaly z cesty. Terén byl zcela rovný, v dohledu nebyl jediný vrch či kopec.</p>
<p>Uprostřed té jednotvárnosti se Poutník s Karsou Orlongem zřejmě rozhodli unavit si hlasivky.</p>
<p>„Málokdo si vzpomíná,“ vykládal Poutník, „na zmatek, jaký v prvních dnech vládl v Malazské říši. Šílenství s Kellanvedem, s císařem, teprve <emphasis>začínalo.</emphasis> Jeho první kádr poručíků byl celý napanský a všichni potají přísahali věrnost mladé ženě jménem Mrzena, což byla dědička koruny Napanských ostrovů − a skrývala se od té doby, co ostrovy dobyli Untští.“ Odmlčel se. „Aspoň tak se to povídá. Je to pravda? Je Mrzena opravdu poslední z napanského královského rodu? Kdo ví, ale hodilo se to, když si změnila jméno na Laseen a získala říšský trůn. V každém případě ti poručíci všichni do jednoho zblbli. Urko, Krust, Nok, všichni. Rychle je popadl fanatismus, byli ochotní udělat cokoliv, aby to pomohlo říši.“</p>
<p>„Říši, nebo Mrzeně?“ zeptal se Karsa Orlong. „Není stejně pravděpodobné, že jenom využívali Kellanveda?“</p>
<p>„Rozumné podezření, až na to, že jakmile se Laseen stala císařovnou, zůstal jenom Nok. Ostatní se všichni… utopili.“</p>
<p>„Utopili?“</p>
<p>„Oficiálně. Příčina smrti byla brzy přikrášlena. Řeknu to takhle. Prostě <emphasis>zmizeli.</emphasis>“</p>
<p>„Byl tam někdo další,“ ozvala se Samar Dev.</p>
<p>„Tanečník −“</p>
<p>„Ten ne, Poutníku. Byl tam první meč. Byl tam Dassem Ultor, velitel všech císařových vojsk. On nebyl Napan, byl Dalhoňan.“</p>
<p>Poutník se na ni podíval. „Ten padl v Sedmiměstí krátce předtím, než se Laseen chopila moci.“</p>
<p>„Mrzena ho nechala zavraždit,“ podotkla Samar Dev.</p>
<p>Karsa Orlong zabručel. „Odstranila případné soupeře − potřebovala vyčistit cestu. To nebylo ani divošské, ani civilizované, čarodějko. Stejné věci najdeš mezi ušmudlanými kmeny i ve velkých říších. Tato pravda patří k moci.“</p>
<p>„Nebudu se s tebou přít, Toblakaji. Chceš vědět, co se stalo, když jsi zabil císaře Rhulada?“</p>
<p>„Tiste Edur odešli z říše.“</p>
<p>„Jak − jak to víš?“</p>
<p>Vycenil zuby. „Hádal jsem, čarodějko.“</p>
<p>„Takhle jednoduše?“</p>
<p>„Ano. Nechtěli tam být.“</p>
<p>„Předpokládám,“ promluvil Poutník, „že Tiste Edur rychle poznali kletbu okupace. Funguje jako nově otevřená rána, nakazí a otráví utlačovatele i utlačované. Obě kultury to znetvořilo, projevily se hořké důsledky. Nenávist, strach, chamtivost, zrada, paranoia a děsivá lhostejnost k utrpení.“</p>
<p>„Přesto Malažané okupovali Sedmiměstí −“</p>
<p>„Ne, Samar Dev. Malažané Sedmiměstí dobyli. V tom je rozdíl a Kellanved ho chápal. Pokud už se musíš zmocnit nepřátelského území, musí být útisk nenápadný − na samém vrcholu lokální moci. Tak stačí pevně ovládat pouhou hrstku − všem ostatním, pastevcům, sedlákům a kupcům − prostě všem − musíš co nejrychleji ukázat lepší okolnosti. ‚Dobývat jako toulavá vlna, vládnout jako tiché vlnky.‘ Císařova vlastní slova.“</p>
<p>„Tohle dělají Spárové, že? Infiltrují a ochromují vládce −“</p>
<p>„Čím míň krve je prolito, tím líp.“</p>
<p>Karsa Orlong vyštěkl smíchy. „Záleží na tom. Existují i jiné druhy dobytí.“</p>
<p>„Jako třeba?“</p>
<p>„Poutníku, příteli, mluvíš o dobývání jako prostředku zvýšení moci − tvoje moc se měří tím, čím víc poddaných a víc měst máš pod svou kontrolou. Co ale moc ničení?“</p>
<p>Samar Dev zadržela dech a dívala se, jak Poutník zvažuje Karsova slova, než odpoví. „Tím nelze nic získat.“</p>
<p>„Mýlíš se,“ opravil ho Karsa Orlong a protáhl si hřbet. Ničitel pohodil hlavou. „Pohlédl jsem do tváře civilizaci a nedělá na mě dojem.“</p>
<p>„Být kritický není vada.“</p>
<p>„On není jenom kritický,“ podotkla Samar Dev. „Hodlá ji zničit. Myslím civilizaci. Celou, od moře k moři. Až Karsa Orlong skončí, nebude na světě stát jediné město, není to tak, Toblakaji?“</p>
<p>„Ve skromné ctižádosti nevidím žádnou cenu, čarodějko.“</p>
<p>Poutník se odmlčel a ticho bylo jako natahující se prázdnota, dokud i sténání neutuchajícího větru neznělo vzdáleně a dutě.</p>
<p><emphasis>Bohové, jak často jsem mu přála štěstí? Dokonce i pouhé pomyšlení na to mě děsí − zabije miliony. Rozdrtí každý symbol pokroku. Od pluhů zpátky ke klackům. Od cihel k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeskyním. Od železa ke kameni. Vrátí nás všechny zpátky na zem, do bláta vodních jam. Budou nás lovit zvířata a ti z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás, kdo zůstanou, ti budou lovit jeden druhého.</emphasis></p>
<p>„Nemám rád města,“ prohlásil Poutník najednou.</p>
<p>„Oba jste barbaři,“ zamumlala Samar Dev.</p>
<p>Muži neodpověděli. Možná ji ani neslyšeli. Loupla po obou pohledem a všimla si, že se usmívají.</p>
<p>Jeli dál, den strávený v šumících vlnách rudé trávy.</p>
<p>Konečně se zase rozpovídal Poutník. „První zákon zástupů je přizpůsobení se. Civilizace je mechanismus, jak ovládat a udržovat v područí zástupy. Čím civilizovanější je stát, tím přizpůsobenější jsou jeho obyvatelé, dokud nedorazí poslední věk civilizace, kdy se zástupy pustí do války s přizpůsobováním. Zástupy jsou stále divočejší a nefunkčnější, kdežto přizpůsobivost se snaží zvýšit míru ovládání, až to nakonec vyžaduje ďábelskou tyranii.“</p>
<p>„Zase Kellanved?“ zajímala se Samar Dev.</p>
<p>Poutník frkl. „Těžko. Tohle byl říšský historik Kalous.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Celou uplynulou noc prováděl Nimander Golit svůj malý oddíl Baštami. Děti noci, v objetí Aranatiny klidné moci, se pohybovaly potichu. Zatím je nikdo nezpozoroval, nespustil poplach. Město vypadalo jako mrtvá, uzavřená květina.</p>
<p>Za soumraku, krátce předtím, než vyrazili, uslyšeli z hlavní ulice rachot. Z vrat sledovali, jak do města přijíždějí desítky obrovských vozů vysoko naložených zbožím. Vozkové byli vyčerpaní, s uštvanýma očima a hnědě potřísněnými rty. Žoky surovin, soudky fíků a oleje, úhoři naložení v soli, uzená bhederinina, kořeněné skopové a bezpočet dalších potravin dychtivě vyměňovali za soudky kelyku.</p>
<p>Ve špinavé lhostejnosti místních k nezbytné výživě byla krutá ironie − většina z nich už ani netoužila po jídle, jen hladověla v extatické záplavě saemankelyku, černého inkoustu božské bolesti.</p>
<p>Tiste Andii na sobě měli zbroj. Měli ji kvůli boji, kvůli zabíjení. Nimander se nemusel ohlížet, aby věděl, k jaké proměně došlo a jak se všichni krom jednoho za ním tváří. Kloš se neusmíval, ale oči se mu leskly jako v horečce. Kedeviss, vždy rozumná, měla nasazenou masku šílenství, její krása byla pokřivena čímsi hrozným. Nenanda, přes všechnu svou předstíranou divokost, byl popelavý, jako by ho pravda jeho toužení otrávila. Desra zruměněla vzrušením. Pouze Aranatha se nezměnila. Byla klidná, v očích soustředění a rysy měla jaksi měkčí, rozmazané.</p>
<p>Kloš s Kedeviss nesli Stříže. Nenanda měl přes rameno přehozené jeho zbraně, luk a šíp a opasek s mečem a dýkou − vše na koženém řemínku, který mohl v případě potřeby okamžitě pustit.</p>
<p>Proklouzli kolem budov, kde tančili vyhladovělí uctívači, kývali se a pohupovali nafouklými břichy − dveře zůstaly otevřené a okenice se houpaly. Hlasy sténaly v nesouvislém sboru. Dokonce ani ti, kdo byli otočení k Tiste Andii, když se kradli kolem, se neprobrali, jejich oči zůstaly tupé, prázdné a nevidoucí.</p>
<p>Bylo teplo a ve vzduchu byla silně cítit sůl z vysychajícího jezera, mísící se s těžším zápachem hnijících těl.</p>
<p>Dorazili na kraj náměstí a zadívali se na druhou stranu. Samotný oltář byl tmavý a zjevně opuštěný.</p>
<p>Nimander si dřepl, nevěděl, co dál. Určitě tu budou hlídky. Myslet si cokoliv jiného by bylo šílenství. Dokážou dojít k oltáři dřív, než se na ně vrhne nějaký skrytý dav? Nevypadalo to moc pravděpodobně. Kallora neviděli od chvíle, kdy včera odpochodoval k oltáři. Nenanda soudil, že je mrtvý. Předpokládal, že na podlaze někde v budově najdou jeho vychladlé, bledé tělo. Z nějakého důvodu to Nimander nepovažoval za pravděpodobné.</p>
<p>„Tak co?“ zašeptal za ním Kloš. „Blíží se svítání, Nimandere.“</p>
<p>Co je tam čeká? To mohli zjistit pouze jedním způsobem. „Jdeme.“</p>
<p>S prvními kroky na náměstí náhle hustý a těžký vzduch zavířil. Nimander se do něj musel opírat. Stahovalo se mu hrdlo, pak hrudník.</p>
<p>„Spalují to svinstvo,“ sykl Kloš. „Cítíš to? Kelyk −“</p>
<p>„Zmlkni.“</p>
<p>Patnáct kroků, dvacet. Všude kolem ticho. Nimander upřel oči na oltář, schody lesknoucí se rosou nebo něčím mnohem horším. Černé znaky jako by mu před očima pulsovaly, jako kdyby celá budova dýchala. Cítil ve svých žilách něco tmavého a nepříjemného, jako bublinky v krvi nebo semínka, dychtící rozpuknout k životu. Cítil, že se za chvíli přestane ovládat.</p>
<p>Za ním se ozývalo lapání po dechu − ostatní to tedy cítili také −</p>
<p>„Za námi,“ zabručel Nenanda.</p>
<p>Ze všech stran, z každé ulice i uličky pomalu vycházely davy, tmavé postavy tlačící se na náměstí. <emphasis>Vypadají jako strašáci odříznutí ze stojanů − požehnání Matky</emphasis> −</p>
<p>Čtyřicet kroků − byli uprostřed náměstí. Všechny cesty před nimi byly uzavřeny kromě té vedoucí do samotné budovy.</p>
<p>„Nahánějí nás,“ poznamenala Kedeviss stísněně. „Chtějí, abychom šli dovnitř.“</p>
<p>Nimander se ohlédl na bezvládného Stříže. Hlava mu visela a vlasy se mu couraly po zemi. Oči měl pootevřené. „Ještě žije?“</p>
<p>„Jen tak tak,“ odvětila Kedeviss.</p>
<p>Davy se přibližovaly, zčernalé oči se leskly, ústa zůstávala otevřená. V rukou se kývaly nože, sekerky, vidle a kladiva. Jediný zvuk vydávaly jejich bosé nohy na dláždění.</p>
<p>Dvacet kroků od schodiště. Napravo a nalevo i za nimi zvedali uctívači v předních řadách zbraně a další je následovali.</p>
<p>„Kloši, vezmi Stříže sám,“ přikázal Nimander. „Aranatho, ty vezmi jeho zbraně. Desro, chraň sestru. Kedeviss, Nenando, připravte se jako zadní stráž − jakmile budeme uvnitř, zadržíte je ve vchodu.“</p>
<p>Dva proti tisícovce či víc. Proti davu fanatiků, neohrožených a beze smyslů − <emphasis>bohové, teď se už nemusíme ovládat.</emphasis></p>
<p>Slyšel, jak se z pochev vysouvají dva meče. Ten zvuk prořízl vzduch, a jako by se jeho čela dotklo studené železo a probudilo ho.</p>
<p>Dav už byl blízko a vrčel jako šelmy.</p>
<p>Nimander vstoupil na první schod. „Teď!“</p>
<p>Spěchali nahoru. Kloš šel hned za Nimanderem a Stříže nesl na zádech. Držel ho za zápěstí a za stehno. Následovala ho Aranatha, plující po schodech jako zjevení, s Desrou za patami. Nenanda a Kedeviss, otočení na druhou stranu, s připravenými meči pomalu couvali po schodišti.</p>
<p>Uctívači v předních řadách zasténali a vyrazili.</p>
<p>Zařinčelo železo a naráželo na těla. Nimander proběhl vchodem. Nebylo tu světlo − všechny pochodně v držácích byly uhašeny − a přece dokázal proniknout tmou včas, aby zahlédl dvě desítky kněží ženoucích se na ně.</p>
<p>Nimander varovně vykřikl a tasil meč −</p>
<p>Ti hlupáci byli lidé. Ve tmě budou poloslepí. Rozmáchl se a viděl, jak se hlava kutálí z ramenou a tělo se hroutí. Zpětným sekem zasáhl paži mířící mu dýkou na prsa. Ostří projelo zápěstními kůstkami a ruka, dosud svírající zbraň, dopadla na podlahu. Nimander sklonil meč a bodl jednorukého kněze do krku.</p>
<p>Koutkem oka viděl, jak se Stříž kutálí po podlaze, protože Kloš potřeboval volné ruce, aby se mohl bránit.</p>
<p>Komnatou zazněl náraz, jak čepel zajela do těla, a na zem vystříkla krev. Nimander zastavil dalšího útočícího kněze, když mu vrazil meč mezi žebry do srdce. Jak muž padal, snažil se meč zachytit, ale Nimander jím prudce otočil a z rány ho vyrval.</p>
<p>O kroužkový hauberk pod levou rukou mu zaškrábal nůž. Odtáhl se, sekl šikmo a cítil, jak meč naráží do měkkého masa. Vytryskla žaludeční kyselina a popálila ho na ruce. Kněz se kolem rány ohnul. Nimander ho kopl do holeně a přerazil kosti. Jak muž padal, Nimander vyrazil proti dalšímu.</p>
<p>Dýka proti meči je bez šance. Jak se ten smrtelně zraněný chudák se vzlykáním hroutil, Nimander vyškubl meč a otočil se k dalšímu útočníkovi.</p>
<p>Žádní už nestáli na nohou. Opodál uviděl Kloše, jenž stačil vrátit zakrvácený meč do pochvy a shýbal se pro Stříže. Desra s obnaženou zbraní v ruce se držela u Aranathy, která bez škrábnutí procházela kolem s očima upřenýma na zdobené dveře nějakého velkolepého vnitřního vchodu. Desra ji následovala.</p>
<p>Boj u vstupních dveří pokračoval. Lidé ve zmatku ječeli. Nimander se ohlédl. Kedeviss s Nenandou dosud vstup drželi a pod nohama se jim do žlábků a prohlubní v dlaždicích rozlévala krev a žluč. Nimander na to zíral jako přilepený, dokud do něj Kloš nešťouchl.</p>
<p>„Jdeme,“ zachraptěl Nimander a vydal se za Aranathou.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Desra cítila, jak jí celým tělem proudí život. Tomuto pocitu se nevyrovnal ani sex. Řítily se na ně dvě desítky šílených kněží, a oni tři je prostě všechny rozsekali. Stěží popadli dech − viděla, jak Nimander pobíjí poslední s tak nedbalým půvabem, až zůstala ohromeně hledět. Považoval se za špatného šermíře, a možná se nevyrovnal Nenandovi či Kedeviss. Přesto − <emphasis>Bašty, vaše děti nás neměly vyzvat. Neměly nás k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu donutit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď se dívej, co jste udělaly.</emphasis></p>
<p>Spěchala za svou hloupou sestrou.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Klošovi bylo do pláče, ale věděl, že si to musí schovat na později, až tohle všechno skončí a oni dorazí na nějaké místo, kde se budou moct vrátit k normálnímu, téměř mírumilovnému životu.</p>
<p>Nikdy se neuměl modlit, zvlášť ne k Matce noci, která měla kruté srdce a jejíž odmítnutí bylo věčně krvácející ránou Tiste Andii. Přesto se modlil. Ne k bohu či bohyni, ne k nějaké neznámé síle rozdávající dary milosrdenství. Ne, on se modlil za <emphasis>mír.</emphasis></p>
<p>Svět plný klidu. Ani nevěděl, jestli takový svět někde existuje. Nevěděl, jestli si někdo jako on takový svět zaslouží. Ráj patří nevinným.</p>
<p>A proto je a navždy zůstane… prázdný.</p>
<p><emphasis>A</emphasis> to <emphasis>z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj dělá ráj.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Boj u vstupních dveří pokračoval. Nenanda se usmíval, a kdyby měla Kedeviss čas, byla by ho plácla. Pořádně. Dost na to, aby mu z očí zmizela radost. V tomto boji nebylo nic skvělého. Ti hlupáci pořád přicházeli a mačkali se navzájem ve své touze. S Nenandou je zabíjeli jednoho po druhém.</p>
<p>Ach, na boj proti nemožné přesile byli zvyklí. A byli v něm proklatě dobří. Nebylo v tom nic, nač by měli být pyšní. Zoufalá obrana vyžadovala pouze účelnost, nic víc. A Tiste Andii byli, pokud něco, tak rozhodně účelní.</p>
<p>Dál prolévali krev. K nohám se jim hroutila těla, která odtahovali další přicházející si pro smrt.</p>
<p>Zabila dvacátého uctívače, jenž se nijak nelišil od devatenáctého, nijak se nelišil od prvního dole na schodech.</p>
<p>Krev jako déšť. Krev jako slzy. A všechno to bylo tak zbytečné.</p>
<p>Nenanda se začal smát.</p>
<p>Chvíli nato uctívači změnili taktiku. S hysterickým řevem vyrazili všichni naráz a ti, které Nenanda s Kedeviss smrtelně zranili, byli neseni vepředu, umírající, zmítající se štíty z masa a krve. Jak se dav tlačil dál, Tiste Andii byli přinuceni ustoupit z prahu −</p>
<p>A útočníci se hrnuli dovnitř s vítězoslavným řevem.</p>
<p>Nenanda se přestal smát.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nimander byl u vnitřních dveří, když za sebou uslyšel zuřivý jekot. Otočil se. Nenanda s Kedeviss ustupovali pod tlakem šílejících lidí.</p>
<p>„Kloši!“</p>
<p>Oslovený přehodil Stříže na Nimanderova ramena, obrátil se, znovu tasil meč a vyrazil do pranice.</p>
<p>Nimander se vpotácel do chodby.</p>
<p><emphasis>Proč? Proč to děláme? Přinášíme Stříže Umírajícímu bohu jako nějakou zatracenou obětinu.</emphasis> Na druhém konci se Desra s Aranathou blížily k další komnatě. <emphasis>Oltář − kde na nás čeká on</emphasis> − „Stůjte!“ zařval.</p>
<p>Ohlédla se pouze Desra. Aranatha vstoupila.</p>
<p>Jak Nimander klopýtal pod bezvládným tělem, ucítil zápach hořícího kelyku. Značky na stěnách se přímo rojily. Vystupující busty minulých božstev ukazovaly potlučené tváře. Kusy soch byly pozuráženy během nedávné demolice. Osamělé oči pošilhávaly dolů. Ústa se pokřiveně usmívala. Nimander je míjel jednu po druhé. Celý se třásl, ale šel dál.</p>
<p>Desra vešla za Aranathou.</p>
<p>Značky se rozplakaly a Nimander měl pocit, že se rozpouští samotný čas. Náhle byl oslepený, hluk boje za ním utichl, jako by byl odklizen, a zůstal jen nával krve a bouře v jeho hlavě.</p>
<p>A tím vším pronikal slabý, postupně sílící dětský hlas. Tichý zpěv.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Věštdomin se vynořil z Noci a v dopolední záři přimhouřil oči. Nad mohylou se tlačily stříbřité mraky jako smetí oblohy. A na mohylu pršelo.</p>
<p>S tulvarem v ruce spěchal tím směrem a nohy mu podkluzovaly v prosoleném blátě na silnici.</p>
<p>Vyšla ven sama.</p>
<p>Spinnok Durav − jediný přítel, jenž mu zbyl − se vyznal ze své lásky k ní. Jenže nic nepochopil − jistě, ona by jeho pomoc odmítla, ale takové odmítnutí nesmělo být bráno v potaz. To měl Tiste Andii pochopit.</p>
<p>Bohové pod námi, tohle ani nebyl Věštdominův boj. <emphasis>Ona</emphasis> nebyla jeho boj.</p>
<p>Přesto ho to pohánělo dál. Byl celý studený strachem a rozpálený hrůzou a všechno kolem sebe viděl do nejmenších podrobností, jako by obyčejné pravdy dokázaly popálit, štípat jako kyselina v očích. Vyjeté koleje, rozlámaná kola, hliněné střepy, kaluže kalné vody, obnažené kořeny jako zježená srst země. Jako by křičely: <emphasis>Jsme takoví, jací jsme, jsme jediní, kdo tu je! Jsme</emphasis> −</p>
<p>Nebyl to jeho boj, jenomže Spinnok to nechápal. Byl Tiste Andii. Byl tvor žijící celá staletí, a čemu se vyhnul jeden den, to mohl vyřešit později − za desetiletí, tisíciletí, celé <emphasis>věky</emphasis>. V jejich očích se nic neměnilo. Nic se <emphasis>nemohlo</emphasis> změnit. Byli padlý lid, a sen o tom, že se zase vrátí na vrchol, se rozpadl v prach.</p>
<p>Ona vyšla ven. Sama. Tam, kde se v denním světle procházeli spiklenci, šílení, plánující návrat utrpení. Kde zneužívali svatostánek lhostejného boha. Možná se vrátila mezi své − pokud ano, potom si Spinnok Durav zasloužil dozvědět se pravdu.</p>
<p>Do příkopu pár kroků před ním vklouzla krysa. Blížil se ke špinavému táboru. Smrad byl tak ohavný, že ho nespláchl ani déšť.</p>
<p>Postaví se mu někdo? Doufal v to. Pokud se spiklenci schovali, bude mít problémy je najít. A pokud se <emphasis>ona</emphasis> schovala, bude muset rozkopat každou špinavou chatrč a přístřešek, nahlédnout do každého stanu i rezavějícího vozu.</p>
<p>Ze stromů na svahu na protější straně tábora zněl ptačí zpěv. Byl překvapivě jasný. Vzhůru se vinuly proužky kouře z deštěm uhašených ohnišť a Věštdomin v každém viděl hada. Uvědomil si, že vstupuje do jejich hnízda.</p>
<p>Ty <emphasis>to ale nemusíš udělat, Spinnoku, ani o tom nemusíš vědět. Tohle je lidská záležitost, a pokud bude svolná, vytáhnu ji odsud. Dovedu ti ji zpátky. Jednoho člověka lze zachránit, a to by mělo stačit.</emphasis></p>
<p>Napadlo ho, jestli to někdy stejně viděl i Vykupitel. Přijmou jednu duši do svého objetí, zatímco tisíce dalších toužebně přihlížejí-jenže on nevolil, nevybíral si někoho mezi ostatními. On je přijímal všechny.</p>
<p>Věštdomin si uvědomil, že je mu to úplně jedno. Tento bůh nebyl pro něj. Vykoupení nebylo nikdy důvodem, proč před mohylou poklekl. <emphasis>Byl jsem osamělý. Myslel jsem si, že on je na tom stejně. Zatraceně, velekněžko, proč jsi mě nenechala na pokoji? Tohle není moje starost. Spinnoku, za tohle jsi mi dlužný, a přitom se to nikdy nedozvíš. Neřeknu nic − ať déšť smyje krev z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých rukou</emphasis> −</p>
<p>Na cestu se vydal přiopilý, ale mezitím vystřízlivěl. Teď bylo všechno v ohni.</p>
<p>Dorazil k hlavní ulici tábora a vydal se nahoru. Déšť se změnil v jemné mrholení, ale přesto byl hned celý promočený a z předloktí mu stoupala pára. Půda se mu při každém kroku prohýbala pod nohama. Dorazil na vrchol v hlubokém předklonu, jak spěchal.</p>
<p>Narovnal se a něco se mu blýsklo před očima. Ucítil ránu, v hlavě mu vybuchla bolest a pak už nevěděl nic.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Gradithan stál nad ležícím Věštdominem a díval se na rozdrcený, zkrvavený obličej. Krysich se přikradl blíž a dřepl si vedle těla.</p>
<p>„Žije. Utopí se ve vlastní krvi, pokud ho neobrátím, urdo. Mám to udělat?“</p>
<p>„Ano, obrať ho − chci, aby žil. Aspoň prozatím. Vezmi mu zbraně, spoutej ho a odtáhni ho do Posvátného stanu.“</p>
<p>Gradithan si olízl rty a ucítil zvětralý kelyk. Chtěl další, čerstvý, hořkosladký, ale potřeboval jasně myslet a vnímat.</p>
<p>Krysich si přivolal dva urdomen, aby se postarali o Věštdomina, a Gradithan zamířil do Posvátného stanu. Posvěcená půda, ano, ale jen dočasně. Brzy získají samotnou mohylu. Mohylu a bezelstného bůžka v ní.</p>
<p>Bývalí uctívači Vykupitele před ním poklekali. Někteří sténali v sedlinách nočního tance, jiní civěli do bláta před svými koleny, hlavy svěšené a z otevřených úst jim kanuly zahnědlé sliny. Mohlo to vypadat jako zkaženost, ale Gradithana takové pomýlené představy nezajímaly.</p>
<p>Umírající bůh byl důležitější než Černý Korál a jeho nerudní pánové. Důležitější než Vykupitel a jeho ubohý kult. Píseň Umírajícího boha byla písní bolesti, a copak není bolest prokletím smrtelnosti?</p>
<p>Doslechl se o jiném, cizím kultu oddaném jakémusi Chromému bohu.</p>
<p><emphasis>Možná je to trend,</emphasis> poznamenal ráno Krysich.</p>
<p>V jeho poznámce bylo cosi rouhačského, a Gradithan si připomněl, že musí nechat mága zbít − ale až později. Zatím ho totiž potřeboval.</p>
<p>Vstoupil do Posvátného stanu.</p>
<p>Ano, dosud tancovala, svíjela se na hliněné podlaze, zjevně příliš vyčerpaná, než aby dokázala stát, nicméně její smyslné pohyby byly dostatečně působivé, aby ho připravily o dech. Už nezáleželo na tom, že je dítětem z mrtvého semene. Rodiče si nakonec nemůže nikdo vybrat. Kromě toho byla adoptovaná. Adoptoval ji Umírající bůh svou požehnanou bolestí a extází.</p>
<p>Ať tančí dál, ano, dokud nebude brána násilím otevřena.</p>
<p>Gradithan zvedl hlavu a zavětřil − ano, byla prolita krev, oběť se rychle blížila k prahu. <emphasis>Už je blízko.</emphasis></p>
<p>Umírající bůh krvácel. Smrtelní stoupenci pili jeho krev. A potom ji vylévali, proměněnou, aby ji mohl Umírající bůh opět přijmout do sebe. To bylo tajemství za tou krvavou obětí. Bůh dává a smrtelníci vracejí. A zbytek… nic víc než vyzdobený oděv, jenom zatemňování.</p>
<p><emphasis>Umírejte, vzdálení přátelé. Umírejte v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>celých zástupech. Už jsme skoro tam.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Ty umíráš.“</p>
<p>Věštdomin otevřel oči. Uviděl nad sebou neznámou tvář.</p>
<p>„Máš krvácení do mozku, Segdo Travosi. Chtějí tě zneužít. Mučit tě hroznými výjevy − urdo Gradithan tě považuje za zrádce. Chce, abys trpěl, ale ty mu tu radost neposkytneš, protože umíráš.“</p>
<p>„Kdo − co…?“</p>
<p>„Jsem Itkovian. Jsem Vykupitel.“</p>
<p>„Je − je mi to líto.“</p>
<p>Muž se usmál a ten úsměv se dokonale hodil k jeho mírným rysům a laskavým očím. Takový soucit byl… „<emphasis>Chyba.</emphasis>“</p>
<p>„Možná to tak vypadá, ale ty jsi silný − tvůj duch je velice silný, Segdo Travosi. Věříš, že mi schází skutečný soucit. Věříš, že přijímám trpící ze sobecké potřeby, abych nakrmil hlad a závislost.“ Itkovian odvrátil zrak. „Možná máš pravdu.“</p>
<p>Věštdomin se pomalu posadil. A spatřil klenutou oblohu třpytící se miliony milionů hvězd, pevnou hvězdokupu zabírající každičký kousek prostoru, takže každý kousek a vír tmy jako by se scvrkával a ustupoval. Zatočila se mu hlava a rychle se podíval dolů. Zjistil, že klečí na zemi tvořené pouze mincemi. Měděnými, cínovými, bronzovými, občas se zalesklo stříbro a ještě vzácněji zlato. Tu a tam se objevil drahokam. „Jsme ve tvé mohyle,“ zašeptal.</p>
<p>„Ano?“ opáčil Itkovian.</p>
<p>Věštdomin po bohu loupl pohledem. „Ty jsi to nevěděl…“</p>
<p>„Je nutné to vědět, Segdo Travosi?“</p>
<p>„To jméno už nepoužívám. Segda Travos je mrtvý. Já jsem Věštdomin.“</p>
<p>„Kněz-válečník pannionského věštce. Vidím v tobě válečníka, nikoliv však kněze.“</p>
<p>„Zřejmě už nejsem ani válečník,“ poznamenal Věštdomin. „Přišel jsem ji sem zachránit.“</p>
<p>„A nyní, příteli, s ní musíš bojovat.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Itkovian zvedl ruku.</p>
<p>Věštdomin se vkleče pootočil. Sbírala se bouře a pronikala do klenby obětin. Planoucí hvězdy se topily v temnotě a jedna po druhé zhasínaly. Pod divoce se převalujícími mračny kdosi byl. Tancoval. A s každým mávnutím ruky se přivalila další půlnoční energie a přidala se k bouřkovým mrakům. Jako by byla tisíc kroků daleko, a přece s každým okamžikem rostla.</p>
<p>Viděl její ústa, otevřená jako jáma, z nichž se vylévala ohavná tekutina a cákala dolů, stříkala, jak se ona točila.</p>
<p><emphasis>Salind. Bohové, co se ti to stalo?</emphasis></p>
<p>„Chce mě,“ řekl Itkovian. „To je její touha, víš.“</p>
<p>„Její touha?“</p>
<p>„Ano. Po odpovědích. Čeho se bůh může bát víc než smrtelníka žádajícího odpovědi?“</p>
<p>„Pošli ji pryč!“</p>
<p>„Nemůžu. Nuže, válečníku, budeš mě bránit?“</p>
<p>„S tím nemůžu bojovat!“</p>
<p>„Potom jsem ztracen, příteli.“</p>
<p>Salind se blížila, a přitom se ve Věštdominových očích rozostřovala, její končetiny byly jako šmouhy ve vzduchu a tělo se přenášelo z jedné pozice do druhé. Paže se jí zmnožily a v každé držela zbraň. Železo s hnědými skvrnami, uzlovaté dřevo s vlajícími vytrhanými vlasy, obsidiánové dýky, kosy z rudého bronzu.</p>
<p>Nad pošpiněnými, plačícími rty jí plály oči šíleným ohněm.</p>
<p>„Vykupiteli,“ zašeptal Věštdomin.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Odpověz mi na jednu otázku. Prosím.“</p>
<p>Věštdomin se obrátil k bohu. „<emphasis>Jsi toho hoden?</emphasis>“</p>
<p>„Zdali jsem hoden oběti, kterou musíš učinit? Ne. Myslím, že nejsem.“</p>
<p>„Nebudeš prosit o záchranu?“</p>
<p>Itkovian se usmál. „A ty?“</p>
<p><emphasis>Ne. To jsem nikdy neudělal.</emphasis> Zvedl se a zjistil, že stále drží v ruce tulvar. Potěžkal zbraň a zadíval se na Salind. <emphasis>Dokážu vzdorovat její touze? Dokážu se tomu skutečně postavit?</emphasis> „Nebýt tvé pokory, Vykupiteli, odešel bych. Nebýt tvé… nejistoty, tvých pochybností, tvé <emphasis>lidskosti.</emphasis>“</p>
<p>Nečekal od boha odpověď. Jen se otočil a postavil se jí do cesty.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Náhlé ticho v Metené krčmě konečně proniklo opilostí Spinnoka Durava. Zamrkal, naklonil hlavu a zjistil, že hledí na svého pána.</p>
<p>„Je čas, příteli.“</p>
<p>„Posíláš mě pryč?“ zeptal se Spinnok.</p>
<p>„Ano. Posílám tě pryč.“</p>
<p>Spinnok Durav se vrávoravě postavil. Obličej měl otupělý. Svět vypadal churavě a chtěl dovnitř. Zhluboka se nadechl.</p>
<p>„Moje žádost tě trápí − proč?“</p>
<p>Tehdy mu to mohl říct. Mohl promluvit o neobyčejném požehnání lásky. K lidské ženě. Mohl Anomanderovi Dlouhý vlas povědět o svém selhání, a tím by Syn noci pochopil, v jak trapné situaci se ocitl.</p>
<p>Kdyby byl toto vše udělal, Anomander Dlouhý vlas by mu byl zlehka položil ruku na rameno a řekl: <emphasis>Potom musíš zůstat, příteli. Pro lásku musíš zůstat − jdi hned za ní. Hned, Spinnoku Durave. Je to poslední dar v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>naší moci. Poslední − skutečně sis myslel, že bych ti stál v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cestě? Že bych si myslel, že je moje potřeba důležitější?</emphasis></p>
<p><emphasis>Myslíš, že bych něco takového udělal, když k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě teď přicházím kvůli své lásce? K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě? K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našemu lidu?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jdi za ní, Spinnoku Durave. Běž.</emphasis></p>
<p>Jenže Spinnok Durav neřekl nic, jen se pánovi uklonil. „Udělám, oč žádáš.“</p>
<p>„Neuspět je v pořádku, příteli,“ pravil Anomander Dlouhý vlas. „Nežádám od tebe nemožné. Netruchli v té chvíli. Kvůli mně, Spinnoku Durave, najdi úsměv ohlašující konec. Hodně štěstí.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zabíjení nemělo konce. Kloše už bolela ruka s mečem, svaly měl ztěžklé a bez citu, a oni pořád přicházeli − tváře zkřivené dychtivostí a zoufalstvím a smrtelné rány jako by pro ně byly požehnáním, vzácným darem. Stál mezi Kedeviss a Nenandou. Všechny je zatlačili k druhým dveřím. Těla se válela na hromadách a vyplňovala celou podlahu. Krev a tekutiny mezi nimi vytvářely husté kaluže. Zdi byly vysoko zacákané.</p>
<p>Vnějšími dveřmi viděl denní světlo − už bylo ráno. Ale z chodby za nimi se nic neozývalo. Jsou tam všichni mrtví? Krvácejí na oltáři? Nebo se dostali do pasti, či nedostali žádné odpovědi − je už Stříž mrtvý, či byl odevzdán do rukou Umírajícího boha?</p>
<p>Útočníkům docházel prostor − příliš mnoho mrtvol − a většina se na dosah zbraní plazila či klouzala.</p>
<p>„Něco je špatně,“ zasupěla Kedeviss. „Kloši − běž − my je zatím zadržíme. Běž − zjisti, jestli…“</p>
<p><emphasis>Jestli jsme neplýtvali časem. Rozumím.</emphasis> Stáhl se a ramenem narazil do rámu dveří. Otočil se a rozběhl se chodbou. Když světem kráčí hrůza, zdá se, že jsou odhaleny všechny strašné pravdy. Životní zápas vždy končí neúspěchem. Žádné vítězství není čisté. Triumf je uklidňující lží, a nakonec se vždycky ukáže, že je pomíjivý, prázdný a krátkodobý. To napadne každého, kdo se ocitne tváří v tvář hrůze.</p>
<p>A jen málokdo to pochopí. Tak málo…</p>
<p>Škrábal se ohavným kouřem. Slyšel, jak se mu zpomaluje tep. Dech mu slábl. <emphasis>Co − co se to děje?</emphasis> Znecitlivění. Ticho, konec všeho pohybu. Kloš chtěl pokračovat, ale zjistil, že to přání je prázdné, když není vůle, a když není síla, vůle sama je ješitností. Značky mu stékaly jako černý déšť na obličej, na krk a ruce, horké jako krev.</p>
<p>Nějak se probojoval dál. Tělo táhl jako polomrtvé, jako překážku, něco hodné leda tak zapomnění. Chtěl se od něj osvobodit, i když chápal, že to jediné ho udržuje naživu − a přece toužil po rozplynutí se, a ta touha byla stále zoufalejší.</p>
<p><emphasis>Počkat. Takhle já svět nevidím. Tuhle hru jsem nechtěl hrát − neuvěřím v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tuto zavrženíhodnou… kapitulaci.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tohle nabízí kelyk. Krev Umírajícího boha přináší únik − před vším důležitým. Lákadlo je tak svůdné, příslib tak nádherný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tančete! Svět kolem vás se rozkládá. Tančete! Jed v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ústech a jed z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst. Tančete, zatraceně, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prachu svých snů. Podíval jsem se vám do očí a viděl jsem, že nejste nic. Jste prázdní.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bohové, tak svůdné pozvání!</emphasis></p>
<p>To ho probralo, prudce jako rána pěstí do obličeje. Zjistil, že leží na podlaze, vnitřní dveře téměř na dosah. V komnatě za nimi vířila tma jako hustý kouř, jako bouře lapená pod klenutým stropem. Slyšel zpěv, tichý hlas dítěte.</p>
<p>Nimandera, Desru ani Aranathu neviděl. Stříž ležel na zádech pět kroků za prahem, oči otevřené, upřené a nevidoucí.</p>
<p>Třesa se slabostí se Kloš vyškrábal na nohy.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve chvíli, kdy vrazil do komnaty s oltářem, Nimander ucítil, jak se něco trhá, jako kdyby proskočil tenkou látkou. Z kypící bouře, do níž vpadl, se vynořil do náhlého klidu, měkkého světla a lehkého proudění teplého vzduchu. Prvním krokem došlápl na něco hrbolatého, co se pod ním obrátilo. Sklonil zrak a uviděl panenku spletenou z trávy a klacíků. A na podlaze kolem jich leželo víc. Některé byly z hadříků, jiné z houžví, další z leštěného dřeva či pálené hlíny. Většina byla rozbitá − scházely jim končetiny nebo hlavička. Jiné visely z nízkého stropu a kroutily se v oprátkách z kožených řemínků, hlavičky nakloněné, a kapala z nich tmavá tekutina.</p>
<p>Zpěv beze slov tu byl hlasitější, jako by vycházel ze všech stran. Nimander neviděl zdi − jen podlahu a strop, a obojí se ztrácelo v beztvaré běli.</p>
<p>A panenky, tisíce panenek. Na podlaze, pod stropem.</p>
<p>„Ukaž se,“ řekl Nimander.</p>
<p>Zpěv ustal.</p>
<p>„Ukaž se mi.“</p>
<p>„Když je zmáčkneš,“ ozval se hlas patřící ženě nebo mladému chlapci, „tečou. Já je mačkal všechny. Dokud se nerozbily.“ Nastala odmlka a tichý vzdech. „Žádná nefungovala.“</p>
<p>Nimander nevěděl, kam se má podívat − poničené přízraky ho naplňovaly hrůzou, protože si všiml jejich podoby se strašáky na polích kolem Bašt. <emphasis>Jsou to ti samí. Nebyli zasazeni do řad, aby přinesli úrodu. To byly… jejich verze.</emphasis></p>
<p>„Ano. Jeden po druhém selhávají − není to fér. Jak to udělal?“</p>
<p>„Co jsi zač?“ chtěl vědět Nimander.</p>
<p>Hlas zněl vyhýbavě. „Na dně Propasti − ano, <emphasis>má</emphasis> dno − jsou padlí. Bohové a bohyně, duchové a proroci, učedníci a věštci, hrdinové, králové a královny − <emphasis>odpad</emphasis> existence. Tam si můžeš hrát. Já to udělal. Chceš? Chceš si tam hrát taky?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Všichni jsou rozbití. Víc než já.“</p>
<p>„Nazývají tě Umírajícím bohem.“</p>
<p>„Všichni bohové umírají.“</p>
<p>„Ty ale nejsi bůh, viď?“</p>
<p>„Tam dole nikdy nemáš hlad. Jsem teď bůh? Musím být. Nechápeš? Snědl jsem jich tolik. Tolik částí, kousků. Myslím jejich moci. Moje tělo nepotřebuje jíst. Nepotřebuje to, totiž ano, je spravedlivé to tak říct. Je to tak spravedlivé. Poznal jsem ho tam na dně − říkal, že pátrá, a já urazil tak dlouhou cestu… tak dlouhou.“</p>
<p>„Tví uctívači −“</p>
<p>„Jsou většinou mrtví. Další k napití. Všechna ta krev, hotová řeka, a proud mě může odsud odnést, může mě odnést zpátky. Celou cestu zpátky. <emphasis>Abych ji přinutil zaplatit za to, co udělala!</emphasis>“</p>
<p>Jelikož pocházel z chaosu, nebylo divu, že je bůh šílený. „Ukaž se!“</p>
<p>„Stroj se porouchal, ale já to nevěděl. Jel jsem na něm nahoru. Potom se ale něco stalo. Nehoda. Padali jsme dlouho. Byli jsme hrozně rozbití, my oba. Když mě vytáhli ven. Teď potřebuju vyrobit novou verzi, přesně jak jsi říkal. A ty jsi mi ji přinesl. Bude stačit. Nejsem hluchý k jeho myšlenkám. Chápu jeho zmatek, bolest a zradu. Dokonce chápu i jeho nadutost. Postačí, postačí.“</p>
<p>„Nemůžeš ho mít,“ namítl Nimander. „Propusť ho.“</p>
<p>„Žádný z nich nefungoval. Všechna moc prostě vyteče. Jak to udělal on?“</p>
<p><emphasis>Jedna z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těchhle panenek. Je z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj jedna z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>panenek. Ukrytá v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té spoustě.</emphasis></p>
<p>Hlas znovu začal zpívat nápěv beze slov.</p>
<p>Nimander tasil meč.</p>
<p>„Co to děláš?“</p>
<p>Železná čepel se mihla a rozsekla nejbližší loutku. Přeseknuté provázky, údy odletěly, sláma a tráva se snášely vzduchem.</p>
<p>Zachechtání. „Ty mě chceš <emphasis>najít?</emphasis> Kolik století máš nazbyt?“</p>
<p>„Tolik, kolik budu potřebovat,“ odsekl Nimander, udělal krok a znovu se rozmáchl. Dřevěné třísky, hliněné střepy. Pod patou rozšlápl další panenku.</p>
<p>„To už budeme oba dávno pryč. Řeka krve, kterou jste mi poskytli − to je moje cesta ven. Odcházím daleko! Ty to nevidíš, viď? Brána, kterou jste tu otevřeli. Ty ji ani nevidíš.“</p>
<p>Nimander zničil dalšího půl tuctu loutek.</p>
<p>„Nikdy mě nenajdeš! Nikdy mě nenajdeš!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když se Salind vrhla na Věštdomina, zavířily zbraně. Každou ránu odrazil tulvarem a každá mu projela paží až do kostí. Musel ustoupit. Tři kroky, pět, deset. Měl co dělat, aby se jen ubránil. Věděl, že nevydrží dlouho.</p>
<p>Vykupitel chce, aby vzdoroval něčemu takovému?</p>
<p>Zoufale se bránil dál.</p>
<p>Sténala, tiše, toužebně. Zvuk <emphasis>chtění.</emphasis> Do čepele mu narážely bijáky, meče, oštěpy, cepy, dýky, kosy − tucet paží se jimi oháněl. Nárazy mu rachotily tělem.</p>
<p>Neudrží se. Nemůže −</p>
<p>Do levého ramene ho zasáhla sekera a zvedla se mu k obličeji. Cítil, jak se mu propadá lícní kost a oční důlek. Oslepený Věštdomin zavrávoral, zoufale se pokusil o protiútok a švihl tulvarem. Ostří se zakouslo do dřeva a přerazilo ho. Něco ho zasáhlo do prsou a zlomilo klíční kost. Ruka se zbraní mu klesla, náhle bez života, a tak pro meč sáhl druhou rukou. Z ramene mu crčela krev − rychle ztrácel síly.</p>
<p>Zaseklo se do něj další ostří a on zavrávoral a upadl na záda.</p>
<p>Salind se zastavila přímo nad ním. Vzhlédl do jejích tmavých, lesknoucích se očí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nimander po chvíli spustil ruku. Umírající bůh měl pravdu − tohle nemělo smysl. „Ukaž se, zbabělče!“</p>
<p>Najednou se vedle něj objevila Aranatha. „Musí být povolán,“ řekla.</p>
<p>„Čekáš, že nám prozradí svoje jméno?“</p>
<p>Umírající bůh promluvil. „Kdo je tu? <emphasis>Kdo je tu?</emphasis>“</p>
<p>„Jsem to já,“ odvětila Aranatha, „kdo tě povolává.“</p>
<p>„Ty mě neznáš. Nemůžeš mě znát!“</p>
<p>„Znám tvou cestu,“ pravila. „Vím, že jsi na dně Propasti mluvil s tím zvaným Pačes. A myslel sis, že zvládneš to, co on, že si dokážeš vytvořit tělo. Ze dřeva, z houžví, z hlíny −“</p>
<p>„<emphasis>Ty mě neznáš!</emphasis>“</p>
<p>„Ona tě odvrhla, viď?“ pokračovala Aranatha. „Ten zlomek, který z tebe zůstal. Pošpiněný, dětský, opuštěný.“</p>
<p>„To nemůžeš vědět − nebyla jsi tam!“</p>
<p>Aranatha se zamračila. „Ne, nebyla jsem tam. A přece… země se zachvěla. Děti se probudily. Byla to velká touha. Byl jsi její součástí… kterou nechtěla.“</p>
<p>„<emphasis>Ona za to zaplatí! A pro tebe − už vím, kdo jsi − je příliš pozdě!</emphasis>“</p>
<p>Aranatha si povzdechla. „Manželi, krví zaslíbený Tumavě,“ odříkávala, „dítě Thelomen Tartheno Toblakaje, Bellurdane Drtiči lebek, povolávám tě.“ Zvedla ruku a cosi jí tvrdě narazilo do dlaně. Potlučená, zdeformovaná loutka s utrženou rukou, nohama zlomenýma v kolenou a stěží rozeznatelnou, ohořelou tváří. Aranatha se obrátila k Nimanderovi. „Tady máš svého Umírajícího boha.“</p>
<p>Scéna kolem nich se začala rozplývat.</p>
<p>„Nemluví,“ poznamenal Nimander a prohlížel si pokaženou loutku.</p>
<p>„Ne,“ připustila Aranatha. „Zvláštní.“</p>
<p>„Jsi si jistá, že máš jeho, Aranatho?“</p>
<p>Podívala se mu do očí a pokrčila rameny.</p>
<p>„Co myslel tím, že tě <emphasis>zná?</emphasis> A odkud… odkud znáš ty jeho jméno?“</p>
<p>Zamrkala a zamračila se na loutku, kterou dosud držela v natažené ruce. „Nimandere,“ zašeptala slabým hláskem, „tolik krve…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kloš dorazil ke Střížovi, přitáhl si ho a zadíval se mu do těch zírajících očí. Viděl, jak se v nich cosi probudilo k životu. „Stříži?“</p>
<p>Válečník se pokusil zaostřit pohled. Zamračil se. Když promluvil, ošklivě chraptěl. „Kurva. Co chceš?“</p>
<p>Zvuky, pohyb. Náhle tu byl Nimander, klečel u Stříže z druhé strany. „Zřejmě jsme uspěli,“ pravil.</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Netuším, Kloši. Zrovna teď nevím vůbec nic.“</p>
<p>Kloš zahlédl Aranathu stojící vedle kamenného kvádru − oltáře. Držela jakousi panenku nebo loutku. „Kde je Desra?“ vyhrkl najednou a rozhlížel se.</p>
<p>„Tady.“</p>
<p>Ohavný kouř se rozplýval. Kloš se zvedl do sedu a zašilhal po hlase. U zdi za oltářem, téměř schovaná mezi sloupy, byla úzká dvířka, kudy vstoupila Desra. Byla promočená krví, i když podle toho, jak se pohybovala, ne svou vlastní. „Asi nějaký velekněz,“ hlásila. „Snaží se chránit mrtvolu, teda aspoň podle mě to je mrtvola.“ Odmlčela se a odplivla si na podlahu. „Uvázaná jako ti strašáci, ale části těla jsou… špatně sešité k sobě −“</p>
<p>„Umírající bůh,“ ozvala se Aranatha, „posílal vidění, jaká chtěl. Vadná. Ven ale vytékala sladká chuť.“</p>
<p>Z chodby dorazili Kedeviss s Nenandou. Oba se rozhlíželi, tváře bezvýrazné, oči vylézající z důlků.</p>
<p>„Myslím, že jsme je zabili všechny,“ prohlásila Kedeviss. „Nebo zbytek utekl. To nebyl boj − to byla jatka. Nedává to smysl −“</p>
<p>„Krev,“ řekl Nimander, dívaje se na Stříže − jenž zůstal ležet − s lehkým podezřením. „Jsi zpátky mezi námi?“</p>
<p>Stříž se na něj mračil. „Kde to jsme?“</p>
<p>„Ve městě Bašty.“</p>
<p>Následovalo podivné ticho, ale Kloš to chápal. <emphasis>Přichází to za tou hrůzou. Usazuje se to, houstne, vytváří tvrdou slupku − něco neživého, hladkého. Čekáme, až se to vytvoří celé, až to znovu unese naši váhu. A potom odsud odejdeme.</emphasis></p>
<p>„Pořád nás čeká daleká cesta,“ poznamenal Nimander a narovnal se.</p>
<p>Klošovi připadal přítel zestárlý, zničený, s uštvanýma, bezútěšnýma očima. Ostatní nevypadali o moc líp. Tohle nechtěl nikdo z nich. A všechno, co tu udělali, bylo pro Stříže.</p>
<p>„Krev,“ zopakoval Stříž a pomalu se škrábal na nohy. Zamračil se na ostatní. „Koukněte se na sebe. U Matky noci, přísahal bych, že jste se váleli v odpadcích na nějakých jatkách. Umyjte se, nebo s vámi dlouho nepobudu.“ Zarazil se a v očích se mu objevilo cosi krutého. „Cítím vraždu. Lidské kulty jsou tak ubohé. Odteď mé ušetřete své touhy po zabíjení nevinných. Radši nechci ani vědět, jaké zločiny jste jménem Syna noci spáchali. Ano,“ dodal a vycenil zuby, „má se z čeho zpovídat.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stála nad ním a mávala zbraněmi. Věštdomin ji pozoroval zdravým okem a čekal na konec toho všeho, konec, jehož litoval jen málo. Neúspěch, jeho neúspěch, ano, ten si zasloužil jistou lítost. Ale copak skutečně věřil, že dokáže zastavit tohle zjevení?</p>
<p><emphasis>Říkal, že umírám. A teď umírám znovu.</emphasis></p>
<p>Najednou znehybněla. Oči měla jako zakryté lucerny, paže jí klesaly, jako kdyby tanec odtančil rovnou z ní a teď se někde točil neviděn. Zírala na něj, aniž by ho poznala, a po chvíli se odvrátila.</p>
<p>Slyšel, jak klopýtá směrem, odkud přišla.</p>
<p>„To bylo dost dlouho.“</p>
<p>Věštdomin otočil hlavu. Opodál stál Vykupitel. Nebyl velký, ani nějak zvlášť působivý. Jistě, byl dost tvrdý, aby na něm bylo znát, že je bývalý voják, ale jinak nebyl zajímavý.</p>
<p>„Co z tebe udělalo to, co jsi?“ zeptal se Věštdomin − tedy pokusil se o to, jak měl ústa plná krve a při každém slově plival rudou pěnu.</p>
<p>Vykupitel mu přesto rozuměl. „Nevím. Možná máme ctižádost a v ní obraz sebe sama velkolepý i pózující zároveň, ale nakonec je obojí prázdné.“ Usmál se. „Nevzpomínám si, že bych byl takový muž.“</p>
<p>„Proč odešla, Vykupiteli?“</p>
<p>Odpověď přišla až za dlouho. „Myslím, že jsi měl pomoc. Ale nevím, co z toho vzejde. Můžeš počkat? Možná tě budu ještě potřebovat.“</p>
<p>Věštdomin se uchechtl. „Takhle?“</p>
<p>„Nedokážu tě vyléčit. Ale myslím, že nepřestaneš… být. Máš silnou duši, Věštdomine. Smím si k tobě přisednout? Je to už dávno, co jsem si měl s kým popovídat.“</p>
<p><emphasis>No, já tady krvácím. Ale nic mě nebolí.</emphasis> „Dokud vydržím,“ odvětil, „budeš si mít s kým povídat.“</p>
<p>Vykupitel odvrátil zrak, aby Věštdomin neviděl slzy, které mu náhle vyhrkly.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Nezvládl to,“ ohlásil Krysich a vstal.</p>
<p>Gradithan se zamračil na mrtvého Věštdomina. „Byli jsme tak blízko. Nechápu, co se stalo, vůbec to nechápu.“</p>
<p>Pootočil se a zadíval se na velekněžku klečící na zemi ve stanu. Obličej měla povolený a z otevřených úst jí visely černé sliny. „Využila všechno, moc brzy, moc rychle, myslím. Všechna ta vyplýtvaná krev…“</p>
<p>Krysich si odkašlal. „Ta vidění −“</p>
<p>„Nic novýho,“ štěkl Gradithan. „Sežeň další kelyk.“</p>
<p>Na to Salind zvedla hlavu a z očí jí náhle vyhrkly slzy. Gradithan se nad tím rozesmál. „Už chápu, jak uctívá ona. Konec všech pochybností. Jednoho dne, Krysichu, budou <emphasis>všichni</emphasis> jako ona. Zachráněný.“</p>
<p>Krysich váhal.</p>
<p>Gradithan se narovnal a plivl nehybnému Věštdominovi do sinalého obličeje. „I ty, Krysichu,“ řekl. „I ty.“</p>
<p>„Mám se vzdát svýho magickýho nadání, urdo?“</p>
<p>„Zatím ne. Ale jednou to uděláš. Bez lítosti.“</p>
<p>Krysich se vydal shánět další soudek kelyku.</p>
<p>Gradithan přistoupil k Salind a dřepl si k ní. Předklonil se a olízl jí sliny ze rtů. „Zatančíme si spolu,“ pravil. „Toužíš po tom?“</p>
<p>V jejích očích spatřil odpověď.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V té chvíli se vysoko na věži pohnula Silanah − a upřela chladné oči na poutnický tábor za závojem Noci − a Anomander Dlouhý vlas ji hned uklidnil nepatrným dotekem.</p>
<p>„Tentokrát ne, lásko,“ zamumlal. „Brzy. Poznáš to.“</p>
<p>Obrovská saň se znovu uložila a přivřela oči do škvírek.</p>
<p>Syn noci nechal ruku položenou na jejím šupinatém krku. „Neboj se,“ pokračoval. „Příště už tě nezastavím.“</p>
<p>Cítil odchod Spinnoka Durava na malé, rychlé šalupě směřující do Ortnalu za Nočními vodami. Snad mu cesta prospěje, zvětšující se vzdálenost mezi válečníkem a tím, co ho pronásledovalo.</p>
<p>A taky vycítil příchod Endesta Silanna. Jeho nejstarší přítel se vracel po břehu řeky. Čekal ho ještě jeden úkol. Ten nejobtížnější.</p>
<p>Jenže nastaly těžké časy, pomyslel si Anomander Dlouhý vlas, a s tím zanechal Silanah v nikdy nekončící tmě.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Severozápadně od Bašt rázoval Kallor po prázdné silnici.</p>
<p>V Baštách nenašel nic zajímavého. Ubohé zbytky jednoho z Tumaviných milenců, připomínka kletby pronesené kdysi dávno, připomínka, jak čas všechno překroutí jako provaz navíjející se do stále těsnějších uzlů a smyček. Až to, co mělo být rovné, skončilo v zamotané, neužitečné změti.</p>
<p>Jeho čekal trůn, nový trůn, který si zasloužil. Věřil, že získává tvar a stává se skutečně hmotným. Syrová moc, překypující nesplněnými sliby.</p>
<p>Vznikající trůn však nebyl to jediné, co na něj čekalo. Přinejmenším tohle vycítil. Sbíhání, ano, další z těch zmatených vrcholů, kdy se energie stahují k sobě, kdy se neviditelné stezky náhle protnou. Kdy se v jediném okamžiku může změnit veškeré bytí − jediným sekem meče, proneseným slovem či naopak slovem zamlčeným.</p>
<p>Co přijde?</p>
<p>Potřeboval být u toho. Uprostřed toho všeho. Takové věci ho nakonec udržovaly v chodu. Kvůli takovým věcem stálo za to žít.</p>
<p><emphasis>Jsem král neúspěchů, že? Kdo jiný si zaslouží Rozbitý trůn? Kdo jiný zosobňuje bídu Chromého boha? Ne, ten trůn bude můj, a co se ostatního týče, uvidíme, že?</emphasis></p>
<p>Šel dál, opět sám. Spokojený, že si opět ověřil − během doby, kdy putoval ve společnosti těch ubohých Tiste Andii − že svět je plný hlupáků, klopýtajících, nemotorných kvůli pitomým jistotám a přesvědčení.</p>
<p>Tentokrát se třeba obejde bez říše. Ano, tentokrát všechny zničí, a ti bídní smrtelníci se budou hrabat v blátě a prát se o larvy a kořínky. Nebude to dokonalá říše pro zlomený trůn?</p>
<p><emphasis>Ano, a jaký by byl lepší důkaz mého nároku na ten trůn? Sám Kallor se obrátí zády k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>civilizaci. Pohleď, Padlý, a uvidíš mě stát před tebou. Jen mě a nikoho jiného.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přísahám, že to všechno strhnu. Každou cihlu. A svět může s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bázní a úžasem přihlížet. Samotní bohové budou vyjeveně přihlížet, užaslí, oloupení a ztracení. Prokleli jste mě, abych pokaždé neuspěl, co? Já si ale vytvořím místo, kde žádný pád není možný. Porazím tu kletbu, konečně ji porazím.</emphasis></p>
<p><emphasis>Slyšíš mě, K’rule?</emphasis></p>
<p><emphasis>Na tom nezáleží. Brzy uvidíš, co se bude dít, už brzy.</emphasis></p>
<p>Usoudil, že to jsou skutečně skvělé časy.</p><empty-line /><p>KNIHA TŘI</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>ZEMŘÍT V PŘÍTOMNOSTI</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Odlož to na příští chvíli,</p>
<p>teď na to nemysli, až později,</p>
<p>až přemýšlení ukáže</p>
<p>svou bezcennou tvář,</p>
<p>až bude příliš pozdě i na obavy</p>
<p>při útěku do úkrytu.</p>
<p>Zastrč to až do té kapsy,</p>
<p>aby ochabla ta hlodavá přítomnost,</p>
<p>nic nemá cenu konat</p>
<p>v nesmyslném půvabu,</p>
<p>kdy všechny platné domněnky</p>
<p>zadusí tvůj křik.</p>
<p>Shoď to do té hluboké díry,</p>
<p>o níž nechceš vědět,</p>
<p>pro případ, že se to rozbije a přinese</p>
<p>kruté připomínky,</p>
<p>kdy všechno, co bylo lze vykonat, je minulostí,</p>
<p>ne, nenamáhej se.</p>
<p>Vmáčkni to až do rohu,</p>
<p>není to k ničemu, tak mě ušetři žalu,</p>
<p>nelíbila se ti cena tak jasná, tak vysoká,</p>
<p>krvavá rána,</p>
<p>když tobě šlo jen o sladkou rozkoš</p>
<p>do konce tvých dní.</p>
<p>Tlač na to, dokud to nebude tlak opětovat,</p>
<p>pak vykřikni zděšením, křič,</p>
<p>nikdy tě ani nenapadlo, že nebudeš vědět,</p>
<p>co s tebou udělá, když se odvrátíš,</p>
<p>teď kvílej v děsu, na vlnách nevíry,</p>
<p>je dokonáno, je to mrtvé.</p>
<p>Protlač se dopředu,</p>
<p>drásej oči ječícím příbuzným,</p>
<p>žádný odkaz nečeká na tvé zářící děti,</p>
<p>je zabit, zabit,</p>
<p>pryč jsou budoucí pokolení krmící slávu,</p>
<p>svět skončil. Skončil.</p>
<p><emphasis>Přiznání umírajícího</emphasis></p>
<p>Siban z Arenu</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA TŘINÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Dívali jsme se, jak přichází z daleka,</p>
<p>klopýtá pod tíhou toho, co všechno držel</p>
<p>ve svých rukou.</p>
<p>Mysleli jsme, že má korunu, ale když přišel blíž,</p>
<p>ukázalo se, že ten kroužek je kůže hada</p>
<p>hryzajícího si vlastní ocas.</p>
<p>Smáli jsme se a podělili se o karafu, když padl,</p>
<p>povzbuzovali jsme ho, když zase vstal</p>
<p>s roztomilým šarmem.</p>
<p>Zpomalili jsme do ticha, když dorazil,</p>
<p>a na vlastní oči spatřili břímě, které nesl,</p>
<p>které chránil.</p>
<p>Vážně jsme hleděli na jeho úsměv</p>
<p>a on pravil, že tento čerstvý, mladý svět, jejž našel,</p>
<p>patří nyní nám.</p>
<p>Dívali jsme se, jako bychom byli velcí bohové</p>
<p>zvažující spoustu nezasloužených darů</p>
<p>s tasenými noži.</p>
<p>Osmělení pýchou jsme vysekali krvavé kusy,</p>
<p>podělili se o tu kapající kořist</p>
<p>a jedli dosyta.</p>
<p>Viděli jsme, jak zaplakal, když nic nezbylo,</p>
<p>couval s očima plnýma bolesti a zděšení,</p>
<p>ruce klesající.</p>
<p>Jenže vlci udělají zdechlinu z každého světa.</p>
<p>My pouze reagovali dle vlastní povahy</p>
<p>ve vší nevinnosti,</p>
<p>se zápalem jsme hlásali svou pokornou čistotu,</p>
<p>i když on se otočil a neslyšel.</p>
<p>A chuť zhořkla,</p>
<p>jedovatá zrada nám pronikla do údů.</p>
<p>Dívali jsme se, jak odchází do daleka,</p>
<p>osaměle kráčí pryč,</p>
<p>truchlivě opouští naši laskavost,</p>
<p>kdy zdařile zničil naše hloupá já</p>
<p>hadím uštknutím.</p>
<p><emphasis>Poslední dny našeho dědictví,</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_14.jpg" />Velké pružiny kočáru se zmáčkly, aby vstřebaly prudký náraz. Když se obrovský povoz zase narovnal, Vrč zahlédl, jak se jeden z bratří Kmenů neudržel a odlétá zrnitým vzduchem. Mával rukama nohama, celý zmatený a vykulený.</p>
<p>Řemen se napjal. Ten pitomec si ho uvázal ke kotníku. Nakonec spadl dolů a zmizel z dohledu.</p>
<p>Koně řičeli a hřívy jim vlály, jak se zoufale drali přes rozlámanou, kamenitou půdu. Stínové postavy tlumeně křičely, jak je koně zadupávali kopyty, a kočár se na tělech odporně kymácel.</p>
<p>Někdo mu ječel do ucha. Vrč se na střeše otočil a uviděl dalšího bratra Kmena − Jula − jak tahá za řemen. Objevila se noha − mokasín byl pryč a dlouhé prsty s velkým klouby byly roztažené, jako by hledaly větev − následně holeň a koleno. Vzápětí natáhl Amby ruku, zachytil se a vyškrábal se na střechu s tím nejdivnějším úsměvem, jaký kdy Vrč viděl.</p>
<p>V polosvětle se trygallský kočár řítil dál, prodíral se masami lidí. Třebaže jimi proráželi, jako když loď protíná vlny, ze všech stran se k nim natahovaly rozedrané, hnijící ruce. Některým to vytrhlo paže z kloubů, jiné vůz zvedl na nohy a oni se na něj začali šplhat a snažili se najít lepší chyt.</p>
<p>Základní povinnost podílníků na kočáru byla jasná. Nejsladší trpělivost, pomenší, baculatá žena se zářivým úsměvem, prskala a sekala sekerou do natažené paže. Kosti praštěly jako suché klacíky a ona s řevem kopla do vyschlé hlavy, jež odpadla od krku.</p>
<p>Zatracené mrtvoly − projížděli mořem oživených mrtvol a zdálo se, že jedna každá z nich chce svézt.</p>
<p>Vedle Vrče se zvedl mohutný muž. Barghast, chlupatý jako opice, cenící v nadšeném úsměvu začernalé upilované zuby.</p>
<p>Vrč se jednou rukou pustil mosazné příčle, vytáhl šavli a těžkou čepelí ťal mrtvého do tváře. Půlka hlavy odletěla a zbytek se přestal usmívat. Vrč se stočil ještě víc a kopl Barghasta do prsou. Zjevení se zřítilo. Chvíli nato se objevilo další, s úzkými rameny a protaženým temenem, kšticí myších vlasů a vyzáblým obličejem. Vrč znovu vykopl.</p>
<p>Povoz se prudce zakymácel, jak obrovská kola najela na něco velkého. Vrče to shodilo z okraje střechy. Zařval bolestí, jak mu to trhlo rukou svírající příčel. Do stehna se mu zaryly ostré prsty. Kopal s rostoucí panikou. Podpatkem narazil na něco, co nepovolilo, a on toho využil, odrazil se a vylezl zpátky na střechu.</p>
<p>Na protější straně mlátili tři mrtví Nejsladší trpělivost a jeden se ji očividně chystal znásilnit. Kroutila se pod nimi a svíjela, sekala sekerami, kousala do svraštělých rukou a čelem tloukla ty, kteří se ji snažili políbit. Do pranice se vložil Rekkanto Ilk a svým zvláštním, pilovitým nožem zaútočil na různé klouby − rameny, kolena, lokty − a postupně odhazoval odřezané končetiny.</p>
<p>Vrč se zvedl na kolena a zamračil se na okolní krajinu. Uvědomil si, že se zástupy mrtvých pohybují jedním směrem, přičemž kočár se prodíral šikmo přes jejich cestu − a odpor pod nimi sílil, mrtví se stahovali jako krev do rány. Kočár znatelně zpomaloval a koně museli vysoko zvedat nohy, jak přelézali další těla.</p>
<p>Vzadu někdo křičel. Vrč se otočil. Slaba se nakláněla přes bok a hulákala do zavřeného okénka.</p>
<p>Kočárem otřásl další silný náraz a ozval se démonický řev. Drápy vytrhávaly kusy dřeva.</p>
<p>„<emphasis>Dostaň nás odsud!</emphasis>“</p>
<p>Vrč nemohl souhlasit víc, protože démon se náhle zvedl a natahoval po něm plazí paže. Vrč s vrčením vyskočil, v obou rukou zbraň. Sklonila se k němu protáhlá hlava s tlamou plnou tesáků a zasyčela.</p>
<p>Vrč zařval − byl to ohlušující zvuk − a máchl šavlemi. Ostří zajela do tlusté kůže a hluboko do mrtvého masa až ke kostem démonova dlouhého krku. V zapadlých očích se tvorovi mihlo překvapení, než hlava s půlkou krku odpadly. Další dva seky a odletěly paže. Tělo se zvrátilo dozadu, ale mezitím už po něm začaly lézt menší mrtvoly jako po žebříku.</p>
<p>Zepředu Vrč uslyšel divný zvuk, rytmický, jako bušení zbraní o okraj štítu. Bylo to však příliš hlasité, pokud − Vrč se narovnal a zadíval se před sebe.</p>
<p>Opravdové vojsko. Mrtví vojáci pochodující v řadách, ve čtvercích a klínech, se vším, co k tomu patří − a v nepředstavitelných počtech. Vrč zíral a snažil se pochopit počty vojáků. Kam až oko dohlédlo… <emphasis>Bohové pod námi, všichni mrtví na pochodu − ale kam? Za čím?</emphasis></p>
<p>Scéna se náhle rozmazala a rozpadla na úlomky. Povoz jako by povolil. Přihnala se tma a vůně moře, hukot vln, písek klouzající pod koly. Jedna strana kočáru narazila do palmy a dolů se sesypal déšť ořechů velkých jako práskavka, které se odrážely od střechy a mizely po stranách. Koně klopýtali, zpomalovali a po chvilce se všechno zastavilo.</p>
<p>Vrč vzhlédl a na něžné noční obloze spatřil hvězdy.</p>
<p>Pod ním se s vrzáním otevřela dvířka a někdo vystoupil a začal zvracet do písku. Kašlal u toho, plival a klel.</p>
<p>Mistr Přemoh.</p>
<p>Vrč slezl dolů po paprscích nejbližšího kola. Cestou k čaroději se mu trochu třásly nohy.</p>
<p>Ten dosud klečel a zbavoval se posledních zbytků toho, co předtím pojedl. „Ach,“ supěl. „Bolí mě hlava.“</p>
<p>K Vrčovi se připojila Slaba. Nosívala železný šlap, ale přišla o něj, a teď jí obličej rámovaly pramínky zpocených vlasů. „Myslela jsem, že na nás skočil nějaký zatracený tygr,“ prohodila, „ale byl jsi to ty. Toho démona jsi pěkně vyděsil. Takže je pravda, že to tetování vůbec není tetování.“</p>
<p>Na zem doskočil Glanno Plachta a vyhnul se cvakajícím zubům nejbližšího koně. „Viděli jste, jak Amby Kmen letí? Bohové, to bylo blbolepý!“</p>
<p>Vrč se zamračil. „Blbo − co?“</p>
<p>„Blbě velkolepý,“ vysvětlila mu Slaba. „Nebo velkolepě blbý. Ty jsi převtělenec?“</p>
<p>Vrč se na ni podíval a vydal se na průzkum.</p>
<p>Úkol rychle dokončil. Byli na ostrově. Velmi malém ostrově, stěží padesát kroků dlouhém. Písek tvořily rozdrcené korály, stříbrně se lesknoucí ve světle hvězd. Uprostřed rostly dvě palmy. V mělčinách sahajících na tisíc kroků od břehu vedl kolem dokola celého atolu pás útesů, vyčnívajících z vody jako páteř mořského hada. Byly vidět další ostrovy, pár jich bylo dokonce větších než ten, na němž přistáli, a táhly se jako korálky z přetrženého náhrdelníku. Nejbližší byl asi tři tisíce kroků daleko.</p>
<p>Jak se Vrč vracel, sletěla ze střechy kočáru mrtvola a dopadla do písku. Po chvíli se posadila a vzdychla si.</p>
<p>Z vozu vystoupil Trell, za nímž následovala příšerně bledá bažinová čarodějka Vzácná žabnice. Udělala pár kroků a dosedla do písku. Když Mappo uviděl Vrče, zamířil k němu.</p>
<p>„Soudím, že jsme v říši mistra Kápě narazili na něco nečekaného,“ poznamenal.</p>
<p>„To teda netuším,“ opáčil Vrč. „Byla to moje první návštěva.“</p>
<p>„Nečekanýho?“ frkla Slaba. „To bylo šílený − všichni existující mrtví na pochodu.“</p>
<p>„Ale kam?“ zajímal se Vrč.</p>
<p>„Možná ne kam, možná spíš <emphasis>o</emphasis><emphasis>dkud.</emphasis>“</p>
<p>Odkud? Na ústupu? To byla děsivá představa. <emphasis>Pokud jsou mrtví na útěku…</emphasis></p>
<p>„Bejvávalo,“ zabručela Slaba, „že říší mrtvejch byla cesta snadná. Klidná. Ale posledních pár let… něco se děje.“ Přistoupila k mistru Přemohovi. „Jestli nefunguje tohle, Přemohu, tak co?“</p>
<p>Mág dosud klečel. Teď vzhlédl. „Ty to prostě nechápeš, viď?“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Nedostali jsme se ani k té zatracené <emphasis>bráně.</emphasis>“</p>
<p>„Co ale potom −“</p>
<p>„<emphasis>Žádná brána tam nebyla!</emphasis>“ zavřískl.</p>
<p>Následovalo dlouhé ticho.</p>
<p>Nemrtvý mezitím pokojně sbíral mušle.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jula Kmen upíral na Vzácnou žabnici vodnaté oči rozesněné obdivem. Když to uviděl Amby, okamžitě ho napodobil a snažil se nasadit ještě toužebnější výraz, takže až konečně vzhlédne, uvidí, že je tu pro ni a jedině pro ni. Chvíle se táhla, soupeření nabíralo na obrátkách.</p>
<p>Levá noha ho ještě bolela od kyčle po prsty a měl jen jeden mokasín, ale písek byl teplý, takže to nebylo tak zlé.</p>
<p>Vzácná žabnice se radila s mistrem Přemohem, tím děsivým, pruhovaným mužem a tím chlupatým obrovským skřetem jménem Mappo. Amby usoudil, že to jsou důležití lidé, a s výjimkou Vzácné žabnice s nimi nechtěl mít nic společného. Ocitnout se příliš blízko takovým lidem nikdy nebylo zdravé. Hlavy vybuchovaly, srdce pukala − viděl to na vlastní oči, když byl ještě prcek (ale zdaleka ne takový prcek jako Jula) a rodina se konečně rozhodla bojovat s Malažany, kteří se objevovali v jejich bažině jako jedovaté houby. Tehdy všechno řídil Buna Kmen, než ho sežrala ropucha, ale bylo pravdou, že Bunovi druzí nejbližší bratři − ti, kteří se chtěli dostat blíž − se všichni nechali zabít. Vybuchující hlavy. Pukající srdce. Vařící se játra. Pochopitelně tu platil zákon uhýbání. Maršálové a podmaršálové byli chytří a být chytrý znamenalo být rychlý, takže když začaly létat všechny ty šípy a šipky a kouzelné vlny, oni prostě uhnuli. Kdokoliv v jejich blízkosti, snažící se být stejně chytrý, ale zdaleka ne tak chytrý, a proto mnohem pomalejší, inu, ten nedokázal uhnout tak rychle.</p>
<p>Jula si konečně povzdechl, čímž ohlásil svou porážku, a podíval se na Ambyho. „Nemůžu uvěřit, že jsem tě zachránil.“</p>
<p>„Já taky ne. Já bysem to ne.“</p>
<p>„Proto nemůžu uvěřit, že jsem to udělal. Ale vona zas viděla, jak jsem chrabrej, velkorysej a obětavej. Viděla, že jsem lepší, páč ví, že ty bys to neudělal.“</p>
<p>„Možná bysem to udělal a vona to možná ví, Julo. Kromě toho jeden z těch hnusnejch smraďochů se snažil votevřít dveře, a nebejt mě, byl by se dostal dovnitř − a to vona dovopravdy viděla.“</p>
<p>„Tys ho neseškrábnul schválně.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Páč sem viděl, jaks ho praštil obličejem, Amby.“</p>
<p>Amby si znovu sáhl na nos, trhl sebou a zafrkal. „Viděla, co viděla, a co viděla, tos nebyl <emphasis>ty.</emphasis>“</p>
<p>„Viděla mý ruce, jak se natahuju, abysem tě vytáh. To viděla.“</p>
<p>„Neviděla. Hezky jsem ti je zakryl, ehm, svou košilí.“</p>
<p>„Lžeš.“</p>
<p>„Ty lžeš.“</p>
<p>„Ne, ty.“</p>
<p>„Ty!“</p>
<p>„Říkej si, co chceš, Amby. Cokoliv chceš. Ale to já tě zachránil.“</p>
<p>„Chceš říct, žes mi stáhnul mokasín.“</p>
<p>„To byla nehoda.“</p>
<p>„Jo, tak kde je?“</p>
<p>„Spadnul.“</p>
<p>„Ne, nespadnul. Kouknul jsem se ti do báglu, Julo. Ty ses mě vůbec nesnažil zachránit, tys mi kradl mokasín, páč je to tvůj oblíbenej mokasín. Chci ho zpátky.“</p>
<p>„Je proti zákonu koukat se jinýmu do báglu.“</p>
<p>„Bažinovej zákon. Připadá ti to tady jako bažina?“</p>
<p>„Na tom nezáleží. Tys porušil zákon. A vůbec, to, cos našel, byl můj náhradní mokasín.“</p>
<p>„Tvůj jeden náhradní mokasín?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Proto byl plnej mejch milostnejch dopisů?“</p>
<p>„Jakejch milostnejch dopisů?“</p>
<p>„Těch, co si spolu píšem. Těch, co sem si skoval do mokasínu. Těch, Julo.“</p>
<p>„Teď je jasný, kolikrát jsi porušil zákon. Páč skováváš svý milostný dopisy − který jsi psal sám sobě a nikomu jinýmu − skovávals je v mým náhradním mokasínu!“</p>
<p>„Ne že by ses ty někdy kouknul.“</p>
<p>„Ale mohl sem, kdybysem vo tom věděl.“</p>
<p>„Ale tos neudělal, že ne? Kromě toho ty nemáš náhradní mokasín, páč jsem ti ho ukrad.“</p>
<p>„A proto jsem si ho já ukrad zpátky!“</p>
<p>„Nemůžeš ukrást zpátky něco, o čem nevíš, že to bylo ukradený. To je akorát krádež. A krádež je proti zákonu.“</p>
<p>„Bažinovýmu zákonu.“</p>
<p>„Tvůj bágl <emphasis>je</emphasis> bažina.“</p>
<p>„Hahahahahaha −“</p>
<p>Amby se křenil u vlastního vtipu a pak se taky rozesmál. „Hahahahahahaha −“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Slaba vytáhla zátku a lokla si, načež podala měch Nejsladší trpělivosti. „Poslouchej ty pitomce,“ prohodila.</p>
<p>„Nechci,“ opáčila Nejsladší trpělivost a otřásla se. „To bylo poprvý, víš, kdy se mi snažili takhle dostat do kalhot.“</p>
<p>„Možná to byla posmrtná ztuhlost.“</p>
<p>Nejsladší trpělivost frkla. „Utahuješ si ze mě? Ať tam měli cokoliv, nebylo to skutečný, možná jen přivázaný klacíky nebo tak.“ Napila se vína, vzdychla a rozhlédla se kolem. „Hezký.“</p>
<p>„Náš maličkej kousek ráje.“</p>
<p>„Aspoň odsud můžeme pozorovat východ slunce. To bude pěkný.“ Chvíli mlčela, než pokračovala. „Když se ukázal Rekkanto, myslela jsem, že mi pomáhá. Ale teď mám dojem, že si spíš chtěl taky sáhnout.“</p>
<p>„A divíš se, Sládě? Je to chlap.“</p>
<p>„S ošklivejma očima.“</p>
<p>„Ošklivejma očima, ošklivejma rukama.“</p>
<p>„Možná ho budu muset zavraždit.“</p>
<p>„Zadrž,“ radila Slaba a vzala si měch zpátky. „On tě <emphasis>zachránil,</emphasis> usekával ruce a −“</p>
<p>„Likvidoval konkurenci.“</p>
<p>„Bránil tvou čest, Sládě.“</p>
<p>„Když to říkáš.“</p>
<p>Slaba vrátila zátku do měchu. „Bohové pod náma, Sládě, do čeho jsme to tam podle tebe vlítli?“</p>
<p>Nejsladší trpělivost našpulila kypré rty a zavřela oči s dlouhými řasami. „V Jednooký Kočce, když jsem byla malá, mě vzali na úsvit much − víš, ty obřady v chrámu mistra Kápě, kdy se všichni kněží natřou medem −“</p>
<p>„Na některých místech,“ přerušila ji Slaba, „používají krev.“</p>
<p>„To jsem taky slyšela. V Jednooký Kočce to byl med, aby se mouchy nalepily. Vlastně mouchy a vosy. Každopádně jsem šla s dědou, bejvalým vojákem u Umrlců −“</p>
<p>„Bohové, už je to dávno, co o nich někdo mluvil!“ Zadívala se na Nejsladší trpělivost. „Je to pravda? Tvůj děda sloužil u Umrlců?“</p>
<p>„Přinejmenším to tvrdil. Když jsem byla malá, věřila jsem mu každý slovo. Když jsem byla starší, nevěřila jsem mu jediný. A teď jsem ještě starší a vracím se k tomu, že mu věřím. Ty věci v jeho domě, vyřezávaný dlaždice, rozbitý masky pověšený na stěnách… ano, Slabo, myslím, že u nich sloužil.“</p>
<p>„Pod velením Seguleha −“</p>
<p>„Odpadlýho Seguleha, ano. Na každej pád mě děda vzal kouknout se na chrám patrona jeho starý kumpanie a všichni kněží a kněžky se zabývali mouchama.“</p>
<p>„Počkej. Umrlci měli všichni zmizet − prý si je vzal sám mistr Kápě, aby mu sloužili v říši mrtvých. Co teda dělal tvůj děda živej v Jednooký Kočce?“</p>
<p>„Přišel v bitvě o ruku. Mysleli, že je mrtvej, a než ho někdo našel, bylo na pořádný léčení už pozdě. Připálili mu pahýl a poslali ho do výslužby. Necháš mě to dovykládat, nebo ne?“</p>
<p>„Ano, jistě. Promiň.“</p>
<p>„Říkal, že to kněží s tím medem pochopili úplně špatně. Mouchy a včely prý nejsou pro obřad podstatný. Jde při něm o krev − med ale symbolizuje krev. Umrlci − kteří byli jako kněží-válečníci mistra Kápě, aspoň na smrtelným světě − to byli flagelanti. Krev na kůži, život vytékající a umírající na kůži − to je důležitý. Proto si mistr Kápě cení mrtvejch vojáků víc než koho jinýho z těch zástupů mrtvých, který mu projdou bránou. Obchodníci krví, armáda, která bude bojovat na skrytý pláni zvaný Poslední vzdor.“ Olízla si rty. „O tom je úsvit much. Poslední bitva, mrtvý shromážděný na skrytý pláni zvaný Poslední vzdor.“</p>
<p>„Možná proto si mistr Kápě Umrlce vzal,“ navrhla Slaba, kterou z vyprávění Nejsladší trpělivosti zamrazilo. „Možná se ta bitva blíží.“</p>
<p>„Dej mi ještě,“ požádala Nejsladší trpělivost a natáhla se po měchu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Glanno Plachta dloubl do Rekkanta Ilka. „Vidíš je? Bavěj se o nás. No, hlavně o mně. Přijde na to, Ilku, dřív nebo později na to přijde.“</p>
<p>Rekkanto Ilk na něj zašilhal. „Co, zabijou tě ve spánku?“</p>
<p>„Nebuď pitomec. Jedna z nich mě požádá, abych si ji navěkyvzal.“</p>
<p>„A <emphasis>potom</emphasis> tě zabije ve spánku. A my si potom budem moct rozdělit tvůj podíl.“</p>
<p>„Myslíš, že jsem neviděl, jak jsi Sládě ohmatával?“</p>
<p>„Jak bys mohl? Vždyť jsi přece řídil!“</p>
<p>„Není nic, co bych neviděl, Ilku. To ze mě dělá tak dobrotivskýho vozku.“</p>
<p>„Pravda, ona má moc hezký chyty.“</p>
<p>„Bacha na to, co děláš s mou budoucí navěkyženou.“</p>
<p>„Mohl bys skončit se Slabou, což znamená, že já si budu moct dělat, co budu chtít, se Sládětem.“</p>
<p>Glanno Plachta si hlasitě říhl. „Chtělo by to něco k jídlu. Snídani, takže až skončej se žvantěním, budeme moct vstát a vyrazit.“</p>
<p>„Ať to bude kamkoliv.“</p>
<p>„Kamkoliv je jedno. Vždycky bylo a vždycky bude.“</p>
<p>Rekkanto Ilk se zakřenil. „Jasně. Nezáleží na cíli…“</p>
<p>A společně dodali: „Záleží na cestě!“</p>
<p>Slaba s Nejsladší trpělivostí se ohlédly a zamračily se. „Ne! Už zase!“ křikla Slaba. „Okamžitě toho nechte! Nechte toho, nebo vás zabijeme ve spánku!“</p>
<p>Rekkanto Ilk dloubl do Glanno Plachty.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mappo dřepěl, kolébal se na špičkách a čekal, až mistr Přemoh dokončí tiché zaříkání proti bolesti. Soucítil s ním, protože bylo jasné, že mág trpí. Byl bledý, ztrhaný, čelo měl kluzké potem a ruce se mu třásly.</p>
<p>Bylo těžké pochopit, jak si někdo může vybrat tuto profesi, vzhledem k tomu, jakou za to platí cenu. Stojí ty peníze za to? Mappo takovému způsobu uvažování nerozuměl.</p>
<p>Co má na tomto světě skutečnou cenu? Vlastně na jakémkoliv světě? Přátelství, dar lásky a soucitu. Čest, jakou jeden přikládá životu jiného. Nic z toho nelze koupit. Připadalo mu to jako prostá pravda. Přesto věděl, že právě všednost je vodou na mlýn cynismu a posměchu. Dokud o tyto věci jeden nepřijde, dokud cena takové ztráty není osobní nějakým strašlivým, zničujícím vlivem na jeho život. Teprve v okamžiku nejzazší krajnosti je z této pravdy spláchnuto opovržení a ona je odhalena, holá a nepopiratelná.</p>
<p>Všechny důležité pravdy jsou všední.</p>
<p>A přesto tu byla další pravda. Za cestu si zaplatil. Jeho mince přivodily bolest tohoto muže. Výměna nebyla vyrovnaná, a tak Mappo litoval mistra Přemoha a nehodlal se zříkat vlastní viny. Nakonec čest znamenala připravenost, ochotu vážit a měřit, posoudit správnou rovnováhu, kdy nikdo nenaklání váhy.</p>
<p>A tak byli všichni připraveni sloužit na této cestě chodbami Mappovým potřebám. Další břímě, které musí nést. Pokud ho unese.</p>
<p>Pozoruhodný válečník sedící vedle něj se zavrtěl. „Už asi chápu, proč Trygalle ztrácí tolik podílníků, mistře Přemohu. U Propasti, přece musí existovat chodby, kudy se dá cestovat klidně, ne?“</p>
<p>Mistr Přemoh si přetřel obličej. „Říše vzdorují, Vrči. Jsme jako voda vycáknutá na rozpálený olej. Mám co dělat, abych zabránil tomu, že se… odrazíme. Mágové se dokážou protlačit do jimi vybraných chodeb − není to snadné, většinou to vyžaduje rafinované přesvědčování. Nebo obyčejné prosazení vlastní vůle. Nechceš vyrazit díru z jedné říše do druhé, protože to se s největší pravděpodobností vymkne kontrole. Může to mága okamžitě pohltit.“ Vzhlédl krví podlitýma očima. „Tak se to prostě nedělá.“ Ukázal slabou rukou na kočár za sebou. „Když přicházíme, je to jako urážka. My <emphasis>jsme</emphasis> urážka. Jako doběla rozžhavený oštěp, prorazíme, proletíme po divoké stezce, a já musím zajistit, že všechno, co za sebou zanecháme, bude, ehm, kauterizované. Vypálené a zavřené. Pokud bych to neudělal, vyhrnula by se za námi magie, a na takové vlně se žádný smrtelník nedokáže vézt dlouho.“</p>
<p>Za Mappem promluvila Vzácná žabnice. „Takže musíte být velemágové, všichni do jednoho.“</p>
<p>Na to mistr Přemoh kývl. „Připouštím, že mi tento způsob cestování dělá starosti. Myslím to, jak děláme jizvy do celého zatraceného vesmíru. Samotná existence… krvácí. Jistě, je to jenom pár kapek tu a támhle mezi vší bolestí, jakou jen realita může mít. V každém případě žádná klidná stezka neexistuje, Vrči. Obyvatelé každé říše to pudí, aby nás zničili.“</p>
<p>„Říkal jsi, že jsme ani nedorazili k bráně mistra Kápě,“ poznamenal po chvíli pruhovaný. „A přesto…“</p>
<p>„Ano.“ Plivl do písku. „Mrtví už nespí. To je ale pořádná kaše.“</p>
<p>„Najdi nejbližší pevninu na našem světě,“ řekl Mappo. „Dál půjdu pěšky. Najdu si vlastní cestu −“</p>
<p>„My smlouvu dodržíme, Trelle. Dopravíme tě, kam chceš jít −“</p>
<p>„Ne za cenu toho, že se svými společníky můžeš zemřít − to nemůžu přijmout, mistře Přemohu.“</p>
<p>„Peníze nevracíme.“</p>
<p>„O nic nežádám.“</p>
<p>Mistr Přemoh se roztřeseně zvedl. „Uvidíme se po dalším úseku. A teď je čas na snídani. Neexistuje nic horšího než zvracení, když nemáš nic v žaludku.“</p>
<p>Vrč se také zvedl. „Už jsi vybral novou stezku?“</p>
<p>Přemoh udělal obličej. „Rozhlédni se kolem sebe, Vrči. Bylo rozhodnuto za nás.“</p>
<p>Mappo vstal. Zůstal s Vrčem a Přemoh se odpotácel ke svým lidem, kteří se shromáždili kolem ohřívadla, jež vytáhli z útrob vozu. Trell se rozhlížel po ostrůvku. „Co tím myslel?“ zeptal se.</p>
<p>Vrč pokrčil rameny. Když se na Mappa usmál, zaleskly se mu špičáky. „Musím sice hádat, Trelle, ale řekl bych, že budeme plavat.“</p>
<p>Vzácná žabnice frkla. „Maelova říše. A vy jste si mysleli, že ta mistra Kápě je hrozná.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když jí byly čtyři, dostala Vzácná žabnice dýchací trubičku. Zahrabali ji do rašeliny, kde zůstala dva dny a jednu noc. Pravděpodobně zemřela. Většina jich umírala, ale duše zůstala v mrtvém těle lapeném v rašelině s jejími tmavými kouzelnými vlastnostmi. Takhle to vysvětlovaly staré čarodějnice. Dítě musí být předáno rašelině, tomu strašnému spojení vody a země, a duše se musí osvobodit od těla, v němž přebývá, protože jedině tehdy může duše cestovat, jedině tehdy se může volně potulovat říší snů.</p>
<p>Na čas strávený v rašelině měla jen pár vzpomínek. Možná křičela, v panice se zmítala. Provazy, jimiž byla spoutaná a za které ji za soumraku druhého dne vytáhli, zanechaly na jejích zápěstích a krku hluboké popáleniny, které však nepocházely od toho, jak ji čarodějky opatrně vytahovaly zpátky na svět. Také se šuškalo, že duchové, kteří občas v rašelině číhají, ukradnou dítěti tělo a zaberou si ho pro sebe. A čarodějky, hlídající dočasný hrob, vyprávěly o tom, jak se provaz − jehož konce měly uvázaný kolem zápěstí − náhle napne a pak začne bitva mezi čarodějkami na povrchu a duchy v hlubině. Připouštělo se, že občas čarodějka prohraje, provazy se prodřou a prasknou a dítě je staženo do ohavné hlubiny, z níž se vynoří pouze jednou ročně v Noci probuzených. Děti s modrohnědou pletí, prázdnými očními důlky, vlasy barvy rzi či krve, s dlouhými, vyleštěnými nehty − kráčejí bažinou a zpívají písně o zemi, které můžou dohnat smrtelníka k šílenství.</p>
<p>Přišli si i pro ni duchové? Čarodějky jí to neřekly. Byly spáleniny na její kůži způsobené panikou, nebo něčím jiným? Nevěděla.</p>
<p>Vzpomínek na tu dobu měla jen pár a tělesných. Tlak na prsou. Vlezlý chlad. Chuť páchnoucí vody v ústech, štípání přes zavřená víčka. A zvuky, strašlivé crčení, jako proudění tekutin cévami země. Bušení a křupání, praskavý příchod… něčeho.</p>
<p>Říkalo se, že v rašelině není vzduch. Že dokonce ani kůže nemůže dýchat − a takové dýchání je nezbytné pro veškerý život. Proto musela dozajista zemřít.</p>
<p>Od té doby, kdykoliv v noci usnula, mohla opustit tělo a vznášet se nad ním. A s obdivem na ně shlížet. Byla opravdu krásná, jako kdyby něco z dítěte, jímž bývala, nikdy nezestárlo, jako by to odolávalo vyššímu věku. Vlastnost, kvůli níž muži toužili ji získat, žel ne jako sobě rovnou, nýbrž jako majetek. A čím starší muž, tím víc po ní prahl.</p>
<p>Když to o sobě a mužích, kteří ji chtěli nejvíc, zjistila, byla znechucená. Proč dávat to nádherné tělo takovým svraštělým, ubohým tvorům? To neudělá. Nikdy. Ale bylo obtížné bránit se těm zoufalým lovcům mládí − ano, mohla je proklínat, mohla je otrávit a dívat se, jak umírají ve velkých bolestech, ale to ji pouze dovádělo k lítosti, té něžné, ne té ohavné, a proto pro ni bylo tak těžké chovat se krutě.</p>
<p>Našla řešení ve dvou mladých bratřích Kmenech. Byli skoro ještě děti a ani jeden se nehodil za Mottského zálesáka z důvodů, s nimiž si nemusela lámat hlavu. A oba do ní byli nádherně zamilovaní.</p>
<p>Nebylo důležité, že mají dohromady stěží jeden mozek. Byli Kmenové, odolní vůči mágům i magii všeho druhu, a narodili se s pudem sebezáchovy mločího boha. Chránili ji ve všech bitvách, jaké si jen lze představit, od čistého boje po lstivé úskoky starců.</p>
<p>Když skončila s obdivováním vlastního těla, zalétla nad místo, kde spali, a dívala se na jejich nehybné tváře, otevřená ústa, pramínky slin a cukající víčka. Její chrápající štěňata. Její hlídací psi. Její nebezpeční ohaři.</p>
<p>A přesto byla dnes v noci, pod přihlížejícími tropickými hvězdami, Vzácná žabnice nervózní. Tenhle trygallský podnik, pro nějž se rozhodla − z rozmaru − byl mnohem nebezpečnější, než si myslela. Vlastně v říši mistra Kápě jednoho z nich skoro ztratila. A ztratit jednoho by bylo… zlé. Druhý by tím získal volnost se přiblížit, a to ona rozhodně nechtěla. Jeden hlídací pes nebyl zdaleka tak účinný jako dva.</p>
<p>Možná, ale jenom možná, tentokrát zašla příliš daleko.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vrč otevřel oči a díval se, jak nad spící bratry Kmeny přilétá slabě zářící emanace a vznáší se nad nimi, než se vrátila a vklouzla zpátky do těla Vzácné žabnice.</p>
<p>Opodál tiše zabručel Trell. „Zajímalo by mě, jakou hru to hraje.“</p>
<p>Vrč chtěl odpovědět, ale náhle ho přemohl spánek, popadl ho a stáhl ho dolů, vyplivl ho jako pomuchlanou krysu do vysoké trávy. Slunce zářilo jako rozzuřené boží oko. Cítil se potlučený, zneužitý. Zvedl se do kleku − a vůbec se necítil neohrabaně ani nepatřičně.</p>
<p>Palouk obklopovala hustá džungle, z níž vycházely zvuky nejrůznějších ptáků, opic a hmyzu − kakofonie tak hlasitá a naléhavá, až z toho podrážděně zavrčel.</p>
<p>Nejbližší zvuky náhle utichly, kokon ticha, narušovaný jen bzučením včel a dvěma dlouhoocasými kolibříky tančícími před orchidejí − víly, které odlétly za tlukotu křidélek.</p>
<p>Cítil, jak se mu ježí chlupy na šíji − příliš silně na člověka − a místo svých rukou uviděl pruhované tygří tlapy.</p>
<p><emphasis>Další z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch zatracených snů. Poslyš, Trhači, jestli chceš, abych byl jako ty, přestaň mi ukazovat tyhle scény. Budu tygrem, pokud to chceš − jen to neomezuj výhradně na sny. Probouzím se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pocitem, že jsem nemotorný a pomalý, a to se mi nelíbí. Probouzím se a pamatuju si pouze tu svobodu.</emphasis></p>
<p>Někdo se blížil. <emphasis>Tvorové… tři, ne, pět. Ne velcí, ne nebezpeční.</emphasis> Pomalu otočil hlavu a přimhouřil oči.</p>
<p>Tvorové se zastavili na kraji palouku. Byli něco mezi člověkem a opicí. Malí, teprve dospívající, pružní a štíhlí, s jemnou srstí houstnoucí v podpaždí a rozkroku. Dva samci nesli jakési krátké, zakřivené hole vytvrzené v ohni se zasazenými špičáky jakési velké šelmy. Samice měly oštěpy. Jedna držela oštěp v jedné ruce a širokou pazourkovou sekeru v druhé. Sekeru hodila do trávy na palouku kus před Vrče.</p>
<p>Ten si ohromeně uvědomil, že zná chuť těch tvorů − jejich horké maso, krev, slaný pot. V této podobě, na tomto místě a v tomto čase je lovil, strhával je, poslouchal jejich žalostný křik, než jim sevřel zuby kolem krku.</p>
<p>V této chvíli ale neměl hlad, a oni to zřejmě věděli.</p>
<p>V očích jim blikala bázeň, rty měli zkřivené do podivného výrazu. Najednou jedna z žen promluvila. Jazyk byl zpěvavý, plný mlaskání a rázů.</p>
<p>A Vrč jí rozuměl.</p>
<p>„<emphasis>Šelmo temnoty a ohně, lovče noční i za světla, kožichu noci a pohybe v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>trávě, bože, jenž bere, viz tento náš dar a ušetři nás, neboť jsme slabí, je nás málo a tato země není naše, tato země je cestou, protože sníme o pobřeží, kde je dostatek jídla a ptáci křičí ve slunečním žáru.</emphasis>“</p>
<p>Vrč cítil, jak se pohybuje, tichý jako myšlenka, jako život a síla spojené v jediném dechu. Kupředu, až měl sekeru pod tlapami. Sklonil hlavu a vdechl pach kamene a potu. Na ostří zůstala zaschlá krev a čepel byla vyleštěná trávou a taky na ni cákla moč.</p>
<p>Tito tvorové si chtěli palouk zabrat pro sebe.</p>
<p>Prosili o svolení a možná něco víc. O něco jako… <emphasis>ochranu.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Sleduje nás levhartice a vyzývá tě,</emphasis>“ zpívala žena, „<emphasis>ale nezkříží ti cestu. Uprchne před tvým pachem, protože ty tu jsi pánem, bohem, nesporným lesním lovcem. Včera v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci mi sebrala dítě − ztratili jsme všechny děti. </emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>sme možná poslední. Možná už nikdy nenajdeme pobřeží. Ale pokud už naše těla musejí nakrmit hladové, ať jsi to ty, koho naše maso posílí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dnes v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci, pokud si přijdeš pro někoho z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás, vezmi si mě. Jsem nejstarší. Už žádné děti nepor</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dím. Nejsem k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ničemu.</emphasis>“ Dřepla si, odhodila oštěp a klesla do trávy. Převalila se na záda a odhalila krk.</p>
<p>Vrč usoudil, že jsou šílení. Hrůzy pralesa, v němž byli cizinci, ztracení, hledající jakési vzdálené pobřeží, je dohnaly k šílenství. A na cestě jim každá noc přinášela další hrůzy.</p>
<p>Avšak tohle byl sen. Z nějakých prastarých časů. A i kdyby je chtěl dovést k pobřeží, probudil by se dávno před koncem cesty. Probudil by se, a tím by je zanechal jejich osudu. A co když vzápětí dostane hlad? Co když se v něm probudí instinkty a vrhnou ho na tu bezmocnou ženu, které se zakousne do hrdla?</p>
<p>Odsud tedy pochází představa o lidském obětování? Když si je příroda prohlíží hladovým okem? Když mají na svou obranu pouze naostřené klacky a kouřící oheň?</p>
<p>Dnes v noci je nezabije.</p>
<p>Najde si někoho jiného. Vyrazil do džungle. Cítil tisíc pachů, tisíc tlumených zvuků šeptalo v hustých stínech. Ohromné tělo nesl bez námahy, tiše klusal mezi stromy. Pod větvemi byla tma, ale on viděl všechno, třepetající se zelenokřídlou kudlanku, cupitající stínku v humusu, prchající mnohonožku. Přeběhl jelení stezku a viděl, kde se vysoká krmila na tmavolistých výhoncích. Minul tlející kmen, rozervaný a odstrčený kančími rypáky, co rozryly půdu, kde ležel původně.</p>
<p>O něco později, když padla noc, našel stopu, kterou hledal. Pronikavě páchnoucí, známou i cizí. Byla nepravidelná, důkaz, že tvor, jenž ji zanechal, byl opatrný a odpočíval na stromech.</p>
<p>Samice.</p>
<p>Zpomalil běh a vydal se po stopě. Světlo zmizelo a barvy vybledly do odstínů šedi. Jestli ho odhalí, uprchne. Ostatně jediné zvíře, které by to neudělalo, byl slon, a on rozhodně nehodlal lovit toho moudrého leviatana s jeho hnusným smyslem pro humor.</p>
<p>Opatrně pokračoval, až narazil na místo, kde ulovila kořist. Vapiti. Vzduch byl ještě hořce cítit jeho panikou. V prsti byly otisky malých kopýtek a na ohnutých listech šmouha od krve. Vrč se zastavil a zvedl zrak.</p>
<p>A objevil ji. Vytáhla si úlovek na silnou větev, z níž visely liány v kaskádě nočních květů. Vapiti − co z něj zbylo − byl přehozený přes větev, na níž ona ležela a upírala na Vrče zářivé oči.</p>
<p>Byla skvěle vybavená k nočnímu lovu − kožich měla černočerný, skvrny byly stěží rozeznatelné.</p>
<p>Pozorovala ho beze strachu, což Vrče zarazilo.</p>
<p>V hlavě uslyšel hlas, příjemný a tajnůstkářský. „<emphasis>Jdi si svou cestou, pane. Tady není dost pro dva… i kdybych se chtěla dělit, což samozřejmě nechci.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Přicházím pro tebe,</emphasis>“ opáčil Vrč.</p>
<p>Vykulila oči a na plecích se jí zavlnily svaly. „<emphasis>To tedy všechna zvířata znají jezdce?</emphasis>“</p>
<p>Vrč její otázku zprvu nepochopil, ale došlo mu to s přívalem žáru, s přívalem zájmu. „<emphasis>Putovala tvá duše daleko, má paní?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Časem. Neznámými dálavami. Sem mě každou noc přinášejí sny. Stále lovím, stále ochutnávám krev, stále se vyhýbám takovým jako ty, pane.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Mě povolala modlitba,</emphasis>“ vysvětloval Vrč, a už když to říkal, věděl, že je to pravda, že ho přivolali ti pololidští tvorové, které opustil na palouku, jako kdyby pozvání zabijáka bylo odpovědí na jakési přirozené odmítání náhody. Uvědomil si, že ho povolali, aby zabil, aby přinesl důkaz, že existuje osud.</p>
<p>„<emphasis>Zvláštní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>představa, pane.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ušetři je, paní.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Koho?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ty víš, o kom mluvím. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto čase tady existuje jen jeden tvor, který dokáže vyslovit modlitbu.</emphasis>“</p>
<p>Cítil suché pobavení. „<emphasis>Vtom se mýlíš. I když ostatní nemají zájem představovat si zvířata jako bohy a bohyně.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ostatní?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Mnoho nocí od tohoto místa jsou hory a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich lze nalézt pevnost obývanou K’Chain Che’Malle. Široká řeka tam vtéká do teplého oceánu a na jejích březích se nacházejí jámová města Forkrul Assail. Stojí tam osamělé věže, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nichž žijí samotářští Jaghutové čekající na smrt. Jsou tam vesnice Tartheno Toblakajů a jejich tundrových bratranců Nef Trellů.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Znáš zdejší svět mnohem líp než já, paní.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ještě pořád mě hodláš zabít?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Přestaneš lovit pololidi?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Jak si přeješ, ale musíš vědět, že jsou chvíle, kdy toto zvíře nemá žádného jezdce. A zřejmě přijdou i chvíle, kdy zvíře, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němž se vezeš ty, loví samo.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Chápu.</emphasis>“</p>
<p>Plavně se zvedla a hlavou dolů slezla ze stromu. Zlehka přistála v měkké lesní půdě. „<emphasis>Proč jsou pro tebe tak důležití?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Nevím. Možná je lituju.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Pro nás, pane, lítost nemá místo.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Nesouhlasím. Tu jedinou můžeme dát, když jezdíme na duších těchto zvířat. Mistr Kápě ví, že nic jiného dát nemůžeme.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Mistr Kápě?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Bůh smrti.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Pocházíš z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podivného světa, zdá se mi.</emphasis>“</p>
<p>Tohle bylo překvapivé. Vrč dlouho mlčel, než se zeptal: „<emphasis>Odkud jsi, paní?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>města zvaného Nová Morn.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Znám trosky zvané Morn.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Moje město v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>troskách není.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Třeba existuješ v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čase před příchodem mistra Kápě.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Možná.</emphasis>“ Protáhla se a přimhouřila oči. „<emphasis>Brzy odcházím, pane. Budeš-li tu, až to udělám, šelma, která zůstane, nebude z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvé přítomnosti nadšená.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ne? A bude tak hloupá, aby na mě zaútočila?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>A zemřela? Ne. Ale nechci jí zanechat hrůzu.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Tedy také lítost?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Nikoliv. Láska.</emphasis>“</p>
<p>Ano, chápal, jak může milovat tato nádherná zvířata a považovat jízdu na nich za nejvzácnější dar. „<emphasis>Odejdu hned, paní. Myslíš, že se ještě setkáme?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Zdá se, že sdílíme noc, pane.</emphasis>“</p>
<p>Vyklouzla, a dokonce ani Vrč se svým výjimečným zrakem ji nedokázal sledovat dál než pár kroků. Otočil se a odběhl opačným směrem. Ano, cítil, jak jeho spojení se šelmou slábne. Brzy se vrátí do vlastního světa. Do té bledé, vyčpělé existence, kde žil jako poloslepý, polohluchý, otupělý a neohrabaný.</p>
<p>Hněvivě zakašlal, čímž umlčel neviditelné obyvatele džungle kolem sebe. Dokud po něm nějaká odvážná opice z výšky nehodila klacek. Bouchlo to, když dopadl na zem vedle jeho levé nohy, až nadskočil a couvl.</p>
<p>Ze tmy nad sebou slyšel švitořivý smích.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Před očima mu tančila chaotická bouře pohlcující polovinu oblohy vířícím šílenstvím v barvě olova, zrnité černě a planoucích úponků stříbra. Viděl, jak poryvy vepředu zvedají půdu v zuřivé stěně prachu, kamení a hlíny. Stěna se stále blížila.</p>
<p>Hrozící zapomnění Škarpovi nepřipadalo tak hrozné. Vlekli ho na řetěze upevněném na kotníku. Většinu kůže měl sedřenou − na zbývajícím lokti mu byla přes krev vidět bílá kost a chrupavka s nalepenou drtí. Kolena vypadala stejně a řetěz se pomalu prořezával kotníkem a nártem. Říkal si, co se asi stane, až se mu konečně utrhne chodidlo − jaký to asi bude pocit. Konečně zůstane nehybně ležet a možná se bude dívat, jak se okov kutálí pryč. Bude… volný.</p>
<p>Muka této existence neměla zahrnovat bolest. To nebylo spravedlivé. Pochopitelně většina bolesti už odezněla − už dávno se přestal choulit a vzlykat − ale vzpomínky zůstávaly jako planoucí oheň.</p>
<p>Táhlo ho to přes uvolněné kameny, jejichž ostré hrany se mu zabodávaly do zad, vyrývaly rýhy rozdrceným masem, narážely mu do hlavy a strhávaly poslední vlasy a kůži. Jak se řetěz napínal a otáčel ho, znovu a znovu viděl na bouři za nimi.</p>
<p>Zepředu se od vozu nesly písně o utrpení, nekonečný sbor bídy.</p>
<p>Škoda že si ho ten obrovský démon nenašel, když upadl, a nehodil si ho přes rameno − ne že by unesl víc, než už měl naloženo. Ale i kdyby ho jen poodtáhl stranou, kolo vozu by mu třeba nebylo rozdrtilo pravou paži a rameno, takže mu ho u těla přidržovaly jen cáry chrupavky. Poté veškerá naděje − jakkoliv slabá − na to, že se ještě někdy zvedne a přidá svou sílu k průvodu, zmizela. Stala se z něj jen mrtvá váha tažená za vozem, přispívající k utrpení těch, kdo se plahočili vepředu.</p>
<p>Opodál, rovnoběžně s ním končil obrovský řetěz obalený mechem v pozůstatcích draka. Křídla jako rozedrané plachty se zlámanými ráhny, hlava téměř bez kůže vlečená na rozedraném krku. Když ho uviděl poprvé, šokovalo ho to, zděsilo. Že takový tvor neuspěl, bylo důkazem zoufalých krajností, jež je sužovaly.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas přestal zabíjet. Legie selhávala. Zkáza se blížila.</p>
<p><emphasis>Život se bojí chaosu. Vždy tomu tak bylo. Bojíme se ho víc než čeho jiného, protože je to prokletí. Řád bojuje se smrtí. Řád dojednává spolupráci jako mechanismus přežití na všech úrovních, od kousků kůže po celý zvěřinec vzájemně na sobě závislých tvorů. Taková spolupráce pochopitelně nemusí být z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podstaty mírová − okamžitá výměna neúspěchů, aby byl zajištěn větší úspěch.</emphasis></p>
<p><emphasis>A jak mě to táhne dál, na samém pokraji existence začínám chápat…</emphasis></p>
<p><emphasis>Podívejte se na mě, podívejte se na tento dar rozjímání.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dlouhý vlase, co jsi to udělal?</emphasis></p>
<p>Kolem zbývající paže se mu sevřela mozolnatá ruka a zvedla ho ze země. Kdosi ho nesl k ploužícímu se vozu.</p>
<p>„Nemá to smysl.“</p>
<p>„Na tom nesejde,“ odvětil hluboký, odměřený hlas.</p>
<p>„Nestojím za −“</p>
<p>„Nejspíš ne, ale hodlám ti na voze najít místo.“</p>
<p>Škarpa se roztřeseně zasmál. „Jen mi utrhni nohu, milý pane, a nech mě tu.“</p>
<p>„Ne. Možná tě ještě bude zapotřebí, mágu.“</p>
<p>Zapotřebí? To byl ale pořádný nesmysl. „Kdo jsi?“</p>
<p>„Draconus.“</p>
<p>Škarpa se zasmál podruhé. „Hledal jsem tě… připadá mi to dávno, jako celá staletí.“</p>
<p>„Teď jsi mě našel.“</p>
<p>„Myslel jsem, že třeba znáš cestu ven. No není to legrační? Nakonec kdybys ji znal, nebyl bys pořád ještě tady, co?“</p>
<p>„To zní logicky.“</p>
<p>Divná odpověď. „Dracone.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Jsi logicky založený?“</p>
<p>To, co Škarpa spatřil, když byl otočen kupředu, bylo snad ještě děsivější než všechno, co spatřil od svého příchodu do prokleté říše Dragnipúru. Stěna těl, vyčnívající nohy vmáčknuté do vytřeštěných tváří, občas visící ruka, třesoucí se, zalitá potem. Tady koleno, támhle rameno. Spleť mokrých vlasů, prsty s nehty dlouhými jako dýky. Lidé, démoni, Forkrul Assail, K’Chain Che’Malle, další, které Škarpa ani nepoznal. Jedna ruka s předloktím byla čistě z kovu, klouby, tyče a krunýř kovové kůže, viditelný pod skvrnami a dolíčky. Nejhorší byly ty oči civící ve tvářích, které se vzdaly veškerých výrazů a zůstaly zcela ochablé a tupé.</p>
<p>„Udělejte nahoře místo!“ houkl Draconus.</p>
<p>Odpovědí mu byl pokřik „Není místo!“ a „Není kde!“.</p>
<p>Draconus si nevšímal námitek a jal se šplhat na stěnu těl. Tváře zkřivené vztekem a bolestí, oči vykulené uraženou nevírou, drásající ruce, bušící pěsti. Ale obrovský válečník si toho nevšímal. Škarpa cítil z každého pohybu jeho obrovskou sílu, neúprosnou jistotu vyjadřující neporazitelnost. Bázní ani nemohl promluvit.</p>
<p>Šplhali stále výš a ve vířící záři bouře se stíny hnaly v šílených vzorech, jako kdyby se přirozená tma světa držela na povrchu a tam ve výšce byl vzduch čistší, svěžejší.</p>
<p>Kývání ploužícího se vozu bylo na vrcholku stěny mnohem silnější a doprovázelo ho sténání klouzajících mastných těl a kolísavá píseň složená z mdlého úpění a chroptění. Stěna se konečně naklonila a Škarpa byl vlečen přes pahorky z kůže. Bylo tu tak přecpáno, že těla působila jako jednolitý povrch, zvlněná krajina pokrytá potem, popelem a špínou. Většina ležících se obrátila na břicho, jako kdyby pohled na oblohu − která mohla zmizet, jakmile dorazilo další tělo − byl k neunesení.</p>
<p>Draconus ho převalil do prohlubně mezi dvěma těly obrácenými k sobě zády. Muž a žena − nečekaný dotek měkkého ženského masa, když byl vklíněn vedle ní, Škarpu vybudil. Zaklel.</p>
<p>„Ber si, co můžeš, mágu,“ poradil mu Draconus a odešel.</p>
<p>Škarpa už rozeznával jednotlivé hlasy a podivné zvuky z okolí. Někdo se doškrábal blíž a zatahal ho za řetěz.</p>
<p>„Už skoro pryč. Skoro pryč.“</p>
<p>Škarpa se pootočil, aby viděl, kdo to promluvil.</p>
<p>Tiste Andii. Očividně byl slepý, místo očí měl jen spálené důlky − pouze strašlivé mučení mohlo být tak precizní. Nohy měl pryč, pod kyčlemi byly vidět jen pahýly. Přitáhl se vedle Škarpy. Mág viděl, že drží dlouhou, naostřenou kost s černým hrotem.</p>
<p>„Chceš mě zabít?“ zeptal se ho.</p>
<p>Tiste Andii se zarazil a zvedl hlavu. Jeho úzký obličej s propadlými tvářemi rámovaly rozcuchané černé vlasy. „Jaké máš oči, příteli?“</p>
<p>„Fungující.“</p>
<p>Krátký úsměv, pak mrzák popolezl blíž.</p>
<p>Škarpovi se podařilo pootočit se tak, že měl zničené rameno pod sebou a nezraněnou paži volnou. „Je to bláznivé, ale pořád se hodlám bránit. Třebaže smrt − pokud tady existuje − by byla milosrdenstvím.“</p>
<p>„Neexistuje,“ ujistil jej Tiste Andii. „Mohl bych tě bodat příštích tisíc let a ty bys jen měl v sobě díry. Spoustu děr.“ Zarazil se a znovu se usmál. „Ale stejně tě musím bodnout, protože jsi tu nadělal nepořádek. Nepořádek, nepořádek.“</p>
<p>„Vážně? To mi vysvětli.“</p>
<p>„To by nebylo k ničemu, leda bys měl oči.“</p>
<p>„Já je mám, pitomče!“</p>
<p>„Ale jsou <emphasis>vidoucí?</emphasis>“</p>
<p>Škarpa zachytil důraz na posledním slově. Dokázal by tady probudit magii? Mohl by něco vyškrábnout ze své chodby − dost na to, aby si oslabil zrak? Nezbývalo než to zkusit. „Počkej chvíli,“ řekl. Ano, chodba tu byla, neproniknutelná jako zeď − ale vycítil něco, co nečekal. Pukliny, štěrbiny, krvácení ven i dovnitř.</p>
<p>Uvědomil si, že to je účinek chaosu. <emphasis>Bohové, ono se to rozpadá!</emphasis> Přijde čas − chvilka v okamžiku, až bouře konečně udeří − kdy dosáhne na svou chodbu? Mohl by uniknout, než bude zničen spolu se vším ostatním?</p>
<p>„Jak dlouho, jak dlouho, jak dlouho?“ vyptával se Tiste Andii.</p>
<p>Škarpa zjistil, že dokáže seškrábnout zbytkovou energii. Pár mumlavých slov, a najednou uviděl, co mu předtím bylo skryto − uviděl to, na čem ležel.</p>
<p>Tetování pokrývající každý volný kousek kůže, čáry a obrazy přecházející z jednoho těla na druhé, ale nikde nebyly plné plochy − všechno bylo tvořeno složitými, tenkými čarami, vzory uvnitř vzorů. Okraje se kroutily. Byly tu protáhlé postavy s dlouhými obličeji a znetvořenými trupy. Jediné tělo na celém obrovském voze nebylo ušetřeno − kromě Škarpova vlastního.</p>
<p>Tiste Andii musel slyšet, jak lapá po dechu, protože se zachechtal. „Představ si sám sebe, jak se vznášíš… řekněme patnáct sáhů nad námi. Patnáct sáhů. Nad námi, nad námi. Vznášíš se ve vzduchu těsně pod stropem nicoty, stropem nicoty. Shlížíš na tohle všechno, tohle všechno, tohle všechno. Odsud, kde se krčíš, ti to připadá křivé, ale shora, shora − neuvidíš pahrbky masa ani boule kůže natažené přes kosti − neuvidíš vůbec žádné stíny − pouze scénu. Scénu, ano, úplně plochou, bys přísahal. Přísahal bys na každého boha a bohyni, jací by tě napadli. Plochou! Slehnutou, slehnutou!“</p>
<p>Škarpa se snažil pochopit, co vidí − neodvažoval se podniknout to, co Tiste Andii radil, z obavy, že by ho to dohnalo k šílenství. Ne, nebude si představovat, jak se zvedá z těla a jeho duše vylétá vzhůru. Bylo už dost těžké pochopit posedlost tohoto výtvoru − vytvořeného slepcem. „Jsi tady nahoře už dlouho,“ poznamenal Škarpa nakonec. „Vyhýbáš se tomu, aby tě zasypali.“</p>
<p>„Ano a ano. Byl jsem na voze mezi prvními. Mezi prvními. Zavraždil mě Draconus, protože jsem mu chtěl sebrat Dragnipúr − ach, Anomandaris Púrak nebyl první, kdo to zkoušel. To já. To já. To já. A kdybych byl meč získal, inu, mou první obětí by býval byl Anomandaris sám. Není to hořký žert, příteli? Je, je.“</p>
<p>„Jenže tohle,“ řekl Škarpa a mávl rukou, „je nedávná práce −“</p>
<p>„Ne, jen poslední vrstva, poslední vrstva, poslední vrstva.“</p>
<p>„Co − co používáš jako inkoust?“</p>
<p>„Chytrá otázka! Z vozu černodřeva, černodřeva, smola a smola věčně vytéká, vypocuje ho jádro.“</p>
<p>„Kdybych se vznesl nahoru, jak radíš, co bych uviděl?“ chtěl vědět Škarpa.</p>
<p>„Toulky, držby, dómy, každého boha, každou bohyni, každého ducha stojícího za zmínku. Démonické krále a démonické královny. Draky a starší bohy − ach, vše je tam, vše je tam. Hodláš tady zůstat, příteli? Hodláš tady zůstat?“</p>
<p>Škarpa myslel na tvora hrbícího se před ním s kostěnou jehlou propichující mu kůži. „Ne. Chci se plazit kolem, jak to jen půjde, a nikdy se nezastavit. Vynech mě ze své scény.“</p>
<p>„To nemůžeš udělat! Všechno bys zničil!“</p>
<p>„Tak si představuj, že jsem neviditelný. Představuj si, že neexistuju − a já se ti budu držet z cesty.“</p>
<p>Tiste Andii potřásal hlavou a nevidoucí oči se mu přitom zaleskly.</p>
<p>„Mě nedostaneš,“ prohlásil Škarpa. „Kromě toho to všechno brzy skončí.“</p>
<p>„Brzy? Jak brzy? Jak brzy? Jak brzy? Jak brzy?“</p>
<p>„Ta bouře už je nanejvýš lígu za námi.“</p>
<p>„Jestliže se nepřipojíš ke scéně, tak tě strčím dolů,“ vyhrožoval Tiste Andii.</p>
<p>„To by se Draconovi nelíbilo.“</p>
<p>„On to pochopí. Chápe víc než ty, víc než ty, víc a víc a víc než ty!“</p>
<p>„Jen mě nech si chvilku odpočinout,“ zaprosil Škarpa. „Potom zase slezu dolů. Nechci být tady nahoře, až přijde konec. Chci stát. Čelit té bouři.“</p>
<p>„Opravdu si myslíš, že se rituál náhle probudí? Opravdu opravdu opravdu? Květ se otevře brzy, ale noc je dlouhá a bude trvat tak dlouho, tak dlouho. Než se květ otevře. Otevře se ve chvíli před rozbřeskem. Otevře se ve chvíli. Draconus si tě vybral − mága − do svazku. Já potřebuju svazek. Ty jsi svazek. Lež tady, buď zticha a nehýbej se.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nemůžu čekat dlouho, příteli. Teď si lez, jestli chceš, ale nemůžu čekat dlouho. Jen lígu daleko!“</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Škarpa.</p>
<p>„Co na tom záleží?“</p>
<p>„Až budu příště mluvit s Draconem.“</p>
<p>„On mě zná.“</p>
<p>„Já ne.“</p>
<p>„Jsem Kadaspala, bratr Enesdie, která byla chotí Andarista.“</p>
<p><emphasis>Andarist. To jméno znám.</emphasis> „Ty jsi chtěl zavraždit bratra manžela své sestry?“</p>
<p>„Chtěl. Za to, co jim udělal, co jim udělal. Za to, co jim udělal!“</p>
<p>Škarpa zíral na mužovu ztrápenou tvář. „Kdo tě oslepil, Kadaspalo?“</p>
<p>„To byl dar. Milosrdenství. Nechápal jsem tu pravdu, ne skutečnou pravdu, skutečnou pravdu. Ne. Kromě toho jsem si myslel, že můj vnitřní zrak postačí − abych mohl vyzvat Dracona. Ukrást Dragnipúr. Mýlil jsem se, mýlil. Mýlil jsem se. Pravda je dar, milosrdenství.“</p>
<p>„Kdo tě oslepil?“</p>
<p>Tiste Andii sebou trhl a stočil se do klubíčka. V důlcích se mu zaleskly slzy. „Oslepil jsem se sám,“ zašeptal. „Když jsem uviděl, co udělal. Co udělal. Svému bratrovi. Mé sestře. Mé sestře.“</p>
<p>Najednou se už Škarpa nechtěl dál vyptávat. Odstrčil se od těl. „Půjdu… na průzkum.“</p>
<p>„Vrať se, mágu. Svazek. Vrať se. Vrať se.“</p>
<p><emphasis>Uvidíme.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>S tím, kolik měla času na rozjímání, usoudila Apsal’ara, že její největší chybou nebylo nalezení cesty do Měsíčního Kamene. Ani odhalení pokladnic a hromad začarovaných kamenů, kouzelných zbraní, zbroje, v krví namáčených sošek a relikviářů deseti tisíc vyhynulých kultů. Ne, největším omylem v úsudku bylo, když se pokusila bodnout Anomandera Dlouhý vlas do zad.</p>
<p>Pobavilo ho, když ji našel. Nemluvil o tom, že ji nechá popravit, dokonce ji ani nenechal navěky přikovat v nějaké hluboké kobce. Prostě se jí jen zeptal, jak se jí podařilo se sem vloupat. Zvědavost, trocha údivu, snad i ždibec obdivu. A ona se ho pokusila zabít.</p>
<p>Ten zatracený meč vyletěl z pochvy rychleji, než stačila mrknout, a ostří jí otevřelo břicho ve chvíli, kdy skákala s obsidiánovou dýkou.</p>
<p>Taková pitomost. Ale lekce se stávají lekcemi, teprve když poučovaný získá dostatečnou pokoru, aby jim začal věnovat pozornost. Když se dostane za všechny sobecké výmluvy a vysvětlování používané k boji s poctivým pocitem viny. Většina má v povaze nejdřív zaútočit, zříci se veškerých představ o vině a hanbě. Zuřivě se rozmáchnout a odkráčet s přesvědčením o vlastní spravedlivosti.</p>
<p>Ona už dávno takové imbecilní pózy opustila. Cesta k osvícení začala s jejím posledním smrtelným dechem, když se ocitla na kamenné podlaze a vzhlížela k Anomanderovi Dlouhý vlas, v jehož očích spatřila ohromení, lítost, žal.</p>
<p>Cítila sílící žár bouře i její věčný hlad. Už to nepotrvá dlouho, a potom bude veškeré její úsilí k ničemu. Na řetěze se konečně objevily škrábance, ale zdaleka to nestačilo. Bude zničena společně se všemi ostatními. Nebyla výjimečná. Ve skutečnosti se nijak nelišila od těch ostatních idiotů, kteří se pokusili Dlouhý vlas zabít, ani od Dracona.</p>
<p>Kapky kanoucí ze dna vozu byly teplejší než obvykle, zakalené potem, krví a tak podobně. Kůži měla mokrou už tak dlouho, že se jí odlupovala, smrtelně bílá, odhalující rudé maso vespod. Zahnívala.</p>
<p>Blížila se chvíle, kdy bude muset znovu seskočit, vylézt zpod vozu a podívat se na příchod zapomnění. V jejích očích nebude lítost − žádnou ostatně neměla − jen lhostejnost, což byla jiná tvář vesmíru, ta, kterou chtěli všichni vidět odvrácenou. Pohled na chaos byl skutečným zdrojem děsu − všechno ostatní byly jen příchutě, variace.</p>
<p><emphasis>Kdysi jsem byla dítě. Tím jsem si jistá. Dítě. Mám vzpomínku, jednu vzpomínku na tu dobu. Na holý břeh široké řeky. Nebe bylo dokonale modré. Karibu přecházeli řeku v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>desítkách tisíc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byla to jejich každoroční migrace a jen jedno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnoha míst přechodu přes řeku, Karibu si často volili jiné stezky. Řeku však museli překročit, a obvykle se celé dopoledne motali na jednom břehu, než se vrhli do proudu, až vyplnili celé koryto, příval kůží a masa, vdechovaného a vydechovaného vzduchu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dokonce ani zvířata nebyla nadšená, když je obtěžovalo nevyhnutelné, když se zdálo, že samotné počty můžou zmást osud, a tak se každý život snažil, když dopadl do ledové vody. „Zachraň mě.“ To měli napsáno v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích. „Zachraň mě přede všemi ostatními. Zachraň mě, abych mohl žít. Dej mi tuto chvíli, tento den, tento rok. Budu se řídit zákony svého druhu…</emphasis>“</p>
<p>Vzpomínala si na tu chvíli, kdy byla dítě, s bázní vzpomínala, jak se dívala na karibu přecházející přes řeku, na sílu přírody, na vnucení vůle, na hlubokou nesmiřitelnost. A taky si vzpomínala, jakou hrůzu u toho cítila.</p>
<p><emphasis>Karibu nejsou jen karibu. Přechod není jenom přechod. Karibu jsou celý život. Řeka je ubíhající svět. Život přeplouvá na druhou stranu, nesený proudem, plave, topí se, vítězí. Život může klá</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>t otázky. Život − část z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj − se může dokonce ptát: jak to, že se vůbec můžu ptát? A: jak to, že věřím, že odpovědi zodpoví něco kloudného? Jakou cenu má tato výměna, tento drahocenný dialog, když pravda je neměnná, když někteří na čas přežijí, zatímco jiní se utopí, když příští rok budou noví karibu, zatímco jiní budou navždy pryč?</emphasis></p>
<p><emphasis>Pravda je neměnná.</emphasis></p>
<p><emphasis>Každé jaro, když nadejde čas přecházení, je řeka rozvodněná. Pod povrchem krouží víry. Je to nejhorší doba.</emphasis></p>
<p><emphasis>Sleduj nás.</emphasis></p>
<p>Dítě se nechtělo dívat. Dítě s pláčem uteklo. Bratři a sestry ji honili, možná se smíchem, aniž by chápali její strach a zoufalství. V každém případě ji někdo pronásledoval. A smál se, tedy pokud se nesmála řeka, a stádo karibu se vrhlo ze břehu do vody a rozehnalo pozorovatele křičící překvapením. Možná proto utekla. Nebyla si jistá.</p>
<p>Vzpomínka končila její panikou, pláčem a zmatkem.</p>
<p>Ležela na nosníku a dřevo se pod ní potilo. Cítila se znovu jako dítě. Blížila se doba stěhování, čekala ji rozvodněná řeka a ona byla jen jednou z mnoha modlících se za to, aby si je osud spletl s někým jiným.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stovky kamenů vržených do rybníka roztříští hladinu a vyvolají srážející se vlnky a vlny, až oko přestane vnímat řád v tom, co vidí. Taková neharmonická chvíle rozruší nitro, probudí v duchu neklid a vyvolá nervozitu. Takové to bylo onoho rána v Darúdžhistánu. Hladiny byly roztříštěny. Lidé se pohybovali a všichni byli podráždění. Lidé mluvili a byli při řeči příkří a utrhovali se na ostatní, cizince i drahé příbuzné.</p>
<p>Na kalných proudech se vezla bouře drbů, a ač byly některé pravdivější než jiné, všechny naznačovaly něco nepříjemného, nevítaného a výtržnického. Taková přecitlivělost se může zmocnit celého města a držet ho ve spárech dny, občas týdny, občas navěky. Taková přecitlivělost se může rozšířit jako mor a nakazit celý stát, celý národ, až se hněv stane zvykem, lidé začnou být věčně bojechtiví, se sklony ke krutosti, šetřící soucitem.</p>
<p>Té noci byla prolita krev. Ráno bylo nalezeno víc mrtvol než obvykle, dvě desítky či víc v samotné Zámecké čtvrti, což vyvolalo ohromný šok u rozmazlených urozených občanů v jejich domovech obehnaných zdí. Městská stráž, popoháněná zoufalými žádostmi o vyřešení případu, přivedla dvorní mágy, kteří měli provádět vyšetřování s pomocí kouzel. Zanedlouho se už šeptem šířila nová podrobnost, nad níž všichni kulili oči a lapali po dechu. <emphasis>Asasínové! Všichni do jednoho − cech byl zničen!</emphasis> A poté se na několika tvářích objevil poťouchle potěšený úsměv − rychle skrytý či schovaný pro soukromí, protože nikdo nemohl být dost opatrný. Nicméně ti ohavní zabijáci očividně narazili na někoho ještě horšího a zaplatili za to desítkami životů.</p>
<p>Někteří lidé se však zamysleli − a těch bylo tak málo, že by z toho byl člověk sklíčený. Přesto se u nich vynořila poměrně hrozivá otázka: <emphasis>kdo ve městě dokáže beztrestně pobít dvě desítky nebezpečných asasínů?</emphasis></p>
<p>Dopoledne všude vládl zmatek. Jak po ulicích rachotily oficiální kočáry a vozy svážející mrtvé a s oddíly strážných a davy diváků a pouličních prodavačů, kteří se mezi ně vrhali s oslazenými nápoji a lepkavým cukrkandlem a podobnými pamlsky, s tímhle vším si nikdo nevšiml zavřeného a zabedněného K’rulova baru s čerstvě omítnutými zdmi a zrudlými škarpami.</p>
<p>Což bylo jen dobře.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krute z Talientu vešel do svého špinavého pokoje a uviděl Rallika Noma, jak se hrbí na židli. Se zabručením zašel do výklenku, jenž tu zaskakoval za kuchyň, a odložil plátěný pytel se zeleninou, ovocem a zabalenou rybou. „Poslední dobou tě není moc vidět,“ utrousil.</p>
<p>„Je to hloupá válka,“ poznamenal Rallik Nom, aniž by zvedl zrak.</p>
<p>„Seba Krafar s tebou dneska ráno určitě souhlasí. Zaútočili a zřejmě si představovali, že jsou v přesile, ale dostali pořádnou nakládačku. Jestli to tak bude pokračovat, bude Seba mistrem cechu s jediným členem.“</p>
<p>„Očividně máš špatnou náladu, Krute. Co ti záleží na tom, že Seba dělá chyby?“</p>
<p>„Protože jsem dal svůj život cechu, Ralliku.“ Krute tam stál s tuřínem v ruce. Po chvíli ho hodil do košíku vedle soudku s čistou vodou. „A on ho sám bez cizí pomoci ničí. Pravda, brzy bude pryč, ale co po něm zůstane?“</p>
<p>Rallik si přetřel obličej. „Poslední dobou má zjevně každý mizernou náladu.“</p>
<p>„Na co čekáš?“</p>
<p>Krute Rallikův pohled dlouho nevydržel, když se na něj asasín konečně podíval. V těch jeho chladných očích, v tvrdém obličeji, jenž jako by byl vyřezaný tak, aby navěky vyvracel představu o úsměvu, bylo něco… nelítostného. Ta tvář nedokázala změknout, uvolnit se do jakéhokoliv lidského výrazu. Žádný div, že si ho Vorcan oblíbila.</p>
<p>Krute si pohrával s jídlem, které přinesl. „Nemáš hlad?“ zeptal se nakonec.</p>
<p>„Co připravuješ?“</p>
<p>„Rybí guláš.“</p>
<p>„Za pár zvonění bude venku dost horko, aby se začalo tavit olovo.“</p>
<p>„To taky vařím, Ralliku.“</p>
<p>Asasín s povzdechem vstal a protáhl se. „Myslím, že se radši projdu.“</p>
<p>„Jak chceš.“</p>
<p>Rallik se ve dveřích zastavil, a když se ohlédl, tvářil se zahořkle. „Ztrácí se to, viď?“</p>
<p>Krute se zamračil. „A co?“</p>
<p>Rallik neodpověděl. Vzápětí byl pryč a dveře se za ním zavřely.</p>
<p>„<emphasis>A co?“ Měl jsem důvod být tak tupý? Musel jsem mít, i když mě teď žádný nenapadá. Možná to byl jen… instinkt. Ano, Ralliku Home, ztrácí se to. A rychle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Všechno bývalo snazší − měl jsem si to tehdy uvědomit. Měl jsem být tehdy spokojený. Měl jsem se přestat užírat.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Thordy klečela a vtírala popel do mezer mezi kameny, do každé puklinky a štěrbinky, každé rýhy na nerovném povrchu. Pod konečky prstů se jí kutálely kousky kosti. Žádný popel není dokonalý, pokud není čistě ze dřeva, a to tento popel nebyl. Doufala, že konečně dorazí období sucha, jinak by to musela udělat celé znovu, aby značky zůstaly schované, ty příjemné, krásné obrázky se všemi přísliby, které jí našeptávaly.</p>
<p>Slyšela, jak se zadní dveře zhouply v kožených pantech, a věděla, že na prahu stojí Gaz a pozoruje ji. Ruce bez prstů se mu cukaly, klouby měl poškrábané od zubů a kostí a jasně rudé.</p>
<p>Věděla, že každou noc zabíjí lidi, aby nezabil ji. Věděla, že je příčinou jejich smrti. Jeden každý z nich byl náhradníkem za to, co chtěl Gaz skutečně udělat.</p>
<p>Zaslechla, jak vychází ven. Narovnala se, otřela si ruce do zástěry a obrátila se.</p>
<p>„Zbytky od snídaně,“ zamumlal.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„V domě je plno much,“ bručel a stál tam, jako kdyby ve slunečním světle zapustil kořeny. Zarudlé oči mu bloudily po dvorku, jako kdyby mu chtěly vylézt z hlavy a najít si nějaký úkryt. Za kamenem nebo vybělenou plaňkou či pod hromadou kuchyňských odpadků.</p>
<p>„Potřebuješ oholit,“ poznamenala. „Mám ti ohřát vodu?“</p>
<p>Zalétl k ní uštvanýma očima − ale tím směrem se neměl kde schovat, a tak zase zrak odvrátil. „Ne, nedotýkej se mě.“</p>
<p>Pomyslela na to, jak drží v ruce žiletku a přikládá mu ji k hrdlu. Viděla čůrky mýdlové vody a jeho tep. „Aspoň vousy zakryjou, jak jsi hubenej,“ prohlásila. „Přinejmenším v obličeji.“</p>
<p>Jeho úsměv byl výhrůžkou. „A tobě se to tak líbí, ženo?“</p>
<p>„Prostě je to jiný, Gazi.“</p>
<p>„Nemůžeš nic předstírat, když je ti to jedno, viď?“</p>
<p>„To jsem neřekla.“</p>
<p>„Ani jsi nemusela. Proč děláš tu kamennou věc − přímo v naší nejlepší hlíně?“</p>
<p>„Prostě se mi chce,“ odtušila. „Místo k sezení a odpočinku. Odkud vidím na všechnu zeleninu.“</p>
<p>„Pro případ, že by utíkala?“</p>
<p>„Ne. Prostě se na ni ráda koukám, to je všechno.“ <emphasis>Na nic se neptá. Celkem nic nevyžaduje. Trochu vody, možná. Přístup ke slunci, vypletl plevele.</emphasis></p>
<p><emphasis>Není podezíravá. Neuvažuje o tom, že mě zavraždí.</emphasis></p>
<p>„Ať je večeře hotová za soumraku,“ nakázal a pohnul se.</p>
<p>Dívala se za ním, jak odchází. Popel jí vytvářel černé půlměsíčky pod nehty, jako kdyby se prohrabávala zbytky pohřební hranice. Což sedělo, protože to taky udělala, ale takové věci Gaz nepotřeboval vědět. Vlastně nepotřeboval vůbec nic.</p>
<p><emphasis>Trpělivost, Gazi. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ničím si nedělej starosti. Až do sklizně.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vůl byl příliš hloupý, než aby si s něčím dělal starosti. Nebýt celoživotní dřiny a občasného zneužívání, byl by spokojený, žil by v hladkém kruhu odpovídajícím střídání dne i noci a dne a tak pořád dokola. Krmení měl dostatek, i vody k pití a soli k lízání, a soužení, jak ze světa sprovodit štípající mouchy, klíšťata a blechy. Pokud by mohl vůl snít o ráji, byl by to jednoduchý sen a jednoduchý ráj. Žít jednoduše znamenalo vyhýbat se starostem, jež přináší složitost. Žel, toho lze dosáhnout pouze na účet inteligence.</p>
<p>Opilci klopýtající za slunce východu z krčem takový ráj hledali a na důkaz toho měli v alkoholu naložený, otupělý mozek. Při povalování se v durhangových a ďbajangových doupatech bylo možné nalézt další, plazící se po stejné stezce. Jednoduchost, kterou nacházeli, byla prokletím smrti, prahem překonávaným téměř bez námahy.</p>
<p>Vůl o této ironii přirozeně nevěděl, a tak dál táhl vůz uličkou za doupaty, kam tři vyzáblí sluhové přinesli dnešní noční úrodu zpustošených mrtvol. Povozník, stojící s proutkem vedle, vyplivl šťávu z rezlistí a ukázal na další tělo ležící ve škarpě u zadních dveří. Dovnitř za střížek, ven za rad. Sluhové se s brumláním sklonili a sáhli po končetinách, aby mohli tělo zvednout. Pak jeden zalapal po dechu a couvl a druzí dva ho vzápětí napodobili.</p>
<p>Vola pak delší dobu nikdo nepopoháněl, protože přiběhli další lidé. Cítil smrt, ale na to byl zvyklý. Zavládl zmatek, avšak zapřažené zvíře zůstávalo ostrůvkem klidu, jak se těšilo ze stínu v uličce.</p>
<p>Městský strážník s ranní bolestí na prsou vola pohladil po boku, když procházel kolem. Pak si dřepl k mrtvole.</p>
<p>Další zabitý, tentokrát zmlácený natolik, až bylo stěží poznat, že je to člověk. Jediná kost v jeho obličeji nezůstala nezlomená. V ústech mu zbylo jen pár zubů. Rány pokračovaly na hrdlo − rozdrcené chrupavky byly nejspíš příčinou smrti − a na prsa. Ať vrah použil jakoukoliv zbraň, zanechávala za sebou krátké, protažené modřiny. Stejně jako u ostatních.</p>
<p>Strážník vstal a otočil se ke sluhům z doupat. „Byl to zákazník?“</p>
<p>Uviděl jen tři prázdné výrazy. Pak jeden ze sluhů promluvil: „Jak to máme ve jménu mistra Kápě poznat? Vždyť nemá obličej!“</p>
<p>„Šaty? Váha, výška, barva vlasů − cokoliv z toho, co zůstalo −“</p>
<p>„Pane,“ přerušil ho ten muž, „pokud byl zákazník, tak byl novej − ještě má maso na kostech, vidíte? A šaty má čistý. Teda měl předtím, než se pochcal.“</p>
<p>Strážník si toho též všiml. „Mohl to teda být nový zákazník?“</p>
<p>„Poslední dny u nás žádnej nebyl. Pár občasnejch, víte, který dokážou odejít, ale tohohle jsme, myslím, neviděli, aspoň podle těch šatů a vlasů a tak.“</p>
<p>„Co teda dělal v téhle uličce?“</p>
<p>Nikdo neznal odpověď.</p>
<p>Je toho dost, aby strážník přizval nekromanta? <emphasis>Pouze pokud by byl ten muž urozený. Šaty ale neměl drahé. Spíš to byl kupec nebo nějaký střední úředník. Pokud ano, co dělal v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejchudší části Gadróbské čtvrti?</emphasis> „Je to Darún,“ usoudil.</p>
<p>„Dostali jsme je,“ opáčil hovorný sluha s nepatrným úšklebkem. „Dostali jsme Rhivy, Mokřiňany, dokonce i Barghasty.“</p>
<p><emphasis>Ano, bída je rovnostářská.</emphasis> „Tak ho naložte k ostatním.“</p>
<p>Sluhové se pustili do práce.</p>
<p>Strážník přihlížel. Po chvíli zalétl pohledem k povozníkovi. Studoval vysušený obličej s pramínky šťávy z rezlistí stékajícími strništěm na bradě. „Máš doma milující ženu?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Předpokládám, že ten vůl je docela spokojený.“</p>
<p>„To je, pane. Všechny ty mouchy, víte, mají radši velký vaky.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Povozník na něj zašilhal a přistoupil blíž. „Těla, pane. Velký vaky jim řikám. Studoval jsem a hodně přemejšlel o důležitejch věcech. O životě a tak. Proč funguje a co se stane, když se zastaví a to všechno.“</p>
<p>„Zajímavé. No −“</p>
<p>„Každý žijící tělo, pane, je stvořený ze stejnejch věcí. Jsou tak malý, že jsou vidět leda tak s čočkama, ale ty jsem si vyrobil. Maličký to je. Říkám tomu <emphasis>vaky.</emphasis> A v každým vaku je brašna, vznáší se uprostřed. A já si představuju, že v tý brašně jsou poznámky.“</p>
<p>„Promiň, říkal jsi poznámky?“</p>
<p>Povozník kývl a vyplivl proud hnědé šťávy. „Jsou na nich zapsaný všechny podrobnosti o životě. Ať je to pes nebo kočka nebo zeleně pruhovanej nosní červ. Nebo člověk. A věci jako barva vlasů a očí a další − všechno je zapsaný v těch poznámkách v tý brašně v tom vaku. Je to návod, víte, říkají tomu vaku, jak má vypadat. Některý vaky jsou jaterní vaky, jiný jsou kůže, jiný mozek a jiný plíce. A do toho vaku je zašije matka a otec, když si udělají dítě. Zašijou je tam, půl napůl, a proto se fakani podobají tátovi i mámě. A tady ten vůl má taky takový vaky, tak uvažuju o tom, že ho sešiju půl napůl s člověkem − no nebylo by to něco?“</p>
<p>„Něco, milý pane, co by tě vyhnalo z města − pokud by tě dřív neukamenovali.“</p>
<p>Povozník se zamračil. „To je ten problém se světem, co? Nemá smysl pro dobrodružství!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Mám velice důležitou schůzku.“</p>
<p>Iskaral Pust, stále se svým nejlíbivějším úsměvem, prostě kývl.</p>
<p>Sordiko Mdlo si vzdychla. „Je to oficiální záležitost chrámu.“</p>
<p>Iskaral Pust znovu kývl.</p>
<p>„Nechci doprovod.“</p>
<p>„Žádný nepotřebuješ, velekněžko,“ ujistil ji Iskaral Pust. „Budeš mít mě!“ Naklonil hlavu a olízl si rty. „To tedy bude! Hi hi! A uvidí, že se mnou dostane víc, než kdy považovala za možné! Stanu se obřím chodícím penisem.“</p>
<p>„Tím už jsi,“ opáčila Sordiko Mdlo.</p>
<p>„Jsem? Jsem co, nejdražší? Měli bychom jít, nebo přijdeme pozdě.“</p>
<p>„Iskarale Puste, nechci tě s sebou.“</p>
<p>„To sice tvrdíš, ale tvoje oči říkají něco jiného.“</p>
<p>„To, co mám v očích,“ pravila, „by mě mohlo dostat na šibenici. Pokud by se ovšem celé město nevrhlo do nespoutaného oslavování, až by se doslechlo o tvé bolestivé smrti, a mě by možná se všeobecným souhlasem posadili na trůn ze zlata.“</p>
<p>„O čem to mluví? Nikdo neví, že jsem tady! A k čemu by mi byl zlatý trůn? A k čemu by byl jí, když může mít <emphasis>mě?</emphasis>“ Opět si olízl rty a upravil si úsměv. „Veď, má milovaná. Slibuju, že na té oficiální schůzce budu velice oficiální. Nakonec jsem Mág dómu stínu. Ne jen pouhý velekněz, ale přímo velikánský kněz! Obrovitánský kněz! Pochopitelně nebudu vyjadřovat žádné názory, pokud nebudu vyzván. Ne, budu přísný a moudrý a všechno žvanění přenechám své milé podřízené.“ Kývl a dodal: „Které se budu brzo podřizovat!“</p>
<p>Sordiko Mdlo podivně zacukaly ruce, velice přitažlivě, a pak se jí v krásných očích objevila kapitulace. Iskaral Pust tím získal dokonalý obraz, který si mohl později vzkřísit pod pokrývkou, když Mogora chrápala přes všechny ty pavoučí koule naplněné vajíčky, které měla v nose.</p>
<p>„Ty opravdu budeš mlčet, Iskarale Puste. Osoba, se kterou musím mluvit, netoleruje hlupáky, a já nebudu zasahovat, pokud budeš osudně protivný.“ Potřásla hlavou. „I když si neumím představit, že by ses choval jinak než protivně. Možná bych měla stáhnout varování v naději, že ji urazíš natolik, až tě okamžitě zničí. Potom bych mohla konečně vykázat z chrámu ty ohavné bhok’arala i tvou stejně hnusnou ženu.“ Náhlé překvapení. „Poslouchej mě! Ty myšlenky měly být zcela soukromé! Máš nanejvýš odporný vliv, Iskarale Puste.“</p>
<p>„Brzy budeme jako hrášky v lusku! V těch ostnatých, špičatých luscích, které se všude nalepí, zvlášť do rozkroku, když musíš jít čůrat do křoví.“ Natáhl ruku. „Ruku v ruce kráčíme ulicemi!“</p>
<p>Zdálo se, že ucukla. Ale ne, to zdání vyvolaly jen jeho křehká hrdost a malicherné obavy, rychle pohřbené pod omítkou dalšího líbivého úsměvu.</p>
<p>Z chrámu unikli málo užívanou postranní brankou a zabouchli ji za sebou, aby se vyhnuli ječení bhok’arala, kteří je nadšeně pronásledovali chodbou.</p>
<p>Na ulicích svítilo zatracené slunce a Sordiko Mdlo se tvářila lhostejně k takovému atmosférickému opomenutí − v dohledu nebyl jediný mráček! Bylo to tu horší než v Sedmiměstí, nikde nebyla jediná puklina.</p>
<p>Museli se prodírat otravnými davy, mořem nenaložených lidí štěkajících při každém šťouchnutí loktem či ramenem, jak se Iskaral Pust snažil udržet krok s dlouhonohou velekněžkou. „Dlouhé nohy, ano! Ach. Ach ach ach. Hle, jak se míhají, jak se vrtí ty rozkošné −“</p>
<p>„Ticho!“ sykla přes krásné rameno.</p>
<p>„Stínupán pochopil. Ano. Viděl nezbytnost našeho setkání, ona a já. Spojení dvou nejdokonalejších smrtelníků stínu. Osudový příběh lásky − půvabná, nevinná žena − ale ne příliš nevinná, jak lze doufat − a silný muž s chrabrým úsměvem a hřejivými svaly. Ech, chrabrými svaly a hřejivým úsměvem. Je ‚chrabrý‘ vůbec to správné slovo? Svalnaté paže a tak, dozajista. Inu, jsem masa svalů, ne? Umím dokonce hýbat ušima, když je to nutné − nemá smysl se předvádět. Ona opovrhuje naparovačnými typy, jak je sama křehká. A brzy −“</p>
<p>„Pozor na ten loket, skrčku!“</p>
<p>„A brzy nám bude doručena sláva −“</p>
<p>„− a zatraceně se omluv!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Iskaralu Pustovi se do cesty postavil grobiánský hromotluk s plochým obličejem, připomínajícím něco, co lze nalézt na dně nočníku. „Řekl jsem, že čekám omluvu, ty zatracená fretko s ropuším ksichtem!“</p>
<p>Iskaral Pust frkl. „Hle, grobiánský hromotluk s plochým obličejem, připomínajícím něco, co lze nalézt na dně nočníku, chce, abych se mu <emphasis>já</emphasis> omluvil! A to taky udělám, pane, jakmile se ty omluvíš mně za svou grobiánskost a svůj nočníkový obličej − vlastně vůbec za to, že existuješ!“</p>
<p>Obrovská opičí tlapa, která ho popadla za hrdlo, byla tak opičí, až téměř postrádala palec, aspoň tak to později Iskaral Pust líčil vykulenému bhokaralímu posluchačstvu.</p>
<p>Přirozeně si té ruky nevšímal a sám se taky natáhl, přímo po rozkroku, který zmáčkl a cukal a kroutil a tahal, zatímco se obr s fňukáním zhroutil jako pytel melounů na špinavé dláždění, kde se žalostně svíjel.</p>
<p>Iskaral Pust ho překročil a spěchal za Sordiko Mdlo, jež zrychlila krok a roucho za ní doslova vlálo.</p>
<p>„Někteří lidé jsou tak hrubí!“ supěl Iskaral Pust.</p>
<p>Dorazili k bráně skromného paláce poblíž Hinterovy věže. Brána byla zamčená. Sordiko Mdlo zatahala za provaz a odkudsi zevnitř se ozvalo cinkání. Čekali.</p>
<p>Na druhé straně zachřestily řetězy a chvíli nato se pevná křídla pootevřela a z pantů se sypaly vločky rzi.</p>
<p>„Nebudou mít zřejmě moc návštěv, co?“</p>
<p>„Od této chvíle budeš mlčet, Iskarale Puste,“ řekla Sordiko Mdlo.</p>
<p>„Budu?“</p>
<p>„Budeš.“</p>
<p>Ten, kdo otevřel bránu, se schovával za ní. Velekněžka bez dalších cirátů vstoupila. Iskaral Pust spěchal za ní, aby nezůstal venku, protože brána se začala hned zavírat. Uvnitř se hned obrátil, aby vynadal nevychovanému sluhovi. A u závory uviděl Seguleha.</p>
<p>„Děkuju, Thurule,“ řekla Sordiko. „Je paní na zahradě?“</p>
<p>Žádná odpověď nepřišla.</p>
<p>Velekněžka kývla a šla dál po klikatém chodníku vedoucím přes zarostlý dvůr. Zdi byly porostlé kvetoucími vistáriemi. Sordiko uviděla na cestičce svinutého velkého hada a opatrně ho obešla.</p>
<p>Iskaral se kradl za ní, oči upřené na hnusného tvora, který zvedl klínovitou hlavu a zvědavě, či možná hladově, zakmital jazykem. Iskaral na něj cestou kolem zasyčel a potěšilo ho, když had ucukl.</p>
<p>Hlavní vchod do paláce byl malý, elegantní, jaksi ženský. Od něj vedly na obě strany klenuté, vínem obrostlé cesty, požehnaně zahalené ve stínech. Velekněžka si jednu vybrala a vydala se za dům.</p>
<p>Za chvíli uslyšeli hlasy. Uprostřed zahrady byl plácek vyložený kameny s kruhem tvořeným tuctem bronzových soch v životní velikosti. Každá socha slzela vodu z chráněného obličeje do kruhovité nádrže, v níž stála, a voda jí sahala po kotníky. Iskarala Pusta poněkud polekalo, že sochy jsou seguležské. Voda vytékala zpod masek pokrytých měděnkou a mechem. Uprostřed kruhu stál měděný stolek s tenkými nohami a dvě židle. Na židli čelem k nim seděl muž s dlouhými šedými vlasy. Prostou košili měl zacákanou krví. Zády k nim seděla žena. Dlouhé, lesklé černé vlasy dokonale kontrastovaly s bílým plátnem její blůzy.</p>
<p>Když muž zahlédl Sordiko Mdlo a Iskarala Pusta, vstal a uklonil se hostitelce. „Má paní, zatím se loučím.“</p>
<p>Druhá, menší úklona patřila velekněžce a Iskaralu Pustovi. Pak odešel.</p>
<p>Sordiko Mdlo vstoupila do kruhu a postavila se vedle uprázdněné židle. K Iskaralovu úžasu (a o chvíli později i radosti) udělala před hostitelkou pukrle. „Paní Závisti.“</p>
<p>„Posaď se, lásko,“ odtušila paní Závist. A když se Iskaral Pust objevil v jejím zorném poli a konečně spatřil její nádhernou tvář, dokonale ladící s krásnými vlasy, a pózu její, ehm, pózy na křehké židli, s nohama zkříženýma, takže byl vidět spodek hezky tvarovaného stehna vyloženě prosící o pohlazení, zamračila se. „Asi bych měla pro tvého nalezence připravit bednu s pískem, velekněžko. Aby si měl kde hrát a já neměla sliny po celém domě.“</p>
<p>„Žel, to bychom ho do toho písku musely zahrabat.“</p>
<p>„Zajímavý návrh.“</p>
<p>Dorazil Thurule s další židlí. Podobnost mezi ním a sochami byla znepokojivá. Iskaral Pust se se zachvěním rychle poklonil paní Závisti a uhnízdil se na židli.</p>
<p>„Její krása vyzývá dokonce i krásu velekněžky! Inu, představ si ty dvě −“</p>
<p>„Iskarale Puste!“ štěkla Sordiko Mdlo. „Nařídila jsem ti, ať mlčíš, ne?“</p>
<p>„Ale já nic neříkal, má lásko. Vůbec nic!“</p>
<p>„Nejsem tvoje láska a nikdy nebudu.“</p>
<p>Usmál se. „Postavím tyto dvě krásky proti sobě a doženu je do křečí závisti svým šarmem, který tak snadno sklouzne z jedné na druhou. Tady cuknu, támhle pohladím! To bude takové potěšení!“</p>
<p>„Nejradši bych ho zabila,“ obrátila se paní Závist na Sordiko Mdlo.</p>
<p>„Žel, je to Mág stínu.“</p>
<p>„To nemůžeš myslet vážně!“</p>
<p>„Ano!“ zavřískl Iskaral Pust. „Myslí! Navíc je velice příhodné, že tu jsem, protože vím něco, co ty ne!“</p>
<p>„Jejda,“ povzdechla si paní Závist. „Krásné ráno takhle zničené a v troskách.“</p>
<p>„Kdo to je?“ chtěl vědět Iskaral Pust. „Ten muž, který tu byl? Kdo to je?“</p>
<p>„Proč bych ti to měla říkat?“</p>
<p>„Výměnou − ty ukojíš mou zvědavost a já tvou − a tak se uspokojíme navzájem, a jak se to líbí tobě, Sordiko Mdlo? Ha!“</p>
<p>Paní Závist si chvíli třela spánky, jako by toho už měla dost, a pak si povzdechla. „To byl ten bard, Kel Tath. Velice neobvyklý muž. On… svádí k přiznáním. Ve městě došlo k hrozným událostem −“</p>
<p>„Nic tak hrozného jako to, co ti povím!“ vyhrkl Iskaral Pust.</p>
<p>Teď si třela spánky Sordiko Mdlo.</p>
<p>„Funguje to!“</p>
<p>Paní Závist se na něj zadívala. „Poskytnu-li ti tuto výměnu, Mágu, ovládneš se a necháš mě s velekněžkou pokračovat v rozhovoru?“</p>
<p>„Moje ovládání je zaručeno, paní Závisti. Pochopitelně slibuju, pouze pokud ty uděláš totéž.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Paní Závisti, připlul jsem na lodi.“</p>
<p>„A co z toho?“</p>
<p>„Loď patřila té nejnádhernější ženě −“</p>
<p>„Ach ne, ne další!“ zasténala Sordiko Mdlo.</p>
<p>„Chudinka,“ řekla paní Závist.</p>
<p>„Těžko.“ Iskaral Pust se opřel a naklonil židli tak, aby viděl na obě ženy. „Jak sním o takovéhle chvíli! Hle, jak visí na každém mém slově! Mám je, mám je!“</p>
<p>„Co je s tímhle mužem v nepořádku, velekněžko?“</p>
<p>„Ani nevím, kde začít.“</p>
<p>Iskaral Pust si prohlížel ruce, nehty − ale z toho se mu udělalo trochu nevolno, protože bhok’arala měli ve zvyku mu cucat konečky prstů, když spal, takže je měl věčně svraštělé, rozbité a rozhodně nepříjemné, a tak odvrátil zrak a zjistil, že hledí na Thuruleho, což taky nebyl dobrý nápad, a tak raději pohlédl na tu květinu − to asi bude bezpečné − dokud nebyl čas podívat se paní Závisti do neobyčejných očí. „Ano,“ protáhl, „vidím tu podobu, i když ty jsi ve válce o dokonalost zvítězila. Ne o moc, ale přesto jsi vítězná, a proto ti můžu jen tleskat a obdivovat tě a to všechno. V každém případě v této chvíli na té lodi v přístavu nesídlí nikdo jiný než tvá milovaná sestra Zášť!“</p>
<p>„Já si to myslela!“ Paní Závist vyskočila a celá se třásla… vzrušením?</p>
<p>Iskaral Pust se zařehtal. „Ano, budu hrát, dokud bude co hrát, a všechny pravdy budou odhaleny, jak se jemnocit kolébá sem a tam, jak šok hřmí vesmírem, jak stíny samy vybuchují v existenci! Copak nejsem Mág stínu? Ale ano, jsem!“ Předklonil se celý zděšený. „Nemáš radost, paní Závisti? Mám si pospíšit za ní s tvým pozváním k návštěvě této nádherné zahrady? Pověř mě jako svého sluhu, prosím! Cokoliv si přeješ, já vykonám! Ovšemže ne! Vykonám, cokoliv si přeju já! Ať ji ani nenapadne něco jiného − možná jí to přinese trochu barvy do tváře, možná to uklidní bouři v jejích očích, možná to zabrání, aby se voda v tom korytě začala vařit − mimochodem, působivý detail, a co mám říct dál?“</p>
<p>Sordiko Mdlo a paní Závist se toho dne ke svému rozhovoru už nedostaly.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řezník, se zarudlýma očima a vyčerpaný, se vydal hledat něco ke snídani. Jakmile měl břicho plné, vrátil se zpátky k Fénixovi a zhroutil se na svou postel. To byl veškerý rozsah jeho taktických schopností, a i to mu dalo spoustu práce. Byl by poslední, kdo by zlehčoval neobyčejnou rozmanitost stezek, jakými se život může ubírat, a z toho, že urazil celý kruh, mohl čerpat jen málo požehnání − z cesty a změn, které se s ním udály mezi starým Darúdžhistánem a tím novým − a přece se v kontrastu s osudem, jaký měla Kalista Vidikas, cítil otupělý, zmatený a ztracený.</p>
<p>Našel si prázdný stůl v restauraci před Borthenským parkem. Byl to drahý podnik, který mu připomněl, že mu rychle docházejí peníze, a čekal, až si ho některá ze služebných všimne. Obsluhovaly tu pouze Rhivky, tři mladé ženy oblečené v nějakém neznámém kroji, pro jaký byly typické šustící plátěné sukně s indigovými pruhy a těsné kožené vesty na holém těle. Vlasy měly spletené do copů a na uši měly přišité mušle. Taková móda byla nejen divná, ale šenkýřka navíc dvakrát proplula kolem něj a neslyšela ho, jak ji volá. Rozhodl se příště natáhnout nohu a ten nelaskavý nápad ho nepříjemně překvapil.</p>
<p>Konečně se mu podařilo upoutat pozornost jedné z nich. „Konvici čaje, prosím, a cokoliv, co podáváte ke snídani.“</p>
<p>Když viděla jeho skromný oděv, odvrátila se a znuděně se zeptala: „Ovocnou snídani, nebo masovou snídani? Vajíčka? Chleba? Med? Jaký čaj − máme třiadvacet druhů.“</p>
<p>Zamračil se na ni. „To rozhodni ty.“</p>
<p>„Co prosím?“</p>
<p>„Co jsi měla dneska ráno?“</p>
<p>„Placky, samozřejmě. Ty mívám vždycky.“</p>
<p>„Podáváte je?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne.“</p>
<p>„Jaký čaj jsi pila?“</p>
<p>„Nepila. Já piju pivo.“</p>
<p>„Rhivský zvyk?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla, stále hledíc stranou, „to je můj způsob, jak se vyrovnat s každodenním vzrušením.“</p>
<p>„Bohové pod náma, prostě mi něco přines. Maso, chleba, med. A s tím čajem žádný fajnovosti.“</p>
<p>„Dobře,“ štěkla a odplula s rozevlátou sukní.</p>
<p>Řezník si stiskl kořen nosu ve snaze zahnat sílící bolest hlavy. Nechtěl myslet na uplynulou noc, zvonění za zvoněním strávenou na hřbitově, kde seděl s Kalistou na lavičce. Byli příliš blízko. Když v prvních slunečních paprscích spatřil, co s ní udělalo těch pár let, unavené vrásky kolem očí, rýhy u úst, dospělost odhalovanou ve zvětšující se váze, ve výraznějších křivkách než předtím. Dítě, jež znával, tam stále je, přesvědčoval se, někde pod tím vším. V občasném gestu, v náznaku smíchu v jedné chvíli. Ona nepochybně viděla v něm totéž − vrstvy tvrdosti, stopy ztrát a bolesti, pozůstatky života.</p>
<p>Nebyl stejný jako předtím. Ona nebyla stejná žena. Přesto tam seděli, jako kdyby se kdysi znali. Jako kdyby byli staří přátelé. Ať mezi nimi před všemi těmi lety vznikly jakékoliv dětinské naděje a marná ctižádost, obratně se jim vyhnuli, i když proudy splynuly do něčeho romantického, něčeho podivně teskného.</p>
<p>Řezníka nejvíc znepokojilo zesilující živé světýlko v jejích očích, zvlášť když sám také cítil rostoucí potěšení − v mlhavých vzpomínkách, s nimiž si pohrávali, v záři stoupající mezi nimi na lavičce, která neměla nic společného s vycházejícím sluncem.</p>
<p>Nebylo to správné. Nakonec ona byla vdaná. Byla urozená − ne, tohle důležité nebylo, protože to, co navrhla, nemělo nic společného se slušností a v žádném případě to nebylo určené veřejnému zkoumání.</p>
<p><emphasis>Ona se nudí. Chce milence. Chce, co mohla mít, ale nevzala si to. Druhou šanci, to chce.</emphasis></p>
<p><emphasis>A existují vůbec druhé šance?</emphasis></p>
<p>Tohle bude… špinavé. Opovrženíhodné. Jak může vůbec o něčem takovém uvažovat?</p>
<p><emphasis>Možná to Apsalar viděla až příliš dobře. Viděla přímo do mě, do hloubi duše, která byla horší, než být měla, viděla vůli, která byla slabá. Já před žádnou ženou jen tak nestojím, že? Ne, já jí rovnou padnu do náručí. Změním podobu, abych do každé zapadl, aby bylo všechno příjemné, jako kdyby jediná cesta, jakou znám k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich srdcím, byla přes jejich sny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Možná bylo správné, že odešla.</emphasis></p>
<p>Chce Kalista jen tohle? Zábavné rozptýlení, aby zmenšila otročinu pohodlného života? Měl jisté podezření, že věci nejsou tak jednoduché. Byl tu temnější proud, jako kdyby to, že ho získá, pro Kalistu znamenalo něco víc. Důkaz vlastního poklesu, možná. Vlastního pádu. Nebo možná něco jiného, něco zhoubnějšího.</p>
<p>Rhivka mu přinesla konvici čaje, talíř s čerstvým chlebem, nádobku s medem a misku nakrájeného ovoce. Zíral na prostřený stůl a snažil se vzpomenout si, kdy se to tu objevilo.</p>
<p>„Potřebuju tě,“ řekla a slova projela únavou ve chvíli, kdy obloha začala světlat. „Kvítko. Řezníku. Ať se jmenuješ jak chceš. Věděla jsem to ve chvíli, kdy jsem tě uviděla. Skoro celou noc jsem jenom chodila a chodila. Nevěděla jsem to, ale někoho jsem hledala. Můj život se stal otázkou a já si už myslela, že na ni nikdo nezná odpověď. Ani manžel, ani kdokoliv jiný. A pak jsi tu byl ty, stál jsi na tom hřbitově jako duch.“</p>
<p>Ano, o duších toho věděl hodně, o tom, jak dokážou dnem i nocí pronásledovat. Jak si umějí najít v duši místo, kde se schovat. Ano, o duších věděl dost. „Kalisto −“</p>
<p>„Kdysi jsi mě miloval. Jenže já byla mladá a hloupá. Teď nejsem ani mladá, ani hloupá. Tentokrát tě neodmítnu.“</p>
<p>„Tvůj manžel −“</p>
<p>„Jemu nezáleží na tom, co dělám a s kým.“</p>
<p>„Proč sis ho tedy vzala?“</p>
<p>Odvrátila se a chvíli trvalo, než odpověděla. „Když mi zachránil život té noci na zahradě Simtalina paláce, bylo to, jako kdyby mu patřil. Můj život. Patřil mu, protože ho zachránil. A nebyl sám, kdo tomu věřil. Já věřila taky. A najednou jsem už neměla na vybranou. Vlastnil mou budoucnost, mohl si s ní dělat, co se mu zlíbí.“</p>
<p>„Tvůj otec −“</p>
<p>„Mi měl poradit?“ Zasmála se, ale byl to hořký smích. „Neviděl jsi to, ale já byla rozmazlená. Byla jsem strašná, Kvítko. Možná se mi snažil poradit, ale já si to nepamatuju. Spíš byl, myslím, rád, že odcházím.“</p>
<p>Tohle nebyla Kalista, kterou znal.</p>
<p>„Rod Vidikasů vlastní přístavek, malé stavení dole v přístavu. Skoro nikdy se nepoužívá. Má poschodí. V přízemí se jenom skladuje to, co zbude v doku, když je postavena loď. Nahoře kdysi žil nájemce. Já… to tam viděla a mám klíč.“</p>
<p>Viděla? Zarazilo ho její zaváhání, než se přiznala. Ale ne nadlouho. <emphasis>Už to tam využila. A využívá to stále. Pro stejná dostaveníčka, jako je to, o němž mluví. Kalisto, proč se namáháš se mnou?</emphasis></p>
<p>Na jeho váhání se naklonila blíž a položila mu ruku na předloktí. „Můžeme se tam jenom sejít, Kvítko, a popovídat si. Můžeme si tam povídat o čemkoliv a nikdo nás neuvidí. Jenom si povídat.“</p>
<p>Pochopitelně věděl, že takové místo není na povídání.</p>
<p>A dnes večer se tam s ní má sejít.</p>
<p>Co to − „Au!“</p>
<p>Šenkýřka ho právě klepla do hlavy. Užasle k ní vzhlédl.</p>
<p>„Když už se tak namáhám a udělám ti tu pitomou snídani, tak bys ji měl aspoň sníst!“</p>
<p>„Promiň! Přemýšlel jsem −“</p>
<p>„To je snazší, když u toho žvýkáš. A nenuť mě se znovu vracet.“</p>
<p>Mračil se za ní, když odcházela. <emphasis>Kdybych byl šlechtic, nikdy by to neudělala.</emphasis> Všiml si muže sedícího u vedlejšího stolu.</p>
<p>„Vidím, že to se ženami opravdu umíš.“</p>
<p>„Ha ha.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Události a chvíle můžou přinést nečekané milosrdenství, a třebaže to Scillara nevěděla, takové milosrdenství jí bylo poskytnuto právě v této chvíli, protože nemyslela na Řezníka. Místo toho seděla vedle malazského historika Kalouse a bojovala s nutkáním obejmout ho a aspoň trochu ho utěšit. Věděla, že zpátky ji drží jen strach, že by její soucit neuvítal. A taky možnost, že ho chápe špatně.</p>
<p>Tvrdý život vyžadoval pevně, neproniknutelně uzavřít všechny cesty dovnitř, až nezůstal jediný otvor a duše se skryla v temnotě a nikdo nemohl uslyšet její křik, brojení proti nespravedlnosti, dlouhé, trýznivé chvíle smutku. Vnější tvrdost vytvářela tvrdost uvnitř.</p>
<p>Scillara dobře věděla, že smutek se nedá vyléčit. Není to selhání, vada či nemoc ducha. Smutek nikdy neexistuje bez důvodu, a tvrzení, že značí nějakou poruchu, dokazovalo pouze vlastní neznalost, nebo hůř, zbabělou vyhýbavost. Jako kdyby štěstí bylo jediným legitimním způsobem existence. Jako kdyby nedostatky v něm bylo nutné uzavřít, uspat je v meditacích, jako kdyby důvody smutku byly pouze pasti a léčky ve správné cestě vzhůru k blažené spokojenosti, něco, co je třeba obejít nebo přeskočit na křídlech falešné euforie.</p>
<p>Scillara věděla, že to tak není. Dost často čelila vlastnímu smutku. Dokonce i když v durhangu objevila první prostředek, jak mu uniknout, věděla, že je to pouze útěk před pocity, které legitimně existují. Jen si prostě nedokázala připustit porozumění pro takové pocity, protože to by znamenalo podvolit se jim.</p>
<p>Smutek patří k životu stejně právoplatně jako radost, láska, žal a strach. Všechny předpoklady žití.</p>
<p>Lidé příliš často mylně považují smutek u jiných za sebelítost, čímž odhalují tvrdost vlastního ducha a nemalou nevraživost.</p>
<p>Šenk páchl krví, hovny, chcanky a zvratky. Mizela se uzdravovala v ložnici nahoře, blíž smrti než kdy dřív, ale už byla z nejhoršího venku. Barathol s Chaurem odešli do sklepa, aby pomohli Pazderce a Jiskroví pohřbít kamarády. Kovářův zármutek nad smrtí nového přítele Klátila byl na Scillaru příliš syrový − v žádném případě to nebyl tvrdý chlap, což otřáslo její křehkou sbírkou názorů, protože tvrdý být měl. Copak ale na vlastní oči neviděla tu dechberoucí zranitelnost, když se snažil přivést Chaura zpátky k životu poté, co se mohutný prosťáček utopil?</p>
<p>„Je to…“ začal Kalous a zamračil se, „pozoruhodný muž, myslím.“</p>
<p>Scillara zamrkala. „Kdo?“</p>
<p>Historik potřásl hlavou a odmítl se jí podívat do očí. „Měl bych se opít.“</p>
<p>„To nikdy nefunguje.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Odmlčeli se a ticho se táhlo.</p>
<p><emphasis>Teprve jsme na ty lidi narazili. Praštěná soutěž v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>restaurantu. Teprve jsme je poznávali, začínali jsme si cenit jednoho každého z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich.</emphasis></p>
<p><emphasis>Klátil byl léčitel. Palič mostů.</emphasis> V očích mu plály výčitky svědomí, hluboký pocit viny. Léčitel trápený něčím, co nedokázal vyléčit. Seznamem selhání proměněných v neúspěch. Přesto to byl laskavý muž. S mírným, vysokým hlasem − který už nikdy neuslyší.</p>
<p>A pro něj Barathol plakal.</p>
<p>Modroperel byl mág. Zábavně neohrabaný, trochu vykulený, což se jaksi nehodilo k tomu, čím vším prošel, protože i on býval Palič mostů. Jiskra nad jeho mrtvolou láteřil, seržant spílající vojákovi, protože byl natolik neschopný, že skončil mrtvý. Jiskra byl uražený, rozhořčený, v jasně modrých očích se mu dokonce třpytila bolest. „<emphasis>Ty hlupáku zatracená!</emphasis>“ prskal. „<emphasis>Ty mistrem Kápě prokletej, neužitečnej, hloupej pitomče!</emphasis>“ Když se chystal kopnout do těla, Pazderka ho hrubě odtáhla a málem ho shodila na zem. Jiskra vyskočil a nakopl aspoň barpult.</p>
<p>Vypadali starší. Pazderka, Jiskra. Pobledlí, se zarudlýma očima, ohnutými rameny, ani se nenamáhali smýt si z obličeje a rukou zaschlou krev.</p>
<p>Jen Kalous vypadal stále stejně, jako kdyby pro něj poslední úmrtí znamenala asi tolik, jako když se někdo vymočí do široké, hluboké řeky. Jeho smutek byl absolutní, nikdy ho neopouštěl. Scillara by ho nejradši objala a <emphasis>zatřásla</emphasis> s ním, aby se vzpamatoval a začal zase žít. Ale neudělá to, protože věděla, že by to bylo sobecké gesto sloužící pouze jejím vlastním potřebám. Možná stejně jako její původní nutkání soucitně ho obejmout.</p>
<p>Protože i jí bylo do pláče. Kvůli tomu, že ho prve vytáhla do města − pryč od toho, co se tu včera večer stalo. Kvůli tomu, že mu zachránila život.</p>
<p>Když se vrátili, když uviděli těla na ulici, když vešli do šenku a pohlédli na ta jatka, Kalous po ní střelil pohledem, v němž si jasně přečetla, nač myslí. <emphasis>Vidíš, od čeho jsi mě odvedla?</emphasis> Byla to myšlenka natolik vzdálená od vděčnosti, že mohla být klidně v jiné říši.</p>
<p>Pravda byla očividná. Byl by raději zůstal tady. Byl by raději včera večer zemřel. Místo toho mu Scillara − jaká už je mrcha, která do všeho strká nos − zabránila ve vysvobození. Místo toho ho nechala trčet v této smutné existenci bez konce. Jeho pohled byl tvrdší, bodavější než políček.</p>
<p>Měla by zajít dolů. Měla by být v tom úzkém, přecpaném sklepě, držet za ruku Chaura a poslouchat, jak všichni truchlí, každý svým vlastním způsobem. Jiskra kleje. Pazderka stojí po jeho boku, tak blízko, až se o něj skoro opírá, ale jinak jen s bezútěšným, skelným pohledem. Barathol s lesklým plnovousem, napuchlýma očima a svraštělým čelem.</p>
<p>Dveře se náhle otevřely a zvířeným prachem visícím ve vzduchu dovnitř pronikl paprsek světla a s ním vstoupil šedovlasý bard.</p>
<p>Scillara s Kalousem se dívali, jak za sebou zavírá dveře a zasouvá těžkou železnou závoru − jak vůbec tu závoru našel, byla záhada, ale ani Scillara, ani historik to nijak nekomentovali.</p>
<p>Přistoupil k nim a Scillara si všimla, že se taky neobtěžoval převléknout a zaschlou krev nosí se stejnou lhostejností jako ostatní.</p>
<p>Na pódiu leželo půl tuctu těl, možná víc. Mizela se běžně zmínila, že se toho vraždění zúčastnil i bard, avšak Scillara měla problém tomu uvěřit. Byl to přece vyzáblý stařec. Při pohledu na košili zacákanou krví ale přimhouřila oči.</p>
<p>Posadil se naproti Kalousovi a podíval se mu do očí. „Ať už se rozhodli jakkoliv, historiku, můžou počítat se mnou,“ poznamenal.</p>
<p>„Takže po tobě šli taky,“ utrousila Scillara.</p>
<p>Podíval se jí do očí. „Scillaro, napadli každého v místnosti. Zabíjeli nevinné.“</p>
<p>„Myslím, že nic neudělají,“ ozval se Kalous, „jen to tu prodají a odejdou.“</p>
<p>„A,“ vzdychl si bard. „Na tom nezáleží. V žádném případě nebudu úplně sám.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Vyžádal jsem si starou protislužbu, historiku. Obvykle se nenechávám zatahovat do… věcí.“</p>
<p>„Ale jsi naštvaný,“ vyhrkla Scillara, když konečně pochopila, co znamená ten zvláštní, bezvýrazný pohled v jeho očích. Takový výraz se objevuje před − <emphasis>před chladnokrevným zabíjením. Tenhle básník má opravdu pořádné drápy. A když se tak na něj koukám, vůbec není tak starý, jak jsem si myslela.</emphasis></p>
<p>„Ano, jsem.“</p>
<p>Dole něco zapraštělo a následoval překvapený křik. Všichni tři rychle vstali a s Kalousem v čele se rozběhli do kuchyně a po úzkých schodech dolů do sklepa. Na druhém konci dlouhé místnosti blikala pochodeň vrhající divoké stíny na neobvyklou scénu. Na hliněné podlaze čvachtala čpící tekutina a nechtěla se vsáknout. V půlkruhu tu stáli oba Malažané, Barathol a Chaur a dívali se na boční zeď, před níž praskl velký sud.</p>
<p>Scillara usoudila, že ho Jiskra rozkopl. V záplavě vytékajícího láku se objevil předmět, který lák tak dokonale uchoval. Schoulený, s koleny pod bradou a rukama ovinutýma kolem holení. Dosud s maskou se čtyřmi svislými pruhy na čele.</p>
<p>Bard zabručel. „Kolikrát jsem si říkal,“ zamumlal, „kam se ti staří poděli.“</p>
<p>Tekutina se vsakovala do podlahy podél okrajů čerstvě vykopaných hrobů.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stovka kamenů, dovádění vlnek, město ve svém životě, což je jeden život, který je bezpočtem životů. Přehlížet to znamená popírat bratrství, sesterství, stejnost, jež, pokud by byla osvobozena, by učinila ze světa místo méně kruté, méně zkažené. Kdo na to ale má čas? Všichni někam spěchají, honí se, vyhýbají se pohledu do očí kolemjdoucích, nepřipustí si, že by poznali některou z tváří míhajících se kolem. Tanec obav je velice únavný.</p>
<p>Sledujte pozorně, opovážíte-li se, ty roztřesené vlnky, ty životy, <emphasis>ty životy!</emphasis> Uzříš Stonny Menakis, zkroušenou pocitem viny a zničenou výčitkami svědomí. Spí špatně nebo vůbec (kdo by se opovážil nahlédnout v noci do její tmavé ložnice a riskoval, že zahlédne lesk otevřených očí?). Chvěje se, nervy má jako v ohni, zatímco chudák Murillio stojí opodál a tuze rád by ji utěšil, násilím otevřel všechno, co se mezi nimi uzavřelo.</p>
<p>Na nádvoří houf opuštěných mladých divochů máchá dřevěnými meči. Je zázrak, že nikdo nepřišel o oko nebo se nezhroutil s rozdrcenou průdušnicí.</p>
<p>V dílně opodál sedí Tíserra u hrnčířského kruhu a civí do prázdna, zatímco se hrouda hlíny točí a točí do rytmu jejích šlapajících nohou − je jako přimražená, protože si ke svému zděšení náhle uvědomila, jak hluboce miluje svého manžela. Její láska je tak horoucí, až ji to vyděsilo, neboť konečně pochopila, jak je zranitelná.</p>
<p>Je to jako zázrak. Nádherné i hrozné. Je to <emphasis>extatické.</emphasis></p>
<p>Usmějte se. No usmějte se s ní!</p>
<p>V této chvíli předmět Tiseřina zbožňování kráčí přes nádvoří Varadina paláce, ve své nové práci. Cestou z domu byl sice klidný, ale teď se ho zmocňuje lehký neklid. Poslal Zhoře a Leffa domů a od brány se za nimi díval. Klopýtali jako nemrtví, což mu připomnělo chvíle největšího nebezpečí − nejlepší je útok těsně před východem slunce, pokud to má někdo v úmyslu − ale kdo by se namáhal? Co má vůbec ta záhadná paní Varada v plánu?</p>
<p>Snad místo v radě, ale je to dostatečný důvod pro úkladnou vraždu? A proč vůbec myslí na takové věci? Zaslechl drby − u stánku opilého pekaře − že právě uplynulá noc patřila cechu asasínů, jenže se pro nájemné vrahy ošklivě zvrtla, no není to politováníhodné? Chvilka ticha, pak podej knedlíky, prosím.</p>
<p>Teď stál na nádvoří a pozoroval nejnovější zaměstnance, své podivné svěřence s pochybnou minulostí a potenciálně znepokojivými motivy. Opět se dali dohromady s kastelánem, s nechvalně proslulým Šikovným zámkem. Zloběh a Lazan Dveř házeli kostkami o zeď napravo. Formálně vzato jim služba skončila, nicméně Torvald Nom tušil, že hrají už delší dobu. Má je znovu varovat? Ne, už teď se cítil sklesle, jako vždycky, když začal mít pocit, že na něj někdo něco hraje, že se proti němu kují pikle − jak říkávala jeho matka, když ho jako malého přišlápla k podlaze a dívala se, jak se svíjí a zmítá (většinou to pochopitelně pouze hrál, protože vážila asi tolik co hlídací pes, ale nekousala). Kuj si pikle, chlapče, ale až se tomu dostanu na kloub a všechny průšvihy budou na stole, koho najdu schovaného ve skříni?</p>
<p>Jeho milá máti nikdy úplně nezvládla rozšířené metafory, naštěstí.</p>
<p>Najednou byl natolik sklíčený, že ani neohlásil svůj příchod a zamířil rovnou do své kanceláře. Toužil zalézt si na židli za stolem, kde bude moct podřimovat až do oběda. Aspoň že kuchaři, které paní Varada zaměstnávala, znali své řemeslo.</p>
<p>Nechme ho tedy tam a vydejme se na poslední vlnce za město na západ po břehu jezera do zaprášené, zakouřené díry, kde méně privilegovaní dřeli celý svůj zkrácený život, aby tvorové jako Gorlas Vidikas a Skromný prostředek měli pohodlí a mohli uplatňovat svoje nároky na poctivost. A popravdě, dřeli i proto, aby přispěli ke všeobecnému pocitu civilizace, který se normálně měří technickými prostředky, dojmem pokroku a představou strukturální stability, z čehož řečení dělníci zakusí jen trochu a nanejvýš zprostředkovaně.</p>
<p>Malý Harllo dostal deset ran bičem za to, že se vydal někam, kde neměl být, a trest byl natolik drsný, že zůstal ležet na břiše na svém kavalci, a do ran na zádech mu pomalu tála silná vrstva masti.</p>
<p>Bainisk skončil s ránou přes levé rameno, takže bude mít už třetí jizvu za zanedbání povinností jako dozorce ve Fukách, a teď seděl vedle Harlla a mlčky pozoroval svého malého svěřence. Ticho se táhlo.</p>
<p>„Mrzí mě to, Bainisku −“ ozval se konečně chlapec.</p>
<p>„Zapomeň na to. Jen chci vědět, co jsi vyváděl. Myslel jsem, že přede mnou žádný tajemství nemáš, opravdu. Venaz řekl: ‚Já ti to říkal.‘ Prý jsi špatnej kluk, krtku, prý bych tě měl přeložit k podvodní četě.“</p>
<p>Tam děti nikdy dlouho nevydržely. „Venaz chce být zase tvůj nejlepší krtek.“</p>
<p>„To já vím, jenomže už moc vyrostl.“</p>
<p>„Lidi jako on nikdy nemají rádi lidi jako já,“ poznamenal Harllo. Nestěžoval si, jen konstatoval.</p>
<p>„Protože jsi chytřejší než on, a to, že je starší, nic neznamená, vlastně to je spíš horší, protože ty jsi ho už dávno překonal, možná nás všechny. Poslyš, Harllo, už jsem takový jako ty viděl, přišli, a zničilo je to tady. Zbili je, až zblbli. Nebo se nechali zabít. Někdy se pokusili uprchnout, někdy se kvůli něčemu postavili předákovi. Tvoje chytrost tě nakonec zničí, rozumíš?“</p>
<p>„Ano, Bainisku. Mrzí mě to.“</p>
<p>„Proč ses tajně vrátil do tunelů?“</p>
<p>Mohl mu povědět všechno. V této chvíli to vypadalo jako správná věc. Jenže Harllo si už dávno s takovými pocity nevěřil. Vysvětlování je nebezpečné. Mohl by je všechny dostat do ještě větších potíží.</p>
<p>„Nesl jsi kosti,“ pokračoval Bainisk. „Ty kosti jsou prokletý.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Prostě jsou.“</p>
<p>„Ale proč, Bainisku?“</p>
<p>„Protože se našly tam, kam žádný kosti nepatří, proto. Tak hluboko je nemohl nikdo pohřbít − a kromě toho, kdo by pohřbíval mrtvý zvířata? Ne, jsou to kosti démonů, kteří žijou ve skále a ve tmě. Dole u kořenů země. Na ty se nesahá, Harllo, a rozhodně je nikdy nevracíš zpátky.“</p>
<p>Tak z toho ho Bainisk podezíral? „Já se… bál jsem se,“ řekl Harllo. „Jako kdybych narušil hroby nebo tak něco. Proto bylo posledních deset let tolik nehod −“</p>
<p>„K nehodám dochází, protože na nás nový šéf tolik tlačí, žene nás do tunelů s narušeným stropem a špatným vzduchem − takovým, ve kterým vidíš věci, co nejsou skutečný.“</p>
<p>„To se mi možná přihodilo.“</p>
<p>„Možná, ale já si to nemyslím.“ Bainisk vstal a odešel.</p>
<p>Harllo se měl zítra vrátit do práce. Bál se toho, protože ho záda hodně bolela, ale půjde, protože to usnadní situaci Bainiskovi, jehož potrestali, i když neměli. Harllo bude pracovat zvlášť usilovně, bez ohledu na bolesti. Bude pracovat, aby ho měl Bainisk zase rád. Protože pokud vás na tomhle místě nemá nikdo rád, nemá smysl pokračovat dál.</p>
<p>Ležel na břiše na začátku nového roku svého života a necítil žádné vlnky, které by k němu dosahovaly z vnějšího světa. Místo toho se cítil sám. Mohl nadobro ztratit přítele, a to bylo taky špatné. Jeho jediným přítelem je možná obrovská kostra hluboko v dole − s novýma nohama teď mohla odejít, zmizet ve tmě, a Harllovi po ní na památku zůstane jen hrstka nástrojů schovaných pod kavalcem.</p>
<p>Pro dítě je přemýšlení o budoucnosti obtížné, protože většina myšlenek na budoucnost je budována na základě vzpomínek na minulost buď jako jejich pokračování, nebo naopak slouží jako protiklad, a dítě má na minulost vzpomínek pramálo. Svět je dopředu i dozadu zkrácený. Měří se od prstů u nohou po temeno hlavy, cestou prohrábne kštici, a když není možné nic jiného, doufá v nejlepší.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve slabé, fosforeskující záři vycházející v pruzích ze skály se T’lan Imass vyškrábal na nohy a stál jako někdo, kdo dávno zapomněl chodit. Silné, zakřivené stehenní kosti emlavy ho nutily jít v předklonu, jako kdyby se chystal ke skoku, a drsné hlavice dlouhých kostí v kloubních jamkách při každém kroku vrzaly, jak bojoval o rovnováhu.</p>
<p>Bylo to neznámé kouzlo. Díval se, jak se pojivové tkáně spojují s cizími kostmi, zprvu slabě, a pochopil, že v tom je jistá domýšlivost. Rituál si vynutil oživení bez větší jemnosti, a fyzické úpravy, k nimž docházelo, postupovaly hlemýždím tempem, třebaže to, že byly zatím neúplné, zřejmě nijak neomezovalo jeho schopnost přenést na nohy váhu, a dokonce udělat první kymácivý krok a pak druhý.</p>
<p>Usoudil, že vrzání časem pomine, jak se hlavice a kloub vzájemně ohladí, i když nečekal, že by ještě někdy chodil stejně vzpřímeně jako kdysi.</p>
<p>Nevadí. Dev’ad Anan Tol byl opět pohyblivý. A jak vstal, zvedl se v něm příval vzpomínek jako temná povodeň. A dovedly ho k poslednímu okamžiku, kdy před ním stál jaghutský tyran Raest se zakrváceným palcátem v ruce a Dev’ad se svíjel na zemi s rozdrcenýma nohama.</p>
<p>Ne, nespadl z římsy. Občas bylo nezbytné lhát.</p>
<p>Zajímalo ho, zda zbraně, jež tehdy ukoval, jsou pořád uložené ve skrýši. Nebylo to daleko. Po chvíli se vydal na cestu. Šoural se a kymácel ze strany na stranu.</p>
<p>Raestova nelidská tvář zkřivená nevolí. Rozhořčením. Otroci jsou přece otroky navždy. Nikdo se nemůže pozvednout a vyzvat svého pána. Nikdo se neopovažuje plánovat pánův pád, nikdo se nemůže dostat tak blízko, jako se to podařilo Dev’adovi. Ano, rozhořčení, zločin proti samotným přírodním zákonům.</p>
<p>„Zničím tě, T’lane. Nechám tě tady ve věčné temnotě. Abys tu chcípl. Shnil. Nikdo se nikdy nedozví o tvé šílené ctižádosti. Veškeré povědomí o tobě se vytratí, až zmizí docela. Nic z tebe nezůstane. Věz, že kdybych tě tady dole mohl udržet naživu navěky, udělal bych to − a ani takové mučení by nestačilo. V mé vynucené lhostejnosti, T’lane, spočívá milosrdenství.“</p>
<p><emphasis>Podívej se na mě teď. Přežil jsem tě, Raeste. A v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom, starý příteli, spočívá</emphasis> mé <emphasis>milosrdenství.</emphasis></p>
<p>Dorazil ke skrýši, hluboké puklině ve skále, a sáhl dovnitř. Sevřel těžkou, zvlněnou čepel a vytáhl ji ven.</p>
<p>T’lan Imass znali kámen, jenž byl vodou, a vodu, která byla kamenem. Železo patřilo Jaghutům.</p>
<p>Dev’ad nyní držel meč, který vyrobil před nespočetnými tisíciletími. Byl jakoby z pazourku, s rýhami kolem odštěpků odražených z ostří, s vlnitými, rovnoběžně vyštípanými řadami a dvěma žlábky táhnoucími se po celé délce nerovného žebra. Jílec byl z parohu, jenž mezitím zmineralizoval, a hezky seděl v dlani.</p>
<p>Čepel vypadala, jako by byla z pazourku, a přece byla železná, zakalená v posvátných ohních Tellann. Obrovská zbraň byla odolná vůči rzi a rozkladu a měla barvu mladé noci, tmavomodré oblohy ve chvíli, kdy se ztratí poslední paprsky utopeného slunce. Ve chvíli zrození hvězd, ano, takovou barvu měla čepel.</p>
<p>Dev’ad opřel meč o skálu a znovu sáhl do štěrbiny pro stejně vyrobený nůž − dlouhý jako krátký meč. Kožené pochvy se dávno rozpadly v prach, ale on si brzy vyrobí nové.</p>
<p>Starý tyran byl pryč. Takže někde poblíž čekal prázdný trůn. Čekal na Dev’ad Anan Tola, jenž kdysi býval zchromený, ale nyní opět chodil.</p>
<p>Zvedl obě zbraně nad hlavu, dýku v pravé, meč v levé ruce. Šmouhy barvy mladé noci ve chvíli zrodu hvězd. Železo zamaskované jako kámen, jako kámen, který je vodou, a voda jež je kamenem, jenž je železem. Jaghutská tyranie v rukou T’lan Imass.</p>
<p>Bohové jsou, žel, hlupáci, když věří, že znají každou figurku ve hře. Že jsou pravidla daná a všichni je přijímají. Že každá sázka je započítaná a označená a pak leží na stole. Bohové si vystavějí dokonalé cesty k dokonalým trůnům představujícím dokonalou moc.</p>
<p>Bohové jsou hlupáci, protože je nikdy nenapadne, že ne každý chodí po cestách.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA ČTRNÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Pod otlučeným štítem oblohy</p>
<p>sedí muž v černém sedle na černém koni,</p>
<p>vlasy dlouhé a šedivé mu povlávají zpod železné přílby.</p>
<p>Netuší, jak se sem dostal,</p>
<p>jen to, že kam přišel, je nikde,</p>
<p>a kam musí dojít, je možná blízko.</p>
<p>Vous má barvy špinavého sněhu,</p>
<p>jeho oči jsou očima, jež nikdy neroztají.</p>
<p>Pod sebou má koně, který nedýchá,</p>
<p>stejně jako muž, a vítr dutě sténá</p>
<p>v rýhách v jeho rezavém šupinovém hauberku</p>
<p>a je přílišná námaha se obrátit k blížícím se</p>
<p>jezdcům, jednomu zprava, druhému zleva,</p>
<p>na mrtvých koních s prázdnýma očima, jež brzdí,</p>
<p>mlčky se řadí k němu s podivnou důvěrností,</p>
<p>a podřizují se jeho přirozenému velení.</p>
<p>Pod trojicí je země bez života</p>
<p>a popel rozdmýchává žalozpěv</p>
<p>ponurých vzpomínek přecházejících v lítost.</p>
<p>Ale vše je minulost a koně se nehýbají,</p>
<p>a on pohlédne doprava, zuby zaťaté,</p>
<p>na jednookého, jehož kdysi znával, ač ne dobře,</p>
<p>a na trpký úsměv odpovídá náhlou touhou.</p>
<p>Proto se ptá: „Čekají, kaprále?“</p>
<p>„Zanechaní na mrtvé pláni, seržante,</p>
<p>copak jsi tohle nechtěl?“</p>
<p>Na to může jen pokrčit rameny a otočit se k druhému.</p>
<p>„Vidím váš oděv a znám vás, pane, a přece neznám.“</p>
<p>Černý vous, tmavá vizáž, čelo jako popraskaný čedič,</p>
<p>muž obalený zbrojí, již by málokdo unesl,</p>
<p>odpovídá na pohled úšklebkem.</p>
<p>„Potom poznejte, chcete-li, Bruchaliana ze Šedých mečů.“</p>
<p>Pod těmito třemi jezdci neodzkoušená země,</p>
<p>nic náhlého, pomalu rostoucí jako probouzející se srdce,</p>
<p>a ozvěny se valí dolů od štítu nad nimi,</p>
<p>jak železo odrazí útok, jenž musí přijít.</p>
<p>„A znovu Paliči mostů táhnou do války.“</p>
<p>A Bruchalian dodává: „I Šedé meče, jež padly,</p>
<p>a ten, jehož zvete kaprál, se znovu zrodil, jen aby zemřel,</p>
<p>nový most byl vykován mezi vámi a mnou, pane.“</p>
<p>Obrátí se na nedýchajících koních</p>
<p>a přehlížejí řady stojící v zrnité mase na pláni,</p>
<p>chystají se do války, od místa a toho, čím kdysi byli,</p>
<p>když vše, co bylo známo, zná jeden znovu,</p>
<p>a na tomto místě vřes nikdy nerozkvete,</p>
<p>krev, co má být prolita, nikdy nebude proudit,</p>
<p>Iskar Jarak, Pták, který krade, sedí na černém koni</p>
<p>a těší se, jak bude znovu velet.</p>
<p><emphasis>Meč a štít</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_15.jpg" />Blaho na prosluněné, písečné pláži na vzdáleném ostrově je nudou pro duše zvyklé na podněty a vzrušení. Čím menší ostrov, tím rychleji se scéna omrzí. K tomuto závěru Vrč došel poté, co potřícáté obešel bílé pobřeží a zjistil, že fascinovaně hledí na svoje vlastní otisky, zvlášť proto, že přes jeho vedly nové stopy. Jak byl otupělý a zhlouplý, chvíli mu trvalo, než mu došlo, že by se měl zastavit a ohlédnout, aby viděl, kdo ho sleduje.</p>
<p>Mistr Přemoh se potil, supěl a lopotil v měkkém písku stejně, jako se zřejmě propracovával celým svým životem, jeden dušný krok za druhým. Na polovině těla, tváři a krku, holém předloktí, kotníku a chodidle byl spálený od slunce, protože usnul v nemoudré pozicí. Že Vrče sleduje už nějakou dobu, bylo zřejmé, protože jeho stopy tvořily dokonalý kruh. Vrč si říkal, proč na něj prostě nezavolal, aby upoutal jeho pozornost. Kdyby si totiž nevšiml nových otisků překrývajících jeho, mohli se takhle honit celý den, přičemž by pronásledovaný šel tempem, jež by pronásledovatel nikdy nezvládl.</p>
<p>„Stačilo zavolat,“ poznamenal, když k němu mág došel.</p>
<p>„Nechtěl jsem na nás, ehm, upoutat nevhodnou pozornost.“</p>
<p>„Vypadáš špatně.“</p>
<p>„Chce se mi čurat.“</p>
<p>„Tak proč −“</p>
<p>„Nemůžu. Teda můžu, ale přerušovaně. Obvykle když na to, ehm, nemyslím.“</p>
<p>„Aha. Léčitel by mohl −“</p>
<p>„Ano, ano. Já vím. Zapomeň na to. Poslyš −“</p>
<p>„Mistře Přemohu,“ přerušil jej Vrč, „tady nešlo o to, jak se vyhnout nevhodný pozornosti − všichni ostatní sedí támhle ve stínu kočáru a už nějakou dobu nás pozorujou. Nebo aspoň mě. Bratři Kmenové mi dokonce mávají, když dokončím okruh.“</p>
<p>Oba se podívali, a opravdu, Jula i Amby zamávali.</p>
<p>Mistr Přemoh si přetřel dvoubarevný bíločervený obličej. „Potřebuju doprovod.“</p>
<p>„Na co? A kam?“</p>
<p>„Zpátky do říše mrtvých. Ne, ne s vozem, jen ty a já, Vrči. Potřebuju zjistit, co se děje. Prostě tam potřebuju, ehm, proklouznout. Rychle se rozhlídnout a vrátit se.“</p>
<p>„A pak?“</p>
<p>Přemoh zvedl obočí. „Pak? No pak budeme pokračovat v cestě, samozřejmě.“</p>
<p>„Ty po mně chceš, abych tě doprovodil do říše mistra Kápě jako co, tvůj tělesnej strážce?“</p>
<p>Mág se naježil. „Podílnická smlouva, kterou jsi uzavřel s cechem, zahrnuje libovolné úkoly podle toho, jak určí navigátor.“</p>
<p>Vrč pokrčil rameny. „Jen jsem si říkal, mistře Přemohu, k čemu ti tak asi budu, vzhledem k tomu, že je ta říše plná rozzuřených mas naštvaných mrtvol.“</p>
<p>„Říkal jsem, že tam půjdeme nenápadně!“</p>
<p>„Mohli bychom požádat toho pasažéra, co jsme ho tam nabrali.“</p>
<p>„Cože? Ach, on je pořád tady?“</p>
<p>„Pod těma palmama.“</p>
<p>„Pod nimi? Jenom mrtvý může být tak hloupý. Dobře, tak zjistíme, co se dá − ale stejně se budu muset na něco podívat osobně.“</p>
<p>Odebrali se pod dvojici palem a nervózně se zastavili hned na kraji stínu před vyzáblým, scvrklým nemrtvým, jenž stavěl kokosy do pyramidy jako munici pro katapulty. Zatímco pracoval, aniž by si všiml nově příchozích, spadl do písku další kokos, až Vrč s Přemohem nadskočili.</p>
<p>„Ty,“ houkl Přemoh.</p>
<p>Nemrtvý zvedl zapadlé oči. „Líbí se ti? Vzorce. Mám rád vzorce.“</p>
<p>„To je skvělé,“ zamumlal Přemoh. „Jak dlouho jsi mrtvý?“</p>
<p>„Jak dlouhý je hlavní kořen?“</p>
<p>„Cože? No, ukaž mi ho a já budu hádat.“</p>
<p>„Je třikrát delší než nadzemní stonek. Aspoň u barakových keřů. Platí ten poměr i pro ostatní rostliny? Měl bych to zjistit?“</p>
<p>„Ne. Teda později. Poslyš, pochodoval jsi se všemi ostatními v říši mistra Kápě. Proč? Kam jste šli? Nebo odkud? Povolal vás sám mistr Kápě? Velí teď mrtvým?“</p>
<p>„Mistr Kápě nikdy nevelí.“</p>
<p>„To jsem si myslel, ale −“</p>
<p>„Ale teď ano.“</p>
<p>Přemoh vykulil oči. „Teď ano?“</p>
<p>„Jak široká je obloha? Jak hluboký je oceán? Pořád na tyhle věci myslím.“</p>
<p>Vrč si všiml, jak mistr kulí oči s otevřenou pusou, jako ryba na suchu, a tak se zeptal: „Jak jste se jmenoval, když jste ještě žil, pane?“</p>
<p>„Jak jsem se jmenoval? Nevzpomínám si. Tedy na to, jak jsem žil. Ale musel jsem, kdysi, jmenuju se Kartograf.“</p>
<p>„To zní spíš jako povolání.“</p>
<p>Mrtvý se poškrábal na čele, až se k zemi snášely vločky kůže. „To zní. Neobyčejná shoda okolností. Na co to mí rodiče jenom mysleli?“</p>
<p>„Možná jste jenom zmatený. Možná jste byl kartograf, naučil jste se kreslit mapy a tak.“</p>
<p>„Potom bylo moudré, že mě tak pojmenovali, ne? Chytří rodiče.“</p>
<p>„Co po vás mistr Kápě chtěl, Kartografe?“</p>
<p>„No, řekl ‚přijďte‘, nic víc. Nebyl to rozkaz, který by vyvolával zmatky nebo hádky ohledně výkladu. Prostý příkaz. Dokonce i psi mu rozumějí, myslím. Psi a žraloci. Na této pláži jsem našel sedmnáct druhů měkkýšů. Důkaz, že svět je kulatý.“</p>
<p>Spadl další kokos.</p>
<p>„Svou přítomností rušíme tento ostrov,“ poznamenal Kartograf. „Stromy se tak zlobí, že se nás snaží zabít. Já jsem pochopitelně mrtvý.“ Vyškrábal se na nohy, přičemž z něj odpadávaly různé kousky, a oprášil si z rukou písek a kůži. „Můžeme už jít?“</p>
<p>„Ano,“ přitakal mistr Přemoh, třebaže byl trochu vykulený. „Vracíme se do říše mistra Kápě a rádi tě tam vezmeme s sebou.“</p>
<p>„Ach ne, já se tam nevrátím. Ještě není čas.“</p>
<p>„Ano, je, a ty se tam vrátíš,“ ujistil jej mistr Přemoh.</p>
<p>„Ne, není a nevrátím. Mistr Kápě vydal druhý rozkaz, ten dal jenom mně. Řekl ‚běž‘, a tak jsem šel. Ještě není čas. A dokud nebude, zůstanu s vámi.“</p>
<p>„Všichni, kdo jedou na voze,“ zavrčel Přemoh, „si musí tuto výsadu odpracovat.“</p>
<p>„Ano, a už jsem začal.“ Ukázal na kokosové pyramidy. „Máte na bocích kočáru upevněné sítě, zřejmě aby udržely lidi nahoře. Pokud budeme muset přes vodu, můžeme do těch sítí uložit ořechy. Jako nadnášecí zařízení pro případ, že by to někoho spláchlo.“ Mávl vyzáblýma rukama. „S připevněným provazem pro vytažení.“</p>
<p>„To by mohlo fungovat,“ připustil Vrč.</p>
<p>„Bohové pod námi,“ zabručel mistr Přemoh. „Dobře, s mrtvým se nehádám. Vrči, připrav si zbraně. Vyrážíme hned.“</p>
<p>„Zbraně?“</p>
<p>„Čistě pro případ. A už žádné zatracené odmlouvání!“</p>
<p>Přemoh otevřel portál do říše mistra Kápě − jen úzkou, vysokou škvíru, jako když se rozhrne opona, z níž zavál studený, neživý vzduch a zvířil písek. Vrč se s uslzenýma očima ohlédl, než vstoupil za mágem do trhliny. A viděl, jak Amby s Julou mávají.</p>
<p>Vynořili se na vrcholku kopce, jednom z dlouhé řady kopců podobných jako vejce vejci, takže to mohly být obrovské mohyly − třebaže co by dělaly mohyly v říši mrtvých, to si Vrč neuměl představit.</p>
<p>Široké údolí pod nimi bylo pevnou řekou šedých postav na pochodu. Byly jich desítky tisíc. Na žerdích zplihle visely rozedrané praporce, lhostejné ke sténajícímu větru. Zbraně se tlumeně blýskaly.</p>
<p>„Bohové pod námi,“ zabručel Přemoh, „on sbírá celý houfec.“</p>
<p>„Vypadá to tak,“ souhlasil Vrč a se šavlemi v rukou se cítil jako blbec. Vrátil je honem do pochev v podpaždí. „Půjdeme dolů?“</p>
<p>„Raději ne.“</p>
<p>„Dobře. Už jsi viděl dost? Už můžeme jít, mistře Přemohu?“</p>
<p>„Podívej, blíží se jezdec.“</p>
<p>Kůň byl očividně stejně mrtvý jako jeho jezdec, vyzáblý a svraštělý, se skvrnami tam, kde mu chyběly chlupy. Oba měli zbroj z vařené kůže, popraskanou a poletující na rozedraném řemení. Za válečníkem vlál otrhaný plášť jako rozcuchaná křídla. Když se přiblížil, Vrč tiše zaklel. „Má masku − to je zatracenej Seguleh!“ Sáhl po zbraních −</p>
<p>„Pro dech mistra Kápě, Vrči, nedělej to!“</p>
<p>Dát ruce dolů byla pořádná práce. Vrčovi se vařila krev v žilách − šelma v něm se chtěla probudit, naježit hřbet a vycenit zuby. Chtěla vyzvat toho… <emphasis>tvora.</emphasis> Vrč se sice třásl, ale jinak se nepohnul, když kůň vyjel nahoru a zastavil se kousek od nich. Jezdec škubl otěžemi a koně otočil k nim.</p>
<p>„Tohle je živé!“ zařval Seguleh, zvrátil hlavu dozadu a šíleně se zachechtal. Pak se zase narovnal a naklonil hlavu na stranu. Dlouhé, špinavé vlasy se mu houpaly jako provazy. „No, ne tak docela,“ opravil se. „Ale je to dost blízko. Dost blízko. Povězte mi, smrtelníci, líbí se vám moje vojsko? Mně ano. Věděli jste, že velitel musí bojovat s jedinou věcí − víc než s nepřítelem na druhé straně, víc než s osobní krizí vůle nebo sebedůvěry, víc než s nepříznivým počasím, přerušeným zásobováním, morem a vším ostatním? Víte, proti čemu vede velitel věčnou válku, přátelé? Povím vám to. Skutečným nepřítelem je <emphasis>strach.</emphasis> Strach, který pronásleduje každého vojáka, každé zvíře, na kterých vojáci jezdí.“ Zvedl ruku v rukavici a ukázal na údolí dole. „Ale to neplatí u <emphasis>tohoto</emphasis> vojska! Ne, ne. Strach přece patří živým.“</p>
<p>„Stejný je to s T’lan Imass,“ poznamenal Vrč.</p>
<p>Tma v protáhlých očních štěrbinách masky jako by se zatřpytila, když na něj Seguleh upřel oči. „Trhačovo kotě. Asi bys se mnou chtěl zkřížit čepele, viď?“ Tichý smích. „Ano, s T’lan Imass je to stejné. Je div, že Jaghuti couvli?“</p>
<p>Mistr Přemoh si odkašlal. „Pane,“ řekl, „k čemu potřebuje mistr Kápě vojsko? Hodlá teď vést válku proti živým?“</p>
<p>„Kéž by,“ zabručel Seguleh. „Vy sem nepatříte − a jestli sem někdy brzy zase přitáhnete ten svůj pekelný vůz, osobně si vás najdu. A potom se tady tomu Trhačovu prskajícímu kotěti splní jeho zoufalé přání, cha!“ Otočil se v sedle. Blížili se další jezdci. „Podívejte se na ně. Mí hlídací psi. ‚Buď rozumný,‘ to určitě. Copak jsem ty dva vetřelce rozsekal na kusy? Nerozsekal. Ovládl jsem se.“ Znovu se obrátil k Vrčovi a Přemohovi. „Potvrdíte to, že ano?“</p>
<p>„Kromě toho, jak jste hecoval tady Vrče, to asi můžeme potvrdit,“ usoudil Přemoh.</p>
<p>„To byl žert!“ křičel Seguleh.</p>
<p>„To byla hrozba,“ opravil ho Přemoh a na Vrče udělala dojem jeho náhlá odvaha.</p>
<p>Seguleh naklonil hlavu, jako kdyby si mága taky znovu přeměřoval. „Tak si s tím vozem jeďte, kam chcete, uvidíme, jestli mě to bude zajímat.“</p>
<p>Trojice jezdců dorazila na kopec a zastavila vedle čekajícího Seguleha, jenž se choulil v sedle jako zastrašený tyran.</p>
<p>Vrč sebou trhl a mimoděk popošel blíž. „Toc Anaster?“</p>
<p>Jednooký voják se stísněně usmál. „Zdravím, příteli. Je mi líto, na tohle možná ještě přijde čas, ale teď to není.“</p>
<p>Vrč couvl, zaražený chladným − dokonce drsným − tónem Toca Anastera. „To − to jsem nevěděl.“</p>
<p>„Byla to ošklivá smrt. Vzpomínám si na to až příliš jasně. Vrči, doruč svému bohu tuto zprávu: <emphasis>už to nebude dlouho trvat.</emphasis>“</p>
<p>Vrč se zamračil. „To je moc záhadné. Jestli chceš, abych tvoje slova vyřídil, musíš se víc snažit.“</p>
<p>Toc Anaster odvrátil oko − děsivé, jak bylo mrtvé.</p>
<p>„On nemůže,“ ozval se prostřední jezdec, jehož tvář pod lícními chrániči byla Vrčovi povědomá. „Pamatuju si tě z Capustanu. Vrč, vyvolený služebník Trhačův. Tvůj bůh je zmatený, ale musí si zvolit a brzo.“</p>
<p>Vrč pokrčil rameny. „Nemá smysl tohle všechno vykládat mně. S Trhačem spolu zrovna moc nemluvíme. O nic z toho jsem se neprosil. Dokonce to ani nechci −“</p>
<p>„Cha!“ vyštěkl Seguleh a otočil se k prostřednímu jezdci. „Slyšíš to, Iskare Jaraku? Dovol mi ho zabít!“</p>
<p><emphasis>Iskar Jarak? Vzpomínám si, že slyšíval na jiné jméno. Jedno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch divných, běžných mezi malazskými vojáky − jak to jen bylo?</emphasis></p>
<p>„Schovej si svůj hněv pro Stahovače,“ odrazil ho klidně Iskar Jarak.</p>
<p>„Stahovač!“ zařval Seguleh a hrubě koně otočil. „Kde vůbec je? Zapomněl jsem! Mistře Kápě, ty neřáde − nechal jsi mě zapomenout! Kde je?“ Obrátil se na trojici jezdců. „Ví to Toc? Bruchaliane, ty? Řekněte mi někdo, kde se schovává!“</p>
<p>„Kdo ví?“ odtušil Iskar Jarak. „Jedna věc je ale jistá.“</p>
<p>„Jaká?“</p>
<p>„Stahovač tady na kopci není.“</p>
<p>„Pche!“ Seguleh pobodl koně ostruhami do slabin, třebaže ten to nemohl cítit. Zvíře přesto vyrazilo dolů z kopce a řítilo se jako lavina.</p>
<p>Bruchalian se tiše uchechtl a Toc se taky křenil − přestože se Vrčovi stále nepodíval do očí. Smrt musí být opravdu strašná, jako kdyby měl svět pouze jedinou odpověď, jediný způsob, jak vše zakončit, a ať už to poskytovalo jakékoliv poučení, rozhodně nebylo uklidňující. Vrče ta představa rozhodně nenadchla.</p>
<p>Je běžným prokletím cítit se nečistý, ale ta kletba by byla k neunesení, pokud by nečekala očista, když už ne ve chvíli smrti, pak poté. Při pohledu na oživené mrtvoly Vrč neviděl ani stopy vykoupení, ani stopy po očistě − jen vinu, hanbu, lítost a žal vířící kolem jezdců jako zhoubný mrak.</p>
<p>„Jestli mě po smrti čeká vaše společnost,“ zabručel Vrč, „tak se bez smrti radši obejdu.“</p>
<p>Iskar Jarak se unaveně opřel o velkou hrušku sedmiměstského sedla. „Opravdu s tebou soucítím. Pověz mi, myslíš si, že jsme si tenhle odpočinek zasloužili?“</p>
<p>„A ne?“</p>
<p>„Ztratil jsi všechny své stoupence.“</p>
<p>„Ztratil.“ Vrč viděl, že se na něj Toc Anaster konečně dívá. Upíral na něj pohled ostrý jako dýka.</p>
<p>„Nejsou tady.“</p>
<p>Vrč se zamračil na Iskara Jaraka. „Takže by tu měli být?“</p>
<p>„Jde o to, že už si nejsme jistí,“ promluvil Bruchalian.</p>
<p>„Drž se mimo říši mistra Kápě,“ radil Toc Anaster. „Brána je… zavřená.“</p>
<p>Mistr Přemoh nadskočil. „Zavřená? Ale to je směšné! Copak teď mistr Kápě posílá mrtvé pryč?“</p>
<p>Toc dál hleděl na Vrče. „Hranice jsou pro živé uzavřeny. Budou tam hlídky. Patroly. Obtěžování nebude tolerováno. Tam, kam táhneme, vy jít nemůžete. Ne teď a možná ne nikdy. Drž se mimo, dokud nepřijdeš o možnost volby. <emphasis>Drž se mimo.</emphasis>“</p>
<p>Toca Anastera se konečně zmocnila úzkost, strach a děs. Vrč pochopil, že jeho varování bylo ve skutečnosti volání na přítele, kterého už ztratil, který už byl odsouzený k záhubě. <emphasis>Zachraň se. Zachraň se a všechno bude mít cenu − všechno, co musíme udělat, válka, do které musíme jít. Zatraceně, Vrči, dej tomu všemu</emphasis> smysl.</p>
<p>Přemoh musel nějaké ty prudké spodní proudy vycítit, protože se třem jezdcům poklonil. „Doručím vaši zprávu všem navigátorům Trygallské obchodnické gildy.“</p>
<p>Země se Vrčovi pod nohama nepříjemně pohnula.</p>
<p>„Už byste měli jít,“ podotkl Bruchalian.</p>
<p>Kopec sténal − a to, co si Vrč představoval jako nějakou vnitřní závrať, se projevilo jako skutečné zemětřesení.</p>
<p>Mistr Přemoh vykulil oči a máváním rukama se snažil udržet rovnováhu.</p>
<p>Na druhém konci pohoří došlo k mohutnému výbuchu, k nebi vyletěla hlína a kamení. Z puklé hory se něco vynořilo, vydrápalo se to ven, stvoření s hadovitým krkem a obrovskou tlamou roztáhlo křídla −</p>
<p>Kopec pod nimi se zachvěl.</p>
<p>Jezdci otočili koně a hnali se ze svahu.</p>
<p>„Přemohu!“</p>
<p>„Ještě chvilku, mor na tebe!“</p>
<p>Vybuchl další kopec.</p>
<p><emphasis>Zatracené mohyly, opravdu! Hroby mrtvých draků!</emphasis> „Honem −“</p>
<p>Portál, jenž se otevřel, byl nerovný, okraje se vlnily, jako kdyby je zachytila bouře.</p>
<p>Kopec napravo se rozletěl a obrovská, klínovitá hlava švihla jejich směrem, samá lesklá kost a cáry vysušené kůže −</p>
<p>„<emphasis>Přemohu!</emphasis>“</p>
<p>„Běž! Já musím −“</p>
<p>Drak vylezl, jen se z něj sypala hlína, a přední nohy zarýval do země. Blížil se k nim.</p>
<p><emphasis>Ne − on míří k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bráně</emphasis> − Vrč popadl mistra Přemoha a táhl ho k trhlině. Mág se vzpíral a ječel − ale ať už se snažil říct cokoliv, ztrácelo se to v ohlušujícím syčení útočícího draka. Hlava se blížila, tlamu otevřenou − a Vrč s Přemohem v náručí se vrhl pozpátku do portálu −</p>
<p>Vynořili se dva sáhy nad písčitou pláží a zřítili se na ni ve změti končetin.</p>
<p>Ostatní začali křičet −</p>
<p>A nemrtvý drak prorazil trhlinou s pronikavým, vítězoslavným skřekem. Protáhl hlavu, krk, přední nohy a plece, pak jedno křídlo, jež roztáhl jako obrovskou, potrhanou plachtu, z níž se sype hlína. Objevilo se druhé křídlo −</p>
<p>Mistr Přemoh ječel a zoufale splétal kouzelná slova. V panice mu hlas ještě stoupl. Obluda se protřepala jako při nesvatém zrození a vylétla nad ostrov. V oblacích z ní pršelo kamení. Jakmile se roztřepená špička dlouhého ocasu dostala skrz, trhlina se prudce zavřela.</p>
<p>Vrč, ležící napůl ve vodě a napůl na udusaném písku, jen koukal, jak drak odlétá a stále shazuje prach.</p>
<p>Přiběhla k nim podílnice Slaba a padla na kolena. Mračila se na mistra Přemoha, jenž si pomalu sedal s ohromeným výrazem.</p>
<p>„Ty pitomče,“ štěkla, „proč jsi na něj nehodil postroj? Právě jsme přišli o cestu z tohohle zatracenýho ostrova!“</p>
<p>Vrč na ni zíral. <emphasis>Je šílená. Všichni jsou šílení.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V jeho postoji bylo napětí, kterého si předtím nevšimla. Díval se k východu na rozlehlou Obydlenou pláň. Samar Dev znovu zamíchala čaj, sundala konvici z uhlíků a posadila se. Střelila po Karsovi Orlongovi pohledem, ale on se plně věnoval řemínkům na svém mokasínu, při čemž si tajemně pomáhal jazykem vyplazeným v koutku úst − bylo to tak dětinské, až ji napadlo, zda si z ní neutahuje, protože je mu jasné, že ho jako obvykle pozoruje.</p>
<p>Z nedalekého údolí přiklusal Ničitel. Skončil svůj ranní lov. Ostatní koně se při jeho příchodu nervózně ošívali a on měl hlavu vysoko zdviženou, jako by jim chtěl ukázat krev na nose.</p>
<p>„Dneska musíme najít vodu,“ poznamenala Samar Dev a nalila čaj.</p>
<p>„Najdeme,“ odtušil Karsa a vstal, aby vyzkoušel, jak mu mokasín drží. Po chvíli si sáhl pod kalhoty a udělal menší úpravy.</p>
<p>„Připomínáš si, že tam pořád je?“ zeptala se. „Tady máš čaj. A nelokej.“</p>
<p>Vzal si od ní hrnek. „Vím, že tam je,“ utrousil. „Jen jsem to připomínal <emphasis>tobě.</emphasis>“</p>
<p>„Pro mistra Kápě,“ prskla a zarazila se, protože Poutník sebou cukl.</p>
<p>Obrátil se k nim, oči zastřené a vzdálené. „Ano,“ řekl. „Něco to vyplivuje.“</p>
<p>Samar Dev se zamračila. „Ano? A co?“</p>
<p>Zrak se mu pročistil. Zalétl pohledem k ní a zase se podíval jinam. „Něco se děje,“ prohlásil a došel si pro plechový hrnek. Chvíli se díval do čaje, než se napil.</p>
<p>„Něco se děje pořád,“ poznamenal klidně Karsa. „Proto nikdy nepřestane bída. Čarodějka říká, že potřebujeme vodu − můžeme se vydat támhle tím údolím, aspoň kousek, protože se stáčí k severu.“</p>
<p>„Řeka, která ho vyhloubila, vyschla před deseti tisíci lety, Toblakaji. Ale ten směr nám vyhovuje.“</p>
<p>„Údolí si pamatuje.“</p>
<p>Samar Dev se na něj zamračila. Válečník mluvil s každým dnem stále záhadněji, jako kdyby ho postihla nerozhodnost zdejší krajiny. Obydlená pláň totiž byla pojmenovaná špatně. Byly to jen obrovské plochy… ničeho. Zvířecí stopy, ale žádná zvířata. Jediní ptáci na obloze byli supi, kteří je každý den sledovali, kroužící tečky trpělivosti. Přesto si Ničitel našel kořist.</p>
<p>Obydlená pláň byla živoucím tajemstvím. Její jazyk byl nesrozumitelný a vlnil se jako vzduch v horku. Dokonce i Poutník z ní byl celý nesvůj.</p>
<p>Samar Dev dopila čaj a vstala. „Myslím, že tuhle zemi někdo kdysi proklel.“</p>
<p>„Kletby jsou nesmrtelné,“ zabručel Karsa přezíravě.</p>
<p>„Necháš už toho?“</p>
<p>„Cože? Říkám ti, co cítím. Kletba neumře. Ta přetrvá.“</p>
<p>„Podle mě to nebyla kletba,“ ozval se Poutník. „My tady cítíme vzpomínky země.“</p>
<p>„To jsou tedy chmurné vzpomínky.“</p>
<p>„Ano, Samar Dev,“ souhlasil Poutník. „Tady život selhal. Zvířat je příliš málo, než aby se mohla množit. Vyvrženci z vesnic a měst. Dokonce i karavanní stezky jsou zpola ztracené − žádná není používaná pravidelně, protože vodních zdrojů je málo a nejsou stálé.“</p>
<p>„Nebo chtějí zmást bandity.“</p>
<p>„Neviděl jsem tu žádná stará tábořiště,“ poukázal Poutník. „Myslím, že tu ani žádní banditi nejsou.“</p>
<p>„Musíme najít vodu,“ zopakovala Samar Dev.</p>
<p>„To už jsi říkala,“ podotkl Karsa s protivným úsměvem.</p>
<p>„Co kdybys uklidil ty zbytky od snídaně, Toblakaji? Překvap mě tím, že budeš užitečný.“ Zamířila ke svému koni a cestou si zvedla sedlo. Mohla by vytáhnout dýku, vypustit trochu krve, vsáhnout do suché hlíny a podívat se, co je tu k vidění. Nebo by mohla zůstat odvrácená, uzavřená do sebe. Tyto dvě touhy se v ní svářely. Zvědavost a obavy.</p>
<p>Vyhoupla se do sedla, uchopila podpínku a čekala, až zvíře vydechne. Nikdo nemá rád pouta. Nikdo živý a možná ani nikdo mrtvý. Kdysi by se na to zeptala Karsy, i kdyby jen proto, aby jí potvrdil, co už věděla − jenomže on se zbavil té spousty duchů, kteří se za ním táhli. V den, kdy zabil císaře. Tedy, zůstali dva v tom jeho příšerném meči.</p>
<p>Uvědomila si, že možná právě tohle je na něm jiné. <emphasis>Osvobození. Ale copak už nezačal sbírat další?</emphasis> Dotáhla podpínku a pootočila se k obrovskému válečníkovi, jenž pískem drhl zčernalý kotlík, v němž předtím vařila kořen laskavce, a odolné vrstvě sazí čelil bojechtivým mračením. Ne, necítila nic − nebyla tak soustředěná, jak by chtěla. Ale to, že nic nevycítila, ještě nic neznamenalo, že? Možná se s oběťmi, které s sebou tahal, kamkoliv se hnul, už smířil.</p>
<p><emphasis>Takový muž by se neměl usmívat. Neměl by se usmívat, natož se smát. Měl by být štvanec.</emphasis></p>
<p>Až na to, že Karsa Orlong byl příliš nadutý, než aby se nechal něčím štvát, což ji neustále rozčilovalo, třebaže ji to zároveň k němu přitahovalo (což bylo samo o sobě rozčilující).</p>
<p>„Užíráš ho,“ poznamenal Poutník, jenž se k ní přiblížil, aniž by si ho všimla, a potichu pokračoval, „jako šakal užírá paroh. Ne z hladu, spíš ze zvyku. Není tak složitý, jak si myslíš, Samar Dev.“</p>
<p>„Ale ano, je. A ještě mnohem víc.“</p>
<p>Poutník udělal obličej a pustil se do sedlání vlastního koně. „Dítě vtažené do světa dospělých, ale ta síla se neztratila. Odhodlání nezesláblo. Pořád zůstává dost mladý, aby si byl vším jistý. Svou vizí, svými názory, tím, jak podle něj funguje svět.“</p>
<p>„A kdy přesně se svět obrátí a pořádně ho nakopne mezi nohy?“</p>
<p>„Někomu se to nestane nikdy.“</p>
<p>Zadívala se na něj. „Chceš říct, že nemá smysl brojit proti nespravedlnosti.“</p>
<p>„Já jenom říkám, že nemáš čekat spravedlnost, Samar Dev. Ne na tomto světě. Ani na tom příštím.“</p>
<p>„A co tedy pohání tebe, Poutníku? Co vede tvoje kroky stále blíž k osudu, jaký na tebe čeká?“</p>
<p>Chvíli mu trvalo, než odpověděl. Samar Dev si nicméně nedělala iluze o tom, že by ho její slova zasáhla na nějakém zranitelném místě. Muži kolem ní byli obrnění ve všech ohledech. Poutník dotáhl podpínku a spustil třmeny. „Máme doprovod, Samar Dev.“</p>
<p>„Vážně? Ty supy?“</p>
<p>„Ano, ti tu jsou taky. Velcí krkavci.“</p>
<p>Zvedla oči k nebi. „Víš to jistě?“</p>
<p>„Ano, ale já mluvím o jiném doprovodu.“</p>
<p>„Kdo je to tedy? A proč se neukáže?“</p>
<p>Poutník nasedl a zvedl otěže. Karsa už sbalil táborové vybavení a uzdil Ničitele. „Na tvoje otázky neznám odpověď, Samar Dev. Netroufám si odhadnout, na co myslí ohaři stínu.“</p>
<p>Karsa Orlong se ohlédl, ale v očích se mu zračila pouze prostá zvědavost.</p>
<p><emphasis>Bohové, dohání mě k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šílenství!</emphasis></p>
<p>„Jdou po nás?“ zeptal se Karsa.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Poutník. „Tedy aspoň ne po mně a zřejmě ani po naší čarodějce.“</p>
<p>Karsa vyskočil na jhagského koně. „Dneska s vámi nepojedu,“ oznámil. „Místo toho najdu ty ohaře stínu, protože si je chci prohlédnout. A pokud oni uvidí mě, budou moct jasně vyjádřit svoje záměry.“</p>
<p>„K čemu je to dobré?“ chtěla vědět Samar Dev.</p>
<p>„Už jsem ohařům čelil,“ podotkl. „Rád je pozvu blíž, aby to ucítili.“</p>
<p>„To není nutné,“ ozval se Poutník. „Karso Orlongu, ohaři zpočátku dělali doprovod mně − tedy jeden z nich − z laskavosti Stínupána. Jsem si jistý, že o tebe se nezajímají.“</p>
<p>Samar Dev se k němu prudce otočila. „Proč jsi tedy naznačoval opak?“</p>
<p>Podíval se jí do očí a zaskřípal zuby, až se mu svaly na lících vyboulily. „Měla jsi pravdu, čarodějko,“ zabručel, „tohoto válečníka znáš líp než já.“</p>
<p>Karsa se uchechtl. „Uvidíme se později.“</p>
<p>Dívali se za ním, když odjížděl.</p>
<p>Samar Dev si chtěla odplivnout − čaj jí zanechal v ústech hořkou pachuť. „Nejspíš k tomu všemu ty ohaře donutí, ať už to budou chtít, nebo ne.“</p>
<p>Poutník jen kývl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kloš věděl přesně, který den zemřel. V té poslední, strašné bitvě na Drift Avalii, kde padli jeho čtyři nejbližší společníci, každý mimo jeho dosah, když on by za ně byl bez váhání položil život. A ze středu hroutící se obrany vystoupil Andarist a učinil ze sebe magnet pro útočící Tiste Edur.</p>
<p>Smrt muže, jehož Kloš považoval za otce, se mu zahnízdila v hlavě jako scéna namalovaná kronikářem nejhorších, nejžalostnějších okamžiků. V té smutné, politováníhodné tváři viděl všechny druhy, kteří padli předtím, zabití bez důvodu, jenž by stál za rozmýšlení − alespoň tak to tehdy vypadalo. Šediví barbaři toužící po trůnu − možná je sbírali, jako kdyby vlastnictví znamenalo i právo, ale co na tom záleží? Byly to hloupé, přehloupé hry a každá trofej představovala absurdní obraz symbolizující přesně to, nic mimo řádící ega zúčastněných hráčů.</p>
<p>Kvůli tomu umíraly počestné duše, a jakmile byl odplaven žal, co zbývalo než jen sílící opovržení? Bránit tohle, bojovat za tamto, vyhrát v jedné chvíli a vzápětí všechno prohrát. Syrová magie spalovala maso, do těl se zabodávaly oštěpy, všechno cenné se vylévalo na zaprášenou dlažbu a ve škvírách z ní vyrůstaly pruhy bujné trávy.</p>
<p>To, co v něm onoho dne zemřelo, by většina ostatních považovala za ctnosti. Povinnost odhalila svou lež a roztříštila posvátnost věrnosti a cti. Bojovali pro nic a za nic. Mohli ustoupit, zakopat se ve vchodu do zchátralého chrámu a prostě počkat na příchod lidí, prvních asasínů a po nich Poutníka a jeho společníků. Poutníka, jenž zavraždil každého, kdo byl natolik hloupý, aby se mu postavil do cesty. Jehož příchod udělal z Andaristovy smrti − a smrti Klošových přátel − zbytečnost.</p>
<p>Jak ho Kloš nenáviděl! Schopnosti nejsou k ničemu, když dorazí příliš pozdě.</p>
<p>A už nevěřil ani na čest a poctivost. Uslyšet pravdu bylo jako ucítit na kotníku zaklapnout okovy. Pravda byla předávána v očekávání, že si vynutí jediný postup − nakonec, jak může někdo někoho se ctí odmítnout? Pravda je používána jako zbraň, a jediný způsob, jak se před ní bránit, byl zbudovat hradbu lží. Souhlasných, podvolujících se lží. A taky lží sobě samým. Takové věci jsou důležité. Tyto představy mají platnost a symboly si zaslouží otroctví odvážných hlupáků. To všechno má význam.</p>
<p>A už nevěřil ani na odvahu. Lidé se spoléhají na odvahu ostatních, aby sklidili zisky, o kterých si myslí, že si je vydělají či zaslouží, ale prolitá krev nikdy není jejich, že? Ne, teď už mu to bylo jasné. Ctnosti jsou velebené, aby zajistily poslušnost, aby zahalily čisté, trestuhodné otroctví. Aby vyžadovaly oběti od ostatních − přičemž ti stáli všichni na místě těch, kdo sklízeli odměny, a sami byli placeni utrpením a bolestí.</p>
<p>Tolik ke vznešenosti vlastenectví.</p>
<p>On to už snášet nehodlal, už nikdy více. A proto teď byl mrtvý. Stejně jako každý, komu už na ničem nezáleželo, nyní zjistil, kolik věcí kolem je skutečně zábavných. Sarkastický komentář, opovržlivá poznámka a vyhledávání hrůz skutečné ironie, o tyto věci bude od nynějška usilovat.</p>
<p>Truchlil Anomander Dlouhý vlas pro svého mrtvého bratra? Pro Andarista, jenž stál na jeho místě? Věnoval myšlenku ubohým zplozencům, z nichž mnozí již byli mrtví? Nebo se teď rozvaluje, tlustý a zpustlý, na té směšné napodobenině, které říká trůn, a sklízí odměny z poslední oběti svého bratra? <emphasis>A mých bratranců? Mých nejbližších přátel, kteří zemřeli při obraně majetku pro tebe tak cenného, že hnije v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prázdném chrámu? Připomeň mi, ať se tě na to zeptám, až se konečně setkáme.</emphasis></p>
<p>Třebaže miloval Nimandera − vlastně miloval všechny z té žalostné bandy (kromě Stříže, samozřejmě) − nemohl si pomoct a s tichým rozjařením sledoval zoufalá očekávání, která měli ohledně osudového konce jejich cesty. Všichni hledali bezpečí a bezpochyby poplácání po hlavě za poskytnuté služby. Všichni chtěli slyšet, že jejich oběť měla smysl, měla cenu, že na ni můžou být hrdí. A Kloš věděl, že pouze on sám uvidí v očích Syna noci zastřené pohrdání, zatímco bude chrlit všechny ty nezbytné otřepané fráze, než je pošle do pokojíků v nějakém zapomenutém křídle paláce, v němž zatím přebývá.</p>
<p><emphasis>A potom co, nejdražší příbuzní? Odložení do ulic, kde se budeme toulat za soumraku, zatímco přítomnost jiných tu naši bandu pomalu rozloží a všechno, čím jsme kdy byli, se stane zaprášenou vzpomínkou nestojící ani za občasné připomenutí, nějaké každoroční shromáždění v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hospodě, kam zatéká a kde uvidíme, jak hluboko jsme během let klesli, budeme se opíjet a vyměňovat si historky, které budeme znát všichni nazpaměť, hrany se budou otupovat a všechny barvy postupně vyblednou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Desra bude ležet na zádech, nohy roztažené, ale otupělostí uvnitř takhle nic proniknout nemůže, a ona to pravděpodobně bude vědět, ale zvyky nikdy neumírají, jen si opatří převlek. Nenanda bude každé ráno leštit zbraně a zbroj − uvidíme ho, jak řinčí kolem a chrání všechno a nic, oči zastřené měděnkou a rzí. Aranatha bude sedět v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zarostlé zahradě, deset a víc let fascinovaná nějakým osamělým kvítkem pod stromem. No nezávidíme jí požehnání těch prázdných očí? Kedeviss? Ta bude sepisovat naše zoufalství, náš špinavý zánik. Sehnat nás na ten večer v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krčmě bude jejím jediným smysluplným úkolem − aspoň pro ni − a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchu nám bude spílat za náš nezájem a lhostejnost.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nimander. Ach, Nimandere, co asi čeká tebe? Jednou večer se ti zrak projasní. Bude to smrtící, zničující večer. Uvidíš krev na svých rukou, krev drahé, zkažené Phaed. A mnoha dalších, protože jsme z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebe učinili oběť, když jsme t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> prohlásili naším vůdcem. A ten poslední večer, příteli, uvidíš, že to všechno nebylo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ničemu, a pak si sáhneš na život. Věž, okenní římsa, pád tmou, abys dosáhl povinné poetické marnosti.</emphasis></p>
<p>Sám se v té budoucnosti nemohl najít. Nečekal, že tuto cestu dokončí. Nebyl si jistý, jestli to vůbec chce. Tentýž kronikář, který maloval scény z minulosti, bude malovat i ty z budoucnosti. Totéž zatracené téma, přepracovávané se vší posedlostí vizionáře škrtícího slepce.</p>
<p>Jedna věc byla jistá. Nedopustí, aby ještě někdy někdo zneužíval jeho ctností − dokonce ani těch pár zuboženců, kteří zůstali. Nejsou oběživem, věcmi, které by se měly poměřovat, vážit proti zlatu, drahokamům, majetku či moci. Pokud to ti parchanti všechno chtějí, můžou se sami potit i krvácet, aby to dostali.</p>
<p><emphasis>Považujte mě za nůž a já se vám obrátím v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce. To přísahám.</emphasis></p>
<p>„Ty se usmíváš,“ ozval se Nimander. „Taky mě těší, že jsi živý a zdravý.“</p>
<p>Kloš se na něj podíval. Odkaz Bašt přetrvával ve skvrnách staré krve pod solí nalepenou na mokasínech a kamaších. Nikdo se nenamáhal očistit si věci, jak toužili co nejrychleji opustit město. V Nimanderovi se ale něco změnilo, a nešlo o hrůzy způsobené saemankelykem či ty před oltářem Umírajícího boha. Jako kdyby smysl jeho života dostal výprask, jako když někdo rozšlápne semenáček. Kolikrát, říkal si Kloš, to Nimandera může postihnout, než to otráví jeho duši? Představa, kterou si udělal o Nimanderově skonu, závisela na tom, zda mu zůstane aspoň špetka zdravého rozumu, něco vzácného a drahocenného, co ho dožene k tomu poslednímu zoufalému činu. Pokud už bude mrtvý nebo proměněný zlem, jeho osud bude skutečně neznámý.</p>
<p><emphasis>Nalezl nějaký cíl? Probouzí se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho sužované duši jed cynismu?</emphasis> Kloš si uvědomil, že to by mohlo věci změnit. <emphasis>Mohl by se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj stát někdo, koho bych i chtěl následovat − ano, i po té hnusné cestě, a proč ne? Ať pro změnu někdo jiný trpí kvůli našim ziskům. Hodíme do bláta je a budeme se dívat, jak se potí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je dost tvrdý, aby mohl hrát tuhle hru? Jsem já dost tvrdý, abych ho využil?</emphasis></p>
<p>Našli koně pro Stříže, ale vůz si nechali aspoň pro cestu na sever podél okraje vysychajícího solného jezera. Na kozlíku opět hřadoval Nenanda s opratěmi v jedné a bičem v druhé ruce. Aranatha seděla vzadu. Nohy jí visely přes okraj a oči upírala na řadu zkažených zubů, tedy na panoráma Bašt ztrácející se v oparu z horka. Desra lenošila na voze a podřimovala mezi soudky s vodou a ranci sušených potravin. Kedeviss jela napravo asi třicet kroků od nich. Její kůň si vybíral cestu mezi dřevem, vyplaveným na pláž.</p>
<p>Stříž byl daleko vepředu, zdůrazňoval svou netrpělivost. Příliš ho nezajímalo, co dělali od chvíle, kdy se zhroutil ve vesnici − selhání ze své strany (očividně si myslel, že to naznačují) prostě odmítal vzít na vědomí, třebaže muselo nechávat záhadnou a bezpochyby znepokojivou díru v jeho paměti. Byl snad ještě vyhýbavější než předtím, a Kloš v jeho očích nejednou zachytil podezíravost, když je pozoroval. Jako kdyby se spikli, aby mu něco sebrali, a taky se jim to podařilo.</p>
<p>Kloš k němu cítil stále větší nedůvěru. Nenávidět toho neřáda nebylo nijak těžké − vlastně to bylo až nehezky snadné − a nenávist mu mohla snadno zamlžit dojem z válečníka s jeho věčně roztočenými kroužky. Došel k závěru, že Stříž je jedním z těch, kdo zneužívají ctnosti ostatních, aby získali soukromé a čistě osobní vítězství, o něž usilovali. A pokud přitom skončí půl tuctu nicotných mládenců mrtvých, co z toho?</p>
<p>Nemohl nevidět krvavé skvrny, které měli na sobě, nemohl si nevšimnout poškrábaných, zprohýbaných zbraní, když se zastavili, aby si odpočinuli. Poničené zbroje. A i když se před oltářem probudil celý zmámený a nejistý, nemohl přehlédnout desítky mrtvých − hotová jatka, jež za sebou zanechali. A přesto mu téměř nestáli za pohled, kromě té zlovolné podezíravosti pomalu vykvétající v paranoiu. K čemu ho to asi může dovést?</p>
<p><emphasis>A nás?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, další obava, která mě teď bude pronásledovat, i když jsem mrtvý,</emphasis></p>
<p>„Budeme muset najít cestu přes tyhle hory,“ poznamenal Nimander s přimhouřenýma očima.</p>
<p>„Stříž jim říká Božské. Náš vděčný přítel má úžasnou zásobu nečekaných znalostí.“</p>
<p>„Vděčný? Aha, chápu. No, duchem přítomný u toho nebyl, že?“</p>
<p>„Ne, věnoval se tomu tanci z pavoučího kousnutí.“</p>
<p>„Celkem nemá smysl mu vysvětlovat, co se stalo,“ řekl Nimander. „Pro toho, kdo zůstává uzavřený, jsou slova tenčí než pavučiny a snadno je smete stranou.“</p>
<p>„Měli jsme zalhat.“</p>
<p>Nimander se ohlédl a zvedl obočí.</p>
<p>Kloš se zakřenil. „Měli jsme přijít s nějakou divokou povídačkou o posedlém bohu a šílených fanaticích, kteří chtěli zalít svět vlastní krví. A my že jsme zakopli o cestu do ráje, jenže jsme zjistili, že tam nejsme vítaní. Přelstili jsme připitomělého boha, který naprosto nepochopil, co jsou to loutky − že to mají být jeho stoupenci, ne on sám. Povídačku o otráveném víně, které bylo krví, která byla vínem, které bylo krví. Ach, a nezapomínejme na to úžasné vraždění, na tu nepravděpodobnou sbírku šťastných zásahů a pekelnou smůlu útočníků. A pak −“</p>
<p>„To už stačí, Kloši, prosím.“</p>
<p>„Proč jsme se namáhali, Nimandere? S jeho zachraňováním?“</p>
<p>Nimander dál upíral oči na vzdálené hory. „Aranatha říká, že ho bude zapotřebí. Zapotřebí.“</p>
<p>„K čemu? A co o tom ona vůbec ví?“</p>
<p>„Kéž bych ti na to uměl odpovědět, Kloši.“</p>
<p>„Mám pocit, jako bych se topil v krvi.“</p>
<p>Nimander kývl. „Ano. Mám stejný pocit. Myslím, že ho máme všichni.“</p>
<p>„Myslím, že Anomander Dlouhý vlas nám asi těžko hodí záchranné lano.“</p>
<p>„Nejspíš ne.“</p>
<p>Toto přiznání, tak moudré, Kloše šokovalo. Jeho obavy byly přesné − jejich vůdce se změnil. <emphasis>Vidí konečně jasně? Ale pokud ano, proč není zoufalý? Nerozumím tomu</emphasis> −</p>
<p>„Je to, jako když v nitru umíráš,“ pokračoval Nimander. „Takový je to pocit.“</p>
<p>„Neříkej to, bratře. Neříkej.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p><emphasis>Takhle se smí cítit jen jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás. Jen jeden. A já tam byl první, mor na tebe! Je to můj pocit!</emphasis> Najednou se uchechtl. „Vlastně k tomu není žádný důvod. Vůbec žádný důvod.“</p>
<p>„Chováš se divně, Kloši, víš to?“</p>
<p>Kloš pokrčil rameny. „Musíme ze sebe smýt tu krev, Nimandere.“</p>
<p>Jeli dál přes vybělenou solnou plotnu. A bylo stále větší horko.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Přímo pod podlahou <emphasis>terondai,</emphasis> kde planulo černé slunce, byla do skály vytesaná ohromná komnata. Když Anomandera Dlouhý vlas, pána Černého Korálu a Syna noci, unavil pohled z věže tvrze a jiných vysokých míst, sestoupil do lůna skály, kde vládla černočerná tma.</p>
<p>Takové chvíle byly vzácné, a ještě vzácnější bylo, když si pán na schůzku v podzemní jeskyni povolal Endesta Silanna. Kastelána ještě bolely nohy po dlouhé cestě zpátky do města, když sestupoval po příkrých, točitých schodech. Jeskyni uzavíraly ohromné dveře se šupinami z tepaného stříbra, naznačujícími dračí kůži. Šupiny byly kromě lesklých okrajů začerněné a Endest Silann dveře svým slábnoucím zrakem málem neviděl, takže musel chvíli šátrat, než našel závoru.</p>
<p>Jak dveře otevíral, proudil kolem chladný vzduch, v němž byl cítit surový kámen a vlhkost a zevnitř se neslo kapání vody. Pán stál uprostřed vedle obelisku, zvedajícího se z podlahy jako krápník. Čedič byl dole přitesaný do čtverce a nahoře se zužoval k vrcholu ve výšce dvou Tiste Andii. Dlouhý vlas se díval na zářez odpovídající tvarem meči, jejž nosil na zádech.</p>
<p>„Nebývá často,“ poznamenal Anomander, když se Endest přiblížil, „že bych cítil touhu zbavit se břemene Dragnipúru.“</p>
<p>„Sire.“</p>
<p>Endest Silann přihlížel, jak Anomander vytahuje děsivý meč a vkládá ho do prohlubně. Obelisk se okamžitě začal potit, na hladkém povrchu se zaperlily kapky a sjížděly dolů. Skálou pod nimi projelo zahřmění.</p>
<p>Endest Silann si povzdechl a opřel se o hůl. „Kámen, pane, to břemeno dlouho nevydrží.“ <emphasis>Ty to ale dokážeš, a přitom tě jen málokdo chápe, jen málokdo to dokáže vůbec pochopit.</emphasis></p>
<p>„Ještě chvilku,“ zamumlal Anomander Dlouhý vlas.</p>
<p>„Sire, to nebyla výtka.“</p>
<p>Pousmání. „Ale byla, příteli, a moudrá. Kámen zná vlastní váhu i to, kolik unese. Buď si jistý, že nebudu jeho velkorysost zneužívat dlouho.“</p>
<p>Endest Silann se rozhlédl, těšil se ze sladké tmy, čisté a dokonalé. <emphasis>Skoro jako ta, kterou jsme kdysi znali. Charkanas, než přijala světlo, než se ti zrození z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>popela pozvedli a chopili se mečů. Skabandari. Ilgas Rend. Halyd Bahann. Esthala snící o míru. Kagamandra Tulas Održený, který o něm nesnil.</emphasis></p>
<p>„Poslal jsem Spinnoka Durava pryč.“</p>
<p>„Ano. Slyšel jsem. Sire, nemůžu −“</p>
<p>„Obávám se, že nemáš na vybranou, Endeste.“</p>
<p>„Velekněžka −“</p>
<p>„Chápe a udělá, co bude v jejích silách.“</p>
<p><emphasis>Tak dávno. Tane, tvá trpělivost přesahuje i trpělivost bohů.</emphasis></p>
<p>„Žádný důvod nebyl dost důležitý, aby vdechl našim lidem život, že? Na nás neútočí historie, i když to tak mnozí vidí. Ovoce marnosti může sklízet každý, kdo je tomu nakloněn. Každé vítězství je prázdné, každá sláva je nakonec pomíjivá. Ale nic z toho není důvodem k chřadnutí ducha. K poškození možná, ale cesta, po níž jsme kráčeli, stojí vysoko nad takovými věcmi. Rozumíš, Endeste?“</p>
<p>„Myslím, že ano, Sire.“</p>
<p>„Nás zavraždily kompromisy. Ne, ne ty po příchodu světla. Ne ty zrozené ze stínu. Tyto věci byly nevyhnutelné. Byly ze své podstaty <emphasis>nezbytné.</emphasis>“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Den, kdy jsme se smířili s tím, že se k nám obrátila zády, Endeste, byl dnem, kdy jsme si sami podřízli hrdla.“ Anomander Dlouhý vlas se odmlčel. „Jsme starý, umíněný národ.“ Podíval se na Endesta Silanna. „Vidíš, jak dlouho trvalo, než jsme vykrváceli?“</p>
<p><emphasis>A pak, na doplnění vzpurného triumvirátu, přišlo Osserkovo plémě. Menandor a ta změť smíšené krve, jež následovala: Šeltata Lor, Sukul Anchadu, Brevith Dreda. Ostatní, stojící stranou, jen zmateně přihlíželi a hněvivě se mračili. Dracone, myslel sis, že nám všem dáš odpověď. Mýlil ses.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mýlil ses</emphasis><emphasis>?</emphasis> Zjistil, že civí na Dragnipúr a slyší slabou ozvěnu rachotících kol, tlumený křik trpících, a ano, i hukot stále se blížící bouře chaosu.</p>
<p>„Bez krve draků,“ pokračoval Anomander Dlouhý vlas, „by z nás všech byl už jen prach roznesený ve větrech, poletující mezi samotnými hvězdami. Ano, ostatní to možná vidí jinak, ale ta chladná horečka, náhle nám proudící v žilách, řádící v našich myslích − chaos, Endeste − nám dává sílu vzdorovat, nebát se změny, přijmout všechno neznámé a nepoznatelné. A proto ses rozhodl jít za námi, za každým z nás v jeho čase, na jeho místě.“</p>
<p><emphasis>Chaos v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě, maják na mysu, signální oheň pronikající hlubokou entropií naší oddanosti. Bylo jich málo, pane, a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každém pokolení míň, až tu teď stojíš doslova sám.</emphasis></p>
<p>Po lících se mu řinuly slzy, plakal stejně jako obelisk, jako kámen všude kolem. <emphasis>Ten, jenž za to stál. Ten jediný.</emphasis></p>
<p>„Najdeš v sobě sílu, Endeste Silanne. O tom v nejmenším nepochybuji.“</p>
<p>„Ano, Sire.“</p>
<p>„A já také.“ S tím Syn noci uchopil Dragnipúr meč. Bez námahy ho zastrčil do pochvy, obrátil se k Endestovi a usmál se, jako by břímě, které právě přijal, nesrazilo každého jiného na kolena − bohové, ascendenty, hrdí a nadutí, všichni by padli na kolena. Anomanderovi se nohy nepodlomily, dokonce se ani nezachvěl. Stál tam vysoký, vzpřímený, a v úsměvu, jejž ukázal Endestu Silannovi, byla jistota a cílevědomost, klidná a nezdolná, tak děsivá, až se kastelánovi sevřelo srdce, jako kdyby mu mělo puknout.</p>
<p>Tehdy pán přistoupil blíž a setřel mu vlhkost z tváře.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Viděl ji tam tančit mezi prašnými víry a ostrými, ojíněnými kameny, v paprscích spalujícího slunce a vírech sněhových vloček. Dosud krvácel a zdálo se, že krev nepřestane nikdy téct − že ten karmínový proud vyráží z nějaké věčné řeky a krev už není jeho, nýbrž boha stojícího vedle něj. Byla to podivná představa, ale působila pravdivě, i když se neodvažoval zeptat Vykupitele, bál se, že z úst boha uslyší potvrzení.</p>
<p>Plání se honilo šílené počasí a ona se pohybovala bez námahy, stále dokola, sem a tam, ale nepřibližovala se, tentokrát se k němu nepřibližovala.</p>
<p>„Proč čeká?“ zeptal se. „Musí vědět, že další útok nezvládnu, že určitě padnu.“</p>
<p>„Přišla by, kdyby mohla,“ odpověděl Vykupitel.</p>
<p>„Co ji zdržuje?“</p>
<p>„Rány se musejí zahojit, bolest vzpomínek vyblednout.“</p>
<p>Věštdomin si setřel kamínky z obličeje. Déšť byl špinavý, kapky občas zalétly k místu, kde stáli, ale teď se zase vzdálil do údolí, zpuchřelá hnědá opona bezcílně se táhnoucí pryč.</p>
<p>„Občas sem něco pronikne,“ poznamenal Vykupitel.</p>
<p>Věštdomin zabručel. „Odkud?“</p>
<p>„Životy T’lan Imass. Tolik toho bylo vypuštěno, tolik toho bylo zapomenuto a zase se objevilo. Byla tu muka. Byla tu… sláva.“</p>
<p>Tehdy tam nebyl. Když T’lan Imass poklekli. Něco takového bylo těžké si představit, a přesto se zachvěl. Chvíle otřásající každým vyznáním, když svět zadržel dech a… <emphasis>dosud ho držel.</emphasis></p>
<p>„Věděl jsi, co máš čekat?“</p>
<p>„Ponížili mě,“ řekl Vykupitel.</p>
<p><emphasis>Spíš jsi asi ty ponížil je, Itkoviane − ano, tehdy jsi byl smrtelník, jenom smrtelník. Ne, to oni oněměli, naplnění bázní a údivem. Nevím, jak to vím, ale vím to.</emphasis></p>
<p><emphasis>…občas sem něco pronikne.</emphasis></p>
<p>„To pominuté počasí vychází ze vzpomínek T’lan Imass? Takže je nedokážeš přivolat? Nechat je před sebou nastoupit? Nemyslíš, že by to hrdě přijali? Vykupiteli, povolej duchy T’lan Imass − a ta žena dole se tě nikdy nedotkne.“</p>
<p>„Nemůžu. Neudělám to. Ano, přišli by. Vzájemná výměna. Ale já to neudělám. To, co jsem dal, jsem dal z vlastní vůle, ne výměnou za něco. Ach, nakonec mi něco vnutili, ale to bylo skromné − nebo jsem byl příliš slabý, abych odolal.“</p>
<p>„Pokud nechceš přijmout službu, proč ji žádáš ode mě?“ zeptal se Věštdomin.</p>
<p>„Ty si můžeš svobodně zvolit,“ odvětil Vykupitel. „Braň mě, nebo ustup stranou a dívej se na můj pád.“</p>
<p>„To není žádná volba!“</p>
<p>„Pravda. To bývá zřídkakdy. Poslal bych tě zpátky, ale tvoje tělo již není funkční. Leží na hromadě odpadků za poutnickým táborem. Mrchožrouti se krmili, protože tvoje tělo není otrávené jako těla ostatních, která tam pohodili.“</p>
<p>Věštdomin udělal obličej a znovu upřel oči na velekněžku tančící na pláni. „Děkuju za ty hnusné podrobnosti. Když ustoupím stranou − když se budu dívat, jak umíráš − co potom bude se mnou? S mým duchem?“</p>
<p>„Netuším. Budu-li schopen, budu po tobě truchlit, stejně jako truchlím pro duše těch, jež držím v sobě.“</p>
<p>Věštdomin se pomalu obrátil a zadíval se na boha. „Jestliže tě dostane − všichni ti T’lan Imass −“</p>
<p>„Budou bezmocní. Podlehnou. Všichni, kdo jsou uvnitř mě, podlehnou.“</p>
<p>„To opravdu můžu stát stranou.“</p>
<p>„Věštdomine. Segdo Travosi, ty nejsi zodpovědný za jejich osud. Já ano. Je to moje chyba. Nebudu tě soudit přísně, pokud se rozhodneš vzdát.“</p>
<p>„Chyba? Jaká chyba?“</p>
<p>„Jsem… bezmocný. Vycítil jsi to na samém začátku − když jsi přišel k mohyle, poklekl a poctil mě svou společností. Nemám prostředky, abych mohl soudit. Moje objetí je poskytnuto každému.“</p>
<p>„Tak to změň, zatraceně!“</p>
<p>„Snažím se.“</p>
<p>Věštdomin se zamračil na boha, jenž se slabě pousmál. Po chvíli Věštdomin sykl a ustoupil. „To ty žádáš ode <emphasis>mě?</emphasis> Copak ses zbláznil? Já nejsem jeden z poutníků! Nejsem jeden z tvých šílených rádoby kněží a kněžek! <emphasis>Já tě neuctívám!</emphasis>“</p>
<p>„Správně, Segdo Travosi. Je prokletím věřících, že pochybují o tom, o kom tvrdí, že ho uctívají.“</p>
<p>„Když ty mlčíš, jakou mají volbu oni?“</p>
<p>Vykupitel se zeširoka usmál. „Všechny volby na světě, příteli.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bezpočet stezek a jediné místo, které hledají všichni. Kdyby ji to zajímalo, myslela by na nesčetné generace − na všechny, kdo se postavili a natahovali se myšlenkami k nočnímu nebi nebo je vrhali do fascinujících plamenů táborových ohňů − hlad se nezměnil. Duše se vrhala, duše se plazila, duše se škrábala a vlekla a bezhlavě padala, a místem, po němž toužila − <emphasis>jež potřebovala</emphasis> − byla požehnaná jistota.</p>
<p>Přesvědčení jako zbroj, oči planoucí jako meče. Jasná sláva na konci každé otázky, každé pochybnosti. Stíny zmizely, svět byl černobílým vírem. Zlo kapalo slizem a ctnostní stáli vysocí jako obři. Soucit lze rozdělovat, poskytovat pouze těm, kdo si to skutečně zaslouží − nevinným a požehnaným. Ostatní pak můžou shořet, protože si nic jiného nezaslouží.</p>
<p>Tančila jako vypuštěná pravda. Údy jí proudila čistá a sladká krása jednoduchosti, nesla se na jejím dechu. Všechna ta trýznivá nejistota byla pryč, veškeré pochyby odnesl dar saemankelyku.</p>
<p>Našla tvar světa, s jasnými, ostrými a nespornými hranami. Její myšlenky mohly skrze něj tančit bez větší námahy, vyhýbat se úskalím a trhlinám, ani jednou se nedotknout drsných povrchů, které by ji mohly poškrábat, ublížit jí.</p>
<p>Požehnaná jistota přinesla další dar. Viděla před sebou proměněný vesmír, kde si protikladů nikdo nevšímal, kde neexistovala přetvářka, kde sloužit pravdě umožňovalo klidně popřít všechno, co do ní nezapadalo.</p>
<p>To zrníčko vědomí, skrývající se v ní jako hlemýžď zalézající do ulity, dokázalo dát tvar této proměně, protože v ní rozpoznalo opravdové zjevení, které hledala už velmi dlouho − pouze na špatném místě.</p>
<p>Salind pochopila, že Vykupitel je bůh-dítě, nevinný, ano, ale špatným způsobem. Vykupitel v sobě neměl žádnou jistotu. Nebyl vševidoucí, byl slepý. Z dálky to mohlo vypadat stejně, v širokém objetí, v čekající náruči, v nehájené otevřenosti. Odpouštěl všem, protože neviděl <emphasis>rozdíl,</emphasis> dokonce ani nevycítil, kdo si to zaslouží a kdo ne.</p>
<p>Saemankelyk přinesl konec nejednoznačnosti. Rozdělil svět čistě a jasně.</p>
<p>A ona mu ho musela dát. Bude to její dar − největší možný dar − pro milovaného boha. Konec jeho nerozhodnosti, jeho nevědomosti, jeho bezmoci.</p>
<p>Brzy přijde chvíle, kdy ho znovu vyhledá. Ta ubohá smrtelná duše, jež jí stála v cestě, jí nebude překážet, až příště najde zbraně − ne, její spravedlivé zbraně ji rozsekají na kusy.</p>
<p>Při té představě zvedla ruce nad hlavu a zatočila se. <emphasis>Taková radost!</emphasis></p>
<p>Měla dar. A bylo její povinností ho předat.</p>
<p><emphasis>Ať už se ti to líbí, nebo ne.</emphasis></p>
<p>Ne, on ji neodmítne. A pokud by to udělal, pak ho tedy bude muset zabít.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na hřebeni stály bok po boku dvě obrovské šelmy bílé jako kost a sledovaly Karsu Orlonga, jenž na Ničiteli klusal směrem k nim. Cítil, jak se pod ním kůň napíná a stříhá ušima těsně předtím, než si sám uvědomil, že se vedle něj objevili další ohaři − tihle byli tmavší, těžší a krátkosrstí kromě jednoho, jenž mu připomínal vlky z jeho domoviny a sledoval ho jantarovýma očima.</p>
<p>„Tohle jsou tedy ohaři stínu,“ zamumlal Karsa. „Chcete si se mnou hrát? Zkuste to, a až skončíme, nebudete odsud odcházet všichni a ani jeden z vás nebude nezraněný, to vám slibuju. Ničiteli, vidíš tu černou oharku ve vysoké trávě? Myslí si, že se před námi schová.“ Uchechtl se. „Ostatní budou předstírat a ta černá skutečně zaútočí. Můj meč tedy klepne po nose nejdřív <emphasis>ji.</emphasis>“</p>
<p>Dvě bílé šelmy se rozestoupily, jedna odklusala kousek po hřebeni na jednu stranu, druhá na druhou. V mezeře mezi nimi se převalovaly stíny jako prašné víry.</p>
<p>Karsa cítil příval touhy po boji, pod upřeným pohledem sedmi šelem ho svědila kůže, ale sám nespouštěl oči z tmavé šmouhy, v níž se objevili dva lidé. Muži, jeden s obnaženou hlavou, druhý v kápi, opírající se o sukovitou hůl.</p>
<p>Ohaři si udržovali odstup. Stáli dost blízko, aby mohli rychle zaútočit, ale ne tak blízko, aby to Ničitele dohánělo k zuřivosti. Karsa zastavil šest kroků od cizinců a přemýšlivě si je prohlížel.</p>
<p>Ten s obnaženou hlavou byl nevýrazný, bledý, jako kdyby nechodil na slunce, a tmavé vlasy měl rovné, rozpuštěné a téměř rozcuchané. Oči mu na světle měnily barvu z modré přes šedou do zelené a možná i hnědé, kaskáda nerozhodnosti odpovídající výrazům, s nimiž střídavě pozoroval Toblakaje.</p>
<p>První gesto přišlo od muže schovaného pod kápí. Zvedl hůl v nepříliš srdečném pozdravu. „Hezký kůň,“ utrousil.</p>
<p>„Jezdí se na něm líp než na psovi,“ opáčil Karsa.</p>
<p>Tmavovlasý frkl.</p>
<p>„Tento odolává magii, Kotilione,“ pokračoval zahalený. „I když je jeho krev starobylá, zajímalo by mě, jestli jednou budou takoví všichni smrtelníci? Konec zázraků. Nic než nudná, všední existence, nedostatek divů.“ Máchl holí. „Svět byrokratů. Úlisný, nevlídný a ubohý jako zasedání úředníků. Takový svět, Kotilione, nebudou navštěvovat ani bohové. Kromě při poutích za skleslostí.“</p>
<p>„Podivná filozofie, Stínupáne,“ opáčil ten oslovený jako Kotilion. „Ale je tenhle opravdu to správné publikum? Až sem z něj skoro cítím medvědí tuk.“</p>
<p>„To je Zámek,“ poznamenal Stínupán. „Před chvílí se v něčem vyválel.“</p>
<p>Karsa se předklonil v tom divném sedle, jímž Samar Dev Ničitele vybavila v Lederas. „Jestli budu úředník, potom se jedno proroctví naplní.“</p>
<p>„A kterépak to bude?“ zajímal se Kotilion a zjevně ho pobavilo, že Karsa vůbec umí mluvit.</p>
<p>„Tyranie byrokratů bude krvavá.“</p>
<p>Stínupán se sípavě zachechtal, až se z toho rozkašlal. „Hmm.“</p>
<p>Kotilion přimhouřil oči. „V Darúdžhistánu tě čeká chrám, Toblakaji. Koruna a trůn, stačí si je vzít.“</p>
<p>Karsa se zamračil. „To by už stačilo. Řekl jsem Chromému bohu, že nemám zájem. A nemám ho pořád. Můj osud patří mně a nikomu jinému.“</p>
<p>„Ach, my ti neradíme, aby sis ho vzal,“ hájil se Stínupán a znovu mávl holí, jako by to byl bezhlavý had. „Zdaleka ne. Ty na tom trůně, to by bylo… znepokojivé. Jenže on tě k němu dožene, Toblakaji, jako lovci ženou lidožravého lva. Přímo do jámy plné naostřených kůlů.“</p>
<p>„Chytrý lev ví, kdy se má obrátit,“ odvětil Karsa. „A dívá se, jak lovci prchají.“</p>
<p>„Toblakaji, ohaře jsme na tebe neposlali, protože tě chápeme. Nosíš svůj osud jako praporec, pravda, hrůzunahánějící, nicméně jeho jedinou předností je, že je tak nápadný. Věděl jsi, že jsme také opustili civilizaci? Písaři se na nás vrhali ze všech stran, víš. Úředníci s purpurovými jazyky a uhýbavýma očima, šouravými kroky a ohnutými rameny, se svými nekrvavými seznamy. Jen to všechno nadávkovat! Přijatelnou úroveň bídy a utrpení!“ Znovu máchl holí a udeřil s ní o zem. „<emphasis>Přijatelnou?</emphasis> Kdo kurva říká, že je <emphasis>jakákoliv</emphasis> úroveň přijatelná? Kdo si může něco takového myslet?“</p>
<p>Karsa se zakřenil. „Přece někdo civilizovaný.“</p>
<p>„Správně!“ Stínupán se otočil ke Kotilionovi. „A ty jsi o něm pochyboval!“</p>
<p>Kotilion udělal obličej. „Zmýlil jsem se, Stínupáne. Pokud se Chromý bůh o tomhle válečníkovi dostatečně nepoučil, další lekce budou následovat. Můžeme ho přenechat jim. A tohoto Toblakaje taky.“</p>
<p>„Až na jednu drobnost,“ zachraptěl Stínupán. „Toblakaji, dej na naše varování, pokud si ceníš toho osudu, který pro sebe hledáš. Nestav se do cesty Poutníkovi. <emphasis>Nikdy.</emphasis>“</p>
<p>Karsa se zakřenil ještě víc. „My dva spolu máme dohodu.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Já nepolezu do cesty jemu a on zase mně.“</p>
<p>Stínupán s Kotilionem se nad tím zamysleli.</p>
<p>Karsa se narovnal a zvedl otěže. Ničitel zdvihl hlavu a zavětřil. „Zabil jsem dva degaroty,“ podotkl Karsa.</p>
<p>„My víme,“ ujistil jej Kotilion.</p>
<p>„Jejich slabinou byla jejich nadutost. Bylo snadné je vyřídit. Zabil jsem je, protože mě považovali za slabocha.“</p>
<p>Kotilion se posměšně ušklíbl. „Když už mluvíme o nadutosti…“</p>
<p>„Já mluvil o lekcích,“ přerušil ho Karsa a obrátil Ničitele. Ještě se ohlédl v sedle. „Smějete se těm, kdo přicházejí k Chromému bohu. Jednou se možná já budu smát těm, kdo přicházejí k vám.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kotilion a Stínupán s ohaři, kteří se opět přiblížili, pozorovali Toblakaje odjíždějícího na jhagském koni.</p>
<p>Stínupán bouchl holí. „Cítil jsi ty v jeho meči?“</p>
<p>Kotilion kývl.</p>
<p>„Byli…“ Stínupánovi dělalo následující slovo zjevně potíže, „… <emphasis>hrdí.</emphasis>“</p>
<p>Kotilion mohl jen přikývnout.</p>
<p>Stínupán se náhle zahihňal, až sebou dva ohaři trhli − čehož si zřejmě nevšiml. „A,“ zabroukal, „předem lituju všechny ty úředníky!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Tam na obzoru, to je mrak?“</p>
<p>Na Rekkantovu otázku Mappo vzhlédl. Najednou vstal. „To je víc než mrak,“ řekl.</p>
<p>Nejsladší trpělivost, sedící opodál, zabručela, zvedla se a smetala si písek ze statného pozadí. „Mistře Pře − mohu!“ zazpívala.</p>
<p>Mappo se díval, jak se posádka spěšně sbírá. Kontrolovali řemeny a upínací kruhy a přezky visící z vozu. Koně se ošívali, náhle byli neklidní, kouleli očima a tiskli uši k hlavě. K Trellovi se připojil Vrč. „To je ale hnusná bouřka,“ poznamenal, „a vypadá to, že se žene přímo na nás.“</p>
<p>„Ti lidé mě matou,“ připustil Mappo. „Za chvíli nás to zničí a oni se tváří… vzrušeně.“</p>
<p>„Jsou šílení, Mappo.“ Vrč si Trella chvíli prohlížel, než řekl: „Musel jsi být zoufalý, když sis najal tuhle bandu.“</p>
<p>„Proč mistru Přemohovi zřejmě nedělá starosti, že na zdejší svět vypustil mrtvého draka?“ zeptal se Mappo.</p>
<p>„Ne že by si nedělal starosti. Řekl <emphasis>jejda!,</emphasis> aspoň myslím, že jsem to od něj slyšel, ale možná jsem si to jenom představoval. Tahle Trygallská gilda… jejich vozy musí každou chvíli něco přetáhnout z jedný říše do druhý. Koukni támhle na tu chodící mrtvolu.“</p>
<p>Podívali se oba a mlčky sledovali svraštělého umrlce se sbírkou odhozených řemenů a provazů, jak si zadumaně prohlíží jedno kolo od vozu.</p>
<p>Vítr byl náhle chladnější a podivně se změnil.</p>
<p>Jeden z koní zařičel a začal podupávat nohou. Po chvíli se horečná touha zmocnila i ostatních. Kočár se zakymácel a popojel. Mistr Přemoh pomáhal Vzácné žabnici do dveří a na svém konci vše uspíšil tím, že ji mocně šťouchl do panímandy. Ohlédl se, trochu vykuleně, a uviděl Mappa.</p>
<p>„Dovnitř, pane! Vyrážíme!“</p>
<p>„A právě včas,“ dodal Vrč.</p>
<p>Mappo se vydal k vozu, ale ještě se zastavil a obrátil se k Vrčovi. „Buď opatrný, prosím.“</p>
<p>„Budu, jakmile přijdu na to, co se chystá. Přemohu! Kterou chodbu použijeme teď? A neměl bys už otevírat bránu?“</p>
<p>Přemoh na něj civěl. „Vylez na ten zatracený kočár!“</p>
<p>„Dobře, ale řekni mi −“</p>
<p>„Pitomče!“ houkla Slaba ze střechy. „Copak to nechápeš?“ Ukázala na převalující se černý mrak, nyní téměř přímo nad nimi. „Pojedeme na <emphasis>tomhle!</emphasis>“</p>
<p>„Ale − počkat − jak −“</p>
<p>„Vylez nahoru, tupče, nebo se utop!“</p>
<p>„Vylezeš nahoru,“ zavřískla Nejsladší trpělivost, „a možná se utopíš i tak!“</p>
<p>Vrč si všiml, že se mrtvý přivazuje ke kolu.</p>
<p><emphasis>Bohové pod námi, co tady vlastně dělám?</emphasis></p>
<p>Z útesu se ozval řev a Vrč se otočil. Stěna rozbouřené, zpěněné vody stoupala a hrnula se vpřed, chystala se pohltit celý ostrov.</p>
<p>Vrč se vrhl k vozu. Jak se škrábal po straně, Rekkanto Ilk se zeptal: „Už je to tady?“</p>
<p>Koně začali řičet naostro.</p>
<p>A ten krátkozraký pitomec najednou dostal svou odpověď.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA PATNÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Nazýváte nás slabochy?</p>
<p>Strach hovoří koutkem úst,</p>
<p>každá položka na vašem seznamu je útok,</p>
<p>který obrátí výpad proti sobě,</p>
<p>předváděje blyštivé hrůzy,</p>
<p>kazící možnost divů.</p>
<p>Drmolíte svůj argument,</p>
<p>jako byste neříkali nic, než co je zřejmé,</p>
<p>což také je, ale ne tak, jak si myslíte.</p>
<p>Odhalená dojemnost je vaším nedostatkem</p>
<p>moudrosti převlečeným za prostou mluvu</p>
<p>z věže vašeho rozumu.</p>
<p>Jako kdyby sám sval hovořil o síle,</p>
<p>jako kdyby výška měřila objem vůle,</p>
<p>jako kdyby zplozené odlamovalo trny z růže,</p>
<p>jako kdyby oheň z krbu nemohl pozřít les,</p>
<p>jako kdyby odvaha proudila ztracená</p>
<p>v každoměsíčních proudech mrtvé krve.</p>
<p>Kdo je to, že takto pochybuje?</p>
<p>Kněz kultu falešného ve svém oboru,</p>
<p>já tam byl v den, kdy se dav probudil,</p>
<p>vpadl do chrámu umdlévajících polomužů,</p>
<p>a ty jsi stál s otevřenými ústy za nimi,</p>
<p>když se vaše učení ukázalo jako mylné.</p>
<p>Couvej před skutečným hněvem,</p>
<p>prchej, můžeš-li, před touto rostoucí silou.</p>
<p>Hněv nad vámi postulovaným ospravedlněním</p>
<p>má podobu disciplíny mého vojáka,</p>
<p>jistého při provádění, kdy s nevídanou cílevědomostí</p>
<p>naráží tvou hlavu na kůl.</p>
<p><emphasis>Poslední den lidské sekty,</emphasis> Sevelenatha z Genabaris</p>
<p>(citováno v „Pojednání o nedosažitelných</p>
<p>filozofiích kultů“ Genorthu Stulk)</p>
<p><image xlink:href="#_16.jpg" />Mnoho dětí si již v raném věku oblíbí místa, kde nikdy nebyly. Často je pak sumárně rozmačkají a zničí, když se plazí bahnem kalného, zmateného dospívání na rovnou, rozpraskanou pánev dospělosti, kde těsně za obzorem číhají vzduchoprázdně vyhlídky. Ano, občas dary zvědavosti, nadšení a dobrodružnosti přežijí tu cestu bez pohybu, a řečené oběti skončí jako umělci, vědci, vynálezci a podobní kriminálníci usilující o narušení samozřejmosti a banalit poklidného života. Ale to prozatím nevadí, protože přes všechno jejich rozohněné podvracečství se nikdy nic nezmění, pokud to nevyhovuje konvencím.</p>
<p>Bainisk byl v chráněném jádru svého bytí stále ještě dítětem. Těžkopádný, jak rychle vyrostl, nemotorný v těle, které ještě nedohonil, a dosud se nevzdal lásky k neznámu. A tak by mělo být zcela pochopitelné, že mezi ním a malým Harllem přeskočí jiskra nadšení a údivu, jiskra, která měla ukout pouto, jaké ani občasné štěkání nedokáže přetrhnout.</p>
<p>V týdnu po onom osudovém narušení důvěry Harllo pomalu uvěřil, že je na světě opět úplně sám. Rány se zatáhly, strupy odpadly a objevily se bledé jizvy, které se brzy téměř ztratily. Chlapec dál pracoval, zalézal do štěrbin, plazil se smrdutými, nerovnými puklinami hluboko ve skále. Občas se dusil ze špatného vzduchu a poštípaly ho slepé stonožky a průsvitní pavouci. Měl spoustu modřin od převalujícího se kamení. Kulil oči do tmy a na šikmých stěnách kolem sebe pátral po třpytivé rudě.</p>
<p>Koncem týdne byl však Bainisk zpátky. Když Harllo vylezl z rozsedliny a posadil se na teplý, suchý kámen na dně tunelu, podal mu starší hoch džbán vlažné vody, a v té krátké, společně strávené chvíli se začalo pouto hojit, znovu se splétalo ve vyhýbavých pohledech, kdy se ještě jeden druhému nepodívali do očí, třebaže seděli bok po boku − dvě tlukoucí srdce hluboko pod povrchem světa, znějící vzájemnou ozvěnou − takhle chlapci napravují škody. Beze slov, sporými gesty, která, jak jsou vzácná, získávají veškerý potřebný význam. Když se Harllo napil, vrátil džbán Bainiskovi.</p>
<p>„Venaz teď po mně pořád jde,“ poznamenal Bainisk. „Zkoušel jsem to, teda s ním. Ale už to není totéž. Oba jsme na to, co jsme kdysi měli, už moc staří. On pořád mluví o věcech, který mě hrozně nudí.“</p>
<p>„On prostě rád ubližuje lidem.“</p>
<p>Bainisk kývl. „Myslím, že chce převzít mou práci. Odporuje každýmu rozkazu, který vydám.“</p>
<p>„Lidi jako on vždycky chtějí všemu velet,“ podotkl Harllo. „A většinou, když to vidí ostatní, tak ustoupí a nechají je. Tohle právě nechápu, Bainisku. To je na tom celým nejděsivější.“</p>
<p>Takové doznání bylo mezi chlapci nezvyklé. Připustit, že se bojí. Jenomže on taky jejich svět nebyl obyčejný, a předstírání, že není čeho se bát, nepatřilo k jejich výsadám. Tady lidé nepotřebovali důvod, aby někomu ublížili. Nepotřebovali důvod naprosto k ničemu, co dělali.</p>
<p>„Vyprávěj mi znovu o městě, krtku.“</p>
<p>„Je tam věž, kde straší. Strýc mě tam jednou vzal. Má velký ruce, tak velký, že když tě vezme za ruce, ty úplně zmizí v těch jeho a nic na světě vás nedokáže odtrhnout. No, a v tý věži přebývá duch. Jmenuje se Hinter.“</p>
<p>Bainisk na něj vykulil oči. „Ty jsi ho viděl? Viděl jsi ducha?“</p>
<p>„Ne, byli jsme tam ve dne. Ve dne je není moc vidět.“</p>
<p>„Tady dole je tma,“ poznamenal Bainisk a rozhlédl se kolem sebe. „Ale ducha jsem tady nikdy neviděl.“</p>
<p>Harllo mu to chtěl už už povědět. Právě proto začal vykládat o duších, ale znovu se zarazil. Nebyl si jistý, proč to vlastně udělal. Možná proto, že kostra nebyla skutečný duch. „Občas mrtví neodejdou,“ řekl. „Teda občas umřou, ale duše ne, teda neopustí tělo. Zůstane tam, kde je, kde vždycky byla.“</p>
<p>„Ten Hinter byl takový?“</p>
<p>„Ne, ten byl opravdický duch. Duch bez těla.“</p>
<p>„Jak se z některých lidí stanou duchové a z jiných ne?“</p>
<p>Harllo pokrčil rameny. „Netuším, Bainisku. Možná duše, který mají důvod zůstat, jsou ty, ze kterých se stanou duchové. Možná je Pán smrti nechce, nebo jim dovolí dokončit to, co potřebují. Možná si neuvědomí, že jsou mrtví.“ Znovu pokrčil rameny. „Tohle říkal strýc. Taky to nevěděl, a hrozně se kvůli tomu vztekal, že to neví − poznal jsem to podle toho, jak mi tiskl ruku.“</p>
<p>„On se zlobil na ducha?“</p>
<p>„Možná. Aspoň já si to myslím. Neřekl jsem nic, co by ho mohlo rozzlobit, takže to musel být ten duch. Že nevěděl, co po něm chce, nebo tak něco.“</p>
<p>Harllo si tu chvíli dobře pamatoval. Jako Bainisk, i on kladl spoustu otázek a žasl, že může existovat takový duch, že se může skrývat, pozorovat je, myslet si všechny ty duchovské myšlenky. A když se ho Harllo zeptal, jestli by jeho otec − jenž byl mrtvý − nemohl být taky duch někde daleko, strýc neřekl nic. A když se ho zeptal, jestli by tu jeho otec-duch nemohl pořád ještě být, protože hledá svého syna, Vrč mu stiskl ruku ještě pevněji. Ne natolik, aby mu ublížil, ale skoro. A pak zase sevření povolil a šel mu koupit něco sladkého.</p>
<p>Pravděpodobně viděl Hintera vyhlížet z tmavého okna na věži. Pravděpodobně mu chtěl říct, aby odešel a už nikdy se nevracel. Jako tolik špatných otců. Možná proto, že Harllův otec vůbec nebyl mrtvý, protože jeho skutečná matka jednou řekla něco jako „<emphasis>dát toho parchanta pryč“,</emphasis> a třebaže Harllo nevěděl přesně, co znamená slovo „parchant“, slýchal ho dost často, aby uhádl, že se používá pro lidi, které nemá nikdo rád.</p>
<p>Vzpomínka na Vrče ho rozesmutnila, a tak se radši znovu natáhl pro džbán a zhluboka se napil.</p>
<p>Bainisk ho pozoroval a pak vstal. „Byla vyčištěná nová šachta. Říkal jsem si, že bys tam mohl slízt, jestli sis už dost odpočinul.“</p>
<p>„Jistě, Bainisku. Jsem připravený.“</p>
<p>Mlčky vykročili. Tentokrát ale mlčení nebylo nepříjemné a Harllovi se nesmírně ulevilo, když si uvědomil, že se mu oči zalily slzami. Jistě, bylo to hloupé a taky nebezpečné. Když se Bainisk nedíval, rychle si otřel ušmudlané tváře a hřbety rukou usušil do haleny.</p>
<p>I kdyby se na něj Bainisk díval, nejspíš by si toho nevšiml. Jeho mysl opatrně našlapovala na kameny na cestičce vedoucí k Hinterově věži. Tuze rád by ducha spatřil na vlastní oči. To by bylo něco! Uvidět něco, co ještě nikdy neviděl!</p>
<p>A bylo to v tom úžasném, vzdáleném městě, kde se na ulicích plných světla strkají divy s lidmi. Kde se duchové dohadují s domácími kvůli činži. Kde mají lidé tolik jídla, až ztloustnou a nechávají se nosit. A neubližují bezdůvodně jiným lidem a lidé jako Venaz dostanou přesně to, co si zaslouží.</p>
<p>Ano, to město miloval, místo, kde nikdy nebyl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nebuďte směšní. Skromně zavalitý muž v rudé vestě není tak necitlivý, aby v takovéto chvíli lovil mezi plačícími zástupy, ani tak neohrabaný. Trochu Kruppemu věřte, vy, kdo tak rychle nahazujete urážky jako háčky do zalidněného jezírka (chytili jste něco, že? Ne, milý příteli, nevystavuj na odiv svou obratnost, to se jenom tenhle kapr snažil zoufale dostat ven.).</p>
<p>Odraz vodní hladiny není hladký, ne, ten vůbec není hladký.</p>
<p>Je Bainiskovo město lákavé, možná dokonce roztomilé a povzbudivé lehce tragickým způsobem? Ani trošičku!</p>
<p>Někteří z nás, víte (nebo nevíte), o tom městě dosud sní. O městě, kde nikdo z nás nikdy nebyl.</p>
<p>A o to, moji milí, kráčí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zpětné přehodnocování je vražda. Nebo, podle toho, o koho se jedná, sebevražda. Mizela našla spoustu příležitostí si o tom zapřemýšlet, zatímco krvácela na podlaze K’rulova baru. Bylo to těsné, a bez Klátila se bude muset obejít bez důkladného léčení. Radní Coll jim poslal místního ranhojiče s ucházejícími schopnostmi s obyčejnou Denul a jemu se podařilo spojit rozervané maso a zastavit krvácení. Pak se chopil jehly a nitě a rány jednoduše zašil. Po tom všem zůstala Mizela upoutaná na lůžko a mohla se stěží hnout.</p>
<p>K’rulův bar zůstával zavřený. Z bývalého chrámu se stala krypta. Podle toho, co jí vykládala Pazderka, nebyl ve sklepě ani kousek hlíny, který by nebyl měkký a nepříjemný na došlap. Starší bůh na tom nikdy nebyl tak dobře.</p>
<p>Modroperel i Klátil byli mrtví. Z té představy se otevíraly díry pod každou myšlenkou, každým pocitem, které pronikly jejím nelítostným sebeovládáním. Ti neřádi přežili desetiletí válčení, bitvu po bitvě, a pak je na odpočinku zabije banda asasínů.</p>
<p>Šok přetrvával, v prázdných pokojích zaznívala ozvěna a ticho z nesprávných míst a v kanceláři či na chodbách propukaly hořké hádky mezi Jiskrou a Pazderkou. Pokud tu stále ještě přebýval Kalous − pokud neutekl − jen vše mlčky sledoval, jak se sluší na historika, a každý názor rozebral až do nehybnosti. A zřejmě ho vůbec nezajímalo, jestli ona − či kdokoliv z ostatních − žijí či zemřeli.</p>
<p>Sluneční světlo pronikající zavřenými okenicemi jí prozradilo, že je den, možná pozdní odpoledne. Měla hlad a možná, jenom možná, na ni zapomněli. Z přízemí občas zaslechla bouchnutí, tichý rozhovor, a už zvažovala, že najde něco, čím by mohla zabušit do podlahy, když z chodby uslyšela kroky. Chvíli nato se otevřely dveře a vstoupila Scillara s podnosem.</p>
<p>Mizela měla v břiše svinutého cosi sladkého a lačného, co se v té chvíli zavlnilo rozkošnickými představami. „Bohové, to je pastva pro oči. Už jsem se chtěla vytratit, vběhnout do náruče mistra Kápě, ale najednou −“</p>
<p>„Máš důvod žít a všechno to okolo, ano. Tohle je tapu − doufám, že ti to nevadí, ale já umím vařit jenom sedmiměstský jídla, a i těch jen pár.“</p>
<p>„Oni tě teď nechávají vařit?“</p>
<p>„Platím si tak za pokoj a stravu. Aspoň,“ dodala a položila podnos Mizele do klína, „zatím nikdo nechtěl, abych se klidila.“</p>
<p>Mizela se zadívala na maso, ovoce a zeleninu napíchané na jehlicích. Z dráždivé vůně zeleného koření se rozslzela. „Peníze můžou jít k šípku,“ zabručela.</p>
<p>Scillara vykulila oči.</p>
<p>Mizela pokrčila rameny a sáhla po prvním špízu. „Nikdy jsme do toho nešli, abychom zbohatli, lásko. Bylo to jen… něco, co jsme mohli dělat, místo, kde jsme mohli být. Kromě toho nehodláme čekat s nataženou rukou, když přijde na tebe, Barathola a Chaura. Bohové pod náma, to, že jsi odtáhla Kalouse na rande, tomu starýmu trouboví zachránilo život. A Barathol s Chaurem dorazili jako okovaná pěst − a co jsem slyšela, tak i právě včas. Možná jsme pitomci, Scillaro − ale jsme věrní pitomci.“</p>
<p>„Nemyslím, že vás cech asasínů považuje za pitomce,“ utrousila Scillara a přitáhla si židli. „Spíš jsou jako hnízdo sršňů, kteří litujou, že dostali nakopáno. Litujou?“ Frkla. „To je moc slabý slovo. Jestli se vy necítíte ve formě, tak si představ, jak se asi teď cítí velmistr.“</p>
<p>„On se vzpamatuje,“ poznamenala Mizela. „My? Nejsem si jistá. Tentokrát ne.“</p>
<p>Scillara na ni upřela oči. „Pazderka byla hodně otřesená. Ještě pořád je. Každou chvíli zbledne a podlomí se jí kolena a musí se o něco opřít. Uprostřed noci je vzhůru a bloumá po chodbách − chová se, jako by měla za zády mistra Kápě −“</p>
<p>„O to právě jde, ne? Před pár lety by si brala zbroj a počítala šipky − museli bychom ji přivázat, aby nevyrazila −“</p>
<p>„Ty to nechápeš, Mizelo, viď?“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Před pár lety, jak říkáš, byla voják − a ty taky. Voják žije s jistýma možnostma. Musí pořád myslet na to, co by se mohlo vzápětí stát. Jenže vy už jste na odpočinku. Je čas na tohle všechno zapomenout. Je čas konečně se uvolnit.“</p>
<p>„Jasně. Chvíli trvá, než se to všechno vrátí −“</p>
<p>„Mizelo, Pazderka se takhle chová, protože málem ztratila <emphasis>tebe.</emphasis>“</p>
<p>V následujícím tichu se Mizele zatočila hlava. „Potom…“</p>
<p>„Nesnese pohled na tebe, jak tady tak ležíš. Tak bledá a slabá.“</p>
<p>„A to jí jako brání, aby vyrazila po těch vrazích? To je k smíchu. Vyřiď jí ode mě, Scillaro, že tohle měknutí je, ehm, nepřitažlivý. Vyřiď jí, že jestli nezačne mluvit o pomstě, tak na mě může zapomenout. V životě jsme před ničím neutíkaly, a hned jak budu zase stát na nohou, hodlám se vydat na takový lov krys, jaký cech ještě neviděl.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Kvůli tomu se pořád hádají? Ona a Jiskra?“</p>
<p>Kývnutí.</p>
<p>„Najdi mi léčitele Vysoký Denul, ano? Zaplatím, co bude třeba.“</p>
<p>„Dobře. Teď se najez.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mrtvola byla dosud cítit po zkvašených broskvích. Seguleh, ležící na dlouhém stole v jednom ze zadních pokojů, mohl jen klidně spát. Pazderka čekala, že příšerný válečník každou chvíli otevře pokojně zavřené oči. Z toho pomyšlení se zachvěla a znovu se ohlédla na Kalouse.</p>
<p>„No, historiku, už sis to promyslel a požvanil s tím svým bardem a tím svým přítelem alchymistou. Pověz nám, co dělají všichni ti naložení Segulehové v našem sklepě?“</p>
<p>Kalous se zamračil, přetřel si šíji a odmítl se podívat Pazderce do očí. „Barúk tu zprávu nepřijal dobře. Vypadal… rozčileně. Kolik soudků jste prohlédli?“</p>
<p>„Je jich tu dvanáct včetně tohohle. Tři jsou ženy.“</p>
<p>Kalous kývl. „Můžou si vybírat. Buď se z nich stanou válečníci, nebo ne. Pokud se jimi nestanou, nikdo je nesmí vyzvat. Zřejmě to má vztah k úmrtnosti nemluvňat.“</p>
<p>Pazderka se zamračila. „A co jako?“</p>
<p>„Denul a porodnictví. Pokud obvykle přežije většina dětí, nemusí jich matky porodit osm deset s nadějí, že přežije jedno až dvě −“</p>
<p>„Takhle to chodí všude.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ pokračoval Kalous, jako by ji neslyšel, „některé kultury mají silnou potřebu zvyšovat počet obyvatel. A to může znamenat omezení pro ženy. Segulehové mají vysoké ztráty. Společnost s častými souboji už ze samé podstaty snižuje počet přeživších, jakmile je dosaženo dospělosti. Mladí válečníci v plné síle − pravděpodobně stejně nebezpeční jako válka, jenže tahle válka nikdy nekončí. Přesto musí existovat období − možná cykly − kdy si mladé ženy můžou svobodně zvolit svou cestu.“</p>
<p>Pazderka během jeho přednášky upírala oči na mrtvolu na stole. Snažila se představit si takovou společnost, kde všechny ženy stojí v řadě a sténají jako bhederiní krávy, zatímco jim odstrkují ocasy v podstatě hned, jak z nich vypadne poslední tele. Bylo to šílené. Bylo to <emphasis>nespravedlivé.</emphasis> „Ještě že i Seguležky nosí masky,“ zamumlala.</p>
<p>„Promiň, co jsi říkala?“</p>
<p>Zamračila se na něj. „Schová všechen ten vztek.“</p>
<p>„Tedy, nevím, jestli je nosí i ženy-neválečnice − nikdy mě nenapadlo se zeptat. Nicméně chápu, kam tím míříš.“</p>
<p>„Ale stačí to?“ zeptala se. „Pozabíjí se opravdu navzájem tolik válečníků, aby bylo nutné vyžadovat po ženách tohle?“</p>
<p>Kalous se na ni podíval a pak odvrátil zrak.</p>
<p><emphasis>Ten mizera schovává nějaká podezření.</emphasis></p>
<p>„Nevím, Pazderko. Možná. Jejich divošství je nechvalně proslulé.“</p>
<p>„Jak dlouho jsou tihle tady dole? Teda myslím ve sklepě, v těch sudech?“</p>
<p>„Pečeti jsou chrámové. Barúk soudí, že kult v nějaké zbytkové formě přetrval ještě dlouho po jeho údajném vyhubení.“</p>
<p>„Desetiletí? Staletí?“</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>„Co ale vůbec dělali tady v Darúdžhistánu? Jejich ostrovy jsou hned pod jižním okrajem tohohle zatracenýho kontinentu. Skoro tisíc líg odtud.“</p>
<p>„Netuším.“</p>
<p><emphasis>Jo, jasně.</emphasis> S povzdechem se odvrátila. „Neviděl jsi Jiskru?“</p>
<p>„V baru.“</p>
<p>„Typický. Spotřebovává naše zásoby.“</p>
<p>„Kvůli tvé nerozhodnosti je sklíčený.“</p>
<p>„Nech si to, Kalousi,“ štěkla a odešla. Nechala ho tam s tou prokletou mrtvolou. Byl to souboj v tom, kdo z nich bude míň vstřícný, a ji už ta vyhýbavost unavovala. Ale něco z toho v ní vyvolalo podezření, že smlouva cechu měla nějakou spojitost s tímto starým chrámem a jeho příšernými tajemstvími. <emphasis>Najdu spojitost a možná konečně zjistíš, kdo nás chce nechat odpravit. A potom mu nebo jí budu moct nacpat svítivku hezky hluboko dovnitř.</emphasis></p>
<p>Jiskra se opíral o bar a mračil se do prázdna, dokud nenašel dokonalou oběť v Pazderce. „Opatrně, ženská,“ zavrčel. „Nemám na to náladu.“</p>
<p>„Nemáš náladu na co?“</p>
<p>„Na nic.“</p>
<p>„Až na jednu věc.“</p>
<p>„Cokoliv na mě mohla zkoušet, to jsem myslel. Co se tý druhý věci týče, už jsem se rozhodl, že to udělám sám, když budu muset.“</p>
<p>„Tak na co teda čekáš?“ Pazderka se opřela o pult.</p>
<p>„Na Mizelu. Hned jak bude na nohou, Paz, bude dost hladová, aby se do nich pustila.“ Zatahal se za knír a zachmuřil se na ni. „To v tobě se nevyznám.“</p>
<p>„Jiskro,“ vzdychla si Pazderka, „i když bych tuze ráda zavraždila každýho zatracenýho asasína v tomhle městě včetně velmistra, oni nejsou zdroj našich problémů. Někdo je najal, akorát že my nevíme kdo a nevíme proč. Tímhle už jsme prošli. Jsme zpátky na začátku, akorát že tentokrát je nás o dva míň.“ Zjistila, že se třese a nedokáže se Jiskroví podívat do očí. „Víš, nakonec si přeju, aby tu byl Ganoes Paran − jestli by někdo dokázal přijít na to, co se tu děje, je to kapitán.“</p>
<p>Jiskra zabručel. „Pán balíčku, ano.“ Dopil zbytek piva a narovnal se. „Tak zajděme do Domu finistu − třeba tam bude, a možná taky ne. V každým případě aspoň uděláme něco.“</p>
<p>„A Mizelu tady necháme samotnou?“</p>
<p>„Není sama. Je tu Kalous a Scillara. Nemluvě o bardovi. Nikdo nás nepřijde dorazit, určitě ne za světla. A do setmění jsme zpátky, Paz.“</p>
<p>Pořád váhala.</p>
<p>Jiskra popošel blíž. „Hele, já nejsem blbej. Vím, co se ti honí hlavou. Ale my tady jen tak sedíme a čekáme na jejich další tah. Znáš mariňáckou doktrínu, kaprále. My nemáme reagovat − my máme zaútočit první a přinutit reagovat <emphasis>je.</emphasis> Už dvakrát nás zasáhli − jestli to udělají znova, jsme vyřízený.“</p>
<p>Přes alkoholické výpary, které se od něj nesly, měl modré oči jasné a tvrdé, a Pazderka věděla, že má pravdu. A přece… bála se. A věděla, že to na ní vidí, zápasil s tím, protože strach od ní tedy nečekal. <emphasis>Nikdy. Bobové, stala se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebe stará baba, Paz. Křehká a zbabělá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zabili ti kamarády. Skoro zabili i tvou lásku.</emphasis></p>
<p>„Pochybuju, že tam bude,“ řekla. „Jinak by se zastavil. Někam odešel, Jiskro. Už se možná nikdy nevrátí, a proč by měl? Ať je kdekoliv, nejspíš má plno práce − je ten typ. Vždycky je uprostřed nějakýho zatracenýho dění.“</p>
<p>„No dobře,“ připustil Jiskra. „Ale třeba mu můžem poslat zprávu nebo něco.“</p>
<p>Zvedla obočí. „Tak to je nápad, Jiskro. Jsem ráda, že jednomu z nás to myslí.“</p>
<p>„Jo. Tak můžeme už jít?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vydali se na cestu, ven vyšli boční brankou. Oba měli pod pláštěm schované zbroje a meče hezky uvolněné v pochvách. Jiskra nesl dvě práskavky uložené v plátěných pytlících. Jednu měl přivázanou na bandalíru, druhou u pasu. Dokázal granát vytáhnout a hodit ho v pytlíku stejně snadno, jako jiný umí vymrštit kámen z praku. Byl to jeho vlastní vynález a cvičil to nejdřív s kamenem a zvládal to docela slušně. Mistr Kápě ví, že není pořádný sapér, ale pořád se učil.</p>
<p>Nic ho nerozzuřilo víc než prohraný boj. Pravda, nakonec to zvládli a v podstatě všichni asasínové zemřeli, takže to nebyla skutečná porážka, ale on to tak cítil. Co odešli na odpočinek, začal tu hrstku malazských společníků považovat za rodinu. Ne stejně jako oddíl, protože oddíly existují, aby bojovaly, zabíjely, vedly válku, takže vztah mezi vojáky je zvláštním způsobem těsný. Pošpiněný brutalitou, extrémy v chování, pří nichž každá chvíle, kdy byli naživu, působila jako zázrak. Tahle rodina byla jiná. Všichni se jaksi uklidnili. Uvolnili se, nechali ty sračky daleko za sebou. Nebo si to aspoň mysleli.</p>
<p>Když se s Pazderkou vydali k Collovu paláci a tomu nešťastnému sídlu za ním, vzpomínal na to, kdy naposledy si neměl v životě co počít, když byl ještě hubený, křivonohý prcek ve Falaru. Kupodivu si jeho duševní obraz desetileté tváře podržel knír, i když si byl celkem jistý, že si ho nechal narůst až později, ale paměť měl vždycky chatrnou. Nespolehlivou, možná plnou lží. Roztroušené obrazy posešívané vymyšlenými sračkami, takže to, co bylo ve skutečnosti stejně zmatené jako současnost, mu náhle připadalo jako vyprávěný příběh.</p>
<p>Mysl v současnosti neustále toužila vyprávět vlastní minulost. Každý je sám sobě historikem, a odkdy jsou historikové v něčem spolehliví? <emphasis>Stačí se podívat na Kalouse. Vymyslel si hezký příběh, ten o Coltainovi a Psím řetězu. Usedavý, ale ty jsou ostatně nejlepší, protože pak člověk něco cítí − když se tolik živých snaží necítit nic. A je něco z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho skutečné? Ano, Coltaina skutečně zabili. Armáda byla rozprášena, přesně jak řekl. Ale co ten zbytek? Ty podrobnosti?</emphasis></p>
<p><emphasis>To se nedá zjistit. A nakonec na tom ani nezáleží, ne?</emphasis></p>
<p><emphasis>Třesně jako naše vlastní příběhy. Kdo jsme byli, co jsme dokázali. Vyprávění pokračuje až do konce. Náhle, jako když se zachytí dech, který už nikdy nevyjde.</emphasis></p>
<p><emphasis>Konec příběhu.</emphasis></p>
<p>Chlapec s knírem se na něj díval, tam v jeho hlavě. Podezíravě se mračil, možná nevěřícně. „<emphasis>Myslíš si, že mě znáš, dědku? Ani náhodou. Nic nevíš, a co si myslíš, že si pamatuješ, nemá se mnou nic společného. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím, jak myslím, co cítím. Jsi mi vzdálenější než můj vlastní táta, ten žalostný, zahořklý tyran, ve kterém se nikdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás nikdy nevyznal, ani ty, ani já, a dokonce ani on sám ne. Možná není my, ale není ani on.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dědku, jsi stejně ztracený jako já, a nepředstírej opak. Ztracený v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životě… dokud si tě nenajde smrt.</emphasis>“</p>
<p>Právě proto se obvykle vyhýbal vzpomínání na minulost. Lepší bylo nechat ji nedotčenou, schovanou, zamčenou v truhle a hozenou do moře. Potíž byla, že některé věci potřeboval pořád vytahovat. Například když chtěl myslet jako voják. Najít v sobě zase to ošklivé ostří, drsný způsob, jak nahlížet na věci. Neváhat.</p>
<p>Galony piva nepomáhaly. Jen krmily jeho sklíčenost, pocit, že už je příliš starý, příliš starý na všechno.</p>
<p>„Bohové pod náma, Jiskro, až odtud slyším, jak skřípeš zubama. Ať je to cokoliv, musí to chutnat hrozně.“</p>
<p>Zašilhal na ni. „Čekáš, že na tý ulici budu tancovat? Máme na krku víc potíží než kdy předtím, Paz.“</p>
<p>„Už jsme na tom byli hůř −“</p>
<p>„Ne. Protože když jsme na tom byli hůř, byli jsme na to připravený. Byli jsme cvičený na to, jak to vyřešit. Popadnout to za hrdlo a vymáčknout z toho život.“ Odplivl si na zem, než dodal: „Začíná mi docházet, co dovopravdy znamená ‚výslužba‘. Všechno jsme pustili k vodě a teď se to snažíme zase posbírat, akorát že je to mimo dosah. <emphasis>Je to kurva mimo dosah.</emphasis>“</p>
<p>Na to neřekla nic, což mu prozradilo, že ví, že má pravdu. A že to cítí stejně.</p>
<p>Její společnost byla jen malou útěchou.</p>
<p>Dorazili k Collovu sídlu a obešli ho. Cestu z K’rulova baru si Jiskra moc nepamatoval, jak byla nedůležitá. Nevšiml si jediného člověka v davu na ulici. Sledoval je někdo? Možná. „Pro dech mistra Kápě, Paz, ani jsem si neověřil, jestli na nás nenasadili stopovací psy. Víš, co myslím?“</p>
<p>„Nasadili,“ sdělila mu. „Dva. Gaunery, ne skutečný asasíny, jenom jejich psy, jak jsi říkal. Držej se dál − nejspíš je před náma varovali. Pochybuju, že za náma půjdou až do lesa.“</p>
<p>„Ne,“ souhlasil Jiskra. „Budou větřit past.“</p>
<p>„Správně. Tak na ně zapomeň.“</p>
<p>Zavedla ho do hustého mlází za palácem. Na kraji lesíka byla spousta smetí, ale jak pokračovali do stinného houští, odpadků bylo stále méně. Bylo zřejmé, že jen málokdo je ochotný jít se podívat na Dům finistu a cítit na oplátku jeho mrazivý pohled. Po pozornosti něčeho tak příšerného, jako byla zdejší pochmurná stavba, netouží nikdo.</p>
<p>Po třiceti krocích zahlédli černé, napůl kamenné a napůl dřevěné zdi, vrásčitou, zjizvenou tvář domu, okenice skvrnité jako tlející proutí. Nikde nebyla vidět ani jiskřička světla. Nerovná hlína na dvorku obehnaném nízkou zídkou byla pokrytá liánami, které se šplhaly i po domě. Těch pár stromů na dvoře bylo pokroucených, bez listí, s obnaženými kořeny připomínajícími kosti.</p>
<p>„Je tady víc hromad, než když jsem tu byla posledně,“ poznamenala Pazderka, když zamířili k bráně.</p>
<p>Jiskra zabručel. „Pitomců, kteří se budou snažit dostat dovnitř, nebude nikdy nedostatek. Myslej si, že najdou poklad…“</p>
<p>„Tajný zkratky k moci,“ dodala Pazderka. „Kouzelný předměty a podobný blbosti.“</p>
<p>„A získaj akorát předčasnej hrob.“ Jiskra u brány zaváhal a podíval se na Pazderku. „My můžem dopadnout stejně.“</p>
<p>„Držet se cesty, v tom je ten trik. Pojď za mnou.“</p>
<p>Pazderka vykročila po úzkém, klikatém chodníku z nerovných kamenů a Jiskra se zařadil za ni. Šel příliš blízko, takže jí šlápl na patu a málem ji porazil. Vrhla po něm přes rameno ošklivý pohled.</p>
<p>Než dorazili ke dveřím, měl Jiskra z naprostého nedostatku čehokoliv nervy napjaté k prasknutí. Díval se, jak Pazderka zvedá ruku v rukavici, zatíná ji v pěst, váhá a pak důrazně buší na černé dřevo. Znělo to, jako kdyby na druhé straně číhala propast.</p>
<p>Čekali. Všechny zvuky města za lesem zmizely, jako kdyby normální svět přestal existovat, nebo možná neměl nekonečný spěch života žádný význam pro to, co se před nimi tyčilo, pro tento groteskní vpád z jiné říše.</p>
<p>Uběhla chvilka. Pazderka se už chystala znovu zabouchat, když tlustým dřevem proniklo tupé cvaknutí zvedané závory a vzápětí se dveře pootevřely.</p>
<p>Paran kdysi mluvil o nemrtvém obyvateli Domu finistu, o prokletém tvorovi, jenž býval Jaghut, ale teď ho Jiskra poprvé spatřil na vlastní oči. Vysoký (bohové, jak nenáviděl vysoké tvory), hubený, přesto s velkými kostmi, oblečený v dlouhém, rozedraném kabátě z černých kroužků. Hlavu měl obnaženou, s chomáči dlouhých vybledlých vlasů v místech, kde neměl kůži zjizvenou. Na jednom místě mu dokonce cosi prorazilo lebku a v nerovném otvoru byla vidět jen tma, jako kdyby se mu prostě scvrkl mozek. Kly v rozbitém obličeji, oči zapadlé do hlubokých stínů. Vcelku v Jiskroví nevzbuzoval důvěru, že toto prokleté setkání proběhne aspoň trochu přijatelně.</p>
<p>„Pane Raeste,“ začala Pazderka s úklonou. „Jsem přítelkyně Ganoese Parana. Jestli si vzpomeneš, setkali jsme se −“</p>
<p>„Vím, kdo jsi, kaprále Pazderko,“ odtušil nemrtvý hlubokým, dunivým hlasem.</p>
<p>„Tohle je seržant Jiskra −“</p>
<p>„Co chcete?“</p>
<p>„Potřebujeme najít Ganoese Parana −“</p>
<p>„Tady není.“</p>
<p>„Potřebujeme mu doručit zprávu.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Pazderka se ohlédla po Jiskroví. „Je to složitej příběh − nemůžem jít dál?“</p>
<p>Raest na ni dlouho upíral mrtvé oči, načež se zeptal: „Čekáte, že budu podávat i občerstvení?“</p>
<p>„Ehm, ne, to nebude nutný, Raeste.“</p>
<p>Jaghut o krok ustoupil.</p>
<p>Pazderka se protáhla kolem něj a udělala pár kroků. Jiskra se protlačil za ní. Stáli v klenutém vchodu, pod nohama černý kámen. Naproti vstupním dveřím byly dvoje dveře a na obě strany vedly úzké chodby. Vzduch byl suchý a teplý a byla tu cítit čerstvě zkypřená hlína − Jiskroví to připomínalo sklep pod K’rulovým barem.</p>
<p>„Kopeš hroby?“ zeptal se, načež si okamžitě vynadal a snažil se ignorovat Pazderčin upřený pohled.</p>
<p>Raest zavřel dveře a otočil se k nim. „Jaké občerstvení jsi čekal, seržante Jiskro? Obávám se, že v domě nic zakopaného nemám. Pokud bys však rád −“</p>
<p>„Ne, to je dobrý,“ vyhrkla Pazderka.</p>
<p>Jiskra jen kývl na souhlas. V ústech mu vyschlo, jazyk měl jako kus kůže přilepené na patro. A potřeboval vyprázdnit měchýř, ale představa, jak se ptá na záchod, mu najednou připadala stejná jako požadovat, aby mu Jaghut předal všechny svoje peníze, nebo uvidí.</p>
<p>Raest si je ještě chvíli mlčky prohlížel. „Pojďte za mnou, musíte-li,“ vyzval je nakonec.</p>
<p>Jeho nohy v mokasínech divně škrábaly. Látka šustila, kroužkový kabát šustil, jak Raest kráčel k dvoukřídlým dveřím.</p>
<p>Otevřel je a za nimi se objevila místnost s kamenným krbem přímo naproti vchodu, v němž útulně blikaly plameny. Po stranách krbu stála dvě hluboká křesla s vysokým opěradlem na tlustém tkaném koberci s tajemným, geometrickým vzorem, v šeru stěží viditelným. Zdi pokrývaly velké nástěnné koberce, jeden očividně malazského původu − nejspíš untského, vzhledem k motivu (nějaká starobylá dvorská událost, jejíž význam se dávno ztratil, ale která byla bezpochyby důležitá pro rod Paranů). Druhý byl místní, s Nocí měsíce, kdy Měsíční Kámen sestoupil až těsně nad nejvyšší budovy města, kdy na noční obloze bojovali draci a sám Raest se pokusil zmocnit Darúdžhistánu. Scéna se soustředila na draky − jeden byl černý, se stříbrnou hřívou, druhý matně bronzový či hnědý − zubaté tlamy a drápy zaťaté do sebe při boji ve vzduchu, s Měsíčním Kamenem a siluetami střech a věží na pozadí, vše rámováno složitým vzorem letících velkých krkavců.</p>
<p>„To není špatný,“ zamumlala Pazderka prohlížejíc si dílo.</p>
<p>Jiskra zabručel. On na umění moc nebyl, stačilo mu vidět, co vlastně zachycuje. Neuměl si představit méně užitečné nadání, a děkoval bohům, že tou tvůrčí bídou sám postižený není. Většina jeho vlastních vzpomínek na velkolepé události, jichž se stal svědkem, užívala hůlkové postavičky, a to mu docela stačilo. Nenapadlo ho, že by to mohlo být neobvyklé.</p>
<p>Raest ukázal na křesla. „Posaďte se,“ vybídl je tónem jen vzdáleně připomínajícím pozvání. Když tak učinili a posunuli si křesla, aby na něj viděli, pokračoval: „Vysvětlete mi laskavě, jak přesně hodláte poslat zprávu Ganoesi Paranovi.“</p>
<p>„Nemáme tušení,“ přiznala Pazderka s nejistým úsměvem. „Doufali jsme, že nám něco poradíš.“</p>
<p>„Mám mnoho rad,“ odtušil Raest, „avšak žádná nemá vztah k vaší žádosti.“</p>
<p>Jiskra přimhouřil oči, ale neřekl nic.</p>
<p>Pazderka několikrát otevřela ústa v přerušované řadě možných odpovědí, při čemž Jiskroví připomínala rybu chycenou do sítě na palubě tátova rybářského člunu. <emphasis>Pokud jsem si to nevymyslel. Všechno může být lež. Možná jsem viděl rybu na jiné palubě. Jak to mám vědět jistě? Jak mám</emphasis> −</p>
<p>„Jedna možnost mě napadá,“ promluvil Raest. „Domnívám se, že vyžaduje, aby byl jeden z vás znalý balíčku draků. Nebo k tomu měl potenciál.“</p>
<p>„Chápu,“ pravila Pazderka. „No, párkrát jsem se k balíčku přichomýtla.“</p>
<p>„Jsi malířka balíčků?“</p>
<p>„Cože? Aha, ne takhle přichomýtla. Chci říct, že jsem ho párkrát měla v rukou.“</p>
<p>„Poškodil tě tento styk nějak, kaprále Pazderko?“</p>
<p>„Poškodil jak?“</p>
<p>„Jsi snad nyní šílená?“</p>
<p>Pazderka se v křesle prudce narovnala. „Tak počkej, jak mám ve jménu mistra Kápě vědět, jestli jsem šílená?“</p>
<p>„Přesně tak,“ na to Raest a čekal.</p>
<p>Jiskra na něj znovu upřel zrak. „Paz,“ zavrčel nakonec.</p>
<p>Podrážděně se k němu otočila. „Co je to tentokrát, Jiskro?“</p>
<p>„Ten zmetek si z nás utahuje.“</p>
<p>Vykulila oči a zadívala se na Jaghuta.</p>
<p>Ten pokrčil rameny. „Jeden se musí občas pobavit. Společnost je poslední dobou tak vzácná.“</p>
<p>„Takže když dorazí, chováš se k ní jako ke špíně?“ štěkl Jiskra. „Myslíš, že ty dvě věci snad mají něco společnýho, ty stará zdechlino?“</p>
<p>„Jako ke špíně? To jistě ne. Spíš jako… s laskavým opovržením.“</p>
<p>„Musíš se o lidech ještě pár věcí naučit, Jaghute.“</p>
<p>„Bezpochyby, seržante Jiskro. Žel, nijak netoužím podnikat cokoliv v tomto směru.“</p>
<p>„Ale? A v jakým směru hodláš něco podniknout?“</p>
<p>„Až na něco přijdu, dám vám vědět, pokud to bude aspoň trochu zajímavé − buď pro mě, nebo, samozřejmě, pro vás. Zatím tedy nemám tušení, zda je komunikace s Ganoesem Paranem možná. Snad kdybyste mě obeznámili se současnou krizí, mohl bych vám přispět nějakým způsobem, který nezahrnuje zbrklé, zoufalé skutky, jež by mi mohly nakonec působit potíže.“</p>
<p>„Mistr Kápě chraň, abysme něco takovýho dopustili,“ prskl Jiskra.</p>
<p>„Mistr Kápě není z těch, kdo by něco zapovídali,“ poznamenal Raest.</p>
<p>„Neumím si představit, že by měl v oblibě azathský domy,“ ozvala se Pazderka, když se konečně vzpamatovala ze šoku a podráždění a možná i pobouření. „Všechno to lapání duší a tvorů jako ty, Raeste.“</p>
<p>„Pochybuji, že jsem na jeho seznamu příliš vysoko,“ odtušil nemrtvý Jaghut.</p>
<p>Jiskra se uchechtl. „Dobře, konečně začínám chápat tvůj smysl pro humor. A to jsem si myslel, že ho mají malazský mariňáci suchej, do Propasti pod náma! Dobře, Raeste, teď si zahrajem doopravdy. Jestli nám pomůžeš s naším problémem, uděláme něco na oplátku my pro tebe. Pokud to bude v mezích našich schopností, takže nic takovýho jako ‚dostaňte mě vocaď‘ nebo tak. Ale jiný věci, víš.“</p>
<p>„Mám jednu skromnou žádost. Dobrá, přijímám vzájemnou dohodu.“</p>
<p>Jiskra se zakřenil na Pazderku a pak oslovil Raesta. „Jde o tohle. Někdo na nás uzavřel smlouvu. Nevíme proč. Myslíme si, že by Paran mohl přijít na to, kdo za tím je a co je tak namíchlo.“</p>
<p>Jaghut na něj zíral.</p>
<p>Pazderka si odkašlala. „Možný důvody. Za prvý, jsme Malažani. Veteráni. Na tomhle kontinentě jsme si udělali pár nepřátel. Za druhý, vlastníme K’rulův bar, což je bejvalá K’rulova zvonice, což je bejvalej K’rulův chrám. Ve sklepě jsme právě našli dvanáct naloženejch Segulehů, možná jsou tam pár století, ale vypadají čerstvý. Poněvadž jsou, ehm, naložený.“ Odmlčela se a nabrala dech. „Za třetí, no, tam jsem se ještě nedostala. Podle mýho to má něco společnýho s K’rulem − možná nějakej kult chce chrám zpátky. Možná si někdo objednal naložený Segulehy a chce je doručit.“</p>
<p>Jiskra na ni zůstal civět. „To někdo udělal? Paz, to je ten nejpitomější nápad, jakej jsem kdy slyšel.“</p>
<p>„Proti tomu celkem nic nenamítám,“ připustila, „akorát že jsem v koncích, a kromě toho mám takový tušení, že ti Segulehové jsou součástí našeho problému.“</p>
<p>Jiskra se podíval na Raesta. „Tak takhle to je. Máš nějaký návrhy, nebo tady budeš jenom stát?“</p>
<p>„Budu,“ odvětil Raest, „ale tato podrobnost není podstatná. Co se návrhů týče, radím zabít každého asasína ve městě.“</p>
<p>„Jenže potom si ten, kdo nás chce mrtvý, začne najímat obyčejný vrahy,“ podotkla Pazderka.</p>
<p>„Zabijte všechny vrahy.“</p>
<p>Jiskra se zatahal za knír. „To není praktický. Zbyli jsme akorát tři − to by trvalo celý roky.“</p>
<p>„Uneste velmistra a mučte ho nebo ji, dokud klienta neprozradí. Potom zabijte klienta.“</p>
<p>„Zabít klienta nám dává smysl,“ pravila Pazderka a kývla. „To unášení ale není moc proveditelný − museli bychom se prosekat přes pár set asasínů. Kromě toho nevíme, kde se velmistr cechu schovává. Mohli bychom chytit a mučit nějakýho asasína, abychom to zjistili, ale nejspíš operujou po buňkách, což znamená, že ten, koho chytneme, nemusí nic vědět. Jde o to, že nevíme, kdo je klient. A to potřebujeme zjistit.“</p>
<p>„Vaše podezření, že ve středu všeho je K’rulův chrám, bude nejspíš správné. Ale abyste zjistili podrobnosti, nejlépe vám poslouží pomoc pána balíčku.“</p>
<p>„To přece chceme od začátku!“ zařval Jiskra.</p>
<p>„Pozoruhodné, není-liž pravda?“</p>
<p>Jiskra se na protivného nemrtvého zuřivě mračil a spolkl pár odpovědí, které by nemusely být nejmoudřejší. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a potichu pronesl: „Tak mu zkusme poslat zprávu, co?“</p>
<p>„Pojďte za mnou,“ řekl Raest.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na chodbě zabočil Jaghut doprava a udělal pět kroků k úzkým dveřím nalevo, vedoucím do nízké, kulaté věže, a po točitém schodišti vyšel nahoru − do kruhovité místnosti se stěnami pokrytými zvětšenými malbami karet z balíčku draků. Něco v místnosti křivilo perspektivu a Pazderka málem klopýtla.</p>
<p>„Bohové pod náma,“ zamumlal Jiskra. „Tohle místo je začarovaný − dělá se mi špatně od žaludku.“</p>
<p>Malby vířily, rozmazávaly se a přesouvaly ve vlnách křižujících se ve všech směrech, v třesku sbíhání vyvolávajících závrať, kam se člověk podíval. Pazderka zalapala po dechu. Pevně zavřela oči a slyšela, jak Jiskra s klením couvá z místnosti.</p>
<p>V hlavě jí slabě zazníval Raestův suchý hlas. „Tok zesílil. Zdá se, že dochází k jistému… úpadku. Přesto, kaprále Pazderko, soustředíš-li se a budeš-li myslet na Ganoese Parana, účinnost tvé vůle by mohla stačit, aby ukotvila pánovu kartu na místě, což snad upoutá jeho pozornost. Pokud ovšem není jinak zaneprázdněn. Pakliže se ukáže, že tvá vůle k tomuto úkolu nestačí, zbytek tvého zdravého rozumu, jak se obávám, bude smeten. Ten vír rozcupuje celou tvou mysl a z tebe se stane slintající troska.“ Po chvíli dodal: „Takový stav bytí nemusí být žádoucí. Pochopitelně pokud se do něj dostaneš, bude ti to naprosto lhostejné, což bys mohla považovat za požehnání.“</p>
<p>„To je vážně skvělý,“ opáčila. „Dej mi chvilku, ano?“</p>
<p>Pazderka ze vzpomínek vylovila kapitánovu nikoliv nepříjemnou tvář a snažila se na ni soustředit. <emphasis>Ganoesi Parane, dávej pozor. Kapitáne, ať jsi kdekoliv, tady je kaprál Pazderka z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Darúdžhistánu. Ganoesi, potřebuju s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou mluvit.</emphasis></p>
<p>Už ho spatřila, zarámovaného, jako by byl kartou v balíčku. Viděla, že na sobě má uniformu malazského vojáka, jímž kdysi býval − snad se jí ve vzpomínkách vybavila chvíle, kdy ho viděla naposledy? Ne, vypadal starší. Vypadal ubitý, celý zaprášený. Na kožené kazajce měl skvrny zaschlé krve. Za ním bylo plno kouře a trosek, zničené pozůstatky zvlněné, obdělané krajiny, cesty lemované nízkými kamennými zídkami, ale nikde nic zeleného. Měla dojem, že na té mrtvé zemi vidí těla.</p>
<p>Paran na ni zaostřil zrak. Viděla, jak pohybuje rty, ale nedolehl k ní žádný zvuk.</p>
<p><emphasis>Ganoesi! Kapitáne − poslouchej, jen se soustřeď na mě.</emphasis></p>
<p>„− <emphasis>není čas, kaprále. Vylodili jsme se do téhle kaše. Ale poslyš, jestli jim dokážeš poslat zprávu, zkus to. Varuj je, Pazderko. Varuj je, ať sem nechodí.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Kapitáne − někdo se snaží zabrat chrám − K’rulův chrám. Někdo se nás snaží zabít</emphasis> −</p>
<p>„<emphasis>− džhistán se o sebe postará sám, Paz. Barúk ví, co dělat − důvěřuj mu. Musíš zjistit, kdo ho chce. Promluv si s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kruppem. Promluv si s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Úhořem. Ale poslyš − předej jim moje varování, prosím.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Komu ho mám předat? O kom to mluvíš, kapitáne? A co bylo to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kruppem?</emphasis></p>
<p>Obraz se jí před očima rozprskl a ona měla pocit, že jí mozek drásají spáry. Se zaječením se snažila vymanit. Spáry zajely hlouběji a Pazderka si najednou uvědomila, že v tom je záměr a zloba. Něco sem dorazilo a <emphasis>chtělo ji.</emphasis></p>
<p>Cítila, jak ji to vleče do vířícího šílenství, do chřtánu něčeho obrovského a hladového, něčeho, co se jí chtělo nakrmit. Trvalo to dlouho, ale nakonec byla její duše dočista pryč, pohlcená, a z ní nezbývalo nic.</p>
<p>Tlak a tma vůkol, trhající ji na kusy. Nemohla se pohnout.</p>
<p>Uprostřed toho surového chaosu zaslechla příchod někoho třetího, síly pohybující se jako šelma směrem k ní − vycítila její pozornost, chladný pohled, a zaslechla mumlání: „<emphasis>Ne tady. Ne teď. Kdysi jsi nosila náramky. To byl dluh, a dosud není splacený. Ne teď. Ne tady.</emphasis>“</p>
<p>Šelma skočila.</p>
<p>Ať drželo Pazderku a krmilo se z ní cokoliv, zařvalo to bolestí a vztekem. Drápy se vyrvaly ven a sekly po novém útočníkovi.</p>
<p>Vrčení, vzduch se chvěl jako při hromobití, jak se ti dva leviatani prali.</p>
<p>Zakrslá, zapomenutá, mrňavá jako mraveneček se Pazderka odplazila a zanechávala za sebou karmínovou stopu svého života. Brečela a celá se třásla po tom útoku. Bylo to tak… úporné, tak strašně… lhostejné. K tomu, kým byla, k jejímu právu na vlastní život. <emphasis>Moje duše… moje duše byla… potravou. Ničím víc. Do Propasti pod námi</emphasis> −</p>
<p>Musela najít cestu ven. Všude kolem vládl chaos, jak se za ní srazily dvě velké síly. Musela Jiskroví sdělit důležité věci. O Kruppem. A Barúkovi. A možná i ten nejdůležitější detail ze všech. Když vstoupili do Domu finistu, všimla si, že dvě těla, ležící na podlaze při její poslední návštěvě, jsou pryč. <emphasis>Pryč. Dva asasínové, říkal Paran.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich byla Vorcan.</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď je ve městě. Je někde tam venku, Jiskro</emphasis> −</p>
<p><emphasis>Soustřeď se! Místnost. Ve věži − najít tu místnost</emphasis> −</p>
<p>S brekem se plazila dál.</p>
<p>Ztracená.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když Raest vytáhl bezvládnou Pazderku na podestu, Jiskra vypustil proud kleteb. „Cos jí udělal?“</p>
<p>„Žel,“ odvětil Jaghut a odstoupil, zatímco Jiskra padl na kolena vedle ní, „moje varování před nebezpečím bylo nedostatečné.“</p>
<p>Jiskra položil ruku Pazderce na čelo a se zasyčením ucukl. „Je studená jako led!“</p>
<p>„Přesto její srdce bojuje dál,“ poznamenal Raest.</p>
<p>„Vrátí se? Raeste, ty zatracená zdechlino nemrtvá! <emphasis>Vrátí se?</emphasis>“</p>
<p>„Netuším. Chvíli mluvila, než se situace… změnila. Patrně hovořila s Ganoesem Paranem.“</p>
<p>„A co říkala?“</p>
<p>„Hlavně kladla otázky. Dokázal jsem však zachytit jedno jméno. Kruppe.“</p>
<p>Jiskra vycenil zuby. Znovu položil ruku ženě na čelo. Trochu teplejší? Možná, nebo tentokrát teplotu čekal, takže ho tolik nevyděsila. Těžko říct. „Pomoz mi odnýst ji dolů,“ požádal Jaghuta.</p>
<p>„Zajisté. A nyní oplátka za mou pomoc. Povím ti, čeho si od tebe žádám.“</p>
<p>Jiskra se na něj zamračil. „To snad nemyslíš vážně?“</p>
<p>„Tentokrát ano, seržante Jiskro. Přeji si kočku.“</p>
<p>Kočku. „Na jídlo?“</p>
<p>„Ne, jako mazlíčka. Pochopitelně to bude muset být mrtvá kočka. Nyní mi dovol vzít ji za nohy, zatímco ty ji uchopíš za ruce. Nějaký čas před krbem ji třeba oživí.“</p>
<p>„To si opravdu myslíš?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>To celé byl jeho nápad a hele, jak to dopadlo. „Pazderko,“ zašeptal, „mrzí mě to. Moc mě to mrzí.“</p>
<p>„Bílou,“ řekl Raest.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Bílou kočku. Mrtvou bílou kočku, seržante.“</p>
<p><emphasis>Aha, ano, Raeste. Nějakou nacpanou svítivkama. Na, chytej, ty neřáde zatracená.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kurva, teď už jsme jenom dva. Už jenom dva…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Nikdy nevyjednávej s mrtvými. Chtějí, co máš ty, a dají ti, co mají, aby to získali. Tvůj život za jejich smrt. Jenomže jsou mrtví, takže každý život, který popadnou, jim jenom proklouzne mezi kostnatými prsty. A nakonec prohrajete oba.“</p>
<p>„To je od tebe velkorysé, Hintere,“ poznamenal Barúk. „Vlastně si nevzpomínám, že bys byl tak výmluvný, když jsme spolu hovořili naposledy.“</p>
<p>Zjevení stálo ve vstupu do věže. „Zápas, jemuž čelím, je veden mezi mou touhou sevřít ti přízračné prsty na krku, velealchymisto, a tím, poskytnout co nejlepší službu tomuto krásnému městu. Je také třeba zaznamenat, že tyranův návrat bude zároveň znamenat konec omezené svobody, jíž se těším, protože budu rychle zotročen. A tak, ač jsou sobeckost a altruismus nepravděpodobnými spojenci, postačují k potlačení mých přirozeně vražedných choutek.“</p>
<p>„Tato debata je sporná,“ podotkl Barúk, propletl si prsty a opřel ruce o břicho, „protože já nehodlám přistoupit na dosah tvého vražedného sevření. Ne, zůstanu hezky tady na dvoře.“</p>
<p>„To je dobře,“ opáčil Hinter. „Celá staletí jsem neutíral prach.“</p>
<p>„Ve městě jsou síly,“ začal Barúk po chvíli, „pozoruhodné, nepředvídatelné síly. Hrozba −“</p>
<p>„To už stačí,“ přerušili jej Hinter. „Víš velmi dobře, proč je většina těch entit ve městě, protože jsi je pozval, velealchymisto. A ty ostatní na cestě, jen málokterá z nich tě příliš překvapí. Jsou… <emphasis>nezbytné.</emphasis> Takže přestaň s tou obojetností.“</p>
<p>„Ne všechno z toho je moje dílo,“ namítl Barúk. „Věděl jsi, že paní Závist i sestra Zášť jsou obě tady? Draconovy dcery <emphasis>nebyly</emphasis> pozvány, alespoň já je nezval. Jedna je dost špatná, ale obě…“ Potřásl hlavou. „Bojím se, že dostanou-li příležitost, zanechají město v hromadě kouřících trosek.“</p>
<p>„Tak udělej něco, aby k tomu nedošlo,“ poradil mu Hinter povzneseně.</p>
<p>„Máš v tomhle ohledu nějaké návrhy?“</p>
<p>„Vůbec žádné.“</p>
<p>„Už tě některá z nich navštívila?“</p>
<p>„Kladeš na můj altruismus vysoké nároky, velealchymisto. Nuže dobrá, paní Závist mě pochopitelně navštívila, a ne jednou.“</p>
<p>„Ví, že tu je její sestra.“</p>
<p>„Pravděpodobně.“</p>
<p>„Co Závist chce, Hintere?“</p>
<p>„To, co chtěla vždycky, velealchymisto.“</p>
<p>Barúk zasyčel a odvrátil zrak. „To nemůže dostat.“</p>
<p>„Potom ti radím, abys navštívil její sestru. Sídlí na palubě −“</p>
<p>„Vím, kde je, děkuju. A slyšel jsi o tom samozvaném veleknězi Chromého boha, který teď dřepí v opuštěném Fenerově chrámu? A počet jeho věřících s každým dnem roste?“</p>
<p>„Ne, to jsem neslyšel. A tebe to překvapuje?“</p>
<p>„Padlý bůh představuje nanejvýš nevítanou komplikaci.“</p>
<p>„Odkaz toho, když se zapleteš s věcmi, které plně nechápeš − ovšem ti zbrklí čarodějové za to všichni zaplatili životem, což ostatním zabránilo vykonat trest, jaký si skutečně zasloužili. Takové věci jsou vážně frustrující, nemyslíš?“</p>
<p>Barúk upřel oči na ducha ve dveřích.</p>
<p>Hinter po chvíli mávl přízračnou rukou. „Tolik… odkazů.“</p>
<p>„Chápu, nekromante. Jak ale vidíš, já se zodpovědnosti nevyhýbám.“</p>
<p>„Pravda, jinak bys mi přišel na dosah už dávno. Nebo by sis zvolil rafinovanější únik, jako tví kolegové… mágové z kabaly té noci, kdy Vorcan kráčela stíny…“</p>
<p>Barúk vykulil oči a povzdechl si. „Vždycky jsem žasl nad náhlou nezpůsobilostí, kterou mí kolegové té noci předvedli. Pravda, Vorcaniny schopnosti byly − jsou − pozoruhodné.“ Na chvíli se odmlčel a zamyslel se nad jistými okolnostmi. „Hintere, navštívila tě Vorcan?“</p>
<p>„Ne. Proč by měla?“</p>
<p>Barúka náhle zamrazilo. „Té noci se ani nepokusila… probrat se mnou cokoliv.“</p>
<p>„Možná věděla, jak bys byl zareagoval.“</p>
<p>„Což určitě platilo i o Derúdan.“</p>
<p>„Bezpochyby.“</p>
<p>„Ale ostatní…“</p>
<p>Hinter neřekl nic.</p>
<p>Barúkovi nebylo dobře. Věci ve městě začínaly být příliš složité. Věděl, že kráčejí po nejužším mostě a zející propast je šeptem zve ke kapitulaci. Ale teď se zdálo, že se druhý konec vytrácí, táhne se do dálky, téměř ztracený v mlhách. A každý krok, který udělal, mu připadal nejistější než ten předchozí, jako kdyby se most pod ním mohl každou chvíli rozsypat v prach.</p>
<p>Chápal ostatní z kabaly i to, jak dokonalý únik představovala Vorcan. A vzpomínal si na otevřený příslib v jejích očích té dávné noci − dosud ho strašilo, jak snadno zradila, jako kdyby smlouva nabídnutá Malazskou říší poskytovala prostě jen důvod udělat něco, co chtěla udělat vždycky: zavraždit všechny ostatní mágy z kabaly.</p>
<p>Mohl se jí zeptat proč, ale Vorcan patřila k ženám, které se drží vlastního rozumu. Nic mu nedlužila a na tom se nic nezměnilo.</p>
<p>„Už bys měl jít,“ podotkl Hinter a vyrušil ho tak ze zamyšlení.</p>
<p>Barúk zamrkal. „Proč?“</p>
<p>„Protože mě tvoje mlčení nudí, velealchymisto.“</p>
<p>„Omlouvám se, Hintere. Ještě poslední věc, a potom opravdu odejdu. Nebezpečí, že budeš zotročen, je opravdu opravdové, a nezávisí na skutečném návratu tyrana − nakonec ve městě jsou agenti napomáhající tomuto neblahému vzkříšení. Mohli by dojít k názoru −“</p>
<p>„A ty myslíš, že by mohli uspět, velealchymisto?“</p>
<p>„Je to možnost, Hintere.“</p>
<p>Duch chvíli mlčel. „A tvoje řešení?“ zeptal se nakonec.</p>
<p>„Usadil bych jednoho ze svých pozorovatelů na tvou věž, Hintere. Aby vyhlásil poplach, kdyby se někdo pokusil tě zotročit.“</p>
<p>„Nabízíš, že zasáhneš v můj prospěch, velealchymisto?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Přijímám pod podmínkou, že kvůli tomu nebudu tvým dlužníkem.“</p>
<p>„Zajisté.“</p>
<p>„Byl bys radši, kdybych zůstal… neutrální, a to chápu. Lepší to než mít mě za nepřítele.“</p>
<p>„Kdysi jsi býval pozoruhodný čaroděj −“</p>
<p>„Nesmysl. Byl jsem průměrný a osudově neopatrný. Ale ani jeden z nás by nechtěl, abych sloužil té nejostudnější věci. Pošli svého pozorovatele, ale řekni mi jeho jméno, jinak bych mohl pozvat nesprávného služebníka.“</p>
<p>„Chillbais.“</p>
<p>„Aha,“ zabručel Hinter, „<emphasis>ten.</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Cestou zpátky do svého sídla Barúk vzpomínal na setkání s Vorcan několik dní po jejím probuzení. Vstoupila do komnaty se svým obvyklým kočičím půvabem. Rány se jí dávno zahojily a našla si i nové šaty, volné a elegantní, zcela v protikladu k její vyvolené profesi.</p>
<p>On sám stál před krbem a zlehka se jí uklonil, aby zakryl náhlý třes. „Vorcan.“</p>
<p>„Nebudu se omlouvat,“ prohlásila.</p>
<p>„Nežádal jsem o to.“</p>
<p>„Máme problém, Barúku,“ řekla a šla si nalít víno, než se k němu zase obrátila. „Nejde o hledání obrany − nemůžeme zastavit to, co přichází. Jde o to, jaký postoj zaujmeme, až to přijde.“</p>
<p>„Chceš říct, jak si zajistit přežití.“</p>
<p>Pousmála se. „O přežití nejde. My tři, kdo jsme zůstali v kabale, budeme potřební. Jako jsme byli a zase budeme. Já mluvím spíš o našem, řekněme, <emphasis>pohodlí.</emphasis>“</p>
<p>To Barúka rozčílilo. „Pohodlí? Jakou to bude mít cenu, až tu nebudeme?“</p>
<p>Frkla. „Svobodu vždycky nejhlasitěji prosazují lenoši. Ale přiznejme si to, Barúku, <emphasis>my jsme</emphasis> líní. A teď najednou stojíme před koncem. Tragédie!“ Pohled jí ztvrdl. „Hodlám si podržet svoje výsadní postavení −“</p>
<p>„Jako mistra cechu asasínů? Vorcan, takový cech nebude zapotřebí, ani pro něj nebude místo.“</p>
<p>„Zapomeň na cech. Ten mě nezajímá. Sloužil městu jako nástroj byrokracie. Jeho dny jsou v podstatě sečteny.“</p>
<p>„Proto jsi poslala svou dceru pryč?“</p>
<p>V očích se jí zablýsklo podráždění. Odvrátila zrak. „Moje důvody ohledně této záležitosti tě nemusejí zajímat, velealchymisto.“ A její tón dodával: <emphasis>A nic ti do toho není, dědku.</emphasis></p>
<p>„Jakou roli si tedy pro sebe představuješ v tom novém Darúdžhistánu?“ zeptal se.</p>
<p>„Klidnou,“ odpověděla.</p>
<p><emphasis>Ano, klidnou jako zmije v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>trávě.</emphasis> „Zřejmě do chvíle, než uvidíš svou příležitost.“</p>
<p>Dopila víno a odložila sklenici. „Takže si rozumíme.“</p>
<p>„Ano, zřejmě si rozumíme.“</p>
<p>„Dej vědět Derúdan.“</p>
<p>„Dám.“</p>
<p>S tím odešla.</p>
<p>Ta vzpomínka zanechala Barúkovi v ústech nepříjemnou pachuť. Ví o těch <emphasis>ostatních</emphasis> sbíháních, blížících se rychle k Darúdžhistánu? A zajímá ji to vůbec? No, není sama, kdo umí být opatrný. V tu noc vraždění před lety zjistil jednu věc: Vorcan nějak uhádla, co se blíží. Už tehdy se začala připravovat… všechno, jen aby si zajistila <emphasis>pohodlí.</emphasis> Dceru poslala pryč, vymanila se z cechu. <emphasis>A ostatním z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kabaly prokázala milosrdenství dle svých představ. Být po jejím, byla by teď jediná přeživší.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na to nezapomínej, Ba</emphasis><emphasis>rú</emphasis><emphasis>ku, ve světle záměrů, které přiznala. Touží zaujmout postavení.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mohla by to zkusit znovu?</emphasis></p>
<p>Uvědomil si, že si už není jistý, že by to neudělala.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Přichází chvíle zrcadel, což už musí být každému jasné. Zrcadel vyleštěných, s nepatrnými nerovnostmi křivícími odraz, takže tvář působí známě i nepatrně pozměněné. Oči se upírají, přichází poznání, rozvíjejí se tiché hrůzy. To, co se na vás dívá nyní, se nevysmívá, nedá vám žádné znamení, jen vás uchopí suchou a chladnou rukou a povede vás to po studené, hliněné podlaze vaší duše.</p>
<p>Lidé budou truchlit. Za mrtvé, za živé. Za to, že ztratili nevinnost, a za to, že se vzdali nevinnosti, což jsou dvě naprosto odlišné věci. Budeme truchlit za volby, jež jsme učinili, i za ty, jež jsme neučinili, za omyly srdce, které nelze zvrátit, za přeťaté nervy starých jizev i těch budoucích.</p>
<p>Zámeckou čtvrtí kráčí šedovlasý muž. Podrobnější popis není nutný. Krev na jeho rukou je pouhou vzpomínkou, ale některé vzpomínky zanechávají skvrny, které se těžko smývají. Přirozeně vše pozoruje. Svět, množství tváří, rozvířené moře pocitů. On vrhá sítě i vytahuje háčky. Mluví v rytmu poezie, s kadencí písně. Ví, že na duši existují rány, jichž je lépe se nedotýkat, zato jiné vyhledávají pohlazení. Jinými slovy, zná nezbytnou potřebu tragičnosti. Ví, že duše se někdy nebude vzpírat příběhu, při němž teče krev.</p>
<p>Uvolnit ty staré jizvy. Připomínají důvody k truchlení. Připomínají, co znamená žít.</p>
<p>Chvíle zrcadel, chvíle masek. Obojí se spolčují a přehrávají příběh. Znovu a znovu, přátelé.</p>
<p>Tady je moje ruka.</p>
<p>Muž míří k paláci. Odpoledne se překlonilo a sedajícím prachem se plíží soumrak. Každý den nastane chvíle, kdy svět zrovna projde kolem a zanechá za sebou dusnou brázdu, která zůstane viset ve vzduchu, dosud nerozvířená probouzející se nocí. Tiste Edur tuto chvíli uctívají. Tiste Andii nehybně čekají na tmu. Tiste Liosan skloní hlavu a odvrátí se, aby mohli želet odchodu slunce. V lidských domovech jsou rozdmýchávány ohně. Lidé odcházejí do svých útulků a přemýšlejí o nadcházející noci.</p>
<p>Zpevněný okamžik jen visí před očima, aby se vzápětí rozpadl v nicotu. Nejistota se stává zákonem nadřazeným všemu ostatnímu. Pro barda je tato chvíle mollovou tóninou, pomíjivou, zádumčivou mezihrou. Vzduchem se nese smutek a on má myšlenky plné truchlivých konců.</p>
<p>Když muž dorazí k paláci, je rychle a bez řečí odveden přes hlavní budovu do zahrady obehnané vysokou zdí, kde po stěnách proudí noční květiny a zmáčené květy se otevírají, aby mohly pít z houstnoucího šera. Tam na zahradě ho strážce s maskou zanechá samotného. Bard nehybně stojí v provoněném vzduchu a uzavřený prostor vyplňuje zurčení vody.</p>
<p>Vzpomíná na něžné písně, které tu zpíval bez doprovodu hudebních nástrojů. Písně sebrané od stovky kultur z tuctu světů. Jeho hlas se prolínal s útržky příchodu stínu a spojoval právě uplynulý den a noc dychtící přijít.</p>
<p>V hudbě a poezii jsou skrytá tajemství. Tajemství, jež zná málokdo a ještě méně lidí je chápe. Jejich moc se často vkrade do posluchače rafinovaně jako vzpomínka na vdechnutou vůni, nepatrnější než šepot, a přesto schopná proměnit toho, kdo má patřičné nadání, jako instinktivní extáze, která zahání potíže a přináší velkolepost přímo na dosah.</p>
<p>Zkušený bard, moudrý bard ví, že v jistých okamžicích při střídání dne a noci je stezka do duše posluchače hladká, bez překážek, jen řada mohutných bran, které se otevřou i na ten nejlehčí dotek. To je nejvzácnější tajemství ze všech. Soumrak, půlnoc a zvláštní čas bdělosti, známý jako procitnutí − ano, noc se svým kradmým příchodem patří srdci.</p>
<p>Bard za sebou zaslechne kročeje a otočí se.</p>
<p>Stojí tam, dlouhé, černé vlasy lesklé, tvář nedotčenou sluncem či větrem, oči jako dokonalý odraz fialových květů krášlících zdi. Přes bílé plátno šatů vidí obrysy jejího těla, obliny a křivky esteticky dokonalé − tvary a linie šeptající vlastním tajným jazykem k probouzejícím se touhám v mužově duši.</p>
<p>Bard ví, že každý smysl je stezkou k srdci.</p>
<p>Paní Závist ho pozoruje a on ji nechává a na oplátku si prohlíží ji.</p>
<p>Mohli se bavit o Segulezích − o těch mrtvých v sudech i živých, sloužících v tomto paláci. Mohli probírat vše, co se rychle blížilo. On mohl mluvit o svém hněvu, tom tichém, vražedném železe tak studeném, že na dotek pálilo − a ona by pravdu jeho slov viděla v jeho očích. Mohla se na skromné zahradě vydat tímhle směrem nebo tamtím, hladit chvějící se okvětní plátky a mluvit o tužbách držených tak dlouho na uzdě, až už téměř necítila myriádu kořínků a úponků pronikajících jejím tělem a duší, a on by ji možná varoval před nebezpečím, jaké představují, rizikem neúspěchu, jemuž je třeba čelit, a dokonce ho přijmout − a ona by si povzdechla a kývla a věděla by, že zahovořil moudře.</p>
<p>Posměšné flirtování, neuvěřitelná zaujatost sebou samou, všechny ty způsoby, jimiž se bavila, když jednala se smrtelníky na tomto světě, paní Závist do zahrady nedoprovázely. Ne k muži, který tu na ni čekal. Bard Kel Tath nebyl mladý − a bývaly doby, kdy si říkala, zda vůbec je smrtelník, třebaže se nikdy nepokoušela zjistit pravdu − a vůbec nebyl božsky dokonalý. Mezi jeho nadání, pokud by je tak hrubě počítala, patřil jeho hlas, umění hry na lyru a tucet dalších polozapomenutých nástrojů a mysl s očima, jimž nic neuniklo, které chápaly až příliš z toho, co viděly, i význam toho, co zůstávalo a navždy zůstane skryto − každý nepatrný náznak, který poskytl, odhaloval něco z té mysli, pozorovacích schopností, neuvěřitelné slitovnosti, již by jen největší hlupáci nazvali slabostí.</p>
<p>Ne, z tohoto muže si nebude utahovat − vlastně by ani nemohla.</p>
<p>Mohli se bavit o mnoha věcech. Místo toho tam jen stáli, hleděli si do očí a kolem nich se stahoval soumrak se všemi vůněmi a tajemstvími.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dobuďte propast a svrhněte do ní zástupy užaslých bohů! Nebe se násilím otevírá ze dne do noci a pak zase zpátky a odhaluje tělo vesmíru a krev času − vizte trhlinu a jak z ní prýští blyštivé rudé kapky umírajících hvězd! Moře se vaří a země se taví!</p>
<p>Paní Závist nalezla milence.</p>
<p>Poezie a touha, horlení o jednom a tomtéž. Z tohoto tajemství by banditi a hlupáci řvali do noci.</p>
<p>Nalezla milence.</p>
<p>Milence.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Zdálo se mi, že jsem těhotná.“</p>
<p>Torvald se zastavil ve dveřích a zaváhal o něco déle, než měl, než řekl: „Ale to je skvělé!“</p>
<p>Tiserra po něm vrhla pátravý pohled od stolu s poslední várkou nádobí. „Opravdu?“</p>
<p>„Samozřejmě, drahoušku. Můžeš projít všemi těmi strastmi bez toho, aby byly skutečný. Umím si představit, jak se ti ulevilo, když ses probudila a uvědomila si, že to byl jenom sen.“</p>
<p>„No rozhodně jsem si představila, jak se ulevilo tobě, lásko.“</p>
<p>Vešel, svezl se do křesla a natáhl si nohy. „Děje se něco divnýho,“ poznamenal.</p>
<p>„Bylo to jenom přechodné pominutí smyslů,“ opáčila. „Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti, Tore.“</p>
<p>„Já myslel v paláci,“ zabručel a přetřel si obličej. „Kastelán tráví všechen čas mícháním lektvarů na choroby, kterýma nikdo netrpí, a i kdyby ano, jeho léčba by ho spíš zabila. Dva strážní pozemku jenom hrajou kostky, a to není zrovna to, co by sis u odpadlých Segulehů představovala, že? A jestli není divný tohle, tak Zhoř a Leff skutečně berou svoje povinnosti vážně.“</p>
<p>Tiserra frkla.</p>
<p>„Ne, opravdu,“ trval na svém Torvald. „A já myslím, že vím proč. Cítí to, Tis. Jak je to divný. Paní přišla do rady a vyžádala si svoje místo a nikdo ani šeptem nic nenamítal − aspoň to tvrdil Coll − a tak by sis myslela, že se tam teď pohrnou návštěvníci z různých mocenských bloků v radě a každý se bude snažit koupit si její spojenectví. Jenže… ono nic. Nikdo nepřišel. Dává ti to smysl?“</p>
<p>Tiserra si ho prohlížela. „Nevšímej si toho, Tore. Ničeho. Máš jednoduchý úkol − tak si to nepokaz.“</p>
<p>Vzhlédl k ní. „Já bych rád, věř mi. Až na to, že mám instinkty jako v ohni − jako kdyby se mi o záda opírala nějaká doběla rozžhavená dýka. A nejde jen o mě, cítí to i Zhoř s Leffem.“ Vstal a začal přecházet sem a tam.</p>
<p>„Ještě jsem nezačala s večeří,“ upozornila ho Tiserra. „Chvíli to potrvá − co kdyby sis zatím zaskočil do Fénixe na korbel nebo dva? A pozdravuj Kruppeho, jestli ho uvidíš.“</p>
<p>„Cože? Aha. Dobrý nápad.“</p>
<p>Po jeho odchodu chvíli počkala, aby se ujistila, že nenašel důvod změnit názor, než zašla k padacím dvířkům v podlaze, zvedla je a vytáhla balíček karet. Posadila se ke stolu a pomalu rozbalila jelenici.</p>
<p>Poslední dobou to dělala zřídkakdy. Byla dost vnímavá, aby věděla, že se v Darúdžhistánu shromažďují mocné síly, takže jakékoliv vykládání karet je plné nebezpečí. Přesto dobře věděla, že manželovy instinkty jsou příliš vybroušené − i když mu radila, ať si ničeho nevšímá − než aby je jen tak přešla.</p>
<p>„Odpadlí Segulehové,“ zamumlala, potřásla hlavou a zvedla balíček. Měla barúkovskou verzi s několika kartami, které sama přidala, včetně té pro Město − v tomto případě Darúdžhistán − a další − ale ne, na tu nechtěla ani pomyslet. Pokud nebude muset.</p>
<p>Zachvěla se strachem. Dřevěné karty byly na omak studené. Rozhodla se pro spirálovité pole a nijak ji nepřekvapilo, že ústřední kartou je Město se známou siluetou za soumraku, se září modrých ohňů stoupající zdola a připomínající ponořené hvězdy. Dlouho se na kartu dívala, dokud jí ohně nezačaly plavat před očima a soumrak z karty se nerozšířil do světa kolem ní, a vše se pospojovalo, až zůstala jedna chvíle zafixovaná, čas zachycený, jako by byl nožem přibodnutý ke stolu. Nehledala budoucnost − věštění bylo se všemi sbíhajícími se silami příliš velkým rizikem − nýbrž současnost. Tuto chvíli, upevnění jednoho každého vlákna v rozlehlé síti pokrývající Darúdžhistán.</p>
<p>Otočila další kartu. Dóm stínu, Špagát, patron asasínů. Na tom taky nebylo nic překvapivého vzhledem k poslední šeptandě. Přesto vycítila, že vztah je složitější, než se na první pohled zdá − ano, cech byl aktivní a byl zapletený do něčeho mnohem krvavějšího, než předpokládal. Smůla pro cech. Přesto Špagát nikdy nehrál jen jednu hru. Pod povrchem byly další. Ta očividná byla jen pláštíkem.</p>
<p>Třetí karta pleskla o stůl, ale ona nedokázala zastavit ruku, hned obrátila další a ještě jednu. Takže tři pevně sepjaté. Tři karty tvořící vlastní spletené hnízdo. Obelisk, Voják smrti a Koruna. Ty potřebovaly rám. Nad šestou kartou zabručela. Rytíř noci − slabé rachocení dřevěných kol, sténavý sbor nesoucí se jako kouř z meče v Rytířových rukou.</p>
<p>Takže Špagát na jedné a Rytíř na druhé straně. Ruce se jí roztřásly. Rychle následovaly další tři karty − další hnízdo. Král dómu smrti, Král v řetězech a Dessembrae, pán tragédií. Rytíř noci uvnitř rámu. Vyložila druhý konec a zalapala po dechu. Karta, kterou si přála, aby ji nikdy nebyla vytvořila. <emphasis>Tyran.</emphasis></p>
<p>Uzavíral pole, spirála byla dokončená. Město a Tyran na začátku a na konci.</p>
<p>Něco takového nečekala. Nehledala věštbu − v duchu se soustředila na manžela a na síť, v níž uvízl − ne, ne věštbu, nic tak obrovského jako tohle…</p>
<p><emphasis>Vidím konec Darúdžhistánu. Duchové nás chraňte, vidím konec města. To je, Torvalde, tvoje hnízdo.</emphasis></p>
<p>„Ach, manželi,“ zašeptala, „teď máš opravdu potíže…“</p>
<p>Znovu zabloudila pohledem ke Špagátovi. <emphasis>Jsi to ty, Kotilione? Nebo se vrátila Vorcan? Nejde jen o cech − cech tady nic neznamená. Ne, za tím pláštíkem jsou tváře. Blíží se strašlivá smrt. Strašlivá smrt.</emphasis> Smetla karty, jako by tím gestem mohla vzdorovat tomu, co přicházelo, jako by mohla rozhrnout vlákna a osvobodit svět, aby si našel novou budoucnost. Jako kdyby mohlo být všechno tak snadné. Jako kdyby byla volba opravdu možností.</p>
<p>Venku klapal vůz a otlučená kola rachotila po nerovném dláždění. Volské paznehty vyťukávaly rytmus pomalý jako žalozpěv a do toho se ozývalo chřestění těžkého řetězu a pleskání vydělané kůže a dřeva.</p>
<p>Tiserra znovu zabalila balíček do jelenice a vrátila ho do jeho skrýše. A přešla k té druhé, kterou udělal její manžel − snad si opravdu myslel, že před ní udrží něco v tajnosti, ale to nebylo možné. Nakonec znala vrzání každého prkna v podlaze a jeho skrýš našla pár dní poté, co ji vyhrabal.</p>
<p>Uvnitř byl v modrém hedvábí − v hedvábí Modrých Moranthů − zabalený Torův lup. Znovu ji napadlo, jak ho asi získal. Ještě teď, když nad pokladem klečela, cítila kouzlo valící se jako zápach rozkladu − chodba Reus, anebo možná ne. <emphasis>Myslím, že tahle je starší. Ta magie pochází od Maela.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jaké spojení ale můžou mít Modří Moranthové se starším bohem?</emphasis></p>
<p>Odhrnula hedvábí. Rukavice z tulení kůže, lesknoucí se, jako kdyby se právě vynořily z ledového moře. Pod nimi vodou vyleptaná vrhací sekera ve stylu, jaký nikdy neviděla − dozajista nebyl moranthský. Zbraň mořských nájezdníků, a vzory se na modrém železe vlnily jako houf vírů. Rukojeť byla z klu o velikosti, jakou si u žádného zvířete neuměla představit. Pečlivě zastrkané vedle zbraně byly v látce zabalené granáty, celkem třináct, přičemž jeden byl − jak zjistila − prázdný, bez třaskaviny, jakou byly naplněné ostatní. Starý moranthský zvyk, ale jí to umožnilo blíže prozkoumat neobyčejné schopnosti, jaké vyžadovala výroba těch dokonalých porcelánových koulí, aniž by riskovala, že vyhodí sebe a celý dům do povětří. Slyšela, že většina moranthské munice je z hlíny, ale tyhle z nějakého důvodu nebyly. Měly na sobě silnou vrstvu průhledného laku, nepatrně namodralého, a jí připadaly jako umělecká díla, až jí ničení, jež bylo jejich původním účelem, připadalo téměř jako zločin.</p>
<p><emphasis>Milý manželi, pročpak máš něco takového? Dostal jsi je, nebo jsi je − což je pravděpodobnější − ukradl?</emphasis></p>
<p>Věděla, že kdyby na něj udeřila, pověděl by jí pravdu. To ale udělat nehodlala. Úspěšné manželství považuje tajemství za posvátná. Když mají manželé tolik společného, jisté věci je třeba vynechat. Malá tajemství, jistě, přesto však ceněná.</p>
<p>Ráda by věděla, jestli její manžel předvídal, že tyto předměty bude někdy potřebovat. Nebo to byl jen další příklad jeho přirozených sklonů hromadit, manýry zároveň okouzlující i neuvěřitelně protivné, milé a potenciálně nebezpečné (jací už jsou ti nejlepší vždycky).</p>
<p>Kolem porcelánových koulí proudila v nekonečných, zpola viditelných proudech magie − další věc, kterou považovala za neobvyklou.</p>
<p><emphasis>Kouzelná munice − na co to Modří Moranthově mysleli?</emphasis></p>
<p>No vážně, na co to jen mysleli?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Před Kruppem stály dvě prázdné židle. Situace byla zcela mimořádná a vůbec ne příjemná. Před chvílí byly obě zabrané. Zhoř s Leffem rychle dopíjeli korbele, než se vydali do práce na noční hlídku u brány záhadného paláce a jeho záhadné paní. Byla to opravdu nešťastná dvojice, a jejich zuřivé mračení prozrazovalo netypickou míru soustředění.</p>
<p>Polykali hořké pivo jako vodu a obvyklá výměna zábavných pitomostí byla žalostně tlumená. Když se Kruppe díval, jak spěchají ven, připomněli mu odsouzené směřující na šibenici (nebo na svatbu), důkaz hluboké nespravedlnosti panující na světě.</p>
<p>Nicméně spravedlnost, ač to je uklidňující představa, je zároveň prchavá a mívá ve zvyku vířit volně a divoce kolem sebe samé, a pokud se jedny proudy srazí s druhými, vždy se projeví jako mince s jedinou stranou. V této neblahé srážce je možné najít všechny srážky, od válek zasahujících celé kontinenty po sousedské spory o posunutý plot.</p>
<p>Jaký však mají tyto filozofické zákruty význam? Pro klopotně vedený život pražádný, to je jisté. Přeskočte tuto scénu a odtančete k další, plné okázalé vážnosti, a ejhle, zde přichází, zahalený jako sup vstupuje úzkými dveřmi k Fénixovi nikdo jiný než Torvald Nom. Zastavuje se na prahu a Sulty na zběžný pozdrav odpovídá nepřítomným úsměvem, načež zamíří k baru, kde už mu Meese stačila nalít korbel. Když se po něm natáhne, popadne ho Meese za zápěstí a přitáhne si ho k sobě. Zamumlá pár možná důležitých slov, načež Torvald udělá obličej a váhavě kývne − to stačí, aby ho Meese pustila.</p>
<p>Takto povzbuzen se Torvald Nom vydal k usmívajícímu se Kruppemu a svezl se na jednu prázdnou židli. „Je to zlý,“ prohlásil.</p>
<p>„Kruppe jest ohromen, drahý Rallikův bratranče, tak zbědovanou bídou, tak pesimistickým pesimismem. Mračící se Torvald natolik pošpinil svůj svět, až to nakazilo i jeho podřízené. Pohleď, dokonce i tady se tvůj temný mrak temně plazí Kruppemu do cesty. Nezbytná jsou gesta, aby odvrátila hořkou příměs!“ Zamával rukou a karmínový kapesníček se zatřepetal jako vlaječka. „A, to je mnohem lepší. Buď si jistý, Torvalde, Kruppeho příteli, že ‚zlé‘ není nikdy tak zlé, jak by zlé být mohlo, dokonce i když to je velmi zlé.“</p>
<p>„Rallik mi nechal zprávu. Chce se mnou mluvit.“</p>
<p>Kruppe zvedl obočí a pokusil se předklonit, ale připletlo se mu do cesty břicho, a tak se zase narovnal. Na okamžik ho vyvedlo z klidu, že by mu snad mohlo růst břicho − ale to je nakonec otázka úhlů, a tak ho menší posun v perspektivě znovu uklidnil, díky bohům − „Rallik se bezpochyby pouze snaží srdečně pozdravit svého dávno ztraceného bratrance. Kruppe tvrdí, že není důvod k obavám.“</p>
<p>„To ukazuje, jak málo toho víš,“ opáčil Torvald. „Jednou jsem udělal něco hroznýho. Hroznýho, ohavnýho a zlýho. Nadosmrti jsem ho zranil. Vlastně pokud mě vystopuje, tak čekám, že mě zabije. Proč jsem podle tebe vůbec utíkal?“</p>
<p>„Rozpětí mnoha let,“ podotkl Kruppe, „oslabí každý most, až se nakonec na dotek rozpadne, a pokud ne na dotek, potom pod zuřivými nárazy perlíku.“</p>
<p>„Promluvíš s ním místo mě, Kruppe?“</p>
<p>„Ovšemže, ale, žel, Rallik provedl cosi hrozného, strašlivého a ohavného nebohému Kruppemu, a odpuštění není možné.“</p>
<p>„Cože? Co udělal?“</p>
<p>„Kruppe si něco vymyslí. Postačí to, aby to pevně vklínilo sochor přesvědčování, a nakonec se sám bude jen bezmocně naklánět a zoufale toužit po přispění z tvé strany. Stačí jenom rozpřáhnout náruč, milý příteli, až řečená chvíle nastane.“</p>
<p>„Díky, Kruppe, jsi opravdový přítel.“ Torvald se zhluboka napil.</p>
<p>„Nic pravdivějšího, to není lež, to je pravda. Kruppe ti žehná, žel, bez formální nádhery, jakou ti poskytli Modří Moranthové − ach, kéž by tam býval Kruppe byl, aby na vlastní oči viděl tu neobyčejnou, vskutku pozoruhodnou zdvořilostnost! Sulty, holka milá, není již čas na večeři? Kruppe zde chřadne hladem! Ach, snad další karafu výběrového −“</p>
<p>„Zadrž,“ přerušil ho Torvald a přimhouřil oči. „Co ve jménu mistra Kápě víš o <emphasis>tomhle,</emphasis> Kruppe? A jak? Kdo ti řekl − to ti nemohl nikdo říct, protože to je v první řadě tajemství!“</p>
<p>„Jen klid, prosím, klid, Kruppeho nejdražší příteli.“ Další zatřepetání kapesníčku, završené rychlým setřením potu nevysvětlitelně se objevivšího na čele. „Inu, povídá se −“</p>
<p>„Ani náhodou.“</p>
<p>„Potom, ehm, zpověď umírajícího −“</p>
<p>„Tu si vzápětí poslechneme, ano.“</p>
<p>Kruppe si znovu chvatně setřel čelo. „Zdroj mi v této chvíli uniká, Kruppe přísahá! Inu, nejsou snad Moranthové v pohybu −“</p>
<p>„Ti jsou <emphasis>vždycky</emphasis> v pohybu, Kruppe!“</p>
<p>„Pravda. Potom ano, nepokoje mezi Černými poté, co posbírali náznaky o řečeném katechismu, či to byla investitura? V každém případě cosi náboženského −“</p>
<p>„Bylo to požehnání, Kruppe.“</p>
<p>„Správně, a kdo ze všech lidí si víc zaslouží od Moranthů něco takového? Inu, pochopitelně nikdo, a proto je to v prvé řadě pozoruhodné, nad čímž zdvihají exoskeletové obočí Černí a bezpochyby i Červení, Zlatí, Stříbrní, Zelení a Růžoví − existují Růžoví Moranthové? Kruppe si není jistý. Tolik barev, tak málo volných míst v Kruppeho mozku! Ach, toč se kolo, ať vidíme nabitou lila vzplát v oslnivé stížnosti, a proč ne? Ano, byli to Lila Moranthové, tak mnohomluvní, a neopatrně, ačkoliv ne tak neopatrně, aby vyjevili cokoliv komukoliv krom Kruppeho a pouze Kruppeho, o tom tě Kruppe ujišťuje. Vlastně je jejich šarlatová záliba v mnohomluvnosti tak přepjatá, že i Kruppeho vzpomínka na onu chvíli je ztracená − pro ně i pro Kruppeho samotného. Udělej modřiny Modrofialovým, opovážíš-li se, ale oni nic nepovědí. A Kruppe taky ne!“ Po straně vymačkal pot z kapesníku, což nešťastně kolidovalo s příchodem Sulty přinášející podnos s večeří.</p>
<p>Tak Kruppe odhalil přednosti návratného pocení, třebaže následná poznámka, že večeře je trochu přesolená, nebyla vůbec dobře přijata.</p>
<p>Torvald kupodivu rychle ztratil chuť na pivo a rozhodl se (nevychovaně) odejít uprostřed Kruppeho hodování.</p>
<p>Důkaz, že dobré chování není, co bývalo. Ale ostatně, kdy bylo?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Chvatný odchod byl opakováním Torvaldova útěku do náruče jeho ženy, ven do noci, kde jsou všechny stezky volné, kde nic z reality nezasahuje nezdolatelnými překážkami a případně smrtelnými důsledky. V přístavku kupeckého domu v přístavu, v podkroví nad zaprášeným skladištěm s pilinami posypanou podlahou, sedí urozená mladá žena na bývalém zloději na úzkém kavalci s tenkou, nerovnou matrací a v očích se jí otevírá temnota a předvádí se muži, divoká a nahá − dost syrová, aby ho na chvíli vylekala.</p>
<p>Opravdu. <emphasis>Vylekala.</emphasis> Řezník v té chvíli nedokázal překonat prchavé mrazení a nenašel nic konkrétního − to, co se Kalistě objevilo v očích, bylo všepohlcující, děsivě zoufalé, možná bezedné a nenasytné.</p>
<p>Ona ho nevnímala − to viděl. V tomto okamžiku se stal zbraní, na niž se nabodla, u vytržení ze zakázaného, oživlá zradou. Bodala se znovu a znovu, proměněná v cosi soukromého, navždy mimo jeho dosah, a bezpochyby tu šlo o sebepoškozování, což naznačovalo proti sobě namířené opovržení, možná i odpor.</p>
<p>Nevěděl, co si má myslet, ale něco ho vábilo na tom, že nemá tvář, že je jen zbraní − a tato pravda jím otřásla, temná stejně jako to, co viděl v jejích očích.</p>
<p><emphasis>Apsalar, tohoto ses bála? Pokud ano, potom tě chápu. Chápu, proč jsi utekla. Udělala jsi to pro nás pro oba.</emphasis></p>
<p>S tímto pomyšlením se prohnul a vylil se do Kalisty Vidikas. Ta zalapala po dechu a svezla se na něj. Pot na potu, obklopily je vlny horka. Ani jeden nepromluvil.</p>
<p>Venku volali racci na umírající slunce. Křik a smích tlumený zdmi, slabé narážení vln na břeh posetý střepy, vrzání kladek při nakládání a vykládání lodí. Venkovní svět byl stejný jako vždy.</p>
<p>Řezník myslel na Scillaru a na to, že tohle je určitý druh zrady − ničím se neliší od té Kalistiny. Pravda, Scillara často opakovala, že jejich láska je jen příležitostná, nespoutaná žádným očekáváním. Trvala na této vzdálenosti, a pokud při milování nastaly okamžiky nezvladatelné vášně, byla to vášeň sobecká, rychle udušená, jakmile se oba vyřádili. Taky tušil, že jí ublížil − po přistání ve městě se jedna jeho část snažila oddělit to, co sdíleli na palubě, jako kdyby uzavřením jedné kapitoly byla přeseknuta všechna vlákna a příběh začal nanovo.</p>
<p>To ale nebylo možné. Všechny přetržky ve vyprávění o životě mají nejvíc společného s hranicemi toho, co lze vydržet v dané chvíli, s dočasným vyčerpáním. Vzpomínky neodejdou, zůstávají sítí taženou za každým, se všemi podivnostmi zachycenými v zauzlovaných šňůrách.</p>
<p>Zachoval se nespravedlivě a to jí ublížilo, a vlastně to ublížilo i jejich vztahu. A teď zřejmě zašel příliš daleko, než aby se ještě někdy mohl vrátit k tomu, o čem si právě uvědomil, jak je to vzácné, <emphasis>opravdovější</emphasis> než všechno, co cítil teď pod touto ženou.</p>
<p>Říká se, že prudké zřícení radosti je zatížené pravdou. Kalista, ležící na něm, mu náhle připadala těžší.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kalista z domu Vidikasů ve vlastním mlčení vzpomínala na dnešní ráno, na jednu ze vzácných snídaní ve společnosti manžela. Tvářil se úlisně pobaveně, takže všechna jeho ohleduplná gesta působila trochu posměšně, jako kdyby sedět naproti sobě u stolu bylo jen přehrávání patřičných rolí. A on v té vzájemné falešnosti zřejmě nalézal útěchu.</p>
<p>Tušila, že část Gorlasova uspokojení vychází z její soukromé činnosti, jako kdyby si připisoval zásluhy za její rychlý pád do mravní zkázy. Že jeho nevzrušená pohoda je ve skutečnosti podporou, něčím, na co se může spolehnout, pevným ostrovem, ke kterému může doplavat, když začne být bouře příliš divoká, když se plavání nad hlubinou začne proměňovat v topení.</p>
<p>Její takzvaná soukromá činnost se tím stávala jen rozšířením jeho vlastnictví. Tím, že ji vlastnil, ji mohl klidně využívat jinde. Vlastně mezi nimi vycítila sexuální napětí, které tu nebylo od… které tu ještě <emphasis>nikdy</emphasis> nebylo. Uvědomila si, že je pro něj znovu žádoucí.</p>
<p>Rozhodl se kráčet po velmi úzkém mostě. Nakonec jistá její část patřila jen jí a nikomu jinému − bez ohledu na to, co si mohli ostatní myslet − a ona se nakonec nechá vést vlastním rozhodnutím a učiní volby, které poslouží jí a pouze jí. Ano, její manžel hrál nanejvýš nebezpečnou hru, jak brzy sám zjistí.</p>
<p>Lhostejně hovořil o sporu mezi Šardanem Limem a Hanutem Orrem, šlo o nějakou podružnost, která se jistě brzy napraví. Nicméně poslední dobou byly věci napjaté a ani jeden spojenec o tom nechtěl s Gorlasem mluvit. Hanut Orr přesto Gorlasovi v několika soukromých rozhovorech sdělil pár věcí − zvláštních, svůdných věcí, ale na tom nezáleží. Bylo jasné, že cosi zranilo jeho nafouknuté ego, což bylo nebezpečí hrozící každému s takovým egem, protože to bylo nutné neustále přikrmovat, jinak při každém píchnutí ostré reality splasklo.</p>
<p>Šardan Lim měl taky nějak pokaženou náladu. Jeden den byl doslova nadšený a nazítří popudlivý.</p>
<p>Ti dva byli horší než výrostci. Člověk by si skoro myslel, že je za tím nějaká žena…</p>
<p>Kalista nasadila lehký zájem a k vlastnímu překvapení zjistila, že umí celkem obratně zachovávat tajemství a prosazovat nezbytné nároky. Paní domu, pánova perleťová cena, vždy hladká na dotek, křehká jako porcelánová soška. Lhostejná k vnějšímu světu a jeho sešlým, špinavým detailům. Nakonec toto byla výsada jistého bohatství, podporující přirozený sklon vytvořit si pohodlnou kuklu. Nevpustit dovnitř běžné hrubosti, přízemní bídu, všechny ty syrové nezbytnosti, potřeby, tužby, všechny ty sprosté tlaky působící na životy obyčejných lidí.</p>
<p>Jenže i boháči si s rostoucí hrůzou začínali uvědomovat, že svět uvnitř se příliš neliší. Že nelze uniknout všem těm groteskním slabostem lidstva − ty se jen zdvihaly, na pohled zářivější, jako naleštěné cetky, avšak o nic méně laciné a špinavé.</p>
<p>V tichu Kalista uvažovala o darech privilegovaných, a copak ona není privilegovaná až dost? Bohatý manžel, který bohatne, jeden milenec mezi jeho nejbližšími spojenci (a tuto vějičku by mohla použít v případě potřeby znovu) a teď ještě další − o kterém Gorlas neví téměř nic. Aspoň si myslela, že neví.</p>
<p>Náhle se jí rozbušilo srdce. <emphasis>Co když mě nechává sledovat?</emphasis> Bylo to vysoce pravděpodobné, ale co by s tím mohla dělat? A co by mohl manžel udělat, kdyby odhalil jejího nejnovějšího milence, který není hráčem v jeho hře? Že je to ve skutečnosti cizinec, někdo očividně mimo jeho dosah a kontrolu? Uvědomí si potom, že i ona už je mimo jeho dosah?</p>
<p>Mohl by zpanikařit. Mohl by začít vraždit.</p>
<p>„Buď opatrný, Kví − Řezníku. Začali jsme si něco velice nebezpečného.“</p>
<p>Neodpověděl. Po chvíli z něj slezla a stoupla si vedle postele. „Zabil by tě,“ pokračovala. Dívala se na něj a znovu si všimla, jak mu léta posílila tělo a jak na vypracovaných svalech nese jizvy z bitev. Upíral na ni oči s myšlenkami a pocity zahalenými a nepoznatelnými.</p>
<p>„Je to duelant, ne?“</p>
<p>Kývla. „Jeden z nejlepších ve městě.“</p>
<p>„Souboje mě neděsí,“ utrousil.</p>
<p>„To je chyba, Řezníku. V každém případě vzhledem ke tvému… postavení by se těžko obtěžoval s něčím tak formálním. Spíš by si najal půl tuctu rváčů, aby se tě zbavil. Nebo dokonce asasína.“</p>
<p>„A co bych s tím měl jako dělat?“ zeptal se.</p>
<p>Zaváhala a pak si šla najít šaty. „Nevím. Ale varovala jsem tě, lásko.“</p>
<p>„Řekl bych, že ty budeš ve větším nebezpečí.“</p>
<p>Pokrčila rameny. „To si nemyslím. Ačkoliv,“ dodala, „žárlivý muž je nevypočitatelný.“ Obrátila se a znovu se na něj zahleděla. „Ty žárlíš, Řezníku?“</p>
<p>„Na Gorlase Vidikase?“ Otázka ho zjevně překvapila. Zamyslel se nad tím. „Titul a majetek, ano, to by bylo hezký. Narodit se do něčeho neznamená, že si to zasloužíš, takže on si možná všechny ty svoje výsady vůbec nezaslouží, ale zase možná ano − to budeš vědět spíš ty než já.“</p>
<p>„Tak jsem to nemyslela. Když si mě bere, když se se mnou miluje.“</p>
<p>„Aha. A to dělá?“</p>
<p>„Občas.“</p>
<p>„Miluje se? Nebo tě jenom využívá?“</p>
<p>„To je dost obhroublá otázka.“</p>
<p>Před lety by byl vyskočil a omluvy by se z něj jen hrnuly. Teď zůstal ležet a pozoroval ji těma klidnýma očima. Kalista se zachvěla, snad to bylo strachem. Získala jistou… kontrolu. Nad tím vším. Nad ním. Ale zapochybovala. „Co ode mě chceš, Kalisto?“ zeptal se jí. „Po všech těch letech? Schůzky v zaprášených, opuštěných ložnicích. Něco, co můžeš vlastnit a Gorlas ne? Přece ho nikdy neopustíš, ne?“</p>
<p>„Kdysi jsi mě žádal, abych s tebou utekla.“</p>
<p>„Pokud ano, tak jsi očividně odmítla,“ podotkl. „Co se změnilo?“</p>
<p>„Já.“</p>
<p>Jeho pohled ztvrdl. „A teď… bys šla? Opustila to všechno? Palác, bohatství?“ Líně ukázal na místnost. „Kvůli takovýmuhle životu? Kalisto, pochop: svět většiny lidí je malý. Má víc omezení, než si umíš představit −“</p>
<p>„A ty si myslíš, že mezi urozenými je to jiné?“</p>
<p>Zasmál se.</p>
<p>Zmocnil se jí vztek. Aby nevyjela, prostě se začala oblékat. „To je typické,“ prohlásila a potěšilo ji, jak klidným tónem mluví. „Nemělo by mě to překvapovat. Neurození si myslí, že to máme snadné, že máme všechno, můžeme jít kamkoliv. Že je nám splněn každý rozmar. Netuší −“ Prudce se k němu otočila a viděla, jak kulí oči, když pochopil její hněv, „− <emphasis>ty</emphasis> si myslíš, že lidé jako já nemůžou trpět.“</p>
<p>„To jsem nikdy neřekl −“</p>
<p>„<emphasis>Smál</emphasis> ses.“</p>
<p>„Kam půjdeš teď, Kalisto? Vrátíš se domů. Do paláce, kde k tobě přiběhnou komorné, aby ti posloužily. Kde na tebe čekají další šaty a šperky. Po dlouhé lázni, pochopitelně.“ Prudce se posadil. „Ten lodní tesař, který tu bydlel, no, bydlel tu, protože neměl, kam jinam by šel. Tohle byl <emphasis>jeho</emphasis> palác. Dočasný, závislý na <emphasis>rozmaru</emphasis> rodu Vidikasů, a když důvod jeho pobytu tady pominul, odešel žít jinam − pokud měl štěstí.“ Sáhl po košili. „A kam teď půjdu já? Ven na ulici. Ve stejných šatech, v jakých jsem přišel. A to se brzy určitě nezmění. A dneska večer? Snad vyloudím další přespání u Fénixe. A když pomůžu v kuchyni, tak si možná vysloužím jídlo. A bude-li mít Meese dobrou náladu, tak možná i koupel. Zítra mě čekají stejný výzvy živobytí, stejný otázky ‚co bude dál‘.“ Otočil se k ní s pobaveně ironickým výrazem, který pomalu zmizel. „Kalisto, já neříkám, že jsi lhostejná k utrpení. Kdyby ano, nebyla bys teď tady, že? Mluvil jsem o omezených světech. Ty existují všude, ale neznamená to, že jsou stejné. Některé jsou zatraceně omezenější než jiné.“</p>
<p>„Ty jsi měl možnost volby, Řezníku,“ prohlásila. „Měl jsi jich víc než já.“</p>
<p>„Mohla jsi Gorlase odmítnout, když tě žádal o ruku.“</p>
<p>„Vážně? To ukazuje, že jedna věc se na tobě nezměnila − tvoje naivita.“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Když to říkáš. Co dál, Kalisto?“</p>
<p>Jeho náhlé a zdánlivě samozřejmé ukončení debaty jí vzalo dech. <emphasis>Nezáleží mu na mně. Na ničem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho. Na tom, jak se cítím, ani na tom, jak ho vidím.</emphasis> „Musím přemýšlet,“ řekla a v duchu pěnila.</p>
<p>Kývl, jako by ho to nepřekvapilo.</p>
<p>„Zítra večer bychom se měli sejít znovu,“ pravila.</p>
<p>Pousmál se. „Abychom si promluvili?“</p>
<p>„Mezi jiným.“</p>
<p>„Dobře, Kalisto.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Některé myšlenky, mající děsivý druh sebeuvědomování, vědí, že se mají schovat hluboko pod ostatní, kde můžou plout na stejných proudech a bez potíží růst, neodhalené žádným děsivým poznáním. Člověk je pochopitelně pořád cítí, ale to není totéž jako prosekávat se vším tím duševním zmatkem a vynášet je na drsné světlo, kde se rozpadnou v prach. Mysl hraje vlastní skořápky, neustále pobavená vlastními triky − popravdě takhle člověk žije, od jedné chvíle k druhé, s nekonečnou výměnou popírání a ohledů a rychlého pomrkávání do zrcadla, zatímco vnitřní prohlášení a doznání hřímají falešnou vůlí a pózujícím přesvědčením.</p>
<p>Vede to k neklidu?</p>
<p>Kalista Vidikas spěchala domů, nicméně vzala to oklikou, jak se jí v myšlenkách na povrch vynořovaly vlnky paranoie.</p>
<p>Myslela na Řezníka, muže, jenž býval Kvítkem. Uvažovala o tom, jaký význam má jeho nové jméno, nový muž, jehož našla. A přemýšlela i (tam pod povrchem) o tom, co si s ním počít.</p>
<p>Gorlas to dřív nebo později zjistí. Mohl by to vynést na světlo, nebo taky ne. Možná zjistí, že to ví, až tehdy, kdy dorazí do podkroví a najde na posteli Řezníkovu rozsekanou mrtvolu.</p>
<p>Věděla, že je v pasti − způsobem, jaký svobodný člověk jako Řezník nikdy nemohl pochopit. Věděla taky, že věci tam venku jsou omezené, že každý je přikovaný k obětem, ztrátám, opuštění a někteří jsou… opovrženíhodní. Ano, to bylo jediné vhodné označení.</p>
<p><emphasis>Opovrženíhodní.</emphasis> Znovu to slovo v duchu ochutnávala. Zvažovala, zda by byla schopná žít v takové pokoře. <emphasis>Proč bych ale měla? Čeho bych se musela dopustit, abych na sebe pohlížela takhle?</emphasis></p>
<p><emphasis>Kolik životů jsem ochotná zničit, abych byla volná?</emphasis></p>
<p>Otázka byla sama o sobě opovrženíhodná, stonek ke květu svobody − dotknout se ho znamenalo nechat se popíchat nespočetnými trny.</p>
<p>Přesto ho teď pevně svírala, vezla se na bolesti, cítila stékající krev. Držela se pevně, aby cítila, chutnala, poznala, co přichází… pokud… <emphasis>pokud se rozhodnu to přijmout.</emphasis></p>
<p>Může počkat, až Gorlas něco udělá. Nebo by mohla udeřit jako první.</p>
<p>Mrtvola ležící na posteli. Pomačkaná růže ležící na podlaze.</p>
<p>Řezník nebyl Kvítko − to chápala velice jasně. Řezník byl… <emphasis>nebezpečný.</emphasis> Vzpomínala na ty jizvy, staré bodné rány od nože, možná i sečné od meče. Další, zanechané šípy či šipkami z kuše. Bojoval, bral životy − tím si byla jistá.</p>
<p>Už to není ten chlapec jako dřív. <emphasis>Ale muž, jímž je dnes… lze ho využít? A mrkl by, kdybych se ho zeptala?</emphasis></p>
<p><emphasis>Měla bych se ho zeptat? Brzy? Zítra?</emphasis></p>
<p>Při takovém odhalení musí každý cuknout, ale tohle byly hluboké myšlenky, ani se nepřibližující k povrchu. Mohly volně proudit, volně vířit kolem toho, co není vidět, jakoby oddělené od reality. Jenže ony nebyly oddělené, že? Oddělené od reality.</p>
<p>Ach ne, to nebyly.</p>
<p>Vede tohle k neklidu?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barathol Méchar na vlně obrovského uspokojení praštil muže pěstí do obličeje, až zasažený proletěl dveřmi kovárny. Vyšel za ním a třepal rukou, jak ho po ráně štípala. „Rád cechu zaplatím roční poplatky, pane,“ řekl, „jakmile se cech rozhodne přijmout moje členství. Co se týče toho, že cech vyžaduje peníze a zároveň mi odpírá právo víst můj podnik, no, právě jste dostal mou první splátku.“</p>
<p>Rozdrcený nos, crčící krev, oči s otoky rozlézajícími se po obličeji, agent cechu se vzmohl jen na lehké přikývnutí.</p>
<p>„Klidně se vraťte příští týden pro další splátku,“ poradil mu Barathol, „a určitě si přiveďte pár tuctů společníků − čekám, že budu v ještě velkorysejší náladě.“</p>
<p>Kolem se seběhli čumilové, ale kovář jim nehodlal věnovat pozornost. Vlastně chtěl, aby se zpráva rozšířila, i když pokud věděl, jeho spor už byl námětem rozhovorů a jeho slova se bezpochyby roznesou, citována správně i špatně, stejně rychle jako mor na horkém větru.</p>
<p>Otočil se a vrátil se do kovárny.</p>
<p>Chaur stál u zadních dveří, na sobě těžkou zástěru s vypálenými dírkami, pod nimiž bylo vidět husté tkanivo aesgirské trávy, tvořící izolaci − jediná skutečně nehořlavá rostlina, kterou znal. Na rukou a předloktích měl stejné rukavice a držel kleště s rychle chladnoucí bronzovou spirálou. Oči měl jasné a usmíval se.</p>
<p>„Lepší bude vrátit se k práci,“ poznamenal Barathol.</p>
<p>Podle očekávání šly obchody pomalu. Cech spustil tažení, které očividně zahrnovalo i umístění na černou listinu, která se jistě rozšíří i mezi ostatní cechy ve městě. Baratholovi zákazníci nebudou moct koupit potřebné věci od spousty dalších řemeslníků, což pochopitelně bude zničující. A Baratholovi samotnému se již začínaly zabouchávat dveře k potřebnému materiálu. Musel hledat jiné možnosti na černém trhu, což nikdy nebylo bezpečné.</p>
<p>Jak jeho přítel Klátil předpovídal, malazské usedlíky ve městě násilné požadavky a vyhrožování před nákupem u Barathola nechávaly chladnými. Očividně měli v povaze, že se jim při představě hrozby prostě zježily chlupy a v očích vzplál umíněný oheň. Že může být taková reakce prokletím, jasně dokázalo vraždění u K’rula − a následný žal u Barathola vyvolal temný, chladný vztek. Naneštěstí pro posledního agenta cechu se část toho vzteku projevila v Baratholově instinktivní reakci, když muž požádal o peníze.</p>
<p>Třebaže nepřišel do Darúdžhistánu, aby si tu nadělal nepřátele, ocitl se ve válce. A možná ne jenom v jedné. Žádný div, že měl špatnou náladu.</p>
<p>Vyšel na dvorek, kde ho zalila prudká vlna vedra ze dvou zahrnutých výhní. Jeho sekera potřebovala nové ostří a možná by se hodilo vykovat si meč − něco, co by mohl nosit na veřejnosti.</p>
<p>Baratholův nový život v Darúdžhistánu rozhodně nebyl klidný.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bellam Nom byl podle Murilliova názoru jediný žák soubojové školy hodný ji navštěvovat. Bylo mu patnáct, dosud bojoval s neohrabaností, jak nedávno rychle vyrostl, a ke studiu přistupoval s překvapivým odhodláním. Ještě pozoruhodnější bylo, že tady skutečně <emphasis>chtěl</emphasis> být.</p>
<p>Za dlouhé nepřítomnosti Stonny Menakis se musel Murillio ujmout většiny povinností, a tento vzdálený příbuzný Rallika (a Torvalda) byl ve všech ohledech Nom, což samo o sobě vyvolávalo ochotu věnovat mu mnohem větší pozornost než ostatním. Zatímco žáci z poslední hodiny spěchali ze školy a ozvěna jejich hlasů se rychle vytrácela, stál mladík, zalitý potem, před Murilliem. Učitel vycítil, že Bellam zdaleka není spokojený s mučivě pomalým tempem výuky.</p>
<p>„Mistře,“ promluvil, „slyšel jsem o cvičení se zavěšenými kruhy. Aby šermíř zvládl výpad dokonale, musí probodnout otvor, aniž by se dotkl samotného kruhu −“</p>
<p>Murillio frkl. „Ano. To je užitečný, když cestuješ s cirkusem. Samozřejmě je zvládnutí výpadu pro šerm rapírem nezbytný, Bellame − nikdy bych netvrdil opak. Ale jako cvičení má tohle cenu jen omezenou.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Murillio si ho chvíli prohlížel a pak si povzdechl. „Nuže dobrá. Toto cvičení vyžaduje příliš velká omezení, která se při skutečným boji vyskytují opravdu zřídka. Výpad zvládneš − teda myslím do užitečné míry − když ho zařadíš mezi jiná cvičení. Když je ve spojení s prací nohou, vzdáleností, načasováním a celým rozsahem, jaký vyžaduje obrana a útok při boji se skutečným, živým protivníkem. Cvičení s kruhy je velice působivý, ale soustředění, jaký vyžaduje, je v zásadě <emphasis>odlišný</emphasis> od soustředění nutnýho při souboji. No, můžeš strávit příští dva měsíce nácvikem se zavěšenými kruhy, nebo se pokusíš zvládnout umění, jak zůstat naživu v souboji se zkušeným nepřítelem, a nejen to, ale taky jak být pro toho nepřítele skutečnou hrozbou.“ Pokrčil rameny. „Pochopitelně je to na tobě.“</p>
<p>Bellam Nom se náhle zakřenil a velice se přitom podobal svému vzdálenému bratranci. „Stejně bych to rád zkusil − samozřejmě ve volným čase.“</p>
<p>„Něco ti povím,“ řekl Murillio. „Zvládni probodnutí zavěšenýho kruhu zblízka při špatně načasovaným výpadu, obranu neozbrojený strany z vratký pozice, dva zoufalý kryty, bodnutí nepřítele do palce u nohy, abys mu zabránil se přiblížit, a bodnutí do břicha na poslední chvíli během ústupu. Dokaž to a já ti dám svůj druhý nejlepší rapír.“</p>
<p>„Jak dlouho na to mám?“</p>
<p>„Jak dlouho budeš chtít, Bellame.“</p>
<p>„Čas navíc s instruktorem,“ ozvala se ze stínu kolonády Stonny Menakis, „není zadarmo.“</p>
<p>Murillio se obrátil a uklonil se jí. „Mistro, jen jsme si povídali −“</p>
<p>„Dával jsi mu rady,“ přerušila ho, „a předkládal mu výzvu. To první se počítá jako instrukce. To druhý je nevyslovenej souhlas s prací nad rámec tvejch povinností v budoucnu.“</p>
<p>Bellam se zakřenil ještě víc. „Můj otec, mistro, nebude s výdaji navíc váhat, to vás ujišťuju.“</p>
<p>Frkla a vystoupila z šera. „Do jaký výše?“</p>
<p>„V rozumný výši, jistě.“</p>
<p>Vypadala hrozně. Ztrhaná, zestárlá, šaty neupravené. Kdyby Murillio nevěděl, o co jde, byl by si myslel, že má kocovinu, dočasné a občasné vystřízlivění během pádu do osudového alkoholického zapomnění. Nicméně on věděl, že ji postihlo něco mnohem tragičtějšího. Pocit viny a hanba, nenávist k sobě samé a žal. Sebrali jí syna, kterého nechtěla − a myslet si, že by jí to bylo lhostejné, znamenalo vůbec ji nechápat.</p>
<p>„Měl bys jít,“ poradil Murillio Bellamovi.</p>
<p>Dívali se, jak mládenec odchází.</p>
<p>„Podívej se na něj,“ zamumlala Stonny, když došel k bráně, „samá ruka, samá noha.“</p>
<p>„To pomine,“ ujistil ji.</p>
<p>„Je to jen stadium, co?“</p>
<p>„Ano.“ Tuto hru pochopitelně znal, jak mluvila o Harllovi, aniž by o něm mluvila, o životě, který ho možná čekal, o budoucnosti, kterou mu sebrali, o kterou přišel kvůli tomu, jak ho krutě odvrhla. Bude si tím ubližovat při každé příležitosti. Zdánlivě nevinné poznámky a zároveň masochistické bičování. Potřebovala někoho jako Murillio, kdo bude stát, poslouchat, mluvit a předstírat, že je všechno normální − tam a zpět, dej a ber, krev hromadící se jí kolem nohou. Polapila ho v této roli − využívajíc jeho obdivu a lásky k ní − a on si už nebyl jistý, zda jeho láska takové zneužívání přežije.</p>
<p><emphasis>Svět je malý a stále se zmenšuje.</emphasis></p>
<p>Prošel chudinské zemljanky jižně od města, těsně za hradbami mezi dvěma hlavními kupeckými branami. Prohlédl desítky čerstvých mrtvol, které si nikdo nevyžádal. Už se to pro něj stávalo jakýmsi rituálem, a i když znal Harllův popis jen z druhé ruky, dělal, co mohl, protože nikdo z těch, kdo chlapce znali, ho nechtěl doprovodit. Ani Stonny, ani Myrla, ani Bedek. Občas musel vlézt do nějaké jámy, aby blíž prohlédl malé tělíčko se zaprášenou tváří a očima zavřenýma, jako by chlapec spal, či pevně stisknutýma v poslední chvíli plné bolesti, a ty němé, nehybné obličeje se mu teď objevovaly ve snech, procesí takového utrpení, že se probouzel se slzami v očích.</p>
<p>Stonny nic z toho nevykládal. Neřekl jí, jak jeho a Kruppeho pátrání mezi námořníky a rybáři nepřineslo žádné důkazy o násilném zverbování pětiletého chlapce. A že zatím všechny ostatní stopy nevedly nikam, neobjevil se ani náznak či vzdálená možnost, takže zbývala ponurá pravděpodobnost, že došlo k nějaké nehodě, nehlášené a nevyšetřované − jen další mrtvé dítě opuštěné dávno před příchodem smrti, vedené v záznamech objevených mrtvol jako „dvakrát mrtvé“.</p>
<p>„Začínám uvažovat, že přepíšu podíl ve škole,“ poznamenala Stonny. „Na tebe.“</p>
<p>Polekaně se po ní podíval. „To nepřijmu.“</p>
<p>„To bys byl hlupák − jako kdybych to už nevěděla. Ty se na to hodíš líp. Jsi lepší učitel. Mě tohle vlastně moc nezajímalo už od začátku − vždycky šlo o peníze − a teď už je mi to úplně ukradený. Škola, žáci − dokonce i ti slibní jako Nom. Vlastně mi může být ukradený úplně všechno.“</p>
<p><emphasis>Včetně tebe, Murillio.</emphasis> Ano, slyšel nevyslovený dovětek, aniž by ho musela pronést nahlas. Pochopitelně ho bude chtít od sebe odstrčit. Jakkoliv potřebovala, aby s ní hrál ty zraňující hry, ještě víc potřebovala samotu nezbytnou pro úplnou záhubu. Osamění nebylo jen obranným mechanismem, sloužilo také jako příprava pro přísnější tresty, možná ústící v sebevraždu. Na jiné úrovni bude považovat to, že ho odežene, za milosrdný skutek ze své strany. Byla to však nejprotivnější forma sebelítosti.</p>
<p>Dal srdce nesprávné ženě. <emphasis>Načasování, Bellame Nome, je všechno.</emphasis></p>
<p><emphasis>S mečem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>láskou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce. No dobře, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rapírem je to aspoň rychlejší.</emphasis></p>
<p>„Ještě se nerozhoduj,“ požádal ji. „Musím zkusit ještě jednu věc.“ <emphasis>Nebude to příjemné, ale to nepotřebuješ vědět.</emphasis></p>
<p>Stonny se jenom otočila. „Uvidíme se teda zítra.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mnoho dospělých si v zatvrdlé neměnnosti let vypěstuje strach z míst, kde nikdy nebyli, i když touží po něčem novém a jiném. To nové je ale svět fantastický, beztvarý v odpovědi na nejasné touhy a je definovaný stejně nepřítomností jako přítomností. Je to kouzlo emocí a vytoužených představ a ani nemusí mít konkrétní zeměpis. Dojít na takové místo vyžaduje řadu zlomů v současné situaci, což je vždycky traumatizující, a po splnění přijde náhle strach.</p>
<p>Někdo se rozhodne ve svém životě nic neměnit. Jiný udělá změnu, jakou by si nevybral nikdo duševně zdravý. V K’rulově baru se bývalá vojačka Malazské říše kymácí nad bezvládným tělem své milenky a opodál si Jiskra potichu spílá a občas vyrazí proud nadávek v půl tuctu jazyků.</p>
<p>Mizela chápala, proč se Pazderka pokusila o to, co udělala. To ale příliš nezmírňovalo její vztek. Tentýž léčitel Vysoké Denul, jenž právě ošetřil ji, se pustil do prohlídky Pazderky hned, jak Jiskra přivezl svou svěřenkyni na pronajatém voze taženém volem, a po chvíli prohlásil, že se nedá nic dělat. Pazderka se buď probudí, nebo ne. Její duch byl vytržen z těla a nyní se někde volně potuluje.</p>
<p>Léčitel odešel. Kalous se Scillarou seděli v šenku ve společnosti duchů.</p>
<p>I když byla Mizela pořád ještě zesláblá, došla si pro zbraně a zbroj. Jiskra ji následoval na chodbu.</p>
<p>„Co máš v plánu?“ chtěl vědět, jen co vstoupila do svého pokoje.</p>
<p>„Nevím,“ odtušila, rozložila si na postel kroužkový hauberk a stáhla si košili, než šla hledat prošívanici.</p>
<p>Jiskra vykulil oči při pohledu na její prsa, zaoblené břicho a sladkou −</p>
<p>Mizela si natáhla prošívanou košili a vrátila se pro hauberk. „Budeš mě muset zavinout,“ oznámila mu.</p>
<p>„Cože? Aha, jo, jasně. A co já?“</p>
<p>Chvíli si ho prohlížela. „Chceš mi pomoct?“</p>
<p>Zavrčel.</p>
<p>„Tak dobře,“ řekla. „Dojdi pro pár kuší a spoustu šipek. Budeš mě krýt, dokud to půjde. Nejdeme tam spolu.“</p>
<p>„Rozkaz, Mizelo.“</p>
<p>Přetáhla si hauberk přes hlavu a strčila ruce do těžkých rukávů.</p>
<p>Jiskra zašel k truhle s výstrojí v nohách postele a jal se prohrabovat obsahem. Hledal pruhy černé látky, kterými ováže zbroj, aby Mizele necinkala na těle. „Bohové pod náma, ženská, na co potřebuješ všechny ty hadry?“</p>
<p>„Na hostiny a večírky, pochopitelně.“</p>
<p>„V životě jsi na žádným nebyla, ženská.“</p>
<p>„Ta možnost tu vždycky je, Jiskro. Ano, tyhle, ale podívej se, jestli jsou na nich pořád ještě tkanice.“</p>
<p>„Jak chceš to hnízdo najít?“</p>
<p>„Jednoduše,“ odvětila. „Nevím, proč nás to nenapadlo dřív. To jméno, který řekla Pazderka, který slyšel ten Jaghut.“ Ze sbírky zbraní si vybrala dvojici záchlumských tesáků a připjala si je na opasek. Na Jiskru se usmála. „Jdu se zeptat Úhoře.“</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA ŠESTNÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Nikdy nebyly tyto věci tak drahé,</p>
<p>poslechni si jen ptáka v kleci, jak promlouvá</p>
<p>hlasem umírajícího člověka. A když už tu není,</p>
<p>ten hlas žije dál, vítá a poskytuje prázdná</p>
<p>ujištění s náhodnou kousavostí.</p>
<p>Nevím, zda bych s tím dokázal žít,</p>
<p>zda bych se dokázal obrnit, zatímco zobák</p>
<p>se otevírá jako připomínka mrtvého, hlava</p>
<p>se naklání, jako by přinášela ducha toho,</p>
<p>kdo si představuje nepřítomnost smyslů, čekající vakuum.</p>
<p>Klec je zavřená a jako každou noc rubáš padá,</p>
<p>aby umlčel komentáře nemožných apoštolů,</p>
<p>podpořil bůžky a překonal propast, neproniknutelný mrak</p>
<p>mezi živými a mrtvými, mezi tím tady a tím tam,</p>
<p>kde žádný most nedokáže utišit procházející bolest.</p>
<p>Nikdy nebyly tyto věci tak drahé,</p>
<p>poslouchat ptáka, jak mluví a mluví</p>
<p>a mluví, ten, kdo se již vytratil docela,</p>
<p>zesnulý otec znající neznámé,</p>
<p>a on mluví a mluví a mluví</p>
<p>hlasem mého otce.</p>
<p><emphasis>Pták v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kleci</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Neprobudil ho nějaký závan, spíš pach smrti, suchý jako ozvěna rozkladu, který mohl patřit mrtvole zvířete ležící ve vysoké trávě, vysušené, ale stále si udržující ten smrad kolem sebe jako dusivý plášť. Kallor otevřel oči a zjistil, že civí na obrovskou, shnilou hlavu draka, jehož mohutné tesáky a rozedrané dásně má téměř na dosah.</p>
<p>Mrtvý drak zastiňoval ranní světlo, a stín, který vrhal, vířil všemi staletími zapomenutého dechu.</p>
<p>Když se jeho splašeně bušící srdce zase uklidnilo, Kallor se pomalu posunul do strany − drak naklonil hadí hlavu a sledoval jeho pohyby − a pomalu vstal. Dával pozor, aby se nedotkl meče ležícího vedle jeho pokrývek. „Neprosil jsem se o společnost,“ poznamenal.</p>
<p>Drak za praskání vyschlých šupin na dlouhém hadovitém krku zvedl hlavu a zatáhl ji mezi kápě složených křídel.</p>
<p>Kallor viděl, jak se mu z vrás a kloubů sype hlína. Na vyzáblé přední končetině měl stopy jemných kořínků jako bezbarvou napodobeninu cév. Ve stínu pod nadočnicovými oblouky byl náznak scvrklých očí, skvrnitě šedočerných, v nichž se nezračila sebemenší stopa po touze či záměru. Přesto na sobě Kallor cítil jeho pohled, drsný jako žraločí kůže.</p>
<p>„Urazil jsi zřejmě dlouhou cestu,“ poznamenal. „Ale já tu nejsem pro tebe. Nemůžu ti nic dát, i kdybych chtěl, což nechci. A nemysli si,“ dodal, „že s tebou budu smlouvat, ať už ti zůstaly jakékoliv choutky.“</p>
<p>Rozhlédl se po svém provizorním táboře a uviděl, že hrstka uhlíků v ohništi dosud doutná. „Mám hlad a žízeň,“ prohlásil. „Můžeš odejít, kdykoliv budeš chtít.“</p>
<p>V hlavě mu zazněl drakův syčivý hlas. „<emphasis>Nemůžeš znát mou bolest.</emphasis>“</p>
<p>Kallor zabručel. „Ty nemůžeš <emphasis>cítit</emphasis> bolest. Jsi mrtvý, a podle toho, jak vypadáš, jsi byl i pohřbený. A hodně dlouho.“</p>
<p>„<emphasis>Duše se svíjí. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mukách. Jsem zlomený.</emphasis>“</p>
<p>Kallor přihodil na oheň pár kousků sušeného bhederiního trusu a vzhlédl. „S tím já nic nenadělám.“</p>
<p>„<emphasis>Zdálo se mi o trůnu.</emphasis>“</p>
<p>Kallor zpozorněl. „Chceš si zvolit pána? To se tvému druhu nepodobá.“ Potřásl hlavou. „Tomu nemůžu uvěřit.“</p>
<p>„<emphasis>Protože to nechápeš. Nikdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vás. Tolik toho je mimo vás. Chceš se stát Králem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řetězech. Nevysmívej se tomu, že hledám pána, velekráli Kallore.</emphasis>“</p>
<p>„Dny Chromého boha jsou sečteny, eleinte,“ poznamenal Kallor. „Ale trůn přetrvá dávno poté, co řetězy zrezivějí a rozpadnou se v prach.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Ranní obloha byla bez mráčku, lehce zabarvená doruda prachem a pylem, jež jako by kolotaly nad zemí. Kallor se díval, jak v ohništi konečně vyskakují plamínky. Sáhl pro otlučený, zčernalý kotlík. Nalil do něj svou poslední vodu a postavil ho na trojnožku nad oheň. Do plamenů se vrhaly roje sebevražedného hmyzu a vzněcovaly se. Kallor se zahloubal nad touto zálibou v hledání smrti, jako kdyby vábení ke konci bylo neodolatelné. On tento povahový rys nicméně nesdílel.</p>
<p>„<emphasis>Pamatuji si svou smrt,</emphasis>“ podotkl drak.</p>
<p>„A ta stojí za zapamatování?“</p>
<p>„<emphasis>Jaghuti byli umíněný lid. Mnozí neviděli než chlad v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich srdcích</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>„Byli nepochopení, co?“</p>
<p>„<emphasis>Posmívali se tvé říši, velekráli. Reagovali na tebe s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opovržením. Ty rány se očividně dosud nezahojily.</emphasis>“</p>
<p>„Nedávná připomínka, to je všechno,“ opáčil Kallor a díval se, jak se voda pomalu probouzí. Hodil do ní hrst bylinek. „Tak dobře, povyprávěj mi svůj příběh. Pobavení přivítám.“</p>
<p>Drak zvedl hlavu a zdálo se, že hledí k východnímu obzoru.</p>
<p>„Dívat se do slunce není moudré,“ upozornil ho Kallor. „Mohl by sis spálit oči.“</p>
<p>„<emphasis>Tehdy bylo jasnější − vzpomínáš?</emphasis>“</p>
<p>„Odchylka v oběžné dráze, aspoň to si mysleli K’Chain Che’Malle.“</p>
<p>„<emphasis>Taktéž Jaghuti, kteří tuze pilně pozorovali svět. Pověz mi, velekráli, věděl jsi, že mír porušili pouze jednou? Za celou svou existenci − ne, ne s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>T’lan Imass − tahle válka patřila těm divochům a Jaghuti byli nanejvýš neochotným nepřítelem.</emphasis>“</p>
<p>„Měli se na Imassy vrhnout,“ prohlásil Kallor. „Měli tu havěť vyhubit.“</p>
<p>„<emphasis>Možná, já však hovořil o dřívější válce − válce, která Jaghuty zničila dávno před příchodem T’lan Imass. Ta válka rozbila jejich jednotu a proměnila jejich životy ve skomírání na útěku před nesmiřitelným nepřítelem − ano, dávno předtím a dlouho po T’lan Imass.</emphasis>“</p>
<p>Kallor se nad tím zamyslel, pak zabručel. „V jaghutské historii nejsem příliš zběhlý. Co to bylo za válku? S K’Chain Che’Malle? S Forkrul Assail?“ Zašilhal na draka. „Nebo snad s vámi eleinty?“</p>
<p>Když drak odpověděl, zazníval z jeho hlasu smutek. „<emphasis>Ne. Někteří z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás se rozhodli k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této válce připojit, bojovat spolu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jaghutskými armádami</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>„Armádami? <emphasis>Jaghutskými</emphasis> armádami?“</p>
<p>„<emphasis>Ano, všechen lid se sešel, houfec s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedinou vůlí. Nesčetné legie. Jejich zástavou byl vztek, jejich polnicí volání nespravedlnosti. Když pochodovali a tloukli meči o štíty, samotný čas našel rytmus, sto milionů srdcí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>naostřeného železa. Dokonce ani ty, velekráli, si neumíš něco takového představit − tvoje říše byla pouhou přeháňkou vedle té strašlivé bouře.</emphasis>“</p>
<p>Pro jednou se Kallorovi nedostávalo slov. Neměl na jazyku žádnou jízlivou poznámku ani posměšný argument. V duchu viděl scénu, již drak popisoval, a úplně oněměl. Vidět něco takového na vlastní oči!</p>
<p>Drak zřejmě jeho úctu pochopil. „<emphasis>Ano, velekráli. Když jsi vykoval svou říši, bylo to na prachu oněch časů, toho velkého zápasu, toho nejsmělejšího výpadu. Bojovali jsme. Odmítli jsme ustoupit. Selhali jsme. Padali jsme. Tolik nás padlo − či jsme měli věřit opaku? Měli jsme se držet naší víry ve spravedlivost naší věci, i když jsme věřili, že jsme odsouzeni k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>záhubě?</emphasis>“</p>
<p>Kallor civěl na draka a čaj v kotlíku se pomalu odpařoval. Skoro slyšel ozvěnu desítek milionů, stovek milionů umírajících na plání tak rozlehlé, že ji nedokázal obepnout ani sám obzor. Viděl plameny, řeky krve, vzduch zhoustlý prachem. K vytvoření tohoto obrazu mu stačilo pouze sáhnout do vlastní touhy po zkáze a tisíckrát ji znásobit. Ta představa mu vzala dech, vymáčkla mu ho z plic a naplnila mu hrudník bolestí. „Co?“ vykoktal. „Kdo? Jaký nepřítel by dokázal zničit takovou sílu?“</p>
<p>„<emphasis>Truchli pro Jaghuty, velekráli, až konečně usedneš na ten trůn. Truchli pro řetězy, které poutají veškerý život a které nikdy nepřetrhneš. Tlač pro mě a mé padlé druhy − kteří nezaváhali přidat se do války, již nebylo možné vyhrát. Věz a nikdy nezapomeň, Kallore Eidoranne, že Jaghuti bojovali ve válce, do níž se nikdo jiný neodvážil pustit.</emphasis>“</p>
<p>„Eleinte…“</p>
<p>„<emphasis>Mysli na tento lid. Mysli na ně, velekráli. Na oběť, již přinesli za nás za všechny. Mysli na Jaghuty a nemožné vítězství vybojované v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>srdci porážky. Mysli na ně, a pak pochopíš vše, co přijde. Potom snad budeš sám vědět dost, abys uctil jejich památku, oběť, kterou přinesli za nás za všechny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Velekráli, jediná válka Jaghutů, jejich největší válka, byla vedena proti samotné smrti.</emphasis>“</p>
<p>Drak se odvrátil a roztáhl potrhaná křídla. Kolem něj zavířila kouzla, načež se zvedl do vzduchu.</p>
<p>Kallor vstal a díval se, jak eleint vzlétá do skořicové oblohy. Bezejmenný mrtvý drak, jenž padl v říši smrti, jenž padl a ve smrti prostě… <emphasis>vyměnil strany.</emphasis> Ne, taková válka se nedá vyhrát. „Ty zatracený hlupáku,“ zašeptal za mizejícím eleintem. „Vy všichni zatracení hlupáci.“ <emphasis>Buďte požehnáni, vy všichni.</emphasis></p>
<p><emphasis>Gothosi, až se příště setkáme, dluží ti velekrál omluvu.</emphasis></p>
<p>Po povadlých lících, odsouzených zjevně k věčné vysušenosti, se mu řinuly slzy. Teď bude dlouho a usilovně přemýšlet a skončí s pocity, jaké neměl už hodně dlouho, tak dlouho, až mu připadaly cizí a nebezpečné.</p>
<p>A s rostoucím neklidem bude hloubat o mrtvém eleintovi, který si po vyváznutí z říše smrti vybere za svého nového pána Chromého boha.</p>
<p><emphasis>Trůn,</emphasis> řekl kdysi císař Kellanved, <emphasis>je složený z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnoha částí.</emphasis> A pak dodal: <emphasis>a každá z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich se může rozbít, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věčnému nepohodlí krále.</emphasis> Ne, prostě sedět na trůně a namlouvat si, že bude pevný navěky, není k ničemu. To věděl dávno předtím, než Kellanved vůbec vrhl zištný pohled na říši. On ale moc nebyl na citáty.</p>
<p>No, nikdo není dokonalý.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Z tmavé tůně se nad neosvětlenou, zdánlivě neživou hladinu zvedaly dvě desítky balvanů. Vypadaly jako ostrovy, nebyly nijak spojené, žádný řetězec vyvýšenin nenaznačoval z větší části potopené pohoří, lehký vír neoznačoval zaplavenou kalderu. Každý kámen stál sám jako smělé prohlášení.</p>
<p>Takhle to všechno začalo? Bezpočet učenců snažících se v tom vyznat, odlišné existence, řád vnucený v myriádě obsahů. Cáry byly nakresleny, na vlajky nacákána barva, tváře splynuly do jednotlivých filozofií a postojů a aspektů. <emphasis>Tady je tma a tady je život. Světlo, země, oheň, stín, voda, vzduch. A smrt.</emphasis> Jako kdyby tyto aspekty začaly jako čisté entity, neposkvrněné vzájemným stykem. A jako kdyby <emphasis>čas</emphasis> byl nepřítelem, vynutivším si nevyhnutelnou vzájemnou nákazu.</p>
<p>Kdykoliv o tom začal Endest Silann přemýšlet, uvízl v pasti pichlavého, nepříjemného podezření. Podle jeho zkušeností byla čistota nepříjemnou představou a vyhlídka na světy vymezené čistě jen čistotou ho naplňovala hrůzou. Existence vedená k čistotě byla jen fyzickým důsledkem názoru spoutaného jistotou. Krutost mohla bujet neomezovaná soucitem. Čistí nakonec nemohli vidět mezi nečistými nějaké hodnoty. Ospravedlňovat vyhlazení nebylo ani nutné, protože podřadnost byla zcela evidentní.</p>
<p>Ať začalo veškeré stvoření jakkoliv, Endest Silann nyní věřil, že ty čisté formy neexistovaly jinak než jako surový materiál pro hodnotnější tvorbu. Jak ví každý alchymista, přeměna je možná pouze v přítomnosti přimíšenin. Aby mohlo stvoření prospívat, musela existovat nekonečná řada katalyzátorů.</p>
<p>Jeho pán to chápal. Dokonce byl donucen udělat všechno, co udělal, právě proto, že to chápal. A změna byla pro mnohé děsivá. Pro takovou část existence bojoval Anomander Dlouhý vlas doslova sám. Dokonce i jeho bratři jenom padli, spoutaní krevními pouty, do chaosu, jenž následoval.</p>
<p>Byla Charkanas skutečně prvním městem? Prvním, nejhrdějším pozdravem řádu v kosmu? A je vůbec pravda, že tma předcházela všemu ostatnímu? Co ostatní světy, konkurenční říše? A když se někdo důkladně zamyslel nad zrodem stvoření, nezačalo přimíchávání už tehdy? Nebyla snad smrt v říších tmy, světla, ohně a všech ostatních? Jak vlastně mohly existovat život a smrt v nějaké formě odlišnosti jeden bez druhého?</p>
<p>Ne, on věřil, že věk čistoty je jen bájným výmyslem, vhodným oddělením všech sil nezbytných pro existenci. Copak ale nebyl svědkem příchodu světla? Záměrného odvrhnutí věčné stáze Matkou nocí? Neviděl na vlastní oči zrod slunce nad svým požehnaným, milovaným městem? Jak mohl v té chvíli nepochopit, že všechno ostatní bude nevyhnutelně, nesmiřitelně následovat? Že se probudí oheň, že zavyjí zuřivé větry, že stoupnou vodstva a země popuká? Že mezi věci vklouzne stín našeptávající lstivé podvratnosti všech těch čistých absolutních pravd?</p>
<p>Seděl sám ve svém pokoji, jako každý stařec, když odejde poslední svědek, když zůstanou jen kamenné zdi a lhostejný nábytek přitažený blíž na výsměch jeho posledním aspiracím, jeho posledním, vytrácejícím se důvodům k životu. V duchu opět viděl ostrou, zničující scénu, když se připotácel Andarist s krví na rukou. Krev na jeho žalem zpustošené tváři namalovala obraz zničeného stromu − před hrůzou v jeho očích Endest Silann dosud couval, nechtěl s tím mít nic společného, s prokletím toho, čeho byl svědkem −</p>
<p>Ne, lepší jsou kamenné zdi a lhostejný nábytek. Všechny chyby Andaristova života se s brebentícím šílenstvím shlukovaly v těch vytřeštěných očích.</p>
<p>Ano, ucouvl, když se ty oči upřely do jeho. Některé věci by nikdy neměly být sdělovány, neměly by proniknout těžkými závěsy, jež jeden zatáhl, aby udržel všechno, co je venku, od toho, co je uvnitř, neměly by proniknout a usadit se hluboko v duši bezmocného svědka. <emphasis>Svou bolest si nech pro sebe, Andariste! Nechal tě v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom − protože si myslel, že jsi moudřejší, než jsi byl. Netvař</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se tak zrazeně, zatraceně! Není to jeho vina!</emphasis></p>
<p><emphasis>Není to moje vina.</emphasis></p>
<p>Zlomit stín znamená vypustit ho do všech ostatních světů. Dokonce i ve svém zrodu byl nutně pomíjivý, iluze, nekonečná spirála, sebevztažná tautologie. Stín je argument, a samotný argument stačí, aby prosadil svou existenci. Stát v něm je sobecký sen, kdy všechno ostatní vypadá jako přízračný, fantastický přelud, přinejlepším jako surový materiál, aby mohl stín získat tvar, přinejhorším jako nevyslovená potřeba stínu sám sebe definovat − <emphasis>bohové, jaký smysl má vyznat se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčem takovém? Stín je a stín není a pobývat v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm znamená nepatřit tam ani tam.</emphasis></p>
<p><emphasis>A tvoje děti, milý stíne, nalezly sílu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>andijské odvaze a liosanské zbožnosti a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho spojení vytvořily něco neuvěřitelně krutého. Tolik k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>příslibům slávy.</emphasis></p>
<p>Seděl tam s hlavou v dlaních. Historie útočila, vrhala se proti jeho unavené obraně. Po Andaristově obrazu spatřil vědoucí poloúsměv Silchase Zmara onoho rána, kdy se šel postavit po bok Skabandarimu, jako kdyby věděl, co přijde, jako kdyby byl ochoten přijmout vše, co mělo následovat, a tím ochránil své následovníky před bezprostřední smrtí − když se na obzoru objevily liosanské legie a vojáci zpívali tu hroznou, strašidelnou píseň, vytvářejíce srdceryvně nádhernou hudbu ohlašující jejich pochod za vražděním − zachránil své lidi před okamžitou smrtí a daroval jim pár dní, možná týdnů, než se na jakémsi jiném světě Edurové obrátili proti svým zraněným spojencům.</p>
<p>Stín roztrhaný, rozervaný na kusy, rozlétající se do tisíce stran. <emphasis>Jako když foukneš do odkvetlé pampelišky a semínka odlétají vzduchem!</emphasis></p>
<p>Andarist zničený. Silchas Zmar pryč.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas stojící sám.</p>
<p><emphasis>Tak dlouho. Tak dlouho…</emphasis></p>
<p>Alchymista ví: špatný katalyzátor, špatná příměs, nesprávně pochopené proporce a veškerá domnělá kontrola zmizí − přeměna uteče, nespoutaná, a vybují do kataklyzmatu. <emphasis>Zmatek a strach, podezíravost, pak válka, a válka rodí chaos. A tak pořád dál a dál, navěky.</emphasis></p>
<p><emphasis>My prcháme a sníme o ztraceném míru, věku čistoty a stáze, kdy jsme objímali rozklad jako milence a láska nás zaslepovala a my byli spokojení. Tak dlouho, dokud jsme se bavili, jsme byli spokojení.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stačí se podívat na mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takovéhle to je, být spokojený.</emphasis></p>
<p>Endest Silann se zhluboka nadechl, zvedl hlavu a zamrkal, aby si pročistil zrak. Jeho pán věřil, že to dokáže, a on věřil svému pánovi. Tak prosté to bylo.</p>
<p>Někde ve tvrzi zpívaly kněžky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kdosi ji popadl za ruku a mocně trhl. Apsal’ara s mnoha kletbami spadla ze závěsu oje a tvrdě dopadla na promáčenou zemi.</p>
<p>Toho, jehož tvář uviděla před sebou, znala, ale byla by radši, kdyby ne. „Copak ses zbláznil, Dracone?“</p>
<p>On místo odpovědi popadl její řetěz a táhl ji zpod vozu.</p>
<p>Rozzuřená a pobouřená se svíjela v blátě a snažila se zachytit čehokoliv, jen aby se mohla postavit, a snad dokonce i vzdorovat. Pod nehty se jí kutálely kameny, bláto jí klouzalo pod lokty, koleny a chodidly. A on ji pořád táhl, zacházel s ní zcela bez formalit, jako kdyby byla jen uječená zlodějka − <emphasis>to pobouření!</emphasis></p>
<p>Zpod příjemného šera pod vozem se kutálela přes kamenitou hlínu − všude kolem švihaly řetězy, zvedaly se a zase klesaly podle kroutících se vyjetých kolejí, a zase se zvedly, jak ten, kdo byl připoután na jejich konci, udělal další zoufalý krok. Byl to šílený, marný, nesnesitelný zvuk. Apsal’ara se převalila, vstala, popadla kus řetězu a zamračila se na Dracona. „Přistup blíž,“ zasyčela, „ať ti můžu rozmlátit obličej.“</p>
<p>Usmíval se nevesele. „Proč bys to dělala, zlodějko?“</p>
<p>„Pro radost, pochopitelně, aspoň to si od tebe zasloužím − za to, žes mě odtamtud vytáhl.“</p>
<p>„Ach,“ opáčil, „já si zasloužím mnoho věcí, Apsal’aro. Ale prozatím se spokojím s tvou pozorností.“</p>
<p>„Co chceš? Tohle nemůžeme nijak zastavit. Když se rozhodnu přivítat svůj konec rozvalená na oji, proč ne?“</p>
<p>Byli přinuceni pokračovat v chůzi, každou chvíli udělat krok − nyní mnohem pomaleji, tak pomalu, až ta dojemnost bodala u srdce.</p>
<p>„Ty ses vzdala řetězu?“ zeptal se Draconus, jako kdyby způsob, jakým ji sem přitáhl, nebyl důležitý a mohlo se na něj zapomenout.</p>
<p>Po chvíli usoudila, že má pravdu. Aspoň tu bylo nějaké… drama. „Na dalších pár století,“ řekla a pokrčila rameny, „až na to, že je nemám. Proklatě, Dracone, tady není nic k vidění − pusť mě zpátky −“</p>
<p>„Potřebuju vědět, jestli,“ přerušil ji, „až přijde čas bojovat, Apsal’aro − postavíš se na mou stranu?“</p>
<p>Prohlížela si ho. Muž s pravidelnými rysy a hustou černou bradou. Oči, které poznaly zášť, ale ta dávno vyprchala a zanechala za sebou zvláštní zmatek, téměř lítost, téměř… <emphasis>moudrost.</emphasis> Ach, říše meče skutečně přinášela pokoru. „Proč?“ chtěla vědět.</p>
<p>Zvedl husté obočí, jako by ho otázka překvapila. „Za svůj život jsem viděl mnohé. Tolik se jich náhle objevilo, ječíce hrůzou, úzkostí a zoufalstvím. Jiní… byli již otupení, bez naděje. Mnohé postihlo šílenství. Apsal’aro…“</p>
<p>Vycenila zuby. Ano, slyšela je. Nad místem, kde se schovávala. Všude kolem, přes neutuchající déšť, kde se kroutily a pleskaly řetězy, křížily se a jeden uhýbal do strany přes jeden řetěz za druhým − jak tvor na konci klopýtal poslepu, bezděky, a zanedlouho upadl a už znovu nevstal. Zbytek prostě překračoval nehybný řetěz, dokud se nenatáhl do celé své délky. Pak ho dál vlekl vůz.</p>
<p>„Apsal’aro, když jsi dorazila, prskala jsi jako kočka. Ale brzy jsi začala hledat cesty, jak uniknout. A nedala sis pokoj.“ Odmlčel se a přetřel si rukou obličej. „Je zde tuze málo takových, které jsem začal… obdivovat.“ Úsměv, který předvedl, byl bezbranný, šokující. „Když už musíme padnout, potom si chci vybrat ty, kdo mi budou stát po boku − ano, jsem sobecký až do samotného konce. A mrzí mě, že jsem tě odtamtud tak neobřadně vytáhl.“</p>
<p>Kráčela vedle něj a přemýšlela. Po chvíli si povzdechla. „Povídá se, že s chaosem lze bojovat pouze vůlí, že žádná jiná zbraň nefunguje.“</p>
<p>„Tak se to povídá.“</p>
<p>Střelila po něm pohledem. „Znáš mě, Dracone. Víš, že… mám sílu. Silnou vůli.“</p>
<p>„Budeš bojovat dlouho,“ přitakal. „Velice dlouho.“</p>
<p>„Chaos bude chtít mou duši. Pokusí se ji roztrhat, sebrat mi vědomí. Bude zuřit všude kolem mě.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil.</p>
<p>„Někteří z nás jsou silnější než jiní.“</p>
<p>„Ano, Apsal’aro. Někteří z nás jsou silnější než jiní.“</p>
<p>„A ty nás chceš shromáždit kolem sebe, abychom vytvořili jádro odporu, umíněné vůle.“</p>
<p>„Tak jsem to myslel.“</p>
<p>„A dostali se na druhou stranu? Je tu vůbec <emphasis>druhá strana,</emphasis> Dracone?“</p>
<p>„Netuším.“</p>
<p>„Netušíš,“ zopakovala drsně. „Celý život jsem chtěla být sama,“ pokračovala. „Ve všech zápasech, vítězstvích i porážkách. Dracone, zapomnění budu čelit stejně. Musím − <emphasis>my všichni.</emphasis> Stát bok po boku nebude k ničemu, protože při každém pádu jsme sami.“</p>
<p>„Chápu. V tom případě se za všechno omlouvám, Apsal’aro.“</p>
<p>„Žádná <emphasis>druhá strana</emphasis> není, Dracone.“</p>
<p>„Ne, nejspíš ne.“</p>
<p>Popotáhla za řetěz, položila si tu tíhu na ramena a zamířila zpátky pod vůz. Ne, nemohla mu dát nic, ne, když sama naděje byla vyloučená. Mýlil se, když ji obdivoval. Zápas byl jejím vlastním šílenstvím, když vzdorovala něčemu, čemu nebylo lze vzdorovat, bojovala s něčím, co nebylo lze porazit.</p>
<p>Tento nepřítel se zmocní její mysli, jejího já, roztrhá ho na kousky − a ona možná ucítí něco z té ztráty, alespoň na začátku, možná jako velké díry v paměti nebo prosté otázky, na něž už nedokáže odpovědět. Ale zanedlouho si přestane uvědomovat i to, a všechny útržky budou kroužit, nespoutané, osamělé, netušící, že kdysi bývaly součástí většího celku. Její život, její vědomí rozprášené do vyděšených sirotků, fňukajících při každém neznámém zvuku, při každém neviditelném zatahání z okolní temnoty. Od ženy k dítěti, k bezmocnému nemluvněti.</p>
<p>Věděla, co přichází. A taky věděla, že na konci přijde milosrdenství ve slepé nevědomosti, v nevinných kouscích. Nic nevědoucí sirotci se rozplynou a nezanechají po sobě vůbec nic. Kdo by se nebál takového osudu?</p>
<p>„Dracone,“ zašeptala, třebaže byla příliš daleko a blížila se k vozu, „chaos nemá žádnou druhou stranu. Podívej se na nás. Jsme v řetězech. Společně, a přece sami. Dívej se, jak utrácíme čas až do konce. Tenhle meč jsi vyrobil ty, ale meč je jenom tvar dodaný něčemu mnohem většímu, co neobsáhne žádný tvor, žádná <emphasis>mysl.</emphasis> Ty jsi ho jenom na čas udělal únosným.“</p>
<p>Vklouzla do šera za kolem do hustého, slizkého deště.</p>
<p>„Anomander Dlouhý vlas to chápe,“ zasyčela. „Chápe to, Dracone. Víc, než jsi to kdy chápal ty. Než to kdy pochopíš. Svět v Dragnipúru musí zahynout. To je největší představitelné milosrdenství. Největší oběť. Pověz mi, Dracone, vzdal by ses ty své moci? Potlačil bys svou sobeckost a zvolil si takové… vykleštění? Tento meč, tvůj chladný, železný úsměv pomsty − díval by ses, jak se z něj ve tvých rukou vytrácí život? Jak je mrtvý stejně jako každé jiné ukuté železo?“</p>
<p>Sehnula se pod přední nápravu, zvedla si řetěz na ramena a chytila se dřevěného trámu. Vyšplhala po něm. „Ne, Dracone, to bys nedokázal, viď?“</p>
<p>Když ji Dlouhý vlas zabíjel, měl v očích smutek. Žal. Ale v té poslední chvíli, kdy se jejich zraky setkaly, viděla, jak jsou ty pocity zmírněné.</p>
<p>Budoucností, která se rychle blížila. Jenomže to pochopila až tady.</p>
<p><emphasis>Dal jsi nám chaos. Dal jsi nám konec toho všeho.</emphasis></p>
<p>A ona věděla, že být na Anomanderově místě, vlastnit ona Dragnipúr, tuto oběť by nepřinesla. Moc zbraně by ji neodvratně a dočista svedla.</p>
<p><emphasis>Nikdo jiný. Nikdo jiný kromě tebe, Anomandere Dlouhý vlase.</emphasis></p>
<p><emphasis>Díky bohům.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Probudil se, když ho do rohovky píchla jehla. Ucukl, zalapal po dechu a odplazil se od teplých těl. Ten slepý umělec, šílený Tiste Andii Kadaspala, s tváří zkřivenou zděšením, ucukl s rydlem.</p>
<p>„Počkej! Vrať se! Počkej a počkej, zůstaň a zůstaň, už jsem skoro hotový! Už jsem skoro hotový a musím být hotový, než bude příliš pozdě, než bude příliš pozdě!“</p>
<p>Škarpa viděl, že má zmrzačené tělo již z poloviny pokryté tetováním, celou jednu stranu − kde měl odhalenou kůži, když ležel v bezvědomí na hromadě padlých. Jak dlouho tam bezvládně ležel, zatímco do něj ten blázen dělal dírky? „Říkal jsem ti,“ štěkl, „že mě ne. <emphasis>Mě ne!</emphasis>“</p>
<p>„Nezbytné. Vrchol a podstata a bod otáčení a srdce. Vybral si tebe. Já vybral tebe. Nezbytné! Jinak jsme všichni ztraceni, všichni jsme ztraceni, všichni jsme ztraceni. Vrať se. Kde jsi byl a kde jsi byl, jen tak jsi ležel, ruku zvednutou, zápěstí − cukání tvého oka −“</p>
<p>„Řekl jsem <emphasis>ne!</emphasis> Ještě jednou se ke mně přiblížíš, Kadaspalo, a já tě uškrtím. To přísahám. Rozmáčknu ti krk na kaši. Nebo ti zpřelámu prsty, úplně všechny!“</p>
<p>Kadaspala ležel na břiše. Jeho prázdné oční důlky jako by se mračily, když si honem schovával ruce pod břicho. „To nesmíš a to nesmíš. Už jsem s tebou skoro skončil. Viděl jsem, jak tvoje mysl odešla a zanechala mi tvoje tělo − abych mohl udělat, co bylo nutné, a co bylo nutné je stále nutné, copak to nechápeš?“</p>
<p>Škarpa poodlezl dál, mimo dosah Tiste Andii, převalil se a začal se propadat mezi dvě démonická těla, která se pod jeho váhou hnusně prohýbala. „Vůbec se nepřibližuj,“ zasyčel.</p>
<p>„Musím tě přesvědčit. Musím povolat Dracona. Je povolán. Budou hrozby, přijdou s Draconem, vždycky přicházejí s Draconem. Povolal jsem jej.“</p>
<p>Škarpa si lehl na záda. Věděl, že tohle nebude mít konce. Vždycky, když jeho mysl odpadne, uprchne do zapomnění, ten šílený umělec se k němu připlazí, a slepý neslepý, bude pokračovat v práci. <emphasis>A co má být? Proč by mi to vlastně mělo vadit? Tohle tělo je už stejně skoro zničené. Jestli ho Kadaspala chce − ne, mor na něj, nic jiného už mi nezbývá.</emphasis></p>
<p>„Tolik jich má radost,“ huhlal Tiste Andii, „při pomyšlení, že se stávají většími, než byli kdysi. Je to otázka obětování, o němž já vím všechno, co se vědět dá, ano, vím všechno, co se vědět dá. A,“ dodal, už poněkud bez dechu, „je toho samozřejmě víc, je toho víc. Spása −“</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně.“</p>
<p>„Není to tak docela lež, není to tak docela lež, příteli. Není to tak docela lež. A pravda, inu, pravda nikdy není tak pravdivá, jak si myslíš, že je, a pokud je, potom ne na dlouho, ne na dlouho, ne na dlouho.“</p>
<p>Škarpa civěl na odpornou oblohu nad sebou. Něčím, co připomínalo převalující se mračna šedého prachu, se rozlévaly záblesky odraženého stříbra. Všechno vypadalo bezprostředně, něco viselo na kraji jeho zorného pole. V hlavě mu uvízlo cosi podivného, jako kdyby měl vzápětí obdržet nějakou zničující zprávu, jako že má nevyléčitelnou chorobu, na niž nestačí žádný léčitel. Věděl, že to přichází, že je to nevyhnutelné, ale podrobnosti neznal a mohl jenom čekat. Žil v nekonečném očekávání toho krutého, nesmyslného prohlášení.</p>
<p>Má-li existence tolik stran, proč všechno ostatní přehluší žal a bolest? Proč jsou pochmurné síly o tolik silnější než radost nebo láska, nebo dokonce soucit? A je tváří v tvář něčemu takovému skutečně smysluplnou odpovědí důstojnost? Byl to jenom zdvižený štít, předváděný ostatním, zatímco duše se krčí za ním a není připravená postavit se katastrofě, zvlášť když je osobního rázu.</p>
<p>Náhle ho zachvátila nenávist k marnosti všech věcí.</p>
<p>Kadaspala se plížil blíž a jeho kradmé šoupání prozrazovalo namáhavé lapání po dechu a jeho snaha o nenápadnost byl žalostná, až téměř komická.</p>
<p><emphasis>Krev a inkoust, inkoust a krev, viď, Kadaspalo? Tělesné a duchovní, každý obraz je pravdou o tom druhém.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zakroutím ti krkem, přísahám.</emphasis></p>
<p>Vycítil pohyb, zaslechl tiché sténání a z ničeho nic vedle něj kdosi dřepěl. Škarpa otevřel oči. „Ano,“ ucedil opovržlivě, „byl jsi povolán.“</p>
<p>„Kolik bitev jsi připravený prohrát, čaroději?“</p>
<p>Otázka ho podráždila, ale to ostatně bylo jejím účelem. „V každým případě už mi jich moc nezbývá, co?“</p>
<p>Draconus ho vytáhl z mezery mezi dvěma démony a hrubě ho hodil na břicho − což nebylo snadné, protože Škarpa nebyl právě mrňous, nicméně v tom sevření se cítil jako dítě.</p>
<p>„Co to vyvádíš?“ chtěl vědět, když Draconus uchopil jeho hlavu do dlaní a propletl mu prsty pod bradou.</p>
<p>Škarpa se snažil hlavu uvolnit, vymanit se z pevného stisku, avšak marně.</p>
<p>Náhle to s ním škublo do strany. Něco v krku se mu uvolnilo, křuplo to a luplo. Cítil to až v lebce. Prudký záblesk něčeho, co mohlo být bolestí, a pak… nic.</p>
<p>„<emphasis>Cos to udélalf</emphasis>“</p>
<p>„Není to řešení, kterému bych dával přednost,“ připustil nad ním Draconus, „ale bylo očividné, že pouhý argument by tě nebyl ke spolupráci přesvědčil.“</p>
<p>Škarpa necítil tělo. Necítil nic od krku níž. <emphasis>On mi zlomil vaz, přerušil míchu. On − bohové! Bohové!</emphasis> „Trp, starší bože. Trp celou duší. Celou věčnost v agonii. Smrt všem tvým snům, nekonečný žal mezi tvým rodem − kéž zažijí bídu a zoufalství − všichni tví −“</p>
<p>„A, sklapni, Škarpo. Na tohle nemám čas.“</p>
<p>Scéna před Škarpovýma očima se zakývala, zhoupla a zatočila, jak ho Draconus táhl k místu, kde ležel předtím, kde ho potřeboval mít Kadaspala. <emphasis>Vrchol, podstata, srdce a něco. Teď jsi mě dostal, Tiste Andii.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, nedbal jsem tvé hrozby a podívej, jak jsem dopadl. Pravda a pravda, mohl bys říct, Škarpa se nikdy nepoučí. Nepoučí se o hrozbách, ani o riziku. A teprve ne o tvorech jako Draconus. Nebo Anomander Dlouhý vlas. O nikom z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch, kdo si dělají, co se jim zamane, když je to zapotřebí.</emphasis></p>
<p>„Nehýbej obličejem,“ šeptal mu do ucha Kadaspala. „Nechci tě oslepit, nechci tě oslepit, nechci tě oslepit. Nechceš být oslepen, věř mi, nechceš být oslepen. Žádné škubání, toto je příliš důležité, příliš příliš příliš důležité a důležité příliš.“</p>
<p>Bodnutí rydlem, slabá bolest. To teď byl jediný pocit, který mu zbyl, bolest chvějící se jako požehnání, milosrdný dotek boha připomínající mu jeho tělo − že ještě existuje, že mu pod kůží dosud proudí krev.</p>
<p><emphasis>Léčitel, Škarpo, má neblahou zprávu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale stále ti zbývá důstojnost. Tu pořád ještě máš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, pořád měl svou důstojnost. Vizte klidnou odevzdanost v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch vyrovnaných očích, zocelený výraz, odvahu bez možnosti volby.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dělá to na vás dojem, že?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na jižních svazích Božských hor byly spousty trosek. Propadlé kupole, většinou elipsovitého tvaru, lemované terasami připomínajícími vykotlané zuby. Propojovaly je nízké zídky, třebaže i ty se zřítily v místech, kde si voda ze sněhu tajícího na horských štítech vyryla žlaby a rokle, jako kdyby se samotné hory nemohly dočkat, až se zbaví posledních zbytků dávno mrtvé civilizace.</p>
<p>Voda a hlína vyléčí, co potřebuje vyléčit. Voda a hlína, slunce a vítr, ty společně odnesou všechny stopy záměrného prosazování, neúprosného vnucování. Cihly se rozpadly na rum, maltu po kamíncích odnesl vítr. Kedeviss věděla, že tyto hory spláchnou všechno.</p>
<p>Ta představa ji těšila, čímž se příliš nelišila od většiny Tiste Andii − alespoň od těch, které znala. Z pohledu na pomíjivost, na svrženou aroganci, ať se jednalo o jednu osobu či o smělou, pyšnou civilizaci, čerpala tajnou radost. Tma zůstala vždycky jako poslední, v posledním zavření víček, v neosvětlených hlubinách opuštěných domů, v chrámech bez bohů. Když lidé zmizeli, ze všech jejich domovů, od zaneřáděných chatrčí chudáků po paláce králů a královen, se stanou hrobky, kde přebývají pouze vzpomínky, a i ty rychle vyblednou.</p>
<p>Tušila, že obyvatelé vesnice na úpatí nejbližší hory na břehu vysychajícího jezera netuší nic o rozlehlém městě, jehož trosky se tyčily nad nimi. Pro ně to byl jen vhodný zdroj opracovaného kamene a podivně glazovaných cihel, nic víc. A pochopitelně to málo, co věděli, dávno odevzdali saemankelyku, protože když se oddíl přiblížil, bylo zřejmé, že vesnice je zcela opuštěná.</p>
<p>Na pozadí hor vypadal Stříž − kráčející vepředu přede všemi − patřičně umenšeně, jako mravenec chystající se zdolat kopec. Přesto neustále přitahoval Kedevissin pohled. <emphasis>Nejsem si jistá. Nejsem si jím jistá.</emphasis> Nedůvěra přichází snadno, a i kdyby byl Stříž samý úsměv a ochota, přesto by ho podezírala. Nakonec cizince neměli příliš v lásce.</p>
<p>„Ještě nikdy jsem neviděl takové město,“ poznamenal vedle ní Nimander.</p>
<p>„Rozhodně měli zálibu v kupolích,“ ozval se za nimi Kloš. „Ale doufejme, že aspoň v některých kanálech pořád ještě teče čistá voda. Cítím se nasolený jako slanina.“</p>
<p>Přejít vyschlé jezero bylo poučením o lidském selhání. Dávno ztracené sítě zamotané mezi řasami, harpuny, kotvy, ráhna a víc vraků, než snad bylo možné. Smrt jezera odhalila jeho zrádnost ve špičatých hřebenech a mělčinách, v desítkách zkamenělých stromů, dosud stojících ode dne, kdy nějaká přehrada vysoko v horách povolila a zalesněné údolí zalila povodeň. Rybářské čluny a kupecké prámy, vlečné koráby a několik štíhlých galér svědčily o sporech řešených vojensky, jakož i zrezivělé kusy zbroje a další, hůř identifikovatelné předměty − dno jezera sloužilo jako koncentrovaná lekce o vodních tělesech a hlupácích, kteří se odvážili na ně vydat. Kedeviss si představovala, že kdyby moře či oceán náhle odtekly, uviděla by stejnou obžalobu ve velkém, ztrátu tak velikou, až brala dech. Jaké poučení poskytuje zničená ctižádost? <emphasis>Vyhýbej se moři. Vyhýbej se riziku. Neriskuj. O ničem nesni, chtěj méně.</emphasis> Rozhodně andijská odpověď. Lidé by se nepochybně stáhli do zamyšleného mlčení a uvažovali, jak vylepšit sázky, jak zvrátit bitvu, a tak vyhrát válku. Pro ně nakonec byl neúspěch jen dočasný, jak se sluší a patří na krátce žijící druhy, které nemají rozum.</p>
<p>„V té vesnici se asi neutáboříme,“ usoudil Kloš, a také viděli, jak Stříž prostě prošel mezi roztroušenými chýšemi a vydal se do svahu.</p>
<p>„Jestli chce, může si jít celou noc,“ prohlásil Nimander. „My se zastavíme. Potřebujeme si odpočinout. Vodu, pořádně se vykoupat. Potřebujeme přerozdělit zásoby, protože přes hory ten vůz v žádném případě nedostaneme. Doufejme, že místní tu prostě všechno nechali, jako všichni ostatní.“</p>
<p><emphasis>Koupel. Ano. Ale to nepomůže. Ruce si umýt nedokážeme, ne tentokrát.</emphasis></p>
<p>Minuli propadající se mola a po skluzu ke spouštění člunů, sesazeném z opracovaných kamenů, zamířili na původní břeh. Chýše měly pevné, velké základy, v protikladu k moderním chatrčím, tak žalostným, až byly skoro směšné. Když procházeli mezi prvními z nich, Kedeviss uslyšela Klošovo pobavené zafrkání.</p>
<p>Středu vévodila hranatá studna. Další dokonale otesané kameny, špatně sesazené v hlíně, tvořily jakési náměstí. Všude bylo poházené oblečení a povlečení, vybělené sluncem a solí, připomínající scvrklé lidské ostatky.</p>
<p>„Vzpomínám si na dětskou pohádku o zlodějích těl,“ řekl Kloš. „Kdykoliv najdeš u silnice nebo v lese ležet šaty, je to proto, že přišel zloděj a sebral toho, kdo je měl na sobě. Nikdy jsem tomu nevěřil, protože kdo by běhal po venku jenom v košili? Nebo s jednou botou? Ne, moje alternativní teorie je mnohem pravděpodobnější.“</p>
<p>Nimander, vždycky velkorysý, skočil na návnadu. „O co v ní jde?“</p>
<p>„Pochopitelně o zlý vítr, neustále toužící obléknout se do něčeho teplého, ale nic mu nepadne, a tak v záchvatu vzteku oblečení zahazuje.“</p>
<p>„Ty jsi byl jako dítě rozhodnutý najít pro všechno vysvětlení, viď?“ zeptala se Kedeviss. „Já si na to nevzpomínám, protože jsem tě přestala poslouchat už dávno.“</p>
<p>„Tahle ženská umí bodnout hluboko, Nimandere.“</p>
<p>Dojel k nim Nenanda s vozem, slezl dolů a protáhl si záda. „Jsem rád, že jsem s tím skončil,“ zabručel.</p>
<p>Vzápětí se k nim připojily Desra s Aranathou.</p>
<p><emphasis>Ano, jsme zase tady. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>trochou štěstí spadne Stříž do rokle a nikdy se nevrátí.</emphasis></p>
<p>Nimander vypadal starší, jako muž, z něhož jeho mládí vymlátili. „Měli bychom se podívat do těch chýší, jestli tam nezbylo něco užitečného,“ navrhl.</p>
<p>Na jeho příkaz se ostatní vydali na průzkum. Kedeviss zůstala stát, oči upřené na Nimandera, dokud se neotočil a tázavě se na ni nepodíval.</p>
<p>„Něco tají,“ řekla.</p>
<p>Neptal se, koho myslí, jen kývl.</p>
<p>„Nejsem si jistá, proč si myslí, že nás potřebuje, Mandere,“ pokračovala. „Chce uctívače? Sluhy? Jsme jeho kádr v nějakém budoucím politickém boji?“</p>
<p>Nimander se pousmál. „Tedy si nemyslíš, že nás sebral z přátelství, smyslu pro zodpovědnost − aby nás dovedl zpátky… k našemu ‚Černokřídlému pánovi‘?“</p>
<p>„Víš, on jediný z nás se s Anomanderem Dlouhým vlasem nikdy nesetkal. V jistém smyslu nás nevede k Anomanderovi, to my vedeme <emphasis>jeho.</emphasis>“</p>
<p>„Opatrně, Kedeviss. Jestli tě uslyší, urazí to jeho domýšlivost.“</p>
<p>„Nakonec možná urazím mnohem víc,“ opáčila.</p>
<p>Nimander přimhouřil oči.</p>
<p>„Chci se mu postavit,“ vysvětlila mu. „Budu požadovat odpovědi.“</p>
<p>„Možná bychom měli všichni −“</p>
<p>„Ne. Leda bych selhala.“ Doufala, že se jí nebude ptát na důvody, které ji k tomu vedly, a když viděla, jak se tváří zahořkle, vytušila, že ji pochopil. Kdyby ho vyzvali všichni s Nimanderem v čele, mohli by si vynutit otevřený boj o moc, který mezi těmi dvěma bublal už dlouho a zatím se projevoval lhostejností, a dokonce opovržením − alespoň ze Střížovy strany, protože Nimander si v podstatě udržoval svou příjemnou, byť poněkud morbidní pasivitu a Střížovy ne zrovna jemné útoky odrážel jako muž zvyklý na obléhání. Nakonec salva může přijít z libovolného směru. <emphasis>Tak si vezmi velký štít a usmívej se.</emphasis></p>
<p>Zajímalo ji, zda Nimander vůbec ví, jakou má sílu. Mohl se z něj stát muž, jakým býval Andarist − nakonec mu byl Andarist otcem víc než Anomander Dlouhý vlas − a přece z Nimandera vyrůstal pravý Anomanderův dědic. Jeho jedinou vadou bylo, že si to neuvědomoval. A to možná bylo dobře, aspoň prozatím.</p>
<p>„Kdy?“ zeptal se jen.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Myslím, že brzy.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tisíc kroků nad vesnicí se Stříž usadil na nízkou zídku a zadíval se na podivně špinavou vesnici dole. Viděl odtud své ubohé vojáky, potulující se kolem náměstí a mezi chýšemi.</p>
<p>Usoudil, že jsou v podstatě k ničemu. Nebýt obav o ně, nikdy by se nebyl Umírajícímu bohu postavil. Přirozeně to nechápali. Ale i takové klamy měly své využití, třebaže nekonečné pohledy jeho směrem − plné nadějeplného očekávání − mu už pomalu lezly na nervy.</p>
<p>Roztočil kroužky. <emphasis>Cvak-cvak</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> cvak-cvak…</emphasis></p>
<p><emphasis>Ach, cítím tvou moc, ó Černokřídlý pane. Držíš mě na uzdě. Pověz mi, čeho se bojíš? Proč mě nutíš k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té nekonečné cestě?</emphasis></p>
<p>Staří Liosanové měli pravdu. Spravedlnost je jednoznačná. Vysvětlování odhaluje zbabělost v srdci každého zločince, ufňukané námitky, řadu masek, ze zoufalství zkoušených a odhazovaných. Maska <emphasis>není to moje vina.</emphasis> Maska <emphasis>byla to chyba. Vy mě nechápete a podívejte, jak jsem bezmocný, a slitujte se, jsem slaboch</emphasis> − viděl každý výraz, dokonale naaranžovaný v očích stejně dokonalých ve své bezedné jámě sebelítosti (<emphasis>pojď dál, tady je místo pro každého).</emphasis> Milosrdenství je vada, náhlá chvíle pochybností podkopávající obrovskou, nesmiřitelnou stavbu skutečné spravedlnosti. Masky mají za úkol probudit pochybnosti, jsou poslední nadějí vinných, když se snaží vykroutit z odplaty.</p>
<p>Stříže lítost nezajímala. Podle něj byl jeho smysl pro spravedlnost bezchybný. Zločinec je závislý na soucitu spravedlivých a ten využije, aby se vyhnul právě tomu, co si jako zločinec zaslouží. Proč by měl někdo rozumný, spravedlivý do té pasti spadnout? Umožňovala zločincům prospívat (protože hráli podle jiných pravidel a ty, kdo by mohli ukřivdit <emphasis>jim,</emphasis> nelitovali, ani s nimi nesoucítili). Ne, spravedlnost musí být čistá. Trest musí zůstat nezrušitelný, imunní vůči kompromisům.</p>
<p>A on to zajistí. Pro své skromné vojsko i pro mnohem větší vojsko, které přijde. Jeho lid. Tiste Andii z Černého Korálu. <emphasis>Už nebudeme hnít. Už žádné vyhasínající ohně, rozvířený popel, život utrácející století za stoletím − slyšíš mě, ó pane? Vezmu si tvůj lid a přinesu mu spravedlnost.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na tomto světě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Každému bohu a ascendentu, který nám kdy ukřivdil, zradil nás, opovrhl námi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dívej se, jak se kroutí, tváře zkrvavené, sebelítost v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích se jim rozplývá − a místo ní nastupuje hrůza z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poznání.</emphasis> Že <emphasis>tentokrát není úniku.</emphasis> Že <emphasis>dorazil konec pro jednoho každého z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich.</emphasis></p>
<p>Ano, Stříž četl historie. Věděl o Liosanech, Edurech, věděl o omylech, které udělali, chybách v úsudku, vadách soucitu. Taky znal skutečný rozsah zrady Černokřídlého pána. Matky noci, všech Tiste Andii. <emphasis>Těch, které jsi nechal na Andaře. Nimandera a jeho druhů.</emphasis></p>
<p><emphasis>A hlavně mě, Anomandere Dlouhý vlase.</emphasis></p>
<p>Slunce zapadalo. Kroužky cvakaly a cvakaly. Solnou pánev v údolí zalilo zlatavé světlo a chatrče krčící se u pobřeží byly z této vzdálenosti blaženě malebné. Z vesnice nyní stoupal kouř. Známky života. Plameny zahánějící nadcházející temnotu. To ale nevydrží. Nikdy to nevydrželo.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Velekněžka odstrčila talíř. „To stačí,“ řekla. „Ještě trochu a prasknu.“ Akolytka první úrovně popadla talíř a odběhla tak rychle, že málem rozsypala hromadu rozlousknutých garnátích krunýřů.</p>
<p>Velekněžka si utřela prsty zamazané od másla. „To je typické,“ pronesla k půl tuctu sester sedících u stolu, „síť vytáhne nečekaně štědrou kořist, a co uděláme my? Celou ji pozřeme.“</p>
<p>„Kurald Galain neustále překvapuje,“ poznamenala třetí sestra, „proč nečekat další?“</p>
<p>„Protože, drahá, nic netrvá věčně. Kolem Charkanas kdysi stály lesy. Dokud jsme je nevykáceli.“</p>
<p>„Byli jsme mladí −“</p>
<p>„A to by znamenalo velký rozdíl,“ přerušila ji velekněžka, „kdybychom tady na stará kolena tu pitomost nezopakovali. Podívejte se na nás. Zítra nám už nepadnou šaty. K vlastní hrůze objevíme vybouleniny tam, kde předtím žádné nebyly. Rozkoš považujeme za omluvu pro všechny možné výstřelky, ale je to nedisciplinovaný povahový rys. Kázání skončilo. Nalejte některá čaj.“</p>
<p>Přiběhly další akolytky.</p>
<p>Cinkání zvonečků oznamovalo příchod chrámové strážkyně. Žena v šupinové zbroji a kůži s našitými kroužky napochodovala před velekněžku. Zvedla mřížku hledí a naklonila se, aby mohla zašeptat − na rty jí nebylo vidět, takže nikdo nemohl odečítat − krátkou zprávu.</p>
<p>Velekněžka kývla a poslala ji pryč. „Druhá a třetí sestro, zůstaňte na svých místech. Vy ostatní si odneste čaj do Neosvětlené zahrady. Šestá sestro, tam můžeš přestat schovávat tu láhev a všem nalít, ano?“</p>
<p>Vzápětí zůstaly v místnosti jen tři ženy, protože i akolytky byly poslány pryč. Dveře se znovu otevřely a strážkyně se vrátila, tentokrát se starou lidskou ženou, tak tlustou, že se při chůzi musela opírat o dvě hole. Volné šaty měla v podpaždí, pod výstřihem a na vystouplých ostrůvcích boků ztmavlé potem. Tvářila se znepokojeně a ustaraně.</p>
<p>Třetí sestra bez vyzvání vstala, přitáhla od zdi lavici a postavila ji ženě do cesty.</p>
<p>„Posaď se, prosím,“ vybídla ji velekněžka a s lítostí vzpomínala na dva tucty slepých garnátů, které právě snědla. Každý byl velký jako malý humr a podávaný politý rozpuštěným máslem. <emphasis>Rozkoš až na hranici bolesti, a potom nadáváme na svou smůlu.</emphasis></p>
<p>Žena se s tichým poděkováním spustila na lavici. „Chci se představit,“ zasípěla. „Jsem čarodějka −“</p>
<p>„Já vím,“ přerušila ji velekněžka, „a ten titul zde postačí, stejně jako můj. Urazila jsi dlouhou cestu, a tak můžu jen předpokládat, že přicházíš se zprávou o krizi.“</p>
<p>Žena rychle kývla. „Vykupitelův kult, velekněžko, je… zkažený.“</p>
<p>„A jaká síla ho zkazila?“</p>
<p>„To je složité, víte. Byla tam velekněžka − titul i povinnosti s ním spojené přijala velice neochotně. Přesto nemohl nikdo popřít její přirozenou autoritu −“</p>
<p>„‚Přirozená autorita‘,“ zopakovala velekněžka. „To se mi líbí. Promiň, pokračuj.“</p>
<p>„Tábora poutníků se zmocnili psanci. Existuje jistá koncentrovaná forma nápoje zvaného kelyk − nevím, jestli ho znáte?“</p>
<p>„Ano, známe.“</p>
<p>Žena znovu rychle kývla. „Saemankelyk. To slovo pochází z nářečí jižně od Božských hor. ‚Saeman‘ znamená ‚umírající bůh‘ a ‚kelyk‘ znamená −“</p>
<p>„Krev.“</p>
<p>Vzdychnutí. „Ano.“</p>
<p>Druhá sestra si odkašlala. „Nechceš snad tvrdit, že je to doslovný význam?“</p>
<p>Čarodějka si olízla rty − spíš instinktivně než ironicky. „Použila jsem jisté… umění, ehm, abych tento saemankelyk prozkoumala. Má nepřirozené vlastnosti, to je jisté. V každém případě na něj psanci poutníky učinili závislými. Včetně Salind, Vykupitelovy velekněžky.“</p>
<p>„Jestliže je ten ohavný nápoj v nějakém směru požehnaný,“ promluvila třetí sestra, „potom by se mohlo zdát, že jeho jedovatý vliv zkazil Vykupitelovy uctívače. Pokud někdo poklekne před saemankelykem… no, nikdo nemůže pokleknout přede <emphasis>dvěma</emphasis> pány, ne?“</p>
<p>Ne <emphasis>bez toho, aby se fyzicky rozdělil na dvě části.</emphasis> „Čarodějko, čeho si od nás žádáš?“</p>
<p>„Velekněžko, tato zkaženost se může… rozšířit.“</p>
<p>Kolem stolu se rozhostilo ticho.</p>
<p>Velekněžce bylo jasné, že si čarodějka jejich setkání důkladně promyslela a nakonec došla k jedinému návrhu, který mohl spustit poplach. <emphasis>Jako kdybychom my Tiste Andii byli jenom vyšší verze lidí s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černou pletí. Jako kdyby nás bylo snadné… zviklat.</emphasis></p>
<p>Osmělená čarodějka pokračovala. „Velekněžko, Salind − ona potřebuje pomoc. My potřebujeme pomoc. Byl mezi vámi jeden válečník, ale zmizel. Když je teď Věštdomin mrtvý, snažila jsem se ho najít. Spinnok Durav se jmenuje.“</p>
<p>Velekněžka vstala. „Pojď se mnou, čarodějko. Jen pojď se mnou, není to daleko.“</p>
<p>Stařena se s námahou zvedla, v malých očkách se jí zračil zmatek.</p>
<p>Prošly úzkou boční chodbou, sešly po krátkém schodišti, kde byl ve vzduchu cítit čerstvě osekaný čedič, a vstoupily do osmiboké komnaty s nízkým, klenutým stropem, bez jediného kousku nábytku. Podlaha byla vyložená onyxovými kamínky nepravidelné velikosti a tvaru. Cesta by většině lidí trvala jen chvíli, ale pro čarodějku byla utrpením, což velekněžce prozradilo, jak velice je zoufalá − že podstoupila takovou námahu. Cesta z domova přes město musela být vskutku epickým podnikem.</p>
<p>Tyto myšlenky bušily na velekněžčinu netrpělivost, a tak se ovládla, nic neřekla a tvářila se bezvýrazně.</p>
<p>Jakmile se stařena vkolébala do komnaty, zalapala po dechu.</p>
<p>„Ano, očividně jsi znalec,“ poznamenala velekněžka. „V tomto chrámu jsou uzly energie. Kurald Galain, očišťující temnota.“ Viděla, jak čarodějka rychle dýchá, a na zpoceném obličeji měla užaslý výraz. „Neboj se toho, co ucítíš vevnitř,“ pokračovala. „Tím, že jsi sem vstoupila, jsi do svého těla natáhla Kurald Galain svým dechem, póry ve své kůži. Magie je nyní v tobě.“</p>
<p>„A-ale… proč? Proč jsi mi to udělala?“</p>
<p>„Cítila jsem, jak ti těžce pracuje srdce, čarodějko. Ta cesta do mého chrámu by byla tvoje poslední −“</p>
<p>„To jsem přece věděla!“ vyštěkla čarodějka.</p>
<p>Její podráždění velekněžku na okamžik zarazilo. Přehodnotila svůj názor na ženu kymácející se před ní. „Chápu. Potom…“</p>
<p>„Potom <emphasis>ano,</emphasis> modlila jsem se, aby moje oběť za něco stála. Salind je příliš vzácná − to, co jí udělali, je opovrženíhodné. Je to… <emphasis>zlé.</emphasis>“</p>
<p>„Tedy jsi nepřišla ve jménu Vykupitele, že?“</p>
<p>„Ne. Přišla jsem kvůli přítelkyni.“</p>
<p><emphasis>Přítelkyni.</emphasis> „Čarodějko, Spinnok Durav už není v Černém Korálu. Zpráva o Věštdominově smrti mě mrzí. A ještě víc mě mrzí Salindin osud. Prozraď mi, co ještě cítíš?“</p>
<p>Čarodějka se předklonila, jako by ji bolelo břicho. „Dobře,“ zasyčela váhavě. „Vidím, že nehrozí, že by se ten jed rozšířil. A nikdy jsem si to ani nemyslela.“</p>
<p>„To já vím,“ pravila velekněžka tiše.</p>
<p>„Ale potřebuju usmlouvat tvou pomoc.“</p>
<p>„Vy lidé tohle vždycky předpokládáte. Víš, když přišli delegáti ze Svobodných měst, aby s námi jednali, když přišli Rhivové a muž vydávající se za prince K’azze D’avore z Rudé gardy − ti všichni chtěli smlouvat. Koupit si naše meče, naši moc. <emphasis>Zaplatit</emphasis> si naše spojenectví. Pán Anomander Dlouhý vlas jen zvedl ruku − než jediný z nich mohl začít s doprošováním. A řekl toto: ‚My jsme Tiste Andii. Nesnažte se s námi smlouvat. Jestliže chcete naši pomoc, požádejte o ni. My řekneme buď ano, nebo ne. Žádné vyjednávání nebude.‘“</p>
<p>Čarodějka na ni zírala.</p>
<p>Velekněžka si povzdechla. „Pro hrdého člověka není snadné prostě <emphasis>požádat.</emphasis>“</p>
<p>„Ne,“ zašeptala čarodějka. „To není.“</p>
<p>Dlouho obě mlčely, pak se čarodějka pomalu narovnala. „Co jsi mi to udělala?“</p>
<p>„Předpokládám, že Kurald Galain skončila s posuzováním. Bolesti zmizely, ne? Dýchá se ti lépe. V příštích několika dnech zmizí různé neduhy. Možná zjistíš, že tvoje chuť k jídlu… opadla. Kurald Galain dává přednost vyrovnaným silám.“</p>
<p>Čarodějka vykulila oči.</p>
<p>Velekněžka čekala.</p>
<p>„O nic z toho jsem se neprosila.“</p>
<p>„Ne. Ale mě nepotěšila představa, že by tvoje cesta do mého chrámu byla osudová.“</p>
<p>„Aha. Potom ti děkuju.“</p>
<p>Velekněžka se zamračila. „Copak jsi mě nepochopila?“</p>
<p>„Pochopila,“ odsekla čarodějka s dalších záchvatem podráždění, „ale mám svoje vlastní pravidla, a svůj vděk budu vyjadřovat, ať se ti to líbí, nebo ne.“</p>
<p>Tím si vysloužila lehký úsměv. Velekněžka uznale sklonila hlavu.</p>
<p>„Teď,“ pokračovala čarodějka po chvilce mlčení, „tě žádám, abys pomohla Salind.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Čarodějka se zamračila.</p>
<p>„Přišla jsi sem kvůli ztrátě své víry,“ pravila velekněžka. „Ano, chtěla bys, aby chrám jednal ve prospěch Salind. Podle našeho hodnocení Salind naši pomoc nepotřebuje. A Vykupitel taky ne.“</p>
<p>„Vašeho… hodnocení?“</p>
<p>„O té situaci víme víc, než si myslíš,“ ujistila ji velekněžka. „Budeme-li muset jednat, uděláme to, i kdybychom tím jen měly zastavit Silanah − i když připouštím, že odhadnout rozsah eleintí shovívavosti není snadné. Mohla by se probudit kdykoliv, a pak už bude příliš pozdě.“</p>
<p>„Příliš pozdě?“</p>
<p>„Ano, pro Salind, pro uchvatitele, pro tábor poutníků se všemi jeho obyvateli.“</p>
<p>„Velekněžko, kdo je Silanah? A co je to eleint?“</p>
<p>„Ach, omlouvám se. To ode mě bylo neopatrné. Silanah ovládá věž této tvrze − je celkem těžké ji přehlédnout dokonce i ve věčné tmě. Při návratu domů ti postačí se otočit a podívat se nahoru a uvidíš ji.“ Odmlčela se, než dodala: „Eleint znamená drak.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Pojď, vrátíme se k ostatním. Určitě už byl uvařen další čaj a můžeme si trochu odpočinout.“</p>
<p>Čarodějce zřejmě došla slova. Pokorně následovala velekněžku z místnosti.</p>
<p>Zpáteční cesta netrvala zdaleka tak dlouho.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Samar Dev nemělo překvapit, když za soumraku třetího dne od chvíle, kdy je opustil, vjel Karsa Orlong do tábora. Přijel beze slova a podivně zamyšlený.</p>
<p>Nezraněný. Jako kdyby výzva ohařům stínu nebyla o nic nebezpečnější než, řekněme, pasení ovcí nebo přinutit mrknout kozu (což se pochopitelně nedá − ale taková maličkost by Toblakaje těžko zastavila, že? I tuhle sázku by vyhrál.). Ne, bylo jasné, že střetnutí proběhlo klidně − možná díky tomu, že ohaři co nejrychleji utekli se staženým ocasem.</p>
<p>Karsa sklouzl z Ničitelova hřbetu a zamířil k Samar Dev, sedící u ohně. Poutník poodešel stranou, jak míval ve zvyku čekat na setmění v poměrné samotě.</p>
<p>Toblakai si dřepl. „Kde je čaj?“ zeptal se.</p>
<p>„Žádný není,“ sdělila mu Samar Dev. „Došel.“</p>
<p>Karsa kývl na Poutníka. „To město, které hledá, jak je daleko?“</p>
<p>Samar Dev pokrčila rameny. „Možná týden, protože postupujeme dost pomalu.“</p>
<p>„Ano. Musel jsem se vrátit, abych vás našel.“ Chvíli mlčel a jen se díval do plamenů. „Nevypadá na váhavý typ,“ poznamenal nakonec.</p>
<p>„V tom máš pravdu. Není.“</p>
<p>„Mám hlad.“</p>
<p>„Něco si uvař.“</p>
<p>„Uvařím.“</p>
<p>Přetřela si obličej a ucítila mozoly na dlaních. Zatahala se za zacuchané vlasy. „Co jsem tě poznala,“ zabručela, „skoro jsem zapomněla, jaké to je být čistá − ach, v Lederas to ještě šlo, ale tam jsme byli v podstatě ve vězení, takže se to nepočítá. Ne, s tebou jsou to samé pustiny, krví nasáklý písek a občasná jatka.“</p>
<p>„Ty jsi vyhledala mě, čarodějko,“ připomněl jí.</p>
<p>„Přivedla jsem ti koně.“ Frkla. „Protože se k sobě vy dva tak skvěle hodíte, šlo vlastně o nápravu kosmické rovnováhy. Neměla jsem na vybranou.“</p>
<p>„Ty mě prostě chceš,“ prohlásil, „ale kdykoliv jsme spolu, neuděláš nic, jen se snažíš uhádnout, co bude dál. Vzdej se, ženo, a budeš se moct přestat hádat sama se sebou. Už je to dlouho, co jsem vylil svoje semeno do ženy, skoro tak dlouho, co jsi ty naposledy cítila mužův žár.“</p>
<p>Mohla něco odseknout, vyslat salvu slovních střel, která by se nevyhnutelně odrazila od jeho neproniknutelného barbarství. „Pochopitelně bys byl něžný jako pouštní medvěd. Nejspíš bych se z toho už nikdy nevzpamatovala.“</p>
<p>„Mám jisté stránky, čarodějko, které jsi ještě neviděla.“</p>
<p>Zabručela.</p>
<p>„Jsi podezíravá vůči překvapení, viď?“</p>
<p>Zvláštní otázka. Vlastně zatraceně spletitá otázka. Nelíbila se jí. Nechtěla o tom přemýšlet. „Kdysi jsem byla civilizovaná. Spokojená ve spořádaném městě s podzemními kanály, malazskými vodovody a horkou vodou v trubkách. Mezi uzavřenými zahradami byly chodby a vepředu okna, aby do domu mohl proudit studený vzduch. Měli jsme mýdlo na praní. Zpěvné ptáky v klecích. Chlazené víno a cukrovinky.“</p>
<p>„Ptáci zpívají ve vězení, Samar Dev. Mýdlo stloukají zadlužení dělníci s vybělenýma rukama plnýma puchýřů a suchým kašlem. Před tvým domem s hezkou zahradou se po ulicích potloukají opuštěné děti. Na kraj města odvlékají malomocné a na každém kroku je vítá krupobití kamenů. Lidé kradou, aby se mohli najíst, a když je chytí, useknou jim ruce. Tvoje město bere vodu ze statků a rostliny vadnou a zvířata umírají.“</p>
<p>Zamračila se na něj. „Ty tedy umíš zkazit náladu, Karso Orlongu.“</p>
<p>„Ona tu byla nějaká nálada?“</p>
<p>„Nenápadná, že?“</p>
<p>Mávl zamítavě rukou. „Mluv o svých plánech.“</p>
<p>„Právě to jsem dělala, ty bhederine bez mozku. Jen malá… útěcha. To je všechno. Dokonce i pouhá iluze by mi byla stačila.“</p>
<p>K ohni se vrátil Poutník. „Budeme mít hosta,“ oznámil.</p>
<p>Samar Dev vstala a začala se rozhlížet, ale pláň rychle pohlcovala tma. Otočila se tedy s otázkou na rtech, když uviděla, jak se Karsa narovnal a zadíval se na oblohu na severovýchodě. A tam, v tmavnoucí modři, se k nim blížil drak.</p>
<p>„Horší než můry,“ zamumlal Poutník.</p>
<p>„Chce nás napadnout?“</p>
<p>Poutník se po ní podíval a pokrčil rameny.</p>
<p>„Neměli bychom se aspoň rozprchnout nebo tak něco?“</p>
<p>Na to neodpověděl ani jeden z válečníků. Samar Dev po chvíli rozhodila rukama a šla si zase sednout k ohni. Ne, nebude panikařit. Ne kvůli těm dvěma ohavům vedle sebe, a už vůbec ne kvůli nějakému zatracenému drakovi. Dobře, tak ať to vyřídí najednou a nemusí létat třikrát − nakonec kdo je ona, mravenec? Hodila do ohně další kus trusu. <emphasis>Můry? Aha, chápu. Jsme paprsek, svévolné narušení této divoké, pusté země. To je jedno. Jen si přileť, bestie, jenom nečekej jiskřivou rozpravu.</emphasis></p>
<p>Drak sto kroků od nich <emphasis>zamával</emphasis> obrovskými křídly, aby přibrzdil, načež se nehlučně snesl na zem. Samar Dev přimhouřila oči. „Vždyť ani není živý.“</p>
<p>„Ne,“ přitakali Karsa s Poutníkem jednohlasně.</p>
<p>„Což znamená,“ pokračovala Samar Dev, „že by ani neměl být tady.“</p>
<p>„To je pravda,“ přiznal Poutník.</p>
<p>V šeru si je drak chvíli prohlížel, pak se rozmazal, jak se <emphasis>proměnil,</emphasis> načež se objevila vysoká, hubená postava neurčitého pohlaví. Byla šedivá jako zaprášené pavučiny, s bledými, dlouhými, špinavými vlasy, oděná do zbytků dlouhého kroužkového hauberku. Na bandalíru pod pravou paží visela prázdná, otřískaná pochva. Kamaše ze silné kůže se šupinami barvy lesní prsti sahaly k šedým koženým holínkám pod kolena.</p>
<p>V očních důlcích se neodráželo žádné světlo. Tvor se opatrně blížil, jako divoké zvíře, a zastavil se na okraji světla. Tam zvedl ruce, sepjal je před obličejem a poklonil se.</p>
<p>„Čarodějko, zdravím tě,“ pronesl ugarijsky.</p>
<p>Samar Dev se bezradně zarazila. Je to nějaká prapodivná zdvořilost, pozdravit ji jako první? Má ten tvor ve zvyku ignorovat ascendenty, jako kdyby to byli pouzí tělesní strážci? A ti dva hroziví společníci nevydali ani hlásku.</p>
<p>„Já tě taky zdravím,“ vypravila ze sebe po chvíli.</p>
<p>„Jsem Tulas Odtržený,“ pokračoval tvor. „Stěží si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem naposledy kráčel touto říší, pokud vůbec někdy. I podstata mého zániku mi uniká, což, jak si jistě umíš představit, je znepokojivé.“</p>
<p>„To jistě je, Tulasi Odtržený. Jsem Samar Dev −“</p>
<p>„Ano, ta, která vyjednává s duchy, se spícími osobnostmi potoků a skal, křižovatek a posvátných stezek. Kněžka Ohnice −“</p>
<p>„Tento titul je mylný, Tulasi Odtržený −“</p>
<p>„Opravdu? Jsi přece čarodějka, ne?“</p>
<p>„Ano, ale −“</p>
<p>„Nedotýkáš se chodeb, a tak do tohoto světa nepřitahuješ cizí moc. Ty se stýkáš se zemí, nebem, vodou a kamenem. Jsi kněžka Ohnice, vyvolená mezi těmi, o nichž sní, stejně jako jsou další, ale o tobě, Samar Dev, sní často.“</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“</p>
<p>Tulas Odtržený zaváhal. „V tom snění je smrt.“</p>
<p>„Jsi Tiste Edur,“ ozval se Karsa Orlong, „patříš mistrovi Kápě.“</p>
<p>Samar Dev se prudce otočila ke svým společníkům. „Nepovídej! Koukni se na ty dva. Už celé týdny nikoho nezabili − jak to vůbec snesnou? Plánujete, jak ho rozsekáte na maličké kousky, co? No a co se nejdřív o tu výsadu poprat?“</p>
<p>Poutník při jejím výbuchu vykulil oči.</p>
<p>Karsa se jen nevesele usmál. „Tak se ho zeptej, co chce, čarodějko.“</p>
<p>„V den, kdy od tebe začnu přijímat rozkazy, Karso Orlongu, udělám přesně tohle.“</p>
<p>Tulas Odtržený o krok ucouvl. „Zřejmě tu nejsem vítán, tedy odejdu.“</p>
<p>Ale Samar Dev už stála. „Vítám tě, Tulasi Odtržený, i když tihle dva ne. Jestli na tebe zaútočí, postavím se jim do cesty. Nabízím ti všechna hostovská práva − nakonec je to můj oheň, zatraceně, a jestli se to těmhle dvěma pitomcům nelíbí, můžou si zapálit vlastní, nejlíp lígu daleko odsud.“</p>
<p>„Máš pravdu,“ řekl Poutník. „Omlouvám se. Buď tedy vítán, Tulasi Odtržený.“</p>
<p>Karsa pokrčil rameny. „Asi jsem už zabil dost Edurů,“ zabručel. „Kromě toho je tenhle už mrtvý. Ale pořád chci vědět, co chce.“</p>
<p>Tulas Odtržený ostražitě popošel blíž − opatrnost působila u mrtvoly jaksi nepatřičně, zvlášť u takové, která se mohla kdykoliv popustit v draka. „Nemám žádné naléhavé důvody, Tartheno Toblakaji. Byl jsem tak dlouho sám, že bych se rád zbavil břemene být sám sobě jedinou společností.“</p>
<p>„Tak se k nám tedy připoj,“ pozval ho Karsa a dřepl si u ohně. „Nakonec mě možná moje společnost taky jednou přestane bavit.“</p>
<p>„Vsadím se, že to hned tak nebude,“ poznamenal Tiste Edur.</p>
<p>Poutník vyprskl smíchem, což ho zřejmě samotného překvapilo.</p>
<p>Samar Dev se znovu posadila a přemýšlela o Tulasových slovech. „V <emphasis>tom snění je smrt.</emphasis>“ No, to asi bude. Proč se tedy cítí tak… otřesená? <emphasis>Co jsi mi to chtěl sdělit, Tulasi Odtržený?</emphasis></p>
<p>„Mistr Kápě tě propustil?“ zeptal se Poutník. „Nebo nedával pozor?“</p>
<p>„Pozor?“ Tiste Edur se nad tím zamyslel. „Ne, to si nemyslím. Spíš se mi nabídla příležitost a já se rozhodl ji nepromarnit.“</p>
<p>„Takže si to teď přiletíš sem a hledáš co?“ vyptával se Poutník dál, oči upřené do svraštělého obličeje, oživeného jen odrazem ohně.</p>
<p>„Instinkt tě může poslat na cestu,“ prohlásil Tulas Odtržený, „bez určeného cíle.“ Zvedl obě ruce a zdálo se, že si je prohlíží. „Myslel jsem, že v sobě znovu vidím probouzet se život. Nevím, zda je něco takového možné. Samar Dev, je něco takového možné? Může mě svým sněním znovu oživit?“</p>
<p>„Může − co? To netuším. Říkej mi kněžko, jestli chceš, ale já Ohnici neuctívám, což ze mě nedělá moc dobrou kněžku, že? Pokud ale sní o smrti, určitě sní i o životě.“</p>
<p>„Od prvního k druhému je to obvykle jen jednosměrná cesta,“ podotkl Poutník. „Mistr Kápě si pro tebe přijde, Tulasi Odtržený, dřív nebo později si tě znovu vyžádá.“</p>
<p>Poprvé u Tiste Edur vycítila vyhýbavost, když řekl: „Myslím, že mám ještě čas. Samar Dev, spící bohyně stoná.“</p>
<p>Trhla sebou. „Já vím.“</p>
<p>„Je třeba ji vypudit, jinak zemře.“</p>
<p>„Taky myslím.“</p>
<p>„Budeš za ni bojovat?“</p>
<p>„Nejsem žádná zatracená kněžka!“ Viděla, jak se Karsa s Poutníkem tváří překvapeně, a tak se přiměla ke klidu. „Ani bych nevěděla, kde začít, Tulasi Odtržený.“</p>
<p>„Myslím, že ten jed pochází z cizincovy bolesti.“</p>
<p>„Od Chromého boha.“</p>
<p>„Ano, Samar Dev.“</p>
<p>„Opravdu se to podle tebe dá vyléčit?“</p>
<p>„Já nevím. Došlo k tělesnému poškození a pak jsou tu duševní škody. To první se dá napravit snáz než to druhé. Pohání ho vztek, myslím. Jeho poslední zdroj moci, možná jeho jediný zdroj moci, dokud je připoutaný k této říši.“</p>
<p>„Pochybuju, že má náladu na vyjednávání,“ podotkla Samar Dev. „A i kdyby ji měl, pro takové jako já je něčím nenáviděným.“</p>
<p>„Je to pozoruhodně odvážný čin,“ poznamenal Tulas Odtržený, „poznat cizincovu bolest. Vůbec uvažovat o něčem takovém vyžaduje silnou vůli, ochotu převzít cizí řetězy, zakusit jejich utrpení, vidět na vlastní oči stín vrhaný na všechno − tu strašlivou skvrnu, jakou představuje zoufalství.“ Pomalu potřásal hlavou. „Já takovou odvahu nemám. Je to bezpochyby nejvzácnější vlastnost.“</p>
<p>Chvíli nikdo nepromluvil. Oheň dohoříval, lhostejný svědek, a pozřel všechno, co mu bylo nabízeno, stále dokola, až ho noc a nezájem hostitelů nechal hladovět, a nakonec vítr rozdmýchával už jen popel.</p>
<p>Pokud Tulas Odtržený hledal příjemnou společnost, měl si radši promluvit s počasím.</p>
<p>Ráno byl nemrtvý převtělenec pryč. Spolu s Poutníkovým a Samařiným koněm.</p>
<p>„To od nás bylo neopatrné,“ vrčel Poutník.</p>
<p>„Byl to host,“ opáčila Samar Dev, zaražená a nemálo zraněná tou zradou. Ničitel nervózně postával opodál, jako by se nechtěl vrátit z nočního lovu, jako kdyby viděl něco nepříjemného.</p>
<p>Nikde však nebyly stopy násilí. Kolíky zůstaly, kde byly, zaražené do tvrdé hlíny.</p>
<p>„Chtěl nás zpomalit,“ usoudil Poutník. „Nakonec patří mistrovi Kápě.“</p>
<p>„No dobře, je to moje vina,“ připustila Samar Dev a zle se mračila na mlčícího Karsu. „Měla jsem vás dva nechat, abyste ho rozsekali na kousky. Mrzí mě to.“</p>
<p>Karsa ale jenom zavrtěl hlavou. „Čarodějko, dobrá vůle není něco, co vyžaduje omluvy. Byla jsi zrazena. Tvoje důvěra byla zneužita. Existují-li cizinci, kteří z takových věcí prospívají, zůstanou navěky cizinci − protože nemají jinou možnost. Lituj Tulase Odtrženého a jemu podobné. Jeho ani smrt nepoučila.“</p>
<p>Poutník se na něj se zájmem podíval, i když nedodal nic.</p>
<p>Přiklusal k nim Ničitel. „Vyjedu,“ prohlásil Karsa. „Najdu nové koně − nebo je možná Edur jen zahnal.“</p>
<p>„O tom pochybuju,“ zabručel Poutník.</p>
<p>Karsa kývl. Samar Dev si konečně uvědomila, že tu možnost navrhl kvůli ní, jako by se nějakým neohrabaným způsobem snažil zmírnit její výčitky. Chvíli nato pochopila, že to rozhodně nebylo neohrabané. On nepromlouval k jejím výčitkám, spíš kvůli ní poskytoval Tulasi Odtrženému výsadu pochybnosti, ačkoliv sám v nejmenším nepochyboval − stejně jako Poutník.</p>
<p><emphasis>Vypadá to, že jsem tu vždycky za hlupáka jedině já. Budiž.</emphasis> „Měli bychom vyrazit,“ řekla.</p>
<p>Vykročili a nechali za sebou vyhaslé ohniště obložené kameny a dvě sedla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Skoro o dvě lígy dál, vysoko na jasně modré obloze, se Tulas Odtržený nesl na svěžím vánku a jeho rozedraná křídla pleskala v proudu vzduchu.</p>
<p>Jak tušil, trojice se nepokoušela hledat ztracené koně. Pokud by to udělali, drak by je prostě zničil.</p>
<p>Tulas Odtržený však zakusil příliš mnoho smrti, než aby jen tak zabil nevinného tvora. Ne, místo toho je popadl do mohutných tlap a odnesl je deset líg na jih, téměř na dohled malého divokého stáda stejného druhu − jednoho z posledních divokých stád na pláni.</p>
<p>Příliš mnoho zvířat se muselo poslušně klanět zástupu chytřejších, krutějších pánů (ano, tyto dvě vlastnosti jdou ruku v ruce). Básníci věčně bědovali nad bitevními poli, nad armádami vojáků a válečníků zamrzlých ve smrti, avšak Tulas Odtržený − jenž prošel bezpočet takových scén − věnoval svůj zármutek a soucit tisícům mrtvých a umírajících koní, válečných psů, volů lapených v jařmech obléhacích strojů, uvázlých v blátě či roztříštěných. Zvířatům, která krvácela a trpěla nikoliv z vlastní volby, která umírala v mlze nevědomosti, veškerou důvěru ve své pány zničenou.</p>
<p>Kůň věří, že se o něj jeho pán bude starat, že mu opatří krmení a vodu, že mu ošetří zranění, že mu na konci každého dne vyhřebelcuje kožich. A na oplátku slouží, jak nejlépe dovede, nebo aspoň jak nejlépe chce. Pes chápe, že dvounohé členy smečky nemůže vyzvat, a věří, že každý lov skončí úspěšně. Taková je pravda.</p>
<p>Pán zvířat musí být rodičem neukázněných, nicméně důvěřivých dětí. Netečný, důsledný, nikdy bezohledně krutý, nikdy lhostejný k víře, která je v něj vkládána. Tulas Odtržený si jasně uvědomoval, jak jsou takové názory výstřední, vysmívali se mu kvůli nim dokonce i ostatní Tiste Edur. I když jejich výsměch obvykle skončil, jakmile uviděli, co tento zvláštní, tichý válečník s eleintíma očima dokáže.</p>
<p>Nyní letěl nad Lamatathskou plání, desítky líg na jih od čarodějky a jejích společníků, a ve vzduchu ucítil cosi prastarého, cosi známého, a kdyby dosud měl pracující srdce, potom by se mu rozbušilo. Radostí, možná dokonce očekáváním.</p>
<p>Jak dlouho to je?</p>
<p>Dlouho.</p>
<p>Po jakých stezkách se nyní ubírali?</p>
<p>Po cizích, to bylo jisté.</p>
<p>Vzpomenou si ještě na Tulase Odtrženého? Na prvního pána, který je vzal do ruky, polodivoké, a naučil je, jakou obrovskou moc má důvěra, jež nikdy nezažije zradu?</p>
<p><emphasis>Jsou nablízku, ano. Mí ohaři stínu.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kdyby měl chvilku, jediný okamžik neuspěchané hrůzy, mohl by si Vrč v duchu představit scénu, jakou by mohl vidět někdo na proplouvající lodi − plavidle přeživším zuřivou bouři na samém pokraji absurdního šílenství. Ruce svírající lana, paluba divoce se svíjející na neučesaném moři a tam, ano… <emphasis>něco nemožného.</emphasis></p>
<p>Obrovský kočár zmítající se na vzduté cestě z pěny, zpanikaření koně ženoucí se vysokými vlnami. A postavy, držící se jako zpola utopená klíšťata, a další, uhnízděná vysoko na kozlíku za splašenými zvířaty, jejichž neustálé ječení pronikalo i vichřicí, hromobitím i příbojem. Všude kolem zuřila bouře, jakoby v rozhořčení a hněvu, provázená vytím větru a lijákem hrnoucím se z vypouklých, pomačkaných mraků, a moře se vzrušeně zvedalo a vyhazovalo pěnu v rozedraných plachtách.</p>
<p>Ano, svědek by zřejmě jen zíral s otevřenou pusou. Zcela konsternovaný.</p>
<p>Vrč však neměl na takové představy čas, neměl sladký přepych času oddělit své vnitřní oko od promočeného, vyčerpaného a omláceného těla přivázaného pevně na střechu vozu, na tento řítící se ostrov na šesti kolech, jenž jako by se potácel na pokraji zkázy. Znovu se nadechnout byl jeho jediný cíl, jediný smysl existence. Nic jiného nebylo ani vzdáleně důležité.</p>
<p>Nevěděl, zda je poslední naživu − už celou věčnost neotevřel oči − ale i tak věděl, že už to dlouho nevydrží. Znovu se zkroutil, ale žaludek už měl úplně prázdný − bohové, ještě nikdy v životě mu nebylo tak zle.</p>
<p>Vítr mu škubal za vlasy − přílbu ztratil už dávno. Sklonil se ještě víc. A ty neviditelné prsty popadly chomáč vlasů a zvrátily mu hlavu dozadu.</p>
<p>Otevřel oči a zjistil, že civí do poblázněného obličeje tak pokrouceného, že v první chvíli ani nepoznal, koho to před sebou má − snad nějakého ztraceného námořníka z potopené lodi? Vyvrženého na kočár, zatímco se bohové válejí bezmocným smíchem? − ale ne, byla to Slaba a netvářila se vyděšeně. Byla zcela bez sebe veselím.</p>
<p>Přitáhla se na kruzích upevněných k železnému zábradlí a podařilo se jí přiblížit natolik, aby k němu mohla sklonit hlavu, a v té trochu kryté jeskyni vytvořené jejich pažemi to znělo, jako by její hlas vycházel přímo z jeho vlastní lebky. „Myslela jsem, že jsi mrtvý! Tak bledý, jako nějaká pitomá mrtvola!“</p>
<p>A z toho se svíjí smíchem? „Hrome, přeju si, abych byl!“ zařval v odpověď.</p>
<p>„Už jsme na tom byli i hůř!“</p>
<p>To slyšel už mockrát od začátku výpravy a začínal tušit, že je to jedna z těch dokonalých lží, která má lidem zachovat zdravý rozum bez ohledu na okolní šílenství. „Už Přemoh někdy dělal něco takového?“</p>
<p>„Jako co? Tohle je Trygallská obchodnická gilda, podílníku! <emphasis>Tohle my děláme, chlape!</emphasis>“</p>
<p>A když se znovu rozesmála, odstrčil ji od sebe. Odlezla po zábradlí a Vrč znovu osaměl.</p>
<p>Jak je to dlouho? Dny. Týdny. Desetiletí. Zoufale potřeboval čistou vodu − déšť, který mu zaléval obličej, byl stejně slaný jako moře. Cítil se oslabený − i kdyby našel něco k jídlu, neudržel by to v sobě. Hrozná představa, že tady zemře, tělo zmítající se v popruzích, pomalu trhané bouří. Ne se zbraní v ruce, ne se vzdorným řevem vycházejícím z hrdla. Ne zalitý horkou krví, ne hledící svému vrahovi do tváře.</p>
<p>Tohle byla nejhorší smrt, jakou si uměl představit. Horší než neviditelná nemoc − čirá bezmoc, kdy člověk zjistí, že jeho tělo dokáže selhat zcela bez cizího přispění. Nemohl ani s posledním dechem zařvat do nebes − okamžitě by mu ústa zalila voda a on by se začal dusit, vzdor by mu to vtlačilo rovnou zpátky do krku.</p>
<p>Další zaječení − smích? Ne, tohle bylo <emphasis>ječení.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co teď?</emphasis> Popadl dech a vzhlédl.</p>
<p>Stěny vody všude kolem − trhl sebou − a pak je vlna vynesla k nebi. Kočár se překotil. Kroužky pištěly, jak to s ním mrštilo dopředu, než ho popruhy strhly zpátky.</p>
<p>Ale viděl všechny společníky − oči vykulené, ústa otevřená − a taky viděl důvod jejich hrůzy.</p>
<p>Hnali se rychleji než jakákoliv vlna přímo proti vysokému útesu.</p>
<p>„<emphasis>Země na obzoru!</emphasis>“ zavřískl Glanno Plachta z kozlíku.</p>
<p>S každou vlnou se pod útesem objevily výbuchy pěny. Zubaté věže z černého kamene, útesy, mělčiny a všechna další jména pro zabijáky lidí a lodí. A kočárů. To vše se tyčilo přímo před nimi, pouhou třetinu lígy daleko, a rychle se to blížilo.</p>
<p><emphasis>Dokážou koně vyšplhat po útesu? Zní to absurdně − ale já bych se tomu ani moc nedivil. Teď už ne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč ale všichni tak ječí?</emphasis></p>
<p>Vzápětí dostal odpověď. Další vlna je vynesla nahoru a on se stočil a ohlédl se dozadu − neměl k tomu žádný zjevný důvod, ale prostě to tam nemohlo být děsivější než to, co leželo před nimi.</p>
<p>A uviděl další vodní stěnu, vysokou jako hora.</p>
<p>Odporně zelená voda se zmocnila kočáru, pak koní a začala je vynášet k obloze. Tak rychle, že voda stékala ze střechy i z podílníků, a nakonec se dostali až nad déšť, do nitra mraků.</p>
<p>Vrč usoudil, že kdyby otevřel oči, uviděl by hvězdy kvasící nad ním, kolem něj, a dokonce i dole − ale nesebral k tomu kuráž. Oči měl pevně zavřené a jen se celý třásl v kousavém, studeném větru.</p>
<p>Víc zvuků, než smrtelný mozek zvládne pojmout − hromobití zdola, řičení koní a ječení lidí, bušení krve v každé žíle i tepně, duté vytí větru v otevřených ústech.</p>
<p>Výš, stále výš −</p>
<p>Copak není přímo před nimi útes?</p>
<p>Nedokázal se podívat.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Všichni si mysleli, že špatný zrak má Rekkanto Ilk, což byl podle názoru Glanno Plachty velice potěšující klam. Navíc mu docela stačilo vidět věci do třiceti kroků kolem sebe. Na větší vzdálenost získávaly předměty nepevnost s rozmazanými okraji, stávaly se z nich nezřetelné tvary, a podstatné bylo odhadnout rychlost, s jakou se přibližují, a podle toho i jejich vzdálenost a velikost. Vozka z toho udělal vskutku dokonalé umění a nikdo nikdy nic nepoznal.</p>
<p>Což, alespoň v tomto případě, nebylo zrovna dobře.</p>
<p>Slyšel, jak za ním všichni vřeští, a sám se na tom řevu taky podílel, a hlavou se mu dokonce mihlo, že Rekkanto Ilk nejspíš ječí z čisté nevědomosti − prostě proto, že to dělají všichni ostatní − ale vysoké, poďobané čelo útesu bylo skutečně nesporněbyčejný, a jak se začínalo zvětšovat!</p>
<p>Koně mohli jenom běžet. Muselo jim to připadat, že se ženou z kopce, jak se vlna zvedala stále výš − Glanno věděl, že tady působí všemožná hmotrvačnost a žádné ciráty s tím.</p>
<p>Se svahem, úhlem a sklonem a tím vším už Glanno zahlédl vrchol útesu pokrytý guánem, celý zvlněný a rozšklebený. Z okraje visely podivné svislé proužky − co to asi je? Mohly by to být žebříky? Podivné.</p>
<p>Stále výš, takže se mu rozšiřoval obzor, vrchol skály, rovná zem a mihotavé koule světla jako roztavené kousky kalného vosku. Něco vysoké, věž − ano, vysokánská věž se zubatými, pomrkávajícími okny nahoře − a teď přímo naproti, téměř v úrovni −</p>
<p>Něco rozechvělo vzduch, zabušilo mu do kostí, otřáslo kořeny jeho netečného či snad nápaditého úsměvu − něco roztrhlo vlnu, vzhůru vyletěla pěna a svět zbělel, jak zalila koně, kočár i Glanna.</p>
<p>Najednou měl ústa plná mořské vody a v očích ho štípala sůl. V uších mu lupalo, jako když v prstech praskají kuličky pámelníku. A to bolelo!</p>
<p>Voda se přehnala kolem a očistila svět − a tam, před nimi − jsou to budovy?</p>
<p>Koně jsou chytří. Koně nejsou poloslepí. Můžou si najít ulici, cestu skrz, a proč ne? Chytří koně.</p>
<p>„Jo!“ Glanno škubl opratěmi.</p>
<p>Koně zařičeli. Kola poprvé po čtyřech dnech dopadla na něco tvrdého.</p>
<p>A protože byla veškerá kolomaz spláchnutá, kola se zadřela. Vůz na okamžik vyskočil zase do vzduchu a Glanno jen viděl, jak kolem něj letí vysokou rychlostí kola.</p>
<p>Ach.</p>
<p>Když kočár znovu dosedl, přistání zdaleka nebylo hladké. Věci vybuchovaly. Glanno a kozlík, k němuž byl připoutaný, následovali širokou, dlážděnou ulicí koně. Třebaže si to v té chvíli neuvědomoval, vůz se rozhodl prudce zabočit doleva do boční ulice těsně za impozantní věží. Klouzal po spodku a urazil dalších šedesát kroků, než se rozkolísaně zastavil před nízkou budovou se sedlovou střechou a dřevěným vývěsním štítem, divoce se houpajícím nade dveřmi.</p>
<p>Glanno jel na kozlíku dál, opratě mu rozdíraly dlaně a prsty a koně, když dorazili na konec poměrně krátké třídy, směle přeskočili nízkou kamennou zídku. Glannovi se, žel, nepodařilo osvobodit z klouzajícího kozlíku. Náraz roztřískal všechno možné a vozka se vznesl do vzduchu, než ho koně stáhli zpátky na zem. Kopyta dusala po měkké hlíně. Spřežení se otočilo doleva, místo aby přeskočilo další kamennou zídku − a proč taky ne? Koně se ocitli v ohradě.</p>
<p>Glanno přistál v lijáku v blátě tvořeném koňskými koblížky a močí, což mu nejspíš zachránilo již zlomené nohy, které by mu to jinak utrhlo. Koně se zastavili, čímž nepatrně ulevili bolesti v jeho vykloubených ramenou. Dokázal se převalit na záda a zůstal nehybně ležet, tvář zalitou deštěm, oči zavřené, a jen z uší mu kapala krev.</p>
<p>Před krčmou stálí vylekaní hosté, kteří při tom kraválu vyběhli ze dveří, a teď se celí promočení stáhli pod přesahující střechu a jen mlčky civěli na kočár bez kol, z jehož střechy padali lidé s krhavýma očima a klopýtavě mířili k šenku. Chvilku nato se s vrzáním otevřela dvířka, zevnitř se vyvalila mořská voda a za ní se vypotáceli pasažéři, počínaje obrovským potetovaným skřetem.</p>
<p>Hosté z hospody skutečně neměli slov.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V nejvyšší komnatě věže stál výjimečně vysoký muž s namodralou pletí a vyčnívajícími kly zakřivenými jako beraní rohy kolem tváře. Pomalu se otočil od okna, a aniž by si všímal tuctu sluhů, kteří ho upřeně pozorovali − z nichž ani jeden nebyl člověk − povzdechl si. „Už zase.“</p>
<p>Sluhové vykulili plazí oči a začali sborem kvílet, když pochopili. Jejich rozechvělý žalozpěv se nesl dolů komnatami, stáčel se po točitém schodišti a pronikl až do krypty v dutých kořenech věže. Kde na kamenných deskách nehybně ležely tři ženy. Když otevřely oči, krypta, jež byla zcela temná, temnou být přestala.</p>
<p>Ženy měly široká ústa a vydávaly štěbetavé zvuky, jako by měly pod plnými, namalovanými rty klepeta. Rozhovor snad vedly o hladu. A touze. A strašné netrpělivosti.</p>
<p>A potom začaly ječet.</p>
<p>Muž nahoře v nejvyšší komnatě sebou trhl, jak řev sílil, až zahlušil dokonce i vztek vytrácející se bouře do mořských vln, kde se s hanbou utopil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V krčmě ve městě, na pobřeží zvaném Šáhské hoře, seděl Vrč s ostatními u stolu. Všichni mlčeli, zbědovaní jako smrt, ale zároveň rozechvělí úlevou. Pod nohama měli pevnou zem, nad hlavou suchou střechu. A džbán svařeného vína mezi tím.</p>
<p>U stolu vedle seděli Jula a Amby Kmenové se Vzácnou žabnicí − třebaže ta byla přítomná pouze tělem, všechno ostatní v ní bylo utlučeno do bezvědomí − a bavili se.</p>
<p>„Bouřka dostala nový hlas. Slyšíš to, Julo?“</p>
<p>„Slyším to a slyším tě, Amby. Slyším to v tomhle uchu a slyším tě v druhém uchu a uprostřed se to spojuje a mě z toho bolí hlava, takže když sklapneš, jedno ucho zůstane otevřený, takže zvuk z toho druhýho bude moct procházet skrz a zapadnout támhle do tý zdi, a zeď si ho může nechat, protože já ho nechci.“</p>
<p>„Ty ne − hej, kam se všichni poděli?“</p>
<p>„Dolů do toho sklepa − snad i ty vidíš pevný dveře od sklepa, Amby? Jsou tlustý jako ty, který jsme používali na jámách, kam jsme strkali čaroděje, a víš, ty nedokáže nikdo otevřít.“</p>
<p>„To tys je vyděsil, Julo, ale poslyš, teď můžeme pít ještě víc a nic neplatit.“</p>
<p>„Dokud se všichni nevrátí. A pak budeš koukat na placení všeho.“</p>
<p>„Já neplatím. To jsou obchodní výdaje.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Se vsaď. Musíme se zeptat mistra Přemoha, až se probudí.“</p>
<p>„Myslím, že je probuzený.“</p>
<p>„Nevypadá probuzený.“</p>
<p>„To nikdo kromě nás.“</p>
<p>„Zajímalo by mě, co všichni dělají v tom sklepě. Možná mají oslavu nebo tak něco.“</p>
<p>„Ta bouře zní rozčileně jako ženský.“</p>
<p>„Jako matka, akorát že víc než jedna.“</p>
<p>„To by bylo zlý.“</p>
<p>„Desateronásobně zlý. Tys něco rozbil?“</p>
<p>„Já nikdy. To ty.“</p>
<p>„Někdo něco rozbil a ty matky přicházejí. Tak to zní.“</p>
<p>„Tak to zní, ano.“</p>
<p>„A blíží se rychle.“</p>
<p>„Ať jsi rozbil cokoliv, radši to sprav.“</p>
<p>„Ani náhodou. Řeknu prostě, žes to udělal ty.“</p>
<p>„Já řeknu, že jsem to udělal, první − ne, žes to udělal ty. Řeknu, žes to udělal, první.“</p>
<p>„Já nic ne −“</p>
<p>Ječení bouře bylo na jakýkoliv další rozhovor příliš hlasité, a Vrčovým zpola ohlušeným uším skutečně znělo jako hlasy. Strašlivé, nelidské hlasy naplněné vztekem a hladem. Myslel si, že bouře slábne, vlastně si tím byl jistý. Pak ale všichni utekli do sklepa −</p>
<p>Vrč zvedl hlavu. Přesně ve stejné chvíli, kdy ji zvedl Mappo. Jejich pohledy se setkaly. A oba si porozuměli. <emphasis>Tohle není bouře.</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA SEDMNÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Můj nejlepší student? Mladý muž, tělesně dokonalý.</p>
<p>Podívat se na něj znamenalo spatřit duelanta podle všech měřítek.</p>
<p>Jeho disciplína byla zdrojem obdivu, jeho forma ztělesněnou elegancí. Řadou výpadů dokázal zhasnout tucet svíček, kdy každý výpad byl stejný jako předchozí. Dokázal napíchnout bzučící mouchu. Během dvou let jsem pro něj už nemohl udělat víc, protože jsem mu předal všechny svoje schopnosti.</p>
<p>Žel, nebyl jsem svědkem jeho prvního souboje, ale ten mi byl popsán do nejmenších podrobností. Přes všechno jeho nadání, jeho dokonalou formu, přes všechnu jeho přesnost, jeho svalovou paměť, měl jednu jedinou chybu.</p>
<p>Nedokázal bojovat s živým člověkem. Nepřítel průměrných schopností může být velice nebezpečný v tom, že neohrabanost může překvapit, špatná příprava může zmást i sebelepší obranu. Samotná nepředvídatelnost skutečného soupeře v souboji na život a na smrt poskytla mému studentovi poslední lekci.</p>
<p>Ten souboj prý trval jen chviličku. Od onoho dne se moje filozofie výuky změnila. Forma je velice hezká, opakování vždy nezbytné, ale skutečná praxe musí začít od prvního týdne výuky.</p>
<p>Aby se jeden stal duelantem, podstupovat souboje. Nejtěžší ze všeho je naučit, jak přežít.</p>
<p>Travan Ault</p>
<p>2. století, Darúdžhistán</p>
<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Přistupte blíž, musíme si promluvit o tom svinstvu. Ale no tak, zuřiví démoni v pokojném převleku, nevinné oči vykulené, skrytá mysl tak temná, nic z toho nám není cizí. Existuje zlo? Je to síla, nebezpečná vlastnost, pronikající k nicnetušícím? Je oddělené od toho, koho využilo, a tudíž ho lze obvinit a vymlouvat se na ně? Přeskakuje z duše do duše, spřádá ďábelské plány na neviditelných místech, zavazuje do uzlů třesoucí se obavy a děsivé příležitosti, čirou hrůzu a kruté sobectví?</p>
<p>Nebo to děsivé slovo není ničím víc než kuriozitou, vhodně obalující všechny vlastnosti, jimž schází morální kontext, povšechným zevšeobecňováním, zahrnujícím všechny nepravosti a dechberoucí krutost, výrazem popisujícím podivný lesk v oku − voyeur vlastnoručně doručené hrůzy, bolesti a úzkosti a neuvěřitelného žalu?</p>
<p>Dejte démonovi karmínové šupiny a ostré drápy. Chapadla, z nichž kape jed. Tři oči a šest mrštných jazyků. Jak se tam krčí v duši, v posledním obydlí v nekonečném sledu obydlí, kéž každý bůh poklekne v modlitbě.</p>
<p>Doopravdy je ale zlo jenom slovo, objektivizace, když žádná objektivizace není zapotřebí. Zavrhněte představu nějakého vnějšího působení jako zdroje nepředstavitelné nelidskosti − smutnou pravdou je náš vrozený sklon k lhostejnosti, k úmyslnému odpírání spravedlnosti, k oproštění se ode všeho, co je v nás lidské.</p>
<p>Pokud je to ale příliš hrozné, nazveme to zlem. A natřeme to ohněm a jedem.</p>
<p>Existují krajní případy chování, které v dané chvíli působí dokonale přirozeně, vskutku rozumně. Objeví se znenadání, aspoň se to zdá, avšak pokud se dobře podíváte, postup se odhalí krok za krokem, a to je ta nejsmutnější pravda.</p>
<p>Murillio vyšel ze soubojové školy s rapírem u boku, rukavice zastrčené za pasem. Pokud snad potkal někoho, koho znal, měl by mu, vzhledem k tomu, jak se tvářil, odpustit, že ho ani nepoznal. Vrásky v obličeji měl zvýrazněné a mračil se, jako kdyby se v duchu trápil a měl sám sebe plné zuby. Vypadal starší, tvrdší. Vypadal jako člověk obávající se vlastních myšlenek, člověk pronásledovaný nečekaným odrazem v okenní tabulce zalité v olovu, v postříbřeném zrcadle, ucukávající před pohledem na vlastní tvář, na oči plné vzdoru, hledící do vlastního nitra.</p>
<p>Jenom hlupák by se mu postavil do cesty. Mladý student za ním zaváhal. Už chtěl instruktora pozdravit, ale uviděl jeho výraz a nebyl to žádný hlupák. Místo toho se prostě vydal za ním.</p>
<p>Bellam Nom nebude sedat v klíně žádného boha. Dávejte si na něj pozor, dobrý pozor.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Proběhla vášnivá, bezdechá debata. Chromý táta byl jako znovuzrozený, nalezl nečekaný zdroj síly a dokázal se zvednout z rozvrzané káry. Myrla, se zářícíma očima, se kolem něj motala, dokud ji neplácl a neodehnal.</p>
<p>Mew a Hinty vykuleně zíraly, pitomoučká batolata, jako houby nasávající všechno a nechápající nic. Snellovi všechno to vzrušení připadalo směšné. Věděl, že máma s tátou jsou úplní pitomci. Příliš hloupí, než aby v životě uspěli, a příliš natvrdlí, než aby si to uvědomili.</p>
<p>Neustále trápili sebe i všechny ostatní kvůli ztrátě Harlla, a kvůli svému společnému neúspěchu a naprosté neschopnosti byli ještě nenáviděníhodnější, jak se váleli v té nekonečné sebelítosti. Směšní. Ubozí. Čím dřív se jich Snell zbaví, tím lépe. Podíval se znovu na své sestry. Kdyby máma s tátou zmizeli, mohl by je prodat a něco si vydělat. K ničemu jinému se ostatně nehodily. Ať jim někdo jiný utírá smradlavé zadky a strká jídlo do pusy − stejně se ti zmetci půlkou dávili, druhou půlku vyplivovali a při sebelehčím drcnutí začínali brečet.</p>
<p>Znechucení však bylo tenkou slupkou, pod níž vířil strach, a ze vzdálených možností se rodila hrůza. Táta s mámou chodili do chrámu, do nového chrámu zasvěceného bohu stejně zlomenému a zbytečnému, jako byl Bedek. Velekněz, který si říkal prorok, byl ještě větší mrzák. Od paží dolů mu nic nefungovalo, polovinu obličeje měl bezvládnou a oko na té straně mu vyschlo, protože nedokázal zavřít víčka, takže teď vypadalo jako scvrklé pláně − Snell to viděl na vlastní oči, když stál na kraji ulice a díval se, jak churaví následovníci nesou proroka na náměstí, kde odskřehotal další kázání předpovídající konec světa a jak ho přežijí pouze nemocní a blbí.</p>
<p>Žádný div, že byl táta tak nadšený. Konečně našel boha k obrazu svému, a tak to obvykle bývá, co? Lidé se nemění, aby vyhovovali svému bohu, lidé změní boha, aby vyhovoval jim.</p>
<p>Táta s mámou byli na cestě do chrámu Chromého boha, protože doufali, že tam promluví sám prorok. A doufali, že tam získají boží požehnání. A doufali, že tam zjistí, co se přihodilo Harllovi.</p>
<p>Snell nevěřil, že z toho něco vzejde. Nicméně jistý si být nemohl, že? A právě to ho děsilo. Co když Chromý bůh ví, co Snell udělal? Co když se k němu prorok pomodlí a dozví se pravdu a potom to poví tátovi a mámě?</p>
<p>Snell možná bude muset utéct. Potom ale s sebou vezme děcka a prodá je, aby měl do začátku nějaké peníze, které bude opravdu hodně potřebovat. Ať jim někdo jiný utírá smradlavé…</p>
<p><emphasis>Ano, mami. Postarám se o ně.</emphasis> Vy <emphasis>dva běžte, uvidíte, co se podaří zjistit.</emphasis></p>
<p>Jen se na ně podívejte, jsou tak plní naděje, úplně zpitomělí představou, že někdo jiný vyřeší jejich problémy, zamete jejich bídu. Chromý bůh − jak může být bůh, když je chromý? Když nedokáže vyléčit ani sám sebe? Prorok přitahoval obrovské zástupy. Na světě je spousta neužitečných lidí, takže na tom nebylo nic divného. A všichni touží po soucitu. No, Snellova rodina si soucit zaslouží, a možná taky trochu peněz. A nový dům, dost jídla, aby se mohli nacpat dosyta, a pivo k tomu. Vlastně si zaslouží komorné a sluhy a lidi, kteří budou myslet za ně a dělat všechno, co je zapotřebí.</p>
<p>Snell vyšel ven a díval se, jak máma odváží tátu.</p>
<p>Hinty za ním pofňukávala a nejspíš se chystala začít řvát, protože jí máma zmizela z dohledu, a to se nestávalo často. Bude ji prostě muset umlčet, spratka jednoho. Postačí pořádně zmáčknout hrudníček, ona omdlí a bude zase klid. Možná to udělá oběma. Pak bude snazší zabalit je do nějakého závěsu a odnést, kdyby se rozhodl utéct.</p>
<p>Hinty začala natahovat moldánky. Snell se otočil. Holčička se na něj podívala a pláč se změnil ve vřískání.</p>
<p>„Ano, Hinty,“ prohlásil Snell s úsměvem. „Jdu si pro tebe. Jdu si pro tebe.“</p>
<p>A taky šel.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bellam Nom věděl, že se stalo něco ošklivého, opravdu hodně ošklivého. Atmosféra ve škole byla zatrpklá, skoro jedovatá. Příliš se nehodila k výuce šermu, k výuce toho, co člověk potřebuje, aby zůstal v souboji na čepele naživu.</p>
<p>Na osobní, čistě sobecké úrovni ho to hrozně rozčilovalo, ale musel by být necitlivý neřád, aby se nechal takovými myšlenkami svést. Potíž byla v tom, že něco zlomilo Stonny Menakis. Něco ji úplně zlomilo. A to zase zničilo Murillia, protože ji miloval − o tom nebylo pochyb, protože jinak by se tu nezdržoval, ne vzhledem k tomu, jak zacházela s ním i se všemi ostatními, ale zvlášť s ním.</p>
<p>Nebylo snadné přijít na to, co se zvrtlo, protože nikdo toho moc nenamluvil, ale on schválně otálel, postával ve stínech, jako kdyby se chtěl jen ochladit po zvonění stráveném nácvikem práce nohou na sluníčku. A taky měl bystré uši a přirozené nadání, které měl snad odjakživa − uměl odečítat ze rtů. To bylo pochopitelně užitečné. Lidé před ním těžko něco utajili.</p>
<p>Mistr Murillio došel k nějakému rozhodnutí. Teď se hnal jako posedlý, a Bellam si rychle uvědomil, že se nemusí nijak skrývat − za patami mu mohla pochodovat celá legie Rudé gardy, a on by si toho nevšiml.</p>
<p>Bellam si nebyl jistý, jako roli bude moct hrát v nadcházejících událostech. Jemu záleželo pouze na tom, aby tam byl, až to přijde.</p>
<p>Dobře se na něj podívejte. Tohle je odvaha, nekritická a přímočará, a takhle vznikají hrdinové. Malí. Velcí. Všichni. Když nastane drama, jsou tady. Rozhlédněte se kolem sebe a sami uvidíte.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vypadal zcela neškodně, tak příhodně pojmenovaný, a ve skromné kanceláři nebylo nic, co by prozradilo, jak ohromnou ctižádost Skromný prostředek má, ani jeho krvežíznivou ochotu využívat Sebu Krafara a jeho cech asasínů.</p>
<p>Vypadal nevinně, a přesto se Seba potil. Pravda, nerad se objevoval na veřejnosti, zvlášť za denního světla, ale tenhle neklid v přítomnosti obchodníka se železem téměř nevnímal.</p>
<p><emphasis>Je to prosté. Nemám ho rád. A je na tom něco podivného? Přestože s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>námi uzavřel největší smlouvu, jakou jsem kdy viděl, aspoň jako hlava cechu. Malazská nabídka, kterou přijala Vorcan, byla nejspíš větší, ale jen proto, že splnit ji bylo nemožné dokonce i pro tu tajuplnou mrchu.</emphasis></p>
<p>Sebova nechuť byla nejspíš způsobena podezíravostí, jelikož uvázl v té ošklivé katastrofě, jaká se ze smlouvy se Skromným prostředkem vyklubala. Bylo těžké oddělit tohoto muže od desítek asasínů pobitých při plnění úkolu (dosud nesplněného) zabít ty zatracené Malažany. A toto téma nějak nehodlalo zmizet ani tehdy, když nad tím Skromný prostředek nedbale, zamítavě mávl rukou.</p>
<p>„Selhání je samozřejmě jen dočasné,“ ujišťoval ho Seba Krafar. „Neměli bychom nejdřív dotáhnout první smlouvu k vzájemné spokojenosti, než uzavřeme novou?“</p>
<p>„Tu věc s K’rulem jsem si rozmyslel, aspoň prozatím,“ odtušil Skromný prostředek. „Neboj se, rád k původní záloze přidám po odstranění obou subjektů stejnou sumu, a pokud padnou další, pochopitelně dostaneš okamžitě odměnu. Hlavní ovšem je soustředit se na novou smlouvu.“</p>
<p>Seba Krafar se nikdy nedokázal dívat lidem dlouho do očí. Věděl, že to většina ostatních považuje za slabost nebo důkaz, že se mu nedá věřit, ale vždycky pečlivě zajistil, aby to, co říká, rozhodně nepůsobilo vyhýbavě. Tato hrubá upřímnost ve spojení s plachým pohledem chytře vyváděla lidi z míry, což Sebovi vyhovovalo. Kdyby to tak jen fungovalo na tohoto člověka. „Nová smlouva,“ poznamenal, „je politická.“</p>
<p>„Tvoje specialita, jak jsem zjistil,“ odtušil Skromný prostředek.</p>
<p>„Ano, ale začíná to být stále složitější. Urozená třída se naučila chránit. Úkladné vraždy nejsou zdaleka tak snadné jako dřív.“</p>
<p>Obchodník se železem zvedl obočí. „Žádáš o víc peněz?“</p>
<p>„Vlastně ne. Jde o tohle: cech je poraněný. Musel jsem povýšit tucet mizerů o měsíce dřív, než si to zasloužili. Nejsou připravení − jistě, dokážou zabíjet jako každý, ale většinou to jsou jenom trochu ctižádostivější rváči. Za normálních okolností bych je nemilosrdně probral, ale v této chvíli si to nemůžu dovolit.“</p>
<p>„Předpokládám, že to bude vyžadovat jisté úpravy vaší obvyklé taktiky.“</p>
<p>„Už se stalo. Patnáct mrtvých z K’rulova baru byli z mých posledních povýšení. Ostatní jsou teď dost otřesení. A asasín bez sebedůvěry je v podstatě k ničemu.“</p>
<p>Skromný prostředek kývl. „Dobře vše plánuj a přesně proveď, mistře Krafare, a sebedůvěra se jim vrátí.“</p>
<p>„Ani to nebude stačit, pokud neuspějeme.“</p>
<p>„Souhlasím.“</p>
<p>Seba chvíli mlčel. Pořád se potil a pořád byl nervózní. „Než tu poslední smlouvu přijmu,“ začal, „měl bych ti nabídnout cestu ven. Existují jiné, ne tak krvavé způsoby, jak se nechat zvolit do rady. Peníze očividně nejsou problém, a potom −“ Zarazil se, když druhý muž zvedl ruku.</p>
<p>Najednou se Skromnému prostředku objevilo v očích něco, co tam Seba ještě neviděl a z čeho ho zamrazilo. „Být mým přáním koupit si cestu do rady, mistře Krafare, udělám to a tebe sem nevolám. To by mělo být jasné.“</p>
<p>„Ano, asi −“</p>
<p>„Zavolal jsem si tě, ne? Proto je rozumné předpokládat, že moje přání je poněkud složitější než jen získat místo v radě.“</p>
<p>„Chceš, aby tento radní zemřel.“</p>
<p>Skromný prostředek přitakal − jen zavřel oči, což bohatě stačilo místo kývnutí. „Nebavíme se tu o mých důvodech, protože po těch ti nic není a nemají vztah k danému úkolu. Nuže, přepadnete tento palác a zabijete radního i všechny ostatní až po kuchtičku a teriéra, který jim tam loví krysy.“</p>
<p>Seba Krafar odvrátil zrak (ale to dělal od chvíle, co se posadil). „Jak říkáš. Mělo by to být jednoduché, jenomže to tyhle věci nikdy nejsou.“</p>
<p>„Chceš říct, že na to nestačíš?“</p>
<p>„Ne, chci říct, že jsem se poučil, že nic není jednoduché, a čím jednodušší něco vypadá, tím složitější to ve skutečnosti bude. Proto bude třeba všechno důkladně naplánovat. Doufám, že radního nepotřebuješ vyřídit rychle. V každém případě bude zapotřebí zařídit spoustu věcí, záštitu či pokrevní nároky, odhad financí a tak…“ Odmlčel se a zjistil, že na něj druhý muž upřeně hledí. Seba si odkašlal. „Přinejmenším deset dní. Přijatelné?“</p>
<p>„Přijatelné.“</p>
<p>„Potom jsme skončili.“</p>
<p>„Ano.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Záloha poskytnutá malazským vyslanectvím je nepřijatelná.“</p>
<p>Radní Coll upíral oči na hladce oholenou tvář Hanuta Orra a viděl to, co vždycky. Strach, opovržení, klam i otevřenou lež, sbírající se síly nenávisti a zášti. „To jsi už říkal,“ opáčil. „Ale jak vidíš, schůze skončila. Já se snažím nechávat záležitosti rady v jednacím sále. Politikaření je zvyk, který tě snadno strhne, radní.“</p>
<p>„Nevzpomínám si, že bych se tě ptal na radu.“</p>
<p>„Ne, chtěl jsi jen oddanost. V tom sis vybral špatně, radní.“</p>
<p>„Těžko, protože tohle je jediná důležitá volba.“</p>
<p>„Ano,“ usmál se Coll, „docela dobře to chápu. A teď mě laskavě omluv −“</p>
<p>„Jejich důvody, proč potřebují rozšířit vyslanectví, jsou chatrné − to se necháš tak snadno oklamat, radní Colle? Nebo sis jenom nechal naplnit měšec a zaplatit za svůj hlas?“</p>
<p>„Buď se mě snažíš podplatit, radní Orre, nebo naznačuješ, že jsem se nechal podplatit. To první je vysoce nepravděpodobné, takže to musí být to druhé, a protože náhodou stojíme na chodbě a ostatní jsou opodál − dost blízko, aby tě slyšeli − nedáváš mi jinou možnost než požádat o posouzení.“</p>
<p>Hanut Orr ohrnul nos. „Posouzení? Je tohle zbabělý způsob, jak se vyhnout souboji?“</p>
<p>„Uznávám, je to něco tak vzácného, že o tom pravděpodobně moc nevíš. Nuže dobrá, pro tvoje dobro mi dovol, abych ti to vysvětlil.“</p>
<p>Kolem nich se sešel asi tucet radních a s vážnými výrazy poslouchali.</p>
<p>Coll pokračoval: „Tímto přijímám tvé obvinění jako formální žalobu. Následuje vytvoření nezávislé komise, která začne s vyšetřováním. Pochopitelně řečené vyšetřování bude nanejvýš důkladné a bude zahrnovat podrobný audit našich finančních záležitostí − ano, obžalovaného i žalobce. Takové vyšetřování nevyhnutelně… postupuje, takže na světlo vyjdou všechny možné osobní informace. Jakmile jsou shromážděny všechny příslušné informace, mí advokáti projdou tvůj spis, aby zjistili, jestli je na místě protižaloba. V té chvíli se jednání ujme soudce rady.“</p>
<p>Hanut Orr poněkud zbledl.</p>
<p>Coll si ho prohlížel se zdviženým obočím. „Budeme tedy usilovat posouzení, radní?“</p>
<p>„Nenaznačoval jsem, že bereš úplatky, radní Colle. A omlouvám se, pokud moje neopatrnost k takovému výkladu vedla.“</p>
<p>„Chápu. Takže jsi mi ho nabízel?“</p>
<p>„Ovšemže ne.“</p>
<p>„Tedy jsme pro dnešek skončili s politikařením?“</p>
<p>Hanut Orr se vzmohl na škrobenou úklonu, pak se otočil a odkráčel. Po chvíli ho následoval i Šardan Lim a se záměrnou lhostejností i mladý Gorlas Vidikas.</p>
<p>Coll se za nimi díval.</p>
<p>Přistoupil k němu Estraysian D’Arle, vzal ho za paži a odvedl do své soukromé pracovny − určené přesně k mimosíňovému politikaření. Dva sluhové rychle přinesli chlazené bílé víno a zase honem odešli.</p>
<p>„To bylo těsné,“ zamumlal Estraysian.</p>
<p>„Je mladý. A blbý. Asi rodinná vlastnost? Nejspíš.“</p>
<p>„O žádný úplatek nešlo, že?“</p>
<p>Coll se zamračil. „Ne tak docela. Oficiální důvody jsou přesně takové, jak tvrdil Orr. Chatrné.“</p>
<p>„Ano. On však nezná ty neoficiální.“</p>
<p>„Ne. Jiný výbor.“</p>
<p>„To nebude náhoda. Ta ambiciózní trojice dostala křesla ve všech bezvýznamných výborech, jaké nás napadly − ale to jim zřejmě nebrání do všeho strkat nos. A pořád mají dost času plést se nám pod nohy.“</p>
<p>„Jednou budou opravdu tak nebezpeční, jak si myslí, že jsou,“ poznamenal Coll.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Před budovou se tři ambiciózní mladí radní zastavili a vytvořili jakýsi ostrůvek v moři hemžících se holubů. Vrkání kolem sebe si nevšímali.</p>
<p>„Jednou dostanu hlavu toho neřáda,“ štěkal Hanut Orr. „Napíchnutou na bodec před bránou.“</p>
<p>„Byl jsi neopatrný.“ Šardan Lim se příliš nenamáhal skrýt opovržení.</p>
<p>Dotčený Orr sjel rukou k rapíru. „Už tě mám dost, starý příteli. Je jasné, že jsi zdědil všechny ukňourané slabosti po svém předchůdci. Připouštím, že jsem doufal ve změnu k lepšímu.“</p>
<p>„Poslouchejte, vy dva,“ přerušil je Gorlas Vidikas. „Pokousal vás větší pes a teď na sebe štěkáte, a proč vlastně? Protože ten větší pes je <emphasis>příliš</emphasis> velký. Kdyby vás tak teď viděl.“</p>
<p>Hanut Orr frkl. „To říká muž, který ani nedokáže udržet manželku na dost krátkém vodítku.“</p>
<p>Bylo to rozvedení metafory záměrné? Kdo ví? V každém případě k překvapení Orra i Lima se Gorlas Vidikas jen usmál, jako kdyby ripostu ocenil. Okatě si oprašoval manžety. „V tom případě vás opustím, protože mám povinnosti, které mě na zbytek dne odvolávají z města.“</p>
<p>„Ten obchodník se železem se do rady nikdy nedostane, Vidikasi,“ věštil Šardan Lim. „Žádné křeslo není volné a v brzké době se na tom těžko něco změní. To vaše partnerství tě nikam nevede a nic z něj nemáš.“</p>
<p>„Právě naopak, Šardane. Mám z něj <emphasis>bohatství.</emphasis> Máš tušení, jak je pro tohle město železo důležité? Aha, vidím, že takové věci jsou pod vaši úroveň. Budiž. Jako bonus získám i novou nemovitost ve městě. Bylo a bude to velice užitečné partnerství. Loučím se s vámi, pánové.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nedalo se popřít, že Seba Krafar má skutečně krutou náturu. Byl to velký hromotluk, a třebaže nikdo z těch, které cestou přes rynek odstrkával z cesty, nevěděl, že je mistrem cechu asasínů, všichni rychle couvali před jakýmkoliv možným střetem. A pokud někdo z vlastní, přirozené bojechtivosti zauvažoval o tom, že by toho hrubého troubu přece jen vyzval, po druhém, pátravějším pohledu si to hned rozmyslel.</p>
<p>Seba procházel tlačenicí jako horký nůž sádlem, kteréžto přirovnání dokonale odpovídalo jeho názoru na lidi a jeho místu mezi nimi. Jeden z důsledků takovéhoto přístupu však byl, že opovržení vedlo k namyšlené neopatrnosti. Vůbec si nevšiml neurčitého muže, jenž se na něj zavěsil.</p>
<p>Nejbližší sklep vedoucí do tunelů byl na konci úzké, rovné slepé uličky. Schody do sklepa začínaly u zadní zdi poslední budovy nalevo. Sklep kdysi sloužil jako skladiště uhlí, než lidé ovládli plyn − v době, kdy představa otravování vlastního vzduchu ve jménu bezduchého pohodlí vypadala rozumně (alespoň to tak připadalo lidem předvádějícím línou hloupost se samolibou pýchou). Dnes byla místnost prázdná a nízký strop se prohýbal pod třemi poschodími polorozpadlých pokojů v symbolické oslavě modernosti.</p>
<p>Za okny bez okenic plakalo dítě za doprovodu cinkání nádobí a tlumených hádek. Tyto zvuky Seba Krafar znal stejně dobře jako zatuchlý vzduch v samotné uličce. Jeho překotné myšlenky ospravedlňovaly, že byl duchem nepřítomný. Strach se u něj svářil s chamtivostí v pokračující výměně masek, které ale byly vlastně totožné, i když na tom vlastně nesejde. Hra to je nakonec všudypřítomná. Zanedlouho oba bojovníci vyčerpaně padnou. Chamtivost obvykle vyhrává, ale strach si nese na zádech.</p>
<p>Tolik k jeho roztržitosti. Ale i bez ní by těžko uslyšel muže, jenž ho sledoval, protože ten měl neobyčejné nadání v takovém rozsahu, že mohl přistoupit přímo za mistra asasínů a ublížit mu.</p>
<p>Sebovi se kolem krku sevřela ruka, prsty se jako spáry zaťaly do nervů ovládajících svaly, ale než se mohl asasín zhroutit (jak si přálo jeho tělo), byl odmrštěn a dopadl na špinavou zeď. Kde ho přidržela noha v mokasínu.</p>
<p>Cítil na tváři dech a uslyšel šepot.</p>
<p>„Stáhni svoje hlídky z K’rulova baru. Až odsud odejdu, najdeš na zemi váček. Pět radů. Smlouva je tímto uzavřena − vykupuju ji.“ Pod pravé oko se Krafarovi opřela špička nože. „Soudím, že pět radů stačí. Leda bys měl námitky.“</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ supěl Seba. „Malažané jsou v bezpečí − aspoň před cechem. Pochopitelně to jenom znamená, že klient vyhledá jiné prostředky.“</p>
<p>„Ano, k tvýmu klientovi.“</p>
<p>„Nemůžu −“</p>
<p>„To není nutný, Sebo Krafare. Moc dobře vím, čím je náš obchodník se železem posedlý.“</p>
<p>„To máš štěstí,“ zavrčel Seba − bohové, chlap ho pořád držel nad zemí. „Protože,“ dodal, neboť to byl přece jen odvážný muž, „já ne.“</p>
<p>„Kdybys ho znal líp,“ odtušil muž, „netoužil bys tolik po jeho penězích, ať už ti nabízí cokoliv.“</p>
<p>„Když to podáš takhle, tak těch pět radů na zemi by mohlo zaplatit nehodu.“</p>
<p>„Velkorysá nabídka, ale z tvý strany sebevražedná. Ne, já nenajímám lidi, aby za mě dělali mou špinavou práci.“</p>
<p>Se skřípěním zubů, kdy se mu do údů vracel cit a pálilo to jako oheň, Seba řekl: „To jsem pochopil.“</p>
<p>„Tady jsme skončili,“ prohlásil muž.</p>
<p>„Pokud nemáš další naléhavé záležitosti,“ vypravil ze sebe Seba a cítil, jak stisk povoluje. Konečně měl pod nohama dláždění.</p>
<p>„Skutečně se ti povedlo udělat na mě dojem, Sebo Krafare,“ přiznal muž. „Když se chytíš toho starýho háku na lucerny nalevo, možná se udržíš, dokud se ti do nohou nevrátí cit. Nehodilo by se, abys teď ke svý pošramocený důstojnosti ještě upadl. Zůstaň opřený o zeď, než napočítáš do deseti, a zavři oči. Nechci na tebe měnit názor.“</p>
<p>„Prvního dojmu se těžko vzdáváš,“ prohlásil Seba, „ale udělám, co půjde.“</p>
<p>Cizinec ho pustil a poplácal ho po rameni.</p>
<p>Seba Krafar tam stál s čelem přitisknutým ke zdi, oči zavřené, a počítal do deseti. Někde kolem trojky ucítil smrad − svaly v nohou nebyly to jediné, co se mu uvolnilo, takže konečně pochopil mužovu poznámku o důstojnosti. <emphasis>Ano, plesknout sebou na prdel by bylo velice nepříjemné.</emphasis></p>
<p>Po lících mu stékal pot. Podíval se dolů a uviděl váček s pěti ubohými mincemi. „Kurva,“ zamumlal, „zapomněl jsem mu dát potvrzení.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bard počkal v ústí uličky, dokud neviděl, jak se mistr asasínů opatrně shýbá pro váček. Dohoda byla uzavřena.</p>
<p>Bard si byl jistý, že je mistr asasín už nebude obtěžovat. Co se Skromného prostředka týkalo, jeho pád bude vyžadovat něco mnohem složitějšího. To však nespěchalo.</p>
<p>A z toho si, přátelé, můžete vzít poučení. Dokonce i muž jako Kel Tath, přes všechny své pozoruhodné a záhadné vlastnosti, je schopný pořádně se zmýlit v úsudku.</p>
<p>Byl čas vrátit se do K’rulova baru. Snad už Pazderka našla cestu zpátky do toho studeného těla, které skoro nedýchalo. Pokud ne, bude s tím muset něco udělat. Ztracené duše měly sklon dostávat se do potíží.</p>
<p>Postačí to jako omluva pro jeho neopatrnost? Snad. Opustil rynk s jeho davy a zašel do úzké, stinné Volské třídy, kde se propletl mezi spěchajícími chodci − v noci byla tato ulice vyhlášená lupiči a teprve předevčírem tu městská hlídka našla dalšího umláceného k smrti. Přímo před schody vedoucími do obchodu, kde se prodávaly hranaté hřebíky, cvoky a dřevěné rámy na pověšení stažených kůží a dalších věcí hodných vystavování. I ve dne byl tento úsek riskantní. To ty stíny, víte −</p>
<p>A z jednoho vystoupilo malé, ropuše podobné zjevení se širokým úšklebkem, rozdělujícím tmavý, poďobaný obličej připomínající směle rozseknutý přezrálý meloun. Na hlavě měl tvor svazek tětiv − ne, to byly vlasy − v nichž sídlil přinejmenším jeden pavouk.</p>
<p>„Ty,“ sykl muž s očima jasnýma, pak úskočnýma, pak zase jasnýma.</p>
<p>„Osobně,“ ujistil ho bard s nepatrným povzdechem.</p>
<p>„Ovšemže.“ Mužík naklonil hlavu, ale vlasy nesklouzly. „Další pitomec − tohle město jich je plné! ‚Osobně.‘ Co je to za řeči? Nekomplikujme to.“ Narovnal hlavu a pavouci si popolezli. „Přináším zprávu od svého skvělého pána, který tu tak docela není.“ Náhle přešel do šepotu: „Skvělého, ano, slovo použito velmi moudře. Ale použij ho ještě jednou a skončili jsme nadobro.“ Znovu zesílil hlas. „Až bude všechno hotovo −“</p>
<p>„Promiň,“ přerušil ho bard. „Co všechno skončí?“</p>
<p>„Tohle, pochopitelně! Hloupý Iskarale − nekomplikuj to! Ještě to zjednoduš! Poslyš, milý průměrný barde, až bude všechno hotovo, nastav úhoře − ne, počkej − ehm, zastav úhoře. Co pohořel? Hrome, tu zprávu jsem se naučil nazpaměť a všechno! Za mořem − s úhořem − zastav potvoře a postav ji v komoře − zmožený potěr pohořel − ach, pro mistra Kápě! Cože to bylo? A já měl tu drzost nazvat ho skvělým! Měl poslat Sordiko Mdlo, abych mohl následovat nádhernou pohupující se loď jejích sladkých boků −“ a zakýval hlavou ze strany na stranu, v očích nepřítomný pohled, „houpity houp, houpity houp, ach!“</p>
<p>„Děkuju,“ řekl bard, když si mužík začal cosi mumlat a každou chvíli si olizoval rty, „za, ehm, zprávu. Ujišťuju tě, že jsem ji pochopil.“</p>
<p>„Ovšemže ano − jsi muž, ne? Bohové, obyčejný krok dokáže jednoho srazit do blekotavého uctívání − no kdo potřebuje bohy a bohyně, když máme takovéhle prdele?“</p>
<p>„Opravdu, kdo? Když jsi mi teď doručil zprávu od svého pána, můžu pokračovat v cestě?“</p>
<p>„Cože? Přirozeně. Jdi pryč. Rozptyluješ mě, to děláš.“</p>
<p>Naklonil hlavu, a to už byl bard opět na cestě.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dav před nově vysvěceným chrámem Padlého či Chromého boha, známějším pod jménem Chrám řetězů, byl velký a podivně páchl. Víc než přirozený pot vymačkávaný dopoledním sluncem to bylo zoufalství ještě nechutnější než obvykle, kvůli všemu tomu podlézavému očekávání.</p>
<p>Dveře do úzkého chrámu však zůstávaly zavřené, očividně byla zevnitř závora. Před nimi se vršily obětiny − měďáky a cíňáky, oka řetězů, podivné přezky a laciné šperky.</p>
<p>Bedek ležel na vozíku a Myrla stála před ním a svírala držadla. Ocitli se uprostřed třesoucích se alkoholiků, poďobaných od neštovic, chromých a pokřivených. Bíle potažené oči, jako kdyby byl šedý zákal trestem za to, že člověk viděl příliš − všechny ostatní oči byly plné úpěnlivé touhy, hladu po požehnání, po letmém doteku pokroucené ruky, pokud patřila prorokovi. Znetvořené tváře se zvedaly, oči upřené na dveře. V tlačenici byl smrad přímo nesnesitelný. Zkažené zuby a celkový rozklad. Bedek z nízkého hřadu viděl jen ramena a temena. S fňukáním zatahal ženu za halenu.</p>
<p>„Myrlo. <emphasis>Myrlo!</emphasis>“</p>
<p>Pohled, který po něm vrhla, byl vzrušený a… plachý. Bedek ji − i sebe − najednou ke svému zděšení uviděl zcela bezvýznamné, nedůležité a bezcenné. Uvědomil si, že nejsou o nic lepší než ostatní tady. Všichni snili o tom, že se dostanou do středu pozornosti boha − padnou na ně oči překypující lítostí a vědoucností, oči chápající nespravedlnost vší existence. Boha, který všechno napraví. <emphasis>Zacelí nás − jednoho každého z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás. Budeme zdraví.</emphasis></p>
<p>Bedek však po něčem takovém netoužil. Oni tady nebyli kvůli tomu. Oni s Myrlou byli jiní. Lišili se od všech ostatních. Oni totiž přišli o dítě.</p>
<p>Dozvěděli se, že dveře zůstávají zavřené přinejmenším do poledne. Občas i déle. A ani pak se prorok nemusí objevit. Pokud ho příliš stravovala vlastní bolest, nemusel se objevit celé dny.</p>
<p>Ano, copak on <emphasis>ne</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ehná</emphasis> lidem? Copak jim <emphasis>nepomáh</emphasis><emphasis>á?</emphasis></p>
<p>Ach, ano. Viděl jsem muže ve strašlivých bolestech a prorok ji všechnu odebral.</p>
<p>Vyléčil toho muže?</p>
<p>Ne, udusil ho. Doručil jeho ducha − nyní v míru − do rukou Padlého. Máte-li bolesti, tady může skončit váš život − ale pouze tady, víte, máte jistotu, že si vaše duše najde cestu domů. Do milujícího srdce Padlého. Nechcete najít svoje nohy? Na druhé straně je najdete.</p>
<p>A tak Bedek pochopil, že jim Chromý bůh zřejmě nepomůže. Nepomůže jim najít Harlla. A najednou chtěl hlavně jít domů.</p>
<p>Myrla o tom ale nechtěla slyšet. Touha v jejích očích byla nezmenšená, jenom se proměnila, a to, co nyní hledala, nemělo už nic společného s Harllem. Bedek nevěděl, co ta nová věc může být, přesto ho vyděsila do hloubi duše.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Snell se snažil udělat závěs pro oba prcky, kteří leželi bezvládně na podlaze. Ujistil se, že obě holčičky dýchají, protože slyšel, že omráčení může občas dotyčného i zabít − kdyby je držel pevně příliš dlouho − i když dával pozor. Vždycky při tom byl opatrný, ale i kdyby náhodou jedna z nich zemřela, prostě by řekl, že se to stalo ve spánku, prostě se už neprobudila, to se přece mrňousům stává, ne? Pak by se rozplakal, protože se to čekalo.</p>
<p>Chudinka byla odjakživa slabá, ne? Tolik dětí je slabých. Jenom ty silné a chytré přežijí. Nakonec tak to na světě chodí a svět se změnit nedá, ani trošičku.</p>
<p>Na Horních trzích byl jeden muž, vždycky dobře oblečený, vždycky se spoustou peněz, o němž bylo dobře známo, že si mrňousy bere. Deset, dvacet stříbrných radů, kluk nebo holka, to bylo jedno. Znal lidi, bohaté lidi − on sám byl jenom prostředník, ale když jste chtěli, aby nikdo nic nezjistil, jednali jste s ním, a pokud pak někde zůstala malá tělíčka, no, nikdy se neobjevila, takže lidi nezačínali klást otázky.</p>
<p>Bude to dlouhá cesta, zvlášť s Mew a Hinty, a proto potřeboval vyrobit nějaký závěs, něco jako používají rhivské matky. Jenže jak na to?</p>
<p>Dveře za ním se otevřely a Snell se zděšeně otočil.</p>
<p>Muž stojící ve dveřích mu byl povědomý − přišel se Stonny Menakis, když tu byla posledně na návštěvě − a Snell okamžitě pochopil, že drahoušek Snell má potíže. Mrazivý strach, ústa neuvěřitelně vyschlá, bušící srdce.</p>
<p>„Jenom spí!“</p>
<p>Muž vytřeštil oči. „Co jsi jim udělal, Snelle?“</p>
<p>„Nic! Běžte pryč. Táta s mámou tady nejsou. Šli do Chrámu řetězů. Přijďte později.“</p>
<p>Muž místo toho vstoupil dovnitř. Snella nedbale odhodil od nehybných holčiček. Rána chlapcem otřásla, jako by vyrazila zátku, a jemu se do těla rozlil strach. Muž si klekl, stáhl si rukavici a položil dlaň Mew na čelo. Snell odlezl ke zdi.</p>
<p>„Zavolám stráže − budu křičet −“</p>
<p>„Sklapni, nebo ti tu hubu zavřu!“ Rychlý, přísný pohled. „Ještě jsem s tebou nezačal, Snelle. Všechno se vrací zpátky k tobě. Ten den, kdy zmizel Harllo, ten den, Snelle…“ Vstal. „Nadrogoval jsi je? Řekni mi, jak jsi to udělal.“</p>
<p>Chtěl lhát, ale okamžitě si pomyslel, že když teď řekne pravdu, muž uvěří lžím, jež použije později o té druhé věci. „Jenom je zmáčknu, když moc řvou, to je všecko. Vůbec jim to neublíží, vopravdu.“</p>
<p>Muž se podíval na pruh látky ležící vedle Mew. Možná si dal dvě a dvě dohromady, ale nemohl nic dokázat, že? Bude to v pořádku. Bude to −</p>
<p>Dva rychlé kroky a ruce − jedna v rukavici, druhá holá a zjizvená − popadly Snella za halenu. Muž ho zvedl ze země do úrovně svých očí. A Snell v těch nebezpečných očích uviděl cosi temného, mrtvý náznak, který se mohl kdykoliv probudit k životu, a veškeré myšlenky na lhaní s kňučením utekly.</p>
<p>„Ten den ses vrátil s nákladem usušeného trusu,“ pokračoval muž. „Něco takovýho jsi nikdy předtím ani nikdy potom neudělal. Ne, tvoje matka říkala, že tyhle věci dělával Harllo. Harllo v zasraných pěti letech pomáhal týhle rodině víc, než jsi kdy pomohl ty. Kdo nasbíral ten trus, Snelle?“</p>
<p>Snell vyvalil oči a zatřásl bradou. „Harllo,“ šeptal, „ale nikdy jsem mu neublížil − přísahám!“</p>
<p>Opravdu nechtěl lhát, prostě to z něj vyletělo.</p>
<p>„Za Skuhrovem, nebo Dvěma voly?“</p>
<p>„Za bránou. Za Dvěma voly.“</p>
<p>„Šel jsi s ním, nebo jsi ho sledoval? Co se tam stalo, Snelle?“</p>
<p>V té chvíli Snella zradily vlastní oči, záblesk příliš instinktivní, než aby ho stačil potlačit − k místu, kde ležely Mew s Hinty.</p>
<p>A muži se v očích probudilo to, čeho se Snell obával.</p>
<p>„Já ho nezabil! Ještě dýchal, když jsem odcházel! Jestli mě zabiješ, přijdou na to − zatknou tě − půjdeš na šibenici − nesmíš mě zabít − nemůžeš!“</p>
<p>„Srazil jsi ho a nechal jsi ho tam potý, cos ukradl trus, kterej nasbíral. V kopcích za bránou Dvou volů.“</p>
<p>„A vrátil jsem se tam za pár dní − druhej den − a on byl pryč! Prostě utekl, to je všechno −“</p>
<p>„Tak pětiletej kluk, kterej dělá, co může, aby pomohl rodině, utekl, jo? Nebo jsi ho vyhnal, Snelle?“</p>
<p>„To jsem neudělal − prostě byl pryč − a není to moje vina, ne? Někdo ho mohl najít, mohl ho adoptovat.“</p>
<p>„Hezky rodičům všechno povíš, Snelle,“ prohlásil ten muž. „Vrátím se večer, asi pozdě, ale vrátím se. Ať tě ani nenapadne zdrhnout −“</p>
<p>„To neudělá,“ ozvalo se ode dveří.</p>
<p>Muž se otočil. „Bellame − co −“</p>
<p>„Mistře Murillio, zůstanu tady a na toho hajzlíka dohlídnu. A až se ukážou jeho rodiče, pěkně všechno vyklopí. Jen běžte, mistře, a s tím, co se děje tady, si už nelamte hlavu.“</p>
<p>Muž − Murillio − chvíli mlčel a prohlížel si vytáhlého chlapce opřeného se zkříženýma rukama o zárubeň. Pak postavil Snella zpátky na zem a ustoupil. „Tohle ti nezapomenu, Bellame.“</p>
<p>„Bude to v pořádku, mistře. Nezpřelámu mu všechny kosti, i když bych tuze rád, protože si to očividně zaslouží. Ne, on tady bude sedět a hrát si se sestřičkami − hned jak se proberou −“</p>
<p>„To by měla spravit studená voda.“</p>
<p>„Tak potom. A nejenže si s nimi bude hrát, ale schválně prohraje každou hru, každou hádku. A když budou chtít, aby stál na hlavě, zatímco se mu budou šťourat v prdeli, potom to Snell udělá. Správně, Snelle?“</p>
<p>Snell už potkal starší hochy, jako byl tenhle. Měli klidný pohled, ale jen proto, aby vás jím mohli probodnout, když to zrovna nečekáte. Bellama se bál mnohem víc než Murillia, „Ublížíš mi, a moji kamarádi si to s tebou vyřídí,“ zasyčel. „Moji kamarádi z ulice −“</p>
<p>„Jakmile uslyší jméno Bellam Nom, zdrhnou, ani nestačíš mrknout.“</p>
<p>Murillio našel hliněnou mísu a naléval do ní vodu.</p>
<p>„Mistře,“ zarazil ho Bellam, „já to udělám. Dostal jste z něj, co jste potřeboval − aspoň stopu, místo, kde začít.“</p>
<p>„Dobře. Uvidíme se teda večer, Bellame. Děkuju.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když odešel, zavřel Bellam dveře a popošel ke Snellovi, který se zase krčil u zdi.</p>
<p>„Říkal jsi −“</p>
<p>„To děláme, ne, když přijde na dospělé.“</p>
<p>„Nesahej na mě!“</p>
<p>„Nikde poblíž žádní dospělí nejsou, Snelle − co rád děláš ty, když nejsou nablízku? Aha, ano, správně. Rád trápíš každýho, kdo je menší než ty. To zní jako zábava. Myslím, že si zahraju, a hele, ty jsi menší než já. Tak čím začneme?“</p>
<p>Protože měli čas, bylo naštěstí možné zapomenout na všechny ponuré obavy ohledně něčeho nevhodně krutého. Bellam Nom byl chytřejší než většina ostatních, a proto dobře věděl, že skutečnou hrůzu nevyvolává něco, co se už stalo, nýbrž to, co by se <emphasis>mohlo</emphasis> stát. Klidně nechal pracovat Snellovu představivost na myriádě možností, což byla rafinovaná a přesná forma mučení. Zvlášť užitečná, protože nezanechávala modřiny.</p>
<p>Tyrani se nic nenaučí, když někdo trýzní je, se svou nechutnou povahou nechápou poučení, nedokážou se obrátit. Spravedlnost jako taková je pro ně podivnou říší, kde se prolíná správnost a pomsta, až jsou téměř nerozlišitelné. Týraný tyran vidí jen druhou stranu téhož strachu, s jakým sám žije celý život. Obrat nastává pouze navenek, nikoliv uvnitř. Uvnitř tyran i všechno, co ho straší, zůstávají nezměněni.</p>
<p>To je hrozná pravda, jenomže svědomí nelze nikomu nacpat do chřtánu.</p>
<p>Kdyby to tak jenom šlo!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na stěnu úzkého průchodu se tiskly můry a na něco čekaly, nejspíš na noc. Poněvadž to byla málo používaná cesta z Vidikasova paláce, kudy se jen dvakrát denně v přesnou dobu chodilo z kuchyně, začala ji Kalista používat s kradmým půvabem bezstarostné cizoložnice, jíž se stala. A poslední, co čekala, bylo, že v půlce cesty narazí na manžela.</p>
<p>Ještě znepokojivější bylo, že ji tu očividně čekal. V jedné ruce držel soubojové rukavice, jako by se ji chystal udeřit přes tvář, nicméně na tváři mu pohrával podivný úsměv. „Drahá,“ řekl.</p>
<p>Zastavila se před ním zcela oněmělá. Jedna věc byla hrát hru na snídani, kdy mezi sebou měli stůl zaplněný falešnými obrázky dokonalého a dokonale normálního manželství. Jejich jazyk byl hladkou navigací kolem všech těch nebezpečných úskalí, až se zdálo, že je přítomnost pouhým vzorem pro budoucnost trvající celá léta. Jediná rána se neprobírala k životu, žádné tragické uváznutí na zubatých mělčinách, žádní námořníci topící se v pěně.</p>
<p>Stál tu přímo před ní, vysoký, s tisícem ostrých hran, přehrazoval jí cestu a oči se mu leskly jako ohně na útesu lákající lodě k nebezpečným skalám. „Jsem tak rád, že jsem tě našel,“ pokračoval. „Musím zajet do dolu − jistě slyšíš, jak za tebou připravují kočár.“</p>
<p>Nedbalá slova, ale ona se polekala jako vyplašený ptáček. Zatřepetání křídel v šeru, jak se pootočila a konečně si uvědomila frkání koní a vrzání postrojů na nádvoří za ní. „Ach,“ vypravila ze sebe a opět se na něj podívala. Srdce jí začalo konečně zpomalovat.</p>
<p>„Dokonce i zde máš na líčkách rozkošný ruměnec, drahá,“ poznamenal Gorlas. „Velice ti to sluší.“</p>
<p>Téměř cítila letmý dotek prstů, přidávající k pokloně požehnání. Můra, vylekaná srážkou vzdušných proudů, se jí otřela o tvář křídly suchými jako pudr. Ucukla. „Děkuji,“ řekla.</p>
<p>Pochopitelně to byla další hra. Už si to uvědomila. Nechtěl, aby se věci zamotaly, ne tady, ne teď. O tom se přesvědčovala a doufala, že je to pravda. Proč ale všechno nerozbít? Osvobodilo by to jeho, osvobodilo by to ji − nebylo by to nakonec zdravější? <emphasis>Pokud jeho představa o osvobození není zabít mě. Takové věci se přece stávají, ne?</emphasis></p>
<p>„Nečekám, že se vrátím přinejmenším tři dny. Dvě noci.“</p>
<p>„Chápu. Šťastnou cestu, Gorlasi.“</p>
<p>„Děkuji, drahá.“ Bez varování přistoupil blíž a uchopil ji za pravé ňadro. „Nelíbí se mi představa, že tohle dělají cizinci,“ poznamenal tiše, pořád s tím divným úsměvem. „Musím si představit tvář, kterou dobře znám. Potřebuji za ní cítit toho parchanta.“</p>
<p>Hleděla mu do očí a viděla jen cizince, vypočítavého, chladného a odtažitého jako oblékač mrtvých − jako ten, který přišel udělat, co bylo zapotřebí, s mrtvolou její matky, jakmile byl tenký závoj soucitu odhozen jako špinavý hadr a on se pustil do práce.</p>
<p>„Až se vrátím,“ pokračoval Gorlas, „musíme si promluvit. Podrobně. Chci o něm vědět všechno, Kalisto.“</p>
<p>Věděla, že to, co řekne v této chvíli, bude znít manželovi v hlavě každý volný okamžik v příštích třech dnech a dvou nocích, a než se vrátí, vykonají její slova svou práci a promění ho − ve zlomeného tvora, nebo ve zrůdu. Mohla říct <emphasis>Dobře,</emphasis> jako kdyby byla donucena, zahnána do rohu, a okamžité uspokojení by se u něj brzy pokřivilo v něco temného, nepříjemného, a ona by se za tři dny ocitla před pomstychtivým tvorem. Mohla říct <emphasis>Jak chceš</emphasis> a on by slyšel vzdor a krutou lhostejnost − jako kdyby pro ni byly jeho touhy vedlejší, jako kdyby ho poslouchala hlavně z lítosti. Ne, vlastně měla na vybranou z několika věcí. V okamžiku, kdy čekal její odpověď, se rozhodla, co řekne, a pronesla to klidně a sebejistě (ale ne příliš sebejistě). „Tak zatím, manželi.“</p>
<p>Kývl. Rozšířily se mu zorničky. Zachytila zrychlený dech a věděla, že zvolila správně. Příští tři dny a dvě noci bude Gorlas jako v ohni. Bude bez sebe napětím, s představivostí puštěnou ze řetězu, přehrávající různé scény, které však budou variací na jedno téma.</p>
<p><emphasis>Ano, Gorlasi, nakonec jsme spolu ještě neskončili.</emphasis></p>
<p>Odtáhl ruku, zdvořile se poklonil a ustoupil stranou, aby mohla projít.</p>
<p>Prošla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Murillio si na den pronajal koně. Včetně krmení ho to přišlo na tři stříbrné s dvacetiradovou zálohou. Kůň nicméně stál nanejvýš za pět. Měl prověšený hřbet, bylo mu asi deset, ale byl zedřený a zmlácený a jeho utrápený pohled v Murilliovi vyvolával soucit. Napůl chtěl obětovat zálohu, koně si nechat a pustit ho na pastvu.</p>
<p>Pomalu projížděl plnými ulicemi k bráně Dvou volů. Za branou koně pobídl do klusu po dlážděné silnici, kde míjel naložené vozy a kárky a občas gadróbského rolníka ohnutého pod košem s nasolenými rybami, lahvemi s olejem, svíčkami a vším, co trochu usnadňovalo život ve špinavé chatrči u cesty.</p>
<p>Za kolonií malomocných se začal rozhlížet kolem sebe a hledal vhodnou pastvinu. Zakrátko zahlédl ovce a kozy potulující se po svahu napravo. Po hřebeni kulhal pasák a mával proutkem, aby odehnal mouchy. Murillio zamířil k němu.</p>
<p>Stařík si ho všiml a zastavil se. Měl na sobě hadry, ale jeho hůl vypadala nová a čerstvě vyleštěná a naolejovaná. Oči měl zamlžené zákalem po mnoha letech strávených na jasném slunci a nervózně a ostražitě je mhouřil, když vedle něj Murillio zastavil.</p>
<p>„Zdravím, dobrý muži.“</p>
<p>Odpovědí mu bylo strohé přikývnutí.</p>
<p>„Hledám někoho −“</p>
<p>„Jsem tu akorát já,“ odpověděl pasák a mával si proutkem před obličejem.</p>
<p>„Tohle bylo před pár týdny. Malý chlapec tady možná sbíral trus.“</p>
<p>„Choděj sem z města.“</p>
<p>Nervozitu zakrýval špatně. Olizoval si rty a odháněl mouchy, které tam nebyly. Murillio poznal, že něco skrývá. „Tohohle znáš,“ řekl mu. „Bylo mu pět. Byl zraněný, nejspíš v bezvědomí.“</p>
<p>Pasák před ním couvl a pozvedl hůl. „A co jsem měl dělat?“ chtěl vědět. „Ti, kdo sem choděj, nic nemaj. Žijou na ulici. Prodávaj trus za pár měďáků. Mně tady nikdo nepomůže, akorát pracujem pro někoho jinýho. Každou zimu hladovíme − co jsem měl asi dělat?“</p>
<p>„Jen mi řekni, co se stalo,“ požádal jej Murillio. „Udělej to, a možná odejdu, nechám tě být. Ale jsi mizerný lhář, dědku, a jestli něco zkusíš znovu, můžu se naštvat.“</p>
<p>„Nevěděli jsme, jestli to přežije − byl zmlácenej skoro na smrt, pane. Umřel by, kdybysme ho nenašli a nepostarali se o něj.“</p>
<p>„A pak?“</p>
<p>„Prodali jsme ho. Je už dost těžký nakrmit sebe −“</p>
<p>„Komu? Kde je?“</p>
<p>„V železným dole. Patří Eldře, na západ vocaď.“</p>
<p>Murillia zamrazilo u srdce. „Pětiletý kluk −“</p>
<p>„Krtci, tak jim řikaj. Aspoň jsem to slyšel.“</p>
<p>Murillio se vrátil ke koni. Vyhoupl se do sedla a prudce koně otočil. Hnal se zpátky k silnici. Po tisíci krocích kůň ztratil podkovu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vůl se ploužil jako zvíře, pro něhož čas nemá význam, což bylo možná moudré. Muž s holí, kráčející vedle něj, ho občas plácl, ale spíš ze zvyku, ne z naléhavosti. Náklad splétaných kůží nebyl nějak zvlášť těžký, a pokud si to povozník dobře načasuje, mohl by se v táboře vnutit na jídlo, než se vydá na dlouhou zpáteční cestu do města. Aspoň už bude večer a ochladí se. V tomhle horku člověk ani zvíře nikam nespěchali.</p>
<p>Nebylo tedy žádným překvapením, že ho osamělý, opěšalý poutník brzy dohonil a po krátkém rozhovoru − několik slov, zacinkání peněz a zase několik slov − náklad na voze ztěžkl, ale ne natolik, aby si vůl začal stěžovat. Nakonec tohle byl jeho životní úděl vymezující jeho samotnou existenci. Popravdě, téměř si nevzpomínal, že by byl kdy volný a ploužil se bez něčeho, co by tahal za sebou, bez drnčení pronikajícího až do kostí, jak kola vozu nadskakovala na nerovné dlažbě a ve vyjetých kolejích.</p>
<p>Apatické mrkání, mračno much tančících v horku, cukající ocas a kapky krve na rousech a přetahování něčeho odněkud někam. A vedle něj mračno much tančících v horku, tu a tam kapky krve od komárů a kdoví čeho a převážení něčeho odněkud někam. Vůl a povozník, rovnoběžné životy v bezvýznamných letech. A nyní nevídaná obměna, muž sedící s nohama visícíma přes okraj vozu, s ošlapanými botami, popraskanými puchýři a temným vírem v očích, jenž však nebyl určen jim a do něhož jim taky nic nebylo.</p>
<p>Zdobený lakovaný kočár na listových pružinách, který projel kolem asi lígu před táborem, měl ve vedru a prachu zavřená okénka.</p>
<p>Muž vzadu se díval, jak se blíží. Povozník se díval, jak je míjí. Vůl viděl, jak odjíždí rychlým tempem, jaké by sám nikdy nasadit nedokázal, i kdyby chtěl, což nechtěl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Snell nebyl žádný hlupák, a když se míček svázaný z barevného provázku zakutálel ke dveřím a Hinty na něj civěla a čekala, že se jí jako kouzlem vrátí do špinavých ruček, Snell posloužil − a jakmile byl u dveří, vyrazil ven a byl pryč.</p>
<p>Slyšel Bellamův křik, ale měl slušný náskok, a navíc ten blbec přece nenechá mrňata o samotě, že? Ne, Snell vyvázl snadno, protože byl chytrý, a ti kreténi mu mohli klidně vyhrožovat až do aleluja, ale nakonec vyhraje on, nakonec vždycky vyhrával on − důkaz jeho chytrosti.</p>
<p>Vzal to po ulici, zahnul do uličky, podlezl rozbitý plot a přeběhl úzký dvorek − slepice se před ním rozutekly − a pokračoval na naskládané králíkárny, přes další plot do Křivolaké uličky, po dvaceti krocích doleva na blátěnou cestičku, kde netěsnila odpadní trubka. Nikdo tímhle úzkým průchodem nechodil kvůli smradu a tak, ale on ano. Ošlapané mokasíny měl nasáklé močí, než doběhl do Měšcové ulice a na svobodu.</p>
<p>Lepší by bylo, kdyby měl na prodej ty ukradené prcky. Ještě lepší by bylo, kdyby měl svou zásobu mincí. Teď neměl nic. Ale taky ho už nikdo nechytí. Znal pár starších chlapců napojených na bandu, která pracovala ve Skuhrově. Kradli, co šlo, z kupeckých vozů tlačících se v ulicích. Pokud se tam Snell dostane, bude mimo město, že? Pak si ho můžou hledat třeba věčně, a nikdy ho nenajdou.</p>
<p>A mohl by zbohatnout. Mohl by postupovat a stát se vůdcem smečky. Lidé by se ho báli. Kupci by mu platili, aby je neolupoval. A koupil by si palác a najal asasíny, aby zabili Bellama Noma, Stonny Menakis a Murillia. Odkoupil by dluhy rodičů a přinutil je, aby každý měsíc platili <emphasis>jemu</emphasis> − no nebylo by to něco? To by bylo dokonalé. A sestry by mohl prodávat a nakonec by měl dost peněz, aby si koupil nějaký titul, dostal se do rady a prohlásil se za krále Darúdžhistánu. Pak by nechal postavit šibenice a popravit každého, kdo mu kdy ukřivdil.</p>
<p>Spěchal tlačenicí, v myšlenkách už byl ve vzdálené budoucnosti, která však byla téměř na dosah.</p>
<p>Kdosi mu podrazil nohy. Dopadl tvrdě a narazil si rameno a bok. Nad ním stál Bellam Nom, supěl, ale křenil se. „Hezký pokus,“ poznamenal.</p>
<p>„Mew a Hinty! Tys je nechal −“</p>
<p>„Zamkl jsem je, ano. To mě taky zpomalilo.“ Popadl Snella za paži, prudce ho zvedl a rukou mu ještě zakroutil, až kluk vykřikl bolestí. Pak ho odtáhl domů.</p>
<p>„Jednou tě zabiju,“ syčel Snell a trhl sebou, když Bellam zesílil stisk.</p>
<p>„Na to lidé jako ty spolíhají, co?“</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Že nikdo z nás není tak hnusný jako vy. Že budeme mít výčitky a nestáhneme tě zaživa z kůže. Nebo ti nerozdrtíme čéšky. Nevydloubneme ti oči. Chceš mě zabít? Posluž si, ale nediv se, jestli tě já dostanu první, Snelle.“</p>
<p>„Nemůžeš zavraždit −“</p>
<p>„Že nemůžu? Proč ne? Zřejmě si myslíš, že ty můžeš, kdykoliv se ti zachce, kdykoliv se ti naskytne příležitost. No, já nejsem Stonny Menakis. A nejsem ani Murillio. Oni jsou… civilizovaní. Ne, Snelle, já jsem spíš jako ty, jenom jsem starší a lepší.“</p>
<p>„Jestli mi něco uděláš, Murillio tě bude muset potrestat. Jak říkáš, on není jeden z nás. Ani Stonny ne. Ta tě rozseká na kusy. Ano, bude to Stonny. Řeknu tátovi, aby ji o to požádal, a to on udělá.“</p>
<p>„To si opravdu hodně domýšlíš, Snelle.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Že přijdou na to, že jsem to udělal já.“</p>
<p>„Budu je varovat − hned jak se vrátí − budu je před tebou varovat −“</p>
<p>„Předtím, nebo potom, co se přiznáš? K tomu, cos udělal chudákovi Harllovi?“</p>
<p>„To bylo něco jinýho! Neudělal jsem to schválně −“</p>
<p>„Ublížil jsi mu, nejspíš jsi ho i zabil. Nechal jsi ho tam ležet napospas ptákům. Nikomu jsi nic neřekl, Snelle. Mistr Kápě ví, kdybych hezky poprosil, možná by mi tě táta předal a byl by rád, že se tě zbaví.“</p>
<p>Snell neříkal nic. Teď pocítil skutečnou hrůzu. Takovou hrůzu, že mu vytékala z pórů a mezi nohama. Tenhle Bellam byl netvor. Necítil nic k nikomu. Chtěl jenom ublížit Snellovi. Netvor. Strašlivý démon, ano, démon. Bellam představoval všechno, co bylo špatně s… s… se vším.</p>
<p>„Už budu hodný,“ fňukal. „Uvidíš. Já to všechno napravím.“</p>
<p>Jenže to byly lži a oba to věděli. Snell byl, jaký byl, a sebevíc hýčkání a rozmazlování na tom nic nemění. V duchu si říkal: <emphasis>jsme ve tvém světě, je nás víc, než si umíš představit. Kdybys věděl, kolik nás tu je, tak by ses opravdu hodně bál. </emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>sme tady. A co s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>námi uděláš?</emphasis> Snell byl, kdo byl, a stejně tak Bellam Nom.</p>
<p>Když ho Bellam Nom táhl do úzkých dveří neurčitého krámku na konci Křivolaké, Snell náhle ucukl − tohle místo znal. Věděl −</p>
<p>„Copak to tady máš, Bellame?“</p>
<p>„Čerstvýho, Gorussi, a dám ti ho lacino.“</p>
<p>„<emphasis>Počkej!</emphasis>“ zavřískl Snell, načež mu ústa zavřela pádná ruka a vtáhla ho do šera páchnoucího potem. Na tváři ucítil dech, když se k němu skřet Goruss naklonil blíž.</p>
<p>„Tak von je uječenej, co?“</p>
<p>„Vlastně je to hnusnej malej hazjl.“</p>
<p>„To z něj dostanem.“</p>
<p>„Z tohohle ne. Ten by probodl vlastní matku, jen aby viděl, jak teče krev. Nejspíš za sebou nechal stopu z umučenejch zvířátek deset líg dlouhou, zakopanejch na dvorkách po celým okolí. Tohle je jeden z nich, Gorussi.“</p>
<p>„Osmnáct stříbrnejch?“</p>
<p>„Stříbrnejch?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Beru.“</p>
<p>Snell se zmítal, když ho Goruss nesl dozadu a pak po schodech dolů do neosvětleného sklepa, kde bylo cítit bláto a moč. Dostal roubík a svázaný skončil v železné kleci. Goruss odešel nahoru a nechal Snella samotného.</p>
<p>V přední místnosti se posadil naproti Bellamovi. „Pivo, synovče?“</p>
<p>„Na mě je moc brzo, strýčku.“</p>
<p>„Jak dlouho ho tu mám držet?“</p>
<p>„Dost dlouho, aby se úplně posral. Chci ho tak vyděsit, že se uvnitř zlomí.“</p>
<p>„Tak mu dám noc. Dost na to, aby si prožil všechny svoje strachy, ale ne tak, aby z toho zblbnul. Kurva, synovče, neberu nikoho pod takovejch patnáct, a pak je pečlivě vyslechneme a pozorujeme. Jenom ty úplně beznadějný posíláme na veslařský lavice. A i pak dostávají mzdu a jídlo a po pěti letech je propustěj − a většina z nich si potom vede docela dobře.“</p>
<p>„Pochybuju, že Snell něco z toho ví, strýčku. Jenom to, že sem odvlíkají děti, který se už nevrátí.“</p>
<p>„Tak to musí vypadat.“</p>
<p>Bellam se usmál. „Vypadá, strýčku, vypadá.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Neviděl jsem ho už celé dny.“</p>
<p>Barathol jen kývl a šel si v sudu s vodou umýt špínu z předloktí a rukou. Chaur seděl na bedně vedle a jedl nějaké zdejší ovoce se žlutorůžovou slupkou a šťavnatou dužinou. Šťáva mu stékala po strništi na bradě.</p>
<p>Scillara se na něj zářivě usmála a vydala se dopředu. Vzduch byl štiplavý, jak tomu bývá v kovárnách, a ona si pomyslela, že odteď se jí ten pach vybaví pokaždé, když si vzpomene na Barathola, toho kolohnáta s laskavýma očima. „Byly ještě nějaký trable s cechama?“ zeptala se.</p>
<p>Utřel se a odhodil hadr na zem. „Ztěžujou nám to, ale to jsem čekal. Zvládáme to.“</p>
<p>„To vidím.“ Kopla do hromady železných tyčí. „Nová objednávka?“</p>
<p>„Meče. Vojenská posádka malazskýho vyslanectví zavedla mezi šlechtou novou módu. Říšský dlouhý meče. Většina místních kovářů s tím má potíže.“ Pokrčil rameny. „Pochopitelně já ne.“</p>
<p>Scillara se posadila na jedinou židli a pustila se do nacpávání dýmky. „Co je tak zvláštního na malazských mečích?“</p>
<p>„Vlastně jsou pravý opak. Zdejší kováři nepřišli na to, že musí obrátit konstrukci, aby je ukuli správně.“</p>
<p>„Obrátit konstrukci?“</p>
<p>„Základní tvar malazskýho meče pochází z Unty, z říšský pevniny. Tři století starý, možná víc. Říše dosud používá untský slévárny, a tam jsou pořádně konzervativní.“</p>
<p>„No, pokud ta zatracená věc dělá, co má, proč něco měnit?“</p>
<p>„To si zřejmě myslí většina, ano. Zdejší kováři se mohli zbláznit, jak pořád dokola přehýbali a snažili se zachytit tu pevnost, ale v untských kovárnách pracujou se železem, který není dost žhavý. A taky používají červený železo − Untský vrchy jsou ho plný, i když všude jinde je vzácný.“ Odmlčel se a díval se, jak si zapaluje fajfku. „Tohle tě přece nemůže doopravdy zajímat, Scillaro.“</p>
<p>„Ani ne, ale ráda poslouchám zvuk tvýho hlasu.“ Vzhlédla přes kouř, oči zastřené.</p>
<p>„V každým případě zvládnu vyrobit slušný kopie, což se rozneslo. Nakonec na to nějaký kovář přijde, ale to už budu mít spoustu spokojených zákazníků a ani podbízení mojí ceny mi moc neublíží.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla.</p>
<p>Chvíli si ji prohlížel, než řekl: „Takže Řezník se ztratil, co?“</p>
<p>„O tom já nic nevím. Jen to, že už jsem ho pár dní neviděla.“</p>
<p>„Bojíš se o něj?“</p>
<p>Zamyslela se nad tím a pak ještě nad něčím dalším. „Barathole, nepřišla jsem tě navštívit kvůli tomu. Nehledala jsem někoho, kdo by mohl něco udělat, jako kdyby Řezníka unesli nebo tak něco. Jsem tady, protože jsem tě chtěla vidět. Jsem osamělá − ach, ani tím nemyslím, že mi postačí kdokoliv. Jenom jsem tě chtěla vidět, to je všechno.“</p>
<p>Po chvíli pokrčil rameny a napřáhl ruce. „Tady jsem.“</p>
<p>„Ty mi to neusnadníš, viď?“</p>
<p>„Scillaro, podívej se na mě. Podívej se, prosím. Jsi na mě moc rychlá. Řezník, ten historik, dokonce i ten Palič mostů, všem se z tebe jenom točí hlava. Mít na vybranou, radši bych zbytek života prožil tak, aby si mě nikdo nevšímal. Netoužím po dramatech, ani po vzrušení.“</p>
<p>Natáhla si nohy. „A já podle tebe ano?“</p>
<p>„Ty ho máš v životě plno.“ Barathol se zamračil a potřásl hlavou. „Neumím zrovna dobře vyjádřit, co mám na mysli, viď?“</p>
<p>„Zkoušej to dál.“</p>
<p>„Umíš být… ohromující.“</p>
<p>„Typický, ale přidáš trochu sádla, a najednou je toho na něj moc.“</p>
<p>„Nejsi tlustá a dobře to víš. Máš,“ zaváhal, „tvary.“</p>
<p>Chtěla se zasmát, ale usoudila, že by to mohlo znít příliš ublíženě, z čehož by se on cítil ještě hůř. Kromě toho byla její poznámka v podstatě jen zoufalou snahou odvést pozornost − už shodila většinu nadváhy, kterou během těhotenství nabrala. „Barathole, copak tě nenapadlo, že jsem taková, jaká jsem, možná proto, že za tím vším už není nic moc jinýho?“</p>
<p>Zamračil se ještě víc.</p>
<p>Chaur seskočil z bedny a došel k nim. Lepkavou rukou ji poplácal po hlavě a odběhl na dvorek.</p>
<p>„Hodně jsi toho ale prožila.“</p>
<p>„Copak ty ne? Bohové pod náma, byl jsi důstojník Rudých čepelí. A to, co jsi udělal v Arenu −“</p>
<p>„Jenom jsem se snažil vyhnout průšvihu, Scillaro. Jako obvykle.“</p>
<p>„O čem to tady mluvíš?“</p>
<p>Odvrátil zrak. „Nejsem si jistý. Když teď Řezník odešel, tak asi…“</p>
<p>„A Kalous je moc starej a Pazderka je ženská a to je legrace, ale nic vážnýho − aspoň pro mě ne − zjistila jsem, že potřebuju dalšího chlapa. Chaur je dítě, teda aspoň v duchu. Zbýváš… ty.“</p>
<p>Její drsný sarkasmus ho bodl u srdce, až málem ucouvl. „Mně to tak připadá,“ řekl.</p>
<p>Povzdechla si. „Nejspíš si to zasloužím. Byla jsem trochu… rozpustilá. Přelétavá. Hele, snažím se, nenajdu, tak se snažím dál. A dál. Je mi jasný, jak ti to připadá.“</p>
<p>„Mně by to bylo jedno,“ prohlásil Barathol. „Až na to, že nechci být jen další chlap, kterýmu se z tebe zatočí hlava.“</p>
<p>„Není divu, že jsi zasvětil život výrobě zbraní a zbroje. Potíž je, že to děláš pro všechny ostatní.“</p>
<p>Na to neřekl nic. Jen ji pozoroval, což už dělal nějakou dobu, jak si uvědomila. Najednou znervózněla. Zabafala z dýmky. „Barathole, potřebuješ vlastní zbroj.“</p>
<p>Na to kývl. „Chápu.“</p>
<p>„Nebudu ti slibovat nic, co bych nemohla splnit, ale je možný, že moje přelétavost končí. Lidi jako my, kteří stráví většinu života hledáním, no, i když to <emphasis>najdeme,</emphasis> obvykle to nepoznáme − dokud není pozdě.“</p>
<p>„Řezník.“</p>
<p>Vzhlédla k němu. „Ten neměl v srdci volný místo, Barathole. Ne pro mě ani pro žádnou jinou.“</p>
<p>„Takže se teď jenom schovává?“</p>
<p>„Myslím, že v mnoha ohledech.“</p>
<p>„Ale tobě zlomil srdce, Scillaro.“</p>
<p>„Opravdu?“ Zamyslela se nad tím. „Možná ano. Možná tu zbroj potřebuju já.“ Frkla. „Mám, co mi patří, že?“ Vstala.</p>
<p>Barathol sebou trhl. „Kam jdeš?“</p>
<p>„Cože? Ani nevím. Někam. Nikam. Záleží na tom?“</p>
<p>„Počkej.“ Přistoupil blíž. „Poslouchej mě, Scillaro.“ Odmlčel se, jak se snažil najít vhodná slova. Po chvíli se zamračil ještě víc. „Kdyby sem Řezník přišel včera, aby pozdravil, byl bych ho býval popadl za krk. Pro mistra Kápě, nejspíš bych ho zmlátil do bezvědomí a přivázal na židli. Kde by zůstal − dokud by ses nezastavila.“</p>
<p>„Včera.“</p>
<p>„Když jsem si myslel, že nemám naději.“</p>
<p>Sama teď měla problém najít slova. „A dneska?“</p>
<p>„Myslím, že na sebe jenom hodím nějakou zbroj.“</p>
<p>„Voják… se vrací z výslužby.“</p>
<p>„No, jsem chlap, ti se nikdy nepoučí.“</p>
<p>Zakřenila se. „Pravda pravdoucí.“</p>
<p>Pak se předklonila a on rozevřel náruč a ona skoro zavřela oči − úlevou, očekáváním rozkoše, dokonce radosti − když ji uchopil za paže a odstrčil. Polekaně se otočila. Ve dveřích uviděla oddíl městské hlídky.</p>
<p>Důstojník v čele měl dost slušnosti, aby se tvářil rozpačitě.</p>
<p>„Barathol Méchar? Podle rozkazu města je tahle kovárna dočasně uzavřená. A obávám se, že vás budu muset vzít do vazby.“</p>
<p>„Jak zní obvinění?“</p>
<p>„Přednesl ho cech kovářů. Porušení správného odstraňování odpadu. Obávám se, že je to vážné obvinění. Mohl byste přijít o podnik.“</p>
<p>„To nechápu,“ namítl Barathol. „Používám kanály − nic nevylívám −“</p>
<p>„Obecní kanál, ano, ale měl byste používat průmyslový kanál, který vede vedle obecního.“</p>
<p>„O něčem takovým slyším prvně.“</p>
<p>„No,“ ozval se kdosi za strážníky, „kdybyste byl člen cechu, tak byste to věděl, ne?“</p>
<p>Promluvila žena, ale Scillara ji přes muže ve dveřích neviděla.</p>
<p>Barathol rozhodil ruce. „No dobře, rád poslechnu. Nainstaluju správný trubky −“</p>
<p>„To můžete,“ přerušil jej důstojník, „jakmile bude obvinění posouzeno, zaplacena pokuta a tak. Mezitím musíme tento podnik uzavřít. Plynové ventily musíme zapečetit. Materiál a nástroje musíme zabavit.“</p>
<p>„Rozumím. Tak mi dovolte zařídit něco pro svýho pomocníka − aby měl kde zůstat a −“</p>
<p>„Je mi líto,“ skočil mu důstojník opět do řeči, „ale obvinění je vzneseno proti vám i vašemu tovaryši.“</p>
<p>„Ne tak docela,“ promluvila opět neviditelná žena. „Kovář nemůže mít tovaryše, pokud není členem cechu. Ti dva se snaží podkopat cech.“</p>
<p>Důstojník se zatvářil přísněji. „Jak říká, ano. Nehodlám se tady dohadovat jazykem advokátů. Zatýkám vás a nechám tu jednoho z mých strážníků, aby dohlédli na kvalifikované dělníky, až to tu budou odstavovat z provozu.“</p>
<p>„Moment,“ ozval se Barathol. „Vy zatýkáte Chaura?“</p>
<p>„Tak se váš tovaryš jmenuje?“</p>
<p>„Není to můj tovaryš. Je to prosťáček −“</p>
<p>„Tedy o málo víc než otrok,“ ozvala se neviditelná činitelka cechu. „To, myslím, znamená porušení mnohem vážnějšího zákona.“</p>
<p>Scillara se dívala, jak dva muži odcházejí na dvůr a vracejí se s kňourajícím, vykuleným Chaurem. Barathol ho chtěl utěšit, ale strážníci se postavili mezi ně a důstojník ho upozornil, že i když nechtěl použít pouta, v případě nutnosti to udělá. Takže pokud všichni zůstanou klidní a ovládnou se, můžou odsud odejít jako civilizovaní lidé. Barathol se zeptal na své právo najmout si advokáta a důstojník odpověděl, že to není právo jako takové, že to je výsada, kterou může Barathol vskutku využít, pokud si ji může dovolit.</p>
<p>„Nějakýho ti najdu,“ ozvala se Scillara.</p>
<p>V očích se mu mihla úleva, ale vzápětí ji nahradily obavy o Chaurův osud, protože ten už řval a snažil se vytrhnout strážníkovi pokaždé, když na něj sáhl.</p>
<p>„Nechte ho být,“ štěkl Barathol. „Půjde klidně − jen na něj nesahejte.“</p>
<p>Pak se oddíl kromě jednoho člena vydal s vězni na cestu. Scillara se k nim připojila a konečně uviděla činitelku cechu, poměrně působivou ženu, které důstojnost kazil jen samolibý úšklebek.</p>
<p>Když za ní Scillara procházela, popadla ji za cop a prudce trhla.</p>
<p>„Au!“ Žena se zuřivě otočila.</p>
<p>„Promiňte,“ omlouvala se Scillara. „Musel se mi zachytit do náramku.“ S tím pokračovala v chůzi.</p>
<p>„Vždyť ale žádný náramek nemá,“ divil se za ní důstojník.</p>
<p>Žena z cechu zasyčela. „Chci ji −“</p>
<p>Scillara zahnula za roh. Nečekala, že by za ní důstojník někoho poslal. Dělal svou práci a nechtěl si ji komplikovat.</p>
<p>„A to už jsem do svých potrhaných sítí málem polapila skvělýho chlapa,“ mumlala si pro sebe. „Doufala jsem − modlila se − aby mi dal život do pořádku.“ Frkla. „Už mám holt takový štěstí.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Od obyčejných pověr k učeným traktátům se bezpočet generací snažilo pochopit ty, jejichž mysl zůstala nevyvinutá, dětská, nebo dokonce zdánlivě lapená v jiném světě. Posedlost démonem či bohem, ukradené duše, nespočetné druhy chemické nerovnováhy a nepříjemných šťáv, zranění utrpěná při narození či ještě před ním, rány do hlavy v dětství, horečky a tak dále. Ovšem nikdy nebylo možné uskutečnit (kromě složitých, nebezpečných rituálů duševních poutí) výpravu do takto postižené mysli.</p>
<p>Bylo by snadné předpokládat vnitřní svět prostých pocitů, děsivého neznáma a nekonečného miazmatu zmatku. Nebo nějakého nehmotného démona sklánějícího se ke každé myšlence, z níž vymáčkne život a zabrání jí v průchodu do vědomí. Takové předpoklady jsou přirozeně jen pověrami založenými pouze na vnějším pozorování: pozorný výraz zdánlivě prázdných očí a hloupého úsměvu, opakující se chování a nepodložené obavy.</p>
<p>Držte se pevně této ruky na této krátké cestě do Chaurovy mysli.</p>
<p>Svět, který viděl on, byl místem plným předmětů, některé se pohybovaly, některé se nikdy nehýbaly a některé se nehýbaly, ale bylo s nimi možné pohnout, pokud si to někdo přál. Tyto tři typy nebyly přesně dané, a on dobře věděl, že věci zdánlivě odsouzené k nehybnosti se mohou znenadání probudit, ožít výbušným pohybem. Chaur v sobě měl představu o všech třech kategoriích v neustále se přesouvajících formách. Byla tu láska, hluboce zakořeněný předmět, z něhož vycházelo teplo a radost a pocit dokonalého blaha. Občas mohla přijmout něco či někoho dalšího zvenčí, ale to v zásadě nebylo nutné. Láska byla v něm, tvořila svůj vlastní svět, a on do něj mohl zajít, kdykoliv se mu zachtělo. To vyjadřoval zasněný úsměv, výraz bez spojitosti s čímkoliv venku.</p>
<p>Jakkoliv byla mocná, byla láska zranitelná. Něco ji mohlo bodnout, až se s bolestí stáhla. Když se to stalo, probudil se další předmět. Dal by se nazvat <emphasis>nenávistí,</emphasis> ale jeho povrch byl posetý skvrnami strachu a hněvu. Tento předmět byl v jeho duši upevněný stejně hluboko jako láska a navzájem se potřebovaly, i když jejich vztah byl napjatý a obtížný. Probuzená k životu bolestí lásky otevírala nenávist oči, které se dívaly pouze ven − nikdy ne dovnitř, nikdy ne na totožnost známou jako Chaur. Nenávist žhnula pouze jediným směrem − do vnějšího světa s jeho předměty, některými pohyblivými, jinými nehybnými, dalšími, které mohly být obojím, přecházejíce od jednoho k druhému a zase zpátky.</p>
<p>Nenávist mohla v případě potřeby použít Chaurovo tělo. Obořit se v zuřivém přeuspořádání světa. Vrátit ho zpátky do správného tvaru, vynutit si konec toho, co způsobovalo lásce bolest.</p>
<p>Všechno to záviselo na vnímání, ale vnímání se příliš neopíralo o to, co viděl, slyšel, cítil, nahmatal či ochutnal. Tajný zrak nenávisti byl mnohem ostřejší − viděl barvy, které pro jiné neexistovaly, a tyto barvy byly na instinktivní úrovni encyklopedické. Jakmile je nenávist uviděla, věděla <emphasis>všechno.</emphasis> Věděla mnohem víc, než co by obsáhla normální mysl.</p>
<p>Byla to jen zvláštní citlivost na mimoslovní komunikaci? Neptejte se Chaura. Ten nakonec přebývá ve svém vlastním světě.</p>
<p>Jeho předmět zvaný nenávist měl zvláštní vztah ke krvi − jejímu odstínu, tomu, jak tekla, jak byla cítit a jak chutnala, a tohle byla bizarní pravda: jeho nenávist <emphasis>milovala</emphasis> krev. Vidět ji, ponořit se do ní znamenalo cítit radost, teplo a spokojenost.</p>
<p>Strážníci vedle Chaura šli klidně a věnovali se vlastním skromným myšlenkám, aniž by měli sebemenší tušení o tom, co víří zdánlivě prostou myslí jejich vězně. Ten šel uvolněně a pohupoval rukama, jak přirozené napětí v krku a ramenou povolilo − očividně zapomněl na všechny svoje potíže, zapomněl, že všichni míří do šatlavy a on se brzy ocitne v kleci z pevných železných tyčí. Všechny ty pevné zdi uzavírající jeho prostoduchý mozek byly očividně zase na místě. Ani jim nestál za pohled.</p>
<p>A tak neviděli, jak z každé škvírky, každé střílny vyhlížejí oči plné nenávisti − tisíce, desítky tisíc třpytivých očí vidoucích všechno, horečné přemrkávání, jak se upíraly na nehybné předměty, přeměřovaly si je a zavrhovaly, jiné posoudily jako potenciálně užitečné věci, kterými, ač jsou nehybné, lze pohnout. Viděly to všechno, ano, vstřebávaly to a zpracovávaly s rychlostí ohromující pro někoho s normální inteligencí − protože to bylo něco jiného, něco cizího, něco svým způsobem dokonalého, řídícího se vlastními pravidly, něco vládnoucího silami, které dokázalo posbírat, uchovat a ve vhodné chvíli vypustit na nicnetušící svět.</p>
<p>Prosťáčci nejsou prostí. Zlomení nejsou zlomení. Jsou jen přestavění. K lepšímu, k horšímu? Takové soudy nemají význam. No jen si představte svět, kde vlastně každá my je prostší, než si představuje, že je, nebo je tak dokonale zlomená, že si svou obrovskou, ohromující poruchu vůbec neuvědomuje. Na takovém světě jde život dál a šílenství se daří. Hloupost se opakuje. Projevy chování neustále něco ničí, ale nejsou přístupné osvícení. Zločiny proti lidskosti bují a jediný zločinec si neumí představit, že by se mohl jednoho dne stát obětí. Jediná krutá duše nechápe, že způsobovaná krutost plodí krutost splácenou desateronásobně. Stačí jí najíst se dnes a nechat zítřejší děti hladovět. Bohatství slibuje věčnou ochranu před omezeními nelaskavého, lakotného světa, a přesto svůj slib nikdy nesplní, ať jde o smrtelnou chorobu, zradu či drancující lůzu revoluce. Bohatství nedokáže pochopit, že samotné lakomství, kterého se tolik bojí, je jeho vlastním výtvorem, jedovatým odpadem jeho vlastní skvělé euforie. Představte si takový svět a pak − ach, nenamáhejte se. Lepší bude politovat chudáka hloupého Chaura.</p>
<p>Který, zcela bez varování, vybuchl. Poklidné myšlenky v hlavách strážníků se rozletěly do zapomnění, když do těl udeřily pěsti a oba muži odletěli na bok. Ve chvíli, kdy otupený pocit, že něco není v pořádku, vyslal nejbližšímu ze zbývajících strážníků do žil první dávku chemického poplachu, Chaur ho popadl za opasek a za krk a hodil ho proti spokojeně nehybné kamenné zdi napravo. Důstojník a zbývající strážník se začali otáčet, aby čelili dosud téměř neznámé hrozbě. Čekal na ně usmívající se Chaur. V levé ruce držel za ucho těžkou amforu, již sebral ze stánku nalevo, a udeřil s ní důstojníka. Přišlo krupobití hliněných střepů a v jeho středu se hroutilo tělo. Poslední strážník se snažil vytáhnout meč. Ústa měl otevřená, aby mohl vykřiknout na poplach. V poslední chvíli při vědomí uviděl Chaura s jeho širokým úsměvem, když se prosťáček rozmáchl a praštil ho pěstí z boku do hlavy, promáčkl mu přílbu a srazil mu ji z hlavy. Strážník, krvácející z ucha a ze spánku, se svalil na zem. Byl živý, ale dočasně to odmítal uznat.</p>
<p>A Chaur teď stál před Baratholem a v očích měl tak potěšený a vzrušený výraz, že kovář dokázal jen beze slova, zděšeně zírat.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Gorlas Vidikas vystoupil z kočáru a zastavil se, aby si mohl upravit kamaše. S lehkou nelibostí si všiml, jak ošklivě je má pomačkané po cestě v upoceném kočáře. Když se se sípěním přiblížil nemocný předák, vzhlédl.</p>
<p>„Urozený pane,“ supěl předák, „co se úroků týče − byl jsem nemocný, jak víte −“</p>
<p>„Ty umíráš, pitomče,“ štěkl Gorlas. „Nepřijel jsem se bavit o tvých problémech. Oba víme, co se stane, pokud půjčku nesplatíš, a oba víme − jak doufám − že na světě vezdejším nebudeš dlouho, takže je celá ta záležitost bezvýznamná. Zbývá pouze otázka, jestli zemřeš ve vlastní posteli, nebo až tě z ní vykopnou.“ Přistoupil blíž a poplácal ho po zádech, až se zvedl oblak prachu. „Nakonec máš tady v táboře vždycky kavalec připravený, ne? Pojď, je čas probrat ostatní věci.“</p>
<p>Předák zamrkal se vší žalostnou dojemností, jakou umí dovést k dokonalosti každý neschopný ubožák na celém světě. Pochopitelně to bylo lepší než temný lesk zášti − hlupáci začnou nenávidět rychle, jakmile mají pocit, že byli napáleni − ne, lepší bude nechat ho dělat všechny ty ufňukané, prosebné obličeje.</p>
<p>Gorlas se usmál. „Můžeš zůstat ve svém hezkém novém domě, příteli. Zřeknu se všech úroků, abys mohl tento svět opustit v klidu a pohodlí.“ Není to pozoruhodná laskavost? Takový ústupek, veliká oběť, že by bylo vhodné, kdyby ten kretén padl v nejhlubší vděčnosti na kolena, ale zapomeňme na to. Druhé plácnutí do zad, které tentokrát u dědka vyvolalo záchvat kašle.</p>
<p>Gorlas přistoupil k okraji obrovské jámy a sledoval hemžení dole. „Je všechno v pořádku?“</p>
<p>Předák vykašlal hrst žlutého hlenu a přibelhal k němu. Ruku si otíral do špinavých kalhot. „Docela dobře, pane, opravdu docela dobře.“</p>
<p>Vida, jak se mu zlepšila nálada. Bezpochyby se celé dopoledne užíral starostmi, chudák zbytečný parchant. Ale svět potřebuje i takové tvory, že? Aby dělali všechnu tu špinavou, těžkou práci a potom za tuto výsadu děkovali lidem jako Gorlas. <emphasis>Opravdu nemáš vůbec zač, blbče, a vidíš tohle? To je můj shovívavý úsměv. Hřej se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm − je to jediná věc, kterou dávám skutečně zadarmo.</emphasis></p>
<p>„Jaké jsou tento týden ztráty?“</p>
<p>„Tři. Průměrný, pane, tak průměrný, jak jen můžou být. Jeden krtek v závalu, ostatní umřeli na popelavou nemoc. Už máme novou žílu. Věřil byste tomu? Je to červený železo!“</p>
<p>Gorlas zvedl obočí. „Červené železo?“</p>
<p>Nadšené kývnutí. „Dvojnásobek ceny za poloviční váhu, tohleto. Zřejmě po něm roste poptávka −“</p>
<p>„Ano, všichni touží po těch malazských dlouhých mečích. Teď bude jednodušší si takový meč objednat, protože do této chvíle umí ty zatracené zbraně vyrobit pouze jediný kovář.“ Potřásl hlavou. „Jsou ošklivé, jestli chceš něco vědět. Zvláštní je, že tady žádné červené železo nebylo − tedy doteď − tak jak ten hlupák dokázal udělat dokonalé kopie?“</p>
<p>„No, urozený pane, existuje stará pověst vo tom, jak se dá obyčejný železo změnit na červený, a navrch lacino. Třeba to nakonec nebude jenom pověst.“</p>
<p>Gorlas zabručel. Zaujalo ho to. Představoval si, jak to tajemství odhalí a bude moct vzít obyčejné železo, přihodit něco zcela bezcenného a získat tak červené železo mající čtyřnásobnou hodnotu. „Právě jsi mi poskytl nápad,“ zamumlal. „I když pochybuju, že se ten kovář svého tajemství vzdá − ne, budu muset zaplatit. A hodně.“</p>
<p>„Snad partnerství,“ odvážil se předák.</p>
<p>Gorlas se zamračil. Neptal se na radu. Ale ano, partnerství by mohlo fungovat. O tom kováři něco zaslechl… prý nějaké potíže s cechem. No, třeba by to Gorlas dokázal urovnat, za úplatu. „Zapomeň na to,“ pronesl trochu příliš hlasitě, „byl to jen nápad − už jsem ho zavrhl, protože je příliš komplikovaný a nevhodný. Zapomeňme, že jsme se o tom kdy bavili.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Netváří se však předák podivně zamyšleně? Gorlas usoudil, že bude asi nutné uspíšit jeho skon.</p>
<p>Po silnici se k dolu blížil formanský vůz.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Byla to opravdu pitomost. Rozhodl se vzít si jezdecké boty, ale byly staré, ošlapané, a co je na sobě měl naposledy, jaksi se mu zploštily nohy, takže se mu teď udělaly obrovské, bolestivé puchýře. A tak, přestože plánoval působivý vstup do tábora, plný zakaboněné rozhodnosti a náznaku hrozby, který vylepší hrst stříbrných radů, po čemž uklidněný předák pošle běžce, aby přivedl zbloudilé dítě, seděl místo toho Murillio na voze celý zaprášený a zpocený a obklopený mračnem much.</p>
<p>Bude to prostě muset zvládnout, jak jen to půjde, že? Když vůl zastavil na hřebeni, stařec se pomalu jako šnek doploužil k místu, kde stál onen předák s jakýmsi vymóděným šlechticem − oba se dívali na ně − a Murillio sklouzl na zem. Trhl sebou a s hrůzou si představil dlouhou cestu pěšky zpátky do města ruku v ruce s Harllem, kdy z příkopů podle cesty vylézá tma − opravdu dlouhá cesta, a popravdě ani netušil, jak ji zvládne.</p>
<p>Vojáci přece znají puchýře, ne? I lidé tvrdě si vydělávající na živobytí. Ostatním připadá tohle trápení banální, jen menší nepříjemnost − a pokud se jednotlivé případy vyskytují v rozmezí několika let, je snadné na ně zapomenout, pustit z hlavy, jak vysilující to ve skutečnosti bylo.</p>
<p>Když se postavil, rozdírala mu nevydělaná kůže puchýře jako drcené sklo. Přesto by se nehodilo kulhat, a tak sebral veškerou vůli a opatrně vykročil k povozníkovi, který něco řešil s předákem a šlechticem. Konečně uviděl urozeného pána lépe. Odněkud ho znal, ale odkud? Kdy ho viděl?</p>
<p>Předák sdělil povozníkovi, kde má vyložit zásoby, a ten odešel, jen cestou Murilliovi kývl na rozloučenou.</p>
<p>Předák zvědavě zašilhal, když se před ním Murillio zastavil, pak si odplivl. „Vypadá to, jako že jste zabloudil, pane. Jestli máte peníze, můžete si koupit místo u stolu dělníků − je to prostý jídlo, ale nasytí, i když nepodáváme nic jinýho než slabý pivo.“ Vyštěkl smíchy. „Nejsme zájezdní hostinec, víme?“</p>
<p>Murillio si dlouho promýšlel, jak bude postupovat. Nečekal ale na scéně žádného zatraceného šlechtice, a něco mu říkalo, že to, co mělo být obyčejné smlouvání završené dvojnásobkem běžné ceny za pětiletého kluka, by se teď mohlo nebezpečně zkomplikovat. „Vy jste zdejší předák, pane?“ zeptal se, když se prve zdvořile uklonil pánovi. Předák kývl a Murillio pokračoval: „Výborně. Hledám tu malého chlapce, Harllo se jmenuje. Před pár týdny ho prodali do vašeho tábora.“ Rychle zvedl ruku v rukavici. „Ne, nemám v úmyslu pochybovat o oprávněnosti té dohody. Vlastně chci chlapce vykoupit na svobodu a vrátit ho jeho, ehm, nesmírně znepokojeným rodičům.“</p>
<p>„Opravdu?“ Předák se podíval na mladého pána.</p>
<p>Murillio ho opravdu odněkud znal.</p>
<p>„Ty jsi ten Murillio,“ promluvil šlechtic s podivným leskem v oku.</p>
<p>„V tom případě máte výhodu −“</p>
<p>„To bezpochyby. Jsem hlavní investor tohoto podniku. A jsem také radní. Gorlas Vidikas z rodu Vidikasů.“</p>
<p>Murillio se poklonil podruhé, tentokrát ale hlavně proto, aby zakryl zděšení. „Radní Vidikasi, rád vás poznávám.“</p>
<p>„Vážně? O tom silně pochybuju. Chvíli mi trvalo, než jsem si tě zařadil. Před pár lety mi tě ukázali na nějaké slavnosti.“</p>
<p>„Ano? No, byly doby, kdy jsem −“</p>
<p>„Byl jsi na seznamu,“ přerušil jej Gorlas.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Byl to koníček jednoho mého přítele, ačkoliv pochybuji, že to on považuje za koníčka. Vlastně kdybych byl natolik neopatrný a použil tento výraz, nejspíš bych na tom seznamu sám skončil a on by mě pravděpodobně vyzval.“</p>
<p>„Je mi líto, ale opravdu netuším, o čem to mluvíte,“ prohlásil Murillio. „Říkal jste něco o nějakém seznamu?“</p>
<p>„Pravděpodobných spiklenců,“ odtušil Gorlas s úsměvem, „ve věci vraždy Turbana Orra, nemluvě o Ravydu Limovi − nebo to byl nějaký jiný Lim? Už si nevzpomínám, ale na tom příliš nesejde. Ne, šlo o Turbana Orra a samozřejmě tu podezřelou sebevraždu paní Simtal − vše se událo během jedné noci v jejím paláci. Byl jsem tam, věděl jsi to? Viděl jsem zavraždění Turbana Orra na vlastní oči.“ Teď se usmíval zeširoka, jako kdyby ty vzpomínky přinesly vlnu nostalgie. Oči ale měl tvrdé jako dva hroty mečů. „Můj přítel je samozřejmě Hanut Orr a ten seznam je jeho.“</p>
<p>„Vzpomínám si, že jsem byl na Simtalině slavnosti,“ přiznal Murillio a v duchu opět prožíval chvíle poté, co opustil paninu ložnici − nechal jí prostředky, s nimiž si mohla vzít život − a vracel se k myšlenkám na to, čeho všeho se vzdal a co to může znamenat pro jeho budoucnost. Bylo tedy vhodné, že se to teď vrátilo a krčilo se mu to u nohou jako vzteklý pes s vyceněnými zuby. „Žel, ten souboj jsem neviděl −“</p>
<p>„To nebyl souboj, Murillio. Turban Orr byl vyprovokován. Byla to léčka. Byl úkladné zavražděn všem na očích. Vražda, ne souboj − chápeš vůbec ten rozdíl?“</p>
<p>Předák se díval z jednoho na druhého, tupě zmatený dočista jako vůl.</p>
<p>„Chápu, pane, ale jak jsem říkal, nebyl jsem svědkem té udá −“</p>
<p>„Nazýváš mě tedy lhářem?“</p>
<p>„Jak prosím?“ Bohové pod námi, před deseti lety by to byl zvládl s dokonalým půvabem a posměšným klidem a všechna načepýřená pírka by byla uhlazena, jisté dluhy uznány, sliby, že budou splaceny, by ani nepotřebovaly být vysloveny nahlas. Před deseti lety −</p>
<p>„Nazýváš mě lhářem.“</p>
<p>„Ne, na to si nevzpomínám, radní. Pokud říkáš, že byl Turban Orr zavražděn, tak prosím. Ale já že bych se nějak spikl, abych tomu napomohl, to je samo o sobě velice nebezpečné obvinění.“ Ano, věděl, kam to směřuje. Už nějakou dobu mu to bylo jasné. Gorlas Vídikas to měl v očích − a Murillio si už vzpomněl, kde ho naposledy viděl a co o něm slyšel. Gorlas měl rád souboje. Rád zabíjel soupeře. Ano, zúčastnil se jednoho z jeho soubojů a viděl toho parchanta −</p>
<p>„Zdá se, že tu máme výzvu,“ poznamenal Gorlas a uchechtl se. „Když jsi své obvinění stáhl, už jsem si myslel, že stáhneš ocas mezi nohy a utečeš. Možná bych tě i nechal jít − nakonec je to Hanutova posedlost, ne moje.“</p>
<p>Murillio neříkal nic. Pochopil, jak sám vlezl do pasti, když tu byl předák jako svědek toho, že výzva k souboji vzešla od něj, nikoliv od Gorlase Vidikase. A taky pochopil, že nikdy nebyla šance, že by ho Gorlas Vidikas nechal jít.</p>
<p>„Přirozeně,“ pokračoval radní, „já svoje obvinění stáhnout nehodlám − takže se buď přiznej, nebo mě vyzvi, Murillio. Matně si vzpomínám, že jsi kdysi měl pověst slušného duelanta.“ Rozhlédl se kolem. „Tohle místo se hodí. Pravda, je tu mizerné obecenstvo, ale −“</p>
<p>„Promiňte,“ přerušil je předák, „ale za chvíli skončí denní šichta. Dělníci budou mít skvělou podívanou, když budete tady na hřebeni − jestli teda chcete.“</p>
<p>Gorlas mrkl na Murillia. „V tom případě rozhodně počkáme.“</p>
<p>Předák se odbelhal po stezce do dolu, aby velitelům čet sdělil, co se děje. Po dlouhém dni v tunelech je taková zábava potěší.</p>
<p>Jakmile byl předák z doslechu, Gorlas se na Murillia zakřenil. „Měli bychom si promluvit ještě o něčem, když teď nemáme žádné svědky?“</p>
<p>„Díky za nabídku,“ opáčil Murillio a dotahoval si řemínky na rukavici. „Turban Orr si čestnou smrt nezasloužil. Hanut Orr je tvůj přítel? Pověz, těší tě spát se zmijemi, nebo jsi jen neuvěřitelně hloupý?“</p>
<p>„Jestli je to pokus přivést mě do varu, je dost ubohý. Opravdu si myslíš, že neznám všechny triky vedoucí k souboji? Bohové pod námi, staříku. Ale tvoje přiznání mě nicméně těší − Hanut moc rád uslyší, že jeho podezření bylo správné. A ještě důležitější je, že mi bude vděčný.“ Naklonil hlavu na stranu. „Pochopitelně bude ten dluh ještě větší, když tě nechám naživu. Souboj do první krve − tvůj osud předám do Hanutových rukou. Ano, to bude dokonalé. No, Murillio, takže na krev?“</p>
<p>„Jestli chceš,“ utrousil Murillio.</p>
<p>„Máš těsné boty?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Zřejmě jsi znepokojený, Murillio, nebo to jsou nervy?“</p>
<p>V jámě se rozezněly zvony. V dálce zazněl křik a z tunelů se vyhrnuly špinavé postavy, z této vzdálenosti jen s bídou připomínající lidi. Vyběhli běžci, zpráva se šířila.</p>
<p>„Co pro tebe ten kluk Harllo vůbec znamená?“</p>
<p>Murillio se ohlédl na Gorlase. „Oženil ses s dcerou Estraysiana D’Arle, že? Poslední dobou je velice… oblíbená, pravda? Žel, začínám chápat proč − moc velký chlap teda nejsi, Gorlasi.“</p>
<p>Radní přes své chvástání náhle v odpoledním slunci zbledl.</p>
<p>„Je to hrůza, co,“ pokračoval Murillio, „jak každý špinavý detail, ať je sebevíc soukromý a osobní, tak snadno opustí ohrazený svět urozených a jako větrem roznášená semínka se rozeběhne mezi nás obyčejné a neurozené lidi. Co se to jen stalo se slušností?“</p>
<p>Rapír vyletěl z pochvy a hrot se zvedl Murilliovi před očima. „Tas, staříku.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krute z Talientu vstoupil do pokoje. Rallika Noma uviděl stát u okna, ale okenice byly zavřené. Klidně mohl stát čelem proti zdi. Byl to opravdu podivín, a teď ještě víc než dřív. Všechno to mlčení, pocit, že něco je velice špatně. V jeho hlavě? Možná. A to byla znepokojivá myšlenka − že to Rallik Nom už možná nemá v hlavě v pořádku.</p>
<p>„Je to potvrzeno,“ hlásil Krute a položil na zem pytel se zásobami k večeři. „Jedna smlouva byla zrušená, nová přijatá. Páchne to zoufalstvím, co? Bohové, Seba si mě dokonce zavolal zpátky, a takový pozvání by nikdo se zdravým rozumem neodmítl.“ Zadíval se na přítele. „Takže mě odteď moc často neuvidíš. Jak jsem se dozvěděl, ta nová smlouva je hezky přímočará, ale pořádně otřese urozenou krví.“</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal se Rallik bezvýrazně.</p>
<p>„Poslyš,“ řekl Krute věda, že prozrazuje svou nervozitu, „nemohl jsem to odmítnout, víš? Je hezký žít z tvých peněz, ale pro chlapskou hrdost je to těžký. Mám teď šanci zase se vrátit doprostřed dění. Mám šanci znovu být členem cechu. Ralliku, musím se jí chopit, chápeš?“</p>
<p>„Je to pro tebe tak důležitý, Krute?“</p>
<p>Krute kývl.</p>
<p>„Potom bude nejlepší, když odejdu,“ prohlásil Rallik.</p>
<p>„Mrzí mě to, ale jsem… jak je to slovo?“</p>
<p>„Zkompromitovaný.“</p>
<p>„Správně. Kdybys tehdy Sebu vyřídil, nejsme dneska v týhle situaci, že? Právě to čekání bylo hrozně těžký.“</p>
<p>„Nikdo neplánuje, že Sebu Krafara nahradí,“ podotkl Rallik. „Mrzí mě, jestli jsem tě v tomhle ohledu nechtěně uvedl v omyl. Čímž nechci říct, že nás nezajímá cech.“ Zaváhal. „Krute, dobře mě poslouchej. Můžu ti nechat nějaký peníze − dost tak na půl roku. Prostě ten Sebův návrh odmítni − nevíš, do čeho jdeš −“</p>
<p>„A ty to víš? Ne, Ralliku, jde o to, že to nevím, protože jsem byl odstavený.“</p>
<p>„Za to bys měl být vděčný.“</p>
<p>„Nepotřebuju od tebe tyhle blahosklonný hovadiny, Ralliku Nome. Jsi teď samá tajnost a nic než tajnost. Ale bydlíš tady se mnou, jíš, co uvařím, a co já? Aha, jasně, zase jsem odstavený, a tentokrát je to tvoje vina. Já takhle žít nemůžu, tak bys měl radši jít. Nemysli si o mně nic zlýho − Sebovi o tobě nepovím.“</p>
<p>„Nemůžu si koupit tvůj odchod do výslužby, Krute?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Rallik kývl a zamířil ke dveřím. „Dávej na sebe pozor, Krute.“</p>
<p>„Ty taky, Ralliku.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Rallik Nom vyšel zadním vchodem do páchnoucí, zaneřáděné uličky. Při poslední výpravě do světa ho téměř zabil Kvítko Berka a během rekonvalescence u Fénixe bylo jasné, že nikdo, kdo o jeho přítomnosti věděl, neřekl ani slovo − Kruppe, Coll, Murillio, Meese ani Irilta. Cech o jeho hanebném návratu nic nezvětřil. Dokonce i jeho nevyzpytatelný bratranec Torvald mlčel − třebaže Rallik netušil, proč se mu tak důsledně vyhýbá, a dost ho takové jednání ranilo.</p>
<p>V jistém smyslu byl tedy Rallik neviditelný.</p>
<p>V uličce se zastavil. Ještě byl den, stužka světla přímo nad hlavou. Bylo to divné, pobývat venku za bílého dne, a věděl, že nepotrvá dlouho, než ho někdo zahlédne a pozná − úžasem vykulí oči − a zpráva se dostane k Sebovi Krafarovi. A pak?</p>
<p>Mistr nejspíš pošle některého ze svých poručíků, aby Rallika vyslechl − co chce? Co čeká od cechu? Mohl by i dostat pozvání, i když toho vražedného druhu. Přijme a vleze do léčky. Odmítne a začne lov. Jen málokdo by dokázal Rallika vyřídit sám, ale to ostatně nebyla nejoblíbenější taktika. Ne, bude to šipka do zad.</p>
<p>Mohl se ukrýt i jinde − nejspíš by se mohl rovnou vrátit do Domu finistu. Jenže Krute nebyl jediný, kdo začínal být netrpělivý. Navíc Rallik neměl moc rád úskoky. Nepoužíval je, ani když pracoval pro cech − tedy kromě při práci, samozřejmě.</p>
<p>Ne, přišel čas to trochu rozpohybovat. A jestli sebevědomím Seby Krafara otřásla už hrstka zahořklých Malažanů, tak teď se mu úplně zatočí hlava.</p>
<p>Ta představa vyvolala úsměv. <emphasis>Ano, jsem zpátky.</emphasis></p>
<p>Vydal se k Fénixovi.</p>
<p><emphasis>Jsem zpátky, tak začneme, ano?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Poplach se rozléhal na neurčité hranici mezi Darúnskou a Příjezerní čtvrtí, půl tuctu ulic za nimi, když Barathol táhl Chaura odpoledními davy. Minuli několik hlídek, ale zpráva o dvou uprchlících sem dosud nedorazila, i když se nakonec určitě ukáže, že jejich útěk nebyl zrovna nenápadný − strážníci i kolemjdoucí si jistě vzpomenou na dva obrovské cizince, jednoho s onyxovou pletí, druhého s pletí jako vydělaná kůže, spěchající ulicí.</p>
<p>Barathol neměl na vybranou, nemohl si dovolit být nenápadný. Chaur hulákal se vším rozhořčením nespravedlivě potrestaného batolete, které právě ke svému úžasu zjistilo, že ne všechny věci jsou roztomilé a ne všechno mu zbožňující opatrovníci dovolí − že, řekněme, shodit sourozence z útesu rozhodně není přijatelné chování.</p>
<p>Pokoušel se Chaura uklidnit, ale jak už byl prostoduchý, uměl rychle vycítit nesouhlas, a Barathol ho tentokrát vyjádřil bez přemýšlení a opatrnosti − vlastně byl tak šokovaný, že začal být neopatrný − a teď to obrovské dítě bude kvílet, dokud se nevyčerpá, což nenastane ještě hodně dlouho.</p>
<p>Dvě ulice od přístavu tři strážníci třicet kroků za nimi náhle vyvolali poplach a honička začala doopravdy.</p>
<p>K Baratholovu překvapení Chaur zmlkl a nechal se táhnout dál. „Chaure, poslouchej mě. Vrať se na loď − rozumíš? Zpátky na loď k paní, ano? Zpátky k Zášti − ona tě schová. Na loď, Chaure, rozumíš?“</p>
<p>Chaur, s uslzeným obličejem, tvářemi plnými skvrn a zarudlýma očima, kývl.</p>
<p>Barathol ho popostrčil. „Běž. Jdi sám − já tě pak dohoním. Běž!“</p>
<p>A Chaur šel, šoural se a odstrkoval lidi, až se před ním jako zázrakem objevila ulička.</p>
<p>Barathol se obrátil, aby se postavil třem strážníkům. Chtěl jen Chaurovi poskytnout čas k útěku. To se mu podařilo skvěle, pěstmi a nohama, koleny a lokty, a nebýt příchodu posil, mohl dokonce vyhrát. Dalších šest strážníků bylo o pět víc, než by byl zvládl, a tak ho společnými silami srazili na zem a zmlátili do bezvědomí.</p>
<p>Když ho hrubě táhli k nejbližší šatlavě, zmatkem a bolestí občas pronikla myšlenka. Kobku už zažil. Nebylo to tak hrozné, pokud se žalářníci nebavili mučením vězňů. Mohl by si udělat túru po vězeňských celách, ze země do země, z kontinentu na kontinent. Stačilo jen založit si kovárnu bez souhlasu místního cechu.</p>
<p>Docela prosté.</p>
<p>Pak se útržky myšlenek vytratily a požehnané bezvědomí trvalo nějakou dobu bez přerušení.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Tohle je z tvojí strany pořádná pitomost, milý Řezníku, že vidíš všechny svoje chyby, a přitom s nimi nedokážeš nic udělat. My tu sedíme, zaražení zoufalstvím, přes všechnu naši vynalézavost, naši vnímavost a naši neobyčejnou schopnost vidět pravdu tu dřepíme jako šneci v záplavě, pevně přisátí na náš drahocenný oblázek, a bojíme se chvíle, kdy se pod námi uvolní. Do té strašlivé pohromy se jenom zuby nehty držíme.</p>
<p>Umíš si představit svět, kde jsou všechny zločiny potrestány, kde je spravedlnost skutečně slepá a nenatahuje ruce, aby se šťastně poddala váze mincí a vlivu? Kde každý přijímá zodpovědnost za svoje chyby, činy z nedbalosti, nebezpečné následky lhostejnosti nebo lenosti? Ne, místo toho kloužeme a potápíme se, tančíme a uhýbáme, tančíme klouzavý potápěcí uhýbací tanec, nohy se jen míhají! Naše já se proměnila ve stíny poletující v chaotickém neladu. Jsme vskutku mistry vytáček − bezpochyby původní pud sebezáchovy, zprvu určený pro záchranu těla, avšak použití tohoto instinktu na duši je možná ten nejohavnější zločin proti morálce. Děláme to, abychom mohli sami se sebou dál žít. Můžeme tvrdit, že tento pud sebezáchovy se v konečném důsledku ukázal být svým pravým opakem, čímž se vyrušuje jeho užitečnost, a my tu zůstáváme s prázdnými, nechápavými, tupými výrazy, jaké Kruppe nyní vidí před sebou.“</p>
<p>„Promiň, cože?“</p>
<p>„Milý Řezníku, říkám, že je dnes důležitý den. Den nepovedený a nepochopený, den plný neštěstí a nesnází. Den, kdy truchlíme pro nepředvídané, pro zející rozlohu opoždění následující neblahá rozhodnutí, a hvězdy se zřítí, a kdybychom skutečně měli odvahu, nazuli bychom se s velkou neohrožeností do vysoké, klopýtavé obuvi bohů, a tím, že bychom viděli to, co oni, že bychom poznali to, co oni, bychom aspoň pochopili šílenství zápasu, nesmyslnost naděje, a odbelhali bychom se pryč s kvílením do temné budoucnosti. Plakali bychom, příteli, plakali bychom.“</p>
<p>„Možná jsem se naučil všechno o zabíjení,“ zamumlal Řezník, skelný zrak zdánlivě upřený na korbel v ruce. „A asasínové možná nepřemýšlejí o tom, kdo si co zaslouží, ani nad lidskými motivy. Peníze v ruce nebo láska v srdci − odměna má tolik… příchutí. Ale chce ona zrovna tohle? Nebo to bylo jen nějaký lehkomyslný… vzplanutí, jako když se láhev, která se nikdy neměla otevřít − rozbije, všechno se vylije − máš to na rukou, máš to… všude.“</p>
<p>„Řezníku,“ pravil Kruppe mírným, nicméně důrazným tónem. „<emphasis>Řezníku.</emphasis> Teď si pořádně vyslechni Kruppeho. Musíš si ho vyslechnout − už skončil se žvaněním, s vlastním výbuchem hrozné, truchlivé bezmoci. Poslouchej! Řezníku, existují stezky, po kterých nesmíš jít. Stezky, ze kterých není možný návrat − bez ohledu na to, jak usilovně by sis to přál, jak hlasitě bys v duši plakal. Nejdražší příteli, musíš −“</p>
<p>Řezník se otřepal a najednou vstal. „Potřebuju se projít,“ prohlásil. „Nemohla to myslet vážně. Ta budoucnost, kterou maluje… je pohádka. Samozřejmě. Musí být. Ne a ne a ne. Ale…“</p>
<p>Kruppe se díval, jak odchází z šenku a mizí z dohledu.</p>
<p>„Smutnou pravdou je,“ pronesl Kruppe − a nepřítomní posluchači souhlasně vzdychli, „že sklon ke slovním výstřelkům může porazit přesnost významu. Že záměr se může dokonale skrýt ve velkolepé přemíře nuancí, rytmu vážném i posměšném, sklonu k sebevztažné vychytralosti, která bezděčně proklouzne kolem − představují si, že jejich čas je tak vzácný, že sami stojí nad veškerým přesvědčením kromě toho o vlastní, důvtipné dokonalosti. Vzdychám a vzdychám znovu.</p>
<p>Vizte Kruppeho klopýtat v těch vysokých střevících − ne, dokonce ani jeho rovnováha není vždy přesná, bez ohledu na to, jak přiměřený je v tolika věcech. Klopýtá, pravím, jak padají hvězdy a bohové pláčou a bezmoc je rozvodněným oceánem neustále stoupajícím − než my se netopíme sami, že? Ne, my budeme mít v mrazivé útěše velkou společnost. Vinní i nevinní, bystří i tupí, moudří i hloupí, spravedliví i hříšní − záplava srovná všechny tváří dolů ve vlnách, ach jé.</p>
<p>Ach jé…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zázrak, lepší než vyprávění z druhé či třetí ruky − viděný na vlastní oči. Na vlastní oči: čtyři nosiči by svého svěřence nesli dál, ale pak − hle − pokroucená, slabá ruka se natahuje, vlhké prsty se tisknou Myrle na čelo.</p>
<p>A nosiči − znalí takových náhodných gest vykoupení − se zastavili.</p>
<p>Myrla se podívala prorokovi do očí a spatřila v nich strašlivou bolest a utrpení tak silné, až očišťovalo, a znalosti přesahující vše, co její neužitečná, smetím naplněná mysl mohla pochopit. „Můj syn,“ supěla. „Můj syn… moje já − ach, moje srdce −“</p>
<p>„Tvé já, ano,“ řekl a přitiskl jí na čelo prsty jako čtyři železné hřeby, přibodávající její vinu, hanbu, slabost, neužitečnou hloupost. „Tomu žehnám. Žehnám. Cítíš můj dotek, milá ženo?“</p>
<p>A Myrla dokázala jen kývnout, protože ho cítila, ano, cítila ho.</p>
<p>Zpoza ní se nesl Bedekův třesoucí se hlas. „Ó skvělý − sebrali nám syna. Unesli ho. Nevíme kam, ale mysleli jsme, mysleli jsme…“</p>
<p>„Tvůj syn je mimo spásu,“ řekl prorok. „Má v duši hanebnou znalost. Cítím, jak jste se vy dva spojili při jeho tvoření − ano, vaše krev byla jedem jeho zrození. Chápe soucit, ale nehodlá jej použít. Chápe lásku, ale používá ji jako zbraň. Chápe budoucnost a ví, že nečeká na nikoho, dokonce ani na něj. Je živoucím krkem, váš syn, živoucím krkem, který musí krmit celý svět.“</p>
<p>Ruka se odtáhla a zanechala Myrle na čele čtyři ledové body, kde byly nervy nadobro mrtvé. „Dokonce i Chromý bůh musí odvrhnout takového tvora. Ale tobě, Myrlo, a tobě, Bedeku, žehnám. Žehnám vám oběma ve vaší celoživotní slepotě, vašem necitelném doteku, spojení vašich podvyživených myslí. Žehnám vám v muchlání dvou křehkých květů ve vašich rukou − vašich dvou holčiček − protože jste je udělali stejné, jako jste vy dva, o nic lepší, možná mnohem horší. Myrlo. Bedeku. Žehnám vám ve jménu prázdné lítosti. Teď jděte.“</p>
<p>Jak Myrla vrávorala dozadu, zakopla o vozík a i s Bedekem ho převrhla. Při dopadu na dlažbu vykřikl a ona vzápětí ležela na něm. Prasknutí její levé ruky hlasitě zaznělo za odcházejícím procesím s nosiči a prorokem, tlačenicí žebronících uctívačů hrnoucích se za nimi, šlapajících bez ohledu na to, co mají pod nohama. Těžká bota dupla Myrle na kyčel a ona zavřískla, jak se něco zlomilo a pravou nohou jí projela bolest. Další noha se srazila s jejím obličejem a prsty jí rozškrábly tvář. Paty na rukou, prstech, kotnících.</p>
<p>Bedek na okamžik vzhlédl a uviděl muže zoufale se snažícího přelézt přes ně, protože mu stáli v cestě a on chtěl dosáhnout k prorokovi. Muž se podíval dolů a jeho prosebný výraz se proměnil v černou nenávist. A schválně dupl Bedekovi na krk, čímž mu rozdrtil průdušnici.</p>
<p>Bedek se zničeným hrdlem nemohl dýchat, a tak jen civěl s vyvalenýma očima. Jeho obličej získal modrošedý a pak purpurový odstín. Z očí mu vyprchávalo vědomí.</p>
<p>Myrla, stále ječící, dolezla k manželovi − všimla si, jak je nehybný, ale dosud nepochopila − drala se lesem tvrdých, pohybujících se nohou − mezi lýtky a koleny a chodidly, do volného prostoru, náhle uvolněného. Dlažba pod ní byla kluzká.</p>
<p>Třebaže si to neuvědomovala, čtyři snětivé skvrny se jí na čele rozšiřovaly − cítila něco ohavného, jako kdyby někdo něco upustil hodně blízko, jenom to ještě neviděla. Bolest ve zlomené kyčli byla bodavá, mrtvá váha, kterou táhla za sebou a vnímala ji stále vzdáleněji.</p>
<p>Utíkáme z místa, kde jsme byli zraněni. V tom se nijak nelišíme od zvířat, prostě utíkáme pryč. Běžíme nebo se plazíme, plazíme se nebo lezeme klidně i po břiše. Myrla si uvědomila, že ona už na to sílu nemá. Byla zraněná všude. Umírala.</p>
<p><emphasis>Vidíte mě? Dostalo se mi požehnání. On mi požehnal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Požehnej jim všem.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Skoro nemohl stát a teď musel šermovat. Murillio si odvázal měšec s mincemi a hodil ho předákovi, který se právě vrátil, celý rudý ve tváři a supící. Váček přistál s těžkým dusnutím v prachu. „Přišel jsem pro chlapce,“ řekl Murillio. „Je tam víc, než zač stojí − přijímáš platbu, předáku?“</p>
<p>„Nepřijímá,“ odpověděl Gorlas. „Ne, vymyslel jsem pro malého Harlla něco speciálního.“</p>
<p>„On nemá s tímhle nic −“</p>
<p>„Kvůli tobě má, Murillio. Je jeden z tvého klanu, možná dokonce štěně jednoho z těch tvých zbytečných kamarádů u Fénixe − tvůj oblíbený útulek, že? Hanut o tobě ví všechno. Ne, kluk do tohohle patří, a proto ho nedostaneš. A já s ním naložím, jak se mi zlíbí.“</p>
<p>Murillio vytáhl rapír. „Co dělá lidi jako ty, Gorlasi?“</p>
<p>„Na to bych se klidně mohl ptát já tebe.“</p>
<p><emphasis>Život plný chyb. Možná jsme víc, než je kdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás ochoten připustit.</emphasis> Viděl, jak se předák shýbá pro váček. Potěžkal ho a zazubil se. „Co se těch úroků týče, radní…“</p>
<p>Gorlas se usmál. „Vypadá to, že jsi nakonec svůj dluh splatil.“</p>
<p>Murillio zaujal postoj, ruku lehce ohnutou v lokti, levé rameno posunuté dozadu, aby odhaloval co nejmenší část trupu, hrot pozvednutý. Opatrně přidřepl, aby měl těžiště v kyčlích.</p>
<p>Gorlas Vidikas, stále s úsměvem, jeho pózu napodobil, jen se trochu víc předkláněl. Nehodlal tedy ustupovat. Murillio si připomněl ten souboj, který viděl, jak Gorlas neucouvl ani o krok, nevzdal se, nehodlal přijmout, že poddat se občas přináší výhody. Ne, on bude tlačit a tlačit a nepodvolí se ani o ždibec.</p>
<p>Poklepal na Murilliovu čepel a opovržlivě ji odstrčil, aby zvážil reakci.</p>
<p>Žádná nepřišla. Murillio prostě jen vrátil rapír do původní polohy.</p>
<p>Gorlas si pohrával s hrotem rapíru, bodal sem a tam do koše, zkoušel příčky, které mohly zachytit jeho čepel, ale to by musel Murillio pootočit zápěstím − ne moc, ale dost na to, aby mohl Gorlas rychle bodnout otevřeným krytem, a tak ho Murillio nechal si hrát. Nikam nespěchal. Jak byl unavený a bolely ho nohy, soudil, že dřív nebo později dostane jen jednu jedinou šanci, jak to skončit. Hrot do kolena nebo do boty či přetětí šlach v zápěstí, zchromení ruky s mečem − možná nadobro. Nebo výš, do ramene při výpadu.</p>
<p>Gorlas na něj tlačil, blížil se, a Murillio ustoupil. A to <emphasis>zabolelo.</emphasis></p>
<p>Cítil v botách mokro, jak mu z popraskaných puchýřů vytékala čirá tekutina.</p>
<p>„Myslím,“ ozval se Gorlas, „že máš něco s nohama, Murillio. Pohybuješ se jako po hřebících.“</p>
<p>Murillio pokrčil rameny. Nehodlal se vybavovat, měl co dělat, aby se přes bodavou bolest dokázal vůbec soustředit.</p>
<p>„Takový podivný postoj máš, staříku. Tak… vzpřímený.“ Gorlas pokračoval s rychlými pohyby, nepatrnými hrozbami tu a tady. A začal se rytmicky houpat na špičkách ve snaze vylákat Murillia do stejného pohybu. Když konečně zaútočil, byl rychlý jako blesk.</p>
<p>Murillio sledoval finty a výpad zachytil a odrazil a provedl ripostu − ale couvl u toho, a přitom hrotem rozsekl látku na Gorlasově rukávě. Než se mohl vzpamatovat, mladší duelant protáhl útok, tvrdě vykryl protiútok a provedl další výpad. Hodně se předklonil − dost na to, aby Murillio nestačil ustoupit ani se pořádně krýt.</p>
<p>Spalující oheň v levém rameni. Odpotácel se dozadu, přičemž mu čepel vyjela z masa. Narovnal se. „Krev teče,“ vypravil ze sebe hlasem staženým bolestí.</p>
<p>„Ach tohle,“ utrousil Gorlas a znovu se začal kývat, „změnil jsem názor.“</p>
<p><emphasis>Jedna urážka přespříliš. Já se nikdy nepoučím.</emphasis></p>
<p>Murilliovi bušilo srdce. V jizvě z poslední, téměř smrtelné rány mu tepalo, jako kdyby se chtěla otevřít. Cítil krev vytékající z probodeného ramenního svalu, cítil teplo šířící se po paži a vsakující se do látky na rukávu.</p>
<p>„Krev teče,“ zopakoval. „Jak jsi uhádl, nejsem ve stavu, kdy bych mohl bojovat dál, Gorlasi. Dohodli jsme se před svědkem.“</p>
<p>Gorlas se ohlédl na svého předáka. „Vzpomínáš si, co přesně jsi slyšel?“</p>
<p>Muž pokrčil rameny. „Myslel jsem, že něco o zranění…“</p>
<p>Gorlas se zamračil.</p>
<p>Předák si okamžitě odkašlal. „…ale to je všecko. Debata, myslím. Neslyšel jsem nic o tom, ehm, že byste se dohodli napevno.“</p>
<p>Gorlas kývl. „Náš svědek promluvil.“</p>
<p>Stovky přihlížejících v jámě se neklidně ošívaly. Murillio by rád věděl, jestli je mezi nimi i Harllo.</p>
<p>„Připrav se,“ vyzval ho Gorlas.</p>
<p>Takže to bude takhle. Před deseti lety by už byl Murillio stál nad mrtvolou toho muže, pochopitelně by toho litoval a byl by si přál, aby mohlo všechno skončit mírumilovně. To byl přepych dávno minulých dní, čistšího světa, zatímco všechno tady a teď bylo tak… pošpiněné.</p>
<p><emphasis>Nepřišel jsem sem dneska zemřít. Měl bych s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím něco udělat. Potřebuju přežít. Kvůli Harllovi.</emphasis> Znovu zaujal postoj. Byl oslabený natolik, že bude muset být hlavně v defenzivě, vyhledávat jen riposty a snad protiútok − nechat se zranit, aby protivníka zabil. Všechno tohle ovšem bude mít na paměti i Gorlas a upraví podle toho svou taktiku. Nastal tedy čas toho neřáda něčím překvapit.</p>
<p>Jeho krok i výpad byly elegantní, plynulý pohyb, ne rychlý, jak by spíš odpovídalo muži jeho věku. Gorlas, zastižený během kývání při pohybu vpřed, musel o půl kroku uskočit. Výpad odrazil tvrdě a nepřesně. Jeho riposta byla zbrklá a Murillio ji zachytil vysokým krytem, po němž následoval druhý útok − ten, na nějž spoléhal od samého začátku − s nataženou rukou, přímo na protivníkvou hruď − srdce nebo plíce, na tom nezáleželo, a pak −</p>
<p>Gorlasovi se ale nějakým neuvěřitelným způsobem podařilo přikročit, výpad obejít − jeho půlkrok vzad nedoprovázel přesun váhy, jen upravil polohu trupu, a tentokrát nebylo jeho bodnutí vůbec zbrklé.</p>
<p>Murillio zachytil záblesk podél darúnské čepele a vzápětí nemohl dýchat. Něco se mu hrnulo po prsou a stříkalo nahoru do úst.</p>
<p>Část krku se mu natrhla zevnitř, jak Gorlas vyškubl hrot z rány a ustoupil doprava.</p>
<p>Murillio se stočil za ním, ale ten pohyb už neovládal. Jak pokračoval, podlomily se mu nohy a najednou ležel na kamenité zemi.</p>
<p>Svět potemněl.</p>
<p>Gorlas něco říkal, možná lítostivě a možná ne.</p>
<p><emphasis>Ach, Harllo, mrzí mě to. Moc mě to mrzí</emphasis> −</p>
<p>Temnota se uzavřela. Na okamžik ho ještě probral kopanec do obličeje, ale bolest rychle pominula spolu se vším ostatním.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Gorlas Vidikas stál nad Murilliovou mrtvolou. „Ať ten povozník odveze tělo zpátky,“ přikázal předákovi a sehnul se, aby si očistil čepel o obnošené hedvábí na rukávě oběti. „Ať ho odveze k Fénixovi, hezky i s rapírem.“</p>
<p>V jámě dole lidé nadšeně jásali a bušili nástroji o sebe jako nějaká banda barbarů. Gorlas se k nim otočil a zvedl zbraň na pozdrav. Jásot se zdvojnásobil.</p>
<p>Šlechtic se obrátil zpátky k předákovi. „Korbel piva navíc pro dělníky dnes večer.“</p>
<p>„Budou vám připíjet na zdraví, radní!“</p>
<p>„A ať mi někdo přivede toho kluka.“</p>
<p>„Myslím, že je právě na šichtě v tunelech, ale můžu pro něj někoho poslat.“</p>
<p>„Dobře, a nemusí být zrovna jemní. Ale důkladně jim vysvětli − nic tak vážného, aby se už nevzpamatoval. Jestli ho zabijí, osobně je všechny rozpářu − ať je jim to jasné.“</p>
<p>„Vysvětlím, radní.“ Předák zaváhal. „Ještě nikdy jsem neviděl něco takovýho, ještě nikdy jsem neviděl něco takovýho − už jsem si myslel, že vás dostal −“</p>
<p>„On si to určitě myslel taky. Teď dojdi pro toho povozníka.“</p>
<p>„Už jdu, radní.“</p>
<p>„Ach, a ten měšec si vezmu, takže jsme vyrovnaní.“</p>
<p>Předák ho běžel předat. Když Gorlas poprvé měšec potěžkal, zvedl obočí − pro předáka to byl aspoň roční plat − nejspíš všechno, co Murillio měl, do posledního radu. Třikrát víc než úroky, které mu ten hlupák dlužil. Ale kdyby byl začal odpočítávat správnou sumu a chtěl si zbytek nechat, byl by Gorlas stál nad dvěma těly, ne nad jedním, takže ten dědek možná nebyl nakonec tak hloupý.</p>
<p>Gorlas usoudil, že to byl dobrý den.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tak se tedy vůl vydal na dlouhou cestu zpátky do města, ploužil se po dlážděné silnici a na voze za ním leželo tělo muže, který možná byl opravdu příliš ukvapený a možná i příliš starý na taková dobrodružství, ale nikdo nemohl říct, že neměl srdce na pravém místě. A nikdo nemohl mluvit o nedostatku odvahy.</p>
<p>Což vyvolávalo důležitou otázku − pokud nestačí srdce a odvaha, tak co?</p>
<p>Vůl cítil krev a vůbec se mu to nelíbilo. Tento pach přicházel s predátory, s lovci, s představami rozviřujícími nejhlubší části jeho mozku. Cítil za sebou i smrt, a bez ohledu na to, kolik šouravých kroků udělal, ten pach tam byl pořád. Nemohl to pochopit, nicméně byl s tím smířený.</p>
<p>Zvíře nemělo v duši místo na truchlení. Jediný žal, který znalo, byl kvůli sobě. Tolik se nepodobalo svým dvounohým pánům.</p>
<p>Mouchy se rojily, zcela nekritické, a den pomalu končil.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA OSMNÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Je neviditelný, jeden z davu, nikdo si ho nepamatuje,</p>
<p>neproklouzněte kolem toho zapomenutelného obličeje,</p>
<p>nelezte dovnitř kvůli nečekanému potůčku,</p>
<p>neboť proudí v temné hrůze z místa na místo.</p>
<p>Je to obyčejný tvor, v žádném směru jedinečný,</p>
<p>a nevpouští dovnitř nikoho po nerovných schodech,</p>
<p>a v očích, v nichž se utopila osamělá hvězda,</p>
<p>my směle se podílíme na těchto lidských hlubinách.</p>
<p>Není váš bratr ani něčí spasitel,</p>
<p>objeví se blíž, aby vám prohledal šaty,</p>
<p>odstrčil chabou ruku, která se snaží rozhýbat</p>
<p>soucitu zář (zmáčenou, vadnoucí růži).</p>
<p>Otrhal svou zahradu až na kost</p>
<p>a obral všechno teplé maso do posledního kousku</p>
<p>se strachem jako spáry a nervózními zuby, kde sám</p>
<p>se toulá pustinou plnou uhlíků a popela.</p>
<p>S hrůzou přihlížím, jak nastupuje na náš požehnaný trůn,</p>
<p>odkládá plášť hanby jako rubáš</p>
<p>a kyne nám iluzí hřejivého domova,</p>
<p>svatyní pod jeho úroveň, jednou z mnoha.</p>
<p>Svou moc nachází v naší lhostejnosti,</p>
<p>na kousky roztrhá obyčejný lid, aby se zbavil sněmu,</p>
<p>žádná spojená vůle se mu nepostaví</p>
<p>a jednoho po druhém nás zabije.</p>
<p><emphasis>Král se ujímá trůnu</emphasis></p>
<p>(vytesáno na Zdi básníků,</p>
<p>Královské kobky, Unta)</p>
<p><image xlink:href="#_17.jpg" />Šán se s vrčením otočila na Zámka. Obrovský bílý ohař sebou netrhl ani neutekl, jen odklusal stranou s vyplazeným jazykem, jako by se smál. Vše zpovzdáli sledoval Sinal. Šán vycenila zuby a znovu vklouzla do vysoké trávy.</p>
<p>Baran, Slepucha, Křižák a Geryk během celé scény ani nezpomalili − nakonec to nebylo poprvé − a běželi dál zhruba v půlkruhovité formaci, s Křižákem a Gerykem na křídlech. Z pahorku na jihozápadě je sledovali vidlorozi − stačilo by, aby některý z ohařů jen nepatrně naklonil hlavu, a uprchli by tak rychle, jak by je nohy nesly, srdce vytepávající virbl čiré hrůzy.</p>
<p>Ohaři stínu však dnes nebyli na lovu. Nešlo jim o vidlorohy, bhederiny ani jelence či zemní lenochody. Houf zvířat, žijících buď ve stavu požehnané anonymity, nebo neustálého strachu, nemusel přecházet z prvního stavu do druhého − aspoň ne kvůli příšerným ohařům. Co se planinských vlků, šouravých, krátkonosých medvědů a žlutohnědých koček z vysoké trávy týkalo, na deset líg kolem žádní nebyli − už slabý závan pachu je všechny zahnal na útěk.</p>
<p>Vysoko nad ohaři se vznášeli velcí krkavci, maličké tečky na blankytné klenbě.</p>
<p>Šán jejich dva noví společníci vadili, ty skvrny špinavé běli s prázdnýma očima. Zvlášť Zámek ji rozčiloval, protože zjevně hodlal putovat stejně jako ona, jí po boku, tiše klouzat jako neviditelný přízrak. Nejprotivnější bylo, že se jí v této schopnosti docela vyrovnal.</p>
<p>Ona se ale nehodlala vzdát své samoty. Podle jejího názoru přepadení ze zálohy a vražda byly nejlepší, když byly servírovány o samotě. Zámek jí to komplikoval a Šán komplikace nesnášela.</p>
<p>Někde v dálce byli pronásledovatelé. Během své velice dlouhé historie byli ohaři stínu pronásledováni mnohokrát. Lovci svého rozhodnutí obvykle litovali, ať už šlo o chvilkový popud nebo instinktivní touhu. Ať po nich šli na rozkaz nějakého pána či z nenávisti ve vlastní duši, jejich touha se obvykle ukázala jako osudová.</p>
<p>Občas však bylo pronásledování takovým znamenitým potěšením, že ohaři hru nakonec neobrátili. Nechali se štvát dál a dál. Odtančili z cesty vzteku, vší té slepé žádostivosti.</p>
<p>Všechny věci vrhají stín. Plane-li pekelné světlo, může se stín zhmotnit, ale ne všechny odrazy jsou pravdivé. Některé stíny lžou. Klam zrozený z představivosti a představivost zrozená ze strachu, nebo je to možná naopak a představivost zažíhá strach − stíny však budou bujet v každém případě.</p>
<p>V temných kouzlech rozumné mysli mohou být všechny představy učiněny skutečností. Šelma a stín, jejž vrhá. Stín šelmy a světlo, z něhož se zrodil. Odtržené od sebe, přesně odlišené, přetvořené do věcí z nočních můr.</p>
<p>Filozofové a hlupáci možná tvrdí, že světlo nemá tvar, že svou existenci nachází v malování obrazu jiných věcí, stejně nahodilých jako otevření oka. Že v nepřítomnosti takových věcí jen běží, neviděné a neviditelné. Bez věcí, na něž by mohlo dopadat, nedovádí, neskotačí, nemaluje a neodráží se. Jen věčně plyne. Je-li tomu tak, potom je světlo v celém vesmíru jedinečné.</p>
<p>Jenomže vesmír má jeden zákon nadřazený všem ostatním: <emphasis>nic není jedinečné.</emphasis></p>
<p>Hlupáci a filozofové, žel, světlo nikdy nespatřili.</p>
<p>Vyčarujte tvary šelem, ohařů a příšer, nepřátel a nočních můr. Ze světla, ze tmy a ze stínu. Hrst hlíny, darovaný dech života, a síly budou vřít ve střetech zapsaných v jejich duších.</p>
<p>Degarotové jsou noční a jejich divoká kompaktnost vznáší nárok na stíny, které vrhají. Naproti tomu Zámek a Sinal jsou světlem dávajícím tvar degarotům, bez něhož by ani degarotové, ani ohaři stínu nemohli existovat. Budou-li lovci i lovení chtít, jednoho dne se šelmy sejdou, zlověstně naježené, možná neustále toužící zničit se navzájem, a pak, v jediném okamžiku ohromeného úžasu, všechny do jednoho zmizí. Ha ha.</p>
<p>Ne všechny instinkty se týkají přežití. Život se nakonec utápí v hlouposti, a čím chytřejší život je, tím hloupější umí být. Ohaři stínu nebyli ani duchaplní, ani bezduší. Vlastně byli docela chytří.</p>
<p>Pozdravení tomuto trojstrannému vesmíru, tak vzájemně neústupnému. A proč ne? Vždyť dokonce ani neexistuje jinde než v uzavřených myslích, které tolik potřebují zjednodušování.</p>
<p>V mysli, <emphasis>jako je moje,</emphasis> říkal si Kotilion.</p>
<p>Pohlédl na svého společníka. <emphasis>Ale ne jeho. Když ty stojíš ve středu hry, nevy vstávají žádné otázky. Jak je to možné? Jaké to je, být okem bouře? Co se stane, milý Stínupáne, když mrkneš?</emphasis></p>
<p>„Tohle bylo nečekané,“ zamumlal Stínupán.</p>
<p>„Zatracená komplikace,“ souhlasil Kotilion. „Potřebujeme ohaře tam, abychom zajistili, že se nic nezvrtne.“</p>
<p>Stínupán frkl. „Vždycky se to zvrtne. Bohové pod námi, musel jsem znovu použít toho šíleného kněze.“</p>
<p>„Iskarala Pusta.“ Po chvíli si Kotilion uvědomil, že se usmívá. Rychle ten výraz smazal, protože kdyby si toho všiml Stínupán, mohla by ho ranit mrtvice.</p>
<p>„I když je Sordiko Mdlo roztomilá, na tohle není dostatečnou pojistkou.“</p>
<p>„Pust taky ne!“ štěkl Stínupán.</p>
<p>Dívali se na blížící se ohaře, oba zvědaví na tento nečekaný zásah. Jejích úkol byl přece jednoduchý. Zcela prostý.</p>
<p>Kotilion se ohlédl přes rameno na hubenou postavu přicházející k nim. No, ne tak docela − cizinec byl na cestě k prokletému shledání, a co z toho vzejde?</p>
<p>„Příliš mnoho historií, příliš mnoho polopravd i otevřených lží.“ Stínupán při řeči prskal. „Tisteedurská štěňata − zřejmě se hodí kterékoliv, pokud znají staré rozkazy. Ale teď…“</p>
<p>„Podle mého, ehm, průzkumu se jmenuje Tulas Odtržený, a opravdu netuším, jakého je pohlaví, a to, co z něj zbývá, očividně neposkytuje dostatek podrobností, aby o tom bylo možné rozhodnout.“</p>
<p>Stínupán zabručel. „Aspoň že se proměnil − jak já nenávidím draky! Kdyby měla havěť trůn, seděli by na něm.“</p>
<p>„Všude je zmatek a oni jsou uprostřed toho všeho, to je pravda. Eleintové, převtělenci − když dojde na potíže, není mezi nimi vlastně žádný rozdíl.“</p>
<p>„Chaos jejich krve, Kotilione. Představ si, jaká by tu bez nich byla nuda… a já si tolik vážím nudy.“</p>
<p><emphasis>Když to říkáš.</emphasis></p>
<p>„A jak tohle všechno zapadá do tvých směšně spletitých teorií?“ pokračoval Stínupán.</p>
<p>„Jsou spletité pouze proto, že jsou bez podstaty − pokud laskavě omluvíš ten nechtěný vtip. Světlo, tma, stín. Ohaři tohohle, tamtoho a onoho. Ty šelmy můžou existovat pouze díky sémantice.“</p>
<p>Stínupán opět frkl. „Nemusíš po nich uklízet − to je jediná možná omluva tak pitomého nápadu. Jsou cítit, slintají a bryndají, škrábou se a olizují, Kotilione. A taky trhají jiné tvory na kusy. Když se jim to hodí.“</p>
<p>„Protože to od nich čekáme.“</p>
<p>„Nepovídej.“</p>
<p>„Poslyš − co bylo to svinstvo za původem degarotů? Divoké šelmy ze zaprášených eonů dávných věků, sedm jich zůstalo na celém světě, a první císař − který byl všechno možné, jen ne první císař − si je vybral jako schránky pro svou rozdělenou duši. To je všechno moc hezké, ale teď tu máme ohaře stínu a podle všeho i ohaře světla −“</p>
<p>„Jsou to jenom prachmizerní albíni, Kotilione, což je pravděpodobně nepodstatné, a kromě toho jsou jenom dva −“</p>
<p>„O kterých víme, a víme o nich jen proto, že se zatoulali do naší říše − proč? Co nebo kdo je sem povolal?“</p>
<p>„Já, pochopitelně.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>Stínupán pokrčil rameny. „Nahlas jsem přemítal o nutnosti… náhrady.“</p>
<p>„A to jako představuje povolání? Mám dojem, že jsem tě slyšel nahlas přemítat o ‚nutnosti‘ překrásné královny stínu, otrokyně každé tvé touhy“</p>
<p>„Ty ses schovával za tím závěsem! Já to věděl!“</p>
<p>„Podstatné je, kde tedy je?“</p>
<p>Otázka zůstala bez odpovědi. Dorazil Tulas Odtržený a zastavil se deset kroků před nimi. „Zdá se,“ poznamenal nemrtvý Tiste Edur, „že si mí ohaři našli nové… mazlíčky.“</p>
<p>„Utrhni mu hlavu,“ zavrčel Stínupán. „Už teď ho nesnáším.“</p>
<p>Ke Kotilionovi připlula Šán. Oči upírala na Tulase Odtrženého. Vzápětí doběhli i Baran, Křižák, Slepucha a Geryk. Obešli vládce Říše stínu a obstoupili Tiste Edur.</p>
<p>Ten zvedl ruce, jako kdyby je zval blíž. Žádný z ohařů se nepohnul.</p>
<p>„Víc ses jim, myslím, líbil živý,“ poznamenal Kotilion. „Mrtví se vzdávají tolika věcí.“</p>
<p>„Kdyby jen byly mrtvé i moje city,“ povzdechl si Tulas Odtržený a spustil ruce k bokům. „Přesto je rád vidím. Ale dva scházejí.“</p>
<p>Kotilion se rozhlédl kolem sebe. „Vida, máš pravdu.“</p>
<p>„Zabití?“</p>
<p>„Zabití,“ potvrdil Stínupán.</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Anomander Dlouhý vlas.“</p>
<p>Tulas Odtržený nadskočil.</p>
<p>„Pořád je tady, ano,“ poznamenal Stínupán. „Hi hi. Zabiják ohařů.“</p>
<p>„A nikdo z vás zjevně není dost silný, aby jejich smrt pomstil. Žasnu, že mí ohaři přijali tak slabé pány.“</p>
<p>„Já myslel, že to byli mazlíčkové. Nevadí. Ganrod s Doanem zemřeli, protože byli ukvapení. Za to může špatný výcvik. A ne můj.“</p>
<p>„Rád bych vás vyzkoušel,“ prohlásil Tulas Odtržený po chvíli.</p>
<p>„Chceš Trůn stínu, viď?“</p>
<p>„Moje první vláda skončila rychle. Od té doby jsem se hodně naučil −“</p>
<p>„Těžko. Umřel jsi.“ Stínupán mávl nehmotnou rukou. „Ať ses naučil cokoliv, nenaučil ses to dost dobře. To je zřejmé.“</p>
<p>„Zdá se, že si tím jsi jistý.“</p>
<p>„Je,“ ujistil ho Kotilion.</p>
<p>„Takže ho postihla jen obyčejná megalomanie?“</p>
<p>„Vlastně ano, ale o to tady nejde.“</p>
<p>„A o co tady jde?“</p>
<p>„O to, že ses očividně nenaučil nic užitečného.“</p>
<p>„A proč to říkáš?“</p>
<p>„Protože jsi právě řekl, že nás chceš vyzkoušet.“</p>
<p>Tulas Odtržený naklonil hlavu. „Myslíte si, že vás budou ohaři bránit?“</p>
<p>„Tihle? Nejspíš ne.“</p>
<p>„Potom −“ Větu ale nedořekl, protože se skloněnými hlavami a zježenými hřbety dorazili Zámek a Sinal a postavili se vedle Stínupána s Kotilionem. Když je Tulas Odtržený uviděl, couvl. „U Propasti,“ zašeptal, „copak jste úplně přišli o rozum? Ti tady být nemůžou − nesmějí být mezi vámi −“</p>
<p>„Proč?“ chtěl vědět Kotilion a se zájmem se předklonil.</p>
<p>Tiste Edur jen vrtěl hlavou.</p>
<p>Dva bílí ohaři vypadali, že se vzápětí chystají zaútočit. V očích měli dychtivou nenávist.</p>
<p>„<emphasis>Proč?</emphasis>“ zopakoval Kotilion otázku.</p>
<p>„Kvůli… nesmiřitelnosti sil − považujeme je za zkrocené, ale divokost přetrvává. Ovládání je jen klamem v mysli samozvaných <emphasis>pánů</emphasis>.“ Z posledního slova čišelo opovržení. „Vodítko, hlupáci, je <emphasis>rozedřené</emphasis> − copak vůbec nic nechápete?“</p>
<p>„Možná −“</p>
<p>Tulas Odtržený znovu zvedl ruce, ale tentokrát v ochranném gestu. „My si kdysi mysleli totéž. Nalhávali jsme si, že jsme pány, že se každá síla skloní před naším rozkazem. A co se stalo? <emphasis>Všechno bylo zničeno!</emphasis>“</p>
<p>„Já ne −“</p>
<p>„Nerozumíš? <emphasis>To vidím!</emphasis> Jsou to kouzla − manifestace − existují, aby vás varovali. Jsou důkazem, že všechno, co si myslíte, že jste zotročili, <emphasis>se obrátí proti vám.</emphasis>“ S tím couvl. „Konec začíná znovu, <emphasis>začíná</emphasis> to znovu.“</p>
<p>Kotilion popošel blíž. „Světlo, tma a stín − chceš říct, že ty tři −“</p>
<p>„Tři?“ Tulas Odtržený se zasmál s divokou hořkostí. „A co potom život? Oheň a kámen a vítr? A co, vy hlupáci, ohaři smrti? Manifestace, říkal jsem. <emphasis>Obrátí se − to vám říkají! Proto existují! Ty tesáky, ten vztek − všechna ta nesmiřitelnost v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich povaze − každý aspekt je jen variací, odstínem ve víru ničení!</emphasis>“</p>
<p>Tulas Odtržený už byl dost daleko a začal se popouštět v draka.</p>
<p>Všech sedm ohařů vyrazilo jako jeden − ale byli příliš pomalí. Obrovský okřídlený tvor se vznesl k obloze na vlně tak silné magie, až Kotilion zavrávoral. Stínupánem vlna proletěla, až vypadal napůl rozcupovaně.</p>
<p>Převtělenecký drak se vznesl výš, jako by se vezl na sloupu čisté paniky. Nebo zděšení. Pilíř dosahující k nebesům. Velcí krkavci se rozprchli.</p>
<p>Kotilion se vzpamatoval a obrátil se ke Stínupánovi. „Máme potíže?“</p>
<p>Vládce dómu stínu se pomalu složil do přibližně lidské podoby. „Nejsem si jistý,“ připustil.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Inu, protože jsem mrkl.“</p>
<p>Ohaři se mezitím vydali zase na cestu. Zámek přiklusal o kousek blíž k Šán a ona zavrčela, aby ho zahnala. Vyplázl jazyk v tichém smíchu.</p>
<p>Tolik k lekcím o přílišném sebevědomí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bývaly doby, kdy Kallor nesnášel vlastní společnost. Den chvástající se vlastní lhostejností, oslepující záře slunce sledující pomalé plazení krajiny. Tráva držící se tvrdé hlíny, stejně jako vždycky, semena nesená větrem jako vzdechy naděje. Žlutohnědí hlodavci stojící na stráži u svých doupat a varovně štěkající, když procházel kolem. Každou chvíli se plání přehnaly stíny kroužících káňat.</p>
<p>Nenávidět sám sebe byl kupodivu uklidňující pocit, protože věděl, že v té nenávisti není sám. Vzpomínal si na dobu, kdy seděl na trůně, jako by s ním splynul, neochvějný a nedotknutelný, jako jedna ze soch stojících před palácem (před kterýmkoliv z jeho nespočetných paláců), kdy pocítil oceánský příliv nenávisti. Jeho poddaní, desítky, stovky tisíc, ho všichni do jednoho chtěli vidět mrtvého, svrženého, roztrhaného na kusy. Copak ale byl něčím jiným než dokonalým, jedinečným zástupcem všeho, co nenáviděli na sobě? Kdo mezi nimi by ochotně nezaujal jeho místo? Nevydával hnusné rozsudky nad každým, jehož existence byla urážkou?</p>
<p>Nakonec byl hotovým vzorem hamižnosti. Podařilo se mu sebrat všechno, po čem se ostatní jen natahovali, získat do své moci světový arzenál zbraní a přetvořit svět ráznými seky, aby dělal, co chce on − nikdo by neodmítl nastoupit na jeho místo. Ano, mohli ho nenávidět, vlastně ho <emphasis>museli</emphasis> nenávidět, protože ztělesňoval dokonalost úspěchu a samotná jeho existence byla výsměchem jejich neúspěchům. A násilí, které používal? Jen se dívejte, jak probíhá v menším měřítku všude − manžel, který nedokáže uspokojit ženu, a tak ji zbije pěstmi. Zkušený pouliční rváč, který přimáčkne bezmocnou oběť k zemi a zkroutí jí ruku. Šlechtic míjející hladovějícího žebráka. Zloděj s lakomým okem − ne, nikdo z nich se od něj nijak neliší, ne v samotné podstatě.</p>
<p>Nenáviďte tedy Kallora, stejně jako on nenávidí sebe. On to nicméně zvládne lépe. Vrozená nadřazenost vyjadřovaná všemi možnými způsoby. Vida, jak svět skřípe zuby − on odpovídá vědoucím úsměvem.</p>
<p>Šel dál. Místo, odkud vyšel, nechal daleko za sebou, a místo, kam mířil, se krok za krokem blížilo nevyhnutelně jako plazící se krajina. Ať si ochránci štěkají, a£ si orlové přemítají s ostražitým výrazem. Na jeho nohou se vezla semena hledající nové světy. Šel dál a vzpomínky se mu v duchu rozevíraly jako ohmatané balíčky pergamenu, přeložené a pomuchlané. Vyběhly ze dna nějakého pytle jako vypuzené krysy a praskaly, jak se otevíraly v dešti vylisovaných můr a mrtvolek hmyzu.</p>
<p>Šel, celý bledý, zakrvácenou, drahokamy vyloženou chodbou a za kotník táhl mrtvolu své manželky − jen další v nekonečném zástupu − paže se za ní vláčely jako mrtví hadi, hrdlo proseknuté. Nepřišlo žádné varování, patina prachu nezakrývala oči, když je na něj ráno upřela, jak usedal a nechával si na stůl mezi ně postavit stoleté svíce. Když ji zval do prodlouženého života, když jí sliboval věčné požírání − čekala je nekonečná hostina bez nutnosti jakéhokoliv omezování se. Budou mluvit a žít jazykem výstřelků. Budou zakreslovat mapy nekonečné expanze a vyrývat ambice, kterým se mohli poddat. Nic je nezastaví, dokonce ani vlastní smrt.</p>
<p>Postihlo ji šílenství, jako výtrysk z přeseknuté tepny − žádnou jinou příčinu to mít nemohlo. Šílenství to bylo. Nepříčetnost, odvrhnout všechno, co jí nabízel. Tolik ze <emphasis>sebe.</emphasis> Aspoň to si tehdy namlouval, i po celá následující desetiletí. Tak to bylo snazší.</p>
<p>Dnes už věděl, proč si vzala život. Dostat nabídnuté <emphasis>všechno</emphasis> znamenalo pochopit, čeho je schopná − bezedná studna potenciální zkaženosti, hrůzy, které by prováděla, vytrhání všech vláken citlivosti, až by její svědomí zůstalo hladké, chladné na dotek, možná živé a možná ne, nic, co by bylo možné probudit. Ona pochopila, jak daleko by mohla zajít… a pak řekla <emphasis>ne.</emphasis></p>
<p>Další sladký balíček se rozevíral s vůní květů. Klečel vedle Vaderona, svého válečného oře, který krvácel v záplavě rudé pěny a upíral na něj zbylé oko, jako kdyby se ptal, zda to všechno za to stálo. Co ti můj život, moje krev, konec mých dní vykoupily?</p>
<p>Bojiště se táhlo na všechny strany. Hromady mrtvých a umírajících, lidí i zvířat, Džhekové i Tartheno Toblakajové, rozprášení Forkrul Assail, každý obklopený stovkami padlých, kteří chránili své válečné vůdce a kterým se nepodařilo vzít démony s sebou. Nikde nebylo suché místo, krev byla mělkým mořem v houstnoucím horku a víc očí v té noční můře hledělo do prázdna, než jich hledalo přítele a příbuzné.</p>
<p>Ozýval se křik, ale jaksi vzdáleně − lígy daleko od Kallora, jenž klečel vedle Vaderona a nedokázal odtrhnout zrak od jeho oka. Sliby bratrství odvržené do karmínového bláta. Tiché přísahy cti, odvahy, služby a odměny, proudící podél zlomeného oštěpu trčícího koni ze široké hrudi. Vaderon se skutečně vzepjal do cesty oštěpu mířenému na Kallora, protože to byl jen blbý kůň, který ničemu nerozumí.</p>
<p>Že Kallor tuto válku začal, že se na ta jatka těšil. Že Kallor, jeho pán, nyní klečící vedle něj, je ve skutečnosti krutý, opovrženíhodný muž, pytel kůže naplněný jedem a záští, se závistí a dětinskou sobeckostí, který při prohře sebere všem ostatním totéž.</p>
<p>Vaderon umíral. Kallor měl suché oči a proklínal se, že nedokáže plakat. Že nedokáže cítit lítost, zasévat sebeobviňování, dávat sliby, že to příště udělá lépe.</p>
<p>Často si říkal, že je jako lidstvo. Nikdy se nepoučí. Ve ztrátě a porážce žalostný, ve vítězství pomstychtivý. Se všemi možnými ctnostmi náchylnými ke zneužívání ostatními, pokud dokážou prosadit nadvládu, až jsou ctnosti jen prázdné, zpocené kapky jedu. Vykládám o dobrotě a vidím, jak se mění ve špatnost, a nedělám nic, nic nenamítám, nevyjadřuju nesouhlas. Svět, který tvořím, tvořím k jedinému účelu − aby mě rozkousal, mě i všechny ostatní. Nevěřte těm ohromeným výrazům. Jsem zmatený jenom hloupostí, ale chytří mezi mnou znají pravdu, ano, znají ji, i když v moje hrdlo lžou, vám i sobě samým.</p>
<p>Kallor šel dál, přes rameno přehozený pytel deset tisíc líg dlouhý a naditý přeloženými balíčky. Jiný než všichni ostatní. Po jeho boku běželi přízrační koně. Ženy s přeřezanými zápěstími předváděly bezkrevné úsměvy tančící na okraji zmrtvělých rtů. A kde umírající muži křičeli, když uviděli kolem klouzat jeho stín.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Chci, aby bylo všechno jednoduché,“ prohlásil Nenanda. „Nechci mít těžkou práci.“ Bojechtivě vzhlédl, připravený se rychle urazit.</p>
<p>Kloš ohýbal větvičky do klacíkové loutky. „Jenže věci jednoduché nejsou, Nenando. Nikdy.“</p>
<p>„Já vím, jenom to říkám na rovinu, to je všechno.“</p>
<p>„Chceš říct, že nechceš být zmatený.“</p>
<p>Nimander se probral. „Kloši −“</p>
<p>Jenže Nenanda už se chytil na návnadu − a byla to opravdu návnada, protože ač se Kloš zdánlivě soustředil na svoje větvičky, neunikla mu Nenandova nesmělost. „Lháři <emphasis>mají rádi</emphasis> zmatek. Lháři a zloději, protože když vypukne zmatek, můžou vklouznout dovnitř a zase ven. Chtějí naši nejistotu, ale v tom, co chtějí <emphasis>oni,</emphasis> žádná nejistota není, že? Tak tě využívají − občas jsi takový sám, Kloši, s těmi svými chytrými řečmi.“</p>
<p>„Počkej, jak mě můžou využívat, když jsem jako oni?“</p>
<p>Desra frkla.</p>
<p>Nenanda se rozzuřil a chystal se vstát, ale Aranatha mu zlehka položila ruku na paži a jeho vztek zázrakem rozehnala.</p>
<p>Kloš zkroutil paže své figurky, až je měla nad zavázanou hlavou se zeleným listem, a podržel ji nad ohněm tváří k Nenandovi. „Hele, vzdává se,“ řekl.</p>
<p>„Neposmívej se mi, Kloši.“</p>
<p>„Právě naopak, tleskám tvé touze mít všechno jednoduché. Nakonec buď to můžeš rozseknout mečem, nebo nemůžeš.“</p>
<p>„Zase začínáš.“</p>
<p>Nimander věděl, že dohadování bude pokračovat hluboko do noci. A během toho se bude rozplétat. Kloš bude z Nenandy dělat přiblblého troubu, přičemž on takový rozhodně nebyl. Ale slova byla skutečně prchavá, pronikala za všechny druhy obrany, rychle ťala, byla krvežíznivá. Byla dokonalou zbraní klamu, avšak on dobře věděl, že můžou být i pevným chodníkem vedoucím k porozumění − nebo k tomu, co bylo porozuměním na tomto kalném, nemožném světě.</p>
<p>Existovalo tolik způsobů, jak žít, jeden pro každou myslící bytost − a možná i pro ty nemyslící − že byl skutečný zázrak, kdykoliv se dvě navzájem pochopily nebo aspoň trpně snášely. Důkaz, jak kdysi řekl Kloš, neobyčejné přizpůsobivosti života. <emphasis>Ale,</emphasis> dodal pak, <emphasis>je naším prokletím, že jsme společenská zvířata, takže nemáme jinou možnost než spolu nějak vyjít.</emphasis></p>
<p>Tábořili na široké terase nad posledními podivnými troskami − cesta vzhůru byla dlouhá, prašná a vyčerpávající. Doslova každý kámen v hrubém štěrku vyplňujícím staré odvodňovací kanály byl nějakou zkamenělinou − kousky, které kdysi bývaly kostí, dřevem, zubem či klem − všechny rozlámané. Celý svah byl jakýmsi smetištěm starým bezpočet století, a představa, kolik životů bylo zapotřebí k tomu, aby vznikla taková hromada, vyvolávala závrať. A jsou hory za touhle stejné? Je něco takového vůbec možné?</p>
<p><emphasis>Copak nechápeš, Nenando, že</emphasis> nic <emphasis>není jednoduché? Dokonce ani země, po které kráčíme. Jak vznikla? Je to, odkud pocházíme, a to, kde skončíme, nějak odlišné? Ne, to je špatně položená otázka. Zjednodušme ji. Co je to existence?</emphasis></p>
<p>Jak by mohl odpovědět Nenanda, válečníkovi nijak neprospěje, když začne klást podobné otázky. Nám nechte ten prudký skok až do chvíle, kdy přijde další krok, i když by měl skončit v propasti. Všechny tyhle otázky nemají smysl.</p>
<p>A jak by na to asi odpověděl Kloš? <emphasis>Ukažte bhederinovi strach a dívejte se, jak se řítí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>útesu. Co ho zabilo? Zubaté skály dole, nebo hrůza, která ho zaslepila a obloupila?</emphasis> Nenanda by jen pokrčil rameny. <emphasis>Koho to zajímá? Prostě ho snězme.</emphasis></p>
<p>Nebyl to velkolepý střet citlivostí, jak by si mohl někdo myslet. <emphasis>jen dvě hlavy na stejné minci, jedna otočená napravo, druhá nalevo. A obě mrkají.</emphasis></p>
<p>Desra by frkla a řekla: <emphasis>Nechte si svoje hloupá slova, já dám kdykoliv přednost ptákovi ve své ruce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Drž ho ze všech sil,</emphasis> mumlal by Kloš potichu a Desra by odpověděla úsměvem, který by nikoho neoklamal. Nimander si pamatoval všechny rozhovory mezi svými následovníky, svými sourozenci, svou rodinou, a taky si pamatoval, jak se umějí opakovat téměř doslova, pokud byly všechny narážky spuštěny ve správném pořadí.</p>
<p>Zajímalo ho, kam se poděl Stříž − byl někde mimo dosah světla, možná poslouchal a možná ne. Uslyší něco, co už neslyšel předtím? Změní něco z toho, co řeknou, jeho názor na ně? Asi těžko. Hašteřili se, osobnosti do sebe narážely a odrážely se buď se smíchem, nebo navztekané. Dloubnout, uskočit, snažit se najít místo, kde je kůže nad všemi starými podlitinami nejtenčí. Všechny ty boje bez mečů, při nichž nikdy nikdo nezemře.</p>
<p>Nimander se díval, jak Kedeviss − dosud nezvykle tichá − vstává a přehazuje si plášť přes ramena. Po chvíli se vytratila do noci.</p>
<p>Někde v roklích začali výt vlci.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Těsně za dosahem mihotavého oranžového světla se tyčilo cosi obrovského. Karsa Orlong i Poutník se k tomu otočili, a jak vstávali, zároveň sahali pro zbraně. Stín se pohnul, jako by se zakýval ze strany na stranu, a pak − v úrovni očí Samar Dev, kdyby byla stála − se objevil lesklý, kroutící se čenich, svatozář srsti a ohnivá šmouha ve dvou očkách.</p>
<p>Samar Dev se nemohla nadechnout. Ještě nikdy neviděla tak velkého medvěda. Kdyby se postavil na zadní, byl by dokonce vyšší než Karsa Orlong. Dívala se, jak zdvihá hlavu a větří. Uvědomila si, že se očividně víc spoléhá na čich než na zrak. <emphasis>Myslela jsem, že oheň tyhle šelmy zahání − ne že je přivolává.</emphasis></p>
<p>Kdyby zaútočil, odehrálo by se to… rychle. Do cesty by mu vletěly dva meče, pracky by se rozmáchly, aby odhodily mrňavé útočníky − a vzápětí by byl u ní. Byla si tím jistá. Ten medvěd si přišel pro ni.</p>
<p><emphasis>De nek okral.</emphasis> Slova jaksi vyplula na povrch jejích myšlenek, jako něco vyvrženého z kalných hlubin instinktu. „De nek okral,“ zašeptala.</p>
<p>Medvěd rozšířil nozdry. Pak se s frknutím stáhl z dosahu světla. Zaskřípaly kamínky, země se zachvěla a šelma se odkolébala pryč.</p>
<p>Karsa s Poutníkem sundali ruce z jílců, klidně se zase posadili a zahleděli se do ohně. Toblakajský válečník našel klacek a přihodil ho do plamenů. Vysvobozené jiskry vyletěly vzhůru a vzápětí zhasly. Karsa se tvářil zamyšleně.</p>
<p>Samar Dev sklonila zrak ke svým třesoucím se rukám a zastrčila je pod vlněnou pokrývku, do které se zabalila.</p>
<p>„Přesněji,“ ozval se Poutník, „to není okral. De nek…“ Zvedl obočí. „‚Krátký nos‘?“</p>
<p>„Jak to mám vědět?“ vyštěkla Samar Dev.</p>
<p>Zvedl obočí ještě víc.</p>
<p>„Nevím, odkud se ta slova vzala. Prostě… se objevila.“</p>
<p>„Byla imasská, Samar Dev.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„<emphasis>Okral</emphasis> znamená planinský medvěd, ale tohle nebyl planinský medvěd − byl příliš velký a měl moc dlouhé nohy −“</p>
<p>„Nechtěl bych, aby mě tahle šelma honila,“ utrousil Karsa Orlong, „i kdybych seděl na koni. Je stavěná na to, aby běhala pořádně rychle.“</p>
<p>„On ale nebyl na lovu,“ podotkl Poutník.</p>
<p>„Nevím, co tu dělal,“ připustil Karsa a pokrčil rameny. „Ale jsem rád, že změnil názor.“</p>
<p>„Z vás dvou necítil strach,“ pravila Samar Dev. „Už jen kvůli tomu váhal.“ Mluvila drsně, slova téměř plivala. Nebyla si jistá, proč se vlastně tak zlobí. Možná to byl jen následek právě prožité hrůzy − přičemž její společníci neměli ani tolik slušnosti, aby se báli taky. Cítila se vedle nich… ponížená.</p>
<p>Poutník si ji stále prohlížel a ona by na něj nejradši vyjela. Konečně promluvil klidným hlasem. „Staří bohové války se vracejí.“</p>
<p>„Války? Bůh války? To byl přece Fener, ne? Kanec.“</p>
<p>„Fener, Togg, Fanderay, Trhač a De nek Okral.“ Poutník jen krčil rameny. „Kdo ví, kolik jich kdysi existovalo. Předpokládám, že povstávají v závislosti na prostředí uctívačů − to které zvíře bylo největším predátorem, mělo nejdivočejší −“</p>
<p>„To ale nebylo žádné,“ přerušil ho Karsa. „Největší predátor. Tenhle titul náleží nám dvounohým lovcům, zabijákům s jasným pohledem.“</p>
<p>Poutník dál civěl na Samar Dev. „Divokost šelem odrážela divokost v duších jejich uctívačů. Ve válce máme tohle společné. Kanci, tygři, vlci, velcí medvědi, kteří neznají strach.“</p>
<p>„Tohle tedy způsobil Fenerův pád?“ zeptala se Samar Dev. „Všichni ti starobylí, zapomenutí bohové se šourají zpátky, aby se porvali o kořist? A co to má vůbec společného s tím medvědem.“</p>
<p>„Ten medvěd byl bůh,“ odtušil Poutník.</p>
<p>Karsa plivl do ohně. „Není divu, že jsem takovou šelmu ještě nikdy neviděl.“</p>
<p>„Kdysi existovaly,“ prohlásil Poutník. „Kdysi vládly zdejším planinám, dokud jim nesebraly všechnu kořist. Pak zmizely, stejně jako mnoho dalších hrdých tvorů.“</p>
<p>„Ten bůh měl odejít s nimi,“ podotkl Karsa. „Už tak má válka příliš tváří.“</p>
<p>Samar Dev zabručela. „Od tebe to tedy opravdu sedí.“</p>
<p>Karsa se na ni podíval nad plameny a zakřenil se. Šílené tetování jako by mu rozštíplo obličej na dvě části. „Stačí jenom jedna.“</p>
<p><emphasis>Tvoje. Ano, Toblakaji, rozumím ti docela dobře.</emphasis> „Bojím se jen jednoho,“ řekla. „Toho, že až skončíš s civilizací, ukáže se, že ty jako pán všeho nejsi o nic lepší než ti, které jsi svrhl. Že si najdeš poslední zbývající trůn a plácneš se do něj a zjistíš, že se ti líbí až moc.“</p>
<p>„To jsou prázdné obavy, čarodějko,“ opáčil Karsa Orlong. „Nenechám stát jediný trůn, na kterém by se dalo sedět − rozbiju je všechny do jednoho. A pokud, až skončím, budu jediný stojící na nohou − na celém světě − budu spokojený.“</p>
<p>„A co tvůj lid?“</p>
<p>„Už moc dlouho poslouchám našeptávání Bairota Gilda a Deluma Thorda. Naše zvyklosti jsou pouze neohrabanější verzí všech ostatních zvyklostí, podle kterých lidé žijí − s jejich láskou k plýtvání, touhou využít každou živou bytost, jako by jim patřila, jako by potřebovali dokázat své vlastnické právo tím, že ji zničí.“ Vycenil zuby. „My uvažujeme stejně, jen pomaleji. Ne tak… schopně. Budeš žvanit o pokroku, Samar Dev, ale pokrok není to, co si myslíš. Není to nástroj vedený našima rukama − ne tvýma, ne mýma, ani Poutníkovýma. Není to něco, co můžeme právem prohlašovat za náš osud. Proč? Protože pravdou je, že ho nijak neovládáme. Nedokážou to ani tvoje stroje, čarodějko, ani sto tisíc otroků přikovaných k němu − ani když nad nimi budeme stát s bičem v rukou.“</p>
<p>Na to se Poutník pootočil a zadíval se na něj se stejným údivem, jaký už viděla. „Co je tedy pokrok, Karso Orlongu?“ zeptal se.</p>
<p>Toblakai ukázal k nočnímu nebi. „Plazivý pohyb hvězd, pád a výstup měsíce. Den, noc, zrození, smrt − pokrok je v toku reality. My na tomto koni sedíme, ale jeho nelze nikdy zkrotit a poběží navěky − my zestárneme, zchřadneme a spadneme, a jemu na tom nezáleží. Někdo mu vyskočí na hřbet, a jemu na tom nezáleží. Může běžet sám, a nezáleží mu na tom. Předběhne velké medvědy. Vlky i jejich uctívače. Předběhne Jaghuty i K’Chain Che’Malle. A běží pořád dál a my pro něj neznamenáme nic.“</p>
<p>„Proč nám tedy nedovolí chvíli na sobě jet?“ chtěla vědět Samar Dev. „Proč nám nenechá aspoň tu zatracenou iluzi?“</p>
<p>„Protože, ženská, my na něm jedeme na lov, jedeme zabíjet a ničit. Jedeme, jako kdyby to bylo naše právo i naše omluva.“</p>
<p>„Copak to není přesně to, co zamýšlíš, Karso Orlongu?“ otázal se Poutník.</p>
<p>„Já zničím, co můžu, ale nikdy si nebudu činit nároky na to, co jsem zničil. Stanu se ztělesněním pokroku, avšak bez hamižnosti. Stanu se pěstí přírody: slepou pěstí. A dokážu, že vlastnictví je lež. Země, moře, život, který se v nich nalézá. Hory a pláně, města, hospodářství. Voda, vzduch. Nic z toho nevlastníme. A to já dokážu, a tím, že to dokážu, to učiním skutkem.“</p>
<p>Předklonil se a nabral hrst suché hlíny. Vstal, nasypal hlínu do ohně a udusil plamínky. Obklopila je temnota, jako kdyby právě na tuto chvíli čekala. Nebo, pomyslela si Samar Dev a zamrazilo ji přitom, jako kdyby tu byla odjakživa. <emphasis>Světlo mě zaslepilo, jinak bych to byla uviděla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jako to vidím teď.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bože války, co jsi ode mě chtěl?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Enkar’al s pronikavým skřekem dopadl na Perela. Drápy zajely do masa a tesáky jako dýky se démonovi sevřely zezadu kolem krku. Ten se zabručením zvedl ruce, jednou stiskl okřídlené šelmě hrdlo a druhou jí nacpal pod horní čelist − prsty měl rozdrásané na cáry, jak strkal ruku dál do huby. Tesáky spodní čelisti se mu zarývaly do svalů na šíji, ale on tlačil dál. Celou dobu mu enkar’al drápy drásal bedra ve snaze zaháknout je za páteř a vytrhnout ji − ale řetězy a okovy mu v tom bránily, stejně jako to, že se Perel kroutil, aby se tomu vyhnul.</p>
<p>Zesílil stisk na hrdle šelmy a konečně uslyšel zoufalé sípění. Čelisti povolily. Něco křuplo a Perel najednou dokázal uvolnit zuby ze svého krku. Udělal krok, strhl šelmu před sebe a na šupinatém hrdle jí sevřel obě ruce − pod jeho drtivým sevřením povolilo něco dalšího.</p>
<p>Enkar’al sebou mlátil, prudce kopal, drápy vyrýval rýhy na Perelových stehnech. Přitlačil šelmu na zem. Ta se přestala zmítat a po krátké křeči znehybněla.</p>
<p>Perel pomalu vstal a mrtvolu odhodil. Žuchlo to a zachřestily řetězy. Démon se ohlédl na postavu vedle sebe. „Rozčílil jsem ho nějak, Dracone?“</p>
<p>Muž zašilhal a přehodil si řetěz přes druhé rameno, než odpověděl: „Ne, Perele. Zmocnilo se ho šílenství, to je všechno. Ty jsi prostě jen byl nablízku.“</p>
<p>„Aha,“ řekl Perel a povzdechl si. „Potom je dobře, že jsem to byl já, a ne někdo… menší.“</p>
<p>„Můžeš jít dál, Perele?“</p>
<p>„Můžu, ano. Děkuju za optání.“</p>
<p>„Ale myslím, že už to nepotrvá dlouho.“</p>
<p>„Ne, už to nebude dlouho,“ souhlasil Perel. „A pak?“</p>
<p>„To se uvidí, ne?“</p>
<p>„Ano, to je pravda. Dracone?“</p>
<p>„Perele?“</p>
<p>„Myslím, že konec uvítám − je hrozné říct něco takového?“</p>
<p>Muž zavrtěl hlavou a jeho výraz naznačoval, že zřejmě cítí bolest. „Ne, příteli, to není.“</p>
<p>Kypící stříbřitá běl bouře už zabírala polovinu oblohy. Od obzoru za nimi se valil hrom, jak byla rvána samotná země − jejich svět získal okraj, holý jako útes, a ten útes se blížil, jak byly obrovské kusy odsekávány a zuřící propast polykala padající kamenné sloupy jeden po druhém.</p>
<p>Dracona v té chvíli napadlo, že všichni tady, zdánlivě osamělí, každý s vlastním řetězem, se konečně po dlouhé době spojili.</p>
<p><emphasis>Jsme vojsko. Jenže vojsko na ústupu. Všechno to smetí, které za sebou zanecháváme, opuštěné druhy. A ten skelný pohled v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našich očích, závoj otupělého vyčerpání − a když ho konečně strhneme, nalezneme zoufalství, které jsme tak dlouho skrývali, jako černý, jedovatý plod pod listem − vše je odhaleno, když se podíváme jeden druhému do očí.</emphasis></p>
<p>Má útěcha nalezená ve vzájemném poznání nějakou cenu? Útěcha nalezená až tady? Když je společné východisko prohrou? <emphasis>Jako pole poseté mrtvolami po bitvě. Jako příliv v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>moři lebek. Není bratrství příliš hořké?</emphasis></p>
<p><emphasis>A</emphasis> teď chtěl… <emphasis>co vlastně? Ano, vztek, ale nejdřív mi dovolte zavřít oči. Jen na chvilku. Nechte mě najít znovu mou vůli</emphasis> −</p>
<p>„Dracone?“</p>
<p>„Ano, Perele?“</p>
<p>„Slyšíš bubny? Já slyším bubny.“</p>
<p>„To hromobití −“ Náhle se zarazil a ohlédl se na hřímající, pomatený obzor. „<emphasis>Bobové pod námi.</emphasis>“</p>
<p>Chaos si našel nový způsob, jak se jim vysmívat. Legiemi v řadách s blyštícími se zbraněmi a zbrojí, s praporci plivajícími blesky k obloze. Vojsko se vynořovalo řadu za řadou, vojáci připomínali lidi formované pouze záměrem, v nepředstavitelných počtech − ani tak nepochodovali, jako spíš pluli, jako zpěněný příliv pohlcující zemi − a jen necelou lígu daleko. Hroty kopí a pík se blýskaly, kulaté štíty se točily jako víry. Bubny jako rachotící kosti, rojící se jako šílené vosy.</p>
<p><emphasis>Tak blízko… zachytil hlad náš čerstvý pach − a teď se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nám žene rychleji než předtím?</emphasis></p>
<p><emphasis>Je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té bouři něco… co ví, co chce?</emphasis></p>
<p>„Tomu nerozumím,“ ozval se Perel. „Jak může chaos získat podobu?“</p>
<p>„To, co vidíme, příteli, je možná projev toho, co existuje v nás všech. Naše tajná láska k ničení, potěšení ze zkázy, naše nejtemnější škodolibá radost. Až nás konečně dohoní, možná si uvědomíme, že oni jsou my a my jsme oni.“ <emphasis>Že Dragnipúr nás jenom rozsekl na dvě části a chaos se nás jen snaží znovu scelit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Opravdu, Dracone, copak jsi přišel o rozum?</emphasis></p>
<p>„Jsou-li to zlé duše, Perele, potom není o jejich touze pochyb.“</p>
<p>„Možná ne jenom naše duše,“ přemítal Perel a vytíral si krev z očí. „Možná všechny duše od začátku stvoření. Možná, Dracone, když každý z nás zemře, zlo v nás se uvolní a spěchá do říše chaosu. Nebo je zlo to, co přežívá nejdéle…“</p>
<p>Draconus neříkal nic. Démonova slova jím otřásla. Říkal si − ano, opravdu o tom uvažoval − že Perel objevil strašlivou pravdu. Někde mezi těmi možnostmi.</p>
<p><emphasis>Někde mezi nimi… myslím… je tajemství. Důležité tajemství.</emphasis></p>
<p><emphasis>Někde…</emphasis></p>
<p>„Nechci potkat svoje zlé já,“ podotkl Perel.</p>
<p>Draconus se po něm ohlédl. „A kdo by chtěl?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Škarpa snil, protože snění byla jeho poslední cesta ke svobodě. Mohl kráčet, rozpřahovat se, všechno přetvářet. Mohl si udělat svět takovým, jakým ho chtěl mít, jakým by měl být, místem, kde vládne spravedlnost, místem, kde mohl být bohem a shlížet na lidstvo takové, jaké bylo doopravdy: dav neukázněných, poněkud směšných dětí. Mohl se dívat, jak popadají věci, když si myslí, že se nikdo nedívá. Jak věci rozbíjejí, ubližují jiným a kradou. Mohl poslouchat jejich tvrzení, že jsou nevinní, jejich udýchaný seznam výmluv, poslouchat, jak litují a litují a litují, a pak jdou a dělají tytéž zatracené věci zase znovu. Děti.</p>
<p>Se svou božskou mocí je poučoval o následcích, dával jim tu nejstrašnější lekci, která se do duše zapíše na nejdelší dobu. Lekci jim dával, protože on sám se poučil tím nejtvrdším způsobem − skrze jizvy a zlomené kosti, skrze nemoc duše chutnající jako strach, skrze všechny ty nenapravitelné škody, jež byly důsledkem jeho vlastních bezmyšlenkovitých rozhodnutí.</p>
<p>Děti uměly i žasnout a radovat se. Bylo příliš snadné vidět jen tmu, že? Úžas a radost. Naivní výtvory krásy. Nebyl vůči těmto věcem slepý, a jako každý bůh i on chápal, že takové dary jsou prosbami o slitování. Pozvánkou pro trestuhodný houf chyb. Umění a genialita, soucit a vášeň, to byly ostrůvky, na něž se ze všech stran útočilo. Jenomže žádný ostrov nevydrží věčně. Moře černých, kroutících se červů neustále stoupá. A dřív nebo později se hladové bouře nakrmí dosyta.</p>
<p>Příroda možná usiluje o rovnováhu. A možná byla ta do nebe volající nerovnováha, kterou Škarpa viděl mezi svými, pouhou iluzí a náprava čekala, natažená, aby odpovídala krajnosti. Pád stejně náhlý a prudký jako vzestup.</p>
<p>Ve snovém stavu mu nedošlo, že to nejsou jeho sny, že takový drsný soud patří tyranovi, či dokonce bohu nebo někomu jako on, pokud se ho zmocnilo šílenství. On ale nebyl šílený, nebyl ani tyran, a přes přirozenou touhu (přirozenou v podstatě u kohokoliv) po spravedlnosti byl přece jen dost moudrý, aby věděl, jak jsou morální zásady zranitelné a jak snadno se zkazí. Snil tedy sny nějakého boha?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jak byl Kadaspala slepý, ze Škarpových vizí dokázal vycítit až příliš − z pohybu víček, z horkého dechu, z cukání lící vycítil spalující hněv. Tento bezvědomý čaroděj kráčel neviditelným světem naplněným rozhořčením a zuřivostí a hladem po odplatě.</p>
<p>K božství vede tolik stezek. Kadaspala si tím byl jistý. Tolik stezek, tolik stezek. Odmítnutí zemřít, odmítnutí vzdát se, odmítnutí zemřít a odmítnutí vzdát se byla jedna stezka, nalezená bez skutečného záměru, zcela bezděčně, a tito bohové byli popletení a váhaví. Bylo lepší nechat je na pokoji, protože pokud by byli probuzeni, hrozila apokalypsa. Zdráhavá moc byla nejnebezpečnější ze všech, protože hněv za ní byl dlouho potlačovaný. Dlouho potlačovaný a potlačovaný dlouho a dlouho, takže je lepší nechat je nechat je nechat na pokoji.</p>
<p>Ostatní bohové byli k existenci vyvoláni, a povaha takového povolání může mít bezpočet podob. Křeč přírodních sil, až se probudí i samotné bláto. Kdekoliv se srazí nesourodé prvky, zrodí se předpoklady. Život. Záměr. Touha a potřeba. To jsou ale také náhodné věci, nakolik může být něco náhodné, když je všech částic nezbytných pro stvoření nadbytek. Vyvolat boha lze i jinými cestami.</p>
<p>Posbírat houf slov, houf slov. Posbírat houf slov. Udělat je, udělat je, udělat je čím? Hmotou, ano, udělat je hmotou, z prázdného éteru po zářez v hlíně, skvrnu na kameni, inkoust na kůži. Zhmotnit je, protože hmota vytváří − samotnou svou povahou před očima (či před vnitřním okem) − vytváří a vytváří <emphasis>vzorce</emphasis>. A s těmi si lze hrát, si lze hrát, si lze hrát. V číslech a okultních značkách, v astrálních proporcích. Lze je zakódovat do kódů uvnitř kódů, až vydají něco krásného i neomezeného zároveň. Krásného v neomezenosti. V neomezení, v neomezení je krása.</p>
<p>Chápete, že, pravdu ve vzorcích, jak vzorec nachází pravdu v napětí přirovnání, ve hře významů na významy hry, což je dokonalý vzorec jazyka v převleku za nedokonalost − ale jakou cenu má cokoliv z toho, cokoliv z toho, cokoliv z toho?</p>
<p>Cena je souborem textů (ha, souborem − <emphasis>soubory),</emphasis> který se v neomezenosti stává posvátným a v posvátnosti se stává vším, co zpodobňuje ve svém žoviálním uspořádávání věcí v podstatě bezvýznamných. Vzorce, kde žádné předtím neexistovaly. Stvoření z ničeho. Probuzení z nepřítomnosti vlastního já. A jaké je to slovo, to krásné slovo, to skvostné slovo a dokonalé slovo, kterým začíná hra, začíná všechno všechno všechno?</p>
<p>Inu, to slovo je <emphasis>zrození.</emphasis></p>
<p>Soubory textů, všechna ta tělesa a těla a inkoust a slova a slova ach, slova. Soubory a tělesa, vzorce uvnitř vzorců, životy a životy a životy, snící… snící jeden sen.</p>
<p>Jeden sen. Jeden sen, jeden sen, jeden jeden jeden sen. Jeden.</p>
<p>Sen o spravedlnosti.</p>
<p>„Ať se vesmír zatřese,“ zašeptal Kadaspala, když vykresloval značku uvnitř značky uvnitř značky, splétal jazyk a význam, jak se inkoust vsakoval do píchanců a jedno píchnutí za druhým proudil pod kůži. „Třese a třese, fňuká a chvěje. Bůh ach, bůh, ano, bůh teď a bůh brzy a bůh bůh se probouzí. Životy a životy poražené do jednoho, poražené, ano, ostrým ostřím rozsudku − zasloužili jsme si to? Zasloužili jsme si trest? Je někdo z nás nevinný, vůbec někdo? Těžko těžko těžko. A tak životy a životy a nikdo nikdo nikdo z nás nedostal přesně to, co si zasloužil.</p>
<p>Rozumíš? Bůžku, k tobě mluvím. Poslouchej poslouchej poslouchej dobře. My jsme to, z čeho pocházíš. Potrestaní, potrestaní, potrestané oběti spravedlnosti, oběti vlastní hlouposti, ano, a kdo může říct, že se nikdo z nás nepoučil? Kdo to může říct? Hle ach hle ach hle, kde to jsme! Bůžku, tady je tvá duše, vepsaná do těla, do těla, vepsaná sem Kadaspalou, který byl kdysi slepý, třebaže mohl vidět, a teď vidí, třebaže je slepý. Copak nejsem samotnou definicí vnímavosti? Slepý v životě, vidím ve smrti − definice smrtelnosti, mé milé dítě, hleď a hleď, přijde chvíle, kdy budeš muset jednat a rozhodnout se a vstát a zasednout k soudu. Hleď a hleď, bůžku, na tuto věčnou chybu.</p>
<p>A co, budeš chtít vědět, je zapsáno na tvé duši? Co je tam zapsáno? Tady na těle tvé duše? Ach, ale to je cesta tvého života, bůžku, naučit se jazyk své duše, naučit se ho naučit se ho, právě když ho prožíváš.</p>
<p>Brzy přijde zrození. Brzy se život probudí.</p>
<p>Brzy <emphasis>stvořím boha.</emphasis>“</p>
<p>A ten bůh právě sní o spravedlnosti. Protože na rozdíl od Škarpy je Kadaspala skutečně šílený. Jeho kód zahlazený do těla je kódem zákonů. Zákonů, z nichž se bůh zrodí. Zvaž to, zvaž to dobře.</p>
<p>V kontextu, řekněme, milosrdenství.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Byla tam dole v údolí, klečela, hlavu svěšenou, a podle nějakého vnitřního rytmu se kývala sem a tam. Když si ji Věštdomin znovu prohlédl, vzdychl si a odvrátil zrak − což bylo ještě těžší, protože byla fascinující, tato žena-dítě, fontána zkaženosti, a představa, že pád ženy může být tak svůdný, tak dokonale sexuální, ho děsila. Děsila ho jazykem pozvání. Děsila ho jeho vlastní temnotou.</p>
<p>Vykupitel za ním zamumlal: „Její moc roste. Její moc nad tebou, Segdo Travosi.“</p>
<p>„Nechci být tam, kde je ona.“</p>
<p>„Opravdu ne?“</p>
<p>Věštdomin se otočil a zadíval se na boha. „Sebeuvědomění může být prokletím.“</p>
<p>„Nezbytným.“</p>
<p>„Asi ano,“ připustil.</p>
<p>„Budeš s ní přesto bojovat, Segdo Travosi?“</p>
<p>„Myslím, že ano.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Věštdomin vycenil zuby. „Nezačínej si se mnou, Vykupiteli. Nepřítel se nikdy neptá na důvody − nepřítel nespílá zemi pod svýma nohama.“ Ukázal prstem na ženu klečící v údolí. „Ona nemá žádné otázky. Žádné pochybnosti. Místo toho má sílu. Moc.“</p>
<p>„To je pravda,“ pravil Vykupitel. „Všechno. Proto ti, koho sužuje nejistota, musí neustále ustupovat. Nemůžou se postavit před ty, kdo jsou přesvědčení o vlastní pravdě. Místo toho se musí odplazit pryč, musí se skrývat, musí proklouznout za nepřátelské řady −“</p>
<p>„Kde je všechny pochytají a umlčí − ne, Vykupiteli, zapomínáš, že já <emphasis>žil</emphasis> v tyranii. Já vykopával dveře. Já vyvlékal lidi ven. Skutečně věříš, že nevěřící budou tolerováni? Pochybnosti jsou zločin. Mávej praporem, nebo to udělá někdo jiný a pro tebe si přijdou. Vykupiteli, já hleděl do očí svému nepříteli a byly tvrdé, chladné, prázdné až na nenávist. Ano, viděl jsem svůj vlastní odraz − a dodnes mě to straší.“</p>
<p>Dalšího už si neřekli nic. Věštdomin se ohlédl na ženu, velekněžku, kdysi Salind. Byla pouhým nástrojem, zbraní nějaké větší síly vůle, jejího hladu. Tušil, že tatáž síla žene národy do války, nutí manžele zabíjet manželky a manželky zabíjet manžele. Že může dokonce sebrat bohu duši a přinutit ji k poslušnosti.</p>
<p><emphasis>Kdy povstaneš, Salind? Kdy si pro mě přijdeš?</emphasis></p>
<p>Takhle si posmrtný život vskutku nepředstavoval. <emphasis>Měl jsem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bojováním skoncovat. Všechny moje potřeby měly být bezvýznamné, bolest myšlení navždy umlčená.</emphasis></p>
<p><emphasis>Copak smrt není darem lhostejnosti? Požehnané, dokonalé lhostejnosti?</emphasis></p>
<p>Kývala se sem a tam a sbírala síly, jak to dokážou pouze ti, kdo kapitulovali.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krysich procházel táborem poutníků. Kdysi působil neuspořádaně, ale teď vypadal, jako by tudy proletělo tornádo. Stany byly strhané, boudy se hrozivě nakláněly a hrozilo, že spadnou docela. Všude se válely odpadky. Těch pár dětí, jež dosud přežívaly, ač byly tak dlouho opuštěné, ho sledovalo uštvanýma očima. Ohrnuté rty měly rozežrané boláky, břicha pod hadry nafouknutá. Nedalo se pro ně nic udělat, a i kdyby dalo, Krysich by se s tím neobtěžoval. On se lidskosti vzdal už dávno. V srdci ho nehryzala sebemenší spřízněnost. Každý hlupák na světě se o sebe musel postarat sám, nebo byl otrokem. Tohle byly jediné dvě možnosti − všechno ostatní byla lež. A Krysich nijak netoužil stát se otrokem, jakkoliv by si to Gradithan či saemankelyk přáli.</p>
<p>Ne, on si zůstane ve svém světě. Tak to bylo snazší. Jednoduchost byla důležitá, na ní jediné záleželo.</p>
<p>Věděl, že brzy bude muset uniknout z tohoto šílenství. Gradithan ve své ctižádosti ztratil veškerou perspektivu − prokletí kelyku. Teď neustále mluvil o příchodu Umírajícího boha, o nastávajícím konci všech věcí a následném slavném znovuzrození. Lidé mluvící takhle Krysicha znechucovali. Opakovali se tak často, až bylo zcela jasné, že jejich slova jsou přání a přáním je, aby jejich slova byla pravdivá. Pořád dokola, všechen ten vyplýtvaný dech. Mysl ráda chodí v kruzích, má ráda známou cestičku. Pořád dokola, a při každém kolečku mysl o něco zhloupne. Postupně se rozsah myšlenek zužuje, stezka je hlouběji vyšlapaná − všiml si, jak se dokonce omezuje slovní zásoba, jako by byly nepříjemné představy odvrženy a všechna slova s nimi spojená také. Kruh se stával mantrou a mantra provoláním hloupých přání, že by věci mohly být takové, jaké je chtějí mít, že vlastně <emphasis>jsou</emphasis> takové, jaké je chtějí mít.</p>
<p>Fanatismus je tak populární. Musí pro to existovat důvod, ne? Nějaká velká odměna na konci myšlení, blaho požehnané pitomosti. Krysich ale ničemu z toho nevěřil. Věděl, jak myslet sám za sebe a nic víc, tak proč se toho vzdávat? Ještě neslyšel argument, který by ho přesvědčil − ale pochopitelně fanatikové nepoužívají argumenty, že? Ne, jen upřený pohled, hrozby, důvod ke strachu.</p>
<p>Ano, už toho měl dost. Bohové pod námi, vlastně toužil po městě, kde se narodil. Tam ve stínu Posměvákovy tvrze nad černými vodami zátoky s přístavem, kde spal démon, zabořený v bahně a zasypaný kameny užívanými pro vytěžování lodí. Kdo ví, třeba už nezůstal nikdo, kdo by ho poznal − a proč by vůbec měl? Jeho staré jméno nakonec bylo na seznamu padlých a vedle něj stálo <emphasis>les Černého psa, 1159 spánku Ohnice.</emphasis> Paliči mostů byli pryč, mrtví, zničení v Dřevnově a zbytky smetené tady v Černém Korálu. On se ale stal obětí už dávno předtím a následující léta byla zatraceně těžká − nebylo pravděpodobné, že by ho někdo poznal.</p>
<p>Ano, město Malaz znělo dobře, když teď kráčel po mizerné hlavní ulici tábora a v uších mu zněl křik racků.</p>
<p><emphasis>Gradithane, už jsi vyřízený.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tiste Andii se nikdo nepomstí. Ne já, a ty taky ne. Byl to blbý nápad a teď to zašlo příliš daleko.</emphasis></p>
<p>Historie nestála za opakování. Už to pochopil. Jenomže lidé se nikdy nepoučí − nikdy se kurva nepoučí, že? Pořád dokola.</p>
<p>Mezi dvěma chatrčemi vybelhal nějaký padlý poutník s hnědou skvrnou na bradě a očima plujícíma v jakémsi pochybném vytržení, malujícím své lži. Nejradši by toho kreténa nakopl mezi nohy. Chtěl mu dupnout na lebku a dívat se, jak se ven hrne ta břečka barvy hoven. Chtěl, aby ho u toho viděly všechny děti, aby jim to konečně došlo, aby utíkaly ze všech sil.</p>
<p>Ale vlastně mu na tom nezáleželo.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Velekněžko.“</p>
<p>Vzhlédla, pak vstala, nazvedla si roucho, obešla stůl a uklonila se. „Synu noci, vítej. Měli jsme něco domluveno?“</p>
<p>Usmíval se trpce. „Teď, či jindy?“</p>
<p>„Pojď dál, prosím,“ vybídla jej. „Pošlu pro víno a −“</p>
<p>„Kvůli mně nemusíš, velekněžko.“ Anomander Dlouhý vlas vstoupil do malé pracovny, prohlédl si dvě křesla a usadil se do toho méně zdobeného. Natáhl si nohy, ruce složil do klína a propletl prsty a zkoumavě se zadíval na ženu.</p>
<p>Zvedla ruce. „Mám zatančit?“</p>
<p>„Mám zazpívat?“</p>
<p>„Propast mě vem, ne. Prosím.“</p>
<p>„Posaď se.“ Dlouhý vlas ukázal na druhé křeslo.</p>
<p>Poslechla, záda vzpřímená a obočí zvednuté v nevyslovené otázce. Dál ji pozoroval.</p>
<p>Nakonec vydechla a uvolnila se. „No tak dobře. Jsem klidná. Vidíš?“</p>
<p>„Odjakživa jsi byla moje oblíbená,“ poznamenal a odvrátil zrak.</p>
<p>„Oblíbená co?“</p>
<p>„Velekněžka, pochopitelně. Co jiného jsem si měl myslet?“</p>
<p>„To je věčná otázka, že?“</p>
<p>„Příliš mnoho lidí strávilo příliš mnoho času přemýšlením o odpovědi.“</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně, Anomandere.“</p>
<p>Upíral pohled na její stůl − ne na věci na něm rozházené, ale na samotný stůl. „Je pro tebe příliš malý,“ prohlásil.</p>
<p>Podívala se taky. „V tom se mýlíš. To jenom můj nepořádek je příliš velký. Dej mi stůl velký jako náměstí a já ho stejně zaplním harampádím.“</p>
<p>„Potom musíš mít příliš velkou hlavu, velekněžko.“</p>
<p>„Je tak málo věcí, o kterých se dá přemýšlet, a tolik volného času,“ utrousila a zatřepala rukou. „Pokud jsou moje myšlenky přerostlé, je to jen z lenosti.“ Její pohled se přiostřil. „A my začali být líní, že?“</p>
<p>„Je odvrácená už dlouho,“ řekl Anomander Dlouhý vlas. „Že jsem vám všem dovolil obrátit se místo toho ke mně, byl od začátku pochybný podnik.“</p>
<p>„Nijak ses nesnažil posbírat uctívače, Synu noci, a právě proto to bylo pochybné.“</p>
<p>Zvedl obočí. „Nejsou to moje očividné vady?“</p>
<p>„A Matka noc snad žádné vady nemá? Ne, Tiste Andii nikdy nebyli tak hloupí, aby svým idolům vnucovali nemožnost dokonalosti.“</p>
<p>„‚Idolům‘,“ zopakoval Anomander Dlouhý vlas a zamračil se, oči stále upřené na stůl.</p>
<p>„Že by to bylo špatné slovo? To pochybuji.“</p>
<p>„A proto jsem odvrhl představu uctívání.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože dřív nebo později věřící svoje idoly rozbijí.“</p>
<p>Zabručela a zamyslela se nad tím. Nakonec si povzdechla a kývla. „Stovka padlých, zapomenutých civilizací, ano. A všechny ty sochy uprostřed trosek… s osekanými tvářemi. Ztráta víry je zjevně vždy provázena násilím.“</p>
<p>„Naše byla.“</p>
<p>To prohlášení ji zabolelo. „Ach, příliš jsme se od té doby nezměnili. Jak skličující poznání.“</p>
<p>„Endest Silann,“ řekl.</p>
<p>„Z tvého pohledu se nohy mého stolu třesou, pane Dlouhý vlase − jsem tak nepříjemná, že se neodvažuješ na mně spočinout pohledem?“</p>
<p>Pomalu otočil hlavu a upřel zrak na ni. Když spatřila všechno, co měl v očích, málem ucukla, a okamžitě pochopila, jakou milost jí vlastně prokazuje − když odvrátil tvář a přivřel oči. Ona si o to ale řekla jak z marnivosti, tak z tajného potěšení, jaké jí poskytovalo vědomí, že ho přitahuje − toto spojení nedokázala přerušit. Konečně se odhodlala. „Endest Silann, ano. Důvod tvé návštěvy. Chápu.“</p>
<p>„Je přesvědčený, že byl zlomen už dávno, velekněžko. A my oba víme, že to není pravda.“</p>
<p>Kývla. „To dokázal, když udržel Měsíční Kámen pod mořem − dokázal to všem kromě sebe.“</p>
<p>„Vyjádřím mu svou důvěru a on se pokaždé… stáhne,“ posteskl si Dlouhý vlas. „Zřejmě nedokážu podpořit, co už má v sobě.“</p>
<p>„Potom je zlomena jeho víra.“</p>
<p>Udělal obličej a neodpověděl.</p>
<p>„Až přijde čas, budu tam,“ přislíbila. „Udělám, co půjde. I když to zřejmě nebude moc.“</p>
<p>„Nemusíš rozvádět působivost své přítomnosti, velekněžko. Jak jsi říkala, mluvíme tu o víře.“</p>
<p>„A ta nepotřebuje žádnou podstatu. Děkuji.“</p>
<p>Znovu odvrátil zrak, a tentokrát mu na rysech zahrál trpký úsměv, jaký už viděla. „Byla jsi vždycky moje oblíbená,“ řekl.</p>
<p>„Já, nebo ten stůl, který zřejmě tolik miluješ?“</p>
<p>Vstal a ona ho napodobila. „Velekněžko.“</p>
<p>„Synu noci,“ opáčila s další úklonou.</p>
<p>S tím odešel a zanechal za sebou náhlé prázdno, téměř slyšitelné klepnutí přesunu − ale ne, to si jen představovala, náznak, že se něco vznáší za vzpomínkou na jeho tvář, jeho oči a všechno, co v nich zahlédla.</p>
<p><emphasis>Matko noci, vyslyš mě. Dej na má slova. Tehdy jsi svého syna nepochopila. A nerozumíš mu ani dnes.</emphasis></p>
<p><emphasis>Copak to nechápeš? To všechno bylo dílo Draconovo.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Tohle není správný,“ supěl Rekkanto Ilk a s každým slovem plival krev. „Když jde o ječící ženský, měly by se snažit utíkat z baru, ne dostat se dovnitř!“</p>
<p>Díra, kterou vřeštící, prskající, zuby cvakající ženy vyrvaly ve dveřích krčmy, byla ucpaná pažemi natahujícími se dovnitř v zoufalé snaze prorvat se přes překážku. Trellovi se do potetovaných ramenou zaťaly drápy a on se sklonil, zatímco démoni bušili do dveří, až třísky lítaly − jenomže Trell měl pořádnou sílu a zadržoval je už od prvního útoku, kdy málem Rekkantovi utrhli hlavu.</p>
<p>Díky nějakým bohům dřepícím v blátě téhle zatracené dědiny, že ti démoni jsou tak pitomí. Žádný se nepokusil projít vyraženými okny vedle vchodu. Ačkoliv s tím pruhovaným kolohnátem Vrčem, čekajícím se svými šavlemi u jednoho okna, a Slabou a bratry Kmeny u druhého, kdyby se o to některý pokusil, skončil by ve chvíli rozsekaný na kusy. Aspoň v to Rekkanto doufal, protože sám se schovával pod stolem, a stůl není zrovna nejlepší úkryt, tedy nebyl by, pokud by ti démoni byli natolik hnusní, aby dokázali roztrhat Vrče a Slabu a Kmeny a Trella i Nejsladší trpělivost.</p>
<p>Mistr Přemoh a ta bažinová čarodějnice Vzácná žabnice se krčili vzadu u zabarikádovaných dveří do sklepa a dělali mistr Kápě ví co. Glanno Plachta byl pryč − zmizel s koňmi, když skákali přes zeď a kočár nechali tady, a Rekkanto si byl celkem jistý, že se ten blb nechal zabít. Nebo něco horšího.</p>
<p>Co se mrtvého Kartografa týkalo, když ho viděl Ilk naposledy, byl pořád ještě přivázaný ke kolu a točil se, protože kolo se utrhlo od osy a odkutálelo se někam do deštivé noci. Proč se ti démoni nemohli vydat za ním? Boj by byl hromsky jednodušší −</p>
<p>Dveře už byly rozbité na kusy a jedna ruka vyryla rýhy Mappovi přes záda, až Trell zasténal, což nebylo dobré, protože to znamenalo, že by se mohl vzdát, a kdyby se sem vrhli, hnali by se přímo na muže schovávajícího se pod stolem. To nebylo fér. Nic nebylo fér, a co je fér na tom, zatraceně?</p>
<p>Tasil rapír a svíral ho v roztřesené ruce. Výpad z kleku − je něco takového vůbec možné? Brzy to zjistí. Ano, jednoho za ty způsobené potíže napíchne, jen se koukejte. A jestliže ho zbývající dva (byl si celkem jistý, že jsou celkem tři) roztrhají, nedá se nic dělat. Chlap zvládne jen něco.</p>
<p>Vrč cosi hulákal na Mappa, jenž zařval v odpověď a skrčil nohy, jako by se chystal vrhnout do strany − opravdu děkuju, skřete! − a najednou Mappo přesně tohle udělal, odskočil doprava, podrazil nohy Kmenům a Slabě a strhl všechny tři na zem.</p>
<p>Rozletěla se sprška třísek a objevily se sápající se paže, svírající se prsty, špinavé vlasy a dočista šílené výrazy a tři vřískající ženy vpadly dovnitř.</p>
<p>Dvě byly vyřízeny poměrně rychle, hlavy jim sletěly v proudu zeleného hnusu a svíjející se těla se rozplácla na zemi.</p>
<p>Třetí žena se mezitím vrhla rovnou na Rekkanta. Ten zaječel a provedl výpad z kleku, což přirozeně vůbec žádný výpad nebyl. Spíš něco jako fleš, kdy vymrštil trup kupředu a zároveň natáhl ruku s čepelí. Jak neměl rovnováhu, přistál s hlasitým žuchnutím na podlaze, rapír se o cosi zachytil a čepel se děsivě prohnula, takže zbraň raději pustil. Ta se vymrštila, a jak se vracela, koš praštil Rekkanta do hlavy, a to ne jednou, nýbrž dvakrát, a pokaždé mu přirazil obličej k prknům, přičemž mu to zlomilo nos. Vyhrkly mu slzy a do mozku mu pronikl ohavný smrad z myších bobků a špíny − a vzápětí ho nahradil pach krve.</p>
<p>Rozhostilo se podivné ticho a Rekkanto se převalil na bok a opřel se o loket. A zjistil, že civí do prázdných, příšerných očí ženy, jež na něj zaútočila. Hrot rapíru jí zajel mezi oči tak hluboko, že druhý konec by měl trčet někde pod týlem − jenže tam nebyl. Což znamenalo −</p>
<p>„Ona ho zlomila!“ zařval vztekle a vyškrábal se na nohy. „Zlomila mi můj zatracenej rapír!“</p>
<p>Démonická žena klečela, hlavu daleko předkloněnou, ústa dosud otevřená, tělo podepřené převrženou židlí sloužící jako žalostná barikáda. Druhé dvě, bez hlav, sebou ještě mrskaly na podlaze a z krků jim vytékal zelený hnus. Vrč si prohlížel své šavle potřísněné tím zeleným ichorem.</p>
<p>Mappo, Kmenové a Slaba se pomalu sbírali na nohy.</p>
<p>Nejsladší trpělivost se připotácela s hliněnou lahví a opřela se o Rekkanta. „Toho tvýho rapíru je škoda,“ řekla, „ale ať se propadnu, Ilku, to byl ten nejhezčí fleš, co jsem kdy viděla.“</p>
<p>Rekkanto přimhouřil oči, utřel si krev z nosu a potrhaných rtů a zakřenil se. „To byl, co? Načasování hodný mistra −“</p>
<p>„Chci říct, jak jsi uhádl, že zakopne o jednu tu useknutou hlavu, spadne na kolena a sklouzne ti přímo do výpadu?“</p>
<p>Zakopla? Sklouzla? „No, jak jsem říkal, jsem mistr šermíř.“</p>
<p>„Nejradši bych tě políbila,“ pokračovala Nejsladší trpělivost a dech jí páchl zkyslým vínem, „akorát že ses pochcal, a slušnost má jistý hranice, pokud víš, co tím myslím.“</p>
<p>„Já se nepochcal − všichni jsme pořád ještě mokří.“</p>
<p>„Jenže nesmrdíme tolik jako ty, Ilku.“</p>
<p>S prsknutím odskočil. Zatracená přehnaně citlivá ženská! „Můj rapír,“ zaúpěl.</p>
<p>„Zlomil se jí v lebce, to se vsadím,“ prohlásil Vrč, „což jejímu mozku určitě neprospělo. Dobrá práce, Rekkanto.“</p>
<p>Ilk usoudil, že přišel čas trochu se naparovat.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zatímco si Rekkanto Ilk vykračoval jako kohout, Vzácná žabnice se ustaraně podívala na Kmeny a ulevilo se jí, že vypadají v pořádku. Poslední dobou jí nevěnovali dostatečnou pozornost a teď si jí vůbec nevšímali. Zneklidnilo ji to.</p>
<p>Mistr Přemoh bušil na dveře do sklepa. „Vím, že mě slyšíte,“ křičel. „Vy, jak se tam schováváte. Dostali jsme tři z nich − je jich tu víc? Tři jsme zabili. Jsou tu další?“</p>
<p>Slaba si kontrolovala zbraně. „Musíme najít Glanna,“ poznamenala. „Hlásí se někdo?“</p>
<p>Vrč vyhlédl ze dveří. „Přestalo pršet,“ oznámil. „Bouřka zřejmě skončila. Půjdu s tebou, Slabo.“</p>
<p>„Ptala jsem se na dobrovolníky, ne že jsem se hlásila sama.“</p>
<p>„Já půjdu!“ vyhrkl Amby.</p>
<p>„Já půjdu!“ přidal se Jula.</p>
<p>Hned se na sebe zamračili a pak se zakřenili, jako by šlo o nějaký soukromý vtip. Vzápětí se oba rozřehtali.</p>
<p>„Co je tu k smíchu?“ chtěla vědět Vzácná žabnice, tentokrát skutečně zmatená. <emphasis>Copak přišli dočista o rozum? Teda pokud vůbec nějaký kdy měli.</emphasis></p>
<p>Její drsná otázka je probrala. Oba sklonili hlavu, aby se vyhnuli jejímu přísnému pohledu.</p>
<p>Dveře do sklepa se s vrznutím pootevřely, čímž upoutaly všeobecnou pozornost. Ven vyhlédl zmatený člověk s vykulenýma očima. „Tře jsi poudal? Jsi poudal tře?“</p>
<p>Mluvil genabakiským dialektem s přízvukem z jižních ostrovů.</p>
<p>„Všeci třé ste dostali? Mrtvý?“</p>
<p>Přemoh kývl. „Potulujou se tu nějaké další, hostinský?“</p>
<p>Muž rychle zavrtěl hlavou a krčmář vylezl ven. Když uviděl těla, trhl sebou. „Ach, drahouškové,“ zašeptal, „to ně toléj mrzí. Toléj ně to mrzí!“</p>
<p>„Ty je znáš?“ vyptával se Přemoh. „Víš, co byly zač?“</p>
<p>Za hostinským se objevili další lidé, bledí, vyděšení. Při Přemohově otázce sebou muž s knírem škubl. „Proklatý,“ zachraptěl. „Naše dcery… proklatý.“</p>
<p>„Prokleté? Když dospěly, správně?“</p>
<p>Trhané kývnutí, pak muž vykulil oči. „Ty to znáš? Ty znáš klajbu?“</p>
<p>„Jak dlouho to tu máte, hostinský? Tady ve vsi − jak dlouho ta kletba působí?“</p>
<p>„Čtyry roky. Čtyry roky.“ Muž poodešel. „Jaj, jejich hlavy! Vy jste jim uťali hlavy!“ Další za ním začali kvílet.</p>
<p>Vzácná žabnice se podívala Přemohovi do očí. Oba kývli. „Pořád působí, řekla bych,“ poznamenala Žabnice potichu.</p>
<p>„Souhlasím. Vydáme se na lov?“</p>
<p>Znovu se rozhlédla kolem sebe. Mappo táhl první nahou, bezhlavou mrtvolu ze dveří. Zelená krev na podlaze zčernala a zanechávala za tělem dehtovité šmouhy. „Myslím, že Trella vezmeme s sebou.“</p>
<p>„Dobrý nápad.“ Přemoh přistoupil k hostinskému. „Je ve vaší vsi konstábl? Kdo tu vládne − kde to ve jménu mistra Kápě vůbec jsme?“</p>
<p>Muž zamžoural. „Na Šáhským hoři, tady jste. Viděli ste věž? Chcete mluvit s rychtářem, hádám.“</p>
<p>Přemoh si protřel oči a přistoupil k Vzácné žabnici. „V tom se tedy shodujeme. Za touhle kletbou jsou čáry.“</p>
<p>„Čarodějnice nebo zaklínač,“ přikývla.</p>
<p>„Jsme na Šáhském hoři, na pobřeží vykradačů vraků. Vsadím se, že dcery probouzí příchod cizinců − vlastní příbuzné by nesnědly, ne?“</p>
<p>„Když se jich zmocní šílenství,“ prohlásila Vzácná žabnice, „sežerou všechno, co se pohne.“</p>
<p>„Proto se místní zamknou, jasně. Dobře, čarodějko, dojdi pro Mappa − a tentokrát mu řekni, že se musí vyzbrojit. Tohle by mohlo být ošklivé.“</p>
<p>Vzácná žabnice se ohlédla na poslední tělo, které Trell vyvlékal ze dveří. „Jasně,“ řekla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>S Julou po pravici a Ambym po levici kráčel Vrč hlavní ulicí a boty mu čvachtaly v blátě. Poslední kapky deště mu chladily čelo. Tolik toužil po pořádném boji. Potíž s bezduchými útočníky je v tom, že jsou bezduší, pročež jsou žalostně předvídatelní. A ty baby byly jenom tři −</p>
<p>„Já měl jít první,“ ozval se Amby.</p>
<p>„Ne, to já,“ tvrdil Jula.</p>
<p>Vrč se zamračil. „Kam? O čem to mluvíte?“</p>
<p>„O tom okně tam,“ vysvětloval Jula, „v tý krčmě. Kdyby ty holčiny prošly dveřma, já bysem šel voknem − akorát jsme nemohli votevřít ty okenice −“</p>
<p>„To byla tvoje vina,“ řekl Amby. „Já zvedal západku a tys ji pořád tlačil zpátky.“</p>
<p>„Západka se otevírá dolů, Amby, ty blbe.“</p>
<p>„Ne, zvedá se nahoru − šla nahoru, já to viděl −“</p>
<p>„A potom zase dolů −“</p>
<p>„Nahoru.“</p>
<p>„A pak dolů.“</p>
<p>Vrč zavrčel, čímž oba okamžitě umlčel. Sledovali teď stopy kopyt a různé rýhy po věcech tažených za zvířaty. V nízkých domech po obou stranách blikalo za okny z tlustého skla světlo. Obklopovaly je zvuky tekoucí vody a z dálky sem občas dolehl hrom. Vzduch se jim posmíval svěžestí přicházející po bouři.</p>
<p>„Támhle jsou,“ ukazoval Amby. „Hned za tou nízkou zídkou. Vidíš je, Vrči? Vidíš je?“</p>
<p>Ohrada. Trosky kozlíku se válely pod kamennou zídkou. Zastavili se před ní a prohlíželi si rozdupané bláto. Koně se choulili na druhém konci ohrady − a podezíravě si je prohlíželi − a uprostřed cosi leželo. Tělo. Nalevo bylo jedno kolo z vozu.</p>
<p>S Vrčem v čele přelezli zídku a vydali se ke Glanno Plachtoví. Jak se blížili, slyšeli ho mluvit.</p>
<p>„…nebyla zas tak špatná ve srovnání s Nivvy, ale trvalo mi celý roky, než jsem si uvědomil, že všechny ženský nemluví takhle, a kdybych to byl věděl, tak bych s tím nejspíš nesouhlasil. Totiž mám přece ňáký vychování, to vím jistě. Šlo o to, jak se chovala, předstírala, že jí je devět, oči vykulený, všechny ty roztomilý věci, který dělala a který, když na to tak pomyslím, byly možná roztomilý hodně, hodně dávno, ale teď − totiž vlasy jí zešedivěly, pro mistra Kápě − ach, našli jste mě. Dobře. Ne, ještě se mnou nehejbejte, mám zlomený nohy a možná i rameno a ruku a zápěstí, ach, a tenhle prst mám vykloubenej. Sežeňte Přemoha − nehejbejte se mnou bez Přemoha, jasný? Díky. Jo, kde jsem to byl? Nivvy? Ne, ta stájnice Luft, tak ta nevydržela z důvodů, který sem vyspletlil předtím. Trvalo mi celý měsíce najít novou ženskou − no, než si Coutre našla mě, abych byl opřesnější. Zrovna přišla o všecky vlasy…“</p>
<p>Kolo od vozu se pohnulo. Vrč to zachytil koutkem oka. Nechal Glanna blábolit před Kmeny, stojícími s otevřenými ústy, a vydal se ke kolu.</p>
<p>Schoval šavle a zabral za kolo. To vzdorovalo, až se nakonec s hlasitým srknutím uvolnilo z bláta a Vrč ho postavil na hranu.</p>
<p>Kartograf vypadal, jako by byl celý z hlíny, a dosud byl za zápěstí a kotníky přivázaný k paprskům kola. Chvíli pohyboval obličejem, než dostal z úst hroudu bláta, a promluvil: „Je to jako s tím krajícem natřeným marmeládou, co?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Koukni na to,“ povzdechl si Přemoh.</p>
<p>Vzácná žabnice udělala ochranné gesto a třikrát si uplivla, nahoru, dolů a přímo před sebe. „Černopeská bažina,“ prohlásila. „Mottskej les. Proto jsem odešla, hrome! To je ta potíž s Jaghutama, objevujou se všude.“</p>
<p>Mappo za nimi jen zabručel, jinak se k tomu nevyjádřil.</p>
<p>Věž měla průřez něco mezi kruhem a čtvercem, rohy buď během staletí ohladil vítr, nebo byly schválně zakulacené, aby se do nich bičující, vyjící vítr tolik neopíral. Vchod byl úzký, tmavý, pod mechem porostlým překladem. Mech visel v clonách a stékala z něj dešťová voda. Každá kapka padla do rýhy vyhlodané v prahu.</p>
<p>„Takže se vesnický rychtář přestěhoval do jaghutské věže,“ poznamenal Přemoh s křehkou sebedůvěrou. „To bylo odvážné −“</p>
<p>„Hloupé.“</p>
<p>„Hloupě odvážné, ano.“</p>
<p>„Pokud,“ zavětřila Vzácná žabnice, „ten druhej problém souvisí s Jaghuty. Když postavili věž, usadili se v ní. Navěky.“</p>
<p>Přemoh zasténal. „Předstíral jsem, že o tom neuvažuju, čarodějko.“</p>
<p>„Jako kdyby to bylo k něčemu dobrý.“</p>
<p>„Mně bylo!“</p>
<p>„Můžeme udělat dvě věci,“ prohlásila Vzácná žabnice. „Můžeme se otočit a kletbu a všechno to ostatní ignorovat a co nejrychleji vypadnout z města.“</p>
<p>„Nebo?“</p>
<p>„Nebo můžeme dojít ke dveřím a zaklepat.“</p>
<p>Přemoh si pohladil bradu a ohlédl se na mlčícího Mappa. Pak se znovu zadíval na věž. „Tyhle čáry − ta kletba tady, Žabnice, zasáhne každou ženu, když dospěje.“</p>
<p>„Co je s ní? Je zatraceně stará a hnusná.“</p>
<p>„Dokážeš ji zlomit?“</p>
<p>„Těžko. Můžeme jenom doufat, že dotyčnou čarodějnici nebo zaklínače přesvědčíme, aby změnili názor. Ten, kdo ji seslal, ji může odstranit mnohem jednodušeji, než ji někdo jiný dokáže zlomit.“</p>
<p>„A co když dotyčného zabijeme?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Může to dopadnout jakkoliv, čaroději. Puf! Pryč. Nebo… ne. Každopádně tomu uhýbáš, Přemohu. Mluvíme tady o tom… tom rychtáři.“</p>
<p>„Neuhýbám, čarodějko. Přemýšlel jsem o tobě a Nejsladší trpělivosti a Slabě, to je všechno.“</p>
<p>Najednou měla pocit, jako by spolkla hrst ledových kostek. Rozbolelo ji v krku a stáhl se jí žaludek. „A kurva.“</p>
<p>„A protože,“ pokračoval nelítostně Přemoh, „tu budeme den či dva trčet, než opravíme vůz − přinejmenším − no…“</p>
<p>„Myslím, že bychom měli zaklepat,“ prohlásila.</p>
<p>„Dobře. Jen mě nejdřív nech, ehm, vyprázdnit si měchýř.“</p>
<p>Došel ke kameny obložené škarpě nalevo. Mappo poodešel o kousek dál a začal se prohrabovat ve svém vaku.</p>
<p>Vzácná žabnice zašilhala na věž. „Jestli jsi Jaghut,“ zašeptala, „a já myslím, že jsi, potom víš, že tu stojíme. A z našeho dechu cítíš magii. My nevyhledáváme potíže, ale není možný, abys nevěděl nic o tý kletbě − potřebujeme najít tu čarodějku nebo toho zaklínače, víš, toho hnusnýho vesničana, kterej přivolal tu hnusnou kletbu, protože tady musíme pár dní zůstat. Rozumíš? Jsou mezi náma tři ženy. A já jsem jedna z nich.“</p>
<p>„Říkala jsi něco?“ zeptal se Přemoh, jenž se právě vrátil.</p>
<p>„Jdeme,“ prohlásila, když dorazil i Mappo s obrovským palcátem.</p>
<p>Vykročili ke dveřím. Než k nim došly, dveře se rozletěly.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Moje družka je pohřbená dole na dvoře,“ sdělil jim rychtář. Stál u okna a shlížel na rozbouřené moře válčící s mělčinami.</p>
<p>Mistr Přemoh zabručel. „Na jakém dvoře?“ Předklonil se a vyhlédl ven. „Na jakém dvoře?“</p>
<p>Rychtář si povzdechl. „Byl tam ještě předevčírem.“ Obrátil se k čaroději.</p>
<p>Ten měl co dělat, aby necouvl.</p>
<p>Bedusk Pall Kovuss Agape, jenž si říkal Jaghut Anapan, byl obrovský, nejspíš vážil víc než Mappo a byl o půldruhé hlavy vyšší než on. Kůži měl modrou, tmavší než všichni malazští Napané, které Přemoh kdy viděl. Modré jako by měl i kly se stříbrnými nástavci, vyčnívající ze spodní čelisti.</p>
<p>Přemoh si odkašlal. Znovu se mu chtělo čurat, ale bude muset počkat. „Ztratil jsi ji hodně dávno?“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Ehm, svou družku.“</p>
<p>Bedusk Agape vybral jednu ze tří křišťálových karaf na mramorovém stole, přičichl a dolil jim sklenice. „Měl jsi někdy manželku, čaroději?“</p>
<p>„Ne, pokud vím, tak ne.“</p>
<p>„Ano, občas to může být takové.“</p>
<p>„Může?“</p>
<p>Jaghut ukázal k oknu. „Jednu chvíli je tady, příští… je pryč.“</p>
<p>„Aha, ten útes.“</p>
<p>„Ne, ne, já mluvil o své ženě.“</p>
<p>Přemoh vrhl bezmocný pohled na Vzácnou žabnici. Mappo, stojící u točitého schodiště, si prohlížel jakýsi složitý ozdobný předmět upevněný na podivném kloubu, který umožňoval s oním dlouhým, kovovým nástrojem otáčet ze strany na stranu a nahoru a dolů. Ten zatracený Trell věnoval pozornost špatným věcem.</p>
<p>Vzácná žabnice upřela na Přemoha vykulené oči.</p>
<p>„Ztráta,“ koktal mág, „je bolestná věc.“</p>
<p>„Ovšemže je,“ opáčil Bedusk Agape a zamračil se.</p>
<p>„Ehm, ne vždycky. Kupříkladu když někdo ztratí, ehm, panenství nebo oblíbený lesklý kamínek, řekněme…“</p>
<p>Jaghut na něj dál upíral zarudlé oči.</p>
<p>Přemoh držel nohy u sebe − nejradši by si je zkřížil − a klepal se, že mu jeho had začne slintat, nebo hůř − plivat.</p>
<p>„Jaghute Anapane,“ vypískla Vzácná žabnice, „ta kletba postihující děvčata ve vesnici −“</p>
<p>„Celkem jich bylo dvanáct,“ odtušil Bedusk Agape. „Zatím.“</p>
<p>„Ach. Co se stalo s ostatními devíti?“</p>
<p>Jaghut zalétl pohledem k čarodějce. „Nejste první potíže, které sem v posledních letech dorazily. Pochopitelně,“ dodal, když se napil vína, „všechny mladé dívky teď posílají do sousední vesnice na pobřeží − napořád, což, žel, nevěstí nic dobrého pro budoucnost této osady.“</p>
<p>„Měla jsem dojem, že dole v tom sklepě jsem viděla i ženy,“ podotkla Vzácná žabnice.</p>
<p>„Mít dítě zabraňuje projevu kletby. Matky jsou imunní. Proto, pokud jste ty a tvoje společnice někdy zplodily dítě, nemusíte mít obavy.“</p>
<p>„Hem, myslím, že to neplatí ani pro jednu z nás,“ usoudila Vzácná žabnice.</p>
<p>„To je smůla,“ pravil Bedusk.</p>
<p>„Jak to, že tě zvolili za rychtáře?“ zajímal se Přemoh. „Jen mě to zajímá, víš − jsem prostě vlezlý, to je všechno. Nemyslel jsem tím nic −“</p>
<p>„Myslím, že to byl společný pokus zmírnit můj žal, mou samotu. Tuším, že nikdo nepopře, že tato výzva byla nedomyšlená.“</p>
<p>„Ano? Proč?“</p>
<p>„Kdybych setrval v odloučení, tato hrozná kletba by, obávám se, neexistovala.“</p>
<p>„Takže to je tvoje kletba?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho. Mappo se k nim pomalu otočil od schodiště.</p>
<p>„Potom ji můžeš ukončit,“ řekl Přemoh.</p>
<p>„To bych mohl, ale neudělám to.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Protože nejste tak důležití.“</p>
<p>Přemoh zkřížil nohy. „Můžu se zeptat, co se stalo s tvou družkou?“</p>
<p>„Pohádali jsme se. Já prohrál. Pohřbil jsem ji.“</p>
<p>Čaroděj měl dojem, že v té odpovědi něco schází. Jenže ho rozptyloval jeho měchýř. Nedokázal myslet jasně.</p>
<p>„Takže když prohraješ hádku,“ tázala se slabým hlasem Vzácná žabnice, „dotyčnýho prostě zabiješ?“</p>
<p>„Ach, neřekl jsem, že byla mrtvá.“</p>
<p>„Teď už je, Jaghute,“ poznamenal Mappo.</p>
<p>Bedusk Agape si povzdechl. „To je pravděpodobné, že?“</p>
<p>„Jak dlouho tam byla přimáčknutá? Tvoje družka?“ vyptával se Trell.</p>
<p>„Asi devět let.“</p>
<p>„A ta hádka?“</p>
<p>„Cítím z tebe bojechtivost, Trelle.“</p>
<p>„Bojechtivost, Jaghute?“ Mappo vycenil tesáky v chladném úsměvu. „Myslím, že se tvoje smysly nepoužíváním otupily.“</p>
<p>„Chápu. A ty se domníváš, že mě přemůžeš?“</p>
<p>„Ptal jsem se tě na tu hádku.“</p>
<p>„Cosi nicotného. Podrobnosti jsem zapomněl.“</p>
<p>„Jenže ses ocitl sám, teda aspoň dokud se nad tebou vesničané neslitovali a nezvolili tě rychtářem. A potom… ses zamiloval?“</p>
<p>Bedusk Agape sebou trhl.</p>
<p>Vzácná žabnice zalapala po dechu. „Aha! Už to chápu. Takhle to je. Ona tě odmítla. Ty ses znovu rozzuřil, jenže tentokrát jsi nemohl pohřbít celou vesnici −“</p>
<p>„Vlastně jsem o tom uvažoval.“</p>
<p>„Ehm, ale rozhodl ses, že to neuděláš. Takže jsi místo toho seslal tu kletbu na ni a na všechny její hezké kamarádky, protože se ti smály nebo něco. Všechny jsi je proměnil v Tralka Vonan. Pojídače krve.“</p>
<p>„Mou kletbu zrušit nedokážeš ani náhodou, čarodějko,“ zavrčel Bedusk. „Ani s pomocí tady čaroděje se ti to nepodaří.“ Podíval se na Mappa. „A ty, Trelle, i když se ti podaří mě zabít, kletba nezemře.“ Dolil si sklenici podruhé. „Tvoje ženy mají den, než začne kletba působit. Předpokládám, že za tu dobu by se všechny mohly přičinit, aby otěhotněly.“</p>
<p>Přemoh se najednou narovnal. Když ale uviděl výraz Vzácné žabnice, jeho nadšený úsměv se poněkud pokřivil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na úzkém pruhu, jenž býval pláží, pod skalním útesem pronikaly vlny svými napěněnými chapadly mezi kusy hlíny, kamení a černé kořeny, vyhlodávaly hluboké kanály a vysávaly do moře mléčně bílou vodu plnou bahna. Celá hromada byla v pohybu, sedala si, rozpouštěla se, kusy se hroutily pod útokem vln.</p>
<p>O kus dál se pláž znovu vynořovala z vody, bílý písek zdánlivě posetý rezavými kůstkami, což byly tisíce hřebů a nýtů z lodí, roztroušených podél pobřeží. O něco výš se táhla bariéra z vyplavených úlomků dřeva a nad tím, vytesané do skály, byly ošlapané schody vedoucí do rozšířeného ústí jeskyně.</p>
<p>Jeskyně byla ve skutečnosti tunelem strmě stoupajícím vzhůru do útrob mysu, jenž ústil v podlaze největší vesnické stavby, skladiště z kamene a dřeva, kam vykradači vraků ukládali lup, jejž vytahali na vozících od moře.</p>
<p>Vzhledem k okolnostem to byl dobře zaběhaný podnik, poskytující zaměstnání všem obyvatelům vesnice − od péče o falešné signální ohně po veslování v člunech k útesu, kde se rozebírali vraky, utloukali přeživší námořníci a dodatečně se topili. Místní pověst, mající za úkol ospravedlnit, byť chabě, takové kruté počínání, se točila kolem nějakých dávných pirátských nájezdů na vesnici a toho, jak někdo (možná rychtář, který tu žil odjakživa, nebo místně proslulý Čekající Gacharge Hadlorn − jenže ten odešel, takže se ho nebylo možné zeptat) navrhl, když je moře tak dychtivé přinášet sem vrahy, proč by nemohlo přinést smrt rádoby vrahům. A jakmile se nápad ujal, půda byla obdělána kladivem, krumpáčem, pazourkem a ohněm a dny rybaření za zrádnými mělčinami brzy ustoupily lukrativnějšímu podnikání.</p>
<p>Ano, sítě byly i nadále občas vrhány do moře, zvlášť v klidné roční době, kdy byla kořist skromnější, a kdo si mohl nevšimnout, kolik ryb se tu poslední dobou vyskytuje, a navíc hezky vykrmených? A to byla nedávno celá oblast téměř dočista vylovená.</p>
<p>Napůl sežrané mrtvoly to vyplavilo na pláž, kde se to jen hemžilo kraby a racky. Pláž pomáhala obrat kosti, a potom je přenechala vlnám, aby je odnesly nebo pohřbily. Za houstnoucího soumraku se však na břeh vyplazilo cosi neobvyklého. Neobvyklost spočívala v tom, že to bylo ještě naživu. Krabi tomu prchali z cesty, jak rychle je tenké nožičky nesly.</p>
<p>Když se to zvedlo, crčela z těla voda. Zarudlé oči se rozhlédly kolem a upřely se na schody a ústí jeskyně. Po chvíli se to vydalo tím směrem a zanechávalo to po sobě otisky, jež pláž honem odklízela.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Opravdu si myslíš, že nevidím, co se ti honí hlavou, Přemohu? Jsi tady, první na řadě, a my tři ležíme vedle sebe, nohy roztažené. Rekkanto čeká, až přijde na řadu, a po něm Glanno a Jula a Amby a tady Mappo a Vrč a možná i ten zatracenej nemrtvej −“</p>
<p>„Zadrž na chvilku,“ zavrčel Trell.</p>
<p>„Ani to nezkoušej,“ štěkla Vzácná žabnice.</p>
<p>Vraceli se do krčmy, Vzácná žabnice šla v čele, druzí dva spěchali za ní. Že byla maličká a na každý jejich musela udělat dva kroky, nebylo podstatné.</p>
<p>„A třeba si ten Jaghut taky stoupne do fronty,“ pokračovala, „a do rána budeme oplodněný nějakou obludou, půl Trell, půl Jaghut, půl pochcanej čaroděj, půl −“</p>
<p>„Dvojčaty?“ zeptal se Přemoh.</p>
<p>Vrhla po něm vzteklý pohled. „Legrační.“</p>
<p>„V každém případě,“ dodal Přemoh, „jsem si docela jistý, že takhle to nefunguje −“</p>
<p>„Jak to můžeš vědět? Ne, my se Sládětem a Slabou odsud vypadneme, hned jak si posbíráme krámy − můžete nás vyzvednout po cestě. Tahle zatracená vesnice může jít k mistrovi Kápě s Beduskem Pall Kovuss Agape v čele. Stejně to jsou zatracení vykradači vraků, a jestli si někdo zaslouží zatracení, jsou to oni.“</p>
<p>„S tím bych souhlasil,“ podotkl Mappo.</p>
<p>„Přestaň se snažit dostat se mi pod sukně, Trelle.“</p>
<p>„Cože? Já nechtěl −“</p>
<p>Přemoh frkl. „Ty nenosíš sukně, čarodějko. I když, kdybys je nosila, bylo by mnohem snazší −“</p>
<p>Teď se otočila jako na obrtlíku. „Co, Přemohu?“</p>
<p>Zastavil se a couvl. „Promiň, to jsem jen přemýšlel nahlas?“</p>
<p>„Jestli si myslíš, že kletba na týhle vesnici je hrozná, tak jen počkej a uvidíš, s čím dokážu přijít já.“</p>
<p>„No dobře, chápu, Žabnice. Uklidni se. Vy tři prostě odejdete, ano? My dáme dohromady kočár a najdeme vás, přesně jak jsi řekla.“</p>
<p>Obrátila se a znovu vyrazila na cestu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vrč je zahlédl na ulici, když se rychle blížili ke krčmě. Křikl na ně, aby upoutal jejich pozornost, a spěchal k nim.</p>
<p>„Mistře Přemohu, z vozky támhle zbyla hromada zlámanejch kostí, ale pořád ještě dýchá.“</p>
<p>„Měl pustit ty zatracené opratě,“ zavrčel Přemoh. „Teď ho budu muset vyléčit, a to chce čas. To je výborné − jak mám asi dát do pořádku kočár? Proč tady někdo jiný neudělá něco užitečného? Ty, čarodějko − běž vyléčit Glanna −“</p>
<p>„To nemůžu! Umím přikládat dlahy a plivat na rány, abych zahnala infekci, ale tohle vypadá, že potřebuje mnohem víc. Pravda, Vrči?“</p>
<p>Potetovaný válečník pokrčil rameny. „Nejspíš.“</p>
<p>„Ani to nezkoušej,“ štěkla na něj a vrazila do krčmy.</p>
<p>Vrč za ní zůstal civět. „Co tím myslela? Co nemám zkoušet?“</p>
<p>„Dostat se jí pod sukně,“ vysvětlil mu Přemoh.</p>
<p>„Ona ale nenosí −“</p>
<p>„O to nejde,“ přerušil ho mág. „Myslíš jako muž. To je tvoje chyba. Vlastně je to všechno tvoje chyba. Proto stojíme tady, tři muži, ne ženy. I kdybychom řekli, Žabnice, vůbec na to nemyslíme, víš, co by řekla ona? ‚Co je na mně špatného? Jsem snad ošklivá nebo co?‘ a my bychom měli zase potíže!“</p>
<p>Vrč se zmateně podíval na Mappa, jenž pouze tajemně kývl.</p>
<p>Přemoh si urovnal dosud mokré šaty. „Tak mě k němu doveď, Vrči.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na konci ohrady stála stáj a vedle ní nakládací plošina z omšelých prken, vymezující konec obrovského, pevného skladiště. Jula s Ambym pomohli Glannovi do sedu a Kartograf, odříznutý od kola, vrávoral v kruzích, zatímco si z obličeje, krku a zetlelých šatů obíral hnůj.</p>
<p>Glanno došel k jedenácté lásce svého života, jakési Herboo Nast, „…která kolem krku nosila lišku − ne jenom kožich, víte, ale celý zvíře, tlapy podvázaný zaplemotaným hedvábím, koženej nákošník, ale nejvíc si pamatuju voči toho zvířete − ten pohled. Panika, jako kdyby si zrovna uvědomilo, že vězí v nejhorší nočnější můře. Ne že by nevypadala dobře, tím svým kozlím způsobem − víte, dlouhý, kudrnatý chlupy, co se jim v jistým věku objevěj pod bradou − zmínil jsem se o tom, jak jsem svý manželky miloval vyzkoušeně? Zmínil. To rozhodně ano. Chtěl jsem vidět léta a léta mizernýho života v jejich očích, takže až dorazím, bude to jako jarní déšť pro zvadlou sedmikrásku. O který že jsem to mluvil? Liška, kozel, panika, svázaný, jasně. Herboo Nast −“</p>
<p>Zarazil se tak prudce, že si Jula ani Amby nevšimli náhlého, hrozivého ticha a klidně se dál usmívali a přikyvovali, když se ze skladiště ústícího na plošinu vynořila ta postava − jejíž příchod Glanno Plachtu dočista umlčel − a zastavila se přímo před trojicí. Koně okamžitě odběhli do nejvzdálenějšího kouta ohrady.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Zatím žádné ztráty, to je dobře,“ pochválil si Přemoh, když s Vrčem kráčeli přes ohradu. „Nevěděl jsem, že praktikuješ Denul,“ poznamenal Vrč.</p>
<p>„Vlastně ani ne. Tedy, mám elixíry, mazání, balzámy a některé z nich jsou Vysoká Denul, pro případ nouze.“</p>
<p>„Jako teď.“</p>
<p>„Možná. Uvidíme.“</p>
<p>„Zlomený nohy −“</p>
<p>„Na řízení vozu nohy nepotřebuje, ne? Kromě toho může moje služby odmítnout.“</p>
<p>„Proč by to dělal?“</p>
<p>„Výlohy za léčení jdou z podílu. Kvůli tomuhle by mohl nakonec dlužit gildě, místo obráceně.“ Pokrčil rameny. „Někteří lidé odmítnou.“</p>
<p>„No, říkal, že tě máme dovíst,“ prohlásil Vrč, „takže to podle mě asi neodmítne, mistře Přemohu.“</p>
<p>Dorazili ke kamenné zídce a zastavili se.</p>
<p>„Kdo je ve jménu mistra Kápě tohle?“ vyhrkl Vrč a zadíval se na vysokou, otrhanou postavu stojící s bratry Kmeny.</p>
<p>Přemoh zabručel. „Tedy jenom hádám, nezapomeň, ale řekl bych, že to je rychtářova žena.“</p>
<p>„On má za manželku Jaghutku?“</p>
<p>„Měl, dokud ji nepohřbil, jenže pak dvůr spadl do moře a ji vzal s sebou. A teď je zpátky a vsadím zisk z téhle cesty, že nemá zrovna nejlepší náladu.“ Usmál se na Vrče. „Tohle vyřešíme. Teď to konečně můžeme vyřešit.“</p>
<p>Jeho sebedůvěru zničili Jula s Ambym, kteří se najednou sami od sebe rozhodli na Jaghutku zaútočit. Zařvali a vrhli se na ni. Všichni tři se při zápasu potáceli kolem, škrábali a kousali, až jim konečně všem podjely nohy a oni se zřítili na hromadu do bláta.</p>
<p>Přemoh s Vrčem přelezli zídku a hnali se k nim. Glanno Plachta ječel cosi nesrozumitelného a snažil se odlézt od peroucích se těl.</p>
<p>Od Jaghutky vyletěla magie, dunivý, ohlušující výbuch, který ozářil celou ohradu i okolní budovy. Vrč v prudkém světle zamrkal a zavrávoral. Slyšel, jak Přemoh vedle něj padá. Spalující světlo dál plálo a na všechno vrhalo ostré stíny.</p>
<p>Glanno Plachta vřískal dál.</p>
<p>Když se mu konečně vrátil zrak, uviděl Vrč ke svému úžasu, že to oba Kmenové přežili. Vlastně každý tiskl jednu Jaghutčinu ruku k zemi, zatímco ona se zmítala a vrčela.</p>
<p>Vrč tasil šavle a zamířil k nim. „Julo! Amby! <emphasis>Co to vyvádíte?</emphasis>“</p>
<p>Oba, celí zablácení, vzhlédli. Tvářili se ponuře a vztekle.</p>
<p>„Bažinová čarodějka!“ hulákal Jula. „Je to jedna z těch bažinovejch čarodějek!“</p>
<p>„Nemáme bažinový čarodějky rádi,“ dodával Amby. „My bažinový čarodějky <emphasis>zabíjímel</emphasis>“</p>
<p>„Mistr Přemoh ale říkal, že nám tahle může pomoct,“ podotkl Vrč. „Teda možná by nám i pomohla, kdybyste po ní vy dva takhle neskočili!“</p>
<p>„Usekni jí hlavu!“ radil Jula. „To obvykle pomůže.“</p>
<p>„Já jí hlavu usekávat nebudu. Teď ji pusťte, vy dva −“</p>
<p>„Zaútočí na nás!“</p>
<p>Vrč si dřepl. „Jaghutko − přestaň prskat − poslouchej mě. Když tě pustí, přestaneš se prát?“</p>
<p>Oči jí planuly. Ještě chvíli se vzpírala, pak dočista znehybněla. Jasná záře pohasla a po několika hlubokých nadechnutích kývla. „Dobře. Teď ať ze mě ti dva hlupáci slezou!“</p>
<p>„Julo, Amby − pusťte ji −“</p>
<p>„Pustíme, hned jak jí usekneš hlavu.“</p>
<p>„Udělejte to hned, Kmenové, nebo useknu hlavu <emphasis>vám.</emphasis>“</p>
<p>„Ať ji Amby pustí první!“</p>
<p>„Ne, Jula první!“</p>
<p>„Mám tady dvě šavle, hoši, takže to udělám naráz. Jak se vám to líbí?“</p>
<p>Kmenové se trochu nadzdvihli a zamračili se na sebe.</p>
<p>„Nelíbí se nám to,“ vrčel Amby.</p>
<p>„Tak ji pusťte.“</p>
<p>Odkutáleli se od Jaghutky a ona vstala. Kouzelná záře zhasla. Jaghutka ztěžka dýchala. Otočila se k bratrům Kmenům, kteří se kutáleli po kruhu, až se srazili, a teď se krčili vedle sebe v bahně a sledovali ji jako dva vlci.</p>
<p>Mistr Přemoh se chytil za hlavu a klopýtal k nim. „Pitomci,“ supěl. „Jaghutko, tvůj manžel proklel zdejší vesnici. Tralka Vonan. Můžeš s tím něco udělat?“</p>
<p>Snažila se odstranit bláto z rozedraných šatů. „Nejste odsud,“ poznamenala. „Kdo jste, lidi?“</p>
<p>„Jen tudy projíždíme,“ vysvětloval Přemoh. „Jenže náš kočár potřebuje opravit − a máme raněné −“</p>
<p>„Hodlám tuto vesnici i každého v ní zničit − vadí vám to?“</p>
<p>Přemoh si olízl zablácené rty a zaškaredil se. „To záleží na tom, jestli do toho ničení hodláš zahrnout i nás.“</p>
<p>„Jste piráti?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Vykradači vraků?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nekromanti?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Potom vás asi můžu nechat naživu,“ usoudila, s dalším zamračeným pohledem upřeným na Kmeny.</p>
<p>„Tvůj manžel tvrdí, že i když zemře, kletba přetrvá.“</p>
<p>Vycenila špinavé kly. „Lže.“</p>
<p>Přemoh se podíval na Vrče, jenž jeho pohled opětoval. „Představa nesmyslného vraždění mě netěší, ale ti vykradači vraků jsou opravdu špína lidstva.“</p>
<p>Jaghutka zamířila ke kamenné zídce. Dívali se za ní.</p>
<p>„Mistře Přemohu,“ ozval se Glanno Plachta, „nemáš ňáký dlahy?“</p>
<p>Přemoh vrhl další pohled na Vrče. „Říkal jsem ti, že je to laciný šmejd.“</p>
<p>Konečně vyšlo slunce. V poslední den vesnice vykradačů vraků na Šáhském hoři vystrčilo nad obzor svůj ohnivý okraj.</p>
<p>Z okna ve věži pozoroval Bedusk Pall Kovuss Agape svou ženu, přicházející po ulici. „Ach,“ zamumlal, „teď mám potíže.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Chvíli před rozbřeskem vylezla Kedeviss z pokrývek a odešla do tmy. Rozeznala postavu před sebou, sedící na balvanu, hledící k severu. Kroužky na řetěze se točily a třpytily jako lapené hvězdy.</p>
<p>Prozradily ji kroky na štěrku a on se k ní otočil.</p>
<p>„Už nespíš,“ poznamenala.</p>
<p>Na její postřeh Stříž neřekl nic.</p>
<p>„Něco se ti stalo,“ pokračovala. „Když ses v Baštách probudil, byl jsi… jiný. Myslela jsem, že je to nějaký pozůstatek posedlosti, ale teď si tím nejsem tak jistá.“</p>
<p>Odložil řetěz s kroužky a sklouzl z balvanu. Přistál zlehka a chvíli si urovnával plášť. „Z nich ze všech, Kedeviss,“ poznamenal tiše, „jsi ty nejbystřejší. Vidíš to, co ostatním uniká.“</p>
<p>„Snažím se dávat pozor. Schoval ses dobře, Stříži − nebo kdo vlastně jsi dnes.“</p>
<p>„Zřejmě ne dost dobře.“</p>
<p>„Co hodláš dělat?“ zeptala se ho. „Anomander Dlouhý vlas tě prohlédne, jakmile tě uvidí. A bezpochyby tam budou další.“</p>
<p>„Byl jsem Heroldem noci,“ prohlásil.</p>
<p>„O tom pochybuju.“</p>
<p>„Byl jsem smrtelným mečem Černokřídlého pána, samotného Dlouhého vlasu.“</p>
<p>„Jenže on si tě nevybral, že ne? Uctíval jsi boha, který ti nikdy neodpověděl na jedinou modlitbu. Boha, který s největší pravděpodobností ani nevěděl, že existuješ.“</p>
<p>„A za to se mi bude zodpovídat,“ zašeptal Stříž.</p>
<p>Zvedla obočí. „Je to cesta za pomstou? Kdybychom to byli věděli −“</p>
<p>„Co jste věděli nebo ne, na tom nezáleží.“</p>
<p>„Smrtelný meč slouží.“</p>
<p>„Říkal jsem, Kedeviss, že jsem <emphasis>byl</emphasis> smrtelný meč.“</p>
<p>„Takže jím už nejsi. Dobře, Stříži, co jsi teď?“</p>
<p>V zrnitém polosvětle se usmál a oči mu zahalilo něco temného. „Jednoho dne se na obloze nad Baštami otevřela chodba. Vypadl z ní stroj a dole −“</p>
<p>Kývla. „Ano, ten stroj jsme viděli.“</p>
<p>„Ten ve stroji s sebou přivedl dítě-boha − ach, ne záměrně. Ne, mechanismus jeho nebeského kočáru vytváří brány, putuje z říše do říše a ze své podstaty vrhá síť. Malý bůh se do té sítě chytil a ona ho přitáhla sem.“</p>
<p>„A co se stalo s tím poutníkem?“</p>
<p>Stříž pokrčil rameny.</p>
<p>Kedeviss si ho prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu. „Selhali jsme, že?“</p>
<p>Zadíval se na ni, jako by ho pobavila.</p>
<p>„Mysleli jsme, že jsme z tebe Umírajícího boha vypudili − místo toho jsme ho jenom zatlačili hlouběji, když jsme zničili jeskynní říši, kde přebýval.“</p>
<p>„Ukončili jste jeho bolest, Kedeviss,“ řekl Stříž. „Zůstal jen jeho… hlad.“</p>
<p>„Dlouhý vlas tě zničí. A my tě do Černého Korálu nedoprovodíme,“ dodala. „Běž si svou cestou, bůžku. My si najdeme vlastní −“</p>
<p>Usmíval se. „Přede mnou? Bude to tedy závod, Kedeviss − já se svým hladem a vy se svým varováním? Dlouhý vlas mě neděsí − Tiste Andii mě neděsí. Až mě uvidí, uvidí jen příbuzného − dokud nebude pozdě.“</p>
<p>„Bůžku, jestliže si myslíš, že poté, co jsi prohrabal Střížovu mysl, rozumíš Tiste Andii, tak ti musím sdělit, že se mýlíš. Stříž byl barbar. Hlupák. Nic nevěděl.“</p>
<p>„Mě Tiste Andii nezajímají − ano, zabiju Dlouhý vlas, protože si to zaslouží. Nakrmím se jím a převezmu jeho moc. Ne, ten, koho hledám, není v Černém Korálu, nýbrž v mohyle u města. Jiný mladý bůh − tak mladý, tak bezmocný, tak naivní.“ Znovu se usmál. „A ví, že si pro něj přicházím.“</p>
<p>„Takže tě musíme zastavit sami?“</p>
<p>„Vy? Nimander, Nenanda, vy <emphasis>štěňata?</emphasis> To asi těžko, Kedeviss.“</p>
<p>„Jestli −“</p>
<p>Zaútočil bleskurychle − jednou rukou jí sevřel hrdlo, druhou jí přitiskl na ústa. Cítila, jak jí drtí chrupavky, a sáhla po noži.</p>
<p>Otočil ji a hodil na zem tak tvrdě, až týlem narazila na kámen. Téměř omráčená se pomalu přestala vzpírat.</p>
<p>Něco se mu lilo z dlaně, kterou jí držel na ústech, něco, co jí znecitlivělo rty a pak se jí to tlačilo do úst a do hrdla. Husté jako míza. Vzhlížela k němu a uviděla matný lesk očí Umírajícího boha − jenomže už neumíral, byl volný − a pomyslela si: <emphasis>co jsme to udělali?</emphasis></p>
<p>Šeptal. „Mohl bych teď přestat a byla bys má. Je to lákavé.“</p>
<p>Místo toho to, co mu prýštilo z ruky, zesílilo, klouzalo jako tlustý had do jícnu a stočilo se jí to v žaludku.</p>
<p>„Jenže by ses mohla vymanit − jen na chviličku, ale mohla bys varovat ostatní a to já nemůžu připustit.“</p>
<p>Čeho se jed dotkl, tam vyvolal vzrušenou touhu, ale vzápětí následovala otupělost a pak něco… temnějšího. Cítila pach vlastního rozkladu, jako by se jí v mozku hromadily výpary.</p>
<p><emphasis>On mě zabíjí.</emphasis> Avšak ani toto pomyšlení v ní nedokázalo probudit sílu.</p>
<p>„Ostatní potřebuju, víš,“ vykládal jí. „Abychom tam mohli jen tak přijít a nikdo nic netušil. Potřebuju cestu dovnitř, to je všechno. Jen se podívej na Nimandera.“ Frkl. „Je naprosto bezelstný. On bude mým štítem. <emphasis>Mým štítem.</emphasis>“</p>
<p>Už jí netiskl krk. Nebylo to nutné.</p>
<p>Umírající Kedeviss k němu vzhlížela a její poslední, vytrácející se myšlenka byla: <emphasis>Nimander… je bezelstný? Ach, ale ty ne…</emphasis> Pak už nebylo nic.</p>
<p>Nic, o němž se žádný kněz neodvažoval mluvit, o němž se nepsalo v žádných posvátných spisech, žádný věštec či prorok se tam nevydával se zvučným prohlášením. Nic, tohle nic, je čekající duše.</p>
<p>Přijde smrt a duše čeká.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Aranatha otevřela oči, posadila se a položila ruku Nimanderovi na rameno. Taky se probudil a tázavě se na ni podíval.</p>
<p>„Zabil Kedeviss,“ vydechla tichounce.</p>
<p>Nimander zbledl.</p>
<p>„Měla pravdu,“ pokračovala Aranatha, „a teď musíme být opatrní. Nikomu jinému nic neříkej, aspoň zatím ne, nebo nás všechny zabiješ.“</p>
<p>„<emphasis>Kedeviss.</emphasis>“</p>
<p>„Odnesl její tělo k rokli a hodil ji dolů. Teď dělá stopy, aby to vypadalo, že byla neopatrná a útes se utrhl. Vrátí se v šoku a utrápený. Nimandere, nesmíš na sobě dát znát žádné podezření, rozumíš?“</p>
<p>Viděla, že jeho žal smete všechno ostatní − aspoň prozatím − což bylo dobré. Nezbytné. A hněv, vztek, který musí přijít, bude sílit pomalu, a ona s ním znovu promluví a dodá mu sílu, kterou bude potřebovat.</p>
<p>Kedeviss jako první poznala pravdu − nebo to tak aspoň vypadalo. Aranatha však věděla, že Nimanderova nevinnost není nějaká vrozená vada, nějaká osudová slabina. Ne, on se pro svou nevinnost rozhodl. A měl pro to důvody.</p>
<p>Bylo snadné to špatně pochopit. Snadné považovat to za vadu a věřit, že je nerozhodný.</p>
<p>Stříž tuto chybu udělal na samém začátku. Stejně tak Umírající bůh, jenž znal jen to, čemu Stříž věřil, a považoval to za pravdu.</p>
<p>Sklonila zrak a uviděla zadržované slzy, čekající na Střížův náhlý příchod s tragickou zprávou. Kývla a otočila se, aby ještě chvíli předstírala spánek.</p>
<p>Někde za táborem čekala duše, nehybná, jako vyplašený zajíc. To bylo smutné. Aranatha Kedeviss velice milovala, obdivovala její chytrost, její vnímavost. Vážila si její věrnosti k Nimanderovi − i když Kedeviss nejspíš tušila něco o podivných okolnostech kolem Phaediny smrti a viděla, jak Phaed a její tajemství Nimandera dosud pronásledují.</p>
<p>Když je někdo věrný i v proudech krutého porozumění, potom ví i všechno, co lze vědět, o soucitu.</p>
<p><emphasis>Kedeviss, byla jsi darem. A teď tvoje duše čeká, jak musí. Protože takový je osud Tiste Andii. Náš osud. Budeme čekat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dokud to čekání neskončí.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Endest Silann stál zády k vycházejícímu slunci. A k Černému Korálu. Vzduch byl svěží, zvlhlý nočním dechem, a silnice, vycházející z brány a táhnoucí se podél Záseku, byla jako bezútěšná, bezbarvá stuha mizející mezi tmavými jehličnany o půl lígy dál. A byla prázdná.</p>
<p>Plášť věčné noci, obklopující město, stál v cestě slunečním paprskům, třebaže západní úbočí svahu napravo již mělo pozlacené okraje. A dál nalevo se na hladké, černé hladině Záseku bíle pěnilo šero.</p>
<p>„Přijdou nepříjemnosti,“ poznamenal Anomander Dlouhý vlas.</p>
<p>„Já vím, pane.“</p>
<p>„To byla nečekaná komplikace.“</p>
<p>„Ano, to byla.“</p>
<p>„Půjdu až k hranici lesa,“ řekl Dlouhý vlas. „Mimo dohled, aspoň do té doby.“</p>
<p>„Nečekal jsi příliš dlouho, pane?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak to je dobře.“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas položil Endestovi ruku na rameno. „Příteli, byl jsi mi vždycky něčím víc, než jsem si zasloužil.“</p>
<p>Endest Silann jen vrtěl hlavou, poklonu odmítal.</p>
<p>„Máme-li žít,“ pokračoval Dlouhý vlas, „musíme riskovat. Jinak se naše životy stanou smrtí ve všem kromě jména. Žádný boj není příliš velký, žádná přesila není zdrcující, protože i když selžeme − i když padneme − budeme vědět, že jsme žili.“</p>
<p>Endest kývl, neschopen slova. Měly mu po tvářích kanout slzy, ale byl uvnitř úplně suchý − lebku měl úplně… suchou. Zoufalství bylo výhní, kde všechno shořelo, kde zůstal jen popel, avšak žár přetrvával, prudký a podrážděný.</p>
<p>„Den začal.“ Dlouhý vlas si stahoval rukavice. „Tato cesta… budu se z ní těšit, příteli. Budu vědět, že tu stojíš, abys mě vyprovodil.“</p>
<p>A Syn noci vykročil.</p>
<p>Endest Silann se díval. Na válečníka v koženém plášti, s vlajícími dlouhými stříbrnými vlasy. S Dragnipúrem v pochvě.</p>
<p>Na oblohu pronikala modř a stíny na svahu ustupovaly. Zlato omalovalo vrcholky stromů v místě, kde mezi ně ústila silnice. Na samém kraji se Anomander Dlouhý vlas zastavil, otočil se a zvedl ruku nad hlavu.</p>
<p>Endest Silann udělal totéž, ale bylo to tak chabé gesto, až zalapal po dechu a ruka mu klesla.</p>
<p>A muž v dálce se otočil a zmizel mezi stromy.</p><empty-line /><p>KNIHA ČTYŘI</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>DAŇ PRO OHAŘE</p><empty-line /><p>Jako rozbitou psací destičku</p>
<p>bereme svou nenávist</p>
<p>a vršíme ji do výšky,</p>
<p>vlnící se s kopci,</p>
<p>nerovná linie ke zmapování,</p>
<p>náš vzestup a pád,</p>
<p>a já viděl zalité</p>
<p>úsvitem</p>
<p>vrány seřazené</p>
<p>podél křivé zdi,</p>
<p>přišly se krmit.</p>
<p>Kosti roztroušené</p>
<p>u paty kamene,</p>
<p>hromada trosek</p>
<p>z minulých útoků,</p>
<p>vrány se rozhlížejí</p>
<p>a sledují kořist</p>
<p>na obou stranách,</p>
<p>a přes svou slabost</p>
<p>svět nedokáže zlomit,</p>
<p>co jsme udělali</p>
<p>z naší nenávisti.</p>
<p>Díval jsem se na dělníky,</p>
<p>nosící šedé kameny,</p>
<p>lopotili se po</p>
<p>slepých a stupňovitých,</p>
<p>neomylně skromných stezkách,</p>
<p>kus po krájeném kuse,</p>
<p>budovali jatka</p>
<p>nevinných jiných,</p>
<p>zatímco mumlali</p>
<p>o vlnách počasí</p>
<p>a dobrých skutcích.</p>
<p><emphasis>My stavitelé</emphasis></p>
<p>Hanasp Tular</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DEVATENÁCT</p><empty-line /><empty-line /><p>Kéž bys nikdy neslyšel nepřesný dech</p>
<p>polapený v drsné pavučině.</p>
<p>Každý bůh se nakonec odvrátí</p>
<p>a ani šeptnutí nezazní,</p>
<p>neplýtvej životem čekáním na smrt,</p>
<p>lapený v té drsné pavučině.</p>
<p>Vznáší se v příštím okamžiku, jejž musíš prožít,</p>
<p>jak tvůj poslední šepot zní,</p>
<p>kéž bys nikdy neslyšel nepřesný dech.</p>
<p><emphasis>Drsná pavučina</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Duše nezná větší bolest než nadechnutí začínající láskou a končící zármutkem.</p>
<p>Čas se rozplétá. Události narážejí na jiné události. Tolik je toho k povídání. Kéž by ten tlusťoch se smutnýma očima nezakolísal, nezadýchal se. Historie má své chvíle. Pobývat v jedné znamená nic nechápat. Pohazuje s námi vír, a vědomí vlastní nevědomosti je jako kouřící plášť poskytující chabou ochranu. Pod ranami ucuknete. My všichni ucukneme.</p>
<p>Stejně jako vrána nebo sova nebo okřídlený úhoř, vznášející se nad tímto krásným městem zahaleným kouřovým oparem, s postavičkami spěchajícími ulicemi a neproniknutelnou tmou v úzkých průchodech. Zlodějská cesta tvoří spletitou pavučinu mezi budovami. Zvířata řvou, manželky spílají manželům a manželé hulákají v odpověď, nočníky se vylévají z oken do strouh a − v chudších oblastech Gadróbské čtvrti − přímo na ulice, kde chodci uhýbají v ranním rituálu během zrádné cesty do práce či domů. S denním světlem se probouzejí mračna much. Holubi oživují beznadějnou snahu chodit rovně. Krysy se plíží zpátky do uzavřených útočišť po další noci, kdy viděly příliš mnoho. Noční vlhké pachy se odpařují a nové smrady stoupají v pronikavých výparech.</p>
<p>A na silnici v místech, kde prochází kolonií malomocných západně od města, doprovází unavený vůl s utahaným starcem naložený vůz, na němž leží tělo zabalené v plátně, zpod něhož trčí ošlapané boty. Před nimi čeká brána Dvou volů.</p>
<p>Už se nevznáší. Vrhá se na křídlech i v duchu k bzučícím mouchám, sladkému, štiplavému zvířecímu teplu, pižmové uzavřenosti špinavé plachtoviny. Stařec se zastavuje a otírá si vrásčité čelo plné bradavic a boláků, kolena ho bolí a na prsou cítí tupou bolest.</p>
<p>Poslední dobou vozí mrtvoly ve dne v noci, aspoň mu to tak připadá. S každou se cítí starší, a pohledy, které vrhá na vola, jsou zabarvené iracionálním odporem, kolísajícím ve své intenzitě, jako kdyby zvíře mohlo za… za něco, třebaže muž netuší, za co vlastně.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dva strážní u brány se opírají o zeď a zůstávají ve stínu, který se bude během dne zkracovat. Když uvidí trčící boty, jeden z nich popojde blíž. „Zadrž. Před hradbami najdeš spoustu hřbitovů a jam − nepotřebujeme další −“</p>
<p>„Občan města,“ ohlásil stařec. „Zabitej v souboji. Od radního Vidikase, kterej řek, že ho mám doručit jeho přátelům − teda přátelům toho mrtvýho, chci říct.“</p>
<p>„Aha, jasně. Tak teda pokračuj.“</p>
<p>Město je přeplněné, jak jen může být, nicméně volem tažený vůz s naloženou mrtvolou bude mít cestu volnou z důvodů zahrnujících houf instinktivních averzí, z nichž jen málokterá dává smysl. Vidět mrtvé tělo nutí člověka couvnout s hlavou plnou prašných vírů myšlenek − <emphasis>tohle nejsem já − vidíš ten rozdíl mezi námi? To nejsem já, nejsem to já. Nikdo, koho znám, nikdo, koho jsem kdy znal. Nejsem to já… ale… mohl bych být.</emphasis></p>
<p><emphasis>Klidně bych to mohl být já.</emphasis></p>
<p>Názorná ukázka smrtelnosti je jako políček, štiplavý šok. Člověku dá práci tu chvíli překonat, upevnit zbroj kolem duše, vidět v tělech jen předměty, nepříjemné, kterých je třeba se rychle zbavit. Vojáci a funebráci si vytvářejí makabrózní humor, aby zahnali prostou, syrovou hrůzu toho, čeho musejí být svědky. Zřídkakdy to funguje. Místo toho duše odleze pryč, zjizvená, zraněná, s ničím nesmířená.</p>
<p>Voják jde do války. Voják si ji přináší s sebou zpátky domů. Kdyby vůdci skutečně dokázali pochopit škody, jaké páchají na svých občanech, nikdy by je neposílali do války. A pokud by to i tak učinili − aby utišili svůj hlad po moci − kéž by se potom kořistí jenom dávili.</p>
<p>Ale kulatý mužík odbočuje. Odpusťte tu prudkou křeč vzteku. Přítel leží zabalený v plátně na voze. Smrt je na cestě domů. Odpusťte.</p>
<p>Vůz se proplétá Gadróbskou čtvrtí a život rozestupuje svůj proud, hlasy utichají, a teprve značnou dobu po průchodu smrti se znovu rozhlaholí. Clony much se opakovaně vzdouvají a uzavírají, až to vypadá, že vůl táhne vůz tisícem dějství, kdy jedno je jako druhé, a sbor mlčky předvádí vlnu úklon.</p>
<p>Běž dál, modlí se všichni, jen pokračuj v cestě.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Konečně stařec nalézá cíl své cesty a zastavuje vola přede dveřmi. Chvíli si oprašuje šaty, než zamíří do šenku u Fénixe.</p>
<p>Byla to dlouhá noc. Povozník dokulhá ke stolu a upoutá pozornost šenkýřky. Objedná si silné pivo a snídani. Nejdřív žaludek, pak obchod. Tělo přece nikam neuteče, ne?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nevěděl, jestli je to láska. Soudil, že to slovo nechápe. V nitru však cítil něco… ukojeného. Bylo to jen tělesné, to válení se a hopsání a mastný pot, horký dech na tváři, vonící vínem a rezlistím? Byla to jen chuť zakázaného, čím se krmil jako kaloň nektarem? Pokud ano, měl cítit totéž se Scillarou, možná ještě intenzivněji, protože její dovednosti na tomto poli dalece zastiňovaly ty Kalistiny, jejíž hlad šeptal o neukojitelných potřebách, proměňujících jejich milování v zoufalé hledání, jež nenalézalo uspokojení bez ohledu na to, kolikrát se kroutila v orgasmických křečích.</p>
<p>Ne, něco bylo jiné. Jemu to však pořád dělalo starosti, přemítal, zda ta zvláštní chuť pochází ze zrady, již opakovaně páchali. Vdaná žena, úlovek sprostého muže. Stal se z něj takový muž? Soudil, že ano, ale ne tak jako muži, kteří si vybudovali kariéru sváděním a kradením žen jiných mužů. A přece tu byl pocit, výjimečný pocit, jak si musel přiznat, temné rozkoše, divoké radosti, a už si uvědomoval, jak návykové může takové žití být.</p>
<p>Přesto se nehodlal vrhnout po hlavě do promiskuity. Jedna jeho část žíznila po konci − nebo spíš pokračování: lásky, stabilního života, jistoty a útěchy. Nehodlal Kalistu odvrhnout a najít si novou milenku. Říkal si, že není Murillio, který uměl s nacvičenou lehkostí přecházet z jedné ložnice do druhé − a hele, kam ho to dostalo, skoro ho zavraždil nějaký opilý nápadník.</p>
<p>Bylo v tom poučení, ano. Přinejmenším se zdálo, že Murillio si z toho poučení vzal a řídil se jím, pokud byly řeči o jeho „odchodu na odpočinek“ pravdivé. <emphasis>A co já? Poučil jsem se? Zřejmě ne. Pořád za ní chodím, pořád se účastním té zrady. Chodím za ní, hladový a zoufalý, jako kdybychom se přeměnili do svých dokonalých odrazů. Já a Kalista. Ruku v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našem pádu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože díky tomu je pád snazší, že?</emphasis></p>
<p>Gorlasi Vidikasovi nic <emphasis>nezabrání</emphasis> v pomstě. Bude mít plné právo je chytit a zavraždit, a Řezník by se mu snad ani nedivil, kdyby to udělal.</p>
<p>S takovými myšlenkami mířil do skladiště. Jeho očekávání to však nijak nezchladilo. Budou spolu, s touhou žhavou jako horečka v ústech, v rukou, ve slabinách. Podle Řezníka to byl důkaz tvrzení jistých učenců, že lidé jsou v podstatě jen zvířata − chytrá, přesto však jenom zvířata. Nebyl tu prostor pro myšlení ani pro racionalitu. Následky řídly do prchavých duchů, polapených s prvních vzdechem a odhozených s následujícím. Záleželo jen na té chvíli.</p>
<p>Řezník se nesnažil nijak maskovat ani tajit cíl své cesty. Dobře věděl, jak ho místní lidé kolem skladiště pozorují, s očima lesknoucíma se stejnou měrou závistí a znechucením a pobavením. Stejně sledovali i Kalistu, možná o chvíli dřív, i když v jejím případě nejspíš působily jiné emoce. Ne, tahle aféra je drzá a už jen to ji činí mnohem erotičtější.</p>
<p>Když odemykal dveře kanceláře, v hlavě cítil horko, a když vstoupil, vdechl s prašným vzduchem i její voňavku. Prošel kanceláří do obrovského skladiště a po dřevěných schodech vylezl na seník.</p>
<p>Něco v jejích očích ho zastavilo.</p>
<p>„Musíš mě zachránit,“ řekla.</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Slib mi, že mě zachráníš, lásko. Slib mi to!“</p>
<p>Udělal krok. „Samozřejmě. Co se −“</p>
<p>„On to ví.“</p>
<p>Žhavá touha vyprchala. Najednou pocítil chlad.</p>
<p>Kalista popošla blíž. Řezník se snažil rozluštit její výraz, a když se mu to podařilo, chlad se změnil v led. <emphasis>Ona je… vzrušená.</emphasis></p>
<p>„Zabije tě. I mě. Zabije nás oba, Kvítko!“</p>
<p>„To je jeho právo −“</p>
<p>V očích jí vzplál strach. Dlouho na něj upírala zrak, než se nakonec otočila. „Ty možná nemáš problém s umíráním,“ zasyčela a došla k posteli. Znovu se na něj podívala. „Ale já ano!“</p>
<p>„Co ode mě chceš?“</p>
<p>„Ty víš, co máš udělat.“</p>
<p>„Co bychom <emphasis>měli</emphasis> udělat, je utýct,“ prohlásil. „Vzít, co pobereme, a prostě zdrhnout. Najít si jiný město −“</p>
<p>„Ne! Já odsud nechci odejít! Mám to tu <emphasis>ráda!</emphasis> Mám ráda svůj životní styl, Kvítko!“</p>
<p>„Teprve před pár dny jsi mi ležela v náručí, Kalisto, a mluvila jsi o útěku −“</p>
<p>„Jenom sny − to nebylo skutečné. Přece sen není skutečnost. Nebylo to skutečné − jenom hloupý sen. Nesmíš poslouchat, co říkám, po tom, co jsme… byli spolu. To plácnu cokoliv. Kvítko, máme problém. Musíme něco udělat − musíme to udělat <emphasis>hned.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Ty prostě plácneš cokoliv, Kalisto? Ale taky jenom poté, co jsme spolu, </emphasis><emphasis>ří</emphasis><emphasis>káš, že mě miluješ.</emphasis></p>
<p>„On mě zabije,“ zašeptala.</p>
<p>„To mi nepřipadá jako Gorlas, kterého jsi popisovala.“</p>
<p>Posadila se na postel. „Postavil se mi. Včera.“</p>
<p>„Nezmínila ses −“</p>
<p>Potřásla hlavou. „Připadalo mi to, no, připadalo mi to jako obvyklá hra. Řekl, že o tobě chce všechno vědět, a já řekla, že mu to povím, až se vrátí − právě je v dole. A pak, a pak, když jsem sem teď přišla − bohové! Najednou mi to došlo! Copak to nechápeš? <emphasis>Ptal se na muže, kterého chce zabít!</emphasis>“</p>
<p>„No tak mě chce zabít. A co má být, Kalisto?“</p>
<p>Vycenila zuby a byl to výraz tak krutý, tak ošklivý, až se zděsil. „Řekla jsem, že jsem to <emphasis>pochopila.</emphasis> Nejdřív tebe. Potom se vrátí ke mně, aby mi mohl vyprávět, co ti udělal. Do všech podrobností. Použije každé slovo jako nůž − dokud nevytáhne ten skutečný. A pak mi podřízne krk.“ Vzhlédla. „Tohle chceš? Copak ti nevadí, že mě zabije, Kvítko?“</p>
<p>„On tě nezabije −“</p>
<p>„Ty ho neznáš!“</p>
<p>„Vypadá to, že ty zřejmě taky ne.“ Na její zamračený pohled dodal: „Hele, dejme tomu, že mě s potěšením zabije. A potom ti o tom bude s ještě větším potěšením vyprávět − ano? Na tom se shodujeme?“</p>
<p>Kývla, krátce a stísněně.</p>
<p>„Jestli ale potom zabije tebe, co tím získá? Nic. Ne, bude ti to chtít udělat znovu s někým jiným. Znovu a znovu, a pokaždý to dopadne stejně − zabije tvýho milence a povykládá ti o tom. Nechce, aby to skončilo. Je to duelant, ne? A svoje protivníky rád zabíjí. Tak může zákonně povraždit tolik mužů, kolik jich budeš chtít nasbírat, Kalisto. On vyhraje, ty vyhraješ −“</p>
<p>„Jak můžeš říct, že <emphasis>já vyhraju?</emphasis>“</p>
<p>„− protože,“ dokončil, „se ani jeden z vás nezačne nudit.“</p>
<p><emphasis>Zírala</emphasis> na něj, jako by právě vykopl nějaké neviditelné dveře ukryté v jejím nitru. Pak se vzpamatovala. „Nechci, abys zemřel, Kvítko. Řezníku − pořád zapomínám. Teď jsi <emphasis>Řezník.</emphasis> Nebezpečné jméno. Jméno <emphasis>asasína.</emphasis> Opatrně, nebo si někdo začne myslet, že za tím něco opravdu je.“</p>
<p>„O co ti jde, Kalisto? Nechceš mě vidět umírat? Nebo jsem muž, jaký předstírám, že jsem? Čeho se tu vlastně dovoláváš?“</p>
<p>„Ale já tě miluju!“</p>
<p>Zase to slovo. Pro ni nejspíš neznamenalo totéž, co pro něj − tedy ne že by věděl, co pro něj znamená, samozřejmě. Poodešel stranou, jako kdyby hodlal obejít postel, i když by tak musel projít vnější zdí. Před zdí se zastavil a prohrábl si vlasy. „To jsi mě do týhle situace chtěla dostat od samýho začátku?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Potřásl hlavou. „Jen jsem přemýšlel nahlas. To není důležitý.“</p>
<p>„Chci svůj život takový, jaký je, Řezníku, jenom bez něj. Chci tebe místo něho. Takhle to chci.“</p>
<p><emphasis>Co by v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této situaci řekl Murillio? Jenže já nejsem Murillio. Přesto…</emphasis></p>
<p><emphasis>On by už proskakoval oknem. Souboje s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poškozenými manželi? Pro dech mistra Kápě!</emphasis> Otočil se k ní. „Tohle chceš?“</p>
<p>„Právě jsem ti řekla, co chci!“</p>
<p>„Ne, tak jsem to nemyslel. Myslel jsem… á, zapomeň na to.“</p>
<p>„Musíš to udělat. Pro mě. Pro nás.“</p>
<p>„Je v dole na západě? Jak dlouho tam bude?“</p>
<p>„Nejmíň dva dny. Můžeš tam zajet.“</p>
<p>Najednou stála před ním, držela ho za hlavu, tvrdě se k němu tiskla, a on zíral do jejích rozšířených očí.</p>
<p><emphasis>Vzrušení. Kdysi jsem si myslel, že ten pohled-tenhle pohled… kdysi jsem si myslel…</emphasis></p>
<p>„Má lásko,“ šeptala. „Musíš to udělat. Chápeš to, viď?“</p>
<p><emphasis>Jenže to bylo takové vždycky. Všechno vedlo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této chvíli. Kam mě dovedla − nebo jsem to pochopil špatně?</emphasis></p>
<p>„Kalisto −“</p>
<p>To už ale tiskla svoje ústa k jeho a polykala všechna jeho slova, až už mu žádná nezbyla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Otočte se a spěchejte zpátky. Murillio dosud leží v prachu, dav mechanicky jásá v jámě dole. Den končí a mladík jménem Venaz sbírá svou tlupu následovníků a vydává se do strmého tunelu.</p>
<p>O Venazovi není třeba dlouze hovořit. Ale přesto se zmíníme. Do dolu ho prodal otčím − drahá matinka byla příliš opilá, než aby vůbec zvedla hlavu, když se ukázali výběrčí, a pokud slyšela cinkání mincí, její myšlenky jenom kousek popolezly ke chvíli, kdy si bude moct koupit další flašku, a dál už ne. To bylo před čtyřmi lety.</p>
<p>Lekce, že dítě nemiluje dokonce ani ta, která ho porodila, zasazuje nejkrutější ránu, jež se nikdy nezahojí, jen roztáhne jizvu přes duševní oko, takže celý další život sirotka je zkreslený, vidí to, co jiní nevidí, a je zaslepený věčnou nedůvěrou ke všemu, co cítí jeho srdce. Takový byl Venaz, ale to ho nijak neomlouvá, a tak to necháme být.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Venazovu tlupu tvořili hoši asi o rok mladší než on. Navzájem soupeřili o pořadí v hierarchii a byli stejně špatní jako jednotlivci i jako skupina. Kluci byli jen verzí jeho, lišili se pouze na povrchu. Budou ho následovat a udělají všechno, co jim přikáže, dokud neklopýtne, neudělá chybu. Potom se na něj vrhnou jako vyhladovělí vlci.</p>
<p>Venaz byl osmělený, vzrušený a nadšený tímto úžasným obratem. Šéf chtěl Harlla, a ne kvůli tomu, aby ho mohl plácat po hlavičce. Ne, dnes poteče další krev, a pokud Venaz svou práci odvede dobře, mohl by ji prolít sám − na pokyn šéfa, víc by nebylo zapotřebí, a pak by možná šéf poznal, jak dobrý Venaz je. Možná i dost dobrý, aby si ho vzal do své domácnosti. Každý šlechtic potřebuje lidi jako Venaz, aby dělali ošklivé, zlé věci.</p>
<p>Dorazili ke svahu vedoucímu k ústí tunelu. Tři dospělí spravovali osu vozu, a když se objevil Venaz, vzhlédli.</p>
<p>„Kde je Bainisk?“ zeptal se Venaz.</p>
<p>„U nový žíly,“ odpověděl jeden z mužů. „Zase má potíže?“</p>
<p>„Má s sebou svý krtky?“ Být tak důležitý, že nemusel muži odpovídat na otázku, byl skvělý pocit.</p>
<p>Všichni jen krčili rameny.</p>
<p>Venaz se zamračil. „Tak má je s sebou?“</p>
<p>Muž, jenž promluvil, se pomalu narovnal. Jeho facka Venaze překvapila a byla dost silná, aby ho srazila dozadu. Vzápětí ho muž popadl a praštil s ním o zem. Zastavil se nad ním. „Dávej si bacha na hubu.“</p>
<p>Venaz se posadil a zle se mračil. „Copak jsi neviděl, co se zrovna stalo? Tam na hřebeni?“</p>
<p>Další pokrčení rameny. „Něco jsme zaslechli.“</p>
<p>„Souboj − šéf někoho zabil!“</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„A teď si zavolal Harlla! Chce Harlla! A já pro něj přišel a ty mě zdržuješ, a až se vo tom doslechne −“</p>
<p>Dál se nedostal, protože ho teď muž, jenž ho prve uhodil, popadl za hrdlo a zvedl ho na nohy. „Von se nic nedoslechne, Venazi. Myslíš, že nás zajímá zasranej Vidikas se svým zasraným soubojem? Zabil nějakýho chudáka kvůli čemu? Našemu pobavení?“</p>
<p>„Začíná modrat, Haide. Radši ho pusť.“</p>
<p>Venaz zoufale natáhl vzduch do plic.</p>
<p>„Mělo by ti to bejt jasný, kluku,“ pokračoval Haid. „Vidikas nás <emphasis>vlastní.</emphasis> Jsme pro něj akorát kusy masa, víš? Takže jednoho z nás volá, a proč? Přece aby ten ubohej kus masa rozžvejkal. A podle tebe je to dobrej nápad? Padej mi z vočí, Venazi, ale spolehni se, že tohle si budu pamatovat.“</p>
<p>Tlupa se choulila k sobě, kluci byli bledí, ale někteří už počítali. Je tohle vhodná chvíle Venaze svrhnout?</p>
<p>Muži se vrátili k vozu. Venaz, jemuž se barva vrátila do tváří, se oprášil a na ztuhlých nohou se vydal k ústí tunelu. Tlupa ho následovala.</p>
<p>Když mizeli v chladném šeru, Venaz se ještě otočil. „To byli Haid, Favo a Dule, že jo? Zapamatujte si je. Vodteďka sou na mým seznamu. Sou na mým seznamu.“</p>
<p>Kluci přikyvovali.</p>
<p>A ti, kteří zvažovali šance, si uvědomili, že vhodná chvíle pominula. Byli příliš pomalí. Venaz se vzpamatovával děsivě rychle. Připomínali si, že ten to ještě někam dotáhne.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Harllo proklouzl podél žíly. Na holém břiše cítil čistotu černého stříbra, ano, to <emphasis>bylo</emphasis> stříbro, a odkud se tu vzalo, když už tak dlouho nacházeli jenom měď nahoře a železo dole? Stříbro ale bylo krásné. Lepší než zlato, lepší než všechno ostatní.</p>
<p>Nemohl se dočkat, až to poví Bainiskovi a Bainisk zase předákovi! Budou z nich hrdinové. Mohli by k večeři dostat porci navíc nebo hrnek ředěného vína!</p>
<p>Skluz byl úzký, tak malý, že tu budou muset krtci pracovat celé týdny, než ho rozšíří natolik, aby sem mohli vzít krumpáče, takže tu byla značná naděje, že Harllo uvidí − a ucítí − spoustu stříbra každý den.</p>
<p>A všechny předešlé potíže zmizí jen tak − věděl, že zmizí −</p>
<p>„Harllo!“</p>
<p>Šepot se ozval někde za jeho nohama a připomněl mu, že pořád visí hlavou dolů, což by mohlo být nebezpečné. Mohl by omdlít, ani by o tom nevěděl. „Jsem v pořádku, Bainisku! Našel jsem −“</p>
<p>„Harllo! Okamžitě se vrať!“</p>
<p>Harllo se zachvěl. Bainiskův hlas nezněl správně. Zněl… vyděšeně.</p>
<p>To ale nepotrvá, že ne? Ne s tím stříbrem −</p>
<p>„<emphasis>Honem!</emphasis>“</p>
<p>Cesta pozadu není nikdy snadná. Odstrkoval se rukama, kroutil se, tiskl prsty u nohou k tvrdému kameni a protahoval nohy v kotnících. Na chodidlech měl k tomuto účelu přivázané kousky kůže, ale stejně to bolelo. Plazil se jako housenka, kousek po kousku se propracovával zpátky skluzem.</p>
<p>Najednou ho kdosi popadl za kotníky a drsně vyvlekl z díry. Harllo vykřikl, protože se uhodil bradou o nějakou překážku, a když zvedl hlavu, udeřil se temenem o skálu a sedřel si kůži i vlasy. „Bainisku! Co −“</p>
<p>Vypadl z otvoru. Bainisk mu pustil nohy, popadl ho za paže a zvedl.</p>
<p>„Bainisku −“</p>
<p>„Pššt! Dorazila zpráva − někdo tě sem přišel hledat − z města.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Vidikas ho zabil − v souboji − a teď chce, aby mu přivedli tebe. Je to zlý, Harllo. Myslím, že se tě chystá zabít!“</p>
<p>To ale bylo moc novinek najednou − někdo přišel − kdo? Vrč! A Vidikas ho… ho zabil. <emphasis>Ne. To nemohl − nezabil</emphasis> − „Kdo to byl?“ vyhrkl.</p>
<p>„Netuším. Poslouchej, utečeme, my dva, Harllo − rozumíš?“</p>
<p>„Ale jak −“</p>
<p>„<emphasis>Zalezeme</emphasis> hlouběji do Poklesu −“</p>
<p>„Tam to ale není bezpečný −“</p>
<p>„Na tý straně jsou velký pukliny − některý z nich vedou nahoru k jezeru. Dostaneme se tam a pak půjdem podle pobřeží až do města!“</p>
<p>Šeptali si a teď z hlavního tunelu uslyšeli křik.</p>
<p>„Venaz − to sedí, viď? Pojď, Harllo, musíme jít <emphasis>h</emphasis><emphasis>ned</emphasis><emphasis>!</emphasis>“</p>
<p>Vyrazili, každý s lucernou, a Bainisk vzal i stočený provaz. Vydali se do nových štol − ještě tu nikdo nebyl, protože nejdřív tu byl špatný vzduch a pak voda a teprve minulá šichta vytahala hadice, aby se zjistilo, kolik vody sem prosakuje. Po padesáti krocích se ocitli v ledové vodě po kotníky. Stěny byly kluzké a ze stropu kapala voda. Čím dál zašli, tím víc puklin viděli − všude kolem, nahoře i dole − důkaz, že se blíží k Poklesu, kde půlka útesu ujížděla k jezeru. Povídalo se, že se může zřítit každý den.</p>
<p>Tunel sestupoval po nepravidelných římsách a voda už sahala Harllovi po stehna a chlad mu pronikal do kostí. Oba lapali po dechu.</p>
<p>„Bainisku − povede to někdy nahoru?“</p>
<p>„Povede, jestli nebude voda moc hluboká. Slibuju.“</p>
<p>„Proč − proč to děláš? Proč jsi mě prostě nevydal?“</p>
<p>Bainiskovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Chci to vidět, Harllo.“</p>
<p>„Co chceš vidět?“</p>
<p>„Město. Prostě − chci ho vidět, to je všechno. Když jsem to uslyšel, všechno najednou zapadlo do sebe. Tohle je ta pravá chvíle − naše nejlepší příležitost − takhle blízko k Poklesu.“</p>
<p>„Tys o tom přemýšlel.“</p>
<p>„Ano. Harllo, já o tom <emphasis>nikdy</emphasis> nepřestal přemýšlet.“</p>
<p>„O městě.“</p>
<p>„O městě.“</p>
<p>Kdesi za nimi cosi zařinčelo − dosud v dálce, ale blíž, než čekali.</p>
<p>„Venaz! Jdou po nás − kurva − honem, Harllo, musíme si pospíšit.“</p>
<p>Voda už dosahovala Harllovi k bokům. Pohnout nohama mu dělalo potíže. Dvakrát skoro utopil lucernu. Kolem se rozléhalo jejich zoufalé supění spolu se šploucháním.</p>
<p>„Bainisku, nemůžu −“</p>
<p>„Pusť světlo a chyť se mě za košili − potáhnu tě. Nepouštěj se.“</p>
<p>Harllo se zaúpěním pustil lucernu do vody. Zasyčelo to a zapraskalo. Když pustil držadlo, lucerna zmizela v černotě. Popadl Bainiska za rozedranou košili.</p>
<p>Pokračovali dál. Harllo cítil, jak za sebou táhne nohy, ale jenom v kyčlích, níž nebylo nic. Tělem mu pronikala zvláštní malátnost a přestával vnímat ledový chlad. Bainisk už byl ve vodě po prsa a fňukal, jak se snažil udržet lucernu nad hladinou. Zastavili se.</p>
<p>„Tunel vede dolů,“ hlásil Bainisk.</p>
<p>„Tojedbrý, Bainisku. Můžem zastavit.“</p>
<p>„Ne. Podrž se tý římsy. Já se potopím. Nebudu pryč dlouho, slibuju.“</p>
<p>Postavil lucernu na úzkou římsu, ponořil se a byl pryč. Harllo zůstal sám. Mohl si uvolnit rozbolavělé ruce. Venaz tu bude brzy. A pak všechno skončí. Voda teď byla teplá − to mohl být taky způsob, jak uniknout. Udělat, co právě udělal Bainisk. Potopit se a zmizet.</p>
<p>Věděl, že ho nikdo nechce. Matka ani nikdo jiný. A ten, kdo ho sem přišel hledat, ten kvůli tomu zemřel. To nebylo správné. Nikdo neměl kvůli Harllovi umírat. Vrč, Bainisk, ani nikdo jiný. Takže už dost − může se pustit −</p>
<p>Voda se zapěnila, mávání rukama, supění a kašel. Harllo na sobě ucítil promrzlou ruku.</p>
<p>„Můžeme se dostat skrz, Harllo! Na druhý straně se tunel stáčí nahoru!“</p>
<p>„Nemůžu −“</p>
<p>„Musíš! Město, Harllo, musíš mi ho ukázat − já bych tam byl ztracenej. Potřebuju tě, Harllo. <emphasis>Potřebuju tě.</emphasis>“</p>
<p>„No dobře, ale…“ Už se chystal povědět Bainiskovi pravdu. O městě. Že to není ráj, jaký si vysnil. Že tam lidé hladovějí. Že si lidé navzájem dělají ošklivé věci. Ale ne, to může počkat. Bylo by zlé mluvit o tom právě teď. „No dobře, Bainisku.“</p>
<p>Lucernu nechali na římse. Bainisk rozmotal kus provazu a konec zavázal Harllovi kolem pasu. Jak měl znecitlivělé ruce, uzel mu dělal trochu potíže. „Nejdřív se párkrát zhluboka nadechni,“ radil chlapci. „A potom co nejvíc budeš moct.“</p>
<p>Po ponoření do tmy byl Harllo okamžitě dezorientovaný. Provaz kolem pasu ho táhl dolů a pak nahoru. Otevřel oči a ledový proud ho téměř omráčil. Viděl podivné záblesky, možná to byla samotná skála, nebo to možná byli duchové číhající mu za očima. Zprvu se snažil Bainiskovi pomáhat, mával rukama a pokoušel se kopat nohama, ale po chvíli toho nechal. Buď je Bainisk vytáhne oba, nebo ne. Obě možnosti byly v pořádku.</p>
<p>Myšlenky se mu roztoulaly a chtěl se nadechnout − už dech dlouho nezadrží. V plicích ho pálilo. Voda bude chladná, dost chladná, aby ten oheň uhasila nadobro. Ano, to by mohl.</p>
<p>Do pravé ruky ho štípl chlad − <emphasis>cože?</emphasis> Vzápětí měl hlavu nad vodou a do plic nabíral ledový vzduch.</p>
<p>Tma, šplouchající voda proudící kolem, snažící se ho strhnout dolů. Ale Bainisk ho táhl dál, a jak se tunel rozšiřoval, voda byla stále mělčí. Černý, kapající strop jako by se propadal a vytvářel jim nad hlavou prohnutou páteř. Harllo užasle vzhlížel, nechápal, jak může něco vidět.</p>
<p>Vzápětí ho provaz přetáhl přes zubaté kamení. Zastavili se a leželi vedle sebe.</p>
<p>A brzy se dostavil třes. Harllem zmítal jako posedlost démonem, jako by s ním nějaký duch třepal s šílenou radostí. Zuby mu neovladatelně cvakaly.</p>
<p>Bainisk do něj strkal. S drkotajícími zuby ze sebe vypravil: „Venaz se nezastaví. Uvidí lucernu − pochopí. Musíme jít dál, Harllo. To je jedinej způsob, jak se teď trochu ohřát, jedinej způsob, jak vyváznout.“</p>
<p>Jenže vyškrábat se na nohy bylo tak těžké. Nohy mu stále nepracovaly, jak by měly. Bainisk mu musel pomoct, a Harllo se o většího chlapce opíral, když klopýtali po sutí pokrytém svahu.</p>
<p>Harllo měl dojem, že jdou celou věčnost do slabého světla a zase z něj ven. Občas před sebou měli prudký sráz dolů, a vzápětí museli zase šplhat nahoru. Harllovi v nohou tepala bolest, ale tahle byla vítaná − vracel se mu do nich život naplněný umíněným ohněm. Teď chtěl žít víc než co jiného.</p>
<p>„Hele!“ vydechl Bainisk. „Koukni, kam to jdeme − Harllo, podívej!“</p>
<p>Stěny lemovala fosforeskující plíseň a v její slabé záři Harllo rozeznal nejasné obrysy rumu na zemi. Rozbité hliněné nádobí. Úlomky ohořelé kosti.</p>
<p>„Musí to víst dál,“ tvrdil Bainisk. „Do nějaký jeskyně. Gadróbiové je používali k pohřbívání předků. V jeskyni nad jezerem. Už jsme skoro tam.“</p>
<p>Místo toho se ocitli na okraji útesu. Jen mlčky stáli.</p>
<p>Kus skály se prostě odlomil a zůstala široká mezera. Dno pukliny pohltila čerň, z níž stoupal v suchých poryvech teplý vzduch. Naproti nim, asi deset kroků daleko, odhalovalo rozptýlené světlo pokračování tunelu, jímž procházeli.</p>
<p>„Slezeme dolů,“ prohlásil Bainisk, rozmotal provaz a začal na konci uvazovat uzel. „A pak nahoru. To zvládneme, uvidíš.“</p>
<p>„Co když provaz nebude dost dlouhej? Na dno nevidíme, Bainisku.“</p>
<p>„Tak si prostě najdeme chyty.“ Na druhém konci zavazoval smyčku, kterou přehodil přes skalní výstupek. „Provaz potom uvolním, takže s sebou budeme mít provaz, abychom mohli na druhý straně vylízt. Ty běž první.“ Přehodil zbytek provazu přes okraj. Slyšeli, jak se rozmotává do své plné délky. Bainisk zabručel. „Jak jsem říkal, najdem si chyty.“</p>
<p>Harllo už přelézal přes hranu skály. Sevřel mokrý provaz − klouzal mu, ale věděl, že jestli mu ujede ruka, je mrtvý, a tak ho pevně stiskl. Zašátral nohama a našel mělké římsy táhnoucí se šikmo přes čelo útesu. Nebylo to nic moc, ale uvolnilo to tlak na ruce. Začal lézt.</p>
<p>Ulezl asi tři sáhy, když se Bainisk vydal za ním. Provaz se nepředvídatelně houpal a Harllovi klouzaly nohy v uzounkých stupech. Pokaždé mu to prudce trhlo za ruce.</p>
<p>„Bainisku!“ sykl. „Počkej. Nech mě nejdřív slízt trochu níž − jinak mě shodíš.“</p>
<p>„Dobře. Tak lez.“</p>
<p>Harllovi se podařilo znovu se zapřít nohama a pokračoval v sestupu.</p>
<p>Netušil, jestli Bainisk leze dál, nicméně provaz se přestal kývat. Taky byl stále mokřejší, což znamenalo, že se blíží na konec − voda stékala dolů. Nahmátl mokrý uzel. V záchvatu paniky se snažil najít nějakou oporu pro nohy. Bylo jich jen pár − kámen byl téměř hladký.</p>
<p>„Bainisku! Jsem u uzlu!“ Natáhl krk a podíval se dolů. Černota, bezedná, ničím nepřerušená. „Bainisku! Kde jsi!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Od Harllova prvního zavolání se Bainisk nepohnul. Poslední, co chtěl, bylo kluka náhodou shodit, zvlášť když se dostali až sem. A pravdou bylo, že se ho zmocňoval čím dál větší strach. Stěna byla příliš rovná − žádné praskliny, vrstvy, jež nahmátl, byly jen vlnky a navíc hodně šikmé. Až dolezou na konec provazu, nebudou se mít čeho chytit − a on nebude mít jak uvolnit smyčku.</p>
<p>Uvědomil si, že mají problém.</p>
<p>Když uslyšel Harllovu poslední zprávu − že je u uzlu − začal slézat.</p>
<p>Najednou to provazem škublo nahoru. Vzhlédl. Uviděl nejasné tváře, ruce natahující se pro provaz. Venaz − ano, támhle se šklebí.</p>
<p>„Mám vás,“ mumlal vztekle. „Mám vás voba, Bainisku.“</p>
<p>Znovu provaz popotáhli nahoru. Bainisk vytáhl nůž. Chystal se provaz přeříznout pod sebou, pak zaváhal a znovu se podíval na Venaze.</p>
<p>Takový možná byl před pár lety sám. Dychtivý převzít vládu nad krtky. No, Venaz si je může nechat. Může si nechat všechno.</p>
<p>Zvedl ruku a přeřízl provaz nad místem, kde se ho držel.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vzepřete se, stejně to nepomůže. Musíme se vrátit do přítomnosti. Aby bylo možné všechno pochopit, musí být na každý aspekt vrženo světlo přinejmenším jednou. Předtím kulatý mužík prosil o odpuštění. Teď žadoní o důvěru. Ruku má jistou, i když se mu třese. Důvěra.</p>
<p>Bard sedí naproti historikovi. U vedlejšího stolu v K’rulově baru pozoruje Mizela Scillaru vypouštějící oblaka kouře. V jejím pohledu je cosi dychtivého, ale v očích jí vypukne válka, kdykoliv si vzpomene na ženu v kómatu ležící nahoře. Kdykoliv na ni pomyslí, ano. Mizela začala spát s Pazderkou v jedné posteli, dělá všechno, co ji jen napadne, aby ve své milence znovu probudila vnímavost. Jenomže zatím nic nezabralo. Pazderčina duše je ztracená, toulá se někde daleko od chladného, bezvládného těla.</p>
<p>Mizela se teď nenávidí, protože cítí, že její duše je připravená jít dál, hledat požehnání nového života, nové tělo ke zkoumání a hlazení, nové rty, k nimž by tiskla ty své.</p>
<p>Jenže je to hloupost. Scillařina přívětivost je ležérní. Je to žena dávající přednost mužskému šarmu, jaký už tedy mají. A pravdou je, že Mizela si v tomhle kumbále nejednou hrála sama. Tak proč se v ní teď probudil ten chtíč? Proč je tak rozdivočelá, tak chtivá?</p>
<p>Ztráta, moji milí. Ztráta je jako ostruha, postrčeni, po němž se každý vrhne dopředu a hledá, čeho by se chytil, hledá extázi, nádhernou kapitulaci, dokonce i kouzlo vlastní zkázy. Poupě useknuté od stonku vrhne poslední energii do jediného květu, jednoho slavného výkřiku. <emphasis>Květina vzdoruje,</emphasis> jak zní citát ze staré tisteandijské básně. Život utíká před smrtí. Musí, nemůže si pomoct. <emphasis>Život utíká,</emphasis> jak zní zkrácený citát z proslovu jednoho tlusťocha na téma básnické stručnosti.</p>
<p>Vklouzněte Mizele do mysli a dívejte se jejíma očima na to, co vidí ona, ciťte, co cítí, pokud se odvážíte.</p>
<p>Nebo zkuste Jiskru, támhle u pultu, na němž je vyskládáno sedm kuší, dvanáct balíčků šipek, což odpovídá sto dvaceti střelám, šest krátkých mečů, tři vrhací sekery podle falarského vzoru, genabarijský široký meč a puklíř, dva místní rapíry s nóbl záštitami − tak nóbl, že se zbraně zaklesly do sebe a Jiskra se je celé dopoledne snažil oddělit, ale neuspěl − a vak se třemi práskavkami. Snažil se rozhodnout, co si vzít.</p>
<p>Výprava, na kterou se chystali, měla být mírumilovná, takže by si měl asi vzít jen krátký meč jako obvykle, mírumilovně se jím opásat jako obvykle. Jenže venku číhali asasínové, kteří chtěli Jiskrovu hlavu na hrotu dýky, takže chovat se jako obvykle by mohla být sebevražda. Měl by si tedy přibrat aspoň jeden z dlouhých mečů, hodit si přes ramena pár kuší, krátký meč vzít do pravé ruky a rapíry do levé, s balíčky šipek u boků, vakem s práskavkami u pasu a vrhací sekerou v zubech − ne, to je směšné, kdyby se o to pokusil, mohl by si zlomit sanici. Možná další krátký meč, ale o ten by si mohl pořezat jazyk, až se pokusí něco říct, a byl si jistý, že nakonec něco chtít říct bude, že?</p>
<p>Mohl by si ale za opasek nastrkat pochvy všech šesti mečů, takže by měl mečovou sukni, ale to by bylo v pořádku, ne? Jenže kam by dal práskavky? Stačilo by klepnutí o jílec a on by se proměnil v mrak knírů a úlomků zbraní. A co kuše? Musel by je nabít, ale zabránit doteku se spouštěmi, pokud by nechtěl při prvním klopýtnutí prostřílet kamarády.</p>
<p>Co kdyby −</p>
<p>Co je to? Zpátky k Mizele, prosím? Maso proti masu, váha plných ňader v jedné ruce, koleno tlačící se mezi roztažená stehna, pot míchající se se sladkými oleji, měkké rty snažící se o sloučení, jazyky dychtivě tančící, hladké jako −</p>
<p>„Tohle všecko si vzít nemůžu!“</p>
<p>Scillara se ohlédla. „Vážně, Jiskro? Neříkala to samý Mizela asi před zvoněním?“</p>
<p>„Cože? Kdo? Ona? Co ta může vědět?“</p>
<p>Na tuto smělou ukázku ironie mohla Mizela jen zvednout obočí, když zachytila Scillařin pohled. Scillara se v odpověď usmála a zabafala z dýmky.</p>
<p>Mizela se podívala na barda a obrátila se na Jiskru. „Teď jsme snad venku v bezpečí, ne?“</p>
<p>Jiskra na ni s vyvalenýma očima nevěřícně zíral. „Ty chceš dát na slovo nějakýho pitomýho minstrela? Co ten může vědět?“</p>
<p>„Pořád se ptáš, co kdo může vědět, když je jasný, že stejně neposloucháš, co říká.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Promiň, jsem tak zmatená, že pochybuju, že to dokážu zopakovat. Smlouva je zrušená − bard to říkal.“</p>
<p>Jiskra zakýval hlavou. „Bard to říkal!“ Ukázal na něj prstem. „On nejni Kel Tath − ne ten slavnej bard. Akorát to jméno ukrad! Kdyby byl slavnej, copak by dřepěl tady, co? Slavný lidi to nedělají.“</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal se bard, jenž si říkal Kel Tath. „A co máme podle tebe dělat, Jiskro?“</p>
<p>„Slavní lidi dělaj slavný věci pořád. To přece ví každej!“</p>
<p>„Smlouva byla odkoupená,“ poznamenal bard. „Ale jestli se chceš oblíkat, jako by ses chystal sám dobýt Měsíční Kámen, tak si posluž.“</p>
<p>„Provaz! Potřebuju provaz? Nechte mě přemejšlet!“ Na pomoc začal přecházet sem a tam a pocukával knírem.</p>
<p>Mizela by si nejradši stáhla botu a vtiskla nohu Scillaře mezi stehna. Ne, nejradši by si tam rovnou vlezla. Uplatnila nárok. Rozčileně zasyčela, vstala, zaváhala a šla si sednout k bardovi. Upřela na něj pohled, na což on reagoval zdviženým obočím.</p>
<p>„Kel Tath je podepsaný pod víc písničkama než kdokoliv jinej, o kom jsem kdy slyšela.“</p>
<p>Muž jen pokrčil rameny.</p>
<p>„Některý jsou i sto let starý.“</p>
<p>„Jsem génius.“</p>
<p>„Nepovídej?“</p>
<p>„Básník je nesmrtelný,“ utrousil Kalous.</p>
<p>Otočila se k němu. „To je nějaký všeobecný ideologický prohlášení, historiku? Nebo mluvíš o mužským, se kterým sedíš u stolu?“</p>
<p>Jiskra najednou zaklel. „Nepotřebuju provaz! Kdo mi to nasadil do hlavy? Jdeme − vezmu si krátkej meč a práskavku, a jak se ke mně někdo přiblíží nebo bude vypadat podezřele, může si sežrat práskavku k snídani!“</p>
<p>„My zůstáváme tady,“ prohlásil Kalous, když Mizela zaváhala. „Já a bard. Já dohlédnu na Pazderku.“</p>
<p>„Dobře. Díky.“</p>
<p>Jiskra, Mizela a Scillara vyrazili.</p>
<p>Cesta vedla z Palácové čtvrti do Darúnské podél Druhé terasy. Město se už plně probudilo a místy byly davy husté jako nekonečné soukolí živých. Hlasy, pachy, potřeby a touhy, hlad, žízeň, smích a podráždění, bída a radost, a slunce svítilo na všechno, kam dosáhlo, a stíny ustupovaly, kdekoliv mohly.</p>
<p>Tu a tam se jim do cesty postavily dočasné překážky − vůz vězící napříč v úzké ulici, mrtvý kůň s trčícíma nohama, polovina rodiny přimáčknutá pod převrácenou károu. Roj lidí kolem zříceného domku, odkud kradli cihly i kusy dřeva, a pokud v něm někdo snad zůstal, nikdo ho nehledal.</p>
<p>Scillara se nesla jako žena zrozená k tomu, aby se nechala obdivovat. Ach ano, lidé si jí všímali. Za jiných okolností by toho Mizela − jelikož byla jiná žena − možná litovala, ale ona si vybudovala kariéru na tom, že je neviditelná, a kromě toho se považovala za jednu z jejích obdivovatelů.</p>
<p>„Přátelští lidé, tihle Darúdžhistáňani,“ prohlásila Scillara, když konečně zabočili na jih od hradby a zamířili do jihozápadního rohu čtvrti.</p>
<p>„Usmívají se,“ poznamenala Mizela, „protože se s tebou chtějí pomuchlovat. A ty si očividně nevšímáš manželek a tak, který se tváří, jako kdyby spolkly něco kyselýho.“</p>
<p>„Možná spolkly.“</p>
<p>„To určitě. Pravdu, že mužský jsou mužský, tu spolkly.“</p>
<p>Jiskra frkl. „Co jinýho by měli mužský bejt než mužský? Tvůj problém, Mizelo, je v tom, že toho moc vidíš, i když u toho nejsi.“</p>
<p>„A čeho sis všiml ty, Jiskro?“</p>
<p>„Podezřelejch lidí, toho.“</p>
<p>„Jakých podezřelých lidí?“</p>
<p>„Těch, který na nás civěj, samozřejmě.“</p>
<p>„To kvůli Scillaře − co myslíš, o čem jsme mluvili?“</p>
<p>„Možná, a možná taky ne. Možná to jsou asasíni a chtějí se na nás vrhnout.“</p>
<p>„Ten dědek tam vzadu, kterýmu dala manželka pohlavek, byl asasín? Co to tady mají za cech?“</p>
<p>„Nevíš, jestli to byla jeho žena,“ odsekl Jiskra. „A nevíš, jestli to nebylo znamení pro někoho na střeše. Možná lezem rovnou do pasti.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ souhlasila Mizela, „ta žena byla jeho matka, protože pravidla cechu říkají, že máma musí jít s ním, aby dala pozor, že znamení dokáže udělat správně a že si sní oběd a že má nože nabroušený a že si správně zavázal boty, aby si uprostřed útoku na seržanta Jiskru nepřišlápnul tkaničky.“</p>
<p>„Já nebudu mít takový štěstí, že zakopne,“ zavrčel Jiskra. „Pro případ, že sis nevšimla, Mizelo, tak nás potkala řada pánovejch postrčeni. Oponn mají něco zvlášť proti mně.“</p>
<p>„Proč?“ zajímala se Scillara.</p>
<p>„Protože já na Dvojčata nevěřím. Štěstí − je smůla. Teď Oponn zatahají, jen aby pozdějc postrčili. Když za tebe zatahají, tím to nekončí. Nikdy. Ne, postrčení můžeš čekat každou chvíli, a jediný, čím si můžeš být jistej, je, že přijde. Teda to postrčení. Pokaždý. Vlastně už jako bychom byli mrtví.“</p>
<p>„Proti tomu nemůžu nic namítnout,“ prohlásila Scillara. „Dřív nebo později si nás mistr Kápě vezme všechny, a to je jediná jistota.“</p>
<p>„Vy dva jste ale dneska po ránu vážně veselí,“ poznamenala Mizela. „Hele, jsme tady.“</p>
<p>Dorazili ke strážnici, příhodně pochmurné a zlověstné.</p>
<p>Mizela před budovou se zavřenými okenicemi zahlédla přístavek a zamířila k němu. Druzí dva ji následovali.</p>
<p>Strážný, lenošící ve dveřích, je pozoroval. „Zbraně nechte u vchodu. Přišli jste sem někoho navštívit?“</p>
<p>„Ne,“ frkl Jiskra, „přišli jsme ho vysvobodit! Ha ha!“</p>
<p>Nikdo se jeho vtipu nezasmál zvlášť proto, že byla objevena a správně identifikována jeho práskavka. Jiskra pak udělal tu chybu, že začal být před pěti či šesti přísnými konstábly bojechtivý, což vedlo k šarvátce a následně k zatčení.</p>
<p>Když bylo po všem, Jiskra trčel v kobce se třemi opilci, z nichž jen jeden byl při vědomí − zlomeným hlasem zpíval nějakou starou klasiku od Kel Tatha − a čtvrtým mužem, který byl zřejmě úplně šílený, protože byl přesvědčený, že každý, koho vidí, nosí masku, pod níž skrývá něco démonického, strašného a krvežíznivého. Zatkli ho za to, že se pokoušel servat kůži z obličeje nějakého kupce, a Jiskru si hloubavě prohlédl, než usoudil, že zrzavý cizinec vypadá příliš drsně na to, aby se do něj pustil, aspoň dokud je vzhůru.</p>
<p>Rozsudek zněl tři dny, pokud bude Jiskra vzorný vězeň. Stačí sebemenší potíže a trest se protáhne.</p>
<p>V důsledku toho Scillaře s Mizelou chvíli trvalo, než získaly povolení navštívit Barathola Méchara. Setkaly se s ním v cele pro zadržené, jejíž dveře hlídali dva strážní s tasenými meči.</p>
<p>„Děláš si přátele i tady, co?“ utrousila Scillara, když si toho všimla.</p>
<p>Kovář se tvářil poněkud zahanbeně a jen pokrčil rameny. „Nechtěl jsem se vzpírat zatčení, Scillaro. Jenže můj tovaryš se naneštěstí rozhodl jinak.“ Zatvářil se ustaraně. „Víte o něm něco? Chytili ho? Je zraněný?“</p>
<p>Scillara krčila rameny. „Neviděli jsme ani neslyšeli nic takovýho, Barathole.“</p>
<p>„Pořád jim povídám, že má hlavu jako malý dítě. Nakonec jsem za něj měl zodpovědnost. Jenže on zpřelámal pár kostí a nosů a je to dost naštvalo.“</p>
<p>Mizela si odkašlala. Mezi Baratholem a Scillarou něco přeskakovalo a ona z toho byla celá nesvá. „Barathole, můžeme zaplatit pokutu cechu, ale ta pranice, do který ses zapletl, to je vážnější.“</p>
<p>Mrzutě kývl. „Nucený práce. Asi půl roku nebo tak.“ Ušklíbl se. „A hádejte, kde budu dělat.“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„Ve slévárně Eldra. A po šesti měsících si vysloužím kovářskej lístek, protože to je dovolený. Nějakej rehabilitační program.“</p>
<p>Na Scillařin hrdelní smích se oba strážní vymrštili. „To je asi taky způsob, jak se mezi ně dostat.“</p>
<p>Kývl. „Zřejmě jsem na to šel úplně špatně.“</p>
<p>„To nevím,“ prohlásila Scillara. „Má z toho cech radost? Totiž tímhle je tak nějak obejdeš, ne?“</p>
<p>„Nemají na vybranou. Každej cech ve městě musí poslechnout, snad možná až na cech asasínů. Vypadá to, že většina vězňů si po šesti měsících práce u fochu může vysloužit něco jako tovaryšskej stupeň − ale jak rychle budeš postupovat, na to žádný omezení není. Jen složíš zkoušky a hotovo.“</p>
<p>Scillara měla smích na krajíčku. Dokonce i Barathol měl co dělat, aby se ovládl.</p>
<p>Mizela si povzdechla. „Půjdu zařídit tu pokutu. Ber to jako půjčku.“</p>
<p>„Opravdu si toho cením, Mizelo, a děkuju.“</p>
<p>„Vzpomínám na Kalama,“ opáčila a odešla. Strážní jí nevěnovali zvláštní pozornost, ale na to byla zvyklá.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dveře otevřel bhok’arala. Velealchymista Barúk na něj chvíli zíral, než usoudil, že to není nic jiného než bhok’arala. Ani démon, ani převtělenec, jenom bhok’arala, s hašteřivým výrazem na svraštělém obličejíku, stříhající špičatými oušky. Když se znovu přiblížil k postrannímu vchodu, Barúk udělal krok a dveře přidržel otevřené.</p>
<p>Bhok’arala to rozčílilo. Syčel, plival, dělal obličeje, zahrozil Barúkovi pěstí a utekl chodbou.</p>
<p>Velealchymista za sebou zavřel dveře a vykročil po chodbě. Už slyšel další bhok’arala, kakofonii zvířecích hlasů, připojujících se k prvnímu. Spustili poplach, který se rozléhal celým chrámem. Na křižovatce chodeb narazil Barúk na Dalhoňanku trhající slaměné koště. Zamračila se na Barúka a štěkla cosi v jakémsi kmenovém jazyce, načež zakmitala prsty levé ruky.</p>
<p>Velealchymista se zamračil. „Stáhni tu kletbu, čarodějko. Hned.“</p>
<p>„Nebudeš tak drzý, až si pro tebe přijdou pavouci.“</p>
<p>„Hned,“ zopakoval, „než ztratím trpělivost.“</p>
<p>„Pche! Stejně za tu námahu nestojíš!“ A najednou se rozpadla do hromady pavouků, kteří se rozběhli na všechny strany.</p>
<p>Barúk zamrkal a rychle ustoupil. Žádný pavouk se k němu ale nepřiblížil. Vzápětí všichni nevysvětlitelně zmizeli, třebaže nikde nebyla vidět jediná škvíra či puklina.</p>
<p>„Velealchymisto.“</p>
<p>Vzhlédl. „Ach, velekněžko. Nezaklepal jsem −“</p>
<p>„A bhok’arala tě pustil dál, ano. Mají to ve zvyku, když vyhnali většinu akolytů.“</p>
<p>„Netušil jsem, že bhok’arala mají ve zvyku něco zamořovat.“</p>
<p>„No ano. Chceš mluvit se mnou, nebo s vyvoleným… mluvčím Stínupána?“</p>
<p>„Nevěřím, že jsi byla úplně přemožena, velekněžko.“</p>
<p>„Tvoji velkorysost beru na vědomí.“</p>
<p>„Proč máš ve svém chrámu Ardatinu čarodějnici?“</p>
<p>„Ano, proč asi? Pojď se mnou.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mág stínu − <emphasis>bohové pod námi</emphasis> − seděl na podlaze před oltářem a brousil nože. Kolem sebe měl poházených asi dvanáct podobných zbraní odlišných vzorů, „…dneska večer,“ mumlal si, „všichni zemřou! Podřezané krky, vyříznutá srdce, propíchnuté oči, strhané nehty. Zmatek a zabíjení. Odřezky −“ vzhlédl, provinile sebou trhl, olízl si rty a náhle se usmál. „Vítej, Vysokobarúkovosti. To ale máme dneska krásný den, co?“</p>
<p>„Velealchymisto Barúku, Mágu. A ne, krásný den to rozhodně není. Co to děláš?“</p>
<p>Iskaral Pust uhnul pohledem. „Dělám? Nic, copak to nevidíš?“ Odmlčel se. „Cítí je? Blízko, ach, tak blízko! Bude to hrůza, a čí to bude vina? Pořádná hrůza − nemá to ale nic společného s Iskaralem Pustem! Já jsem dokonalý.“ Pokusil se o nevinný výraz. „Jsem dokonalý… dokonale v pořádku.“</p>
<p>Barúk se proti své vůli obrátil na Sordiko Mdlo. „Na co to Stínupán myslel?“</p>
<p>Otázka ji viditelně sklíčila. „Přiznávám se ke krizi víry, velealchymisto.“</p>
<p>Iskaral Pust vyskočil. „Potom se musíš modlit, má lásko. Ke mně, protože Stínupán vidí mýma očima, slyší mýma ušima, cítí mým nosem.“ Zašilhal a jiným hlasem dodal: „Taky prdí mou řití, ale zmínka o tom by byla příliš urážlivá.“ Dalo mu práci oči zase srovnat. Nakonec se usmál. „Sordiko, srdíčko moje, existují speciální, velice tajné modlitby. A, ehm, obřady. Přijď za mnou, až tady ten muž odejde, není času nazbyt!“</p>
<p>Do komnaty se přikrádali bhok’arala. Dvě desítky jich byly, zcela zbytečně se plížili a stahovali se k Iskaralu Pustovi − jenž si jich snad vůbec nevšiml a jen mrkal na Sordiko Mdlo.</p>
<p>„Velekněžko, opravdu s tebou soucítím,“ prohlásil Barúk.</p>
<p>„Mám zprávu od Stínupána,“ podotkl Iskaral Pust. „Proto jsem tě povolal, Barúkmysto.“</p>
<p>„Ty jsi mě nepovolal.“</p>
<p>„Že ne? Ale musel jsem. Aspoň jsem měl.“ Naklonil hlavu. „Je to další pitomec, nic než pitomci na všech stranách. Jen já a drahoušek Sordiko stojíme proti celému světu. No, my zvítězíme!“</p>
<p>„Stínupán?“ pobídl ho Barúk.</p>
<p>„Cože? Kdo? Aha, on.“</p>
<p>„Tvými ústy.“</p>
<p>„Duchaplnost má být předávána, ano ano. Nech mě přemýšlet, nech mě přemýšlet. Jak že zněla ta zpráva? Zapomněl jsem. Počkej! Počkej, vydrž. Bylo to… co to jen bylo? Postavit hlídku k Urské bráně. To je ono, ano. Urská brána. Nebo to byla Fosská brána? Krkavčínská brána? Skuhrovská brána? Šalupínská brána? Dvou volů?“</p>
<p>„Ano, to jsou všechny,“ zabručel Barúk.</p>
<p>„Urská, ano, musela to být ona. Urská.“</p>
<p>Sordiko vypadala, že je jí do pláče.</p>
<p>Barúk si protřel oči a kývl. „Dobrá. Potom tedy půjdu.“ Uklonil se velekněžce.</p>
<p>Bhok’arala přiběhli. Každý popadl nůž a s řevem odběhl, třímaje kořist v pracce.</p>
<p>Iskaral Pust jen zíral s otevřenou hubou, načež se zatahal za chomáčky vlasů nad ušima. „Zlí!“ zavřískl. „Oni to věděli! Zjistili všechny moje plány! Jak? <emphasis>Jak?</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Co si teď s tebou počnu?“</p>
<p>Chaur na ni upíral zkormoucený pohled. Už zase brečel, oči měl opuchlé a po zarudlých, rozpraskaných rtech mu stékaly dva čůrky soplu.</p>
<p>„Musíme předpokládat,“ pokračovala Zášť, „že Barathol byl odhalen − pochopitelně v této chvíli můžeme pouze předpokládat, protože popravdě řečeno nemáme tušení, co se s ním stalo. Jedna věc je zřejmá, totiž že nemůže přijít sem. Kdyby mohl, byl by to udělal, že? Přišel by si pro tebe, Chaure.“</p>
<p>Už se zase chystal začít řvát. Stačila prostá zmínka o Baratholovi, aby spustil.</p>
<p>Zášť si dlouhým prstem s dokonalou manikúrou poklepávala na ret. „Naneštěstí budu muset brzy odejít. Můžu se spolehnout, že tu zůstaneš, Chaure? Můžu?“</p>
<p>Kývl.</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>Znovu kývl a utřel si nos, ale moc to nepomohlo.</p>
<p>Zášť se zamračila. „Ach jéje, ty tedy vypadáš. Uvědomuješ si, že to jsou jen jisté stezky ve tvém mozku, které nejsou v pořádku? Někdo, kdo používá Vysokou Denul, by s tebou dokázal zázraky, Chaure. To je nápad, viď? Ach, já vím, že ty nemáš ‚nápady‘ jako takové. Ty máš… podněty a zmatek, to dohromady tvoří muže známého jako Chaur. A kromě chvil, jako je tato, jsi obvykle šťastný. S tím možná není dobré si zahrávat. Bohové vědí, štěstí je vzácné a drahé zboží, a zdá se, že čím inteligentnější a vnímavější osoby, tím míň jsou obvykle šťastné. Zjevně cena za to, že vidíš věci, jaké jsou.</p>
<p>A potom tu je moje sestra. Můj usmívající se, vraždící sourozenec. Moje zvrácená, ledová, proradná příbuzná. Náhodou je skoro stejně inteligentní jako já, a přece je vůči nešťastnosti odolná. Soudím, že to patří k jejímu druhu šílenství.</p>
<p>V každém případě ty, Chaure, budeš muset zůstat tady, mimo dohled. Protože já musím poctít návštěvou svou sestru. Na slovíčko. Brzy, ano?“</p>
<p>Kývl.</p>
<p>„A teď tě dáme do pořádku. Nechtěla bych rozčílit Barathola, a ty určitě taky ne.“</p>
<p>Chaur většinou lidem rozuměl celkem dobře. Taky uměl kývat. Ale občas porozumění a kývání zcela neodpovídalo. Tohle byla jedna taková chvíle. Ale o tom víc později.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Povozník nedojedl snídani, protože netrvalo dlouho a někdo si všiml zabalené mrtvoly, načež šel oznámit Meese, že nějaký hlupák nechal ležet tělo na voze před hospodou − což není zrovna pozitivní reklama, jakou by občerstvovací podnik uvítal, dokonce ani Fénix ne. Meese se šla s kletbami podívat osobně a něco na botách jí připadalo povědomé. Najednou ji zamrazilo u srdce, když odhrnovala plachtu z Murilliova obličeje.</p>
<p>Pak se vše událo rychle. Pochopení celého neštěstí, příval slov a nakonec zaprášené, neživé místo v duši, kam patří zármutek. Pocit nejhlubší zbytečnosti, prudký útok šoku. Irilta zatlačila povozníka do rohu, a když dědek viděl, do jakých nepříjemností se dostal, rychle jim všechno vyklopil.</p>
<p>Malý tlouštík na konci místnosti vstal se střízlivým výrazem a převzal vedení. Nařídil Iriltě s Meese, ať odnesou tělo do volného pokoje nahoře, a ony poslechly se srdcervoucí něhou. Daly vědět i Collovi. Ostatní se k Fénixovi nakonec vrátí tak jako tak a utrpení ze sdělování špatné zprávy hned tak neskončí. Pokaždé se smutek zase vrátí. Živí pocítili nové břemeno a bylo jim jasné, že příštích několik dní nebude radostných. Všichni se už teď cítili unavení, a dokonce ani Kruppe vůči tomu nebyl imunní.</p>
<p>Drahý přítel je mrtvý, a ve smrti není spravedlnosti. Když dorazí, je to vždycky příliš brzy. Prokletí nedokončenosti, ztráta, kterou nelze nahradit. Zanedlouho se jako špičaté kameny ze záplavy začal vynořovat hněv.</p>
<p>Povozník musel znovu vysvětlovat, jak to bylo s návštěvou v důlním táboře, se soubojem kvůli nějakému chlapci, a jak vítěz nařídil, že má být tělo navráceno k Fénixovi. Víc toho nevěděl, na to přísahal, a prozatím se nikdo kromě Kruppeho − moudrého Kruppeho, chytrého Kruppeho − nedovtípil, kdo ten chlapec musel být.</p>
<p>Musí teď navštívit jistou šermířskou školu? Nejspíš.</p>
<p>Utrpení způsobené břemenem, strašlivá tíha hrozných zpráv − být svědkem jiného zdrceného ducha, ach, dnešek je opravdu neblahý den. Velice smutný, neblahý den.</p>
<p>A této noci budou plakat vdovy a my bychom měli taky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>K Fénixovi se z různých stran blížili dva muži. Situace se bude odvíjet od toho, který dorazí první. Existuje-li skutečně náprava rovnováhy mimo přírodu − tedy v lidské říši − potom by se o smrti přítele doslechl jako první Rallik Nom a s tvrdým pohledem by na sebe vzal nové břímě, protože i když pomsta ulehčí jistým duchovním potřebám, chladnokrevná vražda duši strašlivě ublíží. Pochopitelně to už kdysi udělal ve jménu jiného přítele, takže se nebude cítit ztracenější, než už byl teď.</p>
<p>Žel, tak tomu nemělo být.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Sužovaný spoustou myšlenek se ke dveřím do Fénixe blížil Řezník. Všiml si starého povozníka odvádějícího vola táhnoucího vůz, ale neviděl důvod, proč o tom dál uvažovat. Jakmile vstoupil do šenku, vycítil, že je něco špatně. Irilta stála za barem s láhví v ruce − jenomže nenalévala zákazníkům, lila si alkohol do úst. Zakláněla hlavu a polykala. Oči měla zarudlé, tváře zbledlé.</p>
<p>Skoro nikdo nemluvil, a pokud ano, tak šeptem.</p>
<p>Meese nebyla nikde vidět, ale Řezník si všiml Kruppeho, jenž seděl u svého stolu zády do místnosti − což předtím nikdy neudělal. Před sebou měl zaprášenou láhev drahého vína a čtyři sklenice. Pomalu doléval sklenici před židlí napravo od sebe.</p>
<p>Řezník k němu zamířil a byl stále znepokojenější. Přitáhl si židli a posadil se. Po Kruppeho obvyklé přívětivosti nebylo ani památky. Tlouštík se tvářil vážně a bezútěšně.</p>
<p>„Napij se, můj mladý příteli,“ vyzval Řezníka.</p>
<p>Mladík si všiml, že zbývající dvě sklenice jsou prázdné. Natáhl ruku. „Tohle je drahý pití, ne? Co se stalo, Kruppe?“</p>
<p>„Ctihodný Murillio jest mrtev.“</p>
<p>Jeho prohlášení bylo jako fyzický úder a Řezníkovi vyrazilo dech. Nedokázal se pohnout. Bolest pronikla otupělostí, zanořila se a zase se vrátila. A tak pořád dokola.</p>
<p>„Souboj,“ pokračoval Kruppe. „Šel vyzvednout ztracené dítě. Do Dolu Eldra západně od města.“</p>
<p>Něco v Řezníkově nitru sebou trhlo, ale pořád se v tom nevyznal. Začínalo mu svítat. Pomalu. „Myslel jsem − myslel jsem, že se toho všeho vzdal.“</p>
<p>„Vzdal se čeho, příteli? Touhy dělat správné věci?“</p>
<p>Řezník zavrtěl hlavou. „Souboje. Myslel jsem… souboje.“</p>
<p>„Aby zajistil propuštění malého Harlla. Byl tam majitel dolu, nebo aspoň jeden z nich. Historie se vrací, jak už to tak bývá.“ Kruppe si povzdechl. „Byl na takové věci příliš starý.“</p>
<p>Teď přišla ta otázka a byla pronesena hluchým, prázdným tónem. „Kdo ho zabil, Kruppe?“</p>
<p>Kulatý mužík sebou škubl a zaváhal.</p>
<p>„Kruppe.“</p>
<p>„Tohle nepůjde −“</p>
<p>„Kruppe!“</p>
<p>„A, lze takovým silám odolat? Gorlas Vidikas.“</p>
<p>A bylo to. Věděl to, ano, Řezník to věděl. Důl… Eldra… historie. <emphasis>Ví o mně. Chtěl mě potrestat. Zabil Murillia, aby mi ublížil. Zabil skvělého… skvělého a ušlechtilého muže. Tohle − tohle musí přestat.</emphasis></p>
<p>„Posaď se, Řezníku.“</p>
<p><emphasis>Musím to zarazit. Hned. Nakonec tohle ona chce.</emphasis></p>
<p>„Přijde Coll,“ pokračoval Kruppe. „A Rallik Nom − Kvítko, přenech to Rallikovi −“</p>
<p>Jenže mladý muž už mířil ke dveřím. Irilta ho pozorovala a něco v jejím výraze upoutalo jeho pozornost. V očích měla temný hlad − jako kdyby věděla, kam jde, jako kdyby věděla − „Řezníku,“ zachraptěla, „vyřiď toho neřáda. <emphasis>Vyřiď ho.</emphasis>“</p>
<p>Pak už byl venku. Sluneční jas byl jako políček, až se mu zakývala hlava. Zalapal po dechu, ale pořád se mu dýchalo špatně. Cítil tlaky, stoupal v něm hněv, obrovská noční můra s otevřenou tlamou, jejíž vytí mu plnilo lebku. Úplně ho ohlušilo.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Den je svlečený, čas odtržený, přítomnost se roztahuje a polyká všechno v dosahu. Je to okamžik a působí jako věčnost.</p>
<p>Vzpomeňte si na začátek toho dne. Jediné nadechnutí, provedené s láskou −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bellam Nom vzal kus spletené kůže a na obou koncích udělal smyčku. Dřepl si před Mew. „Vidíš tu smyčku, Mew? Vezmi ji do rukou − já podržím druhý konec, ano? Půjdeme ven. Ty se prostě drž toho provazu, ano?“</p>
<p>Vykulená Mew kývla.</p>
<p>„Neboj se,“ uklidňoval ji Bellam. „Půjdu pomalu.“ Přistoupil k Hinty a vzal ji do náruče. Posadil si ji na levou ruku a její ručky si ovinul kolem krku. O tvář se mu otíral její mokrý nosík. Usmál se na Mew. „Připravená?“</p>
<p>Znovu kývla. Vyrazili.</p>
<p>Snell byl ještě u starého obchodníka s lidmi a Bellam ho tam zatím hodlal nechat. Nevěděl, co se stalo s Myrlou a Bedekem, ale na stůl jim uhlíkem načmáral vzkaz, v němž jim sděloval, že bere Mew a Hinty s sebou.</p>
<p>Murillio měl být dávno zpátky. Bellam si začínal dělat starosti. Už nemohl čekat déle.</p>
<p>Pomalu procházeli ulicemi plnými lidí. Mew dvakrát nechtěně pustila provaz, ale Bellam ji pokaždé stačil chytit. Opustili neoficiální chudinskou čtvrť známou jako Příkopy a po nějaké době dorazili do šermířské školy.</p>
<p>Bellam postavil Hinty na zem a přikázal Mew, ať zůstane se sestřičkou. Pak se vydal hledat Stonny Menakis.</p>
<p>Seděla na kamenné lavici ve stínu kolonády v zadní části cvičiště, dlouhé nohy natažené, oči upřené do prázdna. Když ho uslyšela přicházet, vzhlédla. „Hodiny jsou zrušený. Běž pryč.“</p>
<p>„Nepřišel jsem na lekci,“ řekl Bellam a překvapilo ho drsné odsouzení, jež mu zaznělo v hlase.</p>
<p>„Běž pryč, než tě zmlátím,“ prohlásila.</p>
<p>„Příliš mnoho lidí za tebe zaskakuje, Stonny, dělá, co bys měla dělat ty. To není spravedlivý.“</p>
<p>Zamračila se. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Murillio se ještě nevrátil?“</p>
<p>„Všichni odcházejí.“</p>
<p>„Našel Harlla.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Všiml si, jak jí v očích vzplál zájem. „Našel ho, Stonny. Pracuje v důlním táboře. Šel pro něj, jenomže se nevrátil. Něco se stalo, něco zlýho − cítím to.“</p>
<p>Vstala. „Kde je ten tábor? Jak se tam dostal?“</p>
<p>„Snell.“</p>
<p>Vykulila oči. „Já toho malýho neřáda zabiju.“</p>
<p>„Ne, nezabiješ. O to už je postaráno. Máme nový problém.“</p>
<p>V té chvíli se ve sloupořadí objevila holčička a civěla na ně.</p>
<p>Stonny se zamračila. „Mew? Kde jsou máma s tátou? A kde je Hinty?“</p>
<p>Mew se rozplakala a přiběhla ke Stonny, která neměla jinou možnost a musela ji obejmout.</p>
<p>„Ztratili se,“ vysvětloval Bellam. „Já je hlídal, čekali jsme, ale neukázali se. Stonny, nevím, co si s nimi počít. Potřebuju jít domů − rodiče už musí být bez sebe strachy.“</p>
<p>Otočila se, stále s Mew v náručí, tvář zdivočelou. „Musím jít pro Harlla! Vezmi je k sobě domů!“</p>
<p>„Ne. Už toho bylo dost. Převezmi za ně zodpovědnost, Stonny. Jak rodičům řeknu, že jsem v pořádku, půjdu najít Murillia. Převezmi zodpovědnost. Dlužíš to Myrle a Bedekovi − tohle dělali pro tebe. Celý roky.“</p>
<p>Myslel si, že ho udeří, když uviděl vztek v jejích očích. Couvl. „Hinty je vepředu, nejspíš spí − naspí toho hodně. Jo, a mají hlad.“</p>
<p>S tím odešel.</p>
<p>Teprve slova mladého muže − ne, chlapce − dokázala to, co Vrč nezvládl. Chtělo to salvu neomalených, poctivých slov, proti nimž neměla žádnou skutečnou obranu.</p>
<p>Vstala, s Mew v náručí, a měla pocit, jako by jí to rozrazilo duši a zůstala jen prázdná slupka, která se pomalu zaplňovala. Zaplňovala se… něčím. „Ach,“ zašeptala, „<emphasis>Harllo.</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když se Kalista vrátila domů, čekal na ni Šardan Lim. Zvedl se ze zdobené lavice, ale nepřiblížil se, jen tam stál a se zvláštním výrazem ji pozoroval.</p>
<p>„Tohle je nečekané,“ poznamenala.</p>
<p>„Bezpochyby. Odpusť, že ruším tvůj… rušný den.“</p>
<p>V jeho omluvě však nebyla skutečná lítost a ona se roztřásla. „Co chcete, pane radní?“</p>
<p>„Copak ještě potřebujeme tituly, Kalisto?“</p>
<p>„Záleží na tom.“</p>
<p>„Možná máš pravdu. Ale až tady skončíme, nebude mezi námi žádných formalit zapotřebí.“</p>
<p>Měla by zavolat strážného? Co by udělal? <emphasis>Zasmál by se.</emphasis></p>
<p>Šardan Lim přistoupil blíž. „Nalej si víno. Nalej si hodně vína, jestli chceš. Musím ti říct, že mě vůbec netěší takové odkopnutí. Cizoložství ti zřejmě vyhovuje a tvoje chuť roste. Nezvládáš ji? Ano, myslím, že ji nezvládáš.“</p>
<p>„Vynutil sis otevření dveří,“ opáčila, „a teď si stěžuješ, že jsem odešla z místnosti?“</p>
<p>Zkřivil bezkrevné rty v úsměvu. „Něco takového. Nejsem připravený tě už nechat jít.“</p>
<p>„A já do toho nemám co mluvit?“</p>
<p>Zvedl obočí. „Milá Kalisto. Svých výsad ses vzdala už dávno. Nechala jsi manžela, aby tě zneužíval − ne nějakým normálním způsobem, ale stejně jsi ho nechala tě zneužívat. Nic nenamítej − jistě to bude znít prázdně i tobě samotné.“</p>
<p>„Pořád je to můj život.“ Znělo to ale příliš chabě, aby to zakrylo znetvořenou, ošklivou pravdu.</p>
<p>Ani se nenamáhal s odpovědí, jen se podíval na pohovku.</p>
<p>„Budeš mě tam muset odvléct,“ prohlásila, „takže skutečnost bude jasná, tak jasná, že ani ty nebudeš moct předstírat, že je to něco jiného než znásilnění.“</p>
<p>Zatvářil se zklamaně. „Opět špatně, Kalisto. Ty tam půjdeš sama a svlékneš se. Hezky si lehneš a roztáhneš nohy. Už by to pro tebe mělo být snadné. Tvůj neurozený milenec se o tebe bude muset podělit. Zanedlouho už ani nepoznáš ten rozdíl, myslím.“</p>
<p>Jak ji může nutit k takovým věcem? Nechápala to, i když to bezpochyby <emphasis>dělal.</emphasis> Ano, Šardan Lim všechno chápal příliš dobře.</p>
<p>Došla k pohovce. Ještě byla rozbolavělá po ranním milování. Zanedlouho bude ta bolest hlubší, drsnější než teď. Bolest a rozkoš, ano, propletené jako milenci. Mohla krmit oba pocity pořád znovu a znovu. A to taky bude. Dokud nepřijde chvíle… probuzení.</p>
<p><emphasis>Kvítko, zapomeň na mého manžela. To nemá smysl. Příště ti to povím. Slibuju.</emphasis></p>
<p><emphasis>Slibuju.</emphasis></p>
<p>Šardan Lim ji využil, ale nakonec to byl on, kdo nic nepochopil. A když mu pak děkovala, zarazilo ho to. Když se rychle oblékal a odcházel, zůstala ležet na pohovce, pobavená jeho zmatkem, smířená se současným stavem věcí.</p>
<p>A myslela na skleněnou kouli s polapeným měsícem, na dárek dávno ztraceného mládí, a usmála se.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve městě s téměř tropickým podnebím jsou mrtví připravováni k pohřbu rychle. Meese vyšla z pokoje, kde seděla u těla, a Coll poslal jednoho ze svých pobočníků, aby otevřel rodinnou hrobku. Žádné zdržení nebude dovoleno. Když Coll zjistil, kdo je zodpovědný za Murilliovu smrt, zármutek se proměnil v zuřivost.</p>
<p>„Do první prolité krve Vidikasovi nikdy nestačilo. Rád zabíjí − za jiných okolností by už byl na cestě na šibenici. Zatracené starodávné zákony souboje. Přišel čas postavit souboje mimo zákon − přednesu to radě −“</p>
<p>„Něco takového neprojde,“ přerušil ho Kruppe a potřásl hlavou. „Coll to ví stejně dobře jako Kruppe.“</p>
<p>Coll tam stál jako zahnaný do rohu, jako by byl v pasti. „Kde je Rallik?“ zeptal se drsně.</p>
<p>Kruppe s povzdechem dolil předposlední sklenici a podal ji Collovi. „Bude tu hned, věří Kruppe. Takový je dnešní den, žádný spěch ke konci, a bude někdo z nás dnes v noci spát? Kruppe se již děsí blížící se samoty. Aha, tady máme Rallika.“</p>
<p>K asasínovi přiklopýtala Irilta a málem se mu zhroutila do náruče. Něco mu vykládala, hlas tlumený, jak se mu tiskla k rameni, ale ne tak tlumený, aby jí nerozuměl − a on se tvářil stále zachmuřeněji. Vzhlédl a setkal se s Kruppeho a poté i Collovým pohledem.</p>
<p>V baru už nebyl nikdo jiný − jedovatá atmosféra vyhnala i ty nejnecitelnější pijáky. Sulty a Chud, nová kuchařka, stály ve dveřích do kuchyně a Sulty tiše plakala.</p>
<p>Kruppe nalil víno do poslední sklenice a posadil se zase zády do místnosti. Coll se sesul na židli vedle něj a s obratností alkoholika vracejícího se ke své vražedné vášni do sebe víno hodil. Kruppe ovšem víno vybíral, maje toto na paměti − jeho opojnost byla iluzí a chuť alkoholu byla chytrou směsicí koření a nic víc. Kruppe chápal, že se jedná pouze o dočasné řešení. Dobře Colla znal, chápal sobě sloužící kruh sebelítosti, jenž se nyní objevil před radním, líně se k němu blížil s povědomým zlomyslným úsměvem jako stará, nebezpečná milenka. Rozevře doširoka náruč, aby Colla opět objala − následující dny a noci budou opravdu těžké.</p>
<p>Po delší chvíli se k nim připojil i Rallik. Zůstal stát, nicméně po sklenici sáhl. „Už by tu měl být Kvítko,“ poznamenal.</p>
<p>„Byl tu, ale odešel.“</p>
<p>Coll nadskočil. „Odešel? To pro něj Murillio znamenal tak málo, že prostě odešel?“</p>
<p>„Odešel,“ pravil Kruppe, „najít Gorlase Vidikase.“</p>
<p>Coll zaklel a vstal. „Ten hlupák − Vidikas ho rozseká na kousky! Ralliku −“</p>
<p>Asasín už stavěl sklenici na stůl a obracel se.</p>
<p>„Počkejte!“ štěkl Kruppe tónem, jaký ještě neslyšeli − aspoň ne od Kruppeho. „Vy oba! Dopij to víno, Ralliku.“ I on vstal. „Vzpomínáme na přítele a na jeho památku se napijeme. Ty, Ralliku, už Kvítka nedohoníš, nestihneš to včas. Poslouchejte Kruppeho dobře, vy oba. Pomstu nelze uspěchat −“</p>
<p>„Takže Rallik má prostě nechat Vidikase, aby nám zabil dalšího přítele?“</p>
<p>Kruppe se obrátil k asasínovi. „I tobě schází víra, Ralliku Nome?“</p>
<p>„O to tu nejde,“ zabručel tázaný.</p>
<p>„Nemůžeš zastavit, co se už stalo. Už se po té stezce vydal. To jsi zjistil sám, ne? Přímo před tímto hostincem.“</p>
<p>Coll si přetřel obličej, jako by čekal, že najde otupělost, jakou mu měla sklenice vína přinést. „Je Kvítko opravdu −“</p>
<p>„Má teď nový jméno,“ přerušil ho Rallik a kývl. „Který si očividně vysloužil.“</p>
<p>„Řezník, ano,“ doplnil Kruppe.</p>
<p>Coll se podíval z jednoho na druhého a dosedl na židli. Najednou vypadal na sto let, a když sahal pro láhev a doléval si sklenici, celý se hrbil. „Bude to mít důsledky. Vidikas v tom není sám. Hanut Orr, Šardan Lim. Ať se stane cokoliv, vlnky se rozběhnou − bohové pod námi, ještě by to mohlo být ošklivé.“</p>
<p>Rallik zabručel. „Hanut Orr a Šardan Lim. Až přijde čas, můžu se jim postavit do cesty.“</p>
<p>Collovi se zablýsklo v očích. „Hlídáš Řezníkovi záda. Dobře. Postaráme se o ně − teda ty se o ně postaráš. Já jsem k ničemu − jako vždycky.“ Svezl se na židli, až zavrzala, a odvrátil zrak. „Co je to s tím vínem? Nepůsobí.“</p>
<p>„Murillioví by se nelíbilo,“ podotkl Kruppe, „kdybys byl namol, až budou jeho tělo ukládat do krypty. Vzdej mu čest, Colle, teď i v budoucnosti.“</p>
<p>„Vyser si voko,“ zněla odpověď.</p>
<p>Rallik Colla udeřil hřbetem ruky do tváře, až se konšelovi zvrátila hlava. Ten vztekle vyskočil a sáhl po zdobeném noži za pasem. Oba tam stáli a mračili se na sebe.</p>
<p>„Nechte toho!“</p>
<p>Na podlahu dopadla láhev, rozbila se a obsah pocákal nohy Collovi i Rallikovi. Otočili se a Meese štěkla: „Na, Colle, vychlemtej si to a udav se! A co kdybychom my ostatní zatím projevili úctu Murilliovi a doprovodili ho do krypty − pohřební kára už dorazila. Je čas − ne pro vás, ale pro něj. Pro Murillia. Zkazíte tenhle den a bude vás to nadosmrti strašit. A pro mistra Kápě, já taky.“</p>
<p>Coll sklonil hlavu a vyplivl krev. „Tak se do toho dejme,“ zavrčel. „Kvůli Murilliovi.“</p>
<p>Rallik kývl.</p>
<p>Iriltě se za barem udělalo špatně. Její dávení a kašel všechny umlčely.</p>
<p>Coll se tvářil zahanbeně a Kruppe mu položil ruku na rameno. Radní se najednou rozplakal, byl tak zničený, že už jen být toho svědkem ničilo každého kolem. Rallik se odvrátil a zvedl si ruce k obličeji.</p>
<p>Přeživší netruchlí společně. Každý truchlí sám, i když jsou všichni na stejném místě. Žal je nejosamělejší ze všech pocitů. Žal odděluje, a každý rituál, každé gesto, každé objetí je beznadějnou snahou prorazit tím osaměním.</p>
<p>Nic nefunguje. Všechno se drolí a rozpouští.</p>
<p>Stát tváří v tvář smrti znamená stát sám.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jak daleko může ztracená duše putovat? Pazderka věřila, že začala na nějakém vzdáleném, zamrzlém světě, kde se brodila sněhovými závějemi a kolem vyl ledový vítr. Neustále padala, ledová kůra jí rozdírala kůži − protože byla nahá, konečky prstů zčernalé, jak jí omrzly. Pak jí omrzly i prsty na nohou a chodidla, kůže rozpraskala, kotníky jí natekly.</p>
<p>Po její stopě šli dva vlci. Nevěděla, jak to ví, ale věděla to. Dva vlci. Bůh a bohyně války, vlci zimy. Ucítili ji, jako by byla soupeřka − jenže ona nebyla ascendent, a rozhodně ne bohyně. Kdysi nosila náramky, zaslíbila se Trhačovi a to ji poznamenalo.</p>
<p>Válka očividně nedokáže existovat bez soupeřů, bez nepřátel, a tato pravda platí v nesmrtelné říši stejně jako v té smrtelné. Panteon odráží přírodu v jejích nespočetných podobách. Aspekty přinášejí neomylné pravdy. V zimě je válka neživým mrazem mrtvého těla. V létě válka hnije v páchnoucích mračnech plných much. Na podzim je bojiště poseté mrtvými. Na jaře válka povstává nanovo na stejných bojištích, kde semena bohatě živí úrodná půda.</p>
<p>Probojovala se temným lesem černých smrků a jedlí. Prsty jí postupně odpadaly. Klopýtala na pahýlech nohou. Zima na ni útočila, zima byla nepřítel, a vlci se stále blížili.</p>
<p>Horský průsmyk, záblesky vědomí, a pokaždé, když dorazily, zvedly závoj zapomnění a ona se ocitla v proměněné krajině. Hromady balvanů, eskery, rozeklané štíty tyčící se jí nad hlavou. Zmučená, kroutící se stezka, náhle spadající prudce dolů mezi zakrslé borovice a duby. Vytí šelem vyjadřujících svůj vztek vysoko nad ní a daleko za ní.</p>
<p>Zelené údolí dole, džungle neuvěřitelně blízko pohoří a prudkých větrů roznášejících sníh − nebo možná překročila kontinenty. Ruce měla celé, bosé nohy se jí bořily do teplé, vlhké prsti. Kolem ní vířil hmyz.</p>
<p>V houští zavrčela nějaká velká kočka. A ji si našel další lovec.</p>
<p>Spěchala dál, jako by na ni čekalo nějaké jiné místo, útočiště, jeskyně, do níž by měla vstoupit a vynořit se na druhé straně znovuzrozená. Teď viděla, jak z mechu a humusu a tlejících kmenů trčí meče, čepele pokryté rzí, záštity mechem a jílce zelené měděnkou. Meče všech stylů, všechny zrezivělé tak, že už nebyly k ničemu.</p>
<p>Kočka zavrčela znovu, tentokrát blíž. Pazderky se zmocnila panika.</p>
<p>Našla palouk s vysokou, vlnící se trávou, smaragdově zelené moře, do něhož se vnořila a prodírala se na druhou stranu. Něco se hrnulo za ní, rychlé, nebezpečné. Zavřískla a padla na zem.</p>
<p>Obklopily ji štěkavé hlasy, na něž se ozvalo zaprskání kdesi za ní. Pazderka se převalila na záda. Kolem sebe uviděla lidem podobné tvory s vyceněnými zuby, bodající oštěpy z ohněm tvrzeného dřeva směrem k levhartovi krčícímu se ani ne tři kroky od místa, kde ležela. Šelma měla uši přitisknuté k hlavě a oči se jí leskly. A vzápětí byla pryč.</p>
<p>Pazderka se vyškrábala na nohy a zjistila, že je mnohem vyšší než lidé kolem ní, přestože byli všichni dospělí − což poznala i přes jemnou srst, kterou byli pokrytí. Pět samic, čtyři samci, a samice byly mohutnější, se širokými boky a hlubokými hrudníky.</p>
<p>Všichni na ni upírali průzračné hnědé oči s téměř zbožnými výrazy. Otočili oštěpy a postrkovali ji po cestě, po které původně šla. <emphasis>Tolik k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uctívání.</emphasis> Oštěpy ji ohrožovaly a na hrotech byly jakési černé šmouhy. <emphasis>Jsem zajatec. Paráda.</emphasis></p>
<p>Spěchali po stezce, která nebyla určená pro někoho tak vysokého jako Pazderka, takže ji neustále po obličeji škrábaly větve. Zanedlouho dorazili na další palouk, tentokrát na úpatí útesu. Nad šikmým ústím jeskyně vyčnívala široká kamenná římsa a ven vycházel kouř. Ve vchodu dřepěly dvě stařeny a za nimi vyhlížel houf dětí.</p>
<p>Děti nezačaly vzrušeně pištět, jak čekala − vlastně nevydávaly žádné zvuky, a Pazderky se zmocnilo podezření, že tito tvorové nejsou pány svého území. Ne, chovali se jako kořist. Po stranách jeskyně byly naskládané kameny, aby z nich bylo možné za soumraku vytvořit barikádu.</p>
<p>Věznitelé ji zahnali do jeskyně. Musela se sehnout, aby se nepraštila do hlavy o šikmý, začerněný strop. Děti se rozběhly do stran. Za blikajícím světlem z jediného ohně se zbytek jeskyně ztrácel v temnotě. Kašlajíc, jak vdechla kouř, klopýtala dál kolem ohniště do hloubi jeskyně. Oštěpy ji poháněly dál. Podlaha byla z udusané hlíny, bez kamínků, ale svah byl čím dál strmější a jí podkluzovaly nohy.</p>
<p>Najednou ji oštěpy tvrdě postrčily. Polekaně vykřikla a upadla. Klouzala po vlhké podlaze, na níž jako by byla vrstva mastnoty. Snažila se něčeho zachytit, ale nic nenahmátla − a pak pod ní podlaha zmizela docela a ona letěla vzduchem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Harllův nečekaný pád skončil rychle mezi ostrohrannými balvany. Záda, stehno a kotník měl celé rozedrané. Po dopadu zůstal omráčený. Nejasně slyšel, jak opodál dopadlo něco s ošklivým křupnutím.</p>
<p>Konečně se pohnul. Bolest z ran byla prudká, cítil, jak mu teče krev, ale žádné kosti zřejmě zlomené neměl. Pomalu se doplazil k místu, kde ležel Bainisk. Slyšel jeho nepravidelný dech.</p>
<p>Pátravými prsty se dotkl teplého těla a zjistil, že je mokré a polámané. I při lehkém doteku zraněný ucukl.</p>
<p>„Bainisku!“</p>
<p>Tiché zasténání a zalapání po dechu.</p>
<p>„Bainisku, to jsem já. Zvládli jsme to dolů − vyvázli jsme.“</p>
<p>„Harllo?“ Hlas zněl hrozně, jak byl slabý a plný bolesti. „Vyprávěj mi…“</p>
<p>Chlapec popolezl k Bainiskovi a už rozeznával nejasný obrys. Našel obličej, nakloněný k němu. Zvedl se na kolena a vzal jeho hlavu do dlaní − pod krví slepenými vlasy cítil podivné úlomky − a jak nejněžněji dokázal, položil si ji do klína.</p>
<p>„Bainisku.“</p>
<p>Mládenec měl celou jednu stranu obličeje rozdrcenou. Byl zázrak, že vůbec dokázal mluvit. „Zdálo se mi,“ šeptal, „zdálo se mi o městě. Vyprávěj mi o městě, Harllo.“</p>
<p>„Už brzo ho uvidíš −“</p>
<p>„Vyprávěj.“</p>
<p>Harllo ho pohladil po čele. „Ve městě… Bainisku, ve městě jsou krámy, a každý má tolik peněz, kolik potřebuje, a můžeš si koupit, co chceš. Je tam zlato a stříbro, nádherný stříbro, a lidi ho s radostí dávají těm, který mají rádi. Nikdo se nikdy kvůli ničemu nehádá − proč by taky měl? Není tam hlad ani ubližování, žádný ubližování, Bainisku. Ve městě má každý dítě tátu a mámu… a máma svýho syna miluje napořád a táta ji neznásilňuje. A můžeš si je sám vybrat. Krásnou mámu, silnýho, hezkýho tátu − budou tak šťastný, že se o tebe můžou starat − uvidíš, uvidíš.</p>
<p>Poznali by, jak jsi dobrý. Uviděli by ti do srdce a poznali, že je čistý a ze zlata, protože jediný, co jsi kdy chtěl dělat, bylo pomáhat, protože jsi pro ně byl přítěží, a to tys nechtěl, a možná kdybys pomáhal dost, tak by tě milovali a chtěli by, abys byl s nima, abys s nima žil. A když to nevyšlo, tak to prostě znamená, že musíš pracovat víc. Udělat víc, dělat všechno.</p>
<p>Ach, Bainisku, ve městě… jsou matky…“</p>
<p>Umlkl, protože Bainisk přestal dýchat. Byl naprosto nehybný, rozbité tělo poskládané přes ostré kameny, a jeho hlava na Harllově klíně byla hrozně těžká.</p>
<p>Tak je tam zatím necháme.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Město, ach město. Blíží se soumrak, modré ohně se probouzejí. Lidé stojí na hřbitově, obklopení nízkými darúnskými hrobkami, a mlčky se dívají, jak pomocníci opět pečetí vchod. Nad hlavami jim poletují špačci.</p>
<p>Dole v přístavu vystupuje z lodi žena, pohybuje se mrštně a zhluboka vdechuje špinavý vzduch. Vydává se hledat sestru.</p>
<p>Zhoř s Leffem nervózně postávají u brány do paláce. Poslední dobou toho moc nenamluví. Za bránou přechází sem a tam Torvald Nom. Není si jistý, zda by neměl jít domů. Noc začíná podivně, vzduch je těžký a on má nervy nadranc. Zloběh a Lazan Dveř hrají v kostky u zdi a Šikovný zámek stojí na balkoně a dívá se.</p>
<p>Kalista Vidikas sedí ve své ložnici, drží skleněnou kouli a civí na měsíc lapený v křišťálu.</p>
<p>V místnosti nad barem sedí Mizela u své nehybné milenky a pláče.</p>
<p>Dole Kalous pomalu zvedá hlavu, jak se bard chápe loutny a začíná zpívat.</p>
<p>U Fénixe se stará, utahaná šenkýřka s bušením v hlavě šourá do své komůrky a klesá na postel. Některé lásky na světě nenajdou svůj hlas. Některá tajemství nejsou nikdy odhalena, a k čemu by to také bylo dobré? Není to žádná unylá kráska ani génius. Neustále ji opouští odvaha, ač ne tentokrát, když si přejede ostrou čepelí podélně přes zápěstí v dokonalém úhlu a dívá se, jak ji opouští život V její mysli je toto poslední gesto pouhou formalitou.</p>
<p>Bellam Nom vychází bránou Dvou volů a pokračuje po silnici Z jedné chatrče malomocných slyší tiché vzlykání. Vítr utichl a ve vzduchu visí zápach hnijícího masa. Bellam Nom spěchá dál jak už to tak mladí lidé dělávají.</p>
<p>Mnohem dál na silnici jede Řezník na koni ukradeném z Collovy stáje. Hruď má plnou popela a srdce jako studený kámen, pohřbený v tom popelu. O něco dříve toho dne se nadechl lásky. A pak vydechl žal. Obojí teď bylo pryč, zmizelo to v něm a možná se už nikdy nevrátí. A přece svým vnitřním zrakem vidí ženu. Přízračnou celou v černém, oči upřené do jeho.</p>
<p><emphasis>Ne po této stezce, má lásko.</emphasis></p>
<p>Potřese nad jejími slovy hlavou. Potřese hlavou.</p>
<p><emphasis>To není moje stezka, má lásko.</emphasis></p>
<p>Ale on jede dál.</p>
<p><emphasis>Dám ti svůj dech, má lásko. Můžeš ho držet.</emphasis></p>
<p><emphasis>Drž ho pro mě, jako ho já držím pro tebe. Vrať se.</emphasis></p>
<p>Řezník znovu vrtí hlavou. „Opustila jsi mě.“</p>
<p><emphasis>Ne, dala jsem ti na vybranou, a možnost volby stále trvá. Má lásko dala jsem ti místo, kam můžeš přijít, až budeš připravený. Najdi mě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Pojď si mě najít.</emphasis></p>
<p>„Nejdřív tohle.“</p>
<p><emphasis>Vezmi si můj dech. Ale ne tenhle, jen ne tenhle.</emphasis></p>
<p>„Příliš pozdě, Apsalar. Vždycky bylo příliš pozdě.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Duše nezná větší muka, než když se nadechne lásky a vydechne žal. Jsou ale i jiná muka, celá spousta jich je. Odhalují se, jak se jim zachce, a pobývat v jejich středu znamená nic nepochopit.</p>
<p>Možná až na tohle. V lásce, v žalu je příslib. Stejně jistý jako kývnutí mistra Kápě. Bude mnoho zahrad, ale ta poslední je velice klidná. Není určená pro milence. Není určená pro snílky. Je určená pouze pro jedinou osobu, jež stojí o samotě tam ve tmě.</p>
<p>A nadechuje se.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVACET</p><empty-line /><empty-line /><p>Pustý les a vysoká komnata,</p>
<p>liány ustupují a mech se hrne dovnitř,</p>
<p>prázdnota, z níž vyšel,</p>
<p>v mělkém hrobě a otevřené kryptě</p>
<p>kosti se chvějí a stíny prchají</p>
<p>do prostorů mezi nádechy,</p>
<p>v šikmé věži a dveřích za pavučinou</p>
<p>ozvěna utichá a šepot skomírá,</p>
<p>muži v maskách klepou na zdi</p>
<p>v tmavých skříních a pod prkny postelí,</p>
<p>loutky klapají údy a kulí namalované oči</p>
<p>nad písní hrnoucí se z kopců</p>
<p>a duše se cuká ve svém jeskynním bubnu,</p>
<p>potlučená a otupělá do pekelné hrůzy,</p>
<p>toto je hudba šelem,</p>
<p>hlomoz světa drženého na uzdě</p>
<p>začíná svůj šílený útok,</p>
<p>lov začíná, přátelé,</p>
<p>ohaři jsou mezi námi.</p>
<p><emphasis>Předehra</emphasis></p>
<p><emphasis>Daň pro ohaře</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_18.jpg" />Kamenné tváře, žádná se neobrátí Nimanderovým směrem. Jeho žal je pro ně příliš chladný, příliš cizí. Nepředvedl dostatečně velký šok, hrůzu, zděšení. Zprávu o její smrti přijal jako velitel, jenž doslechl o ztrátě vojáka, a jenom Aranatha − v jediném kratičkém okamžiku, kdy vzala cokoliv či kohokoliv na vědomí − kývla jeho směrem jako v pochmurném uznání.</p>
<p>Kloš měl rysy napjaté pocitem zrady, jakmile vyprchala ohromená nevíra, a blízkost, již k Nimanderovi vždy cítil, se rozšířila v propast, jakou nemohl překlenout žádný most. Nenanda zašel tak daleko, že povytáhl meč, ale nemohl se rozhodnout, na koho by ho měl použít: na Stříže, či Nimandera? Na Stříže za to, jak pokrčil rameny, když jim ukázal utržený kus útesu, kde musela spadnout. Nebo na Nimandera, jenž tu stál se suchýma očima a neříkal nic. Desra, vypočítavá, sobecká Desra se rozplakala jako první.</p>
<p>Kloš projevil přání sešplhat do rokle, ale bylo to jen sentimentální gesto, které mu zůstalo z časů strávených mezi lidmi − potřeba podívat se na mrtvolu, možná ji dokonce i pohřbít pod kameny − a jeho návrh se setkal pouze s mlčením. Tiste Andii nemají úctu k mrtvým. Nakonec návrat k Matce noci se konat nebude. Duše byla vyhozena a bude se navěky toulat.</p>
<p>Brzy nato vyrazili, Stříž v čele, a pokračovali průsmykem. Po svazích kopců se valily mraky, jako kdyby se hory zbavovaly bílých plášťů, a zanedlouho byl vzduch studený, vlhký a řídký. Najednou mraky pohltily svět.</p>
<p>Nimander, klopýtající na kluzkém, namrzlém kameni, se plahočil ve Střížových stopách − třebaže válečník už nebyl vidět, byla to jediná možná cesta. Cítil, jak mu v zádech tuhne odsouzení, zhušťující se sled vrstev od Desry, Nenandy a − nejbolestnější − od Kloše. Byl by si přál, aby se ozvala Aranatha, aby jim všem pošeptala pravdu, ale ona mlčela jako duch.</p>
<p>Ocitli se ve vážném nebezpečí, bylo by nutné je varovat, jenomže Nimander dokázal uhádnout následky takového odhalení. Tekla by krev, a on si nemohl být jistý, že by byla jen Střížova. Ne teď, když mohl Stříž vypustit hněv boha − nebo kdo ho to vlastně posedl.</p>
<p>Kedeviss se mu se svým podezřením svěřila ve vesnici u jezera a poskytla jasný obrys tomu, co už začínal tušit. Stříž se probudil jen v dálce, jako by za závojem. Jistě, od začátku se k Nimanderovi a ostatním choval opovržlivě, ale teď to bylo jiné. Změnilo se něco základního. V novém opovržení byl náznak hladu a hrabivosti, jako by v nich Stříž viděl jen syrové maso čekající na plameny jeho potřeb.</p>
<p>Přesto Nimander chápal, že se proti nim obrátí, jedině pokud by ho zahnali do rohu, postavili před hotovou věc. Jako to udělala Kedeviss − dokonce i když ji před tím Nimander varoval. Ne, Stříž je stále potřeboval. <emphasis>Jeho cesta dovnitř.</emphasis> Co se stane pak, to nevěděli ani bohové. Pán Anomander Dlouhý vlas nesnáší povýšence. Nikdy se nenechával zpomalit nerozhodností a při udělování milosti se mu ve zdrženlivosti nevyrovnal ani nejkrutější skrblík. Ohledně Střížova tvrzení, že je jakýsi vyslanec Matky noci, to bylo celkem nepodstatné, leda by se bůh ve válečníkovi snažil zmocnit i samotné Matky noci.</p>
<p>Tato představa Nimandera znepokojovala. Bohyně se nakonec odvrátila a za sebou zanechala prázdnotu. Mohl by si někdo tak cizí jako Umírající bůh přivlastnit Neviditelnou korunu? Kdo by před takovou bytostí vůbec poklekl?</p>
<p>Bylo těžké si představit, jak to dělá Anomander Dlouhý vlas nebo kterýkoliv jiný Tiste Andii, jehož Nimander a jeho druhové kdy poznali. Poslušnost Tiste Andii nikdy nepovažovali za čistou ctnost. Ti někoho následovali pouze z vlastního rozhodnutí, vědomého uznání, že si dotyčný takovou výsadu zaslouží. Nakonec formální hierarchie často stojí na místě osobních vlastností a úsudku. Titul či hodnost automaticky nepředávají nositeli nějakou skutečnou ctnost, ba ani jich nemusí být hoden.</p>
<p>Nimander na vlastní oči viděl chyby spojené s takovouto hierarchií. Mezi Malažany, v odpadlické armádě známé jako Lovci kostí, byli důstojníci, jež by Nimander nenásledoval za žádných okolností. Lidé zcela neschopní − jistě, viděl, jak takové hlupáky obvykle vyplejí obyčejní vojáci svou neformální spravedlností, kterýžto proces často zahrnuje bodnutí nožem do zad, což Nimanderovi připadalo jako nanejvýš nebezpečný zvyk. Takové ale už byly lidské způsoby, nikoliv tisteandijské.</p>
<p>Pokud si Stříž a Umírající bůh, jenž ho posedl, skutečně myslí, že dokážou přemoct Matku noc a navíc i jejího vyvoleného syna Anomandera Dlouhý vlas jako vládce Tiste Andii, potom byl jejich plán předem odsouzený k nezdaru. A přece nesměl zapomínat na jedovaté kouzlo saemankelyku. K vynucení ochotné poslušnosti vedou i jiné cesty.</p>
<p><emphasis>A proto nesmím nic říct. Proto má Aranatha pravdu. Musíme Stříže ukolébat, aby nás přestal brát vážně, aby dál věřil, že jsme hlupáci. Protože existuje naděje, že až přijde ta chvíle, budu dost blízko stát jen já. Abych udeřil. Abych ho − je − zastihl nepřipravené.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je docela dobře možné, že Anomander Dlouhý vlas a ostatní v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Černém Korálu se nemají od Stříže a Umírajícího boha čeho bát. Je možné, že je bez problémů rozplácnou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenže si tím nemůžeme být jistí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Popravdě, bojím se…</emphasis></p>
<p>„Vidím vodu.“</p>
<p>Nimander se polekaně ohlédl na Kloše, ale bratranec se mu do očí nepodíval.</p>
<p>„Tam, kde se údolí svažuje, na východě − myslím, že je to ten Zásek, co Stříž popisoval. A na jeho severním břehu najdeme Černý Korál.“</p>
<p>Stříž se zastavil na výchozu a hleděl do mlhou zahaleného údolí. Většinu mraků nechali za sebou, sestoupili pod oblačnou hradbu. Pohoří teď měli z větší části nalevo na západě a nejbližší útes byl šedočerný. Na skaliskách se pohyboval asi tucet horských ovcí.</p>
<p>„To vypadá na dlouhé plavání, Stříži!“ zavolal Kloš.</p>
<p>Válečník se otočil a kroužky na řetězu se roztočily. „Najdeme cestu,“ prohlásil. „Teď bychom měli pokračovat, než se příliš setmí.“</p>
<p>„Kam ten spěch?“ chtěl vědět Kloš. „Celá cesta dolů bude zrádná, zvlášť když se šeří. Jaký má smysl zakopnout a…“ Dál nepokračoval.</p>
<p><emphasis>A srazit si vaz.</emphasis></p>
<p>V nepříjemném tichu, jež následovalo, se ozývalo jenom cvakání kroužků, jako když člověk hryže kameny. Stříž po chvíli sestoupil ze skalní římsy a vydal se dál po stezce. Nimander ho chtěl následovat, ale Kloš ho popadl za ruku a otočil ho k sobě.</p>
<p>„To stačí,“ zavrčel Kloš. Nenanda se postavil vedle něj a připojila se k nim i Desra. „Chceme vědět, co se děje, Nimandere.“</p>
<p>„Ona jen tak nespadla,“ vyhrkl Nenanda. „Nebo si myslíš, že jsme úplní pitomci, Nimandere?“</p>
<p>„Pitomci ne,“ odpověděl a zaváhal. „Ale musíte si na pitomce hrát… ještě chvíli.“</p>
<p>„On ji zabil, že?“</p>
<p>Na Klošovu otázku se Nimander přinutil podívat se bratranci do očí, ale neřekl nic.</p>
<p>Nenanda najednou zasyčel a zamračil se na Aranathu, jež stála opodál. „Musela jsi něco vycítit!“</p>
<p>Zvedla obočí. „Proč to říkáš?“</p>
<p>Zdálo se, že k ní přiskočí a uhodí ji, ale ona ani brvou nehnula, a po chvíli čiré bezmoci se Nenandovi zkrabatila tvář. Otočil se ke všem zády.</p>
<p>„Není ten, kdo dřív,“ prohlásila Desra. „Cítila jsem to − je… lhostejný.“</p>
<p>Pochopitelně mluvila o Střížovi. Opravdu nebyli hlupáci, žádný z nich. Přesto Nimander nic neříkal. Dál čekal.</p>
<p>Kloš už jeho pohled nevydržel. Pohlédl na Desru a couvl. „Hlupáci, říkal jsi. Musíme hrát hlupáky.“</p>
<p>Nenanda se k nim znovu otočil. „Co s námi chce? Co vůbec chtěl? Táhne nás s sebou, jako bychom byli jeho psi.“ Oči upíral na Desru. „Občas tě hodí na záda, aby se tolik nenudil − a ty teď říkáš co? Jenom že už ho to začalo nudit.“</p>
<p>Nedala na sobě znát, že by ji jeho slova ranila. „Co se probudil, není pro něj, myslím, nuda problém,“ prohlásila. „Teď už ne. A to nedává smysl.“</p>
<p>„Protože námi pořád opovrhuje,“ dodal Kloš. „Ano, chápu, co tím myslíš, Desro.“</p>
<p>„Co s námi tedy chce?“ tázal se Nenanda znovu. „Proč nás ještě potřebuje?“</p>
<p>„Možná nepotřebuje,“ podotkl Kloš.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Konečně promluvil Nimander. „Udělala chybu.“</p>
<p>„Postavila se mu.“</p>
<p>„Ano.“ Ustoupil od Kloše, oči upřené na svah, jenž je čekal. „Moje autorita nemá žádnou váhu,“ pokračoval. „Řekl jsem jí, ať se do toho neplete − ať to nechá být.“</p>
<p>„Ať to nechá na Anomandera Dlouhý vlas, chceš říct.“</p>
<p>Nimander se znovu otočil ke Klošovi. „Ne. To je příliš velká neznámá. Neznáme situaci v Černém Korálu. Nevíme, jestli nejsou… zranitelní. Nevíme vůbec nic. Bylo by nebezpečné předpokládat, že to někdo jiný dá do pořádku.“</p>
<p>Teď se na něj dívali všichni.</p>
<p>„Nic se nezměnilo,“ řekl. „Jestli chytí jenom náznak − my musíme jednat jako první. My si vybereme místo a správnou chvíli. Nic se nezměnilo − rozumíte mi?“</p>
<p>Kývali. Všichni kromě Aranathy měli podivné, znepokojivé výrazy, které nedokázal přečíst. „Nevyjádřil jsem se snad jasně?“</p>
<p>Kloš zamrkal, jako by ho překvapil. „Vyjádřil ses naprosto jasně, Nimandere. Měli bychom jít, nemyslíš?“</p>
<p><emphasis>Co − co se tu teď právě stalo?</emphasis> Odpověď neznal. Celý znepokojený se vydal po stezce dolů. Ostatní se zařadili za něj.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nenanda si vzal Kloše stranou, zpomalil a zasyčel: „Jak, Kloši? Jak to udělal? Byli jsme tam, chystali jsme se − já nevím − a pak najednou prostě, prostě −“</p>
<p>„Nás zase dostal do rukou, ano.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>Kloš jenom zavrtěl hlavou. Nenacházel správná slova − nedokázal by to vysvětlit Nenandovi ani ostatním. <emphasis>On vede. Způsobem, jaký používají vůdci, který my ostatní nechápeme a nikdy pochopit nedokážeme. Podíval jsem se mu do očí a viděl v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich takové odhodlání, Že jsem nemohl promluvit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nepřítomnost pochybností? Ne, nic tak sobeckého. Nimander má spoustu pochybností, tolik, že se jich přestal bát. Přijímá je stejně jako všechno ostatní. Je to tajemství? Je tohle definice velikosti?</emphasis></p>
<p><emphasis>On vede, my následujeme − znovu nás popadl do rukou a my tam jen mlčky stáli a nacházeli v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě to, co nám právě dal − odhodlání, vůli jít dál − a my se cítili zahanbeně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nedělám z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho příliš? Nejsme víc než pouhé děti a tohle jsou jenom hloupé, bezvýznamné dětské hry?</emphasis></p>
<p>„Zabil Kedeviss,“ mumlal Nenanda.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A Nimander mu to spočítá.“</p>
<p><emphasis>Ano.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krysich dřepěl v blátě a pozoroval zástup nových poutníků blížících se k táboru. Soustředili se, aspoň pro začátek, hlavně na mohylu − na císařské výkupné promarněného bohatství − ale když došli k troskám, zaváhali, jako by si všimli, že je něco špatně. Většina byla promočená, smysly otupělé po dlouhé, únavné cestě. Rozdmýchat jejich neklid potrvá dlouho.</p>
<p>Díval se, jak si začínají všímat podrobností vystupujících ze šera, mlhy a kouře. Mrtvola dítěte ve škarpě, tlející šaty, rozbitá kolíbka se čtyřmi vránami hřadujícími na ohrádce, naklánějící se nad nehybným ranečkem. Plevelem zarůstající cesta kolem mohyly. Věci nebyly takové, jaké být měly.</p>
<p>Někteří by mohli rychle ustoupit. Ti bojící se korupce. Ale spousta jich přicházela s hladem v duši, toužíc po duchovní útěše − proto se z nich přece stali poutníci. Byli ztracení a chtěli být nalezeni. Kolik jich odolá prvnímu poháru kelyku, pití na přivítanou, nektaru, který ukradne… všechno?</p>
<p>Možná víc než mezi těmi, kdo přišli před nimi − protože viděli rostoucí známky rozkladu, opuštění všech lidských ctností, jichž si Vykupitel vážil. Krysich se díval, jak váhají, když se mezi ně přišourali ti nejméně zlomení kelykanové a nabízeli džbány ohavného jedu.</p>
<p>„Vykupitel pil zhluboka!“ mumlali pořád dokola.</p>
<p>No, zatím nepil, ale čas se blížil, o tom Krysich nepochyboval. A potom… posunul se a přenesl zrak na vysokou, úzkou věž zvedající se do tmavých mlh nad městem. Ne, odsud ji nerozeznal, ne v kazícím se počasí, ale cítil její oči − věčně otevřené. Znal tu zatracenou saň ze starých dob, dobře si vzpomínal na svou hrůzu, když letěla nad vrcholky stromů v lese Černého psa i v Mottském lese a jak zkázonosné byly její útoky. Pokud Vykupitel padne, <emphasis>ona</emphasis> zaútočí na tábor, na mohylu, na všechno. Přinese oheň, který nepotřebuje palivo, a přece všechno pohltí.</p>
<p>A potom dorazí sám Anomander Dlouhý vlas, projde troskami s černým mečem v rukou, aby vzal život bohu − život, jenž mu zbýval.</p>
<p>Krysich se v mokru roztřásl. Vstal a přitáhl si k tělu rozedraný plášť. Gradithan ho už nejspíš hledá, chce vědět, co mohly Krysichovy nespočetné oči ve městě zahlédnout − ne že by bylo co hlásit. Tiste Andii se moc nesnažili, ale to oni nikdy, dokud je nějaká událost neprobrala. Kromě toho se probudil s bolestí hlavy, tupým tepáním těsně za očima − za to mohlo počasí, sílící tlak v dutinách. Dokonce i krysy v táboře byly vyhýbavé, podivně nervózní a vyplašené, když se je snažil polapit svou vůlí.</p>
<p>Nechtěl Gradithana vidět. Ten chlap se změnil z oportunisty ve fanatika opravdu děsivě rychle, a ačkoliv Krysich dokázal pochopit oportunistu, fanatik ho mátl. A děsil.</p>
<p>Nejlepší způsob, jak se Gradithanovi vyhnout, bylo zajít do Černého Korálu. Požehnaná temnota byla pro uctívače saemankelyku příliš trpká.</p>
<p>Vydal se po rozblácené cestě do Noci.</p>
<p>Kdesi opodál náhle zamňoukala kočka a on sebou trhl, protože vycítil paniku z každé krysy na doslech. Chvíli nato si uvědomil, že za ním někdo jde − snad poutník, dost chytrý, aby se radši táboru vyhnul, někdo hledající hospodu, jehož všechny myšlenky na spásu odnesly vlny hnusu a odporu.</p>
<p>„<emphasis>Žádný věřící by neměl přijít dobrovolně.</emphasis>“ To řekla velekněžka Salind, než ji Gradithan zničil. Krysich si vzpomínal, jak ho to tehdy zmátlo. Ale už pochopil. Přesně chápal, co tím myslela. Uctívání zrozené z nutnosti nemůže nebýt podezřelé, vytvořené ze sobeckých motivů. „<emphasis>Někdo, kdo chce plnou misku, vezme cokoliv, co mu do ní nalijí.</emphasis>“ Ne, zjevení nelze vyhledávat, ne skrze dobrovolné strádání či meditaci. To musí dorazit nečekaně, ba mělo by být nežádoucí. „<emphasis>Nevěř tomu, kdo lehce uvěří.</emphasis>“ Opravdu to byla divná velekněžka.</p>
<p>Vzpomínal si na jednu noc, kdy −</p>
<p>O hrdlo se mu opřel nůž.</p>
<p>„Ani hnout,“ sykl za ním hlas a Krysichovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že slova byla malazská.</p>
<p>„Myslel sis, že tě nepoznám, vojáku?“</p>
<p>Horkem pod vlněnými šaty projel chladný pot. Krysich zalapal po dechu. „Pro dech mistra Kápě, jestli mě chceš zabít, tak to prostě udělej!“</p>
<p>„Docela mě to láká.“</p>
<p>„Dobře, tak si posluž − už mám pro tebe připravenou kletbu −“</p>
<p>Malažan frkl a kdesi se rozštěkal pes. „To by byla vážná chyba.“</p>
<p>Krysicha rozbolela hlava dvakrát víc. Něco mu teklo z nosu. Vzduch páchl něčím, co se snažil určit. Jako mokrá zvířecí srst. „Bohové pod náma,“ zasténal. „Vřeten.“</p>
<p>„Správně. Moje pověst mě předchází. Promiň, že si nevzpomínám na tvý jméno ani na tvůj oddíl. Ale býval jsi Palič mostů − to si pamatuju. Zmizel jsi na severu, skončil jsi na seznamu mrtvých − jenomže tys zběhl, utekl jsi svým druhům.“</p>
<p>„Jakým druhům? Všechny je zabili. Všechny moje přátele zabili. Už jsem toho měl po krk, Vřetene. V tý bažině nás rozsekávali na cucky. Jo, odešel jsem. Bylo by snad lepší, kdybych zůstal, akorát že bych padl tady v Černým Korálu?“</p>
<p>„Všichni tady neumřeli, vojáku −“</p>
<p>„Já slyšel něco jinýho. Paliči mostů jsou vyřízený. Skončili.“</p>
<p>Nůž se po chvíli odtáhl. Krysich se otočil a uviděl pomenšího, holohlavého muže s nechvalně známou košilí z vlasů − a pro dech mistra Kápě, <emphasis>jak ta smrděla.</emphasis> „Proto si říkám − co tady děláš? Živý? Bez uniformy?“</p>
<p>„Dujek se na nás podíval − na tu hrstku, co zbyla − a šel naše jména připsat na seznam. Pak nás poslal, ať si jdeme po svých.“</p>
<p>„A ty −“</p>
<p>„Vydal jsem se na pouť. Vykupitele − Itkoviana jsem viděl na vlastní oči, víš. A viděl jsem Capustan. Byl jsem tady, když vznikala mohyla − vlastně ta práskavka v tý hromadě je moje.“</p>
<p>„<emphasis>Práskavka?</emphasis>“</p>
<p>Vřeten se zamračil. „Měl jsi tu být, vojáku.“</p>
<p>„Krysich. Tak se teď jmenuju.“</p>
<p>„Utři si tu krev, co ti teče z nosu, Krysichu.“</p>
<p>„Hele, Vřetene − dobře mě poslouchej − s tím Vykupitelem nechtěj mít nic společnýho. Ne teď. Nezabil jsi mě, takže ti dávám tuhle radu. Uteč, uteč rychle. A co nejdál můžeš.“ Odmlčel se. „Odkud jsi vlastně přišel?“</p>
<p>„Z Darúdžhistánu. Tam jsme se usadili. Já, Jiskra, Modroperel, Pazderka, Mizela, kapitán Paran. Jo, a Kalous.“</p>
<p>„Kalous?“</p>
<p>„Ten říšský historik −“</p>
<p>„Já vím, kdo to je − byl − to je fuk. Jenomže to nesedí, teda že je tady, chci říct.“</p>
<p>„Ano, vůbec mezi nás nezapadl. Byl v Psím řetězu.“</p>
<p>Krysich udělal gesto. Fenerovo požehnání.</p>
<p>Vřeten vykulil oči a vrátil nůž do pochvy. „Mám žízeň, Krysichu.“</p>
<p>„Doufám, že netoužíš po kelyku.“</p>
<p>„Po tom svinstvu, co se mi pokoušeli vnutit? Smrdělo to jako zvratky. Ne, chci pivo. Nebo víno.“</p>
<p>„To najdeme v Černým Korálu.“</p>
<p>„A můžeš mi povědět, co se stalo s Vykupitelem.“</p>
<p>Krysich se podrbal ve strništi na bradě a kývl. „Povím.“ Zarazil se. „Hele, pamatuješ si toho rudýho draka? Z Černýho psa?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Je tady − a až to začne s Vykupitelem vypadat vážně bledě, roztáhne křídla.“</p>
<p>„Není divu, že jsem nabroušený, co jsem dorazil. Kde se vlastně schovává?“</p>
<p>Krysich udělal obličej. „Hezky všem na očích. Pojď, sám uvidíš.“</p>
<p>Dva bývalí vojáci se vydali k Černému Korálu.</p>
<p>Mraky zhoustly jako závěsy mokrého písku. V táboře zavířili noví tanečníci mezi smetím a hrstka vyděšených poutníků prchala zpátky po silnici.</p>
<p>Začalo pršet, byl to hotový příval a voda se řítila po bocích mohyly, až se leskla, a jako by se pohybovala, jako by se chvěla těsně před tím, než se rozpukne. Z mraků létaly blesky jako okované oštěpy a rachot hromu přiměl pár obyvatel Černého Korálu, kteří byli venku, v úžasu vzhlédnout.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Voda v černých miskách kolem velekněžky se rozechvěla ozvěnou. Velekněžka se zamračila, jak jí projela vlna obav. Uvědomila si, že se její čas blíží. Mysl prošla možnosti, bezpočet variací, v procesí, které jen měřilo čas promarněný čekáním. A ona z toho byla unavená, ještě méně připravená, než by byla, kdyby ten čas strávila například na orgiích požitkářské bezstarostnosti.</p>
<p>Příliš pozdě litovat − potřásla hlavou. <emphasis>Na lítost není nikdy pozdě. O tom přece lítost je, ty hloupá.</emphasis> Zvedla se z podušky a chvíli si roztřepávala záhyby na rouchu. Měla by vyhledat Endesta Silanna?</p>
<p>Další dunivé zahřmění. Ovšemže to cítil také, ten starý kněz. Vražedný útok, stále napjatější − nepotřeboval, aby mu to připomínala, aby se za tím chudákem přihnala jako hysterická pěna a oblila mu kotníky. Nad tou absurdní představou se usmála, ale byl to zahořklý úsměv. Tvrdě dřela na chladném klidu, nezbytném pro úlohu velekněžky, klidu tak snadno zaměňovaném za moudrost. Jak by ale mohla být žena v jejím postavení skutečně moudrá, když samotná bohyně, jíž sloužila, odvrhla ji i všechno, za čím stála? Nebyla to moudrost, nýbrž marnost. Trvalá, zarytá marnost. Pokud něco představovala, bylo to selhání intelektu a ještě větší selhání ducha. Její uctívání bylo založené na odmítnutí, a v nepřítomnosti skutečného vztahu s bohyní mohla − stejně jako všechny, které tu byly před ní − klidně vymýšlet veškeré podrobnosti tohoto nepravého náboženství.</p>
<p>Falešná moudrost se nejlépe skryje v monologu. Dialog ji odhalí. Většina domněle moudrých lidí se neodvažuje pustit do dialogu, aby neodhalili nedostatky svých hypotéz a křehkost svých přesvědčení. Lepší neříkat nic, přikyvovat a tvářit se zamyšleně.</p>
<p>Stojí taková teorie za traktát? Další pohodlné bludiště pro síň svitků? <emphasis>Samé požitkářství. Žena hledající příští jídlo pro své dítě nemá na takové věci čas. Válečník stojící v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řadě tváří v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvář nepříteli může jenom proklínat takzvanou moudrost, která ho sem dovedla. Příval králů a jejich hrabivých hrůz. Krutá důkladnost urážek, křivd a hádek. Dá se to zredukovat na to, kdo bude jíst a kdo ne? Nebo až na to, kdo bude ovládat rozhodování o tom? O královské výsadě rozhodovat kdo bude jíst a kdo hladovět, výsadě, jež je příchutí moci, vlastně její samotnou podstatou?</emphasis></p>
<p><emphasis>A jsou bohové a bohyně v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčem odlišní?</emphasis></p>
<p>Věděla, že nad touto otázkou by se Anomander Dlouhý vlas jen usmál. Promluvil by o Matce noci a nezbytnosti každého rozhodnutí jež kdy učinila − dokonce i toho posledního, kdy se odvrátila od svých dětí. A ani by nemrkl, když by říkal, že jeho zrada jí tu poslední nezbytnou volbu vlastně vnutila.</p>
<p>Tehdy by odešla, ustaraná, a teprve po nějakém čase stráveném se svými myšlenkami by si uvědomila, že když jí popsal nezbytné potřeby poutající Matku noc, popisoval zároveň svoje vlastní − vše, co ho poutalo k jeho rozhodnutím.</p>
<p>Pochopila by − s mrazením v zádech − že jeho zrada Matky noci <emphasis>byla nezbytná.</emphasis></p>
<p>Alespoň podle něj. A od toho okamžiku už všechno jen plynulo dál, nevyhnutelně, neúprosně.</p>
<p>Slyšela, jak na kupoli chrámu padá déšť. Znělo to jako šípy narážející na štíty. Obloha měla křeče, sbíhání nepřátelských živlů. Otevřely se úzké dveře po její levici a dovnitř vběhla jedna z kněžek prudce se zastavila a uklonila se. „Velekněžko.“</p>
<p>„Takový spěch,“ zamumlala velekněžka, „zcela nezvyklý pro chrámovou historičku.“</p>
<p>Žena vzhlédla a měla působivě vyrovnaný výraz. „Otázka, smím-li.“</p>
<p>„Zajisté.“</p>
<p>„Velekněžko, jsme nyní ve válce?“</p>
<p>„Má ty dobroto − přítelkyně stará − nemáš ani tušení.“</p>
<p>Kněžka lehce vykulila oči a znovu se uklonila. „Povoláš Šelmu velekněžko?“</p>
<p>„To svéhlavé zvíře? Ne, ať si zůstane asasínka ve své věži. Nech ji, ať si tam číhá, nebo čím to vlastně zabíjí čas.“</p>
<p>„Spinnok Durav −“</p>
<p>„Není tady, já vím. Vím to.“ Zaváhala. „Jsme opravdu ve válce jak jsi tušila. Na nespočetných frontách, z nichž nás se týká jen jedna − ta zdejší − aspoň prozatím. Nicméně si nemyslím, že bude nutné tasit zbraně.“</p>
<p>„Velekněžko, zvítězíme?“</p>
<p>„Jak to mám vědět?“ vyštěkla, a okamžitě svých slov zalitovala, když viděla, jak přítelkyni ztvrdl pohled. „Nebezpečí,“ dodala mírněji, „je největší, jakému jsme čelili od… no, od Charkanas.“</p>
<p>To chrámovou historičku konečně šokovalo. Ale vzpamatovala se a zhluboka se nadechla. „Potom se musím odvolat na svou úlohu, velekněžko. Pověz mi, co je třeba. Všechno.“</p>
<p>„Kvůli budoucím pokolením?“</p>
<p>„Copak to není moje povinnost?“</p>
<p>„A co když žádná budoucí pokolení nebudou? Nikdo, kdo by nad tím přemýšlel, jen popel v současnosti a zapomnění namísto budoucnosti? Budeš sedět a zapisovat až do posledního okamžiku existence?“</p>
<p>Teď byla kněžka skutečně otřesena. „Co jiného bych měla dělat?“</p>
<p>„Netuším. Najdi si muže. Bojácně se pomiluj.“</p>
<p>„Musím vědět, co nás postihlo. Musím vědět, proč náš pán poslal pryč našeho největšího válečníka a poté nás opustil i on.“</p>
<p>„Bezpočet front má tato válka. Jak jsem říkala. Můžu ti prozradit záměr, nakolik ho chápu, a abych byla upřímná, možná ho nikdy úplně nepochopím, ale ne výsledek, protože každý závěr je neznámý. A každý musí být úspěšný.“</p>
<p>„Není tedy místo pro selhání?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„A pokud jeden selže?“</p>
<p>„Potom padnou všichni.“</p>
<p>„A jestli k tomu dojde… popel, zapomnění − takový bude náš osud.“</p>
<p>Velekněžka se odvrátila. „Žel, nejen náš.“</p>
<p>Historička za ní zalapala po dechu.</p>
<p>Všude kolem se v miskách vlnila voda a čas na rozmařilé rozjímání o možnostech rychle pomíjel. Což možná bylo dobře.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Vyprávěj mi o vykoupení.“</p>
<p>„Nemám toho moc co říct, Segdo Travosi.“</p>
<p>Věštdomin frkl. „Bůh známý jako Vykupitel nemůže říct nic o vykoupení.“ Ukázal na vzdálenou, nehybnou postavu klečící v údolí. „Sbírá síly − cítím to. Je to jako hniloba deseti tisíc duší. Jakému bohu to dnes slouží? Je to Padlý? Chromý bůh?“</p>
<p>„Ne, třebaže jisté motivy jsou propletené. Pro následovníky Chromého boha je vada ctností. Spása přichází se smrtí a je vykoupena utrpením. Neexistuje dokonalost, o niž by měl bůh usilovat, odměnou za víru nelze získat žádné skutečné požehnání.“</p>
<p>„A tenhle?“</p>
<p>„Je kalný jako sám kelyk. Požehnání znamená vzdát se, odhodit všechny myšlenky. Vlastní já zmizí v tanci. Sen sdílejí všichni, kdo popíjejí nektar bolesti, jenom je tím snem zapomnění. V jistém smyslu je to víra proti životu. Ne však ve smyslu smrti. Pokud považuješ život za zápas odsouzený k nezdaru, potom se právě tento nezdar stal podstatou uctívání. Nakonec to je Umírající bůh.“</p>
<p>„Oni oslavují umírání jako takové?“</p>
<p>„Jistým způsobem ano, pokud to chceš nazývat oslavou. Spíš je to zotročení. Uctívání jako prostředek sebezničení, kdy ztrácíš možnost jakékoliv volby.“</p>
<p>„A jak taková věc spasí smrtelnou duši, Vykupiteli?“</p>
<p>„Na to neumím odpovědět. Ale je možné, že to brzy zjistíme společně.“</p>
<p>„Nevěříš, že tě dokážu ochránit − aspoň v tom se shodneme. Takže až padnu − až selžu − Umírající bůh mě přijme stejně jako tebe.“ Potřásl hlavou. „Kvůli sobě si nedělám přehnané starosti. Spíš se bojím toho, co věčné umírání udělá s vykoupením − připadá mi to jako nanejvýš strašná představa.“</p>
<p>Vykupitel jen kývl a Věštdomin měl dojem, že bůh nejspíš skoro na nic jiného nemyslí. Budoucnost vypadala zpečetěná do osudu, konec všeho, co bylo, a v tom, co mělo následovat, nebyla žádná sláva.</p>
<p>Přejel si rukou přes obličej a poněkud ho zděsilo, jak je unavený. Tady, oddělený od těla, od skutečného těla z masa a krve, byl vyčerpaný, zbitý jeho duch. A přece… <emphasis>a přece se tomu postavím. Udělám, co bude v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých silách. Budu bránit boha, kterého jsem si nevybral, před ženou, která kdysi snila o jeho objetí a teď o něm sní také − s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnohem nebezpečnějším záměrem.</emphasis> Zadíval se na ni, v houstnoucím šeru pod olověnými mraky byla téměř beztvará.</p>
<p>Po chvíli se mu o přílbu rozstříkly kapky deště a smáčely mu i předloktí. Zvedl ruku a viděl, že déšť je černý a hustý jako sliz.</p>
<p>Z oblohy pršel kelyk.</p>
<p>Žena zvedla hlavu a vzdálenost mezi nimi jako by zmizela. V očích jí plál oheň, pomalu, strašlivě pulsoval.</p>
<p><emphasis>Bohové pod námi…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na severním obzoru se vynořila Gadróbská pahorkatina připomínající bezzubé čelisti. Kallor se zastavil a zadíval se na kopce v dáli. Konec té zatracené pláně, nesmyslné travní plochy. A tam, na severozápadě, kde kopce ustupovaly, stálo město.</p>
<p>Ještě nebylo vidět, ale to se brzy změní. Chrám bude nijaký, trůn v něm ubohý, špatně vyrobený, obraz nudných vad. Před ním se bude v úctě kroutit zlomený hlupák, kdysi zvaný Munug, velekněz dojemnosti, prorok neúspěchu − vlastně představoval dost tematické jednoty, aby to zarazilo každého krále. Kallor se ušklíbl. Ano, je hoden takového uctívání, a pokud ho nakonec vyrve Chromému bohu, budiž.</p>
<p>Chrám bude jeho říši, dvě desítky shrbených, zmrzačených kněží a kněžek jeho dvorem, hemžící se dav venku, lidé, kteří budou mít společnou pouze chronickou smůlu, budou jeho poddanými. Usoudil, že to má všechny vlastnosti nesmrtelné říše.</p>
<p>Trpělivost − uvědomil si, že nebude nutné krást Padlému jeho uctívače. Protože to není nutné. Bohové se už scházeli, aby toho Chromého hlupáka jednou provždy rozdrtili. A on soudil, že tentokrát uspějí. Jistě, Padlý má určitě v rozedraném rukávě schovaných ještě pár triků, a síla vycházející ze samotného kultu, krmící se bídou a utrpením − dvěma stavy lidstva, jež přetrvají, dokud bude lidstvo existovat − jistě nebyla tím posledním.</p>
<p>Kallor zabručel. „A, do prdele s trpělivostí. Velekrál si tenhle trůn prostě vezme. Potom můžeme začít s… vyjednáváním.“</p>
<p>Nebyl diplomat a po získání diplomatických schopností ani netoužil, dokonce ani tváří v tvář bohu. Budou předloženy podmínky, některé natolik nestravitelné, že se ten starý neřád udusí vlastním kouřem. Velká škoda.</p>
<p>Jeden další trůn. Poslední, jaký kdy bude potřebovat.</p>
<p>Pokračoval v chůzi. Podrážky měl prošlapané. Prach mu vítr nacpal do všech vrásek v obličeji, pórů v nose a na čele, i do očí. Svět se po něm sápal, ale on šel dál.</p>
<p>Jeden další trůn. Darúdžhistán.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kdysi dávno v nějaké dávno zapomenuté epoše se lidé shromáždili na větrném hřebeni shlížejícím na ploché dno údolí a vztyčili na něm obrovské kameny, jež se nyní nakláněly v nepravidelné řadě táhnoucí se na tisíc kroků. Pár se jich překotilo, ale z ostatních Samar Dev vycítila bojechtivou živost. Jako kdyby byly kameny odhodlané stát na stráži navěky, i když už se kosti těch, kdo je sem postavili, dávno proměnily v prach a smísily se s tím, jenž jim odíral tváře.</p>
<p>Samar Dev se zastavila a otřela si pot z čela. Poutník mezitím dorazil na hřeben a přesunul se do stínu nejbližšího kamene, masivního falického menhiru, o nějž se se zkříženýma rukama opřel. Pochopitelně čekal na ni − viditelně je zpomalovala, což ji rozčilovalo. Věděla, že jí schází šílená posedlost, zatímco její společníci byli posedlí a to jim propůjčovalo výdrž běžnou mezi blázny. Což, jak už dávno usoudila, také byli.</p>
<p>Chyběl jí její kůň, jediný tvor na celé cestě, k němuž si vytvořila blízký vztah. Byl průměrný, jednoduchý, normální, smrtelný, báječně tupý a starostlivost a náklonnost ho očividně těšily.</p>
<p>Pokračovala ve šplhání a zápasila s drolícím se svahem. Kladla nohy mezi trsy šalvěje − byla příliš unavená, než aby si dělala starosti s dřímajícími hady a štíry či chlupatými pavouky mezi pokroucenými stonky.</p>
<p>Zemi rozechvěl dusot Ničitelových kopyt. Kůň se zastavil těsně nad ní. Zamračeně k němu vzhlédla.</p>
<p>Karsův výraz byl stejně nečitelný jako vždycky a roztříštěné tetování vypadalo jako pavučina natažená přes obličej. Naklonil se nad koňův krk. „Copak tě nekrmíme dost?“</p>
<p>„Mistr Kápě tě vem!“</p>
<p>„Proč nepřijmeš pozvání na Ničitelova záda, čarodějko?“</p>
<p>Protože se zjevně nehodlal pohnout, přinutila se ho obejít. Cestou se chytala šalvěje. Nahoře se zastavila. Ztěžka dýchala. Zvedla si ruce k obličeji a vdechovala sladkou vůni šalvěje. Po chvíli se podívala na Toblakaje. Napadlo ji několik odpovědí, jedna hnusnější než druhá. Místo toho si jen povzdechla a odvrátila se. Našla si kámen, o který se opřela − a téměř bez zájmu si všimla, že Poutník sklonil hlavu a něco si mumlá.</p>
<p>Takhle zblízka spatřila na šedé břidlici vyryté vzorce, vinoucí se kolem drúz mléčného křišťálu. Uvědomila si, že za svítání musí tato strana kamene vypadat, jako by se kroutila, a jak slunce stoupá výš, křišťál se třpytí. K čemu to všechno slouží? To zřejmě nevěděli ani bohové.</p>
<p>Uvědomila si, že historie je z větší části ztracená. Bez ohledu na to, jak pilní jsou ti, kdo ji zaznamenávají, svědkové, vědci, většina minulosti prostě už neexistuje. A zůstane nepoznána. Ta představa v ní zanechala pocit prázdnoty, jako by to, že si uvědomila ztrátu, nějak vypustilo proud zániku vlastních vzpomínek − okamžiky odplouvaly a už se nikdy nevrátí. Položila prst na rýhu v kameni a sledovala její hadovitou stopu dolů, kam až dosáhla, a pak zase nahoru. První, kdo to udělal za velmi dlouhou dobu?</p>
<p><emphasis>Opakuj staré vzory − na nevědomosti nezáleží − jen je opakuj a dokaž tak nepřetržitost.</emphasis></p>
<p><emphasis>Která zase dokazuje co?</emphasis></p>
<p><emphasis>Že v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životě jeden přepočítává životy všech, kteří dávno odešli, dávno zemřeli a jsou zapomenuti. Přepočítává všechny požadavky nezbytných potřeb − jedení, spaní, milování, onemocnění, umírání − a nutkání požehnaného údivu − prst sledující hadovitou stopu, dech na kameni. Váha a přítomnost a vábení významu a vzorce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tím dokazujeme existenci svých předků.</emphasis> Že <emphasis>tu kdysi byli a my jednoho dne budeme stejní. Já, Samar Dev, jsem kdysi byla. A již nejsem více.</emphasis></p>
<p><emphasis>Buď trpělivý, kameni, objeví se další prst a bude sledovat tu rýhu. Poznačíme si tě a ty si poznačíš nás. Kámen a tělo, kámen a tělo…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Karsa sklouzl z Ničitele a protáhl se. Poslední dobou moc přemýšlel, většinou o svém lidu, o hrdých, naivních Teblorech. Zbytek světa se stahoval stále blíž, místo plné cynismu, kde byl doslova každý stín vymalovaný krutostí v nespočetných variacích na tentýž bezbarvý odstín. Opravdu chce vést svůj lid do takového světa? Aby pronesl poetickou obžalobu všech záležitostí civilizace?</p>
<p>Nakonec viděl jed takového ponoření, když pozoroval Tiste Edur v Lederas. Dobyvatelé zmateně bloudící ulicemi, ztracení, úspěchem dohnaní ke zbytečnosti. Císař, který nedokázal vládnout ani sám sobě. A Chromý bůh chtěl, aby Karsa zvedl ten meč. S takovou zbraní v rukou by vyvedl své válečníky dolů z hor a přinesl konec všeho. Stal by se živým ztělesněním utrpení, jehož si Padlý tolik považoval.</p>
<p>Ani ho to nelákalo. Když přišlo na Karsu Orlonga, Chromý bůh znovu a znovu ukazoval naprosté nepochopení. Pořád se míjeli. Každý dar Karsovi byl lákadlem, aby ho nějak zničil. <emphasis>Jenomže já se zničit nedám.</emphasis> Pravda tak prostá, tak jasná byla zřejmě pro Chromého boha neviditelná, a kdykoliv na ni narazil, překvapilo ho to a zarazilo. Pokaždé se odpotácel.</p>
<p>Karsa pochopitelně věděl o umíněnosti všechno. Taky věděl, nakolik se dá tato vlastnost přetvořit do zbroje, kdežto jindy jen odhaluje naprostou hloupost. Chtěl přetvořit svět a věděl, že mu bude svět vzdorovat, ale on svoje přání prosadí. Samar Dev by to nazvala „umíněnosti“, čímž by myslela „hloupost“. Jako Chromý bůh, ani ona Karsu nepochopila.</p>
<p>Na druhou stranu on jí rozuměl výborně. „Nepojedeš se mnou,“ řekl, když odpočívala opřená o kámen, „protože to považuješ za kapitulaci. Když už musíš spěchat dolů s proudem, chceš se rozhodnout pro vlastní tempo, pokud to půjde.“</p>
<p>„Takhle to je?“ zeptala se.</p>
<p>„A není?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděla. „Nevím nic. Stopoval mě nějaký dávno zapomenutý bůh války. Proč? Co jsem si z toho měla vzít?“</p>
<p>„Jsi čarodějka. Probouzíš duchy. Cítí tě stejně dobře, jako ty cítíš je.“</p>
<p>„A co z toho?“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Proč co?“ chtěla vědět.</p>
<p>„Proč, Samar Dev, ses rozhodla být čarodějkou?“</p>
<p>„To je − ach, jaký je v tom rozdíl?“</p>
<p>Čekal.</p>
<p>„Byla jsem… zvědavá. Kromě toho jak jednou zjistíš, že je svět plný sil − a většinu z nich skoro nikdo nevidí, nebo na ně dokonce ani nemyslí − jak ho můžeš nechtít prozkoumat? Vysledovat všechny vzorce, odhalit pavučiny existence − je to úplně stejné, jako vyrábět stroj, potěšení z řešení problémů.“</p>
<p>Zabručel. „Takže jsi byla zvědavá. Pověz mi, když mluvíš s duchy, když je vyvoláš a oni k tobě přijdou bez nátlaku − proč to podle tebe dělají? Protože jsou zvědaví stejně jako ty.“</p>
<p>Zkřížila paže. „Chceš říct, že se snažím najít význam v něčem, co je ve skutečnosti celkem bezvýznamné? Ten medvěd mě zvětřil a přišel se podívat z větší blízkosti?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Takové věci se stávají.“</p>
<p>„Nepřesvědčil jsi mě.“</p>
<p>„Ty jsi skutečně z tohoto světa, Samar Dev,“ prohlásil s úsměvem.</p>
<p>„Co má znamenat tohle?“</p>
<p>Obrátil se k Ničiteli a pohladil ho po zaprášeném krku. „Tiste Edur neuspěli. Nebyli dost důkladní. Pominuli cynismus a mysleli si, že skrze sílu vlastní cti ho dokážou porazit. Jenomže cynismus učinil z jejich cti prázdnou věc.“ Ohlédl se na ni. „To, co byla kdysi síla, se změnilo v přetvářku.“</p>
<p>Kroutila hlavou, jako by byla bezradná.</p>
<p>Připojil se k nim Poutník a tvářil se vyjeveně. Když Karsa uviděl tu podivnou, nevysvětlitelnou proměnu, přimhouřil oči, načež se podíval jinam.</p>
<p>„Třeba tě ten medvěd přišel varovat,“ řekl Samar Dev.</p>
<p>„Před čím?“</p>
<p>„Před čím asi? Před válkou.“</p>
<p>„<emphasis>Jakou válkou?</emphasis>“</p>
<p>Jak zaječela, Ničitel přešlápl a Karsa ho radši chytil za drátovitou hřívu. Uklidnil koně a vyhoupl se mu na hřbet. „Přece tou, která přichází, hádal bych.“</p>
<p>Samar Dev se zamračila na Poutníka a poprvé si všimla, jak se tváří. Popošla blíž.</p>
<p>„Co se děje? Co se stalo? O jaké válce to mluvil?“</p>
<p>„Měli bychom jít dál,“ prohlásil a rovnou vykročil.</p>
<p>Mohla se rozbrečet. Mohla zaječet. Neudělala ani jedno a Karsa si pro sebe kývl a natáhl k ní ruku. „Tenhle proud patří jemu, ne nám,“ zamumlal. „Pojeď se mnou, čarodějko − nevzdáš se tím ničeho cenného.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Zaváhala, ale pak se ho chytila za ruku.</p>
<p>Když se za ním usadila, Karsa se pootočil a zakřenil se na ni. „Nelži. Už teď je ti líp, viď?“</p>
<p>„Karso − co se stalo Poutníkovi?“</p>
<p>Válečník popadl otěž a posadil se rovně. „Stíny jsou kruté,“ odtušil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Škarpa se přinutil otevřít to, co považoval za oko. Své oko. Nad slepým Tiste Andii Kadaspalou stál Draconus, oběma rukama ho držel za hubený krk a tahal ho nahoru.</p>
<p>„Ty zatracený hlupáku! Takhle to fungovat nebude, copak to nevidíš?“</p>
<p>Kadaspala se mohl místo odpovědi jen dávit. Draconus se ještě chvíli mračil, než mužíka odhodil na hromadu těl.</p>
<p>Škarpa se krákavě zasmál. Draconus upřel pronikavý zrak pro změnu na něj.</p>
<p>„Chtěl tady vytvořit zatraceného boha!“ vyštěkl.</p>
<p>„A ten bude mluvit mým hlasem,“ utrousil Škarpa.</p>
<p>„Ne, <emphasis>to tedy nebude.</emphasis> Nepadni do této pasti, čaroději. Na tomto místě nesmí být vytvořeno nic −“</p>
<p>„Jaký je v tom rozdíl? Všichni umřeme. Ať si ten bůh otevře oči. Zamrká a vyjádří se…“ znovu se zasmál, „první výkřik bude i poslední. Zrození a smrt a nic mezi tím. Copak existuje něco tragičtějšího, Dracone? Cokoliv?“</p>
<p>„Dragnipúr <emphasis>není ničí děloha,</emphasis>“ zavrčel Draconus. „Kadaspalo, tohle měla být klec, která udrží noc a chaos mimo. Poslední zoufalá překážka − jediný dar, který jsme mohli nabídnout. Brána, které je odepřeno toulání, si musí najít domov, útočiště − pevnost, i když je postavená z masa a kostí. Ten vzorec, Kadaspalo, měl vzdorovat chaosu − dvě protichůdné síly, jak jsme se o tom bavili −“</p>
<p>„To neuspěje!“ Slepý Tiste Andii se svíjel Draconovi u nohou jako nabodnutý červ. „Neuspěje to, Dracone − byli jsme hlupáci, pitomci. Byli jsme šílení, byli jsme šílení, byli jsme šílení, že jsme <emphasis>mysleli</emphasis> − dej mi to dítě, toto úžasné stvoření − dej mi −“</p>
<p>„Kadaspalo! Ten vzorec − nic jiného! Jen ten vzorec, mor na tebe!“</p>
<p>„Neuspěje. Rozbije se. Rozbije se a neuspěje rozbité v neúspěchu. Neúspěchu neúspěchu neúspěchu. Umíráme a umíráme a umíráme a umíráme!“</p>
<p>Škarpa slyšel vojsko pochodující za nimi, kroky jako přerušované hromobití, oštěpy a zástavy chřestící jako kontinent rákosí ve větru. Z bezpočtu hrdel vycházel bojový zpěv, ale ani dva hlasy nezněly stejně a vytvářely válku disonance, hřmot hrůzu nahánějícího šílenství. Byl to ten nejděsivější zvuk, jaký kdy Škarpa slyšel − žádné smrtelné vojsko by nedokázalo vyvolat takovou hrůzu. A nad tím vším zuřila obloha, stříbrně planoucí, kypící, protkaná oslepujícími záblesky nějaké sestupující zkázy, sestupující stále níž − a až konečně udeří, <emphasis>vojsko zaútočí. Smete nás.</emphasis></p>
<p>Škarpa se rozhlédl zdravým okem a uvědomil si, že ho má pořád zavřené, zalepené, že možná vůbec nemá oči a že vidí skrze vzor vytetovaný černým inkoustem na víčko. <emphasis>Oko boha? Oko vzorce? Jak to, že vůbec něco vidím?</emphasis></p>
<p>Draconus se díval dozadu a na okamžik zapomněl na Tiste Andii, jenž se mu svíjel u nohou.</p>
<p>Taková záměrná bojechtivost, taková hrdinská póza, jaká by měla být zachycena v nesmrtelném bronzu. Hrdinství potřebující zelené skvrny měděnky, důkaz staletí uplynulých od doby, kdy takové ušlechtilé síly ještě existovaly na světě − jakémkoliv světě, podrobnosti nejsou důležité. Socha dokazuje veliký věk nyní ztracený, opuštěné ctnosti.</p>
<p>Civilizace si zajistí, že takoví hrdinové zemřou, dřív než jim začne vzdávat pocty. Ctnost patří mrtvým, ne živým. To ví každý. Žije se s tím, se svým pádem z ctnosti, což je současný věk. Odkaz pošpiněný, protože to lidé dělávají s věcmi, které si sami nevyslouží.</p>
<p>Škarpa si prohlížel Dracona a ten jako by ztmavl a rozmazal se. Čaroděj zalapal po dechu, a vzápětí tam Draconus zase byl, jako vždycky.</p>
<p>Z mysli mu zůstalo tak málo, tak málo, co mohl označit za své <emphasis>já,</emphasis> a jasných chvil rychle ubývalo. Je v tom ironie, že až ho chaos dostihne, zjistí, že už tady není?</p>
<p>Najednou si k němu Draconus dřepl. „Škarpo, poslouchej mě. Udělal z tebe nexus − měl jsi být božíma očima − ne, jeho mozkem − vzor, který máš na kůži…“</p>
<p>Škarpa pobaveně zabručel. „Každá duše začíná jediným slovem. On to slovo zapsal − na mě. Totožnost je pouze vzorec. Začátek formy. Svět − život a zkušenosti − je Kadaspala, kreslící pořád jemné detaily. Na konci života, kdo vůbec to první slovo rozluští?“</p>
<p>„Je na tobě, abys ten vzorec rozbil, Škarpo,“ prohlásil Draconus. „Drž se sám sebe, drže se toho pevně − budeš to možná potřebovat −“</p>
<p>„Ne, <emphasis>ty</emphasis> to možná budeš potřebovat, Dracone.“</p>
<p>„Žádný malý bůh tu být nesmí. Ne vytvořený z téhle <emphasis>noční můry</emphasis> − copak to nechápeš? Bylo by to něco strašného. Kadaspala je šílený −“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Škarpa, „to je velice nepříjemné. Je šílený. To není dobrý začátek.“</p>
<p>„Nech toho, Škarpo.“</p>
<p>„Jen slovíčko.“</p>
<p>Draconus zíral do namalovaného oka. Nakonec vstal, zvedl svůj řetěz a přesunul se mimo Škarpovo omezené zorné pole.</p>
<p>Kadaspala přilezl blíž. „On chce jenom uniknout uniknout uniknout. Ale ty ale ty ale ty jsi uzel uzel. Utažený! Nikdo neunikne. Nikdo neunikne. Drž drž a drž, dokud se neprobudí, a on se probudí a probudí. Probudí se. Moje dítě. Slovo, víš, slovo je slovo je slovo. To slovo je <emphasis>zabít.</emphasis>“</p>
<p>Škarpa se usmál. Ano, to věděl. Opravdu.</p>
<p>„Počkej, milý uzle, a počkej počkej počkej. Všechno bude dávat smysl. Všechno. Slibuju slibuju já slibuju a slibuju − protože jsem viděl budoucnost. Vím, co přichází. Znám všechny plány. Její bratr zemřel a neměl to neměl to neměl dělat, ne. Ne, to neměl dělat, neměl. Já to dělám pro ni pro ni pro ni. Jenom pro ni. Uzle, tohle dělám pro ni.“</p>
<p><emphasis>Zabít,</emphasis> pomyslel si Škarpa a kývl, <emphasis>ano, zabít, chápu. Rozumím. Zabít pro ni. Zabít</emphasis>. A tak to slovo v sobě našel, ano, a to slovo se umělo usmívat. Zatímco z nebe pršel popel.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pod hvězdami posetou rozlohou stála Vzácná žabnice u cesty a sledovala přijíždějící kočár. Opravy vypadaly provizorně i ve tmě a celý povoz se kymácel a houpal. Glanno Plachta hřadoval na vysokém kozlíku, nohy v dlahách roztažené, a koně pohazovali hlavami, uši přitisknuté k hlavě, a kouleli očima.</p>
<p>Kočár doprovázeli ostatní, Mappo s Vrčem nalevo, Rekkanto Ilk, Kmenové a zatracený Kartograf napravo. Mistr Přemoh byl zřejmě uvnitř.</p>
<p>Slaba vedle ní cosi zamumlala a vyškrábala se na nohy. „Probuď se, Sládě, už jsou konečně tady.“</p>
<p>V městečku zvaném Šáhské hoře, vzdáleném půl lígy, nesvítilo jediné světlo.</p>
<p>Žabnice došla k Vrčovi. „Co se tam stalo?“</p>
<p>Jen potřásl hlavou. „To vážně nechtěj vědět, čarodějko.“</p>
<p>„Proč se Jaghut vůbec obtěžoval se svatbou?“ ptal se Rekkanto, tvář bledou jako měsíc. „Bohové pod náma, jak by mohl říct Glanno, byla to ta nejmalicherněvanější ohavěstná hádka, jakou jsem kdy viděl! Když jsme vodtamtud zdrhali, ještě byla v plným proudu.“</p>
<p>„Zdrhali?“ podivila se Slaba. „Ten kočár se stěží plouží, Ilku.“</p>
<p>„Nic není napínavější než prchat o život hlemýždím tempem, to ti teda povím, ale nebýt mistrovy ochranitelivosti, jsou z nás nanejvejš cáry chlupatý kůže a kusy masa jako ze všech ostatních tam.“</p>
<p>Žabnice se zachvěla a udělala ochranné gesto.</p>
<p>Mistr Přemoh se vynořil z vozu, když se mu podařilo otevřít špatně zavěšené dveře. Byl celý pokrytý potem. „Co je tohle za zatracený svět,“ hudral roztřeseně.</p>
<p>„Já myslel, že jsme na ostrově,“ řekl Jula.</p>
<p>„My se vracíme zpátky do moře?“ zeptala se Přemoha Žabnice.</p>
<p>„Ani náhodou − kočár by to nevydržel. Musíme si najít civilizovanější místo, kde se zašijeme.“</p>
<p>Vydal se po cestě najít si místo, kde mohl sténat a vzdychat v soukromí, zatímco si vyprazdňoval měchýř − nebo se o to aspoň snažil, protože nikdy neodešel dost daleko. „Potřebuješ někoho s Vysokou Denul,“ zavolala za ním.</p>
<p>„Jak říkáš, čarodějko, jak říkáš…“</p>
<p>Kartograf si někde našel klacek a teď si něco o kus dál čmáral do hlíny. Žabnice se za ním zadívala. „Co to provádí?“</p>
<p>Nikdo zřejmě neznal odpověď.</p>
<p>Po dlouhém mlčení se ozvala Nejsladší trpělivost. „Nežízní náhodou některá z vás, děvčata, trochu po krvi?“</p>
<p>To všechny rychle probralo, jak si Žabnice všimla o chvíli později, stále bojujíc s vlastní panikou. Ta zatracená hrouda špeku se ještě svíjela smíchy a Žabnice by jí nejradši vrazila nůž do jednoho uslzeného oka. Ostatně pochybovala, že by se jí v tom někdo snažil zabránit.</p>
<p>Objevil se mistr Přemoh. „Co je tu k smíchu, Sládě? Ach, zapomeň na to.“ Prohlížel si je celý pobledlý a znepokojený, jako muž, jenž si právě zprudka sedl na špunt. „Noc smrdí − všimli jste si toho někdo? Myslel jsem na Rašan, ale nejsem si jistý.“</p>
<p>„Stačí jenom, když mě dovezete do přístavu,“ řekl Mappo. „Odtamtud už se dostanu sám.“</p>
<p>Přemoh na něj zašilhal. „Dopravíme tě, jak jsme se dohodli, Trelle −“</p>
<p>„Nebezpečí −“</p>
<p>„Kvůli tomu taky dostáváme tolik peněz. A už dost, ať tě ani nenapadne uvažovat o tom, že zrušíš smlouvu − to bychom považovali za těžkou urážku, pošpinění našeho dobrého jména. Dopravíme tě tam, Trelle, i kdyby to bylo na jednom kole za třínohým koněm.“</p>
<p>Kartograf přiklopýtal zpátky. „Chcete-li,“ pronesl a pokusil se o úsměv, který byl podle Zabnice příliš ghúlský, než aby se dal popsat bez záchvatu šílenství, „načrtl jsem řešení.“</p>
<p>„Promiň, že nám to ušlo,“ ucedil Přemoh.</p>
<p>„On to myslí doslova,“ podotkla Žabnice a ukázala na silnici.</p>
<p>S Přemohem v čele se šli podívat na škrábanici ve světlém prachu.</p>
<p>„Co to ve jménu mistra Kápě je?“</p>
<p>„Mapa, samozřejmě.“</p>
<p>„Jaká mapa?“</p>
<p>„Naší budoucí cesty.“</p>
<p>Rekkanto Ilk si dřepl, aby si dílo prostudoval, a pak zavrtěl hlavou. „Ani nepoznám, na kterým jsme ostrově. Tahle mapa je blbá, Kartografe.“ Vstal a kývl na ostatní. „Takhle to dopadá, když se snažíte spolupracovat s mrtvým. Tvrdím, že zdravej rozum odejde jako první, když se proměníte v chodící mrtvolu − proč asi?“</p>
<p>Bratři Kmenové se zatvářili přemýšlivě, jako kdyby hledali možné odpovědi. Pak si všimli, jak se ten druhý mračí, a oba se usmáli. Amby frkl a musel si z horního rtu utřít sopel.</p>
<p>„Musela jsem se zbláznit,“ zašeptala Žabnice.</p>
<p>„To jsi tu namaloval nějakou bránu, Kartografe?“ zeptal se Přemoh.</p>
<p>„Bez investitury, ale ano. Nemám moc ji provést, ale ty ano.“</p>
<p>„Možná,“ hloubal Přemoh, „ale na tom, co jsi nakreslil, nic nepoznávám a z toho jsem nervózní.“</p>
<p>Kartograf prošel podél náčrtu a svraštělým prstem ukázal na druhý konec mapy. „Vidíš tu rovnou, širokou rýhu? Všechny ostatní se stahují k ní, a to je cesta, kudy se musíme dát. Nejlepší mapy ti ukážou správný směr. Nejlepší mapy jsou ty, které tě dovedou na určité místo.“</p>
<p>Rekkanto Ilk se poškrábal na hlavě a tvářil se zaraženě. „K tomu ale přece mapy jsou, ne? Co to tady mele?“</p>
<p>„Všechny mapy ne,“ opravil ho Kartograf a potřásl hlavou − a podle Žabnice nemohlo být nic obřadnějšího, než když mrtvý člověk potřásá hlavou. „Objektivní ztvárnění je jen jednou z forem umění kartografického, a není dokonce ani nejužitečnější.“</p>
<p>„Když to říkáš,“ zabručel mistr Přemoh. „Pořád jsem z toho nesvůj.“</p>
<p>„Moc dalších možností nemáš, čaroději. Kočár je poškozený. Manželská hádka se rozšiřuje za hranice města a brzy pohltí celý ostrov v požáru sporných verzí toho, kdo co vlastně řekl.“</p>
<p>„Je chytřejší, než byl předtím,“ poznamenala Slaba.</p>
<p>„To je pravda,“ přitakal Rekkanto.</p>
<p>„Dávám se dohromady,“ odtušil Kartograf a předvedl další příšerný úsměv.</p>
<p>Všichni sebou trhli.</p>
<p>„Jak to, žes tohle nadání dosud nepředvedl?“ zeptal se Přemoh.</p>
<p>Mrtvý se narovnal. „Na této cestě jsem předvedl mnohá nadání podle dané situace. Copak jste zapomněli na ty kokosy?“</p>
<p>Slaba vyvrátila oči. „Jak bychom mohli zapomenout na kokosy?“</p>
<p>„Kromě toho,“ pokračoval Kartograf, „jako nezvaný host mám nutkavou potřebu přispět k celému podniku.“ Ukázal rozedranou rukou na čmáranici na cestě. „Vlož do toho magii, mistře Přemohu, a můžeme se vydat na cestu.“</p>
<p>„Někam, kde se budeme moct na chvíli zastavit?“</p>
<p>Kartograf pokrčil rameny. „Nedokážu předpovědět, jaké situace nás čekají, jenom že obecně nejsou zvlášť nebezpečné.“</p>
<p>Přemoh se tvářil, že se mu chce zase na malou. Místo toho se ale obrátil ke kočáru.</p>
<p>„Všichni na palubu. Žabnice, ty se mnou, jako obvykle. Totéž ty, Mappo. Vy ostatní se připravte.“</p>
<p>„Na co?“ chtěl vědět Vrč.</p>
<p>„Na všechno, pochopitelně.“</p>
<p>Rekkanto, dosud se naparující po výpadu z kleku, poplácal mohutného válečníka po zádech. „Neboj, příteli, nakonec si na to zvykneš. Teda pokud tě to dřív nezabije,“ dodal.</p>
<p>Kartograf popadl provazy. „Kdo mě laskavě přiváže ke kolu?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nad Obydlenou plání se roztahuje noc. Na nebeské klenbě jsou hvězdy slabé, rozmazané, jako kdyby se jim nechtělo zaostřit se do hrotů uprostřed podivně ztěžklé temnoty. Dnes v noci tlumí kojoti svůj křik. Vlci prchají oslepení beztvarou hrůzou a někteří poběží, dokud jim nepukne srdce.</p>
<p>Jižně od západního okraje Gadróbské pahorkatiny se osamělý muž v kroužkové zbroji zastavuje, protože konečně zahlédl namodralou záři tlukoucího srdce velkého, bájného města.</p>
<p>Darúdžhistánu.</p>
<p>Tři lígy západně od něj hledí na stejnou modrou skvrnu další tři cizinci a v očích jednoho z nich − aniž by si toho ostatní všimli − se zračí taková hrůza a bolest, že by to menšího muže zdrtilo. Ruka se mu natahuje ke kůží ovinutému jílci meče.</p>
<p>Říká si, že vykonaná pomsta přináší klid, ale sám tomu nevěří. Za městem, jež na něj čeká, je rozlehlá prázdnota budoucnosti. Už ani nevěří, že ji někdy uvidí, natož aby do ní vstoupil.</p>
<p>Nicméně i přes bouřlivou, kypící sílu vůle těchto cizinců není žádný z nich příčinou, proč je noc tak hmatatelně tichá.</p>
<p>Necelou lígu na sever od trojice cizinců je na hřebeni seřazeno sedm ohařů a upírají na záři zlověstné oči. Dokážou zachytit rychlý tlukot srdce králíka na půl míle daleko, a tak dobře slyší dvanácté zvonění ohlašující příchod půlnoci do města Darúdžhistán.</p>
<p>Jako jeden ohař zvednou mohutné hlavy a hlasitě zavyjí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Hvězdy se rozkřísly do planoucích jisker. Velekrál se zastavuje uprostřed kroku a prastará, umíněná krev v jeho žilách je náhle studená jako led. Poprvé na celé cestě zakouší strach.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ničitel prudce zvedá hlavu a uskakuje. Samar Dev se zoufale chytá Karsy, aby nespadla na zem, a cítí, jak je obrovský válečník náhle celý napjatý.</p>
<p>Poutník před nimi se zastavuje, ramena shrbená, jako by ho to příliš blízko znějící vytí švihalo přes záda. Nakonec se otřepe a kráčí dál.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na sloupku brány otočené k jižní pláni zdvihá ropuše podobný démon hlavu a straží špičaté uši.</p>
<p>Jak vytí pomalu utichá, démon se znovu usazuje. I když teď konečně cítí, jak ze samotné země stoupá a kostmi mu prochází dusot těžkých tlap v dálce.</p>
<p>A neustále se blíží.</p>
<p>Ve městě za Chillbaisem znějí vážným hlasem půlnoční zvony. Další velký svátek sezony je téměř u konce. Ještě jeden den ve jménu Gedderone. Ještě jedna noc, a hýření bezduchých oslav skončí.</p>
<p><emphasis>Tančete, tančete dál. Protože, jak každý ví, to, co kolem sebe vidíte, vydrží, inu… navždy!</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVACET JEDNA</p><empty-line /><empty-line /><p>Příteli, tohle není místo, kde</p>
<p>květiny leží rozházené po cestě</p>
<p>a měsíční světlo se leskne</p>
<p>tam, kde stonky krvácejí.</p>
<p>V den právě navždy ztracený</p>
<p>jsem sledoval černou vosu letící</p>
<p>do pavučiny a pavouka, kterého upustila,</p>
<p>načež polapena ještě ve vzduchu.</p>
<p>Kroky nezanechávají stopy</p>
<p>po hněvu hladového tvora</p>
<p>a ty můžeš jen v naději ležet a snít,</p>
<p>že se zlehka dotkla země</p>
<p>a odtančila pryč jako dech,</p>
<p>skryla se pod přikyvujícím listím,</p>
<p>zatímco lovec krouží a naslouchá,</p>
<p>ale kořist není k nalezení.</p>
<p>Příteli, tohle není tvoje tvář,</p>
<p>tak bledá, že se již nikdy neusměje,</p>
<p>když měsíční světlo padne a zastaví se,</p>
<p>chladné jako stříbro na pasece.</p>
<p>Ohlédni se na den, je navždy ztracený,</p>
<p>zahleď se do noci, kde se vše spojuje,</p>
<p>pavučina je prázdná, vítr kvílí</p>
<p>ve vláknech nepřítomných písní.</p>
<p><emphasis>Píseň o starém příteli</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_16.jpg" />Mnohomluvný v údivu, ale, buďte ujištěni, stručný v žalu. Představte si dřevorubce stojícího čelem k lesu se sekerou v ruce. Ve chvilce se pohne. Představte si první řadu stromů, zakořeněných, bezmocných vůči tomu, co přijde.</p>
<p>Prosakování vody kolem kořenů se nezrychlí, příjemné teplo slunce na listech nevzplane naléhavým plamenem. Svět a jeho tempo se nemohou změnit. Co se dá dělat? Inu, nedá se dělat nic. Dřevorubec se rozmáchne sekerou, je rychlý a ohromně lhostejný a neslyší sbor hlasů.</p>
<p>Má tato představa nějakou cenu? Pro někoho, možná pro mnoho, ji mít musí. Ale vězte, že empatie není žádná hra.</p>
<p>Vraťte čas. Stále se smráká, ale ještě je příliš brzy, a tak se slabí shromažďují. Osamělý jezdec přitahuje otěže na hřebeni nad táborem horníků. Tady nahoře ještě sluneční paprsky zůstávají. V tmavé jámě pobíhají lidé.</p>
<p>Konečně ho uviděli. Nahoru se plahočí jakýsi stařec. Běžec spěchá do hlavní budovy dřepící na srovnané hromadě hlušiny.</p>
<p>Už to začalo.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Další host? Přichází si pro kluka? Co je na tom klukovi tak zvláštního?“ Gorlase Vidikase však odpovědi na tyto otázky nezajímaly, zvlášť proto, že běžec mu toho moc vysvětlit nemohl, neboť mluvil jenom s předákem.</p>
<p>Šlechtic vstal, přehodil si přes sebe plášť, vzal si jelenicové rukavice a vyšel z budovy. Bude mít to potěšení zabít dalšího hlupáka? Upřímně doufal, že ano.</p>
<p>Bude to ten nafoukaný neřád Coll? To by bylo ideální, a možná se při jeho posledním vydechnutí probudí duch paní Simtal a nadšeně zavyje nad dokonalou pomstou, dlouho očekávaným završením té ohavné zrady o její poslední slavnosti. To byla pochopitelně hlavně Orrova záležitost, a možná i Limova, ale Gorlas vítal nečekanou odměnu, kterou sklidí za zabití nejméně dvou starých spiklenců.</p>
<p>Collova smrt by také uvolnila místo v radě. Gorlas se při tom pomyšlení usmál. Zamířil k dřevěným schodům, vedoucím za budovou nahoru na hřeben. Skromný prostředek mu za to nabídne vlastní odměnu a vedle ní bude ta Hanutova a Šardanova bezpochyby vypadat jako neochotný dar chudáka. Najednou se mu hlavou mihla podivná představa, v níž se půl tuctu takových chudáků, žebráků a podobné chamradi shromáždilo v opuštěné budově, kde se posadili na vlhkou hlínu a podávali si žalostné krajíčky chleba a plesnivé kousky sýra. A zatímco přihlížel, jako nějaký neviditelný duch, vycítil, že ten kruh je jaksi… neúplný.</p>
<p><emphasis>Někdo schází. Kdo schází?</emphasis></p>
<p>Otřepal se, představu zahnal a zjistil, že stojí pod schody a opírá se o zábradlí. V posledním okamžiku, když se obraz rozpadal, měl dojem, že zachytil ještě něco − mrtvolu kroutící se pod silnou větví, otáčející se k němu − a vzápětí byla pryč.</p>
<p>Gorlasovi nevysvětlitelně vyschlo v ústech. Seslal mu to vidění nějaký bůh či duch? Pokud to někdo udělal, bylo to ubohé, protože vůbec nepochopil, co to mělo znamenat.</p>
<p>Natáhl si rukavice a pokračoval v cestě. Vynořil se do příjemného slunce, kde bylo všechno zbarvené dozlatova. Ano, bohatství světa měl na dosah. Nikdy nechápal chudáky, jejich hloupost, nedostatek ctižádosti a lenost. Tolik toho je na dosah − copak to nevidí? A jak se opovažují remcat a vrhat po něm temné pohledy, když si bere všechno, co může? Ať hezky odpadnou, svalí se mu pod nohy. On si půjde, kam bude chtít, a pokud to znamená odstrčit je z cesty nebo je rozdrtit, budiž.</p>
<p>Mohl se klidně narodit v nějaké díře, ale stejně by se nakonec dostal tam, kde je dnes. Měl prostě v povaze být úspěšný, vítězit. Tvrdá práce, disciplína a odvaha chopit se příležitosti, když se naskytne − to všechno většině lidí chybí. Co jim ale nechybí, ani v nejmenším, je bezmezná energie ke stěžování si. Zahořklost je plýtvání energií a jako kyselina rozežírá nádobu, která ji obklopuje.</p>
<p>Když došel k ohybu cesty, okamžitě viděl, že muž čekající na něj není Coll. Ne, byl to nějaký cizinec. <emphasis>Bohové pod námi, je to možné? Oponn, sesíláte mi požehnání? Popotáhni m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> dopředu, Paní. Postrč ho blíž, Pane.</emphasis></p>
<p>Mladý muž (no, byli vlastně stejně staří, ale Gorlas na to měl jiný názor) ho zahlédl a pomalu sesedl. Obešel koně a postavil se doprostřed cesty.</p>
<p>„Nebyla tak hloupá, aby tě sem poslala, že ne?“</p>
<p>„Takže víš, kdo jsem.“</p>
<p>Gorlas se usmál. „Jednou jsem tě pozoroval, je to teprve pár dní, z druhé strany ulice. Tvářil ses provinile, věděl jsi to? Vypadal jsi jako zbabělec − jakže se to jmenuješ? Chci znát tvoje jméno, abych mohl být přesný, až jí budu vyprávět, co jsem udělal s tebou i s tvou mrtvolou.“</p>
<p>Muž jen nehybně stál s rukama u boků. „Nepřišel jsem kvůli Kalistě,“ poznamenal.</p>
<p>„Jestli si chceš myslet, že to byl tvůj nápad, posluž si. Ale měl bych ti říct, že ji znám dobře − mnohem líp než ty. Zapracovala na tobě, naplnila ti hlavu − vlastně jako by tě sem dovedla za ruku, i když ty jsi příliš zabedněný, než aby sis to uvědomil. Pochopitelně nebude chtít někoho příliš chytrého, protože bystrý muž by ty její plány prohlédl. Bystrý muž by odešel. Nebo utekl.“</p>
<p>Muž lehce naklonil hlavu. „Jaký má tohle smysl, Gorlasi Vidikasi?“</p>
<p>Gorlas si povzdechl a ohlédl se na předáka, jenž přihlížel a poslouchal − ano, s tím bude muset něco udělat − a znovu se obrátil k muži před sebou. „Protože jsi příliš velký zbabělec, než abys mi řekl svoje jméno, budu ti prostě muset odříznout obličej a odnést jí ho jako důkaz. Podívej se na sebe, vždyť ani nemáš meč. Předáku! Máme ještě ten Murilliův rapír? Zapomněl jsem, vrátili jsme ho s tělem?“</p>
<p>„Nevím, pane − mám se po něm podívat?“</p>
<p>„Najdi prostě nějaký meč. Jakýkoliv − on s ním stejně neumí zacházet. A pospěš si, než se setmí a tu chátru dole znudí čekání.“ Usmál se na muže. „Poslední dobou jsou dost krvežízniví − moje vina −“</p>
<p>„Ano, ohledně Murillia…“</p>
<p>„Aha, tak kvůli němu jsi přišel? Ten souboj byl podle pravidel. Jednoduše se mi nevyrovnal.“</p>
<p>„Kde je kluk?“</p>
<p>„Takže jsi tu kvůli němu? Nějak se mi tomu nechce věřit. Není ten kluk nějaký osiřelý princ nebo tak něco, že ne? Tedy spíš <emphasis>nebyl?</emphasis>“</p>
<p>„Nebyl?“</p>
<p>„Ano. Naneštěstí je mrtvý.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Pořád máš zájem?“ zeptal se Gorlas. „Ovšem teď už na tom příliš nezáleží, protože já chci, abys zůstal. Možná se pokusíš utéct, ale ujišťuju tě, že tě zabiju, než stačíš nasednout na toho pěkného koně, kterého rád uvítám ve svých stájích. Pověz mi, jsi lepší duelant, než byl Murillio? Budeš muset být. Mnohem lepší.“</p>
<p>Předák sešel až do poloviny svahu, než začal vyřvávat příkazy, a teď se nahoru dral jakýsi mládenec s mečem − nebyl to Murilliův rapír, jen zbraň, kterou zřejmě někde vyhrabali. Byl úzký, směrem k hrotu se zužoval a byl mírně ohnutý. Aspoň že byl ze železa, ale byl celý rezavý a na obou ostřích byly zuby. Jílec dokonce ani nebyl upravený, jak si Gorlas všiml, když mu ho sípající předák podával.</p>
<p>„Ten jílec mě mrzí,“ řekl šlechtic, „ale ty jsi měl přijít lépe připravený.“</p>
<p>„Jaký je to pocit, zabít starce?“ zeptal se mladík.</p>
<p>„Souboj byl podle −“</p>
<p>„Dohodli jste se, že bude na život a na smrt? O tom pochybuju, Vidikasi.“</p>
<p>„Nemám rád ten nedostatek úcty, když takhle použiješ moje příjmení − zvlášť když jsi mi ani neřekl svoje.“</p>
<p>„No, tvoje žena ti říká Budižkničemu, jestli se ti víc líbí tohle…“</p>
<p>Gorlas mu hodil meč k nohám a ten při dopadu zvedl obláček zlatého prachu. „Do střehu,“ zachraptěl. „A na smrt.“</p>
<p>Muž se nesnažil zvednout zbraň, jen tam stál jako předtím, s hlavou nakloněnou na stranu.</p>
<p>„Jsi opravdu zbabělec,“ prohlásil Gorlas a tasil rapír. „Zbabělci si nezaslouží čestné zacházení, takže se obejdeme bez konvencí −“</p>
<p>„Čekal jsem, až to řekneš.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Předák, stojící stranou a dosud zápasící s bolestí těžce namáhaného srdce, si chtěl olíznout rozpraskané rty. Než ale olíznutí dokončil, scéna před ním se nevratně změnila.</p>
<p>A Gorlas Vidikas padal. Dopadl tvrdě. Rapír mu vyklouzl z ruky a zachytil se v trávě vedle cesty. Zvedl se prach a pomalu si zase sedal.</p>
<p>Cizinec − pohnul se vůbec? Předák si tím nebyl jistý − se teď obrátil k němu. „Slyšel jsi, jak říká, že se při souboji obejdeme bez pravidel, že ano?“</p>
<p>Předák kývl.</p>
<p>„A když o tom teď uvažuju, dobrý muži, slyšel jsi, že bych vůbec vyslovil formální výzvu?“</p>
<p>„No, chvíli jsem byl pryč −“</p>
<p>„Ale určitě ne mimo doslech.“</p>
<p>„Ehm, ne, pokud jste si něco nešeptali −“</p>
<p>„Zamysli se. Gorlas pořád žvanil − mohl jsem snad něco říct, i kdybych chtěl?“</p>
<p>„To je pravda, když o tom tak uvažuju.“</p>
<p>„Potom je všechno jasný?“</p>
<p>„Já nemůžu říct tak ani tak,“ vyhrkl předák. „To až ten člověk, pro kterýho tenhle pracoval.“</p>
<p>„A ten se, poněvadž tu nebyl, bude muset spolehnout jen na tvou zprávu.“</p>
<p>„Ehm, asi ano.“</p>
<p>Muž pokrčil rameny. „Udělej teda, co uznáš za vhodný.“ Zadíval se do jámy. „Máš skoro pocit, že začnou jásat,“ poznamenal.</p>
<p>„Ještě to nevědí.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ještě nevědí, jestli ten, kterej nahradí Vidikase, bude lepší, víš?“</p>
<p>„Protože podle jejich zkušeností jsou všichni stejní.“</p>
<p>Předák kývl. „Myslel jsem, že nejsi urozenej.“</p>
<p>„Ne, to nejsem.“</p>
<p>„Ne, jsi jako ti tam dole. Dokonce jako já.“</p>
<p>„Asi ano.“ Muž přistoupil k tělu Gorlase Vidikase, sklonil se a převrátil ho na záda. Předák viděl, že mrtvému z prsou trčí dva nože, zabořené až po střenky.</p>
<p>Olízl si rty a prach mu najednou chutnal příjemněji. „Nevíš náhodou něco o majetkovejch zákonech?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Jako když jsem mu splácel půjčku −“</p>
<p>„Ne, to nemám tušení. Ale řekl bych, že pokud budeš prostě sedět jako pěna, bude to těžko někdo považovat za protizákonný, že?“</p>
<p>„Mně to teda připadá docela správný,“ souhlasil předák.</p>
<p>Muž vytáhl nože a otřel je o špinavý, pomačkaný plášť. „Říkal o Harllovi pravdu?“</p>
<p>„Cože? Ach. Ano. Kluk se pokusil utýct a zabil se přitom.“</p>
<p>Muž si povzdechl a narovnal se. „A kurva, Murillio,“ zamumlal. „Mrzí mě to.“</p>
<p>„Počkej − ten Harllo − byl nějak důležitej? Totiž −“ Předák ukázal na mrtvolu na cestě a jaksi i na tu včerejší, „všechno to zabíjení. Kdo <emphasis>byl</emphasis> ten Harllo?“</p>
<p>Muž vyskočil do sedla a zvedl otěže. „Nejsem si jistý,“ přiznal po chvilce. „Ale zdá se, že…“ zaváhal, než dodal, „to byl kluk, kterýho neměl nikdo rád.“</p>
<p>Jak byl předák zahořklý a zjizvený, tohle jím otřáslo. „Taková je většina z těch, který tady skončej. Většina.“</p>
<p>Muž si ho ze sedla prohlížel.</p>
<p>Předák se zamyslel, protože v jeho očích neviděl ani vítězoslavný, ani spokojený výraz. Vlastně si nebyl jistý, co vidí. Ať to bylo cokoliv, nezapadalo to do obrazu.</p>
<p>Cizinec otočil koně a vyrazil po cestě. Vracel se zpátky do města.</p>
<p>Předák zakašlal, popošel blíž a plivl hlen na tvář Gorlase Vidikase. Pak se otočil. „Chci tři strážný a nejrychlejší koně, který máme.“</p>
<p>Díval se, jak běžec letí dolů. Z jámy se ozval drsný smích. Předák to dobře chápal, a tak kývl. „Ať se propadnu, tu flašku piva navíc jim dám v každým případě.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řezník jel houstnoucím šerem. Kůň však brzy vycítil ztrátu vůle, jak se jezdec na jeho hřbetě přestal pokoušet o nějaké určování tempa. Zpomalil tedy do klusu, pak do kroku a nakonec se zastavil, sklonil hlavu a uškubl trs trávy.</p>
<p>Řezník se díval na své ruce, otěže mu z nich vyklouzly. A pak se rozplakal. Kvůli Murilliovi, kvůli chlapci, kterého nikdy neviděl. Ale hlavně plakal kvůli sobě.</p>
<p><emphasis>Přijď ke mně, má lásko. Přijď ke mně.</emphasis></p>
<p>Zakrátko se kolem prohnali tři poslové − a nevěnovali mu sebemenší pozornost. Dusot kopyt pomalu utichal a mračna prachu za nimi zůstala viset, ozářená světlem hvězd.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Venaz hrdina, který plní rozkazy, a pokud přikazují něco hnusného, dokonce i vraždí, potom je to správně. Žádné otázky, žádné výhrady. Vítězoslavně se vrátil na povrch. Další útěk zmařený, zprávu hezky doručil. Ale rád byl důkladný. Vlastně si chtěl být jistý.</p>
<p>A tak když si, v souladu se svými novými výsadami jako šéf krtků, vyzvedl provaz a vydal se zpátky do tunelů, nikdo mu v tom nebránil. Mohl si přece dělat, co se mu zlíbí, ne? A až se vrátí s důkazem o smrti Bainiska a Harlla, Gorlas Vidikas pochopí, jak je dobrý, a Venaz bude mít úplně nový život.</p>
<p>Dobrá práce vede k dobré odměně. Prostá pravda.</p>
<p>Voda, která zaplavila průchod v Poklesu, dávno odtekla, což mu usnadnilo cestu k puklině. Dřepl si na kraji a pozorně poslouchal − chtěl se ujistit, že nikdo tam dole už není naživu a nešourá se v černočerné tmě. Uvolnil Bainiskův provaz z kamene a nahradil ho vlastním, načež ho shodil dolů.</p>
<p>Stáhl knot lucerny a přivázal půl sáhu šňůry k držadlu a druhý konec ke svému kotníku. Spustil lucernu a natáhl nohu. Spojil nohy tak, aby měl provaz mezi nimi, a popolezl, až se mohl opřít o uzel na provaze. Dokud se mu šňůra nezaplete do provazu, bude všechno v pořádku. Velice opatrně začal šplhat dolů.</p>
<p>Budou tam rozbitá, krvácející těla. Zabila je skála, ne Venaz, protože ten ani nepřeřízl provaz. To udělal Bainisk, ten pitomec. Avšak Venaz by to mohl připsat sobě, na tom není nic špatného.</p>
<p>Dokonce i když mu pomáhaly uzly, rozbolely ho ze šplhání ruce a ramena. Vlastně to ani nemusel dělat, ale mohl by to být ten skutek, který bude v očích Gorlase Vidikase znamenat rozdíl. Šlechtici hledali jisté věci, záhadné věci. Rodili se s nadáním a schopnostmi. Potřeboval takovému muži ukázat co nejvíc z vlastního nadání a tak.</p>
<p>Lucerna pod ním zarachotila a on se podíval dolů. Slabé světlo dopadalo na zubaté kamení. Ve chvilce stál na zemi, i když se mu kameny pod nohama posouvaly. Odvázal si lucernu od nohy a povytáhl knot. Kruh světla se rozšířil.</p>
<p>Zahlédl Bainiskovy nohy, prošlapané podrážky mokasínů a černě postříkané holeně, obě zlomené, s trčícími kostmi. Ale krev netekla. Bainisk byl dočista mrtvý.</p>
<p>Venaz popošel blíž a zadíval se na roztříštěný obličej. Trochu ho polekalo, že vypadá, jako by se usmíval.</p>
<p>Venaz si dřepl. Chtěl Bainiskovi sebrat měšec, kde nosil všechny cennosti − malý nůž se slonovinovou rukojetí, po němž velice toužil, půl tuctu měďáků získaných za odměnu za zvláštní úkoly, stříbrňák, kterého si Bainisk cenil nejvíc, protože na líci měl siluetu města pod duhou nebo nějakým obrovským měsícem − někdo řekl, že mince pochází z Darúdžhistánu, ale je hodně stará, ještě z časů tyranů. Poklady teď připadnou Venazovi.</p>
<p>Jenomže nemohl měšec najít. Převrátil tělo a prohlížel si zakrvácené kameny okolo. Měšec nikde. Dokonce ani kousky šňůrky.</p>
<p>Musel ho dát Harllovi. Nebo ho možná ztratil někde nahoře v tunelu − jestli ho nenajde tady, může se podívat cestou zpátky.</p>
<p>Teď se musel poohlédnout po druhém klukovi, po tom, kterého nenáviděl skoro od začátku. Vždycky se choval, jako by byl chytřejší než ostatní. Mohl za to výraz v jeho očích, jako kdyby věděl, že je něco lepšího, mnohem lepšího, takže pro něj bylo snadné chovat se mile ke všem těm pitomcům. Bylo pro něj snadné se usmívat a říkat hezké věci. Bylo pro něj snadné pomáhat a být velkorysý.</p>
<p>Venaz odešel od Bainiskova těla. Něco tu chybělo − a nebylo to jen Harllovo tělo. Po chvíli mu došlo, co to je. Zbytek provazu, který musel spadnout někam vedle Bainiska. Ten zatracený provaz byl pryč − <emphasis>a Harllo jakbysmet.</emphasis></p>
<p>Venaz se vydal puklinou dál a po dvaceti krocích dorazil na konec − zjistil, že tu končí pevná půda, což byl vlastně jen zřícený skalní most. Dál pokračovala holá skála do neznámé hloubky a zezdola stoupal horký, suchý vzduch. Venaze polekalo, že stojí na něčem, co by se mohlo dál zřítit, a tak se honem rozběhl opačným směrem.</p>
<p>Harllo bude ošklivě zraněný. Musí být. Leda… možná už je dole, stojí, drží ten zatracený provaz a čeká, až se k němu Bainisk připojí. Venazovi náhle vyschlo v ústech. Byl neopatrný. To nemuselo dopadnout dobře, co? Dobře to může dopadnout, jedině když toho mrňouse vystopuje a dorazí ho. Z toho pomyšlení se rozechvěl − ještě nikdy nikoho skutečně nezabil. Dokáže to? Bude muset, aby všechno napravil.</p>
<p>Dno se na druhé straně za Bainiskovým tělem zvedalo. Kameny byly stále větší a v mezerách mezi nimi hvízdal vítr přicházející zdola. Každý opatrný krok doprovázelo děsivé skřípění.</p>
<p>Po patnácti krocích se dno zase propadlo. Venaz popošel podél okraje. Dorazil ke skále na druhé straně pukliny a zvedl lucernu. Ve světle uviděl škvíru, dvě kamenné římsy, z nichž jedna se při pádu posunula rychleji a dál než druhá − dokonce dohlédl, až kam spoje mezi římsami sahají. Dno klesalo asi sáh a štěrbina − stěží loket široká − se ostře stáčela vzhůru do komína.</p>
<p>Bainisk by se tam nikdy neprotáhl. Ale Harllo by mohl a taky to udělal − byla to jediná cesta odtud.</p>
<p>Venaz znovu uvázal lucernu na šňůru a vmáčkl se do štěrbiny. Bylo to těsné. Špatně se mu dýchalo, protože mezi hrudníkem a skálou nebylo dost místa pro pořádné nadechnutí. S fňukáním se škrábal dál, ale ne tak hluboko, aby tam uvízl − ne, potřeboval aspoň jednu volnou ruku, aby mohl šplhat. Ohnul nohu a kroutil trupem a dařilo se mu posouvat se dál. Kámen byl suchý, jako vypálený, což bylo dobře. Kdyby byl vlhký, mohl by sklouznout zpátky. Než ale ulezl dva sáhy, byl zlitý potem a nad sebou nacházel šmouhy od potu, což byl důkaz, že tudy lezl i Harllo. Zjistil, že aby mezi přísuny nesjel, musí se co nejvíc nadechnout, takže jeho hrudník vytvoří jakousi zátku. Drsná látka haleny mu rozdírala kůži.</p>
<p>Kolik času uplynulo? Jak dlouho je v tom téměř svislém komíně? Ztratil o takových podrobnostech pojem. Byl ve tmě, ve světě kamenných stěn a závanů suchého větru a pravá ruka mu ochabovala. Krvácel. Potil se. Byl celý podrápaný. Ale škvíra se stupňovitě rozšiřovala a na každém stupni byla římsa, kde si mohl odpočinout. Konečně se škvíra změnila v komín, kudy se dalo pořádně šplhat. Mohl se zhluboka nadechnout a bolest v hrudníku postupně odeznívala. Pokračoval dál a zanedlouho dorazil do další štěrbiny. Tahle vedla přímo do podložní skály, kolmo ke komínu, jímž šplhal.</p>
<p>Venaz zaváhal, ale pak do něj zalezl, aby zjistil, jak daleko sahá − a vzápětí ucítil humus, slabě a z dálky, a o něco dál narazil na téměř vodorovnou puklinu, kde se usadila lesní prst. A za tím opojným pachem bylo ještě něco − čerstvého, štiplavého. Posunul lucernu před sebe. Podél tunelu se zvedal strmý suťovitý svah, a jak si ho prohlížel, slyšel chřestění kamínků padajících dolů spolu se suchým listím a mechem.</p>
<p>Popolezl ke svahu a zadíval se nahoru. A uviděl Harlla − jen asi dvacet sáhů nad sebou. Chlapec ležel na suti a pomalu se posouval vzhůru.</p>
<p>Ano, ucítil kluka.</p>
<p>Usmál se a rychle zhasl lucernu. Kdyby Harllo zjistil, že ho stále pronásleduje, mohl by skopnout vražednou kamennou lavinu − pochopitelně kdyby to udělal, strhla by ho s sebou. Harllo nebyl hlupák. Jakýkoliv špatný pohyb, a zemřeli by oba. Skutečné nebezpečí přijde, až dorazí nahoru. Potom by mohl Venazovi opravdu zatopit.</p>
<p>Venaz cítil průvan − svěží, čistý vzduch. Přinášel pach rákosí a bahna. Jezerní břeh.</p>
<p>Venaz se zamyslel, a důkladně. A vymyslel plán. Zoufalý, riskantní plán. Jenže neměl na vybranou. Harllo ho v každém případě uslyší šplhat za sebou. Dobře, tak ať.</p>
<p>Zasmál se, tiše, hrdelně. Věděl, že ten zvuk se nahoru ponese jako sykot stovky hadů stahujících se s ledovým jedem kolem Harllova srdce. Zasmál se a zabroukal: „<emphasis>Harrrllo! Našššel jsssem tě!</emphasis>“</p>
<p>Uslyšel výkřik. Zapištění, jako když šlápnete na chromé štěně, zakňučení z čiré hrůzy. To všechno bylo v pořádku.</p>
<p>Chtěl vyvolat paniku. Ne takovou, aby se kluk zoufale škrábal dál − protože to by mohl spadnout − ale takovou, která ho, až dorazí nahoru, požene do noci, kdy poběží bez zastavení.</p>
<p>Venaz pustil lucernu a začal lézt. Pronásledování bylo hotové utrpení. Jako dva červi se kroutili mezi zaprášenými kusy břidlice. Zoufalý utíkající i pronásledující byli lapeni v přerušovaném tlukotu srdce a lapání po vzduchu. Všechno to bylo uvězněné uvnitř, protože údy se mohly pohybovat jen pomalu a převelice opatrně. Při každém nepatrném sklouznutí oba strnuli, každou chvíli roztahovali ruce i nohy, zadržovali dech a zavírali oči.</p>
<p>Venaz ho bude muset zabít. Za tohle všechno Harllo zemře. Žádná jiná možnost nebyla a Venazovi náhle nedělalo problémy pomyšlení na to, jak kluka škrtí. Jeho ruce na Harllově kuřecím krčku, tvář modrá, pak šedne. Vyčnívající jazyk, oči vylézající z důlků − ano, nebude to tak těžké.</p>
<p>Najednou se shora ozval rychlý pohyb, sesuly se kamínky, a pak si Venaz uvědomil, že je na svahu sám. Harllo se dostal nahoru a díky bohům <emphasis>utíkal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvoje chyba, Harllo, a teď tě dostanu. Tvůj krk v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých rukou. Mám tě.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tiché šustění příchodů se znovu probouzí, dokonce i když postavy odcházejí. Z úkrytů, z útočišť, ze špinavých pelechů. Do proudu noci se vydávají neviditelné stíny.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Thordy se dívala, jak vrah − její manžel − vychází z klece lží, již s pitvornou ironií nazývali domovem. Když jeho kroky utichly, vyšla do zahrady a zastavila se na kraji vydlážděného kruhu. Zvedla zrak k obloze, ale měsíc zatím nevyšel, modrá záře plynových lamp nikde nebledla.</p>
<p>V hlavě slyšela mumlavý hlas, těžký hlas. Z toho, co jí říkal, se jí zpomalilo rozbušené srdce a myšlenky se jí uklidnily. A hlas odměřeným tónem promlouval o strašlivém odkazu smrti.</p>
<p>Vytáhla kuchyňský nůž a přiložila si čepel naplocho k zápěstí V tomto zvláštním, hrozivém postoji pak vyčkávala.</p>
<p>V té chvíli vstoupil Gaz do uličky. Chtěl najít někoho, kohokoliv. Aby ho zabil, utloukl, zpřelámal mu kosti, vymáčkl oči, rozdrtil rty o ostré pahýly zlomených zubů. Očekávání je tak rozkošné, že?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V jiném domově, částečně obydlí, částečně ateliéru, si Tiserra sušila umyté ruce. Najednou byla celá nastražená, jako by měla nervy podrásané drceným sklem. Zaváhala, zaposlouchala se, ale neslyšela nic kromě svého dechu, těch křehkých měchů života, jež vypadaly děsivě zranitelné. Něco začalo. A ona byla k smrti vyděšená.</p>
<p>Odběhla na jisté místo v domě a začala zoufale hledat. Našla skrýš, kde její manžel schovával vzácné dary od Modrých Moranthů.</p>
<p>Prázdná.</p>
<p>Přesvědčovala se, že manžel není žádný hlupák, že se o sebe umí postarat − to bylo jeho největší nadání, a těžce vydřené, rozhodně nemělo nic společného s tou proradnou arénou, v níž Oponn hráli přetlačovanou. On si prostě vzal, co potřeboval. Dělal, co bylo v jeho silách.</p>
<p>Tiserra se cítila bezmocná a nebyl to příjemný pocit, to vůbec ne. Sliboval, že se nadcházející noc potáhne celou věčnost.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mizela sestoupila do přízemí a zastavila se. Bard seděl na kraji pódia a ladil lyru. Kalous seděl u svého obvyklého stolu a mračil se do korbele, který mačkal, jako by se snažil uškrtit nějaký drsný, neústupný osud.</p>
<p>Jiskra − Jiskra byl ve vězení. Scillara před několika zvoněními odešla a dosud se nevrátila. Barathol trávil poslední noc ve vlastní cele − ráno ho posadí na vůz mířící do nějaké železárny.</p>
<p>Pazderka ležela nahoře, oči zavřené, slabá, dýchala jen mělce. Ve skutečnosti tu už vlastně nebyla. Nejspíš se nikdy nevrátí.</p>
<p>Mizela si přitáhla plášť. Muži jí nevěnovali pozornost, když opouštěla šenk.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Od chvíle, kdy ta hezká, děsivá žena odešla − Chaur netušil, zda to byly dny, týdny či roky − tu seděl sám, svíral kopí, které kdysi dal mrtvý muž s maskou C’urovi, a kýval se dopředu a dozadu. Najednou chtěl odejít. Proč? Protože racci venku nikdy nepřestali křičet a člun skřípal jako krysa v pěsti a z toho šplouchání okolo se mu chtělo čurat.</p>
<p>Kromě toho musel najít Barala. Jediného, kdo měl vždycky laskavou tvář, již bylo snadné si zapamatovat. Tvář patřící tátovi a mámě, jenže tahle byla jen jedna, aby bylo snazší si ji zapamatovat. Bez Barala byl svět studený. A zlý a nic nebylo pevné, a snažit se vydržet pohromadě, když všechno ostatní nedrželo, bylo velice těžké.</p>
<p>Pustil kopí, vstal a vyrazil.</p>
<p>Najít Barala. Ano, věděl, kde ho hledat. Nikdo by nemohl říct, jak to ví. Nikdo si neuměl představit, jak uvažuje. Nikdo nemohl pochopit, jak hluboká je jeho láska.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zášť stála naproti přes ulici od toho pekelného paláce, kde dočasně sídlila její pekelná sestra, a zvažovala další krok. Každou úvahu doprovázelo zamyšlené poklepání prstem na plné namalované rty.</p>
<p>Najednou jí prst ztuhl uprostřed pohybu. Pomalu naklonila hlavu. „Ach,“ zamumlala. „Ach.“</p>
<p>V dálce zavyl vítr. Pochopitelně to ale žádný vítr nebyl, nebo ano?</p>
<p>„Ach.“</p>
<p>Jak tohle změní běh věcí?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Strážný ignoroval další tupou bolest v prsou i občasné bodnutí mířící do levé ruky a vydal se ze strážnice na obchůzku. Zamířil do Příjezeří k hradbě oddělující čtvrť od Darúnské − noční vraždy se začaly hromadit kolem hradby. Tentokrát třeba bude mít štěstí a něco − někoho − uvidí a všechny kousky zapadnou na své místo. Možná.</p>
<p>Podal žádost o asistenci mága, přesněji nekromanta, jenomže kola byrokracie se v takovýchto záležitostech, žel, otáčejí příliš pomalu. Než by se věci pohnuly, musel by být zřejmě zavražděn někdo důležitý. A na to on nemohl čekat. Najít toho vraha se stalo jeho osobním tažením.</p>
<p>Noc byla podivně tichá vzhledem k tomu, že vrcholil svátek Gedderone. Většina lidí ještě byla v krčmách a barech, říkal si, i když bojoval s nadpřirozeným neklidem, a dokonce si všiml i napjatého výrazu kolemjdoucích, kteří všichni viditelně spěchali. Kde je hýření? Tanec v opojení? <emphasis>Ještě je brzy,</emphasis> říkal si. Ale ta dvě slova i vše, co představovala, působila podivně hluše.</p>
<p>Na jihu daleko za městem zuřila bouře. Hrom bil, vítr vál a on si říkal, že cítí příchod té bouřky. Nic víc, jen obvyklé jiskření ve vzduchu, předcházející takovým událostem.</p>
<p>Spěchal dál a šklebil se bolestí v prsou. Ještě cítil polibek manželky na rozloučenou, bezstarostné objetí svých dětí.</p>
<p>Byl to muž, jenž nikdy nežádal o soucit. Byl to muž, jenž se snažil dělat pouze to, co je správné. Takoví lidé se tu a tam objeví na každém světě jako jediný refrén nějaké z nebe spadlé písně, útržek zachycený z jinak zmatené kakofonie.</p>
<p>Představte si svět bez takových duší. Ano, mělo by to být pro vás mnohem těžší.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Po dosti dlouhé době, kdy čtyři truchlící mlčky upírali oči na uzavřenou hrobku, se pomalu vraceli zpátky k Fénixovi, kde Meese učiní pochmurný objev − i když si pak uvědomila, že ji to vlastně ani tolik nepřekvapilo.</p>
<p>Ale než udělali pět kroků, Rallik Nom se zastavil. „Musím vás opustit,“ sdělil ostatním.</p>
<p>„Kruppe chápe.“</p>
<p>Asasín na kulatého mužíka s vážnou tváří upřel podezíravý pohled.</p>
<p>„Kam tohle povede, Kruppe?“ zeptal se ho.</p>
<p>„Budoucnost, příteli, je vždycky odmítána, i když nám čelí.“</p>
<p>Nad tímto bizarním, banálním tvrzením Coll zabručel. „Bohové pod námi, Kruppe −“</p>
<p>Rallik už ale mířil k ústí uličky.</p>
<p>„Mám takovej špatnej pocit,“ podotkla Meese.</p>
<p>Coll zabručel znovu. „Pojďme. Potřebuju najít další flašku − tentokrát s něčím, co opravdu zabírá.“</p>
<p>Kruppe mu předvedl blažený úsměv. Falešný? <emphasis>Ale no tak.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Seba Krafar, mistr cechu asasínů, přehlížel svou malou armádu vrahů. Celkem jedenatřicet. Pravda, bylo to naprosto přehnané, ale on se přesto necítil dobře − a nevěřil si tolik − jak by mělo odpovídat takovým počtům. „Tohle je směšné,“ mumlal si. Pak vydal pokyn.</p>
<p>Hlouček se rozdělil na tři skupiny a každá odběhla jiným směrem, aby se k cíli přiblížila v určenou dobu.</p>
<p>Ráno bude jedno místo v radě volné. Pravda, bude zalité krví, ale to nebude poprvé, že?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Šardan Lim před sebou viděl dokonalou budoucnost. Půjde-li všechno dobře, konečně vystoupí ze stínu Hanuta Orra. A do svého stínu zatáhne Gorlase Vidikase. Nakonec se budou dělit o stejnou ženu a v takové situaci nebude žádná pořádná rovnováha, protože Gorlas Kalistu v podstatě nedokázal uspokojit. A tak Gorlas zjistí, že štěstí jeho ženy nezávisí na něm, nýbrž na jiném muži poskytujícím jí rozkoš − Šardanu Limovi − a až přijde na svět první dítě, bude snad někdo pochybovat o tom, čí je? Dědic prokazatelné pokrevní linie, dokonalé uchvácení domu Vidikasů.</p>
<p>Dnes v noci si vyšel sám a zamířil k Vidikaskému sídlu. Nyní stál před bránou a prohlížel si skromnou, přesto dobře navrženou stavbu. Všiml si gadróbského vlivu ve stylu. Hranatá rohová věž byla ve skutečnosti vyšší, než vypadala, a její místnosti zůstávaly opuštěné, vládli tu jen prach a pavouci − stejné stavby se objevovaly po celé Gadróbské čtvrti a v kopcích na východě za městem. Tři ze čtyř stěn vystupujících ze zahrady byly porostlé liánami. Kdyby byla věž stromem, byla by už staletí mrtvá, vyhlodaná hnilobou, a první silnější vítr by ji svalil. Nebyla to náhoda, že byla věž opuštěná. Gadróbská krev mezi šlechtici vyvolávala rozpaky. Tak tomu bylo a taky bude.</p>
<p>Až bude sídlo patřit Šardanovi, nechá ji strhnout. Jemu v žilách kolovala čistá darúnská krev, stejně jako Kalistě.</p>
<p>Uslyšel dusot kopyt, koně se hnali nebezpečně rychle z dolního města a chvíli nato se objevili tři jezdci a před bránou prudce zastavili.</p>
<p>Šardan Lim se zamračil a přistoupil k nim. Byli z nějaké soukromé stráže, a když sesedali, tvářili se zmateně. Jejich koně byli zpěnění, skláněli hlavy a vyfrkovali hleny.</p>
<p>„Hej, vy tři!“ zavolal Šardan a oni se otočili. „Jsem radní Šardan Lim a chystám se na návštěvu v sídle Vidikasů. Pokud nesete zprávu paní Kalistě, s vaším dovolením jí ji doručím.“ Přátelsky se na muže usmál. „Je to křehká žena − nehodilo by se, aby k ní vrazili tři zpocení chlapi. Určitě chápete −“</p>
<p>„Odpusťte, radní,“ přerušil ho jeden z mužů, „ale zpráva, kterou přinášíme, je špatná.“</p>
<p>„Ale? No tak, už nezdržujte.“</p>
<p>„Gorlas Vidikas je mrtvý, pane. Byl zabit dneska v souboji. Dostali jsme příkaz zajet nejdřív za jeho vdovou a potom do velkoobchodu železem Eldra. To znamená, že se budeme muset vracet cestou, kterou jsme přijeli, ale předák na tom trval. Prý je to zdvořilost. Jako že je to správný.“</p>
<p>Šardan Lim na něj jen zíral a usilovně přemýšlel.</p>
<p>„Žádnej souboj to nebyl,“ zavrčel další muž.</p>
<p>„Cože?“ vyštěkl Šardan. „Hej ty, pojď sem. Co jsi to právě řekl?“</p>
<p>Muž se polekal, ale popošel k radnímu, a dokonce se i rychle uklonil. „Byl zavražděnej, pane. Předák pořád tvrdil, že to bylo podle práva, ale já to viděl, pane, na vlastní oči. Dva nože −“</p>
<p>„Dva nože? <emphasis>Dva nože?</emphasis> Víš to jistě?“</p>
<p>„Kvůli tomu druhýmu souboji, víte, pane. Byla to pomsta. Byla to vražda. Gorlas Vidikas zabil toho druhýho chlapa a pak se ukáže tenhle. Blejsknou se nože − tak rychle, že je ani nevidíte, a radní Vidikas se svalí mrtvej, dočista mrtvej, pane. Dočista mrtvej.“</p>
<p>„To mi něco připomíná,“ zabručel Šardan Lim. „Poslouchejte, všichni. Jeden z vás zajede do Orrského paláce a oznámí to konšelovi Hanutu Orrovi. Vy dva jeďte do Eldry, jestli chcete. Já to sdělím paní Kalistě. Potom si na dnešek najděte slušný hostinec a řekněte majiteli, ať se k vám chová slušně a účet pošle do domu Limu. Mazejte.“</p>
<p>Chvíli se dohadovali, kdo pojede kam a kde se setkají, až splní úkoly, a pak se rozjeli.</p>
<p>Zadunění hromu na jihu, a blížilo se. Slyšel vítr, ale ten ještě nedorazil. Šardan Lim přistoupil k bráně a zatahal za zvonec. Zatímco čekal na dveřníka, přemýšlel, jak tuto chmurnou zprávu sdělit. Bude muset nasadit vážný výraz, něco vhodnějšího než úšklebek, který se snažil potlačit.</p>
<p>Je z ní teď vdova. Je zranitelná. A chybí dědic. Ze stěn by mohli vylézt bratranci a vzdálení příbuzní, průměrní, ale postižení náhlou ctižádostí. Prohlašovali by převahu ve vidikaské pokrevní linii a prosazovali takto nově získaná práva na správcovství nad celým domem. Bez silných spojenců na své straně by byla Kalista do týdne vyřízená.</p>
<p>Jakmile se tu zprávu doslechne Hanut Orr a zjistí podrobnosti, bude prahnout touhou po pomstě − a taky se bude bát, tím si byl Šardan jistý. A na Kalistu a na nově otevřené příležitosti ani nepomyslí, aspoň ne ze začátku. Příštích pár dní bude klíčových a Šardan bude muset jednat rychle a rozhodně, aby si zajistil místo po jejím boku a nenechal tam prostor pro Hanuta Orra, až se jeho ctižádost probudí.</p>
<p>Po straně zavrzala špehýrka a s cvaknutím se zase zavřela. Brána se otevřela. „Dům Vidikasů vítá radního Lima,“ zdravil ho dveřník s hlubokou úklonou, až to vypadalo, že mluví k Šardanovým botám. „Paní již byla zpravena o vašem příchodu. Laskavě mě následujte.“</p>
<p>Vykročili.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zaváhala. Prohlížela si řádku šatů, jimiž by mohla zahalit své téměř nahé tělo. Většina byla určená přes jiné šaty, jak se slušelo na cudnou urozenou paní bavící hosty, ale pravda byla, že jí to bylo úplně jedno. Už si chtěla jít lehnout, i když spánek by asi nepřišel, jen by ležela nehybně v posteli.</p>
<p>Byla by sama, ať už by manžel ležel vedle ní, nebo ne. Jen by zírala do tmy. Jediné, co ji mohlo postavit na nohy, byla další sklenka vína, další nacpaná dýmka nebo další strašidelná procházka tichou zahradou.</p>
<p>Při těch procházkách jaksi vždycky něco hledala, jenže nevěděla co, a snažila by se to najít, i když věděla, že to na žádné zahradě být nemůže. Ať to bylo cokoliv, nepatřilo to do noci, nedalo se to najít v oblaku kouře či silném nápoji otupujícím jazyk.</p>
<p>Vybrala si rozevláté, průsvitné roucho, levandulové a tenoučké jako obláčky kouře z kadidla, a přehodila si ho přes nahá ramena. Široký pruh stejné látky sloužil k ovinutí kolem hrudníku pod prsy, kde stáhl břicho a boky. Tenká vrstva halící prsa nic nezakrývala.</p>
<p>Šardan Lim byl netrpělivý. Hrubý. Už seděl v salonku, celý zpocený, oči rozšířené žalostným nutkáním. Nebyl takový, jak předstíral, jakmile spadla maska rafinované chlípnosti. Zmizel šarm, lišácké pomrkávání, vemlouvavé lži.</p>
<p>Věděla, že celý zatracený svět tvoří jen pozlátko. Iluze krásy nepřežije ani krátký důkladnější pohled. Laciná a špinavá, taková je pravda. Mohl si namalovat, co jen chtěl, ale skvrny na povlečení zůstávaly.</p>
<p>Vydala se za ním bosá. Představovala si, jak si služebnictvo šušká, komorné, sluhové, stráže − pochopitelně nikdy ne tak, aby je slyšela. To by se nehodilo. Slušnost je třeba udržet za všech okolností. Počkají, až projde, až bude z dohledu. Nakonec to bylo jejich právo, jejich odměna za život v područí, za všechno to klanění, za gesta, která měla ji a jí podobné přesvědčit, že je jim nadřazená. Urozence, bohaté kupce, slavné rodiny a všechny ty ostatní.</p>
<p>Když pravda byla taková, že ve hře o úspěch byly jedinými hráči štěstí a náhoda. Výsady rodu, náhlý soulad sil, náhlá nevysvětlitelná rovnováha, později považovaná za řadu šťastných náhod. Jistě, mohli se naparovat − <emphasis>všichni bychom mohli</emphasis> − a tvrdit, že skutečnými hráči jsou nadání, obratnost a lstivost. Kalista se ale držela přesvědčení, že dokonce i chudí, strádající, nemocí zjizvení a sužovaní můžou mít nadání a lstivost, jenomže jim schází štěstí, odměna je vždy těsně mimo dosah.</p>
<p>Sluhové se klaněli, a to, že se klanět museli, bylo důkazem, jak chabé je zdání nadřazenosti.</p>
<p>Otevřela dveře a důstojně vstoupila. „Radní Lime, nechali vás tu samotného? Nikdo vám nedonesl občerstvení? To je nepřijatelné −“</p>
<p>„Poslal jsem služku pryč,“ přerušil ji. Všimla si, že se tváří podivně, něco mu dělalo starosti, ale velice zvláštním způsobem.</p>
<p>„Ani jste si nenalil víno. Dovolte mi −“</p>
<p>„Ne, děkuju, paní Kalisto. I když bych asi měl nalít vám. Ano.“</p>
<p>Šel pro karafu a skleničku. Dívala se, jak jantarová tekutina cáká do křišťálu a přetéká, než stačil karafu narovnat. Chvíli se na skleničku díval, než se otočil k ní. „Paní Kalisto, přináším strašlivou novinu.“</p>
<p><emphasis>Proč se teda snažíš potlačit úsměv?</emphasis> „Ach. Mluvte tedy, radní.“</p>
<p>Popošel blíž. „Kalisto −“</p>
<p>Najednou cítila, že je něco opravdu špatně. Byl svou novinou příliš vzrušený. Nemohl se dočkat, až uvidí, co to s ní udělá. Dnes v noci nechtěl použít její tělo. A ona dorazila oblečená jako nóbl kurva. „Odpusťte,“ řekla, ustoupila a pokusila se trochu víc zahalit.</p>
<p>Téměř si toho nevšiml. „Kalisto. Gorlas byl zavražděn. Tvůj manžel je mrtvý.“</p>
<p>„Zavražděn? Ale vždyť jel do dolu. Je −“ a pak se zarazila, omráčená tím, jak se mohla nevíra tak rychle změnit v jistotu.</p>
<p>„Úkladné ho zavraždili u dolu,“ vysvětloval Šardan Lim. „Byla to smlouva? Neumím si představit, kdo by…“ Teď se odmlčel i on a pohled, který na ni upřel, byl najednou ostrý a pronikavý.</p>
<p>Nedokázala čelit otázce, již se chystal položit, a tak si šla pro sklenici a nevšímala si toho, že jí víno teče po ruce. Zhluboka se napila. Šardan Lim poodešel stranou a jen ji mlčky pozoroval.</p>
<p>Kalistě se točila hlava. Měla problém přemýšlet. Pocity a přesvědčení, co dorazilo první? Pravdy a obavy − nemohla dýchat.</p>
<p>„Kalisto,“ zašeptal Šardan Lim těsně vedle ní, „existovaly i jiné způsoby. Měla jsi přijít za mnou. Jestli se tohle roznese, pověsí tě − rozumíš mi? Zničí to i tvého otce − celý rod D’Arlů. Celou radou to otřese do základů. Pro mistra Kápě, Kalisto − jestli někdo zjistí pravdu −“</p>
<p>Obrátila se k němu a promluvila tichým hlasem. „Jakou pravdu? O čem to mluvíte, konšeli? Mého manžela zavraždili. Očekávám, že vy a rada to prošetříte. Vrah musí být nalezen a potrestán. Děkuji, že jste mě o tom zpravil osobně. A nyní, prosím, odejděte, pane.“</p>
<p>Díval se na ni, jako by ji ještě nikdy neviděl. Couvl a potřásl hlavou. „Neměl jsem nejmenší tušení, Kalisto. Že jsi tak…“</p>
<p>„Že jsem tak co, radní?“</p>
<p>„Možná… ach, máš teď právo nárokovat si místo v radě. Nebo tam dosadit někoho podle vlastní volby −“</p>
<p>„Radní Lime, takové věci musí počkat. Jste velice necitlivý. Odejdete už, prosím?“</p>
<p>„Ovšem, paní Kalisto.“</p>
<p>Když byl pryč, stála tam nehybně se sklenkou v ruce, prsty ulepené od vína.</p>
<p>Formální vyšetřování. Ano, bude důkladné. Budou vyslýchat služebnictvo. Budou odhaleny nepřístojnosti. Sám Šardan Lim… ano, teď mu to asi dochází, když jde po ulici, a možná změní směr − už nepůjde domů, zamíří do Orrského paláce, aby s rostoucím zoufalstvím zakryl vlastní stopy.</p>
<p>Jí se ale nic z toho netýkalo. Osud Šardana Lima byl bezvýznamný.</p>
<p>Uspěla. Dosáhla přesně toho, co chtěla, právě té věci, o niž jej prosila. Kvůli ní. Kvůli nim. Ne, jen kvůli ní.</p>
<p>Zabil jejího manžela. Protože ho o to požádala. A teď je téměř jisté, že ho za to pověsí. Šardan bude mluvit, ukáže prstem, aby se všichni podívali jinam, jen ne na něj, a jeho obvinění bude plamenné, žhoucí nebezpečnými podrobnostmi. A ona bude líčena jako hloupá mladá žena. Zahrávající si s neurozeným, nicméně překvapivě neznalá toho, jak zkažení tihle lidé můžou být, když se jim někdo nebo něco postaví do cesty. Zvlášť když se do toho zaplete posedlost láskou. Ano, ona si zahrávala, ale ten ohavný mladý neurozený rváč to viděl jinak. A ona teď bude muset žít s tím, že její zahálčivá hra vedla k manželově vraždě. Chudinka.</p>
<p>Dorazí otec, protože už byl takový. Vztyčí kolem ní neproniknutelné zdi a osobně bude bránit každou arkádu, každou baštu. Namíříte na ni nůž narážek a on se mu postaví do cesty. Pomstí se hrozně, a mazaní skeptici rychle zjistí, že mají držet ústa zavřená, pokud chtějí, aby jim hlava zůstala na krku.</p>
<p>Ona bude okem bouře a nedopadne na ni jediná kapka deště, ani větérek ji neofoukne.</p>
<p>Odložila skleničku, vyšla na chodbu a klidně pokračovala do ložnice. Tady si vzala skleněnou kouli s polapeným měsícem. Znovu vyšla, a tentokrát zamířila do hranaté věže s místnostmi přecpanými starým gadróbským nábytkem, pomalu se rozpadajícím v prach, se zatuchlým průvanem poletujícím po schodech.</p>
<p><emphasis>Zabila jsem ho. Zabila jsem ho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zabila jsem ho.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Hanut Orr si upravil opasek s mečem a znovu zkontroloval rapír. Málem toho nešťastného hlídače z dolu zmlátil, aby z něj dostal všechny podrobnosti událostí obklopujících úkladnou vraždu Gorlase Vidikase, a nyní byl přesvědčený, že má slušnou představu o tom, jaká ohavná historka se za ní skrývá. Ozvěna chutnala kysele, osobně. Jakmile zjistil, kam doručili tělo prvního mrtvého, věděl, kam ho tato noc zavede.</p>
<p>Zavolal si čtyři své nejschopnější strážce a vydal se do města.</p>
<p><emphasis>Dva nože do prsou.</emphasis> Ano, minulost nikdy nepomine, že? Konečně bude moct dokonat dlouho odkládanou pomstu. A až skončí, najde muže, který byl ve středu toho všeho. Radní Coll nedožije rána.</p>
<p>Vyslal dva muže k Collovu paláci. <emphasis>Hlídejte. Ukáže-li se nějaký cizinec, nesmí se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té zatracené bráně dostat. Dnes v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci jsme ve válce. Buďte připravení každého zabít, jasné?</emphasis></p>
<p>Ovšemže jim to bylo jasné. Nebyli to žádní hlupáci.</p>
<p>Znal tu zatracenou chásku u Fénixe. Znal každého z Collových sešlých, neurozených přátel, a hodlal je všechny zabít.</p>
<p>Ze Zámecké čtvrti scházel do Darúnské. Nebylo to daleko.</p>
<p>Dvě ulice od hostince U Fénixe zastavil zbývající dva muže. „Ty hlídej přední vchod, Havete. Kuste, ty půjdeš dovnitř a uděláš cirkus − nemusí to být nic moc, stejně tě rychle zvětří. Já si vezmu uličku, až někdo začne zdrhat. Vy oba dávejte pozor na malého tlouštíka v červené vestě. Jestli budeš mít možnost, Havete, sejmi ho − to by nemělo být těžké. Tu hospodu vedou dvě tvrdě vypadající ženské − jestli vystrčí hlavu, klidně je vyřiďte. Nevím, kdo ještě v tom ohavném hnízdě bude − to ale brzy zjistíme. Teď běžte.“</p>
<p>Odešli jedním směrem, on se vydal druhým.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Torvald Nom cestou na střechu paláce lapal po dechu. Sezení za stolem ho dohánělo k šílenství. Potřeboval být venku, potloukat se kolem, na všechno dohlížet. Na <emphasis>všechno.</emphasis> Tahle noc byla strašná a zatím se nic nestalo. Scházela mu jeho žena. Nejradši by byl doma, a než by s blížící se bouří vklopýtal do teplého, blaženého příbytku, byl by mokrý jako myš. Pokud by se tam vůbec dostal.</p>
<p>Popolezl na kraj střechy, aby viděl dolů na nádvoří. Támhle byli, Zloběh a Lazan Dveř, házeli kostky o zeď nalevo od hlavní brány. Uslyšel, jak se přímo pod ním otevírají dveře, a na schodech a dláždění se rozvinul koberec světla. Muže stojícího ve dveřích okamžitě poznal podle siluety. Šikovnik, Šikovný zámek. Nehýbal se, jen se díval, ale na co?</p>
<p>Kostky zachřestily, odrazily se od kamene a zastavily se. Dva strážní pozemku se nad nimi naklonili a studovali hod.</p>
<p><emphasis>Na tohle se dívá. Dívá se, jak házejí.</emphasis></p>
<p>Muži na dvoře se pomalu narovnali a jako jeden se otočili k muži stojícímu ve dveřích. Ten se zjevně vrátil dovnitř a tiše zavřel dveře.</p>
<p><emphasis>A kurva.</emphasis></p>
<p>Za Torvaldem cosi zašustilo a on se prudce otočil. Byla zatracená tma − kde je měsíc? Pochopitelně se schovával někde za bouřkovými mračny. Torvald vzhlédl a spatřil pás jasných hvězd. <emphasis>Jakými mračny? Žádné mraky tu nejsou. A jestliže hřmí, kde jsou blesky? A jestliže vyje vítr, proč je všechno dokonale nehybné?</emphasis> Nebyl si jistý, jestli vůbec něco slyšel − na střeše nebylo nic vidět a nebyly tu ani žádné úkryty. Byl tady nahoře sám.</p>
<p><emphasis>Jako hromosvod.</emphasis></p>
<p>Pokusil se několikrát pomalu nadechnout, aby uklidnil rozbušené srdce. Aspoň bude připravený. Instinkty měl napjaté jako dráty, víc udělat nemohl.</p>
<p><emphasis>A nebude to stačit. Bohové pod námi, nebude to stačit!</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zhoř vypadal polekaně, ale on se tak tvářil vždycky.</p>
<p>„Uklidni se,“ sykl Leff, „rozptyluješ mě.“</p>
<p>„Hele, neslyšel jsi něco?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„No právě.“</p>
<p>„Co má tohle znamenat? Nic neslyšíme. Dobře. To znamená, že není nic slyšet.“</p>
<p>„Přestali.“</p>
<p>„Kdo přestal?“</p>
<p>„Voni, ti na druhý straně brány, ne? Přestali.“</p>
<p>„No díky mistrovi Kápě,“ utrousil Leff. „Ty kostky mě doháněly k šílenství. Každou noc, pořád dokola. Klapity klap, klapity klap, bohové pod náma. Netušil jsem, že Segulehové jsou takoví hazardní hráči − je to nemoc, víš, závislost. Žádnej div, že ztratili masky − nejspíš je prohráli. Představ si to. ‚Uch, nemám nic než masku a štěstí se mi vobrací, tak ji musim vsadit, jasný? Du do toho − hele, dobrá maska! Uch.‘“</p>
<p>„To by byla chyba,“ prohlásil Zhoř a kýval. „Jestli nechceš, aby někdo poznal, že blufuješ, jak líp to zařídíš, než když si vezmeš masku? Takže je ztratili a vod tý doby to s nima jde z kopce. Jo, to dává smysl, ale něco mi nejde do hlavy, Leffe.“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„No o těch Segulehách. Hele, možná <emphasis>všichni</emphasis> blufujou.“</p>
<p>Leff už taky kýval. Tohle bylo lepší. Upoutat toho neposednýho pitomce. Dobře, možná není všechno takové, jak má být. Možná je ve vzduchu cítit něco, co nemá s pachy nic společného, a možná mu pod zbrojí stéká pot, ruku drží u meče a oči nespouští z kuše opřené o bránu. Je natažená? Ano.</p>
<p><emphasis>Klapity klap, klapity klap. No tak, hoši, začněte zase chřestit, než začnu já být nervózní.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řezník zastavil koně. Opíral se v sedle a pozoroval zakotvenou loď. Nikde se nesvítilo. Šla si snad Zášť lehnout tak brzy? To asi těžko. Zaváhal. Nebyl si jistý, proč sem vlastně přišel. Myslel si, že najde Scillaru?</p>
<p>Možná, ale v každém případě to bylo podivné přání odhalující ošklivou stránku jeho povahy, kterou se nechtěl zabývat příliš dlouho, pokud vůbec. V podstatě ji opustil. Byla v Darúdžhistánu cizí − měl se k ní zachovat líp. Měl jí být oporou.</p>
<p>Kolik životů může zničit? Pokud existuje spravedlnost, tak bude jenom správné, když zničí i sebe. A čím dřív, tím líp. Žal a sebelítost mu připadaly jako nepříliš odlišné variace na stejný opojný nápoj, jímž byla pohodlnost − opravdu chce Scillaru utopit ve svých dojemných slzách?</p>
<p>Ne, Zášť bude lepší − řekne jí tři slova a ona ho začne fackovat. <emphasis>Přenes se přes to, Řezníku. Lidé umírají. Nebylo to spravedlivé, tak jsi to napravil. A teď se cítíš jako jazyk mistra Kápě po nočních jatkách. Žij s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím. Utři si nos a padej odtud. Udělej něco, staň se někým a drž se toho.</emphasis></p>
<p>Ano, tohle teď právě potřeboval. Chladný, přesvědčivý pohled, moudrý nedostatek trpělivosti. Vlastně ona nebude muset říkat vůbec nic. Jen uvidět ji postačí.</p>
<p>Seskočil z koně a přivázal otěže k pacholeti. Vystoupil po lávce na palubu. Na hlavní stěžeň byla vylepena nejrůznější oznámení správce přístavu. Upomínky kvůli poplatkům za kotvení a hrozby okamžitým vyhoštěním. Řezník se usmál, když si představil ten střet v blízké budoucnosti. Bude radost být u toho, byť poněkud děsivá. Tedy pokud zůstane mimo.</p>
<p>Sešel do podpalubí. „Zášti? Jsi tady?“</p>
<p>Žádná odpověď. Nálada mu opět poklesla. Vyzkoušel dveře hlavní kajuty. Nebyly zamčené. To bylo divné. Vytáhl nůž, vklouzl dovnitř a čekal, až se mu zrak přizpůsobí tmě. Všechno vypadalo v pořádku − že sem nezavítal žádný zloděj, byla úleva. Vykročil k lucerně visící na háku a zakopl přitom o něco, co se nepatrně posunulo.</p>
<p>Podíval se dolů. Jeho kopí − to, jež mu dal mrtvý seguležský jezdec tam v zamořené tvrzi v Sedmiměstí. Vzpomínal si, že ho viděl i později, když byl přivázaný k plovoucímu žoku mezi troskami na vlnách. Vzpomínal si, jak ho Zášť náhodou vytáhla. Od té doby měl zbraň strčenou pod kavalcem. Co potom dělá tady?</p>
<p>Pak si všiml kapek na železné hlavici připomínajících pot. Sehnul se. Měděné opláštění ratiště bylo teplé, skoro horké. Zvedl kopí a s překvapením si uvědomil, že se <emphasis>chvěje.</emphasis></p>
<p>„Beru chraň,“ zašeptal, „co se to tu děje?“</p>
<p>Ve chvilce byl zpátky na palubě a zíral na koně, jenž tahal za otěže a dusal na silných prknech. Uši měl přitisknuté k hlavě a vypadalo to, že vzápětí pachole utrhne − i když to samozřejmě nebylo možné. Řezník sklonil zrak a zjistil, že dosud drží kopí. Zaujalo ho to, ale ne na dlouho. Najednou se městem převalil ohlušující sbor vytí. Ptáci na celém pobřeží vyletěli v panice z hnízd a mizeli do noci.</p>
<p>Řezník stál jako přimražený. <emphasis>Ohaři.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsou tady.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Grisp Falaunt býval muž s ohromnými ambicemi. Pán největšího statku na celém kontinentě, patriarcha sadů, pastvin, hájů a obilných polí, táhnoucích se až k obzoru. Přece Obydlená pláň nikomu nepatřila, ne? A tak si na ni mohl činit nároky, aniž by mu v tom někdo bránil či něco zakazoval.</p>
<p>O jedenačtyřicet let později se jednou ráno probudil, ohromený odhalením. Obydlená pláň byla opuštěná, protože byla… k ničemu. Bez života. Zbytečná. Strávil většinu života snahou podrobit si něco, co nejenže bylo nepokořitelné, ale navíc to dokázalo právě tu svou lhostejnost využít ke zničení každého vyzývatele.</p>
<p>Přišel o první ženu. Jeho děti si vyslechly sliby o slavném dědictví a pak prostě odešly, smrtelně nezaujaté. Přišel o druhou ženu. Přišel o tři partnery a sedm investorů. Přišel o kapitál, záruky i o kalhoty − poslední zneuctění bylo laskavostí vrány, která se podezíravě potulovala kolem šňůr s prádlem.</p>
<p>Přijde čas, kdy muž musí oklestit své ambice, ořezat je ne na to, co je možné, ale na to, co je zvládnutelné. A jak stárne a je unavenější, zvládnutelné pomalu splyne s minimálním, jako kdyby se dalo existovat s minimální námahou. Jak málo je dost dobré?</p>
<p>Teď žil v chatrči na kraji Obydlené pláně, odkud měl pěkný výhled na jižní pustiny, kde se všechny jeho sny líně točily v prašných vírech mezi kopci, údolími a podobně. V doprovodu dvounohého psa, tak neužitečného, že ho musel z ruky krmit krysami, které měl pes lovit a žrát, a staral se o tři stěží dvacet kroků dlouhé řádky okopanin. Jeden řádek napadla purpurová sněť, druhý zase zamořily housenky a ten mezi nimi částečně obojí.</p>
<p>Této hrůzyplné noci s neustálým hřměním, neviditelnými blesky a přízračným větrem seděl na rozvrzané židli na zadní verandě s džbánkem kaktusového piva na klíně a žvancem rezlistí za jednou tváří a durhangu za druhou. Volnou ruku měl strčenou pod halenou, jako každý muž, když je sám a přihlíží pouze dvounohý pes − ale vořech mu stejně nevěnoval pozornost, což byla poslední dobou vzácná úleva, protože na něj obvykle upíral podivně hladové oči. Ne, starý Šoura sledoval něco na jihu na tmavé planině.</p>
<p>Grisp si podepřel džbánek předloktím a lokl si hustého, ostrého alkoholu. Staré Gadróbijky v kopcích dosud žvýkaly ostnité kaktusy poté, co si polykáním ohně zpevnily ústní dutinu, a plivaly dřeň do misek s vodou s panenskou močí. Směs se nechávala zkvasit ve vacích sešitých z ovčích vnitřností, zahrabaných pod hromadou hnoje. A v rafinované kaskádě chutí, které, pokud zavřel vodnaté oči, opravdu cítil, mohl nalézt buket označující každé zatracené stadium přípravy nápoje. Což vedlo k prudkému, vysoce výbušnému kašli následovanému zoufalým lapáním po dechu, a pak −</p>
<p>To už ale Šoura zpozorněl, nakolik to dokáže dvounohý pes. Uši měl nastražené, a jako by se mu roztáhly − srst na šíji se mu postavila jako kartáč, a zoufale se snažil zatáhnout hrbolatý krysí ocásek mezi nerovné půlky − a bohové pod námi, on dokonce zakňučel a vzápětí se pomočil, když letěl pod verandu − hele, jak umí být rychlý! A to má jen dvě nohy!</p>
<p>Musí tam řádit bouře −</p>
<p>Grisp vzhlédl a spatřil blížící se podivné, zlověstné ohně. Pohybovaly se po dvojicích, kývaly se, skláněly a zase zvedaly. Kolik jich je? Nemohl se dopočítat. Kdysi dávno uměl počítat do dvaceti, ale špatné na kaktusovém pivu je, že zadupe všechny části mozku. Počítání a uvažování tedy rozhodně.</p>
<p>Ohnivé koule! A řítily se přímo na něj!</p>
<p>Grisp zavřískl. Tedy pokusil se o to. Jenže přitom vdechl oba žvance a najednou nemohl dýchat, mohl jenom zírat, jak se horda obřích psů žene útokem přímo přes tři ubohé řádky a zanechává za sebou rozdupanou hlínu promíšenou se zbytky rostlin. Dvě šelmy se vrhly na něj s otevřenými tlamami. Grisp se na židli zhoupl dozadu s krátkým zalapáním po dechu, okamžitě ztratil rovnováhu a přepadl rovnou nazad a nohy mu vyletěly do vzduchu ve chvíli, kdy se dvě obrovské tlamy sevřely v místě, kde měl před okamžením hlavu.</p>
<p>Kůlna za ním se rozletěla na třísky a na všechny strany létaly kusy dřeva a otřískané nádobí.</p>
<p>Při nárazu, když dopadl na verandu, mu oba žvance vyletěly z krku spolu se zadržovaným vzduchem. Váha džbánu, do jehož ucha měl dosud zaháknuté dva prsty, ho stáhla stranou z překocené židle na břicho. Zvedl hlavu a viděl, že jeho chajda je prostě pryč. A bestie se pomalu ztrácely v dálce, jak mířily k městu.</p>
<p>Se zaúpěním si položil hlavu na prkna a škvírou mezi nimi zahlédl Šourovy oči jako korálky, opětující jeho pohled se zlovolnou výčitkou.</p>
<p>„Dobrý, no,“ zašeptal. „Přišel čas, Šouro, kamaráde, abysme se sbalili a vypadli. Nový pastviny, co? Svět před náma čeká s votevřenou náručí, akorát −“</p>
<p>V té chvíli vybuchla městská brána a tlaková vlna Grispa svalila zpátky na prkna. Zaslechl vrzání a věnoval velkorysou myšlenku chudákovi Šourovi − který se škrábal, jak jen mu dvě nohy dovolily, ven − než pod ním veranda spadla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jako tucet bronzových zvonů, dunících tak, že se utrhly ze závěsů a při pádu s sebou strhly i zvonici, taková síla sedmi ohařů zničila bránu i nedokončené opevnění po stranách, strážnici, stáje u cesty a dvě sousední budovy. Padající kamenné kvádry, trámy, cihly a tašky, rozbitý nábytek a kování a nejedno rozmačkané tělo. Oblaka prachu, syčící plameny z prasklých plynových trubek, hrozivý podzemní řev nebezpečnějších erupcí −</p>
<p>Takový zvuk! Takové zlověstné oznámení! Dorazili ohaři, milí přátelé. Přicházejí vyvolat zmatek, sklidit zcela nesmyslnou daň. Násilí může být slepé, bez cíle, jako pěst přírody. Kruté v nevšímavosti, surové v náhodném ničení. Jako náhlá povodeň, tornádo, obří písečný vír, zemětřesení − tak slepé, tak nesmyslné, tak nesoustředěné.</p>
<p>Tihle ohaři… vůbec nebyli takoví.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Chvíli před výbuchem se Zášť, dosud stojící před palácem té úplatné mrchy, své sestry, konečně rozhodla. Zvedla ruce s dokonalou manikúrou a zaťala je v pěst. Pak se dívala, jak se nad palácem tvoří tmavá skvrna a zvětšuje se a nakonec se v ní objevují krvavě rudé praskliny.</p>
<p>V duchu si vybavovala scénu starou tisíc let, zničenou krajinu s obrovskými krátery − pád Chromého boha, při němž byla zahubena prosperující civilizace, z níž zůstal jen popel a krátery, kde kypělo magma a vyplivovalo jedovaté plyny vysoko do vzduchu.</p>
<p>Tu dávnou scénu měla před očima stále natolik živou, že dokázala sebrat z jednoho kráteru půl hory lávy, uplácat z ní něco jako velkou kouli a pověsit ji nad spící palác, kde lenošila její spící, nicnetušící sestra. Když teď bylo vše připraveno, mohla by to… <emphasis>pustit.</emphasis></p>
<p>Masa sjela jako blesk. Palác zmizel − stejně jako ty v nejbližším okolí − a přes Zášť se přelila vlna spalujícího horka, následovaná lávovou stěnou řítící se ulicí přímo na ni − se zapištěním si uvědomila, že stojí příliš blízko.</p>
<p>Stará kouzla jsou chaotická, je těžké je správně odhadnout a ještě těžší ovládat. Dovolila, aby jí úsudek ovlivnily eponymní sklony. Opět.</p>
<p>Jedinou možností, jak přežít, byl nedůstojný útěk, a jak utíkala ulicí, uviděla třicet kroků před sebou v ústí uličky kohosi stát.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Paní Závist to kouzlo pozorovala zprvu zvědavě, pak obdivně, následně s bázní a nakonec s prudkou žárlivostí. Ta hnusná kráva <emphasis>vždycky</emphasis> všechno dělala líp! Když ale viděla, jak sestra s mekotem prchá před přívalem lávy, velice nemilosrdně se usmála.</p>
<p>A vypustila sestře do maličko hezčí tváře vlnu horké magie.</p>
<p>Zášť nikdy nepřemýšlela dopředu. Trvalý problém, věčná vada − že se nezabila už dávno, bylo jen díky Závistině jednoznačné, přesto nedbale vypadající lhostejnosti. Ale když ji teď ta kráva chtěla opravdu odpravit, bude tomu konečně muset udělat přítrž, což bylo skvělé.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když ji obklopila sestřina hnusná magie, udělala Zášť jedinou věc, kterou za daných okolností mohla. Vypustila všechno, co měla, v protiútoku. Vyletěla z ní energie a srazila se s tou Závistinou.</p>
<p>Stály dvacet kroků od sebe a prostor mezi nimi byl jako srdce sopky. Na dláždění se dělaly jasně rudé puchýře, než se roztavilo. Kamenné a cihlové zdi se vydouvaly a bortily. Slabé hlasy křičely. Do víru se sypaly břidlicové tašky, jak se střechy na obou stranách nakláněly.</p>
<p>Netřeba říkat, že ani jedna neslyšela, jak v dálce vybuchuje brána, ani neviděly ohnivou kouli, která vyletěla vysoko k obloze. Dokonce ani necítily dunivé otřesy v podzemí, způsobené hroutícími se podzemními plynovými komorami, zažíhajícími se jedna od druhé.</p>
<p>Ne, Zášť a Závist myslely jen na sebe.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když se k bráně do sídla vrhne tucet černě oděných asasínů, nedá se to nijak zakrýt. Když se z uličky přímo naproti Zhoře a Leffa vynořilo pět postav, další tři, dřepící na střeše městské budovy napravo od uličky, na dva osamělé strážné vystřelili z kuší. Zbývající čtyři se přiřítili z boku, dva z každé strany.</p>
<p>Čelní útočníci o sobě dali vědět příliš brzy a Zhoř i Leff se ve chvíli, kdy přiletěly střely, už hýbali. Špatná koordinace byla v podstatě nevyhnutelná vzhledem k tomu, jak krátkého tréninku se asasínům dostalo, protože tihle vlastně měli jen odpoutat pozornost, a tak byli do skupiny přiděleni ti méně schopní.</p>
<p>Jedna šipka se odrazila Leffovi od přílby, druhá od Zhořova hauberku, třebaže se po zásahu do ramene otočil.</p>
<p>Třetí šipka rozrazila kámen. Obloha na západě byla na chvíli ozářena a země se zatřásla. Leff doběhl ke kuši, podařilo se mu ve skluzu otočit a vystřelit do blížícího se houfu vrahů. Kdosi zařval bolestí a jeden z asasínů zavrávoral a pustil zbraň.</p>
<p>Zhoř se natahoval po své kuši, ale Leffovi to připadalo, že se k ní nedostane včas, a tak s řevem tasil krátký meč a skočil útočníkům do cesty.</p>
<p>Zhoř ho překvapil, protože šipka proletěla kolem a zabodla se muži do prsou a srazila ho dozadu, kde shodil dalšího z asasínů. Leff změnil směr do té strany a rozehnal se mečem po ležící ženě. Cítil, jak ostří zajelo do masa a zastavilo se o kost.</p>
<p>Zleva se blížili další, ale najednou tam byl Zhoř.</p>
<p>A potom bylo trochu horko.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Torvald Nom se díval dolů, když se mu tašky pod nohama rozechvěly, jak někdo běžel. Prudce se otočil ke čtyřem útočníkům. Očividně nečekali, že tady nahoře někoho najdou, protože neměli kuše. Než k němu dorazili, uviděl v jejich rukou nože, palice a obušky.</p>
<p>Nejbližší náhle klopýtl − v pravém spánku měl zabodnutou šipku z kuše − a rozplácl se.</p>
<p>Torvald se vrhl do strany a překulil se − přímo na kraji střechy. Tak docela to neplánoval. Jak padal, honem se zkroutil, třebaže věděl, že to nebude k ničemu.</p>
<p>Za opaskem měl zastrčené dvě moranthské práskavky. Když tvrdě dopadl na dláždění, mohl jenom zavřít oči. Náraz ho vymrštil nahoru na stoupající vlně bolesti, ale pohyb byl podivně pomalý. Když otevřel oči − žasnoucí, že ještě žije − zjistil, že se svět proměnil ve vířící modrozelené mraky, husté a mokré.</p>
<p>Ne, to nebyly mraky. Ocitl se uvnitř vydouvající se, čvachtající koule vody. Koule se valila a nesla ho s sebou na dvůr.</p>
<p>Jak se s ním koule kutálela, zahlédl střechu a viděl asasína ležícího na kraji v kaluži krve − a vzápětí se díval na Zloběha a Lazana Dveře. Každý měl v ruce dva zakřivené meče a prosekávali se davem, již v panice prchajícím.</p>
<p>V té chvíli nádvoří ozářila magie valící se v prudké vlně, jež se vyhrnula po schodišti k hlavní budově, srazila se s dveřmi a přerazila překlad. Vyvalila se mračna prachu a přiběhly tři nejasné postavy, které vzápětí zmizely v domě. Čtvrtá se se sklouznutím zastavila pod popraskanými schody, otočila se a zvedla ruce v rukavicích. Další magie, tentokrát se s vřískáním vrhla přímo proti odmaskovaným Segulehům a dosud stojícím asasínům. Po nárazu létala vzduchem těla.</p>
<p>Torvald Nom to pozoroval jako přes kalnou vodu a najednou zjistil, že se potřebuje nadechnout. Koule se naposledy převalila a on neviděl nic, jen slyšel vodu cákající na zem a díval se, jak se blíží rozmazaná dlažba.</p>
<p>Najednou se ocitl na dláždění, celý promočený, a lapal po dechu. Převalil se na záda. Přímo nad ním se oblohou valil jiskrami ozářený černý mrak − a to bylo zvláštní, že?</p>
<p>Výbuchy v paláci. Náhlý jekot, prudce ukončený. Podíval se tam, kde předtím byli Lazan Dveř a Zloběh. U zdi se válela těla jako hrst černých kostek, které se už dokutálely a jen nehybně leží.</p>
<p>Někdo se blížil. Pomalé kroky, které se zastavily vedle něj.</p>
<p>Torvald Nom zamrkal a vzhlédl. „Bratranče! Poslyš! Mrzí mě to, jasný? Nemyslel jsem to tak, vážně!“</p>
<p>„O čem to, ve jménu mistra Kápě, meleš, Tore?“ Rallik Nom si utíral krev z tjaluků. „Přísahal bych, že ses mě bál nebo tak něco.“</p>
<p>„Nechtěl jsem ji ukrást, Ralliku. To není lež!“</p>
<p>„Tiserru?“</p>
<p>Torvald třeštil oči na bratrance a srdce mu skákalo jako antilopa se stovkou hladových vlků za krátkým ocáskem.</p>
<p>Rallik udělal obličej. „Tore, ty pitomče. Bylo nám kolik, sedm? Jasně, připadala mi roztomilá, ale, bohové pod náma, kdykoliv se kluk s holkou začnou v sedmi vodit za ruce a o pětadvacet let později jsou do sebe pořád ještě bláznivě zamilovaní − do toho je lepší se neplíst −“</p>
<p>„Ale viděl jsem, jak se na nás díváš, rok za rokem − nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem spát, věděl jsem, že si pro mě dřív nebo později přijdeš, věděl jsem…“</p>
<p>Rallik se na něj zamračil. „Torvalde, to, co jsi u mě viděl, byla bledá závist. Ano, ta může být ošklivá, ale ne u mě. S údivem a obdivem jsem přihlížel. Zatraceně, miloval jsem vás oba. Pořád miluju.“ Vrátil nože do pochev a natáhl krví potřísněnou ruku. „Rád tě vidím, bratranče. Konečně.“</p>
<p>Torvald jeho ruku přijal a najednou − léta pocitu viny a strachu zmizela − a celý svět byl v pořádku. Rallik ho bez námahy zvedl na nohy. „Počkej,“ vyhrkl, „co tady vlastně děláš?“</p>
<p>„Pomáhám, jak jinak.“</p>
<p>„Pomáháš mi −“</p>
<p>„Ach, to byla ve skutečnosti náhoda. Předtím jsem tě viděl na střeše. Pár jich mířilo tím směrem. V každém případě jsi odvedl skvělou práci, když jsi na sebe upoutal jejich pozornost.“</p>
<p>„Ta šipka do hlavy byla od tebe?“</p>
<p>„Na takovou vzdálenost nikdy neminu.“</p>
<p>Obrátili se. Z trosek hlavního vchodu se vynořil kulhající Šikovný zámek a za ním kráčela paní domu. Pořád měla kožené rukavice až k loktům a na ně přinýtované pochvy s dýkami. Obvykle rozevláté hedvábí a plátno nahradily těsně padnoucí šaty. Torvald zamyšleně přimhouřil oči.</p>
<p>Šikovný zámek mířil k hromadě těl. Paní Varada zahlédla Rallika s Torvaldem a zamířila k nim.</p>
<p>Rallik se uklonil. „Dělal ti mág nějaké potíže, mistro?“</p>
<p>„Ne. Střecha je čistá?“</p>
<p>„Zajisté.“</p>
<p>„A Seba?“</p>
<p>„Nejspíš peláší do své chodby tak rychle, jak ho nohy nesou.“ Rallik se odmlčel. „Mistro, můžeš se vrátit −“</p>
<p>„A kdo zůstal v mém cechu, Ralliku? Tedy někdo, kdo za něco stojí?“</p>
<p>„Možná Krute. Já. Dokonce i Seba ujde, pokud je zodpovědný jen za jednu buňku a nic víc.“</p>
<p>Torvald nebyl hlupák, a během rozhovoru mu pár věcí došlo. „Paní Varado,“ začal. „Ehm, mistro Vorcan, chci říct. Ty jsi věděla, že to přichází, že? A nejspíš jsi mě se Zhořem a Leffem najala jen proto, že jsi nás považovala za neschopné, a tudíž za, ehm, postradatelné. Chtěla jsi, aby se dostali dovnitř − chtěla jsi je všechny tady, abys je mohla jednou provždy vyhladit.“</p>
<p>Podívala se na něj se zdviženým obočím, otočila se a zamířila do domu.</p>
<p>Torvald ji chtěl následovat, ale Rallik ho zadržel. „Bratranče,“ pronesl tiše, „bývala mistrou cechu asasínů. Myslíš, že je jako my? Opravdu si myslíš, že jí záleží na tom, jestli přežijeme, nebo zemřeme?“</p>
<p>Torvald se na něj zadíval. „Kdo je tady hlupák, bratranče? Ne, se mnou, Zhořem a Leffem máš pravdu − a taky s těmi padlými Segulehy támhle − na nás jí nezáleží. Ale s tebou, Ralliku, je to jiný. Copak jsi slepý? Jak vyšla ven, hned se po tobě koukala, a jak tě uviděla, uvolnila se a přišla se ujistit, že nejsi zraněný.“</p>
<p>„To nemůžeš myslet vážně.“</p>
<p>„A ty nemůžeš být tak zabedněný.“</p>
<p>V té chvíli se rozletěla brána a dovnitř se vpotáceli dva muži.</p>
<p>„Napadli nás!“ hulákal Zhoř rozhořčeně.</p>
<p>„Zabili jsme je všecky,“ dodával Leff a zmateně se rozhlížel, „ale mohli by tu bejt další!“</p>
<p>Torvald si všiml bratrancova výrazu a zasmál se, čímž opět upoutal jeho pozornost. „Mám v pracovně víno,“ poznamenal. „Můžeme se posadit a já ti povím pár věcí o Zhořovi a Leffovi −“</p>
<p>„Dnes na to není vhodná noc, Tore − copak jsi hluchý?“</p>
<p>Torvald se zamračil a klepl se z obou stran do hlavy. „Promiň, mám vodu v uších. Připadá mi, jako bys mluvil zpod vědra.“</p>
<p>Poklepání zafungovalo aspoň u jednoho ucha, protože konečně uslyšel to, co ostatní.</p>
<p>Ječení po celém městě. Padající domy. Vytí. Vzpomněl si na ohnivou kouli, kterou viděl, a zvedl oči k nebi. Nikde ani hvězdička − obloha byla plná kouře osvětleného zespoda požáry. „Bohové pod náma!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Harllo utíkal po silnici. Kolena měl pořezaná od šplhání sutí a po holeních mu stékala krev. Stehy v bocích ho štípaly a svaly měl jako v ohni. A Venaz byl tak blízko za ním, že slyšel jeho supění − jenže Venaz byl starší, nohy měl silnější a brzy ho dohoní, i když to vypadalo, že je taky unavený.</p>
<p>Dostal se tak daleko a teď všechno skončí… ale Harllo nebude plakat. Nebude prosit o život. Venaz ho utluče k smrti. Tak to bylo prosté. Žádný Bainisk ho tentokrát nezastaví, nebudou platit táborová pravidla. Harllo už nebyl krtek, nebyl nikomu k ničemu.</p>
<p>Lidé jako on, velcí i malí, umírali pořád. Zabíjelo je to, že si jich nikdo nevšímal, nikomu nezáleželo na tom, co s nimi bude. Procházel ulicemi Darúdžhistánu dost často, aby viděl na vlastní oči, že jediné, co stálo mezi ním a těmi schoulenými lidmi, byla rodina, která ho ani nechtěla, bez ohledu na to, jak tvrdě pracoval. Byli to Snellovi rodiče a Snella si udělali spolu, a mezi tato pouta nemohlo proniknout nic na světě.</p>
<p>Proto nechali Snella hrát si s Harllem, a pokud při hře používali pěsti a nohy a něco se zvrtlo, no takové věci se stávají pořád, ne? Proto pro něj nepřišli. A jediný, kdo to udělal, Vrč, který se na něj vždycky díval smutnýma očima, byl teď taky mrtvý, a to Harlla uklidňovalo. Byl rád, že odejde tam, kam šel i Vrč. Vezme toho obra za zjizvenou ruku a konečně bude v bezpečí.</p>
<p>„Mám tě! Mám tě!“</p>
<p>Ruka mu zezadu hrábla po košili, ale minula.</p>
<p>Harllo vyrazil − z posledních sil − pryč, jak nejrychleji dokázal −</p>
<p>Ruka zachytila jeho halenu a Harllo klopýtl, a vzápětí měl kolem krku těsně ovinutou zpocenou, hubenou paži, která ho zvedla ze země.</p>
<p>Na krk se mu přitisklo předloktí. Nemohl dýchat. A najednou nechtěl zemřít.</p>
<p>Mlátil kolem sebe, jenže Venaz byl příliš velký, příliš silný. Přimáčkl Harlla na kamenitou silnici, převrátil ho na záda, posadil se na něj a oběma rukama ho popadl za krk. Obličej měl zrudlý pocitem vítězství a stékaly mu po něm čůrky potu. O něco si pořezal tvář a kolem rány mu nalezli jeskynní červi − nakladou tam vajíčka a rána napuchne, dokud nepraskne a larvy nevylezou ven. Jizva už nikdy nezmizí a Venaz bude nadosmrti zohavený.</p>
<p>„Mám tě mám tě mám tě,“ šeptal Venaz a oči mu svítily. „A teď zemřeš. Teď zemřeš. Mám tě a ty teď zemřeš.“</p>
<p>Ruce tiskly s obrovskou silou.</p>
<p>Harllo se bránil, škrábal, kopal, ale bylo to marné. Cítil, jak mu otéká obličej. Tma rudla.</p>
<p>Něco křuplo a Venaz odletěl, uvolnil sevření. Kdosi popadl Harlla za ruce a odtáhl ho stranou. Chlapec lapal po dechu a civěl na cizího kluka, který prošel kolem něj a blížil se k Venazovi.</p>
<p>Ten se vyškrábal na nohy. Z nosu mu tekla krev. „Kdo kurva seš −“</p>
<p>Cizí kluk se na něj vrhl a oba se zřítili na zem.</p>
<p>Harllo kašlal a slzel, ale zvedl se na všechny čtyři. Kluci byli stejně velcí a ve věku, kdy skutečná rvačka dostává nebezpečný nádech. Rvali se jako vzteklí psi. Drásali si obličeje, snažili se vydrápnout jeden druhému oči, roztrhnout rty či urvat celou tvář. Kousali, dloubali, používali lokty a kolena a váleli se po silnici. Něco křuplo, jako když se zlomí stromek, a někdo zavyl strašlivou bolestí.</p>
<p>Harllo se vydrápal na nohy a zjistil, že v ruce drží velký kámen. Venaz cizinci zlomil levou ruku a teď se dostal nahoru a bušil ho pěstmi do obličeje − ten dělal, co mohl, aby se ubránil zdravou rukou, ale to nestačilo a on měl obličej celý dobitý.</p>
<p>Harllo se postavil za Venaze, jenž seděl na cizinci. Podíval se dolů a uviděl totéž, co musel kluk uvidět předtím, když na zemi ležel on sám. Teď Harllo zvedl kámen a praštil Venaze do hlavy. Při nárazu mu kámen vypadl z ruky a odkutálel se stranou. Venazovi zůstal na hlavě mělký šrám.</p>
<p>Venaz se rozkašlal, z hrdla mu vycházely stěží lidské zvuky. Odvalil se od kluka a nejistě se zvedl. Když se podíval na Harlla, usmíval se, zuby jako lesklé střepy v proudech krve z nosu. Oči měl najednou matné. Ztratil rovnováhu, překotil se na bok a sklouzl ze silnice do travnatého příkopu.</p>
<p>Harllo se na něj šel podívat. Venaz se pořád ještě usmíval. Ležel na zádech a pořezanýma, potlučenýma rukama dělal zvláštní krouživé pohyby. Podělal se a Harllo před tím zápachem ustoupil. Šel si kleknout k druhému klukovi.</p>
<p>Ten seděl, držel si zlomenou ruku a vlasy mu visely do očí.</p>
<p>„Ahoj,“ řekl Harllo. „Kdo jsi?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Hanut Orr stál ve stínu za Fénixem a čekal, až první z těch zbabělých neřádů vyleze ze dveří do kuchyně. Jeho muž už musel být uvnitř a dělat zmatek. Takže už brzy.</p>
<p>Když se městem rozlehlo zuřivé vytí a pak hromový výbuch kdesi na jihu − ale blízko − přikrčil se. Vykročil do středu uličky. Kdosi rychle prošel kolem, tak rychle, že musel uhnout, aby se nesrazili.</p>
<p>„Dávej pozor,“ štěkl Hanut a podíval se do pruhu noci mezi budovami, který náhle zaplál rudooranžově.</p>
<p>Byla to poslední věc, kterou v životě uviděl.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jakmile prošel kolem toho hlupáka, Gaz se otočil a pravou rukou praštil oběť zezadu do vazu. Kost na kost, ale nezlomila se ta jeho − na to měl ruce už příliš zjizvené a zvápenatělé. Ne, zlomil se vaz Hanuta Orra.</p>
<p>Tělo se hroutilo a Gaz se rozmáchl druhou rukou a praštil Hanuta do čela, až mu zvrátil hlavu jako obrovskou tobolku na zlomeném stonku. Tělo sjelo na zem, hlava se odrazila a odkulila se na bok.</p>
<p>Gaz se na mrtvého podíval a zaúpěl. O zeď za hospodou se totiž neopíral opilec. Měl si všimnout jeho tónu, když na něj vyjel. Tohle byl urozenec.</p>
<p>Gaz rychle dýchal. V prsou mu bušilo a najednou mu bylo horko. Ruce ho bolely.</p>
<p>„Thordy,“ zašeptal. „Mám pořádný průšvih. <emphasis>Thordyyyy…</emphasis>“</p>
<p>Rozhlédl se uličkou kolem sebe. Nikoho neviděl, a tak se na strnulých nohou vydal dál. Předkláněl se a ruce bez prstů měl přitažené pod bradou. Šel domů. Ano, půjde domů a bude tam celou noc, ano, bude tam celou noc −</p>
<p><emphasis>Potíže potíže mám potíže. Mágové a nekromanti, všude strážníci − už zní poplach − už ho našli! Ach ach ach potíže, Thordy, takový potíže…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Radní Coll ho zatlačil zpátky na bar a přehnul ho na otlučenou desku. V této nepříjemné pozici rváč Hanuta Orra jen zasténal bolestí.</p>
<p>„Takže on čeká venku?“ zeptal se Coll a naklonil se blíž. „Tvůj zkurvenej šéf − čeká venku?“</p>
<p>Muž věděl, co je věrnost, a věděl, co vyžaduje přežití, a tyto dvě věci se pochopitelně nemohly sobě rovnat. „V uličce. Je v uličce. Je tam ještě jeden muž, na druhý straně ulice vepředu.“</p>
<p>„A koho všeho hledáte?“</p>
<p>„Kohokoliv − ehm − kohokoliv z vás. Ne, počkat. Toho asasína, toho se dvěma noži − toho, kterej právě zabil Gorlase Vidikase.“</p>
<p>Coll se zamračil a uvolnil tlak na mužův hrudník.</p>
<p>„Meese, jestli se pohne, zabij ho.“</p>
<p>Přistoupila k němu žena s absurdním dvouručním palcátem a prázdnýma očima bez jiskřičky života, jež upřela na rváče. „Jen si něco zkus,“ zavrčela.</p>
<p>Rváč pouze zavrtěl hlavou a zůstal, kde byl, jen se opíral o zábradlí.</p>
<p>Díval se, jak Coll míří k malému tlouštíkovi v rudé vestě. Chvíli se spolu bavili, ale potichu, takže neslyšel, o čem si povídají. Coll se pak vrátil za bar a vzápětí se vynořil s velkým starožitným mečem, který mu však dokonale padl do obrovských pracek. S tlouštíkem za patami zašel do kuchyně, zřejmě k zadnímu východu.</p>
<p>No, Hanut Orr je arogantní tyran. Takže dostane, co chce, a ještě mnohem víc. Takové věci se stávají.</p>
<p>Muž si náhle vzpomněl, že nepráskl nic o dvou mužích čekajících před Collovým sídlem. Tohle nakonec dopadne dobře, pokud se mu podaří vypadnout z té zatracené hospody dřív, než Colla přepadnou u jeho brány.</p>
<p>Město je v noci zatraceně hlučné − ano, poslední noc svátku Gedderone. Ovšemže je hluk, a on by byl tuze rád venku, oslavoval, tančil, mačkal měkké maso, možná by si začal nějakou tu rvačku − pochopitelně nějakou, v níž by vyhrál. Nic takového jako tohle svinstvo −</p>
<p>Najednou byli Coll s tlusťochem zpátky a oba se tvářili zmateně.</p>
<p>„Sulty, drahoušku,“ zazpíval tlusťoch a jedna z holek se ohlédla − asi tucet hostů v šenku tvořil tiché, nervózní obecenstvo a všichni na ni upírali oči. Právě obcházela nejbližší stůl, když tlusťoch řekl: „Vypadá to, že Hanuta Orra potkal předčasný konec − ještě než jsme dorazili, naneštěstí pro Colla. Nejlepší bude zavolat strážníky −“</p>
<p>Holka udělala obličej. „Cože? Tam venku? Na zatracenejch ulicích? Tam to vypadá, jako kdyby vypustili deset tisíc vlků, Kruppe!“</p>
<p>„Milá Sulty, Kruppe tě ujišťuje, že nedojdeš žádné úhony! Kruppe tě ujišťuje, ano, a po tvém vítězném návratu tě i příjemně utěší!“</p>
<p>„To je opravdu povzbuzující,“ zabručela, otočila se a zamířila ke dveřím. A rváč byl dost blízko, aby slyšel, jak potichu dodává: „Natolik povzbuzující, abych se vrhla do tlamy prvnímu vlkovi, kterýho potkám…“</p>
<p>A už byla venku.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Strážník s milující rodinou a bolestí na prsou byl zrovna na křižovatce na této straně hradby jednu ulici od hostince U Fénixe − a polekaně spěchal za zvuky ničení na jihu (ten druhý požár v Zámecké čtvrti nebyl v jeho jurisdikci) − když uslyšel, jak na něj někdo volá. Otočil se a zvedl lucernu.</p>
<p>Zuřivě na něj mávala jakási mladá žena. Strážník zaváhal a pak sebou trhl, protože zavytí se ozvalo tak blízko a tak hlasitě, až se lekl, že démon stojí těsně za ním. Rozběhl se k ženě.</p>
<p>„Pro mistra Kápě!“ křičel. „Běž honem dovnitř!“</p>
<p>Žena se otočila a pelášila ke vchodu do Fénixe. Jak se blížil k hostinci, upoutal jeho pozornost jakýsi pohyb v ústí uličky. Otočil se, ale když tím směrem namířil paprsek lucerny, nikoho neviděl. Spěchal tedy dál, a když vstupoval do šenku, ztěžka dýchal.</p>
<p>O krátkou chvíli a spoustu slov později následoval radního Colla a Kruppeho do uličky, kde se zastavili nad mrtvolou jiného radního. Zjevně to byl Hanut Orr.</p>
<p>Strážník mrkal, protože měl pocit, jako by se mu kolem hrudníku stahovala obruč. Dřepl si a prohlížel rány. Jen dva údery − což se nepodobalo na muže, jehož pronásledoval − ale zase ty rány vypadaly… „Myslím, že zabil dalšího,“ poznamenal, „a není to dlouho.“ Vzhlédl. „Vy dva jste neviděli nic?“</p>
<p>Coll vrtěl hlavou.</p>
<p>Kruppe − mužík, na něhož strážník vždy pohlížel úkosem, vlastně se značnou podezíravostí − zaváhal.</p>
<p>„Co? Mluv, zloději zatracená.“</p>
<p>„Zloději? Ajvaj, taková urážka! Kruppe jen nanejvýš bystrým okem obhlédl povahu řečených ran na čele a na šíji.“</p>
<p>„Proto vím, že je to ten samý chlap, který v posledních pár měsících pozabíjel už desítky lidí. Má nějakou cizozemskou zbraň −“</p>
<p>„Cizozemskou? Ale vůbec ne, podotýká Kruppe. To vůbec ne.“</p>
<p>„Opravdu? Tak pokračuj,“</p>
<p>„Kruppe tvrdí, nanejvýš bdělý a ctihodný strážníku, že to jen samotné ruce napáchaly ony škody. Klouby a nic víc, nic míň.“</p>
<p>„Ne, špatně. Viděl jsem, jaký stopy zanechávají pěsti −“</p>
<p>„Než Kruppe neříkal ‚pěsti‘. Kruppe byl přesnější. Klouby, ano? Jako klouby nezatížené prsty…“</p>
<p>Strážník se zamračil a znovu se zadíval na zvláštní, podlouhlou promáčklinu na čele radního. Najednou se narovnal. „Klouby… ale ne prsty. Ale… takového muže znám!“</p>
<p>„Opravdu?“ Kruppe úplně zářil. „Potom by sis měl pospíšit, příteli, a této noci si dávej pozor, dávej si pozor.“</p>
<p>„Cože? Pozor na co − o čem to mluvíš?“</p>
<p>„Inu, o dani, příteli. Dávej si pozor na daň. A teď si pospěš − odneseme toto nebohé tělo dovnitř, do rána, než budou vykonány patřičné přípravy. Takové množství žalu dnes v noci! Jdi, příteli, najdi svou nemesidu! Dnes je vhodná noc právě na takové věci!“</p>
<p>Strážníkovi všechno pulsovalo před očima a bolest mu z hrudi vyletěla do lebky. Těžko se mu přemýšlelo. Ale… ano, toho muže znal. Bohové, jak se jen jmenoval?</p>
<p>Nakonec se rozpomene, avšak zatím spěchal uličkou a vynořil se na další podivně prázdnou ulici. Jméno mu ještě nedošlo, ale věděl, kde ten neřád bydlí, a to prozatím stačí, ne? Stačilo.</p>
<p>V mozku mu bolestivě bušilo. Před očima se mu dělaly záblesky oranžového světla a na tváři cítil suchý žár − bohové, vůbec se necítil dobře. O ulici dál za jeho domem bydlel starý ranhojič − zítra ho navštíví. Do údů mu pronikaly šípy bolesti, ale on se nezastaví, neodpočine si.</p>
<p>Měl vraha. Konečně. Nic ho už nezastaví.</p>
<p>A tak klopýtal dál a lucerna se mu v ruce prudce houpala.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Gaz napochodoval ke dveřím a otevřel je. Zastavil se a rozhlížel se kolem. Ta blbá ženská ani nezapálila oheň − kde kurva je? Prošel světnicí, stačily mu k tomu tři kroky, k zadním dveřím a rozkopl je.</p>
<p>Jasně, byla tam, stála zády k němu přímo u toho kamenného kruhu, které celé dny a noci přeskládávala. Jako kdyby přišla o rozum, a ten její výraz poslední dobou − no, teď mají opravdu potíže.</p>
<p>„Thordy!“</p>
<p>Ani se neotočila, jen řekla: „Pojď sem, manželi.“</p>
<p>„Thordy, máme průšvih. Zvoral jsem to. My jsme to zvorali − musíme přemejšlet − musíme vypadnout z města − musíme utýct −“</p>
<p>„Nebudeme utíkat,“ zarazila ho.</p>
<p>Zastavil se vedle ní. „Poslouchej, ženská pitomá −“</p>
<p>Nedbale zvedla ruku a jemu přes hrdlo přejelo cosi studeného a štiplavého. Gaz vytřeštil oči a zvedl zmrzačené ruce. Na krku ucítil horkou krev. „Thordy?“ jeho hlas zněl bublavě.</p>
<p>Padl na kolena a ona se postavila za něj a jemně ho postrčila, takže padl obličejem do kamenného kruhu.</p>
<p>„Byl jsi dobrý voják,“ poznamenala. „Nasbíral jsi tolik životů.“</p>
<p>Začínalo mu být zima, hrozně zima. Pokusil se zvednout, ale síly ho dočista opustily.</p>
<p>„A já byla taky dobrá,“ pokračovala Thordy. „Sny − díky němu je všechno tak prosté, tak jasné. Jsem dobrý kameník, manželi, všechno jsem připravila… pro tebe. Pro něj.“</p>
<p>Gaz, plný ledu, jako by si najednou sáhl dovnitř, tak hluboko do sebe, jak jen dosáhl, a něco ucítil − něco, co bylo jen jeho, něco, co samo sebe nazývalo <emphasis>já</emphasis> − křečovitě se to otřáslo a zavřísklo v hrůze a úzkosti, jak to pohltil chlad, zažral se do toho, a kousek po kousku život prostě zmizel, kousek po kousku po −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Thordy pustila nůž a ustoupila, zatímco se na kamenném pódiu před ní začal zhmotňovat mistr Kápě, pán smrti, Král dómu zabitých, vítač padlých. Vysoký, zahalený v tlejícím zelenohnědočerném rouchu. Tvář měl zakrytou, ale oči byly jako škvírky, slabě ozářené uprostřed černě, stejně jako lesklé, zažloutlé kly.</p>
<p>Mistr Kápě nyní stál na zakrvácených kamenech v zanedbané zahradě v Gadróbské čtvrti ve městě Darúdžhistán. Ne jako přízračná projekce, ne schovaný za závoji ochranné moci, dokonce ani jako duchovní návštěva.</p>
<p>Ne, tohle byl <emphasis>mistr Kápě, bůh.</emphasis></p>
<p>Tady, teď. A po celém městě zaznívalo v uši trhajícím, duši drásajícím crescendu vytí ohařů.</p>
<p>Pán smrti dorazil a brzy se vydá do ulic Města Modrého ohně.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Strážník dorazil na zanedbanou ulici před zchátralým domem, v němž přebýval mnohonásobný vrah, ale pulsujícími vlnami temnoty, která jako by se stále rychleji stahovala ze všech stran, ho stěží rozeznával. Měl pocit, že se dívá na kruté, děsivé stlačování času, den vletěl do noci a tak dále. Jako kdyby sám spěchal do stáří až do posledního smrtelného okamžiku. V hlavě mu zněl řev a z hrudníku mu vycházela nesnesitelná bolest, oheň ho pálil i v pažích a krku. Zuby zatínal tak pevně, až si je drtil, a každý dech byl agonii.</p>
<p>Dostal se až téměř ke dveřím, než padl na kolena a převalil se na bok. Lucerna zarachotila na dlažbě. Najednou měl místo pro tisíc myšlenek, všechen čas, který chtěl, když se teď naposledy nadechl. Tolik věcí bylo jasných, jednoduchých, získalo na srozumitelnosti, jež ho vynesla z těla −</p>
<p>A jak se tak vznášel nad svou mrtvolou, uviděl z vrahova domu kohosi vycházet. Díky pozměněnému vidění viděl každou podrobnost toho letitého, nelidského obličeje pod kápí, hluboké vrásky, zpustošenou mapu nespočetných staletí. Z dolní čelisti vyčnívaly kly, otlučené a obroušené, špičky naštípnuté. A ty oči − <emphasis>tak chladné, tak… uštvané</emphasis> − najednou věděl, kdo to je.</p>
<p>Mistr Kápě. Pán smrti si přicházel pro něj.</p>
<p>Díval se, jak bůh zvedá zrak a upírá na něj ty strašlivé oči. A v hlavě mu promluvil těžký hlas, připomínající zvuk, jako když se o sebe otírají dva balvany, jako když se propadají hory. „Nemyslel jsem si o spravedlnosti nic dobrého. Tak dlouho. Všechno je mi jedno. Zármutek je bez chuti, žal jen prázdný povzdech. Žij věčnost v prachu a popelu a pak mi něco vykládej o spravedlnosti.“</p>
<p>Na to neměl strážný co říct. Noc za nocí se hádal se smrtí. Bojoval celou cestu od Fénixe. Každý zatracený krok. Ale to už byla minulost.</p>
<p>„A tak tu stojím,“ pokračoval mistr Kápě. „A obklopuje mě vzduch, proudí mi do plic, žije. Nemůžu zabránit tomu, co přijde s každým mým krokem zde ve smrtelné říši. Nemůžu být jiný, než jsem.“</p>
<p>Strážník byl zmatený. To se snad pán smrti <emphasis>omlouvá?</emphasis></p>
<p>„Ale tentokrát bude po mém. <emphasis>Bude po mém.</emphasis>“ Udělal krok, zvedl svraštělou ruku, na níž chyběly dva prsty. „Tvá duše září. Je jasná. Oslepuje. Tolik cti, tolik lásky. Soucitu. V jeskyni ztráty, kterou za sebou zanecháváš, nedosáhnou tvoje děti té velikosti, jaké by dosáhnout mohly. Budou mít jizvy a rány, které se nikdy nezahojí, a naučí se ty jizvy ohryzávat, olizovat, pít zhluboka. To není správné.“</p>
<p>Strážník se zkroutil a zatočil se zpátky do mrtvoly na ulici. Srdce mu najednou poskočilo a dál tlouklo s lehkostí, s ohromující energií. Zhluboka se nadechl a nádherný, chladný vzduch odnesl poslední zbytky bolesti − všechno odnesl pryč.</p>
<p>Všechno, čím se stal v těch posledních chvílích − jasnozřivost, dechberoucí pochopení <emphasis>všeho</emphasis> − to zapadlo pod známý mrak, hustý a šedý, v němž byly všechny tvary jen naznačené, v němž byl ztracený. Stejně jako předtím, jako každá smrtelná duše bez ohledu na to, jaké smělé nároky si činí na jistotu, na víru. A přece… a přece to byl <emphasis>teplý mrak,</emphasis> prostoupený vzácnými věcmi: láskou k ženě a dětem, úžas nad jejich životy, nad změnami, které přicházely každý den.</p>
<p>Když se škrábal na nohy, plakal. Obrátil se k pánovi smrti, aniž by čekal, že uvidí to zjevení, které jistě přicházelo jen k mrtvým a umírajícím, a zděšeně vyjekl.</p>
<p>Mistr Kápě vypadal pevný, děsivě skutečný. Kráčel ulicí k východu, a pavučina, jež je poutala, se jako by natahovala, vlákna praskala, mizela do noci, a s každým krokem, který boha odnesl dál, se strážníkovi vracel život, pocit nádherné pevnosti − v této vzácné chvíli i ve všech, jež budou následovat.</p>
<p>Obrátil se − dokonce i to bylo snadné − a upřel oči na dveře. Byly otevřené a za nimi čekala tma a hniloba s hrůzami a šílenstvím.</p>
<p>Strážník nezaváhal. Mistr Kápě správně viděl, jaký to je skromný a pokorný člověk, odvážný a čestný. A pro jednou si pán smrti nechal na něčem záležet.</p>
<p>Povšimněte si této významné chvíle, toho dojemného gesta.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Thordy uslyšela na nerovných prknech zadní verandy kroky. Otočila se a uviděla z domu vycházet městského strážníka s lucernou v ruce.</p>
<p>„Je mrtvý,“ řekla. „Ten, pro kterýho jste si přišel. Gaz, můj manžel.“ Ukázala zakrváceným nožem. „Tady.“</p>
<p>Strážník popošel blíž. Otevřel záklopku na lucerně a namířil paprsek světla na nehybné tělo na kamenech.</p>
<p>„Přiznal se,“ pokračovala Thordy. „Proto jsem ho zabila vlastníma rukama. Zabila jsem toho… netvora.“</p>
<p>Strážník si dřepl k tělu a prohlížel si je. Zasunul prst pod rukáv a zvedl potlučenou ruku bez prstů. Vzdychl si a pomalu kývl.</p>
<p>Položil ruku a zvedl se.</p>
<p>„Slyšela jsem, že je vypsaná odměna,“ ozvala se Thordy.</p>
<p>Podíval se na ni. Nebyla si jistá, co v jeho výraze vidí. Mohl být zděšený, pobavený či cynicky postrádat cokoliv jako překvapení. Na tom ale nezáleželo. Ona chtěla jenom ty peníze. Potřebovala je.</p>
<p>Tím, že se na okamžik stala kameníkem pána zabitých, na sebe vzala děsivou zodpovědnost. Za svou námahu ale zatím neviděla jediný pomačkaný měďák.</p>
<p>Strážník kývl. „Je.“</p>
<p>Zvedla kuchyňský nůž. Možná ucukl, ale důležité bylo, aby kývl podruhé. Což po chvíli udělal.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bůh kráčel ulicemi Darúdžhistánu. To samo o sobě nikdy není dobré. Jenom hlupáci dychtivě vítají takové navštívení, a jejich nadšení obvykle nemá dlouhého trvání. A tento konkrétní bůh byl žnec duší, což znamenalo, že jeho zjevení je nevítané, a jeho darem bylo neomezené zabíjení, rozbíhající se jako vlny k tisícům obyvatel činžovních domů, chatrčí v Gadróbské čtvrti, v Příjezeří − ne, takové věci nelze přejít s pouhým zachvěním.</p>
<p>Ponořte se tedy do této změti životů. Otevřete mysl a zvažujte, chladně či horlivě, všechny možné úsudky. Vhodnost není na místě, slušnost je odvržena. Toto oko nemrká, je však ocelový pohled pobídkou ke kruté lhostejnosti? K otrlému, nemilosrdnému přístupu? Nebo se pod zbroj znecitlivujících výstřelků prodere střípek vcítění?</p>
<p>Když je vše dokonáno, seberte odvahu a zvažte vlastní žeň pocitů a zamyslete se nad touto výzvou: pokud by bylo jedinou reakcí bezcitné pokrčení rameny, potom tento tlusťoch vyzývá, přenáší krutý, chladný pohled a sesílá poslední soud. Na vás.</p>
<p>Prozatím… <emphasis>hleďte.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Skilles Naver se chystal vyvraždit svou rodinu. Vracel se domů z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krčmy U Gajjeta, břicho plné piva, a vtom se před ním objevil pes velký jako kůň. Čenich měl od krve, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích mu plál zvířecký oheň a obrovskou, plochou hlavu otočil jeho směrem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Skilles ztuhl. Pomočil se a pak i posral.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vzápětí se zhroutil vysoký dřevěný plot obklopující prázdnou parcelu o kus dál − kde asi před měsícem vymřela na horečku celá rodina − a objevil se druhý obrovský pes, tento bílý jako kost.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jeho příchod upoutal pozornost prvního, který po něm okamžitě skočil. Srazili se jako dva splašení koně a náraz byl tak silný, až se Skilles zakymácel. Zafňukal a utekl.</emphasis></p>
<p><emphasis>A běžel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď byl doma, smrděl jako nočník a jeho žena měla částečně zabaleno − přistihl ji uprostřed zrádného útěku, kdy chtěla odvést i chlapce, jeho kluky. Jeho malé dělníky, kteří dělali všechno, co jim Skilles nařídil (a Beru chraň, pokud to neudělali nebo jenom odmlouvali, hazjlíci mrňaví) a představa života bez nich − bez svých dokonalých, soukromých otroků − Skillese rozzuřila doběla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Žena pochopila, co přichází. Strčila kluky na chodbu a otočila se, aby obětovala svůj život. Besk, soused odvedle, kluky vyzvedl, aby s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi utekl kdoví kam. No, to si ho bude muset Skilles najít, že? Ta slabá Surna s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krysím ksichtem ho určitě nezdrží dlouho, že?</emphasis></p>
<p><emphasis>Stačí ji popadnout, zakroutit jí hubeným krkem a odhodit</emphasis> −</p>
<p><emphasis>Ten nůž vůbec neviděl a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vražedného bodnutí ucítil jen píchnutí pod bradou, než mu tenká čepel projela ústní dutinou, skrz horní patro a na tři prsty se zanořila do mozkového kmene.</emphasis></p>
<p><emphasis>Surna s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kluky nakonec nebudou muset utíkat.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Kanzovi bylo devět a tuze rád škádlil sestru, která byla opravdu vzteklá, jak říkávala máma, když sbírala střepy z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nádobí a kousky nenáviděné zeleniny, poházené po podlaze. A nejlepší bylo dloubnout sestru do žeber, když se nedívala. Ona se otočila, oči blýskající se vztekem a nenávistí − a on utekl. Ona se hnala za ním na chodbu, ke schodům a dolů, dokola a dolů tak rychle, jak zvládal, a ona vřískala za ním.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dolů a dokola a dolů a</emphasis> −</p>
<p>− <emphasis>a najednou letěl vzduchem. Zakopl, nestačil se chytit zábradlí a vstříc mu letěla podlaha v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přízemí.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Vy dva se jednou navzájem zabijete!“ říkávala vždycky máma. K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbláznění! Taky říkala, že</emphasis> −</p>
<p><emphasis>Dopadl na zem. Konec hry.</emphasis></p>
<p><emphasis>Po té noci se už sestra nikdy nevztekala. A už nikdy neříkala „k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbláznění“. Pochopitelně ji nenapadlo, že si chlapec vzal ta slova s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou, neboť byla poslední, která mu probleskla hlavou. Sebral si je, jako když si batole vezme panenku nebo pokrývku. Pro útěchu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>novém, temném světě.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Benuk Fill se díval, jak jeho matka chřadne. Zevnitř ji rozežírala nějaká rakovina. Přestala mluvit, přestala cokoliv chtít, byla jako pytel klacků, když ji odnášel do vany, aby z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní smyl tekutou špínu, která z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posledních dnech a nocích vytékala. Její úsměv, jenž mu sděloval, jak velice ho miluje a jak se stydí kvůli tomu, co se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní stalo − kvůli té strašné ztrátě důstojnosti − se změnil v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něco jiného. Ústa měla otevřená, rty svraštělé a ohrnuté a jen lapala po dechu. Pokud to byl úsměv, tak se usmívala na samotnou smrt, a on to nedokázal snášet. Dívat se na to, chápat, co to znamená.</emphasis></p>
<p><emphasis>Už to nepotrvá dlouho. A Benuk nevěděl, co udělá. Dala mu život. Krmila ho, chovala, udržovala v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teple. Dala mu pravidla, podle nichž se celý život řídil. Nebyla moc chytrá a už vůbec ne moudrá. Byla jen obyčejná osoba, která tvrdě pracovala, aby přežili, a pracovala ještě tvrději, když táta odešel bojovat do Dřevnova, kde pravděpodobně padl, i když to nevěděli jistě. Prostě se už nevrátil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Benuk seděl, lomil rukama, poslouchal, jak matka dýchá, a přál si, aby jí mohl pomoct, dát jí vlastní dech, aby mohla odpočívat, aby zažila poslední chvilku, kdy nebude muset trpět, poslední okamžik bezbolestného života, a pak by mohla odejít…</emphasis></p>
<p><emphasis>Tady ale, skrytá očím všech, ležela skutečná pravda. Jeho matka zemřela před osmi dny. Seděl tam před prázdnou židlí a to, co mu zlomilo duši, ho poslední dny a noci drželo ve spárech. Díval se, umýval, oblékal. Věci, které pro ni dělal, chvilky zoufalé něhy a lásky, a pak zpátky k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pozorování. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích už neměla žádné světlo a nedávala znát, že by slyšela cokoliv z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho, co říkal, všechna ta slova o lásce a vděčnosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lapený. Ztracený. Nejedl, nedělal vůbec nic.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tehdy se mu o čelo otřela ruka mistra Kápě a on přepadl. A duše jeho matky, vznášející se celou dobu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této hrozné místnosti, plná úzkosti, konečně popolétla k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věčnému objetí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Občas může mít představa skutečné spásy svůj počátek v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Avab Tenitt si představoval, že má u sebe v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posteli děti. Ještě se to nestalo, ale on to už zajistí. Mezitím si rád vázal provaz kolem krku, volnou smyčku, když onanoval pod pokrývkou, zatímco jeho nicnetušící žena umývala v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuchyni nádobí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dnes v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci se uzel zadrhl a nechtěl povolit. Vlastně se smyčka utahovala tím víc, čím víc s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní zápasil, a tak se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj spolu se semenem vylil i život.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když do ložnice přišla manželka, utahaná, ruce zarudlé a popraskané z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>domácích prací a na jazyku další ostrá slova pro manžela budižkničemu, zůstala stát a vytřeštila oči. Na smyčku. Na nafouknutý, modrošedý obličej nad ní, který stěží poznávala, a měla pocit, jako kdyby jí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ramen spadlo tisíc olověných prutů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ať si ti psi vyjí venku celou noc. Ať ohně planou. Ona byla volná a další život bude patřit jen jí a nikomu jinému. Už napořád.</emphasis></p>
<p><emphasis>Týden nato ji uvidí ulicí procházet sousedka a řekne kamarádce, že ten večer Nissala nějak zkrásněla, je od té chvíle plná života a vypadá o celá léta mladší. Jako když se najednou znovu rozvije už uvadlá květina pod jasným, hřejivým sluncem.</emphasis></p>
<p><emphasis>A pak se klevetící stařeny odmlčí a obě budou myslet na totéž, na rozkošné co kdyby a možná, a tyto myšlenky dodávají životu šťávu a kromě toho i spoustu námětů k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hovoru.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mezitím zůstanou desítky dětí ještě chvíli nevinné, než by tomu bylo v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opačném případě.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Vdova Lebbil byla většinou rozumná žena. Ale občas se něžný klid proměnil v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cosi zlovolného, cosi tak nabitého vztekem, že to překonávalo všechno ostatní. Její doběla rozžhavenou zuřivost spouštěla pokaždé stejná věc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nad ní bydlel tlustý Saborgan a touhle dobou každý večer − kdy mají slušní lidé dávno spát, i když je pravda, že kdo by mohl spát této šílené noci, kdy se bláznivé hýření v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ulicích úplně vymklo kontrole − začal běhat sem a tam a pořád dokola.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo by mohl spát pod takovým dusáním?</emphasis></p>
<p><emphasis>A tak vylezla z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>postele, zasténala, jak ji zabolelo v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kyčlích, popadla hůl, postavila se na rozvrzanou židli a zabušila do stropu. Hlas měla příliš slabý, příliš křehký − nikdy neslyšel, když na něj ječela. Hůl stačí. Věděla, že ji slyší, ale znamenalo to nějaký rozdíl?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne! Nikdy!</emphasis></p>
<p><emphasis>Už to prostě nesnesla. Už ne!</emphasis></p>
<p><emphasis>Dus dus škrrk dus škrrk dus dus − a tak Lebbil bušila a bušila a bušila, až měla ruce jako v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ohni a křeč v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ramenou. Bušila a bušila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Saborgan měl opravdu slyšet její námitky, jenže byl, žel, ztracený ve vlastním světě a tančil s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bělovlasou císařovnou, která za ním přicházela z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nějakého jiného světa do jeho pokoje, a hudba v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho hlavě byla tak sladká a kouzelná a on držel její ruce, něžné jako holubice, co nejjemněji ve svých tlustých, neohrabaných prstech. A ač měla ruce tak měkké a hebké, vedla ho, strkala s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním sem a tam, takže nikdy nenabyl rovnováhy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bělovlasá císařovna byla docela skutečná. Ve skutečnosti to byla zrcadlová démonka, přivolaná a donucená sloužit v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto starém činžovním doména samotném okraji Gadróbské čtvrti. Úkol měla od začátku jediný, byla to geasa seslaná jistou poněkud neurotickou čarodějkou, která byla již tři století mrtvá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bělovlasá císařovna měla za úkol zabíjet šváby v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto jediném pokoji. Způsob, jímž tak činila, se během desetiletí poněkud uvolnil ve švech, takže nyní dočista šílený démon mohl vesele improvizovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tento smrtelník měl obrovské nohy, což byl jeho nejpřitažlivější rys, a když tancovali, zavíral oči a tiše plakal, a ona mohla navádět jeho nohy na každého zatraceného švába, který cupital po špinavé podlaze. Krok křup krok křup − támhle! Velký − chyť ho! Křup a máz, křup a máz!</emphasis></p>
<p><emphasis>V této jediné místnosti, kromě hmyzu žijícího v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrůze, panovala čistá, dokonalá radost, nádherné uspokojení a nejsladší láska.</emphasis></p>
<p><emphasis>Všechno se to zhroutilo zároveň s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podlahou. Na vdovu Lebbil se zřítily prohnilé trámy, prkna a omítka, a na místě ji zabila nejen ta obrovská váha trosek, ale zároveň i šok.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chudák Saborgan pustil ječící císařovnu a utrpěl ohromující implozi, když mu do řitního otvoru zajela hůl − ach, už samotné líčení bolí! − což bylo skutečně osudné narušení. Sama císařovna se po chvíli strašlivé hrůzy, kdy se geasa rozbila a konečně ji propustila, vrátila domů do říše švábích králů (no dobře, tohle si ten tlusťoch vymyslel. Odpustíte?). Kdo ví, kam se poděla? Jisté je pouze to, že celou cestu tančila.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Dunivé rány a zřícení podlahy ve špinavém činžáku někde nahoře si Seba Krafar, mistr cechu asasínů, vůbec nevšiml. Klopýtal podzemní chodbou a hledal útočiště ve svém doupěti.</emphasis></p>
<p><emphasis>Copak ty pohromy nikdy neskončí? Všechno to začalo tím zatraceným kultem Rallika Noma, a pak, ještě než se usadil zvířený prach, narazila jejich první velká smlouva na tu nejbojechtivější, nejničemnější sbírku hostinských, jakou si jen lze představit. A ta následující?</emphasis></p>
<p><emphasis>Tušil, že je jediný, kdo přežil. Nechal se při ústupu krýt muži s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kušemi a jediný z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu potom nepřipojil. A teď, když se zásobní jeskyně s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plynem jedna po druhé vzněcovaly, ocitl se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opuštěné spleti tunelů a spěchal zvířeným prachem. Kašlal a pálily ho oči.</emphasis></p>
<p><emphasis>Všechno bylo zničené, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>troskách. Vyhladil celý zatracený cech. Bude muset začít nanovo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Najednou ho ta představa vzrušila. Ano, vytvoří ho sám − žádné dědictví. Nová struktura. Dokonce i nová filozofie.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takové… možnosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vklopýtal do své pracovny a opřel se o poďobaný stůl. A zamračil se na svitky, protože ty byly poházené po podlaze − co to je, ve jménu mistra Kápě?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Mistr Krafar, správně?</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Prudce se otočil.</emphasis></p>
<p><emphasis>O zeď vedle dveří se opírala žena. Nataženou kuši měla položenou vedle levé nohy a špička šipky spočívala na udusané hlíně. Ruce měla zkřížené na prsou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Seba Krafar se zamračil. „Kdo ve jménu ohaře jsi?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ty mě neznáš? Taková neopatrnost, jmenuju se Mizela. Jsem jedna z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlastníků K’rula.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ta smlouva byla zrušená − s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>váma jsme skončili. Už ne</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>To je mi fuk. Je to prostý − chci jméno. Toho, kdo tu smlouvu uzavřel. Můžeš mi ho říct bez zbytečnýho rozruchu a já pak odsud odejdu a to bude naposled, co mě uvidíš, a všechny tvoje starosti skončí. Cech byl z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rovnice odstraněnej. Považuj to za dar, ale teď přišel čas si ho zasloužit.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Prohlížel si ji a zvažoval své šance. Nevypadala nic moc. Tu kuši nemohla zvednout včas − dva rychlé kroky a bude před ní. A ona bude mít v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>břiše dva nože. A potom pošle zprávu Skromnému prostředkovi a ohlásí další oběť − takže zůstanou dva, nebo tři? Za to dostane dobře zaplaceno a mistr Kápě ví, že jestli má začít znovu, bude peníze potřebovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>A tak zaútočil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebyl si jistý, co přesně se stalo vzápětí. Nože držel v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou a ona byla přímo před ním, a pak ho loktem praštila do obličeje, přerazila mu nos a jeho oslepila bolest. A oba výpady, jeden mířící do měkkého bodu pod hrudní kostí a druhý o něco níž, selhaly. Jeden byl odražen, druhý minul úplně a dýka se zabodla do zdi, o kterou se předtím opírala.</emphasis></p>
<p><emphasis>R</emphasis><emphasis>ána do obličeje mu proměnila kolena ve vodu, ale jen na chviličku, protože Seba Krafar byl silný jako býk a uměl se rvát. Otřepal se a pokračoval. Nahrbil se a pokusil se o šikmý sek ve snaze tu mrchu vykuchat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Do zápěstí ho udeřilo cosi tvrdého, až mu to zlomilo pár kostí a dýka mu vyletěla z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruky. Jak vrávoral dozadu, vytrhl druhou dýku ze zdi a zoufale bodnul, aby tu ženskou zahnal. Ona ho popadla za zdravé zápěstí a do dlaně mu zaryla palec jako železný hřeb. Pustil nůž z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezvládných prstů. Popadla ho za paži a tvrdě zakroutila, čímž ho donutila se předklonit a sehnout hlavu. Přímo proti zvedajícímu se koleni.</emphasis></p>
<p><emphasis>Již zlomený nos dostal další zásah, dokonce ještě tvrdší, a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčeho takového se nikdo jen tak neotřepe. Omráčený, bez kouska vůle, přistál na zádech. Nějaký instinkt ho přiměl se překulit ke stolu. Znovu se zvedl na nohy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Šípka ho zasáhla těsně nad pravou kyčlí, odrazila se od nějaké kosti a ošklivě rozsekala játra. Seba Krafar se svezl na zem a opřel se zády o stůl. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uslzenýma očima se podíval na tu ženskou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Malažanka, jasně. Kdysi bývala voják, ne, bývala Palič mostů. Kdysi nad tím jen kroutil očima. Palič mostů? No a co? Jen nějaké nafouknuté kecy. Seba byl asasín. Pokrevní příbuzný Tala Krafara, a</emphasis> to <emphasis>byl opravdový netvor</emphasis> −</p>
<p><emphasis>Kterého srazila šipka. Zabitý jako kanec v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>houštině.</emphasis></p>
<p><emphasis>Žena se zastavila před ním. „To bylo hloupý, Sebo. A teď máš obličej na hadry. Myslím, že krvácíš z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jater. Upřímně řečeno se divím, že už nejsi mrtvej, ale naštěstí pro tebe nejsi.“ Dřepla si a ukázala mu malou lahvičku. „Když ti to naleju na ránu − teda hned jak vytáhnu zátku a pokud to přežiješ − máš celkem vysokou šanci, že budeš žít. Mám to udělat, Sebo? Mám ti zachránit tu tvou mizernou prdel?</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Zíral na ni. Bohové, bolelo ho celé tělo.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>To jméno,“ pokračovala. „Řekni mi to jméno a já ti dám šanci přežít. Ale měl by sis pospíšit, dochází ti čas.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Už se tu mistr Kápě vznáší? Na tom zapadlém místě hluboko pod ulicemi? Ovšemže ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>Seba jí to jméno prozradil. Dokonce ji varoval − nezačínej si s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním, je to zatracená zmije. Přísahám, že má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích něco</emphasis> −</p>
<p><emphasis>Mizela dodržela slovo.</emphasis></p>
<p><emphasis>A tak mistr Kápě odešel.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kaskáda náhlých úmrtí, nevysvětlitelných a neskutečných nehod, nešťastných konců a strašných vražd plnila každé obydlí, každé nároží a každou chatrč v šířícím se přívalu, osudové záplavě pronikající osudem pronásledovaným městem na všechny strany. Nikdo nebyl ušetřen, žádná nespravedlnost nenaklonila vážky. Smrt brala všechny: urozence i chudáky, nemocné i zdravé, zločince i oběti, nemilované i milované.</p>
<p>Tolik posledních dechů: vykašlaných, vyvzdychaných, vyplakaných, vzdorně, nevěřícně, užasle vyřvaných. A kdyby tyto dechy dokázaly splynout a vytvořit hustou, suchou, štiplavou mlhu, této noci by ve městě nebyla vidět jediná koule modrého ohně.</p>
<p>Nezemřeli všichni. Mnozí přežili − vlastně přeživších bylo víc než zesnulých − ale žel, bylo to těsné, toto měření, tato neblahá žeň.</p>
<p>Bůh mířil k východu, z Gadróbské čtvrti do Příjezerní a odsud nahoru do Zámecké.</p>
<p>Noc ještě neskončila. Ne, ještě rozhodně neskončila.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V černočerné tmě bezměsíčné noci plné kouře přeletěl nad Gadróbskou pahorkatinou k západu a přes kupeckou stezku obrovský tvor. Jak se blížil ke kalným světlům Skuhrova, spustil se níž, až se drápy téměř otíral o štěrkovou cestu.</p>
<p>Nad ním tu a tam mávali křídly menší tvorové, kroužili, spouštěli se a zase vyráželi vzhůru. Ani oni ve tmě nevydali hlásku.</p>
<p>Kojot v husté trávě vedle cesty, jenž se chystal přeběhnout na druhou stranu, najednou ztuhl. Převalil se přes něj závan teplého, dusného vzduchu, a tam, kde před chvílí klouzal nad silnicí beztvarý černý mrak, nyní kráčel člověk − toho druhu, který v kojotovi vzbuzoval strach i zvědavost, příležitost i smrtelnou zradu.</p>
<p>Jenomže tenhle člověk byl… jiný.</p>
<p>Když se ocitl před kojotem, otočil hlavu a zadíval se na něj. Kojot přiběhl. Všechny svaly, všechny instinkty volaly po okamžité kapitulaci, ale on přesto jako by sebral sílu z nějakého obrovského zdroje ve svém nitru, a držel hlavu vzhůru a uši nastražené, když se blížil k člověku.</p>
<p>Ten se sklonil a pohladil ho zlehka po hlavě.</p>
<p>Šelma odběhla do noci tak rychle, jak ji nohy nesly, a hnala se plání pryč. Vysvobozená, požehnaná, oblažená tak mučivou láskou, že zbytek života prožije v travnatém moři radosti a nadšení.</p>
<p>Proměněná. Nebyl k tomu žádný zvláštní důvod, žádný pochmurný záměr. Ne, byl to dotek z okamžitého popudu, vzájemná oslava života. Pochopte to, nebo klopýtejte dál. Kojotova úloha skončila a pelášil pryč, srdce jasné jako hvězda.</p>
<p>Dary, až oči přecházejí.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas, Syn noci, kráčel mezi chatrčemi Skuhrova. V bráně před ním nebyly vidět stráže, obrovská křídla byla zavřená na závoru.</p>
<p>Ve městě zuřily požáry a k nočnímu nebi vyhazovaly vzdouvající se pláště jiskrami ozářeného kouře.</p>
<p>Byl pět kroků od brány, když se něco zlomilo a odpadlo. Brána se rozletěla. Bez překážek, bez povšimnutí vstoupil Anomander Dlouhý vlas do Darúdžhistánu.</p>
<p>Vytí znělo jako vypuštěné šílenství.</p>
<p>Syn noci vytasil Dragnipúr.</p>
<p>Z černé čepele stoupala pára a kroutila se v pomíjivých řetězech, jež se natahovaly kolem, když kráčel širokou, prázdnou ulicí. Táhly se za ním a z každého se vynořovaly další a z nich zase další, hotový les železných kořenů, roztahujících se po dláždění.</p>
<p>Něco takového ještě nikdy nevyvolal. Držet to vypouštění energie na uzdě bylo milosrdenstvím pro všechny, kdo by ho mohli vidět a pochopit, co znamená.</p>
<p>Dnes v noci však měl Anomander Dlouhý vlas v hlavě jiné věci.</p>
<p>Řetězy kouře, řetězy a řetězy a řetězy, tolik se jich za ním kroutilo, že vyplnily celou ulici a rozlézaly se i do vedlejších ulic, uliček, pod palácové brány a dveře a do oken. Šplhaly po zdech.</p>
<p>Dřevěné překážky se rozpadaly − dveře, parapety, brány a okenní rámy. Kameny praskaly a od cihel odletovala malta. Stěny se prohýbaly. Budovy sténaly.</p>
<p>A jak šel Syn noci dál, řetězy se napínaly.</p>
<p>Zatím se nemusel s každým krokem předklánět, nemusel odhalit nic, co by prozradilo, jakou sílu a vůli to od něj vyžaduje.</p>
<p>Kráčel dál.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Po celém obleženém městě se mágové, čarodějky, čarodějové a kouzelníci drželi za hlavy a zavírali oči před tím nesnesitelným tlakem. Mnozí padli na kolena. Další se potáceli. Jiní se na podlaze stočili do klubíčka a svět kolem sténal.</p>
<p>Požáry zaváhaly, zhroutily se do sebe a uhasly s tichým vzdycháním.</p>
<p>Vytí ohařů sláblo, jako by procházelo těsnými ventily.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V jámě plné strusky se dvojčata zarazila ve chvíli, kdy se snažila jedno druhému vyškrábat oči. V oblacích jedovatých výparů, po kolena v lávě, která kolem nich vířila jako jezero roztavených odpadků, se zastavila a pomalu zvedla hlavy.</p>
<p>Jako by větřila.</p>
<p>Dragnipúr.</p>
<p><emphasis>Dragnipúr.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dolů ze Zámecké čtvrti do klínu patřícího k Darúnské, a tudíž skrz další bránu a dál na hlavní třídu vedoucí do Příjezeří, táhnoucí se rovnoběžně s pobřežím. Jakmile dorazil na tuto rovnou ulici, Syn noci se zastavil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>O čtyři bloky dál na stejné ulici upřel mistr Kápě, pán smrti, oči na stříbrovlasou postavu, která zjevně váhala, ale jen na chvilku, než pokračovala v cestě.</p>
<p>Mistra Kápě se zmocnil neklid, nicméně taky šel dál.</p>
<p>Síla toho meče brala dech dokonce i bohu. <emphasis>Brala dech.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byla děsivá.</emphasis></p>
<p>Blížili se k sobě odměřenými kroky.</p>
<p>Ohaři se odmlčeli. Za vyhaslými požáry se vzdouval kouř, stěží osvětlený blikajícím modrým světlem. Velcí krkavci zalétali do mraků a zase ven, postupovali a ustupovali, a chvíli předtím, než se k sobě ti dva dole na ulici přiblížili, začali obrovští ptáci přistávat na střechách nad ulicí v řadách, houfech, po desítkách, pak stovkách.</p>
<p>Byli tady.</p>
<p>Aby byli svědky.</p>
<p>Aby věděli. Aby uvěřili.</p>
<p>A možná i aby se nakrmili.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když od sebe byli tři kroky, mistr Kápě zpomalil. „Synu noci,“ začal, „znovu jsem zvážil −“</p>
<p>Meč se mihl v oblouku, jenž zasáhl pána smrti do krku a čistě projel na druhou stranu.</p>
<p>Jak hlava mistra Kápě přepadla dopředu v odseknutém plátěném vaku, tělo zavrávoralo dozadu a oddělilo se od hlavy. Hlasitě to bouchlo, když bohova hlava dopadla na dlažbu a převalila se na tvář. Oči, již bez života, zůstaly otevřené.</p>
<p>Z pahýlu krku se vyvalila černá krev. Tělo udělalo ještě krok, než se mu podlomily nohy, a pán smrti klesl na kolena a dosedl.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas stál před mrtvým bohem, obličej stažený bolestí, a měl co dělat, aby se nezhroutil.</p>
<p>Břímě, které ho tížilo, bylo smrtelným očím neviditelné, nepostřehla ho dokonce ani tisícovka velkých krkavců, hřadující na střechách a natahující krky, nicméně jeho strašlivá daň byla nepopiratelná.</p>
<p>Syn noci, s Dragnipúrem ruce, se hrbil jako stařec. Hrot meče skřípal a pak se zachytil mezi dlažebními kameny. A Anomander Dlouhý vlas se o něj opřel, napínal svaly, zatímco se mu pomalu podlamovaly nohy − ne, tu váhu nedokázal udržet.</p>
<p>A tak klesal dál, meč před sebou, obě ruce na záštitách, hlavu opřenou o Dragnipúr, a pouze tím se lišil od boha naproti sobě.</p>
<p>Oba klečeli, jako zrcadlový obraz jeden druhého. Jeden se opíral o meč, čelo přitisknuté k lesklé, kouřem ovinuté čepeli. Druhý byl bez hlavy, ruce položené dlaněmi nahoru na stehnech.</p>
<p>Jeden byl mrtvý.</p>
<p>Druhý v této chvíli velice… zranitelný.</p>
<p>Což neuniklo pozornosti.</p>
<p>Něco se blížilo, a blížilo se to rychle.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>A z noci uplynula teprve polovina.</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVACET DVA</p><empty-line /><empty-line /><p>Zbytek cesty sklouzl a zeptal se mne:</p>
<p>„Vidíte, co očekával jste?“</p>
<p>A ta otázka se utrhla, vyvalila se vně</p>
<p>zpod kamenů a roztrousila se</p>
<p>do myšlenek toho, co krutý osud nyní rozhodne.</p>
<p>Posadil se do prachu a tvář zkřivil bolestí.</p>
<p>„Viděl jste jen to, čemu věřit se vám chtělo?“</p>
<p>I shlédl jsem na skvrnu způsobenou krví,</p>
<p>cenu za to, co je dáno, co je přijímáno,</p>
<p>ohlašující závěr žalozpěvu na dlouhém tažení.</p>
<p>„Ne,“ odvětil jsem, „nejste takový, jak čekal jsem.“</p>
<p>Mladý jako naděje a opravdový jako láska nepřítel můj byl.</p>
<p>„Štíty byly vyleštěné jako moře zalité sluncem</p>
<p>a strach rostoucí tuto pohromu mi přivodil.</p>
<p>Vlastní naděje se pro mě ukázala být koncem.“</p>
<p>I pokračoval: „S vlastní minulostí nelze vést boje</p>
<p>a já nemohu zabít toho, kým se jednoho dne stanu,</p>
<p>nepřítelem naším, je sem a tam metaná naděje,</p>
<p>vzpomínky vámi zvolené a cesty, po nichž půjdu,</p>
<p>vrah snů, rozsévač smutků, to my oba jsme.“</p>
<p>Voják na konci svých dní</p>
<p>(zlomek)</p>
<p>Des’Ban z Nemilu</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Na noc nezastavili. S blikající karmínovou září města na severu Poutník pochodoval jako posedlý. Samar Dev s Karsou občas vyjeli dopředu na návrší a dívali se na požár v dálce. Samar Dev se bála, že až by k nim dorazil, mohl by prostě tasit meče a oba je zabít, aby si mohl vzít Ničitele a vyrazit tryskem k Darúdžhistánu.</p>
<p>Ve městě se dálo něco hrozného. Nervy měla Samar Dev napjaté k prasknutí. Lebka jí vrzala jakýmsi vše zachvacujícím tlakem, který s každým krokem sílil. Celé tělo měla jako v horečce, bylo jí špatně od žaludku a v ústech měla sucho. Držela se Karsy Orlonga kolem pasu, jako by byl stěžněm na bouří zmítané lodi. Už chvíli nic neříkal a ona neměla odvahu porušit ponuré ticho.</p>
<p>Byli už jen asi lígu daleko, když se ve městě zablýsklo a zaduněl hrom.</p>
<p>Poutník je konečně dohonil, ale jako by je vůbec neviděl. Něco si potichu mumlal. Nejasné argumenty, prudké námitky, bezdechý seznam bizarních, nesouvislých vět, vyslovovaných jako ospravedlnění něčeho, co udělal či se chystal udělat. Občas jako ospravedlnění obojího. Budoucnost splývala s minulostí, vír se zmučenou duší v samém středu. Samar Dev už to nemohla dál poslouchat.</p>
<p>Posedlost je šílenstvím, horečkou. Když se vydrápe na povrch, je na ni strašný pohled. Škody, které napáchá, nejsou vidět, jakož ani to, jak úzká je zrádná stezka, po které nutí člověka jít, jako mezi stěnami z trní, z čepelí nožů. Stačí jeden špatný krok a teče krev, a zanedlouho je chudák pokrytý ranami, krvácí a nevidí nic kromě toho, co čeká vepředu.</p>
<p>A co až najde, co hledá? Co až vyhraje poslední bitvu − ať bude jakákoliv? Co potom bude s Poutníkem?</p>
<p><emphasis>Zabije ho to. Jeho důvod, proč žije… zmizí. Bohové pod námi, něco takového nesnesu. Neodvážím se. Protože já mám vlastní posedlosti…</emphasis></p>
<p>Poutník pochodoval uprostřed hádky. Ona s Karsou se vezli na Ničitelovi, ale i ten děsivý kůň sebou trhal a plašil se, jako by se ho něco snažilo zastavit. Pohazoval hlavou a podupával.</p>
<p>Když už se začal málem vzpínat, Karsa tiše zavrčel a zastavil ho. „Slez, čarodějko,“ nakázal jí, když je Poutník opět předešel, „dál půjdeme pěšky.“</p>
<p>„Ale Ničitel −“</p>
<p>„Se může bránit sám. Až ho budu potřebovat, zase se najdeme.“</p>
<p>Sesedli. Samar se protáhla. „Jsem unavená. Ruce mám jako mokrou hlínu v peci − jako by mi měly vybuchnout. Karso −“</p>
<p>„Zůstaň tady, jestli chceš,“ prohlásil, oči upřené na Poutníkova záda. „Já půjdu dál.“</p>
<p>„Proč? Ať jde kamkoliv, je to jeho boj, ne tvůj. Ty mu nemůžeš pomoct. Nemusíš mu pomáhat, Karso − to snad chápeš, ne?“</p>
<p>Zaškaredil se. „Můžu mu hlídat záda −“</p>
<p>„Proč? Putovali jsme spolu, protože to bylo výhodnější. A teď už není. Copak to necítíš? Je po všem. Uděláš jeden špatný krok − jemu do cesty − a on tasí meč.“ Přitiskla si ruce na víčka. Její vnitřní svět ozářily ohnivé záblesky. Nijak se to nelišilo od toho, co viděla nad městem před nimi. Dala ruce dolů a uslzeně zamrkala. „Karso, ve jménu milosrdenství, pojeďme pryč. Nech ho… tomu, co čeká v Darúdžhistánu.“</p>
<p>„Čarodějko, sledovali jsme stopu.“</p>
<p>„Promiň, cože?“</p>
<p>„Stopu.“ Pohlédl na ni. „Ohařů.“</p>
<p>Znovu se zadíval na město, nad něž se právě vznesla ohnivá koule, a chvíli nato otřásl hrom zemí pod jejich nohama. <emphasis>Ohaři. Trhají město na kusy,</emphasis> „Tam nemůžeme jít! <emphasis>Do toho</emphasis> nemůžeme jít!“</p>
<p>Karsa v odpověď vycenil zuby. „Nevěřím těm zvířatům − přišla sem chránit Poutníka? Nebo ho ulovit při štvanici v ulicích?“ Potřásl hlavou. „Nebudu se ho držet, čarodějko. Budeme si udržovat slušnou vzdálenost, ale já mu <emphasis>budu</emphasis> hlídat záda.“</p>
<p>Nejradši by zaječela. <emphasis>Ty umíněný, tvrdošíjný pitomče!</emphasis> „A kdo bude hlídat záda <emphasis>nám?</emphasis>“</p>
<p>Najednou se jí v duši zvedla černá stěna a ona musela zavrávorat, protože ji Karsa podepřel s upřímnými obavami ve tváři. „Co tě trápí, Samar?“</p>
<p>„Ty hlupáku, <emphasis>copak to necítíš?</emphasis>“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl.</p>
<p>Chtěla mu zalhat, jenže jí nezbývala energie, aby se mu postavila. Černota byla obrovská, bezedná, chřtán chystající se ji pohltit, spolknout ji. A nejděsivější bylo, jak byla svůdná. Samar Dev, celá zalitá potem, s roztřesenýma nohama, se držela Karsovy ruky.</p>
<p>„Zůstaň tady,“ řekl jí tiše.</p>
<p>„Ne, stejně by to neznamenalo žádný rozdíl.“</p>
<p>Najednou se narovnal a zadíval se směrem, kterým přišli. „Co − co to bylo?“</p>
<p>„Ten zatracený medvěd − je zpátky.“</p>
<p>Otočila se. Ano, asi sto kroků od nich byl tmavý stín. Ale nepřibližoval se.</p>
<p>„Co ode mě chce?“ zašeptala.</p>
<p>„Když tu zůstaneš, možná to zjistíš, čarodějko.“</p>
<p>„Ne. Půjdeme za Poutníkem. Je rozhodnuto.“</p>
<p>Karsa chvíli mlčel, nakonec zabručel. „Tak si říkám…“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Předtím ses ptala, kdo bude hlídat záda nám.“</p>
<p>Zamračila se, pak vyjekla a znovu se zadívala na obrovskou šelmu. Jen tam tak… postávala, pomalu kývala hlavou a občas zvedla čenich a zavětřila jejich směrem. „Já bych mu nevěřila, Karso. Vůbec bych mu nevěřila.“</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>Ona ale pořád odolávala a zle se mračila na noční klenbu. „Kde vůbec je ten zatracený měsíc, Karso? <emphasis>Kde do Propastí je ten zatracený měsíc?</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kallor už měl jistotu. Do Darúdžhistánu se sbíhaly mocné síly. Dojde ke srážce s nebezpečnými následky a poteče krev.</p>
<p>Pro takové věci žil. Pro náhlé příležitosti, pro nečekané klopýtnutí mocných, padající jemu na dosah. Začal být nedočkavý.</p>
<p>Život přinášel šance a cena každého se měřila tím, zda měl odvahu, smělou rozhodnost šancí využít. On v takových chvílích nikdy neselhal. Ať si ho sužuje kletba, srazí ho k zemi, ať si ho neustále porážejí. On se prostě zvedne, opráší se a začne nanovo.</p>
<p>Věděl, že svět je prokletý. Věděl, že kletba, která ho pronásleduje, se nijak neliší od pokroku historie, nekonečné řady neúspěchů, slaboduchých vítězství, která skončila, jakmile se jenom podíval jinam. Nebo se o to přestal zajímat. Kallor věděl, že život sám napravuje velké nevyváženosti prostě tím, že všechno složí a začne znovu od začátku.</p>
<p>Učenci a historikové na sbíhání příliš často pohlíželi úzkoprse a omezeně. Z hlediska ascendentů, bohů a velkých sil. Jenže Kallor věděl, že události, které popisují a nad kterými hloubají, jsou jenom koncentrovaným vyjádřením něčeho mnohem většího. Celé věky se sbíhají ve zmatku a anarchii samotné přírody. A často jen málokdo chápe pohromu, propukající všude kolem. Ne, každý prostě žije den ze dne, věnuje se svým ubohým úkolům, oči sklopené k zemi, a předstírá, že je všechno v pořádku.</p>
<p>Příroda nehodlá nikoho držet za límec a pořádně s ním zatřást, aby mu otevřela oči. Ne, příroda prostě všechny smaže.</p>
<p>A pravdou je, že si to v podstatě všichni zaslouží. Ani o ždibec víc. Pochopitelně existovali tací, které jeho přístup děsil, a pak ho označovali za netvora bez špetky soucitu, jenž všechno vidí černě, a podobné blbosti. Jenže se mýlili. Soucit není náhražkou za hloupost. Uslzený zájem nemůže zastupovat neosobní poznání. Účast nevymaže tvrdá fakta krutého, neochvějného pozorování. Bylo to příliš snadné, příliš laciné se užírat, lomit rukama a sténat upřímným vcítěním − vlastně to bylo zatraceně pohodlné, poskytovalo to dokonalou výmluvu pro to nedělat nic, jen zaujmout zbožnou pózu.</p>
<p><emphasis>A dost.</emphasis></p>
<p>Kallor na takové hry neměl čas. Nos nahoře jen usnadňoval podříznutí krku pod ním. A když přišlo na volbu, on <emphasis>nikdy</emphasis> neváhal. Byl si stejně jistý jako síla přírody.</p>
<p>Kráčel dál a holeněmi trhal zamotanou trávu. Byla podivně bezměsíčná noc a obzor na západě − kde dávno zapadlo slunce − se svíjel v karmínových záblescích.</p>
<p>Dorazil na silnici z udusaného štěrku a vyrazil rychlejším tempem k městu. Cesta klesala a pak přišlo dlouhé stoupání. Na vrcholu se zastavil.</p>
<p>Sto kroků před ním někdo zapálil čtyři pochodně upevněné na vysokých tyčích na křižovatce čtyř cest, čímž vytvořil čtverec světla. Nikde v dohledu nestál jediný dům, nic nevysvětlovalo, proč tu něco takového stojí. Kallor se zamračil a pokračoval v cestě.</p>
<p>Když se přiblížil, všiml si, že někdo sedí na hraničním kameni pod jednou pochodní. Zahalený, nehybný, předloktí položená na stehna, ruce v rukavicích na kolenou.</p>
<p>Kallor pocítil nepokoj. Zaškrábal nohou ve štěrku a zahalená hlava se zvedla. Muž vstal.</p>
<p><emphasis>Kurva.</emphasis></p>
<p>Cizinec si shodil kapuci a postavil se doprostřed křižovatky.</p>
<p>Teď ho Kallor poznal a zmocnilo se ho zděšení. „Ne, Spinnoku Durave, tohle ne.“</p>
<p>Tiste Andii vytasil meč. „Velekráli, nemůžu tě nechat projít.“</p>
<p>„Ať si svoje bitvy bojuje sám!“</p>
<p>„Žádná bitva být nemusí,“ namítl Spinnok. „Tábořím vedle cesty. Můžeme tam zajít, posedět u ohně a popít svařené víno. A ráno se můžeš vrátit, odkud jsi přišel. Darúdžhistán, velekráli, není pro tebe.“</p>
<p>„Ty zatracený hlupáku. Víš, že mě nepřemůžeš.“ Mračil se na válečníka a snažil se ovládnout. Jedna jeho část chtěla… <emphasis>bohové…</emphasis> jedna jeho část chtěla plakat. „Kolik svých věrných, udatných následovníků pošle na smrt? A kvůli čemu? Poslouchej mě, Spinnoku Durave. Proti tobě nic nemám. Vlastně ani proti Dlouhému vlasu.“ Mávl rukou do vzduchu za sebou. „Dokonce ani proti těm, kdo mě pronásledují. Dej na mě, prosím. Vždycky jsem si tě vážil, Spinnoku − do Propasti, byl jsem proti tomu, jak tě Dlouhý vlas zneužil −“</p>
<p>„Nic nechápeš,“ opáčil Tiste Andii. „Nikdy jsi nic nechápal, Kallore.“</p>
<p>„Mýlíš se. <emphasis>Proti tobě nic nemám!</emphasis>“</p>
<p>„Korlat −“</p>
<p>„Myslíš, že jsem měl v úmyslu zavraždit Whiskeyjacka? Myslíš, že jen tak zabíjím čestné muže a věrné vojáky? Vždyť jsi tam ani nebyl! Měla zemřít Stříbrná liška, a toho, že se tak nestalo, budeme všichni jednoho dne litovat. Dej na má slova. Ach, bohové, Spinnoku. <emphasis>Připletli se mi do cesty, zatraceně! Stejně jako ty teď!</emphasis>“</p>
<p>Spinnok si povzdechl. „Dnes v noci zřejmě žádné svařené víno nebude.“</p>
<p>„Nedělej to.“</p>
<p>„Jsem tady, velekráli, abych se ti pletl do cesty.“</p>
<p>„Zemřeš. Mě nezastavíš − a pak už bude všechno mimo kontrolu. Spinnoku Durave, prosím! Tohle se nemusí stát.“</p>
<p>Úsměv Tiste Andii Kallorovi málem zlomil srdce. <emphasis>Ne, on chápe. Až příliš dobře. Tohle bude poslední bitva ve jménu Dlouhého vlasu, ve jménu kohokoliv.</emphasis></p>
<p>Kallor tasil meč. „Napadlo někdy někoho z vás, co tohle dělá se <emphasis>mnou?</emphasis> Ne, ovšemže ne. Velekrál je odsouzený k neúspěchu, ale nikdy ne k pádu. Velekrál je ale… co? Ach, hmotný projev ctižádosti. Chodící důkaz nevyhnutelné ceny za ni. Dobře.“ Uchopil zbraň oběma rukama. „Taky si vyser.“</p>
<p>S řevem, který mu z hrdla vyletěl jako oheň, Kallor zaútočil a máchl mečem. Železo zazvonilo o železo.</p>
<p>Čtyři pochodně ozařovaly čtyři cesty. Čtyři pochodně zvýrazňovaly dva bojující válečníky. Budou jedinými svědky? Slepými a žalostně lhostejnými se svým darem světla?</p>
<p>Prozatím musí být odpovědí <emphasis>ano.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Černá voda vypadala studená. Bezedná, krev noci. Vydechovala energii v mrazivé mlze šplhající na břeh, kde polykala rozeklané skály a padlé stromy. Jako by do moře pršela sama noc.</p>
<p>Třpytivé kroužky se otáčely a cvakaly a Stříž se pomalu obrátil k Nimanderovi a ostatním. „Tohle můžu použít,“ prohlásil. „Energie stoupající z téhle vody je plná proudu čisté Kurald Galain. To můžu využít.“</p>
<p>„Brána?“</p>
<p>„Aspoň jednomu z vás to myslí. Ano, brána, Nimandere. Brána. Která nás dovede do Černého Korálu.“</p>
<p>„Jak blízko?“ zeptal se Kloš.</p>
<p>Stříž pokrčil rameny. „Dost blízko. Uvidíme. Určitě na dohled městských hradeb.“</p>
<p>„Tak do toho,“ vybídl ho Nenanda a skoro vrčel.</p>
<p>Stříž se s úsměvem obrátil zpátky k Záseku. „Nemluvte, na tohle se musím soustředit.“</p>
<p>Nimander si přetřel obličej. Cítil se otupělý, k smrti vyčerpaný. Posadil se na balvan. Útes pokrýval hustý mech až k hladině, rozmazával obrysy pařezů, vývratů a černých kamenů. Noční vzduch byl studený a vlhký a chlad pronikal Nimanderovi až do kostí a stahoval se mu kolem srdce. Naslouchal tichému šplouchání vody a srkání a bublání mezi skalisky. Mlhou se šířil pach rozkladu a soli. Balvan ho začínal studit a bolely ho ruce.</p>
<p>Stříž roztočil řetěz a kroužky, jeden zlatý, druhý stříbrný, ale jinak stál nehybně zády k ostatním.</p>
<p>K Nimanderovi si přisedl Kloš. Jejich pohledy se setkaly a Kloš na nevyslovenou otázku pokrčil rameny, na což Nimander reagoval nepatrným zavrtěním hlavou. Myslel si, že bude mít ještě pár dní, aby se v klidu rozhodl kdy a jak. Aby promyslel možnosti, pokud neuspějí. Taktiku. Záložní plány. Musel myslet na tolik věcí, jenže si nemohl s nikým promluvit, dokonce nesměl ani naznačit, co je podle něj zapotřebí udělat. Stříž se během sestupu držel příliš blízko, jako kdyby měl podezření, jako kdyby Nimandera schválně nutil neříkat nic.</p>
<p>A on jim toho musel tolik povědět a tolik toho potřeboval slyšet. Debaty, argumenty, zvažování rizik a možností. To všechno vyžadovalo někoho, kdo povede ostatní, jenomže on nedokázal vyjádřit své záměry nahlas, vydat na konci dlouhé debaty rozkazy, takže byl v podstatě k ničemu.</p>
<p>Pouhou svou přítomností dokázal Stříž Nimanderovi zabránit v jakékoliv akci.</p>
<p>Ve hře na tah a protitah ho Stříž porazil, a to ho žralo. Ve chvíli, kdy se šaráda rozpadne, nastane chaos, a tehdy bude Stříž ve výhodě. Starosti si bude muset dělat pouze sám o sebe. Ne, Nimander neměl na vybranou, musel jednat sám a věřit, že ho ostatní budou následovat.</p>
<p>Věděl, že ho pozorují, sledují každý jeho pohyb, čekají na jakýkoliv náznak, na tichou zprávu, a to znamenalo, že se musel mít na pozoru. Nesměl nic odhalit, aby ho náhodou někdo špatně nepochopil a neudělal osudovou chybu, a to všechno ho unavovalo.</p>
<p>Z vody se cosi hlučně vynořilo, svislý sáh tmy, jehož horní okraje se rychle rozplývaly.</p>
<p>„Pojďte za mnou,“ zasupěl Stříž. „Honem!“</p>
<p>Nimander vstal a stáhl Kloše zpátky − „Držte se za mnou,“ štěkl. Stříž se mezitím vrhl do brány a zmizel. Nimander se rozběhl za ním.</p>
<p>K portálu ale jako první dorazil Nenanda a při skoku tasil meč. Nimander se s tichou kletbou hnal za ním. Brána se bortila. Někdo za ním zavřískl.</p>
<p>Nimander zavrávoral na kluzké, nerovné skále, zpola oslepený světelnými pruhy, které se rozbíhaly jako potrhané pavučiny. Pod nohama uslyšel zasupění a vzápětí zakopl o něco, co zasténalo.</p>
<p>Nimander se sklonil a nahmátl ležící tělo. Pod rukou ucítil něco horkého a tekoucího − sečnou ránu, crčící krev. „Nenando?“</p>
<p>Další zalapání po dechu. „Mrzí mě to, Nimandere − viděl jsem − viděl jsem ho, jak sahá po dýce, když vstupoval do brány − viděl jsem − on věděl, věděl, že jdeš za ním, víš − on −“</p>
<p>Odkudsi zepředu se ozval dutý smích. „Myslíš si, že jsem pitomec, Nimandere? Škoda, že jsi to nebyl ty. Měl jsi to být ty. Ale takhle zase budeš muset nést na svých bedrech další smrt.“</p>
<p>Nimander se snažil proniknout tmou, ale nic neviděl. „Pořád ještě nás potřebuješ!“</p>
<p>„Možná, ale je nebezpečné mít tě tak blízko u sebe. Když vidím zmiji, nezvu ji k sobě. Tak si tu bluď… navěky, Nimandere. Předpokládám, že se to nebude nijak lišit od tvého dosavadního života.“</p>
<p>„Bůh v tobě je hlupák,“ poznamenal Nimander. „Můj pán ho zabije a tebe s ním, Stříži. Ty ho neznáš. Nevíš vůbec nic!“</p>
<p>Další smích, tentokrát o hodně dál.</p>
<p>Nimander si utřel slzy volnou rukou. Cítil, jak proud krve z rány, na níž držel dlaň, slábne.</p>
<p><emphasis>Příliš mnoho selhání. Příliš mnoho porážek. Duše nese nádobu odvahy. Tu nelze dolévat. Všechno, co z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní ubere, zanechává nádobu prázdnější.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co zůstalo mně?</emphasis></p>
<p>Ať to bylo cokoliv, přišel čas zhluboka se napít, využít všechno. Naposledy se Nimander narovnal.</p>
<p>„Desro? Kloši? Někdo?“</p>
<p>Jeho slova vyvolávala ozvěnu, která byla jedinou odpovědí, jíž se mu dostalo. Tasil meč a vykročil za tím škodolibým smíchem.</p>
<p>Všude kolem něj proplouvaly pruhy světla. Zvrásněná skála pod ním se náhodně vlnila, ale nikdy dlouho nestoupala ani neklesala, jen byla natolik nerovná, že každou chvíli klopýtl a jednou dokonce přistál na kolenou.</p>
<p>Ztracený. Jediný zvuk neprozrazoval, kde by mohl Stříž být. Ano, tohle byl chytrý konec pro Nimandera a Stříž se na něj musel velice těšit. Ztracený ve tmě. Ztracený pro své druhy. Pro svého pána i budoucnost, která už nikdy nedorazí. Tento trest byl tak dokonalý, tak přesný −</p>
<p>„<emphasis>Už toho nech, ty ubožáku.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Phaed.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Jsou tady, hlupáku. Stejně ztracení jako ty.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Co? Kdo? Nech mě být. Říkal jsem ti, že mě to mrzí. Mrzí mě, co se ti stalo, co jsem se ti snažil udělat. Mrzí mě</emphasis> −</p>
<p>„Na <emphasis>to je příliš pozdě. Kromě toho nic nechápeš. Já žila ve strachu. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neustálé hrůze. Ze všeho. Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vás všech. Že to někdo zjistí. Umíš si představit, jaké to bylo, Nimandere? Žít byla muka a strach z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>konce byl ještě horší. Věděla jsem, že to přijde. Muselo. Lidé jako já vyhrávají jen po určitou dobu, než si toho někdo všimne − a pak se zatváří znechuceně a rozšlápne mě. Nebo vyhodí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okna.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Prosím tě, už toho nech</emphasis> −</p>
<p>„<emphasis>Jsou tady. Desra. Kloš. Sladká Aranatha. Najdi je.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Jak?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Tohle pro tebe udělat nemůžu. Křik nikdo neuslyší. Toto místo má vrstvy. Spousty vrstev. Mohl bys projít rovnou skrz jednoho z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich, a vůbec bys to nezjistil. Nimandere Golite, máš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě krev našeho pána. I krev eleintů − je to tajemství? Je to ta jediná zbraň, o níž Stříž neví? Jak by to mohl vědět? Jak by to mohl kdokoliv vědět? Museli jsme ji v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě potlačovat tak dlouho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Protože nám to Andarist nařídil!</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Protože nám to Andarist nařídil. Protože byl zahořklý. A ublížený. Myslel si, že může sebrat bratrovi jeho děti a udělat z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich svoje.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Nenanda</emphasis> −</p>
<p>„<emphasis>Ten měl nejřidší krev ze všech. To jsme věděli. Ty jsi to taky věděl. Byl proto příliš předvídatelný. A to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ho nejspíš zabilo. Bratr, otec, syn − tyto vrstvy jsou tak vzácné, že? Podívej se na ně znovu, můj milen</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e, můj vrahu, ale tentokrát… dračíma očima.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Já ale nevím jak, Phaedl Jak to mám udělat?</emphasis></p>
<p>Ona však neodpověděla. Ne, nikdy to nebude snadné, že? Phaed nebyla snadnou vzpomínkou, ani laskavým duchem. Ani jeho moudrým svědomím. Nic takového.</p>
<p>Jen další příbuzný, jehož krev měl Nimander na rukou.</p>
<p>Zastavil se. Stál, obklopený zapomněním.</p>
<p>„Moje ruce,“ zašeptal a pomalu je zvedl. „Poskvrněné,“ řekl. „Ano, poskvrněné.“</p>
<p>Krví příbuzných. Krví Tiste Andii. <emphasis>Krví draků.</emphasis></p>
<p><emphasis>Která září jako signální oheň. A volá, povolává, až</emphasis> −</p>
<p>Odnikud se natáhla ženská ruka a sevřela tu jeho chladným stiskem. A najednou stála před ním, oči jako dva závoje, jež se rozevřely a odhalily tak bezednou, dechberoucí lásku.</p>
<p>Nimander zalapal po dechu a málem upadl. „Aranatho.“</p>
<p>„Je málo času, bratře,“ podotkla. „Musíme si pospíšit.“</p>
<p>Aniž by ho pustila, táhla ho za sebou jako dítě. Nimander ale nehodlal nic namítat.</p>
<p>Podíval se jí do očí. Viděl to. Tu lásku. Viděl ji. A konečně pochopil.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Umírající bůh přicházel. Čistý jako hudba, jasný jako pravda, pevný jako jistota. Pěst moci, drtící všechno, co jí stojí v cestě, dokud se ruka neotevře a nestiskne duši Vykupitele. Slabšího boha, ztraceného ve vlastním zmatku.</p>
<p>Salind bude tou pěstí, tou rukou. Doručí dar, z něhož se vynoří pravdivá a dokonalá víra. <emphasis>Toto je krev vykoupení. To pochopíš, Vykupiteli. Napij se zhluboka krve vykoupení a tancuj.</emphasis></p>
<p><emphasis>Píseň je sláva a sláva je svět, který nemusíme nikdy opustit. A tak, můj milovaný Itkoviane, tancuj se mnou. Vidíš, jak se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě natahuju</emphasis> −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Salind ležela na rozblácené podlaze Gradithanovy chatrče a z úst, nosu a očí jí vytékal hustý, černý hlen. Nehty měla černé a ronily další černou tekutinu. Byla nahá, a když si k ní Gradithan klekl, těžce dýchal a oči upíral na černé mléko crčící z jejích bradavek.</p>
<p>Krysich stál ve dveřích, zabalený v pršiplášti, a bezvýrazně vše sledoval. Viděl, jak Gradithan při pohledu na výtok z bradavek zápasí s náhlou žízní, touhou, která byla zpola dětinská a zpola sexuální. Ten neřád ji už znásilnil v nějakém pokřiveném završení, obětování jejího panenství, takže ho teď musel držet na uzdě nějaký vyšší příkaz. Krysichovi se to pomyšlení pranic nelíbilo.</p>
<p>Gradithan zvedl Salind hlavu jednou rukou a druhou jí otevřel ústa. Sáhl pro džbánek saemankelyku. „Čas,“ mumlal, „a čas, čas, čas, ten čas. Je teď.“ Naklonil džbánek a černá šťáva se Salind vlila do potřísněných úst.</p>
<p>Polykala a polykala a zdálo se, že nikdy nepřestane, že má tělo bezedné jako netěsnící nádoba. Pila, kolik potřebovala, a tu potřebu nebylo možné uspokojit.</p>
<p>Krysich zabručel. Poznal spoustu podobných lidí. Bylo to špatně udržované tajemství, jakmile jste věděli, po čem se dívat v jejich očích. Naděje a očekávání a hlad a náznak záštiplného vzteku, pokud by byl jediný požadavek odmítnut. Uměli se objevit a už nikdy neodejít. Ano, takové lidi poznal.</p>
<p>A Salindiny oči vyzařovaly jejich boha. Každý potřebuje boha. Splácaného a vytvarovaného zoufalýma rukama, něco z hlíny a klacíků. Postavené na žádostech a nezodpověditelných otázkách sužujících smrtelnou duši. Neurózy vytesané do kamene. Zlovolné posedlosti získávají tvrdou, soudcovskou tvář − viděl je všechny, všechny variace, jedno město za druhým na dlouhých taženích Malazské říše. Zabíraly vlysy na chrámech, civěly z balustrád. Deset tisíc bohů, zřejmě jeden pro každou náladu. Panteon zveličených vad.</p>
<p>Salind se svíjela v křečích a černý jed jí stékal po bradě, hustý jako med, a pramínky visely dolů jako nějaký hnusný vous.</p>
<p>Když se usmála, Krysich sebou trhl.</p>
<p>Křeče si našly rytmus. Odstrčila Gradithana a vyvlnila se vzhůru jako zvedající se had plný sladkého jedu.</p>
<p>Krysich couvl, než se stačil Gradithan otočit a uvidět ho. Venku pršelo. Bývalý Palič mostů se zastavil po kotníky v blátě a natáhl si kapuci. Voda byla čistá a on si přál, aby mohl tohle všechno spláchnout. Nejen tábor − na tom už pracovala − ale i všechno ostatní. Učiněná rozhodnutí, špatné volby, k nimž přišel jako slepý k houslím, léta zbytečného života. Bude někdy dělat něco jiného? Seznam chyb byl tak dlouhý, až měl pocit, že vězí v jakémsi věčném zmatku. A čekaly další −</p>
<p>Z deště se vynořila ucouraná postava. Prošedivělá tvář, promočená vlasová košile. Jako strašák z minulosti, ghúl křenící se s děsivou připomínkou všeho, co kdy odhodil.</p>
<p>Vřeten přistoupil k Krysichovi. „Je čas.“</p>
<p>„Na co? Jistě, opili jsme se, zasmáli jsme se a poplakali a všechny ty blbosti. Možná jsem ti řekl moc, ale ne dost, jestli si myslíš, že s tím dokážeš něco udělat. Mluvíme tady o bohu, Vřetene. <emphasis>Bo</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>u.</emphasis>“</p>
<p>„Na to zapomeň. Prošel jsem tuhle zasranou díru, Krysichu. Jsou tu <emphasis>děti.</emphasis> Jen tak… opuštěný.“</p>
<p>„Ne na dlouho. Vezmou si je a nakrmí jima Umírajícího boha.“</p>
<p>„Ne, když si je my vezmem první.“</p>
<p>„Vezmem? A kam?“</p>
<p>Vřeten vycenil zuby a Krysich teprve nyní pochopil, že muž před ním jen stěží ovládá vztek. „Kam? A co třeba <emphasis>pryč?</emphasis> Připadá ti to moc složitý? Třeba do těch kopců na západě, do lesa. Říkal jsi, že se všechno rozpadá. Jestli je tu necháme, tak umřou, a to já nedopustím.“</p>
<p>Krysich se poškrábal ve vousech. „Je to sice ohromně obdivuhodný, ale −“</p>
<p>Do podbradku se mu vtiskl ostrý hrot meče. Krysich se zamračil. Ten zmetek byl opravdu rychlý a Krysich začínal stárnout a měknout.</p>
<p>„Buď budeš dolejzat za tím Grediblbem,“ zasyčel Vřeten, „nebo −“</p>
<p>„Gradithanem.“</p>
<p>„To je fuk. Buď za ním polezeš jako štěně, nebo mi pomůžeš sehnat všechny živý prcky.“</p>
<p>„Dáváš mi na vybranou?“</p>
<p>„Tak trochu. Jestli řekneš, že chceš být štěně, uříznu ti ruku co nejneobratnějc dokážu.“</p>
<p>Krysich zaváhal.</p>
<p>Vřeten vykulil oči. „Jsi na tom špatně, vojáku −“</p>
<p>„Už nejsem voják.“</p>
<p>„To je možná tvůj problém. Spoustu věcí jsi zapomněl. Důležitejch věcí.“</p>
<p>„Jako třeba?“</p>
<p>Vřeten udělal obličej, jako by hledal správná slova, a Krysich v duchu uviděl třínohého psa honícího na louce králíky. „Dobře,“ zaskřípal nakonec Vřeten zuby. „Aspoň jednou se ti to stát muselo. S oddílem vlezeš do nějaký hnusný díry nebo vesnice. Přijdeš koupit jídlo nebo možná nechat si opravit výstroj, zašít šaty, cokoliv. Ale nejdeš tam nikoho zabít. A tak si trochu pokecáš. V hospodě. V kovárně. S kurvama. A oni začnou mluvit. O nespravedlnosti. O neřádskejch statkářích, místních rváčích, bezvýznamnejch, zasranejch tyranech. Obvyklý svinstvo. Korupce a tak. Víš, o čem mluvím, Krysichu?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Co jste udělali?“</p>
<p>„Našli jsme ty hajzly a rozsekali jim prdele. Občas jsme je i oběsili.“</p>
<p>Vřeten kývl. „Dělali jste nepravosti, tak to bylo. To voják může, když nikdo jinej nemůže. My máme meče, máme zbroj, máme všechno, co potřebujeme, abysme mohli terorizovat každýho, koho se nám zamane. Ale Dassem nám to vysvětlil − poučil každýho vojáka v malazskejch armádách. Jasně, měli jsme meče, ale proti komu je použijeme, bylo na nás.“ Odtáhl svůj meč od Krysicha. „Byli jsme <emphasis>vojáci,</emphasis> Krysichu. Měli jsme možnost − výsadu − dělat správný věci.“</p>
<p>„Já zběhl −“</p>
<p>„A já musel odejít do výslužby. To ale nic nemění na tom, čím jsme byli.“</p>
<p>„V tom se právě mýlíš.“</p>
<p>„Pak poslechni tohle.“ Opět přitiskl meč Krysichovi na krk. „Pořád můžu udělovat spravedlnost, a když to bude nutný, udělám to tady a teď. Useknu zbabělci hlavu.“</p>
<p>„Nevykládej mi tu o zbabělosti!“ štěkl Krysich. „O ní vojáci nikdy nemluví. Právě jsi porušil první pravidlo!“</p>
<p>„Někdo se obrátí zády k tomu, že byl voják − k tomu, co to znamená pro duši − to je zbabělost. Jestli se ti to slovo nelíbí, tak takhle nežij.“</p>
<p>Krysich se mu díval do očí a hrubě se mu nelíbilo, co tam viděl. Najednou byl celý schlíplý. „Měli bychom vyrazit, Vřetene. Už mi nic nezbývá. Jsem úplně opotřebovaný. Co uděláš, když voják v tobě zemře dřív než ty? To mi pověz.“</p>
<p>„Pokračuješ dál jako předtím, Krysichu. Jen mě sleduj. Dělej to, co já. Začneme tady a se zbytkem si budeme lámat hlavu potom.“</p>
<p>Krysich si uvědomil, že Vřeten pořád ještě čeká. „<emphasis>Dělejte, co je správné,“ říkal nám Dassem.</emphasis> Bohové, ještě po takové době si pamatuju slova prvního meče. „<emphasis>To je vyšší zákon než rozkaz kteréhokoliv důstojníka. Dokonce vyšší než slova samotného císaře. Máte tu zatracenou uniformu, ale ta vás neopravňuje k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu, abyste děsili každého kromě nepřátelských vojáků, na které náhodou narazíte. Dělejte, co je správné, protože zbroj, kterou nosíte, nechrání jen maso a krev, ale také brání čest. Brání bezúhonnost. Brání spravedlnost. Vojáci, dobře mě poslouchejte. Tato zbroj brání lidskost. A když se podívám na své vojáky, když vidím tyto uniformy, vidím soucit a pravdu.</emphasis> Ve <emphasis>chvíli, kdy tyto ctnosti selžou, potom vám pomáhejte bohové, protože žádná zbroj nebude dost silná, aby vás ochránila.</emphasis>“</p>
<p>„Tak dobře, Vřetene, půjdu s tebou.“</p>
<p>Voják důrazně kývl. „Dassem by byl hrdej. Ale nepřekvapilo by ho to, to vůbec ne.“</p>
<p>„Musíme si dát pozor na Gradithana − chce ty panny. Chce jejich krev kvůli příchodu Umírajícího boha.“</p>
<p>„Vážně? No, tak to může Gradiřiť hryzat prdel mistra Kápě. Ty holky nedostane.“</p>
<p>„Před chvílí jsem si říkal, Vřetene…“</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>„Že jsi třínohej pes. Ale mýlil jsem se. Ty jsi hotovej ohař stínu. Tak pojď. Vím, kde se všichni schovávají před deštěm.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Věštdomin přehmátl na jílci a ohlédl se na Vykupitele. Bůh se nepohnul. Klečel, předkloněný, tvář skrytou v dlaních. V nejhlubší pokoře. Poražený a zoufalý. Rozhodně ne podnětný vzor, za jakým by chtěl jít, za jaký by chtěl bojovat, a Věštdomin cítil, jak ho při pohledu na ženu tančící v údolí opouští rozhodnost.</p>
<p>Křečovitě se svíjející mraky na obloze, nekonečný déšť kelyku, zabarvující všechno do černa. Kapky ho štípaly v očích. Už sebou přestal trhat, kdykoliv se zablýsklo a trhaně zaduněl hrom.</p>
<p>Kdysi bojoval za něco, co za to nestálo, a přísahal, že to už <emphasis>nikdy</emphasis> neudělá. A přece tu stál mezi neuvěřitelně mocným bohem a bohem, v něhož nestálo za to věřit. Jeden se chtěl krmit a druhý byl zjevně připravený být pozřen − proč by se měl mezi ty dva plést?</p>
<p>Vykupitel zničeně zalapal po dechu a Věštdomin se otočil. Od deště byl Itkovian celý černý, čůrky připomínající zahnojenou vodu mu stékaly po obličeji, jejž měl zvednutý k nebi. „Umírání,“ mumlal tak tiše, že musel Věštdomin popojít blíž, aby ho slyšel. „Ale žádný konec není kýžený. Umírání, trvající celou věčnost. Kdo touží po takovém osudu? Pro sebe? Kdo chce něco takového? Můžu… můžu mu pomoct?“</p>
<p>Věštdomin zavrávoral jako po ráně pěstí do prsou. <emphasis>To − Beru chraň − tohle není správná otázka! Ne pro… někoho takového. Podívej se na sebe, Vykupiteli! Nemůžeš vyléčit někoho, kdo vyléčit nechce! Nemůžeš napravit někoho, kdo se raduje z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlastního rozkladu!</emphasis> „To nedokážeš,“ zavrčel. „Nemůžeš mu pomoct, Vykupiteli. Před ním můžeš pouze padnout. Padnout, zmizet, nechat se spolknout.“</p>
<p>„On chce mě. Ona chce mě. To má od ní, víš? Teď se o to přání dělí.“</p>
<p>Věštdomin obrátil zrak k velekněžce. Narostly jí další paže a v každé třímala zbraň. Každá zbraň se točila a vířila v řinčící pavučině nabroušeného železa. Od čepelí odletoval kelyk v oblaku kapek. Při tanci se blížila. Útok začínal.</p>
<p>„Kdo se o tohle podělí se <emphasis>mnou?</emphasis>“ zašeptal Věštdomin.</p>
<p>„Najdi ji,“ poradil mu Vykupitel. „Zůstává hluboko uvnitř. Topí se, ale je naživu. Najdi ji.“</p>
<p>„Salind? Nic pro mě neznamená!“</p>
<p>„Ona je oheň v srdci Spinnoka Durava. Je jeho život. Nebojuj za mě. Nebojuj za sebe. Bojuj za svého přítele, Věštdomine.“</p>
<p>Válečníkovi unikl z hrdla vzlyk. Jeho duše nalezla hlas a ten hlas kvílel bolestí. Se supěním zvedl meč a zadíval se na ženu skotačící ve vražedném tanci. <emphasis>Dokážu to? Spinnoku Durave, ty hlupáku, jak jsi mohl takhle padnout?</emphasis></p>
<p><emphasis>Dokážu ji najít? Nevím. Myslím, že ne.</emphasis></p>
<p>Jeho přítel našel lásku. Absurdní, směšnou lásku. Jeho přítel, ať byl kdekoliv, si zasloužil šanci na jediný dar, který něco znamenal. Ten jediný.</p>
<p>Věštdomin zamrkal, aby dostal z očí černé slzy, a vyšel jí vstříc.</p>
<p>Její nadšené zavytí vzbuzovalo hrůzu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Voják mohl v jediné strašlivé, zdrcující chvíli zjistit, že vše, co leží v srdci povinnosti, je lež, zkažená, páchnoucí hmota, krmící se jako rakovina vším, čím voják je, a že každá ctnost je zakořeněná v něčím jedu.</p>
<p>Podívejte se na toho hlupáka vedle sebe. Dobře víte, že dalšího takového máte za sebou. Natolik se svět scvrkne, když se vám všechno ostatní rozpustí před očima − kruté, jednoduché poznání lži je příliš zkompromitované, než aby umožňovalo jasné vidění.</p>
<p>Odtržení od Malazské říše, od Houfce Jednorukého, ucouraná tlupa, která ještě zůstala z Paličů mostů, přitáhla do Darúdžhistánu. Našli si jeskyni, kam se mohli schovat mezi hrstkou známých tváří, jež jim připomínaly, co je vedlo na každém kroku z minulosti do přítomnosti. A doufali, že to postačí, aby je to dovedlo do budoucnosti, jeden váhavý krok po druhém.</p>
<p>Stačilo uprostřed té chabé, zranitelné bandy párkrát máchnout nožem a všechno se rozpadlo.</p>
<p>Klátil. Modroperel.</p>
<p>Jako kozlové se zavázanýma očima, tažení na oltář.</p>
<p>Ne že by kozy potřebovaly zavazovat oči, ale prostě není žádná legrace dívat se umírajícímu zvířeti do očí.</p>
<p>Pazderka padala tmou. Možná byla z masa a krve, možná byla jen vyrvanou duší, zatíženou při pádu jen vlastní lítostí. Ale pažemi máchala ve studeném vzduchu a nohama kopala ve snaze najít oporu tam, kde žádná nebyla. A každý dech byl těžší než ten předchozí.</p>
<p>Ve snovém světě lze překroutit, ohnout a přeskládat jakýkoliv zákon. A tak když ucítila, že se rychle blíží neviditelná země, přetočila se hlavou nahoru a zpomalila, rychle a hladce, a ve chvilce zlehka přistála na nerovné skále. Pod nohama jí křupaly šnečí ulity a hmyzí kostičky.</p>
<p>Zamrkala, zalapala po dechu a chvíli jen stála, kolena pokrčená, ruce rozpažené.</p>
<p>Cítila zvířecí pach, silný, jako by přistála v nějakém doupěti.</p>
<p>Tma pomalu slábla. Už rozeznala skalní stěny, na nichž byly výjevy vypichované a vymalované zemitými odstíny. Podlaha byla plná nádob z polovin lastury − přistála na nějaké cestičce táhnoucí se dopředu i dozadu, zhruba tři kroky široké. Před ní cesta končila asi o šest kroků dál u skalní stěny, za ní se ztrácela ve tmě. Znovu se zadívala na předměty kolem. V každé nádobě byla hustá, tmavá tekutina. Instinktivně věděla, že je to krev.</p>
<p>Její pozornost náhle upoutal obraz vyleptaný na zdi před ní na konci cesty. Podrobnosti se pomalu vyjasňovaly. Kočár či vůz, houf nejasných postav natahujících se z obou stran a další naznačené vzadu. Obraz paniky. Postava sedící na kozlíku třímala opratě, které sebou zdánlivě škubaly − ale ne, to si s ní jenom ve slabém světle zahrávala její mysl, a ten zvuk, jako by na nerovnou zem narážela, točila se a kolébala kola, to bylo jen bušení srdce a hučení krve v uších.</p>
<p>Pazderka tam však stála jako přikovaná.</p>
<p>Na vojáka, kterému už nezbývá nic, v co by mohl věřit, je hrozný pohled. Když je krev na jeho rukou krví prolitou nespravedlivě, duše chřadne.</p>
<p>Smrt se stává milenkou a taková láska vede na jediné místo. Pokaždé pouze na to jediné.</p>
<p>Přátelé a rodina jen bezmocně přihlížejí. A na této tragické scéně se neobjevují žádní lháři, cynicky přinášející jed.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Endest Silann býval kněz, věřil v síly mimo smrtelnou říši, věřil v laskavý dozor předků, duchů, z nichž každý byl morálním magnetem pronikajícím obojetností, útěkem před zodpovědností, popíráním viny − muž s vírou, ano, v tradičním smyslu slova. Jenomže tyto věci již v jeho duši nepřebývaly. Předkové se rozpustili v zemi a zanechali za sebou jen prach v tmavé hlíně. Duchové nepřinášeli dary a ti, kteří dosud lpěli na životě, byli zahořklí a divocí, příliš často zrazovaní, příliš často poplivaní, než aby ještě někoho milovali.</p>
<p>Endest Silann došel k závěru, že smrtelníci jsou prokletí. Jakýsi vrozený sklon je pokaždé dovede na stejnou stezku. Smrtelníci zradí každý dar, který dostanou. Zradí dárce. Zradí vlastní sliby. Své bohy, své předky, své děti − všude vládne jen zrada.</p>
<p>Velký les v Charkanas byl vykácen, zanedbané, skomírající ostrůvky, které po něm zůstaly, padly za oběť požárům a chorobám. Úrodnou půdu to spláchlo do řek. Maso země bylo strháno a zůstaly jen kosti podložní skály.</p>
<p>A děti trápil hlad. Matky naříkaly, otcové si nasazovali masky zatvrzelého odhodlání, ale předtím se všichni dívali na zničený svět s uraženou nevírou − byla to něčí vína, vždycky to je něčí vina, ale do Propasti, nedívejte se na <emphasis>mě</emphasis><emphasis>!</emphasis></p>
<p>Jenomže nikam jinam se dívat nedalo. Matka noc se odvrátila. Ponechala je jejich osudu, který si sami přivodili, a tím je zbavila možnosti dávat to za vinu někomu jinému. Takový byl svět bez bohů.</p>
<p>Jeden by si pomyslel, že se lidé pozvednou do své plné výše, budou hrdí a přijmou představu potenciální viny za každé rozhodnutí, které učinili či neučinili. Ano, to by bylo hezké. To by opravdu bylo něco, co by nakrmilo prostopášný optimismus. Jenomže taková chvíle, takový vývoj nikdy nepřišly. Osvícené věky patřily minulosti či čekaly na budoucnost. Takové věky získaly pozlátko ikonického mýtu, zmenšeného do abstrakcí. Současný svět byl skutečný, naplněný pískem reality a kompromisů. Lidé nestáli hrdě, oni se krčili.</p>
<p>Rychlý běh vpřed. Věci se dějí. Stojící kameny se jeden po druhém kácejí. Přílivové vlny se zvedají stále výš. Kouř a jekot a násilí a utrpení. Oběti naházené na hromady jako kořist kanibalů. Takové je maso škodolibé radosti, současnost je bezdechá a netrpělivost pálí jako kyselina. Kdo má čas to chápat?</p>
<p>Endest Silann stál na vrcholku nižší věže tvrze. Natáhl ruku a dlaň mu skrápěl černý déšť.</p>
<p>Je pravda opravdu tak ubohá, jak vypadá?</p>
<p>Vyžaduje to všechno, aby se jeden jediný tvor hrdě napřímil? Aby se postavil litanii zkázy, krutosti historie, lži pokroku, znesvěcení kdysi posvátného, nepředstavitelně cenného domova? Jeden jediný? A sám?</p>
<p><emphasis>Copak jeho vlastní břímě nestačí? Proč musí nést naše? Proč jsme mu to udělali? Inu, protože tak je to snazší, a my máme rádi snadné stezky, že? Naše ctnosti vymezuje nejmenší možná námaha. Neobtěžujte nás, protože jsme neradi obtěžováni.</emphasis></p>
<p><emphasis>Děti mají hlad. Lesy jsou mrtvé, řeky otrávené. Neustále se objevují kalamity. Choroby bují jako houby na mrtvolách. A brzy budeme válčit o to, co zůstalo. Jako jsme to udělali v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Charkanas.</emphasis></p>
<p><emphasis>On toto břímě převezme, jenomže co to znamená? Že můžeme zůstat nezměněni? I nadále nedělat nic?</emphasis></p>
<p>Černá voda v dlani přetekla a znovu se stala deštěm.</p>
<p>Dokonce ani velekněžka to nepochopila. Nic nepochopila. Považovala to za jediný, zoufalý gambit, vrh kostek, na němž závisí všechno. Ale pokud už by selhal, přijde další hra. Noví hráči, stejné staré, unavené role. Vsazené bohatství nikdy neztratí svou cenu, že? Hromada zlatých mincí se nerozpadne. Naopak se ještě zvětší.</p>
<p><emphasis>Když však hráči takhle přicházejí a odcházejí a pravidla se nikdy nemění, neovládá hru nakonec ta hromada zlata? Klaněli byste se bohu ze zlata? Nic necítící iluzi ceny?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ukloňte se, tedy. Přitiskněte čelo ke studené podlaze. Když se ale všechno pokazí, netvařte se dotčeně a nevěřícně.</emphasis></p>
<p>Ano, Anomander Dlouhý vlas převezme to břímě a zanese ho do nového světa. Jenže nenabídne rozhřešení. On přinese jediný dar − a zasloužený − a tím je <emphasis>čas.</emphasis></p>
<p>Nejcennější výsada ze všech. <emphasis>A řekněte mi, co si s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním asi tak počneme?</emphasis></p>
<p>Nalevo od něj na mnohem vyšší věži upíral drak oči na zchátralý tábor za závojem Noci. Jeho nezaslepí žádný déšť, žádné výmluvy nesnesou ten neochvějný pohled. Silanah pozorovala. A čekala.</p>
<p>To čekání ale téměř skončilo.</p>
<p>Spěchejte tedy na tuto hostinu. Spěchejte, vy hladovci, k masu škodolibé radosti.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Hradba nebyla od začátku nic moc. Místy byla rozebraná, jinde zas nedostavěná. Žádné delší obléhání by nevydržela. Přesto bylo zřejmé, kudy jí prorazili ohaři stínu. Celá brána byla pryč, vyplněná troskami strážnic, a desítky okolních budov olizovaly plameny. Lezli mezi nimi lidé hledající přeživší a bojující s ohněm.</p>
<p>Za tím rozsáhlé části města − kde k nebi stoupala oblaka koře, ozařovaná hořícím plynem − náhle pohasly, jako kdyby Darúdžhistánu náhle došel dech. Samar Dev zavrávorala a padla na kolena. Měla pocit, že jí každou chvíli praskne lebka. Vykřikla. Karsa si dřepl vedle ní.</p>
<p>Poutník se otočil od zničené brány a vydal se k další na východě, kudy proudil zástup zděšených uprchlíků. Ti následovali utíkající nuzáky a rozbíhali se mezi chatrče, kde ve zbouraných chýších propukaly další požáry. Jak se Poutník hodlal prodrat tímhle davem −</p>
<p>„Čarodějko, musíš se soustředit.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Postav v duchu hradbu kolem dokola. Pevnou hradbu, dej jí sílu odolat tomu, kdo přišel.“</p>
<p>Odtáhla se od něj. „Kdo? Kdo přišel? U všech duchů, nesnáším −“</p>
<p>Plácl ji dost tvrdě, aby přepadla. Omráčeně k němu vzhlédla.</p>
<p>„Samar Dev, nevím, kdo nebo co − nejsou to ohaři. Dokonce ani Stínupán ne. <emphasis>Někdo tu je a ten někdo plane. Neumím si někoho takového představit</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>„Bůh.“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Postav svou hradbu.“</p>
<p>Tlak polevil. Zamyslela se nad tím a uvědomila si, že se Karsa postavil mezi ni a město. Všimla si, jak se mu po tvářích řine pot jako déšť i jak mhouří oči. „Karso −“</p>
<p>„Máme-li jít dál, ty a já, potom musíš učinit následující. Postav hradbu, čarodějko, a pospěš si.“</p>
<p>Zvedl zrak k něčemu za ní a ona vzápětí na zádech ucítila závan moci. Pronikl jí šaty i kůží a svaly hluboko do kostí. Zalapala po dechu.</p>
<p>Tlak nyní zuřivě narážel na obrovské bariéry chránící její mysl.</p>
<p>Vyškrábala se na nohy. Společně se vydali za Poutníkem.</p>
<p>Ten mířil přes úhor a od nohou se mu při každém kroku prášilo. Mířil k bráně.</p>
<p>Lidé hrnoucí se ven jako by se rozplynuli, a Samar Dev by ráda věděla, co uprchlíci vidí v jeho tváři, když kráčel proti nim. Ať to bylo cokoliv, rozhodně tomu nehodlali odporovat.</p>
<p>Město, nerovnou hradbu, kupole, minarety a věžičky za ní zalévalo zvláštní, rozptýlené světlo. Z tisíců hrdel se vydralo žalostné kvílení. Ohromené, zděšené. Lidé zvedali hlavy a kulili oči.</p>
<p>Karsa zabručel, ohlédl se a zaváhal. „Bohové pod námi!“</p>
<p>Samar Dev se otočila. Dvacet kroků od nich stál obrovský medvěd, silueta ozářená stříbřitým světlem − a to světlo −</p>
<p>Měsíc konečně vyšplhal nad obzor − ale byl… <emphasis>královno snů</emphasis> −</p>
<p>„Rozbitý,“ řekl Karsa. „Měsíc je rozbitý. Tváře ve skále, co se to stalo?“</p>
<p>Na oblohu vycházela hromada úlomků v oblaku řídkých prachových prstenců. Při výbuchu se roztáhl a nyní byl dvojnásobný než obvykle. Bylo vidět, jak od středu odletují velikánské kusy. Světlo vrhal bledé, a přece překvapivě jasné.</p>
<p>Nestvůrný medvěd se pootočil a zvedl čenich ke zničenému světu, jako by i přes ty nespočetné lígy dokázal vycítit smrt.</p>
<p>Karsa zatahal Samar Dev za ruku. „Je ve městě, čarodějko. Nesmíme ho ztratit.“</p>
<p>Nechala se od něj táhnout.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve výklenku u brány hřadoval Chillbais a nespouštěl oči z toho zvaného Poutník. Nezvladatelně se třásl. Řev ohařů, výbuchy celých budov, příchod Syna noci a zabití boha − cokoliv z toho by stačilo vyvolat děsivou hrůzu. I ten zničený měsíc cpoucí se na oblohu na jihu. Žel, tento krajní děs v okřídlené ropuše nevyvolalo nic ze jmenovaných věcí.</p>
<p>Ne, zdroj strachu se propletl davem v bráně a právě procházel pod obloukem. Ten zvaný Poutník. Tolik toho v sobě držel, tak nesmírnou vůli, že by snad mohl, pokud by si to přál, dosáhnout k nebesům, pochytat všechny ty kousky rotující po obloze a vytvořit nový měsíc.</p>
<p>Jenže to nebyla léčivá síla, nebyla to dobrotivá vůle.</p>
<p>Ohaři znovu zavyli. Ohlašovali všechno, co vycítili, všechno, před čím couvali. Po pobídce se rozháněli na všechny strany a zabíjeli v bezduchém běsnění. Mezi nešťastnými obyvateli Darúdžhistánu se opět rozpoutalo šílenství.</p>
<p>Pána tahle ztráta kontroly rozzuří. Velice ho rozzuří.</p>
<p>Chillbais otevřel ústa a předvedl neuvěřitelně široký škleb. Úsměv patřící poblázněné noční obloze. Pak vylezl z výklenku a zaplácal křídly, aby si narovnal záhyby. Vzápětí skočil do vzduchu.</p>
<p>Pád mezi hemžící se lidi nebyl v plánu a následující panika rozhodně neodpovídala nečekanému příchodu skromného démona. Po několika hektických chvílích se mu podařilo znovu se vznést. Byl celý potlučený a poškrábaný, odřený a ošoupaný, když mířil k pánovu paláci.</p>
<p>Nemohl se dočkat, až doručí zprávu.</p>
<p><emphasis>Je tady! Je tady! Dassem Ultor je tady!</emphasis></p>
<p><emphasis>Už můžu jít?</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Karsa i Samar Dev viděli démonovy nesnáze, ale nic k tomu neřekli, ani když jeho křídlatá záda zmizela za hradbou. Spěchali, a Karsa Orlong byl dostatečně působivý, aby měli cestu k bráně volnou.</p>
<p>Zakrátko byli na široké ulici, kam se obyvatelé sbíhali ze všech možných směrů. Zahlédli Poutníka − byl asi šedesát kroků před nimi před křižovatkou, která byla kupodivu prázdná. Ti, kdo byli nejblíž, pádili ve slepém strachu.</p>
<p>Poutník se zastavil. Osamělá postava zalitá světlem rozbitého měsíce.</p>
<p>Zleva přiběhl ohař. Z tlamy mu viselo poničené, bezhlavé tělo, z něhož dosud kapala krev. Zářící oči upíral na Poutníka, jenž se nehýbal, třebaže bylo jasné, že šelmu sleduje.</p>
<p>Karsa tasil meč a zrychlil krok. Samar Dev, s bušícím srdcem, jej následovala.</p>
<p>Toblakai náhle zpomalil, pak se zastavil třicet kroků od křižovatky. Samar Dev vzápětí uviděla proč.</p>
<p>K Poutníkovi mířil Kotilion. Objevil se další ohař − černý − a hlídal bohu druhý bok.</p>
<p>V dálce za nimi se náhle zřítila budova a uprostřed rachotu zazníval řev dvou zvířat uprostřed boje na život a na smrt. V křehkém kontrapunktu se ozýval slabý křik.</p>
<p>Poutník vyčkával. Kotilion se zastavil přímo před ním a promluvil.</p>
<p>Samar Dev chtěla být tak blízko, aby slyšela boha i odpověď, kterou mu Poutník dá. Jenže Karsa ji zadržel a zavrtěl hlavou. „Tohle se nás netýká, čarodějko,“ zamumlal.</p>
<p>Poutník zjevně něco odmítl, couvl a odvrátil zrak. Kotilion naléhal.</p>
<p>„On to nechce,“ poznamenal Karsa. „Ať je to cokoliv, Poutník to nechce.“</p>
<p>Taky to viděla. „Prosím, potřebuju −“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Karso −“</p>
<p>„Tebe nepohání potřeba, nýbrž touha.“</p>
<p>„Tak dobře! Jsem vlezlá mrcha − tak už mě pusť −“</p>
<p>„Ne. Tohle je jen mezi nimi a tak to musí zůstat. Samar Dev, odpověz mi na tohle. Kdybys slyšela, co říkají, kdybys pochopila všechno, co to může znamenat, dokázala bys zůstat zticha?“</p>
<p>Naježila se a rozčileně zasyčela. „V tom nejsem moc dobrá, co? No dobře, Karso − no a co, kdybych něco řekla? Čemu by to uškodilo?“</p>
<p>„Nech ho,“ zarazil ji Karsa. „Nech ho, ať se sám svobodně rozhodne.“</p>
<p>Ať říkal Kotilion cokoliv, jako by zasazoval fyzické rány, které Poutník, stále s odvráceným zrakem, přijímal. Pořád se nedokázal podívat bohu do očí.</p>
<p>Jeden z ohařů nyní žvýkal tělo, které si přinesl, s bezduchým soustředěním běžným u masožravců plnících si břicha. Druhý zřejmě poslouchal vzdálený boj.</p>
<p>Kotilion stále mluvil.</p>
<p>Pro boha, Poutníka, Samar Dev a Karsu Orlonga svět mimo tuto scénu přestal existovat. Chvíle získávala zlověstnou podobu, vytesávanou postupně, jako když sochař hledá v srdci kamenného kvádru tvář. Chvíle závisející na jakémsi rozhodnutí, které bude muset Poutník učinit tady a teď, protože bylo zřejmé, že se mu Kotilion postavil do cesty a neustoupí.</p>
<p>„Karso − jestli se to zvrtne −“</p>
<p>„Hlídám mu záda,“ zavrčel Toblakai.</p>
<p>„Ale co když −“</p>
<p>Poutníkův nelidský řev ji přerušil, přerušil jí veškeré myšlenky, sekl jako nůž. Tak bezmocný, zoufalý zvuk − nepatřil mu, nemohl, avšak on teď natáhl ruku, jako by chtěl Kotiliona odstrčit.</p>
<p>Na to stáli příliš daleko od sebe. A přece mu Kotilion jen mlčky ustoupil z cesty.</p>
<p>Válečník prošel kolem něj, ale jako by musel nohy dopředu táhnout, jako by bojoval s nějakým hrozným, neviditelným proudem. Ta děsivá posedlost vypadala nespoutaná − Poutník šel dál jako ztracený.</p>
<p>Kotilion se za ním díval. Zvedl si ruku k očím, jako by si to nechtěl pamatovat, jako by tím soukromým gestem chtěl vymazat všechny vzpomínky.</p>
<p>Třebaže Samar Dev nic nechápala, zaplavil ji smutek. Kvůli komu? Neznala odpověď, která by dávala smysl. Bylo jí do pláče. Kvůli Poutníkovi. Kvůli Kotilionovi. Kvůli Karsovi. <emphasis>Kvůli tomuhle zatracenému městu a téhle zatracené noci.</emphasis></p>
<p>Ohaři odklusali. Samar Dev zamrkala. Kotilion taky zmizel.</p>
<p>Karsa se otřepal a znovu ji táhl dál. Tlak sílil, opíral se do její hradby. Cítila, jak obranná bariéra praská, jak se z ní sype prach. A když tak klopýtali za Poutníkem, Samar Dev si uvědomila, že pochoduje přímo do víru té moci.</p>
<p>Chuť strachu na jazyku byla hořká.</p>
<p><emphasis>Ne, Poutníku, to ne. Rozmysli si to. Prosím, ještě si to rozmysli.</emphasis></p>
<p>Jenomže on to neudělá. Nemůže. <emphasis>Osud prokletých. Ach, jak neohrabané, a přece… jak jinak to nazvat? Síla nevyhnutelnosti, chtěná i nechtěná, nezbytná i neúprosná. Osud prokletých.</emphasis></p>
<p>Kráčeli městem polapeným v noční můře pod přízračným světlem měsíce v předsmrtných křečích. Poutník za sebou mohl klidně táhnout řetězy, a na jejich konci by nebyl nikdo jiný než Karsa Orlong a Samar Dev. A Poutník sám mohl mít vlastní železný obojek, jak ho něco neviditelného, čemu se však nedalo vzdorovat, táhlo kupředu.</p>
<p>Samar Dev se ještě nikdy necítila tak bezmocná.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve věčnosti vedoucí k okamžiku příchodu pána smrti dostal svět v Dragnipúru pomalé, smrtelné a zdánlivě nezastavitelné křeče. Všude se tyčil příslib zkázy. Všude se ozýval zoufalý křik, vzteklý řev a bezmocný vzdor. Byla probuzena skutečná povaha každého z přikovaných, a každý také přidal hlas k drsné pravdě. Draci pronikavě ječeli, démoni řvali, hlupáci hystericky vřískali. Smělí hrdinové a vrahouni se zhluboka nadechli, až jim zapraskala žebra, a vyrazili bojový pokřik.</p>
<p>Z oblohy se hrnuly stříbřité ohně a rozháněly oblaka popela. Nepředstavitelně velké vojsko, jemuž nebylo možné vzdorovat, hřmotně zaútočilo a zbraně narážely na okraje štítů. Tato bílá, valící se vlna zkázy se stále zvedala, jako by chtěla splynout s bouřkovými mračny.</p>
<p>Mátožné, vyčerpané postavy táhnoucí se na řetězech mávaly oslabenými končetinami, jako by chtěly zahnat rychle se blížící zapomnění. Oči v potlučených lebkách se koulely a ještě naposledy v nich zablikaly zbytky života a vědomí.</p>
<p>Ne, nikdo nechtěl zemřít. Když smrt přináší zapomnění, plivne jí život do tváře. Může-li.</p>
<p>Vnímaví i bezduší byli konečně jedné mysli.</p>
<p><emphasis>Probuď se, rozume. Tyto sebrané instinkty nejsou účelem, nýbrž prostředkem. Zachřesti řetězy, musíš-li, ale věz, ze pouta se nezlomí a stezka nikdy nevede vzhůru, jak by každý rád věřil.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Škarpa upíral oko na padající oblohu. Cítil hrůzu, ale ta nepatřila jemu. Bůh, jenž se díval stejným okem, mu plnil lebku řevem. <emphasis>Narodil jsem se, abych umřel! Narodil jsem se, abych umřel! Narodil jsem se, abych umřel! To není fér, to není fér, to není fér!</emphasis> Škarpa se jen uchechtl − nebo si aspoň myslel, že to udělal − a odpověděl: <emphasis>Všichni se rodíme, abychom umírali, pitomče. Na jeden nádech nebo na tisíc let. Prodloužený nádech, stlačená staletí, žádný rozdíl. Když dorazí konec, bude obojí působit stejně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bohové, působí stejně!</emphasis></p>
<p>Ne, bůžek ukrývající se v jeho hlavě na něj nedělal příliš velký dojem. Kadaspala byl šílený, když si myslel, že takový tvor může něčeho dosáhnout. Hluboko do srdce mu vyryl zuřivou touhu <emphasis>zabíjet</emphasis> a pak odhalil hrůzu jeho bezmocnosti − ach, nebylo to neuvěřitelně kruté? Nebylo to samo o sobě pozvánkou do šílenství?</p>
<p><emphasis>Kadaspalo, vytvořil jsi jen verzi sebe sama. Nemohl sis pomoct − ano, vidím to.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale moje tělo patří mně, ne tobě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mor na tebe</emphasis> −</p>
<p>Jenže kletby neznamenaly nic. Všechny osudy se sbíhaly. <emphasis>Cha cha, jen si to vezměte, vy nadutí zmetci, vy ukňučené oběti − podívejte, co přichází! Konec je stejný, úplně stejný!</emphasis></p>
<p>A on tady vězel ve větším plánu. Kůži měl jako kus tapiserie. A ten velkolepý plán? Vzorec, který nedokázal přečíst.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Démon Perel stál oděný těly, z nichž se ve smyčkách a závitech sunul les železných kořenů. Už toho víc neunesl, a tak tam stál, tiše plakal, nohy jako povolující kmeny, celé roztřesené. Už dávno změřil tíhu nenávisti. K velemágovi Tayschrennovi, jenž ho jako první povolal a spoutal svou vůlí. K Benovi Adaefónovi Delatovi, který ho vyslal proti Synovi noci, i k samotnému Anomanderovi Dlouhému vlasu, jehož meč se zakousl hluboko. Ta cena ale byla jen iluze. Nenávist byla lží, krmící nenávidícího slastí nasycenosti, třebaže jeho duše hladoví. Ne, Perel nenenáviděl. Život je neustálé vyjednávání mezi očekávaným a nečekaným. To stačí.</p>
<p>Přiklopýtal k němu Draconus. „Perele, příteli, přišel jsem se rozloučit. A říct ti, že mě to mrzí.“</p>
<p>„Co tě rozesmutnilo?“ zeptal se démon.</p>
<p>„Tohle všechno mě mrzí, Perele. Dragnipúr. Hrůza, kterou jsem vlastníma rukama vykoval. Hodí se, že si zbraň vyžádala svého tvůrce, viď? Určitě ano.“ Odmlčel se a zvedl si ruce k obličeji. Chvíli to vypadalo, že si začne rvát vousy. Místo toho zase ruce spustil, stáhla mu je váha okovů.</p>
<p>„Taky mě mrzí, že vidím konec toho všeho,“ prohlásil Perel.</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Tolik nepřátel, všichni tady a <emphasis>žádný</emphasis> z vlastní volby. Nepřátelé, a přece tak dlouho spolupracují. To bylo úžasné, ne, Dracone? Když nezbytnost donutila všechny ruce, aby se spojily a pracovaly jako jedna. Úžasná věc.“</p>
<p>Válečník na démona třeštil oči a očividně nebyl mocen slova.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Apsal’ara se propracovala podél horního trámu. Udržet se bylo těžké, jak se vůz kolébal a kymácel při posledním, marném návalu vzdoru, a trám byl kluzký potem, krví a slizem. Něco se dělo s portálem, tou černou, ledovou skvrnou pod středem vozu.</p>
<p>Do brány se hrnul podivný proud, složitý vzorec odtékající páchnoucím vzduchem pod vozem. Každý výhonek byl inkoustově černý a obklopovala ho bledá záře, pulsující pomaleji než srdce smrtelníka.</p>
<p>Byl to ten Kadaspalův ubohý bůh? Snažil se využít šíleného mistrovského díla tatéra, jako by to bylo mřížoví, příčle, po kterých se dá lézt a vrhnout se do brány? Snaží se <emphasis>uniknout?</emphasis></p>
<p>Pokud ano, ona toho hodlala využít jako první. Ať jí mráz spálí maso. Ať jí prostě odpadá z kostí. Bude to lepší konec, než kdyby jí nějaký vrčící projev chaosu rozerval hrdlo.</p>
<p>Popolezla blíž a její dech se měnil v praskající obláčky, klesající dolů v jiskřivých krystalcích ledu. Připomnělo jí to mládí, noci v tundře, když napadl první sníh, když se mraky otřásly a shodily svou démantovou kůži a svět znehybněl, zadržel dech a byl dokonalý, až měla pocit, že samotný čas vzápětí zamrzne − a ji navěky zachytí na tomto místě, zachytí její mládí, její sny a ambice, její vzpomínky na tváře milovaných − matky, otce, příbuzných, milenců. Nikdo by nezestárl, nikdo by nezemřel, nespadl ze stezky, a stezka sama by neměla konec.</p>
<p><emphasis>Nech mě v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>půlce kroku. Moje noha nikdy nedošlápne, nikdy mě neposune blíž ke konci všech věcí. Ano, nech mě tady. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>srdci možností, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nichž ani jedna se nezřítí. Nepřijdou neúspěchy, ztráty, lítost mě nepolíbí na rty − neucítím ten chlad.</emphasis></p>
<p><emphasis>Neucítím ten chlad</emphasis> −</p>
<p>V mrazivém, vražedném vzduchu vykřikla. Taková bolest − jak by se mohla dostat dost blízko?</p>
<p>Zvedla se, kolena ohnutá pod sebou. A zadívala se na vzorec, jenž tam byl, na sáh od ní a plynoucí dolů. Kdyby seskočila ze svého hřadu, prostě se vrhla dopředu, zachytila by ji ta plující síť?</p>
<p>Roztříštila by se o ni? Nebo by se síť rozestoupila, aby propustila zmrzlé, neživé tělo s otevřenýma, avšak nevidoucíma očima?</p>
<p>Najednou ji cosi napadlo. Setřásla ze sebe pochyby a obavy. A s rozbolavělými končetinami lezla podél řetězu a oka se před ní hromadila.</p>
<p>Má chlad v bráně takovou moc, aby oka přelomil? Kdyby tu hromadu nahrnula do brány, co největší kus, <emphasis>zlomila by se oka?</emphasis></p>
<p>A pak?</p>
<p>Zavrčela. <emphasis>Ano, co pak? Utíkat jako zajíc, nechat vůz daleko za sebou, prchnout před legiemi chaosu?</emphasis></p>
<p><emphasis>A až se brána sama zničí, kam poběžím potom? Bude tento svět ještě vůbec existovat?</emphasis></p>
<p>Uvědomila si, že takové otázky nejsou důležité. Být volná, byť jen na okamžik, jí postačí.</p>
<p><emphasis>Apsal’ara, paní zlodějů. Jak dobrá byla? Ta přece unikla řetězům Dragnipúru!</emphasis></p>
<p>Dál hrnula oka řetězu a namáhavě lapala po dechu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Draconus odešel od Perela. Neunesl emoce, které v něm démon vyvolal. Nechápal tu obrovskou moc odpouštět, natož jak vůbec dokázal v této prokleté říši nalézt něco užitečného − to považoval za čiré šílenství. A vidět Perela, jak tam tak stojí, téměř rozmačkaného pod kroutícími se, kapajícími těly padlých kamarádů, to bylo příliš.</p>
<p>Kadaspala selhal. Vzorec byl vadný. Neměl sílu odolat tomu, co na ně útočilo. Byl to zoufalý gambit, jediný tah, který Draconovi zůstal. Nemohl ani slepému, beznohému Tiste Andii spílat. <emphasis>Na tohle nestačil nikdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás.</emphasis></p>
<p><emphasis>Od chvíle, kdy Dlouhý vlas přestal zabíjet, jsme byli vyřízení.</emphasis></p>
<p>A přece se už nedokázal zlobit, když na Anomandera Dlouhý vlas pomyslel. Vlastně ho začínal chápat, dokonce s tou vyčerpanou touhou všechno skoncovat sympatizoval. S touhou skončit <emphasis>všechno.</emphasis> Vůbec to nazývat hrou byl sebeklam. Právě základní pravidlo zajistilo konečné selhání. Znudění bohové a děti s děsivou mocí, to jsou nejhorší arbitři existence. Bojují proti změnám a zároveň je ostatním vnucují, snaží se držet všeho, co si nahrabali, a zároveň se pokoušejí ukrást soupeřům, co jen jde. Hlásají lásku, kterou zabíjejí zradou a záští.</p>
<p>Ano, Draconus Anomandera chápal. Jakákoliv hra, která se hraje s žalem, je ohavná. <emphasis>Znič to. Strhni to, Dlouhý vlase. Dlouhý vlase, můj nástup</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>e, můj duchovní synu, můj neznámý a nepoznatelný dědici. Udělej, co musíš. Já stojím stranou. Ach, smělá slova. Pravdou ovšem je, že nemám na vybranou.</emphasis></p>
<p>Síla, jež se náhle vrhla na říši Dragnipúru, byla tak nesmírná, až Draconus na chvíli uvěřil, že je konečně dohonil chaos. Srazilo ho to na kolena, omráčeného, zpola oslepeného. Obrovský tlak byl nesnesitelný. Sklonil hlavu a zakryl si ji rukama. Cítil, jak se mu prohýbá páteř.</p>
<p>Pokud se něco ozývalo, on nic neslyšel. Pokud tu bylo světlo, on viděl jen tmu. Pokud tu byl vzduch, nedokázal ho natáhnout do plic. Kosti mu sténaly −</p>
<p>Muka polevila a jemu na rameni přistála kostlivá ruka s dlouhými prsty.</p>
<p>Znovu slyšel zvuky, podivně tlumené. Obnovenou bouři kvílící hrůzy a děsu. Svět před Draconem nabyl známých podrobností, třebaže působily přízračné a pomíjivě. Konečně se dokázal nadechnout − a ucítil smrt.</p>
<p>Někdo nad ním promluvil. „On skutečně drží slovo.“</p>
<p>Draconus se pootočil a zvedl oči − ruka na jeho rameni se odtáhla se zachřestěním kroužků − a on zíral do tváře mluvčího. Na mistra Kápě, pána a krále smrti.</p>
<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“ zařval Draconus a zvedl se, ale vzápětí zavrávoral a málem upadl přes řetězy. „<emphasis>Ne! Co to udělal? Do Propasti, co to Dlouhý vlas udělal?</emphasis>“</p>
<p>Mistr Kápě zvedl ruce a zdálo se, že hledí na okovy na svých hubených zápěstích.</p>
<p>Nevíra se zhroutila v šoku a následovala syrová hrůza. Nedávalo to smysl. Draconus to nechápal. Nemohl − bohové − nemohl uvěřit −</p>
<p>Otočil se a zadíval se na legie chaosu − příchodem tohoto jediného tvora, mocí mistra Kápě byly zatlačeny o lígu dozadu. Zářící mraky ustupovaly, hromadily se, a jako by se rozčileně zmítaly − ano, dosáhli krátké přestávky. Ale − „Promarněné. Všechno je promarněné! Proč? Tímhle se nedosáhlo <emphasis>ničeho!</emphasis> Mistře Kápě − byl jsi zrazen. Copak to nevidíš? Ne −“ Draconus se držel za hlavu. „Dlouhý vlase, ach, Dlouhý vlase, čeho tím chceš dosáhnout? Jak si můžeš myslet, že tímhle dosáhneš vůbec něčeho?“</p>
<p>„Chyběl jsi mi, Dracone,“ prohodil mistr Kápě.</p>
<p>Narovnal se a zamračil se na boha. Na Jaghuta. Ano, šíleného, nepochopitelného Jaghuta. „Ty zatracený hlupáku! Ty sis o to <emphasis>řekl,</emphasis> viď? Copak jsi přišel o rozum?“</p>
<p>„Dohoda, starý příteli,“ opáčil mistr Kápě a dál studoval řetězy. „Hazardní hra.“</p>
<p>„Co bude dál? Kdy si tě vyžádá chaos? Kdy pohltí samu říši smrti? Zradil jsi bohy, všechny bohy. Zradil jsi celý život. Když jsi padl −“</p>
<p>„Dracone,“ přerušil jej mistr Kápě s povzdechem a shrnul si kapuci. Objevil se svraštělý jaghutí obličej s vráskami věčného smutku. „Dracone, příteli,“ pravil tiše, „snad si nemyslíš, že jsem sem přišel sám?“</p>
<p>Draconus na boha nechápavě zíral. A pak − zachytil vzdálený řev přicházející ze tří stran, kde se nyní obzor… <emphasis>hemžil.</emphasis></p>
<p>Vojska mrtvých vytáhla na rozkaz svého pána. Z jedné strany se blížila dvacítka jezdců.</p>
<p>„Mistře Kápě,“ ozval se ohromeně Draconus, „oni nejsou spoutaní.“</p>
<p>„Pravda.“</p>
<p>„Tohle není jejich boj.“</p>
<p>„Možná. To zatím není rozhodnuto.“</p>
<p>Draconus kroutil hlavou. „Tady být nemůžou. Nemůžou bojovat s nepřítelem − těm mrtvým, mistře Kápě, zbývá jen jejich totožnost, jejich duše, stěží držící. <emphasis>Tohle jim nemůžeš udělat! Nemůžeš po nich chtít něco takového!</emphasis>“</p>
<p>Bůh si prohlížel vůz. „Já od padlých žádám pouze to, Dracone, aby se sami rozhodli. Z vlastní vůle. Pak už po nich nic dalšího žádat nebudu. Nikdy.“</p>
<p>„Kdo si potom vyžádá mrtvé?“</p>
<p>„Ať se o ty své postarají bohové.“</p>
<p>Chladná odpověď Draconem otřásla. „A co ti, kdo žádného boha neuctívají?“</p>
<p>„Ano, co s nimi?“</p>
<p>„Co má tohle znamenat?“</p>
<p>„Po tomhle,“ odvětil mistr Kápě s očima upřenýma na vůz, „nebudou mrtví moje starost. Už nikdy.“</p>
<p>Blížící se jezdci jeli na zetlelých kostrách koní. Za válečníky vlály rozedrané pláště. Nad pochodujícími vojsky se mezi vztyčenými oštěpy kymácel bezpočet praporců. Počty byly vskutku nepředstavitelné. Na cárech větru přilétaly útržky bojových písní. Říše sténala − Draconus nechápal tíhu, která musela drtit nositele zbraně. Dokázal by to vydržet? Netušil. Anomander Dlouhý vlas možná právě umírá, kosti mu praskají, tryská krev…</p>
<p>Ale bylo toho víc. Měl to přímo před očima.</p>
<p>Všichni přikovaní k vozu přestali táhnout − poprvé za tisíciletí se <emphasis>vůz zastavil.</emphasis> A tvorové stáli a nevěřícně zírali na blížící se legie mrtvých. Záplavu, oceán železa a kostí −</p>
<p>Jezdci dorazili. Draconus žádného neznal. Šest z nich popojelo blíž. Jeden z nich měl masku. Draconus už podobné masky viděl − u houfu pozabíjeného Anomanderem Dlouhým vlasem. <emphasis>Seguleh.</emphasis> Značky na masce mu prozradily, že se dívá na Druhého. Vyzval snad Prvního? Nebo někdo vyzval jej?</p>
<p>Druhý promluvil jako první. „To vážně chceš, abychom bojovali za tuhle ubohou prdel, mistře Kápě? Vrhli se do chřtánu chaosu?“ Zdálo se, že si pod maskou prohlíží ucourané, schoulené tvory v řetězech. „Co jsou zač, že pro ně musíme umírat znovu? Že kvůli nim musíme přestat existovat? Ubozí chudáci, všichni do jednoho! Neužiteční hlupáci, pche! Mistře Kápě, žádáš příliš.“</p>
<p>Pán smrti se na něj ani nepodíval, když odpovídal: „Změnil jsi snad názor, Rytíři?“</p>
<p>„Ne, jenom jsem si stěžoval.“ Vytáhl dva rezavé meče. „Znáš mě snad líp. Ale jak já chtěl Stahovače. Takhle ho ztratit − u tyrana, to <emphasis>dožere.</emphasis>“</p>
<p>„Proto taky nepovedeš mrtvé v této válce ty,“ odtušil mistr Kápě.</p>
<p>„Cože? Jsem Rytíř smrti! Sama zatracená kostnatá pěst! Žádám −“</p>
<p>„Zmlkni, Druhý,“ povzdechl si pán smrti. „Čekají tě jiné úkoly − a jsem si jistý, že nebudeš litovat. Iskare Jaraku, povedeš vojsko namísto Rytíře? V čele klínu, přímo do srdce nepřítele?“</p>
<p>Oslovený vypadal jako veterán mezi veterány. Prošedivělý, zjizvený, v rozedrané, vybledlé látce přes hauberk. Šedá a fialová, lemovaná černou. Na žádost mistra Kápě se na něj podíval. „Zakalíme hrot,“ prohlásil. „Malažany. Na samotné špici budou mí Paliči mostů. Dujek na levém křídle, Bult napravo se Sedmou a Záchlumčany.“ Pootočil se v sedle a podíval se na druhého vojáka. „Bruchalian a jeho Šedé meče napravo od Bulta.“</p>
<p>Bruchalian kývl. „V tom nalézám čest, Iskare Jaraku.“</p>
<p>„Skamare Aro, tvoje jacurukské legie nalevo od Dujeka. Mistře Kápě, dobře poslouchej. Za klínem je většina ostatních jen šmejd. Jejich vůle je oslabená nespočetnými tisíciletími − vytáhnou proti nepříteli, ale nevydrží.“</p>
<p>„Ano,“ řekl mistr Kápě.</p>
<p>„Hlavně že to víš,“ prohlásil Iskar Jarak. „Hlavně že to víš.“</p>
<p>„Vraťte se ke svým oddílům,“ přikázal mistr Kápě. „Iskare Jaraku, pošli mi toho jednookého zvěda. A Bulte, najdi mého Vojáka, toho, jenž se kdysi jmenoval Baudín. Je třeba zařídit ještě spoustu věcí.“</p>
<p>Rytíř frkl. „To ty nic nechápeš, starší. Dávno předtím, než se stal pánem padlých, byl <emphasis>Jaghut.</emphasis> Pánové poslední obrany, cha! Strážci zničených tvrzí. Požírači beznadějných útoků. Ty, starší, který jsi mnohokrát bojoval proti Tiste Andii, Tiste Edur − ty, který jsi kráčel popelem samotné Charkanas − pochop mě. Zarputilí Tiste Andii a sebevražední Edurové nejsou <emphasis>nic</emphasis> ve srovnání s hrozným šílenstvím Jaghutů!“</p>
<p>Během jeho tirády mistr Kápě dál zíral na vůz s vysokou hromadou mrtvých. A pak pán mrtvých promluvil. „Často jsem si říkal, jak asi vypadá tahle držba vrzající na dřevěných kolech… je to opravdu ubohá věc. Primitivní, neohrabaná.“ Otočil se k Draconovi a vycenil kly. „A teď <emphasis>ji obrať.</emphasis>“</p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVACET TŘI</p><empty-line /><empty-line /><p>Ptejte se, čemu mrtví čelí,</p>
<p>když odhrnují oponu,</p>
<p>kamenné stezky do slepých světů,</p>
<p>kde tápat znamená vzpomínat</p>
<p>na drahocenné klenoty života.</p>
<p>Ptejte se, co mrtví vidí</p>
<p>při posledním ohlédnutí,</p>
<p>uzly provázkových fetišů nezavázané,</p>
<p>kde se každá šlacha snaží</p>
<p>dosáhnout, znovu se dotknout.</p>
<p>Ptejte se, co mrtví vědí,</p>
<p>když vědění neznamená nic,</p>
<p>náruče plné tretek,</p>
<p>jako by chtěli stavět nový domov</p>
<p>na místech, kde jsme nikdy nebyli.</p>
<p>Ptejte se, avšak mrtví neodpovídají</p>
<p>za závojem slaného deště,</p>
<p>dudy znějí v suchých odpadcích,</p>
<p>když červi odpadají</p>
<p>do bohatství ticha.</p>
<p><emphasis>Ztracené poklady Indaros</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_14.jpg" />Vůl koulel očima, až mu byla vidět bělma, a prchal, aby zachránil holý život. Vůz za ním nadskakoval a nakláněl se, jak sténající zvíře zahnulo za roh a hnalo se dlážděnou ulicí.</p>
<p>Dokonce ani bohové by nedokázali proniknout tou tlustostěnnou lebkou do křehkého uzlu hrůzy v kalném mozku. Jakmile se jednou probudila, tato neustálá potřeba rozmazala okolní svět a zmenšila ho do úzkého tunelu, kde spása čekala na druhém, velmi vzdáleném konci. Inu, kdo dokáže pochopit takovou krajnost? Žádný smrtelný příbuzný, natož nějaký věčně zmatený bůh − vidět tak trhavé mezihry, s prázdným pohledem a myslí ženoucí se jako blesková záplava, jakou by to nakonec mělo cenu?</p>
<p>Zvíře je zvíře. Čtyřnohé, dvounohé. Panika využije všechny nohy, které má k dispozici, i všechny ostatní. Panika se veze na voze a dusotu zahnojených paznehtů. Panika přeleze každou zeď, jakmile se kolem protáhne jeden hrozný ohař za druhým.</p>
<p>Noční vzduch páchne a ten pach proniká do nosu se všemi šílenými vlajkami lodi plácající se na mělčině. Kouř a krev, žluč a moč. Ale hlavně krev.</p>
<p>A pak tu byl křik. Ozýval se odevšad, a každou chvíli náhle utichl nebo, což bylo ještě děsivější, zanikl v přiškrceném chroptění. Matky ještě nikdy neslyšely tolik úpěnlivého volání! A kdo mohl tvrdit, jestli vůl nevolal tu svou, sladký struk, mohutné tělo klenoucí se nad ním, se všemi těmi uklidňujícími pachy a slaným teplem? Žel, jeho mámu už dávno poslali táhnout ten velký vůz za oponou, a i kdyby mohla přiběhnout na zoufalé volání svého potomka, čeho by dosáhla tváří v tvář ohaři?</p>
<p>Ne, tento útěk musí zůstat osamělý. Pro každého a pro všechny. Vola, koně, psa, kočku, myš, krysu, ještěrku, komára. I pro všechny možné lidi. Kulhající starce, starce, kteří v životě nezakulhali, až teď. Ženy všech věků, velikostí a povahy, které by kulhaly, kdyby si tím vysloužily nezbytnou úctu. Přesto, když dokonce ani střechy neposkytují útěchu, proč se namáhat s jízdou na nadskakujícím voze bezhlavé paniky? Lepší je bezvýhradně se vzdát, kdy stačí jen zlehka upravit šaty a podobně. Ať se muži pokálejí ve své hrůze − stejně se nikdy dost nemyjí.</p>
<p>Šlechtici neušlechtile prchali, hříšníci doslova létali, jako by měli křídla, zloději řádili a rváči fňukali, stráže ve slepém strachu nic nestrážily a vojáci zdrhali před každým zařinčením železa, zubů a drápů. Hlupáci, kteří nic neměli, se postavili na odpor. Hazardní hráči tančili a kurvy blufovaly − a v chrámu stínu rozkošné ženské akolytky pištěly a prchaly z cesty ječícímu Mágovi, jenž na mezce vrazil přímo do velkolepé oltářní síně, až kadidelnice létaly s ocasy roztahujícího se hadovitého kouře a hlavami s řeřavými uhlíky místo očí. Za mezkou vřeštěli okřídlení bhok’arala a poletovali sem a tam, vrhajíce chuchvalce soplu a kusy chlupatého trusu na každou prchající ženu, zatímco ze staré, dávno zapomenuté drážky na odvod krve pod oltářním kamenem vybíhali pavouci, hotový koberec jich byl, hemžících se nožiček, lesklých bříšek, vzorovaných hlavohrudí a korálkovitých dalhonských očí. Bylo jich na tisíce, možná desítky tisíc! Byl div, že Mág s mezkou pelášili přes síň ke dveřím na druhém konci, které se rozletěly, jako by měly vlastní vůli.</p>
<p>Když velekněžka − která vyklopýtala zpoza závěsu jako žena vytržená z agonie milování, s bradou odřenou od strniště, napuchlými rty, prsy nakřivo a velkými, houpajícími se kusy nahého těla − vpadla doprostřed toho lezoucího černého koberce zášti a jedu, nebylo divu, že se pustila do tance hýřivého ve svém šílenství, než přiznejme si to, dokonce i Mogora byla příliš šokovaná, než aby do toho sladkého masa zaťala zuby − a bhok’arala se přihnali, nabírali hrsti chutných pavouků a cpali si je do tlam. Kdyby mohli pavouci ječet, udělali by to, když se jako zpěněná voda řítili zpátky drážkou.</p>
<p>Mezka s Mágem dusali po kolonádě a dalšími dveřmi vyběhli do mrzuté uličky s masou schovávajících se uprchlíků, kteří se při příchodu toho děsivého zjevení rozprchli. Ječící bhok’arala se hnali mezce za patami.</p>
<p>Přechod rychlý jako hořící můra přes město, zpátky k volovi, běžícímu s bušícím srdcem a hrudníkem dmoucím se vyčerpáním − pronásledovanému rozzlobeným vozem a kdoví čím ještě − a rychle se blížícímu ke zřícenině jakési obrovské budovy…</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Šťastná náhoda slouží jako nejpodivnější popis vrtkavého zmatku, který vyvolali ohaři stínu. Krátce po proražení brány odběhl Baran na západ za Sinalem, který se odtrhl od smečky, umanutý na něco v jiné části postiženého města.</p>
<p>Sinal netušil, že je pronásledován. Objevil tucet městských strážníků. Běželi směrem ke zničené bráně. Obrovská šelma se vrhla mezi ně a rozháněla se uslintanou tlamou. Zbroj se prohýbala, končetiny létaly, zbraně svištěly vzduchem. Ulicí se rozléhalo ječení.</p>
<p>Sinal právě drtil v zubech lebku posledního strážníka, když se jako lavina přihnal Baran. Narazil Sinalovi do boku, až to zadunělo. Prohnutý hrudní koš málem zvonil, když obě šelmy sklouzly a zastavily se až o zeď protější budovy.</p>
<p>Prorazili přitom opevněný vchod a do trojice lidí, kteří měli tu smůlu, že se právě nacházeli v přední místnosti, se zasekly úlomky kamene. Kamenné kvádry rámující dveře se sypaly dolů. Odrazily se jako kostky a rozmačkaly jednoho ze zraněných dřív, než vůbec stačil zaječet. Široký pult zatlačil zbývající dva, krvácející a pomlácené, a přitiskl je ke stěně. Oba zemřeli vzápětí.</p>
<p>Ohaři se váleli, štěkali a vrčeli. Přerazili pult, a mříž, k němu připevněná, vyletěla vzhůru a narazila na strop, který už povoloval, protože ho nic nepodpíralo. Se strašlivým sténáním se celá přední část budovy sesula a prachem se nesl tlumený, žalostný nářek.</p>
<p>Pod nárazem ohařů se zřítila další zeď, a za ní byla chodba se zamřížovanými kobkami a další dva strážní, kteří se pokusili uprchnout − jenomže se hroutil celý strop, mříže se vylamovaly z rámů, zámky praskaly. Vězni mizeli pod třískami dřevěných trámů, omítkou a cihlami.</p>
<p>Sinal, na zadních, jak ho zvedl další Baranův útok, proletěl do jedné kobky. Vězeň se vrhl na zem a odkulil se na bok, zatímco ohaři, opět zaklesnutí do sebe, zbořili zadní zeď a s kopáním a vrčením se odkutáleli do prostoru za ní − do uličky již zaplněné popadaným zdivem, jak se hroutila celá šatlava.</p>
<p>Osamělý vězeň se vyškrábal na nohy a rozběhl se za ohaři − Nebyl však dost rychlý, protože jeho kobku už zabrala podlaha z horní kobky.</p>
<p>V uličce se Sinalovi podařilo zahryznout Baranovi do plece a mrštil jím o zbytek zdi − i ta se prolomila dovnitř pod nárazem Baranova zmítajícího se těla.</p>
<p>V troskách první kobky se rozhrnuly kusy omítky a cihel, a vězeň, pokrytý prachem, celý potlučený a zakrvácený, se vyškrábal nahoru.</p>
<p>Sinal ho uslyšel − kašlání, rachocení − a s planoucíma očima se otočil.</p>
<p>Barathol se zarazil, nohy stále přimáčknuté zdivem, a zadíval se do těch pekelných zornic. Věděl, že je to poslední věc, kterou kdy uvidí.</p>
<p>Sinal se přikrčil před skokem. Ohrnul rozervané, zkrvavené pysky a předvedl masivní tesáky. Skočil −</p>
<p>A vtom se kdosi vrhl z boku proti němu, zasáhl ho pod pravou plec a otočil ho ještě ve vzduchu.</p>
<p>Barathol uhnul, jak nejdál to šlo. Ohař udeřil karmínově zacákanou hlavou o rum, tělo následovalo.</p>
<p>Chaur se zvedl ze země, ohlédl se na Barathola a předvedl mu zářivý, červený úsměv. Popadl obrovskou válečnou sekeru, kterou sebral v kovárně − Baratholovu vlastní zbraň. Zatímco se Sinal stavěl na nohy, Chaur hodil sekeru Baratholovým směrem a sám popadl kus kamene.</p>
<p>Barathol zavřískl, zoufale se snažil vysvobodit. Bílý ohař se s vrčením otočil k Chaurovi a oči mu plály vztekem.</p>
<p>O kus dál se hrabal ze suti Baran, ale nemohl to stihnout. Ne, aby zachránil Chaura.</p>
<p>Barathol kopal nohama, přestože ho zraňovaly kameny, a nepolevoval. Chaur hodil kamenem ve chvíli, kdy bílý ohař zaútočil. Zasáhl ho přímo do čenichu. Ohař vyštěkl bolestí a vzápětí narazil do Chaura, až prosťáček odletěl přes celou uličku a ošklivě narazil na protější zeď. Když dopadl na dlažbu, už se nepohnul.</p>
<p>Barathol se konečně vyhrabal ven. Nechal za sebou krvavou stopu a kusy masa. Převalil se, popadl sekeru a vstal.</p>
<p>Sinal otočil obrovskou hlavu. Do uličky vrazil Baran.</p>
<p>Bílý ohař se ohlédl a s dalším zavrčením se otočil a utekl. Vzápětí kolem Barathola proběhl i Baran.</p>
<p>Baratholovi se podlomily nohy. Zhluboka dýchal, oči upřené na nehybné tělo. Se vzlykáním se k němu vydal.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve zvláštních, záhadných místech v mozku, v místech, která se znala jako Chaur, se zvedala černá záplava a tato místa jedno po druhém pohlcovala. Blikající jiskřičky pohasínaly a už se znovu nerozsvítily. Vědomí klouzalo kamsi do hloubky, do ochranného zapomnění, které Chaurovi milosrdně utajilo, že umírá.</p>
<p>Tvářil se klidně, jen polovinu obličeje měl trochu prověšenou, a když mu Barathol zvedl víčka, jedna zornička byla rozšířená.</p>
<p>Kovář si s pláčem položil Chaurovu hlavu a trup na stehna. Zbytek světa, výbuchy, ječení, rachot bitvy, to vše se vytratilo. Až za delší dobu si uvědomil, že z trosek vězení se hrabe ještě někdo. Příval nadávek ve falarštině, malazštině, dobrijštině a darúnštině. Kovář zamrkal a zvedl zrak.</p>
<p>„Jiskro − tady, prosím tě, potřebuju pomoc! Prosím. Je zraněný.“</p>
<p>Bývalý Palič mostů byl celý zaprášený, ale jinak nezraněný. „Ztratil jsem blbej meč. Ztratil jsem blbou kuši. Ztratil jsem blbý práskavky. Ztratil jsem −“</p>
<p>„Jiskro! Pro mistra Kápě, pomoz mi − musíme najít léčitele. Vysoká Denul − ve městě musí být aspoň jeden. <emphasis>Musí být!</emphasis>“</p>
<p>„No, je tu Klátil, ale ten − kurva, je mrtvej. Zapomněl jsem. Nemůžu uvěřit, že jsem zapomněl.“ Dřepl si a zadíval se na Chaura a nakonec zavrtěl hlavou. „Ten je vyřízenej, Barathole. Nakřáplá lebka, krvácení do mozku − to poznáš, když jedna strana obličeje povolí −“</p>
<p>„Tohle všechno vím, mor na tebe. Potřebujeme léčitele! Mysli, Jiskro − <emphasis>někdo</emphasis> tu musí být.“</p>
<p>„Možná, ale ne blízko − musíme přes půlku města, Barathole, a s těma ohařema −“</p>
<p>„Na ohaře zapomeň.“ Popadl Chaura do náruče a narovnal se.</p>
<p>Jiskra zíral. „Nemůžeš ho nýst −“</p>
<p>„Tak mi pomoz!“</p>
<p>„Snažím se! Nech mě přemejšlet.“</p>
<p>V té chvíli zaslechli dusot kopyt a rachocení dřevěných kol na dláždění. Obrátili se k ústí uličky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pohleďte na vola. Příliš unavený, než aby utíkal. Dokonce i vůz za ním je unavený. Volovi se třesou nohy. Hlen se po něm táhne dolů v lesklé vrstvě, vytvářející prašné úponky mezi jeho předníma nohama. Vyčerpávající jasnost paniky bledla, znovu mu otupila zrak, a když dorazila dvě lidská zvířata a položila na vůz třetí, co se vola týkalo, byla to stará věc. Svět konečně získal zdravý rozum. Bylo třeba plnit úkoly, dokončit cesty. Spása sladší než mámino mléko.</p>
<p>Unavený, ale spokojený, se vůl přidal k lidským zvířatům.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na střeše stáli dva bratranci a dívali se na město. Noční nebe ozařovaly požáry. Část Gadróbské čtvrti byla v plamenech a gejzíry hořícího plynu tryskaly vysoko k obloze. Před chvíli sestoupil podivný atmosférický tlak a ohně potlačil − vlastně se nešířily a výbuchy byly stále nepravidelnější. Přesto s ohněm nikdo nebojoval, což vzhledem k okolnostem nebylo nijak překvapivé.</p>
<p>Na dvoře povykoval Šikovný zámek nad padlými strážci pozemku. Oba leželi na nosítkách. Jako zázrakem oba přežili útok asasínů, ale pořád tu byla vysoká šance, že nepřežijí Šikovnikovo ošetřování. Zhoř s Leffem hlídkovali před palácem, obcházeli ulicemi, kuše připravené, oba řádně napružení.</p>
<p>„Ti ohaři jsou nežádoucí,“ poznamenal Rallik.</p>
<p>„Vypadá to, že hradby je nezastavily. Netušíš, proč tu jsou?“</p>
<p>Když Rallik neodpověděl, Torvald se ohlédl a viděl, že bratranec zírá na rozbitý měsíc.</p>
<p>Torvald jeho pohled nesledoval. Znervózňovalo ho to. Začnou teď ty úlomky pršet na zem? Rallik předtím řekl, že většina úlomků zřejmě míří jiným směrem a stále se zmenšují. Byl tu další měsíc, pohyboval se pomaleji a zřejmě byl dál. Vypadal sice malý, ale ve skutečnosti nikdo jeho velikost neznal. Pokud věděli, mohl to být svět velký jako ten jejich, a teď byl možná odsouzený k dešti smrti. Torvald o tom rozhodně nehodlal přemýšlet.</p>
<p>„Ralliku −“</p>
<p>„Zapomeň na to, Tore. Chci, abys zůstal tady za hradbou. Pochybuju, že dojde k potížím − mistra obnovila ochrany.“</p>
<p>„Tiserra −“</p>
<p>„Je chytrá žena a navíc čarodějka. Bude v pořádku, nejspíš si dělá starosti o tebe. Zůstaň tu do svítání, bratranče.“</p>
<p>„A co ty?“</p>
<p>Rallik se obrátil. Torvald vycítil, že se k nim někdo připojil, a taky se otočil.</p>
<p>Stála tam Vorcan zabalená do šedého pláště. „Velealchymista radil, že máme být nablízku,“ sdělila Rallikovi. „Pro případ, že by nás potřeboval. Myslím, že přichází správný čas.“</p>
<p>Rallik kývl. „Střechy a dráty, mistro?“</p>
<p>Usmála se. „Vyvoláváš u mě vzpomínky. Prosím, ujmi se vedení.“</p>
<p>Torvald dobře chápal jemné vrstvy pod těmito laskavými slovy a potěšilo ho to. <emphasis>To je bratranci podobné, že si najde nejnebezpečnější </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ijící ženu. Ale já si možná našel druhou nejnebezpečnější, zvlášť když zapomenu cestou domů koupit chleba.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zhoř s Leffem obešli roh. Za sebou měli uličku, před sebou širokou ulici. Zastavili se. Nemělo smysl zapomínat na opatrnost, i když další útok asasínů v nejbližší době nehrozil, tedy pokud se nemnožili rychle jako střečci. Zhoř si nebyl jistý, jestli Leff v tomhle žertoval.</p>
<p>Ulice byla prázdná. Žádní uprchlíci, žádné stráže, žádní vrahouni celí v černém.</p>
<p>A nejdůležitější ze všeho, žádní ohaři.</p>
<p>„Zatraceně,“ syčel Leff, „kde jsou ty potvory? Co, smrdíš zlejc a horšejc než vostatní, Zhoři? V tom je ten problém? Chci náhrdelník ze zubů. A možná packu, co bych si pověsil na opasek.“</p>
<p>„Packu? Spíš by to byl obušek, kterej by tě při chůzi převracel. To by ale byla sranda. Vidět to by už stálo za pár ran, když bysme jednoho dostali. Ohaří packa, ha ha.“</p>
<p>„Tys říkal, že chceš lebku!“</p>
<p>„Ale nechtěl jsem ji nosit. Chtěl jsem si z ní udělat člun, stačí ji akorát obrátit, jasný? Mohl bych se vozit po jezeře.“</p>
<p>„Lebky neplavou. Teda možná ta tvoje, páč je z korku.“</p>
<p>Vykročili do ulice.</p>
<p>„Říkal bych mu <emphasis>Vodní ohař,</emphasis> co myslíš?“</p>
<p>„Spíš <emphasis>Podvodní ohař.</emphasis>“</p>
<p>„Neznáš nic, co si myslíš, že znáš, Leffe. To je tvůj problém. Vždycky byl a vždycky bude.“</p>
<p>„Kéž by tady bylo dvacet těch asasínů.“</p>
<p>„Bylo, akorát nezaútočili na nás. My měli akorát odpoutat pozornost, tak to říkal Tor.“</p>
<p>„Tu jsme teda odpoutali, to jo.“</p>
<p>V té chvíli se na dohled přikradl ohař stínu, byl jen dvacet kroků daleko. Boky se mu dmuly a visely z něj kusy masa, z nichž kapala krev. Tlamu měl olepenou rudou pěnou. Otočil k nim hlavu.</p>
<p>Zhoř s Leffem zároveň zvedli kuše do a plivli na ozubené hlavice. Poté zbraně pomalu sklonili a namířili na ohaře. Ten rozšířil nozdry a couvl. Vzápětí byl pryč.</p>
<p>„Kurva!“</p>
<p>„Já věděl, že smrdíš! Skoro jsme ho dostali!“</p>
<p>„To ne já!“</p>
<p>„Potulovat se s tebou, Zhoři, není žádná sranda. Každou šanci úplně zvoráš.“</p>
<p>„Nedělám to schválně. Zábavu mám rád stejně jako ty, přísahám!“</p>
<p>„Příště,“ mumlal Leff, „nejdřív střílíme, hádáme se až pak.“</p>
<p>„Dobrej nápad. Příště. Příště to uděláme správně.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pod měsícem, jenž ho strašil děsivými vzpomínkami, Řezník pomalu klusal na Collově koni ulicí. V ruce držel kopí, ale bylo příliš těžké a neohrabané. Nikdy takovou zbraň nepoužil, ale cosi mu bránilo ji zahodit.</p>
<p>Slyšel ohaře stínu, vypuštěné jako démony na jeho ubohé město, a to také rozdmýchalo vzpomínky na minulost, i když tyhle byly hořkosladké. Protože v nich byla <emphasis>ona,</emphasis> temná přítomnost, nesnesitelně příjemná. Znovu viděl každý její úsměv, jak už byly vzácné a pálily ho na duši jako kyselina.</p>
<p>Od rána, kdy se probudil v tom klášteře a ona byla pryč, se nikdy necítil tak ztracený. Ano, předváděl kurážný výraz, stál vedle boha a nechtěl v jeho tmavých očích vidět soucit. Říkal si, že nechat ji jít, nechat ji, aby se sama rozhodla, bylo odvážné. Odvážné, a taky se tím obětoval.</p>
<p>Už tomu nevěřil. Nechat se opustit není žádná oběť. Nic neudělat není odvážné. Bez ohledu na skutečný věk byl o tolik mladší než ona. Mladší v bezstarostném, nerozumném smyslu. Kdy přemýšlení začalo být těžké, nepříjemné, dokud se člověk nenaučí, že se má prostě přestat namáhat, zatímco zuří slepé emoce, jedno přesvědčení za druhým vyzdvižené vysoko na zářícím štítu pravdy. Nebo toho, co se za pravdu pokládá. A on už věděl, že ať to bylo cokoliv, pravda to rozhodně nebyla. Bouřlivé, bojechtivé postoje, všechny ty zbožné pózy − teď mu připadaly tak dětinské, tak ubohé. <emphasis>Mohl jsem přijmout nejčistší pravdu. Jenže by nikdo neposlouchal. Čím jsi starší, tím tlustší jsou tvoje hradby. Není divu, že mladí jsou dnes tak cyničtí. Vůbec není divu.</emphasis></p>
<p>Ona tam nehybně stála, tmavá postava v jeho vzpomínkách, záblesk v oku, začínající úsměv, když se odvracela. Nedokázal zapomenout nic.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V této chvíli vyšla Kalista na vrchol věže − té ďábelské gadróbské trapnosti − a vstoupila na střechu. Opřel se do ní nápor kouře. Zvedla ruce se skleněnou koulí, v níž zářil uvězněný měsíc, zdvihla oči a s úžasem se zadívala na zkázu vyplňující už třetinu oblohy.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nechala mu samé zlozvyky. Hrozné. A ty utvářely celý jeho život. Řezník si pamatoval Rallikův výraz − šok a zděšení − když se díval na nůž ve svém rameni. <emphasis>Poznání</emphasis> − ano, Řezník byl Apsalařiným výtvorem skrz naskrz. Ano, další ztracený muž.</p>
<p>Docela se hodilo, že se měsíc na noční obloze rozbil na kusy, ale najít v tom kousavý symbol byla příliš velká námaha. Postrádal Rallikovu tvrdost, vrstvy jizvovité tkáně nošené jako zbroj. A přes všechno, co mu Apsalar dala, nebyl jejím dokonalým odrazem. Nedokázal potlačit trápení, odkaz vraždění, takže představa spravedlnosti chutnala stejně odporně jako vězeňská šlichta. Ona nic takového necítila.</p>
<p>Jel dál. Byl si jistý, že ho ohaři znají, a pokud to dnes v noci něco znamenalo, potom neměl důvod se jich bát.</p>
<p>Přes cestu mu občas přeběhl uprchlík. Jako vyháněné krysy se všichni soustředili na zoufalé hledání úkrytu, a jejich tváře jako by byly zbavené všeho lidského. Přežití bylo jako horečka s očima prázdnýma jako u ryby vyvržené na břeh. Řezníkovi to lámalo srdce.</p>
<p><emphasis>Tohle je moje město. Darúdžhistán. Město Modrého ohně. Tohle si nezaslouží.</emphasis></p>
<p>Ne, nebál se ohařů stínu. Teď jimi ale opovrhoval. Celé to ničení bylo zbytečné, nesmyslné. Nemyslel si, že s tím má Kotilion něco společného. Tohle smrdělo Stínupánem, ta nevypočitatelnost, krutá lhostejnost. Nechal svá zvířata, aby si hrála. V krvi a zlámaných kostech. V plamenech a zřícených budovách. Všechen ten strach a bída. <emphasis>Pro nic a za nic.</emphasis></p>
<p>Ač kopí působilo neohrabaně, už si na ně zvykl. Kdyby se teď jen ukázal Stínupán, našel by si místo, kam mu tu zatracenou věc zarazit.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V tom maličkém, dokonalém světě zářil čistý, nepošpiněný měsíc. Kalista si uvědomila, že byla doba, kdy i ona byla taková. Neposkvrněná, kdy se ještě nepoklonila špinavému kompromisu, kdy nepotřebovala svléknout potrhanou kůži a skelné oči.</p>
<p>Ženy a muži se v důležitých věcech nijak neliší. Rodí se s nadáním, s předpoklady, s tvářemi a těly přitažlivými pro jiné, nebo taky ne. A ve všech příchutích života si vystačí s tím, co mají. Všichni si můžou vybrat. Pro některé jsou volby snazší než pro jiné, když kouzlo toho, že jsou žádoucí, není klamem, když napřahuje ruku a zdá se, že nabízí nejjednodušší cestu. Nestojí je to skoro žádnou námahu, stačí jen úsměv a stehna, která se bez odporu roztáhnou.</p>
<p>Jenomže Kalista se už nemohla vrátit. Skvrny nebylo možné smýt. Měsíc zářil čistý a krásný, ale byl navždy polapený ve své kouli.</p>
<p>Kalista se dívala, jak úlomky na obloze odletují od rychle tmavnoucího jádra. Zpomalovaly, a ona měla dojem, že vidí, jak padají dovnitř, zatímco prach se roztahuje, jako kdyby se proměnil v oštěp, který probodl všechno, co zůstalo z měsíce.</p>
<p><emphasis>Prach snů světa, jenž už není.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenomže ten prach, žel, neovládá vítr.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řezník věděl, že od jejího odchodu ležel se dvěma ženami, jako by ho mohly potrestat. To se podařilo pouze jedné, a nyní za ní jel, aby se před ni postavil a sdělil jí, že jí zavraždil manžela. Ne proto, že ho o to požádala, protože takovou moc nad ním opravdu neměla a nikdy mít nebude. Ne, Gorlas Vidikas zemřel z jiných důvodů, které nebyly podstatné.</p>
<p>Řekne jí, že je volná, že si může dělat, co bude chtít. Ale taky jí řekne, že ať bude chtít dělat cokoliv, on nebude nikdy patřit do její budoucnosti.</p>
<p>„<emphasis>Vidíte ho po jejím boku. Taková drzost. Zabije jí manžela a ona je teď do něj zavěšená. Ti dva jsou pro sebe jako stvořeni. Kéž jim mistr Kápě najde co nejhlubší jámu, a brzy.</emphasis>“</p>
<p>On by to v případě nutnosti zvládl. Jenže nechtěl ji vystavovat takovému osudu. To nemohl udělat ani kvůli lásce.</p>
<p>Vrátil se do města, jen aby ho navždy ztratil.</p>
<p>Tato cesta za Kalistou bude poslední. Za svítání bude pryč. Darúdžhistánu chybět nebude.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Znovu se zadívala na uvězněný měsíc ve svých dlaních. A uvědomila si, že vidí vlastní dětství v celé jeho nevinnosti. Zamrzlé, bezvěké a navždy mimo dosah. Stačilo jen do něj proniknout zrakem, najít vše, čím kdysi bývala. Prokletou krásu, zatracené zdraví a sílu, zářící příslib −</p>
<p><emphasis>Prachu snů, povládneš teď větru?</emphasis></p>
<p><emphasis>Prachu snů, není čas tě vysvobodit?</emphasis></p>
<p>Bylo tak snadné vylézt na nízkou zídku a zahledět se na dlažbu hluboko dole. Snadné, ano, to všechno vysvobodit.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Společně padaly kouřem, a když dopadly, koule se roztříštila a maličký měsíc vylétl a krátce zazářil. Pak zhasl.</p>
<p>Sny nesetrvají, ale jejich prach ponese vítr navěky.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kruppe zná žal. Stačí mu jen se podívat na svoje břicho, aby pochopil tragédie minulých výstřelků a že všechno, co přichází, skutečně přijde. Se srdcem tak těžkým, že ho musí naložit na trakař (nebo skoro), bez jediného lstivého mrknutí opouští pochmurný šenk u Fénixe a vydává se na žíznivou cestu do stáje, kde se postará o svého milého mezka a obratně se vyhýbá zubům a kopytům.</p>
<p>Tvář měsíce se rozbila na tisíc třpytivých očí. Nic se před nimi nedokáže schovat a vše je jako na dlani. Každý vidí, že už není co skrývat. Hrozivá srážka se blíží.</p>
<p>Obrovský tlak uhasí požáry, jako by to byla svíčka. Tady a tam i onde. Je to ale dar přicházející s drsným, krutým břemenem. Zemřel bůh, smlouva byla zpečetěna a na ulici, kde se shromažďují diváci, sedí se skloněnou hlavou jeden velice čestný muž. Vítr přebírá přízračné řetězy vycházející z meče v jeho rukou, tahá za ně, škube jimi, rve je na kusy, které mizí v kouři halícím město.</p>
<p>Zvedne se ještě někdy? Co je to za muže? Tento bělovlasý Tiste Andii s rukama potřísněnýma bratrovou krví, obrovskou ztrátou?</p>
<p>Jen se dobře podívejte. Jádro dosud hoří, žhavé a čisté, a stahuje se do sebe, spoutáno nezdolnou vůlí. Přijme rány srdce, protože Anomander Dlouhý vlas je už takový, že nevidí jinou volbu, že nepřijímá jinou volbu.</p>
<p>Ticho. Dejme mu ještě chvíli klidu.</p>
<p>Tlouštík vyjíždí z Darúdžhistánu.</p>
<p>Jistá pokušení jsou pro některé lidi neodolatelná. V případě potřeby dokáže tlouštík postavit velice neotesanou bariéru.</p>
<p>Jen se zeptejte toho muže s kladivem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zatímco válečník pokračoval dál − Toblakai s čarodějkou šli za ním se čtyřmi ohaři stínu − zastavil se před palácem vůz tažený volem. Dva muži, kteří ho vedli, se rozdělili. Jeden zamířil dozadu a položil ruku na prsa − s obavami, že je najde nehybná, ztichlá − a vzápětí vzlykl, ale úlevou. Druhý spěchal k postranní brance a zatahal za šňůru od zvonu.</p>
<p>Když uslyšel těžké pleskání opeřených křídel nad sebou, přikrčil se a zamračil se, ale neviděl nic než neproniknutelnou vrstvu kouře. Při čekání se ošíval a cosi si mumlal.</p>
<p>Dveře se s vrzáním pootevřely.</p>
<p>„Mistře Barúku! Jsem rád, že jsi to ty, a ne nějakej zatracenej sluha − dostat se přes ně je nemožný. Poslyš, máme tu zraněnýho − vážně zraněnýho − potřebuje léčení. Zaplatíme −“</p>
<p>„Seržante −“</p>
<p>„Dneska je to akorát Jiskra, pane.“</p>
<p>„Jiskro, je mi to líto, ale musím odmítnout −“</p>
<p>V té chvíli obešel Barathol vůz a připochodoval blíž. Zaťal na okamžik ruce v pěst a sáhl po obrovské sekeře, pověšené na zádech. Bylo to ale jen instinktivní gesto − ani si to neuvědomoval. Když promluvil, znělo mu v hlase zoufalství a vztek. „Má prasklou lebku! Bez léčení umře − <emphasis>a s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím se já nesmířím!</emphasis>“</p>
<p>Barúk zvedl ruce. „Jsem na odchodu − už se nemůžu zdržet. Jisté věci vyžadují mou okamžitou pozornost −“</p>
<p>„Potřebuje −“</p>
<p>„Opravdu mě to mrzí, Barathole.“ S tím couvl a zavřel bránu.</p>
<p>Jiskra se rozčileně tahal za knír a natáhl se, aby zastavil Barathola, jenž se zřejmě chystal vykopnout dveře. „Zadrž, zadrž − mám jinej nápad. Je zoufalej, ale nic jinýho mě nenapadá. Pojď, není to daleko.“</p>
<p>Barathol byl příliš rozrušený, než aby něco namítal − chytal se už i stébla. S popelavou tváří se vrátil k volovi a s ním a vozem, na němž ležel Chaur, se vydal za Jiskrou.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V mysli zraněného zůstalo pár jiskřiček. Černý příval už byl skoro hotový. Ty jiskry, jež se znaly jako Chaur, ztratily spojení s ostatními a jen bloudily kolem. I když některé za celý svůj život poznaly pouze samotu − byly to opravdu důležité jiskry − navždy slepé ke stezkám, jež by mohly probudit bezpočet možností.</p>
<p>Až jedna, nespoutané se vznášející, podivně svobodná, popolétla po ztmavlé stezce, kterou dosud nikdy nezkoumala, a tak za ní dál planula energií. A v náhlém vzplanutí nalezla ta jiskra další podobnou.</p>
<p>Něco se uprostřed toho rychle umírajícího vnitřního světa zavrtělo.</p>
<p>Vědomí.</p>
<p>Poznání.</p>
<p>Sbíhající se složitost myšlenek, spojení, vztahů, významů.</p>
<p>Záblesk, ohromení vlastní existencí, a černota se hrne ze všech stran.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jiskra za Barúkovým palácem zahnul za roh do uličky a po deseti krocích na něco narazil. Zaklel a ohlédl se na malý předmět ležící na dlažbě. Zvedl ho a nacpal si ho pod plášť.</p>
<p>Znovu zaklel, zahuhlal něco jako <emphasis>smrdí, ale co na tom mrtvýmu nosu sejde?</emphasis> A pokračoval v cestě.</p>
<p>Dorazili k paláci, který Barathol poznal. Byl Collův. Jiskra se vrátil, aby pomohl odvést náhle nervózního vola podél pralesní houštiny za zahradní zdí. Pod větvemi bylo ve tmě plno můr a jejich křídla sborově suše šeptala. Mezi větvemi pokroucených stromů se plížila mlha. Vzduch byl zapařený a byla v něm cítit zemina.</p>
<p>Baratholovi se po tvářích řinuly slzy a vsakovaly se mu do vousů. „Říkal jsem mu, ať zůstane na lodi,“ vyhrkl. „Obvykle mě poslechne. Chaur poslouchá. Byla to Zášť? Vyhnala ho?“</p>
<p>„Co dělal v šatlavě?“ zeptal se Jiskra, jen aby přítele přiměl mluvit dál, třebaže netušil, proč to dělá. „Jak ji vůbec našel, pokud ho tam někdo nedovedl? Všecko je to zatracená záhada.“</p>
<p>„Zachránil mi život,“ vysvětloval Barathol. „Přišel mě vysvobodit − měl mou sekeru. Chaure, ty pitomče, proč jsi to nenechal být?“</p>
<p>„To nemohl,“ podotkl Jiskra.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Dorazili, na kraj palouku a zastavili se pod nízkou, nerovnou kamennou zídkou, téměř zcela pokrytou psím vínem. Bránu tvořil kamenný oblouk protkaný černými kořeny. Dům za ním byl tmavý.</p>
<p>„Tak do toho,“ zavrčel Jiskra a přistoupil k vozu. „Než se vůl splaší −“</p>
<p>„Co uděláme?“</p>
<p>„Odneseme ho. Poslyš, Barathole, musíme zůstat na tom chodníku, jasný? Nesmíš šlápnout jinam. Rozumíš?“</p>
<p>„Ne −“</p>
<p>„Tohle je Dům finistu, Barathole. Je to azath.“</p>
<p>Bývalý seržant jako by stál uprostřed mračna hnijícího masa. Můry úplně šílely.</p>
<p>Zmatený a vyděšený Barathol Jiskroví pomohl zvednout Chaura z vozu. Falari šel první a pozpátku − našlapoval velice opatrně a pomalu − a vydali se po dlážděném chodníku.</p>
<p>„Víš,“ supěl Jiskra − protože Chaur nebyl žádné tintítko, a jak byl bezvládný, nebylo snadné ho nést, „přemejšlel jsem. Jestli se ten zatracenej měsíc prostě jen tak rozbil, kdo může říct, že se to nestane i s naším světem: Mohli bysme −“</p>
<p>„Sklapni,“ štěkl Barathol. „Seru na měsíc − už nějakou dobu se mě snaží zabít. Pozor, už jsme skoro tam.“</p>
<p>„Jasně, tak ho polož… jo, to bude dobrý.“</p>
<p>Jiskra přistoupil ke dveřím, sáhl po noži u pasu a zanadával. „Ztratil jsem i nůž. Tomu nemůžu uvěřit!“ Zabušil pěstí na dveře. Ten zvuk připomínal bušení do zdi z masa. Žádná ozvěna ani vibrace.</p>
<p>„Au, to bolí.“</p>
<p>Čekali.</p>
<p>Jiskra se s povzdechem chystal zaklepat podruhé, ale vtom na druhé straně něco cvaklo a vzápětí se dveře s vrzáním otevřely.</p>
<p>V nich stála vysoká, nemrtvá obluda a upírala na ně prázdné oční důlky − vlastně ne, nebylo jasné, co dělá.</p>
<p>Jiskra přešlápl. „Máš čas, Raeste? Potřebujem využít tu chodbu za tebou −“</p>
<p>„Ne, nemám vůbec čas.“</p>
<p>Falari zamrkal. „Vážně?“</p>
<p>„Prach se množí. Pavučiny houstnou. Vosk ze svíček sviní skvostné povrchy.“</p>
<p>Jiskra se ohlédl na Barathola. „Aha, mrtvola se smyslem pro humor, to se hned tak nevidí. A překvapení, je to <emphasis>šprýmař.</emphasis>“ Otočil se zpátky k Jaghutovi a usmál se. „Pro případ, že sis nevšim, tak se zvencnulo celý město − proto jsem si říkal, že možná trpíš −“</p>
<p>„Promiň,“ přerušil ho Raest, „ono se něco děje?“</p>
<p>Jiskra vykulil oči. „Řáděj tu ohaři stínu!“</p>
<p>Raest se předklonil, jako by hodlal prozkoumat okolí. „Na mém dvoře nikoliv.“</p>
<p>Jiskra si už rval vlasy. „Tak mi prostě věř, že je to hrozná noc − a kdybys teď kousek ustoupil −“</p>
<p>„Ačkoliv, když o tom tak uvažuju, měl jsem dnes večer návštěvu.“</p>
<p>„Cože? Aha, to jsem rád kvůli tobě, ale −“</p>
<p>Raest zvedl vysušenou ruku a ukázal. Jiskra s Baratholem se obrátili. Na dvoře se zvedala čerstvá mohyla a z hlíny se kouřilo. Natahovaly se přes ni liány.</p>
<p>„Bohové pod náma,“ zašeptal Falari a jednou rukou udělal ochranné znamení.</p>
<p>„T’lan Imass s divnýma nohama,“ pokračoval Raest. „Zřejmě proti mně něco měl. I když si neumím představit proč.“</p>
<p>Jiskra zabručel. „Měl zůstat na chodníku.“</p>
<p>„Co vědí T’lan Imass o chodnících?“ opáčil Raest. „V každém případě byl na rozhovor příliš rozzlobený.“ Další odmlka. „Ale pořád je čas. Vojáku, byl jsi nedbalý. Proto nemám chuť vydat kus podlahy, jak se říká.“</p>
<p>„To určitě!“ Jiskra sáhl pod halenu a vytáhl cosi ucouraného a zpola shnilého. „Našel jsem tu tvou zatracenou bílou kočku!“</p>
<p>„To tedy ano. Jak milé. V tom případě pojďte dál.“ Couvl ode dveří.</p>
<p>Barathol váhal. „Čeho tím dosáhneme, Jiskro?“</p>
<p>„Neumře,“ odpověděl bývalý seržant. „Tam jako kdyby neexistoval čas. Věř mi. Zejtra najdem pořádnýho léčitele. Nebo třeba za měsíc − to je fuk. Pokud bude dejchat, až ho ponesem přes práh. Tak už mi konečně pomoz.“ Uvědomil si, že pořád ještě drží mrtvou kočku, a tak ji vrazil Jaghutovi do náruče.</p>
<p>„Budu jí říkat Chocholka,“ prohlásil Raest.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zdánlivě neúprosný postup černého přílivu se zastavil. Pomalý, mělký dech zůstal nedokončený. Zápolící srdce se krčilo uprostřed stahu. Avšak jiskra vědomí, náhle osmělená, vyrazila na průzkumnou a objevnou cestu. Tolik dlouhých, tmavých stezek…</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Dragnipúr se napil zhluboka, velmi zhluboka.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dragnipúr, meč otce i toho, kdo ho zabil. Meč řetězů, brána noci, pojízdné břemeno života, a život věčně prchá před rozkladem, jak musí! Zbraň s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ostřími, nestarající se o to, kdo ji nosí. Seká lhostejně, seká slepě, seká, když je to smysl jeho existence, jeho dokonalá funkce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dragnipúr.</emphasis></p>
<p>Děsivé sesterské spory se vytratily − něco bylo nabídnuto, něco bylo téměř na dosah. Otázky konečného vlastnictví bude možné vyřešit později, v klidu, v nějaké velké litinové vaně naplněné po okraj horkou krví.</p>
<p>Dočasný pakt. Ztělesněný osobní prospěch, Zášť uhašená, Závist odložená.</p>
<p>Kráter za nimi se pomalu bortil a žár rychle vyprchával. Roztavené fasády domů zesklovatěly do duhových odstínů. Prozatím byl jas barev v měsíční záři jen naznačený. Odražené světlo však už začalo s tisícovkou nových her naznačujících něco mnohem nebezpečnějšího. Něco, co teprve přijde.</p>
<p>Všude ve městě pohasínaly ohně.</p>
<p><emphasis>Tlak taseného Dragnipúru moří hladem plameny zkázy. Tma je nakonec pro takové síly prokletím.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, spása nalezená ve vytažené zbrani.</emphasis></p>
<p>Sestry byly šílené, ale ne natolik, aby nepochopily roztomilou ironii takových věcí.</p>
<p>Přemoct násilí.</p>
<p>Vyzvat k vraždě.</p>
<p>Nebyl ve stavu, kdy by jim mohl vzdorovat − ne oběma zároveň − pozoruhodné, že takové spojenectví nebylo uzavřeno už dávno. Jenže rány sourozenců bývají hnisavé a povaha války je obvykle slepá vůči každému uklidňujícímu gestu. Byla zapotřebí jen vhodná rozbuška.</p>
<p>Žel, dvojčata nenapadlo, že otec až příliš dobře chápal případné nebezpečí, kdyby jeho dcery uzavřely spojenectví. A když je tvaroval − stejně pečlivě, jako když tvaroval Dragnipúr − udělal, co mohl, aby riziko zmenšil.</p>
<p>A tak když spolu kráčely ulicí, Zášť už v duchu kula pikle, jak sestru osudově bodnout do zad. Zatímco Závist se bavila doslova stejnými myšlenkami, pochopitelně s obrácenými rolemi.</p>
<p>Ale hezky všechno popořadě.</p>
<p>Zabijí Anomandera Dlouhý vlas.</p>
<p><emphasis>Protože Dragnipúr se napil zhluboka, opravdu zhluboka…</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Karso, <emphasis>prosím.</emphasis>“</p>
<p>Vzduchem se nesl popel a ohavný kouř. Vzdálený křik ohlašoval tragické scény. Poslední noc svátku Gedderone se propadala do bídy a utrpení.</p>
<p>„Nedá se nic dělat, Samar Dev. Tohle ale uděláme − budeme <emphasis>svědky.</emphasis> Vydržíme to, pokud to půjde.“</p>
<p>Takovou nejistotu od něj nečekala. Pokora mu byla odjakživa cizí, aspoň jí to tak připadalo. Zatím ani netasil pazourkový meč.</p>
<p>Byli pětadvacet kroků za Poutníkem. Přes stoupající ulici se asi sto kroků před nimi klenula brána. Válečník, jehož sledovali, zpomalil. Před ním na ulici něco bylo. Mlčící davy po obou stranách − lidé ucukávali, když se objevili ohaři. Ucukávali, ale neutíkali. Něco je drželo na místě, něco silnějšího než strach.</p>
<p>Samar Dev cítila, jak tlak polevuje, jako kdyby se kolem prohnal vítr a vletěl rovnou do schouleného muže, jenž se konečně pohnul.</p>
<p>Poutník stál asi šest kroků od cizince a mlčky se díval, jak se pomalu zvedá.</p>
<p><emphasis>Tiste Andii.</emphasis></p>
<p>Se stříbrnými vlasy. V rukou meč, od něhož se táhly přízračné řetězy… <emphasis>ach… duchové pod námi, ach ne</emphasis> −</p>
<p>Poutník promluvil. „Řekl, že se mi postavíš do cesty.“ Hlas měl silný, jako když vlny narážejí na tmavé pobřeží.</p>
<p>Samar Dev se zastavilo srdce.</p>
<p>Když Anomander Dlouhý vlas odpovídal, jeho slova byla chladná, pevná a nepoddajná. „Co dalšího ti řekl?“</p>
<p>Poutník zavrtěl hlavou. „Kde je?“ chtěl vědět. „Cítím ho − je blízko. Tak kde je?“</p>
<p><emphasis>Ne Kotilion. Tentokrát se mluvilo o někom jiném. O tom, koho Poutník hledá. O tom, po kom neustále pátrá.</emphasis></p>
<p>„Ano,“ odtušil Dlouhý vlas. „Je blízko.“</p>
<p>Zapleskání, nesoucí se z oblohy plné kouře. Samar Dev polekaně vzhlédla a spatřila velké krkavce. Přistávali na krajích střech. Desítky, stovky. Tiší, až na tlukot křídel. Slétali se a slétali, sedali na bránu i zeď vedle ní. Přistávali všude na místech, odkud měli výhled.</p>
<p>„Potom ustup stranou,“ požádal Poutník.</p>
<p>„Nemůžu.“</p>
<p>„Zatraceně, Dlouhý vlase, ty nejsi můj nepřítel.“</p>
<p>Syn noci naklonil hlavu, jako by to byla poklona, nečekaný dar.</p>
<p>„Dlouhý vlase. Ty jsi nebyl <emphasis>nikdy</emphasis> můj nepřítel. To víš. I když říše…“</p>
<p>„Já vím, Dasseme. Já vím.“</p>
<p>„Říkal, že se to stane.“ V tom hlase bylo zděšení a odevzdanost.</p>
<p>Anomander neodpovídal.</p>
<p>„Řekl,“ pokračoval Dassem, „že se nepodvolíš.“</p>
<p>„Ne, nepodvolím se.“</p>
<p>„Pomoz mi, Dlouhý vlase, prosím. Pomoz mi to pochopit… <emphasis>proč?</emphasis>“</p>
<p>„Nepřišel jsem ti pomoct, Dasseme Ultore.“ A Samar Dev v tom přiznání slyšela upřímnou lítost. Syn noci sevřel ruce na dlouhém jílci Dragnipúru, naklonil ho doprava a pomalu se rozkročil. „Jestli tolik toužíš po mistrovi Kápě, <emphasis>tak si pro něj pojď.</emphasis>“</p>
<p>Dassem Ultor − první meč Malazské říše − <emphasis>jenž měl být mrtvý. Jako kdyby ho někdy mistr Kápě chtěl</emphasis> − Dassem Ultor, jehož znali jako Poutníka, tasil meč a leptaná čepel se zablýskla, jako kdyby byla z tekutého stříbra. Samar Dev ucítila stoupající vlnu. <emphasis>Dvě síly. Moře a kámen, moře a kámen.</emphasis></p>
<p>Přihlížející po obou stranách začali tiše prozpěvovat.</p>
<p>Samar Dev hleděla na ty seřazené tváře, lesklé oči, rty pohybující se jednohlasně. <emphasis>Bohové pod námi, kult Dessembrae. Tohle jsou jeho vyznavači − a tady stojí před svým bohem.</emphasis></p>
<p>A ten zpěv, ano, bylo to mumlání, byla to kadence stoupající vody. Chladné a hladové.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas krátce spočinul pohledem na Dassemově meči a smutně se usmál. Vzápětí Dassem zaútočil.</p>
<p>Pro všechny, kdo se dívali-vyznavače, Samar Dev, Karsu Orlonga, dokonce i pro pět ohařů stínu a velké krkavce hřadující na střechách − byla první srážka zbraní příliš rychlá, než aby ji postřehli. Jiskry létaly a noční vzduch se rozezněl zuřivým řinčením při krytech a protiúderech. Ostří se zakusovala do záštit. Dokonce i těla byla vidět rozmazaně.</p>
<p>A pak oba válečníci couvli.</p>
<p>„Tváře ve skále,“ sykl Karsa Orlong.</p>
<p>„Karso −“</p>
<p>„Ne. Jenom hlupák by se postavil mezi ty dva.“</p>
<p>A Toblakai mluvil… <emphasis>otřeseně.</emphasis></p>
<p>Dassem znovu vyrazil. Neozval se žádný válečný pokřik, nikdo neklel, soupeři dokonce ani neřvali, zatímco se zuřivě rozmachovali tepaným železem. Meče ale začaly zpívat, děsivý, truchlivý duet s tajemnými synkopami. Výpady, seky, nízko vedené riposty, hvízdání čepelí protínajících vzduch, kde před okamžikem byla hlava, těla uhýbající protiúderům, déšť jisker připomínajících rozbité hvězdy létající na dláždění.</p>
<p>Tentokrát se od sebe neodtrhli. Zuřivý chvat nepolevoval, naopak − neuvěřitelně pokračoval dál. Dvě síly, žádná se nevzdávala, žádná se nechystala byť o krok ustoupit.</p>
<p>A přece, i přes tu oslepující rychlost a spršku odletující od železa jako krev, Samar Dev viděla smrtelnou ránu. Viděla ji jasně. Viděla tu nepopiratelnou pravdu − a všechno to <emphasis>bylo špatně.</emphasis></p>
<p>Dlouhý vlas se rozkročil a zvedl Dragnipúr jílcem nahoru, takže měl čepel před obličejem − jako kdyby opakoval svůj zahajovací postoj, jen meč držel výš − a Dassem spojil obě ruce na jílci a do seku vložil všechnu svou váhu − úplně se zvedl, jako kdyby chtěl obejmout vzduch i Anomandera Dlouhý vlas. Zasáhl Dragnipúr kolmo do ostří − na okamžíček zbraně vytvořily dokonalý kříž. Pak Dassem pokračoval dál, jak ho nesla hybnost, a odstrčil Dragnipúr −</p>
<p>A ten ostřím zajel Anomanderovi Dlouhý vlas do čela a přes tvář.</p>
<p>Dassem okamžitě pustil jílec, jenže Dragnipúr zůstal v ráně, jako kdyby Anomanderovi vyrůstal z hlavy. A po čepeli stékala krev, když Syn noci přepadával dozadu a dopadl na zem.</p>
<p>Ani tehdy se Dragnipúr neuvolnil, jen se zachvěl. Tentokrát to byla jediná píseň, naříkavá a náhle utichnuvší.</p>
<p>Krev se vařila a černala. Tělo ležící na dlažbě se nehýbalo. Anomander Dlouhý vlas byl mrtev.</p>
<p>Dassem Ultor pomalu sklonil zbraň. Hruď se mu dmula.</p>
<p>A vykřikl hlasem tak plným bolesti, až se zdálo, že udělal díru do nočního vzduchu. K tomu nelidskému křiku se připojil sbor velkých krkavců, kteří se vznesli do vzduchu jako péřový závoj, jenž zavířil nad ulicí a slétl dolů. Vyznavači couvali a krčili se u zdí a jejich prozpěvování se utápělo pod vřeštěním lesklého, černého rubáše, jenž se snášel k zemi jako opona.</p>
<p>Dassem couvl a opile se naklonil na bok. Meč táhl za sebou a hrot se vlnil po dláždění. Zastavila ho poďobaná zeď, o niž se opřel, a zabořil tvář do ohbí lokte. Snad jen díky tomu se udržel na nohou.</p>
<p><emphasis>Zlomení. Zlomení. Jsou zlomení.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ach bohové, odpusťte jim, jsou zlomení.</emphasis></p>
<p>Karsa Orlong Samar Dev šokoval, když se pootočil a významně si uplivl. „Podvod,“ frkl. „Podvod!“</p>
<p>Zděšeně na něj zírala. Netušila, co tím myslí − ale ne, tušila to. Ano. „Karso, co se právě stalo?“ <emphasis>Špatně. Bylo to špatně.</emphasis> „Viděla − viděla jsem −“</p>
<p>„Viděla jsi správně,“ prohlásil a vycenil zuby, oči upřené na ležící tělo. „Stejně jako Poutník, <emphasis>a podívej, co to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním udělalo.</emphasis>“</p>
<p>Kolem Anomandera Dlouhý vlas se hemžili velcí krkavci − třebaže se žádný k chladnoucímu tělu ani nepřiblížil − a teď pět ohařů stínu, z nichž jediný nezůstal nezraněn, odstrčilo ptáky, jako by chtěli kolem Syna noci vytvořit ochranný kruh.</p>
<p><emphasis>Ne kolem něj. Kolem toho meče…</emphasis></p>
<p>Samar Dev zneklidněla. „Ještě to neskončilo.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zvíře dokáže vycítit slabost. Zvíře pozná zranitelnost a příležitost. Zvíře ví, kdy zaútočit.</p>
<p>Měsíc zemřel a tím započal mučivé znovuzrození. Vesmír se nezajímá o banální rozmíšky toho, co se plazí, kňourá, krvácí a dýchá. Ten mrštil své osudy na vlákna neměnných zákonů, a v kvílivém rozmotávání milionů let, desítek milionů, se každý osud odehraje. Ve svém čase se odehraje.</p>
<p>Z hlubin vnější temnoty se vynořilo cosi masivního a přednedávnem to vrazilo do měsíce. Po nárazu došlo k výbuchu a jeho souputníka chvíli zasypávaly úlomky, ale umíráček zasaženému měsíci zazvonil až s tlakovou vlnou. Hluboko v jádru otevřely ohromné vlny energie obrovské trhliny. Otřesy rozbily kůru. Energie byla vstřebávána, až už ji nebylo možné dál zvládnout. Měsíc se rozletěl na kusy.</p>
<p>Můžete se spolehnout, že dychtivé mozky v tom najdou věštecký význam. Vesmír to nezajímá. Osudy se neusmějí.</p>
<p>Sluneční světlo, odrážející se už z tisíců zdrojů, přeskakovalo na modro-zeleno-okrový svět hluboko dole. Stíny byly pohlceny, tma odvržena. Sama noc se roztříštila.</p>
<p>V Darúdžhistánu bylo světlo všude, jako boží prsty. Hladící, zkoumající, zalézající do uliček, které ještě nikdy neviděly sluneční světlo. A každý útok rozbíjel tmu i stíny. Každá invaze <emphasis>zapalovala</emphasis> v provolání moci.</p>
<p>Šťastná náhoda, a přesto ne příležitost, která má být ignorována, to ne. Ne této noci. Ne ve městě Darúdžhistán.</p>
<p>Sinal a Zámek, s bělostnou srstí zacákanou karmínem, kůží visící v cárech, hroznými černými, rudě lemovanými dírami na krku i jinde, klusali po hlavní třídě vedoucí rovnoběžně s pobřežím. Byli zranění, ne však zdeptaní.</p>
<p>Světlo zazářilo a přeběhlo jim přes cestu jako voda.</p>
<p>Světlo vysílalo šikmé paprsky mezi budovy. Občas se někde zablýsklo a z některých záblesků se vynořili další ohaři.</p>
<p>Pohleďte, dorazili ohaři světla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Co, svět se nečekaně posouvá? Bez náznaku, bez předpovědi? Jak hrozné, jak nečekané! Jak dokonale… přirozené. Pravidel je hojnost, zákony vytesané do kamene, jenomže to je pouze klam. Vizte ty, které to nezajímá. Podívejte se na posměšné vědomí v jejich žhoucích očích.</p>
<p>Tlouštík však neželí. Rozhazuje tlusté ruce. Krčí rameny. Svůj posměšný úsměv si schovává pro… přece pro vás!</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>K Sinalovi a Zámkoví se jako první připojili Venasara a Rys. Rys byl skoro dvakrát těžší než Zámek, zatímco na Venasaře bylo dosud znát, že vychovávala hašteřivá štěňata. Vzápětí se objevil Ultama, dlouhonohý, štíhlý, se širokou hlavou a šlachovitým krkem. Velké horní špičáky mu vyčnívaly mezi pysky. Obnažené části špičáků, dlouhých jako dýky, se bíle leskly.</p>
<p>Na křižovatce čekali Jalan, Drž a Hanas, nejmladší ze smečky, celí zježení, v očích zlověstné vzrušení.</p>
<p>Jako poslední přibyli Cval a po něm Ghennan, pán a paní smečky, spíš stříbrní než bílí, s čenichy zjizvenými po staletích děsivých bitev. Ti dva měli tlusté obojky z černé kůže, poseté perlami a opály − i když jich bylo míň, než kolik jich původně ty hrdé pásky zdobilo.</p>
<p>Dohromady deset. A každý by se vyrovnal kterémukoliv ohaři stínu.</p>
<p>A těch bylo, ach, jen pět.</p>
<p>Těmto zvířatům se nikdo nepostavil do cesty. Přicházela si vyzvednout cenu pro svého pána.</p>
<p>Dragnipúr. Meč dokonalé spravedlnosti.</p>
<p><emphasis>Taková dokonalá spravedlnost.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vysoko na obloze nad městem sledoval ohaře světla nemrtvý drak. Nakláněl se, klouzal a snášel, jen aby se vyhnul všem paprskům toho pekelného světla.</p>
<p>Tulas Odtržený neměl radost, i když mu cosi příjemného táhlo myslí. Jakési požehnání, prozářeně vystupující se slabými, rytmickými tóny údivu.</p>
<p>Tulas Odtržený netušil, že mistr Kápě, pán zabitých, může být tak… velkorysý.</p>
<p>Nebo to možná bylo jen to jaghutí nadání očekávat nejhorší.</p>
<p>Jak by mohl poznamenat některý starší bůh, neexistuje nic horšího než podezíravý drak.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Netruchlete. Ještě chvíli se držte těchto sklonů. Čas přijde.</p>
<p>Některé dary jsou hnusné. Jiné nejsou, ale <emphasis>jaké</emphasis> jsou, bude teprve odhaleno.</p>
<p>Ještě chvíli buďte v klidu, je toho totiž k vyprávění víc.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Iskaral Pust jel jako šílený. Naneštěstí se mezka rozhodla, že ploužení postačí, takže ti dva tvořili nanejvýš nesourodý pár. Velekněz se vrhal dopředu dozadu a kymácel se ze strany na stranu. Vykopával nohama, prsty otočené vzhůru, načež nohama zase švihl dozadu. Patami bušil do necitlivých boků jako bubeník postrádající smysl pro rytmus. Mlátil otěžemi, ale mezka překousala udidlo, takže otěže držely jen silou vůle pouze na ožižlaných zbytcích a zřejmě byly rozhodnuté poslat Pusta do bezvědomí.</p>
<p>Iskaral Pust sebou házel, jako by jel na rozzuřeném býkovi. Pot z něj stříkal, rty měl ohrnuté v zuřivé grimase a poulil oči, až mu byla vidět bělma.</p>
<p>Mezka, inu, mezka šla krokem. Klap klap (pauza) klap (pauza) klap klap. A tak pořád dál.</p>
<p>Iskaralovi kolem hlavy akrobaticky kroužil houf ječících bhok’arala. Jako hejno přerostlých komárů, a jak mezka máchala ocasem! Snažila se je odehnat, jenže bhok’arala, v komáří náladě, nepolevovali, jak se nemohli dočkat, až se jim podaří vmést jí další kus trusu pod ocas. O což se rvali zuby, nehty i drápy.</p>
<p>Za mezkou s jezdcem se hrnula řeka pavouků, přelévající se po dláždění.</p>
<p>V jedné chvíli přes cestu dvacet kroků od nich přeběhli tři bílí ohaři. Trojice nesmírně ošklivých hlav se otočila k mezce a jezdci. Aby mezka ukázala, že to myslí vážně, vztyčila uši. Klap klap (pauza) klap klap klap.</p>
<p>Ohaři pokračovali v cestě. Obtěžovat mezky se nevyplácí.</p>
<p>Žel, jak Iskarala Pusta a jeho klidnou mezku dělilo od odhalení jen pár okamžiků, byly na světě opravdu síly, které dokážou oba překvapit.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>A nakonec dorazí planoucí, ohromující vír, předposlední vrchol této vážné noci, když smělý Kruppe pobídne svého válečného mezka do cesty jistého Iskarala Pusta, mezky, různých pavouků a bhok’arala.</p>
<p>Mezek vidí mezku. Oba se zastaví patnáct kroků od sebe, uši vztyčené v naježené pozornosti.</p>
<p>Jezdec vidí jezdce. Mág nebezpečně znehybní, oči zastřené. Kruppe zamává baculatou rukou na pozdrav.</p>
<p>Bhok’arala provedou vzdušnou poradu, jež má za následek to, že jeden neohrabaně přistane na dlažbě nalevo od velekněze, kdežto ostatní si najdou okenní parapety, výstupky a hlavy krásných chrličů, na nichž se uhřadují s dmoucí hrudí a vyplazeným jazykem.</p>
<p>Pavouci se rozprchnou.</p>
<p>A scéna je připravena.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Z cesty!“ zavřeští Iskaral Pust. „Kdo je tenhle hlupák a jak se opovažuje zahrávat si se mnou? Zatnu do něj zuby! Rozdrtím ho. Provedu fintu doprava a uhnu doleva a vzápětí jsme pryč! Hele, takový ubohý mezek − nás nikdy nedohoní! Musím získat meč. Je můj, ano, můj! A jestli se pak nebude Stínupán plazit a culit! Iskaral Pust, velekněz Dragnipúru! Nejobávanější šermíř na deseti tisíci světech! A jestli si myslíte, že jste viděli spravedlnost v tom nejvrtošivějším, tak počkejte a uvidíte!“ Předklonil se a usmál se. „Laskavý muži, mohl bys laskavě uhnout i s tím zvířetem na bok? Musím dorazit na schůzku, víš. Vlastně spěchám.“ Pak zasyčel. „Vlez si do svý řiti, ty koule sádla v rudé vestě, kterou někdo kutálel po lese! Běž! Zmiz!“</p>
<p>„Vskutku velice matoucí,“ odvětil Kruppe se svým nejvíc oblažujícím úsměvem. „Zdá se, že jsme v neshodě v tom, že ty hodláš pokračovat směrem, který tě nevyhnutelně dovede ke srážce s nikým jiným než s Kruppem, Úhořem z Darúdžhistánu. Ubohý knězi, je pozdě. Ví tvůj bůh, kde jsi?“</p>
<p>„Úhoř? Kruppe? Srážka? Tlusťoch a navrch ještě pitomec, to je mi podlá kombinace, a ještě k tomu této noci! Poslyš, jeď po jiné ulicí. Jestli narazím na toho Kroupu Úhoře, určitě mu povím, že ho hledáš. To můžu udělat.“</p>
<p>„Těžko, ale na tom nesejde. Totiž ten Kruppe Kroupa Úhoř jsem já, žel.“</p>
<p>„No dobře, tak jsme na sebe narazili. Jsem rád, že je to za námi. A teď mě nech projít!“</p>
<p>„Kruppe lituje, že jedna a každá stezka, kterou můžeš vyhledat, bude mít překážku v podobě nikoho jiného než samotného Kruppeho. Pokud ovšem nedojdeš k závěru, že to, co hledáš, nestojí za tu námahu ani za hoře, jež bude dozajista následovat, a nevrátíš se do svého stínového chrámu.“</p>
<p>„Nevíš, co chci, takže ti zatraceně není nic po tom, co já chci!“</p>
<p>„Nedorozumění přehršel, než počkat, chápe to vůbec tenhle uslintaný hňup?“</p>
<p>„Cože? To jsem neměl slyšet? Ale já to slyšel! Slyšel, ty tlustý pitomče!“</p>
<p>„On si jenom myslel, že to slyšel. Laskavý knězi, Kruppe tě ujišťuje, že jsi neslyšel, ty ses přeslechl. Laskavý kněz? Kruppe je příliš velkorysý, příliš odpouštějící, a slyšte, slyšte! Nebo je to plašte, plašte? To je jedno, ta šklebící se ropucha by to stejně nepochopila. Jeho mezka má bystřejší pohled v očích než on. No, laskavý knězi, je pozdě a ty bys měl být v posteli, ano? Bídně sám, bezpochyby. Hmm?“</p>
<p>Iskaral Pust zíral. S otevřenými ústy. Vrhal pohledy na všechny strany, i k bhok’arala dřepícímu na zemi vedle něj, jenž předváděl zírání s otevřenou tlamou a vrhání pohledů. „Mí uctívači! No ovšem! Ty! Ano, ty! Sežeň svoje druhy a zaútočte na toho tlustého hlupáka! Útok! Váš bůh přikazuje! Útok!“</p>
<p>„Mlauhlaoblosblajoublagmilebbingoblaiblblaflblablallblajarblab labnablahblallblah!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Bla?“</p>
<p>„Bla?“</p>
<p>„Jarb?“</p>
<p>„Pche! Jste blbí, k ničemu a šerední!“</p>
<p>„Blabluablablablablahllalalabala taky!“</p>
<p>Iskaral Pust se na bhok’arala zamračil. Ten se zase mračil na něj.</p>
<p>„Jed na krysy!“ zasyčel Pust. A usmál se.</p>
<p>Bhok’arala mu nabídl kus hovna. A taky se usmál.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ach, tolik k rozumnému vyjednávání.</p>
<p>Tremolový bojový pokřik Iskarala Pusta zněl poněkud přidušeně, když se předklonil, postavil se ve třmenech a natáhl ruku jako dravčí spár. Mezka váhavě zadusala.</p>
<p>Kruppe sledoval ten bolestně pomalý útok. Povzdechl si. „No tak. Došlo až na tohle? Budiž.“ A nakopl svého válečného mezka.</p>
<p>Zvířata se blížila krok za krokem. Za krokem.</p>
<p>Iskaral Pust drásal vzduch, klátil se a kymácel, hlava se mu kývala. Bhok’arala nad ním vřeštěli a zmateně poletovali v kruzích. Veleknězova mezka švihla ocasem.</p>
<p>Kruppeho válečný mezek uhnul doprava. Pustovo zvíře se stočilo do <emphasis>svého</emphasis> prava. Jejich hlavy se ocitly vedle sebe, pak jejich plece. A tam se oba mezci zastavili. Inu, jako mezci.</p>
<p>Iskaral Pust se s prskáním vrhl na Kruppeho, jenž překvapeně zafuněl. Pěsti létaly, palce bodaly, čelisti cvakaly − veleknězův šílený útok − a Úhoř zvedl ruce, aby ho odrazil, přičemž jaksi nechtěně praštil Pusta tlustou pěstí do nosu. Hlava se zvrátila dozadu, zaznělo ohromené zafunění. Útok se obnovil.</p>
<p>Bojovníci se zahákli do sebe. Převalili se a s máváním končetinami dopadli na zem.</p>
<p>Bhok’arala se připojili, s pištěním se na oba rváče vrhali shora a chvíli po nich lezli, než se pustili do sebe navzájem. Pěsti létaly, palce bodaly, čelisti cvakaly. Pavouci se přihrnuli ze všech stran a hryzali do všeho v dohledu.</p>
<p>Celá změť se svíjela a převalovala.</p>
<p>Mezci poodešli o kousek dál, otočili se a vše zvědavě sledovali. Bude lepší tu ohavnou scénu prozatím opustit.</p>
<p>Opravdu.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když se na ulici objevily dvě ženy v průsvitných šatech a s půvabem vykročily − jako urozené sestry vydávající se na noční procházku − velcí krkavci se s řevem rozprchli a ohaři stínu se narovnali, naježili se a vycenili lesklé tesáky.</p>
<p>I na tuto vzdálenost Samar Dev cítila energii, jež z nich vyzařovala. Couvla a stáhlo se jí hrdlo. „Kdo to ve jménu mistra Kápě je?“</p>
<p>Když Karsa neodpověděl, ohlédla se. Od jezera se sem blížil jezdec s kopím. Ve chvíli, kdy jí padl zrak na jeho zbraň, roztřeseně se nadechla. <emphasis>Bo</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ové, co teď?</emphasis></p>
<p>Kopyta zněla jako puklý chrámový zvon.</p>
<p>Ohaři si jezdce nevšímali a vydali se k dvojici žen. Pět obrovských šelem postupovalo ostražitě, hlavy skloněné.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V té chvíli stál velealchymista Barúk vedle kočáru na nádvoří svého paláce. Sluhům a strážím to možná připadalo, že si prohlíží poblázněnou noční oblohu, ale nikdo z nich nestál dost blízko, aby mu viděl do tváře.</p>
<p>Barúk plakal. Neviděl rozbitý měsíc ani táhnoucí se kouř. Popravdě neviděl nic, co by mohl vidět kdokoliv jiný, protože on hleděl dovnitř, na vzpomínky na přátelství, na břemena od té doby přijatá, a skrze to všechno stoupala záplava <emphasis>něčeho</emphasis> − nebyl si jistý, ale soudil, že to je pokora.</p>
<p>Během života přicházejí oběti a jsou přijímány strašlivé odkazy. Břemena jsou nesena na pokorných zádech nebo se vezou na plecích zahořklých mučedníků. Takové volby může učinit duch. Nebylo sebemenších pochyb o tom, co si zvolí Syn noci.</p>
<p>Skvělý muž byl mrtev. Krutě padl této protivné noci. A Barúk ztratil přítele.</p>
<p>Nebylo nic platné, že to chápal, že se smířil s tím, že bylo učiněno tolik jiných voleb a že on musí svou roli dohrát až do tragického konce. Ne, on byl prostě zlomený.</p>
<p>Všechno mu připadalo křehké. Všechno, co cítil v duši, co viděl na vlastní oči. Tak křehké.</p>
<p>Ano, měsíc zemřel, ale blížilo se znovuzrození.</p>
<p>Dokáže se toho držet? Pokusí se. Prozatím se však vzmohl pouze na slzy.</p>
<p>Nastoupil do kočáru. Dveře se za ním zavřely a on se usadil na polstrované sedadlo. Podíval se na svého hosta, ale nedokázal nic říct. Ne tomu, kdo ztratil mnohem víc než on. <emphasis>O tolik víc.</emphasis></p>
<p>Brána se otevřela a kočár vyjel, až se lucerny houpaly.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řezník sesedl a nechal koně jít si po svých. Kráčel dál a ignoroval ohaře − ti se stejně zajímali o něco jiného − stejně jako velké krkavce, kteří ostrými zobáky, připravenými bodat a sekat, odháněli diváky. On upíral oči na tělo na ulici.</p>
<p>Prošel kolem ženy stojící vedle vysokého válečníka, jenž se zadíval směrem, odkud Řezník přišel, a tasil pazourkový meč.</p>
<p>Nic z toho nemohlo odpoutat jeho pozornost od toho těla a lesklého černého meče, zaraženého do hlavy. Konečně se u něj zastavil.</p>
<p>Objevila se vedle něj ta žena. „Zbraň, kterou držíš − to není −“</p>
<p>„Máme problém,“ uťal ji.</p>
<p>„Cože?“ Nevěřil vlastním očím. Nedokázal přijmout, že tu leží pán Měsíčního Kamene, jedno oko zavřené, druhé otevřené, ale nevidoucí. Zabitý svým vlastním mečem. Zabitý… <emphasis>unesený.</emphasis> Dragnipúrem. „Jak se to stalo? Kdo mohl…“</p>
<p>„Dassem Ultor.“</p>
<p>Konečně se na ni podíval. Byla ze Sedmiměstí, tolik poznal. Starší než on o deset, možná víc let. „To jméno je mi povědomý, ale…“ Pokrčil rameny.</p>
<p>Ukázala a Řezník se otočil.</p>
<p>O zeď se opíral zhroucený muž, meč opřený vedle sebe. Tvář měl zabořenou v pažích. Řezník sjel pohledem k meči vedle něj. <emphasis>Ten už jsem někde viděl… ale kde? Kdy?</emphasis></p>
<p>„My jsme ho znali jako Poutníka,“ vysvětlovala žena.</p>
<p>Řezníka zaplavily vzpomínky a zanechaly za sebou cosi studeného a bez života. „To není totéž,“ zašeptal. „Pomsta. Nebo žal. Tvoje volba.“ Rozechvěle se nadechl. „Ten meč vykoval Anomander Dlouhý vlas. Byla to jeho zbraň. Před Dragnipúrem. Nechal ji bratrovi Andaristovi. A pak já… já… <emphasis>Beru chraň…</emphasis>“</p>
<p>Obrovský válečník se pootočil. „Pokud chceš bránit to tělo,“ zavrčel, „připrav si meč.“</p>
<p>Dvě ženy se zastavily o ulici dál, protože jim v cestě stáli ohaři. Oddělovalo je asi dvacet kroků.</p>
<p>Když je Řezník uviděl, zachmuřil se. „Zášti,“ zamumlal. „Uhádla jsi to? Nebo to bylo jen tušení?“</p>
<p>„Samar Dev,“ štěkl obr. „<emphasis>Čarodějko!</emphasis> Zvedni Poutníka! Budu ho potřebovat!“</p>
<p>„<emphasis>Zatraceně!</emphasis>“ zavřískla žena vedle Řezníka. „<emphasis>Co se děje?</emphasis>“</p>
<p>Odpověď ale nepotřebovala, protože to uviděla, stejně jako Řezník.</p>
<p>Další ohaři, bledí jako duchové, smečka dvakrát větší než ta ohařů stínu. Přiklusali od Příjezeří a chystali se zaútočit.</p>
<p>„To ten meč,“ ozvala se žena jménem Samar Dev. „Přicházejí si pro ten meč.“</p>
<p>Řezníkovi se údy proměnily v led a kopí v jeho rukou se zároveň rozžhavilo.</p>
<p>„Udělejte mi místo,“ přikázal obr a poodešel, aby měl kolem sebe volno.</p>
<p><emphasis>Proti deseti ohařům? Copak ses zbláznil?</emphasis></p>
<p>Řezník se postavil nalevo od válečníka. Čarodějka odběhla k Poutníkovi.</p>
<p>Kopí se chvělo. Bylo příliš horké, než aby ho udržel, ale co jiného měl? Pár dýk − proti tomuhle? <emphasis>Bohové, co tady vůbec dělám?</emphasis></p>
<p>Ale zůstane. Zemře tady vedle obra, který byl také odsouzený k záhubě. A proč vlastně? <emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životě mě nic nečeká. To vysvětluje všechno.</emphasis> Zamračil se na bílé ohaře. <emphasis>Je to jenom meč. Co s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním budete dělat? Okusovat jílec? Chcát na čepel?</emphasis> Ohlédl se na obrovského válečníka po svém boku. „Jak se vlastně jmenuješ?“</p>
<p>Obr jeho pohled opětoval. „Ano,“ řekl a rázně kývl. „Jsem Teblor Karsa Orlong. Toblakai. A ty?“</p>
<p>„Kvítko. Kvítko Berka.“ Zaváhal. „Kdysi jsem byl zloděj.“</p>
<p>„Buď jím zas,“ poradil mu Karsa a vycenil zuby, „a ukradni mi dnes v noci život ohaře.“</p>
<p><emphasis>Kurva.</emphasis> „Pokusím se.“</p>
<p>„To postačí,“ odtušil Teblor.</p>
<p>Byli už blízko. Bílí ohaři se rozestoupili a vyplnili ulici stěnou z vybělené kůže, vlnících se svalů a řadou tesáků.</p>
<p>Kolem Řezníka proletěl závan mrtvolného vzduchu. Něco zachřestilo, zazvonilo na dlažbě, a objevila se ruka −</p>
<p>Ohaři světla zaútočili.</p>
<p>A v boční ulici nalevo vypustily Draconovy dcery své chodby ve vyjícím přívalu zkázy, který obklopil pět zvířat před nimi.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Míhající se čepel plná vrypů zatlačila Spinnoka Durava dozadu. Při každé ráně vystříkla krev a na zem se sypaly přesekané železné kroužky. Tolik maličkých, zlomených kroužků, byla jich celá stopa, označovaly každý krok válečníkova vrávoravého ústupu. Když svým mečem zachycoval Kallorovy zuřivé rány, cítil je až v pažích, až měl dojem, že má svaly rozmašírované na kaši.</p>
<p>Krev mu tekla z bezpočtu ran. O přílbu přišel už dávno a po té ráně měl naprasklou sanici a přestal slyšet na jedno ucho.</p>
<p>Bojoval ale dál, stále Kallora zadržoval.</p>
<p><emphasis>Kallora.</emphasis></p>
<p>Za velekrálovýma očima bylo prázdno. Letitého válečníka zcela pohltil vztek berserkra. Byl neúnavný, jako stroj. Spinnok Durav nedokázal najít otevření, jedinou příležitost k protiútoku. Dělal, co mohl, jen aby se vyhnul každé smrtelné ráně a co nejvíc zmenšil sílu nárazu zubatého ostří a nastavil mu do cesty zbývající kousky hauberku.</p>
<p>Rozšiřující se modřiny, praskající kosti, zející rány, z nichž valila krev a vsakovala se do vlněné vesty. Vrávoral pod neutuchajícím náporem. Ale už se dlouho neudrží. Už teď vydržel mnohem déle, než bylo možné.</p>
<p>Spinnok odrazil další sek, jenže tentokrát vydal jeho meč divný, tupý zvuk a jílec se uvolnil, střenky odpadly od rapu − hlavice byla pryč. Se vzlykem se sehnul pod hvízdající čepelí a odskočil dozadu −</p>
<p>Avšak Kallor na něj tlačil dál, nenechal ho odejít, a znovu se rozmáchl obouručním mečem.</p>
<p>Spinnokovi projela ta rána až do ramene, zbraň se mu v ruce rozpadla a čepel odletěla vzduchem. Z ochromených prstů mu padaly zbytky jílce.</p>
<p>Zpětný sek ho zasáhl do prsou. Srazilo ho to k zemi. Přistál tvrdě na svahu jámy a svezl se dolů. Zavřel oči. Po hrudi mu stékala krev.</p>
<p>Kallorovo supění se ozývalo blíž.</p>
<p>Spinnokovi kapal z obličeje pot, ale oči otevřít nedokázal. Cítil to. Vzdálenou smrt. Ano, cítil to, čeho se obával, že přijde. Tolik se toho obával. A všechno, co tady na rozcestí dokázal, všechno, co dokázal až do této chvíle, nic z toho se nevyrovnalo ceně úsměvu, jenž se mu nyní objevil na rozpraskaných, krvácejících rtech.</p>
<p>A ten úsměv zastavil Kallorův meč uprostřed výpadu. Zastavil ho… na chvíli.</p>
<p>„K čemu to bylo, Spinnoku Durave?“ zeptal se velekrál tiše.</p>
<p>Padlý válečník však neodpověděl.</p>
<p>„Nemohl jsi vyhrát. Nemohl jsi tady dokázat nic jiného než zemřít. Řekni mi, zatraceně, <emphasis>k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu to kurva bylo?</emphasis>“</p>
<p>Otázka zněla jako vzlyk a utrpení bylo tak syrové, až Spinnok otevřel překvapením oči a podíval se na Kallora.</p>
<p>Za siluetou s aureolou zpocených, rozcuchaných vlasů a dmoucí se hrudí spatřil velké krkavce, přilétající od jihu. Bylo jich asi dvacet.</p>
<p>Blížili se.</p>
<p>Spinnok se s námahou znovu soustředil na Kallora. „Ty to nechápeš,“ řekl. „Zatím ne, Kallore, ale to přijde. Jednou to pochopíš.“</p>
<p>„<emphasis>On si tě nezaslouží!</emphasis>“</p>
<p>Spinnok se zamračil a zamrkal, aby si pročistil oči. „Ach, Kallore…“</p>
<p>Velekrál měl obličej zpustošený žalem a všechno to, co mu řádilo v očích − tam vůbec nepatřilo. Nepatřilo to k legendě jménem Kallor. Nepatřilo to k nočním můrám obestírajícím už jen samotné jeho jméno. Nepatřilo to k moři popela v jeho stopách. Ne, Spinnok usoudil, že to, co v jeho očích zahlédl, už nikdy nikdo neuvidí. V jistém ohledu to byl dar.</p>
<p>„Kallore,“ začal, „poslouchej. Přeber si to, jak chceš. Je mi to líto. Že jsi byl dohnán až k tomuhle. A… a kéž jednoho dne ukážeš svoje skutečné já. Kéž se jednoho dne vykoupíš v očích světa.“</p>
<p>Kallor vykřikl, jako by ho někdo uhodil, a zapotácel se. Vzpamatoval se a vycenil zuby. „Moje skutečné já? Ty hlupáku zatracená! Vidíš jenom to, co chceš vidět! I v poslední chvíli svého ubohého, zbytečného života! Kéž tvoje duše navěky zuří v srdci hvězdy, Tiste Andii! Kéž toužíš po tom, co jsi nikdy nemohl mít! Celou věčnost!“</p>
<p>Spinnok před jeho tirádou ucukl. „Teď mě proklínáš, velekráli?“ zašeptal.</p>
<p>Kallor vypadal na zhroucení. Zakryl si oči předloktím. „Ne,“ řekl. „Ovšemže ne. Zabiju tě čistě. Za to, co jsi mi dnes v noci předvedl − ještě nikdy jsem nečelil takové obraně.“ Odmlčel se a s planoucíma očima popošel blíž. „Měl jsi příležitost, Spinnoku Durave, vrátit úder. Mohl jsi mě zranit − ano, mohl jsi…“</p>
<p>„Kvůli tomu jsem sem nepřišel, Kallore.“</p>
<p>Velekrál vykulil oči. Zřejmě konečně pochopil. „Ne,“ zachraptěl. „Potřeboval jsi mě jen zdržet.“</p>
<p>Spinnok znovu zavřel oči a lehl si. „Na chvíli. Sice to možná nikdy neuznáš, ale bylo to pro tvé dobro. Ve městě vládne hrůza. Můj pán nechtěl, aby ses k tomu připletl.“</p>
<p>Kallor zaprskal. „Jak velkorysý je tvůj pán ve svém milosrdenství.“</p>
<p>„Ano,“ povzdechl si Spinnok, „to on byl vždycky.“</p>
<p>Následovalo ticho. Neozval se jediný zvuk. Srdce namáhavě bušilo. A ještě chvíli. Nakonec Spinnok pocítil podivný neklid, který ho přiměl otevřít oči a podívat se na Kallora. Jenž tam stál s hlavou skloněnou.</p>
<p>„Ano,“ pronesl Spinnok s hlubokým zármutkem, „je mrtvý.“</p>
<p>Kallor zrak nezvedl. Vůbec se nehýbal.</p>
<p>„A tak,“ pokračoval Spinnok, „jsem tu stál já. Místo něj. Naposledy.“ Odmlčel se. „Ano, díky tomu je moje smrt… snazší −“</p>
<p>„Sklapni už. Přemýšlím.“</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>Kallor se mu podíval do očí a vycenil zuby. „Ten neřád. <emphasis>Ten statečný, nestydatý neřád!</emphasis>“</p>
<p>Spinnok si ho chvíli prohlížel. „Tímhle to zřejmě končí.“</p>
<p>„Už tě nechci nikdy vidět, Spinnoku Durave. Vykrvácíš. Nechám tě tady. Slyšel jsem, že je to klidnější, snazší − ale co já vím?“</p>
<p>Tiste Andii se díval, jak Kallor odchází po silnici do skvělého města, které teď samo krvácelo ze strašlivých ran.</p>
<p>Bylo příliš pozdě, než aby mohl ještě něco udělat, i kdyby chtěl. Spinnok však soudil, že nejspíš neudělá nic, jen bude stát stranou. „Velekráli,“ zašeptal, „vždycky jsi chtěl jenom trůn. Ale věř mi, ten Anomanderův bys nechtěl. Ne, pyšný válečníku, tenhle trůn bys nechtěl. A zřejmě sis to taky uvědomil.“</p>
<p>Pochopitelně když přišlo na Kallora, nebylo jisté nic.</p>
<p>Velcí krkavci už se snášeli, ztěžka dosedali do bláta smíšeného s krví. Spinnok Durav vzhlédl, když nad ním přeletěli dva draci, co by kamenem dohodil nad zemí. Hnali se za Kallorem. Jeden náhle otočil hlavu a oči se mu blýskly Spinnokovým směrem. Naklonil se a provedl otočku.</p>
<p>Druhý drak vzápětí Kallora dohnal, zcela nepřipraveného, zaťal do něj drápy a zvedl ho do vzduchu. Zamával křídly a vznesl se výš. Muž kroutící se v jeho sevření zuřivě ječel. Pak drak s velekrálem zmizeli za kopcem na severu.</p>
<p>Jeden velký krkavec přistál téměř u Spinnokových nohou.</p>
<p>„Bábo!“ Spinnok Durav zakašlal a vyplivl krev. „Myslel bych si… Darúdžhistán…“</p>
<p>„Darúdžhistán, ano. To by se mi líbilo. Být poctěna, být svědkem. Zapamatovat si a plakat. Ale náš pán… no, myslel na tebe.“ Naklonila hlavu. „Když jsme tě tu uviděli, jak ležíš a nad tebou stojí Kallor, jak má v oblibě, báli jsme se, že letíme pozdě − mysleli jsme, že jsme pána − a tebe − zklamali. Mysleli jsme − ále, zapomeň na to.“</p>
<p>Velká krkavčice funěla.</p>
<p>Spinnok věděl, že to není únavou, kterou na ní vidí. <emphasis>Neproléváš slzy, ale ty tě stejně přem</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žou. Krajnost, strašlivý zármutek.</emphasis></p>
<p>Drak, jenž se vrátil, nyní přistál v trávě u silnice. Proměnil se a zamířil ke Spinnokovi s Bábou a jejím hašteřícím se příbuzným.</p>
<p>Korlat.</p>
<p>Spinnok by se na ni usmál, ale už na takové věci neměl sílu. Dokázal se jen dívat, jak k němu přichází a odstrkuje vřeštící Bábu. Poklekla a pohladila Spinnoka po zacákané líci. Oči měla smutné. „Bratře…“</p>
<p>„Prostě ho vyleč a hotovo,“ zakrákala Bába. „Než před námi vydechne naposledy!“</p>
<p>Korlat vytáhla zvláštní lahvičku. „Tohle namíchal Endest Silann. Mělo by to stačit.“ Vytáhla zátku, vložila hrdlo Spinnokovi mezi rty a lahvičku naklonila. Tiste Andii cítil, jak mu účinný lektvar klouže do hrdla, a náhle ho zaplavil pocit tepla.</p>
<p>„Rozhodně to postačí, abych tě dopravila domů,“ usmála se Korlat.</p>
<p>„Můj poslední boj v jeho jméně,“ řekl Spinnok Durav. „Udělal jsem, co žádal, ne?“</p>
<p>Korlat se zatvářila stísněně a byla celá pobledlá a zničená. „Musíš nám toho hodně povědět, bratře. Tolik věcí vyžaduje… vysvětlení.“</p>
<p>Spinnok se podíval na Bábu.</p>
<p>Velká krkavčice odhopkala kousek stranou. „Máme rádi svá tajemství,“ zaskřehotala, „když nemáme nic jiného!“</p>
<p>Korlat Spinnoka znovu pohladila. „Jak dlouho?“ zeptala se. „Jak dlouho jsi ho zdržoval?“</p>
<p>„Zapálil jsem pochodně,“ odpověděl. „Právě se setmělo…“</p>
<p>Pomalu vykulila oči a ohlédla se k východu, kde začínala obloha světlat.</p>
<p>„Ach, Spinnoku…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když pak Korlat odešla pro meč ležící v trávě, Spinnok ji zarazil. „Ne, Korlat. Nech to být.“</p>
<p>Překvapeně se po něm ohlédla. Jemu ale nebylo do vysvětlování.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Nad Gadróbskou pahorkatinou se Kallorovi konečně podařilo vytáhnout meč. Drak otočil obrovskou hlavu a otevřel tlamu. Kallor mu vrazil meč hluboko do měkkého hrdla těsně nad klíční kosti. Převtělenec pronikavě zařval a vzápětí se řítili k zemi.</p>
<p>Při dopadu zapraskaly kosti. Velekrál odletěl a kutálel se orosenou trávou. Vyškrábal se na nohy a obrátil se k drakovi.</p>
<p>Ten se proměnil. Orfantal se se zmateným výrazem pokoušel vstát. Ruku měl zlomenou a z krku mu stříkala krev. Na Kallora zřejmě zapomněl, když se otočil k silnici a pomalu odcházel.</p>
<p>Kallor se díval.</p>
<p>Orfantal zvládl několik kroků, než se zhroutil. Zřejmě to byla vhodná noc pro zabíjení Tiste Andii.</p>
<p>Ramena měl Kallor jako v ohni od toho, jak do něj drak zaryl drápy, což by pro většinu ostatních bylo smrtelné, avšak velekrál nebyl jako většina ostatních. On byl jedinečný.</p>
<p>Ve své zuřivosti. V umíněném odhodlání přežít.</p>
<p>V suché výhni nenávisti, která kolem něj kroužila.</p>
<p>Znovu vykročil k městu. Úsvit zatím konečně rozhrnul noc.</p>
<p><emphasis>Kallor.</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>KAPITOLA DVACET ČTYŘI</p><empty-line /><empty-line /><p>„Žádný boj není příliš velký, žádná přesila není zdrcující, protože i když selžeme − i když padneme − budeme vědět, že jsme žili.“</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas</p>
<p>Syn noci</p>
<p><image xlink:href="#_19.jpg" />Úlomky zničeného měsíce, velké jako kontinent, odrážely sluneční světlo dolů na planetu. Tkanivo Noci, pevně utažené kolem Černého Korálu, se konečně začalo třepit. Tento zauzlený projev Kurald Galain pod náporem povoloval. Pronikaly jím paprsky a měsíční světlo zabarvovalo domy, kupole, věže, zdi i dávno uschlé zahrady mezi nimi. Stříbřitá záře pronikala do tmavých vod zátoky a zaháněla tvory do inkoustové černě v hlubině.</p>
<p>Nový svět, mladý svět. Nečekaný, předčasný byl tento déšť smrti.</p>
<p>Endest Silann, klečící na chladné mozaikové podlaze velké chrámové kaple, cítil každý průlom. Kdysi ochránil Měsíční Kámen před vodami. Kdysi dávno, předávno, vedl svého pána do osudového, konečného střetu se samotnou Matkou nocí. Držel za ruku umírající velekněžku a sdílel s ní bezútěšné vědomí, že ji nic nečeká, vůbec nic. Stál, bohové, tak dávno tomu, a díval se na své zakrvácené ruce nad tělem té milé, laskavé ženy, Andaristovy choti. A za vysokým oknem šlehaly zlatokarmínové plameny umírající Charkanas.</p>
<p>Saelen Gara ze ztracených lesů Charkanas věřili, že měsíc je sladkým pokušením Otce světla, nevinným panenským darem Matce noci, který jí má na noční obloze připomínat jeho lásku. Ovšem věřili také, že měsíc je jen zadní stranou zlověstného oka Otce světla, a pokud by někdo dokázal překonat obrovskou vzdálenost, zjistil by, že je to čočka, a kdyby se skrz ni podíval, uviděl by další světy, pro něž měsíc vůbec není měsícem, nýbrž sluncem. Saelengarský vypravěč by se zakřenil a zamával by rukama. „Perspektiva,“ řekl by. „Chápete? Svět se mění podle toho, kde stojíte. A tak si vyberte, děti moje, a vybírejte dál, kde budete stát…“</p>
<p><emphasis>Kam se postavíte. Svět se mění. Svět se mění.</emphasis></p>
<p>Ano, zadržel moře. Přiměl Měsíční Kámen zadržet dech na několik měsíců.</p>
<p>Avšak teď, ach, <emphasis>teď</emphasis> ho pán požádal, aby zadržel samotné světlo.</p>
<p>Ne aby zachránil pevnost, ale celé město. Ne aby zadržel jediný dech, ale aby zadržel dech Kurald Galain, starší chodby.</p>
<p>Jenomže byl starý a nevěděl… nevěděl…</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dvacet kroků od něj z výklenku ve zdi přihlížela velekněžka. Viděla ho, jak zápasí, jak sbírá poslední síly. Jak pomalu, nevyhutelně selhává. A nemohla udělat vůbec nic.</p>
<p>Světlo na nebi nad nimi obléhalo tmu. Bůh zamilovaný do umírání oblehl dítě vykoupení a hodlal využít jeho nevinnosti, aby se zmocnil tohoto oslabeného ostrůvku Kurald Galain − aby si pro sebe zabral samotný Trůn noci.</p>
<p><emphasis>Protože ona se odvrátila.</emphasis></p>
<p>A proti tomu všemu stál jen osamělý, starý, zlomený zaklínač.</p>
<p>To nebylo fér.</p>
<p>Čas byl nepřítelem. Ale ten byl nepřítelem vždy, pomyslela si hořce.</p>
<p>Endest Silann nemohl odrazit každý pokus o průlom. Začala cítit škody napáchané na Noci, na Tiste Andii ve městě. Dorazilo to jako nemoc, jako selhání vnitřní rovnováhy. Ona slábla.</p>
<p><emphasis>Všichni slábneme.</emphasis></p>
<p>Starý, zlomený muž. Nebylo to dost a všichni to věděli − všichni kromě těch nejdůležitějších. <emphasis>Pane Dlouhý vlase, tvá víra tě zaslepila. Podívej se na něj, jak tam klečí − a to, můj pane, je osudová chyba v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úsudku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bez něj − bez moci tady, která by vše zadržela − bez toho skončí tvůj velkolepý plán v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>troskách.</emphasis></p>
<p><emphasis>A my s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním.</emphasis></p>
<p><emphasis>Do Propasti, my s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním.</emphasis></p>
<p>Teď bylo vše jasné. Z Anomandera Dlouhý vlas vyzařovala obrovská, neochvějná sebedůvěra. Že dokáže všechno odhadnout zcela přesně, až všichni jen žasnou a diví se.</p>
<p>Plány Syna noci se nikdy nepokazily. Držte se víry v něj a všechno bude v pořádku.</p>
<p><emphasis>Ale kolik plánů dopadlo dobře</emphasis> právě díky <emphasis>naší víře v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj? Kolikrát jsme my − lidé jako Endest Silann a Spinnok Durav − udělali něco přesahujícího naše schopnosti jen proto, abychom dokázali, že předvídavost Dlouhého vlasu byla správná? A kolikrát to od nich, od nás žádal?</emphasis></p>
<p>Anomander Dlouhý vlas tu nebyl. Ne, on byl <emphasis>pryč.</emphasis> Navěky.</p>
<p>Kde tedy bylo to pevné jádro důvěry, kterého by se mohli pevně chopit? V zoufalství, v žalostné potřebě?</p>
<p><emphasis>Neměl jsi nás opustit. Přenechat jemu.</emphasis></p>
<p>Nemoc v její duši se šířila. A až jí podlehne, poslední záštita chránící Tiste Andii v Černém Korálu povolí. A oni všichni zemřou, protože byli tělem Kurald Galain.</p>
<p><emphasis>Naši nepřátelé se krmí masem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pane Anomandere Dlouhý vlase, ty jsi nás opustil.</emphasis></p>
<p>Stála ve výklenku, jako kdyby to byl sarkofág. S horečkou sledovala, jak se Endest Silann pomalu hroutí uprostřed hrdé, skromné mozaiky na podlaze.</p>
<p><emphasis>Zklamal jsi nás.</emphasis></p>
<p><emphasis>A teď my zklameme tebe.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Apsal’ara zalapala bolestí po dechu a vrhla se po trámu dozadu. Kůži na rukou a předloktích měla zčernalou. Kopala nohama a odstrkávala se dál od toho černého víru. Sklouzla po zádech po mastnotě tvořené potem, žlučí a krví. Z paží jí stoupala pára. Prsty se jí kroutily jako kořeny −</p>
<p>Bolest byla tak silná, až byla téměř nádherná. Svíjela se v jejím sevření a nakonec spadla z trámu. Řetězy zachřestily na mokrém dřevě. Její váha je stáhla dolů a něco se zlomilo.</p>
<p>Dopadlo do vrstvy popela na hlíně.</p>
<p>Zvedla ruce. Uviděla ojíněné okovy a pod nimi zlomená oka.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Cítila, jak se vůz kymácí. Cítila hrůzu a nevíru. Přemohla ji potřeba něco dělat, pošlapat veškerou opatrnost i zdravý rozum.</p>
<p>A teď ležela ve studeném blátě a bylo jí do smíchu.</p>
<p>Byla volná.</p>
<p>Volná, a neměla kam utéct. Nejspíš měla mrtvé ruce − a k čemu je dobrá zlodějka s mrtvýma, uhnívajícíma rukama?</p>
<p>Snažila se narovnat prsty. Dívala se, jak se klouby otevírají jako ohořelé maso. Naskakovaly jí rudé šrámy. A jak se tak dívala, objevily se v nich první kapky krve. Je to dobré znamení?</p>
<p>„Oheň je život,“ zazpívala. „Kámen je tělo. Voda je dech. Oheň je život. Kámen je voda je tělo je dech je život. Utrhni květinu na louce, a nebude se jí dařit. Vezmi ji, a krása zemře a to, co ti patří, se stane bezcenným. Jsem zlodějka. Beru si, ale nenechávám si. Všechno, co získám, zahodím. Beru si váš majetek jen proto, že si ho ceníte.</p>
<p>Jsem Apsal’ara, paní zlodějů. Jen vy se mě musíte bát, vy, kdo toužíte vlastnit.“</p>
<p>Pomalu narovnala prsty, z nichž odpadávaly vločky kůže. Tohle přežije. Její ruce se dotkly tmy a přežily.</p>
<p>Jako kdyby na tom záleželo.</p>
<p>Dokonce i tady pod vozem slyšela děsivé zvuky války. Chaos se blížil ze všech stran. Duše umíraly v nesčetném množství a jejich křik odhaloval ztrátu mimo jakékoliv pochopení, takže o tom odmítla vůbec uvažovat. Smrt čestných duší. Obrovská oběť promarněná. Ne, lepší o ničem takovém nepřemýšlet.</p>
<p>Převalila se na bok a zvedla se na všechny čtyři. Začala lézt.</p>
<p>A znovu zalapala po dechu, jak jí v hlavě zazněl známý hlas.</p>
<p>„<emphasis>Paní zlodějů, seber oko. Oko boha. Apsal’aro, ukradni oko…</emphasis>“</p>
<p>Třásla se − přemýšlela − jak? Jak jí mohl proniknout do mysli? To mohl dokázat, jedině kdyby… jedině kdyby −</p>
<p>Apsal’ara zalapala po dechu potřetí.</p>
<p>A tak… chvíli v bolestech, chvíli v údivu a chvíli v… <emphasis>naději</emphasis> lezla dál.</p>
<p><emphasis>Utrhni svou květinu. Přicházím si pro tebe.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, přicházím si pro tebe.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>S každou pohlcenou duší moc chaosu rostla. Hlad zuřil s obnovenou silou a sužovaní obránci krok za krokem ustupovali.</p>
<p>Jenomže jim docházely kroky.</p>
<p>Stojící vůz a zmenšující se kruh duší obklopovaly nepokořitelné legie. Nespočetní mrtví, kteří odpověděli na poslední volání mistra Kápě, se rozplývali. Většina byla příliš stará, než aby si ještě vzpomínala na sílu, aby si vůbec pamatovala, že moc má výhradně vůle. Když se postavili proti nepříteli, dokázali chaos jen nepatrně zpomalit, než roztrhal a pohltil vše, co z nich zbývalo.</p>
<p>Někteří však byli vážnější překážkou. Šedé meče, doručené mistrovi Kápě kvůli ztrátě Fenera, bojovaly se zuřivým odhodláním. Jejich velitel Bruchalian byl jako hluboko ukotvený stojící kámen, jako kdyby dokázal být neochvějný a neporazitelný pouhou silou vůle. Nakonec to už dokázal předtím. Kumpanie bojovala a chvíli se udržela − působivě dlouho − ale teď se ocitla pod útokem křídla, takže mohli pouze ustoupit blíž k obrovskému vozu s hromadou těl.</p>
<p>Dvě desítky Segulehů, jediní, kteří zůstali z oddílů Druhého, vytvořily kolem Šedých mečů nemožně tenký kruh. Jeden každý padl Anomanderovou rukou, a to je pálilo jako kyselina, jako hanba. Měli své masky, a jak bojovali, namalované čáry, odznaky hodnosti, začaly blednout pod ohni chaosu, až se všechny masky leskly čistou bělí. Jako by tady, ve světě uvnitř meče, dokázala nějaká síla přinést větší pravdu. <emphasis>Tady,</emphasis> jako by říkal Dragnipúr, <emphasis>jste si všichni rovni.</emphasis></p>
<p>Druhé křídlo Šedých mečů se spojilo s dalším hloučkem vojáků − Paliči mostů, k nimž se přidávaly další malazské síly, přitahované ascendentální mocí elitní jednotky, jejíž velitel byl nyní znám jako Iskar Jarak.</p>
<p>Paliči mostů stáli v půlkruhu, který se pod náporem pomalu zmenšoval. Šedé meče na jednom křídle a poslední z připoutaných na druhém, kde obrovský démon tvořil hrot vzdorujícího klínu, který se odmítal poddat. Démonovi se po tvářích řinuly slzy, protože i když bojoval, truchlil pro padlé. A z toho mu pukalo srdce. Nebojoval za sebe nebo za vůz, dokonce ani za bránu noci, toulavou držbu. Perel bojoval za své druhy, jako by bojoval voják dohnaný do krajnosti, který už nemá kam jít.</p>
<p>Na obloze plné popela připoutaní draci, loqui wyvalové a enkar’ala proráželi bouřková mračna. Bušily do nich blesky a pomalu je trhaly na kusy. Oni však bojovali dál. Enkar’ala nepoleví, protože byli vzteky bez sebe. Loqui wyvalové nacházeli sílu v srdcích větších, než by odpovídalo jejich skromným proporcím − ne, nebyli draci, byli jejich menší příbuzní − ale znali sílu výsměchu a přehlížení. Pro enkar’ala byl sám chaos opovrženíhodný. Draky, z nichž mnozí byli připoutaní ještě od Draconových časů, nezajímala brána ani ostatní špinavé oběti toho hrozného meče. Nebojovali za žádnou ušlechtilou věc. Ne, ti bojovali každý sám za sebe a věděli, že přežití nemá nic společného s ušlechtilostí. Neuvažovali o žádném spojenectví, jejich rozžhavené mozky ani neofoukla myšlenka na koordinovaný boj. Nic v jejich povaze nebylo stvořeno k čemukoliv kromě boje. Síla a prokletí, avšak v těch ohnivých, vražedných mracích jim síly ubývaly, a draky ničila právě jejich povaha.</p>
<p>Bitva zuřila dál. Ničení bylo ohlušujícím řevem, jenž z myslí obránců vyháněl všechno ostatní. Proměnili svou vůli ve zbraně a těmi se prosekávali znetvořenými, stříbřitými nepřáteli, jenomže zjistili, že se před nimi zvedají další, vyjí, smějí se a buší meči o štíty.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Toc neměl tušení, odkud se ten zatracený kůň vzal, ale očividně mu duši oživovala dechberoucí vůle. Zaživa nebyl chovaný pro válku, a přece bojoval jako dvakrát větší zvíře. Kopal, dupal, kousal. Záchlumské plemeno − tím si byl Toc jistý − neuvěřitelně odolné. Znovu a znovu ho nesl do boje, a Toc pomalu začínal tušit, že sám bude vyřízený dřív než jeho kůň.</p>
<p>Pokořující − ne, <emphasis>nesnesitelné.</emphasis></p>
<p>Snažil se koně zvládnout, když se ten snažil znovu vrhnout do stěny chaotického vzteku. Začínal to být otravný zvyk, všechno to umírání a umírání nanovo.</p>
<p>Pochopitelně tentokrát to bude už naposledy, a někdo lepší než on by v tom našel útěchu. Ano, někdo lepší.</p>
<p>Místo toho láteřil. Plivl do oka nespravedlnosti a bojoval dál, i když ho v prázdném důlku strašlivě svědilo, až měl pocit, že hoří a prožírá se mu do mozku.</p>
<p>Otěže mu vypadly z ruky a málem spadl, když kůň odcválal od přední řady Paličů mostů. Zanadával − chtěl padnout po jejich boku, potřeboval to − ne, nebyl jedním z nich, nevyrovnal se jim silou, ascendentální zuřivostí − zahlédl tam Honce a Detoran. A tolik dalších, a támhle byl sám Iskar Jarak, i když proč Whiskeyjack dával přednost nějakému sedmiměstskému jménu − místo svého skutečného − to Tocovi nedávalo smysl. Ne že by měl na to, aby se ho zeptal − bohové, i kdyby na to měl, nedostal by se k němu, jak se kolem něj Paliči mostů tlačili.</p>
<p>A teď ho ten blbý kůň odnášel pryč.</p>
<p>Před sebou viděl pána smrti. Stál nehybně, jako by zvažoval hosty na nějakém pitomém pikniku. Kůň Toca nesl rovnou k tomu omšelému neřádovi, jenž se na poslední chvíli obrátil, když kůň se sklouznutím zastavil, až popel a bláto létaly.</p>
<p>Mistr Kápě se zadíval na cákance na svém rozedraném rouchu.</p>
<p>„Na mě se nekoukej,“ zavrčel Toc, když znovu popadl otěže. „Já se ho snažil otočit na druhou stranu.“</p>
<p>„Ty jsi můj Herold, Tocu Mladší, a já tě potřebuji.“</p>
<p>„To mám jako udělat co, ohlásit tvou budoucí svatbu? Kde vůbec je ta kostnatá baba?“</p>
<p>„Musíš doručit zprávu −“</p>
<p>„Doručit kam? Jak? Jestli sis nevšiml, máme docela potíže, mistře Kápě. Bohové, moje oko − ach, myslím to, který nemám − dohání mě k šílenství!“</p>
<p>„Ano, to tvoje chybějící oko. Ohledně něj −“</p>
<p>V té chvíli se Tocův kůň v náhlé hrůze vzepjal, protože se objevil černý mrak připomínající obrovskou pěst a přímo před nimi popadl umírajícího draka.</p>
<p>Toc zaklel a hlas mu stoupal hrůzou, jak se snažil zvládnout zvíře, zatímco mrak s drakem se odkulil stranou − drak na sebe strhl celé legie, které ho obklopily, a ve chvilce zmizel.</p>
<p>Kůň poskočil a uklidnil se −</p>
<p>Načež se vzápětí splašil zase, když v závanu mrazivého větru dorazil kdosi další.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>K čemu by mohlo být dobré přistoupit na návrh mrtvoly? Takové otázky Glanno Plachta klást uměl, jenže tentokrát to zapomněl, a bylo legrační, že něco takového dokáže slepá, blekotající hrůza. Chodby a chodby a portály a brány a místa, jež by nikdo se špetkou zdravého rozumu nechtěl navštívit, bez ohledu na neobyčejnou scenerii − a ne, opravdu netušil, kde právě skončili, ale poznal to − ano, poznal to okamžitě − a hezké místo to opravdu nebylo.</p>
<p>Koně řičeli (ale to při příjezdu dělali vždycky), kočár brzdil v blátě za sboru rozhořčeného vrzání, praštění a kakofonie a klouzal sem a tam − a obloha padala v obřích koulích rtuti, a tam nahoře byli draci a wyvalové a mistr Kápě ví, kdo ještě −</p>
<p>Řetězy švihaly do stran i nahoru, přičemž vycházely z toho nejpříšernějšího vozu, jaký kdy Glanno viděl − naloženého více těly, než bylo rozumné, natož možné.</p>
<p>No pochopitelně použil všechny brzdy − co jiného měl asi dělat? A pak kolem začala létat těla. Nejsladší trpělivost, stočená do měkké, skákající koule, která při dopadu odskakovala a kutálela se a kutálela. Ten hromotlucký bručoun Vrč se ve vzduchu přetočil, takže přistane na všech čtyřech − <emphasis>mňau</emphasis> − a Slaba, přes všechnu svou štědřenatou krásu mnohem míň elegantní, sebou plácne rovnou na břicho, hlupačka. Amby a Jula letěli v objetí jako dva milenci, aspoň dokud se neukázala země a nepostavila se mezi ně. Vedle Glanna se zastavil Rekkanto Ilk a přerazil opěradlo kozlíku.</p>
<p>„Ty pitomče! Nejsme přivázaný! Byla akorát tma a tma a nic jinýho a ty nás teď hodíš do −“</p>
<p>„To jsem nebyl já, ty nejapný prase!“</p>
<p>Hádka nepřežila chvíli, kdy si konečně všimli okolí.</p>
<p>Rekkanto Ilk se pomalu posadil. „Svatý hovno.“</p>
<p>Glanno vyskočil. „Kartografe!“ Jenže zapomněl na dlahy. Zaječel, zavrávoral a zřítil se na zadky prvních dvou koní. Ti obratně ustoupili, aby mohl ještě kousek upadnout, než se zamotal do toho svinstva tam dole, načež se zase honem postavili zpátky ve snaze rozdupat ho na kaši, která se už nikdy nezvedne a nebude škubat za opratě.</p>
<p>Rekkanto ho vytáhl zpátky na kozlík. Dlahy pomohly, i když Glanno hodně ječel bolestí − ale aspoň ho nikdo nerozdupal. Hned se zase vrátil na rozlámaný kozlík.</p>
<p>Ke Kartografovi, který se, jak byl přivázaný ke kolu, zastavil hlavou dolů, přicházel mrtvě vypadající Jaghut. „Už jsem si říkal, jestli jste nezabloudili,“ poznamenal Jaghut.</p>
<p>Glanno odstrčil Rekkanta a posunul se, aby mu z tohoto osudového setkání nic neuniklo − ano, to musí být sám mistr Kápě. Zatracená rodinná znovushledavnost!</p>
<p>Kartograf, hlavou dolů, takže se Jaghutovi díval na boty, se usmál, což nejbližšího koně pod jezdcem málem splašilo, a voják působivě klel, když se ho snažil uklidnit. „Můj pane,“ řekl Kartograf, „oba jistě víme, že co se má stát, to se stane.“ Chabě zápolil s pouty. „A stane,“ dodal sklíčeně.</p>
<p>Mezitím se k nim vrávoravě připojil Vrč a teď zavrčel, přistoupil ke kočáru a zabušil na dveře. „Mistře Přemohu!“</p>
<p>Mistr Kápě se obrátil k válečníkovi. „To nebude nutné, Trhačův zplozenče. Mým jediným požadavkem bylo, abyste sem dorazili. A teď už jen musíte znovu odjet. Kartograf vás povede.“</p>
<p>Nejsladší trpělivost táhla omráčenou Slabu na vůz. Měla překvapivou sílu, i když přitom děsivě poulila oči. Glanno dloubl do Rekkanta a ukázal na Sládě. „Nepřipomíná ti to něco?“</p>
<p>Rekkanto zašilhal a zahihňal se.</p>
<p>„Jste oba mrtvý,“ zasyčela Nejsladší trpělivost.</p>
<p>Amby s Julou se objevili vedle ní a křenili se skrz bláto.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mappo chtěl otevřít dveře, ale Přemoh ho zarazil. „Bohové, nedělej to!“</p>
<p>Na podlaze u jejich nohou se choulila Vzácná žabnice, kývala se a sténala.</p>
<p>„Co nás čeká venku?“ zajímal se Trell.</p>
<p>Přemoh zavrtěl hlavou. Byl bílý jako křída a tvář se mu leskla potem. „Měl jsem to tušit. To, jak se mapa na cestě ke konci zužovala. Ach, zneužili nás! Podvedli! Bohové, asi budu zvracet −“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Zatracená Trygallská,“ huhlal Toc. Náhlý, nevysvětlitelný příjezd kočáru ho zmátl víc než co jiného. Jak se jim podařilo dojet <emphasis>až sem?</emphasis> A pak uviděl Vrče. „Bohové pod náma, jsi to ty!“</p>
<p>V kočáře někdo hlasitě zvracel.</p>
<p>Vrč vzhlédl k Tocovi a zamračil se.</p>
<p><emphasis>Aha, asi už nevypadám jako Anaster.</emphasis> „Měli jsme −“</p>
<p>„Herolde,“ přerušil ho mistr Kápě, „je čas.“</p>
<p>Toc se zamračil a poškrábal se v očním důlku. „Cože? Ty mě posíláš s nima?“</p>
<p>„V jistém smyslu.“</p>
<p>„To se mám vrátit k živým?“</p>
<p>„Žel, nikoliv, Tocu Mladší. Jsi mrtvý a mrtvý zůstaneš. Tohle ale bude tvůj poslední úkol jako můj Herold. Žádá si tě jiný bůh.“</p>
<p>Toc chtěl sesednout, avšak pán smrti zvedl ruku. „Jeď za vozem, <emphasis>blízko</emphasis> za vozem. A teď, Herolde, dobře poslouchej mou poslední zprávu. Je zapotřebí krev. Je zapotřebí krev…“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vrč přestal poslouchat. I nejasný neklid, který pocítil, když ho jednooký jezdec oslovil, rychle mizel pod přívalem touhy po boji. Díval se na nepřítele a viděl, jak se obránci vytrácejí.</p>
<p>Tuhle válku nemohly vyhrát takové žalostné duše − tahle válka vyžadovala šampiona, někoho, kdo zůstane stát až do samého konce.</p>
<p>Znovu zavrčel, poodešel od vozu a popadl šavle.</p>
<p>„Hej, ty, troubo!“</p>
<p>Štěknutí ho zarazilo. Podíval se na Glanno Plachtu, jenž se drsně usmíval. „Podílníci nemůžou jen tak vodejít − museli bysme tě prostřílet šípama. Vrať se, mourku, zase odjíždíme!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Výsledek nemohl být než jeden, a Draconus to věděl celou dobu. Příjezd Trygalle necítil, ani jejich odjezd i s Tocem. Nic, co se dělo za jeho zády, k jeho smyslům neproniklo.</p>
<p>Jediný výsledek.</p>
<p>Dragnipúr nakonec nikdy nepřinášel spásu. Železo vykované k tomu, aby poutalo, sto tisíc řetězů vtepaných do čepele, vrstva za vrstvou, celé propletené, překládané, omotané jako lano. Draconus, obklopený tekutým ohněm srdce Ohnice, vytahoval řetězy ze všech kovů, jaké kdy existovaly, vytahoval je oko za okem. Kroucená kovová lana na kovadlině a kladivo už dopadá − vzpomínal si na tu obrovskou tíhu, na horký topor, jenž mu drásal cizozemskou ruku.</p>
<p>Dokonce i ve snění byla Ohnice velice nenaložená.</p>
<p>Řetězy na řetězech. Řetězy ke spoutání. Ke spoutání samotné temnoty, proměňující prastarý les, jímž se toulala, splétající černodřevo ve vůz, v obrovská, rachotící kola, ve dno vytvářející vodorovná vrata − jako vstup do mohyly − nad portálem. Černodřevo zadržující duši Kurald Galain.</p>
<p>Vzpomínal si. Na jiskry všech možných odstínů odletující jako rozbitá duha. Ohlušující zvonění kladiva, otřásání kovadliny. Vlny horka ve tváři. Hořkou pachuť rudy, pach síry. <emphasis>Řetězy! Řetězy a řetězy, vtloukané do zářících otisků na čepeli, zakalené a vybroušené a vražené do bílého srdce Ohnice a pak − to začalo nanovo. A znovu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Řetězy! Řetězy ke spoutání!</emphasis></p>
<p><emphasis>Ke spoutání Padlého!</emphasis></p>
<p>A nyní Draconus cítil, jak první povolují, což je neuvěřitelné, nemožné! Řetězy praskaly.</p>
<p><emphasis>A tak to končí. Nemyslel jsem si, nenapadlo by mě</emphasis> −</p>
<p>Viděl, jak jeho spoutaní druhové odpadávají jeden po druhém. Viděl, jak na každého sestupuje chaos a rozežírá těla s planoucím zápalem, až okovy padají na zem − a železo už nedrží nic. <emphasis>Nic nezůstalo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nikdy jsem nechtěl − nechtěl jsem, aby to skončilo takhle − pro kohokoliv z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vás, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne, byl jsem příliš krutý, když jsem si představoval konec. Únik.</emphasis></p>
<p><emphasis>A teď jen pohleďte, co mě napadá. Teď bych chtěl, abyste všichni žili dál, ano, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těchto řetězech, ale ne z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krutosti. Ne, to nikdy. Propast mě vem, chtěl bych, abyste žili, ze slitovnosti.</emphasis></p>
<p>Možná zaplakal. Nebo ty horké slzy ohlašovaly zdrcující konec hysterického smíchu. Na tom nezáleželo. Všechny je to požíralo zaživa. <emphasis>Všechny nás to požírá zaživa.</emphasis></p>
<p>A Draconus se začal rozpadat na kusy.</p>
<p>Až chaos zničí vůz, zničí vrata a zmocní se brány, meč se rozbije a chaos se z téhle tak chytré pasti vysvobodí a Draconova rafinovaná návnada − jeho věčná smyčka, věčně odvádějící chaos <emphasis>pryč od všeho ostatního</emphasis> − selže. Neuměl si představit, co se stane pak s nespočetnými říšemi a světy. On u následků pochopitelně nebude, ale věděl, že by stejně necítil nic jiného než nesnesitelnou vinu.</p>
<p><emphasis>A tak, chaose, aspoň jedné oběti přinášíš skutečné milosrdenství.</emphasis></p>
<p>Vydal se k ostatním spoutaným, aby se postavil nejspíš po bok Perela a setrval, dokud nepřijde konec.</p>
<p>Pronásledovala ho ozvěna praskajících řetězů. <emphasis>Někdo se vysvobodil. Jak?</emphasis> Dokonce i ohaři stínu vyvázli pouze tak, že se vrhli do černého srdce Kurald Galain. Jejich řetězy se nepřetrhly. Nezbytná soudržnost Dragnipúru nebyla narušena.</p>
<p><emphasis>Ale teď se někdo vysvobodil. Jak?</emphasis></p>
<p>Řetězy a řetězy a řetězy ke spoutání −</p>
<p>Rameno mu sevřela kostnatá ruka a stáhla ho zpátky.</p>
<p>Draconus se prudce otočil. „Pusť mě, zatraceně! Půjdu k nim, mistře Kápě − musím, copak to nevidíš?“</p>
<p>Pán smrti zesílil stisk a pomalu si ho přitáhl. „Ten boj se tě netýká,“ zachraptěl.</p>
<p>„Nejsi můj pán −“</p>
<p>„Zůstaň se mnou, Dracone. Ještě není čas.“</p>
<p>„Na co?“ Snažil se vytrhnout, ale Jaghutovi se silou nevyrovnal, leda by si nechal utrhnout celé rameno. Stáli tu s pánem smrti sami, asi dvacet kroků od nehybného vozu.</p>
<p>„Považuj to za žádost o odpuštění,“ dodal mistr Kápě.</p>
<p>Draconus vytřeštil oči. „Cože? Kdo mě žádá o odpuštění?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mistr Kápě, pán smrti, měl být poslední, kdo padne pod Dragnipúrem. Ať už Syn noci zamýšlel cokoliv, jeho poslední hrou mělo být zabití tohoto prastarého boha. Aspoň o tom byl Draconus přesvědčený. Šílená, nesmyslná spekulace, prázdné vykoupení času již stráveného, promarnění bezpočtu duší, celé říše mrtvých.</p>
<p>Jak se ukázalo, Draconus se mýlil. Byl tu ještě jeden. Ještě jeden.</p>
<p>Dorazil se silou hory rozervané dlouhým, ohlušujícím výbuchem. Legie tlačící se ze všech stran ustoupily, a tisíc kroků, tak krutě vykoupených, bylo vmžiku ztraceno. Draci ječeli. Hlasy zněly, jako kdyby je z hrdel někdo tahal − tlak, bolest, ohromující síla −</p>
<p>Chaos ucukl, ale pak se začal pomalu sbírat.</p>
<p>Tohoto nepřítele nedokáže porazit žádná síla sama. Zkáza je jejím vlastním zákonem, a i když požírá sama sebe, sežere i všechno ostatní. Chaos jedoucí cestou tmy, přicházející neviděn z nečekaných zdrojů, z míst, kam by nikoho nenapadlo se podívat, natož se před nimi chránit.</p>
<p>Meč a všichni v něm umírali. Umírali.</p>
<p>Mistr Kápě sundal ruku z Draconova ramene a ten padl na kolena.</p>
<p>Ještě jeden.</p>
<p>Ano, už věděl, kdo je mezi nimi.</p>
<p>Měl by se smát? Měl by si ho najít, vysmát se mu? Měl by ho popadnout za krk, takže by se navzájem drželi, dokud by neupadli v zapomnění?</p>
<p>Ne, nic takového neudělá.</p>
<p><emphasis>Kdo mne žádá o odpuštění?</emphasis></p>
<p>Kdyby byl měl sílu, byl by vykřikl.</p>
<p><emphasis>Anomandere Dlouhý vlase, nemusíš mě žádat. To, žel, musí naopak přijít ode mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Já tady polapil Matku noc. Tvou matku</emphasis> −</p>
<p><emphasis>A co uděláš nyní?</emphasis></p>
<p>Vzápětí zalapal po dechu, zvedl hlavu a otevřel oči. „Dlouhý vlase?“ zašeptal. Pomalu vstal. Otočil se. K vozu.</p>
<p><emphasis>Aby mohl být svědkem.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Druhý se díval, jak padá další Seguleh. Otočil koně a zamračil se na vysoký, zdobený kočár se spřežením, které se se ržáním rozběhlo. Lidé přepadávali na stranu a drželi se zuby nehty, když se otevřela trhlina − v níž koně zmizeli.</p>
<p>Herold mistra Kápě − ten jednooký voják − pobídl ucouraného koně za nimi.</p>
<p>Druhý uslyšel v hlavě hlas pána smrti. „<emphasis>Zdá se, že tě nakonec bude zapotřebí. Jak jsi ostatně tušil. Teď běž − a věz, starý příteli, že jsi mi sloužil dobře.</emphasis></p>
<p><emphasis>Už nejsem bohem smrti více.</emphasis></p>
<p><emphasis>Až vykonáš tu poslední věc, tvoje služba se skončí. A potom tě očekává Stahovač…</emphasis>“</p>
<p>Druhý zvrátil hlavu s maskou a přílbou a zavyl nadšením. Vrátil meče do pochev a vyrazil za vozem. Viděl, jak Herold mizí. A trhlina se začala uzavírat.</p>
<p>Druhý vehnal dávno mrtvého jaghutského hřebce do umírajícího portálu −</p>
<p>A opustil říši Dragnipúru. Ostatní Segulehové byli stejně odsouzení k záhubě, a třebaže v této poslední bitvě každý získal zpátky něco ze své cti, o niž přišel, když padl rukou cizince, nebyl důvod, proč by měl on padnout po jejich boku.</p>
<p>Ostatní se hnali neznámými chodbami, ale on se u nich dlouho nezdržel, protože byl povolán. Povolán, ano, zbraní v tísni −</p>
<p>Hnal se na bouři ohnivých větrů. Koňova zbroj chřestila, kopyta zvonila na dlažbě, a Druhý zahlédl to, co hledal. Máchl rukou −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Tohle si vezmu,“ zasmál se dutý, kovový hlas. A Řezníkovi se kopí vytrhlo z ruky. Ve změti rozedraných kůží, odřeného řemení a zprohýbaných přezek si nemrtvý Seguleh, jenž mu zbraň kdysi předal, připravil kopí a vrhl se rovnou na bílé ohaře.</p>
<p>„<emphasis>Stahovači!</emphasis>“ zařval. „<emphasis>Přicházím si pro tebe! Ale nejdřív pro tyhle…</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Karsa Orlong při náhlém příjezdu obrněného válečníka na obludném, nemrtvém koni ustoupil stranou. Když viděl, že se nově příchozí chystá na ohaře, zavrčel a vydal se za ním.</p>
<p>Kopí držel jezdec nalevo, a tak se mu Toblakai postavil po pravici a oči upřel na ohaře, který se očividně chystal zaútočit na jezdcovu nechráněnou stranu.</p>
<p>Dvě šelmy a dva válečníci se střetli. Jezdec vrazil kopí ohaři do hrdla pod spodní čelist a naklonil ho, takže hrot vyjel spodinou lebeční, přeťal míchu a zničil mozek. Hlavice vyletěla z lebky ve spršce šedé hmoty, krve a úlomků kostí.</p>
<p>Druhý ohař přiběhl k jezdci a postavil se na zadní, aby ho mohl chytit za stehno. Karsa se rozmáchl oběma rukama a pazourková čepel projela páteří a odťala půlku krku silného jako koňský, než uvízla − ohař přepadl dopředu a stáhl zbraň s sebou, takže se s ním Karsa srazil na dlažbě.</p>
<p>V té chvíli se jaghutský kůň srazil se třetím ohařem. Zapraštěly kosti. Při nárazu přeletěl jezdec koni přes hlavu, přičemž se mu podařilo vytrhnout kopí z hlavy prvního ohaře. Dopadl na ohařova záda a převalil se, čímž ho zřejmě omráčil. Nemrtvý kůň zatím couval.</p>
<p>Klečící Karsa se vyhnul zubům dalšího ohaře − a ten ho vzápětí minul spolu se všemi zbývajícími. Toblakai vstal, udělal dva rychlé kroky a vrazil meč do prsou omráčeného třetího ohaře. Ten zavyl bolestí a odpotácel se, aby se zbavil Karsovy čepele. Když meč vyjel ven, z rány vytryskl proud krve. Cizinec se mezitím vzpamatoval a vrazil kopí do břicha svíjejícího se zvířete. Hlavice ošklivě trhala měkké tkáně, tekutiny proudily.</p>
<p>Ve škvíře pro oči v masce se cosi blýsklo. „Dobrá práce, Toblakaji! Teď dohoníme ty ostatní!“</p>
<p>Oba válečníci se otočili.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Řezník jen civěl, když sedm ohařů proběhlo kolem Karsy a Seguleha. Teď už neměl ani kopí − <emphasis>zatraceně.</emphasis> Jeden z ohařů se vrhl přímo na něj, a tak vytáhl aspoň nože.</p>
<p>Kdosi ho popadl za košili a strhl zpátky. Řezník polekaně vykřikl a spadl komusi do svalnatých paží. Zahlédl svraštělý obličej, vypoulené oči, zrzavý knír pod baňatým nosem −</p>
<p><emphasis>Znám toho chlapa?</emphasis></p>
<p>A ten, jenž ho zachránil, udělal pár kroků a zvedl obrovskou obouruční sekeru. Barathol −</p>
<p>„Špatný místo pro nás!“ zavrčel muž držící Řezníka. Začali ustupovat.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barathol tu šelmu poznal − s ní se pustil do boje Chaur a ona mu rozdrtila lebku. Skoro zpíval radostí, když se jí vrhal do cesty a šikmo máchal sekerou zdola nahoru. Ohař dorazil, obludný, vrčící −</p>
<p>Sekera ho zasáhla do spodní čelisti − chvilička otálení, a měl by ho zahryznutého v krku. Takhle rána odrazila ohařovu hlavu stranou a on do Barathola narazil hrudí.</p>
<p>Jako kdyby stál v cestě dobývacímu beranu, Barathola to odhodilo a v bezvědomí byl dřív, než o patnáct kroků za tělem Anomandera Dlouhý vlas dopadl na zem.</p>
<p>Ohař sklouzl, klopýtl a zakýval hlavou − měl zlomenou sanici, stoličky mu na pravé straně vyčnívaly téměř vodorovně a všude cákala krev.</p>
<p>Pro tuto bitvu byl ohař vyřízený.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Ve chvíli, kdy se Karsa s cizincem otočili, přeletěl přes ně stín a oba se přikrčili v závanu větru páchnoucího hnilobou −</p>
<p>Drak, otírající se špičkami křídel o budovy po stranách ulice, přeletěl s napřaženými drápy. Popadl dva ohaře do drtivého objetí a zvedl je do vzduchu. Sklonil hlavu a chytil do huby dalšího −</p>
<p>Pak zamával křídly a se třemi ohaři se vznesl do vzduchu.</p>
<p>Útok trval jen tu chviličku, co Jiskra táhl Řezníka pryč − zpola ho nesl ke dveřím krámku napravo − a Barathol, s očima upřenýma jen na nenáviděného ohaře, máchal sekerou.</p>
<p>Ti tři draka vůbec neviděli.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Samar Dev třeštila oči na draka stoupajícího k obloze se třemi vyjícími, vrčícími oběťmi.</p>
<p>Nakláněla se nad nehybným Poutníkem, Dassemem Ultorem, nositelem Pomsty, vrahem Syna noci. Ten si ji se zarmouceným, nešťastným a zlomeným výrazem přitáhl blíž.</p>
<p>„<emphasis>Nebyla to moje volba! Nedávej mi to za vinu, ženo! Slyšíš? Nedělej to!</emphasis>“</p>
<p>Pak vykulil oči, strhl ji na zem a zakryl vlastním tělem. Tři kroky od nich se srazili dva obři. Bílý ohař a medvěd, bůh, šelma zapomenutá v běhu světa.</p>
<p>Medvěd dorazil chvíli po ohaři, popadl ho a zvedl do vzduchu − čímž ho odtáhl od Samar Dev a Dassema − než s ním praštil o čelní stranu domu a prohodil ho skrz.</p>
<p>Začala se sypat suť a Dassemovi na široká záda dopadaly kusy zdiva, když táhl Samar Dev pryč od hroutícího se průčelí. V domě pokračoval zuřivý boj medvěda s ohařem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zbývající dva ohaři světla tak měli volné pole působnosti. Přiběhli k mrtvole Anomandera Dlouhý vlas. Jeden ho popadl za nohu a zvedl. Druhý tělo obcházel, jako by zvažoval, kam se zahryznout − jenomže když se první zvíře snažilo odtáhnout svou kořist, meč, dosud vězící v lebce Tiste Andii, se vymrštil a druhý ohař se moudře držel zpátky.</p>
<p>Seguleh hodil kopím. Zasáhl obcházejícího ohaře do boku a srazil ho na zem. Ohař okamžitě vyskočil a s vrčením se snažil kopí vytáhnout.</p>
<p>Karsa měl delší nohy, takže Druhého předběhl. Vyrazil teblorský válečný pokřik − dřevní, slýchaný, pouze když stařešinové vyprávěli o dávných hrdinech − a ohař svírající Anomanderovu mrtvolu sebou trhl, pustil ohryzanou nohu a vrhl se proti útočícímu Toblakajovi.</p>
<p>Zleva zvíře zasáhly dva vrhací oštěpy. Žádný se sice nezabodl, ale stačilo to na upoutání pozornosti. Ohař otočil hlavu proti novým útočníkům.</p>
<p>Na druhé straně široké ulice stály dvě mladé Teblorky a klidně si chystaly další oštěp do vrhačů. Mezi nimi stál obrovský prašivý pes s vyceněnými zuby a vrčel tak hlubokým hlasem, až se zdálo, že vychází přímo ze země pod ním.</p>
<p>Ohař zaváhal.</p>
<p>Karsa se k němu vrhl a čepel se zablýskla −</p>
<p>Ohař se otočil a utekl − a Toblakai mu usekl jen kus zkráceného ocasu a nic jiného. Zvíře zavylo.</p>
<p>Karsa se otočil a vyrazil proti druhému ohařovi − ten konečně vytáhl kopí z rány a taky prchal, nechávaje za sebou krvavou stopu.</p>
<p>Seguleh si došel pro svou zakrvácenou zbraň. Karsa zaváhal, pak se zastavil nad tělem Anomandera Dlouhý vlas.</p>
<p>„Jsou poražení,“ řekl.</p>
<p>Maskovaný válečník se otočil a upřel na Karsu mrtvé oči. „Už je to dávno, co jsem slyšel ten válečný pokřik, Toblakaji. A modlím se, abych ho už nikdy neuslyšel!“</p>
<p>Karsovu pozornost však upoutali Teblorky a pes, který popošel blíž a vrtěl svým zkráceným ocasem.</p>
<p>Karsa Orlong se díval, jak hafan kulhá, a snažil se potlačit vzlyk. Toho psa poslal domů, polomrtvého, s horečkou a zesláblého ztrátou krve − bylo to tak dávno, tak dávno. Pohlédl na teblorské dívky, které mlčely. Bylo těžké vidět přes slzy − zná je? Ne, byly příliš mladé.</p>
<p>Vypadaly…</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Pět ohařů stínu muselo ustoupit, nedokázali se udržet proti spojené magii Zášti a Závisti. Jejich kouzla jim rozsekávala kůži, z čenichů jim crčela krev. A obrovský tlak se je snažil rozdrtit, dočista je zničit.</p>
<p>Potlučení, kroutící se ustupovali krok za krokem.</p>
<p>A Draconovy dcery se blížily ke své kořisti. Meči svého otce. Dědictví, tak dlouho odpíranému.</p>
<p>Pochopitelně obě znaly cenu trpělivosti. Trpělivost, ano, pro splnění svých tužeb a potřeb.</p>
<p>Ohaři se jim nemohli vyrovnat silou ani krutou vůlí.</p>
<p>Dlouhé čekání bylo téměř u konce.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Sestry si téměř nevšimly příjezdu kočáru, jenž se objevil kus za ohaři. Žel, totéž se nedalo říct o tom, jenž z něj vystoupil a upřel na ně zvláštní, zvířecí oči.</p>
<p>Ale jeho upřený, vražedný pohled k nim přece jen pronikl.</p>
<p>Zastavily se. Kouzla se vytratila. Zakrvácení ohaři, z nichž v ranním světle stoupala pára, odkulhali k padlému nositeli Dragnipúru.</p>
<p>Zášť se Závistí zaváhaly. Tužby honem nacpaly zpátky do uzamčených skříněk. Rychle, zahořkle upravily plány. Trpělivost… ach, trpělivost, ano, opět probuzená.</p>
<p><emphasis>Dobrá, tak snad příště.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zuřivá bitva uvnitř téměř zbořené budovy skončila. Samar Dev, se srdcem bušícím strachy, opatrně popošla blíž. Obešla hromady zdiva a rozštípané trámy, protáhla se kolem vnitřní zdi, která zůstala téměř nedotčená, a zadívala se na dva nehybné leviatany.</p>
<p>Tiše vykřikla. Neohrabaně popošla blíž. Vzápětí se zhrouceně opírala o kus omítnuté zdi a zírala na medvědovu potrhanou hlavu. Umíral.</p>
<p>Ohař taky lapal po dechu. Ležel na zádech, napůl pod obrovským medvědem, z čenichu mu vytékala rudá pěna a dýchal stále mělčeji, až nakonec hlasitě vydechl naposledy a zcepeněl.</p>
<p>Samar Dev se znovu podívala na boha, který ji tolik strašil, neustále byl poblíž a větřil… hledal… co? „<emphasis>Co?</emphasis>“ zeptala se ochraptěle. „Co jsi chtěl?“</p>
<p>Zvíře nepatrně pootočilo zdravé oko. Samar Dev v něm spatřila jen bolest. A ztrátu.</p>
<p>Čarodějka vytáhla nůž. Je to správné? Neměla by ho prostě nechat jít? Pryč z této nespravedlivé, bezcitné existence? Poslední svého druhu. Všemi zapomenutý…</p>
<p><emphasis>Já na tebe ale nezapomenu, příteli.</emphasis></p>
<p>Namočila nůž do kaluže krve pod medvědovou hlavou a zašeptala poutací slova, opakovala je pořád dokola, až se bohu z oka vytratila i poslední jiskřička života.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Tulas Odtržený, se dvěma ohaři ve spárech a třetím v hubě, nemohl dělat nic jiného než s nimi třepnout, až ztratili vědomí, zatímco stoupal nad Azurové jezero. Pochopitelně mohl udělat ještě jedno. Mohl je pustit z velké výšky.</p>
<p>Což udělal. A s nesmírným uspokojením.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„<emphasis>Počkejte! Počkejte! Stůjte! Stůjte!</emphasis>“</p>
<p>Iskaral Pust se vyhrabal z hromady mlátících se, vrčících, plivajících a prskajících bhok’arala, ze změti vytrhaných chlupů, špinavých šatů a bodajících nožiček patřících jeho ženě, a zlobně se rozhlédl.</p>
<p>„Pitomci! Vždyť už tu ani není! Kach, je pozdě! Kach! Ta odporná, slizká, páchnoucí hromada hnoje v červené vestě! Ne, dej to ode mě pryč, ope.“ Vyskočil na nohy. Jeho mezka byla sama. „K čemu jsi dobrá?“ obvinil ji a zvedl pěst.</p>
<p>Mogora se vyškrábala na nohy a upravila si šaty. A vyplázla jazyk, který jako by byl celý z pavouků.</p>
<p>Když to Iskaral Pust uviděl, začal se dávit. „Bohové! Není divu, že dokážeš, co dokážeš!“</p>
<p>Zachechtala se. „Ach, a jak jsi žebronil o přídavek!“</p>
<p>„Ach! Kdybych to byl býval věděl, byl bych býval žebronil o něco jiného!“</p>
<p>„A o co bys byl býval žebronil, cukroušku?“</p>
<p>„O nůž, abych si mohl podříznout krk. Podívej se na mě. Jsem celý pokousaný!“</p>
<p>„Mají ostré zuby, to jo, tihle bhok’arala −“</p>
<p>„Oni ne, ty měsíc stará pusinko. Tohle mám od pavouků!“</p>
<p>„Zasloužil sis něco mnohem horšího! Nadrogoval jsi ji? Jinak by nemohla souhlasit −“</p>
<p>„Moc! Mám moc! Je neodolatelná a každý to ví! Muž může vypadat jako slimejš! Vlasy mu můžou trčet jako bhederiní jazyk! Může být záprdek a dokonale rozměrný − může smrdět, může pojídat maz ze svých uší, na ničem z toho nezáleží! Pokud má <emphasis>moc</emphasis><emphasis>!</emphasis>“</p>
<p>„V tom případě to jde se světem z kopce. Proto oškliví lidé prostě nevymírají.“ Usmála se. „Proto jsme my dva pro sebe jako stvoření! Pojďme si udělat děti, stovky dětí!“</p>
<p>Iskaral Pust přiběhl k mezce, vylezl na ni a prchal jako o život.</p>
<p>Mezka šla krokem, zcela lhostejná ke zmítajícímu se a kopajícímu jezdci na svém hřbetě, a Mogora s ní snadno udržela krok.</p>
<p>Bhok’arala, kteří vrkali a probírali si chlupy v oslavě na usmířenou, najednou vzlétli, zakroužili bohu nad hlavou jako mouchy kolem nejkrásnější hromady hnoje na světě.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Blížící se hromobití vytrhlo Pazderku ze snění v podivné jeskyni. Zadívala se na otesanou skálu a vyvalila oči, když viděla, jak namalovaný kočár ožívá.</p>
<p>Pokud se ta obludnost opravdu řítila přímo na ni a vzápětí vrazí do jeskyně, přejede ji, protože těm vzpínajícím se koním a kymácejícímu se vozu prostě nemohla uniknout.</p>
<p>Absurdní způsob, jak způsobit smrt její duši −</p>
<p>Zjevení se přiřítilo v bouři pekelného větru, a přece se ze skály vynořilo jako přízrak, téměř průsvitné. Cítila, jak koně s vozidlem projíždějí skrz ni − zahlédla šíleného vozku s nohama nataženýma a očividně v dlahách. A další, na střeše kočáru, poletující v řemenech na bocích, s ohromenými výrazy. To všechno projelo skrz ni −</p>
<p>Přímo před ní se objevil jezdec a škubl za otěže − a on i zvíře byli skuteční, hmotní. Od klouzajících kopyt létaly jiskry, kůň zvedl bezokou hlavu. Pazderka polekaně couvla.</p>
<p>Zatracené mrtvoly! Zadívala se na jezdce a zaklela. „Tebe znám!“</p>
<p>Jednooký muž, obklopený pachem smrti, uklidnil koně a shlédl k ní. „Jsem teď Herold mistra Kápě, kaprále Pazderko.“</p>
<p>„Aha. To je povýšení?“</p>
<p>„Ne, zatracenej rozsudek, a ty nejsi jediná, koho musím navštívit, tak si nech ty jízlivý kecy od cesty a poslouchej mě −“</p>
<p>Pazderka se naježila. „Proč? Co tady dělám? Co ode mě mistr Kápě chce, co už nedostal? Hele, vyřiď mu ode mě taky něco! Chci −“</p>
<p>„Nemůžu, Pazderko. Mistr Kápě je mrtvej.“</p>
<p>„<emphasis>Cože</emphasis> je?“</p>
<p>„Pán smrti už neexistuje. Je pryč. Navždycky. Poslouchej, jedu za bohy války. Chápeš, nositelko náramků? <emphasis>Jedu za všemi bohy války.</emphasis>“</p>
<p>Nositelka náramků? Nálada jí poklesla. „A kurva.“</p>
<p>Toc Mladší promluvil znovu a sdělil jí všechno, co potřebovala vědět. Když skončil, zírala na něj. Krev jí vyprchala z tváře a jen se dívala, jak se chystá k odjezdu.</p>
<p>„Počkej!“ vyhrkla. „Potřebuju se odsud dostat! Jak to mám udělat, Tocu?“</p>
<p>Naposledy na ni upřel mrtvé oči. Ukázal na dvě nádoby na podlaze vedle ní. „Napij se. Vyber si jednu z nich, Pazderko.“</p>
<p>„Copak ses zbláznil? Právě jsi mi řekl, odkud se ta krev vzala!“</p>
<p>„Napij se a nezapomeň nic z toho, co jsem ti řekl.“</p>
<p>A s tím byl pryč.</p>
<p>Nezapomeň, ano, nezapomene. „<emphasis>Najdi Toblakaje. Najdi vraha a připomeň mu… připomeň mu, rozumíš mi? A potom ho, nositelko náramků, veď do války. Veď ho do války…</emphasis>“</p>
<p>Bylo toho víc, mnohem víc. A ona nic z toho určitě nezapomene. „Já jenom chtěla odejít do výslužby.“</p>
<p>Tiše zaklela, popošla k bližší nádobě a dřepla si. <emphasis>Napij se. Je to krev, proklatě!</emphasis></p>
<p><emphasis>Pij.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když stál v srdci Dragnipúru, když stál nad samotnou bránou noci, byl to pro Anomandera Dlouhý vlas úplně poslední počin. Možná to bylo zoufalství. Nebo oběť, jakou nemohli smrtelníci pochopit.</p>
<p>Zbraň jménem Pomsta nebo zbraň jménem Žal − v každém případě svět, kam ho ten meč dopravil, byl jeho vlastním výtvorem. A všechny volby, jež mohl kdy učinit, byly jako prach na bezútěšné stezce jeho života.</p>
<p>Byl Syn noci. Jeho lid byl ztracen. Tady, na konci všech věcí, měl prostor k truchlení a konečně se mohl odvrátit, jako to tehdy učinila jeho matka. Odvrátit se od svých dětí. Jak to jednoho dne musí udělat každý otec v tom posledním okamžiku, což je smrt. Jak tu stál na hromadě sténajících, potetovaných těl, vůbec mu na mysl nepřišlo odpuštění.</p>
<p>Nakonec on se nikdy o nic neprosil.</p>
<p>Jedinou výjimkou byl Draconus. Ale to byly zcela zvláštní okolnosti, zločin tak komplikovaný a zamotaný, že snažit se vypátrat jedinou podrobnost by nebylo k ničemu.</p>
<p>V každém případě odpuštění, o něž žádal, nevyžadovalo odpověď. Podstatné bylo jen to, že Draconus ta slova slyšel. Mohl si s nimi naložit, jak se mu zlíbí.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas stál s očima upřenýma k nebi na ten požár, sestupující zkázu, a ani brvou nehnul. Cítil hluboko v sobě jeho odpověď, v krvi Tiam, v krvi chaosu.</p>
<p>Postaví se za všechny, které sem připoutal. I za všechny ostatní. Za ubohé, zlomené duše pod svýma nohama. Postaví se za ně a bude čelit zuřivému chaosu.</p>
<p>Až do posledního okamžiku, do poslední chvíle.</p>
<p>Tetovaní se pod ním svíjeli jako klubko hadů.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kadaspala čekal tak dlouho. Na tuto příležitost. Aby se mohl pomstít vrahovi své milované sestry, zrádci Andarista, ušlechtilého Andarista, manžela a bratra. Vytušil, co Anomander Dlouhý vlas zamýšlí. Dostatečnou nápravu? Na tuto otázku by „ano“ odpověděli všichni Tiste Andii až na jediného. Všichni až na jediného.</p>
<p><emphasis>Ne však Kadaspala! Ne, já ne! Já ne já ne! Já ne já ne já ne!</emphasis></p>
<p><emphasis>Zajistím, abys neuspěl. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom svém posledním gestu, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom ubohém pokusu o usmíření − kvůli mně neuspěješ!</emphasis></p>
<p><emphasis>Vidíš boha, kterého jsem stvořil? Vidíš ho? Dívej se dívej se!</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne, nečekal jsi to nečekal jsi to nečekal jsi to, že ne? No že ne?</emphasis></p>
<p>Ne nůž v jeho ruce. Ne nůž v jeho ruce!</p>
<p>S vyceněnými zuby se slepý Kadaspala přetočil na záda, aby lépe viděl Syna noci, ano, aby ho lépe viděl. Oči nepotřeboval a oči nepotřeboval. Aby toho parchanta viděl.</p>
<p>Stál tu vysoký, hrozný, téměř na dosah.</p>
<p>Na hoře těl, na sténajícím mostě z masa a krve, na špinavé bariéře u dveří noci, této živoucí ochrany − tak hloupý tak hloupý! Stál tam, oči zvednuté, duše otočená dolů a dolů a dolů − ucítí ho? Ucítí ho? Ucítí ho? Pochopí?</p>
<p><emphasis>Ne</emphasis> na nic z toho. Protože Kadaspala stvořil boha boha boha, stvořil boha a nůž nůž nůž −</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas stojí a mapa se probouzí, její moc a jeho moc se probouzejí.</p>
<p>Toulavá držba se již netoulá. Prchající brána již neprchá. A tohle teď udělá. Tohle je oběť, kterou vykoná, tak ctihodná tak ušlechtilá tak ušlechtilá ano a chytrá a tak chytrá, a kdo kromě Anomandera Dlouhý vlas je ještě tak ušlechtilý a tak chytrý?</p>
<p><emphasis>A všechno na nic.</emphasis></p>
<p><emphasis>Božské dítě! Je čas! Cítíš nůž ve své ruce − ci</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> ho! Teď ho zvedni − ten hlupák nic nevidí, nic netuší, neví nic o tom, jak se cítím, jak nezapomínám nikdy nezapomínám nikdy nezapomínám a ne, nikdy nezapomenu!</emphasis></p>
<p><emphasis>Zvedni se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bodni!</emphasis></p>
<p><emphasis>Bodni!</emphasis></p>
<p><emphasis>Bodni!</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bouře světla, rozbitý měsíc, slunce vycházející za pomačkanými mraky, z nichž padal hnědý, ohavný déšť. Černý Korál byl městem v obležení a Tiste Andii v něm konečně cítili smrt svého pána a s ním i smrt jejich světa.</p>
<p>Je spravedlivé vložit břemeno dávno mrtvé naděje na bedra jediné osoby a žádat od ní tolik? Není to vlastně zbabělost? On byl jejich silou. On byl jejich odvahou. A platil za ně ohařskou daň, celá staletí platil a ani jednou se neodvrátil.</p>
<p>Jako kdyby stál na místě své matky. Jako kdyby dělal to, co ona neudělala.</p>
<p><emphasis>Náš pán je mrtvý. Opustil nás.</emphasis></p>
<p>Lidé truchlili.</p>
<p>Déšť padal. Kelyk proudil ulicemi a stékal po zdech. Plnil škarpy prudkým přívalem. Kapky dopadaly na kůži Silanah a se syčením černaly. Tohle byl uchvatitelský déšť a proti němu byli všichni bezmocní.</p>
<p><emphasis>Pij zhluboka, Černý Korále.</emphasis></p>
<p><emphasis>A tanči, ano, tanči, dokud nezemřeš.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Krysich se drápal do rozbláceného svahu plného kořenů s posledními dvěma dětmi v náručí. Vřeten dřepěl na hřebeni, celý od bláta, a vypadal jako nějaký pitomý chrlič. V upřených očích však neměl radost, jen únavu a strach.</p>
<p>Nepřirozený déšť dorazil k poničenému lesu. Staré zákopy a bermy byly zčernalé slizem, zbytky zadržovacích zdí připomínaly tlející kosti a zuby, jako kdyby bylo ze svahu serváno maso a zůstal obří, zpustošený obličej, prázdně se šklebící na šedohnědou oblohu.</p>
<p>Dvěma bývalým Paličům mostů se podařilo najít celkem dvacet dětí, z nichž čtyři byly na pokraji smrti, takže jim jen bezvládně visely v náručí. Muži pracovali celou noc a tahali děti nahoru zákopy a dolů tunely, kde na ně aspoň nepršelo. Schrastili pokrývky, něco k jídlu a čistou vodu v hliněných džbánech.</p>
<p>Když se Krysich přiblížil, Vřeten se natáhl, aby mu pomohl přelézt přes okraj. Hubené holčičky visely jako panenky ze slámy a hlavy se jim kývaly, když je Krysich podával Vřetenoví, jenž s nimi odklopýtal blátivým potokem v zákopu.</p>
<p>Krysich se posadil a civěl do země, aby mu nepršelo do očí a úst, zatímco lapal po dechu.</p>
<p>Celý život vojákování onoho druhu, kdy takováhle dřina je stará zpráva, kdy je známá jako děravé holínky. Proč se tedy teď cítí jinak?</p>
<p>V tunelu kdosi zaplakal a Vřeten ho začal utěšovat. A Krysichovi bylo do pláče. Bylo to jiné, ano, dočista jiné.</p>
<p>Byl jedním druhem vojáka tak dlouho, až mu z toho bylo zle a prostě odešel. A teď se objeví Vřeten, popadne ho, obrátí naruby a udělá z něj jiný druh vojáka. A tenhle vyvolává správné pocity. Patřičné pocity. Krysich vůbec netušil, že to může být takové.</p>
<p>Ohlédl se na Vřetena, který se objevil v dohledu. „Nechme to už být, Vřetene, prosím!“</p>
<p>„Chci Gradithanovi vrazit nůž do ksichtu,“ zavrčel Vřeten. „Chci mu vyříznout ten jeho černej jazyk. Chci ho vytáhnout sem, aby ti prckové viděli, co s ním dělám −“</p>
<p>„Jestli to uděláš, osobně tě vodpravím,“ sliboval Krysich a vycenil zuby. „Už toho viděli až dost, Vřetene.“</p>
<p>„Musej vidět pomstu −“</p>
<p>„Jim to jako pomsta nebude připadat,“ namítl Krysich, „bude to jenom další stejná zasraná hrůza, stejný krutý šílenství. Jestli chceš pomstu, tak ji vykonej v soukromí, Vřetene. Udělej to tam dole. Ale nečekej, že ti budu pomáhat − už toho mám plný zuby.“</p>
<p>Vřeten na něj zíral. „Teď mi tady ukazuješ úplně jinou řadu uzlů, Krysichu. Včera večer jsi vykládal, jak si na něj došlápnem a odděláme ho −“</p>
<p>„Změnil jsem názor, Vřetene. Můžou za to tyhle chudáci prcci.“ Zaváhal. „Ty za to můžeš, žes mě přinutil tohle udělat.“ Drsně se zasmál. „Jen si to představ… cejtím se vykoupenej. No není to ironie, Vřetene?“</p>
<p>Vřeten se pomalu opřel o stěnu zákopu a svezl se do bláta. „Kurva. To je něco. Ušel jsem celou tu cestu a hledal to, co jsi ty právě udělal a našel tady. Potřeboval jsem něco a myslel jsem, že to jsou odpovědi… jenže jsem neznal správný otázky.“ Zašklebil se a odplivl si. „Pořád je neznám.“</p>
<p>Krysich jen pokrčil rameny. „Já taky ne.“</p>
<p>„Ale tys byl vykoupenej.“ Znělo to navýsost hořce.</p>
<p>Krysich zápasil se svými myšlenkami. „Když tě to zasáhne − mě, když to zasáhlo mě, cejtil jsem se stejně jako ty teď, Vřetene. Jako když si vykoupení najde novej význam. Potom už nepotřebuješ odpovědi, protože víš, že každej, kdo je slibuje, je na hovno. Kněz, kněžka, bůh, bohyně. Akorát na hovno, chápeš?“</p>
<p>„To není správný,“ namítl Vřeten. „Abys byl vykoupenej, musí tě někdo vykoupit.“</p>
<p>„Možná to nemusí bejt někdo jinej. Možná stačí něco udělat, bejt něco, <emphasis>někdo,</emphasis> cejtit tu změnu v sobě − jako když jdeš a vykoupíš se sám. Na názorech jinejch nezáleží. Víš, že máš pořád všechny ty otázky, správný i špatný, a možná i najdeš jednu dvě odpovědi, ale možná taky ne. Akorát na tom nezáleží. Jediný, na čem záleží, je to, že teď víš, že nikdo jinej s tím nemá vůbec nic společnýho, s ničím. <emphasis>To</emphasis> je vykoupení, o jakým tady mluvím.“</p>
<p>Vřeten si opřel hlavu o stěnu zákopu a zavřel oči. „Máš štěstí, Krysichu. Ne, myslím to vážně.“</p>
<p>„Pitomče. Hnil jsem tady, všechno viděl a nic neudělal. Jestli jsem teď skončil někde jinde, tak jenom díky tobě. Kurva, udělal jsi to, co by měl udělat skutečnej kněz − žádný zasraný rady, žádný nesmyslný moudrosti, žádnej soucit, nic takovýho. Akorát jsi mě nakopnul do koulí a udělal, o čem jsi věděl, že je správný. Já teda rozhodně nezapomenu, cos udělal, Vřetene. Nikdy na to nezapomenu.“</p>
<p>Vřeten otevřel oči a s podivným zamračením vzhlédl k obloze. Krysich taky zvedl oči.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>K Chrámu noci kráčela osamělá postava. Mokasíny šustily na vlhké dlažbě. Ve zdvižené ruce se točily jemné řetězy a kroužky na koncích se blýskaly. Od roztočených konců odletovaly dešťové kapky a dopadaly na obličej a rty zkřivené v úsměvu.</p>
<p>Někdo v budově odolával. Je to sám Dlouhý vlas? Stříž v to upřímně doufal, a pokud tomu tak opravdu bylo, potom byl takzvaný Syn noci slabý, ubohý a jen několik chvil ho dělilo od zničení. Kdysi možná Stříž měl požadavky, chtěl vznášet obvinění seřazená jako šípy před bitvou. Drnčící tětiva, ozubené pravdy neomylně mířící přímo do středu terče. Ano, představoval si takovou scénu. Toužil po tom.</p>
<p>Jakou cenu má tvrdé odsouzení, když není, koho jím ranit? Kde je uspokojení? Potěšení ze zasazených ran? Ne, tvrdé odsouzení je jako vztek. Prospívá z obětí. A při doručení přichází nádherný pocit nadřazenosti.</p>
<p>Možná ho Umírající bůh odmění, protože tolik touží po obětech. Nakonec jim mohl dát tolik hněvu. <emphasis>Poslouchej, pane Dlouhý vlase. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Andaře zabili všechny do jednoho. Všechny! A kde jsi byl ty, když tví uctívači umírali? Kde jsi byl? Oni tě volali. Prosili tě.</emphasis></p>
<p>Ano, Stříž ho zlomí. Tolik svým lidem dlužil.</p>
<p>Cestou si prohlížel chrám. Linie mu byly povědomé, ozvěna Andary a Modré Růže. Tato budova však působila syrovějším, méně opracovaným dojmem, jako kdyby kámen nechtěně napodoboval hrubě otesané dřevo. Uctívané vzpomínky? Či zapomenutá elegance? Nepodstatné.</p>
<p>Myšlenkou vyrazil vrata a ten uvnitř ucukl bolestí.</p>
<p>Kroužky se točily, kelyk proudil.</p>
<p>Klenutá střecha byla protkaná prasklinami a déšť kanul v hustých, černých čůrcích. Vzadu zahlédl stát ženu ochromenou hrůzou. Uprostřed na mozaikové podlaze klečel jakýsi stařec se skloněnou hlavou.</p>
<p>Stříž se zastavil a zamračil se. <emphasis>Tohle</emphasis> že je jeho protivník? Ten zbytečný, zlomený, chabý tvor? Kde je Anomander Dlouhý vlas?</p>
<p><emphasis>On… on tu není. On tu vůbec není! Jsem jeho smrtelný meč a on tu ani není!</emphasis></p>
<p>Stříž zařval vzteky. A magie vyrazila jako stěna, jež cestou vytrhávala kamínky z mozaiky a kácela sloupy kolem komnaty, až padaly jako porážené stromy. A obklopila toho žalostného staříka −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Endest Silann pod tím náporem zasténal. Moc Umírajícího boha se do něj zarývala ostrými drápy a rvala ho na kusy. Nedokázal vzdorovat. Ustupoval, stále rychleji, každou chvíli se dá na útěk, na zděšený, osudový útěk −</p>
<p>Jenomže nebylo kam. Pokud padne teď, budou všichni Tiste Andii v Černém Korálu ztraceni. Saemankelyk si je vezme a samotné město podlehne té hrozné skvrně. Kurald Galain bude podmaněna, aby mohla krmit šílený hlad po moci toho cizího boha.</p>
<p>A tak za zvuků praskajících kostí a trhajícího se masa Endest Silann odolával.</p>
<p>Zoufale hledal zdroj síly − cokoliv, kohokoliv − jenomže Anomander Dlouhý vlas byl pryč. Syn noci běsnil energií jako ohnivý sloup. Byl nezdolný, a když pevně položil někomu ruku na rameno, byla jeho sebedůvěra darem. Ty, kdož ho milovali, dokázal přimět, aby dokázali nemožné.</p>
<p>Jenomže teď byl pryč. A Endest Silann byl sám.</p>
<p>Cítil, jak jeho duše chřadne a umírá pod tím spalujícím náporem.</p>
<p>A z nějaké obrovské hlubiny si připomněl… řeku. Vzdorující všemu světlu, tak hlubokou, kde tekly proudy − proudy, jež žádná síla nedokázala zkrotit. Mohl by do těch bezpečných proudů vklouznout, ano, stačilo jen natáhnout ruku…</p>
<p>Bolest však byla příliš prudká. Vyžadovala od něj všechno. Nedokázal se jí zbavit, i když ho požírala.</p>
<p>Řeka − kdyby k ní jen dosáhl −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Bůh, jenž posedl Stříže, se smál. Všechno měl na dosah. Cítil svou drahou velekněžku, s takovou láskou vyrvanou z Vykupitelových spárů, tak dokonale svedenou k bezduchému tanci zapomnění, k uctívání promarněných životů − když porážela Vykupitelova jediného ochránce − ustupoval krok za krokem, posetý ranami, z nichž tucet byl smrtelný, a třebaže se mu dařilo dosud stát a bojovat, už dlouho nevydrží.</p>
<p>Bůh chtěl Vykupitele. Bude mnohem hodnotnější nádobou než ten jménem Stříž, tak zkorumpovaný ve svých myšlenkách, tak nešťastný a ublížený. O nic lepší než dítě popálené zanedbáváním, které sní jen o tom, jak všechno oplatí.</p>
<p>Věřil, že přichází střetnout se se svým otcem, jenomže žádný otec tu nebyl. Nikdy tu nebyl. Ten jménem Stříž věřil, že byl vyvolen, aby prosadil spravedlnost, jenomže on nikdy žádnou spravedlnost neviděl a nechápal její skutečný význam, a ten jeho patřil výhradně a pouze do klece jeho vlastní duše.</p>
<p>Ne, bůh už Stříže pomalu přestával potřebovat. Tuto nádobu předá saemankelyku, skončí stejně jako ostatní. Bude tančit, vyspí se s velekněžkou a vylije jí do dělohy černé semeno − skutek bez rozkoše, protože veškerou rozkoš pohltí krev Umírajícího boha, sladký kelyk. A ona se vzduje nesmrtelnými dary tisíckrát, desetitisíckrát.</p>
<p>Nejsladším jedem je nakonec ten, o který se všichni ochotně dělí. Bůh zamířil ke klečícímu starci. Čas toho hlupáka zabít.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Aranatina ruka v Nimanderově sevření byla chladná a suchá, když ho vedla neznámou říší, v níž byl slepý, klopýtal jako zbitý pes a ruka ho jako vodítko táhla dál.</p>
<p>„Prosím,“ šeptal, „kam to jdeme?“</p>
<p>„Do bitvy,“ odpověděla hlasem, který skoro nepoznal.</p>
<p>Nimander se zachvěl strachem. Je to vůbec Aranatha? Možná její místo zaujal nějaký démon − a přece tu ruku znal, ano, znal ji. Ten prchavý dotek se nezměnil. Jako rukavice, ve které nic není − ale ne, cítil ji, pevnou, ráznou. Její ruka, stejně jako všechno na ní, byla záhadou, kterou si zamiloval.</p>
<p>Její polibek − připadalo mu to jako celá věčnost − cítil stále, jako kdyby okusil něco jinosvětského, něco tak vzdáleného, že neměl naději to pochopit či dokonce poznat, co to mohlo být. Polibek sladký jako požehnání − ale požehnala mu při něm Aranatha?</p>
<p>„Aranatho −“</p>
<p>„Už jsme skoro tam − ach, budeš mě bránit, Nimandere? Dosáhnu jen kousek, sil mnoho nemám. Víc toho nezvládnu. Ale ona teď… naléhá. <emphasis>Přikazuje.</emphasis>“</p>
<p>„Kdo?“ zeptal se. Náhle ho zamrazilo, až se otřásl. „Kdo ti něco přikazuje?“</p>
<p>„Přece Aranatha.“</p>
<p><emphasis>Ale</emphasis> − „Kdo − kdo jsi?“</p>
<p>„Budeš mě bránit, Nimandere? Nezasloužím si to. Nadělala jsem kupu chyb. Svou ublíženost jsem proměnila ve vaše prokletí. Ale omluvy už nejsou zapotřebí. Stojíme v prachu toho, co bylo vykonáno.“</p>
<p>„Prosím −“</p>
<p>„Myslím, že nedosáhnu dost daleko − ne k <emphasis>němu.</emphasis> Je mi to líto. Jestli se mu nepostavíš, padnu. Padnu. Cítím ve tvé krvi někoho šeptat. Někoho, kdo je mi drahý. Někoho, kdo by se mu mohl postavit. On na nás ale nečeká. Není tam, aby mě bránil. Co se stalo? Nimandere, mám jenom tebe.“</p>
<p>Malá ruka, velice suchá, chladná a zvláštně uklidňující ve své odtažitosti, najednou působila křehce jako porcelán.</p>
<p><emphasis>Ona mě nevede. Ona se mě drží.</emphasis></p>
<p>Snažil se vyznat v tom, co řekla. <emphasis>Krev někoho, kdo je jí drahý. Nedosáhne tak daleko, aby mohla něco udělat proti Střížovi, proti Umírajícímu bohu. A není to Aranatha.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Nimandere, mám jenom tebe.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Stojíme v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prachu toho, co bylo vykonáno.</emphasis>“</p>
<p>„Nimandere, už jsme dorazili.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Věštdominovi po zpustošené tváři tekly slzy. Přemožený bezmocí, marností svého boje proti takovému nepříteli, se pod každou ranou zakymácel, a jestliže se smál − a on se opravdu smál − nebylo v tom strašném zvuku žádné veselí.</p>
<p>Už pro začátek neměl dost pýchy − takže si před pokorným Vykupitelem musel vystačit s pózou − ale žádný voják s aspoň trochu pevnou páteří není tajně přesvědčený o svých schopnostech. A třebaže nelhal, když si říkal, že bojuje za boha, v něhož nevěří, jednu jeho část to trápilo. Jako kdyby v tom nebyl žádný rozdíl. A v tom byla odhalena jeho tajná pýcha.</p>
<p>Překvapí ji. Ohromí ji odporem přesahujícím to, co čekala. Donutí tu mrchu k příměří.</p>
<p>Jak ponuré, jak ušlechtilé, jak poetické. Ano, budou o té bitvě zpívat písně, celí rozzáření v nějakém budoucím chrámu z bílého, panenského kamene, s očima zářícíma radostí z toho, že se mohou podílet na vítězné slávě hrdinného Věštdomina.</p>
<p>Nemohl si pomoct, musel se smát.</p>
<p>Trhala ho na jeden ubohý kousek za druhým. Byl div, že mu ještě zbývalo dost duše, aby sám sebe poznal.</p>
<p><emphasis>Podívej se na mě, Spinnoku Durave, starý příteli. Ušlechtilý příteli. A zasmějme se společně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Té mé hloupé póze.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vysmívá se mi, příteli, moje vlastní pýcha. Ano, směj se, jak jsi chtěl udělat pokaždé, když jsi mě porazil na mém mrňavém bojišti na špinavém stole ve vlhké, ubohé krčmě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nenapadlo tě, jak jsem se snažil držet té pýchy, jednu porážku za druhou, jednu zdrcující ztrátu za druhou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak teď odhoďme ty uhlazené masky. Směj se, Spinnoku Durave, protože já znovu prohrávám.</emphasis></p>
<p>Ani ji nezpomalil. Čepele do něj bušily ze všech stran, tři čtyři <emphasis>naráz.</emphasis> Jeho zničené tělo ani nevědělo, kam padnout − vlastně ho vestoje držely jen její útoky.</p>
<p>Ztratil meč. Možná ztratil i ruku, v níž ho držel. Netušil. Nevnímal nic kromě toho uzlíku posměšného vědomí. Kromě toho vnitřního oka, bez mrknutí se upírajícího na jeho žalostné já.</p>
<p>A zřejmě musela odhodit všechny zbraně, protože měl její ruce na krku.</p>
<p>Přinutil se otevřít oči. Zíral do její rozesmáté tváře −</p>
<p><emphasis>Ach. Už to chápu. To ses smála ty. Ty, ne já. Slyšel jsem tebe. Ano, už tomu rozumím</emphasis> −</p>
<p>To znamená, že on plakal. Tolik k výsměchu. Pravdou bylo, že mu zůstala už jen sebelítost. <emphasis>Spinnoku Durave, dívej se jinam. Prosím, dívej se jinam.</emphasis></p>
<p>Sevřela mu krk a zvedla ho ze země. Viděl jí do tváře, zatímco ho škrtila. Dívala se a smála se mu do očí plných slz.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Velekněžka stála s rukama přitisknutýma na ústa, příliš vyděšená, než aby se dokázala pohnout, a jen přihlížela, jak Umírající bůh zabíjí Endesta Silanna. Už se měl dávno zhroutit, měl se rozpustit pod tím náporem. A taky to už začalo. On se však přese všechno stále držel.</p>
<p>Vytvořil ze sebe poslední, křehkou bariéru mezi Tiste Andii a tímhle úděsným, šíleným bohem. Ona se krčila ve stínu. Byla to domýšlivost, šílená domýšlivost věřit, že se můžou téhle ohavnosti postavit. Bez Anomandera Dlouhý vlas, dokonce i bez Spinnoka Durava. Teď cítila, jak to všechny její druhy sráží k zemi, jak nedokážou ani zvednout ruku na svou obranu, leží s obnaženými hrdly, zatímco jedovatý déšť zaplavuje ulice, bublá pode dveřmi, proniká okny, rozežírá střešní tašky jako kyselina, stéká po trámech a zabarvuje všechny stěny dohněda. Její druhové už začínali pociťovat žízeň, touhu po osudném prvním doušku − stejně jako ona.</p>
<p>A Endest Silann nepřítele zadržoval.</p>
<p>Ještě chvíli.</p>
<p>A ještě chvíli −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V říši Dragnipúru boje ustaly. Všichni bojovníci − Draconus, mistr Kápě, Iskar Jarak, připoutaní, vojáci chaosu s hořícíma očima − upírali zrak k obloze nad vozem.</p>
<p>Na osamělou postavu stojící na hromadě těl. Kde se začínalo cosi neobyčejného.</p>
<p>Vytetovaný vzorec se vysvobodil z pomačkaného plátna kůží − jako kdyby vrstva, která byla všem na očích, byla pouze jednou stranou, jedním aspektem, jedním rozměrem mnohem většího zjevení. A to se nyní zvedlo, rozbalilo, složité jako dokonalá klec, pavučina lesknoucí se jako vlhké tahy štětcem zavěšené ve vzduchu kolem Anomandera Dlouhý vlas.</p>
<p>A Tiste Andii pomalu zvedl ruce.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Kadaspala, ležící u Anomanderových nohou, se svíjel šílenou radostí. Pomsta a pomsta a ano, pomsta.</p>
<p><emphasis>Bodni! Milé dítě! Teď bodni, ano a bodni a bodni</emphasis> −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Škarpa, tedy co z něj zůstalo, zíral jedním okem. Viděl, jak se zvedá dlouhá, potetovaná paže, zahlédl nůž v ruce, vznášející se jako vztyčený had za Anomanderovými zády. A vůbec ho to nepřekvapilo.</p>
<p>Bůh-dítě měl jediný cíl. Jediný důvod k existenci.</p>
<p>A on byl jeho okem, pohlížejícím na svou duši zvenčí i zevnitř. Vnímajícím srdce přetékající životem, radostí. Narodit se a žít je takový dar! Vidět jediný cíl, uchopit ten nůž a zabodnout ho hluboko −</p>
<p>A pak?</p>
<p>A pak… <emphasis>to všechno skončí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Všechno tady. Oni všichni. Ta hřející těla vedle mě. Všichni zrazeni tím, koho krmili svými životy. Drahocenné vzpomínky, spousta nejčistší lítosti − ale co musí být vždycky určitě připoutáno ke každé duši? Inu, lítost, pochopitelně. Každý je navěky připoutaný k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlastní minulosti, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlastnímu životu, navěky táhnoucí to vrzající, kymácející se břemeno…</emphasis></p>
<p><emphasis>Zbavit se řetězů lítosti znamená setřást ze sebe samotnou lidskost. A stát se netvorem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Milý malý bože, budeš toho litovat?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Ne.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Proč ne?</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Protože na to nebude čas.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Ne, nebude čas. Pro nikoho. Na nic. Tohle je tvoje chvíle žití − tvoje narození, tvůj skutek, tvoje smrt. Jí se musíš poměřovat během těch několika málo nadechnutí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvůj stvořitel chce, abys zabil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Narodil ses teď. Tvůj skutek čeká. Tvoje smrt číhá těsně za ním. Malý bože, co učiníš?</emphasis></p>
<p>Škarpa cítil, jak bůh váhá. Cítil, jak se probouzí, začíná pociťovat svobodu, jakou probuzení nabízí. Ano, jeho stvořitel se ho snažil vytvarovat. Zplodit dítě cítící pouze nepřekonatelnou nenávist a pomstychtivost. Dát jeho bezprostřední smrti veškerý smysl, jaký vyžadovala.</p>
<p><emphasis>Selži, a tvoje smrt nebude mít vůbec žádný smysl.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Ano. Ale když zemřu bez toho, abych dosáhl toho, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu jsem byl stvořen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>−</emphasis>“</p>
<p>Bůh cítil energii, která nyní prýštila z toho neobyčejného Tiste Andii se stříbrnými vlasy, hnala se kresbami na bezpočtu těl − putovala po vláknech obrovské pavučiny. Dolů, dolů do brány.</p>
<p>Co to dělá?</p>
<p>A Škarpa se usmál, když odpovídal. <emphasis>Příteli, věz toto. Ať se Anomander Dlouhý vlas pokouší o cokoliv, nedělá to pro sebe.</emphasis></p>
<p>Jeho prohlášení boha-dítě ohromilo. Nedělá to pro sebe? Je něco takového možné? Copak si každý nevybere na prvním místě sebe?</p>
<p><emphasis>Většina ano. A až tito pominou, jsou rychle zapomenuti. Každý jejich čin je rychle pošpiněn. Všichni si rychle uvědomí, že nebyli o nic lepší než ostatní. Ani chytřejší, ani odvážnější. Že jejich motivy byly nakonec nízké a sprosté. Většina, říkal jsem, ne však on. Ne Anomander Dlouhý vlas.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Chápu. Potom, můj smrtelný příteli… neučiním sám nic jiného.</emphasis>“</p>
<p>S tím se dlouhá paže otočila a nůž zajel do Kadaspalovy hrudi. Slepý Tiste Andii zavřískl a na namačkaná těla stékala jeho krev.</p>
<p>Zabitý vlastním dítětem. A pavučina dychtivě pila krev svého stvořitele.</p>
<p>Ke Škarpovi se připlazila jakási žena. Škarpa se snažil zaostřit svým umírajícím a <emphasis>umírajícím</emphasis> okem. Široký obličej, odlupující se kůže, dlouhé, husté černé vlasy s rudými prameny. V ruce svírala pazourkový nůž.</p>
<p>„Vezmi ho,“ zašeptal. „Honem −“</p>
<p>A ona poslechla.</p>
<p>Prudká bolest, oheň pronikající do lebky a pak… začalo všechno blednout.</p>
<p><emphasis>A bůh-dítě zabiv, nyní sám umírá.</emphasis> Zaplakal pro něj jen jediný muž, uronil červené slzy. Jediný muž, který věděl, co malý bůh vykonal.</p>
<p>Bude to stačit?</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Apsal’ara viděla, jak se Anomander Dlouhý vlas zarazil a shlédl dolů. Usmál se. „Jdi, s mým požehnáním.“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„To brzy zjistíš.“</p>
<p>Zadívala se mu hluboko do zářících očí, jež potemněly a potemněly, a potemněly ještě trochu víc. Až si nakonec uvědomila, co vlastně vidí, a zamrazil ji ledový dech. Vykřikla, protože si vzpomněla, kde už tohle cítila −</p>
<p>A Apsal’ara, paní zlodějů, mu hodila krvavé oko boha. Zachytil ho jednou rukou.</p>
<p>„Na památku,“ zašeptala a odkutálela se.</p>
<p>Protože na tomhle voze nebylo dobré zůstávat. Ne vzhledem k tomu, co se mělo stát.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vzorec pronikal navršenými těly a brána noci mu stoupala vstříc.</p>
<p><emphasis>Už nebyla toulavá.</emphasis></p>
<p>Anomander Dlouhý vlas dosud stál, hlavu zvrácenou, ruce pozdvižené. Nyní se začal rozpouštět, rozpadal se, jak si ho brána brala, jak se jím krmila, Synem noci. Jeho tužbami, jeho <emphasis>vůlí.</emphasis></p>
<p>Draconus, jenž to vše pozoroval, padl na kolena. Konečně pochopil, co se děje. Konečně pochopil, co Anomander Dlouhý vlas celou dobu plánoval − tuhle úžasnou věc.</p>
<p>S očima upřenýma vzhůru zašeptal: „Ty mě žádáš o odpuštění? Když jsi odčinil, co jsem tehdy udělal? Když jsi vyléčil, co já jsem zranil, když jsi spravil, co já jsem rozbil?“ Zvedl hlas. „Dlouhý vlase! Nemusíš hledat odpuštění − ode mě ani, bohové pod námi, <emphasis>od kohokoliv z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás!</emphasis>“</p>
<p>Netušil, zda ho Anomander slyšel. Ten, kdo býval Anomanderem Dlouhým vlasem, byl rozptýlený po říši Kurald Galain na vlastní, dávno zpečetěné stezce, která možná − jen možná − vede k nohám Matky noci.</p>
<p>Která se odvrátila.</p>
<p>„Matko noci,“ zašeptal Draconus. „Myslím, že teď se k němu musíš otočit čelem. Musíš se obrátit ke svým dětem. Myslím, že tvůj syn na tom <emphasis>trvá. Požaduje to. Otevři oči, Matko noci. Podívej, co vykonal. Pro tebe, pro Tiste Andii − ale ne pro sebe. Pohleď! Dívej se a poznej, co vykonal!</emphasis>“</p>
<p>Noc se probudila, vzorec se chopil samotné brány a pronikal do ní, pronikl mimo hranice Dragnipúru, navždy opustil ten děsivý meč −</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V Chrámu stínu v Černém Korálu, městě topícím se v jedovatém dešti, stáli Stříž a bůh v něm nad schouleným Endestem Silannem.</p>
<p>Hra skončila. Veškerá radost z vítězství vybledla před absurdním, umíněným odporem toho starce.</p>
<p>Kroužky se točily pořád dokola v jedné ruce a v druhé se objevila dýka. Prosté, špinavé, pravda, zato krátké a definitivní.</p>
<p>A pak se podlaha najednou probudila, objevily se černé prameny a vytvořily vzorec. Dlouze zavál ledový dech. Clony deště zamrzaly v okamžiku, kdy kapky dopadly na ten mrazivý vzduch, načež se roztříštily na vzduté dlažbě a rozbitých kamíncích mozaiky. A chlad stoupal vzhůru.</p>
<p>Umírající bůh se zamračil.</p>
<p>Vzorec se šířil, až překryl celou podlahu oltářní síně a začal se hrnout ven. Vypadal pokřiveně, jako kdyby měl víc rozměrů, než bylo vidět pouhým okem.</p>
<p>Celý chrám se otřásal.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Vřeten s Krysichem, přikrčení na bermě na zalesněném svahu, zírali na nebe nad Černým Korálem. Ve vzduchu se objevil zvláštní obrazec připomínající bludiště a roztahoval se do všech stran, přičemž klesal do města.</p>
<p>A pak se jedno vlákno dotklo dračice spící na své věži a ona roztáhla křídla, jako když se rozevírají obrovské, karmínové vějíře, zvedla hlavu na dlouhém krku a otevřela tlamu.</p>
<p>A Silanah zařvala.</p>
<p>Zvuk byl ohlušující. Vyjadřoval žal, vztek, vypuštěný <emphasis>záměr.</emphasis></p>
<p>Dračice vzlétla do padajícího vzorce, do padající oblohy, a zaplachtila nad městem.</p>
<p>Vřeten se ošklivě zasmál. „Utíkej, Gradithane! Utíkej, co jen můžeš! Ta ohnivá mrcha jde po tobě!“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Aranatha prošla skrz a Nimander ji následoval. Zalapal po dechu, vytrhl se jí z ruky − protože její stisk byl tak nesnesitelně studený, až pálil − a odklopýtal stranou.</p>
<p>Aranatha se zastavila na kraji obrovské oltářní síně. Tam z klenutého stropu pršel bizarní, nehmotný vzorec z propojených nespočetných černých vláken. Pomalu klesal a další vlákna stoupala z podlahy.</p>
<p>„Brána,“ zašeptala Aranatha, „jak… ach, můj nejdražší synu… <emphasis>ach, Anomandere…</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Stříž stál uprostřed síně. Při příchodu Aranathy s Nimanderem se otočil.</p>
<p>Kroužky se na řetěze zatočily − a zastavily se, zachycené ve vzorci. Napjatý řetěz se chvěl.</p>
<p>Stříže zachvátila agonie.</p>
<p>Luplo to, jak mu napjatý řetěz projel ukazovákem − a kroužky se zatočily a odletěly, nabodené na vzorec. Rozběhly se po vláknech, stále rychleji, až byly vidět rozmazaně, a nakonec zmizely.</p>
<p>Nimander prošel kolem Aranathy a skočil po Střížovi.</p>
<p>Ten se zapotácel a podíval se dolů − jako kdyby na zemi hledal svůj utržený prst. Tvářil se zděšeně, ublíženě, zmateně −</p>
<p>Nimandera od začátku podceňoval. Snadná chyba. Jak už chyby bývají.</p>
<p>Tolik se podobal svému otci, dlouho mu trvalo, než se rozhněval, ale pak… Nimander popadl Stříže za kazajku, zvedl ho a odhodil. Tím probudil Umírajícího boha. Ten se, vzteky úplně bez sebe, postavil a obrátil se k Nimanderovi.</p>
<p>Nimander necukl, jen tasil meč a připravoval se na střet. Zastavil ho letmý dotek na rameni.</p>
<p>Aranatha − <emphasis>která už nebyla Aranathou</emphasis> − prošla kolem něj.</p>
<p>Ale ne, ona se ani nedotýkala podlahy. Stoupala výš v pramenech tmy plynoucích jako hedvábí a hleděla na Umírajícího boha. A on, tváří v tvář Matce noci − vtělení starší bohyně − <emphasis>couvl.</emphasis> Ustoupil, zmenšil se.</p>
<p><emphasis>Ona nenatahuje ruku − už ne. Je tady. Matka noc je tady.</emphasis></p>
<p>„Ach, můj synu,“ řekla, „<emphasis>přijímám.</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Brána noci se přestala toulat. Už ji nikdo nepronásledoval. Našla si nový domov v srdci Černého Korálu.</p>
<p>Endest Silann ležel jako hromádka potrhaného masa a zlámaných kostí a umíral. Vynořil se z řeky − té ze vzpomínek a skutečnosti, která ho udržela naživu tak dlouho − a otevřel oči. Klečela u něj velekněžka a hladila ho po tváři. „Jak,“ šeptla, „jak od tebe mohl žádat něco takového? Jak mohl vědět −“</p>
<p>Přes slzy se usmál. „Všechno, co od nás, ode mě a Spinnoka Durava a mnoha dalších, kdy žádal, nám splatil. Všechno. Tohle… tohle je jeho tajemství. Copak to nechápeš, velekněžko? Posloužili jsme tomu, kdo sloužil nám.“</p>
<p>Zavřel oči a ucítil přítomnost někoho dalšího − a ani by ho nenapadlo, že ho ještě někdy ucítí. A v hlavě uslyšel hlas: „To udělal pro tebe, Matko noci. To udělal pro nás. Přivedl nás domů. <emphasis>Všechny nás přivedl domů.</emphasis>“</p>
<p>A ona mu odpověděla, její hlas vystoupil z hlubiny, z řeky, kde prve nalezl svou sílu. Sílu ještě jednou odolávat. Jak ho požádal jeho pán. Jak jeho pán věděl, že to udělá. Ona řekla: <emphasis>Chápu. Pojď tedy ke mně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Voda mezi námi, Endeste Silanne, je čistá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Voda je čistá.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když Salind odhazovala zničené, neživé pozůstatky, jež kdysi bývaly Věštdominem, připravovala se ke konečnému útoku na samotného Vykupitele −</p>
<p>Bůh, jenž kdysi býval Itkovianem − tichý, žasnoucí svědek obrany vedené s nepředstavitelnou odvahou − teď zvedl hlavu. Cítil čísi přítomnost. A bylo jich víc. Matka. Syn. Tak dlouho rozdělení, nyní propojení způsobem příliš záhadným, nepopsatelným, nepochopitelným. A pak to přišlo jako příval, pochopil pravdu těch darů, pravdu vykoupení. Zalapal po dechu.</p>
<p>„Já… vidím. Vidím…“</p>
<p>A vykročil jí vstříc.</p>
<p>„Děkuji, Anomandere Dlouhý vlase, za tento nečekaný dar. Můj skrytý příteli. A… kéž se ti daří.“</p>
<p>Vykupitel, na mohyle z bezcenného bohatství, nemusel stát venku, nemusel čelit tmě. Ne, teď mohl rovnou vejít do té říše. Do slábnoucího, vodnatého deště, kde stála Salind, nejistá, třesoucí se na pokraji opuštění. A on jí objal.</p>
<p>Držel ji v náruči a pronášel tato slova: „<emphasis>Buď požehnána, že nejsi posedlá. Buď požehnána, že začínáš ve svém čase a že končíš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho plnosti. Buď požehnána jménem Vykupitele, mým jménem, proti krutým žencům duší, zlodějům životů. Buď požehnána, že tvůj život a každý život budou takové, jak je psáno, protože mír se rodí ze završení.</emphasis>“</p>
<p>Proti tomu neměl Umírající bůh obranu. V tomto objetí uvěřil, že netáhne proti Vykupiteli, naopak že ho Vykupitel povolal. A on jeho pozvání neviděl, nepoznal. Ale přinášelo léčbu na vše, co nikdo jiný vyléčit nemohl.</p>
<p>Tady v čisté noci. V bráně Matky noci vlastně neexistovalo žádné jiné možné místo ke zrození.</p>
<p>Umírající bůh prostě… <emphasis>vyklouzl.</emphasis></p>
<p>A Salind byla v jeho objetí měkká.</p>
<p>Vykupitel nechává soudy ostatním. To ho osvobozuje, víte, to všechno očišťuje.</p>
<p>A voda mezi nimi je čistá.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Na nehybnou, tichou scénu se snášel popel. Legie chaosu byly z Dragnipúru pryč, jejich kořist zmizela. Vůz stál nehybně, celý popraskaný. Draconus se rozhlédl a viděl, jak málo jiných připoutaných zůstalo. Tolik jich bylo zničeno, pohlceno. Zrak mu padl na zem, kde svůj poslední boj vybojoval démon Perel, kde padl, vzdorující až do samého konce.</p>
<p>Voják jménem Iskar Jarak seděl na koni a hleděl na místo, kde předtím byl Anomander Dlouhý vlas, na hromadu nyní nehybných těl − na nichž nezůstala ani stopa po obrovském tetování.</p>
<p>Draconus se k němu připojil. „Ty jsi ho znal, viď?“</p>
<p>Iskar Jarak kývl. „Nazval mě přítelem.“</p>
<p>Draconus si povzdechl. „Kéž bych mohl říct totéž. Kéž bych… kéž bych ho byl poznal líp.“ Ozvaly se kroky, přicházel k nim mistr Kápě. „Pane smrti, co teď? Zůstali jsme připoutaní. Nemůžeme odejít jako Paliči mostů a Šedé meče. Je nás příliš málo, vůz neutáhneme, i kdybychom měli kam jít. Rozumím tomu, co Anomander Dlouhý vlas vykonal, a nemám mu to nijak za zlé. Vlastně lituju, že jsem se nepřipojil k ostatním. Najít konec toho všeho −“</p>
<p>Iskar Jarak zabručel. „Pravdu jsi měl, Dracone, když jsi říkal, že jsi ho dobře neznal.“</p>
<p>Draconus se zamračil. „Co tím myslíš?“</p>
<p>„Myslí tím,“ ozval se mistr Kápě, „že přicházíme k závěru této dohody. On dodržel slovo, jenomže dál už to není v jeho rukou. Vypracoval slib, ano, ale bude to stačit?“</p>
<p>„Styď se, mistře Kápě,“ napomenul ho Iskar Jarak a zvedl otěže. „Neexistuje hlupák, který by zradil Syna noci, dokonce ani teď ne − i když nás opustil, i když se vrátil do říše své matky.“</p>
<p>„Ty mě hubuješ, Iskare Jaraku?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>Jaghut si odfrkl. „Přijímám.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Barathol seděl na zemi a měl pocit, že má zpřelámané všechny kosti v těle a potlučené všechny svaly. Bylo mu na zvracení, ale zatím se mu dařilo to potlačit, protože křeče by ho zabily. Znovu se zadíval na mrtvolu s mečem vraženým do lebky. Viděl široké, hluboké rány na stehně, kam se zakousl ohař. Nekrvácely.</p>
<p>Dřepl si k němu Jiskra. „Koukni, do čeho jsme se tu dostali. Všude je psí krev a ty, pitomče zatracená, ses jedný tý potvoře postavil − jen s blbou sekerou!“</p>
<p>„Pomoz mi, ano?“</p>
<p>Jiskra si povzdechl. „Na tohle budem potřebovat vola − seš velkej jako bhederin. Hele, já si dřepnu a ty se po mně zkus vyšplhat, ale nenadávej mi, jestli se mi podloměj kolena.“</p>
<p>Před chvílí se tu zastavil další kočár, z něhož vystoupil velealchymista Barúk − ten, jenž je předtím odmítl − a s ním válečník s barghastskou krví a obrovským kladivem na zádech. Nyní přistoupil k mrtvému Tiste Andii.</p>
<p>Barathol se vytahoval nahoru, až Jiskra pod tou tíhou funěl. Pak se narovnal a tiše mu poděkoval a ohlédl se na ostatní, kdo tu ještě zůstali, jako ten toblakajský válečník a žena − zřejmě jeho společnice. Dvě mladé Toblakajky − možná ještě děti − které mohly být sestry, a velký pes mající na sobě víc jizev, než bylo možné. Na střechách dosud hřadovali velcí krkavci, nebo se jako černí permoníci choulili, tiší jako přízraky.</p>
<p>Kouřem visícím nad městem pronikaly první zlaté sluneční paprsky, ale žádné zvuky probouzejících se obyvatel, jež by měly pomalu plnit darúdžhistánské ulice, se neozývaly.</p>
<p>Začínali se objevovat ostatní. Měšťané, strážní, s prázdnými výrazy, neschopni slova, otupělí jako uprchlíci. Nikdo se příliš nepřiblížil, ale nikdo taky zřejmě nechtěl odejít.</p>
<p>Velealchymista stál v uctivé vzdálenosti od Barghasta a mrtvého Tiste Andii a vše nešťastně pozoroval.</p>
<p>„Caladane Chmure, to, oč usiloval, muselo −“ promluvil konečně.</p>
<p>„Počkej,“ zabručel Barghast „To musí počkat.“ Sklonil se pro meč s černou čepelí. Bez cirátů ho vypáčil z rány a narovnal se.</p>
<p>Všichni ostatní zadržovali dech.</p>
<p>Caladan Chmur chvíli civěl na zbraň ve svých rukou, pak zkřivil rty do úšklebku, v němž se mu zaleskly upilované zuby. Obrátil se a zamířil k vozu, otevřel dvířka a hodil meč dovnitř, až to zadunělo. Dvířka zase zabouchl.</p>
<p>Podmračeně se rozhlédl a ukázal. „Ten vůl a vůz.“</p>
<p>„Caladane −“</p>
<p>„Bude to po mém, Barúku.“ Upřel zvířecí oči na Barathola. „Ty mi s ním pomůžeš.“</p>
<p>Barathol, s protestujícími zády, uchopil Tiste Andii za nohy a díval se, jak Chmur strká ruce mrtvému pod ramena. Společně tělo zvedli.</p>
<p>Jiskra přivezl vůz a teď stál vedle vola a tvářil se truchlivě.</p>
<p>Uložili tělo Anomandera Dlouhý vlas na dřevěnou korbu se starými skvrnami. Chmur se nad něj naklonil. Po delší době se zase narovnal a obrátil se na velealchymistu. „Vybuduju mu mohylu. Západně od města.“</p>
<p>„Caladane, prosím, to může počkat. Musíme −“</p>
<p>„Ne.“ Přistoupil k Jiskrovi, odstrčil ho od vola a popadl jho. „Tohle udělám. Nikdo další se tím nemusí zatěžovat. Bude to Caladan Chmur a Anomander Dlouhý vlas, naposledy spolu.“</p>
<p>S tím se vůl vydal na svou osudovou cestu. S jedním válečníkem po boku a druhým mrtvým na voze.</p>
<p>Průvod musel zastavit jen jednou, asi po deseti krocích, kde se mu do cesty postavil malý tlouštík v červené vestě. Caladan Chmur vzhlédl a zamračil se. Tlusťoch se s překvapivou grácií poklonil a ustoupil stranou. Chmur beze slova pobídl vola znovu do kroku.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Říkalo se, že zachránil Darúdžhistán. Kdysi před lety a teď znovu. Pán Měsíčního Kamene, jenž této noci přinesl tmu a chlad dolů na zuřící ohně. A nějak se mu podařilo vymáčknout život z ničivého požáru. Zachránil všem život. Říkalo se, že sám zahnal démonické ohaře. Říkalo se, že v okamžiku jeho smrti puklo měsíci srdce. A důkaz toho dosud visel na obloze.</p>
<p>Kdo ho zabil? Tím si nikdo nebyl jistý. Drby o Vorcanině návratu vyvolaly spekulace o nějaké ohavné zradě. Malazský kontrakt. Slepý vztek nějakého boha. Očividně však byla tato smrt osudem předurčená, protože copak se předchozí noci nevyrojili ze svého chrámu uctívači Dessembrae? Copak nebyl právě čas pána tragédií? Ano, to tedy rozhodně byl.</p>
<p>A tak se lidé bez vyzvání vydávali do ulic. Lemovali cestu, po níž se ubíral Caladan Chmur, čekali na něj, na válečníka, na vola, na vůz. A když procházel kolem, jen ho mlčky pozorovali. A pak se potichu řadili za něj a stávala se z nich lidská řeka.</p>
<p>Toho rána se Darúdžhistán nepodobal žádnému jinému městu. Pouliční prodavači nenabízeli zboží, stánky zůstávaly zavřené. Rybářské čluny nevyplouvaly na jezero a nevydávaly se na jeho zrcadlové vody. Stavy zůstaly nehybné, vřetena se netočila. A v každém chrámu vyzváněly zvony. Nesourodé, hlasité zvuky sílily jako roztříštěná ozvěna, jako by město samo nalezlo svůj hlas, a ten hlas, plný chaosu ze žalu, nyní promlouval za každého občana, za kněze a kněžky, za samotné bohy v jejich chrámech.</p>
<p>Za vyzvánění zvonů se velcí krkavci vznesli k zakouřenému nebi, zakroužili nad střechami a vytvořili vřeštící, hrůzu nahánějící eskortu. Zprvu jich byly stovky, pak tisíce. Kroužili, jako by je to táhlo k tomu, aby do Darúdžhistánu přinesli temnotu, jako by to byl rubáš pro tělo dole.</p>
<p>A za Skuhrovem, mezi prvními kopci Gadróbské pahorkatiny, se osamělý šermíř zastavil a pootočil zpustošenou tvář k rozmrzelé hudbě zvonů, k těm ptákům, a ať už se mu zračilo v očích cokoliv, nebyl tam nikdo, kdo by to viděl.</p>
<p>A tak se osamělý šermíř obrátil zády k Darúdžhistánu a pokračoval v cestě. To, že neměl kam jít, alespoň prozatím, nebylo důležité. Samota nachází vlastní stezky pro ty, kdo se nechtějí dělit o svá břemena. A třebaže osamělost není dobrým společníkem pro věčně ztracené, je jediným společníkem, kterého znají.</p>
<p>V této chvíli seděl v jedné skuhrovské krčmě další osamělý muž, tento oděný v kroužkové zbroji. Představa, že by se zúčastnil průvodu ve městě, byla příliš… nestravitelná. Kallor nesnášel pohřby. Oslavy neúspěchu. Hovění si v žalu. Každá tam stojící živá duše musela hledět do zubící se tváře smrtelnosti − ne, to pro Kallora nebylo.</p>
<p>On radši nakopával toho šklebícího se, smradlavýho neřáda do tváře přímo mezi ty jeho zasraný oči.</p>
<p>Krčma byla prázdná, protože nikdo jiný jeho pocity nesdílel, a jemu to vyhovovalo. Jemu to vždycky vyhovovalo.</p>
<p>Nebo si to aspoň říkal, zatímco civěl do ukradeného korbelu špatného piva, poslouchal to pekelné zvonění a křik těch přerostlých supů. A připadalo mu to děsivě povědomé. Smrt, zkáza, žal. „Slyšíš to?“ zeptal se svého korbelu. „Hrají naši písničku.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Mizela vstoupila do K’rulova baru a zjistila, že je prázdný až na shrbeného historika, jenž seděl u svého stolu a zíral na špinavé, podrápané dřevo. Přistoupila k němu. „Kdo umřel?“</p>
<p>Kalous ani nevzhlédl. „Ne <emphasis>kdo,</emphasis> Mizelo. Spíš <emphasis>co.</emphasis> Co zemřelo? Myslím, že víc, než se kdy dozvíme.“</p>
<p>Zaváhala. „Zkontroloval jsi Pazderku?“</p>
<p>„Před čtvrt zvoněním odsud odešla.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Říkala, že se vrátí.“</p>
<p>„To je všechno? Nic víc neřekla?“</p>
<p>„Ještě něco. Něco o ‚těch zatracenejch náramcích‘.“ Konečně zvedl oči, bezútěšné jako vždycky. „Posaď se, Mizelo. Prosím. Teď nechci být sám. A ona se vrátí.“</p>
<p>V té chvíli se nahoře rozezněl zvon a oba Malažané se před tím ohlušujícím lomozem přikrčili.</p>
<p>„Bohové pod náma!“ zaklela Mizela. „Kdo je na tý zvonici?“</p>
<p>Kalous se zamračil. „Je tady ještě jedině Scillara. Předpokládám…“ odmlčel se a ta ničivá mizerie v jeho očích se ještě prohloubila.</p>
<p>Mizela se posadila. „Doufám, že se brzo unaví, nebo tam na ni vlítnu.“</p>
<p>Seděli v tom hlaholu. Mizela si prohlížela Kalouse a přemýšlela nad jeho sílící skleslostí. A pak jí to došlo. „Myslela jsem, že jsme ten zvon sundali.“</p>
<p>„Sundali, Mizelo. Je ve sklepě.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Žádný div, že vypadal tak zničeně.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>„Hodláš mu useknout hlavu?“ zeptala se Samar Dev.</p>
<p>Karsa Orlong stál nad ohařem, jehož zabil. Na její otázku zabručel. „Na dokončení práce bych mohl vzít kuchyňský nůž. Vidíš, jak jsem mu prosekl páteř? Jako když podtínáš strom.“</p>
<p>Samar Dev zjistila, že se třese, a usoudila, že je to vyčerpáním. „To jsou tvoje dcery, že?“</p>
<p>Karsa se ohlédl na toblakajské dívky, jež všechno mlčky, vyčkávavě sledovaly. „Znásilnil jsem matku a dceru.“</p>
<p>„To není moc hezké.“</p>
<p>„Bylo to moje právo.“</p>
<p>„Jak legrační.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ta představa ‚práva‘. To, jak dovolávání se práv má obvykle za následek, že někdo jiný ztratí ta svoje. Takže jde v podstatě o to, kdo drží větší meč.“</p>
<p>„To právo jsem získal, když jsem zabil jejich muže. Byla to kmenová válka, čarodějko.“ Odmlčel se. „Byl jsem mladý.“</p>
<p>„Bohové pod námi, chceš mi snad opravdu tvrdit, že něčeho lituješ?“</p>
<p>Toblakai se odvrátil od mrtvého ohaře a podíval se na své dcery. „Mnoha věcí, ale těchto dvou ne,“ přiznal.</p>
<p>„A co když na to ony mají jiný názor?“</p>
<p>„Proč by měly? Dal jsem jim život.“</p>
<p>„Myslím, že tě nikdy nepochopím,“ zabručela Samar Dev a zadívala se na dívky. „Vědí, o čem se tu bavíme? Ovšemže ne, nemohly se naučit žádný sedmiměstský jazyk. Neviděla jsem tě s nimi mluvit, Karso. Na co čekáš?“</p>
<p>„Přece až přijdu na to, co říct.“</p>
<p>V té chvíli se z uličky vynořila další žena a s očima upřenýma na Karsu Orlonga zamířila k nim. „Toblakaji,“ začala, „mám pro tebe zprávu.“ Mluvila malazsky.</p>
<p>„Já tě ale neznám,“ namítl Karsa stejnou řečí.</p>
<p>„Ten pocit je vzájemný,“ štěkla, „ale neměl by nám překážet.“ Zaváhala. „Chceš tu zprávu slyšet v soukromí, nebo ji mám vykřičet, aby ji slyšeli všichni okolo?“</p>
<p>Karsa loupl pobaveným pohledem po Samar Dev. „Řekl jsem ti někdy, čarodějko, že mám rád Malažany?“</p>
<p>„Ano,“ odvětila s povzdechem.</p>
<p>„Nemusíš křičet, Malažanko. Ani se nebudeme schovávat za rohem. Sděl mi tu záhadnou zprávu, ale nejdřív mi prozraď, od koho je.“</p>
<p>„No dobře. Od mistra Kápě, myslím.“</p>
<p>Samar Dev frkla. „Budu hádat. ‚Pokračuj v dobré práci, s upřímným pozdravem.‘“</p>
<p>Malažanka se na ni zadívala. „Po všem, co se tu událo, mi dovol koupit ti pití.“</p>
<p>Samar Dev zvedla obočí.</p>
<p>„Tu zprávu,“ zavrčel Karsa.</p>
<p>„Správně. Zní takto. Nesmíš opustit Darúdžhistán.“</p>
<p>„A pokud to udělám?“</p>
<p>„Potom ztratíš jedinou příležitost splnit přísahu, kterou jsi kdysi složil.“</p>
<p>„Já složil mnoho přísah.“</p>
<p>„To mě opravdu překvapuje.“</p>
<p>Karsa se usmíval, ale v jeho úsměvu se probudilo cosi vražedného. „Prozradíš mi víc?“</p>
<p>Žena znovu zaváhala. „Rozmyslela jsem si to. Tohle musí opravdu být v soukromí − bez urážky, čarodějko − tak tě nazval, že? Jde o to −“</p>
<p>„Mluv,“ štěkl Karsa.</p>
<p>Na Samar Dev udělalo dojem, že Malažanka před Karsovým nebezpečným úsměvem necouvla. „Toblakaji, bude tě zapotřebí.“</p>
<p>„K čemu?“</p>
<p>„Přece abys zabil boha.“</p>
<p>„Kterého boha?“</p>
<p>Malažanka se zarazila, poprvé od svého příchodu byla zmatená. „Když jsem ti to řekla, tak jsi měl utýct. To by každý duševně zdravý udělal.“</p>
<p>„Potom jsi našla špatného válečníka,“ podotkla Samar Dev s vyschlými ústy. „A měla jsi pravdu, přeju si, abych tohle neslyšela. Odcházím, takže můžeš svou zprávu dokončit.“</p>
<p>„Jdi do K’rulova baru,“ pokračovala Malažanka. „Řekni jim, že tě posílá Pazderka. Snídaně, slušný víno, a jestli ti Mizela nabídne, že ti nachystá koupel a možná tě i trochu namydlí, buď na ni milá.“</p>
<p>„To je od tebe velkorysé.“</p>
<p>„To jsem celá já,“ opáčila Pazderka.</p>
<p>Samar Dev se vydala hledat K’rulův bar. Snídaně zněla báječně, stejně jako slušné víno. A co se koupele týkalo, pokud tu nabídku opravdu dostane, bude zřejmě příliš unavená, než aby ji odmítla.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Desítky tisíc truchlících už následovaly vola s vozem a nákladem, když mířil Příjezeřím do Gadróbské čtvrti. Zvony hlaholily, velcí krkavci kroužili a přidávali svůj zoufalý křik. A v kopcích za bránou Dvou volů se k ranní obloze zvedal oblak prachu.</p>
<p>Caladan Chmur nepotřeboval otesávat kameny či odhazovat kamenitou hlínu. Chodba Tennes byla probuzena a tělo Ohnice dostávalo novou podobu a nový cíl. Na vybraném místě byl přeměněn jeden kopec. Než Chmur dovedl vola ke vstupu do mohyly a zvedl tělo Anomandera Dlouhý vlas do náručí, pohřební komora byla připravená. Když se z ní vynořil, zastavil se, jako by ho pohled na desítky tisíc mlčících truchlících, stojících v kruhu kolem kopce, překvapil, a zdvihl z trávy obrovský závěrný kámen.</p>
<p>Caladan Chmur ho jednou rukou zasadil na místo a popadl kladivo. Aby mohylu uzavřel navěky.</p>
<p>Anomander Dlouhý vlas byl pohřben v temnotě. Beze zbraně, bez darů, bohatství, pokladů. Jeho tělo nebylo ošetřeno proti pustošivé síle rozkladu. Nikdo mu nesmyl krev z obličeje. Tiste Andii, pro něž zůstává po odchodu duše tělo slepé, nic nevnímající, lhostejné, nepatřilo žádné takové gesto.</p>
<p>Umírání dopraví zemřelého do řeky noci protékající zničeným městem Charkanas, dávno mrtvým, dávno opuštěným lůnem. A tato řeka musí proudit stále dál, bez přestání.</p>
<p>Caladan Chmur uzavřel mohylu a na závěrný kámen z vyběleného dolomitu něco vytesal. Starý barghastský znak, jehož význam je přesný, a přece obsahuje bezpočet vrstev − ačkoliv to vědí jen ti, kteří se s ním přímo setkali.</p>
<p>Jediný barghastský znak.</p>
<p>Jenž znamenal <emphasis>žal.</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když Barúk zmizel v kočáru a ten odrachotil k jeho ctihodnému sídlu, když obrovský toblakajský válečník s Pazderkou dokončili rozhovor a rozešli se každý svou cestou − válečník následovaný svými dcerami a kulhajícím psem − když na místě, kde se dva bojovníci střetli v boji na život a na smrt, nezůstalo nic než zbytky zdiva, ztmavlé kaluže prolité krve a nehybná těla mrtvých ohařů světla − když se tohle všechno stalo, vynořili se ze stínu dva muži.</p>
<p>Jeden byl i v jasném slunečním světle stěží viditelný a opíral se o hůl. A po chvilce ticha promluvil chraplavým hlasem. Pro začátek pronesl jediné slovo: „Inu?“</p>
<p>Jeho společník odpověděl stejně. „Inu.“</p>
<p>Hůl zaťukala o dláždění.</p>
<p>„Teď už to není v našich rukou,“ pokračoval společník, „dokud to neskončí.“</p>
<p>„Dokud to neskončí,“ souhlasil Stínupán. „Víš, Kotilione, nikdy jsem neměl Caladana Chmura rád.“</p>
<p>„Opravdu? To jsem netušil.“</p>
<p>„Myslíš…“</p>
<p>„Myslím,“ prohlásil Kotilion, „že s tím si nemusíme dělat starosti.“</p>
<p>Stínupán si povzdechl. „Těší nás to? Bylo to… ožehavé… načasování. Těší nás to? Mělo by.“</p>
<p>„Ti zatracení ohaři světla,“ prskal Kotilion, „se objevili nečekaně. Dva, ano. Ale deset? Bohové pod námi.“</p>
<p>„Hmf! Mně dělal větší starosti Mágův dočasný návrat ke zdravému rozumu.“</p>
<p>„Takhle to nazýváš?“</p>
<p>„Měl možnost − slabou, ale přesto to byla možnost. Představ si, že by se on chopil Dragnipúru.“</p>
<p>Kotilion se na něj zadíval. „Naznačuješ, že by ho neodevzdal? Ammanasi, no vážně. Celé to byla <emphasis>tvoje</emphasis> hra. Mne neoklame to, že tě zdánlivě přestal poslouchat. Přísahal jsi, že se nepokusíš ten meč ukrást. Pochopitelně ses ale nikdy nezmínil o tom, že ho pro tebe ukradne jeden z tvých velekněží.“</p>
<p>„A potom by byl můj!“ zasyčel Stínupán v náhlém záchvatu vzteku. „Nebýt toho prokletého tlusťocha s umaštěnými rty! <emphasis>Můj!</emphasis>“</p>
<p>„Chceš říct Pustův.“</p>
<p>Stínupán se zase uklidnil a zaklepal holí. „Nakonec bychom se setkali tváří v tvář.“</p>
<p>„O tom pochybuju.“</p>
<p>„Koho vůbec zajímá, co si myslíš <emphasis>ty?</emphasis>“</p>
<p>„Tak kde je teď?“</p>
<p>„Pust? Zpátky v chrámu a probírá se archivy Knihy stínů.“</p>
<p>„Kde hledá co?“</p>
<p>„Nějaké ustanovení, jakékoliv, že velekněz stínu může mít dvě manželky.“</p>
<p>„A ono existuje?“</p>
<p>„Jak to mám vědět?“</p>
<p>„Copak jsi tu knihu nenapsal ty?“ zeptal se Kotilion.</p>
<p>Stínupán se ošil. „Měl jsem moc práce.“</p>
<p>„Tak kdo ji napsal?“</p>
<p>Stínupán neodpověděl.</p>
<p>Kotilion zvedl obočí „Snad ne Pust? To on napsal Knihu stínů, kde se prohlásil za Mága dómu stínu?“</p>
<p>„Říká se tomu zplnomocnění,“ štěkl Stínupán.</p>
<p>„Říká se tomu idiocie.“</p>
<p>„No, <emphasis>hi hi.</emphasis> Troufám si říct, že najde, co hledá, že?“</p>
<p>„Ano, a inkoust bude ještě vlhký.“</p>
<p>Chvíli oba mlčeli, až se Kotilion nakonec nadechl. „Myslím, že bychom mu měli dát pár dní.“ Tentokrát však nemluvil o Iskaralu Pustovi.</p>
<p>„Pokud nechceš skončit rozsekaný na kusy, pak určitě.“</p>
<p>„Nebyl jsem si jistý, jestli to, no, přijme. Až do chvíle, kdy…“ Kotilion sebou trhl a zadíval se na ulici, jako by se snažil najít osamělou, bloudící, ztracenou postavu táhnoucí v jedné ruce meč. Ale ne, on se nevrátí. „Víš, chtěl jsem mu to vysvětlit. Mohlo to ulevit jeho svědomí. On ale neměl zájem.“</p>
<p>„Poslechni si ty zatracené zvony,“ zabručel Stínupán. „I bez nich mě bolí hlava. Jdeme odsud.“</p>
<p>A tak odešli.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Dvě ulice od jeho domova kdosi Bellama Noma popadl zezadu a přimáčkl ho ke zdi. Přitom mu zlomenou rukou projela prudká bolest. Jak se díval na muže, který ho chytil, lapal po dechu a ztrácel vědomí. Podlomila se mu kolena. „Strýčku.“ Za Rallikem zahlédl další známou tvář. „A… strýčku.“</p>
<p>Rallik se zamračil a couvl. „Vypadáš děsně, Bellame.“</p>
<p>„Celý zatracený klan Nomů tě hledá,“ dodával Torvald.</p>
<p>„Ach.“</p>
<p>„To nejde, aby se dědic rodu ztratil na tak dlouho,“ pokračoval Torvald. „Máš povinnosti, Bellame. Koukni na nás, dokonce ani <emphasis>my</emphasis> jsme zamlada nebyli tak zvlčilí, a to jsme nebyli dědici ničeho. Takže tě teď doprovodíme domů. Chápeš, jaký máme kvůli tobě trable?“</p>
<p>Vydali se na cestu.</p>
<p>„Doufám, že ten, se kterým ses popral, dopadl hůř,“ poznamenal Rallik.</p>
<p>„Ehm, to asi ano.“</p>
<p>„No aspoň něco.“</p>
<p>Když mladého muže dovedli za bránu a ujistili se, že skutečně vstoupil do domu, vyrazili Rallik s Torvaldem pryč.</p>
<p>„To bylo dobrý,“ utrousil Rallik, „všechny ty kecy o tom, jaký jsme byli zamlada.“</p>
<p>„Nejtěžší bylo zachovat kamennej výraz.“</p>
<p>„Ale zase tak hrozný jsme nebyli. Aspoň dokud jsi mi neukradl holku.“</p>
<p>„Já věděl, že jsi nezapomněl!“</p>
<p>„Navrhuju zajít za sladkou Tiserrou. Pokusím se ji zase ukrást zpátky.“</p>
<p>„Snad nečekáš, že nám udělá snídani?“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Tiserra není ničí služka, bratranče.“</p>
<p>„Aha, no tak to si ji potom nech.“</p>
<p>Torvald se pro sebe usmál. Zpracovat Rallika bylo tak snadné. Vždycky bylo velice snadné ho přimět, aby si myslel, co Torvald chtěl, aby si myslel.</p>
<p>Rallik šel vedle něj a taky měl radost, když koutkem oka viděl Torvaldův špatně skrývaný, samolibý úsměv. Uklidnit bratrance mu nikdy nedalo moc práce.</p>
<p>Občas bylo útěchou vidět, jak se vlastně vůbec nic nezměnilo.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když sestra Zášť vstoupila na palubu, uviděla na zádi Řezníka. Opíral se o zábradlí a civěl na klidnou hladinu jezera. Zášť potlačila překvapení a zamířila k němu.</p>
<p>„Vracím se do Sedmiměstí,“ sdělila mu.</p>
<p>Kývl. „To je dost blízko.“</p>
<p>„Tvoje společnost mi udělá radost, Řezníku.“</p>
<p>Ohlédl se po ní. „Dostala jsi, co jsi chtěla?“</p>
<p>„Ovšemže ne a… většinu.“</p>
<p>„Takže nejsi naštvaná?“</p>
<p>„Jenom kvůli tomu, že se mi nepodařilo zakousnout se do sestřina hrdla. Ale to může počkat.“</p>
<p>Pokud ho její slova polekala, nedal to na sobě znát. „Myslel bych si, že to budeš chtít ukončit, zvlášť když jsi kvůli tomu vážila tak dlouhou cestu.“</p>
<p>„Všechno, co děláme, má určitý smysl, můj mladý příteli. V každém případě bude nejlepší, když okamžitě vypluji, z důvodů, které se mi nechce vysvětlovat. Už ses rozloučil?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „To jsem, myslím, udělal už před lety, Zášti.“</p>
<p>„Nuže dobrá, můžeme odrazit?“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zanedlouho loď vyplula na jezero, míříc na západ. Oba stáli u zábradlí na levoboku a sledovali konec pohřebního průvodu před novou, dlouhou mohylou, skromně se zvedající nad okolní vrchy. Mohylu obklopovaly davy Darúdžhistánských. Panující ticho se zvony znějícími z dálky bylo nadpozemské, scéna přes clonu kouře působila velebně jako obraz. Z paluby viděli vůz i vola.</p>
<p>Zášť si povzdechla. „Sestra ho kdysi milovala, víš.“</p>
<p>„Anomandera Dlouhý vlas? Ne, to jsem nevěděl.“</p>
<p>„Jeho smrt znamená začátek.“</p>
<p>„Čeho?“</p>
<p>„Přece konce, Řezníku.“</p>
<p>Nevěděl, co na tohle odpovědět. Chvíli mlčel. „Říkala jsi, že ho kdysi milovala. Co se stalo?“</p>
<p>„Získal Dragnipúr. Aspoň předpokládám, že to byl ten důvod. Moje sestra je opravdu dobře pojmenovaná.“</p>
<p><emphasis>Závist.</emphasis></p>
<p>Řezník loupl po Zášti pohledem a přemýšlel o té krásné ženě vedle sebe a o jejím jménu. Moudře však neřekl nic, vůbec nic.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Zvon, který tam nebyl, přestal šíleně vyzvánět a Scillara mohla konečně zase vylézt na střechu chrámu, odkud měla rozhled po městě. Viděla jezero, na němž osamělá loď spouštěla plachty, aby mohla využít ranní brízy. Scillara ty plachty poznala a chvíli je sledovala.</p>
<p>Kdo je na palubě? Zcela jistě Zášť. A pokud měl aspoň trochu zdravého rozumu, tak i Barathol. S usmívajícím se Chaurem po boku, s tím obřím dítětem s jeho dětskou láskou, která nikdy nepozná zradu, tedy přinejmenším do dne − který v lepším případě přijde až za celá desetiletí − kdy kovář podlehne stáří a naposledy ulehne na lože. Skoro ho viděla, jeho tvář s hlubokými vráskami, pohasínající oči, kde všechny životní ztráty odpadají, jeden závoj za druhým, až se úplně přestane dívat do svého nitra.</p>
<p>Chaur to nepochopí. To, co ucítí, se bude naslepo řítit jako kanec houštím přímo skrz něj. Bude to strašné, vidět to ubohé dítě ve spárech bolesti, kterou nepochopí, a ztráty, kterou nedokáže přijmout.</p>
<p>Kdo se o něj potom postará?</p>
<p>A co drahá Scillara? Proč s nimi nebude ona? Ráda by na to znala odpověď. Jenže o sobě zjistila jisté věci. Nyní byla přesvědčená, že je jejím osudem poskytovat něžnou útěchu procházejícím duším. Že je útěšným mostem zmírňujícím osamělost na jejich cestě.</p>
<p>Zřejmě byla navěky odsouzená k tomu, otevírat náruč špatným milencům, milovat naplno, ale nikdy nebýt milována na oplátku. Stala se vlastně jen žalostnou položkou v řadě promarněných příležitostí, zapisujících historii jejího neohrabaného života.</p>
<p>Dokáže s tím žít? Bez toho, aby se propadla do sebelítosti? To zřejmě ukáže až čas.</p>
<p>Nacpala si fajfku, vykřísla jiskru a zhluboka se nadechla.</p>
<p>Zvuk za zády ji přiměl se otočit −</p>
<p>A Barathol přistoupil blíž, přidržel si její hlavu, předklonil se a políbil ji. Byl to dlouhý, důkladný, odhodlaný polibek. Když se konečně odtáhl, zalapala Scillara po dechu a jen na něj kulila oči.</p>
<p>„Jsem kovář,“ řekl Barathol, „jestli budu muset vykovat řetězy, abych si tě udržel, udělám to.“</p>
<p>Zamrkala a hrdelně se zasmála. „Opatrně, Barathole. Řetězy poutají oběma směry.“</p>
<p>Zatvářil se vážně. „Dokážeš s tím žít?“</p>
<p>„Nedáváš mi na vybranou.“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Jeď, příteli, na křídlech lásky! Dolů ze zvonice, kde se našli muž se ženou, k těm napjatým plachtám, pod nimiž další muž hledí k západu a sní o něžném měsíčním světle, zahradě a ženě, která byla druhou půlkou jeho duše.</p>
<p>Jemný závan větru ve dveřích, sladký vzdech, když se strážný vrátil domů a objal svou ženu, která strávila nekonečnou noc v obavách, ale teď ho drží v náručí a všechno je v pořádku a děti vzrušeně vykřikují a tancují po kuchyni.</p>
<p>Darúdžhistánem se prohnala řeka žalu a za ní ranní chvat. Bylo třeba znovu vybudovat životy a vyléčit spoustu ran.</p>
<p>Na stůl před ženou, čerstvou a blaženou vdovou, dopadá pytel mincí a ona má pocit, jako by se probudila z desetiletí trvající noční můry, což je pro ni soukromý druh lásky, chvilka pro sebe a nikoho jiného.</p>
<p>Pazderka vstupuje do baru, kde čeká Mizela se slzami v očích. Samar Dev je s úsměvem sleduje od stolu, ale ten úsměv je teskný. Říká si, jaké dveře asi čekají na ni, které z nich budou odemčené a co asi za nimi leží.</p>
<p>A v chrámu osušuje Iskaral Pust inkoust a radostně vykřikuje nad svým literárním nadáním. Mogora ho netečně sleduje a už sní o spojenectví se Sordiko Mdlo.</p>
<p>Bhok’arala sedí v hloučku a vyměňují si svatební dary.</p>
<p>Dva palácoví strážní po rušné noci vrážejí do nevěstince, jenomže tam nikdo není. Láska bude muset počkat, a diví se vůbec někdo jejich smůle?</p>
<p>Na prahu skromného domu s dílnou stojí Tiserra před svými dvěma životními láskami. A na kratičký okamžik popouští uzdu své představivosti. Hned se ale vzpamatuje a lehkým tónem se táže: „Snídani?“</p>
<p>Torvalda to vskutku překvapuje. Rallik se pouze usmívá.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Támhle je tlouštík s nekonečným obvodem kolem břicha, nanejvýš půvabně překračuje cestou zpátky k Fénixovi suť a rum. Zármutek mu dozajista není cizí, i kdyby jen proto, aby vedle něj byly ostřeji vidět divy příjemnějších věcí. A jak tak tedy truchlí svým vlastním způsobem (s dortíčky), lítostivě u toho vzdychá. Láska je město, ano, opravdu, skvostné město, kde se tisíce tisíců stezek proplétají světlem a stínem, vzduchem stojatým i provoněným květy, pronikavě čpícím parfémem i pronikavě čpícím hnojem, a ve splašcích je zlatý prach a v prolitých slzách znovuzrození.</p>
<p>A konečně nacházíme malé dítě vstupující do šermířské školy, procházející pozlacenými paprsky slunečního světla, než se zastaví deset kroků od ženy sedící na lavici a něco řekne, něco beze slov.</p>
<p>Chvíli nato se v dohledu objeví dvě malé neposedy, prudce se zastaví a zírají na Harlla. Vzápětí zapiští a vrhnou se k němu.</p>
<p>Žena vzhlédne. Dlouho mlčí a dívá se, jak Mew s Hinty chlapce mačkají. Pak jí unikne vzlyk. Začne se odvracet −</p>
<p>Ale Harllo už to nepřipustí. „Ne! Přišel jsem domů. To je ono, já přicházím domů!“</p>
<p>Žena se mu nedokáže podívat do očí, ale přesto pláče. Mávne rukou. „Ty to nechápeš, Harllo. Tehdy, tehdy − nemám na tu dobu dobrý vzpomínky. Nic dobrýho z toho nevzešlo, nic.“</p>
<p>„To není pravda!“ křičí hoch se slzami na krajíčku. „To není pravda. Byl jsem tu já.“</p>
<p>Jak už Scillara ví, některé dveře neudržíte zavřené. Troufalé jako pravda, některé dveře prostě skončí vykopnuté.</p>
<p>Stonny netuší, jak to nakonec zvládne. Ale zvládne to. Určitě. A tak se podívá svému synovi do očí tak, jak si to ještě nikdy nedovolila. A to docela stačilo.</p>
<p>A co to Harllo mlčky říkal, když tu stál chvíli předtím, než byl objeven? Inu, bylo to tohle: <emphasis>Vidíš, Bainisku, tohle je moje matka.</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>DOSLOV</p><empty-line /><empty-line /><p>Hněvej se a pověz mi,</p>
<p>každý příběh není dar,</p>
<p>když muka nožem</p>
<p>ještě jednou v ráně otočí</p>
<p>a krev navíc slzy zředí.</p>
<p>Vykřič nespravedlnost,</p>
<p>každý příběh není dar</p>
<p>na světě svárů plném</p>
<p>a my jsme oloupeni</p>
<p>o skutky, jež se časem vytratí.</p>
<p>Podívám se ti do očí,</p>
<p>neucuknu, nebudu se bát,</p>
<p>když tebe umlčím houfem</p>
<p>smrtelných obav, protože</p>
<p>skládám smrt uprostřed žití.</p>
<p>A potom řeknu, že</p>
<p>každý příběh je dar</p>
<p>a jizvy, které oba neseme,</p>
<p>je snadné přehlédnout</p>
<p>v té dálce mezi námi.</p>
<p><emphasis>Bardovo prokletí</emphasis></p>
<p>Kel Tath</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Nimander stál na střeše tvrze, opíral se o chladný kámen cimbuří a hleděl na Spinnoka Durava, jenž v dálce přecházel staré koliště. Válečníka čekalo neblahé, hněvivé setkání a Nimander měl starosti, protože Spinnok šel ženu, kterou miloval, hledat právě na Nimanderův rozkaz.</p>
<p>Objevil se vedle něj Kloš.</p>
<p>„Tohle je šílené,“ prohodil Nimander. „Na tom trůně měl sedět Durav. Nebo Korlat.“</p>
<p>„Právě tvůj nedostatek sebedůvěry nám připadá tolik okouzlující,“ opáčil Kloš.</p>
<p>„To má být zábavné?“</p>
<p>„No mě to baví, Nimandere. A většinou se s tím spokojím. Poslyš, je to prosté a je to složité. V žilách ti proudí jeho krev silněji, než si uvědomuješ. Ať se ti to líbí nebo ne, lidé za tebou půjdou. Jen se poslouchej. Spinnok Durav byl, řekl bych, dobrým příkladem. Přijal tvůj příkaz jako ránu pěstí a hned ho šel splnit. Ani slovíčkem si nepostěžoval − tvoje podrážděná netrpělivost ho bodla.“</p>
<p>„Přesně o tom mluvím. Vůbec mi do toho nic nebylo. Neměl jsem právo být podrážděný a netrpělivý.“</p>
<p>„Byl jsi obojí, protože ti na něm záleželo, a to ho přitom skoro neznáš. Možná to nevíš, ale v tom trůnním sále sis nadělal přátele rovnou v té chvíli. Korlat svítily oči. A velekněžka se skutečně <emphasis>usmívala.</emphasis> Jako matka, pyšná i shovívavá zároveň. Všichni patří tobě, Nimandere.“ Zaváhal a dodal: „My všichni ti patříme.“</p>
<p>Nimander nebyl připravený zvažovat takové věci. „Jak se daří Nenandovi?“</p>
<p>„Uzdravuje se a má stejně tenkou kůži jako vždycky.“</p>
<p>„A Stříž?“</p>
<p>Kloš pokrčil rameny. „Kéž bych mohl říct, že je <emphasis>zahanbený.</emphasis>“</p>
<p>„Kéž bys to mohl říct.“</p>
<p>„Zuří. Cítí se podvedený, osobně uražený. Bojím se, že bude dělat potíže, že ti bude věčným trnem v patě.“</p>
<p>Nimander si povzdechl. „V Andaře se nejspíš cítili stejně, a proto ho poslali za námi.“</p>
<p>„Bezpochyby za zvuků radostných fanfár.“</p>
<p>Nimander se otočil. „Kloši, vážně nevím, jestli to zvládnu.“</p>
<p>„Na rozdíl od Anomandera Dlouhý vlas nejsi sám, Nimandere. To břemeno už nespočívá na bedrech jediné osoby. Ona je teď s námi.“</p>
<p>„Mohla nám nechat Aranathu.“</p>
<p>„Aranatha nebyla Aranatha už nějakou dobu − možná si nevzpomínáš, jaká byla, když byla mladší. Nimandere, tvoje sestra byla prostoduchá. Skoro jako dítě, i když už dospěla v ženu.“</p>
<p>„Já to vždycky považoval za… nevinnost.“</p>
<p>„Opět ta tvoje velkodušnost.“</p>
<p>„Chceš říct moje neschopnost rozlišovat.“</p>
<p>Chvíli mlčeli. Nimander se podíval na štíhlou věž. „Kdysi tam býval drak.“</p>
<p>„Silanah. Ehm, jak jsem slyšel, byla si velice blízká s Anomanderem Dlouhým vlasem.“</p>
<p>„Zajímalo by mě, kam se poděla.“</p>
<p>„Vždycky můžeš probudit krev Tiam ve svých žilách a zjistit to, Nimandere.“</p>
<p>„Ach, ne, děkuju pěkně.“</p>
<p>Spinnok Durav prošel Nocí a dorazil k vypálenému pruhu, kde kdysi býval špinavý tábor a kde se nyní stavěl klášter, i když prozatím zastupoval chrám vojenský stan, kde přebývala Salind, Vykupitelova velekněžka.</p>
<p>Přijme ho?</p>
<p><emphasis>Matko noci, vyslyš mě, prosím. Kvůli Spinnoku Duravovi, který stál znovu a znovu na místě tvého syna. Dej mu klid. Dej mu štěstí.</emphasis></p>
<p>A u Velké mohyly byli další dělníci, z větší části poutníci. Budovali menší pohřební mohylu pro kosti kohosi zvaného Věštdomin, jenž byl vyvolen, aby stál navěky na stráži u Vykupitelových nohou. Bylo podivné a záhadné, jak mohlo něco takového projít. Nimander si připomněl, že tam bude muset poslat pár lidí, aby jim pomohli.</p>
<p>„O čem přemýšlíš, pane Nimandere?“</p>
<p>Nimander sebou trhl. „Přemýšlel jsem o modlitbách,“ odpověděl. „Jak jsou… čistší, když je neříkáš za sebe, nýbrž za někoho jiného.“ Pokrčil rameny. Náhle byl celý nesvůj. „Modlil jsem se za Spinnoka. V každém případě jsem přemýšlel o tomhle. No, velekněžka říká, že si musíme o něčem promluvit. Měl bych jít.“</p>
<p>Když se otočil, promluvil Kloš. „Říká se, že Anomander Dlouhý vlas by hleděl na moře.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Nic. Jen že jsem si právě všiml, že ty se díváš na zemi, na Velkou mohylu. Zajímá tě na tom Vykupiteli něco?“</p>
<p>Nimander se jen usmál a zašel dovnitř. Kloše tam prostě nechal stát.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>V komnatě určené pro nejtajemnější rituály, třicet sedm schodů pod podlahou velealchymistova paláce, byly do vytesaného kruhu umístěny dvě železné kovadliny. Louče kolem stěn se snažily prozářit tmu nad nimi.</p>
<p>U stolu vedle seděla čarodějka Derúdan s šíšou a dýmala, až to vypadalo, že z ní ve studeném vzduchu stoupá pára. Na kraji kruhu stála Vorcan, jež si teď říkala paní Varada. Byla zabalená do pláště z tmavošedého sukna. Velká krkavčice Bába přecházela sem a tam, jako by komnatu přeměřovala, a nakláněla hlavu ke kovadlinám.</p>
<p>Barúk ode dveří pozoroval Vorcan s Derúdan. Poslední z T’orrudské kabaly. V ústech cítil popel.</p>
<p>Po městě byli poschovávaní sluhové, kteří zatím pracovali na neblahém návratu, na probuzení jednoho ze starých tyranů. Ženy v místnosti o tom nic nevěděly, a strach z odhalení byl téměř hmatatelný a navíc Barúka rozptyloval.</p>
<p>Nebyli tu však kvůli osudu Darúdžhistánu − ani T’orrudské kabaly.</p>
<p>Dveře se s vrzáním otevřely a vstoupil Caladan Chmur s Dragnipúrem v ruce. Zastavil se a zamračil se nejdřív na Vorcan, pak na Derúdan. „S vámi tohle nemá nic společného,“ prohlásil.</p>
<p>Vorcan se uklonila. „Odpusť nám, vojevodo, ale my zůstaneme.“</p>
<p>Barúk si odkašlal. „Je to moje vina, vojevodo. Zřejmě mi nevěří − ne, když je ta zbraň takhle blízko.“</p>
<p>Chmur vycenil zuby. „Copak nejsem dostatečným strážcem?“</p>
<p>Barúk si všiml, jak se Vorcan usmívá. „Nedostatek důvěry je vzájemný, jak se obávám,“ podotkl. „Budu klidnější, když budou tyhle dvě tady, nám na očích, než abych nadskakoval kvůli každému stínu.“</p>
<p>Vojevoda dál hleděl na Vorcan. „Zkusíš to, asasínko?“</p>
<p>Bába se nad tím nápadem zachechtala.</p>
<p>„Předpokládám, že to nebude nutné,“ zabručela Vorcan.</p>
<p>Chmur se obrátil na Barúka. „V pořádně ubohém hnízdě to žiješ, velealchymisto. Ale nevadí, je čas.“</p>
<p>Dívali se, jak vstupuje do kruhu a pokládá Dragnipúr přes obě kovadliny. Pak couvl a znehybněl, oči upřené na meč.</p>
<p>„Je krásný,“ poznamenal. „Skvělé řemeslo.“</p>
<p>„Kéž budeš jednoho dne moct pochválit jeho tvůrce osobně,“ ozvala se Vorcan. „Jen nečekej, že vás představím. Nevím, kde se všichni vyhrnou, ale hlavně pokud to nebude v mém městě.“</p>
<p>Chmur pokrčil rameny. „Já nejsem ten pravý, u koho bys měla hledat vzpruhu, asasínko.“ Sundal si ze zad kladivo a připravil se. „Já jsem jenom přišel rozbít tu zatracenou věc.“</p>
<p>Pak už nikdo nepromluvil a nikdo z přihlížejících ani nehnul brvou, když vojevoda o krok couvl a zvedl kladivo nad hlavu. Chvíli tam tak stál. „Vsadil bych se,“ pronesl potichu, „že se teď Ohnice ve spánku usmívá.“</p>
<p>A máchl kladivem.</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p>Když se paní Závist vrátila domů, čekal na zahradě bard, podivně zaoblený a osvěžený. Ona šla se zástupy k mohyle. Dívala se, stejně jako všichni ostatní, jako kdyby padlého neznala. Jenomže tak to nebylo.</p>
<p>Našla křehkou nádobu z nejtenčího nathijského zeleného skla naplněnou jantarovým vínem, vzala dvě sklenice a připojila se k bardovi. Ten vstal z lavičky a už chtěl přistoupit, když si všiml, jak se tváří. Byl dost moudrý, aby skryl úlevný povzdech, a jen se díval, jak nalévá víno.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptal se.</p>
<p>Nechtěla mluvit o návštěvě u mohyly. Vlastně o tom nikdy neřekla ani slovo. Ne tomuto muži, ani nikomu jinému. „Caladan Chmur,“ opáčila. „To se stalo. A je toho víc.“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>Obrátila se k němu a vyprázdnila sklenici. „Můj otec <emphasis>je zpátky.</emphasis>“</p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Ach, křehké město…</emphasis></p>
<p>Byla to prázdná planina pod prázdnou oblohou. V kruhu očouzených kamenů plápolal malý ohýnek, tedy spíš to byly jen řeřavé uhlíky. Noc, ohniště a příběh vyprávěný a vymýšlený.</p>
<p>„<emphasis>Viděl jsi někdy Kruppeho tančit?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ne. Myslím, že ne. Ani skutkem, ani slovem.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Potom se, přátelé, připravte na tuto noc. A pohleďte…</emphasis>“</p>
<p>A oni tak učinili. Bard a starší bůh, a ach, jak Kruppe tančil. Slepý k hrozbě mračení, slepý ke zděšení, vyvraceným očím, slepý dokonce i k opovržení − ačkoliv tihle dva svědkové nic takového nedělali. Avšak nikdo netušil, co je za křehkým kruhem teplého světla v rozlehlém světě tak nesourodém, tak plném nepokojů, drsných odsudků a radostné krutosti.</p>
<p>Na tom ale nezáleželo.</p>
<p>Jeden musí tancovat, a Kruppe tedy tančil, ach, jak on tančil.</p>
<p>Noc se blíží ke svému konci, sen vybledl do světlého stříbra probuzení. Kruppe se zastaví, neuvěřitelně unavený. Po krysí bradce, jeho posledním výstřelku, mu stéká pot.</p>
<p>Bard sedí s hlavou skloněnou a brzy řekne <emphasis>děkuju.</emphasis> Prozatím ale musí zůstat zticha, a co se ostatních věcí, které řekne, týče, ty jsou mezi ním a Kruppem a nikomu jinému do nich nic není. Bard sedí s hlavou skloněnou. A starší bůh pláče.</p>
<p>Příběh se vypráví. Vymýšlí se.</p>
<p><emphasis>Tančete skutkem, tančete slovem. Pohleďte!</emphasis></p><empty-line /><p>* * *</p>
<p><emphasis>Konec osmého příběhu</emphasis></p>
<p><emphasis>z malazské Knihy Padlých</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Steven Erikson</strong></p>
<p>DAŇ PRO OHAŘE</p>
<p>Z anglického originálu Toll the Hounds,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Bantam Press</p>
<p>a division of The Random House Group Ltd</p>
<p>v Londýně v roce 2008,</p>
<p>přeložila Dana Krejčová.</p>
<p>Mapa: Neil Gower.</p>
<p>Obálka: Steve Stone.</p>
<p>Odpovědná redaktorka: Eva Hartová.</p>
<p>Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r. o.,</p>
<p>Řeznická 12, 110 00 Praha 1,</p>
<p>jako svou 525. publikaci.</p>
<p>Sazba: SF SOFT.</p>
<p>Lito obálky: Typografické studio Trilabit.</p>
<p>Tisk: S-TISK Vimperk.</p>
<p>První vydání, Praha 2010.</p>
</section>
</body><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAEIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKVAacDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7KooooAKKKKACiiigCOaJ
Z4HhcsFdSpKsVOD6EYIPuK8K+JXhyTwe+h6j4e8VeKEaW78mXTX1S7u1uYwjMxXMu5WXAIw
2OuQcV7zXgHxgkhvfibp1lLcySR2Wm+abb7XDEgeWRlDYkZTnEZGRngjp3AOe0zxN4z8S+P
LLwT4S8Ra1oupC3fULu81M/aUgtwwAHkyLlixYAHcMCuj8SfF7xp8KfE9tpnxA0KHXNDulz
BrOkxNC5A5fdCWYblHJAYccjPOMr9mKwh1LU/HfjhbcKlzqA020csHIhiUZAYEgjJXoccV6
R8bNLttT+GMvn2f2poL6zkjj8vzCSbhEIC5Gcq7AjIyCRmgDudE1rTPEWh2euaLeR3mn3sY
mgnjPDqf5fTqDWjXzL8CNSvPCfxS1/wCG32eaHQdQtzrmkpPGIjCdwSWNVDONpPPDHGzoCS
K+maAFoqN54Y/9ZMif7zAU8MpAIIINAC0UmR60tABRSFlUfMwH1ooAWiikoAWvPfGnxc8K+
DLv+zJpH1PWOT9gs3TfGNu7MjuypGMc/MwJ7A1jfEzxb42ubyXwT8MNFu7rXVWOW71HCR29
khZTs8yQbd7JnpkqOQCenD+F/wBm3Vri2l/4WJ49vruO6y1zpmjyNBBOxPWaQ4aY8D5iAeO
poAlu/wBqnS7HWbbSX8JTahe3W3y7bSr5LuQFhwrbV2Z9lZq9y8Ka5d+I/C1lrN9ol1ok9y
pZrG7GJYsMQM8DqAD06GqXhb4e+DPBVsIPDHh2z071kRN0rfWRssfxNdTQAVHNPDbQPcXEy
QxRgs8kjBVUepJ6U+vKPjymkyfDp7e+02C/vrxzZ2KzuqiJ3Ul5BuO3csauQT0I7ZoAseLf
jZ4U8O+Gb/W9NEmvw2cZkZ7NlWEkHGBKxCscnGE3HPaup8C3/iLWPCFprXia1isb7UB9pWx
j5+yRsBsjLfxMByTgckjHFfIWneGofF/xQ8J/De0spLXSIpP7R1CJbxJo/s0XIUhCR8xwuS
AeRxX3EqqqhVwAOgFAHknxK+M118N/EcenXXg6W9s5rVrmG9+2rEsxQEyIoKkbl44JGcjGa
9QtdTtbvRINYWVUtJoFuA7nACFd2ST0GK8p/aUsbWb4F6vqsiIbzSnhubWRsgo5kVCARg/M
rspweQa8ntV+L3xf0/T9J0fw/J4f8HWEENvbXWpyGKO6VYwrNNCVLThgOFGEB6ljzQB6Z4m
+PMEE2/wXpttrNlaSZvLy8u1s4HTj/VO5+br9/GzjGTnjW8GfHbwz411iPRdM0bWGviwSRo
YFuLaP1JnjZo9o9c/hnis3w3+zl4LsLmPU/Fk9z4u1RW8wG/bbaxNnJEcC/KF4HDbulbnxP
0LRrDwBqmq3moanaaTptmSmlabc/YoZXGQqkxBXO4lVxux0wB1oAu+IPi94N0PUZtHg1O21
PV4hmS0guYkEPvJI7BE+hOfQGqXwf8X+JviBouoeMNYhgsNLubh4NNsIfnxHGxUytIQCxY5
HQDC9Oa+WNXMmheANP8N6D4gOoa1qckOl20PmWc5DuSCVKu8iABiM4GMgZ6V9s+EPDlr4R8
F6R4asseRp1rHbghcbiB8zfUnJP1oA3aKKKAPKfHPxo0/wrrMug6Ro02v6vCAZo45RFFCSM
7GkIPz452gcAjJGav8Awp+LWk/FTSL+ez0650vUNMlEF9Y3OC0LnOMEdR8p7A8HivnjxZbe
K/D2patoF14f8S3up3Ek0kP9mRzz294XZiGD8qN2fm4+XOMcV7N+zz8K9T+Gvgu+m8RyK/i
HWpxc3ipJvEQAO1M92G5iSMjJ6nGaAPaKKKSgBaKSsfxHos2v6LLpsOuajoplI3XOmuiTAd
wGZWxn1AB9CKAKPizx54Y8E2D3WvakkThC8drF+8uJgP7ka/M31xgdyK8e+Gnxo8UfFL44X
um6VpsNj4P0uzaScMN0zu23y97fwtnPyjphsk4rw7xJFongvxh40v8AQNUjvbexmFq82sXb
T3Ny8ajzADxnMpIGOTsP1ro/gX8TPC/wo+HGoal4g0fXLnUtTmN5eXEUcHl7QcRhS8qsxIb
OMZOTgcUAfao6ClrA8HeKbXxp4P07xRY2V3ZWmox+dDFeKqyhMkAkKzAZAyOehFaWqahHpW
k3OoyQT3CW8ZkMVtGZJHx2VRySfSgCe5ubeztpLq6njggiUtJLKwVUA6kk8AV4d4v/AGovA
Hhu5it9Lt77xEWmEbzWabIBnrtkfCufQLkH1FczeeH/AIrfG3Vxe6p/xSPhSKXdBaXbh3wC
cFoEOWkBCndIybD0U8k9zoP7OPw70udLzXI7vxZfJjbNrEvmKuOwjUKmPqCfegDe+H/xm8G
/EqQQeG/7QadY/MlSaykVYf8AZaTGzPXADc4NejVlaeuhaXKmgaUtlaPHGZlsrcKmxM4LbF
6DJ6+tatABQOtRyzRQRNLNKkUajLO7AAD3Jp4YYBBBFADqKKKAEooooAKKKKACiiigBD0r5
E+IPiJlh8VeOY5GkW5mkisPPsoipQf6PEUcncQSu8Db/GevWvpfx5qiaP8AD7W75ovPcWrx
xw7tvmyONiJntlmA/GvibUfBSz+NPA/gS10wWV5qN5EZJEO6VYYfvsW4GDl26dUGKAPq74B
+FW8IfA7w9ps0YS6niN7cepeU7+fopUfhUfxqvoB4d0nQ3LGbUL9HVUh84hIgZC23uAwQfj
XqEMcVvbxwxKEjjUIqjgAAYAr5x+KevafrnjO++06kltpnh6M2xmhu2ikDsFeVhjg4wi455
Vu/QA574c2K3/7VNg0ciSLpGhTTS7bUxbC8hRVORwcHOf8A69dd8UPi9dKNQ07w/Jd2Ok2A
P2vV4f3bSlWIZIXKsAoI2l9pyTgEEZPnXgS4k8GfDPV/G5S+j1bx9fmy02aabzZ4bGPIEuW
wS23zCCfSM4xXL+MbW28Wax4X+GnhuBre91a5iRwZJJEhtkySxzNIp6Enj/ln70Adt8Jvg5
ZfFU3HxE8eWM0ekXrMNP0tZXXzk3ZMsjcE56DGM4zwMV3XjeOX4Mx2Vv4A1k2sWrb1/s3VL
hpra0SMKWmiLbihGQu05BMgJ6V7ppOl2eh6JY6Np0flWdjAltAmc7URQqj8gK+Y/iF4kh1z
xNq/iE6oINL07NrbkPA6mKInzGCSBuWkD4ODuVEIHQ0AVPC+tfEL4lfGrT/C2qeI5LvRNJi
j1LVWspgkL8hoozsRM7sLlcsMFvSvYviH8VrrwPe29gvhOeT7W7RQahe3McNozCMv1TfJjA
/uD61m/s8eE/7G+Ga+Jb63RNZ8TyHUbmQIqkRnPkp8oAACEHAAALGuE+Kmqy+KfG97JFr1v
pemeGo5LWN3BdpJCA1xJhVZgBgICB1R/pQBzs/ifxN49+M+hWV+LnXY9FVtXl0/SZ1Fo0oO
IEYnAjUEbmaVixBwByAYfGvx/wDipY6Nba9pFx4ftBNcrEmmQPHdSMjZ2HBIkOcdlH4V6r+
zl4Vkt/hTc+ItWEj33i2VruR5GLSfZtuyFSxJONmWHoHrp9D+Dfh7SdW07UNQ1LU9bGk7f7
Pt9QumkgtmUELJ5ZO0yAHAbHHYCgDI1L48aNoNhplnqWh6zN4gubZXe0Ni9pGJQoMg8242K
QCeoLdsZrkdO+Knj7x78bNJ8E6fYwaFpcMQ1HUjA/2iUQqQQhkwAu5sL8o5DdSKo/FbV73X
PiHfNZyaE9loMJtYft+yUbyFkmfDEDjCpjqNh9SK2/2YtCnufD2tfEvVbaCLUvE10Vj+zxe
VGttD8i7U6AFgx/AUAei+PfiZYeArvTbGfRdR1G71Pett5CKkO5VLFWldgqnAJxycDgGvHN
S+JnxI8U/FLwx4L0rVLLSo9TukuJxpQWaWG0T5pPMdt2CcYBwvfjnFdT8XvEsUnjvSdHtdU
a1bRIZL65KzTQFZZV8uIh4+eIzOTj1HqRWL+zrpd54g8ReJ/irrF1cXhuX/ALJ0yS5meVvI
jwXYM/O1mC46dDQB734h8S6P4X0ltT1q8W3gBCqoBd5WPAREGSzE9gK+d/Ff7R+vNONP8N+
HpLG9upRb2VveW0hubiRn2oACvljPXGWx61D4tvde8e+MLzVINR2aFZ3Ulnp8UtpcqpRNom
fMfJYyI6gnOAvvil+Anh1vFXxK13xxqTG90/w8zaVpLSb3UzHmaZfMAKnG0dP4vagD0Hw74
b+PtvpkN7rXxG0a4vziR9Pl0gNEOP8AVmVGVuvcD86898VeNLjx74jgv1t4rex0GE2tzbSm
4zDfHBuV3Roc7AoQH3bg5r374geJovB/w71zxHLgmztXaNS23fIfljXI6ZYqPxr4f8Q2+vR
aNYeFrK/S+1XxFOLUnbM0kkksmZXLmYqcs2SSh+/yc80Ae9fs0aCuqDxF8Ury1XdrF19m0t
pMu8VrDlTtZufmbIPT7n4V1fxI+Jvi7R/GFj4X+HPhj/hJdUiKyahCVO2NH+6pfIEZxlix6
fLwd3HpPhXw9Z+FfCGleG7BQttp1slumBjdtUAsfcnJPuak8jQvDOnX18FtdMtd73l1MxEa
ljy0jt6+5oA4PUvGuu2vhGXV/HPwyeztbZFnliGo21wA4bKgAkbmzjaBk5xjmuN1D9pW3st
JF6ng+5iST93Ak8pZ3lP3Y9sSOAxPQFhXD+OfHVx481j+2LjVotK8NWEbSWdq6zlzg4M8oV
cbmX7oycKT3JxpfAT4dXXijW4/iV4mjlfSbRiNBtJ9wWRuhu9hJx6L+fYGgD6D8D3Xi2/8L
2+peNLO10/VLr96bK1BxaoQMRsxJ3N3J4GTjtmvM/jZrkl/rGl+DbVdyWxTV74faIYt6qzL
DGPMbnMgLHg42D149pvr200zTp7++uY7a1t0Mks0zBUjUDJYk9AK+H/GXxDvjpfiDxkZ2F/
rE261EV1FlIiNluuwozDamGIBHJbpngAu/DBZ/FHx4ufEGneEbzW9N8LRvFZRWwtkhF0Tgu
8oKJx8xXG48KRxXqniH41fE7QtWudPvPAGnaddww+clndXbP8AaE/vRzoNh54IwOcD3rv/A
IH+CP8AhAfg9ouj3Fv5Oozx/bL/AD95p5OW3HuVG1f+AivIvjb4jtb74qNFD4iu9Lg8Oaa8
U8lmZFMskuJHjZ4nVwFSOInk8sOmKAPXPhH8W9O+KmkX7Jp0ulavpUogv7J23iNjnBVwMMD
tPvx9Cej8SfELwV4QYR+IvEtjYTsQFt2k3TMT0xGuXP4CvE/2VPD0t14D8TeLNUMsyeJ75w
olld2aJNwOWYliSzuMkknHXvXM/GSbwjoPxFsdN8K+FNNt5tEhefUp7aGG3bzJlUoHZoJPM
wgLHg/fU5HNAHV6l+0ZqOu/EzQvAfw78OCW51G4VZLzU+AsI5eRY0bOAgc/MQePu9K+hL/U
LPStMutS1G4S2tLWJppppDhURRkk/gK+Zv2ZfD9x4l8Q+IfjFrMB33jnT9LWRVOyJcb2Xaq
jqqrkKOj+pr0T9pS21O6/Z/15NMWRtrQPcLGSC0AlUyZxztxyfYGgDx/x3+0r4o1HS7u+8H
iDw7oqMyQ388S3N1cKG271jJCx5PQEE/StzwX8Ofjp4n0qy8Va18UL/QLyZVlgiO+ZzGef3
sO4RKSMfKFOO5znPztp97pWpfFzwXaeIoNM0rw8l5E88nlskLRoRw7N1G0AdwA3Jr9GtJ1z
Q9atRNour2Wow4B3Ws6SAD/gJNAHg+u/E34taHrtn8MY9M0XUPGN9OEttRUssb2zAn7SYP4
doVtwLAZAwGr1bxPrs3w/+FNxqWoX0mrajZWyxJK6hXvLlsKnyqMDc5HA6D6VftPCdpD8RN
T8a3DLNfXNrFYQHb/x7wJlmUe7OxJ9gvpXi/xw8SR6l4rstAivTHp+i4u7qWG4VCLpuEXGQ
x2puJXI/wBYvPGKAPDLrSJvHWveEvhdZqRPqVyLq9u5bNY5hGm8yyFiMksfMbknlQK+mrT9
mT4P21kbWTQbm7jOCfPv5jlgMbsBgM/hXm/7Lvhu81rxh4n+KOpXU13DltJ0yWYsS6BgzsM
k8cIByeS9fRHj3xZZ+CfAmp+I7vYwtY8RRu4USSsdqLk9MsRn0GaAON+JPxQsfANnFoPh+C
1uNWVAoikbbBYxBflaQ8AcAbVyCRz0FeAeHrTxt8evEmq+HZvEssuiW0atqWrGXzlQsCUhh
jjcQEnu23I2nnPXl9S8UWPg7w3eX+jazMNbkJkk+zXCMssztnflG4GWZsAdMdq+qPgD4Dk8
DfCiyXUA51rV/wDiZai7uWLSycgHJ6hdoPqQaAOOh+ANt8LtOn8UfD7xzqul3mnW7XE0Ooz
K9jd7F3HzlVRhSA3IyVzkdK4bxP4l8Rav4QvvHGu6x4h0gtH9qax0u/P2OBOPKibYwIJBUM
cjLMeBwB61+0F4ivbPwtpnhPTreSaXxHO0NwYmw62ybWkwMHO7Kp/wPoa+dr211P4ifEXwv
8M7t28i7uFvL6ZrExS+QuS37wwIzKcMA3K5xmgD3r9mXwTNoPw5m8W6tCF1nxTN9ufI5jt+
fJTnJxgl/wDgftXVeI/jHomi6kukWml6neai6O6rPaS2kIVW2ljJIoyucDKBq9IgghtbaO2
gjEcUShERRgKoGABXy54s1/Xta+Jet6louyaFJV0+3CyqriKHIYhWQgjzWk4zzgcY5oA5T4
i+JPGXxH1rwr4MvLWPULjVNQS5/s3StQQQi3j+Z1YYznB++5x8pwoNdt8U/Fnxa0PVtKsNY
vrbw1o+qMYLV9AdpZEcKW2SyPCTkgYGxR0JPFL+znp2qeJPGviv4h6y6yRWkh0bT/lUhdh3
SspAHHI/76NVfj1rw8S/EXT/AAnp98rWvh+I3V7Gr7f9KkUrGOfvlULHAzjfigDn/hl8TvH
Wl/HfSvBt54jvvEOiavBJIV1ImSaMpDI4KuUU4JQcdMe9FWv2bPCI174q698Qp5JLnT9IU6
bp8kmcNKw/elTxkKCR0/5ae1FAH15RRRQAUUUUAFFJXG6zd/ETSdUu7nR9I0/xLpkgDQ2rX
X2O4gbHK7irI68AjO0jJ60Ach8atTvWl8P+G7GxnuzczNfSLbokjlYcBRscbSN8iHrn5eAe
3nHwV0lvEn7RfifxRc25hh8L2iabChtltyJ5N28lVAGQBID3+Ye1amp+BfHHjLxDdeIvFei
NDfXO2KOztZ8R2sC8iMv5XzMTksQ2G4HAGKb8Mfhh8YPBM3iGDRb7SNHsNYvPtW/UYftMsP
y9VWNwCeSMMcfKDxkigD1j4oeP7HwT4Yk23iR6tdI4tV2GQxAAlpmUfwoATzwTgd68N8H/A
Ai1b4hS21xrUt/Z+CY3W52XcflXWrufmYMpYlIt2ckkF85wOo9y0f4Y6bDcw6n4svpvF2sx
sJBd6jGmyNwMAxxKAi45wcEjJ55Nd8BjpQB4R8a5zp2veC9LsLCYwpb3rxw2lylptCCFAoZ
uAAHPAB4HT04v9mvSf+Em+I3jDx/eWpUadN/ZVj57eZLHwN4LDjgAdBz5jZr3D4oeBZPHHh
eG3snhj1TT7gXdo065jZgpVo2xyFZWIyOhwecYryH4P23xJ+F8mt+GZfhZqV5o17qD3dnPF
d2wMJbC7XzJgrhQd2c+3PAB7J8UfE03hbwBeXdm+zULorZWb4zslkO0OR6LksevCmvlS40W
bxB4p8L/AA10/ULO7XVpV+2PBEweK1i+eTdnpkDHXJya9q+Lmi/EjX/DWj6xHpkELaZefaJ
bDT5HuJ0iMbozAgoJGG4Hao4AOC3SvHPDd7400j9oK28S6V4d1vxdP/Zz2Ii+xyWaRMSfvP
MmFQdc8Hn8wD6n8da9Z+BPhtfXlqtvbtDCLWxt93lqZW+SNBjoB146BSe1fHGreHIten8Lf
D/S5Yrm+1y8SOS7tr9pH8ofNPLJGcYOCW5684r3TxN4U+N3jLVNJvL+PSbeDTHdxbxXhiVp
izDzQNjEgIQq5IONx+XdisfRvhn8WPDnxQ0Xxta6Ho92bOBrO5gOoMzSRORllLAYcDP6CgD
6T03T7XSdJtNLsYhDaWcKQQxjoiKoVR+AArP8W6t/YPgrWtaEgjays5Z1YjOGVSRx35xWlY
zXFxp8E13aNZzugaSBnVzG3dcrwceorB8feHbrxZ4A1bQLG5W2u7qMeTI+dodWDqGxztJUA
47E0AfEHxA14f8ACELpS2Gpf2/qsqwyTTWywiWR23SH5X6sxPVeh7V9xeHtNsPA/wAOdM0y
SRbez0XT0jkkcgBVjj+ZienYk18qeMPh98TNcl06G38M68dW0q7W7gjZ45LDzEbPEjTD5T/
e2gn0Fe3eIPCnxQ+IPw/vdN8RalZeG557FkWw0mZnE85XjzpmGRGTwUUdOrN0oA8B8V6/re
tQXV7Z2Orwar40vBFZNKRJbMk7bIkB25UrBt+6TyueBnH1bpvh2w8D/CVPDtjbi4t9L0108
sR7/PYISx2j7xZskjvmvmm58F/Eqy17RtU0vwJe22s6RdxzW1riF7GXZuUMxTgfKzD76kbs
7a+kvCuheLpL0a/441lJr94ysWl2I22lkGA3AH70rcfebpk4AzQB8j+ItWGj/CqxXRZNJu7
q5tbeziW2W4WWSVwADsZArHqeTjrxzivr34Z+DLXwD8NtG8MW6ASW0Aa4cf8ALSdvmkY+uW
J/DFfOnjr4OeK/B/iLTtS8J6XNr2kafqUN/YLzJ9iVGLGGRFy7oOApQEgdRxz7voPxI1XXr
Mm3+HHiWG7UlGFzAltDuHcPKysV99mfagDL+L2pSTXnh7wzbLLIZJm1K5SGVY28uEgRjLcc
yujY6nyz6E15X8NNMPjH9pi51GVrptP8GWS7Y7jki7mBHTthd34qPpVz4u3uv+HviJa6/wC
IdFieyv7CG1ivVuCLa0kWSUtEzlepDg5IGT6dsn4Qal428PfEbxCvh7wxbeJtN15Ene5s7t
UhtJU3Y3zcqQdzAgZfAHy9qAPrY9DXzj8VfHNz4n1efwppcM0vh+zkC3U0ELN9tnRsmPOCD
GjAbsA7mBHQHPoHjO4+JcngtPDuh6aL3xHqK/6Tf2zrbWtnEzneEdyTvC/Kp2k/xYHSvn74
keAfijo3w1eysvBcRjK+Xdy6VdPdMkAznarOCSRwfkPGfrQBR8AeDtR+NPjiaGR5I/Amj3O
byfainUZBg+UCqgle5ySAOeCRX2zBBDa20dvbxLDDEoREQYVVHAAHYV5R8Adc+Ht98MLHR/
Al4XXTV23VvcII7lJCSS0qjqSf4hkHHtiu68X+J/8AhFNAfVF0XVdZk3bEtdLtTcSsxBI4H
QcdSaAPNf2hfGK6f4LfwTp0QvdX19DHJbxq0rQ2gP72VkX5sEAoMY5bjpXgvhzTI/iL8bfC
XhCTTbKLS9Lzqt8sFlJblljA2K6yAEAtgYA53d+Ku3+ua23xG8/x54cum8V65eR2sFn5kM6
WUcnEEGFnHl7jzlgu7nOdua9J+FHg3xR4d/aA1bWtQ8IXWm6Xf6OIVuJPL2RyrIh2jZJJ1A
9R0PFAHsHxH8bWfw+8Aaj4luommaBRHbxKM+bMx2ov0yRn2zXw75d58QNc0P4f6dcXtxqet
33n3t5dwQg7GJkmlBDu6n5WJBIyFxg5r6U/aO8La1rEHhjWNL0O51a1065ka8SyVmuEBUCN
1VCGYBt2QM9Qe1edfAjQ/G1t428S69B4C1C2vrmGKzsb/XUaCGzhGfMyrYkkJIQ4Uc45Zet
AH0+f+Ef+HXw+JRRZaJoVlnaMZEca/qxx+JPvXxR4hvT4mM2n2lhcx+MfGWo+XIJoY2ERlf
5gOsiiNMJwOi5z2r6S+MHhjxVJ8G4dI0gXPiOcXsM+pBtxlukDFztRTwvmBDsXoowM4r5r8
Dt8S1+M+geJofhNqdyNJWSNLVbea0jYyKyl2kn3AYz1J7CgD7i8KeHdP8JeENL8N6XH5dpp
9ukCcYLYHLH3JyT7mqEPia11bx/qPgyGCK6isLBJr92OQjSsQkW3ocqrsfQbfWsXUNY8eab
oiWq6Yl74o1uSQWkMKlrLS1CgZmm28hcgnIy7EhRjp5xJ4M+IHwh8S23jDw7Pc+NLG5tmXx
BBcMTcTSli/mxKoJ6kgKAcbj2OQAdNrX7M/wAINakeSTw/PasVIRbW8lRIs90TcVX6AY46V
8f+M/C918MvEera74N8Ui0m0fUms4Ht5jHNIinGWVVCkgnaccHa2RzX0p4w/acsLfSpLHw7
pZtdXkHlsdSvbWM2pzhjsEjFmHOAcc4z6V5R4U+D+s/Fi706SOzvNL8LK6z6hqN+37y/JO8
rEuxSxyzZflcnIJxggH1l4c8WS/8ACktM8beIHDSLoqaleMgC7iIfMcgdBnmvhzxLr/jq28
L6lrtxco3/AAkd08kit9nkBkmJO0YZmBCYXBHy7QOMCvunx14WfXPhHrvhHR1S3e4017S0T
oqkJhF9hwBXwr40k1TXtMGjXsL2ut2UyO1nfzJE0Ug42lJSGfIYgeWCDgc80AfdPwx8JQ+B
vhdoHhmNVWS0tV88r0aZvmkb8WLV53+0NPGI/BVlNceVDNqjyNvUtGSkDld64IYBiDgimfC
3VPjT44/s3VPFUNr4T8O2qq629taeXcaiQeAyyFjHHjrjBPQcc12vxX8B3njjwrapo88EGt
aXci8smuQTC7bSrRyY/hZWIz1HBoA+UdL0GT4i/tE+GvDF1NY3GnWG7UrprO3REkRTuw2xV
OWIC89N34V94DgAdK+IPCNx8QPhf8aIfE+ueBL+GzvrM2epR2tiRFGN2QUkBZD8yqR8wzyO
OK+m9H+ImqeKbYr4c8G6pHOx4m1WE21vEv8AeZiMue4VA3bJXPAB4h498R2OvfGDX9QutUN
hY6LCNIhW6huAjEASTPmNGIyxA6chM+hra/Zh0CbVtQ8T/FS+hx/ac39n6cRu2m3jI3Mu75
sFgBk45U9OleceNdP8WeD9Z8S+G9etkistVuLmeDVp9yWk4nYk/MSwRl3YwzduvevR/wBn/
wAX+Orn4b+H/Bth4DuNNTT1dZ9av4ylqYd5YGNOGkkOSMA4zyT2oA9p+JXiCLw78P8AUroy
BLq5jNnZgqzbriQFYxhecZOTjoAa+PvFer6doXgWbTibK+1FYRZ2jRDUIJizLsVtk8YVm5J
IGOle++MIfFnxK1qOHTvCt5L4a01hLbveN9gN1cEMrMd7eZsVSwGYxksTzgVx2qfBTxhqnj
DwfdTeGrODStP1OO6vootY3gxqQenlIcjJxgnPTjrQB658PNDtfhR8BrC0v1EbaZYPe33vK
QZJB+ZKj6Cvl/xheP8A8I9c6lqSTan4l1yT5UXVYz/pEpVYl2LDk7FEagBgML1719HftATX
cfwxjt4bh4LW61G2gumQDHlls/MSDgFlUdD1x3r5t127svDPxQ8H6/q91Hc+H9HvkuLyPzU
EkbcAMY2IdymQflU8DgnmgD6++GXgu38AfDXRfC8IUy2sANzIv/LSdvmkb8WJ/DFFYWn/AB
Tm8YGJfhr4dudbtnG59Uv1exskGM4DOheRj0wqkDPJooA9NooooAKKKKACkpaKACiiigAop
KWgApMUtFACUbR6UtFACUtFFABRRRQAlLRRQAlLRRQAlGKWigBjxxyIUkRXU9QwyDQkccah
Y0CKOgAwBT6KAEoxS0UAeIeOfgbcXPjCLx98L9cXwl4pjZpJgFJtb0nG7zEHAJxzwQe4zzV
z/hIfj4dAvNOuPhzpX9teS6QapaatGLbzOiv5TjcPXBJzjmvY6KAPB/h38C9Q03XrXxV8Q9
b/ALb1O0ma7tLGNibe3nbkzucDzZs/xlRjAPUAj3fGKWigBMZopaKAExmjApaTHOaADANFL
R3oAqyadp81wlxNY28kyfdkeNSy/QkZqyFCjAGBS0UAIRkYNM8qMvvMYLf3iOakooATAFFL
RQAm0UYpaKAGNGjDayhh6HkU7ApaKAExS0UUART28F1BJb3MKTQyKVeORQysD1BB6iuNt/h
J8MLXUxqVv4B0JLtSCsgsY/lI6EDGB+FdvSigBkcccaKkaBFUYCjgCin0UARTTRW8TSzyLH
GoyXc4A/GlWRG+62fpSsqyIUdQykYIIyCKybpbPSRb+TpMaWqs7NLF5cYtyerYJHXJyVyfa
gDYorltB8V+HtZ09DpOrExrMsCtM5LSMcNgFs7shgMgnr1yK6JJsOsMikSlQx2glR7BsAH+
ftQBPRSUtABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUlAC0UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRWbrOt6boOnm+1S48qLO1VVS7yNg
naiDLOxwcAAmgDSorlvBniDxB4ksbnUNZ8KyeHbYyEWcVzPuuJY8nDyR7R5WRg7ck8nOO/U
0AFFFFABSikpRQAUUUUAJVPUdN0/VrF7HVLKC9tXwWhnjDoccjg1cooA8+174T+GtQtIm0W
3TQr+1bzLea0DIisDnlFZeD3KlW9GFcm3jTxl4VvbPSte8Oa3q6QtsuJbHTHvhIN7MJlZQo
C425OSQRjy14J9oa4jFytsT+8Zd4GO3TrUh6UAeZ6T8TNHvPEtvoU9neR3flzTpcMrJFMVx
uKAklVw3/LTaF4HU16LaXVvd2wltrhLhAxQujAjcpKsOO4IIPvWLr2k6H4ttrjRr3Dz2pV1
kjOJbWRlO11bs2M/UEg8EivNZPh741t9C/sHT4NIYmYySahPdSbXAUqmIRH8h56Zbj5d2Au
AD2pmCoXOcAZ4GTSg7lB9fWvI7bwz8UPDqXVxp19ompqYsR2Z32iRNtwNuFJIA7Fh65zzVz
wj451AxXOn+Jo3tb+xdTci8kVWjVgAqqqrudixAUYIbJ2u5BoA9RorLh1ZdtxNdxrbWUapJ
HdtKvlSow4OTjac9QfbBOeNPqKAFopodS5UH5hyRTqACiikzzjH40ALSYGc45paKACiiigA
ooooAKKTvS0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAneloqAXls16bLz4/tITzPJ3Dfszjdjrj
PGaAJ6KK4TX/AB5dWXiuy8KaP4fmutSvmdYri8f7PajYgZjuwXbAK/dUjJxnrgA7uivLdN8
ZeNLX4jR+GvElpo09pNdJaRzaf5qSKz20k6thyQwxDIpwQRwe+K9SoAKbvXfs3Dd1xnmue8
YarcaZo0SWcwt7q9nW2jmIB8kEFnkweCVRHYA8EgZrmfDPw18Mz+Hk1PWtIi1DWNRX7RJfX
eZbmLf8yqsrZddgIAKkcgkdaAPSKq6jqVjpGmz6lqd1FaWduu6WaVtqoPc1xfwuu9Rk0CXT
9Q1C41E2a24W4uX3ynfbxuys3c7ixGecMK749KAOX8LePvDXjS5vYvDdzcXsVkQstybSWOH
cQDtV3UBmwQcDPDA96q6HrniC5+KPinw/qcEK6ZZQWtxYSRr8zLIHDbmzyd0bcYGBjrmuV8
F6nZ+Fta8fWt63l2tldC+fbH8xaWSVFUAcsxSOEADqSAOtd14X0+8iS71nVoRFqmqSCWWPI
PkRgYihyP7q9e25nI60Abl29xHZyvaRxyzhSUSWQopPuwBIH4GvMfCfiPxx420z+1WvdF8P
2ss5it4Ws5LmZv3YcEO0iAnBORs/hNd74ouzp/g7Wb5fvW9lNKoHchCQPzrynwdoP9iWeke
MNS1eQaDpSapcvHM4VInMixwsq4Gf3IlySScsAODgAHoPgmDxhEust4u1EXeb6RLBRDHGVt
14Vjs6luTyeBjoc11tUNG1S31vQdP1m0V1t7+3juo1kGGCuoYA474NX6ACiiigApRSUtABR
RRQAlFFFAGfqumR6lalRK1tcqpENzH9+InuD+AyOh6GuatofHGk2cEDT2+sKgSEu3+swQFE
hHyA4Pzt82SAwGSRXYTRCVAC7rhg3yHBODnH04ri9Xs/FdjNDf6OzSx2wkJs4yHVlDBY1Cl
owQEZmxkcgZLbVyAa3hnTdbt1udQ1+/WW8u5CwtogPLtY+qxhj8z4JY7jj72MAAAa93qMFj
LGtyGSNwf3xHyKcgBSfU7uPXBrkJviRp9pYXklzYyxXdkX860dgkoCKpYhWwTy644wQQehG
YfF/iKO8sItO0zT7jUWnkeN2hiD+WVTccbu5yACOCSFyu7coB1t1d6TfaZJDc3FtJa3UL7l
kcFZI9vzZHddp59jXl9n4a1H4ieHbTUL65fStU066uILa8MQZbm15jKMkbj5CyhlAlYgojb
j0rrV+HujK0FxdXM6xQQoDFuVU3Kipubr1UEEdPmb1rrrGzs9Ps47Kwgit7eEbViiUKq9+g
+ufxoA8otNY+IPg/WZrXxboS6zos3mTR6hoFs0jSSbQBHNCdzgtjhsgAgBmbPHPf8AC37i8
dr+bQ5V0pHLyNd6HsUShcIzTPdBY9p25ypOBgHJ4+gaQhWG1sEehoA8x034q+GdV8QWGlWu
qWVxcaouV8hlLIvlk+UzRu+HDbjk7VAYAcjnrdF8UaNqVnbR2d5DLO6sEgW6SZ3KcMAwYhj
0PXODzitDVdB0bXLEWOsaXa39sHEgiuIldQw6MARwfevPb34cXHhvxCniXwJglMtLpE0uI5
8KRiORs7DzwDkDopTLZAPUFmieZoVkUyIAzKDyAc4JHvg/lT68ZX4rL4V0n7R4u0m90doV+
z7J7K5lZ3GSGMuDuQdDtDkdcsDmugi+K3g7UNPtdQguoJ7O+Ty0ujeQQxuRjeoEsiSZXcM/
JnkUAej0gORxXkmt/GfwN4L0KyD3duJZZZIo7bzpG2qp+8W2McYZT05DHG7FR2fxu0vUory
bTbQ3iRW4lQWymYB+CRIVOYx97BkWPO3jJIFAHsFFed6H8U/B3iD+1LhdWtbKOxPks01yEc
H+LIPyjDDGVZvciuu0rWbDVhHNY3sUscsCzrF0kCkkBiM/dOMDjseTQBq0tVri8htWH2hhE
jMqLI7AKzMcBRz1zj8xVgdKAFo7UUUAFFFFABRRRQAUVgXfi7QrLxbbeF7m8EepXEayKhGA
AxYICfVjHIB7oRwSoO/QAVlaz4i0Lw7ai613WLPTYTnD3U6xhsDJxk803xN/an/CI6uNDz/
aps5VtMEDExQhDk8D5sda8f1HVvBOg+BL+309bzxFrf2U2VxrdtYy3haaTCtm6IKD5mPy7+
MAcYoA9j0PXtK8SaUmqaLdfarN3ZFlCMoJVip4YA9Qa0ZNwjOxdzdgTgVwnw9vNUj0S0j1P
R00O1uAXt4rmdDcXE0haZ8KpICgE4GSxwSQoFd7QB5Z4cn8RL8Y7xNf1dp2a1nQWsEjC1hG
2zkRUQ9WG+bMhAZs9hhRFptha6T+0/qJgWUvqXhsXEjyOXLMt0R1JyBggAdAF4xUfinWbTw
x8Z9PvrlJHF3FCqxQKZJpiUuUby4x8z4ZbcHHQOCcAZrPuvC3j68+LFp4ihY2UupaW1tdXX
DJpcO5j5UfPzS8oQTlS25uihSAe215H8WrzU9K8VeB9W0bSU1S+S7e2SJ7gQL+9eFeXwcDO
AcA9eletIuyNVyTgYyTkmuX13wLpPibV7W/1ue7uUsmV7a2WYxRxMGVt3yYLElF+8SOOBQB
wPwguF1vxN4r1LxTZvbePLG+MN9avLvitImUCL7OO0bRovzdWKnJxgV6vpusWeq3OowWbFz
p9x9lmYYK+ZsVyAfYOAffNcB42+F17r3jOHxZ4a8TTeG9Uls2069lgViZ4ScqRhhh1OcE57
dMV2XhHwrpfgvwvaeHtIEht7fLNJM2+SaRjueR27szEkn3oAi8aeHbjxL4XnsLG7Wzv1/e2
s7qSqSAEYYDkqQWU45wxxzWba6r4tbQE0yPwjPZ6ssAh+0T3ELWiSAY37lcuy9wNgJ4BC54
6ttQsk1KPTWu4VvJY2lSAyDzGQEAsF6kAkc+4qnr/iDTPDOjT6tq8zxWsKlmKRtIxwCeFUE
ngE/hQBB4V8OQeF/D0GmRTNcyqA09w4w08m0KWI7cAADsAB2rdrgE8f6tqWi/2zoPg65One
UZhe6rdR2kXljJL4UySYwD1QGur0W+vtQ8L6dqV7ZLa31zaxzS2oYkRyMgJTJA6E4zigDnY
Ph/Zf8ACydR8Y31y1y0xje2tMYjhdY1QyEfxP8AL8pP3dzY5Ymu1HAxXitzqHjnVPEHi9tU
8Yp4XstItI5o49MhSYIGD8tJMh3ncjA4VTlQK7L4Yarrmq+EWbxBdfbLy2m+zm5MaoZSI0M
mdoCkrIZEyAPueuaAOl13QrHxFpT6XqfntZyH95HDM8XmD+6xQglfbPNcnffDn4UaXpQfWP
DOhR2kS7DcajGjH1+aSTJJ9yc13c80VtbyXE7iOKJS7u3RVAyTXlHgTS4fiBfX3xA8U2iag
kspt9JtLqNXis4F4YopyN5YlWc5J2cYBxQB6fpUOn22kWlrpKxLYQxLHbrC2UVFGFCkdgBV
2vKfCNsnhr4oa1oul7oNHv7qdhZLxDbSpBbSbolH3A3mybh0ztx1OfVqACiiigApaSloAKK
KKAEooooAKKKKAKV9pOm6ku2+sobjjGZEBIGVOM+mVU/gPSo7bQ9HszuttNt43Ows4jG9ig
whLdSVHQnkVo0UAQz20FzF5VxDHMmQ22RQwyDkHB964bUptb8I6zc6pJJbS+HZZHkkLybZI
3fa2WG0ZA2lQckgMDjANd/TWVXXa6hh6EUAUdK1jTdatGu9LvIru3DmPzImyNw6/wBPzFcf
4lGt6LqZvtK+0NY+VIyxQwQkK5WQsAcbhltkhJDAlcdwDNe/D6EQ3UOi6jcadDcJL+7DlhH
LJIHMi5zg/fGSCRuG0risr+xPiBdaobXVjBc6fJMGaeOVFdPlIyvygjGR0GTyDwaAO20vxB
Y6hFKpmijlgGZB5gK43OoYN0I/dv8ATaaxLLxPDpup3FhqN5ALBd00V7JLgJESdu9ySpGQw
ByCflG3hjWNP8O9Ye0tJ4fEWzUIEjkb90XR5Ylfy1DMxYId+GzksF7bmznaX8O57u0canaq
JN+4tnOG2KFcb4xlwcMpIwGU8DJJAPWkkimjDxSLIhHDKcg1w8/gfwNN4knUaHHp15MFmkm
0+eSyNyW3DEnksu88Nw2cjPoa5LT77xP4P82zsdNmvYROW+z7ZHONvyRjIUIWKuoxuGQvzs
CBUF1rV94lsIxaC4TWdNs57l5ULCTzA27Kq6jK+ZGAAu5QV2EjIyAemf2boPg/RSdG0Kxsr
ZGVfLtoBEuSdoJ2KT1IGcHrmtHRtS0/VrD7XYNHgsVkVSMo3o2O+CD+IrjP+E41mONLK88O
mOeRvKaZizRKxMhH3Qdy+VHuLcZ3LgfNgM0Hw9r2pW0OpXV5e6PcIgMKSN5jwsVQkEH5XGP
kORztyApJoA6/WPCnhnxFF5evaDp+prggfardJCM46EjI6Dp6CvM9W+HWpeF4bu38F6e99o
97NHcNYo6ebbTJkqwLsnmITg/fWRCAVfAAHsijApaAPHLH4hX/AIdgW38VwapaaldOkVvb3
1uTCDz92REJbPcBpWA55Ga9POqxQtLJcMIolKxxg4zK5XdhOctnIAGAcg9c1Lq2jaXrmnSa
drFjFe2kmC0Uq7hkHIPsQeQRyK801nwRd+EdRTxB4SlvZLUPGbqzbfdMqqeGCk7pVAz8uSy
8FDwUYA9SjvYZJ44fnV5IzMoZGHyggHORwfmHB5qzXm2k+I7HxAGk0fxFL9qswFF7ebY0uN
0rKsckXy5BOAHUA5yuQQyn0G1uFmUxPJD9piCieKKTf5bFQcZwD34yBkdqALFFFFABSUtZP
iGeyttCuJdQ1ptGt+A12kioy89AWBGT04GeeOcUAeR+Of7MvJdd1SPUTF4hh1FIdOFuhlne
KNIg0YUAnAmDuCcKHRCehr0/wX4li8V+EbPV12pOw8u4jXokq8Njvg/eX1VlPeud+GHmRaN
PbDwrqOmRyyzXZvb0KDdNJM7AHLmUkKV5kUcY5NJ4Z8AavoXia+1JfERtNMuLhphpVlCNhA
YlA8j5JwDj5VTgIuSFFAHorKGUqwyDwQe9eX/FhpI/D2j+FdJ0u5uP7QuRH9lsIsnyUXJCj
hVAJTliFAHXpXqFGOQe4oA84t/DPizxB410LxX4hax0i10cyPa6REn2iVWeNoyXmyFBKsOF
U4xgNyc+j9qWigBpVWIYjkdPalqG6uY7O0kuZc7IxuO1Sx/ADkmvOLPVNZuvi/bNqUEliiw
Pbw2fmBlEUsfmiRwODJvtnU4yFAAB5JoA9LlligiaaaRYo0GWd2wAPcmvOdf+L+i6f4f1DV
/D2l3/AIphsVYvNp8YFvuDbdvnPhWO7jCbiPSu31rSbDWtGn0/UrSG7t5FOUmjDrnscHuDz
Xi3wq1a71aRPA2oaOBoVnZy37XMhBW5leeKVNmOQELvnOOSvHcgHuVlLdTabBNe2wtrl4la
WFX3iNiOVDYGcHjOBXlN4t5YfDy58XeO9f1tZpfMnTTI7s2KQb3PlQ5gCv8AKpUFix6Ma9T
07UbLV9Lt9T064W5s7qMSwyp0dSMgivANUm+Hfin433dvrVxZPp3h2T/Spr9jN9ouj83l5c
FUijAAwCBnII5oA7n4N+F9K0nQrvXI7qG+1jUXC3lwJvPkTbyInclm3AsSQSSpbbkhRW58U
dQTTvh9eSSN8ryQqy5xvQSK0i5941eofCPiO11rxprumaGIR4e0q1tY7ZrZVEUkrPOJShUc
hfLVfTKmn/EDwrrXjKC20azu7XT9PXfJPcTRtOzl4pItgjBUdJN24t1A470AZvwvvL+7iub
O6s76xt9JsbHTvJuwqEzLEZJX2qzAEiSPrg16Q7LHEWZgqqMkk4AFea674Y+IF5BHYWmoaI
lrdalBdX9xYwzWU7xq6FsZeQMSEUHJGVGOK73VdH03XNMfTdYs47yzkILwyjKPg55Hcex4o
A+WfEdnqV5p9t441rWvtvhW911ZG0uFCkRAzP8AvmDEyKD5sePlAfa2MAivpjT9QsINe/4R
XS7FY4rGzWVzAqrFbKTtjjwOhIDEAdAvuKi1rwR4Z17wZN4PvNLii0WRVUW1qPJEeG3Artx
tIYZ4q34f8OaV4Y0wafpMLpHnc8ksjSyytgDc7sSzHAAyT0AHagCxrWnLrHh/UdJeRokvba
S2Z16qHQrkfnXm/hbxTD4F+HNnofiGy1F9f02ExyWlvYyO97LkktDtBVwxOcg4GecV6xSYG
fegDzr4d6FrrySeLPFdqbHUrvzWhsWILWqyuHfeR1Y7Ikx2WJO5avRqKKACiiigA70tJS0A
FFFFACUUUUAFFFFABRRRQAUUUlAC0UmRS0AFFFFADGjVvvKGwc8joag/s+x87zvscIl2uu/
yxuw5BYZ9yAT64q1RQBVbT7JriGc2yeZCu2M4+4Pb0qzVS81Kx08wi9uFg851jjLZwzMwVR
n1LMAPrUlpeWt9aRXdnOk8Eyh45EOQw9RQBK0kaMqs6qznCgnk/SnbgaqX9jDfWxjkLI45S
RGKuh9QRgjjg4IyCR3riF8T32ga9Hpd7aTXiz/u0ZdyEMJFjX/WNyCDuJHcHJPWgDsr7VI7
C8tYZk+S5Yor5xh8qAPTkEnrn5TgGr+QRzXnF1qF946ktbO20trK0UrP50xQToxRM4RwQML
KyNweTj1rsNUtNZZJbjS9SMcoj+S3kjQozBXA5xkZZlJ5/gA4yaAPO/il4UTTtPfxnoVttu
LW4S4v7cRmRJ4yyeY5QHsFBfAO5A2QWCFe10PWbHUI9tpqKarcx7JWltyAkkcvzI2ejYRgf
wzjkVx1r8StU0vVxpfjDS40tmeOFLq1YSbmkneFQ44AK7F3gZbMgIXaCa5TwFY22l+Odf0D
SbNbcaXrFy9rdKzHyLdGt3NvtAwUb7XMB/d49BgA+g6Wo43Zi4ZduDgDOcj1qSgAprIrY3K
Dg55p1FACYxS0UUAFFFFABRRRQA07TxmuB1DZJ8bdLggGZ4rEXM3tGPtEak/8Cl4/GoNWh1
W3+LSayPD19fRQ2ax2txa7MMT5gaJtzAKCWDMTgHZH1xx0+haJJa6lqGvaiq/2tqYjEwRty
wxoDsiU4GQNzEnHJY9sAAGjq1xe2+mSyafp7X91jbHCsix5J4yWY4AHU9TjoCeK8w8N/Dbx
rp3hSTRbjxlDpSMvlqNNs0ldV8tEP72Uc52k8KME9eK9dpaAMnw5odr4Z8LaZ4esnkktdOt
o7WNpcF2VFCgnAAzx6VY07SdN0i1a10yxgs4WdpGSBAgZ2OWY46knqe9XqKAM/TdE0fRzcH
SdMtbE3MnmzfZ4Vj8x/wC82ByfetCiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAClpKWgAooooA
SikpaACop7i3tYWmuZkhiUZZ5GCqo9yalrj/iQ1rH4A1J5reKe5ZRBY+YoJS6lPkxMvcHdI
ORgjmgDa0TxJoHiS2uLrw/rFpqlvbzG3lltJRIiyAAlcjjIDD86tx6np0uozadFfQSXsCq8
tusgMkat90svUA4OM18sfCX4f/FD4WfFbxR4M0mI3Hhu+tlnj1m4Q+VG2flkC9GkwXUpxkg
EnaBXP/Cj4iav4T+A3xZ8USTTX2s2mqCRZZxk+dMViEjA+jYJH+zigD7QMiDGWAJ6Z715/p
F9qTfHDxDp9144sr2z+wRSWvh6BB5tmBtDyyHGeSeMnkN04rwDSodO0Xxv8FtauPGeqa3Lq
NpNqN5ZXd2bsxzvaA7o1PzKWdiAOmRx3ro/At19g/bO8fW9joVwqz2dtHhEwsQKxPJJI3Iy
SGPXLE8eoAN7SNZ8cap+1fr1iJpNW0PQbWKBooZvs1vaGcK25kJYyOFDjvk/3R02n+PukS/
FG08GaXoN7qNtPqL6SdTgdSq3CBTJiPG5kTcNz5AHOMgZqr8H9N8WW/jr4m3Wt+H59Oi1PW
ZpIb+chfNRfliCJjLKFyd3ToBnnEHwj+HfjD4d+Hbyx/wCEf0WXUopZy2oTT/vtUZpfkYuq
kxIE5KncSeMDqQCxrP7SngzRdT8TW8uka9d23h2WO3uri1sWZTKzlGXLbVQKwAy7LuJ+UEc
n1zQNYt/EPhvTddtI5orfULaO6iSdQrqrqGG4AnBwfU181618GPilP8DL/wADRf2Vd6vrGu
S6tqt+l4yi4UsHAwyD5iwHoAFHPJx9M6Rp8Gk6HYaXax+XBZ28cEaDnaqqFA/IUAXqTIzS1
n6npv8AaVu0LXlzboy7T9nk2H7ynOeoPy4yOzH8AC3LHFNG0cqB1YYIPevMvE0/iDwc4n0S
0jEDL5aSSF7gAGRiV8tWBGxW3g4YBY2UcsK3b7S/EemeddQ+JlNl9ogndbiEl1VQisocNgK
xTJG3o7gYOCOUvvEPiTxPNZaK2kW0BkvUDXJ2uojyhYquS2cecucYwr7ipG2gCyvjjxTcar
JDc6eunCCTy2RElkiAIZNrOYRmQSqMKvDiRdu4AmrHh7R7zxD4mfWNbsN9rGu6NriFkM28O
DwQuQE2AAjBVzuAb5V7nw9pr6ZoFtb3McKXbKZbnySShmcl5CCxJI3s3WtXGKAGJDFGztHG
qs5yxAxuOMZP4AD8KfRzXLarrPiTTdVtoY9FjvrGQSNLcxMQYgGG0beSSEyT6kYHPFAHJ/F
W3wsE/wDaOxWXZ9jluUtYpELGOQmQMrgHz1Zgu45iTaNww3HeA9Qude+KPiPVdLW6/s+7nV
pN1tLEIrpYoUk4ba6jP2fcpP8ABJ1AyaFzM/ja4s2TTHNhI8M73N152CspMsmFmA8+Au23C
dI92cfJmzb3Nr4X/aD1zSdPsfKkaRL2CwhjwZIpIrcPLECVUjdC6kZ+UuGxgNgA+hIEh+0T
TJEFlbajvsKlsdOT1Az+pqwDmoopYJVE0MiyKw4dDkH8a8ssfEut2Hxj1nw2uoPrQuSGtoZ
FaOKzVIXmaMyYwZC88A4ziMoTkjkA9YqjNrWj29+9hPqlpFdpC1w8DzKHWJerkZyFGRz0ry
S98Va1eaZ4Y1jXPFUvh+01QXEsttpUcbMm0ARxqzo7SPvIX5QNxPC1k6paa5rVzNLoSWkvi
WPww0Wv2ccSKl7cSKivBI6g7JQASvJxjBG2gD07xB4rgeDQ7Dw7rllHd+Ip3trG92i4iG2N
ndgAwDEBCBzjcRnPQ9bArpbxpJKZnVQGkYAFjjqccflXg2u+GfEXiLxFB4k1a9uPD/8AYVr
aHSm1C9iitvthlQygrH84R1jRcOSfmOAOBXqmj+J1bxO/g3VJ1k123tFvJJIYDFBKrMQVjy
zHKgpkE/xKe/AB1VFFFABRRRQAlLRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFF
FFABS0YooAKKKKAEqs1/ZLfCwa7hF2U8wQFxvK5I3beuMg81ZrkPF9lp940C614Wk1axjG4
XlqN9xaPn7yquJB25jJb2xzQB11YGveDfDXiiWN/EGkx6kIgAkc7MyLg5BCZ25z3xn3rktK
n8SW8Bbwb4mtPFVjA22TT9XkMd3bj+4ZgNwb2lTd0y1a6/ETT9PPl+LtL1Dws/GZtQjBtST
/08Rloh/wJlPtQB0+qWt/caLc2uj3yabevHshumhEwhP8Ae2EgMR2B49c1518O/gpongGLx
DDJqlzr8PiFg99BqEMRikbLEnaF77zkdPavR7DVdM1SDz9M1C2vov79vMsi/mCa81+I/wAW
LvwhrX/CPaPoK32ovbLcC4upzHbxhvMCghVZ2OY8bQOdw5oA7nSPBvhLQIIoNE8M6Zp0cL+
ZGLe1RNjkY3DA644z6VtLDCsryrCiyPjcwXlsdMnvXxl/wm3jiWSXULrx9razSOC720ipDu
LA7Y4vnACj2OR69+l8M/Fb4mN4i8P6ENXh1J9UvUt449RtUWUx7h5jExlSNsas33SQSMntQ
B9VcLXPeJPHHhDwfbG48S+IbHTFAyEmlAd/91PvMfYCvn34x/GDUJfEb+G/DOqXMNhbsYJ/
7PcLcXMpYowD5BRQflUAhnbP8IG755tY9UZP7QeGGO/m3GZzIZnQK+FkZznd8x77gdoxkgr
QB95eC/ip4R8d6Zq+paLdTpb6RJsujdwmFkXZvD7TztIzycdDXP6N+0B8P/Emv6VpHh6XUN
QbUrr7JFcC1aKIPtZuS+08BewPUetfIFi2ufbtY0TRby7XRdatYbLUpFkjZpkjVHTY27Iyp
KsxyFVyMdBW3pGrPoPi/R5vD+nwX48P36Xc0RfyY1TbKNqlssB8zdic8nJJwAffFwLg28gt
WRZtp2GQEqD2yBgkVympeJtb0fULhbrQJLixTJW5hdVUKNp3MWIxnftCgEllJ4XmvnzUf2i
PiDeXZi02x0XSot0e8sjXLxbmACEl0DMfmwMAcE5ABIboPx8+JFjq1xHfaVYeKdPyGMglSz
kgc4xGNgbcuCCMrkjJzQB6/c+Ntd8RbtL0vRL6xW5t3mjumtBcROgYxFTwV3FjnY235epXr
Wt4B8H3miM99qkMcd1tMa+UyqHPyq8nloAsYcRRsEUkKS2MZNec+Dv2jrLVPFOpW3jC0h0H
TVhiNk0ENxcmSQ7jKrSKm07QF/hA6nJAr2Pwp428L+NbS6uvDGpfborSbyJj5MkRjfGcEOo
PQg/jQBuTzGEJthkl3MF+THy57nJ6VkWPizR7pUjublNPu2OPsl1Kiyj5wgyoY9WZQP8AeH
rWzNJ5aAiJ5MsFwoHGTjP0HU1wUzeGdZvdPtr7T5dL1EypdBTIkbJIxZ2DDcCTwAxC8GRQD
nO0A1dY8eaPpouoYGa5u7UAyw4ZNmWwA3GQWwxXjB2nkDmsOH4veGYombWjJYj5XDqjSIY5
HIgPQMWdF34CnAB9KTTvhxoN1aw3mn+IdTEDHzFazmSHJwOpVA33vmwT168cVq3XgzwzpPg
6a3/s4y+RA266BC3L4QqW8xQDv2ZGRzjgUAP1SfwX4n8KR2V55M+n3cSSJauro20g7C0Yww
HB4I42+1eOeK9Lt/EnwH1+51JIb668LXEc1pK6kSGONY2lUsSWxKpk5JIIccDGA650qbULf
UfDvh/UBYlpUiu5Le22jzmcwqquuxZYVD7CpCEgs3L8B2uSaf4b8KyfDubUZrm81FU1PVJr
6d3h0u0WRX2OR826R/3aqAWO/vtGQDd8ZWL2fg3wjYeIo7+70W1luVupNNkdnaZUdbVXMR3
sWY8n/npjPWs/wz4a8R2HiDS/E3j2PTNIvIrhCutzXqx3VwhtxCLdogArMzhSWYkkBRjIGP
TPA/izR9WE2hw2b6ZqNmvmTWE0bxsu4K7sA4Bxuk784IJAziuA+Iw8I6P8UbPUdcibU70L/
bS24gaeVVt0WOGCEDO0ySnf0GfKINAE2pWGleA7uytdIs4vEF54XtJNUmfV7uR54YpmYfuE
CiJSzRkbhjYvRTu5tab4k+JGs67arY3Xh/TRctqSyWD27zRwfZbkQtI0m5WlZm4GAgAbJBK
4OX4atfFsnxJm+I4tNR1uz1WS70v7J9hjsngt0ZPIkImKttJRzyejZAySK7my+GlrdaFDZ+
Kbw312l1dXXm2BksgouJDLLD8r5eMsTkMeRjI4oA8i0zWrDTfiPYa9NojSaBe6LY67d2n2l
7q4ivrgywJMFfc8wGBH22+Ypx6dVo/hrxpqWr3/AMQmi1GPXIdYWSy0u/MdnDJa+WkMgYKZ
CDs3cknJjUgc8+022m6fZ/8AHrY28B2rHmOMKdqgBRwOgAGPTFW8UARWrXD2cL3caRXDIDI
kb71RscgNgZAPfAz6CpqSloAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKAClpKWgAooooAbR9aWigDG1fwxoetv51/p8bXIXYt1ETFcRjr8sqEOv4EVyfiqLxR4
N8K6pruka6urWlhbNM+n6ym/cijLBZkwwOO7h69Fqlq2l2Wt6Le6PqUPnWV9C9vNHkjcjAg
jI5HBoA+ZJfH/gPUZBe6x8HWt3Z3WO80e5iSSVQSu5SpicgknHsc9cgVLi6+A+vam2o6tN4
20e5VMLdXctzPtQAgoGzLtA3YKnH3sHqan8ffCWfwPqCHwH4V1fUNClt4jKLW4a6kglQuGG
x2LbWQxjKg42EY5rzy4s/ES6Tca+3hHVotJ09Ssl3dWbRpaMeknlsQ74y3IAVOMnkkAHaXu
n/s+mGO4/4W5rVssH73Zgb0yQQdpt9y/wAOOB2pLCL9m/QdUttftPiR4kGp28OxbiM3CuY3
4IUCEBQSf4cda8i1C3v9SEOn33lDTZAkka4ZZZW+QlnxjPBB78YAUfKq1Lq3m1DTp7fzoVe
5VXklmYssfzZG1SDgKAw4znO3JJZmAPWk0/8AZYWb/Rta8SZffKzIt2wjDDDMcxn72CMnOe
RQNH/ZpWSZY/HHicI/yPB5UuGZB6m3yMA4xkYzjvXmEga6v7dV+zw2TqCv7ny5rsqFxuwAR
GFC8k4C4PfD3LW2mu5TNa3vlbE8ueRLcW+xdwZFjHIXk5xySeTz0APRrmw/Z7kkaWw+Kmv6
eDhJMWrMGIx3NvwR8v5+9TQ+CfgvLFHaaT8dooJIRnN01sQQfqq89O/QDjgY84uZrXy4ZFt
xGtooChVdimY+vTLMwbIz2JJA5NZklhczyz2bNDHAW2tKY9rJuxuYnOWJUjk4BJHHBUgHsE
PwMF9a/aPBPxQ8OaxPJuZGe3XLMxOTuSRueRyVPQDpxXDeKfhd8VvC4jjvvDct5ocefPk0s
relkz83AVXBIzltpzn0riLjSrU6jZItjFbX3lgxWqR52jZ8xLhQd2SOSfl56kjb0/h/xt8T
fB4jvND8aM1sZAYdOv5XubeQEnOd5ZlGcjgrwN2etAGK19a3H2a10uZg06j51j+SIFgpXGT
82cDjnJzivoD9m3xFYaPeeLvC95cbmadNXhlEbAyJJiJht5PylUB9MnPTNZMN18PfjI62up
Wo8AfEWSMbbmJFMF653AdeJMlTw22QY+UnGT5vq+g+K/hT4wtrzULJzq2nPLcxyJKTBqlsy
7ZY1JAOCnG0cqWJxgA0AfdOma7pGtKTpl/DcsqJI8at+8iDjK70PzISOzAGqHiy58OQaRJF
4gaEJOjxxozBZJeNxROQSTtHAPOK8d8Hp4H8ZQwa98PfFaWOvXE0dzNpuoSfvLcpKzCLylK
uixq7IFQhGULnOSTvXnw48QatdN/b/kahHdQeXcf6V994iogZt0eASrSgkKTnHJH3QDQ+HE
NxqfhSe3e/vnurSVWhMrGONZkUox3IF3I0iuShzgEZGMZu69YeLvsG3Vte06HTLZrhpprja
qzIY2WMSFsIB83IKMAQDyBgrrep+Hfg/wCCbnX9SxKybYIorWHY1w7MSsMaZPJdnPfGT2Ff
NfjLXdU8ceIbLVfHaQa3pzoWh8NWV7JbwWIYOAZHAHmOCqHzBkHkKrg5ABvX3ifT9P8AEeo
6X8MIbPxFqT7Uvtdt7FBb2JfDFsr/AK+ZmtwxYlY/l5wNxrn5dd0LS/CtzareaoPFkl8twL
yya31G8aZnyGlMcjBtpiRu2MlQMZJ5W08P6JoEN2YNPjcXLJ+6KmaLK7fKCxMTvdyWIyctj
5QsYdX3LO3hs4UaGw2SBdkaIUjCp/dUqgB+UEtIeAoHVeJADWt9c1W0t1s9JssT3C3KalqO
pt5tzrUrlcA+WXYIAik7XAwqnBBUN0fgn4y6h4ba50XXpLA6pG0XkRqyxwvaDdgJyvz72ZT
hQwwp2P8ANjkzcR2O+S7VAyOwdl+UW6ZyEAByAOhDclixJ3FmTJFnNrUsdo2nRPbF8xJIu5
5VwQ7H+4hJCk4BIXGV6KAfY+la7pd215dWBt4rwReddxzOBIwUYjdiudoIHcbgCMgdK6tWX
APrXzJ8C/Eg0u5/4RzU7qzlnsLttPXyY0+0SK5CxySEkMyBEtlBAydwz9zj1XxD468N6VcI
k1qLxYdQEL+a5Mu8M214lIJYLLlM5GCCFzgCgD0ilrDsNW0+OwuLybUV8pZis7TToVtZMgG
LPGME8fX3FbSsGUMpyDyCO9ADqKKKACiiigAoorC8WeI7Pwr4audYvCD5YxFFu2mWQg7VB7
epPQAEngGgDF1z4m6D4d8TvoWp2WqBkjEz3UFqZ4UTBJZthLAAA5JXA+hFdbYX9nqmnwahp
11Fd2lwgkinhcOkinoQRwRXilwyeG/DN3e+IJyPFHipJIwfLzJbQPgMwTk7+VwgyS3lR87M
16P8OdGm0HwHZ2M9p9iZ5Z7pbPOfsiTTvKsP/AFcLxxlTjigDrqK44/EDS3+IVv4NtLW4u5
5FbzbuIDyYGCu2wknJP7tgcZwSoPXjsaACiiigAoprMqIXYhVHJJ4ApQcjNABS0UUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFLSUtABRRRQAlFFNZlXG5guTgZPU0AKelcX4n8X33hp2kn0uJ7XJYTNMUUL6
Z2kbuGY5IwoJ6Amu0rgfiDd6NcWkem3y2dz+8CyJKVJgBx+85ddvGAWGWG8YHJyAdLZ+JNK
ubZ5pJxaFBKzLckRnbGQHcZ4ZBlfmBK8jmtVljuInjZVdGG1lPII9DXl7+D9XuNC/tTSdUu
LTUJvOZy7ecwXAMYUuWZwGjVlUsufMYnBytVZIfE3hq0v99rdzQ/ZGlkmjYbd0T4RgQYyX2
lDszhgCnAAJAPPfib+zzHbzy6t4H1e00HSrhwb+3ukZ0tV/vQBefUeWflyeCK5iL9n/wCI0
2q2dlHdaBfaQzEjWYmO0pwAXh6scbvkB25IBOM59dex8V6/PPosmsXdvGUNtNFKhkeWJ1ET
Of3iqVVhnco3fMMjOWbptO0/xr4TtZIrVbbWdOE0YCTTlJYYt5VmUBccRhW29yTySCXAPD/
HHwP1nwT4TvvFKePPttvZKglik09YZPKaRQxWRXGwjJbOMZUHrzXEaBoHifxtq8fh/wALPZ
TzhTcTyvn7PaJkgGVgWJYkfKMAnrgKMt9RJ8QtG1zw79j1zR7WO5nZLe90m9njkUI4ORyCs
hCgkpjOOoHfmPBV1at4507/AIQDR4tO8O3sMtxdCDT4IIsEqVDiIqQ6ndGuV/vZLFTgA80u
f2bfiVAoWw1bwtLHlXIkE6NvxhnLbWJY9ST646BQOB8RaTrfgfVv7L8V2trZ3vmySw75SsE
w52vG5GHOMkk42c5AZlB+5dal1CGC2ksJI1zPHHIGiZyVZ1BxjpwTyRj6YrnG1W31e9n07W
dH0+6Ns8vkrONyySKoI8sspBxiVWY7SCo45oA+PLX4d/EvUdNuPEEfgO81PTdSiaaG5iaIT
SDPyuIpGDKpUAgY5BHBJ4w7hbjQpEs9X0++8O3kzjH9q2j2qMCCWxwBxlgAOD645H6ESapp
lro51We+t4NOWISm4kkCxqmMhtx4xivn3x18bpNUll0vw3o+mX2kzQsN2r2rzfajkAFYSVG
z7w+bqR0AoA+f5NPtLa0WxuCkxk+cQfMWnk2bjnA/2U7Y+XI+VRj1Pwh8Q9P1jS2+H3xYeH
UtBZ1htNXdv3lhMDtjV5O4BA2zjvwSRzXjsNxaaeG0s3ocRZHkw4Tzg4ZyqQrknq3zc8BQO
AK6jRdN0bSoYdY+JGlXkOlR/wDIN8NLAVutZkU7tzR4BW3XIPzYDY56YoAZ40+EfjTTfiDY
eB7P95ZXETzWWvMyohgRgS8j/wDLLyhgtt68EcNx7PB+0H8N/ht4bsfB2n63qvjvUbCMQNe
RsHSWQk/enchQM8AjIAx1xXO6XaXHxO+H1/8ACTxhaW+jaw0D6p4WD3gnkhg4McbN1ZVVwg
bncm7uhNeWXmqX1jbWPhLV7g6ILJzC2k20nkRxXALGRyB+8ZmywJUgHftQYANAG98Q/Fnij
xz8StEvNZfSZLKzWZ7XR9MvhcfYiVA33EqjgklAGQEnogLc1SmVobaW+eZ7qe6kDOyqh818
YChQcAbQAsa5+VSASAWYHhLxdpnhz+0F8A+IINPvpvOnuxaAySMxx5kkaMZAACcDaAAxAAJ
LG9ovgrx5rFvPdaP4A1XUbZmQh76RbNS2zBws2CSOBnbjqAcL8wBWmaG1s7rXtUkjggH7wY
xhEJycKdxZm3cnuDgfIBv0o7fxxdwR31j4A8Sva3EavDciw/1alQRtXJY+gJHB+bk42zX3g
L4nalLHo6+AdWtria4jk86eSFrZSJ45GMjq/IOGzxk7c4OQI+n+K/iLxFe/GPU9P8OeLdWx
aQxwQWem3ckUUM3lF2aQqyrwSM7snnsASoBwdtofizWZplXwD4im2SCKCNtKkgV3IJLyF8K
uD2z8vqeCuzpi6prGoS6B4X0q61vX4JjDdwmNYvsZHyt57sCkYGGAUE9MKGALNJqPjDx9pt
nbSWfjvW725iurVCZJVMdxI0yKUC7ASDhuM5OW4wM19O6tokN74ng0GJ/7O0u+guL6/jsAI
JL2QPGuHkXDYIc5wQxwMnGQQD5x8DpqnhD4mata6naaZrOrLdoVexXd9paOFCsEJ7mPbIrN
tJVim7bnI2vF95b+J9U+1tpdtDc3Lppti+1WnvGF1DMdqx7h8pSZnZTtQHDNuLKv0lceGvD
91oK6DdaNZT6UihFs3gUxKB0AXGBXzjNolpdfFfxLceHPtWpfZVS0TX4mV7LRID80sHlf6t
jHGjAKEZcsm4BgSQDrtJ8XaX4L0TS4bya1totRuI5tRuJysKTb02JMTcNGojaONSNm7Gxl5
2kV6R4V8XaZ4g0z7Vpsn2iWNlW7hiRiUduAVJONmATkEgjoa+bE1D+3/hTHrUbRvezWMXh6
zmCj95PMJHkfauVUw2btgKBhpJgRnge3/D+DRLDRbaxivy+sSxQPJbGSFZbuOPJRwgwoUht
x2/nQB6nS1HFJHLGskbBkbkFTkGpKACiiigArk/FHw/0Dxdf2V9qzXwnsiGhNveSRKCG3Al
AdpOe5Ga6yigDl9L8B+GdI1j+247KS81by/LF/fzvdThRn5VeQkqOT0x1rlta8Tat4v1SPw
n4R1C88MaisElxfTalpzKY4vuAIH2723EfPGxUDPOSor1Gori3gureS3uYUmhlUo8cihldT
1BB6g+lAHjnw00+9u/iZrWpXy2SjQrX+xoH09XWF18zJG1ySHDRsxyWP77qe/TfFHxFHp2k
Wfh21uWj1fXZltrVIrgwygbhuZWUgg5KjPbdk5ANbWgeCND8I3WqXHhi1GnQ3+2RrCI7bVZ
QCPMVAPkLDaDt4wi8ZyT5X4+8FX9x4e8e+JPG1jY63e3eniw0W3tgZFgZgUjCq4GH81lO7J
IycYoAtfaNW8E/Enwt4b0vxdfazNcQKNU029ma580vKiiSMuS8WFM0mASNsPPXJ9X1vxV4b
8OCMa9r1hphlwIxdXCxs+TgYBOTzXnvwnufC8tybXwx4XtoXtdOtxqWtw2QthPclFPlL8oL
4X5jj5RlQOvEeqwweNPjD9qvvKj8M+DovtE7uBtuLoElcn+7HtZjnoyjsxoA3fGfgLXfHDv
ZzeOrjTvD8vEunWdooMy7cENLuyRnnGAOmQa7rT7Q6fpdrYm6nuzbxLEZ7hg0kuBjcxAGWP
U8da8r+Dmj29y+r+OhptvYnVZnitUihWMiBZGPIAGDnCf8AbIHvWrf+MPEdh8dtN8ID+y7j
Qr61M7nDJdWzbX2j7xVwzRnsMZx6EgHpNFcxfeKby28Z2/hu18M3195sKzyXkM0IigjLhSz
BnDdTwAMnDYzg103agBaKKKACiiigAopM0tABS0lLQAUUUUAJWfqGk2upNE8+4PE6OrLjPy
tuA5Bxz3HPvWhRQBw9/wCE9ek0m60ax8SSJa3dv5EtxOoeYZJViuAApCcZ5JODxtO61o/gt
bWRrjWtVn1y4aTzv9KjXYj5PKLyQANoAJONgPUknrqKAGFkTCs4BJwMnGTRIkcqFJFV1PZh
kGs3WLGe/gEMciJGCGbKktkEEYwfTIIIOc46Zzzml6pP4b0q2i1SG8ltTbee0qo8gtsRvI4
Zm2tgBQACoOWAx6AHbBQG3d6HRZEKOoZWGCCMgioLO9t76Ey277lVmjbjBVlOCD7gjFWaAM
G98H+G9Qd3vNIgkLQG2IxhfL44wOB0HPXAAzWHr+kroV5Y63pk8kWybbcRsxkaSMs0jYZjw
APM4JxtJA5AB7quA+KHiSHRfDsdk+xm1CTynQwPMREAS7bUIIAUE7/urjnigCjN8WYIj9nO
jT+dLgW88YeS3eQHEsRfaGDptkP3SpVQQ2W2jjtNj1bxrrmla5pNksVlIzyC+nWa4nWVowQ
jrIIzFDkMcBmVwiDALjPZeGdNW+sri43rcPJO0rLFKkh+bZtkiZkA8s480FcchccYUdnIdC
8Kabc31xcQaZZZVpJJpdkUfAQdThR04GBk+poA5P4t+C7/AMaeC7ez0qG3uNQsbuK7ghuJD
HFKVypViM4GGJHcEDGDzXiFx8A/ihqdq6XEnh2ASYR45NQnctGDnbuEH8sccdMivavAvxYs
/GXivVfD82kTaPNBHHdaf9pcE6hauMiZQOg6HGTwR6EDJ+N/xKHhPQf+EW0G6YeMNbhZLFU
H/HunR7hj/CFUMQfUUAeb2k2nfB3xDaeE/CmiaV4p+I2rL5+pahc3Hkw2W4hI4wxDMF5wEy
GIGT148vm1TxjceKvFmpava2l74jv2WL+0JSQunEEYRISCxRVLEKwGSEdskqDLBY6ULODTt
Ga4hWbEuqauk2+4uJsh42V97bZPmBkOBsUFeC5U6/hrwRqHxD1h/Cnh1ls9KsnQ6nqqxjbb
Db/qo853SnJ6n5erEseADG8K+HPFGq+J7R/Bkkmo+JLSaG+XULmVZNjAD57iTnYhXKCPk4O
1Qfnava9burQxP8cPDngez1XxFZW0mnavZXDES2FxGygy4CnJj2sGxhmQqQQBzR8QeMdE8N
6Ofh38J/LtLeJmivtXiyzGQYDJG/8Ay0k/vyHhAMZzgDhPBGvv8Ldal17Ty93oF0T/AG3bu
7u0is5/0gbix3p8+QfvLnuDsALcHxC+KMl7c3sPjy4hE6mTabWCS3XAPKAodqAgjO7nBG48
sMbXvFHiLXJVute8XajerBvVVE32WJicEECLYAcH5TgsQRxlgo0viRpWn+C9fENrcL/wjOs
BNQ0uQfOksbABoAccqhbcoPG11HRa8/W6tZb5I9Q1KyS7diIle4UpAp4LZZhklW75x3+XJY
A1LDXPGAv30y38R68YJo/+PFNWuAkcRz80jMx2kjkAEAKnJxuatOyiTSbWLT9LTcx/dXFy2
4gtuy6gnnPJzxuLHnBIAwpvE/g3TWvodP8AEECjzEa4uCxdrgM4YhCBnoBzg7cbmBbYkfVe
AvC6+P8Azdf1JJ9K8Baeqi5uCriTUGz/AMe0IPzBTwjEfM33RyxyAbPgLw7D4i1nT/F2oA2
fg7QrlbkOw3Nql2P9XFGNoMm1+4GGbCqCACOk+IHxg1bwv4qj/sm1s77x1dxCGLSpmL2+jW
RYM3nshG+ZyqEgH5eAM4y7fiP47/4RWCy0vRtPtoPEgg2aPpKlRF4cttoX7TOoyomIOAP4c
7Rnkt4nDb2mlaZdx/b1mv75v9P1OWcPNPKTk/MQcd8gE9sZ5JAOt8UfHD4seKNOPhm4l0nw
9FKwF5qGjeaZdh/gUsx2nsTnpzkLnND4e+PvHHhOzj0vw3qsNroFr5peC/hW5ghUMWY7v3b
7s54DYPUlQCa56KCVbee8lvooLFJle4mluCc9TgKOeM7gSMnPB6bWXso+w22k2twqyvci30
3TRJmWaRm8uN5cgkncM4HTbjggYAPoSL4geHtd+EWieNvHej3FiTq0sWlSeHzJHJKyo6vcK
mQVVgsoKsW+XHXOK5Lwh8SPCdj8Ur+2s/EEFzpUX2Oe3fV7V7e4iG0rKoWNVDOg4D7T8rkE
kKa5/wDaFuP+EdvPBPw10WZSPD+jB2k3qjl2KoGycDOITn2kPevCF0u41O2ktrWBL6cOPOu
1X5nA6LGvBIzzkcsQc+lAH6S6N4ntdegtb3RP3xnIknhNyjeUnlZUgqWUqfk+4T97PXIro7
G8W8tIZShhlkjWRoXyHjz2IIBHII5HY18HeDfFWveDtRjvriZtVaGOeKMb1e4sh5e0Pz9/a
No6hskKCwG2vqf4b/EGTxdogmeb7Td2rM7PaQ+YLuAABTu2qoYs/QYPyNlVIZVAPVKKQHil
oAKKKKACub8Uya8RZW+ianY6SJHJlvLxRKMgfJEI8ru3MeTuBABxyQR0leHfEBde8XeLofB
PiizHhzwpekxW9+GWY3snTYHA/dOwPyhiM4/jJ2gA3bf4q3lv43sPBt/oEeqahdS+U1zoN1
9pigUEBpJgyqYgM5Iy5HqeM+h6xo9jrdgbHUFkMW9ZAYpnhdWU7lZXQhlII6g1zPgbwKngm
0e3jvo75PLWPz2tttxKF+75km47sDjACgdgK8m+Jvxqi1Lw3f6f4T1eTQ7+1mhjP2lTDd3E
3nhPKhQ4yo2sHcZH8PckAHp9r4/+G3h/X9M8B6brdm1/dzNDHbWsnnsknJPmsCSGY55Y5J6
96oXvwV0G81PU5ovEXiKx03VphcX2k2t9strh+/8ACXUHuFYA9OldjHp+l6Dp0mrf2VC95F
CGnmt7ZBNMQOTkAZJ5NUfA3ji08e6Tcatp2k6hY2McxhilvY1T7RgcsgVicDpzjnI7GgDQv
9Q0LwV4ZSS6/wBB0qzVYl8qF3EagccICccdfzrx7WpobHUPBPxFv5EhGr3bXE00jbRbxTPA
0ant8lvFg9shj3r3xsYxuxWF4n8HeHfGVhBY+JNPF9bQTCeNC7KFcAjPykZ4JGDxgmgCl4N
hnu4bvxXfwGG71plkjRxhobVc+RGfQ4ZnI7NI1c18SdQ1+88V+GvBGk6tPoFvrfntPqkBVZ
F8sA+WjH+NgTgDnoeilW9OZT5RWPCnGF46V8/ax4S8cap4L074dXnhu61C9iv5rmXxPPPCI
VJeRlmQbzIG/eL8u0EYIB6GgD1HwVYeJdOm1q21bUru+0+2uBb6Yb4KZ5IwoLSSOBlsuzKD
/dQHGTWVH8U0stS8T2vibRf7Kg8MxxSahfQXP2mBfMXdGq4RZGYjGRsGMjk5rvry8g07Tp7
26kEcNvG0rseyqpJ/QV81W9v4it7bRfGmp3kVxpXibxElzPpAgwJty4VnfP7wBYmZFPAJTO
cUAfSUWpWsmjpqzyfZ7RoBcF7gGLYm3dlg2NuB1z0rGvtetNX8K3l94W8V6PEY4939oSFbq
C3XuzBZF7A9WA474xXSMoYbWGR6eteIatZ2ll8TfE3hmx0A6n/wklkk0ltD+4QMu0IzyDG0
KRKxIy3zDAOQKAO68B+EW0T7dr154rufEuoa0UnmvDiOBwB8pjiUlVG3aM5JIVRnArt6w/C
Ohf8ACM+DdK0EzGdrK3SJ5CSd7AfMeecE5rcoAKWkpaACiiigBKKKKACkoo7UAZ8utaXBM0
c19DGFRpGd2wgCttb5jxkHgjOR3qnqWi2WrK1xFHE32pVEr7QRKgVtmcg5xuPB4wTnNY3j6
eex0+K8ihLRxRXDGSJHaeFlhaRXQL9/GwjYcBiVO4bcG54Hv/teiTQBvMW1upolk+0NcFh5
jH5nZmO4cgruJHGcH5QAccJvEnhnxDJPeWt3fQFH8lJHXZGEIO8MFEaBg04wSXOUA2jhdiH
4jXDWNvcyeHbgFoYpZYlcNINysWCIMs5B2dgMNnIxXa32nQXqkuXSXGEkRiDGc5DDtn/646
Eiucfwdb/bJLuDTtOhuZilwZZI/OWGcIqMUjIAAZY4wdpUkL2PNAHPW/xSutR0i6v7HSYgs
Vm9zGvngySFVl3fI+zADxqBkjcG/h5Iz9H0m+8Taz/a2pxO04uJPLKSKYxkkrKGVchWRFVW
U8qR82ciu/j8MW66g9wzDy3cyMiQxqZSwkB3kLngSEAgg46k5Oed8feOLX4XaXp1yNJa8tJ
pX855LoqYox87BCVbe2GJWPKghSARgCgDa8P+KvD9zPqeiw6jifRJ1s5Tcfu85bbGQWPzjc
Gj3Z5dGFeW614k/wCFp6/qPw41bw8kdhM9x/Z1/HMWaC5tySrzR8ZT7pzyuSEOSaqeLvCFn
4X+IeifEC336tpl1qEmoTRsSy+a2W+QDg/u8MgP8dumPmlJpW+HNx4r8T3/AIw8F+OrfT/C
GueZBqgjhBmeNJ2MscUoOFR38w7hg/OeowAAcnb3Emq6dpmrXF7daDL8PVlh1XUoQSxt4sq
kAb7rTDEkWD2cuB84rB0Dw74z+JviLXfFMcWzxJqkbkPLO8K6PEozbxghc5DADbkEspc4Cg
v03jrxpL46vrqw8NaeE8IaNdNcKYVXy9cu1f5TjKhovN4Cg5mfAGAGZfSdLbxB4Z0Kw8H6Y
1vefEDXg2o6lcyDMVjvOHmcDqqDEUafxbAOgJAB4l4W8Ja54316fw/Zxf2SbGRob+fGf7LC
uQR15kJVtq87txduMZ6vxd4t0+z0Fvh/4AYRaLbxsL3Ud2WvGx8zl8gMDhmdmI3BTn5Ad0/
jXxDb6bpTfDTwrdyy24kc63qxkAnvJSWeVA/TJIYyN0UfLwNxTkvBvhax8S69r6+I7mVfCn
hm0S+1KGNGQ37ZkcRsWwREBGSVzljt3YxtUAseAvh14k+IQe+024fw54YRBDDqUsG+W7wSw
a3jfGI8k4dvvE7gAQoXT1b4X+E/Bmq28XxI8fNr+nZWddDstP8ALuL1wcIJEiLFolxwMKu4
/QVe8TfGnxJqdomkeEtNXw1aqGTostyEAARVAGyPPONu84xgrnI8w0qwumvGvI9SuZLxCrX
V5cMzSMd2fmd8ZY8nOeBnooyAD1/w5rHhe5/Z81C98QeChruk+H9blsbGw1GGPzEiedRD97
IXaJlXg9Frkbn4n6Hp7zw+H/g74QsmQ7U3W4czL/C2FhTC8glsnAPqRnp/hvo+meMPhR47+
G1tcPbXc14b+FpdwYCUJJE5OASBJGQSMHA4xkY8i0bR9cGtW/hm2tZb7xP572k1m+FMbgZb
cctshVsNubJZTkZ3LkA6PVfid4ps7ZG36J4btpnzs0fSEDtkDaE8wMWZjkDAHbpjm9/amte
BooNf8Y6pc6t491OEto+kaleSTRaLFjm7nUkqshwDtVRyNqjrive+HpPhHPF4t8fQ2uteLT
NJB4V0G1PmQCQD5ruRiASBkHLY2jHQ42efebqc11eaxrmpz6hr+oSie4uFyuX7KjdlQZwcY
UdOcLQBBJcpbm61DUr6a8vLyZpb67nYLLcSDPzHg4/iwOAqgDPOWgZQdNuNR1GaaLT4o9zL
ChDsC2QoU8nJOMZHLZO3tNHArrIt5NEsfAjR3OcA7lUGQ9j0zj1JJPy9Do2kW994stb7WbS
M6Z4Zszr+owxuDG/l5WGDsSzyADkHgZH3mAANa68FeEPDGkafqHxl1KeL7SrXVn4N0g5k28
sPOcEE8cfw88AnAFbXw48T/CjXvin4e03RvgiNLvZJmns7xLgvJbhFDrNIg4CnIwST1B54z
89a5rmu+KPGuoaxfNLqHiPVJgiWqwbzvY4WNRzlADgL/Fjnpg/Qdh4dHwF+GV7rOtXEbfEn
xXbtZ2kUa+Z9jXGW+YdWGQzNnBbaM4GaAPGvibrV347+MWu61tLWNzcm3h2FXWaFX8qMEqV
IU+SDgknksODmrWj2lpp8It4wkl4XxtVyqIu0h8YOQMbxnkngDrU2iaWtjbxWuBJqD4YABp
Fg25BkJ6buRljg9ABkYjjvLv8A4llzHa25uI41LSSswxIwX5lBGCMeg5GNo+bJUAkuptxt4
LBjEm7zby5j4aQAFnyBgIByoK4C7cDnOOy+FPxQ0/wPoNhp3nNp0zyeUl1LtCXkCzTMm4dA
we4kDB2VSuwhwVOfPfOt44QI2E7oVIDL5eAAw3vgHaMHAUDgBQuTyakcj6nAwuGja22hZd+
8G5UdMkZKqARtABJwODnLAH6CeGvE+n6hE629xaiUZdbSKcMPJVyDKq7d2c5yvPIGDggnrI
biG4DeTKrlSAwB5U4BwR2OCDg+tfA3w8+Imv8Aw/nsNN8zz4b27W1huRI5lgUuqhHhYlJF+
QLkFZAMgOABX2j4M1mz1nSoWhkuWngjUzPNjMpYYDlgF3j5CA2ATjOORQB11FNDKQMMDmnU
AFUNX0mw13R7rSdTgWe0uYzHIh9D3HoR1B7EVfooA84m+GM1n4Dj8L+F/Gmu6O6mVnvpJhd
zTmRSG3mQE9TkbCpB6Eda5T4waRDHpvhDRx4dnXw9pOo2t1Nd29sJIbdEbYQVUl0AUs27GP
fNe5UhGRQB5P8AF/Xr26sdH+Hvhq6C614tm+zmROTbWQGZ5vYbflGepavRtD0ex8PeH7LRN
Nj8u1s4lijHc4HU+pJySe5Jrn/EHw28N6/rTeIW+26f4gEPkw6rZXckU0KjoBztK552kFTk
5Byax/K+LWi2Gu32oalpviDyrMQ6XaafZeVNLNwBNIXfbnqSoO09sdKAMuT7T4t+OMdvY6p
qcWk6N++ukivZEgmkT5QuxWAI8wYwQQTFKD2rd8ReLvEelfEzR/DWk2un39vqSDzEm8yJ7Y
4kYNvG4MGEUnG0Y29Tmj4WaHqui6BdjWtHn029nuC5E80UrOgAVM+WzAHAy3Jy5Y965PSde
h1P4061rFrY3Orz2ay2cMFpGHMZWQwgO5ISPDQXTDcwys4xnNAHoF141W0+I9h4Pm0yVRex
ny7s5CtIEeTaBjBGyNstnglRjnNdbXN6Zot9cazF4i8QmM6hHE8VvawNuhs1cgtgkAu52qC
5A4GFABO7pKAM/WND0XxBY/Ydc0q01O1znybuFZVBwRnDA84J5rhfGnga/wD7B8O2fgixtf
L0XUIrhbCe4aKMxK4cqrYbb02gY4DED0r0uigDKjutWttCe71GyW4vkVpDa2HzZ7hFLldxx
gZO0E84Fcp4BXUr7W/E2ta5ot9pF9cXYWKK5UY+zqMRspBK5IA3AE4Kj1r0CigAooooAKWk
paACiiigBKgubu3s0V7mQRISRvIO1cKWJJ6AYB5PFT1Q1Sx/tCxe3BZS3yiSOZonjyNpZWX
kMATj3x060AXdy+tVG1KyQEPOEkxIwjYEOwT7xC9SBkdB3HqK4jU49Xg8QRQ2NxcyWtxcQy
SReSylNr/O5YELsIDE42kEg/PwhxbPw9qGt27XieTC8h3LIiPMfMZLZg7ncqsTs5IXBHJJJ
bIBH4x11tQ17T4IYUiguEMUpklJD4EhIx/CEw244z1DAADPqGi2qWmiW0McZjCr9zzPMA/3
Wzyvp7Y6dKxPDPhG00hIbpbX7JPsRTEwSR1CoVKtJg7sli2Rg9B0G2us6cDpQBiXWrXtnqS
R3FsBDIsnlpGrOzlWHOQMD5MnaeT2zitiF2kgjkeMxMyglGIJU+hxxXNeNhb3GgyWEjxBpi
D87oCqjkvtdWVgO+VIwTW3Y3EI0O1umuMw+Qr+bIw5XaDkngfjQBerzjxP448Haj4kb4X3m
oNJPrFvPa3MltIB9lJCpsdv4WbzAB6Ej1FL8RfiR/wg174X/wBFFxp+rXjQ3N0Du8iNVydq
ggux9BzhWwGOAfLp7O+vpbjwfb2Mt9PqmtS6rpetW8YaKC3uJjI7uQVLx+WcgqchgoyrIjU
Ab/hSC+XWJ/hJqFm9/oMIkkh1GF2X7KImAUxuowuJRwoOY3SRR8qpnnPijrmmWKWXwV8O6x
9h0+BVm128mudhMcsnEDS/wtIzl3PUIGwDnbXrWsa1pXwh+FMl9ql9LqD2as2+TAm1C6kcs
cAfxPIxOBwMnsK8S+E8dvJDrHifxdbRTnTxJrurzSxEyz3hdhGhZuGjj8twiDjeivn7oAB0
/h3R/wDhE10uWTTU1PUvng8J6M0BhaBGCl7iVct5SA85PzIpwcu5Fbl5pWv2fg/xBpPhO9+
2eIGt5bjWteZcvPchCRbxbSMN0UAECNcfxGtnS9P1ppmnutsHi7xGgmvZlJP9k2QPyxITkb
lBwOgaQu/IXFdlYSaTod5ZeFNPTGy3abYGZ3VdwG9yckliWJZjkkHqSaAPmHwb4B8S+NVhk
8P20mg6Skv77VdSszG00YPCwQ8FhkfebaMAdTgI3x9NpvgG01D4ZeDPnhuBG2sXTSM95f3T
YZYtw4jXYFJwOjYAA3Mv0F8VPGV54J8IR3Wl2qz6hfXAs7fewVImMbuZGz1CrGxx3IAr5kW
xa8E7XF7cXDysWuZ5Jtzs7NljlevX687RknkAoWdiwM9zJdBmnbJlDgiPB2hVAzk5Od3cnj
gVXutVhvIltoovLidjkZ3Bxkc4ODkkFuQM7eSADm1rUt3eJ9ltI0jibAZzhA+7cccA45yoA
B7jO3JfmdW1gaNaytCsMkwUeYWXEcSsSM4UAnIHYHoBgKCKAOm8K+JtZ8E/EDSPEFhYyXbz
OLa5062/eNJav97gE/MCm8Z6kEDArs9e8eafL8bovHXgrwzdatNFZSq8KAwtOfKwtzJuxsi
AKq27GQEJ6ICz4WfDTQNX+FWp+MPHmhz3Gv6j9smggF5Jam9tgmRGqxlSUJHoegPTFetfBr
4X2vhf4U29h4m0u2u9X1VPO1Pz180yZYskb7/7oIyOm7cepJIB82fEb4q+I/iJb6R/afhvT
9JXR5JLj7baymWS6O1gUjZlBjjKqxctxjac/d3cxGsTM15c28mJGHlJgbo8DhccAfexknjO
Sc9Pa9f8DeBtX+MOseE9NNv4c1PTlgkja6v4nivjLhkjVDmRGUgsACQCd2AWBrm/FPwX+Im
k6BJPa6VHql0kbIbm3njPkLxyIzglcA/KOuck8baAPO7rUjp05ht0S61Z4P3VtEjYtckkep
XGOvVsgnGBt9O+AvhG28efCL4i6bqWsy2mp6lqMUF3qMJ3ukUao6YY++8deK838IfDrUvFn
i640F5pbS1iha41jV7qMp5Fvk55cnBwCFHGeHJwMV1vjb4p2c3hY/Cz4W2I0bwxDGYZLqJW
a4vI+M7QNuN5JJJJLDOdgzkAfp3j/wCGXw4laz+FPhk61rqq0P8AwkGty53YXOYl5Y5z0UI
MZycAmuLvr7UdW1p/EHiLVpdQ1q++QT3KZ+zBiSkap0UA9QuOQe/Cwab4f/sUeRvRNTuUCj
EbiK3x2APcDvu555z92ncx/bbGSNYYorQ3JaIujfOASwjwMkIGLDPHTt2AK/nXQjuoBqAWM
LEpAyJSQCc8fLtAH3geh+Uc1VnimliQW8iJCksawsY9iSIxKOTk5KgjHcZwOvFQyyRy/ajq
SIpjuAVMIIAAQrgjKlUyB05OcA55DlW7v7WVbbTZ2h3eeJQ23ese/J28/L6Dp2JOOQCKSMm
E29o7NC0j5mlBJlIUAO/XIyQFA3bt3vhn+fIyTfvYWutqruLucuudzc/ecbjwBjH1ObEiyK
sFvpUUiDhZGGEORtY7gVwcKGOTjaCM9QGhj+zyQyRs2wAkXPlptRsvkKcjc2CgySctg8/KW
YAitbpdO1jTtdjuVu9R026jvt85ZlnmilBSEA4+XA5Ix39q9t0/413mn2C3EWn3thHdyRLb
Nb3CTeXEitsiUKiHC5blo5cgY6jjy2PT7Sy0p71bUrHkmKFo8S3T5YqQoBISPBYnjsoxxiG
2nbVLq6VppDfCPdNcRyK0VtEDkxguuAQqIOmAFz2wQD7L+HPjzw9rPhfQUkjtGk89kt5bOF
VhiLMyKTwuxznaw2g7nXKqHXPrUcgfK5+ZTgjPIr4Q+GHiHwh4c1HUv7U1p9Nie6a6QnzY1
kjRYDbXMZSJw0isJMpIoz5uSSQc+6+F/j/o2tarBoJilvb2WJlKNHEpuZGI8pR8ykD+Ekx9
wW2AGgD37IPSlrD03U7KTTLG5s9ltp8irbxQmIq0bg7QhxwoGNuMde9bdABS0lLQAUUUUAI
RkYqC1srOxgWCytYraJekcSBFH4CrFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAnandqbTqACiiigBKK
KpX8l7FGHtI/MG05ULubPY8sOOv5igCy8MTsjSRqxjbchIztOCMj8CR+NZtjr+k3mVhuEid
UMhjkIVgoA3HGeik4PoQRXO32sawIiLWHUAxheVkityzq5DgqC6bcKFyo/iYKMgHml4b8Jr
d2jy6hDH9lm4aMMwkLKcMj88kMgIYYOBg7jkkA7htTs1LYmUiOVYZG3ACNmUMuST33LjHdh
UVvdzapYLc2LrDFKpMcrYYnn5WAHYjJ5welYEvglNsoivHceZJcIkrNjzDIHVTg8Iu2PAXB
yoY5Oc72iaUNH0uOyWQyBOeWJxxjHJ9vbJycDNAGPL4VmuL2C/nvDLcxPGcyuxxtbJIKFMF
gFyMbfl6cnK+OPCK+N/C8nhm7vpbTTbptt4IPlkljCnChu3z7CeDkKR3rqeleY+IPi7pej+
PtL8OwwefYy3TWWoam25YLSfaCsO7GGk+YFhn5RknocAHmfgf4T3i+Io9E1XU7cx6M8sep2
I82F5UlgkSOeAIwi2sWDBhGrqyMNxIrvPDcGqfC3R/EOueOvEkFv4ZtGb7Laxx5GN3+twMl
WfjES/KCWIA3bV6zVPCll4k8daB4qa8ie20VZ1WOH700xZQN7g8qhVjs/v4P8ADXhvi671H
4pfEGWa2ka50TR9UbRtK0+OcR/a7tUJnuD6qudu7B2ruYfNgMAMjv77xt8QLDxp400ydo0d
4tB8PmHzCucrt2HAaUnBkkztiAK8EEp2ej+H3tTB4b1i+t/J0xotd8TXMS4gEifNBaICeFU
oJT3OwcfvONHTfD9h8LdKtmijXX/HWrgWloWViOB9yPJJhtowdzc+vUkCt3w7oEbyto0M32
ixsrw3mrXhXB1LUC28r/uo20kc/dRM/KwoA6Xwva3Eltc67qFu8F9qrLM0Un37eIDEcR9CB
yR2Znql4pvbqPVdHhsEmkkW7j3Rxo3zk5xzvQMAglJBJAAyQTtB173xLounlFuLzLO7oEiR
pGyoJbhQTxj8yB3FY2jRzeItcPiK7i22lmxTT1EkgD5BzNgOY2BR9obB74OMUAcr8eLG4l8
E6dqkcTy22l6itzdhRkpE0UkRf6K0isccgAkZxg/PGoXqXKLDbP5Fpt67cAfMQe4yCOAASc
MAM5Zm+g/ip8TNIstOvvB2i3UN9r92ptZ4wNyWMTAB5JTyoO1gFU5JZ1+U5xXynr+uw6bdy
aToluJb2VVgit1YyNGy/dDYJOcHknGApGck0ASap4itNF26fp001zqNyRwy+aozuyxCnGPm
IHToFzwzVt+BfB+l2+ly/Fj4otMmjWoC20O9t2sT7SgjjQEhkPTj5W6DEYbcz4e+BNJm0jV
fHnjnUzbeEoG3X97sETalIp2/ZoQvGzICsy/fPyqcZJzPFHjW/wDGGtDxJqFklhZxKlroGj
p8z2sJUqu2IdZZOMcccdFxkA7XQV1v4p/GvSLi+UC/hmjvZ44pN1vomnxsCLeMKcF5CAjMe
GDHA2jJ9gb4zanpPjXXbXXNMtLnwxp0t4i32m+Y08a26xtIzxnhgplWMkEfODgYrhvCo0f4
Yadb6BrWoPpuoa+RJr2ppMVk0+SVD9mto27FMgk9snP3uOpb4K38HgttB0TxHFqDardRRXe
pXES5jsFdpnQKDh3eUks3Ri5yMACgCvH4RsvEut674t8Iazp2tSySRa4NJvlWG6ivGjUwx3
EuC8cKhFdYyAdy8nArPbQfGvwn8NWlxY634m1Syv7R5r6G0gS9mtrgR+YwRtrAGSQhQ7AhV
UjkkEY0d1f+DfC/9pW1nq0eqCS4ttWtdRhkWwSOYyQ28TmQBJnM8sTmRdxIMpJ2kLXovwz0
HVbTwVc3um+M7u00eBJbPTI/Jjlt1hiwguQrLuJZlkfAbaQw4wBQByq65qnhXwfpf9oaT/w
kl5rOmz3niO11y7uFZI4VJZhHKCI1LSKNojG7dwo6Ds9Yn8H6Xo9xfyfDazupNMsUvtWW3j
hUWKOodkVm273wudoxkAZIyoPD6T4yh8V+FNMvbzwzoWtarqNpBFrNw2njdfSyuHhs4wCMv
5YEjbm2qApOAeN1rXw34y8R23hiw8FS2aPZyNqMA1SWzexa2dYUUxxExOfuhWyflU+goA6h
vg78NfEOl2l9P4T/ALOluY1mZI5milXcFOxirdsAY7Y4pmofAH4bXtpFCujNAYMGFlmdghB
XsSQQQoB9ifXNYumW0Gqat4ZsoPD5tZ9J1S6ggg/teSWPy4GQzTszRlnYSkKOhJJBbaSK6z
4m/FLTfhza2CTafc6jf6kZFtoYANqlR96Rj91ckDPPWgD4s8SeCf7D8W6totxMNQubK8YSh
hsE3yEq/BwicLtTJ+6eecCiy2ljp/2eOGSGS3QO+DhlOzBUsScgKRyflVTkg5VXv+IvEV1r
2sarrd1Nuup7xnMkirGmSpJWPj0Kjcd20bhzk5xZIpLoW7MZJQAVkypMq/xbEU9zhuGJJO4
nnBAAtvDqElzFCsO842sVwW3Fh8oXcDyd23uSCTyGI0oLVYbZpbhGd5ZlEduFUCchxuLFhg
AEHLAY6DgYAoxw2lhBHNOm6Y72ihVdqbcEFuvTGMseTtA6dWtcR6lblpJW8vewmuSm1SCCA
qNn5UGP549SAPeWfVJ5rf7bbRQSzIs1yrqERVORt5+VFOCSAMjPZeXWdnb6kG0fT1hjt58A
PcI58/lT8xCnagOThupyTyOJHha43QJEIYZP9RGLPax2rlWcjkKCRxkHO3uBjT8uGziW2t7
nesgBklddzSsvIYkHAG5cAcYPQcE0AQxaeulotvZM02Yg7IF2CdzhsudowF2gnGQAP4uTVa
4uLu38UaRqejWVrqOt6fdNeMZ0LxM0Yyi/NhggJIxkZIBxxgWmvmEU1vHibVG+bYQwEaltq
7QOwAHB5Jz9a2NNtorOJSzK11vKO0kayH5jgHgfMWO0YHX/AHQdwB7d8LPihHZainh/xE8O
kW9vb7GaRw0cjLhUaKQqC8YRQMn5goBIIBkP0Jaahb3lgt9D5nksDgPEyNwSD8pGe3pz2r4
D8QedeeEjElxFFPbMWtZXcgxzblO8MAcknIz3yew59t+Hvxr8NQ+FYbltUGmpaxTQra6heI
6tm4DRxhQfNUxpIV4iIKjgnaKAPpuis2w1rT9R05b+zuPtEDNsDxIzZOdvAxnGT1xjHPTmr
6SRyAmN1cAlSVOcEHBFAD6KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooASnUlLQAUUUUAJSUtQy
XNvFIkckyI8jbUDMAWOCcD1OAfyNAEuB6Um5V7gUueK5DxZNJDBcXVncWqvbRiSRJ1LROVZ
W2yEfd4wVbquM8gEEA68dKyfEmp3Gj+F9S1K1tTc3UELG2gXkzzEYjT/gTlV/GvNNS+KSaV
8LdR1KGLU7u5itZVgvPsruol2nYWKrnZkou/GM5BwQau+P/Hs/ww8C+GZLiSbUbi8uIdOe9
lgMzF/KZt5RSu5mZAMZXls9sEAytF+K2vXngbw9qw0qO+lgvYdP8RM8ghe2VsILlU4+UsQS
P4fmXqpxzt74H8Upqt94Bl0mzm0TXtUbURqT3kavBtYF5o0bLPIY9sbIV25yxJDsox/iN4a
ddY0SXWbyXSLDxW9tZeILLSJMul4+xgina3G/EgHfbLyd/PqXgr4S2/g/xGfE+r+KtS8RX0
Fu9tay38jEW0TEM3ViM8AZGBgdOpoA2bzwvN4X+Dt54Z8E6jHpU9pYSx2d5fMWETkFjI7DH
OSTuxwecHGK8z+HXh6y+Gvhu38U6lBJeX13BHpuh6bBEPNdWAZtuRu3SuGkZmIwvJ28gdn4
q8XaDrss2lNeY8P6Wjajrl0AfLe2iGRECPvB5MA9mWORearjXotE00fETxhbs+r6gvlaPpE
ZHmW8LDcIgGIAkIG+VzgKAcnamaAJZEuPD6DVvEF9ajxrrUZje6aQC30m2yNyxluFjTK8nm
WQrnqAvoHh6DSbbw/aQaHNFPp6LiOWJw4k5O5tw4Yk5JPc5r5R8SeMNXn1K7vvFWrw2ttdy
JNcRCBVXdAQY7aB2O4r85YjaWLDdhS4QfQHwTsLrTPgn4Zs7yzlsp1t2cwSpsdA0jMAVwMc
EdhQB2LaHpEl3LdSabbPNMrJI7Rgl1YAMDnrkKoPrgVoKqxxhEUKoGAFGABTqSgD4j8S6F8
VNY1m9ttP+HurPqV3c3FxLJPCqQxl3cqyzFtpOG2gg/KOgySazPBvwT16HVdV1L4j6nY6H4
bso9+rT28++SJVA/0QOPlUsCNxUs2OCctivr7xN4gH+m6dZ366dBZxGTVdWdgI9Oi27sAng
ykcgdFB3N1VX+SvHPjqbxrcWkWn2raZ8OrCQpp8cjbTfyA83MqseQDkhn7nJyc4AKnjPxfN
4+1OwgjsV0fwlpBWPR9HwoQIAds8yHguVHyx4+UEk8D59Twra2fgrw5H8VfGkMmfOYeGNLl
dXe9umyPtb8D5RkFfQc5J21X8FeHdL1TRR8R/iAsuleArCMLFDMB5usTBuI0UZLxk55zmQ+
wOMDxf4suvG/ipta12JrK0jwlnpytvFnCCrRxBBwHYAMfUryQBgAGVcXUPiDVRf6heST3E1
0XeS4JUpKwUvIwRsls5HOAAcALgGpNN8X+JdDjS48NeIb3RLaDcu2Odykgc7hHsdjjYd/IG
OSR1rC/tK8ubz9zCUjRsoqZAyNpIZRkuoxycHJwFHSvXfCnhb4VyfB2Lx3488O32rS6xqt1
awxwXMivaxK8jBUQOBwI24GSSe9AEuk/tG+KJkn0/xRouleK9LlbY8LxhC4zgchSjDIB+Ze
d2RtA5960P4tfDfxF4dk0ybUYdAX7L5cltOywrEhUjCOPl4HQDkegrwm0+At/dJJqnwp8U6
J4i8PTIVsxe3Txy2wLElCVRgWB7kKexFOP7OfxHmkafVNW8MaZbgHzWe6mm9Rub5EDcYGCe
30AAPYNB8J+AJNG8NeF/hp44tbO68P8AmXcElpJBeSyCRCkksingsfMyGxwSABjip7H4Wav
pPiHUdS03x+kFpcz27XP+hk3XlRSmZ4zcebwZGdy5287zwBgVwHhG++E3wLl1LW9a8fR+KP
E1yn2dl0xDN5MYIPkoiMwTlckuwJwOnfK+Lmg3PiuaL4mfDOa68T6PqMey8stJZnljnCBRI
Yl5JKoqkMCUIyVboAB2qfFHwj4P+Is9/wCGU1zX5bdp1tYxqUSWsj3EnmOioI97IXy24kn5
R22A+O+L/EuveMPEFxres3zXUtwiqjn5IIgPvRR8jEYJYnqWHtuZov8AhGfH2n2m4fD/AMR
IpjVri5/sm6wiBGby1BjGFySHJ5bcRuxktmwxxGBLllSeBlLfc+aRiDk8gfLu3ZJ+9tAACY
yAPjtjekyedb/Z4FTy98fG0oyjaqEAYK8HG5sbuAMnRuWaC2U+VHISNyR8qpCqfvjbkDAJJ
Yc9hirEayNuEEQaSJNiooD8kOcuo7hBzzghTkjbgUoZbqe2huYYI1t4FdJriNHMt0X+RVXB
xJ87hQBtBz2UcAFDZcyzyTM1y0GNkssWCko+6EjA5CDJ4Oc5/wCBU2zEkmnrHbLPbIq7VRm
ZvmwQGfb0ILdcDG3qCAFvXGj6zY+Jp9F8Q6DLpEtm0aSQLNGfJygOSUJJ4wRgg5I5+UCr9t
HLb+Ta6fvWbZ5iRiDdGo38AgZy3GcE8AfkAR7rGG+hgtZbmSWVs7RMHDDGdw6Dkg4P19CVq
yy4uLTSo1a7unUxy7pQcHqT8vPJ7cdsEAHbE8ssmrppulzQ3N60X+lTJKSV6nGQoz2UquD7
qBuHS2GmmKaa3tbhAr5E0+8dWzuVVXGQSSMDAOeMJ1AIdHt1t40UN+6jw0k4B3AtkdGJBz/
dVQDtPG0ZOje6rFawJC8cfkRqMEXCsgVnbJZg252xknBG44AG3gx3t+rPILNv3wZjtSbdGo
OF3Nw2SSBwMkgADjAfMEk/20PcYtpkfADohKZx/tEGQkuqknK5OOfmAAySOPzzJffNcwFUI
k+ZlbOT8wLfvT2GTs6cvyMuGTRZfFmlzeKLeeDw5dXIimgsQiTsc5jYsqligIQsu7LY3ZLV
DcX80YjijhS5O7cqxSRqhO1S7s/RSP7xOCOnAOKl1LcQvJCkttLLcWy7oZ4iyogVfnbA4Us
x2pwT8rEL8ooA+uNN8Xf8IX4fitdOvZ9XmtYYIri3ib92HUmOR4XKkTqZZY12RqGVtoYgHF
eg+BviLoPxCE11oNzcfZ7aU7WaExpOuWXqw55Vj8vbGe4r4R0q+hufAsHw/wBF0x4dYikln
uJYA0895czfulj+ZFW3iQKrsSTyqY+YZX7H+EthbeH/AA1YWtvHGNJtbZPs+5C02CqIk6gZ
YLM/2lx32lenIoA9jDBgCDkGlrKTV7KC1uJp7yJobWR0nnVhshIIwr8kghSMnp1PGcVpqyu
oZTkHoR3oAdRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUVDJMVeNRC7hyQzKRhBgnJyc9scZ5P1oAlp3au
WuPF2g2scEZ1sSPcKfKkijMwYfLlyIwcKNwyxwAMkkYzWhfazp9rYJfy6kiWsoMcbQjzWlc
9BGFyXbg4UAk/hQBs0V5p4k+JGk+H9Lmv7e6gnuLRoIbo3U0UDqjoxXeJHjETbv4XKn0HIo
oA9KrPvtKt78fvGePPD+UdvmrtI2t/eGGPBrQooA8612z8RW8bwWF1NeiYlVhuIzsmdVDFP
lzgME4+4Ac884qrNpPiXUruIDUjCrTF1lA85oQZJOoZWCvtWPOPlDBgAoOT6fSUAeRfEPWN
S+FXwqSTwfpy3uvXE0Vtb2wWSVJHC5kZY93AEcbnA4GB1rk/CvgO8+Jdne+Ktc17zrXWoor
qOIsZWsbxJNwjMTDZiL54/9tHIOOp+hZYY5GWR40d48lCwyVJGOPTivDX1zw98Fre9tVku9
f8Uanm6Oiae+IoFzgEDAWKNV2r5j/M20fQAHovhPwZb+E9DnXV9VOtXb3bX019eA/IwUIgX
ezMoSNQoJYnqSeTXlnjD4k6V488VS+DvD93eXWh6aN1/dWCbkvrlvlgtVY/KybyC3XdwOVD
kZF3ZeJ/GHiBbn4wahPbabDdZi8LaZC72tyoTIQlSJLly5HChlAUnG1ga9R8A+AY9JuE1vU
dPisJ0iWOz02DiCyGMNJjJzM+TliWKrhAxAJYAwdI8HeTqWleEtSmS7jsYY9Y119o8qVlyl
pbAf880KO+O/lAnJc1tnwDo/xBjh8VeJWvvtk6ltPNreTWxs7ViCigIwG5gFZtwJycdFFWZ
plSP4n6krbXhHkh26gR2KMB9AXY/ifWvQLeGO2tYreJQscSBFUdAAMCgDhvDHwl8IeF7iG7
jgn1e9t8i3utWl+0yWwznEeRhPcgbjxknArqNe8RaN4X0v+09cvo7Gz3rGZZOgJ9cdgMkno
ACTgA1rV4L+0lpetXnhvSb+G/tbfRLSfbdxsW89nkZEDxjaVJEZmB3YwGJ7UAetjxj4bbxY
nhUarD/a724ulgz95D0wehPIOM5xz0qnr+uSNczaNpd7FaTQxedf37kFNOhIJ3HPG8gHaDw
OWPAwfkTwT4CvPFmtR6Tp32ofZjFK+r3Cu32RUCjzA5f/AFmEIUrjsowqknY+Inju38RIfB
3hNrpvBcExW+1PJ87XrwbcruKkugbbvboeOwUEAi8f+MoPGaWegaPaXaeCYZjLFahsTa5KG
LGaYs27yi3IyCSSGbGVFZ3h3wfY+Jobzx38SL0weBNJma2ggjkBfUZFf/UxAD5YtwI2qck5
5A6ZN9fWNhos2qXcqLNFbvETyAW2kIFHO4Akn0bHQYZ17T4nFtM+HHwv0G0ciwi8PNeyQI+
11by4h5g4zu/eOB0I3HBHNAHP+MPFWp+OdXS5vhHpOladbj+z9NjwYrCMq+GIUEGXai+wyv
QEmuH1AzrJHdtcO1ksrxuG2iSby8YZxgkZL7QQMn7ueQKvSXmnR+Rd3KkwtGht1VfLaRigJ
X5CDgMFBUcbl43AVJ4N8OSeOvF0Hh6O5SG0jjluNQvEfKaVZAZO054ds43EkE84IBJAOY1S
O4e5uNT1MOFtoZHj3uJMDdsQAsSDIQAAOigDgng+2fEvT9Q8A/CP4ZeG9SLRwsk893cLHuH
26TEm3pndiSYA8dOtdF4B1X9nT/hObW107wnNYahPJiyvtZkM8UjA/uyDJK/luw5Xcqk8Y6
ivIfidrfje8+JM0XxJmFhqFqxWC0TP2eKAnPmQ8EMCAMcMxO7cRhRQBk6fGsmsJrMqm1MUm
2SaISLNtP3XLhhnlyOR0AHSkurGwe9bUL23iuWMb+SJ4jI74BLM5fOOSPmPIyMc7VqQ3J0v
90EPmDPl2wYby7Kd0khBwHII7EKDjBcgCGaO0hW5t5NQ82UlJJGERB45ypDBuDtxggZ5JJL
ZAKsUcieVPKQ2ohQoZI1QKmCRGnyhQTg5boR0yM5s6JJqulBNT8N6lc6FNIUaeXTpJQzZO1
AB91lGSed2cD1y0MbI0FrqEt/a3M3lpLncM8qrMZBuyMZxjBDE/dx8pswWpglOt6jcCytEu
EaBssCzEjClztOMjOeM5yccAAH0d+zr4x8V+KtT8U6b4s1i61SCGC2mtRexorFXMqueFBwd
qjB6Yrhbz4I+I9JuZLUeKvB7wQN5UKXt88cqIvCggqQGxyc5xnjgCuy/Z58N+JLbxJq/i7V
LSWz0i7sEt4XlARLgiQvviU4cRgFsFgM7sjg4HA/HnwFH4c+I174quIY30LxApk8/y1ci42
/NCzHgKxXcCPmOSAeOADmbj4YalDqrNcePfh9EXkYybtd2sB90xt8uTnawY8ZPB4G2u48A+
A7Hw/can40l1vQvF0/hmzkurDQfD1wZgs5wwkcnGSNgIwOCMgZAFeRG1soFnnlFm8kUbyNK
uY0XBUFVC7QOFKqR/dwFHzVoaXrJg1q11DwvqUEV1EXiikhUS4yFBV1+6UbJDKRk8Z5+agC
rqusXGum9vHuzdS3Ba5l1YHJLuSx2DaBg4GR2CKvahVe7gXRvC9u0F35YFzP5+THktwpAHz
EBQ3cEY4Hyr1t03w6vpNSii0PxT4a166DslnodxE2mNcKv3kypdF3EbgF4OQM8VXs7X+xIW
0i3dVwmySVCQk5yNzq38Knr05Pyr3JAKFlpdjp9mbWIiMvAHluN3mlvm5wSpyeSWzw33QOf
mNV1CaGSXT7Mh7qZpESMFcAg9em3OevJVfYdX6leGS6ksLGRp2gLxF7Zy2flYBlbbkEblOT
gKO2STQg0+2zDFczNIISs14ZmVUjzwF/iXoTkknuST0AMuC3Swjkknnly0QmmmlkRhG+4sS
Bg4O4Yzk9PRsVT+2y3nnCdUXT9+8QiT5pgrgDf9QoYk4Xnpxirlxcy3NlFGkaPYsv7lNpJY
hQu7jHOMnPftgKop8tzbxiXMkO1ZD5rlt6wLkDJP/Ah15PB5HFAFKYKse77NG8wk3yyhf3S
DsCp7gsNqc5OCwPCmnbSQQlbi6ee3soZWZQkn7yR8fNhurPngsTxggHO5lma1tdV0zMqn7N
CPMRJXKy3ku4fM2M4OSxL8HGQOWJG48kelRSPMY2vEjYARqFVVAC4Vcqd2CMYGEAwPmxtAM
u2vNR0PXLq60O+n0XUZ4/Muk0/a8CRcBElQKEl5yCrDjJ99vTH40eIrnQZdJuLK5utYubqO
O3WCCeSG/EhDjh2+VVZQfLThyxA2rnPMvKmnw28t5dmOMs8kK+R5ksh/ddQuVDZyTzjkjsK
ia01DUfEaSGJpwGLLJbymLyo1ZsmNgfkAwRvyv3jwwIYgH1L8LNT1fQtCtbDxX4gj1TUiUi
MCXEcib2aRZIIyZQHkUpDvADbGYqvDYHtWnXFvJp9k1hbGOzeIeWNnl+WuBtXYcEccYxxiv
zwsdZ1TwbFb2dlrkeieG0uJdUkutNszPcXEnmBPJRnZuNoC/MUVhu3biOfpGx+K+m+GL7Sv
C/2tYLm8eO5RZbjdNFbOQyRypsIWVYise1mBYKNpztoA+jqKytHv7XUrVL6yuPPhuAJARKH
VQVBXGCcZBB/H3rVoAKZ5i79mDnBPTj86hvvtBspVtXWO4Zdsbsu4Kx6EjIyB1IzXmHjTxH
Ho5e30HUreN7L99Hp8M6xGaYNISJCCCQ0iiMLkEuzEq4XBAPQL7XNNsp7UT6tZxLOW2xs+Z
Jf9wA5ODnPBp6ajmeSzkkAuI5OSYnRNmVIAYjBbDL0PXPocfCGp/Er4wa54j/syC0l8PLdS
yfup/MiXyfmkKhWIUDEb8pGG+U8kk13PhfWYbH4263HBLJBBYzXUqW9sju9wBcTQgKPn7Kg
J2gfIrMCUBoA+xZZ0haJX3ZlbYu1SecE84HAwDyeO3cUxbmTy0aW38vLlWBcfIOcE/Xjj3r
xTTfinrPjSSKLw3Z6bdx3j7Pk1HEcIWLzJI3kT51YA4L7OC6hVbaWPEr8VfEn9jaFeWPh2W
Z9VsYTGHjjeSa4lWeSNQgTkEwKDKWAygbZgkUAfTr3kayRrI3lMzlPLYZZvvYPB4B2kiuP1
bxFoNvpM8d9cJbG8Ro7iS+jEUlwqBd6CIlXZmRiF2jqfpn5/wDHnxYh1L4Z21po3iKK31iS
OG5MsZWQMDHJK2+NZWKBdioUkQDcWKgivHbq78Xa81zZPqE8Meoubj+ytPt2WGBVjZVkPK7
OWGRjJO3qRigDr9b8VeK/A/xX8Qm7iN3fw22yxW/nldVn3QybgFcENskP3DzvOScmu48S/G
HxVd+GIdO0tbyzOFaWW6JikHyESqQhMjoHbap3RthASX5J84Np9n2XV1uvLmaOOdb26LyzX
BIVVndjuIT7mFDEcAKeC1TfaptIeK+u4TcGKVEzhA8qq5+VR1ABTDOv3Rn3FAHDeITql8sk
Nz5d1dQ7ViJCsqk9UijU7ACBuO1e2TnGaKbqsNheXoO0xrbqq3EbqAEJByHO4AtuAPUdR6K
KKAP0070UUlAC0naud8XeMtF8F6G+qaxcY/ggto/mmupDwscadWYnAwP5V4XLrXxp+JQ1C3
1UD4ceHYlYSNaSI16drgEszupRBnJYbeAcZzQB3fxP+I+pWc03gn4em0vfGElu1xO0s6JFp
NuMbp5SxwDyML17kYxnj/BHgaeW3jms/tes6jeOJLzxHcbRbB/nV5o9zFrlirYQlSg4IIGV
qz8LvgvpGnSyagvny6dMhSSedmMuqhsFywbGIiVXsN+zoFJ8z3HUALOyW8jkaGKxBlaNANr
oqnK4yO3TkYIFAFPQ/Ceg6ARNp9gguvLEbXUnzzOo7FzzjjoMAcAAACt6qljfRX0Jkiyu1i
pVsZGDwePUYI9iKt0Aed3Ajlt/iTZn5FluliZzj/lpY26n+deh9q86ZVul8YlF2fafEFpbl
17jZaRk/wAx+Fei9qAGvJHGMySKg/2jivNfiVa6J470yDwXZ6hJLrEkpmhbT7kBrPaCjyy4
z8gEhBUj5iQBjqN7WdO07VPiLolvqVjb3kUem3syJPEsgV/Mtl3AEdcMw/GuistJ0zTVddO
0+2sw/wB4W8Kx7vrgUAfO99oeseLvDGpfDX4V6jb22h6b+51nXr3cDqlz/HArqOgAwzrwo2
qMAVz1h8A/iW4gEreFUtkQCLy7yd0jQAbVRREMKe5BywA55JPUeJmuLPSvi14b0dxaaBp8u
nolnCuwKbgq90qtkbQwfkZwM8YzXz/Kmmws0n+jWFla4+SOBiNq5PlL1LMwxnoVzgcYyAen
X3wX0nSdQfVvip8T9Hi0sHadPtIQ0j5YHamSW3YXYCqFguQMZrmPiT4ot/G3jaDWba3itNM
trcWGn2sgUStF8wAIPCbixJUnO1QDg5FcXpdulxqEHl6bDaXLRSNbxJCweCNl+ZsAZZwB8x
O4KOv8Rq19lWO4j23AvWcbjcpIcW6MoxEODvbnbyOuRnHAAM19NukucZ/0mSNv3SqrpAoUb
ItoHzOzEk8gjPP8QrvdDvn0n4NfEPT45dl6+q2CXk0bmVjayRrsUyZHDOroxBAG5scVzMca
WNstnZyLJJMqq3nOXUgr853DrnHzHOcELwBz0/wy8L634guPHDaLay3+mTeH7rTpriNSsT3
I2Nbxwg4yysp7YGSM9KAODKxX1vDJfWn2iMspe3mkVFjXIZiGyxL4JH3RtPJJ6V32k+KrPx
PY6d4G+Jkjz28coi0rxFbqWu9HlLKESViPmQkhd5HzAAkcgjzW4T+wdUexbS76DXbh2Lxah
C0UzSEqchWULgknoAPlyTgCvWvhD4U0vTdNuvi5438+bSdEll/s+G5+Z729MmGkUEAuQ+ET
P8QJwMUAXLb9mfxTp82pah4r8c6LpOlmUyTajCrmQxgjBw5VIzjv82M+wqj/AMY7+D7N0g8
Na38QICxEmo3Eq+UBgbzGGZMkAjlV5xw3Fch4z8deJfH+rSan4k1aKDTrGUPDbxM32aMtJh
QqY/eEBGBk55Lc4AFd34Z+E3n6dN43+KGvy+HvDDxny7Rj5NxKrDBQZy0akcBRl2BP3ScUA
R/8Kg8I+OYG8SfBfU451t7gPd+GtXYxm1dhgDLAtGeCcHcD2PFbsfh/4e/CK8/tDxrdp4y8
andLa6PEBJFZqcEZBHBA6SScn+Fay9c+LdvbaXNofw50qHwvoSM0myFliur49DI7hv3SZ5Z
sl2HRl5xwvgvwL4w+IWtm10tlXyZEmubuWMi2iy6y/vB95nOOEzkj5mK7sUAbGteL/Hnxa8
T2+mTW13PDcSA2nh/S/ljSHcFaaZjj5cHG58DjgDJA9ktZvDnwt+Eth8PPixrSeK7q5TjT0
hWUxwkgKg3EfIp4VmIJx8vTAxtR8XeG/hXplz4R+Hkkd7rjNjU9cnKuqSdCuehdeAF+5GMZ
z0Pjq6lNcCfUJ0uN97N50wuZjIZ3b5gX5+Yhs7RkjAB4FAHuPhP4L/C7xcbbxP4d1fV30aK
7xdaPdyCRTLFgeVJvBkUAhSULEEY7EV4P4w1UeM/Husz6FYRW1vPNNK8iRKieSmIky68Y2r
kjk53LjJIr1v8AZ+1C+f4l39hYzWlpZDT9+o2ryDddz+YdkkKD+4Dtdic5bGAAgXh/FcOh+
AvGeu+Gri5ggYXssqmaQKXjkUyR9TyAHC5/2SAMsTQBhosNvZf2erun2hyJZih8yU4O871B
KJ2wMDAGM5LHKOp/2hD5FjK7rMAEO3G4gcKeRtXbvJPQY9TUtzdQT3wt41NyzK8zTJCq+Zt
6nLDCRrxlicdSOo3Nhs5hol5qWnabJc6R5kcVxrNvaFbSRiAEj3HJI3sBhQclvmoAqpNaWa
eZb3AKIqpLdYx8uOdg/uAgHuzN6knFU3jXSSXUckwBkbyYWLRlipOXdBjH3gQB7c8VKobUZ
45bi6a0ESJJtZCpj+YeWxUnG8qDsi+6B+JKyXAuIW8pojEWdnldTuALfOd3B252ln4yOBgd
QCpcXxlla3tp5EmETecREUEJZh0MhwTt4JBAHPXGTLZxwx2El1fXDLDFbszTXG5BKpbJcn7
wG4KAAMnj1wt2HRFkh8xYEZZB5MKqvlZXJJlk/ugcYyckgsefu9J4f8J6p47fTLLw7oi6pp
sU0f27UNojtLaEOC6hyQHbYMbVBAGOh+6Acbfa5o0YVrGVJ7poNi3Ky5XI+8V7L+XHAHJAD
0RLW8lmu1W5v32SLtTeqFVY9McycgdcJuGcsRt9G+IWrfB+88b6xbz+E7vQUtrpo4dd8M3C
BpmTG5mhwEb5gQCCT9Ca8p8PWc99NbxXcEu654zMhU5wQAwAxjAJwQ3DnjP3gCCa0utSuLk
3Ukp3rvecOcE9MAkfd27iW43ZGPl4bobhbG4gljjvEtbBiSzjCGdQvRsKNo59ec54GTViTR
0mkt5EVYouWeR4zuuAGHynax2oRhsd8k+uc1obR5GuGCQwhiF3MQ0jY3BvYcjAxhQFJwdoA
BXw89pNa30OyGU7RHJJsOAzgKAzAK4V1Y5+4qgnqFq5aatoVhNqWs+KtPvbm08tfJsoZBEu
pSknDPJISTGjoG2YZ3b5mGBgVrgWQto2XS2EqRJmNHYLLIw+RgTzsBye2WyfmJLCOWZ9MuF
v7BDLqOmTpqCXW3ZFA8TrtX58BFYEDacE/KecqtAH1x8D9fub/TLSC6F4l8sIju7e4GEiUv
PIjcKuJCCuQVTKuhx0B9suLhbaEyMkj8gbY0LtyQOg7c8+gryH4WalZX3huGW5uYW0/UIzF
ZeeAk7oVEihWABkJSVQxyTvRjznAxvH3xx8L6FBLfW8TR3sVpcQwSuoW5L7kxGmQ23OAzbl
+XChgCQKAPaL24tRdw+fPGj20iyBAu9yHBjBxjK5Zsbh6H3r5t+PNvo+qQSarpy2w8R2UyR
uzTBjFmZ0iDbVYK27bJjO7CnIAzXl9z4t8X67qmo6j/bE1np7WS/bRexrOskgKcmJm8ld3y
qpw5KpubnNZ+oQR6rdx3VxqU2pybW+zm4LXBIORkAjCrwCAu0HJOAA1AFfVPEmqyeMLHxJB
p9jpV7ZyC6g052knSXbNcO4OWy++SZk4VepCggE1Tmm1y81+2vMML4Xs00r2UQ2zSzBlMce
N29v3hBcZWPnG4nLqskc19H9gmkiWRQJDFMzlhg/IrKBztQB5OQVOFGDzLovibW/B+rx6rp
d3AjRkBLoW8UyLkFlSPcGC48xskEknPc/MAd/+zjJ9i+Pc+jgpHB/Z91P5flgKk+YFKI+fn
IQKWPqW6j5jz/wi+I2rfCXW5LTxRayahpexLW4ilLNdWQhaQb41bhVUyONo6jkdeYPD/i24
0f4o+H/AB7rN0scsN+XniSGOFTbXD7JZpNpGBiRSqgE/Lk+p6P40+BodN+OGsajZosKanDB
ffMilFLEq5Ck/Od8ZYrtPLZP91gBvjj4LXfia4ufHXwqubPxV4Y1Sdrp7K2lVJrcnJdEU4D
YLMQpIZScY4yeBiv5NAkt7HxELy21sTBf7PuxJHOG2jEj5VT1zg8ls9QAK39FjvvC9uupaT
q+paXqLgCSaGZo3JY5Mk38Mjn+62RwcDO4jtn+L019oMenfFPwlpfjS0zhMQrFdKSTwn8LO
MY+TZknjNAHm0t602lG8lkhMNy/llYrjbJOwwqqvJJxtxuHAGFBxyacEklxLdXFwWtlLt9o
eF2RYYO6xkgk7hGmW2nJGB/CG9Gm8K/APxMjX2m+JPEfgm4EbRIt2rTWtuD8pUOQyhOMZEg
GOM4Nc38TvBOp+C/Dej6nJ4g0HWfDV2ZFtbvTAUZpUidlYruZXACEcNjOBjk7gDzLxDNYy6
VshF7BZ7v3aggM5B5kkDHgksep/MkklaPgnwbrXxZ8a2PhzTtRjsonFxc+aysJVjVRiR8Z4
JKKOe59eSgD9M2YKpZiABzzXhfiL4yavr+s6r4Z+FsOnSSaYVW817UZSbSIkE7YlUEyNwRk
kLnA5yK9b8UeHLHxZ4bu/D+pS3MdndqEm+zTGJ2XOSu4c4PQ+xrl9P8ABzXl3NDd2txpegh
Ehj09LnDXCINqiTZwqAdFDEtnLngKADyfTfh1fan8QodXutd/4SzXoVBmnupPNt7cFeUkKq
PLAOGEaCNmPyn5dzH1ZdGsbW+s28Zatd37w4aOAwSR6dCyqvzHghsZ+9M7HOSMY47uzsrPT
rOO0sbaK1tohtSKJAiqPYDiuW8eajbxaJJbR3Gbr5sLHy6/u26dg2GyAeuPTJAB1Ul3Z26Z
muoowAD8zgcE4B/M4rmPEnifSBo97aQ30bySRBEZDvViysdowG3HapO0Ak5X+8KwtN8BxX1
s94CLFrgOiTw7Gcwt5agcAjO2FDnJwWPYAV0uneDNJ0y/ubq181HuXkklk3ZkkZ9u4s5y38
CAAYxtHXsAWPDEFxDYSNMylXkyoS5a4UEABtrkL8uQRjavQnHNbzHApFUKoVRgDoKHG5CMk
Z7jrQB55ocf2j4eWl+8pYaprEepKc87ZL9ZUX8F2j8MV6JkV55o87R/CHw3v2iS1msLeXPO
1kuo45M+4Ib8q4zxlF4suvHMen6l4r17Q0vdSEWnnSZ4YLZLTYSZGLKS8gYAFXwOflzQB1/
jzxt4e8BeMND1rxRdTWWnS2N5bC4W2kmRZDJbsFbYpxkI2M+hrZ1r4ieHNG8AQeNvMuNR0q
6EX2X7DA0slwZSBGqrxyxIHOOTis3wBqWr3EWs+G/E9xe6rc6deSQw313pMlqLu3AUBiSoi
c7y4yh+ZVDYGal1Hw9p0n9p+Cr6HbomvwyS2wVQqwTjmRVx0bOJV75Eh/hoA8D8c69qWh/D
3xefE2k/Yte8darDeRaLby77mzs0ESbpGXIViIsY55PfBA8U866uCl5NbiScqIoLDbtW23A
sy4zjzODuOAqgcjcWC+n/ABVa31/V9OZnQ/EDTbdtJ1YGFwIzG4MdyGwFAdSzjnIDg/w5HE
6XYy3WpD+yfKAt1UtLGjDERjVgQWHCdOGx1J4NACJcT4nTS5IfNfAe4MfmBG+Xco3dcsuCx
GCQFC5/1elGEh02ND5ZRixjCLvMjDbwecgY687ec9OSkb2WlxiGaV98n+uklwI9uRtxyMD0
Tb0x9Kt+CfCGsfETxhY6F9sms7NH+33s6SL5sEIblsgk5kbCrnGAhOCAAACXwz4Iv/HUd4t
3q7aF4O0xjNq+ptI6rwQTAmSBu2gZY5xkcngVr+Kfixq6vDpnw5muPCfhLS7c/Zo7WGONnR
efOk3qWww4VAMknJOcgUfiZ46g1NbTwl4PtY9M8E6M5WFdp23ZC5+0MCD5ihirKDyxO48/d
86kg8+Rw0kRtl2sZi2WlOGIfcOiDvyOFYLg4oA+h/hrr9l8YtHu/AHxTgjv9Tgh+06fqB2R
3DKPlkZGQDbIjkcgDgjOSGrY+Mfwy1jUtB8KeG/BYs4vDujo0EunG6SGRmYKkTIX+Xf94bi
SQXyAxNcX8PNLs9D+Fnizx7NbW1xqtnLFBZyXMSuli5MZE3+zsaQMQD91BnByBt3F/wCGdA
1fUNXm8M2fiS+0CdW07V9OuZLy61W+cOEim+TLsq4kYIWWP5cDgUAZ3hz4b2/wz8OW/wAQf
H2gPrHiAtHDpegWoDw2sgiOGcgbSwVHYvgqgzty3J4fxp4p17xTr6XniST7Xcxs62ljloYo
1JwWVeqIuCGc/MwGMryR7Fout+PG+DfgiWPxc1v4j1m5uNQnvLmFJI/sQaSVpZFcfLGsZjU
AFcGRBxUNx8bL26OhWq+EtL1vVLzRrbULzTleT7UzyniOJBE4OQA/zEAAgkjrQB5Z8MfAN/
8AETUxqSRrbaJaHbeazJbrFHcBVUbIFYHITBA3ABcBiCQqr3Xij4haTp+ijwF8MYRbaLbp+
9vI5SHuyzMCyNncU3KS8pOX5A4Oa9L8X33gLUGHwenu7jR4hZi5lGnFI4LW3TJKysMiNOBk
MACCBnmvOF+E9prFvdXfw/8AHWn+J7eIr5yR3EUkjEAYVnQkc7cY+UYyOnQA8kg01FRGmAm
SQqyQ+XtQspY5AXaMZY/Lnk46AZFe5dri9DPLG1goJml3bkYKTwQOg+bBzySpXAAzW5qPgz
4lNq8fhhvBmoGcyea0lpbgCZS55804iQDAOS4Y+i5BHZ+GfgVHrmpLonjzxHptpLFGLmbw3
pN4sl04DEgyscFVwVHyrj0YZoAo/BXRry6+KP8AwlssYsPDnhKzuGknLkh5pYwjRMSAAVRN
5UE7flBwTV1vjxql1qhn8UeD9G1vSmVi9t9hMd1BEcZGWeQOwGcrhc47cgc14o+Il7rlrJ8
P/Dmjt4W8OWUr2p0ZINsx2spP2nP8LFi21T8x4Zjk44u51BdN0+NWgJlyZG2uA0xwd7MSf9
XlfUZIIU4BKgHrnxO8M/DbwhYWnxI03SH1vTvEDI1ppzy+VpcJMZk8x1Qb2Tjd5YyCc4AOK
u+GfEmsfFj9nzxBpcE1jqeupqyfY9JMVvaMLWKWBwqwk4C8PjcT1xurH+H8H/CxvgF4n+F7
BZNU0ZjqGihht3RMzPHweg370IzwHArxC6vrS7shb2ckyXCyhlkjUidZRngAEnILFv8AZyB
ndkEA0bux1vTdXk0nX/C9zoohVWSyuocPIpYAvuJAwxDAvnBAIyANp0LbTmk09nmjgup5HC
yurKvnEdTjsoI4GPRuPuj0f4gXUnirRvhz4iCPcz6voUKyMucySRNli7ckKrOcntuOeMkeZ
X19HfTDR9MmkiSMp595lRIh58zaOp56DgDucigCfUZ1hik0Sx82S9upIYZLzdtZHlkVVCqT
ycFyoADAAscH7va/GjxVLp+o6h4F0e6Om+G9CWLTYdPt5DGJWMSs2VU/OWLhfn4UAkAs+V8
9/tL7Pqem7elnq1rIZLg5LMLlS2SWyWJLE8E4B9Dt2vjLYwp8ePFUkqSu7XP+rjCMoJtkZC
6Njd90kZPGO/QgHHWmm3N5HbX08NsVZQUiZy3GOQVyeMr6+meMg7PlWLXTLHJ5WnqNkkpVW
kuCMbgpyPk4OSCN2ODg5OfIsUOkyybTCkjJ5jMuxYUwSRkHBHzN90c57c0+8maW9F2onIJ8
pLVkUmbgsrk8cYG3nkH8gAdTo+n6rrHiTTPD/hG0kGt3LMyo0v7uGMeXumcjlFUoxyOSX2r
kjI6O4+BV6viS70/wn8TND8S6rpqNFNpmosbR7Z2XOVVC4I5yQQBnuD06n4Px31x8FPHGp+
D54rv4jyl7aWIyKr26L8sIjz2Me51YnDP1PHHz1qsun6bczadqWlTWOoQEvcQalbkXbsx9G
UMZGO0ggkHOSccUAeo3/wAKfE+h6cp8TeKvCXhC3ljjilurjUGnnmcL1GEXgdhnCjjoBih4
u+Gfi3wt4Vsdd0zxHpeveGblolbWbNZF+yFhgXMsX7zccsDvGWB7A7SOQ03wRqd5pKXWsat
b+DtJmE8c1ullPJeSBJGRk+5+8YAFTtJwA2QMtXYeAviBb/C+93aTpt3c+D722jF/pd6uDI
du03PzFhEz5UbWOHGWIQbaALGu+OofBXhqPwzo17FbWCR+TeRSSxXEu+NUWIJtyPOKqpdSS
iZYEOSoryvT7q78SXb6ld6pLIsky+Y8+JZJ87yC2ffOE+VcjccdvdpPjJ4M0NvO+G/ww0nT
ba4zJPNf2I82RiAcKsZxg5GPn69gOa5rVviToOrXl/ceM/hB4Z1GGHBuJbKN7O5iUr8vzjc
WZsZXB5BznaNxAORkvp4ZJbf+yVWFXVQFV2hiG053L0kcgKQCucYHy4yIJrie+thHFAZk27
cmRleRAqqW3YwYwCPmAG77o+Xhut+Kngjw34MtvDviHw/JqVpo/iLSzeLYXFx56o4eBipzy
ygSKcMcFkUc9DpfCX4YN8UNWnu9X1Q2ulaY8HmR28W97vcpJVnY/ux8o4xgg5wN3IB57NeW
epxPY6fGZWXO5oxtDoM4AUAlUyVAwSSV43bxu9D8N/A74heJNNj1SLQ7PSonP+hR6nmMRMh
GJZYSGOM7tkWMcEsSCfM+pdP8K+B/h54cvptFh07SXt4cveXb7ijfNtMjMc4yx4yM5wKx9L
+Il7efD5bq5Zj4ia4htpYbTT5dsDzylYtqzGPcuOBJkIWGfagDgrT9lyxmsL6DWPFt9I94D
5nlKD5jMGDO7MMsfmyOgBAyG7+r6j8MvDutXmj32sy3d3d6VZrZxyecU8wAg7229W4PPbce
/NYOo6x45sPGmg+GNPh+zaTPqJtpdRv5PPurwC3ed3VQNqR7gE9c8AKMV5noOvL4s8Jap4p
vvFGrzX1oiJf2sly8T3NvJcQuGt4oyoTciNEm0AsWb5qAPWj8Efh214t1NplxNIF2/vLyQj
qMn73XAxn0JHc1yHjT4XfCnwZp6+Kr3RNVmRbhIZWtbmSaQCQ7VXaSTtLkLhcHL+hNZF5FY
+D/AIeeH7qW813SbnVdXeW80+01CbzIy0bP9mZgzFcBI48lgAX3HGeGeJEtdK8W6d8O4/FG
seItYuIbq4j0aHVHgBuHk8yIzT7vMULHuOCx4QFVJNAG7q3wb8EQaBDrmpa1eeGLaG2V5Y7
2eFooZCoH7wsPmIJwRuwx9a4zxT8KbnxV8JfAtr8PdS07xRpHh6O4LP5phW8lLAs4VeDhlf
jcOTjnJNekadpviK98U+HvDDeNm1Cy0nR7e61MPbQXK3su/Yp3spYb9kpJzn5Vxzmuv8eeM
tK+Hvgq51OZrZJlRhZ2jP5fnyf3QACcc5JA4FAHzz+zTpN5pvxo8TQ+IrX7HrUOlKvksxcg
GbEm04xgMqjAzgYBJINFeJ2/xC8TeDPiIPH1nFG+vuZWuY5C+LhJl3FJFJz8pZSMHA2qMk8
AoA/SSuZ1y61ux1C2uLQG7t8SD7LCiqzv8m0Fmb08w9hjqRjnpqqSabZzeZ50PmeZIJGDMS
NwAHHPAwBkDg856mgDkW8Y6tNZFrXQZZVbzYzdRESLCyKWLtGDnGMYXIYsduB96s+1h1zXZ
4oryNtPL/vH8hFKBvnBZVYkcMVYb1IbDHGThO+awtmEQ8vmMbVbPIXIJXPocDI9qsJFHH9x
Av0GKAG28K29ukKliqDALsWP5nmpaKKACkpaKAOFstPt5dQ8XeCrlWS3us3sJGBiK5BDlfc
TLKfbcteK/FPSZp9a8O+ONQ0vw9KblF0XVrjxHCLm0sJkcrlI9wI3OX+YfLgAnHWvetezp/
jHw1qyZC3Esulz+mySMyKx+jwqo/66H1rz/wCJ3g+HX4NZtRpP9s3lhcQa9Y2LKjRyOY2gd
HVyFdf3ZYjIOW4yeCAdf8Kba0sPh1ZafbeKbLxKtu0gN5ZPmJcuzCNBubaqA7VGeAorpPEO
mS6ro7RWkghvoHW4tJj0jmQ5UnvtPKsB1VmHevCNL0G2vtW07TbHxxpHgjXL+COVLPQtINl
5xhkJ27J33F1JbIZFJRjwRnH0LYxXUNjBDeXX2q4RFWScRhPMYDlto4GeuKAPmP47eE4dct
dF+JFgGsILh4tO16MHBUCQKhkx12SZRs8cj+6CPK57iyt0e1sWWDy8hhIm/eSykttIK5O7d
jgfdYnoB9g61ouny3+o6Bq8Ik0PxVE0ckfACXITDc9i6AEejRk9Wr478Q6JrPhPX9R8LajF
G93p8nlrdSjcJIT86XPJGWccfxHcjgjjkAzza+dHAklrBPJNEu1ADICGOWd/7x5O0EkEuQR
6+h/BXxn4J8PTeMrLxXqzabba1b20NvdSxSFWjETq+JNpC4Z+/BJyOteb301xLcW7Q/uJY5
ECwj76tvQnfgnH8WAMkd8DcTjyyNIieXFC8UUht/LzujkYgne2GYvgggAbsYHtgA9G1D4R+
EmX/im/jZ4W1CyaMMkOsyojxguHX5kb/ab+Fc7iCOchLf4WackZvNW+OXguCCNQrTRSLM0b
bvvIu9AvHbnB568150kUckO57WKIrG/ko5RyihQWJbgs2CcZ4VeAeM11vgX4cz+O9b0/wyd
1pZXBeefyUwILVAN8mSclnaQKhK5JZyThcUAfVXwn+F8fgDSdQgj8Tf29puq7JY4vsqRRIu
3+HBOQQR3xiuh8QaT4G0PT7fVdQ8O2Ba0/0eySKzRpFaTKiOFQOGbcR8uM554rhNF+NPgjQ
tau/CMkklppGkxxWenSwxSXIkSNdjF2QNt5wBuwSBuPDAlPEfxP+G/iqDTJNN8fRaPqGm3a
39tcXdhKYg2x02yI4Tgq543KfmUg8jIBxXhXTNCh0O7l+JPhC70jUNPdNMt7GzF1NDtaPz2
X7OsrRyrtjWV1CbFAUHcVwEWxEmqSXnwp+IWi2/iDUtNlhvrnU4vs13dTSSK9v5cTKAOF8t
R0VSCAcV6PqdxrHir4f2+i+HvFvhzxLe3u43s8lwbTzrdnyyRLGJCmYyY8nJAOck1b+JWha
heW3hu38OabDbXR1KKW6vUh3rZwwwyYfOOSjEbB3bAx1oA4zVND8S6Z4dgv9O8IXHh23s7V
tKhht2W/uk+0un2m+lEWS7KqHHLMzMWauO0Sz1PSPh/HY+BvEU2k38viWLR/t1xtbUZbQL/
owkjbIQRhy7RYTKKSdpZs9Lp9vBd+M9M0v4cXWpaHpJytrqIvZPKnkhaNroywyZLsUKqu4A
EmRvQlU8G3ni74r6zf/wDCI6Xa+HZ3OmXkthN9nvIZishkmEqLgkqY1kCsMsQmW2vuANL4c
+Ktf1tdZtLZr3xH4JW7ls31fU7xYHggRNskiSABpdzb26jYpXDHoPMvGlj4XZtM8Q/DubUt
N05pftFpdrE0Kzyhiu63lYbicrhgRyOfmByOm8ZfC34had8OL+3h1mPT9LjmdptN0dJbz7Z
HLOi7pVwhKxQAfKoYnYc7smrHxQ8I/ECObRNL8PaHJe6BpixW2k2tg5zHtUL5krYGxv8AaP
AAOMk8gGHp9rcfGbSvEdprWmpF448PadHLY6zZuIZdSVjJtjljxsZd0W1uxzwFB58IF241a
T+3ryKKRpW/4l94xilUo20eYCcr8mBsJAwoAHQjd07xnrfhHWTqX9sy6RrcUT28xtn4hG4b
FmjkXYeSW2YONxPBJ29k/wAZL/xFObbxPo/grxS7BfIi1CxAnYFlXG5GbBzztCk9eOOQDmP
Cfjq48JeO9M8YQzkrZELewxb3N3Zy43nP3cqMOOB90ele4+NfgLrXijxLdeKPA/i6ytrDVc
Sxw3EblbVZAGkeFgSGDtl8bQMsRkCvL38WfCmeS6M3wX8MWyq2Qf7aeHzMnGVURAYwcgjjo
c8ivcfgf8VofF2qaj4LttCsNNstFs43szpszTQrEGKeWxI+VhgED0PtQB5l8aW0m3j8PfDr
wfqBSPw1pzWtzLBLwu9oyFYjjcPILtzkFlYcjI8w82xsNPvYrfUHhjEqhzDKFMrZxsU4IyF
YnJZQBnnIJHqetfCBdJ8X3unaJ8SvC1iq3TTC0v7kpdRq7Bo0bJbO05I4GTgkGsOT4LfEFr
hSF8Paznctv5WtBtqccDfGueAufXjtwADyu/jxpF+0crmWZN9vbbwUXbIHCgBVPIA4/i2Bi
AFAHvfifwPrXxWuLf4jfDk6Rfxa1ZxSTrcXHlvZ3KxhGHAJP3U4JGChyDkY5WP4H/FuKMSD
w9bPON5DHUoHxnBwB8o5IB57gZJAGKI+Cvxk0Yi50jwncwSzOEley1mKGTYSSSwjlQO2TnO
e3IxjABpXnwD+L8sjzNpGl3BjcmAHUFcgbSOdyDJJxk5HTAwABXKa34D8c+FolufEvg+506
IYa4v4bdLmFVByELxsxVTtHJx94+5MWoX3xK8G3hbWtZ8X+GXVikX2q7mAuRztJcuY+DjgE
55OAK63Svjl8RPDl15DeKrDxHaRbVkXUY1bzZCMtGjR4kJGQPut346ZAOE028bT7yDxB4f1
i4028tUd1vdPcDZEVIw3XcNwGdysTjAwcE9tovx30PxjENO+MHhJLixt59tn4ntrIedayB8
qzAhgpyMnbxxgqRWpJqXwX+L14bbV9Lufhr4xkYxveIqfZpp242M33HY5ON4RgehzU+qeAP
E3w5+CF54Ql0e51m3a+WRtX0yPzopbXzklBeNSZAylCOhUBjgnmgDO+K+na1Fo1v4rt/GGh
eJfCuo3Bt47y1iWN0McJ8uNgu5WjXynfYmFMjElDwB5RZiSZIru6jWFS24SANl3O3fKSOpw
Qf8AdY+ua9f8UWdtYfsm+AleAr9r1a4vEjk4YtILp0X3PzKOevGR2ryXUJFlJupljtdO/wC
WUqxYdySpAUMy5Y84JAB2ksSABQA+W4jEdvcw+VZ7Gj23Ey7g25iMsWyRkKMDnOCxwoAqjc
XStAxkvtltNblxG0CrnzEyZJTzlvmAHUscj0FUhdXElwt1ew2808DLLBaBmcRKfm3P6sxKj
AHzdhytXZBpcWtzu+Z3dllAhk3CEs0hB+ZRljuBAIIABIJ4NAHt+qL4O+Mnwo8Aada+OdD0
PxN4ftRDJa6r+7YN5aRuACQeHRSOoPfuK9g+CHw91nwZ4Q1mx126szJqEw8ubTLhnBQRhfM
EhAO4nJ6cYFfHVtCk92F1K3SW6zH5UO1JliDIyqSF3ddwOwDLkZJUcjsvht4q17wF420ePT
3uYtOurpLS+0tJzIJRJIsZkK5KowMikFSACNuDu4APU7rw62i+F9Y1aw0nTI31LWJtGsYtx
8y5U6ozefcHl5CoQKoG5lUM2eTjrdIfxTrmm39vYaKb3W49Q0+41O6upfJX7bBcs80W/BxC
qQwiMIhOJQTyWNehaavw78A2t1p8N7p+mPFIJrp7m4HmvLICd7u53MzYY9STXnfiv9pLw3p
tpIPCdjNrlxyPMcGGJTgbSQRvPJxgLn5T7ZAOrtfAfiyfxTqWsax4o2BpLhtN8oGZ7UTGMN
gONilY49ijDDLMxznbUdj8C/h9Z6UulzRanfwBYV23upTS5EKusQGW+UJ5hKhcAEAgcV4jq
Hxl+I2sW0d1q19B4ftJYw6QafhWBwsmWlbOf4RgYyd6kjnEvwt1XV9T+JM/j3VtduI/DPhq
xlbU59RLKyTPGF8shjk8IrA4GQFzzhQAeuWPwe1PT9DtI7D4k61baxbQ3UX20QwSrK88vmS
SOroWLkhOd4PyDGOa1NQ+FUd/GbhfF+sxawVs0XUS6PJEIFdcpleC4llyxLH94fTFfC2l6j
qct7LqV5q2rPbiTMZjuXBXfI5WNdj5LE4POCCD1xg70nxS+IUNwbOw8Vazcs0ajal/IVGAP
lDhsBtqks7dgxGOCQD7T03w54d+GLal4iuPEV7HYvbxWq2tw0fkQxxKRFHEioGLBcjqS2Tn
J5rwP4w+Jl+IPwx8G/EOGNLG3GpX1h5jcm1zKVjduu1ysA74BcEHIWvMry88Ta4E/t/xDqG
uIluhMtzJJtDOuV2Bjt2KGbBOSQd7YGFqbwh8RNX8DQatZWsGm3/haR/N1HS9UtWFuZdu3C
HBKSPtGEw2dm4gcgAHnXiC6hbSxa2JaKIHAAXfsxsLfPz1Y/wsAOR3OSvUvGPgTQviD4bj8
YfC+wt9Gmd1h1fQpX2LZTDkMoxjkHpjByCACDRQB99UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAcp8Qg0fg
m41BM50y4ttSYgZOyCdJZMe5RHH407XLe1fW9Plu4Y7iw1KCXTLgNyrBwGTPqDtdfq49a6S
eGO5t5LeaNZIpFKOjDIYEYINcFoVjJeeGtT+H2pXci32i7IoLrAZzD961uBngsuwA54LxtQ
B4xd+HPD3w5+LWkf8ACB+B9Wuo/D5A1m+h0v7c02+JWP755gEfYyMcKCM5HDEH27TviEb7V
tMgHhrVZNL1lI5tO1a1gM1u6Ou4edjDQt/vDHTmuI+Imh6F4m8Faf4n1LwnHqWqTTw2N7B/
a01hAspfyW84x8OqSfLkjOB1xVHwzb3nxA8V33hXW/GMNtF4Uktri30/wpsitlQqRF/pB3S
ZXDKyjZ+INAHt2t6WusaPPZeaYJTh4ZlGTDKpDI49cMAcd8YrwH45+Hf+Eo8BWPjqCJ4dU0
dvsuqpCAWRA2Hxu4/dyfMCR9xmI65r6PrlNStbfT/ETtdRxyaTryC1uopFygnxtRiOmHT5D
7rGO9AHwNczQ+cVhk+0bE2SXCDlnLrv2s3OSoyMEkAgnBwDVhjW0maS6unluMlLaBIWDAsG
U7c9Tu4B7ZwPfqvGHgfUPBvxP1HwfHa74IV+1aQiyEvPGxOwIpYAcjDHruiBzWfbGOxJmu4
nF2qNDG6YLQnbwfuZZugLZ3EqACuCQAV/KW28me9y0zSStHHKu+K1O8fOFBJZiR05LEYHHI
7z4a+PrH4c+JdQ1e50y71ez1hI7C5MMgM0TRs5DRAn94CG5X5cFeM1xKkC5hhmuVhmOWdyC
TESFAQEAjcV2hmHVdoU7Qc1Vs7c3EV1dxLgQ7hGJowSS4GcAZUEL8zHA2jaABgMAep2Xwz8
C+KLvy/hR8Rre3uJWaWLQdegIkVwQzBSdshx16P0615ybK5066mtLy2b+0LW7EUcSMD5Uiu
U2qCuCyvH6DnAHByaSXU1rqdvq3h+cLqNjMt/ZujF1ieNtyx9j8wL7uoOckk16t8S7m0vId
L+Jelwywad4stlEvzlfsV6nySxnkBSwXBPUmJsdaAOG8lbO5hmu1jlvEjYPdj5haswYBFbn
5uWBYdCpCgn5q6fw74y+I+l+VdQeJL6y00iRN90TLGjkjLMJMjdgnCZ4yCeM44RY4NQdHM5
gtIo1dTJjGSpABQDBY8siggncxPfO2PNuYXuJka3t1CyR2iMGRXJADysuC7naWx9OFwCAD0
qH4uahqWlW03jjQNK1ZYC8ls7SNDMQwx0AGGxkYxwQO4JHofgD4r/AA503QYdJhhvdBgE07
iO8ka42sW8xsyZYknfuwc4z16E/N22fWNSa3usW1shPm7W2khcfKCBgE5G5unQcAYZLpbOa
GIWems105VLaG2lZQ7OxKxIMnO47ucZOdxBwKAPuvSfEnh7X2mXRdastRaAKZVtpldow2du
4A5GcHr6VoXVxbWdpNd3cqwwQo0kkjnCqoGST7Yr5Y1zUrf4KeB7bwho13FZ+ONdMd9rF9b
rn7OhbBUOwKrgZVS5A2q7Z3EZu+NvEmv2/wCzR4YtfFmuXFzr+uSJdzb40SRrZWMu11QAfd
8pSOpZscnigCpf/GaKy06XS/C/gzRbHwzuKRWd/as7XQY5yyIQF3Ek4IY8jODkCjafELQ7r
RY9P1/4N+F49KnkXNpBJHBIrsQAyAoAzYPYg8jnHNeX+XJHGdXvpJtySMba1O13KsGUEkn5
mYDseAvByMmW3ZdSn864mkbYJD9ntnaNSdpMbxll+6SB8+cnBAwOWAO4h8e+BLRJItL+Bvh
mKyPMZvXR5JF4+YsYmAGCD94jHOcEEwX3xn8XWVvFZ+CdL0DwlbwzCT7LZW6lGxz5crED7w
OcKqkAkk8YPAXWpzR3EkcN2x4AmZY13ZXnCHBOMMSTnAzlskgVnu0EkkFpbXy3LGJY5yg4j
WQMx4fJyNyrg5JLFjkmgDvtU0GH4nC++IXgfT0PiO2xJ4i8LS4d0kb709sW+8GxnHQ/XivL
pU0W7shMyQwOo3SSrB++DqMEYYYB6rt45roLCC80ueXVdD1FtBvLGMyQS2kiw3MzZw3A/h4
YsHO07cc9V7HRbGy+Nfh/xpdeItFtj4w8OWC3cGq6XE1tJfnDnbLGCFf7mAcKTntQB5vpEd
/qOppaac7wzsUaEAuWAQ7eACSDuJ57lTx6a+nXXiFGzYeINXtlBjk322pTggY3Y+/g9SAB9
OoosJ5bbRbqe2gvYItkazS/2cZEZMZIMgQBDuC4C5wWddwXg5Uniay+wb9P1AJqElujMvyE
WW1mY4bbksTk7s5GVGRxtAPXNI+OV7pLR+FvijJZ+M/Dd7sjuJZbfdcW4ZeSwA2yKrA543D
I5J4rivi14LtPh9cw694YuWv/AArrirLpV0JWmVQw5twcnB7hzzt46qa5bw3pur+N5r6y8O
eXDaRpJ9o1jUVMUS5XCRBlwqs2DzheCSQAGz6j8MZtK1HwZN8DvFWqQyLqA+16DqAYyJa3o
AJhWQrsb94Cw2EjDMuSTQB5Zb+CdbvtUsrDxdNb6LpKJ5pj+2RgyhipVF+bJBZkzt3HqQGY
Yrs/A3j7xJ8MLu4XwnrU+r+G9xZNP1KJo4pjuxiHOXRjvQjA5HLDlQed8Yajq8HjC7j8Xi5
0bWIZmldp4xHs+fJS32xlVVg75I4fJZiTgVV0qS61jVY9P0GD+0dVuvksrazzL5Hybf4SAA
NxyWwOTksBkgH0949t9T+O/wAKPCuteBbOCeZbiRrq3muRCbV/JeN42br8rkA45I6cGvCtc
+DPxb0Z2u9W8Etq9vDD5cP9lXCzGJcDOFBD5wAOBnoOnB7DX/EF58Jfh2nwt0TXzN4rvJzq
OtX9tOyCyYqn7qNgdwOEQE5yFyTywFcHp/xq+MGj6mkmm+MrjUYXYBbXUI0uPMO0nb8yhl4
B6NzkZNAHmU1xCl/tnsZ4L22YebayswfKghiQy5L9x6D16jVg2R+R51xJLeLIyqir5nkA4+
9kY8xj1GBzkn7or6Af4kfDD4rXVtoPxV8MJoPiJvLig1vTJCwWZgAFEijcuDkYbegIPPFed
6l8KNa034zW3wft4Dc/bpRLJqLRKwewJB885BIk+V1JzwVwOtAHGWsEsz6fp1u73OB8zxhW
jiPBPGArE7iGzz/Dx1r1z4aeHdHsb/VfEuuQ+fpXg1IbyaJEDS3V6WbyYunG0gYXJOWUH+I
HG8YR+D/DvxG1rRfhrYPp1pBLHbTXKytJHHKinfIm4uxcFioAGAUBHJUrp6Wq6D+yn411gX
G6a/8AEUFuCykMwhMJUcgYb5Tk4HegDsNHvPAPx98atpvinwzdaV4pls3Karpd65glSFsbc
OACRu6FCD615lqPhyHwr4w1fTp9UfU7LSL2W1geeRYZ522E5684Y8nHzMuB1yu9+z8ySfE0
+M7u3gstH0SyuJr3UN5WKISoqpE2VALZ3nAz+Py1tax4L0P4g/EfxHqXg74laTqGsBZ7+DS
ZdLlLqN24jLMFJJYLkKeMcUAeXXutXz3EN3PJBDMmJobWcR4iwAVmI3fMxYL8p4HfivQvgR
J/bet+M/h9r9x9sj8V6WZhNIy/vJYspuUYzjawIJHJjJ57eIw2dzJbRzSedLdlhLJ5kz7Zt
wJVNi/N/C4xuyc5OAMresvEWsaZ4k07xB4f1D7Jd2M5Nq4/euXCbWjROVbIYDJXGMYCqoFA
GjdR63o/iA6dfo2n6hbuFvLeWzJCbIcMqqflcEqowc7u2E5app+m5sJrqaZg17IwMj7WklI
+8FUknAPLNkDoADgZ90j+KOt+PvgN4wm8aaZoV3LaPBpljdxx7A9zMpWRstkApG+dy8dcAg
gHxez1m7ayh1LUhJDZuzRlkGJLgE8RRkYwuCwyBgHJxuBwANcXMUTxNemGC3Dx+ZBEdsY6q
iKTzIwHTtgljkYWsssuqoF2f2da20ixpbr+93liCSzdC+4LuIGTgDgJUvnTXS28twuPvIkS
zFETB5jUDhgdhy3IHGTgKBdae61DUbm20mxvNSmupJEFrp+64mmA2hkYgcRbgcnuxwDySoB
0/hhbzwj8MPHHjWOBXke6tNPhAztkZXDSEjpkeYFyOPlNFes61oeo+A/gV4Z8K2v2e01q9l
BumkjVlilZXnlO0EDAYBBjgZFFAH0/RRRQAUUUUAFFFFABRSDOOTmloAK4XxrFe6Hqun+PN
NhadNPR7fVLeJC0k9mxyWUDq0TDeB3BcDk13VJQBxkn2GG8kvP9HvvDHiFFaZyVkiSVlCq+
DwY5FwD2DBePnJHkGi+CfiBomnXllZwW3gW30iKaZdRhvLWG31S5Z12SSrFDxCiBzsdedwG
eN1emLYjwnr8nhy6iSfwf4ikkjtotvFhcOCzQenlSfMV/usSvQrjD8WWOi/8ACP3T+KfBbe
Mde8NRCWytvK8yTU4s7Y329JAC3zghtrAsByuQDb0z4lSa54isbLw3otx4i02VQt3qenjFr
aSD722aUos6/wDXPJGOhziu71TTrfVtLuNPuc+XMu3cvDIeoYehBAIPYivm/wCHnjnwJoN/
pNnPqevTazDOYbxbG2uU0uxe6mO22aOTCxKjOij5VIKj3Fe+aF408L+Jbmez0XWbe5vLbPn
2m7ZPBg7TvjbDLz6igDyb4q+H5/FvgFfELLHF4i8LyPBqASEyF4Mr52APmAKbJ1xzgAD7xr
5lnWC3hihjlgicx/KSWfltxQMdoyzAknHTbx0wPuvWVXRtft9dCj7HebLHUQeigk+TL+DNs
PtJk8JXx38SPAMfgX4lXWnxWUTWEytdaUmP3YSRiDuz8oaNiEA6kMnUmgDlhZ3VzMj3he2u
GjkAiV5BEPmwzHfgovKgjksp7AqDo2dv9sDxx3v2lGbZFLGhQkndzwG2rlk+o+u4xRw3mtX
qWlvCk4aWOWNYgpAwQAzjAwCuGCgEHI45G7Tur+1sg9rBO8gG9JZI8yXDNuz8uVwfmblucY
Ixj74BXup49NspRZy2l3+8w6xD5HUtnagB+7xgnIGCcHGd3R+EvGuveH/A1x4T1nw3oGvaV
Pfy3UcWqByWaRyyoEVSpO4MeOn0waw4oLXSzm6iMk0oYfYkjVvLjT5mRehHIwWJIIXIOGqK
Rppdzyhrq58xlKqVGWyzMg/u99xOMZGeoAAPRvD+m+EfiF4a8X6Xpnw48PaL4v0iGG/07+y
41DzgEMNj4BB3psPTG8etcIum659qmtrvwr4qtfLf5IP7HnLyE4A24QrnLdzwAcc4zHpeq6
zp+uWus6Tf3mianArweZbmPaIXwwDLhlI+VScgfdz712vh/wCN3j6w+IWjadrmsHVLS9vIr
V7M20QcLJJ5e/KopBBIODjO1vSgCpY/CfxndaOdT8Z3GjeAdEgKuZ9QZJ5TGCSAY9xQE8fe
cnOcgkmp4/Efgr4d3ouPAemXPifxJcRbV8Q63IzlQed8cAwwXBJzhNwPBbPOV8bobsfGvV5
b7VpdQhsliewguXL29gZIwWYgnGdx+VQO+TwMHkZQGknuF+1J9oZ2XbueSeRiS3AyRkcMx7
ADoOQDovA2k3nxY+K9ra+IJvtUd9K2q6lPJjM8UBUeRjA+Xc8adFGFfHTn0X4iWPw88ZfEL
+1r/wCMNtaQxKlpDYWtglw0JjYhlV8N8zOSMAcnAwcCsTwjcTfDz4Mal8ToI/7R8S63O+j6
ZAmfKso0kcfLxn/lm8jHHJVRivLNNWGOGSTULiQyhXWCRIRuhLA8A4GScDLdhnpzkA9NvPC
HwGhjW71jx34v1YAJbP5VtKioh52kR242qQPXOBgVYE37N1sIpP7H8VagLhTInmS3YBXccn
DSLwTn2JI9RnzC6lSa+uktlU8yKg3kKxXhm3tluro27qeOMbQYfL/eJDZfaIftJTz5nUnzd
pbABGBnrx6rj3oA9Lm1n4AxzCGw+EusX86h1BurlfKIBzyxuGxlhnkdiexq1b+Dfhx8Uvhb
ea18L/C9nofi/TpPMn0pWYTEDP7piSvDqNyuMDPGeGryS6t457CJo3RbZjGCvlvuuyfkBDd
xlSuBgnBHA6erfBK2h8I+EfFnxov0mtYbiIaZplq8nFxsIQMRnB3SgKOygNgYoA8Ruvt0Mc
dl4qhvrGJ0/fvqFpNFuYOCYxlQEUHOcevHbHT+C/Eus+C9c/4SXwjJb2ontxYyI9v5qXEYI
YSMN67Tj7pLEkZJrudB+MXxclYte6xYXumvMsUn9o6byibWzkKI+CQOT0HOAQRVaI/DXx1e
yw6t5Hw58XFQW1TTwG028dhtyyN8qH5u+05PDE0AW5Pjt8WDfKLXVtDuWw0ht4tOLoQOez7
sY/Hg+hA5LxFLcfGW1vPGWraT4e0HSfDLxw3t1pqNv1eR5F/dKSASBwOSQCQckHI5vx34L8
X/AA126PrFk15HcKYtP1G0ZpIL7zMLtUnIjbnJTA3YHOPvXLzVra38L6Z4Y0W3t4tO0E4kS
OZXa/v3AWSVS2du0q4HUcFhjC0AaM9xqGt6pBHZ6Uwiu79n0zw1p6iOMybQRkKQrOF6yMBt
C56AA7H/AAo/4uQst6PCMVwygs8EGsRLIr7gy7SQApBVCNrHkZzUnhXUE8F+CtU+LE4U6jd
79H8MxyuZdmAxmnTCnIUDaCAR8h5w1eO+GvEnxK8W+OL250PxjqenXxt572aZtRmCLHDG0h
BOSSMDAz3NAH0defEP4qeA/hVYN49ttLfX9Tvp4bCLWlUm2tY1BYykYDnJ45zggnd2o+Gv2
jtesfFdpbX/AIP0NtPnnhtrmWxtntJbcSMihmJZwxBLHZjOBk7eQOA8F/tPajNZf8I58VvD
9r420mTAElxHH50YxzkMNr/U4PvUPxb0TwHo3hzRfE3gGO8tNJ8TafNeR2E0mRBIkka8biS
BnOVyQTGvYUAM+M9l/Yfxv8Y2dvElylxdLMsXzM7GZY5jgBwcbpHHTH+9zjndDt7qzuEtNH
3NexiR5L2ORoREcfNHGchTgLhnwRgY44J98+I3w48ReKvGMvjdNU0jQNA1HTbQyanqt4EVS
Y13YjH8WARyy5DYHfPK2Gj/AAW8OzFMah8QL6OESsCFsdP+VsfNnDPyvffkAdgTQB5fDpMv
iGI6H4T0u41bUym+KTTlaV42RvkBxkoAVzlio+YdK+/dS0q81nwXLN9pi8M+JLvTVgk1OOJ
JJbPIDOoY4yAd2ORzz1r5nm+LXjIX0fhTwHZWWl+TIBLY+HdLExt0AJKjhgzkgj7qgYGcEn
FW3+D/AMWvGssl94h02ZmmODPr2pk/Jk8CMBsD7rcqvOcKtAE8fwg+HegOLXXvj3Y+Shw0N
j5Md0x3cnId2yTwTtJ4A4Ar0vxJ4p8N+FfgXpF98LNQtodFGpx2SzfZw+45fzCfOHLll5cg
nqRu6Hhrb4F+G7Bprbxr8TNPhmncCSz0SBI5mO3aRlt78gkHaozuPrivSbfw58OG+HcHw/t
vDfiXUtGtZjdpJ9jnt2klyzF/NIjGTuPQgYOBQB82eLvix4z1nRv7J1bXBeQb/tC2tvZxwh
ef3TTBFG89Dt+5kqTkAbue8GeINX8EeO9K8R6YjX2pWly/2uNyRG0bgq6yOASGIAbAHGMkZ
Br6A1D4G/CNr6a5Om+PNKuXYl5Y7e4nG5jknPlybvrk/nUNr8D/AIMQEiafx3qEDhkZGsbt
VPPRtlupOMnvQBzWgyfDPx14a+I+rx/CXTtNuNG0qfVEvRqElwk8rrKVIUqhUEoT0HHbkV4
jY2dro8sUF5dxrcyRCJSVIV02jeBk8jv0zI2P4CC32RZ6X8L/AA34W1bRLXwnrT6drCJFfH
UXa2NwirhQXuZIyAF7LjArl18ffCPwTcI2g6H4I0a+GFWRbgXk6knGALaOQkgjpvHbkUAcn
rngPxK/wB8E6Ivh/WtZvNTu5tc1KGzgbPmun7uOVjjYoSQKRn+AgY6jK0/4DfEvV/8AibeK
n0nwpZQxKyte3AK24XIG2KIhVG0jqwI+mRXV61+0V9ou5NNt08S6hdAEtb2lpHpEQXkhjJI
ZJQOOOVz9eK88v/jJ4w1W4gn07RtB0YSZeO7vmfU7mFFZgWDzMwHKnBAAzjHWgD1PRPg98M
7Uxzz3HiHx7N5KoRYBodP2r1CyZSLbkZ2tMelbl98TvAfgLS7fSNN1Lw54TwfLFho8f9qXj
DgKCIgER+udxcHsSa8DvbfXPFTQ3Xi7xZq+ueZhjbS36xqoAz5YgB+8zH7uBtX1PShN9k0+
GTTtH0q1guNx+zvagIJyFVmi+b74G0gnOSwUdgaAOg+IXxgOpGObSdE1k3Ui7V1PX7hVcRH
a37u2iwibioywA6Y+hXA+I10q3to4YdS+1ap5z7vKPyRIM/KoZVOOcZwfbAzkoA/TCiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAy9e0W18QaHcaVds8aSgFZYjh4XUhkkU9mVgGB9RXH6beahrX2j
QtY+z2fjXQv3tvcquI7hWBCzoOvlPyrr2ORwQpr0SuI+INr9ks9O8YWsZF9oN1HM7ooy9oz
BLlD/s+WzPj+9Gp7UAeXeI/COg6x4u02/wBd8QXVj4b8R3B+0+HYL2a3UX8fMrnylPmfMi5
y0YXaXya9S8DeKPAviv7Td+EbmO7mt444Zp3hdJ3jwfLYtIA8inDYbJB5561yHxJ8NaTq2n
+IbLUvD+p63LbY1eytNLuPInl3x+TKinOCPlJZcHPmD5STzkaVBqGjeFbXxFey+H/h39lt7
SG1uPtD3skumRZP2aRJVTDYK/d+bcTxnqAe6Xlpb39jcWV3CJre4jaKRG6MrDBH5GvGfiH4
Wu/F/wAPri0aFrrxR4QlM1uWHz3sYX14/wBbH1xx5i47V63oWuaT4k0S31nQ7+K/0+5G6Ke
I5VvX3B9QeRWfrx/srULXxIG2QQj7PfHoPIY8SH/rm3Oeys5oA+Lvt8WVFjE90n2dI/tOzd
I+8bVSMAglyQcHkAk8YB3WYRJFNb+ZCJtQYj5LcEKpf5WUBTsVF3fM5yeuO5rr/iV4N/4R3
4o3en2MBi0/Xo5Lu0ffxEGZRcRRjI5Dt5nXG1scKGB5u3ntbGNH2l7iaQIjtuV5XBG5huwA
qnBPYDk/wAAFa1aztbaR4bxSzgmR4kXcxUFwEBJC9BlsDBG5s8AUJ7e9kie8VdseWi2vGq+
Zsy3oeBkE5JJ3bmPratonv71b93EhX9yQF8xWXo/H3SpPGM8nPXknE1XW7PSrZUEqyXcUhk
mLMVWLccBmOfmPzDjGQQflJU7QBby58tobRLOR7mb/AFSKPlIxgFjjKqCGyQc/LgY5K7Hw+
t1X4o+EYrpY3uLnWIZHCkkAIsrAt0+bdgDgDCgADBzy9kLGNP7UguJJdSxh0mjKSMemERlD
AkMCB6OAOK22uI/Duo2+rQpuudHnttRD5yD5UoZ+ec5TcMAnOCc0AdH8T4hJ8cNde4keRnv
wghkgV42Q28IJOTlgBsyMEAYIBziuQkvJrV5Zk2T3sqvM0yOzRrHHuIIC4YICDhQSzEHPO4
j1D43aY8PxdNzY2hkj1qxhvUnVRtZ4zsbLE8fKsXT27ZNcFZ2Df2QbG3xcRNcI73TBNsrrN
kkuyHA3L8wOR1yBwoAO9+IV2PCvwi+HfgjVji+MB1a5NzGyxyTbTuj3ArubdO5KrlsKOOc1
5RNNamSNY44i+VxNdZjjZioDfLn+Ev15Jx07H18fGq81jRhYfEDwLonie2XAIb9yxySpcJI
rLnHHDKT261leJvC/ge4+E0HjPwh4Wl8MSw6w9nJBc3bSxoAjo7OpZkGD0I54HrigDi7O1V
YxGrC1lbKSrET8oPO7AOzcwBUJzhcDqMjKuJpJIFuNPm+z2EGxDZRq8K3AKFv42BPCk9MHH
YddKxtpNQiuYdOJtre3lGJ5QJpJpJGyASMklRvbHbpnPFQTDUNQuHtzarDvQIU3MdoX5SF6
DGTkKMbjjGByQC14N8E6z8QPG8PhOBpLbTo7ZJtRvUY4t4DwVXJ+Znwyj+HDM2Oy9r8UPFO
i6pqdh4P8M4tPCfhXbFD5DOFnuVU/dCkblRVK7icZZzhvlNXPhtssfhZ8YL4F7aXy4bLzkk
O8sLYDOeCCXlPpjOO1ef200izFbIQtb2ziNAVyNuTGNqn73AchvVRxkigCGC+mFvPFAsU7R
LhSWkjjC84UKH3EgBjwcltueSM4+oy29pbG08x3uZCEWP5nYBTkNnpuALHkqFGT35maS7hl
js9Ltbtrue485bZsyvhQfmdlU5+8mB7jr3ku9K1LQFS41WGS2vNQ3xlrm2ZNib87VB5Y8Hr
0yuSMEgA6b4c/EBvDGt/8IJ4lRtc8IXNrvvIUkeQaafMZhNEGO5VXqwGNuA42nis/4pfDnU
Phzqt5qLafcX2lXsrSW2uwyk4VyW8uQ5wkhJ5c5BXdjqFGf4SuFtr34jX0unyLZwadHYxXI
BMCTuQnlvJ8y+YWkz1x8rEdq6zwr8T/ABT4E0yPTpFi8T+H5UkWTTr53CLGBgiJ3T5UA+UK
25SD1HSgDVWzt/iZ+ytZ2draQXHiPwKHt5rRD9+HYULrjOd0ZEgIBy0fFfM3hbX5fAOtao9
3ZNd/a9Lu7CLY+EPnRmMSqejL7jrjrX2n8KrT4W61f3nxM+H82o+D47HNvqtlLtSyZACzKQ
cpjvuRuOuBnmt4q+F37P3jrX5NUgurye5d90sXh0yXEcjdT8kSOq9ckrjlsnrQB8UeFfC2p
63cR/ZYixuJDaWke0M11csuEjRT15ILHoo6kZGfoDx/4E8Vf23ovg3RvAuuanY+H9Lt9MW8
t7OQxs7KXuNshITDO+CTkDbXrOieH/h78JrqPVtO8Px6RNChSDUPGGsxwmKNvmYQRAu4Jyx
xsU9eaz9U+O8GpzNb6N4g1jxHcq3+o8M6ctpbA4LbXubgM3QN8yhc7TwKAOVT4A+KtS0/Tt
Q8deKLPwhp9mFCfbrw31xEgXaI1Lt5cagHAAY8BcjI57Kx8B/Bzw3pklzJb6z442u1w9xfS
7bNmIALGRvKt2GPUscDHavJNf8AiR4z1C6ubzS7HTdDnG3y7hmbVb2PgH/XzsUQfeBKAcrj
HQ1xrG71p7jUvFGoXPiDVo/kVNQvDcLG+OpQEleckcfLtOc9wD6On+Onh3SbKfSPBsemW62
cLTNYeGdPfUXWMDLPuAigjC9zmQfWvPPEPxm8U67aPcQaLmzMO6KbxDemZZUbDDFrbLHESF
OfnV+3PODY+AWlWenfF+fS7izhgTWdFu7cMQokO2SPgDjB2k5wOQPY15Dql5eJfXWi3e5Z7
Zls5PmI+aECNhlUJRRtO7nJAyeCcgHQW3jT4javbKG8XXdloKyeRMPD8MWnRg8HanlovHzA
bnwCSeyknhpvI1O8ZLJtXvY0j3OUuJLiSY7h8iFcjJHBJGABnngFT52u20dnpkUal7pLa1j
Dks0rsAPLI+ZwDjluAX9wB9J/Fnx14l+GuvaB8PvAd62l2ul6RE10beCFjK5OxT84PQJk9P
vEnpQB5Z4b+GXxk13VJ5fC+m+JtHsXyUmur+SxjOX4PzneQoJ6Bifzz7BpP7MPi/ULoXPi/
wCLerpu/wCXWzupJ3VfTzpCue3Pl15lqXxl+I1xYzfaPHt/BFJGJXlto48JGZGXKlIt3AXH
IUnBbocV2fwbs4bS3vfjh4+8SX8VrpqtHaLcXrtJcFkyd4dssSrKoU8EgEfKAWAOV8bWvwS
8L+FtX8P+GfC2qeINYDm1Ot6zIUjifguEZtoLhQSMJjnOcV5XYaTMttDdTRz24t28qCOCGN
Z5pFI2+X8p2j7jGY/d3EHJI3fXHhXxRZalaJ4X8T6HY+IJNd1jdp9t9ijVUgkHmSzOyrtYL
tl2yYBlMZIyPmGHqXwb+H/inWdW0/wD4pEWr24MV3pl0CrRRBhmNAVDLHknOAdxYZYdwDht
F8Y+A/iTatb/ABc0LUbbxLbxrC2v6BG+L+ANtDyKgO7kYyUZeRjGcV33hf4WfC3xLFfXvgj
xrr1zqiAT+TfyrkEMdrGIohAyW2nI2khhggGuYuvg94q0S4+y22ljUzCyvILSRJmYr90sv3
hxwq42jJ5JJasO2/4SHwrqtnqSafqFr/Zd7BJdbIWV5lR90seSBwYxhtowSAACKAI9V8EeO
LbSdR1Ofwhcw6ZYQtGZ5biKwjREIVhiVg5BCk7wAzZX3zydzPdafposLcyie4keLyrafcGn
GSYlBYgAK4BkY8DPVsivYf2ibG5i1Sy8SiW41HSNSj/cS5Z4IX2BURW5jiVyysHbHKsewry
mC70yGOK0Wa3XVLhY5rVrNDKUI37Ui2kkjdI5yyk/PuJ4xQByGr282nWkUN1g306ZYkkxQq
GyPL3eo7g+vXJwVt+KvDvibR/C9ldXXhzXLK38xQ11e2rRhsp8ocMAQRkqOB365zRQB+j1F
FFABRRRQAUUUUAFZuua5pfhzRbjWNZu0tLK3ALyN6k4AAHJJOAAOSTWielcBo9ovjTxTL4s
1FTJpemXElto1s3+rLoSkl0R3YsGVPRVyPv0AQWuv+O9W1/Q7ttNtfD/AIfvLop9mu0Mt9P
H5MkgZgCFhyUHHzHnnB4rX8TeLptP1W18NeHrBdW8RXimRLdpNkVtEOs07AEovYDBLHgdyN
XxB4Y0nxNbW9vqwuTHbyGVPs93LbnJUqQWjZSRhjwTijQvC3h3wxHMNC0m20/z8GZ4kAeUj
oXbqx9yTQBzUfgLWtUV5fFnj3WbqaQHdb6VL/Z9vHnsoj/eHGerOTxVLXvhOt74evdL0bxt
4n0wXUDwOr6i15HIGUqQwn3kA5/hIqDx18TLrQfEknhMaZdaW2o2MyaXr0yqbZr4Rl0hweD
xjBPBOVwcGux8Dx7fAejTfbLm9e6tUunuLl9zyNIPMYn05Y4A4A4HAoAw7PVX1DRvCniKcG
KXedO1Abv9W75idSfUXCIteDeLm8K/CGLUdL0XwNo39tLcmazn1S7ivr+RGcBWhj8t3KY7O
yH7wDZAavepLEHxB4i8IS5gg1iD+0rGbskvCy7fQrJ5Un1kPpXj/wAZb7xW8fgzxR4Mjks/
EWrTto99bafaxi8kdc+bGLlg21UeNh90/wB7OBQB9AeH9ci1Hw5ot5eOLW61G3SRYJ4zbuz
7csBE53Ajn5eSK2Z4Yri2lt541lilUo6OMqykYII7ivFvhSunXuqPomueF5k1rw45mtru81
E6v9nZ8pLGlyUARxsBZB038eg9toA8i8XeEm8TeB77wmqrPrnhtlutJkmO4zR4PlBieSGUP
CxPUqW7ivnWFEGnLe3CYiug+E5VgmRlCB/CpUg9yVx1BI+xPEqtp72vieEuTp2VuUXJD2zY
8zj1XAcd/kI/iNfL3xl8Pnwd49nu4mj/ALE8Tf6XZkKQIrgYMqBlBOCcSDoPmcc8ggHFSXE
0jXfk/aIrvyt6yNMW2cfKzAfLkc4yB2+gxdWtJrDQLye0hDXMESXElx5e1WMbCTC8EDBQ8D
pznncTsWFhdS3Dw2+wBpQGmlLYYnaMcbfm+UDI4AU9TkjrPBvg3/hYPiC18OtGkWhaeqTat
Oi7VNuPmSH28xgCQecKWIGVoA7X4lfDrxPr/wAVE1Xw34ee8GqWVvcTXckoigilVWjIdicj
5RF0BOCcDrmjc+GfAHwet7O68eanF4n8YtGstlprymK1jIP+sKscbQyljJJk/L8oyAK7DxL
8dZIrsWHgbT7G5soXEJ1S9ZzExyqhYokAaTOTtO5VO0nO35q4ab4uapfXhXx74W8O+JtIgk
SK6AsDHJaIWAkkBkdwwQHJGB0Iz1NAHLa/4q1vxzq51bUryZrcI0axwN5SxQtydqHopYR8t
liACcZ2DO+x2V1Db3OnwtFC7xyJECPLiY4bBx8yg7pF2noASe+3d+LHg3T/AAD4utf7B06O
38Oa15TWAjLND5mRvg3kkIG++vRTuYnO0VR8M6fqGta/FoVhGJbm4lbzriIq8W35sghuflV
9wY4xySM4AAMow3V1C0cNvc3GyXdcfZLd5gkakgcBSCRjI6kcn6/TvwL0DVNB8A30Wp6ZNp
sd9qUt7awXDZkWGRExuGSVOQ3BOfXHSt7w7ZaL8O9G0Pw3cXoN3qM5t4Pky08uxnI4GcBEP
LdlGT0FYGlav4mbTPFvibxBrLWp0qGe3WwihQx2kqjzCRg4m+TydpJzkuMDOAAdRrPw28D+
ICTq3hu0nJ6kKY+2P4SO1ZB+Cvw7wQmiugJDEJcyDkdD97r0568CtW11d/CHgL+1PHfiSKa
eGLzrm4kSOFQ2zJjRVxnkHA5JrkPCfj3xJ4s8D3+paLcabd6kms+Rvb5reztjslO8qwJ2xk
oSCfn55FAHYQ/DfwhbeEdQ8LQaWE0zUZDLdIHbfO2Qcs+cn7qj6ACqFt8Hvh3avE6+HYZWi
xgyu7gnZsyQTgnBPbqSeprmLzxh8Sx4JbxhPBoOmaali93CIhLcyXUhIW3Qq2zYr7geCSOB
nrU2peI9T0HxY1vqfilZ9S0/w9c301t5fk2s85JMQVBkkqqS5BfONpA60AeqW+nWNmCLS0g
twSSfKjCZz9K8U+Lmg+CbzxDaS+JtC8Z3iWlqW+06PJILaJcsTvO8fN1PHJ4HPAq54017Wr
e10vTbi8vLm40q+stW1W5jthaxJELmMLEdzKGQ/vOVLcx810/xW1SyPwZ1m7h1azht7iAIk
7szLMCwBRNhyzMMqoHcigDxTQvAfw78a+DvEWi/Bz4gh7jUXguLu11eMzuZIHDo+GCuoz8p
OGXBxjNZ+hfBeaxuEu/imgji3C3i0vTpfNm1aXH3E28pDg8jIP3ixVeK8w8O6VBY/s6W3if
T4xFri6ruttQjCQS2RWRgUEwZnK4CsVKD7x5xg1pfFr4geJ7LVZfBun3V6l+LS3Oo63cTF7
u8ikhEhVSqhYIRvGVUDJAJJ5oA7D4g/FGbT9vhXw1a6Wt9paZj0+0ZHsNEAOA7YGLi4XjAA
KoRkBmGa89fxB8RNXuQNV+IniV7OdQSYr/yMbQquxAwAuSw47EHLd8XSbJtNtjMIYRA0RST
nAllR85ZVOCBhhgHHB4bknRs47nVYZIoY5bG1gIjEcv7t5Tg4G0HgHqB0/8AZgCj/wAIUmp
eJNPks/Mn1Ke4tVRrqQzNNJJOqIzl87uCWKgcqCeAOfa/iRqXwn0/xzrF5eeHfE13HAxW6i
068js7JpIQisQFZXJGxBnOCy4HIrE+DWmx6l8cNBsrj5o9Pgm1MSSXAkEphBt0VPUK0uQR1
8v2wJvFnwktfD3iLVPFfxV8WWWlaFqWqzyR2OnWnm3N+GcsED7fk3A8jnGOuRmgCn8avCPg
3wlPod14Lt206x1fTHnltYmYmOMbSroGJwz7sH/czwea81W2W5Lte3iDT1UeTvkO64IyAoZ
+3znOARgnOAK7Dxx4jtfHni5fFd/ppt9Ft1Nna22xZHjSM7EiOHGGLPIxII4IwW28cTrWqn
Vrr7TI0xsF3PFb25zubY2TuOBtP8XoM9R1APS/gLoms658W4fFUd3Fp2i+GVklvGJAQGSN1
EQPAPy/OzHgcfU6/irV/wBnyx8aaxrmn+H5PG2r311Jcz+fMYrCJzlnwcAPyCfuv16gdNrw
3ZaHov7JlvZeJPFUfhq+8ZSveNqDo7hiZAyhipJCmJFXJI+9jqefl/QtJ8ReLLm5t/Dsmls
7XYRTdXsUEt47AhEVJnBYkZ6DnPJJoA+mfCvjj4C3Gvadda38NrbwjqVrOs9teW6BoA6/MG
Ji2nAKn7ybQVPPFbfxn+FfjTWvEOqeMfA72GqG5hjE1kVQXIZFXaFdgQyELkp8uST1yMfJ+
g6td6N4vtl1ixMmoaHfC4u7C4iMgnETZlRuT6dMbRsz2r6ttG1jwz+1b/Yug6mIbDxFNDqF
xbMBzGYJnddgwBho/vYz+95JIoA+adP0+WLRRda/aZS1kZhayJtZpgzBg6t1IO7JPA4UA84
+ifg6PFWoaHc6nrdnptv8PmQSfa9RY+cXA2O9vsOVPVd+eSAVyTz5F8QtW0vVvij4p8RajH
PcJc3Uix2UGeYoPlVmGD18reQGHBycZr1zXNL1LT/g58JbXVtQfTdQsVjln090yhgRc/MuA
d+TDGD1zIQOScgHV6v4JuNFKfEDwlPD4d8mK5jvr3xAjT3SW8uzN0khLPvVV+SOTPHGFyRX
HWh0bRfhnoq6pb65pWvarHI0WsXuoSrcom8TTPEqyZ8wu6qEwPMf5mG1a6nWPG2lfETWtK0
fV9OuH0qe0dL/AEKTUks2EjsgWRm3qs6AMQFD5BOdp4q7a+F9a0PxBYfD7w74nvZQsfn3B1
PSvOtGhCgSFi67XY5RFjhZFUBi2TnIBV8HeMdQk1fVNRsdN0fUNVnnh0q2VkEc7SY8x1kug
C0kccCAtIQQ0isFyAM91D8V7E3dxBqei3VnZ2Mi29/qPMltDO0nlLEhC73PmYHKqMYboRnz
DWNHsbTxPD4a1rwbpr+INR0ZI5B4dujbMifaJHjENuyMnLoWdncIBkNkfe5m51DS/GkurTS
eJNRtZoLhdSZZ7eKeG+vIiI4vNayLhIgI2UpsO5cuGOKANzUNa8feDfiDq/h3wzOL7QLm6P
2W1volubWFGKsyptYOMb9oTIA44qz4h8Q+Mrbw14Qm8B+E4fD+qeIre6k1FtK0hTLFJG8ca
n5lOAd5PzDnjlRk1i2PjHxV4rg0eLSbWLwp4JttTW2mtdAjkkMMSkSmRnhG7ZIAQBsiH75T
89fS+heH9L0qS41DTrjUJPtyq7C7vp7hR1IKrK52fe5wB29KAPijxT4k+MPh9zPrGoap9lv
ZGCQ6nGZY3IY4CgorDAXPAXOQdoXgFdp+1ZrFjdeI9D0W1mRruzjlknKSAtDvK7QVHOSEP4
EevJQB9g0UUUAFFFFABRRSUAVNUeWPRr2SDPmrA7JtGTuCnGKyfA8EFr8OvDcFuFWJNNtwu
On+rWqfjbWdStobLw9oCI+t607QQPJyltGFzLOw7hARgd2ZR3q9pvhyHRPAdr4X0/Uby3hs
7MWkN4ZA00YC4D5YEZHXkY9sUAbsjBYyxYADJJPQV4N4u8U6prtsugajcRnRtOvrez8R3un
sUVmmbaqRtnKojSQlifvYYcYYHjPE3xC1nxBpc/hjQ7F/GmlWd8/2y+3bP7SnRZLp7YwHJ8
hokdARwWUbcgYMvgS28T+LPEcngu607TP+EdPhq0sr+8sriRvtNnLCzW0qCQf6xCHXJ5G7p
xQBB4f8Ca9471OLwv4rOrrZpbX1p4gjnDlI7qKcG1uYWcFN7I6/Mv3gjZGDz9PaBpEPh/w1
pmh28rzQ6fbR2qSSABmCKFBOOM8VeghS3t4oI87I1CLuOTgDHJPWm3N1bWdrLdXc6QQRKXe
R2wqgdSTQBynxB3WuiWuv2kirqGkXKXFugGWuc/K9uoHJaRCygD+Lae1c3rEem6roN1fael
jf6F4ni8+zkvId0NrqBQLE7qR8qsQoOQCHGDy9dho9lNqt8viTVYmQ4P8AZ9q4/wCPaMjG8
j/no46/3Qdo/izzurWsfgu/vJrqFLjwPrDsL+3Zcrp00jYaXHTyZCxL/wB1iW6M2ADxDTtY
1jwB4w0XUPEHi3xHrepxRsdd0+KZJYYZERh5a/vEiWMl0ONrMNgAIYkVq+Ovi5P4v0y0s7f
TZdI08lpJfMuDvnDR7VB2YKBPM3McnBUe5GJ488EyeAtauY1eSfSNTla40+635keQ5Zo3lY
H97zkOx+ZQTyd2OLd47OfT5J9u7y4/Lh2HLspA8woH+cdBtA529M9AD6P+EXi7wnZ/BnwfZ
ahr9hb3moQAC1uLlBLLLJKwIVM5wXYgDGAMdMU7xh4Hl8XeBtX+HiXC22p6cyX2hXjnHlqG
Ji55I2ENExHO3B/ir5jtNLuZ9MlvLNY9Pn803llJEgDfaI5DLGzYO0uS2MZOFbv96vqzwj4
u0XxjLaeOIbyC30jTdLYTzyyBRHPOUkljdifl8sRpkdPnH92gDyXxH8JL3RPA/nTzzWfiG/
vLfT9Nt7CdXghaRvmaUuoBXJLHgfcUDGcCTxvct8PfBtr4C8HWlwmiiQx6rr0sTSC+u2YBo
mcKQXJPzbsLwI+zAfTEkel69oxRxb6lpt7FyDtlinjYfiGUg1x3xI8G/wBsfBPxB4P8O6dC
JJrForO1UiNN4+ZR2A+YA89+tAHywJpLW3G2RzcbYJnckkqjZwAwxiRmVg7ZHCgYCiory+g
vGmhVfOluP3X7uNGPzEIU2AkDG44z2GcnFbn/AArHx/pcM0i+DdQ3Mu0ujRSsfmJGAjnoWJ
57E5OesE3h3xRZaHdwX3hHxBG3lGIFdMLGUE8JuwQF3c5PYnOeRQB3vwZtbbxFc+JfAOtRN
qHhpbCGddOnJkhtXeWUMsRb5lUALgZ4IyOuahv/AIc+Lfgz4hbxZ4MtW8W+HIFYGwnQSXll
G3LhDjMin2IYDsQTmp4X1mD4Q+HLjUIbo+IvFWveTAtukciWOmRoTtEkzLkgbySx5Y8AAc1
meF/jt4u03X7rVfEGuWmr6W7L9osJBHbvEDkf6OMAjBGArltw6lepAPU9P+Inwl+J1la6vq
N59hubGMuk1xO9ubIlgDtmUgI/yjPIbaRkANiu5uPBXhnXvCUOjQ3l22iylpW+yX7j7WWOS
zyqdz5OTndzmvKNc+Gfgj4w6cvjX4c6vHpd/dTE3eFYQXTKcMs8SkFXBz8wwT3yDms2y+Ev
xo0HzG0jXNGR3wC9re3EDYAA4UoVz1znPXjGOQD2P/hWPhttOlsHuNWlhlvI7+Qy6lNI7yR
hAmXZixUbFO3OM1Ym+H+lS6dr1hHqerW8GuyPJciK7I2lyd4j4+TcDg45xivKprr9prT7rM
GiaZqSmRmX/SYGjVOAFIPlscfMeo7DPWtS48Y/H2xsA0nw0t7uZVxmGaEmRtvXAn+UZ478D
tngA9B1LwFp+p+CrDwnPq+qx2VkYcSx3AE0vlEMgdtvPKqeg6CoL/4ceFL6LU21r7RfLf3E
N5M91cE7Hh+4VPGwAcHHUdc5NeTX/jX9om6hRIvAM9kWC+bLbwwkoOd20PK2T0xkfh2PAau
nxXuXuLK50TxjeQT8SSXdrLOHwMbgvzKgwSFC85LFuu2gD3bWfGHwf8MTavczCyu7ueaIXq
2tsbmSdwwdMnBDbWdSOeGIA+YgHxD4r/Eibxle2qQ6fJp+n2ciyWDXAjBViMGQkPncVOFUe
3OCSORvvD3jCe6m1i/8G66kqxbYgNHmKIfMA/eDad7EEs2Bzgrn5ix5W8+26UJrzUPD+oQw
Qqpa3e0khUA7D5as0eF+XduPGdu0fKCXANKxuE/4Z78QRNDcCDVPEqSRS3UQVJJW835Vwx3
4EC5K9CxGTVn4kW8Unxx8V/aNrNZW9pZMwIONtqik7euMjGRluQo5bI6LwT4autY8OfCrSb
7S/Jj1TWH1F7lI3jSSG3JuY1f+D/l5u8YxkKvYcc9LcQ654i13xJNG00GqazdXqiIAlk8wI
gyo3HjPU4XdkDPIAKsdq17fRXV6tzbmCeS2WMoqAOMLwoOcrvc4B+UjHPWmrJDcxF0gCx+a
SytIEMqggE7j9xOHG7IJxgc7ts8lzAnl28luJAIfLMKYjQbuCB1XAB9fmwRnGTVZovLW4i8
s3EhALyhEhVgi4I49AuMAkArxjgUAJDoN9cyRapa29wh27YbiL5JFdcHIdQPLTk4APGfQDH
ounfGg2/h/+wfi9Zp4n8L3TfZzdSw/6TGeTvPA3gKAwICsMggt1rjbj7VZ6abncxSeRYUmN
wzM77RINoBxtPl7cHPqwwADw/iW6uZNP1VhGLqTDAAbbj7PCSPm3j5ejMCQCd2SduKAOw+L
/hPTfh/47h0jQrq51TTbvTYL60gu1Vlt4y8gAZuCwXau3PryeOfL7v7bdWmobrnbaxEtKwU
YDEEoi5Hy9WJxg8nrX1Z8aPg5438afEDQNc8JadZXWl2mjw2fmT3SwujK8jZGechWGDg4zk
DIrgZfBPw/8AWxuPiz4wttWmhAePwxoLeaOGJxLJwQpbk529ByQAKAL/7QhEngn4daLpkQk
s08OvPACn7vBSBdwY8Ahe7f3hj5iK8c+DVt4YtfEU3ibXvE+maXfaQBcaZZ6gZUjubkfcZ3
RThFOCR1PA6ZNfRmleJPDP7Q3gyXwZfafZ+Edd0qRbnQ4ZoxJEsCqAoGcbhjhlGP4Tg4rjt
a/Zi8SyXEcl/e+FmmeQu90NSnha5BAzu3owzkE5GCSST2wAfPqw32q/FCeGTV4b68v78xyX
dpIwS7aWQBthIBIbeeoHGa+hfGHjMeF/2rbrxtMD5OkXqWD23mfN9lEawu23sMyFge5UYB+
YjQ8F/CP4Z/DTxZbeKvHHxO0G4bT5vtEGmWMu4LKn3Sx3GRtpAbbgcgZ44PA6vDYeMvFHir
X4YxYWepy3Ei+ZH+8KSMWjIUD5i3yt0LDhewBANn4k+H5/DPxS8TwvIk+mfbI9S+zxx/O9u
z+eV3Y+VRh1xnkjOO6+g/HTUftvxI0LUNOVbqGbRYbi2xu3xxM85kkUAcceVkkjA68ZFTXt
z8J/HHh7w/4v8AGni3+y71dOjs9W0iMJJPcSRB1ZW+VpFGTJ8y4ypU5GAa4j4oeLrPxzrhv
LK1Asbe1jtbOzRsmNI2kJE23puJQ7VJGFUcnoAcdaaVa6xc2q3lubh5bu3t4oFRvnMtzGry
sOdgy2FYkZOPvc19HfFv4l+P/B/xJe08Om3bS00+F/LuLVpEaUtLks642KAFySenT1Hi3hf
Tb7VPiD4S0y5ll3nXoJgrqQN0MhlkH1CowIGVXp1yx6z46xyRfFzVZo4yZXtIQrfPwCoUdG
AIBLnGDksc5wKAJL74n3/iHULsT+H9Luby+tkjvr21e5hAiTnymkWTIXDsSoBzuyV6E0T4v
htdG1bT7LSrPSNN1BGa6FnqcyRKrfMViTO1FbeNy4/iOeOK42JVt7e4uGuHsY43DM0LLtnk
MjnhmONqkbvQEZ5wCNnSfDvizxE3naF4Vv8AVtOJMf2+C3iWMgLwEMjhGCkDHUZXr2oA7+w
+MvjiUxi1bTILZUWOYJaqFtyFTHAkJyQflX0554Fc/qvxn+IFze3dja+Jhp9zGpkIMcW2JV
w3zts4PJUgAn7owSSRna74I+MU1sW/4V7fLp+GKQRX8UssYGCD8r7ixIGWByeeOmPNp4NQg
1eXREgn0+4aZZLm3vo5Y5riZ9wVVg5c4JONoOAByecgBrEN7qdwbqbUhcGeVTNtbFxdPsYl
hlQWUYHzAHOQc85JXot58KNSn0i11/x9Onh20jIjtbFnV7mTIOMtj5OMnaATxztxRQB9u0U
UUAFFFFABRRRQByUVus/xeu7uVyzWWjQxwrxhPNmkMh+p8mP8qzvi3d+KrP4a6rP4Ttree5
iiaWfzzwYEG6RAO5dQVHpuJ7Ct3UvDstxr6eINM1F7DUktjak+WskUqbtwEinBODnGGXqfW
uV1fQtRv/Hvha21zWHvoz9qu5rWNPKtmVIhHs8vJ3AmYE7y33eMdKAPDPB83iDxZ4t8HeJf
DW/TNRnt20zUlRIrgtZLHutb2RXG3BUmNiCGzlQQcivprwX4P0rwX4Zs9I022tkkjhRLieC
3WH7Q4HLlR05zgZOAcVl/D34faZ4B0/UUtY0W41K7lupvLJ8uMM7MkUYPRFDEe5JPeui1Dx
Bpun3K2TSNcXz422lshllIOcEqPurwfmbC+9AFvUb630zTLjULpisFvGZHIGTgDoB3PoO9Y
2l6F9qMWseIFkudQZvOjgmfdHZ5yVREHy7lBwXxuJzzjikNjrOuXNvNq8cdjYQSrOllG++S
VlOUMrjgAHDbVzyB8xHB6WgBKZNDFcQvDPGssbqVZHGVYHqCO4qSigDyjWdHsNBsZPCPiiH
7Z4D1NlhtLhz82lSlvkiduoTdjy5OqHCnjaa8H8SeB5fAnjDUIdaa61OSZDcaVduQscwBUH
gJtEiB2yMjPYgNivsTUtPstW0u603UbdbizuomhmicZV0YYIP4GvEfGujPrXwa1zRNYj/tP
UfBV2sqM0nz3EEarIrMcEgtbuVbjlgeCOKAPnS9t5PEekva2Fw8Fnf3VtaQyxrh7uRplXg9
l5+9kA4UcAr5n0LrHwX8B2Pinwn4X8P6dNZW07Pdarbx3knlXlrbgH9/GSRIWleEZPPJ64r
wfUIfOljgvpnR4JYriO58xoYYFR2YTbzhlBIc7Ad3yAltzEr6P4HhtvBfgHVvFWsaneXA8X
XEdnbzkSSTDT48+bMNzsw3Bnxg/wDPI4PSgDr9C8e+B/AcmvWPhbTru71DUNVVNN8N2qSRm
VSoAlhEmFEbEO5ZfkAxVXx98QPiT4l8LzT+EdK1LwPpcBijub/VbdYryaZ3VfIgRm4xuOZD
x8p2muzm+NnwxtNMtZNLvJNRfaEgtLOzkEiDbwDuChBgY5I9BmvHPiP8Uta8cWq6fHokOm6
RZ3SyrMxMkkr+XhApOFbiTJ2hguFO45oA5ybxd8TtKu7rS9N+K2pT3EU2P9IME4C5O5QXQE
kKM9hnC4yyk6snxU+Mmmou7xzp8zRusJXUNLgRS+MvuaJztCgEktt4rmZLjZHcNZ/Z53WdY
4wg2v8AKrbsNjcFORubIB3DGSM1V02z1K6umbTbbU9QNuwnmaw0+W4EByrIjbY2AbnKo3CA
biC20KAd1pnxy+NjQyzyR+F7lE+QpPZXSMhwGy2w/KcEHB6DHcgVej+O/wASPs/n3/gXwvd
zNII1Ec8sZY7NxUblYEjv83cdRzXA20Ekd6lreWOo2SIgOH0i8QEbcqELJkLweTySSTzzUT
Jr2oX8dloujX9/evNiCFrGQCWbpks4Cqq5DbzxhW9cUAdq3x1luXgfUPgPo2oXV1L5YlttS
gJldio4HlEnII7ngE9AcTS/Hjw3p32lZvgnqOnyQp/pElleLGFAXcR5ke3OAc9fyrH1b4af
EjRLCH7d4Pupd6Mk9zo0yXJVWPKKuQ6huNxCnIAHTrZ8P/DDxp47sZtJtdFGgaDIxSbUtSh
eGbbwGjih+VzjBG5to5I5xkgHqMfjmymQed8Mvi1axuoKtF9odeBjjy7g4/LnrU3/AAsnwr
ZTebfXHxE0BkACw3ulXMgORjPMcmfxPWvZtOtGsdKtLGSdrhreFIjKwAMhVQN2BwM4zVraM
0AeKQfGD4e7y8nxX1WHOf3N3pixFTnuDag/nV6D4teDyojt/jF4eeQtjOo24UjnphXjx261
67iqk2l6Zc7vtGnW02773mQq2fzFAHAR+PLW8vYrfTPib4Hu5JCqJAB88jE9ARcnr24P41c
1fR/G39j6lFBrmn6hLqdpJBJFe5tobWRkKq8JVXO0Z5R9xOAdw5B17n4d+AbuNkuPBOhShu
u7Toc/ntryb4n/AAx0qw+H3ivxF4q16/16y0zSZo9HsbpgkWnnZhCCuPMfdtAducccnmgCv
pvw9+KGg+DLTQ7C8sNSfT9An0uxddSJFvcSOcTndCpwsZCADOAvvmubb9n3xvpfgaKTS9Qs
J9UgtUgOkn7hwo3Mlw3KuWAJHAIG3PQjQ+GXwS8G3EU+m6vp90t5BYQ+bJDqEsMm9mkIcrG
4CsU2HB9j3r0PUvhp4sexsvCOi+NLqw8IeZ5lzL50jaoqgf6mOck/KW5yRkcgZHFAHgF98K
PidaSvJbeBZ1Z0CBvOglGM8AlJSdoGcnq2QMd6zr7wZ44hQQXfgbWvJ8xd3l2LyGbaMbjsD
BQMDAz0DHByBX0uvwguoG3WXxU8dQsOVL6mkwUj2eMg/jSj4e/EO2Q/YPjRq5Ytn/TdNtZw
B6cKp9O9AHyfqVn4ohg0y6h8Oaw1xGyKyT2kwhtoyBuzuUYB5JOcg4yQMCuYewaxsGjurvy
bdiY5BcRtHNcqodsjoQhXCk9ewGcBvuBvDnxfjiC2/wASNHkKqBun0DliO52zAfkKhew+Oc
MUaprfgu/ZVIYzWFxCWP8AwGRhQB8Van4s1e9tZ9OvfE+ozW8EW2ZZdRlkRsk7Io0MrKMAH
5icKF7nG7Ls49S1yaaMwp9ljKL8pkfYA3yqNrDhVyercsM5Zhj7cu7D4sXDmS78C+AL98fe
e6m3E4/2oT3z3rFj0XXD576t+zj4amVgSTZXlozux6n50Xr9aAPk/UJkkFrbR2X2tJZPLhJ
jwZeqZAXnaQG3OBuwOCSdyv062srK8iuJbSG4v7hkWVpEBjt9xAyq4woxk4UHJG1TgMa978
X618P/AAjHa3Hjb4B6tovmt5cU9jNCedrDarwyg/dJGOODXKz+JP2cpoY2u/h94109uflVZ
+NyhcZMxzwooA8803SYbexiu/EOmLb6cssrva3DYfzM5BYL958BQE245GQflWtyOQzFLu7C
IyZSCySRFcjBzghsEkbfmI2qBj13dJJ4h/Zxvri3H/CWeMNJmRmCoYW/cE5Dk/u25xkE5OM
VItl8AmRo9P8AjdeJcSZUPd25KEE/dY+Wnynv8w69eBQBwhs5r1yl4ybScCFJ0QhSGXcokC
hs/MME446cNWnpmi6fd+IrG2utbkt7O+uoYbq8YRK8MaozsVLBgpwhTcTgbgRjOD3Fp4F8C
6okn9kfG3wu+1uTLEiMud3yjM4454r0z4V/DWPw74wOrNr2iawsNuyxNYOTIpbABIycLguP
vHqPrQAzSLfwp8NvDd/4t0nwNc6rp2nK7trk15HPdzqhKO6+YQQMDjaQCKf8TPBfhHxl4mn
1RP7eN/a2UZub3RpYJYVj3OUWSJ2+Y/K/3V6dTXuTRxyIUkUMrDBBGQR6VXt9N061glgtbG
3gilz5iRxKqvnrkAc0AfME3hf4X+A9M0XX7yO+8bXeu2aS2i38yWtmIUCMGeIAAKNytgpI2
RwM4rk/Efxa8eeJovJs9bTw5osA8uRdIiMPl5GVzJuLZPCqBtBwSQPlDe+/FD4X6Bqfww16
28N+DNNfWjZstiIIEidH4A2EYCnHQZAzXy9qnhXxo58m+8D6/IIiDsXTZSi7QMcoCM4U7iO
7YUkEtQAab428bWUMlxZeN9eVI/L8srey3SLkEhpA4b+6crtxxgZ5NelaJ8cPE0qmfW/D2k
6rqMEG7S9alt2t9yEPuk2AMdjFdoKsoYDoDkV5La2Mulu9zeaZdo1u7bIruzZBcsv3Hb5QQ
AeiEAHjv0lu9fWKU3Vy9rPZxKIVgnmKiVPKKhW+6SD+82x8EhsnnIYAb4p8Wal4w8daZqV9
em6uWicxuWyqrhvuxkARqecYOSNpJbgkqtpjaW2v6YtrFCr3GWSM5LLiFjuOeScFxnJznnp
RQB+iFFFFABRRRQAUUUUAFcn4qt9Wh1rw/r+k2Ml+1lPJBc20TKHeCVMEruIGVdYmOT0Brr
KSgDm20/xBrSL/AGrenSbQ/es9PkPmt7NPwR9ECn/aNbGn6Vp2lW5g0+zjt0Y7n2Dl27sx6
sT3JyTVyloAKKKKACiik7UAeOfGT4mar4SutO0fw3qGn2l5KDNeTXabzFCQwQICQpdir4z/
AHTxXKfCzxDPJ8T9a0fxJdT3beKLUP8A6SoAaWIMGTAAUboWGAAOIz1Oad8Yte0DX9VufDO
neFrC+1i3mW3u9SuoIpHt1ULKFVQfMOSRgHAID9VBNeTahfazdaxpun+FLp5tXa8iGm7c+a
kwJ2uS3IUKsm8bSCA3TPAB2Gk/CHWpPiE/gzU4bv8AsmzlR5dTMbCOWwRMKokPHmv8qnH3d
sh9CaXxD8TJ4k8cFtMijl0vTMWGmwQY2JGAczDAIG5hwM8rEnHQj2v4t+NF0HwxD4faR31b
VIf3y2uUKW4x5zBv4MjKqT0zntXzZa6NdalqdhofhrR5dU1G/tzK4siqrFCuBt8wqBHGWKA
scECPAUnaFAMtpMRxWMIlSViI2mt2Z5biZgwVIckguxI+bHJAA4yVuxaPeW9/NpOr6HJob2
2+P7FOVQQrIF2Km3KnIK5J5wSCMZz9JfDb4G+H/Bw03XdbX+1/FluGd71pHMUTsMERRk7VA
UBQ2M9+9cj8RvhD8RPGXjrW59MutGtNG1CeP/SLi4kMywmGGN9sQjK7x5cmCW/j7daAPNvB
Hgj/AIWt4jj0aKee38MQI1xfTRQsgki83K26yEBWZmG4sASqrgHnFfY+kaNpWg6Tb6To2nw
WFjbrsiggQKiD6D+fel0bSbLQtBsNF06LyrOxgS3hT0RVCj9BUuoX9vpenTX915phhXcwhh
aVz9EQFmPsAaALOBRgVzXgvxhZ+NvDza9p9pcW1m1zNbxfaVCvJ5blC23t8ytweeK57x14v
B1Wy8E+HvFmmaNrmoSrE88reZNbgkECOLaQ0jDOAxAUfMc8UAejY5oAA6Vh6rrum+E9FtZd
avppWZktYisRlnu5SOFVIxlnOCcKPU8AVzFt8R4/EOp6HF4Qa1u0urafULuzut8N2LZMojI
hAVS8m3HmFRjn1wAeiUV5J4V+LMLaFZ6t42uoLE+IdXmtNHitYneMQq/loWkxjBKs+9toIO
QOK7eXxhpNzoUWp+Hr6w1r7TN9ntVhvo0SeTftZVcnB28kgZPynAJwKAOkoqouoWLXpsfts
Bu1AJh8wbxkEj5evQH8qtZoAWvJv2h4jdfBS/003H2aHULyytJp9hbyke5jBbA54rrfHPjz
RfAeiC/1IS3FxK2y2soMebcNkAhckAAbgSxIAHWvNfH/AMQ/Cvjf4I+J7Wx1X+ytdtbL7YL
C8PkXMEsLCVSoP38NH95Cw96AOv8AA+kyaX4sns+Qtpotqj9QGLTThU69I1iCg453Zr0evK
/g5r58T6df61dXCSX7w2cMgWdZTtEAbcSvALSPMf04xXo66pp0mqSaVHfwNfxxiV7YSAyKh
OAxXOQM96ALtFfLi/HDXtP8U+KbHV/FcU9j4e1Cd7h7LRvMY20flosYw21S8jlQzNgbTnHF
dno/xn0vT7U6p4l8Yafqlpd3s8Npa6RAZ5YItzTK87KcAxwFdwA4xyWNAHuFFeV6D8Q7NfH
3iLT/ABN420eIrKYtO0yJlTZDFH5ksrMTuJ+Yg5wP3RwOtblh8V/At/ojaz/bP2SxF5HYrJ
dwSQb5JArR7QwBKsrKwYcbTk45oA7iiseDxR4buksWttf0+ZdR3/Yylyh+07M7vL5+bGDnG
cVfs76y1C0S8sLuG7t5PuSwuHRu3BHBoA87+K3w31Tx8dFuNK1Sys59KaZ1S9t2ljkZwoB+
VlKlduR1614zefA/4m6Y0t1/xT+oQxo3z291JbOExk8GM8ngZ3dFAyK+rGvLVb2Oya4jW5k
UukJcb2UYyQOpAyMn3FVNe02TWPDWp6TDdG1kvbWW3WcDJiLoVDYyM4znrQB8Gaa19MLOdP
tX2yS3drS1ikDiFWZT84yMjAZvm6Hdjc2Kq3N8ial9g0mCGRrlG865uYIiIFB2FxgfKqZYc
ctg4GTk+xH9n34iyaimktqWjW2mzhkuNWt5JGmWPkbVhKgAlWxjcRwOeMGvffs8eO/CtvMf
C15pmuxHoQn2O6/LPlv3HLLwT3JNAHjFxFogsrdbnSra7uoCCZHtEWW5YrnMnyjnrxg7QBk
lq6j4S+ONM+Gniw67b+GXvbK/s/IuxYECeFdqSBxGcBgMc4PG4Z5IFbsnwJ1y38F6n4w8Za
pd6FeQBYNK0mNoZgGY7E83AKYLv/DkhRk81y9hHb2FvHdCaK6aVflHnF5pW5TeoB4UnaRgY
Poc5YA95s/jT42+I3iy8034N6TpE9hp1rFNcy+IFlgkMjsw2qqnoNuD796b8Kf2iG8SzaxD
8Q20Pw6ljEssN0lyY47gb2R8ByehAxzzXI/BnWlgm8f6xmaRdN8OI5Q4GMNcOQrZOed3PTP
TI5PhdtZ2979mXWLWCeOBiII5JhtfGMlSCMp3L4IbHHXDAH0D8VP2jhq0S+GvhFfTm/8AM3
3GsmJVgihUHftMg55xlsYAzz3ri7H4ofGq1illl+IkV1tKqwuNJt9iZ5LErggBRnPTr9a57
l9GSK1sbjTXwZprgYRY02Bx5UZySCkoIA7Kcgkkm5qvhHxVp/hvSPEFxoJ03w9qUkcsJW4j
eaUGJpl3ImScqp652jHBxigDoYfjr8c7OCaSN/DmtW+T5c72j/NjIIHlOAOVPXrx64rVl+P
fxNCJaar4T8I6g5zmHzJk8zAyWAfIx1AOeSrAZwa5bQ9JvtQvovC+haWt3d3NuywQpcHDgb
R5jsPuQqOrnBySi5Oa9OP7NniGxa31PR/Hay6rIu28S9tj9nBPUwiMqVA5AU5BBxQBw6/Er
Udd8SWFhffB3SfD7Skn7VC8ZlH7tmG0bAcEAjOfWivbvDXwA8N6TfWWqa5quoa9qNnHsid5
PIhjJVlYrGmOSGPLFj78CigD2GiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACkpa5fx4fFf/CG
3ieC7WO41mTakYknEIVSw3sGIIyFzj3oA+ZPG81xqXxZ12DSZkNl/abb7tZGEa4hiEgLA4y
GVsgDJ2EduO9+CXhewvNavfHcrGa1sRJZ2M0oAUuWJnkXsAOEBHo/OK4Sx+HXjHVPElh4H1
TQn0RZ4WuZ7mOe3lFvCJFDthXYhiCVQkZ3dMBWI+h9P0rTr6SDQLC3SLwtoO2ExHJW6mQfc
OT8yJ1bOcv1+6cgHjfxo8LeOD4ql8WQebq3huYxBm04MZ7SERkbCi5LJuZm3pz8xyOARv/s
2W1jqOma94wswzwXU0em2sk2PMMUCks2MZUM8j4BJOAM9K6HXNe8D6Npt7rPgjVj9ttbhIZ
7Pw9/pUZZ2wTLbJlTgBiWAV8KQGqho934T8XtN4ksbae1von8uXXfDXmwSbsdLi3I39vuyJ
Ko9euAD0P4g+IrHwr8P9W1i+ge5SKLy47aMkPcyudqRLjnLMQOOea8I0azu/B3hzS4fFy6n
FrcE8l49vHq1x5t2kQaeV1XzPLS3XKKSR0Rh8xYV6BeaHfeJDHeXFr4S+I1rbEKss0QtL6A
g5wHG9NwPOMRc+lM8TaboPiLUYZfE/g7xfYMLI6dN9lj+0R3FuXVjE7QNI2NyjJG0kZBODi
gCv4k+LutyDwV/wh9jYwW/ii382O+1gSeQk7Rh4bQmP7sr5/iOMcjNUtL8aeLtX8cz2Goa/
bx2ui2SaklvZ2+U1uFYCJJo5gdu3zyF2ccDnnpC3hf4XnVBdfZ/GkVib4ak2kLp18tqblVw
ku0Q712jaAFYL8oGOKvaB4f+F+gJdx+G/Bfiy5+0WZ07y2tr8hIC29okecgRqWYk4Yc5oA8
k+E3je2t4vAOgeOrS60HTbe2vNYsL+4nH2fULhndy7gEAKmWwDk7sHjIB7XSfh98UZtO8J+
TpmkW02jaxNrF7d3l0WbVLiQuFuAEUnaqOPlYgnG3gAGvRTp2pXltYaXpvwf0Wz0/SyHsP7
ZuIFW2f+9HHCku0+4IJ9qu3sPiWEJL4n+JVpoik58jSrOGIt6LuuPNLe5CqTxgCgDG+KPhn
4ieJ3srHw6tjC1ssM9pq4uWglsLwOwlk2jO5GiJQLzy5zVnVPAPiqPVPE2qaDremWsl/ose
k6fCbPy/IKg/vGdenLsQoHZfSnvo+lX+5obPxt4jbf88j6pcWcRHsjSwow6fdUg0rfD/Sp9
jT/CvwzcKCGJvLrzpSe7MWhbc3uWJPc0AYOo/DDxMuh6Dau+ma5H4W0W5XT7SSIRxT6gy+X
AWjbK7I0yAxJJLZPrWLpPw48d6GPAMUWg6HLceGrG9dJUkwkUzoqoCxG6RiWmY4CrluvAz2
/wDwinhiyu2YeCNd0EsgUz6LeSRIQP8AZtZgx/FKkt5YLCR1034qXNtGnDWuuJFKUyexkWO
XPX7zN6dqAPIr/T/HGk/B3Q9SsfBusW3i22uzDrGomNZLqRZ5T9okj8tjI5O1AGGMK3ynjI
9Q0SHV/APwKvNYjur2/vWjOpMup71a1V9u9dru7KEXc21mY5z9K3RL43ER8rxz4Tn6bS+ky
Lx7kXZ/QCqet2fivVtGutMv/iF4Zs7K6ha3uGi0tg5RxtbaXuiFOCcEg49DQB833HibVr77
R9t1YSWE2qtqUd5dPm4ObcRsBgbVi3FWDDgFQQDlN3D+LTpcnhLUby7tRczy2xkgd5EHmA4
VXX+6ikggdWOcgncV9yuPB/wR0s/2f4j+KGoa1Pc7IJLeC8QiU9EyltHnoT1Jzk1Sg+J/wP
8AA1rBefD/AMA3uvX8rx2tpOYS00jFcIiyTs0wGFwAFxwMdqAOI1PWdcbVND0jQZdRZp9Fs
/Oj8PNLJHkNLzKtuFViEdC2MHcQO5NdP4L8OfELw34ws9e0vwRrNrbTxXUGpX5WNrrEuwhl
SVsuVaNSAVxjPXOa20+PPxH1jUZdP8O+E9L/ALRSeaE6bAr386iJ1V2ZkeNVABJyepwADkk
dl4TX46+L7y0vNe1hPB+jxKPNii02Fby5cdQFkMyouejHB4+7zmgDmJ/CPh59OtdN/wCEi1
+ys44be3ubXVPCsrx3McU5uCJGWJR8zn5ju5A5z1q9rHhf4Tz+O/D/AIj0XxX4P0eG1a4kn
03UIYWW4aVwXkVHddr/AC7QSCAAMDivaF0XXreFRbeLrm4lGfm1C0gkU59REsR49iPxqCe1
8VlGiurfQdYjZcMHElqD+BEuR+NAHger/C3TvEltqFvefFHw1vFtcmxntBHG5nupQ9xJN+8
O4FFMQwfuk+lXvHHwxs9f8DaZo/hi68GvLZQTsVh2Qo9xLtjEg5b5UiLnkkllQ9q9fks7kb
YZvhvpk6RvvUwzQsoJHLDeinP4Cqs2laTIPJn+DsU6dTth09l/8ekB/SgDzT/hT/iJtc0C7
jutIuNE0SCxkg+wlhKwtY2IgiB4VZJiWZy2TxnpXntjqPiT4d6/qVlNrlhpPiC30tZprNg5
jlluGZ47S3hR1DPuyzz/AMJOOB197m8N+B7aaRrTwfq3hK4OM3ei2z2xbBJyxtSVYDPRwRz
0NRTWNzqtrbT32laJ8T9JtpQ0VzIkC3sBAPVWXynYccgxH/ZNAENvpvg34WpaeKdVtdT1Xx
PqUBjadp31C6YLH5kqozkAIoQk9MgDvxXd6Z418P6ncabaR3bW95qkMlzZ2lyvlzTQqf8AW
hOoUjBGcHB6A5A8t1LwenjfxlH420PxJft/ZE8d7N4ZuoRBKt1BGwhh3nDQo245BDK24kEg
8ee3Wl+MdRurzQ/E66t4aknkn1vxHqkl9JFZpEMmOyt5IyUVCHGSdxzk4JGAAfW1UdZ1fTd
B0W61jV7tLSwtIzJNNIcBVH+cAdzXm/wz+K/hfxB4RxcmDw3LpgWF7K7uG/dRHcIT5kipne
i7gOuCCetd9pN3Lr+hNLquhy6eJzJG1lebJCybioLBSVww5x780AfLnjzxXrHxGuVv5LeSz
0mwm8yzsJGQABtypPLlhvkbnavKqCSf7x8nu9QGqSzRWty0MhtmiYRyEBtzAbiAowGAzxgv
zjamS3ufxv8AhZ4e8L6Jba94ZhbS4Li4NvPaLM/2WMsrOJAgDbeUwUXCtu5Hr41PaQ3Upaa
CCO2ChJlnl82beDtO1jGoLYOAeQCSDg/dAO/+HMYj+E3xY1llSOO40+DSQ9viQs5iYH7vXm
4UY5PFedWcd5qMg23hjt9i5lMYIbLtgRoCcISQQOd3X3PrGl2Wn6N+x7fXd8Ehs9Y1qOeRp
SpDwi9jQEkDDAxxc8c5PHNYfhb4a654z0YeNtS8S2ngrw7E3k24vrZ/MdFK5mO+RAu5lwG6
kZ4HAoA5rQ4W1jWPD2mwXN1FY3OpWljujVkkRZJQD3Ko3l7jkdNy9xmvsDWvhp4b1zwjpPh
adr6107SQq2v2W6aORQImiwX6n5GYfjXOfDT4S+BfD9pZeI9Puh4nv3jVrfV7hlkUIBhTCq
/InBPzKNx3NknJr1igDk/B/wAPfC/gVLn+wLKRJroqZri5maeaQAYALuScD0zjOa6wdaKKA
FooooASiiigAooooAKKKKACiiigAoqvdXAt7aWXY0jIjMI0GWfAzgDua890X4qaTD8PdM8Q
eM7q30i7nvn0q5iz8sV2sjIycngDYTk9uaAOpvNfvLfxxpfh2HQru4tru2muJtSUYhtthUK
jHGCzE8DOeM89uL+I/wAWtJ8P+DPE8nh++W61nS7OWRSib44nWWOE5PRirSrkc4wQfSue1z
4lN4k8BaB8RNAv7jTdF0/XhFqNqy4kliW48r5yOVG0htuOrrk8cweE/DWoasNY8Favoi3/A
Icub/UZxrQ2tDc6fd5kEcTg5Enn7GOBwIvpQB6l4D1O81Lw8ZL7UTqB8wtb3EqLHNNbn/Vy
SIoABbDYIADKAe5FaXiPxBaeHNKF5cRyXE0siwW1tCMyXMzcJGo9Se/QDJOADXM6dZ+H/hT
4dg01bzUNWu5wkFtHKwmu7vy4wscSBQBhVXHQAcljyTVWC3vrXVI/EfiGOO78V3qtHpekpJ
uj0+M9QDzzgjzZfoB2BAH2FjqWmtJZfaEn8Y+ID9o1C9jXKWMI+Ubc/wAKD5I1P3myxH3yO
U8UeJtI+F3iO9j8XX2rN4Zk0tLfSrG1s3khlZtwmV3Gd0xIUhnI4c+5r1vRdI/su3kknmN1
f3LeZdXLDmRvQeijoq9h75J1SAeooA+aPhbq/h3wT4L8I6n44vrjQ9WltHttN0O2hkaZ7bz
nKSPDCpkdmBXJYY4BxkmvoTQ9a0vxBpMer6TI0ttMzLueFonDKxVlZHAZSCCCCAeK8w+Inh
jxto/iC/8AHXwzsrLU/EOoww2U0d9ErtbRIH+eF2dcZLDKc5ODWLoM2ifCHTFsrVNW8S/EP
xS32mXT5X/0ieUliWdQxjgjBZiW9M8nHAB7DfaP4d1i6LXFvbveJwJon8udOvR0IYd+9Vxo
WtWqhdL8UXAjHSO/hW6AGP72Vc/ixrzzwJ4V0ZfiZdeIPF2q6dqHxHaAyNZWqhI9MhbjEa4
y33sGRuWyfevZh0oA52SLxtGT5V1ol0pPG+CaEqP++3z+lSNa+LpVw2raVbZ/552MkhXjsT
KB174/Ct+igDA/4RyaaRm1LxBqd4jf8shItug/79KrH8Sat6f4f0bSiGsNMtoJQNvmrGPMI
936n8TWpRQAlFLRQAlNeOOQYkjVx6MM0+igDJfwz4bkYtJ4f012JzlrSMnP5Vna54X0tvC+
sQaT4fsBe3FpKkaxwRxl3KEKN2MDnHJ6V09IxCgk8AUAfEuq/DH4oRRybvAusTpMrxMRcWc
rKjfe6SsTkZBz/fbGOBWD4L8I6h4i+IcSW9rPD/Zd99kjgnP2eeK7MZw5jB4WBY8kbiCcd2
xXvPxE+MtzfWN3o/w+MghAkjutfSIyLGF4cWqD5ppASBuHyKTya1fhz4D/AOFb+FtR8Vp4f
v8AUtZu418vTw0ZuobcHPllmYKZSSzyHd8zHjoKAJJvEMPgz4x6d4G8M+GdDaxl00Xep3kb
eRcWNtFld8x24ccjbk56/WpNP+KmuD4fXHxI1XTbEeGZ72KOxhtxKbtrZroQ+aw53sVO8Io
BOPevBtUh/wCE18Ras19a+JtC8e+KNZTTpoWWe3gstK+UFZCPkceWhznjLdOM11tnc+OfEX
j3xPH8IfF0d3pXhewt7DTYZ7hGti0pALKqbUIjQOAXD/c7k0AfQ3grxRqXizTrnUb7wnqfh
yAS7bVNS2rNPHj75jBJj5yNp+tU/D3xK8OeLPGWpeG/DbTaidKj3Xt6kZWCGQttWLccFmOG
PAxheteQeD/ib49v72DULmS5vfDGnzfZrjUHso1t7yGGNvtN55uQR865VVUjHB5PGf4W8T+
NNE0I/Ekppxu/iD4hg+y6bPC7XMtuWEUaBw4ChI1LD5TweeuKAPqSkryTTPixP4m8aXFj4U
s01PS7K7ls5gsTh5dkLO0olJEaDzAsaq3LfMeAM1w/h39onXdU161sbrwf82u6oNN0hIrhf
KAjIWaRpeS4BYHhMYXrQB9J4HpWNqPh2yvLltQty2n6ntIW9tsK/T+IdJB7MCK2F6U6gDz3
VLNbjVrV9WuE0LxLEPLsdZtxiG6yf9Uyk/MCTzE575RsgkZ/i37Fq+irofxS8OtHYLMkyar
ZlprNXQ5V3/iiHqHUpzgsa9MubW2vLWS1u7eO4glG14pUDK49CDwa55tJu9CRm0UPead/y0
0uVtwVcYPklj8v+4Tt7DbQB4H4q8F694TXTJpra28S+ErW8W6juZd0rzX0zYF7eJGmZI4lY
gKpAwq+wGx4f+M2rWPiW6s9R+2eJrCO8jtJtTit/It7YPJhVQLH+8lVXVnBK7QCACVJb0TT
4tS0iJ5/AckOp6RG377QLp/JlsyRkpCx/wBX1B8qQYH8JUcVT0vVPBXh/wAQ6rr8uj+INBv
b1jNfRz2V0bcSEANJ8gaEsdo+cE5x155ANT4waTBrPwr1O3uNRttNWForn7VdStHHHskVjl
lBYZUEfLzzxXyfrHg25urG1m8M+O/DHiO5e4t7O3sLJXtp4pZGCoRG28kADcc7cCP0BU+kf
E7V9d+IXjE6b4dtdT17QrZYmtbS20+RYJJWzvkkkfah24IAY4H15Hovwv8AhXPot1a+K/F0
cL+IY4WSCBWEosQ+N/7zA3sQAM9FGQM5JIBJ4+0STwZ+z9aWGglGfw6LJoTJGrqxjlQFmDA
jHJbpxjPGK+cmbxV418TxaO+sXviXxHcTiBpo5Flj0tW++zKF2Rqmc5xyeByDj7a1zSLTX/
D2o6Hfgm11C2ktZcddjqVOM98GvmhPiJ408JQaj8O4NI0bR9Rs/MVLm0thbiJAQFlWIZUh8
5Vu3QgkUAfTGi6TZ6DoVjounxiO0sYEt4UHZVUAfyrQr4uuviT8Qrxonbx9crDpNvJMkkcE
cb3JQLulZVwJAAThSNp3AnPDH6w8F3XiS98G6dd+LbW3tdYmj3zw25JVM8gHP8WMZ7ZzQB0
NFMeRIxukYKvqTgVj3vi3wvp0piv/ABFpttKP+Wct3GrfkTmgDcHSisCz8X6JqGp2+n6fLc
Xck4YrLDaytCAASSZNuwfdI68nHrRQBvUUUUAFFFFABRRRQAlBOBmuF+LlzNa/CnW5o9YGj
QLGBdXgjMjxQFgJPLA6uVJA7ZPbrW7DCvh/wGI9KjudUFhYk28ckzSS3O1MqC5ySzdM+9AH
n/jjXtDj+IfgvXrO8e8m0zVv7LujBcZgtluozGDIB1YvsA5GOc9K898V+E4vF+seOvCuhWH
9o6pHeW2v6NIzYtUEjxeflz8oLPFKD3I3Ad60fh54abxnoXjbwe+max4f8LrcWkmlX1xafZ
r2ORW851DOoZ9ko4ZgT8x59PZ9Q1rQfBtpZabHDJPeSRiGy0+1jMtxcBBwAPQd2YhRnkigD
ldD+DegadrPiq81WX+1NM1+6e7GlXEY8i2aQxvN/vFniQ9sBQPUnb/4Shr0vofgHTY702w8
k3rL5en2uMDaGH+sIB+5HnpgstVdQsLrVLVb/wCIN5Dp2lkgJo1pMxWRz0WWQYM5PaNVC54
w/BrYtrPVL+2gtreH/hHdHiwqW8SgXEiDGF44hXqMDLYxyp4oAytOsV0fU5xavJ4m8WyoqX
d/cYSO3XGQpwNsSdxGmWPBOeWrpNH0NdPmnv7u5a91S6x9ounXGQOkaD+CMdl+pJJJJv6fp
1lpdmtnYW6W8C9FQd+5PqT3J5NW6ACiiigBK8+1P4aaTa+ItZ8eeF4HtvGV1aSxxTS3c3kS
SlCE8yPdtK528YxwDjIzXoVIelAHyNoGjfEr/hMY/AGpXl74Xu9QdNQ13xAsxuLnU3JyIYJ
kXbGigHjovOTzg+ga18cdS0a81jWLHTbDWfBmlXUOn/blmeKe6uGwGjhGGWUp1J+UHnB4ro
viBq2v+KtZj+GfhJbuwa9Rm1bWGt3RLS1BAZYmZQryPnA2k45P01tM+Dvw/wBJl06W20VpU
0xvMs4Li5llhgkxzIsTMUDnGSwGc89aANPW/F8ak6J4bvtIn8WyRrLb6Xf3fksV4LFgoLDC
nPTn9aqeDYPiiupXt348v9Aa0mUfZ7LSoZM2595HxuzzkYPOMEDiuM8PST+EvEuvfEH4tRW
2j32oP9itr2W6jaC2t1JMdvDglvmAZySASR0zXKL8QPiJYagnjKztv7VsvFN0tn4c0G7vSk
zxFiTMY1jCrkfNuZvlXAPrQB9L0tRwNK1tE08YjlKgugOQrY5Ge9SUAFFFFABRRRQAV5D8d
PFjab4XtvBul3bQ654mk+yxNHu3QW4IM83yjIwmRxzluM4r13tXz5c+J4b/APaJ13xEkV1N
YeGbIaKv2bnzJmy0gxj73mSQoBxkg9cUAdX4T8K6Xd67bRafaWVroOgJAqxWqZ+03aoCpdi
OVjQxkAAfvCT2OfWKyPDemS6XoUMNzt+1ylp7kp93zXJZgPYE4HsBWxQAlRJbW8Yfy4UTf9
7aoGfrU1FAHBWXwh8C2GgXmhW+mT/YLuCW1Mb3kz+TDI2544iWPlqTyQuM981Z0f4Z+F9E1
KyvbVLycabC0GnQ3d1JPHYIwAYRBySuQMZJJA4GBxXaUUAeTH4K2Wk+EtR0Pwj4hvdMa6jn
ihkuwLlbJJj+9EKgphm4G9izAdKxtN+BV3ouq+BbzSvEkES+F9Pls9slmXJkl3mSePLYDZc
4DAgYGc4xXuVFADEXYgUsWI7nqafRRQAUUUUAY2qeHdP1SdbtjLZ36Y2Xto/lzKAemf4l/w
BlgV9qz2TxjpSSOLzTNZt40JBulazlAHOXdA6Nx6Ig9qpeJfiTonhvxDbeGfs15qXiG88s2
um2kOZJ1YsN4Y4UKuxizEjaOvUVh+INU8b+MNS1zwn4b0JdP0JrS4sZddv2aNvtDRlQYY8Z
dFPBbockg8cgHneqftHeIZVtLfRfB+n281xCZzNc37TLAu3cC6BE68H73TJry3xL8RvGPij
WHVvGV6bK33tc/ZJWtI4AFDBsJgBcqR8xYkMcEcGrXin4dfEfwtDPDL4PmurKWVRJdaPGLx
HGRmUoP3mRhWClMZyMkACuB0+O41Sa4uLW+8mxtp3ER8twyMGYZcOuXlIJAAzjvkkBgD0vw
p8UvGeg3bzWGpXF1pcKMrWuqySXCyENw24uzxkgjAXsQSpyu71GTxb8HfixLa2fjLRbjTNe
MbJFFKJEm27dzBJ4D8y4OSM9+R1rwy/uLPRUim8zZc2WJcFijI5XLFsg+3zYJYnChyfm+jP
gt8MJvDcVx4u8R+dL4g1IExx3AAayhbBKBRwjMRuYZOOFydpJAM7/AIVZ8Jzbz2qeJtYhsZ
AgktTqDFSqsWVSXUvjdk9evPYY7FdN8IkgSeJvEmpMfl/datfP26EQsB+Yr0aoGvLRHCNdQ
qxBIBcAnBwfyNAHCN4e8Dg/8iTdarJxj7XZSTdefvT8Dpzz161s2SzWMIj0TwPFYKcnbLJD
br/5D3nn6V08cgkTcAQP9pSD+Rp1AGTZS+I5b9Df2Wm2trht3k3Mkzk44xmNAO+etFbA6UU
AJRRRQAUUUmRnGefSgBa5rxz4gvvDHgjVNZ0vSpNVvreBmgtY1zvfBOW9FGCT7DA5Iqz4i8
UaP4XgsZdYuhAt/dx2NvkE+ZM+dq+3Q8ngd6+dn8UeNdU8a2kmpXMy+NfDmsRWcvh+zDsl1
p0pJllKqNpGyRPnPA8kHqwoAvaNrf8AwnninVNF8USSXGj/ABA0hdT0S3dsx27Rh0MORkbw
u2Q9gw9QK9a+E9n4m0j4UaNZ+NGEWqWsPlOjEZijT5U3Nk5O1QxOepPpWT4N8G6H8LPAVo3
iCa1mfSJrp7S4MW5rVJ5CRDFhdzEjaMAZYnAHQVY1BZNckgvvGscttpsj7tP8OQ5aa7IGQ1
wq/fPfy/uL1Ytj5QDWbxLqniZzb+C44/sWSsmuXK7oB2IhXIMrf7XCe5xioNIgs9LluLfwz
DJreszHbeavdnKsw5/eSgc4zxGnC9MKOa1I9H1LWYlj1vZp+mAALpdo3LAdBLIMZH+wmF6g
lxXSQww28CQQRrFEgCqiDAUDsB2oAyNM0Jbe6bUtSuDqOqNn/SHXCxA/wRJyI1+nJ/iJrbo
ooAKKQEEZBz9KWgAooooAQ9OKWiigAooooAhurW2vbWS1vLeO4gkG14pVDKw9CDwa5HUPht
4f1Hx1pPjGWa+hv9IiENpDBceXBEgzwEA7hiD6jiu0ooASloooAKKKKAE70tFFAEF5J5Nhc
Sl/LCRs27+7gda+dPgXp9pqeh+HGkVZr6WSfWL+Xz/NMh3ExMwxhWLzZxyR5Q9a9R+Mmuza
H8J9Z+xq76hqCLptmsf3mmnPlrj3G4n8Kzvg9oFvpOmX7291HeW9u0WnWc8cLRBoIow3KsS
QweWRD6+Wuec0Aeo9qWiigAooooAKKKKAEozXiPxe8S+O9J8ceC9D06/tbHQ9f1aGzdrbf9
qdd8ZcM/8AAMFh8nOOcjpXTeHdWuraDWPHXiXxhNJoMs0sen20kMcUUcAk2o42rukZiPlOT
uUjgk8AHok88NtbyXE8qxRRqXd3OAoHJJPYVW0nVbHW9HtNX02YT2d5Gs0MmCN6MMg4PPIr
xbVvjZ8PvGmkQ+HLexvLwa7DdxRNc2Y8mCWJWIEmT975QwABIDKTtyK5T4G+NdE8QXmhW0N
9dzah4b8J7FstzrHNJ5hDlVPyl0RUXPfzD/doA+mL/ULHS7CW/wBSvILO0hG6SaeQIiD1LH
gVwWpfGDw3bweKF0m3vNXvfDcKy3dtFEYj827GDJtBHy53DIwRjOQK+ffEsK+M/wBkvVPiJ
rWsX41nUL5pzDHeSeQ3+lBFg8lm27VUZGBkbc+ueuk0u78Y/EnwN4k8PvJcaJrVlDp+tzxQ
kxu1qUuQMnghmUR7uR8rL1oA67SfFmu+N/ipJNouh6fap4Zuo9K1K4mUvcoJYzJOIySAEDx
xp0LN14AwT4J+Lb7UtX8X6LrmoT6pq6a9egy7MLFBD5caZAOEB/hA64b0Jq5D8GLuz+KGt+
I9O8ZXdl4f164S91LR4oQGuJlzx5xOVQkkkAAnOM46ej6J4W0Dw7c6ndaNpsVnPqty13eOm
SZpT1Yk/wAugyfWgBPFetDw74P1XW/L82S0t3kijHJlkxhEHuzFQPc18XPJfalrFj4W0WSM
6pdCW7hubs5jtfLQySzyHGGYkMcAfMSScA/N9r+IPD+keKNDm0XXLMXdhOVLxFmXJUhgcqQ
RggHrXmGoeBdH8IX1lYeHLdYoJtN1R5WupzLNK5iiVFVnDOcLnABGFB68ggHIfC74F69pfi
ey1fxsdOmsbBEvLaC3LSvcXhBzLMXUHK5YhRwCR6En6SzXOP4hvI9Vit309RbzqGjmLER4L
ABmfHGdygLjduz/AAjdXM3HjKS6ZZLa1ubjcUcQxKsjpvZljwCAFGYlO5txAlOdoGQAdJrF
9c6kq6bo8tu32gGOR5EZgFYAh14II27+vysRtyDU9n4fhZEl1HfK+4v5TuSnIIwwztPBGeM
bhmovDujtAf7Tundp5VJjjYMvkKwTcoDH5clAduBt+7zjNdJQAgGBisHXLO4WGW+tL65gYA
M4E2EGAcNgg4AOCcYBA5z33sj1rK126jh0ueJpo4vMjKs7k4jU8FzjsPwGcDIzmgDH8L6/f
3V7/ZmqQg3DIZ42iZWXys/K5+bO1/4TjHDDORRWX4bsWm8dS3sq2lz9mhk+fB3wNI2RsLbm
2lMAruQKQcKQ3ylAHoVNZlRSzHAAzTqz9Z0m01zSJ9NvDKsUo+/DIY3Qg5DKw5BB5oAx/Bf
iyTxlpM2sRaRPYacZnjs5pnUm7jViPNCjlVOOM81yvjiS+8M/Ezwz44e+Y6NMw0O8t8YWJZ
iSkxOe0gQH0BqhpPiq60z4aeIpvC9tayaP4b024ttOHm+dMZrbemZUAH3tqsMds9M1wHha4
8U+ORq/gnWpptb0jxbYwap/a4gxHp7Pb5aPGcBllSPCjGfm4HYAxfiBJrt34h8d+Atd8zWt
R1XyNX8LGL5jC5mRDHCSeMAAEjH+qkPG459A0eDxjoHi3Q/iF4tWGymvdIaz1a0RRJJNIGB
toYgvLzEk54wBxk9a7qz8PeG/A/hjw/daxBHqWs6Laiytbzyd1zPIwwyxjkkuc8Z7nJ6mkW
HUU1q31rV4VvvE08bJp+lo37nTo2PzMzc84wHk742qOcEAaIryTVbXXPEVj9q1+Td/Zeixy
BksV6F2PTfg/NJ0Gdq5z83U6LorWIN9qE/23V51xcXRGBjrsQfwIOw/E5JJqfSdJXT1lnmm
N1f3JDXFywwXI6KB/CoyQF7e5JJ06AEpaKKACiiigBAoUcDFLRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUU
UUAJS0UUAFFFcT4k8ZS2Hi/T/AAnpmnz313cwG6uvJKhre2J8sSLlgWYOQdoB4DH0yAdbaX
1nfRvJZ3Mc6JI8LFGztdGKsp9wQRVmvmD+0viB8NfE+i+H7PxBoupvHexR32j2mnOl1qUcv
H2pmIJkfavzMpwCvzZ5r6L8Qa1a+HfDOo67ek/Z7G3e4cDqwUZwPc9B9aAPKviBe2/iz4p6
X4MtrgqfD8Da1cuqs22biOIDaD8yq7SAcc7K9B8BRTr4Ntru6ffLfSTXm7bt3LLIzoSOx2l
cjsa8m8E+HLq4SWXWPn1zxZPJJqHytm3jDk3CbuMYURQgjPIBHXNe/RxpFEkUahEQBVUDAA
HagB9FFFABRRRQAUUUUAfPn7SWiah4gv8A4faXpOrppd/c6pJFDOzFPLJQHduHIxjGB1LCp
Phv4wXwj4Fn8H+OLqK+1nw7rS6LZwYHnXCsVFuyqecbWJB7KvtXrep+BvCeteIbbX9X0WG/
1G1IMElwzSLER0KoTtB75x1weoFPu/BPhW/8WWniu80O2m1u0XbDeMDvUc49iRk4JBI7UAe
b/Cfwnb3Hwxlg1Dw8Ems9S1FtLkvYfLYxyMwSVcjKhkfGcDgdOlYdr8G/GPhrRfAkvhu602
TXdDt73T7qZiUj8q43EOvGWMbNkA9a+gLiZLW1luJAxSNS7bRk4HtTo5EliWSNtysMg0Aee
6F8GfAuiabHp/8AZ0t/aKn/AB63k7zW4kK7XlETEqHbuccZOMZrvbOytNPsoLKxt47a2gQR
xQxKFVFAwAAOgAqxSUAVru9hsxF5mSZZBGoHXJ6n6AZJ9gasI6yRrIjBlYZDA5BFc/4kv5Y
YPs1rk3GVcKdyCQg7tm9ckZVXJwGOFPtmx4ZvDeaFBIuTGMrGzOjllHTlCQfT6igDZriPHV
lbX2o6AJN4uIZJ5YXj6qTEYsH/AGSZQDXY3bsls+3O8jauATgnp0Bx9cVyV9fPf6t4a1Gwx
LFcPNZsGwRyVZs+hCwP7ggDGaANOLTbbVvD2nzG0gaR7aIZnj3fumA3ocEdVyPQHnms7S/A
djZzbr6Y6gghe3RHXYojMhYKVU7ThfLX7oJ2ZOc8auj6hb2nhDT7q+uFiWOGOKV2G0K4whB
x0w3HoKltfE2g3j3iW+pRlrF0juAwKeUzAFVOQOeRx26HmgCw+p28OpLpzZErKrqOxUkjP4
HH5in399b2kG2S6jhmmDLCrcs7BS2FXqxwCcDsK4bXryTxLrOn6fpTqN6SESEcqvyEurryu
UYHPPJQFQSDUv8AYOvX2oOt9bxiKWF7drgOynaGxghXB2lCxXkkOd3y9KAI4fGF1qFqi2sc
4ZoC3nRKWjjLMY8eY6BSyEH5TjJHWq8c+sa/qWoJDMJYBJ5HlrI+6PcsBYPgLs+U9PvIcnn
dgdlHDpkNvDo988UrrGrSBxtWUsSpJGcfMxPy89cVU1jVP7E1TRre3hb7LPIY3SFOgwEX+H
GNzL3X2z0IBoaBoy6Pp/lvJ5txI2+aQFyGbGON7M2MADljRRb63HJr7aNLC8c+13TALBlXb
kk4wv31wD15x0NFAGtSdqWk7UAfO3irSPC+i+JfD3i/wRbf2Xr+peJhpV5aCU7byMyvHcK8
RO3GBuzjjIPWvVI7Xwl8NNK/s/w7oiwTX87PBp1iuZLqU9cAnhRxknCqPSqGpaR4X8Ka+Nb
sPD8Wq+L9SmlNoFVRMxf7xL4+SNR1c5wOBkkA27Gyn0m/ae6li1bxlqkeWcZEVtEDwqjqkK
k/V256ngAghsdRg1mLVNVePVfFk6MLW0RiLXS4jwxHfHGGkI3ORgBRwOu0nSU05JJpZTc31
wQ1xcuPmkPYAfwqOyjp9SSXaXpcenRSOzme7nbfcXLABpW6c46ADgDoBWjQAUUUUAFFFFAB
RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRWR4m1KfR/Cup6lawPcXNvbu8MKKSZJMfIoA9W
wKAII/F3h2fwxfeJLfU45tMsVma4mQE+X5WfMBGM5G08V4b4q1/wz8UNQtrH/AIQ3WbbxhB
afa9JgmvlsJL+1dQzBJo2YcoxIVu4Iz97EvgbX/C+rvaeALnSLwXmp6W+lanCA0c8cqJ+9a
4iPAHzfLMM/e2nHFbHhv4X+ONM17w7ZavqOl3uj+Gb5rnTtSBb7Z9nMZT7MVxgLznO49MY6
YAOs+EnhbWPDfhJ7fxCs3nLdTGwS9nW5ubS0bbtieVcgnIJOCRyPTA4b4q+I5vG2p2vg/QZ
JD4bsLyObxDq0B/dxCNg/kq4/i4ySOjbB1rr/AIzeOrbwt4R/sez1SK11/XWWxsULfMnmME
eXjkBQSc+oAqh8M/Blmmn2MwsvL0ixSNrRWcH7TJgMJGAOCIycL6v5j9SDQB2vhLSbiP7R4
g1SEx6hqGNqSBd9vAP9XGxA5bHLdeTjJ2g11dJS0AFFFFABRRWZd6qto1wkiorxqHjVmIMq
kgcYBydxxgZOSv8AeFAGnSUyGaOeMSROHU5GR6g4P61JQAm4UZGM9qw9S06+ikkutJmPK7p
Lcs2ZHDqylSWAHAcFejZAJAFYMS+M1sobZo5pvKzbSStNHGZsKB5uACdpwTneHDMeMYIAN/
xBqcFtpdzD9njvHkQx+RKSsbZwCHba20YbPQkgHANM8KPJ/wAI/GsqldruBuPzfeOcjHy/N
uwBxjHTOBm6f4XuJpBd6pKIy2GkijUfvgVJIcsXYAGRxtVjzk5O7AW68F+XOl1ol99hnj8z
yw8YkRCyFRtHG3HHT+EBegGADq5JooVDSPtBYKPqTgfqawtS8R2MM01iVJlRQ+S6Lhd+0uA
WBIUhiQOfkPqucbUPDerhLiwtZpLq3kjYo0xViMgBo9zksv3QVYfxHJHHOhYeDbe3mZr26a
6hbzCYCCEyzswPLEggOynBw2RxwKAOdtLS68XairXNqIrfaLpbh4AcxvHtAVg+DIH38lWXY
oyMkMfRLO1jsbVbeN5HVSSDI25uST1/H8qzo9V8OaQqaYLq101IExHDJiFVRd33QcDACN07
DPSuc1vxNb6nt03Trq4hctIH2wsfMTYydQCVAZ0J+UnsOQQADV8V6naRWo0+eaT98rMVhQM
/yYfgt8g4HRjkjpzVXUori20fw+ttNbrcy6jG/m7Cy/PvaTy8k7cqXA9AcUugaXeXdxJfeI
bGMOixNHFNErMkuwMzbwxDld3lhtqnCd+pteNLeKXRbO4l3BLW/tpSQcbFMgRm/wCAq7H8K
AJ9Gsra98N3VpdRebbXVxdrJEx4KtNJlfyNY974Gl+0zXWjag1jcybQJOoXDk/MuDvO1iMn
+4g6A1DF468J+FbCS11zWkt7j7VdMIAjzS7PPlIbYgLbcK2DjGBXQap4p0/Sb+1s7mC6zcR
NP5oixFDGuN7yOcBQuRnPrQA7TdO0vw7YsrTRRNIQJJ5NqGQgYXP0GAM5OAMknmqF7eeI9H
JeOyOqwurM8ivypCHGEC99q5xwMnHOAfKNK0j4f6148ivNb1TVfFMV5O50OxvbOcWlvBtMj
OhlULKq4PzAkAFOCcGu7/4S278X+I77wn4dgvdLtoLfM+sNH5UkRJUqscUi/wASscMcdCQO
KAI9Pstb1zWtUv4NXhjlhmi8uIucKQ3zK8alWXhFwWJJB6cV1Om+H7lNUm1DWruPUZA4+yg
whfIUKFyT/ExILZwMbiBxUnhnwjoHhGwktND09bYSt5k0pYvLO/8AedzkseT1Pet6gBnkxG
ZZjGplUFQ+OQDjIz+A/IUVJRQAlY3iDXrfQrOOR4pLq7uX8m1s4RmS4kPRVH6kngAEmna3r
1nodrG86yT3U7eXbWkI3S3MmM7VH6kngDkkCucsLfULfUxqWqiK88VX0WyOGPLQabDnJUH+
7nlmODIwwMAAKAO0+0vdOupbi5aLUfF2pRqZWwfJs4s/Kg7iNSTgcNIcn/d6jTdLg08SyBj
NdTndPcycvKe2fQDsBwO1Lpumpp8DbnM9zKd89w4+aVsYyfT2HQCr9ABRSUtABRRRQAUUUU
AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFJS1w3jn4n+Gvh9qOjW/iKZ4YdTMg85Bu8kLt+
ZlHO3LYyPy64AMT4q/DjT9dtv8AhM9KuP7F8VaJG11a6lEoJbywWCSDow475x7jIO5deJdQ
8K/B+PxH4hb7Xq1vp0ckyKgTzrllGIwo9XIUYrX0TxXpXiHULq102aK6gjt4bqK5hkEkc8U
m4AgjoQyMCPYetcD8SJl8T/EXw58O1cxpHGdcuAsmx5RE22NE/wBoEs/blBz1oA5vw34RuN
RltLvWLtNS8Xa3cG6n1Vrc7rS2WHZKIS4AVR5wWPaDy6ucjIX363gjt7aO3iTZHEoRFHYAY
Fcl4J0+Pyp9YVzLDIq2dhIwUE2kROxsKAPmZnYY6r5eeRXS3uow2EkKzpII5M7pQBsjx/eJ
PGSQAOSSaALtN3qHCFgGPQdzSghhkdK5fxZI0H2G4t75rW5WRlBSNnOxhhmwOAFOxizAqAM
HGcgA6miuak8QEeG49Yt5I7iCZQUkQO5Bd1CAIq7m4bpjPAGDmpbXxRYySTxzyxo0K7sIWO
cFs43KueFJ4zkc9OaAOgqnqFmLu3VBGjssiuu88Ag/e6HJH3hnuAeMZFCLxJYTXCRxNvR1Y
7gwyCAScjP+yw9ipHasa48WXDXD+Xa3NvFDGXlYQtKEGQxJwu04RX+6554wxwKAKehzXem6
gbCN0dvOSNrcMzLA2z5i7AkLldu2PGARwcdO5ubhLYRtJwHbbn04J/p+XPauS0PSLy51FtQ
1CRmlDh2dXXbkElQuw+hAYnBIAGWXNdRqOnwalbLDMozG4ljfaCY3X7rDIIyKALEc0U0ayR
SLIjDIZTkEU/AxXmN/9p8P6ki+S9jaNM3+lSSf69nlWNQRGf4pLncNx/vYUZqzbX/iXXbk/
ZWeCOSMKqXKcKC5DGRRtyCgRhjvKeSBwAdfY6pJfavdQRxEWsChfM4O6Tc2RkH+7tPTuc4I
IGvWfpelw6ZbuqpF50rb5ZI4wnmEAKCR7KAPwrQoATvSFlBwTye1LXjXjTWB4W+I8usXQ1D
WJYbAvb2sSlhFuWcEALwi/Km6RugGSegoA7HxprnhnQtBPiTWIZtRtVZBFHaReduddxXpx1
J5Y7c+55ytD8UXkniCbw7c+GW0G/kX7NFdSzx3DFxB5iF1TAxt3dDjKsOO/E+KIbDSP2Y9C
0rQbwXKXkltDBJIpJeSSQsflznhiTtz/DgnvVjwnrC2Xj/XLrxdJ9t8aS3iWdnaQMVjZCAh
MKHOAAjOzEkhGB/i5AOf/wCEmg1uw1/wLrHjC7u9S1fXhZrMZObeGOVQWIUbY1YAKFAALNk
/xGvT/ihcw32kW/guEXjXGofvnNvaS3BSGL5gxCKcgyiJWB7OazD8J7qP4aanohvrafV7vU
Dqsc0UfkLHKQo2BvmP3QV3kfxZx2rpPC+g3ug3Tax4u8RvqOu6mohZCwFvCRufy4FwCPlUZ
P8AFsyQKAOV0q7h8YfACB7uCSJrIJDdxyLtdIonAkyDjrAW69d1c/4uXVtd8A6bc6wzRnV7
ZRcRD5t1vDFuOOoy0jGY+qRqD0Ir0vQ/AtpZ2WvW8ms3OpaZ4gEjy27rGiKJAQdhRQeVIHJ
PAFdDq3h/TNY0+GxuoWjjgZXga3kaF4GUYBRkIK8ZHHYkdKAINO1vwvcXFvpml6nYXM0cBk
iitpFcpEuF3fL0HKiuL+EmpWOsL4i1z7fHPqGrapPP5Pmbnit0cxRAr1AwpP8AwKu00Hwlo
PhtLn+y7HZNdY+0XErtLLNgYG52JJxk4GcDJq7pei6Todn9j0fTbawt87vLt4ggJ9TjqaAN
CgUUooAKKKKAORmsYLXxDdXem7r3X7pQnnXT70soT2AGNqZUnaOWPU9xvaZpkWmwMPMe4uJ
CGmuJeXlb1P8AQDgdqfYadbadC8dupzI3mSSOSzyMerMx5J4A+gA6CrlABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAV53468N6ve6jB4m8NW9lqVzFbtZXml3
oUw6hBu3BMnhWVs4Puc+lb3jG18XT6fZy+DNStrS+huFaSK7iDw3EZyCrfxDGd2VOeK8S1r
xB418LeJbSw0u0s/AT6k8jahLqA8/TJJhlllilAIUuWYMpCnhPc0Aei/CPwjZeHLLXdQg8L
x+HJNTvvN+xCZZXgUIvyFlJAAcyEAdAw+lec6lcXnjT4veIfEdnY/8SzTLYaRYX2Qu+UMys
ynuBNIPmBGNijnJr0XwzB4osvDniHxlq2p6XcTajp63NtHpUMiRHZGzLM3mHl2BQE4XhFrB
+Gnh/7BpWi6B9njisZGTUfNRTuuDFFbn5mPUmZ95xgAoV9aAPZrS2hs7OG0toxFDAgjjRRg
KoGAB+FVtS05L6ONw3lzwEvE4OMHBGCRzjoTjHQelaFNcBkKkAgjBB6GgDz3zfFFlaMmn26
XscZmMc0M2UDCRgTIxOWJAORhtpPRiOILjSNc1jUop545pYtqRyxusfllDllfEqsGYZcHaV
OGxitRtQudC1OO3VfOtgRA7O+xOcldoz8pBwMBMEyIoI2gV2kbB41faRkZwRgigCpYafDZ2
EVttR9oBZhGFDv3baOBk88Vgav4ZkWB20W2hdxHtjhuJiI1PmK2ANp2jGehGNqgAdR1tFAH
m1t4K1SLWHdpYktU3PDtIkIZnXcSZVcgkbicfeyFyoXm7p3gi4bypdXuEluYJN0U0bMr7Dg
spK7cMORuHUE5HJB7uo554bW3kuLiRYoY1Lu7nCqoGSSewoAzLpYtB0SWSyijUrgszFV3Hg
FmJwCcDqT2FaFlOLqxhuBn94gbnryK5XxVqH2qNbHTwk90QypHKC8RkDKV3qOSPlY57bTiu
tgiENvHECSEULySeg9TyaAKd7fR2t3BDPFticj96ykqDzxkAgHIXGcZzxzxTpNW06FJpJrl
IUhQSO0nygLjOefqPpmpr2xt9Qtmt7mNXRgRyoOMgjIz3wTWA3hqaHVhPZ3TJDKT9oZpD5h
DKQ+0gcElYjuzn5ccDigB994qtbeOZohmSONm8t2GchQ2eCflCkEkZ4IxkggXvD+p3eq6Wt
1eWLWjNgqpJO5SoYHkD1x+FY8Pgm3KWq3ksM7QCBnkFtGoleMFT8uCEBG0AqdwAxnGK61VC
IFUYA4FACk4Ga4iDT9R1L4oz6y+m+TpEVkbLzLggNPIrsDtTrswx5OM9gQc129FAHkXh7wz
4n0HxFBoOnRiHSLe/Nw1zLbK/lwgZxDJu4MgCK67cg+a2fmFegz6Lotjq0/iZdKSXVWQqJF
++524wMnaCQoXdxwACcCtw8c1y2uaxtJt1maBX2/Z2DLGZJV8ximW7fJnpggHqOKAOnjdZI
UkX7rKGH0Ncb4o8ufXYmdd76XYzXcCdf30imNGx7LvH1euxhijggjhiXbGihVGc4A6Vy19M
1zqt+qxQDyru0s96xnzW+aOUgn+6Fcn86AOmtbdLSygtY/uQxrGv0AxU9JS0AFFFFABSikp
R0oAKKKKAEooooAKKKKACiiigAoopKAFooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACikYkKSBk+lFA
C01mVFLMwVQMkngAU6qGs6dHq+g3+kzMVivbeS3dlGSA6lSR+dAF70NfN99rd98NrjxB4d8
TeFNW1LT9UtXWG/iia9truXfIRJJ8wKFkkUOMjBj44xTvEuteNtM0fwJp/iu51jQYkiuo72
TS4muHmaHYsckohcMEKFnIU5B/Sr4d+LHxB8RLf+EvC+iaT44fT0Cy6tLOIorqKTlN8bFSD
tyG6nKnI5oA9L+JV5c6Z+z3qcyWj6Y39nwwTQxHe1pG7JHKAV67EZuR/dqbwaix32iWqBTZ
RWt9NYyQriOaNrhCjD1HlvGQf4txPUVLp3hfXf+FF3HhPxFLDe6rLpc9q4iyUG5GCICeTtB
Vc+2a5L4W6tHJ4A8F65Hb3MKxbLG885SqgTxoFZMk5HmJCOTn5ieKAPVdY1OTS9Qsp5gVsC
GWaXPyoSVwW4AUDk7i3QEAEkYg1HxNZwadFe2U8c6tJEOVcqUcbtwIHA25IbocYrcufs5tJ
hd+X9n2HzPNxs245znjGPWuf/wCEP0q4eCaaWWaONjIqZUISS7E4A4OXLZXByBzxQBzmj6R
deIHMt95psjNIsql/m3iQsSQWcbTtAGCCoYY24rvpLoW88UDxNschRKWULk545Oc8Dt3Hvh
9nZWmn2wtrK2itoQzNsiQKuSck4Hckk1ymrXu7xta2omlQI0R8szAKxBPIVQXAPmAEkqDhR
zyCAdDq0N7LaxyaeVNwkiHa7sqsm9S/TvtBxnjPXgmuU03xXfW1/DZ6oolecqEJmjGQcgEH
Cgk7eAMg5OGOBnu+q1mXWh6dPucWsUcrld7pGoMgAwFbjDDGRg5xnjBxQBVt/E0N1Y3M1tb
SSTRyNFFEY5EEp2h1wzoOqsM8HB3DkqaxNS8TSXR8i0nt4nExiCGZVLlkIQEPgncZI+NpwV
YHoKfH4QlaBYfKtbSMKMR267QHCqm4nneSAT82R8sYIO3NamieGYNNtSkp+fzXbbDIyxkGQ
Mvy5x91UGOmMqPlOKAMjSPD0jy6fc3UBR4v3iyRud0bMo3qM8ruKglgTu3uD/ePdU1ESONY
41CIoAVVGAB6U6gApKWigAooooAz77VYLCZY54pipXdvSMsB1445JJwAACSWHHNQza9Yqkw
hlWV1iMindiNznAXf0BJ4x19jg1oXFrb3cTQ3MKSxt1V1yKyj4Z0t5FaWN5NjFkG8jbnaTy
CC2dgzkktkg5BNAGWNc1LUJJIYrIpEPMDGMlnePdHtYYK7DsdjhiGyuVVqqeH9FuLm5e+vG
aUTeVI0kqsY3Kgr+7BkLLx1LDLbj2OB0tnoGm2KIltbpEiKqhERUUgF2AIUAYy7HHTPPWtS
gA6CuH0GQ6nqFpqPnHy767utQVGXa2EVYEX3+Q5+uK7g1w/hIwtbeHIbNQBBp0rznGMMzIM
EHpuZZD/wA0AdzRRRQAUUUUAJTqSlHSgAooooASiiigAooooAKKKKAEpaKKACiiigAooooA
KSlooAKKKKACiiigAooooAKKKKAK9xZ211LbS3EKyPbSGWFj1RtpXI/BiPxrivFXwk8EeLp
Hur7TWsdSYEDUdOkNtcA4PJZMbup+8COa72igDF8L6fqGk+EdM0rVLlLq8s7dIJJ41IEm0b
Q2D3IAz75rxf4V/aG+BPh9JbO2ja7lsrJ5ogufku2T5zz8wRV47M3avoKvnXwbanQ9D+IPg
9Ldhc6Pf3d7beWWL4jdbmEkEYOQ8XIz3z1FAHv2o2EOpafNaTYw6/KxGdjDlWHuDgj6Vwl9
rmpeDry6hngkvjcgyQNICsTuXIjiWTLMX24+XbgBScqo59At7hJ7GO6jBZJIxIvqQRkVSQ2
GrFJJF2zQsfkZl3qA3QgE8Er0PpzyKAOHk8Yandaolg1jci0lt3dJYFaKa443HbERvTCqw5
YMTggHPG74b0x7PS49Q1XzklKpIYCuERzl2bb94sWkOd3dQcA8ne0/RdL0rabG0WErEkKtk
sRGoAVQTyFAHTpnJ6k1jeLNaj082lpthmaaVdyH52UckHYASQQkg4ByRgeoAOpHSo7iVoba
SVU3lFLbcgZx7npUFjcxzWMTG4SR9ilioC5z0OMnGe3NYniLV7NtKltVuCBPCkqSwkMShYA
MFzlhkqMLlju+XnFAG/Z3K3dqk67CrZ5Rw6nBxwR1qxXN+DrOSz0UrJK0hMjrlkZCSGIdiG
P3mk3tnAyGGRkV0lABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAVdQulsdMur2QgJbxPKxboAqk/wB
K57wjZratKiRogtrO0s225GXVGkY/T98P1p3xBluo/AGqrZRtJPOi2yqvU+a6xnH4NVvwzv
aDUpZGDO9/KGIGB8uE/wDZKAN6iiigApKWkoAcOlFFFABRRRQAlFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFeBTQ+Z8Svi1LDDLG6WpHnLjy5M2
EKmNh1PLRt6/J7175Xz7pMV7NrPxWninkjW41f7K26UFTJ+4RFVM8fLwzHHDLjOOAD3y1t1
tbGG2TlYowgz6AYritca50HVptUkYNC8omiYbdxAXDx4IZicLklBkrgYJHPdikZQxGR0oA4
HVPiFZx289rHIunzTWfmwXE+SI2YqnmMMEbFaWHJz/ABNn7rVQstEvfE2vrrGr2s7JsiYw3
UZRGQS74xsZdhKhpQ3fIQjHykd5DoWl25XyLRY0UkrGnyouV2kbRxggcg8ZwewrSAwAB0oA
4yfTfElu1pAiR3NjAohys5Moy8aiXa6kEoAz/MzcjAznNZFn4Z1LVLgzTSG2hkZ/OQbSGBk
JyG3MwYfNlTlQXdTkHj0rrQFA6UARwQxW8CQwxrGijhVAAH5VLRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFAHLeNZ7ldN0+zsoTNc3WoQBVClgAjeaSQD0/d8/Wr/AIZYS6Et0vK3M01wp9VeV
mU/kRWF4uutStvENhPp+wrZadf3km8ZG5VRY8e+WP4ZrrdPtEsNLtbKPJS3iWIE9SAAKALV
FFFABSUveloAKKKKACiiigBKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo7UUAFFFFABRRRQAUUUU
AFFFFABRRRQAUUUUAJXzhqkEGk/HbxlNKFQT3GlXuJMlSDJbxgqF6Hcjgk4zuGc8V9H14Fd
60NY8YfF2SGPOnWWnC2kkIOfOtod2V4xw0rfjHQB79RTI23xq4OcgGn0AFFFFABRRRQAUUU
UAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRSUAeda5fCb4i3umCR/K/su2tpAibjuuLkqOeBwqsTznBB
+votea6FbT33i6XVLmHaupXr3iEAkPFAhjiOT6iSNuOMg+9elUALRRRQAd6Wk70tABRRRQA
UUUUAJRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFACV
zsfg/Q4dN1ixt4HgTV/N+1MshLOZGd2POQDmRv0HQCiigDoVGFAHQcU6iigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKjm3iB/LYK+DgkZAOPSiigCjpWkWul6bp1rEu82VqtrHI
euwBR+u0flWlRRQAUUUUAHeloooAKKKKACiiigD/2Q==
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCACDALYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/iiiigAoozRQAUUZx/Ok
yPUevX04P5GgBaKKKACiiigD+bz/AIOUfH3xr+DX7MHwC+KnwY+Ofxb+Dd0/7Q0fwp8TQ/C
n4heMPh3/AMJPp/xE8BeMde0mXxFd+Dte0m+1eDRtW+Hq6VZabNb65uPizU5rPRZbqWNk/C
v/AIJmf8FsP2iNB/4KK/D6T9s/9oTxh8SfhR8SPB8P7Omqt4l8QaNpfgP4e67r/ifQb7wn8
VofDmlaZ4Y8NLdReIbf+x/F3iu4ij1S38A669/q+rarBpumwt/UN/wX4+Edz8Xf+CU37USa
Xb6edf8AhdpPhL45aLquogKvhqL4R+NNB8X+LvENtP8AYdRkguLH4d2PjKJvJtXku7S5utN
ZkhvZWr/Mz0rVIB4jj1kaPZ3kWoSWdxqRs/t1tqFxp2jazdrLb3OoG+kkg1CbT3tbPT5G8l
7fT78W8+pu9nDCoB/su0V+aH/BHr4yeJPj3/wTe/ZY+JfjTX9b8U+M7zwJqPhTxT4j8T6jf
az4l1jV/hv4z8U/DubUdd1nVrm91rV9Rv18MJqEuq67fX2t6st4uq6te3t/fXF5cfpfQAUU
UUAFFJkeo/zn/A/ka53xT4x8I+B9GvvEfjXxT4c8IeHtLt5bvU9e8Ua3pugaNp1rAjyz3V9
qmq3NpY2lvDFHJJNPcTxxRRxu7sqoxAB0dFeM/B79on4EftCWevan8CPjJ8LfjLo/hnUrfR
9d1n4WePvC3j/StL1W5s11CDT77UPCup6rZ2t3LZuLmOCadJZIT5savGCw9mz/AI0AFFMMs
YkWEyIJWVnWIuvmMiFA7qmdxVDJGGYDCl0BI3Ll9ABRRRQAUH/OKKKAPxG/4Kb/ALdPx/8A
+CX3ivwf+01qHhmX9oX9jv4jalYfDfx58M7OHSvDXxG+CvxGt9Iu7/w34n8AeKLHSpj4i8G
+OdM0jX28T+H/ABrZXEGj+I9Lgn0rxnodh4hg0iGx+y3/AMHAH/BOD9pm61DQdT+LS/s0+N
dJhvJ73wv+1HN4b+E9tdR6bJaWuovonjmbxLq3w51F4NSvE0+30q48Xad4pvpLe+mt/Dfk2
OotY/bf/BQb9jbwb+3t+y18Q/2avGOtz+Em8WjRdY8KeNrTTLbWLzwd418Ja1Y+IvDmtQ6X
dz2kep2cl1p7aR4g0xL7T7jUvDWq6xYWupaXdXMGpWn+U/8AF3wDq3hL4y/Ef4feI/EWh63
eeEfE/jDwdeeJfDV3p+ueD7rV/CWrXnha71HwVrOl2gttftb2ew87SfEl0t7aarcznxHe6/
E2uzSTgH7y/wDBav8A4LV/Ez43/tV2el/sf/tB+P8A4ZfBb4LRz+EPh14p+FnxK8U/D5fjB
4skvoLvxz8Sbt/C2t6Pc694ROt6JYeFfA1tq1pq2mXGgeGr3xdpdy2k/EtbS5+Wf2dP+C/v
/BU/4WbrS8/aW1D4taLZ2rQJZ/GD4e+FvF8VxqNuk9wYk1SXSdC+I8ikw3o+0ah4vgm0+3h
046rb30ep2eoD8XrGKDVtOsbeyto7eKa50xrKKQ3rzG+shfalczC4vo1VWFjqTpImrS3AsB
DMbLTEgv7HUT/oRf8ABIT/AIIE/Az4DfC3wR8Z/wBr/wAD+Hfjd8e/F2hR+IR8P/HugWXiD
4a/CSz8SWH2i18P3Hg/xFpstr4l8e6Zpl6um+JtU8RW13pWma5a48PaNp2o6UmvakAcR+wX
/wAHCvx3/aAsLSz+IX7AvxY+MdrYX89j4l+JX7FnhDxr4+sdEEexVN/8Ndbs72WI2sbxT6n
s+JzapK9wsWkeG70xp5v9EHgr9rD4DeNrvSNJj8eQeC/FGuJqT6V4B+MOheKPgX8T9Rj0d7
WPU7mx+Fvxk0XwN8Qrmwsze2Mkmpx+HG02W31DT7m1vLiC6ikb6EtbO1sre2tLOCK0tLONY
bW1t4o4be3hRPLjhhiRQsMUSfLHHEEREARQEAUZ2t+HdD8SWq2Ov6Vp2s2C3ljfix1Wws9R
szeabOt3p90ba9gnhNxY3kcN5ZT7POs7yCC6tZIZ4kkABtUU1V2qFBJx3PU/lgD2CgKo4UB
QAHUAeFftQ/CyL45fs1/tA/BeeUwQ/Fv4KfFP4ay3CwG5e3Txz4G13wx9oitwR58ludUEyQ
kMJTH5e078V/kJWVmk93d3FrKTp2pWFvYxXRuVe6tbS+nu7BtRuIWWM3Q0+zs9Su/OupRNa
QzI2u6Vb6sWiuv9l6UEocFh1zt28jaeDuBGPy5AycZB/wAhP9prwxoHhP8Aac/aU8DaBqEe
m+G/Bf7Rnxw8P6Tp9hLbXWk6dpfgj4n+NbWzklutJuYbaKW20i1t9T1uWEMbyxtLFbVYYY0
ioA/ri/4Na/2odWt9K+O/7GereFvFl7p+l69L8b/DXim0sL3UvD3hGXVNN8PeFvFHhDxnf3
FzJN4Q1TVDpOhav4Y0KaAQz3dt40EjRX6QNq/9h1fy4f8ABrH8I/Auh/snfHD476N4yv8AX
vHHxe+K+leDPHvhqWC2j034fw/BfR9QtfCXh+3vIxI+p6pqOm+P7zxLrN8JYED61Z2T6bY3
9vqjX39R9AEc0ohhlmZZGWGN5WWKKWeVljUuVighV5ppCBhIokeWRsJGrMQD8c+Kf2lviv4
g8NDUP2bf2Wfij8T9Tu5mtbLUfjAlx+yx4MsZY2hS5k1y1+Lmj2fxuijhEzS2Umi/A3WdO1
UWtxGmr2INtPP9lUUAfyR/t8f8RHXiTSfF0ulaFpfg34ZtYXMs+mfsR6jod74vGlul7aJb2
eo6rqF58e7/AMTiM2kt03gdbCyaW8e+s7BZdLt1i/jn/aAvPjvc+Ptcj/aK1b4lXnxR8Lq9
p4j/AOFy6v4zv/iJolzYWaiWDV/+E+S68UC7tILie5XQvtFiYDaW9wqzWU0Edn/r5kZBBzy
McEg/gRyD6Ecg8ivxD/4LZf8ABPz9mv8AaU/ZX+L/AMdPG8Xhb4b/ABk+A/w18V/ETwt8ZZ
9Os7SbWLXwV4Z1bUrb4Z/Ea7tI7fU/FfgfxNOsejWNhNPd6z4c1a9t77wUq3l1quja+Afx7
f8ABJP/AIKYXf8AwTP/AGh9a8ReJtP1jxZ8BfiloWmeHvi/4X8Om3u9fuJdHm1PUPCfjXwl
DqV5p0Wr+LdAudX12e+t9Qv1sta0XV9R0201I6rcwXmn/rF+1V/wdP8AxB8S3F9pn7DX7P8
Ap2gaFpttYX958Qf2grKbxL4la3e80qyuZE+Hnw68T/2F4XRdQvYLDS7++8beOJNTt7+DUb
/RfDaQPby/yT2lhrH2yGS406WcXlxLDYXH2Vbi5t3tI7KPxGNZNyJTOtjpz3MU+o3EbX1tK
8lzdJILjTls/TfgcPgxZ/HX4HXPx71Dxfpf7PniPx/4QsfjNrfg7UrvW/EugfDu9/tNfEOm
x30NpJq5s20tdW0O9vNJ0my1/SYJo7yws49estMRAD/Qo/4ImeFfiR8afgfp/wDwUX/ac8d
ax8Vv2kv2mrLxdZaJrGrGfT9C+E/wNsfHE1lovwy+G3g62i0/wz4R0DxFrPhCLxxr1xoekQ
3vih5fCza/qviG88Pxazd/uPXkfwH0/wCDejfBj4WaV+z4fCI+B+neBPDVj8Jx4EvbXUfCH
/CBWulW8Xho+HtQtZ7qK/03+y1gaG++1XM15ue5u7i4uZZpn9b3DjkcnA5HJ54HvwfyNAC0
U0OrfdZT97oQfukBun90kBvQkA9aKAP5N/8Agqr/AMFsP+Cg/wDwTx/bK8a/BvRvg9+zd4o
+DTeFPC/j74Oal4g8EfE7/hNPG3hTWdCc64us+JNN+Ndj4dtr/RPHGgeKvB8Umn+GbeWUHS
NYutIjsmm3eOWv/B2J4lttJg/tP9hPwpfa2q6XaTrb/tT61odvdX9xp011d3aW0/7Nev2th
a3E0LjSNOg8R6/PconkDUJruaCOT9x/+CvP/BOHTP8AgoP+znLpPhSy0Sz/AGhvhc1/4n+C
fiXWPKt7O6vJoYR4h+HPiG+wJV8LePrC0isWLutvo3iS18OeJHIj0aSGf/Np8afDj4h/Cf4
k654P8X+GtR8GeK/DF5rWneK9I8R6Ncafqum6/wCHNbNvqcF/a6jp+yyu7SNUiNs9xbaG0N
jqMvhw3DeddgA/Y79vf/g4j/a9/a/8FeN/hL4W8O+Cf2Xfgv4w8M6xpPifR/A3iDUPGHxJ8
S+Gb6wtotQ0bxB8V9asPDJstHvU+0Nq9j4V+G/g+6OhX+s6PqfiDVdNjF7ffz0peav9n0m0
s/7Sjt9TtbSPVrbTFj0691G4KafDqVxeaf8AaY7W0jsvEB1PTJoBC13bW6TTwx32nXEWr6r
r6tEmrWljaXl09xc67pUempp13ftbxajcGSze6llmMdtGLO5uoH+1gSAT2d5eXMkqDTrp1+
p/2IfgxF8dP2xv2cvgh42uXt/DfxL+Nvw9+H2uXGjahDbzJomr+JodI8TESQn7PaaukWo3s
ttJE4tNTubTT306OWCG1tSAeVfETUPB/ibw14T/AOEL0O98L+MI18QQ/FyNUnPhnDzWUfha
58N2l1qdxqlpqz6Zpt5beLpfD9q2jahb3HhmdNP0Xxdp99qms/3Gf8G8f/BUfRvjD8N5/wB
iX47/ABT0i9+NHwhv4/DnwQ1LxPrUlvrPxc+GWnaRqV6NA8O3WvW2l6l4x1j4VWWhXdjfXI
gfUp/Cv9mTmG7XQtb1Nfvb4+/8EGv+Canxx8I3+k6X+z14Z+DfjT+z4oPD3xN+EIuvCviLR
NVtLTT7O31nVNMivB4a8a3lwml2A11/GOj6xfa1Jbfb59Rttfhs9Yt/5wbT/gl1+zH+xvH4
88Kfto/Gf4g/snftAeBPhh8RfGvwb/aWSXX3+E/j74sfD7xxaePfhH8Uv2ZfGulPpMmoeP8
AR/hzbzeAfG/7NXiO/wBK+KNxrfiG2uvhIdc8Q39t4ssQD+9fNFfiH/wSd/4Ko2/7VPhnQv
2d/wBpyJPhT+3R4E8G+G7/AMZ+B/ENjp/heX4u6TqfgvRfG9h8R/BeiQR2kVpruq+EPEGje
LPH3w5tdP0vVvBcuoy38fhzSfDElvFaft0rK43Kcg5GfoSD+RBFADqKKKAIZiwChR95sEnO
1cI7gvjnaWVV4IILA8gFT/js/tCeJJh8c/iPc6aI7LTPEnxm+KViW1tJBcrba1401aY+I9S
TzA39sWM+hWl8sEUqbbrVo0iu47q6t1tf9gfxb4s8L+CPDmr+LvGfibQPCHhXw5Zy6nr3iX
xRq+n6B4d0bT4dyT3esa1qk9rp+mWcbHbJdXNzDHG+0Mxzsb/Ip/bC+L4+K37RH7RfxOS10
zQLHx9+0X40+K2if2R4OfT7zS9EuvFPi/Yth4asCZtJj8S6TqttFdtdT/2qzQr4guluZWvZ
LUA/0jv+CRv/AATY0T/gnP8AA7VfDWhftB+OfjUvxbudN+I/iS1mfw5B8HdN8Vapaz58RfC
jS7bSrjxTbjV/C8nhvRtc13XvGmux+M18M6T4kh0vw8LiLRtO/W2vhj/gnd8bfgj8Wv2SP2
f7f4PfGH4d/FWLwR8Dvg94U8Tv4M1zTptT8O67pHgPStMvdI8YeEBeS+I/h14ht7zS9QttS
8EeL7HSfEfhvUbDU9F1Owt73S7uKL7mBz05/l379O3Pp3oAWiioppo4UeSR1RERndnO1EVQ
SWdj8qIACWZiFVVZiQqsQAE00cMckkkiRrGjSMzsqqqqrMWYsygKArEksqgKSSACR/BT/wA
F7P8AgqL4U/bX1vw7+zR+z9qPivWPgL8L/Gmp2/xM1jT59N0nQ/jT49W8utE0ibwffPeaid
e8HeGINH8T6f4Z1aXQr6PXvE+ujVLbw7eQab4O1HVv0S/4Ke/8FXIf2ovGif8ABPf9hn4g+
Hb0fEFfF3hH4gfFVPEljoXh345X+naDqdzd/sv/AAL+JZg1jwvpPif4kJaXHhdfiJ4nGl+D
tb1fUNH8FeGtcubXxNqGp1ufCL9gj4Qf8FLIfg9428C/srar+zZ+xfovw2+Cely+L/ivbaE
vxy+LGn/CrWvGV5L8KvgzoWgavqkXw9+Fvi278RavqHxe+NWu6xdeJPjDe3Gkv4W0JLKAeM
EAP46fh1rXj24+GXi/wn8PvhaNU0TxVFaeNb/4n2vgy81PxRomk+GV1rSZ9O1vxBpKajp0X
hC50zxBHq3iVL2S30VPEbXeq2suqafYWuuQfMd1a6jcWItvEWkQ21xB/aGjTWFjOtremw1f
TJbbWLnWtLl/4R+0t7prpNKuYCWutOsbW51S9SawXzdJk/2GPAvwp+G3wv8Ah1ofwq+H/gT
wn4J+HHhvR/8AhH9F8C+G9D03SfCmnaRJuimsLfRbO3jsfs135srXavC8l9JcTzXrT3M8sr
f5QH7WnhvwV4W/ar/aI8IfD3W9HT4Y+EPjT8SfCXw7GmardNok/gTw38UPEHgrwpLAbG7i0
+5sv+EZ0zw9d6S6vPAlnqVtqcE1/H9muNPAOo/Zk/bs/bV/ZLMNr+z7+0V8VfA/9pjVHt/D
8PiHTte8D6lf3Wk2MT6jq3w+8Y/294Ch1aSSzsJrbUrjw9p97bwRTWy61Bc3Etuv1j4w/wC
C2X/BVLx5pT6B4i/bJ8bWaNHa6d/aPg3Q/hL8MkjBvgksU2t/DzwZ4P8AE73EtssMEmpW1w
s1xNJt011VJPO/KXQ5NQu76xEUtja3WotBaaRp+oWdlcGx0uex1U3EyQWskoMb2UU06Xelo
JLy6u9MhJnVbuOP9Nf+CeP/AATm+MX/AAUT+MWk+DPA1vqukeDdCltdX+K/xR1azEvhnwB4
WuJ72wNxdeS0P2zxnq13Be3ngLwWzW1x4l1GHXby4XT/AA3oniPV9FAP3I/4II/s4/H79sq
f4w/Hn9pD4/ftLeJfgjpttceDNC0HV/jT8TIZPGvxh1fVND8Q6t43i1ix8SpaXU3g/wAN2c
2n6hdCC7/tt/iVbJBc2sXhxn1Yr+uD9nX4BfDn9l34J/Df4CfCjSjpPgX4Y+FtN8MaNHKlm
t/qLWcZfUfEOuSafaWFnfeJvEuqS3mveJtXjsreTWNc1C+1CdPNnOCgD2qvxd/4Ky/8EivA
X/BQPwdJ438B/wBj+Af2nvDGmXEWg+Mp2u7DQfiRpdvaPHb+BPia+mOZbiMLiDwj4zuNO1z
UfAk7GS30/UtIafRrj9oqKAP8lf46/sbftCfswfEGf4ffGX4a654A8aWi6hAtt4n09LnT9b
t47K01Rf7P1JL/AFLw1r+gXBuL3ToNT8Ga3daO00EOnXGtW93Dc2i8b8NNQ8a/sw/E3wX8S
fBNxdWfjH4U+L/D3xP8N6pGIb/SdN1ix1dfFemi90i2m0oxt/wkVrFa3WltefZLy4j1w6Xf
30E1xexf6znxF+Fnw4+Lnhi88GfE3wP4W8eeF75SJtE8V6LY63p4k2FI7mCC9il+y3kAObe
9tWgu7dvmt54nAYfhZ8c/+CDHwCvvEOoeOPhD4fvb6DXtcub/AMS/DPXfiPN4Si0/S73+z7
h18A+OJfAvj/yP7DuLK/uNN8KeKPDlx/wkeqa1JcX3xL8J21s5uQD6/wD2BP8AgrR+yz+2z
4D8MrF478M/DH46TQ6Zpvi74I+M9c07RfEqeLbhodNvY/AhvruOP4geHrzxB9ostE1Dw893
qJD2VnrWmaRq062B+3/2h/2dPhB+1T8J/FfwZ+NPhO08XeBvGFrbQX9s0k9lqen3dhM9zpO
uaDq9nLb6houv6HdSyXmj6pZzpLazvIrpcWdzd2lz+LPgH/giN+x9our+HPi5q3g74/eBfi
F4Z8UaH4xs4NYtvC3ibWbLX/CGuWN/oF0tn8IH+IWg3FjNq2lS6zBDp+uf23aaVqIglksbq
aQr/QJol/Hqel2V/ELxUureOZV1DSNT0G+XzEDEXej6xDb6np05JLPa3sEVxFkCRAeSAf55
n/BVT/gl5+1T/wAE5/ihH+0/4E+IHj/4kfC7X/iRd+JV/aas/E+uL8e/BfxF8SeKdS1bSdW
+LXiOxa21KLxHe3eqxR2/xE0S+g03xj4xH9p6np2ia7qmm+HZP33/AOCIv/BZzWP2vzpv7L
X7UN7ZQ/tJaNoOpaj4I+IcUOiaVYfH7w9occ19qJu9A0Wz0zTvD/xT0DQPs2u63pPh2yk8N
a5oMGsa7pS6fLous2Fn/Q78RPh74N+K3gXxf8NviF4b0nxh4G8eaBqnhbxd4X123N3pGv8A
h/WrOTT9V0u+g3KfIu7OaSPzImWW3lKXUDLcRRuP4av+CjP/AASl+Pf/AASz+MPhn9tH9hv
UPEl58EfAfiJPGWgalHH/AMJf4q/Z58QwWTiDQPG2m3dneXnjb4b+LfEd3aeHdI8TB4rLS9
BvJ/DvxVsNRsbVPFXiEA/vJByMjkV8c/thftjeB/2TfCejz6jBb+JviT44m1Ww+G/w/bWtP
8OJrlzo9j9r1bXvEfiTVBJY+E/h/wCF/P0+Txh4smttRm09L6y0zRdH1/xPqui6BqX8yn/B
Lf8A4OPfFeu/FLRf2c/+Cgmt6Xr03xD8ZzaR4G/aQ0Xw54Z8CaX4Ov8AXNShg0Lwz8WtC0a
HSvCtl4cn1fVdP8MaZ410aOCXwiz6e/xEt72wk8ReNPDn5v8A/BQz9sfxf+1j+3P+0H8QPC
HiCz0j4TeCpV8D+DJtRmlutSv/AIffCX7ba6hdeG5ptMns9B0bxj4oj1P4g/ZJ4ZLvVLLxD
YWLu8/2q0iAPMf+Cm37cvxg+OXxD0fT/iN8VdU+Iek3PxKtIr/wst14k0v4N6fPptxHY6J4
g+Hvwl1e/tvBnhxPD9hrWrv4d8U+JLDxD8Tp9MumPiLxwst07jif2PPhX42+F/iTTf2i/EH
hLQ9dmsblPCcL+IdNsJNW1qy8V+GdSuLi80Ow8Rf8JZYabeRPGZtKuzp3iXwrp2t3mjxSaS
LLSydS/KD4o/Fzxl4916PxT4ouE1Cw07xLpOi+HbqO1hhji0WDwto8tvp8GmWMenIYDFo9t
c2F1bPeXr6si2l3q2krqepsPuX9nz4panpf7InxYuo7fRNbudO+Nvw+1TTvC2r6te38Y0J/
A/jaG48KanpWm3vg3xff+BZ7C5sNOPiHwx4i8Halo1rLawaZqGm61q8d74aAP2n/AGeNT8T
aJ8cfG3hnwN4P+FXhO6+Gnxs+K/h/QPi38OtLt/DfxL+HlxF8RPHEOii38VfC9vCut+OPh3
o+n38+mDwz4jt/EnwktbaZNOu/Ddz4f+zsf6AP2Gf+Cn2ueOPjRL+w7+2VoVn8Nf2trC11C
58A67pOn3cXw8/aH8K6NZXmqP4m8JXqNdWGneKB4as49d1zRY7iLRbl3v5fD8kT28/h7TP5
0P8AghBLqN78VPiD4P8Aibe30/hTxpr+s6hZ+LNN1Z5UbxCJNUvfslz4rtbS7urwXOhSeIL
3W7KTxVaafqq2zX1xBqN/aQXVfo5+35/wTH+IGuv4k+Ovwc8dy2vxK+CWn2Lfs9+LNO12XS
9e07VvDt1NrnhFJ3vJE0K91+88R2mlrJ44PiLSbjS5YfOutJ1LVPFeq6hqgB/Vu8iIpZjgA
Mc4OMKCTn8AcZIzjAr+Hr/g4D/4K1eOPH/xD8f/ALBv7P3ii48LfCTwFcy+Fv2jfGemsh1D
4i+KLfUJbPxH8NLW6sd19YeCvBeq2M3hrxxBFcWV7r2sQa3ouqQt4cXTrjxJ+a37Yv8AwXY
/bX/bKj+HmiWviqf4CeGPhjN4L1fXfC/wL8T+ItC1/wAbePtHjeDVfF2u+ONN1/whr1vG+s
WUuteC/DFnqWn6B4WuNYsmnfxx4g8P6J4qk/eP/gkN/wAEPorfXLn9rn9ujwY3ibxBrWv+I
dd+F3wS+JVjpniS6a08UPDdXvxL+OUGqxTtrfjHxDJIbzT/AATrsFzJ4egtrLUfFz6j4vc2
Hh4A8q/4Iy/8EILbXvDHhT9pn9uXwzfXHhzU77SPHfwo/Zt8SyLMmsQ3drHqWneMfjpYyw+
dcWxD6dJ4Y+GInt7V9J/tC1+JUXiTTtak8NQf2F6NomieE9B0nw74a0bTfD/h3w7pmn6JoO
gaFp9tpukaLoul28Njpuk6RpVhDFaWGnafZQw2ljYWVvFb29tDFbwRxxogXWjjSJFjjXaig
KqjOFVQFCqCTgAAAAcVU1C3+12lzbNG0sc0Lo0azvbNICrfIs8REsJchVEsbxvFnzEcMooA
/l9/4KNf8F4dJl8B+OPgr+wRp3jTxh8TdTXxF4V1v43SeHL/AMOeG/ANlZ3Gq6Jqeo/Dz+2
YLfU/E3i+4n065j8O68dNg8KaR9r07XIL/W5wLCD+MjSf2aPH/ir7LpNxFq8/iK9ZfEMVpp
kL3Wt3a32paPbahbaxqcU0kt5eanrSabYXbrY6tLLFZzxq7wrawJ/p46x+yL4Ijm1K38A/B
z4A+DzdQXVxH4l13wzqXjNLrVNRkmbUYdf8EaRJ8Op/EFnN5iut7efEiKWVZr6yk0uNGF5c
b3wd/Yy+C/wk12TxjH4W0bxJ46N/dalY+KdS8OeE9OXwxLdApPZeCtD8O6Fo2keGrEFpZLe
9S2vvFlxFczWmu+KdYit7MqAfxK/sb/8ABvf+198ePGPhrxZ8S/Dz/s8fCWfWTf69q/xA00
6T41u9FaPWY/s/hz4XGS08WtqSzjTnim8c3Xh6xljvW1KK81FdPk0jVv7nP2YP2Wvgp+x/8
JNA+DHwI8Ip4U8IaM9zf3s095cap4i8V+I9RjtE1fxb401+6ZrzxH4m1JLCytmv7siDStIs
NL8M+HbTRvCujaLoen/QoUKAFAAHQAdP85P5n1paACiiigAooooAKKKKAGCNBkhQMtuIxxu
67sdN2ec4zkk9ScuAA4AwOT+Zyf1paKACsnXdC0bxPoureHfEWlafrug67pt9o+taLq9nBq
GlavpOp20llqOmalYXSS2t7Y39nNNaXdrcxSQXFvNLDNG8Ujo2tRQB/Bt/wXG/4IeeDv2Tf
COtftjfsxXN5ZfAyDX9Psvi98MdRlS6ufhgPGviXS9E0LWPA+pGayv9S8A6p4n1Wz8Naj4d
vLu71/wtcavoN3ot9NoFpc2+k/zHWfxVvofCQ0y3isbzU9Qn1PxLLcvaSCGPVCdV1H+wo1k
kbS7awMV3pWmy21rfw2NwLS2bzrea8llP+hv/AMHMXi218N/8EtPG2lXaqYPHPxj+CvhicT
W0l3ZPDp/ilvHUyahBFNbs9p5Pgx97NPF5LmO4j86SEW8n+aXcxzJqM6WyrcMstvqSibTtI
XT7ghbRmnQPGI7Yx6jIsVtb7Ly0J0qWzilS0Mt4wBs6vJbz20eoWuvyyq97oc19B/ZV7f2U
dhoc17K1nYQy6XCdJ1KS21i1lCPFa3WsDVdPmgtUt5YZD6t8K/hz4l8a+EviJq9xqX2Xwdo
PiPQ5dautQ1Ge1iOm31rr+sNo1rrdhZ3lst/qmm+F9c0cayjie3WaPTtHt9RubP7Xp3hd3P
Hp39q6NHvjk1VPDF66/Zli1CYRteWehfYNVRF0g6cJtV8vULN3d7jyydQXVNK07Q7Sw9F+G
cvge+1a51PxZrHi60tL37Idan0LSdJ14S6YwthLdGx1fxXokl0q6St3cPo5k04Xy2tnpZ1r
Qrma+v4AD+gz/gmF+03+yt8JtD+Iut/FbxLrN98T5tdtdc+FXgO8N4LBdG1jSfDniJb+58T
X9rJoOieINME8lnFqOoW1trWpiwnijttOutS0vRY/0U/aW/4Lj+APEH7Lmt/CjRdO1vT/AI
j+MfB1vaafqNw1jqUSRWeow3k97Z+FrU2Os2UFzYW2mabFqs7Weh2Vzfz28uhzXWnW8mtfy
J3HhnTX8Qa3c/D4/GPxT4Ot4fCcUOoajocqX72t2mk2R1JceILi30RrPU9dmSzt49YuNNex
0bTvsdxd3VpZWgXxDo3ws1Kz1uCD4peMZ/Gltp1xqF7Pr/gjR9H8E6g+gW+r3lq1xrK/ERf
EFpqN9G9hcx/8JN4Ei1fT9R1O/toLzQZ9Qjj1wA/qD/4NhP2fPgD8bvj7+1F8UPit8P7Xxt
8SvhHL8NPFfwtj8VW1nf8AhzwnL4u1/wAfWmq6vYeHds+jSeMvDN54K8Pro+uPNf3mgWl5/
aGlyRy6nBez/wB3wUL0GMnJ9ScAZJ6k4AGTknHJr+Bz/g1J1m98N/twftFfDrS9Ss9X8Pa3
+zNeavqeqRWt5ZXepan8Ovi74I8NaLLdwX0FvdGa0svFOsK8E0dt/Z0l9cWvlzTxzb/75KA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA/nh/4OffCeu+J/+CWXiW60GxtLif
wn8b/g74pub+8vEtYdGgj1XU9AhvGVprd7kXt/4gs9BdY5MWMesPqt1tsNPvJov83S3i1C6
ksddk1PRWh06LR9LivI5EimuZ5LPTZNVtbPw3eXNxqM8FqmjPFreuLY6nYadqU9p9qv7F9U
lGr/AOqL/wAFy/BXhzxz/wAEp/2x7LxM7JbeHfh1YeP9IAuXs1ufFXw88XeHPGfhPSri6jV
5Lex1/wAQ6Lp3h/U5oUa5j03VbtrMfbRbkf5VtrZWVvE+lvbT3McEWmhNXu49RljsrK70+V
fIMNrpsX2y4uGsrq4n+wyQXepvJcXb2iNbX15fgGh4g1CN7uw02zjL/wBoaL4e1K+jsNMtt
Nvv7PsdU0m6/srWtQhSxc22vWd3NPNBZRz2qwW15b31tMbw6ld9joOs6V4EXS9U0DSLe+8a
xalqfg+xsPEFjZeJIoLfw9qZs9J8QeGbnUvEDeDPEeueILd/EfhrXNH8b+DdW8FaL4c+0Xe
raTe3ljdX/hrkzcw2Uctpe280ker63pNnd3NxbXN7pKiXQU0hZL9oI2tVLX11b2fn6dJfpa
fZ5rS5vobuMJL7p+zxo3gzXvib4Sj+L/ijQvh14Nt/Gvwp8L614p8RyX1jp7eGtW+KfgDwl
4i8Ra5ZCWCTR4LLwVqninxZctcwQ6pb2miXLQaXrFybv7aAcf4v/aB+K3iL4haZ48vfEkGg
6rompabeeHV8AaR4S8O+HfDk3h60gshq3hDwJ8OvC/h7wX4eYXs0gisPCvhHwtbQyanqMmn
6bqxuEivux8U/Ejwr8W9V0LVPH2nWPgr4gXUWq6N4j+Klg/jPxM/xNk83VPGA1DVNA8R+Ib
fxDZa+mu2lrbwa1FrWpW+qahf6hr9z4Z0C08KzWeveBa54M8QeC/FPiHwf4mV7LxNomp+Lf
C2uQXjTxX1vrnhzV9e8IeIdNn02w059TsNettZZItZsmuZbOxvNQgsY5YtajGn3CW9rDqq6
b/oE9rrkVqILTU7OcyBItKtNLmtBcGDTJJXn1KwtdK8OX0VhPPJc6NdMl5cTlNS0TTQD+sH
/AINGpvDdj+1b+07olvo0lzq837PWl6lpmvnasegaTF8Q/Ctx4g8PW8X2mf7La+JtZ1vSdd
S3tz9mj/4R8wwmSBfMf++mv4W/+DQ3QXufi/8Atp+LpbmK4urf4ZfBbSJ/IhnS2tbXWPFXj
660y3UXVpHMsrQeHboMY5rMsYQt9ZXE0Kz1/dJQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQ
AUUUUAFFGa/ML/gpJ/wVO/Z+/wCCcngrTn8efa/Hnxf8awXQ+G3wZ8LXSjXtckt9if274rv
44L5fBPgS1vJIYNR8RajY31xdobmHw7oXiW5stSsrQA5L/guL4o8OaD/wTA/ap0/XfHejeA
73xV4OsNA8K3GqXccV34m8Qx+IdI11PB2g2DXlhNrGs+IdM0XU7NLG2lmMNl9u1S8gfTdPv
GH+XVPY2mgxolp/ZOl2sVkoaTS5LSbS4vK1OyW8srGS0vdVj2Lf2uoXty92T9pNncwz3cty
s89z+zHxB+MX7eH/AAWe/ah0Lw9OdX8feNtZuDo3hb4eaAmoaN8Ifg94Zk1NrDWNbk0a11P
X9P8ACfh/R7ea7uvEHj3xHf6n4ivrQx2Go694k1CLw9od1+W3xG+HPiH4ceMfEXg3xxpd1p
nij4ceMPEfw+8R6BqdvMNQ0DX/AA94m1bQtf0XUbaG3Q30+n6zJdHVr6J444tW1HV2hntbN
LTzQDxL+yNJ1KVZFuQLK4g1eC6t7RrmPT7iNb/7Y2oXpfSJo7nUbPV7lrOS43h0EdrexXMZ
ihWH6G/ZSfwNpnxa8DwfE7S9T8VfDKHVvA1r8UvDuna7q8V5rHhebxp4Y1LxdoVzqfge1vN
S0eK40WHXZL2+0k6aNO0q78Q3lvqlhHpOkX+l+LabDqMUGr4ma7h08+Hobm7uZVt7eTSpfG
kulxXDxLcavrbW03h5tckhvL9XWLUTdXuovFBLp2upt6domoz/ANnHTr3U5HvJdNihjklub
KOZL25TTHV2RdWu7nStQgN7aNpskd7qnkySR+Q19JpCRAHVftH+LU+Jfx08feOG8TaH4o1e
+8U6FY3Xi3wZ/asHhjXobGzs/D7eP9J1LW9J0nxJrDeK00nTr1viD4nsI/iT8Rtae/8AEfj
RNR8T+LtSF75ZbzpfX934YGkRWXhK3EmnzSwyRWNq9vDpsEV6lgB9naO8XTrcR/8AEtgKRx
apYafPqNp9q1TTIMy4tk0i10uy0MXL/wBqXelrfXmq3Vxdzpp5vLiwuo7V7t7fdHbZ1CaE2
sks1jYS3Gr2phvZbSw1PVa3lzE8uo23h2yvlvjMuFS4+ym2kGuSuljZ2MNzjW7WSS1QtcQm
1bTrOPUls7a22AH91H/BpV4Cm0r4Dftd/EO4tILOTxL8X/h94GjtrcoY4YPh94EutZRomjV
QkFz/AMLFF3HaxqlvbxXEQjUlmY/1yV/mBfsLf8FCv2vv+CVPxT1OysPD3iGbwRrc3h/Wvi
X+z5478P614f8ADPiqSw0/To31xNMXT7jxP8NvHGq+FlstS0HxXaWUzaylvo8uu6B430Gz0
3w0/wDf5/wT5/4KQfs9/wDBRn4VP8QPg1qF7o/irw7DocPxQ+EvidrWHxv8M9X13Tlv7CHU
47aR7PWvDurKl3/wjni7RZLjR9X+xX2nXB0rxNpGv+G9GAP0BooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAozRXA/FbTvHmsfC/wCI+k/CzX7Dwp8TtU8CeLtP+HPijVLeG70zw346vNA1C3
8Ja9qVpcadq9vdWGka/Jp+oXltPpOqQz29vJFLp18jtbSgH5Q/8FTf+Cxnwd/4J7+GdS8Ge
GLfTfjD+09qFrGuifCXTtSUWXg6C+sItQtPFfxX1S1kx4Z0j7JcWtzo3hySa18T+Mnu7RdK
TTdB/tXxZov+e94p8R/Hv9tr9op/EXii18QfGL47/HL4hWFnpcsr3drqus+P/FckugeGNN0
Gw1W/soLDSbKzsItC8L+HXfTtA03w1FY6TqD6d4eshZSyftG/Dr9ovw38YdT8MftC6F8Q9K
+MWueOddPiW68cx3/ifVtW+IVprMel6rfX3i+9TV5/EWt6nrWoJJrOr2ZvodagntdVkZIp4
bW8/t3/AOCGX/BIV/2TfCln+07+0l4Zuov2n/Fg8Sx+FfDGttp12/wd8Ga41vb+bPDbTalZ
2nxG8SwW2pzXd7p17HP4b8H+JV8DzQ295/wkMcwB+jv/AATH/wCCdHwu/wCCeH7PeieBPDm
mWF/8XfF2l6LrXx2+JGRe6n4v8dDT4zf6fp+pPbWdzb+BvDd9LfWHhDQ0htooLN7jVL+Kfx
BrGtaje/zBf8HJX7AbfCD4xw/tufDjwjJN8NvjvJeaJ8ZLbToZrXRvCfxqPh2HRdK8ayw6Q
+nSWNz480bTNJ1e0umubnS9S+I/g/Urvxla38Hi6ex1H+6EDAx1/wA9OABgdB7V5n8Y/g18
L/2gfht4q+EHxm8FaH8Qvht4202TSvE/hLxDbfaNO1O0ch42DI0V3Y31lcJFfaZqum3Nnqu
k6jb22o6Ze2l7bQzoAf4/91bSWyA2cKaLHeTaJKPMe/vRJNc3Cx3CxxGzSfU5b+4tNT1OfR
4oV1O30K9tLi4MQkuJ6/TmX/gj9/wULt/gS/7Qlz+zlrB+Dtr8KLf4yR/Ed/iJ8G0uf+FZa
X4fTx1p3iOfQrH4iS+OYSdFM1/dRSaQL6KxjvZ4dPCyLDN/SR8V/wDg1M+CviX4h6h4h+Ef
7U3jr4Z+AryNIofAviz4YaN8TtR0xFnMn2fS/GVp4y+H062FvDPc2NjFqeh6tqY09jBfaxe
Sz3lzc/0mfAn9nDwD8B/2d/AP7M2jz6943+HHgPwDbfDiCL4mX0Pi6/1/wtFZTafJpPiFby
0TTbrSJNOuH0iHw7b6da+HdN8Px2nhvTNKtNCsbTT4gD/ID0pLbT5Ir2S1MMfh7UZ0W21Xd
qC2k4aO8tYroySxW9lHqFrMnnx3TWd3Lez2159igjiB0/8Aof8A+CGH/BKvxR+2f8edK+P3
xc8Jaxb/ALKnwf1mPU9VvtWtzFF8WPG9jejU9O+FuhT3GmSDWvB9trUMHiH4ki0OpW8emyW
fhe41O21jVEm0n+p67/4N4f8Agl5efF9fi1L8IPFAtRqw1p/hSPiBrsnwplvmhuRMjaTced
4qi0ue9uX1J9BtvGEGgxPu0i10y38MXF5oVz+y3grwR4P+G/hbRfA/w/8AC/h7wV4N8OWSa
d4f8KeE9E0vw34c0SxRnkFppOh6LaWOl6dbGWSWYwWdrDF5ssjhAWNAH5g/8FS/+CV/wi/4
KD/Ca9mi0HQ/D/7R/gfSbu7+D3xLFvHp8lzfWdtcS2Pw68e39jB9v1T4c6/cM1peRSO934a
uLyXXNDkSZtQsNV/zs/hz8U/2jv2HPj1beOPhjqPjH4J/G/4S6prGkeKLG7t57KDRda0DU7
fw/wCJfAPxQ8Ny/a7PWdJfVbTUrPXNH1iW60/+0ZbKWJ5ZrfT73T/9bP8Az6V/Mp/wXI/4I
6yftKWviL9rz9m7RbiX446D4UnX4qfDHQNNiWf44aFpVrsttZ0uKzFp/a3xG0PSbSHS5dJv
ft0/jXw5Y6bo+mtb63pdlZeIwD7/AP8Agmb/AMFcPgX/AMFEfD//AAj1lbJ8J/2hfD+lf2j
4z+CHifXNOn1a7sLfy7e98X/Da9321x488FW97ustWv7LTYdR8Jal5Vl4sstNttW8I6x4u/
WzOeRyK/yIvhjo/wATvDPxL8FaP8HNM8bz/FPR9f8AC/iTQLbwjdT/APCV+GPE3ha902Dwl
4o02bQ7CXxZpN4PEt3enT9c0SHTp9KvH143YSS7UWn+rV+zI3xjb9nj4Jv+0KbU/HN/hj4L
k+LTWdtYWcLfECTQbF/FDmz0kDSLSd9Wa6a7tdICaRb3Rmi0uKDT0t4IwD3OiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKZJ/q39lLD2K/Mp+oIBH0oooA848TfC34b+LfF/gLxv4n8CeE/EHjH4a
XWt6r8PfFGr6Dp2oa74K1LWtIXQdXvfDGp3NvJd6Lc6po1xLpl/LYSwNdWXlwTF0ghEfodu
MQoB/tfmXYkk9yTySeSSSSSaKKAJ6KKKACiiigAooooAKawyrA9CpB6jgjHUcj6iiigD5T8
GfsgfsweDfjP44/aA8MfA34d6P8AGP4kWmhX/jHx5baBbtqup6lpd5dajDq1rBMZdN0PWbz
UbybUNc1jQLHS9T8SX62154hu9UubKzlg+q0+6f8AecZ74VioyepOABk8nHJoooAfRRRQAU
UUUAFFFFAH/9k=
</binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKTAZgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7KooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAopKWgAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKSvOtS8fappPxDg0fUbPTLTQgWW4
vjdM0kf7iaZCRtCr8tu5IycAr60AejVWur+xsUZ728gtlVGkJmkCAIuNzcnoMjJ7ZFcH4f8
eeJfE3jG80uz8Hf2fpVkI5ZL3Ubry5ZYpC2wpCqkgkITtcqQCM9a4n4ieMNLvPiNZaXJ4Uv
tR1fw9G15b2Vxdx20V8HkEakL8zOA6IyggDO0ntQB70CGUMpBB6EUVVuJ7iHSpbiGGOS4SM
ssTybFLAdC2Dge+K8N8Ca/4x8Q/FibxFataXuh6gXjmsrS/lkh04KFTzmfYEkdxChWPhlDk
4GSaAPfKKqane/2dpF1qDQtKLeJpSisqkgDJ5YgD8TWD4PsbyTTrbxBqOqarcXWoWySNa3s
qbLbdhtoSNVXIzjOCfegDqqK4jXPHV1p3iyPw3pnhufU7iRo4hcfaI4oEkdJJAjHlgQkTMc
KeCvrWbq3xE1rTPhbqPjaTw5aRGwkuVlt579lUpFI0YYP5XO5l4G0cEHNAHpNFef+E/F3i7
xTFBqUegaTb6RJcNGZP7Sdp/KHR/L8rAJ4OxmBAIzjpXQa14hmsdQt9I0nTW1TVriMzLB5n
lRxxg4LySEHaMnAwCSc4HBIAN8Utc34Y8TTa5PqWm6lpT6Vq+mPGt1bGQSph13I8cgA3qRn
sCCCCOK6SgAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKSlqvdXlpY2st1fXUVtbxLuklmcIiD1JPAFAE/1pap6dqm
m6xYpfaTqFtf2kmdk9tKsiNjrhlJBq5QAUUUUAVNQXUGsJV0uaCG7I/dvcRtIinPdVZSePc
Vx2nfDm1MpuvFF+fEF5/a39sozwLFFFcCMxLtQEkqqEABmbG1T1GT3lFAHMeHdI1zT9a8R3
mrT2MsOo3onthbq/mJGI1jActweEBwBwSeTmuIX4Y+Kl8Yax4rj8RaVBq2qKbaS6SxlaWO2
Lr8kbGbEbBVADbTyAcV69RQBzPi3wvP4s0WbRW1y606wuYXgukt4onadGwCuZFbHGRx61ka
H4P1Dw74/u5NEa203wjcRi6awt4UXddlRGRgD5U2orcdWJrvaKAMnxJo58QeG73Rftstkt4
gieaEAuEJG4DORyMjoetWNL06PS7BbSO4uZwCWMl1O0zkk5PzMTx7DAHYCsjxd4w03wbp1r
dX8NzdTXtylnaWlogaa5mf7qKCQPqSQB3NbNtqVjdXc9lDdRSXdsFM8KOGaHdnAbHQnBoAx
JdAvbj4g2mtyLYrp1rDKVVEYTvcOqIHY9DhFZR3w3tVbxt4Hj8cWVrpt9q9zbaXHNHNPZRw
wvHdlHV1V/MRjtyOQMZrsKSgDzfRPCGv6T8TdVl0/7No/hAyxXsdtZqo+2TG3EDIygfIi+W
G45YleflIrZ1DRfElr4rute8Oz6a5vraK3mi1BH/d+WzlWRk6j942VI6gcjmuvHAxS0AYXh
3QW0aK7nvLv7dql/N595d7NgkbGFVVydqKoCqMngZJJJJ3aKKACiiigAoopKAFopu9N+zcN
2M474p1ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFF
ABRRRQAV4h418OeLda+K91f6joc3iDQbC0i/sLShIi2Ut2wbfPd7m/gPAGG4YEDINe31yHi
LUfFEHjHRdO8ODT5hPZ3c9xBfSNGrBHt1VgyoxBHmHjGCCc9BgAh+GngqbwN4RfT72//tDU
726l1C/uQMLJcSnLlR2XgAfSu1rmGfx9tJW10AHsDcTfz2VGX+IYGRbeHiccDz5+T9dnA/A
0AdX3orkJLj4ljHl6T4af1DalcL/7QP8An86ka6+Iuw7NC8OBucE6tOR04P8Ax7evagDq6K
5mS58fbf3OiaADjq2qTYB/8B68A1T9pPVPh74+8R+EfHVpZ3lza3PmwS28jrHDG6IyxDERL
YDfeIHf2oA+paK+XP8AhsTwuGIbTosD0lmOf/INV5/2yNBScLb6JBNF3c3Mykfh5BoA+q6K
+Vbf9sjw7JExuNHjhfPyhJpXyPX/AFIpjftlaD57ImhoV42sZpOfXjyuPz/KgD2Tx54a0vU
NZg8TeJLmy0jS9GjLjUvNYXI3cFUY8Qg5xlcu3ABXisz4G6w2teHtZvLTW7PUtEXUGi05Le
3WKSKMAZMoBJ3MxLYcl8YLEk15Pc/tXHxNJZ+H/CthbWmr6hdwW8Es7O6KzToMEGPoVJye2
eMmvoWGTx9GdqeHPDcKHlvL1abr34+yigDr6K5Nrr4jZwug+HMZ6nV5/wD5GppuviV20Pwy
Prqtwf8A22oA66iuTS5+I2795o3hzHoupz5/9J6Vbj4ibcyaP4eLeg1Ocfr9noA6uivBfij
8X/Fnws1rQbrxDYaQmk6hFPG0NtPJO3mqYyHLGNSAASMAHOee1ce37Yugq/8AyCo5Ex1RpR
z+Mf0oA+qqK+U1/bG0EIfN0yPdjIZfNx9MbaqN+2Npo3j7JFn+H/RZOv8A33QB9b1ieKvEm
l+E/C1/r2ryMlraRliqcvI38KIO7McAD1NfM8P7Zuhkv9o0Qpt4XYXO/rz0+Xtxz9ajuv2y
tGEMrW+h+dIFzEsgZQzZ7nnH6/hQBu+CLrxR4TstHl0uxXW/G3jqRtSmXVLmZ10uwAZ442c
hm4UkbSclieuK6rwz42+NGua54OOoeF9K03StZa5nvcQzmSzgjxtR2OAsjZOAR/D+A7z4Wa
1qHib4TeGvEGsTLPqF/ZJcTSKoUFmyeAK7PAoAO1LRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAVz2veG59Y1Kx1Gz8QX+i3VpHLCJLNYWMi
SGMspEsbjrEvQA10NFAHH/8ACJeIP+ileIP+/Fj/API9H/CI67j/AJKT4i/79WP/AMj12FF
AHKjw1r4TA+IWtZ3Zybeyz9P+PenDw3r2Rn4ga0cf9O9lz/5L11FFAHMHw3rhUD/hPtaBHc
QWXP8A5L15f4m/Zf8ABHjDxJdeIvEWua7eapdshnn86FN+0BR8qxADhQOBXu9FAHzXcfsZ/
DCZ8w6t4ggXBG1biJv5xmoh+xf8NB/zHfER/wC28P8A8ar6ZooA+aV/Yx+GarzrXiFv+28P
/wAapy/sZfC8Yzq/iEn/AK+Yv/jVfSlFAHztY/si/DzS9StdT0/XPEMF7aTJPBL58LbHVgy
tgxYOCBwa9WHhDxEAP+Lm+IM/9e9if/beuy6j0ooA5iPw3r6oVbx/rEnGNzW1nke/EFQL4T
8QKuP+Fka+T6mCx/8AkeuvooA5A+EdeMjP/wALI8QDPYQ2WB/5L04eFNcCFf8AhYmvk+pis
v8A5HrraKAPJfGXwK0P4hCy/wCEz8Ta9qv2Ld5GZLeLZuxu+5COu0Vyf/DH/wAJucya2x9T
eL/8RX0KTjHGaWgD57/4ZB+Ee5f+Q0QP4TejB/8AHaef2RPhCzbmi1hvY33/ANjX0DRQB8/
/APDInwd72urE/wDX8f8ACo3/AGQvhG0HlqmsI2OHF7yDxzyuP0r6EooAxvCvhyw8IeEtM8
M6W0rWWmwLBCZm3OVHqQBk/hWzRRQAhHTk0tFFABSUtFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUU
AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFJS0UA
FFFFABRWA/jHw4viWLw2uqQSatLL5P2WNtzq3lvJ8wHQbUbk+w6sM5esfEnw9pGoTackd9q
d5bzQw3EWn2zS/Z2lcIm9uFXLMBjOevHFAHZ0VzieJLq71DXdOsNCuPO0oBRPeSxw208hQO
FDqXcDDAkmPjPesa18e6le+Hn1618LNNaW1klzdBLxN6yGISNFGCAHKgrliUGTgcgigDvKK
wrfWmuvFD6XHNpoSKATPCt3uuxuxgtFtwq9Rncc8Vu0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA
UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUlLQAlLRRQAUUmc54paACi
iigAooooAKKKKACiikoAWo5poreCSeaRY4o1LO7thVAGSSewrI1DWBMNR0nQbyxuNet41P2
V5hmHf913UZIUZz05xjvXJaLq2qTap4a1TUdULi8im0e+sxhYkvI9xMijGQS0Eq4J6EYwc5
AOo8NeLNM8U2V3e6elxHbW9ybZZLmMxecdqsHQHnaQ4wSBn6EVysOsa1L8QLW7XVJDY3OqX
OkHS9qGNI4oWbzs43B96Hvja4GMgGm3Ph7xFrfjnVLUM+leHk1K01OS5CqZL2WJIsRICDtQ
NEhZ+p+6O5roLzTfCfhzVdT8W/Y4E1UxebcSecqttO1d2HYKmdigtxnaMnigDy/w3fWNz8Q
rZ9K1i5n1a18QalBPod0sTPaW8kkjyXHCCRVbEZVmJXDBASTx6b4Y02a18WeIr46JJplpMY
o4GkZCbghpXkkwrMQC8hPzYPsK56T4lXN5qFzY+FNDfXrmGYwtLbEOmAvDFwRGPmyMM6HHI
zmmzeLPilPZw2tv8PJrHUWL+ZK8kE8CqMbSD565J756e9AHS6XouuLp3iOLVJLGOfVZpZYn
ti7bA0YjXduAyQqJ0x0qBvC02m/DW18G6W7OHhSxnud21gjcTTcn7xBcj/aI7VkRp8ajYAh
fC6XLSpITPcSttQEbkwsQGSM85OCe+MVT1Pxt450zRJU1zwbqFteLKzNd6Ui3EKxLz8hAkY
k9MvGgxk/LigD0fT9H0zS4ljsbOKHaCN4GXbPJJY8kk8kk81oVzXh7XY9e0i01zT/Max1Ae
dGHQhgNvC9SuDgncDtPGM5zW/bTrc26TKpUMPunGVPcHHcHg+4oAmooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKAEFFLRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRSUtABRRRQAUU
UlAC0UUlAC0UUUAFFFFACdq4V/FcOrfEm08O6dqqRWtp5jXLR4JuLhAP8ARsn7oCsXOOW2k
A/I4ra8Xanfafogh0qNX1O/kWztA0nlhZHB+cttbhQGb7p+7XA6l4K1bxRrOk61Z6zbaRru
mW8dveJAFk+yXXEvm7QdrnDuoVsfJO574oAtWtpKPidY2h025XULPVL26kvVt2EctlNCxXM
vRvnaNNucgxg4wM12+leFdJ0fWdZ1a1RzcatcLcTeY25UZV2gIP4Rnc3+87HvWjptmum6Va
WH2me5+zxLF51w++STAxuZj1Y9zXMeLvGdvoqRafbiefVLvdHb20URZ2fO1CQWU7S/AIIyM
tkKrMACTxF45s9DHlRQtfXUjiGC3tyskkrlSVIVW3EFlZcAcYJOFBauRtfB3ifxzcIfiJYw
QaPFIJxYOEZ5myTsIVnEceTz+8ctjA2LlTveCvC2v2+rz+JvGMttLqs0IihhgYyLagsWfDE
DBb5BhRgCMcscse/oAr2VjZ6bZxWen2sNpbRLtjhhQIiD0AHAqzSV4xrXxe13VPEOoaF8N9
CttSXT3aGfU7uQ+W8qkCRIIwQZdhZdzblVc8kcEgHrOraxpuhaTcatq97FZWVshklmlbaqg
f56V4FJqnjb40ahJaQXt34W8IOdqw26+XdXKMpMRmkzuXfw3lIAfLOWZcrk8H/DbUdTuZdV
+JU17qOsQXSSQNds0w+Ry0jCL5hGvylVKgA7RtLZ3Nu6V4qVLnTfDnhWzutN1HU9be1nGtQ
7ZbeEW0lz56xF8lmTADMSx53fd2gA7rwb4Xk8P6FplmJZovssbBrZH/chgoRVHAwiqMKBx1
JLH5j2MSlIwCAD1OPWnjpzS0AFFFMklihieWaRY40BZmY4CgdyaAH0VnR63plxp739ldC9t
lk8rfaK04LZA42A5wTyRwOc4wasLdxNePaYlEiIHJMThCD6PjaT7A5HegCzRUUU8E8ayQTJ
KjjKsjAhh6ipMj1oAWkqC4uJI4ibeH7RKGVfLDhcZI5JPQAHNZtxeXdta+dPci4ntmLy29n
GAZEbIQEOx2+pbIHyk8DigDUkuraGaKGa4ijlmJEaM4DSEdcDv+FQf2natA00LtOqzfZ28l
Gcq+/YQQASMHqegGSeBXn958SvCNheeRDr8Pk486IAxRK2DkjfKwLK+chwNnyn5hWfa/Fa1
1e/t7fRYdQukScSXD2hhvsRtkhD9jE4AwRjcyHjOfUA9YhnSZpFXdmNtrblI5wDxnr16iiu
b8F6hrmo6XcS61pt1ZETHyRdIFdkxnscnByMlE/3e5KAOpooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigApKoapLdJY5srqC2lLovmTLuABYA4GRliMgD1IrJm1ZYvtfm3c3lmVdjKyl4yArMm
AmExkD5iSc9RxQB01FUY7xY1lN1PFiMuzSLwkajBwxJ4IBGfxNXNwoAdRSUtABRSUdqAFoo
pKAFopKWgAopKWgAooooAx9f0mbVrSD7Jd/Y760mFzbT7A6rIAV+Zf4lKsykZBweCDg1maJ
pJ0K81PVtVvTcanq8yyXbwqy28WyPam1STsARACxPJ69hXVVn6hpiajpl3p11I8tvdwywyq
cDKuMEZAzwCR+NAHnniy88Zan4tsPCvhvULOwmuI5Z7mW6C3CwxxyAgoowyyHzIj83AB4II
yei0PwPHYa7/wkGrXi6hqgjCKY4RDChC7d+3LM8hX5d7szYJAwGYHH1bwp4qsfGz+J/BN3p
RuLthFeQ6nDIV8plGWV1bJYMiYUADHB6LjD1Kfxnq3in/hDL/4m6bYajIolFtpOmS25xjcV
aZpH3NtGdiNG5XLZAFAHsm5VUknAHr2rmte+IHgnwzaPc614o021CruEZuFaR/8AdQEsx9g
DXjt3pfhmXxdbfDjxPrWveIUeb7PPNqmvmKMTNCZF2QFt0qjhRu3AM4HzYOOi8feFx4S8Gy
HwVDpPhXTbHT7iW4v49Pt3kaRVRYo/nGMNlizYJ+XqM8gFKL4qeOfGkN7deB/DcGmaHDHK6
6tq8cpZ1TPzJGAqZODgeYffFYfwU1LR7jVo/CekWOszWVvbG+e+uAgimzvjdJF+8N8ryuMg
bto4wor1PwJ4A8PeFbPUNQ0XVb/Updcihae+nvTP5oVSEaMjhRhyRt46Y4AriLD4S6X4N0z
TNM8K+IDYatcXMUeuXqyStPfRGTzDwpOx93CueArMDnNAFD+2fEF98VopLLxtetrK6+9jL4
ZiUG2h02NiGlkTblWZMOJCRksoHWvUL74f6be/FfSviE1zMl7p9nJaC3X/AFcpO4K7e6rJI
B/v+1dF9ojIe6s7UXQbA3wMm5yG2kckD5fr61Kt8FmaO4t5YB5gijdgCsp25yNpJA6j5scj
6UAXKiuLi3tYTNczxwRjA3yMFAycDk+9Ri6WVsQHeFkMch6bSBnv17fnXK614z0nT7fyW1q
K3uXcmP7VAzFgJGBXaoBGdu1Gwc5BAfuAdJc33krO7k20VuBI0sihldBy2ADnpkdOCe9c74
l8Y+HvDUbXGuXUVsLgtHHFIwY3YVMkKucLgsAS2B68YNcZb6T428YXEV1p3/FI6etv5E8tx
50s94d7N8jHybhUG7q7LyThMYauv0D4d6PpU0N5qONYv4ARDLcRIEtgTk+VGBhCTyW5dj95
jgYAOPtPEXjTxBZRXHh3Sb+cysUWa9kC20kG7l9wWL5jyAVVxgAjOcmB/Evi/wAM6xdXfjC
zm0yK9iaO1nFyXtRJlSAzrvWFtoO3MWGPGcnFezTov2dgN4AGf3fXjnArNg1eCS/FncSRRu
yM6qzFWONrHgjHCuhJB6kjtQBzmh+OtA1Ke2zrFl5037pfMIBVs7TGZB8pkZgp2YU4PTioZ
PHfh641GeGO9ikvIFeIRLdSeRt3Hc0jopjT5QCCTkZxxXR6r4O8Ka5cm61jw7p1/OyeW0k9
ursyZztJI5GecHjNVLf4c+AbVlaHwXoqsmNrfYYyRjpgkdqAPLl+KsHiLX9Ni8H/APFRym7
EUenxSNbxxLjAnmdRIWVQRnftX0DMFrpZPhhrHiI26+NPE85sbc7k07R3a1ic796iRgRvC8
BcKh4zXqKQxRjEcaoP9kYqSgDL0Xw9onh3T/sOiabBY2/BZYlwXOANzHqzYA5JJNaKxogwq
hR14p9FACUUUUALSUtFABRRRQAUUnUVljxFojeJ28MDUoDrK2/2trPd+8EO7bvx6Z4oA1aK
47UPHMK+L7XwtoOmza5fM3+mvbuBDpyeszngN6IMsfQDmmTfETR7XxbrWhXUVxBHomlnVL2
7ljKRpHuYYXIy33HORxx3oA7Sm7hWfp2sWWq+HbLXraQpZXtvHcxtMNhCOoZd2ehwRWB4jF
1Y6DNqP2h7aWSSGa4BkkkRDuRdqlSCFzyQBhuc4BJoA68sAOeKzrjWtPgdo2uPnX7xCkrHk
MQXbGEHynlsDOB3FeSTO2tWsTeMdQ1d7e5htlm+xxQ/Z7ESsDEs7Ov7yTcwOVQBQVyBwTy/
jDVv7DvrnwnLNN4v1C1hEM2nxGSC1hgYqUa8lJIAOYx5UQBY8YIYKADrdT8eai0erLdW2nW
mn2zPE2ryX4ggtJdmwnzSpEjA7sBV3ZAG3HznzSHxRZXl/b6ppuhavJKJzcLrcemGaK9g+z
/ZzEtqJFufsu0Ah8nLruIznG54d+Hmq+NJdO8ReLpZp/sN95MGn/ZGtbO0jAUqbeAoRjcGX
c3JBHzIRivYYPBtvNottYiA28Uikz4SGJk+8ceWEdTktzk/wryTmgDgdM8fPq1w40d9O8RR
xqPtVva3J+1cOxCyRkJKqjcV8swycdW611em+O9Ha6NnfTtFfGCG5uFk3wyIQx3F1IUoFUD
7yLuwRz0qn44+FPhXxJOdW1GEWt1IGG4ldzzthY8MwIjyeCVAJJHPHPG33gbxjoVhb2KeJG
v7Zbh4xb67bC9tvLG0qVLFnQljgEzJ0BAoA93srlZm2w3RuEKecHZcgq7ErhwNpAAPTJxgn
rk+L+KviN4ssvGWv6l4f1zSrnwv4YsjJeLLEVWa5kH7qBGXcZXGOgKDcwHqKwv7f17wvfC9
8Q+GtY0uW1hDyX2lub2KKMNgLKtwNwGSPkSVhyD6Gui034iw67ZxWpTRfGssEf2q3s5MWl8
0o5jfyLgDGBxuUsecj3AOl8K/ErUppJtN8baMuj3+l6YmoatdLIgt7UuTtjwHc7iATgnJAz
gZArf0H4j+F/EkF1Npkl6Y7e2F6vm2MyNcW5LASxIV3SKSrD5QT045GfP9esfhzr1t4m8L3
F7f6BqPiVRfXT6nHNFHI8ZQ4CyFVbAiUFVP3c4PXBqHhXXJPCOu6x4P1i38TeIvEUUWlrfW
csdvbabZLuBWABm2hQWPBYl2B7UAekeDPG+jePNOuNV8PLdSaZFM0EV3NAYkuCv3jGGwxAP
GSBznGcV1FeEeJ/E3/CBaj4X+GWgapZ+C9Mt9LN5calcxrMRGhCC3gVuJJmbk8E98ZNeqeC
dQ1jVPAOh6j4ggaDVLm0jkuEaPy2DEdSn8JPUr2Jx2oA6GnU0Hj1paAAUtQC7tzjZJ5nz+W
dg3bW9Djp+NEd3bzFVR8MwLBGG1iAcE4POM4/MUATUtVZb6zhu4rKS6iW6mBMcJcb3A6kDr
j3qla6rJNErXNtJaSghnhKmQqrMwXLL8oPGTgnb3PegDW7VT/tKya6jtY5vMlkDldill+Qg
NlgMDk45I/Ss06jHIwh/tDcwuVwSwhONx+THViNvIwM5FcHD421C+vZdI8E6CdWe1AV3jIt
oE3AbsqSvl84wCWk++duMEgHoU15c6Zp4nGmXN/NJOQ0NoUZl3E4OXKDHT3Ge/WuQs/D11/
wAJcfEOsSxWOn/bm1eOCbHnrObZbYLK6syBVXdjDHO5R/CcxaP4I8bzWkl14h8bmK+un82W
3sbZJIIm5ACecG6A44Cg8kgk5pZ/hnoMEtgL/XtScxARQYjtY9nzcBGjhVo/mbjaV5PqaAO
U1DUPCcXjO+W/8UeJfEivcjWf7Khs1mhQxEGGNMRhyodFKgNtLD5j1rdv/EXivxHNLY6R4J
m1KzmRZUfWLP7NbwtkMgMcwDZw2Cyl/mQkKBjPouh6Ho+h2Bg0i1SKOVvNkk3F3nY/xu5JZ
2P94kmrs15aW8ixz3EUTvnaHcKWx6ZoA4O5+H2qeIo7aTxT4ouYWtpkuLWz0ULbQWbqpA2s
VLuQGPJIHcKuBiO5+EOhrerqGi6pqmkag2RcXS3H2p7kFQPn88Pz8o5XB7dK9GV1cZU5HqK
huluzGptHjV1JJWQEh+DgZHTnHPPAPFAHmEGk/FbTdW1J3/szXJXTNpdy3BghU7gfmTa0kf
3RlEZkYjOF5Bin8XeJfC4P/CceGzpltm6lbV9HkM1uCceWPLwxLsCfvhV3DAznFdTL4puNL
8SS6fq0PkW7lpVnmlAXy1BDeXhctj90SDzumIBO2uwjdJI1kTlWAIyMUAeTWvi/VPFOoufD
nhJ9VBaKRTq1w0FvAsZJDthGVHY8qE8xuPm2YFdR4b8FfZNTfxH4lNtqXiKRjtnVPltkxtC
x5AyccF8At04AAHZnAGa56XxVYWc5h1FvszRpmb5g4ibeqhTt/vbgR0JHOBzQB0PSlrAufF
elwW8rKzTXKIzC2jZfMcq2xlXnazBsAqCSCy5HzDOZd+I5Z9OnNncwSsV3SLDIN8ClUBCnc
MnJbBIHIxjI5AOpvbj7LaPNs37MEjcFwM8nJ44HP4V4/p+pDVPEtlfeH40m0ieWT7Qj25Eb
J5GxUERRXBCxhhhMSLjDjAUwaz4p8SSaxPc2UmlXMsdtDsgaESK7NKUBLlgArNE5UBiQSM4
xW54R8M319v1LWr2DVbmOZGtvMiktn08ZZSqr1VxC+3IOM56gkkA9NtZJJbWOSWNo2Ycq3B
FTE7Rk/pVK91G2sIx5zFpMbhFGNzsoZQzBepC7hkjpmvKtS8Xarq91p8cf2uJLlWIito3za
yLLtZ5JFG1QqnguQGJU4wcgA9HvvFGlWNpJczSSqiRvLhoyjMqx+YSqtgvwQPlzgnBxg4yn
8c266rJY/ZiRvVYJFZm877uVwFOH+Y4XnIVjxg15zZ6XqHnRJrlsv2PbJHcrHckxsVjQzLF
hmARWDqATlMMq8MRXfWvgv+0LYw+InFxbuhD20arEjEh06IAcBGG35sgk9wKAMrVPiRbWtp
Ez3pstzx5cyRs+XA3x+XsMhZFkRwAmcFd2MkVft/Fmrvc3ZlgEYh8yGSMxs5idXTa6xqvmS
ArMhY4A27CNuWA3IfB+lR+eJItySNkKuRswwKYblgVxxggDJ45qza+HbK3mnlkL3JnuPtTC
bBAkycMOOoXao9kXvkkAreFvEieIrOR9qiaDZ5oXjBYZAxnIIGAfRsjJwaK2reytbUn7NAk
I2qu1BhQBnAA6DrRQBZooooA434ifEGw+G/hk6/qekanqNorYf7BEr+VyACxZgAMkCuWm+M
2m674s8N+GfAcltqdxrMT3L3s5cW9tEsYkZSV6y4I+TI25GcZFdT4xj1y61fw/aaf4cOqae
t4Jr6R7mKONI/LdMFWO5sF1bAHIXGa5pvhHFp/jHwtqHhOXT9G0TRLS6tW09rd5DIJ2HmFW
DrhiBjcc49DQA7Svi0+t+JtGtNN0Fm0PWb+5s7LVmuV2zLbxyNLJ5fULuj2qecjJOOAUbxX
c6f42+IGqaxoemLF4Z0aK5huLZd11NERNIY3lIGARGCFAwC3U1hWnwg8E+Gz4R0bxP42urp
tM+0Q6TY3F1HapOjgmVNi4aTIYbueRgHgkHp/hytv4h1Xxp4sWGOXR9bvEtbLcgK3FtbxCE
uPVGbzMdiOe9AHmXh/x/q03jf4Zyat40k3eKGmvr/S4VhS0t90Tm2jDKofLbh8rsSxXOM1J
8S/CHjvVvFXxC8TaOJorC0s7GCPTzbkjW4YlaSWIMOdmXIKgHeRtyAa+gtN8P6Fo9mlnpWj
WVjbo5kWK3t1RQ394ADr71o7eT6elAHm2i+M7jxf4p0D/AIQphP4VhtZW1WVrYoiuVUQxRs
wGWB3bgowAOccCul1/TbfxBp0+k6hGxjbO+OObaVwSULNn5VYDHCk8n0rpFVVG1VAHoBVWS
CYZEc5VTlierA5yAM8Y6j8eKAPnHWtZ1Gz1CztvEHww1jXdUtFt7i3uVv2htbp0YJFPcWqN
jcjbQx2N0BHG2u68D6Frdrqlxe6pcQXE+q302pTX8QZFNz5YjEaoxDGNEDKqkNu2lyVwAe8
stFkvra2m12zsTcWknmWgjtFVrbnnGXkGTjqMfnW8lvGrFiu5txcFiW2kjHGen4UAU9Jt2j
tI5DbtZq0SBbH5NlsAPujaMZ555I44rRopaAE4ryn4w+Ib7w3pek6f4f1q30bUtYvVhiYwp
8nzBpJ3ZjgIi5LZU5JUd+fVu1eN/FbwBpj6H4u8eatNca/eWug3UNjZXscTwWWVZi0ahAd2
cfMSTgdaAOp8O6na6ydTvriJV0y3uIILPVjIsTaqVjA8wspCupdyo/hJzgVyvin4f+HJtDN
zqUOl2CFm3JrHk26tIzhgwZN0IbHy7jEzH15OectfB9t4uvfh/wCFrq805tD8OaatzDdaZq
Jkurt1jjWMkKoMKBtzZ3EEqmDngU760s9W13R/g1/wl19rj6DK+va/rl2Ene38tt8UP7zcB
85XKkH5VwepwAWpfhv460XTEj8P6/qMcDXPlNpmoL9ut9rL/dbzFKAnqBCOOQOKxLFdU8MO
/iS88INpZsmSJ9V8N3MdoHSQErvtJi0DLhuiuSMg4Bwa6/wT8SvEfiu40e/h0+5l0m+mfT0
vG0m4SaWIK3+meaAbdAXX/VkHA/iPSk8O+MprjxD4n8Y+IvEUc3gq0vf7K0eMWsZlu5t3lP
InlDc+XzGvByATgYzQBB4d+J94uoadpdz4g0zVDFEQ9prls+l6nIx5RkaRjDIcEdCM8HNdL
qXxZtdJ0S2m8YaPeeHbidXzHKszW4kVgUzdxKVCsMnOD6HHQ6nifwJ4a1ixvbnWNPJUW6wN
IImeWfZgI8nlkmRBx8rKehPFcbbfB++8Nw248L+KtW0QSXO2ZbUfaYGV1X/lgQYgqsGBPlr
xjp1oA9O0rxFa6lZ2Oo2Woq9pfyvJHK+Jo5olQk+XIh2quRkFueCMel+bVFS3H26e0iBgkk
kSO45wBkEOduBtzycdue9fMuqab8QPDIa91XwTp2spY6r5dve+HrtrGUTkfLO8BV7cZ3bcs
oySB3FXtH8YL408BDxNqOs3kOnxXpsGt72zDXt1Op3iOBY3MdxJl9qFkUIfm2/KMAHq0vxE
s5Pt9rBqVxcskK3MV5YpCVZWw6Isf7xwdjqCXXtkYzTbP4hSGCMC31mWfcYAsmnNL95hiZt
kceQvI2qQSPU1haP8O9Y1TSBq/izxFrHgywijJttE0nUzCtpETuZ7mbrNMxyzMTgEnk8muP
8AGXg74YXOlf25qF1dWeiuDnxDrGrXc1xOM/dtIC5aTJzhiAOcqrg5oA7nUfipc/2tbaXZ+
FPEJ1u8gYxWz2P2bdtl4Bc72xtxkj5cMTlTwMK/1K8uA/hJbaTX9ZMaq3h3R7o28FsodmV7
ueMhIQNw/dpycDJl4NWPC3hPxN4gsFtNAtbr4f8Ag+QBXuZ3MmuatGBgF3bJgUjpyXA6Bc8
exeGfC2geD9Ei0bw7psVhZx87UGWdu7Ox5Zj3JJJoA878OfCHUorm41LxN4x1Ca4vBiWzsJ
3WKJTzsWaUvcY5OSJEz6CvU9P06x0nToNP021itbWBQkcUS7VUDtVo8CsW38RWcmoS2E4MV
wj7QB84xlgCWGQMlT1I6gdTigDbrO1fTor+xdd0kM6qfKuIFTzYj/sFgQM49MGoIPE2hXUS
yW+pQyq05tvkOSJRnKEdm4PBrkPFXjuz/sl20d5bqNJWhuvKdreWEhVc5L7VQbCTlmXJ2gH
JyADS8Da9eahbCwurNUMcYkV1dVKKVRgGjLsyHLMAMkAJ1HArf1zRLHXNNltLy1tpi6NGGn
j3bQww2MEMMgkcEVzPg7XbWPw8l7qF4897eNLNKsBkuERl/gTAOBgZVeS3JG7k1H418RRNZ
aroouPsKhII1v8A5yBLJIAYxiNgWClcDOWLhQO4AOX0bUofCfid9Lsbh10aC4uZp40jlAt/
mVHQqVCKhO2UFBwRIB8pOfV73WtO06Gaa/mNvFCVDO6NjBwNw45Ubhk9B3xivHrr+0NU8Wy
Q6VcHz45/OFu0UbvI6w+ZIMu4QElrTekbKNwZ+Cfl3k8F+KLGCH7X4j/tJoZVJmaJlkuCdv
yv5QDLH5gBIy3AZmZh8gALfjW8g1rU4dH02zTUbq1yJSku1raR9u3I47fNkOpGBzllB7nRm
kbQ7FpY3ikMCFkd3dlO0cFnAckerAH1rC8O+GBZ2tv/AGiXvJEgCEXhV2jbcGIUL8qrlVIA
6bQBjFdZQAtYet+GrHWVeYokOoCPZBdmMO0B55UHj+Ig+oJB4rcooA8z1D4XWK2J0ywnnay
kjEflzrHMsLhJFEgDDOS0iMxzk+Qo5ycySfDqefTY7O1ubbSoRgeXDGzGMKQybW3blO4A5Q
oQFQZ+UV6PVDV9X0/Q9Mm1LU7hYLWEbnc9h3NAHnd3oum+HPEWk6HaW32iGZgIkbzZ3ijyF
Jk5Y4IeRd3yggjeWANeoDy4YRgBEUfQAV514P8A7Q8SeM7rxdfSzwxW0LWcECuqou8qzRSR
lBIHjKDlscyNgYwT3erTi10W9uvMeIQwvJvjVWZcKTwG4J+vFAHl3jHxNrP/AAlGjWmk29v
qUs8sjxLb6ikSxqkkJUsGU7w6SoTgNtwMYG5qj8N6OkN0z2ptbiGFI7WWBpXkeATJETlAqg
DdFAdy5U/OQEBwsclxdXk7QTXE8lhKcRG7ebdHEqq332TYQwlRSxG5WY4Z/LAHp2i2su176
8mS5uZSfn8h4tnChlUOSwUsucdOfxoAl0XTpLDToluvJN40a+eYN4jZ8kkgMxOSScsTubv2
xp0tY99FrH9oW7W14EtGlXzFEQZgADxz2Jxk9eMDrkAGxWRq2u2umSwwOd9xLgrGM5K+YiE
8A9N+foD6E1yF0njGbQdMj/tOY3DYS8lS0dHiH2VWbCDO9jIrYJOBv2/MaqWPw6uV1S1mup
vNNkyR287ysFSKNiUxGD8zskkiMSyhSPlXDMCAdpoWtnWmncQyQIm0xrJEyF0OSHBbGQRjj
AIIPUYNFWtH0hNJtFj81p5cHfIflByzNgLnCgbiAB2wO1FAGnRRRQAUUUUAc34j8C+EvF15
Y3fiTQbXVJrAsbczqSFzjIIzhhkA4ORkA10EMMVtbx28EaRRRqEREXaqqOAAB0FSUUAFFFF
ABRRRQAUUUUAFFFFABTJESSJo5FDIwIZWGQR6U+k6igCpYaXpulwNBpen21jGzbmS3hWME+
uFA5qCbQdFlvbm+k0mza7uoTbzz+QvmSxHqjNjJX2NaVJ0X1oA8vi+EMWheAdS8KeDvFera
TDc2721sbiX7THZRu25xGny8nLfMSSM9a8wt/BPjj4WeNLC48GfDfTdfQeG49Pa4tmSCNbu
KZyJ3LAMWaMqTjkk4B4r6YuLiNS1utxHHcNGzoH54GAWxkZAJGfrXHan4qsbHUzNd3whhXy
xBLcP5UCuySDcQuX25GCZAqjtkg0AaNzrV7o+lW9zr7wRTQr5lwbVHeOVBtU4yMq25wQvzE
4wM848e1v4vRxeEdR1aw+0XEOjXEjXUmnRrFDG5P3JkWTeGDsON4DFiSTtYDjvHHxq1jwx8
S9MZQkOmXMMMzTzfvUkt2lbyzKdjbQduT5YUgMD85FeGr4f1Txn471nQ/het5c2VzGkdw2m
CRbWQjDMGL4whmyymRuFA78UAekeLv2iGm8JPo2gTDybuJhNOttKY0kk6sZJmZ2kU7iqjaF
Kj52Awdn4OwvY6P8ACGCWJ4PP8S6lPAsww0kZsmG8ccrk9Rx9a5/w/wDDLQdJ8RW2j/ZR8R
/Gtuwb+x7ds6Zp5OSXu7jHzkEZKcZPGCDX1N4J+HVxo+pP4m8WanHrnieWJYVnWERwWEI6Q
2yfwJ6nq3egCL4jXgivv3ksU0en6HqGqLaTN+7M8XleVJIv8Sjc+A2RnnqARk/C/wCHem3d
hpHxK8VXk3ifxZqVrFdC+vgClmHUP5cEf3YwM9QM/TNcIy6v4w8T+HfA82uSabH4s0R9W1r
UYU3Xd5tbY1qjniGIDgKvQZ7kk/SGmadZ6PpNppdhH5VpaQpBCmc7UUAAZPsKALlFJRQAV5
X8SprPUdRtdPjWJrq1kDH93HO2/bmPdFlmKkGReELLvLLwpNdvr+vR6fpc/wBklV70grEFU
SYbOCdpZd23BYqDkhSBzXklsuoeLdYtbdbr95eBLiS/smaR7ZVfjCzrInDqyna68gkoCAGA
Ne28JeIdViUpelrN8bY7tY5Uh58xHVTHtbAkYEAspwAH+XNdr4U8G2eh2tvcTq0t+kZRPMZ
WW1Q4/cx7VUbFwcEjPzNz8xz0tnaW1hYW9jZwR29tbxrFFFGoVY0UYCgDgAAdBReXtnp9q1
1fXUNrAmA0s0gRVycDJPFAHJ33gOxuRLcQu9td3ZH2mSGVx6cxhtwXaQSoxgEn1NZF34P8M
+GbH+1PEGqmGwgjFuqBmRSGctsIyd+XIION/GNxHFbvirX7y3vfD+h6LeWtvf67cOkdxMnm
qkUcTSOyqCNxwFA5x82ecYPBWsepfEKDxX4L8YCwbxHobn7JdW0bpGockwyNGzHDEIpOP4Z
CoPLUAdppd9qWi+MR4al8Ppb+H2QR6Zfo4JLLErFHyxYk7ZecDHljOd2a7avIfhR4um+IFj
pkt3G63fhqKS01IMDj7dxGCD3IQSEjt5o+tev0AFFY2seILfSDGn2W5vZZGC+XapvZcsqgn
0GXX6DnpzXMXHjjVbWVp7nQXSyMLMA4eORWBj6lgFwVkJBJXBQqTk8AHf8AamedGGCl1yTt
Az1OM4/KvOp/FniB4JbdtOdL4XHl/Z4YmBaPKgqGJ4lIEzrjIATk4wxxNSuL/VPLW4iuoYJ
ZG8l0WEyFH2EmVJRgMsaN8zRk7T1xksAej6p4s0HSLaaa71BD5W/ckX7xxs27/lXJ+UMpPo
DnpXmcev2/xE1BbO2MFzAxePZdOkto7MgG6GRY8khdzL8ysw8zIC4NWdO8I3mo2aMzXFvc/
bnhuWmjkjM6Y5eJ1yI02jcpXjJK7gGYV6H4f0FNIjmkfyWuJ23u8ce08gfKTnL4OcMecYHa
gDR0/TrHS7RrbT7ZLeFpZJyqdC8jl3b8WYn8a4b4g69d6bGws5YopEQgrPJtjkjJXzCSH+U
AFVJxuUOXGQrA7viLX0spJdPjklWd4ScQhfN5VyGjDEBiNhyBk8r6151Jo9z4lv20LT44jZ
Qg/aCq77VpstI/mKHxyXTC7FcFGBcjAIBs+AfC2nw27x/2fLZS29wHtbkQCPzolZHLFAior
NwhOMsFBBIAx6n2qjpdj9hslQ/6xvmfgZzgDkgDcQABuPJxzVm4S4dUFvMkRDqWLoWyueQM
EYJHfnHoaAJqQEEZHIrn9R0O+nt08jV5WkVkZzLHGxlCBiq/dwPnKtnH8NcZp+jeM9FM6/Z
rbKx2xhlsVGFZiVkiVcA7FLu4RvlAAOcklQD1M8DNZV54h0mxsYr65uglpLH5ouArGNU4+Z
mAwo5HJI7+hrzRdK8b/wBhzabMsdram4McCtcTLlCJEEbAbjjLL0O0hQ2RwtWYPAt1rsZuZ
b4wK5ZWmj3xGUEF1nAVUIkLiCTIbhvMAxlgQDvtJ1e01i8nnsL77Va+XGYyinYclvmDbQDn
2JGMHjOSVk+FoNJtdZ1CLS5YJxIomklEYE0khml3lmxllB4APTB5NFAHYUUUUAFFFFABRRR
QAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAJ/FUF1LIkRSHYZ3BEYfIUnGeSOnSp+9VpnVbnJutrCJm8jj5
hkfN68dPTn6UAcofiF4fsw0WoX0dtIJZEQ3NzbwtMqsBvVS4O0swUZAPQkYIJ0dN8SaZqH2
qS11CSWG3kDSSSQkR7GBC7HAClcjOcnA68EGvmPxtdTah8afh9dXlkdPFvqkHE4IMAljtx8
y8dWU+3PauK+JOhfED4bXg0++8dLrt5dQyTB7eRvtBRl8pUkifKBWJZVxliSVFAH174m1I2
PhrUriG9hurqa3lkcffjWGMfPsRiVBxgfMcFjzxxXzD8WvGfh6fWZbizubzQfEukapOLjbC
SzSCNQk0Dbl81I2t2jJPGJW+VQwxs2PiPWPEOhWnhbwdcafquqTaeL+Rb6E2jPCXVyrNKd0
/lFztHyxlU53jiszRfDsWr+KpZtGA+JfixJCJCCf7F0yR2DPLPPgfaZM8kKMHoFAUAAHAaB
4Iu9XVPH3xU1TU401eaSW1022BlvtYJAwsERyVXBI3kABcY67h6+1rDY+FZLTxFdL4O8NlW
aHwb4RdZLy4wcEXVwOSxJVSoYcsoJBNcV8TtUj+HrzvqF3eeIPFN/m2udXLbI5yBiW0hwc2
8Sbk+78zZ7Da1Y/wDwtTxZ8ObpY/Fvgnwr9m1C5a8m0JMi8gErLKWJ3MYySkZw/I2L8ooA9
k0Txp4g8MWGk2vw7+Gen6b4W8+8FwXkfcUi2BSZTtAkkcuo3bucc9a918I+LNO8YaBHq2nb
tvmPBKjcNFIhwQR27EZwcEHAzXyr4g8IeJfil4+8K654U8OBvh5eiweOZJUAto49nmqw3ZU
qRIuNvJB64GPffhbFf2niHxlZ3FjNYWX25Z7K1a1mhSONtwO0uAhyVydn1PWgDiPD8MK/Gv
4c4fy2HhrUIk2jGWWYAjp25P4V6P4jbxZo8sEen/adSsHhEfmF/wB5E42ruYqq8HJLEnjlg
V2gN57ptvJD8Z/hfK2BusdbgI7grKCR/n0r2Hxhrkvh/QJL2JBuIdfNfASHEbMHYsQgAKj7
7IOcbskAgHBWvxK1OW2hjmiMVzIks6utq7QKqgrsLHh9jffw6nIGNy8m1reqa/rVxHp9pCs
F1sd5raVAfKUsBGzbJC6Ha0kZKKwJGdyqM1meFdJm8Wahf6kt6unu0h8yS0hbcgY7zEWmQr
KrrITtKjbhDgnp69YWMOnWEFlb58qBAi5xkgdzjvQB5hb+D/FV9d21pqF1BbWy2586Uwyym
Xd/rI1/f4VTlM53ZaMnAG2u08L+FYNAtFmuZIrzVXz596IthlzgdCTtyETODyVyea6TNYUe
ujWvDd1qHhRoNQmSSW3h81zHGZY5DG244ztDA5wOQOOtAGjdapp9ne2dldXkMNxeu0dtG7g
NMwUsQo7kKCfwr55+IEunR/EPXY/jBHFf6LPpTSaFbW29/JcO42xp/HcMqhy+PlwACByaus
+PX1Lw34S1/VY2l8X+D9QW51lrSHEdnAyskgkb7q71ZAUBJDBuMISPRvGVu/izVvBnirwC9
prOo6RqEoS4Vw9qIHTy7hXkU8HG3GNxyMY6kAHDW9ldR/Ab4ceKfDUy6zqvheS3TYzeUW8x
1iliLMPkwSqknACBu1eveENEvIte1/xZq2mLpmo600CNaCVZTFFChVNzLwXJZycZAG0c4Jr
jbn4X69pfiqe38K6lFbeENevUu9WsHXD2zJtJ8hv4Vk2hSOq8Y46exjoKAM3SdC0jQhe/2V
ZR2v266kvbkoOZZpDlnY9yeB7AADgVp1m6pFftbyNZThS0bIVI5U7Wwy453Z298Y96xtD8S
TXWoPpt6kJmRnT9zL5siEMcCVUGIztAJzwCwGckZAOkNrb+b5xhj8wEtv2jIOME5+gA+lRL
Bp95G11GsM6XUQQyphhLHyQMjqPmOPqao+ItSaw05kh83z5UYKYVDyJxgMqE5Y7mUdMZYZw
MkO0qyl/4Ry0tbqadJFijDEPhxgDuADzjnjuRQBbgj021kktrf7PE4xK8abQ3TaGI69Fxk+
ntVaXU9B0iwPm39jZWlvGnLSpHHEjEqnsFOCB24qtB4R0K3vo71LVnmjcyI0kjPhjkseSep
OT2JAPUZrPXwBoVpZSw2FttHktFHCWCxgB96Lwp2gHjgcgnO40AMufG9hJaSrYzKDLhbW6C
+ZHho9yyMCVyMhvlBJwAf4hXMal401S50+Ca2t1kubxRGulS3n2UsS6Auh8vzCQqTtsDbjt
K7S2VXcT4f2sWqi/ihWN4AyW+yd12xH/llhQABwBv5YL8vYEa2k+DtN0xblYoygmcsuxiDH
8xfjnGQzPggDAOPegDgNJ01vEGty6hBptsZZjbSTP9sV1IZJZQQY42Cs37p2xgHzOD/e9O0
TQ7TSLSNYIPIZVK+WszyIgOOF3Hp8oP1ye5zpxQQw/6qNYxgD5VA4AwP0qWgAqC6uo7SHzJ
MnsqqMljjOAO54qesrWNQjs7cBvtZkJDqlpF5jsA6gjoQB8wBJxgEnIxkAFqHULS4dEhnR2
dWcAHPCna35Hg+9W68PvL9rW5intr+W3i81LSCZY5EE2+GFVblxIcO2P3hIwrcg7SPRtJ8Z
aXfabYy/brWeaW3Wefyp4h5KlQ29l8xtqlSW6nigDqaydb1KK1smhWaEXEx8pEa5EDk4ywR
iD84XLAHGcdQOa5XUPiJpkI1BWu7WN7RSrW7XUalty+YhZiwMDGNWx5gUZI54rnY7l/Et/D
cQrDNpbyeXFqd3ENjBVdCyyKyly4lVVcLgFGALcUAdV4Nka58R+ILkxSoTJHGzPGx34BI/e
MSThWAKcYOSMhhRWz4Z0wWFrIWg8lsqqqkm+ILtD4Q55Xe74JAPtgCigDoKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigApKjmkZYpGhVXkVSVUtgE9hntXm958S9Ghgns9Q1+K01e3Pm/Z7aNkBx/y
y3SoxYH++EXjBGO4B6ZS1jafrC6hITGFRcHbESpZ8PtLqwbBUHIIxkd+oBsDVImCv5ciQHO
6aZfKVMAHkPgnr2B6HOKALclwkc0cJ3bpM7cKSOPU9B+NZLajBM8aX8ttCrxur2xmV2ZshS
u0D5sZxx3OMc1Q1C4uJrNrOGaU3+pMlvm3aTZDHuYO6PjCsEDkE/xBR3APzXqHxA1S1+J2m
eEYL57fS3mjiBeRYWifYkhh2KAu3h4xuBO5QSx5oA3fjb4Xnurw63omkX2pSeSbm4gjKw5g
NvtbzeVZAfskJUDHKSKR84B+b9eubFtbuP+EvXUxdfZJZoLQORL9rZF8mWeSUszxlWBBJPC
jGNxA7xfiJr/AIG8H+LfB2o6kW1fSdVZZtPdhCmoRSPgkFMOAG6pGV3JIp4AbPBywa98Yvi
pe2fhXQ5I5tYdZRHcSecLNQqqd0uPlhUBgOCQMKMmgDX+D3gpfiL8Y9Os9Uhk1G1hzd6u8a
7Yo4whCwkqBjLYXAwMZAGBx9l+MdZsfC9hbeCPCb2uiXU9u0wFrHHH9jtl5eVEOBkKr4IDY
OCVIyR5R4eht/h54dvfAPw1v7abU7Xe3iLxHNtRbe4xgjkYRVGSCcgYAG75ymB46+JPhnw/
4RlTwtr9n428Q67BPY3t9M7StawCPyxg8EZLhsn5cmQgAMcAHkmp/ETw7P8AETwBrDWZl0f
w5cq10WSMzXbCVZJLh0XjcwwepJK8knNb3xA1rSdU0Pxhe+ItQ8DahHqDNcaLJoMEY1AztM
GDyEKHClNwfzCTnHevJ7ppbmwe3WZI7P5ftEiISzLkHC56KMALjG7H90cOGk6MZjLFYvDA3
yKzMZF5UcL0ycnluB6ckYAPr39mLxRol/8AB23+Htvqslv4hitrm6KGGRPLjeZsOr8BsF1z
tbPNbfwBj0rT/G3j7SdNvhePE9u80iYCMSZRkAbvQ87zn0Hfjv2S/Dl5Nf694yvbGa2tJLa
LT7DzYPKV497O5T+8BiP5vUkdq9N+GMbr8TfFki31vcRBBbjZfGeRQkr7Q6tKzIRubgIi88
UAZtvE0fxg+GC/3F8QRH6iT/61ehfEaVovDqsNm1fNdlkZSjAQyE74yQZUC7iUUhiBx0rzl
ZJh8WfhqwwWbVfE0bZbonny/wCAr2TX9Hh1qxjhkSNnilWWMyBiMjhh8rA/MpZfTDHIYZBA
M3wOZLnwxb6hM0qvPuBRsBTtdgHXHXcMHPcYOB0rqM14zdePZ/hxpK6DqUEF3rs43WtlFMx
ht0CFjJLLjEUSojfw7mMbkBic1t+GPEMPij4y+KZ9O1YS2Gh2kOlS2yXGVa53tJI/l9toKp
u7ncO1AHP6pq3ijUfj1b6LrD3ujeFr2zewgto5wj3b5d/PypO0YhZOCGAkQ5BfAd8O9U0nw
Nq3jLwAx8qLTddhNhaxcsIL0oYwoz91Xd8+iqTWj4xhm+IvgjSfGnw8k+16np1wZ7Et+6Mo
WTbJEd+MfPGpIOM+Xg8E1r+FPhlpGlayfGet20d94zumeW6v97lULZwiKTgKiHYpxnaO2TQ
BQ8P/AA7Da948/tbT4IvDPiO4DDTRlXlYEmWaQqf+WjEnGclcA4+6PR7DT7LS9Pt9O021it
LO2QRQwQqFSNQMBQBwBWbdeJLGztWuLhZLeMeXte4Qxo2/7uWPC5Py4bB3cY5GbOiXd1eaP
BNe+WLnlZQhHDAkEEAkA8cgE4ORk9aANOik3D1qhfapBaZhWRDctgIjsVQsQdoZsHaCVxn1
IHUgEANYaNdHuvNhE0bIUZGjMikNwdyjqvPI9M15/wCG5PtPia0uPt8b27SN9nit7qaKIoU
kYfu3IMhA24HKgMcKCgYpdeJdS8TWkWn2twtlcXNxJ9ja1lhYybMOmdwcMFABcjoCBjccDr
PDHhpdDieZ22TToge3ikZoIypbBTdzu2sFZuN23JAJNAGF8VtOfUvD1rCqySA3CoIBJ5cdw
5ZdkUjDkITgkcg4wQSRXQeFtdtdVsUto4JrWe2t4GkguHVpI96ZAbDE54IyepB61r6jp1nq
lk9nfRGSJiDwxVlIOQysCCrA8gggg8ivL9UuLvwb470uK0t8adeSJbHaiR+YS67EXD5IG9g
BhUBcscks1AHrdFIKWgBCwHU4rn9Q8Y+H9Plit21KGa6njeWCCFt7yqgBYjbnjDLz7itDUN
LGoSxM93PEsTBgke3a3XOcqeqkqfY8YOCBdF0vzJJXso5Hk+8ZRv8ATgbs4HyrwOOBQBmWv
jbw3ealNYw6lEWiC5lJAjySRt3evHf1GM5qaDxZoc04he/iglMk8O2V1GHhxvXOcZAO7Gc4
yexxman4IsnimbSoYY5pZFZ1uNzKw3qWwwIdflD7QDtBckqa5bVPD/iLTIGvNQ14QshcLd+
ZuTYGbYHR+GYiSQ+XjYSoO4BVWgDrW8b2EkDrC0cN5HNAjw3LgZV5NrbSpIZhslAUclkI6c
151c+JrrxNd3NjdajJY/2jZASWKzxobQkwsgZXO8Owk7rjEgEiYyBoMGikl+0ma3muZY4JZ
X82IySP8sRLKkTLmUsWCt0fG3aV29vovhS2h1FtbvY5DeS/MsUjIfIJUK2XVVaRmCpuLl8F
QFOBQBleDfDtje6b/aWo28z3LSMzq2oCdDIW3uSsREW5XyoYDICjkdB1F34f0+d/OW3HnNM
krOzv2ZD2YdkAx06gggsDqpGka7Y1CL6KMCn0AcjD4Rt3X7NdWlsYYAPs7qDlXI+eRBnMLH
c4+Ruh69q3rPR9PsYGiht0O/cZHKLuk3MXbdgDOWZj9Sav0tADVVUQKoAUDAA6CinUUAJ2p
aKKACiiigAooooAKKKKACqOpXrWduiwqGup28q3RgcNJgkZwDgcEk9gDV0nA5rH1Q2k0kF1
+/uH0+cgx2xywd4yvIHtID2xnPQUAec/EvxNcaeLyxM1no8ZMHmahc7sxruUedjGCis4wTw
pQ92Suc/tjwe+lXEfhvRNQ8Z+ItRgdbTVX0mQWhkKld6zSr5ccYOSzKSTySWYmsT4u/E3wj
o11fabq9rBJqjRKkMaxC7wpD4ni3Y+YpsUs2wEHhnxxwLfGTwxcaRHqmt+FjHOFNtLE6skg
b53EokWIoSchwy7ZFZeWYHNAHdaZ4uTwhceFbWyFjdfalthaaZJeRz3zbrVYxK0YjD24kVF
LN5jAZJKnJrjfiv8X9XhtVn8O67BOt0lwNt4YJJrfYwDBTEWXcdzKu3+AEMpPNcp/wALt8H
aHFq134H8O2ljf3tm0MjSW7RW65UKFSAOQ7HjLMVHBO0nivI9M1K+k8LyaZqOqONIlu1vBA
cB5JxG8Z2nOdhRtp5APA/hyAD2XU9bufD/AIw1K41TWkniuvDUd5pEd9NJKBc/ZopFKldrZ
ffMm3Cqd20gjivKte8WQ63p0aXECmWC18icwWuyJ3FxIfMRQQEyki87QSRjuc519rEcaDe0
xJRIWWO4Yuqpwo3Nkj5eMdO+Pugdh8E9O0m6+IieL/F1rdSaBoEBviltaSToGQ/IjbQQoBy
x3Hnbz1oAsaZ8M/F/ihn8ffEfUpfDWilVaTWdUGJZkVVRFiiA3SNsXA4wRzzXvviLxJovwE
8LeHdJ+Feg2t42sQ/2jNqV+Tm6t12n5pOCGIcEE4VRzivFNY8ReKvi54tmuprhZhP5rxLcz
bbbTLUN8zNg4VVULk9XIGQcgH0r4yXXhXWPgH8OJNE1QagtperpcN95Dq8qRRGOXah+bJeN
CB6gHtQBrXHhzQ/i58CHj+FDRXGrNqK3eoWmqzoLlWCsGjlcLmQbsMC5IPqMYGH4W/ZX1/x
Bok0njDxBL4dvDJ5YsIkiuSVCrmRmVsDewJwOwXJ6Yr/AXwP4x0LxVfeP7zwfq9jZ6dpNx9
lglHlS6jKTlE2cFjjccsMZIxjArzCXx3q2h+Nrzxzp+pXFr4sa7Ek6y5TzZHRTJFKjYAiBy
AO2OOmQAL4b+GvifxX4zs/BMFrLp08EsqG4vrOVIwFRmMjHaM5KoFAPp26c7cWepQ+KbvQ7
5XupbC4k08w2kTStdPGzoERQNwX5G/UnLE19peKvjxJ4V+F3hDxfe+FzHeeIDl9OubkQNCi
qSzAlTn+HAIHDDOK4rRfH37N2meJovHlvZX+j+I7mR7rybiK5BM0vEh2kmIk7zyPwoA8P0X
4ofEHwnog0eHxJrOkTQoLew06VBmMYKRKqSR5ZS3JOeNpGMkA/UWl+IofCvjjxd4u8V6rG2
kW1pDbLdmRZN8+7DQR7c/MHDDYSpHGVwd1ch8WLLTvEHiuP4hT6dq+ntodhtR72x8uCN4pJ
WWQuQSCCWIHRiIs8HB+btc8bXHiDUYkt3ZbaObf5jSBSm4hULMvOVGAGZiwCjnAXAB9P+H9
YOveIPg5r/wBne1fUNY8QzeUW5RXlnbYeB049OnSt/wCKXxCvH8c3fw50vWbPQbiDS11FLu
7lEBurgSK0cCSF1VBhWZic7hkY4NcZ8OmjbSfgKVAw2oa2Rhdveft2ro/i74h8AwfFyx8L/
E7w3pc2i32ivJaavNCzTwT+YylC45VSMYI6MR60AekfE3TV8S/CbVpdJK3sscAvrY27b/P8
s79ilc53qGT/AIHXkOi/CeK98Lab4q+El5/wjfivTGm0u8lDGKO/VC0ZaUFWAc4WTO08nBw
Rx1/7PXhnWbb4CJp/iVLizXUZppoYVdoZIrd8AYIIZC2GbjB+bPFetwRaP4Z0AQQrb6Zplh
F0GEjhQDqf55oA5Pwclh8PdA0D4f3JPm2ttHGLlnjC3Lt991XfvOZGwcKcFxnjmu/6ivNZp
7fxB8SrWS1jlkFk0ZkurS9ZI9i72QsAwVwS20rt5y33sZT0K0vrO+g86zuormPj54nDjkAj
kexB+hFAGJ4utbf+wLy7cKpCBZAUDecvICEZUk5YlQGBDYI9D5NoXjuxsY31DQ75dQtY/Mi
dEZjDGAyhV3tMEG5w2JCikjzWONrCu78ZeKdLkkTQVuvLlLeczSny4zscjBJyxUOpJIR1Gz
58K2adoHgODT/CcFrDbpY3TkTSwO7TxKx3BsgsSSY22Ehh0GAAMUAcs/ijUmgvVn1RrNjKj
2kKzZESMkqDfIrSFiw3OFyMeVuJXIFUFt7zxZp4s0v2v8XFxBJLcQtcvCzS+asakSqqMEeM
gl8gRKCNwwPRrH4f6TZ6nd3z/wClG5l8w+cgZwvl7NvmfeP+8SSB8owKbo13Lpfi2Tw3dWs
UUAtUWyZHd5JY0LEswy21RuC5JB3DvuGAB2j+GZtOur+8khbd57yRwRSbVunJVhMxJJDZyN
udoyeMYw7WPE11peqf66AwJgTxKpmaLIbZwuGDOxRVGG3HgDNdfXFeP1tW0hrfMq3V2oWHy
S4kaVDujVCCED78bSzAbtvWgDp7fVLSbSzqBnXyFUlpcEIcdSpIGV9COCMEVycPka94y+0H
TnWS1mEbS7nUCOIs0cgO0YJaQjYDhlYnLAYrm/D9prfiOyZdM8q00yZQGlu0eWVnX/VySKw
Rg6lMYWRiuEw2Bz6Vo/h/SNCtI7fS9PgtVjUovlrghSxYqD125YkDoKANWikpaACk6dabIx
SNmVSxAyFHU+1c14gknXShNfzLDaSsEuYpHVYok+Y72YlSMfKWw3RTj1IBd1HxDaWMr28bL
LdJ/wAsG3KzjbkbflO4ZK5PQDJJ4rkPFGu3ckskEnkz2rQu8NtGgkMpLqiNuKnGDtB+Qj/S
B1Clhfh0mfWdMlm0W/gjtZ08yzvbS6E0MmZHwdm3a21Nozn5s7TwK1LbwrpJuVvrrTLaOeS
NfNjA3bZFzsdDwEYB5OVAJ3Dn5RQBz3gHRb77Kt9qP2F5PPDvHHCzeS8aNCNspkcuQABkng
DG1WyK9H7U2NFRFVRwBgZOacTjrQAtFFJmgAopaKACiiigAooooAKKKKACikqOSeKMhWcb2
BKr3bHXA70AOMiK6ozAM/Cgnk9+Kz7/AFC3t7e6NxeCGOPCSSpgG3yudzE8KADnJ4Fcx4q8
RNoNpHcNPbreytkwGVndyF4jjU/dBH3n4CDJPqPlD4r/ABY8Sa9o1zbxzLDceGvEUCztDIC
WYxuFABGVAkt3JXLffUEtQB9aTeILDXLSL7Bbtq8E0kMTRwyrJ5Lb875UBA2KPmJ3c4xivC
fiP8c5rW9TTdCubxPENrH5c0cSmONFZRiSRGysbNkkRgSPtIG6M5ryXwz8VNS0zxX4j1W6s
59XGrSuLaS5vCkckZZlZJ0kDuY2wmEUAjbgFQTXKy3UYubjVtWEZ1PUjJcNI+1pHd2JkLDP
U5yDwAGA47gF7ynuNR/t7Xr4y38NsIFKIFCqieWsafOM4THGAR1YnHzcf4puri70l9RecRQ
s3kQ27/MzKWJLDI4X5fvdWOewwvU3epxXWoxTapBa3L2ipHmRlEHyMnzMUxvXaiqS2dxL4B
xleKvt2tCMiRhbz7VQPIgy6qQZGAxtUc4G3hQPYUAdt4Z8J+A9d8J+H9G0jU9Bn8W6tFL56
6nPewuk5kxFCnl/uhwBgv1LfSuD8LaTrV/rkvhux02e+1bzhHHaIGcgqTv+UEDqB146E4HN
epeC9B8baX4d0nUtJ+H3hiO/SGW/tPEV7cGKS3gRsfanVpAgUH7rOnzcEA4ro/Afg7WIfCV
xbf2x/ZlhrLS3d3q0YMc1/bJ/rLhnOHitE7DhpnYDAByoBb8KfC/4c6Pd3+ufETVk8QRaa+
7UVtrlhZ2TkfJEXXm4uGIA8uP5RznjaD2/jrS/Fl58NH8VSeDms9DtpIhovgm1tN8aoWz9o
vYowN5xyIwdqkjOTmvC9U+J1q/iPQpvDWira+E/Cd7Fc6dZO2N6xyZklkBOJJpAOueB05Oa
9z+OHhL4s+K/HFh4k+GK6jeaPe6ZbiO4tNTFskbF3bO3zFOCrKScEc+1AHIeA/Gdr42n8Qf
CuP4e6Vo2peILPyP7S0TTmtDBMiBle4jOSqK/cEcj7vNezr/wjP7PfwPttLv7+z1bXrKOW4
tIpgPNubpySSij5ggJwSOdornYfF+r+AfCC+DLDxBF4s8fqj/2lrMsfmLYgsqiPPWaQNIiK
hP3mBcopFYmj/DbxnqGieJvGNyt1/b8tjcqtteMJZ7yUEFAG4O1jGP3eAmc7cpIQADzPWPj
h8X9ZuDeXt9q2lxQnzDa2Vi9pFCwJ4ZwrMygjB3NzgjArS0P4uaDc65pOvfFTwrpHim+tpC
8OrWsSxXccQACySouEl68KcEcEDOcdR4V0nxHYeFte8VfFi21nSdKtHgmtX229rcXIklmEk
RwylNxnP3iuAeD8orybxcdO1LSNP8AGWn6dPOLy8nszMbE27zknchdgDFv3JMcrIxII+4EU
AA99+OWh3fxI0zwX458GQXfiPTZVeBLW0bAHm7Skh/u4ZSrFuFIGRway/CfhPwN8PbpNV8U
fZvGHjwbUt9NsUMlvp7E4WMHBUEHgyNkjBIHBJtfB2S8h/ZE1lrWaWC4mv7mG3QSTHyt0qI
EjMeXHJONoJyeh5FeM/EXxRa6F48tfB/hS/HgqGKzt11TVVScSvKYd4VgoMiqgkMYAUHseA
AAD7A0D4leGfFl2PDPiHRpdMvbmKKT7FqMIeKQOpdFLEbdxVS204PB44rxH9qnwv8A2Nf+H
vEmk+Hok0oKbSUWVui+ZcFg0SOAPunHoc7cDBwa8mHiTxB4FTw7dax4+j8YeGddkZlTbO01
usTBPPj+0RqyMrE7SvBKMORmvpfxne3evfsz6/Hr8MdxqOh3EUczxN5gcxTxOJVIyRmMg8/
NgnNAHhPiXVdb0j9nv4UaxpN1LYalbapqa77eZUkBaWTdsccY25BYcCuk+D/xz0fwV4S1rT
fHq6tq04ujfWMwia6kkR0DSJuc8BWTd8xH3skDpXMeMII4P2Wfhx5gDTWviK6ijO0HaDJMS
MIT3CnAJweM8V5xpOi/25r+k6PcA/2nqVxDYQW78BI5WX53K8BsuSd3r0PYA/Qq4+J3grS9
A0fVPEGtW+h/2vbxXFva3jhZtsi7hlVyR3yegx1rhPFnin4T2d+3iuLxjPeX21f9G0e7+0t
MFMpK4XOzcJJVySoAPGNoI8B+LeqQ658atfeCR0tNHaLTEaPH7uONBvCluAxJkGeQO/JweV
Se10/yZbmxK24VpIrNSMuG+ZeM5I2sDkZJBzkk4IB9FfDnxvqHxA8fQ+FpvB+j6T4et7Ce+
QRpI1xCBII49kwIVWy5O5OhVsHoT6FN8P8AxFZzX0fh/wARSQ2s0btHFdzyyxiRmbC+Xn5V
RSANpG7nIztYfIFpr/iPwnfXWpeH9Yv9M1e4hW3jtonWXy0yzQxvvLZJLltgxgAE96+3fhx
4usfG3gLTtcsJ7y5jZPJa4u7fyGndPlaQKOME5OV4oATwv4K/sG5mvL+//tS7kJAmkj5VcK
o5Ys+dqqD83PU5JJPUXF5aWhjFzcRw+Y21N7Bdx9BmrFVb+xg1Cye1uEDI+Dz1Ug5Vh7ggE
H1FAEV7qtlY2d3dSzZW0QvMI1MjIAM/dUE9OenSuBXVf7U+IdpdC1FzbWb7Dd2gDRwP5Dlg
7biXH+sUEqhUt907gRt3/gK1vooIG1K5jt4wA0YwdwBB288BSFVSMYIznqap+C9NsLPxZ4g
FqIiYNlurBP3uze7ESOJG8w+YZGyVVhvOc5oA3x4q06Rrm3h8z7XbpC8kDrtMYlZlTcecfc
YnuF5xXD+JPEsGuG3g0+znvpGKWUtp5Mjwv5x+ZZeUKDCDDEnAfcUIxWv4o0y8j1ufVNK0f
TUaOFJ7jVdQvpVSEIWOBCg+bgHPKAhiCTyK8o1z4meINE8HjT9CbTNO1+3soLo6ZZ6a8kt0
8w8ziFWZooY4mUs/PzDAPGCAe/6LYtptj5l9LHJqFxiS7mRAivJtAOO+0dBkk4AyT1rFuPG
1lJ470Hw/pepaXeRahb3M0qpPvm/dhdhQLldp/eZJI+6MV5NcfDa+8X3KeI10++1EeUBG2u
3M0ZuTFA5RjC5yiyTuuQyrhI+mG57jw94O1nSI/CN1dXunaBbaHphs5bGH9/yzoW2ysFA3C
NNx2Z5IBHUgFDw74x8Zs/iXUbvRTjU9YNj4fs7q6+bcimN1dUDCNFMMkjMGbPzYGcZx9Q+I
fxIvbC1vNHuvD9k1xb3iQwG3knFxcxXi20ZSTeMpISWX5eFyTnqOik0X4W26i01PxqrvDO1
xtn8QGNkLht64V1AVhI2QAN2RnOK0Fvvg+mvWOtr4g8OJdadaGxtQNRiEdvF6Im7aDjjOM4
46UAJofj7Vb7xGY9UtNPtdAudOm1G0u1uD5qxRyIgkmDAKiy7yyc5whzyDjybXtQ8Rx2niH
xj468Qbn06IJY6DPZYXS7u4LxJNtC/vkjhJIYFtxEhGCK9Tisvg/deHb7QNP13SBbXqRiVo
NVVpdsbZjAcuTtQ/dH3R0xjIrTsNH8FXFteQ/wBvW+tXdxlpry4u455gTG0QIIwFwjsBgAf
MfU0Acr4a8SeJPCth4d0dvDWmQeGrm332LJdGKXT7CJAWlueGDPtKn5ONzYJ71z3jjWLi5+
Iuj+MrLw5rGoDQ9CfVWsri48q2t55crbrIuSqybRKcIGckxjoK629+D+g6t4ctNJvfFOp3F
1b2kcH2k3Wd5EiyFzGcqQSgG0gqAAAOK3tb8Dx6jp1xBp2vvZXV7qFtfXd3MqztIIGVkRVJ
CqMog6YwDkHNAHJn47x6Z4pj8MeIvBes2N+1xBZLJCqSwSTugeTD7sBEUhiSd205Kisi68Y
6t4y+Jmk6PO3ifR9E1C3Op6XDp0kEH26GEFjJKw/eornYBHlchxnHNeiTeEfDkfhi80XxBq
qXrXr3cpvbsxJNG06ssjRkABSFcqDjgYFcZfeDfh8t3HfXPxOePX7aHyV1CfVIA4QMjIhRd
q7FKA7AACSc5zQBqaH8Y5tUk1b7X4E1mwi063uLze8kLCWGOXywR845Yhz/AHcI2GOK6bwZ
oN1CW8Tahrmv3d3qkCSNZaldo8VoG+bakcaqikcAnB6deufNptH+GjWt1Yj4sSTSPptvpLJ
Y30cpSONSCzIgbczbpPvggeYSADzXZ6N478A6Ha/2Vop1u+/eM7m20e/u3kc8szOImyfXmg
D0qiuLHxAVtxTwZ4qYA8H+zCu735YH88VNH43kktbm4HgvxMogCnY1mivJuOMKC/OOp9BQB
11FYOh+Ip9bnmR/DOsaVFGARNqEcUayH+6qiQv+JUD3ooA3qKKjllSFN8mduQvAJ5JwOn1o
AkqpNdP9jkms41uJAPkUyBVc/wC9zinS3OzehjZeQAxKgHPUjJ7DJP071518Q9audG8OM3h
2e2Z7OENHbIEcSMQ/loUB4VnjCAhScsduCNwAOq/4SbT0gvb93ea0tY2b7RAu+NiAN0aYOZ
GBB5Ax26givCfF37QNnp/g661vRY5p4LWZNPurWSJoXSWTfJG6hCpCsqn5xJ2PynOa8ovvj
B4g/wCFUtrNvr15aeK9O1y2iuYRdPLELYwXMsZi8wsyh/uuNxJ2KDgECvN9a120bVfF+m6N
YtfaVrrCSFlcRhGW6Escp9gkjR8/3utAHsPx28caR4k8Gx6RiSy1lre0nhigukkWeMlneV5
ByqMvksPMIZjtygIBrxa8v7i81iS/1OOHUtZvJWkuHI2xOVDD7qcNlmLbzySuF6msOKPyYr
nT7SGZLh2b5Y2J2jcoxg/d7cEsRwK3UkGmWb3HmTxXkk2dzRYd2IOSBjKnBOBnABXuaAG3G
lxW8Eh3xC+J/cIMIQe25eg4OcYAAyexJkt7prk3MxmtrC0u5RLleY1Bb7ik5YKMHnrxntxb
kmhjmOpeI0mZYubaBRuRQeclSemGJ25HzNkkAYGShj1jV1DRS+XvTER27WQZw2NuBwc9fQe
goAa6XetawFS2t/syKsnlblAmPyL64I5yP/rAD07wH4YtfEc8sGo2sn9haFAJtYmgypu1yQ
lnHg5Jd/lxxx67hniRbLDaXv2dTFFCri4hiKozv2jUAEgZ3rnouRySRu+oLXSrP4U/C2ytL
q2iEuhWL+JtZLHd5t+w220TZPP7wnHP/LFfXNAFBYv+E38c6n4Z1a4hj8N6DHHf+LZoHIja
RFZoNOQjrBCAc4xuKsTgmuP+MWuaxrN1Z/DrRLQnVfFElvcamibU+zxMcWNiMn5VUDzHA7l
2GAWr0vwb4XTwd8HPDmj66+LrXZ5Nf8QSyABmjRDcSK3rgrFGfXc3rXiPg3UptVk+JPxv1L
dHqcEBjsC86lEubstFFtwPl8uIoMHn5u1AHJeKfg38RfCmr2NvrHg9dTs5phb2r6SxeKd2f
PJHzKWzjLgceuK+tPBsd94d+BC/D3W/FMcPi3S9LIuE05hc3VjC7ERkJkElFZVB9hjPGfIf
hB4r1rw/8EvijcaJf3NxPpEMU+nCdmkWAOjAuiscAAgt1I+XJzXi9r4g1LR9ck1u1u5ZdYd
naWeV/NaTdlZI5CwAkBJG5j3HABxsAOq17Xov9H8I6JKl3bpd/YFaMvbS6hJ5mFjYMd8ah5
WLsRvbdtyQu6vQ/h78PbPwfqvjPw74h8b+HF8beI9Jm0mz0qymKfZ5JVZgHYKOSSmOCcevF
eZw/EwNqVpqt/4W0691C1aGe21R40muA6S+YZPMcBmXbtj/AHjN2bruNat18SvBl546tviV
Po2q/wDCRRanDNiaRTasoVojKUUFgVYRnarAMcjPFAHYa54X1nSf2frnwNptzpvinxC+svq
Ws2ekXyMtlGFOA4YgqisiZ4ABHbrXjviG1urc6J4Tl2/btMsy11CqR4Fw8kruCwHKqZHQjJ
AIwASdtaGneILfTLvxFd6RpN7LquuzktdXagQxoswnf+EMmG2Ek7hhdv8AFWbHfaFdeL9I0
jUdQu7LSry+RdX1HBWRoM+UfnySEA3Lkk4HqSxYA948G+HrzXv2R3jtZDO1rrlxeTw2zbPt
CrIwKq3KryVfcchdueoyPL/j14B1LVPE6/FTQbOfVvD2txwTXYtD5sljL5KbkcgHAK7WD4w
d3uM/dGlaD4Z0/wAJ23hjS7GyGiNbeTHZgB45YSvOQc7wwJyTnOcnOa858S/CC70y4bVfhj
eNo08jmWaxFw0cLOqt5ZTH3RuYhl6EOTxgZAPjzSfCnij44fFGIaXolxpvh60WK2UuCYtOs
4sAR7sAF8Z4HJZicDkj6uuJ9F1ofFLwlHqcMemXOmJsv5LmP7PG7RmFDuCA5DqBy7/cxx0N
K80P40649tpXmXFnbfaZXeeadAsaGRNjHYdzlAjMFPUuM9K9E034S6FongbUPDWiXEunTX9
yL571AHeOcSLIjKG42oUQBT2UZycmgD5S8VWWor+yf4EaKyuZJY/EF1LIiwNIy5M3ODnI9C
c561kfBO3s1+Ia+LLqZLiHw1p11rt4sbF1UJGViXJ6vukYk5529B1P1RdfC74jX8UiXHxz1
ld42sItMto1wRzgKK8h0n4E/E7wR4W8SeG9IutB8QRasLeIyveNDNFBHK8piCPGyYcu24Ek
cnrQB49/aNxfJdavqmJmvGaQWzKGZ5ml3O204G3dng9huI6Vs+G/CfjXxzM+oeHvD82r32P
Lt9QkTyrG2AbGfMfAlOMD5QegPU/L3Phf4FfEKDxbHqXjLwbaalpAy81nHqMJafBykZZuib
vmbu2ACccV0Oqab+0+15LLaQTWMDsTFY6Ve2ggtUzhI134bAUD8fyoAv8AhX9nXQfDum/8J
J8VNUtruPT1a5e2hdkto/lw7SucNJwBxhV7YIwK4r4hfGbWNW1+2j8M313omj26mHT7Owuf
IM67QBJLs+7jIwnG0DnJOKua34D/AGj/ABNpVvZa1HdaiokSTy7nUbZI1cHO9lQ845xwcdc
E4IzrH9nP4x3TsbmfSdOMxBmV9SkeNgBwNgRvTnnn88gHt37OuoaxrvgzVvEGq6/famtxqL
28EV3MZfs6RKF6kk5ZssecdMYr2o9K8N+Gfww+KHgWy1KzfxroaRahcrduF06a5KSbAr7S0
qYztXkg59q67ULfWbGBv7c+Lw01gdzNBZWkJA9AJRJ+uaANLVH8dvvt7a001kluEjLGVwFh
KgyHIwwOQyg4yN4bnbg5Vt4o8GeC/tEF1r66nrNwwM9vp8TXM7uB2iiDFcnLEYA3Mx4yayB
o3he9d21LUvF3jyXk+VM032Z887SkaxWxH+8K6nTrbXrayhsfDfhTSfC9iG5W4Klo/cQwfI
T/ANtBQByur2GoeNtVbUrX4e6hbGW3SCd9W1Q6fFeQqzMkckUJkZ1BZztcLw5B64ro5rXx8
Cbu88R+GdCG3DeXp8lxgDoPMeVMgc/wjrWs3he8v1P9t+J9TuQ2CYbKT7DEp/2TFiXHsZGq
xD4M8KQsH/4R6wllHPmzwLLIfq7ZY/nQBw8i6POF/tz4qarrTkk/Z9HlESnnoFtF8ztjljT
7Xwn4MacXVj8MLjV5xgre6xGruT1zuunMoPA/hr1JURFCooVR2AwKHZY42d2CooySeABQBx
9vFq1sytpvw/0u0A+UbryOJlGefuRMP1q6LzxcyqW8L6YGJwR/ajcD/vxXQxTRzwrNC6yRu
oZXU5DAjIIPpSxuskayRsGRhkMOQR60AcfJaarcsXvvAWhynO4n7YJGJ9fmgHOMVUudJ064
QR6l8JbO7jUEgJHZygfQOV/ya76igDyqPwf4AYjzPgbDECMktplgce3Eh/SpV8I+AUTfF8E
rckdB/ZViCfzcV6fRQB5ivhXwyJlktfgdpyFxtLzWunptHvtZj+Wa2bTQ7i0T/iW+AvDWnE
k5xKFx6cJBz0Heu2pKAOcis/GBQr9v0SxQD5I4rKWbb+Pmp/IU/wDsvxM4ZZfE8UYI62+nq
rA+o3Mw/SugpaAObOg68zE/8JpfoOMBLW2Hb3jP1qOHwrqSSh5vHOv3C4xsf7KoP/fMAP61
1FJzQBm6fo8enytKL6+upGG0tc3LyDHspO0fUDNFadFAFWa5jWCVi+EVSS8fzMOOwwfauO8
R+N9O8OzXss13ZRw2Co908twqk54CksQkfXPJLEA7UPWvL2+IPjSPUL7SV09976hMLG937I
2hjcrtaPG/AwMkOoOARxw3k3jq9VmSzupWJQvHNcsvlGTzCd8UCKQFU8AsAM5IJOSWAOl8c
/HXU9See38K2dwIra4fy9UuxJbpJnPlR+SG3SN94DcyAjJZNqtjkrj46eILrwTHFpun/wBm
XFmifvL1hcj7UpdmeBNowqs4/wBazhQFAG4DPnmv3Fu1gyTCN4bXzHZAwV2JK9ZMdwVBJGc
8AADjngu6e1b7QSixjyVEgVTtOWGMgAA5ORjJHqRgAamk288j/wCjiN4v3dw7xYZvmYmTaT
8p4JJ/h4XGTg6DWMt9KsFuJnk8pWlRvl+XLfPtJ4A28JgHDde5bNDFaxrbw27C4VZZBsCjd
lid7HcQoUtgdMYB68iwzRW7pC10QnlqGliUBnYoMqoBOVwGAx6Y4zyALb2X2G0khj2StKS/
2xY23lyOQFx3wQo9R25qvcWjW7G5nSAt1H2hA7K24AZZcA4HmNnj7pOMYpYXtrgyanduQZH
Ro0CB+OGOd45yCQBns2SFBJfJY3WuXKqu6K3lJGeWDD5TtX8144yQCcAKoAK8djqGo3c7TW
pY7UYkAKp3YGQo5IO5RxnjtjiteKNYIzHc74dNbLvJEy7plGMIGORgZIYn9c4Z0zW+nWi28
ccuxXk3eWgDkY3Y5wOBu57fiM249PsraSK91q5kd1P+iwRqVd0GXDbC3yrxkA9Tg5JJ2gHR
/C/wjceIfix4Q/tOBha3d410IWUBBDbp5xULzgb/ACwckHJOQSWNe4+O4f8AhLdc0LwxKBI
ni7xSzTLt3A6dp4wyH0DOhI/364z4H4t/HniLxdesj2+gaC8jeWgCRNK/AXHP3LYjBx144r
1LwPpsl98Zwt1h28G+Hrewc4/5fbr97M312ov/AH0aAM/4/wCpyWnhrxbNFueSLRYdLt0Vi
D5t5cFWAA5J2xJx/jXgOsW8Wi/sweC9HtLVFm1vVL3Wp4mJXKQAwrkdf4oz1HSvU/j/AH32
nQ5beFi51HxbFEsatsMkdraruGT6Sbh6ZxXK+M/DniJfg/8ADLxHbabdX/h6x8PxrePaOGa
AyAOzMmCdv3ctzt25I4oA2/gDow8RfB34oeD7e5ibVb0tCryMAMS2oSLJXJChgw74we9U7f
wR4T8E2dz/AMJNo+k+LPEtkqR3T3twsOk6UzlAkOWwm7DA/Nhj8uAAQa9F/Zj8K3ln4Ku/G
WqM4m13YlrGy7dtpEW2HHYszu3uMHvWj8T/AIe6pq2q3s0Glya9oOqLDJfWUV3JFOssbAK8
R3hVwMHABJw2f4RQB4p4k8VfDGxuLfTW8GeCLWWeF3Saw0z7eFImMaMTGduCF3Y+YkMvrzH
Fq3ws3uW8L+Ar+z8s3Cyy209hI+AC8WJAqiQnOBnA3L2rkNS+Fkltaab4i8MalfeJ7JJpbe
XTdPsiL2zeLA2OgZjlhkFto4AODmq3h/w1c6tqccOoaVfCyXCS2ptHia4lVlK2katjGWZNz
nGN3UZJoA+nfBnwv+DXjjQn1Kb4e2FpfwOLW9toppSkEuxXKq2VDDDqdwGDk9a+b/iB4YsX
+LGq+Bfhzpqxx3V4LKG38tWHmbQrgEliyqQzFjjYBzgtz7pr3jyy+Dfgm50+3lstS8e+IZ2
u5IbBQYrZnG1WOMYRQoUA4ycnHWvPP2a7PU7z47XGqWkxvLa206c31wynyoxLIpjSP0ZnVm
3Z+YBvTJAOf+MOn+LF+JFppWm6D4hi0/w3Z2+mW1/a2cwPlRRL+8jZAQSXZz2HC81zrfFz4
l+H5BNF4k8T2iOhMdvevLORjaAMyrgklck4wA2BjoPq34wfEXXPDWpR+HtMurTRzJbrcpfz
3duGk+YgqqO4cYKjkJIGzjA614H+0Tq//COaf4e02DWb++1rWLc6hPdSzPshicoECocnJEe
OTkBeck5oA9W8K/GDxloP7MN38UPHm3VdRmuzHYQNCtuGQusa7ti8DIkbOOn4VzWqftQXni
Dwld6dZ+HHtNRnVPLuNL1YMUBkUbc7AyswDjjJGCcY5ryj4heG9X8F+DdQmj1HxPY2XnQQ2
dzeakXt9eEi5kYQ4G0AcjOeDg81s+HvDbeOfClrDb/ZbfUFgOoW9xqFt9mgnhcP58Es0ZcF
VKM6tIFI2nPDcAHf6z8SPDyfCnT/AB9Y6H4rv7q71R9HWxuPE10VSUKTu3K5DrxxwM/z+cQ
Lm3tbabUY5L+/uHLu3mh2Lb87WfOWYhh1z978vUtWuM/so6XqUcKCaLxdlUL7lDCArw2ACO
B0GP5151ptnMkLXF1czzsVAZ2kJwc5GR2+QAYI446ngAGvoeteJrCKQ2/inXrRQ3yhNVlwg
A4UYbHcD69sYro/+FhfEK3d/K8YeIEEhZ1DXMkm0AYPLbiADx6HriuSEKrpF1I8o/d+XGUL
HG3B+96E7cgH29ebMFrZ3jyKszm4DBvOfCLtPMj8rkDBONx46nHQAHWW/wATPigW+xJ8QtS
FwVe4ZpDGUtwoz8xKZxx93pnrxkjRb4i/Eq8Z5bzxxrH2GJCC0RjgZz1ONqA5PIAxxj1IWu
UitrFdOSS4kP2WFE+0TztgOcgKxyMhR8mCQPmPPQYuaZo3izxfb/Z/BGg3+rRz3DCO4EMkF
mEIwWeRyFzjH3T/AA9M4oA2NF1bxZ4i8c+HvDa6/r+r3NzqMcstomoXBiW0WUNI8okb7hjO
ADjI/DP1vrXgvwta+Hbk2Gk2+lyCPYtxY2jeYoZl3D91hyDtAJBHHes/4U/CnRvhn4e8uEi
+1y8Ak1HU5F/eXEncAnkID0H4nmtPxlrlxZ+Vp9hF5lyvl3DOPMl2DcdqtFEGch9rrnG0YJ
J4AIAzwHqck0VzpTyrPHbBWt3jkMirERwvmPIzzEMHUyYAyrD+Gu2rzn4f6c0OqXd7Zxra2
Zgiikg8srhhl1C/KuABJ+uMLg59GoAKKKKACopoI59nmqGCNuAI6H1qWsjXI9da236Hd21v
KnzYuIGlDnP3SAy8Yz0I5x2yCAYmq+E7prnTLnQ7yOGezmErNdF33gbwBwccLNLjIPO3+7U
Pg/XtQnuodIurVZYVtUaO5t7fyIF2IgYJvYNKpLBlZE2qDtJyKXS/F39saXqTlXsdQt08t7
AgXElvKIhIyHYcGTDD5A2fl+tcx4fdbrV7O+W3t0vH8qG5igaG4wQxnCCTcpJwVYbl3bck5
IzQB69TSyqQGYAscDPc0L0rh/Hht7NrO8j1ZdP1KaVI7cOhYSlNzEDapbdsMmAOCTtIYMQQ
DuqQjNYXhTVrvWPD1td39q9tcuoZkeMpgHlQc/xBSAwHAbcO1b1ACUtFFABWc2sWMN1JbXU
q2ska+ZiZlXcm7buHPTOOe2RmtGuK8WNbtq2lww2cn9qSy+XDNmWONhg/K5jH7xRktsYhSA
cleMgHZqyuoZSGU8gjoadWV4flebw/aSSOGbZtPIJXBI2thmG4Yw3J5BrVoAKKKKAPlHxBG
tvqniE2skcsD3Mgv54pSkgJLDyVJAG0YXJycEcgfKB5TrF0dasYFina3t0OxXctgKMfcYEf
KPmDHBySoGSzbe08U3V5qPiXXbK2eO30myvpUmZHHz5kclc7SxHJLEg4K9MbRXm+tmSSUgL
51nJ+8htlQx+ais2bh+uBwVA64wO5yAc5NaG4spLySzVoLZVmMqDYJeVU5kBACA7BkDr8oy
BymmRSTXs0OJbu9e1ZtzhjjajuCWBONuEUDORn1AxY1C5vrgS6ZHfu1w8S5a6lbYighwW3c
BgGZggyRkfeYk1JYmLTbWWSX928bKH8r5s7i2xlR8gjLcYyPxPIBBcPBDbXUrwtJI8ZjllO
9AXTAIO4sDglSMdzjnoWq3nWkd1qELw+VHujhKOqKuD83DfeBycA4yTwMGrVvLPfalPNFqV
sIYX+YSFsEqTg7RwTjIA+6Mg/eziglvdauqWtuJJ7eL5ItxCMyr6/MQFJOcnqcYAoAa0N5r
VxKr4lnVpGQOxZSPlGDnAC/L+Py8Y6bCpDpWhNNbyxEQoN6pIoeZ22A4TPI5X3weOKt7obW
4nVdWgeS4/fSzDIHJC8dOvYD+H0Ocw2NvHNaz3+sMklrJsjSBDIDkYZQuWI42EfNk5xjoSA
CK0HmaY91IJ5zOqQoHbb52WySyg/cBAxk4OM9cFay6hJqGsy27v50pyBPv8AJSEKCFZ8cbV
UA4IwBmrWpapeTXriO4SSaMjMQYosaRKNoYnB28Y5wScHsANXwH4SvPiF4y/4QvRlY2Fyom
1XU5cl0tw2Tt+cjkjCqepIOPlDUAew/BjRLfT/AIWLcX0y/wDFW60biS45UNp1n87M2QDsb
ynGT188Z617H8F92p+FNT8azR7ZfFWpz6khZcN9nz5cAP8A2zjU/wDAq4LxBNp+qajp/hHS
2tLLSruF9It2Miqtro0BX7bcbh93zWSOFc8EIGHU16z4gvtM8N/D+ew0KW2tZBYtb6XbwsB
lsCOMIAeQGeMceooA+Y/iRD4l8YeM/BOieFtLn1K6eHUNfPlyKqpFd3TeU7sflUCMKN3Xn1
rtPgvc+G/AniK/0nxB8TdK/tG7jjQaBaXLtZWshPJWRjtaRjnIGOuOaTwV44+HGn+MfGx1f
xVp2nOZI/C+mwyZJjtbSLZvJHAVnZjkkD5a4DQf2evHtt430MyLpOreFZbqBru/sbwN5lvH
IrjIfDchV4Xdz3xjAB9M/EP4reEfhrpzS6xeCW9MbPDp9uVM0uBnoSAo9yRntk8V84/8NLf
EYahPrX2PTo7CZo4rPRfIM0krkY2K6lWYk9Tjg5wuBk8X8To5NY+Mviq/1JjMkWpyRW9rGw
GVjAjfd8w2gpHy3QKGzgdO2+G2meFvh9pNv8a/ivepDdXyv/wj+m7GcpGF+V1XbncygYbAA
DAnGRgA9H+J7eNIPCPhfxho3wv0261mSRbjV7VoDcyWZ2kqymMq5ILtll57HivneTxje+O/
F/h34d/Zo/Acd3cJBeT2jTB3BDYj/fndGAGZQoO0l+cgCrviT9oL42+ILW18W6HqFvoeh3e
pPptra2qRuRKqI22QuCWysi88DOeBiud8V2njj4s+LL06powuPHPhlPs2qWVmyrJewxuQXj
VcguhO07c5BUqOCKAIdX+HKr4Q8TaqngnxB4Ou/DiRvI2qTfaIL5TKqFMmJAHyysMEqQDx0
NfSfhRb3wB+yMfG/gfyLvXb62i1O9ubyLd12q4CqRhYlyFXoAp45xXhEOg/Gz4kWlv8P7Hw
1q2geFxMJZ31IzsvH8c00vL46hFAGRwuea9at/2govBPw407RE+HqvpVnaC0txf6ssclzAi
gIzJ5TbWdCrbWxxIpGQwJAIfAvxI8T/Gm01nwvfzCLxFpSR3tnd6dLNZpNDlVkWTypFZiN2
5VDqpbbkjBNcD8XH8TarqvhrxNf+HLxdb8LvHBNDqEZL6hGs25OgAk2sCjFc5L8ZGGbuPgl
8dvh5b6teeGP7C0fwPbXQ/4l88SOwMjMQVmkY8/wEE4XqOMCuW+IVv8VPht4ujuvFXima6s
L+SWS21KG5BhuJDtJDQS7hEQOcIuOy+wBxGt+OLLxHZeLbLRtN8VarqPieRN1rq8izQac4l
Db0OSSw+4pIXCsa1dVaHwn8PdP0ORreW+vkt7FIkVWeSFZjJK5YDJieTACtkMCpGMNXRfDy
D4geLPiL4Xntjrk2kJqUdxe3K2ZhsniUs0glwiIzMVyMA8SYyxFeh+PvgV4u8W/GTUtW0p9
O0LQZI4EXUJWDtHGkKqVjhXHIKn7xVcfjQB5sLYSfsixxoyo9p4wjDgAsu4xJxnk9W69fau
BXVImVIbSC3cxuGePaSJOeMjp8uGOOnzZIwcn1vxhY6Npv7NfiDT/C+uPqtha+LrWOPUbj9
55ri3t90hG3DKXJIwCCOmR18gtooIxGkcg3ZaRW3N84O4eZIvVeCMZ67s85G4AsQFJhdwNC
pmDu7tOu8qCpXJH3QO/Qc4PYVr2GnzR2XnQW8V3BtR3LAhp8EeWWDAfL1O0dcKecZp1nbRy
WVxHfgqkyhi7t5hlLfdO1AePmJxkdPz6Lw1p994m8Zab4F0fUHhe7uGW41CPaRaRopeTy15
3SfLtLcqrY6jaSAUNGs9T8W/EDQfD2iaQusz6feRaheQlcwRIsoLCUuNv3ARjgcAAZ4X72i
SKOFY41VEQbVVRgAewrnPBPgPw18P/D8ei+G9PW2h+9LM3zS3D93kbqxP5DtgVieNH1CO6t
Y9H8Qw2EizgvJco0oEhO4RbhjYCpO7nIQcCgDttRuvJs5o4biKK7MMjwiQ5yVH3sdSASM4H
evJtc+0apq8llFcaxNqMUk0giWJ5I4lYRoHQlQNhIBB+fY7thSFys4sNcvbxRe6hDJaXCRs
JnWKZxLKViz5LRKEbYm4bi5BLKdwq78PfFXgq412TwzZ6ut34jtbcNKZCpB3HMixOpKuQVB
faWOcbixGQAdj4U8Px6Dp0p+zQ211eSG4uIoGLRxu3JRCcfKDnHA6k45roaoa1fzaX4f1HU
re3FzLa20kyRFtocqhYLnnGcYryT4TfF9fE1/4g0zxXrukre2jQ3Nu8Km2haGSNSVTe2W2P
uBJ55HToAD2uqdxqVpaO63EvllV38qfmGGOF4+Y4RjgZOBU8FxBdQJcW0yTwuMrJGwZWHqC
OtSFQ2MjOOlAFKz1bTdQR5LK/t7hECEtFIGGGUMpyPUEEeua57xH4807w9qEOn/ZbjULuVG
kNvaLvlVAM79vUp1+boNuM5IBg8QeCEvNPu4tKuLWzMkf7pZ7Lz0gdWjZCqoyZAMZO0k8t6
ZBy9D8H6PqcE/2W9ms0s5ptOlhtNq+ZD3hlVzIQPmyoBUgEYC5IoA5P7DL8QNUS1/s2EWks
zXEv2tkkVQNrN5DyIJmG44DptVUuGCkELjtPJ1HwfBd6kdOutXvZoUYi3jR0TywzuFJxJj5
5Nu92zgDIJ57DStHstHsYra1UsY0VDK4HmPtUKNxAGThVH0ArjfGXiaa1uAtq9rcW9tKhlU
x7xu3qpXIbO5Sy5AUnEi8E8EAsj4kWcel211f6VcWM10AYo5nXb/qjIcuCQMbXXPP3Sfu/N
XNXeo6x47jd7MONMMEjeXa74LtT5UJKxSkFGBMh+8FzjbtIyRs+A/CGmw6dLcXSNdsy/ZMy
qoBRQyMn3FcqSzEpIDtYtjgA13trYWdjv8AssCxl8byOrY4GT1PHFAFXQtMk0rSIrW4uPtV
wufMuGHzTHoGY9S20KCT6VqVDcTpbQ+Y6uRnHyRs5/JQTUdtfWt40y28yuYW2OOhU4zg/wC
euR1BoAkFzCbtrXzF85UDlM8hSSAfzB/Kpc15j8QNaMWp6dJossd3qFus+YFlRTGA8eZPmJ
IKsmOI3yNwOwfNVLUbjxxqGrTvb6XPY2okMEpFu0kxc58sqSAPLUj76PxvDFVwaAO+1zXl0
63YwhXOGXzeqRSDbtVueCd3AyM4x3Fctaabea5rF3qF1Pf2+n/aMW0KfNGSH6tG+5dyyKzb
8Yx5ZUjBp9l4U1nVb2x1DVtSlW2WOdJYGEkc7rIqjBZHVeGU8FSO4xnjrrq2k062e50e1Vm
QmSS1jUA3HHIUkgBj1GeCepGcgAvWlpb2NpHa2sSRQxjCoihQPwGAKnqppuo22q6bBf2kiv
DMoYFXV8eoypK5ByDgkZFW6AFoqr/aFl/aY0wXURvTGZvIDDfsBA3Y9MkDNFAHzN4g0T4La
h4gv1ufEmvaVL9onMv7gyQiUSEvwY2ON2T6Y9qwtc+Cuq3Xhe+8WeBfGUPiqKNmY24s8SzF
CFKjDYZ0AyFI6oABWR4ktPO8d6xcXU6Rl9Ukt1mJI+zCSYKZAePu5PyjOcEk8CvS/ir4sfw
PpNp8P/BF1LozaZaLcvPGGXCYbG6TaQBkbierMVA6sQAfMd9eR+HIbi1urW4tHnKESahayw
kSbckyZjBYjc2eTnGQDwKwre6S8L3bTRLZWsedz7gEI4XHBXzDlgBkgdck817Ppnx7+JQEp
vdW0rVtJjjbf/aOnh2fjKL+72bmYYwACBnnsDVuPHPg3xiZpPEnwS0LKsGe+029+ySkAnBB
Revy55bGO5FAHlNr/wAVBeNa2j/ZYI1bAmZ4xISS+cYbksoHzYJ3LjBxt6eR7G10uO3sAkl
xcTeX5jRlVDZ+XOB1weFA+70yM59A0z4aeCfE8MkPwt8fLYaqDuXR/EEMbNkqCFSVQC49GU
yABiR1yfP9S0HXfD2tf8I94tsZNJukbe4nHmRyKesquCRKcY6Y2nnA6gAz7VW+0mQRgLIok
BkY5bPP94bSPQA4B9cmpvtlrq9sqC6ht7hS0h3RNvgjUL0O0DnJXJPPbnGIL4ztPPYm5st2
FNxK+WFuhILcEMSw2jOOecc5Aq14B8E+I/HmtQWXhmwsl0HTZPN1DVrtP9GB6ncSFL4AHyD
oPQEkgEGh6Dq/i3Xz4V8K6adQuL3BWaRjsChiGnlI+VYhgEAZycAc17/eS+HPhD4KTwT4dE
2p6jezGPUZbQYudYuyMfZosD5Rk/MRxGnA+dqdYXGnfD7Q4vCfgGG5vNR1fpcwbV1HW5NpG
+MEYt7ZcDEp4AHyA/frZ8I6NoGgjxXeP4h0/U/iRp2jzyAWqlrfRYwrbYYsgrw/3icsxyW6
nIAzw7p+h2p1Pwr8QBpy+NPEGjkTySOIorZWYLBp0JYbRsDRkKpJJ5IPBrmdR0+w8AeEtM1
W28PnTvFcFmZrm2WYssl9NIUtlWPIRd02ZsKBhYFHaux0d7r4lTwp/YVhp2p3FoE8Q313pz
rceQwQwSQMTtXzY1ztySvfJTB8a+OniVtZ8U2tvcWVxqGmziXVpURW2RF0MVpvIU8CKIy7c
c+Yw46gAyrP9nX4vRJGr+GYGhcL9oI1OEGZuec5PU4Ofr16V6f8DPhj8VPCfxHg1DWLCTQP
D6faftNpHeRvDc5ULF8iMckHJ3Efw+9chrt7qmlfCP4a+HxcSxL/AGGLyV3d0cNNMrqEIP3
8Kyjg/KxxgZI88l1/XY7s2um+INXKxOjXEw1e4UW+0fOEPmkZwud3I54AOBQB6f8AE74R/F
u81/xZJ4Z8JRXttrN5NIb1b2DzHhZ2YIqMRsXGN3csBzgDHU/H74beJPGt7p9v4UvNJlmXS
0srixmvliuFZH3hUXod2RkcD5R6CsvV/idqPgv9jbSb3R9cu7nxBq1zLYveXEzPPayF5Gl+
ZiTuUDaDnPIIrxuDwX4TtPj5qHw81iPxBq19LqUNtDqVvdpHLA7ANLM4KMXIY5zkcAk0AcZ
beIrfRvDegeEdY068hn0bxHLqN9C6bcoVgTZgkEOPLcY46iugt9Ln+J/jr4heONB1SLTGtf
P1iCznbFxcxbizBAG6qgJOMjoO+ajsND0rxJqOvt4j+IFlDd6XdyRpdXtjNezXyKGHm703Z
AVQcHgAZ6Zz7ToS+FvgX4esvFWofY/F2t+IrEjTCsf2a0gsiV3Ha4LZbzAWCqSQCMdSQDV+
CXjG4/4Up8UJJtfvNS/s7Jt57uZpBEJIMLgseAHDZHQY645rybxLZ2GpfHbSrG4UXGkG1mK
28riWJTFDKqLlZJEO3y1B2nGVIwDkV7v8KPihp/jHWbz4ea54J0bwnY63Zzm3tLD5GnwArh
wFUfMhJVgOdp9K8u8YfD3UvEF1c6HqGup/wkmiPMsoC7rqaJBEEeLgZhMDBxEp3eY7Zzvyo
BjaDFdadc/Dnw5onhPT9T8M6/ZW8ur3UmnxzG6aSRluN07KTF5QBAwRt25r01fGviTSP2Zf
DGp6ILTUxb61PpdtqOo2wuJEtleUQypvwA2EVcngAc15l4d+DfxccReD9O8UajbaRcSr9rt
IZbiCFUZ51ZmUgL/yw5yP+WicGvcfjc/h3wN8K/C3w501o4SskbRoeSsMSklzyOWcqPcsew
NAFf4heOvFMP7J3hbxBdavcx6hrDRQ317ZqI5Nrxyn5dvQllQZXHX0NTarN49H7IskPiDVR
D4gsoYpr+NiJLgWBk/5bKOQ3lckd9hBzlhWr4ejF3+yD4b1vTdIh1rUtDsBqNhbzM2xbiLe
AxA+8VBYhT1IH1rx/wCD95qOrat8SLnxVcSSx634TuLu+uWkAe4HI8wjJ2fK7AAYA7CgCsy
ov7JuvTQwyW6f8JVaTf6Xkk5jtzuYEdDnPTp61yGjWFqXmEQnmbegM8oBMkmA+c9zzj/Zx6
k57VEmj/ZL8RHzpTN/wklk5cOWfefs+T1znPp36VytvFc/bJrXR7mF4kjaGRI2RRCNo+SJu
cNgsC357t2GAJMXl/FPFZxGNHk8qe7+UxnjLIp/A5ck4BHqAfWv2dm0R/iX4gnfdC+maWrW
7SKEjEckhMzrnlVGyNfmJOAScZwPI9V1S2sY5LWxuY28uIwtJuLKuTjyx8vzDnO3HzMd56V
P4C8WN4R8d2OuavYTXWk3AlsNTttvnCO2lYnBXHUOoJx1wfqQD7P1DxzZtdNp+lSpNMVjPn
jJVVkdY1lU42OgYnJ3DlCOa8q1yTxlreoahNp7xiG9mW3tHeJ5gk0kYYgv8mEidTgBXYnGQ
MHGH4o+OGm3+ur4V8C/Dr+3db16VUjOpLEkakc8rGSxVTuf5iMFmOa9e1/xJa+BPD9lDImm
/wDCTXsaxOYY9ke8kl5So+YpvdyFzli2MjJIAPNvif4i1XQRY+E7KS2tJbmxFxfSRRiJ5Ee
dykBIA2pjfnoW5968z+GPhm78RfGvRNNglax/sKRtSnZNpkhjibaIgc8b3YA8dAffODf6nN
q91P4ivtSE09xMJrgu4zvJBK5HHC4K4GACoHbPsn7N+harL4m1rxl5Hl6LJZrpsMzuGa7lW
UuzrjooztJydzZPXNAHufjzWovDfw38Ra7NjbY6fPMAf4mCHaPxOB+Nfn5DYyXsNhDbQiG3
tGTdO8Yd9nPyqpUFfupgY5PzH73zfYX7Q+tWUfw5PhOSZhe67NGixxrubyY5EeVsdMYAT3L
gV8sX8qLoz6bZ30Tr5KyTOsoY25OGk/eewfDsRwcAbsigD3v4S/GTQrDwn8N/AGn2c2oaje
ItlcOD5SWpCs3cfOcAZC8DIyQSAfc5/FelWl89jePLBcoTmMxMxIzhSNuchuSvrtfurAfPP
7Pfwru5L2y+JOrlo7QAy6TbvGqyz7kZftMhxkKQ7+WmeFIOTxX05c2Vnew+TeWsVzHuDbJU
DDIOQcH0NAHF+KvE009ouj6Pa3r3N8qFJY7ZiPLaTY+5SQyjkAsBxuB4HNVdE1a18K+H5bK
GHVNW1KSQXD/6HdN5jzKzISSrMiYTZkj5SuCBkCu/trK0sofIs7aK3i3M+yJAq5Y5JwO5JJ
P1qfaKAOCuvGGtapFMnhfSPtLbmhBnUhfMWESkF0JVQ25EDEjBLHB24M2k+Co5YrabX4TK8
e6RIZLgzMhZtxVpDy2Prg7myCMY7bAAqpZanZ30txDBOjzW8hjljDAsmGIGfrg/r6UAW1VU
QKowo4AHaq76hYx3gs3vIFuTgeSZBv5DEcdeQjn/AICfSrVUtQ0rTNWt/s+qafb3sO7d5dx
GJFzgjOD3wSPxNAGbdeLdFhQNBdC+3R+cgtSJPMXGcqc4PBXgHPzL/eGfP7O48V6jdzSw+V
5ouykxst+2Rsg8qNqrjysfO+WWQMNpYI3b3HgjRZ71rjZJGrSeaY0I2gnZuUcZVGMa7kB2t
zkGtrT9PsdI09ba0hjt4ULSMFUKCzMWdiAAMliSfcmgDjtL8FG4uLXUtWiWO8gcPv2BpG+R
EZGbJDRsoOQwJJweCorq7691CznQw6aby3KkuYmw6YBJwDwxJ2gDI6nnjm/HPDMgeGVJFIy
CpyCOv9RTmYBSeePSgDK0fxBY6vE2yRY54yEkiOQQ21TxkAsPnXnHcdDxUHijxNp/hjR576
7uIUkEMssSTOUWTYu5ssFbaABknBwATjivPdS1G8k1ueDSZGnu5GF3ZQ3LbPNkYeYqEmJiq
qIk+Xbgf39wq3o/hXW/EStceJpHSRfJeK4eJJVlRlYuqrIW2nJUZKL90YXBIoA6D4c21zZ6
JeWt4sn2lbgNJLL5rGUtGjZ3yKC4GcZAA7YGMVNrevXN/b3mn+GrzbeQTC3kuIkSUrJtYmN
AxClxhQc8LuyehAl8XanFpWgrptncLaT3CFEKZBhgXBlkG3kbUzg/3ig7irPhnRY7CwhuJb
fyZjGFit8grZxkDESfkNzdWPJ4wAAN8L+GItBt2lmKy6hMP31wBhpe+XP8bZ5LH1wMAAArp
KKAPijxXqmm2viHxBYzXUURe4u45fLjEYjUzN8oyQWYgZYqMkgAdiNP4of2b4t+Cngbx3q9
1HY6xIp0+Zpk2m7gXcTJjknBjDr1B8wgZLCuu1n4p3reJNc0nxH4T0LXNJsru4j2SpsmaJX
ZQwzuB4BHQZ56VxXx002PXbzwPrtrC1jpF7ombTTCqh7Xayk4TBUArKnP+we+BQB4rDb3eq
MyyWMenWFjsP7xF243I2OpDOeBgAYBIxyaebjTpNSSGzktUt7ZVRokAk43HJIDZkbJz1AJ6
4XisLxxrKw6hZ6PFbj7Bb7JJUzj7WOMBmU5IwvrnOfauh8aWGl3Pwj8O+N9F8OaTpFzJfSQ
yyaFPJItrFt+SO53uSJidxHqooAtXL27z2xjRyIVEkY3Y+yPiMM2c58w4JzlcbR024X6P8E
Rf8NA/BGTSNc1Ga21rQb/AOzw62IlkkYqoIkwcAlo32t0559K+a/Bnh/XvH91pmj6Tpq3k9
5GZPJYAxIBJh7ic9VjBDYHDM3A4AFfY+lX3hv4R/DtPC+h3loV0iMjUNWu2CWtvMxyzSsv3
pCx4hX5yCoO0EGgDjI/2cfhh4RsIZ/F2q6rr7Fz5dpnyzdOcHYscIDyHIzjccfTJrN8ReMH
urWXw34SstL0+z0kFrq3VQNJ0JV/iunVcXE+eRCmVDDneQDVyytfEfxRuobm4udR0bw1q8w
tm1J0VNU1FCjOAijiztiIz0+Z+M53Zrr/ABJ4U0rwNqvh7VIAlv4U0ye0t7bR7dSxkuHM0b
P5Sj99IwliOTkjyyfU0AcP4KvtG8OfETRLaDWIZhrUUYv9Z1pmF9rSzW8rxNDk/uIVZQAvy
nJA7Ddo6F4J1bwtZ+IdYTxKdA0BdUe0vl1a1KCPTIrhnjFrJ94KyuUO8EMWY56E2viRr/wk
0L4k6YniK8m2Mtnp81hZKiW9sY5WkiadgQVVC4JQdtpIPy15bp3im8+Ifxl8Z6Dc6uuoT65
pmoafbLZy77SN4Cr2/lAkhs+UX3DqX7cgAH0evxA8H6x4A8T/APCFakJm0LTG8xIoXja3Bi
cxYDqM8IcdelZvwo062tPHPxHgVgXtLyx09Y/7sMVlGE98Hc3tx9a+bv2edeKfEK98L69B9
i0zxbpsmmiORsO0y7mDMSByd0yj1JHXk1718NtVm074v6pp+pYWfxFpkMvmHA8y7si1tcrx
1PCv9DQBkfHH4Q+NPHXi6y1Lwnf6RDClitnJHeTPFKg3uSI9qkAMGwT1wMdCc+Lyfs//ABN
sLm1SSPw5pFpGRuujqCkxDdlpuQC20AkZyRz1IGPof44/DjXPFT6Z4g8KWqXOq2qm0khaQI
zxOwwys2VUqckt1wTjPQ/OnxG8M6d4DuIvD+r2s/jnxe9m1/PY2kkkGn2FsmWy6oRJKRhzk
leOSOeQD6N8dfA/SfEnwCt/h54ZmS2NiUutPuZ2LB5RnLOwyTvDvkj+9nHGK+bLbTPj3o3x
D8T6ldfCiPV9a14mG5vZLSUxorDa3kyxSKEDDGWDZ46ivRvBv7Q/xA0uzttU8d+GNJj8KDy
Y5ZNMmX7Tp8T4EUrw+Yz+Wcjqoz2zwD6ZqOuzWHim9167Go6hHp0E9za3bLNFpuHV5ImMhA
i2LH5SZGSWkYn7mQAeVeHvgn8OPBuipqXxK06e8lurgQ38um3c32HT5JJAFtz5bbgEyNzSE
AZHLE1u/ErQ/hd47so9SkbXW0bw6BodjLpbW8dqsiq7NteZhkKqrlsqvyjBPbqvDzeHLDw4
x8QeLNO1XStd1OPU4FhR2m1Z2iSJ0Fvgtgz7HyC2dw4UEVhsugal4Ui0YLq/lQ6g9/ZWFtZ
WdspSZJigYTl12xRJIdx2jG3vgAATwd4V8E+FNQ0/U9H+Geqav4qe5aSaa9aMzacj3bxRSP
tZkUcMcxr9xCxA7+k+HPF8Pjm6nsr7wUCYbq4tLm6iliure2MTFRukbaSzFDhVViAVJwGFe
beGPE2mweE5/GNhpWtGaztbeO2aLVUlg1OXZLIvnsPLQum6RpQCVXJ6kYGx4H8F3niXQNTt
4NQ1nwjp080UeoaNHFEvn/6PHn98Gd9zIyB3BQlgcqDkUASeJfHniC6vLTwl8O/HmhLOlqy
TarrCLvaUOVG18hCSQR8sbDP6ePf8KI+MHi3xlDdeINX0/wAm5kzd6qmoi7cJjDbFIznlgB
woyBgYyfqP4ceG7zRfh3p/hvxDpsIuLDzIWy6zJMCxbzAQBwdx4IB/meL+MHw8TWdGtNF8F
+DLKHU9SmKS6rbRrbGwQDPmM6FT1xx82cHg0AcfqXxcs/hf8RdH+GWnaLNB4R0S3+y3Kywk
3F4PKZvNi3Y3qpAzj7xZsdBnMsPiL8HfDWlahpPg/wCH97qmk6mhh1Ka4YxPMh4EY80lmVV
LcEoqgda6fxZ4r8Ca/wCJdB+DMnhkeOICqWlzf+exe0KAq8nmBTkoFJchwQTjk7gPN7r4Y+
C9a1CTSfhp8SIpJlB8vQ9bV4GuBgnEU5VWdGB3ZAfIOQRwQAWNQj8ET/svfEM+ABdQeHpNW
tZIkuwxeJybfeoJJOAehyfqa8pbxFZ6Lp1zpNuxsYQVXcsf7x2XDKpPH3vTLKODgnk+oT6F
4n0H9mz4paN4n0+bT9RjvLOdbcsjh0LxqGjKfKQxRscDpXTfAD4L61b60nxA8dafJYvEWfT
NKuArSK0igPNLxkHrhTyMkntQB822sjT3E0dy0rGV2XE1sVXeHJKrkZchHRjx0bnCin3Wrw
RPczYhvX8mS5KKFUZL4TPYLyMAD5uCOvP1b4y8DWfjGbxbaz6ldWM1n4rs2eS1OyT7PcW9r
BIuSOFKOTn1Su+8H/A34aeC5ftGneHIry+3bje6j/pM271Bbhf+AgUAYXwp+D/h74b6WfF2
sXX2nxDcWge7vrgqsdmm3c6RDoiDuc5OOvavnHX/ABJc6trGq65f6jcf2cZ7i5+1TAfvUEz
eRs3DOAmwjj0GOfm9M+M3xam1q0vfDdpZ3Wj6PZzPFfvdxrvvtjvGUCBvli3J1blyVAGM58
C0vR/EHxT8Rjwb4PtklUKwYlNkFtESPnkZcgbcds5LFV3ckgHo3w08Nf8ACyPizpAk8JzXv
gnS3mNxc3MYNvOREVjyejndjpnPUgZNfbOn6fY6Vp0Gn6bZw2dnboI4oIUCJGo6AAcAVz66
vY+GdCsbSa0ufItlS1Z7ezYRRkArkDHQsuBtByWXGc1qaHr1lr1jFcWrYkaGOZ4twby965A
3KSrd+VJHFAHLfEv4Yad8SrLTYbvVLvSZ9PmaSO6swhk2Mu10ywOM8HPYqDXxp8VPCMHgLx
pqvg/w/fXV6kq28UbX8g8x5JIsKAURdxy3A6Dk8d/0Krn5vBXhK58Tt4nuvDthcaywQfbZo
VeRdn3dpOduPbFAF/Q9Oj0jw7pulRKFjs7WK3UDoAqhf6VR1O61nTZnmtrJbu0kYEiNfnhA
Ul3OXG/oAFUA8556VvZGcVheItTt7fSbuNbqEOsMpkVlEmFVMtkEheNynDEAg+9AFjSdah1
Nduzypvm+QMHDbCFcgjsHJXnByDwKdqc2uQvG2lWVtdJ0ZZZjGc898HAzt5wT14Ned+EZrn
/hLZVs5rCeBZmW4ktmki3TFpDLEI2cgbHYscEnJIwNua9YoA8+1bxR4vupV0/w/wCGbhGeU
K93cxMqLCW+8gcL8+1ZPlbCg7ckgrv2fBvh+TQdIdpyyz3j/aJoSqjymIxtyGckhQqk72GV
+XAwK6faPSszWtc07QrL7RfvJl8iOKGJpZZWAztRFBLHjsKAKc3jTwrD4ig8OnXLaTV538t
bOFvNlBwT8yrnbwrHLY6H0rfrwX4aeItJ1DW7zxlrUwbxXrN6bSLSOEuNNtxz88b4KDbG0h
YgZUDA3MQVuvG3iXxN4Z13x3H4in8NeErdXh0aO1gj+0ahKCVSVmkVhsZgAFAXjOSACSAe8
7hUFzNMkQNvB57l1Vl3BcKWAZufQZOO+MV4l4i+JOvx2XgOP+yFk1LX7W0kuUhvJLf7FJMU
zvUAhgfmCg8gq3XBFdPqmm+JrG+a1bWTJZzZSOZ1hSWZm2OYQXY7gxjmXAVdvnrgNtyoBN8
QVn0awXXNJ1ZdOvYpJJt7xKyAGIKd/wAyjYCIydxOQMAbtmKNlr3i/XNTjudI0n7Xpl3FGz
3huJbeOMPK/MYJ2yhY0jG9Cud+8bg2Ay2+FV01676hrl7OhiESutyVdeApfeBkttigyoCKc
EndVH4xXtx4R8BaZ4Z8HyppL6pdSQ7LcjzRFseSRYVJyCxwuVBKhuB0oAdpWueD/B2uzy+I
fFllNfrHJGLSBWuGtSpZ3+dEHGx41+6vTaMjao6vT/iz8PtU0G51rTvEUMtrbFkdWR45N6k
AoEcBi2SABjJJrkvAHwo8NrpMV9NC13ZSmK5topY5IGjZWYlGRuSmTkbvvbiTng1kfET4U6
5YXx8S/DiOGHUjePP5aKEZfNWNJAoC4GQh+fqPMY9s0Ad/o3huXXtYt/F+vM/nndsstwZYQ
JPkTIOCq7Q3Gdz/ADE4VAvU3lvrQ1EXWnXaGEQlTaT4EbOGBByELAldwzuIGF+U81k+B/El
nrmkPaQ2LafcaaVtprMqQIcKMKMgdBxjqCCD2rrKAKdhBeQQEX199smYglhGI1X5QCFA7ZB
PJJ560VcooA+Ndc0W21v4i6npy3BMl9r0lqYclXm33G1mIyAyKm7GMnrnrkt+LGrnU/H+qR
pbvNDbMNMsIYz5aRRRfK3PvIWwTwMLjJKivQdf8f8Ah/whqmrt4S8H6fp2qNdTrLqN6gaSW
bcxdsKdxGcnlgcZwvGK4iw8C6/rTTa9ceXpNhPIZpdb1mExrIZCx/dQZ3sctwDtGTwSclgD
wPxL4cuHmt/EG1dQNp5f2mG7dwsnOViJDZyfu7A27HfgmvQP+EN8Ya34Yh8Kw/D+H4ceFtW
u4r28nuZpLie6ZQdixRuTIxALYjVc+pA5r1uFfBfw5uoBpNjPqfia4UNHfalaNc6jNxgG1s
lAMYJyNz+WB1JetTQfCurfFI3rar4lj0mCPEd7a2V+t3qsysW/d3Fwo2QI2D+6hUDr6UAZd
jrukeH7KL4efDPw/NJMqqs2maWQl5M2MGW/ulyLdTzkKTJ7p0qPw7ojatrvhm+8VazDNfJr
n9nLo7WghsrBVt2n/wBHt5eXYnYpmdSSHJHZq6/R9Nt/DMGkaD4Z8PwyanoWsMLyx0hmgQw
MuBLKrud7Yljw0hJ4ZhjBxV8Yap8LfDHizX9V8bta6vqV5dQXUdva27NJbrFGBGrSZ5BKKS
nQEjgjmgCPXrnxBpnxT8RePodc0jw5aWhTSmbUy7RXduqFnlHK73jbkRqOpYb+SBm/FD9oi
TQvhV4U1fwtYxz+IPEkZltRcw58hFOwy7ATyx4UZ7nrjnwXx54+m8Q+LLjXPEJ/s+V5DMtq
qgNAVJjC4Y7t4VAMkcHLY+Ybe/8AGngXxEnwN+FHxK8L2q3994b02KSa2eETKI2AkWTYc7t
rHke+e1AHhfxCXx/Za9ca54s1B9Q1G5MceozJCAsFwUDC3dlAUSBApIXp06iui+CsHijU/i
b4W1Lwtpr3T2F2r+TEAIreHJWUyN/CCpbBbkngZp2p/F7UPGvw5uPA/wDwg+lT+IdS1Rp3e
z0lEB3IF8xQpyLjdnLY6GvSfDvxRt/hb8IbLwF4R8i715N0mq6rGVEcErbneONsMJXRRt3n
KAgfe6UAd94g0r4K/Cb4mXXijWp59U1u4vDfWmk2qK39nsfmMpUEDgsSpc/KCAo7npPiloO
q2WtQ614bizqyXa6xo7bsCW7SPZcWn0mgXIHdkb2r448Ra1qF7dmzc3Or6nqDJE7lTI2484
29WmyzDkkjOfvH5ft7xt420bw58J9Is/GFtM2vX1lAU0+2YLPFcKqkyBuRH5b4O/sRwCeKA
PQfCPirS/GnhSx8Q6TITBdx7jE/DwuOGjcdmVgQfcV8hfHy2Xwr8cfFniLXY5kstf8ADEtr
psyqWV7gxLD5eQMAjBJz2INdN8NfiYtrrWoeLLZUDTIknivRbXoGwANTtk6kY4lTqDk845+
mdR0nwv468NxR6np9jrmkXaLPEJo1ljcEZV1/oRQB+dnhltItPhd4n8NnUbHULrXoLdrJNL
8z7fJdCRSts6MuDECCzY/iAIJyK+wLeZ7n4HeHvCumWtxrqacYNG1q1s5EWaZLeMJcJGXZQ
y+YFRiCPlLY7VS8YaL8M/gbpMOpeFvDFlpWu6q72lnfGJ7hrZipLSAuW6DooxuJAOBkjy3w
n4g8WX/g7xr4ftrq6li0/QY3h0lJ99wm6cCR8kBmdY4yTjgFyMA4AAPU5ovCPhjQtEknbQP
B32HUjeTabFJ9snMaz+csShGGDmQM2Nyr8uMqK57xj8TfgzeeKtQvruLX9UuL+1j027NiHh
CW4Llu6tg7hvHcBB06/N2qa5awPaPa3EYvhAJVVl5ABDx54xuwAwHHBBbkAVVtNRsdOE13q
F7BNceS+EEyyNnafl+8PfnPfuaAPpm++IPwq0611DSbHXPFcGg623nxNZ28ZtrctJukSGKR
N4Vn3Z+RhywGORXvvg/xh4e8a+HxrHhq/a+sg5h85oXiywAzwyj1HIGK+OvB/gK38QWUnxI
+J8baJ4CtlSSzhuJCJ7xR92NUU/dY8DjJHC9S1ReOfjN4j8cJBpXhi2k8NeFIVCW1nayeVL
OoGFLMhAUAA/IDtXgtuwBQB6f8bvGfx48KanqEui2It/DG8NBqenW6zyRx4AIlDA7Dk/exj
69vHrj4xfEzxxYw+D4PEd7rN5fgIkWnWyQyTEryrNGUbb1zyOBk8DBLDx/8StHtXi0fxpq2
YXw5mnNzEmR/qtsyv0O3Jz2OOpr2Xxdrum+HfA/hbXrDQ9P07xf4s0VJrnWbS1jhnc+XEZE
RlX5Wcyfe/hAOMnFAHL33w18U+DfhkmkeEkt9f8S6uWj8QXGnTo1xY2wIb7JbRlgRGWLBtu
CT25GPMLHwzrviDXo/CFvot3p9w6vJeTavbNFFp8KgLJO+7C5C5weRyKpjWtR8O+ILHxFoc
tpaa/at51r5ShWbb99ZOQDGYw+ck/mc19qJq91428NeENPv9PFhPr1tHqeo2rkny4IwjvFz
13O8aEEcoz5oA8u8XR6DZ/BvxbpvhzWRq+m6baaPZrdGXzizJdNkF88tyD7AjtivphMbRjp
is/VtF0nXdHuNH1awhu7C5AEsEi/K+CCPxBAIPYivMrie+8N/Hvwd4U0LWL99M1CxvrvUbO
7vHugERUETKZSzL85PQ468cUAX9e0lV+JWp6XLKYrXxpozWyOFz5d1bhsN9fLl3D/rlXi/x
m8TeLdS1vw8dD8UajodxqOk2q/Z9PupIw93JLImzAIBw3BOM4Xjpg+/+LB53xH8A20bYlS6
u7o/Lk+Wts6N9BulT9Kp+G/BXhbWHs/E+qaJbXmq6ffXq2VzMu4woL2Zk2jOBgHIOM0ARzf
Bn4a37LceIPDFlq+qPEguL27y81wUVVLsc8k4BJ9T711Hhbwb4V8Gac+n+FtBtNJt5G3Otv
HgyHsWbq34k1qahptvqVo1tcRqynuyK+OxGGBGCMg8dDXA3N5qXhGdosTX0puGkjBUxRSmQ
FigZUACqqO5Zt5UYG4kmgDv9SkittLubiSOZlSMsRBGXk6fwqAST6CvIPhXPfr4rvlayNhF
IgSW2Xa5O0FUllKhwjbYwAgdR8zfIMAnTuPEHiTWreGzuEiFuu43c9sZI0dUaQ5DKSYm/df
cLMD8yvt3LnsPBPh0eH/DtrZtc3ly8EfkLJeSl5PLVjtB4A6e3GcA4xQBoXGsXEepC0t9Hv
bpM7WnQKqI25QR8xBPysWyAQdpGc8Vian4p1vTLVJp/D7nzII2VYmaZvNO8ugRRk42oM9zI
OwNdliue1rxdouhyRQ3d1H58khiSAMBJI2MhUU/fYkqAB1J9jQB5vJ418WWt1e3NtayX8Sz
fZlgmHkybXkGNw4IkUNkKAuQGG4kLWPqF34l1HS7fS5r5r2K8W3tJZGd2hZ0kVQGkVJERt6
sGMiESLxu52j13w7qV5q80108SWsO1RLZOuJbaUgOu44wWaN0LD+E4HPJroVghWV5lhRZHw
GcKMtjpk98ZoA5LwdoeoWFqlxdzXVsxQK9lKyOqsC5JG0ALy+AB/Ci9ea7Gkx6cUd6AFrzq
68aa5rvjK/8M+CLK0aLS4832r34ZoI5CSBFGiEGRsqwJyApUjk8V6IeATXzx4LtPGmk/Ds+
HrS11/SfGcN7OZ500+NrS6bOxJZJpUKNHtCn5G38HrQB6boN7b694VTxp4w8PWOkSeQ7o10
imW2tymH3ORlQ3znHHykZ5yK47TfAfhTxZ4P0jVbPxhf6n4f0+MppFtqUaJZwbcoPMjCRvK
Bt24duRkHIY5574o+Lb7UPCOsNPr0vhuw0q3hgeDW9JZBqd04fBAIU7VwGGwtyuduF+bobi
40nw7+zFpNtqtlY3Et7p6OkE8Cyw+dIhmd9hyCEBd8f7OOpoA6Kf4c6b4h0bTrjXdWnvdUt
r8apJfaZKYRLOBhVUZbCKuFUZyABzkknzjwb4d8N+O/i1qk/irw5doNMR47HTNdtppzKFO1
5Wkm3ByN44DEZcYHyBjBD4PtfhrB4Ds/DbS6J4guZftF8kNwdsyGRPMimUna6Ikj/ADYziL
IIwa6q8+Jt7rXxs0HQfCOt2k+hgyQ3X2cpMbmVfJd+ecIsb4BBGW3/ANygD2aysrXTrCCxs
oFgtoEEccadEUcACvHfimLGz+KngrWNWuPKtYYrhY5Li3jktYX3Rks5ZlIYjGMEcKTzjB6j
xP4r8V6T450jQtH03Sr+HUcgLPcSRSJgZyzBGABCykcH/Vmq8c2nfF7wVqmi6pp0+kXlrcN
DKkmyXyJo3ZRJG2NrruRsHAJGeBmgD0GyjtorOKOz2mHbuVlOd2ed2e+eue+c1YIB614hoN
54s+GutXum+It2oaPcTwpa343+X8xCnl5GZTgEYYn5ioyFC57iP4m+F5pYPLumWKWVozJIN
oVVgaUvjrgBSp96AM2xtrzR/jbcgSzzQazavLJvSKONCmzYEwfMYgbgS2QCeAMmvSq8x8MN
Lq3xZ1fxFYxmXSXskh+0SK6kORGyqgZR1AJIHT5Sc7uO4bxFo8d+un3F9HbXjkhLeZgkjgF
huCnkqdjEHpgUAatFZNj4l0PUr5bLT9QjuZ2QybI8nCgIcn04kTr1zRQB5Jqi+DPBOq3Wu3
Ue7UZ7iWZdQ1wtLIrM7NttrUfO2CxAO1Bjncabo8HizxlHP4s+wy29pEHjtPtFyovrog7Sw
bBjtI+ufKUudvU9/OdUsBpvjHVtQntfKuprid1mum2yTYZyCrOQoyq8DPAB9SF958M32n6T
8J9Oi1LVo7Q/Z/KMseC6sxYDaMHc3XtkkHjqKAOY+G+l6QvhXxBHeeFbeK4dIpruaynmu5r
0SQrL5byPiRmAbaVzg57AmsPTNNvvhl4a07UvEXipIFFpafbNOZEN9m3B8q1tzE21oyxIII
Y8sSxySMjWfivY6J4buPCvgqxXT7SCBY7eSUuZbhycEAgg5YlAWyTkt0xuHhl5PqXie8vZ9
UuJL+9b79y/ziJmZV2huS7EZG0cA8ABQcgHtmi/EnxD47v/ABjcW8Ua6ppGnx32maNYyFUu
8llkklwQ1w0YCAKdqnIwMMpr5/0K0Ov67oehadqzRTahqEFqy20JJTLKsjgN1ZULOWwAu3r
k4rW0nxfceBvE2ma/oVhMk+lXWye33ktcQthZIWPOXbG4k8KVQcHC19P6PD8MNW03xL4++F
Nvpc/jO90yedDbOrXUczRkqDESfLYvjPyjJ65oA8r174i+Gfhr431Dwn4b+GGg3Gm6eTbfa
75jJdXk+35juKsxAIKc5JI49K3/AAJ+0L4k1HxXo2gaj4a0lNOvLiDT1j05JIZLWR+igMWV
lQD5vuAbTjPAPzheTapY+JLiXxcmoaReTpMpfUIpIZcNIZCUaT+JnYktjjccZr2r4NfDjWp
vFmkeONT0s6T4a0iSXUDcagDDJM3lOqsqtzt+beWO0HjHSgD1L49+DfE2peEbVfh5oKy3V1
dFNThsljgkuIWBJLOSpIyMYyc7844r5fHwY+K0NrFa2/w41F7w9ZXeGNVHplXAHJ4GeMZ5J
4911f4rXXxE+F/jwwLcWT6BLb6hA2lXEkEtxYF87txIIYKrk/w5A4I6+A3finxNql/dK3iL
XQrlvu6hcuo3ZypR5N20YwM+hzjsAe1/Dvwb4N+G2t2Ok+I/EWnn4o6hBINOTyTNa6RLIMI
mBxvJ4yxBYLgcYz4j4ruPElv4s1e28XagLrXI7iSPUJnmXOUb5duBwpB+UHGQeAACRk3st0
mZrOSZLi3dRGU2gpIGEibVHzY3IxOO5yeeR6R45ii8d2o+LegqGhmjji16zVv+QbeooXzHA
PMZUAq3QbQT1yADg9Nm1TQ9e0/xFp+oPZ3duyyWwWHy9oIAYuCcFOeV5BBA6kCvoL4c/Fey
8OQjUUDDwpcS/wDE00+Ml/8AhHZmOBPEOrWchOenyH8j4Hpa2w+zXOpLKkMjJHIgbD3R4IW
NMhjztJUDgnkZOD6JovgnX9OK+NvEkkfgnQrOJo7Oyv4i8+pgo263a3LcRnGWDc4y3AG4AH
174k8OeH/H3hQ6bqca3dhcBZoZ4XG6NhyksbjoR1BH6g18veHfhJ408IfH7wzCbe5a2guy3
9uWkW2Ke1CSMySEHCs3yqVIPscYFdZ8KPiFp3hTStPBvt3gHUpvIgeVwzeHbxjk2czZ/wBU
TnY56cZ4r6WOHQjkZ4yOtAHyBqHj/wCHtj4z1LRNH+FnhPUC+sixhme1RAB5ixtJIdrDaGO
dxK/eUY7nU174xeCfDmpanZeHvhloV7bQXTR2s6QRxLMqrhpflQ/Lvz8w4wB6iuH+K/wf1b
4cmW9tYX1rw3PKTHMcZgZsBUuM8Y5wJT8oAOQGbnzCz1SwsoI5be4tLy9RWj2x43SuVUJCi
5J2fNgcdST2NAH0X8ZtE8UfE3SPAPizwdol5qljeaaZjYwyAxQSOqMm4llA4Z0LDnA7da4j
XPhj8OPCV6dJ8V/GGTTPECWiPdwWujmdLYuACEMaYQZIABwcFTxkV1Xj/wAYa18KPCfhb4Z
+F9fksb/R9Kjm1KVIUfduIGCzZMa5DnIB+8o6kV4IdUvNcmup7q+lVp5FuLi8nUSSXcndmG
eWJYbVHCgDjJG4A9Dh+HHgq8tEsNG+Oug+TIyljfac1uMgbV+YyAbucY49hmvZvi9/wgPg/
wCF3gvSvG2mXXim50+3S3sI7S4a288pCsbszIc7Wyox82SwFeAaB4Y1DxZq1p4biDafp1yJ
pLi5klxHYWiY86bLNnndtySQSMZO057zx/rkfxC8UaTo3hDQpNTTTLb7Lotm7urSgOoaZ1B
GI8RgZbGMdQ2QoBj+GfHfgnTde0mTxJ8JfDGl+Hr2QrMoga8vbYngSOz5LYOCwC5AdT1OD9
AeMfHGlWMmkeJtWlm0TSrG5DafGtu39pau5G0xRQEBlibIB3DJwD8o2sfJdD8OWvgfxJFpt
jYw+Pvi3cRCQwBs2WiYUDfK3QEHkDrk/KFyCfbvBPwqTSdZbxh4z1I+KPGU4+a/nX93aD/n
nbp0jUevU+2aAMj/AIXneWGnre+IvhJ410xJI98RjsRcK2eisVOUJ9GAxmrfwo8L65d3978
UfHluY/FWtIY4LUk40yyyDHbgZwDkbmPXJ55zXf6n4ig0WRzqFrIsDf6mWMZV+BwzEBYyWI
VQzfMSMVPpPiLRtbBGm3qSyBBIYjlJAh6NtODtPY4xQBhahb+b8ZdAmMhHkaPfYXsd01sP6
Vo+CRu8C6RLtAaa3WdgORuf5z+rGs27ulPxk0+3wP3Gh3Mshz90NPCBx/wBvyrT8EIyfD/Q
N2QWsYXwRjbuQHH4Zx+FAHQV5z8R23S20UbTgR7Li5lDbo4IwxQZTeBlvMbOVIKRvnBCmuu
v/Eml2Aj3ziZnn+z7YSGKMD827ngLkZ9K8kkfVPiFqNzJpX2a6nhdZDHqD747OKRYysZ8r5
JVYb2wGyRtywDFKAOg8Cf25qLahYXtxNAIITFFdrb26FJlZoi8aKhC4RVUbgN23IUKRXRah
B40s9P8u11S3uJHM2bhoGLRZYmIBFU7hyFZuMDnHcZsNsfA0Je3t7JfPEct3IJPLQBFIkdv
lLbUjEYB77QDjOT39vNHcW0VxC2+OVQ6t6gjINAHmdtP4x1KezW5vrZmPmqs9q00ccjMC6D
hPl2tGY2BZioHIywFaej+BLOKW51CSO5i1K8tUhuLi4K7jukaWTaI22qd0j8gDB5BIFdhqO
q6bo8MUupXkVnFIxRZJW2rkIznJ6ABUY5OBxSWWs6TqUrw6fqdpdyRlldIJlcqVOGBAPGDw
fQ0AXIoo4YUhhjWONFCqqjAUDoBT6O9FABRTUdZASjBhkjIOeR1qG8jne2f7NIUmAynoSOg
Pt+X1oAsUmB6VzfhrxRZ6wn2GSXy9UhaVJbeQbZCI5PLMm3AwCcc9OuM4rpaAIri2t7qBoL
q3jniYYZJFDKfqDXFeKfhb4Y8V3mmXlx9r0+50tUS1ewm8pY1VgyrsIKEAqONvTjpxXdUUA
cE/wAOhBc3Wt6frc03imaE2yazqkQungj5+WONdiIOc8AZ75rn5Ph7qWheLvBOuaTp9pqFv
oFrLBcxxuIp5ZJEZWlUuDuJLsSGcc+pNeuU2OSOaJZYnWSNxlWU5BHqDQB86eMJPiAvjLWf
Hdit9o0Oni1s4bW6tYzvt3k2SSxy4ZEkXcSCxYAOcqACa9W+HU/hz+yJLXwwt/cWsZDTX13
C8ZmlwAQS4UswAGSBgeuc125UMpVgCDwQe9CqqqFVQqgYAHAFADJYYp4XhmiSSNxtZHXII9
CKzz4d0BkMZ0SwKEEFfs6YOevb2FalFADEjjjQJGiog6KowBVe80+yvxGLy1inEZ3J5iBtp
xjP5VbooAyLDw7pGm3xvrO12XHkrB5hYsdg6KSTk88855J9TRWvRQB8qajG3/CV6td6tCsg
ivJvJs0d1Z1WQlSSP7xKnGOcKcDArntUuV063mmuFlaOSRfN+dd0Y3EFI2VTt+8wJ5/DBLd
j4gu4tN1jVbu8kEj/AG+fyZFyMKJDujXf8oYgMoJHUEDgmvPpJjqd3bwebaw26ysbl1IZ41
CgbQRtAysmc5HTntuAOO1CzuvEHiK8kivkRAHkLhWkSBB83lojE7nJOeep7hc1mTX5tFFrY
qAHQBbaMgyKoJCliq8uSSS3bj0C1paxfWdglrYadExQN+6Qy7C/zKGfJPQkLzyT2Bwa5W9Q
QRTwRQlpJ3xLK85YYQc84HHzMT0x0+bPzAFOa5aG5FlNBczSiMKQJRGgG49AUJxy/IPJfOW
ZyT6x+z/HDD8dtBby3S4Md3FI7gLufyjlQCC2BtwMnseNxbHl9tZfaZTOsZaJUE0cudk1xt
PG04XA+XqDgjuSCy9J4X8Wz+D/AB3oPimHTV1LULN2dY3lWM3KSJIgiRgp28OD06j2+UA7C
6+NfxF8P3l/Hc+Ik1dIJpkS31eyhdCyu2PuorgYH97H4ZFZfiX4iePviVGsPiLUTa6Gy75L
SzheGAhWXdlclnJJGA5bpkAN8tbFn4b8DfFbx+mn6JBrngbxFqTS3RjYxalYPtBZz95WUkj
PZSccdMaOteH/AIC/D2+bT9RTxL40vrGYxXSx3Kx2yzqAWV8MgyoGSBuwAc9DQBneHrS70/
8AZc8Vajo+km2bUdaisbq9kbyxc2fyxxrG3DFA7KjDPIL8gkkeVeXG9tC26OSLBR3gi+a7P
Jxntg5y3YKBnsPePG3jEfGD4QXWn+BvCt/aJ4U1C2a40SNN32m3ZHWMokYztDYOB0Az248m
g+HvjzUIri30/wAEeIWXYwmkTT3gB3AkKgdV+UNyQCCc0Ac9ZRmJlhimy4iRJpt+51DbyAp
PHXGTjuegrrfh7ca5pPxA0YaHfmxj1DUbfS57dmVob2BnVGWRG/1gVSwDcnPQ88Y8VhbeZL
bzaXNAttceVJbOTBLI6nMiuowQAVZSfb0HHTWWu6f4Q1LRZ5laW907VLS5vZRGTHZxLIvmR
Fzg5AB455ySM52AHqfjDxz4H+FfiDUdF+G/gHTYNahk8ubUp4dyxPtDFYh95tq4yNyKDgeu
PEfEWu+JvEesJf8AiG6m1i9njWRLmW6IVAV3CBEjAVFJUAgqCcE8da9k+IXwGvNR8Yax4s1
L4h6H4f0TUbsz2812zhmMnzbSxdB1zgA9Bnua5iy+DWmmdYPD3xu8FX93uxFEcZY/QTN+WD
0oA47wzq0HhC5uYrjT01fQb+JLLWNOYKv2iEnA2jj96gG5XBzuJ6Z4+rPhF4wRJx4BvdX/A
LWjjthfaDqzNn+09PJwoP8A00i+43fgE968Bk/Z28cQ7/M8ReDFCt5gkbVJVPJOHYGAjOeh
/AVpaJbDwfZPa6d4u0nxL4j8JyyeILRdJkMoSDKpfWrMTzvU+Zx/Fu4FAH0b8X9a8SeHfh1
d654bgsLlrNlkvIL+AyxyW/IfgEdMgn2Br5zk/aAvdK1HSpLb4e+Hofsas2qQW3lr9qGVKG
LjMbKMsQSwG4Amvr2xvtP17QYr6123NjewLIm9flkR1BHUdCCK+StX+E/hn4iRavd/DaK28
OeL9Lkkh1Tw3cS7oFk5XcjgcZxkMPkPcKc0Adf4ym+CHizwlovxR8VeBtVun8TD7OhhmeKY
+XuwHCTKn/LM4PPQV5jezfs86bm4bS/HljDKSVgjvV2AEEkcyk4OW6nPU571sfF/ULTR9G8
K/Dy1kjk/4RjT4bSbyx5gN1JGFYEBTyqKc8cmYe4OJpfw80rw5YxeLPjQr6fZz7lsPDcTtJ
faoeqoVXBRc7Mr343bQMEA7/wvH4I8ZfCzV7bwToGq+F9PuJov7U1jXZ3khS2hcSlTI0pLq
2WGxGX7xLEd7PhKz1DxZDd6F8IJLjRdAO2DVPHF6m681AqoXy7YHG1QBgEAKuRtA79JoPw5
8RfEF7HUviRZxeHvCtoySab4LsyBEuPutckAbjz9zp69wfZrO/0a3ZNKs5Le28lvIjtgvlY
2joq4GQAD044PpQBmeCvAfhvwBoY0vw9Z+XvO+4upTvnun7vK/VmPPsO2K6jijNec+LfEV5
p/iExaTeRmZLfdLCVYkDa+GGMgncV4Ct91u4CsAdvrEdvLod9FeMiQPA6uzruUAg5JHcVxH
w3tjD9pkfzLm4CLBcXUkaqCyAYVQMFV+Y/KVznPzHiqd94p1zxJZXcek6VfRW7WrSxRmPy5
Jsc9yG2sVZQQCfnGVHBKC6uPB3gfWNStoN93eMsGlrgoZriQ+VDFtJJbadgDthtnBACUAR/
aLrULjx14jtj+8vJI/DelsemUJjL/AE8+aTOO0ea7G+8MXt7ZWVnb6/c6XBZyq0YsQYiI1y
FX7x3cYB3BlOM7QcEY/h3Qk0290LwvGwmtvDdks9xKDjzruTKhyM9cec5z3kU139AHMx+CN
BEcQuLY3DqVMrE7BdbVKqJUXCyKoOQrAgHkDPNb9va29pH5dtbxwpx8saBRwMdB7ACp6rXl
3BZWklxPKkaqpPzsFBwCcZP0oA4DxdNs19dQtJLHzIPLAlQBZg4fARm3AFRljtJXK7wOQa7
bRZS+kxRt5u6HMJ85y8h2nALEgZYjBPUZzyeteY3MlzqXi5/ts8twiQs0Ui3P+j7V3k7rdA
xLeXKAWI25jXBVm216zaCVbKBbhg0ojUOw6FscmgDF/wCEX02+1I6vrNrDf3bBfLW4hjkFs
AchUO3OAeevXng1q2el6dp+77DY29ruChvJiVMgKFHQdgoA9gKp3HiXRoILyVdQt5zZbvOS
KVSybcbgRnqMjNZH/CxPDv8AadtaCWVoLmNJIr1F3QMGKgZIOV5ZRkgDJxng0AdfRXIw/ET
w3PeG0jkvDKEaQ/6DN91VVmI+XkAOuSMgFgM5IBnufHGgWTQLeXP2ZppfJCy4Uqxk8sZ56F
s49QCe1AF3WPDuk6tY3MF3CI/NjKGaL5JEB3ZKsOQfnb/vo+teR6X458Tal8O2azaa+lv4f
s9vduxt5opBEB8gSGTLna8hBHBZexO3r9b8Vv4i0M2Gh6fcBr5miia6t3UPtYAq6GNiqswK
EuFwDuyMqTv+GvClrpOjRQ3i/abw3H2ySR3Z9spGBsLEkBV+UewyeSaAKXhDw9e2Nzcalqa
BLiZwdgJC7goQsqbiEUhQQBj7xyAa7WiigAoqK4leG1lmjt5Ll0UssMZUNIQPujcQMn3IHv
WG3izTre4MOppLppMiQo1xtxJI0gjCjax53Mg7D5xz1wAdARkVw3jTT10jRbnxBp00lkbXb
Nc/Zyilo0LHPznaMb2yeeCcDcFxr3vjXw5p4le41GNo4Y2lkeL94FVQuThclvvr90HG4Zxk
VwPi7XF8WX1ro9vpk1zYwXyfaB5F1uJXzFdd0I/24OQSEy+/7hFAHb+C9eudY06SPUHja9i
ZmYphcoWJQFOqMF27lPIPU5rqq5Xwnoa2KSalPAgurlR8+AX2kDOWMUbk8AHcCSEUnmuqoA
KKKSgBaKjlmhhXdNMka88uwA4GT+gNcvq3jvQtNtDdfboHtViWeS53ZjjjchY24+8GZlxyA
QGO75aAOryN2M8+lFeb+EtXtdY8ZvP/AGhYS6kLNjcJFPCZHjMu6LCRyvgIpClmzknjGTRQ
B474ga5k8WavLFctay22oXQWQI3lqDKxz0OXOR3HRf8AZz574j1RbV7IxXgt1uARa28bFDM
SQTI/O7blhtyc8e3HvWp+A7fVvEV/eeONWj0TSbm+dbe3W4WOW9/eEINxJ2qcg4HzEn+Hoe
C8beKtF+Hfiu+8O/DnwtBaa7bgJd65fhrmeLem5AjSbyARx8xx6KaAPG73w94ynt3Ol+E/E
GoiaIl72DSLhUdx/dBHPUjJHGDgHkNhW9ndS6zeWd/DLZTQzCN7C4iMNxdtySArkbB82ecH
nOSSSPbvhfqvxX8YfE7RmsvFWtXei2UoudWu55f9FlQf8s1AJXLdNuAwzk7cVzfxz1yxu/i
tr15aq01qrQwFoiGW5eFCrKw5G0MXBJHY8EcMAcLfSxtZ3Fqp82SFVSNtiGRWyxKqWIbaPL
LYIxhc4BxjPmsYLeGKS5VZHWNkADMMgBl2jnkkg88en0viCOa71W4vpS80pKrHKVRnJ2HCk
D5duAS55AOBljgVNY1KOzluU0+4JkJEMswmwibQRuQcHK5UgnOMj+IjaAeu/CcQ/Dn4e678
Xdejd7pI20bSldT+9mLZkY5/h3gLnjiJsjNeONd6reaU9xFp1zdmYrLLJDZSHzCXLEAgHA3
ZdieWOPbb0vg34oeN/CTW+maT4kvrPRYmMC2Uix3IRirFVjR1JB3dVBAHOAe3ungvxJ8fNW
1qy1DXHbR/DsTI91c6vawWcbR7gWAQqJCdu4A5UZOc44oA+fPA/ivxL4c1q613wjqX2GJLY
2t3N5O/zNuDsCOMZBxgnnLHg5216z8N/HXxP174s+EF1rxLqEthe3Eqm1dYkS4Rbd3disYA
AU7AM98+mAnxy0v7d4pm+JOi/ZL3wu9vHZyX+kzLKBKpdZGmKcrw20EEjgZI4FaHw201/Ae
i3/xl8bW66fEls9vomnyJsnuPMCgMR1UuERVX+FcngUAP+Inwl+Id58QPEuteCIdHvF1CcS
qp1ApLB8q78oQAG3KSDu4JzjOCOP0X9nXxxd6kZPHE0HhfwzFmfULk3sckroOSoIO0ZAGWO
MY6EACuEto7XUbr/hLNatSt5PL9uDE8sSzuZZC2CoLMAoHB2k4K9JZLy6vlkM1zK9kMyQwS
zPIflG8uAThDwOeoC5z0AAPSPGXiyDxR4itItPhePSNDC2Wj6ZcRkPMduPPbepxnC43DhQv
ILVw+p2qpBbWt9JaXWbgybIm2PJnjc/BbGCMDrhSSOQaqy3Md5N8sk32jagS3jXLD5u2eUK
4yByeQTzjFizuZmPnz3pP+jrBcyZzJGhAEaRhsE8A45bkDPGcgGVcaPGmqyWdtpv8AZ9w37
q4nV0cecqnMceR8pDbMngqSOe9a3hu8tvCPjDw3qNnBssIbtR5e7LPbNiOTdjhtyM2T04HS
s+yuJdOhivLW5WJlYrbqWwYmwQXbHAAEhJx1GcZOKYbi21VLy1t41klvMzfalLpKjDCdW3E
RjcuFAzgA8HaFAPtD4LzSQeBrzwtcNul8M6pdaOM9fKjfdFn/ALZulcB4z0l7H9qnw7q2l6
fd3148P2mWPT2YOIhFKm2U8KsbSCI5ZgDzwcVN4F1zWG8Uax4+sLjTrbwhrGm6deanqF+7o
kF1HGVmEY43nYACc4B28kgrWhPrnjL4w3s0PgN5PC3g5sQ3XiOSEx3moKM/Lag8qnJ+cjuc
UAccttZeHviBqlv4X09PGPxS1W6kvZE37tO0EyM5HmMMDKBiMkbmzxtzivWPAvwph0HWpfG
Pi3U38TeNbpcS6lOuEt1xjy4E6Rrjj1Ptkiup8GeB/DfgPQU0fw3pyWsWd0sp+aW4fu8j9X
Y+p/DArpaAILq0t721e1uollhcYZW71zXiHw/qV88tzZX0nyqGjtg7Jl0BKAHO0ZbqSp7eg
rrKKAPJL7SNUE9tZxarqFxbxXEqr5KyQsHWArGm8tyzMz5fO3Cg8Hk3NO8KC6uHuY5YL2ST
ZI5W7YpA22T50ZVDM0kbhS2flGCM7Fq38QPiv4b+H7SW+oQ3V9fpa/bWtLRAXWHds3ksQOT
kAZJODxVjXfiv8PvDunaffap4ltoor5IpYVjYyN5bkbZGCZ2p8wyxwKAOlttCsIyk00KvcA
7yxxgvvL5wABncT82MnvXFX2sWuteK5vEFwxPh3wk0kcLI2Re6gw8tgo7+WGMa+rysOq0/V
vE0/ja+l8KeCbwNaj5NV12BsxWsZ6xQuOHmI9MhByecA2/C+m2l+bKWxtBZeF9I/daRaqML
cFRt+0t6rydmevLnJK7QDofDWm3Njp891qKhdS1CZru5UHIRiAFjB7hEVFz325706+8T6Vp
i2/8AaFwsDzP5ZQfP5bY5Dbc4xkD8RWzlSMZHNRG0tzM8vlDe4CsfUc/4mgDkb/4gWCXFxY
6ba3F5eQSmJ4/KK5Ko0jhR1LBVHGBksvODkYlva+IvEWpI+vsiIfPjXT8rtjK5Xe8YPKEMp
PzliHUAKC2e8TQdMW3W2ktxNbpwkMnMaDOQAvTAwMccYFXAlrYWjFI1hgiBchVwB3JwPxNA
GNo+kw2Jm1S4hhtri4P2iUrCsMgyCSJSjFXIyefbPJ5rn/FmqeI9SS50/wAL6Xc3kaxqwuI
zGkczNkFA0gKlV3KxIweON2GWtjVbHVPEpfTmE+maU6vFPNHcGK5bMfGzaCMZYc7gQVPBre
sdOsdMgaDT7SK1ieR5WWJAoZ2YszHHUkkknuTQBwMfw4fUZo5vEVwJ2jkdkCSzb4wzl8JIH
VlwWYD8Ou0VtWngfTbDUzqFpFGLhZZGillVpHWN0IeJmZiShkJfHAz2zzXXUZFAHG2nw+0y
1cMtzLGDGEkSGONA7+WY/MLFS5cqVBJYg7BxVxvAvh1YfKtbV7NTGYSYJWUiMksFU5+Xa2C
u3G3aoHAxXT0UAVLXTrKxEn2O1ig8xt8hjQKXbAG44HJwAM+wqpO2v/aN0KWawAuNuGdz90
Ieqjj5iR9APWtaigDm4/FP2dbddb02bTJZTht7KVTEJlYkg/dGGXIzyK34LiG5t47iCZJYZ
VDxyIwZXUjIII6gjvUN9pun6lGseoWcN0iEsqzRhwpIIyM9DgkZHqa5C48IS6TqH9oeHTNG
8kzStErswBZfnb532lmKqBxjtwCSADuc+9Y+uaLoup25uNVtbaRoI28ueeNH8gblfcNwI4a
NG57oPSuFuvEni/SfOtZLO9vTboDLerZ5jMqRfNEuFDNvwGD7du47c/NhcDW7zxp4ivTBDL
qdh5QKhBCnlLII5NysFbzDkY3fu5BgqU5ZXABDpGkafqvj3zpjcRwx2rJEZZCCoLhEHlthU
wp24UAELzuYfL67pPhnSdJhgEMTTzxKg+0XDGWVmVDGHLN/FtJBPUg4rl/CPhgx61N4g1HT
xDdvJNsl82RHjBkYmPy8BMAsfnB+fah5wprv1mhaMOsyMhxhgwIOen86AH9BS0mR60tADXX
cpXcV9x1FYTas+jTR2epx7bZYWb7cWG35dx+YdRhE3M2AoJHrxvVxPjO6tJLmx02SA3Et1I
LVVhkO5g5HmqwGNgEYL79wIKjGTwQDe1Pw3purSrNdNPvVkcbZSVBU54U5UZGVOByrMD1qv
H4L8MxtbyDSommt/LEc7ZaUKhBRN5+YoCAduce1T+FdSn1fwnpmqXUtvLPdQLLIbZg0QY8l
VYEhgDxuBOcZ71tUAMEaKcqoH4UU+igD4++IMl1e+KvEMKSfaJhdzxtPcTbzbp5mAsZZsL2
xjAGDnBFdVfeHPD/irwno3xb8XTzyae1hbJf6bEu1tQukZoF3NkfKxcAjuAvOBzHH4K1/xX
8W9Qkh01V8OW2tSyX0ly7LDdqsuSmMfvehGOikcnOc9f8AGfw34i8WeGNH/wCFf7NSsrOWQ
TWFndRxIzAARtkkKdhVl25H3/UcAHjPij4reJL2zt7KC4j0DSwhSPSdJfyEHzcIZQAX4U7g
rIMZ46bvM7Kxa3lhuGuIxK4MUSxqEBRjjbHyTtGfmy38Zzya0IIJdPvfO8RXt6mrSvLA1i3
EibMgKuwFVQupXcO4zggDdk3U0Goulval5JYt4klH78YDAlYyhAZeeepO70GSASMLi61a4t
VuWe6a5f7VcPtzENpKxpG7gbjh8Y5BPJY4IXw54e1XxNPDo3h6G0udY1KYbI2Qjaqqcsx3Y
8sA5bPsMHIBz9NtJbq8Sz0/Tr+7ZvnjsLK0eeZwcAybF+jKcgD5eO1e4+HvCnjX4efAfxN4
ql8M3dl4p1mWO0ZLRTLcWVkPvyYBZgSd5ODkblPG3gAqw6p4U+Dvm2fhj7L4l8Wqxh1DxHf
xZigKjmO3QH+HpgHGRyTghfONU1zWvG9zb6n4v1ya8iWbzHW7O5IQTjKxHEYAB4CgbvlPQZ
bF09bbVZmkjuIGsLdRuAkCqMg/L7KOh6Dg54+90On6dJ4517w34R+03Gn2+oyrawxRoCZo1
KtNJuIGEWMNg9WbaBgLmgD0f4SX1r4Xj174rXso0zwU1sdNtLHAV9YuA+fM2tgZBDqCfVsk
KuBxXjHxVrPxA8UxeLdcnWPT7CNntLEswigUkgkj1yuNxwTx0yFXY+J2s2Xi3xGNG0p0tvC
HhmM2dlbwj5XxiN5Bx35UEfwr6sRXBS3BudXWW3RIbSP99DHLD5fmbWyGdWOAOCoGcAAsSO
MgF2EXWtGSKdd0UQ3RLMvyu+4hmkGCo457bRtyCelhb0adEs0lhBqU0Uflrbicklc4LfLwq
nIxkdGBPICiSa4W1MN5/wAfF1eyLFt+0wpIxLuzNySRGSgIJXqQWAG3OXOZrd5ZtRuftjyT
eVPJ5vmbyA24oxJ5wQw453bsYwKANazsreOWJtS1AR3dzCnmSxRvuhk2ll+Uklmz12+pOOe
a0a3ypKwt4GeJP3cjIqskm8A7csGwM7ep6txgHNCS/aY3Nw94kUD4ZVknyEC55c7ufvnoDy
2AeRm7oOjax408RTaFoEdxdajMiOrLGPJjA6SSnPyDryc9M4JIDAEdu8LXVn5gjvxJ5bHT5
o2TlxgRsAuT1Yqo5Ock7gNvqWn+CdG8B2EGo/EaSe4uNQxDZeFtNQyXOpsDkeYBj5SR9wgA
ADcQSyVk/wDCQeFfg1EdF8Iy2/jL4kMD9ov5W8y001m/1m093zxgZY98fdr3X4KeE9Pbwlp
nxG1SabV/FfiCzS6u9Tu23OocBvKjHSNF6AKB0oAraX8ONa8dX9jr/wAUY47fTLRhLpvhC2
YG1tMD5TcEDEsg9PujpzXskcUcMaxxIERBtVVGAB6AU7pS0AJUNzdW1naS3d1cRwW8Kl5JZ
GCqijqST0Fct8QfHOn+BvDT3szpJqM+Y7G1J5mkx39EXqzdAPqK+YJviVqGrfBz4k2+ta1J
qt1eX+nNDCw2lluNnmQRR5JCqI5AFPYHPJNAHv8A4P8AjZ4V8bePbjwvpCTiP7Kbq0vZsIl
8Fcq4jXrgYBBOMgk4wMntvFHiG28L+FtS8QXUMk8OnwNcSRw4LlR6Z/nX58WEuqW2sWmo6d
qF1aazZyfaVuIo0JgK7gI4xwp45bGAQSMEV6V8Pb/4keIviVNf+Hx/bGo3NtNZa4dXZ3tbe
Nj8qysMDeMZEaY4OOMnAByvjbxlrnjjxDNrM0MDXV9cx20drp8TzNGoUhIgdoLuRuPBONzN
8uQK7fw/8JtL8O+GbTX/AIy6lb+G9HCbV0W3bNxdDJ2pIVy2AGOY03E9WbivS/hv4I8OeG5
LvRfhzJZarq9o4i1TxJcqsotHKDMMCj+LH8Odoz8xY8V4l8U9IW0+KWt3U2u33iAWX7pLmX
DtAxRS67xhVKu+MAfKG4Hy8AH0to/ibQfE/wAK54fB+ly6Npsl8NDihMKwNGGkSN2VFztwH
YjoeOcVyPxfsfEWpePvA3w60nXGsdG1e5HmabYqYj9jgUNO0sgOcYKqqDA4OcnpkfBvUbb/
AIVRqohUINJ8UxXjKrbgIJZImzknoFdhk/3DXrGtfDq61j4pDxqviGazRNI/spba3j2uB5p
kZhLnK7vlB2gNgcMKAOU8PeLNWm+KnjHUtW1+W58M+GlTTLe0sbRgkl0/zPhE3M5QKF5JwS
x+UVteDvjl4Q8X32i6XC01tq2tLLNa2PltI6wIWxJIyjam4JnGTjIrhvDHwu+K3hn4J+IvB
kM2iSanrMk4+0JcShh5pxJM8rKSTs+UKF4PJaum8RXWgeBfiT4Xt/8AhHdO0fS7iwez1HxD
eRbI44Y4mENqkxIAYlc89gB1NAHd6b8RvBGseJD4d0rxLZXuqCRo/s8L7ySqlmwRwQApyRw
DweeK6vtXzr+zRZTXNprmprb+f4c0+7msPDN9PAEma0aRnkwcAlSRHycnIIzxivorIoAOgx
S0m4UUARzRCaMKWYYYMNrFeQcjp29uhrjri58Qafcm2f8A491YFriJnleQLF94hwdgLIoIT
zDlv7zZHa1zHjBdNn0C+i1G4js4UhJa7uI8xRq+U5JIGOeQT6H0oA1NH1VNUge4jdZISf3b
xo4VgPlOCwG75lfp22nvWpXmfw5nurqWVltLrbaD7HNJcTlVHLv8sakozHKlmXG3fs6oyjt
r651a3sJLqG2hYqgbymfBXjnnof0oA1qK4yHxdfwpL/aGjXIfEs0eIvKBiSREAyzEbm37hk
qD7YJqex8feH7q6lt5rr7K6wi4RZUYGSP5dzKdu11UuvzIzLznOKAOsorMsvEGhakF+waxZ
3W6PzQIplY7MA7sA5xgjn3FQzeJNHijMyX0M0Cp5jyxSoyxruILMc8AbXJPoj/3TQBzfxH0
e3u9FFysYadHLeSmyNrkgBj+8YfIyiPcpJA3Iuc4FL8OfFP/AAk2lTQ3NvHHeaeyxSGO8iu
w2V4PmIx3HA5JC89q57xXra+ILm70CTULiyW28tZp7eQJGZGk8vy1DAGXesmODkOExtzmum
8FwTLeXF3DIstjcxpIpW43+USiMIyhLFcbnwA20KVwO9AHZSW8UskUki5aJtyHPQ4I/kTXG
32i+IdIfzNC8i+sY/KVdNdQrNtIAPmuxwRwS3JwvAyBnt6p6kFbTZ1a4ktxtOZIm2uvuD60
AeeXmveLbfUksXsZJ8SEILeF1O1JCoPL7mA3RlnG8MpOEBDU64+JK2MtrbTXMLtJbi7ZQkb
XCRHyiuYVl3M7bmTCr97kDAG7ttKuLbWbO3v5beIXUDMjKG3mCQfK6hiByOQeB3FMn8MaNN
aLZi1MNusAt/LhkaNTGCCFO0jP3cc9iR0JyAec6r8QLqHUbrRpNRWM3gR4ZoWjJgjlKBSSW
QoAiyvublRImckYq5o+i+MfEmrx33iLztIsrS6WVYVeGYXXlupXrEGXDIcOTko3GCcr6Rb6
baW9mtr5fmqECM0vzNJ8oXLH+IkAZz6VbAx0oAbHGkaBI1CqowFAwAKfRRQAUUUUAfOnxA8
aatqup3+jFni063uHtxYWcu1r7a5U+Y2w/IQH3DgDgHNcR4Aj0/Svi34Xvp5IoJDqEkEsMd
uYyjvbyIuX4GCzqAvJ6Z6CtzxgYbbxL4h1DzhNcm8mLbUbdHGj9Pu4wMBsgn7rDrVrRfB3h
Pwv4csfiD8T7e6S8aWOTTdLXcZVK/Om5ExvkJG7DfKgxnnJIB5T428M+ID8XPEfhvwr4a1H
UrkX0s100UJcbZnEqc5wqlGwfmUnkdCas6T8E/Hkbn+2v7J8I6f5Y8671G7jMsSK2RsVHPP
AwSy9Otdp4/8Ajlq2sRSw+F47nw5C3zSFSFuLrHB3SIrbNuAMI27r8w+XPiF5p8f2qDULmC
e51C7L7WnjMjO6vtABdCWyy4z8zMe/3qAPVtQ+IEXhjR4/APwVtprfTIUaO41mOHdeajKMA
urFCAOcBmAJwAu1QM8ra+I/Gfhe5Gq6d4tv21sFPtF5c3EtxFMgLApskLLIv+33J+TaAM5M
MdnbecL64WeeVDHJP5hYbB95EbOFQA4YqPn2lF+XJfLkM+qSx+aRLFG/yNI+TI6qVGCB8iD
hePdQcglQD1m41T4W/F6zMfi/T/8AhAvFM6sBrln+7tbtg3JfoGBb/np16K5xWhqen6d8IN
DvLi68SJrPjjUbIWdo+nIqwaXZnbukUOSFZwB8zcsSoUbRXjTWa3NsZp0tmOwBfNOfLIGAi
jZjHIBHQcDGBhYlFqsEH2Vs26I0tvE0WF3khVd+OcgfLj0GVAXkA2BDHdXtnNPawpaYV4YZ
cSM6JjDS56IMAhTjpuPFEUbQ24kXyZ55ZSSCzPJMOQXdmwCpJBxnDbhu4wpzJl26TA5jzc3
DMyWybl835eScAZVfmJ3Z9wchTFaLGdQk23kb3Q2tLPnaE5wIETknBByCRyTkkk0AXYo5LZ
LC7mnR3ed5JA5YM0Y2kDBPC5xz/FtbPQbUVY1hP262jlmVsWyvuEcCFuTu5Oc7cn0Pcmprq
3vYrlYhbJJfP+6hKxlniJyyhVXIywPQbuN3VuD6Fb+DPC/gLQbbxT8Ut012YydN8LW3/H1e
c5XzQBuC5zleQoOGJJKkA57wl8P7vxhos3iLW7y38O+C7NfNm1S8iH79/ny0Q6NjIA5Iz/f
Od0niT4lLH4Vl8I/CMJ4W8Ms5+0atMSL7Veokm3dVXtu+8eg2gFRneOPFPiLxlrFpf628S6
bYKosvDlkpW0tGJKKJHwA5UjBYA8/KorjdiS6nIPIWNbczvNLv255AQFegQFQoAHOcDqBQB
2nwz8Ix+LvHfhrw1HHbW+jTB59S+ypsN0kKLvRiSWwS6IcckM5JzwPva3ghtbaK2t4UhhiU
JHHGoVUUDAAA6ADtXx78ANCv9c+LFlf3Lyacnhm0kuVjjlybkXH7sK+cnHySEjjB24Hc/Y3
cUALRWdrOtaZ4f0e41bWLxLSzt13PI/6AAcknoAOSeBXjPh/9ozw/eeL9Xs/Efl6FokcJls
Lu5DBpGjOJY37GTlSqrng45PFAHBftIX14PiXHZ2sBn26TASsaAvhp5eAeoyQvr0HHGR5Ot
ratbQaheRp9qa1W1DpG0hVfNYbQcqVGOCTktgcgMQ3YfE7xJZ+OPG174o2XFnYx26WNpbSx
5muQMkMB/AXMpwOTjjGSQE8CfDnWvH12+rX+q/2X4WsYUF3qxVQZAiMrQwMRt2qvDvjAIwu
cEkAf4B+H8/iO9nvHnh0vw9pwkivtUk2xwwDOSIs4DPyCGYEIQGyTgVP4++KVja+H/wDhCf
htaHSfCyjaZ4d0c982V3FiSGVWzyxO5jyflOGtfELUPEevarY/DPwh4PurXw1aRRzWOjpGy
SaqhbInlOcLECCfnIycluSBXn9h8KviPe+Ibi0udOTSrzTrgw3WoX0nlafZqSrqyseJOSMB
c8gZAwMgHtHws8V2ngn9l7xTrkEsI1Kz1C5hH8ANy2xIOG6DaYuD0Ue1eASahfQRSwamgmn
uHMq2sed085I+dQpJaTLrjq2QM/7Pqt9rnw+8H+ER8Lb3RB4r0u0kF7e6rY6qbc394UzKcI
CSoEiLw3PCgEg16/8ABbwD8NpvDuk/Ebw/4LbSby+hZoVvL2S8eFNxG5S7EAkKDkAHBoA4r
4RaF4g0zSPicPE+lR6fdy6Vau1qkgbyiIZiqvjADhdhI7ZFfTVm7SWMEj8M8asc+pFeTwK3
9m/Ea2cGO61LxJHYy5wCsc0VrCp78eW2RXrwAUBVGAOAKAFqveWNlqFq9pqFpDd28gw8U8Y
dG78g8GrFFAEcUMUEKQwRrFFGoVUQYVQOgA7Cor2xtr+2MF1EJF6qclWQ4xuVhyrDPBBBHY
1ZooA8yuPDPiLQbue40fVLx4pofJfYoeO3MhkJmjgyMsrFDgkjGcAVlQeOPEF1p2mag15DZ
W8dsTcF0Cq7DYry+Y+FZBuIyMKGwSzEhD7DgVBJZWkxi823jfyWLx5X7pIKkj8CR+NAHnNr
4+1O+s7RtOsm1GeVWvHjtpIZ98JR5EjVlcBMgIoZ8A7hWTHcatq0gsrbz0uVaaea2vPLWSR
DHHGEIIDoSGYIZCcr97dkBfWBpmni2mtTaRvBOSZY3Xcr56gg9R2x0xxTv7PsftP2k2sZl2
qobb0CnK8exNAGT4b01bO2Nx9qa6Ew3RSklcxt8+NmAFAZmwMEgY57VvMVAyxwB3NA25460
tABtHpWLqnhrS9TErvbrHcSbT5ygFgyhgrYOQSA7DkHIODkcVo3WoWFiFN5ewWwdtqmWQJu
PoM96sghulAHnU3w/wBQkvjM+qee1xIWmmdn228eQDDFbsWjKujTAlsnLA87QBFB4Cv/AO0
3mgu5LRomCvNcyPcfaiIBGJcB1Utt2glk7PjOQR6VUE97Z2sElxc3UUMMZw8kjhVU+5PSgD
hpvDetaVHp5sXW/kiEcaQKvlwwlLeRd23cAAXYkbQrZIBYgAqzSfE93b3M1qNOuLp4crNFH
IJZU2GZQAC245WEcnO5icE100Xi7w3c+IB4fg1SKbU97xtbRgsyFFDNuwPlGCOTgHOBk0k+
qeFNU1yTwncXlheamiC4k09nV5FVSrBmTqACVIz6igDnT8SrFLSBmMcszo3yxMrGYiURLJG
AxyjN05yAyE4BzXJa5r3iC+lmD6Rqupresi2+mG1khVAPLmj8zcoHmBhKrEMU2qA3IFd9qt
j4R0/VbKLULpbOe+naKC1STy1uGdFUoUTG8YReTnBxz0q3qOpeEfBZtp7/AOy6V/ac4tY5R
Ft82TbJKEJA9pCM9SSByeQDR8P6c2k+HNP051hV7eBY2WCNY41IHIVVAAHpxWpVS31Cxury
7s7a5SWezZUnRTkxMyhgD74IP0Iq0SFHNAC0Vxw8bpdeLrTRNJ0q51S1uofOXU7ZgbaPbI8
coZugKlVwASWLcDgmuwoAWiikoAWiiigDwIaVZ3HjPXfGXiT9zoWmahLDbQOVX+0blZDgAs
QNqtwOQCwOeFNeW+MfF9z4i8ULq2rLDcxgOkdv9oKrB2VEIUj7xBJyC5z/ALAr1L4nW/jXV
fEKJaeE7mTR7B3+ziKPzBK5HzTbUbO4liBkcAMT97FeNX2jeKNPvlSPwfqP2YqybbjTJnQA
gtuPy5JBHqCTgZ5JoA5C6e5e5Mq6es17KDJHHJLySeBwPocActkhe7BVngExnkFl9pAPnus
rYf5xlQQTknOC65AHyLxy090l5oeLe5ju4rmSJmla7jMT7SpAVAVGDjCkjsNo4HOU2sWK3U
Ul7FZvFFM+IJZgousMCAwOPkwB07cDJJJAFuYVu5GulVXVeGRG2szBcfNjAVVyBwf4doy2c
T28SSWMsqxXKXFvEZHeRVVI41XJUIgJUDDc5P8ACCcjhkV9YxuL2+vo5ll8tBHCygM4UH1+
UFQxzghQPUrVa4v1vYZvNaFJJl2W1iAcM3G07QARwWUDg8ZOBkgAuXRMUE0s8UaR+QDDGhD
BtwypJHAHIJA55PTdUFvYSR2R8y1hR57bzIbVpd3mNnJIB2k9ATjO3BHXirIFzHqd080Sy3
d3IlukVuvykld22MhRwCmM49D3zX0F8IvgfHNp1r4t8YzLOdQt0kj0uNiYfKPzKJM9QcglA
AOzbssCAeLaX8NPiF4q0O/13w74fhvIniRzOLloROhKl4bYt97ofmPByeSQAKvgvw5r2u6s
+i+HfDtyuoxB7S4t7uNo1sAeT5rEHZ1YAMASM4DV+gMMMMECQwxJHHGoVURQAoHAAHavHfi
Za6j4j+J/hb4eW+s3Gj6NrVtd3mqGxxHPdCHy9qeZ95VO7Bx1HFAHiB8SeG/hTFPpXgIReM
/iBsMd3rQTdaaZkEsEJOGP3uM/w4JAXaOP0+z1PVfE/mSTX3inxBrOF3+Z/pF0R9+JW6RIu
1izcBRwuSMr7h8XPh2+h3XhpvAfgma8062tpYJLLTLcYDoymLeeuD5kpLEnkc12Xwr+D+n+
HF0rxlrsdw/jFrQrcbp2MVt5g5iRM4G0YXPfBPOaAPka+0HXLDxlHoPiC1jtdUk1CDTnhQF
xGS6hTHgbSNjAoCMAYPOW3esfGr4Q+H/Ai+HNR8NaYsdpIJLe8ubmZnHnoDIk8meGcr53JK
gYHbivpC++GPg7UviNB4+1DSxc61bRJHC0jZjjKk4kCdC/ONxzjAx0rb8ReGdE8WaUNK8Qa
fFqFiJo5/JlztLowZTx7jp0IyDwaAPAf2a/A+r2N7deN7qCaz0+7shZ2outwmvBvEhmKn7q
ZyF7kEn0r6WPQ01VSOMKqhUUYAAwAK8b8bfHfwzYW76V4P1ODWNbmykbxfNbw9txk+63JCg
AnLEA0AeI/Enxj4k8ZeLLuLVI5LfT9Ovpra2sFkJWNoyybiqfM8jlduTwA+FBOSeK0ddLiW
S6vYDLFaJut455Mbj/ABFl5woCswO7IHtnKWbFrr+1L+X7ZcyXhuN0qfaDIzHcWdcZkcu3C
LgfPgZzk+5+E/hvY29jD4t+I2ljT7WSVJLLw4u6WW4kGDGJVyd7cZEQ+UHls4+UAwfAHwvk
8SW0firxWV0bwhArSp5m62lvFOGJ5IMcOd2DwzAnoGr37T9GHiC3sVl0/wDsvwxZ4NppTRh
DcgDCPKn8KDqsfXO1mwRtF6z0W+1i7g1bxIvlLA2+00pHzFAR0eTHEkn/AI6vbJG49SBigB
ojQMG2jdjG7HOK84+NXhzXPFPwzl0XQNMGpXM13A8luZ1hDRpIHbJYgEfKOM969JbOOOtcm
njCOy1AWXiG1fTneYwxylSYnIzg7sdCFZs9AOuMHAB8x+C/2YfE3iDxDPcfE5f7H06KEiCH
SrmPMjEjA4BC4G7J6nI9K+pNLbw34M0ew8L28n2O2sLP9ysikAxRL8zbsYYgcnHPOa1V1jT
GsBfC8j+zlQwYnnBGRx1yR261zPifX7abRlksblfLHmyujPHGtzEsbE8uDmIj5t6/3evNAH
MahGp134lTEjy2l0tUxzslCIQ+PUFkP4V67XhXhcahfX3inRbgFNT1ezt9RtWuJQ/nSW/7p
1ZgTyDHDuJAPz5KjpXsei6xa65pi3tqxByY5Yn4eCQcNG47MDwRQBpUUlYOra7daLfQ/adL
kn0+Vwv2i3bcYenLqQMDJwMEk+lAG/RXIt8QvD6KDIbhS8T3EQ8vmaJCMunPIwwb2BycVlX
fxHs3kaGzeGAvC8sLzSgh1EZJYbN33GALDB+U5BJ+WgDvbi4it4JJppBHGi7mZjgAV5xrPj
TxLa+I9PjttPEGn3cIg8m4t5Fk+1PJsC+fgxAgK2FG7djqAVJow3GoeItVs5Rdi4hEzr++S
GSVS0+HtmAX5RGYZA3f5Vw7EE13Vp4bhDrJfYkMbiRY42KxF8xtvMY4yGjG3rgDrlmyAWNO
1aa4u4rW5t2jeaFp4iQwJjDKAXBUbGO4fL259K5v4w+L7/wL8Ide8TaWitfWsSrBuGQru6o
GI743Z/Cu8rL8Q6BpXinw7e+H9btVutOvozFNExxuH1HQg4IPYigD88LPxp448OeFtG+Kdl
411abV7/Wrm2uobi4MkEyxxwsNyHg58xhj0IxjFfod4c1Y654V0jW2i8g6hZw3RjznZvQNj
PtmvnTTP2W/ANn4pt9N1Hx1eanp8E7XUXh+SZEy5AyWwcnKooJCgkKOa+m1gt4rRbVYY1t1
TyxGFG0LjGMdMYoA8Wh8K+CbuSLXbu3s4rC1kkaz1SZIvtGqXYV5GnDMCNi4dl4wxXdjaq5
5Xwh8SPGknwpu5NA/smSa3022uLaS5mM83nzTvG3n7SAHeQEhf4R97PSvRdFtfgvNqc1x4d
tNGZbCNRJLYY+zR+ezwBCqHZub5lwR0b3rsr7wd4T1CK5gvPD9hNHcNDJOhhUCQxf6otjrt
7Z6UAeeah8S/HFhpUf2nwpa22p216iXsMs7FWt3u1tomiOBlpGZipPGEPqKxtJjgvviANJ1
PT/Dm2fVdV1HZIHkEksYiiV8O5BbeGyQBxEdoXmtnx5rOm6nZReNvBtjo2s6h4dvI47y61N
poobWAEs7AgYYqeQ2G25YitLwq3gCHwvotzrVxo7arq0Ny32i8WOOW58x3muNgY7hGTIzbS
chWAbnigDz3R/HXi/T9D1fxFbaB4as5dXjbVjqNrcCSW9jjkxJJ5DyKx8u3ER2burg9SQNz
TNc8R2PxQ0vRnkt5NcvNLt5b7Ubu3f7Km+SeaWFCCDv2KoRSfuxNnpXWRaN8PtQ8bw+GY/B
Ojy2+i6el5DdKkHlwGVyojWMcjcEzuxg4FZ97D8FL/xpJ4b8zS49cuD/AGtdR2hCfaFRHB8
514ZSkshKE8qWyMZoA4+2+IMa/FDQ/EUviYTNqn2qC70eys0maGNN32a2LBTIJy2WKFuu7g
AZro/GVwfFHimKFvFNrozaPrVpaadZSxxyPPclVaWTaVZgwimYJjABUsTg5HbeE9Xu/EFz/
aq6faafobxeZp8Lx4u5lPAnYceWjDouCSDkkfdqnca29p8VZbG58MaRHZrZ/aW1176JJ0jC
nKmMrv4IPOdoBzntQB5fdXcPhCy1Xxd4c8TTwtP4tePUbCOUTiYedtEe3nYziLGQNxDDmtd
tR+KUdzJ4Y1ttO8T6eLW2bXLjmzltPPY+YsflH5ljjRjnIJ3jk9K6CP4j/DXxP4q8PeE9Kk
0zV4bm4nukKuEW1ntwsqt5ZALEl9wPQ4Y84qWbxZ4abVftHhHwzpurnXNSXSb3UYZYoluH+
z+buLqrGZVjyD3BGOewBa+Cum6Lpvwv0q30jUnvj9nia5VrszrBK0YYxqMkRgbvujHvzXpV
co+t2Wg6xpfhPR/Ddy1uY13SWcUcdrYxElV3Eso5I4VQT7Vhat8YPD+mX2p6fHpOs3d3YPB
FsFp5KzPK7IgRpSo27kbLnC8cE0AejjBzilr5Uuvi3Hr+peLdd0L4gW2hWsX2Ga00zVVaIz
OhjeRg45MZVSMJnIckjkZ9q8O3+uWvinRrC8159f0zWNGe8jupIFiZJopIyWAVRhHW4XAPK
+V7mgD0GiiigDgp/Aeuy315dwfEjX7T7RO8qQxeU0cKliQirIrcAHHX8Kqv4N+JUarHZfF2
URj/AJ+tEt5nP1IK/wAq9HooA8vfw78Z0iEafEDw3d7CMNc6A6lsc5O2fGc+gqGfTPjpEhW
HUvAGpH+9dabdRN9PllYV6tRQB4rcaP8AGSeXdd+C/hlfbSfnY3AZx3xujO3P4/jVNdH8Wq
r+f+zt4MlUD5Vh1OAE/wDfVuBXutFAHzy/hu8iR5rj9lvQSMbSLXUrN5OeOAUXt713/hD4h
td+IoPBWteBtU8IX/2cyWcVwEkt5o0AysckZK5UEfL6V6RWJ4l0a91jS1j0rVP7K1KCVZra
8MImETDIOUJAYFWZcZ7+1AC+IvFXh7wnpb6l4j1e10y1X+OeQLuPoo6sfYAmvKvDsl98Qvj
vYfEXT9Bv9N8NaZpM1jBeahH5LX7yOCGjjPzBAM/MRz6V12h/Cbw3p2sjxFrT3HijxEeupa
swlZDz/q0+5EOTgKBXoAGBQB80fBSW5j+J+tWGsaze6hqGtWpvLqZ7hgwubaco8RxjaAs6c
DggenX6XrmfDfgPwv4Tv9S1HRtNWK+1OeS4ubmRi8jl2LFQx5C5PCjiunoAKr3d5a2FrJd3
txFbW8Y3PLM4RFHqSeBXmXj74v2fhXU73QtNsHu9UsrcXN1PMClraIwJXc3V3IGQi9e5UAk
fOfjLxbrHiZ7DUNd1I6hJIDMtlKhjt9Pj3YVnRONzH7oLFjgEkLgMAe8/Ez44aT4dtZtL8K
3EGq6yVKtNG2+C0zx8zAEGTJ4TB9+wPzNpeiSW+r2Npp+k3V9eXERitLKCTe0vUAfNxt29S
cBRuH94na8GeB9f8b+Jo49Bj32VrOZJ76RHjtYGxkk4HzzZOCqsTwQWUcn6L8H+EdL8KtNo
fgeFLjUnAXVPEU8akRkcCNAMKWAHEa4VBgtyQGAMHwL4BtvB50y4162t9c8dCFpLbTbbAgs
Qx5lJIOD0VpmyTjCDJIb0vSbezt/EY/tvVbe/8UzwNMsSnAt4QVBWFMkqmWXLHlj16ALhPq
eleDfivo3h+48R4OvWc22zmhDS3FyhDG4lnJ4+QbFTGM8DpgcJput/Zf2hvEMUfh241TV76
eKbSNVt+bU2bxxQzJLKvAVDEzAHqy4HJGQDT/Z/8V6x4p0a41jWdauJTcTPby2t5OHIvRJJ
I4iHVEEJiGzpkHAGCT63e6xFY3b294DErn5JYzv2LtJ3MOo5VhwCOnPXGToPw38HeGvFGoe
JNF0kWl/qDtJNiVjGHb7zKhO1CcDJAGaZ451K1s7KJLqV4olSW7eRLgQ8RpwC3mKygs6c4Z
eMNjcDQBRvLvxtZ3v7mOfU7ORma3e2aFCxCgqr5QgRtk5bggrwG78hrVx8SLnQptBWBbq6n
iiaGSXbbbFeV0/ehzIXAxGHUOSRIRnmu3+Hd1qN1pOLr7OII4YlXyEdU34IYLuAAUAKNo5V
gwIBHNfxgvl+JrBrK+2XtyhjktFEga4jGU+8vCkGXI+6eCd2FNAGO3gjxLo2mp/Z10l0rIk
P2KJR8oRG2uZJThyW4PyqMSE43KrVj3mj6sbx0tNLuJrmV2t0+y5s4QY9zLE6tHIu3BJTeC
gwmG+c49j0u6a90ezunyWmgSRsps5Kg9OcfTJq7QB5Zb+ANaXwraXUV1FZ+KLC4W9s2Y740
cQpC0LlQoMciJghEQLkYBK5N3T9S/tTzPFWh2T2uuWb/Z9c0bI8yQqOUPYyL96N+jLxnDAj
0KSSOIKZHVAzBQWOMk8AfWuR8VaFfRahH4v8Lxr/AG9ax+XLb52rqVuDkwMegbqUY/dY+jM
CAdRp+oWmqWEV9Yy+bBIPlbBBBBwQQeQQcgg8ggg1O8aSJtkRXX0YZHrXF6Rqtk95YeItJm
b+xtfbZNCyYNvddAWH8DEgxuD/ABhe+c9vQBgaj4R0LVLiaa7sUb7QMTqowJiFCqzY5JUAY
5469QMUofAehwXV3OtushvpIp7kyLy0sRDJIm0hYzvy52jliTXWUUAQW1uttbpCGaTb1d8F
m75PvU9FFABXD/FvW9Y8OfB/xPregKx1O0sneFlGTGehfH+yCW/Cu4qK4ghubeS3uIklhkU
o6Ou5WUjBBB6igD83YrTWj8ET49uPD32bVINVhbTtatBJ9qmwZTPNO5Y5Xd5YDEAbhgdDX2
voHibxBf8A7N9h4o1LSJdU1eXRhPPZqfLe5OzDEYBILLlgAOc8da4aH4K/s6j4gLapfWk2q
xyF10RtWDIGySV8rduxkfdz+GK95vr/AEnw7osl7f3Ntpum2cfzSSMI44kA49gPagD52hs7
S309NLsb7W7/AEW71rTbC21C0tPJuruCCBpBEdqLuWNlA8wKp9WO2k1bwd4hurjxB440Pxn
4jhn0fWIUjinheUXMMEQUHy8K0ih5XPO8FVY8szE+5aR4+8I61b6PLZ65aiTWYRcWNtNIIp
7hOfmWNsMRwecV0/FAHyzdw6rqR13TYLHxXcxf2tbnSYdV0+bUIHTyMPNKswI2kySShCQQV
UHbwBN/wq2y1CC90rTPhjc291aeGJ7CC71SCBVvLhmj2SABmSN8+a3YjJ6cV9D614m0rQLv
T7bVJWg+3tIqSFT5cYjjaR2kfoihVPJPpTNG8YeFfEVjPfaF4i03UrW3YLNLa3SSLET03EH
j8aAPn7X/AIV+Jn8QSi18Gwf8I5qthHbvY2M0QmiuIrfZC9yS6JIqvJIwwzZKJkcCo4fhTc
eE/BPi8y+FLhp4Le7MGpf2gJSYmOzbBAmdrG33BmOGyMDIPH0re3kltpk95Z2UuoyRoWS3t
3QPKR/CC7KufqQK89X4m6l/wq6x8ZP4UzPf3y2cViLwZw9wYY23bTuydpwoPX05oA5nx38K
dL8XaxJ41hia9sfsUTRQ6ddyRyXUUcUrKq7SAS7tCBzwEPdjXC6R8C/FEPh27OqeE7PUdTe
2SO2kutbf9xD5SQtCAsYO/wArzQCzsitggcnP0VdeK/Cvh/WNO8LzXkVpe3Q2WtpHE2NoRm
42jCjajenSuXsfi7pus+IpLXw/pGoalpcWky6mdRFuYoZSGAiRHfao3bZxl9vMfHHNAHA3H
wl8UyahaX8vhzQNQuH0e8s7+W4mWCaVppSQBJFECZREAvm4UZZjzVHxD8OviGngO2+yebFD
pt3dakmkqUnnnVzHGlo7xhd25DOWYZ4YKSete12nxG8I3XiVPC7avDBrx2q1i+dySFN/l78
bGYLzgMTgVQ0r4l2Gu+ItX0rRdP8A7QTTopGV7e+t3kuXQqGVIw+QMuuGcr16AYJAPID4J8
U3cngm+l+Gb2Wt2esRXOuX63kIe6AJbapRjmAMEYK2AoRVUGvRfiJ8JZfG/iN9Wj1oWcb6P
PYG3Me5XnKyLBKx7hPPlOOucHtVrT/iTqFxYeHr7UfDY0221a6vFmmlu0ZLWCBZmEhxyxZY
s8Dbg/e6Z3tQ+JXgrS7DT72/1tYIdRYLbboJd0mWCBtoXcFLEDcQBkjnkUAcG3wr8YXGj6b
a/wBp+FNOit2CyabBope0SIAHy1IdJGVpFV3DEAlVGMBt3Yae11q3xQhuY3Way8P6ZLYXF0
g2pcXczwsyqvP+rW3BPJwZQOSDjrtTsptQ02azhvprFpQF8+DG9RkZ2kg4JGRntnI5pdN02
y0jTodP0+3WC1hXaiL27k+5JySTySSTQBcoo7UUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFJQAtFV7y9s9P
tmur67htYE5aWaQIqj3J4rlx8QdJvC6+HbLUPETqSM6fbkxEg4OJn2xH/vqgDsK+cfj54u1
OPWm8L22qanoVrbWC3jXtlMYvNkd2CKWUhj/qyAowCX5IAzXqt5d+N76xee5udJ8GWf8AFN
K4vLhRn32xIfxkFc4nhXwbrOpxao2iX3j7VEAQajqjb7ZQDkMu4LCBk5/dIep4oA+ddF8L+
L/iBeWk3h3RZbm2t7gyfbJ5GEDvg7ZJZXz5rDCdN56g+g9Y8PfAXwvpuoK3j7XpvE+sygTH
TIpG8sgYJ3LndIuR95tq8kY5r1DxZd/2H4Sute8Xa1Lp2k2kQM1ppIKM5OAIxJ98ksQBs8s
881zcmtrqfwp8X/8ACI+CrjQru2jkguINWT7KxLQh3kJjLM5CMDnOWP8AF3oAta54g0vR7v
w54c15l0Sw1u5Sx03RNNZRJKDt5lZMBIx0Kpwc43NkiqPj7xf4m0HXbT4e+CdGg0cXmm3L2
WpyIvlwyQRiQpFF0b5SBzgAnvtIrhtVtk8Q/s4+BPFHh/SY7zXvDsmkag9rp0QkuPLicjyx
1bA3OwBz0J9a9rtvDk/iaHwr4j8X2os9b0oyXQtbZyEjeVChjY5O7arYPOCRnpigDz6bT7H
4z+AtG1PRZreDxLZR2F3Lqr2ysokkiIliJ7kRyMdvQFk969Ek+HuhmCAxCT7RCuPPmYys+S
zMXB4YsWySeuBT9AuPBPhm1Xw1oy2eiw27NttceSMl5ASM/eJMUhzknjJ7V1uc9DQB5dqtp
qOn3iWp1NEhuTcDy4Fk8tFMgLggOgz5RB28tkOV4GDQ/wCEDuta04yW+rRq9szwLaPIJo0h
lbzHjJBPSNowqfdGwZ3Ag16P4ksbi90hlsow10HTacqCqlgJOSD/AAFuO/SvHE0eTw5aiDR
9MSMJbRXMZBKpsWQGNdzgFnCvNIXZWIdOmMKQDudP8STaPYR2994fntdUmIExgjaVN+CeWO
3OThQQSMuvaodM0CfxNrEGualHdDTzCyeXcPLA8uWLANCyg7TlWG5sqU2jgnPQeB9du9b0C
JtRRlvURWkLLt3hhkNtwCncbDyMc5yCepoAO1ZWsa2mjWrXM9lcyxqyrmJQRg5yevAGOScV
rUlAHD3XiqbXp73QdF0e/M+zY9xIGgSNWKLvVxwSpZ8qGDgxMMdK7WMMIlD4LbQCR0Jpyoq
DaqgDrxTqAPOf7MjsfGWteFWzb6b4khbU7N048i7QqJtvo2TFKPfea7Hw9qMmq+HrO+uEEd
y6bZ0HRJVJWRR9HDD8Kw/iJaXB8MLr2nxtJqGgTLqkCIMtII/9bGP9+IyL9WFSeFruJdY1n
T4X3W80iapaNk4eGdckj/tqsp/4EPWgDraKKKAMXUNebT9Uhsn0m+mE2fLmhjDoxAyRwfl4
z97GcEDJwDo2k11Mjvc24t/mOxN247exPueuKs0UAFcP8W7jXLT4OeKbnw35g1SOwkaExHD
qMfMV/wBoLuI9xXcVXvbi1s7Ce7vZkgtYY2klkkYKqIBkkk9BigD85fB9rcXfwa8Vw6vpM1
uwsxfaVrE1hGkCNDOHdRcbfMMzneg+Y+mPT7Y0DWIYfgV4e134gtZi5j06G5lbUyoBmEeVP
zZ+c9fXJNeGx+PP2VV+JENyvhOVJXuN6ao0EgsfMB5YRF8AA4OfLx3r6022l/bQyYiuYTiW
NsB1PcMP6GgD5Z0O++wfCPUPCOp3VxeeKdQsoYor7SFZJltzZwvbIxX5gMuUCj72Hb+8aW+
0C70XT9c8E6fo/jHWdIe4lRrmISs91NFaQR28RlyNsfmGVyRhR5ar0yK9j0v4keGU+J+qeE
7jTTouoTG38ma4hMb6i7CRQcBcgARYUuQTkYGMZ6ifxt4Ttv7R8/xDYxf2Y6R3e6YDyGYlV
B9yQR9QR2oA8A1TVdYvvg74bvNUGrWuq2nh++neDUbhx9uMVuIQ0kW7BLS3KkbwSQg9a2Z/
h/4m06ex1PVPCVrrNtOkNncaDpjqYilvE623nPJsEi73ZmO3jamAdtaGo2/gDxV8TtNspNM
Pk+J9Le8nuWvpo5bhA0MkaoiSfu1OAWbA3bMAnBrtLv4v+BtGFnDrOpHTJbi0a8EU672jiG
Nu/Zu+ZgwKrySO1AGN8J9J8VaL8Gjpeo+H00aaK2lNrYI+JRK7SO+SDhVLOAozkAZJ5wOK0
+Pxs2lfDbw7beAtTGj6IYpbxbhFie6vY4Sy53H5IVlO4u3LEDaDXqU/xe8GWvi0eHrq8kg5
8v7fIm20EvlCbyjITw3lkMeMDIGc8Vu6V4lt/Feg3mo+Fp4biIO0NrdyDdBOwAyy7TllBJB
6cqRQBy/xO0HxV4m8K6BbaHFDb6mNQia5fzNy2kTwyRTOp43bRIccZJxxXM+IfA3iSbSvFm
i6f4T0+70a4Fla6fA14I3aCFYVCgY2qFzcNljnJXC1Np/iLx29n8Po4tes7o+ItRlmupTbY
le1Bkl/djJVEEYjX+I5Yc9z0fxY8fjwX4ZFtaR3/wDa2p4gspbWwe5ETNIiFjgFdw35VT94
jFAHG6f4R8VeObfxDq76ta6XA+pXk+nwWwZpEvI7c2aM0p/gRlYgKoJ4Oe1Ph8MfE7SPFes
eKbHQdGhQeHE06xsra5LyQiISFIVYhQzFjGS5woHABxmtPR/iFplx4kHhLSfEcIl0K1F1qV
va6RILi8kBHnIqAbUOXBYJubcx6Y53PBXxWh8a6la2tr4Z1Owgnt7qf7RdBVUeTMsZUDOWz
vU5HygnAJIOADyvxjaa82m+Eobi1vfDukeFdNiW+R7YypcSyTW8It9+NsgKZJ2Bs/Mveuk8
UW3jXXLHWYLPwJfyf2pqOn3HmTTQoUsInhbyVBfIk3LIdpAA3E5zwdX/AIWa0Hjq51DWLbV
dM8KpJHpG69t7eO3iuyBL5zuZPMXhgm0rgHGcHgdFffFzwtpnh/8AtvULfVbS2eRkt0msHS
W5VV3tLGh5aMJ8xbgY9+KAOz0s6idMgOrfZxfFQZhbbvLVvRd3JA6Z4zjOBnFXqZFIk0Syx
sGRwGVh0IPQ0+gAooooATIork7zR9AuZrg3Fjql2zuWdC90ULZ/hBO0DPTHA7VnP4b8Mr8w
8B3kpJOSNmc88nMo/wAmgDvcj1pC6L95gPqa86uPDPhdR5z/AA0uJmQ/ePkAqOectMMCqC+
HvDCap9nh+F+mvfshYRz3NszbOm5l3MccjkA9aAPQrvxFoFjGJL3XNPtkJwGmuUQE/iaxpP
iN4Ryy2OqNq7j+DSraW+P/AJBVsfjWVp3h9rJvM0X4d+FtMLYInjkUcYwDhIRn8xUPjXxB4
m8G+B7vX7prRkttqLbaba7nJY7VAaSQAZYqM7SeehoA1n8S+LL4hdD8DTxqTxcazdx2sZHq
Fj82TPsyLWdf3GrBvL8SeP7PSXP/AC5aNAombJ4GZfMdj/uopOaj1bUPCWiaNb3fivxNe6t
Hc7hnzGlVgnMhMdsoXYmPmJXAHWnaz408LeB77RdOsPDt1cNrzZtjo9kpSQkFhyMAk/jjOT
gc0ARWuhaDJcpd2Pg3Utdug21b7Xi+Iz6/6UTIo90jPsK3LldThhRtf8V2WhwyusccVkqR/
MxwE8ybduJ6Daqn2rzLxB8ZtW1Lwx4OttF0x9B1fxlqpsbf7UweS1t1l8t5iMY346Kc4J74
rDu18TfET4R+O7O20x/EGr6Drklhol9OqR3E0cM8bH5iFGRtIJGN2B3FAHo+ta78P/DOm+I
NcvY7jV7nw+8cE/2pZbiQTOB5cUTS/Lubcv3DgbhnFWfDXxJ/tDxTreh+INNi8NPpCWcMkd
zcI2bi4Z9iK6nawKiPAwDkkY6VBqfw7uvF/wALbXR9ZvDp2tS3UWsTzKglEd2JBKUIyNyL9
wDP3VHPFaejfC/w3pnid/Fl8smq+IZvmmvro53uCdrhPuoVB2rjovHqSAL8WtD1DxJ8LdW0
bS9JXVrucxbbRpRF5gEqMcOWXaQASDkcisT4WeEdZ0Wbxa+rQala6LqlzH/Z+lareC7mt4h
HiQs4kkHzsx43HgDPWun17xRHHPY6dpl0iy3roouQNwQN02ZG12xk7c5ABPpXWgbRjJP1oA
57wj4L8OeBdEOj+GbD7HaGQylS7OxY+pYk4AwAOgAwKlu/Edrpc08etbbJEBkSXLMjRj+LO
OCO45x9MGtzNct4svtNFn9lmQzXZYJbiLBkWUjjAwTnbuY4VvlVjjigDmPG0mh3VtH4jsdY
aSZWktcQSNKH2qxKIgIBbcqnbkbsY5O0VBp3jjU7S3Eup3lnHaQyiJryWREg5kj3byz5DCN
iwGQORjfxVuy8AXOq2kjazqDS287lWtSRLDNBuQrkAjnYgXJLfdB7kHcj8HaPomjC107SRc
BoxazOf+Ph4SgjwJAVK9FJOexPXFAFaXxvJPo6XGnrCLlkDILlVCTFl4+5IzKASMnBzghc5
Brjljh1O1n2QpdWU1k9l9gjuCPLtZ2dgFVFXzNixqqLGWJO9QwKs1dpZeHNFvb1r7TrjZOJ
Y51YhXlgUBwoTJOwHcw5GQMrxhdu/pnh7T9MEbRqZZUiEXmSAZHzFiQMYXLNnAwOBgDAoAr
eG9Bk0eDN00Dz7du+3V0Ug4YghmOcOX256KcepPQ0lLQAV598QPitofw/VIbmzvtVv2VZDa
2MW8xIzbFeRjwgLfKvdjwoJrvPtEH2n7L50fn7fM8rcN23ON2OuM8ZrwPWtF0rRf2sNO17x
cY/sGr2+7R7iZVVI71FSPy2bGc7QSoJxuk4G7mgDs/Cnxm0TxX4hh8Mw6JrGn+IMs1xp97a
mJreIKD5xY8FDlQP4iWHAr06sqPw/o8fiaXxKlig1aW2Wze653GFWLBPTGTn3/CtWgBrqro
yOoZWGCD0IrzHwsf7IttGtZM+ZoF5L4buGPH7g4NsxzycqLb8ZDXqFed6xpsi+PNU01ZFii
8R6as9ux/gvbZsbvrtaI/9sjQB6JRVDR9QXVdEs9SVdn2iJZCh6oSOVPuDkfhV+gAooooAK
4z4p6HqviX4S+JtC0Riuo3ljJHCAcbzjOzPbcAV/GuzrO1zWLLw/wCH7/XNSkMdlYQPcTMB
khEUsce+BQB+fOpf8Ij4k8Or4RtvCPiS18Y6da2umabpjFWHnb2edwuzILMWZtx7jGAtfd3
w70S/8N/DPw5oOqSmW9sLCGCYkg4cKMrkcEDoD3xXgc37UFxaSWviPUvB+n2+g3WHgBvwdR
aEuUD+Xtxk7WIUkZAPPc/S+k6nZ61o1nq2nTCezvIUnhkHR0ZQQfyNAHld94W8dar4ul1+3
0rTtPkbVoLmL7bcebshitJIlLLGOSJJCwUNznqMVgt8M/HUek2v26x0zUpooYtOZLO9lt5f
Lj86QXay/LiVp5FcqcgKp5Ysava18QPEzfGy38GW2uWenpHPbAwxW/mRMjuxdJpmHErRqmx
F2nMg5IGT12p/GPwRp/h/WtXh1CXUP7GbbdW9vC3mr820NhgB5ZIP7zO3jrQBia34N8S3lh
qVg2lwXqR+Fo9Nt5o7gQeZd/OG2oMAR52E7iB8owDziXxJ4H8ReIbyxSDStI0+K20W+sY5D
cNL9nlmCpHtHlgnaiYJ+X7xAzjmSL4jS+KPGfhQeDY21Lw/eG8+03Ucqxj91iN8o4BIRnQ8
dd3HSsnwN8Rrixn1Kx8QjU7uyDapqB16+aNI3itp/LIjjGCE2bCCABknqcmgBs3wg19dP1m
JLjw3dz6jMLySV9MMUl1IZUdoJJNzkQ/Ky4AJwwz059K8JaZrWm+H2ttcGmxTySvIttpcRS
3tlY5KKSAX5LMWIGSx4FeZwfH6S68Ovqlr4D1K8k+3W9pEllcQ3EcgmK7f3inG8AnKAHDDB
IGSNe8+L0kPhjTZX0CSDxBrN5PY2NgJFnTfHcCDzHYFfk3suduTgnsCaAKuj/C3xlY+I/Dt
/ceOoTZ6FZNpdvBBY7SLceXhhuYjzXEe12wRj7oB5rvfEXh+81zWPDs6ailvYaXem9ngMO5
7llRljAbcAoBbceDnA6Yryvwf4mj8Ja74v0LR9O1/xbdWt9Pc3EQ1AXElpCrKkaKJpMkk7z
jrhc88Z7Lwtqdj4s8by67b6Xq0sUNrHJFfT3im1t5JIUZrdIVf7+2QFmKnnI3cYoAqaX8M9
X0u/wBUay1fTrKOa4nu4Ly308fbJpJXaQC4kLfOiMR8q7dwUAkDIM2h/DXWNHvPDUkfjGWK
DRNIt9LeG3s41+1CNtzEs27aHwmQOfl+9Wpd/E7w/p/iK50fUrXVLCO2dopNQubJ0tA4jaT
b5h9VViDjBxweRnM0H4tR6z4vTQ7nwtqmlQXWmy6pYXN0oL3kSMFJEK5dcgggNgnjigDI1D
4O6rqGk6haXfjW5vllvG1K3tJ7ZEtUuvtLzqzBfndfmwVLHOAewAm8SeAvGWva9pPiC4Xwr
qGo2lhLZmO9tpWt7WRpQwuIUO4s21VBUkdOGqk/x08F+IrHXdDeHWdOvYLK+kljlhe2dFgy
rYkB+RzkYwcjPODXX/DvUoF0eLw1b3epazLpUCJdavcv50Us55eMSk5dlJIPULwM5GKAO0t
I54rOGO5mE86RqskoTYHYDltvbJ5x2qalooAKKKKACkpaa6h1IOcexxQB4v8AH6Cz1TSfDn
h3+wYNWvdW1JE3O6RvDaxETXBDsRtBRME9Oee1ctf+Irqw+C1746htdJsr/wAdXgi3XZJ8m
GXbDBFldvCwruJJAGCcHNd/Notho/jKfUb7TbTVbmMStG0217hY5FfKoWb5RtUrjA359FLV
2umeGfCUWjWdvpeh6YmnRSLd2scNunlI+35ZEAGAcfxCgDx7xlqDac/gTwl4P8VahpGn28P
nXEVnEAIrS1gaU+ZuG8GQKiqCQCAchs1k2t1qXjT4PeB9P1XS9d8WnU9VS91fzbdsGNd8vl
kkJHt3CJOoXg19KFEI5UYrPt9Y0qe6ktYbpRLGQu1srk4BwM9eo6eooA8guvh3qNt8ZNF1i
08F2F94Rj0dNOh08yRxR6XIZd7u0XKvx/dDZbHTGa7XX/CGuax8S/CniK11CzstN8Pic/Z2
iaV7gyqEYYyoTCg4bJ5PSu7HSloA53xN4J8L+Mba0h8SaSl79jlE9s4keKSCQEHcjoQynIH
Q9hUUMNz4bW10zRfD9vFo0IEaR22EESktk4H/AAHPHOWOeMHp6TrQBwsnjm4twon051OYlL
MhRCZCQDuOduCjrtI6lCSAc1TbxB4s1azZdM0N7oxl9ruXtDIFwATu2n5st2IG0MMgjHoUt
vDMmyaJZFyGwwyMg5B+oIBp4VQOBigDzhtK17wx4gGp5Go2bhYmuXeRpEBkVQGXcSxIIG7k
AqW4yQXx/Eq3doBctZ2hmLbIZpcSttKjaAcZJIkAIOPuZ6kV6KQD1qrcafa3EDRNEEJD7XQ
bWjLA5ZT2PJ5oA861Dx7J9iDG+McxhWdBZQxufm/h5kYMdkgK9BuiJOVIUstbZtYe1urq+N
tpLFbiOeFWVLsmSVwUjI2hn3ElsEn5Cp3ENXodjo+m6dlrW1RJCoVpDy7AEkAk84BJwOgzx
V7YpGCoI9KAMmz1fQ4bCCOC+jjgSElBIxBCKAMndz0I5PXOar6v4g0WO0NtNfB0uvNgzbr5
xUqkhbgBuR5bjBByVIwelRan4M0nUVfaJbZzGUjaFyPJOJAHQfwMPNflcHoOgFH/AAhWitN
ucXUieWYikly75UqV2kkliOc4z94BuvNAFDwrJdXGpyXV1aGBisgA+0NImTIWk24AUgMQoJ
UN8p6812lVrexs7Rna1to4WfG4ouC2OmfWrNABVLVLq5sdKuLqz0+XULmNMx20TKrSt2GWI
A+p6VdqOWWKCF5ppFjjQFmdjgKB1JNAHk3wv0jXbT4i+N9R8Y6pDf8AiGdbPckIOy0gZXdY
o8/wBiwz/EUJPNYv7Rk+j6jo3h7wvd/NcT3/ANrkZWx9nto42WR2I+ZVO8LkDufSuo1fSND
8fa6ZtH1LXPD+rra5h1rTZPI+0wq5AXByJEDNkErjklW5NYWh/AXyNSa88WeM77xLvP75ZI
/La5Xskrlndk6/KCAdzA5U4oA7z4Y3mrX/AMKfDN5rjGS/lsImkkZsmUbflkPA5ZcN0712F
NREjQJGoVQMBQMACnUAFcp46gmj0KLXrSIyXehzLqCKvV0UESoPdomkA98V1dNdVkRkdQys
MEHoRQBzmgTxW+q32mwyK9pc41OzZTw0cpJkA9cSZbjoJVFdLXl+mx3nh+CbS8GW58K3Bmt
0Xl7nS5c4QdztAK47tbp6ivTYpEmhSWNw6ONysOQQehoAfRRRQAVznjnw2fGHw/13wwtx9m
bU7OS3WXnCMy8E47Zxn2ro65vx34nXwZ8Ptb8UND5/9m2rzLH/AH2A+UfQsQKAPkTSfhz8W
4PDN38P7jQ/El7Jd239lt/aN5G+j2cfmhhcR9SWVV+UAAqfXIA+w/Cugjwv4K0fw5BP5w02
zitVlZcb9ihd2PfGcV8f3njr456bo9h40j8Wtf6jPa/25caMGtUtrewIYjETMJXO0bjtX5R
/ETnH174N8Rx+LvA+i+JooTANStI7gxH+AsMlffByKAOK0/wl43vtQu4vEh0aC1uNXi1Se5
sZJHkuPJWMRRojqPKGYUJJZz94Drmqc3wi1CDTGt7PxBDezBbaxgOoWmUg0+KYSmDCMN7sQ
NznqABgda5zXfFXi/R9X+Idq3iG9fSH32WlXjCLzLO9S2W4KJhQCpWRgNwODFjJJrZ1zxRq
3w1tdbuNLi1DxVaaTBDPqtxq2qHzI3fhI4V2bS3KuwyoCkYySKAOq8TeFNQPiHRNZ8O6vYe
G7XTYbxblzbKwYzPC/wB3IXBaL5yTkgnGCdy8tcfDddQ0GGGy+IUKafeaM2kfaUgR2uWeVn
Lqxcrh2YBgASdvDCvVp7PTdf0f7Lq9hbXsLhTNbTosqBhhsEHjg4NfOeoWd9p0+pR6BpWiz
Wvw5uL29e31CzMixi5ujOoiCsu1khDMp54K8Dg0Aen2/hjVNW13TYdd+IEFxf6PNFqB0vTL
SKGOMqHRSQxeQKwZwctyem3FYV58D9YvNHg0q5+IVxeWnkGGSG80+KRImL7/ADrfaVMUoOM
OS5ByTntlp4q1nTdL1zxp4H03T9SS5vGmm021tY1aGzxIyXUmzEkjzeXwckBZA204IroF8f
8AiSHw9/adrcaffW2kvaJqUkqktey3JRjFblSoUIs0e1irbzgYHLUARa54L1HwVv8AEHhi9
R9Sv7q4W9upkVZpzcTxtDHkKdwDhY8nJVHYjkYrvPBXhiw+H/w+sNBjujLDp8LNPcyEjzHJ
LSOck4GSTjsOO1ef2nxE8WXGt6xdX1jYHS7e1uL3TIJD5UV5HFLgv9pXzVbZGofgDmXGPlz
SJrfjrTPBvhLw1p0CnxPqFjNqNw9tB5ypt2kKxkIVS8ky7mYgYVwvJWgDRsfB1t8QbDxBrG
ralqJsdamuktbRoxCluvlm1WYKVDs5jBZdxKjfkDPNTR/C3VZPGGleJNQ8XzTXVrbvaXH2W
E2yyW+Y2jhjUO3lrujJZgdzbiMgYC6N1eeMtV1W4/sbWrPS10qa1tri3kgWRJ3cRvMS55GI
5AEAxlhzkGsjT9Q8UWPjPWbiLUYP7IuvEK2yfbFMssqCBDKFIZViRNkuOCSRz3LAFvWPhV/
aPg3T/D1rqtpbvHEbe+vJtNWaa9haQSSx7t6lFkcEsASDmtLwR4d1Dwz4h8S6dZ6XZ6X4Wa
6WfT4IFCgs0Ue/Yi/LGgZW4x8zMTxjnvAQyhgcg85FLQAUUlLQAUUUUARpNHIHKnIRip4xz
TPtlrh8XCHZndhgcY61zOqaTL/a+NLlW3knifiaRvL3ksdyj15bIXGcjPQGqeoeFdUuRMst
85MmPJktnKNA+Zfn+fdghWix/tJ0A4oAz/Ecthr15aedsERcCFSgaRsqHHy4YklDJjsVLKR
8+RsaTrV5peg6dDqWlKryjEUenqzfu9yAMUIDKcNuYYwuOueKXQPCTWrR32qYNyY0DWyNvi
RhhiQSM/eHAztAC8ZUGupubWG6i2TICQcq2OUOMZB7Hk80AYkfjTwrLFCw120AmCFN0gGd+
do+p2nj/EVyeq63p2s+IVGjy3iahB5lncJDuDKMArJgEglQ+5cqf9YvTIrqdU8GaLqqSi5t
lfzHjbbJlkQIYyFVc4Ufuoz8uMlQTnpViw8LaTp+oyahHDvuJANxOFU4OQdigLnP8RGfegD
XtnkktYpJkCSMoLKDkKe45qakpaACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAErjNY1GLUr6
dJ9zaJp0ojlRACb+5zxCoPDKpxkd2+X+FhWj4s1p9L01LWzl8vUL0mKBzjEIA+eY54wg554
JKjvXhd94s03U/GdvonhGWK++xyHT9NtJkaUSXgXIvN2QpWL5nLEEkuWycrgA9l8JTzar4g
13WZd3lxsmnRK5UlDHueUfLxw8pjOO8PeuyrK8P6NbeH/D1lo9ozPHbRhTI5y0rdWdj3ZmJ
JPqa1aACiiigAooooA5DxlDcac9n4wsIWmm0rcl3EgyZrJyPOGO5Xasg7nYQPvVP4euotPl
i0QTiazljNxpcyncskB52BuhKZGPVdvoa6dgGUgjIPY15zBp/9j6yPCN6/k2E0xu/D16oGb
WQAlrfnuo3FR0aMsvRTQB6NS1jaHrD36yWOoQC01a14uLfOQfSRD/EjY4P4HBBFbNABWZr2
i2PiPw7qGg6khey1CB7eYKcHawIOD681p1heMPEVv4R8Fav4mul3xabavcbN23zCB8q59zg
fjQB4Sf2dfE013Fp114u01tGitTpovV07/iZtY4K/ZzITtA2nbuAzgn6V7t/Z9x4e8HR6Z4
S0+3llsLZILK1uZ2ijIUBQGcKxHHfBr5G0z45fEi+0jU/HkPxE0iaDSYYri88PPpTpGoeXY
IRKV5c84IYng+hr648O67F4u8E6b4h0xnto9Us0uIS4DNFvXIyOhIz+lAHDaV8N9R1zwBqm
hfEH7GLnUNbfVz/Zrlwn75ZUTcygkjGwnH3a1/FHws0fxZcaodQ1TU4bPU1Q3NjBMqwySom
xJSCpO5QE4ztJRcg4rzO5j1HRf7Y8XR+NfEGpamniO30vT4Lq9IhuFWSKOdfIXbGQWM44X5
Que2a6Lw/8VPGfiG9v9c0/weLjwcqXJtbliYJX8sHymy5xIJSuAEX5dy5YnIAB6toeiWega
WLGz3sGdpZZpW3STyNy0jt3Y/8A1hwAKwPE3h4JoXiGLQ7V/wC0PEsscN1KvOwOiQNLj0SI
Z+orgdL8ZfErV9Ms7qTWvDmlXF7eTQlXtJJIrWGKEu7uGkR1cSEIytjGQcDvHZ/F/wASat4
dtNW07S9PcWsNsdSTMge4eedokFqO+VTzBuyCGUepoA61PAXhK/1nVY9G1TUdNeKKDTdUtN
Pn8qOVUhUxI2VOCIpAPkKnDc81X8ID4aeMfEeo6r4f02drvS5oY3aVZooXKoVilSMnY+FUh
XxnCj2NefWP/CW6Vp3iHxJaeNidU1DxFNpayXoXY4E0FmjpbphN+5AC5ztUcDLV3c+s3Gj6
J4+u/CUeg2UGlgi1ZLcKs92sPnTmTYQHb5gMDHIOc0AbUPwn8HWui3GkWdteQWktnJYRp9u
lcW0Mn31iDsQme5A7VJc+CfBLXGl6RePOb1I7hrcNqUwuJo2KGYMwfc6E+XkHI6cCs7wt4r
8U+NNVa90eTS4fDdo0MUk8kUkkt3IYleURkMFUKzBc/NyGHaud8a3d5pPxU1XXtAk0201Cw
0GNJZ76GSd7iSeZvKgiQMuWP2bAAPV84JJoA9O/4RDwz/aq6p/Ylp9sXZiTZ/cwEOOmV2jB
xkYGOlZt34S8FaZoo+32sNtplncSX8jXNw3l+YylXeRnb5shjncSOa4y0+K3iG4+JGleF/7
Bsmt9Wt7i5tXFwyyhYFZWMgwQqvKuFbn5ecVxGufES98afD25h8VfDdJbhzZyaftdJVuVu7
ho4jDu5VzErEOdvrhRQB9LRtG8KNEQYyoKlehHbFKzKvU4FeWr468Wak0vhmx0qw0nxOuoi
zzLI13bQxC3S4eQldhYhZETHHzsOcVxmu+NJNc0LRIfGOn2txep4pextLexuGjhvntVJ3fM
2NrTqq/NkKD6jkA+hqAwbpXkGreLNY1s6Zb32j39npdzqZ0lm0nVBHLLcqWWQHKK3kqUkG5
WViU6YOa1/A3iz7RrJ8LW3gy40Swi+1tBKZo3RhDJGj52sTvMsr57fKTljmgD0miiigDF1N
YJ7+yVopJGjkBXYwUZz65yCAp46EEitms+10xbe8lumneV5GLBWA2pn0447/ma0aACiiigA
qtfX1ppthPf39wlvawIZJZZDhUUdST2AqzWR4l1rRfD/hm/1bxFcpbaXBEfPdwSNp4xgckn
OMDrmgBv/CUaAfEUfh5NTil1WSMy/ZojvZUxnc23O0cjBbGe1bNeV/CoeCdG03+yPDIu5Jf
JM15PfwmG4i27AkcysAyna4K8YIBbJzk6C/EuG41PxYtnpN1LYeHdPS8aUoQ907h2Cxrydu
1OpHOcgYwSAeiUlct4T1LxB4g+H9jqWpLBp2qXcZkzHExRVLHawRyGGUwcHoTz6V59P4s1v
4c/E+60/wAZa7eaxomrxBtNkeJN6SD/AJZIkaDcSxx/wKL3IAPZobiC5Vmt5klVWKMUYMAw
OCOO4NS1xnw38Kv4S8IiznDLdXczXc6MysY2YABSVADMEVAzfxMGbvXZ0AFFFFABRRRQAUU
UlAC01mVFLMcAdSe1Orx/45eOH8O+Gho+nETX90BNNCp+byA2ApA5/ePiMevzDI60AeHfGj
4o/wDCQ6vc6TpsDzWt+GtAlzD5SraxyjdIrkErvKkbgPmV1HJWvUv2ePCKyaV/wn15YxW/2
qNrfSYkhEQjtt2Wk2DgM5AGepWNST81eCeAPBdx8Q/FmmabIsYsNXk+2aiomZpLfT4WBji9
V8xjknOCSDjKHH3pa21vZ2cNrawpDBCixxxoMKigYAA9AKAJqKKKACiiigAooooAKzNd0a2
17R5dOuWki3FXjniO2SCRWDJIh7MrAEfTnitOk74oA4bTbu+1eeXSdW26V4t0lcrcRpmK5j
bgTIM/NE2PmQnKsMcEKx6XSNV+3I9tdRrb6lb/AC3FuGztPZl7lG6g/gcEECPXdBg1qCJ1n
kstQtiXtL6ADzLdiMEjIIIPQqcgjrXO6feS6teDRfECrpPi3T1Lw3EAwtzHxmWEt9+M8B4z
kqcA/wALEA7usrxFoNh4o8M6h4f1RC9lfwtBKFODtI6g9iOoqLTNWmkuv7K1aEW2pohbC/6
u4UHG+M55HTIPK5GeCCc/4i+JpvB3w01/xNbQiafT7R5YkPQv0XPtkjNAHzSv7J3jBbaXwo
vjHSYvCk1+l9NNHbyC8lKpsUMv3cKC+BuxlifavqOw0H/hH/BFv4c8OTpa/YbMWtlLcoZVj
KptRnAK7ucEjIz7V8ezaz4203wfJ4/t/FepT65DpNtrUu7V98m6S4RPKex+6Lfy3LBsDsc8
4r648P3kPjj4caTqOqWSiLWLCG4ntjnb86BivrjP6UAc34J+F+iaIh1C+1m48UaridDe3Lq
VgaV2ecQovEe52Ynq3YtgYqGT4M6bL4WXw/N4p16WG3hjtrCQzRK1jFG6SKiBYwrfNHGSXD
MQgGa4/wCHllZW0l7pV4b3w3omgaheXVtDbzPbjUt99KiyMEbJRdiIEI6nnIIqzqXi74orp
2t3yXNiNGtpNUi/tC0iXzYGhIjgXa7ELmTPUPkAklcgUAX734b+FLDxcmu/ES5stYt/Kylz
qTKonvJZRvxAPkACRwqvB4JznrXcanYeANM8Y6PqWpWunWuuzKLTT5HUB8DICqOgxvwD/tY
HXFcTq/jSz1zS9bE1zANK0u60yxF9MoQzmS5h+0TKx48rDoMgYOCckYrK1zxPodv8Yxfa14
osmRJrO2sLe4kFuLeNka5mdl3AyDCw7S+QHIAGaAPQbn4R+ALzT57Kbw/GUuL7+0JpFkdZZ
Zt5fLSA7yNxPGcUyw+EngzTYLy2s7KWO2uDM0dsZmMNo0qFHaGM/KjFSRnBPJ9TWH8O/GHi
rxRrN5ZwTW15pWk3t5b39/cxkSyOLiURQxBNq5WJYyxIP316nNcZeap4l/4SjX5dD1zxNqW
sWN1fxeU8Mht0thEFXZGqCN2WVsrtyx2e9AHtWmWHhz4deBLXToWTT9G0mBYlZzk4HGT/AH
mJPbkk1V0TQvCer6nF8RLPRV/tPVbaKRbq5jPnLHs+QANny/lPIGPevKbC71oP468PaZbeK
57G7jtYdJutYgmZIHkAjeUGXEg+Zy+MfKIyflGKr6P4v8TWvhvRbDQ/E895cPDLdWS3dqss
uqsbgrHajAUKqRAF2X7u4HgKaAPTh8KPCaXq3kC3sE6/aAHjvJA2JhgjOfupzsT7qkk4zzV
HVPD3hBbXwv8AD0+ILiz1nTQlzo7CUNcoYEZVcjG1lC7gQwwRnvXns/iv4waPDperQ6hFq2
j6tqN5YxIliZ7hP3ziKUouC+I0dtq7Vwgyeaq2/jnxtf8AxN0PTtStI9PvbazmtJNSniVo7
UzSu0cksKv8rvDbL8u7C+YST2oA9iPw60uextY7vUdSe9iuJbqW/t7praa4eXiQMY8YUgKN
oxgIoHSuWvPgpoOm+HbuHQ47jULqOOcafbajdF4bZpZFkfYSCUyVHPJHPXJr1LTZWn0q0na
8ivDJCjfaIRiObKg71GTgHqOTwetXKAPPF+FemzXtrql/rGp/2lFdG+Z7S6eCDz2jKStHFk
iMPkk4O7JJDDJzpaf8PtL07W7PUodQ1EpZwLFFbG5IQsJJJGkcjDOWMpyGJU7VOMgEdjRQA
UUUUAFUNU1fTtFsWvtUuktoF43OfvE9FA6knsBkmr9cp420u1l8Lapqa2cUl9aWpmhkZRuH
lHzQoPYFlHSgBdQ8daTpdroM11b3YbXbmO3tYVjDON5ADMAeFG4E9xnpWN46l1uTxV4d0m3
1iSz0q+crcwWoMc0uHRSPOByoxJn5Qrcfeqr4OePxFdaHFIsdxb+GbcjzNv8Ay85aFce6xK
5P/XVaofE7TdF1n4leAbDW72SC38y6OxLo2+8mMBRuUhsk4AAIoAr+ArF7H4zeJrPQL7U7v
w9bJtuXu72W5hW5KxbYozIzEsu2YsQePMAPbHUfE7w3rHiTw5FDosdvcXMDSMLa5kMauWhe
NWDYOCpcEZHr0ODXn2i+If8AhUfhvxL4disNR1GHT5nXSoo4XmzMzHbCzj7uQ0EnzEZMzbc
9BavPEfj/AEPxvpGuatYm90y0006bqESF4Ue8KRTPKnBTvsXOASrDIyKAO88Jano+reKdav
P7MuNJ8TCC2h1OxudpaNV8wxMCuVdTvfDAnOADjGK8r1yy1rWfEfxG1SHVlstIhltVvoYUz
JPFC0sb/Nn5QqDcVwdxTB+UkHtvBOmeIte8c+JPiDq+nv4fXULOHTNNtyweXyYyz+e4IGCW
fgEdAex57ew8J6Lp9lf26W5nbUl23007F5LrIIJcn2J4GAM4AAoApaN4ojPw50zxDqRDyyQ
RJMsC/fnJEZRR7ycAVyniWfS9T+PfhDTrloJZdMgmukjZd7CSRWCnjpjy85PqK2PDPwr0Hw
zcrMuoapqccMxntbe+uN8Fo5/iSNQF3cn5iCcknOSc9tDZ2tvPNPDbxRyzsGldEAaQ4xlj3
OABzQBOOlLRRQAUUUUAFFFFAFPUNU07SrcXGp31vZQlgokuJVjXPpliOar2viDRL3VX0u01
a0nvkTzGgjmVnC8c4B6fMv5j1rz743+GtU1rwPdahpWuR6W1lZ3Ec/m2wmV4ZAu8jujAJ94
ZIVm45r59+EOqa1oPiNtUvryHU9A8NW11b6TJKzWcU8RkHmzqyxOHxuUtltwDAnIXgA+y9T
1C00nSbvVL+YQ2lpE00sjdFVRkn9K/P74m+LNQ8b+KLpbyS3tBqG28a3uFO6CBHKpGx+8CF
VWYDHAZuhyfYPiB8Vrnx9pn/CK+E9U0PWJWnSe407T55VnniQbhFE0qKs+WCkhQDgY2nOa8
2+Bvw6uvHnxXudU8R2W+CymNxqMUq4MW1iIoGU8qWdTwRnZCR0egD6i+B/gxvDPgG1v9QjY
6tqcSSSGVSHii6xxYJ+X7xYr0DO1eqUi/dFLQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFZGu6BY+ILJb
e78yKWJxLb3MDbJraQdHRux/QgkEEEiteigDiLa8l/tK18M+MhGb9XEmnajFmNL1lGSVx/q
5QM7kzgjOMjIHUatpNjrmiXej6pAtxZXkTQzRt0dGGCKNW0jT9b09rHUoPNhLK64YqyOpyr
KwIKsCAQQQRXPfE6/wBU0v4UeJtQ0USf2hBYStCYjhkO3lh15AyfwoA8dtfhP4YbxEvg27+
MCX+mRotqdBC2qXskSFXW3knX960YwPlwOOmK+gn0uFdEXSbCaXTIEiWGJrTarQoAAAuQQO
BjpXwFb3Xhb/hWVxr6rDZi30vZEs+mhL2XVdwHnRXm7fIQ7byo4VBgqDzX278MdR1vVvhT4
a1PxGD/AGrc2EUlwSMFyRwxHYkYJ+tAHNapbfD3w3e6fa6pJql9Po3m3DyKk90Illl80tcl
FK43gON/TbkdK7TR/DPhO18Oy2Gi6LpsWkagpkkhggTyrlXGSWAGHBB7549q5Pwn4i07TPh
Vaa1c7JtV1VnmmtQQZbi+kc7oMdch/kwfuhOcBa4uxs/jLpOpp4d8N69oz2eh2Wm209vNb5
EYZ28xt5YZIjUEnHcKBwWIB7Qnhbw6l9dXw0SxNzdGMzStArM/l7fL5I6LsUgdAQD1rDutQ
0GT4l2ugal4TAv5o2vLTU5oIWSVogoO05LhlEmMkDvg15HZ+IviVYtFrA8b2N5pGtC/tNFt
WRZJ5L2SVzaq7Yx90A9VVeFI5zWbZah4lbXvDYu9dv7v+0bd49S1pmWGeyjuLtIYgqcBHxa
qjFRgFncbuCQD3+7uvD/gbRNlvZ+Ss00jw2dpHvlup3JdgijlmYkkntySQBUvhC3nh8MxSX
VpPZ3F3NNeSW9xs8yFpZWk2NsJXjdjgnpXm6w6lo3jW58J+GtQvNSj8RWEd/Y6ld3jXZ0wL
+6uJdzsThlMbIBwzlh0BxueOta0v4f/AA6l0668SXkV1qAe1s7m7uS8wkYct5jEbQoydxPy
9snAIB6RI6xxtI5CqoySegFYGieLtK8RXl3HpEdxcWdsBuvzEUgdj/AjNjeQOSQCPevJ9Em
8P6fpFt9n8b3/AIitbq5B1q9s764vRboY3aKBDud40LDBIwx6HG4Cqmi3l1qnwu8Y+HrbSv
El3Gbq/wDssT+cHs4g+yCDJKuehbYpOF+91AIB7jfado3iXSo47yCDUbJys0ZyGUkdGUj+Y
9a4Lxppvhe11Hwz4em8Brcafe6jBF9otvKghidFcxq6g7pAAp+TG3HX0ryuHQdV8GW9/N4K
8PeJxex6XqM2nWrmV4rBZJvLiwkjbQQkLSbeXYuAAeAMs+G9b8P6XpeseD9Z1aZ4pLm+utR
1Symgtt0FlJiRYZCW3tvceY5ILY4IGKAPrWNo2GI2Uhflwp6e1PrkfANj4Wt9Ba88L2sca3
TZuplBLTzD7zO38bZJyw4zn0rr6ACiiigAooooAKiuIIrq1ltp4xJDKhjdT0ZSMEVLRQBzP
gvwrF4R0GXT1nFzNNcSXE04j2GUscKSPUIFBPcjPetSHRNNh1WXVRbB76QbTPIS7qv91Sc7
V9hgVpUUAZMvhzQ59bTWptLt5NRQDbcMgLDGcH6jJweoya1RwKWigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKAG/eUhhwexri/iHfaf4b8LQeIriKMQ6Pdx3HljapdGJjkVAeGYxyPhe5wK7WvK9
a1Cz13xzey39ysWl+Gsx24kHyPeGMO8ucjBjR1UE4ALk54oA+QJ/CnjuDSrvwz4X8NWWuWd
/fBrbV7Oz828gZcYgLth4HUKpKPtKgE5xX0t8K4fFGiad4WvPGdvc22qwTXWiajPNIrNcq5
ElpLIQTkD/Vru5DSe5z5/wCD31L4u/tDapdaVf3eieH9PtBHqD6TcNEZ8/KsTP8AxZweR0A
OD3PsHjb4Q+Em8ItHoHgDTr+4icO8Me2G4uUHJUTnkMSFJYnJAYAgnNAHe6X4x0HWNWGl2d
0xuHha4h3xMi3ESsFZ42Iw6gkcj1B6EGuhr5D8CeCfib4O8W6fcW/hHU01S9nRTf3F6s1tZ
WHmR7rdlyediMOpIwm3oa+ux0FAC0UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABUU5hW3ka4KCEKS5f
7oXHOc9sVLXC/F+z1TUPg14ps9GWR72Sxfakf3nUYLqPUlQwx3zQB4nZ3n7JjfEqMW6Wh1A
z7YjJHP8AYfNZuwP7sc9yNvFfTl1cR2GnyXIhlljhQt5dvGXdgB0VV5J9AK+Dv+Et8A3OsX
9l4ckt9P0yW9uvP0qPRzJLrSSIgiijbafLIIYAHaFJDDvj7X8B2er6d8OvDthrzs+qW+nwR
3RZtx8wIA2T3Oe9AHFaVJJrnxBstQ8OaPpehxvai+1WafTw167GZ4jAWDAKSYny3zH5abf6
pBoOseO7r/hX0MkiRBy0f+u16PYjOEUqTIEWQg9RkhfWuH1zQfEGk3virxVpd1eQ30euf2P
aWhlkjhuLe5zhioOGKy3rOCBx5eB3rD/tTwvaQX50zXLmfTL7Tmsw5aV59IQ3VvF5cyGThH
ALAgoSiMeTzQB6+L3wna/Dyzt9N+H5vI9WLE6LpVgHjFwuBIsj7VjjKsNpdyvK8ZxVfxVZ6
FqWo6d4B1vwmtno19Z2zNfQTJEsRjnGy14AJG8ooC9nY8da5P4e372HjPwjp0dhqH2b+yr2
OCK1EptGX7WALkBz8ilYy+WJb96oGciqNxcaT42+Ktr4ot9J1aedZ7q1+zTW8iOsMNtMI7m
CYAbI3Zvug5LMrA5FAHqPhW9sY/iDqul2eiX1uZbKO5a6u1WIRxo7QRW8cYGQg8uVhnj5sj
O7I7aSWxmuGtZJIJJo1EjRMQWVT0YjsPevnPR9K1ay1S2tPEnhjxNHpjeG7K2js7ZZH+2Xc
bzEpLLETs5mLEOwUlssTtxUegeHLvQ/B2uW3iLw54i8QeNI7a7ga4aGWa3G5RHCkb8CRWVI
s/exg7ttAHutj4g8HvaX2q6VqmksqQLc3MsU0a4jwdryEchcA4J7ZxXH6h4u8S3Xijwz4ch
1PRNJ1DV7NpbyBbpJ5bY7gytCpAaUsiygHGwbSTngHkR4Ut9O07xd4d0f4e3kulx/2dYxE2
64uIk8tmKq3MjgzTkueAVHPHHRQ2PiZfEN3d3Hw8/4m1xfm+sdSa7je3s1e2FufNwwfKIGG
xFIJIw3cAHpsPiDRJr2axj1W0a5gmFtJEJVyspUN5f+9tIOOvNVPEVzJJCujW+gjWvt37u5
id0WGKFvldpS3bBOFAJbBHTJHjei+G9OXV9O1zw34JlvHGvXU7OITAYlig8mPLTYZFdmEhI
ySR/Ea7DwDp9xo/jvxdDaeHdQitZ79Vk1LUJ5G3xRwIECNIWeXMjSHPCgN1zxQB2GleI/CC
30nhnR9V03ztNjVZLS1kXFsu7YqkLwp3cBevtW7bXlreQma1uIp4wzJvicMNykqwyO4IIPo
Qa8r8SaTfS+MPEes6hYXR0Sytbd4YreN2kvrlEkMYQRjdhHlLZH8e05+UmuH0zwbbeC4dKv
7jWPFCaXqmlIjW9pDdmaOSMb2i+X5oy8j7gPk4jK9CaAPbNN17UdR8calpS2UEel2NtHJ9p
Eod5ZHdgAApwAAjZB55HSunr59j8OX3hmxVte1HU1tptZtLWyjhWQSSrBGhkndIiWdpDBIQ
vIHmE/xcfQCtuUNgjPqMUAOooooAKKKKACiiigArN1jXdH0CyN5rOowWMAyd8z7RwMn9ATW
lXn/wAXGmufAb+HbWRY7rxFcxaTGX6BZGzIeoz+7WTjI+ooA3ND8aaL4ivUtdL+2uXtlu1k
msZoUaNuFYM6gHPOMdcH0ro8ivEPEN7qGiz+GfC1zq6aRq2sWgn1rU1bZ5dtCdzwxN0UDzX
VSPmA292zWR4E8QQ2/hzx9461XxNqZ8OQSvZ6Rb3F44ligiz90Oc73b5QW+f5TzQB9DZHrT
VkRiyq6kr94A9K8D0u1k+Hvh/QPE/iHx47aNaWMuoSodRJbUbqRSfJVMfvEXIKkktkDtjHm
3h/Q7/TtSjvG8aato728J8W68LeYyLahwDbWo3ZMshXGfMz06cnIB9j5HrS14FPq/iXwr4r
+H1rqHjDUL+bUbe7utTsnaN/OYJujijUICW8yQJweidAM17H4X/4SU+HbdvF32Iau25pUsQ
wijBOVUEkkkDAJ7kUAbVFFFABRRRQByXxF1S50X4f6lqlskrm38tpUgl8qV4vMUSKjZBDlN
wXBzkjHOK+N9Rv/GWqeB7iezul0GyuvFElt5V1I0928kwUfvA6lgY85EjsX5XGCoNfaHjPR
dX1vRYU0G8trTU7S5S6t2u4zJCXXIw6jnHJIx0YKe1eaeCf2f8ASNPn/t3x3cN4h8SNftqD
TrPKsAfIKnZkBiMZyR7dAKAO4+GPw30X4YeDIdA0ktPKzedd3cgAe5lI5Y46DsB2Hqck9xS
UtABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFJkVkS+IbH7XJZ2SzajcxNskjtU3iNuPld+EQ4IO
GYHHagDYqveXVvY2M15dyrDbwI0kkjnARQMkn2wKybDWbie+e1nWKWYvjyrPMothjP72Q4U
H26/XrTPG2jXXiP4f69oNlIsd1qFjNbxs/3QzIQM+2TQB88f8NEfCWy+IS3lv8ADeVJJyXb
XEsYlnaPBzNjG8phTznOFPHGK+ndO1Gy1bTLbU9NuUurO6jWaGaM5V0YZBFfnZdx+NF8ZaV
oK+CNVGrWPh+Xw2YBEzGRpEmjMoO3G396T9FJz6fdXw28Oah4J+E2g+Hb8fab3TrMLKsRB3
PyxVSSAeTgcgUAYtl4s/4Snx7D4fvvDdvGmn3DXCLJqAN1A8cassskCjaFJl2jLnDDpkcb0
fjfw+2tCwMdxGsxlEV61uwt5vJGZMSYxheRnoexNcZpOm2+rT6S+m+H73TNcbUbjUb6/uNP
e2ktElMjGNndV80kOkeFLD5c/wAINXLLwp8Q7G98IOtzorQ6LbNZyRL5mwrsVTLngl22YAw
Au5id/SgDSt/jL8Obi11G5j8QJs061N5OPJfKwiTy9wwOfmwMDnkZAqt4pPiaTRtduk8Xrp
06Klta2mnQqpgMsihDK8gYmRsqMgKFBOAThqbqfw5uH+Hgs7Ky0uTxQ8Fpa3F2waOO4ijuE
kkRmwzbWAfPHJNSf8IBrGs6brOneKtRtL211TUobyfyI2Rpo4xHiPII2L+7AAyx7liTigDS
1jxPpdp4F8nSdceC5vFNhpl1LHJcO8xYRJJzkuu9ly5yDkHPNU9C8RT+HdL0XSNSludZ+0X
l3ZvqTSgiN4vPkMZLkO+1YSu8jnAOah0nwt4uk8GWei3t7a6U2lXcQsgY/tReGBjsZ/nGS2
EIH8O0Zyc4zb74W6/feFtF0O68SJcm21U3d3KsPkhoJFnWdVA3EvJ57ZycDPGMcgHW6l46h
s/CWn6/aaHqV6dREZt7byxEw8xlVPMLHCAl17k88A4rNb4q6Xa6ZPc6ppOoQXFk8o1C3t4T
c/YUjYqZXZeNhxwRknnj5WxoePbQX2laRpKT3VstzqlqpezQl1VH8zghTtA2D5ug9RWNrHw
pjutP1TS9D1+fQ9N1SwFlcQRQrKz7fMw3mMd3JlYv3bn5gSSQDSudd1CTxZol01/FZeHm0y
fVLiJ49sgVVjA81icBR5pOAOqZzxismw+IJm8XajFdX08kNtGvkaVFpUkEzmUgxbjKdzuVD
YChVADFunDZ/hzq0lxcf2l4zeSzuNPisN7WsayLIJSwC8bRHkoNmCTgAk963/CsPEFl46bx
hZ+NYpr2S4WVl1GwEgf9w0OzKOuFXexRVxgsc7s5oA9I0PWrPxDo8OraeJRbTbgvnRNG+VY
qQVbkcgitIjNZehadJpGi2+nzXn2l4s5dYliXk5wqKMKo6AcnHUk81q0AJjJ57UtFFABRRR
QAUUUUAFFFFABWHqHhLw1q+ojUNW0W21C4XBU3SeaEI4BVWyFPuAK3KKAKdxpmnXlzb3N3Y
29xPbEmGSWJXaInqVJGR+FQWvh/QrETCz0WxthO2+URW6J5jc8tgcnk8n1NadFAFW50+xvE
RLyzguFT7oljDBfpmsfxLo3hm60K+j1zQ0v7O6KG5hjtWme4KkbMqgLNggfQD0roqSgDx/4
Z+FLi48Z614z17wu+iG3P9n+H7No0jjtLEZJKop+V3YktkA9MdTXsFFLQAUUUUAFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFZWq+IdH0Uwx6hfRxXFw2yC3B3Szt0wiD5mP0HFAGpWXr
Gu2Gi2qy3UhaWRxHDBGpeSZznaqqOcnB9hgk8Cuev7/AMY6ndfZ7K2j0KxCM7zTbZ7uUAKR
5cakqOWwSSeR05Bq5a+FrZpJpmieGK7RWl3yO10zcEq8u4nbgAFRweeccUAZbR6h4kkvrTV
ZkmaIFRYabdSpECCpAknUL82QwK/3e3rv2Phu1trO0tQi2lpBGVNhZ/urcsTnJAALficHnI
5rat7eC1t0t7aFIIUGFjjUKqj0AHSpaAIre3t7WBYLWFIYk4VI1CqPoBWd4l1y18M+FNU8Q
3uTb6dbSXLqOCwVScD3PT8a1qyPE2hWvifwpqnh2+4ttRtntpCOSoZSMj3HX8KAPl3SPj58
StS8dpazXHhq1jmsE1O30ho5i1xC0Jn2CYAhZBGBktgZI4NfT/hbxFY+LPCemeJNN3fZNQg
WeMOMMoPUH3ByPwr5U0/9n/4s6Z4o1DcvhXVLS9sIdHOo3JlEkFrHGsQZEQqVcxoA3JzyM4
Jr6k8K+FLHwn4F03wlZSSPa2NsLcS52u/95sjoSSTx3NAHD6n4o1a/8dafaW+o/Z/DlxqMV
vHcxwFobkKNxC3C5CuZkMJRsAjPc1ZTxJe20XjXxpBp2oMLI/ZUsr2+UQL5ERZ3VVyEyzbT
gsxI6CpLbw1Z6BYWmm3PiXTLPwhpd79qt7dlCOCJDIkbzNIRtRzkYAJCqCeubtnoHw41SO8
g0u8tbqTXY5LhzDqBlkmieXfIY8sSsbSA5CYXPvQBS0X4ha1rDTabqHhmXS7wQ3X7xLuJhu
hSPftzkAiSXZzwCvU81U0DxT4h0b4Y6BHdWsV1rMulG/LX+oMcwRxo8ks0mzIbdIFwARk9c
Cusm8G+G7a4OpTedbwQQ3HmBrp1i2yuZJWfnnJJPJwMDjgYoaJo3w48XeHLWbTNNs9X0yzk
kt4ZpUaTLKRG/wAz8uPkAJJOdo64FAHPprs3i+88C6yklxaS3VtJrD6WLvbEkUcWV8zaOWL
XFvndkADgZ5NfRfFHiPTvDnhK50zSUuv+Emu7m6nGoam8jW8RSSVCrsv3NoQ9OAcBTnjqW+
Fvg+K4tZLGzn05bW1e1iis7h4Uw+MuwB+d/lXBfdjavcCm2Pwv8L2FnZWitqM8VlZy2UKzX
0jYSVdkjdfvFcDPYAbcYoAfN4t1S3+C83ja4tbOHUU0ptQ8l3ZYc7C6gnG4AjHv2ritK8e+
OLrWNP0aHWvDer3mqWsW2e0RmtbGYI8jhmVyZcpGxwNuCydjmvRNR8H2M/g4eGdKk/s20Ms
TPhTKXRZVd1JY5O8KVJJPXvV/V/DHh7XrSG11jSoLqGGXzo1YEbXIIJGMdQzA9iCQcg0Aeb
R64nxC8EaBq2q2ttBenxDCtrHa3LSR4guwWk7BsrbykEjgdO5rntV8aaZN460HxL4j1mxfS
ib+WPTJWYfY0tTIqTH59hkZwo5XIJAU8HPrMfw88DQ2K2MPhiwW1S5+2CER/L5uGGSO4w7g
DoNx4rkZvE/wvm0RPEE3hZJdOuZFlku/7JVkE0rCI5bHzSHeQ23cfvA88UAanha116+8QWW
q6h4hlmik0+O+udO85cQzy7tihFGRGqFh82dxUHqpr0Wuf8J6Voel6KqaDoI0W2kO7yTAIn
bHAZh16dN3IHpXQUAFFFJQA15I4wDI6oCQoLHGSTgD8TRXAjUG8SfEVAMy6Vo0pigizhbi7
AHmSn1WJWCj1dz3UGigD0GiiigAooooAKKKKACiiigAooooASloooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAoorK1XxBpejGCO9uALi5bZb2yfNNO3oiDk9eT0A5JABNAGmzBfvcVkarr8OnR
SC3s7vUbhAMwWcRkZc9Nx6D+ftXGa1aa3r2q21vr+qPZae5Dx6FpmTcz8tgzyg4VMbScYXP
G48Z63S9Jf+zJrPUNNsLe0mP8Ax5wKXGMnO9jjeTxnj15brQBzs2ua/fXcKrqFvbxRbTc2e
lQNezsSpzEZOEjwf4iB07ZrQsvDbSX41SHSLLR7rG0Xcqi6vSuckFzkKev8TiuujiiijWOK
NY41GFVRgAegFOoAo2OlWtizyoHluJBiS4mbfI49M9h7DA9qvUtFABRRRQAlYni7W28N+CN
b8QLF5r6dZTXSxkEhiiFgOOeorbPTNRXVrb3tnNZ3UKzW86NHJG4yrqRggj0INAHwNpXi3X
9T+JkM2reNvE0mpXmjpqsTW2qCBY5mtzP5EUGxlfLFAqEqMA5zkV9kfCjxdd+OvhRoPijUI
1jvLyA+cEXCl0YozAdgSufxryX/AIZaWx8W3GoeH/iDqWl6TcjY9oIlkljjC7USOVj8oCll
BxkAgV71oPh/TfDPhmy8O6JD9ksbKEQQqvJUDv7nPJPcmgDwJtH8QP8AFkTv4T8Kadby+Ir
S1uzazPMzlbaS4brCgJKyBiTg7lXg9a7NvEf9meMfFj6vqmgaVPp6RabpU5s/9TmI3DqxyG
fCtESAVXOOMnnrD8MfC09tcQ6nFeaq1xerqEsl5eSFmuFj8sONpAX5eMKAOBxwK2bHwtolh
4hvvEMGm26avfYWe7Cne6gAKOScfKqg4xnaM9BQB474D8e+Ll8UeF9J8c635ra1of2tdOjs
d8rvJMojkdkXI+XzCwwERQuSSCx5TRdcWx8MLD4Z8csusa5rV2b27vNSMEGnwma4lj2q6Os
TyBVOChY5YcdvqIWdoL03otYhdMgiM2wbygJIXd1xkk496itNK0ywtmtrHTra1gZzIY4YlR
S5OS2AOpPJNAHiut6B4r8UePJtGs/ixd6ZrOm6LatJHaiNYmmkkxI6xjDY2wk8kkecoyF4L
7bXr/Xbm1MPii4vL7ULi9tNT0WKTC2VrH5qh/3eHhdWSMb8jeXx3Xb7PHpmmQ6hLqUWn20d
7MMSXCwqJHHoWxk9BUkdnZxyTTRWkKPP/rWWMAyf7x7/AI0AeDeGPEF0vgvwpdy61qVj4ev
LGz09r92ld3ZIHlmkUsCQXkKRK+MnY23+E12vwk8WSeJ/Dtwt5qF/qNwl3dqJLq28poYUna
OKOQqqqJSihiv3uSSBkV6RDBDbwRwQQpFFGoRERQqqo4AAHQUqxxoCEQLkk8DHJoA+eTqWs
aZ4n12HwrGdPsX8QtpsU0tztWa4+yrvfdJuB2JDLjdkGSReDsIOjNffZNK8M6PrPiy6s7K5
a4T7VZSSfZ4lLnyU+1Kib5AEZU4XJOfmwob22403Try3Nvd2FvcQl/MMcsSsu7Od2CMZzzm
pWtrdokha3jaNCpVCowpXkYHtgYoAfEixwpGpYqqgAsxYn6k8mn0UUAFYHi7VJNL8NztbzC
O8uSLa25GfMfjcM/3Rlz6BSe1b9ed6hJdeIvFx08qr6aztbKHjydkZH2h1J9STC3plcHlqA
Nrwbodvp+lx3wg2yzoBFv8AvRw9UU55BP3m/wBpiOworqcAdBiigBaKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKSsDVvFVjp9wbC0ik1XVMbvsNmyGRV/vOWIWNfdi
M9snigDfrD1Hxd4d0u9TT7rVYDqEh2x2UTeZPIfQRrlv0rnrwXnifTnhLXl1lzkadctaWwB
/gM33pRwQSoI+Y8AgY1dP8NXVvp8Fp9otdMhRNnlabBtZVPOzzXJJ5J+YKpPXigDGvNY8S6
159nbTXHhqRphHHFHapdXnlZAMpIcxxAnONwPAz7VreEvCtnob3N6+mouoXAVXvZ5zc3c6g
f8tJWHrztX5QScda6KysLPTrYW1lbpBFksVQfeY9WPqT3J5NWqAKlnp9nYI62tuqGRt0jdW
kbAGWY8scADJJOAKt0UUAFFFJQAtFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAJ2rzjUv7Z8N6
9/Y8WrTR6Xrc2dOvJz5v2G9yX8h88tDJg4Gcg7lBGUx6RWbrmi2PiDQ7rSNRRmt7hcEocOj
A5V1PZlIBB7EA0AM0HVjrGlLNNbm1vImMN1bMcmCZfvLnuOhB7qQe9ateX6Dq1/p2qyXOsF
Pt1pMul64yLtWQYzbXoHYMCAx7ZI6R16eORQAtJS0lAC0UUUAUdW1BNL0m5vnXeYkLLGDgy
N0VB7k4A9zXO+C9KWC3lvjIZeXhjcrjefMZ55B/10mZz6FVSofEDXWs3ltBYtFJEpP2Vlfc
DcBijyMMcCEZI55cgcECuus7SGxsILK3XbFAixoPQAYFAFiikooAWiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooqG4M620n2ZEebadiyMVUn3IB4/CgCU8CuPvfGhutcl8P8AhWy/
te/hytzc5xa2bf3ZHHV++wfNipofDd9qMFw3izUm1ASM2yztme3gjQ9FO0gycdS2e/FSaZ4
Yht7SO0kt7ay0yNSsek2KCO3UHrvwBvJycggKc/dJ5oA5u1t/EGtTSNeahDrpOUZLaQwabb
kNhlypMk7joQfl4wdprotK8F6dYQqsojdBJ5y28EC29uj+vlp9455y5Y100caQxJDEipGgC
qqjAA7ACn0AIFAAAHSloooAKKKKAGhQucd+tOoooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigDgvGttDpGqweLpIVm094hputRMMq9o7fLKR/0zZiT/sO/pWz4XvJ4xceHNQ
m86/0tUHmk83EDZ8qb6nayn/aRu2K3by1t76xnsryFZredGjljcZV1IwQfYivOdLkutP8P2
95JM0194TuX02/ZxlprQbTub38owzfVSP4jQB6bTe9KpyoI5BpaACuT8TaxOXbRdN+VihbU
LwTCMabAUb96T3bjhR7nIArp7gyrbu0Kh5Qp2qxwCewz2rEs/DFnHYGK9Zrme4kjnu3JOJ5
VbdkjpjOBj0VR0FACeHNNWGM6h9mFp50aRW9sFwLa3UfImOxOSW9yBztBroaKKAE70UtFAB
RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFACHkGhRgAUUUALRRRQAUUUUAFJRRQAtFFFABRRRQA
UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAVVW0tY7i4njt41luMec4UAy
YGBuPfA45oooAsjgYpaKKACiiigAooooAKKKKAP/9k=
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_17.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB0BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACYBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_19.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACUBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_18.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAL6Ae0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5MZFA4GKZhV+bPNSSHtUf
bpzVmBLuXaOBxUJOeTT/AOHOaj79KQBn8acMelN5z7U4cGgYhx2pzMWx3xwM03pmigAz2oP
YZoOKTvQAcYp1J9aUdKAFp1NpaAFz70UUd80gEpTmjJpe3FMBmaCcil79hRigBtGT09qfim
laQhvHFLml20u2gY0deadRtpwH4igBPTmm4qTGQaYaYCZ4HFJT8d6MUAMFOop4Un8KBDdp4
pwH40UuDQAnbil/nS0uOeKBDTz1PSkxTsUbfagBMYNJ2p2KQigBv6UCnY5pMHNADaXFL2Ha
l/WgAHH+FBpQDS44oASnqvakAApw49aQEbjBIpu3ip2GQeKZtyKBEPakP1p7DaeRUZqhhSU
vf3ptAwoopRQAUZpcUEUAN+bI5pwY+tJQaAHBsHirUc5C1TpysR2oFYc+ajx+FPkPHWodx7
dKGND/AMc009RS9F5ppNIYd6cKbnnpRu4oAkzTe9IGxyDS7hQAGkzQTx60meaQDgadUdOz7
0wHg4z70U3vUsEE1xOkFvC80rnascalmY+gA60gGjpzR0+lel6T8Cvidq0Czx+HGtI25H2u
ZISf+Ak7v0qXVPgL8TtLtmuG8Pi7RRki0nSVv++Qcn8BXJ9bw/Ny86v6orkl2PL+9HNatj4
e1zU9YbRbDSbu41Jc7rVIiZRjrleoxUuteFfEnhsQHXtFvNNE+7yvtMRTzMYzjPXGRW/PG/
LfUVmYw6g1LBA9xcRwRjLyMEH1JxTOteofBXwJfeLviFp92bVjpGmzLc3U7L8hKHcseehJO
OPTJqK1VUqbnLZAld2PQ/8AhlK6xz41iz/14H/45XzxrOnNpGv6jpRl842V1LbGQDG/Y5XO
O2cV+lePlNfnJ40/5KB4j/7Cd1/6NavCyjHVsTOaqu9vQ6q1OMIpo5/nNO7UgHNdRp3w98b
6tpsOo6b4V1O7s5xuimit2ZXGcZB785r6GU4x1k7HJa+xzC9eTS9T612P/CrfiN/0Jer/AP
gK3+FO/wCFW/ETH/Il6v8A+AzVl7el/MvvQ+WXY43mkxxXaf8ACrfiLjnwVrH/AICtTT8Lf
iN/0Jer/wDgK3+FP29L+Zfeg5ZdjjPrRXS6p4C8aaJpsmpav4Y1Gxs48B55oCqLk4GT9Tiq
Wh+GfEHiWWePQNHu9SeABpVtoy5QHpnH0NaKrBx5rqwWZjU4dK7L/hVfxF6/8IXq3/gM1O/
4VX8Ru3grV/8AwGao9vS/mX3oXLLscb6UVt634T8SeGkgfX9DvNNWckRG5iKbyMZxn6iptE
8GeKfEdrJdaFoF7qUEb+W8lvCXVWxnHHsRVe1hy811YVmc+BT9vFdmPhV8Rsf8iXq3/gO1Z
Ot+EvEnhmOGTX9EvNNWckRm4iKbyMZxnr1FJVqcnZSX3j5X2MHHtTscV2n/AAqz4iMAV8Ga
sQeQRbnpTv8AhVPxG5/4ovVv/Ac1P1il/MvvDll2OIppFdyPhT8Rj/zJWrf+A5pP+FUfEb/
oStWP/buaX1il/MvvDll2OGxRx+Ndx/wqj4kf9CVq3/fg1ja74P8AE/hmKCbxBod5piTsVj
a4jK7yBkgVUa1OTtGS+8OV9jn6Uda6TR/AfjHxFp/9o6J4bvtQtC5j86CIsu4dRmtP/hU/x
I/6EvVf+/BodemnZyX3hyvscVtoxzxXUat4A8aaDpj6nrHhjULGzQhWmmhIVSTgZP1rmaqM
4yV4u4mmtxo6U71rq9N+HPjnVtNg1HTfCuo3VpcLuimjhLK49Qatn4U/Ef8A6EvVfX/UGod
emtHJfeHK+xxRpu/mtjXvDXiDwzLDDr+kXOmSTqWjW4TaXA4JH51iKcmtYtSV1qTZrca/So
yfanM3ao881ZQtBFJmjIoAQmjvRkfhRmmA7NBoH50hPFAB0NOUc5PT3pmc4qR8KBTENPXik
5NIWJOe1KrcUmMV6i9Klk6jFRUmCH4+XPWmfUYp2eAKTpQMT14zmjvRQKACjt70pP5UUALT
Kfzim5NACr1qXAxUa9c1JnjjipYAoyfX0r7d+C/wqsPBnhy21jUrRJfEN5GJJJJFybVSMiN
fQ46nufYV8f8Agu0ivvH/AIespwDFPqNvG4PQgyKCK/RxenTFfM55iJwjGlF2vudWHim7s4
T4h/FTw38OYYE1QTXd9cqXis7YAuV6bmJICjPGe/PBwa5Dw5+0l4I1jUY7LVLa80NpG2rNc
BXhB92U5X6kY9TXk37Smi6ta/EtdauI3bTr63jS3l5KqUGGTPY5+b8a8MJqMHlOGrYeM5at
rcqpVlGVkfpFHoOhyeIl8Uw2cB1NrY2/2uMcvExDckdfujB9M9jXz/8AtWL+58JfW6/9pVt
fs0eNLrWfC194X1CYyzaOUa2ZjkmB8jb/AMBYfkwHasX9qz/V+E+O91/7SrgwtGdDMY0pu9
r/AHWNHJSpNof8APh54M8Q+AH1zXPD9vqF8t9JEJJ9zAKqoQNudvc9q+jbKxs9PtUs7C1ht
beMYWKFAir9AOK/P3w78SfG3hPSzpfh/XpbGzMhmMSxxsNxABOWUnsK+7PBd9dan4B8P6jf
Sme6utPt5ppCAC7tGpY8cdTSzihWhP2k5Xi3otQoSi9EtTfI4rze9+CHwy1DULjULvw35lx
cytNI/wBqmG5mO5jgP6k16Qfu9K+IPFHxl+Jlh4y1uxtPFU0Vvb388MSCGL5VWRgBymeAK5
Muw+IrSkqE+W3qaVZRiryR0nx/+HnhHwTpmgz+GtK+wvdTTLKfOkfcFVSPvMfU16P8Ffif4
N/4RDw14IbUnj1oRtD5TwOFL7mYANjGSD618weI/Hni3xjFbReJdYk1BLZmaIPGi7CcA/dA
9BWl8Kcj4veFu3/Ewi/nX0tXAyng/Z4iV5Ru7/eciqJTvBH6AYzXOeLvG/hvwNYW994kvGt
ILmXyo2SF5SWxnooPYV0lfPv7U3/IlaBj/oIN/wCi2r5DB0Y168actmd03aLZ1iftB/Ctm2
/29Oo9TYz4/wDQK7jw54u8M+L7V7nw5rNvqKJ98Rkh0/3kIDL+Ir86kV2ztUnHpzXbfC3XL
3w38VNAurd3jWe6jtZ06CSORghBHfrn6gV9LiMjpKm5UpO67nHHESvqj6r/AGgVH/Cjta/6
6W//AKPSvAPgN4+8M+A9U1ybxJdS28d5FCkRSFpMlSxP3Rx1Fe//AB/GfgbrXrvt/wD0elf
DwGe1GU0Y18HKlPZv/IdeXLJNH6Vafe2eqabbalYTLPaXUSzQyL0dGGQfyNS3VzBZWc97dS
CKCCNpJJD0VQMk/kK8v/Z/1j+1fg1psLtuk06SSzbPs25f/HXUfhXp17aRX2nXVlMu6O4ia
Jge4YEH9DXzFal7KtKm+jf5nVB8yTPkb49fEXwp48t9Dh8N3kt0bKSYyl4HjGGC4xuAz0Nb
H7PvxF8J+FNCufD+t3z217f6iGhAgd1IZUQZYA45FfPuoWMun6pd6fMpEltM8LZ9VYj+ldj
8JdE/tz4teHbF13RrdC4kH+zGC5/9B/Wvt6mDoxwbpXfKtf1PP9pJ1L9T76kdIoWkkZURBu
ZmOAAO+a+Rf2gPiH4U8awaPZ+HL57x7CabzW8lkTBCgEFgM9DXv3xh1v8AsH4Q6/do+yaaD
7LGR13SHZ/Ik/hXwV3FeNkuDjNvES6PQ6K8+Vcq6n314I+KHg7xtdtpWg6hLLe28AleKWBo
/lGASCRg8kfnXeY59q+OP2Zcn4r3P/YNl/8AQ46+yO+K8vMsNHDV/Zw2tc0pSc43ZxHi/wC
KXgzwNqkOmeIr6a3uZovORY7d5BtJI6qMdQa56D9oP4VzShG12eHP8UllNj9FNeNftRL/AM
XI0s/9Qxf/AEY9eEJBLJ8yRswBxkDIr2sJlNCtQjUk3dmFStKEuVH6Q6PrekeINMTUtE1GD
ULR/uywPuXPcH0Psea8B/asX/iQ+GT/ANPE30+4tcT+zXrl7p/xNm0DzX+yalbSboSeBJGN
6tj1wHH412/7Vf8AyAfDP/XzN/6Atc1HCfVcxhTTut/wNOfnpNlP4DfE/wAG+H/Btn4T1bU
JLbU5759gMLGP5yoXLAYGTX0zg+lfmz4f/wCRn0r/AK+4v/QxX6UY54rPO8NCjVU4/au2LD
zclZ9DH8TaDbeJvCupaBegeTewNFnrtJ6N9QcH8K/OvVNNutI1a70u9jMd1aTNDKpHRlOD/
Kv0sxXyB+0n4R/snxtB4mtY9ttq6YkwOBMgwfzXB/A1rkeI5KjovaX5jxEeaF+x6X8Fvif4
Om8KeGvA/wBvlj1tIDD5TwsEdxlsBsYzj/Oa9o1G/s9J0u61TUZlt7S0jaaaVskKqjJPHJ/
Cvg34QgD4yeFef+X1efwNfZHxXP8AxZ3xV/14SVjmWEhTxUYx+1q/mwoTco69D5e+Pfjzw3
481nRbnw5cyzx2cEkcjSQtHyWBGN2D2rxbp+NWZeD+NQsQO4r7PDUY0KapQ2Rwzm5y5mQNz
nnFMxj3qU81Gw9a6SBmKMccUvakApjEJ5o7+lKf88UCgAGce9B6Uv40UwHJjndTmAOMc1HS
9qBCcAHnBoHTmhhg04Dj/GgYshGRgZFQmpXIwDUJ+9SYC0UY4o7+lIYvam0Z9qKAFxS96M8
0n60AL2xTRkn3p1N/i60ASAYp/ao93FLmkBc0+8m03VLXUbc4mtZkmQ+jKwI/lX6LeFfEen
+LPC9h4g02QNb3cQfAOSjfxIfcHIr84AfSvR/hd8VtX+HOqMqKb3RrhgbmyLY56b0P8Lfoe
/Yjxc0wLxUE4fEvxN6VTkep9w694f0fxNos2j67Yx3tlMPmjfqD2IPUEeor5N+In7O+v+Hm
m1LwmZNb0sZYwgf6TCPoPvj3HPtX1H4T8aeHfG2jpqfh/UEuYxjzIj8skLf3XXqD+h7Zros
18lhsZXwM3FfNM7JQjUWp8J/Bnxxp3w78eXWo66tylpLZyWsiRR7nD70YcEjptNb/AMcvid
4b+IaaEvh8XYNiZjL9oiCff2Yxyc/dNe9/E34L+H/HttNfWscema8BlLuNcLMf7sgHX69R7
9K+Ltf0DVPDOvXWi6zata3ls21kPOR2IPcHqDX0+EnhsbWWJWk10OaSnTjy9DM75r9Efh5/
yS/wt/2CrX/0UtfneDX6I/D3/kmHhf8A7BVr/wCilrm4g/hw9R4b4mdP2r84fGY/4r/xH/2
E7r/0a1fo971+cfjL/kf/ABEf+onc/wDo1q5eH/4k/Rfma4n4EYS+tdx8KePi/wCFf+whF/
OuIX9a7f4U/wDJXvCv/YQi/nX1OI/hS9GcMfiR+gI6d8+teAftRrnwToX/AGED/wCimr6AX
rWfq0Oiywx/25HYvEG+QXoQqGx23d6/OMJV9jWjUtex6sleLR82/ss2MzX/AInvGhzbmKCM
ORxuy5I/L+YrG/aHu20r42aRqUMas9rZ206oeAxWZ2wcfSvrDTU0uOyC6Slqlrk7RahQme/
3eK+Rv2nD/wAXVtPX+zIv/Rkle9g8R9azBzasmtjmnHkotGb40+POu+NvCF54bvNDsLWC6K
FpYmcsNrh+MnH8NeRrTBT1NfU0aFOhHlpqyOGU5S+I+mf2WdYwfEWgO/P7q8jX80f/ANkr6
ZH1r4i+AWs/2T8Y9NiaTbFqEclo/vldy/8AjyrX2+OlfFZzT5MU5d1c78O7wPg74zaP/Y3x
i8QQKm2OeYXS+4kAY/qTXffsw6Mbrxrq2tOuUsbQRKfR5G/wRvzp/wC0/pH2fxho2tKvy3l
o0LH/AGo2z/Jx+Vei/s26N/Z/wwm1R02vqd47g+qJ8g/8eD161fE/8JifVqxlyfvvxML9qP
W/J0DQfD0cmDc3D3Ug9kXav6ufyr5WHHp+leuftDa3/a3xeurRXzFpkEdqozxnG9v1fH4V5
JxkV6WV0vZ4WC76/eZV5Xqeh7b+zP8A8lYuP+wbL/6HHX2RjPevjf8AZn/5KxP/ANg2X/0O
OvsgCvmc7/3r5I6cP8J8jftQL/xcTSuf+Yav/ox69Q/ZtsZrf4RvJcQFBcajNLGWH302xrk
e2Vb8q9S1VfDJuUbWl0sz7fl+2CPdt9t3OOtaMHkfZovsvl+RtGzy8bdvbGOKxq47mwkcOo
7dS1T/AHnPc+J/EHiu88DftGa94jsLWG5ntr64VYps7TvUqenP8VZvxG+LWsfEixsLTU9Ms
rNLKRpENuWJYsMc7ifSqHxY/wCSveKB1/4mEnP41xe0kdf1r7ChQpyjTqyXvJLX5HDUnJSk
k+rLegrjxLpfPS7i/wDQxX6N6pJJDo19NE22RIJGVh2IUkGvzo0T5fEWm/8AX1F0/wB8V+i
usf8AIC1D/r3k/wDQTXh598dP5/odGE6/IxPh54qj8Z+AdK15WXz5Ywlwo/gmXhx+YyPYis
n4veEf+Ew+GWpWMUe+9tl+1WvrvQZwPquR+NeI/sz+MfsPiK98HXcuIdQX7RbAngSqPmUfV
Rn/AIBX1b17da8fFU5YPFe70d0dFOSnHU+A/hJlfjP4WGMf6cv8jX2P8Vv+SO+Kv+wfJ/Kv
ny58I/8ACIftYaNawx7LK8v0vLX02PnI/Bsj8K+hPit/yRzxX2/4l8v8q9LMKsauIo1I7NL
8zOhHlcos/PmRiTg8kVAcnk09zzUefWvtUecHaozT2ph71QDf5UnenUlMYh6UCg9aSkA7H5
0FaMcUYpiFXqKXt0pAOaXFADWpyjikNKvA9aAGuai71K33fcVGQM1LGPXpTf1pw6UnFAxo6
88UU7H40fpQAlJzT+exxSZ96AA9KbTu1JigBQKMYpwp2KQGp4Z0ldc8V6ToskzQJfXcVs0i
rkoHYLnH417f8Qf2erLwb4C1HxLZeIbm+lsgjeS8CqGUuqk5B7A5/CvI/h6xT4neGehB1O2
BB/66rX394k0WLxH4S1XQpuEv7WSDPoWUgH8Dg189meNqYatTUX7r3+86aMFJO5+eGi65rH
h3VI9T0TUZ7C8j+7LC+D9D2I9jxX1H8Mf2iLPWp4ND8biKwv3wkd+nywzH0cfwH36fSvlXU
NPutM1O502+iMV1ayNFKjdVZTg1V9u9ehicHRxcffWvczjOUHofpyGDKCDkGvC/2kvBdvq3
gdfFlvCFv9IZVkcDmSBm2kH6MQR9TS/s2+MtQ8Q+DL7RNTkaeXRXjSKVjkmFw21Se+0o34Y
9K9C+KflH4Q+KvOxs/s6U/jt4/XFfFwjPB4xRvqn96O9NVIep+fXSv0Q+Hv8AyS/wt/2CrX
/0UtfniRzX6HfDzH/CsPC3f/iVWv8A6KWvcz/+HD1ObD/EzqM8dK/OLxp/yP3iL/sJ3P8A6
Nav0c461+e2r2MN/wDGK/sLhWMNxrskMgBwdrXBB/Q1y5C7TqN9jTE/CjkUrt/hTkfF7wr/
ANhCL+de+eOfgT8P/D/w913WtNtb1buytJJoS90zAMBkZHevBfhYuPi94Wx1/tCL+de5HGU
8VQnKn0T/ACOV05Qa5j7+BrwH9qT/AJEjQf8AsIH/ANFNXv3pXgP7UfPgnQv+wgf/AEU1fG
5Z/vdP1PQqfAzm/wBlm+mW/wDE1k85Ft5cEqxlvlD7nBIHrjFYn7Rdq+qfGXSrG1ZGlubG3
gTJ43NNIBk/jXhyGQH5WKn2NdJ4FsZtT+JHhy0jy7vqEHv8okBJ/AAmvsJYRU8TLF83Tb5H
nqp7nszo/FXwP8aeD/DN14g1Z9PNna7N4hnZm+ZwowNo7kV5oODX3J8eRu+COuf71v8A+j0
r4b59eaMsxc8VSc6ncK1NQaSNbw/qkmi+JdM1aMkPZ3Mc4x/ssDj9K/RuCWOe3jnjOUkUMp
z1BGRX5ppX3z8KNX/tz4TeHr5n3SLarBIe+6P5D/6DXmZ9T92FTtoaYZ6tHDftL6R9t+HFn
qiLl9PvF3H0RwVP67a9I8FaZH4Y+GeiadMBELOxRpuwVtu6Q/8AfRar/ifw/beKPDk+i3mP
JmaNmyM/ddW/pXP/ABc1oaF8Jdfu1fZLLbm2jI/vSHZ/In8q8GNV1aMMMv5vz/pnZy+9zeR
8OeI9Vk13xTqmsyklr26kn57bmJH6GspRwKcVxn/CkCmv0OKUYqK6HkN3dz2z9mjj4sTf9g
2X/wBCjr7I96+Nv2av+Ssy/wDYOm/9CSvsriviM7/3r5I9DDfAfJH7T/8AyUTSO/8AxLh/6
MevS/2b9Rab4TSw3VzkW+pTRxK7fcTZG2B7ZZj+Nea/tQf8lB0g/wDUOH/ox68GDMpIUkD0
r2aOF+tYCFO9v+HMalTkrOR6Z4s8Mah4z/aF13w/o7wi6ur6YxtM5CYVC5yQD2U1meOPhZ4
k+H1lZ3WuSWTx3chjj+zSFyCBk5yoro/2eLKS7+MtncKpYWltPM59AUMefzcV6d+1F/yLfh
3pj7XL/wCgVbxNSjiaeFja1kTyqcZVD5i0Vf8AiodO46XMX/oQr9FNWAOiagP+neT/ANBNf
ndo/wDyH9P/AOvmP/0IV+iOqf8AIGv+f+WEn/oJrhz346fz/Q1wnX5H526Rqd5oOuWWs6e+
y6splmjPbKnOD7cYr9CvDut2fiLw1p+u2DZt76BZlHUrkcqfcHIP0r86pO9fTv7MvjD7RpW
oeC7uXMloxu7QE/8ALNjh1H0bB/4Ea6s5w/tKCrLeP5GdCdp8vc9U8beE/wC2fE3g/wAR20
W670bU0ZyOpgfhvyO0/nU/xU/5JB4rHf8As6X+Vdj2rjvin/yR/wAVD/qHS/8AoNfL0qjlO
nF9H+p6Ftbn56Sjk1B3qzIOTzUJHOK/TkeMN7elMOTT+1GFx3zVAR446UlSYFJimAw0mKfi
lA/KkAgX04owafTaAE5xSqDQDxTxTAiYfNTlzjpT27U3bnpQBCQOefwpvfmndfwoA5pFC9u
BTTindvam0gE9ad2pMU4CgBveilPrRQISiil70DHcU/jFMFO3dKQHTeAB/wAXN8Ln/qKW3/
o1a/RIskcbSSOqIoyzMcAD1Nfm34f1YaH4n0vWWh88WF1FceUG279jBsZ5xnFe4eM/2kG8U
eCdT8PWfhp9Pkv4vJNwbvftUkbhjYOoyOvevnM1wVbE1IezWnXy1OqjOMU7npPxc+Bsfja8
bxF4cmhs9aZQJo5eI7rHQkj7rds9D3r59k+B/wAUo7z7N/wic7Hdjes0RT67t2K7DwD+0dr
Xhywh0nxNYtrdlCoWO4WTbcIo7Enh8e+D716rF+018OpIg8kGsRvjlDbKf5PiueEsxwa9ko
86WzG/Z1PevZm/8F/hrN8O/ClxHqUkcmrajIstz5ZysYUEKgPfGWyfU1z37R3jK10jwF/wi
8MwOo6wy7oweUgVgxY/UgKPXn0rl/E/7UlubSSDwjoEwnIwtzfsAF9/LUnP4kV8461rmreJ
NYuNY1q9kvb24bMksh5PoAOgA7AcCpwuX162I+s4pW1vYcqkYx5YFAcnmvvX4M63b638IPD
0sMgZ7W3FnKo/heP5cH6gA/QivgsZrvPhz8T9d+HOpSS6fsurG5I+0WUxISTH8QP8LY7/AJ
g16mZ4SWKo8sN1qYUp8ktT756D0r5zm+AOsS/GlvE7ahZf2G2pf2iVy3ncv5hTbjHXjOen5
Vr6d+074LuIF/tHS9UspsfMqIkqj6EMD+lLfftNeBoYS1jp+q3kuOFMSRj8SWP8q+Yw9DHY
aTVOD1VjslKnNas6j45avDpHwb1pXcLJfBLOIE8sXYZH/fIY/hXi3wd+D3iK61rw347lurK
LSVlF2qB2MrBScDbtwOR69K4H4j/E3WviNqkUt7GtnYW2fs1nG2VTPVmP8Te/HsK9B8FftC
ReEfBGl+HX8LPdmxjMfnC7Cb/mJzjYcda9WGExWGwnJSV5SevpYxlUhOer0R9ZY4ry740+A
Nb+IHhzTNP0N7VJra6Mzm5kKDbsK8YB7mvP/wDhqeD/AKE2T/wOH/xFA/aog6f8IZJ/4HD/
AOIryKGX42jUVSMNV5r/ADN3VptWuccn7M/xALANeaOgPU/aHOP/AByvXfhd8DbTwJqg17V
r9dS1ZVKxCNSsUGRgkZ5LYyM8dTxXKH9qeD/oTZP/AAOH/wARTT+1NB/0Jkn/AIHD/wCIr0
a39qVocko2T7W/zMYqine56L8d+Pglrn1g/wDR6V8NsOTzXu/jz4+ReNvA9/4bXww9kbvy/
wB8boPt2yBum0Z+7+teF7ckV6eU4eph6LjVVncxxE4ya5R0a5GM9K+tv2ZNY+0+BtV0Z2y9
heCRR6JIvH/jyN+dfJSDA969F+FvxIf4cazqF4dOOoQXkAiaES+Xhg2VbOD0BYfjW2Y0JV8
O4RWvQzpS5ZJs+6M8Cvnz9p7WvJ8N6LoKNzdztcyAd1QYH6v+lU/+GoYf+hOk/wDA0f8AxF
eQ/E/x9J8RPEtvqn2A2EUFuII4DL5mPmJJzgdc/pXz+Ay6vDERnVjZI7KlaDg0mcCVzSMve
p9oxQEHGa+wueafVXwV+D3iDwX4nfxJrV5ZvHJZmKKK3dmJLlTk5AxwPfrXv/0r5ptf2nob
e0ig/wCEPd/LRUz9tAzgY/uVYH7UMJGf+EOb6fbh/wDEV8VisJjcRUdScPy/zPRp1KcFZM2
/jN8JPE3xA8UWGqaLPYxQ21p5DC5kZWLbmPGFPHNebW/7Mnjh51W41TR4Iz1YSSOR+GwZrr
j+1FGP+ZNb/wADv/sKb/w1JHz/AMUYx/7fh/8AEV2UXmVGmqcIKy9P8yJ+xm+Zs9O+GXwt0
v4cabP5Nwb7U7vAnu2XaNo6Io5wuTnryfwx59+1F/yLXh7/AK+5P/QKpH9qSP8A6E1v/A7/
AOwrzv4pfFsfEjTdOsxoZ037HM0u43HmbsrjH3Riow2Fxbxca9ZfihyqU1TcYsb8M/g/r3j
KOy8R217ZW+mRXgWQuzGX5CpOFC478civs65hFzaTW5YqJUZCfTIxXyF8NvjYvgDwgdBPh3
7eftDz+aLny/vBeMbT6etdp/w1FHwT4OOP+v7/AOwozDD4zEVb8vurYVGdOEb31PKviF8JN
f8AANjDqGpXllcWtxOYIjAzFjwTkggY4Hqa5nwP4lm8GeOtL8QQ7ittMPOUfxxHhx+RP44r
0H4mfF5fiJoNnpg0E6cbW48/ebjzN3ylcY2j1ryOROPavew3talFxxK1d18jmm4qV4M/SC1
uILy0huraQSwTIJI3U8MpGQR+BrlPil/ySHxUD1/s6b/0GvnjwT+0LdeFPBtj4fvdAOptYq
Y47j7V5ZMeflUjaegOPoBVrxV+0YviPwfqugf8Ip9mN/bPb+b9t37NwxnGwZr5mOV4mFZWj
onvdbHfGvCyuz5zao9pzU7elSRxA/e5Nfd3seYVStI0Z4zWh5YUnAqN13LwKXMFynsBFAQ9
CKspC2QQPxp3k87aOYLlFloA5qzJHt/KoyMelWmMiYUypSOKTbTAj5p468UbfWpFTjOKAI+
/SnAUpGDQPrQBV5pO55oPHBpB1zSKJNuRTKM9qKAFB5p3481HTwePegBQKXFMFOpAJSYp2P
enAUAMxTljZ2wqlj7UvevbP2ctW0TR/Hmp3GvanZafA+nlFe8mSJWbzEOAWIGcZrCvWdKm6
iV7FRjd2PFvJlx/qm/KlWGbH+qf/vmv0vgWxubeO4thBNDKodJI8MrqeQQRwRjvTbyXStNs
pL3UZbWztYhl5p2WNE7cseB1r5z/AFg1t7P8f+AdP1Z9z81PImz/AKt8/wC7QIJs/wCrf/v
mv0RHjX4elgB4u8Okn/qIQf8AxVblpJpl9bLc2MlrdQN92SEq6n6EcU5Z7KPxUmvn/wAAX1
fzPzTMUiLlkZR6kU6OGRwCsbN7gV9o/tHQwr8HnZI0Ui+g5Awf4qzv2d9a8ORfDW00a61bT
k1R7ybZaSToJmycjCE7jXWs15sN9YUOtrf0iXQtLlufIYt5v+eL4+hpxgm6eS+f92v0t+y2
/wDzxT/vkVmatrHhjQTF/bmqabpnn58r7XNHD5mMZxuIzjI/MVwRz/mdo0/x/wCAX9Wfc/O
Ty5F+8jAe/FIvSv0fsrjw9rtmZ9Pn07U7b7rPA6TJ9MjIrjPF3wZ8D+K7OUf2TDpd+wJS7s
oxGwb/AGlHDD6/nWsM9p83LUg0S8M+jPhhamSPedqjcT6VseLPC+peDfFN34f1VQJ7duHX7
siHlXX2I/zxXT/Bu9sNO+LeiXmp3dvaWkZl8yW4dURcwuBkngc4Fe1OslSdWOulzl5XzcrO
E+x3H/PJv++aX7FcbN3lse2NvNfovYz6XqVlHeafNa3dtJyk0DLIjfQjg1ZNvbqu4xxgDnl
RXzv9vW/5d/j/AMA6/qr7n5tPBKpAMZBPTI60v2Wfp5L/APfNfUfxV1zw1e/E/wCH1xY6xp
1xBaXwa4khuEZYh50Z+cg4HAPX0Ne6adeaLrFr9q0q8sr+ANtMltIsig+mVzzXTUzh06cJu
nv/AJ+hCw95ON9j861tJ8/6l/8Avmka3lQAvGVHqRX6R/Z4P+eSf98ivn39ozV9Au/C2n6f
YanYz3sGofvYIJkaSPCMDuUHI54570sPnHt6ipqG/n/wAlhuVN3PmBLaVsFY3IPcCpBaz4A
8mT24r7V+EWseHbr4c+HtJi1bT5tSS0G+1WZGlXGScrnPT2r0aVbOC3eabyo40BZnfAVR3J
J6VnVzr2c3Bw28/wDgBHDc0b3PziaJ4/8AWIVHuMUnOfWvoL9o3XPD+sQeHl0TV7C/eJp/N
FpOkhTITGdpOOhrgfhL8O2+IPiswXLvFpNkBLdyJwWBPyoD2LYP4A16lLFxlQ9vNcqMJ0+W
XKtTjNN0TVtZl8nSdMur+UH7ttC0hH5Cta68AeNtPgNxeeFNVhhUZLNavgfXjivueG38O+D
PDjeXHa6PpVmmWIwiKPUnuf1JrmdN+Mvw31XURY2/iSKOZjtU3Ebwqx9mYAfma8j+2Kk23S
p3S9To+rJfFI+GlikMuwKS2cYHNSNDJGBuRlz0zxmvvT/hX/hk+ObbxlBZRw6jFG6N5agJL
uGNzD+8Bnn3rw/9p9Ej1bwztAXMNxnAx/EldWHzWOIqxpxjuRPDuMXK5887WI/+vQsLyPsX
JY8DHU1ahieaVIYlMkkhCqqjJYngADvX2T8LfhNpPgzSIL7UrWK68QSoHlmkAYW5P8CemOh
I6n2rpxeNhhoc0t3sjCnTdR2R8oWnw98bX8Cz2fhXVZYz0cWr4I9siqeo+FPEmjDdq+h39i
v96e3ZF/MjFfcXin4heEfBs8Nvr+rLb3Eq7lhRGkfbnG4hQcD69a1NJ1jQ/FeiLqGl3UOo6
fPlSduQfVWU9D7GvI/tmrbnlT906vqy25tT88jE2aTyyp5/nX0T8bPhLY6Pat4t8M2wgtNw
F5ax/djyeHUdhngjtmvB47f94pbI5717WHxcK9PniclSDpy5ZEK2lwesMn/fJpJbO5C/6iT
/AL5NfoHoup6JrFmDpWoWV/5SqH+zyLJsOOM4PFankx4/1a/lXjSzvlesPx/4B1rC3V7n5s
SIVkKkYOeQTSC3kkBEaF8c/LzXt37RHhMaT49i123j222rxB2wOBKuFb8xtP4mrf7Oes6Jo
2qeIP7a1WysRNFAsRupljDkM+QNxGeo/Ova+up4X6xBX8jB07VORs8CNnc7ubeTP+6aGhmh
w0kToD03DFfpQscJGVVCCBggDmvnD9pXXNA1Dw5pWm6bq1jdXttqDedBbzI7xfu2HzAHI54
571x4bN3iKqpqG/n/AMA2lh+WLdz5mZ+ME/rTRz3x+NN2tsLc49e1Ifu47+1e+chegSN4xu
PzD3pEh55xg981BG20g5q1MwCKFPNYu6diCjcrt75x71TarkjZBz6VVKljxxXREsjwQKdx3
ox6mkI571YxQFPSnDp1/CmKOaf170ANamjGORSsM9Mmk7c1QFKkXg9acRkUg60ixT0ozxSn
pim4z1NABThim0tIB3tSg02nKBQA7FKOKcKNoIFSA08UA/Wl28UUAfoH8I2Zvg54VLHP+gR
iqnxt/wCSH+Jv+uMf/o1KtfCD/kjXhXjP+gpn9ar/ABt/5Ih4m/64p/6NSvzlf78v8f6nqR
+D5HwS3UYr0f4MeMtS8KfErSoYbqRdO1G4S1uoN3yOHO0Nj1BIIP1HetP4A+H9H8SfE+TT9
c0uDUbNbCWTyp13KGDIAf1P510Xxw0fw54H+JvhW40TRoNPtoo0upYrRAu8pNn88DFfZV8R
TqVHg5K7aOCMWo86ex63+0gR/wAKckUjn7dB/wCzV8peASyfE7wsVJB/ta06f9dlr1n4q/H
Hw94+8BvoGnaRqNrO1zHNvuBGEwucj5WJ715J4D/5KZ4WP/UWtO//AE2WuTLqFSjhJQqKz1
/JF1pKUlY/RMHrXzH+1b/r/CPrtu+n/bGvpwZ9K+ZP2rP9f4Q/3bv/ANo183lP++Q+f5HZV
+BnkHwo8TX3hf4m6LdWs7Jb3VzHa3UYPyyRuwU5HfGcj3FffI6Cvzs8GWct/wCPPD9nApaS
bULdQBn/AJ6DJ/AV+if4V359GKqQkt2YYZ6NHzF+1HpkUepeGtYjUCWaOa3cjuEKsv8A6G1
fPEY+tfRn7UWoRPe+GdKVgZY0nuHX0DFFX89rflXzsi8epr2Mrb+qQv8A1qc+I/iM+x/2eC
x+EUKt0F5MBn8K9F8UsV8F62ynBFjOQR2/dmvOf2eCP+FRR/8AX7N/7LXo3ir/AJEnXeP+X
Cfv/wBM2r5HGf73P1O+j8CPz+bbjGc19OfsysW8O+IVzkC7jIHb7h/wr5eZjivp39mH/kX/
ABH/ANfUX/oBr6fNV/ssvl+Z59D+Ij6Aboa/OzVWLaxeFiSTO5Jz1+Y1+ip6Gvhjwl4NuvH
PxHOiRbkt/tDyXUq/8sog/wAx+p6D3IrysmnGHtJSeiS/U6MVqkkes/s7eBGjSTx1qURDOG
gsFYdujyfzUf8AAqg/aI+IBZ08C6XP8q4m1BkPU9Ui4/Bj/wAB969i8YeItL+G3w7kvIYY4
0tIhbWNsOAz4wi/QYyfYGvhq8vLrU9RudSvpjPdXEhlkkbqzHkmujBxeMxDxU9lsRUfsafI
t2Qqu7ivrf8AZy0+G1+G11fKuJbu+cs3qFVQP13fnXydGM+1fU/7OOtwTeEtS8Psw+02lyb
gKepjcAfoVP5iuvNnJ4d27oxwzXtFcm/aS/tE/DzT/sisLT7cv2nb0+623Ptn9cV8mEEHnv
X6KalplhrGl3GmalbJc2lyhSSN+jA18n/Ej4J6x4Vkl1TQ1l1TRuWJVcy24/2wOoH94fjiu
LKcZThD2MtH+Zviacm+ZHpH7O/ji61vQbrwtqc5muNLVXt3c5YwHjb77T+hA7VzX7UQ/wCJ
r4X4/wCWNx/6ElcT8EdbsfDfxOivNUv4rKyltZYZZZm2qONwyfqorpf2hPEOg+JL/wAPSaH
rFrqIt45xIbeQPsJKYzj1wav2Kp5ipRWj1/BiVS9B3OZ+Buhx658V9OaZN8Onq16wPIJQAJ
/48yn8K+0q+Yf2ZbMHxNr95t/1dpHGD/vPn/2Wvp/vXnZvU5sRy9kjTCq0L9z4g+LV9LqXx
Z1+aRmPl3HkLk9AgC4/SvVv2Zr+T7P4i0tmPlo0M6rnoTuU/wAl/KvG/Hj+d8RvETHr/aE/
/owivUv2bH2+Jtdj7G0Rvyf/AOvXqYiK+o28l+hyQl/tHzZ9F6zpsGsaFf6TcqGiu4XhbP8
AtDFfBtzaSW19LayfK8LsjA+oODX6AZ5NfD3jqBbX4h6/bovCX02P++zXn5RN80o/M2xqvF
SPS/2c+PFutdebJf8A0YK+lsZr5q/Z1IbxdrGR/wAuQ/8ARgr3291yGw8U6Vos21f7RimMb
HrvTadv4qW/KubMk3iGl2NMI/3Rxnxu8Lf8JL8MbtoI993pjC8i9cKPnH/fJP4gV8VSxtGT
nODX6QSRxzQvDIgZHUqwPcHrXwp8QPDP/CMeMtR0cH5YZSYsj/lmeU/QivTybE2vRfqZ4uO
0j7K8IHd8PPDznJJ0q2Of+2K1+fOpszavdk9fNfJ9eTX6DeDx/wAW78PBv+gXbf8Aola/Pz
VI2GqXR6jzn7e5rfJn++q/11ZVf+HEoux5yT+IpgOCR1pWHbrTcc9K+pOElDnA9PpUyyd2+
b2qHHBOf85oA4FS0mISRxuqE4I96neNSM96iKrjpVIZD35zS8EYANK23NN+UVYwC0pwq0gP
NIT8vehARl+PxoBOOmaDx6UqcjI/nWgFPtSUtN9Kksf3ptP7Uw0ALRSZp1ABT1xmmfxU5eu
OlICUVIBlccVEuD3p6t2qWIXZSbadupCc0hn3/wDCHj4M+Ff+vFP5mup1vRNN8R6Hc6LrEB
ubG6AWWLeV3AEHqCD1A6VyvwfP/FmfCvf/AEJf5ml+L17fad8HvEV9p93NZ3UUKlJoJDG6H
zFGQw5Ffm84uWKcYuzcv1PUj8C9DQ8K/Dvwd4Lnnn8N6MllPOoSSXe7sVznGWJwM9hXzt+1
Mv8AxW2g/wDXg3/ow1N+zr438Vap8RbrRtW16+1OzmsXlCXlw02x1ZcFSxJHBOaT9p+Ca68
e+HLeCMySzWRjRF6sxlIAH417OGoVKGYqNWXM7b/IwlJSpNxVj54FdJ4C/wCSl+FvX+1rT/
0ctO1nwD4z8O6adS1zw3fWFmGCedNHtXcegpvgP/kpfhb/ALC1p/6OWvp5zjKnJxd9GcdtT
9EwOfSvNfir8Kl+JjaSzaydN/s4S9IPN379n+0MY2frXpQrx/43fE3xB8O20JdChsZft4n8
37XGz42eXjG1lx981+eYNVXXXsPiPUnblfNsWPh98DPDvgPVxrj30+q6lGrCKWVRGkORglV
GecZGSa6HxX8U/BPhG1ke/wBagnuVB22dq4llY+mB936tgVkfCD4oP8SdFvxqFlDa6lYMqz
JCTskVgdrAHkdCCMn61l/FT4L6H4m0a61bQNPh0/XoUMi/Z0CJdY5Kso43Hs3XPWuuS58Vy
Y6TuZrSF6R8u+NfF99458X3XiC/URNLhIoQciGMfdUevqT3JNYS8CoQu2TaRgjjntUymvtY
wjCKjDZHmNtu7PsT9nXP/Co4+/8Aps3/ALLXo/ir/kSdd/68J/8A0Wa84/Z2/wCSRp0/4/Z
v/Za9H8Vf8iTrv/XhP/6LavgsZ/vcvU9Wj8CPz4LcV9PfswY/4R/xHj/n6i6f7jV8v/Ltr6
g/ZgP/ABIfEh/6eov/AEFq+pzX/dJfL8zgofxEfQfb8K89+FvgNPBuhXFxdxgatqcpnuT3R
ckrH+APPuTXoWeTXJeJ/H2i+FvEWg6Jfyf6Rq83lDnAhXoHb2L7V/EntXx1KU2nSp9f0PRl
bRvoY3xi8H/8Jh8PLmOCMvf2Gbq2x1ZlHzL+K5H1xXxL93Knj+lfo99a+LfjT4JPhP4gTz2
sPl6Zqmbq3wMKrE/On4E/kwr3cmxKV6EvVHLioXXOjzZTg/eroPCXi3U/B/iS31zS3Ali4e
Nvuyoeqt7H9K58INuTwK9K8GfBnxD448OjXtM1Cwt7dpXi23DOGyuMnhT6+te/WlSjB+1eh
wRTb90+qvBPjrQ/HWiJf6TcKs6j/SLRmHmQN6Eenoehrq+q88ivz5t7/W/Bfiqb+z757LUt
PmeFpIWxkq2CPdeOh4NfS/w2+POn+IXi0fxUItO1NvljuR8sM59Dn7jfp9OlfLYvLJU/3lH
WJ6NOum+WWjJ/iV8EtN8QRT6z4ZhjsNXGXaBQFiuD16dFb36H9a+Wrq0uLG8ls7y3aC4hYx
yRyDDIw7EV+hgI9M189ftEeDbcQWnjSyiCTeYLe8wOHyPkY+4xj8R6Vpl2OkpKjUej2IxFB
Nc8dyD9mfb9v8SlRj93bj9Xr6P7183fszyL/aniSI/e8mBsfRn/AMa+ke/+FcWZ/wC8y+Rp
hf4aPgrxsdvxD8Qjr/xMZ/8A0Ya9V/ZtIPi/WgP+fEcf9tBXlHjobfiJ4h7f8TC4/wDRhr1
X9mof8VlreR/y4j/0YK+gxH+5P0X6HDFf7R8z6gHWviT4lbB8U/EPOP8ATH/nX23/ADr4e+
JTB/in4jIP/L9IPxBrx8o/jP0/VHVjP4a9f8z0n9nFlPi/WQP+fEf+jBXW/HLUrjRtX8I6t
a/6+0nllXtyNhx+Nch+ziuPFuscfN9iH/owV0f7RJxF4ez/AHp//ZK3rq+PSMqemGZ7bpep
W+raPaanaMGguollQ+xGa8L/AGhvC/mPpnii3j5/49LggfUof/Qh+VbvwF8Sfb/C1z4euJM
zabJuiz1MT8/o2fzFejeMdCXxL4N1LSMfvJoiYie0i8qfzArz1zYXE+j/AAOn+PR9fzG+EV
2+ANAU9tMth/5CWviHXNHjOpXAi7yv/M19xeF1ZfBOhqylWGnwAqex8peK+MNUbGo3O3/nq
3X/AHq9DLZNVpuP9anJim1TgcRdaa0O5gcgetUNqhunFdHdCSQOMEcc1kyW/lnJ5FfWU6l1
qckZXWpVVFY880NC3WtCPaxGRjAqQxqGJ7e/an7RhcyxCxYLjBqGRVGRgg1oTFtvyVntz90
k571tB31LTuV3FRmp3G0HmoGPPWtkUNP0po5oJpoqhh1NPQDbzmmZy3XNPHQVQFLt603vT+
1M6nipKJeoqM9af2ph4oAKcDk0zt7U5TQAuRTlHNN70vegCTnjBzUi9eaiBqRfqalgSYz7m
mkU5fXvWvoPhjXvFWoPYeH9Ml1C5jj81o4sZCAgZ5I7kVm5KKvJgfcnwfOfgx4V/wCvIfzN
R/Gnn4JeJuf+Xdf/AEYtaXw50e+8P/DTw/o+pRiK8tbVVmjDBtrdSMj0zUHxT0vUNb+FWva
VpVq93e3EKrFCn3nO9Tjn2FfnfNH65zX05v1PTj8HyPg/Sdc1jw/f/b9D1OfTrvYY/OgkKN
tOMjPpwK6DR9d8ReLviH4b/trVbrVLlb63iia4kLlQZV4HtV3/AIUx8TmYD/hDb38Sg/8AZ
q9h+DnwK1zRPFNr4p8YRxWps/ntrNZBI5kxgMxGQMZyBknOPSvs8Ti8NTg6nMm7eVzgjGT0
sdz+0dz8GZz/ANPsH8zXyZ4F/wCSk+Fjn/mLWn/o5a+s/wBo0Z+DU/f/AE2D+Zr52+FvgHx
Zrvivw/r2n6TK+k22pQyS3hYBFEcis3fOcD0rzMqnGGCk5O2r/JG1f40fdYzXzP8AtVcv4S
+l3/7Rr6Vrwr9obwX4m8WR+HJPDuky6j9kNwsyxlcpv8vaeSP7prwcslGOKjKTstfyOmprB
nD/ALLkxTxnr1uTxJYK+P8AdkH/AMVX1f7V8ffs5XDab8XbrTboeVLPYzQbD1Dq6sR+St+V
fX+a3zlf7VfukZ4f4D4D+IemrpXxQ8RafDHtjS/k2KOwZtwH5Guc2OuNylSeec19Lax4O1V
v2tdP1SHT55LCdo75pxGTGoSPact0HzKPzFYnx8tLvxD8V9J8O6Jam8vksRiCLGSxZ2I/75
Ga9+hjU/Z0+8bt9jlnT1lLzPSP2df+SRJ/1/Tf+y16R4o3f8IXrmO9jP8A+i2rjfgv4b1fw
r8NYNN1u1+y3j3EkxiLAlFOAM44zxXc61azah4d1Kxg/wBbcW0kSD3ZSB/Ovk8U1LFSknpc
7qXwI/O8qR619PfswcaD4j9ftMJ/8davB9V8DeLNC1Gx03VdEmtrrUJPKtY2KnzmyFwuD6k
D8a+lvgJ4Q1/wn4f1j/hILBrGW8uEaOJ2BbaqkZ4Jxyf0r6fNKsJYV2a1t+Zw0U1UVz2XPX
0r4J8eeJtQ8U+O9R1e8cq3nGOJAT+5RGwqj/PUmvvQ96+E/G/gXxP4W1G6vdZ0uW3s5bp0i
uMqySEksMYPcDNeXkvIqkube2h0Yq/KrH1v8LfF3/CZ/D2w1SWQNfRD7Ndjv5q4BP8AwIYb
8ar/ABb8G/8ACY+ALm3gjDajZH7TanHJYDlf+BDI+uK8u/Z50vxhpOoz3FxpUsfh3VLUTLO
7LtLg/IwGc8gsOlfR/Va4cTH6tiW6b2d1/kaUnz09T85m5kKnj1Br7A/Z7P8AxaaP2vZv/Z
a8i+MPwv1PQfEeo+ItI08yaFOftMkiYxbsxwykZzjJ4x6165+z1/ySZOf+X2b/ANlr2cwrR
rYRTh3Ry0YOFWx4H8Z9AfQ/ixqx8siG+YXkJ/vBxk/+Pbq8+X35r7Q+LHw3Tx7occliyRaz
ZAm3d+FkU9UY/wAj2NfKOp+C/FWj3j2uoaBfRSqSMCBmVvoRkEfSujAYqNWiot6rQyxEHGb
l0Z9G/AHxze6/ol34c1SRprnS1VoZXOWaE8bSe+08fQj0rr/jHGkvwf10SDOxEdc+okXFcR
8APAur+HrbUfEGtWslnLfKsMEEq4cRg5LMO2TjAPpWl+0H4kh0n4dLo6uDdarOqBO/loQzN
j0yFH414daEZY5Rpd1/wTsg37FuXY88/Zyv1i8e6lZOcfaLAsoPcq6n+RNfVGfzr4Z+HPiW
Hw38QdJ1mWTy7eOTy5/aNgVb8gc/hX3Erq6h0YMhGQQeCKrNqbVZStuvyIwkrwa7Hwp8RYD
D8UfEkZ/6CExA+rZ/rXq37NkBHiDX5+MC2jTP1cn+lYXxp8E61afEi71m1024ubDUdsqywx
lwr7QGU4HByM/jXqHwH8Lajoegahqmp2slpJqDIIopF2tsQHkg9Mlj+VehXrReBWu6S/I54
xf1n5s9j6V8F+Lbz7d451u+XlZr6ZwfUFzivs/xx4hi8MeCNU1aSQLJHCVhBP3pG4Ufn/Kv
h9tszFz8zE8nua5cog05VPkaYyWiie1fs5H/AIq3V897Ef8Aoxa6j9oRGa18PleSGm4/74q
L4G+CfE3h3WtS1LWtNeygmtlii3spLksG4wT2H610vxi8L654is9Jk0Wza7a2eTzEVgDhgu
Dz9KivOP15ST0FCL+rNWPFPhv4gn8NfEDT72ZsW0x+z3GTxsfjP4HB/CvsDdwK+IpreSGWS
OQFXicq6nqpHBFfV3w78Qf8JF4GsLuSQPcwr5E/PO9eM/iMH8aMxhzWqIzwNTV02dYQFjKg
YAHT0r4Yu0lbVbvpjznx7fNX3M3Q/Sviu+t2+33YVgB5rH9anLHaUisf8MTCngBU8c+tYep
blYKqjHvXVNDIv3yDmqdxYRzAkj5q+hp1LPU8qMrPU5Bi4c9h9KkHmMAOvHStn+yxIjM2Rj
2qIaXOqjawP866/axZtzpmLL5pGxY/xqgykHNd2bG0tdJaS6ZXmbIUD+dcXchfObbwueK3o
1FO9kXCVyhIxwOKhZjyKsuBzjmo3TAxXYjUr5wOaRfWpGWo+/tVjD+I0/oOlMzzSNuzwcUw
K/f0pOhzT6aetSUP7A9qYQad2ApvegBoFPFIKdQAmOaULzS0opALjBpymkFGeaGIlU16d8F
/HOi+AvGd5q+ui4NtNZNbr9njDtuLo3TI4wpry5WpSawq0o1YOnLZjUnF3R9nD9pb4c9Nur
f+Aq//ABVP/wCGlvhxkfLq3/gKP/iq+LulOXOTXkf2JhfP7zf6xM+z/wDhpb4cf3NW/wDAV
f8A4qgftLfDnP3dW/8AAUf/ABdfGQBpcDA5H50v7Ewvn94fWJn0f8XPjP4O8bfD6XQdFF+L
t7iKUefCEXCnnncaT4QfGXwj4J+H6aHrS3xuxcyTfuIQ67WxjncPSvnQLnmnqDW/9mUPY+w
1te5Ptpc3MfZX/DSXw6B6arz/ANOo/wDiqX/hpL4d/wB3Vf8AwGH/AMVXxuByBmnVy/2Lhf
P7yvrEzpbLxRc6L4+/4SrRztlhvXuYg/8AEpYna3sVJB+tfVegftAfD/VrKN9RvpdGuioLw
3ETMAe+GUEEfXH0r4yHB96Udua6sVl9HEpc266mca0ovQ+z9e+PvgDSrCSTTb99YusHy4Le
NlBPbLMAAPz+lfPfhn4hBfjVB488TNIyGWSSUQruKhomRVUZ6DIH0FecLkmpUFY0cuo0Iyj
HW6t8hTrylY+vl/aK+HxHTVM/9ew/+Kp4/aI+H/pqf/gMP/iq+QlU/WrKRnqa43lGGXcr61
M9q+IfxR8MeJvG3gzVtN+1/ZtGuxPc+ZEFbb5kbfKM88Ka9LH7Q3w/JxjUyf8Ar2H/AMVXy
SYzjrxR5ZzWssuoyhGDvoT9Zkm33Prf/hob4fnn/iZ/+Aw/+Krzr4vfFDwv448LWWm6Mt55
8N2Jm8+EINuxh6nnmvEI1PPy496exbjn2qaeW0KU1ON7omWKm1yn0h4M+N/gnQPBGj6LfDU
PtNnbLFJ5cAZcj0O7pXRD9ob4f46an6/8e4/+Kr5JKZc+tAUgelKWV0JycnfUaxU0kj6T+I
nxg8I+Ifhzqej2IvvtF9Gqx+ZCFXO5W5OfQVi/Cf4ueFPBvgVdF1cXv2kXEkv7mEMu1sY5y
PQ14UOSquCwxgfNjFR+Wwxnk/WrWX0lSdHWzdxfWJt8zPevDnx7uLDxZq8mrRSXehXl000C
j/XW6k4AUdCMYJXI74Pr6/Z/F/4d3sAkXxNBCcZKTq0bD8CK+KF3AHjin7lVufzrGrllGfw
6FLFTW+p9d698dvBOlwOul3Ems3eDtSBSqZ93YDA+ma+YPG3i3UvGXiGTVtWkBlYbYok4SF
Oyr/nkmsMM7N+7TA9SatJY+agaFWJH3jnj861w+Do4Z8y3M6mIlPR7GVG21yWXKn9K9z+Gv
x2bw7psGg+JoZr3ToQEguI8GWFeykH7yjtzkD16V4/LYvG7KVxjjGaqtbsvVfc111qdLER5
aiJhUcXeJ9r2fxg+HN9Erx+JreMkfcmV0b9RUOp/GTwFp0DPHqxv5AOI7WJmJ/EgD9a+K/L
ORjIPtUymZScOcD1rynlFK9+Z/gdH1qfRHpPxH+IuqeObyMPF9l0u3OYbZWz8x/iY9z+gri
LaMblOOvOR/DVZbybyvLbkZ71KlzGB91gfavQp0lSjyQVkck3KbvLc+rIPjh4KhtIo2XUMq
oU/uBjgf71Wm+Nng3aGZdQwT3gH/wAVXyes/mDhcYGeTVlbxni2v82MYry5ZXSfc6FiqiNn
UNQFxrd/eQgmGad5Fz3VmJHH413vw0+IFn4Our2LVBK2nXKhh5K7isg4HGe4z+QryYXhX7v
yt0/ClS4x8rEEt2rsnh1OHI9jlU5Rnzo+pT8cfBJBx9v5/wCnf/7KvAZJobi8mmVSFd2IyO
cE5rmnkZQPmA+nOalgveOTj+lY0sFGldwHWrzqq0jakjAZicbTUSxbjt3Y4HNZsmpscorFq
swXW5AzLhu2a6OSSRytCzRmMAHAGKr27QfaSsjYXHOe9JdXDuxIHNZMkrq7BWwK2hFtBa4m
sPFJOTE2FHH1rmJdvKrWpfSOU27gPXrWQQcnB4r0qEbROqCsiIoMc1GVBqZuuM4qNuvqOtd
qNCFoxzUG0Z4qyTmoeSxxiqGR45GaTj/JqRuecUgXcoPei4yqOopp+9S9TSHrSKHelNPtmn
DoKQ0AIKfTQaUUwFp22m/hTwcjHWkAvOKb3qTt70jLxSuAi+/WnD0qxpsltFq1pJeKGtkmQ
yqVyCm4Z478V9AaXongvWdMi1DT9EspLeXO1jbBTwcHgj2rmr4hUbNq5z1avs90fO/404dK
6fx9Z2lh42vbayt47eBFj2xxrtAyik8fWuY6VrGXPFS7msXdJj1WpgoPemJyM9KlHtTbGOC
rinKvPBo5rV0S+s9P1OO4v9Li1C16SQSDqPVT2NZt2JZm4HPNLt9K9k1PwJ4f8U6VZ6n4Qk
hs9xAcc7SuecjqGHp3/WsXxfH4R8MaYmg6bp0F9qwXEt1L8xiz3Pbcew7flnnjXUnZLUyVR
PRHm2KKXPpT1HP+FbM1BBzVhF4pI05qwFwoxWTZNx6rjGKkViAcYqHPSrEcff8ASsmQwO1i
CT+QqRVDJ1x+NSrEnHA5p4jUhl2jjoRxWbZNyMQny8KajaFjV+OPgMP0pWj5qeYm5mpC3mc
/pUph5K1ejjj5D9Ox6U7yPMPfb2NJzFczGhdTtIz9O9RMp7jpW0IlWQKucZ6+1atrbGO1k3
QBlLbh68/hUyq2HzWOSSFnGFWrKafcsAywkg8j3roZNPt3mLu32b5clT0/zii71iygKrZK0
youMOML+fWs/at6RQ1JvYhs9IhltxLLtVeG4/lWtHLptnayReYkX+wep6GuTn1O7nDKH2j+
6gwKq7JGcbuCe5qXSc/iY+Vvc6P7VYTZWaUlznBVeKo+ZatOT5mU9x1FdZ4KXw/d2Q0+4s4
Z74FpCZIQTt474q7410rTLPw4ZrWwggk85RujjAPfiouoy5TPnXNy2OEWKxaQnCIG4Uhif/
1VEbRhKVYAgnjac5FUiDyynn3p/wBolRV+Y4XkYros+5vYtrZDzFjPBzzntUlxFbxkouC2O
Mdait9TkWRWIVyOMEc1cF1HdNtYYyenTmofMnqBnKpwdvD+lNjmRflYZJ7+ldVa6PEqmZl8
zAyVHUCud1GOM3Um1Ng6Bccj60RqRm7Ia1KznklSCD2xQjBm2k5zxx3rpfCGpaBDcjTfEGn
W8sUrfu7l15Q+jH09+38utf4d6TF4gbUZbpU0hF87yd2MEc4z2Xv+lW5KOjM5Ss7M82WJVZ
RI7fhyM1IiQKxGfzNaPiXV9Ju7wx+H9PhtbaJj+8VcNMf73sPb8653dK7b9xJ9QacVfULNm
gzQxtlWyajmumMPDAc9uOKqeTJj+vWoZFxlSeBVqKFyk/2gs25n9uaikkJz8w/xqs3lqCd2
foaiM8Y52n8BW0YFco24ZS4BPH61RBwSuPxq1JIrkrtwKrMUAO5c+hrqhojREZ29e9Rydcd
8U/cuchQPwpjJub7v41siiBsBTTOhPb61MwUZ4yR61GWHTA/KtEMYfu9eDTASpwKsLjstR7
fnbaOOKaAoZpDzS0h60Fir92mmpMHZmmNQACng8dajFSDgCgBR1pw/E0nb+tOHFSIcAcd62
vDfh678S6wthbERrjfJKw4jUd6xh25r2f4SWKx+H73UNv7ye48vP+yoB/mxrmxNV0qbkjGt
PkjdD/8AhUegm28tb29E+P8AWEqRn6Y/rXV+F9Im0Hw7Bpc0iSPCz/OvRgXJB/I1538VdYv
F1uz0u3uZIoI4RMwRiu5iSBnHoBx9TXe+CNSuNU8GWF1dSGSfa0bO3VtrEZP4AV5FX2roqc
3dM4KnO6alJ7nkfxIX/iv7/wD3Y/8A0AVY8K/Dq+8QWyahdz/YbFvuHbueQeoHYe5qP4jjP
j2+P+xH1/3Fr2Lw3NY6j4S082wjlt/s6RtGQCAQuCpH1rrqVpUqEOXqdE6koU48py9v8L/C
roY0vrqZx95lmQkfgFrmvE/w5m0awk1LTblrq2iG6RJAA6D144Iqh4nhhs/iPs8M7Y5xIm1
bcYCy9wMfqPrXt94om025jkwyvEysPXjFc86tWk4y5r3Ic5wad73PnDSbJdQ1qz09pDGLmZ
IiwGSMkDNen/8ACpbMddanx/1yH+NeSZ29K+gfAkjv4G0ssxY7GHPs5FdGMnOCUouxrXlKN
nFnFWPw1upNauoZL6WHTYHCrIBh5jgE4HQDnGa1dR+F2myWcjadeXCXQGVMzBlY+/H61j+P
/FWr2/iZtO0++ltIbVV3eU20uxAOT7YIGOlen6RcyXmiWN1O2ZJoI5GPqSoJrkqVa0YxqN7
mEp1IpSb3Pm+SOSGZ4pF2ujFWU9iDinR7h61oa8AviXVBjA+1S/8AoZqkq9MCvU5rxTO650
HhnR49d1pNPklMKsjMWVc9BnvXd/8ACs7T/oKTf9+x/jXl0G4OCGwfbjFfRFozGxgJOSY1z
+QrzcTOcGnFnHWlKL0ZwOk/DmFofO1W4lDE/LFHgYHbJ559hVHxJ4Q/sa3+22LtNbA4cP8A
eT05HUVTvde1D/hOXvBdSCOG58sIGO3YGxjHuP5mvVdQt1u9JurZsESxMBn6cVjKdSLTk9y
HKUZLme55t4Z8MRa5ZS3Et08Bik2AIuc8D/GtiTwAqeUsF+zLv+cuuMLjkj9KxvCoEfimyC
ErlmB54PyGvQ9daRdCvPKbDlNo/E4/rU1KklLR7kylJStc5pPCui3UUkemX0rTp/G3zKT9c
Y/I/wAq5KLTrq51MafHHm43lCpPQjqa9Ks9S02z0iBJJ1iEUartxznHp3rK8MBLzVtR1Pby
ThcjkBiSR+gpRqSVxKTSbYy38D6fHCDeXUjuBzsIVRTrrwbCluzafM5cc7JOc+wNReObh0S
yt93ysWcjsSMf4mtXwjctdeHYtzZMbsnJ7dR/Opcp8vNcV5Jc1zg2iVGZn4x1UnvTP7Vmtl
KQ4A7bu1aviuNrfxHIkS8SqJMD1PB/UVlpaIQZJ5ACegNXo1eR0Iy5bi4uJvMYNJIf4n/wr
pNC8EzapELvUZ2ht2+6qD5m9+eAKqQSW/2mKGIB3ZgmB7nFequVtbFivCxRkj6AUTqOK91W
JqTcbKJy58CaHsaOKadHxy28Ej8MVxGveHbrQ7pVmkElvJ9yUDGfYjsa0fDOrv8A8JTaL5r
E3DMJMfxEgnn8a7HxvZi68IXR25eDEq+2Dz+hNJSnGSUnuNOUJqMnucf4D8v/AISUqGOfJf
6dq7XxVYTano6WUAzJJOv/AAHrkn2rgPh4rr4tUsCB5D9fwr0HxXqk2j+Grm7t22znbGjYz
tJPX8OaKqaqJImpf2qsZFv8PNKWEC6uZ5Ze7JhQD7DFcZ4p8PS+H7xBFIZraZSY2PUY6g10
nw71fUtQu9Qhvb2a4VVV181ixUknOCf5U74nMVstOO4g736fQVcXONTkky4SmqvJJ3OL0PQ
rvxBeGC3AjVBmSVvuoP8AH2r0C38DaHbgQ3N/LLN6GRU/IYzVP4bXls1le2m9RdGQSYPVlw
B+n9ak8fR2ccFq8IjS+LnhQAWTHJP44pznJz5NhylKVTkvY1rrwu8Vi0OmX0qMASqyHIPtn
qK83nV3u5La6Qpc7yrbuoOa9T8LNdv4YtWvNwkOcbjztzx+leceNF8rxZesncqxA/3RWdL4
nEqhJuTgzfsfAFnfadb3T38qtIgYhUBA/OiXwHZWU73N9rEiaZFHudmIUlienoBjHuc0vw3
unmmv4S5KqqEK3JHWtjxpcCEaSso3RC6E0iEZDqnJB/Om5VFLluZuVRVOS5zWr+E9PXRZNX
0K4nZYV3PHMhG5e5GQD/Sub0PSr3XtS+yW21EA3SSMOI1z1/wHevRfEfivRo9Auoob5J554
2jSNM55GMn0pvw9sUtPCwuQvz3UjOT7D5QP0P51pGpJQbfyD2ko07yFi8CaLFGkU1zPJI3f
eFz9Bj/GuQ8YeEptGtjfWUrT2ucNuHzR56Z9RUHjDVbiLx3cyCZ1+zFFTB+7gA/zJr1a9t1
v9JmgcArPCR+Yo5p03GTd7k3nTabd7nzk7OH2nBPrTGf2FPnbMhU8sKrsxI6817UVc77EhA
2htwH1pjfWo953Dd0pzcr1qhj0UMOACKjk47/lSrLjHP502UDKnsKauBGxOM54qPnvSjJUh
u/pSfTPvWiGLg460w/fO4DNOzgjJxTXkAPr+FMRmmkPWngcU3PNUWPJ+T6VHT+No703pQAC
nim04UgHD60oFJnmngUgHcAnnmvevhiuPAlvg9ZpM/8AfVeDdTXtnwovEl8MXFnuHmW9wWx
/ssBj9Qa8/HK9I5MT8Bx/xQz/AMJuc8/6NHj9a9B+Gn/Ii23YebJ/6FXJ/FHSbx9dtNQht5
JYZYRESilsMGPHHsRXfeDtMm0rwhYWdyhSfaZHU9VLEnH4ZrkqyTw0Uc9SS9jFHk/xH/5Hy
9z/AHI//QBUvhHwfrmtR/aY7qXTNOc4aXcQZfZVGM/U8UvxBjz4/n8zKxusXJ6Y2gZFe320
UVvax28CBYo0CIo6AAYAq6ld06MVHdoudRxhFLqcPND4V+H0CNDbi51SXiMyNukbPG4n+Ff
piu5uh/os/wDuMP0rwG1t9S8ReOFjuA8lzNc/vg38ChufoABXv03zW8oHUqR+lcmJhy8t3d
sxqx5Wru7PmBuTXv8A4C/5ETS/91//AENq8su/DNrb+AbPxB58pubibyzGcbQMsOOM/wANe
q+BkaPwRpqspU7GPPoXbFdWMmp01bubYiSlHTueT+O+fHepk5+8n/ota9q8P/8AIsaUf+nS
L/0AV4347ib/AITnUTtPzMhX3/drXsmhRsnhzTEdSrC2iyD1B2CscTrRgRWfuRPCvEGP+Em
1T/r6l/8AQzVFfpz0rS1+Nl8T6nuUqTdSHkY/iNUk2qee9d8X7iOxbIdGSOc19D2R/wCJfb
n/AKZrx+Ar56XJbbjJPavoWzA/s+2/65r/ACFefjNkceI6HiVyqrrN1gZYTvjn/aNe5r/qe
T/D/SvLLzQrw+MpLf7M+yW5Lq4XgqTnOfoa9OvJVt9Pnl6bI2x+VYV2mokVXdqx5v4ZMf8A
wlNqNvzbnx1/umvQNZ3f2PcBV3MQMD8RXG+GtOWPWrSePcSNxJ7Ywa7q9XdZuO3H86yqtN6
Cn8aOLch9N+aNS46Y7GtPwfxa3g24YyDj8Kyb2aO33wxD9OlXfCFwourq1b7zqHH4ZB/nQr
uLKqL3Sr47DPd2OAT8jdPqK1fBKGPw+69/Pb+Qqv40hLQ2lwFyFLKT6Zx/hWn4ViaLw/Czr
tMjM+Dxx0/pVt/u7Gbf7tHOeNrlYNYiwoLGEZyPc1xk0sk2WmkKL6V0fi66W48Qy7RuMSiP
Pbjk/qTXNNC7nmtqaSijrpx0RZ0mWNNZslC8GePk+m4V7LqAzpN2vcwvz/wE14rAq28qTDk
xsGyenBr2oNHfaaJY2DJPHkEehH/16yr62ZnWVpJnkXhyGNPFGnfMXYTDOOgr1HxEwXwvqT
NnH2d+g9q828LWd43jS3ieNlFuzNIMfdwD/XFd142vI7PwpcBsBrjbEo6Zyef0Bp1dZxRVR
XqRSOJ8ASI3i1du4nyZPvduldX8RW2+EGbn/Xp0OPWuU+HoZvFZdVJRYXyecDp3rrfiFGze
EW2oWxMhOBVz/jRHP+Ojn/hi2++1Ag5/dJ26cmrvxO2mw07c2MSPjH0FUfhhCftuoyBCFMS
DcRwTk1f+J8cjadpzohwkj5IGQOKb/joP+Yg4LRdF1bVb4R6YuCvLS7iqxj1Jr0i38NaH4d
tG1TXLg3kqDJkn5XPoq9z9c/hT/h7DDH4SSSMAySTOZD3yDgD8sfnXOfEGa5k8QRWs2/7Mk
amIDoSep9z2pzlKdTl2RTlKpUcL2SPQ9F1RdY0qLUEi8pZCwVSeQASBn8q8q8cMy+MLwj/Y
6f7gr0/w3Yyaf4bsrWUFZFTcwPYk5x+tclqmg22reKtemupZYhawxyLsIAPyd8j2rKm4xm+
xFBxhUk+n/BK/wyYNf6iMc+Wn8zV34lzCG100nIO9+R9BVT4Yo/2vUZTGQhjQbuxOTVr4nx
SSafp7JGzKrvuKjOOBWjSddFv/AHg87uLyO4VVZQGAxxXsvg/A8G6cFORsPX/eNeENuVzjq
O1ex/DnUUu/C32UMPNtJGVh3wxyD+p/KtsRC0FbYeKXuBq3jTRtP1W5sbjSZZpYWwzrGhBO
M9Sc1SHxO0hgQNNvfT7q/wDxVZfjrTpYNYnuhGRDcbW3AdTjB5/Ct7wPaPpfhO5vLpTGsjt
ONwx8gUc/oaySp8ik0ZOFNQUtzxy5aJpXYKMsSaqOcHOAKllfdM7DIySwz71Vck9c17UFoj
vsO3bTnNKH3AGmZyeRShvyrQY7GaY2Sxww4/CnBhxzSNjBwf1oAhbdycilxJ96Ngo70uOuK
N3zgL04qgFh42s5yfSkkVWlJxgegOKf5f8AFnPNQyJ83UUEmaOe9MIO7k1IKb0krQsXoB60
2pWAxUfGaAAAmnUL1p4WkAg609aF5qQCpEAH1+lb/hjxJdeGdW+2QL5sTjZNCTgOv9CO1Ye
DT++KznFSXLIlpSVmezN8VNCFsZI7O8afH+qKqBn/AHs/0rOs/isqW3+naY8sxdjmNwFAzw
B9BivLgOKdiuT6nR2sc/1eB3Hi3xxa+JNISxi0+W3ZZRJvdw2QARj9a1PDnxMSz0+Ky1q3l
lMShVniwSwHTcDjn3rzQDjNOxzVPD03HktoV7KLjynqWrfE2wW3k/sGwYXcowbiZFUL+AyT
+NReH/iXHaaZHZ61bzzSRDas8eGLjtuBI59680xxTugrP6tS5eWwvYwtY7fXPHSalq2mta2
bRafYTrP5RwGkIPtwOMgD3NdB/wALXsgP+QPP/wB/V/wryjHsak2E9selDw9NpK2wOlB2R6
BqHxAtdQ1bSr1dNlRbKV3ZS4y+VxgccVsL8ULNv+YTMP8AtoP8K8pjGCRg47H1qzGCd2OoF
RLD07WtsS6MDpfFniaDxI9q8Vm8HkBgdzA7s49PpXMqOc8/jS7eSMVKq8Z61aioR5UaJKKs
hsYOeCRX0LZf8g+26/6pf5CvFfDX9lHWY/7ZUfYwrbtwOM446c9a9WXxV4bRQi6lGoHAG1u
P0rgxV5NKxyV7tpJFe18U2+5ob0BZUZgWjwQcH0+lZut60+pW6w2Z2Wmf3hfgvjt9O9YXiB
NLvdXh/sNlZGUtKy5ADEnnmpYLFWUb3MgxgZrn5YxsxKEdzpNI1GPT4GtzDu3MWBVhipbjx
dbwMR9kkY98MMCuTlkmtAYifMT+HPUVmzBmbG5mY80Rhd3Y+RPVmprOqx6peG4jiMfyhSCc
9Kq2t01jNHcwviVTkHtVT5VXGOf/AK9NX74L5K1tyq1irHc2/jOwkgBvbaSNsc7QGU/rmq+
oeOI2tzHplvIJCMCSXAC/gOtcY+6R8Lz7VIIdqjHLH8hUckQVKKZFgszPISzE5PqTUE0iq2
1s49B0qd9rx4XcGznmq7Fdh+U7vXtWqOqKKvO7azn2rqPD3jKbRoBZXcTXFov3CrYZPpnqK
5pt0h4Xn1xgU8WjbNzDP0qpcrVpGjpqasz0RviLooQtDZ3byHnbsUZ/HNcN4i1288RXay3A
8i3iz5cIOQvuT3JqmVWMD5fmPbrUBheRtzj8OlKEIxd0OnQjB3R1Xh3xnbaBpH2D7DJcESM
+9XwOceorUb4mWskbIdJmGQRzKP8ACuE2xKv+16AVJHHDKvzrhvpSlGm3zNB9WhJ8zR1Gg+
OYdH0S301tPedotw3LIBnLE9Me9Wbz4kQXFlPbDSZVMsbICZRxkY9PeuNaxKnfH8w+lEVsJ
mK42P2B6UctNvmsN4WDlzWNHwv4qn8Pu8MkRns5DuaPOCp9RXYzfEXRvJDw2NzLMPuK6qoB
+uTivO5bCReoH4VVaMqT8tNxpzdxywsZPmZ2Wl/EC7h1SebUoTLBOQditjysf3c9qt6947t
77T57LS7aSJp12SSyAA46cAe3euB27van7SnTpTdOF7j+rQ5uax2+k+PYdK0e10+TTJJDAg
TesgGf0qwfinaA4bR5cf8AXYf4VwBwyheo/lVGaFgc9RWkKNOT95EPC0272Jb+cXF/cXW0q
s0jSAdcZOcVZ0LX7zQdR+22RDAjbJExO2Rf896y9235W5FRtlTleQa7ORNcrNHFSVmew23x
L0O6RFu7O4ikPUFVdc/XP9Kw/FHjeXULd9Ms7d7e3kGHkY/M49OOg/GvOg2MFa1LO4WYeVL
ncBle2a5nhowfMkc6w8Iu5kXilZDtzn3qruznjFXrxtzttwQPxrNZvavSp6pGzJiPxH40mM
VGrbsYGKXecY4NXYB3PXGBSM/Yfzpm5s7Sv40xiueRz7GnYB3zYwf60Kf3vB/E0ic+uKBGp
fO7j2piLC5KhQ34VCyS7yBjily4CqDx0zinKzBjkfjSRJmA88Uz+Pmnjvmkx81aFj2HyLwa
jqViMcdqjxzQAL1qReRSBRxUwAxUiGqKlUc//Wru7fxV8Po4I0m+FNtNKqgPJ/bN0u845OA
cDNWB4s+HX/RJbf8A8Hd1/jWTm+z/AA/zHY4Dbnp/KnbD6cV6Eviv4d/9Elt//B1df41IPF
Pw8wP+LTQf+Dq6/wAajnf8r/D/ADFbzPPVQlafsO08V6Gvir4eY/5JPb/+Dq6/xpx8VfD3A
/4tPb/+Dq6/xpc77P8AD/Mm3meeIvB9aNpzXog8VfDvH/JKLc5/6jV1/jSDxX8Pc/8AJJ7b
/wAHN1/jUc77P8P8wt5nn/lNu4p3lsM7hXoX/CVfD3Gf+FU23/g5uv8AGnf8JV8PeR/wqi3
/APBzdf41PtH2f4f5hbzPPAuKUA4ORXoQ8VfD0/8ANKLf/wAHN1/jTk8UfD5sr/wqm26dtZ
uuf1pOp5P8P8xW8zz9RzU3O39K7weK/h/n/klNt/4OLn/Gnr4r8AAj/i1VuD/2GLn/ABqHN
9n+H+YreZwC7hn1pw3+9d9/wlXgDGP+FV2//g4uf8acvirwB/0Sy25/6jFz/jUufk/w/wAx
WXc4eJpMYz3rXjtGuIxI67T93PrXVReKPAn8Pwttx9NXuf8AGtiz8UeC5YBu+Gsaqp+XGq3
B5/OuapO2tvy/zM2vNfj/AJHM6bbrajBIG7nOeelW1uFWEtxxn+VdV/wkngkvkfDuMxgA5O
qT5qF/E/gmUEt8OIsf9hS4Ax+dcTfM7u5HL/eX4/5HDzTSSSE7vp7VHjkj+I967r/hIfA4U
/8AFtoAfbVLj/Gk/wCEk8E8n/hW8P0/tS4P9avmS6Fci7r8f8jhRHtOW6//AF6QRu7jqB2H
oK71fEfglx/yTiH/AMGlx/jVWTVfDzeILC+t/CUVtZQEefZfa5HW457s2SPwo9oPkt1K/h/
wiNZ8N+ItW+2/Zzo1utxs8vd5uSRjORjpXMNEfvxk4GM4Jr3fQ9W0PVdE16+0nwxFoun6bb
rNf2Mc7SjVIySBGzEZTB5yMnmuF8Qa74X1KSx/sjwdDo4hk3TJHcu/2hePlJOMdD09aydTU
39mlFNHANGQA6gj+tQmzlk+ZlwvWvVI9X8FuQzfDuDP/YSuP8aVtZ8GuNv/AAruAr6f2lcf
41Pt0jWNPzPKGj2DbFHuNROLpuCwUV61Jq/gqMDb8O7cn0/tGf8Axqq2ueDt3Hw1tSP+wlc
f41SrxOiNI8rEDs5L5J7k96GjkkO1VwBXqf8AbXg5mCn4a2mPX+0rjP8A6FU0OreC+3w2tB
j/AKiNx/8AFUPEI3VI8pFiQPu/jiljtSvHWvWX1vwauFX4b2rE/wDUQuP/AIqom1fwggDf8
KztQD0P9o3H/wAVU/WEzT2Z5lGjKcfw1I9ruwcEe9ejDXvBuP8Akm1n9TqNx/8AFU0+IPB4
HHw2sx/3Ebj/AOKpe1Q1TPNJLWTP3nqF7WXbyN4r05vEXg/cf+LbWhP/AGEbj/4qnr4m8HZ
If4b2nP8A1ELg/wDs1V7YXszyg2IaPdHnOOVPNVTlWKuD9TXrFx4i8GQYki+Gdm3HfUbgf+
zVUk8SeCJIxIPhhZMT2/tK5GP/AB6toVr9CXTPMCpXDKKjk+YE4AHcV6O/ivwVG21vhbYe3
/Eyuv8A4qq7+LPA2N3/AAquw/8ABndf/FV0xqeT/D/MycTzS4i5LA8VWBwuOor05/F/gXYR
/wAKpsT7HVLr/wCKqpJ4u8CR5/4tRp/t/wATW7/+KrrhUb6P8P8AMxcTzputN3sjBlbkV3r
eNPAfT/hUun4/7Ct3/wDF1EfG3gPPPwl0/wD8G13/APF10Jv+V/h/mQzhGfzN2cAnniq7pw
ckZ613/wDwmngMN/ySTTv/AAa3n/xdOk8aeBc5Pwk04qf+ord//F1opNfZf4f5kWPNuQ2O1
HzV6G/jHwGQQPhLpw9/7VvP/i688cq07sqCNSSQoJIAz0ya2jJvpYkMMf8A65pvQnvRgnmn
FegqxApIPWlXf2I+lIqnOOce1TIo9aTAXc7dQAfY0nzfdJ6e9PX8QKeq4zyMVN7EmQvelXr
jtQvXpmnY+arLFXntTe/tUwXApuO9IAXpUgpi1Ko4FSIVe1SLTVBNTIOakkkQcZqfHGdpFM
UflVhR8orNiI+f/wBVKRn616BY/DqG80nQZ28T2dtqOvRs9jZTQyAORK0QUyAFVJZcDPrWj
4H0xNL0bV9a1a50i3tILyOwkg1XT3ugJ8M6N8g3LtKnPY9CCKxdRLYOVnmAX5M4oVTu6V6R
pHhvVbX4tjTLxNOuL+Iy3oaSPfbTYhM6OFXGVI2sBgDkZGOKzND8L2+vaNqnibVdft9Ht7e
6ihctbO4d5Q7DAjHyj5D2qfaIOVnHFT1Bp6rwc/pXXQeCdQ/4WLZeDpbmCO5ubiGGO4UF4i
smCkg45UhgfxrY8c3mk3mnxJaaxpMtzbynzYLDSXtTNIeHlZjxngfKMD0HWpdTZdxWZ5uBz
xUsK4LHoQM5rb8ReHZvDt9bWk1wk7XFnBeAoCMCWMOF57jOKPEOgS+HtQhspbhJ2ltILoMg
wMSxq4H1G7FHMmTqYS8mp1Us2MYNaWi6fpF9LMNV1xdIVACjNbPN5h/4D0x710PiLw1YeHL
DSJ4Ncj1L+0oTcRoLd4WSLdhXYNzhsHHqBn0qJTtoLW1zjCpXIxSr1zVlk3Nlev1raj8L6h
L4On8URRb7K3vFs5MD7rMu4E+3b8RUuS6k7mPD971561uRuvlKqx+XjBJHr04qbRfDN/qug
6zq8EOLXSY45J3PcvIEC/Xlj9FNWvD+i3HiDWrDSLQhZbmURhmPEYzksfYDJP0rnm09DOVy
nJKV/dKT0BJ/CnxoWXccYHPPrU2o6Zc6Zrt5pl4nl3NtOYnA6ZBxn6d61te0KXQNdu9GlnW
aS2cKXQYDZUH+tc7aQrMxgN3Tmnuik4710EXhfUW8GTeKAo+yRXC2+P4iCOXHsCVGfU1Bo+
n6bezS/wBp6wumKoBRmhaUP/3z0rNysWoszUgG0cfMenFOVVZirqFxXX614ag0qHSms9XS/
fUYzLHGsLRsELbVJDf3ucfn3FS6z4XsdKt7uJvENtNqlkwWe12MvzbsEIx4cg9elYOfc2VO
RztjqmoabaXlnZ3bRQXy+VPGuMSqDwDTYbVcbjjPqcYratvCt/cWujXNqPtMuqvKscCDBTy
2AOT0xzn25rQs/DkV94vTQINXhkUIzSXKKTGpRCzAd2A2kZ71lNnRCDZgxwrk7eSe+OlSx2
3ybiO1dXrcmlTx2ZsNQt7gRIIlhgtWhCKO5LcsSeeT3pNE0s6xqMWnRsIfMVm3kZAAUt/Su
GVR3sjujSscm1ruPI5NOXS5JP4cA5xnjNdrH4eaHRH1W7lW2Rztt0b79we+0eg9auSeGby2
0Oy1h08y0uUJDqf9WQSMH644rF1pJO3Q6IwRxUelxKuNu5j3NO/suIuWT5VHX612P9jyNoU
+qBwpimSHZ3+YE5/8dq5D4Zb+0NK095lzqCRyK2Pubzjn1rH2s2dCikcF9jijG7YAv6mqM0
RkPAwOwxXaw6NJqHiWHR0kCGS4FuJCMgHdjOKij8PSz6XeXsMod7N1EkQHzbDxv+mcA/WtI
1HuVyrY4n7KfTnFMezzkla7W88PvY6dZXM8gE14pkWDHzJH0DH/AHuce1GjeHV1e8nhkuha
RQwPcPIyl8Ko54Faqq78ouXqcI1mCScc1A9rtHtXeav4cGnwW95bXkd7ZXO4RzIGXlSNykH
kEZH51HrHha60mx028usbb6HzVA/hOfun32lT/wACFaKqwseeTwsIMckisxVeMNmMFc5r0+
Hwrp9x4fh1XUNbTT4553t40a3eTJUAkkr0+8Kwda8MXulaja288kU8F2FaC5gbckyE43A9e
vY8jFdtOp0IaTPP7wxyj5Tgr29azTkMFr0G68EyTeOb3wtHqEUd5A0sUDMpC3EqdEHoWxge
5FUrqyvNX8FyajeR2ulWOh7bKGNIMPdXDHLgnqWwCzEnAGABzXo05rlRzTjqee3QkVtyngj
oKoyF2U7q9Ct/B9muh22r+KNej0S3vQWtIRA09xcKDguEUjamQQCSM4OM1mW/g211Pxxpvh
3R/EFtfQaiQY7xYmXy+vDocEMNvT3HPNejSqR6nJJNnDuMjoc1C2feuk8N+H5PE3ii10OK5
S3kufMxK67gu1Gfp/wH9a55s45rtjJPQwaaIvzqRTuQq2cdRzUbDigNtGMVpuQDID2NRsu4
9xUhzncozmhh3qkwI8NtwKQgjHPNPprDmqAepGMg5NOQ/jUQAGaUL9SPWkIn8zovanJIqk5
9vWq+3gHrRsOeR+tKyJKS/ezT8YOaIwN+akIqixwB24zRin44pMcUgI8c9akXOaTjNSLjNS
IVRyKsItRoOlWE61JI9V6Cp0XCfWmKvtU6DgdvrWbJPW7rxHa+G/BPw7v08P2l/qkNjPLa3
V08hFuwu5cHy1YKxB5GateBJ9AuPh5qreMrf7XaXmv24klkkdFilaCbbI+whmXd94Ajgk9q
8pa4upreCCeaSWKBCkCO5ZYwSWIUdgSSeO5qaO4ulsHsVuJFtZHEjQ7zsZwCAxHTIBPPvXI
4XXz/AFH7Sz/rsemaA2uSfHedvEUCQamkN1C8UK4jRFs3WMRj+5tC468Yqh4NnjtfhF4kll
0KDWl/tWw/0afzdv8Aq5/m/dMp/XHPSuLXU9W+1peHULr7TFF5KTGVt6IAV2g5yBtJGPSl0
zW9c0QSro+sXuniXHmC1naMPjOM7TzjJ/Oo5X+X4B7RfmesGDzfjp4C1ySJ7K61Z7O5n0+T
/lzIk8tUXgEJsRSoPIBHWuD8V6ncXy3FvJ4R0rSlW4JFzaWkkcjcngszkYPXpWGt9qbakuq
te3Bv1kEgujKxkDjkNuznPvWlfeI/Emr2RtdV16/vbbcG8qe4eRcjvgnrzU2tYl1NGdl428
SQ6ZqGj2r+FtD1Bl0Swbz72CR5GzbpwSsgHH0rB+Kc32rxjbT+TFAJNKsHEcQIRM20Z2qCS
QB25rlLme6u5VkurmSd0jWNWlcsVRRhVGewHQU+SW41C4SS9uZJWVFjDyMWIVRhR9AAB7AU
krWYpVL3NrwR4Zi17VZ7rUIZm0jTI/tV8Y1yzIOkS/7TnCj6k9qpeI77VtY1251jVLWS3e4
f5IzGVSNAMLGnsqgAD2q3pOtax4eZ4dK1m6sVmCs/2aZo9xHTOCM1d1jX9X1OGGPVtXvNQj
DllFxM0gU46gMTjg1Epvm2I51axysbYYfx47dK9b8P31vp/gnwzoGoyeXp3iSS++1sekYZo
4oZP+AyR5+gPrXnAsoTFkA5HXiluJLxoreC5mkkjhQrChYsI13E4A7DJJ/Gok1LQUJ2dz1y
wtzoX2r4Zhw1zJpF5PqPlnIe7MfmouR12JEo+rNWD4MttO0zwpq2u6tqMmm/2iraXYzJbmY
jIBmYLkfwELnP8Zrh473UU1H+1I7udbtySbgOQ5JBDc9eQT+tWlnuZLSC1kuJHhgz5cbMSE
3HJwO2TWLT18/6/wCAU6i7bHceMLWw1PTtI8U6Xfyairxrp97O8JiZp4lG1iMnlo9vOeSpN
WfH2n3118TdQjt7aRmubiOOE7Th2KKAAfrXDQ3V0LZrNLiQWzsrtEGO1mGcEjpnk/nW7J4k
8RXEcH2jXL6XyHEkQe4Y7GGQCMngjmuaTaYcyd7no4ufCNtrMHhqbxHItlFZNo80H2MtGZG
OWl8zdjiXDZx0UfWuO0bwrJ/wkd9bavDILTRSz33lgksFOBGPdzgD657Vy8cZdizEs3UnPJ
NbUPiDxBa3M9zb61exSXBBleOdlMmBgZOecD1rJya1NeaMtGibUJNY1rxJ9snhNrcXcwSIM
PKROgVQTgAKMD2xXVTW91r1rrsfibRxbarpdu0p1NFMbO6kAJKPuuW7MBn61x99rOsarFGm
pald3gQkoJ5WfaT6ZNXrjV9avrBLS+1S6uLeP7scsrMox7E1hKVlodELNncabfWafDXRtDn
n/s+bUvtcUWoL/wAsyJR8jHqEbOCR6DqM1l+C9OvNJ+IsNpd2225hiuA0bgkE+S/HHUH261
yjtNLHFbyTO0UWTGjMSqbjzgds1oWt9qQ1CG5W+uFuYUCRSCQ7lXpgHsO1c86tnc7YRuizq
Fzc3aQ7vD9lpgU/etrdo9+exyxzXSeA4yniywmdQ20SfK2cN+7bisW6vtWvlRNQv7m7VDlV
mkLAH2ya3dHiMcaXEchilA4KnBHH+FefUr8rUjtUNLGxrVq2sKmvWrF7QgRPAf8Al0YDhAB
/D6H+taU11Np+maJiMSwPaOs8L/dlXzW4P9D2rNt2mgV0ikZBINrqpwGHoae/nSRokjs6oP
lBPAHXivPdd6tdTVRNO50uFPB93PZXHm2tzdxPGrffjwrZVvcZ696HgI8V+FABkLBbf+hVR
DSJbtCCdjYJXPBIpim482KXzpPMiAEbbuUA6AelH1m0lK3b8B8un3mlpd+r+NLaIaHpqE3g
HmLCwcfP1B3dfwrG0CF4PFduu0PFPN5EyMMq6McEEfQ/yq1HDLHOJ0ZhKDuDA859c05YGWV
ZYyyyKdwYHBB9aX1qXu36f8ArlWvmY2uLLfa3dXEwGQ5RVAwFUcAAegAq94Vt44dQv5Jrfz
UFhOGQkjeNo4yKsmxLszHLMepPUmgWskO5omZNylW2nGQeo+lTDESjLmBpNWKMEKa9qdlZS
WsdhpNlvmeOEMQqdXYknJJwB+VaF9Dp3iCw1e1g1GW7u5JPtttE9uYwhUYZQdx/g7f7Iqsb
WSMOI2ZA67WAOMjPQ1XW2lt5FmhZo5F6OjYI/wA/1raOMa0aFy9UY93pNxdeANMitreSZxf
znESFiMrH6Vn63p81honhzRLlV+3w3MlxJGeWhRym1T6H5Scdsit/7RqFnAYbW+uLeJjkrH
KVBP4VztxaSGVpizM+d2/POfWu6ni1o/T8LC5f1OS+Itpf2XxA1m/8qaAG+kkil2svzBsgg
1T+KusXN9d6HbtHFbQtp0N88cKbVe4nUPLIfcnH5Vp+J7jVdRVY7/Urq8jQ7lSaUuFOOoBN
cDq4nmkR7iWSVo1WNd75wo6AewFe9haimkc9SPU1/HVnd6zBo/iTS7eS50t9NtbTMSlhayx
RLG8TAD5TlSwz1DA1B8O9Ov8ASvi54W/tOxmtnnlE8aToV3oQwDYPODg1z1lrOsaLM02jap
d2DuMMbeZoy3sdp5rOuNU1abU/7Wm1G7kvwci5aZjJn13ZzXrwTceVHFI9F+H/AIuiv/iTp
9mvhPw7ZmUTr9otbJklT9y/KtvODx6V4q+OMdK0kubuzuVuLWeSCdM7ZI2KsM8HBHPQ1nNn
dXfTjZ39P1OebvoQ8YpO2akxim8+ldKMBnIP/wBenAE85pM9uoqRcn+HvTEM29TTThuBUrj
kYqPB9KdwGgc81IgU8FqdnC5pQfm4FFxDdqqSuePrSoo5+YfjSsCORn8abnk7sZpCKcf+s5
BxTm+8e1Kuc8UHOea0bKH7vlFJ+tA5xTsc1N7gIKkUc9SKTHSpUX3qWIkjXPvVhE5FRovI4
qwg/CobIJEU5GOv1q0sLADIPTNRRLzmtmeEKkDAnlB83rWMnYhsorGO4JqyiAKTubJ9KmEI
5I5qRYyRjtWLkZXGx2+8ADJyPxpssKiUqTir8KqADnn2qN03SE4yR3rHm1JuJHbR7cM3Tn6
06SBELqkgII69xT0jyzZGetNEbK7Y+tZtiuU5o/3rKBgDtTUiZg2xSeOfzq00bbj059aI40
AKyHjB59KbY7lZFMj454FaSbXiSJmAYfxZ6VWSAtN+6yyk4z6fUVeU2QOQOR2xxms5MGxnl
tDIzNMXz2Ixmpfkzxzk4yKklIkkDs4CleFGBkU/zIPuj5SOTnj8qxbJK0jhnCqDgdyKnt48
sPSmKvmSHHA7c1chi2offvUSlZDHrHtYfhyasqm7aqr+FNSIsw3cZx3rQt7cmUcZ5zXLOdj
RIbFDtADDH4Vajs2ZhtP41oJCGzuQuMdjV+GzCKGXnPvXBOtY6oQuZ9vp+5izDHar0dimCS
K1Y7VREAKtJb7UNefOuz0qdKxhNa4faoH1wOKnitdrZPDda1Ps/wA/TP405oecKDn2rndZn
bGA+ygS4mEbA+Z69s10FvZNEQy9PTFZem7bW8jkdeB15ruoLRZUVhyp5BHQ1yz1NtjJht97
gBcD6VfSz6MBV+G1j8xsNnbwcDpWmlqNm6s+UTkc41oN3yggelTR2Jx92t2Oy79DVuOxHPA
PNJQuLnOfSxPXbzU6afjH8q6WPT++3tVuPTuBwK0VJsl1Dkxp/tSNprHnbkV2g05TQ+nR7S
fQd609hIn2pwcmnFR93j6VTmsD/d/SvQF00SRI7AZZcnacgH2Peqs2lYz8tZyotFqqeZ3Nh
uPzJWHqEXlBgseT6dK9OvNM2g4XJrlLzSt0hbHPcVlblZqpJnlOrWrFGLIVZvevP9SidSwY
H2Ir2/XbBVs2Ljp3ryHWIFErnkDnv2xX0GX1uYia0OFuo8SH/Cs6T+VbN6v7wjNZMuMHjmv
qqTuedMoTrkbqpMOavyY5GKpsF3cj8K9OD0OSRByDTCMipWCnpTccZ4rZMyZCPvGnpuxilw
MnilAzxVXJDnjPFJgk4p3ltwSp9abk5oJHbSBhlxQPlB70L8wwf1707ZkcFSfalcQ3GSAc0
GNieOlPXIkAKg81NJEQ24cA5wPSlzAZQpp9qd2o/CtmWSJ9zinHr3oj+50qUL7dKHogGhTx
2qdBtPqKFTHap0Ws2yQXrzViNckcUxRVqKPkVmyCWKPpWw2GtbfDZIBH05qlDHWqilotrdB
0x0rnmzGTDysLlu1OWMY9c1cRSUJ9qci4Rq52zG5XRQqZ478UxV5Iq8EXyyMEe2aYE54/H3
rFsVyLa+44P15ppVlLMeferflKWOab5e0kY/Oo5guUWXrz+BNRsn8W7P07VdaPPNQMvJB/n
TuO4WZVC7ed5bgjaCODz9asedDNI0iIkZxyjYx+FVtq7OCC3cd6aztu3cDHp0qXqMjxI8gj
3ZOdoHbrVqQM8qx+YrHnJz0warqSjhh1B71PG4+Z25bB+tJjLVpECv3sLn+ta0ca7Qd24Hs
apaezrztBzx68VtW67hntnpXFVlZloghXv9BWtZx85J4471Ekfy4I960bFN0m0LkHFcNSeh
vCJctY2X768H0rRWEYCjpRbxski55HQ1ejXLnAyM15k5npUoWJUjCxbVqcIMH+VORRsI5+t
ShTtPOTXFOR3wRX8vH1qRIhy1T+XuWmlDuCg4auds6ERKOTmuh0zXWsbQW8tuZlU/K27GB6
dK52ON933s81ax8tQ5NbMuyZ3Gg30OpSTKuUcvuCE5O3A/wNdSbcInORXlWlag+m6pDequ8
xnlT3HcV30fjDSbqJy8htyAPlfqeOcVrGatqzGcHfQ10VRdQR8ETBjnuMY/xrWitVA6ZFeN
6xq1xql6JFZooYsiJVONo9frWlpPjHXNPkCyzfbIQMeXL6fXrV060E/eWgpUpW0PXVhAYAA
YNWBCorlNM8d6VeGOO6R7ORjg7uUH4110M0NxGJIZVkQ9GU5Fe9hVRq/A7nFNSjugEY7Cmz
wqLSUvjbtOc+mKsqQKyPElyYNBnCn55R5Y/Hr+lerVo0aVCVSXRMzjeUkh2lIjaJZMqhV8h
MADgfKKsNEMdKyPCdyX0trRyS1u2Bn+6eR/Wt4ivOhThUoxmuqLd1Jowr+zMmdgwDXKX1iw
k9Nor0CYYUnFc/qMO8lgn5V4uIpKMjohNnkXiEO0ckTDGewFeOeIRtLjO089a908VboV8xQ
OhGBXiWtQtKzyPwe1aYB2mzpk/dPOb5SWbHQVjyHg55Heukv4trFStYMy8txX2VGV0cFRGb
KvU96pSKeh4rRlHGO1VZFyTnrnrXpwZxyKXtQq5HvUxj464ppTavX61vcxZEfmHQAAUnf/G
n4557UzOw5FWiBdzAgleM/nTfMTPK/wD16sK26Jty9BVbjdnp9aFqSKSCp4/SrEU4X/lmPT
A4qFWUkZ+lSKxSTzIzgik9SWOAMk2BhT1AJqdpJFVQ4xxxjmq7zncxcZYnJNQusuxH2/K2c
ZqeW+4WKuMnH9KCuD/9apMc+9Ky8nIroNRyjC1Mi7hTI1qwi81LExVWrCqe/NNVOBxVyOPK
g1m2SMjjH41dhQ8URwc/LmrsUfzfWsZMybJYY8+4rRijyh/U5qOGEkYVT+VdDYaRNONpjZQ
erEcCud3exi9TPEbeX1yPyq1DayuDsjZsjsDzXWWeg2Nswe4m85/7mMV0UV5ZRQKgWNMnCx
xgDNLkX2mHs+7sebRaVfTPshtZWYckBTmtWDwV4in+aOwIU85Ztv8AOu0k8SQ2oMcMaEjjP
arNrrU1xHvnvWRSeEVcEVFqYcse5xY8C6+2WW1wAcZJ6/rmq8vgzXYyd1mWJ7LzXqVrfWUi
BzJJLKfuq7Md34CtqG7WL5ru5RF7RxAL1/WlyU31KVOL6nglx4d1iHdusZflHJCnHT1rJm0
u+j5ktZF6n7p5r6ij1ayVQ4tEbnkyNnH1z9KfONJ1fDzwRPjjlMj9aPZQ+zIPZ22Z8oSIVJ
Ups/DBqDHJ+b8q+nbvwL4KvG3TW6xP13REj9OlctqHwb02eUvpOqfKf4ZAQR+NZ+za2dyeV
o8JK5Jp4i+hOe2a9cm+CGvlybS7t5R27GuK1jwrrGhXH2fUtPlt3ydpZOG+h71lNSirtDsU
bNF2DLYx2FbMPyrgHr0qlaxsybSfu8dOlXlSRU3cYrzKkrs0ii+qjON3b3rQsE+dg2cHHTt
UEMYMUb45A5rRslVD5jcjPGK8ypLRnbSjqalshx6jPIParcK5P4VFAqk5DZY9sVahjO4fyr
zpyPTgidU5FThcDB609Y8hdv6ipVj4HvXM7nSiIDvTzblwSo4qdI+npV2HHlMB3HFZ2NLmQ
sDA8rUvk5PI4q+0fHTnb6d6asfT5TWTLM94wvCgfjUawszDNankEk/LxUi2xznbyanUq5QW
AbhwMVZS1zzjNXY7RjzjjPStJLP/AEeNh15B/OhRfUlsx47U46Vr6c15ZS77W4eE/wCycA/
hU0dpz046VfSKJLkxnhl9auKs7oiTub2ka7dTX0K6gEI2lRIBg5OOv5Va8RFri4t7dei/Mf
r2rkZtTaC4EUMO/nriun0yVbyNJJAwkwMhua9SGLqVKToSd7tanNKCi+ZEulxNaaiT0WQYP
9K6EtVHysMGHBqz5nAr0MNP2cHBmE9XcSYBlOayLhlWMqe+etabNxWRfHsy8c81yYl8zuVA
898WW6sNw+Yk9v615Hq1iDKSEUc9xXs3iM5hZQvTvXmOpKy5JHBzjArhoycZux2rWJ5bq9h
hiMA+vFchfWuxmPfnNejataTec7FDknPA68Vyl9aMQ3BAr6vC1dEcdRHHyx4HORVGRVyfWu
guYDtwRj0rHmjwTx0r2qc7nDMo7KjYKMZq0ykA+v1qBweK7IswZWkwo96h7c5BNTnmoiuO+
a3TIFwez8HtmmlSBmg/Kc9KNzNkE1WpI1TxUhPIK9Paovu4+vrT1+tMQ5ly2R+lO8yZUVQc
qOB7U8dP8Kl2rgD+RqWxXsZ6rk+lSBSaf5e3Gec08KB2rU0ERCOnFWVHPNEa5qyqZxwM1Mm
SNVTuGP51owRjjNQpD92ta1tTIQvAFYSZDYyKEMwA5+tbFnpskpDbQi92INLBBHGflUOf72
P5VrrJtQBj0+nXFYSdjFs0bGKwsvuqXK/edh3x0Aq02qYLsMNk/IMcKPWsLcSm0etPBbI7c
cevSsJVGTzvoaBvZJGyCcfzqc3P3SpKlRwazIxwO1TqvT8qx5jFsmWQ7t3f19KtLcNjDcj0
qkF689fWpQDgetZ3JNODUJY5VMYBcYCsR0qf+1GScyk8k9DzxWOvGWA5qPcWdQSKlsDr7XV
ri9kH2iQJADuwRwT9O9bkfiSMbLfcY1/2VBY/4V5u120UewED1x1PtUkV3umLMx2nHTqaXO
x3Z7Fp2uW8mGjtjgfxO24tXRLrFqEXcqRrjgE14Z/wkBtwq252FemB/KpIdbZ2UXDvKx/hz
/Oq9u1oWqjSPeodfsjIAs4U46Ka0JH0/V7XyNQht7uE/wAMy5xXkcGuPbRxx2sMNsWH3nwX
P+Fadr4guVYEX6Ox6jAxWqrPqWq3c6LWPhVoWpW7to1wNPuW5AI3Ifb1H615R4h8Kat4ZmW
21CDKsfllj+ZG+hr1Wx8TtlgbiOYj+4/Ire/tDS9ZsmtNRg8xW6h1GBWNWlTrK8dGbRqRZ4
L8yQBWToMDjmtbT/8AUEbQ3PTFdrrPw7huFa50W8V2HPkt/F9D61yx0jUtMdIriHYWyVLDG
QO3+f6187iaFSmryR6dFxb0LNuoaNise1l9PrVuLdk7Vqrbudh+THvmrVowZDkc15Enc9KK
L8RYgZXmrKqPxqKP8quRrlu9ZmiCOPIHeraxYx/KnRRjjH5GrkcORzUjuVhCcdM5pPI5449
60/JJP/1qVocn7nSpsVczxB82W9OtS+TuAOMba0Et1bOeMD0pywd8H8qnlFzFBoCB8vrUsc
EoUDcSPc1e8v58DsPSrP2bZH8x4PShRuJyKv2Vygxx+NNa2JJeU/Mc8mq93eSW8bIrFeeuK
x7rU7raPm6DipckuhSTZvwyWFsQt0drnuP611OmvCUVkI2kcY715I11JM372QjB6Hiux02+
t7G2hb7WcY+76VpSq8ruyZw7HcXF0sOWasu61C6YKbYBcckHvWPfa9C0a+XMspPpSf2hesg
W3WMse8mcAZ9q3lW53ZMyULHSR3nmQg7vm7+tQXEgZMGqXnKzbg2PXFMlmQIdxwKHNtasVj
mvEUyybYYQCfauOa0z/wAfC4T1PWt7XFdX3RPu+lc7cy3EkfzLn+lc19TpS0OV1uO3W5b5d
ygenauL1JImB2jnPau31G2nkjdz3PeuQvbRlYocd9w/KvcwkkktTlqnGXlsTkgDHXFYU8PO
TxXa39rGPusfeubuYzjtkfSvo6FS558zn5ImAPGD2qk/B6/nWxPnBzzWXMPrivUps52U2+9
6moSenbip2HzVEV4xj9K60QRsxORTMnnn8alKHnj9KjZTk9a0QhM5x2NG7A68UY6dadt555
zTEAcgVJ5nA4zUe07RgcUxieODSshWLx3Mcnk05UPpU4i56VMIsL0z+FO5bYyFc5XFXYIc+
lNhiXqB6VpwQ59h71k2ZNixW6ghmYAdeatQ5eY7c46CoZFG8Kp6nJFaVmvlpn1rCUjJssRD
yQN/L+npUqbmbLNz9aiXcxyTn35q1GvTjIrmlIxbHqOKlA6UqrxxUg6Vi2QCAY61KnSmqOP
6VMv8I7+tTckF+917VIOgwKRQcdMVIBwOOagBvaocdwcVaZT/AIGoSpx0OalgVWUs30qJnI
Xg4NWmBHQVUfrn6VDGQNKxlHTHfn2qa1uzDIZMgbenuarMGL4qJyyjAI/WnYDVOrTtcea05
Vu5Byamt9RuJJS0cwhgQfeY9PoO5rnGkPToO9NWZzlM4ReWzRyBY9N0TVNPO5t1xOy87yQA
fw612dn4js2ZYVuJgPYBsV41Y3t5fTLawttUgKfmwMeh9q72PWNF8KWcEdvMl5qX8caqdo9
i3+FCbW5NtT2XSo5ZLdZY7pghGSXjABFass+iTj7Jfz2spGCAT82eoIrxHT/HOp6nv02zm8
oyACXymYiMem7r68ZrudI/srQIUvr6ZI5yCWDEtL9ST0+lbqomrPbzN4VOV+6dBN4F02e2k
fT7x4/MO4B4zgfjVSz8AXlu48y8h2HqDn9DWDqPxdVrqOz0aLCrhFZuXP4Gtu11+WG2iu9Y
vpBNINy2643kY+pwPeuGWFwtR83L+h2rHTj7qdzdj8Exo3OoKVx1x0+tQ3Ph63tlLQ3okI4
wqmoZPFUcmkPfRxkRFT5IBH7zGct9OOvevLtT8Y6xfTOrT7Ih/BEpPHviiWDwsdFC/wB4pY
+p0Z6SqRxHa8mzH97/AOtV+1jWfIiljkxz8jA14xFrUMIZ725uC/UKPkBrY0PVbe9v1S3Up
k8Lklj79/6VwvLqMn7rsEcyqL4lc9bFpIpIZSKXyhn72cdqyrQ2q2TSveF0iUs7rIxVQOo6
9a4PUvizbwXxisbU3UQYjzlGOM9xzn9KieVwj9s6FmL3cT1YQ4PNKY1RSVFcnovjOG+jQrA
STjJI2Bas6j4402C68u0IuAF6xIWBPpzWDyt/zGizGFrtHQQxs0gkfGeKsahNtgUKoO3vXM
aZ4ovNQJaPRZJEU4Y4CgfQ9K3TKdTVvs8JiGcMski5XjmpeVVlH3Xc0hj6UmYV8zTLy2V7i
si4WOEgD5z6dRW7qNjPbx7lAZM4BHT6Vi+Q8kg3da8Wth6lKXLNWZ6lOrCavFlYWxuH+X65
9Krz288DFHLfT2rfFkYUXHJqPd58piuBlQcAmsXCxqpGXYxPcSKjN37V3FqqwWwXqTxk1gC
x8m6Dw/nVuW7khUADp1zVxXKiJalu4uPJkOw5BNY+pX0/lBs8fyqwb5ZGxx61R1CdzFthiV
yfeh6oS0OdutZmjfbIVI6c9RWcddV5DGqrk/xAUurWshcYUZPPT/P+fxqDTbGPzPnXLdea1
io8t2UzQcLdW/mbQB6Vx2t2OyVpE6NzjNdxOBFFtQdBXH6ofMkO7r0A/wA/5/Wt8O2paGM9
jiNQiIDY/IVzV1EWzn1612l9GVQ8cVzN5GwyRya+mw8zzKhzF0gX7p5rFmBz7Vu3YbmsWRW
z+Ne3SZzMpbfmpAo3DgVIyfMaYow69OtdZI6SNQNveoBGuD3q4wzjvmomjIyd3NNMi5X8oY
+737UuzGOlWFjZhzxSMn1/Gq5hXK+0EAdqjaDc3X86t7fl64560jYBxz/OmmK5qJDk81ZWA
88cfSp1j9qsJGcjtS5gbIIbfjp+FXQoWAkLlm4qWGHgnA5p00IKqGWs5yMmyvDGWfcea041
YDBFRRRjIq4qjA5xXLKRk3cEU5GB6VaRSCDjGajQDv0qzGvP/wCqsmyGOAOKeBjr7UqipAO
nT8Ki5Iqg1Kq9OKYo4+n0qZVzx2oJEA5FTKvHSmgfifwqVR0+lQBGV59RTCvft71Y2jHIx7
0wgZqGMquv1qnKvHt1rRZQO1U5Fyc1AGe3B/rVds7icZ5q0yYOcYzVd1wKpDKMnAqvKQoHP
zVbdeRiqNxjk4446VsikT2upPpyvLGcSkHaTzj3HpWVLe3U0xcykyN/Ex5FOl5zmqxO07ut
axity0kdno+uLodl9oZ9r9scF29SaytQ8Z3t7I7LIf3nLc9a5u8meVVVuMc4qK08tZw0oBU
dqSox+KWo1Bbnpnh28g0yx/t7UstIBm338hn7HnsD+dPuvGd5e3Mst1eCe8vW/eyMg4X+6o
7CvOtT1Z7qRI1yI4+gJzWct+8bb9xz0+Xg/n2pLDuWrEqTPadT8djTtI+yxzFnm/hVvw/AY
7VnXvjy9tdCj0+zkSGO5UF2ABk/E15JNevPcKz/AHR2ximy3TSSEs2ewzVLC92NUTvY9Uad
TJPcs7dMsa07LxS1hbNHa3ADynDMDy3+f/r15vHelYuBwag+2Nu5Pt9KPq1xeyPU5PG2pSW
r2a3jGM5yM8DPYf41LP4h8NWugwu1xdy6iW+eJcJEo9gOTXmUd2It21hg98VEs4uLljJ8wp
LDIPZHf/8ACRSyI0lvKYo2Odu+ur8HeLLCwuEbU5TIHPlxR5G0H+8favGp7hcKqjp0x2q5o
0iy6hBHMu6Itlv90DJpOgoq6JdLS59sWTJfabFf/wBrwLbgcxx45GOmRWZca7pmnzrLpWns
xz+8coXA5z1zXzVb/EHxJo+qLILg3OmMNjWMvzQlPQL0B9xXetrS61o/9r6U8dtp4+WaNAT
JCf7rY7ehrKfMkmkQ7pHpmoePra81u00q0njlkuTgJ5ZDI3br1qbWU1ezaJbdN9xjc25wCe
OgXtXnvhxdMm8S6PLHOzK8wLSEZJPsT2r1jxrp0c0xvLGF45AuDJvIIHr15rPkVSF5a6jjO
Su07HKx+N5Le+S31yzlsE27TI64U84GfTr+vtXT2stjfrvs7lZccnawOK81vriXULWfR52N
2BkebNyQK5zTn1LwxdQalZxzXEIY7zA+4BenfrivKr5dCorwVjuoZhUp6S1R728nlx8Dn0r
OvJWMYLKQDxzXG6T44e6uJlu2Vo8ko6jG0+hH+etdVLOZoh2zz+GK+er4edF2ke/QxEKyvA
zJWLyBAT+XSrSF0iKrxgdMVG5UOCMD29al+0BE+b8BXPGN9EdTaW5Skt5pmDsw/EVUks5Um
8xR07Ada5Txt8ULXRbd9P0NY7jUejzPzHB9B/E36CuM+G/jHWtT8YNZ6lqEl0sqs2JDnt2r
145ZV9i621jz3jY8/Ilc9XuDMw5rJvIFblgM1vXLqQexHWsO6kXmuCndPQ6ZHIakmA+1s1z
F2nyt8oGD7etddqGCXZunPFc1dBcPjHXpX0WHeh5tVnLTw8nHIPT3rNnto1TduH0roZUyzb
l/Wse+VAM8Aj3zXtUpHIzn5lw5xyKrqBv78GrcvL9j71AB844r0ETcQpzkOD+FMAbPHFW44
GdvkXmtK20qSUqWUg9xihzUdzJysZMcMm0HYcduKft+c7ua6uLTJpIyjW/y9yRTk0Hcu+YB
QOg9qx+sRMec5T7N8mduO/tiq7Rru5XNdR9hlJOPnX0App0aZsAqcirjWXVi5x6R81OsTZ4
9KkSJs1ZWLB9q0uW2LBH8uO1JKoMgHXHoauQR8cDk1XdcSN1rGcjNsRFGRVkxlNpP8Q4xUa
KdwrWuLZksEbByv6Vj0M7lFc/hU6daiUEmrCLjtWYXHr24Bp4HckH8aFyQBTwrGkSKucH/A
BqZegGBTVVulSqp9+1BIqDBH+NTKORTQvI5qYLyBUjG7evaoyvGOv41Z2/Wm7f/AK1QwuVG
ByOlVZF44rReM5/HtVaSP9KkLmVIvfPWqj8titORMD2qnIhyTikmUZknTuKoyda1JFP/ANe
qMynOMVtFjRmSDrjFVJAeBya05EODj/GqbocjtW8WaJmbLlic1HECNzcDaCeatSpgniq78A
8+n41umaplV8kknmqrZ4FXcdBu5quyjHFao0RBzxTS3+cVKyj9KjOK0uUNLNgjk1GrMRnJB
9cClfAB9KYGwGGf1rRIZN5jDAbA+lEUpVz71X3ds0m7BBp8oWLvmt56HgmtrRJFj1ZTgABG
J9OhrnNxYhzxg1s6dJtvFZWwzoy/mKwqx92xnNaGs10skZSbjJO1qfofibU/DmoC70+TaSM
PG43JMvcMO4rBknXO0jK+vpUNzO3lhgwPbNZRp30IUD6n+H7eFvFDx+ItFj+zT2nN5pLNkK
/Z09VrrrnxdDHdJMtpIxcGHyDwE9WNfIvgzxRN4b8SWmqLKyxo22UKcblPWvpnUtf8P3GhP
rFqomvWwqCIgqWPrXJWh7N+Rzzi4OyKmseIreHUXt7dYYZJ12x7kAEhz61Tt9Qurdli1Nkt
SfvbWJDjPYU3TXvri2kfW9HguIf9ZFHImd3ptYdP/rV0GreDbS+it5lvJLWZ13GJ+kWcYIP
tXPaTVzHcsWvh7TNQsodQsriKCEYZlRQDJj/PSnnV7SxJt5rhTEOFcfyzVnwfoa2Nxdrcf6
atuNiK0nysP7xx61b1jXtD0TTp7y20qzvdRLOsRZRstyo5/I4FZ16FOrC1Q6KFSVKXNF2Mu
0vI9S1ZdNsonluHPAHIx6n0Fcn8T/H1n4YtbnwzozmTVuI7i86eWCOVX37E9q5+4+PLafp2
pvaaXbQ+IJz5Yuljxs9W6c+1eC32rXF9fS3l1cPPNK293dssxJ5NVg8sp09Yr1v+S/U7pVq
tZe+W7m+kmyzNlu+TXefBdPtHjSadgCYrdiMfgK8qaUlvl4Br1b4JQynxJe3P/LNINpPuSK
7swioYOfoVRjacfU93vJAiHHLfyri9RvpUuQNx24/Kun1CbCbQcmuF1OUmY96+GwsLvU9qq
9LFW6vZWjPzZz27Vj3Lu25+hBqaaVljLBvWoAylSG6+9e9TjynlzkZczOsRkJzjpXNXkhlf
p9cV2M1vHJGdoz14rCWzj80qRxmvSpSS1OZs59oGEgypojtmacJWxPaMJio7d+1OtbEfaRk
nnHBrr9poZuVixo+lvJOI/LJbNeg2ehrEsZZAGzTdF0+NcSNgP9a6m3KttDfNj1ryK1Zzkc
9+5QOhGdR5eAw68VDJ4fZj8xX8OldJJeJaWzOIc45+Xqaw/wC3YJrgQu2wseh4Oaxu76EN9
Snb6HFCkhKKxzgEjpVGS3VJWUx4GfSuskaNUCp6dK526k/0htoU+vOK1T11IWpxiQfSpzCQ
3HSriW/X5alMHPSvbubtlWPcAccGqBHNbSxhY3ZugBNZIUZ5rGfQgmtI91zGp5BYfzrqLi3
MljIoHbisLS4fOvkHQA7vyrrtq8qBwc9qlbGbepxaqc1Oi/N/n1p9xGY7l1bg5J/OlQKazG
OA9qk756ewpAoC9OKf3x1/KkIcF4PB/wAmpVC4yaauNvFTDp70xDkXn3qZRj8BUajnpUqjm
pEKASv0o2Ej/PrTwO1LgdaljISmRVeRD/8Aqq+VqB4+p/GoC5mSx1RkTIPFa0kfOapzR/7N
QO5jTJxVGVOla0qYPIqhMhzxWsWO5mkdSRVWVeeK0XTHQelVmBzxx+NbJlpmTKmTUDJwflH
WtKRMdsVVKA9q2UjRMz5ExiqzD/OK0JI/mOFzVR4+uK3izRMqsOc9ajK+vPFWD07VEy8Vqi
ysy9TURXBzVoockVGyc8j1rRSLRXYZzQRj6VKyYyCtJt56ZFaXHcav3Tz0qYTskqtGxUjvQ
oB/hxmo2jK1OjFuWZCrPnsaiwJF2sxCjpSRnLhTjGM5qxDD5pP7xUGM81Pwi2Kf3TtzXb+B
7qZdcie5mJhiBOJDlVyMbsGs2SysbWzE32d5ZGH8WMD3rOjmlVhiQ/MMYyRx6cVjN+1jZGU
nzqx73pvi3TY821y7vNBlY7iRwqDHQ+mRWk/iq31F5TJeN+8I8ycsAoGemPpnivDotRliVY
GaPYFJwYuGx7rg02bxBJKmH2tBKoLRRnbtI6V53sJPY5vZn13o2tQSaLFIFQXBWOQuGCqo+
7zjqB6dM15/4n8S2d1BceTtaJpmEOV2xhBxu49cZJ+leS6B4q1F/C02h2169pbu2xpdu9jl
u3cVU1/UZ76Q6ckgFlbKR5anarEsT8x6nj+H1pShJy5WHK/hK/iLTdMu55LiO/h+0jjamAj
Hr97NcZcWoQlhhexIORW1EuNzRtwFyY2QYNReTNcN5ZjRVxjlQfyrvptwVrnTBuOlznvlU4
B59q92+G0DaP4c+0BcSXR3FvbtXjI0t5NcgsY1DeZIFwo7V9A28C2tjDbx4AjQL+VebnFVO
nGmup6GGV5c3Yt3l9JMpO4hs47Vj3UeVDMwwe+ParvRckDrVW4DNF8uQR05r5+mlHY65vuc
3PMoDBVGOapGZcHNW7qFlldevPY1QaGQg7RXswSsebIYbqRWO1QEb3qKSQNhhwAe9OELbgp
x+dJIhUkdD0NdCSOdsrruknX5avxR4AbaBtPWo49kbbsAnvSx3RQsevp7VT1MWzfs7x5Ewu
F255z0qza6hex3X2hpMxdCB39K5YXjZba4GQc7T1qaPVpFOyNlI/rWLovojNnoVzdmazDxt
tBxlT15rEtLX7WzNMNzbvlboRRa3009kWuGCRrxkdTj3rT0vLv5jKyj1PG6uWzjczuXFWeG
ExySbnyAuPpVKRZHb5owx9dtdLHGkoAOAQMbjVGWwl89lJU4otdgjn1tjk4FOkh6nbV0p83
vSPHkE5r17mzMa6xHaMO7cVlY5rQvmZrpo92VQYxVMg7jzmolqSaeiRt9qZxwFXk56Z6f1r
qFLHr0z0rI0WEpZlyOXOetbcY9Bk0IyZz+tQBbiOUD5WXt65/+vWavXNdVqVp9os3IGZFGR
7VzIA57VDGhw+70/CngD8O1J6/j3qQfe981IxwB61Mo6j86YuOP6VKvXJOc1RI4Dk+lSgHp
1pg69akX/IqRj+Np70pzQucjnNPx9KliDbmo3Tt0qxtGSKaRkH0qRFCRPSqckfXBrVkj4HG
aqyx9fXvUDRizR8HoPyrPlj561uyxcGs+SAbjSTsUYsicVWkj5B6/jWtJH6/rVN4/YYrVSG
Zci847fWqsifNxWo0fWoGRcdOa2Ui0zKkUfjVKRPateWIdvyqm8a/jW8ZGiZlsmMd6jYeta
MkI7gfWoHjx2FbKRaZRK8f0qNlyOnPrVh1w3TApm3J6c/StEy0yuy8U3A7Z/KrDKOTio2XL
cfyq0y7jA2KZJ0Az+lSbOCe1IE3EDgHPfiqVgIVC4bI+U8e9acQjiRAdwHZSOD9aqtbRxth
p1J7hecfjVxLq3WEliVZB+7PQg/41EnfYmTN21026vLRGhRcyHLf7g9Of0qrqljFp8KST4Z
5CdpRuVUDGPUGnprVtDo6/6Q8s3Qjdg59D2xXLXeoXF5IXnk3MT37fSsKdOcpa7GUIybNFb
geQim4YJnlNpH61Askf2jzI4y0bfK5bqvvms4EhOGoEjKRg5HpXX7M25Ta0DVmsdQit2jBR
pVZxnAbbzj6Zq5eancTwt58YWV33hAuBEOucf3j79q5aN9twsm0dc81bF7LIrK3RjmpnRXN
zIThrc1FuuSsrks3ygk8H2q3KlqbYSxFNw+8q8t/gKwUS4uJGMULyFFLNtXO0DucdKdHeMo
J3EEHdhal0uwnDsegeEoBd+JoZ5omKW8fBYc57ZPevUmQFS27t+decfD28+1SyvI6mRW5z6
FfWvRX5Vuc18lmLft7PoelhdKZVkcAEdBz396qs2AcnA4FWpAMEmoTB5iYx/nmuWNipmK0b
SSP35qrcQ+XHknj1FbjQrCkjvnPb3rIup5po1j6Ba9CnJt6HnyMYsS/y+/emMOm5sY961Vt
pOu4n8TUUllMy55P4muxTRzNmPJIA3vmq7yFd+M9Kv3FrIpbg1nvkbgV5xXTGzIKskxC5/C
qcMjq4ZWOankTIJ2/lSW0O6UMy10rRD6HZ6Os1xAtqmBuO7JPTpXXWbrBbpDI2GU888Vy2k
TrFBwxD9PwrSF35lwCcY/E15NS7kczOo+1MnzRnJ9BU8V/HyZFBJ5z1rnI7iTCtuPPPHQUv
2l0b5VySBnjvWPKNPU0kJzjvSzuILOSZhwoz161djtfnI/rWLr0gEi2qN93lgDxmvTZpYw9
2+SRjyx54NT2dm95diFeO5Oc4qBPvHriun0OyaOI3DdZOnPakSy1bwrDAIlwQoI/CrYOcKe
AOKavDn/Glmmjt42lkYKvqTQZMlmmWG2Z5WAVVOa4xm3SMyr94k4zU99qEl5J1xGOi1XU9/
T3qNy0rEg6+lO5Ddf8AP5U1f880/wDT6UASL75/Gp1HGf61Cv3R0/wqYf5FMQ75tx/lmplB
zj/JqPbzipl6gCgB6gk445961rfSWaISO+0nkAVTs7cz3KRjnJ6e3eus8oBRjtxUsRz8mmz
KWZPmUd8VUeNlyGXBHauutoyZ2/3ehqpeWCS7ygwwzSF0OVdTnpUMkeQOh+v+f8/jWlJCyO
VdSCOxqFkyvIqGhmTJGcH/ABrPmirfeHrVGaHNQxnPyQ9RVOSI56ce1bskP4VSlh5qb2Hcw
pIipNV3j6dvxrWmhOelVZI89ua1jIdzLaNgaqyRljuxWuyN6VUkjOa2UikzJkjaq8kZwela
7xnvVeWPit4zLTMV4ju9qjMQzg4+taTw8521E0PvWykaKRmmM5PTBqIq3bFaLx8cVVeM4HW
tEy7lUgjjoPWoyGGKtMpycioWXAOatMtMrfMX6/WmkOygbhxUpHPtSxx8FjmtL2KFWyJtPN
Myg/3Paui8JeKNL0D7ZBrXh231m1uIxHtchCuGJyG2n+8fTtzxXOyM2zaD04xVRxnvS5faR
cZCtdWZLeyWs2oXElhCYLVpC0cRbcUUngZwM4+lVW4PFPXGTjin+WWHc/8A663WhZX9Kkjz
TvJYHO01at4QwIYcHv6UnJWFc39J8aX2ieFr7QtOsbOM34ZZrtk3SsrDG0HOBxnt3rCjhiW
JndgxbPSoiAucnOBxz0p8DO7ncT3Oay5UruPUVrbHd/C1Zl1q42KTFs+dcds9fwr2CVFVWb
HHNcp8M9Ft4dEN8x3Szcj/AHTx/Qj8K7aeFiCoXPFfFZjWjPEu3Q76GlO76mLJg5Ge9IMCP
09+aluIfRartuA24IrGOqM5ysVLgSFdo6Z6VUWxG0M3I61oAHknp9KR2GwDGcV1RdtEcMmR
LDGBtBFRsqL2/Cjed2Vziq8kp3nC1qkzBsbNBE+4dOc5xXM6halHk4xx6V0TNJuzzj+dZep
DdGzDjIrspNpmV9TlWTBI6etTWib5wi/d9f604x7mPy59qu6bEkUjSSABQO/evQlLQbehvQ
xJDFgrkkinTZSXapyW5BpLa7hkWVNoPGAO1RblWThuR61wa31MTXs3kz80mADySP8AP+fpW
rFPApK5UkAc8D1rmpJ0RAobnqR6c1VF+4J2kH61CptsLnqBmVUZgp4GeCa4q6kM1xJI38TE
9a9GMCdk4IrmbXw+z3Ba6X5AxIX1ArtOhnN20Ek9wsS9WPvXaqiW9sIugAA60sOmRW93564
4yemO2K5/xBdSfaFto3ITGW9+aTZBcutVt7b5VPmuOyt0/GsK6v7i9kLzMQBwqDOBVIc/jU
gI2+wqSR/509cYqMZ3c5znpUopAyVep7d6k69KYvb6U4Zz0zikIlSpVqJcA9KmX3qhEi/3h
VhQPSqydatxKWYD14pIDa0SENded6A4P+frXR7O9QWNmIbaMY5HU49auiPn/PNS0IdaxL5p
bGSVPSlMZyzIvPerNgitcLnoanSNdrAdyaLaFI5bU7A+ZvC898VjGMc9fx/z/n867a4UeYq
kZx1rIvtPG4tEB3yKklo5toxzVSaFd2dv51rtDg9KrvFx0pOJNzElhH92qclv14rfeGqklv
7YrNodzm5rcZ4XmqUkH+zXQzW/zHgZqpJbZ6j9KjYq5gtDk/dqo8P+z+YrektsHp+lU5LfG
eO9UpDuYckXHviq8kfB4z9RWxJDjqv6VWkh4NdEZDTMhox/dqB4uThRnFaUkfJB9T2qJoj0
xxW6kWmZbRqoxt/Sqsig8ha15IRjpVSSA5FaxkaJmVKpycLVZ14rVkh3f4VUkh/Hit4s0TM
8j5u1IW+XGcVM6c1EyVqaDGIZeOD9arMGLHoeatbQcc806GNTOofpVKVitiKO1fjglieBXR
6bpJVFkuI9ykHA6Vo6fpnnCGbamXbIGecVuzWoig3DjJ2oCBnOPauGriL6I5Z1b6IoQ6Kt9
E4SJIwp2n6AZJrnJra082SO3JZV3D7uT6V0Fxez2sZT7rYbBz1yK5bONwZWJzuJ6c4zU0uZ
3bYQuZlxbSxhC3Q0Rbl287hnGKv37I0g+XbxyK674a+C/wDhJbuXULs7bW3cL0zubGefauq
pWVOk5z2R0q7R6v8AD+0aHwbaGZNrcnGK6KaOMKxz2PVc/wCf8+tWLaxWwsRbRcopOPx9M1
HMGOQcEfSvhav7ypKXc74vlgosxbiH0FUZIgF+7+lbMy5PTpVKWPI6cda0jFo55u5jFdobj
NQ4wCSob1q+8XytgHOapkfIeoxXTE45MrGPLfdxx6VD5YGRtB681cLfKM9qoTy4yf5V0QMG
QyFVwduR7Vl3pDscLx7irMheSXrgVHeIqrgEE4rqgrMzZzsy7ZOAO3amfaGEYXjIp027zD6
1SlbAz+leglctFxNTMDgv0PB4zgVLcaoCmYySw6cVlRbJN+7BIUmljZIR8wBY8Z9KpwXYLI
0re6eSEs+CxPTFSCTqcNk9cCqoCgBR+dWI5VUEBgvPtUNWIa7HvPmEMcnHHSkaRjwTVEyNj
OaXzs4OOOmay1Zo2OaTqvOcVyPiBT9sSTkgrjp710vmDceecVzevSB7iKPuoJP40JGZjL0P
rUi8jrzTF65PSpQOPagBcVKPTr/SmIpdtqjcfQd604dLmcAswTNIGVVx1zTu1bsGmW0fLAy
n/a6VX1SIKiMoC9uBj/Pak0TczhjI571Kp4H+FQKR6frUynmmImU89sVqaXH5moQ+gYE1lR
9eP510nh2HzJ5JCo+VQBzQB1oRlUN2pwzn3po3N1bP1qXYWP8ALNSBcspPLkWQKCV/zzU5Z
TCwWQLk/jVSEEZOR9KsBc44qlsUVpYgrjc273qGaFdw+fGfUVbcbm+6aa0fqOfcVLQGTNpp
nbKEbiPzrHuLOSJyroVPTkV2dnEv2kn/AGT1qveWsU6uH5IJ69KQnG5w7R4NQSxevBrop9N
kT/VqWGeMDvWdLbsp+Zdv1FDMtUYUkHzcjNVXt+pFbjxc/dyPeoJIRngVk0UYEltnNZ01vt
PArppoRsPFUZoMdqhoq5zUlvxyBiqE0YXPAArpJoOOmazJoSe3H1oTsBgSRDkgVAyY9K15I
SO1VniHIPNbqRSZmSLwT/hVSVeCK1JUwDVOZR/dzW0WWmZLr8x9RUEgyBjqK03iyc459qbD
pt1etstYGkbIHyjPWt1NLVmqZz0iNnO3FJ5bbN20hexI4r2jwv8ACGS6uUm8QSFIzH5nkR9
cnoCfz/SvTtS+HXhzVNFt9MNotssEZRGiUA8jr7niuKrmlGnJRWp2woVJxuj5CZfz9qvabY
m6lJMgUKpbn6V7je/AKFrF20/VHF0v3UkHyt/hXi15YX/h/Vza30ZjeN8HjhsHH8xXbSxdP
EJqm9TOcJRWuh3OkQXMdojM2UJ27VUHFaV5LG1qylQhijJy2ArMagm12103RIrhNhlZPlVT
ySazNM1WzuFvbzX7o+VbbflQ8MxGcAevauLllL3jz7N6mHrFpK0Z7kuMbD7Dj8ufxpkluIY
1s5mG4pubJy3bnJqxc+OdPheeSw0ZGkkfKtcHOwDgcdzxWNJ4hm1OWSS9SMTfeRkXAHtj04
ruUKlldG6jK2qK+pWhjk3typHBzXsvwLjuF0S/jliKwTSCSJv72ODXkGqXAuLO3VVO4noep
zX1X4N8PponhHSrVUAdLddxH94/Mf1NcuPn/s/JLr+h0U29DSkhA6DJ+tUp0jx9zn61sMmB
8ynH0qncRDnbXz3IdLkYN0qKfu8fWqbBQB+64+tbFxESgPGazpVbZ7e1axRzzZlyBMH92Kz
rlQRlVx9K1ZFIU9+az51JrexzNmU+VHBzWbKpZjmteRNoxtBJrOnXOSMZrSOhmZ8zKhOOSK
o3Ehds5q/cKercVRnXEhAHOK6oEMxp/vn0NZ8+0KOa1bgfMT2rPYjzkZ1yoPI7V3RZSM+OM
NPhnC459jx0plxIFIKtkdjmt+5js/7PZljjViBtKnvWDdK0ErwNtYofvL3raEuYuLuRfb5F
XaDgVX+1SEk7mFQSsdx4AqNX29q6IwRskfT0jYXC8j3qFnY/SnOeSPSoWY49a8o5GxMhGLE
4AXOfauVvJvtF08vJBPGewrU1SdjKIVck4+ZRWSy1QIh6NUyKzlUXknimhcnoevFbum2XlI
JpRh26Z7CkJuw60tFtYwzcyHqauqw+mKJjhfaqbs2c5qWyTUSRegz+NUNW3eShHY0kDNn1F
P1AhrBj3GKQGMtTL6GoV6juamHSqAmj6iuw0AbbEnGMtnNcfH27812WjN/xLIux5pAzcjOc
AVYTJPPPpVNGJxVuM1OwkXYMYPfjj86nVsAjA+vpVeE4zgVZ3bgOxq1sUDEFvu89zSEbhmn
KzK4ZeopxORyDQMjjXD8daLiHaSG53jd+dSxja2Qc8dKs3CxtgS7ldV2sMdMUMaMNUw4wuc
E8VHPErw7XXdg9D9av+Uu4FG4B/GmSxZXGM1k0Bj/2dDKTiMA+npVGfRJFlKqQfU9AK6Nbf
92CvBP50yRJvvH36VF2h8qZxF5aSW7Mjjj1rMlj56fnXb3luZ4ZQw5wT9K5SWE0tzOS5WZE
kIbPy1nzW/fbW26Yzn86qyx55PNFiTm57c5IAqjJD1yPfNb08fXH6Vlzx/KRjFRexVzJkjJ
zkdfaqUkTZ5FaskfUdKqTpleB3reLKTM8W7ySqirkswAHvmvePB/h2y07w9Yt5KGeRVlckd
Wx/wDXrx7R7SafVIpIo93ksJSB/s8/0r3y1ZFgjWPOwKNv0rhx85OKij0MIk5Ns1UADEjaD
9asrnHUYz61mLJVhZM9c14ns2et7Q0kII6j868i+L/hGG48KvqsEQM9rI0hI6lWOT+tepBj
xiq+qWkepaZLYzLuSUYI7V10JOlNTRhVamj4rmupZraOEycJ0z1/OqLlzGY2YgE5x710Hiz
RpNH8RX+kKpXyJiEY8YU8gfy/Kudd5IVaOdSGB4Ffb02pRUo9TgWhX8v5vvcfyp6FIyc5Zu
x7Co2myelWra3N4ot4Q63WScdmHp9c10PRalM9M+HHgG/8SXMOrSR/6BBMoAf/AJat1I+mK
+p7a3aOyhh4IRQv5CuZ+GWiNovw50u3nZXnePznIHOT/wDWxXXsflPFfLYuo6k35GcH9ooy
xN0GMVnzRkE1qSfdPPJ6VmyA5Oa40inIzJo+tUGj5Na8q5zgZ+tZ8qlWPHzfStFEzbMeZcb
lx3rMnHUYrYnQ8k9c1l3CtzxWljC5kzrgn+eKzZx14wa1pxxnPHpWXOOMjJ5/pTJMq4zmqV
wTuORV+4Hfv1rMmPLHNdEBGfcZ54z9KzJt351ozHg7sVnyla7oFIoMGY8D3qZ9Ju3txIu0s
w3bN2Gx2q/BowurMXAn2s3QdRWVezRyw2UYl/eqmxy3AX5jj9K3Uru0S07vQyriOSJtsqFc
9N1VWP4ir144WNbZXEnlsW3A8DPYVnntya64am6Ppp3yT2xUDSbELE9BShsnFV9QBjtRzjc
cV5BwmOT5l2zseTzyaGQF8ZGaVCfMHPT0qzEm9yc9O1U9guOtLVTcgk/Ko3GtjcNg6Cq0C7
d3Y9/enFm3D09KhkCytz14qJdrY5x9aWXnp0qOPJB5qLjLCiNDktk1X1KQ+RGvQFuaDuDUk
ytLaEDkj5hRcDPXHHepVPTmoFPzCp1PFVcCaNuR+Fdhosi/YAOOCeK42M4xzXSaO7YZQ3PB
x60hM6ZGHAJq7Gy8ZJrJjkx6VcjfA9KTEma0RGDtP51ZDbgMdazreQnP6VeTKornjPIPrVp
lIlz8xqTtUOct6GpvMYOrLjI6Z7UyhVPPP6VI+WyWbJNMU/Nnuam2dMjnGaGCIPK49xUggL
R5zkdM05V4GfzqUbgNozt64oYylswNvpTCiE88k+tXJFVsnn8KrFVB6Vm9Sio1rEZTGx+Vl
5xXF3ke24kwuPmNd5IrbvmBDVx14n+kSADoTUrQyqPYxXhO45qnLGQela7oRnNUZ8/jQ0ZG
JNH6/lWfNHweK17hPm+g9eKz5V4OKyZojHkh3MeNtUbiNVbbnNbiIGuAvTdxTv7Gaa5twB8
rNtaktCjo/AOkxrp9zdTGNGnACl+uAT7e1d3DCkUSxiaI7Bt6+1YEHlW8SxRYVV7CplnOfl
rlqJzlc7qc1BWN4Dr+8i/76FTqPlH72P8A76Fc2txgbs8/WrCXHHJFZqmX7ZHSLux9+M/8C
FS/M3IePP8AvCueFxkdPxqQTn6Vapi9qeTfF7wfML9tdt4/NE7BZNnPOOK8Mu4XSUqyFfr3
r7Iuo47y2MMqhgcEZHcHiue1PwNoGrzwyXOnRoFYlwoxnP8AnP416uGxDprlkY89mfJnkM0
mET5ieMV33w38LXOseJo90YVISskjuO27r/KvatI+GPhvT5BKtmryHPMhzgYrsbPRrKy1H7
VbQpEWXYQi4yB0GK6KuNUlyxCdRyVkjprSEWlnHCu3CDA56U9t2zIwf+BCqkc2BzjFRzT5/
iworyGNS0HO0pByAvtkVTffzyPzoklHpUEjfL2osLmI5SwXcDyapSBmkYk84zVpyfLPaqjO
MnJwc96uxDZl3G4lsE/jWbIhHG4DNaEzbQfes64b6ZptGVyhMq7Tlsk+grHuWGwhTwTnpWl
cONpBO7H51k3D7xj+VQwM25Zu3p61lzH73HTmtC4Zs89cVl3ByT3rppoZTmIKnPWsy4YYPa
r02SKzrjqea7YFojjvrm1VlhuGRSOnpVEQrclhHuJUbmJ7CtzRrGO4uWmuFDRxkDYR97PrW
Fqy/Z9VuUi+RQ7ABeBjP8q3g05OK3NI72RnyBRKyBsgHG71qIrtb72cjPFKfXtSxYXNdaNr
H0csg+6BgnuaralhokIOcH+leYWuvXy6hFcWeqm5ZckwzgjPHI44/wD1V3mk61b61Z/vlW3
mDENHuyB6HNeVKDjqzjlBxBB+8q5asFkz2NVPLdZjHglunHOatLa3K87OKT2Iexp7RgPGcc
ciombkVFFvjyrsOPXvTZDtbCnPfGMEVDIJGbc3rTSO3rxVc3KKP9ql84N/EMVLGWNrBcfSn
x8Hgce9ReYD1yDTkfcTyMYqQKV3F5c/yj5W6UxG4rQuEWaE4ySOeKzVK59KpMCeM8itvS32
3CjpnjmsJG+brzWhbvtYOM8HmlcTOtYspGcj+tWIpT0NMtWhvLMSRtiVR8w/rTfLKHkEYps
i1jTil468cVdhm4GWzWRAQeOtX4wF2sc496kaNHzQXqZZMZxWf5yNjgAjuKspcRKjLsDe5z
VKRZcVwT+lW5plzGvdUANZkcsatu/Kn+ZubOcZqrjTLyuCMjGc1NHMqh02ghu+OR9KoKQON
3OKl3YH38Ux3JGlj8sAIc565qq2NxI5pGdw33qj80k7s1ICs656EH9KxdVtQ264h/4EK1ZJ
nz9/H15qs9w4H3uPpWd9Qaujk39T+VZ9z+Vatyqozc//AFqy5hn5g34VRgZUw6nrWfMcA+v
tWnLtHLVnXDDBGM1iykZ0mQfl4NdhYRCe1hkU8kBvXkVxs3rj6V1/g+7jmt5LVmPmxtuH0P
U0Q10KemppeTIGxn9DUi27H/loB9Qf8KZPeywXDRMqAqe/ekXV2/55REf7tKxdy3Hp1y43K
8bD/f5qddLu9oPynn+9WfHrRXn7PD+VWV1+bA+RMeg4pDui6NNvVOPlz/vU5rG7RsnaR65q
umvyH5diH/P+f8mpl15z1jXH1xVIV0SxwTcZkTj/AGhxVhbedsYKH3Diqw1jDjEKnr1qVdc
XI/c8exp2HdFtbO73fd/Wpha3QBbb+oqquvLu/wBW3/fVWV1yFvmMXfPWiy7FXXckMVyAQV
J/GoHiuOPkJ71P/bEDJ/qs/jmmSalbOnEZX6YFS0guVXjmUAmMiqsjsB83U1efUIGG3ace+
KoS3VuSdy80ITY1pVKEbsCqNxIpZtuMetEskH+0PxqsbmIE/uVJ/wBrv+tXaxndlaVtwI61
mXDds81pXF3bj/l2RT7E1lz3Vuo5t8+27FQ7AjNlmwHXI561kTvke1ak11a8/wCh8n0esm7
uLdkCxwGNh335/pU7sozJ/wDarOm/lVqaTA64/KqEki7SQea6oIoqy9Tk1m3DYJzzirssu3
J69cVl3Eqk/dH0xXZBGsRPtk0MQFu3ksMlnXq31+lV9Xv31G685l2hVCqO+B61DJN14GPpV
eR9x+7j2FdUYK97GyiQtnNEfAP+NDHPalUgE7RxWxojcspoxMsNw3lByMuOCv19q7rS9Umm
0yOGPTYIpkyJGiABmVf4myfc815hby3IuEkXBKncu/GM9e9dA+otcW8X2rTo4GDfLLbLt3E
knnHB6+3H0rCpTuRUhc9EttVjVgZ98JJIAKdCOoq0dU/elt8jEHht3b6V5lDfzxSCCK6aTP
SN1Py9/etK31weYqOQd38SnPNc7os53TO9N9A7b/OKt/tLyPypv9obvvL0/wBo4rnY75Cfv
g56cirYmVv4qwcTLlNeaaGTaVOGGcjbSowAxxnrSw6Rfm2SZY1ZXAIwc4z2pGtbyD5ZIWUj
1FRYnQk3qeMYFTK+35f8mqTFud2Rn271Iu5RuHI69c1DAvIwwTnCmqdzHtmBXkHmnq5Bz1P
rnFJJumQjb8y8ipJGIeOTV+3kCuufu1lqx/H3q0kmD978aBnUaddtbSho32gfnWvJeQyqTu
IbvzkVxkNw6kHdx+daNrOVnXLZB4PPUUXEdbBatNAHtXErddncik3Th2UxsChIPtWXa3TWd
4wjY7D/AC7V6DpllpetW7fabiS3kIDB48c5GDn/AD3rSKUgUb7HPpbzFdzEKMZqaFYsLyzk
8HA6Vqal4Su7G1+1Wd4t9CvLIOGUeuO9c41zNHK0fI54FS4uL1Bpx3RqMyPJhVEYAx1qQ5T
+IHtwayo7nNTLNuFK4rmrH5hPAyPanOXPVcY9azxcSLgKSBS/anzyxPHrT5kO6LLSNuPr6U
3fnjp7VVNxhslRTTdf9M1zUNjuTtIM49+lVZpNqtgH3oa8O87o92feql7cQ+QEiQhj61I2z
Ju5AztmsyZsnrnHbFWrqQhjnj+VZ0zDFXcxsVbhh/FWZM3y1amb3wRWdPJ+VZMtFSdu2aNL
vzY6pFPuIUHnFVrhsk88/Ws+RueD+tKKL3PUNQm+0LFeJ0YbWPuP/rVQ87+8ap+GLxtW02X
S5HVXUblZuuR0x+tXTpjjI8059KprUn1Dzlzw3tinLP0+cAVXbT5edsmaeNPnOPX2NTYLlp
JunzVMs3PXpVRbSZSD29zUn2W4ZQQfr6GqsK5fW4PZucVIJiTjuKorb3HHXPp71KIJ8fd/W
nqBaEzZ4YirEd0ysMsCB2PIrOCSg/Mmc1OsE+P9XRZgaq3xx/q4/wAqLi88yQyJ0wAMVlbJ
VP3efrzTgJPQ4oC5cM+4cj86jaQED5geaqMX44apIreWZsR43ehPNAhsky5wuPxqm0g3E55
xUs6vDI6ycMDjjmqcg5bG4fzpDI5pgQec/Wsi4uMluauyq2CM4BrJuYmHJbPHbtUMpFWaXv
ux9DWZcTZP3ufrVm4VlPU1mTbsHk4x0qoRKK8snUZ5qjJJknmpZTkHk8e9UpM88/rXbGJcS
CdsjGfrWfcJIIy2Pl5q1JvXLY/Wqc8zMn8IAHdq6oo3iUWBYn2qGTp/9arMsckKtuVNrf3W
Bqt5hUHAGTXTHyNURMefmpqkc84pzYwetLEDk4xWqLJoUlltpGW3aTy/4w2NufUd+lLDN5L
o7SbWA6MuR6VTWWRptqO7HoAO9XZGt5rX5o5TMcfOxyD1qmW0Ik86srq/mgEjOeaXzoj83K
P2x3qs1hcQTrvRlP3sHjinsrZ3RDBHOCaLKwjWiubgIsqMrMp5HfFXbXVLgjbHOc9wxxXNJ
Mqn95uU8cg1dgj8wiVV3jt71i4IhxPQ9I8QanAw3SOqj1zxXWQeKdYKKGubeSPuJNrEfmK8
ajvrxXXdcsrA4UNnGK6Cz1DzMCd2x/fAzXHUpW1RzTp22PWl1qGREaayt5C4+YLhQv4Z/wA
5qveXthGpCWtvGxOCBziuQtrjTVjYrfyrxyrJmqt3cq7FYCSo/i9a5nF3sYch1Kanaedtkt
omTsQcEVc/tCyVCIbfrnknmvPmvGUBs/lVmLV2T5ZDketDphyHUSypJIXA2ZPQGnr1+8D7V
hw6pDIMsxXPrWjHcBhlWyPrWTjYVjTUcfeq3GfRs1krPz1qxHcYPzN61kxHQxzFipZhkDFd
Ja+JFtYUhiiKhRgnPeuGjuB681ZS44welCkSeiWvjN0bDblH1yKmmm0zVCZ5I9kjf8tEOOa
89S4Pr3q/a3zIuzdgdqqMvMG31Ni5ia2l2bt6/wALDuKatxt6/rVf7UZRt7eppJlkQfOuOe
D2xVEF5Lv5utSi6+bmqtppuo3kQlt7ZnjPRsgA/rV0aDrBAP2U/wDfS/40+VvoLUhNwvWo2
uN2PQ9as/2JqrcR2u8+iMpY/gDUdho91qW8wvEgUlW8xwCMe3WlylWZVab5uOBVa4mPmfN/
D3rQ1TT00uWCKe7V3lXewjUnaKxNSnt8qlq7suOS+ATUt2HYrTzBmJHTtVCRxzmnPNwcmqU
svbpUXFYGVZEfPGeB7Vj3BaNirKQRXT2ukzXdpG0dwgL5IUg8VSvfDmqMBG0atxlcPzihxZ
SOQmcHJwfSqE0nOB1q9fW89nM0V0pjkHY1kTPzn2q4ItG74d1OW01CMRH5t24YPJNdPrjyx
TpexSMILsF1AJ4Pcf59a82hleOYSoTuU5r0q0tP7c8PrHA43LmSLHqByuPWlUiJ6Mxm1C43
ZErj/gRqRNWuP+ezfnWRK7RyFDwRmovO54OeelZqIHRJrF3j/XE/WpV1u7DY87n6Vzaz+9K
s2W5NHKwsdWuu3eeZB+VWE125/vj8q5FJ2/LgCp1npe8hWOuXW7j+8Pyq4mtXGPvAZrjVuC
RyeatxznI5o5mFjqf7UmJBOCaSS/LRg7BuBByKwVuMAGla5LdTxT5mKxufbckfukIpxviD8
qDNYqzZHBp2ZT0RsewppsLGlJqTN1RSaqyaixYr5aYPsaozNIOWRh+Bqo0rbsmk20Fi9NqD
44iX8qzbjVHwf3aZqGSR2+VVJJ4xWfcl1cq6sp9COaSuwJJ9Uc8eWn5VnzXjMP8AVIPwNRy
sck9TVV361vGCKRFcXDleEUZ9BWfqHlx3sqwkhF+7nvxWgqNNFJtwxj+bZglj6np0qjdW12
1mLpoD5Odol2nBOOma6oaM0iZM0r9MGqEjcH6VfLRnAlJXBxVKRoic7cj0J5rsidKKx6HtU
TZqZnTn5OfrUW5eeK3RoiM4x70+FnG7aM0qCNm+bhc881O6qshCHj2xVJ6juZKn5iOBWjAJ
ZgyqkkmAW+TqPest2wx54zVi3u5IWUxuV6j2reS00NWddHqVq2jDTblWMiFh5nUkcEH8Ofr
msG+hSWUuqlQxOOOKsQstxbCTcg2r5eSud309xTCl3b3BUhyi5YZGMr/e5rnhpexktCilv8
uCrbhxnOa1Rpt3HbfaZELRcAMjA4/rTJJoiP3UPDDOOpBz7VftYZ2iy2QAOAOD/jSlLQJMo
eS8h+QlwOMN1H51ahneMhBmNe4yauJZyNu3YbHUdSfxqK/tUVVNvG+M45OcVlzp6Ec19C5F
cZAw4596sLcNk5GB7Vz8TSIw/KrP2jJ5BQ+tS4CcTYa43nk8461EzA5+Yn8elUVmyuf/ANd
Tq2R6Go5bEWsTgc5zmrlvdSRH5WP51SWQc56VIrjgjnFZtXEzo7TVFkAWQ7X7c9a0luPQ1x
xfB6fjV23vZY2xISU/UVzzp9jJxOtiuOOtW47gA8t+Vc9FdKVDA5HtmrKXBzxnH41zuNjNo
31ulLf/AF6sJcDHytXOLcHcRk9atJdcDrwe+ajYVjpo74rlT8x960I9aZE2rGpBHRuRXJLc
gn5vzqwtz3zRcmx2Fn4rvrOPyYY4ljHIXaeP1qN/EupyXHn/AG2QN6A8flXNRzISMsPf2p3
nLtzk5pXC7OmfxDdSXCTwrHbTqNvmRDDNkY5/Cq1tqL21ylzG2ZFOec4P1rCWbkDpUgkC4B
bcPUUXFqbepamuoXUcmzy9sYUgNxx6e1YlzNlyxokYxShS3JHbnFUrqdmGSMduBSuUNkmyS
AeKqTyccdu9RtKcH+dVJpjgg+vIpXFY7LRdeuUtls47iSMgbcE5XGe3HFUNQ8R6qt+9vHeI
wH3XZAeAM+lcsl9cW58y2k2kHpimQsLlpZS2GjUtj1HQ4/Oqeo7EuoXk+qR+ZeENIOFYKBg
fhXKz8Od3GOtbks/7wL09qy9QjVoDMmAyjkYrWnpoaIzGnKN8h4rqfDHiJYJDZzy+VE53Iw
ONj9vwriZH4x1PeqbSMsgwxH0rsdNSRrycyPeZ9Ht9dUyK0Nvfp8svXbLx1GOlZUvhLULcl
pI0njX+7n+orlfCuv39tLve43orbX9x61v+J5/EEVzAYb+6/s+6G9fnbYp7iuNxs+VnPZp2
M+6tI7OcLcQ7MjODzUEcdqwCxr6cnjnHuawrq4uFnKzSF2HfOc1Gs7bvvU/Zt9SuU7KG2tL
fUIra6hN07gfJBJzz7+tbAijhlIt7G2Q9lkcEn+dcBa3k9vPHcRNtkRsqfQ11VjqyrYvKqh
pTJypj+UevOaiS5SWrGjb6pbyXX2W6hhhQ8F5FA247cCti3vNAn3QsfLCjIwpIbnoMgYrlH
d5ryZp9rM8hJK8qcdCPWp5POjwscccqqucsPmNZ3YWNpLjTdP1eR44VuLcHC7vm/n/hWnDf
6dcowjsUU7dxcxk1wjTyN++JGwtjg8/lV7T9UjtZVmljZ1C7flbHPY//AFqE2gsdHfLBHIp
azEbOP3Yj4DfUc8/lT9O1xLSVYmWOEc5lwSR+tZV1qEii0uPJVY2zMmxssewz6fSm6rpv2W
3FzuG5gDJEvWNjzjnqKNd0I3r/AFTfc75ZkuIzgqOMYPaqUt/o6xM7WKsf9kk8/nXMWktvJ
deXePIkW1sGPGd3b8KZDcNbPDcny5Y2B+RufzHandisa015pjlHjhkikznhsD6VSvFt7lMz
FtwB2sTzWe00pgfy8iItuwKjkm3MWVflI+6Tk9KNR2IGaOxZ/Mto7lHGFc5+WsSeZSzYTgn
gVrzMql16q38JFYs8eJGVXKr2wK6aeu5cSI3IQk7ihxjI4OPSqYumjcruyh7Z4pJY92d8rH
8KpyQrj5ZGPrkV2KKNUkF4V2fKoIJ9O9ZjYzzkVakhY8F+Pp0qAxOjnJB+ldEdDdEIy3C9/
U4pCjbiGIzUq7sqAqce3NIyuSfkUY5PIrQu5XKNGxzxnkUm6YE7ScVI0kZGXO0dhiovtEXT
HPrWsRlN0BbHGakhDK4ZYxIQO/QVMCFYgxgtnuKcGAGNvoe1atmxahvbgOpkeFVV/MEbDKk
+47ir82sLOEWW1tZCg2qduAo+nHFc987zjYuTnio5i2/5mY+9R7JMzcEzdh1ONZwGeOJc/w
ACcCr11qby4htQskm8lJA2QVA6fzPWuVimKYwN4z91qsG8TcSIggP8GcqP61m6KuJwRem1q
6aQKkrD14x+lXbfVpCjJNF5mcjLHJHuOKw5njmuDKsaQZH3I84/UnrT7e5aJt6nkGm6UWth
uCtsdHiK4RPKdopP93AI9etMe1dm3K278MfjVCHU5FBHloQfbBqb+0Z2yPlA9NtZckkRytF
sqYxyefSpFb65rOadm+8xP6U4S4HXihxFymosvT29qmSXvmsoTfN6VKsuSctWLiS4mqJeg/
pUyyBh61liSpkk565rJoz5TWhlkjPy8juKvrcHHB69qxEnX1qykwx/nFYyRk0bH2gg+9Trc
ZAwaxBINx5zUwlAxg49q55RJN6O4PPf3qYXGWxmsFZ+vzc881Ms3Oc8Vi4tE2N8XGD1qZbg
EferCWYEjJx7VYWbK5FQ7isbkV0qtwAT055rcS1sZAsf20iQgEgIMD8c1xUdwscilmyBWvb
67DbA7LcOSc/Pjimn3FY6C+sbdNQt4JdQiXegyYIy20+4HeuUurghyhyMdQa1z4me4zsk8l
sdVUA/nWNeSwXTFpJHE/Xe/f60m0xopyTcH5u1VJpcqTUcu6NirDI/TpVSSQYIzVxiMm39Q
G5HNV45ikuOnNQl/nPIFRMvO7eFFbKI0W55gvzHpmqrlp0kVWBJXgUyee3EO3diQHr1B/wr
PkvEVd0bbWHrWkYMtIzppO3eqTvzx+dTzyeYxbAH0qqec9jXfFHSkdJ4T1S2t9VSG+/1D8Z
x0PavdNHXT/EWhXnhO8bE+PtFncBcAnAyP6EV8w5aOQMpxjpXq3gDxhJ5qxT5ee3I2j++D1
/z9K5q9Nx99bGFWFveRe8WaBHpEFrpX2LF03+uu5TgfVecVxcWk315cx29n+/YnnHG365r6
Bg16w8Q6UbPUvut8qbQNyt65PpXn3irwvcaR/ptjGpthGmZkbLA/wB5vc9K54za2MYy6Izv
DWq6fpt7LBrVikk/liFBGq4cDjJNUrnVLWG81K2jQDMj7U7DHFctfRX0lyzAOZDgnLAfpWj
Bpqx2f2m9nFtyy5OMnjr3pygt2y7LcvW2pSz3C+ZGc9OOlayXl207JGgXcMZboPx7VxdteH
yzBt8xUJIG4jOa0EvHVAqqEII479elRKlrogcTZuobi1KSTj5ZCQG9fWmxz23lxRmM5LZZl
PUemKzX1WW48tZWbEZ+UE8L9KuSTQ3FpbzLt8/J8wAAZx3471PK1uTY7O41a3sryaGO2jhi
nhwwwrBflxxxwaozarFLosCmT5wxVvlAyO3aql5Zaza2kWoXMcZt7hFCygrIF4yB/snmsV5
1VGjfJAPHPSs+ToJF0SeZcF45UjKk/M3Sq3nKyTBgG+Tg/wB3ntVS4uFYYxjHOe1Laz2phn
WZXMjrtRgeB9a0UdLhYnhS6fEUcMjnb5gVVJO3+99Kk8wW48ySOKTzIiRk5xn6dD7VSOoeS
QEUowUJuU4OBUdu8VxeKX+YZ+ZdxG79DV8vVhYnaTzngkulkSAkLvQc7R1xnqetdJpfh/w7
qumancXWpS2kdvcKkV1Jhcx4zgp0zXN3kha4+zR7ooo1J2SZCqevH1rMkkjktyWYEZ5Umrj
e2g7DpLOzi1v7HcXbpa9fOjXedp+6cD1qPSH0W21eZtZsbi/swpWMQyiJt2eCfwqiw2qcE/
N6dPpVFmJZmkBGO5rqim1ubJC3jKs8jQQtHCWO0M2So7DPrWc8qgE7vwqdriTcdrEj0qjLn
zCT1PYV0wRvFEi42eZzszjOf6Vu6Bo2k6pFNNqmuJpaghYAybjKe/4CuYKtk4XoORQsjMqK
ctt4Gc8CtHFtaMpq+zNjUAulanPZafqn223HHmxqVVvwNZ1w6yyAyW8YYADCIEH6VJNIqqH
XJdj0Y5/OpPNOwEYXPoOKUdBGY/Lkk/Wm9OhqRl5yabt6V1nSNV9soJUNznB706YLI7MUKg
/jim7fmHY1Ky4wMH60xFXy8HAXFNPDHPzH3q1jBPTHvQQCM4/WgCtg9dtPXgnP6VIV4A7Dp
zUsZxkM3H+1SuAsb7dwHcVMHbG3t9KtW1rHMAoRCT3B5NdFp+h2Mm1ZLYGXPR2YA/Q1hOoo
mbmlucwrU9d7NhEJPoBzXcXGk2tvGi22irLLkZLHj+vNV2uL23XMemRLt5AiywFc/tr7Ix9
rfZGNp/h/VtSVZLazkMbHAkIwp/E8V08Pw+vliMlxMykdVjQMR+GRWdL4iuo/LEtgEYcKTI
Vz+HSoV8WyROF8jb5fy7UcjP8AOsJOtLYzftHsXrvwq9lEbtJvtdqoUuY/lkjycDcjYPXjj
IpLrQIYIDJ/aEUMhTesNypRmHt1Gahg8aSxOuy1jZB/BIMnPbn6+1Pu/FunSXHnf8I7ayu5
3O0pY7j3wM4H5d6i1XqhWqFbSdPm1S9FpDIqyH7u48HHarF3peoadfGzuECyjGMNkHPQg96
09J8SW24XUGhW9uY8hnijwg/HPXitR/GGk27wyXWlWl22whXVt+38D/jWUpS5rWIblfY5KV
Z7W4MVxC0Tr/C1SCbI610P2/wxqcY/d3MY5KjOdnfjPOPYGrUNv4dvIz5QyU+8ZImyT71Dn
3Qr90cws3vjrUomOT14rcuNNTfm1sfMT726OI4H45qnPHcRMQunFUXqWhas+a+yJuQxSk4w
jN9M09Z23FentSrKlwhDTvAQSQcYXH86gltnCl0kWRc9RUWXURfhIlZQ1wkeePmzWi2m4tj
NHeQMR1Qvg/WuZbzUO1hzjtzilEpz7ZpcgWNFjNGSCpFOW5kXh5Wx6CqPnSYzyQKafOkU7Y
2IHJwM4FLlEX7i+ikiC7CzAYyWPp1wOKypZs54Ap8XkyA+beLC3oyE/wAqvQ+G76/gebTrq
yuwoBKJOFf8FbBrWMUhmHJNJnIYjH6VWkmZicmrtzY31o7C6sLhNvUFCv8ASrVnZaFdr/pU
1/pu77sjRebGf++QDW6si1ZHOyu3fJqhJJ1610U+k6StztfxHG0RPDLbS5x9MVRuNN0gXbR
x+IF2YyHktpAPp0PNdEWjWLRiluMmoWPJ9a2o/DeqXQLaSYtWTGcWr5cD/cOG/SsW6hmt5m
iuIXgkHVJFKkfga3VnsaxsyrI2eO/arOm3TWtwsyMVZWzwcGq5Xd1pWZYV+Xhq0aTXKaPXQ
9Cj8WWU2nNDePOkmdyOjYZa1bPxeLvw3ewRXz3TxIWa3mGWdc5JB9utePfaDu+Zv/rU+zvn
sb6O6XJAPK56juP1rneCjZ2MHQR3HhXUND1rxANL1fzLZbolYbqM8xv2BHQg1v8Aibwbqml
RPH8txbRHO6EYJHrtrye+2W+pmS1YiNv3kZ6EV6xb+Mh4i0W1D711G3TMm4ZSXGAfzHP51F
enyJTgtCKkHFqUdjmIbdo42BR0cZ9t3HSn/wBpbo0gaBYyhOG7n1zV241C1u7Z1wI9oJUjA
NINL+zqYZ/3t08fmgDsCufz61hf+ZE37jY3Eiht21c4wc1aiJguMr84B5HrWH5xjOWUg+/e
rbP9lnEczK2MEgHjHpntRKAWOlfWb1tOGnSbng3B8ewHAqg7LIAzI68Hkjhqox30BXZjGCT
xzmpDcPI6qzjA6M3Rax5LEWJMux8tcEA4yRil/wCWixN8wIK8dqhEgcYVs+pxinIyLMCQGO
e31qrAJHG0kiwhC5f5do6mt+zltrVJFu7dLeUbRHKnPAGCPx9ayrdbZpcSseo3nsea6uOfR
lsGsbq1CQDB3uMls9eQM1EmTI5jV7qGfcUIxkBSfvAAViK8e+Vc5XHBP1q1O9rcajNa6bbm
TLMqDdk8fxCptRj06HTY4o7SSO+Vf3kh6E9+9bQSjZFrTQzGXO7bzjjrUEnllW3v8veqcss
mQwzv7n1qq0j7889c11xgbKI/y9shZlyKjbyA44UMMYJqxPcLKh2rtOMEVlSH5sd/atoq5o
k2TSzLuIUjJGKpvhWH07U/Iz1z/jUakA/MBitoqxotCRZWMZz26GpY5hsG5hmqw+TPenRxp
Ipbnr0qrILCsQGP1puaVgdxptamw7+IelSFuMetQjO4dqkb7oI4FAgyPSmk+1Jzml6igYbq
TdtNIcik6mgRYjuWQkBM/jWvba3JEd4ZWH93dyMfUe9YDD/61JvK5qJQUtyXFM6w+I793+S
4KjhgFYAj68Grb+Lr47lDxhT/AA7NxH4jBrihM397A9ulSJMyHcrFT6g4rJ4eL6GfsonWr4
g095jM0LRTL2RQI3Pqwbdn6e5pb7UoJgnnaVbmGPktAow+eecdDj3Fc9Hc27oEmVggP8GAQ
PripPPntLkXljckD1Ixn1BHQ1k6SuTyLoasl1p0cieQvkxbskGNCQO/IJJ/KnXEttJIJNsL
p9xVhm2nn1yKwri7a6fzJIwGbrtJwf8ACoi0feMqOmN1DpD5DdkaSxYiO3ljjcFWIfzFx7e
/FIu6RcW0iE4yQwAYiqliSTiFyZWBCozHBHevQND03wdc+HbjUJryVigVpWmXBtjuxkYySv
I5rCfuLUyl7pwLNKrhpMhqsx313BysjgNzg9DWrqNlY+ZL9k1KRoY22B3B3A/Nxtxz93qPa
s8WV1fSFbGZLs52gIME4Gc4+gqLxktQunuX4fEUkQVoF8lh99VOFf3+vX866Ww8QwyRic3T
vhOYJJjuD+3IyOM157NaXdvK8U9rJHIpwVZSCKbGkgb0Ppjms5UYNaEunFnqI8RQX0qQ3Vm
jJuwMyAH9eKdceIbWKV7SfThBt5Bjl3cEZHOcd64e3vrSaJYrhXifPIVyFbt05FaVr/Zar/
x8p5vQRyx5UfjXNKnbcwcEjdk19Y0BRbScIcFTAFfHr3B/Oh9Y0m8g8m4stgHOYwilmPU5A
/z+Nc9dQwmc+VhOeUAOB9KqNuVjtjJHrihQTQcqN6Z9K2MsTXCN2LspH8qdaXlnbHBuGZMD
+Ec+o6VzjTmN/lAbHryKb9umxjah7/d5/Oq9k2VyHVXF9Z3StHOYo1Y7sqgYgenA4+uabbw
aWsZuH8kDGMOshUfl0rlDfTEncw56gcCo/t0yDCuBznFNUZdxcjPUoodNNpFJb6rdwqSdnl
TB1TK8ryfrVwwabOu6ea43xrhMyNFu9sjgfjXjbajMshO4x56mLCk/lUsesEctcXYbkbjKa
PYSD2TPSXXwvOUgaxZmIy2ZGUj6MDg1OND8F3UDwSJfQ7WIO2cNk+hzXmK64yyjIeQdAPMI
H14q5LfCYMY7u5jzzsjbcAfbI/rR7Oouockkehaf8PdBtMalpPi2ayu0yC0tvu8sHtkY556
11/2SG/t4rXWda0LX7VU5W4smSXHb5skivErXVpGHlHVpNu4bkdSjMfqpBx610FnrNjM8cE
V9cR3EbAOYbmQhx6Y3cZolzp3l+QNSNTX/AIXafdWRuNFsp7a5JyiQyLLGR7jO4fhmvL9V8
F+LLORxJod1KidXgjMi+vbp+NeoXPiS4sZmSG6uY2AB84yNKAP7uGJFXF+JWrWtzBMtx5ab
SoEYzkcZJHrwKuliZx6XKhUnHfU+fpNN1CM4exuF56GJhj9KqNuHBBBHB4r6fb4vX1retPD
dxamiIxEM0a+Yfl+6p7153q/xP03XNQVtY8DaS9iwUv5MI80H2fI4/wD1Zr0aeJc9onTGq3
0PI5JCyqCenAzWzot1d2zNNbRGTYDx2Oa6qVPDOom6XRfDJiuSVa2WaYFGJI+XIYBTjPBJ5
4rLkvdM012hm0zyr1QoK3B+VW7hl25+hFVKpzrlURuXMrWOp1LTLGbwVpNxaiR70RjzvkKn
kkkMO2DkD1FWbODWLiGDzv7MW6QhY3nvokPA4BXP8x2qrofjrQ4NPFjJp1pDEJWkZYXdJAW
UqWR+nc8Ed60LL/hXt9cC+W8ZJdrbbd4RGQ2eDvBbIrzpRkr8yOVppaoB4F13Wr7fcalprz
M3z7LoMV9yABgU9vhT4jkuBCt/pzEnhvtQwPrkZ9a0p9GtmngNrcLdW8gLRT2ijdkDGCMnj
JHT8q3dN8L61BDBdR2d9cOVDA28/AJ6gpgZ/wAKhVZdCPaNHH3fwz1LTbYyza9pbEY3KtwQ
QfYkY/HpXJXNrqFlvEzxlCxw6yK+70wQTXucttqVrYslvDcQuVLzFI3iwMcZIB5+vvXN3On
3088U2o6TPMjkZ8+JJWZBwG+7z39DVKs7+8i1V7nk6jUvKSdYneMH7wXI/PGK0Le53ygMuD
2K/wCFddeR6Ha3LJc+GZNPQhj9ttrzyEP93AIPX0rY0HRNJmEd7Jql5FHknbdhJEYdOG4PP
0rRyg0VKcTiIJLZmG5sHuCK6KL7PcW7xwxtM7Ywd2dtddNpUbNCywXK2dwFQtbW0bBWz1Of
/wBVVksNLsLyNYmFzcMzBnWAwNuHVcAYx0+btXNK25g5I8/utH1DS7+G5sVCXG44LjIIxzW
L9quL+a4a6i3Oqnc6jGCPWu017w9q13HHeW0NyrbvKYqGeFeODvA9eMmuUnt9W8OeZa6tZh
Ev4TsfcGwfUEHqM9Pet4JtXe5tHVeZzczLvKhiu3rg5pkYQ/ekYcVaZpjH5SyZj9ATj8qqC
PgjftJHPTrXajdD/KhIzuJYeh61Xlih67iDjrmp2RBJnYyoRnimBU2uGQOx4GBiqTKM9gV4
VsexFMy64bh89hWgtudjAQgoec7f6mq7WshAVYuQO1bKaNEyqJB/GMfSpI5dqnyztGemM0v
2Zz8h+ucdKja3mUA8c9vStLxGWHXDsPfvTMECp2HzH6004plkOPmHFPYfLSY+annlc5pgRn
NJinjFGRzQAwrnmkxT89v5UmRigBhXB7U0jnpUvrTGpgR9DRup20etIykdKYEsaIYtzThW6
bcc/Wrkm+6kPkquSB+7i4BIGM4/Oss0quQfvY/GocbisWpo54GAmjdD/tCkW52qQUDZ9amh
mZZUSaZsfwjgg+nXio7poGO6NVUE9Af8/oKnfRoPJklteRrdRyTK4VWBPlnBx3x6V1ljqmn
Q28TaXqXkTMGW4iv4v3Tg8gZTkjp1xzXGCYLHvilWNwMFQOT/AJFPjvZH2h1h47ug/U4rKd
PmM5Q5juNTs7q5f7dNDZRl/lVbRlMQLHOV2tkcc85HasGaFrC6JguTuzxIuVwfwqlIFniSe
OdIGGIxFHuHH97n/PNT21xczwmJjDLgfekGGX2z/jXNyNIz5Wi3DqshVob7dIjDIkb5mU9e
D1pjXc+dqzsqMd2/JYgfh061WSG8NrJe/Zz5ETASSIcYycDj07Zpv25eGLK4BI+dBkj8KTh
1SDl7Inj1DGFnj84juzU4THduBCr1GTT7X7BekrJtjlx08zbv+hPH4VXmhWGdo3gnQAkfNw
R9eOtTZXFoX/7TkARYT5WBj5TwT6083pfzJJJpUkxwAchuR+XFVPsO63+0K7JGOpdehz04N
I9pMjKqukuehQnB/MVFo9CbRJvtJYknAPqOKa8uWLBiPxqu8NxbsBJEwz37GozL1zwfQ9qp
R7D5Sz5nH3qhdvQg1X3Y+lIW3HrVqNh2FZ+aZnimseTj86jZx+NaJF2Jd/UcUGUkjbtXjHH
GagZvfp71C0nPBqlG5Vjc08/ONwiYd88n+da73USqkcMca7RgPt3AVxQlZTlTg/WrUV/cb9
3mKW6fMTWc6DepnKnc6ZtQgS7aa4K9gYzJ5aYx2GKgW3mVJGWOTZKxbczrhF7EHJz1rKNxF
cSKtxkDruU8Z9KnjeVFMUiq0ROQC+Rj6Y9qz5LEcth0sd3HKzJJuReSy8/nVUx2LwuwHlHb
wpHB9vWpoLhbXOxFDMD90Bc+lDNFOissgJ77iFbPuMc1pqURWNpaxFLl3Dssg/dQglnHp17
9KXVo9N1K4ij0++eQBQnlXREbx+wJ4K+g4xVU6fJvUwuME8jnin3UN9GAWtgyjjzR8xPv61
qvi5k9S1ve5j32myWjfK4YAcjoVPvVSPa7fNIUJ710FneXMZaO62yQNwI5eR+HpWvpsUd1c
eTLplhbK4++4JUfXP8AStHWcF7yuU58u5zFnqOtaS5/s/ULi3B6mGUgH8q6jTvH3i6OzjSP
XrkzwSbld5CWweeueea6u08Haa6/ajBZTyJgbbfO0t6bc554zWH4gu4Le+mtL3S7eGeIbDH
E+09OoBXpjv1+tcrr06zty3+4x9pGbskereFPjNrd1oxj1i9l8+3zlxH5qzZIP3eeccYxjp
0roLH4qaJp6i9/scTR6gfLmNtp6W5g5A+bBwyjJOcevSvENK8Raf8AZJY7fQpEukVX/wBDm
37ypGd6HBwQOSuSP5ZNx401a8vJrSSzs7R5cQjZEIzGQf8Aa4575/SsFh5uT5dPmZqm29j6
GuPHPwsljZbrWk08Gb7QBbyPvMhUbsgBlHpjge1ZVrqHgHX4Jn0rWPEL3KwmSNrjdJDIc8I
QEwp6dscda+Xb6RTct5bFl4zuxndjnkZ4znHtio7O/vNOvI7ywupba4jO5ZI2Ksv412LCe7
bmNvYKx9UC406WIwrdR2m4bT9qeWzfd0wcgAjntkc1OtxPAk1ncfar2CBljZo7+KcDuMElX
zz2NeMWfxg1WTTorDUoLVxuYSztarKXUjGdpIwfp1re0n4qaNZxMHghMe35beO08kK2MAg7
tvvyB0rilhqkfsnLKjJdD1SWbS9PnGqT3V7YzSqYzJJJ5fHA53MRz361z91oel6vaC1+y/a
UYl4fLjKuHY/eDDAYHv8AjzSW/jb4S3dmt3qki/aGRnkiZH3ytyMZQFc8ccjr1qg3ij4PLo
sthJf315AkjG1gms5D9kJG4NtDBXG4kZ+9z3FZxoyvf9CI0p9jD17w74N0HUfssutTGdVIc
Lb+fGrhiCrY5DcdCeM1StbXwI03mahq0tr8hZtsDIw7gqrDpXHWnjKL+2PP8Raems2h3DHm
GFwDnlSp984bNdJb6T4C8S2om0zxHc6XOr4e0vbXeqpsJ3eYo9RjBzXU6TjrNv8AQ6XBr4m
zdtPDPw1vYHmbxTfxxKCVAhjLSEf3Rkfrim6l4T8Jx6XHd2Mmt7Jn8tDOluQWx/d80Gsyb4
d6verO3h7UNN8RQQReYTZXqM6rnGShIYdu1YUOmePNKG6PRrma3lzvt3i8xZFB54649xiiM
ZP7QrPuZ93atavJFFHdzKjFWzbMNpBzk9QDVWARzOslvfQ7xj5N+xh7fMBXRLP4duppWh1i
/wDDeo5G6GdXIXnlN688Y/ixxUV/4pv9OmjtLk6J4pt1T/W3FkjHk9DIMNu+praOunU1Tvo
Zy6bfzszrBJMc5+TD4/KqkkE0ZxJCyegdMGui07xN4Okm/wBK8BNZyMu3ztLv5IWH4MWFdF
baBpWrW4vPD/jtLC0difs+rlHlQ9OuOeAKlycHrp6/0xNuL1PM3HzGmYyeKmdfnP8AjTcc1
2nSQ7fmFPKjaO5p2Mn/AOvTivFMLkG3j6U0rx6VNt5owMigLlbBo29KmYYqMjt0pjIznOKY
xGP/AK9TMDUO05pgNBp5YlNueM/nSYYHNOEbN04+ppCIsgj5ufpTc809lIJ5J7Zpm059fxq
hjmYtjpQSGYAAH60hyuQfyphzuznv0pWAnW4ZYmj2oEJ5GOpx61b8iOOL7Uk8BPUxA5xweK
oRybXDBQT7jIq0CjoRuTcBkZzlvas5ITJo3mllxHhy2Ao3Dir02laupECafMZXwQEGdwxx0
/lXRpaeG9T8KfabkR2+s4kh3I/lpEyjcrbQPmD8rjsQeeaz7vVLOa6gjhlmEQjVW38lH2AM
AwPK5zjPbFcbm27RRhzPojnvtFzEHhkBV0yGWTgrzyBUlzPi1gZdnAKspUblPft6nitYRW8
0cLSPHOm0o8Yf5xggcOwOM5z/AErnr7zEuDHKCJFYhgTznpWkLTexUbSYeZyOfyrTj1m/WA
W7XLSRAY2vhsD8axVYntk1J8w5PFayhGW6KcUzVju7rzy8dw7seuGOfyqWSTOJDM7N3G3BW
sfLZ6n8Kvw3gjCfLvPIO8ZH+elYShbYlxLX2zMYXzZM9RnkUi3rbVilRZYt24gjGfx6ioGM
UhG35M/iKhLNnkA4/CoUULlRpTW9rJA91YOyomN0MxG9c+hH3h+tUO3qfehbmZB8gCn1xk/
rUgmWfCzMOmBIRgj8qdmhWaKjM27JNNzmnSBgc8YPcVXfIPWtkrlokYjpUJ60m498cU0nOK
tRKAkcU3t1/Kimk8mtLDF8x1fcshU9uamjvriN8+Zx/dPIqmWOTTecjjmnyphZG2upxsCsn
y7gBwOOtKbdY1M2dkbkAN/CDWMrbWGVzjpntVuK4JVgWxuABPpWLp2+EnltsaMEbIDHLMsg
BGSpyF9q1YrqFZfKPzLtwqseGGemPyrnllnOSsp3Yztxw1UbiSXzdzZDjjIPUVHsed6sjku
dfNeaTz9s06EK2WXyXA57nFYWoXtmhRdOlmZfQ5O386xHkklbLuT25pUmmj+VXOPTPB/CtI
YdR6lKnY0xql3JeJdSTGJ93+s5Az9KvTJNqDW7ySQSPtCKVcHcPU96wmkEnzOyZzkoFwPwx
0pEna3UqrAxvjcgJ+Ye9W6fVFcvYsyRNHdAQkrIh4aPdyfbNaOo6nJqaGSaaV7heGB+ZSO5
6dc85zWcNSV5FElurxj5fmOTj19Mj6U+Qw3M7PB5jDHIlPzZ+o4IotqnJB6ktl4ffUAPs+q
aejkE+XLP5ZH/AH0MZ/GmTeGdZTBjtxdRnpJbuJFOPpVORZVOGYFhxweRU8d/c24cLIyu3D
MGOe3f8Kp+0+yw97oN/sLV/LMh06cIOpKHimS6PqMEkaXFuYDJ93zDtzWzaeIrtYwGVXkTJ
DsSOP5fpW5b61BdrNp+s2Mc9rvVJPJmBwB3jJOA3UjB/A1i6tWL1RHNO+qOXstNn3+U6xCR
WBzIxwo+lalpNpgnuNGvr+3Szuim6cQu/wBmYEZZOh6ZBHIOfoazPtE+lXKhZj5W4SRtjdu
Hv6n1FNMunzalJOioFmfcVlBAXJyQDk1VpPVj1LN1o7W5LK0M8a5KGNfllGeDkHP510vgbV
LfSbgtqOmpLZ3EhWbEe8xrjltvJwpxj6mubuJtMkl8u0uBaWv3hGdxYHuNwHPQfStDSte0O
1hAltn+2gYE8ih4znruwN30PqKympSha1yJ3lHY9Kn0O6u9RS88K3oWaCFZWZIcMfMUn7wx
wR/eAP51ytxqni60m3TavfJdglS0h+bOeefTnGOKTwrrXiCzuZ7zQPs93KxYOkEn72Tgn7u
ORgHqD1rd1D4iaaZYn1/wtdRSxEIWVfKJcEE+n4jHeuH2c07ctzn5ZJ2tcwtW8YXf2iIeJ9
Fs7u4eNcXCQhZsA4ySp+Y4yMmshjody8l5o979gmlY/wCiXo3RkDOPnAAB6dQOazNRa2v9U
urrT7idrEytJGsy4dQxyQcE4/Oobeze3nSdOqNuDAZHB9+tdsYxUfM35Ugu9QmtbqS2utNh
jmRvm2sf0wSK2NI8Q2FvbMrWaFiedzmuc1S6U6gVhiCrGcKzLlm9z/PFRme2l/eS2oLscts
YIM/QDFbOkpxV0W4KS1Nhhhqb3pzH5utICM+tM0Gn7wqTHHXFR8ZqQbSOv51SER96aentTz
jPHemNTGNb0GDTCaUkU3jjmgoYabTz3phpgGQTRnHek780uaYDdv4fWpWhVY0laQZJxgDkD
+VRH1FPR2Vg7KrgD+IZFIGNdY2fmQAe+cmq23JG1Sc1NwTnv+lMZmOB2pgRYIb0FaNnOkTF
XgSYOpzuGT9RnoaoYNWIRErq1wXVMZAXlj/hUzV1YTNdrRJk86NZT8u6Qp1Dds+mTWeqvbt
La3UWNrbiA3KnHt2rThniNtJb2tvMI3cln53FOMLj/HjjNXpm0eRITGtxayRlhveIFnB6Z7
ZArl5nHRoyvYxmS3Uho7nEUi8AZYq2OhH1qN/M1Exh1KsCfnPcHFXfKsR+6jWeRecF8AZ+g
rRea0srVxEgikQBti87uef09xUOdtlqJyt0MqDTmd9qg5x1xUF/YzW4Dspwe/OK0W11YFDp
CCx4wx5H4dKkXVrG74vSsQPUqMsP0xS5qifM1oTea1sc5uYHkmrJlDDK/e7hhzV+f7M8DTQ
t5jLyylh0/PNZ1xhiGC+WcfdPWtk+boap3HCQAfNwfamNIxIwT+WajCY5IzRuyMd/fmr5R2
J0yxxzxTTkc/1zUasxHU4PoacpXPQ/Q0rCsLvXkHIpp2t9PahkX0x9T1qNvlOOvXpTSBBj8
6jIGOtKeKT1xmrGMxmkKmnYOelIemO/0qhkJHpSYNSkHj1ppXrVDIyMmnhWUYYHkdjSlelH
zY2huPSmAgDbc7zkfdIqKRju2sSWHXIxU2OMD5R6U7ooz8w7etLYCly2eM035hzgVbaMHkD
P9aiKcn5cVQyLDNzilA4Hy1LtbaFxmk2N3qgIck9jUiTMh4AP15pQmOcUpjHNADmuBIWaRQ
c+gxQ1yrgKybh+v59aiZTzxTdn1zSsgsSBgrFWHH64+taH2iOC4dIj9qtJcAryN3HBx2YVn
7Gwp6g05crjbkMOQRxzSauJotST27Wi2/kOXjdsybj93jC47c5z/wDWqn8gcbclc5IK9P8A
GpMNIxdmJfJYlu9I0Zb36c0JWAadpYM/I9RzimRsu45GfTNTMrYGY147VFgdNuD6imgNzT9
B1LWQraDbNeTBdzxQjEkeO5Hp7j8cVDpoRZJ1vi6g7hv5PluAcEjoeaq2F01pdJMwZ1HVUf
YTx/eHIp15fNdXEkyQJCZDlgpzmsmpN26E6l/TmuNJus3EW6KReQVBDDqCPWurtZ9NlgSaO
FmcsF25CjfnAABI5z6V559quxF5YuJAg6LuOBUe6Q7vmJz1zWU8Pzu7ZEqfNqdZd6xot3ep
9os18hT8waIlx68hlz9KrTQeHZystnqEkWR88Zs8hTk9MvXPTzTTyeZM25tqrn2AAH6ChJC
q46/WtY0VFKzKULbM6VlHHHOKQrzxT5ZN0rMAQpOeab/jUFEZHvS4Yr1xg0pPNLwF9apAM5
zSEUHdmkxyM0wGMOai6ipz0z36VH2oKGFex6UzGakJqM/SmMT5QRSZpT1pCP8AIpiGlqFOG
/pQRQqgkcc0ABAwDn86a21izEYJ5AUYAp5BYjvTNhB4oGSxR22AzSMX9FHAqxH9ni+ZW5zy
ePT3FUeV27fSneY2fmXOfTjNS1cm1yaS7bfw7fgaZ9pdSWXCn3zzUcbIHX+EZHJXOKfNEhl
/dSq6tzn7v86LILIPMD5aRS3P3gelWzOm6MfamnRcEb+qY7DPUVQC7VI3Dn0pCMvuICg9cU
nFMVizeRxySCW3keVmG6TMQQK2egwTn68VAGXPzDP6UmDjrkUmDknHWmlpYZNmLeSAwHOBn
pSMxY7jyf50yMr5nzj5fQVICnlnAO/PXPapsAKflI6U3Hb0pyK27hTU627Mc9KBFdSB1FPI
yBtWp/s/OSec1MsajBJOaVxFBUb6e1SpGzD7uPerQVcdMUoQ9jigCE2uR82KYbdQOKtNlR1
JNRfMWPX8aQiqykHpmkChupFWtm49KVkOMlRmqHcpeUOlBi55/wD11N5ZPt7CnBWA7VQyDy
s84ppiwelXwvy5PUfSho1zz1ouFzOaIZFJ5Qxnjn0rR8lePSnfZ/lHGKdwuZXlt2p2zLfON
3v3rT+zj0NH2ei4GY0KZ+UHHviozD7VreQMU1oQcYFO4zK8ul8oHPc1ce3b+H9ajaJlB4/D
rTuBWaHgmjys9gPqKsA84YVKY8qCv86Lgyls9him7QMfLWigGf3qF1247Aio2hUN9449xRc
RWXdgcLx3KA0rIzcsvX2qysWV/wAalSFScE8UXAztgBP+FIIx3FbTWHmLvhHzDqvT8qinsp
I9u+FlJ55XGannQXMzy+nA/KmlMDpWmtqzMBgnPGKmexkS0MrxnYTtDDpn0p8wXMTytxwOt
Hl7evHtWikIV1PXHOM02WHOeMZ6U+YZUSEuG2jJ/WkaNN5+T+lWoY9kgOSBQNyZx+hp31A0
m4x24o9O9APyr2yopc9McViA3aM5z+FPC/ITimt94fWpl+4TTQiAjmgruFPOaXAz14oArkd
cVGy//rqwe9MIXb7+n40xkBWoyp79qsFfeoyOc96BkVGKk9vSkx/nNUBDtpQOnNPIFAxSAb
ggfSjYcHJp45Ix1pwwBzzSAh2djTD8vBqyFxjgE+hpGTvihMCrt9Kk2MIt2RnOMHr0p/3ce
tWYZYXhkWSNNwGVboSxP/66GxFMZ/i54pxVSc5zU2yMr1P4djTPL28kUwEWJWj2gYPrmkaH
H1qeN0C9M+1SMykcDP40hFNYwc8E1Yjh3YHlipFOG5/nVtGX0z9aTYNjVtVB9j2FP8kjjNT
IVyO1TgRn+LOO9ZkMo+SVH3sjPSl8tm6H0rQ8tfu9aXaoHy8dqVybmd9nfBYgnpVhbNgOv+
f85q58oyucD6YpfMjxj+YouF2VfsvT5eM01rTnhM1e89FB5qOS6jVcrz6cUtRalP7Oyjlaa
0Ix93HtV37VGwAxg/ShZY/YH3707juZxtTnIX8aaYCp5WtVpYyMZH1NKI0cfeGKdwuY4hbq
vFQSI4PDj863HgX1qq0K5GBiq5hpmTGZc4x+tXEZigz26c1LJByMjrjmhYGxwM++adx3EBU
n2pwwWHTpTfs7Y6mo9rq3qPegCztXA71GyrjqKVW+g+hpRyPakBCyKx5pjou0Y5NWRCT7/j
TWhbHyqfpTuFzOeJuoGKZ5cnPP/wBarE0c4wR0xVVjMn3gce9WihdzAjFL5igDcBUau3XBP
40gKk4bI49TQMsLIjLxT18voGqr8meWx9KmjaMnbux9aBF1QigMHY46jp+VTQ3kxVozdSqj
/eQSHB44yP0pY4UjjW6VVn2NgxtyGz7Zz69KottWQtHnZngNWStIzWpuJdTSRRSvapPGzeU
pXqxA79+mP85rqLfT4Tp8kGoaa6kN8zAyoYjzxInOP97kVwUd1eWc8N1DI8Mi/cccY+ntz+
tdDp3iSSZ413usoQo8YbaJQeuOwJ9MY61z1ISS90znFpaF/WPA8trBHe6d5txavyWIBCZHG
WHT8R+NYx0UXFuxScvPGD+6CHOOpOemOK63Q/ELWL3oug0sTQhEThUkO4HDqTweuCAOcdua
1YLjwLrUYjht3skRAZXDBWy3J+UnIx04Iz2JrNVpxXvGSqSjuecDwzfSWA1Gxj+3W2MsYeW
TjkMvUY5Gfasdo1dzkAY4r0C58L3GlyvcaVfGMxuPLk3tG5Hpgc5/H8qdJbRXUnn6oLIyuA
QxsJZCfcsmAfXnJrWOITZqqyPPd3H4YoB+YU0528j1pOK6jrsOJ5H1qdfuehqo3UDNWFb93
600ICeaXGKiz6Upbg0gFPU009D1ppPOaUHuaABhx3qMqKmxmhlx1PBoAr7Pyo2HPSpcc0Yp
hcrtGc80eX65q7DaXFyf3ULMM4yFJAroLPwjJcxmR7nLDHyIpzz6k9PyrOVWMPiZMpxjuzl
BEx+7zVm2067uAWjibYP4ypxiu2Tw5a+UEWxddxwsisXY++eKxtS0a904CS3ecpn15FYrER
lojP2qeiG2PhqO4j33F04GMny1yR+HX9KvL4b08SbVErQhSd5kGR+Awc1hxXV95yhWKP0z0
z+Naz6hfRQCNpXhOM4GTgjvn1rOSqX+Izl7TuPh8KW+pSbLBrmI848wqc4/EYqHUPAHiGwj
aVLdbuJfvPA4YpxxuHarNneXVyyorJK79n+Vs47HofpWxpuvX9nPJjMkwwCgzh8Y4Iz/AI/
Ss/aVYPR3J56kTzqS1mtZzDcwPE46hgQRTJF9iR0r2bU5Y7u3ja/t4RvG4kLvVh2yMep/TF
cjfeFreXdcQv8AZFdSVURllb+o/KtIYuL+LQqNdP4jg04JBGc1YWPeBzjH51Zu9LurKQeen
yHlWXlT/h+NQKMDpXYmpao6Lp7EkcSqPrVlYo8daqDdnj9Kmj3cYGaTEXUhjBG6SpNsS42i
qy9R0p24/wANSSX41TZ93IqXy1bpgVUhkb+Krsb5wP0qSGM8lSemRT/ssZAytO8zkdDxUqs
pI7dqBXK32OPbytN+xRA8g/StBcen4U5dn1HalcLma2nwt8wbGfegaWo/jP41rKACOn5VKo
A6Lx2FK7C5i/2Wufvn/GhrEIPlb6HNbXBP3akWJWI96dx3OaksplywkOKpyLPGfnbIrsfsy
tjCn6d6gktFxymfwpqQXOTVmyMjin+btXpW9Jp6MB8vP+f/AK9UpNPReV+oqrjuZWfMA4Yn
HamkMgBKMR71qx24VsbOlSttBKsnNO4XMMyKDkqRR5iA8nFaktusi/J8v4Vmz6fKp7H6UJ3
HdEi3UPGKnWWFh1rKNtIh9DTk3pj2/DFOw7GhI0eOearSLG3YYqu8wAA/z0o8wk/d/OnYBj
xJ1VefaqjRFjVwnjnn0qNitUikVPJYfxU8RkGpflx1xTSq8gtTGSx3M1u2YxH77kB3f5/rU
8moRyRmNtPt1Ujqm7IPqCScdenSqPyKCM0Oy4yDilyoXKjftY9O1S3Fu17Da3GAkaTLsUnP
UuMjJyc5x0HPFZF7YXWm3Xk3EbRuDweze4Pce9UeM8N+XartpqckKNBcFpLcjaVz93nqAeK
nlcdhWaJ1vllhIuB++jj2xOvGec4b1HWofOIZmRtpIPSpbiyt/wCzor+K+jYyyOhhVcFAFB
B+hJI9sVlrIfxoiovYEl0Nuz1/U9OkD2t0yeqkBlfnPIPBrvNI+LctnbvHc+HrOZi2d0TGN
f8Avk7gPwxXle/Oc8VIhXHzGk6UHuhOnGW6JS5dFHoO1J700Y20pPIqjca33h9as/wdarN9
4cd6sn/V+nFUhEQJx1pc9eaacjnP50c0gF9fWnAZoUc81KqZzngetIRF7fXmnhiCCOMd6cy
YB+XA9BUixsFZ/JEnBAJ7e/16UiSCRVEu0N+VXIY7aORJTIxdTnDKCDg+nf8ASqywxgs0jb
OPTJNWI1t1KypMxbuCvANS9rCZtR65bmOGE5hQffHOD6YAPFWbLU3W6ST7U/kkjA80nH1B6
9vpXOTIWcyhSU/vVf06aMTH7TtwE+X5OCR64xWEqUbXRlKmrHe2fmTxi7hmEzNhAvlkD0Pz
Z4NMliaRtsyow3bVx2+tYIf5WVFWIHDGMMcH3A7dqiE1nPMqjzUmX5lw+1h6c1xey6nPyFj
V9IgjBuI7QFuQQ+4k47j/APV2qvdRebGGWJlbaGZFf7vY9q2msrm402eSEvOYozNI02AQMg
HBHLckfnVBd80Cv5zQvwgU5IPORyPzq4N23LTKk1lcw2sbx26SI3zArgM31I6mr+k2trfTN
thdJk3ExE4YcH35FWntnt4fLmWQiJN6lUBA4z1/xqva3rlvtULJG4yGKrjcSD2FP4kJ6o3b
yRoI4WeIJvjEe9YiSvPXJ7/41XuPMcytHcSuNzOc98gYKjPHvVJ7pprgmdgzgcqQNrY7nnn
tUovJI5BJGpkkf5mA7dePyP05rHksZ8pDJcfaLP8Afwr5K/eynPfrzg9fTtXP6r4fSGRZre
NkjdBKI+DhCSAcgmugnlR1LpGImGFZRyCemcfgOlZ5jfczLIMA4KDqR9K6afu6o1j7pzgsl
HQfmKkWzbHI4+lakm1ZSu0LjoQOop+EI/1gJ7giunmNrmYto5I+XH4U9LPLYI4z+VX8kE89
BSqxVs9D2xxRcLlP7MAT6HtTzFj/AOv3q6oRlHQYxTWEfbmhMko+WQAQOKeEkGP8KmJRT65
70m5MgHA96YDhn+8BQvqGoLKM9qQugHfFICZQxIHWp1LYz3qis6gjBAqdblcc0CLJJx15HH
SnKzDA/lVI3Kj0p63anHSgZogsTkfl7U8KWUsqcL1DdqoC6XrwPapYtQ8tsAjB65qWuwixt
j2EsuGGDgd/1qvJGrdBkfpTZb4SOoDnbjCgkVEbtQDkgexpxARrcYPH44qLyGJ7UNdqx+8D
Qt5HuwGHB61YCrB2IA/Cmvb/AC5pz3aEZbpVaW9jB680gIXtI2O49faq0tjGwPapJrxPvBv
1qs19xjGPpVK5WpUktNhzmo/L/T0qSW6V+M5qHzl55q0aK45lzjtUbKAOtI1wufTFQNOM1Q
x2ODzTGjyflbIqNp/fmojcc96pIolaIk8mkEJ7txUDXBxlSab57dP1phYsGLp81RGNf79R+
eSOelRNITRYC/DdS2sbRwzsqvwy54PFQGVVOVPXrmqhfio2Yg8frT5QsXhIrhvnC4BNRib3
qmzkZ60hcE8A0+UdjbH3KU5xSDG2nn7o4rIob3B96sDJiqDcvH1qxnCelCJZHhiQOwpwXIN
Ip+f27ip14cKWXaeRk0mBGq84OQO9TDYCSclfTPWkAjycuB9aeIonAPn4PoF5qLkiJDM8LS
bG2LyePWrdpdbJPJeIFGGMD1+tNEZWPYs0Z/3sg/4UiwxSPsZowwONynPNQ3fch6os3NjCU
YwyFpgcGEt8wrO8to5AHjZCema10hURM0M2wrjO4ghj9Bg1NB9uk2y3Vut1bkHaPlycd+ee
KlTa6kKVjFWGYSGNQcntW5p9vOI5ZJQ1x8u3BXO0DHfr1xWXcFIb4yW+5Sp4z8pFPgulRop
HCkqScbyCfoR0pyvKOhUrtaHVW9o91aumSFbjbsGT+lZkuktDcqd4QMcj5/ujp6dKlnvo5r
dLgSBAp+YJJllH5jOc1W/tdZyFljPyD5WTIx+vWuWKmtUYrmRtWSxzBLeeWYxf8syyMQp9R
joD0q1dWl1p6xRgRuSxOzG8N0yDzx+VYY1SeNStq3lg/cYruZfQd81dhvLi4t1+27H6sJAS
CcH9Klxa1Jae5NBPOuZGhaYqPmBGCT+uQRinWBtJWjmt08qV2wsZTgk8fSmIsMse6MtDLu2
go5wcDsTSrMtvPHAy+WgbIcqJA3BweOepzz6UtwH3bQRxP5hZZATwMZFR297vYwtgzEnByc
FccLj+XQVA1xOjkrBvBBAmYbkOOCcYzjA6/Wq1ynmRm43BW65Unbx6e1aKOlmUkIWZkLKxT
rx3/wA8U4yTSSiRHG7HLEfd/Sqr3Dsrsp2k8HkkkfjUMckgVhvKAj1/z61uol2Lc7LcIpQA
OuS2PX/IqJJAAoOfw4NRxna27hc9vWnBWUEkZXPSqStoPbQsrJGy8RNx/tUm6NiTyD+lVt0
i5LEAHpnuKiFx6lvbiiw7F8RszZ4U49e3+c1M0UoQnywfoM4rPhmQttZsHHGeK1rUuxZInj
T5CfMfO3jqPyqJXRD0KipuUNsOzIG7HBNPaGQAsUCrn7x6fhU97JFHY2oM5B+Zl8tSwYEgY
6+3696zftzlAhxtHQ4waauxLUn8kt7Y9qgeNsdyOx6Unmlgeo+lJ5jZ3Dt096qxdhjRsrc8
H0pFilY/L09qbklsHPPStGNYvsEs2/ZIAFVTwGPtQ9BbGY33iN+eeo5qPe6sADzT2k3H95H
nucHFRt5BHyyqMDPOafqMetw/HrTRcsF29c1UMh3HDY9qgaZsYJq7DsapnAwzNg/WmGdcYV
s/jWR5rE8tx70ofA68U+UdjS84HtwOvNMa5VW46/yrOMzdm6+lRh+fvA0+ULGm1yduFOfxq
tJJJz83rVbzjnrxTZJeOtOw0gaRgeuRUbbj0YikMi9aaZgfb+tOxYxww70mTjOe1NaUsetI
snPzDiqAVmfGe/rULM2akZxjAqMsvrTGN+YnrRtNCtk0buevHpVAMZT6Um2pXK9jmo2OCQC
PwoAaVNMIIPSnlqYWoGN2nGaaafu7HpTGzjOc0wGN96mjNDNmnKeOlMZv7fl96k2Hy855qz
bqrW+WUE7u4qTavI2jGKlIVzK6sB71bwWQHHAFROBv6U+Ekg5OazQNiZwwOMfpTvVgo47ik
6uc88f1pIyckZ49KLAIeeR1pcFfamNwTjipQTipANxY8kkjt6VIjFpOw98UkIG7p1U1G3DH
HFFgsaTT3CrHGGXjoR/iK1dPF3cqXlSPy4wDtOT06YGa5yPllzz9a6CE4WzI4J6kd+K56is
jCa0NeTTrSbzvtEZRFGV8vDc+461jSaDJGGYvG6A/eTt9T0rqo1UW7sFAJjOTjrVOxJawtF
Y5U5yD0PNckako7GCm0Y8djYSIFku0hlRPuShvmNL9lW3heRTGRwckZH51q6gqrPKqqFXaO
B0pEVf7MRtozlufxqnNlXZjhUmlAyVkzggdvp61s6fAJXaCK7eZdpIcqDgDk4HWqF0iCwuG
CKCvIOOnSrXh75t+7n5B1+jU5/DdBLYtXECyMqmZJ3iyWbaAo9qotIsMRkglUmI58tvlPv1
7cVEyIJ3wijAwMDoM1Qv/APkIE9//AKwohHW1xpa2NebVPNjjngKFwu3ytvPbp6/jWbPe73
dospGeNh+bH/16rt8rpt+X5u3FPtUTzSu0bShJGOCcitlFRKSsRrJvQ7ZF3L2PGecfnT0mD
Bfm+b0qtEAHcgYO3/2WlbhpMcfKK1LLSuS25U5Xk/TNTJKrY2j6kc1nqTyPpXT6jDCnhLw5
MkSLLItxvcKAzYk4ye9DEY8hGxAFAJHaqzFQMCrGM3KA8jd0qof4vbOPbpTWxSFx36e5q7a
35tsq2WHVfY44z7e1UZeGXHH/AOo0D7xHb/69NpPcTV0afnG5Z5GMZdjluMZPcj0qEqiyje
uQOo71nrwnHH/6hVpPun/PrU8ttCbDvl5PO76VGxKnuKkj5l5/vYqJv9U30/pVWKHK3Od3N
SJcyRMrKcsnIyOlVx0X/PrSdQc88/4UWuIfcyeYVkErNJ/EX5qoyyOfmfOPen9/w/pTJOo/
H+tNKw0RMoA+9xULBc5J/wA4qdvu/jULfcFUUMYKfut9M1A0nFTD77jtg1DN1z7/AOFVYaK
7yHNME3FD9KhB+amMsGXK0jfMCahoUnceaQClietFRv8AeH1/rQCdw59P51QAzcZH60meSM
9RwaiYnJ5pMnI+tNDJj6Uxjz14pG7fj/SmknNACgnmjPPNIfuj600k7hTGPzx1xScdaKP4a
BCBckDuaaflH/16kP3h9abPxj6f40xkYOPemtznmk7ilf7tAEJ9aepGKjPepV+6KobP/9k=
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKOAXsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7LooooAKKKKACiiigAooo
oAKy76+09Hlnm1ZbZNMzLdASqFVSh/1megx8w6dB2rkdct/EV58W/D6zXAh8PWu+4iijyPt
E/lup3uAeVDZWMgBslt2U21DpPhGx0WHxhpusS3M+m6uzTSXd7dNKHiePaUO5jgoBjPGRt7
igDo9d/tx/D8T+HNTQzBkR5XhErMhYK7jHG5QS2MYJXHSqMHiKfXvGWseGdOZI7LT7Vobi+
jlBlS6YIQqgZA2qxJzzu4xwaseDfEdnrXhqW+tZ/O020kNvFfupjF2saKHlweg8zzB/wHPe
sqOfQ/DNnf8Aj6yXGialbrdPCls3nSTOw2smcEb9wypwAcNxljQAvjS68SWWt6fNb6s2maG
yGNrmC3ExjuCGC+fkHEWCMMMYYDccGuw0ma7uNPSW8EXmEL/qjkZ2jdnr/Fu6E8YrjIjq/i
nwToTa3plxD/bPmR3tvGwP2eCWOTaXC8MQuxc9AzZxxivQI4xFGsa5IUYGaAHUUUUAFFFFA
BWXqWuWel3dlZTEyXl85S3t0+9LtGWI7AAckkj8yK1KwNZ0iW68Q6DrFqoM9jNJHIT/AM8J
IyHHJ/vLGc8nj0JoA0NYv7bTdBvdSvLsWdtbQPNLcFdwiVVJLY74HNc/8Pdd1DxH4bn1bUN
ymS9uUhR49jRxpIUVWGAQfl7jNa3ii+g0zwnqN5cWP2+NISv2TtcFvlEZ4IAYkAk8AHJ4rk
tS1mb4b+Bpb3UBc6jPbPcwabp1uxlkvFLloU+6WLLGvJ5woYndQBqXlzqkvxPsrGS9l07To
7N5IUVcrqEhcb1JPClFUcY3EOxBwDXZVydrp1xrHidtXvhP/Zy29pc6ePMwscuJvMO3ghir
qDkYIwPUDrKACiiigArEn8UaTb+MbTwm0jvql1bvdLHGhYJGpALORwoJOBnqc4rabO04615
R8OrLVZvHXi/XvEVrp7a5JcGyaW2lcGCGMKYoirfwsDvDDruOccCgDpvFfiOXRvEOgxwapa
xWxukXUbZlDSmGXMUTjn5F84oCcc59jVT4leNLnwzon2PRlB1q9jdreSWNmhtkUfNNIwGAq
kqOSBudckDJHL/DWw1Rdd8Xa94svNIna+uFW8ikhKXFjKuNtszMxUwoCDGcAtvDcZxXdeMt
LvZdPg1zRVdtY0tvMiRBn7RCWXzoCO4dVHH95UPagDpTPFDZG4lmRYlTe0hYBQuMk59MVia
V4w0nWfDNl4jsFuJtPvZhDA6xElwZfLWTA/gJwc/3SCcVmfELTDrfhG40a3lD3bRtOth9oe
D7dEmBJCShDBWV9ueQCy5BHB1fCT6TF4X0rT9IuGkt4rGCWJJZN8oidfkZvrg89OD6UAb46
UUVzcV7qsnxGu9OlkWPS4NOjmijEWWmkeRgzF88bQgAXA+/nnsAdJRVXT9Qs9U0+HUNPuEu
LWZd0cqHKsPUVaoAK8t8TfEq4t7rWbfQbd5hpM0FjK/lgia4nkjWPynJ2YXMgcHkNgYrrPG
fiW28PaLtyZdSvt9vp9sgy882wsAOgwACSSQAAckV5X8NPhtrGk6jpSyC3t9Cs83128W/dq
eoHgNhxxDGCduOrAMOMEAHvCfdp1FFABVDWNWsNC0S81fU7hLeztImlkkdgAABnvV+vEfF8
Gn+LvjRJp95f+bD4cs7eWGyZtsRu5GZgHZdzKSvlchSQoYZAb5gDpPAvjbxP4qRdbu9Egg0
K9fFkYG3SBNpPmSMWAKjG07QfmYAZA3HvrfUbe6iEkPmEEgYaNlPIB6EA9GGfTp2NctHpum
xQpcKrTac5llZpiZJJ1kQEQRR4/1RXA8sY/1YG09a6GN1Sd7Nr+NtRli87yzzsACqSq9dm7
1PU9aANTtTUkSTOxg20lTg5wR2rK8Pz3t34etpNRWeO9CmOfzohG3mKSrEKONpIJBGQRg80
nhvTb3R9Di0/UNQbUbiN5M3T53zAuzAt/tYIzjj0AGAADYorI0qHV4dU1RtTuvtEMkga1KK
FSOPn5cddwPUkkHgjHIrXoAKKKKACiiigAooooAKQ9KXpXNaR400fWp9Zezl/wCJdpLrFLq
MhCwSPt3MEYnDBQVy3TJx2NAHnk1xruj6TZafHJcazrN/4nmtxqF1NhNPYswDhRgYEGSsZO
0scc5Cno/iLax6zp00Nvqlwo0uMS6nZWsrI0lpKrKx46soVnUHIJUgg7hXG+FPEs3xY8eXt
7KzWnh60JXSI4Y5G+0vFPFIbp2wFxujjCqT69ea6RIoLH4gar4E+x2mo2/iRZtSu5CwjmSB
gY5FlK/M3JRUJx8uRn5KAJtP8M2Ou/Ag+HNLm3wXVtIsUrys6zvvLbmOASrtyy8cMVrV1FB
4i8OnwnB/xKNSbTYbyDch3Wkgb92QvAOx0Hf0yMHmxpumaxd6bY2uoXtzHPo+on98Vwb6FA
wQtjAOVdSeMblPFafiiz1O60Gb+w5Wt9TG0RyxqhkCb1MiKX4UsqkZPAOD2oA1bL7R9gtze
RpHcGNfNSM5VWxyAe4zViiigAooooAKKKMc5oAKKKKAK92x2Rx/ZGuUlfY4XbhBg/M2SOOM
cZPI4rJ8WaZa6r4Yu4ri4jtJIEM8F45x9klUEpNnIxtPJ5GRkHgmtx2CKWZgqjkk9BXnl5p
2l/EL4Y6snh28kMGqzyv80rbZXSTa0bFWBEbmMqQCOGJoA6HwZ4qh8Y6A2sWtpcQWwuJLeN
p4zGZvLbYzhTyBvDAA88V0lcf8ObHS9O8DWcGi28ttZM8jC1kKlrV9582IkcHbIHHfnua7C
gAooooAiup1tbOa5ZJHWJGkKxqWZgBnAA5J9q8w8E32s+L76w8fRWkNrbXc80Bh5SQ2JQGJ
pMoN7h1yACQBKwzwa9UPQ1zunWul+GLoabHqAhj1G6kktLJyMK5Xe6xjrjKu+OgLH2oA4P4
jWePGemWekjUmutbmtP7TjtLVplFrbzF1k7KpLssZJPCsTjgV64MhPQ+9eeXF/ql0i+KNSt
rfTpvDmpXkdwFlJD2Ko46nAJYCF8dAQO4rR8TeOf8AhHfA1l4hm0a4lmvfLRbVJI18qR0LA
O7MFABG3OepGAc0AcPpGqaxa+O/FfxA8Z5isNNb+xLeyt1kkeBS8ZUrGoO4y70JbI428ADj
c+DkN7eaNf8AiTVbVrC8vZVgh01oTCdNtI1H2e3KE8EK2/nH+sqbwZ4PubrR21XxeHv77V7
c/a45lEY+ZpRt8tSQB5cgXBYnCjPIro/Bs19FY3ehalO1zdaLOLP7S+d1zH5aPHIc87trhW
PdlY96AOnrkfiPFqLfD7VG0zULiwdUDTzWqq0y2+4ecY8g/MI95HGcgAdas+KvGel+ERZNq
kdy4u3ZV8iLdsVV3OzHIACrknvgHAODWhZ6tpetXeqaXE3my2Egt7uGRCMFkDDg9VKsOeh5
9KAG+GdLtdD8K6Vo1lIJLaytY4I5AoUOFUDdgcDOM/jVDxrr8+h+Hp/7LVJ9buI3TT7YqWM
soUtyo52gAk+w9cVPrVzH4R8B3t1pdnGYtJsWa3ti+xdsafKmecDAArx+2tfFPj24j0fULK
3trzUYYb/WdRUK4tbQyM1vYIDzuIUuTgYyMgls0AQ6HpXxC8Z3eganeS2N1h411jUXwI40j
mJktbZUyG3YCu/3WA25OGr6BjSG2t1jjVIoY1CqowqooHQegxWbav4f8PxWeg2slpp4ELG2
s1YITGmN2xepAyM49a4nT2n+KXhHxPLMzQaJqpNnpomjba8KDHnMjBSQ7knGfmQL05oA9Mo
qvavCY2ghkiLW5EbpGRiM7QduO3BBx6EVOTigDzX4r6xcRW+keGbC6uoLjV7jbKbOXy5hAC
F4ccrulkhUkc4ZsEdRzvh/wgvh3yrLTNfna+1INco9yRLNd3HlLGLsI7sViUEucncWIHGFU
1NU1R/GnxI1JYWltRYo+k6bNA6FvO84hnw3Uh4HbAZSqwZyd2B6raiK7ihtlWWWC9VnebzD
PFJEm1QCXBUeYpGVAGfnOcjJAGwzabZzwXF1MsKTz/YtPtPLZBlSR8sfduHO4ADYM8AE1oL
Y3MfiP+0YpE+zyweVOjg7sqcoVPQfefIxzkenMtzYWCpaXDsLWLTyZEKMI0RQhUqe2zB6dO
Ae1VvEmn6jqmhPZ6VqT2E7SRlpEO0vGGBdAwGU3LkbhyM5FAC32upZa9puiraSzXGoCR1cF
VjjRNu4sSeT8wwqgk+wBIj1SbU49f0SOHzV06WSRbgww7yX2ZjDHnZH9/Jx94IMjJzqSW1t
MYGmiV2gbfGW5KNgrkH1wSPxNQW2r6dfXN5a6fewXdxZNsuI4pAxib+62Oh46GgBurahdaf
bQyWmlz6jJLMsWyFlXywf42LEYUd8ZPoDWjWLpU03iDwxHJrWmi0e6R1msySTGCSNhJAOQO
CR36cYraoAKKKKACiiigAooooAraheWmnaZc6hfzLBaW0bTTSt0RFGST9AK5Wz0zS7HwzqG
ja8tkmi3FyYbUu6qs0Mm3yl7fMCfLXvhF571ifEC/PiTWbD4eabqGmILqUSam81wrSQxKN6
xrFnLO+04zwApJBrmNZ07xN4o+M2mWuvLbWem+HpGu7C1t9+6c71CTtyA6bcKwUZRjgjawY
gHXJqN54Z0HxBBaWMV1q2keUgmeHDTWrEbJ3EYy4QGUkKAWMbAYLVk/C7w7rFvqmo6/rGu6
ffXl9GZDcaVFGYbtZnMiTeYQXyB8oXO0KEIzXdTS6DD4uuL+a/WC/sNN3XSZwq27OSrucdj
HJjnu1eZ6zH4l0Xwjb6X4Pg06zTW7uW1t9VlDmWO0YNNCoRAXyEaVEHbavA3cAHs9pd297E
0trKJUV2jLDpuUkMPwII/CrFY/hnTDo/hnT9MNvFB9nhEZWFiykjq2SAck8nI6k/WtigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAo6vp66ro13pkjbY7qJoX4z8rDDD8iaqeGLC50rw3Z6Zd7DLaKYdy
KFDqrEK5A4BZQCcdya2aoaVbXNrZNFdyeZJ50zht5f5WkZl5PP3SBjoOg4FAFqC2t7VWW3h
SJWZpCEXALMxZj9SSST3JqWiigAooooAO1ebz+H7pPj3Z+INS1OSezl054tNtvLQLbSLjzV
yRn5lYMMEH5WzkAV6RVa8ayhhN9e+UiWgMvmy4AiwpBbJ6cE8+hoA8d+L83iPxFqdr4H0nS
JVsYyl/fXbSZEkQDYCwqwaVQ+0sASchRtIOa9E8S6zoen2+n6PrPzrrk40+GLaCGZxjkN2/
PqOKw7zVX8S+CLXxxY2Mlo+nXDXtmZGAea2Rirlv7oki3naTxlSeRgWvEGh2J+IPhfxm0C3
E9v5mm5bLCNJhkSKMHDBkVc8fLI2TxigBdN1STwlpb6Pq0V3dmxmtbSC7WNna7WZwiMSeNw
YsGAOABkAAhR2Pl2ts014yxxM4DSynAyAOpPsKh1LTbbVdMlsboMYpccqcFSCCGB9QQD+FW
Zoo5rd4Z0WSN1KsrDIYHggigDyf4pXcmoT6Hb3S2L+C7lGmvr64smvoJOmxP3ZDRZUsVmDY
ycEcitX4TwaD/Y+rapo9rKhuNQlge7nuJp2u0iYrEwaZi20IQAM4BzivOdevfCunWWv2cXi
DxN4dsHuzpa2xgDWMcSlbd1jDh4wqkNJgFH2ngdK9v85vDng0TalePqMmn2YMk+zD3BROu0
ZJZsdBkknigDyjxj8RNL1ttTtr61V/C1oZYbbe22bVdSt5MtbqhyfKGwhmKgdTnGCfTvA2l
X+m+F4pta8htbvybu/eCPYplfnaB1wowozzhea8b8L+BvOvotJ0+xit9W8H6dJdQ3rx+Yr6
teoZJNxI2MI8rxljhk54r0O5+KuiaBp0UPiOc22p2bW0GqRyL5Yt3kjBLgnCyKCedhOBk9q
APL/FXh8xfFK2OqeJrvUNag1aPUNOs5/ECRWcULSfKjQuwkUhd4GwtkjoVJQes3z6l4D8Ia
9c6ZYw3NuLwyWMO8rHaxSBNzPxkIshkYhQcL09vL/Gej6bqev6vqF98aNOstSEM1rcadb29
sqzQ5JjikSRiGZQwAZuhYkEA4rvJNSi8R/s92uoeH9SvEtZLKENdmMrOIUZVmbAYfNtV+Qx
HcEjGQDa+FehapoHgOK31yeafVp55Lm8klCfNKx+YqVLblOOCWJxjoMKOW+K/iHWJ9di8Ca
PfTaW9zYG+mu4A29owzblDLl1G2Ns7BvYsqqVyWHofhPSZ9B0H+yHkD2ttNItkQ+4rbZzGh
JH8IO3vwo5NeR6bqP/CffGe68SWy+TbaQZvDkUQkkjlMqyb5C5Vfk4RmUg4wACQXwADpvD/
h3TrGJrbStO/sS+ieKbbuJlhjkA8yWQb3VSyxMigliuDz8xrrL+4u7Pwde6x4d09ftKW2y1
t3ZTH5aM211CE5BU7guQSNo+U9J9HjmsYLbT2t5rWCK38+SSe5Mzh2clkZiCGHU5znpwBWl
Z6vpd9pUepW92jWUudkz5RWAJGRuxkccHoRyMg5oArz6ZY694Yi0/UWGo28scUhkcDErKVd
XIGB95QcdPwqHWb3UbXV9FghZYtPuZzHcS7CzhguUQdlDEEFj04A5YELINWHja1Pmt/Y5s3
CpGnHn7hy59Nv3cY53ZzkY0rfULG9uLq3trgTSWjiOYLnCNjO3PTOOo7d6AM7VIdQ/tnR7q
G8uUsY5WS4toIlYSllIRnY/MFU9h3IJ4FXobeOxmvLxpyscxEjKwUKhC4JGADzjJyTSWGq2
Opi6aymE8NtM1u8i8rvXhgD32nIPoQR1BrHkjk8X+HVl2T6cPPE1rud0LqjfKZFUqdrgcoT
0IzzwADX1a9k0zTnu4bVrjay7guBsUnBc5xwo5PfAOK0O1Mby3Uq4BBGCD0NPoAKKKKACii
igAooooA861rwxat45QzQSRaXqZRmMEMci/aRu8wSb1YqssYCErjOCCQSMt8Ua5p1z4rs7H
R5vtWsaKyXF1DA28JC00KPHIvTJV/MXuDGCPfpfFk0P2GysbiDzIr+9itmk3hfJJO5XGQck
MqgDHUjkdaxPFup6V4Dj1bxy7QIGs2jntQ21764QAwKD/e2716EkFey0AWLPR4dG+IGsTwa
fHMdetvtJl2c7odqNG7Y6N5ilQf9vtXK+DtF1rXvDes6rqyQWeqz6kb2x+y3Rd7GSJfLS3Z
SiqvlgbCvKtlz/FXbeCdQ1C68B6dq3iC7ga8u4zdTNGw8uHzGLiMMCQQgITOedtefeCNYm8
afF7V9WsGtbLQdOkkaKFZt8t/MyLH9oK4BRPLVMdQdwOc5AAPWdD1WHXNBstWt1Kx3UKyBG
6oSOVPuDkH3FaNIqqqhVAA9BS0AFFFFABRRQDmgAPSvEfE3x1g07UG/snQ9dnttN1B7S6l/
stpLW7CyCJ1jnU4VgxyCeCVKnGcj0/xV4jbw3oN1qlvo1/rstsY91jpiLJcMGYDKqSM4zn6
A184eKF03Vrm/1XSfCPxa0EajKP7S0a0silreq7qJmKjeqsVLE4IJI6gnNAH1apyoJpaigZ
WhTaGA2jhs5H1z3qWgAooooAxPEfiS18NQWNze29w9tdXcdo08Sgpbl22q8mTwuSBnnBIrh
fEvxw8I+Hbu/s7i8+z3OmXJiuUu43jWZFAMnkyYKO4DDC5BJBHFeoXFtb3ls9tdQJPC4w0c
ihlYe4NeEfEbQP7N0nWL2x+IS6f4R1O5e21Oyn0lNTgs5ZCfNkBDBosueeoVmBwOwB7XFrm
jzWVjepqVt9n1BVa1dpAonBXcNuevHPHan6Vq2n61p632m3HnQlmQ5UqyMpwyspAKsCMEEZ
ryD4meG7PxFpXg650tdD8URW8bw22k6ldeVFqYaNTvgkXhZlWMkHBGC3TrWz8FdAvdF0HW5
59JXR7bUNSaa3sf7T/tB7cLGkTKZQdpAaM4AyQOD0wADvPE0muQ+GNQm8OLA2qJEWgFwuUJ
HXjIycZxkgZxkgVUtdKh8QfDy10vXLz+2Eu7KNZ7oKE+0EqD5gC8DJ+bA4royAQQRkHtUca
Q28SW8KLGiqFRFGAoHAAHpQBkeGbAab4fh01rZoFtmeBFZt26NGKRtxx8yKpxx16Cs7xR4k
uNJ1bQtE0u1+0ahqd2isDG7pBbKy+dKxUcYBVQTxudewNc/b61qHiL40WtrCj2ug6Pb3Qy5
wbu7DrGcYb7qgtgEZOScAFSe21rTrq8NhcafKIru0uo5dzOyq0W4CVDjrmMtgHjcFPGAQAa
q/dFct4n8S3mh39laDwxe6vaXu6My2skI2OASEKyMudwBxg+316odK8/+JF++j2lvqNn4iu
9F1KRXtLNzbvcWbyuVIEyKrdduA3BG5sZ6UAcn4X0/RPC/ijStF8LW3izSIdQuZZLq3u7WR
7UkIWAcyKVX5RsDRuOVXO6q3xN1K9vPihptrJIz+GfDmnz6vqUILoktxGUkgjZiu0ncIyBn
PPuAez8DahfalrWrXz+M9F1+0mhhbyNN3ZtpQCCdpkfYGAX5ePmUnAJIrgbfRNU1rX9P8LX
WhRX2manqVxrHiS5Z2YKuWNpCxJBBKiLKc4AAxtNAHV2M2rzfBPS9csvEWnaDd3pi1e81CW
3CQBZZPNkVkB4yG2E7s992a4fUdf8Q6C2tNZ+M5Lp7KZo7ezs7q1v5JpBIRFEyyZmEaqT5u
5t+TlSAOfafFi+ILfw0IvB+n2lxqG9EjhusCAIDzu5GFwMfKCRngGvIvEmtavon/CQReJfB
dtbxzK13BLY6U15bSzKUyk0xDDbMOCzLGU2nJ5DEA7D4jal4d8NW+l+Ipf7XtdUu5jbQ3Hh
y3WeeYmPe6tGwZZF2xZ5UkbQRirPwc1bTfE3wktHttPuY7FZLi12X5R3nUSMCzBQAN2eVwN
pyuMAVxHiiKbwvoHidG0ePRdG07UrSbRp57l4Y7d5Y9szQNDlo1BY/LjBLuuDkKfRvhvoug
aHpN6uj+IDrlzqM41C9uGu0uC0jqF3ZQKNp8vg7RnBoA7U+VBbn7scSL9AoAr548I3C33iT
xb4u08PZWeoaun2VATG19E6+RuGzLqC9wj78ZB4OMZr034yX+oaX8GfE+oaYCZre0MjqrbS
0QYeaMjkZj38jkVm+CNNtNR0aC+ljYqBakXDSRkTRRIk6SDAOQ0kjMec578CgDvrWKK6sbn
z4QVnkkSRDMZlIBKd+ACFGVHAJPfJOZJ4RspvDenaS1zM50yVJrK5YK0kDITsxkYOFOzkZI
znk5rQW1j1Lw5JZyXXyXsL/vrNvLIV8ncjDocHhvXmqlxp+pab4GGlaJMv2+2tliicIqbio
AOAchSRnGcgEjOaALcGsW83iS70QArPawJM28EFg5IBXI+YfKckHg8VZs9Ps7Ga7ktYvLN3
MZ5QGOC5ABIHQZ2jOOpyepNMk0y1uLuzvpoybqz3CKXcQwDDDA46g8Eg8ZAPUCq9nDqkXib
UJLqcz2E8cZtgCAICuQykY6knduyc9MDaMgFiw0qz02S8NnGYku52uXQH5RI2NxA7ZIycdS
SepNLY2EGlx3CwySeVLK022R9wj3clV9Fzk47ZPbir1V76zg1DT7ixuo/Mt7iNopFyRuVhg
jI9jQBVj02JtcOsrK7tJbiEKzEqi7i2VHQE55OMnavpWlWDeJqmnaVpsNncRpHDNFHcOU3t
5XTC5IGc7ck5wMnGcVvUAFFFFABRRRQAUE4GTRVTVLIalpF5p7XE9sLmFoTNbvskj3DG5W7
MM8GgDzax8c6l4i+Nr+HLG0lttC0uGVLiWVFb7VcA/LtAOUVdr/MepGPSrHh/wza3XgjXNC
1WaR9STUZnvNQlc7nuhtdLlemz5fKIUYCgY56nX8AaFbeHbTUtMt7GSwKXjs0IctC+eRLFk
fKHzllHAfcPc5fxKv444ofCunWsbXviBpHuQbYukkSRhWMhUZwT5KE8nYTjGAQAWdAu9C+I
3w+u9Oa1t30+RPs072qqbd5sAuYTyGCufvcjcO+KueA9Nj0SO/0V7Zbe7tDGr+QCsEybcRz
Rp0j3BSGUdGU9sE41r4d8Q6b8Errw9pNtp+jXUdmYbUWlxJdAR4GcO4U7yuQDyAcdq7yzgt
Lq5h163Z91xaqgzwGQneuR6jJ/M0AaNFFFABRRRQAHpXAa1ovjPSvC3iseG9auLu7uA13pg
mZXmt5Ty0QLgqU4+UHpkjI4I7+uD+KHiL+wvDMUX2bxIxvp0gS48PQLJPA24Y+9wNx+XkHO
celAHhHhvxcul/tA6Lc6l4o8R61LeQHTr19U0waWtqSCUMmFUSLu4AYcE8Meh0fiJp2tL8X
L6CT4maZ8PYPlv7N7NZFnvlZdjebmQRE7wRlhnhapXXjf4x3+rXVl4gsPE2keHY1EMU1p4V
imnvkw25phI7JG2MZABB5wBU/jSzuvBviHwlpvhTxferefYXlsbrU9StLG1htNqI0Ku0DeY
zNtcKchcAgcCgD1HwR4v1K3m8NWuteIE13TfE9r5ulX0kKQXKyrHveGZEO0naDhlAwVKnnB
Pq9eZ/D/AE/QPGXhPwz4s1KFNY1jTGnjg1G58t5YpBIySbXjARhlcBgAGABwM16Z2oAKKKK
AOc8YaR4h1jSIIPDfiOXQbuO5SSSaKONzJF0dPnVgDg5Bx1A7ZrwLX/C+seJ9Z1NbvxTaan
b6LMYrq017SZLSzuLg7QjvJDIscknKgZA4YZHSvo3XrzUtP0G6vNH0o6tfRJuhs1mWEzH+7
vbgfjXzv8UV8I3ms3L614d8e6NfPHHLero7yra3cbAByTFvRmA3DJC7iuCcEGgCz8WtE+H/
AIdvfCNxqWjXGgGytpbuCXQ75bSW38kbmiRDhHJMpxtO/OcAjNdh8Bby11Dw9rl1BdeI1uH
1DNzY+IQontpDGpDDCqSHQo2SOTk9SSY/iLrTWvg/wjqPhhLXVofMSa1067SLztQCoCip54
zux124kyQRnBU9D8HxJP4Pv9XuvDN74fu9T1S5upYL9naaQF9qO29mK/IqDGcfKcAAgUAei
nocVx2iafej4ieIdQ1S8uZ5QsUdnGflgjtmGcKAOW8xXyWJPAxgHFdjSbV3btoz0zjmgDEh
8Ppa+MrjXrVkjiu7cJcQgfflU/LL6Z2kqT1IC+lblFFABWVr2gWHiLTRZX3mpskWaKaCQxy
wyL910Ycgjn8yDwa1aRjtGTQB45H4ct/Anic2FvqV9fya3CtnYps2vYWyyb7uVpujNmXzMs
M54AIzXb+B9WfX7HUNYksmgiuLpvsski4ae32gxv8AdHBBJA5IB55yB43rmty/EqbXkjhCp
c6oPC2hvCzw3UKHY99Oc4wNsYI4ONmMfNz9BaNpNroeiWekWIYW1nCsMYdizbVGBknkmgCL
xBqr6JoF1qken3GotbqG+zWyF5JBkA7QAST3wB2rw3+xLPxR8QfFBiXw7qlnqbRyJZ3l1cW
F0wKbHDKpLkfKAVZQMjI6kV7d4kuNJh8PXsetaqml2UsLxyXLXP2cxgjBKvkFSM8EGvnqbx
B8NblrO28OeENY+LHiKxCxi6fz5okmRQNzPcOwi6g5Ax6dKAO48aar4+fS7rwhovgiVbqNY
prO6iuIbmG5ijkUsuZwuyTAH3gSCQRuwSNj4aJq0d9qt1r8wtb6/MZ+wXOmwWdypRcM5MTs
JVOR8w4Bz06V5zqmrfFXUrIXfxC8Y2PgDSpZ1tvsGgxm7vHdtxEe5AzKSP7pB4PFYFr8OfD
2vaZNq/hXRteWK3u2iXxNa60Z9ULAcTeTnDREHdgNvZWUgYOKAPd/i9HJL8IPERjaDMVuJ2
S4ICSqjq7RnP8AfClf+BVz/hS8t7u4e6VDDqEKtb20DlIJpEa2UFMIApcSWj454Vcg4wK8r
1r4jeMF8E6j4I8VadF4nTVLOWLSdZ0+RFeSSN0U/aIiQyurSQ5XaGySuwnmvUfCtvqGiX8E
d/JG8r6gsDCMJKp/4+QqJglkZYniZiQCBnOcmgDvItP1CLxZ/bGRLBcWKwvGzkG3dWLfIOh
D7jnv8i9eg888FfEn+1dB8R+KY9H17UrmK5jSbSEKS3NmdxQwpFlflX/WbsAssgHJXA7PUJ
Nbb4Wx3VvqLT362sUs1zAhR5kG0ylARlXZN2OMgkdKyfHS6b4X0XVvidommW83ia30o29vK
7OBcKzKUSRVI3/NjGeRzgjNAHb6NrWma9py32l3QnhJKtwVaNh1R1PKsDwVIBFS32p6bpaJ
JqV9b2SSNsRp5VjDNgnAJIycAn8K8X8N/Dn4v6f4hufHOrePtNbWbmNVm0i2sQllcBeiyMM
NuxwJMFh7gYNTxhqXhfVLu/1P4jW9x/wjNjHBPqOj38bTPp94j7I3RFz5kMqu6lkBUlM8HO
ADt/HPi7VrG00+88H6/oc/2m8gsRazRG4eaSWVU+VklXbhSzHIP3TXba1/aP8AYk40uZIbs
gYldS2wZG5goBJIXJA7nAr5Q1LVvgBp91He+D/hpq0fiaCRbrT2WyurePzA67WLK4wmWXPb
kDjNfX+cRgsMnHSgDMutW8u90yCG1eWK+Lf6RuAjjwu4Z75PbtweRxnVrD0W8uNbsPtupaQ
LGMyB7eCd1kkUDozBcqrZzwCcY654G3uBGaAFooooAKKKKAGu6xozuwVVGSTwAK5LUfHWln
wT/wAJDoIk1cXTG3sEgjIFzOSVjUFsAKzAAOSF5znkV1ksaywvG67ldSpHqDXnOsNYWnwu1
TwrDrGm3N7Dp12bcSzCPyoomKh25J/dHYC3HzLnigDI8P8Aim701fAnhGa4e88W6vD52pz3
0WyaCFAZJd6ZBUl22IMYGSR0xXa6/deG9W0m/wDtGrJbyaPcqjXkL4ksbjarLg+uJFyOQQx
UggkVyGi6d5l7o3jK60a2fW5HtbW/mhiWVLvfAmLpGxlSpcjcOq5Bzxjm/EVh4W1Hx9daGo
GraVpGp2+panYs+IIpruZUCnB+dw4MxDZwGK4w3ygHsOl6lqB0xLjW7NLMxRsLh93AdGKll
GPuMBuU5zg8itiOeF8iORG29QrA45x/MEfhXJ6X480bWfHV54Q0VDef2dAWuryFlMMEoYL5
B7lwDkgZ28A4yK05vC2mXEM0cgYicRiQ7Vy2xi2TxyWLHOeuaAN4HNFcddaNrWiXQvPD1xJ
eLK22WzncBCWyd/YKAx3HaMnc2c/Lh1l4p1SHUIrXxBoMunpMsZWZGMiIzAAq5A2jDsF4Yn
vgKM0AdfRVO+1Sw023E99cpCjbtuTln2qXIUDljtVjgZOAa5EeNtS1aOBfDmgtPLNHM5Nwx
Cw7WZYyxUbMsy8pvEiZGV64AO6rB8Tw+KprK3XwneaZa3InTzjqVu8yGLPzbQjqQw6jPBxj
jqKDaz4mtYBdXegyNEGEjxwhXdE8hiy4VySwkUD5Q2QwwDyRci16TWdAvZPDzWkmrQR7fIu
JG8uKYqGCuQM7eeoHPagDxvWLjxR481TU/AMnxItbIRyNbSXEXhfbFJcRgO0Ucj3LESKCr9
AeMqTtOJfGut2a/s9aHq11d6N43tluIbea91rRppUmG8xlzFHlo3UjnPXaR1IrmPifp/hmO
dbr4ka/4F/4SVY0lntoFu7S5b5eBuhlZ24JCloycY47V1ngK48NfFL4WT/D+LwLr/hPRY7d
kjlAkit2GeDHMdrSZLFsMvIzmgDd+B2vT6hpGraVdX1vObO5320Npo8+nW9tAyjbFGsyKWA
Ib1PPJr16vPfDfwxt/DVxp2oWeuao+oW3yTtPf3FxFcRkEFPLlkYL/CQRyCo5xkV6FQAUUU
UAFeH/ABGufiivxAWDwnL4gTQmtP8ASvsFpY3CKx4BTzZEdW9Rn/aB4Ir2yeIzQSRCR4t6l
d6HDLnuD6187ePPB+n/AA4uZ9fXxh4rkg1KMCaEeJIbeVmjU5INwf3xKuoCDpt77gKAOuXw
b4r8WfDXw/dnxNfaT4v0otJaahf2MW/n5f30IeRCWVR8ytnvxkg9X8NfDvibwz4WuLDxVq1
nqV7LezXSmyiMcUKyEMY1B7by5/4FjtWT8EX0uT4XWZ0W7v7rTfMb7O99fRXjhePlDR8KB0
2nBHTFelUAFFFFABRRRQAVxPxL1660jwfLZaPcvFr+rN9g0tYlDO07A4IBIAwASWJwMZNdd
eXlrY2kl1eXEdvBGNzySuFVR7k1816rqOvX2vyq15fXfiHxRdMmjWrBY20fS2YK8+zIKSNG
x7hiOSBtNAGr4c1q50rTLnxBp9ul3o+mzrouhC5hcfapGYG5vnYKSxYhsBF52lRy3O7H4i+
K3jE6gmj3Xh7wxotm3kzaqWlnmLBVZykciKEwp53j5T67TVb4gfYdT8ZeCfg/pf8Ao1hbbd
V1ERtgRWcKsqISTnDEEeo+U5rnLnxRZ6bP4Xtr/wAJjR/h/fn7TbQWbqYbtCVdHmIHLL80j
RE/OCCC5UqQDi76+8LXXiaS6vrPV/iDqMSNFFqGqXUctnMBkvJFaRuzNGYyxJ4GY9uFORW5
pvjLUbqHWYrTULjTFt5Y2sNN0DSkgg1IIw8zzIsSTJlNq/MygjpnFbHxM1X4azeLrPVdF1v
RrnUbh0gvFCpJbkKwmDNL9wN+7CuoYM6NjBIWuZ8Ua9ofi3W4detfCtlpZ0K3vrQojxrHfF
lAdFaaARsUVHbKliB3GeQDopdF8Dp8O7Qw6jF4Y8VWVj5NyjWzwx6hLFglHDbfMl3AFXVhI
rMCD2PDSWtv4dJs1vnjsbsPeSOuox2cYjTGY1jBCHbI0gWQgq5WUKgXZWp4G+H4tfD9x4wu
/Ff2K109JI2h0+6T7VPPKRgSM0SKjs54LqzLuGNu3NZvhXRNd8R3V5ocb2WnhdFX7RdQr5K
xWzFmK3WFDsxRo+I/LLA4Y5Q0Aadjo1pqngTVrLS7SZpTeW/iHSGtbKaG6lRHjF5LBI1vAJ
HaErhVBPIOehruPBPjjQ9YsIriPSNSjispLjK3ESQyvI5Vb0EhVIeMM0uRyy7hwVIHkEd9q
nh7wrpviXTIbDTrxbKYWskkdxKdNCCyhmnj3SMePtcpK7T90nkkiup8I2fjjwT4Uh8St4Wn
fSbm6GpSanPJ5t1EhXDtIvLtG+4sflU4ZshPvAA+k2/tq8u9KWG8toZLG5LahZRTsxkhIdY
yXxnOMPtI5IIzxkv8Q+F9I1i7XUtYi+020NnPazWjp5iSxSbS3y9d3yDpyQSOeMeeeCvFVz
rWkRS2+tXUt15jMsRjE0jBn3rsZsFIJBE6gyjcu5fm6E+j6HZzNqN/4g/tCa4tdWht5IbeV
s/ZQqnKqQSu07s8c5LckbQAD5ptvFs/jjXFh8C+LIPhVoEDhUn1PUHNzeqOnlWkj+Uicjk8
9MHGRXp10uofZPh5qeiyXPjmF7x7XUNdcRIDZOGWTzFVQGTcARxx5YycnnmdK+MXh3XLXVv
Cd7oV94H8OFrmHS9fkjV7eQwkvIB5iFA3yudvzAgFetP8IXvizxh+zN4osLfQY9KeQ3MenX
RRrOK/hkkLtPsZsxK29ycHAz8vAoA6PW/Dcnh2zuviB8M9cWS1s7R0bTI4hfQtF5iySi3+c
eWx2dBuXI4UGvVPDviHSfFfhux8QaHdC606+iEsMoGMj0IPQg8EdiK+PPD+kaxoN5qi6NpH
hrxP4Qjh+0aloXhfxKzRNIuQJpEkJk27chkBKtheDjFfW91o/wBg8MWtj4ctYrKGyKSR2Vq
PKSRV+bylIxtBOOfz4JoAvTJYXS32h290ltcvCzyLAyiSMSbh5mPUkMQSOSKs2lvcRWcMV1
cCedECvIq7A5HfHbPpTFsY21KPVF3QzND5cibVBcZBXceuV5xzj5jV6gAooooAKKKZLKkML
zSNtRFLMfQDrQBxvxD8Vap4b0eO30TQb3VdT1HdBam3VCkUmBy25l5xuIHfaRkdaS60/RE8
L2D+JY5LmS8s4tHma6jUzTi4KIUkxnOSckZIHzHnrXJeIfiDb+NNZ07wh4D1ASTz5u5dRXK
rAY086KNcjJZyFJ4I2BupPHWeOPE39jeB1v47FZtRuVH2KCdGCLOEMi7ztJQDYTkgHIA6kC
gDjNKurT4WfCPxJe3uqSRzaRdiKaS7zNkIsSxxxgYOGi2bR/CX5yBUfhGK50/wTqdt4R0Wz
tdRAtbuODyFcvZSLvG0gqJXRjcKpY5PljcTkExeJtPgv/AHhLxV4v1yYafAsb60J0jijnd4
9nmvEUAcq2Fxj7hJXkA12ni+/vNB0zRLjw5ZWU+paldQaYt47CKKOJyXZuhHO0hR/eceuCA
YXwV0O00fSppII9Lhnvoxd3D6bcect67HHntvUSI2UKlPug7sDrj1yvIdQ8VJ8NNOm0e0sT
q2o6nqkq6NZ2y+YzJJIrO0pQZVFllkBJBPQcmvXh0FABVDV9H0/XNMl07U7fzraVWVlDFWA
ZSpwykFTtYjII4J9av0UAc9H4N0FIvs7WYltA5kW0kOYFOW/wCWf3T97gEHGF/ujG7DDFbx
CKGNY0HRUXaB+AqSigA7Vwuu6UdC8Xp43so2ZJEjg1JVcqBEu7EhGDuChunygfeJwDXdUjo
siNG6hlYYIPIIoA5qz0LwpqfiH/hNLWxtZdTkhFtJchVLEKcgN6OuSPUZIrhPiH478bpd3/
h74faLHLdwlIWvpCJGEjKzlY4jwxCoeWIBIYDJXFd6vhTT9PuJ77TbiexZgzMvmsYgxYuW2
5wPmwSOhChenFTWujWE2mvdLatHcXce53l/eOGIbnBLDP7xumRg46UAfK+lftCeOvB3xbu9
L8eXUGreHZJXRXigEbxKJjF5kRCrvUMrcHOQpOc19f2d5bahYW99ZzLPbXEayxSIcq6MMgj
2INfF3xV0rSdNuGWwW6tpF/ePaS2rZEMjMqlvlXDESR4JBK7CoJ+YV9CfC241zWvhR4Jmhv
DbWp06F5ZNqGR1HRRwQMBQp45DEggigD1MNnORis3Ude03S5Eiu5tsjlQEUZPzOqA+w3OtY
K+FNclmRrrxfeSIl0k5WJTEXjVSvlkq/cFSSMAsCcDOK2dO8N6Zpwt5FiNxcwQrAtzP88pU
Y7npnAzjGcUAWNJ1rT9atWuNPn8xUIV1IKvGxUNtZTgqcMOD615/8Y5pJPDtrZ6U2lvrX2h
XjjuI4J7pYD8srW0Ux2ySbTtCng5I64rf1XwW39spr3hvUpNG1ILtlCANDcrkHa6HI7HkAH
LE8mvPvG3w98S6leReKbu18Palewxi0uxqEMs8TWoYyeYETyyHjYnGMll5+8MEA3fgzf3s2
kalYXGiz2kNrIu28n0VdJe6kO7eGhUlSy4X514O4cDBr1WvLPCVv8RTB4ZuH8W6Lq+hRllu
WgspY5riHy3CMXkkY5VtnYE85Nb2oLqPivXTY6brCWui2Tbbt7bBmeUorqmSSpQpICVKnII
5oAt6h480K1ZLfT7iPV7xrsWLW9nMjGKUkjEhJwnKkc8k4ABJxVFfiRZwTRf2xoeqaTbyxi
Rbi4tzsUeR5xDdwQAynAPK47itfSPBfhzREthZ6cjSWwAjmm/eOuAACC2cdO2K3poo54Xhm
jWSNxtZHGQw9CD1oAZbXVveRGW2njmRXaMtGwYBlYqy8dwQQR2IqtrOq2+h6Dfaxd5MFnC0
zgEAsFGcDPc9B71z974N+zXNzqfhm8l0y/mWRnQSHyZpG81gzA55Dys2cMP9k4GOS8Za1rW
raVF8P7nT4Yr7XS1tcyDe32S3ZXLS7UPO0BBv3BNzdcgpQBxviDxVqXxS0/w4tjoHkvqkMk
+naZc3McmXDKBezqAR5UJDYHJZiAVxXp/hv4ZeEfBV1P4kEcl7rRgxc6tfymWVgOS3Pyp/w
EDgAdqzfhfounahu8dl7e5lnEtjprQxeWlvZRTOkQVegLKASQBnNO+NmqXw8Dp4Q0OVl1zx
VMNLtdmCURv9dIckYVY92SM4yKAPNNDv/EU3h/xJ8UbFLu31fxhqyWVhcw6f9reysIS2G8p
Q2dyxsvTBPlk8Vv2HgQ694ystPnvrjw1JbaTa6tcWFrtmWG9klkLtCs6vHEQ0YOY0Byetee
eIbp9U1U6VoereELTQ9HthpenW+q6rJaXtmYCY2nRUKBDIScZb5lCdATWBY3/i/UdTW6srT
Vby1a0Ec+qWl5uvbe4e0RhNFEkpcAsy7lyUkAHAYZoA9J8F+JvC3w1k8Y6N47t7OLUrG6eZ
7gW6NPf5X7wAXOZFCScnGZXHAXjzweIre48G61pkFrcWto8qXGnW9zANrs4uIAqFsBwLaSB
c9CIHK5wTVbTYbuPxFbR+D/D+t+K79DBqeofaGF3Z37bd0GJGiTaA3moWcBlJI+8mB3Gp6L
rXiD4t6Xa/E6BdDudWgRoZNJvCn2NFiuVEbscqSGIGRuB8z5sAqoAOclttEuNI1rxXYRWk0
drqsuk22hnT1mWcPI7FICNskLqshYFG28DjpVvXvCxutTu9KvPC+rJrESNeRXF7eqGtoXOx
mk5aKZWbczMjLJmQhV4Ap+p+D9S+Gfi3SLBTZa3p8F6up6ejTtFGmF2GS4ADNvMggI2hg2x
ggUsVqX+15fGOkProm0q+sGeU3hugLm4aYAhZLq33BIolYMsZBkWPcCwJLMADDtvFOmaHF4
UmuLPWfs76feSedFqqwh3JV5YomL+ZBG8qksZMTMdig43JXV+AG8Rtf2vizw1rk15d6jdwx
3GgRzzXai18zEpuJJmbynCksGb5m2++0c94N+Hmtard6NceE1e4l02ym+2TXmLFN8hjIjVx
G0uXjDrub5gCGAiUrv8AadH1fwxpVnZeH7HzPhjJpFz59xp15bxKt9Ci5kEchJWVCOrodw2
84oA868K3MdrZaxpJ8wmzluLW1EVuyTRRwM6opbftaQLYQscD+FscscfRXh+6099PWz02bz
7eFVeKXeJFkiYkqwZeCOGGOvHPUV86+I3kHja+8YeDo9Y0O8FrJqkul6qvlR3sflbnu7Rsu
m/YfmQ7G55KZbPZ+BPGH/CQR6dqkyybbaBbkzWylbaGEyTxhzGCMmTypw2eAyxNtzQByF54
E1Lxtc634A0/4k+VbaRrEl3Ho174dEkEJEvnIvnELvH7wZGTlW7g12GmL4h8WfCvxVpGteP
PDmt6nNeILaWwmVbXyv3WyCRR8yLIyOhBJJDnGelV/H/hz4sDxj4lufh7ZxfZtVtbaZLo6k
bR4btEkiLKuCJBs2ZD4HC4PHGL5l9aaP4nn+LPgHVraG9l0myiTSZBdz3DRhisgkiK5PmjP
HI3gY5oAkj/AOEm8ReKNKt7L4GHwf4h026iY695sSW8MSyAyIrooMyOgZduMfN2617T4P8A
FqeJrXUo57VLLUNIu2sb6BJhKiSqobKuANylWUgkA84IBFfLeoeO4/Evj4+HPiF8QPEnh/w
ZY2u62dNOn0+41Ft3KXLBfvKOMqArcEYYmvpPQPCng2X4YQ6R4TtIotA1G3E8Pll188OAwd
zkO27jduOSMg+lAHRXQ1JtX066sblH04rItxDx82QCkgbGTggjAxnfntitaq00bpZNFaNHD
IIysWUyqnHHy5GQPTI/CqGg/b20C0bVLiaa9ZS0rTQLCwYknbsXIGOg5PAHJ60AbFFFFABS
MMqR1paKAPOPB+iTaB401nTdQmV41drrSIxHGFjtGwDGnG/MbfKedoV48egUajrvjHwp4qu
obF7QQyOuioygO8kPKSHknmVfukAgDB6nHU69qk+mX2jLb2AuPt16tpLO3C2yFWYsT7lVUD
uzLXN+OjqXh/Rb+88OqwudYmjgkcyrDFasVIM24KSGYBUBPAbYTtAJoA57xfptn4z8d+Gbj
7YbjTdNmkjNqVUxLfIyN5UgZSRuQONxH8JUctzT+JOpP4Z+EVn8PrC7Mniq6gih09Y4pJjF
5bqRKdqHAQLwSOSvGcGtb4c+DbbTPhve6Za2Go2iS3jXUX9onZdtKNrb33BlU714Iz8oUnJ
zUV14qsda8K+FoNemOn+L9b3mxTTWYSWs6ZOCc52KwCtuyhPBGOgBh6R8OtN8J+G9I8W3EN
ze6lYSY1Se4JLTwtMHklj5yoRwJQeCVVgQSxr3kfdFc/4SvrfVfCtpKvmiQKYrmK4YtJFMp
xIj7iTkNkdT2xxiug7UAFFFFABRRRQAUUUUAIelYlrcLpem3dlI8k89irSBZHLySocspHVj
3Xp1UgA4qbWfEFhojWcd0zST3s6W8FvEu+SRmPUL1wBkk9gCT0q7dWNnfRGO8to50PUOoIo
A+dPEfg+DxVr0/hhEtNNv5mQK1tKZNqpH84aNwjOSZ5vnywAAzzXr2n6bbaJ4107TbGFIbe
300W4PlyMzg9BkAIuPJye5LdBkE9Pb6PpNrcJcW2n28UyLtV0jAZRzxn8TXPeTu+LaXMywx
409442F8d8nzKRmDgAcy/Nz90c9AADrZpY4IXmlYJGgLMzHAUDkk0lvcQ3drDdW0qzQTIJI
5EOVdSMgg9wRVPW9Mt9a0C/0e6LC3vreS3kK9QrqVOPzrH8G+JYfElrf/Y/LnstOuPsEd7F
wl08aqJGVf4VD5UckccUAdRQRmiigDmrnwP4eubl5mtXj8wbZI0chHXaq7SvQLtXGBgcn1r
b0/T7PSdOt9OsYhDbW8axRpknCqAByeTwByatVzXja11C+8MXFhp9/cafJcAxtc2rFZkG0n
5CFPzEgAdDzwQcUAdLkUV8f+LfBHjb4bNZeJvCusarbLFI1xIskksskqjqs24yIxKBQoJHK
kYPy19M/D/xJN4u+HmjeIrq2+y3V5AGngP8AyylBKuvthlI55oA6evJ/iprx0fW7GZHkt57
HSdS1K3lW3eQNKkaxqpKg7RmUHBBBIXgnGPWK8N+KV5qWr+Om8O6VILwRWNtbNZLnb59xeR
OGl6gqIrZiRjO0sAfmoAzPDtvrvw91W01WG2vJzrMCudLuJfmuY9pk2RRnAhuIi53Rj5XXJ
UAjbXC+JvGV54w8a61q81pNZ6xp+nrpWk6OAyzK1zM6yl9+0xyNFFgE4wHBG7jPt3xvvtP0
34WXF5dW9jPeJNF9k+1K2Vk3D5k2sH3Bc/dIJ6c5weRutc0X4t6Rp3hHWkSz8Qq/2q50m5F
zaQagkbMqqXAWRdy7J1Q5ZQVJVhzQB50t5aF51/4ZkgCs4yLe5WMOQwByo6cjryCRWAujwe
JkW8vPh3L4xuobOANO2t/YjYEJtEDK7qW2hTlsDuO1bFx4I8P33ijUdKb9nt/tNhcFZ2h8R
SDzMoWVxvIyrMRhh1+oK1hWnhebVL62jh+Hf/CST2Fp9j23mqNENMVLi5jWHKyoJuEC7gcD
3zQBNY2fiTSLIqvh248M2yxLb2jwaql7JazvMCfLkE++NZC5UgKV3FWI613vjL4ey6X4S03
xNpXja+8Vw6tJBpsja1cRSI9vKxKYZlOMS7M8HC7zg4rHXwBr0k73Fr8IdN0+8G77PfJrjC
eDgBHA+15WRcL37Yrj7jSdVkne7gstSmsbmTFzqR8lYkupYGhKyIFaQSNLIcOJdpLewoA7n
Q9Qh8I3PhPVUi0qeLzZfOjQ+Zd70jZneSBB+72xLLsVVBXZhhmQgM+IHiHwnc+O11LwKZNK
1Y3ajUJ7hFEDgnY8hg3ecrbeM7AjqSG4wRma/pI0nxvqEWl3ml6lp+p6fFfWeoS3eLuJtkk
aWjybvmaRZcZJ3NGh+8evafCvwtqN74o12/0NILXwXPM2n3OkalMs0xEcZU7o1GIgZOVXIK
gnjBUAA5rwnqXiPwraxabNrN1pq6ghu0xK8kD2jR7oJkRYmmD7UMTcjaUXdkuCcGDVrXxbH
fTeI9eXVobGaC6uvDt1fTzt9mLiOWUuJuDFnzMbAQoBPcDuPFPhee90/XxN4NuNE119JS3i
s9ClZ0lkClwsiIQssUo3xguPk8t13coRHqHhXxB488OaAl5o+kaMPDMj2l1e3F4lvJKskQR
oB5YIVgknOcozKvylSRQBlzXGpf8ACCatdateC7vr/TtORbqS9mdbaOe6aO5twZpGCf6oq5
3AHoelen6ba3F/os8ZvI4LlrKe2eW6bBa4ysMU0TIuyNN0lwMAHll7V8/+IbnSvD+la9psf
iq0vJri6trW0t7S9+1mNFn84yS3CrhWx+65ySTu7nP0dpuqRWuq6X4evL1LJdzxpa2z+ZGc
3KNbzSFHDfvQj4PCZYqw5CkA47UbzxB4JuPDfjf4o6JqN39kgmtbu88Pu5LOrp5E90kbqCD
Gr8ZZQWP97Fb3gv4reFvEF1rusaVLqFz4X328kD3trJ8t/K7L5MOQS2SEbAztZjjg8e2gBk
weap39npsulywX8Uf2NV3OrcKoHOfbGM57YoAsusRgLTbRHty2/oB75rGspdC8O+E4pNNDD
SLZcQrArzHBbACAZZuTgAfypbXWtH1zwrLqsjRNosscm6W4UrHJCMgsQ4HykZ68Eexq1ANO
v/DsYiLJp81uNhy0REZXg5OGXjvwRQBBNp3n69Yaw0G9442j2yyEfZ9wyWVRlSx+6T6dDjO
dlWWRFdGDKwyGByCKy9V066u/Ds2nWOoSW9w8WxLlkSQ5H94MCCD0PHQnGOtXoVdbeNXVUY
KAVT7oOOg9qAJ6KKKACjtRQenNAHm3jbxXqR1/RfCHhdhPqF/eKLy4SVB9jgRlaRT1O8oeB
jIGTkHFdfrd9pUNvbaZq0BuI9WkNikHlGRZi0bMVbjABVWyTxXA3L+DNa+OD+HRE15dmybU
JZI3ZVtbmJ40+V1IxIyMm4DoIkz1qu3inXriy8bazrGjRNFoM6NpNqGG+KVQy75Ccbc7lY5
IGwk9DkgF/wAM+Kr3S/g5/bWuzW9ncBpFs0uJXnEYeUrbQyOuTI4yqNtJOQR1rmvA/hzxBd
fFK/8AF3iKU2+ruFtWeJojHGEO9rcxNloyUYEbGYMpD5yaym8E+INR0Hwlb+J5PtFpJdpqj
PHMEVdQknMjO0kWTghsR7Rty3zEHbXoM2gXlj8bLfX7jVLqPTtSj8qG2twqxPOkR4lHUtsD
kPzn7pxsTIB3dhpsVhcX00UkjfbJ/tDK7ZCMVVTt9AdufqTV+gdKKACiiigAopkkscMZkmk
WNB1ZjgCn0AFFFUtW/tL+xb3+x2hGo+S/2YzglPMwdu4AjjOKAMbX7XTrPWtO8XXWoWemjT
Ulgubi6wFa3kAym4kbTvWMg+xH8VZlj44+1eEPEXiySzuIdKsGle0aeMQvNFHGNz4dhwXD4
3beMdOtcJ4+061uPA3gu81p7zWA8yK1lqVvJNJNNKu4StbxlQ7x/MdhwoXdjkLXRagZG/Zz
1swaLYQ2p0e4a1tLa4MkRhMZKnLoCDg52kcYAz6AHNeG/GfxI8K2Gk+JPieq3Gg6xEZbue3
iXbokjtmIMEGfJKFQzHcVYctg16BcTBvjBpu6WbyJNNdoiRGsTPuPCtjdISuSQDhQqn+I1S
8eXN3p/wAEbqO1gi1qW4so7JmvHESSCUCMyvjgfe3Eceg7UzS9F/sjxT4P0ua4t7m50rRfs
wlKb3cKoV2C/wDLIEqnz5OclfcAHaa/a3V94cv7Oyu/sdzNA6RTkkCNiOGOCDjPoayPAUdp
beFIbGztpLJLJjaPZu6yfZnj+VkDAfMONwY8sGBOM4rM+J2lXWtaJpWmte3Fro1xqUEOpi2
wJJImbaq55+UyGNWH91ic4BBTRV1PUvifrU8yx2On6UPKjtoco1zLIqnzpezjy1QKe3zDqK
AO+oyB1ormfFdj4g1O0isdHuvsMbEtNcxzmOXgEqq/KcAttyeuMjvkAHS7h61FdW0d3bPBK
DtYdQSCp7EEcgjsRyK+W/F8HxO+Her/ANr6J4m1XUyjRbLGdnmiuzlNyuZOVBCJkqThptoP
avoTwD4sj8c/D/R/FcVq1oNQh8xoWYNsYEqwBH3huU4PcYNAFPxD4X1rX7D7HLq0UYbzU3J
AoESliyOFcPucAIh5XhnIKnFX/Dmm6T4N0LR/CcV0NwjdYTIArTsPnkbjjJLFsfX0Nb88og
tpZ2VnEalyqLuY4GcAdzXhXiHVdO+JlrPregfF4aXo1skH+g29jHJPaTb8edIrgSRkF0wRg
AKT0zQB7wx+Ukc14XZ3Oo+IfjfbR2+oTpBDql1f3MUCpJGIIIFtoQ7gdHkaYgZJBVlIyp29
Np3jK/0TSvFGia5qlvrWseGlhU3UaCJrszR7oVaNc7ZSw27V6/KRjdgYPwvutP0jwh4k8XX
LFLO0b7MJZuBM8IdpZFJA+/PNMBjjpjqcgGf8SNYtNe+MOkaPJJv0jwVCdd1QKN++UjEEWF
O7duKELj5gT6V5nHp+s2urW2v/APCNeItH1pr6C6m1XUZXGnLdytHHI/keR8pYkgEYx/e55
fPf3Efw/utY8S6PqF/ceK3bVPEEGl5DQ2OHW33S7CEjMgd/XbgZwtcte6P4Z0mxk1TT9D8S
WnloTa3uoXTm1leLLjAFqFlJEZI2k7sde9AHqL27+OPhhfaf8UF+wqWiTRfFMluZHVZWBXe
/lKFXcFBb5QysM4PJ888S+B9P8J65Yaf4s8DX+vfZrKWSGTS9RWGJYftUzfM7xr5mBJF0xj
8eat9pvhvVLgC5e7R7vUreKGUOYrSdDMUDeV9kA8shJPlLlcqc5Ir134P3sWtiTw74nsZtS
h07Tre/02x1W0DMzLvRprXfEgERBjC8sRnkigDgrPRPDN0hvdI+C3i67hZiscsV+Hzg5GQq
sF56jtjnpWVLbeFv7EW7vr7WpNRsbWI6PBodnbuICZX8lJd0Yfcsjqu5gocgbcscV7ZBd6S
PA7+Oruxb4Vahbzi0kngsSVkRtoCPEUUyAF9uSvyupKnbyeUt/Dnw5nvfD1npXxXurW8i2P
a5sgkzyLGIUyxRWC74EfY+QxQHockA8wh1q60zxHeaxb7o5bS2mivYdQgaZbqe4Yn7NNZO6
eUfkMQ2cbthJANeq2/h240j4cDwzpEN7qmteJJTf2KaFPHJBBDb+W0aM9xIMQb2UFd5PzkC
qet6D8O/Fl7ceNLr4j+HLi7tjG8tyIZbNIZXVVjlZo5ldWJhyPmx3xnmrPiS3vPCuiaJa+B
tR8Mafqmkaa93Zand6w0XmxzSO8yiOXcZo2G19xb7wBB4xQB0vjLxNrPiDwq2lXHgDUdL8T
3AOmsbm4RIkDxec2yWIyGWJniVMADcflJXmuJ0vwPo/jvXNB0DwvpEraB4c1IT61f3RQ2l0
8YjQwRhFCTO3kqXO3ap3YPNXNL1PR73wj4dZNdubLUNag1C2vXn1HzlvJHDQLK0yggjznXa
ihcbs4G3B9b+E02kaZ4QXwXDrVpealoUj293BBEYvs7Ft2wKQCwAYDfj5up5NAHH2nizTrv
wtrOk+PfBH9m6DK5jln0u1Z4LMA4Mc5UBkljcH5woXG1wQOawPC+n6L4D8a6/YNqV1NBaMt
xaTtgqlhJGrhothB8wt52dqlSlsWYZUE+vagkfh3x9FqMjKNJ8QqLO5RgNq3YGIn+jopQ+6
p615H4j021t/AXw28bMnk6bpzpDc3RTebfT2cPEzEcggRomf4fNbJxmgD3LQtabUpi8qw2p
dSjW3nCWSOZCRIpKkrjBjIxyd2SBV37bJca82mqGiS3jEsm5BiYNkAKc54PU49BXmWh+Kn1
AxyaVCuolojK+nRxhxcyRqskc6ToSsburR/LMRnAxjBz6BeSCx0iXxMunPeX9tYt5ag7JJU
wHKkdASVHrjnHWgC1DNYQ3f/CPRStPMIWlkTeGaJC2Bu5yAeQvrtPoaL7TLHVNAn0SWT7TF
5Qhfc+5gQOCxHOehplrZMNVi1lEtEmurVY7xowSZSvMe056DdJ1GSGHIxVi00uGx1DULy2j
jjN8yySBI1Us4XbuJH3sgKOfSgCG5m1S3GlLutIUd1S7dmJwccLGMAHLcZOPoc8bFYcOqNZ
6Jp83iGWOO7uXSEosZXdMx4RVyx/U8AmtygAooooAKgvbf7Xp9xa+fLb+dG0fmwttePIxuU
9iOoNT1T1U6gNFvTpKxnUPJf7OJfueZg7d3tnGaAPJfhf4P8N6X4/8Rara6TOutQoltdaj5
0rwXTM7szrvckOw2MykcEggkNk9h4y8Sad4Q0u/1ixs0v8AWLkpaJbqx/eyKjOqvgHaAm5u
mSMAZJAql4UtbDw54TTxhfaovkyaRA15M8axglDJIXIHAP71lx2wBk1z2jnT9P8ABuqDWNM
uoLXX7y1vYZ7iRhM8l7IqoN5BxLCdvToFQ8daAJfhbDrWq+C77wv4vt7eKU7NRjS1wVgjuH
eZI1zkfIwOPQbB2r1W6sLW9WAXUQkMEqzx8kbXXoeKx/Bt9dX3he0/tTjWLZBbX6lQrJMoG
4Hbx3BBHBDAjgiuioAKKKKACiiigDnvGGkzazosFrGZSsd7bXEkUbAeaiTIxUk9uM/h+FO0
zxBDf+KNb0FbiKa40wQSP5Q4jWVW2oxz9/MbMRgfKyVY1bVGs7zTLGK2eZtQnMBkVgBABGz
7z3/hwOOpHIrjfhX4ZTwz/wAJJaSTvcak1+DqFxMxeS5mMat52887WR0IT+Bt65brQB6FeX
lrp9lNeXs6QW8Kl5JHOAoHc0kN1Hd6cl5ZsJI5YxJEWyoYEZGeMj8q4z4n+F9Q8UeG7eGwv
WiayuUvPswCYumTOxCXBHDYYA8EgA46ixr8+p+IPhnLc+F7q5hluoQd8Ufl3Kp0k2K33ZQM
4B/iGOOtAGV4fj1Pxx4e1O412f7LK1+Xs1tXVjpcsLbAgJGTIrxktuGDuIwV4rRu/EllpXw
ofWvFelzRRCLyr60trdmdnaTyn2oME5Zs8c4ORmofhj4P0vwv4Zgk0i88+C+t4pJCj7o5pM
uzT8jJdw43E/3R0xXn3x+1yzk1fw/4PufCseslw+prLNrH9lhSv7sJHLxmQmTIUkDO3rQB2
HjZbjx98PIPDvhrSZNS07xBaxv/AGhLKIoreHeh3MWy5fHIAXOR1UjNai299J8W7GGPzksN
P0nLnzMK0jOVCkZy/HPIwuBzzirfw6kubrwbbao/iCfXLLUQt3YTXMaLNFbvGpWNygAZgd2
TjPPPSm6OY5viZ4ika309Z4BHD5kUZ+0NEYoXXzHBx94yYU4OACODQBf8axa1N4OvF0CO3l
vwY3VLiETKyrIpcBCQC20Ntz/FiprG1tZvFWo6xDIwlEUdhKoZCjbCXB4yQR5pGDj6d63KR
VVSSqgZ5OO9AC1G8EMkyTNEpljBVHI+ZQcZAPvgfkKkooA4fxZ4HuPFdu1lc31tFZSn97Gb
RXMnybdxyfvg4IPIGxeDWz4N8L2HgvwXpfhfTcm20+ERBm6u3Vmx23MWOBwM8cVP4j8RWHh
nR31LUFnkQHasVtC00sjeiqvJOAT7AEnpXnejftCfD7VL+OzvJNQ0NpZmt4pNSt/LikcOyb
Q6ll5Ktg5xx1zxQB6233T9K+a5NU+DPxF8Uz+C/FV/o1/qUss66dqWnubaVI/MO22Z1CncA
QADlWx3PX2fxp480jwTBYTatDfmHUJHhjntbOS5SJljZ8uIwWA2qx4B6HoATXjfw01TUfH2
nW2gyeCfDMfhyfT5472+066juAJTt8otEx85GBD5DZ5IO7igDsPiRcpo8tppnh+xWfWhbm+
klCBppWjT7Na7z1cmaVOWyMI2cCuQ8SaG2neEvAnwHsdQju5btg2ryqVBWFS0kjFcHaCRIy
9OY1Gas+F7PxEnxZ0nRbvWYdWuLEBLy8m3JK8FnbrGCqhmADzXLNhuuwnOeK4zw34R/tX9o
3xL4afVbUppge4mlhkZZLnzoGikRehZm3oZOcKy8dtoBlePdV8OaxYQav8A8JdqtjfeZJbp
pEMZWzS0RjGkM0yFH2FRuZldxgsQDwTn3/iTxL4m0N/DMeo6bdaT9luNUjs9MhN5LZs8Uqf
ZxlQcFpJOTv2qvJXgFPE3h270O5c2Om+JbWw1CySPVo49KuGjsG8tjIpGAskTSMSuHZQGf5
WGyneE9Zm16+EPjbxaNN0+RD9ruYd0KLburMtvIhA5DxMU3ZUecV2sWwoBt6N4Vt9Q8P217
4f8XW+n3cKxXy6XqZNrmJFklxHIS8TRnzXcskY467SeNDQ/EszX3hyPXvEF7pa2WlyQNPp1
ntnsYPkKK74dTuPlFioyoWMMo3sa4a4uJPHPxGtV8DadaWemRRPNfSanF5qJbwOrSyXOdwk
fJGehAARMD5m3/Dt7oUXiHSLnxppM2u6c813FBbtBut3naRWXyPMIDMAzs0bsZAzgZdkAUA
7DSviJ4i1Dw1b6p4wvVvPtENup8OXembI9Xgkt4WbyXKYe481nAXODtI2qORral4N8OR6dd
eOfBd62uRxW8t1NbXGozTmExwbbdFSNsttkTBDEt1weMV5J4f8ANbTraS5uru21S6msNDMl
0XKEyabCyxtJ1UiZFyCRhWcDrze8Owa3H49tvFvgnSntmk1KfyLa21JXgnha4DtayeQssaA
b3PzFcA59CQDc07WrTR7uS7iul1uLS7i1hnmXdNpnkQJMkOZgrSRqTMQCwkAaA5bBzW54h8
Ot8Rvhha+ILOGWXVdJ1y5jkSCYX4toGuhJKiqpAn2hY/lDDgELxgU68uE8cPrtj4b0TUdH1
fzPPvfC+oRm3juwreUl5E4KkhVIbaGX51Q9V+fibjS9Wm+H+uGXTblNB0OW31OOyji8wS+U
ZIZ0LIIcOqFSVYRyDyssP4iAdJ4Vu5dP8G6t4ts9O+16z4b8RXj3c9xHLCwhuoo5JJvssrA
rz5bbGYDMZYHtVTXo5tLOieOLppbXV7V9JnnkM0pvJg8wW4SSQO8exlEZVV24VyOMkHrfh3
peieGJ7m11H4paV4sh8XKtusUyCS6muiP3e91kkLKI/k7AbRjk88Tr+mSN4W17wvql5YPq8
MP2lLGytYykM7PH5kLzM5YsZREQFkL/AL5chQAAAe8+JbyPWvFUGn3UQh0Pw5cx3urXN1cC
KFiIzJCABy5V9jndheB1PSn4V0i317RfFHhy4024TwVqTyNYi4LQTOkpJmVF+8sW87kb5T8
+MYAJwdXM2uWWr39laS3zXdjoWurFbtv88pOWcKBnPyRD68VY/wCEa0GbwBqfjfUNS1LRda
t57q5Gv3Esj3FuI5nVPlwP3O1V/c7QNp5GeaAPO/C/gbRLb4o3GreFWub6ytLq3sXeVlkub
mZLolpdqrtSJQhG7C58knknJ+kNBnkfdazXKzyRxB3CzeYBudypBPJyB1yRx0GK+b/h3d39
nr9l5ckur2Gp7NY06GO/ih/e+UwdVYgB8EsjKx3FZUJU7Sw+gfDMR0uK10e3juY7SBJbe3j
kESIkcT4jKgfMV2MqgjIwozgnkAu6xpF5d6/o2pRXBa0sXk860ZyqNuXCy8dWTHAPGGJxuC
kTajf3d54bmu/C9xb3M5/1Un31YBsNt5ALYzt5wTjPFQWXiKzNtbW3iG5stN1WcENYyTqGJ
3sg2hsFwSpwcfNWhpFjp+maZHZaYAtnHkRIrblQZ+6voo6Adhx2oAL4afcizt72DzWlkEkS
upyrL8wb/ZIrRrOV9O1nElvKJjZzlRKn8Ei8MAeh6kHGRnIPINaNABRRRQAUyWRIoXlkYKi
KWZicAAdTT6RgGQqeh65oA8s+I9rDqHhiy0nStSit7DjUrm1igEsklskqOZFBI+VSQSvBbO
AeNpoajo+p6v8AEvw6mtTQNpWlFJtMs7NRGl0QEzPuJIyhBPljBCHgtk1a8caHrE/iPwvpN
nfWNlpPmQo13dQNLPcNHMsptjIGG1WEakDB3FCCV43aWiX1n4hvdU8HabptzZw+FTBb29/d
wqdtwmcbFPUBAhDcZDmgD0RI0TJVQCxyxA6np/QU+kUYUA8mloAKKKKACiijNAHnOr6xaav
f+Kl8IXUr+J9K0loY7gJ5kEbtuYIvZn3KNwGcYUH0rt9H3Lo9skl011KkarJK4AZmCjO4Do
c9RXmfiLV9V8K6b4nk8JaaNUuVnH2VwSyWsk+TIhHf96A2AT80wB2rzXYfDvS7jR/hzo1le
/aftxtxNdm6P7wzv88u7k4+dm4BIAwBxQBzUWv6tqfj7U77Vpm0vwfoazJsljGJ5o8bpJWB
O1QGJVWxuBVhyONLwJ4l1LxXeajq7P5eiyzMNOiBVmMQCDc+0cEkMwBbID4IGOMrx3qGmeE
4tat5Y0v7vxSn+i6eVZU8xI1jeWR1+5GB5RZ+CuOMnArQ+GWm/wBkW+p2EyWwvI5laW4tUR
Uv1dd0dySqgs7KQjEk5MRPfkA39Yj1jQfDEw8HaVBqN6JzKlpc3JiV/MlLSfPg7cb2IGMYG
B2FfPXje98WX3iTy/G3hnUGS61W0jstJvtNg1HS3idoopFW5RTJExJdwTt+6OOcV9CeMdN1
C+0gXOlTst/Y+ZPbwec0Ud05heNYpCCCFJcdOQQCORXzr8Hrq4HxZ0vRovGHjcz2sFwt5oG
uREpaYAJ+Zt4MZIUKQwYEL1DGgD6ntLS007ToLGyt47W0t4xHFDEoVI0UYCgDgACua8G3aa
pJq+rJIsyT3IWOWK7E8csexXRlwBt4kAx1+Xvwa6HU7pbHR7u8Z40W3heUtKcINqk5JHQcc
1z/AMPbOS18GWckzxyNc5mDxyLIJEPCPvH3yyBWLEkkk80AdZRRUFzc/ZljbyZZjJIseIly
Rk43H0A6k+lAE9FFFAGVrOmf2h9kk86VBbTLI0aYKygMDhgeOCqkEfMMcdSD89fF7wFofig
aJF4XsoZNZRt0+n2jFDKpiyUOVITJ8tmLqDjB4J5+mqbtXltoz9KAPN9dv9S8I/C6ytbH7P
ca7pVnbtIGH2yS2hG2Oa4EY2PLtUv0ClunfFYvwdurPxBeaz4iZ9K1PUo2Fq+u6Tam2i1KN
sSDehH+tQ8Hk4z7kVyfxH8UeH9f+M+kaL4RuvFY8WafKNP1Ofw+hVYbZsnEpcFGCOVflSCN
wznBHr/gXwz4g8M6dqMHiDxY/iSae6MsM7262/lR7FATYnyA5BJIAyTk80AeaeCbi1b9oKS
eZXa+v9KvW3JEQBjUZV+Yk8YSNVA74JrnLrwJZ/DD43+GdcvZlfTtR1IiGeM7GjdkeFI3Dc
FibhWYqRvCuxHykt0fh28vvDHxrn/tmXyLN1uLCZFXckbT30k1k2QuQHWVk/uqyEE5Nd98X
fBzeOPhdqmkQFlvYwt3aMjFWE0Z3LjHrgj8e3WgDwfxxpXiTVtVXx/eX2mONTvJ9Ba0NsGu
NNWNpFGzcfmZFWSQkMmT/eG0Vja/eao2i+Hr/wAN+K9T+xw2DtqUsWqMYLVljH2GNpXdYzI
mVLqD8xyWB3AV6boGkeA/iv4C0jXdUvDZeJNbimt5GS7kRZbtYDBOwty+xiYwc/LnaeorxK
+0uDw74kaTU9UXSf7Olkjgs4LeW6kgMCyMVhb5Y/L83BO5yxG3c24ZIBduNfh1nwHp62N6N
a8UJbYmivNTW63F1I86Jo5DMG3bC8BUo5ONvANLqGn6ZfaVZzahHIg1CW5s7ua+t4ljF35Z
KMvlIkrSGRUyjwmTa+cY5NPwX8TvE3g+DVtYSygs38RSXDoI7WV4zcAl08sAbUc+aFx844Q
NtxhtfwbHba9omqWGo6beaVra3f27UtdvdTU26QtLktdRMVVpExgAKrByDmMkkAGVc6bcNb
OZrkSXcdlYtAiCVZZLqNYrPcUYK2Y3tZtxYAqfqK1I9K0PUPF1pMmuWccqTWl1Z2NpYTXdy
yTP9pIXaq7ZAnlRZ3t8qndjNS2/iLTvE3jXSNb8O6bPolmtte6XZiykMk8w/dvu3nJMjNdk
Eqd25j8xPzU/wh4M8QXHhqPxRol2ouvDdtGzQ+eyT3MWXk8xHZSFcIkKKHUg+W4IGTQByeo
INFSH/hGH1i2h06VEgml1h4QSjhHEluiqIpN2zKl8jgsdp3V69oNxH478dPevawad420ZWl
1G2j07bHrNkUClGEg3RSlZAuC+cEE8HjldQvVz4i1Oy1q2vrue5iW4uLlcXcsZRI1nWZQES
SFpSrpEikI7fMcq1b8mqx+Ffhr4hvPCMc+k6jr1wlpoSTfup7SOOKNmVpZFDeWsryIu7IG8
DODwAadjceFvC/h/RdM8F+EItRuJbqCaOK/kSSaCWM+ZNaKW2vFNGFDKrDB5xk8VFongdfi
Nda4viexuNHW/Rv8ASIoI7Etcgg5ERy52SH5ZAVLmPD5wtcxoXjbS/Gt1d2nja6fw7rQQxa
jd2dssltetaq0ga6hkj3RvHw25NuQSMjG1d3XfhZp154I1H4hxeLbXxJrllavJa3duUaKSX
ZtSRpHMkhYFiwQOF3bQFGBQBLoPjDwr4v0W38PeNPHX/CM69Jpz6NdGBYYbXU4DnDxO8ZTo
2PlIwcgcYrvL5tU+HvhLXbCxsbM+HpPMvINVRE8ixhYZkEkIOXYfwBAQ5YA7eTXPa1d+H9O
8PaL8P9O8G2uraRpd/B4fmuNWs8xSO7RK3kuvCv8AO7FuMMmMZINYaeFvDsvxC1vwFouoaq
fD1s6GLR5L8NayXqh5pEEcqtlMNGADlAyuSGK4oA1PDMcHiLxHqDapp82naDcaeJLKWCRft
s0CxCNp5XgyTuZmAV2YseAvytn1f+y/GWiFH0i60/XLYfehv1+zTgf7MsalD8oUYKD7o5pP
DWiWy3B1LSYBa6fK3mBZFmWaSUZTncRiJUyqJt2jhhjArprWa0sfsujyal594IsqJ5FM0yr
wXI4z7kDHPagDyL4happc93pviC6MmjeKPDyq0enXWmpqLSpcypEpREb5iZEUBkcMuTkDdi
r/AMCNSupfDGseH9V0i50zUtN1GaWWO4t/s/mpO7TLIkRJMaHcQBk/dPJ5q78VNMk1m1ENn
HpXm2UP2m7k1CwmuGjtt4JaIwurrIrRh1AOWKdR1rzT4Q+K7G6+Ot1Z2Pi06/a6jo/7mdYb
0+b5cm7DtdyyMm3e2AhKtvOcEDIB9BxWH/CPeGHs9Bs1k+yQv9ltWfapIyVjzjgZwPYVesr
lrmwgnYEM6AsCpBBxyMHpzVZ9RnOvrpkdk3liHznuXdQvJICqOrHjngAAjnJxWjHFFDGI4o
1jQZO1VwOTk0APooooAKQ9DS1ymreJdVsrvWLay0E3slhb29xCgn2m5R2YSEAKSCm3OMEt2
oA56eXTfDPge/8A+EvvbqW7hvXv2SO4MtxO4mZ4TEgPy+Z5XEYwB8w7E1teAlvdT0e38Yak
7x3mtWyStalQBCheR4l92VJFUnvtFcr4M8H3WtWPinWvE90bm58RTq9tcROHFvAhZ7cwNkk
BC5KnCnIBKgk16N4b+0Dw5aC7tRbXQDCdAoUGQMd7YAH3my3vuoA1qKKKACiiigArP1i802
0sduqXaWsNyy2qsz7SzyMEVQfUswA9zWhXIfES98LaX4UGreLp1gsdPuYbyN9oZ/OjkV41Q
dSxK4wOcE/WgDndF0Hw/wCA/B8Xh/WJJEtb+5OkRxNL8tyZZnKyYJ4dhJliOmOAABXd+HBq
Mfhy0h1ZSL2FTDIxbJl2EqJP+BABvbdXjXhzwzqPiz42654z1y2u5LOzuxa2FpfyOI7VIwA
zqikrvLhWAbHytu+bjHtmsatY6Fo13q+pzCCztImmlkPRVA5oA8evodb1L4xanrup+G45YN
HiitorOC7me6uYHdxvVAFjZHyhKsSoMXzEbc167NPo+m38Ekz29rc3xS1iLYV5iu4qg7nGW
OO3Jrx7Rde8SeJNYg+JdxFJa6HFqken2Ony2qJdRQuwt5TIysTjzXyyNjb5QPauvn8PeZ8e
rPXry5nmA0pxYxSENFAQ22bYvG1zviO7nI3DigCTx18MYvG2r2V+PE2taN5ShJ49PvGjWYK
2+NtvK7kcAg7TkZz0GLHg3wb4q8M6vdTax8Qr3xPp8keyG3vrSJZYjkHcZUALcZGMY5rN8f
aVrtoftnhNdTvtUvr2CaO2ivUhitnSN1aZi6t+7K7VZMEEhcAEkm74F8XeItX0vTf+Em0OF
JrwMI9Q0if7VZybQT8x4aMnaeGGMjGckCgDovFF9PZ6I4tJ1guZnWKNz5fBPJwJGVScA8Zr
WtYUt7OG3jVVSJAihVCgADHAHA+gri/EH2bWviBo+g3VncMtnjUFZkiMTFf4hu+Y7TtU7R/
y1GTXdDgUAFYV/r6Q6jo1paRJdR6lcy27TiT5I/LR2YZAOWyhAXjo3IIwd2uV8ba23hnws9
xptiLrU5mMOn2yxM4ecqzDIUE4ADscc4BxyQKANeysdRh13U7661Nri1uViW2tdu1bYKDu+
pZmJJ9Ao7c6dYnhO3ntfCGkwXV093craRedO5YmWTaC7c8jLEmtugAo7UUUAcjdfDvwvc6p
e6v9klt9Su5vPa8tZ3gmRvLCcOhBxgZwcjJJxzWr4Y0y+0jQE0/Ub6S/njmnb7RLIXd0aVm
TcSByFKj0444rZooA8f8AjRprW8Nt4lkt3l0oQvp+rNGzlrWBmV47pUXljFKitwM4Jqf4T/
EbUvFdzqXhjxLFbRa3pscc8c9s37rUrWTPl3EYPO0jGTz94dDkD1d0WRCjAEEYIPevnK+eT
4dfFiHTk024nSwafU9Le35EmnTHN3aEd2iYPMijJKx7QBQBpaB53w9+OvibwnZ6fHJY65bP
rOlRN8qtd7W3IHI+QsFcd+EHrg+L6xrQj8XJqeua9Ya1HLuvn0y2uJLdIUuSxlhYbHlikWR
ecMeoXC5r3/4z2f8AaujeEPEug6kkF5bailxaXioZEkTyXmVcDlg7RRgAcndgda8lkFzr3j
+61V9ea0upNQb7dpMUxnuYTiIEwQyfMw2F5V2x70ZCMnFAHOWTabJ4sOmaWwtDY6hLMtxp4
RCZwU5gjDDcXZ4woYY2xx5OElJ1F19dOmbw4QJbFZ/7bnul3XkxEKSTqB5gxPbR7AoLsA7H
crjoOu8Rz29reXmuQWreG7XTdLXTY5lhSO5htnwILc+apzNMURjvBEUQOfmcmvO7iSW60O1
0DXNefSoIbu3jt/IhN1l5UkDqyvhrZcKQwRjGN20rlGwAMuvHdrbapYeLLS3ttN0ePULS7j
VFlW0WZ1H2lYzhdrMFglEeTgo/UcnotGsdS8P+PD4Viunjt9Us7h7eK6ZXkgt7priNQJ0/1
qtKYHAYAAtjqSTzZ1LSH8Ay+Eda0N4dW1W/k1YWUiCIQkNdLJGytyjCNBgAfxAVa07UbbTr
rwrrVtY6hBHBpc1oRf3QeKT7HKl1F5Cs2/Zut9mcAZIx1NAFWPwf4k8WWmm3WgrZWcd5qa2
ttJcorrGxX7R5ckYG75d7EHEgADglFJFdBfaj4Xm8Vado72dj4k8KWVq2hWyQzxtO0Sp5j3
cbE7d+9JMBcYCbT99K6q60lvD0fjLUrD7dqV7eaje6dpNnp0fzwyOjyT3S/MNzJE5TAwcxl
Ry2a5W4k0rxvHNrWm+EdO0aFdIW4MdxFu89bQgSSWysNrsBhcEZKxFHADAgA56Tw7byeN/7
Kh1ZII2vYViuNW0xrTzYmj2kuFZdrOJoY2xhirqxVQnPd/DfTZfEPi5Bpcsk4tIv7d1C3cN
aC4m8sRWMMhT5ZB+7aUvj5tysRyVrAsYtFsdW0+PVdOubDw9PY3EpaxtRcNDjcskQDow8tZ
UuFD44SeH5gBmovEX9saLoGmeIvAk9zaazDePY6jDbu1t9ptgjT2wKGMRyEW6Fd+CrFSAH6
0Adtealr2veB9K8N+FrxbvULtrm58R6ZFbrJcb3kMjSxz7vLiIOTHuYFgYuna74D0q4XSIb
2WSW41z7R9luo3jZojJNOZblTuJAaNTOSGVTgpz0rzC1+KR1DwBefC9vCs/guJLhxealaxv
FC6bWdEIZQYmlKxJz1DHAHAr6JsE1HVFttW0m6t7LxZsl81Ip0e3vreOQeUkuCxy0UsbpIB
uG4E8HaQD0fSZ/tmmw6kCQLxFmCeaJFQFRwrDgjvkdc1DbSaLq2qS3VnJBc3enu1rJLEQTE
3BaMsP+Akr2OO4rjbP4r6a2kanfXOg6vbWmi6iulX9xKIWWGTcFaT5XyyKWXLY6NkDAOO4h
s2s4Lo2szHzWaWONwCsbNyQMYOC2TyepPPoAJe32mJdwaPdzx/ab5XEdueWlVR85x6AEZPT
kDuK+a/D97cWni3w1Z3GoW1t4I0PXX0/TIVuYW1GCXMluizKqgiFnJAHLYKbuMkfRFvYS31
po2qagZINStY90hChCSygSIQCw2kgHGTyo54zXmOg+Ifh544lT+3vAdrptpqs3nabdapaws
moSbsPhxkCTeDhSQzDkA84APYbixt7uS3mkX95bv5kbqSCp6HkdiOCO9Wq5KXRo/CeimLwn
p8dtHPdI1wo3uI0OFZ0TJ5AxwMDqfr1tABRRRQAVzmutqyeI9Aa3nlj0rzZBeCGMMS3lny9
5/hjzuyRzu2ds10Z6GvF/Elx4z8TeEXjvb6xs9PfVZbXUEsBKXgtlYBY5WwGAOGDsqj5XUj
5cmgDt/BemReH7rW/D8XnNHDd/a4pZdxLxzDcBuLHdtZXXgKAFAxnJPY0yJQsSqvQcU+gAo
oooAKKKKACvMvil4bbXtQ8L/a7kLpsN7gJLAZYlumGyJ5AGVsYaRBhuHkjODivTao6vpcGs
6VPp1yzpHMuN8ZwyEEFWU9iCAQfUUAcpr9/a+CNdv/FV9J9n0K4sTJfSZ+VZ4yqxkDPLurb
OBz5aj0rhvFln4s8Yx+DNF16202OG8JvbqBrm4tYrtxuKwDyyTvVNr4JIJDFc7Kv/ABIs9f
8AEnjrQ9Fm0O2l0ezmivbVnvvKe5uAwywDRsjeUocmNiCwbIPy8T+LE8R6v4nn03TbIWlr4
VtU1Kx2SASXt0FzGFjX/lljfGRjqSPQ0AO8R+Irn4e+GtRutPs3N9rmp20Wk2tzukdnkjhR
2YDLnbtdjnJJHvXoNnFFrGmWGrS28tretbHy3kjCTW/mKN3ByAeBwc8gZziuY8Xael5deGv
GoWeZNHk882fmyRlkkCguFXlnQchCCCNwxnFV77XtY1P43af4b0+9t7PTtJt2ur2KTeJbtn
QhQgA2Mi7gTkg5wRkCgDy3xh4R+Jt9rFlo+ofEfTv7f1FbhbOZdHmtpFtUky0YurZhhWXZu
Ru7DGWCtXr/AMKNB0XQPhvp8eiWdpaR3AM8yWdxPNEZScMQZvnB45DYIOQeea83+J2n+Mbz
SdC0HxVo/g3xRJcG5cyT3cmlukikGLyW3lgSGwccHGCRkZ9I+FGlnQ/hfpWkyaDHoU9qHSa
yjuxdBZN5LN5gJ3bs7uTn5sGgC34evLe+8a688UhYxlQUNuU2nc0ZO88tzD0HHAPU5rsK5L
weILqbVdYjhdZLq5ZC8yyiQorMUBMgHy7XyABhckZPWutoA474kNfDweY7e+udNspLiNNRv
7Nts9paZzI6HseApbqiszjJUCtrWNDtdY8PNpUrMMKpgmLEyQyLykgbOdykA5zmsW4vNXvf
iW2hzQwR6DFpjyvHJtdr93YLwOyoAQR3MgzxjPPfDnVvE3ifxF4j1/WIp9PtEkFnp2myqMW
6Ly5faxBkJwCOq7cdOoBt+NE1Obw3otlPqI09Lm/tYNRngAJ2k42pu6B5NiE4+6x4rt815n
4SjFt4H1XXPHF+1zdXV6bvUEljZUs5IyqrCiAsdqGNQuCd3Dc7q9MoAKKKKACiiigArnPGX
hiDxR4fe0a4mtL23b7RY3cDFZLacKQsi4Iz94ggnBBIPBro6O1AHzX8HfEI1bxRqXgLUbeL
UfCt7A17YWl4sc32KRHAuLRs4yI5DkDa2AVOcEZTxLpvhuD4wtL4R8P2ATQ4UWaHyRFbT6k
z7baFCEIR1MnmNt4Py5BK10Pi/wAHReHPHd94o0/XoNBgmt7jUXmW1LyW3yxpdtHgEbmXY4
yD86dDuOOm8AeCbhNM0zWfE9vH/aFuZZ7K3E3ni185jI0jPgb5mLHcw+UZKqAucgHh3iaTx
dY61fwfETwbBqMkVvHqFtrTX1vBdW6xbfM2FIisgDqWVZBgKwU/e5801SyXT/FWr6TZao13
vguJIpruNzKFmUeWZHRfnYpOxOR8u04wW5+pvj/Y2lx4M0qW4tUkc3xtzLtBaNJLeYNyf4c
hSR3C+uK8c+IvjPxpoPxC8V6Z4F8Txw6XFMtw/lzWZSOR12OjElSvzgqAWBBXoeMgHJLod7
b+OZdQj127vbK71aS4t9N07SxN9thV2k3KZnVWYKVG45f94pBORV7RLzToV8Owvomq3Qs5Y
7Fb7cFiezndWz5u0SRECWGRWLcOXXAUVmy2/i3TbaD+0raz0ho4BpKbtRjj+zzxrHIJQ32n
93K0dvAgXdg4JJXv1fh2FNR1S00aSG21Wz1bRWsIY9KvYY5VKbY2KEuy+ekUED4VjjzT8xB
BoA1bjUI5PGl0/heae4l0m4lSPTrq5uIb9pFlKvNGqq6yAStLKzIpcoWQoQcVzOr6fNdaJO
JtIaKS32SzAxvczW8k6rsgmhnkjjkkQS7QVR2bcWO1mNVfE2kzNYyX17qWpx34e50gxzXMZ
n+0PGrQM8hZWaQxSxo5AOFhYcbhXUx+N9Dh8YRr4wtv7clttSFpaLJDENQsJhMY1ZXQ7/Li
QDIcFmkPGRg0Acxa3+jPc3niSXXp5NIbV20yO3ubeWC0t1kljbfFIj7YWR47d2Qj5lTIY5w
O/wDA9hcHS9IuNU1fVdS1jUL19Thkmm8ud4YrN4QzSys/Hnz7E+bGCrAYBqX4f/DPw7400u
+utN1rU7HS7eVCttqGnRC6E5USpcTb98czGKX5X25KyHPKgiKysNN020utXs76wfRLFF0a1
vJLqP5bONXjkIQgI5mYStjeuVPy8igDjPiZpvhNfF2hanHczahcT6fJJqd7dNkCNpWjVjGg
LrMJpMDncvlADcRmvVfhJNqGg+F7GESXQSeaz32nyK8fmsB84ZC4QJIq9fvW5AK5xXlOi+G
dN8WeL9R1LXrKa7tJbgJahLdUhsrhrtIzBsXKjanlKVLnbvcjJNfS+l6QseowppeoxvBcRD
yJLSdEUxR71ZfKAG2NDIoXZuO5gXPSgDzz4lal4Rv77fB8OtWvPFjGW6tmj01X+0/ZXQ5lQ
upliYGMZ5O1sDDDA9R0fxje6v4b8I642lpY2utRo135ku5rR3UbIxtBBy525O3Hfk4rmPFM
Ov634vu7eTwA1/Dohjaw1Oy1Y2d+RIgLtGSqoVJBUr5g5Tkciui+FqNH4BgsZvDt/oMlrcT
LJa6hcC5kLmQyM/mgkPkuTnPByO1AHcbkYiMsNxGQvcivmby/Cnir42eK/B+u+JLe28KW8c
Mdvpa6pd2ILoqq8aRK6RYV0JbCk5YHNfQ66PAnig6/G7CeS0FpICSQyh9y4HYglunXdznAx
88eNrjxRr0GuafJY+FZtGuPEUdi0V4rpfWpa4SNXkQBspJhBlQG2uHB7gA998M6DfeHraay
n8QXesWQ2i1F6A08Cgcq0o5kHoWG71JrfqneQ3c0dv8AZrkQMkqtJ8m4On8S+o46EHqB1GQ
blABRRRQA2R1jieR2CKqklicAD1rzDT/ES+NfFmsWOn6aT4Tt7dhdXAgZW1aR4wpUEqPkCE
AHOWOMHA59Pk3eU+xQzbTgMcAn3rz7wXb/AGPXptPu7VLS6WxhvEs45Wk+wLMzb7ffwGQMm
VBHGWC4XAoA3/BWt33iHwwmq3unLYCWeZYIhJ5hMKyMsbEjjLKAeCRz1rpKrWNha6bbNb2c
XlRGR5duSRudi7Yz0+Yk46DtVmgApDjFZeu6vJouky6kmm3OopB80kNooaXZ3ZVJG4j0HPp
6V4v8RPih4gHwnl8caS83hrRJjEtnctEst1cM8gUGRdrLBFjdk/M5yMBTwQDdt/iFeaB8ZL
Twh4r8T6TMmp2srpDGyIbSYSjy0J4PzxsuA3JbpmrfifxLrupfETTvC/h3U7FbCG6g/tTyH
JuFUlmKbwcRsdmduCxVXPy8Z8V+I+laS/8AYOg+FdLmvdSvHtdOk1WT97mN/KleU9OZnuYl
aQ5OMjAyM/Ufh3wl4d8K6VHpug6XDZW6uZTtGWeQ5y7MclmOTyTmgDc7VU1PU9P0fTZ9T1S
9hsrKBd0s87hEQdOSeOtW6zNe0LSvEuhXWia1bLc2N0mySNvrkMD2IIBB7EA0AedeNdU1zx
VpXg2TwzJaafY6rdw3S3Ooph1ZGWWJQM8FgGOOpA28Zr0iXTbefWLbVGwLi2ikhyOpVypIP
tlQcVzUcmi3fgm5t9a1hJ7XQ5VW6v0UQKHt2WTdxkfKVXdjjIYYHQJ8PrvTbzQdV1zSoLqP
StQ1Ca7t5LouZJlIUNJhhuCllbaDn5cYwMAAHD6bNqnj/wCL41LUbG7g0nQpSdNt7m232rk
YWSRmViBcKwIVWxtGGxkGu08M6da2HxB8U/6yS4leO7Wdrhm8yOQEbSu7b8jRuoOBgHHrXn
qeKvFF/Y+MfG3huxh0yG7jtoLGC5PlOIm4/tKUFTgbW7A8Rjd9wivTPh/4d/4Rvwz/AGfNM
9zcrKzTXEuTJNIQC7MSAD827BUAEY75oA8o+LHijwv4i+I2keFbfxfoGnX+il57z+1raGaI
B/3fl5ldVyMZePqVZWGSuK9K+GegnSPB09rMNAZLq5llWbw9D5FrMhwAwUE7W4wcE9OtZ/x
J0WaC0XVPD/h9ry6u7kHUDawWbPKgiKhna5Urhdqjgj0rnfhy1zdfBvxNp2qRPYWsE100ci
m2tozCR5ny/Z96xj7wY4JBLEdsAHs1jZwafZJaWxkMSZ2+ZI0hGSTjLEnHPHoMAcCrNQ2sf
k2UMRlaUogXe5yzYHUnuamoAyrt7W0ludc1GFYV0+GUJcFycQkI8hx25Qev3R61xPhrxLa2
vhbVfiRr0senWd+qzNBECyBVLCNh3aRozGpA6lQBWx8Rm0m68Lf2Df3CLd6tPHbWMJAcyT7
wVJTPzopwzjkbA2eKm0uw0zxP8O7ew1CB5Le5g8uaKaYyyQyKcMPMPJZHGA/XKg9aAHWMh8
ZfD1J9Rt0s/wC1IDIIz83khiTHu5HzKNucH7wODXURCRYkWRgzgAMwGAT64rg9D8QyXniSH
wPNcWGoXelWAfWpEYNiU7RGAvGC3zOeML8o7iu/oAKKKKACiiigAooooA8s+MNjp11Y6c9/
bzXSql3GbaIECZHt2DKzAgqOma9QhSOKCOONQkaKFVQMAAdBXmfxbjxZ2V39i+1CCG83Ksy
qwVoCMqpB3EcHocY5HNd/ql5JZ2EbwyW6TSTRRRi5farFnAK5/vEZx74oA8y+Pg3+EvDkRl
EYk1+2Q7jgNlJeD7V4H46vdPWLxFPLbWFy9ncvDNHPdrxsu7+6ZR5Um5SybF+bqXIwcGvef
jyIpPC/hi2aRUlk1+1EQbu211wPf5u9eP6tGZ7vxMlxY3VxFb3LLHZwIf8AiZIuqyK6Exzq
+9WueB8ufk7ZBAMu48MzeH9FvPE13pLR+H9aV3UJP9r8l1WQCOdCiOrNFJKuQ5+baOTtFGi
aNcfadOW1Z5IrVFGmaxPbzpdNPJabJCyyjiOKECVfL3YECDdlxXoGleGW099c8IXsunaxDr
kBll0Oyvgby2RT+7lR5mIklSXzQcsSAkfzHYM4u7VdL8OXhtxcajc2MkO0DdC9pZrdbi6Rg
MALiVPnUcLEYztZRtoA4OCVNcutesND1ZdcttWS3isHu2HmyuFisDLLgEjzUumbkBh5YJGR
V2Ya4+oyQ6xePpUOkXNxpqwTWy3f2bzSxuipVVJcje6BUZipjPAyQ23C2viTSrqzmOk3Orm
yj020WIbLNZZNqkSY3s8M6YXcCAiBSCHIHdeFLT4kz+NrfxdL4Y1SaCS6lvJLaREt2VzM0I
yZCuT9nwMYwFRfoQCl4H8SanoWk+NPGUGu/wBo2qaMLnUo1tVb7LOu6G2SLGwMAschIyF2m
MA/xHb1qHUNW8D6TY4lutNkhFl9hNvGt7eLHAssDFg/EbukisGOMSEH0qwmmyQXyWH2PULe
3vJbvVrhvDl9bsItQlfCIy71yIYF+ZMFHMmWBxmuO0m0aLxS6WsM8Oum1uHtrSJvNhSS3lj
lt2WPDG2EjQzZTeVAAA4IFAHc/C/RdW0awsm1W7tL2KbzHS5SJ4bfT0c+cZl82MYYhrfavT
dvJ5BFe7adpqaeixxsFhjjWGONFCIijOMKOATnnGBwOBXJ+ENN0z+w7S0tru5Ns6RT2qSQo
CLSPCxozYOQxHmHJDEueF5A6yQ2Ou6PeWtvfFoZVktnmtZMNG3Kthh0YHP0IoA5b4pS+LLX
wUb7wffvZ3ttdQyTPHDFK7W+7EgVZCFZsHIGQTjAOTiuZ+Bum6/D4Z8RyeI57q5+36vNPEZ
7MWiSI6IWdIuqbnL7hnBYEjrW18VvCM3ij4RT+DdNuLeKWeayhje7YbNqXERORwG+VT8vGT
wKz/AfhXxx8P21PTo7HQdS0W9vhdQx2DyWX2MOqCRUhYOoTKlgofqT68AG1401RPDXgvTft
c2o2GbqGzj/ALBRHkDNlY0VJAdwJwMAE/gCa8w8L6TqeoeKfCttceMNF1zV9AuJHeW/0mYX
M0OWWWNLljslZQV5UZVk7DOfd9c0DR/E2ktpet2a3dqXWTZuZGV1OVZWUhlYHkEEGuF0nwf
4ptPiTZNeNpo8F6LbyNo9vab1mjmYbMzFyxc7Gk5DAEtkjPQA9Ds9QtL6S5jtZ1mNrJ5MpT
kK4AJXPqARn0q3Ve3t1gllMYVI5Du2KgX5sks2R1JyPyqxQAUUUUAB6GuY8P6Cmj+JNfuBH
K7X8yXH2mXBLAg/u85yQh3YyBgMByBx09FABWHr/iKDw+iTXunanPaurbp7Gze78sjGAyRB
pOeeQpAxyRxncPSuA1LVPivbSS2uneEtD1BiziK9fU2hjA/gLx+WW9iATyOoB4APDPEXi6b
VfFelwSeJvF//AAjO7/STrWjiGHy9wViEESGUqWUZcEAkHDEgV2/xU0UeLvDkOorrlrZeFP
D95aPGqhJoblVIEzuoyDsDBUTH3kbIwwx538QPCHi3xZqOo3dxqLa7e6bbvcavdANHp1jJA
vmx2dsuQXYliC+Sy56qciqfiDwxr994W8K6idZt5vD8mpSwXRntvOtLaaGWZYnmjGfklkeQ
uWB2ZQZwooA3Li3uNe8Ct8YdQ0hLBJdZt8taq5a10iI+U0qqqk7ukhKjGI0IwEXH0n4Y8RQ
+J9Nl1SxjzprSlbO5BO27i2qfNUEAgbiyjPXbkZBBr540nxV4z+DMmkaPqOhMfCeqqzW9pd
OzSafcc7rSKVAwcMeYwwHBxkYr2zwn8TPCnii6TTrW5ew1NoVmGn3qeVKykZynVZBjuhYUA
dvXO+MotQvPDFzp2jaxFpeqXn7q1ldwhdh8xjU4JBZFcbgCV5YA7cVja38WvA+h6tHpEmpT
X+oyS+Sttp1rJdOXxkr8ikZA6jqO9c/4i0SHxF4z8MeL5l1JYGLW9nFcQMjafclZAspiYDC
uOGJGRtTHBJABwL/ELT/Cvw90zwb8N9Kbxde6hN9gNvqbR+TbO3mI6TyoFWRmaKU53YYAnd
grn1rTdS0/wFoMcfiDxGbq3v7+O203e5mkO5ERYVCjJw4b+9xyT1r5Dm0OK712f4T2tvc3a
o9vaSZlVPs91FI5leR8L5qLG8rIx5w8a4yK9Y8GeILH4gfHyy0Tw7YmHwb4SDyWtusCpBuR
SiSKnBU7y5Dc/wAPA60AdpH4q0/TvGuofDWHSDdWV3J5t80ssJi0q3uI2LRyHJGTOcCPnIk
wOMCug8Wav4gtbDw34N0/WIdN13UREt9qPll0towuGZSQBukcbFzg8k44q5/wj9lovxQtpo
oI44dWeW4jlMKMyzgZki3H5grgmQY6Mj+uKh8Q6Xql38adAuodbl0m1j0+RIRHAji7fzleW
FiwJA8tFIHB6kHg0AVfjhqfh+1+GcmjeIpNSCa5cR2Fsmm2n2qaSbPmKojPDA7OVPUcd657
4K+AbvQ76fX01bT0sp4GtZ9Os9DbS3aQEENPEzfK6jIGFGQ55IIr07xp4Uj8X+Fp9J+23Gn
XWRLa3ttIUltpR0dWBBHBIOOoYjvXlXiL4OeHdFggvIde159RvruKH99q0kayuePmZCrH5R
tBJb+HIIHAB72MY46UU1BtQDrj1qhqmtafpBtEvZ9kl5cJbQRqpZpHY44A5wM5J6AZJoA4b
xB4de0+LOkeNr2e5uLNTHZw7QjCwkfdHjaVz5cpkUMykMGVM5X7mz4c8S6Z4mutS03w/Zs2
jWZe3bUbdwkTTA/Oke3k4yfmHcH2Js+K9RWaFPCtlqL2Wta1BOtpLGATDsTLSHngAlRkc5Y
Vxuj6jc+B/g/Z2enhrrVfPTTbW0nA3xXLsFMcjKMNtO592FBUDpnNAFn4V+FdG8M3niK0t0
ZNUjvGS5MqAS3CceXOxOWO9RktnaWDkAdB6jXKS31ivxIs7O3VrjUXsZBdeXINttEGVlLjq
CzHC9Mjce1dXQAUUUUAFFFFABRRWL4g8UaF4ZsDda1qcNmrZEau3zysBnai9Wb0A5NAHK+M
Ra+I/FNp4VS5lZ4hHJdwxlVURyPkbmIPJSGX5R1zzjg10mreIrTT9a0nQUiF3qeoOXjtkZQ
yRIR5kxz0Vcj3JIA61xHw70jUNY1i58Z69cyT3VxL5yhGKQxSBXiEUag/MsaEqWOdzMx7DG
/Jpo0v4vQ600T3Q1mzazWZtxNmYwH2DHyhHAY88hl6ndgAHMfHPStS1DQNFvNL0+7vrvSb0
ajDFbWzT75YxmNGC8gMflJ7Zz2rznxN4ptvDPxN1HUtW0BL1YJpZ761kXcsMW7T2EoJ+X5f
Ldl7l1xjJru/jxqGqIPCWiaVe3lpJq1+8DSWUsiTRgRk+YoRlLlRuIUnGdpPArynR/iV431
TVbmGx8T3t7HPOqWS2zRTiMPulKSxiGR5NiyKjFdoymCwzkAHpB+C+pr46sPFumeIbadZdR
k1e4a6hztlIfyljVCA0Z3ICGORs3K2WOcf4kaXeafqsM+rPCdQvo5rq8SKDdbXUQQRrFIcF
pY1dtuCoKfa0ZSfLr3PXLC11aGx0+6vkhniuYL5FUgM/kyI5wM5xwAfTdXm/j7xZDbz3PiC
xazl+w2RtNDu0tJJ5X1C4jZv3bqCDH5YTOAQWYZ+7ggHkWufCXVdJs/B+oQeakM7KYbGR/s
tzBdu4eJBFH8jugDMcsgLAklc4rqdX0seItF8UeF/A1xqGgXei2yX/wDZmqTPaiWW4nkec3
GSVdBGoC5yAD1rofh7qEniL4oCPxE0txe6Zo1tPo17cRgSXEEjl5ZSCCFcgxRsRj7rY28ge
o+MPBOieONIGka0Lj7H5ySypbymLzwufkcj7yHJyKAPnPw38Mr34qSt4xWys9N0LVda8x4P
JEJSztojEkcaqDkSyffJK8RgjrXX6P4T8DfDjw3BaeJtV0BvGllpob7J/aYtPtjIJBCWBK7
s/KAxThhkc173ZWdpp2nQWGnwJb2tvGsUUSDCoqjAAHoBXn/iHTNW8VW11qWi6Lb6fq9lfJ
Zl9TjVlvrRJgZFIKnCMu4qcE88YyaAKfg34r6H458YDT/CtjbTQR26HUruW4WKSGQhysKR4
LSlSrbjwBnIJzXoGl6Xp+k2M9jpP7uLzpZNm/eI3di7AZ6fMxOO2a8Rt9Rk1TWtL1bwv8Jd
Ej+w62IZtWs7u2AaAAhnjkXYxyGBx8wIDKea9s0vR4dJbUFtGEcN5ctdLGqBRGzKN/1ywZv
qxoA8w+Imh2nh/wAMzeMvEFxdavLaW1lBMUnFsVnjuMxXe8DC7GlYkbSMdjjFavhjxF8StN
NnZ+MPD0OtWN1N5dvq+iXCzmNCfka4TanbkvGu3/ZFR+PrrVNC+HVut/4tnt5bIy3mpzxww
m6vLSNX3iKMqyZLNCORgA8msv4T6XZ6D4v1XTxe+JNKu54Tdv4e1VLZYFBYAzw+Qvl9Rhtp
HLfMMkGgD1PT/tX9s6kLyZmJKGFFDCNYsHHXgtu3ZI7bafdSasmt2At40k011kS4AX50fAK
PksPl4ZSACcsvQA1YkvI/7PkvbMfbAqMyrAQ3mEZ+UHpnIxVbQdQuNS0K01C8ESS3CeYUiz
tTJ+7zgkjoeByDwOlAFq8+3NFGNPkhWQSoX81SQU3DcBjocZwfWrVUdPt763a7+2Xn2pZJ2
khJUKY0PROB2556nvV6gAooooAKKKKACua8davcaH4MvtQtZDDKTHbrPt3LbebIsfnMP7sY
cue2FNdLWRrHibw5oKKdc1yw03d90XVwsZf6AnJ/CgDMg8GaPb/DKTwVp8kiafLYyWgnd/M
kbzFIaRm/iYlixPcmvCraDX/A/gbRfE3ha7kt9WgVdH1vRDC9zHe3ECeWuIePLYrGD5gZQE
AJDZr1y9+Nfwp04hLrxpYAkZUR7pC302g56HpXmHjr4vfDiGPVhpXhq61TUfEUaWkhv7N7a
1m8ouFkkEgDMqkkEhCSFCnAHAB6V4Z8YeFfip4budB1W0gi1IwbdS0OeZXkgyMEgqeVyRh1
6cdDXk3irwfZaXLeaXr7TXWiMgDTFVkn0iTkQXEzBcyx4QJ5v3tpZJN2OPMNLuPGdp4psfi
TY4h07Q2eKGa18l7a9VFZ7iIkCFkBjRtqiM5YDHrX154w0tm1Xw9rVrHvngvFtJlVc+bbzf
LIh/2Qdr/8ABoA5f4ZvovhnTZbHxEum6X4hW3F5cSRMiWsluWO17YjCrCOm0AEHlsltzM1H
4o6xdapcLo2m22meHIYXkbxFqe4xN/CvlxDbuLN90bssMcAEGvJvihpsfw81LRr2YxC00q+
Caez7JCtnG8MqR7CMsVSW8jA5yChJztI6LWdek+KGrXUuuLPp/w80e1a/uIIJmjluZI2byA
xKI0ZlV93lZLDy0zjcMgHlPxA8YXGkXM994cuJmg162Fql7exKHvJziSW5/dgkSI7qF6IFy
FBB49m/Zp8HN4T8JXWs3IuoW168cRW80Lho41yY89hxvOehLDmvHPhfp7/ABV8ceJ/DuqaT
bojG0ulumhIks7SMqPspZSpQtGVUBeAVbqK+nPDHiTX9XudPtn0+LQtOGoXloIHw8yJbYSO
E4JAL4kk3dkUAZyGoAraHqPi7xT8S76217T4LbR9GlL2slpL80N1GzLh9ygnzIJweMrt6YO
RVnQpPFGqSHUtYkt7m8g8QyIlrEihbO2j3wZXdySQSxbr8/4Vh674kh034s3ctndahb6Vbt
DJrV1HatJEZIoyI7VdvzF385HJAIwgHOTiLwTq3ib4iat4j1TULeXR7O9099P08wx7JdPId
w3mksHExyjY2gDHB4yQD2mC5t7qDz7adJotzLvjYMMgkEZHoQR+FYF9ayap4ot4xcyfZbaM
TMsMwXawdWXcMZYNsYdRgKwyd+A7wXFDa+A9HtYdOfTFhtli+yyFi0TLwVJb5jyDyeT171q
aXp8Wm2ZgjZnLSPKzMeSzMSfp16DgdgKALw6VxOs6ZHB8S9E164hN3HcqdPjDM/8AobhZJf
MUA7cPtCtkdVjIPFdt/KsDxfrN1oHhifU7KzS6nR441Er7I03uE8x2AJCLu3MQOgNAHP6fp
rad8Z9RvtQle6l1WwBsJzjEEUTAS2+O3zSI+R97Jz93nG8R2mleJfF/h3VrO/kXTLDVLi1m
a2iRlF+YwkUrbgVJUgoGIOGKgYrrfHzatbeA9T1DQZo7bVreAtHcNAZzCmQZWVP4mCBiB3I
FVfAPhu1074aaNodz5F9FbxxyCeOczJcMHEizBsDqwDdMDp0oA2ZNEZfFdvr1o0cbNbta3a
nP75M7ozwcblbOMjo7VuUUUAFFFFABRRRQA2RtsbNjOBmvnLwbDqfxS8V6jrl5ql9ZRXkbO
1qLjJ0+0aQokUQ58uWZYCzsDwjfLjfketeOfFDaXaPpmmTj+0nha4mKLva0tlBLzFcjrt2I
CRuYjGcGq/w/0OHwt4Mnv5NH/sqe9P2yayjZpnhVY1RI+5ZhHGoOOrZ9aALt/Jq1j4y8MaH
pbQ2Gh+VM8wWEuZBGgVIAeiD5w+e/l4ra0fXdN12TUP7Nm89LC6ezldeVMihSwBHXBbafcE
dq4DwlP4r8aeFvEviX7VLot1rSmLR1kTItYFU+TL1IJbfuJHsOdtdT8ObfSrP4faXY6PYSW
FtaCS1a3lbe6SxyMku5v4j5iud38XXvQBjfF3wpbeJPBrXS6iNN1LRw99aXJbG0opJ56r0U
7hyCqnkZU/N3hu51CzGj+KtLthZarOkUcFpFcQQMLm5jmeAKjROWicEgbnOwz45CZHpXxdj
03xz47sbFdJvda0zRbe7tbqSztXlEN04VhGeUV2/dKu3cMebgkZFc9qXh7XdFh0+21fVbO+
to45LS00y5u0tGt7OPeBGCWWRnYooEoZQAgB3gtQBv69H8S/iH4M0u40DSrGHVodMgmt9fn
u2gfzJt6XEajydjoQgyPlyGRh2rmvFWh+NfFMXgvwhJ4Si0+zs9Pn0+O1uFaWCWeJijkXCY
MR8uFGjkwPvEHILV2/xjs1Pwq8I6VMJdBme5haP7CwkgtZo4Wfa67huhUBzkNxsBwelbHw3
1TWG0rxDfWNvbapcX2qi6NlaiS3iswwhV+J1R8uC84+QK2Tg8gkA9PttA0qC7stQaxia/sr
X7JDdN80iRnGV3HnBKg1Z07ULLWNJt9S064FxZ3UYlhlTgOpGQRVSLXrOfxRdeHo/M+12tt
HdSbkKrtdmC7SRhvutnGccA1458OL7VNL8WWOjR+PPDEtrdRy+b4cs7l7lrWZOXSJ2dim0n
BQkg4JAGOAD1KOTUvDWi6BpDO2rXc08dnLd3M+3PyszyMWJJJCnCjOSQOBkjV1DV7fTr7Tr
GSOWSbUJWijCKCFwhdmYkgAAKff0FV9Mub9PDH2/xGsX2uISTTLAhZI9pJwmRlgAODjJ696
dpeoQaz4Zs9RvI4liv4ldUZgylZPuDPQkhgOM8nAzQB8x/Ee28Lt8W/FdvrFqujXB04y2X2
mSFoLxo41JlWOSMKHKSShTvPzKxIBxX0T4f06X7TpOsw3M93YSaRDCpvJGEqMvIfZ03Orne
eCNi9cnHGweEfhletZ6VoviSezuS0v2WFdQMuTHI0b7IZ96EqyleF4xXpVvJFoujWNrqmse
fKNlsLq6KRvcSHgZAAG5j2AHsKAPGvjLraab420u6h0rXXutNs2Y38BiOnQxzsUZLlZFYYb
yuTgYGPmHWtb4W6Dq1lrVxqWpeDLG2W6t9kOr2esvdxSQZysaQyO/lKeDtRivv0r12ONmtg
l0UlcrhyqbVb8CTx+NcnoXh7QPAN9qH2NhZ2ut3yG3s4YiIoH8pV2Kq5C7irMTwMtQBu6Ho
1poGmLpdjlbOJm8iLtChOdg/2Qc49BgdqTXNOuL7Q57TT53tZmKuDFIYi+GDFNw5UNgqWHI
DEjmopNLu28YQ6v57S2gtWgEBYgQuWzvAzg7hgHIJGBjGWzJcT6vH4jtYY2thpkkLbi0bmX
zQw4BB2gbc+pOD6cgGpHkQpuTyztGVBzt9qfWfqlnd3a2r2d49vJbzLMVBwk4AIKN3wc9u4
HUcHQoAKKKKACiiuQ+IHjFPB/h1ZoVE+q30gtdPttjOZpm6fKgLEAAscdhjvQBznxE+Idxp
Gup4U0Mv9vFul5eTQKss1vAzMBsRvlBOxsyOQiZUnO5QfnzxA76V4dvdW1Hxs2g6neOvk3G
mTKrXAyfmDuDPOxw/z5jj4+UkECvQNMs7rV7fUvFPiXUp1iklje6v5raOWPzUYpHDDEMi5l
GQoGGhR/uiSTc7Ubzwr4UuvGlrBN4Ttdb8TFZrltOmlVUsYpc77nUp8El2B4iHC9FX+KgCt
p8HhWLWY7iyus6gMxyHT3bWtRiD4JRQqtHB8yH52Z2GTyM5GJq+q+D9OhbWtLj0PSbq/nLS
x2fiG6TVkBY4nLIWVyVAcgqePlwxwK9K8QX1hB4WsPD+m+L4Lq9urUpYw6dejSNPgjUbUZp
AWk2/JhVLvvOeNuSPPvANrrviv4gaOni68v8AU7u5vxeLa3VvHcWy2NuC6XEFwFwENwCgUE
bg0ZOccgHXeHfh3dRaUvxH+LcEV61pBbXslna26bpGiVibm5+VfMcByduOiLncRivbZdZ0/
X7e50zRPEQs79dq+bGis8ZO4jCyDBPyOCMHG1hwQa5nxP4sml+IGh+FNHfeIbjz9Wk83y44
4hC58tmwcnpIQP7qBsCQGvDfhcUvfi5ZXU1nPe+IV0iye7kaeTON8w85sYy5QWm4kYKsxwc
8gFX4oabHdaxNo/xCjGp+JbO7sZrFrdSIdQhlu1i3hesbbFdGQHacKeCtL8fte8NeDtf8H+
G7HTbZPD2g3y3M2mW+VWcty2QD8zKOQc5BfkjIz2Xx5s/sPjK08XXBhge00uSPT5iitKJ4h
LdGZDkFdhiiXByGEzDHNcbpPghviEdZ+JvjDUG1BoYJb7SNL06MmJrgo0m1GkBEsg2D5BvQ
EDduwVoA5CF4bH4t6XpXhfxVdeGjrT+b4gma6SGO0J+cQKGbqsZCsH37WOByCK+r77X7Hw/
rOj6N4ZsBPLrlxb3Fxf4zbCHCRFy4ON7JGiIBwTtrx/SPCNnq3gbTvGnjDw/YQRwIzaLowk
ldHmuJFVZrifePtMrkc5wCCD3zXt2n6JoOgWfhm70+XT9Ks7RDaRpbReXDMLgqQkYz8u6UR
sOvp3zQBzFv4B8PeGPHt5NdabY3Flr32md7+7iDzRlk/e2zOf4GXLKT0CMvQjHV/D+4W+8P
iWHVm1C1tZZLOGQSrKksaN+7k3DJJKbeSxznPeuJ+L2g33iPWLLSNZneXw5LC89vYwIc3dz
EjsY2ZSG34IaMZ2tscEZC16X4W0mx0rRYxYwCEXCxySBd4BYRJHnDksPlRRg88c85NAF68t
4by7t7W4iaSNW8/BUFNyEFc577iGGP7tWZ7iK3QNI2ATtGATk08QxCdpxGolZQjPt+YgZIG
fQZP5muP+Ig1e48PwaTo+sw6JNqlytk2oSH5rcMjkbAGUlmZVT5SCA5YfdoAq6R8WvBeqar
p2iyXz6dq2ojNvZXS4Z+NwG5CyAlSCFLbsEccitrxPrWiWfgPU9V1lZDpQgdJoyjK8gPybA
OuWJwPqK+X/EvgGbwtfWcVvJbGKxYXMuiWIuLopbrHGHllWMKF3PEuZcRtxu+Y8D2T4W+K9
J8Z+D5vC+u3N7NrTRGPU9N1Qs7RkxpvRX2ruBDBiBkr5mOAAAAdP4chvvGnwmih8VWJsm1i
1kWW0Vm3wQvkIhJ5LhCoJPU5rW8E6bNo3gzTtHnsorN7FGtvLhUKjBGKh1UcKGADY7bsdqs
+GrPUtP0KGw1WcXE9szxJNnJkiVyImb/AGtm3PvmtmgAooooAKguru1sbaS5vLiO2gjGWll
cIqj3J4FZnifxNpfhPQZdY1aRlhQqiJGAXldjhUUEjJJ/DqTgAmvIj4YvPixHF4jvW1mwsr
6eRYbeS/UrYKqJ5cyLE5ST54lGzqGklyTgYANq4+Mwk1K4/sLw+NZ01ZVtoJU1COCe4lP8S
xS7f3WcASZwT0BrtPCPjnRfGVteHT0u7W7sHWO8sr2BoZrZyu4Bgw5BHIIyD2NZC+FfD+ma
rBY6T4ct4JIPs628j2bSW0CCSWRgmDiNgDLj7oBkQcggV4F4h8Uax4T8Ta9etrb69p1vZyW
dxeRwyltRuCwKwEPKVdYwHYrFtADMMjdigD1nwz9u8XfEK51qW3NhBMkV1OqtIkr2qtKlpF
ID03/vJWQAADaDnca9A0nXptW8WazpsEAWw0sRwtI+Az3B3MwAzwoXyzyBndxxXO/C/wAVe
BNe8NTyeE7zzbiNy2oR3KCK7EwG1jMnGD8oH90AADAAqbwFqS+JNf8AEfinT54pNIuZlsoG
jBAneAuGnHY5DrHn/piD34AN7w7p0OiXWq6bFeQvDJdNeQWqHDW0bgZXbngGQSMO3zGs7Vv
GPgfwNFqFrc6la291DHNqMmnxSKbiXdvkYqhOSzEOcd+a8c+N0Nz4d+Jdv4j0FpbfWbnT2u
Le5WVYyk0TJGqcqd6OJAHQ8HCkYI5w20XxJ4qttR1j4j6TfI+tJBJLZBltIrUxOQHB8t2yu
RGi/O7kk/KGFAG7oOryah8QPEHiyx0HUtPtdQncWNpq1nsPnJbpcFyr/cVntjkrzu2HOent
NlbTC8sZ92oXczoguf8ASCIYOHOcH73zErgZIwM478to2k6ha6xZaPcTKtitsbOa0u41EM0
SqHC20Wd53bsNJKzEeURtyxI7/wAPwyx6PG0zSFpnefbJI7lQ7lgvzqGAAP3SPl6dqAPM/i
jeazFpdrper+END8Tadc39vBE2pSeRB/qWLM7HcI2Mi7U4wd4Geab8Fr1U0+6N9oc2n6xrV
/fXNyv2lrgReRKIdrsx+Vl4TamV+XPAIrV8feEPFHiDxjpmo6PcW0umQ2M9rcWV1Jut5ndl
I86IqRImFI67lJDAHBBufDSyi0Hw1p2g6xpum6X4gRbqf7FaxxKVhM5G/EYC/MPL3EBQT2G
MAA6N/E+nW9tql5eWt5bwadci1kk+zNIWJCncqxhm2/OOSB0J6c14n4NtPh5qviTwp4w0Dx
DZw28mpXLWtnLaRm+jnlWYvA8qNkIx3MBIC3CgNzivU9U8XaZ4efxXq7aDqDw6Nai6v7mOM
ATFE3BYwzDeQmSW4HGM54Hkt3rtpo3xIs/D3iD4aaXqWlTajCuh30lisMypIyONjbCjsrSN
hQVbbEzNzywB7vp+rT3viLWNNa1SC308xRqxkBklZk3Fto+6mCACTklW4AAzS8i01uz0nVt
KsXjSwut0EUjNboU5jdtgHOFLFQwHIHTOa0JNSsY/Fkekw23mX8tsJp5FUDyoQzBNx6nLFw
AM/wARqHSr6y/tm+0PS7TyoLH553WNlTzpGLlQcbWPO44PG4Z60AeBePvE/wALdR1+3ttZ8
QXH/CK3tt9osYNJkCH7f5zu5aNV80SOWUhsAZBzgmvUvBnhvVNQ8G6fceIrjUoZleO6sba/
aKW60t1DLjzlH7zKn+IZwxBznjgPiBZ6no3jOXQfD0dlbaPcaTFBFYaiomjuJRISWtY5VMU
k4RduxmXJdWOcGvTfhzcRaV4C8MeHtVtotK1ySyEsumqMNGxyznaCdq7t3fHYelAHbR3Nu1
y9qsyNPGqu8YYblBzgkds4P5GorlLa8LWZmxKmyUqjYZfmyp+hKn8jVTSNBtdGutSntWJ/t
C6a7kDAZDMACM4yRkZGScZwOAAHWmmpYazqN7DCix3xSaR95LtIF2Hgjhdqrjn14HcANT1i
LS5rG2a2nnmvZDDEI1G3cFz8zEgLwD9e2a0m6ZxzWba3emeIrSRoALi3huSgcj5Wkjbkj1w
4x9VNRC+1BvFTacYoIrBbbzVkaTMsz7gDtUdFUdSeSWHTGSAWdHu7q905Z7yBbefcyvCrFh
GQSNuSBn64FaFZur/bIdLkfS2WK4DKxIh8wldw34XcuSRnHPXsehuxzpLCki7irqGGVIPPs
elAEtFFFACMQFJPAFeC63rDeNPFJWK1e8tJGFlZwxzACdW+cgOoO2N0CSSt1EZjQcuRXpvx
KnuIvhxrENncJb3V5GtjDJISFWSd1hXJBHGXHcV5hpCWWhfC+XxI188Z12JbGwuGHlvbWID
M04xjDsgmuWxg7mA/hFAGZHC2na9d+IRqD6jrdxAIdLVyxtYRDmN7uK2GQgLyiCIAEnG7J3
uawtb0BNP8HppaSyXdrqV8sV0wk2yeIL3dlgZPvGEPthXPUuWIIX5ta60e/uNG8NaWZP7L1
rxVd/bI4VODY2aKI7e2Cjn91HIZh2EkbHqc1vfEHUtE8DfFD4dW+oYtPDmn2F40UKoXBeJY
9iKB3zsIzx8uSRigDk/idLqXgfwZd6Yi6uZ7yGMX10ulwT2V7PK21l8xsvEAG2JgYUAAA99
/wvoc3grTLvT/AA9bPJ4onhEusXluPNg0cOQy2sEedu4bsgcAAF3ONqnwD4u+Krfx1cy61b
+FrXSYLKU3Als7ZbqW7y3D3E+QhXPYbxnucV9FeHtF8E+NfDHh3T9A8C6leaFBGjSyX8stj
aksAzM8eR9okyWOdrLk/exQBxfxJ8S+H/h14Gl8P6fPbaz4j1qN4biK0kM9xHDkF1Z053SH
O+QkHJJAO1VHmeka3H8PHl+LOvXs7eNL/UIhHpQtpbdILY8ThldOU2YRQDwQp68D608WeJP
h58MPDrWt9ZRaZbXCeUltp0AhaXcCAFZdoB+XruB6e1eOn4seDb74gP4c0/w/4p1yG6e4gl
0W9jadJH4ZZVjlDSIMAnAIAHO3PUA6n4z3um6uPBevW2o6NdaJiaaaO6vo4ftUTCNgqkhmK
nbhtik7SR3rw7Q5fFHxy+MmnNY+IEt00eB7qEqrrZwyKzBWijABABaNRnBcKSSM4qv4yi8I
+H9Wks/B/hvxZpN7r1jHbvYwTLZRx7HaOYt8pZk3qoJKqCQxzzXtnwG0e78J+Gnj0bRrLUN
P1C9ezuNR0+4Zp7d42KqZA5KyIucbkIHfaQc0AbHhjS/FEHgvWND8Uaa+hXmmv9rs5JJ1k0
0CO5aeOSOUDKEZCspxwgOBzWla6R4m8R/G461q1zDd+G9FmaCzs4pQn2WUJvEzoynzdwKYY
MCpzgYyTz3jvVrzV9X8O/Dg3lxq0em20eoa9cw2bXcM8kbBUjmEbB1QyozMACRheMZq5/Zv
/CF2XjW4sNKS58W3q/apdaMzJI9pOzKsxypZBFs+aNBgbVIxnAAO81zVrfxTovinT9Lgle5
0F0aK4wpje6jAmUIQeqsFDdME4rtbO4W6sYLlAQsqK4B6gEZrmvAfhiLwz4Zt7dUkhnkjRp
4jevdIHC4JVmxnPUnAzTPiJ4yi8D+ELjW3jEsqYEcZRm3HvwvJ47cZOORQB19cz4sRp4bWB
ry502AOZ2v7aRFaBo13KMMrbt3PAHIBB4ODl/DP4k6R8SvDsupadtjuLaVobqBXL+U2TtG7
ADZXByMjORk4zWv4q0K08SQ2Gl6jY2N9p/2kTXEN7CsqsqqcbQTw24rgjpgjvQBzmsaP/aH
hrVNQt9O06y17WNOnsLWKULEZN+9vvlBICyncUYcEcjgmvAfhaur/AAq8ZXmq65o2q3Phm+
kWSTU9RtZUltHkbyzKM5JBZdr79rY2sBg19SNb3l9oP2V5EE9wxkRbqFQ1upbcny8gsnGPU
rXI+JfD11deK9BupZLm5fyXsbpZZgltd7IvOTCfNsYyhW3gAjyiOmMgHoOn6rpuqxvJpt/b
3qRtsdoJVkCt6HB4PtV2vm2y+FKeGdbk8R+CL/U9KutWjE9uwufMWGFIw5UruZZmLOEG/I4
JB70ug/H3xNpVjY2vjTwnLqV3NH532jS0dGlQjJCwMuSynKkg7flPIPFAH0jRXJaH8R/Bvi
DwvL4istctY7K3XddieVUezOSCsq5+Qggjn04zV+38Y+F7y3kmsPEGnXqpF5xFtdJI2zjnC
knuPzFAHOeMbrw3qut6fo2uTIbWyma4uA7KYiPs8oZZsj5VCODkkDkZPQHropBZ2N7NFZ3L
LDkx2yBMsFUYEYyBg44yRye1cF8Oo9c1/Tn13VnktjPdyO9vKsc8U9vKpcCGTk+UfMjOMkZ
QjHOBofEXxFH4F8L6nr+mwQS30aLc3EYuEjmaBOCVDgggcDGP4jjnqAY+oeIzoF1daX4bD6
ld+IpHNhE17GWtbgDy5QVeQvtVl3Hau1TkHGaxW8GQweCtG8Ha7qcXjHWNO1WG9uY1iWWeJ
WbcfvMRGDg/O+AVyvBYVP8ADizvLLxL4u8aeJb/AE6C4mklkv0aHEljHtiaAJPwGiMKhj8o
+b3Bqj8H73wfrEfjC203X5NYmvWkln1eUYa6iYspbDrlShO0qcrgIQAGxQB534C0nVbPxpc
eBL7S3s/D3i2xuxpl5CzSssKSfupM5wMrs3J0K7NwHIr6T+H4s/8AhC7NrO0jssM8c9rET5
dvOjFJY0B+6A6txXmfg/wZ4g1fxn4N8dw+KpLzQYNNaWIOpywkQKsYXe2AQWbOSRgLk4GPW
ZP7F8FeG9T1K4n+zafA9xqNzLI2dpd2lc/mxwPoKAPDvjHb6pdfFzw/BrV5PH4fFxaz6fDD
Gm55VZlnZHB3q674nwflKqT/AAYr0XwVcNPotlNHPDqV00xLtiQfZ5LjF1OpK70+VZF2c44
C7smvJvF3iTxT8RZYNPVtK0Ge0lOqWvnv5c9gixtsaZy4yG3APhCq7tvz/MB6R8PbWWBHkh
hn8mOeEi2a8ZHtTsdBG0XYrb/ZSUPc54K0Aej6foem6dI9xBbq1zJzJcSDdI5xgkn39BgZJ
PeszSraXw5ba9dajI88IuZbwXLyb5JIyN2CD02coAONqrWa82s+LPCniDTY5l0zVILyS1Cx
SOuwKysoLjB+eMqSy9BJxyK6rUJ7O3sVivHt0W4It0S4YBJXbgJz1z0x3oA83h1e6ZrO4+G
eraPqVtrbyatcW2oXDROsUqcSREAlR5iNkFGwWOcYrqPDdnrj2Gka14q8my12Oza0vo4GRo
p23ja27GeoJAGMeYwxXn/ia98O2upJY3kP/CLeIxFb6a0sdis9jKlxkbVZgoKB5JBwUf7xw
RmvRNU0C01S20TS7i8gn1DSZre9Vp0Dlwh2sxTP8Q3AE5AYg9VFADtYuvCeja5bNrAhgvfE
BXTVMiErdYV2Eb/w9N+C3rjvivNvAtld+JJ7bxRZ/EaPxxoOnT3atZTWu51bcHg2MduXQLH
gsufmbDYIroPij4h0Oxl/s660Q3t8mmz3kmoReWJtJtQVR7hGb5tyltwC4J2HuBVvwX4S8U
+DL3S9Ag1qHUvCVrZyqGmiC3QlynlqzDhlA34PBxgHOAaAOj8OzDxBpul+J7iOOG5kgkURx
HcER2B2MWUNuGwAjjDA8cVrJb2tvfXV1GSJp1VpFDE5C5AIXt6cDnA9Kgn1Cy07UrDSFj/0
i/eV0jjAGFX5nkI9MsoJ9XX1qvpegjS9c1rVPPEp1KVJRuU748IFKbifu5GQOACT60AfOHx
I0zwz4v1vVPF1jrJutAa1jupGt45riP7TFkGO7SM+bCmxEwQoAJJPofoLwnp1vJoHh3V1s7
zT5001IvstxKzyRoyq3lybslmUjqeevqa8K8VeJfBWpeGY7Tx58Lr6CdLttFN7psYRDP5gS
ZImiYyAcl1VwA+K+jNLtYdL0ex0eO6ln+zW6RrJcPuldVAG5j3PTJ9TQA3U7K9uLrT7uyvG
iNrPukhLlY5kIKsGx1IB3DtkD6jTH3RmsTwzp11pWkNZXUtxO6XEzCa4n855FaRmVi30I44
A6DitCEXy6rcmeeN7R1XyI1jIZCM7tzZO7JIxwMY70AFrDa2txPBbsFZz5zQhvuZ4yF7AkE
8cZyepNP8AtNs1+bVcNcIm8gLnapOOT2zj8ce1V7bSLe112+1aElZb1I1mUDhimQGPfOCB+
FS/YFGqfb1mkVjGY3jU/I/IIYj1GCAfQn2oAZp0N9E979uuFnD3DPDgY2R4GFx6jn61fxWe
L+T+3Dpz2wjj8nzY5jIMyHOGUL144yf9ofhoUAFFFFAHkfxtluL6Lwj4RtJhFJr+rrbStt3
HyPLcSkD1CvuB7FQe1QfFHTxqvjn4ceDIokXTby5ne4j42+TCiuVA9wNnptdh3rX8eC3T4u
/C2e5+VRfXsaMWCje1o+0c9c4OB1zWt4gt9vxW8GakyrsEN/a7ycYd0jcD8RE/5UAcF8XL6
Pwn8Xfhx421a5Fr4esGvYLqTOQHa2cplfXAYDHUkj0rznU49W8deKY/FGo6XfXep6kudH0C
SQJLHah1O4nG23iJUFpWBdj8qbcBj6v4416x13WpNOlhju7LSZRLBFKQLee7iOZJp27W9uS
m45wzkryygE0ezgsJhPFZy6hrviKYzst3+5a6jXINxOvzeXAq7dkeAQSoOWbgA5XRfhvotn
YpqnjiEa7OZmbTrZlX+ybeeVSQqRL88jblCF3BZmbgZOa9LuNa8QalqU/hTQJbaO9ikzeaj
FCTFpcJGUQBsiS4K8heAoILDGA3NavdaukqQ2OnfavFN9eSQ6S00G14o1CxTahcKMKQoHy/
KOCij75rZ8QeK9D+DmleH7O50u5m0q9uHiutQjYM8Lld7Tyr999x3MzAHGCT2BAPP/FFxon
hu88TWunG2ury0ginm1b7U11qzLvCTQ7nz5cjOYUTBVR5pZR8tbej+DfDvwg8DXHjHV7SFv
EsylGuDM832d5nAEUbuCdu5ss5GWOSTjgUvjr4RjvNKj8eaDcypJdW406+aMr5MlvJloJnz
/zzn8psjnGew45HxdrvxE+Mng21uLfwjbeF/Du0sL/Vb1oyzyxhI5EXy9zFfMJXbkEnAOeK
APHtNvNE8beINc1TUtSvZ3gtplgtY7kLcSyKskslwTgJHGruWB3fw4wSwr6V+Ft1418RfDe
8n8Pf8I/4c0qO2mtdHtLWxn3LPgESs0jKNu7OMJzuz2xXnutfDOHwB4M0Pw3pPhi+8YyTxi
HWZrQYtpMSk4JU+ZhJMkxqU38bm+XA7f4D6b8Nmnm1DRdckm8W75VvbZ76VWADMuPs7N90A
DruII5YnmgDsLDRNL0/wN4Y1i2kkJtFWC8kvX3zXKTuFnSVlP3/ADW3nk4ZMd667xAujadq
9lrmr3qQRtC+liF03C5MzxkLjuQU6YPBYnABrat9LsbWyNlBaxpbF3cxbcqWZi7Hn1Yk/jX
E+I9J1TUvi34VuG1dLPTLKCaeO3QKHuJsgOpJySuwg4UDo2T2oA3/AAnHJY2l/ortmPTbto
bfrxCVV415H8Kvt4zwo71yfxC1Mz6z/Z0OpLplvpdk95qF7NC00cCOQEAQOMudrkEggbeue
Dpab4yu9c+KepaBpkdq+i6NF5N3cLcI0sl2dp2BOuxFI3H+8wHY1naatrrPjjxTPe6BAmnW
93HbTzTbm+1FYiMvu+VlUhMRgcEh85OAAeS+DX0/4Y/GjUm0+xkbw7qtzFZxXEemeWG3bY9
/nJGsYVZlZSvy5BDDcc7voPxVDqLppd9psUkj2l6kkyQxxvLJEQVKr5nA+YoScg4U4OcV4r
8TfA/ji+05tT05rXUI9BUoqCGSCa7RYiXEwdlheM7Y8+WnPzAYwa9s8Gzf2l8N9BnuJmuvt
OnQO0jpsMm6MHJHOOtAF2xjbUNJVtUhjW6ljKzRKRuhDc+WSpPIBAJB5xkdavyQM1qsMMph
K7cMADgA9OfUcfjXnvhaz07wzro0Q3tja34toTeh1czXcshYxlJnf51/dyLtKlvl6gV6Fb7
XH2lZJGWYBgr8bRj0IyPxoAwGsbDQNLg0z7I8+j+asaod0phZ5VEaKoHEYJ65+UAdunIXnh
vRZNf0oReHIVs3miuftl0ZJTBIJJGMKIOI5A7jHOAHfghcH0K/tb6bUNOmtLoRwRSv9qiIP
76MxsABjoQ+w5PYEd6dpujWelrELXzB5duluA0hIKrkgkZxuyTlup70AeF6t8F/CcPjC41f
S7i306cxieU3E3lGWZXUDzEG0bWEMjBwAcmQ85rp9D+GWg6R4svdSh8KwfarnUwhunSOdRa
rAxVsNyu5mKlh85ZsnIya9VuLG0uklS5t4pllQxyB0B3oc/KfUcnj3NRS2SJp0en28KG2Ci
Fo2JAEWMED3xQBgXer6P8AD3wq4vLcWul6fB+5FrCEQqCxWGNAc7lVcnoMDOQAceRW8Q1L/
hO/F3i3w7aa/fWFvbXtlZpdSvBNatDvVo2ckeW5Q7kwQWiPB4r0v4kT2D+DL3RGvGs3ItQz
hvL2RSTrETub5Wyu8FM5I4/iFcZrdneaz4os/h/aWmpaP4Z0I2kUsNmVFzqMKqDG4ZmDfZk
bapKbmLbgQuOQDhoNN8U6l4S1xrq4juI9aki1DX7uOBLsG1MaiKKNI3GEQKdyDDFCxViRg+
s/2R4b0D4RaoNeuYE00W00DT2Nv5SxwSkYSAIu4q2VwCXJbqzVm+M/FNz8PrhPC3hSTSbrX
PEGoNcWVjeTrH9njfHmttLAyFpSxVAQSXOMhSKt+J/C9refDTRNNv5FmvrOTz7DT707DdsF
crasof7+w7QQx2soYdMUAXtDhuZbTwdbpaz6UlsWW3jt0eNGiiDqTIgKqqSJ5bKCvylsYFc
B8QJdZ8dfEjVfDM95NJ4f8PTQtJo+noDNeuY4HjLkn+JpiFzhVETuTlRj1Hxr4nXwB8Hr3x
BY2rzHT7SNbeC5Zt5JKxoH3ckjcCQTk4PI615p4b8K3C+NL/xDqNzdar4hvbhGnvrHy4zFK
0Yt1RcDG2GGRndivBkVQWNAHW+H9GbXLKL/AIncENjcwiBxZW8UzTumVeFpZI23JFtVUYHc
xBJY8AdlpPh2G0v0kktYY47RpGttrmSR2fh5ZGZcl2HueGOc4FaNvZx2l7dXjbbe3ESRoBK
QiIu4k7PuqcseR1AGelUbGztvDUOuaxear51pcztftPMf9Smxfl3Z5UbTt6YBA56kAk0zX7
PUL7Xbeys5/N0q4+zz7kCGWTy1b5QSCRtK4Y4BzwcCud1gaF4o8BWHiHxhHdaRbwbdQWOG8
kV4SHDR7hGRvYEIduGAbpnrXY2It54k1WOz+zz3kUbSB0AkxjKq3uMke3NeO61b+I9N1X/h
JPH+kHUNEmW7sLg2AaVrCxlfKBoowWZgUi/eR5OGOQNgYgDPCcfiGbUrWw0m/vtYsrLVnmm
lvJzEsFnICfs8trKqyqVG3y8BhlchlGVr1PStDk03xbruqZSWHUlgdZHYtMjKGVosnpEPlZ
Rnhnk9a4TwOdJvNUkvrzWdbvptWgOn6cNTiSGWS1jXzS4MYDMAZNvmPg5AHU5PpNzq3ka7Y
aStrJI93HLKZcYSNE2g845Yl1AX03H+GgDB8Q+AvBvjX+0DrWnJeTTQrZSzLIyyRKu47VYH
KH942cdQcHIrJGn/ABE0XRtUabxC+teVd2/2Ty7aIXLWabTLxtCGZsuOmCFGACeOt8M6IPD
2inTFn89FmlkRyuGKu5YBjn5mAOC3fGai8PXesXV5rUesRpF9mvGit0jhZVMOAyPuJ+ckMM
4wAQR2oAsX2jW99qWnat5jwXensxjkXqY3A3xt22ttUn3VT1FcXqfjb/hNfDV3pvw1163tt
duAy2t1dRny1Mci+YCpG7mMkqcYIOQeOPRLqR0s7gwQi4nWMssO4LvODgZPTJGM15R4++Ha
eKfh/aa7/Y3leMNMsxJaRWH7ne+3P2R/mGYjkow3DgsQRmgDkfAGh+DpNR03w9eeItel8Qx
SDUboC9a6tL42rqBN5jIRtDpt5KyDBRjhRXvMOlWqa9LrkJTzbiBYZDtBLBTlSG6gcnjoeP
SuZs/DHhuTwfdeFbHTdJtLn7ODc2drykMz/PhtuGKlxnBxuA5610epaSmseHm0y6YQM6od0
YBEbqQwwCMEAgcEcigCO/k1b+3NLezurOPSnLrdB0JldsfuwhzjGc54z0wetbOcLmkjjSKJ
Io1CIoAVVGABSkZGKAKOmapb6vZ/bLJ0ltWYiKVGDLKBxuGO2c/lUGjzahK97HqZiW4jnIE
cJyix/wAHJwSSuCc98gcCrBfT9KCLJcR2y3MxWNZHCh5Gydq57nBOB71XXxB4fPiF9BTWrA
6yEDtYi4T7QFxkEpndjHPSgDVKqxDEAleh9KWgHNFABRRRQBxvxH8N3PiLwqraYudZ0q5i1
PTju25nibcE3dg43IfZqoeJ9a0fW/hbF4rs3eXYI73TfLwJDdBsRRgEfeLnyyvX5mFeg9q8
H+NOsQ+GdGudP8NwfZ762gn1SKKDCKLmRZT5zYH8CpcSf7+zgk8AGVoiaVb6beaVqzSX8Gg
xQ6jr9/tBS/uEdjBZw5PzIsqPuxwzqRyXeu+bS47+8/sPVLiI614lh+2alLbDcn2OMov2dW
Y52ENsyOuZGwCePMJNK0mfxP4D8H7RDpOt6rcahewugZZo7MeXaRP/ALMnll/m+8wY8kmm6
ZrOnaL8R9Ot7v8Acy6bLY6ZZ3X/ACzZftNxA8Skjh8ToWUDoM5wuQAXfC/iDUtQ/apudWk+
0pZ3z3Wjw+ZazLEIbcNhVkYeWSZYZGwvPJ/DR+JF9e6pr3jjU53NvonhvRW0y3nGQHurrYZ
WDRsW+RRGCMDGTyOSfO7Yw+F9O8G+JrHTRd3UUcGrziG31C5mxJvaQs4YwpuJlABU4znI5N
er/FbSNF1nw0dc0oRLFr+l3MVxd264FzGsH2mJ3xjeR5G1S3QSP60Acn8MNQ8a6h+z1ZWba
MfE1vczSW2mkDy/LRJzGI5/nGIigbDqTtHGCQueV/aAHjTR0k1XWvFUBa2t4Jo9KtIvIgh3
ShQkMh+cthJCWypx0GMivdPgHJbv8GtNS2ChI7m8UhDkZ+0yHr9CK4z40aPomtfGD4f2nia
O4bTnvY4o4YkDLdStvIDcbii7cMAeBKD65AOT8A+CdH8cfEVvF11pgnfTbnyTpZEUKaXsuW
KL5K/eQxnduBYO5fPIGfcxrPhq2+KGn+E9D0axk1WOzkurmeFI0+x22doAI53NJt+X0yT2z
jeHdR1TXPjPqEVnop0LRPD1o2nv5tsgk1By4CFWHKxKEyo77wSACKv+FPCOjeEPiBqkNlYR
W8upxNdxTxRhGlQSEvHJxglGlGD1KsoP3MkA6Xxp4jl8KeEbzW4NMn1OaLakVrBjdJI7BEH
JHG5hmqlql7e+HvDWua5dfYbmwQXl9vTyVJNu6OCpJ2jL7sEnG32q/wCMtPfVPA+t2UMZee
WymWEBNxEmw7CB3IbFcX8VZ9Sv/D+m+G7fwzdazHqcscl0sdwsAaKJ0klhGSCXdAwC98Nzx
QBa8F3kWp+KbrVH0tLEapbC+s4pFHmqvmvG8n3QV3qIHKk5yxzzVrTLZbb4r6pb395dSSzI
uoWUUt1mJVKCJ9iEAggg7gCVwyHgmtXwNZC18G2G7S4dMcK+22it3h8lC7MFKv8ANu5GT3O
SAM1mW6s/xV1C4uh5dzbiKG1knaQq9tJHl1jQEID5kfL8njBA4NACfESQW2lG8TSLq4uEYQ
JLDO8QKOjhyxjYHaqlj82ADyCDzXK/s++IdQ1bwjqGnalb2cDWV28lutipW3NvKzFfKBz8m
5XGQSMgjjGK9L8X3cNh4L1i9ns4r5IrWQ/ZpgCk3y4CNnjBzg54wa8n+EOp7fib4u0ubRbD
T7m6/wBKaO0uRL9nCNs2cMcKxPmAADBdvVSQDsPGKzaR428Pa1pumWwNxM8V9eTyeTGAIyI
xIyoxPBfbkhc9eSK6nw89zcWU13caumpJcTO8LJCI1iTOBGO7YIPzHk+1aV/Y2upadc6ffQ
rPa3MbQzRN0dGGGU+xBNeceBrweHfE+q+F9Sufs7Xd3JNYWs3mNIw3yZIYswCeWkZUZBOGO
B0AB6XbwC3jKCSSTLM2ZG3Hkk4z6DOB7YqXNIDkUtABSMwRCzdAMmlrJ8RaxDoPh+71WcMY
7dC7bCuVUfeb5iB8oyx9lPWgDxzxLr2neKvEZ8M2kyTW2sXdtJpdxdbmMF7D+9eQRyJ/qgi
R8Dhi5GRvzVDVPH9v4s1jXtSuNR/sjTfDihNJFtskvLy78wKXVfvBSxiUJuAZZRu4YYyfBf
irw/4i+K07+Ib17jVtUtLjT7qzuxtfTwgZXjCHBVZBG0g4JUZVhlg1dh8KtP8AB3/CF6jYW
drE2kLbedNJktFf277vLmKlj5cmI3DhcZYZwOAoAadcXPjHwzp3xW/sS0t9fsPtFreWUILz
tZGT5oWK/Mk6KquuOQ2QMBzUGleHp9U+OsuteKLQG/0m6EFgROJVjg8tzD8jxkgsN7mQOp3
LjHAyug/EmTX/AIdakngOaTUL22nbFzqFs4kexMm03CKmPPZB8vBDErzzw0Pw98C6xo9g3i
HT5ZLjUfNt3jvTcB/7Vt2wZyz+ayOGyzLlUZdqgnqaAG+NA/jH4tix1KGe+8PaN5KxWkF0Y
0e6YRSLI4BAY5mh2g9AjkZ4r0rw3pN3p3n3moXr6lNFbpa/IoI8zczzNGdxOGZgpDYI8oe1
eS6pef2Z8W9ZAmh1GC5e31uBocGV4w9u2AR95dkM7ADOVjXHSvWtBkurO206zS+S7D3s73M
0Ni3lzrKskyMGGFX7yZflScj7xoA0NQ0vRde8O6j4PluPMh+zC3mTzjJLEGHylixJJ4z82c
45zVq0m0jxFoM9rGyX1g3mWcuUwkm0lHHTBGQRxxTtP0fTdK1HULizzFLqs32maPfw8gUKX
A7Eqq57cfXKabp+maLJNYWc2xryaW8W3eQHaWIMmwdl3NuPoXPrigDO1bS9ag0XRrPQr5yb
S4t47okjzJ7YEBwGPCt0YnBJAYDBYEdKzIsRaRgqqMsScACsXwzYanp9lcx6xfT31291K3n
yuDvTdiPaoAVBsC/KAOcnvkt0zSb2z1vXJLqY3VlfzJND5srOYxsCtHtOVCgrkYxnccjjJA
KXhnQ9BTwzoqeH7yU2FjI00E8ZH+kklw7MduHDlmbIGDkMD0NbV7caP/a2m2l5cW41As8tn
C8gEjEIQzKucnCsc9uajQaL4T8Oxx+bHYaXZRiNPMc7YkHCqCecDgAfQCpLjS7K81TT9WZn
jurTeI3Q7S6OuGRuOVJCtj1RT2oArXGuTQ+L7LQFsG2T20ly11I21DtIGxB/E2SCemBzzU1
rrUV5rmoaQlrcJLYrGXlkTbG+8ZGw5y3Tk4xnirN1/ZrXtkl40H2oOzWokI37tpDFM852ls
47E05rCz/tIal5IF4sRh83uUznafUZH4c460AZWk6PJpOr65fyGKRL+dZ1kAYyhQgBRiScq
CCVAwAGIx3OjpOqWutaPb6pZ7/s1yu+MyKUYr2ODyM9cHmo9H1e21zTjf2e77MXZI5GG3ft
OCcHkfMCMHB46Utjb2EFpc22mzfIZZC2yTfsdiSwGcgck8dB6UASW+n2tjdXV1Aoi+0sJJQ
MBS4GCx9yMZPsKpanpX9pazpF2ztJbWkjSNF5xVCdvyPtA+cqRwCQBuJ5IFVNN0FpPBU3h/
XFe983zoZnu2E5uFZ2w7Z45BB24AHQAAYrY0yCez0aztLmSKS4hhSN2ij2IzAAEhf4R7dqA
KNvbX1v4xvLiS6up7K7tk8uNgvlWzoSGAI+bL7gec/dq0g1P/hI5d7x/wBmfZ18tQh3mXcd
2Wz0xtwAPX2qtpF/qF3qmrW99EkK2lx5cKqjAvGVDB8ng5yRxx8p71tZHrQBXvLSO9txDIz
KA6yAqecqQR/KvDtU1H4L+K/iBqula1qVxo+vQXhgLSXslok9xEuxZkKsEMig4UnB+UcHAr
2GRtX/AOErgUKDpBtWOUA3eduH3yTnbtPGB1DZPSq2seCfCfiHSLjSda8P2d9ZXDvLJFLED
l2OWYHqGJ5yCDQBD4I1W81Lw80Gp3C3Gp6bO9heSqMCR0PEmO29CknHHz1020VxvgD4d6R8
ObPU9P0G4uW068uRcx287b/s/wC7VNqt1Iwg65Pua7OgAooooAO1eSNp0Pif42eLtH1O3V7
K00eKEEtkstypVhjpgCNuueX7d/W64xoBp/xga6KxrHrGkCIMB8xkt5ScHjus/HP8JoA818
E+HW8QeCtQuLSZJdV0q30m3013Kt5UttaxXKAlc8NJcOG9Qxqh4RitfHGu/EjSks0imMtnr
GlmaFQ9pcsjMDxj50mVgcnOQQepqx8JPO8P79eEL/2fqV3Hpl9GjsywOkMfkTkHG3O7Y/He
P+6c74ii8JftRH7Dpcz2/jHSgbiSI/LFPA7fOcnByrc454zjrQBjeFbO+8T/AAQ+yyx+Xea
Rf3FubT+0ptOW3iV2IW4khJLFY2DccZx05NL8Mdcmh8IyeDb60kaLTblfs8kkU6pNp0zmPd
E9wkbsIy+CwDfLt5O6u2ktLfwT8SZ9WZkh0LxSUgmBXC298CdjE+koYg5/iVf71cvqUN14d
+PWkXkLzTreTNBcuyz3DC3nB2+ZIWEVunnIqoirlvLBJ5NAE/wDa30uy8V+C4Jt8eh6q6xB
o2RgjDB+8BkeYkgzgZweAMUz4h2Ql/aL+GE/2mNWxebUmCuqlYyeB94M2TzkD5B1p3g63TR
/2mPGNnB50cGqWK3QjJYozoyFm+Yk9Zz0AHPGccTaz9n1L9qzw9ZiRA+l6LNdyI1uWLFmZE
w+3jG5j1xnjrQBs+GNSutOi0q81AG81fXbk6fqMqqIIIriAzB2x1JO3Yv94InSvR2ijaVZS
gMighWxyAcZ/kPyrhvC9z4g1bxx4guNccW1pYyG0s9PjQ7VUNnz3YgFmddhGPlAyOua7ygA
rw/TNS1X4hePvFl9azouk6OiQaJdokqqkyLvaYMRscszBSP7ijghjn2xJoZHkjjlR2iO2RV
bJQ4zg+nBB/GvPvEGj3Wm2fiWy0udNN0zVLGS7M0shSG3uAcSZYn92sisCcAYKu3UmgDX8O
+ONL14aTaW8ha/v7I3zQhGQxxghS5DAMFZj8pI+Yc9KqwWuvQfEDV7m5uriS1uY4PsiAxwx
ZjLkxrkszkq5LNtH3MA+lU6xo9jZaR45Mg0uxFu1hdxSyZK4JCRBRnfIsoKALydzYzRqWpa
neeFtJ8apJHZT2tx5nksBLGttLKI2MuDwyRHcxBG0q3bOQDv5AGhdXQOCCCpGc18zeAY7Pw
/8evDUlxqGowXmuaLcxy6dfWMluts6urrGhYAsoAcLnKhUABPGPpOzvLfUNNgv7SUTW9xGJ
Y3AwGUjIPPPSvGPiRpk48T6R4xtdRnhvkdAbOaMGFYLeZZnBlVHEe4ovJIOSOcZUgHuHbjm
uf8SaLHeWz6paWMd1rNnEz2IlkKIZQDs3Y4OGPBI4yemTWho+rWeuaJZ6tp7l7a7iWWMsME
A9iOxHQjseK0OooA5ay1jUF0mCOa4t5tRvJZorXzV8gEorkbkbDHBTB2g9cjjkXn12QwXck
Vi0K26MxlvXWGIFWIIY8leAGyVwVZT9Kuv2F5BMmvabIvmWSSSvbtGW+0/u2wuVBKnO3kKx
woAHr5XqfinxV4s1qXRfh7ezWt5hjex3GmobdSU2rI0+OVKsjgAFvkAIGSAAb/AIh+Jeu29
5F4d8BeG7vxXrISGaS4dVjt4lMhWRJnyvlPtGQCCec4wK3NKt7HxNoupXMUF0t8k8kFxaak
ysEuUGwkqNyqGUDlByr5H3q6Xw/4ftfD+l/ZYJJJp5XM1zcynMlxKfvOx/QAcAAAAACn3dv
9jmfVHudsERM0qtCH2oIzuCbRuySFJ6k7cDrQB82/Dfw7oS+M/EnwzumW2uWtXna5gnX7Ws
jKFkVnEceRmQkLjHyE9Cc+m3lqt9pPh/wffs3ho29qlzfRWapb2zKCY4oCwOFDSkHYpb7pU
nkEx654D8I+MfEOqXPiSGfSmSMrcIswiWfe0flzrMMEHFuBt7Hdxzk9Dofw/wBG8P8AhI+G
7XUrsxXECQeY0m/EyoP36B922TK7s5OCB6CgDxaSa2+FvxOe00W203w7J4g0YWdw8S4sLXV
Ms0TPl/lViJVGAoG4cHmupuNEvYP2abF4/Et6locX+tvG628skLEtcRxE8RkNnCgjccjPzV
J8YJlh8C3kk/g+a+e202QLFKpJLzTLbtKZEDDeqMz9dxDkjGCRc8faJqWo/DTQIp9Tt7vwn
9ngbWo7aMMtyMo/nblwTFuBZtpU4bdkgFSAYfiL4b6LF8H9I8X+DNaSK48OWbXdnfRbylxa
KC3lkSO3IUcZON24FQGZa6jwhfWct4duoxWDyRDTrdIrlY08jdsVokMYJ2SjaowcNI4JICi
t5fDXh/RPA+peEfEV7aWmi6xJ9lt4Fm8rAliRXRCTnc0vmMMf3q80nN58P/ii2i6rPqGoaf
cg3dnOyKWvGaPbtbpGJVljtwGCg7vLOcyNkA9ug0KGTxTbeJJnm+1W9o9jtuArZXeD5i44Q
tjnGNwK5A2gAtdLt7jxmfFdndxXMM1ibNsNv27ZNwMZzhQTuDAdSqf3aydH1awul1GKaFo7
aa6e2vJJrws3mHZHCVUdFlQqw24Az75rZtrGfw74ITTdIVbu406z8q1SX5RIUXCK2B7AEgU
AIbjWl8eCCRSNFbT90ZSMEG4Enzb26r8m3aOhy+egrXaWG5E9tBdKJkG1/LYF4iRkZHODgg
8iqXh65mvvC2lXt1I0k89rFLIzx+WxZlBOV/h57dqqeF9K0bSYdSTQ5ITaT30szRwhdsUuQ
JE4/wBoMcHkE46ACgCCz8PTf8IUugX10txeRqT9rP7wmXeWWfDfxbsPjoDwOAKs3OhSXmr6
JqdzdeZNpok3ptIjkZk27wucKwPQ84DMO+aXw/oceh3GrlZWmF9eNdh5CWkAYD5CxJLAENt
6AKVHbNO1nUNUt59J/suCOe2uLxYruXaZDDEQcMFGM5bapOfl3biCAaAJLzRba58Q6drgka
G8slkiyv8Ay1iccxt7bgrD3X3NVdOvNWuPFGp2eoSxRw2oRreKKFgJI3Aw7O3BYMsg2r0GM
9ak1HTb648V6NqKOZbK2WZZIC20I7L8sw9SAGTHpJntVi+1i1s9a07SSskt3fFiiIv3UUZZ
yT2HA9csOKAK+h6nod5d6vYaKxdrK5K3e2NhGs7csoJGC3dgP7wJ+9UmhaLFoFvcWVvIPss
lzJcQx7ADHvO9lz/F8xY5PPOO1Q3l7o+ieI7OBbRxqOuyeWPJjJEnlrks7fdG1PU5IAAzjA
LzR5pPHOma8uZYoLWa1aNm+WIsVYSKPX5SpPXBHbNAF+41RYNatNL+yTu1yrOJlCiNAvXJJ
Bz04AJ79ATVWfTbmTxlZapxJaRW0ke1nI8qQlcOF6EkbgSeRgY6nN6702zvbizuLiMtJZTe
fCwYja2xk7deGIxUVrq9ne6pfafasZJLEos7AfIrsM7M/wB4DBI7Bl9aAI77VjZ6zpumrZT
TNfM/75cCOIIATuJPU54UcnBPRTS6xY3V5DatZ3U8Dw3MczLDII/NQN8yscHjHYYzjGRSaV
qcesPeMtrLB9kuntx5wALFeCwAJIBycZwSOcYIrUz2oA8x8ban8TPD3i1tb8MaSPEGgR2Ef
2jSxhZWkDvuaJv720rlTnPGB1rb8DfEzwv8QTdxaBLdC6sURry2urZ4ZLZmLAIwYY3ZRuhN
dnxjmqkOn6bZ31zqENnbwXd3tE86RhXm25C7j1bGTjPrQBcyCeDRVGxs2tLq9YKoiuJBMGM
jMxYjDZzwBwuAOPar1ABRRRQAVznjO7stH8L3vie7haVtDhlv4wrFSWSNvl47EEjHvXR1y/
xD0ObxJ8NPEWiWqq1zd2MqQhs48zblOn+0BQB418M/A+qXl94vtdX8Xa3pXiCC+S6KaZdvF
aqLi2jkVhA2UIDb1wQfuYz6LceNLvV/DNj47uWjn1T4ea3Lp+uNbJxNb7hHNNGMkKChWQjs
A47ZrrtO1mzup/D/AMT7CXZpms2CaTrG0BDDKJMRO+eQY5Gmjb08zPRa2vhx8KNE+HfhPU/
D9rdTatDqlzJcXL3qqTJvAUqQBgjA79cn1oA7ma3sNX0sxTxxXlncqDhgGR1PIP8AIg1538
StFg0/4bQXD3P2htEvIL2C51C4kLoUlBA+QZkbHyAN1zknIzWx4Zm/4RFYPBmr3MnlW4KaZ
e3MmRdQ5+WMsf8AlogwuDywAYZ+bFn4kFpPh7qFlCzrNftFYxhCAWaWRYwOe3zc98ZxQBz0
MV4n7SoaSUvaSaBNJEpV/kJlt1YAkbP4QcLzzz1WotPtprr9qDW777SDFYeHre3EIkHBkmd
vu7c/wckN/drZsI4rz446rcxf8wzRLe1fA+XfNK7kfULHGfow9qh8IWsrfFX4gao8Tqkk1p
bK7QNGH2Q5OGyVcDf1GCDkEYCkgHaDTLQax/awj23Zh+zs443Ju3AH1wc49NzeprG8a6/qH
h7QY7nTLKK5urmYWsRnl8uKKR1byy7YOAXCpzgZdckDkdNXker69qfjXx5eeEbOVbHwxprG
31O9jkjdrmZ4hsgAD7o+ZFP3SWK4BGOQCnol54i8Cf2hZ39nFO0OnTa1d3Ew2TapO0mCSQ7
qnlqI95G4YcbVUACpZtL8U6pp3hPR/FV9b3z3l+9zfuZmjjnkjYGOBPKOAhjVpAGBDGPB2F
sjqNB8VaB4n0S58U3tnLp+l2Bkt4NQ1Rfs63EJVd8mGAARiMc/3e3SvOvA3ilb7wD/AG1qO
nS6bptvPbQ6Np9jam4a7lg3tI6MFJdpXSRT3VUBJySaAJ/E0Xj/AFDx5cw6d4Q8P3GmaFMX
tYS8n2kG4K/6aq5RGYfvcYZSDv8AmyQa9X0PTbe48FJpN9Zxm2aOS2a3MHlK0WWULsycArj
v3ryHwzd6healqHjzVb65u9UhktWeUYht1smcrLbpGMllRX8xmIyW2jOVzXtUGqadFrqeG7
Vds0VqLjy41+SKPdsUHHTPOB3Cn0oAreHbOTSYrrRGvNSvUtnDxXF+Q5Mb8hFk6vtwRlvm6
ZJ4NeT/ABYb/iQ61Z6bq+sxW1osqT29jEi2qyyRl1hlVEDuH6E70A8wEtkivc5ovOgePeyF
hjchww+hqKaxt7iymtZow6TIY5M8FwRg5I9qAMbwZ4b/AOEU8KWWjNeG9khX97P5KQh3PUh
EAVR6AfiSea6KmL5ce2FcLgfKvsKfQBz1zr9yvjyy8M2+nGWJ7SS9urtn2rCobbGqjB3Mx3
Z6ABfUgVuoIxu24yTzj1rB8VXMOj6XJ4kXT3vL6xjMcAR9n+sZVO4kgBMhWYnhQpPasPQrT
xDofwiLRZ1HxHJbyXUhljMRkuZCXbK8HgscDg4AFAHegg9KWub8CWsdn8P9Dt47wXoW0jzc
qxbzmIyzZIBOSSeQD7DpXSUAZEnhjw9NPezz6LaTSX7I9yZYg4lZPuEg8cY4rmbjRj4X8XW
2r6bPL9n1S78i4tZbhUtraNo1+ZEZgN26IY2gnMknBzx3tcJ8Rlnmj0SC3jiWX7Z5sN1Iyj
yJFQkH51KjKeZyQfQckEAHm3j9fEWk+F5P+EFmiN3ZOLWfgI84aeQbClwGSO3UGYb+SxGAQ
qnO9o/iK+sv2ePCF9b2en3drNbW1rey3Yf7Pa2wG12kUKW4C7DnhS25jtU50dc8JSa14V1q
G10xjPczlbmC4fdDqGQgZwX+dVUbtu0oSVOCNwan+Dr7R9F+BejR+K5fNtbuCSOWJ/MviUk
Z2KOQpZ8KcMSMDBzxQBZ8QaIqfFbw74kutQvhbTxmwjjjuP3ME3+sX5CpG2QJtZhhsqg6MR
XC/EzU9auPhjYa3rFhbya9Y+IZLSC1ht9wDSebbxoN+Q4+dH3YG4KDhTjHQHUlgufFuveIn
l1TT7aKy1LR7W1YRRfZkLNA6ZYbXMhIcttGFXPy1W0vw3rnxH+G2ueG/iBqsst1rCJexNAq
wppxLFokjXiQ7GT7z8Ng4OAaAN3wndXVveXOl2MiwW0UN3Fp9uZY2TMU5XaIRhsRsdoIZRs
2AgHBrqvClnLFb319Jfm7GoXBuSjj57Z9qrJETvYHa6sABjb93nGT4VoWseK9A1SbwJ4nkt
z4gjlSGK8h86I6lGPmWceUC0bMMK0m1lOwhz8vPrfhvVluLK61aK3mmWFBKJra1KvOmXDwu
hx+/SRX34AP3emSAAbvh+/1S71TXLTVozFJaXe2GNU/d+QVBjZX/iJGS2cFTkYwAWfY6HJo
Phi50nw9IiSIJntPtS70jdyzKGwQWUMfXcR3zzWh/amntqZ0uO7Q3/kfaGhXl1jzgMR2BPT
PXBx0NUPDK6naaGI9euDNdpI4a5dwROu4lZMADbkY+XA2nI560AWrXTZT4bh0vULu4uZDai
Ce4dgksh24ZiUwAx6/LjnpVTTIrPwh4MtbbUrmC1tNNgWHzS2FCL8q5z1YjH1J4p2pX2oTj
Q7rQZYrjT7m5RrmaNfMLW7IxVkPTBbZk/3SSKta1a6bqVmulajIi/amHkqXCv5ifOGTP8S7
dwx025oAqeKtSv8ATdAF9pzIu24gE0jpu8uFpVWRwvchSTz0xnnGDfvtOs766sbm4T99Zze
dC4xlWKlSM+hBINXQvGG5rFvNHmuPFul63HODFaQzQyQOWx8+0iRRnG4bdvI+656dwCfVJd
LXUtIhviDdSXJNmu7DGQRuSQM84TfnrwabDf6jJ4ru9NltBFYw2sUsU+1j5zszhhu6DbtHH
J+bNWL7S7W+vtOvZ1Im0+YzwupwVYoyEH2KuaksdQsdStmu7C4S4hDtH5icgsrFWwe+CCKA
ILe+uJtbvbGa1MMdvs8qQ8+eGXJYemDxj/EU+10y1sb+9vLdCjXrrLMNxwzhQu7HYlVUH6C
rMNxDcwefAxZMkAkEcgkHr7isnQrrV7k6iusxeTPHdyJEiIRH5IJ8tlb+IlcE9MHIwMcgGt
FBbxSySQwojytukZVwWIGMn14AH4V5/wCLdC+IR8WN4i8Ia+sdvHaJGdLnO6OZ1ZyxAPygk
Ff7pO0Deozm9pepz6P8SG8GSxvdJf2txrK3skxLLiZE8oqc8AOMEYGABjgmu3yMc0AeK3Hj
vxF4turTwNbafc+H/FUr+bJdQzfJYxoB5kjRsAz/AHlUKytGxcYdgM16tqGjx6j/AGZJM6v
Lp9wtwjSxh8sFKk44AbDHBHQ9PSrEml2MmrwaubZDfQQvbxzHqsbsjOo+pjQ/hTY9RE2rz6
bHa3IMChnnaPbEc9ArH7x65xnGOcUAGqah/ZsNvIYHlWWdICVIAj3HAZs9s4HGeSKvbQTWd
9ulk1w6atnJ5awCZrhuEJLEbV9SMZPpkdc1o496AFooooAKDyMUUUAeOazYz/CvU7/UrXTp
NV+H+sSPNqumpH5zadM+d80aY+aFz99P4Tlh1Ir0Xwxqvhy+0iKDw7qUd3bQArsExd4u+1g
x3KRnGG5HArcdVdGRlDKRgg9CK861b4S6NdXKXmlzCznjbMaTRmVIuf8Alm6sk0XsEkVRj7
tAHoNxbWt1GFureOdFYOFkQMAw6HnuK4HxN4h0ea7g1C6vIh4e0Kb7TcXH3hPdKCIoIv77Z
YscZ+ZUUZJbFKfwDr0unm0eSG8LE7/tuuajNBIMnAaFnIIxjILEGtrTfh9brqGm6n4hu49T
utM/48baCD7NZWRwRuigDN82CRuZmIzwRQBP4H0zUY9Nute1a3NnquuXJvri3bBaBNoSKEn
H8KKuf9rdjirHhW1+z6x4rmMSo0+qlyQwJcCCIAnHT8ecY9q6jtVSysI7KW7kj+9dTmd+vU
gDuT2UdMD2oAt1wem6Rp/gvxgLO10+3h03xBPJJC0caq0N0FMjxnA5VlR3BPQqw6EV3lcv4
z8UaJ4Y0uC91OFbu6M6x2Vmu0zTTN8o8sH0DEkjou40AeP+KfEttqt3qPgfw3d21x4Ya5Rt
RurXF1cK80gdo7WOIEghgW3sp2ljyNorq/C9h4budOufBupWsOj61cQLJ9lt4/swmHzPHex
QdIpM53EAEOhBJAUnH8G61fyeD9kOjWN2tykiQaPk7dNvIw0wtTKUGUwvHXY6lckY263gzT
dX1fWpvHutaZbXVzcxuYZbW43gxrtMcY8xVdCrow2cDLMzfNwoBt3mvXWj+BNS1Ka0jg15R
JbiDaioZ1bZ5wyFzHkrIzHgJyelYPhzwp4p8P8AhfxHf6frGo3HiC/shcD7fCjFrhgzZJDM
rSAYQBTsUBeDU3guPxB4r8TQeNPEklpaRyw3FraaLIvmPDDvw7bgQC+7arbkyoUr3JOlp+r
3Gga/pPg7REt9Vtr24luYjHOGFhpyhevIz+9YogGQF/3cUAd1ok/2rQLC486SffAjeZLGY3
f5RyynkE9welaFcXo/i6TW/iFqej2E1gdK0xfIkYTEzSznnKjGNi7ZE4J+ZX6bee0oAMDOe
9BOBRTXzsO3GfegDkLCAabc+KtV8SX91LbNKVY3m0WyWwUsojQDoBIVYnJZkNacLWHhHw9b
QahesbaOVbaFmQs3zybYowBknG5V/DNcKdP1P/hA/DUOv3VybQakE1iI/u3ld7ghMEjJiEx
TjjcmCScEN3epJpuvvP4f+2NHe2ht7xtg+eLEm6NhkY5aI/hn1oA2YYYbeFYreFIo1+6iKF
A/AVJRRQAV5VNqFt4w8ceYmlvPbaU0baddT2+yO8JDCfypCQSVDIwIA5Q4J5I7zxNrsfh3Q
ptSa2kuWX5Y4o8/Mx6ZODtXuW7AHr0rmPDehWthNd6LLcJPa3LC5itXfE0aoVVX4YAJlBtK
qCQQW5ySAbOpR2Vve24hs8TGeOYXckbSxq5K2+3g53lHK+g5J6V8zeNvg7fJY6x4y0rUtZi
i0R5p7bT0QWmHBO9rYRBmRS4JA2gtlc9Nx+lrex1LT9LubXVNYtLeO5muAlzBGIpEeac+Tt
zldwDgcg7mx+PL+JvDr32q+V/ZsEdu0F3Lex5aE6gjJsZWnUhRv2wkgjIEZ5xQB5ZYeP7vx
/4H8G+C/CNxe2FrdaaINS1Wy8lZVlSLY1ukbEc5IdgMHbgrkEker+FtI1bwB4bn0vTrr+39
MjsPM0oTukc0lwA7tbjAA2HgoADtG4dAK8Ot7UeCfG2seEbi0W38NeIbmX+yYzPGbmxvEd0
tZAz4O1jAwTqAGXJ5xXpnh9tS1PxBafFT4gaqLHTtKglaGyju9tppkhj8t/OVgrGcZkUjBG
WGPcAm8TWmran+zI2syXEGoa1Z2Z1cTFTIGKkyyR/PggFd6EcY6YwMVqeBLmDVLy11a6t7W
CWSa5TY03lv+/hgn2GLHztgEN0+4SBg8M8Ga1cePbPxXo66INH8KyQm2swU+eUzq7SOTux8
wkVtoHy7sE7twXyHR/HWpeHrePwbqmoQ6ne6fqX9iobMxoxkhYeXdx+YDtc7tjA7lIU8ptb
IB9Opb6PYmTxD9jks/s1o0D4jZcwocgFB1xgleMgMcfeqO7sbTxn4NENzDJbwX0STR5274m
BDxP3G5WCsAcjI5zWJ4b8TwarcXEi2iQT3bSTeSshdrrYFjKjfs8uRAFDoVwMggnOa7DTNP
s9L0y30/T4xFaQIEiQMWCqOgGe1AE8caw28cbbTsULkLtHA9O1ZBs9L13VdO1+2lLT6XJcQ
JIo+8D8kiHI6bkU5HdBzgnLtGfUNQ0u6GuWvkzG4uITCR8piEjKhH94FApz3z0HQSeHNDh8
N6Bb6LbOHtrXcsICBdke4lV467QQM9TjJ5NADtcgvL7Qr6z0vUHsL6SFhFOgVmjbHBweOv+
RWZqFxqWjfD/z9Ltit1a2keI7ljM0QAG4tgkyMq5OM5YjGec1b0/R7q08V6zq01ws8F9HAI
gxO+HYGBQDpsydw75Zs8YrTa8tEvorBpkFzKjSJF/EyqQGOPQFl/MUAOUg2qrM4fcoUsRgN
nj9aztA0NdC8OxaGk5mtrffHAMbfLh3HZH152qQuepxmjVtPvL3UdHaGfbZ21z51zCMDzQE
bZ1B+6+xsDHTrxg60hZYmKruYAkDOMmgDM0HS20PQrfSPMSSG0UxQlIxHiIE7FIHGQuAT3I
zgZxU2lanBq9l9ttYpUgZ2VDMmwuFYruAPOCQcZ6jnvUPh/UZ9X8O2eoXMSQzzJmSFSSInB
IZMkA5Ugg8DkGr9vawWsJit4liQu0m1em5mLMfxJJ/GgDmvHWleIL7wzdT+D7yPT/EMSg20
7IpLgHJiJYHAb+eK8S8N6v8AHLxtp+s2OheKrJ4LOQWM15f2X2W4ilKAyIEVeHj3YznG4cc
c19LkZFcEvw2sdP8AiNY+LPD80mlq8lxNqttDPIqai7qdjuudrMrMxBPY+woA7SOSCyhtbO
W5zIVEaeY2XkKjk+pPcmphBCLhrgRqJWUKXxyQOQP1P51TudLiuNVstSLsk9oHVSuPmVwAy
nIJxkKeMHKjtkFs8uqLrdpDDBEdOaOQzzFiXVxjYoXpg5Ykn0xjnNAFxmt450LFFlfKrnG5
u+B/OpqzrnR7W41iz1Zlxd2ivHG55+R8bl56ZwpyMHj0yDo0AFFFeafF/wAe658P9J0HUtD
0hdWa51IQ3VrnDPAIpHfYezfKMcH0xzQB6XRXjfhf9o3wDr37nU/tnhy8Chng1CPAUELzuX
OB8w5OK9Y07VNO1iyS+0q+t761kGVmt5VkRvoRxQBacsI2K9ccV4T4K+NmuyfEePwH8SdAj
0PVr6WSOy8mKVUypO1Sz/K+8DKuhI6ggHFe8VwvxSsbS58GR3M1ukl3Z6lYzWLlQXiuPtUa
oU9CS2PcEjvQB3VFIOlLQAUUUUAFcL408GWOrala+IDoVrrNzbp5M1nOq5niySCjN92VCSV
OQPmYZG7I7ljtGQM+1eY+CtR8XeJvGuoeJ9YjudG0KK3NpaaXJ5bqXEhEkrurZEgZCpUgAD
HJoApePrqW48CW/wDwiOmzXi+I5kiS5Fx5Rst6BN0YkBCOVLKASg3Egnc2DxNzrF34M1ix+
HWifbdO0FNQt4rvVb2aOLzHH2czRo+4eUGRjIS33i5CDkY6PVPF9rceLbP4Y+Gfs+sRahfy
XGo3MjnZbW7lpn8sqcswYjDjARmQdem5o1nrdv4s0m816+lD6vpkVrPCioqyXNvl3LqyEku
C+CCCFBGOAQAamtaLeNaeLLGyTZaaraJPbZn2rLdEOJEUKysoYJFnBGS7Ec5ottO0/RtU8O
avY6YlrY3dvFp7wMqj7KQhMDDPTGWjOOu9fSua8P3OqeIvG0/xH1yOHTvCtjBJa2MF8WWSB
Q43ShR8uXZBndkqEUDBzXXWPibUtY/t+4ttKWRLCBHtNOlBjnuHKGRGYtgIG+UAYJGCTjoA
CvqnhNP7V1O105ZLaPW7S4ZbiMgfYLsrs82P+JC6uSSDjKerEl8Hj230BdP0zx9CPDt7cbY
YrmaZXtLmQLkhZeNp4PEgQntmuh8NXl9qXhi1vtRmtpLm4DSMLZGVIwWOE+b5sqMKSQCSDw
vQee+HfhVY33iDxBrnjoXHiG8n1CeO2j1Ha8KWm7MahAMMuD0bIBzgDkkA9ajdZI1kjYMjD
IYHIIpxryiPVdJ8D/GPTPBmkRy2unaxAzvZKuLe2mIdo2hGfl3COQMijaCFPBJ3en3sEV1p
89rOWEU0bRuVYqQpGDgjkcd6APOdP8aweMPirrHg+0WCbR9LtHWfzYyTNeJKgIUg42IGXIO
CSwI4Ga0fhtZalFHrmpa3eCbWL28/06ARKotpUULsVgSWjKhGTPO0g9SayPhDN4egGs6Fol
wk40+4eNZoPlguEDsPMRQAofIKPtGNyA9CK9GtdLt7PVb/AFCEssl8UaVONpZV27umcldoP
PRRQBeooooA4HxxFrmra3pei6bmOzeGWW4czrDvbKqqhtpcfKZCdm1umGFdLs3W9jaahNax
yTxmGaBSWEzBPmVGJBwMMemcDnFcbM1tL8XNTZ1jvGt7ayjWSaOKRbJ98jkAbwwLLjBxkFh
jI4rsdGNpdLM1raWkdpFP5lv5SkMGkQO7MpUbHJkbPUndk8kigBxsdPld7RngmiimFxLA53
ss29ZI25Py4IyBj0xjFeV6laeMP7L17UNFslvYbe4kttJgjjM93GfO/wBIMjSyKGRzHnaDy
rbeleu3NnZh5bg6fHcTSeXuwiln2NlOT/dJyPTtWfNe2rWd5FYapbokMjLc3Mk/mC3fcCyN
82VO1jjkbePagDwn4sQaCdNs7XWLGOx0q71KFdQv4tOeHyrrzN8k26UY24fC4bJZ2xuAYV0
+o6XN4x+KOv8AhPT9Nt4/DkdnDHrt9P8Aflugoe3eFMbRKqlSXIKkbQR8q1Y8ZeDNK8YfD7
U/CNnp15fajBcxi6hlvEVvOMQRZZJXV03GMJJ8o3fMDgFjXF+H/HGpaXdwR6rbte+JLO4i0
+3FpC73Ulk+8bLqPajbo9u9WIUPvUjG5jQBuNqhux4m+Gel6ekHjiewuhd6lpy/ZlkkEX+j
SuwAG6VXyQCdpz25HP6f8D5NO+AuqXmrae9/4tuoPtH2acpiyQXAnaCEKQqH72cYyT2HFdf
b6j4V+EGqapJ4okUT3i/brO6lcPcXxLFCjAnmcGQIWBCspXpg10Xw1u9e8TXHiPxFr9xeR2
15dPbWukzqqx2cSMy7SFzmT+8c9cjsKAOf8C+MdPu00mO10+KxUy2tuwCKNjsk8eeSXIdbe
HDHqHTk816nDqlppfhq41DUrqKO105JTcTR27RRxpFncQhycAL2znt1FfPfgjQ9S8P/ABK8
T+Gb27dtP0m9ji06UCGSbyGWOSPer4ysTGHbJhiGd+RnNfQ9lq9nq1nFNEgayuYVZZmdCrs
xIMfBPzDHPbnHrQBcs737ZpdvfC0mgaaFZfs8wAkTIztYAkBh0POM96zvCmsXGveG4NTu4Y
7e4keRZLdCT5DK7KY2J6spG08YyDjitOxsrbTNOttPs4/LtraJYYkLE7UUYAyeTwO9SyNDb
wvI7JDGoLsxIUDuSTQBk6RrZ1bU9YtVtTDFptwLXdI2HkfYrk7ey4dcHPPPbGXjQ408WHxB
DcNHJJa/ZZ4sZWUBtyN7FcuOOu7noKs6fJYXsI1axRGF3GpE4j2tKgztycZI5OPr70zRdYt
Ne0pdSsdxt3kkjRmGN2yRk3D2O3I9jQBavJJobG4mt7f7RMkbNHFuC+YwHC5PAyeM1n+GdU
m1rwxYardW4tp7mPfJACx8lu6EkA5U8Hgcg1K+sWo8RpoCrK121t9qYhCESPdtHzdCSew57
1dSJIYykSqi5LYUY5JyT+ZJoAiuJBZadcTW1o0xiR5FghADSNydozgZJ9e5pbK4Nzp0F0QP
3qB8D0PNUfD1xqt3oUc2tWotb8ySCSEDhMOdoBz8w24+bjPXAzgX7SytbCySzsreO2gTO2O
Ndqrk5OAOnJoA8l8OfEXVh8XNW0XW5RNoOp3ckOi3QQKsbw4jkjJ75kDDPqVH8YFegnxRDL
4o1DwvBaSjVLW0F5H5hAhlQ8Ll13FPmBGGAJwSAwBrmPGfw1tr/wCGo0Lw1m0vdMdrvTGMh
G2XcX2l+SASevJB2t1UVpfDHQNR0XwLZXHiGWS48SanGt7q084HmPcMoypxwAgwgA4AXigD
qtLlu5tJtJdQjWO7eFWmRQQFcjkDPPBq5TfMUOEJAY9Bnk1n6fYz2up6lcS3DzJdSLJGHkZ
vLAUDaFJwoyM8Yznn1oAXStTXU/tpWExC2uXtsM6sW28buCcZ6gHnGD3rRoooA8h+I3xS1T
wj8TvB3h2xtLV9O1K7ht9RlnDbk89mSLyyDjOY3J4PQdM1e+MHhPxb4tt/Dlp4TksoZYL55
bia9UtHEhgkXJUHJ5YAY5yQegNcJ+1B4Vlm0vw/8QLFZ/tWgXSmXyQSNm8OrN7K69e2+voe
CZZ7eOZCCsihgR3BGaAPknUfhv4t07Sru38YeCP7YjbcVutM/wBNXcZIQXEfEq/Ij9FPXFc
HYeEbSx1l7rwL4n1DwvqCy3cjxRTspjVCTGrRMVfbjHXsRX3tWVq3h3QddhaHWtHstQQjGL
mBZOPxFAHydo/xQ+PXhfWbqw1G4svFkVrYQ3nkzQpE7K3lrguChDZkGc7/AKV6d4K8d6p8Z
9f0ZLzwzP4f03R2Op3kE0nm/aJlO23VW2r8oYO/IBJjHGM1f8W/DHwDp7T6ja+LU8JXV0gj
JurxXt5drKyqUlboCicIy8KKy/2d4YodU8ciDWbTWoEu7eGO+ssmCZVjY/ITxgFipAJ5B5O
aAPfRwKKKKACiiigArzbxouhaBb67Nr0jWvhvWbF/tZjYKRcqQo2DvLIr8AdTF0616TXlfi
zQ/wDhJPifpuma1cQTaVFHHPa6Xf2waC7cF/NdHHPnIu0hTngk4xyACh4U0TTLOwn8QaLpC
TX+i+ZGmnW1ukYnbyg6lMjMLusillB27s8d6k8J61438a+ItN8Ralo8Wm6GkPn2dmpLkOys
BM83G4GNmGwLlW4YdGqx4217R/h75GvzXEl/bb4dLv7XJe4uJVQyW7DHLSZwCO4fJ4Wua8N
3Vr4P8L3fjbWrl113UdSltU020JLedJdM/wBk2FmVvmcYdVB8vDd6ANS+8NWzeDNW8LXl1f
xw6fqbX+pRQXMitPayu7+ahGSAM+ZsUYLwsuMGtrx5rd9Z6dZ6D4PeFL26SKSS6MTyiK2HQ
rtwJHbbtVNwLc4zXJW/xC1rxH8ZbXwxp9yLe10hE/tZbeJfN1CbzdhjiZwC0MRYlyAp+Vjz
kA3D4ktJtU05fB6weKJPB8LQ67fK+3EKKR5IXnzJt0YcdgUPK7qAPWPD2njT9J2K0v7+Rrl
lmjRHV5PmfIQAZLlmPuxrXrG8P+JNJ8UaU+p6HdC7slmeFbhAdkjIcMUboyg5G4cEg4zXk3
iPxN4k1LxHoVloXiG3tbe+tru/VzdiyyVeMRIS8UobEbElMANhmzgUAevap/Y1vJb6nqkVs
JYHEcNxLGC0TOQgCtjIySBx61av7G21TSrnTbxPMtrqJoZVBI3IwIIyORwa8c1K5j+KXwnh
srzXtP0rxDa3QtbryZwyC5VjGSm1gzK2Q6AH5vlBB6V6B8PvGln4+8GW2u2cLW7FmhngZgz
Qyr1UkfgR3wRkA8UAYnhaHRPAUemeHb61httVuLmXT7BYFBe5hDNIJQoPyjYA0hAA3A/7Ne
kdq8usvDVrp/x8uNYvWlmv72zllsbiVmcC3BRZYF+b5SrtGw4IKvwAVJr1HtQAUUUUAec+J
bDQ7bx3Z6j4hhWWwlSKWLzY90cd1EzASt2XCSZLN02KcjbXa2Zv5LuSa6jijiaNPLWKYuM8
7uNo9ue/tiuL8Zra2fxD8J6lcRRXk8/2mztrV2iVmfyXc7d5/i2qpI6cdia6zzp9LiuJLi9
tBameJIUdfKW3Q7E2E87iTkjpywFAGncvMltI1vCJpQvyoW2hj6ZwcVz817ZBtStLjS7i7Y
XccJElsu2d2VXTBA5VeBuPQr7V03aqU/mWtuJPPLRxlpJS0Zd2XBOFC9847HgY6nNAHM+KA
xt7N9ltpxIkvZLqaEyrbTxxfIxKMuSO+cghdvevLtU0nWvD3xx8F63pWvWup6vrZSy1eBcR
i5t4o23zYJ25wEYKMN8hA3Ddt9qnktNF0+OztrWQ/aGkWOONsln2PIeSc87Tjr27V4D418M
a54F+G2geOtDltrXUdBJlNlclAsKSRSoAGfaWdfNQHOWYqOpAFAGnp2malrnxZ1zWPE19pW
p6ppl3Co0b7G0htrNHV4pYJFbLNlgzAq3zAcDjPbeMvEVv4Bu/s+htay+IPFN6n2azvGZIF
dUVZJmKKSFCquT646cmvLrWHR/AXgDSvEXhVkvvF81zLKtuNu26eNXFy0rAgbdjbsgqGKxY
ALc7dhpPiHTdc8OePviXM95JOsen3ETeT5VnLJI+x402n90wkVTyrrjJyM4AIdZ0jV/iDc3
3xC8L6Sh1HTVuNLe1nZlttftymPukqVKsMjJwflG7K/Lq+CNZgvLSzvBJHbafJKxu9P8As7
SNA4aNN7sAx+0JKyfOcZQszhWUmvQfC+oeHX8ZeLdG0XUBLPbXEU17ZrEQlvM8Y3Yb7p3BQ
SByG3Z61414fsluvDmuRtNd27S3F6bxYl8rzS1tKDEpJ2lzLc5UnGSoAyFBoA901jTrnV/D
MmlafqRFzbSxLIzSljKEZWMchGD86cNj+9W3qGn2uqaVdaZeR+Za3ULQSpnG5GGCPyNZtzq
MmlWGqXSWP22W1txcG3tgPPncIcgjpkhQBz2+lNuYbrXrPQ76zvvs8CzxXk0cMmVuI9hITc
ADjcVbtnbg8E0Aa9lamzsILQ3ElwYY1j82XBd8DG5sADJ78VQYab4W0W/vCxhs42mvZdzFg
pZi746nliTgdzxTdctNQuZNMkspGaOC7je4gDKomjzjkkfwnD4GM7cd61Li3hu7Sa1uE3wz
IY3X1UjBFAEECWt49vqv2XZOYdqPLHtlRGwxU55HIXI9QPSqt/Y3lx4h0m8junW0tfNM1uG
Kh2ZcI5x97b8w2nj589VFPuYbzTvDE0OjqLm8trUrbC6kYiR1X5d7ck5IGT1qfS2mfR7OS5
Z2maFGkaSPy2LFRnK/wnPbtQBbIrOtZL461fJdRBYPk+zMjblZMck8DDbiRjJGAp7kVDrA1
X7VpjacwFut0v2xQPnaIqQNvB6NtJ6cZ5Fa69BQBE9xHHOkLH53+6AMn1yfQcdam7VnXmnt
NqVpqEMwilg3IwMYbzI2xlc9RyARg9RzmnalfyafbxSRWUl35kqxEIygR7uNzEn7oOM4yee
lADZrWT+3bW/TzGVY3hdTMQig4bds6E5UDPUA/WtHtSA5UE9aoyXl0Nbiso7Vfs3lGSSdnI
5zgKoxyepPIxx1zwAMsbfUItV1Ka7uRNbSshtkHHlKFwVI/wB7Jz3z7VpUUm4e/wCVAFDW9
G07xFoN9oerW63NjfQtBNE3RlYYP4+h7GvAviz4w+K/wp8M6TZeGbXTbnRLHT4YZdWuYXeR
pFZY9pUHapwVbng/Njpivo2qWraTp+uaRdaTqtql3ZXUZimhfo6nt/8AXoA+MrrxL8dNdmj
t7z4kf2bHcELJ9ht1QphA5xhFYdRzkdD2pB4U8TaxCx8V/ErxNfweTO3lR37RqXW2M2NpyM
ZKD8e2a9w1b4CabHfG/wDDWrX8EQYuNJmuStuQUKMqShTLFlScEFgP7vpY0vwV8N2votO8R
eHbuw1VlaOO11nUJbhJ9ygMYmaRo5MhR0+YADIWgD5Q0DwL4J0tYh4ujgM66pKkpu7koTBD
AjkfeGdzyMv1SvpL9meDR10fxBNo1vbwQiWCBhbgBWIVnycd8SAfgPSu9+Hfg/wjaeE9Ovr
Tw3pkV2FZDdizjWWbaxUSFgM5YAMTnvXWWWjQWPiTUtWtyii/igSRFQD5o943Z75DKP8AgN
AGvRRRQAUUUUAFct8QLnR7HwLqeo61tW3s4mnjfzxA6yqCU2SEjY5bAB9TXU15h8Wtc0yCx
0zRbi3nkuLm4Ev22GB510pFwrXLhOf+WmwA8Hed2VDUAeaeGdF1a917wlca5q1hffbC2tXv
22JL2Sa/JVQsRjcIgESHYQCQqvkccanhjQNS8Q+No/HF1psdveC/ZZLGCRJjYKuYESWJtvl
MqRgl0JJZQw+UBR6LbWuo6xos2g6zPEus2TQzxXDwhYpjv3xXCr95SSjApnIIYcggmvrWn3
ml+Kb6XQLNtUae2bUBZGZgLa7Uny3ABA2y/PlSRlkOPvNQByEOkjwT4N8d6BYR302trbi5Y
2947LJFJuVblQzfum+VzLtOcruGcqK6rTPBS2/gWRvDMS2GpzW0kdmbkoY4VfAy3k/I5KqM
OQTjbxgYrlLE6N8O/Ds3xH1fVV1PWL5LySYW2531WUhXKqjDMWwQEFMEIFYkjBrX8F+Lm8O
22meHteaJ9a1gLPb6Np26Z7QkKZQ5wFij+ZZADjbvKjO1cgHT+HZrPw78HvM0pDdppttOBF
crHbM0qM4dH2qiKd4ZScDOMnJOTV/4V/4f8V+FbHStc062W30++89LexuXaKMopjCIc5jAU
4KrjnPrUXxItLO30ixiMJtrNZrq8aSKHKRTC3mkWV8ELw/zchsvt4zyOx8NwWtroyWlnHDH
DA7RgRFjnB6sW5LHqSc89z1oA5C6+DHgkRrNpVnc6dfx3CXcNyt7PJsmRgysVaQhuQODXE2
usWvww+Klvp1nPKnh3xFfPC9tJmVI7nMMIlEoyA7OG3ISMA5OGIWvfjyK82+KngyLxd4HuN
CXW/sepuXurKR2jiBlRhIu5ghYIpC5K4bAGTnmgDurzSrTULzTby4VvO06driAq2MMY3jOf
UbZG49cHtV/tXmOifF/w8ba0s/EXm6JeJ/ot1Ldgi3jukHzxCU8N0YhvukKec8V6VFPDPEs
sMqSxtyGRgQfxoAkoorL8QaxBoOg3WqXEkcaxKApkzhnYhUXjnliBx60Acb481S6HjHwxou
mNDLdztNIYJuIzwApclW4++QvBJXIPy4PaxQNDcosen2yx3AMl1IhAPmBUVeMfNwMZPQKv4
c74J8O3mn2smr63cPPrV6zyTneQihm3BAoYghf4T1CnHrnqYY4luSGuXluEjUMC/Yk4O0cA
nB5x2oAtVXkUC6VhbljINjSjA2gZIz3xn09asVDdwfarGe282WHzY2j8yJtrpkYyp7EdjQB
im1stIbRtH06C1CLIzRRzzN5gAB3upIYu3zHJY87uTzXB+PrqSfwfqC2Gj2q2cF9JHcpqMB
djcmVRG6qzKhUl9+5mKgAZGM47+ayV7H7dpccc+pxpJNafb3cCNpOTuyCyr2244AAGMV5h4
q1y0sdKtfDviNbq3ku3lnYxxRXFxHPG4d7kxrI6rGA6SBVy4zkgBWyAUNGg0Pw/wDs36Lr8
9zHb6rpUKSedgsZL2NfIeEgE7lYIYmAyNoyOgNUbyEfEn4leFkVLrTfDWmWsd3p9nZK6CSO
e3zHcsVKiPacqgAbaUfONwri/BdnH4s8PahqEmoX0/hjQ9clurmzMcADRSoHSdosOjbAxLo
cZGSAHB3e5+NbDT/C2m6J4zWaFJPDSi32SKEFzBJtRolVMKHJClMDG4YwAeADmvhnZnwH8M
vFmuTmW71KzaeS8imnEkkkkCH5nJUMryABjuLdcgkEVmeEbG5sbG4uLq8sdQspZLq+uo0bZ
G7pcwNISrupJjImbdnaAy9c8+rAeGpvFG5dQgmuNe0/5rFSrrdwp0mIHOAr7d3QgqOwryZP
C994V8fy6Hdada3miTNJf2EzXTxvHCvyupIyzlY5BEY+dyeVj7rYAPcrCaJtS1KH5VkDpJ8
rMdysgAbkYHKsMLkcA9SatWt1a3QlFrMkohfy3KcgNgHH5EVznhq3l/srSnjvTLBbboYZZZ
zK11bFcxMcFRvK+WSWUnhv7xNbOmaXBolncQ2m4wNNJcLEFGI9x3MqgAcbiT+NAFbQpNVN9
rUeqM7eXd/6PiLZH5JRSoQ9WPJ3E/xZxgYrQhvYL2W9tbeTL2zCKRkYHY5UNjqcEBlPPqKq
+H9aj8QaQNSihaBGlkjEcnDrscqQw/hbjlTyOlTafpNrpc9/LamQC+uPtMiM2VVyoUlR2zt
BI9ST3oAj8P6dLpGgWumzXDXLwKVMzElpOfvMTyWPUn1JrSf5kZc4yO3WmfaLc3H2Xzk8/b
v8vcN23OM49M1V0/TI7G4v51nlla8uPPbzGzs+RV2j2+XOPc0AY9hNaeCvB9vF4h1OKGC1k
Fv9snlY+aWk2ozs3O9iwz1+YnmteDWLC41u70eGbfeWkUc0ygHEayFtmT0ydh464x6isPxZ
pUXi231DwXqVnG2l6hp0nmTSDcd5IVdgz1Q4bPrtx3x5z48vtS8P+KLD/hENE1a78VafZW4
muoreSS1vrYllEUwjDHJKyEMQCh5BwcEA9o1FL6TTZ002aKC7ZcRSSxmRVPqVBGfzp9zawX
tnJa3USywyqVdGGQwPaub8J+M4fFFvBjTLmwuwji7trjaGtJ0Kh4WGc5+YEEDBUg9xWzqWq
Pp91YQ/ZXlW7n8jzAQqxcE5Yk+2AADkkDigBbl9Sgv9Pis7eKSwJZbhix8yP5fkIHQjPXnI
469tHFJn5c1Fb3drd263FpcR3ELdJI2DKfxFAFNo9W/4SCORbiH+yzbsrReWfM83cMNuzjb
jPGOtaVVdPv7bU7CK+s5PMt5huR9pXcPXB5q1QAVWvr+x0ywmv9RvIbO0gUvJNPIERFHck8
AVZrwP4/WM3i3xR4K+H0Nq9+NR+1XjWguPJjkaIRhTK3XYFeU8ZOQOKAOji/aO+DU2o/Yk8
awBt23zWtpliz/vlNv45xW94013QdS+Emr67ZXlhqemm0Mkdyu24iX0k4yDtzu/CvFJPhX4
s8O6ZfR6h4N0rWdKaSSUwaZIJHANu6KBHIighS2ODkjoCcVxvhy803wX8Uxa2E00fhLWWi0
7X9HvGZREZUWISMj4ZD5jAH2J7UAfS+gaTqGh+G9PbwLq8WuaCIU8m0vpd+5Mf8spxyPo4Y
Z4yo6efx/FnVtL+MGpRXcd0nhkfu72zv1AuNOlSNGaVNuQYsOCRkjCsynsdbU/i58JPhFoE
uiWviBtUuIJ5GGn2s5vblpJGMjZYk45Ynlv1r59/wCEl1Hxz4mu/GWv2aWkuvv9itbGH7wR
YZVhiYEHc7l8Ed+OOwAPuwHIBpap6VFcw6LZQ3hU3KQIspXpvCjOPbNXKACiiigCOZpEUGO
LzCWAIzjAzyfwHNecar4Z0vSPifpWsWNoq3OuXLLcYOwrIkLkTBujHaCpjOc53DBVifS65n
xzqNvovhSfXptJn1STTCLmG3tztYyfdBzkYX5vmJ4C5J4oA861VNd13xrq3jSDSJr1PDMM1
vo9k0iJHLcIdsjybCZN3BKKQQVIIwWrb+FOk39nb32q6xqtzqWpajFA89w8rTQTDDFWhdlG
1fmf92MhM+p561LBrLWV8QP5Nms9oRqYEmI9yhSr5PHyjcueOCM9BXjuk+JpPF3xJvvCfh1
rmDwrp2tfahe20BkEk+xZShJ/1UYn3tkghiSAQBggF/4hWcw+JPh3Q9O8Hx6vbhbm/wBxuU
EqGTiRoEdlAZHEL8MD85xgZrU8QongG40vVprC21e+v7U2KxLbbfPv1VWgKkkmMNs2sS2AE
Qk/LmoPDfgu4OkeL5tc1GLUPGD3PnPerF5MsE0Sf6OykNjZtwRgKCGZTnmtrxJDp/ijwvoH
jq805p7TT0+2yW0rPE8SHaWmjZSCske3cD3XcP4qAOg8Tadq2peBlkWCK51e1VblbblYZpA
OVZc/MME4UnG4Lmofhx4k0/xB4bk/s9bhY7OZoWNwxdskBxuckguA43AH5WyOMYrsY2SSBX
jYOjDIIOQRXm2hWOoWPxO1+wj1XGlrJ5iwLjzFknDy8jHK7nmO48nagz8pyAR+JPjVoOh+I
rjQ9M0PW/E1xZki9fRrM3EVoQMlHccb8D7vuBxXUaB4m8OfELwtLeaLMl5bTB7eaC5hIaNs
fNHLG2CDyMg4yCPWuH+Hnimy8LaM3gvxBo99Y6no8jQ3NxDZvPHeEsSLkmMMw8wfMSwHzEj
JxWloXiCz1z4o+ItQ8In7XDFp1vb3plV4Imug7GMEsmdwjY5IB4KDsKAJtQ8KaHNAb3UrSR
EjE9uv9ruHgtwY44ef3mdjCIFeScvk4PTya5i1r4afE621jwxZwx+GvPka90HTrhrgx2nlg
fagigKihVVgGOdzEDOcn6F1mNLbT5zI0Vvp8sci3CplGLyYAZSuDuLE+hJbOc1y/wAQ7Jrb
wde3t1cw/ZrfTzARcXU8MDuxUFpFhBZ8AcDnqRxnNAHoFrcwXlpDdWsyzQTIJI5EOVdSMgg
+hFeefES4kvPEnhPw0LO4v7W9umlvrVEj8uSBRty7ScYV3Q7RyenUjN34Qaw2u/CDw7fSXN
vcSrbfZ5HthiPfExjIXgcZT6enFRfEa9bTrnQJoZrOG6nmltbd7m2WX980ZaIAnkDzEj6dT
tyQBQB0Gj2jwWej2qW1zFaWtlGEM0xEobaF2SIOCcd8nnP1rahhaGKOLe8u1QpkkI3NjucD
qaoeTI08F1HGtvfypGJiybxsU5KZBwD87YP88Vq0AFMlWRoXWJwkhB2sRkA+uKfjnNFAGLe
3Zsb29vG0h5FgshK1zEu55QpY+UBjJI6gf7VcVq3hN5NfaS01230rT9cjuPOjFpC88zNHuC
nejFxzM7BjjAVQuAa767K3KSgzOtrED5qxq6yFgVYFWUg4xnIAOc49QfKPFWpLNaW+oXc8I
u557m1S8vbkw2+lRs0c6RTRoyPueKOM45IIIPyk0AecfDzR9G8SeKry4u9b1i8sZruSzvIF
vOGZ4ylrNIFVMxvBuUYAw2OoPG1qs9l4++Ot34J1TxCdSs9KlT7NYtAXsRIAzFJSMbpkEZI
Viwb5uVIIGn8K7Xw34Q8B2uvf2xE+veJZI9FjuLaNZEM0TPEvloOww0jZPOCTzVzwno+kwX
954N1zWJ18ZTym7z9kXeJYxlbwSqoZ1bcSN7fxNH2NAHQ+EfC1roXxd1q9vprlNRu7YpZIS
htpbNXBRYhtzGYt2xlBwdwc5Lccz8SA+o/FGWO+mv1sdNsIYoTaQ5MDXLOjS7s8FSI3/wC2
Qx0567w38QrHxJ418RXUNwkXh7QrUxi8kJRbhwd00iAjJRMBSfX61xF1r0kXxb1i21CSRZL
+OK9huY8hG0+KSOVXTghsRrKTkFt28DAxkA9Y0bR5bV08zR7e3H26aYBCCIkRfJhKjJ2sYl
T7uMcjjOK09L1K8vNa1mxu7cQCzljEIHPmxMgIkz05beu3ts9xWL4P1Cwm0ed3Is7nT5rlr
62jdjHHI8rSM2SPmB5YEdMkVvRa1Zza/Lolvve6itkupSE+SNGYqmT6ttfAGfunOOMgE2mX
ul3kdz/ZNxDOkMzRytDgqJerDI4JyeffrzVbR9YOq6hrFuY/KGn3IttjffPyK24j0O7j1Az
7C3aabZ6fcXc1qhjN5J50qhjtL4wWA6AnAzjqeetSrcWi3jWqyx/ainmNGD823OAT7dqAKV
lokFj4g1TV4nLSaiIvMDKMqY1KjDdduMfL0B3EfeNPutTkg12w0uOykkF0sjtP0SNVHTPdi
SuB6bjnjFMsNSuLrWNUs5rZYEs5I0jJbLTKyBvMx2XJKj3RqvzW1vNNBLNGHeB98ZP8DYK5
H4MR+NAE2Oc1WSxt49Rn1BVIuJ40idtxwVQsV4/4G350t814mm3L6fHFJeCNjCkzFUZ8fKG
IyQM4zXIeGPE3iT7Va6N480i20nVrpXe3ktJvMt7jaTlATyrhcNtJORkgnDYAK2jabrkfxp
8Q6ncaVHDpM9pEkc+wfPImAHDbuWZWZWwBgRIOa78qG60hbsp5qhop1L+y0TV5kmvkZ1kkj
i8pG+Y42rk4GMY5NAF1ZIXleFZFaRACyA8qD0yPfBqK1s47RJI4j+7Zy6pgAJnsPbOfzpYb
O3t7q5uY4wstywaRgBliFAH6Co9QmvoLeN7C1S5cyKrqz7dqE4LDg5I9P1oAnggS3QpGWIL
FvmbOMnP5VLUNxcwWsavcSBAzrGue7E4AH41NQAV8u/tNabbyeL9C1C41G4024Gk3Cafc29
wYWjnW5t92CDz+7d+O4Br6irmvEngzRvFWp6bc63aQXtvYx3CC2niDqxlUKTz0wob86APk/
wAM/EX42eE7XVJ7HWrfxfpmnzTJ9l1nPn7I1icsJBgk7Zl4LH2HOKo/F74weH/GPhqW217w
bf8AhjxdZ226Ez/voLlJVXMLMoDEFW3KSAFZVOa+gNS+A3h6LT76Hwhf3GhG7Vw0Dk3Nvlv
LydrHcuREg+VhwK8V+Knw18Yrb2+japYRXX9rywWcM2kEzt5cWJJXMTBWyEjYgDd6Z6UAHw
9+HOm+PI0v/AcWjaDpsd7cTSSXEyXV2Edwqx+VG5ICrECC0g5c4BByfofwX8IvC/hGaC8bz
tY1KDmK7vtpMJxgmNFAVDjuBux1Jr44k0HQ7+fRdV8La1ceHNUnuXFwlnKYZbdSyHaI8hhy
+AOnBHavsH4JQa9H8OmfxF4ju/EF01/cql3d537EcxgYPTlCevegD0zoKKKKACiiigBsjMs
bMiF2AJCjqfbmuT8HanqXinw7dX+vWItVupZY47TcjCOIErtJUkluCGzjBBAAxz11c7qWlX
tpoOur4dkWHUb7zJ4fN+4kxQLxjpkrn6kmgDH8YeLfDHhPSrPw/erHqE98q2cOmvIGaWNv3
eZC3SPn5mb36nisrQ9RufDvihfDNjoU2sWLww3a6pGFSSG3mklCpJuO6XYUHzDnaw3DIy1S
80XR9C+HmgXEkZguLZY7cx3aFpriBn3SxSI24yMFLvznDKW4Ga3PFereG9C1/wAGwX2pRwa
vLerb2SFczXCMPLdeMYX50Y9sqOM4oA474jeHPFnjzxBq3hbRtQ0/T9Mi+yNqOxZIbm8t2W
TdEZgSDjkhdoHIyeorT00/Z/E+ifDXwxH9k0jw9DBNfff3yqUceWWx5bAkxs4ySd+QB1re+
JWoaL4X0y18a39zHZ3Wnzxwq/8AFdRyOFe32j7+5dxUdmAbgA1HHZ6L4D1Wx1OzuGi0XUEe
3mZ5S6RbVkmiZSeiKvmqPQbB0AoA7S1gsND0a3s0dbeys4khQyPwiKAqgk/gK4PVriPSvia
ZLqORY7t7W5guFCgLg/Z3X5gQcGVNzEqwWUBc9KreKI77xh498MafayhfD6wx6qCbpolv2E
qMPlVDvEajO0suTKpwdpq946sZH8V+Fb19SurS1ieSG48hJDlWkhdSxRSAPMijBBIGGbOVD
AgG1deFtL1SyW58QaQlxfrK+2a3nkMkas+BskyroMYJUEAcgZ72LPw7pej6RPpmn6VbGyjZ
biG1jXDNIuG3OzE7mLqDuP45rbt1ugH+1PE43HZ5akYXsDknJqNVjuAl5anyXcrvYx4Z1XP
ynIyOp+lAE8beZbx+fGI3ZQWjJztOORnvXMaxFqc1zJbwpDfESb7WK7JiXzNjbgWCH92FYd
txOeeK35YDdwQzqvlzpl4jIp/dsVIyVzzwTxTLyIzeelpM1tf/AGdkinKMyRlujbT8rEFQc
dfoDQB4f4I8Tx/D3xvceC7i1ltfCV5dNHp0zwsqWU5YHa7s7sUmLgq7lSXLADbjHo+refqf
xMtdMS68uGHSZJGUfKWWSaNWKuCHDAJwVI2k5PUVX8a+AdN1vwZe6W1ssiySrKsSRAAfwui
hVJAYNJzztLkjoKueD/Dd54b0We0tbiV4kZYLJL13cxQIcBW+Y88tgjGVCZGQaANrzltANQ
i1COazvLmNme4n+SNWQIoiIHO59mATgl2OegrbqulvmNo7orOC+5QyDAGcqPw459qsUAFNk
UPEyNnDAjg4NOooA5/V9Nt5NNs4H1ZrOWFkjt55nDZkyMEq3DvxxnPJzg9K86+Iq3F7Ff6T
daPaQ6TPdwpcTm2m82/kfCqI2jRzuCbAW2nPKhkK7h6w9jayTRSS2qs1tKZYWb5irFSCw9D
hmH41xms+ZaaNqtudHa4nNxF9luJCD53zREXBby2VCkkpIyuf3ZOOCQAeZfBHUNJ1htW8Kt
ozSHQLwaxYXMAMUO9wUkEZMjPzIJh8x5DEEDpV3wboGt6z4l8Rar41hhj1LxbDLZ50yeWN9
KSNFUwsHAOSFjO4E5PbBJqv8B9Zku/HWtaW2j2lhFbaRZrDsmhmmEalgqs8eAep4wNpXkZb
J9G8Ta1pXw/1m813Vrh4dI1aHEkaHLSXg2JGsa5yXkTjA4/dgnHJoA47wh4a8Oav4V8U/DW
1W10+6swlvcvZxuVmkVyTKCzENGzKA0PABEiksGBrptY8E6f8S/B1u+qLeaFrMNvNZedYyv
C0BLAOmDw8ZaMEBgRjp1zWVZ3mkfB/wZq819pKRXgmZbWZVAfVpDFvTc+OH2x4kZjgFSxOD
Xo+2513wSqtcfYrrUbDBmt2DeS8kf3kIJBwTkEE9KAPFvhOtxPDpF1PawRXFncyRo7Fopbt
mVRO4Zl2yptZenLNb7skkmvZ9OismdtZmZRND59sJ/tXmKYxKfvHgZBXoeV5GeteI+BdWjX
RJL6TUHWLw/5/+jWOLtFS3fI2Mx2oGUXEa4wTGUJIr2m60Wz13SJNNuHl8uO7S5VhGEAYSC
ZRjG11GQDkHODnnmgCW803VJ/GOnXwvJDpUEEge2V9gExwFc45cbS4wTgHBwTyL66Zax6zL
q0astzNCsEhDHayqSVyPUbm596vdqzNNk1WW81P+0YkigS42WgXnfEEU7ic9SxYdBjHfqQC
a21DTrvULyztJ0lubMqtwEBPlsw3BSemcc46gEHuMwQwaiPEl1cT3TPYmGNYIVQBUbLbyTn
LMfl7AAe+alstOhs7q/uIXkJvJhM6M2VVgip8o7Z2gn3JPemWV3d3GpahFPHHFDbOscYDbn
f5QxY+g5wB7Z74ABk+Mvtl9pMnh3T/ALbbXmqQSpb31vIYltpVXcu51IZcnpgHOCK4jVfhd
40ngT7D8RrqbyZ4bqGC/jMoSWNgwPmFiwBIwcAEgnnBxXqMOoWV1qdzZ28izTWhVZ9pB8pi
MhT6HBBx6EeozeoAzrS1uDfnUrh5I3lt442tfMLJEwLEkc4yd2M4/hFSaldSWNk1xDbSXDB
lXbHtyASAWOSOBnJ5zgcZNXDnHFZukw6iummHWplubne+9woCsCxI2gdBjAwckdyepANFtx
T5eGrP0Vr86XGuqbmvIyySuygByDjcuONp6jvjrzWiCOg7VUj1C3l1WbT4/MM0KB5D5bBRn
oN2NpPXgHNAD7q2ju/JyxVoZBKrAAkEcdweoJHHOCelWaqWdjDYtcmHd/pExmfc5b5iADjP
QcdOlW6ACvDfjv8AFrWPBcUPhrwesQ165tjeT3k+3y9Ptt2zzSGOCS3AzkDB4PAr3Kvnnxp
N4P0f9oaLVfHP2S5068gtbSFLheLOZNzxXDDoUJZ03HhSR/eOADxCTS7zVtQuG1L4yatqWo
Sy5Q2l/wCRE8rXqQnYgOBlGL4UDt267d7aeM/BOlWPjTQviRrmpT2XmiGz1SQXsbgvMu1d+
QpZI4xkDPznpX2LdaL4f1qzjS90mw1C2HzRiaBJEGe4yCPxFea+Nfgfpes6DLZ+E75/DkgY
SJbIN9mzA94zynBP+rK9ec0Ac94a1bwX8Rrv/hEviR4MsNN8VRTu8LovlpeujEtJbzKQ27P
LJnPOTkGvUPh/oM3hfRb/AMPkXJtLTUJjaS3MhkeWKTEuSx5bDOy5PPy181eNNJ8UWPiLQt
O8RWMui3MVz5y6zZgz28dxLcSMkkcnGG+WMbGCk7SDkEZ+mvh74nk8WeB9P1S8hFvqQQR3s
HH7qYAbunYghh7MKAOrooooAKKKKACuZ8TQzPrPhuVp5fsK3xWe3Q7VdvLZo3Y9TtdANucE
vk/dFdNWT4k1C80nw1f6lp9oLy6t4WkjhYkBiPXAJOOuBycYHWgDzHWb7WNX+Jdl/aXh1Bp
emXElpuCm7CiVlTzJI/l8vfHlVYbwA75IwRV7W9B0b/hfWgalfarO19Pav9jtY5ubfy8Fjs
wQsTgYLDad3yksGwNnSV1Y/wDCOa/eTWt7f3zNBdy2BZ4GhdGkUo2PuqyjaW7MRnJrB03wt
qNt8a9Z1bWPEEst5qdq8di32dSiWa/8s4WxmKRHbLDLBxtb1CgEvja10XWtZtfFhvLi9tPC
92Iby1ilDRxE7S0qryPMQOVPG7aXAwwFUPih4avvEH9k+ELWS2GkxwrLbWEylheTRhsRSOT
lPkG5DyCytuzjFXdM1OPwB4F1TSLrRr3VbnSpNky+bGVuFkUss7PI2FRyCW3ZIdm4IxXNeD
PDvibxF421nxVrutQx6mHt2TTH/eNYqswkCcrt2+WCqumM7mJ5zQB6xqXh+e40bT1sJlj1L
TJI5LWdhsAwQHQhRjayZUjGOQccCuI8XTXOvfEWK30S1kvJdBs5Y5pYrfISW5AjEZkLptwA
kjFPmVV6gNg9hpvjCy1zxffaFpM9vNBZW5aa4S4UsZd+0qi87guCGboGIXk7scj4ZJS4uLD
WpLi21XTnhaa6imx9tPn+WJJS2A5zEOOoRwB1UUAdXq3iiLwz4p0jTdSRlsNX85mvpZT5dt
KoTZGflwqtk4JIGRjqa5b4sfEjS/DOkNaaT4h8rxNFLG1tZQASCRyRiOf5W2IwPs3TbzitX
xtrfirR/wCwtJ0nwzD4pTUUlhvvMxGDsjDZwTtAb5uDn05ryHwd/a3w713UrzxD8J7me3ut
SRrK/jkWc6dHK6p5Zd1U4DnO8ckEDnAoA+kNH1Ca+8Oafqd7atYTXFtHNLby8NAzKCVOcdC
cfhTr5ZpZbKOKAyQPMGlkSYxmMKCynj7wLBQR0IPORV0orx7HUMpGCCMg0xTJ55j8oCEKMN
nvnpj6UAQyNuv4kzMAI2JwB5Z5HBPr6fjU8sKTJsfO3IPysV6HI6fSkFvF9pNxs/eldm72z
mpaACiiqEutaVBq8WkTahBFfzR+bHbvIFeRc4JUHrg9cdPxoAv0VlzeItBttai0S41izi1O
ZQ0do8yiVwc4wpOTnB/I1p9RxQBn3NuNRgePbi1u7do5SSySYIwMDtwWz0I4rmvEx13RtBU
afJPPaiZIytjHGLlI/lVEQudvJ+UseRvyAMZrpJrGKdYr69zbXMUQDPDOwCDcrsueMjKDJI
GRnpk1z+oeItM0cWN9bX3m2upXoabCySsqm3LDaqKxH3UPOBhic9AQDyX4S6hdQ/FTxfrHi
mzutKuY9IgYG9mMsv2dGZmaQ7Vy3zAk7ehAHQ5vX1ifF/izwn8QdQiudHN7a2z6f9qZZUtJ
A7PKjBlZY5Gj2lSAMkMpI4FUPBOpapN+0nqOnzXTT3Fza3Fxd/b4FidLcOqJDHtyZQrLGVd
toxv4bcCOv+I+gTWvgjT/AAVpPnW2j6hdmKS9WVfNsAX8yKOHOAMvhEJYBRhc5K0AW/CEOs
eO/CuvjxdPaC4m1Iy2cVm5Y6cqxxmEgnjdkeYGGQwcHocVN8QPG+ueBPBWiXzxaUdSnuBBc
x3MxjgISCWRtjAZG4xqqkjALjIrUk0qHwL4I1TVdHhWKWy0VI44djEZt45CmVDHP3gDjnjq
eMcL4j0G3+Lfw1g8SNfXml+JtFtLiGZNOYNiby8yQbWB3KzKhUgZIxg80Ac/8N/tV18OIIb
jQvs0srzKYVumaaaGO7t7c74i5BYxx7Sw6FeOWOfa9Va+h0rWJPD7BtQW5jaURQhZCoEZdV
3cM/lcKTxkqD0rzH4Z3MmsiyvZ5ItVtpba2ifzlEshijuLpreQZ5yA0DsxzkFT1r1mDXYjr
Fpos1pOl7cW8l0QdpWONWC5LA4JJI4XJGecdwDR1Ga9i0i7n063Se8SF3hhkbaruFJVSRnA
JwM0zR5bi50KyuLts3E0CPJ+5MXzFQT8hJK/QkkVWu9SurfxPp+m/Zk+yXcMrfaDId3mptI
jC47qWbOf4DxRePqy+JtNjhQ/2UySec0eCwlA+QNnomN3I53Be1AD9B0+60zRltb2bz7nzJ
Hkm3ljKS5O48DBIIO0DC9BwBUum6nb6qty9vFKqQTvbkyxlNzKcMQDzjPGe/UcVHq2rJplx
psTwu4v7pbUOMbYyVZssSRgHbtGMksyjHNaYAGcADNAHGeKfFdh4T1HZY+H73WdbvkEjW2m
25eQxKdvmSEdFG7GeSegBxR4S+IWl+Kb6bS2gk07VYV3taTsCXXOCVI5ODjIIDLkZAyM1PG
+neK7TXtO8XeDYYLy6tontb7T5ePtcBIZdrZGGVgSD6M3B6HFsGu/G3jjw9r58C33h670ae
Vrm/1CIRtJGYXQQx9GcFpAclQAFOOSKAPTJb501W3sY7WSTzFZ3lGAkaj1J6kkgYH1p19qF
rpsEc10zASSJCgVSxZ2OFHHv36DvUzrCjfaJFQOikeYQMqDjPPpwPyp7KJEx2NAFOOxaPWp
tRW4kKzwpE0LOSi7SxDKM4UneQeOcL6VYaK2jma8aNEl2bWlwAdo5wT6dT+Jpl99qGnT/Yd
n2ry28rf93djjPtmq93pi6poP9m6mwm8yNRKwUAMwwc45HUZxyPrQBJeXkltNZhYd8M8mx5
A3Efykqehzk4HbrV2kwqqFxwOAKWgArxn4z+EdOur7SfGF9aJcWNvs0/V0kYCMWTzIxkcHq
qEHPoJGPavZq41vib4BfV20SbxJZx3hma2MVxmMGQHBTcwCk/jzketAHzb4J1T4meBdP0//
AIQvVofEmizwBxo2pyELBmeOJVhmHTJlXAJxgHrXrvhf9ozwTqkcFr4rjuvBmpyAHydVQrC
/OCUmxsZc8ZO2rt78KJdKvYr/AMD6gttAjxsdKu2Yw7ftMU7hJBlk3eVjkOBk4AzXmfiTwF
4rXRbHR9W8IXF/bp5Ucktlsuo9oMhfjIfrIf4OmO4oA9+1LXvAuseG7pb/AF3RbrSLmNo5X
e6iaJlPXJzj/wDVXnPwKmh+3+I7PS7yPUdCgS3Sxvlk3G7VWmj8xvU4jVc/xBAehFeJaR8D
r6+1DUJNJ8H6raXVwXQyXrSWkIjZgGBLPuP3TwFcEMc9q9v8Az33gf4nj4b3Mdn/AGfd6ZB
dW/2dcG3uAjCSPOBuRvLdxnkHI6EYAPbKKKKACiiigArJ1iErcWGpyailpaWDyTXAlICOhj
ZcknpgkHPTGa1q5Hx/ZzXWhWsjNK+m2t5Dc6hbRIGaeBGDEDgnCsEcgcsqsv8AFQBJZ2uoa
XoerWejz2M107z3emQONqqr/OoYDBx5jNz6EVyGq3l5pfw+0aLSrW7u9Xvd6RX86Ri4guZX
/fYRsDzCGmIThcptzytbWrNb+FtY1LxhaaXFqE2sJbWsLxlVbzPmC75TwkJ/d884JPBzVPx
ul7Y+A4vDqW1gl3q26Jr92NvaWly53iXo5VjKSyerADcCRkA6Xw34fl02wt3vL+4u5zpttZ
TLP0Zog2ZCMnDNvweT90VleBljTOlyXDNc6HaxWAMMxaC5gxmGYKejEAg+4YZIxXKXGl+IN
M+EcEGm6vcW1s8c15rGqSOZLpiWWRpI2RhuVlDjKnOCu3pW7rn23wp4Sgm8DadZSW62a20l
7JK7w2kaZ2yeSmTIAWcttwfUmgCHwtqFtbyeKPHc91Hp3hV5Xa3ie32Y2YEtwDnOJGBO3A3
YBxk5Z2g2MEPxPttVW62W+rWV1eWNuICmUdrZpd4I+V921s5y285A21y+j+Er2x+FOn6dZW
CXEOmX8dxefY7uWZdTMKjE0JLbsLIqkxfLnyyoOMFuv8Z67DHD4O1ywii1Ozl1BZMAYkMRi
dmljOCwKKCxUYLKGU5GQQD0bA9Kq3+n2ep2EljfW6XFtLjdG44ODkfkQD+FPt7q3uQ/2eZJ
fLcxuUYNtYdVOOhHpU9AAOlFFFABRRRQAV5v8SPD+uXmveGfE2i6TZaydGkl82xuoVkbEmz
EsW5lAdSnXIOGOM4wfSKKAPmG+0i/1CK70281q5s/iZ4p1KK8fSbafzI9PtRIqq8icqBHCm
7f94PtANfSV9qFppdkbu+l8qBWVS+0nBZgo6e5HPbvxUV9oek6lf2OoXunwzXdg/mW07L+8
hJ4O1uoBHBHQjg5q/IyrGWcZA9s0AYWpatp739vpk482GW4EDyRyj9zcALLHGwByCw+b6Yz
wwrC1y38H6wc+ILOGVLO4M6Jc2xDCaAMxdmAI2siZGR8yg9eg6KGxhlu7y11CztJBJcreR+
XCcHbt2M5PBkDJ1HQBfSuP17+y4PGV5ptt4fiupdej+x6nNLMY9/7h2jyrDDjYkoG30IOMG
gDxX4MeF2vPjhJqzWt5okempPe2lvdSO0lxDL+78vaxIVEJYjbjkjPoPoXxdbT6hqOi6RcP
t0a/lkivAqgtKwQsiEn7qHa+SOchQCM14/8DbPRH+L3ijVNNs4klu9Jsb64ZOkVxOrSSKoJ
O0Entjoc56179rmpLo2g3urPazXS2kLTGKBN8j4GcADqaAPILDxV4wv9P8d6SdIvbvS9G0Z
rXTpJoMzalcxiVJm3AkZ3BV2nk7cjqRXMfCPxNo2iXE1rJqOl6Zpur2cNrp8oeSJBLDvX5z
IcbnVsrg8+Wy8FCB6h8KZtT1nQ5PF2rT2S3esqJJ7WwJ8mN1ZgG5J+cx+WrHvsBwK4b4u+B
tbt7q+1Tw7pY1DQNYGdX06Jfnjn27ReIoBJIQcgZyRypDGgDnvh7c2en3qeEdT0680vX9Cm
tYZISqFS6RwAMshblZDGF9/tEZ4+bHvfhy30+RxeW9rexb4xdQpeRFfsyTgFok9OY8leSpP
oRXhPwz0ueeOHWNS8SQ6xBd3lvaw3T26s080BijYoqgSYKQZJfgYVsHBNe8+HYRaaLbaJbt
eQfYrGKFPtHlsygbkVjtzliFye3T3oAv8AiDVf7E8P3urCzkuzaxGTyo8ZOO/sB1PU4B4PS
pdT1A6bpE2oGHzhCAzDeFCrkbmJPAVRlj7A1DodjdWfhy1sdVuWvrpY9txNKdxlc/ePQDBJ
PAGAOBwKdb31hfXV/o8Sl2tFSOddhCLvXIUHoTtIPHQEUAaACSICQHHBGefcVSWbUv8AhIZ
IJLdP7N+zq0cyn5vN3EMrc9MbSOPXnpVbVbi+086THYQ77Z7uOG5baztFEVIBAHX5wiknoG
JPSrupXp0+wkultZLllKgRxDJOWAz7AZyT2AJoAucZxTZHWKNpGBwoycDJ/KhfuhmAz7Vzq
eLFPj4+D5dHvY5zbNdpdZjaFowQuThiy5Y4G4DOD6UAXXS08UeG4ZMSJbXQjuEDZRiAwddw
4POBlT9COoq3JqFnDqNvpry/6VOjOkYBJKrjcx9AMgZPcgU+6uIdOs/OZMRB1UhcDG5gM/T
Jyfxpslmk19Be+ZIskIZQFchWDYyGHQ9AR3GPc5AIbqe+XVLK3t4ENtJvM0rMcrgfKoHqSe
p6AH1pdYuruy0W5urG2FzcRIWWMlsH1+6CTgc4AJOMCtDFZtm2qPq+oi8SFLJGRbQKMs425
ZmOf7xIAwMbc5OeACea1N1DbGST54nWXIyASOvGR2J61boooAK8tuPgZ4Pe8mns7rUdPikZ
3W2geMxRszrIxCujZBZFO1srxjGOK9Srwv4u+O/iL4L8faLH4RgtNVsr63UNptyuC8vnBPl
cYxkOvU4+X8wDrdMXVPhjYRafq17LrXhaNiI9SkUCfTlJyBOFAVoh/wA9FA2DG4bRuHdQ6r
plzCZrfULaaIDJeOZWUD6g14Pov7Tfh+W3+yfELwnqnhdpf3bTSQG5tHzwRuAz7Y2mvJPEv
hz4MWXisxaa1rq2k6rIbm1j0yaSSVSFk3wPHHymxipAIBKsQfuZoA+pfF/xa8B+C7eb+19e
t5b5DsTTbRxNdSuRkIsanOTkdcDkZIr5uuPjImneOtP+IupaDNLA195t6scg3WFvJC0NvD6
NJtWaUrx97qBzWL4W+EXjHxJrVtqXhXwy3h7TXlFwup6sux4x5SLgIT5j4KkgcKdx5wa921
T4H2OmfBwaFoMn23W7EvefaLsZGoymIxSRyjn5XiZoxj7oIx05APWP7ZDa5pVnbxpPa6hbT
XC3CyjgJ5e3A/iBEnUdMe9bFfHOq6lY6r8D/hDda3dzwXC2t3BFLFdNBIrRKIwNykNnCDj1
FbOleIfiZo9yq+FvGy6raeVC4sfEKeft3TCPAnXD4wynnPFAH1bRXhOnftCNp6W6+PfA+p6
IkoULfWP+nWxLO6DJQbly0bgArn5TXpOh/ErwD4ktGutE8X6TeRqNzBbpVZB7qSCPxFAHW0
2RFkRkkUMrDBB6EUqurg7WDYODg5wa5jUr2DW9cvvBU1ncLC+nNLPdLII8BzsVU53MfvEsO
FIXnJoAd4Z1DQde8OSWOkx3E+l2f+gLJcwuqzqihcozgeYvbeMgkHmuKvr6HxdeH4Yrpdzq
tlZRqLvWr5cQm5t2jdUKEfvdzY3YIBw2M4OOq8AW76fod5pMxeOTTbhrVos/ukAAZTEMfKh
V1IXJC52jgVyngPWdB0vx5rPhHSZJr+AMnl6mjmSOSUrI5hkbJDSqqt+86sAFY7kGQCxrni
S/1Dwjo/h6w0EXV74hiNvN9oCm2tFztnUhivmsg3kRKMlUY9uey8N2s1jYXOg38hmWGaVbc
zPveS2JymckkhQ2zJ5O2uLtW1zxJFqC3Frpmh28E7HTrWNibpNSR3kJZjtXkDcQAdyu3OCa
ueOpZtIk/tPTUvINX1i2jsHNrCJGjjWUFpNxyA0cckzDg564O2gDo9A0a78O3lzpkM0lxob
KstoZpi72hACtCNxz5eAGX0+YdMVkz2umyaV4Zh0W6EcD6mZbS5aXmNcSuRF2YFdyBemxj6
Cr2h6W138J7bQ7e6urJX082cF0Z/OmVNpRJd+Bliu1ug5OK52y0uK31H4cafIiQ3WnQz2/2
OWMvsSKIK0yZHGGRFDHHyy8HJ5AL3iyLxt4f+3at4GsrTUPtsizXcFzuZoiqBd0caldxIUZ
+bPAwrE4riPBtr8RvH2qDVte8a2h0nRta2mysrbEd15So2NxVHG2QlTuB5Q8d695xxiuIuv
h1pMer2msaOGsb1NT/tC4dJHUXO5mZ1cKQH5YkbgcdqAO4HQUUDoKKACiiigArzXxfrNroH
xQ0S41PXJ9Os7jTLlkT7T5cM0sUkTBGDHZ8yyPycEY6ivSqw9Z8J6J4g1Ww1DWLKO8axjlj
hjlQMg8zblsEcH5AAR6mgDhbrx/Z+IU0fUvDGrX1tJNrcGkywARPHIBKTL2dT8iSDejDsc9
K9WrzW++D/hpde0jXtDSTT7/AE2+hulJlaRGRWw6fMSVBRmGAQM4yK9Gki8xkPmMm1t2F/i
9j7UAV5lvBeib7RAlmqHchjO/dxg7t2AOvGPx4rlFutSsdTjkkYah4c8j7TDP5MlxctIzAD
DA9zJwAMKqnsfl6zzDtktzJHcSK37wA7SqsSQCOe354rzfVLzTn+Hdxfato5nsZpkNrpcks
kpnli8vyVyR8igxEtgMpGXyQTkArfC+OG6+JfxG1lbmaSaa8t7fy7iFopIo0jJVSGA4BdgC
Bg46mu71bXm0rxNo+n3Cwmz1RngDl8SRygbl46FWxtz2YqOd3HnnwD/d6P4ptYbZYLO21qa
OPETrvbapkbc6qzfMSOVBGMV6vdW9hqSCO4VJlt5klxu+5IhDqT7ggGgCp4d0uTRtOk09vI
EEc8ptlhGAkJYlEI/2Qdv0ArWc4XOcCvFPid4p8Vab4V/4Syxk0yPSradZ4o5LnerrGHJL7
FIkJ4KqGADIuT1rufA/iOL4hfD1L68gRPtSvb3ESMMEHoRhjjcjK2MnG7GTigDxTwUqnwzq
sNtYG/3XGrQqkMp83Uo8RMkxGCVLoikAAjEi/wB8V9DXGoaZo0UmoXdzhJ5ordQEDMrEhEi
AQZPzEnByQWPbp4r8O47axTWI7jUb2VfD13faZI0cJWaeJPlCDZjawS0ifd0beQPQe6NZW1
5bz29zZxfZ5XD7R/H0O48DBz9eg5oAh1G+vrfWdJtLey8y1unkW4uME+VtQlRgdNx/iPAxj
qRV5bWBLqS6SJVnkVUeQD5mC5wCfbcfzpbq6t7O2kurueOCCJSzySMFVQO5J6VnXNrqE3iX
T72K8xp8UMiyW4Yruc7dr/7QADDBx1zQBZXU4W119HEM3nR263DSFMR4ZioAPc/KeB04z1F
Pumsbgtpd0YZTcxMGt3wfMj6Nle45wfrUWsapbaLpFzqt2kjQ2yb2Ea7mPsP/AK+AOpwKkF
nazahDqpiK3SxGINnnYSDtPY8igDgpfh3rR1zWtQsfGmqaet1c+fawi4eSGIFF3Ax5X+MMR
8xGDjFT+EdD8R6F4g8Vap4iuP7bvbnyDa3McaRF4ERgsI6AEP5hwTj94Mnqa9CoPIoArxMl
9p6NLGNk8fzJuDDBHIyODUgaOTfGsgJU7W2nlT6e1Vlv7X+1m0hCftEcKzsoHCoSVB/Eqfy
p1np9tYNcG2QILiVpnAAHztjJ/E880AQaXZro2krayXLyRQlyJJpC7BNxI3M3JwMDJJPHJN
JNrUC+HZdcsoJdQgWBriNLYAvOoGRsyQDntzg1Ytrn7YsyvA0JjleMq5ByAcA8diMEexp1j
ZrY2iWqOXRMhcqBtXPCgAAYA4/CgBk8nmQQ3dsXnUYZUiZcSA9+eDxz1FXKaqqgCjCjoB0p
1AFZ760TUY9Pa4jF3JG0ywlvmZFKhmA9AWUfiK8+8XeBr/xh8RbC9k1G50nTtLsdyT2yRl5
rhpgwX51YYQRAnj+Mc9awdS1aN/2vdB095ZY0h8PXEabVOx5nkDlGPTISMNj6V7B9ttP7Q/
s/7VF9r8vzvI3DfszjdjrjPGaAPBte+FPi+z0q60+wFl4l0+eLYY2xbTL+8Dj5Wyj8AD7yZ
x0rxzx54F0C3fVNSh0C88H6tF9ovLScwtaBCPMZI94/dMWCr909yBzxX3JTJYYp42jmjWRG
GCrAEEfSgD448K+I/ilp2iG58N/Ep9Rs5PMkit9bgF66Rx2sc4/eZ3ZPmbcdPu19F/CfxNr
PinwH9r1+SCbUra7mtJprcYSUo33lGBgc4/CqusfBjwddW0z6DbP4b1Bo3VLjT22Jljkl4v
uPnAySMkADIwMRfBWyvtK8IarpGqwxR6jZazdx3BhGEdiwZWUdQCrKRnmgDR0f4XeGbPQ7L
S9S0+C+hsb29ureKQb4lW4kkOwo3BASQDBGMis67+CXhE3clxodxqPh1ZEVTBpswWDKnIIj
dWQduFA6Csb4weIvF3h/xv4OHhHV7O0uLyO8SW31BWe3nVRG/wAwXkEYOG7ZPrWDYftDapp
NtZy+OfCIt4LgA/abCQ4wS4Vtr/u8Exvgedv+Vvl4oA0bz4U+L9JTT10rU7HXrWyubafybp
DazOsUs8hG8blJJnPOF6CvDW8L/wBh63ZR+OPCTWE9ktvD9pmh3QiVEi2ssyZXqM9ec896+
s/DHxS8A+L3WHQ/E1nNcsNwtZW8mYjuQj4JHuAR711V5ZWmo2FxZXkSz21whjkjbkMpGCKA
PmXwl4J8VfBz43aPGupWknhbxHeS2ICOQ0zGAvGXQn/WAxcsMj5m6bsD6Uvjptij61f+VEL
KCQtcOOYozhn59PkUn6CvGNavP+Ek/aH8E+FNKuHubPwis17e3BO8tL5Jj2sem5d8Wfeb2r
2DxBqltpOlLNdW5uUnnhtFhGP3jSyLGAc8Yy/Oe1AHI6P42sJ/AGs+OZdNKxSXEyLAsOJZt
j+TGrDruYgdQMBgCOM1T0awtfDvjq10Cw8PubBrc6l5kMW1dMbayLEXAHmKR5gReSnIxtK7
bHiG3l8L/DfxFYTWj31hITbabBAwLxxyqiIrM+AoWRm5JOF29xius/sXdqmm6o06i6t4Db3
DBObiMj7p9AHww645Hc0AebeBbPVPEHxa1jx7fWtzYabJCYtNs5CDG6MsIM+UJHmExbWVuV
wo6g0y/wBO1n4heNwdTlvvDq6LMDZw2ty0gW4VZCJJQuAvDIQDlXXgHk16BHZyaP42jFjDK
dO1aOR7hEXMcNwu0iT/AGd6lgfVlXuSTia1b61Y+PW8SzbfsNqIIoxDHgvA5KzK+MszK2yQ
dAFXt8xIB2Wh302oaHa3V1GsVyVKzIucLIpKuBnnG4GqUum3LePbXWQoe2Swktc942Z0bI5
HB2jPB6Dpjnm/H0/iC3l0aHS7uPStGa7R768VmRuGyImYA+Wjk4MmDg8HGc16Cv3aAF70V5
34i+KFv4b+I1v4VvNJb7G1tHcT6kZgFgDs6j5Mc4KZPOQuWxhWI6bUvE9rpes6JpktrcTnW
ZHhgmgCuiuqb8NzuwVDHIBA2nJHGQDeooHSigAooooAKKK4X4heHvEWr3Hh3UvC+oyWV/pt
9ukKEYeGRCjghgVIGVblT93jmgDoNS8SWGkaha2eoR3MIu5Y4IJhAzxySOcKm5QcH64Fa8k
ixRl24HHb1rxrXLr4hWGr+GbjxTpdvc6Vp2sxXFxe2SqViRo5IQzneGYBpgxPlKAFPpmvZ/
vCgCDdK3lN5IXcPn3NyvHTjrzXnHiy6Fhca3fXUSbNOSPUIUZmaNZFimAdsMpVQkYz/CTwM
tXoklrugeL7VKN0olzkEjDA7RkdOMeuDXD+NtOj1HRNUuLKzS8157YGLTLyQHzIElHmYjGT
tdeDjBYbVJHYA4zwhDJPa6FpOn62LePV5DqWpSQXEu+R13ARpvG4AiMAktlhGfQ59he/j0n
RLa78QXdpZykRRzurbYjM2F2qW55c4GeeRXmPwl8KSfZP+Eh1ZrS8v7qdrprq3kIC43eSqr
jhfKlJ55yx3ZJJrr/FGkWHiLUNPuoZPt8+hX8UktmkpKbiUb5lH8agq4z246NmgCNdLj8Rf
D++s9RuorvT74zNGkZiaMwEnagcLtx3DYDDjPINfPvgTw5cTX3jP4NW2uSxvBdfbYZg8iyR
3CeWzO0iFTKjbgrgkHJBAGePoy2W0slv7S80gOt5NMqW9qjSwTRK2Sdv3EY7zuXgsVYgGvH
vix4XuNN8faR400HydF1eSJovOTT5Xht5i/8ArZZYfvs5MabXBBXcMHNAFHT/AAv4v8B+IE
0S4uLJk1SG4vY4dN2tIJIv3kYeRkjZxln5ckbcqQc5r3fwwYYdJgtrMsYImnVElYo0WJMrG
q90UHAPYBfXjyvxhfQazp3gXxrqRkg/tCxktby3g6IJYgXK5w2Qd6DnPzg4OMV6T4Xv2uUk
88Ay/aRF+9l5j/0aNwIwR0I5IHqT7UAX4bf/AIS3wrANcsTaSSSLK0AOTC8cu5eWGCQVHOM
HHHFX7+fUodU0yG0tfNtJpWW5l6mIBSV4yOCRjPOOOOcizb31tc3F1bQSb5bVgkoCnCsV3A
Z6E4IPHTIqvod1qF3pKSatafZL5WaOaMA7dwYjKE9VPUH0Izg5FAF6VoDiCZk/fZUI5Hz8c
jHfjNYOvRxaxpWp+GtN1I2upi2DxtA5VrdjzExx0G5encA9s1pSabC2vw6v8vmpbtb8rk4L
K3B7dDkd8j0FWhBGLlrlWO5lCkZ4wM4/nQB5lr3xch0Nb6zXRpJ9R02IyXiFiFj2rudgqK8
hQf39gU+tbHgC58W6jd61q3iaFre3vHhk0+EYCJF5QzgBmIJbJOcE5HA6Vu+JPCeieK9Iud
P1W13CeF4RPEdksasMHa45HuOh6HIrO8M6F4i8O6hb6S2stqnhy2sRFC94q/aklUgAFlADL
sB5IznuaAOtIVSXbA46n0qrqN3NZ2i3EMcciiRRIZJNoRCfmbockDtxn1FO1Czh1HTp7G4U
NHMhVgVDD8jwfxqUxxm3EU211I2tuAwfwoAXbt3SIgLsPpmq+mzXk2mwyajGkN0y5kSPO1W
9AT1x69+tLd39tYm2SeQhrmUQRKqlizEE9B7AknoACaluIFurSS3aSSISoULxMVdcjGQRyD
6GgCK4sre8uLS5dUaS1kMkbFQxUlSpwT04JGRVuq9nB9lsobfczeUgTLHJOBjk96sUAfPnx
cgl8GfELw940QrDpkmqwXdxMzHKyqnkSKe+Gt2JAzjMR7tiu58WW+u2/wAT9A8UaBbvew2W
l3S3lrH1uoWkh+VCeN4PzqD12kZGc123iDw/pPijQLvQ9cs1u7C6TZJG36EHsQeQRyCK4KH
xh4W+FkumeAvE3iMRR2+mtcW2oahIqb4kl2LE3q4UqM/xYJoA9A0fWtO1zTlvtOuBLESVZS
CrxsOqOp5VgeCpAIrRr5L8TfHSPXPHA/4U1oF1Pq0bqLvV5z5NncRg9JY+kgxkBjtdf4TjI
r3Lwx8SUvnsNM8V6eNA1m6AEamQPbTvtyRHJ69flbDccZHNAHoVQQ2drbz3E9vbpFJcuJJm
VQDIwUKCfU4UD6AVPkUUAeZ/ET4ZXHj7xRot/wD25c6TDpVrdLFJbbWbzpQiZKspBGzzB68
ivM9Y+E/xP0Uad/Zk2neJ7SwmUxrGTZ3GwLcdVYlD81wWzuH3enNetfFH4o6L8LvD0Oo6lb
z315eSGGysbYZkuHxnHsBxk+4614YPj58bvELwt4b+H+kaZDLyp1GV3YjzlhHG5CPnYDpmg
DkPEvhbQXigt/F3gufQLyV4LYXd5a/Zl8xpJSzeep2HAZB97p9Kt6c3jbQ7IzeAfiHq9pbv
Jdi1sdQkF3D5UeDHjzAduc4yPStlP2g/iZZ6YZPH3w003V9FlbbO+mykFUAUk7CXzwwPOB7
jFehaDpvwh+MejT6n4Jk/sDVYtyTiwAtpomYHd5sKnZIDk/MQQex4oAX9mXwtJZ+A7rxpqs
xutY1+5lZpSSdkSSuMDPPzSGRye+4egr27UtPt9V02fT7reIplKko21lPZlPYg4IPYgVw/w
X03U9F+FOnaJq9tNBeafPdW7+cm0yBbiTDj2YYIPcGvQ6AOLvrW81bx5Lp2p3zRaSLFhFZR
7k+1hhtkZnB527sbcZGVIPNYXiTxFfzfFLw94Z0m6ltrGzlLXxkRo0up/L8yG3Ep6nYHkYA
HICg8mt3x/wCILHwzZ2eqfYvt2sqzR6fbhyhdmwr5PTaAcnPHA74q3rFu+n6za+JIGQ+a1v
ZXUEgJDo0u1HUjo6mRvqCRxwQAcv4V1PxVq3jHX/FGrX8lpoNlGbeHRUQSNE6qpdm2jcXyp
wMdGGMgg1W0/WL/AMQ/ECTxJqkz2nhnRoWutOwjRrLE8LbrmUngrjcFwSRg5UZBruGW0sfH
oaOQi41OyPmQrGMYgb/WFs5/5bBehzx0xXIxabp/iiwm0/T7mR/D+sGa6tlaBXjt54ZgCw/
haKRvm2MOfm55wADqLDXdG8VeG7EXUeyDXo5Uit5DlpY8Nk/L0BUZ5wRkA4biunVQiKi9AM
DPNcB4OuPD19cafpVtEtrq/h23KTQwBVVC7SRSJwMEF4d2MD+Bu9egUAcHqHhVtU8W+IY9S
02SXTtYtbZYr2KRc27wh8cE7lYM+5SAR1zjvxPgyx1jQfjTZ+HPEfmSWtnpNwNHfafJGZIv
M8tj6rjCHJjAZRlNpPuVNaNGZWZAWXoSORQA7tRRRQAUUUUAFFFFAEc0MNxC8E8ayxSKVZH
GVYHqCO9SdBxRRQBS2xzXFy8cTRToBD5xTGRgMME9R8355ryq+8TeH9M8IXPj3VVIa0zp0d
gjgg3WHSWEHBYZkZg2SVxEH9a7rxbf6pZWcjWwFvp0VrPNeXmfniURnb5YByW3EHsMA81yn
gJNB8TfDq/0O2+0QXIlf7YJt4kjuG+bzU3MzbdwyjBiPl4PHABV07Xl+HHw7g066nsbq68m
CLRURlDX5ZI0UbULFgjMAzKPuYOK7rwto8mjR6oklrFC9zfPds8fPnNIqu7E9Thy6jPZQOg
FcP4pXQY/ih4dujtu9atI40vfs+0fZofMUJIVbIUeZIOOpUkg5QEesCSNmMauC4AJXPIHr+
hoA4jSvGfw5n1qHT9L8S2gvpppSlutwy75ZGJdSpOC+VY7eo5wBUvjTwdJ4n+yG3ltYTB5u
XnjZ8F42TIAYDgOx9SQvIxz454z8BePdR8fapc6R4Kil003bTeXJfKLe5hYIXIG9WWRnUtt
xgMdwYNzWAniz4naeLWx/wCE6MIj2Ws2l6hbrLPFlWDmR0TzQkY5LtgnAILZBIB6H4r8SWV
98S9C8LaPFaz2nhjZcXriJJERpMRRRBQw7noBkOYu27HpHhxbuSwtEvLORbi38oSNJ5cgR/
KIbDKF5H3CQOo6YrgPhxod14b0HTbC6kedTNFa/Zohu2SL+8Ukf6vYIyhMiKGYgMfmJFeoa
PYrp8UVnBFHawWylGigQrHLK2HZxkZPOTncclmzyKANSO1t7eee6iiCyz7fMYdX2jAz+FQQ
Xz3uiDULGBmeWEyQxTfuyxxlQfTPH0ptjdXs2o6jBdQrHFC6CAqrfOhUHJY8E5yMDpgetWb
e2t7OAw26bELM+3JPLEsevuTQBn3NrJrvhSW0nkktZL22KM6KyNGWX0zkYz0zV94XbT3tll
MMjRlBJGBlDjGQDkcds5qrbagh1efSRHIHgjWXfIw+cMT05yQMYJ+gqaOC7XWLi4e6aS1kj
jWOEqoETAtuIPU7sr1/u0AS2kT29lBBLMZZI41VpG6uQMEn61VTW9LfxDL4fW+j/tSKBbpr
Y8P5TEqHHqMqRx079RXm3jC6+I978SZ9E8K38FhFBp8V5a/aJRHHO29hICPJcvj5AQGXAYH
qQRzema14h+KfibTfMs18OX/ha/EV5OjMcTqQJ4lJxuDqGAQZG1tzEEKpAPcZYrttWtp453
FqqOskQC7WJxtYkjPGCMD15puoaXb6i9pJMW3Ws6zoAflLD1HQ9eM9Dg9RUlpdtcmceWY/K
laPacZ478E8HqO+DUenzalLPei/tkgRJisGxtwePAw2fU88YGMd+tAFt4o5QqyKG2sGAI6E
dDURe+/tBUWGL7H5ZLSFzv35GBtxjGM85/CqmlTX0t1qS3w2tHcMsShcDysDaQe+eSffI4q
3ffbDYTjTzGLvYfL80EruxxnGOKAGSSXi6nCoaIWjIwYbGLl+3PQDGevfFXKauSi7s5x360
6gAr5z+PWn6LqXxD8O2+saZHqKppV3NDAsZlmkkQq6qiKpLZKAHsAeeM19GV5l4n8RaN4U+
J0GveIWaOz/ALPisI7lQW8iSaaRsFRyQ3kjkA7dvoxoA4PRfhN4s1C7jkWGx8KaS8EalV23
Fw2xQF/djEceck/efpyK7yx+B/gUJ53iGzm8TahnJvNTnd2HptUEImBgfKorttJ8TeH9cBG
k6tbXTgbmiR8SIP8AaQ/Mv4gVrgg9KAOHntta8ERfatLNzrXh+PmaxlZpbq0Xu0LkkyKBkm
Nst/dbgKevsL6z1LT4L+wuY7m1nQSRyxnKup6EGodX1fStC0mfVNa1C30+wgAMtxcSBETJA
GSeOpArgfDeu6NY/E9vDuhX9veaRr+nvrVp9mkV4opFkCTbCCRtcurYHRg/rQBg+PvCei+N
vjdoVhqmuTWhttPlaCO32iQTK6OQrMCFJUg8DOEPOKut8DLC3QSaL4x1+yuEKujTTR3KbhK
JSSrpzlwpPI6fXPB/tDeHZrfxnpXii31O80uW6tzb2t5bMR9mvYsyRscH+NAydD90D0qXwN
+0ium3lv4X+L0K6RqJRPJ1eFSbW5yoOWwPkblc8YyedtADb34Y/Ejw3pcZ8mw8UW0bCSX7H
J5FyPlQMBG42OMIeQ6k7uFryJrpIvHun+MvAbjTfEOnQ+fd2ZU27XQBZ2hljOCNy4UHGDkH
0I+67O9stSsYb2xuoru1mUPHNC4dJFPQqw4I9xXGfEX4a6L470WQGNLLW4kb7HqUa4kifHA
Yj7yHup4I96AOk8L+ILHxX4U0zxHpjbrTUbdLiPJBKhhnacdwcg+4rYryT9nma6b4TG01GU
SajZarf293tUKizC4dmCgcBfmyMcc163QBz3i5dMl0mKz1C8Wznuplhs5SpYic524A69DkH
gjIPBq/pM95daNbz6nZCzvCv7yEHcEYccHuOMj2rH8XaeJZ9I1gvkadcjdEc4ZZCIyy4IId
c5B9Nw/irY1SS1eBNOmuJrdr8tbRyQlldW2M3DAfKcKSCe4FAHG6bqVt4o8cSapp9jmG187
SbhrjaGnhwrl1Q4ZVEhVf9oNnH3TW7pul6l4d0DU7DTYYriC2DtpUBbBxsyImPHR8gHPQjJ
yM1wng5o9H1bxH4L0LxBFeavbQyvbSzs00XmlixDZPyurMN6KcHIIA5A2pPGi6bpvhnQ7G6
vNX1bVTCvnzW+WiiLENJLgKob5WXA5yCcYU0AS/DXw7Ppdvd6rcfZbk6oRdm9Rdss7yEs5Y
YJUfcAUu2CCOmM+h1ztld6fo+ur4ajuHlurxpr5YVUYgjLZYk8YBctjqTk9gSOioAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACg9OKKQ9DQBzmr6Ol3HDd6jatqN5CzJD5KgLFucFZNjttLIAvJyeDgc4
rxTwheap4D+JGsarqWl3dn4e1nT47uKF5nvp5QgLSTluqkPNGjIR1mBzhCa+iP3jHczYBX7
nXBrxb4saTc2t1pfiCG+uYh4bsjcCC3CBZojIiXCiHyzvBQoCNwAGAB8xNAHSeFdFTSbu8t
TosNpqGrWkl7CLlzIVLMGeCUj5W2O4wR1U9PlybnwvstQh0jUb7X7hbrxFcXbLqEhUq0bKB
iLGTtRckqASNrAj71Wb651VtS8IW+j3tvb6FcH/SJ1YGSXbHujiXd2bac4BOB2611lvp9rb
X93fQxbJ7zaZiGOHKjaDjpnGBnvgelAFuuA+K0Onf8IV5k8UX29721j093jDEXRnTysE9AW
AB5HGa7+s/WtJ0/XdFutJ1SzjvLO6QpJDKMqw//AF857UAcD4Aj8yCy1Y6pc3VlPb272z3A
VcmSBVI6nJIiQkKThmbpzXZf2fHqa6VeZdZdPnLoZtrs3ytG2cHGSDnPb8xXlfwutrWLwbp
mq39v9nOLZZJpgzJJOJDvcL97d5lxKu8/LwpxgA16nf37eHdAuboQXF0tu4GZX3EqzDLkjJ
2LuOTjICng0AXLjVIbfW7LSfLkae7SSUED5VRMbiSfdlGBk85xgE0s1pdSa7bXa3Uv2VInR
rdcBC5Iwx7njIx070+8vbC0S3mvJEUySCOHjczuQeFA5JwD07A0zVrm7tbHzrNYywdN5kDE
KhYBiAvJOO3FADdU1O00o2slxHJJJczLbQrFGXZnbnHHQcZJJA4+lP1PU4tKsRdTpJJuljh
RIlyWd3CKPQcsOTgCru1XA3KG6Hn26UpA70Acr4w8C6J44i0+PWVnH2GYzRyW8hiflSpXcO
cHIPHdRXCWfwC0Tw94ksvEfhjWtXjvLXUVvzbXl55ltKT8khKbfveWzAHqOO1exxyRybhHI
rbDtbac4PoafnmgCCT7PZxT3bR7eN8jIhZmwPQDJOB9aLm9tLOxkvru5jt7WNd7zSNtVV9S
T0qYgMMMMj0qP7PCLUWqxKIQuwJjgDpjFAD0ZXUSIcqwyD6iqtpZtbXl7NvLLcSCQZZmK/K
BjknA46DA5qd5DFAzBWkZFztXGW46DoKp6fqTX2jQ6lJazWxkj8wwPgyJ/skDI3ewJ5oAnu
bpobm2gWF3MzEbxgKmBnn+gFWqqWdxBqVhbXqKfLlRZkDdQCMjocd6t0AFYn/CM6W3jB/FU
sPm6ibNLJGfBEUas7HbxwWL4J7hRW3Xl/j744eDPAOpto1+91dawFVvssNu5A3AlSX2kcgd
F3H2oA39b+GvhHWxvk0tbOdcsk1mfJaNjn5wB8u7k8kE1z2oaV418FWMt5pfxIs7rT4+fs/
itAVUccC5Qqwz/tButeMX3xs+NHja+gtPCWg2nhGwnmhhW7u182VvOzsxvXHQEj5R06155r
vhK71mBtR8e+MLzV737PayRtfXWIUaVUfATI6BiOvv7UAezT/tAeAPHX2/4eeLtBmuY70La
yS6U/2+3kZiNpRgqsCGwQduQQMVpfB/wT8NtF8bSeJPD/jZNYuzZ/Z4bW4hS3mjVjnzGGFL
uR8pYrk965Lw7p8iubXwL4Evbq3muFkDw2Rs4FWKHbGTNKFVsuzE43Hv1Ndz4e+COpXNmG8
Yanb2sTAhrDS41csCTkSXEibjkNzsVSCAQ3FAHr3ifw3pXi/wxeaDrEJltLpQCVOGRgcq6n
sykAg+or5j8VfDrV/DFve6P4k0ebxLok1ulva6jaWplIxLAQJYly6PthbLLlSSMYzgdKnx/
uNM1B/DGieBphJpsi2Nto9xPMdQuAoAG1FjfHy5OWYj5Tlumfb/AAz4qtPEdvtk0+90nU40
V7jTtQh8qeIHv6OuQQGUlTg85yKAPizR9Gs/DviWCD4e/E6/8MT3dykD25uA0ahpXUs0bkb
sKFI3ZPNbmm/FP4t6v9hsl+IQ1aa+aKBrLRrC3+2YaMsWU4whB4LMAB14r7I1DQdD1f8A5C
uj2V/8hj/0m3ST5TjK/MDwcDj2rOmbwX4E0iS5kj0rw7p8aksypHbpgAk9MZOATjrQB558E
Rb+DNMPwt1iGe28UWcZ1K4aZvMS+ErkmaN/4gD8pB5BU9etey18uL8Qbfxh8bdM8VaXDNDp
32iz0zSZJYyklwDK3nyFeoRklYKTjgZwOK+o6AA9Oa5jwraajYza9Bq009zO+oNMlzKAEkj
aNNgQDhQoGwj1Ut/FXT1xni2C+1TRNZ0OdmhNwoaw+yzPG9wqoHeNmU5Uko4JGBtZepJFAG
V4o8QeHPAb3xs41l17UH+121k0LMpkYBGYFVwikISxJA4JJGSaqT6GND8cweMdY1u7vdMvZ
Io0EkqSQ2kjtiMBXU4QuwAaMqQdu4Ny1aHia+0i2t9Ct0nc+JI7d7vTIiu6eZYo8yIy45Dr
8hGOrDGCBird2cni74s29reW9yND0G3Sf7PIUEM1y4ypePksArDaTjDI2OlAG5Dpq2fxUn1
e6tknfU7NLe1uVU7oFi3M0TfUuzBhjuCOAT2NJgelLQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFMmjim
gkhnjWSKRSrqwyGB4INPooApL/AGfeSW80ccczInmwS7MhQwxlWxxkenaue8V2iS+A73S73
TftMVwjWvlQTKgWMkhSzORxjbuHPfhhxXUTyKlpLKWdAisSyrlhjuBg5/I1g6x9mm8O3d4+
ltqJt4WvIIrqIvvfy2woQgsDgkY25G7p2oA5D4JW8LfDpVk81zb6jcIlrdEu+nFD5YgDEtn
YF2gg9Me9ep15l8F9LXSfCepQLepdb9UuJD5IjES5Ixs2cZxgt6NuHavTaACvKvEPxU1Dwt
4u1XSdZ8MZsYI0ltLqO+hj85WB5bzWQD7r9CSNnI5Feq1z3ijwV4Z8ZWaWviLSYr1YyTHIS
Ukjz12upDDPQ4PI60AeN+ALUw6O1nfJ9ks5RI72t1cSTNb2kkYjgidgoMbfLbKB1by2YdST
7zbea13crJ5nlqEVQwXbnGSVPU9ec+nFeR+BoX0bXrvwrDstm0a3awKxw/PcjzS0ErHgOyx
eXliB80zc16pYX1nJafb9n2drmKO5lV+Cu5cDPvgY/CgCRTY61aJKqtJCkuVLBkIdGxkdD1
B+o9jV/hhUEUFvZwyeWqQozNKxHAyTlifxyah0/TYNOF39nLf6VO1wwY5wzAZx3xkZ59fTA
AA+7t5pp7OSGUosMu90DlQ67SMHHXqDj1Aqy7KsbMxCqBkk9qq2P9oAXRv2jP75vJEabdse
BtBOTk9STx1xjjJhtJYNd0OT7VZr5NwJIZbeUrIMAlGVsZB6EEc0ARzPFpvhu+vtGs0uGEU
t3HFbgf6RIQX4x1LHv3zXl2h+GfH+saHp/ifT/islzqFxtuS7Wcht2B58kxCcRgAZUkJu78
GvW5pI9L0dpCjPHaxdF2g4Ue+B0+lcHqXwj0G+1S71bR9Qv/D81+d10unSKsczd3wVIDH1G
PUg0Adf4Z1seIPDtvqXleTMWeKaIHIjljcxyKD3AZWAPerWnXNzO91HdqElimZQqqQNn8Bz
3yMH65Has7TbLR/BPhvTND0+3nFrEy20KKGldmOSWY+pOSWPc1vHlcjg0AUdP0xbC4vpFnl
mF3OZ/wB6xcoSANoJPCjHA6CrqmNmKrgkdR6VV0yW+mslk1KGKG53MHjhkLouDjhiAT064H
0FLZ6fDZXN5NCkafapfObYgUlsAEkjr0HJ5oAel5Z/b20+OVftCoJWjXqqkkAn0yQfyNWaj
8qIzecIx5m3buxzj0qSgArxX4taH4lvfHvh+58I6TZalevp159piu5BEHjjMYQK5Bw2bhuD
wcnOK9qrjPHvjPwf8PrS38UeKLgxSqr2tssYLyyhyjOiJ35RCT2wOaAPnaxivbfxG8fxSGq
fD/TIZITGba2MsU7QxFFf7YoZI85c4wD05r37wf4S+GEaLqXhWx0rUZV2g3wkF5KMdMyMWY
dsDIxivOLX9qjwXdvdJrXhPxDpmmpJ5L3dxZh4lzkEOAcjoeME4B9DXYXHwn+HPi6ytfEXh
mWfRJZ0Etrqnh27a2O085AU7CPqtAHquB6UV4NrGjfHXwPpt9LovjJfF+lwRFoku7VDfoMd
jwJCPUnP+yeBWD/wsPxF4R8O+BvH76ze6/Z+Kbw2mo2Nyq7sZfZJAqhRGyqmCoGG4zzzQB7
fr3i3wp4Z8QWFtrtxBY3N/G5jupVARQpRcM/8OTIAM8E5FP8AEGkprmnwapo1zEmrWWZrC7
RsruxyjEfejfow+h6gEeM/HR9F1zUvA11cRC/0zULedo1W3aYurGB921QTjZuPt1rxHw/o9
/ofiq5g8A+ONT8MyrNiO1Z2eML+53b4nPPzSH7wP3T6ZoA7zxR8aPjT4suDpfg7RLTwnCly
LOWe5l8yYSkkFQWUfdIIJVTzjmvLE0H+1FnufGfii+8T6/O8yQWjSvMS/kjYyRcsxLOoHGO
OnWrdvrk+m/EjVdS+J2h3/iKynY3Fw2gXTW8bMu1GleJdu7d8mQGXqeor6g+GPjT4GfZzD4
L/ALK0G8cKJba4iW1uiT0Vi/Lnj+8aAMj4W/DbUrjxPB438S6edNhsY1i0nTZlAlXCbPOlH
8JxnavUZ5xXvlRQTw3EXm28qSxkkbkYMCRweRUtABXK+Jm0/SNY0rxRclFmgLWIRYg0s4mK
7Y4++4uqHHoDXVV5/wCL9Ba48beH9duNQnNpFLHAts5LwQz7yUl8vIG5txTd1U7MYG7IBq6
haW3/AAnmnapY28Ml9FF9nvQEzILeQsY2z6CRD+DMfrHr+oaB4f8AFWm6jdaqLPUdQK2Ys1
wzX43YQbevyM+dw6AnNTa7Evh5Nb8YWqvLOunkSWwBKzNHuaM+oxuYHHY5PSqE2k6g+vaF4
uWO21C68iK2u40JKorZzLAc8DLksDkMoHOVGQDZsNXu7rxprGlTw/Z7e0hga3Dj5p924vID
0KfdX1BVsgAqTv1WaytZNRi1FoVN1FG0KSY+ZUYqWX6Eqv5VZoAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigCKWKR5ImSZowjbmUAYcYIwcjpyDxjpWbqovbXSrh7GF76aWVFERYAqrOqsR/uqS3P
p1rTkaQbfLUE5GdzYwO9Zurh47KWYETbmjCRyKGSN942uBjJIYg8nsORQBi/DvT5tL8KJp8
2nw2DW8rxCK2ZmhIBxuTcSRnv8A7WcZHJ7Cs3RbN7LS44GlDqCxQLEIgik5C49vfk1pUAFF
FFAHj+p30en/ABfvm1HTCrXHlizlYuVYIkb7yAp4LIyHAJBjTpvBPf6UsWraUY5F86JWlt3
eVNkjbJMKwweBxuB/3TxXJfFq3ktLTS/FEE0UbadL5UgkkZQVkkjKn5eT+8jjBxk7WfAJwK
v+Hb2QeRJ9uub7T4Ihm4luQoi2qpQuABndFMGO7qY1O0HmgDq9Y0pdV0s2ckj/AHlfiRkDk
HO1sdVPQjoQa1O1Vft9v/aK2A3GYxedwp27c469OvbrUDx6j/wkMcv2g/2f9nK+UoX/AFm4
fMxPPTGMY/iznjABYku9mpQ2Rt5CJY2k875dikFRtPOcndngY4Oe2S/hmm0y5htZmt53jZY
5EwCjEcEZBHX1BqWSCKSWKV41Z4iWRiMlSRg49OCRVG2vp5davbGaFIkgCGIhiWlUjlumAM
5GAT07ZFAE8t1FZacLi9YoihQ2QWOSQAOOpyQKlnjeWzkiglMDshVZFAJQ9jjpxS3EEdzbt
BKuUbrgkH16isfW7zXNOmtrvTdPi1CwRX+1wCQRz9tjRlvlOPmBUkZyMHjBAL1g0ZtE0+e4
iubq3jRLgB953bRyc889eas/arb7aLLz4/tOwyiHcN+zON2OuMnGa+fPDOt23jP4p3njjUr
zS/CUWmzLYlHnWO9uNmSI5MkDafNUN1HAA6B6+g1toPtIuvKXz9nl+Zj5tuc4z6ZoAhXUEk
1mXTUhk3xQrM8hGEAZiFAPc/K3TpgetR2k99Jqt/FcxwpbRFBblGLO4IyzN6c8Ae2c84Fme
4trZ4jcTRxNK/lRh2Cl2PO0Z6ng8e1JPe21tNbQzSqkt05jhQnl2CliB+AJoASzs0s1lWNi
VklaXDHOCxyf1JqzVOJr5tSmWRIlsxGhiYHLs5J3Z9AAFx65PpVygAr508YfD+8+LX7Ql8t
x4gbStL8IWttEqwIsk0k0ytISofKrgFfmIPRcdMj6Lr42+INi8P7R/i66h8TXvh7WJZbAad
dWkxXeHs5FKsPusPMiiG09cnHXgA9U134GXkNjey+HvEs+pXF3dC8uLPWUiMVy37wsoeONS
hbzW5IYe1YX7P2uXHhzxnrfwl1KC4sRawR39nZ3K4a3bhZ4wckMpfEikEghyag8P/Gn4g+H
HitPGOgxeKbHA/4mGkgJdKvlLKzNCflfCMfukfcY1zXxq8X+C/GWl6N468D+LLnSvE+lXaa
ddxW++31AQSna0flHDMyt6ZHLDNAH094p8ZeGfBmjvqvibV4NOtFYLvkOSSSBgKMk9ew6c1
8QeL/HNl4r1/S9S0OwvrbwH4d1Ke6t2uHCvc3UhkuNqAjhW8oqq9QXGeWxW94P+EviLV5Yt
SvPAOqavqUpikkvPEsnkxbsbnYiTLnLADhD8ufWvbvAPwMuNNv7TV/Hmq22rXNlKJ7TT7KL
y7S3lAAWQ55kYAcZwByQM80Adx4A8If2P4L8GHV8y6ro2jJZfMoAjLLHv47EbAufTPrUXi9
PhTqF2E8XX2gQ6gUMcU1xdRw3MYz/AAPkOvPoeteefGnX9Y1rXx4C0e71S3sIow+opo0Zkv
bwsu4Qx4+4irtZ2PHzqOpxXih+Fng2xs7dvEHgLxPpsZuHc3lzbTMjQnBXzHjLBcdyQOvtw
Aei+M/gtMdNXWvA3ii31iwS6jZ7e5cSO6yZikPmxjGBuVsFex54ArkPGXg+8uru4vPFnhS4
0Se8uWMV4QMDbJKhXzEzgEGPG7G7qAetYtl4CsdCtf8AhJfAPi670yYPAwMF4xVlZ3GFYdO
Achlfp061718P/idPrl1/wgPxOtbVb+7AjtJ2UBNRXaDhlHyhiCCNvB9FPy0Adx8HbRLL4X
2dvHP9oUXl8RKY1Qvm8mOSqgAH1AAHoK9ArnfBfhW08F+F4vDunys9lbzTvAr8mNJJnkCZJ
JO0NjJ64roqACq91Z297GkdzGJESRJQD2ZGDKfwIB/CrFFAARkEVV06xh0zTLfT7csYbeMR
pvOSFAwBn6VaooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKYYlM6y7myoIADHHOOo6HpT6
KACiiigAooqvfXCWmn3F1LKkMcMbSNI5wqADJJPYCgDxq9t4/Geuap4i1xnt7bTzc2elwvm
KGERSyJLJLMATGXaBgSANqBQGyxFeg6Bp8J0X/AEZFVnUxyOkUlvG5AEbFYZN3yhY125yCO
nByeQ+EETP4K0e+2XcE5ttlxZNM7Rb2KBnYtkeZ8hZgD9537kmvQrm5h021v9WubWeRrZW5
WMNJIg+YKm3qMnAzjnr60AaJs7c3MVz5SedEhjR9vKqcZA9jtH5VHNqVtBq1rpblvtN1HJJ
GApxtTbu56fxLx/hVe8hudS0yDCtaz7opjGZWXBDBipZCM9CO4PfI4q9NBbyzQPMiM8T7oi
w5VsEZHvgn8M0AVW/tEeIFyV/s37PwFX5vN3c7iT024xgf3snpWh70Vl2lpe2+t6hLNM01r
cbHi3P/AKogYKBcYA43Z6ksc9BQA3UEt9Wgns4J4muLeRH2liwjkUh13BSD2Bxmna7pOl65
4bvdI1qNJdPuozHMrttG0989iOoPYirdrY2tnJcSW0Qja5lM0uP4nIA3fkoovrG11Kxksr2
FZoJMbkbvg5B+oIBzQB5vp/wJ+H9toj2Fxp008s8Xl3My3c6CY4wWKiTAJr0F7W+j0i2tLf
UCbiLyle4lQFpVUjfkdAWAP0Jq+q7VC5zjuapW099Jqd5HPbCG2iKrC+cmXKglvbB4x7Z70
AS3Nol19nZm2tBIJVIVTzgjuDjIJHHPvUktukzwu2Q0TblIOOxHPr1qA3ci6uLOSECGSLdH
KCSWYE7lPGBxtI5yfm4+WnXj3Eawtb7dvmqJNyMx2HjgDvnHJ4xmgB15e21jCst1II0ZggJ
7seAB7mrFIRkc0tABXm+ran4btfiBrlrremzy2Vzp1pFfzTWyy2YG6bZ5nUrxvBZl24C5PS
vSK4u0urW3+Mms6bNMizX2jWdxDEx5kEc1wkhA9Bviz/vCgDm9Q+DPhK/tftnhPULjQpJYn
Eb2kxuLZlePy+InJUDYcDZtwMYNeJeP/hxrF14nlsNZ8JprRi+0ald6loobdCkifu/lI3hv
NQsFUt8uevOfqzTvDWk6PqNzfaVC1n9oXElvE5WBiDncI/uq3qQBnvmuX8BfEJvF2oajpl/
pUel6jaNJmBbjzX2pK0ZEg2rscFQSvIw6kEg0AfNPhnxv8UPDviyy8M+E/GB1ywljtl+w6+
BLLbSPH86GTAddrKRhuBxkda+nPhf400rxX4J0gReILPU9YSxie+jiuFkkSTaNxYA5HzZq7
4q+H3hvxU0V9dWSW+sWhD2epwKFnt3BBBDfxDIHynIIyO9fP/hjwr4l+G3ib4a6pdRxzWsW
oT+HbyZl8qf98WCqwxiSPzV8xGzn58ehoA7Xxn4uj+GPxcPiG8sxNp94calJEuZY7Z0iWOU
AcsI5IZcgdFcn6+3afqFjq+l2+o6ddxXdncxiSKaJgyup6EGvP/i34MuPEmhw6xpVmt5q2l
rLstmAxdwyIVkhOeD2YA8EqBxnI+YdL1zxf8NNZvNQ+GepfaNAEk8k/h2/BKweV87xru+ZH
AbpweP4qAPqPxR8HPB/iK6m1K1t30PV5SGa904KnmMDkGSMgpJz3Zc4yMjNeQeLvBOteFdH
jtdcmZ4DcRLa65Y/KIZAu1GkU5MbZxz8y89RgV1nhX9qDwVqU40rxjZ3vg7Wo8LNBfxExBt
uchwOFwM5YKPevRNQ8e/DHUdBuVvvGHh2702WMrMr38Lo6EcgjdzmgBPhZ4q1Dxh8OdN1fV
7b7PqmwRXaDGGkAB3jHQMpVwPRhXbV49+zzFdf8K+1HUGDf2ZfapJJpTvnMlmkcUMTnPPze
UTzyc54zXpeu+ItJ8N2sF1rV2LS2mmEAmdGKKxBI3MBhBx1bAzgZ5oA1qKo3WrabZ6TJq1x
fQJp8UZla4LgoF9c1l6T4y0XWb1bG3a7trp1Lxw39jPaPKo6lBKi7uvbOKAOioopNw9RQAt
FYeseMPCnh8ldc8SaZpzhd2y5ukjYjnopOT0PT0rAf4t+B/3bW+oXt7G+f3tlpl1cIMerRx
kDnpQB3dFeczfGfwTBMYZBrgkDbdv9g3uSewx5XU9qRvjR4LjQPLB4gjBBYFvD96Mgd/8AV
UAej0hOBmvNovjl8NHH77XprIggEXun3NvgnpnfGOvb1rodN8feB/EFu50vxXpd2OVZI7pd
4xnIK53A8Ht2oA8b1/4q3h+IAu/DnjGC/tIL6GD+xYgpaa3IQvLGmzfLx53Q5BVSPl+97r4
b8TaF4u0KHXPDupRahp833Zoj3HVSDyCO4PNfK2t+JZNB8d6Bq2ialpt3HbQrb6Tpuo26QX
2qW5iIwzBiyjyyojMiozscbecn134JXPgjQvA2oxaXrlvCH1GS5urecPbfYpJcbYdswV8BQ
Bk9TnFAHslFcWvxY+GTXZtV8f8Ah/zt23b/AGjF19PvVtah4s8NaVBZ3Goa9p9rBevst5Zb
hVWU4z8pzg8UAbVFNV0kRXRwysMgg5BFOoAKKKKACiiigApk0MdxC8MyB43UqysMhgeCCKf
RQB4HJ4Nj8GePF0Owu7qXw/e20t1DYKwXaqjbJEX7qxaFct0G3kMgJ9g03yLrS0+0WqP5ym
2Y+YJy8S7tu9++VOTnux65zXJ+Ogtr448PXlxq1xpltc29xYCSFVO6WRoggbdxjlm7/dz0B
rofDUNjPanybiKaO0nDW6QfKsKGFQinH3j5bA85+99MAGvMf7I0hVsbOW5ECpHHAjZbGQo5
Y9B1JJ6A9aivdLF1rWm6qshWay3rtblCrgBuOzcDDdQMjoTU1nqFjqy3SWsgnSCRreUgfLv
HDLnocHg++RUdtd2ut2uoWphnSGOR7OTeDGX4w23o2OeDxnqMjBIBLffamWF7M7tsil1GMu
vQgE9Oufwx3p9zfLazWsTQyObiURKUXhTgnJPYYB/QVVe3l0fw4troscGbSJVjWclU2rjOd
o64z0HWrs32WSOP7SY8Mw2h8ct1GM96AK2qRX8wtfsE5i23CNMAQC8fdckH2PbOMZGc1PdW
f2oQf6RNCYpRJ+6crvx/C3qvt7CiYXn2u2+ztEtuGPnhlJZht42nOBzjOc026mvY7y0S3gV
7eRis0hyWTjIwB2J4znjjg9gCz5kSyrCZFEjAsqFvmIHU4/EfnUN9ew6fZtdXBIjVlUkDuS
AP1NR3EFhFexatdeTHNDG0KzOFBAYrwGPIyVHAPP5VakjjmiaORQyMMEMMgigB45AqGKZ5J
5o2hZBGQAx/j4zkVKoVUVR0AwKNq7t2OcYzQBXu5riFrf7PbCZXlCyndjy0wfm9+cDHv7VZ
qpaNe/aLpLtUKCTMLouAUIHB5PzA5yeByKt0AYk/ivw/b+LrTwlJqkI1u7ge5isxkuY16sc
dB1xnGcHHQ14B+0FZif4l+H76y1mfRtZsNPMtjdwSBGVjNtIIP3gQfu9wDXL+K7+58M/tf6
T4nvI341dNOu55c+WsFzAEtwvbhVlyf7wavo7Vvh/4f8ReNZfEHiTSrLV4xpyWFvBeQLKsX
7x3kbDZGWzGM9RsPrQB4T4c+PPxF8K2Fk/xB8OjxFpc0ayNqekoFniUxxyHfF0baJVzgL35
ODXqngf4k/Dz4g+PGuPCdzDdXkOmB5Z9pikw7jMbKwBYjywc84z71meJfgm5srtfBOsGxSW
2mt106+JlgTfEI/3cn+sjwFXrvUbQAorwC98CaafEHi7UvF2l3+ia7FrIEWo2sjJFbN9neR
Qk6AIMs0DfNg8jAHNAH3OcYrifFSQa94s8PeF0QSta3UetXTYz5McJPlf8CaXaB7I/pXgHh
7xn8aPCOrCysNXtPiBo7TW8MMGpSCK5xNGrJicDB5bBLbs9cDPHu3wsW71Tw9P431WLy9T8
SSm6aPeHEEC5WCJSOwQAn1Z2PegDv8fLivP/ABp8JPCnjK6bU5o59N1cxmP7fZMEdwV24kU
grIMZHzA4BOMZr0GigD5i1P4FeOF8US6ncR+G/F1nLJDugvN9p+7TeCu3ZIOQ/UH+EcVX8M
/sxXLsr+KLfw7poZ2eRtJheWdlO07FeTCx4wfmVN3zHBHBH1JkEkZ5paAKmm6bZaRpVrpen
W629naRLDDEvREUYAH4CsrxtYapqngHX9P0Vwmp3NhPFak9PMZCF/XFXdT1uy0m7063vfMQ
6hP9mhkEZZBIQSqsw+7nGBnqeOpFadAHzhretp4k8N+E/AGh6Rb6FZXGs2kNxFaXqxSokb+
bIghXE0bApliwXHXJyCez8f8Ag+10LRNL1bwxdXNjdWWr2MiwPcSTRz5uERhtcthyrH5lwT
kgkgmvUhpunrevfJZQLduu1pxGPMI9C2M15jJ4H8b6X49tfEaa6PGVhE7bbLWGEUlmGx+8g
MaiIuPmGSinaxG6gDs/F03jKHTYz4OtdPmn3HzmvCxZE9Y0BUO3szqOOvPHmep6db+IdBZP
E/jTWPts+2OSxv7r+w4omOc7diEOwI4BZwR3Ne4DOPmpk0ENxE8M8SyxuCrI4yGB6gigDw1
vhJrOn7J/CcWl6fIquiubhHZkdCp3ObYs5BwwLMec9Krz/Dj4ppHImn3XhVEZlkKujq0hVU
WMOyRLu2Fdw4zknpxj1weB/CkbyPaaNFp7yHc76ezWjMc5yTEVJNRf8IpcwRtHpvizXLMH7
u6aO5285xmeNzjnHXOOM8CgDw6XwP8AG6K+trqLRPD8/lspmQ6pJiback/6sEbjzx2GMVyw
0f443iWkmt+D7UWX2SaE/wCnzWrJltnztghR824ZX7o5I6V9N/2J4kD5Xxldbewaztyf0QU
DQ/EbS/vPGd5s24ISztxzjrkoaAPgLXI/iPo6aRBfaM8TzmY+Zbs7yeYs3leYWRTtweF2de
DzxXBa0t+l9fWet6bfJqSKyym4uDvD53AncuSuCDj8c81+k0vw4gvdUTUdX8Ta3qUyKEy7W
8B2htwXdDEjYzz14PI5qnefC34XaTY6jrOo+FrW8EcRnmn1DfeyIqIeUMxcqQo4246CgD4b
+IumaXb+IPFtzJqSRa5o8mmpb2siBoriI2qJIw3LklSEIyRkEnBxXQ+IPAWo+NPiJbrDDJc
Q2ugaN58asFdppoYooxzzjLZJwQMHOK6nxl4dGo/EeTSNS8LXV7rAtBfQus+0apCsDMIbto
iA5RYxzEu59rL3DD1/4b+BfA3xK8BSeI9QXVH1G/8AKt7xUupLL7K9uoWOFY4iqlI8ArvDt
zySaAPG9J+A2mXIGnvd2vk3VxZsomYiQRvNdkpu7N5aKDgclRXM6P4a1DwzY+I7XRmtdd0d
tMtrqab7Q0DadLKqvCYpAGHJkZWHAO1t2OCfq9P2ePhy1897dJrF1O5JZpNVnUtlWU52Mv8
AC7D6Ejua6BPhL4JsdJGm+H9NPh+NozDK+mkRvcRHAZJSwbzAQAMtkjsRQB5/8G9Q1u01fR
PDuneIW1/wsNDjcrKkYk0yVAiGJ9qhg27eNrdh/smvfKqabptjpOm2+m6bax2tpbII4ooxg
KoGAKt0AFFFFABRRRQAUUUUAef/ABWs5m8L2+s26hn0ic3DbjhVRo2jZ26/Km/eeM4Q4q14
a1y41iG3nFpPAlzIYppUkjkCSRYPzYX+IBkYnGDGAMZBPY3FvBd2strcxLLBKhjkRhkMpGC
D7EV5HocmpeG/ET+CV0lLmdNsi3KBwbiBmkKnduwrKFHUjc0b5IMqkgHrFrBZRNcS2aRgzy
F5mjx8zgBSTjvhQPwpttFYM819Z+U7T4DyxkEOVyOSOpHIqtZ3E32VVvraK3lc7JYom3jee
pz6HsSB1pLe1bQfDv2TT7f7QtnEVtrdcR/KPuRjHAwMKD7c0AS6d9thhuU1KQt5czFJm2qH
jPzDAHTAO3nn5Se9SywWd/DFKQk6IwlidTkBh0II/H9aW1nS+02KdsMk8YbG04II9CM/nVK
/s9SXw/JaaTdmO5UAJIyrnaGBKjjAO3Kg4ODgkGgCzDqUB0+G6vCLEyMIyk52ESFtoXnGSW
4HrxjrVmS6toZIo5riON5W2xqzAFzjOB6nFRXFpFeW6LNvTa6yAq2GUg5/+sfUE+tK9jZTX
kN9JbRvcwBlimKgsgbAYA9QDgZ9cD0oAj1Gxj1C0WNljLxyJNEzxhwjqcq2D6Eex9xUt3ap
eWUlrLna4wcdqryXl5Hr1tYiwZ7OaJ2a6DZ2SAjCFcdxuOSR0x3qxm8/tEcxCz8s8bTvL59
egGPxz9OQCO9t5pbFYrWUxSIyMNpxkKQdp46EDB+tOvZ7i2tPMtbU3Mu5VEYbb1YAkn0AOT
9KsMTg7MFuwNUdNn1B9OWTVIoo7sZ8yOHJVTngAnrxjnAz1wOlAD9RvLizigaC0a5MkyRvt
OPLUnBc+oFXarWNyL6whutoUSoH2hg2M9sjg1ZoA+Uv2kYNJ8UeLdG0Hw5HfX3ioSLBJHZR
CRFYK0kO/LAeYhLHvtSVycZFXfiDqXiTX/ibb+E7jxJqWlXMEUQtrDTNQ+xm+nWBJJ0SQrt
8z/SEZN52nyivG7I91svA2l2XxE1DxqpZry8gWERH7kTYUSOv+06xQg+0Q9TXinx48D2+o+
ONMmklktU8QSW0aXcTEPa3VuzYZP8AaaKVj/2w/IA9Q+FE/jhtK1Ox8YG7uYLS4Een31/br
BdXMJUE+agJG5T8u4cNjNd1DpljBcXs8cAD3ziS4ySRIwQIDg8fdVR+FfNngX4/at4Umh8M
/GUBEGIrXxFbRloZyDgiXA+Vhjk47HI7n6T03VdN1jT4tR0m/t7+zmGY57aQSI/0YcGgDzT
X/hb4NsdX07UNF1L/AIRG/ku0a3hgZRbXc65dFaFuCeCfk2sQDzW/8LotV0zwNa+G9dtjDq
Wik2crIjCKZQcxyRk/eUoV9cHIPIrd8V+GdN8XeFr7QdUQ+RdJgSIcPC45SRD2ZWwQexFch
8I/E2q6tpOr+GvEk3neIfC962nXkp63CYzFMf8AfTn6g+tAGzrnxL8HeHfEJ0LVNSljvY40
mn8u0mljtUbO1pZEUrGDg8sR0z05rropY5okmhkWSN1DK6nIYHoQe9eJXHifTPA/7SutaZ4
oENlpnjKwtWsrybHlyTQho3iYngZDDrx09a67waw8LeK9Q+HrFjp8cP8AaWjM2Ti2Z8SQZ/
6ZOQAOyOg7UAebeJfiL4u034+3PhP4daLJfRXbLa3099l7WK98lpwIgXQK3kodw3AHGcZHz
dnpvj3x94ceEfFbwrZWFjM6xjWNGuDPbW7HgeerfPGCcDfyozyR1rqv+EE8J2vjifx21q0e
pkGR5GuHEKv5ewzeWTsD+WNpfGdtZGtazcePLG58N+D4kutOvEa3vdblQPawxkYdYgf9e5G
QMfID1PG0gF+81yTXPHtt4X0mPzoNM2XuqXgClIG6wwDcpy7feOMFVAORuFdtXkXwF8vTfC
eueCym648K6xc6ZJcFcNdqCHSVvVirgH6V67QAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFNkjSWNo5FDo
wwVPQinUUAeD/EDwHMl00nhh9bt9etYlGiXSRS3ccBKupiRySsAztyWIG3A5GRXsPh3Q7XQ
NHWzt1PmSOZ7iVjlppn5d2Pck/5xWvgUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAV5X47uJJPi
f4W0+2lktpRbzStcRMEO3zYm2M24Ha3lsAvdiueAc+qVx3jj4c+G/Hli0erWrJeLEY4L2Fy
skPzBlPBw2GAYBgRkUAaGn6nJdRTPJDNbtbxxyyW+wGXJXftyuVYAELlc8gjJq87S3x07Ub
G7k+zcO0QQATo44J3DIxnd/Q15V8O5rxpdQt9cvvtWu+G3e1jto9yStEuQOGJYrIBkBiQR5
bcHk+oavNqiW6Ppa7RFIr3AMe95IsHIjGfv5x19+5oAm1S3j1GyuNKS+a2nmjJBifEijPX1
xnipJoL9vsf2a6WERSBp12AiVMEFRnO3nB/DHfNNtrWxkvjrdvjzLiBI3kXpKgJZM/Tc2P9
41LdyX22BtPjhlzMgl8xiMR5+YrgckDtxQA+8ihurWWykYgTIVIVtrY74I+tV5DqVrobeUI
72/jjO0H92sjds9ce9On0yyuNXs9UlhU3lmrpDLj5lVwNy/Q4X8hUwjnW+kkaTfA6j5SfuE
egx3ycknsKAG2M63FhDP5yzFl+Z0GAT347c8YPIqSC6tbmNpba4jmRWZC0bBgGU4I47ggg1
Vl1GCHV7bSxE5luEeUEABQqkZyT1OWHAyec0slhaTWFxpso8yGcOHjZuqtnI+nJoAfJbyHU
ILyFjgK0bqZCFKnBzt6E5UcnsTUtzcwWkSy3DFVZ1jGFLEszBQMD3IpltbywafHa+au6OMI
HRAoGBgYXoPp0p8eHtkWZW4HO/GcjucUAV7/wDtCJLb+y4YnzOgnDnkRE/MV5AyODz2z1OB
V+q93e2dhB599dRW0WQu+Vwgyegye5qxQAVheKvDNh4t0GXSdQMkYJEkNxCdstvKvKyIezA
/geQcgkVu0UAfLGs+FtU07Ub3w74s0i3kW8t7s291FHutb0km4HBB2N+6GVbn0J61yg8D3v
hOPT9e+FHi3UPCk0lvbNdWckjT20sjBwXKtkYO0EAg4yemBX2Hq+lWutaVcabeLmCdDG2MZ
wQQcZB6gkfQmuH1D4OeF7uwgs7S51PTFh2BWtrssWClioYSBgQNx7UAeLL8XPj/AKD4eh1L
VdO8J6tBLK0O8tJFKhEjRguoIGCyP0HOPaux/Z9s/El94g8Z+OvEU0Lza89t5n2ZNsKyor7
kTk7ggZEJ4+ZWHOMnsB8F9CufIj1vWtX1m0hk8wWlxLHFE7eY7jcIkQsN0j8E459hXo1jY2
em2MNjYWsVrbQKEjhhQKiKOgAHSgDl/iF8N/C/xM8Nvoniax85RloLiM7ZbZ8Y3I3b6HIPc
V4jcfs3+NtD0v7R4b+L+rXFzpSSSaRaywBPJcrjYJC52hh8pwoHfHFfT9FAHgHw71z4U+Lg
YfEVxdt4os22Xul+KtQkmeGZeDtjlbyiAehVR+FekeMPiZ4I8CaDc32p6xahraMsllbyK00
mBwqoOfTnoOprG+IPwJ+H3xIvv7T1rTpLXVRgfb7GTypWA6buCrfiCa4zRf2T/AmlSbLjVd
T1GzYr51tMY1FwFbcFdgu7bnGQCM4oA0f2abfWb7wTr3jrXIfIufF2sTanHHjG2I4VePqGx
6jBr3Kora2t7O0itbWFIIIUEccca7VRQMAADoAKloAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA8t8TaH/ZXxFtdah4h12SKKeXftNvJCvmBhyB
giJSc54jK/wAfHe21xIk3ky3MJUK7lTJvfGR34wAdy9D0HPWqvjDQ7rXvC91aadefYNUjUz
WF4P8Al3uFB2P0PGeGHdSw71NpelSW1nFDcmKUKpDkgM0xJOWc7QCSApPA+bPWgCzDeLNe3
entD5ZiCnlgd6tnnA6DgjmoEWHw14aEaQtJb2SbUjhXkIDhR17DGSfQmtOOJVPmMqGUgKzh
cZx/Tk/nUhAIwaAKk8PneTcQ7WkjYMjFjjB4PTr8pOO2cUzU4bq70ua2sbs2tw4AEq4yBkZ
A4OCRkZxxnNXERI41jjQIigBVUYAA7VWt7GG2vbm5i4NyQzjtuAxn8sD8KAEubi3sLeGS6D
tmRIlKxmRtzEKOg9TyegGSeKWOxt49Tl1GOFEnmQJI4UZcL93J68ZP51ZkjjlTZKgdcg4YZ
GQcj9RTqAKMM91HNe/bhGIo23xNECf3eO/+1kN07EVHcww6xp8EkEjBfMjnRjvQNtYHkAgk
HHQ8eoNaOAe1MhhWGMRpnaOmST/OgCsJNP1WOWKKeK5EEvlyCN8mORcHacHgjjjrV2ooreK
GSR44whlO5tvGT6/WpaAP/9k=
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_16.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADMBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0