Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1706.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Kateřina</first-name><last-name>Tučková</last-name></author>
<book-title>Vyhnání Gerty Schnirch</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Host, Nakladatelství Host</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Kateřina</first-name><last-name>Tučková</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>2ae4cf49-8536-41f6-9457-022f0c46ebdf</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Host – vydavatelství, s.r.o.</publisher>
<year>2013</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Obsah:</strong></p>
<p> Prolog</p>
<p>Část 1 Válkou s cejchem Schnirchů</p>
<p>Část 2 Když se kácí les, lítají třísky</p>
<p>Část 3 Město deutschfrei</p>
<p>Část 4 Minulost přítomná</p>
<p>Část 5 Sólo pro Barboru</p>
<p> Slovníček místních názvů</p><empty-line />
</section>
<section>
<p> Kateřina Tučková</p>
<p> <strong>Vyhnání Gerty Schnirch</strong></p>
<p> <emphasis>Děkuji pamětníkům pochodu za otevřenost, s níž se mnou hovořili, děkuji také autorům, jejichž odborné texty a badatelské závěry mi posloužily k dokreslení děje, zejména historikům Janu Perničkovi a Davidu Kovaříkovi, jemuž vděčím především za podnět k napsání knihy i za těch třicet nočních kilometrů, které se mnou k uctění památky obětí transportu ušel.</emphasis>
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong> Prolog</strong><strong>I</strong></p>
<p> Hrubá silnice se v kraji drolí do příkopu. Tráva prorůstá štěrkem, přes kameny nadskakují kola dětského kočáru. Levá noha jí před chvílí sjela po kluzkém štěrku, kotník tupě bolí, zřejmě si natáhla šlachu, snaží se na chodidlo nepřenášet plnou váhu. Už několik hodin jdou pomalu, jen se plouží, s kočáry těsně u sebe, čas od času se podpírají, střídají se v tlačení. Na cestu už dlouho není pořádně vidět. Jen chvílemi k nim dosáhne světlo z baterek nebo reflektorů nákladních aut, ale to se ještě těsněji přitisknou, zrychlí krok a kabátem přehozeným přes kočár zavalí děti.</p>
<p> Nedokáže přesně odhadnout, jak dlouho už jdou. Jako by jejich cesta trvala věky. Přitom se ještě ani nerozednilo, takže to nemůže být víc než několik hodin. Je unavená a její společnice také. Má zkusit zastavit se a odpočinout si?</p>
<p> Několikrát procházely kolem lidí sedících na zemi nebo na kufru, se kterým se vláčeli. Několikrát také viděly, jak k takovým přiběhl mladík a rozbil jim hlavu pažbou pušky. Měla strach se zastavit. I přes bolest v tříslech a v levé noze se nutila k dalším krokům.</p>
<p> Dívka vedle ní šeptala o žízni.</p>
<p> Gerta nic neřekla. Měla vodu schovanou pro sebe a pro dítě, nemohla nabízet, když nevěděla, co ji ještě čeká. I ona měla žízeň, ale mlčela a dál se sunula krok za krokem, bůh ví kam.</p>
<p> Bůh? Tomu přestala důvěřovat už dávno. Dřív se k němu modlila, prosila jej, aby jí pomohl, aby něco udělal. Cokoliv, co změní její život. Pak pochopila, že Bůh to za ni neudělá. Ale už bylo pozdě.</p>
<p> Od té doby se nemodlila a na Boha už nemyslela. Chtěla si vystačit sama, dokonce i ve chvíli, jako je tato. Bůh totiž neví, kam ji teď ženou, to ví jen ti zuřiví hejsci, a nakonec možná že ani oni ne. Taková nedozrálá děcka, dusila se vztekem, jejich hlasy k ní doléhaly a zase se ztrácely v křiku lidí před ní. Několikrát je zahlédla na korbách projíždějících aut, se vztyčenými zbraněmi připomínali hlavu Medúzy se spletitými vlasy z hadů. Nasupená, rozlícená Medúza, vražednice se zlověstnou, ožralou hubou sprosté lůzy. Podívej se na ně, a zemřeš. Zkameníš, nebo tě zastřelí. Nenáviděla je, ale to bylo všechno, co mohla. Jen nenávidět. A hlavně to nedat najevo, chtěla-li přežít. Šla pokorně vedle své průvodkyně a mlčela. Noc se svažovala k sedavému ránu a kolem ní se táhl průvod tichých, unavených lidí. Jejich kroky, šustot zimních kabátů a polohlasem pronášená slova přerušoval jen křik hlídačů, nářky zraněných a čas od času výstřely. Pokolikáté už, nebyla Gerta s to spočítat.</p><empty-line /><empty-line /><p> Kde ta hrůza vlastně začala?</p>
<p> Ve chvíli, kdy dopadaly květiny na dno matčina hrobu, už ji všichni cítili, už se to vědělo. I otce zneklidňovala, přestože stále slepě věřil.</p>
<p> Když se na něj Gerta úkosem podívala, viděla, jak se přemáhá, jak napíná všechny svaly v obličeji, jak poulí oči a zase je skrývá za několikerým pomrkáváním, jak se snaží nebrečet. Ale měl by, myslela si Gerta, měl by plakat, sypat si hlínu z matčina hrobu na holé temeno lebky, z níž mu ustupují zbytky světlých vlasů, měl by si ji mazat po tváři, měl by ji nechat mísit se slzami, a hlavně by měl volat o odpuštění. To by měl. Ne se tu v uniformě předvádět jak holub na hřídeli a v čestném krasopostoji sledovat, jak matčina rakev mizí pod hroudami hlíny. Neházejte ji tam, zastavte to! chtělo se Gertě křičet, ale Friedrich její gesto zadržel. Stiskl jí paži tak silně, až se vylekala. Friedrich také nebrečí? Jak by mohl, věrný obraz otcův. Gerta znovu pohlédla do hluboké díry, z níž už jen místy probleskovala temně šedá rakev.</p>
<p> Pohřeb byl skromný. Ale, ostatně, jím to vůbec nezačalo. Ten pohřeb, ten už byl pouhým článkem řetězce katastrof, které přicházely každý měsíc, rok. Celou válku.</p>
<p> A přitom byl život před ní tak krásný. A nejen její — také Friedrichův, otcův i matčin, Janinčin i Karlův, životy všech měly smysl a řád, odvíjely se pospolu, v jednotě, do budoucnosti, jejíž kontury Gerta přesně viděla. V zimě dvaačtyřicátého, kdy matka zmizela pod náhrobkem Schnirchů, se však už obraz budoucnosti rozpadal. Tu poslední z jistot udusal zástup na Boží tělo roku 1945. Ale tomu předcházela ještě řada událostí.
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>Část 1 Válkou s cejchem Schnirchů</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p> Janinka byla křehká, téměř průsvitná. Byla jako zlatoočko, které s čirými křídly tkanými ze zlatých nitek, pistáciovým tělíčkem a dlouhými, dlouhými tykadélky, jimiž šermovalo vstříc sklu okenní tabulky, ulpívalo v rohu parapetu, dokud je Gerta nevypustila do teplé červencové noci. Janinka byla křehká jako pápěří, vysoká drobná dívka s jemnými oblinami ňader, hubenýma nohama a závojem nepořádně ostříhaných, pod ramena splývajících plavých vlasů. Mlčela, když se s Gertou setkala poprvé, a nebylo to studem. Mlčela většinou, uzavřená do vnitřního světa plného exotických květin, barevných motýlů, cizokrajných zvířat a rostlin, které svými šlahouny splétaly ornamenty v arabesky nevídaných tvarů. Na okraj své vnitřní krajiny pouštěla Gertu i ostatní děti, nejraději však pana Kmentu, kterého prvního vždycky přizvala, aby nakouknul, vplížil se mezi listy pralesního porostu hustě osázeného květinami střapatých i oblých okvětních lístků. Jako by pana Kmentu vždycky zasáhla vůně linoucí se z hustě pomalované čtvrtky papíru, stál nad ním dlouho a s mírným úsměvem se procházel cestami jejích vnitřních krajin, naplněný mírem. Pak Janinku pohladil po plavých vlasech a k jejím tázavým modrým očím seslal tichou pochvalu, po níž sklopila štětinky kratičkých světlých řas a usmála se vstříc svému dílu. Pak se mohli podívat i ostatní, co se Janince podařilo vykouzlit tentokrát. Gerta stála hrdě za jejími zády a zářila, jako by to byla práce jejích rukou, jako by Janinčino i její bylo totéž. <emphasis>— Sehr gut, </emphasis>říkala.</p>
<p> A jako poslední se vracela z mumraje dětí ke svému stolku, aby dokreslila džbán s květinou nebo lidskou dlaň, jak měli tu hodinu uloženo. Janinčin výkres pak zářil mezi strohými kresbami uhlem jako drahokam, uchycený prádelními kolíčky na dlouhé šňůře natažené podél zdi, uprostřed, jako bystrozraký mezi slepými, květinová džungle mezi neumělými pahýly lidských paží, mezi pochroumanými tvary hranatých džbánků.</p>
<p> Vracely se pak s Janinkou podél zdí Jakobskirche, podél kostela jezuitů, parkem táhnoucím se od Künstlerhausu k rozcestí Pressburger Straße a podél prvních domů až k ulici Blatné. Gerta povídala a do rytmu kroků pohupovala plátěnou taškou s akvarelovými barvičkami a sadou štětců, Janinka ji následovala, vždy o malý kousek pozadu. Tolik předválečných let se spolu vracely stejnou cestou domů, a pak to všechno skončilo, pan Kmenta zmizel z jejich životů, a maminka tehdy říkala, že stejně už byl všemu konec, vždyť Gerta právě nastoupila na střední školu, a takovým už pan učitel Kmenta nemohl vyprávět o slavných umělcích, jako byl Michelangelo nebo Rembrandt, ani jim nemohl dávat úkoly z kresby.</p>
<p> Janinka by mohla ještě rok pana Kmentu navštěvovat, ale sekretářka školy do telefonu jen stroze oznámila, že letos se kurzy pana Kmenty neotvírají, ani nebudou, a že o jiném místě, kde by pan Kmenta svůj výtvarný kurz vedl, neví. Gerta tehdy smutně zavěsila sluchátko v kabince veřejné poštovní spojovatelny. Janince stály v očích slzy a kostnatá ručka se jí třásla. Seděly pak spolu na lavičce v parku, ruku v ruce, Janinka se sklopenou hlavou mlčela a pozorovala své temně modré střevíčky skrývající hubená chodidla, Gerta upírala oči do zlátnoucích keřových kaskád. Bylo babí léto roku 1939, a zmizení pana Kmenty a jejich výtvarného kurzu, který přece měly už od konce minulého školního roku zamluvený, možná předznamenávalo maminčina záhadná slova, která teď u nich doma padala tak často.</p>
<p> — Teď už bude všechno jinak a nikdo už nebude tak šťastný jako dřív, řekla Gerta a otočila se k Janince. Janinka v pravidelném rytmu nechávala paty střevíčků dopadat na hrot nožky lavice. S hlavou skloněnou kývla, jakože rozumí, a dál mlčela.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>II</strong></p>
<p> Válka byla dlouhá. Začala nenápadně, aniž by si Gerta všimla, a rozpínala se, až se nakonec vklínila do všech koutů jejich života. Zrušením kurzu pana Kmenty to začalo a pokračovalo plíživě až k nim, domů, přímo do jejich kuchyně, kde se otec nad novinami smál, když jim předčítal, jak z kavárny Esplanade hnali svlečeného Žida tak rychle, až si pod schody srazil vaz. Matka se tehdy rozplakala nad tak nedůstojným koncem lidského života. Neobešlo se to bez křiku, stejně jako když věnovala půllitr mléka paní Goldsteinové odvedle, protože nestihla nakoupit v hodinách určených Židům. Tehdy si Gerta myslela, že to jsou katastrofy jejich domácnosti, zemětřesení odehrávající se mezi zdmi jejich bytu, ohrožující poklid mezi rodiči. Modlila se pak ve svém pokoji, aby paní Goldsteinová nechodila za nimi, když bude zas potřebovat mléko, modlila se, aby se matka nenechala obměkčit malou Hanou s očima velikýma a tmavýma jako první puklé kaštany, kterou měla paní Goldsteinová v náručí. Nebo se modlila, aby už z města zmizeli lidé poposedávající na chodnících s bryčkami naloženými nábytkem, kteří v matčině tváři vždycky vyvolali smutek, stejně jako každé setkání s paní Kocurovou z vedlejšího domu, které se zastřelil jejich Jirka, prý protože nás zradili. Tehdy Gerta nechápala, proč otec poslal matku do ložnice, zatímco to zaraženému Friedrichovi, který přišel o spolužáka, vysvětloval. Jeho pochyby rozptýlil jediným slovem. Řekl: <emphasis>zbabělci. </emphasis>A Friedrich, otcova árijská pýcha, jejich Fridríšek, to pochopil, jako ostatně vždycky. Nic nemohlo stát mezi ním a otcem.</p>
<p> Tak válka postupně přicházela, zatímco se Gerta urputně snažila nevpustit měnící se věci do svého života. Kromě Janinky, které nabídla svůj vlastní pokoj, když ten její zabrali příbuzní vyhnaní z Frývaldova.</p>
<p> — Museli ujet před takovýma, jako jste vy, vysvětlovala tiše Janinka s očima sklopenýma a Gertinu nabídku odmítla a ani jí raději neřekla, jak se v té době u nich doma o nich, o Schnirchových, mluvilo. Gerta vrtěla nechápavě hlavou, nevěděla, koho tím myslí, ty, jako jsou oni. Ona byla přece vždycky jako Janinka. Chodila do kurzů kreslení, chystala se na střední školu a víc než obrázky Hitlera vyvěšené v oknech bytů a osvětlené chvějícími se plaménky svíček ji zajímala do tmy pokoje obnažená ňadra s drobnými, vysedlými dvorci bradavek. Zkrátka její vlastní život, který se s nástupem do nové školy stal tak zajímavým.</p>
<p> Každé říjnové ráno toho prvního válečného roku vstávala Gerta do temně modré tmy, kterou neprobleskovalo jediné světélko, zvědavá a těšící se na nový den. Okno, kterým při oblékání vyhlížela na Pressburger Straße, jí zprostředkovalo jen obraz černých stínů, hutnějších tam, kde blížící se světlo clonil stín mohutných platanů. Gerta u okna nikdy nestávala déle, než bylo nutné k ustrojení. Ke spěchu ji nutila představa matčina vlídného úsměvu při snídani, kterou předznamenával tlumený cinkot šálků a lžiček doléhající k ní z kuchyně.</p>
<p> Tiše za sebou zavřela dveře svého pokoje, prošla předsíní a vstoupila do jídelny, kde matka právě kladla na stůl chléb překrytý kostkovanou modrou utěrkou. Otec seděl za stolem a jako každé ráno se probíral včerejšími novinami. Nové si kupoval až cestou do práce v trafice pana Folia, která toho roku změnila majitele, jak se dozvěděli z vývěsního štítu, na kterém stálo <emphasis>Konrad Kinkel — Trafik.</emphasis></p>
<p> — Dobré ráno, pozdravila Gerta, matka nervózně mrkla po otci, pak se na ni usmála, pokývla a otec odpověděl: — <emphasis>Grüß Gott. </emphasis>Zpoza novin vzhlédl k matce, významně zatřepal jejich okrajem a znovu sklopil oči k řádkům. Gerta zkroutila ústa do krabatého úzkého srdíčka, poslala matce vzdušný polibek a zaseje roztáhla do širokého úsměvu. Milovala ji za to, jaká byla, obyčejná, vlídná, s obrovskou měkkou náručí a kulatými, silnými pažemi. Za všech okolností při ní, i za těch nových, kterým Gerta příliš nerozuměla. Na rozdíl od Fridríška, protože ten se už snad narodil vševědoucí. S vybroušeným <emphasis>Weltanschauung </emphasis>a s vizáží, jako by se otec rozdvojil. Nosil stejnou patku jako on, stejně přivíral oči, když se usmíval, a dělal to, co bylo správné, ještě před tím, než to otec vyslovil. Friedrich byl pravý Schnirch, a otec se na něj proto díval jinak, než se díval na Gertu. Protože s Gertou, s tou to bylo už od dětství jiné.</p>
<p> Mluvila sice stejně jako Friedrich německy i česky, <emphasis>Deutschland, Deutschland über alles </emphasis>na otcovo přání zazpívala tak, až si do rytmu podupával masivní botou, nad kterou šplhala vysoká bílá podkolenka, a k jeho radosti nosila dirndl i s kloboučkem se štětinkou, ale stejně v jeho očích nikdy neměla takovou cenu jako Friedrich, nevěděla proč. Dlouho zkoušela získat si ho, zaujmout ho, než se to v ní zlomilo. Než pochopila, že i kdyby se snažila sebevíc, nikdy nebude tak dokonalá jako on. V revoltě, která ji po tom poznání posedla, se snažila popřít všechno, co k nim vnášel otec, a o to silněji se přimkla k matce. Někdy tenkrát se i jejich domácnost začala rozdělovat — na českou a německou, a do té české patřila jen ona s matkou. Mezi Gertou a otcem pukla propast. Odložila zelený dirndl s lemem z červených květin a s ním i všechna otcova pravidla. Patřil mezi ně i zákaz mluvit česky, protože otec od jisté doby češtinu slyšel nerad.</p>
<p> Bylo to někdy na jaře 1939, kdy k nim měl doma dlouhou řeč a přikázal jim mluvit jen německy. Friedrich na to přistoupil hned a od té chvíle nepromluvil česky ani ve chvílích, kdy spolu bývali sami. Zato jí to připadalo absurdní.</p>
<p> — Mluv normálně, říkala nechápavě, když u nedělního oběda i matka servírovala s němčinou. Matka, která dřív mluvívala výhradně česky. Tak to nikdy nebývalo, Gerta se vzpírala. Ne že by se jí němčina příčila, naopak, měla ji ráda. Ostatně, byla pro ni přirozenou řečí, stejně jako čeština. Mluvila jí venku při hrách, na návštěvách, ve škole nebo i v kurzech podle toho, ke komu se obracela. Nezamýšlela se, jestli něco říct česky, když se bavila s kamarádkami, nebo jestli mluvit německy, když uviděla otce. Několikrát se na ni otec rozzlobil, když ji venku zaslechl mluvit česky, a nechal ji zavřenou v pokoji celé nedělní odpoledne. A několikrát se stalo, že zašel do ložnice a vrátil se s rákoskou, kterou jí napráskal, ani nehnul brvou. Byla to maminka, kdo jej při tom chytal za ruku a s pláčem prosil, ať jí uloží domácí vězení, a byla to ona, kdo ji z něj pak i vysvobodil teplou večeří. Servírovanou s němčinou.</p>
<p> S rozespalým <emphasis>Grüß Gott </emphasis>do jídelny vstoupil Friedrich. Za oknem, které vedlo do divoké zahrady vnitrobloku, byla stále stejná tma, i když Gerta už půl svého krajíce ujedla a otec odložil noviny a dopíjel šálek ranního čaje. Maminka Friedrichovi přistrčila tlustě namazaný krajíc se šnytlinkem a čaj a upozornila jej jako každé ráno, že vstal pozdě.</p>
<p> — <emphasis>Die Zeit wird knapp</emphasis>, abyste to stihly, děti.</p>
<p> Do syrového rána vycházeli všichni tři společně.</p>
<p> Otec je ještě na domovních schodech popoháněl svým <emphasis>los, los, </emphasis>ale ven už vykročili zároveň, s límci zdviženými a sepnutými dlaněmi u krku vstříc větru, který nemilosrdně, studeně foukal. Na rohu Pressburger Straße a Ponawkagasse se rozdělovali. Otec odcházel vzhůru parkem k Adolf-Hitler-Platz, Gerta s Friedrichem pokračovali k Horst-Wessel-Straße, kde sídlila Deutsche Handelsakademie.</p>
<p> To, že Gerta nastoupila na obchodní akademii, byla otcova volba. Kdyby záleželo na ní, šla by na malou, teprve před několika lety otevřenou školu s rozšířenou výukou výtvarných umění. Přála si v jednom ze studií malovat návrhy keramických mís a džbánů, které tam viděla v řadách podél oken během dne otevřených dveří, kam zašla s matkou. Nebo chtěla vyrábět marionety vil a vodníků, na které by šila šaty z látek, jejichž vzory jako by vypadly z Janinčiných kreseb. I takové dílny tam Gerta viděla. A pak takové, kde na podstavcích stály obrovské lidské figury z bílé a hnědé hmoty, vymodelované tak, jak pánbůh jejich předobraz stvořil, a pak takové, kde na malířských stojanech byly malby krajin, polí a lesů, malby lidí, kteří se lidem nepodobali, ani když se Gerta dívala podruhé a potřetí, smála se jejich hranatým tvarům a dvounosým obličejům, a byly tam i malby, které Gerta nemohla rozluštit a o kterých ani matka nevěděla, co by mohly představovat. Na tu návštěvu Gerta nikdy nezapomene, tolik ji uchvátilo množství a rozličnost umění, s nímž se tam setkala. A nikdy nezapomene na vůni, která tou školou prostupovala a která jí utkvěla v paměti na dlouhé roky, skrývající v sobě to největší dobrodružství, jaké si uměla představit.</p>
<p> To by byla její volba, ale otec se rozhodl přihlásit ji stejně jako Friedricha na německou obchodní akademii, protože doba byla komplikovaná a národ potřeboval zdatné úředníky, které by pak zase on mohl zaměstnat na úřadě Oberlandratu, kde pracoval.</p>
<p> A Gerta se nebránila. Být umělkyní byl přece stejně jen sen, který se podaří žít jen tomu, kdo je vyvolen, kdo cítí, že nemůže a neumí dělat nic jiného než být povolán k věcem vyšším. A to Gerta nebyla, protože byla dcerou Barbory Ručkové a Friedricha Schnircha ze Sterngasse a uměla prozatím jen trochu kreslit uhlem a pastelem, nějaké ruční práce, které ji naučila matka, a ve škole vynikala v počtech. Takový člověk se přece nestává slavným umělcem, říkala si v duchu, a v září 1939 nastoupila na německou Handelsakademie, a dobře udělala, protože uměleckou školu brzy zavřeli.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>III</strong></p>
<p> Hned na počátku toho prvního středoškolského roku ji otec přihlásil do Bund Deutscher Mádel, Svazu německých dívek. Nenadělala proti tomu nic. Byla tam, stejně jako ostatní dívky ze třídy, stejně jako Anne-Marie Judexová, dcera městského Regierungskommissara, o kterém se toho roku tolik mluvilo. Gerta se jí i ostatním vyhýbala a denně se schovávala v ateliéru výtvarného kurzu až do čtvrté, než na rohu Kotgasse mohla potkat Janinku, kterou přestali hlídat rodiče, oba totálně nasazení v kuličkárně v Líšni.</p>
<p> — Sluší ti to, řekla Janinka jednou, když Gerta přiběhla pozdě, v uniformě, — ale kdyby tě takhle viděli naši, tak bych se už s tebou asi nemohla vídat vůbec.</p>
<p> Otočily se směrem, kterým právě přiběhla, a vydaly se k první lavičce blízkého parku na Kolišti.</p>
<p> — Nacvičovali jsme, řekla rozpačitě Gerta a přejela si rukou po tmavé kravatě až dolů, ke klínu dlouhé tmavé sukně.</p>
<p> — Kdybych nemusela, tak to nenosím.</p>
<p> — No tak ale stejně tam jsi. Gerta šla mlčky.</p>
<p> — Chodím zas do výtvarného kurzu. Mají tam vlastní ateliér. Každý má rozvíjet to, k čemu má nadání, říkají. To říkal i pan Kmenta přece. Mohla bych se zeptat Frau Wirkt, jestli bys tam nemohla chodit taky.</p>
<p> Janinka zavrtěla hlavou:</p>
<p> — Mě tam nevezmou, když nejsem ve Svazu. A já do Svazu nemůžu, naši mi to nedovolí. A já vlastně nechci, ani nevím, co se tam dělá.</p>
<p> Gerta pokrčila rameny:</p>
<p> — No právě že to, co chceš. Já chodím do ateliéru, zpívat a na atletiku… já ti ani nevěděla, že to bude tak fajn. Kdyby mě tam nepřihlásil otec, víš, já se ze začátku bála, máma taky nechtěla, abych tam chodila… ale teď… prostě chodím do kurzů.</p>
<p> — Já nevím, hlesla tiše Janinka.</p>
<p> Pomalu došly k parku, přeběhly prázdnou silnici a zamířily k lavičce. Gerta myslela na obavy, které matka zpočátku měla. Když se otci chabě bránila, říkala, Gerta to slyšela, že jí tam vymyjí mozek. Takhle to říkala. Vymýt mozek, to bylo zvláštní, myslela si, když to zaslechla. Kdyby to řekl Friedrich, který měl plnou skříňku hororových rodokapsů, nedivila by se. Ale když to otci říkala matka? Otec se pak strašně rozčílil, poslal matku do ložnice a pak už bylo ticho. Gerta nevěděla, jak to dopadlo, ale do Svazu se měla hlásit hned druhý týden školy a udělala to. Na matčino přání, i když viděla, jak moc je jí to proti mysli.</p>
<p> Ale nakonec tam po vyučování odcházely všechny dívky, bylo to přirozené, a navíc, vždyť na tom nebylo nic špatného — chodit do výtvarného kurzu a čas od času nacvičovat německé písně a pochod v uniformě na programy různých <emphasis>Paráděn. </emphasis>Nebo bylo?</p>
<p> Gerta nevěděla a bylo jí z toho úzko. Někdy měla pocit, že mezi ně ani nepatří. Co by za to dala, aby byla normální! Normální německá holka, která je spokojenou členkou Bundu předhánějící se před očima vůdkyně, aby ukázala, jak skvělou reprezentantkou Svazuje. Z jejích spolužaček sršelo nadšení, třeba při těch závodech, co byly hned ze začátku, aby se ukázalo, co ve které vězí. Gerta se styděla, nehodila koulí ani oštěpem, skok daleký jí nešel a běhala pomalu. Nebyla sama, samozřejmě, která schytala škodolibé úsměšky těch lepších dívek. Byla by snad lepší, kdyby před sebou pořád neviděla matčin starostlivý obličej?</p>
<p> Ale pak si všimla, že není jediná. Časem ji uhodilo do očí, že není sama, kdo o přestávkách čmárá na prázdné čtvrtky papíru, čte pod lavicí knížku nebo dlouhé minuty vyhlíží oknem do ulice. Tak poprvé zapředla rozhovor s Karlem, a byli tak první, kdo porušili dosavadní úzkostlivý distanc mezi důstojnými mladými muži stydícími se až do morku kostí, skrytých pod slušivými školními obleky, a půvabnými dívkami ve stejnokroji, které však měly oči jen pro Anne-Marii a uši pro příběhy z vyšší společnosti, jež jim přinášela.</p>
<p> K lavičce, na které s Janinkou seděly, se od pískoviště přiblížila drobná dívenka. Přeběhla z trávníku na chodník, který jí skýtal vhodnější podklad pro kreslení křídou, jejíž silný, krátký kus držela v pěstičce. Přidřepla a začala na chodník kreslit číslice, které ve svém věku ještě ani neměla znát, a prozpěvovala si: — Pětka, šestka, sedmička, Hitlerova hlavička, Praha, Brno, Paříž, Hitler patří za mříž.</p>
<p> V Gertě hrklo. To se proboha nesmí, tohle říkat. Kdyby to někdo zaslechl!</p>
<p> — Neříkej to, křikla po ní vyděšená Gerta.</p>
<p> Děvče k ní zvedlo kulaté modré oči a překvapeně se zeptalo: — Proč?</p>
<p> Gerta se otočila na Janinku, která se zmateně dívala střídavě na ni a na dítě.</p>
<p> No protože se to nesmí. Za to bys mohla jít do vězení. Dítě se na ni dál dívalo.</p>
<p> — A tvoje maminka taky, když to budeš říkat.</p>
<p> Dívenka se zvedla, oprášila si kolena, do kterých měla vtisknuté drobné kamínky z chodníku, a odběhla zpátky k pískovišti a k ženám bavícím se na lavičce pod keřem.</p>
<p> Gerta s Janinkou se na sebe podívaly, raději se zvedly a vydaly přes křižovatku zpátky k Pressburger Straße.</p>
<p> — A co ti noví spolužáci, jaké to tam je? zeptala se Janinka pak.</p>
<p> — Nevím, zatím tam nikoho pořádně neznám, řekla Gerta lhostejně.</p>
<p> — Možná časem, odpověděla Janinka.</p>
<p> Možná, myslela si Gerta, ale byla to věc, se kterou se Janince nechtěla svěřovat. Její místo v Gertině životě stejně nikdo nemohl ohrozit, tak proč jí, kterou v létě nasadili na úklid v pojišťovně, protože do školy ji nepustili, přidávat starosti? Ještěže ji aspoň kvůli slabému srdci neposlali do Říše, jak se stalo jiným. Mohly tak spolu dál chodit na tajené odpolední procházky do parku nebo zábrdovickým nábřežím podél řeky ukryté za zadními fasádami honosných domů. Sedávaly u splavu, kam na ně dopadal stín Petersdomu a Špilberku a který přehlušil i zvuky nedaleké tramvaje, a divily se, jak na tu řeku mohli Brňané zapomenout a vystrnadit ji z dohledu promenád.</p>
<p> Pro takové chvilky tehdy žila Gerta a později také pro ty chvilky u okna, při kterých k ní začal zdvořile přicházet Karel. Kdo mohl tušit, že ji bude zanedlouho jeho pohled provázet i na odpoledních procházkách s Janinkou, večer v jejím pokoji, že se nebude moct dočkat rána? Samotnou ji překvapilo, že ho od té chvíle nemohla vyhnat z hlavy. Byl to jakýsi druh harmonie, pravidel a řádu, který z něj vyzařoval a který k němu vracel její myšlenky stále zpět. Kdo tehdy mohl tušit, že to bude právě on, kdo se k ní bude v kurzech tance tisknout tak, až jí látka sukně obepínající stehna zkrepovatí těsným dotykem? Že to bude on, kdo ji bude doprovázet domů a držet za ruku pod korunou platanů ještě dlouho poté, co zhasne světlo v pokoji jejích rodičů. Tenkrát netušila, že to bude právě on, kdo jí o několik let později řekne, že si ji vezme, až válka skončí a Němci ji prohrají, a že si ji vezme, i když se jmenuje Schnirch. Netušila, že se bude smát a namítat, že přece dobře ví, jaká ona je Němka. A netušila, že to bude na dlouhá léta poslední šťastný smích, který tak volně a svobodně vybublá zpoza jejích rtů. A že se v podobě vzpomínky na poslední šťastné chvilky rozklene nad celými následujícími léty.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IV</strong></p>
<p> Nic proti tomu neměla, proč taky, jedině si tím polepšila. Na tom, že kryje Anne-Marii a Friedricha, jí nepřipadalo nic nevhodného. Ona se věnovala svému, a jestli Friedrich svůj čas trávil v Hitlerjugend nebo kde, jí bylo jedno. Navíc u něj stoupla v ceně, a bylo to poprvé, kdy cítila, že jí Friedrich neopovrhuje. Že je jí dokonce vděčný. A stejně tak to zapůsobilo i na Gertiny spolužačky.</p>
<p> Netrvalo to dlouho, co Anne-Marie zjistila, že ten Jugendführer turnerů, co se tak blýskl s vlajkou v čele svého oddílu na přehlídce během návštěvy říšského protektora von Neuratha, je Gertin bratr. Schylovalo se ke konci listopadu, když se ke Gertě přitočila na toaletách a zeptala se na něj. Gerta se rozesmála jejímu lačnému pohledu, marně skrývanému za rouškou přátelského spiklenectví, to určitě, říkala si tenkrát v duchu a položila svého bratra Anne-Marii k nohám. Seznámila je jednoho pátečního odpoledne na stadionu, kde Friedrich cvičil se svým oddílem.</p>
<p> Tím se stal Gertinou vstupenkou do dívčího kolektivu, který ji do té doby nechával stranou. Ne že by jí to pomohlo cítit se konečně normálně, ne že by to zaplašilo její pochyby, které si nosila z domova do školy a ze školy zase domů, ale přece jen, stala se skoro jednou z nich. Anne-Marie si přisedla do její lavice a světe, div se, hodlala se stát její nejlepší kamarádkou. Gertu to těšilo, ale zároveň znervózněla, plná rozpaků. Připadala si vedle nijako ředkev vedle pole hyacintů, tak na ni těsná blízkost Anne-Marie působila. Každý večer ze svých šatů cítila opojně vonící sousedku a v duchu viděla jemná zápěstí chycená ve zlatých ocích náramků, s pečlivou manikúrou rudých nehtů. Chápala, že z ní byl Friedrich tak unesený Z noblesní Anne-Marie, vždy vkusně zahalené do tmavých šatů z látek, které na obyčejných pultech toho roku už dávno nebyly. Z dívky s plavými vlasy padajícími ve vzdušných vlnách na ramena, s úzkými černými linkami obočí, které se klenulo nad světlýma očima, a s plnými rty vždy pečlivě pokrytými nánosem krvavě rudé barvy. Anne-Marie mohla zdatně konkurovat Adině Mandlové, kdyby se ocitly na jednom místě, a možná by nad ní měla i navrch, nejen v kráse, ale i ve výřečnosti. S úplnou samozřejmostí vyprávěla o konexích papa Regierungskommissara, který pro ni denně po škole posílal vůz s řidičem, o večeřích s říšským protektorem nebo s policejním radou, o toaletách, které si na ně s mamá pořídily. Byla překrásný, živý důkaz světa nadlidí. Na dívky ve třídě působila jako magnet, v okamžiku se stala jejich arbitrem, každá se aspoň chvíli chtěla hřát v lesku její pozornosti. A s Friedrichem to nebylo jinak. Propadl jí hned.</p>
<p> Těžko říct, co od toho čekal, on, syn úředníka z Oberlandratu, ale to už nebyla Gertina starost. Možná si sám sebe představoval jako germánského boha, jak taky koneckonců při tom pochodu turnerů vypadal, jako vyvoleného, který si nemusí nic odpírat. Možná že zavětřil, jak se hýbnout výš, k mnohem závažnějším úkolům a postům mimo administrativní kariéru nebo wehrmacht, i když i na ten se přesvědčeně těšil. Gertě to bylo jedno.</p>
<p> Žila si ve svém poklidu, a kdyby nezačaly ty spory u nich doma a kdyby nepotkala Anne-Marii, tak blízký důkaz, že Říše existuje, možná by zůstala slepá a hluchá, ukrytá s Janinkou v zákoutích Svitavy, až do posledního dne osvobození, v němž by rabující sousedy v doprovodu rudoarmějců přivítala netušící, že ona je na straně vinných. A poražených. Jenže potkala Anne-Marii Judexovou, od níž byl už jen krok k Oskaru Judexovi a rudým praporům s křížem na bílém poli, které vlály po obou stranách balkonu Neues Rathaus.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>V</strong></p>
<p> Oskar Judex to věděl. Čekal na to celý předvečer vyhlášení protektorátu, aby pak o třetí ranní, neprodleně po obdržení telefonického rozkazu, obsadil s gardou ordnerů úřad městské správy na Nové radnici a prohlásil se vrchním komisařem města, zatímco jeho kolega z vedení nsdap Karl Schwabe obsadil policejní ředitelství na Palackého a pod ochranou 5. armádní skupiny generála Lišta převzal úřad policejního prezidenta. Ráno 15. března 1939 se tak Brňané, aniž by co tušili, probudili do jiného města. Stejně jako chudák doktor Rudolf Spazier, starosta prvorepublikového Brna, který ráno, kdy pravidelně přicházel do úřadu, před dveřmi své kanceláře zjistil, že jej do ní uvedou dva ozbrojení ordneři. Usazen do polstrovaného křesla naproti svému místu, v němž se povýšeně rozvaloval o sedm let mladší Judex s módní štětičkou knírku v kulaté masité tváři, se dozvěděl, že v ten den byla rozpuštěna rada i zastupitelstvo, kterému se zakazuje se scházet, úřadovny zabrali spolehliví zaměstnanci s členstvím v nsdap, a on, Spazier, ať se odebere na nucenou dovolenou, než bude oficiálně na post správce města jmenován Oskar Judex.</p>
<p> — A pokud jste dnes ještě neposlouchal rozhlas, dovoluji si vám oznámit, že Československo je minulostí, neboť se stalo součástí Třetí říše jako protektorát Böhmen und Mähren. Přijímám vaši gratulaci. <emphasis>Heil Hitler!</emphasis></p>
<p> Dva ordneři Spazierovi poklepali na rameno a vyvedli ho před budovu. Odešel do českého Besedního domu, kde se během dne scházeli další představitelé města zbavení úřadů, a když se konečně vzpamatoval, rozhodl se odmítnout uznat Judexe starostou a vrátil se na radnici, kam pravidelně docházel ještě týden. Po týdnu ho však nechal Judex pro výstrahu odvést na Palackého, kde si budovu ředitelství přebíralo gestapo v podobě nejméně stovky oficírů v černých uniformách ss, přeložených sem z Vídně a Stuttgartu. Nikdo v té chvíli neměl čas zabývat se osudem bývalého starosty, Brno si převlékalo kabát, přeobsazovalo budovy, na nárožích se rozvěšovaly tabulky s výzvami ke klidu a pořádku a s výstrahami před pokusy stavět se proti chodu věcí. Silnice byly přesměrovány a automobily zmatečně jezdily v protilehlých pruzích, po pravé straně. V následujících týdnech to stálo život mnoha chodců, jenom v Brně.</p>
<p> Ale řád je řád. A také Spazier věděl, co je to řád, a jako starý vlastenec znalý řádu neuznal odnětí funkce bez potvrzení rady a zastupitelstva, navíc od někoho, kdo se do funkce dosadil sám. Nakonec však byl i. září 1939 s první vlnou zatykačích akcí vyvlečen ještě před svítáním z postele, odvezen do kasemat vězení na Špilberku a odtud do koncentračního tábora v Dachau a poté do Buchenwaldu. A Judex měl pokoj.</p>
<p> Už v prvních dnech po obsazení Judex oficiálně přijal post Regierungskommissara i gratulace od samotného Adolfa</p>
<p> Hitlera, který městem projížděl a uvolil se ukázat svému lidu na balkoně Nové Radnice, Neues Rathaus, odkud hřměl svůj nezapomenutelný projev nad skandujícím davem brněnských Němců, nadšených, že jsou zpět, <emphasis>Heim im Reich.</emphasis></p>
<p> Anne-Marie s matkou a sourozenci se tehdy ze sálu za balkonem dívala na záda velkého Vůdce i svého otce, který vedle něj hrdě postával čelem k městu, jež jim od té chvíle patřilo. Hitler se potom galantně uklonil její kráse i kráse její mamá, pogratuloval otci Judexovi, tentokrát ne ke skvěle provedenému zajištění Brna, ale ke krásné rodině, která bude jistě pilířem Říše, a odjel do Vídně.</p>
<p> Judex, posílen důvěrou Nejvyššího, se dal s chutí do práce. Chtěl v dějinách rodného města zanechat otisk. Nesmazatelný. Nechal prorazit zbytek nedokončené Ringstraße v úseku od Horst-Wessel-Straße, Husovy ulice, a Stadthofplatz dolů k nádraží, a vytvořil tak celou okružní třídu, kterou české zastupitelstvo léta plánovalo, ale nebylo s to zrealizovat. Judexovi a nové městské radě se hodila, hlavně proto, aby mohly být <emphasis>Marschparaden </emphasis>jich, nacionálních socialistů, konány v ještě slavnostnějším duchu okruhem kolem celého města. Do Französische Straße nechal vsadit tramvajovou linku spojující centrum města s Černými Poli, a jinou linku zavedl až do Líšně, pokračoval dlážděním všech podpetrovských silnic a rozvrhem nových staveb a úpravou těch starých až do června roku 1941, kdy vstoupil v platnost zákaz stavby všech nevojenských objektů. Napříč jeho plány a ke škodě města, říkal si a konal dál. Z Brna se mělo stát centrum protektorátní vzdělanosti, město kultury, které by jednoho dne mohlo zastínit i nedalekou Vídeň. Navštívit Brno a Vídeň, mělo se zanedlouho říkat. Brněnský Deutsches Haus, katedrálu i hrad, přednášet na univerzitě, preludovat v sálech Německého divadla na Wagner-Platz. Takové byly Judexovy cíle, a aby na jejich uskutečnění měl klid, nechal zavřít tři stovky veřejných činitelů, kulturních i politických, a připravil tak první velkolepou práci brněnskému gestapu. To se po zavření českých vysokých škol rozložilo ve dvou budovách Kounicových a Sušilových kolejí, odkud vycházeli zmatení studenti s nedozabalenými svršky, tedy přesněji ta jejich část, kterou tam rovnou nezatkli, neinternovali a netransportovali do Dachau, v pravý čas, aby se mohla německá vysoká škola rozšířit a potížistka česká típnout. A jako by to nestačilo, zabralo gestapo i celou novou budovu Právnické fakulty na špici Eichhorner Straße, Veveří, kde se pak jejich shromáždění konala čelem k místu, kde před válkou visel obrovský Procházkův obraz s výjevem Prométhea přinášejícího lidstvu oheň, teď srolovaný a českými vlastenci ukrytý ve sklepě. A k té stěně mířily špičky křečovitě vypnutých paží vztyčovaných s hřmotným pozdravem <emphasis>Heil Hitler! </emphasis>tak přesvědčeně, jako by zdravily Hitlera samého, Hitlera-Prométhea, Hitlera-hrdinu, který jim přinesl oheň.</p>
<p> Ale kdeže by to Gerta v té chvíli, kdy doma oznamovala, že její novou spolužačkou je i Anne-Marie Judexová, věděla. Matka s polekaným pomrkáváním dál pokračovala v práci nad deskou kuchyňského stolu, kde jí Gerta pomáhala medem slepovat drobné šátečky božích milostí k Friedrichovým narozeninám. Friedrich jen pokrčil rameny a otec se zamumláním <emphasis>sehr gut </emphasis>a spokojeným <emphasis>dobře to vede, Regierungskommissar, </emphasis>významně pozvedl oblouky obočí a dál se věnoval svému. Co pak zasáhlo jejich domácnost, byla jen ta vůně francouzského parfému Anne-Marie, kterou bylo cítit nejen z Gertiných, ale i z Friedrichových šatů.</p>
<p> Teprve o několik let později proměnil Judex Brno ve válečné město přesně šlapající pod taktovkou teroru, ve kterém bylo cítit pach strachem zpocených kuchyňských odbojářů a sabotérů, ale zároveň také pach dobře vydělaných peněz ve zbrojovkách a fabrikách zásobujících wehrmacht. Nejen za to mu jedni nemohli přijít na jméno, jiní si ho pochvalovali, na tom Gertě nepřipadalo nic divného. Tak to bylo přece vždycky, že některým se něco líbilo a jiným zas ne. A nakonec, říká se přece, že to byla jeho, Judexova, zásluha, že město z války vyvázlo tak lehce. Že neskončilo jako Frankfurt nebo Drážďany.</p>
<p> Jako centrum protektorátního průmyslu na tom mohlo být mnohem hůř. Zbrojovky, gumárny, strojní továrny, prádelny, všechny v širokém prstenci kolem vnitřního města, si mohly lehce přivodit zkázu, které by neuniklo ani historické jádro, kdyby v poslední chvíli, kdy fronta už stála jen několik kilometrů jižně pod Brnem, nevyjednal Judex zrušení pevnostního statutu města. Opevňovací práce byly zastaveny, město bylo prohlášeno za otevřené a Rudá armáda do něj vtekla širokými příjezdovými silnicemi, které na svou pěst bránil jen místní Volkssturm.</p>
<p> Oba, Regierungskommissar Oskar Judex i zemský viceprezident Karl Schwabe, už v té chvíli uzavírali evakuační vlnu uprchlíků, s auty naloženými brněnskými insigniemi a cennostmi, dokonce i s Rubensovou <emphasis>Hlavou Medúzy, </emphasis>kterou si Judex nechal vyexpedovat z výstavních sálů obrazárny zemského muzea a která po celou válku visela zabavená v jeho radniční kanceláři. Prchali směrem k Jihlavě. Judex ujížděl v těsném závěsu za automobilem naloženým osobními věcmi, kde se na sedadle vedle řidiče v kožešinovém kabátě ze stříbrné lišky choulila korpulentní rodička rasově čisté krve, plavá Gabrielle Judexová, za ní Anne-Marie, její sestra Eugenie a nejmladší Otto-Adolf. Mohl za sebou nechat město zrýt drškou zem, <emphasis>mit der Schnauze den Boden graben, </emphasis>jak s oblibou říkal v jiných kontextech, ostatně se štábem SS na Špilberku, s vojáky wehrmachtu a ozbrojenými silami Volkssturmu bylo v ulicích Brna německé obrany pořád dost na to, aby střet s rudoarmějci město zničil. Mohl ho nechat utopit ve vlnách vody z moravského moře, Brněnské přehrady, ale rozkaz k vyhození hrází přehrady nad městem na rozdíl od Hauptmannführera SS Römera, do jehož pravomoci to také spadalo, nevydal. Opustil ho a nechal ho bez zášti za zničenou kariéru svému osudu, který v té chvíli nevypadal nijak tragicky. Snad si myslel, že se sem ještě vrátí, že se vývoj na frontě zvrtne a Hitlerova tajná zbraň vyplaví armády Spojenců z jižních cípů protektorátu, na které se už mermomocí dobývali. Zas tak moc se nemýlil. Zbývalo mu necelých pět dní, než ho poznají v Jihlavě, zadrží a předají brněnskému lidovému soudu, který jej 2. prosince 1946 odsoudí na doživotí. Bude mít štěstí. To Schwabeho pověsí už v září 1946, jen několik hodin po vášnivém soudu. S vyhřezlým jazykem a očima lezoucíma z důlků se pokálí úplně stejně jako ti, které nechal likvidovat na třech sestersky se tulících šibenicích na sportovním dvorku v Kounicových kolejích. Ale největší štěstí bude mít jejich třetí kumpán, se kterým strávili nejednu noc v kasinu za kasematy Špilberku. Šéf brněnského gestapa Hugo Römer nechá v ten poslední den za porušení obrany města v týle fronty na medlánecké střelnici popravit čtrnáct českých civilistů a mezitím si jako Judex a Schwabe nepozorovaně sbalí kufry a na vlastní triko zmizí z města a zůstane nepotrestán, protože nenalezen. To všechno se Oskar Judex dozví až dlouho po svém odsouzení, kdy bude moct celých osm let přemýšlet nad tím, jak skončili všichni jeho <emphasis>Kameraden, </emphasis>on, a jak jeho rodina, které nezbude nic než pro americké pásmo vydané zdravotní osvědčení, několik svršků, co budou mít na sobě, a ruský drápek v lůně Anne-Marie, protože mužik z Kavkazu, který se s frontou provalil až sem, na</p>
<p> Českomoravskou vysočinu, se neptal. A po těch osmi letech ve vězení na Cejlu, jen několik metrů od nového domova Gerty a Barbory Schnirchových, zemře 11. září 1953 s pocitem zneuznaného muže zvyklého na přízeň bohů, kteří na jeho straně stáli celý život, na ruské frontě za první světové války i později těch pět let na Sibiři, které málem nepřežil, i doma v Brně, a jen na tom pitomém konci, doslova v posledních minutách, kdy stačilo tak málo, aby vyjel z noční Jihlavy dál do amerického pásma a zmizel v davu, ho opustili.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VI</strong></p>
<p> Ještě to neprokoukla, ještě v ní žije kus dítěte. S jakými starostmi přichází domů, s čím si láme hlavu, musela se tomu kolikrát od srdce smát. Snažila se oddálit Gertin střet s realitou, jak jen to šlo. Sbírala Friedrichovy noviny, jakmile je odkládal na stůl, žádala ho, aby s Fridríškem poslouchal rozhlas jen v jejich pokoji, ne před Gertou. Pro Friedricha to byla samozřejmost zasvětit do politiky jejich syna, nikoliv Gertu, protože ženy a dívky, ty podle něj do politiky stejně nepatřily. Tak Gerta nemusela být svědkem katastrofy, která se šířila jejich zemí. A za to mu byla Barbora vděčná. I když to nedělal z lásky k jejich dceři, ale z povýšenosti. Ženy mají své místo jinde, jak přece věděla.</p>
<p> Nebýval vždycky takový. Když si ho brala, byl něžný, milý a velmi, velmi galantní. Ji, Barboru Ručkovou, dceru sedláka, nikdy nenapadlo zaměňovat mužské a ženské role, dobře věděla, kdo má jaké úkoly. Bylo pro ni tedy překvapením, když se ji Friedrich snažil se vším pomáhat, doprovázel ji na nákupy, sdílel s ní dokonce i mužská témata, ptával se jí na její názory na politickou situaci a po příchodu z práce se od ní vzdaloval jen zřídka. To bylo na začátku dvacátých let. Když mu porodila Fridríška a později Gertu, to už byl rok pětadvacet, nosil ji na rukou. Teprve mnohem později začala zjišťovat, že to, co vypadalo jako neobvyklá péče, kterou ji manžel zahrnoval, byla spíš snaha mít ji zcela pod kontrolou. Uvědomila si, že se pomalu, a s dětmi pak rychleji (ale kdo by si toho všiml, když bylo kolem nich pořád tolik práce?), dostala do izolace, v níž se stýkala jen s ním a s několika sousedy z jejich domu. Nedbala na to, měla přece milujícího a pozorného muže. Tak kdy se to vlastně začalo měnit? Krůček po krůčku až s poslechem těch Hitlerových uřvaných proslovů v rozhlase. Od začátku je neměla ráda, nedokázala v klidu vystát tu jeho kadenci, poryvy hysterických výkřiků, euforii a o chvíli později zase temné výhrůžky. Brněly ji z něj uši a bolela hlava. Ale Friedrich, ten byl po poslechu jeho řečí jako proměněný. Tehdy to asi začalo. Do té chvíle snášel na rodinnou zahrádku, od které se na krok nehnul, a pak ji najednou oplotil a zastřešil, všechny do ní vsadil jak do vězení, a sám se obrátil k zahradě lidstva, kterou mu v rozhlase sliboval ten hysteriózní panák. Čím víc se tehdy Friedrich angažoval, tím strměji rostl. Nejen kariérně, ale i osobně. Chodil vzpřímeně a důstojně, dnes si už ani nemůže vybavit, jak uvolněný byl kdysi, když na plovárně hrávali volejbal. Je to vůbec týž člověk? Ten, který k ní dnes, o dvacet let později, umí mluvit jen v rozkazech, a to i za zavřenými dveřmi ložnice? Kdepak, nenapadlo by ji se proti němu vzpírat, ji ne. Ona mu vděčí za dvě krásné děti, spořádanou domácnost, blahobyt. Vděčí mu za své postavení, o kterém se jí tenkrát, po příchodu do Brna, než se jí ujal, ani nesnilo. Nenapadlo by ji se mu vzpírat, ani co se týče jejího češství, které jí předhazoval dennodenně. Ji by to nenapadlo, ale Gertu ano. Však je to tak přirozené, proč by se ho nemohla Gerta ptát, proč jí zakazuje mluvit česky? Učili je to tak přece oba, ji i Fridríška. Přecházejí z jazyka do jazyka, jako by se nechumelilo, stejně jako dobrá polovina dětí, se kterými se znají. Copak každý Brňák není i trochu Vídeňák? Kdopak tady v Brně alespoň nerozuměl oběma jazykům? Všichni. On na ně mluvil německy, ona česky. Až do té zatracené války, která ho tak změnila. A změnila i ji. Cítila se vedle něj jako služka, jako trpěná přítěž domácnosti, ostuda rodu Schnirch. Fridríška se mu podařilo vyrvat jí z náruče, ani mu to moc práce nedalo. Kdy se to vlastně stalo, že ho ztratila? Svého chlapečka, který se jí motal v sukních a žadonil o polibek? Kdy se poprvé stalo, že se na ni její hoch podíval studeně jako na českou služebnou? Možná už tehdy, ještě před tím, než nastoupil na obchodní školu, tehdy, když se začal poprvé navečer vracet ze setkání Hitlerjugend. Jak mu to pak slušelo jako turnérovi, který pomotal hlavu i mladé Judexové. Několikrát její auto řízené řidičem v uniformě zastavilo u nich před domem, vyskákali všichni tři, Gerta, které si nikdo nevšímal a která hned zaběhla do dveří domu, mladá Judexová a Fridríšek, který jí galantně líbal ruku. Viděla to z okna, ale neřekla nic, když jim chystala na stůl oběd. Jsou to ještě děti, říkala si v duchu, brzy je to přejde. Nepřešlo. Zmínila se o tom Friedrichovi. Jako by ho polil studenou vodou. Riskovat kariéru kvůli románku jeho syna s dcerou Regierungskommissara, který pro ni má nachystanou jinou třídu nápadníků, se mu nechtělo.</p>
<p> — To musí skončit, řekl jednou nekompromisně, jakmile složil po večeři ubrousek na stůl.</p>
<p> Ve Fridríškovi by se tehdy krve nedořezal. Pohlédl na ztuhlou a překvapenou Gertu a pak na ni, na vlastní matku, jako na špeha a zrádce. Tehdy ho ztratila nadobro.</p>
<p> Ale Gerta zůstala její. Ona sama se rozhodla češtinu nezahodit, kdepak by ji k tomu chtěla ona, Barbora, nutit. To Gerta sama, protože se jí to líbilo, protože tak mluvili ve</p>
<p> škole a protože tak mluvila ta její Janinka, která spíš nemluví. Rozhodla se sama a všechny Friedrichovy zákazy dětsky roztržitě pouštěla z hlavy, kolikrát se stalo, že ji přivedl uplakanou domů, když ji na rohu ulice zaslechl s děvčaty výskat česky. Snažila se přesvědčit ho, že je zbytečné zatěžovat Gertu, ale nepovolil. Jejich domácnost ovládl výsměch a urážky všeho českého. Co Čech, to lokaj, národ srabů, co se klidně prodají. Beze cti. Díval se jí, své ženě, přitom do očí a ona se nezmohla na nic. Ani když se stávalo, že ji v noci vykázal z ložnice. Neřekla nic a přenesla si peřinu na kanape v kuchyni. Dlouho se pak dívala do stropu a nemohla usnout. Přemýšlela, kam se vytratila něha, se kterou se k sobě celé noci vinuli. Kam zmizely ty laskavé, pozorné dotyky, kterými si bral její tělo. Zbyla rozmrzelá, tvrdá gesta, jimiž si ji krátce podržel a pak, jako by se styděl za svou slabost, se odsunul na nejzazší okraj postele a obrácen k ní zády mlčel. Barbora nevěděla. Věděla jen, že nesmí plakat, protože i tiché stkaní by ho rozzuřilo tak, že by ji zase vykázal do kuchyně.</p>
<p> O té bolesti na prsou, která přišla znenadání ke konci listopadu, nikomu neřekla. O slabošství, lenosti a lžitalentu Čechů si toho vyslechla dost, navíc nechtěla polekat Gertu. Vracela se v ty dny ze školy jiná, jakoby dospělejší. Však má na to věk, říkala si Barbora, a prohlížela si svoji dceru, která se rychle proměnila z dítěte v mladou ženu. Že by se zamilovala? dívala se na ni pátravě.</p>
<p> Kdo to mohl tušit, že tak rychle zeslábne? Ona, poslední dítě moutnického sedláka a dcery starousedlé rakouské rodiny ze záhumení, kteří jí dali do vínku tuhý kořínek. A přece to na ni přišlo.</p>
<p> Ale možná to nebylo jen tou bolestí, co se jí usídlila na prsou. Bylo to i tím, že touha žít z ní vyprchala jako vzduch z pouťového balónku. Věděla, že by se měla přemoct, že by měla vstát a že by měla chtít žít. Ale pro co vlastně? Pro co, kromě Gerty, kterou měla vedle sebe, oddanou, bdící, vinoucí se k jejímu horkému, zpocenému tělu. Tak u sebe měla všechno, co potřebovala, a mimo to jen jedinou touhu — spát a netrápit se přemítáním o přítomnosti, ani myšlenkami na budoucnost.</p>
<p> Nikdy se své holčičce nebude moct dost omluvit za to, že ji tu nechala samotnou, že jí vzala dospívání a svrhla ji do života. Nikdy se jí nebude moct dostatečně omluvit. Ale dál už to prostě nešlo.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VII</strong></p>
<p> Stalo se to několik měsíců po matčině pohřbu. Jako by její smrt přivolala zkázu celé rodině. Vypadl klín, kterým byli všichni pevně přitaženi k domovu. Rozprchli se a jejich bytem zavládlo ticho. Z rodiny zbylo jen cílené míjení se v prázdných pokojích a útržky papírků s příkazy, které jí začal psávat otec. A vedle nich se jednoho odpoledne objevil příkaz k narukování.</p>
<p> Nejdřív matka, říkala si, a teď Friedrich. Fridríšek, který měl připravenou úplně jinou budoucnost. Fridríšek, zlatý hřebec rodiny, otcova pýcha, chlouba jeho germánské krve. Jugendführer Hitlerjugend, vlajkonoš, nejkrásnější z brněnských turnerů. Do té chvíle, do 23. března 1943, kdy se měl přihlásit k obraně Říše v Německém domě na Adolf-Hitler-Platz.</p>
<p> Pro otce to byla hrozná rána. I jeho Friedrich, kterému připravoval kariéru, pinožil se, aby pojistil vyšší korýtko své krvi, všechno zbytečně, i jeho Friedrich měl jít na frontu. Ďas ví, že už tam měl být dávno, říkala si Gerta, když toho odpoledne, po návratu ze školy, strkala Friedrichův povolávací rozkaz za sklo kredence.</p>
<p> O několik dní později viděla otcovu čelist pevně staženou a vytrčenou dopředu, v touze mužně a v souladu s občanskou povinností hrdě čelit té katastrofě. Totiž poctě. — To je tvoje povinnost, chlapče, cedil skrze zaťaté zuby v den, kdy se s Friedrichem loučili.</p>
<p> Gerta přemýšlela, jak to, že se až do té doby otcovo leštění správných klik nemíjelo účinkem. Co se stalo, že dvacetiletý Friedrich, dosud nepostradatelný úředníček, byl najednou povolán na frontu? Copak všichni stuttgartští i vídeňští esesmani, kolem kterých na Schwabeho příkaz otec tancoval, se už v černopolských vilkách spokojeně zabydleli? Nikomu nic nechybělo a nikdo nic nepostrádal? Nebo se v tom svezl někdo, komu otec vyfoukl kýžený byt po vysídlencích, nebo snad nechal vystěhovat nesprávné rodiny? Gerta věděla, jak otec s Friedrichem svého postu na úřadě užívali. Začínal čtvrtý rok války, a to už jí bylo jasné, za co měli stále dostatek potravinových lístků, cukru i masa. Jestli si oba za večerů, kdy ji nechtěli pouštět k rozhovorům v kuchyni, mysleli, že je Gerta hluchá nebo že ničemu nerozumí, tak se spletli. Ty jejich sítě, po kterých přehazovali, koho kam se jim zlíbilo, přerozdělovali byty ještě nevysídlených rodin a handlovali s jejich majetkem, ty znala stejně dobře jako oni. Kšeftaři s lidmi, mrchožrouti, říkala jim v duchu, když slyšela tu nenasytnou naléhavost, se kterou kupčili s lidmi, kteří kolem nich ještě stále chodili ve dne po ulici, do stejného koloniálu, do stejného biografu. Ale od chvíle, co povolali Friedricha, byl otec na svoje manýry sám. Gerta necítila ani stín lítosti. Objevila v sobě naopak škodolibou radost. Jak on na matku, tak Bůh na něj, říkala si v duchu.</p>
<p> Dívala se pak za nimi oknem, když třiadvacátého března odcházeli, otec se synem, otec s bratrem, a neuronila jedinou slzu. Jí, Gerty, se to netýkalo. Týkalo by se jí to, kdyby místo jejich zad pozorovala Karlova záda. Nebo Janinčina, kdyby ji bývali poslali do Říše. Všechno ostatní zelo v prázdnotě. I otázka, kdy skončí válka, kterou slýchala ze všech stran. A v čí prospěch skončí, když se Hitler vydal do Ruska. Gertě to běželo kolem uší, lhostejná předtím a lhostejná i potom, po matčině smrti. A lhostejná i napříště, když věděla, že má ve válce bratra. O něj se nebála. Jediné, čeho se bála, byla samota, která ji měla obklopit a uzamknout uprostřed bytu, ji samotnou s otcem. S jeho pedantickými zvyky, strohými příkazy a řádem.</p>
<p> Stála tenkrát uprostřed války, jejíž konec byl v nedohlednu, u okna, vyhlížela do březnového dopoledne, čtyři měsíce po matčině pohřbu, teprve několik okamžiků bez bratra. V té chvíli netušila, jak výrazně se jejich domácnost v krátké době promění. Kdyby jí v tom okamžiku někdo tvrdil, že ji otec donutí zapojit se do Winterhilfe, vysmála by se mu. Ji, Gertu Schnirch, věrnou odkazu Barbory Ručkové, by ale v té chvíli ani ve snu nenapadlo nepřeberné množství věcí.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VIII</strong></p>
<p> Do Svazu německých dívek přestala chodit už několik týdnů po tom, co Friedrich odešel. Nedalo se to vydržet. Ten tíživý pocit hrdinství, o který nestála. O ten stál Friedrich. Anne-Marie byla nesnesitelná. Kupodivu na rozdíl od jejich Führerin, která se chápala řeči jen v obecném jménu blaha Říše, a to v intermezzech, která jí laskavě uvolnila Anne-Marie. Bylo to směšné a Gerta už toho měla dost.</p>
<p> Papá Oskar Judex nechal na přání dcerky na zeď klubu pořídit obrovskou mapu Evropy s přišpendlenými posuvnými praporky frontové linie a s německými vlaječkami v místech hlavních evropských měst, která už patřila Říši.</p>
<p> Každý týden ji chodil aktualizovat ordner, který Anne-Marii s řidičem doprovázel cestou na akademii. Na mapě se uctívaly Friedrichovy kroky, které ukazovátkem dramaticky demonstrovala Anne-Marie se slzami v očích, špičkou přitom kroužila nad Volyní, odkud začaly přicházet jeho dopisy.</p>
<p> Brzy se to stalo skoro módou mít někoho na frontě. Anne-Marie se obklopila aurou Gertina bratra, bojovníka za jejich budoucnost, brala Gertu trpitelsky kolem ramen a skláněla k ní hlavu v žalu, který by věrohodněji nepředvedla ani ta Mandlová. A přitom v <emphasis>Brünner Tagblatt </emphasis>vycházely čas od času fotografie, na nichž byl u příležitosti slavností Regierungskommissar obklopen rodinou, kde po Anne-Mariině boku nikdy nechyběl nějaký pohledný vysoký důstojník ss.</p>
<p> Gerta nestála o citace z dopisů bratra a příbuzných ostatních dívek, nechtělo se jí dělat fanklub nordickým hrdinům ani se hecovat nadšením nad každým posunutím rudého praporku na mapě. Utíkala namísto schůzek v klubu Svazu do výtvarného ateliéru. Ani vymlouvat se nemusela, otec už dávno ztratil počáteční elán kontrolovat její proněmecké aktivity. Někdy se zeptal a Gerta mu odpověděla, že s děvčaty byly v ateliéru, což byla čas od času, kdy se schůzka Svazu konala během výtvarných prací, pravda. A hovor pak rychle svedla k mapě v klubu, na níž si ukazovaly, kde je zrovna Friedrich, a otci to stačilo, protože jej zavalila vlna pýchy a obav, s nimiž si vystačil na zbytek krátké doby, kterou s Gertou strávil.</p>
<p> Gerta se v těch dnech mnohem radši než čemukoliv jinému věnovala pálené hlíně, její struktuře, pružné jak plastelína, mokrým rukám, mezi prsty si nechala klouzat hmotu, která pomalu teplala intenzitou jejího dotyku. Tvárnější a tvárnější, až ze sebe nechala vydobýt podobu, nejprve jednoduchou, podle modelů, které jim dala Frau Wirkt ke kopírování, pak složitější, a nakonec bustu, v níž podobu matky ne a ne zachytit. Je možné, že by už zapomněla?</p>
<p> Když se někdy sešly v ateliéru všechny, i s Führerin, nemohla se Gerta soustředit. Přehazovala si hlínu z ruky do ruky, roztahovala ji a smačkávala a poslouchala fantastické vize budoucnosti Říše. Dívky se v té době předháněly v opěvování národa, bujaře, když se jmenovala další města, přes která prošla linie fronty dál do Ruska, a vzrušeně, když se barevné praporky na mapě posouvaly zpátky na západ. Tam nebo zpátky, bylo to jako hra, která je strhávala, dohadovaly se nad Hitlerovou taktikou, kterou jim s důvěrou ve Vůdcovu genialitu a tajuplné prostředky, jimiž disponuje, vštěpovali doma, a vymýšlely nejrůznější scénáře.</p>
<p> — Děvčata, poslouchejte… ticho, poslouchejte, já to vím.</p>
<p> — Zapojili se do toho všichni <emphasis>Volksdeutschen… </emphasis>to nemůže dopadnout jinak, do měsíce máme Moskvu!</p>
<p> Nebo:</p>
<p> — <emphasis>Endsieg </emphasis>je na spadnutí, v Moskvě už to máme jisté a Vůdce je posílá na Stalingrad!</p>
<p> Nebo:</p>
<p> — Slyšela jsem, že u toho Charkova to byla obrovská lest, že nejdřív ustoupili, pak že se zase vrátili a udeřili na stalinovce s novou silou, až ztratili milión mužů! Milión! To je přece <emphasis>gigantischer Aufschlags.</emphasis></p>
<p> Ale také:</p>
<p> — Věděly jste, že se chtěl Goebbels nechat s Magdou rozvést? Kvůli Lídě Baarové… no jistě, tak vážné, ano.</p>
<p> Nebo:</p>
<p> — Věděly jste, že prý na Kavkaze jsou kmeny Židů, kteří zabijí a pijí krev každého prvorozeného dítěte?</p>
<p> A bylo těch historek čím dál víc a byly neuvěřitelné, fantastické, a na jejich konci stálo vždycky jasné vítězství, <emphasis>aber trotzdem, am Ende steht der Siegl </emphasis>říkaly dívky. A asi jen Gerta se divila, když se červené praporky posunovaly zpět na západ, dívky se se spikleneckým nadšením upínaly k jinému bodu na mapě a ševelily o matení nepřítele, o tom, že teď se aspoň ví, že se wehrmacht osvědčil, že to není ústup, ale jen přeskupení z útoku do obrany, jak říkal Goebbels, a rozebíraly plány další, stoprocentně úspěšné taktiky. Třeštily, byly stále přesvědčenější, jejich slovník se proměnil, z osvobození německého lidu a vytvoření <emphasis>Lebensraumu </emphasis>pro rasově čistý <emphasis>Volksgemeinschaft </emphasis>se stal boj proti židobolševismu a zamezení násilnému <emphasis>Entdeutschung, </emphasis>z <emphasis>Wunderwqffen, </emphasis>zázračných zbraní, které měly zachránit uzurpovaný německý lid mimo Říši, se staly <emphasis>Vergeltungswqffen, </emphasis>zbraně odplaty, z <emphasis>Blitzkrieg </emphasis>se stala <emphasis>Totalkrieg. </emphasis>Míra vzrušení se stupňovala.</p>
<p> Zato otec chodil domů méně a méně, někdy opilý, možná proto, že Friedrich už téměř nepsal, a pokud napsal, tak mnohem stručněji a jeho řádky se týkaly jen ústupů a boje</p>
<p> 0 jediné město kdesi na Volyni.</p>
<p> Byl v tom hrozný, hrozný zmatek, kola války se roztáčela, nabírala na rychlosti a zanedlouho se točila ostošest, pro Gertu nepochopitelně, jakoby na všechny strany, ale nevyhnutelně, nadskakovala na cestě velkých událostí, Moskva, Charkov, tam a zpět a zase kupředu, Stalingrad, ofenzíva v Ardenách, Normandie, zpět a zase vpřed, kola se točila, kdesi daleko, v jiných státech, na cizích územích, ale praskající osy, odletující šrouby se ztrhanými závity bylo slyšet až sem, do Brna na Sterngasse.</p>
<p> A nevyznala se v tom o to víc, že stejné napětí a radost, jakou prožívaly dívky ze Svazu z Handelsakademie, měl i Karel. Radost, o které jí celá odpoledne vyprávěl, radost rozlitou do dní, v nichž se jejich i jeho nadšení překrývalo, ačkoliv stál na druhé straně barikády.</p>
<p> — Stálý nový zdraví, přál jí ve dveřích jejich domu na Nový rok a potutelně se usmíval, když se ho ptala, co je to za nesmysl.</p>
<p> — No přece Stalinovi zdraví, ne, kroutil hlavou nad jejím nechápavým výrazem. To nesnášela. Vypadal v těch chvílích jako otec v dobách, kdy jí vštěpoval správný <emphasis>Weltanschauung. </emphasis>Najednou vykřikoval podobná hesla a v posledních lednových dnech čtyřiačtyřicátého se proměnil úplně. Hýřil optimismem, trávil s ní mnohem méně času, měl najednou plné ruce práce, o které s Gertou nemluvil, a pak už s ním nemohla mluvit ona, všechno se to hromadilo, narůstalo, bobtnalo, a pak se to všechno zvrtlo a Karel zmizel, možná proto, že měl být totálně nasazený, ale mnohem spíše kvůli ní, kola se točila, vířila, metala štěrk a prach, až jednoho dne, zanedlouho, praskla.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IX</strong></p>
<p> Bylo to v době, kdy už ve vzduchu visela katastrofa, neúspěch viditelný nejen na shrbeném otci, ale i na lidech na ulici, v jejich tvářích. Gerta podél nich šlapala jako stroj, neschopná vybočit z řádu, který ji donesl až do sběren Německého domu, kde jí na krk pověsili pokladničku a poslali s Ulrikou do ulic. Tak jimi kráčela a pozorovala, jak se stíny únorového podvečera rozlily ze zákoutí do prostoru ulic a obloha zesinala tak náhle, že se s pohledem stále upřeným na vázání zimních bot zarazila. Vzhlédla, když Ulrika vykřikla, chytila ji za rukáv a prudce strhla z okraje chodníku. Po rameni jí sklouzla ruka, manžeta opatřená okrasným knoflíkem se s praskáním odpojila, knoflík cinkl o dlaždici pískem posypaného chodníku, ale to už ji Ulrika v běhu vlekla pryč, co nejrychleji k Redutě a živějšímu Cejlu. Tuhé podrážky bot dopadaly na zem a se skřípotem podkluzovaly v rozstřikující se břečce. Ulrika Gertu nepouštěla, druhou rukou si na prsou pevně držela chrastící skříňku a uháněla dál, dál, až ji Gerta musela zastavit, že už nemůže.</p>
<p> — <emphasis>Das war sicher ein Jude… sicher. </emphasis>Mutti říkala, abychom si dávaly pozor, můžou být všude a jsou jak psi, za kus žvance prý dokážou přepadat i malé holky. Jsi v pořádku? vyrážela mezi výdechy.</p>
<p> — Jsem.</p>
<p> Ulrika shlédla na kasičku zavěšenou kolem krku.</p>
<p> — Jak jsi mohla být tak nevšímavá? Kams to koukala?</p>
<p> — Kdy?</p>
<p> — No teď, u té brány.</p>
<p> — Nevím. Asi jsem přemýšlela. Nevšimla jsem si.</p>
<p> — Jestli já jsem si to nemyslela, že by zrovna tam mohl někdo být… já ti to nějak vycítila. Ještě že to tak mám, ten šestý smysl, víš. Už když jsme se k té bráně blížily, takjsem si říkala, to je ten dvůr s tou skládkou, tam by se klidně mohl někdo schovávat. A vidíš, byl tam. Musíme to jít hned nahlásit. Po Cejlu půjde určitě hlídka, pojď.</p>
<p> Gerta se neochotně hýbla dopředu. Srdce jí ještě bušilo a dech se teprve pomalu uklidňoval. Krok za krokem následovala Ulriku a oči měla zase sklopené, sledovala míjení svých bot. Jako by si to nemyslela, že je hloupost jít do takových uliček, kde lidé ani neotvírají, natož aby dávali. Zvonily celé odpoledne, klepaly a dobývaly se do bytů. A mohly být rády, že jim otevřeli aspoň domovníci. Kolik tak asi vybraly? Sedm marek? Osm?</p>
<p> Ulriku za to doma určitě pokárají. Nebo nedejbože ještě nebude chtít dnes skončit a rozhodne se dohnat své zisky z předchozích dnů. Gertu brněly prsty na rukou i na nohou a zdálo se jí, že jí kolena vržou mrazem, přestože je měla zabalená v silných punčochách. Chtěla by jít do Německého domu odevzdat, co vybraly, a pak se vrátit domů. Od rána si vlastně nepřála nic jiného než jít domů. Ale co dělat, když v Deutsches Haus bude čekat otec a ostatní a budou přepočítávat a vyzvídat, kdo dal a kdo se na které adrese choval nevlídně. Gerta bude mlčet a Ulrika s tvářemi rozpálenými mrazem nebo pozorností výběrčích šestáků se bude pýřit a povídat a přidá k dobru, co se snad ani nestalo. Dnes si to Gerta jistě vyslechne v podobě násilného přepadení a úniku sotva o vlásek. Gerta by Ulriku nejraději nakopla. Tou svou těžkou botou se silnou podrážkou, staženou režnými tkaničkami, které něco vydrží. Kupovala jí je ještě matka, prý aby Gertu donesly na konec války.</p>
<p> Jenže na to, aby kopla, byla Gerta moc unavená. Byla ospalá a cítila se tupá a prázdná. Jako ovce, kývala hlavou, dělala, co jí poručili, a chtěla mít od všeho pokoj. Proto otci nedalo moc práce nahnat ji do Winterhilfe, bože, jak se za to žebrání styděla! Ale donutily ji k tomu otcovy nadávky a někdy i slzy, když večer přebral. Pronásledoval ji pak z pokoje do pokoje, chvíli plný pokory a lítosti, ve které se před ní plazil, až ji málem dojal, a náhle plný neovladatelné zloby, až měla strach, že jí něco udělá. — Přidej, Gerta, dohoníme hlídku!</p>
<p> Z Ulriky by měl Gertin otec jistě radost. To byla pravá Árijka. Plavá a dobře stavěná, a hlavně to nadšení, co z ní zářilo. Jakže to říkali? Že je aktivní a angažovaná. Většinou to byla ona, kdo přinášel do společné kasičky Winterhilfe nejvíc. Ulrika Köhnerová, jejíž tatínek seděl ve správním výboru Zbrojovky a maminka byla předsedkyní brněnského Frauenschaftu. Ulrika, která nikdy nemluvila o tom, že se na začátku války přestěhovali do vily po panu Rosenkrausovi v Černých Polích, jak Gertě řekl Karel. S povýšeným úsměvem uměla lidem zastupovat cestu a nestyděla se ani vyhrožovat:</p>
<p> — Dáte, nebo můj otec… Nebo: — Dáte, přece chcete vítězství našich vojáků! Nebo nechcete? A jak se jmenujete?</p>
<p> Gerta jen stála a sledovala špičky svých bot. Bála se lidem podívat do očí a bála se, že i když se nepodívá, ozve se nad její ofinou něčí známý hlas, který se zeptá: — Gertičko, a jakpak ty se máš? Není ti zima? Nebo: — Gertičko, jak nás i ty můžeš takhle drát z kůže!</p>
<p> Gerta nevěděla, co by dělala, kdyby potkala třeba pana Kmentu. Nebo Janinčinu maminku. Ulrika by jistě šla s napřaženou kasičkou zrovna k nim, a kdyby nedali, vytáhla by ten svůj notes a psala by si třeba značku auta nebo bicyklu, nebo popis, nebo cokoliv, podle čeho je ani nemuseli poznat, ale taky mohli. Copak nebyla Gerta spolupachatel? Byla. Vybírala na zimní pomoc německým vojákům, aby vyhráli válku, ale bylo jí to jedno. Chtěla jediné, aby už válka skončila. Nepřála nic špatného Friedrichovi, ale zároveň chtěla, aby tihle všichni jako on a její otec už konečně zmlkli. Aby mohla zase chodit s Janinkou do výtvarných kurzů pana Kmenty, mohla se vídat s Karlem a mohla jít studovat vysokou školu. Česky nebo německy, to jí bylo jedno. Chtěla klid, pro sebe i pro ostatní, hlavně pro Janinku, která měla zákaz se s ní scházet, s holkou Němců, jako byli ti, kteří v Reichu zavřeli a zavraždili jejího strýce z Frývaldova, po kterém Janinčina teta musela splácet dluhy. Dluh za vazbu 1,50 marky za den, za soudní výlohy 20 marek, za popravu stětím 300 marek, za očištění nože od krve 5 marek, za odnesení hlavy 5 marek, za zpopelnění a pohřeb 100 marek, všechno jí to prý na účtenku rozepsali a vypočítali splátkový kalendář, tetě, která dostávala plat sedm marek týdně, za které na černém trhu nekoupila ani hrnek sádla. Když to Janinka Gertě povídala, plakala, za strýce, kterého zabili jen proto, že byl komunista, říkala, za udřené rodiče i za sebe, utahaná po celých dnech uklízení v pojišťovně. Gerta ji objímala a přála si, aby to už všechno skončilo, aby Němci, kteří přinášejí tolik neštěstí, už konečně co nejrychleji prohráli.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>X</strong></p>
<p> Toho rána Gerta dospávala, co v noci, během níž otec v opilosti zase běsnil, nestihla. Zatemněnými okny neprobleskoval ani paprsek, byt se topil ve tmě. Probudil ji táhlý, těžký zvuk. Doširoka otevřela oči a zaposlouchala se do toho podivného zvuku. Neustával. Zněl, jako by se v mracích obracely hromy těsně před bouřkou, ale byl pravidelný. Temný a dunící a zesiloval. A pak jej přeťal jiný zvuk, který vznikl a zase zmizel v jediném okamžiku, v němž nabyl a pozbyl na intenzitě, a pak další. Za okny hřmělo a všechno to muselo být strašlivě blízko. Gerta vyskočila z postele, rukou zašátrala po nočním stolku a shodila připravenou baterku na zem. Svezla se na všechny čtyři, šátrala pod postelí po chladné zemi, až baterku konečně nahmatala. Napřáhla ji před sebe a v kuželu světla našla kliku kuchyňských dveří. Rozeběhla se k nim, otevřela a rozsvítila. Kuchyně vystoupila z temných tvarů, ale nic jiného se nezměnilo. Hluk přelétávajících letadel neztichl, byl tu stále, dokonce vzrostl. Dveře otcova pokoje byly zavřené. Ať si tam třeba chcípne, pomyslela si, a místo toho, aby se šla podívat, jestli tam vůbec je, se otočila a vyběhla předsíní na chodbu. V noční košili vběhla do chladného, vlhkého prostoru, bosá a jen tak nalehko, a vpadla do zmatku vystrašených lidí, kteří se hnali z vyšších pater. Někteří v rukou svírali předměty, někdo připravené tašky, domem se ozýval křik a dětské naříkání. Z vyššího patra slyšela vyděšený pláč stařenky Novotné. Musela se sunout pomalu, nemohla na nohy a už dlouho ani nevycházela z bytu, Gerta doufala, že jí někdo pomůže. Ona sama totiž musela dolů, za každou cenu pryč.</p>
<p> — <emphasis>Schnell, schnell, </emphasis>nálety, zakřičel někdo zdola, možná domovník.</p>
<p> Vyděšeně se sunula ke schodům, kamenná podlaha ji studila do chodidel. Najednou ji obestřela vlna dunivého zvuku a zeď, které se jednou dlaní dotýkala, se pod jejími prsty roztřásla. Gerta se k ní těsně přimkla a její vibrace provázené táhlým hřměním motorů, ten nekonečný zvuk, cítila v celém těle. Ozvala se rána a Gerta se rozběhla ze schodů. Pak jí podklouzla noha, upadla a zůstala ležet na zemi s ústy a očima plnýma omítky, která jí zasypala hlavu. Než se stačila postavit, otřásl se celý dům ještě jednou, tentokrát to muselo být někde velmi, velmi blízko. Gerta se s rukou chránící břicho zvedla a schodištěm plným prachu, kusů cihel a popadaných štuků se rozběhla dolů, k domovním dveřím. Chtěla jimi vyběhnout ven, ale zakopla o tělo, které se choulilo u posledního schodu, před ohybem schodiště ke sklepu. Vykřikla, když ji někdo stahoval za nohu, kopala kolem sebe, a vtom přišla další rána. Schoulila se k mužské postavě a zabořila hlavu do hrudi obalené teplým vlněným svetrem. Hřmot trval nekonečné vteřiny, během nich na ni kdosi křičel, hlas vycházel z hrudi, o kterou byla opřená, ale neslyšela, nemohla, hlavu měla stočenou ve vlastních pažích, a i kdyby neměla, chodbou hučel zvuk letadel, výbuchů, tříštěného skla a padajících cihel.</p>
<p> Domovník ji chytil kolem pasu a postavil dřív, než dokázala zmobilizovat končetiny. Paži jí obtočil kolem pasu a se supěním ji táhl dolů do suterénu. Gerta ho kopla, mířila přece ven, ven z toho baráku, který ji co nevidět pohřbí, který se na ni sesype, který to přece nevydrží.</p>
<p> — Do krytu, uslyšela těsně u svého ucha.</p>
<p> Přestala se zmítat. Když otevíral dveře, dunění zase přicházelo. Cítila chlad na nohou, bedrech i na břichu, noční košili měla vyhrnutou k podpaží, jak se domovníkovi snažila vykroutit. Dunění nabývalo na intenzitě, sílilo, blížilo se a Gerta věděla, že je neodvrátí, že přijde a že se jí zase zastaví srdce a zježí všechny chloupky na těle, že se jí bude chtít zvracet, protože takhle zní smrt. Vysmekla se vlněným pažím, košile jí sjela k bokům, a vběhla do krytu, po schodech níž, až ke skupině lidí choulících se na prkenných lavicích podél betonových zdí za svitu mihotavé, bledé žárovky, která o chvíli později nadobro zhasla.</p>
<p> Nikdo nepočítal, kolik uplynulo času. Gerta zůstávala s hlavou skloněnou mezi stehny, schoulená u nohou obyvatel domu, na které vyzbylo místo na lavicích. Možná už bylo ticho dlouho. Nikdo se neodvažoval promluvit, ani děti se neozývaly. Panovalo dusné, tíživé ticho, a pak, v jediném, prudkém okamžiku, si uvědomila, že to ticho už slyší. Jako by se probudila, jako by obživla mávnutím proutku, o kterém jí kdysi vyprávěla matka. Mávneš a máš, co sis vždycky přála. Gerta si vždycky přála mávnout a nechat si splnit nekonečně mnoho přání, byla pyšná, jak na ten kouzelný proutek vyzrála. Teď kdosi mávnul takovým proutkem a Gertě se vrátily smysly. Ticho. Tma.</p>
<p> S hlavou na kolenou cítila pach své moči, která se jí rozlila po stehnech a studila. Dýchala ten čpavý vzduch spolu s vůní svého obnaženého pohlaví a s tím smíšeným živočišným pachem do sebe vsávala poznání, že žije, znovu a znovu, dýchala hluboce a šťastně, už se ani nebála zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe. Neviděla nic. Obklopovala ji tma, ale ne ta mrtvolná, strašlivá, ale tma, v níž do zářivých barev rozkvétalo šoupání nohou, posmrkávání, stísněné dechy lidí, pak i vzdech a pak se rozbrečelo dítě a začalo řvát šíleným, strašlivým hlasem, který vyplnil malý prostor kamenné kobky. Gerta nebyla tělem, byla jen hrudí, těžkým, kamenným hrudním košem, z něhož pomalu, pomalu vystupoval první vzlyk, málem jí roztrhl hrdlo, jak těžce se dral ven přes seschlé mandle, vpadlý jazyk a zaťaté zuby. Vyhřezl z tmavé díry úst jak hadí hlava, za kterou se už lehce sunulo dlouhé, tlusté a oblé hadí tělo, vzlyky z ní plynuly najednou hladce, v pravidelné kadenci mezi slzami a trhanými nádechy. Celý sklep zněl lidskými projevy úlevy, prvními slovy, výkřiky, objímáním a zase křikem — ticho, ticho, co když to ještě neskončilo!</p>
<p> Gerta měla pocit, že to skončilo. Kdyby ne, zbláznila by se. Muselo to skončit!</p>
<p> Někdo přes ni zakopl, pak kdosi další, lidé vstávali, šlapali po ní. Zapřela se rukama o kolena někoho vedle, ta už sebou také třásla, připravená vzpřímit se, a zkoušela se postavit. Kolena jako by jí zatuhla v semknuté pozici, byla skrčenec, svaly i klouby jí vypověděly službu. Kdosi ji chytil v podpaží a pomohl se napřímit. Pak někdo otevřel dveře.</p>
<p> Do kobky vnikl slabý proužek světla. Ani na chodbě, která se před nimi otevírala, nebylo světla dost. Ve vzduchu se vznášel dým a prach ze zdiva napadaného pod schody. Dveře se o ně zaklínily a nešly otevřít dokořán. Vyvalenými domovními dveřmi, k nimž ti zdola vzhlíželi jako k zázraku, proniklo dovnitř polední srpnové světlo.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XI</strong></p>
<p> Pomalu stoupal zástup postav za domovníkem, který jako první vyšel až ke dveřím a vyhlédl na ulici. Pak rychle odvrátil tvář a shlédl ke krytu a opakovaným mácháním ruky zval všechny dál, vzhůru.</p>
<p> — No tak, lidi, nahoru, <emphasis>schnell, </emphasis>je po všem, a vyběhl na ulici, po níž bezcílně pobíhalo několik zmatených, odraných lidí. Po několika krocích se zastavil, prudce se obrátil a vběhl zpět do domu, jako by jen odskočil přesvědčit se, že i tam je vzduch, který se dá dýchat.</p>
<p> — Je po všem! rozléhalo se kolem Gerty, která stoupala v chumlu po schodech.</p>
<p> — Je konec, přežili jsme to.</p>
<p> — <emphasis>Wir sind am Leben, Gott sei Dank.</emphasis></p>
<p> I Gerta děkovala. Pomalu s ostatními vyšla před dům, kde většina z nich zůstala stát. Vzrušení z přestálé události jim svázalo nohy. Pak se z domu za nimi ozval křik. Stařenka Novotná do krytu nedošla, nepomohli jí. Gerta se neotočila a neběžela se podívat jako některé z žen, ani nešla nahoru, aby zkontrolovala, jestli ve zdech jejich bytu není díra nebo jestli jim zůstal nějaký nábytek. Napadlo ji něco jiného. Jestli to přežila Janinka.</p>
<p> Rychle vykročila podél domů, z nichž opadala omítka a vysypalo se sklo, kolem někoho, kdo nestačil včas zaběhnout do dveří a zůstal zasažený spadenými cihlami ležet na zemi v koláči krve, který se mu rozpínal pod hlavou. Fascinovaně na ten obraz hleděla, neschopná odtrhnout oči. Pak do ní vrazil muž s lopatou, který běžel opačným směrem, k čelní straně náměstí. Ohlédla se za ním. Dům, v němž žila Anička Horáková a kam matka pravidelně chodila s potravinovými lístky s velkým vytištěným <emphasis>D, </emphasis>už nestál. Sesedlá patra s okousanými plochami celých zdí trčících neurčitě vzhůru zaplavila spolu s hromadami sutě, cihel a pásu schodiště silnici na Pressburger Straße. Vyhřezlé vnitřnosti činžáku se rozlily po asfaltu ulice a v dlouhých žilnatých pásech odplývaly do ztracena až k platanům uprostřed náměstí. Všem, kteří tu stáli, se otevřel neobvyklý pohled na vrcholy domů v paralelně probíhající ulici, Cejlu. Gerta se na novou podobu známého místa nemohla vynadívat. Upírala zrak skrz clonu prachu, která se nad troskami vznášela, a pokoušela se představit si jejich původní výšku. Bylo tu najednou víc světla. Víc místa. Náměstí se nadechlo novým prostorem, stejně jako platany, které teď svými větvemi korunovaly čistou modř nebes, když se Gerta podívala vzhůru.</p>
<p> — Hergot, pomož mně! křikl k jejímu rameni nějaký muž. Blížil se k ní s rukama za zády, v nichž držel dva oje vozíků. Aniž by na ni počkal, minul ji a mířil dál, k sutinám. Sledovala ho až k reji lidí, kteří stáli nebo pobíhali kolem trosek, pokřikovali a ukazovali, sbíhali se a rozbíhali, jen aby se hora otevřela a vydala, co v ní zbylo. Nějaké živé. Nebo mrtvé. Nebo zbylé živé, kteří dole čekali, až si někdo nahoře všimne, že jejich domov zmizel pod nánosem suti. Gertě se sevřela hruď při představě, že ti dole ani nevědí, jestli je už konec, nebo jestli ta hrůza ještě pokračuje. Že nevědí, jestli zůstanou pohřbení uprostřed trosek, nebo jestli se na ně dostane dřív, než vydýchají všechen vzduch. Jestli se na ně vůbec dostane.</p>
<p> Ta představa rozpohybovala její končetiny, Gerta se rozběhla. Vpravo, po směru Pressburger Straße, dál, rovně, tam, kde bydlela Janinka. Co když Janinka někde dole čeká a přemýšlí, jestli ji někdo bude hledat?</p>
<p> Gerta běžela a snažila se pohledem zachytit celou délku ulice, dům, ve kterém Janinka bydlela, nebyl daleko. Za chvíli by mohla vidět jeho roh, kdyby aspoň ten stál, strašně by se jí ulevilo. Neviděla nic, nedalo se. Prach se stále snášel a znemožňoval výhled, celá ulice jej byla plná. A kouře z domu, který míjela, jehož tíha se složila do prostoru dvora za ním. Před něj jeho obyvatelé právě vynášeli řadu těl, ještě je nikdo ani nepřikryl.</p>
<p> Když doběhla k rohu Schöllergasse, zatajil se jí dech. Obrysy, které viděla z dálky stěnou kouře a prachu, nabyly na konturách. Zmizel rohový dům s trafikou Konráda Kinkela, přelila se přes něj vlna, která vyvrátila přední stranu domu přes celou křižovatku, až k ústí Pressburger Straße, ke Gertiným nohám. Nestály ani další dva domy vedle, ze Schöllergasse se stal trychtýř, jehož nálevka přetékala sutinami. Z druhé strany se ozývalo bezmocné kvílení sirény požárního auta.</p>
<p> Gerta upřeně pozorovala dům, v němž žila Janinka. Stál vedle zříceného nároží, bez boční stěny, jako svlečený. Stál. Jenže v něm neměli kryt, kam by se mohli Hornovi schovat. Kryt měli ti vedle. Vydala se přímo do trosek. Skrčila se v kolenou a opatrně začala šplhat vzhůru. Překračovala rozvalené kusy, cihly, trámy a rozbité tašky ze střechy, rozmetané kusy nábytku a domácích předmětů, všechno to bylo nakupené na sobě do výše prvního patra, kterým horizont domu končil. Nad ním se tyčily jen propadlé, kymácející se části stěn. Cítila ostré hroty kamenů drásající měkkou, nenavyklou kůži chodidel, drť, na níž podklouzávala. Pomáhala si rukama, zapírala se o výčnělky. Pak jí někdo zastoupil cestu koleny, objevila se přímo před jejím skloněným obličejem. Pokusila se vzpřímit, ale zavrávorala, a kdyby ji kdosi nechytil v podpaží, určitě by se sesunula zpátky po zádech.</p>
<p> — Dál nechoď, ještě se to tam sype, řekl jí a tvrdým pohybem ji nasměroval zpátky.</p>
<p> — Nechte mě! Počkejte!</p>
<p> — Tam teď nemůžeš, ještě to není podepřené, sype se to, říkám.</p>
<p> — Někde tam může být Janinka.</p>
<p> — Jestli tam je, tak ji najdeme. Počkej dole.</p>
<p> — Já pomůžu.</p>
<p> — Ty si radši sežeň něco na sebe. Běž zpátky, řekl znovu nesmlouvavě a postrčil ji dolů a zároveň ještě přidržel, aby nespadla. Odvrátila tedy hlavu ke směru, kam jí natočil tělo, a protože stála špatně zapřená, sklouzla na zadek a sjela kousek po sunoucím se štěrku. Ušpiněná noční košile se jí zase svezla k pasu. Rychle si ji stáhla přes holý podbřišek a schovala vyklenuté břicho. Vyděšeně se rozhlédla, jestli ji někdo neviděl, pak vrávoravě vstala a pomalu se vydala níž a vpřed. Cestují křížili jiní lidé, jejich pokřiky se o sebe vzájemně tříštily, tam nebo zpátky, posuň nebo hoď, vezmi nebo pusť, ohlušoval ji ten ryk, stále stejný zvuk sirény, občasné výkřiky. Pak něco bouchlo. Ozvala se ohlušující rána, která Gertu přibila do dřepu, k hromadě suti. Ucítila ránu do ramene a hlavu jí zasypala suť. Pak bylo ticho. Odvážila se vzhlédnout skoro hned. Kolem ní leželi lidé posypaní popílkem a štěrkem, stejně jako ona sama. Kroutili hlavami, aby z nich setřásli nános prachu, někteří se už zdvihali na kolena, jiní se obraceli na zadek a začali se spouštět dolů. Mužský hlas shora zakřičel: — Bouchl plyn! Všichni se zase dali do pohybu.</p>
<p> Gerta se hrabala dolů. Rameno ji tupě tlačilo, ale mohla jím hýbat a pohyb nebolel, asi ji zasáhl kámen nebo kus dřeva. Víc ji bolela rozdrásaná chodidla. Pak pod trámem, o který se chtěla zapřít, uviděla špičku nohy. Trčela ven, zahliněná, špinavá, s vykloubeným palcem. Noha, jako by někdo dole dělal stojku.</p>
<p> Gerta ztuhla. Tak velké chodidlo Janinka neměla, tak velké chodidlo mohl mít jen otec. Vztáhla k němu ruku a dotkla se jej. Bylo měkké a teplé. Opravdu lidské. Zakřičela. Otočila se doprava a doleva a stále křičela, hledala pohledem lidi, zodpovědné, ty, kteří by věděli, co v troskách dělat, na rozdíl od ní. Zprava i zdola se k ní někdo rozpohyboval. V okamžiku se kolem ní semkli nějací muži a svými rameny ji vytlačili z úzkého kroužku.</p>
<p> — Pozor, bokem! křikl na ni jeden z nich. Gerta se drala zpět do chumlu nad chodidlem, sáhla mezi cihly pod trám, nahmátla jen hrst štěrku, vytáhla ji a hodila za sebe, mezi mužskými lýtky se snažila odstraňovat nánosy kolem nálezu.</p>
<p> — Tomu už nepomůžeš, křikl zase někdo jiný, — jdi dolů! Gerta se nepohnula, překvapeně zírala na jejich pracující</p>
<p> těla. Jednomu podklouzla noha a černou holinkou sklouzl až těsně ke Gertě.</p>
<p> — Hergot… vypadni dolů, neslyšelas? Tady zavazíš, tady nepomůžeš!</p>
<p> — Kdo je to? Musím vědět, kdo to je, řekla plačtivě Gerta a nehýbala se.</p>
<p> — To zjistíš i dole!</p>
<p> Zpod trámu a chodidla s částí holeně se uvolnila drobná lavina kamení, která odkryla i část druhé nohy. Jeden z mužů za ni vzal a zacloumal. Zpod sutě se sklátil pahýl už bez kolena. Gertě se udělalo špatně, odvrátila obličej a rozběhla se dolů, oběma rukama se chytila za břicho, spadla a sjela níž až na pevnou silnici Pressburger Straße, kde se teprve zastavila.</p>
<p> Na chodníku kolem nejbližších domů seděli lidé, opření o fasádu. Někteří s hlavou skloněnou, někteří s prosebnými gesty k lidem, kteří kolem nich ve shonu procházeli. Od Koliště sem přicházeli lidé s nosítky a odnášeli zraněné. Za sebou nechávali mrtvé. Kolem nich se srocovali lidé, mnohé z nich Gerta znala od vidění, i některé z těch, nad kterými se skláněli. Zprava i zleva zaznívaly výkřiky, padala jména, některá z nich Gerta znala.</p>
<p> — Janinka Hornová! zakřičela.</p>
<p> Nikdo se nehlásil, ozvěnou jí byla jen další jména.</p>
<p> — Janinka Hornová!</p>
<p> Paní vedle ní zakroutila hlavou, Gerta se rozběhla ke druhé straně ulice, kde o dům seděli opření další zranění. Šla rychle podél nich a zkoumala jejich obličeje.</p>
<p> — Janinka Hornová! Hlas se jí zlomil. Měla strašný strach, že volá zbytečně. Postupovala dál, až ke křižovatce s Ponawkagasse, kde se hluk rozmělnil. Čím dál byla od centra katastrofy, tím byl pohyb lidí úspornější, nekřižovali si cesty zmateným pobíháním, oproti křiku a reji na troskách už tam panoval kromě sténání raněných klid a soustředěná práce nosičů a zdravotníků. Tady by Gerta Janinku už nepřehlédla. Otočila se a vydala zpátky do středu Pressburger Straße, zpět k domu Hornových. Kráčela pomalu. Zkřížila ruce a držela se za ramena. Opatrně našlapovala na bolavá rozedřená chodidla, nohy se jí třásly v kolenou.</p>
<p> Pak zahlédla něco zvláštního. Drobnou hlavičku s plavými splývavými kadeřemi, která se chvílemi vyhoupla nad rovinu ostatních hlav na sutinách. Přidala do kroku, proplétala se mezi lidmi, jejichž množství se blíž k troskám zase zvýšilo, vyběhla na chodník a překračovala nohy zraněných. Pak ji uviděla. Drobnou postavu poskakující na úpatí sutin, nahoru a dolů, několik krůčků vzhůru, krok sun krok vlevo, krok sun krok vpravo, několik seskoků níže. Pohybovala se ve zvláštním tanci, při kterém si přidržovala dlouhou špinavou sukni špičkami prstů, a házela hlavou od ramene k rameni. Bezpochyby tančila v rytmu jakési vnitřní hudby. Gerta zůstala užasle stát.</p>
<p> Janinka se zrovna otočila a se sklopenýma očima a mírným úsměvem na tváři seskakovala několik pravidelných krůčků níž. Pak si přidřepla, vstala a chvíli jen tak stála s hlavou zakloněnou. Gerta z ní nespouštěla zrak, dokud nevystoupala až k ní a nechytila ji za ruku. Janinka k ní obrátila obličej, v němž mírný úsměv vystřídala nevrlost. Zamračila se a cukla sebou, hněvivě stahovala svou ruku zpět ve snaze vymanit se z Gertina sevření, z úst jí vycházelo mručení, během něhož ústa zavírala a otevírala, mračila se a dívala se skrz Gertin obličej, plná nespokojenosti, ale prázdně, tak prázdně, jak Gerta ještě nikdy neviděla.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XII</strong></p>
<p> Pelyněk Černobýl. Na stinných rumištích, u cest, v kravinách, na březích a na náspech, v letním horku. Trsy s lodyhami tuhými, hranatými, větvenými, s červenavou slupkou kolem dutého jádra. Dolní listy řapíkaté, deset dvanáct centimetrů dlouhé, lodyžní listy zase menší, přisedlé. S bílou spodní stranou, jako by byly plstnaté. Květy. Drobné, žluté, hnědo-žluté. Trubičky květů zapíchané do zelenavého koláče, když kvítky vypadají, zbude jen malý zelený bochánek s množinou prázdných puntíků. Naplnit jednu čajovou lžičku, z níž se drobné kvítky vysypou na dno porcelánového hrnku, voda na plotně už bublá.</p>
<p> Tis červený. Kolik je padesát gramů jehličí? Plná dlaň, ne víc. Je to jed, na něj se umírá. Padesát gramů, ne víc, raději méně. Na dně hrnku drobné jehličky překryjí hnědo-žluté kvítky pelyňku Černobýlu. Z konvičky na plotně stoupá pára. Voda zurčí drobným pramínkem, plní porcelánový šálek, hladina stoupá a jehličky po ní víří spolu s kvítky, v divokém, smrtonosném reji. Čtyřikrát denně hrnek. Po celý týden. A kořen slézu pokapaný dvaceti kapkami citrónové šťávy, zavádět na noc, dovnitř, do těla, než přijde krvácení, než se lůno vyčistí. A nebát se křečí, nebát se závratí.</p>
<p> Co se mohlo stát, že toho skřeta nevypudila? To ten citrón, že chyběl? Ale kde by vzala teď, v pátém roce války, citrón? To ještě tis a pelyněk Černobýl, to ještě tak kořen slézu od keťasky, ale citrón, ten nebyl. Ten jí neopatřila, na citrón byla i keťaska krátká.</p>
<p> Gerta byla zoufalá. Bála se. Děsila se, umírala hrůzou, nikdy, ani za těch posledních nocí se nebála tolik, jako se bála v ty dny. Týdny. Týdny a další týdny, po nichž lůno zůstávalo plné, ve skulinách pórů už tepal život, otáčel se, převracel, plaval, aby o něm věděla.</p>
<p> Ty rány si později vyčítala. Ty rány, po kterých jí bylo zle a které už s kořenem života, hluboko zapuštěným v ní, stejně nic neudělaly. Jen bolely. Přestala. Skřet, rozpínající se v ní, zvítězil.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIII</strong></p>
<p> Gerta šla ulicí, cesta sypaná pískem stoupala vzhůru. Šla a dívala se do země, protože rozhlížet se kolem ji nelákalo. Rozhlížela se naopak v sobě, pátrala ve vzpomínkách, před očima se jí sice míhala vlastní chodidla v černých botách s rozklíženou podrážkou, ale ona viděla jen otcovu tvář, zuřivou po některé z jeho večerních agónií, jeho upocené čelo, které se jí kolíbalo mezi přivřenými víčky. Od té doby, kdy jí obrovská kapka potu spadla z jeho kulaté holé lebky přímo do oka, se raději dívávala stranou. Sůl se jí tehdy rozlila po celém bělmu a pálila jako čert. Mezi otcovým hekáním a příkazy <emphasis>Dívej se na mě! Dívej se na mě! </emphasis>si mnula oko a tlak pěsti při silnějších nárazech jí způsoboval další bolest, tupou a hlubokou. Jeho tvář byla dalšího rána stažená do lítostivého šklebu, který strnul v ošklivé grimase, když o něj náhodou zavadila očima.</p>
<p> Gerta šla ulicí, zahnula za roh a dlouhým obloukem zatáčky zamířila podél hřbitovní zdi ke vchodu čelícímu sněhem zavátému poli. Sama, daleko za koncem města. Šlo se jí těžko, břicho už ji tížilo, bolela ji záda a nohy měla oteklé a těžké. Raději jimi šoupala, než by je zvedala k pořádné chůzi, kolíbavě se sunula a supěla. Už se těšila, až se toho zbaví, až to ze sebe vypudí.</p>
<p> V ten den ctila matčinu památku. Bylo to právě na konci listopadu před dvěma lety, kdy jí matka dala sbohem. Nikdy na poslední chvíle s ní nezapomene. Hřála ji vlastním tělem, držela za horkou dlaň, když blouznila v horečce, objímala ji, když volala její jméno. Gerta ji neopustila ani na moment. To otec s Friedrichem seděli nervózně za kuchyňským stolem a čekali, kdy to konečně skončí. Odbíhali v matčiny poslední dny do zaměstnání a na schůze, pro noviny a k rozhlasu, všechno bylo důležitější než její umírání. Pro ni, pro Gertu, to byl nejdůležitější okamžik v životě. Sotva by se kdy jinak dozvěděla, jak surově se k ní otec choval. Trvalo jí, než si spojila rudé pásy křižující matčina záda s blouznivými výkřiky ze sna. Jak si toho mohla předtím nevšimnout? Gertě se zalily oči slzami.</p>
<p> Za širokou bránou ve vrátnici seděl starý muž. Hlavu měl podepřenou dlaněmi a zdálo se, že klimbá. Gerta zahnula doleva, zanechávala stopy na zasněženém chodníku mezi hroby, po kterém toho dne ještě nikdo nešel. Kolem ní se zvedaly vysoké túje. Ocitla se na místě, kde jako by ani nebyla válka. Daleko od bomb, které od léta dopadaly na Brno, daleko od strachu, který vyvolávala každá zatemněná noc, daleko od nedostatku, od chudoby a prázdných obchodů. Daleko od nejistoty a strachu a vzápětí nesmyslné, maniakální euforie Hitlerových projevů, které si otec ladil v rozhlase. <emphasis>Wir werden ihre Stádte ausradieren! </emphasis>dunělo otcovou ložnicí. Ale čím halasnější takové Hitlerovy výkřiky byly, tím víc z nich bylo slyšet strach. Jak dlouho vydržel otci optimismus po takovém vysílání? Hodinu? K smíchu, sám sobě byl o hodinu později k smíchu, jeho ramena poklesla, sehnul hlavu a utíkal z domova, v jehož místnostech se zamykala dcera s břichem jako buben.</p>
<p> Ale tady panovalo hřbitovní ticho protkané ševelením holých větví osik a topolů, které lemovaly hřbitovní zeď, majestátné pohyby kývajících se tújí a mihotání dvou tří plaménků svíček, které si tu bohatší rodiny dovolily dát. Ani svíčky už v obchodech nebyly. Gerta se zastavila v závětří holých lískových keřů, před náhrobkem rodiny Schnirch. Byl to výsměch pochovat matku právě sem, do rodinné hrobky Schnirchů.</p>
<p> — Tak jsem tady, oslovila ji v duchu. Přistoupila až k náhrobku, na němž byla vyryta jména a tři fotografie.</p>
<p> Gertrude Schnirch, geb. Leitzmann, starb 1931. Leopold Schnirch, starb 1922. Barbora Schnirch, geb. Ručková, starb 1942. Z oválného rámečku se na ni usmívala matka, jak si ji pamatovala z předválečných let. Jako by to ani nebyla pravda. Gerta usedla na patník a rukou v pletené rukavici něžně přejela po sklu fotografie. Smetla několik zmrzlých krystalků.</p>
<p> — Já to dítě nemůžu milovat, řekla.</p>
<p> Její hlas zněl v tichu místa nezvykle. Přitáhla si šál těsněji nad čelo a upravila jeho cípy za krkem. Matka na fotografii se stále usmívala. Gerta věděla, co by jí řekla. Že Bůh věděl, proč jí to dítě seslal. Ať se netrápí, ať se odevzdá do jeho rukou. A že každý život si zaslouží lásku. A že láska matky k dítěti je svatá a povinná. A přirozená, Gerto, na to nezapomeň. Až ho poprvé vezmeš do náruče, bezmocné a odkázané jen na tebe, poznáš něco, co jsi ještě nikdy necítila. Zaplaví tě to a smete, a nebudeš mít žádné pochyby.</p>
<p> Gerta si nemyslela, že Bůh věděl, proč jí to dítě seslal. Bůh ji chtěl trestat, tím vším, co se poslední rok dělo, nejen dítětem, Bůh dopustil, aby trpěla. Matka, Janinka i Karel z jejího života zmizeli, odešel i Friedrich, ale to vem čert, a jenom otec, zrovna on, ten zůstal. Co to bylo za děsivý Boží plán, nechat ji, Gertu, samotnou jen s otcem?</p>
<p> — Proč se to stalo zrovna mně? kroutila hlavou Gerta,</p>
<p> — zkazil mi život. Bůh.</p>
<p> Krajem sukně mezi rozkročenými koleny pohazoval vítr. Gerta se zapřela rukama o zmrzlý patník hrobu a s námahou se, bokem, aby přelstila zavalité břicho, zvedla.</p>
<p> — Já to dítě nemůžu milovat, řekla pak znovu, když se postavila a otočila k náhrobku.</p>
<p> — Ale můžu si myslet, že mi ho neposlal Bůh, žes mi ho poslala ty. Znamení, na výročí tvojí smrti. A abych nebyla tak sama. Když si to budu myslet takhle, všechno bude jednodušší.</p>
<p> Vítr se nad její hlavou honil jehličkami tújí a větvemi lísek. Kývaly. Na náhrobek se začaly pomalu snášet široké sněhové vločky, schoulila se do sebe a pozorovala jejich tichý, pietní rej.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIV</strong></p>
<p> Zima byla na přelomu těch let mrazivá. Jako by nestačila katastrofa, kterou způsobili lidé, i příroda si přisadila svou. Leden i únor strávila Gerta jako mimo sebe, s hlavou skloněnou nad rozloženým povijanem, nevnímala nic kromě snižujících se přídělů potravinových lístků, které jí týdně na kmenovou listinu vyzvedával a přinášel otec. Přivedla Barboru do bídy. A do strachu.</p>
<p> Nemohla v noci spát. Za zavřenými víčky zběsile poletovaly zbytky divadelních kulis, jak je viděla tenkrát v listopadu, když ji siréna zastihla uprostřed města. Musela do krytu, a když otřesy odezněly, vystoupala po schodech do jasného odpoledne, kterým se kromě popela z čerstvých zbořenišť snášely tisíce barevných papírků. Tančily po Ratwitově náměstí, vítr je ve spirálách roznášel z vejpůl rozštípnutého divadla, spolu s útržky kulis nehraných českých her, pruhy roztrhaných látek a jemným popílkem z prvorepublikové opony. Zhroucená fasáda výsměšně odkrývala červený samet sedadel z patrových lóží, široká prkna pódia, které znamenalo brněnský svět, a štukaturu protilehlé zdi, která jediná žalovala vstříc náměstí. Po zbytek dne se Brno otřásalo výbuchy časovaných pum, zleva, zprava, zdáli, a z hrozivého, nepředstavitelně hrozivého blízka.</p>
<p> V dubnu se pak den co den úzkostlivě čekalo, že americké letouny osvobodí město. Siréna hlásila poplach dvakrát nebo i třikrát do týdne. Pak zase na čas ztichla a lidé se znovu propadli k trudným myšlenkám na Říši a lhostejnost světa k utrpení malého národa. Tak to Gerta slýchala v prázdných krámech, kam čas od času vyběhla. Doba byla neklidná. Hladina emocí se bouřila, sousedky si zakrývaly ústa a pokradmu si šeptaly, co která věděla, Češka nebo Němka. Jejich tlumené výkřiky se podobaly křivce seizmografu, opisovaly horní i spodní frekvence v naději nebo plačtivé rezignaci, a kopírovaly tak náladu celé té napjaté, nervy drásající doby. Gerta jí proplouvala v podivném rozpoložení. Jako by se jí strasti světa přestaly týkat. Tak často skloňovaná svoboda pro ni nebyla nic oproti třetince mléka, kterou mohla dostat od keťasky Hamšíkové. Ani všudypřítomná hádka, jestli Sověti nebo Američani, nic neznamenala, když Barbora odmítala pít. Z letargie ji vytrhly jen bomby. <emphasis>Bombenabwurf.</emphasis></p>
<p> Absolvovala ho s Barborou už nespočetněkrát. V krytu sklepa na Sterngasse, v Luftschutzraumu v Akátkách, kam se dostala podél šipky na židenických domech, když se jednou vydala ke keťasce, ve sklepě pod Zemským domem, když šla s Barborou k doktoru Heinzovi. Barbora to nesnášela. Po každé ráně se rozkřičela a Gerta nebyla s to ji uklidnit. Teprve v takových chvílích se jí skutečnost znovu dotýkala. Nikdy nezapomene na ten šílený, bolestivý strach, při němž si uvědomila, že může zemřít a nechat tu Barboru napospas nohám vyděšeného davu. Nebo že může zemřít Barbora.</p>
<p> Tiskla ji k sobě a dusila její i svůj pláč, marně. Po tom, co to koupil pancéřovaný kryt z obrovské lednice řezníka Šímy a betonová deska jeho stropu rozdrtila šedesát lidí, jejichž byty v okolních domech zůstaly bez jediného škrábnutí, přestala vycházet úplně. Zemřeli tam všichni, do jednoho, v nejbezpečnějším krytu v Brně. Nespala ani ve dne, ani v noci, pološílená strachem z chvíle, kdy znovu zaslechne dvojitý táhlý zvuk sirény. Neusnula déle než na dvě hodiny, a mohla si tisíckrát opakovat říkanku, která se vkradla do povědomí obyvatel Brna. <emphasis>Vyspěte se při měsíčku, najdem si vás při sluníčku, </emphasis>říkalo se tehdy o spojeneckých náletech. A byla to pravda. Kolik nocí probděla s očima doširoka otevřenýma, hledíc na flekatou, vlhkou zeď protější stěny? A pak to jednoho dne náhle skončilo.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XV</strong></p>
<p> Stalo se to 26. dubna 1945 kolem osmé večerní, kdy definitivně zaplavili ulice města. Co si pamatuje, předcházely tomu vzrušené debaty na nárožích brněnských ulic, jestli jsou už u Hodonína, nebo ve Veselí, když se tam prý už nejde dovolat, nebo jestli už náhodou nejsou u Židlochovic nebo dokonce v Heršpicích. Předcházely tomu letecké poplachy dvakrát týdně, jednou za tři dny, obden, a 17. dubna houkaly sirény dokonce jednadvacetkrát. Předcházely tomu zběsilé útěky do nejbližších sklepů, kde kolikrát zavřeli dveře před německými obyvateli domu. Před těmi, kteří měli ještě víru v <emphasis>Endsieg </emphasis>a nenechali se evakuovat, ale i před těmi, kteří se politickému soukolí snažili celou válku vyhnout. I když městem dennodenně procházely rodiny s naloženými vozíky, směřující na Tišnov, na Jihlavu a pak dál do župy Bayreuth, kde přijímali evakuanty z protektorátu, zbývalo pořád dost těch, kteří zůstávali s usilovnou vírou ve V-3, v tajnou zbraň, kterou měl Hitler nasadit v den svých blížících se narozenin. Postavili ze svých řad lidobranu Volkssturmu, ubohou, složenou ze starců, kteří jediní nebyli odvoláni na frontu a které si brněnský hantec hned překřtil na tu slavnou <emphasis>fau drei, </emphasis>na <emphasis>fó trojky, </emphasis>na<emphasis>fóčka.</emphasis></p>
<p> Tlupy starých nebo zmrzačených mužů se rozložily v ulicích města, kde nahromadili dřevěné klády a haraburdí do podoby protitankových překážek, vykopali příkopy. Brno se začalo dusit pod nánosy barikád a brázd výkopů. Pohybovat se městem bylo den ode dne obtížnější. Ale netrvalo dlouho a i řídký ruch na ulicích ustal úplně.</p>
<p> Stalo se to 12. dubna, kdy na radnici rozhodli nespustit sirény, protože nechtěli přerušit práci v továrnách, třepali se o každou minutu výroby pro Reich navíc. Německé hlásky na Petrově neoznámily nálet, který pak zpustošil několik továren plných dělnic. Na Cejlu, v továrně na čepice nedaleko domu, kde bydleli Schnirchovi, kam to spadlo přímo doprostřed haly, zůstalo prý třicet mrtvých ženských. A na Joštově to proletělo tramvají plnou cestujících, přibilo ji to k zemi a pak rozstřelilo tak, že končetiny těch ubožáků sbírali pod fasádami domů lemujících třídu metry daleko. Druhý den do práce lidé nenastoupili, zůstali doma, a úřady i některé továrny musely zavřít. Život v Brně se zastavil a lidé se rozešli s pozdravem: Na shledanou po válce. A doma, v soukromí, si pak po večerech rozkládali mapu Evropy, na které sledovali postup Spojenců a kterou na začátku dubna vyměnili za mapu Moravy a za několik dní už jen za mapu nejbližšího okolí města. Brno se ocitlo ve frontovém pásmu.</p><empty-line /><empty-line /><p> Otec propadl střídavým stavům manického šílení a letargie. Nevycházel ze svého pokoje, kde poslouchal rozhlas. Vybíhal jen s křečovitým smíchem, aby Gertě zuřivě demonstroval jepicí úspěchy Schórnerovy armády Mitte. Že vyhodila do povětří hráz Vranovské přehrady a že se voda vylila Dyjí dál, do Moravy, která to množství nepobrala ani slepými rameny, rozlila se do pásu širokého půldruhého kilometru a zastavila Malinovského armádu mezi Lanžhotem a Hodonínem. Že je zastavili u Ořechová a u Šitbořic, že tomu teď říkají moravský Stalingrad, tentokrát že to ale dopadne jinak. Že už jim zajali skoro deset tisíc vojáků, rudoarmějcům. A pak mu vysílání přerušili. Rozhlas se zasekl na škýření a hrkání, mlčel, a s ním vyhasla i otcova ústa. V bytě, kterým se Gerta pohybovala, jí vstříc hleděly jen zavřené dveře a za nimi on, jeho výkřiky ze sna nebo tiché denní stkaní. Naposledy se v těch dveřích objevil, když se ulicemi rozlehly ampliony na automobilech, které vyhlašovaly opětovný nástup do zaměstnání a znovuotevření obchodů a které po tichém víkendu nahradily salvy a zvuk blízké fronty. Otec byl zmatený. Den předtím se totiž od domovníka dozvěděli, že u hřbitova se objevily čtyři sovětské průzkumné tanky a že rudoarmějci stojí šest kilometrů pod Brnem. Nedůvěřivě křižoval úzký prostor kuchyně, zatímco Gerta s Barborou zůstávaly zamčené za dveřmi ložnice. Než Brnem otřásly detonace. To německé destrukční oddíly vyhodily do povětří muniční skladiště v barácích někdejšího koncentračního tábora Pod kaštany. Jazyky plamenů šlehaly vysoko k obloze, bylo je vidět i ze Sterngasse, a nad nimi se zvedal proud hustého, černého dýmu. Rozneslo se, že do povětří vyletěla i kasárna, letiště ve Slatině, skladiště kolem nádraží, kde se prý trhavinami rozbíjely také lokomotivy a ničily výhybky. Brno se choulilo pod oblaky kouře, zešedlé, jako před bouřkou. Na chodníky i na listy stromů dopadal popílek.</p>
<p> Stejně jako ty ulice vypadal Gertin otec. Šedě popelavý, s vyprahlými rty a kruhy pod vytřeštěnýma očima. Vyhublý na kost, protože ani to málo, co Gerta sehnala na lístky, nesnědl. Dobře i tak, aspoň zbylo víc pro ni a tak i pro Barboru, která ji hladově vysávala, čerpala z ní dnem i za bezesných nocí. Sledovala během nich <emphasis>ivánka, </emphasis>ruský dvojplošník, kterého si tak pojmenovali Brňané. Křižoval nebe nad městem v těch posledních dubnových dnech každou noc. Nejdřív se nad ztichlým, zatemněným Brnem vždycky ozval jeho pravidelný klapot a pak se objevily vánoční stromky, světelné rakety, které na padáčcích klesaly zvolna k zemi a ozařovaly město, jež se pod nimi rozkládalo jako za jasného dne. A za nimi přímo na osvětlený cíl dopadaly tříštivé bomby, vždycky dvě po sobě. Jakmile po dvojplošníku začala domobrana nebo poslední posádka gestapa ze Špilberku pátrat světlomety a střílet, jeho motor zmlkl a <emphasis>ivánek </emphasis>tiše zmizel ve tmě, za hranicemi města. Tak si rudoarmějci připravovali půdu před konečným útokem a Gerta si přála, aby se to stalo co nejdřív.</p>
<p> A pak to přišlo. Jednoho brzkého rána, po noci přerušované Barbořiným pláčem, klapotem <emphasis>ivánka </emphasis>a lomozem zběhů Volkssturmu, kteří z domů kradli, co mohli, aby se do rána dostali co nejdál od fronty. Ještě se ani nerozednilo, když nad město začaly vylétat roje raket, za nimi ohnivé čáry, dýmové sloupce a prudké dunění mísící se s hukotem nalétávajících letadel.</p>
<p> Už je to tady, uvědomila si Gerta, sevřel se jí žaludek a hrudník jí roztřásl strach. Vyskočila z postele a za prvních dopadů raket sebrala budící se Barboru a přichystanou tašku a vybíhala ze dveří svého pokoje.</p>
<p> — Už je to tady! křikla ke dveřím otcova pokoje, a aniž by čekala, spěchala dál, ven na chodbu a do sklepa, do krytu, jak už to od minulého léta znala a udělala snad stokrát. Tentokrát to už ale mělo být jiné: — Rusové jsou tu, křičel někdo shora.</p>
<p> Gerta vběhla přímo do sklepa, usadila se k nejzazší stěně a s Barborou v náruči a taškou pod nohama čekala, až se sklep zaplní. A jestli přiběhne i otec. Nepřišel. Ještě dvakrát domovník otevíral dveře krytu, kterým otřásaly rakety a bomby, a vpouštěl poslední opozdilce, ale otec mezi nimi nebyl. Ještě několikrát se šel domovník rozhlédnout ven, když už se prostorem sklepa rozlehlo ticho, a vracel se rychle se záporným vrtěním hlavou, ještě ne, ještě není čas. Hodiny plynuly, Gerta několikrát dokonce usnula lehkým, přerušovaným spánkem. Než na dveře sklepa někdo zabušil, několikrát, zběsile, a znovu, než domovník otevřel dveře a do krytu vpadl nějaký starý muž a křičel: — Rusové jsou tady, už to máme za sebou!</p>
<p> Skoro po dvou dnech se obyvatelé domu na Sterngasse vypotáceli na denní světlo. Kolem nich bylo poničené náměstí, ulice rozjezděné pásy tanků, pod okny těla obránců Volkssturmu, kteří vypadli ze zabarikádovaných kulometných hnízd.</p>
<p> — Na Špilberku se ještě bojuje… ženou je na Krpole a Řečkovice!</p>
<p> — Německý dům to koupil, už se vzdávají!</p>
<p> — František Šikula zachránil hráz přehrady!</p>
<p> A jiné útržky Gerta zaslechla a mimo to ruské písně z rozhlasových vozů, které pomalu projížděly ulicemi. Na obrubnících potrhaných chodníků seděli unavení vojáci, kouřili a kolem rozdělaných ohňů chystali něco ze skromných zásob. Těch málo Brňanů, kteří se k nim přidali, aby se aspoň v poslední minutě zasloužili o osvobození města, pobíhalo mezi nejbližšími domy, vlézalo do krytů a sklepů a vyvádělo ostatní ukryté ven, tak jako ten starý muž vyvedl je. Pak se ulicí rozduněl známý hluboký hlas Leviatana, hlasatele moskevské rozhlasové stanice: <emphasis>Moskva govorit, govorit Moskva! Prikaz věrchovnogo glavnokomandujuščego… vojska II. ukrajinského frontu maršála Malinovského se při pokračování v útoku dnes, 26. dubna, zmocnila mistrným obchvatným manévrem a čelným útokem velkého průmyslového centra Československa, Brna, významné dopravní křižovatky a mohutného opěrného bodu německé obrany… </emphasis></p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVI</strong></p>
<p> Gerta ten hlas z amplionu vojenského náklaďáku slyšela v těch prvních dnech po osvobození každou chvíli. Nesl se k ní z Cejlu, kde se v nárožním domě s Bratislavskou usadila garda rudoarmějců, skrz dvorky a otevřené pavlače až do oken, ze kterých konečně mohla sundat zatemnění. Jejich hlasy se nad ztichlou ulicí rozléhaly dlouho do noci a vytrhávaly z krátkých chvil spánku ji i Barboru. Byla z těch posledních týdnů už nepředstavitelně unavená. Z nedostatku spánku, z nedostatku jídla, z nočního povyku rudoarmějců, z prací, na které byla denně odváděna. Brzo ráno je, brněnské Němce, posbírali u domovních vrat a odváděli, kam bylo potřeba, ke zříceným domům, nejdřív vyprošťovat zavalené kryty, pak odklízet. Několikrát byla u toho, když ze sklepů vytahovali zohavené mrtvoly. Pohřbívali je hned, do nejbližších parků, protože brněnské hřbitovy je v těch dnech už nepojaly.</p>
<p> Brno se změnilo. Bylo to vidět na každém druhém domě, i na tom, kde bydlela Gerta s otcem a s Barborou. Ve stěnách obrácených do široké zahrady zely okrouhlé krátery po zavrtaných kulkách. V jejich čtvrti to odnesla Französische Straße, Köffillergasse i Sterngasse, která ztratila většinu lichých čísel, celá řada domů naproti tomu jejich se sesula.</p>
<p> Zeile i Pressburger Straße vypadaly jako po katastrofickém rozpočitadle. Na koho to slovo padne, každý druhý třetí dům chyběl. Tam, kde se ulice křížila se Schöllerovou a s Ponawkagasse, zbyly po nárožích pusté, zasypané roviny. Z mapy Brna zmizely celé ulice. Gerta chodila pracovat na Koliště, na Údolní, kde slehla celá jedna strana ulice i s klášterem sester svatého Karla Boromejského, zhroutil se Palác šlechtičen na Kozí, obchodní dům jepa a hotel Astoria na náměstí Svobody, celá jedna strana Fröhlichergasse, Veselé, kde v sutinách zůstaly tři bloky domů, polovina Mendlova náměstí, staré lázně na Hlinkách, domy na Dornychu, velká synagoga na Trnité prý trčela v několika zděných pahýlech vzhůru k nebi otevřená, vypálená. A to bylo jen v okolí jejího bydliště.</p>
<p> Město se choulilo ve zmrzačených ulicích roztrhaných desítkami hlubokých kráterových děr a v jeho útrobách se odehrávalo děsivé divadlo hrané nejrůznějšími ansámbly. Domácím českým, který se vyvalil z bran Kounicových kolejí v podobě vězňů, kteří přežili výslechy gestapa, v podobě matek, které se se svými dětmi, jak Gerta viděla, vrhaly v euforických vlnách na skupiny unavených, ztrhaných cizinců, kteří se znovu a znovu s hladovýma očima dožadovali slivovice. V podobě mužů důležitě organizujících revoluční gardy a národní výbory anebo v podobě roje chlapců s hlavičkami v přilbách a s rukama plnýma nalezených nábojů a nevybuchlých granátů. A taky domácím německým, kterému v řadě zemdlelých ženských a děcek sklánějících se nad sutinami začala vyzvánět hrana, stejně jako jejich mužům. Pokud tu nějací zbyli, začali je odvádět za město, do táborů, kde z nich prý dřeli kůži, na oplátku. A mezi nimi svůj part odehrával sbor rudoarmějců a Rumunů, těch, kteří za Schörnerovou armádou netáhli dál na Prahu, sóla si střihli navrátilci z táborů a z nasazení, dobrodruzi a zlatokopové přehrabující se v útrobách německého majetku, lidé bez minulosti, kteří městem procházeli a vzápětí zmizeli vstříc novým vidinám.</p>
<p> Město se přeskupovalo, hýbalo, obývané byty se vyprazdňovaly, neobývané zaplňovaly, na periferiích byli noví věznění, Brno se kroutilo v poválečném zmatku, den ode dne se proměňovalo. Už to nebylo město svých obyvatel rozkročených v česko-německém sváru a zápolení, den ze dne bylo víc cizí.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVII</strong></p>
<p> Dvanáctého května stála na okraji davu. Stála na rohu pod michalským kostelem, pod sochami, které na ni z rampy ochozu shlížely, svatý Pavel soucitně, s hlavou skloněnou a s knihou pevně přitisknutou k hrudi. Opírala se bokem o oprýskanou omítku. Bylo jí slabo z toho shluku lidí, možná sem ani neměla chodit.</p>
<p> Ale nechat si to ujít? Nedozvědět se, co se chystá a jak to teď bude? Nedokázala odolat, vypravila se sem sama, protože nechtěla slyšet desetkrát překroucené zprávy sousedů, kteří se s ní v té době ještě bavili. Chtěla to slyšet na vlastní uši.</p>
<p> Přehodila si Barboru z pravé ruky na levou a přenesla váhu těla od stěny budovy směrem do ulice. Pozorovala chodník pod svýma nohama. Až k patám nedaleko se tlačícího davu, pod nimiž mizel, byl z větší části rozbitý, a kostky, které zbyly, byly vyvrácené. Jako noty na buben, řekla by matka.</p>
<p> Gerta měla strach. Obrovský, sídlil jí hluboko uvnitř hrudi, rozlezlý jako pavouk osmi nohama do všech částí jejího těla. Těžké, masité, široké tělo hmyzu jí zatěžkávalo hruď, na kterou z vnějšku tiskla Barboru, jejíž hlavička poklimbávala dopředu a dozadu, stále dokola.</p>
<p> Věděla, že porušuje vyhlášku a že za její nedodržení vyhlásili trest smrti. Ten den směly v bytech zůstat jen nemohoucí staré Němky, a i těm bylo pod pohrůžkou smrti zakázáno vyhlížet z oken. Vyhlížet z oken! Směšné. Co by asi udělali s ní, která vyhlášku porušila a vydala se na shromáždění na Rathausplatz?</p>
<p> Kdyby ji tam někdo poznal, kdyby se kolem ní shlukli a odvlekli ji k revoluční gardě chlapů s velkým červeným RG na rukávu košile, byl by konec. Zmizela by, jako za poslední měsíc zmizelo tolik jiných z jejího okolí. Všichni toho byli svědky, nezůstal už nikdo, kdo by nepřišel o známého nebo člena rodiny. V lepším případě se někteří dozvěděli, kam je odvlekli. V horším se jednoho dne zkrátka nevrátili z odklízecích prací a nikdo o nich nic nevěděl. Mezi těmi Němci, které znala, panoval strach a respekt ke každému novému nařízení.</p>
<p> Den před dvanáctým seje, všechny brněnské Němce, rozhodli kvůli bezpečnosti prezidenta Beneše odvést za město. Nikdo si nedovolil protestovat. Ani kvůli vyklizení bytů, ani kvůli pracím, za které neviděli korunu ani kus jídla navíc. Nikdo si nedovolil remcat, všichni vyčkávali. Jaká bude odplata, o které Beneš mluvil z londýnského exilu, odplata, která měla být stvrzena krví a kterou měla přinést brzká budoucnost. Proto se nikdo nevzpíral a tichou poštou šel rozpačitý souhlas s nařízením vyhlášky. Tak to také dospělo ke Gertě, která se rozhodla do žádného tábora neodejít.</p>
<p> Když doma můžou zůstat staré ženy, proč by nemohla Gerta ujít pozornosti a zůstat ve městě a poslechnout si, co se chystá? Vždyť je přece taky Češka, z vlastní volby a především po matce, proto s sebou pořád nosí její rodný list. Ona se přece nikoho neprosila, aby měla během války na potravinových lístcích vytištěno <emphasis>D.</emphasis></p>
<p> Měla strach jen z těch, co by ji poznali, ji jako Gertu Schnirch. Měla strach z těch, kterým by udělalo dobře, kdyby viděli, jak Gerta, dcera Friedricha Schnircha, který si v severní části Brna udělal dostatek nepřátel, odchází v doprovodu gardistů, nebo jak ji bijí, nebo jak jí berou dítě. Při takové představě Gerta zaváhala. Co kdyby jí vzali Barboru? Co kdyby ji zbili a odvedli a Barboru nechali ležet někde na ulici, někde, kde si jí nikdo nevšimne? Co kdyby ji jako dítě poloviční Němky nikdo nenakrmil? Co by pak dělala? Ztratila by rozum, to věděla jistě.</p>
<p> Ale musela riskovat, nemohla nevědět, co se chystá. Co přinese budoucnost, jí a Barboře, jim oběma jako Češkám, jako Němkám. Nic se nestane, přesvědčovala se, a dvanáctého odpoledne na sebe navlékla nejslušnější šaty, které doma ještě našla, vzala Barboru a pomalu se vydala na Rathausplatz. V kapse měla otcovy staré brýle a matčin nedělní šátek do kostela, doufala, že ji nikdo nepozná, i kdyby šel vedle ní. Navíc měla Barboru, kterou skoro nikdo neznal, měla ji jako štít.</p>
<p> Dvanáctého května o páté tedy stála pod ochozem michalského kostela a společně s radostně šumícím davem čekala, až prezident Beneš vystoupí na balkon Neues Rathaus, vlastně už zase Nové radnice. Pak se otevřely dveře a hluk davu se proměnil ve vzrušený hlahol, z nějž občas vylétl výkřik slávy nebo zdaru.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVIII</strong></p>
<p> Sotva Gerta přišla toho předposledního květnového dne večer po úmorné práci domů, věděla, že se něco děje. Čekala každý den a zrovna tento, plný šumu na ulicích, gard postávajících na rozích, dvojic členů policie procházejících Bratislavskou ulicí, nasvědčoval, že už, už se musí něco stát. Už se musely splnit prognózy vystrašených sousedek, už se musely prolomit hráze obav jich všech, kteří na rukávech nosili bílou pásku s velkým černým <emphasis>N. </emphasis>Viselo to ve vzduchu a nabývalo na obrysech s každou další zprávou o zmizení souseda nebo známého známých, s každou další hlášenou dobrovolnou smrtí, s každou další popravou.</p>
<p> Gerta to čekala každým dnem, od toho podvečera, kdy se vracela dvanáctého května zděšená domů ze shromáždění rozvášněného Benešovým projevem. Ten tupec. Co udělal s masou těch obyčejných lidí! Udělal z nich psy, z úředníčků, dělníčků, obchodníčků, z těch ustrašených lidiček, kteří se celou válku snažili být s Němci zadobře. Stokrát to viděla, stokrát jí za ty sousedy i neznámé lidi, kteří přicházeli navečer hledat jejího otce, bylo hanba. A kdo byl teď kolaborant? Nikdo, každý jen Čech, Čech, Čech, který trpěl pod jhem okupantů. A že si pod tím jhem někteří docela dobře kynuli, že si přišli ke slušným majetkům, že získali, co by nikdy nedostali, to nikoho nezajímalo.</p>
<p> Gertu by to taky nezajímalo, žij si každý, jak umíš, kdyby se dnes tihle malí, upachtění slouhové nesnažili vygumovat ji a Barboru. Jejího otce? No prosím, ať si slízne, co pomáhal navařit, ať už je kde je, i kdyby byl na Kounicových kolejích, jak jí vzkázal domovník potom, co se otec po noci osvobození nevrátil domů. Stejně tak ať zaplatí její bratr, oběma to patří. Ale tohle? Ta vášeň? Němci ven? Všichni Němci? S tím nesouhlasila.</p>
<p> Doma se zavřela v kuchyni a chystala se připravit mléko Barboře. Pak zaslechla dusot těžkých bot po celém domě, klepání, výkřiky. V té chvíli věděla hned, že už je to tady, to, co se vzedmulo v hrudích těch čecháčků na Rathausplatz, co ten nový buditel, který to tu celé prosral a sám utekl do Londýna, nasliboval. Někdo klepal na její dveře a Gerta věděla, že ji dohnaly jeho výhrůžky a sliby.</p>
<p> Otevřela a za dveřmi stál domovník. V ruce třímal papír, kterým jí zamával přímo před nosem. Gerta na něj pomalu zaostřila. <emphasis>Vyhláška… Němci bydlící v obvodu města Brna, a to ženy a děti, dále muži pod 14 let a nad 60 let a muži práce neschopní, buďtež z města vyvedeni. Tyto osoby mohou si vzíti s sebou věci, co unesou, nikoliv však klenoty a vkladní knížky… dnes, 30. května 19450 21. hodině… </emphasis>dál nečetla. Domovník svěsil ruku s papírem, okamžik rozpačitě stál a díval se přímo do Gertiných široce rozevřených očí, pomalu mu klesala brada, jako by chtěl vyslovit dlouhé á, ale pak chraplavým hlasem řekl: — Jinak to nejde, otočil se a seběhl dolů po schodech, ani se už neohlédl.</p>
<p> Gerta za ním pomalu zavřela dveře a zhroutila se po jejich vnitřní straně dolů, do dřepu. Než mohl vyjít vzlyk z jejího hrdla, roznesl se bytem halasný nářek Barbory. Nedbala na něj. Hlavou jí znovu probleskla slova, která před dvěma týdny slétala z balkonu Nové radnice do rozbouřeného davu, i ta, která na ni v tichu kuchyně vykřičel Beneš až druhého dne, kdy si koupila noviny. Byl v nich celý jeho projev, který tehdy, v tom dusném odpoledni, opřena o zeď michalského kostela, slyšet nemohla, protože se odehrával za zavřenými dveřmi zasedací síně Nové radnice plné napjatě poslouchajících představitelů města. Právě v tu chvíli se ta slova naplnila.</p>
<p> … <emphasis>Pamatujete se, jak se od jara roku 1938 na nás Hitler připravoval? Pamatujete se na to, co od roku 1934 dělal Henlein a Frank a celá jejich strana, mající ve svých řadách minimálně osmdesát procent německého lidu v Československu? Pamatujete se na ty pusté nacistické štvanice proti nám na norimberském sjezdu v roce 1938? Pamatujete se, jak mi Hitler dne 26. září 1938 sprostě spílal a do veřejnosti jarmarečně vyvolával, že mezi mnou a jím musí být definitivně rozhodnuto? Pamatujete se na všecky ty jeho válečné řeči odpadu Polska, k obsazení Belgie, Holandska, až k pádu Francie a pokusu o obsazení Anglie, k útoku na Rusko, k ohlašování, že Rusko je rozdrceno, ruská armáda neexistuje, Balkán je obchvácen a Kavkaz a Afrika že bude zabrána?</emphasis></p>
<p> Lidé mručeli, sem tam se ozývaly výkřiky, šum se přeléval v hlučení a z různých stran padaly nadávky na Hitlera i Němce. Beneš máchal do prostoru rukou a pronášel svůj projev s vědomím jeho dosahu, rozzlobeně a ukřivděně. Hnětl zástup pod sebou jako těsto, tvárné a měkké, jen ho vymodelovat.</p>
<p> … <emphasis>A pamatujete se na jeho válečné řeči, v nichž už kdekoho porazil a všechny své odpůrce zničil, a kdy se jeho nacistická říše připravovala, že přetrvá celé tisíciletí? Vzpomínáte na ty sprosté hrozby našemu lidu během celých sedmi let, to jejich nelidské řádění, ty Peckový domy, ty gestapácké kriminály a mučírny, ty koncentrační tábory, Lidice, Ležáky, a všechna ta masová řádění a vraždění?</emphasis></p>
<p> Gerta se tehdy o stěnu svatomichalského kostela zapřela zády. Jako by najednou potřebovala pevnější oporu, která jí pomůže unést, co bude následovat. A padala silná slova a padala přesně mířená na úrodnou půdu ještě nezažitých vzpomínek. A byla pravdivá. Vždyť se to přece nějak vědělo, i Gerta to nějak věděla, i když se říkalo, že jsou to přehnané řeči. Lidi je přece viděli, Židy, jak odcházejí na seřadiště a čekají, až je odvezou, celé rodiny. Všichni viděli ty, kteří jim to přáli, jak chodí okolo a nadávají jim do sviní. Dokonce i Gerta viděla, jak se malí kluci ženou za těmi, co nosili žlutou hvězdu, jak jim tahají kufry, podrážejí nohy i jak je bijí. Než Židé z ulic, obchodů a kaváren zmizeli úplně. Kdyby měli jet na Východ, jak se říkalo, a mezitím jen v táborech čekat a hrát fotbal, jak jednou viděla před filmem v biografu, tak by se asi tak netvářili. A Anička Goldová by neskočila z okna, pokud jí tedy někdo nepomohl. To se pak říkávalo, kdovíjak to bylo. Ale ono to asi bylo právě takhle, pomyslela si, když slyšela Beneše, přestože se jí tomu emigrantovi se smutnou paní Hanou po boku nechtělo úplně věřit.</p>
<p> … <emphasis>A to denní ničení naší kultury, našich škol, našeho národního života, to denní urážení našeho lidství, kopání do nás a plivání po našem národě tím osvíceným Herrenvolkem!</emphasis></p>
<p> Dav burácel.</p>
<p> To byla slova, která už nikdo nechtěl slyšet. Ten <emphasis>osvícený Herrenvolk, Übermensch a Árijec. </emphasis>Gerta cítila až na dně břicha svrbění z podobných slov. Vybavila si, jak je kdysi pronášel její otec.</p>
<p> Z lidí kolem šla opravdová zloba. Rozuměla jim, těm vztyčeným rukám kolem a těm rozhořčeným hlasům. I ona byla jednou z nich, z těch rozzlobených, z těch pomstychtivých, z těch, kteří si chtěli vybít dlouho snášené ponížení, tisíc ústupků i definitivní zlomení. Matčino. I Gerta chtěla celou minulost, kterou měla společnou s davem kolem sebe, odsoudit, a zbavit se tak svého otce i Friedricha, oba by nejraději postavila na pranýř, oba a celý ten <emphasis>Herrenvolk </emphasis>a čistou rasu, kterou představovali.</p>
<p> Ruce nad hlavami lidí před ní vypadaly jak ježčí bodliny, výhružně se komíhaly všemi směry a hrozily bodnout. Sama by vztyčila ruku nad hlavu, kdyby v náruči nemusela pohupovat Barboru, která začala plakat, vyděšená vřavou kolem. Přetáhla jí přes temínko deku, ve které ji měla zabalenou, a položila jí přes něj ruku. Konejšila ji trhaným pohupováním v bocích, ale nemyslela si, že ji tím utiší. Ne ve chvíli, kdy i jí tak zběsile bušilo srdce. Rozehnalo se poháněno nenávistí, která se vylila pod balkon s manželským párem Benešových. Za matku, za matku, dunělo Gertě v hrudi, zatímco se kolem ní ozývaly výkřiky.</p>
<p> … <emphasis>Ale tak končí svou válku nacismus! Až do poslední chvíle hnal německý lid do fanatického boje a tento lid do toho boje šel. To, co se zdá nepochopitelným, se opravdu dělo: Ten německý lid šel do krvavého vraždění jako slepý a hluchý, nevzepřel se, nezamyslil se, nezastavil se — šel dál a nechal se fanaticky nebo tupě zabíjet, a zabíjel. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným. A jeví se nám už jen jako lidská nestvůra. Tento národ za to musí stihnout veliký a přísný trest!</emphasis></p>
<p> Dav hlučel radostí.</p>
<p> … <emphasis>Nyní se dáme hned do práce, </emphasis>vykřikl z balkonu Beneš, a <emphasis>budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je —já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.</emphasis></p>
<p> Z náměstí zazněla salva souhlasných výkřiků.</p>
<p> — Smrt Němcům, smrt Němcům! ozývalo se kolem.</p>
<p> — Vylikvidovat!</p>
<p> — Trest Němcům!</p>
<p> — Smrt Němcům!</p>
<p> — Němci ven!</p>
<p> — <emphasis>Raus!</emphasis></p>
<p> Všude kolem Gerty rezonovala nenávist a touha po pomstě. A jak kolem ní povyk vzrůstal a rozlícení lidé mávali, hrozili pěstmi, jak mladí, sotva škole odrostlí kluci nadskakovali, aby dokázali, že jsou připraveni likvidovat Němce, tak v Gertě táž touha po mstě upadala, zmenšovala se a scvrkávala, až z ní zbyla jen malá, tvrdá, ale o to těžší koule na dně žaludku, strach. Gerta se lekla.</p>
<p> Trest Němcům? Všem Němcům? Nebo trest Němcům, kteří se provinili, kteří pomáhali budovat Říši, kteří se snažili urvat si pro sebe víc českého nebo víc židovského? Kterým Němcům?</p>
<p> — Trest Němcům!</p>
<p> — Němci ven!</p>
<p> — Němci ven!</p>
<p> Náměstí se třáslo souhlasným řevem tisíce lidí. Gerta se schoulila k plačící Barboře, vtáhla ji do svých útrob, do hrudníku, do sebe. Strachem. Protože právě v té chvíli, za křiku a pískání lidí kolem, si uvědomila, že ona se nemůže nikdy stát součástí té masy, davu, který si odpomůže od výčitek svědomí, od bolesti ze ztráty členů rodiny, přátel, známých tím, že se pomstí. Ona se nepomstí, protože na kom by se mohla mstít? Všem Němcům, ona, Gerta Schnirch, sice česká, ale přesto dcera Friedricha Schnircha, úředníka na Oberlandratu, Němka z celé půli, členka Svazu německých dívek, která pomáhala při Winterhilfe?</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIX</strong></p>
<p> Tak trochu jí to přece bylo jasné už předtím, že Němcům se musí splatit stejnou mincí. Koho by to nenapadlo? Namluvili se o tom přece dost a dost. Proto taky jedni táhli jako krysy z potápějící se lodi, když už bylo jasné, že Němci válku nevyhrají. Kolik krámů a bytů zůstalo prázdných? Třeba zabraný koloniál u nich na rohu, i vila bývalého souseda ze Sterngasse Hovězáka, ze kterého se stal na začátku války Herr Hortek. Všichni takoví vzali do zaječích. A proto taky Gerta zůstala. Proč by měla jít ona, která byla po matce Češka, která chodila až do války do české školy, do kurzů pana Kmenty až do poslední chvilky, co to šlo? Proč by opouštěla Janinku, Pressburger Straße, kde vyrostla, jejich byt, ve kterém přivedla na svět Barboru, proč by odtud odcházela, když patřila mezi ty druhé, když měla svědomí čisté?</p>
<p> Jenže ji nenapadlo, že nebude čas vysvětlovat někomu, jak a pro co žila. Že nebude čas třídit lidi podle skutků, že zbude chvíle jen prohlédnout si kmenové listiny a rozdělit lidi podle toho, jestli měli na lístcích <emphasis>D. </emphasis>A podle nich zkrátka měla národnost německou. Jako jiní Němci byla vystavena nenávisti, která sálala ze všech českých Brňanů, i kluků sotva odrostlých škole. Gertě naskočila husí kůže, když si vzpomněla na fanatickou vášeň těch mladíků se zaťatými zuby a sevřenými pěstmi, kteří vyskakovali z davu pod balkonem. Jen aby Beneš viděl, kolik odvahy a odhodlání splnit, co řekl, v nich je. Stejnou vášeň vídala i za války. Jenže teď způsobila, že se na ulicích řvalo: <emphasis>Smrt Němcům! Němci ven!</emphasis></p>
<p> Byla bláhová, když si myslela, že se bude křičet <emphasis>pryč s těmi, kteří jednali proti republice! pryč s těmi, kteří se provinili! </emphasis>Byla hloupá, když si myslela, že vášně už opadly. Viděla tam v davu pod Novou radnicí přece pana Kmentu a v tu chvíli by u něj rozhodně nehledala pomoc. A vysvětlovat mu v tom amoku, že ona se cítí být po matce Češkou? Na koho se obrátit? Kdo jí potvrdí spolehlivost, kdo jí sežene ten papír, po kterém se teď všichni pídí?</p>
<p> Napadl ji domovník. Vždyť ten to s nimi všechno zažil.</p>
<p> Kdyby za ním musela docházet a nechat si líbit všechno, na co myslel, a bylo to k něčemu, vnímala by ty dva týdny jako dobu, ve které se snažila přežít. Pak by už na to nikdy, nikdy nepomyslela. Byla by ve svém bytě, který by časem vyměnila za jiný, menší, a v něm by vychovávala Barboru, našla by si práci. Nestarala by se o to, kam se poděl otec, nechtěla by to vědět. Nezajímala by se ani o Friedricha, který si to všechno přece přál, ani o Karla a jeho zhrzené city, snad jen o Janinku, tu by znovu našla. Nic víc by z minulosti, z války, nechtěla. Všechno by pohřbila někde hluboko, navždy.</p>
<p> Dva týdny za ním docházela pravidelně. Barboru nechávala samotnou na posteli, zabalenou v dece a obloženou polštáři, aby se nemohla vysmeknout a spadnout. Netrvalo to nikdy celé víc než pár minut, vracela se k ní brzy.</p>
<p> Slíbil, že jí obstará potvrzení, že může zůstat v Brně. Slíbil, že dosvědčí, že vždycky mluvila česky, Češka z matčiny strany, že je spolehlivá, antifašistka. Slíbil, že se za ni zaručí a nedopustí, aby se ona s Barborou svezla s těmi, kteří hajlovali, udávali, zabírali židovský nebo český majetek, s těmi, kteří budovali Říši. Řekl, že se na něj může spolehnout, protože on přece ví, jak to u nich doma chodilo. Stačilo se s ním čas od času pomilovat a počkat, až z radnice, kam dosedl nový národní výbor, přinese potvrzení o její spolehlivosti. Čekat.</p>
<p> Zatímco čekala a pracovala na odklízení trosek, zatímco denně čtrnáct patnáct hodin běhala po městě s Barborou uvázanou na zádech nebo na hrudníku a taktak stihla sehnat jídlo pro sebe, byla svědkem zvráceného divadla. Ti, co se kdysi vítali s otcem vztyčením ruky, stáli teď u řad pracujících Němců a kopáním je nutili k větší rychlosti, nebo je kopali bezdůvodně, jen tak. I Gerta jich pár slízla, od lidí, které dobře znala, taktak stihla uchránit Barboru. Jako by ji předtím v životě nikdy neviděli. A kdo stál mezi nimi? Petr Pitín, Friedrichův kumpán z Hitlerjugend, s ručnicí, jejíž pažbou rozbil hlavu Frau Mayer za to, jak překvapeně se na něj podívala. Pan Vlk, který se za války podepisoval Herr Wolf, a pan Bednařík s jednou rukou, za kterým, když se u nich zavřely dveře, si i otec uplivl. A stál tam také pan Kmenta a Janinčin otec, spravedlivě trestající skloněné kostnaté hřbety horečnatě pracujících. Tihle a další stáli kolem sutin na Bratislavské nebo podél kolejí tramvaje na Cejlu, kde Gerta pracovala. Právo v tu chvíli drželi ve svých rukou. To oni určovali, kdo si zaslouží tahat s desetiletým dítětem spadlé trámy nebo části kamenného schodiště, kdo bude snášet a čistit cihly nebo kdo potáhne rykšu s nákladem. Čas od času někoho srazili ranami za kašel v prašném prostředí, za červené oči z podrážděných spojivek, čas od času vystřelili mezi jejich skloněná těla a čas od času některou z žen postavili špičkami a nosem ke zdi a přetáhli po zátylku obuškem, až se její nos změnil v beztvarou masu uprostřed obličeje, z níž prýštila krev přes ňadra na zem. Toho jara viděla Gerta poprvé děs matek, které se musely bít do tváří s vlastními dětmi, když jejich dozorci naznali, že pracují příliš pomalu. Čím méně udeřily, tím větší ránu obuškem pak dostali oba. A byla svědkem zoufalství žen, kterým odváděly přímo z ruin zřícených domů dcery, aby loupaly brambory Rusům, nebo jim praly prádlo na nástupištích židenického nádraží. I Gerta byla vybraná k takovým pracím. A vracela se domů s rozedřenými zády a s otoky a podlitinami na stehnech, podle toho, jak moc se jim bránila. Žena, která přestala být v očích Ukrajinců nebo Kazachů člověkem. Ale s Barborou a živá. Na rozdíl od těch, které každý den odvedli a které už nikdo z nich, kdo se pravidelně hlásil a vracel k práci na rohu Cejlu a Koliště, neviděl.</p>
<p> A tak to šlo po zbytek května, kdy z domovníkových rukou přebírala čím dál menší příděly potravinových lístků s velkým vytištěným <emphasis>D, </emphasis>kdy na noc tarasila vstupní dveře skříní stejně jako před osvobozením, kdy se z občanky Brna stala člověkem druhé kategorie. Až do poslední květnové noci, noci na Boží tělo roku 1945, kdy jí domovník zamával před očima vyhláškou.
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>
<strong>Část 2 Když se kácí les, lítají třísky</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>I</strong></p>
<p> Spravedlnost neexistuje. Donedávna v ni ještě věřila, myslela si, že jde zhodnotit míra provinění, kterého se kdo dopustil. Donedávna si myslela, že pravda se nakonec vždycky ukáže. Jak se mýlila!</p>
<p> Gerta se snažila rozpoznat lidi, kteří spolu s ní tak potupně opouštěli Brno, hnaní vstříc nejisté budoucnosti. Udavačka Braunova se táhla několik kroků před ní s dcerou sotva patnáctiletou. Vlekly mezi sebou kufr převázaný na obou stranách lanky spojenými nahoře v oka tak zrovna pro provlečení dlaně. Jednou za čas na sebe kývly, postavily kufr u kraje cesty a vystřídaly se po jeho bocích. Jednou za čas Frau Braun pokynula a uchopila rukojeť kufru a celý svůj nynější majetek táhla sama. Ztratily se jim, když se Gerta s dívkou s dítětem v kočáru, který už od Brna tlačila svorně vedle toho Gertina, odvážily zastavit na kraji cesty, těsně před svítáním.</p>
<p> Herr Liebscher se svou vetchou, sehnutou paní se pomalým krokem sunuli kolem nich. Za necelou hodinu je bude Gerta předcházet a neodváží se ohlédnout, když nad dvojicí, zkroucenou v trávě vedle cesty, bude stát mladík a s hystericky rozevřenýma očima kolem nich bude pálit jeden výstřel doprava, k boku staré paní, jeden doleva, mezi rozkročené nohy pana Liebschera, až mu odstřelená hrouda zasype nohavici. Gerta si nebude myslet, že by se ti dva, vzájemně si objímající hlavy a choulící se do sebe jako kdysi v milostném spojení, mohli ještě zvednout. Nechce to vidět, půjde dál, půjde rychleji, stejně jako dívka vedle ní přidá do kroku. Radši nevidět, má s sebou přece Barboru, rychle pryč, hlavně nenápadně.</p>
<p> Teďji předběhla Freibergová, ta, co měla na rohu Schöllergasse a Pressburger Straße krámek s látkami. Kdysi. Ta, jež oznámila, že Aničku Goldovou, která neodjela s transportem, schovává knoflíkář Šrámek. Ta, která zavinila, že Anička vyskočila z okna nebo že jí s tím pomohli, přestože ji prý Šrámek bránil vlastním tělem, ale jak to bylo doopravdy, to nikdo nevěděl. I Šrámek pak zmizel. Do jeho opuštěného bytu se nastěhovala německá úřednická rodina a zanedlouho splynula s okolím. Tak tentokrát se zase stěhují Němci, myslela si Gerta, sama teď s kufrem naloženým na spodním sítu Barbořina kočáru táhnoucí kamsi na jih, s nepřesným určením ven z města, protože ve městě Němce, ani takové, jako je ona, nechtějí.</p>
<p> Se zatajeným dechem myslela na to, co ji a Barboru čeká.</p>
<p> Jestli je nerozšlápnou, jestli se i ony nestanou položkou v seznamu obětí, jménem ve sloupci mezi dvěma černými čarami, kde vždycky objevovali jména popravených. Obětí? Tak ten seznam nazývat nebudou, ušklíbla se v duchu, když se otáčela po ozbrojených mladících.</p>
<p> Ona, ani Barbora, ani ta dívka vedle ní, nikdo z nich nejde v průvodu obětí, říkala si. Je nikdo počítat nebude. Ostatně celý květen je nikdo nepočítal, nikdo jim, Němcům zbylým na pouličních pracích, nehlásil, kam ostatní mizeli.</p>
<p> Gerta se zastavila, udělalo se jí špatně od žaludku, vratké nohy se jí podlomily, a náhle jako by se svět kolem ní vypnul. Přestal znít, přestal být slyšet, přestal být vidět a s tíží v jejích končetinách zmizel kamsi vzhůru tak rychle, jako se ona propadala dolů.</p>
<p> Ránu do hlavy zaznamenala. Pak jen tupý šum, černé a černější kruhy, které jí uplývaly před očima do středu, aby se na okrajích formovaly zase nové.</p>
<p> Dostala ránu, první a druhou. Do tváří, o které pleskla čísi dlaň. Pak svět zase začal nabývat na konturách. Tupý šum se rozlil do jednotlivých hlasů, černé kruhy pomalu získávaly na objemech a z jejich temných pravidelných oblin se vyloupl kulatý obličej rámovaný světlými vlasy. Z těsné blízkosti se dívala do očí té dívce, cítila její hladový dech, který se jí tříštil o nos v dušených poryvech hlasu. I jemu už začala rozumět.</p>
<p> — Vstávej, slyšíš… vstávej, no konečně. Seber se, nesmíš tu ležet.</p>
<p> Měla strach.</p>
<p> Gerta se pomalu upamatovávala, co se stalo. Udělalo se jí znovu zle, cítila tlak v břiše a nával kyselých slin do úst.</p>
<p> — Oni nám něco udělají. Za to všechno, co se stalo… něco nám udělají! My nejdeme za město, my jdeme určitě někam na smrt, sípala Gerta.</p>
<p> — Tiše! Co to říkáš…</p>
<p> — Jdeme na smrt, oni nás tam zastřelí, co by s námi jiného dělali! Odvádějí nás chcípnout, rozumíš… nemůžeme jít dál…</p>
<p> — Neblázni, co se ti stalo, proboha. Musíš, slyšíš? Musíš. Já nemám sílu, abych ti pomáhala, pojď… musíš jít, nezabijí nás, proč by zabíjeli. Chtějí nás jen odvést, k hranicím to není daleko…</p>
<p> — Jsi pitomá? A proč by vedli ty staré, co to ani neujdou… nechápeš, že jsme tu teď navíc? Za městem nás postřílejí!</p>
<p> — Nekřič, slyšíš! rozhlížela se po nejbližších jdoucích vylekaně dívka.</p>
<p> Gerta to dál nevydržela. Překulila se na bok a z úst začala dávit kysele čpící chuchvalce slin a zbytků jídla.</p>
<p> Dívka se zvedla, uchopila obě držadla kočárů, zakmitala s jejich rukojeťmi, jako by uklidňovala děti, a rozhlížela se kolem. Pak si zase rychle klekla ke Gertě.</p>
<p> — Dělej, vstaň, než nás uvidí. Teď musíš jít, jdeme pryč z města, rozumíš. Jen ven z města, pak nás pustí. Nebo půjdeme za hranice. Mám ve Vídni tetu, půjdeme k ní, než přijde můj muž. Na žádnou smrt nejdeme… vstaň!</p>
<p> Gerta ale viděla, co se stalo. Jak i dívku, která zase vestoje houpala kočáry, zachvacuje strach. Strach, že to, čemu teď věří, nebude za další hodinu pravda. Jako celou válku.</p>
<p> Pomalu se posadila, utřela si ústa, pak vstala. Točila se jí hlava a žaludek měla scvrklý křečí, ztuhlý a svraštělý do malé tvrdé koule. Jako by jí v útrobách ležel ořech, o jehož kamennou, zvrásnělou skořepinu se drtí suché stěny ostatních orgánů. Oprášila si šaty a zachytila se kočáru se spící Barborou. Místo kolenních kloubů měla sulc. Vratká, a jako bez opory kostí a páteře, slabá a vláčná, se opřela o dívčino rameno.</p>
<p> — Co bysme jim byli platní ve městě? Chtějí se nás zbavit, zavazíme, chápeš? Vrátilo se hodně lidí z války a nemají kde bydlet… prostě jim musíme uvolnit místo, než se to vyřeší, musíme jen pryč, a to je všechno, zašeptala dívka a zavrtěla hlavou, jako by odháněla mouchu otravně bzučící u uší, chytla Gertu kolem pasu a s druhou rukou na držadle svého kočáru pomalu vykročila.</p>
<p> Gerta ji následovala. Cítila se prázdná. Obrazně i doslova, žaludek se jí svíral.</p>
<p> — Musíme něco vymyslet. Přemýšlej, řekla. — Jak se jmenuješ?</p>
<p> — Helga Bartl.</p>
<p> — Gerta. Schnirch. Musíme přemýšlet, jak se odtud dostat… co nejrychleji pryč.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>II</strong></p>
<p> Ale nebyla to jen Freibergová a Braunky, byli to i takoví, o kterých věděla, že se celou válku stranili veřejného dění, a ani po válce by je vývoj událostí nezajímal. Stejně toho posledního květnového večera roku 1945, než je vyhnali, vedle sebe stáli v jedné dlouhé řadě vinoucí se od kláštera augustiniánů přes Mendelplatz až za pivovar, kam už Gerta v šeru nedohlédla, a na druhé straně až k nemocnici na Annagrundu, kde se jí řada lidí ztrácela v ohybu cesty.</p>
<p> Ve stejném davu byli hnáni i Liebscherovi, babička Pawelka z Köffillergasse s krvavými boltci uší, ze kterých jí před chvílí strhli náušnice, prodavačka Mayerová s malou Irmou a Ingrid, které celé prázdniny vysedávaly na stoličkách před koloniálem. Stály přitisknuté k sobě, choulící se před křikem ozbrojených revolučních gardistů, nedaleko od Tomaschka, Golla a jiných, které si zase pamatovala ze svého působení ve Winterhilfe. Co komu udělala Mayerová, co babička Pawelka, nebo ona, Gerta s Barborou, že je tlačili z města ven vedle takových? Co komu udělala Gretl Schumann zhroucená vzadu, u zdi kláštera, na svém kufříku, s mužem o berlích a s dvojčaty, která jí za chvíli při kontrole beztak odvedou, jestli zjistí, že neudala jejich skutečný věk. Co jí pak udělají? A co Gretl ještě dnes snese? Je to jen několik hodin, co se stará paní Herrscher rozhodla neodejít. Loučili se s ní prý všichni, i dvojčata, stáli kolem vany, Gretl vlastní matce držela hlavu, a její muž řízl. Do čiré vody se rozlily rudé praménky, roztančily se v síťových vírech, kolem natažených předloktí, a stará paní se prý usmívala. Nikam by nedošla, nemocná, a kdoví co by ji čekalo v prázdném bytě. Od toho, kdo by tam přišel jako první.</p>
<p> Stáli tam, v rohu Mendlova náměstí, od deváté večerní všichni ze Sterngasse. Každý, kdo nosil bílou pásku s černým <emphasis>N. </emphasis>Tak, jak je přihnali temnícími se ulicemi přes Cejl, Koliště, Dornychem, Silniční až na náměstí. Nechali za sebou malou skupinu mužů, těch, které ještě neodvedli do táborů. Tři rodiny z jejich domu, Sterngasse 142, předával gardistům domovník. Když odevzdával Gertiny papíry, podíval se jen na temeno její hlavy, jako by tam nestála. Nic pro ni neudělal, zalila ji hořkost.</p>
<p> Jako by jí vůbec ještě mohlo přijít víc, hořkosti a potupy, po tom, co zažila za poslední měsíc, kdy o sobě ztratila představu jako o člověku. Jako o ženě. Zbylo z ní jen ohnuté a zkřivené tělo, udřené a nenávistné, s tváří svraštělou křivdou a strachem. Hlavně strachem, kvůli kterému její ústa, která křičela uvnitř, navenek zůstávala němá. Aby na sebe nepoutala pozornost. Zbyla prázdná jak puklý ořech. Prázdná a svraštělá, jako by nebyla nic. Jen kvůli Barboře to všechno dělala, jen kvůli ní, matka by měla s tou láskou k děcku pravdu. Ale ani to dítě domovníka neobměkčilo. Ani do očí se jí pod čerstvě nakvetlými platany na Sterngasse nepodíval.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>III</strong></p>
<p> Ze střechy dřevěné stodoly, jejíž okraj měla přímo nad obličejem, na ni dopadla velká kapka, bylo po dešti. Z jednolité masy šumu se začaly vydělovat samostatné zvuky, začala rozeznávat nepravidelné údery, hluk, křik a táhlé štkaní ženských hlasů. Výstřely. Hlasy mužů. Znovu se jí vracely smysly.</p>
<p> Voják, který z ní právě vstal, se na ni podíval, jak se stáčí na bok, s koleny konečně stisknutými k sobě, a kopnul ji do ještě odhalené zadnice.</p>
<p> — <emphasis>Tý voňaješ, sviňa! </emphasis>smrdíš, odplivl si na ni, pak se otočil a rychle odešel. Nebyla to pro ni za poslední týdny žádná novinka. Ostatně, jako by měla na čele celý život napsáno, že její tělo se může beztrestně brát. A oproti tomu, co s ní dělal otec, teď aspoň přesně ví, za co to má. Za něj. Za tu německou půlku z něj.</p>
<p> Posadila se, otřela si obličej a uhladila rozcuchané vlasy, pak konečně vstala a podívala se, proč Barbora nepláče. Opravdu, celé to zaspala. Nechala ji tak, jak byla, s rozhozenýma rukama podél hlavy. V koši pod kočárem chtěla najít jednu z Barbořiných plen, aby si mohla osušit potřísněná stehna. Pak ale nechala plenu plenou a vytáhla jednu ze svých košilí. Kdo ví, kdy bude moct plenu přeprat, nemá jich pro Barboru dost, aby jimi mohla plýtvat, když netuší, kdy a v jakých podmínkách tahle cesta skončí.</p>
<p> Pomalu si otírala vnitřní stranu stehen a čichala pižmo vycházející z pohlaví, ze zpoceného podpaží, svůj známý pach, i pach cizí, nepříjemný pach mužského semene. V hrudníku jí ještě prudce bušilo srdce, ale pomalu se přes něj přelévala bolestnější vlna zadržovaného pláče, klíčící hluboko pod bránicí a deroucí se vzhůru, k ohryzku, který jí začal skákat nahoru a dolů, jak polykala první vzlyky.</p>
<p> Neudržela je dlouho, vybuchla v prudký pláč, který víc než slzami zněl úpěnlivým štkaním. Suché vzlyky se podobaly dávení, prudké výdechy a trhavé, přerušované vdechy ji dusily, ale stejně je nemohla zastavit, hrnuly se z ní nekontrolovatelně. Bez vůle se jim poddávala, nešly zastavit ani obavou, že přilákají dalšího vojáka, že znovu prozradí už jednou prozrazený úkryt.</p>
<p> Gertě schoulené u kol kočáru se třásla ramena v poryvech pláče, a tak ji našla Helga. Přišourala se tiše, s dítětem v náručí. Posadila se vedle Gerty, těsně, až jí téměř dosedla na vytrčený bok. Gerta se rychle otočila, zkroutila se, zabořila Helze hlavu do klína a nechala svůj smutek plynout do její sukně. Helga se nehýbala, nepokoušela se Gertu utěšit. Seděla a jemně pohupovala chlapečkem, zatímco se Gerta snažila překonat vztek a ponížení, lítost a odpor, nechuť k sobě samé i k tomu, který objevil jejich zákoutí. Třásla se a vzlykala, pak se náhle posadila a upřela mokré oči na Helžin profil, neprůhledný v nočním šeru. Dlaní natočila její levou tvář blíž ke své. Helga se dívala mimo ni, jen začala prudčeji pohupovat dítětem.</p>
<p> — Co ti udělali? zeptala se Gerta. Helga se kývala v rytmu houpání.</p>
<p> — Co ti udělali, slyšíš? Mluv!… Helga! Gerta do ní drcla ramenem.</p>
<p> — Slyšíš? Mluv přece!</p>
<p> Helga se nepřestala natřásat, neudělala vůbec nic, dál s rukou na chlapcově hlavě nadhazovala dítě a mlčela.</p>
<p> Gerta uvolnila ruku, kterou se podepírala, oběma chytila dívku za ramena a jemně jí zatřásla. Helga nereagovala, zatřásla jí silněji.</p>
<p> — Helga, slyšíš mě? Nic.</p>
<p> Zpoza boudy, za kterou se schovávaly, k nim stále doléhal hluk úderů, padajícího nábytku a směsice mužských hlasů a ženského křiku.</p>
<p> Gerta se rozhlédla kolem sebe. Úkryt za boudou je sice zachránil od dění na dvoře statku, který jim předchozího večera tak velkoryse nabídli opilí hlídači k přenocování, ale byla jen otázka času, kdy sem nějací vojáci zase zabloudí močit. Tak jako ten, co sem přišel před chvílí, před tím, než se hodlal vrhnout na některou z žen uvnitř statku. Přijeli sem v noci, hodinu dvě po nich, po ženských, které se v průvodu už sotva vlekly únavou. A z náklaďáků s nimi seskákali i ti hlídači, kteří je sem nasměrovali a kteří se pak už jen pobaveně řehtali, když viděli, jak si je vojáci rozebírají. Na dvoře statku to pořád ještě neskončilo. Musela se někam schovat, nechtěla, aby ji našli ještě jednou. Na konci protáhlého stínu boudy, u plotu, který obrůstala nekosená tráva, uviděla nízkou hromadu naskládaných kmenů.</p>
<p> — Vidíš tu hromadu? Helga? otočila se k dívce. Žádná reakce.</p>
<p> — Vezmi si věci, schováme se za ni. Helga se ani nehnula, dál kolíbala dítě.</p>
<p> Gerta se zapřela o zem, shodila si sukni přes kolena a vstala. Košili a ostatní poházené věci nacpala ke spící Barboře a couvla kočárem kolem sedící dívky.</p>
<p> — My jdeme… odvezu tam Barboru, řekla Gerta a stáčela kočár směrem k hromadě dřeva. Stínem boudy se pomalu vzdalovala.</p>
<p> Mezi kmeny a plotem byla jen úzká mezera, dobře pro lidská těla, ale ne pro rozložitý kočár. Gerta z koše vytáhla Barboru zabalenou v peřinách a kabát, který včera v noci seskládala pod ni. Prodrala se klestím za kmeny, ochromená strachem z každého zapraskání.</p>
<p> Do trávy za kmeny položila Barboru, do hnízda, které kolem ní vytvořila z polštáře a kabátu. Barbora zabroukala, mlaskla, ale spala dál. Kočár čněl nebezpečně vysoko. Stál vedle seskládaných kmenů tak přirozeně, jako by jej tam jen na chvíli někdo nechal. Gerta strhla kočár bokem k zemi. Kolečka trčící ve vzduchu se pomalu otočila, z nosníku i z koše vypadlo prádlo a zbytek potravin. Spodní dno kočáru Gerta natočila k místu, odkud přišli před chvílí vojáci, a mezi kola ještě přeložila několik větví. Teď v noci tak určitě nikoho nenapadne, že to není pohozený starý kočár, ale zástěna pro dvě schoulené ženy.</p>
<p> Gerta se otočila zpátky k Helze. Dál seděla a houpala se spolu s dítětem. Gerta k ní přeběhla.</p>
<p> — Pojďme, pomůžu ti.</p>
<p> Helga se ani nehnula. Gerta se postavila za ni, rozkročila se a s rukama vsunutýma do jejích podpaží se ji pokoušela zvednout. Jakmile ale Helga ucítila tlak, sama vyskočila, s chlapcem přitisknutým k srdci a s vyděšeným polohlasným výdechem se po ní ohnala pravou rukou. — Pss, zachytila Gerta její dlaň a udržela tak rovnováhu obou. Zahlédla jen, jak se chlapcova hlavička zvrátila v nemožném úhlu, jako hlavička loutky, která drží na posledních stezích mezi temínkem a barevnou košilkou.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IV</strong></p>
<p> Když hluk ze dvora za nimi utichl, bylo už nad ránem. Sytá, temná modř, kterou se dalo dohlédnout jen na vzdálenost několika metrů, se proměnila v sedavý opar, hvězdy zbledly. Helga ležela za hradbou z větví a kočárů, zkroucená do klubka, čelem u vlastních kolenou a s patami těsně přimknutými k hýždím. Byla křečovitě schoulená kolem tělíčka nemluvněte, svírala ho pažemi, jako by si je chtěla vtlačit zpátky do břicha. Ležela v mrákotném spánku a jako by ani nedýchala, tak prkenná a tuhá vypadala. Gerta vyhlédla zpoza barikády.</p>
<p> Dřevěná kůlna, která jim v noci poskytla závětří, jí dovolovala spatřit jen malý výsek toho, co se dělo na dvoře. V šeru probouzejícího se dne viděla nákladní auto a kolem něho několik vojáků, kteří na sebe nervózně pokřikovali. Česká slova to nebyla, byl to cizí jazyk, klidně se ale mohla mýlit, protože vítr k ní zanášel jen útržky slov, která se ještě rozbíjela o dřevěnou hráz kůlny. Nervozitu a rozčilení však Gerta poznala jistě. Někteří muži kolem nákladního auta postávali, někteří odbíhali, jiní pomalu přicházeli — s nákladem, který nesli na ramenou nebo za sebou táhli po zemi. Když se jeden z postávajících shýbl, aby vojákovi pomohl s nákladem, který právě přitáhl, uviděla je Gerta zdvihat lidské tělo s rozhozenými končetinami. Vysadili ho na korbu, kde tělo bezvládné ženy v podpaží přebral jiný voják a odtáhl ho do útrob nákladního auta. Pak se vrátil pro další kus, který mu už zdola nadhazovali nově příchozí vojáci.</p>
<p> Gerta tu shánčlivou práci zděšeně pozorovala. Stále přicházeli další muži a přinášeli nebo za sebou smýkali těla. Některá ještě tak malá, že jim při nakládání na korbu stačilo správně je chytnout a hodit vzhůru. Jeden z hlídkujících vojáků, který stál před otevřenou plošinou korby, se rozběhl směrem ke Gertě, po několika krocích se zlomil v pase a za křečovitého škubání sehnutých zad zvracel. Padlo k němu několik nevrlých výkřiků, ale nikdo z ostatních mužů nevypadl ze zběsilého tempa toho hrozného úklidu.</p>
<p> Z části dvora za dřevěnou kůlnou, kam Gerta nemohla vidět, se ozval motor těžkého auta. Muži zvolnili tempo, někteří zdvihli ruce a mávli, jiní jen zvedli hlavy a pak se vrátili k práci. Túrování motoru zesílilo, pak se vůz podle zvuku rozjel. V některé z kůlen se rozplakalo dítě. Když nákladní auto vyjíždělo z brány dvora obehnaného dřevěnými kůlnami, mohla Gerta na chvíli mřížovím korby zahlédnout přeházená těla, volně visící ruce a nohy, pak se vůz zase stočil a zmizel jí z dohledu.</p>
<p> Stejný automobil plnili těly vojáci, které doposud pozorovala.</p>
<p> Zase se stáhla zpátky za hranu hromady prken, kočáru a větví. Sedavý konec noci se postupně měnil ve svítání, Gerta tiše přemýšlela, co dělat. Z dálky k ní stále doléhal dětský pláč a výkřiky vojáků. Těkala pohledem z těla spící Helgy na Barboru zabalenou do kabátu. Barbora se za chvíli probudí, Gerta zná její rytmus. Co se stane, když se probudí ve špatné náladě a začne plakat? Upozorní tak na jejich úkryt vojáky. Jestli vybili celý tenhle ženský tábor, nenechají přežít určitě ani je. Gerta z Barbory nespouštěla oči, čekala, kdy se začne vrtět, otevírat drobné rtíky, pomlaskávat, čekala na chvíli, kdy otevře oči a poprvé zavrní. Rozepínala si pomalu blůzu, aby byla připravená vložit jí prs do úst, kdyby se probudila hladová. Po hrudníku se jí rozlila husí kůže, rána byla ještě chladná.</p>
<p> Uplynulo několik minut, když zaslechla motor nákladního vozu. Stočila se na kolena, zapřela se o zem dlaněmi a opatrně vykoukla. Na korbě nákladního auta byla stejná hromada těl, mřížovím visely bezvládné končetiny, stejně jako z vozu, který odjížděl před chvílí. Vojáci odcházeli na druhou stranu dvora, kam Gerta neviděla. Ozval se další a další motor. Všechny automobily, ten s ženskými těly i dva, v nichž seděli vojáci, odjížděly cestou, kterou přišly, k Pohořelicím, zvuk motorů slábl, až utichl docela. Statek se utápěl v podivném tichu. Gertě se zdálo, jako by komplex budov, který stále pozorovala, žil, jako by dusné ticho bylo jen předzvěstí okamžiku, kdy se střechy budov zvednou a jedna stavba po druhé explodují obrovským výbuchem. Čekala, kdy se uvolní ta zaražená, ta skoro hmatatelná hrůza, kdy se to spustí a kdy i Gerta bude moci vybuchnout v pláč. Zatím se kolem ozývalo jen pípání probouzejících se ptáků, šumění větru, čas od času někde v dřevěných stavbách zapraskalo.</p>
<p> Gerta se stočila zpátky k Barboře a Helze. Barbora se ještě pořád neprobouzela.</p>
<p> — Helga!</p>
<p> Gerta vztáhla ruku a dotkla se jejího ramene.</p>
<p> — Helga, vzbuď se.</p>
<p> Zatřásla jí ramenem, ozval se mručivý výdech, Gerta jí stále třásla. Pak Helga otevřela oči a hlubokými nádechy se probrala k životu. Dýchala, jako by právě v tom okamžiku doběhla maratón. Natahovala pomalu nohy, v obličeji se jí odrážela bolest z pohybů ztuhlého těla, a vzápětí se ztichlým statkem rozlehl první drásavý křik, Helžin.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>V</strong></p>
<p> Zpáteční cesta od statku k hlavní silnici na Pohořelice trvala malé skupince žen, které to noční řádění přežily, necelou půlhodinu. V noci, když šly na statek, se zdálo, že překonávají rozsáhlý kus cesty. Únava po celé noci a včerejším dni na pochodu se na nich k večeru už podepsala.</p>
<p> Teď stály na polní cestě mezi ještě zeleným obilím, zlomená stébla byla zaryta v brázdách rozjezděných koly těžkých aut. Jedno se k nim od kolony pomalu jdoucích lidí blížilo. Na jeho korbě sedělo několik mladíků a z té nevelké vzdálenosti, která je od křížení cest dělila, bylo vidět hlavně pušek, trčících mezi jejich napřímenými trupy.</p>
<p> — Co tu děláte?</p>
<p> — Chtěly jste zmizet, co?</p>
<p> Vůz zastavil vedle nich a muži seskákali z korby. Skupinou žen zašumělo. Na první pohled bylo jasné, že jsou z brněnské kolony. Vypadaly úplně stejně jako lidé ploužící se v průvodu. Špinavé, zabalené v co nejpočetnějších vrstvách šatů, s kočáry, vozíky nebo kufry.</p>
<p> — Byly jsme na nocleh odvedené na statek, řekla jedna z žen česky. V noci nás tam odklonili… , než větu stačila doříct, hlas se jí zlomil a rozplakala se.</p>
<p> — Němky?</p>
<p> Některé vyděšeně kývly, plačící žena se dusila vzlyky. Gerta podpírala Helgu a dívala se na muže ze středu skupiny. Byli to ještě kluci. Vypadali, že je jim šestnáct nebo sedmnáct, byli oblečení v pracovních šatech, pušky jako by k nim vůbec nepatřily. Uměla si představit, že ještě před několika dny si po šichtě podobné šaty vysvlékli, opláchli si obličej, zavřeli věci do osobní skříňky a odcházeli domů na večeři k mámě, do jedné ze židenických nebo líšeňských ulic. Teď měli v rukou zbraně a doráželi s nimi na cizí, starší, i mnohem starší ženy. Vypadali unaveně, možná šli s pochodem celou noc, den a noc, a teď ráno už neměli sílu k dalším útokům. Jen je nevydráždit, říkala si v duchu Gerta, z předešlého dne si pamatovala, co všechno tihle chlapečci, páni situace, umějí. Ještě teď si vzpomíná na kámen v něčích rukou, kterým z úst starého muže vytloukal zlaté zuby, na bezohlednost, se kterou ženským rvali z uší náušnice, ještě teď si pamatuje, jak některé dusily pláč a tiskly si na uši dlaně, a mezi prsty jim protékala krev. Jak o pár kroků dál omdlely a jejich doprovod, měly-li jaký, je rychle křísil, nebo také rychle odvalil do příkopu u cesty, dřív než schytal kopance nebo úder pažbou pušky. Viděla useknout staré otylé ženě prst, když jí nešel sundat prsten. A viděla, jak ji jako prasnici pak podřízli, když nepřestávala kvílet. Gerta by v tu chvíli neřekla nic, hlavně aby na sebe neupozornila.</p>
<p> — Já jsem Češka, řekla jedna z žen, vedle níž stála malá, sotva desetiletá dcera.</p>
<p> Gerta se po ní vyplašeně otočila. Ostatní ženy stály strnule, plné strachu, se zbytky svých majetků u kolenou, a čekaly, co s nimi bude dál. Jsme jako ovce, pomyslela si Gerta, stejně jako ostatní ztrhaná a vyčerpaná z děsivé noci.</p>
<p> Chlapci vypadali, že je ta zpráva rozladila.</p>
<p> — Která je Češka?</p>
<p> Žena se přihlásila. Po ní váhavě zvedla ruku ještě další a další.</p>
<p> — Co tu děláte?</p>
<p> — Na noc nás poslali přespat na statek u cesty. Nějací vojáci. Ruští asi. Teď se odtud vracíme. Rádi bysme zpátky do Brna, jsme tu nedopatřením.</p>
<p> Ten, který se ptal, byl malý tlustý chlapec. Černé oči mu těkaly z jedné na druhou. Nebylo to zřejmě jednoduché zorientovat se v situaci. Padesát špinavých a vyděšených žen s dětmi v houfu u křižovatky pohořelické silnice a polní cesty, stojí jako solné sloupy, neutíkají ani se nepřidávají k průvodu. Čelem mu proběhla vlna, která mu zkřivila obočí. Měl toho už plné zuby. Dvě noci a den nespal, jen poháněl ty zatracené fašouny z města ven. Ani loka neměl, na rozdíl od ostatních, kteří se hned první noc ztřískali. Co pak prováděli ženským po cestě, na to on v životě nezapomene. Jožka Rejsek vzal jedné vřískající děcko a hodil ho jak mičudu do pole. Pak jí to nasázel do zad, když za ním běžela. Všichni byli zlití jak dobytek, jen on se snažil tomu velet, měl přece pověření. Raděj na to nemyslet a už to mít za sebou. Tyhle ženské vypadají jako Němky, někdo je do toho průvodu zařadil, to není jeho starost proč. Možná jsou kolaborantky.</p>
<p> — Kolaborantky, řekl černovlasý mluvčí a mávl rukou směrem k průvodu.</p>
<p> Za Gertou někdo postrčil jednu z žen pažbou pušky, vykřikla, jak se lekla, houf žen se semkl ještě víc do sebe.</p>
<p> — To já řešit nebudu, proč jste tady. Češky či Němky. Připojit k transportu, hned, kýval směrem k ostatním mladíkům se zbraněmi, pak mávl rukou k řidiči vozu. Vůz se dal do pohybu, nadjel si lánem zváleného pole, stočil se na cestu a čumákem jel přímo k houfu žen. Ženy s vystrašeným brebentěním braly do rukou kufry a tašky, zadní řada se dala do pohybu, celá skupina se pohnula, s mladíky po bocích a nákladním vozem za zády. Zrychlovaly tempo, jak se k nim vůz blížil. Malé děti se rozplakaly. Jakmile Barbora uslyšela kaskádu vzlyků, zkřivil se jí obličejíček zabalený do čepičky, otevřela usliněná ústa a spustila stejnou. Rudá vzteky se nedala utišit, ani když jí Gerta pohupovala, uklidňovala tichými slovy, roztřesený hlas ji však stejně prozrazoval. Helga šla bezduše vedle. — Pohyb!</p>
<p> Po několika desítkách metrů se připojili k průvodu roztroušených lidí, převážně starých, pomalu se belhajících, vzájemně se podpírajících. Kolona nejubožejších, pomyslela si Gerta. V duchu si vyčítala, že se nechala přesvědčit a vydala se s ostatními ženami na pohořelickou silnici. Jako by žádná z nich neměla mozek. A vlastně ani ona ne, když se bála zůstat samotná uprostřed polí, kdo ví kde. Dát se opačným směrem, sama, jí připadalo úplně stejné jako vydat se napospas mušce jakéhokoliv Čecha. Tak se ocitla ve středu houfu žen, mezi nimiž Češky i některé Němky chtěly mermomocí zpátky do Brna. Ani jednu z nich nenapadlo, že narazí na ještě se táhnoucí kolonu vyhnanců. Kolik jich asi mohlo být, když po pohořelické silnici proudili celou dobu, co Gerta a ty ostatní ženy trávily hrůznou noc na statku?</p>
<p> Gerta šlapala dál, s kočárem před sebou, jehož držadla se křečovitě zachytila Helga. Obě mlčely, i Barbora se už utišila. Gerta jí potřepávala na levé ruce, po pravici s Helgou, která nesla mrtvého chlapečka. Žádné jiné břemeno už neměla, kočár nechala na statku a s ním i všechny svoje věci. Nic nepomáhalo, když jí Gerta vybírala a podávala aspoň to nejnutnější, Helga si nic neodnesla a Gerta si další náklad přibrat nemohla. Od té chvíle, co přiběhla v noci s mrtvým dítětem, už nepromluvila. Ráno stála kus od Gerty, jako by k ní patřila, a nezměnila výraz, ani když Gerta pomáhala vynášet před kůlny mrtvé, které vojáci neodvezli. Sedla si nedaleko na bobek a pozorovala, jak ostatní ženy vynášejí několik dívek i dospělých žen, které z noční hrůzy vyvázly raději sebevraždou.</p>
<p> Žádná, kterou v různých koutech statku našly, už nebyla živá. Vyskládaly šest těl vedle sebe pod střechu přístěnku a překryly je pytlovinou, které bylo všude v kůlnách plno. Bylo to děsivé představení.</p>
<p> Houf žen ze statku se pomalu rozptýlil v koloně vyhnanců. Vůz s gardisty, kteří je donutili vrátit se do průvodu, je dávno předjel. Kolem cesty postávali mladíci ze Zbrojovky a hlídali plynulý proud vyhnanců. Už neútočili, Gerta dokonce viděla, že jeden starý pár vysadili na korbu nákladního vozu a nechali odvézt dopředu, do Pohořelic, když už nemohli jít dál. I tihle váleční hrdinové už byli unavení a slitování v nich někdy vítězilo nad krutostí. Nebo vystřízlivěli z propitých nocí a uvědomili si důsledek toho, co v extatickém stavu vítězů způsobili. Nejednu skupinu už Gerta viděla vracet se zpět na Brno. A na korbách neseděli jen ozbrojení hlídači s hlavami mezi koleny, ale dokonce i ženy a několik dětí. Ne všichni tedy musejí odejít — ještě je naděje, že by mohla zůstat, myslela si.</p>
<p> Minuli tabuli s nápisem Pohořelice a přiblížili se k prvním domům. Bylo to poprvé, co Gerta viděla na své pouti jiné lidi než vyháněné a jejich ozbrojený doprovod. Od Modřic, kde se k nim přidávaly další vyháněné rodiny, šli mezi poli, Rajhrad i Ledce minuli v noci okrajem města. Až ve čtvrtek dopoledne se setkali s obyvateli vesnic po cestě. Gerta nic neočekávala. Ani ji nenapadlo, že by se vlastně mohlo něco dít. Představovala si jen fasády domů se zatemněnými okny a liduprázdné ulice. Proto ji Pohořelice tak překvapily.</p>
<p> Město jako by zastavilo svůj chod, nikdo neodešel pracovat, jako by se všichni chtěli účastnit pochodu s vyháněnými. Podél silnice stály před domy ženy i s dětmi, u nohou měly kbelíky s vodou a podávaly hrnky unaveným a žíznivým</p>
<p> Němcům. Jen málokdo se ale pro hrnek natáhl. Z davu zněly hlasy: — <emphasis>Trinkt es nicht, </emphasis>chtějí nás otrávit! A: — Neber si to, proč si myslíš, že nám to dávají? Matky plácaly své děti přes natahující se ruky, pevně je držely kolem ramen a nepouštěly ze středu silnice blíž k vesničanům. Jen někteří se odvážili napít. I Gerta, která po cestě nepila z modřického potoka ani ze studny u Ledců, kde se jinak lidé, kteří si na cestu nevzali žádnou vodu, skláněli. Viděla je pak shýbat se i nad kalužemi nebo nad příkopem, do kterého nořili hlavu a chlemtali jako psi. Viděla, jak se k takovým jednou přiblížil opilý hlídač a kopnul dva starší muže do vytrčené zadnice, až hlavou narazili na dno příkopu. Gerta se už neotáčela, aby zjistila, co se s nimi stalo.</p>
<p> Cestou nepila z kaluží ani z potoka. Pila po nejmenších možných doušcích vodu, kterou si s sebou vzala z domova. Podařilo se jí to jen během první a druhé noci, když Helga neviděla. Nemohla se dělit o to málo, co jí a Barboře mohlo zachránit život. Pila z lahve, když se Helga skláněla nad potokem, pila, když si odskočila přidřepnout a vymočit se. Tak, aby nikdo neviděl. Do prázdné lahve pak odstřikovala z prsů, co Barbora nevypila. Nebylo toho moc, mléko se jí ztrácelo, byla unavená, vyčerpaná. A když se pozorovala, děsila se možnosti, že by se jí mléko ztratilo úplně. Co by pak bylo s Barborou?</p>
<p> Teď se ale natáhla, ona i Helga, pro hrnek naplněný vodou z hliníkového kbelíku, který jí podávala žena v šátku s dvěma malými dětmi vykukujícími z okna za ní.</p>
<p> <emphasis>Doch, nehmen Sie doch, </emphasis>vezměte si a nebojte se. Vezměte si, napijte se, opakovala žena v šátku a natahovala se k průvodu s hrnky v obou rukách. Gerta položila Barboru do kočáru, oběma rukama uchopila hrnek a hltavě pila.</p>
<p> — Prosím vás, ještě jeden.</p>
<p> — Vy mluvíte česky?</p>
<p> — Ještě jeden prosím, rychle, prosila Gerta a hrábla rychle po druhém hrnku plném vody, zatímco za jejími zády se ozývala pohoršená a káravá slova.</p>
<p> — Čert aby teď Čechům věřil, ta holka bude brzo mrtvá.</p>
<p> — To je otrávené, nepijte to, ženské, křikla na Gertu s Helgou míjející je žena, — a pozor, za námi je hlídka.</p>
<p> Gerta strhla Helgu zpátky ke kočáru, oběma zůstal hrnek v rukou. Stačila se rychle otočit, ale koutkem oka ještě zahlédla, jak se k ní blíží mladík z hlídky. Přihrbila se, vtáhla hlavu mezi ramena a Helgu objala kolem pasu. Čekala náraz pažbou do zad, čekala, že jí to mladík jen tak nepromine. Místo toho zaslechla, jak odkázal vesničanku do domu. A před sebou pak zahlédla to, co on ještě neviděl — řadu dalších vesničanů s nataženýma rukama k zástupu. Naděje jí stáhla prázdný žaludek, bylo by možné, že to tam dál jejich hlídači už vzdali?</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VI</strong></p>
<p> Přestože před sebou neviděla ani jediného hlídače, žádného mladíka mávajícího kolem sebe hlavní pušky, přestože viděla jen zástup zvědavých nebo nápomocných lidí, průvod šel dál, nikdo se nezastavoval. Pokračovali v pomalé a unavené koloně městem, prošli náměstím, pak domů kolem nich ubývalo. Řidší a vzdálenější domky vystřídala velká ohrazená stavení. A když Gerta vzhlédla od kočáru, zjistila, že dál už zástup poutníků nepokračuje. Směr jejich pochodu se stáčel už jen nedaleko před ní ze silnice na polní cestu vedoucí k velkému ohrazenému prostoru plnému dřevěných budov. Šli tam všichni, staří muži, všechny ženy s dětmi, nikdo po silnici nepokračoval dál. Teprve v místě, kde zástup lidí zahýbal, stála skupina mladíků se zbraněmi, další byli u vstupu do areálu, několik jich Gerta zahlédla podél ohrazení. Nebyli už sami. Vedle nich postávali ve skupinkách ruští vojáci a kouřili cigarety, které nabízeli českým hlídačům. Proti směru kolony vyjížděl nákladní vůz ze Zbrojovky, s plnou korbou dozorců, odjížděl směrem k Brnu.</p>
<p> Gerta si je pozorně prohlížela, když v zástupu lidí procházela kolem. Všichni byli mladí, někteří dokonce mladší než ona, všichni byli unavení a lhostejní. Pak s Helgou vstoupily do ohrazeného prostoru.</p>
<p> Všude seděli nebo leželi lidé. Koberec lidských těl se rozbíhal vpravo i vlevo, plynul mezi vysokými dřevěnými halami a vibroval hlasy, sténáním a voláním různých jmen. Gerta nikdy kolem sebe tolik lidí neviděla. Ještě chvíli by stála a rozhlížela se po tom strastném divadle polehávajících lidí, ale zezadu na ni tlačily řady nově příchozích. Míjely ji kolem, vrážely do ní, a plynula s nimi i Helga. Gerta najednou uviděla záda její smutné postavy, jak si razí cestu mezi ležícími, dál vlevo, ke vchodu do jedné z budov.</p>
<p> — Helga! Počkej, Helga! <emphasis>Warte, </emphasis>Helga! zavolala za ní. Její hlas jen splynul se zoufalými hlasy dříve příchozích.</p>
<p> Gerta se opřela do kočáru a vyrazila za Helgou. Nebyla si jistá proč, když Helgu téměř neznala, a ve stavu, ve kterém se nacházela nyní, s ní stejně nemohla nic pořádně sdílet. Přesto se za ní vydala, všechno lepší než být úplně sama.</p>
<p> Narážela na nohy ležících lidí, vyhýbala se jim, žádala o uhnutí. Zdola k ní doléhaly hlasy.</p>
<p> — <emphasis>Sahen Sie meine Trudi? Meine Tochter Trudi? Kleines achtjähriges Mädchen, haben Sie sie vielleicht gesehen?</emphasis></p>
<p> — Neviděla jste mého Jorkla? Ztratil se mi cestou.</p>
<p> — Neviděla jste moji ženu? Naložili ji na náklaďák a odvezli přede mnou.</p>
<p> Gerta vrtěla hlavou a tlačila kočár dál za Helžinými zády, která se teď zastavila u vchodu do velké dřevěné haly. Stála tam, dokud k ní Gerta nepřišla. Společně pak vstoupily dovnitř. Budova zněla nářky, jako by se ocitly v lazaretu.</p>
<p> Vydaly se podél jedné ze stěn, až do rohu, kde se Helga svezla dolů, na klín si urovnala chlapečka a zůstala nehnuté sedět, s pohledem upřeným přes celý prostor haly.</p>
<p> Gerta přirazila kočár ke stěně, vytáhla Barboru, jednou rukou rozprostřela už špinavý a zapáchající kabát a sedla si na něj, vedle Helgy. Kolem ní posedávali další lidé, mluvili jeden přes druhého, několik jich jen leželo. Vypadali, že mají horečku, měli zrosené čelo a zmítali sebou. Celým prostorem se nesl pach výkalů.</p>
<p> — Promiňte, jsem Gertruda Schnirch z Brna, ze Sterngasse, řekla Gerta jedné z žen sedících vedle.</p>
<p> — Přišly jste až teď, že? kývla žena hlavou směrem k ní a Helze. — Já jsem Hildě, Hildě Wessely, bydleli jsme v Komárově, jestli to tam znáte.</p>
<p> Kývla směrem ke starší ženě ležící před ní a dvěma děvčatům, asi devět a jedenáct let, které seděly tiše vedle.</p>
<p> — Maminka je nemocná. Skoro celou cestu jsme ji nesly, něco ušla, ale včera už ani krok. Táhla jsem ji s Trudou Langovou, kývla hlavou opodál, odkud se na Gertu usmála malá podsaditá paní sedící na turka.</p>
<p> — Už jsme tu od noci. Přihnali nás kolem jedenácté, promočené tím deštěm, taky vás zastihl? Maminka od té chvíle leží, ale nevypadá dobře. Šušká se tu, že se šíří úplavice. Jak všichni po cestě pili z kaluží.</p>
<p> Hildina dcera sedící naproti se rozplakala.</p>
<p> — Má strašnou žízeň, obě mají. Ale nedovolím, aby cokoliv pily. Nenechám je chcípnout na tyfus. Ráno dostaly od Rusů polívku, to jim musí stačit.</p>
<p> — Dostaly jste jídlo?</p>
<p> — Kdo byl rychlý. Řídkou, jen vodu s bramborem, ale zaplať pánbu za něco. Když se rozdávalo, říkali, že budou každé ráno příděly.</p>
<p> — A jak dlouho nás tu chtějí držet, víte něco? Co se bude dít?</p>
<p> — Nikdo nic neví. Každý se snaží postarat sám o sebe. Jenže skoro nikdo už nic nemá, žádné jídlo ani v— du, lidi chodí sbírat pampelišky, ale jak jste venku asi viděla, co není zalehnuté, to už je sněžené.</p>
<p> — Tady nemůžeme dlouho vydržet, bez vody. Někam nás přece musí pustit.</p>
<p> — Nevím. To neví nikdo. Prej odmítli první skupinu na rakouských hranicích. Taky nás nechtějí, kam by nás taky umístili, když sami nemají ani co jíst, že. Takže bych se nedivila, kdyby to tu v noci podpálili. Vyřešil by se německý problém.</p>
<p> Přiklonila se k nim jiná žena.</p>
<p> — Musejí nás vyřešit rychle, vždyť jste to viděly. Viděly jste latríny? Neviděly, že jo. Protože nejsou. Lidi se můžou pominout, asi z té vody nebo z čeho, venku je vykopaný jeden příkop, ale je pořád obsypaný. Tak lidi chodí, kde můžou. Tady se nedá dlouho vydržet, to místní nedovolí.</p>
<p> — Něco tu řádí, horečka a průjem, kývla souhlasně Hildě.</p>
<p> — No vždyť říkám, úplavice. Můj bratr byl doktor. Nic tu nepijte ani nejezte.</p>
<p> — Ale jak dlouho? zeptala se zoufale Gerta.</p>
<p> — To nikdo neví. Ale rozhlídněte se, jsou tu samé ženské a staří chlapi. Spousta děcek. Nás přece nemůžou jen tak zabít, z toho by byl mezinárodní skandál.</p>
<p> — Teď? Kdy se to nikdo nedozví, a když dozví, tak si řekne, že je jen dobře, že je o pár Němců míň. Vy jste se zbláznila.</p>
<p> Hildina dcera pořád plakala.</p>
<p> — Neviděli jste Ernu? Ernu Bayer? Malá paní kolem čtyřicítky, nešla s vámi? Sklonila se nad nimi dívka sotva dvacetiletá, špinavá, s vyraženým zubem a rozseknutým rtem.</p>
<p> Gerta odmítavě kroutila hlavou, nepamatovala si už nikoho, kdo s ní šel.</p>
<p> — Přeju ti, abys ji našla, řekla za ní Hildě a smutně zakroutila hlavou.</p>
<p> — Takových poztrácených lidí, půlky rodin, kolik matek jsem tu viděla brečet. Taky mrtvých už tu několik bylo. Z vyčerpání. Přišli v noci, lehli si a ráno se už neprohráli. Doteď je vynášeli k plotu vedle toho vojenského tábora. Aby si vojáčci všimli a něco s tím udělali, když jim budou smrdět pod nosem.</p>
<p> Hildě se odmlčela, podívala se na svoji matku a do očí jí vstoupily slzy.</p>
<p> — Měly jsme domek, manžel v něm měl krejčovskou dílnu. Šili jsme pánské košile, na zakázku, pro lepší rodiny. Žádná sériová výroba. Ruční práce, s bílou výšivkou podél límce. Děvčata jsme chtěli dát studovat. A teď nemáme nic. Nevrátili jsme se tam, co přijel Beneš. Dvacet dní jsme byli u známých, jen s kufříkem, který jsme si každý mohl vzít, než nás vyhnali. Jenže muž byl v partaji, kdoví, kde je teď. Prý jsou kolem Brna nějaké tábory.</p>
<p> Kývala hlavou a do koutků očí si střídavě přikládala kapesník, jako by si nechtěla rozmazat líčidla. Barbora se začala vrtět.</p>
<p> Truda Langová se na Gertu usmála a řekla, že měla štěstí:</p>
<p> — Viděla jsem po cestě, jak se chovali k nemluvňatům. A jak se chovají k matkám. Jednu i s dítětem v náručí shodili do příkopu. Kopali do ní, dokud křičela. Už jsem neviděla, co se s ní stalo. Chudák.</p>
<p> Gerta se opřela zády o dřevěnou stěnu. Chovala Barboru, jemněji pohupovala s hlavičkou na svých prsou. Zaklonila hlavu, zavřela oči a přála si aspoň chvíli spát.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VII</strong></p>
<p> Kolo bryčky každou chvíli sjelo do výmolu neudržované cesty, osazenstvo na ní nadskočilo a zase dopadlo zpět na tvrdou lavici. Každá z žen měla co dělat, aby udržela kočár s dítětem před sebou, případně dítě na svém klíně, kufr pod nohama, s jednou rukou zaťatou kolem madla bryčky. Jeli pomalu, za vozem stejně naplněným, za sebou viděly zástup žen s většími dětmi, několik mužů. Šli rychleji než v pochodu. Poháněla je naděje, příležitost, ale hlavně touha vypadnout z té čpící louky s polorozbořenými dřevěnými halami, kde strávili poslední dvě příšerné noci. Příliv vyhnanců z Brna ustal před večerem toho dne, kdy přišla Gerta. Většina českých hlídačů se vrátila zpět. Zbyli starší dozorci, několik dobrovolníků z Pohořelic a ruští a rumunští vojáci, kteří si mezi nimi noc co noc vybírali ženské, jako den předtím na tom statku. Gertu už ale nenašli. Tábor byl naplněný několika tisícovkami zemdlelých vyhnanců, kteří leželi a postávali po areálu bývalé cihelny, a šeptalo se, že i ve dvou dalších objektech za Pohořelicemi. První i druhé ráno vynášeli desítky mrtvých, ty Gerta viděla na vlastní oči, když se odvážila vyjít z rohu dřevěné haly, kde si s Helgou našly místo. Odvažovala se popojít před dřevěnou halu jen ráno, když areálem proběhla zpráva o přídělech polévky, kterou rozdávali rumunští vojáci. Vyběhla poprvé i podruhé s Barborou pevně přitisknutou k ňadrům a s hrnkem od pohořelické ženy se drala zástupem. Od předchozího dne, kdy se napila vody ze džberu, neměla v ústech nic. Kalná voda, kterou ostatní tahali kbelíkem ze studny, ji děsila, i když zahnat žízeň byl skoro nadlidský výkon. Pro Barboru, říkala si, kvůli Barboře nesmí.</p>
<p> Ne všichni však žízeň potlačili, přestože dva starší němečtí lékaři, kteří byli mezi nimi, každému přísně zakazovali vodu pít, protože je zamořená. I tak lidé vodu pili a nosili ji svým příbuzným, kteří leželi na různých místech cihelny s horečkou. Prosebné <emphasis>Wasser </emphasis>se rozléhalo celým táborem, nebylo člověka, který by to zaklínadlo nešeptal. <emphasis>Wasser </emphasis>a jména poztrácených členů rodin. Doléhaly k ní do rohu budovy, kde seděla, nehýbala se a snažila se spát. Hlavně se nevyčerpávat. Vedle ní seděla Helga, která se nehýbala vůbec, nechodila ani pro polévku, ani se neodcházela vymočit před dům, ale tu trochu, která z ní mohla vytékat, pouštěla přímo do svých šatů. Trochu polévky jí Gerta ve svém hrnku nechala, vypila ho hltavě, ale pak zase stočila tvář ke stěně. Jediné, co se změnilo, bylo, že po první noci Gerta už nezahlédla chlapcovo tělo, jen jeho obrysy omotané potrhanou blůzkou. Ležel v Helžině klíně jako předtím, zamotaný do váčku, rukávy košile měl svázané pod krkem do pevného uzlíku. Helga na sobě měla jen zapnutý kabátek. Musela se tak přeustrojit v průběhu noci, kdy Gerta spala. Byl to vůbec zázrak, že spala, když si teď vzpomíná na křik žen, které opilí vojáci zase vytahovali z dřevěných budov. Kolik jich mohlo být? A kolik se jich vrátilo? Truda Lang tam ráno nebyla a do Gertina odchodu se nevrátila. Hilda Wessely celou první noc ležela na své starší dceři, druhou, menší, stočila mezi dlouhé sukně své matky, která té noci umřela. Gerta Hildu objímala celou dobu, než tělo její matky odnesli k plotu. Všechny tři vypadaly strašně. Hilda ochromená smutkem, její dcery se ztrhanými, nedětskými rysy, plakaly o vodu. Jejich matka se ale nenechala obměkčit. Jeden hrnek polévky z rána jim musel stačit.</p>
<p> Bryčka zase nadskočila, když kolo vjelo do výmolu. Sedlák na kozlíku houkl ke koním <emphasis>vjó, </emphasis>bryčka znovu nadskočila. Pole kolem nich se vlnilo lehkým vánkem. Gerta do jeho svěží zeleně upírala pohled, až ji oči pálily, vypadalo tak mírumilovně a přirozeně, jako by válka a události po ní vůbec nebyly.</p>
<p> Snažila se nemyslet na to, co ji čeká. Snažila se v nic nedoufat, snažila se nepředstavovat si ani to, co by se mohlo stát, kdyby je obelhali. Třeba je potřebovali jen rozdělit a budou se jich zbavovat po částech. Proč by je ale vezli na bryčkách? A proč by si tak pečlivě vybírali ty zdatnější, kdyby se jich chtěli zbavit, nebylo by to jedno? Znovu zaplašila zlé myšlenky. Rozhodla se uvěřit. Už ve chvíli, kdy zaslechla křik jednoho z pohořelických pomocníků v táboře — Perná, Dolní Dunajovice, Horní Věstonice, Bavory. Všude potřebovali pracovníky na zemědělské práce. Lépe ženy než muže, s těmi bude méně problémů. Hlavně aby byly ještě při síle. Gerta se ihned zvedla, vložila Barboru do kočáru, nechala tam kabát a nakonec i Helgu, která se na ni odmítala vůbec podívat. Zatřásla jí ramenem, ale když se po ní ohnala rukou, ani neotevřela oči, nepřemlouvala ji. Hlídač už odešel a ven mířilo několik žen s dětmi, i několik starších mužů. Všichni, kteří byli ještě při smyslech a rozuměli česky, si museli uvědomit, že je to šance, jak se dostat z téhle zamořené dřevěné bedny, kde dřív nebo později umřou všichni. Na nohy se hrabalo čím dál víc lidí, ženy sbíraly své rozložené kufry, křičely na děti, ven vycházeli první zájemci. Gerta roztlačila kočárek podél stěny. Nerozloučila se s Hildou. Ani ona, ani její dvě dcery tam nebyly.</p>
<p> U vchodu byla jako jedna z prvních. Na cestě postávalo několik vesnicky oblečených mužů, bavili se mezi sebou, s bičíky zastrčenými za pasem kalhot. Někteří kouřili a pátravě si prohlíželi houf, který se kupil proti nim. Za nimi stála koňská spřežení a kolem nich děti, asi pohořelické. Přestože stavení provizorního tábora ležela v místech, kde už nebyly žádné domky, stálo podél silnice i několik žen v šátcích, které vypadaly, jako by se zastavily na kus sousedské řeči. Stály u okraje silnice s rukama složenýma pod ňadry, povídaly si, smály se, občas křikly na děti motající se kolem koní. Gerta zvedla ruku a jako jiní u vchodu, který byl zatarasen ruskými vojáky, se na sebe snažila upozornit.</p>
<p> — <emphasis>Ich bin aus Mödritz, wir hatten einen Bauernhof, ich kann arbeiten, </emphasis>umím pracovat! zavolala jedna z žen vedle Gerty a po ní se ozvala salva nabídek. Hlavně se odtud dostat.</p>
<p> — <emphasis>Ich kann auch arbeiten!</emphasis></p>
<p> — <emphasis>Ich hab’ in einer Gärtnerei gearbeitet!</emphasis></p>
<p> — Mluvím česky! křikla Gerta.</p>
<p> — Umím stenografovat, studovala jsem obchodní školu!</p>
<p> — Já jsem Češka, vůbec sem nepatřím, vezměte mě!</p>
<p> — Pracoval jsem v prádelnách!</p>
<p> — Vezměte mě!</p>
<p> K vojákům přistoupili první sedláci. Chvíli se dohadovali, gestikulovali, pak mluvil úředník, který držel v ruce koženou aktovku, na níž měl rozložená nějaká lejstra. Sedláci kývali. Úředník jim pak rozdal papíry a pokynul vojákovi, který se obrátil k davu a začal vyčleňovat osoby z první řady.</p>
<p> — Hlaste jméno, křikl na první vyňaté úředník.</p>
<p> — Maria Niessner.</p>
<p> — Zapsat. <emphasis>Links! Nächste!</emphasis></p>
<p> Sedlák ukázal na další ze statných žen v první řadě. Voják pokročil a provedl ji k úředníkovi.</p>
<p> — Jméno.</p>
<p> — <emphasis>Charlotte Tomschik aus Gerspitz.</emphasis></p>
<p> Zapsal jméno do dvou dokumentů a kývl.</p>
<p> — <emphasis>Links! Nächster. </emphasis>Další!</p>
<p> Branou prošlo mnoho dalších žen, některé s dětmi, dva starší muži, jeden s manželkou. Úředník odevzdal pod dozorem ruského vojáka jedno z lejster pohořelickému hlídači, skupinu německých pracovníků předal sedlákovi, který jim násadou bičíku ukázal k první bryčce. K Rusovi přistoupil další ze sedláků.</p>
<p> Díky němu teď Gerta s Barborou na hrudi a s kočárem složeným před sebou sedí na prkenném voze a nadskakuje, když kolo bryčky vjede do výmolu silnice. Vedle ní sedí dvě dívky a dvě ženy, jedna s vozíkem s dítětem naproti ní. Za bryčkou se táhne zbytek vyhandlované skupiny, doprovází je trojice pohořelických dobrovolníků, za nimi je vidět další početná skupina. Jedou po silnici na jih, k rakouským hranicím, kolem Mušova, kdysi, ještě před válkou, tu byla s Friedrichem, matkou a otcem na výletě. Je krásné sobotní odpoledne jasného červnového dne, až se jí z té krásy chce brečet.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VIII</strong></p>
<p> Stará paní Zipfelová, jak si teď říká po česku i s koncovkou, je dobrá a spořádaná ženská. Sama si toho protrpěla hodně, syna jí odvedli kdoví kam, zbyla pod střechou nevelké chalupy jen se snachou Idou. I když je doba nejistá, ona je československá občanka národnosti rakouské, která se proti téhle zemi neprovinila, takže se nemá čeho bát. Naopak. Její syn, lékař, se předtím, než musel odejít na frontu, zasloužil o rozvoj téhle obce a nejednomu českému i rakouskému děcku tu zachránil zdraví, což si jejich rodiče dobře pamatují. A ona, Zipfelová, byla vždycky jen domkářka, od smrti manžela. Vůbec div, že se jí podařilo udržet syna na studiích. Nikomu nic špatného nikdy neudělala, syna lékaře dědině dala, česky mluvila stejně jako německy, jak tomu v Bergen, teď Perné, od dávných dob c. k. bylo zvykem. Řekla to hned na zápraží, když nejisté mladé ženské s děcky v náručí seskakovaly z bryčky, řadily se zády nalepené k prknům povozu a rozpačitě poslouchaly její němčinu. Zopakoval jim to pak i Hubert Šenk, který je přivezl, že jsou u starousedlice z Perné, která, přestože německého, opravila ho že rakouského, jména, je váženou občankou. Řekl jim ještě, že se u ní mají vyspat a najíst a druhý den se připravit k práci.</p>
<p> Ida na ně koukala jako na zjevení. Pravda, ani jí, staré Zipfelové, nebyl ten pohled příjemný. Deset žen, některé s děcky, která smrděla a brečela, deset urousaných a ztrhaných ženských, které vypadaly vyčerpaně, hladově. Jedna sotva dospělá s otokem na tváři, rozraženým rtem a bez zubu, jak se ukázalo, když promluvila. A bez ničeho. Většina jich měla jen to dítě a chatrné oblečení na sobě, nic víc. Dvě měly kočár, jediný majetek. Ida na ně civěla, a kdyby do ní Zipfelová nedřela, aby se hnula, civěla by na ně s úžasem dál. To byla celá ona. Pomalá, zpomalená jak nedotočený gramofon, Iduška Měníková z posledního baráku u pole na Bavory. Kdoví, co na ní Helmut viděl, asi to její mládí. Mohl si vybrat, vrátil se po studiích a hned začal s lékařskou praxí, a během těch deseti let, co se tu snažil, se kolem něj motala Jitka od Šenků, Maria-Rosa doktora Rennera z Dolních Dunajovic, později i vdova po Josefu Theronovi, co spadl z kobyly a srazil si vaz. Ne, on si počkal, než mu vyroste tahle žába. Ale zaseje pěkná, to se musí nechat, škoda jen, že děti nestihli mít, tak brzo po svatbě Helmut narukoval.</p>
<p> — A nechte je všechny vykoupat, paní Zipfelová, a šaty vyperte nebo radši spalte a dyžtak jim opatřete něco nového, ze svého třeba, nebo z toho, co zbylo po Heinzových.</p>
<p> Kdybyste teď viděla ten tábor, to bylo hrozné, tisícový lazaret… řádí tam tyfus a úplavice, tak abyste si něco nepřitáhla do baráku. Vykoupat a vyprat. A zítra ráno na šestou mi je připravte. Já jedu rozvézt ostatní. Nazdar, Iduško, na shledanou.</p>
<p> Hubert Šenk byl dobrý chlap, staral se o dědinu a o statek, jako kdysi jeho děda. Však ono se říká, že šikovnost skáče přes generaci. Jeho táta to s hospodářstvím táhl spíš od desíti k pěti. Ještěže se uchlastal, Hubertovi tím spíš pomohl.</p>
<p> — Tak se mi tu svlečte, otočila se k nim, když Hubert s bryčkou odjel.</p>
<p> Některé z žen si sedly na zem, jiné stály s dětmi v náručí a rozhlížely se. Jedna poprosila o vodu a ostatní spustily hned po ní.</p>
<p> — Ida, tak nejdřív vodu, nenecháme je leknout. Ida dojde pro vodu, vy se zatím pomalu svlékejte. Je pěkný den, nenastydnete, než vám vyprané uschne, Ida vám dyžtak něco půjčí z našeho.</p>
<p> Ženy se začaly postupně svlékat. Gerta si sedla na bobek a rozšněrovávala si pevné turistické boty. Chodidla ji pálila jako čert a kotníky měla oteklé. Nezouvala se skoro pět dní, od chvíle, co v koloně vyrazili z Brna. Měla strach, dobré boty byly na jejich cestě k nezaplacení. Ze dveří domu vyšla Ida se džbánem, popošla dál na dvůr, postavila ho pod pumpu a začala pumpovat. Jakmile ženy zaslechly proud vody, nechaly šacování, vyzouvání, vstaly a rozběhly se k ní. Které byly první, padly na kolena a vztahovaly dlaně, aby do nich zachytily tekutinu. Nečekaly ani, až se jim miska dlaní naplní, a hltavě pily, pak ruce znovu vztahovaly, aby zachytily další kapky, některé strkaly hlavy dětí přímo pod proud. Ida nic takového nečekala, lekla se a uskočila, voda, kterou nikdo nepumpoval, pomalu přestala téct. Dívka s rozraženým rtem, kterou si Gerta pamatovala z tábora, se vztyčila a začala pumpovat místo Idy.</p>
<p> — Počkejte, donesu vám hrnky, řekla Ida, otočila se a rozběhla do stavení, odkud za chvíli s několika vyběhla.</p>
<p> — Nate, vemte si, rozdávala je ženám, které se po nich dychtivě natahovaly, plnily je a pily. Za chvíli bylo po všem. Ženy s mokrými obličeji si ve strachu z nedostatku odnášely každá hrnek plný vody, Gerta s ním mířila k Barboře. Namočila do něj konečně čisté prsty a přiložila je Barboře na rty. Vcucla je do úst tak rychle a sála tak zoufale, že se Gertě nahrnuly slzy do očí. Zvedla jí hlavičku a maličko vody vlila do Barbořiny drobounké pusinky. Konečně měly dostatek.</p>
<p> Ida Zipfelová potom přinesla podvlíkací sukně a blůzy, aby se měly do čeho převléct, než si vyperou a usuší šaty. Nabídla jim pak vlastní pokoj a jednu menší sednici nad schodištěm. Umyté a naježené se všechny do jedné uložily k spánku. Gerta ležela na kraji postele vedle kočáru s umytou a přebalenou Barborou, sama čistá a dvěma krajíci chleba s polévkou plná tak, až ji břicho tlačilo. O její hýždě se hřála dívka s vyraženým předním zubem.</p>
<p> — Teresa Bayer. Meine Mutti Erna, jak jsem se vás tuhle ptala, tu jsem našla. Ležela u okraje tábora. Nepřála bych vám to zažít, řekla, než obě usnuly.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IX</strong></p>
<p> Od druhého dne, kdy do Perné přišly, vstávaly nové obyvatelky domu se Zipfelovou před pátou ranní. Jedna z nich obstarala slepice, husy a prase, které si Zipfelky přes celou válku uchovaly až do jednoho večera na sklonku srpna, kdy jim ho Rusové opilí dožínkami zapíchli a rozporcovali ještě v chlívku. Ještěže se tehdy nedostali do domu, těžko by jim ženské, zvyklé už na jakous takous důstojnost, utekly.</p>
<p> Celá desítka žen pracovala na statku u Huberta Šenka, kde se hlásívaly na šestou. Hubert Šenk žil jen se starou matkou, už od dospívání bez otce, jeho starší bratr narukoval a padl někde na frontě, sestra se vdala do Bavor. Šenkům patřila pole směrem na Bavory, dva dlouhé vinohrady a hospodářství s prasaty a stádem krav, které se páslo na vedlejší louce. O několik dní později začaly pracovat taky ještě na německém, které Šenk dostal přiděleno národním výborem v Břeclavi po Knitzových, kteří zavčas utekli. Deset ženských tak dělalo na poli i na statku, odkud běhaly dojit stádo krav, přišlých kdovíodkud k vinohradům. Nikdo je nedojil tak dlouho, až bučely bolestí z přeplněných vemen. Ani jim nestačily odebírat mléko, kolik se jim ho tvořilo. Sytili tím tehdy celou Pernou a Hubert Šenk nechával dokonce posílat i do Pohořelic, kde byl ještě pořád hlad a desítky nemocných úplavicí. Ačkoli byla Perná vesnicí, kde vedle sebe po desítky let žili Rakušané, Němci i Češi, teď se na Gertu, která po domech roznášela kbelíky mléka, smetany a pak kyšky, Němci utrhovali a české mléko povýšeně nebo s nedůvěrou odmítali. Jen kdyby ucítili hlad, říkala si Gerta, ale při pohledu na chalupy se zahradami za nimi nevěřila, že na takovém pozemku se nenajde něco k jídlu.</p>
<p> V průběhu června několik takových rodin v jediné noci zmizelo, ať to byly rodiny starousedlíků, které v Perné držela půda i dlouholeté sousedské vztahy, nebo Němci, které sem přivála válka. Začalo to prý hned po tom, co sem přišli ruští vojáci. Každou noc pak někteří utíkali za rakouské hranice připravit prostor pro přesídlení zbytků německých rodin. Vraceli se pak během červnových nocí domů, přebíhali hranice, aby nad ránem odnášeli náklad majetku ve vacích a matky nebo manželky mohly ještě několik dní dělat jakoby nic. Na ruské vojáky však po počáteční euforii začala padat pevná ruka velení, ubylo nocí propitých ve vinných sklepích kolem Perné a byly nařízeny pravidelné hlídky. V době, kdy Gerta už dva týdny pracovala na statku, začaly být noční přestřelky pro hlídky v okolí pravidelným programem. Kolik domácích Rusové odchytili nebo kolik jich zastřelili, se Gerta nedozvěděla. Neměla přístup k žádným informacím. To leda že zaslechla něco od Zipfelové, která, když zapomněla, že některá z Němek rozumí a mluví i česky, Idě říkala, že na náměstí v Dolních Dunajovicích pověsili Kurta Knitze, který se vracel domů z války, protože nevěděl, že jeho rodina už dávno utekla.</p>
<p> V té chvíli Gerta myslela na Friedricha, který taky skončil bůhví kde, živý nebo mrtvý. Co se s ním asi stalo? Zajali ho a zabili na východní frontě? Skončil na západní? Nebo někde v Německu? Neměla ponětí. Pátral otec, psal jemu i na úřady, dokud mohl. Od listopadu už nepřišla jediná odpověď, ani od úřadů, ani od Friedricha. I na otce Gerta myslela. Na to, jestli umřel při ostřelování Brna, neboje teď někde v pracovním táboře, jako všichni práceschopní němečtí chlapi, kteří ve městě zbyli. Slyšela to tolikrát opakovat už na Mendlově náměstí, na shromaždišti, i později za pochodu z Brna sem. Kolik ženských říkalo, že jim bratra, muže nebo otce odvedli na Klajdovku, na Kounicovy koleje nebo do Maloměřic. Když se otec po osvobození nevrátil domů, říkala si, že bude někde tam. A že bude aspoň nějak pykat za to, co v Brně za války způsobil, že si to právem odpracuje. Dny běžely tak rychle, zvlášť po příjezdu Stránského a Beneše, že mezi pracemi, věčným odkládáním a hledáním Barbory, sháněním alespoň nějakého jídla jí ani nezbyl čas pátrat po něm. A proč by vlastně taky měla, ulevilo se jí, že ho nemusela vídat. A navíc se musela postarat hlavně o sebe a o Barboru.</p>
<p> Teď už bylo jasné, že to s nimi nemůže dopadnout jinak — buď budou vyhnaní, neboje zabijí. Tak se o tom šeptalo v Perné, a přestože ji samotnou nikdo nenapadal, četla z tváří usedlíků, že je tu pro jediné, a to aby pracovala, a i její případ se bude muset nějak vyřešit.</p>
<p> Ustavičně se vkrádající otázka, co s nimi bude, jí běžela myslí, když cestou na vinohrad zaslechla v poli mužský hlas. Volal o pomoc tak tiše, že jej sotva slyšela. Nad cestou, kterou s Johannou šly, přelétaly zběsile vlaštovky, Gerta se po nich ohlížela, a pak na nebe, jestli jejich střemhlavé lety věstí déšť, nebo ne. Myslela, že se jí ten hlas jen zdál. Nebo že to zevnitř volá ona sama na sebe, <emphasis>Hilfe. </emphasis>Pak to zaslechla zase a potřetí. Chytila Johannu za loket, zastavila se a pak to uslyšely obě úplně jasně: — <emphasis>Hilfe!</emphasis></p>
<p> Znělo to tiše a zoufale. Obě se otočily směrem po hlase.</p>
<p> Vzaly se za ruce a krok za krokem se vracely po cestě, kterou přišly. <emphasis>Hilfe </emphasis>se ozvalo znovu. Sešly z cesty do příkopu, za nímž začínalo pole, kraj obilného lánu přerušovalo místo s klasy sehnutými k zemi. Směrem do pole se klasy napřimovaly, ale stále připomínaly, že tudy někdo nešetrně prošel.</p>
<p> — <emphasis>Ist dort jemand? Je </emphasis>tam někdo? zavolala Gerta oběma jazyky.</p>
<p> — <emphasis>Hilfe, </emphasis>ozval se hlas z nevelké vzdálenosti před nimi.</p>
<p> — Nechoďme tam, z toho kouká problém, zadržela Gertu za loket Johanna. — Jestli to bude Němec, co uděláš?</p>
<p> — Nevím, pokrčila Gerta rameny. Měla strach.</p>
<p> — Může to být léčka. Od sedláků, jestli nám můžou věřit. Nebo to je nějaký navrátilec, víš, co se jich sem teď vrací pro majetek nebo se mstít, ani jedno pro nás není dobré.</p>
<p> Gerta to věděla. Jestli to bude nějaký fašista, co s ním udělají? Ale stejně zavolala znovu: — <emphasis>Wer ist das?</emphasis></p>
<p> — <emphasis>Hilfe, </emphasis>jsem zraněný!</p>
<p> Gerta se ohlédla na Johannu, které se ve tváři odrážela nejistota. Se semknutými rty vrtěla záporně hlavou a couvala.</p>
<p> — Počkej, nemůžeme přece jen tak odejít.</p>
<p> — Co když tam bude ležet a střelí?</p>
<p> — Nestřelím, prosím, pomozte mi, krvácím… potřebuju doktora.</p>
<p> — Nemůžeme odejít.</p>
<p> Johanna zavřela oči a zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Jsi šílená a riskuješ. Máme děti.</p>
<p> — Jestli chceš odejít, tak běž, řekla Gerta.</p>
<p> Johanna chvíli mlčela a pak řekla: — Běž první, pomůžu ti.</p>
<p> Gerta dál rozhrnovala obilné klasy. Ve vyváleném hnízdě přímo před ní se objevil muž. Ležel na zádech, s rukou zabořenou v levé straně podbřišku. Košili měl prosáknutou krví.</p>
<p> — Pomozte, zašeptal, když je nad sebou uviděl.</p>
<p> Kus od něj ležela zbraň, klobouk a vak. Nebyl to zřejmě voják. Mohlo mu být něco přes padesát, byl malý a seschlý.</p>
<p> — Jak vám máme pomoct? V Perné není doktor. Ale může vás k němu odvézt Hubert Šenk, pracujeme u něj.</p>
<p> Muž zkřivil obličej a prudce zatřepal hlavou:</p>
<p> — Šenk ne.</p>
<p> Gerta se rozpačitě podívala na Johannu.</p>
<p> — Jak vám tedy můžeme pomoct?</p>
<p> — Přiveďte sem doktora z Dunajovic.</p>
<p> — Nemůžeme do Dunajovic, nemáme povolení. Jsme tu na pracích.</p>
<p> — <emphasis>Scheiße.</emphasis></p>
<p> — Jestli vás někdo neošetří, tak tu umřete.</p>
<p> — Potřebuju doktora Rennera z Dunajovic.</p>
<p> Gerta zavrtěla hlavou. Tolik kvůli němu riskovat nemůže. Viděla, že si Johanna po jejím jasném gestu oddychla.</p>
<p> — Tam nemůžeme, moc bychom riskovaly. Jsme tu pod dozorem a máme u Zipfelové děti.</p>
<p> — Tak mi dejte aspoň vodu.</p>
<p> Gerta z batohu, ve kterém měly nářadí, jídlo a vodu na celý den, vytáhla láhev. Odzátkovala ji a chtěla muži zvednout hlavu a dát mu napít. Muž se však vztyčil na loket ruky, kterou si držel bok, a druhou rukou po láhvi chňapl. Gertu překvapilo, že měl ještě tolik sil. Vzal láhev a hltavě z ní pil. Pak zase klesl na záda.</p>
<p> — Tak běžte pryč.</p>
<p> — To nejde, musíme vám nějak pomoct. Bez pomoci tu umřete.</p>
<p> — Tak běžte do Dunajovic.</p>
<p> — Vyloučeno. Zaběhnu pro Zipfelovou, ta snad bude vědět, co dělat.</p>
<p> — Ať vás to ani nenapadne, zachroptěl muž polekaně. — Nikam nechoďte.</p>
<p> — Musím, přece vás tu nenecháme jen tak umřít.</p>
<p> Muž prudce máchl rukou doleva, ke zbrani. Gerta i Johanna vykřikly a rozběhly se zpátky k cestě. Běžely zpět k vesnici.</p>
<p> — Nechalas tam batoh a tu láhev, křikla na ni Johanna. Gerta běžela dál. Zastavily se až mezi prvními domky vesnice.</p>
<p> — Co teď? otočila se udýchaně k Johanně.</p>
<p> — Nechalas tam ten batoh a láhev, opakovala.</p>
<p> — Já vím. Co teď?</p>
<p> — Když to u něj někdo najde, bude si myslet, že jsme mu pomáhaly. Šenk se bude ptát, kde máš batoh.</p>
<p> Gerta si dala dlaně přes obličej, přejela jimi od čela až po bradu. Stála tak, s rukama přes ústa a s očima upřenýma na Johannu.</p>
<p> — Když to někomu řekneme, asi ho zabijou. Jinak by se tak nebál.</p>
<p> — Třeba přeháněl.</p>
<p> — To si nemyslím, v téhle době. Vždyť se tu lidi střílí.</p>
<p> — Musíš to říct!</p>
<p> Gerta pokrčila rameny.</p>
<p> — Musíš to říct, jestli to neřekneš, řeknu to já. Všichni vědí, že jsme byly spolu, a já svoje děti neohrozím. Jdu za Zipfelkou.</p>
<p> Johanna se rozběhla ulicí, přes náměstí, běžela celou cestu až k domu staré Zipfelové. Gerta ji dohonila až před domem. Na dvoře zametala Ida.</p>
<p> — Té ne… počkej na Zipfelku, bude lepší to říct nejdřív jí. Je taková… vlídnější.</p>
<p> Johanna pokrčila rameny:</p>
<p> — Někomu to říct musíme, dřív než u něj najdou ten batoh. Ido?</p>
<p> Ida zvedla hlavu a vyděšeně zamrkala.</p>
<p> — Jak to, že nejste u Huberta? Poslal vás sem?</p>
<p> — Ne, zakroutila hlavou Gerta.</p>
<p> — <emphasis>Es ist was… </emphasis>něco se stalo, můžeme mluvit s paní Zipfelovou? vyhrkla Johanna.</p>
<p> — Co se stalo? zeptala se překvapeně Ida a obě si podezřívavě prohlížela.</p>
<p> — Stalo se něco nepříjemného, Ido… někomu je velmi špatně.</p>
<p> — Komu? Hubertovi? Nebo staré Šenkové?</p>
<p> — Ne, těm ne. Někomu na poli. Potřebuje pomoc.</p>
<p> — Komu? Tak ven s tím… co se děje?</p>
<p> — Našly jsme v poli někoho ležet, řekla Johanna a bylo cítit, jak se jí ulevilo. — Leží tam v poli a má prostřelené břicho. Krvácí. Volal nás, sešly jsme k němu z cesty. Gerta u něj nechala batoh a láhev.</p>
<p> — Kdo je to? Jak vypadá?</p>
<p> Gerta mlčela. Ani Johanna nic neříkala.</p>
<p> — Je to Němec? Obě přikývly.</p>
<p> — Je zdejší?</p>
<p> — Chtěl doktora Rennera z Dunajovic.</p>
<p> — Rennera? To je divné.</p>
<p> — Nechtěl, abychom ho prozradily. Měl strach ze Šenka i z paní Zipfelové.</p>
<p> — Mojí tchýně? No to snad ne. Kdo by se jí mohl bát?</p>
<p> — Němec z okolí?</p>
<p> Konečně k nim Ida vykročila. Koště nesla nad zemí, přistoupila až k nim, vzala Johannu za ruku a vybídla je, aby vstoupily dovnitř. V kuchyni kolem stolu seděly děti a u kamen se otáčela stará Zipfelová.</p>
<p> — <emphasis>Mutti! </emphasis>vykřikly Johanniny děti a rozběhly se k ženám ve dveřích. Gerta zamířila ke kočáru pod oknem, kde ležela Barbora.</p>
<p> — Ida, co tu dělají?</p>
<p> — Našly nějakého raněného na poli, maminko. Co budem dělat? Je to Němec.</p>
<p> Zipfelová se opřela zády o stěnu.</p>
<p> — To nám ještě scházelo. Na dědině nebyl žádný jiný doktor než Helmut.</p>
<p> — Chtěl prej doktora Rennera a nechtěl vidět nikoho jiného, ani tebe, ani Šenka. Kdo to může být?</p>
<p> — <emphasis>Mein Gott! </emphasis>Jak vypadal? oslovila obě mladé ženy Zipfelová.</p>
<p> — Asi padesátiletý, malý. Hubený. Němec.</p>
<p> — Kdo to může být? mumlala pro sebe Zipfelka. — Minulý týden pověsili v Dunajovicích Kurta Knitze. Němci se věšejí. To nám ještě scházelo, zopakovala.</p>
<p> — Musíme zavolat doktora Rennera, od toho se chtěl nechat ošetřit.</p>
<p> — To tak. To se roznese a bude na nás, že napomáháme fašistům k útěku. To si nemůžu dovolit, a vy už teprv ne. Jak špatně na tom byl?</p>
<p> — Měl prostřelené břicho, asi tady, ukázala Gerta ke svému boku.</p>
<p> — Hm. Ve střevech. To je špatné.</p>
<p> — Košili měl celou krvavou, už tam leží určitě od noci.</p>
<p> — To by už musel vykrvácet.</p>
<p> — Mohl se hýbat. Chtěl vodu.</p>
<p> — Hm, Zipfelka vrtěla hlavou a přecházela podél okna.</p>
<p> — Možná bysme ho měly nechat být, nechat ho vlastnímu osudu. Takovému, jaký by ho potkal, kdybyste ho nenašly. Protože když mu teď pomůžem a zajdem pro Rennera, buď ho Renner zachrání a tím pádem to bude člověk, kterému jsme neměly pomáhat my, nebo mu už nebude pomoci vůbec a my na sebe zbytečně strhnem pozornost, a to vy vůbec nepotřebujete. Nebo to můžete říct všechno Hubertu Šenkovi, protože ten je za vás vlastně zodpovědný.</p>
<p> — Někomu to říct musíme. Gerta tam nechala Šenkův batoh.</p>
<p> — Ježíšikriste, ty si koza. Tak teď už to zapřít nepůjde. Zipfelová přecházela po kuchyni, ťukla do stolu, ťukla do parapetu okna, pak se vrátila a zase ťukla do stolu.</p>
<p> — Jaks to tam mohla zapomenout, prosím tě?</p>
<p> — Sahal po zbrani.</p>
<p> — Ach Bože, ozbrojený Němec v poli… musíme to jít říct Šenkovi a správnímu komisařovi, to je Schmidt, je jmenovaný z Břeclavi, řekla nervózně Zipfelová.</p>
<p> Gerta se nejisté ohlédla po Johanně. Nevypadalo to dobře, to tušila. Ale aspoň Ida a Zipfelka dosvědčí, že nikomu nepomáhaly. Když zase potřepávala v náručí Barboru, připadalo jí, že by dala všechno na světě za jistotu, že jim dvěma nikdo neublíží.</p>
<p> — Půjdete se mnou za Šenkem? špitla.</p>
<p> — Jdem hned teď, ať se tam ještě něco nesemele. Ida, pohlídej tady děcka, jdu za Šenkem s nima.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>X</strong></p>
<p> Stačil jeden jediný výstřel. Gerta spadla jako podťatá, kolena jí vypověděla službu. Nebe nad ní se zavřelo, vlaštovky zmizely v černotě a tichu. Nebylo nic. Pak uslyšela, jak vedle ní křičí Johanna. Plačtivěji křičela do ucha, ležela vedle ní, Gerta poslouchala ten trýznivý žal, projížděl jí až do morku kostí, tak hmatatelně ho cítila. Rozechvíval jí špičky prstů, začala je cítit a klepat jimi o prašnou zem pod sebou, pak vymrštila paže a schovala do nich hlavu. Nechtěla Johannin křik slyšet. Ten křik nad tíhou svědomí, kterému teď už ani jedna neulehčí. Teď to bude vědět napořád, že můžou za smrt člověka, který je prosil o pomoc. Už napořád bude vidět svou ruku s napřaženým prstem, který směřuje k místu mezi obilnými klasy. Ruské vojáky, jak opatrně našlapují zelenavými vlnami, dvěma směry k místu, kde ležel. Na silnici stojícího komisaře Schmidta a Šenka v širokém vesnickém klobouku. Padla jedna rána, tak brzy, že si ho ani nemohli prohlédnout. A zřejmě ještě žil, když museli střílet. Pak se rozpovykovali rychlou, květnatou ruštinou.</p>
<p> — Šenku, máte se jít podívat, zaslechla Gerta první srozumitelnou větu.</p>
<p> Ozvuk těžkých bot jdoucích po ztvrdlé a prašné cestě, skřípnutí kamínku. Šustot bot ve šťavnatých, zelených klasech, přesýpání palic obilí, vlnou vlevo a vpravo, které se za zády člověka spojí a společně rozkývají. Jako mořský proud, jen jinak zní.</p>
<p> Gerta měla stále oči zavřené. Johanna se vedle ní uklidnila a jen jí mokře stkala na rukáv. V poli mezitím zněly ruské a české hlasy, změť výkřiků, dohadování.</p>
<p> — Žádný z Knitzů to není, ty jsem znal všecky. Ale třeba je to někdo z těch Dunajovic, když chtěl Rennera… kdyby mu ti blbci taky nerozstřelili obličej. Jak to mám takhle poznat?</p>
<p> — Huberte, nebylo kdy mířit, sám jsi to viděl.</p>
<p> — Toto je ale hrozný masakr, kdo se na to má dívat?</p>
<p> — Hrozný masakr byl na frontě, chlape. Nevíš, o čem mluvíš. Tady ti na pozemku ležel werwolf a ty budeš protestovat proti zásahu. Jestli jsi zdravý, tak mlč, proboha.</p>
<p> — Kdo to bude uklízet? Však se na něj podívej.</p>
<p> — Máš deset ženských z transportu, ty se nedostatkem sil neoháněj. Však ty, co si ho našly, jsou hned támhle, tak ať to vyřeší.</p>
<p> — No ty určitě, řekl Šenk a musel se jejich směrem otočit, protože jeho hlas sem vítr zavál jasněji. — Nejdřív je někdo musí vzkřísit. A vůbec, musí se odnést, tady ho zakopat nemůžem, za chvíli budem orat.</p>
<p> — Kristepane, tak ho odneste na hřbitov.</p>
<p> — Na perenský hřbitov? Zbláznil ses? Místní tě zlynčujou, vždyť to sám moc dobře víš. A vůbec, ještěs neidentifikoval, kdo to je, tak to nejdřív udělej, nebo ať to udělá to vaše komando, a třeba se ukáže, že je to někdo z Dunajovic. Něco tu chtít musel. Třeba to bude mít v tom vaku.</p>
<p> — Otevřete ten pytel! křikl Schmidt k ruským vojákům. Chvíli bylo ticho.</p>
<p> — A dejte mu přes ksicht ten klobouk, kdo se má na to dívat, panebože.</p>
<p> — Ve vaku má sa uniformu, komisaři.</p>
<p> — No prosím, ještě to vypadá, že někde někoho přepadl a sebral mu normální oblečení. Zadarmo je asi nezískal. Kam měl namířeno, že si nechával uniformu?</p>
<p> — Kristepane, to bude stejně někdo z místních, proč by se mě jinak bál.</p>
<p> — Co já vím. Taky mu ty ženské možná nemusely rozumět správně. Zavezem ho na ohledání, nebo možná spíš rovnou k Pohořelicím. Slyšels, co tam vykopali. Každý den tam prej naházeli tři stovky lidí. Úplavice a tyfus. A staroba. Nezvládli cestu. Tak jim ho tam přihodíme.</p>
<p> Hubert Šenk neříkal nic. Ale snad aspoň vrtěl hlavou, přála si Gerta. Jí samotné se hlava motala kolem dokola.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XI</strong></p>
<p> O týden později Gertu předvedli do hospody, která se stala dočasně místním správním komisařstvím, ke komisaři Josefu Schmidtovi. Vyexpedoval si ji z prací na poli do kanceláře jako administrativní sílu pro konfiskaci a evidenci majetků zabíraných Národním pozemkovým fondem. Šenk si od prvního dne dobře pamatoval, že absolvovala obchodní školu a že mluví česky tak dobře jako německy. Nemohl nevyhovět Schmidtové prosbě, zvlášť potom, co mu Schmidt k polím přidělil dva noční hlídače, když zjistil, že tudy od hranic běhají chlapi k rodinám nebo werwolfové, nebo kýho čerta. Toho zastřeleného Němce neidentifikovali, takže nemůže vědět. Každopádně je lepší být s Josefem Schmidtem zadobře, to věděl už od chlapeckých let, kdy se právali za školou. Tak vyexpedoval Schnirchovou, která vypadala spolehlivě a hlavně chytře. Taková ho snad nerozčílí, aby ji taky nechal Rusákama rozstřílet.</p>
<p> Gerta čekala přede dveřmi, dokud z nich nevyšla dvojice mužů doposud hlasitě hovořících uvnitř. Minuli ji, zavřeli, po chvíli zaklepala a vstoupila. V hlavní místnosti perenské hospody, dnes zavřené, byly k sobě přiraženy čtyři dřevěné stoly a na nich rozložená komisařova agenda. Na stolech za ním ležela lejstra, papíry v krabicích, kancelářské potřeby. Také zbraň.</p>
<p> — Nemusím vám asi vysvětlovat, co tady nechal předchozí německý starosta, že. Jeho kancelář, to je ten vypálený domek za náměstím. Začínám znovu.</p>
<p> Gerta se rozhlížela po vysokém stropu hospody, který lemovaly vinné motivy, tak typické pro tento kraj.</p>
<p> — Čert ví, jak dlouho tu zůstanu, a kdoví kdo bude můj nástupce, to je jedno. Ale nějak musíme začít a nějaký soupis tu po sobě musíme nechat. A musíme začít hned, už teď je pozdě, už teď pěkně blbě zjistíme, kdo s čím utekl. Pojďte sem, na židli.</p>
<p> Gerta přistoupila ke stolu a posadila se naproti komisaři Schmidtovi.</p>
<p> — Rozumíte mi dobře? Prý mluvíte česky.</p>
<p> — Mluvím česky i německy. Maminka byla Češka, otec brněnský Němec. Základní školu jsem vychodila českou, obchodní školu německou.</p>
<p> — No jo, to je případ z prdele. Takhle blbě se narodit. Nejhorší je, že by to všechno prostě fungovalo, nebýt téhle zasrané doby. Promiňte. To jen, že je mi vaší situace líto… jste mladá, asi jste toho moc nestihla, co?</p>
<p> Gerta pokrčila rameny, to záleží na tom, jak se ta její pomoc ve Winterhilfe vezme. A mládí neznamenalo nic. Znala stejně staré dívky, které by si její současné postavení zasloužily, už jen za to, s jakou vervou provázely důstojníky wehrmachtu na přehlídkách. Vzpomněla si na překrásnou Anne-Marii, jak mává z auta, usazená mezi otcem a plavým Hauptmannfuhrerem ss, a v koloně nablýskaných vozů s hákovým křížem na boku projíždí Adolf-Hitler-Platz.</p>
<p> — Já jsem taky Němec, ale starousedlík, proti mně by si tu nikdo nedovolil vůbec nic.</p>
<p> Gerta si ho prohlížela. Byl ve válce? Už se vrátil? Nebo jestli byl nasazený, proč už je doma, běželo jí hlavou. Co měl asi za sebou, když tu v pětatřiceti sedí za stolem, vysoký, černovlasý, s knírem, připomínal jí německého herce Willyho Birgela, krasavec.</p>
<p> — No, hlavně že umíte psát na stroji, těsnopis a takové ty administrativní práce. Podívejte se tady do těch papírů, co jsem našel ve městě a co mi půjčili z fary, a zkuste je nějak třídit. Pak mi řeknete, jak to děláte. První, na co se při tom budete soustředit, je evidence obyvatel vesnice Perná, rozumíte? Hlavně zbylých Němců a těch nových. A odložte papíry všech, kteří nemají uvedeno datum úmrtí, to vypadá, že najdete v těch věcech z fary. Všichni tu jsou křtění. Ty, kteří nemají uvedeno to datum úmrtí, dávejte na nějakou hromadu, to budou postrádaní. A už si rovnou zaveďte bednu na zabíratele. Co vím, první přišli a čekají u kostela. Teď tam jdu. Dejte se do práce, já budu ještě shánět nějaké jiné prostory, hostinský prý telegrafoval manželce z Prahy, že je zdravý a že se vrací z totálního z Německa, bude tu během pár dní.</p>
<p> Gerta kývala a prohlížela si stohy papírů na stolech.</p>
<p> Komisař si zatím na hlavu posadil vojenskou čepici ruské uniformy, kdo ví, kde ji vzal, a dlouhými kroky v naleštěných holinkách se vydal ke dveřím. Když se na ně Gerta dívala, přísahala by, že to jsou nohy jejího otce, dupající v černých lesklých holinách průvodem po Rathausplatz.</p>
<p> Evidence se jí nedělala dobře. Několik dalších dnů strávila obcházením vesnice a sčítáním domů a obyvatel, kteří v nich bydleli. Nemohla se divit, když ji polovina nechtěla pustit dovnitř. Někteří ji nepustili jako svinskou Němku, jiní jako Němci, kteří doma měli co tajit. Schmidt byl rozmrzelý. Nejdřív se chtěl po barácích vydat s ní, ale pak si to rozmyslel, vystavil jí zplnomocňující dokument, opatřil jednoho z ruských vojáků, a mohla tak vstoupit z pověření velitelství ruských vojsk v Břeclavi do všech domácností v Perné. Gerta to raději nedělala, měla strach, že uvidí něco, co vidět vůbec nechce. Na zápraží každého domu si nechala napočítat členy rodiny přítomné, členy za války zemřelé a případně členy rodiny, na jejichž návrat se čekalo. A zhruba vyčíslit majetek. Komisař Schmidt byl spokojený.</p>
<p> Za týden je stěhoval do domu po treuhánderech Müllerových, kteří sem přišli do obsazeného majetku po Rosenbaumových hned v začátku války, vykřikovali tehdy pořád to svoje <emphasis>Blut und Boden, </emphasis>cítili se jako páni, v největším baráku na náměstí, hned vedle kostela, a zmizeli na začátku dubna, ani cedník po sobě nenechali. Bylo to pěkné stavení a dobře by se v něm úřadovalo, kdyby se z Rosenbaumů náhodou nikdo nevrátil. Gertě přidělil cimru, do které se vcházelo přímo z chodby za vstupními dveřmi, z pokoje vpravo si udělal kancelář Schmidt. Na dvoře ve stodolách a ve zbylých místnostech pak bylo dost místa na skladování zabaveného majetku. Schmidt jej tam přivážel denně, spolu s několika ruskými vojáky, které mu přidělili z Břeclavi k ruce.</p>
<p> Nejdřív to byla domácnost Heinzových, kterých se Gerta nedotloukla, protože byli dávno pryč, pak co zbylo po Pfeiferových. O těch Zipfelová neřekla dobrého slova. V místnostech statku se hromadily almary, bytelné postele, komody,</p>
<p> Heinzovi tu nechali apartní porcelán i desítky knih, beraní kůže i norkový kožich, jaký Gerta viděla poprvé. Ve stodole se vršily pytle obilí, brambor, ořechů, Rosenbaumovic vinný sklep za dědinou byl vyskládaný soudky vína a zatrámovaný tak, že se k nim ani ruští vojáci nedostali. Slepice, kachny, husy od Heinzů a králíci, které si s sebou nevzali Pfeiferovi, byli v ohrazené části dvora. Dva Heinzovic psi běhali vesnicí. Schmidt to všechno nechal Gertu sepisovat a zakládat do archů jednotlivých rodin, co se dalo, musela číslovat.</p>
<p> Josef Schmidt byl na roztrhání. Gerta přicházela po šesté ranní, kdy se celá Perná dávala do pohybu, už na ni čekal, odcházela s klekáním, a Schmidt ještě zůstával. Denně k němu přicházeli domkáři i rolníci, jako byl Hamza nebo Charoust, a chtěli. Gerta musela zapisovat, co komu Schmidt z majetku národního fondu převádí. Těžko říct, podle jakého klíče a z jaké pravomoci.</p>
<p> Hubertovi Šenků přiklepl lán, co se táhl podél toho jeho k Bavorům. Prý se mu bude dobře obdělávat. Charoustům přiklepl pole k Dunajovicím po Heinzech, českému švagrovi zbytek. To by se Gerta nedozvěděla, kdyby ve složce na katastr do Břeclavi nenašla špatně založený připiš.</p>
<p> A navíc ještě nováčci. Kdoví kde se vzali, na konci června se před Rosenbaumovým domem místní správní komise objevily dvě spakované rodiny s duchnami na žebřiňáku. Ani Schmidt o nich nic nevěděl. Poptávali se po prázdných barácích, Schmidt vypadal rozpačitě, odešel, telefonoval, vrátil se, odešel. Za ním žebřiňák, ženské v šátcích, chlapi v holinách a saku. Večer před klekáním Gertě přikázal, aby založila nový arch a převedla na Jechovy z Hrozenkova domek Pfeiferů, i s polem. Do konce týdne takových nových archů Gerta vyplnila ještě pět.</p>
<p> Od začátku července už nemusela brát Barboru s sebou na správní komisařství. Nechávala ji se Zipfelovou a ostatními dětmi v domku, stejně jako všechny ženské, které pracovaly na polích. Stará Zipfelová je hlídala, v sadu nebo na dvoře, Barboru nakrmila kaší a dokonce vypadala, že ji to těší. Sama asi toužila po vnoučatech, která jí Helmut s Idou nedali.</p>
<p> Schmidt od chvíle, kdy nebyla Gerta vázaná ke kanceláři a Barboře, vyžadoval její přítomnost všude. Musela s ním chodit přebírat majetky a sepisovat je hned v domech, protože Schmidt zjistil, že je rozkraden dřív, než ho ruští vojáci stačí přenést k Rosenbaumům. Musela s ním chodit na pole a kontrolovat, jestli noví dělají tam, kde mají, mávala při tom na Johannu s Ulou, které dělávaly na Šenkovic, a styděla se, že je na tom lip. Chodila a zapisovala, běhala pro věci do kanceláře, telefonovala a vracela se se zprávami. A s úlekem si uvědomila, že se zase cítí jako člověk. Jako potřebný člověk, jehož práci oceňují. Schmidt ji oceňoval. Netrvalo dlouho a všimla si, že její přítomnost vyhledává i ve chvílích, kdy jí není potřeba.</p>
<p> Ke konci července, kdy měla začít sklizeň, se muselo jet do Mikulova pro stroje. Od předválečných let, co si Zipfelka pamatuje, si rolníci v Perné sekli a sklízeli sami a najímali domkáře, i Zipfelka s Idou každý rok vypomáhaly. Jen velcí sedláci jako Šenkovi, Pfeiferovi, Heinzovi, Krumpschmiedovi, někdy i Hrazdírovi si půjčovali zemědělské stroje po sklizni Věstonických. Letos Josef Schmidt rozhodl, že se vypůjčí z okresního komisařství z Mikulova, kam z okolních dědin odtáhli většinu zabavených strojů, které zbyly po Němcích, a celá Perná sklidí společně. Protože zmizelo tolik rodin, že by německá pole domkáři a pohořelické Němky jen těžko sami obdělali. Gertě diktoval žádosti na traktory, kombajn, radlicové pluhy, vlečky, zpola napsanou žádost o nové pracovní německé síly nechal stornovat. Nadiktoval novou, ve které žádal</p>
<p> 0 brigádníky, a další, ve které zval české obyvatele k převzetí hospodářství po německých obyvatelích Perné.</p>
<p> Když diktoval, Gerta se na něj překvapeně podívala.</p>
<p> — Tomu nikdo nezabrání, řekl na to. — Minulý týden jich bylo šest. K Jechům včera večer přijela příbuzná rodina. Dnes je dáš do archů a přepíšeš jim dolní barák Gottfriedů. Tak to prostě bude a je to tak správně. Noví Češi vyplaví staré Němce. S vinou i bez viny.</p>
<p> Gerta potřásla hlavou:</p>
<p> — Noví Češi a třeba i s vinou vyplaví staré Němce, třeba i bez viny? Tak je to správně… a vy nemáte strach?</p>
<p> Schmidt překvapeně vzhlédl od papírů a podezíravě přivřel oči.</p>
<p> — Z čeho myslíš?</p>
<p> — Vy jste taky Němec. Schmidt se zarazil.</p>
<p> — Na mě si tu nikdo nedovolí. Vlastníme tu půdu už generace a všichni vědí, že o nic jiného jsme se nikdy nezajímali. Já jsem ze Schmidtů první, kdo se zapletl do politiky. A to ještě tak, že nic jiného než pořádek v téhle dědině nedělám.</p>
<p> — Krumpschmiedovi prý taky byli pročeští.</p>
<p> — Kecy. To by pak tři synci nemuseli narukovat. A všichni narukovali, ani jeden se nepřidal k odboji. Ono to vyjde nastejno, nesouhlasit, ale přitom mlčky šlapat brázdu nebo se hrabat po kariéře. O zdejších poměrech víš hovno, tak nespekuluj a dělej, co říkám. A pamatuj si, já byl v odboji.</p>
<p> Gerta sklopila hlavu k lejstrům, která držela v ruce. Neměla by se pouštět do podobných debat. Pořád je jen Němka, kterou nikdo nebude postrádat, když zmizí něčí rukou nebo při transportu za hranice. Stejně ale tiše řekla: — A bude to zajímat ty, kteří budou přicházet a budou chtít německá hospodářství?</p>
<p> Schmidt se odmlčel. Na spáncích mu naběhla žíla a tenké cípy knírku se mu rozechvěly.</p>
<p> — Už nikdy neříkej takové věci! V rodině mám tolik Čechů co Němců, rozumíš? A hospodaříme tady přes stovku let, běž se podívat na hřbitov na náhrobky Schmidtů, schválně, kam až dojdeš v datech úmrtí.</p>
<p> Pod chladem jeho hlasu se Gerta schoulila níž nad psací stroj. Zabodla oči mezi vysuté klapky <emphasis>g aha </emphasis>těkala po nich očima tam a zpátky. Měla už nějaký čas tušení, že si Schmidt svou pozici udržuje jen s pomocí ruských vojáků, kteří podléhali jeho velení. Zato starousedlíci i nově příchozí se k němu chovali s čím dál menším respektem.</p>
<p> Hrazdírovi rozorali mez mezi jejich polem a polem Heinzů bez jeho dovolení. Krupovi zabrali německou vinici vedle a oznámili mu to, když byl kontrolovat začátky sklizně. Byl u toho Hubert Šenk a nic neřekl, Gerta dobře viděla, jak i on nabral nad Schmidtem navrch. Nově příchozí Jechovi se během prvního týdne přestěhovali z domku Pfeiferů a zabrali dva baráky za kostelem, jeden i s německými obyvateli Hammerovými, které vykázali do jediné komory. Polnosti a majetek Pfeiferů z opuštěného baráku si ale nechali a považovali je za své. Když si přišel německý hospodář na komisařství stěžovat, vběhl do kanceláře Jech a před Schmidtovým stolem Hammera ztloukl, kopal do něj ještě na zemi. Gerta mezi dveřmi viděla, jak se tomu Schmidt snažil bránit do chvíle, než na něj Jech vykřikl, jestli taky náhodou není Němec. Schmidt strnul, nechal Hammera ležet na zemi a Jecha řvát, že na majetek po prašivých Němcích má nárok. Že ho přišel zvelebovat. Když odešel, opustil kancelář i Schmidt, aby se na souseda nemusel dívat. Byla to Gerta, kdo Hammerovi pomáhal na nohy a utíral mu z obličeje krev z rozraženého nosu.</p>
<p> — Zasraná doba, řekl tehdy Hammer, ale neudělal nic a dál čekal s celou sedmičlennou rodinou, s malými dětmi, jestli mu přidělí aspoň domek, nebo jestli půjde s dalším transportem.</p>
<p> Gerta Schmidta pozorovala, když podával na okresní správní komisařství hlášení. Ruštině nerozuměla, ale viděla, jak po takových telefonátech Schmidtovy rysy stále častěji tvrdnou. Vycházel pak na dvůr si zapálit a teprve pak volal Gertu k další práci. Tušila, že má strach, že bojuje, ale že kdesi hluboko ví, že marně. Dávalo mu to najevo víc a víc lidí, ti, kterým majetek přiděloval, a ještě víc ti, kterým nový majetek nepřidělil.</p>
<p> Před zápražím komisařství někdo zadupal, vstoupil a se zaboucháním na otevřené dveře zavolal Schmidtovo jméno.</p>
<p> — Co je? ozval se z Gertiny kanceláře Schmidt. Do místnosti vstoupil Hubert Šenk.</p>
<p> — Chtějí mně odvést Němky, řekl.</p>
<p> — Co to povídáš? překvapeně se zeptal Schmidt.</p>
<p> — Ten gruzínský doktor, co je tu s vojákama, se stavil za Zipfelovou a oznámil transporty německých pracovních sil a německých obyvatel. Prej mu to volali z Mikulova, převedou je na Drasenhofen.</p>
<p> — Děláš si legraci? Kdo bude sklízet?</p>
<p> — No právě… a tobě to neřekli?</p>
<p> — Žádný pokyn nepřišel. Zatím se mluvilo jen o označení páskou a o hlídkách s dozorem nad všema německýma. A o majetku. Žádné transporty.</p>
<p> — Jak říkám, před chvílí to donesl ten gruzínský doktor k Zipfelce. Obchází s vyhláškou domkáře, kteří ubytovávají pracovní síly.</p>
<p> Josef Schmidt pohlédl na Gertu a zpátky na Šenka.</p>
<p> — No to samozřejmě nejde. Neměl by kdo sklízet. S novousazenýma se nedá počítat, vědí hovno, co je tu potřeba. A starousazených tu zbývá tak třetina, nemůžou odjet s transportem, nebude mít kdo pracovat.</p>
<p> — No právě.</p>
<p> Schmidt položil na stůl před Gertu papíry, které do té chvíle třímal v ruce, a mávl na Šenka, aby ho následoval do jeho kanceláře. Dveře nechali otevřené.</p>
<p> — Napsali jsme teď o brigádníky, v Dunajovicích už jedna brigáda je, z Brna. Schnirchová to pošle a obtelefonuje za chvíli. Do týdne se dá počítat s dvacítkou lidí. Tak to říkali v Dunajovicích.</p>
<p> — No jo, ale kdoví koho nám sem pošlou. A budou to Češi, ti makat nemusejí, zavrtěl hlavou Šenk.</p>
<p> — Hm. To je pravda.</p>
<p> — A v Pohořelicích ještě někdo nezbyl?</p>
<p> — Leda zakopaný. Tam už půlku pohřbili, druhou vymetli za hranice. Na poli před Drasenhofenem prej ještě teď leží pár stovek nemocných. Další Němci odebratelní z okolí jsou jen domkáři a rolníci, a s těma tu máme svou zkušenost, budou utíkat… vypadá to, že brigáda bude nejlepší.</p>
<p> — No jak myslíš? Ať už nám pošlou koho chtějí, zaučím je, ale pořádnou práci od nich nečekám. Ale německé ženské, co tu jsou teď, neodtransportujem. Na tom trvám. Není s nima jediný problém, kvůli děckám si netroufnou a jsou vděčné jen za jídlo. A já je potřebuju, dodal Šenk tišeji.</p>
<p> Josef Schmidt vstal od stolu a přešel k polici, kde skladoval písemné apely z okresního správního komisařství. Listoval v nich, pak přešel k telefonu a vytočil číslo. Dlouho čekal na spojení.</p>
<p> Telefonoval zády otočený k Šenkovi a Gertě, která napínala uši z kanceláře přes chodbu. Za žádnou cenu v této chvíli nechtěla opouštět Pernou. Neodvedli ji za hranice před měsícem a nedostanou ji tam ani v budoucnosti. Ona se odtud vyhnat nenechá. Vrátí se zpátky do Brna a přihlásí se o byt, ve kterém vyrůstala, který jim patřil. Třeba v něm najde otce nebo Friedricha. Možná ještě najde Janinku, až to všechno přejde, možná vyhledá Karla. Ona odtud nepůjde, tady je doma ona i Barbora. Kdo ví, co by ji čekalo v Rakousku nebo v Německu, a kam by tam vůbec šla? Sednout si na ulici v Poysdorfu nebo před Stephansdom ve Vídni? Nesmysl. V Perné ji nechají, dokud bude potřebná, a že je potřebná a že se vyplatí, už přece zjistili. A pak se vrátí domů.</p>
<p> — Vystavíme jim papíry pro nepostradatelnost. Teď tu zůstanou a po žních a vinobraní se uvidí, zaslechla z vedlejší místnosti Schmidta.</p>
<p> — Máš ty papíry?</p>
<p> — Stačí vyplnit jména, údaje o jejich původním bydlišti, nechat tu kopii a originál poslat na okres a zůstanou tu, pod dohledem jednotlivých sedláků, ke kterým budou pracovně patřit, a pod dohledem místního správního komisařství. Navečer, až se vrátí z pole, mi je přiveď.</p>
<p> — Jsou to všecko ženské od Zipfelky. Ale určitě si bude chtít svoje nechat ještě Hrazdíra, ten si přivedl taky desítku, taky Křupa a Hanák, další nevím.</p>
<p> — Gerta je obejde, o to se nestarej. Přiveď svoje ženské navečer sem a sepíšem to.</p>
<p> Hubert Šenk si na hlavu posadil klobouk se širokým okrajem, který do té chvíle držel v ruce, cvrnknul do něho a řekl: — Tak navečer.</p>
<p> Když vycházel, zastavil se mezi dveřmi do Gertiny kanceláře.</p>
<p> — Tebe tu taky necháme pro nepostradatelnost, co říkáš? Gerta kývla hlavou a poděkovala.</p>
<p> — Já to věděl, řekl na to Šenk a vyšel ze dveří.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIII</strong></p>
<p> Když se Teresa, pohodlně natažená jen v noční košili svázané na úzkých ramínkách šňůrkou, roztáhla na posteli, nezdálo se, že by tam zbylo místo pro Gertu nebo pro Ulu, které se na ní tísnily noc co noc s ní. Teresa to dělávala každý večer, když Gerta ukládala Barboru a Ula Dorlu, která v deseti letech ne a ne usnout, natahovala uši a čekala, co si budou dospělé povídat. Teresa se mezitím na matraci postele protahovala s roztaženýma rukama a nohama, co jí to košile dovolila, a když se zprudka posadila a v předklonu se chytila za špičky bosých nohou, slyšely, jak jí hlasitě zapraskaly obratle páteře, jako by někdo lámal suché větve. V jednom pokoji, tři dospělé na jedné posteli, s dítětem na zemi a v kočáru pod oknem se staly malou, pevně spjatou rodinou.</p>
<p> — Nechceš si to ještě rozmyslet?</p>
<p> — Ani náhodou.</p>
<p> — <emphasis>Du bist verrückt, </emphasis>holka. Co tě to napadlo? vrtěla hlavou Ula. — Jako bys těch kotrmelců neměla dost, hloupá.</p>
<p> — Tohle bude ten poslední, který mě zachrání, hloupá. Gerta s Ulou se na sebe podívaly. Nevěřily Teresiným</p>
<p> představám, na druhou stranu ani těm svým. Rub nebo líc, kdo mohl teď tušit, jak to všechno dopadne?</p>
<p> — Jsem mladá, jsem hezká, zub si nechám udělat, až budu zas bohatá. Protože to já budu. Ve Vídni, kde má každý máslo na hlavě, nebudu Němka, o kterou si každý může opřít kolo nebo ji rovnou opíchat. Tam budu jedna z tisíce, které nemají kde hlavu složit, ale do jejichž minulosti nikomu nic není.</p>
<p> Tam mě čeká nový začátek, chápeš? A když ne ve Vídni, tak třeba v Americe.</p>
<p> — Ty máš kuráž, náno hloupá, ale že taky třeba skončíš na ulici, ze které tě nikdo nevytáhne, protože vás tam takových bude taky ten tisíc, to tě nenapadlo?</p>
<p> — Umím pracovat. A teďka, po válce, je na čem. Proč by mě někdo nezaměstnal? Tam se nikdo nebude starat, jestli jsem Němka taková nebo maková, nebo jestli jsem Rakušanka z venkova. A díky tomu zubuje na mně vidět utrpení na první pohled, proč by měl někdo šťourat, jestli byl můj táta hlavoun nebo nebyl? Zmizím. Rozplynu se v davu jiných Němců, nebudu vyčnívat jak černý petr. A začnu znovu. Stejně jsem sama, tak proč být tady, kde dělám za jídlo a budoucnost je nejistá, stejně jako bude tam?</p>
<p> — Protože když se rozhlídneš kolem, tak tady sice dřeme jen za jídlo, ale taky to znamená, že nás tu potřebujou, a tím pádem se nám tu nic nestane. A je tu všechno. Kromě toho jídla taky střecha nad hlavou a lidi, kteří se k nám chovají docela slušně.</p>
<p> — No jo, ale jak dlouho? Než jim to tu obděláte. A co s várna bude na podzim, až budete žrát zbytečně, protože nebudete mít na čem makat?</p>
<p> Ula zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Ty seš fakt hloupá, tady bude pořád co dělat. Však vidíš, co tu zbylo prázdných baráků, polí, které nemá kdo obdělávat.</p>
<p> Gerta zvedla hlavu od Barbory, která spokojeně broukala na jejích prsou.</p>
<p> — No tak to teda ne. Ženou se sem z Hrozenkova. Prý za zásluhy o český stát dostanou německý majetek. Dneska jsme se Schmidtem taky posílali lejstro na okres, lejstro s nabídkou německých hospodářství. Prý se jich musí někdo ujmout a prý to budou Hrozenkovští nebo rodiny z okolí. Ale potřeba nás tu bude, to bylo vidět na Šenkovi i navečer. Říkal, že ti noví nebudou vědět, jak hospodařit.</p>
<p> — My budem potřeba vždycky. Podívej se na nás, jsme jak koně — dřeme jenom za jídlo a jsme vděčné, že nás nakrmí a nechají přespat, nás a děcka. Žádný odpor. Oni moc dobře vědí, jak výhodná síla jsme. Proč by se nás zbavovali? dodala Ula.</p>
<p> — Protože třeba přijde čas, kdy i Češi budou chtít rasově čistý národ. Na oplátku, ne? prorokovala jízlivě Teresa.</p>
<p> — To si nemyslím. To zas nedovolí Američani a Rusové, ne? obrátila se Ula na Gertu, ta však jen pokrčila rameny.</p>
<p> — Já nevím, zase ti vojáci tu asi taky nebudou věčně. Zatím hlídají, ale až se to tu postaví na nohy samo, co by tu dělali? Vrátí se domů, ne?</p>
<p> — No a pak přijdou pogromy na zbylé Němce, uvidíte, řekla přesvědčeně Teresa. — A bude to vypadat jak dneska ráno, než jsme šly na pole. Jak chytili toho chlapa od Hammerů, co chtěl v noci převést rodinu přes hranice. Ti noví od Jechů ho honili ještě ráno po dědině, a když běžel okolo nás, tak mu na tváři jako na provázku viselo vyražené oko. Málem jsem se pozvracela.</p>
<p> — To bylo příšerné, ještěže to neviděly děcka, kývala Ula.</p>
<p> — Mami, já to viděla, ozvala se z hnízda z látek a pytlů pod postelí Dorla.</p>
<p> — Ty máš spát, Dorla, a ne poslouchat, řekla ustaraně Ula pod postel.</p>
<p> Dorla jen zamručela a otočila se na druhý bok.</p>
<p> — Já nechápu, proč je nenechali utéct. Stejně je chtějí dát do transportů, tak proč by je nemohli nechat odejít v noci přes hranice? Ti Rusové a ti Jechovi jdou po krvi, ne po právu.</p>
<p> — Jde přece o majetek. Nemůžou je nechat projít v noci s cennostma. Chtějí je sedřít na kůži a s holým zadkem poslat s transportem. Jen s oblečením, co budou mít na sobě. Jako nás před měsícem. A pak si tu rozdělí, co zůstalo.</p>
<p> — Pro prachy je tu všechny radši zabijou.</p>
<p> — No a proto tady taky už nechci být. Vidíte to samy. A nikde není zaručené, že se to změní.</p>
<p> Teresa byla rozhodnutá odejít s nejbližším transportem, kterým jí Šenk dovolí. Když byli toho dne na správním komisařství, ptal se jich všech, jestli chtějí v Československu zůstat, nebo jestli raději chtějí odejít. Dívaly se na sebe nejdřív rozpačitě, nejisté z možnosti volby, první se začaly ozývat ty ženy, které měly někde rodinu nebo muže v Brně v pracovním táboře. A ženy s dětmi, které se v Perné zatím cítily bezpečně. Teresa ještě s jednou dívkou se osmělily požádat o vysídlení.</p>
<p> Šenk pokrčil rameny a řekl, že jestli, tak až po sklizni, nebo spíš až po vinobraní, takže tak nejdřív na podzim. S očima upřenýma na špičky bot jen pokývaly hlavami a jako poslední pak diktovaly údaje, které po nich Schmidt požadoval a které Gerta zapisovala na průklepový papír.</p>
<p> — <emphasis>Maria Schrammek aus Brünn, Wiener Straße achtundsiebzig, </emphasis>řekla Maria, na kterou Hubert Šenk ukázal jako na první, která chtěla zůstat.</p>
<p> Než se Gerta stačila dotknout klapek psacího stroje, zeptal se Šenk: — Česky umíš?</p>
<p> — <emphasis>Ein bißchen, </emphasis>trošku, pokývala Maria, — ale né moc dobré.</p>
<p> — Nevadí, doučit. Gerto, do papírů napiš Marie Šrámková.</p>
<p> — Ne, ja Maria Schrammek, vrtěla hlavou Maria.</p>
<p> — Víš, co bude pro tvoje děcka znamenat jméno Schrammek, když tu zůstanete? Uvědomuješ si, že zůstáváš v Čechách? Po válce, kterou zavinili Němci?</p>
<p> Maria stále kroutila hlavou.</p>
<p> — <emphasis>Es ist besser, einen tschechischen Namen in dieser Zeit zu haben, Maria. Er meint es gut mit dir, </emphasis>drcla do ní loktem Antonie.</p>
<p> Maria byla zticha, stála se skloněnou hlavou.</p>
<p> — Chápe to, nebo ne? zeptal se Šenk.</p>
<p> — Napiš tam Šrámková, a Marie česky, žádné Maria. Ušetří si tím spoustu problémů.</p>
<p> Gerta si prohlížela Marii, Huberta Šenka i Schmidta, který mluvil přímo k ní.</p>
<p> — Ale co její manžel? Nebude mít stejné jméno.</p>
<p> — Já nemám manžel, mrtvý ve válka, řekla Maria.</p>
<p> — No vidíš, tak souhlasíš, nebudeme to zdržovat… napiš Šrámková a ty, Marie, nadiktuj děti.</p>
<p> — <emphasis>Nur der Sohn. Johann Schrammek, acht Jahre alt.</emphasis></p>
<p> — Piš Jan Šrámek. Další, pokynul Šenk na vedle stojící ženu.</p>
<p> — Susanne Bauer.</p>
<p> — Nech jí Susanne, to zní francouzsky, napiš Susanne Bauerová. Děti?</p>
<p> — <emphasis>Zwei Mädchen, Hilde und Henriette.</emphasis></p>
<p> — No vidíš, taky francouzské, řekl Šenk a otočil se směrem ke Gertě. — Napiš Hilde a Henriette Bauerovy, věk?</p>
<p> — <emphasis>Acht und sechs.</emphasis></p>
<p> — Další, řekl Schmidt.</p>
<p> — <emphasis>Johanna Polívka, zwei Kinder, Anni und Rudi, beide vier Jahre alt.</emphasis></p>
<p> — Ale vždyť ty mluvíš česky.</p>
<p> — Mluvím.</p>
<p> — Tak mluv česky, němčinu tu nechci slyšet, rozumíš?</p>
<p> — Rozumím. Ale trvám na jméně Polívka.</p>
<p> — Proboha proč? Nechápeš situaci?</p>
<p> — Chápu. Ale můj muž je Polívka, tak já budu taky Polívka. Nezměním jméno svého muže.</p>
<p> — Tvůj průser to bude, když si o něj říkáš. Napiš jí Polívka, když to chce mít.</p>
<p> Gerta naťukala německé příjmení Johanny i u Anni a Rudiho.</p>
<p> — Další.</p>
<p> Všem dalším Gerta zapsala jméno, většině z nich počeštěné. Hermína Herzigová, Ulrika Pipalová, Antonie Ainingerová, Edeltraud Ressová a jejich děti, Teresa Bayer a Rosalia Schwarz, které chtěly co nejdříve do Rakouska, a Gertruda Schnirchová. Bylo jí to jedno. Na rodinné tradici nelpěla, a kdoví kam přijdou tyhle papíry, které tady klepá ona, taky Němka, pod vedením Němce Schmidta. Až se jí kdoví kde bude někdo ptát na jméno, stejně se jako Gerta prozradí, a jestli v té chvíli použije Schnirch nebo Schnirchová, to se uvidí.</p>
<p> — A znovu opakuju. Mluvit česky. Rozumíte? A teď běžte k Zipfelové, už vás čeká, skončil Šenk.</p>
<p> Skupina žen se otočila ke dveřím, Schmidt jim uvolnil cestu, a jakmile vyšel i Hubert Šenk, vpustil do kanceláře další skupinu, desítku pracovnic od Hrazdíry.</p>
<p> Domů se Gerta vracela až po setmění. Schmidt jí nabídl, že ji doprovodí, protože ruští vojáci, kteří čas od času vypáčili dveře některého z vinných sklepů, ani přebíhající Němci nevěstili bezpečí. Když zatočili z návsi dolů z kopečka a za poštěkávání psů míjeli zahrady zatemnělých domů, napadlo Gertu, že pro ni možná bude Schmidt nebezpečnější než ruské hlídky nebo werwolfové. Jeho blízkost mezi ploty zahrad utopených ve tmě ji znervózňovala. Co kdyby si chtěl upevnit svoji klesající autoritu zrovna na ní, která by se spravedlnosti nedovolala? Nebylo by to poprvé, co by k takovému účelu posloužila. Schmidt šel pomalu, i ona tedy zpomalovala. Mluvil o zápůjčce strojů, kterou musejí vyřídit, mluvil o Jechových a dalších příchozích, které čekal, mluvil</p>
<p> O Rusech v Břeclavi a v Mikulově. Před Zipfelčiným domem se s ní rozloučil, rychle se otočil a zmizel ve tmě. Překvapeně se za ním ohlédla, to bylo to poslední, co čekala.</p>
<p> Rychle přeběhla dvůr, vstoupila do domovních dveří, zamkla je za sebou a ohlásila příchod Zipfelové, která s Idou ještě seděla v kuchyni. Pak konečně po schodech vyběhla do pokoje, kde ji z úzké postele vítaly Ula s Dorlou a Teresou, která na sepjatých pažích pohupovala spící Barborou.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIV</strong></p>
<p> A pak to přišlo.</p>
<p> Z Mikulova přijela kolona vozů a před komisařstvím vyskákala řada ruských vojáků, i se Schmidtem. Zašli do jeho kanceláře a nevycházeli celou hodinu. Před zápražím, kam pálilo polední slunce, postávali vojáci, přátelsky se bavili s několika z perenské posádky a kouřili. Občas některý z nich laškovně zaťukal na okénko Gertiny kanceláře. Rychle se vždycky shrbila nad stolem a sklopila hlavu k práci.</p>
<p> Když odjeli, zašel Schmidt zase zpátky do kanceláře a až do klekání Gertu nezavolal.</p>
<p> Sama toho dne poslala do jednoho domu po Němcích dvě rodiny odkudsi z Valašska, sama bez příkazu doběhla k Hubertu Šenkovi oznámit mu, že kombajn i s mlátičkou pošlou z Mikulova nazítří, sama se rozhodla poslat po ruských vojácích do Mikulova originály zápisu o vynětí osob nepostradatelných z transportů, sama zamykala kancelář 1 vstupní dveře, aniž by věděla, jestli za zamčenými dveřmi Schmidtovy kanceláře někdo je nebo není. Na její klepání se nikdo neozýval.</p>
<p> Druhý den, když přišla do kanceláře, už na ni Schmidt čekal. Před Rosenbaumovic statkem byla nachystaná bryčka, v zápřahu dvě kobyly, a Schmidt s bičíkem, kterým Gertě ukázal na kozlík vedle kočího. Gerta se na něj beze slova vyšplhala, Schmidt obešel koně, vyskočil vedle ní, švihnul bičíkem a koně se dali do pohybu.</p>
<p> — Kam jedeme?</p>
<p> — Do Mikulova, řekl stroze.</p>
<p> — Pro stroje?</p>
<p> — Pro stroje, odpověděl a dál už nic neříkal.</p>
<p> Cesta mezi poli voněla jatelinou, vzduch byl vlhký pomalu se odpařující ranní rosou, která v chladném východu slunce ještě nestačila odeschnout. V dálce se táhl žlutý pás řepky, co pěstovali Dunajovičtí, kolem nich se klátily zralé klasy ječmene, s drobounkými perličkami zrnek kolem každé z hlav. Gerta měla na ranní cesty půjčený Zipfelčin pléd, teď byla ráda, že jej může mít kolem ramen a do jeho cípů si zamotat dlaně. Vůz drkotal po polní cestě na Klentnice, kolem pálavských lesů, pod Stolovou horou, za zády jim vystupovalo slunce.</p>
<p> V Mikulově dlouho čekala zavřená v jedné z místností Okresního správního komisařství. Po chodbě za dveřmi slyšela přecházet těžké kroky pevných pracovních bot, pleskání holínek i drobné kroky uspěchaných žen. Za půldruhou hodinu se dveře otevřely a vkročil do nich Schmidt s malým podsaditým člověkem s břichem vytrčeným do prostoru. Jeho oči ihned neomylně zabrousily ke Gertině pásce s výrazným <emphasis>N.</emphasis></p>
<p> — Ta že vám s tím pomáhá? Neříkejte…</p>
<p> — Je z úplně prvního transportu z Brna, vyexpedovali jsme si asi šedesát lidí na práce. Stejně to ale nezvládají, většina je takovýchhle ženských, některé mají děcka.</p>
<p> — Mno, to je věc.</p>
<p> — Takových třicet lidí by to dohnalo.</p>
<p> — Mno.</p>
<p> — Pojď.</p>
<p> Gerta se zvedla z lavice pod oknem a přešla místnost ke dveřím. Podsaditý muž se otočil, vyšel jako první ze dveří na chodbu a za oběma zamknul. Celou dobu si mnul bradu a polohlasné mručení prokládal konkrétnějším <emphasis>mno.</emphasis></p>
<p> — Mno… to by nešlo, sami jsme potřebný. Eště tak ty stroje, těch máme ze pár zabavených, přece jen v dubnu všickni neodjeli na traktorech. I když, představte si to, ty kurvy, jak kradou… a eště pořád vraždijou… tuhle před dvěma dny se nevrátil Stránský, sedlák, co má pole na pohraničním pásmu… vyjel sklízet s vypůjčeným traktorem a vlečkou, zůstal aji se synem až do večera, půl pole sklidili a pak je střelili, nechali je tam ležet, našli jsme je až nad ránem, kvůli vdově jsme tam brousili celou noc, protože bylo jasné, kerá bije… no recht, byli střelení do hlavy a traktor s vlečkou fuč. Za hranicema.</p>
<p> Schmidt pozorně poslouchal a kýval hlavou.</p>
<p> — Mno… a před pár nedělama jsme našli jednoho ležet aji u nás, ruská posádka ho dorazila. Pořád to zkouší. A usedlíci převádějí rodiny přes hranice a odnášejí, co můžou. Mělo by se to tu posílit… No, však už tu podél hranic stojí ta finanční stráž a celá sovětská posádka aji s dvaceti členama národní gardy, neměla by zdrhnout ani myš. Zdrhne, jen když se namažou, což Rusi dělajou, co si budem povídat…</p>
<p> Schmidt pokýval hlavou.</p>
<p> — Ale oni častěj než tam, do Rakous, se derou sem, zpátky. Ten lazaret na poli u Drasenhofenu, za hranicí, je tragický… tam není co pít, co jest, leží tam na louce a umírají po kvantách, hlavně ti staří, kteří se tam vůbec dobelhali, žejo. Tady jsme nechali asi šest tisíc Němců, většinou nemocných, blokujou pracovní síly, pečovatelky a žerou jak najatí… ale mají perspektivu. Ti, kteří se vykurýrují, z tej úplavice to bude prej do deseti dní, říkal doktor, ti tu mají budoucnost, že… půjdou někam k příbuzným po okolních dědinách, budou makat a nějak se pak už obstarají… ale co ti na rakouské straně? To mi řekněte, jak se tam uživí… tam bude hladomor, jestli hned teď nepochcípají… a to se tam nenakvartýrovali odsunutí jen tady od nás, žejo. Schmidt kýval.</p>
<p> — A kdo tu u vás teď teda pracuje? zeptal se.</p>
<p> — Mno, Němci, co můžou… taky každý den přicházejí noví osadníci z vnitrozemí, takoví zlatokopi, ale co… dáváme jim opuštěné baráky, statky, kdo přijde a co si dřív obsadí… tak ti už taky makají, i ti, kterým zatím barák blokujou lazarety… no a pak furt žádáme o ty brigády do Brna.</p>
<p> — To i my. A zatím nic. Kolikrát jste už žádal?</p>
<p> — Mno, několikrát.</p>
<p> — A?</p>
<p> — Jak říkám, zatím nic. Ale to je jasné… Chlapi hlídají v táborech, Němců tam pořád zbývá jak nasraných, a ženské jsou buď někde schované, nebo roztroušené tady po dolní Moravě… však víte, kolik jich hnali. Sám taky víte, kolik jich chcíplo na tyfus a úplavici. Halt, tady teď pracovníky těžko seženete, všici jsou potřební nebo marodní… a z Brna už žádní další otroci nedorazí.</p>
<p> — Ale proč nepošlou nějaké mladé? Nějaké dobrovolníky?</p>
<p> — Ale to jó, ty dodávají, to se snaží. Ale postupně, od Brna níž, mno. Ajde prej o mladé lidi, žejo. Jsou jich už plné Modříce, Hrušovany a odtud dolů na jih, prej po dvacetičlenných skupinách. Prej se už dostane aji na nás.</p>
<p> — V Perné by bylo potřeba aspoň těch dvacet.</p>
<p> — Mno tak to musíte urgovat to ústředí, no. Zavolejte na ústředí do Brna, pomoct musejí, a pomůžou, dyť jde o úrodu a o prachy, žejo.</p>
<p> Schmidt si do dlaně ťukal papírem srolovaným do ruličky.</p>
<p> — Mno tak já se rozloučím, vyjděte za Frantou, on vám ukáže ty stroje a pošle ze tři chlapy, co to odvezou. Vrácení pak telefonicky, jak se vám podaří sehnat ty síly… ale co nejdřív, čekají další dědiny… jo a pozor na benzín, víte sám, jak se teďka shání. Šetřit, to je ve vašem vlastním zájmu!</p>
<p> — Děkuju, dám vám vědět, jak se to bude odvíjet.</p>
<p> Muž zdvihl ruku nad své břicho, jen krátce ji vysunul proti Schmidtovi, Schmidt mu s ní potřásl a otočil se k odchodu. Gerta za ním.</p>
<p> Venku zamířil kolem budovy dozadu do dvora. Ve stodolách i přes celou plochu dvora tam stálo několik traktorů, secích strojů, kombajnů, dvě mlátičky, po straně ležely radlicové pluhy, na hromadě pod pergolou byly naházeny desítky cepů, kos, srpů, vidlí, lopat, rýčů, naskládány železné kbelíky, bečky a sudy.</p>
<p> Schmidt nechal Gertu u vrat a vešel do dveří vedle šopny. Zanedlouho vyšel s mužem, který pročítal Schmidtovo do ruličky smotané lejstro. Spolu s ním se prosmýkli mezi traktory na dvoře a zmizeli za vraty stodoly. Gerta se opírala o zeď, konečky prstů drolila omítku a vystavovala obličej dopolednímu slunci. Kdyby teď existovalo jen to, jen její zdrsnělá pokožka obrácená ke slunci, cítila by se spokojená. Kdyby nebylo nic jiného, kdyby nebyla třeba ani Barbora. Sledovala by zlatavé, rudé, modré kruhy, které se přibližovaly a mizely za okrajem víček v černočerné tmě, vyvolány ostrými paprsky slunce. Nic víc. Pak se ale ozval řev túrovaných motorů a proti Gertě, osleplé záplavou světla, z vrat stodoly vyjížděl traktor. Schmidt si před ním potřásal rukou s mužem s čepicí, pak zamířil ke Gertě, stále tak zachmuřený, jak jej ráno potkala.</p>
<p> — Jedeme, řekl jen a zanedlouho už stejnou cestou, jakou přijížděli, mířili k Perné.</p>
<p> Traktor s radlicemi a dva kombajny měly k Perné přijet po brněnské silnici.</p>
<p> Gerta mlčela, stejně jako mlčel Schmidt. Byla mu vděčná, že ji vzal s sebou, přestože jí tu nebylo potřeba. Samotnou v kanceláři ji nechat nemohl, to věděla, ale klidně mohl vzkázat Zipfelce, aby ji ten den přidělila k pracím u Huberta Šenka. Místo toho ji vzal na tichou projížďku srpnovým dopolednem.</p>
<p> — Mám tě za chytrou ženskou, řekl najednou, když objížděli Klentnice.</p>
<p> Gerta se k němu překvapeně otočila.</p>
<p> — Proto ti něco poradím.</p>
<p> Gerta zaostřila na jeho nos a pevně semknuté rty. Co mu asi běželo hlavou?</p>
<p> — Umíš si jen trochu představit, co tě tady čeká? zeptal se najednou místo rady.</p>
<p> — Nevím… , řekla s nejistým pokrčením ramen a zmlkla. Když Schmidt dál nic neříkal, dodala: — Ale snad se to všechno zlepší. Chci se vrátit domů, do Brna, máme tam byt.</p>
<p> — Na to vem jed, že už nemáte, odpověděl hned.</p>
<p> — Nevím. Třeba se do něj už z prací vrátil otec, nemůžou ho držet moc dlouho, není už nejmladší.</p>
<p> — Na to se nikdo nedívá. Vem jed na to, že v tom vašem bytě už teď bydlí nějaká zasloužilá česká rodinka. Nebo se tam natáhla sousedka.</p>
<p> — To nevíte. A kdyby, nějakou dobu, než se to uklidní, bych mohla zůstat tady… s Barborou, u Zipfelových. A pomáhat. Po transportech, až se ukáže, kdo zůstává tady a kdo je Čech, tak se to přece změní, ne? Já jsem nic špatného nedělala, tak se to se mnou nějak musí dát do pořádku.</p>
<p> — To je naivní představa, zavrtěl Schmidt pohoršené hlavou. — I tak tě mám za chytrou ženskou, která pochopí, když jí řeknu, že tady bude Němcům jen hůř. Tady totiž budou pykat všichni, i ti Němci, kteří byli v odboji, chápeš?</p>
<p> Že by došlo na její slova, kvůli kterým jí ještě nedávno nadával?</p>
<p> — Jako vy? zeptala se.</p>
<p> — I jako já. A teď ti dám tu radu. Jestli nejseš úplně hloupá a jestli budeš aspoň trochu myslet na budoucnost svého děcka, tak se dnes sbalíš a v noci, až Zipfelky usnou, přijdeš na rozcestí na Bavory, rozumíš?</p>
<p> — Vy chcete, abych utekla?</p>
<p> — Je to to jediné, co nám zachrání majetek a možná i kůži.</p>
<p> — Vy chcete utéct taky?</p>
<p> — Není jiná možnost. A jestli jsi rozumná, a já myslím, že jsi, tak v jednu po půlnoci přijdeš.</p>
<p> Před nimi se už na obzoru zvedala špice perenského kostela a střechy domů na kopečku nad ním. Schmidt ztichl a Gerta také mlčela. Co jí navrhoval, pokládala za největší nesmysl. Ona, s malým děckem, že by měla odejít, když to nejhorší, jak se jí zdálo, už překonala? Běsnění zbrojováků i peklo pohořelického lágru? Proč by měla odejít právě teď? Vrátí se domů, do svého bytu nebo jiného bytu, na který bude mít určitě nárok, ona, dcera české matky, nenechá se vyhnat nějakými nepotvrzenými zprávami a křivými pohledy přivandrovalců. Do zimy pomůže se sklizní, odpracuje, na co teď místní nemají dost sil, pracovitá je, a pak odejde do Brna, domů.</p>
<p> — Já se vrátím do Brna.</p>
<p> Schmidt ironicky odfrkl a otěžemi švihl po koňských hřbetech. Bryčka cukla a koně zrychlili krok.</p>
<p> — Paličatá, zamumlal Schmidt a až k prahu kanceláře nepromluvil.</p>
<p> — Však počkej, on někdo přijde.</p>
<p> — Jenže já mám <emphasis>žízeň.</emphasis></p>
<p> — Taky jsme sem nepřijeli sedět, ne?</p>
<p> — Však počkej, co se ještě nadřeš, za chvilku posedění budeš ještě vděčný.</p>
<p> — Jé, on má cigarety a nenabídne.</p>
<p> — Mně dej taky cigaretu, mám v batohu, neboj, vrátím.</p>
<p> — Však nebude žgrtit, ne?</p>
<p> — Kdo měl žízeň, já mám vodu, ještě z Brna… je ale teplá.</p>
<p> — Ty nemáš sirky?</p>
<p> — Jéžiš, děkuju, já nevím, že jsem si nezabalila…</p>
<p> — Hele, ještě jedno auto, tady nás bude teda pěkná banda.</p>
<p> — Myslíte, že jsou taky z Brna?</p>
<p> — Proč taky, já třeba nejsem.</p>
<p> — Já myslela, že jsou všichni z Brna, odkud jinud, ne?</p>
<p> — Já jsem z Jihlavy.</p>
<p> — My už jsme z Brna, ale ještě přednedávnem z Frývaldova.</p>
<p> — Z pohraničí, jo? A proč nejedete pomáhat tam? Dyť tam to taky nezvládají, ne?</p>
<p> — On už tam nechce. Už tam nikoho nemáme.</p>
<p> — Vy kouříte? Proboha, kdo má cigarety? Dejte mi taky, nebo se zblázním.</p>
<p> — To je ale horko.</p>
<p> — Neměl nás tu někdo čekat?</p>
<p> — Hele, kamaráde, nechceš si to sundat? Přece tady nebudeš takhle stát v plné polní, kdovíkdy pro nás přijdou.</p>
<p> — Kde si myslíte, že budeme bydlet?</p>
<p> — No a já jsem z Valašska, v Brně jsem za války jen dělal, a naši volali, abych sem jel a podíval se, jak se to tu má, prej se tu dávají hospodářství, kdo zabere, ten má.</p>
<p> — Ses tu na brigádě, ne?</p>
<p> — To bylo dycky, někdo myslí na makání, někdo na hrabání.</p>
<p> — Co myslíte, že budem dělat? Já teda nic moc neumím, jestli je to ňáké těžké.</p>
<p> — To tě naučí.</p>
<p> — Důležité jsou síly, chápeš? Společně to zvládnem, hlavně sklidit.</p>
<p> — Jéžiš, ona mně to vypila všechno…</p>
<p> — Ty vypadáš jak od Hubačů z Jundrova, máš takový nos a oči… nejseš od nich? Ne? No já jen, že za války zmizeli, že bys o nich mohl něco vědět.</p>
<p> — Prosím vás, to je jak na dědině, seš od těch nebo od jiných a každý ví od kterých…</p>
<p> — Náhodou, nechte být, pane, já jsem tady v autě potkala sestřenici, dívejte, celou válku jsem o ní neslyšela.</p>
<p> — A proč jste tu vy, paní, já myslela, že sem mají jezdit jen studenti, že mají jako teď čas. Nebo to tak neříkali? Járo, žejo?</p>
<p> — Já už tady nebudu dřepět, jdu se někam zeptat, než tu vysedíme ďolík.</p>
<p> — Dobrý den.</p>
<p> — Ahoj.</p>
<p> — Dobrý den, poledne… vás tu nečekají?</p>
<p> — Dobrý den.</p>
<p> — Kolik jich je, proboha.</p>
<p> — To nás tu bude pěkná parta.</p>
<p> — Hej, mládeži, co tu tak sedíte?</p>
<p> — Nikdo neotvírá?</p>
<p> — Vysadili nás tu, že prej je správní komisařství tadyhle. A nikdo tam není.</p>
<p> — Tak čekáme.</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><p> — Jak to, že nikdo neotvírá? Kde hergot jsou? Ještě včera brečeli na okresním, a dneska se po nich slehla zem?</p>
<p> — A nejsou někde na poli?</p>
<p> — Třeba jsou někde na poli.</p>
<p> — Správní komisař? Ten ne… ten leda někde běhá.</p>
<p> — Ten vysoký z Brna se šel zeptat do nějakého baráku.</p>
<p> — Víte co… vystupte si všichni, jo, a vyndejte si zbytek těch batohů… víte co… já vás tu musím nechat, že jo, to je jasné, musím jet zpátky, ale víte co, já objedu dědinu a někde je najdu. Komisař se jmenuje Schmidt, jasné?</p>
<p> — Němec?</p>
<p> — No jo, Němec, ale jakýsi z odboje nebo co… mluví česky.</p>
<p> — Komisař je tu Němec, jo?</p>
<p> — Járo, ty myslíš, že nás tu bude dirigovat Němec? To se teď ještě může?</p>
<p> — Hele, vy noví, nemáte někdo vodu?</p>
<p> — Mládeži, tak si složte batohy na hromadu, já to nemůžu mít v autě, musím zpátky, vždyť jsem to říkal.</p>
<p> — Člověče, dávejte bacha, vždyť na mě šlapete!</p>
<p> — Kamilo, jsi to ty? No to je náhoda… prý to v březnu chytnul váš barák? Opravdu? A jste všichni v pořádku? Slyšela jsem…</p>
<p> — Prosím vás, mládeži, ještě se na okamžik uklidněte… jak jsem říkal, jedu to tu omrknout a sehnat Schmidta. Vy tu prostě počkejte a naberte sil před pracema, však je budete potřebovat. Jinak Schmidt je takový hubeňour, kostnatý, černovlasý, s knírem, pořád chodí v holinách, toho určitě poznáte. Běhá s ním taková drobná hezká Němka, jeden z nich vám řekne, co dělat, zatím čekejte.</p>
<p> — Nevíte, jestli je tu někde pumpa?</p>
<p> — No to já nevím, já jsem z Mikulova, tady to jen zavážím.</p>
<p> — Jdu si sednout před ten kostel, támhle.</p>
<p> — Tak se, mládeži, čiňte a nazdar.</p>
<p> — Na shledanou!</p>
<p> — Kde herdek je ten Schmidt, copak neví, že mu má přijet brigáda?</p><empty-line /><empty-line /><p> Gerta se blížila k Rosenbaumovic statku, s rykšou naloženou dvěma pytli ořechů, které jí Schmidt přikázal včera snosit ze zabaveného od Heinzových. Před zamčenými dveřmi kanceláří posedávali a postávali brigádníci, kolem nich byly složené torny, batohy, deky. Dívky ležely na trávě a s vyhrnutými nohavicemi kalhot se opalovaly, několik chlapců kouřilo u zápraží, kdosi nahlížel oknem do potemnělé kanceláře komisařství.</p>
<p> Přišla až ke dveřím.</p>
<p> — Dobré poledne… nevíte, kde je komisař Schmidt?</p>
<p> — Dobrý den. Komisař tu není?</p>
<p> — Nemůžeme se nikoho dotlouct. Ani on, ani nějaká Němka, co tu prej pomáhá.</p>
<p> — Gerta Schnirch, dobrý den.</p>
<p> — To jste vy?</p>
<p> — Ano.</p>
<p> — A kde je ten komisař?</p>
<p> — Není tu? To je divné… možná je u strojů, včera je přivezli z Mikulova.</p>
<p> — Nás převeleli z Mikulova sem, prý potřebujete brigádníky.</p>
<p> — Opravdu? Včera jsme tam byli a říkali, že mají sami nedostatek.</p>
<p> — My jsme přijeli dnes ráno vlakem z Brna. Říkali, že mají dost, a vzali nás náklaďákem sem.</p>
<p> — Aha.</p>
<p> — A kde je ten Schmidt?</p>
<p> Gerta nevěděla. Ráno jej neviděla. Zajela s rykšou ke dveřím komisařství.</p>
<p> — Počkejte, půjdu se podívat ke Schmidtům na statek, možná bude tam. Nebo u strojů.</p>
<p> Otočila se ke skupině zády a rozběhla se vzhůru ke kostelu, dál po štěrkové silnici, až za vrcholek kopce, pak zahnula doprava. Vzala za kliku robustních vrat do dvora, otevřela v nich malá dvířka a vkročila. Dvůr byl čistý, zametený, dveře od chlívů zavřené, vrata ke stodole i kůlny po pravé straně také. Na rozlehlé ploše nebyl ani pes, ani slepice, ani husa, ani pírko. Prázdno. A ticho. Gerta vstoupila do prostoru vymeteného dvora a zamířila ke stavení. Zabušila na dveře. Zevnitř se nikdo neozýval, sáhla po klice, nebylo zamčeno, otevřela a vstoupila do tmavé chodby, kterou se dostala až do kuchyně. Nikdy dřív tu nebyla, ale nemusela, aby poznala, že se něco změnilo. V místnosti před ní nebyl ani stůl, ani židle, ani jediná police, jen černě rámované šmouhy od nich a světlá kulatá místa po zavěšených talířích. Jediné, co v kuchyni zbylo, byly záclony a kytky v květináčích za okny. A uprostřed zametené, čisťounké místnosti stál věšák, na němž se průvanem pomalu točily tkaničkami svázané, potrhané plátěné boty. Tolik zbylo po Schmidtových.</p>
<p> Gerta pomalu procházela celé stavení.</p>
<p> V pokojích nezbyl jediný kus nábytku. Ani jediný předmět. Dvůr zalitý sluncem byl tichý, chlív po chlívu, který Gerta pozotvírala, prázdný. Králikárna prázdná. Kurník prázdný. Kůlna prázdná. Voda z kádě pod okapem vylitá, káď prázdná. Ticho. Z dálky se neslo jen pokvokávání sousedových slepic.</p>
<p> Po dvoře tiše přecházela mourovatá kočka. S očima přivřenýma se rozhlížela kolem. Když spatřila Gertu, na okamžik se zastavila, po chvíli měkce pokračovala dál.</p>
<p> — Tak jedině tebe tu zapomněli… bylas v noci na toulkách, že? usmála se Gerta. Kočka, kterou její pohyb vyděsil, strnula a pak tryskem vyběhla a zmizela za dřevěnou šopnou.</p>
<p> Gerta přemýšlela, jak to Schmidt udělal. Že by přemluvil svou ruskou posádku, aby mu pomohli? Sám se ženou to přece nemohl stihnout ani naložit, natož během jediné noci tak dokonale, beze stop spakovat a do posledního stébla slámy z půdy odvézt. Co jim za to asi dal? Nebo to dělali jen pro legraci? Nebo doteď leží ve Schmidtovic sklípku? Je pravda, že ty zbylé dnes v dědině nikde neviděla.</p>
<p> Gerta vyšla před statek, zavřela za sebou vrata a vydala se k Zipfelové. Komu jinému by to měla říct?</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVI</strong></p>
<p> — No ono se to takle nedá jen tak říct, kroutila hlavou Zipfelová, s rukama založenýma na hrudi. — On to byl místní člověk, celá jejich rodina, po generace, to jo. Ale kam za války zmizel a co dělal, než se tu tak brzo v květnu objevil, to nikdo neví. Odkaď vlastně přišla ta historka, že byl v odboji?</p>
<p> — Čert ví, pokrčil rameny Hubert Šenk.</p>
<p> — Mně to říkala Schmidtovic Hilda. Že byl v tom RW, Republikanische Wehr, jak si říkali ti němečtí antifašisti, jak utekli z Mikulova, pokrčila rameny Ida.</p>
<p> — Ženě to mohl přikázat. Ale chlapům po dědině ani ruské posádce v Břeclavi ne. A dyť přišel s tou ruskou vlnou, ne? Už ho znali, když mu přidělili to komisarování přece, ne? hádala Zipfelová.</p>
<p> — Ale to dali tomu, kdo se hlásil nejdřív, prosím vás. Za žádné zásluhy… dyť Rusové prd věděli, kdo má jaké zásluhy, vrtěl hlavou Šenk.</p>
<p> Ida seděla za stolem v kuchyni, kam Gerta na její příkaz z pole přivedla Huberta Šenka. Vzhlížela střídavě k němu, který přecházel s rukama založenýma kuchyní, střídavě ke staré Zipfelové, která se opírala o kamna.</p>
<p> — Schnirchová, sedni si, prosím tě, co tu pořád tak stojíš blbě ve dveřích, řekla nevrle Ida.</p>
<p> — Já nevím, jestli nemám jít pracovat.</p>
<p> — Jako do kanceláře? Teď seš tam stejně na prd, když tě tam neúkoluje Schmidt.</p>
<p> — No ale jsou tam ti brigádníci.</p>
<p> Hubert Šenk se zastavil: — Jací brigádníci?</p>
<p> — Přijela skupina lidí, prý na brigádu, z Mikulova.</p>
<p> — Ale tam snad měli nedostatek, ne?</p>
<p> — Měli. Ale prý tam teď z Brna poslali lidí dost, tak je přivezli sem.</p>
<p> — Kolik jich je?</p>
<p> — Asi třicet.</p>
<p> — No to je skvělé, řekl Šenk a roztáhl rty v širokém úsměvu. Koutky úst mu vyjely po tvářích vzhůru a oči se smrskly do škvír. Obličej se mu rozzářil. Ida na něm visela očima. Gerta ty své sklopila.</p>
<p> — No ale to tam rychle běž, ať nikam neodejdou. Nebo ne, jdu tam já, vezmu je k sobě na statek, než si je rozeberou Hrazdírovi nebo Krupáci.</p>
<p> — No a co ten Schmidt? zvýšila hlas k Šenkovým zádům Zipfelová.</p>
<p> — No co, no, jako by byl pro dědinu komisař to nejdůležitější.</p>
<p> — Někdo to tu řídit musí, nebo nám to tu ti přivandrovalci rozkradou. Ta Jechovic famílie si přitáhla zas další příbuzné, to víš?</p>
<p> — Vím, ale já začal sklízet, jestli jste si nevšimla, teta. Mám starosti se svým, natož s cizím. Ať si vezmou, jestli jsou slušní.</p>
<p> — Jde o to, co všecko si budou brát.</p>
<p> — Snad to nebude tak hrozné, ozvala se Ida a konečky prstů uhlazovala dečku rozprostřenou na stole.</p>
<p> — Jdu pro brigádníky, sklizeň má přednost. Za Schmidta to teď vezme Schnirchová. Jestli tam něco provedeš nebo něco zneužiješ, vyřídím si to s tebou já sám, rozuměla jsi?</p>
<p> Gerta kývla: — A co tam mám dělat?</p>
<p> — Nebude lepší na pole? zeptala se Šenka Ida.</p>
<p> — Ne, někdo musí hlídat na Rosenbaumovic, taky je tam složených několik chalup, žejo. Aby se to nerozkradlo. Schnirchová, dál dělej tu evidenci, jaks to dělala, vydávej jenom na výpůjčky, stroje a nářadí, dávej na to pozor, kdo si co bere, i když to bude pro brigádníky… s tím teď bude pěkný zmatek. Teď mně je pomůžeš ubytovat a pak půjdeš půjčovat a hlídat. A dneska i přes noc, kdyby se někomu zachtělo, tak ztropíš povyk, je to jasné? A taky zavolej do Brna, odkud nám je poslali, a vyřiď tam Schmidtovo zmizení. A do Mikulova to zavolej taky, to hned. Třeba ho chytnou na hranicích.</p>
<p> — Chytnou? povytáhla obočí Ida.</p>
<p> — Chytnou. Jen tak bezdůvodně asi neutekl, žejo.</p>
<p> — No to těžko, jestli odjeli v noci… A jestli on nebyl zakuklený gestapák… třeba to na něj prasklo, jak tu tuhle byla ta delegace z Mikulova.</p>
<p> — No to by ho rovnou střelili, teta. Nechte být a nepouštějte fantazii na špacír. Kdo ví, jak to bylo. Vždyť sama víte, že to nebyl špatný chlap.</p>
<p> — Vím nevím. Do kdy? Naposled jsem ho pořádně viděla před válkou. A ta změnila jiné, než je Schmidt.</p>
<p> — No jo, pokrčil rameny Hubert Šenk, nasadil si na hlavu klobouk a pokynul prstem Gertě.</p>
<p> — Tak večer, teta, U Otrubu se už čepuje, řeknu ještě pár sousedům. Zatím, Iduško… Schnirchová, jdeme.</p>
<p> Není to nic těžkého, vlastně se stačí jen trochu soustředit, zatnout zuby nebo naopak pořádně řvát, zamířit, stisknout kohoutek, jednou, dvakrát, a zkontrolovat, jestli se to podařilo. Udělat to podruhé a znovu, když se to napoprvé nepodaří. Zabít člověka je strašlivě lehké, i ona by to dokázala, je si tím jistá, dokázal by to každý. Nejenom Jech, pro kterého to nebyla novinka. Kdyby se Barbora nerozkřičela, kdyby tolik nekřičel Jech i oba jeho kumpáni, kdyby nespadla police, do které vrazil, proběhlo by to všechno tiše, jen za znění povelů, štěknutí rozkazů a třesknutí střely, a Gerta by se, pořád tak ledově klidná, hroutila k zemi, skoro jako by se nic nestalo, jako by ji jen popadl záchvat nevolnosti. Samozřejmě, pokud by to nebolelo. Ale i kdyby to bolelo, Gerta by věděla, že už je to jen na okamžik, jen na moment, po kterém přijde vytoužený klid, ticho a smíření. Konečně smíření, lehká hlava, kterou by se už přestaly honit řetězce myšlenek, sžíravých a nesnesitelných. Měla by klid. Konečně, jak si to už roky, ano, když to počítá, tak opravdu roky, přála.</p>
<p> Život jim zachránil ten gruzínský doktor. Vběhl dovnitř, krátce poté, co se Barbora v zabavené kolíbce po Němcích, kterou ona, Gerta, předtím vytáhla z Rosenbaumovic stodoly, rozeřvala, jako kdyby vraždili ji. Těžko říct, jestli ji vzbudil ten šramot, do domu se přece vkrádali tiše, a v podmínkách, v jakých zatím vyrůstala, nebyla zhýčkaná, jen tak něco ji neprobudilo. Ale v té chvíli, kdy cvaknul zámek dveří, se vytrhla z klidného spánku, který jí zrůžověl tváře, a najednou, jako když střihne. Jako by ji něco varovalo. Něco v ní nebo něco shora, nějaký hlas z nebe, možná Panenky Marie perenské z boží muky za vesnicí, ke které by se určitě modlila, kdyby se s Bohem za války nerozžehnala. Jenže ona se k němu otočila zády, když jí nepomohl, tolikrát, za dlouhých nocí, v nichž dopustil, aby si s ní otec dělal, co se mu zlíbilo, nebo v ten den, kdy ji vyháněli z města, v lágru za Pohořelicemi, ona o Bohu nechtěla slyšet už nic. Ale možná ne Barbora, možná se ti dva nerozešli ve zlém, protože jinak si neumí vysvětlit, jak se mohl, sotva Jechovi otevřeli dveře, rozlehnout místností její křik. Jak to mohla vycítit? Její Barbora, její dítě, co jí zachránilo život. Společně s doktorem Karachielašvilim, kterého by tam nečekala. Musel být velice blízko, snad přímo před domem nebo na náměstí. Ten malý gruzínský doktor s drobnými ramínky a nosem jako chobotkem, který mluvil perfektní spisovnou němčinou a nosil na svých překrásných aristokratických rukou s dlouhými bílými prsty velký pečetní prsten. Věděla, že si ji oblíbil, protože se nenechala urazit, když tvrdil, že v Čechách jsou Češi i Němci nevzdělanci, protože nevědí nic o jeho vlasti. Jeho opovržlivé výroky s ní ani nehnuly a oproti jeho očekávání se zvedla od pumpy, kde přepírala Barbořiny pleny jen s kouskem ušmudlaného mýdlíčka, protože nic jiného nebylo, mokrou, zkřehlou rukou si odhodila z čela vlasy a řekla mu všechno, co by vůbec mohl chtít slyšet. Koukal na ni, německou pradlenu nebo co si v ní představoval, jako na zjevení. Přesně mu popsala, kde leží Gruzie, kde Tbilisi a kde teče řeka Těrek, ona, odrostlá na knížkách Lydie Carské, to totiž moc dobře věděla, stejně jako to o vzpouře knížat Karachielašviliů, protože četla Neumanna, což mu jen tak mimochodem řekla s otázkou na jeho původ, když se jmenuje taky tak. Tím si ho omotala kolem prstu. A od té doby ten gruzínský doktůrek, kterého všichni ruští vojáci ve vesnici poslouchali na slovo, protože každému z nich už někdy ulevil, tak od té doby jí po nich posílal každou chvíli něco — slaninu, vejce, kvašáky, kastrol sádla, rybu. A tenhle gruzínský doktor taky vrazil do kanceláře, kde tu noc s Barborou spala na hlídce, zrovna když opilý Jech se svým švagrem a jeho synem páčili šuflata stolu ve snaze najít klíčky od stodoly s uloženými zábory po perenských Němcích, a z pušky vyšla rána, která přehlušila Barbořin řev. Střela se zavrtala do stěny nad jejíma vztyčenýma rukama, Barbora zmlkla a pak se rozeřvala znovu, pak se rozeřval Jech a pak tam vtrhl doktor Karachielašvili se dvěma vojáky a zezadu do nich praštili a svalili je a motali se s nimi v chumlu na zemi, zatímco ona, Gerta, vzala svoje dítě a vyběhla ze dveří a utíkala k Zipfelové, pryč od Jechů a pryč od své vlastní smrti, s Barborou, stále vřeštící do jinak klidné perenské noci.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVIII</strong></p>
<p> O několik dní později do Perné přijel nový správní komisař.</p>
<p> Gerta se mezitím věnovala brigádníkům ubytovaným v čerstvě vysídleném Schmidtové statku.</p>
<p> Josef Kratina z Líšně byl typický obyvatel městské periferie, úředník. Přijel jen s malou, promaštěnou koženou taškou s řemínky, v ošuntělém obleku a košili s umorousaným límcem. Přes jeho kraj mu padaly nestříhané dlouhé vlasy odrůstající v kruhu kolem široké pleše. Gertě smrděl potem a vlhkostí starých hadrů. V kanceláři se usadil za stůl, mlaskal a s rukama položenýma před sebe se rozhlížel po stěnách, rozích, po podlaze. Občas zvedl ruku a potěžkal nějaký z předmětů na stole. Schmidtův broušený popelník zabavený po Heinzových. Květináč, v němž byly naházené tužky. Otevřel šufle. Zamlaskal.</p>
<p> Zavolal Gertu.</p>
<p> Přišla s papíry, které čekaly na podpis. Bez přečtení podepsal její kostrbaté hlášení na Okresní správní komisařství, podepsal by cokoliv, co mu Gerta podala. Bez zájmu. Než odešel procházet statek, zeptal se jen: — To je po Židech? Gerta přikývla.</p><empty-line /><empty-line /><p> V podvečer seděly před zápražím. Některé na zemi, Zipfelová s Idou na lavičce, pozorovaly větší děti, jak se honí se psem, než zmizely dozadu za dům do sadu.</p>
<p> Ida háčkovala límeček, Zipfelová jen tak seděla s rukama v klíně a pozorovala ženské kolem sebe. Některé u sebe měly dítě, Gerta pohupovala Barborou, Edeltraud drncala kočárem a s rukou v bok jím popojížděla dopředu a dozadu, Johanna loupala brambory na zítřejší oběd.</p>
<p> — Hubert Šenk by jich ale potřeboval dvakrát tolik, a taky by si je zasloužil, na rozdíl od těch přivandrovalců, řekla Ida Zipfelové.</p>
<p> — No dyť jo. Ale jak to udělat, ti noví si urvou, co chcou… kdo jim je vezme?</p>
<p> — Hlavně jim je nikdo neměl dávat, řekla Ida a stočila vyčítavý pohled na Gertu.</p>
<p> — Prosím tě, jako by ta za to mohla, pohodila hlavou Zipfelová.</p>
<p> — Nikdo se mě ani neptal, pokrčila rameny Gerta, — dřív než si přišel Hubert Šenk, byla už půlka rozmístěná. Hrazdírovi přišli dřív a ti noví Jechovi si taky vybrali hned kolem poledního.</p>
<p> — Však kdybys to řekla dřív než s tím Schmidtem, tak Šenk nemusel trčet tady a mohl si hnedle vybrat ze šest těch chlapců. Sice nic neumí, ale utáhnou toho, že, Johanna.</p>
<p> Johanna přikývla.</p>
<p> — Já jsem ráda, že tam konečně někoho máme, ti dva z Brna jsou šikovní. S povozem teďjezdí Hubert Šenk, ale ten vypůjčený traktor umí řídit i ten starší, tak se střídají.</p>
<p> Ula pokrčila rameny: — My jsme nikoho na vinohrad nedostaly.</p>
<p> Gerta se na ni soustrastně podívala. Slyšela každý den Teresu, jak sténá, když se kroutí a natahuje v zádech. Obratle jí jeden po druhém pokřupávaly, střídaly se na ní s Johannou, aby jí ulevily. I teď ležela natažená na prázdné posteli v pokoji a jistě se v duchu posté modlila za konec pobytu v Perné. Často jim popisovala, jak se ve Vídni zařídí, co bude dělat a jak šikovně se uživí. K jejich údivu si nelámala hlavu z podzimního odchodu do Vídně, do města přeplněného místními a přistěhovalci. To Gerta před spaním nepřemýšlela o ničem jiném než o návratu do Brna, až jí to doba dovolí. Hádala, že to bude nejdřív po dožínkách. Spíš ale později, protože i když skončí největší práce, doba ještě nebude zralá na přesídlování. Válka byla sice už kolikátý měsíc pryč, nálada se ale usazovala jen postupně. K Němkám přivedeným z Brna do Pohořelic se jejich ubytovatelé i sedláci teprve učili chovat jako k lidským bytostem, i když se ještě stávalo, že si k nim dovolovali to, co by si za jiných okolností nedovolili. Třeba před týdnem přiběhla Ula z vinohradu zbitá a dlouho si vymývala pohlaví nad kbelíkem se studenou vodou. A Gerta jen díky doktoru Karachielašvilimu utekla opilým Jechům, kterým nechtěla vydat klíče od zabavených německých majetků. Mohla být mrtvá a nic by se nestalo. Nikdo by se za ni nedomáhal práva. Takové to tu teď bylo. Péče staré Zipfelové byla sice dostatečná, měly střechu nad hlavou, co jíst a pít, měly kde opatrovat svoje děti, respekt si ale mimo plot jejího dvora nezasloužily. V jednání starých i nových obyvatel bylo znát buď pohrdání, nebo nadřazená přezíravost. Z rukou hospodářů někdy padaly rány, jinde se zase měly na práci nasazené Němky lip, třeba pod křídlem slušného a co okolnosti dovolovaly téměř galantního Huberta Šenka.</p>
<p> Už na konci prvního měsíce, během kterého si od nich on i Zipfelová ještě udržovali odstup, mezi nimi zavládlo porozumění a dokonce i určitá náklonnost. Zipfelová lnula den ode dne silněji k dětem, asi proto, že s každým dnem bylo méně pravděpodobné, že se její Helmut vrátí a že se dočká vlastních vnoučat. Její náklonnost se přenášela i k matkám, které před několika týdny přivítala zubožené a ustrašené, a teď kolem ní tvořily hejno obracející se k ní s důvěrou a vděčností.</p>
<p> Když se přitáhla Ula z vinohradů s podlitinami, podřízla Zipfelová slepici, a než se Ula štkající v pokoji a cákající do sebe v dřepu vodu z lavóru uklidnila, uvařila silnou polévku. Nepustila ji, dokud do sebe neobrátila tři plné talíře, meduňkový čaj se spařeným mákem, a pak ji poslala spát. Gerta byla svědkem, jak se potom rozhořčená vrhla na nového komisaře, který lhostejně krčil rameny nad stížnostmi, jimiž jej zavalila. Potrestat ty Valachy z kriminálů, kteří se v dědině roztahují a znásilňují upracované ženské. Nevydávat jim žádný majetek, ať si odtáhnou, lůza. Vyvěsit vyhlášku, že komu se prokáže trestný čin, nedostane v téhle vesnici ani došku, natož stavení. Komisař krčil rameny a nevlídně jí odsekával. Nesnášel rozruch a nechtěl, aby ho někdo obtěžoval. Zipfelová odcházela a na lavičce před kostelem si musela sednout, jak jí nezájem toho Líšeňáka svíral dech. Nohy se jí třásly a srdce bušilo jak o život.</p>
<p> Když druhého dne Gerta připravovala hlášení na okresní komisařství, vložila mezi papíry i stručnou vyhlášku, které si při podepisování roztržitý Kratina nevšiml. Na vědomost se dává, že kdo bude přistižen nebo mu bude prokázán trestný čin ublížení na zdraví, a to jak vůči českým, tak vůči německým obyvatelům, nebude mu ani jeho rodině ze zabaveného majetku určeného k přerozdělení darováno nic.</p>
<p> Válka už skončila. Druhého dne vyhláška visela na dveřích komisařství, na dveřích kostela a na dveřích koloniálu, který si v dolní Perné otevřela rodina z Hrozenkova.</p><empty-line /><empty-line /><p> Ida zapíchla háčkovací jehlici do klubíčka a vložila je do plátěného váčku.</p>
<p> — Na Schmidtovic statku se dnes hraje na kytary. Zipfelka se na ni udiveně podívala.</p>
<p> — A?</p>
<p> Ida vstala a smetla si neexistující smítka ze sukně.</p>
<p> — Brigádníci budou hrát na kytary a pálit oheň. Pozvali mě, tak se tam pudu podívat.</p>
<p> — Teď na noc?</p>
<p> — Oheň se pálí obvykle na noc.</p>
<p> Zipfelová sklopila oči a upřela je na vrásčité ruce složené v klíně.</p>
<p> — V noci tu ještě pořád není bezpečno, takto chodit sama po dědině.</p>
<p> Gerta zaznamenala, jak se Idě pomalu po tvářích rozlil nach.</p>
<p> — Nebojte se, maminko. Však já přídu v pořádku. Zipfelová pokývala hlavou.</p>
<p> — To leda, že by tě někdo doprovodil? řekla a zostra na Idu pohlédla.</p>
<p> Ida se sklopenýma očima smetla poslední neexistující smítko z pruhované sukně a znovu řekla: — Nebojte se, však já přídu v pořádku, a odběhla do domu. Za chvíli z něj vyšla s pleteným šálem přes ramena, proběhla kolem skupiny žen, zavolala: — Tak na shledanou, a dřevěnými vrátky vyklouzla ven.</p>
<p> — Takhle brzo po válce, řekla hořce Zipfelová. Zavřela oči a ve večerních červánkách se její tvář s hlubokými rýhami sesunula, několikrát zacukala čelistí, brada jí zklamaně klesla a zpod okrajů řas se jí skoulela slza.</p>
<p> — Ale jak bych jí mohla bránit, děvčata? řekla, když náhle otevřela oči a přehlédla jimi ženy kolem sebe, které se v rozpacích otáčely jedna na druhou.</p>
<p> — Mládí nemůžete obléknout do černého napořád, přitakala konejšivě Johanna.</p>
<p> Zipfelová pokývala hlavou.</p>
<p> — I ona jednou bude chtít rodinu, řekla Ula a rozpačitě si odkašlala, protože vlastně nevěděla, nakolik považuje Zipfelová smrt svého syna za možnou. Zipfelová znovu schovala trnkové zorničky za zavřená víčka.</p>
<p> — A já ani Helmut u toho asi nebudem, řekla.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIX</strong></p>
<p> — Jó, tak to víte, oni se s nima nemazlí. Taky si to ani nezaslouží, že ne.</p>
<p> Gerta seděla za stolem ve své kanceláři, opřená o opěradlo dřevěné židle, s rukama v klíně. Demižon červeného vína stojící na pracovní desce vytáhl Hanák ze sklepa, kam se postupně převážely zásoby z německých sklípků, které si ještě nikdo nepřevzal. Do mnohých už Gerta se Schmidtem přišli pozdě, byly vyrabované a vypité ruskými vojáky, každého rána po rušné noci chodili v červnu a červenci hledat, který ze sklepů to byl. Na začátku srpna už ale měli všechno sklizeno do studeného a vlhkého sklepa Rosenbaumů, který byl za zahradou jejich domu. Hanák jej objevil jako jednu z prvních zastávek, které na pochůzce neznámou Pernou vykonal.</p>
<p> Přijel hned druhý den nato, co Kratina odjel se dvěma náklaďáky plnými nábytku, zabaveného porcelánu, kožešin po Pfeiferce, soudků vína, pytlů obilí, zmizel dokonce i pytel s ořechy, který měla Gerta uskladněný ve své kanceláři a ze kterého už několik dní odjídala. Majetek nashromážděný v Rosenbaumovic stodole se ztenčil, chyběly především cennosti, které tu byly sesbírány pro Fond národní obnovy nebo na odvoz na okres.</p>
<p> — No, tak už to na tom okrese je, no, smál se Hanák, když mu druhý den se zděšením popisovala, co všechno dle jejích soupisů chybělo.</p>
<p> — A mám to někam hlásit?</p>
<p> Hanák, který už se rozložil ve Schmidtové kanceláři, se smál.</p>
<p> — Třeba do Mikulova? Nebo přímo do Brna? Vždyť to tam zvedne ten Kratina. Nebo jiný takový. Ženská, vy jste naivní.</p>
<p> Gerta stála jako přimražená.</p>
<p> — Zmizely porcelány. A kožešiny. Několik pytlů…</p>
<p> — Zmizely? A četla jste o Židech?</p>
<p> Gerta nečetla několik měsíců. Naposledy den poté, co do Brna přijel Beneš. Pak už se k žádným tiskovinám kromě vyhlášek nedostala.</p>
<p> — Ti zmizeli komínem! A kolik jich bylo! A kolik jejich prachů zmizelo! Co záleží na pár hrnkách, ženská.</p>
<p> Gerta se opřela o futra dveří.</p>
<p> — Vedla jsem tu na pokyn pana komisaře Schmidta přesnou evidenci.</p>
<p> — No tak to z ní vyškrtejte, no. Že to bylo předané nějakému Kratinovi z Brna, no. Abudem to mít zdokumentované… jestli to bude vůbec někdy někoho zajímat. Víte, ženská, vůbec, že byla válka a co se v takové válce děje? Koho zajímají nějaké hrnky, prosím vás.</p>
<p> — To samozřejmě vím, pane. Kdyby nebyla válka, tak bych nebyla tady, ale v Brně ve svém bytě.</p>
<p> — No vidíte. Ale vám to patří, žejo. Vy jste Němka.</p>
<p> — Nikdy jsem nikomu nic neudělala. A moje matka byla Češka.</p>
<p> — No jó, ale pantáta Němec, ne? A jestlipak měl pantáta čisté svědomí?</p>
<p> — To nevím, pane. Ale já mám svědomí čisté.</p>
<p> — Jenže ani tak by to nešlo, víte. Ono se to musí rozdělit. S někým, kdo je nasraný na mladý československý stát, se silný československý stát nevybuduje, víte? Kam bysme to přišli… zase k tomu samému, ne? V tomhle má Beneš svatou pravdu.</p>
<p> Gerta nevěděla, co na to říct. Jestli ta Benešova pravda byla to, co stálo na zdech v jejích posledních brněnských dnech, <emphasis>Němci ven, Deutsche raus, </emphasis>nebo to už bylo něco jiného. Zipfelová doma rozhlas neměla, a noviny se ke Gertě nemohly dostat, pokud do Perné vůbec někomu chodily.</p>
<p> — A vůbec, musíte si odpracovat, co jste tady nahamtali. Kolik jste toho taky odnesli, žejo. Kolik toho zmizelo Němcům ve chřtánu, žejo… obrazů a klenotů z Prahy, teď se o tom zrovna psalo, a od nás, kolik toho natahali od nás z Brna. A kolik lidí si to odneslo… mlčet! Pracovat, pracovat a být vděčný, že vám necháme život, rozumíme si?</p>
<p> Gertě se nitrem rozléval ledový chlad. Začala toho drobného chlapíka s červenými žilkami v obličeji nesnášet za přízemnost, s jakou házel její život do stejného pytle s kdejakým hitlerovcem. Jako by si ona něco nahrabala, jako by ona měla být někomu vděčná, že ji zfackoval a znásilnil a zotročil za to, že nikdy nikomu neudělala nic špatného.</p>
<p> — Já jsem nikdy nikomu neudělala nic špatného. Hanák plácl otevřenou dlaní o desku stolu.</p>
<p> — Každý Němec udělal, každý je vinný, ženská, slyšíte? To Němci si odsouhlasili obsazení Československa, všichni. Neznám jediného, co by to nechtěl. A všichni si tu pak žrali jak prasata v žitě, za protektorátu, každý si tu nahrabal. A všichni Čechoslováci tím trpěli, jasné? Tak teď to všichni Němci pěkně odnesou. A pak ať si táhnou a nechají nás v naší republičce na pokoji. A vy běžte dolů pro demižon a pěkně neotevřený, jasné, neotevřený mi jej sem doneste. A pak další papíry.</p>
<p> Gerta se otočila a vyšla z kanceláře. Musela se přemáhat, aby mlčela, co by to mělo za smysl hádat se s tím malým samolibým chlapem s vypitýma očima? Dusila se vztekem a bezmocí.</p><empty-line /><empty-line /><p> — Jó, tak to víte, oni se s nima nemazlí. Taky si to ani nezaslouží, že ne.</p>
<p> Gerta seděla za stolem ve své kanceláři, opřená o opěradlo dřevěné židle, s rukama v klíně. Prohlížela si Hanáka už několikátý den, poslouchala jeho řeči a nosila mu ze sklepa demižony. Ráno do dveří vcházel melancholický, zamlklý, dokonce jí kolikrát řekl Gertičko. S polednem, kdy se pouštěl do prvního z hrnků vína, mu kuráž narůstala a začínal hartusit na všechno německé. K večeru z něj sršela nenávist a byl schopen se prát. Pak usínal na stole a už dvakrát se stalo, že mu Gerta pomáhala do zadního pokoje v Rosenbaumovic domě, který obsadil.</p>
<p> Za týden jí začal říkat Gertičko i odpoledne a o několik dní později se stávalo pravidlem, že úřadoval v její kanceláři, u jejího stolu, naproti ní, a mezi ně stavěl demižon. Kromě hlubokého povzdechu, že je osamělý starý muž, se však spokojoval jen s tím demižonem a s hodinami řečí, kterými zasypával Gertu, jediného člověka, který jej musel opravdu poslouchat. S místními se téměř nestihl seznámit.</p>
<p> — Jó, tak to víte, oni se s nima nemazlí. Taky si to ani nezaslouží, že ne, popisoval jednoho odpoledne Brno, z něhož nedávno odjel.</p>
<p> — Takové tábory jsou v Maloměřicích, v Líšni na Klajdovce, na Kounicových kolejích, já nevím kde všude. Tam jsou a musejí makat. A nemazlí se s nima proto, páč jsou nasrání za všechno, co si za války museli nechat líbit.</p>
<p> — Co já vím, co se na kraji říká, tak je to prostě půjčovna otroků. A zdravé je vracet nemusíš. Dokonce lip, když je zdravé nevrátíš. Ať ty svině vidí, zač je toho loket.</p>
<p> — Viděl jsem je makat na odklízecích pracích. Dostávají svoje, jen co je pravda. Kdo není dost rychlý, dostane nářez. A je na nich vidět, jak se jim vede. Ani žrát bych jim nedával.</p>
<p> — Sviním.</p>
<p> — Německým.</p>
<p> Gerta s rukama složenýma v klíně rezignovaně poslouchala.</p>
<p> — Gertičko, ty tam někoho máš? Zvedla oči a pokrčila rameny.</p>
<p> — Ty nevíš? Nebo máš?</p>
<p> — Myslím, že je tam otec.</p>
<p> — A víš kde?</p>
<p> — Než mě z Brna vyhnali, tak byl prý na Kounicových. Myslím.</p>
<p> — No vidíš.</p>
<p> Pokýval hlavou a zvedl těžký buclatý demižon obalený v síťovině za hrdlo a s obtížemi z něj naplnil hrnek.</p>
<p> — Nechceš?</p>
<p> Gerta zavrtěla hlavou. Napil se tedy sám.</p>
<p> — Aleje tam, páč si to zasloužil. O tom nebudem debatovat. Ty si po něm klidně smutni. Ale v duchu.</p>
<p> Gertu ani nenapadlo po něm truchlit. Ani ho litovat. Jejího otce se to totiž všechno týkalo a ona sama byla přesvědčená, že si zaslouží potrestat, když už ne za ty jeho čachry s byty a bratříčkování s hitlerovci, tak za to, co spáchal na ní. Jemu to patří. Co ale může být s Friedrichem?</p>
<p> — Mám bratra, ani nevím, jestli se z války vrátil.</p>
<p> — No, to je případ skoro každé famílie. Válka vzala někoho každému, pokrčil nezúčastněně rameny.</p>
<p> Za dveřmi se ozvaly hlasy, dupot, vzápětí tlukot na dveře. Hanák vyskočil od stolu, až převrhl židli. Do místnosti vtrhli dva z brněnských brigádníků, dívka s chlapcem.</p>
<p> — Jech, na vinohradech… Jech zabil Führedera, zakřičel do místnosti chlapec. Mžikal očima ve snaze rozkoukat se v temné kanceláři, dívka vedle něj jen hleděla a hluboce oddychovala, s očima vyvalenýma, zarudlá rychlým během, s šátkem spadlým z vlasů na ramena.</p>
<p> — Zabil ho, zastřelil ho… na vinohradech, přerývaně mluvil chlapec, — … on tam leží. Máme vás přivést.</p>
<p> Opřel si ruce v bok a předklonil se, aby se mu lépe oddechovalo.</p>
<p> — Jak jako? Zabil?</p>
<p> — Zastřelil, rychle!</p>
<p> — Oni mu tu pušku nezabavili, jak tady to… mířil na Schnirchovou?</p>
<p> — Střílel, opravila ho Gerta.</p>
<p> — Jak to, že ji pořád má?</p>
<p> — Kvůli bezpečnosti, přece, řekla ironicky Gerta, — Kratina by mu ji nevzal a vy jste to nepřikázal.</p>
<p> — Hergot práce.</p>
<p> Hanák si na hlavu připlesknul malý okrouhlý klobouk, který ladil k obleku, ve kterém přijel, nikoliv však ke kostkované košili zastrčené do sedřených montérek, které nosil od druhého dne, co se v Perné objevil. Vyběhl ze dveří, a než stačil nabrat směr, zarazil se a zmateně se otočil k brigádníkům.</p>
<p> — Kudy to vlastně je?</p>
<p> Od svého příjezdu nebyl nikde jinde než na Rosenbaumovic statku a v jeho nejbližším okolí. Dál než ke kostelu nezašel, dokonce i jídlo mu nosila Gerta. Brigádníci ukázali cestou vzhůru ke kostelu a rozeběhli se před ním.</p>
<p> V půlce trati polovysekaného vinohradu na Bavory stáli lidé v těsném hloučku, někteří kolem dřepěli nebo poposedávali. Práce se zastavila. Dvě ženy na okraji skupiny hlasitě plakaly, jiné dvě seděly opodál, těsně vedle sebe.</p>
<p> — Tak co se tady, hergot, stalo? křikl mezi stojící Hanák hlasitě, aby si mezi neznámými lidmi vynutil pozornost.</p>
<p> — Já jsem nový správní komisař, co se tu stalo?</p>
<p> — Nechal ho posíct celou vinici.</p>
<p> — Co ten mrtvý tady? ukázal Hanák na tělo drobného starého muže, který ležel s rukama rozhozenýma a s obličejem zakrytým čepicí na hliněné půdě, mezi kmínky a listy vinné révy.</p>
<p> — Vypěstoval tady za ty leta nejlepší odrůdu široko daleko. Aji medaile za to svoje víno dostal, pane komisař, kýval smutně hlavou starý muž stojící s kloboukem v ruce nad mrtvým tělem.</p>
<p> — Volal někdo doktora? rozhlídl se po kolemstojících Hanák.</p>
<p> — Na co?</p>
<p> — No pro první pomoc, ne?</p>
<p> — Dyť dostal kulku do hlavy, pane komisař. Na co doktor? zeptal se překvapeně starý muž.</p>
<p> — Byl to Němec, řekla asi čtyřicetiletá žena, kterou Hanák svým vpádem vytěsnil z kroužku kolem mrtvého. Teď se po ní ohlédl.</p>
<p> — Já su Růžková, pane komisař. Tudle ten mrtvý, to byl pan Führeder, nejlepší vinař široko daleko. Už před první válkou dodával na panské, na ditrichštejnské, jak byl vyhlášený. Teda nejlepší, až tady na pana Krumpschmieda, to je taky odborník na slovo vzatý, viďte, pane Krumpschmied. Vy těch medailí taky máte.</p>
<p> — Ba, ba, pokýval hlavou starý muž, — však my jsme se něco nasoupeřili, tuhle s Führederem. Ale na to jeho víno, na to jsem neměl. Na něco tak jemného. Vonělo mu to po ostružinách. Však se s tím dřel leta. Zkřížil tramín s mullerem, takovou směsku nikde jinde nenajdete. Jenom tady v Perné, na Führederově vinohradě. Proto ty medaile, chudák.</p>
<p> — Řekne mi někdo, proč je teď mrtvý?</p>
<p> — On se od toho svého vína nemohl odtrhnout, nemohl bez něho odejít. On by bez něho umřel, víte? Tak radši umřel s ním, pokýval hlavou Krumpschmied. — A víte, že mě to taky napadlo? Že si to svoje víno vezmu do hrobu. Támhleta trať, co se táhne až pod Svatou Annu, ta je celá ze sazenic z Řecka. Syn mi je před válkou přivezl. To uvidíte, jaké plodí hrozny, velké, červenozlaté a sladké, mnohem sladší než místní. A se stejným slunkem nad nima. Taky jsem si říkal, že si je vezmu s sebou do hrobu.</p>
<p> — Ježiši, to neříkejte, pane Krumpschmied, dala si šátek před ústa Růžková a vzlykla.</p>
<p> — Jaké by bez vás bylo vinobraní, proboha, kýval hlavou hubený, šlachovitý muž stojící vedle.</p>
<p> — Pane Krumpschmied, tohle vy přežijete, i se svým vínem. Odborníka, jako jste vy, toho nikdo nebude chtít vyhnat. Vy nikam nepudete. I když jste Němec, však tu všichni vědí, že jste se nikdy o politiku nestaral. Vás odtud neodvedou, a až se doba uklidní, vinohrad vám zase vrátí, uvidíte.</p>
<p> — Ba ne, řekl Krumpschmied, — já už víno dělat nebudu. Nás už vypakovali, teď se ženou jenom čekáme v kůlně, kam nás šoupli noví domácí, než nás pošlou s dalším transportem.</p>
<p> Už nám to říkali, povídal s ironickým pousmáním Krumpschmied. — Ale abych se nebál, co se s mým vínem stane, tak po mně chtěli, abych jim řekl, jak na to. Když řeknu, tak se o ně postarají. A když neřeknu, tak tu prej vysázejí jabloňový sad. Nebo třešně. Tady! Na té Bohem políbené zemi, která rodí takové víno, jako bylo to Führederovo. Tady, na té zemi se spraškem z Pavlovských vrchů, blázni.</p>
<p> Růžková sklopila hlavu a rozvzlykala se do šátku.</p>
<p> — A co teď bude s Jarinkou Führederovou? Kdopak jí todle řekne? Tu to zabije.</p>
<p> — Tu to teda určitě zabije, pokyvovala hlavou další z žen.</p>
<p> — A co je zač ten Jech, co ho střelil?</p>
<p> — Ten je tu, pane, nový. Přišel zabrat hospodářství a už mají s rodinou asi tři.</p>
<p> — No, na to mají právo.</p>
<p> — Führederovo mají taky. Tydle vinohrady jim teď patří. A Führedery drželi v komoře a prej ať jim radí, jak dělat pořádné víno. A Führeder jim poradil, ať to teď posekají, že to na zemi doschne.</p>
<p> — No a? Tak proč ho teda střelil?</p>
<p> Růžková přestala vzlykat, hubený muž se ke komisaři otočil celým tělem, starý Krumpschmied se uchechtl:</p>
<p> — Na ja, no. Už jste někdy slyšel, aby se patnáctileté hlavice sekaly?</p>
<p> Hanák zmateně mžikal očima: — Cože?</p>
<p> — Poradil jim posekat všecky keře… že se tak dělá víno, rozumíte? Zničil si tak nejlepší vinici, Führeder, aby nepřišla těm kriminálníkům kdoví odkud.</p>
<p> — No tak to je ale sabotér! vyštěkl autoritativně Hanák,</p>
<p> — to je sabotér, a takovým patří kulka!</p>
<p> — Za to, že ho vyhnali z vinice, na které se ohýbal přes šedesát let? otočila se k němu překvapeně Růžková.</p>
<p> — Jaký sabotér, co to tu melete? Zlikvidoval si vlastní vinohrad, na to měl právo, stejně by mu to zlikvidovali ti neznabozi, copak ti Jechovi vědí něco o víně? Hovno vědí.</p>
<p> — Jaký vlastní vinohrad? Němci pozbyli právo na majetek, vám se to ještě nedoneslo? Copak jste nečetli, co se ujednalo v Postupimi, lidi? Na tomhle vinohradě nebyla Führederova už ani bobule, chápete? Zničil majetek mladého československého státu, je to sabotér!</p>
<p> Krumpschmied kýval skloněnou hlavou, Růžková začala zase vzlykat a kapesníkem si překryla tvář.</p>
<p> — Chlape, vy tomu vůbec nerozumíte, kroutil hlavou šlachovitý muž.</p>
<p> Kolem Hanáka se rozeznělo nesouhlasné mručení.</p>
<p> — Führederovi by měl přijít postavit památník, za to, co tu za celý život udělal, a ne ho vysídlit. A zabít teprv ne.</p>
<p> — To si můžete říkat, co chcete. Podle práva mu nic nepatřilo, a tak byl ten chlap sabotér.</p>
<p> Za skupinou se ozval klapot povozu, někteří se otočili.</p>
<p> — Šenk už jede, řekla žena sedící na mezi. Hanák se otočil.</p>
<p> — To je kdo?</p>
<p> — To je Hubert Šenk, patří mu ta pole vedle, řekla Gerta.</p>
<p> — Aspoň že odveze toho Němce, tady na tom slunku nemůže zůstat.</p>
<p> Šenk seskočil z kozlíku a zamířil ke skupině. Ostatní mu uvolnili místo, pomalu došel až k ležícímu Führederovi a sňal z hlavy klobouk.</p>
<p> — Já jsem nový správní komisař Hanák.</p>
<p> — Šenk, představil se sedlák a kývl hlavou, — to jsem rád, že jste tady. S touhle věcí se musí něco udělat. To těm novým nemůže jen tak projít.</p>
<p> — Vy jste se taky zbláznil? Nebo jste nečetl od konce války noviny? Neslyšel jste rozhlas?</p>
<p> Šenk zavrtěl hlavou: — Četl, a co?</p>
<p> — Co byste s tím teda chtěl dělat? Dyť ho zabili po právu, sabotéra.</p>
<p> Hubert Šenk se sklonil k Führederovu tělu a chvíli stál se zmačkaným kloboukem v ruce. Pak se otočil k Hanákovi a řekl: — Tohle nahlásíte. Takhle se tu nemůžou chovat… tohle byla vražda.</p>
<p> — Jaká vražda, prosím vás, zavrtěl hlavou Hanák, — znovu říkám, že to byla sabotáž. Sabotáž Němce. A i kdyby to nebylo vůbec nic, tenhle mrtvý je Němec, uvědomte si to, chlape.</p>
<p> Hubert Šenk přikročil blíž k drobnějšímu Hanákovi:</p>
<p> — Tuhle vraždu, pane, nahlásíte. A jestli to neuděláte vy z oficiálního místa, tak to udělám já jako stížnost. Tohle byla vražda poctivého perenského vinaře. To Führeder byl, a hovno na tom záleželo, jestli byl Němec.</p>
<p> Hanákovi se vhrnula krev do tváří. Zbrunátněl zadržovaným vztekem.</p>
<p> — To, co se tu stalo, pane, byl rozsudek nad sabotérem. Odplata za podvod na vinici, která patřila Jechům, rozumíte? Jako správní komisař žádnou vraždu hlásit nebudu.</p>
<p> — Záznam o převodu majetku na katastr nikdo neposlal. Jechovi se po dědině stěhovali už třikrát a ještě se nerozhodli, který barák budou chtít, řekla tiše Gerta.</p>
<p> — Tyhle vinice podle nějakých dohod podepsaných bůhvíkde a bůhvíkým, kdo do ničeho v Perné nevidí, možná už nepatřily Führederovi. Ale Jechovi, jak slyšíte, taky ne. Podle jakého práva teda ho mohl Jech zastřelit?</p>
<p> Hanákovi se rozklepala vztekem brada.</p>
<p> — Opakuji, vyhrkl s největším sebezapřením, — že žádnou vraždu hlásit nebudu. Českému člověku přidělení půdy klidně podepíšu. A dobrý Němec je jedině mrtvý Němec, rozuměl jste, pane?</p>
<p> Hanák se poté otočil, narazil si klobouk a vydal se po polní cestě zpátky do vesnice.</p>
<p> — Schnirchová! křikl.</p>
<p> Gerta se ustrašeně podívala na Šenka.</p>
<p> — Jen běž, já si to s Jechem vyřídím, řekl a Gerta se rozběhla za Hanákem rázujícím k vesnici.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XX</strong></p>
<p> V chladném podvečeru se skláněly nad strništěm, které opustily předchozího dne. S dětmi, které toho večera musely také pomáhat, s Idou a se Zipfelovou, která sbírala kolem meze a hlídala u toho Gertinu Barboru, Edeltraudinu Katty a Anni s Rudim.</p>
<p> Ohýbaly se až do posledních paprsků slunce, a teprve až nebylo vidět, na ně Zipfelová zavolala a ony se trousily z různých konců pole s šátky se svázanými cípy naplněnými obilnými stébly se zrnem osypanými hlavicemi. Jedenáct plných šátků Zipfelové rozzářilo oči, i v začínající tmě bylo vidět, jakou má radost.</p>
<p> — Ještě zítra, dokaď bude co sbírat. Ať je na zimu, řekla a k rameni si přitiskla spící Anni, která už dlouhé čekání na sběračky nevydržela.</p>
<p> U boží muky stojící na kraji pole dobrých deset minut chůze před Pernou se zastavila.</p>
<p> — Stůjte, stůjte všecky. Johanna, vrať se! Ženy se pomalu semkly kolem ní.</p>
<p> — Na, vem si ji, podávala Zipfelová Anni Johanně, která v náručí držela spícího Rudiho. Teresa přiskočila a vzala si ji do náruče sama.</p>
<p> — Ida, dej sem hrst, otočila se na Idu, která s šátkem nasbíraného obilí stála hned za ní. Sáhla dovnitř a vytáhla hrst obilných klásků. Zipfelová vykročila na mez k boží muce.</p>
<p> — Tož pro Panenku Marii, aby požehnala našim sedlákům a vinařům, hlavně Hubertu Šenkovi, aby požehnala těmto polím na příští rok, a též aby nám nesla zas dobrou úrodu. A hrstka za Jarinku Führederovou i za jejího muže, ať je jim zem lehká.</p>
<p> Natáhla se a vložila dvě hrstičky klásků do výklenku, v němž kdysi zřejmě stávala soška Panny Marie. Pokřižovala se a odstoupila zpět do skupinky žen.</p>
<p> — Tak pojďme, řekla pak a otočila se cestou k Perné.</p>
<p> — Tu boží muku, abyste věděly, postavil prapraděd mého muže, taky Zipfel, ozvala se po několika krocích.</p>
<p> — Nechal ji postavit jako dík Panně Marii, že přežil jednu zimní noc, co se tudy vracel z Horních Věstonic. V naší rodině se povídalo, že ho prej zrovna tady přepadli rohatí a za to, že tak flámoval, ho chtěli vzít s sebou. Jen modlení k Panence Marii ho prej tehda zachránilo. Dnes se vám to bude zdát jako směšná historka, ale on pak opravdu vynaložil půlku svých úspor a nechal udělat takovouhle boží muku. Ten kříž, co je na ní, nechal tepat v Brně a taky sošku si tam u nějakého vyhlášeného řezbáře nechal udělat. A každý týden v neděli, až do své smrti, sem chodíval zapalovat svíčku.</p>
<p> Některá z dívek vzadu se zasmála:</p>
<p> — Za flámování?</p>
<p> — No on to byl prej místní ochlasta, říkal můj nebožtík. Zaplať pánbu, že jemu se to vyhlo, v jejich rodině se taky pro štamprli nechodilo daleko. Naštěstí nebyli vinaři. To nevím, jak by se držel, kdyby měli ještě sklep. To by možná dopadlo jak u Šenků.</p>
<p> Ida o dva kroky dál za ní hlasitě mlaskla. Zipfelová zmlkla a chvíli šly všechny tiše dál.</p>
<p> — A já na tudle boží muku nedám nikdá dopustit. Každý rok na narozeniny mého Helmuta jsme sem chodili zapalovat svíčku, protože to bylo zrovna tady, kdy jsem si na Panence Marii vyprosila svoje jediné dítě. Kdykoliv jsem kolem ní šla, tak jsem ji prosila. A pak to bylo tady, jednou v létě, co nám s nebožtíkem požehnala.</p>
<p> Tiše se zasmála nad dávnou vzpomínkou, která se jí vybavila.</p>
<p> — A Heinzovi, ti, co měli statek na konci Perné, u silnice na Dunajovice, tak ti se tu každý rok po dožínkách scházeli celá rodina, prosit Panenku Marii za dobrou úrodu a pokoj na statku. A pak se zrovna jim tak zázračně vyhnul ten velký oheň, co byl, když jsem byla ještě malá. Shořel celý statek vedle nich, tehda tam bydleli nějací Lindovi, a ti skončili na popel s celým stavením aji s dobytkem. Nezbylo po nich načisto nic. A chalupa vedle Heinzových jakbysmet, jen tam nebylo mrtvých. A na Heinzovic nespadla ani jiskřička, představte si to. Proto sem chodí, teda chodili, a spolu s nima lidi z dědiny, ujalo se to tehda hned po tom velkém požáru, že Panenka Maria z boží muky pomáhá. A Heinzová po modlitbě vždycky rozdávala boží milosti, tak dobré nepekla žádná ženská z dědiny… no, ještě minulý rok se šlo, a vidíte, kde je letos Heinzům konec. A takoví dobří lidi to byli.</p>
<p> Skupinka žen se pomalu blížila k prvním domům Perné. Šly unaveně, jen co noha nohu mine. Z prvních dvorků slyšely poštěkávat psy, kteří je už po větru cítili. Kdyby se Gerta ještě dokázala modlit, chodila by k Panence Marii na boží muku denně, aby si vyprosila svůj bývalý život. Život před válkou, kdy všechno bylo v pořádku. A kdyby to nešlo, tak aspoň budoucí život, v klidu jejich bývalého bytu, kam by se otec už nevrátil. Žila by tam jen ona, sama s Barborou a věcmi, které mívala ráda. Sadu maminčiných květovaných hrníčků, dlouhé závěsy v jídelně, kde obědvali. Ten zvláštní stojan na květiny s řadou okrouhlých drátů, na něž se zavěšovaly květináče, který tak dlouho obdivovala jako malá, když si jej maminka s otcem přivezli jednou z výstavy. Koberec, na nějž každé ráno spouštěla nohy, když vstávala z rozehřáté postele ve svém pokoji. Chodila by denně prosit Panenku Marii, aby jí vrátila domov, jeho klid s tichým, pravidelným odbíjením kyvadlových hodin. Kdyby mohla, prostála by tu celé hodiny a modlila se. Ale nemůže. Bůh ani Panenka Maria jí nepomohli, když je nejvíc potřebovala. Nikdy už je nebude potřebovat víc než tehdy. Zavřela dveře před oběma.</p><empty-line /><empty-line /><p> V pokoji, kam se už za úplné tmy dostaly, rozžehly jedinou svíčku, kterou při příchodu do Perné dostaly. Zatím ji potřebovaly jen málo.</p>
<p> — Chýlí se to ke konci, za chvíli budou dožínky, řekla Ula, když přes Dorlu v nohou postele přetáhla peřinu a políbila ji na dobrou noc.</p>
<p> — Vám už jo, já si ještě počkám, povzdechla Teresa, která pracovala na vinohradě.</p>
<p> — Nic se nechýlí. V zimě tu bude práce taky dost. Některé odejdou, a tebe třeba, když ti nedovolí odejít, přidělí ke zvířatům. Šenk jich má dost a jeho matka je stará.</p>
<p> — Proč by po sezóně nedovolil? O zvířata se už třeba bude starat Iduška, ne? uchichtla se Teresa natažená zase na krátkou chvíli, než si z obou stran přilehne Ula s Gertou, přes celou délku postele, s rukama i nohama roztaženýma.</p>
<p> — Viděly jste, že sotva jsme přišly, už zase vybíhala ven? zašeptala Ula potichu, aby to desetiletá Dorla neslyšela.</p>
<p> — Já to viděla… a všimla jsem si, že utekla dřív, než se do kuchyně vrátila Zipfelka. Asi jí to zase neřekla, zašklebila se zlomyslně Teresa.</p>
<p> — Tak to jí zase na noc zamkne dveře, ne?</p>
<p> — A bude zase spát v kuchyni, zasmála se Gerta, která ji tam už jednou našla zhroucenou s obličejem na desce stolu.</p>
<p> — Třeba už nebude spát v kuchyni, ale konečně to nějak rozseknou a zůstane spát u Šenka, to by bylo, co?</p>
<p> — To by dostala Zipfelová infarkt!</p>
<p> — Nepřeháněj. Není slepá, aby ji to tak překvapilo.</p>
<p> — Já myslím, že do Vánoc je Ida u něj.</p>
<p> — Nejdřív musejí prohlásit Helmuta za mrtvého, a to Zipfelová neudělá. Ne dřív než za rok. A i to pro ni bude možná ještě brzy.</p>
<p> — A to tě nenapadlo, že ho může prohlásit za mrtvého Ida? I když to prohlašování a hlavně důkazní řízení je pak celkově na dlouhý lokte. Ale Zipfelová si může říkat, co chce, když se do toho pustí mladá.</p>
<p> Gerta se na Ulu překvapeně podívala: — Jak to víš?</p>
<p> — Může taky najít někoho, kdo s ním byl na frontě a může třeba potvrdit jeho smrt. Svědectví spolubojovníka je nejpádnější argument. Iduška by byla volná ještě letos.</p>
<p> Teresa s Gertou mlčely.</p>
<p> — Můj muž je právník, řekla pak tiše Ula, — pracovala jsem u něj v kanceláři a dělala mu přípravy, ještě když jsme neměli Dorlu a Adiho… kdyby teď jen viděl, co se s námi děje.</p>
<p> Ula otočila tvář a vtiskla ji hluboko do matrace. Neplakala před Dorlou, která před spaním vždycky napjatě poslouchala jejich řeči. Ode dne, kdy se vrátila z vinohradu a prospala zbytek dne, noc a další den, neplakala. Marně se jí Gerta s Teresou vyptávaly, ve snaze ji utěšit. Neřekla o tom odpoledni nic, jen si vždycky zakryla obličej a zarytě mlčela. Snažila se ten den vymazat, jako by nebyl.</p>
<p> — To ale nemůžeš, šeptala k ní Teresa, když už Dorla pravidelně oddychovala, — mně když se to tehdy stalo, tak to bylo nadvakrát, podrželi si mě sobě navzájem, jak věc. To bylo u Ledců, zatáhli mě do lesa, hryzala jsem jim aspoň do ruky, co mi jí mačkali obličej. Za to mě pak seřezali, co to šlo, hlava nehlava a do břicha. Skučela jsem jak zvíře. A máma, co na mě čekala, pomalu, jak to šlo, se šinula, abych ji v tom průvodu ještě našla, ta mně říkala: Jen breč, děvenko, jen breč, ono se to vyhrne ven a odplaví, breč, a za čas to bude, jako by se to ani nestalo. Když to neobrečíš, tak to v sobě zakopeš a už se toho nezbavíš. To mi říkala. Chudák, kdyby tehdy věděla, že za dva dny už na to ani nepomyslím, zato budu oplakávat ji.</p>
<p> Ula neříkala nic. Neplakala, nestěžovala si. Žila pro budoucnost, v níž viděla návrat k muži, a pro přítomnost, v níž se snažila vymalovat Dorle život u Zipfelové jako letní pobyt u babičky. Jak to mohla dokázat? ptala se sama sebe Gerta. Sama po pochodu vyhubla na kost, ztratila mléko a Barbořin pláč často snášela s nervozitou. Stará Zipfelová už to s ní uměla lépe než ona. Teprve ke konci léta Gerta zklidnila vnitřní třas, začala klidně spát a jíst.</p>
<p> — A neměl by to Idě někdo říct? zeptala se Teresa.</p>
<p> — Co jako?</p>
<p> — Že může Helmuta prohlásit za mrtvého a že se s Hubertem nemusí scházet tajně. Neměl by jí někdo říct, že má přece právo na šťastný život?</p>
<p> — Já jí to tedy neřeknu, kroutila hlavou Ula, — ať si žije, jak sama může. Neřeknu jí to už jen proto, jak se k nám chová. Kdyby nad ní nebyla stará Zipfelová, nechodila by si pro ránu daleko, tahleta roztomilá Iduška. Kolikrát jsem jí to viděla na očích, jak by mě nejraději třískla.</p>
<p> — No vidíš, aspoň by odtud dřív vypadla, řekla Teresa.</p>
<p> — A Zipfelovou dostaneme dřív do hrobu a kdo ví, co s náma pak bude. Ty půjdeš ke Krupům, já k Hrazdírům a ostatní k Jechovým. Ani náhodou to neřeknu. Ať se po tom pídí sama, jestli jí Hubert Šenk stojí za to.</p>
<p> — Já to Hubertu Šenkovi přeju, řekla Gerta, — kouká na nijak na svatý obrázek. Je to zralý chlap, ten už by si doma hospodářku zasloužil. Dřepí tam po večerech jen s matkou. Až je mi ho líto.</p>
<p> — Prej se o ni stará úplně sám, prej skoro nechodí, říkala Zipfelová.</p>
<p> — S tím mu přece musí pomáhat ženská, už aby tam tu Idu měl.</p>
<p> Ula zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Každému po jeho. Ať si pomůže sama. Ale snadné to mít nebude. To je proces na léta. A čím později začne, tím dýl se to potáhne, zvlášť jestli byl ten její Helmut rakouský občan, řekla Ula škodolibě a otočila se na druhý bok.</p>
<p> — Gerta, nezdržuj už. Chceme spát, dodala ještě. Teresa se na Gertu podívala, pokrčila rameny a stočila</p>
<p> se na bok tak, že svým tělem obkroužila Ulina záda a hýždě. Gerta se svlékla do spodničky, svrchní pracovní sukni přehodila přes držadlo Barbořina kočáru a sfoukla svíci. Ve tmě se přitiskla k Teresiným zádům a i ona se přizpůsobila křivce jejích zad, boků i pokrčených kolenou. Přehodila paži přes Teresin pas a nahmatala její ruku. Překryla její hřbet svou dlaní a upocené, teplé prsty se propletly.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XXI</strong></p>
<p> Bylo to od odchodu z Brna poprvé, kdy se Gerta cítila skoro spokojená. Myšlenky jí neodlétaly k otci, Friedrichovi, ani ke vzpomínkám na pochod, dokonce neměla ani strach z budoucnosti. V té chvíli nebyla. Po dlouhých měsících byla bezstarostná a těšila se z každé minuty toho dne.</p>
<p> V kostele stála vedle Johanny a dvou čtyřletých mudrlantů, kteří pořád něco hledali po zemi, s Barborou ovázanou kolem hrudi velkou bílou plenou, kterou jí pro dnešní příležitost půjčila Ida. Ulrika s Dorlou a s Teresou stály za ní, opíraly se o kostelní zeď a nasávaly vůni kadidla, kterou už tak dlouho necítily. Dodnes ani jedna z nich do kostela nesměla. Perenští by je tam nevystáli. Gertě to nevadilo, ona už kostel ani Boha nepotřebovala, ale Terese by ho přála. Viděla, jak Teresa za veselou slupkou, kterou večer co večer nastavovala Ule propadající se stále hlouběji do vlastního světa, ze kterého ji někdy nevytrhla už ani Dorla, jak se za tou statečnou tváří trápí a tápe mezi odpuštěním a touhou pomstít se na těch, co jí to udělali, nebo na sobě. Umaštěné prameny vlasů měla přihlazené k lebce a stažené do chuchvalce vzadu na krku, Gerta ji nikdy neviděla koupat se ani si mýt vlasy heřmánkovým odvarem, který co čtrnáct dní Zipfelová svařila ve velkém hrnci na plotně. Viděla ji s životaschopným úsměvem na už zahojených rtech, kterými povzbuzovala Ulu, a zároveň se zchátralým zevnějškem, o který nejevila sebemenší zájem. Vždyť shnije, říkala si kolikrát v duchu Gerta, když před usnutím vdechovala Teresin hutný, kysele čpící pot.</p>
<p> Teď ale stála na dožínkové mši a vdechovala známé vůně, na které se s matkou každou neděli kdysi tak těšívaly. Společný zpěv vesničanů, v tento den německých i českých, starých i nově usazených, dokonce i skupiny brigádníků z Brna, ji naplňoval uspokojením, byť to bylo v daných podmínkách absurdní. Když se rozhlédla, viděla úsměv i na tváři Marie, Hermíny, Johanny a ostatních.</p>
<p> Farář dosloužil mši, všichni se pokřižovali a lidé začali vstávat z lavic. Gerta s ostatními Němkami čekaly, až všichni vyjdou ven, teprve pak se s dohlížející Zipfelovou odlouply od vnitřní zdi kostela a vyšly na slunce, v poslední srpnové neděli ještě hřejivé. Před kostelem se utvořil dožínkový zástup.</p>
<p> Na všech bylo patrné vzrušení z nezvyklé situace, kterou dobrých pět válečných let museli obyvatelé Perné nechat zasutou ve vzpomínkách. Teď se po válce poprvé zorganizovaly dožínky, byť v tak nové sousedské podobě. Poslední dva týdny kvůli nim Ida chodila každý druhý večer na schůze do hospody, a byla to také její zásluha, že se Němky mohly slavností účastnit. Z nijak humánních důvodů to jistě nebylo, jen se jí nechtělo zůstat s nimi a se starou Zipfelovou na hlídané doma. Raději prosadila, aby mohly do průvodu, než by se své účasti v něm vzdala. I tak jí ale byly ženské vděčné. Znamenalo to pro ně ocitnout se zase na úrovni člověka. Ne toho bez respektu a práv, nasazeného k pracím, kterých se chtěl každý zbavit, ale toho, který si po poctivé práci může užívat jejích výsledků.</p>
<p> Průvod se řadil za dva ověnčené vozy. Předchozího dne je Idě a ženským od Hrazdírů pomáhala zdobit i Gerta s Teresou a dětmi. Šprušle žebřiňáku omotávaly klasy a květinami, které po loukách dopoledne sbíraly, zdobily kosy a srpy, které ponesou ti v průvodu.</p>
<p> Dnes se za těmi vozy začali řadit muzikanti a za nimi obyvatelé Perné ve dvojstupu, někteří ve slavnostních krojích jako Ida, jiní v pracovním, protože jiné neměli. Noví hospodáři postávali po bocích průvodu, nevěděli, co dělat, neznali ze svého kraje dožínky. Jen rodina z Kyjova, v kroji bohatším a jinak vyšívaném, než měli místní, se řadila na konec zástupu a snažila se zapadnout mezi Perenské. Matka jako slepice, s rozměrným čepcem na hlavě, postrkovala před sebou své děti, kvokala něco za záda k muži, který si pěchoval fajfku a trpělivě čekal, a usmívala se na okolo stojící nové sousedky, které jí úsměv opětovaly. Krásný den, myslela si Gerta stojící po boku průvodu a čekající, kam je Zipfelová odvelí.</p>
<p> Před dva ozdobené vozy se postavili stárek se stárkou a představili Perenským dožínkový věnec. Byl spletený z dvanácti prutů, obalený klasy a lučním kvítím stejně jako vozy a zdobený navíc makovicemi. Když skončili řeč a když farář věnci a letošní úrodě požehnal, dali se do pochodu, za nimi se rozjely vozy tažené Šenkovými a Hrazdírovými kobylami, chlapci na zdobených koních, nastrojená děvčata. Spustila muzika.</p>
<p> Jakmile Johanniny děti uslyšely ulicí se linoucí veselé trylky housliček, začaly legračně tancovat a pobrukovat, až se jim Zipfelová i ostatní ženské na konci průvodu, Němky Neněmky, musely smát.</p>
<p> Stárci zamířili k Šenkovu statku, který stál na konci cesty od kostela k dolním loukám. Šenk byl minulý týden v hospodě jednohlasně vyhlášen jako letošní hospodář, kterému se měl věnec hojnosti předat. Jistěže to čekal, byl v Perné největším sedlákem a u všech, včetně nově příchozích, měl autoritu. Už si kdekteří, jak říkala Ida, pošeptávali, proč mají na komisařství stále dosazené nějaké cizáky, když by mohl rychtářovat Šenk, však už je po válce celkem pokoj a všechno by se mohlo vrátit do starých kolejí. Předválečný rychtář, nejstarší syn Rosenbaumů, se ještě nevrátil a možná už ani nikdo z jejich rodiny nepřijde, říkalo se podle toho, co se rozneslo o Dachau, odkud o Rosenbaumových přišla poslední zpráva.</p>
<p> Průvod za zvuků klarinetu a houslí dospěl k vratům Šenkovic statku, kde už čekal cimbál a basa. Gerta byla unesená a dojatá, když si uvědomila, v jak různých průvodech se v odstupu tří měsíců ocitla. Když muzika dohrála, zabušil stárek se stárkou na vrata Šenkova statku. Ta se vzápětí otevřela dokořán a v nich stál Hubert Šenk, nastrojený v kroji, ve vysokých holinách a černých kalhotách s vyšívanými švy, v bílé košili s širokými vyšívanými rukávy, které mu plandaly kolem zápěstí, s černou vestou a kloboukem s bohatě zdobenou kytkou a stáčejícím se pírkem. Vedle něj se hrbila jeho matka, doprovázející ho mezi vrata drobnými, šouravými krůčky.</p>
<p> Jakmile se Šenk objevil, ozval se jásot a kolem dokola začaly do vzduchu vylétávat kloboučky i květiny, které dívky dosud svíraly v rukou. Stárek se stárkou se máváním vztyčenou paží snažili zástup utišit, ale teprve cimbál, který se rozezněl dopadajícími paličkami, šum zklidnil. Pak stárci pronesli své díky hospodáři a s úklonkou mu předali zdobenou dožínkovou korunu. Gerta z konce průvodu neslyšela ani slovo. Jen s ostatními ženami shlížela z vyvýšené pozice silnice, táhnoucí se z kopečka od kostela dolů ke statku, do jehož dvora pak Šenk mávnutím ruky všechny pozval. Muži poposunuli cimbál tak, aby jeho zvuk doléhal jak do statku, tak na ulici, kde mnozí museli zůstat, protože se do prostoru dvora nevešli. Gerta s ostatními ženami i se starou Zipfelovou se posadily na okraj silnice a na poledním slunci čekaly, co se bude dít. Pod nimi se rozdávaly hrnky a z demižonů do nich teklo víno. Lidé se smáli, proud slov se vznášel v horkém vzduchu společně s muzikou, se ržáním koní, kteří čpěli letním, těžkým pachem smíšeným s vůní obilí a květin. Na dvoře statku tancovaly páry skočnou, mezi nimi pobíhaly děti a honili se psi. Přítomnost byla krásná, plná vzájemnosti a radosti, válka byla minulostí. Kdyby tu na kraji silnice neseděla padesátka žen s bílou páskou s černým <emphasis>N </emphasis>na paži, které si mezi sebou právě tiše šeptaly němčinou.</p><empty-line /><empty-line /><p> V podvečer seděly Zipfelovic Němky kolem jednoho stolu v rohu sokolovny, Gerta mezi Ulou a Johannou, v náruči pohupovala rozhlížející se Barboru. Cípem pleny, kterou měla omotanou kolem hrudníku, jí otírala sliny a usmívala se do zvědavě vyboulených oček, která zaujal každý pohyb kolem. Zipfelová seděla v čele stolu a přísně sledovala Idu, která pobíhala tanečním parketem i hospodou. Všude jí bylo plno.</p>
<p> — Helmut si vzal koketu, drmolila tu a tam, — koketa je to. Ula, ke které měla od srpnové události Zipfelová nejblíže, ji vzala za ruku.</p>
<p> — Je mladá. Podívejte se na ostatní mladé ženské, věčně je některá kolem ní… chce se jen bavit.</p>
<p> — Ale zapomíná, že je vdaná.</p>
<p> — To jí diktuje mládí. Počkejte, jak se změní, jestli… Ula se zarazila, — nebo až se Helmut vrátí.</p>
<p> Zipfelová mlčky pokývala hlavou. Sama už nevěděla, zda má říkat jestli nebo až.</p>
<p> Ženy se kolem ní tísnily na lavici, před kterou si hrály děti. Ty německé čas od času rozpojila skupinka pobíhajících dětí z vesnice, které se honily mezi postávajícími nebo tančícími dospělými, až nakonec domácí i německé děti splynuly.</p>
<p> — Aspoň je ta válka nechala svobodné, kývala s úsměvem Zipfelová k Johanně, která se strachem sledovala, jak se Anni s Rudim zapojili do tahanic nejmenších.</p>
<p> — Jen aby to ostatním nevadilo.</p>
<p> — Ženské tu nejsou zlé, ony by jim nic neudělaly. Ale pro jistotu je nepouštěj, nevíš, jestli se neožene nějaký připitý chlap. Stejně za chvíli pudem, Šenk řekl, že na přípitek a potom dom. I tak mu to možná Hanák s Jechovýma vytmaví, když se Němci nemají účastnit žádných zábav.</p>
<p> Johanna pokývala hlavou a dál bedlivě sledovala Anni a Rudiho.</p>
<p> Když dohrála muzika, vstal u stolu naproti Hubert Šenk i ostatní z místních sedláků. V sále utichal hovor, až ustal docela, a pohled všech se upřel na ně.</p>
<p> — Tak na to, že máme letos úrodu pod střechou! A aby se nám příští rok povedl a byla hojnost a byly síly i technika na sklizeň. Však my to tu doženem! A na zdraví nás, i těch nových, kteří pracovali, a na zdraví brigádníků… a taky trochu, i když se to nemá, na zdraví mých ženských, které dennodenně dřely a i jejich zásluhou je úroda složená.</p>
<p> A než obrátil sklenici plnou temně rudého vína k nastaveným sklenkám ostatních sedláků, pokynul jí na všechny strany, k brněnským brigádníkům, kteří začali pískat, dupat nohama a tleskat, k obyvatelům Perné, kteří mu vstříc zdvihali vlastní sklenice, a dokonce i k rohu, kde seděly jeho a další Němky.</p>
<p> Gerta rychle sklopila oči k Barboře a snažila se nepovznášet jeho řečí. Mluvil k nim jako k živoucím bytostem, a opravdu se zdálo, že pro obyvatele Perné dnešní večer nebyly sehnutými hřbety nad polem nebo na vinici, ale lidmi, kteří se zasloužili o existenci dědiny v příštím roce. Ale bylo to hlavně proto, že všichni, kdo teď v sokolovně seděli, měli už popito a z tváří jim čišela spokojenost nad odvedenou prací nebo nad nově nabytými majetky. Zítra, říkala si Gerta, už bude zase všechno jinak. Z tváří perenských žen na ně budou shlížet ledové, štítivé oči, zase uslyší jen pokřiky příkazů, sem tam sprosté slovo na ulici. Zase se bude držet Hanáka nebo Šenka nebo Zipfelové, ve vlastním zájmu, aby ji nezbili jako tuhle dvě ženské od Krupů, když šly navečer samy z pole. Nebo jako Ulu.</p>
<p> Pak znovu přehlédla prostor sokolovny. Uviděla zatvrzelé tváře široké Jechovy rodiny, jejíž členové seděli vzpurně zapření lokty nad půllitry piva a neúčastnili se ani tance, ani hovoru s ostatními, a bez reakce nechali i sedlákův proslov. Ještě přednedávnem na ni vystřelili, říkala si v duchu a znovu si připomínala svoje místo v perenské komunitě. Johanna vedle ní vyskočila, když se Anni s Rudim prosmýkli s ostatními dětmi ven ze sokolovny.</p>
<p> — Paní Zipfelová… , zalapala Johanna po dechu a Zipfelová se hned rozběhla za nimi. Johanna nespouštěla zrak ze dveří, kterými vyšla.</p>
<p> — Já se ti nedivím, řekla Gerta, — dostat se pod ruku Jechovi nebo těm z Valašska, i leckterým místním, kdyby zjistili, že jsou německé… ještě si pamatuju, jak před Ledcema hodili děckem do pole.</p>
<p> Johanna zkřivila tvář:</p>
<p> — No právě, právě proto. Na to se nedá zapomenout. Jak jim bylo lhostejné, že to děcko za nic nemůže… bylo to německé. Těch mrtvých tělíček v tom pohořelickém hangáru, na to nezapomenu nikdy. Kde je s nima?</p>
<p> Johanna nervózně pozorovala vchod. Před Gertu se posadil doktor Karachielašvili, všimla si jej, až už seděl.</p>
<p> — <emphasis>Wie geht es Ihnen? </emphasis>řekl němčinou s vídeňským akcentem.</p>
<p> — Dobře, děkuju, odpověděla Gerta tiše, také německy.</p>
<p> — <emphasis>Kak eta malenkaja děvočka? </emphasis>řekl pak rusky, když se sklonil k Barboře, — doufám, že se na ní ta příhoda neodrazila.</p>
<p> Gerta zavrtěla hlavou. Gruzínský doktor mlčel.</p>
<p> Ve dveřích sokolovny se objevila Zipfelová s Anni a Rudim.</p>
<p> — Odveleli nás do Mikulova, už jste to slyšela?</p>
<p> — Ne.</p>
<p> — Příští týden odjíždí celá posádka, jen dva si tu ten nový komisař nechává. A taky jen dočasně.</p>
<p> — Aha, kývala hlavou Gerta.</p>
<p> Doktor zase ztichl, mnul si kořen velkého nosu.</p>
<p> — Tančíte ráda?</p>
<p> — Cože? zeptala se překvapeně Gerta.</p>
<p> — Jestli ráda tančíte?</p>
<p> — Já? Ne, zavrtěla hlavou. Naposledy tančila s Karlem na maturitním plese, kde spolu strávili celou noc. Jediný tanec nevěnovala nikomu jinému. Nikdy na ty chvíle nezapomene.</p>
<p> — Vy nerada tančíte? Ale to mi nepovídejte, vždyť jste pro tanec jako stvořená, zasmál se.</p>
<p> Srandista, říkala si v duchu Gerta a rozkolíbala Barboru na pažích, až k ní překvapeně doputovaly zorničky na vyboulených bělmech.</p>
<p> — Víte… že bychom si třeba zatančili, navrhl doktor Karachielašvili.</p>
<p> Gerta se ani neusmála. Dál drncala Barborou a hlavu měla sklopenou.</p>
<p> — Víte, doktore, neurazte se. Já nemůžu tancovat, neměla bych být ani tady, jestli to nevíte. Nebo copak vy nevíte, že Němci do hospod a na jiná taková veřejná místa nesmějí? Natož aby tam tančili… to jen díky Šenkovi si tu mužem chvíli posedět, i když nám to ani jedné není nijak zvlášť příjemné.</p>
<p> Gerta se odmlčela a kývla hlavou na ženské kolem, doktor Karachielašvili se nadechl a chystal se něco říct.</p>
<p> — A i kdybych mohla, tak tancovat stejně nepůjdu. Jednak neznám nic, co tu hrají, ani jak se na to tancuje, a za druhé, já nechci. Jsem na hony vzdálená představě, že bych tancovala. Nechte mě sedět, já jsem tady spokojená.</p>
<p> Doktor Karachielašvili se tvářil zklamaně.</p>
<p> — Vy se nechcete ani trochu uvolnit?</p>
<p> — Uvolnit? ironicky se pousmála.</p>
<p> — No ano, trochu se odreagovat.</p>
<p> Gerta si ho nevěřícně prohlížela.</p>
<p> — Doktore, všiml jste si, že jsme tu za trest? Že nás tady trpí? A že můžeme být rády, že nás nezabili v tom šíleném stádu před Pohořelicemi? Nebo že můžu být ráda, že mě neodstřelili před pár týdny v kanceláři? Já se nemůžu odreagovat. Dokud nebudu zase člověk, tak si nemůžu ani na chvíli hrát na radost a tančit. Chápete?</p>
<p> Doktor Karachielašvili pokrčil rameny:</p>
<p> — To záleží na tom, jak se k tomu postavíte. Taky byste tu mohla mít celkem slušnou budoucnost, když tu zůstanete a místní si na vás zvyknou. Kdybyste viděla, co se děje s těmi, co přešli hranici k Drasenhofenu. Nebo co se stalo s těmi, kteří zůstali v Pohořelicích. Oproti nim máte na budoucnost zaděláno.</p>
<p> — Pokud mě nějaký opilec neodstřelí. Nebo neznásilní jako Ulu. Nebo nepobodá jako ty dvě od Krupů.</p>
<p> — No ano, řekl doktor, — ještě pořád je trochu válka. Ale všimněte si, lidi už na ni nechtějí myslet. Doktor se rozhlížel okolo. — Teď už mají chuť myslet na budoucnost, na to, že sklidili, že bude v zimě co jíst, že bude klid, že příští rok můžou zasít, aniž by se báli, že jim úrodu zničí fronta. Chápete? Teď vypukne ta obrovská živočišná síla, teď, když už je klid. A s ní se svezete i vy, už se jim nebude chtít vraždit, už se jim bude chtít hospodařit.</p>
<p> — Uvidíme, řekla Gerta a otočila se k Johanně, která u sebe mermomocí držela obě děti. Doktor Karachielašvili se zvedl, zasunul židli a s mírnou úklonou hlavy se vzdálil.</p>
<p> — Co blbneš, sykla k ní zase česky Johanna, — tenhle kdyby tě vzal pod křídlo, tak seš, děvče, z vody ven! Nešlap si po štěstí, když seš svobodná!</p>
<p> Gertě se v hrdle rozložil tvrdý, hutný knedlík, přes který nešlo polknout.</p>
<p> — Hajzlové, lotři to jsou. Páchají škody poctivým lidem, jen tak z plezíru… všiváci, <emphasis>mein Gott, </emphasis>kdo by tohle čekal… od zachránců… vrazi to jsou, žádní zachránci… , zuřila Zipfelová a odebírala od řezníka z Dunajovic odřezané kusy prasete.</p>
<p> Gerta s Ulou v kuchyni porcovaly, odřezávaly šlachy a tuk od kůže, rovnaly střívka, jak jim to předtím řezník ukázal, svařovaly na jitrnice a na jelita. Na široké plotně bublala v hrncích horká voda s vyvářenými koleny, Ida za nimi u stolu připravovala masovou směs na tlačenku.</p>
<p> — Kurvy ruské, už aby byli pryč… stejně tu jen chlastají a užírají… ať jdou, kde je jich potřeba… nebo domů, co tady budou prznit cizí ženské… domů ať si jdou, drmolila nenávistně za stolem a míchala rukou ponořenou až po loket v masové směsi v plechovém kýblu.</p>
<p> — <emphasis>Na, Mamma, Jan hat mich schmutzig gemacht, kuck mal! </emphasis>vběhla do kuchyně Dorla.</p>
<p> — Ven! <emphasis>Raus! </emphasis>zakřičela na ni vzápětí Ida od stolu. — Na zahradu běž, <emphasis>in den Garten, </emphasis>slyšela? A mluvit česky!</p>
<p> Ula jen zatřepala špinavou rukou a ukázala Dorle, která česky nerozuměla, zpátky ke dveřím, s grimasou v obličeji, která dívce nedovolila už ani hlesnout. Vycouvala a tiše za sebou zavřela dveře.</p>
<p> — Už aby tu byl zas klid, hergot, kdo má v takové chalupě žít? syčela Ida.</p>
<p> Gerta se úkosem podívala na Ulu, která už zase na lavici zarputile odřezávala kusy masa.</p>
<p> — Vnitřnosti, zavolala Zipfelová ze dvora, — Ida, lavór, rychle!</p>
<p> Ida se zvedla od stolu, chňapla plechový lavór a vyběhla za Zipfelovou a řezníkem ven.</p>
<p> Gerta s Ulou na sebe pohlédly. Unavené po probdělé noci, od rozednění běhaly kolem Zipfelové a zastřeleného prasete.</p>
<p> — Umíš si představit, co by se stalo, kdyby se dostali dovnitř? Ula zavrtěla hlavou a sklopila oči zpátky ke dnu kbelíku.</p>
<p> Od rána téměř nemluvila a odvracela obličej, jako by nic, co se kolem ní děje, nechtěla ani vidět.</p>
<p> — Docela by mě zajímalo, kde byl v noci doktor Karachielašvili, že je nechal takhle řádit, řekla tiše Gerta.</p>
<p> — Kde byl Hanák, to je jasné, ten ležel pod stolem dřív, než jsme odcházely.</p>
<p> — Ale kde byl někdo z gardistů, vždycky se tu prsí s tím červeným páskem, všechny děsí, a včera nikde nikdo. Ožralové… všichni.</p>
<p> Ula stále mlčela.</p>
<p> Gerta se k ní otočila celým tělem, zády se opřela o kachlíčkovanou pec a dlaněmi si podložila hýždě. Dál tiše pozorovala mlčky pracující Ulu.</p>
<p> — Víš, s kým jsem mluvila včera večer?</p>
<p> Ula zavrtěla hlavou, s očima dál sklopenýma ke své práci.</p>
<p> — Jedna z těch brigádnic, co byly u Krupů, je od nás z domu, nějaká Jana Tvrdoňová. Bydlela o několik pater výš.</p>
<p> Ula mlčela. Bez zájmu dál krájela maso a čisté kusy házela do velkého kameninového hrnce u svých nohou.</p>
<p> Gerta se otočila zpátky ke své práci nad plotnou. Bála se Ulu vytrhnout z myšlenek, do nichž se uzavírala od poloviny srpna čím dál víc. Co v ní tak asi musel způsobit ten noční tyátr opilých Rusů? Měla strach Ulinu třináctou komnatu otevřít.</p><empty-line /><empty-line /><p> — Gertruda Schirchová, no že jsi to ty? křikla na ni dívka v černém, žlutou výšivkou lemovaném šátku a v montérkách, když Gerta scházela s ostatními německými ženami a se Zipfelovou v čele po schodech ze sokolovny.</p>
<p> Gerta si snažila vybavit, odkud ten rozesmátý obličej s širokými plnými rty a dolíčky ve tvářích zná.</p>
<p> — No to jsem já, Jana Tvrdoňová, ze Sterngasse, ze stejného baráku, už víš?</p>
<p> Gertě se náhle vynořil její obraz v paměti. Plavá dívka jak ze žurnálu Svazu německých dívek, s jemnými vlnkami vlasů kolem obličeje panenky, schází po schodech dolů, pohupuje taškou, v níž cinkají sklenice od mléka, a zdraví Gertu, která právě zamyká dveře bytu.</p>
<p> — Aha, hlesla Gerta.</p>
<p> — Tak i tebe takhle vykvartýrovali? A to prosím tě věděli, že máš českou maminku?</p>
<p> Gerta pokrčila rameny.</p>
<p> — No to je hrozné, tohleto, otočila se Jana ke stejně starému chlapci, který vedle ní stál se sklenicí piva v ruce.</p>
<p> — To je Němka, jo? zeptal se tiše.</p>
<p> — Gerto, v Rovnosti to psali, hned jak jste všichni odešli z baráku… jen z naší ulice vystěhovali možná patnáct rodin, fakt děsné. Ale psali, že to byla chyba, že to nebylo správně pochopené, víš, jak to pochopili ti ze Zbrojovky… tam se to zorganizovalo, víš?</p>
<p> Gerta se zastavila a nadhodila si Barboru v náručí. Ostatní dívky a ženy z chalupy staré Zipfelové procházely kolem.</p>
<p> — A cože se psalo? zeptala se Gerta.</p>
<p> — No že to jako byla chyba, že vás neměli tak vyhnat… že se to pochopilo jako vyhnání, ale tak nějak spíš omylem, nebo co. A že vás měli jen na čas vyvést za město, abyste se pak jako mohli zase vrátit a pak by vás s Červeným křížem vyvezli do Německa.</p>
<p> — Všechny? zavrtěla hlavou Gerta. Jana se zarazila, pokrčila rameny a s koutky úst stočenými dolů se ohlédla po chlapci.</p>
<p> — No já nevím, všechny asi ne. Někteří jsou tam doteď, třeba zrovna Bürgerovi taky nemuseli. Nebo Bóhringerovi, ale ti byli antifašisti, žejo.</p>
<p> Gerta kývla.</p>
<p> — Víš, tys asi taky nemusela, když máš českou maminku, že. To právě psali v té Rovnosti, že to bylo hrozně zmatené a živelné a že se nikdo nedíval napravo nalevo, ale že se prostě rozhodlo hnát a bylo… psali o tom, jako že když se kácí les, tak lítají třísky, no… to je mi líto, že seš tady i ty.</p>
<p> — Jano, a nevíš, jak je to teď? Nemyslíš, že bych se mohla vrátit domů, když se píše, že to byl omyl?</p>
<p> Jana vložila ruku, ve které nedržela sklenici s vínem, do kapsy.</p>
<p> — Kam domů? Jako na Sterngasse? Teda teď je to Hvězdová.</p>
<p> — Co se psalo v těch novinách, kdy se budeme moct vrátit? naléhala Gerta.</p>
<p> — No to tam nepsali. Sice psali, že to byla chyba… ale ty nevíš, že Němcům propadl majetek? Já myslela, že ti to někdo řekl…</p>
<p> Gerta se nervózně ohlédla po ostatních dívkách, které už po dvojicích mizely ve tmě mezi předzahrádkami domů.</p>
<p> — Tady se nic neví, vždyť víš, že jsme tu na práci… nikdo mi nic neřekl. Tak ty nevíš, náhodou, jak to teď bude? Kdy se budeme moct vrátit domů, jestli se teda píše, že to byla chyba?</p>
<p> Jana zavrtěla hlavou:</p>
<p> — No tak o tom se ještě nepsalo, teda aspoň v červnu a v červenci. Ale já nevím… ono to asi nepůjde. Ve vašem bytě už někdo bydlí… to ony jsou teď v Brně takové škatule hejbejte se, víš.</p>
<p> V Gertě hrklo.</p>
<p> — V našem bytě někdo bydlí? A co naše věci?</p>
<p> — No to já nevím… ale asi tam jsou, nebo se musely odevzdat, to já nevím. Ale ve vašem bytě bydlí nějaká rodina, prej nějaký válečný invalida nebo co, já fakt nevím.</p>
<p> — A co Friedrich, nepřišel domů Friedrich?</p>
<p> — Gerto, já vážně nevím… teď se tam toho dělo tolik, víš. Friedricha jsem neviděla, ale máma říkala, že od někoho slyšela, že tvůj táta v Brně zůstal. Teda prej je na Kounicových kolejích, víš, co tam je.</p>
<p> Gerta kývla hlavou.</p>
<p> — Schnirchová, rozlehlo se z ulice, kam zašla skupina Zipfelčiných dívek, — Schnirchová, rychle!</p>
<p> Kývla hlavou, Jana za ní cosi zamumlala a Gerta se rozběhla s rukou přiloženou k Barbořině hlavičce za skupinou žen. V očích jí stály slzy a v krku tlačil zadržovaný vzlyk. Pak se rozplakala Barbora.</p>
<p> — Schnirchová, ježišikriste, co tam tak stojíš, pojď nosit, ne? zakřičela do dveří Ida. Vytrhla Ulu i Gertu z myšlenek, obě se rychle rozběhly ven. Na prkně, kde řezník z Dunajovic kostil prase, už teď zůstávalo jen několik hromad masa a kloubů, pod prknem byly shozené zbytky, po kterých větřil pes, a v železných kbelících byly naskládané vnitřnosti a hroudy masa.</p>
<p> — Taková škoda, lamentovala Zipfelka.</p>
<p> — Vemte to dovnitř, ukázala jim Ida a sama si nad pas nadhodila lavór.</p>
<p> — Pozor, mladá paní, ať se neztrháte! smál se na Idu řezník, který si skládal nože, háky a pilky do plátěného futrálu.</p>
<p> Zipfelová se dvěma kbelíky vykročila jako poslední.</p>
<p> — Taková škoda, zopakovala, když je v kuchyni postavila pod stůl.</p>
<p> Gerta s Ulou čekaly na další příkazy.</p>
<p> — Ida, nachystej výslužku řezníkovi… a vy, co tu stojíte, porcovat maso, honem. Ať to do večera rozřežem, řekla a vyšla zase ven.</p>
<p> Ida na stůl rozprostřela plátěnou utěrku a zabalila do ní několik kusů masa.</p>
<p> — To mu bude stačit, ne? řekla, aniž by k nim zvedla oči. Pak si sundala špinavou zástěru, odhodila ji na lavici a vyšla na dvůr.</p>
<p> Gerta s Ulou se chopila každá jednoho kbelíku.</p>
<p> — Jestlipak z toho taky dostanem? vzdechla Ula.</p>
<p> Když se do kuchyně vrátila Zipfelová, postavila se beze slova ke stolu, rozprostřela střívka a začala vtlačovat jelita.</p>
<p> — Nebojte se, děvčata. Taky dostanete, aj ty vaše ubožátka… všecko to sníme, a co nebudem moct, rozdáme. Co bysme s tím jiného dělali? Leda kdyby se objevila keťaska, tak bysme to mohly vyměnit za lístky na boty nebo na látku, ale kdo ví, kdy zas přijde. Půl léta tu nebyla.</p>
<p> Gerta s Ulou mlčely, každá skloněná nad vlastní prací.</p>
<p> — Leda že bych ještě něco odprodala tady do krámu, co otevřeli ti noví z Valašska. Jenže kdo to tam bude kupovat, každý tu má svého dost, herdek… leda že by třeba ten Hanák nebo ti zatracení Rusové… čert aby je kopl!</p>
<p> Chvíli mlčela a pak se rozhlédla: — Kde je vlastně Ida? Gerta s Ulou vzhlédly od svých hrnců.</p>
<p> — No kde je zas ta Ida?… Ida! zavolala směrem na dvůr, ale nikdo se neozýval. Vstala od stolu a šla se podívat ven.</p>
<p> — Ida! zavolala znovu. Gerta pohlédla na skloněnou Ulu a zase zpátky.</p>
<p> Zipfelová se vrátila do světnice a zdrceně usedla na židli. — Že ona šla za tím Hubertem Šenkem? Kachna pitomá, takhle přes den tam lítat, co si o ní pomyslí sousedi? Vždyť si o tu nakládačku koledoval, hrdina. To je pravda, že Führedera je škoda… nikomu to není příjemné, že se to stalo… a dyť já jsem byla staré Fiihrederové spolužačka, chodily jsme spolu ještě za císaře pána na obecnou do Dunajovic. Mně je to taky líto, ale co se dá dělat… dyť je to recht, starý Führeder to neměl dělat, takle zničit nejlepší vinice. To musel vědět, že mu to jen tak neprojde, dyť má odjakživa německé občanství, německou národnost, a bude si tu teď dělat sabotáž, blázen. Teď! A kdyby měl nějakou zodpovědnost, tak to té Jarince neudělá… chudák, to on může za to, že se oběsila, ne Jech. Tak co ten Šenk blbne, takle ho provokovat. Ožralí byli oba dva, prasata. A patřilo mu to, ta nakládačka, ne že ne, i za tu naši Idu, mladou a blbou, co ji k sobě tahá… kachna pitomá, ona ho šla určitě ošetřovat.</p>
<p> Zipfelová s posledními slovy vložila vrásčitý obličej do dlaní a rozeštkala se, až se jí hlava v šátku roztřásla.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XXIII</strong></p>
<p> Hrdost. To je to, co ostatní za poslední měsíce pohřbily. Plazí se tu na poli, dřou, jak jim kdo nakáže, jsou vděčné za kus žvance, večer nemluví o ničem jiném než o dalším dni práce. Zbláznily se. Někam se poděl jejich život, jejich vlastní radosti, touhy, jejich chtění, jejich potěšení. Zbyly schránky se stejnými projevy života: co se bude dělat a co se bude jíst. Jak dlouho? Kolikrát padne tahle otázka? A o budoucnosti, o té už žádná nemluví. Ze začátku to ještě slýchala: až se vrátím do Brna, nebo až odtud odejdu, nebo až tohle skončí. Co slýchá teď? O bramborové a řepné sklizni, že je lepší klečet na kolenou na přeložené pytlovině než se shýbat, z čehož víc bolí hřbet, kolik řádků dnes která udělala a jaké máme štěstí, že jsme u Šenka a ne u Krupů, kde se rozdávají facky, když se nesklidí dostatek. Nebo neslýchá nic, protože se baví česky a tomu ani ona, ani Dorla nerozumí.</p>
<p> Ula už nemohla dál. Každý den jí připadal jako koule na železném řetězu, už jich na nohou, na zápěstí, na krku měla zavěšených desítky, každý den jednu, tíha jí zohýbala hřbet níž k zemi, poutala její pohled sprostou hnědou hlínou. Kolikrát si říkala, že lepší by bylo ležet pod ní, zbavená trápení, obav z budoucnosti, strachu o Adolfa a Adiho. Když onehda v kuchyni s Gertou porcovala maso, měla sto chutí otočit ten nůž proti sobě. Nemohla z něj spustit oči, jak ji fascinovala špička a tenké ostří, které by hravě projelo jejím břichem. A zbavilo ji těch myšlenek, odřízlo ji od toho smrdutého, špinavého těla, které do ní na poli za Pernou proniklo, div jí nevykloubilo ruce, s jakou silou si ji drželo. A ty kopance, ty byly nejhorší. Dlouhá, ostrá čepel by naráz udělala konec jejím bezesným nocím, zdušenému vzteku z ponížení, víru v hlavě, který nebyla s to zastavit, který jí smýkal od touhy po zapomnění k touze po odplatě. A udělala by konec nenávisti k vlastnímu tělu, žádné by už nebylo. Ale byla by Dorla, opuštěná Dorla, sama uprostřed cizích lidí v zemi, do které už nepatří. Zůstala by tu, skoro jedenáctiletá, a možná by dopadla jako ona, Ula, však během nocí mezi Brnem a Pernou takových případů viděla dost. A zůstal by tu Adolf a Adi, někde v Brně, kde pracují a jednoho dne budou propuštěni a najdou je, tady nebo za hranicemi. Co by na to řekl její Adolf, až by zjistil, že to vzdala a že nechala Dorlu na světě samotnou? Proklínal by ji. Nikdy by to nepochopil.</p>
<p> Adolf, silný, rozhodný Adolf, který si vždycky věděl rady. O něj se mohla opřít. S ním měla jistotu, vedle něj mohla klidně zavřít oči a nechat život bezstarostně běžet, protože</p>
<p> Adolf ji dokázal vést, ji a později jejich děti, v blahobytu a spokojenosti, ke štěstí. Léta prožitá s ním bylo štěstí, to bylo to pravé, dokonalé štěstí. Starat se o něj, docházet s ním denně do jeho advokátní kanceláře, vytvořit mu domov, dát mu Adiho, nad kterým ho viděla poprvé plakat dojetím, dát mu Dorlu, kterou si v prvním okamžiku zamiloval, jezdit s nimi na výlety v novém automobilu, navštěvovat plesy a společenská setkání brněnské honorace, obléct se do nových šatů a šperků a třpytit se po jeho boku, krásná, milovaná, to bylo štěstí. Jak byla vedle něj pyšná, na něho, se kterým konzultoval i Judex se Schwabem, v jehož domě poblíž Botanické zahrady strávili na terase nejedno nedělní odpoledne, na sebe za to, že mu dokázala dát dvě krásné, dokonale čisté děti, které jim i matky jejich árijských přátel záviděly. Na přepychový byt, na pozvání, která dostávali. Vždyť byli pokaždé v opeře, když do Brna přijel von Neurath, a vždycky dostali pozvání do soukromého salónu u Judexů. To bylo štěstí.</p>
<p> Jak je možné, že se jim tak lehce zhroutilo? Několik málo měsíců sebepřesvědčování a ujišťování se s přáteli, že všechno se zase spraví, že všechno je jen taktika, Führerova taktika, a zase bude dobře. Jak mohli být tak neprozíraví? Kdyby jen včas odešli, kdyby se sbalili a odjeli v únoru, v březnu, stejně jako Freilichovi, Riedlovi, Schrimmpelovi a další, nebyla by dnes tady, bez Adolfa a Adiho, o kterých už pátý měsíc nemá žádné zprávy. Kdyby jen tehdy nebyl Adolf tak paličatý a vzdal se své advokátní praxe, však by si ji přece mohl otevřít někde jinde, třeba v Řezně, kde měli příbuzné. Jak si vlastně mohl myslet, že by svou praxi mohl v těchto podmínkách provozovat dál? Ale ne, on věřil, on stále věřil, slepě věřil, a Ula věřila zase jemu. Nikdy by ji nenapadlo, že její Adolf, prozíravý a sebejistý, kterému se svěřovaly ožehavé případy, nad nimiž kolikrát do noci seděl v jejich salónu a pokuřoval a vysvětloval jí je z jedné, z druhé strany, nikdy by ji nenapadlo, že se může mýlit. Její Adolf. A přece se zmýlil a ona se musela ponižovat nejen za něj, bezvýsledně, samozřejmě, ale i za Adiho, za svého chlapečka, sotva šestnáctiletého, za své robátko s tak slibnou budoucností. Část z ní umřela, když viděla, jak ho řadí do kolony a vedou ve dvojstupu ze shromaždiště, jak ho ranami pažbou do zad pohánějí, když se otáčel a ještě naposledy jí mával. Nepomohlo, že klečela, prosila, plakala, nabízela šperky, které si ukryla, vytrhli jí je z rukou a surově s ní smýkli, že prý jsou stejně ukradené Židům. Tehdy slízla první kopanec, který dlouho nemohla odpustit. Teď už je ani nespočítá, stejně jako rány pěstí, facky, krákání za vlasy, jen ta znásilnění, ta spočítá. Ale co je to pořád oproti hladu a smrtelné žízni, když mezi Rajhradem a Pohořelicemi nepily s Dorlou skoro dva dny? Co je to proti únavě a vyčerpání, které je skolilo v boudě před Pohořelicemi, co je to proti tomu vidět umírat děcka a staré ženské, které se nemůžou hýbat? Hnus. Jak mohl její Adolf dopustit, že si musely s Dorlou projít takovým peklem? A jak to vlastně skončí? Oběma, Adimu i Adolfovi, nosila aspoň to málo, co si během prvních květnových dní odpracovala nebo vyžebrala. Na těch třech návštěvách, kdy je zahlédla jen spárou v betonové zdi, nad níž se táhl ostnatý drát a ke které jim dozorci dovolili přistoupit a vzít si několik krajíců chleba. Jak tehdy vypadal Adolf, to ji dojalo. Vyhublý, se ztrhanými rysy, s hlubokými kruhy pod očima, s rukama rozedřenýma a v šatech, které by kdysi nedovolila vzít služce ani na hadry. Ale patřilo mu to, byl zodpovědný sám za sebe a za svoje rozhodnutí, když trval na tom, že zůstanou. Ale co její Adi, proč ten? V té chvíli, kdy ho viděla s okem pod velkou, krví podlitou boulí, se šrámy a modřinami po celém těle, na kterém neměl ani košili, v té chvíli cítila, že se zblázní bezmocí. Zklamala, samu sebe jako matka a samu sebe jako žena, která nevycítila Adolfovo špatné rozhodnutí. A teď pyká a zase jen čeká, co bude dál.</p>
<p> Ale to skončilo ve chvíli, kdy se v kuchyni při porcování prasete rozhodla neobrátit ten nůž proti sobě. V té chvíli skončila její poroba, doba čekání a vděku za to, že může vůbec žít. V té chvíli se rozhodla a cítila se tak jistá, jak dlouhé roky předtím ne. Rozhodla se odejít i s Dorlou, co nejrychleji to půjde. Ze země, kde už nemají budoucnost, ať si Adolf myslí co chce. Ze země, kde nemají žádná práva, žádný majetek a jejíž jazyk neznají. Jestli jim tu vůbec něco zbude, ať si to později Adolf vysoudí zpět, je schopný advokát. Ale se vzpomínkami, které ji k této zemi váží, tu ona, Ula, už žít nechce. Tahle země, kterou léta předtím zvelebovali, jí všechno vzala a málem ji dohnala k tomu, aby obrátila nůž proti vlastnímu tělu. Musí pryč, za hranice, do Rakouska nebo do Řezna, kde počká na Adolfa a Adiho, tady, odkud ji ženou bičem, už zůstat nemůže.</p>
<p> Svěřila se Terese, jednou, když před setměním sháněly drůbež po dvoře. Teresa se zastavila, lekla se. Teď? Co nejdřív. Dvě od Krupů a ony dvě a Dorla. Nejtěžší práce jsou už za nimi, bramborová a řepná sklizeň za chvíli skončí, Ida už kolikrát uštěpačně řekla, že za chvíli půjdou dělat do cihelny, když už na polích nebude práce. A lidi začínají být nevrlí, když už nejsou potřeba. Darmojedky. Ven, ven, syčela Ula a Teresina tvář popelavěla. Všechny mají strach, i ty dvě od Krupů, které to pustily tichou poštou k Šenkovic Němkám. Jedna z nich k sobě pouští toho starého Rusa, co je tu s Karachielašvilim, za několik dní už odjedou nadobro, do Mikulova. Vezme je na korbu pod plachtu a převeze za hranice, jeden šperk za každou osobu, nebo to, co mu dává ta od</p>
<p> Krupů. Jinak teď utéct nejde, jen s pomocí někoho z Čechů nebo Rusů. Hranice jsou teď prý už zavřené a přísně hlídané, do Rakous se odchází jen nelegálně, prý utečence země neuživí, říkal ten Rus. Ula s Dorlou i ty dvě od Krupů ale musí za každou cenu pryč. Ula má nějaké prstýnky v kapesníku pod slamníkem, jestli Teresa chce, dá jí jeden, ve Vídni, až bude lip, jí to nějak vrátí.</p><empty-line /><empty-line /><p> Gerta něco tušila. Poslední tři večery se Ula s Teresou bavily jen o Vídni. Podivné bylo, že začala zase mluvit Ula. Teresa o svých zádech nebo o Vídni žvanila pořád. Ale Ula poslední týdny jen mlčela, stroze odpovídala, uzavřená do svého neštěstí, do kterého jen čas od času přibírala Dorlu. V posledních dnech se z ní ale slova hrnula jako vodopád. Slova jako <emphasis>musíme, až </emphasis>a <emphasis>ve Vídni. </emphasis>Gerta to tušila. A jedné zářijové noci ji vzbudil šramot. Na posteli vedle ní seděla polospící Dorla, Ula s Teresou byly oblečené, každá měla svázaný uzlík, ve kterém musely být Zipfelovic věci, protože při příchodu s sebou žádné neměly. Ula šátrala pod slamníkem, jehož vlnění Gertu vzbudilo. Posadila se. Teresa k ní tiše přistoupila, sedla si vedle ní, objala ji a políbila.</p>
<p> — Ty s námi do Vídně nechceš, že ne? zeptala se.</p>
<p> Gerta zavrtěla hlavou. Do očí jí vstoupily slzy a hltan se jí zúžil, až skoro nemohla polknout.</p>
<p> — Rusové nás dnes odvezou náklaďákem. Ráno už budeme za hranicemi.</p>
<p> Gerta kývla.</p>
<p> — Napíšu ti, až se tam chytnu. Můžeš pak přijet za mnou, kdykoliv budeš chtít.</p>
<p> — Pss, zasyčela Ula, pustila slamník a vzala za ruku Dorlu.</p>
<p> — Už musíme jít, zašeptala a obešla postel k Terese a Gertě.</p>
<p> — Bude se mi hrozně stýskat, zašeptala Gerta.</p>
<p> — I mně, řekla roztřeseným hlasem Teresa a pevněji objala kolem krku.</p>
<p> Ula se nad ně sklonila a políbila Gertu do vlasů.</p>
<p> — Sbohem.</p>
<p> Nad noční dědinou se rozlehlo psí vytí. Další a další, podél cesty, kterou Ula s Teresou a Dorlou utíkaly ke křižovatce za dědinou, kde už čekal náklaďák s ruskými vojáky a dvěma Němkami stočenými pod plachtou korby.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XXIV</strong></p>
<p> Uběhly první Vánoce. Shromážděné v podkrovní komoře, sešly se všechny ty, které zbyly. Tiše, aby nikdo neslyšel, zpívala Gerta s Johannou, Hermínou, Marií a Edeltraud <emphasis>O Tannenbaum </emphasis>a <emphasis>Stille Nacht, </emphasis>držely se za ruce a do úst si vkládaly křížaly. Pěkně dokola, každá té po pravici. Na okenním parapetu stála váza s několika smrkovými větvemi, které místnost provoněly. Všechny měly slzy na krajíčku. Žádná neměla zprávy o svých blízkých, žádná si nebyla jistá budoucností. V noci se Gerta vzbudila Johanniným pláčem. Ode dne, kdy utekla Teresa s Ulou, sdílela podkrovní pokoj s ní. Anni a Rudi spali pod postelí tam, kde lehávala Dorla. Gerta ji vzala za ruku a neřekla nic. Co by měla říct? Ani ona netušila, co bude dál.</p>
<p> Za okny se tmou snášely sněhové vločky, halily Pernou do bílého závoje, zima toho roku byla tuhá. Denně Gerta šlapala cestu vzhůru perenskou hlavní ulicí ke kostelu a statku Rosenbaumových, který se ze správního komisařství stal národním výborem. Hanák ji denně čekával v kuchyni, kde mu připravovala snídani, společně pak vstupovali do jeho kanceláře, k práci. Denně po klekání zamykala dveře a odcházela do domku Zipfelových za ostatními ženami. Od listopadu jich tam byla jen polovina, některé zmizely a některé byly spolu s dalšími v Ratíškovicích v cihelně, jak předvídala v létě Ida. S úbytkem práce přišel i úbytek toho mála z respektu, který k nim Perenští chovali ještě v době, kdy jich bylo při pracích na poli potřeba. Teď překážely. Proto nikdo nepátral ani po Ule, ani po Terese, ani po řadě dalších, kteří během zářijových a říjnových nocí mizeli, nikdo nevěděl kam a nikdo se ani nedozvěděl, jestli přežili. Gerta jen rovnou čarou, podle pravítka, škrtala jejich jména v soupisech přivedených Němců, které jí k opisům dali sedláci. Škrtala ty registrované na práci, kteří utekli, škrtala starousedlé, kteří po nocích mizeli, i ty, kteří odjeli s prvním transportem, a zapisovala ty neznámé, kteří do Perné toho léta přišli, bez dokladů, bez příbuzných, a zemřeli.</p>
<p> Na faře, která byla jen tři domy nad Rosenbaumovic statkem, Gerta strávila nejedno zimní odpoledne. Nejen kvůli kartotéce pro správní komisařství, kterou sestavovala podle knihy farníků, kterou jí půjčoval farář Gmünd, usazený Rakušan, ale i kvůli práci, kterou na faře od smrti paní Führederové musela dělat. Až v listopadu se farářovou hospodyní stala Hrazdírová, které na stáří zemřel manžel a která vejminek na Hrazdírovic statku měla jen pár kroků k faře a víru i další chuť do života stále pevné. I tak jí Gerta tu a tam s úklidem pomohla.</p>
<p> Kolik těch zemřelých s Gmündem napočítali? Devět žen, které přišly s tyfem, a čtyři děti. Dotáhly si ho z Pohořelic nebo z Ledců, kdoví co která po té strastiplné cestě z Brna pila, zemřely už v červnu a červenci. Už si ani nevzpomene, kolikrát se Schmidtem jeli do vybrakované apatyky do Mikulova nebo do vojenského tábora do Břeclavi, než ho tenkrát doktor Karachielašvili vymýtil. Pak přes tucet starých lidí, kteří Pernou v prvních červnových dnech procházeli na cestě do Rakouska a dál už nedošli.</p>
<p> Seznam takových neznámých, beze jmen u těch, kteří u sebe neměli doklady, doteď visí v Gmundově kuchyni, kdyby se někdo přišel poptávat. Kdo by se ale poptával? říkala si Gerta v duchu, když si vzpomněla na tolik osamělých lidí jdoucích průvodem, jimž se příbuzní nenávratně ztratili v davu, na křik a pláč na rozcestích, kudy pod Mušovem nekontrolované proudil dav lidí už nedozorovaných zbrojováckou ostrahou. A kdo by taky mohl zjistit jména těch, kteří umírali na poledním slunci bez vody, s úplavicí nebo tyfem z Pohořelic, jako zvířata. Nikdo jim nepomohl. Blíž k vesnicím pak občas viděla brigády vojáků nebo gardistů, jak je prostě svalili do příkopu a zasypávali hlínou, do tak mělkých hrobů, že je psi za chvíli museli vyhrabat. Někteří měli štěstí, doplazili se do Perné, a teď tu leží zahrabaní v papírových pytlích podél hřbitovní zdi. Někteří měli menší štěstí a leží před zdí, farář Gmünd se nenechal obměkčit, jsou tam ti, kteří si sami vzali život. A takových škrtů podle pravítka během léta také nebylo málo. Od Krupů to byly dvě ženské a jeden manželský pár. Ty dva prý u Krupů každý slyšel, jak si to plánují, jen jim chyběl provaz. A jakmile se k němu dostali, oběsili se oba, spolu, v Krupovic stodole. A pak další ženy, které neustály hrubé chování sedláků. Až tam musel jít Gmünd domlouvat. Jen Jarinku Führederovou, která se taky oběsila, a Egertovy, kteří nevydrželi čekat na odsun a ze žalu se otrávili jedem na krysy, jen tyhle svoje ovečky nechal pohřbít na místním hřbitově k rodinám. Bedny jim prý taky nikdo nestloukl, nebyl kdo, posledním členům německých rodin, tak i je pohřbili v papírových pytlích.</p>
<p> Málo dobrých konců za ty měsíce tady Gerta prožila. Pro Josefínu Reichertovou přijela její sestra s manželem. Antonie Ainingerová s dětmi a Kristýna Kreuzová pracující u Krupů s Gabrielou Etznerovou od Lhotáků se mohly na základě uznání o mylném vysídlení, které opakovaně Gerta s Hanákem telegrafovali do Brna na Zemský národní výbor, vrátit zpátky do Brna. O měsíc později, v listopadu, přišel od Antonie dopis, který je informoval o neutěšených podmínkách v Brně. Převzít jej mohl jen Hanák, přestože byl adresován Gertě na správní komisařství. Když jej četla, stál nad ní, souhlasně pokyvoval hlavou a pobaveně se usmíval. Gerta si pak dlouho v duchu procházela každou větu, kterou jim Antonie chtěla zodpovědět všechny otázky, jež si během posledních měsíců izolace kladly.</p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Drahá Gerta, Johanna, Maria a všechny moje drahé přítelkyně, píši vám česky, neboť mě moje švagrová upozornila, že německá korespondence, když by byla objevena, by nemusela dojít. Učím se proto znovu tento jazyk, který jsem léta nepoužívala, jde to ztuha, a ještě hůř mým dětem. Ale vy mi určitě budete rozumět. Píši vám, abych vás povzbudila, i když, nebudu vám lhát, věci se nemají nejlépe. Brno je stále velmi bouřlivé. Stále přicházejí noví lidé, vracejí se z války nebo z koncentračních táborů (o těch raději ani psáti nebudu) a hledají, kde by zapustili kořeny. I náš dům už patří jiným, a přestože mi bylo potvrzeno české občanství a uznána národnost česká, mně i mým dětem nic nevrátí, však víte, manžel měl národnost německou a děti to také do německých škol měly blíže. Ale kdež, nebudu si stěžovat, když vy, moje drahé, si ještě s vlastní budoucností lámete hlavu. Proto také píši, abyste věděly, do čeho přijdete, budete-li chtít a moct se vrátit. Brno je zle poškozené, mnoho domů je pobořených, mnoho bytuje zničených, je nouze o místo. Také o práci pro ty Němce, kteří z jakéhokoliv důvodu v Brně zůstali. Jen pro ty nepostradatelné specialisty je práce záplat. Zbytek, kdo je Němec, ten slouží v pracovních táborech, a máte-li tam někoho blízkého, vězte, že prý máte důvod se o něj bát. Já tam nebyla, ale můj bratr, u něhož teď s dětmi bydlím, říká, že mají kruté podmínky. Chtěla bych vás však povzbudit v tom, že o život už nejde. Alespoň se říká, že až odpracují, co mohou, pošlou je z Brna s Červeným křížem pryč. Zatím mají Němci, co tu zbyli, na pažích pásku, jakou jsme dostaly v Perné i my, nesmějí chodit po chodnících ani používat dopravních prostředků. Několikrát jsem viděla je lynčovat, nálada Brňanů je pořád pomstychtivá. Já teď bydlím v Horních Heršpicích, Ober-Gerspitz, kdyby jste mě některá chtěla po návratu najít. Pomáhám švagrové se šitím košilí a snad jim tím místo pro sebe a děti vynahrazuji. Co bude dál, nevím. Vám ale přeji co možná nejklidnější bytí v Perné, snad se vám práce krátí, nebo jste už dokonce některá odešla k příbuzným do Rakous nebo kam. Mnoho štěstí v životě vám i vašim dětem.</emphasis></p>
<p> <emphasis>Antonie Ainingerová, Martin a Rosa</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> Když ten dopis četla Johanně, rozplakala se. To ona nejvíc toužila zpátky do Brna, za manželem, se kterým ji rozdělili na konci května, kdy i on musel nastoupit do maloměřického tábora. A co vlastně chtěla Gerta? Chtěla zase zpátky domů. Chtěla domov, jejich kuchyň, v něm matku, svůj pokoj, květiny, které pěstovali na chodbě. Chtěla věřit v návrat Friedricha a v setkání s Janinkou. A s Karlem. Jejich byt už jí ale nepatřil. Do něj se nevrátí. A nevrátí se tam ani Friedrich, jestli přijde z války domů. Ani otec, kterého ale vytransportují hned, jakmile v Brně uklidí, co rozházel. Gerta by chtěla zpátky do Brna, kde je její domov, ona neumí žít v neznámém městě mezi cizími lidmi. Ale kam v Brně půjde? A ještě k tomu s Barborou. Na koho by se mohla obrátit? O Janince, než ji vyhnali, už nedostala zprávu a Karlovi je konec kdoví kde. Ale ten by jí stejně nepomohl, určitě jí ještě neodpustil. Škoda, byli už tak blízko, tak neuvěřitelně a krásně blízko. Kdyby jí otec nedal ten dar darů. Nikdy nezapomene na výraz v Karlově obličeji, když pochopil, proč Gerta tloustne.</p>
<p> Tak proč ji to tak táhne do Brna, když ani neví, kam nebo za kým by šla? Gertě se zalily oči slzami. Podívala se sama na sebe, na svoje ruce se svraštělou kůží, na hubené nohy v těžkých botách, ve kterých před půl rokem přišla. Teď není nikým, jen tělem uprostřed cizoty. Není nikým, jen tu pracuje, dokud jí to dovolí.</p>
<p> A když se Gerta sklonila nad Barborou, aby se podívala na ten hluboký dětský spánek, uvědomila si, že nic nedokáže, ničemu se nevzepře. Že nevidí budoucnost. Že vidí jen stěny pokoje, ve kterém teď sedí na rohu postele, že ztratila veškerou sílu. Troska vděčná za vlídné slovo těch, kterým teď patří. Ona i s Barborou. A co je nejhorší, díkybohu za ně. Protože ať je to sebenepochopitelnější, u Zipfelové cítí, že se jí ani Barboře už nic horšího nestane. A možná že když sleví ze všech svých představ, když se uskromní na dřeň kosti, když se přestane zaobírat tím, jak žít, že by tu mohla být i šťastná.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XXV</strong></p>
<p> Ve čtvrtek, zrovna tři dny po Novém roce, se u Zipfelové navečer zastavil Hubert Šenk. Před chalupou si odupal boty obalené sněhem, několikrát bouchnul do kabátu, až z něj opadaly uchycené vločky, v sednici si kabát sundal, pověsil ho ke kamnům a ztěžka dosedl na lavici u stěny. Sňal klobouk a pohodil ho vedle sebe.</p>
<p> — Přivezl jsem noviny, řekl staré Zipfelové a Idě, které ho vítaly s hrnkem cikorkové kávy v rukou.</p>
<p> — Co se tam píše? zeptala se Ida.</p>
<p> — Další transporty se zas odkládají. Není pro ně v Německu místo, řekl a kývnul hlavou směrem ke dveřím, za nimiž byly pokoje s Němkami.</p>
<p> — A co píšou, jak to teda bude? ptala se Ida.</p>
<p> — Nebudou oni nakonec chtít, aby tu zůstaly? přimhouřila přemýšlivě oči Zipfelová, — dyť určitě taky vědí, že nemáme, kdo by tu pracoval.</p>
<p> — Píšou, že máme. <emphasis>Celkově odešlo už asi 800 000 Němců z Československa, do sovětského okupačního pásma jich má být odsunuto ještě na </emphasis>750 <emphasis>000. Odsun do amerického pásma nebyl dosud proveden — bude zahájen, jakmile Československo splní technickou podmínku požadovanou Američany, totiž že každý Němec musí mít svou legitimaci; podle plánu pak bude do tohoto pásma odesláno 1</emphasis>750 <emphasis>000 Němců. Do pohraničí odešlo již 1 600 000 Čechů z vnitrozemí. “Tento velký počet českého obyvatelstva jest zárukou, že v hospodářském životě pohraničních krajů by již nedošlo ke katastrofálním závadám, i kdyby Němci třeba rázem odešli. Odsun Němců však bude trvat podle plánu až do července, takže v této době bude možno opatřiti dostatečnou náhradu i za německé specialisty… , </emphasis>četl Hubert Šenk. — To bych chtěl vědět, kde na tom byli, řekl pak.</p>
<p> — Nedošlo by ke katastrofálním závadám? Kdyby jen viděli Führederovy vinice… prej specialisty, mručel.</p>
<p> — Nebo by se měli podívat na Heinzovic pole… jak jim to každý rok dávalo, a letos stěží polovinu, kterou ani nestihli sklidit. To by měli ti pisálci vidět.</p>
<p> — Ukažte to? naklonila se nad noviny Ida. — No vidíte, taky to tu píšou.</p>
<p> — Co zas? zeptala se stroze Zipfelová.</p>
<p> — O tom Hitlerovu synovi, to jste neslyšela?</p>
<p> — A tys to kde slyšela?</p>
<p> — No o svátcích, u Krupů. Krupová říkala, že měl Hitler syna, který uprchl… a tady o tom píšou, poslouchejte, řekla a vzala Hubertovi noviny:</p>
<p> — <emphasis>Z Londýna. Reuterův zvláštní zpravodaj v Norimberku oznamuje: Podle zpráv, jež sem došly, zatkla československá policie v Čechách i2letého chlapce, který snad je Hitlerův syn. Hitlerův dvorní</emphasis></p>
<p> <emphasis>fotograf Heinrich Hojfmann odpověděl na otázku, kdo je i2letý chlapec, jehož fotografie byla nalezena u Hitlerových dokladů, že</emphasis></p>
<p> <emphasis>je to pravděpodobně syn Bormannův. Baldur von Schirach, který</emphasis></p>
<p> <emphasis>představil Hitlerovi Evu Braunovou, prohlašuje, že Eva Braunova neměla vlastních dětí; měla však děti ráda a často se dávala</emphasis></p>
<p> <emphasis>fotografovat s dětmi Bormannovými. </emphasis>Vidíte? Ještě aby tak měl ten vrah děti.</p>
<p> — Ale dyť píšou, že to byl Bormannův.</p>
<p> — Ale není to tak jisté, však to teď prej psali víckrát než v <emphasis>Lidové demokracii.</emphasis></p>
<p> — A co se čte u Krupů?</p>
<p> — Co já vím? <emphasis>Slovo národa. </emphasis>Anebo to má z rozhlasu… určitě z rozhlasu, vždyť tam poslouchají hned od války.</p>
<p> — No jo, no, pokrčila rameny Zipfelová, — když na to mají. U nás jsme holt byli vždycky zvyklí starat se o sebe a o naše zvířata a ten kousíček pole, co máme, a pak teprv o ostatní. A investovat kvůlivá tomu do rozhlasu, to ani mě, ani nebožtíka nenapadlo. A Helmut na to čas neměl, ten musel léčit, však to víte.</p>
<p> Ida se s očima široce rozevřenýma otočila k Hubertovi.</p>
<p> Hubert Šenk si odkašlal: — No však jsme to všichni na dědině věděli, jak je Helmut potřebný. Jezdil bez řečí, kde ho potřebovali.</p>
<p> Zipfelová si ho přísně přeměřila.</p>
<p> — A zase bude, až se vrátí, řekla a otočila se tváří ke stěně nad kuchyňskými kamny.</p>
<p> Ida sklopila hlavu nad desku stolu a místností se rozlilo ticho. Těžké, dusné ticho, ze kterého Idě na spáncích vyrašily drobné kapičky potu a Hubertovi se listy novin rozechvěly v jinak pevných dlaních.</p>
<p> — Tak co ještě píšou? zeptala se do mrtvého ticha Zipfelová, otočená stále ke kamnům u pultu v rohu místnosti.</p>
<p> Hubert sklonil hlavu nad novinové stránky:</p>
<p> — O nějakém Tylínkovi, co umřel v Terezíně.</p>
<p> — Hm.</p>
<p> — A v Anglii se v Selly Oak narodilo jednadvacetileté matce dvouhlavé dítě.</p>
<p> — Cože? vyjekla Ida.</p>
<p> — <emphasis>V nemocnici v Selly Oak narodilo se včera odpoledne manželce amerického vojáka dvouhlavé dítě. Při zrození vážilo dvouhlavé děvčátko 2,70 kg. Lékaři nemocnice prozradili, že otec dítěte se vrátil do Ameriky už v červenci, že dítě má dvě hlavy na dvou krcích, které se rozdělují nad rameny, a že oběma může pít a křičet, má dvojí dýchací cesty i dvojí puls. Dítě bude ještě dnes rentgenováno… </emphasis></p>
<p> — To je hrůza, vydechla Ida, — umíte si, maminko, představit, co by se stalo, kdybych tady v Perné porodila dvouhlavé dítě?</p>
<p> — Ale kuš, odsekla Zipfelová, — to se zdravým ženským neděje.</p>
<p> Ida pod židlí šoupala nohama: — Ale říká se, že se takové věci dějí starým ženským, že? Které nestihly mít děcko včas, dokud byly mladé a plné sil, že?</p>
<p> Zipfelová se k ní pomalu otočila.</p>
<p> — Inu, to se taky říká. Proč? Ida jen pokrčila rameny.</p>
<p> — <emphasis>Je krajně pravdě nepodobné, že by dítě vydrželo naživu, </emphasis>dočetl sloupec Hubert Šenk.</p>
<p> — Taky kdyby vydrželo, co by je asi, chuďátko, čekalo? řekla tiše Ida.</p>
<p> — A UNRRA nám v minulém půlroce dodala čtyři sta tisíc tun zboží v hodnotě sto padesát milionů dolarů. Panečku… <emphasis>UNRRA bude ve své činnosti v Československu pokračovat i v roce 1946, aby se hospodářský život co nejrychleji dostal do normálních kolejí. Podle programu bude misse UNRRA v Československu dále dovážet potraviny, tuky, maso, plemenný dobytek, bavlnu a vlnu. </emphasis>To by mě zajímalo, kde to všechno skončilo… kolik krabiček jste, teta, dostala?</p>
<p> Zipfelová se zasmála: — Tak ještě v srpnu jsem měla prase, že, tak jak by se ke mně mohly dostat ty jejich boxy? Ale keťaska nám nějaké na podzim donesla… no tak hlavně ta čokoláda. To se děcka mohly utlouct, to víš.</p>
<p> Hubert Šenk kýval hlavou.</p>
<p> — To je hlavně pro městské.</p>
<p> — Ale co, no, pokrčila rameny Zipfelka, — však si pamatuješ, jak sem jezdila ta brněnská handlovat pořád za jídlo, jak ona i ta její děvčica za tu dobu vyhubly… však oni se tam měli hůř než my, na půdě.</p>
<p> — Ale dyť jo, přitakával Hubert Šenk.</p>
<p> — A ty si už vůbec nemáš na co stěžovat.</p>
<p> — Já si nestěžuju, řekl a usmál se na starou Zipfelovou, až se mu rozlil vějířek vrásek kolem modrých očí. Ida z něho nespouštěla zrak.</p>
<p> — Jen by se hodil třeba jeden z těch farmalů, co prej UNRRA přiděluje. V Dunajovicích jeden dostali. V létě bysme nemuseli půjčovat traktory z Mikulova, dodal pak.</p>
<p> — No pravda, pravda, řekla Zipfelka, — ale teď už, abysme se k tomu taky dostali, když už jsme se takhle sešli… co s nima uděláme dál?</p>
<p> Hubert si odkašlal.</p>
<p> — Dlouho jsem nad tím přemýšlel, začal.</p>
<p> Noviny, které doposud držel v ruce, složil na čtvrtiny, jejich okraj srovnal s okrajem stolu a položil na ně semknuté dlaně.</p>
<p> — Já je pryč nepošlu.</p>
<p> Napětí v místnosti povolilo, Zipfelová vydechla a usmála se. Ida obrátila hlavu od Huberta k ní.</p>
<p> — Teda ne všechny, pokračoval Hubert, — ty, které budou chtít, ať spánembohem jdou. Myslím, že pokud tu zbývají ty, které už neutekly a stejně chtějí pryč, držet je nebudem. Za tu dobu to promyslely skrz na skrz, a i když vědí, že je tam nic dobrého nečeká, a stejně tam chtějí, tak proč ne. Aspoň někoho odepíšem.</p>
<p> — To bude Edeltraud a Maria, o těch vím jistě. A pak některé, co jsou teď v Ratíškovicích, řekla Ida.</p>
<p> — To už si vyřeší tam, pokrčil rameny Hubert, — ale těm, které tu budou chtít zůstat, tak těm to potvrdíme, tu nepostradatelnost, nejsem pes.</p>
<p> Zipfelová popošla několik kroků směrem k nim a usedla na židli u stolu.</p>
<p> — Víš, Huberte, myslím, že děláš dobrou věc. Já sice vím, co se v této republice semlelo, a sama jsem na to doplatila ztrátou syna, ale že by za to mohly tyhle ženské, jako je Johanna nebo Hermína, jako byla Ula s Teresou, nebo jako je Schnirchová, tak to si nemyslím. Zrovna tyhle ženské jsou na tom stejně jako všichni chudáci po válce. Hůř. Válka už skončila, vzala jim to co nám, ale novou naději jim nepřinesla. My teď už aspoň budujem a děláme na sebe. Kdežto jim to nekončí, ony dělají za trest, za to, co nespunktovaly. A vyhlídky načisto žádné. A hnát je někam do neznáma s malýma děckama na rukách, to mně připadá nelidské.</p>
<p> — To je proto, že jste si na ně zvykla, maminko. Já vás viděla, jak jste brečela, když utekla Ula s Dorlou a s Teresou. Vy nechcete přijít o ty děcka.</p>
<p> Zipfelová na Idu pohlédla s výčitkou: — Nezapomeň, že žádné jiné nemám. A i kdyby, s tím bych se smířila. Jsou to dospělé ženské, ony rozhodujou, co pro ně bude lepší. Ale všimni si, že o nich mluvím jako o lidech. Pro mě to vždycky byly ženské s děckama, které za houby mohly, některým se ještě ani oči nerozostřily… ale já k nim hlavně přistupuju podle víry, a za to se nebudu stydět. Jsou to lidi jako my. Jestli chtějí zůstat tady, kde jsou doma stejně jako my, ať zůstanou. Jestli chtějí odejít, ať jdou.</p>
<p> — No, lidi, zavrtěl hlavou Hubert, — podle dekretů to sice jsou lidi, ale ne občani tohoto státu, teta, na to nezapomeňte. A dokud je neodtransportuje Červený kříž, tak mají být využívané na práce, to víme všichni. A s transportama se jich pak republika potřebuje co nejdřív zbavit. Teda těch nespecialistů a postradatelných. Půjdou jiní, než jsou tyhlety už vlastně polovyhnané brněnské Němky. Půjdou starousedlíci. Ti, kteří neutekli a pořád čekají kdesi po komorách. Vemte si, že třeba Krumpschmiedovi by si rozhodně zasloužili zůstat tu jako specialisti, kde najdete po Führederovi lepšího vinaře než Krumpschmieda? A vždycky to byl poctivý občan… A stejně možná půjde, protože se za něj nebude chtít nikdo zaručit. Natož za ty naše ženské, o kterých nic nevíme. Co my víme, čí to byly manželky nebo dcery?</p>
<p> — I kdyby byla jedna z nich von Neurathová, copak takové ženské s malýma děckama za něco můžou?</p>
<p> — No třeba za novou árijskou generaci, teta.</p>
<p> — Ale dej pokoj, prosím tě, to jsem žertovala. Stůj nohama na zemi. Tohle jsou obyčejné ženské. Kdyby nebyly obyčejné, už jsou dávno pryč, v dubnu by práskly se všema zlaťákama do koní. Tohle jsou obyčejné ženské, které houby věděly, co se děje, zůstaly doma a čekaly, že když nic neudělaly, tak jim taky nikdo neublíží. Akorát že se spletly, a tak je tu teď máme. A hnát je ještě dál, kdovíkam, to je nekřesťanská hanebnost, Huberte.</p>
<p> Hubert Šenk pokrčil rameny: — No a právě proto jsem se rozhodl dát jim tu nepostradatelnost, zítra s nima půjdu za Hanákem. Nemáte ještě hrnek, teta?</p>
<p> Ida vyskočila, jako by na Šenkův pokyn celou dobu čekala, a vrhla se ke kamnům. S utěrkou v ruce přinesla horkou konvičku a nalila z ní zbytek cikorkové kávy do Hubertova hrnku.</p>
<p> — A byl v tom teda kus člověka, to musím přiznat, protože mě trochu trápila představa, že opravdu závisí na mně, jestli je nechám odvést za hranice, kde s transportama skončí kdoví kde a slíznou si, co bych jim nepřál a co možná ani tady neslízly. Děkuju, Iduško. Navíc žádná z nich tam nemá příbuzné, nebudou mít kde bydlet a práci nedostanou. A s těma děckama… no, nechtěl jsem si to vzít na svědomí. Ale byl v tom taky kus hospodáře. Teta, dokud nedostanou české občanství, navrhuju nechat to, jak to je. Za práci budou dostávat jídlo, budou mít kde bydlet, což je pro ně teď s těma děckama nejdůležitější. Mně to pomůže, práce je u mě pořád dost.</p>
<p> — A co bydlení? zeptala se Zipfelová.</p>
<p> — To nechám na vás, teta. Od sezóny, řekněme od února, bych jim ulevil. U vás nemají dost prostoru. Dejme tomu můžou bydlet po dvou, ty, které se nevejdou k vám, těm dám nějaké cimry na našem statku. Co vy na to?</p>
<p> Zipfelová pookřála. Nikdo jí nevezme její holoubátka, ke kterým tak přilnula. Málem ji to zabilo, když zjistila, že</p>
<p> Ula, ta Ula, o kterou se tu nejvíc starala, vzala i s Dorličkou do zaječích. Kdo by jí to vyčítal, samozřejmě. Kdo by vyčítal otrokovi, že se chce zbavit otrokáře. Ale copak by jí ona, Zipfelová, něco řekla nebo zakázala? Copak si myslela, že se jí bude stavět do cesty? To přece musí ženská vycítit, jak se k ní stavěla. Jako k dceři, kterou nikdy neměla. Aspoň rozloučit se Ulrika mohla. Na druhou stranu, kdyby se přišla rozloučit, Zipfelová by ji zrazovala, nenechala by ji tak riskovat. A jak si mohla být Ula jistá, že se to pak nedozví Ida a od ní Hubert Šenk? Co by dělala v takové situaci ona, Zipfelová? Držela by jazyk za zuby. Stejně jako Ula. Pár řádek ale mohla nechat, na rozloučenou… někde si sehnat papír a tužku, třeba přes Gertu, a napsat jí rozloučení. Ale kdež. Zipfelová to přece věděla, že to nejsou její ženské, že je nevlastní a že tu nejsou navždy. Ale ty, které by mohly být, těm pomůže. Pomůže Gertě a Johanně, pomůže Edeltraud a Marii, pomůže Hermíně, jestli tu chtějí zůstat, ať zůstanou. U ní mají dveře otevřené a u Huberta práce dost, později by za ni mohly dostávat i nějaký ten peníz, na to se pak už podívá. A zůstanou tu děti, které jí říkají babi, a v její chalupě zůstane šum a hukot a střídmé, rozpačité veselí se změní na uvolněné brebentění dětí a ženské tlachání. Bude mít pro co žít, než se vrátí Helmut, její život nebude jen klec pro nespokojenou Idu.</p>
<p> — Já souhlasím. Myslím, i když si to asi nemyslí pan doktor Beneš, řekla Zipfelová a ukázala významně vztyčeným prstem ke stropu, na nebesa, — ani ostatní, že je to tak správně. Necháme je tady, u mě ať zůstanou ty s děckama, už jsem si je zvykla přes den hlídat. Ostatní, nebo které budou chtít, můžou jít k tobě.</p>
<p> Hubert Šenk kývl.</p>
<p> — A ještě něco.</p>
<p> Obě mladé tváře se k ní otočily.</p>
<p> — Půjdu za Hanákem a vyžádám si Krumpschmiedovy. Pro obec jsou nepostradatelní. Kdo je tady teď lepší vinař, co? Doufám, že mě podpoříš.</p>
<p> Hubert Šenk se usmál a rozhodně pokýval hlavou.
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>
<strong>Část 3 Město deutschfrei</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>I</strong></p>
<p> Slunce kreslí stíny na zeď protějšího domu, křižují jej šikmé pruhy ještě zimních paprsků. Na oknech nejsou záclony, závěsy ani rolety, proniká jimi intenzivní světlo a odráží se od holých bílých stěn. Uprostřed pokoje stojí stůl se zašlou deskou, u něho jediná židle s kývajícím se opěradlem. Na stole je rozložený veškerý jejich majetek. Není toho moc. Svázaná cícha s několika kusy oblečení, které dostala Gerta po Idě nebo které si v posledních letech mohla pořídit, dvoje boty, zimní a letní, holiny nechala Zipfelové, co by s nimi taky ve městě dělala. A Barbořino oblečení. Dvě blůzičky, manšestrové kalhoty a bílá košilka po malé Lhotákové, jedna obrázková knížka, kterou Barbora dostala o minulých Vánocích, jejich skrovné hygienické potřeby, dva bochníky chleba a sklenice sádla, které jim Zipfelová nabalila pro první dny, darované příbory a peněženka s doklady a zbytkem peněz. Víc toho neměly.</p>
<p> V prázdném bytě zní každý krok, každý slyšitelný pohyb jinak. Odstrčení židle od stolu se odráží až ke stropu, každé vyřčené slovo rezonuje o povrch zdí s otlučenou omítkou a nese se až do posledního pokoje na konci chodby. V rohu každé místnosti se povalují chuchvalce prachu a vlasů. Zdi tří velkých pokojů a kuchyně, na nichž ještě visí zbytky potrhaných tapet, svědčí o dobře situované rodině. Kdo tady před válkou asi bydlel? Gerta pomalu prochází místnostmi a pokouší se rozpomenout. V domě vedle bydlela určitě Anička Goldová, ta, která zemřela na chodníku pod oknem. I z okna tohoto pokoje její tělo s rozhozenými končetinami muselo být vidět. Na rohu ulice, který od konce války vypadal pořád stejně, oplocený a plný haraburdí, bývala trafika pana Folia, která nad sebou později nesla nápis se jménem Konráda Kinkela. A jen kousek za ní, v rohu Schöllerovy, dům Hornových. A naproti přes ulici pak měla krámek s látkami Freibergová, ta, kterou s dcerou potkala v pochodu. Byla jen o málo starší než Gerta, pamatuje si ji dokonce z měšťanky. Už tehdy byla ošklivá a tvrdá, dokonalá <emphasis>médii. </emphasis>A byla to zrovna ona, od které se mezi dívky šířil plátek <emphasis>Du deutsche Frau,</emphasis> o tom, jak se má Němka správně oblékat a chovat. Když si na to teď Gerta vzpomene, musí se v duchu smát. Je pravda, že to byla děsivá móda, do jaké se s vervou draly. A vlastně ona, protože i ona kdysi nosila halenku vyšívanou tyrolským ornamentem, dirndl a bílé podkolenky, takové, jaké nosili všichni Němci.</p>
<p> Pamatuje si, že často procházeli pod okny tohoto domu vzhůru ulicí, pak Francouzskou dolů až k parku na Winter-holler-Platz, teď náměstí 28. října, a dál, do Augarten, kde korzovali. Otec Friedrich se synem Fridríškem, oba ve stejných laclových kalhotách, velkých, s trochu delšími nohavicemi, a malých, které Fridríškovi sahaly těsně pod ještě dětský zadek, v bílých vlněných punčochách a pevných turistických botách, s bílou halenkou a kloboukem. Jako dva hrdinové, které čeká skvělá budoucnost, kteří se budou podílet na světovládě. A za nimi ony dvě s matkou, zadní voj, který vstupuje na půdu, kterou ti stateční a chytřejší z pluku už dobyli, šťastný poddaný lid, který se zajíká obdivem a úctou k mocným rekům v popředí. Gerta pamatuje, jak moc tehdy toužila jít vepředu, v tom prvním voji, s nimi. Tak moc, že při tom zapomínala i na matku. A té dlouho trvalo, než v Gertě utišila tu obrovskou tíhu křivdy, jež pro ni existovala v podobě bílých punčoch, které z nepochopitelného důvodu nevlastnila. Kdyby je měla, mohla v první řadě jít vedle Friedricha a otce. Matčina snaha utěšit ji teď Gertu dojímala. Vzpomněla si, jak jí den po jedné z takových procházek podstrčila doma balíček, ve kterém byly podkolenky, bělostně zářící. Hned si je navlékla a chodila v nich do té doby, než se otec vrátil večer z úřadu. Když ji uviděl, poplácal matku po zádech a tvářil se vítězoslavně. Tehdy Gerta začala chápat, že se rodina rozlomila do dvou táborů. Tím pyšným úsměvem k matčině sehnuté tváři, která se Gertě láskyplně usmívala vstříc v touze vidět ji spokojenou, se prozradil. Bílé podkolenky, po kterých tolik prahla a které ji mohly přiblížit světu obdivovaných hrdinů, ji najednou začaly pálit na lýtkách, jako by byly pletené ohněm. Došlo jí, že svět vyvolených totiž neobývá maminka. Vzala si je jen jedinkrát a v noci pak v patě jedné z nich prostřihla drobnou dírku, roztáhla nohavici, jak jen to šlo, a spokojeně se dívala, jak vzhůru vyjelo oko nechávající za sebou rozpletenou rýhu. Když se pak matka Gerty s lítostí ptala, jestli by si přála nové, nechtěla. Ale to bylo všechno ještě předtím, než Gerta pochopila, že ony s matkou nebudou dvěma vyvoleným Friedrichům nikdy stačit. Pak se to u nich doma změnilo a Gerta nepamatuje, že by ještě chodili na procházky. Leda tak na tu poslední, za matčinou rakví.</p>
<p> Z myšlenek ji vytrhla Barbora, objala jí stehno a tvář přitiskla k hrubé látce. Jestli tu mají už dnes v noci zůstat, musí zastavit proud vzpomínek, které na ni doléhají, a dát se do práce. Musí utěsnit okna aspoň v jednom pokoji, ve kterém by mohly bydlet a spát, aniž by se nachladily. Víc zatím spravovat nebude. Kdoví, jak to ještě celé dopadne. Zítra jí může Karel přijít říct, že jako Němka přece jen nemá nárok na žádný byt, že se na ni jen zapomnělo a že musí pryč z republiky, a její námaha by byla zbytečná.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>II</strong></p>
<p> Vlak do Kuřimi jede skoro hodinu. Hodinu tam a hodinu zpátky. Měla by být vděčná. Barboru vzali do školky a ona dostala práci. I byt jí byl přidělen. A za to všechno vděčí</p>
<p> Karlovi. Jemu, protože bez jeho pomoci by takhle nežila. Jen ty vysoké srážky z platu jí nemohl odpárat. Gerta Schnirch, teď Schnirchová, má prostě národnost německou, i když nad ní bdí Karel Němec z Krajského národního výboru. Přesto se jí omlouval a projížděl si rozpačitě rukou v krátkých vlnitých vlasech, když jí sděloval výši platu. Měla jít do Zbrojovky, jak jí nabízel, tam by to mohl ještě ovlivnit, říkal.</p>
<p> Do Zbrojovky? Jestli se nezbláznila ona, dívala se na něj překvapeně, tak jistě on. Před očima jí projel náklaďák se znakem Zbrojovky, na jeho korbě se kymácela skupina mladíků, špinavých, pospávajících, s kocovinou, ale s pevně vztyčenými hlavněmi pušek, ten rozlícený chřtán Medúzy. S odporem si vybavovala jednotlivé tváře, toho tlustého, co je vehnal zpátky do pochodu po noci před Pohořelicemi, nebo toho, který střílel na staré Liebscherovy. Otřásla se hnusem, když si na to vzpomněla. Na celou tuhle fabriku, ze které se měsíc po válce vyrojilo tolik hrdinů domobranců. Nikdo z nich, a mluvilo se o tom celý konec války, co si pamatuje, neudělal nic. Pracovali si pěkně blízko svých maminek a týdně jim přinášeli slušný výdělek. Takové peníze, jaké si přinesli ze Zbrojovky, kde do poslední chvíle skládali kousek po kousku zbraně pro wehrmacht, si nevydělal v Brně nikdo. A marně mohl Gottwald volat z Moskvy po sabotáži, po stávce, nikdo celých šest válečných let nic neudělal. Ani nehnuli prstem, hrdinové. Všichni do jednoho lízali paty svým chlebodárcům, i když to byli Němci. Však jim ten nadstandard vyššího platu, větších přídělů potravinových lístků a cigaret, dokonce závodní rekreace, kterou tehdy zbrojováčtí dělníci dostávali, jaksepatří oplatili. Udělali si soukromou válku hned, jakmile peněženkám jejich německých pánů prasklo dno. Shodili kolaborantské máslo z hlavy a v očistě vlastního svědomí pustili žilou všem, a pořádně, aby se vidělo, kdo jsou hoši ze</p>
<p> Zbrojovky, myslela si Gerta. Jak by tam teď mohla nastoupit, mezi lidi, v jejichž obličejích by poznávala ty, co do nich stříleli, do davu vyháněných z města. Ona nezapomněla, jak ubíjeli starce, kteří už nemohli jít dál, rvali z lidí, co se dalo, zlaté zuby, náušnice, i ty kufry, torzo toho, co jim zbylo. Tak dávno to ještě není. Do Zbrojovky nenastoupí, i kdyby ji měli zavřít za příživnictví.</p>
<p> Karel se tvářil rozpačitě. — Sehnat ti práci není jen tak. Chtěl jsem, abys dělala něco na své úrovni. Ve Zbrojovce potřebují administrativní síly.</p>
<p> Gerta odmítavě zavrtěla hlavou.</p>
<p> O měsíc později, když Barbora nastoupila do školky za zábrdovickým kostelem, nasedala na židenickém nádraží do vlaku a odjížděla do Kuřimi, za nekvalifikovanou prací v továrně obráběcích strojů. Od toho dne pak každé ráno stoupala dlouhou cestou městečkem vzhůru, k bráně komplexu fabriky, a štípala svou kartu ve chvíli, kdy doznívala siréna zahajující pracovní dobu.</p>
<p> Hala devět, kde jí přidělili místo u mašiny, u které spolu s dalšími ženami v modrákách a hlavou v červeném šátku brala do rukou stále stejný kus kovu, který zasazovala do formy, byla plná hluku spuštěných strojů a osvícená slabými zářivkami táhnoucími se po bočních stěnách obrovského prostoru. Denně se za zvuku sirény ohlašující konec pracovní doby odebírala ke své skříňce, na vnitřku jejíchž plechových dveří byla připevněná první fotografie, kterou kdy Barboře pořídila. Barbora pětiletá.</p>
<p> Den co den ji Gerta vyzvedávala jako poslední dítě z mateřské školy a Barbora se jí hrnula s pláčem do náruče, zatímco vlídná učitelka jen lítostivě vrtěla hlavou. Cokoliv, říkala si Gerta, než znovu potkat ty, kteří ji kdysi vyprovázeli z města <emphasis>raus.</emphasis></p>
<p> To, co za tu krátkou dobu stihla prožít s Karlem, bylo to nejkrásnější, co ve svém dosavadním životě poznala. Ukradené kousky štěstí, střípky okamžiků, které pro ni během dní nastřádal, záblesky blaženosti v jeho náruči, to všechno se vrátilo. Netroufala si kdy doufat, že by se to ještě mohlo stát. Ale stalo se. A jsou to skoro dva roky, šťastné a plné roky, co se v slunném zářijovém poledni chystala na pole k setí ozimků. Zrovna si přes kotníky navlékala hrubou látku montérek, když ze dvora uslyšela Zipfelku. Rychle vklouzla do ještě teplých holínek, šátek si jen přehodila přes ramena a vyběhla přede dveře. V ostrém poledním slunci se jí postava čekající u vrátek ztratila mezi rychle zavřenými víčky, přiložila si dlaň k čelu a znovu se podívala.</p>
<p> — Gerta, tak si pospěš… á ty už jsi tady… máš návštěvu. Z Brna.</p>
<p> — Děkuju, paní Zipfelová.</p>
<p> Gerta mířila ke shrbené Zipfelčině postavě zapřené o hůlkový plot, za nímž na trávníku stálo naleštěné modré auto a o něj opřená mužská postava. Zipfelka se odlepila od plotu a cestou zpátky do stavení na ni spiklenecky mrkla.</p>
<p> — Co tady děláš? řekla Gerta, když přišla k plotu. Opřela se o něj na stejném místě jako Zipfelová a zůstala stát. V bezpečí dvora za plotem, pták, který si zvykl na svou klec. Všiml si toho.</p>
<p> — Budeš stát za plotem?</p>
<p> Gerta se nervózně zasmála, pokrčila rameny a pootevřenou brankou se prosmýkla ven. Karel jí podal ruku.</p>
<p> — Rád tě vidím, řekl a oběma dlaněmi stiskl pravici, kterou mu na oplátku podala.</p>
<p> — Opravdu? Gertě po tváři přelétl uštěpačný úsměv.</p>
<p> — Opravdu. Ty mě nevidíš ráda? Po tak dlouhé době?</p>
<p> — Nečekala bych tě.</p>
<p> Karel se usmíval a zase se opřel o auto.</p>
<p> — Vypadám hrozně, vidíš. Pořád pracuju, řekla a s omluvným gestem ukázala na pracovní košili a montérky zastrčené do holínek.</p>
<p> — Já vím. Čekal jsem to, pokrčil rameny Karel.</p>
<p> Gerta se cítila špatně, tak špatně jako kdysi. A ještě hůř, protože tehdy byla aspoň krásná. Teď tu před ním stála v šátku kolem ramenou, v košili a montérkách, v holinkách špinavých od hlíny a hnoje. Stroj na práci, který už dávno pozbyl ženství. Po pěti dlouhých letech se na sebe podívala cizíma očima a uviděla zanedbanou ženskou od krav, která se den co den probouzí s vděčností za ponižující práci. Otrok, který si zvykl na své okovy. Žena, která mohla být jeho ženou. S kým teď vlastně žije?</p>
<p> — Čekal jsi to? Jak to?</p>
<p> — Věděl jsem, co děláš. Nepůjdeš se projít? Gerta rozpačitě žmoulala cípy šátku.</p>
<p> — Musím jít na pole, čekají na mě.</p>
<p> — Můžeme tam jít, vysvětlím jim tvoje zpoždění. Ode mě to určitě vezmou.</p>
<p> Gerta se zasmála.</p>
<p> — No to nevím.</p>
<p> Pak si všimla nablýskaného auta za Karlovými zády, jeho elegantního obleku, a spolu s tím ji jeho nečekané povědomí o její situaci znejistilo. Pokrčila rameny, odlepila se od plotu a vydala se vedle něj k posledním domkům. Mlčela.</p>
<p> — Proč jsi přestala pracovat na národním výbore? zeptal se najednou.</p>
<p> Otočila k němu hlavu a prohlížela si jeho profil. Nezměnil se, jen ztvrdl. Líbil se jí, jako tehdy.</p>
<p> — Stala jsem se třídně nespolehlivou. Jsem přece Němka, ne? I když československá občanka. Kdoví, co bych mohla v rámci své funkce provést, zasmála se. Její smích zněl tak zvláštně, pokřiveně. Sama se nad ním zarazila a zmlkla. Trpkost se v ní usazovala stále hlouběji a vyhřezávala, i když ji vůbec nečekala.</p>
<p> — Jak víš, že jsem pracovala na národním výbore?</p>
<p> Karel se k ní otočil: — Dostaly se mi do rukou nějaké papíry, které jsi tu stenografovala. Proslovy Šlinga, Životského, a dokonce i ten příšerný přepis Ďurišova projevu.</p>
<p> Gerta se rozesmála.</p>
<p> — Děláš si legraci? Ty tomu říkáš příšerný přepis? To je perla, ten Ďuriš, lepšího řečníka za ministra vybrat nemohli. Málem mě za to zavřeli, jestli o tom náhodou taky něco nevíš. Tam se ta má třídní nespolehlivost pěkně vybarvila… kdo jiný než neodsunutá Němka by totiž mohl mít zájem na vylíčení komunistických předáků v nejtrapnějším světle?</p>
<p> Karel vesele pokyvoval hlavou: — Slyšel jsem, slyšel jsem, prý to byla velká diskuse a šetřilo se to i z ministerstva informací.</p>
<p> — Přijelo jich na mě plné auto, uštěpačně přitakala Gerta. Vybavila si jeden den pozdního babího léta před dvěma</p>
<p> lety, první oslavy pálavského vinobraní konané pod Růžovým hrádkem, kde prý kdysi pořádali svá shromáždění i turnéři. Na shromaždišti byla spousta lidí, děti běhaly mezi dospělými, ti popíjeli víno z malých úzkých skleniček, oslepení odpoledním sluncem a ohlušení burácením hudby z girlandami zdobené tribuny. Gerta měla na nohou nové silonky, které dostala jako prémii za minulé, bleskurychle přepsané proslovy politických činovníků. Stále se k nim skláněla a zkoumala je, přejížděla si rukou po jejich hladkém povrchu a nemohla se jich nabažit. Jako by v nich mohla vykročit k lepším časům. Dnes, o dvě léta starší, se svým tehdejším nadějím smála.</p>
<p> — Vytvořila jsem si pro to jeho <emphasis>žejo, no ne? i </emphasis>samoznak. Říkal to v každé větě a každou tím ukončil. Souvisle řekl jen větu, ve které Pernou a okolí dává za zásluhy Hrozenkovským a Halenkovským. Zbytek byl samý <emphasis>že jo, no ne? </emphasis>a nedalo se z toho vyčíst, jestli to řekl on, nebo jsem ho při přepisu chtěla zesměšnit… tak si na mě přijeli posvítit.</p>
<p> — Ale nedosvítili.</p>
<p> — Přijeli z ministerstva informací i s nějakým stenografem a ten potvrdil, že je to i v originálu zápisu, nejen v přepisu na stroji. A potvrdil tenkrát, že se nedomnívá, že jde o nějaký mnou zmanipulovaný proslov, ale, a teď se podrž, že to bude nejspíš opravdu záznam řeči pana ministra zemědělství, o kterém ostatně všichni vědí, že je to, ehm… nepříliš zdatný řečník.</p>
<p> Oba se rozesmáli.</p>
<p> — Ani nevím, proč mi to pak už tak nějak zůstalo. Ke všemu tomu němectví se přidalo i to, co se díky Ďurišovi vměstnalo do škatulky nespolehlivá při politické práci, pak odešel Hanák a s ním i já. Jediné, co se v Perné dalo dělat, bylo začít pracovat na poli.</p>
<p> Pod nohama jim šustila usychající tráva. Vzduch voněl lučním kvítím z polí nechaných letos ladem. V dálce se tyčily Pálavské vrchy s hrádkem Děvčiček v ladném panoramatu.</p>
<p> — Jak se ti dostaly ty přepisy do ruky? zeptala se Gerta.</p>
<p> — Na krajském výboru. Dělám na krajském výboru v Brně. Vrátil jsem se tam hned po válce.</p>
<p> — A tak.</p>
<p> — Zjistil jsem tam, že tě nevyvedli.</p>
<p> — Ale vyvedli, řekla Gerta.</p>
<p> — Ne z republiky.</p>
<p> — Z republiky ne. Ale z města. Z našeho bytu a z mého života. A proto je ze mě to, co je ze mě teď. V létě jsem dělala na poli, v zimě budu zase v kravíně. Vyvedli mě úplně ze všeho.</p>
<p> — No, uznalo se později, že to byla chyba, o tom asi víš, že?</p>
<p> — Nikdo mě o tom neinformoval, ale slyšela jsem. Nic víc se ale nestalo. Nebo ano? Proto jsi tu? obrátila se na něj, opatrně.</p>
<p> Karel zavrtěl hlavou:</p>
<p> — Nevím, co myslíš. Všechno je snad v pořádku, oficiálně určitě. Celá otázka deportací proběhla ve shodě s Červeným křížem, dohodnuto a podepsáno v Postupimi a více méně i tak provedeno. Chybou byla jen ta neřízená akce, ale tomu nemohl po válce nikdo zabránit, nálada byla taková… s tím, co se stalo, nemusíš souhlasit, samozřejmě, jde o tvou kůži. Z globálního hlediska to ale bylo nezbytné, i když zpočátku dost živelné.</p>
<p> — Nevím, co víš ty. Ale já jsem v tom, čemu říkáš neřízená akce, šla. A jestli je oficiálně všechno v pořádku, tak to mi řekni, kde je třeba Helga nebo kde je pohřbené její dítě? Nebo co se stalo s těmi, co zůstali v Pohořelicích, v tom lágru? Kde jsou pohřbení? Pamatuju si, že mrtvoly se tam skladovaly u plotu, to není příliš oficiálně v pořádku, nemyslíš? Nepřežila tam tisícovka lidí, možná víc… a po cestě na nás stříleli nedospělí kluci, namol opilí… Nevím, jestli se to dá prostě nazvat chybou nebo pokrčit rameny a říct, že nálada byla prostě taková. Čekala bych víc.</p>
<p> — Přeháníš. Tolik jich tam nezůstalo, nejvýš sto, dvě stě lidí. A to ještě umřeli na úplavici… ty podmínky se samozřejmě podcenily. Na ty emoce na konci války je to, myslím, zanedbatelné číslo. Inspekci prováděl hned druhý den Podsedník, všude byl klid, jen v těch Pohořelicích leželi nemocní.</p>
<p> Gerta se na Karla překvapeně podívala.</p>
<p> — Sto, dvě stě mrtvých na úplavici? A co ti ostatní? Ti podél cesty. A nejmíň padesátku ženských odváželi z té boudy na statku před Pohořelicemi, kde se na nás vydělali ti rumunští nebo jací vojáci! Ty jste započítali kam? Taky do úplavice?</p>
<p> Karel se zarazil.</p>
<p> — Promiň, nevěděl jsem. Nicméně oficiální čísla…</p>
<p> — Kdokoliv psal oficiální čísla, v tu noc pravděpodobně nešel z Brna do Rakouska a nezastavil se v Pohořelicích. Já říkám, co jsem viděla, i když přesný počet odhadnout nemůžu. Tisícovky, to bude ale rozhodně přesnější než stovka spočítaná nějakým úředníkem od stolu. Nikdy na ta těla nezapomenu. Málem jsem tam taky… chcípla.</p>
<p> Gerta byla rozčilená. Rozhostilo se ticho. Kráčeli pomalu směrem na Věstonice, z dálky k nim doléhalo hrčení orajících traktorů.</p>
<p> — Proč jsi přijel, Karle? přerušila ticho. Chvíli neodpovídal.</p>
<p> — Chtěl jsem vidět, jak se ti daří.</p>
<p> — Tak jsi to viděl. Jsi spokojený? Rozpačitě pokrčil rameny.</p>
<p> — Chtěla bys, abych zařídil, aby ses mohla vrátit zpátky domů?</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IV</strong></p>
<p> Doma. Ve městě, které se tomu, v němž žila, už skoro nepodobalo. Její domov už neexistoval. Její byt patřil někomu jinému, ulici, v níž kdysi žila, chyběly celé domy i lidé. Obchody, do kterých chodila, zmizely, stejně jako jejich majitelé. Ze starousedlíků žijících v okolí jejího domova nezbyl téměř nikdo. Pokud zůstal, tak ne ve svém bytě, zmizel ve víru událostí ve stěnách horšího, protože výstavní domky a byty zabrali vítězové. Zvonky na domech na Pressburger Straße, Schollerově, Köffillergasse, Sterngasse, Französische Straße, všude tam, kde před válkou a během ní chodívala a které důvěrně znala, zmizely nebo nesly české jméno nového státního podniku. Kromě Bohringerů a Bürgern, o kterých jí kdysi řekla Jana Tvrdoňová, kromě Johanny, Antonie a dalších, se kterými se setkala na jižní Moravě, nevěděla o nikom, kdo by tu z původních německých obyvatel zůstal. Bylo to vidět v brněnských ulicích, a nakonec se to objevilo v tisku. Zbyl jich prý ve městě jen necelý půldruhý tisíc, jak se dočetla. Z celé té vyvolené pětiny brněnské Oberschicht, ke které se otec s Friedrichem za války hrdě počítali.</p>
<p> — Byli tam všichni! Na šedesát tisíc německých rukou zdravilo von Neuratha… kéž byste ocenily tu jednotu, tu sílu Říše, hřímal tenkrát otec v předsíni po návratu ze shromáždění, celý vzrušený, rozehřátý davem, ve kterém prý nechyběl jediný brněnský Němec.</p>
<p> — Všichni… a kolik souvěrců, pche… víc než sto tisíc! rozhazoval Friedrich rukama v gestu, jímž obsáhl celý Adolf-Hitler-Platz, než za sebou s otcem zavřeli dveře jídelny, kde poslouchali rozhlas. Gerta zůstávala doma s matkou, ony do toho davu prostě nepatřily.</p>
<p> A teď, na začátku roku 1951, jich byl tedy už jen půldruhý tisíc. Němců, takových, kteří se nevzdali, protože se asi neměli za co stydět, kteří ke svému původu lnuli tak silně, že byli schopni kvůli němu čelit i ústrkům a i dnes se k němu veřejně přiznat. Jako třeba Johanna. Ale k takovým Gerta nepatřila, a tak rok po příchodu do Brna, když vyplňovala kolonky černobílého tiskopisu prvního poválečného sčítání lidu, nenapsala na řádek jiných národností tu německou. Neměla důvod neposlechnout Karla a neoznačit <emphasis>národnost česká </emphasis>u sebe i Barbory.</p>
<p> — Proč bys to celé komplikovala? Je na čase tomu vyjít vstříc, neztěžovat si to… stejně jsi o sobě vždycky tvrdila, že jsi Češka. Po matce. Tak tomu dej průchod, říkal.</p>
<p> Gerta dala, i když cítila, že jako k Češce se k ní nikdo nikdy nechoval. Předtím ve válečném Brně, ani potom v Perné, kde byla za Němku i podle první legitimace, kterou dostala vyplněnou, aniž by se jí někdo na něco zeptal. Do <emphasis>Povolení k pobytu pro osoby bez státní příslušnosti, </emphasis>kterou jí přidělili v roce 1947, kdy se konečně dělal pořádek mezi posledními odtransportovanými a těmi, kteří mohli v Perné zůstat, jí napsali Gertruda Schnirchová s národností německou, stejně jako Barboře. Znovu jí tak potvrdili, že mezi ně nepatří, a na tom se nezmění nic ani tady v Brně, kde už v prvním občanském průkazu stála národnost česká. Jméno ji stejně prozradilo, a prozradilo by ji, i kdyby za ním stálo Němcová, jak si s jistou ironií někdy představovala. Jen Barboře, té by to snad pomohlo. Ale té, jak se Gerta chtěla postarat, nemělo ublížit ani jejich příjmení. I kvůli ní zaškrtla kolonku s národností českou, přestože ani s tou se nechtěla ztotožnit. Po těch letech v Perné trčela v meziprostoru národností, s rozpolceným vztahem ke všemu kolem. Její svět se uzamkl mezi Karla a Barboru, do stěn nového bytu, kam na ni politika nemohla. Zatím, říkala si, když si vzpomněla, jak lehce si ji vnější svět i za zdmi jejího pokoje v pětačtyřicátém vyhmátl.</p>
<p> Tak půldruhý tisíc, opakovala si znovu, když procházela brněnskými ulicemi. Bylo to znát, jak se město proměnilo. Germánský duch z něho zmizel spolu s lidmi a zůstal jen v detailech, na fasádách budov, ve jménech několika málo ulic, v brněnské hantýrce, v jídelníčku kantýny jejich fabriky. Pressburger Straße, teď už jen Bratislavská, s přilehlými ulicemi se v prvních dnech po válce zaplnila novými českými obyvateli a teď, o šest let později, se postupně zaplňovala cikány z okolí i ze Slovenska, které chtě nechtě v nějakém šíleném sociálním plánu usazovali sem, do opuštěných bytů, ze kterých jejich krátkodobí držitelé utekli do nově stavěných sídlišť. Ne všichni, samozřejmě, byli i takoví, které ani poválečný vítr neodvál.</p>
<p> Bylo to jednoho květnového nedělního odpoledne, kdy s Barborou zamířila k řece. Musely minout Hvězdovou a těsně obejít roh domu, kde Gerta strávila většinu svého života. Zastavila se pod platany, které stále rozkládaly široký koláč větví nad malým náměstím. Vypadalo stejně jako kdysi, když ho viděla naposledy, ten večer před šesti lety, kdy odcházela. Domy ještě pořád nesly stopy posledního válečného roku, v sedavé, zaprášené fasádě zůstávaly kulky zavrtané uprostřed drobných kráterů zakouslých do rozdrolené omítky. Jen trosky domu v čele náměstí už byly dávno odklizené a místo nich se na celé půlce levé strany Hvězdové za ostnatým drátem rozkládala prázdná proluka zahlcená skládkou. Její nepravidelné kopce prorůstaly vysokou trávou, křovím šeříků, které v těch dnech voněly celou ulicí, a už vzrostlými úzkými kmínky plevelových jasanů. Jejich kořeny si nezmarně razily cestu i půdou prosázenou střepy z rozbitých lahví, otvory pneumatik, kovovými kostrami kočárů a divanů, jejichž obrysy se ztrácely pod plazivými rameny svlačce.</p>
<p> Ve chvíli, kdy Barboře ukazovala, kde kdysi bydlely, otevřely se vstupní dveře domu a z nich vyšel muž v dlouhém, volně splývajícím rozepnutém plátěném kabátě, s kloboukem na hlavě a žlutou síťovanou taškou, v níž nesl prázdné lahve od mléka. Gertě se zatajil dech. Kolem nich procházel domovník s lhostejným pohledem upřeným za ni, na holé prostranství náměstíčka. Jen letmo se dotkl pohledem Gertiny tváře, jeho oči těkaly sem a tam po obzoru, a pak se náhle ve zděšeném poznání zase vrátily ke Gertině tváři. Hned nato si v rozpacích poposadil klobouk do čela, ale to už je rychlým krokem míjel a mizel za jejich zády, s tváří znechuceně odvrácenou k protilehlé části ulice. Dělal, jako by ji nikdy neviděl.</p>
<p> Cítila se jako veš. Vybavily se jí všechny ty poslední dny v jejím bytě, neprané ložní prádlo v jeho ložnici a krátké hrdelní výdechy, které vydával na konci každého milování.</p>
<p> Staronové Brno. Stejné město, stejná síť ulic a vzpomínek, které se s nimi pojí. Jenže <emphasis>deutschfrei, </emphasis>zbavené Němců, pro Němce nevhodné. I pro ty s čerstvě nabytou českou národností. Pro Gertu už Brno nemohlo nikdy být klidným, teplým domovem.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>V</strong></p>
<p> Nevěděl to, ale mohl si to zjistit. V jeho postavení to šlo. Její věčné otázky ho k tomu přivedly, a jak se ukázalo, nakonec zrovna pátrání na tom nebylo to nejtěžší. Mnohem těžší bylo zatajit jí to. Nenaléhala na něj. Ani nevěděla, že se do toho pustil. Nic jí předtím nesliboval, nejdřív to zkoušel prostě jen tak, pro sebe, aby se ukázalo, kde je pravda. Jestli dvě stě, nebo tisíc. A kde jsou.</p>
<p> Shromáždil k tomu všechno, co šlo. Četl zprávu o brněnském odsunu sepsanou Louisem Nisselem a Willim Kapustou, zprávu z Pohořelic pořízenou 5. června vrchním zdravotním radou MUDr. Juliem Menclem, mluvil s tehdejším předsedou Matulou, který byl hlavou Ústředního národního výboru v Brně. Dostal k dispozici všechno, zápisy zjednání Ústředního národního výboru včetně lístků se soukromými poznámkami pro Matulu, i dopisy občanských stížností na přepychové bytové a pracovní podmínky Němců, kteří se ani po válce ve městě nehodlali uskrovnit. Setřídil i žádosti delegace Zbrojovky vedené Kapounem, který Matulu<emphasis> žádal </emphasis>o vystěhování Němců, i Matulův dopis s příkazem pro Národní bezpečnostní stráž v kopii odeslané také policejnímu řediteli Babákovi. Z brněnských zdrojů měl všechno. I výsledek.</p>
<p> V posledním roce války bylo v Brně registrovaných 58 375 Němců, kolik přesně jich ale v posledních dnech evakuace zmizelo, se neví. Ti, kteří zůstali, byli podle vyhlášky zařazeni na práce do táborů za Brno, zbytek vyveden z města ven. Posledního května 1945 ze shromaždiště na Mendlově náměstí. Na úřední zprávě Národní bezpečnosti našel tužkou psaný připiš, že údaje, které jsou v několika odstavcích vyčísleny, jsou kvůli zmatečné době bez úředního aparátu a za stálého nekontrolovaného přesouvání obyvatel spíše orientační. V textu hlášení stálo, že do vyhnanecké kolony bylo z Mendlova náměstí odesláno 17 014 osob, převážně žen, dětí a lidí starších šedesáti let, : nimž cestou kolem Modřic a Heršpic vřadily stráže národní bezpečnosti dva až dva a půl tisíce osob ze 13. policejního revíru a nakonec ještě padesát osob z Líšně. Do maloměřického pracovního tábora bylo téže noci odvedeno 853 práceschopných mužů a chlapců, kteří byli přičleněni : německým válečným zajatcům a kolaborantům, kterých v té době tábory soustřeďovaly skoro pět tisíc. Celkem 575 osob bylo lékařskými komisemi uznáno neschopnými transportu a ponecháno v nemocnici na Annagrundu nebo ve svých domovech. Z těchto součtů se 1226 osob následně prokázalo ověřenými doklady umožňujícími jim vynětí z takzvaného <emphasis>Opatření o Němcích 0 </emphasis>vrátilo se zpátky do svých domovů. Byli to z převážné většiny děti a ženy ze smíšených manželství a lidé dosvědčení jako antifašisté. Karel osobně přepočítal jejich potvrzení: 1226.</p>
<p> Dále zjistil, že pochod byl zahájen ve 22 hodin a poslední členové kolony z Mendlova náměstí vycházeli o páté ranní, doprovázeni v celé šíři zhruba třemi tisíci dělníky ze Zbrojovky vedenými Josefem Kapounem a 125 muži s jedním štábním kapitánem 3. vojenského okruhu. Z hlášení štábního kapitána Bedřicha Pokorného z 2. 6.1945 vyčetl, že : proudu odsunovaných brněnských Němců se přidávali další vyhnaní Němci z jižní Moravy, takže počet odsunovaných osob se odhaduje na 28000, snad i o něco výše. Navečer 1. června byla zastavena asi třetina odsunovaných Němců, kteří ještě nepřekročili rakouské hranice. Asi 7000 osob skončilo v táboře u Pohořelic a 1500 později zůstalo u sedláků v Mušově, 500 v Perné, 600 ve Věstonicích a 800 v Dunajovicích, kde jim byla poskytnuta strava a ubytování a kde byli využíváni při zemědělských pracích, jak nařizoval výnos ministerstva vnitra.</p>
<p> Z některých přípisků vyplývalo, že během cesty zemřeli tři členové pochodu, a to nešťastnou náhodou při nekoordinované výstražné střelbě. Další úmrtí byla zaznamenána až v pohořelickém táboře, kde se část německých běženců utábořila ve staveních za městem a podlehla úplavici a tyfu z nakažené vody, kterou pili po cestě, případně podlehli <emphasis>marasmu senilis </emphasis>v případě starších osob. O jiných násilnostech, než byla ta tři náhodná zabití, nejsou doklady a další se udát nemohly, protože po předání běženců v Pohořelicích se celá garda zaměstnanců Zbrojovky vrátila zpět do Brna. A za nimi postupně asi dva tisíce osob, které se ukázaly být vyhnány neprávem, proti znění paragrafu 7.</p>
<p> Karlovi připadala oficiální hlášení pravděpodobná. Už o tom ostatně kdysi slyšel. Od Podsedníka, od Matuly, i od Šlinga, kterému to vedení Zbrojovky, jež posléze zkritizoval za zbrklost organizace, dlouho nemohlo odpustit. Němci v Brně v těch dnech nemohli zůstat. Ne ve chvíli, kdy bydleli v lepších bytech, drželi si výhodnější práci a ujídali z omezených zásob potravin, i když se poměry přídělů hned v prvních květnových dnech obrátily. Brno je stejně v těch dnech nemohlo uživit, množilo se rabování v německých bytech, vraždy německých obyvatel i zpětně stížnosti na ně, když se ubránili. Němci museli být z města vyvedeni. Aspoň na čas, než se vyjasní mezinárodní a pak i místní situace, někam pryč, nejlépe pod město na venkov, kde se budou moci výměnou za práce i uživit, případně sami odejdou do Rakouska, budou-li chtít. Referent Skalka, který seděl v kanceláři úřadovny Ústředního národního výboru a který ve výboru byl už v těch prvních poválečných dnech, rozkládal rukama a zdálo se to být jasné.</p>
<p> — A že do nich občas někdo kopl, no co byste dělal vy, soudruhu, kdybyste v nich poznal lidi, co vám odpravili souseda nebo nedejbůh někoho z rodiny, he? Však si to pamatujete, však jste tu byl už taky, tehdy se emoce daly ždímat, jak hmatatelné byly. Vylily se po šesti letech protektorátního teroru a měly spláchnout roky ponížení. Lidi se mstili za vlastní zmařené osudy, nenaplněné přání… a samozřejmě že to byla i doba pro lůzu, byli i takoví, kteří se mstili pro lepší vyhlídky na budoucnost nebo řádili prostě proto, že příležitost nabízela možnost beztrestného obohacení. Těžko v těch prvních dnech lustrovat rozbouřený dav, však jste to viděl. Ale stejně, důležité je, že se to stalo, vemte si, co by se dělo, kdyby tady zůstali a zase se sdružovali… dyť jednou nám to stačilo, he?</p>
<p> Karel byl u toho, samozřejmě. Ale až od začátku června, kdy přišel z Hostýna. Nevěděl, kdy Němci z Brna přesně zmizeli. A nevěnoval tomu pozornost, nic, co se obracelo do minulosti, k Němcům, nechtěl vidět. Musel by vidět Gertu. On měl jinou práci, hleděl do budoucna, stal se členem národního výboru a zakládajícím členem Krajského výboru KSČ, a tehdy bylo potřeba se pro to prát. Možná mu tak něco uniklo, něco, co prožila Gerta a on toho byl součástí jen z druhé strany.</p>
<p> Když o tom mluvila, jako by popisovala úplně jinou událost, ne tu, o které panovalo povědomí ve zbytku současného, českého Brna. Takové, jaké se shodovalo s hlášeními, která se mu dostala do rukou. A pak ho napadlo ověřit si je s tím, co mohlo zbýt v Pohořelicích. Ani to nečekal, ale poslali mu celou <emphasis>Zvláštní knihu úmrtí 1345, </emphasis>bylo jasné, co dovedou správná razítka, myslel si. Byl k ní připojen i opis seznamu pohřbených, který si vedli hrobníci Julius Hochman, Jan Kresa a Jan Skala, kteří Němce z pohořelického tábora za městem pohřbívali. Do pěti hrobových skupin ve 34 řadách, kam uložili 356 identifikovaných osob a 97 osob neurčených. Celkem tedy 453 lidí. Vida, říkal si, to už bylo víc, než podávala hlášení z tajných složek. Než ty dvě stovky, které se tradovaly v povědomí pamětníků, kteří o tom vůbec mluvili. Na druhou stranu, všichni, co mohli něco říkat, odešli z Pohořelic den po odsunu.</p>
<p> Ke knize byl připojen průvodní dopis, ve kterém stálo, že tyto záznamy pořídili místní hrobníci, kteří se starali o likvidaci těl, jež v pohořelickém táboře nehlídaném už ani gardisty, ani vojáky zbyla jen pod dozorem dvou lékařů vyslaných z Brna. Poslední pohřby se uskutečnily po vyklizení tábora dne 18. 7. 1945. Zvláštní kniha úmrtí obsahovala karty zemřelých. Když jimi listoval, zjistil, že se neliší ani jediná. Dysenterie. Dysenterie a marasmus senilis, tedy stařecká sešlost. Dysenterie a marasmus senilis. Desetkrát, dvacetkrát, ve čtyřech stovkách. Stejné úmrtní karty. I u žen narozených ve dvacátých letech. I u dětí. <emphasis>Dysenterie a marasmus senilis. </emphasis>Co je to za nesmysl? říkal si. A vyžádal si knihy úmrtí z matrik blízkých vesnic. Zněly stejně, na různící se počet identifikovaných a neurčených zemřelých. <emphasis>Dysenterie a marasmus senilis.</emphasis></p>
<p> — Ale víte co, když se o to tak zajímáte, je tam taky několik cizích dokumentů, ale na povolení, jedině na povolení shora, řekl mu jednou Skalka, když mu vracel půjčené zápisy národního výboru z roku 1945.</p>
<p> — Je to v němčině, některé v angličtině, poslali to sem v sedmačtyrycátém, vypadá to na zprávy z druhé strany, kýval hlavou a díval se na něj přes obroučky silných brýlí.</p>
<p> Trvalo skoro dva měsíce, než se k těm materiálům dostal. Skalka mu v deskách přinesl dva listy strojopisného překladu textu, který zůstal uložený.</p>
<p> — Dali mi jen tohle, he, jak jsem říkal, je to klasifikováno jako velmi důvěrné, ale tohle jsou z toho výtahy, jak jsem se kouknul, pěkné bláboly, ten chlap je blázen. Stejný, jako býval, když tu byl poslanec.</p>
<p> Do ruky mu vložil listy s výtahy z <emphasis>Petice generálnímu tajemníkovi Spojených národů </emphasis>podané delegací sudetoněmeckých sociálních demokratů ve Velké Británii a podepsané Wenzelem Jakschem.</p>
<p> Bylo to směšné. Co to měl za informátory, když mohl napsat, že bylo 50 000 lidí umístěno v koncentračních táborech na okraji města? Kde proboha vzal zprávy, že po cestě z Brna do Pohořelce, ještě ke všemu udával špatně jméno města, zemřelo 4000 osob? Kde zjistil, že u obce Muschelberg, o kterém v brněnských hlášeních nepadlo ani slovo, je jich 800 pohřbeno? Jak mohl říct, že dalších pět tisíc leží po cestě nebo na druhé straně hranic? Karel byl v šoku.</p>
<p> „… <emphasis>jen v okolí Brna bylo plno zmrzačených mrtvol lidí, kteří byli z většiny usmýkáni, ubiti, utýráni nebo zastřeleni ranou do týla… mimo to v Pohořelicích zahynuly tisíce. Podle velmi</emphasis></p>
<p> <emphasis>skromných odhadů zahynulo při pochodu téměř deset tisíc lidí,” </emphasis>psal Jaksch.</p>
<p> Karlovi to připadalo absurdní. Padesát tisíc jich v Brně v posledních dnech války ani nebylo, dobrá polovina zmizela za hranicemi, co by tu taky dělali. Zaklapl desky a pohoršené je vrátil Skalkoví.</p>
<p> — Typický Západ. Jen špína a dezinterpretace, řekl.</p>
<p> — Já vám to říkal. Ani to nemělo cenu překládat celé, he? Kousek, a jak to stačí člověka nakrknout… no taky co byste čekal od Němce, že.</p>
<p> Karel si to také myslel. Že to tak nějak bude. Ani on těm Zapadákům nevěřil. Ale Gertě? Mohl jí věřit? Když se v noci budila zpocená šíleným strachem, že jí vzali Barboru, že jí vzali jeho, že s ní dělají to co tenkrát. Nevěděl. Možná by neměl, on sám měl představu, co udělají s takovými událostmi vzpomínky. I on měl svoje, z odboje, když byl u partyzánů. Takové vzpomínky prostě chtě nechtě zveličí čas a fantazie.</p>
<p> Jen ty úmrtní listy, ty se mu nezdály. Napadlo ho nechat si poslat seznamy zemřelých z druhé strany, z Rakouska. Jestli se mu to podaří.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VI</strong></p>
<p> Bylo to jednou po schůzi, v pozdním odpoledni, kdy za ním přišel místopředseda Krajského národního výboru Pešek a vzal ho kolem ramen.</p>
<p> — Slyšel jsem, soudruhu, že se zajímáš o vysídlené Němce. Karel přikývl.</p>
<p> — To je kvůli té tvé, řekněme, známé, co se s ní scházíš? To nečekal. Nemyslel si, že by se o něm a o Gertrudě</p>
<p> vědělo. Udiveně zavrtěl hlavou.</p>
<p> — No, soudruhu, pokud máš nějaké otázky, tak bysme si je mohli probrat. Co tě na tom případu tak zajímá, co? Máme to uzavřené, historie už to zpracovala, ne? Tak pročpak se k tomu vracíš ty?</p>
<p> Karel nečekal, že by se musel někomu zpovídat. Neměl nejmenší chuť. Peška ale odbýt nemohl.</p>
<p> — Zajímá mě, jak ten odsun proběhl, taky počet zemřelých. Jestli je v tom vůbec jasno, řekl.</p>
<p> — A hledáš v nich, soudruhu, někoho konkrétního?</p>
<p> — Ne. Nikoho konkrétního. Prostě mě to zajímá… jestli si pamatuješ, soudruhu, ještě jsem tady nebyl, na konci května, ještě jsem byl na Hostýne. Tak… pro přehled.</p>
<p> Pešek ho s rukou stále položenou na jeho rameni mírným tlakem natočil přímo ke své kanceláři. Prošli místností sekretářky, která už tam nebyla, otevřel před ním dveře a vpustil ho před sebou dovnitř. Rukou mu pokynul k nízké sedačce, koženou aktovku položil pod věšák a sedl si naproti němu.</p>
<p> — Cigaretu? Karel přikývl.</p>
<p> — To je tak, soudruhu. Dostalo se to ke mně ve chvíli, kdy sis zažádal o toho Jaksche. Zajímavé čtení, co? Ten chlap je blázen, co? Megaloman. A taky ubožák. Totiž on lže.</p>
<p> Karel škrtl sirkou, zapálil si a vdechl kouř hluboko do plic.</p>
<p> — Já jsem si všiml nesprávných statistických údajů. Už v počtu obyvatel s německou národností přítomných za osvobození…</p>
<p> — Tak tak, přikývl Pešek, — a tak je to v té zprávě skoro se vším. Podívej, soudruhu, ty ses tou otázkou už prokousal docela hluboko, co? Na cos přišel?</p>
<p> Karel chvíli mlčel a pak řekl: — Je to zapeklitá věc, soudruhu. Hlášení podávají jednoznačný obraz, situace byla v Brně déle neudržitelná, české civilní obyvatelstvo se proti německému bouřilo a docházelo k rabování a vraždám. Doba se vzepjala, to si pamatujeme všichni. Já jsem přišel až ke konci, ale nikdo mi o tom nemusí vykládat, ostatně nebyl jsem daleko.</p>
<p> Pešek pokýval hlavou a nechal si kouř stoupat ze vztyčené cigarety výš, kolem hlavy.</p>
<p> — O tvých zásluhách, soudruhu, se leccos povídá.</p>
<p> — Vyvedení, aspoň dočasné, bylo neodvratné. I kvůli potravinové situaci. A mnoha dalším faktorům. Podle všech hlášení bylo provedeno rychle a čistě, zprávy nehovoří o žádných komplikacích. Až na úplavici a tyfus v Pohořelicích. A to je právě divné. Vzpomínám si na první komentáře v novinách, v Rovnosti, které pochod odsoudily jako neorganizovaný, zmatený, nelidský a především: násilný. O tom není ale v žádných hlášeních, která jsem četl, ani zmínka.</p>
<p> Pešek ho upřeně pozoroval.</p>
<p> — A pak situace v Pohořelicích. Zpráv o počtu zemřelých v našem archivu není moc, končí prvními červnovými dny. Vypadá to, že už se to tu pak moc neřešilo. Zato pohořelické knihy zemřelých je sčítají až do poloviny července. V materiálech, co máme tady, nepadlo slovo o tom, kolik jich přesně bylo. Pořád jen samé přípisky o nemožnosti přesných údajů. Podle pohořelických matrik, nikde nezveřejněných, to bylo skoro pět set lidí jen tam.</p>
<p> — Co ti přišlo z toho Mikulova? zeptal se Pešek pomalu. Karel se podivil, že to ví. Sledovali ho? Někdo to na něj</p>
<p> donesl?</p>
<p> — Poslali seznamy z Rakouska. Dovolil jsem si je vyžádat oficiální cestou.</p>
<p> Karel položil cigaretu na popelník, otevřel tašku, kterou odložil ke kotníkům, vytáhl notes a nalistoval v něm nějakou stránku.</p>
<p> — Poslouchej, soudruhu, ono to totiž neskončilo v Pohořelicích. Jak se lidi trousili dál, vlekli si ten tyfus s sebou, zůstávali ležet vyčerpaní v příkopech kolem cesty, kde je pak prostě jen zahrabali. V místních kronikách, ze kterých mi poslali výpisy, jsou občas čísla zemřelých. Beze jmen, pokud neměli doklady. Na poli za mikulovskou celnicí, kus před Drasenhofenem, jich zůstalo 186. Tehdy ani nikdo nevěděl, kdo je povinen ty mrtvé pohřbít. A co mi poslali dál z toho Rakouska: Poysdorf 122 pohřbených, Steinebrunn 55, Wetzelsdorf 15, Erdberg 82, Wilfersdorf 32 pohřbených, Mistelbach 165 pohřbených, Bad Pirawarth 15, Stammersdorf 110, Purkersdorf 185 pohřbených, Hollabrunn 69 pohřbených… a dalo by se to zřejmě ještě obec od obce sčítat dál. To mi odtud přišlo, byrokracie je příšerná, jak dlouho to trvalo.</p>
<p> Pešek s pobaveným úsměvem vyfoukl oblak dýmu a s pohledem upřeným z okna se zeptal:</p>
<p> — No jo, soudruhu, a to ses v těch našich zprávách nedočetl, co?</p>
<p> Karel zavrtěl hlavou.</p>
<p> — Nikde nejsou součty. Nebo ne v tom, co jsem dostal. Ostatně, když už jsem se k něčemu dostal, a to bylo jen v Pohořelicích, byly tam záznamy o úmrtí, jeden jako druhý. Až to vypadalo řekněme… zmanipulované.</p>
<p> Pešek se krátce zasmál. Karel měl pocit, že to byl spokojený úsměšek někoho, kdo ví víc než on.</p>
<p> — No jo, soudruhu, nebyl každý mozek jako ty. To víš, v terénu jsou často prostí lidi.</p>
<p> — Jak to myslíš, soudruhu? zeptal se tiše Karel.</p>
<p> — Soudruhu. Ty jsi jeden z nás, o tobě nepochybujem. Ale je tady řada dalších, o kterých je nutno pochybovat. Ty ses mohl ke všem materiálům dostat, právě proto, že jsme v tebe měli důvěru. Ty seš kádrově čistý. A ostatně, my potřebujem odborníky, a když tě tohle zajímá, i když je to mimo tvůj resort, proč ne. Jak říkám, tobě, soudruhu, tobě věříme.</p>
<p> — Samozřejmě, řekl Karel. Proč by taky neměli.</p>
<p> Pešek se pohodlně opřel hlouběji do křesla a přehodil si nohu přes nohu. Zpod nohavice mu vykoukl okraj hnědé ponožky.</p>
<p> — Takže ti teď něco povím. Tahle otázka, to je velice, velice ožehavá věc. Já to vím a ty to víš určitě taky, i když jsi u toho nebyl přímo, zažils hned poválečné Brno. Však si to pamatuješ. Ta doba si žádala řešení. Ještě cigaretu?</p>
<p> Karel se natáhl pro další. I když se mu zpočátku s Peškem mluvit nechtělo, měl teď uspokojivý pocit z jakéhosi spiklenectví, které Pešek se stále přimhouřenýma očima navozoval. Je to vlastně sympatický člověk, říkal si Karel v duchu a zároveň zavrhoval všechny, kteří o Peškovi za jeho zády šířili ty nechutné pomluvy.</p>
<p> — A vyřešit to rychle a elegantně, to moc nešlo, pokračoval Pešek. — Ne s dvacetitisícovým davem lidí, co tu měli majetky a chtěli si je držet. Někteří na to měli právo, to se pak uznalo, ale řeš to, když ti jdou do terénu tři tisícovky zbrojováků. Řeknu ti, oni neměli žádné jiné zadání, než co bylo na té vyhlášce. Oni je měli vyvést ven. Jak, za to zodpovídal Kapoun. Jenže, udrž ty dvě stáda. Zbraní tady bylo ještě pořád dost. A šňapsu, jak se ukázalo, taky. Soudruhu, jelikož jsi spolehlivý a taky o tom všem něco víš, řeknu ti. oficiální hlášení jsou jedna věc. Nutná. A realita, jak se ukázalo, je zase trochu jiná věc. To musíš uznat sám, když jsi byl v odboji. Plány a jejich realizace — to se prostě někdy nekryje. Tak to bylo i tady. Co se během toho vyhánění přesně dělo, to ví jen kápo každého úseku. Ale jedna věc je jistá. I kdyby se tam něco stalo, nikdo, opakuju, nikdo se o tom nesmí dozvědět. Víš proč, soudruhu?</p>
<p> Karel byl zmatený. Zavrtěl hlavou.</p>
<p> — Protože v té době nešlo o jedince. Nešlo o zraněného Germána ani o epidemii. Pohořelice, to nebyla žádná tragédie oproti tomu, co tu za těch šest let napáchali oni, nacisti. Šlo</p>
<p> 0 něco jiného, co ty určitě pochopíš, soudruhu. Šlo o mladou republiku. Chápeš?</p>
<p> Pešek se pomalu naklonil dopředu. S povytaženým obočím se na Karla upřeně, tázavě díval. Karel kývl.</p>
<p> — Nebylo možné si dovolit absolutně žádný skandál. Žádný.</p>
<p> Karel mlčel. Po chvíli se zeptal: — A ty pohořelické úmrtní listy?</p>
<p> Pešek se zvrátil zpátky do křesla a sepjal špičky prstů do pyramidy vytrčené těsně k bradě.</p>
<p> — Soudruhu, ty seš mladý a angažovaný. Takoví lidi jsou teď potřeba. A je potřeba, aby správně pochopili věci, se kterýma obcujou. Těch lidí tam umřelo hodně a já ti upřímně říkám, že je mně to líto. Celý ten pochod i epidemie, co si ty ubožáky našla. Ale s tím se nedá nic dělat, to je osud, každý máme nějaký. Staří mrtví nebo nemocní mrtví, takoví tam leží. Prohlídky konali spolehliví doktoři. Věř mi.</p>
<p> Karel si mnul bradu. Šlo o republiku, především, opakoval si v duchu.</p>
<p> — A považuj tenhle rozhovor za důvěrný, soudruhu, ozval se znovu Pešek. — Jediné, co z toho vzejde, bude tvoje hlášení, které mi podáš o těch papírech, co ti přišly z Rakous. Které mi k tomu hlášení, v jediném originálu, rozumíš, přiložíš. Ty jsi dost chytrý na to, abys věděl, co tam máš napsat, že, soudruhu? Ty nevidíš poprvé problém zevnitř i zvenčí, nebo ne? Uvědom si, že jde o reputaci, a ta je postavená nad tu tvou známou. Pokud teda byla ona motivem, proč ses do toho pustil.</p>
<p> Karel znervózněl.</p>
<p> — Ostatně, my jsme velmi rádi, že jsi tak blízko té německé komunitě. Kdyby něco, doufám, že víš, že musíš zasáhnout. Jde o to, že když už tu zůstali, tak musí za každou cenu splynout. Rozumíš, soudruhu? To je náš zájem. A rozhrabávat znovu ty Pohořelice, to nikomu, opakuju, nikomu nepomůže. Věděli jsme to tenkrát a víme to i teď.</p>
<p> Karel si přejel rukou přes čelo a setřel drobné kapičky potu.</p>
<p> — Jak zní oficiální čísla? zeptal se pak tiše.</p>
<p> Pešek se usmál a škrtl sirkou, kterou nechal dlouho hořet před přichystanou cigaretou.</p>
<p> — Jak jsem říkal, to už teď nikomu nepomůže. My víme, že je tam pohřbených… kolik jsi říkal?</p>
<p> — V Pohořelicích, zdá se, do pěti set. Tedy tolik je tam úmrtních listů, které diagnostikují nemoc, ale…</p>
<p> — Tak, kolem pěti set, kteří umřeli na úplavici, tyfus a starobu. Výhradně. A ti na druhé straně hranic nás už nezajímají, a tak to i zůstane. Rozumíš, soudruhu?</p>
<p> Karel přikývl.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VII</strong></p>
<p> Všechno, všechno jde. Pomalu, ale přece. Kousek za kouskem to tam tlačíme všichni, společně. Minulý rok byly před Vánocemi ještě stávky. Vezmi dělníkům žvanec, a roznesou tě na kopytech, kdo by to nevěděl? Všichni to čekali, nikoho z nich to nepřekvapilo, myslel si. Překvapilo je, že to přišlo z druhé strany, vysílala o tom Paříž. To nečekali. Ale teď to vědí, a o to pozornější budou, když jsou mezi nimi donašeči. Zrádci. Republika se pořád ještě musí chránit. Není zralá. Lidé v ní nejsou připraveni přijmout kolektivní myšlení, zodpovědnost za celek. To je to, co se mu snažil říct</p>
<p> Pešek, existují důvody, proč některé věci tajit. Lidé k nim ještě nedospěli, nepochopili by je. Pořád jsou ještě nemocní válkou, neusazení, bojí se důvěřovat a hrabou sami pod sebe, co se dá. Na svoje. A kdo by se jim taky divil? Když zklamali přední? Slánský, Clementis nebo Šling. Vypařil se jak pára nad hrncem. Chytili ho až v Praze, těsně před odjezdem za hranice. Před pár lety nejmocnější moravský pán, brněnský krajský tajemník Otto Schlesinger alias poválečný Otto Šling. Jakou kliku pak po nich rozkryli, byli v tom všichni, namočení v bahně obžírky — referent Krajského národního výboru Svitavský, Kudílková-Blochová a jejich suita. Prasata v nejvyšších funkcích. I on, Karel, jim důvěřoval, tak důmyslně byli zorganizovaní. Než na to přišli. Nebo Slánský. Na pultech knihkupectví se jeho spisy objevily týden před tím, než to prasklo. Tak kdo by se těm normálním chlapíkům ze Zbrojovky, ze Zetoru, z Královopolské mohl divit, když vidí, že ti, do jejichž rukou se svěřili, jsou schopní se takhle svinsky zaprodat protinárodním živlům? Když vidí, že i v řadách bezpečnosti se zatýká, že si ti, kteří mají být morální oporou národa, nechávají platit dvacet tisíc za převádění reakcionářů za hranice? Teď, když se pořád přidělují potravinové lístky. Na minulé Vánoce si lidi nadělovali pod stromek jídlo. Krabička sardinek vyšla na dvě stě korun, šunka na pětistovku. A ti, kterým důvěřují, inkasují desetitisíce od reakce a zasraných kapitalistů.</p>
<p> Jeho, Karla, to pobuřuje. Kdyby nebyl stát plný slabochů, kdyby kolem něj byli lidi, kteří dokáží respektovat řád, kteří dokáží odhlédnout od vlastních kapes a připojit se ke společné myšlence, ne samí prospěcháři, jak by to pak šlo. Lépe. Jenže i když to jde, pořád je tu dost takových, kteří nemají svědomí. Nebo ho cestou někde ztratili. A to zrovna teď, když se to tu hýbe k lepšímu, zrovna teď, kdy se i Karlovi začíná vracet všechno to, co společnosti za posledních sedm let dal.</p>
<p> Je pravda, že se tuhle s Gertou strašně nasmáli nad novinami, když četli úryvky z Drdova nového románu. Jak to bylo? <emphasis>„Soudruzi umírají, ale myšlenka zůstává, živá, nesmrtelná! Už tvoje děti, uvidíš, budou žít v socialismu. V Sovětském svazu otvírají nové závody, nové doly, stavějí obrovské přehrady a hydrocentrály. Od nich, od Sovětů, my se učíme… ” </emphasis>Gertě tekly slzy z očí proudem, jak se smála takovému dialogu dojiček. Pravda je, že takový patos společné věci spíš ubližuje. Už i on, Karel, si z toho kolikrát dělá legraci. A přitom by nechtěl, přitom by byl radši, kdyby namísto takových motivátorů bylo popřáno sluchu spíš seriózním žurnalistům, kteří znají míru. Ne takovým, kteří v návalu emocí nebo vypočítavosti předhánějí jeden druhého, a devalvují tak prostředky, které socialistickému státu mají pomoct. Karel zná míru a respektuje řád. Vidí, kam by se mělo jít a co by se pro Brno i pro republiku ještě mělo udělat. On tím posledních sedm let žil jako nikdo z jeho okolí. I Josef s Radovanem, se kterými utekli na konci války pod Hostýn k partyzánům ze Žižky, už nedělají tolik co Karel. Nediví se jim, samozřejmě. Kdyby znal dřív chuť společných večerů, nedělních výletů nebo krátkých chvilek ukradených ze schůzí, s Gertou, možná by už taky tolik nedělal. Kdyby a možná… Kdyby na konci války nezjistil, že je Gertruda těhotná, možná by vůbec neutekl. Kdyby se nespustila kdoví s kým, za jeho, Karlovými zády, Bože, jak vůbec mohla?, vzal by si ji ještě na konci války, klidně ze dne na den, jen aby nemusela odejít. A všechno by bylo jinak. Pravda je, že jí to nikdy neodpustil. Zkazila mu budoucnost, do které jasně viděl. Se kterou byl spokojený. Vychýlila jej z cesty, kterou se rozhodl žít, v níž měla důležité místo. A poryv, který způsobila, ostatně může i za to, v jakém stavu žijí teď. Jak dlouho mu trvalo, než se vůbec rozhodl důvěřovat někomu jinému? Mohl si u nich na kraji lehce zjistit, kde je. A mohl lehce zasáhnout. Kdyby chtěl, na podzim mohla být zase zpátky doma, na Sterngasse, totiž na Hvězdové, však se jejich byt nemusel obsazovat. Ale dlouho nedokázal odpustit, že má dítě s jiným. Pokusil seji přivést jen jako jednu z možností, která by mu mohla ulevit. Jen pro to světlo, které stále vycházelo z jejich minulosti, z doby, kdy jim nebylo ani dvacet, pro to světlo, které zatoužil zase zažehnout, aby zjistil, jestli mu nepomůže. Zkusil to. Bez napětí, bez velkého očekávání. Zkusil to, protože v té době zkoušel všechno, cokoliv se nabízelo. A ono to zabralo. Zabralo to tolik, že přestal zkoumat rysy Barbořina obličeje a ze schůzí výboru už nechodil přímo domů.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VIII</strong></p>
<p> Strýc Karel. Vždycky když to říkám, třepe se mi nějaký motýl v krku nebo co. Měla jsem to tak už od začátku, kdy jsem ho poprvé uviděla. Byl strašně krásný, veliký, a přijel si pro nás s mámou ve velkém modrém autě, jaké jsem do té doby nikdy neviděla. Přijel, vzal mámě z ruky takový uzlíček, co nám sbalila babička Zipfelová, dal ho do kufru toho auta, a když jsme se dosyta rozloučily s babičkou, otevřel mámě dveře, i mně otevřel dveře, posadil si nás na měkké sedadla toho auta a odvezl nás pryč, do velkého města, kde jsem v životě nebyla, ale o kterém mi máma hodně vyprávěla. Mělo být krásné a velké a měli v něm žít hodní lidi, ale nějak se to tam asi změnilo nebo co, protože nic hezkého jsem tam neviděla, byly tam jen šedivé ulice s velkýma obouchanýma barákama, nikde ani strom a dost to tam smrdělo. I máma vypadala zklamaná a asi tam nepotkala ani ty hodné lidi, co o nich mluvila, protože jsme se s nikým jiným než se strýcem Karlem nesetkávaly. Já ho měla moc ráda, to jo, ale i tak jsem byla ze začátku dost nešťastná. To kvůli blbým děckám ze školky, ale hlavně kvůli babičce Zipfelové, po které se mi strašně stýskalo. Já jsem vůbec nevěděla, že jde žít i bez ní, že se to může, když byla celý život hlava naší rodiny. Co si pamatuju, vždycky jsme ji poslouchaly na slovo, já, máma, teta Hermína, a předtím i všechny tety, co s náma bydlely v chalupě, a všechny jejich děcka, co byly jako moji sourozenci. Pamatuju si to tak odjakživa, babičku Zipfelovou a tetu Idu, co se točila po dvoře a pod sukní měla ještě další bílé spodničky, obě nás hlídaly, když mámy chodily pracovat, a pamatuju si náš dvůr, kde jsem řádila já, Jan od tety Marie, Katty od tety Edeltraud, Anni s Rudim od tety Johanny, co měli legrační příjmení Polívka. A ještě k nám patřila teta Hermína, a pak taky teta Teresa s vyraženým předním zubem, ale ta odešla moc brzo, ještě s tetou Ulou, co se jí prý říkalo Tetatula, a s Dorlou, ale ty já si už nepamatuju, o těch mi jen povídala Anni. Byli jsme strašně krásná rodina, teda kdysi, když jsme tam byli ještě všichni dohromady, než teta Marie, teta Edeltraud a teta Polívka i s děckama odešly, což musím říct, že hlavně po Anni s Rudim se mi strašně stýskalo. Ani nevím, jestli víc než po babičce Zipfelové potom, co si nás strýc Karel odvezl do Brna. Ale možná jo, protože s babičkou Zipfelovou se nedaly dělat věci, co jsme dělali s děckama a co si dodnes pamatuju, to bylo totiž strašně legrační. Třeba jsme učili plavat kuřata. Nevím, co nás to napadlo. Nikdo na nás nedával pozor, protože dvůr byl malý, nebylo si kde ublížit, takže jsme prostě dělali různé věci, i ty, co se teď zdají fakt úplně nerozumné. Třeba ty kuřata. Někdo tvrdil, že ty malé žluté kuřátka, co se batolí po dvoře, závidí housatům, že umějí plavat, protože by se s nima na rybníce taky chtěly honit a tak, ale že nemůžou, protože to neumějí. Jan řekl, že on už to umí a že mu máme pomoct je to naučit. Neuměl, tehdy určitě kecal, jak by taky uměl, nepamatuju si, že bysme chodili k rybníku. A pochybuju, že by ho tam vzala teta Marie samotná, když naše mámy všude chodily spolu. A že by učily plavat jenom Jana, když Anni s Rudim by se to klidně mohli taky naučit. A vůbec, když neumí plavat moje máma, těžko mohla tehdy umět teta Marie, tak jak by teda mohl umět Jan, žejo. Jenže kuřata jsme to učili. Brali jsme jedno po druhém a házeli je do hliníkového barelu, co do něj stékala dešťová voda z rýny. Stál tam, vedle něho hromada prken. Pamatuju si, jak jsem po té hromadě prken šplhala, v pěstičkách to kuře, o které jsem se občas, jak jsem byla neobratná, opřela. Tak nevím, jestli už bylo mrtvé v mých rukách, nebo až v té vodě, ale každopádně neplavalo. Jen se na vodě tak vznášelo a nehýbalo se. Myslím, že nakonec na hladině toho barelu plavalo hodně takových žluťoučkých, splihlých kuřat. Rudi jim ještě zkoušel hýbat pařátkama, já do nich píchala klacíkem, zdálo se nám to dost divné. Pamatuju se, že jak jsem do nich píchala, občas se nějaké ponořilo a pak zase vyplavalo. Měli jsme radost, že už se možná učí potápět, ale za chvíli se potopily všechny a bylo po zábavě. Stáli jsme kolem toho barelu a dívali se jeden na druhého, úplně zmatení. Jenže druhý den se kuřata, po kterých se babička Zipfelová sháněla, objevily nafouklý a smrdutý na hladině v tom barelu, a já s Anni a Rudim i Janem jsme dostali strašný výprask, čímž nám to došlo, že jsme asi udělali pěknou krávovinu. Byl to můj první výprask vůbec a teta Ida říkala, že je to páskem po zmizelém strýci Helmutovi, co padl na frontě. Nevěděla jsem z toho sice nic, ale strýce Helmuta jsem se začala strašlivě bát, protože dostat jeho páskem bylo fakt peklo, štípalo to na zadku ještě jakou dobu. To vím moc dobře, protože když jsem dostávala pozdějc, byla jsem už schopná skoro spočítat, jak dlouho to bolí. Strýček Helmut se pro mě stal velkým strašákem, přestože jsem ho nikdy neviděla. Anebo možná právě proto, byl tím větší a obludnější, čím neznámější pro mě byl. Teta Ida i babička Zipfelová říkaly, že to byl každopádně hrdina, ale taky docela krutý, když mohl nechat svým páskem bít děcka. Ani nevím, jestli mě máma tenkrát utěšovala, myslím ale, že spíš řekla, že ty kuřata byly babičky Zipfelové a tety Idy a že teď jsou mrtvé, a proto jsme dostali na zadek. Takhle jsem to chápala a asi s tím i nějak souhlasila, ale bolelo to jak čert, zvlášť když nás ani nikdo nelitoval.</p>
<p> Schytala jsem to ještě párkrát, to je fakt. Když jsme s Anni a Rudim vylezli na střechu domu a do komína házeli babičce Zipfelové kytičky, aby měla radost, nebo když jsme se z našeho dvora vydali za mámama na pole a ztratili se cestou na Mikulov. To už nás tehdy ale nebila teta Ida, protože se odstěhovala za strýcem Šenků na statek, tenkrát naposled nás přetáhla babička Zipfelová a myslím, že ji to těšilo mnohem míň než kdysi tetu Idu.</p>
<p> Pamatuju si toho možná málo, ale určitě vím, že jsme byli bezvadná rodina a že se mi tam hrozně líbilo. I to, že jsme spali v jednom pokoji i s Polívkovýma, kde byla jen jedna velká postel pro mámy a pak deky na zemi, kde jsme spali my s Anni a Rudim. Pamatuju si, že tam všechno vonělo a dalo se tam dělat strašně moc věcí, teda do té doby, než odtamtud Katty, Jan a pak i Polívkovi odešli. Zůstaly jsme tam jen s mámou, tetou Hermínou a s babičkou Zipfelovou, já z děcek úplně sama, na hraní mi zbyli akorát tak babiččini psi. Za místníma děckama mě máma s babičkou vůbec nepouštěly, stejně si se mnou nechtěly hrát nebo mně akorát tak nadávaly, že jsem Hitlerův parchant, bylo to hrozně blbé. Kdybych neměla ty sny o tom, jak odtamtud odejdeme do velikého bytu s kuchyní, co bude dvakrát větší než babiččina a bude mít kulatý vyndávací dřez v lince, kde bude úplně jiný záchod než babiččina latrína a bude mít koupelnu, kterou uvidím vůbec poprvé v životě, tak bych si v té chvíli fakt myslela, že je to úplný konec, že už budu napořád sama jen se psema a že už nikdy nebudu mít kamarády. Ty sny mě ale celou dobu uklidňovaly a pak se to doopravdy stalo, přijel si pro nás strýc Karel, a až jsme se zabydlely v tom bytě, co nás v něm vyložil a co se mi o něm zdávalo, tak jsme šly na první návštěvu, a bylo to k Polívkovým, které máma jako zázrakem našla, a to si asi umíte představit, jak strašnou jsem měla radost, když jsem zase uviděla Anni a Rudiho. Tak se mi pak stýskat skoro přestalo, i když ještě teď někdy zavírám oči a představuju si, jak běžím z voňavé perenské louky za kapličkou až k naší chalupě, otevírám vrátka, a co nejvíc můžu, volám babičku Zipfelovou.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IX</strong></p>
<p> — Babičko, babičkóó, vykřikla Barbora, sotva otevřela vrátka laťkového plotu. Hejno slepic se rozeběhlo všemi směry, chalupa i dvůr vypadaly pustě. Dveře byly zavřené a na dvoře bylo ticho.</p>
<p> — Babičko Zipfelová! zavolala Barbora znovu a vrhla se ke dveřím domku. Skoro ve stejnou chvíli se v nich objevila Zipfelová. Barbora jí skočila do náruče.</p>
<p> — Ej, děvčičko, počkej přece, to nemůžeš takle zhurta na starou bábu, smála se Zipfelová a objímala Barboru, která se jí věšela kolem krku.</p>
<p> — Dobrý den, zavolala Gerta a zavírala za sebou vrátka.</p>
<p> — Gerto, no pojďte dál, pojďte, to jsem ráda, usmívala se Zipfelová. Políbily se na tvář. Kdo by si to byl tehdy pomyslel, když tu Gerta stála poprvé vyhladovělá a žíznivá, s kočárem a Barborou v něm?</p>
<p> Na prahu kuchyně se Gerta zastavila. Čas jako by se vrátil o léta zpět. U stolu seděla Johanna, Teresa, Ula s Dorlou, Edeltraud, Maria, Hermína… kolem na zemi děti, a Ida se starou Zipfelovou.</p>
<p> — To už snad ani není pravda, že? usmála se Zipfelová.</p>
<p> — Pamatuješ, jak jsme se tu ani vejít nemohly? Všecky ty děcka, deset dospělých ženských a my dvě s Idou. To byly doby, vlastně ještě skorém válka.</p>
<p> — Pamatuju, paní Zipfelová, na to se nedá zapomenout. Ani na to, jak hodná jste k nám byla.</p>
<p> — Ale kdež, tak by dělala každá pořádná křesťanka. Však jste byly vyhublé a ztrhané a ty děcka, to byla hrůza. Hanba to tenkrát byla, ale pojď už si sednout, aj ty, čerte, smála se na Barboru, která kolem ní poskakovala.</p>
<p> — Jak se vám vede, paní Zipfelová? Promiňte, že jsem se vám tak dlouho neozvala.</p>
<p> — Neblázni, děvče, to já jsem tušila, že to nebude žádný med skočit do nového života. To jsem si myslela, že budeš mít jiné myšlenky než jezdit za starou bábou. Však jsme tu s Hermínou a všecko je při starém. Teď je v jézédé. Ale co ty děláš, řekni.</p>
<p> — Babičko, můžu sejít podívat do zahrady? Zipfelová zrovna pokládala na stůl třetí sklenici vody.</p>
<p> — To víš, že ano, děvčičko, všechno si to tu zase prohlédni. Gerta na Barboru pohrozila prstem. Pro jistotu. Zipfelová vypadala sešle. Půldruhý rok, co se neviděly,</p>
<p> ji sehnul a vysušil. Seděla naproti Gertě a míchala lžičkou v cikorkové kávě.</p>
<p> — Ani ti nic nenabídnu. Divila by ses, ale skorém nic tu není.</p>
<p> — Nedělejte si starosti, paní Zipfelová. Já jsem se sem nepřijela najíst, zasmála se Gerta. — Ostatně jako u nás, v Brně taky nic není.</p>
<p> — Ale ne, děvče, ty tomu nerozumíš. Tady opravdu skorém nic není. Všecko je v jézédé. Už nejsme žádné samozásobitelky, leda pár slepic mně zbylo. A od Šenků už nikdy nic. Ty to nevíš?</p>
<p> Gerta se naklonila přes stůl.</p>
<p> — Nebo víš? podívala se na ni Zipfelová tázavě. Gerta zavrtěla hlavou: — Co nevím?</p>
<p> — Šenka poslali fárat, děvenko. Čekala bys to? Gerta zvedla překvapeně obočí.</p>
<p> — Fárat?</p>
<p> Zipfelová smutně pokývala hlavou.</p>
<p> — Do Jáchymova, děvče. A Idu i s děckem vystěhovali na jakýsi státní statek do Kostelce nad Orlicí. Víš, kde to je?</p>
<p> Gerta zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Sešly jsme se tam s ženskýma o šesté ranní, když ji s děckem i s tou chromou Šenkovou nakládali. Nechali jim jen hadry, postel, almaru a duchny. Víc nic. Jeli jedním vozem. A ještě je u toho hlídal esenbák.</p>
<p> Zipfelová se rozplakala.</p>
<p> Byly doby, kdy Idě nemohla přijít na jméno. Trvalo to léta, a Gerta toho byla svědkem, než uvykla skutečnosti, že Hubert Šenk a Ida se rozhodli nectít památku jejího syna a začali se scházet ještě v době, kdy nebyl prohlášen za mrtvého. Co si Gerta pamatuje, stěhovala se Ida k Šenkovi jen s několika taškami prádla, růžolící a usměvavá, s rýsujícím se břichem pod několikerou sukní. Zipfelová se s ní tehdy nepřišla ani rozloučit. O další neděli měli ohlášky.</p>
<p> — Šlo to tu strašně rychle z kopce, co se stal předsedou Jech. Dal ten svůj statek, co to s ním vůbec neuměl, pamatuješ, po Führederech, do jézédé jako první. I s vinicema. Prospěchář.</p>
<p> — Já vím, však jsme měly s Hermínou na starosti zrovna ty jeho krávy. Přišla nás učit dojit neteř od Führederů, co se vdala ke Kovářům, na to nikdy nezapomenu, jak je hladila mezi ušima, říkala jim jmény a zdravila je za Jarinku Führederovou. Krávy se za ní obracely, jako by jí rozuměly. A jak vždycky znervózněly, když tam přišel Jech! Rázoval si to vždycky maštalí… ony i my, všechny jsme se vždycky roztřásly.</p>
<p> — I ty zvířata se ho bály! Natožpak lidi! vykřikla Zipfelová a rukou, kterou držela široký kapesník, zahrozila nad stolem.</p>
<p> — Já se ho bála… však víte, od toho střílení. A pak, z národního výboru ke kravám mě odlifroval zrovna on, pamatujete.</p>
<p> Zipfelová spustila ruku sevřenou v pěst na stůl a rezignovaně pokývala hlavou.</p>
<p> — Na mně, na staré bábě, si nic neveme a stejně se ho bojím. Svině je to, přivandrovalá kdoví odkaď. A s celou famílií… dyť je půl Perné jenom Jechovic. Všecijeho se do jézédé přidávali dobrovolně, to dá rozum. Taky se jim lip zbavovalo toho, co před pár letama nakradli a zplundrovali. Kdybys to jen viděla! Kolikrát jsme s Krupovýma, Krumpschmiedem, a nakonec i s tím Hubertem Šenků s lítostí sledovali, co dělají na tratích, jak se o to víno starat neumějí, jak neumějí hospodařit ani na polích, ani na statku. Je mi z toho úzko, když si na to vzpomenu. A nakonec ještě ten Hubert s Idou.</p>
<p> Zipfelová vstala a přešla k oknu.</p>
<p> — Na začátku roku začal Jech po hospodě roztrubovat, že je to kvůli těm, co se nechtějí připojit. Nedostatek masa, nedostatek píce, neplnění dodávek. Scházeli se pak v hospodě prej už jenom proto, aby ho tam poplili, Šenka, ještě Krupovy a Lhotákovy, ty poslední, kteří zbyli sami na sebe. A slyšelas o té babické tragédii? To taky bylo. Hned toho měl Jech plnou hubu. Dalo se to tu krájet. Ale to se Šenk ještě držel. I s dodávkama. Nevím, jak to mohli stačit, sama jsem jim tam byla párkrát vypomoct, i když se mi nechtělo. Ale Ida mě furt zvala, a pak mě i prosila, tak se bála, že nedodají, až jsem k nim na výpomoc dvakrát třikrát šla. Točili se celý den na poli, na vinohradech, u zvířat. Líto mně jich bylo.</p>
<p> — Ale pořád byli na svém, to přece stojí za to, ne? řekla Gerta.</p>
<p> — Heh, jak dlouho, prosím tě. Pár měsíců. Pak jim chytla stodola s kravama, po dědině se šeptalo, že za to stejně může Jech. To byla hrůza. Pobíhaly tu splašeně ulicema až do rána, hasiči sem přijeli z Dunajovic, jak tam mají ten dobrovolnický spolek. A myslíš, že z Perenských jim někdo pomohl? Ani náhodou. Farář. Ten zavolal do Dunajovic na hasičku. Ostatní se báli.</p>
<p> — To je hrůza.</p>
<p> — No a pak ty dodávky. Začaly se jim ztrácet věci. Kanystrama mlíka to prej začalo. Pak drůbež. Pak jim hořely ty krávy. Hubert Šenků nechal zavolat esenbé, ať se to prošetří, proč se jim najednou děje tolik nehod naráz. Co myslíš, že se stalo?</p>
<p> Gerta zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Začali a skončili u předsedy, u Jecha. Šenk nakonec dostal podmínku… šíření pomluvy a vyhýbání určeným dodávkám. Měl štěstí, že mu nepřišili, že si ty nehody udělal sám, aby se vyhnul odvodům.</p>
<p> — Chudák Šenk. Ani si ho v takové situaci neumím představit… takový čestný člověk. Jak to nesl? A Ida?</p>
<p> — Děvče zlaté, už jenom chvíli a těžce, to víš. Pak ho sebrali a Ida, ta pak psala jenom jednou. Z toho Kostelce, abysme jim tam poslali ještě ňáké věci, jestli je všechny nezabavili. Samozřejmě že zabavili. A víš, co psala? Dostal šestnáct let. V Jáchymově, za velezradu, jako vesnický boháč, který tu mařil společné družstevní úsilí. A propadl jim veškerý majetek. Teprve tohle starou Šenkovou zabilo, na to vem jed. Pochovala manžela ožralu, syna ve válce, sama chromá. Ale až tohle ji zabilo, to vím, jako že se Zipfelová jmenuju, až to, že ji vyhnali jen s duchnou, jako poslední děvečku. Z vlastního, ke kterému přivdala slušnou část gruntu, z jejich vlastního, na kterém dělal jejího muže tata, jeho tata a jeho tata. Generace. Co je toto za spravedlnost?</p>
<p> Zipfelová si velkým plátěným kapesníkem utírala oči. Gerta mlčela.</p>
<p> Tak takhle to s Iduškou dopadlo. Roztouženou, krásnou Idou, která se oháněla po jejich dětech ve vzteku, že sama ještě nemá vlastní. S tou Idou, která se červenala, jen když zaslechla Šenkovo jméno. Kolik štěstí si užila? Rok, dva? Než jí znovu vzali muže a s ním i domov?</p>
<p> — Ida si kdysivá myslela, jaká nebude paní. Přivdat se na grunt. Jak tehda spěchala, pamatuješ? Však jsem jí to měla za zlé a dodnes mám. Myslela si, jaká bude panímáma. Jediná hospodářka na největším statku v dědině. S tratěma až k Pavlovu. Pěkně se spletla, co?</p>
<p> Zipfelová se od okna otočila a pomalými, šouravými kroky přišla zase zpátky ke stolu a těžce dosedla na židli.</p>
<p> — Ale todle jsem jí nepřála. Kdybys ji jen viděla, jak ji vezli. S tím děckem a chromou Šenkovou. Plakat by se ti chtělo.</p>
<p> V kuchyni se rozhostilo tíživé ticho. Zipfelová se dívala od stolu ven, do zahrady. A pak náhle řekla: — Šenkovy a tolik dalších sousedů vyhnali. Jak to tu teď vypadá? Před válkou jsme tady žili ve shodě, každé dožínky, každé vinobraní, každé Vánoce, neděle v kostele, všichni jsme je trávili spolu. Čech, Rakušan nebo Němec, to bylo jedno. Kolik takových sousedů, jako byli Heinzovi, Führederovi, kolik takových tu bylo? Dvacet rodin? No, tak teď tu je dvacet rodin přitáhlých kdoví odkud, kterým jsou místní zvyky úplně cizí, nemají vztah ani k té kráse krajiny, k půdě, však se běž projít, ať vidíš, co s tím udělali. Všechno je jim jedno, každý je zalezlý ve svém baráku, chlapi v hospodě, a na ulici tě už nikdo ani nepozdraví.</p>
<p> Gerta jí položila svou dlaň na ruku.</p>
<p> — Aspoň že na mě nemůžou, na mně si totiž nic nevezmou.</p>
<p> — Všechno se to zase zlepší, paní Zipfelová, uvidíte, řekla stísněně Gerta ve snaze ji utěšit.</p>
<p> Zipfelová se k ní otočila s nepřítomným pohledem.</p>
<p> — Pamatuješ, jak se tehda porvali kvůli tomu zastřelenému Führederovi? Jak Jech pomlátil Huberta v hospodě? Hubert to pak táhl dál, nenechal to tak, šel s tím do Mikulova a možná až do Brna. Málo platné. Jak vyhlásil prezident tu amnestii pro ty, kteří za války až do konce pětačtyrycátého měli nějaký vroubek na Němcích nebo na německém majetku, nemohl proti Jechovi vůbec nic. Pamatuješ, jak Jechovi narostl hřebínek? Za vraždu, a nepostižitelný. Tam to začalo. No a takhle to skončilo. Jech vyhrál. Hubert fárá, Ida je sama s děckem jak poslední děvečka na cizím, Šenkovou to zabilo. Grunt je teď jézédé. A Jech je předsedou družstva i národního výboru. A míří dál, děvče. Už je i na okrese. Svině.</p>
<p> Chvíli mlčely.</p>
<p> — Promiň, Gerta, řekla pak náhle Zipfelová. Gerta se na ni překvapeně podívala.</p>
<p> — Já tu pořád o Šenkovi, o Jechovi… a přitom tvůj život se musel změnit, no ohromně, co?</p>
<p> Gerta rozpačitě pokrčila rameny. Vzala Zipfelovou za loket a odešly na zahradu za Barborou prohánějící se se psem v keřích.</p>
<p> — Jo, a abych nezapomněla, řekla Zipfelová, když se v pozdním odpoledni loučily, — přišel ti sem dopis, tumáš, řekla a strčila Gertě do ruky bílou obálku.</p>
<p> Kraje asfaltované cesty k autobusové zastávce byly porostlé travou, trsy hvozdíku kartouzku a zlatavé mochny, podvečer voněl blízkými poli a vinicemi. Za Děvčičkami zapadalo slunce a silueta zhrouceného hrádku tvořila kouzelné panorama. S očima upřenýma na oblaka načechraná kolem něj procházela okrajem vesnice s dřímající Barborou v náručí a jen letmo si stačila všimnout trhnutí závěsů za oknem jednoho z Jechovic domků.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>X</strong></p>
<p> <emphasis>Meine liebe Gerta, Johanna, Hermina, alle meine liebe Freundinen, liebe Frau Zipfel und Ida, ich grüsse Euch, so wie es mir von diesem Ort nur möglich ist. Píšu vám, přestože nevím, jestli v Bergen ještě vládnou stejné pořádky… možná jste už někde daleko, možná jste v Brünn, možná jste někde tady, v Rakousku, a hledáte své místo stejně jako já. Možná to nakonec všechno dopadlo jinak a tento dopis si vás nikdy nenajde. Doufám tedy, že najde alespoň Vás, paní Zipfelová, ve stejném domku s krásnou zahradou, ze kterého jsem kdysi bez rozloučení utekla. Nemohla jsem Vám nikdy dost poděkovat za to, jak jste se mě ujala a starala se o mě, Vy i Ida, nemyslete si, že nevím, jaké štěstí mě potkalo, když jsem byla přidělená k Vám a Hubertu Šenkovi. Vím to a za všechno Vám děkuju. A jsem Vám vděčná i přesto, že jsem utekla, ale to je jiná kapitola, a Vy určitě víte, že jsem to udělat prostě musela, čím dřív, tím lip. A dnes nelituju, naopak, blahořečím si za to, že jsem osud vzala do vlastních rukou, i když to ze začátku nebylo lehké, to Vám můžu říct. Taky Vám můžu říct, že jsem tu pořád cizincem, ano, i v této zemi, kde přece všichni mluvíme jedním jazykem a kam nás v naději tolik přišlo za novým životem.</emphasis></p>
<p> <emphasis>Ale i tady jsme my a oni, a my, ti přišlí, jim nikdy nebudeme rovni, to prokletí jsem si s sebou přinesla z Brünn a nezbavím se ho, možná je to můj osud. Ale Bůh se ode mé neodvrátil, nakonec pravé díky tomu všemu jsem našla Traude Fröhlich, od Frohlichů, co bydleli v Bergen za kostelem, a která Vás tímto, milá paní Zipfelová, s celou svou rodinou co nejsrdečněji pozdravuje. Abyste věděla, je tady na vršku nad Poysdorfem takové místo, odkud je vidět až k Pálavě, a když je jasno, rozeznáte i Růžový hrádek. Ty tratě vinic, na kterých jsem si kdysi ohýbala hřbet, tu týden co týden o nedělích pozoruje tolik lidí, divila byste se, jak těžké je zapomenout. Fröhlichovi, Wlassakovi, Bergerovi, Burgermeisterová s dcerami, a další z Dunajovic, Věstonic a jedni z Pavlova, ti všichni zůstali tady, na dohled od svých vinic. Urovnali ten vršek a postavili si tu takový plácek, s lavičkou a vinným keřem, který se za ní pne. A odtud Vám teď píšu i vám všem, které bych tak ráda ještě někdy viděla.</emphasis></p>
<p> <emphasis>S upřímným pozdravem a s myšlenkou na vás</emphasis></p>
<p> <emphasis>vás zdraví</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Teresa Bayer</emphasis></p>
<p> <emphasis>Renngasse 33-A, 1010 Wien</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>P. S. Milá Gerto, mohla bych Tě o něco požádat? Pamatuješ ten plot v Pohořelicích? Pověs tam za mě věneček, mamince. Nemine den, kdy bych si na ni a poslední chvíle jejího života nevzpomněla. Snad Ti to budu moct někdy oplatit, děkuji. Teresa.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Poysdorf 27. 9. 1951</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Meine liebe, liebste Teresa, Du weisst überhaupt nicht, welche Freude mir Dein Brief gemacht hat! A jak málo stačilo a nikdy bych se k němu nedostala, jak málo.</emphasis></p>
<p> <emphasis>Trvalo to půldruhého roku, než jsem se odvážila vrátit se na ta místa, odkud jsem se strachem odcházela, a možná s větším strachem, než jsi odtud kdysi s Ulou utíkala Ty. Umíš si to představit, drahá Tereso, co všechno se dalo v těch poválečných letech prožít? Pamatuješ na ty dny v pohořelickém táboře? Jistě pamatuješ, na to se nedá zapomenout, stejně jako na ty noci předtím. Ale to, co se dělo pak, po Tvém odchodu, to byla pomalá smrt, pomalé a táhlé umírání, které mě skoro zabilo. Ještěže jsi utekla, milovaná Tereso, i když jsi tam štěstí zatím nenašla, máš šanci. Zato my tady ne. My tady jsme odsouzeni k ztrouchnivění, stále vinní za všechno, čím tahle republika trpí. Tereso, a nejen my, nejen ti všichni Němci, co tu zůstali, nejen já, Češka se špatnou národností, ale i Barbora, i Anička s Rudim. Pamatuješ je? Barboru omotanou v pytlovině a Anni s Rudim, co měli oči jako štěňata? To Tys jim tak říkávala, pamatuješ? Tereso, ti všichni jsou vinní a není z toho úniku. A já vděčím jen Karlovi za to, že jsem mohla zout ty zahnojené holiny staré Zipfolové a odejít od krav, že mám teď vlastní střechu nad hlavou, a také práci, o jejíž výsledky mě okrádají. Samotné by se mně to nikdy nepodařilo, tak mrtvá jsem už uvnitř byla. Ale to je dlouhá historie, Tereso, a ta moje nebude o nic lepší nebo horší než Tvoje. Stále stojíš na tom pahorku za Poysdorfem? Pořád sedáváš na té lavičce a hledíš k Perné? Nedívej se sem, Tereso, nesmutni po něčem, co už dávno neexistuje. Huberta Šenka zavřeli do dolů za to, že nechtěl odevzdat statek, Ida žije sama s dítětem kdovíkde a v Perné už není nikdo, kdo by připomínal staré časy. Ani v Brně není, jestli se Ti stýská po jeho ulicích. Nestýskej si, nechtěla bys tu zůstat, věř mi, všechno se změnilo a Tebe, stejně jako nás, by nepřijali. Místo na lavičce nad Poysdorfem bys sedávala se mnou a s Johannou o nedělích v Lužánkách a dívala se na naše děti, jak se honí po trávníku, a to by bylo všechno, co bys mohla. Izolovaná, stále s cejchem nepřítele státu. Třídně nespolehlivá, jako i já, i Johanna jsme a jako naše děti budou. Já vím, co je to chtít domov, Tereso, věř mi, a i já jsem se radovala, když jsem si myslela, že jsem ho znovu našla. Ale zbytečně, Tereso, a o to větší moje zklamání pak bylo. Domov není tam, kde člověk vyrostl, to si nemysli. Domov je tam, kde Tě lidé vítají, když vstoupíš. A ničeho takového jsme se žádná v Brně nedočkaly, k smíchu, jak úplně naopak to bylo. V bytě, kde jsem vyrůstala, žije nějaká rodina, na štítku je napsáno Urbanovi. Obývají můj a Friedrichův pokoj, spí v ložnici mých rodičů, a jestli je to pravda tak, jak to říkávají všichni, jedí dnes u našeho stolu z našich porcelánových talířů a chodí po našem koberci. Tereso, tady jsme domov ztratily v ten den, kdy nás z něj v noci vyhnali, pamatuješ na Boží tělo? Tak to je. Zavři za sebou minulost a netrap se zbytečnou nostalgií. Protože čím se trápíš, už dávno neexistuje. Ani hrob Tvé matky není, široko daleko kolem Pohořelic, nikde není nic. Ani jediný náhrobek, žádná připomínka toho, kolik lidí tam v těch dnech zemřelo. Položila jsem věneček, jak jsi chtěla, k tomu plotu, co zůstala maminka. Ten barák, kde jsme nocovali, tam ještě stojí, nezbourali ho, je pořád obehnaný tím samým rezavým plotem, ke kterému tehdy skládali těla. Položila jsem tam věneček a málem se z toho místa už podruhé v životě nedostala. V místních lidech je pořád válka a tolik zloby, kolik si snad ani neumíš představit. Zavolali na mě SNB, uctívat památku mrtvých Němců tu stále zní stejně jako oddávat se fašismu. Tereso, tady se svět zbláznil. Zůstaň, kde jsi, ve svém vysněném svobodném ráji, a hledej nový domov, myslím, že se ho tam dobudeš i přes nepřístupnost místních lépe. I když jim kráčíš po jejich půdě, alespoň po ní kráčíš jako člověk. Nějako viník, dojčák, jak se tu teď říká, s rukama od krve. Tereso, chtěla bych Tě ještě někdy potkat. Kéž by se nám to jednou podařilo. Líbám Tě a zdravím i za Johannu, Anni, Rudiho a Barboru.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Deine Gerta</emphasis></p>
<p> <emphasis>V Brně 15. </emphasis>7. <emphasis>1952</emphasis></p>
<p> A když jazykem opatrně olizovala obálku a silným tlakem palce přejížděla po jejích rozích, ani ve snu by ji nenapadlo, za jakých okolností se k ní tenhle dopis, nikdy nedoručený, vrátí.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XI</strong></p>
<p> Do Brna přijela Prager deutsche Wanderbühne. Gerta nevěřila svým očím, když prohlížela rubriku oznámení v Rudém právu. Oni to ještě někteří zkoušejí? Oni tomu stále ještě někteří věří?</p>
<p> Na rukou jí vyskočila husí kůže. Jak dlouho už se snažila předstírat, že s němectvím nemá nic společného? Osm let? Do Brna přijela Prager deutsche Wanderbühne, četla znovu. Divadelní společnost hrající v němčině. Doufala, že po ní Johanna nebude chtít, aby tam šla s ní, na německé divadlo, které by jí znovu připomnělo germánskou krev v ní. Nenáviděnou součást sebe samé.</p>
<p> Gerta zavřela noviny, poskládala je do čtvrtinového formátu a zasunula do odpadkového koše, lehce, jakoby nic, zajely bokem kolem prázdných kelímků, ani si nemusely pracně klestit místo. Němectví v ní neexistuje. Nebylo v ní ani předtím, přestože se otec snažil. Vytrpěla si kvůli velkému tištěnému <emphasis>D </emphasis>na potravinových lístcích dost. Víc, než by někdo unesl, a je ráda, že na to může někdy zapomenout. I když ostatní nemůžou. Pořád má kvůli takovým srážky z platu a pořád nedostane jiné místo než ve fabrice hodinu cesty od domova. A co víc, Barbora. Hned na začátku to bylo jasné, soudružky učitelky moc dobře věděly, s kým mluví. A Barbora vcházela do třídy s aktovečkou přes celá záda a otáčela se po Gertě s důvěřivým úsměvem v polozubých ústech, se zamáváním. Netrvalo to dlouho, kdy začala chodit ze školy uplakaná, pokaždé s jinou historkou, kterou na ni spolužáci vymysleli. Jak je to jen mohlo napadnout? Až když sama slyšela pohrdání, se kterým na třídní schůzce soudružka učitelka hodnotila Barbořinu neschopnost rozlišit sobě podobná písmenka, došlo jí, odkud vítr vane. Ta kráva s vyčesaným drdolem, která si na učitelském stupínku nechala dopadat ukazovátko do otevřené dlaně, znovu a znovu, v diktátorském postoji s prostředkem své moci, její dceru tyranizovala před očima celé třídy. Na konci prvního ročníku Gertě navrhla, aby ji nechala přeložit do zvláštní školy. Jinak že bude třídu opakovat. A tak se i stalo. I když Karel zasáhl, stejně Barbora o rok později znovu překračovala práh první třídy, a i když Gerta tušila, že se její dcera nenarodila s nejbystřejší myslí, byla si zcela jistá, že se nenarodila především se správným jménem. Nespravedlnost, která se nese z otce na dceru, z matky na dceru. Ale proč Barbora, která tady tehdy ještě ani nebyla? Jak dlouho dokáže přetrvat lidská zášť? Gerta byla bezmocná. Nemohla ochránit sebe, ale čert to vem, ona se o sebe vždycky postarala. Ale nemohla ochránit Barboru, která se na ni dívala nechápavýma, široce rozevřenýma, dětsky bezradnýma očima. Udusit němectví v nich, to bylo to jediné, co pro ně může Gerta udělat. Pro sebe i pro Barboru. Zapomenout na to. Nepředat jí ani kapku otrávené krve, aby se nenakazila ta druhá polovina, kterou má v sobě. Nepoužívat jazyk, který jí, Gertě, přinesl tolik zlého, nepřipouštět si vůbec jeho existenci, nechodit na žádná představení nějakého německého spolku. Jako by je vůbec nenapadlo, že je to zbytečný, marný boj, kterým ubližují dalším, jí, Gertě. Nedráždit je, nechat to být, stejně jako to udělala ona s Antonií. Nescházet se, nemluvit, nepřipomínat. Antonie je už léta Ainingerová, stejně jako její Martin a Rosa. To jenom Johanna bláhově čeká, věří, že její manžel někde je, zavřený, někam odvezený, ta si v pevném přesvědčení jeho jméno nechala. I když viděla, co umějí lidé. Co umějí udělat jejím dětem. A Gerta to zná taky, a Barbora už taky. I když ji nechala ve škole zapsat jako Schnirchovou.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XII</strong></p>
<p> Telefonní sluchátko v kabince budky na poště v Zábrdovicích pálilo jako tavený kov. Gerta je už dlouho třímala v ruce, stále neschopná zasadit prst do kroužků číslic a vytočit číslo. V kapse mačkala papírek s opsanými číslicemi.</p>
<p> — Pět.</p>
<p> — Čtyři.</p>
<p> — Šest, dva, tři, diktovala si nahlas.</p>
<p> Poslední trojčíslí vytočila rychle. Ve sluchátku zatikalo. Třeba bude tón na druhé straně vyzvánět nadarmo, jako dopoledne. Na druhé straně telefonu to zašramotilo.</p>
<p> — Němcová, ozval se přísný hlas. Gerta mlčela.</p>
<p> — Němcová, kdo volá?… Haló?</p>
<p> — Tady Gerta Schnirch, dobrý den, zašeptala Gerta. Tak znělý hlas na druhé straně si nepředstavovala.</p>
<p> — Dobrý den, co si přejete?</p>
<p> Gerta si odkašlala: — Mohla bych prosím mluvit se soudruhem Němcem?</p>
<p> Na druhé straně aparátu se rozhostilo ticho.</p>
<p> — Co mu chcete?</p>
<p> Gertu to nezaskočilo. Čekala, že nějaký podobný dotaz zaslechne.</p>
<p> — Sháněla jsem jej dnes v zaměstnání, bohužel mi řekli, že nevědí, kde soudruh Němec je. Jde o neodkladnou pracovní informaci.</p>
<p> Žena na druhé straně telefonu sykla: — Opravdu?</p>
<p> — Ano.</p>
<p> — Tak se jich zeptejte znovu. Zrovna oni moc dobře vědí, kde je.</p>
<p> Gerta mlčela.</p>
<p> — Nebo vy jste od nich?</p>
<p> — Od koho, prosím?</p>
<p> — To je jedno. Stejně byste nic neřekla. Co mu chcete? Gerta si znovu odkašlala: — To je důvěrné. Informace</p>
<p> ze Zbrojovky.</p>
<p> — Tak Zbrojovka? Tak to mi věřte, to už Karel určitě nebude potřebovat. Jestli ještě vůbec kdy bude něco potřebovat.</p>
<p> — Jak prosím? vyjekla Gerta.</p>
<p> — Vážená soudružko, Karel tady není. A nebude… hlas na druhé straně se zlomil.</p>
<p> — Prosím?</p>
<p> Z druhé strany přístroje přicházely tlumené vzlyky.</p>
<p> — A nevíte, kdy bude v zaměstnání? zeptala se Gerta, ale odpověděl jí jen tón ukončeného hovoru. Gerta dál stála v kabince s telefonním sluchátkem v ruce. Na skleněné dveře někdo zaklepal. Položila sluchátko, ze země zdvihla nákupní tašku a vyšla ven. Před kabinkou čekal netrpělivý muž.</p>
<p> — Konečně, prosím vás.</p>
<p> Gerta se k němu obrátila zády.</p>
<p> Jak dlouho už to je? Čtrnáct dní, tři týdny? Jak dlouho nemá zprávu, jak dlouho se jí neozval? Skoro tři týdny. To se nikdy předtím nestalo. Nikdy. S železnou pravidelností k ní přicházel dvakrát třikrát týdně, kradl čas ze schůzí, přicházel odpoledne a zůstával přes noc, nikdy se nestalo, že by jí nedal vědět, kdy přijde příště. Až teď. A tak dlouho, že už nevydržela čekat, musela zavolat. Poprvé slyšela jeho ženu. A jak pláče. Gertu přepadla hrůza. Vzpomněla si, jak byl Karel v poslední době nervózní. Jak se nesoustředil na to, co mu říká. Přicházel pozdě a rušil schůzky. A ze spánku křičel. A plakal.</p>
<p> Poprvé od pochodu na Pohořelice slyšela muže plakat, a byl to její Karel, plačící z děsivých snů, jako malé dítě. Vinula se k němu v ty noci a uklidňovala ho. A pak nepřišel, zmizel. Nikdo neví, kde je. Ani v práci, ani doma. Jednou nejela do fabriky jen proto, aby mohla sedět na náměstí před Zemským domem a čekat, jestli nepůjde dovnitř nebo ven. Nešel. A co víc, začaly se dít věci, které svědčily o jeho nepřítomnosti. O jeho definitivní nepřítomnosti v jejím životě.</p><empty-line /><empty-line /><p> Muselo se stát něco katastrofálního, když jim do bytu nastěhovali ten řecký manželský pár.</p>
<p> Objevili se s kufry a v doprovodu policie a nějakého úředníka s lejstrem dřív, než se vrátila z práce. Stáli přede dveřmi, kufry složené podél stěny, a čekali. Když přišla, s Barborou, hladová a unavená, nezmohla se na nic. Vstoupili za ní do bytu, odložili si kabáty a úředník na kuchyňském stole rozložil několik papírů.</p>
<p> — … a nepokoušej se, soudružko, projevovat ty svoje buržoazní sklony… tři pokoje pro jednu osobu s děckem, to je přímo zločin proti naší lidové demogracii. Kolik potřebnějších lidí je bez vlastní střechy nad hlavou, víš to? Však my víme, jak jste si žili, tatíček byl henleinovec, co?… no tak buď, soudružko, vůbec ráda, že ti tahle republika poskytuje zázemí, že tu vůbec můžeš být… revanšuj se jí, je to tvoje občanská povinnost… ostatně ti stejně nic jiného nezbývá… podepiš tady a čest, soudružko.</p>
<p> Gerta se nad papír sklonila jako ve snách. Perem s modrým inkoustem podepsala Schnirch na řádek, kam jí úředník ukazoval. Potřepal s papírem s ironickým úšklebkem. Jeho společník řekl něco, čemu nerozuměla, těm dvěma, kteří stáli dosud u kuchyňských dveří. Vešli dál do kuchyně a na místo papírů na kuchyňském stole si hodili složené deky. Na jedné z nich byl nápis <emphasis>Eigentum der Stadt Berlin. </emphasis>Tolik let po válce? divila se v duchu Gerta ještě dávno poté, co za úředníky zapadly dveře jejího bytu. V kuchyni zůstali sedět čtyři neznámí lidé, kolem čtvercového kuchyňského stolu, který odkudsi přivezl Karel.</p>
<p> Gerta byla unavená.</p>
<p> Tolik se toho za tak krátkou dobu změnilo, tak strašně moc. A Karlova nepřítomnost v tom hrála ústřední roli. Jako by vypadl středový šroub, svět se roztočil, nezvladatelně, nekoordinovaně, motal se jak ztřeštěný, jako by měl každou chvíli explodovat. A v jeho centru se zmítala Gerta, které za toho divokého víru vypadalo z rukou všechno, co za poslední léta sesbírala. Karel a jejich nový domov. Tak pracně vybudovaný prostor pro ni, pro Barboru a pro Karla. Prostor, kde se uskutečnilo něco mimořádného, něco, o čem si myslela, že kdysi pozbyla navždy, prostor soukromí, kam všichni bezpochyby patřili. A teď bylo všechno v troskách. Život s Karlem i domov. Znovu přestala žít a dýchat, propadla se do nechtění, neschopná ovlivnit dění kolem sebe. Dělala všechno jako předtím, každé ráno odcházela s Barborou do školy, vlakem odjížděla do Kuřimi do práce, s odpolední sirénou z ní vycházela a odjížděla zpátky domů, s Barborou, kterou nacházela samotnou ve školní družině. Mezitím se z její ložnice stal pokoj manželů Agathonikiadisových, z obývacího pokoje celodenní sídlo pana Agathonikiadise. Gerta byla doslova vystěhována k Barboře, ani matraci si z vlastní postele nestačila vzít. Byla ve fabrice, když se stěhovalo. A bylo jí to jedno. Bez Karla jejich domov stejně ztratil smysl. Jejich domov, který zvelebovali vlastníma rukama, po večerech, které si Karel uškudlil ze schůzí. Karel, po kterém se najednou slehla zem, nebyl, neexistoval, ani pro ni, ani pro jeho vlastní ženu.</p>
<p> Vždycky to věděla. Nemohl by s ní být, nebo alespoň ne tak, jak by si přála. Bylo pozdě. Přistoupila na to hned na začátku, kdy se to dozvěděla, a nikdy se nepokoušela to měnit. Skoro celé ty tři krásné roky. Ani on ne, jako by v něm mohla každá další představa zvrátit ten těžce vydobytý návrat, tu křehkou variantu štěstí, kterou si zavřeli doma, za dveřmi bytu na Köffillergasse, tedy na Staré, kam ji jednoho dne v roce padesát přivezl, s jedinou sbalenou cíchou a několika věcmi, které jí pomáhala balit Zipfelová.</p>
<p> Tolikrát chtěla. Tolik nocí probděla, schoulená na jeho rameni, s očima otevřenýma do tmy, nespočítá, kolikrát se chtěla zbavit toho břemene. Ale neptal se a ona neměla odvahu začít. Co kdyby tím podťala příležitost Barboře? Příležitost k tomu, aby ji nějaký muž-otec mohl mít časem nezištně, normálně rád. Gerta sama tápala. Mezi všezahrnující láskou k Barboře a hlasem, který ji přepadával zevnitř, ve chvílích, kdy to nejméně čekala. Nemilosrdný, krutý hlas, který splétal všechno, co se týkalo její dcery. I její neprospěch ve škole, i to, že se pořád nenaučila dobře číst a psát. I to, že vypadala jako Gerta. A jako matka s otcem; ten hlas ji nutil říct si v duchu, jak se jí to hnusí. Ta podoba. Ta gesta, která přece musela odkoukat jen a jen od ní. Gerta s tím hlasem bojovala, a taky proto se bála vyřknout pravdu.</p>
<p> Zůstávala tak každý den vinná, zase vinná. Bylo to ze začátku často, kdy si Karel Barboru se slepenými víčky žmoulající ranní housku zkoumavě prohlížel. Zavrtával pohled do její tváře, která nepřipomínala nikoho, jen ji, Gertu, dívával se na ni tak upřeně, až zapomněl popíjet slabý čaj vylouhovaný z trošky lístků v konvičce pro ně všechny. Viděla, jak ho to tlačí, jak se snaží proniknout do jejího tajemství, odhalit, kdo mu tehdy zhatil budoucnost. Na nic nepřišel. A na nic se neptal. Dopíjel svůj šálek, když Gerta Barboru odváděla do koupelny a nutila ji mýt obličej studenou vodou. Odcházely pak do temného rána, zatímco on zůstával, aniž by věděli, kdy takové ráno prožijí příště.</p>
<p> Gerta s tím souhlasila. Bylo už příliš pozdě navázat na chvíle, kdy spolu vyrůstali. Ty chvíle je přivedly k sobě, a to stačilo. A překlenout, jako by se nic nestalo, celých sedm let nechtěla. Kvůli Barboře, ale možná víc kvůli sobě. Tušila, jak blízko je hranice, kdy se láska promění v odpor. Vytušila to, když se jí začal dotýkat. Snažila se tehdy, jak mohla, ale stejně to v ní nepovolilo. Jako když neroztaje ledová kra, když nepopraská a nerozplyne se po hladině moře. Tak tuhá, celistvá a studená. Jen zavírala oči, když se jí dotýkal, ostatně jako to dělala vždycky. Nešlo to jinak. Ani když už teď nebylo třeba. I proto chtěla, aby dál zůstával se svou ženou, a taky proto, že se možná bála mít najednou všechno to štěstí. Všechno, po čem toužila. Gerta měla dojem, že by to neunesla. Příliš dlouho žila bez budoucnosti, odkázaná sama na sebe, s výhledem ne delším než jeden den, kterému čelila ze všech sil. Jinak už to ani neuměla. Živočišnost a touha z ní dávno vyprchaly. Nedokázala by znovu chtít. Obrašit jak jarní strom. Nechtěla, měla strach.</p>
<p> A navíc o tom nikdy nemluvili. Karel přicházel a tál v jejich domově jako sněhová vločka na klopě kabátu. Oproti kře, kterou Gerta nosila v sobě. Byl šťastný a byl s ní často. A víc nebylo potřeba. Až v posledních týdnech se to změnilo. Spěchal pryč, pokud vůbec přišel. Neklidný. Nabroušený. A vystrašený.</p>
<p> — Revoluce požírá své děti, říkal v posledních dnech často. Jaká revoluce? ptala se sama sebe Gerta, zvědavě, jen s malou obavou. Tolik klidu, který prožívali v těch letech, nezažila nikdy.</p>
<p> — Věci někdy nejsou takové, jak se zdají, říkal taky. Smutně, bezvýrazně. Ustaraně.</p>
<p> A pak jednoho dne nepřišel, i když slíbil a i když měl zůstat přes noc. Gerta čekala do pozdní noci. Marně. Druhý den jela do práce, telefonovala, třetí den jela do práce, telefonovala, čtvrtý den čekala před jeho úřadem, všechno marně. Karel zmizel, jako by se za ním zavřela hladina Brněnské přehrady, jako za kamínky, které tam ještě nedávno o jedné neděli i s Barborou házeli. Nikdo nevěděl nic. Gerta byla zoufalá. Tak moc, že se rozhodla přestoupit danou mez, překročit hranice teritoria a zavolat Brigitě Němcové na nové sídliště Pod kaštany. Představovala si, jak ke sluchátku přistupuje starší žena s pěstěnou pletí a dokonalou manikúrou, vzdělaná dcera přítele, se kterým Karla za války spojil útěk na Hostýn. Okouzlující, elegantní žena, kterou s Karlem pojilo manželství a vztah roztříštěný do tisíce kousků drobných neporozumění. Tak o tom alespoň hovořil, když se o svém manželství jedinkrát zmínil. Bude ta žena na druhém konci aparátu vědět, kdo volá? Nebo si Karlových nočních absencí nevšimla zaměstnaná svým vlastním životem? Gerta nevěděla. Ruka se jí klepala, když vytáčela telefonní číslo, které si zjistila přes ústřednu. Klepala se jí strachem z neznámého území, na které vstupovala. Z území, kam nikdy vstoupit nechtěla. Kterému se v myšlenkách vyhýbala stejně jako Karel, v jejich idylické domácnosti bez existence vnějšího světa. A pak ji uslyšela, její hlas a věty, v nichž nebylo ani stínu podezření, že se z druhé strany ozývá hlas té druhé. A pak její pláč, který potvrdil Gertiny nejhorší obavy. Karla to pohltilo, jako to pohltilo Šlinga, Svitavského, Kudílkovou-Blochovou, se kterými dřív pracoval, jako to pohltilo Huberta Šenka a Idu, jako to pohltilo kdysi ji, skrčenou za dětským kočárem na statku před Pohořelicemi.</p>
<p> A jestli ne navždy pro jeho ženu, tak asi navždy pro Gertu. Protože co pro něj znamená ona, Gerta, když pro něj pláče jeho žena?</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIV</strong></p>
<p> To už je úplná maličkost, oproti tomu všemu, co se kolem ní, Gerty Schnirchové, dělo a děje. V tomhle aspoň není sama. V tomhle jsou všichni, které potkává ve volných obchodech, ženské, které kvůli tomu musely začít pracovat a teď s ní ve výrobě strkají hlavice šroubů do obrovského lisu, v tom je i jejich domovník ze Sterngasse, kterého nedávno potkala na ulici a který sklopil hlavu jako ovce a prošel kolem ní, jako by ji nepoznal. A byl v tom i Karel, jenže si to ve své slepé důvěře v systém vůbec neuvědomoval. A Gerta tehdy ještě nedokázala myslet na nic jiného než na štěstí, které ji potkalo. Až pak to uviděla, když nemohla Barboře koupit brambory a když i osm let po válce bylo ve městě máslo a mléko na lístky. Anebo nebylo vůbec. Když si teď vzpomene na ty chvíle, kdy světlo žárovek ve výkladních skříních obchodů dopadalo na vystavené uzeniny nebo ovoce, ale nakupovat se nemohlo, protože všechno bylo na lístky, které na konci měsíce už nikdo neměl, je jí ta šaškárna k smíchu. Nebo když si vzpomene na tu záplavu inzerátů v novinách, která se objevila před minulými Vánocemi. Mám ořechy, vyměním za citrón. Koupím brambory, případně vyměním za cibuli a česnek. Koupím cukr. Strašné. Tehdy jí dokonce psala i Zipfelová, jestli by nepřijela do Perné a nepřivezla cukr, protože lístky jim vzali a volné obchody na dědině nejsou. Nabízela brambory, co jiného, tak Gerta jela, i když se skromným úlovkem, protože cukr zmizel i z brněnských krámů. — Kdyby aspoň nevyhnali Ignáce Pfeifera, ten měl včelstvo… měli bysme tu med. Ale kde, všecko pošlo, nebo s tím někdo zatočil, hned po válce, říkala tehdy Zipfelová a v ruce žmoulala papírový sáček s cukrem.</p>
<p> A nebylo nic, nebylo na jídlo a nebylo na šaty, a z jednoho ubohého platu, ze kterého jí ještě dvacet procent stát sebral pro jakýsi fond národní obnovy, se s Barborou tak tak obstaraly. Málem jí vytryskly slzy smíchem, když pak jednoho večera, shromáždění v kuchyni kolem rozhlasu, který jí pořídil kdysi Karel, poslouchali co za co po reformě. Paní Athanaia se na ni vyděšeně dívala, už se naučila nějaká slova česky a docela dobře rozuměla, a nechápala, čemu se Gerta při těch katastrofálních zprávách může smát. Ani Gerta ne. Možná se smála té absurditě, uprostřed které se ocitla. Nebylo na příděl máslo, nebyl cukr, nebyla zelenina ani brambory ne, na maso měl málokdo. Došlo mléko. I když potravinové lístky už během jara vzali vesnickým boháčům, kteří prý za ten nedostatek ve městě ostatně svým krkounstvím mohli, vzali je posledním soukromníkům, lidem, co se vyhýbali práci, a důchodcům, bývalým vyšším úředníkům před pětačtyřicátým. I jejich vdovám. Gerta se divila, že je nevzali i občanům s dříve německou národností. Ale asi jen zapomněli nebo to spíš přijde v druhé vlně, myslela si s úšklebkem tenkrát. A co se mohla dočíst každý týden v novinách, když si je dovolila koupit? Že je to všechno jen průvodní jev bouřlivého ekonomického růstu. Že se jim žije stále lépe a radostněji. Vážně. Psali to vážně a stálo to na předních stranách palcovými titulky. A přitom jim vypínali ve čtvrti proud už nejen v pondělí, kdy měli hlavní vypínací den, ale i ve čtvrtek odpoledne, na který určili další den <emphasis>nepravidelné dodávky. </emphasis>V tomhle byli všichni společně, ať už ona, ta Němka s děckem, nebo Češi kolem. A že při té estrádě přišla o těch pár peněz, které ušetřila, čert je vem. Stejně nikdy žádné pořádně neměla, tak si nebylo na co zvyknout. Vlastně by v její domácnosti zůstalo jen u toho hořkého smíchu před rozhlasovým přijímačem a u lamentací paní Athanaie. Kdyby nezemřela Zipfelová.</p>
<p> Jely tam tenkrát s Johannou a s Antonií, i se všemi dětmi, Anni, Rudim, Martinem, Rosou i s Barborou. A stály kolem jejího hrobu, s Hermínou, která pohřeb zařídila, a se starou paní Krumpschmiedovou, kterou dovedla snacha, samy.</p>
<p> — Před válkou by tam stála celá vesnice. Věnce by na hrobě měla. Od Čechů i od Němců. Nesli by ji od silnice až na hřbitov, kolem pole, aby se naposledy podívala na Dívčí hrádek, šlo by se ve smutečním průvodu a muzika by jí hrála, i kdyby na ni neměla. Ze sousedské soustrasti. Všichni ji tu měli rádi, předtím.</p>
<p> Tlumená němčina staré paní Krumpschmiedové padala v roztřesených slovech na desku dřevěného stolu, kolem kterého kdysi denně sedávaly. V Zipfelčině chalupě se nic nezměnilo. Jen pokoj, který si zařídila Hermína. Kdysi se v něm na jediné posteli ke spánku střídalo pět vyzáblých žen. Gerta se rozhlížela starou kuchyní, po stole, na kterém stála drobná smuteční hostina. Cikorková káva, chléb s tvarohem a jahody. Jak dlouho už s Barborou neměly jahody? Pro městské lidi takový přepych. Od posledního roku, který strávily u Zipfelové, je si tím jistá.</p>
<p> — A farář by tu byl taky. Náš starý farář, který odešel s celou vyhnanou vesnicí do Poysdorfu, nebo kde je jim všem konec.</p>
<p> Hlava staré paní Krumpschmiedové byla schýlená skoro až k desce stolu. Vytrčený hrb jí čněl za krkem a kýval se v rytmu seschlého, zkřiveného těla, které se neustále drobně chvělo. Na ostatní ženy skoro neviděla, jejich tváře byly nad horizontem, který ze své pozice mohla přehlédnout. Sem tam vypoulila oči a pokusila se zvednout hlavu a rozhlédnout se po nich, strnule sedících, ale s bolestivým syknutím se zase uvolnila a spustila hlavu na hrudník. Mluvila jen německy. Česky se už po válce nenaučila, ani slovo. Pro Gertu to bylo poprvé, kdy se na dlouhou dobu vrátila k němčině. Cítila se zvláštně. Nepatřičně. Byla to ona, kdo vyhnal děti z kuchyně na zahradu, aby jejich řeči neposlouchaly, a nejraději by utekla s nimi. Tak zvláštní jí ta stará Zipfelčina kuchyně, prosáklá vzpomínkami a znovu přítomným jazykem její vlastní zkázy, připadala.</p>
<p> — Moc si přála muziku. Měla seznam písní, které chtěla, aby se hrály. Ty poslední dva roky o tom mluvila strašně často… ptala se mě, které budou lepší. Pořád je měnila.</p>
<p> Hermínin hlas zněl přiškrceně. Co se mezi nimi asi stalo za ty poslední roky, kdy tu zůstaly už jen samy dvě? Jak moc k sobě přilnuly, když Zipfelová ztratila všechny děti, o které se svým Němkám starala, když ztratila syna a nakonec i Idu?</p>
<p> — Vyčítám si, že jsem ji tak málo navštěvovala. A když už jsem tu byla, ani jsem si nevšimla, že by myslela na smrt. Žádné pohřební řeči, pořád mluvila o tom, co se tady za poslední léta stalo, no ne? Hermíno, vždyť se zdála tak čilá! řekla Johanna.</p>
<p> Hermína pokrčila rameny:</p>
<p> — No ano. Pořád se starala, pořád se zajímala o všechno, co se tu hýblo. A když jste některá přijela, semlela všechno, co věděla. Ale pak byly ty večery, kdy jsme tu naproti sobě seděly, a v budoucnosti nebylo vůbec nic. Už ani na Helmuta nečekala. Jakmile utekla Ida, něco se v ní zlomilo a už nečekala. Možná to tomu Helmutovi nepřála, to zjištění, že na něj čeká jen stará matka a žena že je pryč. Tak myšlenky na něj prostě někam odložila a pak se najednou ukázalo, že kromě nich neměla na budoucnost už ani jedinou.</p>
<p> Byla úplně prázdná a trčela tam jenom ta smrt. Tak mluvila o ní.</p>
<p> Snacha paní Krumpschmiedové jí přiložila hrnek s vodou blíž k ústům a držela ho, než se stará paní drobnými doušky napila. Čurůček vody jí přitom stékal do nastaveného kapesníku pod bradou.</p>
<p> — Měla to moc přesně naplánované, proto ji to taky zabilo. Všechno, co jí z toho ubohého důchodu zůstalo, odkládala na pohřeb. A najednou z toho neměla nic. Ani na rakev, natož na muziku a věnce a na hostinu, co si na faře naplánovala. Na nic. Akorát tak na ten papírový pytel, co na faře zbyly od války. Ranilo ji to nad novinami, když si četla nové ceny.</p>
<p> Hermína se odmlčela.</p>
<p> — A to vlastně může být šťastná. Vždyť už žila na dluh. Četla deset dní staré noviny, dřív se k ní nedostaly. Tak jí Bůh dal deset dní života k dobru. Deset krásných horkých červnových dní plných jahod a vlčích bobů, co si nosila z pole v kytkách domů. A krásných podvečerů na zápraží, které zněly čimčaráním vlaštovek a vrabců a voněly zahradou.</p>
<p> Mlčely. Paní Krumpschmiedová pokyvovala hlavou ve stálém drobném třasu a vypadalo to, jako by se vším souhlasila. Odevzdaně.</p>
<p> — A králíci se jí okotili. Ještě si prohlížela mladé, dodala Hermína.</p>
<p> Johanna si kapesníkem utřela koutky očí. I Gertě bylo úzko.</p>
<p> — A Ida, ta proč nepřijela? zeptala se Antonie.</p>
<p> Paní Krumpschmiedová zaťala svá úzká, kostnatá ramínka nad propadlým hrudníkem a pokusila se vztyčit hlavu, aby se podívala, kdo tu otázku vyslovil. Pak jí hlava zase klesla za účastného pohledu všech mladších žen.</p>
<p> — Těžko říct. Psala jsem jí hned večer toho dne, co jsem Zipfelovou našla. Zapálila jsem jí svíčku, ležela ve vedlejším pokoji, už jsem ji i upravila… Hermíně se zlomil hlas. Antonie, která seděla nejblíž, jí položila ruku na rameno. Hermína si mnula prsty kořen nosu a mhouřila oči, až ji to muselo bolet.</p>
<p> — Hermíno, řekla Gerta, ale nevěděla, co dodat.</p>
<p> — Tak jsem jí napsala, pokračovala Hermína, — ale kdo ví, jestli jí to za těch pár dní vůbec pošta doručila, do takového zapadákova. Zkoušela jsem tam volat na poštu, ale kdež. Vůbec tam poštu nemají, až ve vedlejší dědině a tam o ní nikdo nic nevěděl, to dá rozum. Možná to vůbec nedostala.</p>
<p> — A mezi tím, ozvala se? Jak se jí daří? ptala se Johanna. Hermína pokývala hlavou: — Napsala, řekla. — Nic</p>
<p> dobrého. Za Hubertem prý se nemůže dostat, cesta tam trvá skoro celý den, přes půl republiky, a když tam jednou i s děckem přijela, tak ji k němu prý vůbec nepustili. Jen dopis mu mohla napsat, ale od něj jí nedošla ještě ani řádka. Noc pak prý přečkala na autobusové zastávce a tak tak se stihla včas vrátit do práce.</p>
<p> — Ona tam na cizím pracuje? A kdo se stará o dítě? zeptala se Antonie.</p>
<p> — To nepsala. Asi ho má s sebou, však samy víte, že to není nemožné, pokrčila rameny Hermína. — Pracuje, adresa Státní statek v Kostelci nad Orlicí. Prý tam nádenicí a ani k dobytku ji nepustí, aby ho prý jako škůdce s nenávistným poměrem k socialistickému zřízení neotrávila. Dovolí jí jenom vypomáhat, tak si umíte představit, co si u toho vydělá. Jediné peníze, co jí dovolili vzít si odtud, prý dala za cestu za Hubertem. A úplně zbytečně. A ze začátku prý ani potravinové lístky nedostávala, když tam nebyla psaná, na statku se na ni dívali jako na trestance, ani jíst neměla co. A do toho hned umřela stará Šenková. Je tam pochovaná na hřbitově za statkem a nemá na kameni ani jméno. Prostě ji jen tak položili do hrobu a zasypali. A Ida prý měla být ráda, že to nemusela dělat sama. Rozumíte tomu?</p>
<p> — Zrůdy, zasípala Krumpschmiedová, — o co jsou lepší než Hitler, heh? Chovají se k lidem úplně stejně… vlastně hůř! Likvidují a ponižují lidi vlastního národa. Prasata.</p>
<p> Ženy se na starou Němku překvapeně podívaly.</p>
<p> — Ale maminko, řekla vyděšeně a česky snacha, která do té chvíle nepromluvila. Asi německy dobře rozuměla.</p>
<p> Ejhle, jak se karty obrátily, pomyslela si Gerta. Ne že by Idě přála cokoliv špatného. Nepřála. Dokonce byla šťastná spolu s ní, že se konečně dočkala muže a vlastního dítěte, a ani ji nenapadlo podezírat ji z vypočítavosti, jak dělala Zipfelová. Ale nemohla se nad tou cynickou hrou osudu i cynicky nezasmát. Kdysi to byla ona a ženy sedící teď kolem ní, které se tu plahočily na pracích, jež nikdy nedělaly, a Ida byla ta, která chodila s přísným pohledem a neodpustila jim ze začátku vůbec nic. A najednou ona, Gerta, má místo ve fabrice, Johanna si je v Metě, Antonie někde prodává, Hermína je v jézédé, a Ida? Ida platí těm, kterým kdysi bezdůvodně platily ony. A nezasloužila si to nikdy žádná, ani Ida.</p>
<p> — Jsou to svině, ti nahoře, ozvala se Hermína, — ale odnesou to obyčejní lidi. Jako vždycky, jak za hitlerovců, tak za stalinovců. Co si budem povídat… všude je možné, aby se ke korytu dostali grázlové. Však nemusíme chodit daleko, že, paní Krumpschmiedová. Vám to Jechovi zavařili hned po válce, Šenkovým teď. A vždycky šlo o majetek. Ať německý nebo český. A bral se, jen podle jiných pravidel. Ale jsou to pravidla, ke kterým si, teda kdo volil, cestu odhlasoval, nebo ne?</p>
<p> Krumpschmiedová Hermínu poslouchala s hlavou skloněnou jako předtím. Jen ramena s vrcholem okrouhlého hrbu se jí chvěla víc. Oči uprostřed zvrásněné tváře jí zčervenaly.</p>
<p> — Kdo by to kdysi, před válkou, vůbec čekal? Tak krásně se tu žilo. Každý na svém a přece dohromady. Kam se to podělo? Někdy, když ráno vstávám, tak mám pocit, že se mi to ještě zdá jako nějaký děsivý sen, kterému nerozumím. Já už to vůbec nechápu. Všechno nám vzali, protože jsme měli špatnou národnost, i když jsme nikomu za války neudělali vůbec nic. Tak tak nás nechali bydlet ve vlastním domě. A teď peníze, co jsme si se synem a snachou po válce našetřili, už neplatí. Sousedi, ti staří sousedi, co tu zbyli, mizí do lágrů za to, že nedají, co vypěstují, esenbákům, kteří přijdou s jakýmsi výběrčím dodávek. Jsem už stará na tenhle svět. Kolikrát jsem si už přála, tak jak to říkala Zipfelová, aby si mě Bůh vzal k sobě. Aby mi dal klidnou smrt a aby pak už jen syn zařídil, aby mě pohřbili vedle Krumpschmieda. I bez muziky, na co tyátr, pro starou ženskou. Už aby to bylo.</p>
<p> — Ale maminko, řekla znovu česky snacha a objala ji kolem ramen, — vždyť vám s Richardem říkáme, že teď už to bude zase všechno dobré.</p>
<p> Gerta se podívala na Hermínu. Pomalu upíjela zbytek studené cikorkové kávy.</p>
<p> — Nebude, řekla Hermína, když hrnek odložila. Snacha paní Krumpschmiedové se na ni vyděšeně podívala a přes obličej jí přelétla nelibost.</p>
<p> — Však víš sama, že dokud tu bude Jech, dokud tu bude celý ten, jak říkávala chudák Zipfelová, jechovský klan, že tu dobře nebude. Lidi, kteří umějí takhle zatočit se Šenkem, můžou klidně zatočit s každým z nás.</p>
<p> Rozhlédla se po ostatních, po Johanně, Antonii, Gertě a zadívala se do očí mladé Krumpschmiedce.</p>
<p> — Však si sama pamatuješ, jak Šenkovým shořela stodola, jak nedostali z okresu zapůjčenou techniku na sklizeň. Přestože u Jecha v družstvu parkoval nevyužitý traktor i s vlečkou. Kdo si myslíš, že to dohnal až na kraj? U procesu svědčil právě Jech, všichni to tu vědí. A ty ořechy, pytel brambor, a já nevím, co tam všechno ukazovali z nepřiznaných zásob, to klidně mohlo být Šenkovic, ale co ty pytle obilí, zrovna v roce, kdy jim obilí chytla sněť? Vždyť jim tu zničenou úrodu i úředně uznali, sama si to pamatuješ. Tak kde se tam ty pytle, na které Jech ukazoval, vzaly?</p>
<p> Mladá žena pokrčila rameny.</p>
<p> — Nebo ty nepřiznané pozemky, ze kterých měli zatajenou úrodu, jak psala Ida. Koho by to tak asi mohlo napadnout? Tady, a zatajené pozemky, tady, kde si všichni vidíme do talíře. A stejně mu je přišili. A taky neplnění dodávek a bránění vyšší formě hospodaření, zasmála se hořce nakonec.</p>
<p> Když se loučily před brankou, otočila se Gerta k Hermíně:</p>
<p> — Co bude teď s tebou?</p>
<p> Děti na cestě před domem povykovaly kolem Antonie a Johanny, které se loučily s oběma Krumpschmiedkami. Vyběhl za nimi i pes, Hermína na něj křikla, zastavil se a pak se tryskem rozběhl zpátky k ní, do dvora.</p>
<p> — Nevím, pokrčila rameny. — Čekám, že dům i se zahradou připadne národnímu výboru. Po Zipfelce neměl kdo dědit. A na národním výbore sedí Jech, však víš. Třeba sem někoho nastěhuje. Anebo mě tu nechá. Přece jen dělám v družstvu, jsem dokonce jeho nejlepší dojička, rozesmála se. — Kdo ví.</p>
<p> — Kdybys nevěděla, přijď k nám. Čtyři nebo pět, to už je jedno. V Brně seženeš práci.</p>
<p> Hermína zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Město, to už není nic pro mě, řekla a zadívala se do rané letní zahrady. Tráva pod jabloněmi za domem byla pokrytá opadanými lístky bělostných květů, kolem plotu se k zemi těžce skláněly plné hlavice rudých pivoní. Gerta jejich hutnou vůni cítila až k dřevěnému plůtku, u kterého s Hermínou zůstala sama. Děti i obě ženy byly už daleko na cestě k autobusové zastávce.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XV</strong></p>
<p> Pamatuje si na ten zvláštní pocit mravenčení v podbřišku, když tehdy seděla naproti tomu muži. Bylo to skoro rok po Karlově zmizení. Ještě čas od času zavolala do jeho úřadu, jestli o něm nevědí. Pokaždé mluvila s jinou úřednicí. Ta poslední už vůbec nevěděla, že tam nějaký Karel Němec kdy pracoval.</p>
<p> A pak ji dohonil ten muž a jel s ní vlakem až do Brna, do Židenic, kde vystupovala, aby šla pro Barboru, kterou jako každý všední den musela vyzvednout ze školní družiny. Doprovodil ji až před dveře školy a požádal ji, zda by s ní někdy nemohl mluvit delší chvíli a v soukromí, při jiné příležitosti, než je jízda vlakem. Gertu okamžitě napadlo, že se to týká Karla. Ještě pořád u něj končila každá její myšlenka. Souhlasila.</p>
<p> Sešli se o několik dní později, kdy Barboru nemusela vyzvednout tak brzy, ale až po kroužku výtvarné výchovy. V restauraci Družba, která po zákazu kaváren jako buržoazních přežitků vznikla na místě bývalé kavárny Bellevue, u stolu se zeleným, nepraným, místy propáleným ubrusem. Restaurace zela prázdnotou, jen u šmouhatých oken s výhledem do parku Rudé armády seděla dvojice starých žen, které nad řídkou kávou se šlehačkovým kloboukem trávily celé odpoledne. Znuděný a pomalý personál si jich dlouho nevšímal, muž naproti ní jí tedy nabídl cigaretu. Gerta s díkem odmítla a sledovala, jak se posléze nad jeho hlavou točí pružné kotouče dýmu ztrácející se ve vlnách u vysokého stropu. Byla netrpělivá, čekala už tak dlouho, že se něco dozví. Cokoliv. Vysvětlení, jedinou zprávu. Jestli je živý. Jestli je zdravý. Kde je. Číšník přišel ležérně k jejich stolu a na objednávku se ptal s očima upřenýma do řídkého porostu parku. Jako by neexistovali.</p>
<p> Objednala si kávu, muž koňak. Gerta překvapeně zdvihla obočí, stejně jako to udělal číšník.</p>
<p> — Nemáme, zněla jeho odpověď.</p>
<p> Přirozeně, pomyslela si Gerta. Jaké to má ten muž požadavky, dnes, kdy se nedá sehnat ani láhev vína z Moravy? A když je k sehnání, je normálnímu člověku nezaplatitelná. Zapomněl, že žije v lidově demokratickém Československu? V socialistickém ráji?</p>
<p> — Tak becherovku, prosím. Číšník se otočil a odešel.</p>
<p> Gerta se mu podívala přímo do očí. Měl je modřejší, než kdy viděla. Průzračně jasné, nebesky modré, modré oči, čistá duše, pomyslela si. Usmál se na ni a řekl: — Na kuráž, jsem z vás nervózní.</p>
<p> Koketuje se mnou? divila se Gerta. Pocit mravenčení v žaludku zesílil. Ne že by jí byl nepříjemný. Byl to pohledný muž, jen o několik let starší než ona. Což si možná nemyslel, když viděl, jak Gerta vypadá. Ale nebylo jí příjemné být v přítomnosti muže. Jakéhokoliv. Nepotřebovala být vytržena ze svého světa, který sdílela jen s Barborou. Nepotřebovala vůbec nic, žádné nové vzruchy, žádná nová překvapení. Kdyby nemyslela, že se to všechno týká Karla, nešla by sem s ním. Ale teď se tak zdá, že se to možná Karla netýká, že se to týká jí? Opravdu se na ni dívá se zájmem?</p>
<p> — Proč jste mě sem pozval? zeptala se rovnou s očima upřenýma na kouřící šálek s kávou, který jí před okamžikem číšník mlčky podsunul.</p>
<p> Muž naproti ní se zasmál: — Vy tedy neotálíte. Gerta nevěděla, na co by měla čekat.</p>
<p> — Chtěl jste mi něco říct? Něco, co se neříká za jízdy ve vlaku. Muž zaváhal.</p>
<p> — Nebo jsem vás chtěl jen pozvat na schůzku, řekl pak. Tak opravdu, vyděsila se Gerta.</p>
<p> — Žertujete?</p>
<p> — Proč bych měl?</p>
<p> Gerta zlostně zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Bylo by od vás slušné, kdybyste mi to řekl dopředu. A kdybyste to nemaskoval tajuplnou příčinou k rozhovoru.</p>
<p> Muž se pousmál.</p>
<p> — Ale to se nepleťte. Já vám opravdu chci něco říct, naklonil se k ní, — ale to snad neznamená, že nemůžeme spojit příjemné s užitečným a posedět při tom nad šálkem kávy. A becherovkou, řekl a zdvihl svoji skleničku v gestu na zdraví.</p>
<p> — Co mi chcete říct? zeptala se Gerta znovu.</p>
<p> — Vidím, že jste netrpělivá.</p>
<p> — Za třicet minut budu muset vyzvednout dceru, končí jí kurz kreslení.</p>
<p> — Já vím.</p>
<p> Gerta pomalu míchala lžičkou v kávě.</p>
<p> — Abyste věděla. Jste velmi sympatická žena. Začal jsem se o vás zajímat. I mimo své povinnosti.</p>
<p> — Jaké povinnosti?</p>
<p> — Pracovní. Chcete nejprve přistoupit k práci, nebo byste si nejdřív v klidu vypila šálek kávy v příjemném rozhovoru s někým, komu se líbíte?</p>
<p> — Nedělejte si legraci, prosím vás. O jaké práci to mluvíte?</p>
<p> — Dobrá. Přejdeme k práci. Přišel jsem za vámi s jistou nabídkou.</p>
<p> — Nabídkou?</p>
<p> — Ano.</p>
<p> — Jakou nabídkou?</p>
<p> — Existují věci, které byste třeba chtěla vědět, a existují věci, které bych chtěl zase vědět já.</p>
<p> — Jaké věci? Co to má znamenat?</p>
<p> — Nic neobvyklého. Prostě nabídka ke spolupráci.</p>
<p> — Nerozumím vám, zavrtěla Gerta v rozpacích hlavou. Muž se usmál a zdvihl ruku směrem k číšníkovi, který seděl za barovým pultem nad rozloženými novinami. Chvíli čekali, až si ho všimne.</p>
<p> — Ještě jednou, prosím, objednal muž, — nedáte si ještě něco, paní Schnirch?</p>
<p> — Schnirchová. Ne, děkuji.</p>
<p> — Schnirchová, řekl pak muž, když se číšník vzdálil, — vy jste si vlastně nechala německou variantu příjmení počeštit, že?</p>
<p> — Mám prostě takové příjmení, proč?</p>
<p> — Já vím, já vím. Mluvili jsme o nějakých informacích. Vás třeba nikdy nenapadlo pátrat po svém otci a bratrovi?</p>
<p> Gertě se rozbušilo srdce. Opravdu se nepřeslechla? Mluvil o jejím otci a bratrovi?</p>
<p> — Jak víte o mém otci a bratrovi? Muž se usmál:</p>
<p> — Inu… říkal jsem, že bych vám mohl sdělit nějaké zprávy, které by vás mohly zajímat. A mohl bych vám jich říct ještě víc. Třeba o panu Němcovi.</p>
<p> Gerta věděla, že to přijde. Věděla, že to má co společného s Karlem.</p>
<p> — Co víte o Karlovi?</p>
<p> — Pomalu, pomalu, zasmál se nonšalantně muž.</p>
<p> Gerta v nervozitě cinkla lžičkou o šálek, zvuk se rozlehl místností a dvě dámy od okna se po ní ohlédly.</p>
<p> — Ano, mohl bych vám říct, kde je pan Karel Němec.</p>
<p> — Je v pořádku? Gerta se k němu dychtivě přiklonila.</p>
<p> — Vidím, že nám to půjde. Ale počkejte. Řeknu vám, nač se zeptáte. Ale všechno postupně. Víte, co bych od vás zase chtěl já?</p>
<p> Gerta se nedůvěřivě odklonila.</p>
<p> — Chtěl bych, abychom se čas od času sešli takhle někde po vaší práci na kávě. Třeba jednou za dva měsíce, možná i méně, jak budete chtít. Co vy na to?</p>
<p> Gerta už věděla. Chvíli jí to trvalo, tak omámená byla možností slyšet něco o Karlovi. A o otci a bratrovi. Ale teď už věděla, byla si jistá.</p>
<p> — Co ode mě chcete?</p>
<p> — Vždyť jsem vám to právě říkal. Čas od času se sejít. A pohovořit si o životě. O životě kolem vás.</p>
<p> — Proč?</p>
<p> — Protože se mi líbíte. A protože jste zůstala v Brně a stále se stýkáte s některými občany dříve německé národnosti. A protože máte určité zahraniční styky.</p>
<p> — Zahraniční styky? Já? udiveně se na něj podívala.</p>
<p> Muž sáhl do kapsy a vytáhl bílou obálku. Položil ji před Gertu a pak ji pomalu, pomalu otočil jmenovkou adresáta k jejím očím. Byl to dopis Terese do Vídně.</p>
<p> — Dopis Terese! vykřikla Gerta.</p>
<p> — Ne tak nahlas, prosím.</p>
<p> — Kde jste ho vzal? Je to tak dávno, co jsem ho posílala… tak proto neodpověděla.</p>
<p> — Ano, proto. A protože jí nepíšete zrovna hezké věci. Takhle si stěžovat na socialistický stát, na naši lidovou demokracii!</p>
<p> — Co si to dovolujete? Vy jste ten dopis četl?</p>
<p> — Samozřejmě.</p>
<p> — Co vy jste zač?</p>
<p> — Ještě nevíte?</p>
<p> Gerta stáhla oči do úzkých škvírek. Jistěže už věděla. Husa, že se lip nezeptala už tenkrát před školou, co je tenhle člověk, co se jí představil jako Novák, zač.</p>
<p> — To víte, že vím.</p>
<p> — Ano. Tak vidíte. Tak jsme kompletně představeni. A teď tedy také asi víte, že bych vám výměnou za vaše zprávy mohl poskytnout i informace o panu Němcovi. Nebo o vašem bratrovi, což by vás jistě také zajímalo.</p>
<p> Gerta se ušklíbla. Kdyby věděl…</p>
<p> — Tak co říkáte? Nedomluvíme se? Mohl bych vám pomoci i jinak. Vaše dcera má jisté potíže ve škole, že? I s tím by se dalo něco udělat, víte? Nebo s těmi Řeky, co vám je nasadili do bytu.</p>
<p> Gerta nevěřícně zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Ale ano, dalo.</p>
<p> — Vy chcete, abych vám podávala zprávy o Terese? Vždyť se s ní nevídám! Ani mi nemohla napsat, když jste zabavili ten dopis.</p>
<p> — To není žádný problém, však jej můžeme zase poslat. V trochu jiné podobě, tedy.</p>
<p> — A co z toho budete mít? Teresa není člověk, co by vás mohl zajímat.</p>
<p> — Nikdy nevíte, pokrčil rameny muž, — a jsou tu navíc další, co by nás mohli zajímat.</p>
<p> — Kdo třeba?</p>
<p> — Paní Johanna Polívka a její styky, vaše kontakty s německou menšinou žijící v Brně.</p>
<p> — Jaké Johanniny styky, prosím vás? Johanna se stýká maximálně tak se mnou.</p>
<p> — Opravdu?</p>
<p> — Jistě. Ono není lehké žít tu po válce, asi mi rozumíte, že?</p>
<p> — Ano, jistě. A proto se sdružujete v té své skupině, že?</p>
<p> — No to je možné, ale já ji nenavštěvuju. Dokonce ani svou dceru neučím německy, aby se na ní němectví nepodepsalo tak jako na mně.</p>
<p> — Ale to je škoda, že nectíte tradici.</p>
<p> — Prosím vás, o čem to mluvíte? Co po mně chcete? Já vám nic říct ani nemůžu. S nikým se nestýkám…</p>
<p> — Ale lehce byste mohla. Navštívit jejich setkání a začít je navštěvovat pravidelně. Lehce vzbudíte důvěru, paní Schnirchová. Píšete se stále se <emphasis>Sch, </emphasis>že? Nebo s <emphasis>Š?</emphasis></p>
<p> — Slečno. To byste měl přece vědět, když víte všechno.</p>
<p> — Ano, omlouvám se, pousmál se muž a rukou si projel v černých vlasech. Podobně, jako to dělával Karel. Karel. Ví o něm. Kolik nocí probděla s očima otevřenýma, kolik hodin strávila sledováním stínů pouličního osvětlení nebo husté, neprohlédnutelné tmy? Jak by se jí ulevilo.</p>
<p> — Vy jste se zbláznil, řekla, — chcete po mně nemožné. Nemám chuť se do žádné menšiny zařadit. Jsem ráda, že jsem sama. Asi toho o tom mém němectví nevíte tolik, jak se tváříte. Kdybyste věděl, tak byste si asi vůbec nevybral mě. Jsem dcera české matky. Jmenovala se Barbora Ručková, jestli jste si to někde nezapomněl přečíst.</p>
<p> — A německého otce, Friedricha Schnircha. A byla jste národnosti německé. A jako německá rodina jste se stýkali s mnoha dalšími Němci, z nichž někteří tady v Brně zůstali. Nebo se sem vrátili, stejně jako vy.</p>
<p> — To je možné, ale já o nich nic nevím, řekla Gerta a z peněženky vytáhla dvoukorunu. Položila ji vedle nedopitého šálku kávy.</p>
<p> — Nepospíchejte, zdvihl k ní muž hlavu, — nepospíchejte, opravdu myslím, že bychom si mohli být vzájemně užiteční.</p>
<p> Gerta si představila Karla. Jeho krásná ramena. Hrudník, o který si tak ráda opírala hlavu. Široký úsměv, který mu svíral jedno oko víc než druhé, až vypadal směšně křivě. A závoj vrásek, který se mu rozléval až ke skráním. Představila si ho s jistotou, že žije. A že jestli se vrátí, najde ji. Nebo ženu, která pro něho plakala do telefonního aparátu. Ale žije.</p>
<p> — Myslím, že jste mi už řekl dost. A myslím, že já vám ani tolik říct nemůžu.</p>
<p> Vstala od stolu a přehodila si kabelku přes rameno.</p>
<p> — Myslím, že se s vámi nemám loučit jako s panem Novákem, že?</p>
<p> Muž se na ni usmál.</p>
<p> — Jste bystrá.</p>
<p> — Tak sbohem, řekla Gerta. Chytil ji za ruku, kterou se ještě opírala o stůl.</p>
<p> — Myslím, že spíše na shledanou. Ještě se totiž určitě uvidíme, pokýval hlavou se sebejistým úsměvem.</p>
<p> Gerta pokrčila rameny a rychle vyběhla z restaurace na ulici. Nad Brnem už se smrákalo.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVI</strong></p>
<p> Zem byla holá, tvrdá, zdusaná kopyty koní. Míhali se kolem sebe v divokém reji, strhávaní jezdkyněma nazad, nohama zběsile máchali ve vzduchu. Na jejich nepokrytých hřbetech seděly krásné, úplně nahé ženy, co se koňských boků přidržovaly silnými stehny, zahalené jen do poletujícího závoje dlouhých černých vlasů. Kolem nich se vířil prach, rozrážely ho divokými gesty a halasným pokřikem, šel z nich strach. Najednou se na vrchu za nimi objevila skupina chlapů na koních. Vznášel se za nima zvířený oblak prachu, jak rychle z kopce sjížděli k těm ženám. Bylo vidět, jak se rozdělujou, jak vytvářejí řídký řetězec, kterým se je chystali obemknout, a ani jedna si jich nevšimla. Chtěla jsem vykřiknout varování, ale hlas se mi vzpříčil v krku, a i když jsem se snažila sebevíc, mohla jsem jen sípat a chroptět, ale nevyšel ze mě ani hlásek. Ti chlapi mezitím dorazili k úpatí hory a pomalu se začali mísit s nahými těly bojujících dívek. Nad skupinou se vztyčily první zdvižené meče, klesaly a znovu se vztyčovaly, na jejich hrotech byly vidět stopy krve. Vtom se jedna z dívek vrhla do středu vřavy. Nebyla jsem schopná odolat, tak jsem se za ní otočila a následovala ji do krvavého víru. Viděla jsem, jak se přiklonila blíž ke koňské hlavě, obemkla tělem jeho šíji a hlavu zabořila do hřívy spletené do tenkých copánků. Rychle se blížila k muži v koženém lupénkovém brnění. V ruce třímal meč a bil jím kolem sebe, ani se nedíval, kam dopadne, na zemi se válely lidské končetiny. Byl to Achilleus, viděla jsem ho jasně. Jeho zbroj, co mu nechala ukovat víla-macecha, i jeho zázračnou patu, co zářila takovým jasným světlem. Věděla jsem, že Achillea nikdo neporazí. Že ani ta Amazonka nemůže zvrátit osud, co přece psali olympští bohové. Chtěla jsem ji zastavit, ale bylo pozdě, nad bojující dvojicí se snášel temný mrak a na něm Athéna shlížející obezřetně na Achillea. Ale to se už dívčina hruď zalila krví z rány, co jí neporazitelný Achilleus způsobil jediným seknutím meče. Její hlava se zvrátila doprovázena strašlivým výkřikem, ruce rozhodila vstříc světu a nebi a padala nazad z koně. Teprve teď jsem jí uviděla do tváře, a přestože jsem to celou dobu věděla, teprve teď mi to došlo. Zachvátila mě strašlivá hrůza.</p>
<p> — Maminko! zakřičela jsem v šíleném strachu, co nejhlasitěji jsem mohla, a pak už jsem se dívala do jejího obličeje, co se ve tmě vynořil těsně nad mým upoceným čelem.</p>
<p> Stávalo se to v tu dobu tolikrát, že pak máma šla a řekla tetě Athanaie, ať mi ty jejich příběhy nevypráví. Stejně jsem je na ní loudila. Bylo to něco, bez čeho jsem se už nemohla obejít. Pravidelné tikání kuchyňských hodin, slabý dech strýce Achillea z jeho pokoje a tichý hlas tety Athanaie, která si vždycky položila mou hlavu na kolena, probírala se mi vlasama a vyprávěla. O bozích, co žijou v Řecku na jedné hoře, co se jmenuje jako olympiáda, o udatných bojovnících a krásných ženách, co se nebály se jim postavit, o smutném údělu božích dětí, třeba o Orfeovi a ubohé Eurydice, o Prométheovi, který za to, že dal lidem oheň, visel zbytek života na jedné skále v Rusku, nebo o statečném Achilleovi, co po něm dostal strýc jméno. Dřív než přišla máma z práce, stihla toho teta Athanaia navyprávět spousty. Ale to bylo až mnohem pozdějc, až když jsem s ní mohla bývat sama doma.</p>
<p> Ze začátku to vypadalo, že se to nikdy nemůže stát. Schovávaly jsme se před nima s mámou v našem pokoji, sedávaly jsme na naší posteli a čekaly, až paní Athanaia v kuchyni přestane cinkat nádobím. Nechápala jsem tehdy, proč se máma nechala tak lehce vyhnat z naší kuchyně, doma jsme tam byly přece my. Jenže máma na to nehleděla. Stáhla se do našeho pokoje, k oknu, ze kterého zírala ven, dokud se úplně nesetmělo, pak teprve šla a nachystala v kuchyni jídlo, co jsme si ani nemohly sníst u kuchyňského stolu, jedly jsme ho na posteli. Nerozuměla jsem tehdy, proč se všechno tak naráz změnilo. Ale tušila jsem, že to mělo co společného s tím, že k nám přestal chodit strýc Karel. Potom, co přestal přicházet, se všechno pokazilo. Máma se už neusmívala. Jako by to její rty už neuměly, jako by se neuměly natáhnout a vyletět s koutkama nahoru, ukázat zuby a nechat ze sebe vybublávat smích. Možná že to pochází právě z téhle doby, nebo to tak bylo odvždycky, už nevím, ale jediný smích, co si na mámině obličeji pamatuju, je takový rychlý záškub, při kterém vyrazí dvakrát stejné <emphasis>h — h, </emphasis>co zmizí tak rychle, jak přišlo. Takový divný, rychlý smích, při kterém jako by měla strach, že ji někdo nachytá a potrestá, a který se zase rychle schová pod tím pořád stejným, bezvýrazným pohledem, co se na sebe bojí cokoliv prozradit.</p>
<p> Vlastně se mi tehdy docela ulevilo, když to na mámu přišlo. Nevím už přesně, kdy se to stalo, ale jednoho dne se prostě zvedla od okna a vešla do kuchyně, kde teta Athanaia připravovala jídlo, a najednou se do ní pustila. Zůstala jsem tehdy za dveřma a poslouchala, překvapená z mámina křiku, z kastrolu, co spadl na kachlíkovanou zem, z prásknutí dvířek pod hliníkovým umyvadlem a z pláče tety Athanaie a mrmlání strýce Achillea, který asi ničemu nerozuměl. Nevím, jak si to tehdy povykládaly, když ani teta Athanaia ještě moc česky neuměla, ale od té doby, co si pamatuju, byl klid. Vyhýbali jsme se sobě, co to šlo, na všechno panoval řád — vařící, prací i uklízeči, a obývák jsme měli opravdu dohromady. A když si chtěl strýc Achilleus schrupnout, odvedla ho teta do jejich pokoje.</p>
<p> A pak, zase o něco pozdějc, už si pamatuju, že na mě teta Athanaia čekávala doma s pitou pomazanou medem, který vzala kdoví kde, asi od svých řeckých kamarádek, co o nich někdy mluvila. To už jsem nemusela chodit do družiny a čekat do setmění, než si mě máma, která ve fabrice končila až mnohem pozdějc než já, vyzvedne. To už jsme byly s tetou Athanaiou kamarádky, já i máma, která jí dovolila nejdřív pro mě chodit do školy a pak, když už jsem byla starší, vítat mě doma s tou čerstvou napečenou pitou, co jsme ji se strýcem Achillem úplně milovali. Ale byla jen ve středu a pak v neděli, to zase nešlo mít ji každý den.</p>
<p> A mohly za to ty Lidice, ta hrůza, kterou na mě pouštěli, že se máma usmířila s tetou Athanaiou a dovolila jí starat se o mě. Aspoň k něčemu byly dobré. Ty Lidice a to, když jsem jí jednou večer řekla, že mi teta Athanaia ukazovala fotku své dcerušky, co umřela kdesi v Žamberku, když ji tam po válce z Řecka vystěhovali dřív než je, tetu Athanaiu a strýce Achillea. Ptala jsem se jí tehdy, proč nemají další děti, všichni přece mají dvě nebo tři. Byla strašně smutná a jen kývala hlavou a říkala <emphasis>nět, moja smert, moja smert. </emphasis>Tak se jí mámě možná zželelo a přestala z ní dělat tu, která nám zabrala domov, a dokonce mě za ní občas posílala, jestli nechtějí uvařit čaj nebo jestli nechtějí chleba s tvarohem. A pak teta Athanaia udělala první pitu i pro nás a mámě i mně hrozně chutnala, a pak už jsme seděli u jídla u jednoho stolu a nabízeli si vzájemně, a pak se někdy dokonce stalo, že jsme měli jedno jídlo společně, a tak to šlo pořád dál a lip, i když někdy se s mámou taky proštěkly, to dá rozum. To jsem nesnášela. Tetu Athanaiu jsem totiž pak měla strašně ráda, skoro víc než ty ostatní tety, Johannu a Antonii. To protože mě hladívala po vlasech a vykládala ty neuvěřitelné příběhy, a vykládala mně o Řecku, že to tam vypadá jako v ráji, kde je pořád sluníčko a teplé moře, co se v něm všichni koupají a vesele se smějou, a večer pak tráví všichni společně tancováním, nějako tady, kde je každý zalezlý sám doma. Když o tom mluvila, měla jsem pocit, jako by mi taky bylo teplo, jako bych taky byla na tom sluníčku u toho moře, co jsem nevěděla, jak vypadá. Teta Athanaia o něm říkala jen <emphasis>velko, velko voda, krásna, </emphasis>a máma zase říkala, že je to skoro nekonečná voda přes půlku země, která je úplně slaná.</p>
<p> Zkusila jsem pak pít slanou vodu, ale asi jsem toho do hrnku nasypala moc, protože se to ne a ne rozpustit, na dně se to přesýpalo a bylo to tak husté, že když jsem to zkoušela vypít, křupaly mi mezi zubama krystalky soli. Mimoto jsem se z toho málem pozvracela. Večer jsem ještě dostala záhlavec a máma se hodně zlobila, protože jsem zašantročila půl sáčku soli a my na nic samozřejmě neměly peníze. Od té doby jsem po moři moc netoužila, i když mi i dál bylo u povídání tety Athanaie krásné teplo. S tím, co by bývalo v ten samý čas ve školní družině, se to nedalo vůbec srovnat. Tam by mně ostatní děcka zase nadávaly, zahnaly by mě do kouta a hrály by se Lidice a učitelka by dělala, že to nevidí. Ale dobře by to viděla, to jsem si jednou všimla, jak pohazuje po tom našem koutě očima a vidí. Ale nic nedělá. Ta dělala jen na začátku, když si mě brala v první třídě na klín a obdivovala moje obrázky, co jsem nakreslila. A jako bych byla hloupá, ptala se mě při tom, co dělá moje maminka a jestli doma mluví německy a jestli chodí za jinýma lidma, co spolu mluví německy. Ještěže jsem jí tehdy nic neřekla, krávě natupírované, ani pořádně přetvařovat se neuměla. Tak mně za trest před ostatníma děckama říkala, že jsem mezi nima omylem, že jsem měla být dávno ve zvláštní škole, protože jí naše soudružka učitelka říkala, že si ještě ve třetí třídě pletu písmena. A že prej je to asi tím, že čeština prostě není náš, můj a mámin, jazyk. Tehdy se možná ještě nevědělo, co se má dělat, když se někomu pletou písmena, ale normální lidský soucit by přece správným učitelům takové řeči nedovolil. Ale téhle soudružce Brunclíkové to dovolil a kdoví, co se to pak vyvrbilo Alešovi Kotečkovi v hlavě, že ostatním nakukal ty Lidice a že mě pak honili a hrálo se na mučení a já vždycky byla ta mučená, protože jsem musela odpykat, co jsme provedli Čechům a Židům. Vůbec jsem to tenkrát nechápala a doma mi to máma taky nevysvětlila, protože se hrozně rozzlobila a nebyla s ní řeč, a druhý den se mnou šla do školy a rovnou k ředitelce. Ale cokoliv chtěla udělat, asi se jí to vůbec nepovedlo, protože když mě večer po práci vyzvedávala z družiny, neřekla ani slovo, i když určitě viděla to co já, že Brunclíková udělala cosi se rtama, co vypadalo, jako by si před náma uplivla. Celé to zachránila až doma teta Athanaia, které jsem se to u večeře snažila vysvětlit. Obrátila se na mámu a začala ji prosit, aby mě do družiny nedávala, že přece můžu být s ní doma, když ona stejně nepracuje. A světe, div se, máma hned kývla. Skoro se mi tomu ani nechtělo věřit, i když jsem to viděla na vlastní oči. No a od té dobyjsme byli něco jako rodina. Těžko se tomu věří, ale měli jsme se docela rádi a vlastně jsme si pak už ani nepřekáželi, a tak to bylo až do té chvíle, než se teta Athanaia se strýcem Achillem zase sbalili a odjeli do Řecka, protože už mohli domů.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVII</strong></p>
<p> Toho dne Gerta přejela židenickou zastávku a vystoupila až na hlavním nádraží. V pozdním odpoledni procházela třídou Vítězství a náměstím Svobody, kam se dostala jen zřídka, a hledala vhodný dárek pro Barboru, která konečně opouštěla školní lavice, a to s výučním listem, ve který Gerta už ani nedoufala. Její Barbora konečně něčím byla. Po tom martýriu, které si s ní užila ve škole, po dvou opakovaných ročnících si Barbora při předčítání stejně pletla písmena, po učilišti, na které denně dojížděla až do Letovic, její Barbora opravdu získala výuční list a od července nastupuje v porcelánce. Byla to s ní úmorná práce, jen co je pravda, na druhou stranu aspoň nedošlo k takovým zklamáním, jaká provázela Anni a Rudiho.</p>
<p> Barbora si nikdy nemohla myslet na moc. Zaplaťpánbu, že ji aspoň kreslit bavilo a že neměla vyšší ambice než kopírovat ornamenty ze vzorníku na hladkou stěnu porcelánových šálků. A učit se míchat vtavné barvy. A že o letovickou přípravku, kam denně musela víc než hodinu a půl dojíždět, do malého města bez internátu, nejevil zájem skoro nikdo.</p>
<p> O co horší to měla Anni s Rudim, kteří se po válce teprve museli učit česky. Oba opakovali třídu, protože jim s jazykem, který znali jen z křiku ostatních dětí, nikdo kromě Johanny nechtěl pomáhat. Soudružky učitelky bděle dbaly na to, aby jim češtinu a vztah k třídnímu kolektivu dětí znepříjemnily co nejvíc. I později, když už Gerta byla v Brně a stýkala se s Johannou, slýchala, jaké úkoly musejí zvládat a jak zoufale bojují s ukotvením češtiny vedle ruštiny, a s každým dalším předmětem, jehož výklad poslouchali v jazyce, kterému tehdy ještě dostatečně nerozuměli. Přesto nakonec školu vycházeli s vyznamenáním a pyšná Johanna si už svá dvojčata představovala jako gymnazisty, respektive studenty jedenáctiletky, která v té době nahradila gymnázia, a později snad i jako vysokoškoláky. Ale ne. V pětapadesátém se na takové ústavy zájemci s dříve německou národností nebrali. A Johanna se u nikoho práva na budoucnost svých dětí nedovolala. S největšími obtížemi pro ně nakonec sehnala místa na střední chemické v Řečkovicích, kde si chtěli vychovat novou generaci pro Ústav čisté chemie, zrovna otevíraný v obrovském komplexu Lachemy. Koho zajímalo, že Anni chtěla studovat literaturu a Rudi techniku. Nikoho. A to ještě nevěděli, že ani jednoho po střední škole dál nepustí. Rudi musel rovnou narukovat, a jak se čekalo, poslali ho k nejodlehlejší posádce, do Košic, a Anni přidělili po zamítnutí všech odvolání na vysoké školy do Lachemy.</p>
<p> Takže s Barborou a její budoucností to nakonec nebylo tak zlé. Štěstí v jejich neštěstí, myslela si Gerta, když toho červnového dne jela tramvají od hlavního nádraží s několika metry zeleného brokátu, za který dala majlant, ale který si Barbora tak strašně přála na šaty. Spíchnou jí je po večerech, myslela si, ať má něco pořádného na zábavy, kam ji teď pořád zve ten její Jára, co ji poslední dobou doprovází ze školy domů. Gertě se moc nelíbil. Takový prázdný typ, zdálo se jí. Sice fešák, v roláku a texaskách, které musel pěkně draze koupit v Tuzexu, s kukučem pod delší ofinou, ale rebel jen do té chvíle, než mu nabídla jídlo. Poprvé se vrhl na talíř koláčů a spásl je jak kobylka. Když ho pozvala na nedělní oběd, překládala mu svůj knedlík do talíře z rozpaků, že mu nestačilo šest kousků. A po zbytek odpoledne pak už jen seděl s rozepnutým knoflíkem kalhot na kuchyňském kanapi, mlčel a huhlal souhlasy nebo zápory, když se jej Gerta na něco zeptala, popíjel s nimi kávu, a klenuté břicho se mu nadzvedávalo v pravidelném nádechu a výdechu — dokud neusnul. Gerta se tehdy překvapeně podívala na Barboru, která jen s úsměvem pokrčila rameny a řekla: — Celé dny dře na stavbě, no, taky dělá fušky, víš. Našla jsem si holt pracanta.</p>
<p> A pěkného pařeza, říkala si pak Gerta, když z okna kuchyně pozorovala, jak si ještě vytahuje z tašky dva krajíce chleba, když už dole čekal, než se Barbora připraví na večer.</p>
<p> Na druhou stranu, třeba na ni bude hodný, říkala si Gerta, utáhne ho na knedlíkách. A nakonec, vždyť byla ráda, že si Barbora vůbec někoho našla. Že dokázala vyklouznout z těch stěn, do kterých je Gerta zavřela. Nechtě. Přála jí to, i když ji vždycky popadla úzkost hned, když slyšela, jak za ní zapadají dveře, a neulevilo se jí, dokud zase v deset v zámku nezašramotil klíč. Ale která matka by se nebála o dceru?</p>
<p> říkala si s myšlenkami na Barboru, s taškou s brokátem u nohou, zavřená v tramvaji, která už dlouho stála na křižovatce před Künstlerhausem a čekala, než převezou náklad rozložený do několika tater. Z okénka se mezitím dívala na transparent, kterým povíval letní podvečerní vítr. Balón, červený kulatý balón nad zeleným trávníkem, který na něm byl vytištěný, jako by už už vzlétal. Gerta si představovala samu sebe v proutěném koši, který se nadnáší nad čistou krajinou dětských tvarů a věcí. Výstava Kamila Lhotáka, hlásal nápis na transparentu. V neděli před polednem sem vezme Barboru, umínila si.</p><empty-line /><empty-line /><p> Balóny. Bicykly a motocykly. Táhlé opevnění dřevěných ohrad existujících osaměle na samém konci města. Svět jako vytržený dětské fantazii, ale s pedantickým důrazem na každý detail, na opravdovost. Procházely sály a fascinovaně hleděly do útrob jiného světa. Po dlouhé době s Barborou sdílela čisté nadšení, shodně upřímnou radost. Stoupaly po schodišti nahoru do hlavního výstavního sálu, podél zdí postupovaly od jedné malby k druhé. A jako vždycky, jak se jí to při střetu s uměním stávalo, doprovázela ji nejen Barbora, ale i Janinka, zahalená do svých plavých vlásků a špinavé sukýnky, tak jak ji Gerta viděla naposledy, na troskách rozbombardovaných domů na Pressburger Straße v srpnu 1944. Nahlížela na malby jejíma očima a přemýšlela, jestli by se starosvětskou láskou pojednaný svět techniky uspěl i před Janinkou, pohybující se ve světě hýřícím barvami a nejroztodivnějšími ornamenty. Ve světě krasohledu. Nebo by před Lhotákovými obrazy stála s očima prázdnýma tak jako tehdy, kdy zarputile stála na jediném místě proti ní, Gertě, patami zapřená, a dívala se skrz ni, tak mrtvě? Suť jí podjížděla pod nohama a droboučká žilnatá ručka vzdorovala Gertinu stisku, když seji pokoušela dostat níž ze sutin, na zem. Chtěla ji tenkrát nechat prohlédnout doktorem, který pobíhal kolem raněných vytažených podél trosek domů, a pak ji vzít k nim do bytu a počkat, až se uklidní. Ulicí kolem nich tehdy padal prach, popel a ohořelé kousky papírů, stále bylo slyšet nářek zraněných a hlasy záchranářů i příbuzných volajících postrádané. Kousek od nich tam ležel člověk, kterému pod kolenem chyběla noha. Oběma rukama si svíral stehno, z pahýlu mu prýštila krev. Z jeho obličeje zbyla jen doširoka otevřená ústa a obrovské zuby, které se chvílemi setkaly v zatnutí, a pak zase oddálily v dalším poryvu křiku. Gertě se tenkrát dělalo zle, ale Janinka jako by nic kolem sebe nevnímala, stála, třásla se a oči měla pořád sklopené k sevřeným zápěstím. Už ani neví, jak dlouho se tam vedle sebe choulily uprostřed zmatku a mumraje lidí, než Gerta zahlédla auto Červeného kříže a sestry v bílých čepcích, které pomáhaly nakládat raněné. Trhla Janinkou a rozběhla se k nim.</p>
<p> — Počkejte, prohlédněte ji, prohlédněte ji… jestli jí něco není… prosím vás, volala na ně. Sestra jí pokynula blíž a Gerta k ní Janinku dostrkala. Ale sotva se na ni ta žena pokusila sáhnout, zlomila se Janinka v pase a v zuřivém křiku kolem sebe začala mávat rukama, divoce, šíleně. I Gerta tehdy s úlekem odskočila.</p>
<p> — Přestaň, přestaň, křičela na ni sestra, zatímco se k ní sbíhali další lidé, řidič a muž s páskou Červeného kříže na paži. Vzali Janinku kolem pasu a za nohy a vnesli ji do vozidla. Gerta už jen viděla, jak se Janinka v křeči napřímila a začala se třást po celém těle.</p>
<p> — Pusťte mě za ní, pojedu s ní, zakřičela.</p>
<p> Sestra ji odstrčila od schůdků, na které pomáhala muži s krvácející ránou na čele.</p>
<p> — Prosím vás, nemocnice jsou plné, tam nemůžete.</p>
<p> — Kam ji vezete? křičela Gerta.</p>
<p> — K milosrdným bratřím, dojděte tam zítra, jak se ta dívka jmenuje?</p>
<p> — Jana Hornová… budete si to pamatovat?</p>
<p> — Hornová, dobře… jste z její rodiny?</p>
<p> — Ne, ale…</p>
<p> — Sdělte to její rodině, ať se po ní zítra přijdou zeptat. K milosrdným, rozumíte?</p>
<p> Gerta kývala a cestu jí přehradila další dvojice vzájemně se podpírajících zraněných. Pak vůz odjel a v něm i Janinka.</p>
<p> Trvalo to tehdy víc než týden, než zastihla paní Hornovou. Čekala celý první zářijový podvečer v průjezdu jejich domu, a když vešla, rozběhla se k ní, dychtivá zpráv o Janinčině stavu. Obličej paní Hornové jako by zkameněl, když Gertu zahlédla. Ale toho se tenkrát Gerta už nelekla. Dobře si pamatovala, jak z dávné matčiny kamarádky postupem války vyprchala srdečnost. Kdo by jí to mohl také zazlívat, říkávala ještě za života matka Gertě, která nedokázala pochopit, proč za ní Janinku nechtějí pouštět.</p>
<p> — Její lip? vykřikla.</p>
<p> Paní Hornová v tu chvíli stála u vstupu do průjezdu a Gerta se k ní pomalu blížila.</p>
<p> — Její lip? Tak řekněte, prosím vás.</p>
<p> Janinčina matka dál stála a dívala se na ni tvrdě. Prohlížela si její zakulacenou postavu, s očima zúženýma do škvíry a se rty pevně semknutými do přísné, rovné čáry.</p>
<p> — Prosím vás, paní Hornová, jak je Janince?</p>
<p> Hornová udělala několik rychlých kroků k ní, ke Gertě, a zároveň ke vstupním dveřím do domu. Gerta jí opatrně odstoupila z cesty.</p>
<p> — Je mrtvá, řekla pak.</p>
<p> — Cože?</p>
<p> — Janinka zemřela. Ten den po náletech. Gerta se na ni nevěřícně dívala.</p>
<p> — Janinka je mrtvá, rozumíš? Je mrtvá kvůli lidem, jako seš ty. Jako je tvůj otec, tvůj bratr, jako jste vy. Ty odporná, odporná… couro.</p>
<p> Gerta se zatajeným dechem ustoupila.</p>
<p> — Už nikdy, rozumíš, mi nechoď na oči.</p>
<p> Pak se Hornová rychle otočila a vběhla do dveří. Gerta couvala, až narazila na protilehlou zeď průjezdu. Janinka a mrtvá? Nesmysl, opakovala si stále se zatajeným dechem. Nesmysl. Nemohla být mrtvá, viděla ji. Jak ji nakládají. V křeči. Ale z toho se neumírá. Gerta se podél zdi svezla dolů do dřepu, roztáhla stehna, aby mezi nimi propustila vyklenuté břicho. Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Nevzlykala. Ani nevěděla, jestli pláče nebo ne. Ještě jednou ji od jejich prahu vyhnali, tentokrát oba Hornovi. Kde má Janinka hrob, jí tenkrát neřekli, svini nacistické. Couře.</p>
<p> Od té doby, od toho chladného srpna předposledního roku války, ji má Gerta v hlavě, kdykoliv se setká s uměním. Jako ten den na výstavě Kamila Lhotáka. Když odtud s Barborou odcházely, měla vedle sebe Janinku jako živou. Jako by jí šla po boku, tiše, jak to dělávala. Viděla ji pak několik momentů v každé ženě, kterou míjeli, i v té černovlasé dámě s vytupírovaným drdolem, s výraznými černými linkami kolem očí, které starší muž pomáhal v šatně Domu umění z kabátu s drahou kožešinou.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XVIII</strong></p>
<p> Zdálo se jí to, nebo to byla ona? Možná se jí to zdálo, jako ostatně pokolikáté. Možná na ni zase přicházejí můry a vidiny. Nic neobvyklého, s pravidelností, se kterou obvykle přicházejí, by se to teď dalo dokonce i očekávat. Ona, Jana Rozsývalová, už to zná, jen nikdy nepozná ten okamžik, kdy se skutečnost zlomí do přeludu. Myslí si, že to, co vidí a slyší, je to, co žijí i ostatní, a pak zjistí, že ji zase drží pod zámkem, protože bláznila. Bláznit, tak něžně to kdysi od Josefa znělo, kdysi po válce, kterou tam spolu prožili, dvě oběti doby. Teď už jen stroze poklepe na dveře jejího pokoje a vloží jí do úst léky, které z práce přináší. Je dobrý, on vždycky pozná, co s ní je, a ví, jak jí nejlépe pomoci. Josef. Teď už soudruh primář Josef Rozsýval. A soudružka primářová Jana Rozsývalová, žena v domácnosti, která občas blázní. Jistěže není žena v domácnosti, takový buržoazní přežitek by jejich socialistický stát, kterému jsou Josef i ona tak oddaní, nestrpěl. Ona má zařízený invalidní důchod, Josefem. A zdálo se jí to tedy, nebo to byla ona, Gerta Schnirch ze Sterngasse? Je to vůbec možné, že by to byla ona? Nesmysl. Musí říct Josefovi, že to na ni zase přišlo.</p>
<p> Matka přece tehdy říkala, že Gerta zmizela, i s tím dítětem, co se jí narodilo. Zmizela, jako zmizela většina Němců z Brna. A slyšela, že prý umřela. Říkal to prý jejich domovník. Těsně po válce. Těsně před tím, než ji, Janinku, pustili.</p>
<p> Nikdy ji nenapadlo se k tomu vracet, pátrat po ní. Potom, co se jí všechno stalo. Kvůli Němcům. I kdyby tehdy bývala mohla, nebude se po Gertrudě pídit. Vždyť z jaké rodiny pocházela? Otec fašista jak poleno a ten její bratr v uniformě Hitlerjugend, jak ho viděla naposledy, nutil ji hajlovat za domem, stát v pozoru a hajlovat, zatímco jí sahal mezi rozkročená stehna. Prasák, který ji pak hnal domů, pan Němec. Nebo si to tehdy taky vymyslela? Ne, to určitě ne, ty vidiny přišly přece až po válce. Ano, určitě po válce. Za kterou můžou Němci, i takoví, jako byla Gertruda a její famílie. Proč ji s tou holkou tehdy matka vlastně pouštěla?</p>
<p> Znala se prý kdysi dobře s Gertinou matkou, na kterou si ona, Janinka, už ani nepamatuje, snad jen na to, že se říkalo, že ji Schnirch drží pod zámkem a za každé české slovo že ji řeže řemenem, to si pamatuje, to se říkalo. Ale co se všechno nenakecá…</p>
<p> Kdyby to ale byla Gerta Schnirch, kde se tu vzala? Musela přece odejít, byla to Němka! I když, rozhlédne-li se Janinka dokola, pár Němců tu zůstalo. A dokonce i takoví, jako je Morawczik, tedy dnes soudruh Moravčík, co je s Josefem v partaji a chodí společně na schůze. Josef, ten si ho nepamatuje, ten na Bratislavské tehdy nebydlel, ale ona, Janinka, si ho pamatuje moc dobře. To tedy žádný antifašista, jak o sobě rozhlašoval, nebyl. Ten si to koupil, nebo kdovíjak k té legitimaci přišel, a zavčas převlíkl kabát. Ale jak by se tu ocitla Gerta? Jestli to tedy byla ona, ta na výstavě. Vypadá staře, hodně staře. A ta s ní, to mohlo být to její dítě, holka tedy, co matka říkala, že si na konci války upekla. Kdo ví, s kým tu spávala, aby mohla zůstat v Brně. To je v povaze Němců, udělat všechno pro to, aby získali co nejvíc, aby byli páni všeho, aby si nachlemtali co nejvíc pro sebe, zůstali sedět na majetku, který ukradli Židům, které povraždili, zrůdy německé, kéž by se jim to mohlo oplatit. Stejnou mincí, sviním. Anebo aspoň to, co udělali jí, Janince. Té bych to přála, té Schnirchová, vykračovala si tam s dcerunkou po boku, jako by se nechumelilo. Jak to, že taková má dítě, a ona, žena primáře, Jana Rozsývalová, nemůže? Jak to? Kvůli nim, vrahům německým, kteří do ní vpáčili kdoví co a nechali jí jen jizvy na stehnech a vydlabané lůno pro pláč. Po tvářích se jí začaly koulet slzy.</p>
<p> Nebýt tehdy Josefa, ani by se konce války nedožila. Její život by prý zmizel s větší dávkou sedativ než obvykle. Němci byli důkladní, když za sebou při odchodu zametali. Stejně ze života ten poslední válečný půlrok nic neměla. Ani nevěděla, že žije. Jako by se probrala ze sna, jednoho rána na oddělení pro choromyslné, pamatuje si jen rozesmáté obličeje nějakých úředníků, kteří volali, že válka skončila, že válka už není. A pak nehybná těla na postelích všude kolem sebe nebo na zemi sedící kvílející trosky. A Josefa, který u ní seděl, čelem zapřený do pelesti její postele, a spal. Bože, jak to tehdy bylo překrásné probudit se, vrátit se domů a mít Josefa. Ani mu nevadilo, že ji tak strašlivě vykuchali. Grázlové. Přistěhoval se k nim, vzal si ji, on i otec vstoupili do strany a od té doby se jim vede krásně. Dostali nový dvougenerační dům v luxusní Jiráskově čtvrti. A automobil ke služebním účelům. Z Josefa, nemocničního kluka pro všechno, kterým se stal, když mu začátkem války zavřeli fakultu, je teď primář. A místopředseda Krajského výboru KSČ. Ale jeho žena mu nedala děti. A taková svině, jako je nějaká dávno mrtvá německá ženská, se tu kolem ní klidně promenáduje a staví to svoje na odiv.</p>
<p> Nebo to nebyla ona? Je to tu zase? Vidí Janinka zase to, co ostatní nevidí? Možná jí obraz Gerty vytanul jen na mysli a ve skutečnosti v tom sále Domu umění nikdo takový nebyl. Proč by tam taky byla, když přece byla vyhnaná a mrtvá. Dobře jí tak. A tomu jejímu fakanovi taky.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XIX</strong></p>
<p> Nedokázala by žít jako Gertruda. Nedokázala by to snášet sama a předstírat před svýma dětma, že <emphasis>alles ist in bester Ordnung. </emphasis>Že svět je tu pro ně. Že jim z něj nic nehrozí. <emphasis>Nichts. </emphasis>A že je může nechat letět z hnízda a tvářit se, že jim nikdo neublíží. Nedokázala by předstírat, že češství je jediný kořen, ze kterého její rodiče a rodiče jejích rodičů, stejně jako Gerhardtových rodičů, vyrůstají. Ostatně na to byly její děti už dost velké a dost německé, aby jim to mohla namluvit. <emphasis>Ihre Kinder sind Deutsche, da kann man nichts machen. </emphasis>Nemohla jim namlouvat, že nejsou. A že se nic nestalo. Když z jejich života zmizela ta samozřejmost, se kterou přecházely z českých do německých domácností. Když ty německé někam nenávratně zmizely. A ony byly svědky toho, kam zmizely, na ja. Nemohla by jim něco nabulíkovat, když vedle ní tenkrát šlapali celou tu cestu do Pohořelic a později do Bergen. Anni od té první noci nepromluvila celé tři týdny, <emphasis>schrecklich. </emphasis>Ta dobře věděla, kam se všichni němečtí poděli. <emphasis>Es hilfi nichts. </emphasis>Ani kdyby chtěla, tak by jim nemohla malovat svět takový, jaký kolem nich nebyl. Možná proto, že věděla, že by je neoklamala. Možná proto, že nechtěla. <emphasis>Vielleicht. </emphasis>A podle Gerty možná proto, že nebyla dostatečně silná, aby je toho neštěstí, které měla na hřbetě ona, ušetřila, na ja. Jednou, když uložily děti a zůstaly spolu sedět samy <emphasis>in ihrer Küche </emphasis>s okny na pavlač, jí to tak řekla. Johanna ji prosila, aby jí poradila, jak dál, aby už netápala, aby se netrápila otázkou, jak svým dětem zařídit život. Bez Gerhardta, kterého by tenkrát tak moc vedle sebe potřebovala, aby jim udal směr, aby to rozhodl. Ale on tu nebyl. <emphasis>Sie war ganz allein. </emphasis>Tak se zeptala Gerty, protože ona se tím přece taky musela trápit, jak naložit s Barborou. Jenže ona se tím nezabývala. Vůbec. Gerta, ta si vždycky se vším hned věděla rady. Ta měla přesný metr na <emphasis>gut oder schlecht. </emphasis>Vždycky jí ho záviděla, ona, která se nebyla s to rozhodnout, možná ze strachu, možná z vypočítavosti, ale nebyla. A stejně tak tenkrát, kdy nevěděla, jestli s vlastníma dětma hrát hru na štěstí, nebo jim svět přiznat takový, jaký je. <emphasis>Wie ihre Welt aussieht, </emphasis>jak ten svět vypadá. Gerta jí tehdy řekla, že ona, Johanna, může zůstat v izolaci, jestli chce. V nekonečném smutku po Gerhardtovi, po dirndlech a po vánočních štolách s rozinkama, ale jestli do stejné izolace zavře i své děti, je to jen ze zbabělosti, že v ní nechce být sama. Ona, Johanna, se tehdy rozplakala. Kéž by ji za loket mohl držet Gerhardt, a ne v tu chvíli rozpačitá, chvějící se Gerta. Měla tenkrát pravdu? Nechala svoje děcka žít v úctě k rodinné tradici, k němectví, v respektu k tátovi, nechala svoje děcka uzamknout se proti českému světu jen proto, aby v tom nezůstala sama? Nebyla s to rozeznat pravdu, byla jako slepá. Věděla, že by jim to mohla usnadnit. Kdyby je nabádala k úctě ke všem těm stalinistickým soudružkám učitelkám a soudruhům mistrům v gumárně, kam z té chemie utekl Rudi. Kdyby je vedla ke kázni a sebeovládání. K pozitivnímu myšlení i vůči lidem, kteří jim jejich původ předhazují. Věděla, že by je k tomu vůlí mohla donutit. Ale jak by je mohla vést ke vztahu k lidem, kteří je vyhnali a kteří jim zavřeli tátu, <emphasis>nicht wahr? </emphasis>Nemohla. Ať tak nebo tak, uvnitř se jí to protivilo, a ať už ze zbabělosti nebo z úcty k tradicím, vychovala je jako Němce žijící v přestrojení na cizím. Tak se o tom u nich doma mluvilo. Až z toho i Johanna měla někdy strach. Dodnes se přece na ulici nesmí mluvit německy. Pochybuje, že by to přežila, kdyby se něco stalo i jejím dětem. A mohla by za to ona, která v nich rozdmýchala pocit odlišnosti. Měla strach obzvlášť o Rudiho. O toho temperamentního, silného chlapce, který v sobě nesl její smutek po zmizelém tátovi. Tolikrát viděla, jak jí ho chce vynahradit. Jak v touze zavděčit se jí se snaží o nemožné. V nejčernějších nočních můrách ho viděla ve rvačkách pro to slůvko <emphasis>dojčák, </emphasis>které tak nesnášel. Odváděli ho a Johanna viděla samu sebe, jak stojí za skleněnou stěnou, zpoza které nebylo slyšet ani její křik, ani tlukot pěstmi. S takovými sny se probouzela v pokoji uprostřed svých už dospělých dětí, jejichž život zrovna ona zasvětila vzývání minulosti. A germánství. Každé pondělí a čtvrtek spolu opakovali němčinu. Vypsala všechny básně, které si ze svého dětství pamatovala, do sešitu s tvrdými deskami. A podle něj se je učily. Místo toho, jak říkala Gerta, aby na ten jazyk, který jim v téhle republice nepřinese nic dobrého, co nejrychleji zapomněly. Gerta chtěla, aby její děcko splynulo. Aby se postavilo na vlastní nohy, které nikoho nenapadne podrážet, protože sama Barbora nebude vědět, proč by kdo měl. Gerta před ní pečlivě tajila všechno o jejím původu. A Barboru zatím nenapadlo se ptát. Ale to Johanna nemohla připustit. Nemohla dovolit, aby její děti zapomněly na svoje kořeny. Aby zapomněly němčinu. Aby spolu se vším pohřbily i Gerhardta. Ona nechtěla, aby splynuly. Ona chtěla, aby si naopak byly vědomy všeho, co se s jejich existencí pojí, na ja. A aby ji hrdě nesly. S Gerhardtovým odkazem. Aby byl jednou šťastný, až se vrátí. Aby ji, Johannu, pochválil, jaké mu vychovala děti. Bez něj, tak statečná. A samostatná. Johanně se zalévaly oči slzami, když pomyslela na to, že se jí Gerhardt jednou vrátí. Stokrát si představovala jeho výraz v obličeji ve chvíli, kdy poprvé vkročí do jejich pavlačové garsonky a dvojčata se na něj vrhnou a budou ho vítat rodným jazykem. Jejich rodným jazykem. <emphasis>Auf Deutsch. </emphasis>A jak se na ni bude dívat, až zjistí, že ona, Johanna, to dokázala, udržet v nich víru v jejich hodnoty a společnost, v jejich lidi, <emphasis>an ihre deutsche Menschen.</emphasis></p>
<p> Johanna a její děti se s nimi scházely o nedělích, po bohoslužbě. Trvalo, než se k nim dostala, ale našla je. Do roka po jejich návratu. Tehdy v osmačtyřicátém. Kdy se už skoro rok nemusela bát vystěhování, rozhodla se a odešla z Bergen, ze zázemí jistoty, kterou se jim rozhodla nezištně poskytovat Frau Zipfel. Udělaly to i některé jiné ženské. Každá z jiného důvodu, a některá vůbec ne. Ona, Johanna, musela. Jakmile to šlo, musela se pokusit najít Gerhardta, který zůstal tam někde na Kouničkách. Odešla do neznáma. Do města, kde už neměla střechu nad hlavou. Ani práci. A nelituje. I když vypátrat ho se jí ještě nepodařilo. Ale ne její vinou, to ne, ale proto, že ji nikdo k ničemu nepustí. Nikdo jí nechce nic říct. <emphasis>Überahupt nichts. </emphasis>Všichni úředníci se vyhýbají jejím otázkám, jako by se pídila po státním tajemství. Jediná jistota, kterou má, je její poslední vzpomínka. Stála před bočním plotem s ostnatým drátem na vrcholku a snažila se zahlédnout Gerhardta na apelplace Kounicových kolejí. A podařilo se jí to, tehdy v květnu 1945.</p>
<p> Kolik útěchy jí v její strasti poskytli všichni z Deutschverein, který vlastně ani žádný spolek být nemůže, protože úředně měli zakázané se sdružovat. I víru, která je svedla dohromady, jim zakazovali. Teda nedoporučovali. Ale vymýtit ji nemohli, ona si své cestičky už našla. Mezi lidma, kterým nezůstalo nic. A kteří už neměli co ztratit. A mezi ty se Johanna i s dětma dostala na sklonku osmačtyřicátého, kdy se ještě sloužily mše u milosrdných bratří na Wiener Straße, teda na Vídeňské. Nikdy se nebude moct dostatečně odvděčit otci Augustovi za tolik útěchy, kterou léčil její hoře. A Heissigovým, Gruberovým, Mattlovým a dalším, se kterými se tam scházela. Jejich víra ve společnou tradici a Boha ji přenesla přes celá léta, kterými by bez Gerhardta jinak prošla jako stín. Takhle měla aspoň jejich nedělní setkání.</p>
<p> Ona, Johanna, nikomu nezazlívala, že ze sebe svou starou podobu setřepal. Asi to tak bylo lepší pro budoucnost. <emphasis>Vielleicht. </emphasis>Ona to ale udělat nemohla, už jenom proto, že zůstala žít v minulosti. Neodpoutaná od Gerhardta. A taky proto, že převlékat plášť se jí vždycky příčilo. Zvlášť ne ten její vírou barevný v ten Gertin šedý, za kterým ji nebylo ani vidět. Pravda je, že nakonec, ať už byly jejich názory na věc jakékoliv, na tom byly obě stejně. Všechny se naučily žít o samotě. Ve strachu před světem. Jen malý rozdíl mezi nimi byl. Ta Gertina samota byla úplná a konečná. Zamkla se v ní, aby mohla dát příležitost žít jinak Barboře. Do Gertiny samoty směla vstoupit snad jen ona, Johanna, a možná Antonie a Hermína. Zato Johannina samota, i když na pohled stejná, byla plná lidí. Plná těch, kteří nepředstírali, že nejsou Němci. Kteří nepředstírali, že přestali žít a dýchat v souladu s Božím světem a vlastním svědomím. Johannina samota byla plná těch, kteří nesli úděl spolu s ní a jejími dětmi. A ve chvílích, kdy si jejich zástup Johanna představila, zástup ozářený nebeským světlem, zástup provázený dobrotivým otcem Augustem a dvojicemi ministrantů obklopenými vůní z klinkajících se kadidelnic, si byla jistá, že se rozhodla se sebou a s budoucností svých dětí naložit správně.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XX</strong></p>
<p> Přijela, objevila se ze dne na den, doprovázená Hermínou, najednou stála mezi dveřmi a široce se usmívala. První, čeho si všimla, byl třpytivý zlatý zub v řadě předních horních řezáků. Přitahoval pohled stejně jako kdysi ta černá díra, se kterou si ji pamatuje.</p>
<p> — <emphasis>Ich habe mir die alten Zeiten vergoldet, </emphasis>smála se Teresa, pozlatila jsem si staré časy.</p>
<p> Gerta stála rozpažená mezi křídly dveří a nedokázala se hnout z místa. Zírala na nijako na zjevení, až se rozesmála i Hermína, která stála vedle Teresy jako chudá příbuzná. Tělnatá, navlečená i v létě do tlusté flaušové sukně s šedým kárem a do silných šedých punčoch, které jí zakrývaly válcová lýtka trčící z černých důchodek se zašlým zipem na nártu. Teresa se vrhla Gertě do náruče, a jako by to bylo včera, přes nos Gertě přelétla známá vůně Teresiných slámových vlasů, stejná, jakou dýchala noc co noc před víc než dvaceti léty. Z koutku oka jí po skráních skanula slza.</p>
<p> — Nebreč, holka, zatřásla jí rameny Teresa, — brečet můžeš, až zas odjedu. Teď sejde slavit! Zítra v devět mi to jede zase zpátky. Ani o minutu později. Tak se nezdržuj, hoď na sebe něco slušného a jdeme ven!</p>
<p> Hermína zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Je jak urvaná ze řetězu, celou cestu autobusem nemluvila o ničem jiném, než jak jí na hranicích zabavili tokajské. Slyšelas to vůbec někdy? Ona nám vezla tokajské! Prej na oslavu. A že prej tu teda koupí jiné, Hermína si rukou poklepala na čelo. — Tak jsem doma vzala aspoň slivovici a ještě mě donutila vzít malý demižon, co mi dala mladá Krumpschmiedová, zdvihla druhou ruku s bachratou síťovanou taškou, — ryzlink jedna báseň. Kdyby viděla ty prázdné regály, dostala by infarkt, co myslíš?</p>
<p> Gerta pořád nebyla schopná slova.</p>
<p> — <emphasis>Also… </emphasis>tak se oblíkej, vyrazíme, zatřásla jí znovu Teresa a teprve potom je Gerta vpustila do předsíně, běžela nandat kočkám, natáhnout na sebe sloterové šaty s šátkem ve stejné barvě, které si brávala v neděli na procházky k řece, aby vedle elegantní Teresy nevypadala nepatřičně. Jako Hermína. Teresa se změnila. Zkrásněla a zjemněla, a oblečená do sáčka a červené sukně z diolenu ke kolenům, uzounké, ne té široké s plisem, co zrovna letěla v Československu, vypadala jako ze žurnálu. Tak jednoduše šarmantně, jako by to byla samozřejmá vlastnost ženství. Až se Gerta styděla. Za sebe a za Hermínu, kterým ženství zakrnělo. Opravdu je mohla železná opona odmršit na tak protilehlé póly?</p>
<p> Obtočila si naširoko poskládaný šátek nad čelem, aby zakryla neupravené vlasy. Zamrzelo ji, jak málo o sebe dbala. Na druhou stranu, kvůli komu by to dělala.</p>
<p> — Kde bydlí Johanna? křikla na ni do pokoje Hermína německy.</p>
<p> — Několik zastávek elektrikou, nebo dvacet minut pěšky, jak chcete, řekla Gerta, když vyšla z pokoje.</p>
<p> Teresa seděla za kuchyňským stolem a před sebou měla položenou drobnou černou kabelku s tenkými oušky. Takovou tu Gerta nikdy neviděla.</p>
<p> — Vadilo by vám projít se? Je to víc než dvacet let, co jsem tu byla naposledy, řekla Teresa.</p>
<p> Vykročily tedy ze Staré a vedly ji Bratislavskou kolem prázdných ohrazených parcel s loupajícími se vrstvami plakátů kulturních akcí, které i po tolika letech připomínaly srpnové nálety posledního válečného roku.</p>
<p> Když přecházely sady Osvobození, které byly ještě před pár lety přisluhovačsky nazvané Stalinovy, prohlížela si Teresa bílou budovu nového Janáčkova divadla.</p>
<p> — Kde je Zemanova kavárna? zeptala se pak. — Na konci války tu přece ještě stála.</p>
<p> — Zbořili ji. Nechali ji rozpadnout a pak ji zbořili. Důkaz buržoazního individualismu první republiky. Zato divadlo slouží všem. Tak tu máme divadlo.</p>
<p> — No… tak to možná nevadí, ne? Stejně tam měli draho, co? řekla opatrně Hermína.</p>
<p> Pokračovaly pomalou chůzí po pěšině, s pohledy obrácenými k nedávno dokončené budově. Nad hlavou se jim důstojně kývaly větve lip a habrů, protkaných řadami šumících bělokorých bříz. Našlapovaly měkce po koberci z březových jehněd a lipových kvítků. Pak se před nimi stromy rozevřely, až se ve výhledu objevila monumentální socha vojáka s vítězně zdviženou zbraní v ruce hrozící směrem tam, kde kdysi stávala budova Německého domu.</p>
<p> — Taky ho zbořili? zeptala se Teresa, když si prohlédla prázdný horizont Rudého náměstí. Gerta se na něj podívala jejíma očima a připadal jí znovu tak pustý jako tehdy, když jej viděla po válce poprvé. Kývla: — Prý ho odstřelili hned po válce, jakmile jsme odešli.</p>
<p> Přeběhly silnici až k parku. Pomalu jej obcházely po hraně travnatého pásu. Uprostřed, přesně tam, kde stávala majestátní cihlová stavba Německého domu s vysokým štítem novorenesanční fasády, byl vybetonovaný kruhový plácek s prázdným okružím kašny. Voda z ní netryskala, na dně se povalovaly chuchvalce listí a odpadků.</p>
<p> — Ne že by se to nedalo pochopit… ale ten barák byl nádherný. S tímhle strništěm se to nedá vůbec srovnat, řekla Teresa. — Taky jste tam chodily na divadlo? otočila se na Gertu s Hermínou. Hermína kývla: — Já tam hrála u ochotníků… třeba v Modrém ptákovi… na to nikdy nezapomenu, víte, na to publikum, jak tleská. Vstává a tleská a vyjdete dopředu a dozadu a klaníte se. To byla nádhera. I když v řadách byly uniformy.</p>
<p> — Tys hrála? otočila se k ní překvapeně Gerta.</p>
<p> — No jo, přitakala, — máma mě tam dovedla. Ona s tím začala a já s ní, už jako dětský herec v Kouzelné mošně. A pak v Schillerovi… měly jste mě vidět. Byla jsem úžasná, rozesmála se.</p>
<p> — To věřím, řekla Teresa a vzala Hermínu v podpaží. Otočily se k parku zády a pokračovaly kolem kostela svatého Tomáše a kolem Jakuba ulicí 9. května dolů, z horního konce České k nim doléhalo cinkání tramvají.</p>
<p> — Vypadá to tu zvláštně, řekla Teresa rozhlížející se po oprýskaných fasádách, loupajících se lacích výloh a sešlých vývěsních štítech. — Ve Vídni se to pomalu zlomilo, už je to dobrých deset let. Hned s vyhlášením neutrality. Teď už je válka pryč. A tady jako by pořád trochu dýchala.</p>
<p> — Myslíš? zeptala se nevěřícně Hermína.</p>
<p> — Jo, kývala hlavou Teresa a máchla rukou přes ulici, po jejíž pravé straně se táhl dřevěný plot zřícený dovnitř bloku na místě, kde ještě za války stával obchodní dům s prvními eskalátory v republice.</p>
<p> — Tak si zítra zajdem na snídani do mlíčňáku naproti nádraží, řekla na to Gerta. — To uvidíš něco světového. Takový brusel nemáte ani ve Vídni.</p>
<p> — Co je to mlíčňák? zeptala se Hermína.</p>
<p> Gerta se krátce zasmála: — No to teprve uvidíš luxus. Pulty plné laskominek v překrásně malovaném sále, se stolkama a židlema z pavoucích nožek, počkej. Byly jsme tam hned po otevření s Barborou, nemohly jsme se skoro ani najíst, jak je to tam krásné.</p>
<p> Přešly náměstí Svobody a vystupovaly pomalu Zámečnickou na Rathausplatz, který po krátkém intermezzu Dominikánského získal nejotřesnější název vysmívaný celým Brnem, Družby národů. Tady kdysi Gerta stála s teprve několikaměsíční Barborou, tiskla ji k hrudi a s hrůzou poslouchala Benešovy štvavé řeči. Kdyby tehdy věděla, co ji čeká, co by udělala?</p>
<p> Vystupovaly pak středem ulice, kde se ještě za války táhly tramvajové koleje, kolem zavřeného kostela svatého Michala, úzkou Dominikánskou, na Šilingrovo náměstí a pak vzhůru na Špilberk. Nechaly Teresu stát opřenou o drolící se rantl hradby a rozhlížet se po ulicích města a tiše pozorovaly její dojetí.</p>
<p> — Jako by to snad ani nebyla pravda, řekla pak Teresa a vklínila se mezi ně, vzala je za lokty a společně scházely dolů z kopce na Úvoz. Ani jedna neměla odvahu přerušit mlčení. Scházely pomalu cestou na Mendlovo náměstí, nad hlavami se jim houpaly lampy pouličního osvětlení zavěšené napříč přes vozovku, jedna po druhé se rozsvěcovaly, z hradu nad nimi na město dopadala tma. Když o několik ulic dál zazvonily na zvonek se jmenovkou Polivka, dlouho se nic neozývalo.</p>
<p> — Telefon nemá? zeptala se Teresa.</p>
<p> Gerta se krátce zasmála a Hermína začala Terese vysvětlovat, jak je to v Československu s telefony. U nich v Perné byl telefon jenom na hasičce, na národním výbore a telefonní ústředna bude na chystané poště.</p>
<p> — No tak tady jsme na tom trochu lip, řekla Gerta a zazvonila ještě jednou, — nicméně v domácnosti to vážně nemá kdekdo. Na aparát se čeká. Než ti ho připojí. A připojí ti ho jen tehdy, když jsi dostatečně spolehlivá. A to já ani Johanna nejsme. Jdu se podívat nahoru, jestli se u ní nesvítí.</p>
<p> Gerta vyběhla po schodech. Ve druhém patře pavlače se právě otevíraly dveře. V nich stála Johanna zabalená v růžovém krepsilonovém županu, přistoupila k zábradlí a shlížela dolů.</p>
<p> — Johanno! Přijela Teresa! vykřikla k ní Gerta. XXI</p>
<p> Teresa si pamatovala jiné Brno. Město jejích dětských her a dospívání, ve kterém důvěrně znala každý kostel, park i křížení tramvají. Město, ve kterém se celý život, i tu druhou půli, kterou strávila v novém domově, pohybovala. Ve snech a v představách. V nichž nároží i stromy podél chodníků byly hmatatelné, jako když se o ně opírala tenkrát, před tím, než ji vyhnali.</p>
<p> Teresa znala jiné město, kulisu svých kroků, pro kterou měl její otec tisíc slov. Říkal mu pulzující město neskromných vizí. Město, které ve vládě nad Moravou porazilo Olomouc a s Prahou soutěžilo o skutečné srdce republiky. Město, které se brzy postaví po bok Paříži, Berlínu a Londýnu. Hrnulo se vstříc mladé republice i otevřené Evropě mílovými kroky. Jak říkal její otec. Nejednou s ním před válkou i během ní procházela ulicemi, učil ji dívat se na ně jeho očima, ke všemu uměl něco říct, byl to on, kdo ji naučil jejich městu rozumět.</p>
<p> Ale to bylo dávno, teď, když znovu stála na kopci na nádvoří Špilberku s Hermínou a Gertou za zády a přehlížela Brno rozkládající se kolem, přímo pod ní, v té chvíli mu už nerozuměla, už do něj nepatřila. Do města, po kterém posledních dvacet let toužila, se kterým všechno srovnávala. Bylo to s nimi jako se sourozenci, kteří se léta neviděli. Vědomí pouta zůstalo, ale porozumění se vytratilo. Brno už nebylo její město jako kdysi, už to nebyl její domov, a bylo to hořké poznání.</p>
<p> Místo města s výstavními ulicemi a živými náměstími, jak si ho uchovala ve vzpomínkách, před ní ležela šedá hmota posázená ranami zřícených domů, zaprášená masa obytných bloků a nových, prostor sžírajících sídlišť, zpupně se rozlézajících do úbočí brněnské kotliny, v níž se kdysi tak útulně mezi křivkami dvou řek tulilo staré město s předměstími. Takové jí kdysi ze stejného místa ukazoval otec, s napřaženou rukou a vztyčeným ukazováčkem skákal po horizontu, od krajinných bodů přes nejviditelnější stavby až k vizím, o kterých věděl jen on, zasvěcený ze schůzí Sdružení moravských architektů, a které před ní čaroval s očima zasněnýma.</p>
<p> Ukazováčkem se pyšně dotýkal Německého domu, z rudých cihel stavěného Evangelického kostela a Turnhalle pod Špilberkem, Německého divadla, které se rozsvítilo elektrickým proudem jako první na evropském kontinentu a byl u toho i sám Edison, nebo budovy penzijní pokladny, které žádný Brňan neřekl jinak než Bienenhaus, kvůli obrovské včele sedící na vršku báně, symbolu spořivosti, které v dětství nikdy nezapomněla k nebi zamávat. A pak jí trpce ukazoval kostky nejnovějších staveb, moderních šedivých nebo bílých krychlí, které byly rozhozeny do stráně Jiráskovy čtvrti, nebo vysoké štíhlé stavby, do jejichž skleněných tabulí se opíralo odpolední slunce a které jeho zář tříštily do tisíců paprsků, před nimiž Teresa zavírala oči. Tak se škaredil na Cyrilometodějskou záložnu na Zelném trhu, na nově postavený hotel Avion, rozložený prý na nejužší parcele v Brně, na novou banku Morava na náměstí Svobody, na Convalarii s Dorotíkovou cukrárnou, jejíž dostavba už přivítala druhou republiku, i na vilu Tugendhat, kterou v Brně postavil slavný architekt van der Rohe. Ani jemu, ani těm předchozím otec, který ctil tradici, nemohl přijít na jméno. Takové kusy bez dekoru, bez jasného významu prý může postavit jen Čech bez špetky vkusu nebo Žid hamižně překlápějící v prstech každý pětník. Barbaři, říkal o nich, o těch, kteří byli na druhé straně a kterým se v těch letech před válkou dařilo lépe než jemu, než jim, německým stavitelům a architektům, do jejichž spolku patřil.</p>
<p> V té době ze schůzí přicházel roztrpčený, že parcelu zase zhltli Češi s těmi svými puristickými tendencemi a že pro stavby ctící německý řád najednou v Brně, kde se léta stavělo v obou stylech, není místo. Zazlíval jim, že je stlačili, smáčkli do náhle nevýznamné skupinky staromilců bez moci a bez významu. Že sotva se doba zvrátila, začali přepisovat historii, ve které najednou nebylo místo pro jména německých architektů a stavebníků, kteří městu dali většinu veřejných staveb, že se tvářili, jako by Němci byli rázem bez zásluh na vzhledu Brna. Zlobil se, že popírali jejich investice do veřejných budov, škol, univerzit, že zapomněli na ty, kteří postavili Městský dvůr, Bergerův palác, <emphasis>Erste Brünner Maschinenfabrik, </emphasis>která zaměstnávala a dávala obživu německým stejně jako českým dělníkům. I na to, že to byli Němci, kteří dali Petrovu jeho věže. V plné síle první republiky měla být německost setřena z tváře města, jako vřed. A otec cítil, že s ní i on a jeho vize, jeho nenaplněné architektonické sny.</p>
<p> Atmosféru vybičovanou na nejvyšší úroveň nacionálního klání tak díky němu poznala i Teresa. Než to všechno jako mávnutím proutku přešlo a otec získal zakázky od města, začalo to dostavbou Ringstraße a podpetrovským parkem a sady. Ty první dva roky jej vídala rozzářeného, spokojeného, se zadostiučiněním, že umění se znovu prosadilo a že teď může stavět on. Žil tím, brával ji s sebou o nedělích, aby jí ukázal, kudy stavba pokročila, později za ním běhala ze školy na úřad a na stavby sama. Než zmizel jinam, protože mu zase stavět zakázali, než odešel nenávratně, a jak jí dennodenně potvrzovaly matčiny slzy, nejen za prací.</p>
<p> Jak jiné se zdálo Brno teď. Jako by bylo ještě pořád svědkem katastrofy. Válka byla dávno pryč, ale prázdné parcely obehnané dřevěným plotem s oloupanými rohy plakátů nenasvědčovaly, že by město po dvaceti letech zcela zapomnělo. V ulicích Brna se nacházely její stopy, na prázdných nárožích Bratislavské, Koliště, v celém pásu Dornychu, i v samém centru města, kde stálo ladem Římské náměstí, Kozí ulice a prázdná prostranství za hlavním nádražím. Jen zřídka je prorůstaly podivné stavby, o kterých Gerta říkala, že jsou výplodem nedovzdělanců z večerních škol, z nichž vycházeli dělničtí architekti vybavení především vysvědčením z Vysoké školy marxismu-leninismu. To, co spatřila v létě roku osmašedesát, byla troska minulých let. Šedá, ošoupaná troska plná děr, z jejíhož rozvrtaného nitra křečovitě trčel pilíř skleněného mrakodrapu hotelu Continental stojícího na místě Šmálky, chudinské kolonie, kam několikrát bez vědomí rodičů zašla. Mohla vidět plechovou budovu tržnice nevzhledně vhozenou na boční stranu Zelného rynku, těžké masivy vysokých hranatých domů, které zhyzdily kdysi parkové Mendlovo náměstí. A prázdné vlakové nádraží, které se mělo stát uzlem evropských tras. Bylo jí do pláče, když na tu promarněnou možnost shlížela z vykotlaných, neupravovaných hradeb Špilberku.</p>
<p> Jen jedno se nezměnilo. Podvědomí Brňanů, které si z generace na generaci předalo mapu města, v němž se české cesty s německými pokoušely nekřížit. Lidská paměť je krátká, ale kruhy, ty Brnu zůstaly, říkala si Teresa, když shlížela ze severní strany Špilberku na lidský rej vnitřního města. Čeští Brňané stále nechodili Běhounskou, Rennergasse, nyní pustou, bez jediného chodce, ale stejným směrem se táhnoucí Českou, ulicí kdysi českých obchodníků, restauratérů, novinových redakcí a vyhlášeného knihkupectví Jozy Barviče, českého vlastence z Valašska. A i placka Rudého náměstí, kdysi Adolf-Hitler-Platz s Německým domem, zůstávala prázdná, jako by se na ni lidé báli vstoupit. A jako by si za trest za svou historii nezasloužila ani výsadbu, zela prázdná a pustá, jen s místy vyschlým trávníkem, s tím prázdným okružím kašny bez vody.</p>
<p> — To místo si snad nezaslouží ani kus opracovaného kamene. Sochu císaře, co tu stála ještě za války, kamsi zastrčili. Dvě alegorie skončily pod Petrovem v Denisových sadech a z Masaryka máme jen základní kámen. Možná se tu udrží ten patetický shluk soch, co ho tuhle otiskli jako vítězný pomník v Rudém právu, bude se jmenovat Komunisté… už se prý vyrábí, řekla Gerta, když pochopila, na co Teresa hledí.</p>
<p> Vrátí se sem někdy znovu, aby se na to vylepšené náměstí, na kterém před Německým domem kdysi trávila celá odpoledne, ještě podívala? Pustí ji sem zase a stihne to vůbec ještě? ptala se sama sebe Teresa. S obavou. Bez jistoty, protože kolik času jí zbývá, netušila ani ona, ani lékaři, kteří jí toho hada v útrobách našli. Hada zapouzdřeného v hnízdě hluboko v jejích střevech, v hnízdě, které, když se otevře, ji spálí zevnitř. Tumor, který se nezastaví a který už bude jen vytrvale růst a sílit, až dosáhne velikosti dětské hlavičky a ona bude vypadat jako těhotná, a jednou, dřív nebo později, zemře nadopovaná morfiem ve vídeňském špitále, kam dochází na prohlídky provázené obvykle soustrastným pohledem lékařů i sestřiček.</p>
<p> Nevrátí, tušila, a do konce svých dní se bude jen nostalgicky probírat starými pohlednicemi Brna, které bude skupovat z vídeňských antikvariátů a hromadit ve zdobných zlacených rámech na tapetovaných zdech svého bytu. Takovými pohlednicemi, které zachycují Brno takové, jaké už dávno není. Jaké zmizelo pod nánosem času a tísně, v níž tu lidé žijí, říkala si a pozorovala už jen nepatrný záblesk vlastního mládí, uprostřed ulic, jejichž krása jako by odkvetla.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XXII</strong></p>
<p> — Nebylo to jednoduché. Bylo to děsivé. Bála jsem se tehdy úplně stejně, jako jsem se bála na té cestě do Pohořelic. A pak ze začátku v Bergen.</p>
<p> Tlumená němčina plnila každý kout Johanniny malé kuchyně, stejně jako kouř z Gertiných marsek, které v pravidelných intervalech rozvrstvila do pevných, chutných bodů každého dne, od té doby, co se odstěhovala Barbora. Teresa připalovala jednu od druhé a Johanna si od ní tu a tam, s přibývajícími skleničkami, nabídla exotickou camelku, závan kapitalistické ciziny.</p>
<p> — A navíc byla strašná zima. Strašná. Spaly jsme nejdřív venku, protože nás nikde nechtěli. Celý Drasenhofen, před kterým nás ti Rusové vyklopili, celý Poysbrunn, Ottenthal a Poysdorf, všude bylo ještě plno těch, kteří přešli hranice už v létě. Někteří tam zůstali, protože přišli nemocní, úplavice a tyfus tam celé léto řádily taky, přitáhli si to z Pohořelic, museli tam prostě zůstat, protože neměli sílu, aby šli dál. Hlavně staří. Tolik starých lidí, co tam po barácích bylo díky slitování místních, to jste neviděly. Všichni se mě ptali, jestli jsem někde nepotkala někoho z jejich příbuzných. Před hranicemi nebo po cestě. Byli úplně zoufalí, ztracení rodinám. Katastrofa. Víte, co jim zbývalo? Nic. Pokud neumřeli někde po cestě už v červnu, pamatujete si ta těla kolem, tak tady je čekalo umřít co nejdřív. Byli cizím na obtíž. Všude v okolních dědinách jsou kvanta hrobů, i společných, kde je na pomníku uvedený jen počet pohřbených lidí, které sesbírali z polí už v červnu, kdy tam pochcípali, a to říkám schválně, protože tak o tom mluví ti místní, kteří viděli, jak je Rusové nebo i Češi nahánějí jako zvířata.</p>
<p> Teresa s očima sklopenýma vrtěla i po letech v nechápavém úžasu hlavou.</p>
<p> Pak pokračovala: — Poprvé jsme pod střechou přespaly až třetí noc ve Wetzelsdorfu. Ula to vyprosila pro Dorlu, protože ta už byla nachlazená, ale nakonec nás tam na půdě na slámě nechali všechny. Ráno nám dali kozí mlíko a chleba, naše první pořádné jídlo po dvou dnech. Od Zipfelové jsme si toho moc neodnesly, jestli si pamatujete, tak akorát skleničku marmelády, abysme měly cukr a sílu. Poslali nás do kláštera v Mistelbachu, prý tam soustředí uprchlíky a případně budou vědět co s náma. Chtělyjsme do Vídně, ale nakonec jsme se s Ulou dohodly, že možná bude lepší zjistit co a jak a chvíli být někde, kde se s uprchlíky počítá. Víte, my jsme nevěděly, co nás čeká. My jsme si to nijak nepředstavovaly. My jsme se viděly hrozně rychle ve Vídni a tam někde při obchůzkách po práci, nebo u Červeného kříže. Vůbec jsme netušily, jak strašné to bude, v říjnu po konci války. Že tam všude budou lidi, kteří na tom byli mnohem hůř než my. A že ani pro ně, ani pro nás tam nikde nebude místo. Víte, co nám cestou říkali? Nejen děcka, i dospělí to na nás řvali, když jsme šli kolem nich a prosili o ubytování nebo o jídlo, křičeli, že jsme jak ksindl, cikáni, nebo dokonce že máme, co jsme chtěli, že je to kvůli nám, kvůli tomu nenasytnému <emphasis>Heim ins Reich. </emphasis>A nacistické svině, i to na nás řvali. Dokonce se tam u nás jednou zastavil nějaký člověk s kamerou a s označením Čeveného kříže, natáčel nás, a když jsem se ho zeptala, to jsme zrovna pomáhaly vynášet suť ze sklepa v Mistelbachu, aby bylo víc místa, co to točí, říkal, že to bude nějaký dokument o tom, jak teď ženy nacistů odpracovávají, co spískali. Neumíte si představit, jak mi bylo, když jsem to slyšela. Ve vysněné zemi, kterou jsem si vybrala za domov… To Ula mě tehdy podržela, kdyby tam nebyla, snad bych se i vrátila. Nebo si něco udělala, jako kolik ostatních, všude byla smrt. Jestli být za nacistickou svini mezi várna, kde jste byly vy a Zipfelová, jídlo a nocleh, nebo sama beze všeho někde v cizí zemi, tak jsem raději volila zase Bergen. Kdyby nebylo Uly Cos čekala? ptala se mě. Jestli jsem prý čekala, že nám tam nabídnou plesové šaty a střevíce na zlatém podnose. Říkala to a hladila Dorlu na stohu slámy po horečnatém čele, to jsme byly ještě ve Wetzelsdorfu, kde jsme se zdržely skoro týden, než mohla Dorla zase jít dál. Já na to nic. Já si prostě nic nepředstavovala, já jen myslela, že v Rakousku bude lip. Jenže to jsme si musely ještě počkat, a tak mi to i Ula opakovala. Holky, Ula byla strašně statečná.</p>
<p> Teresa se odmlčela. — Do Mistelbachu to bylo z Wetzelsdorfu jen půldruhé hodiny cesty pěšky, pokračovala po chvíli. — Stál tam na vršku klášter, válkou taky pěkně poničený, ale měli u něj velký starobinec a špitál. V těch dnech, kdy jsme tam přišly,</p>
<p> praskal ve švech. Neměli nás kam ubytovat. Sice říkali, že jim stavy klesají, že ti staří každý den umírají, ale když jsme tam přišly, tak lidi leželi všude, i na chodbách, ve strašném stavu, a v pokojích byly přistýlky i na zemi, i ve sklepě, který pořád vyklízeli, protože byl zasypaný, a s tím bordelem se motali mezi slamníky s nemocnými na podlaze. Bylo to hrozné. V těch dnech jsem brečela zklamáním, neuměla jsem to zastavit. Řinulo se to ze mě nekontrolované, během dne, když jsem třeba krájela brambory v kuchyni, kde nás pár dní na výpomoc nechali, nebo večer před spaním. Ale Ula nás obě držela, Dorlu i mě. Bylo to hrozné. A hlavně to nemělo žádný smysl, být v tom Mistelbachu. Den ode dne jsme se obě cítily hůř. Staří lidi, nemocní lidi, žádná vyhlídka a denně mrtví. Padalo to na nás čím dál víc a najednou se zdálo úplně nesmyslné vydat se někam do Vídně, kde to je prý to samé, kde se na uprchlíky taky dívají jako na nacisty zdrhlé z protektorátu nebo na zloděje nebo prostě jako na lidi, kteří ubírají místním. Ono se tam nešlo vměstnat. Rakousko bylo přeplněné, hladové a nenávistné, a tam jsme s Ulou chtěly začít novou budoucnost! V tom Mistelbachu nám to najednou přišlo jako hloupost, jako krávovina, kterou si mohlo představovat leda tak dítě. Ula se rozhodla, že se musí co nejdřív dostat k těm svým příbuzným do Řezna. Tak jsme šly zase dál, protože z Mistelbachu se tam dostat nemohla, musely jsme do Vídně, stálo ji to asi hrozné úsilí vyvolat ve mně chuť pokračovat. Sbírala mezitím brambory, po jedné, schovávaly jsme si je pod sukně do pytlíku, který jsme si udělaly z nějakých hadrů. Syrové brambory a cibule, co jsme mohly ukrást z kuchyně, kde jsme vypomáhaly. Bylo to od nás hrozné, protože tam nikdo nic neměl a my jsme kradly, abychom se předzásobily, protože lidi po cestě už prý nic nedávali, byli vyjezení z toho tříměsíčního zástupu přivandrovalců, už nás jim ani nebylo líto a zavírali se před náma do baráků. Byli jsme veteš. Tak nám nezbývalo nic jiného než krást, vzaly jsme, co jsme mohly, schovaly a pak vyrazily zase na Vídeň, do Wolkersdorfu, odkud jsme pak přišly do Floridsdorfu. Tam byl uprchlický tábor.</p>
<p> Teresa se odmlčela a z láhve, která stála na stole, si do skleničky dolila slivovici.</p>
<p> — Nevím, jestli nebylo lepší zůstat přes zimu v Mistelbachu nebo někde na dědině. Ne že by nás tam chtěli, ale v tom Floridsdorfu jsme se ocitly, pokud to vůbec šlo, v ještě větší bídě. To byla taková stará fabrika, polorozpadlá, ale asi ne bombardováním, i když i ve střeše měla trhliny a dírami po oknech do ní foukalo a pak i sněžilo, zima toho roku přišla brzo. Poslali nás rovnou tam, do vnitřní Vídně nás nepustili. Tak jsme se ocitly uprostřed davu lidí, spalo se po třech na dřevěných pryčnách, když měl někdo to štěstí, že ji ukořistil. Lidi spali i na zemi a byla tam spousta nemocných, nejen s tou sračkou, kterou si všichni přitáhli už z Mähren, ale i prochladlí, které odváželi do nemocnice, až už bylo pozdě, a všichni byli zavšivení. A tu sračku tam měli všichni, i tam byla úplavice a taky tam jednou denně rozváželi konve s polívkou, což bylo jediné jídlo, které se tam dalo sehnat, vodová zelná polívka a na každého dvě stě gramů chleba, z té vodové polívky jeden sral, i když byl ještě zdravý. A na celou tu fabriku, kde se nás tísnilo víc než tisícovka, byly tři otevřené latríny. Víte, co to bylo? Hrůza. Zlatá Bergen, zlatá Zipfelová… taky podle toho, co jsem slyšela od jiných, co pracovali na jižní Moravě, ne ke všem se tam chovali tak dobře jako k nám. Nebyl večer, abychom se nemodlily a neděkovaly Zipfelové, že se o nás tak postarala, možná že kdyby nebylo jí a kdybychom tam přišly podvyživené, jako byli někteří, že bychom to neustály. Však tam denně vynášeli někoho, kdo to nezvládl. A pak to přišlo na Dorlu, chytla tu děsnou sračku, měla horečku a doktor, co tam byl vyhnaný ze Znojma, říkal, že to vypadá špatně, ale neměl nic, co by jí pomohlo. Z Červeného kříže přišli až druhý den, s polívkou, Ula se jich chytla a nedala jinak, než že Dorlu musí zavézt do nemocnice. Byla strašně zoufalá, a asi jen proto se nám to nakonec podařilo, protože nebrali všechny, do tábora chodil doktor z Kříže a nechával odvážet jen ty nejhorší případy. Nakonec nás naložili na náklaďák, i mě s Ulou, protože jsem se od nich nedala za žádnou cenu oddělit, a dovezli nás do vnitřní Vídně do nemocnice. Dorlu si tam nechali a my čekaly, až nás někde přidělí, říkali na práce, a pak až se uzdraví, zpátky, k transportu do toho lágru. Dodnes jsem vděčná Dorle, že to chytla až kousek od Vídně, a zrovna na začátku prosince, a Ule, která pro nás vyžebrala převoz. Neumím si představit, jak bychom zimu přežily ve Floridsdorfu. Pořád jsme měly jen to, v čem jsme odešly z Bergen, to, co přivážel Červený kříž, nám vůbec nepomohlo, kdo nebyl rychlý, tak nic neměl, a to jsme my dvě s Ulou nebyly. Kabáty a boty jsme sehnaly až pozděj ve Vídni, na charitě.</p>
<p> Teresa zvedla skleničku se slivovicí k nosu, přičichla k ní a během toho pokračovala:</p>
<p> — Vídeň byla přelidněná. Všude plno žebráků, teda lidí jako my, na ulicích, v parcích, na lavičkách, podél zhroucených budov, lidi hledající práci a jídlo, nebo lidi úplně mimo, ztracení, jen stojící a čekající, jestli jim někdo něco dá. Nedal, Vídeň byla vyjezená, ani místní neměli sami pro sebe, natož krmit uprchlíky. Nemohli nás uživit, jen z Brna jich sem po říšské silnici přišlo přes deset tisíc, a stahovali se sem odevšad, lidi z protektorátu, z celých Sudet, Maďaři, a kromě toho Rusové, kterých tam bylo jak nasraných.</p>
<p> S těma to taky bylo strašné, nemyslete si, že se tam tehdy měly ženské jinak než na konci války v Brně, pořád panovaly tyhle pořádky. Na druhou stranu později, později se to hodilo.</p>
<p> Teresa si přihnula z drobounké štamprličky a slivovice zmizela v jejím hrdle, za pravidelnou řadou zubů, mezi nimiž se zaleskl ten zlatý.</p>
<p> — Já to klidně řeknu, protože možná jenom díky tomu jsme přežily. Bez mého ruského kamaráda bysme byly už v té zimě pod drnem. Jen si nemyslete, potravinové lístky měli jen Rakušáci, a co to bylo? Třetina toho, co jsme dostávali na konci války, skoro z toho nešlo přežít. A uprchlíci? Ti nedostávali, nebylo, prostě nebylo. Muselo se narazit na pojízdný vůz Červeného kříže, aby člověk vůbec dostal nějaké jídlo, zas tu řídkou polívku, někdy vodový <emphasis>eintopf, </emphasis>my jsme s Ulou chodily na Südbahnhof, ale když jsme přišly pozdě, měly jsme smůlu. Ale taky jsme měly štěstí, protože zrovna tam si mě vyhlídl ten můj Rus. Mohl to mít i zadarmo, kdyby si počkal někde za tmy, však to bylo na denním pořádku, jak jsme viděly, ale on dával chleba a špek, pak zase cukr nebo sušenou rybu, čert ví, kde to všechno bral. Můžu vám říct, že mi to bylo jedno, za tři vajíčka, co jsem jednou dostala, bych udělala i víc. Mně v té době bylo jedno úplně všechno, všechno, kromě zimy, která byla strašná, a hladu, který byl neúnosný. Člověk se stal jen tělem, co nemyslí, co je jen žaludek, sevřený, až bolí a nedovolí spát. Byla jsem při sobě snad jen v těch chvílích, co jsme stály frontu na polívku nebo když jsme sehnaly brambory, co jsme si je vařily v plechovkách na ohni v parku, kde jsme s ostatními spalovaly lavičky, větve nebo kusy trámů, kterých bylo všude plno. Mezitím nám našli místo, v malých táborech, v takových spíš ubytovnách, co byly pro uprchlíky, kteří mohli zůstat ve Vídni. Nás poslali do Postgasse 4, kam jsme pak přivedly i Dorlu. Předtím jsme se ale musely s Ulou vzájemně ostříhat a hlavu nám pomazali takovou smrdutou rtuťovou mastí na odvšivení, což už Dorla prodělala v nemocnici, a dali nám jiné, nové prádlo, vypadaly jsme pak strašně. To byla taky potupa, ty vlasy, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Každopádně tomu mému Rusovi jsem nerozuměla, vypadala jsem hrozně, a on stejně chodil, než zmizel.</p>
<p> Teresa se pousmála. — Ula se několikrát pokoušela sehnat si povolení, aby mohla odjet do americké zóny, do Řezna. Jestli chtěla pryč, musela ale nejdřív zase do těch sběrných táborů před Vídní, kam jsme nechtěly za nic na světě. Nechala to pak chvíli raději být a já jsem byla ráda, protože v tom prosinci a lednu, hned na začátku, nevím, co bych si bez ní počala. Uvažovala jsem, že půjdu s ní, že je to jedno jestli Vídeň nebo Řezno, ale pravda je taková, že mi to nikdy nenabídla. Čekala, že se tam u příbuzných setká s manželem a že se pak vrátí, nebo že nějak začnou znova, nevím přesně, jen vím, že já jsem do těch plánů moc nepatřila, a ty moje věčné kecy o Vídni ji asi ukolébaly v tom, že jsem s vyhlídkou na svou budoucnost srovnaná. No, ještě v Perné jsem byla, to se ale rozplynulo jak deštný mráček hned za hranicemi.</p>
<p> Ale zůstávalo to tak dál. Nakonec odjela až za dva roky, v posledních transportech, protože jí do té doby nikdo nevystavil <emphasis>Kennkarte </emphasis>a zdravotní potvrzení, což Američani vyžadovali. A v sedmačtyřicátém se pak s Dorlou prostě sbalila a odjely do Řezna a bylo to. Já v té době už měla práci, jestli se to tak dá říct, a už předtím nás nasadili do bytu nějaké Frau Wojanczik, co bydlela v Herringgasse. Musela nás vzít do jednoho pokoje, co měla prázdný, ale nedělala to ráda, to tam tenkrát nikdo. Bylyjsme pakáž, sociální spodina, ženské kdoví odkud, s kdovíjakou minulostí. My jsme si zas říkaly, kdoví co ta měla za sebou, byla to taková baba tvrdá, nikdy na nás nepromluvila,jen sem tam štěkla, když se jí něco nelíbilo, a měly jsme recht, pak jsme ji našly sesutou mezi hořícíma svíčkama a kolem ní byly vyskládané portréty jejích synů v uniformách SS a Hitlera. Našla ji chudák Dorla, to nás mrzelo nejvíc, ale věci se pak zlepšily. Hned jsme to hlásily, aby to nebylo na nás, a místo toho, aby nás vyhodili, dali nám tam do druhého pokoje tři sestry se starou matkou z Troppau, z Opavy. Nechápu, jak ta stará paní mohla tu cestu přežít, ale říkaly, že z Opavy je vezli dobytčákem, že si dokonce mohly vzít padesát kilo na osobu, ale že jim to cestou Češi nebo Rusové probrali, takže do Vídně přijely skoro jako my, s holým zadkem. Později se ukázalo, že ta jedna přišla cestou o mimino, ve válce jí padl muž, že jejich otec zůstal v pracovním táboře na Ostravsku, kde měly důvod se o něho bát, však to taky tak dopadlo, že o něm od té doby nemají zprávu, no a prarodiče, ti nezvládli už ani cestu z Opavy. A z celé rodiny zbyly jen ony čtyři, málem tři, kdyby té nejstarší nezabránily, aby se podřezala kusem zrcátka. A takové věci tam vyprávěl kdekdo.</p>
<p> Znovu si nalila slivovici. — Nastavte štamprle, řekla pak. Roztřesenou rukou nalévala do skleniček. — My s Ulou jsme si pak našly práci. Teda skoro do začátku padesátých let, než jsem dostala řádné občanství, nemohli být podle zákona uprchlíci zaměstnaní jinak než jako pomocní dělníci. My s Ulou jsme ze začátku pomáhaly na odklízecích pracích, jen za jídlo, a to dlouho přes léto šestačtyřicátého, kdy mě pak vzali na výpomoc do kuchyně v nemocnici a Ula nastoupila někde v továrně za Vídní, kam denně dojížděla. Dostávaly jsme směšné peníze, ale aspoň něco, s čím se dalo hospodařit, i když většinu jsme stejně utratily za jídlo. Co jsme si v tu dobu vyslechly, to si nedovedete představit. Já jsem byla pro Rakušáky jen česká šlempa, i ta poslední kráva v nemocnici se na mně svezla. Nemohla jsem si nic dovolit, měla jsem být ráda, že mě v Rakousku vůbec nechali, abych užírala místním. To pověstné štědré vídeňské srdce, o kterém jsem slýchávala, tak to jsem nenašla. Ule zase říkali <emphasis>Rucksackdeutsche, </emphasis>přivandrovalá Němka s ruksakem, což bylo legrační, protože v té době jsme neměly pořád ještě ani letní oblečení, pořád jen to zimní z charity a od Červeného kříže, natož něco do ruksaku. Já nevím, co si ti lidi mysleli, že jim uděláme, že nás tak nesnášeli. Ale nemohli se na nás ani podívat a dávali nám to najevo. Dorle děti ve třídě a nám všichni, se kterými jsme se potkali. Vždycky mě prozradilo bémákování, ten náš měkký brněnský přízvuk, nebyla jsem s to si osvojit to jejich <emphasis>weanerisch. </emphasis>Sotva jsem promluvila, hned věděli, že jsem <emphasis>Tschechin. </emphasis>A vědí to dodnes a reagujou, jen si představte ty ksichty. I když pár známých mezi vídeňskými Rakušáky jsem si už našla. Ale doopravdy můžu nazvat přáteli jen ty, kteří byli do Vídně vyhnaní z protektorátu. Třeba Traude Fröhlich z Bergen, co jsem ji potkala jednou na výletě na Mühlberg, odkud je vidět až na Růžový hrádek. Ti byli taky odsunutí, však si to pamatujete, že. I když v Bergen sedlačili prej už od Marie Terezie, odkdy měli pomníky na bergenském hřbitově, i když se do politiky nezamíchali, vyhnali je jako nás a na jejich statku teď hospodaří Jechův zeť, nějaký Kocman.</p>
<p> — Taky to dal do jézédé, hned na začátku s Jechem, teď mají už jen ten barák za kostelem a zahradu až dolů k rybníku, řekla Hermína.</p>
<p> — Traude to taky neměla lehké. Ale uměla zase šít a vyšívat, pak někdo zjistil, že zapraví všechno, i když není z čeho, a teď už má vlastní singrovku a si je doma a nežije si špatně, když je to načerno. Na to jsme jim doteď dobří, pořád se nás štítí, ale jakmile je to výhodné, tak tu nechuť překonají. Teresa v úsměšku zkřivila obličej.</p>
<p> — Teď se v posledních letech hodně mluvilo o integraci, o tom, že se povedla, pche. Nesmysl. Leda to, že máme Krajanské sdružení, tak to jo, to se povedlo. Ale jinak jsme dodnes ten přivandrovalý ksindl, co si myslíte, že budu mít třeba z důchodu? Velké hovno, protože můj plat je směšný a na zlepšení to teda nevypadá. Leda bych se dobře vdala. Ale to taky není tak jednoduché, seznámit se s někým tam, kde se vám pořád místní vyhýbají. Než ti mě přijmou mezi sebe, jako stejnou rakouskou občanku, kterou už dobrých pár let jsem, to budu už nejspíš mrtvá. Ani dneska tam o nás nikdo nestojí, to je znát. Marná sláva, lidi patří ke své zemi, a já dnes lituju, že se to celé stalo. Lituju toho, že jsem tam nezůstala s várna, i když houby, co by mě čekalo tady? Ani česky jsem nikdy pořádně neuměla. Takže nevím. Doma ani tam, ani tu. Nějak tak trčím v prostoru a ve vzpomínkách, co je to za život, co?</p>
<p> Podívala se po ostatních. Hermína klimbala v houpacím křesle v rohu u kuchyňské linky, Johanna s hlavou podepřenou o desku stolu klížícíma se očima sledovala střídavěji a prázdný demižon, Gerta potahovala zbytek dýmající cigarety.</p>
<p> — Holka, tady by sis nepomohla, řekla po dlouhé chvíli úplně tiše.</p><empty-line /><empty-line /><p> Ještě dlouho vzpomínala na její návštěvu, zajatá slibem na příští rok, na vinobraní v Perné, kde by spolu týden strávily v Zipfelčině domě u Hermíny. Ale člověk míní a časy mění. Bylo to jednou v noci, kdy ji probudil křik přicházející z oken vedoucích do dvora. Nejdřív se jí zdálo, že je neartikulovaný, rozespalá si přes sebe přehodila pletený pléd a vyhlédla z okna. Na protějším balkonu stál muž a křičel. Okna celého bloku se pomalu rozsvěcovala, jedno po druhém, kdesi v pozadí se ozval dunivý hukot.</p>
<p> — Tak si kurva pusťte rozhláááás! křičel znovu a znovu. A když to Gerta v kuchyni udělala, rozlehl se prázdnou</p>
<p> místností známý hlas redaktora, který sděloval, že <emphasis>včera, dne dvacátého srpna kolem třiadvacáté hodiny večer překročila vojska Svazu sovětských socialistických republik, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění i prvního tajemníka ÚV KSČ. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je v této chvíli nemožná. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva… </emphasis></p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>XXIII</strong></p>
<p> Nikdo ten den nepracoval. V halách i v kancelářích se zastavil čas. Kdo vůbec do fabriky přišel, nahrnul se na správku, kde měl v nějaké kanceláři příbuzného nebo známého, a seděl u přijímače. Hlava na hlavě se tísnila i v jejich kanceláři, kam za Jarkou Humpolíkovou přišla půlka z plánování z pětky, kde měla manžela. Jenda seděl u kartotéky, na které stál přijímač, a přelaďoval mezi stanicemi, když skončilo zpravodajství na jedné, ve snaze najít další. Všichni byli schlíplí jak Zipfelčiny slepice, když zmokly. Sem tam se otřepali a místností zaburácela mocná diskuse, než Jenda naladil zase další nerušené vysílání.</p>
<p> — <emphasis>TASS se k ničemu takovému nevyjadřuje. Protože říci to ani nemůže. K intervenci nedala pokyn ani vláda, ani parlament, ani Ústřední výbor komunistické strany Československa… jistě, může to ještě nějaký jednotlivec udělat. Dodatečně… doufejme ale, že se nikdo takový v Československu nenajde. Nezbývá nyní tedy nic jiného než konstatovat, že vyjádření TASS je neopodstatněné… ale přes všechny tanky v ulicích a přes všechna letadla na obloze můžeme být všichni klidní… historie dá totiž zapravdu nám. A s námi i svobodě, lidskosti a skutečnému lidskému socialismu. Přátelé, posloucháte vysílání Československého rozhlasu. O všech následujících událostech vás budeme průběžně informovat, pokud to bude v našich silách… </emphasis></p>
<p> Gerta se tehdy za zády všech, otočených s upřenými pohledy na reproduktory přijímače, pobaveně zasmála. Jarka k ní tázavě vzhlédla, pak zase rychle sklopila pohled, jako by mezi ní a dalšími posluchači nebyl přijímač, ale redaktor Jeroným Janíček osobně. <emphasis>Historie nám dá zapravdu, </emphasis>říkal. No tak na to si Gerta počká, komu dá historie zapravdu. Pokud to ten naiva za mikrofonem neví, tak historie dává obvykle zapravdu vítězům. A tvrdit na prahu války s Ruskem, že to budou českoslovenští páprdové, kteří se z rekreačních chat roh na konci srpna přihrnou do měst a vrhnou se na armádní budovy, aby si obstarali zbraně a šli čelit rudým bratrům, je velký, velký optimismus. Gerta ví, jak to dopadne. Jako to dopadlo tehdy. Všichni budou mít plnou hubu keců a pak se rychle přizpůsobí novým pánům. A budou papežštější než papež, hrdinové s holubicí povahou. Copak se asi teď děje v halách Zbrojovky? Jestlipak tam ještě na výborech sedí ti stateční, kteří ji kdysi hnali z města <emphasis>raus? </emphasis>Tak ti už taky vědí, jak to teď bude. Ti si celou tu estrádu pamatují, akorát v hnědé. Tak si to zopakují, tentokrát ale na rudo. Gerta se v duchu ušklíbla. Nikdo z těch, co jsou teď tady, nikdo z nich nakonec nic neudělá. A jako by jí toho chtěli podat důkaz, jakmile zahoukala ve tři siréna, zvedli se pomalu chlapi rozesazení na zemi kolem přijímače, protáhli si za zády ruce, až jim pokřupalo v hřbetech, a začali se spěšně rozcházet do svých domovů. Aby se s manželkami stihli ještě za slunka vykoupat v rybníku Srpku za městem.</p>
<p> Gerta tehdy scházela z horního konce městečka na vlakové nádraží hlavní ulicí doprovázená Jarkou a Jendou. Na náměstí Osvobození v hloučcích postávali lidé otočení čelem k monumentální soše vojáka s vítězně vztyčenou zbraní. Jeho obličej byl zatřený modrou barvou. A to je všechno, říkala si Gerta v duchu, co se tu stane.</p>
<p> — Vždyť Kuřim osvobodili Rumuni, ne? obrátil se na Jarku Jenda a zavrtěl nechápavě hlavou.</p>
<p> — Rumuni, no, pokrčila rameny Jarka.</p>
<p> Ve vlaku se pak Gertě rozlilo po podlaze mléko a lidé kolem ní si významně přehazovali nohu přes nohu nebo ustupovali, pokud stáli, s výrazem, jako by zrovna rozlité mléko bylo nejhorší událostí dne. Gerta to nechápala. Přitom už ráno u židenického nádraží stály dva obrněné transportéry a tank, na kterém seděli kluci, pokuřující a shlížející na dva tři statečné, kteří pod nimi nabízeli archy k podpisu. Jinak se nedělo nic. To už všichni zapomněli na válku? Vždyť to nebylo tak dávno! Přece se lidé kolem ní nemůžou tvářit, že důležitější než ty tanky na ulicích a letadla v Tuřanech je stihnout se v srpnovém odpoledni vykoupat v Srpku nebo si nezašpinit střevíce v rozlitém mléku.</p>
<p> Jenže můžou, zjistila Gerta v dalších měsících. Můžou se tvářit, že se nic nestalo, dokonce se můžou tvářit, že je sem pozvali, jak si odhlasovali o pár týdnů později, a dokonce se mohli netvářit vůbec nijak. Mohlo je to dočista nezajímat. Jako její vlastní dceru.</p>
<p> Když se to tu noc hlásilo, byla už Barbora dávno pryč. Kdesi v novostavbě v Žebětíně, s tím svým gaučovým Járou a Blanickou, lhostejná k tomu, co se děje. Gerta byla se svým strachem úplně sama, se svými zlými sny, ze kterých se budila v noci zpocená, přesvědčená o tom, že bude další válka. Že to bude zase ona aji podobní, kdo budou běhat po schodech do sklepa a modlit se, aby nejhorší, co by se jim mohlo stát, bylo podělat se strachy.</p>
<p> S takovými obavami to léto a podzim jezdila k Barboře. A ve svém strachu s ní mluvila upřímně jako nikdy dřív, dokonce spolu zbořily skoro všechna tajemství, na která chtěla Gerta kdysi raději zapomenout. Už mezi nimi neležela bariéra minulosti, propojily ji v rozhovorech se současností a Gerta doufala, že s širokým horizontem zkušeností jejich rodiny Barbora pochopí její obavy.</p>
<p> Ale Barbora ji ignorovala, ji, jejich společnou minulost, která pro ni už neznamenala ani zvědavou otázku, i současnost, která ji zajímala míň než Járovo říhnutí. Dívala se na ni s nepochopením a Jára ji s politickými kecy z jejich kuchyně nakonec vykázal. V tom okamžiku se mezi nimi rozlila řeka, přes kterou už Gerta neviděla do duše své vlastní dcery. Do hlavy s dříve natupírovanými vlasy, které teď jen splihle ležely zastrčené za uši, do hlavy své vlastní krve, pro kterou to vydržela minulých dvacet let nevzdat.</p>
<p> Vrátila se domů a následující měsíce jako by prožila ve snách. Ruští a polští vojáci se rozložili na okraji města. Na Šumavské, v Tuřanech, v židenických kasárnách. Stali se součástí města, jeho obyvatel, najednou bylo ruštinu slyšet i v obchodech. I ve fabrice. Přišel nový náměstek. A pak to padalo, pořád níž, až to bylo přímo u ní, u jejího stolu v kanceláři, kde si vedle psacího stroje pěstovala vánoční kaktusy. Ve skladu bez oken, kam ji přeložili, už další rok nevykvetly. Kádrový posudek bývalé československé občanky národnosti německé, která dosud udržuje kontakty se sledovanou německou menšinou a podezřelé přeshraniční vztahy, nebyl dobrým profilem pro sekretářku na personálním, kde hrozilo zneužití řady důležitých informací. Gerta — špiónka ve službách imperialismu. Ale legrační jí to nepřišlo. Skončila ve skladu, odkud se kdysi vyšplhala z pásové výroby přes plánování až do správní budovy. Se vším, co uměla, brali ji s němčinou, kdy se jim hodila pro zakázky s východními Němci, brali ji pro stenografii a rychlé psaní na stroji. Za těch pět let, co si tam na správce odsloužila, s ní neměli jediný problém. A stačilo jen hýbnout v pozicích vedení a fabrika se bourala jak stavba z karet. A Gertin list propadl až do skladu, kde se v sedmdesátém ocitla spolu s Lídou Kořínkovou, která, když nepila, tak spala. O samotě, v izolaci ode všech, ve skladu, kam nikdo nechodil. Sama doma, protože ani tam nikdo nebyl.</p>
<p> Po válce měla Gerta pocit, že si nezasloužila, co ji potkalo. Že nebyla ani nepatrnou příčinou toho, zač se jí tu lidé mstili. Když ale v zimě toho roku seděla v nafasované prošívané vatové vestě ve skladu, kde se u stropu nepravidelně mihotalo světlo jediné zářivky, připadalo jí, že tentokrát se jim povedlo ji definitivně zničit. Její svět se zhroutil, jejím nitrem se rozlila prázdnota. Zbyl jen čas, který pomalu odsýpal minuty v chladném skladu. Tenkrát to bolelo fyzicky. Po celém těle z nočního pochodu, z pozdějších prací na poli, uvnitř to bolelo z ponížení, které jí připravil ten voják. Bylo ale pro co jít dál. Pro Barboru. Pro co ale žít dál ve chvíli dalšího ponížení, které si nezasloužila, ave chvíli, kdy ji Barbora ze svého života vyřadila, to nevěděla.
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>
<strong>Část 4 Minulost přítomná</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>I</strong></p>
<p> Chystalo se k bouřce. Autobus projížděl hrázní silnicí mezi dvěma novými mušovskými jezery, která se rozlila před Pernou. Gerta z okna pozorovala, jak se čerstvě vysazené štíhlé osiky podél břehů ohýbají. Vítr hrozil, že je vyrve i s koláčem kořenů, držel je sehnuté k zemi, pohazoval si jejich dětskými korunami a rval z nich první jarní listí, které v divokých vírech kroužilo nad plochou jezera.</p>
<p> Autobus nadskočil náporem větru, Gerta by se nedivila, kdyby ho to v otevřeném prostoru smetlo. Odmrštilo by je to přes svodidla na zvlněnou hladinu druhého jezera, a jak by se kabina autobusu plnila vodou, klesali by dolů, mezi zatopená mušovská stavení. Dopadli by před práh mlýna Felbermühle nebo na střechu svobodnického dvora Freissenhof, který stál někde v těchto místech, u rozcestí, které se pak stáčelo ke středu vesnice. Když zavře oči, ještě si vybaví dvůr hospodářství ucpaný náklaďáky a obrněnými automobily, které tam odstavili Rusové a Rumuni v prvních dnech po osvobození. Dobře si pamatuje na skupinky kouřících vojáků opřených o kulkami zbrázděné zdi baráku, kteří se za nimi ohlíželi, když tudy na Šenkově bryčce projížděli směrem na Pernou. To byli ale mnohem níž, jestli může srovnávat s kostelem svatého Linharta, jehož zdi i se špičkou věže vykukovaly z pusté vodní hladiny vstříc šedé obloze v úrovni jejích očí. Zalilo to celou vesnici, až po vrcholek kopce s kostelem, který tu teď chátrá jako němý svědek, jako výkřik bezmoci.</p>
<p> — Mělas vidět, jak se proti tomu lidi bouřili, vrtěla pak nesouhlasně hlavou Hermína. To už Gerta seděla v Zipfelčině kuchyni u sálajících kamen, na kterých Hermína v konvici ohřívala vodu na čaj. Za sebou nechala prvomájové Brno, které se už na konci dubna zahalilo do rudých a trikolorových praporů a do roje bílých holubic míru, jež slétávaly z desítek oken prodejen i soukromých bytů. Z Gertiných oken do ulice nikdy neslétaly. Nectila ten národ, který jim dennodenně připomínal jejich vlastní slabost, ani ty strašné dny osvobození. A nectila v něm velké bratry i proto, co udělal jeden z nich jí osobně. Ne všichni byli takoví, samozřejmě. V duchu při takových příležitostech děkovala doktoru Karachielašvilimu, vždycky si na něj vzpomněla. Ale víc nic, i když v padesátých letech Barbora přicházela s precizně vystříhanou holubicí ze čtvrtky bílého papíru, kterou vyráběli ve škole, a s pláčem vyžadovala, aby ji Gerta přilepila na okno, jak to dělají ve všech rodinách. Jak říkaly soudružky učitelky. Ale nelepili všichni, ukazovala jí pak Gerta další okna, kde žádná holubice výhled nezakrývala. Ani u nich v domě nebyla všechna okna vyzdobená. Z osmi partají s bídou polovina. A na nástěnce klidně mohly být upomínky domovních důvěrníků, psané velkými rudými tiskacími písmeny. NEZAPOMEŇTE VYZDOBIT SVÁ OKNA! Gerta nezapomínala, jak zdůrazňovala Šedové, když ji potkala na schodech. Gerta nezdobila a i Šedová se nakonec smířila s jedinou holubicí, která slétávala z okna Agathonikiadisových. To paní Athanaia tehdy vyhověla Barboře a holubici vyvěsila. Gerta dodnes neví, jestli z vděčnosti k téhle republice, nebo z náklonnosti k Barboře.</p>
<p> Bouřka ji stihla hned na zastávce. Než doběhla k Hermíně, byla mokrá až po vasilko.</p>
<p> — Tady máš lipový, je z té lípy za kapličkou, co tam Zipfelová chodívala každý rok děkovat, podávala jí Hermína velký hrnek horkého čaje se spařenými listy na dně.</p>
<p> — Kam všichni ti lidi odešli? zeptala se Gerta a oběma dlaněmi sevřela hnědou kameninu.</p>
<p> — Co já vím. Někteří prej dostali bytovky na kraji Mikulova, tak šli do nového, někteří asi k příbuzným. Před rokem na hodech v Dunajovicích někteří říkali, že se tam budou stěhovat na státní statek, taky do nových bytovek. Všichni remcali, to víš. Vytlačili je vyhláškou a žádné protesty nikde nepřijali. Jako by volali do dubu. Však si to umíš představit, po kom v téhle republice můžeš něco chtít, když se to nařídí shora. Po nikom. Tak je vystěhovali, ještě si pamatuju tu lajnu náklaďáků s postelema, s almarama a duchnama, co jela kolem Perné na Mikulov. A bašta. Pak se zvedly stavidla a za dva dny tam nebylo nic, jen ty jezera a kostel uprostřed. Gerta nesouhlasně vrtěla hlavou:</p>
<p> — Zase pár přesunutých lidí. Něco jako domov nemá v téhle republice žádnou váhu. Berou ho lidem za trest anebo jen tak. Prostě jen tak. Z vyšší vůle. Od stolu.</p>
<p> — No ono to snad bude mít i nějaké plusy, pokrčila rameny Hermína, — s Dyjí tu byly problémy vždycky, však si to sama pamatuješ, kolikrát se jelo pomáhat na záplavy.</p>
<p> — Pamatuju. Ale na to měli za ty leta už grif, ne? Taky dva mlýny a ty dolíky podél břehů. Co si pamatuju, Mušovští s tím starosti neměli. A hasičský spolek měli široko daleko největší.</p>
<p> — No možná, no. Ale nakonec, už se stalo. A ne všem to zvlášť vadilo. Taky tam byla většina přišlých kdoví odkud. Však tam před válkou žilo nejvíc Němců. Zipfelová říkala, že tam se dalo pochodit leda s němčinou. A s vodou měli vždycky potíže. Pamatuješ, co říkala o té bahenní horečce?</p>
<p> — Ne.</p>
<p> — Mušovští ji dostávali každý rok, z těch tří mělkých rybníků, co byly kdysi na náměstí kolem sochy svatého Floriánka. Prej ji tam zavlekli z Itálie nebo odkud. Chytli se tam nějací komáři a každé léto, za největších veder, když na poli bylo nejvíc práce, celá vesnice postupně lehla. Všichni dostali střídavou horečku. Ten, kdo ji měl každý den, se vyléčil nejrychleji a za pár týdnů už mohl zas pracovat. Někdo ji dostával obden a nejhůř na tom byli ti, co ji dostávali každý třetí den. Ti se jí pak zbavovali velice dlouho. Proto ty rybníky na návsi zasypali. A teprve pak byl prej pokoj. Gerta nevěřícně zavrtěla hlavou.</p>
<p> — Prodávám, jak jsem koupila, pokrčila rameny Hermína,</p>
<p> — každá dědina tu má takovou historku. A tam, kde zůstali místní lidi, ty řeči žijou dál. I za zavřenýma dveřma, jako třeba tady v Perné. Však počkej, jestli zítra přijde i Herwiga Lhotákovic, ta se sem přivdala z Dobrého Pola, však ona ti zas řekne, jak to bylo na Mikulovsku s Charvátama. Neliší se to moc od toho, co jsme zažily my, protože jestli víš, tak Charváti byli s Němci.</p>
<p> Gerta si přitáhla deku pevněji přes ramena. — Ty už jsi tu opravdu doma, že? zeptala se pak.</p>
<p> Hermína chvíli zaváhala, ale pak řekla: — Jsem. Jiný domov nemám. Neměla jsem ho ani v Brně, co zemřela máma a bratr na frontě. V těch prvních letech jsem ho nějak zapomněla hledat, však si to pamatuješ. Byla jsem, jak bych to řekla…</p>
<p> — … mimo sebe.</p>
<p> — Mimo sebe, no. Jako všechny, co jsme tu zbyly, však víš. Tak nějak bezprizorně. Bez vyhlídek.</p>
<p> — Bez chuti.</p>
<p> — A pak mi to najednou došlo. Že moje doma je vlastně Zipfelová. To byla strašně hodná ženská.</p>
<p> Hermína vstala a poodešla k oknu. Za jeho skleněnými tabulkami se o zem opíraly provazce deště. Švihaly do polámaných stonků kosatců, jejichž nakvetlé hlavičky odevzdaně ležely na mokré půdě.</p>
<p> — Že mě potřebuje stejně jako já ji.</p>
<p> Gerta si z konvice dolila na lipové lístky horkou vodu.</p>
<p> — Když umřela, myslela jsem, že všechno začne zase nanovo. Že zase půjdu. Do bytovek u statku, které Jech nechával tehdy stavět. Nebo úplně pryč. Ale houby. Víc jsem se mu hodila na starém a sešlém než na novém, které chystal pro traktoristy a jiné pány. To on mi zajistil, že jsem se tu stala definitivně doma. Tohle je můj domov. A nakonec i ti lidi k tomu patří… válka už byla daleko, Zipfelová mě nedala, a tak jsem se tu stala domácí i pro ty, kteří přicházeli později než já. Ono, abych byla upřímná… já jsem tomu Jechovi vlastně vděčná. Mám barák, práci, mám kamarádky. Sousedky.</p>
<p> Místností se rozlilo ticho. Gerta mlčky přemýšlela, jestli to Hermíně může věřit.</p>
<p> — Hermíno, jsi opravdu spokojená?</p>
<p> Hermína se opřela o parapet okna, založila si ruce pod prsa a řekla: — Ano.</p>
<p> — Co tys vlastně dělala za války? zeptala se pak. Bylo to poprvé, co někomu položila otázku, kterou měl na mysli každý, a stejně jako ona ji v obavách zasouval co nejdál, ve snaze předejít střetu s minulostí.</p>
<p> — Ošetřovatelku. Jsem diplomovaná sestra. V nemocnici na Annagrundu. Až do konce války… tehdy mě na Mendelplatz vyhnali rovnou z nemocnice.</p>
<p> — Hermíno… opravdu jsi spokojená, když si představíš, žes mohla pracovat v nemocnici, žes mohla žít v Brně a chodit do práce a z práce jako každý normální slušný člověk? Žes třeba mohla mít muže a děcka, žes mohla každý týden chodit do biografu? Místo toho tady kydáš hnůj a dojíš krávy…</p>
<p> Hermína se krátce zasmála.</p>
<p> — To se pleteš, milá zlatá. Já už hnůj nekydám. Dokonce ani nepodestýlám… jsem dojička. A teď, když zavedli automatizované dojení… děvče, to si ani neumíš představit…</p>
<p> jen podrbeš krávy za ušima, poplácáš je po hřbetě, nasadíš trychtýře a pak tě zajímají už jen hadice a roury, jestli správně protýkají… je to výborné. Hanka Horáková říkala, že ty krávy sice dojí míň, že nemají ten správný lidský přístup a neznají svého hospodáře… ale mně se nezdá, že by byly nějak výrazně zastydlé…</p>
<p> Zarazila se, když viděla Gertin zkoumavý pohled.</p>
<p> — Co mi na tom záleží, jestli se starám o lidi nebo o zvířata. Víš o co šlo? O to přežít… celé ty roky po válce nešlo o nic jiného než to přežít. Pak už ne fyzicky. Ale uvnitř. Neumřít uvnitř a něčeho se chytnout. A já se chytla tady té kuchyně a Zipfelky a ženských v kravíně, které mě mezi sebe přijaly. Já se tu zase chytla, slyšíš… a jestli dělám sestru v nemocnici ve městě nebo dojím krávy, kde dávají lišky dobrou noc, to už vem čert. Hlavně že mám své čtyři stěny a mezi nima klid.</p>
<p> — A to je právě to, o čem mluvím, řekla po chvíli Gerta.</p>
<p> — Vzali nám úplně všechno. Jsi vděčná za vyfasované holínky a už ani necítíš, že smrdíš hnojem.</p>
<p> Hermína na ni vytřeštila oči. — Smrdím? zeptala se vystrašeně a čichla si k rameni.</p>
<p> — Ale ne, rychle zakroutila hlavou Gerta, — to bylo myšleno obrazně… teda až na ty vlasy, ty to drží. Poslouchej, já jsem vystudovala s vyznamenáním, mám maturitu a byla bych dobrá účetní nebo i víc. Měla jsem hlavu na matematiku a nikde nebylo psané, že bych měla skončit obchodní akademií. A stejně jsem osm let dělala ve fabrice na křídlové vrtačce. Vzali nám budoucnost… za trest za věci, které jsme neudělaly. A podívej se na Johanniny dvojčata… ty to odnesly za koho?</p>
<p> Deka Gertě sklouzla z ramenou, jak se prudce naklonila nad desku stolu, aby se s tázavým pohledem a očima doširoka otevřenýma co nejvíc přiblížila k Hermíně. Čekala, co jí na to řekne. Jako by je všechny teď Hermína mohla zbavit těch let ústrků.</p>
<p> — Jenže mezi náma je nějaký rozdíl. Malý, ale je. Samozřejmě to neřeší nic a neomlouvá nikoho… máš pravdu. Johanniny děcka to odnesly. A bezdůvodně. Ale ne já. Mě do toho už neřaď. Já to vlastně skoro neodnesla, protože mně budoucnost nevzali… já se jí vlastně chtěla sama vzdát. Víš, tenkrát, bylo to hrozně těžké. Mě to nezajímalo, i když už mělo. Brácha narukoval za wehrmacht, i když nechtěl, ale on hlavně nechtěl do války, ne přednostně za wehrmacht. My byli takoví… lhostejní, to je to pravé slovo. A to jsme samozřejmě neměli být. Já odtud po válce chtěla pryč. Máma byla mrtvá, brácha taky, a já prostě pracovala a byla — zase lhostejná. Taková pomalá. Nevěděla jsem kudy kam. Samozřejmě, když do nemocnice začali nosit ty chlapy z Klajdovky nebo z Maloměřic, věděla jsem, že se musím nějak hýbnout, že tam nechci zůstat… ze studu a z toho, co jsem viděla… ale zase jsem nebyla schopná se pohnout. Dál jsem chodila do práce a z práce, jak říkáš, skoro jako všichni slušní lidi. Až mě pak chytli za loket a vyvedli na Mendelplatz. Jediné, čeho lituju, že jsem u sebe neměla žádné osobní věci. Fotky, máminu bižu, tu blůzu, co mi vyšívala… jen co jsem s sebou měla ve skříňce v práci. Víš, já sice nemám, co jsem si kdysi představovala… ale na druhou stranu mám teď víc, než jsem po válce očekávala.</p>
<p> Gerta se na ni dál upřeně dívala, jen se pomalu zvrátila zpátky k opěradlu židle. I to byl jeden z osudů, říkala si v duchu. Ztratila, ale neztratila.</p>
<p> — A víš co? Já tehdy hlavně strašně chtěla pryč. Strašně. A nebyla jsem toho schopná jen proto, že jsem nevěděla jak a kam. Víš, já byla na příjmu, lítala jsem tam s tím páskem s černým <emphasis>N </emphasis>na ruce a mluvila jsem jako první s těma, které přinášeli. A bylo jich v těch prvních poválečných dnech moc. Moc. Víc, než by sis na mír představovala. A těm německým jsme nemohli dát vůbec nic, jen vodu nebo obklad. Žádné anestetika, žádné prášky, žádný zdravotnický materiál, jen navlhčené hadry. Leželi ve sklepě na matracích vyskládaných vedle sebe na zemi a nechodil k nim doktor. My sestry jsme věděly, že je tam přivezli jen proto, aby co nejrychleji umřeli. Neumíš si představit, jaké to je říkat člověku s rozbitou lebkou, přeraženou pánví a odraženýma ledvinama, že to bude dobré, ať počká. To byl nějaký Venklarczik ze Stiftgasse, pamatuju si to jako dnes. Prý prodával gestapu zeleninu. A Češi z jejich baráku ho pak vyhodili z okna ze druhého patra a vláčeli za polámané nohy po ulici jako výstrahu. Nebo ti zmlácení, zchromlí chlapi z Kouniček, z Jundrova, z Maloměřic, plakala bys, kdybys to viděla.</p>
<p> Gerta se odvrátila. Vstala a s dekou omotanou v podpaží zkoušela, jestli oblečení rozvěšené nad kamny je ještě vlhké.</p>
<p> — Nedáme si ještě čaj? zeptala se pak Hermíny. Nechtěla slyšet o nikom, koho do nemocnic sváželi z pracovních táborů. Blízkost otcova osudu ji zaskočila.</p>
<p> Hermína se odlepila od parapetu okna a začala připravovat čaj.</p>
<p> — Takže pro mě je tohle všechno vlastně řešení, řekla a ukázala kolem sebe. — Ale slepá nejsem. To víš, že vím, že nám to všem podělali. Ale na druhou stranu, nejen nám. Taky Charvátům. A všem Šenkům a Idám. A otcům Antonínům, co pracovali deset let kdesi na Želivi, než se mohli zase vrátit kázat sem, na Moravu. A víš, co proti tomu můžeš udělat? Suma sumárum nic moc. Zespoda s tím hýbnout nedokážeš. Ale něco přece. Nenechat se rozšlápnout a těšit se sama ze svého. Ze svého prostého, krásného života, který bude tak malý, že už jim nebude stát za to ho znova lámat. Víš. To můžeš udělat.</p>
<p> Gerta si představila židli u plechového stolu v chladném podzemí skladu a nevěřila, že to Hermína může myslet vážně.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>II</strong></p>
<p> Když si večer, než jde spát, nachystá chleba a hromádku věcí na převlečení, ušetří ráno dobrou čtvrthodinu. To se naučila hned ze začátku, protože marná sláva, i když musela vždycky, na to ranní vstávání si nikdy nezvykla. Ani když chodila do nemocnice. Noční, to ještě šlo, co si pamatuje, spát šla nad ránem a budila se ještě za světla, ale vstávat do tmy, ráno, na to si prostě nikdy nenavykla. Máma jí říkala, že přišla na svět s prvními paprsky, a že proto každé ráno to svoje narození prožívá znovu. Za tmy je ještě mrtvá, v nejhlubším spánku, a teprve jak ji pod víčky pošimrá světlo, dává se její tělo do pohybu, ožívá a pracuje, skoro slyší šroubky, jak o sebe cinkají. No jo, co holt nadělá. Ranní paprsky ji nebudily už skoro pětatřicet let, od pondělka do soboty a nakonec ani v neděli to nedohání, mše začíná v osm. Ale nestěžuje si, ona, Hermína, si totiž nestěžuje. Na nic. Ona je totiž spokojená. Sice nevstává ráda, ale jakmile polkne první doušek horkého čaje a to teplo a sladko se jí rozlije hrtanem dolů, do žaludku, začne se těšit i na lezavou zimu. Na její zimu v její Perné, kde má svou chalupu, kterou jí po Zipfelce nechali, a nemuseli. Se vším, jak to leželo a běželo, se slepicema i s králíkama, i se zahradou, co jí plodí překrásné velké margitky a na podzim slaďoučké panenčáky, co vydrží celou zimu. A když má nachystáno už od večera, hodí na sebe jen montérky, košili, holiny, na hlavu si přitáhne šátek a do kabele hodí ten namazaný krajíc chleba a jede na kole, co si ho pořídila v dvaapadesátém, kdy měla konečně něco naspořeno, a v kravíně je opravdu na čtvrtou. A to je pak nádhera, vstoupit do té obrovské maštale, která je teplá dechem krav, a říkat si dobré ráno s ostatními ženskými, co tam už od třetí kmitají, i s těma, co se sem na čtvrtou sjíždějí na dojení. A dloubat se s Herwigou Lhotákovic loktama do žeber, když je na nějaké obzvlášť vidět, že vstala zadkem nahoru, a koukat se na věčně kyselý obličej hlavní dojičky Maškové, co přijíždí každé ráno z Dunajovic. Ona si tu práci zamilovala a zamilovala si i ty krávy, co patří do její lajny, i děvčata, se kterýma se ráno co ráno potkává, co si spolu navzájem zívají do obličeje, než nastoupí na práci. Starý hnůj už mají ženské na třetí vždycky shrabaný, od automatizace, co jim tam dali jezdící pásy a celé automatické dojení, to jde rychle, zmočená sláma s hnojem po těch pásech odjíždí na vlečku pod vratama z kravína ven, stačí to jen nahrnovat. A pak přivézt na vozících novou a vidlemi podestýlat a ke každé krávě prohodit jen nějaké slůvko, takovým klidným hlasem, jak k děcku, aby se nelekla. To je pak čisto dřív, než přijdou ony, dojičky, a na krmení už pak kolem zavážejí jen vozíky se siláží nebo jatelinou a vhazují každé do hrantů, a krávy se na to vrhají, jako by celý týden nežraly, herečky jedny. Už to zná, každé ráno se to opakuje, mají s Herwigou dvě řady po dvaceti, zrovna naproti sobě, a tak postupují spolu. Nejdřív vždycky chodí kolem nich, kolem těch svých, a zdraví se s nima, zatímco se ládují a hází oháňkou, kontroluje, v jaké jsou náladě, to už pozná za ty roky na jediný pohled. Jednička, taje čitelná jak noviny. Když na ni střihne očima od hrantu, tak je všechno dobré, to je její uvítání, že si jako vůbec všimla, že Hermína dorazila. Horší je, když se ani nehne a mele tlamou ve šrotu, nevidí neslyší, to pak u dojení nestojí, a když ji na začátku dostala, i kopala. Ale to byla ještě mladá, holka její, taková nezkušená. Hýblo s ní kdeco. Zato teď, co ji dvakrát otelili, je krotká, prostě jak stará kráva. Tu chodí před dojením čistit jako první, stojí hned na začátku a je čistotná, na rozdíl od jiných, které mají zadní nohy zasviněné kravěncema a oháňkou si to rozdělávají až na hřbet. Když má některá z takových svůj den, má kravěnce na kůži zaschlé tak, že se jim s nimi při hřebelcování odlupuje a strhává i kus srsti. Vždycky jim říká, kdybys nebyla blbá, tak by ses vždycky zhoupla dopředu, když padá kravěnec, a nebyla bys zasraná, až by tě to bolelo. Tak to totiž dělá Jednička, co si Hermína všimla. Vždycky když sere, zhoupne se dopředu, stačí trochu, a kravěnec spadne do podestýlky a mine zadní nohy, a pak že jsou krávy blbé. No, jenže některé blbé jsou, to jsou ty zaneřáděné, které Hermína čistí i deset minut, že to někdy do šesté ani nestihne, a ostatní už mají posvačeno a ona si tak tak stíhá shodit rukavice. Jedou pak kolem ní s vozíky a s konvemi, hliník cinká a ona žmoulá ten svůj chleba, co si ho přinesla z domu, a poslouchá Herwigu, která na ni vždycky počká. Automatizované dojení se učily spolu, hihňaly se těm šňůrám s přísavkama, co vypadaly jak čtyřnohý pavouk, a se skleněnou baňkou uprostřed, co jí připomínala kapačku, než pochopila, k čemu slouží. No smích je tehdy přešel pěkně brzo, hned při prvním nasazování přísavek na struky, krávy se cukaly, a to šly od těch nejklidnějších. Omýt vodou vemeno, zapnout vzduchovou hadici, nasadit levou zadní, pravou zadní, levou přední, pravou přední přísavku na struky, přisát, držet, hadici do konve, konev mezi stehna, nerozbít skleněnou baňku a udržet krávu v klidu, zabralo jim to dobře trojnásobek času, než kdyby jim normálně mačkaly struky do kbelíku. Sice je nebolely večer tolik ruce, ale záda stejně, a ze začátku ten čas, no jak říká, bylo to teda převratné. Ale zvykly si a pak to vzalo stejné dvě hodiny na dvacet krav jako předtím. Teda když neměly zánět. To je pak o nervy, dodnes. Zrovna nedávno to chytla Desítka, zanítilo se jí vemeno a nasadili jí antibiotika. Ze dvou struků pak Hermína vymačkávala hmotu hustou jak tvaroh, kráva bučela bolestí a cukala se, musely jí s Herwigou svázat zadní nohy, jak kopala, a bylo to úplně o ruce. Vymačkala jí toho skoro litr, i s krví, a páchlo to, no strašně. Člověk by řekl, že by to ani ty prasata nežraly, ale žraly, konev mléka z ostatních struků i tu tvarohovou břečku si odvezli do prasečáku. V té chvíli měla ještě dvě s teletem, co dojily melasu, tak přidala přebytky do konve taky do prasečáku a dojila jich vlastně jen sedmnáct. Klesla jí tak norma, no to se nedalo nic dělat. Ale ty telata, to je vždycky úžasné. Brečí, když se to konečně povede. Naposledy to přišlo na Dvanáctku večer, Hermína měla zrovna večerní směnu, tak telila, veterinář už nebyl, ani vedoucí, byly na to jen ženské ze směny a pěkně to odedřely. To není žádná sranda, vytelit to, šlo napřed kopýtkama, uvázaly za ně provazy a tahaly, pomáhaly, Dvanáctka byla celá zřícená, než tele vyklouzlo a žuchlo na slámu pod ní, a placenta s vodou s ním vyjela tak rychle, že praskla ještě za letu a nahodila všechny ženské okolo, až byly celé mokré. Ale pak ten pohled, to stálo za to. Dvanáctka úplně zkropená potem, s roztřepanýma kolenama, jak obrovským teplým jazykem líže to malé, co sotva otevírá oči. Nádhera. Teď se jí začíná běhat Čtyřka, je celá nervózní, a když jí roztáhla prcku, byla celá hlenovitá, už dávala vědět inseminátorovi, že je čas ji nakrýt. Tu nechají otelit teprve podruhé.</p>
<p> Ona, Hermína, má tu práci vlastně ráda, i když je to dřina. Ne tu práci samotnou o sobě, to je jasné, že by klidně dělala něco jiného, ale má ráda ty krávy a Herwigu a svůj život tady v Perné, kde zapustila kořeny a kde si teď už skoro nikdo ani nevzpomene, jak sem přišla. Všechno se kolem ní uklidnilo a ona má své jisté. A tak jí to vyhovuje. Je ráda, že nezůstala v nemocnici, nikde, ani na Annagrundu, od konce války nesnese pohled na utrpení. Možná kvůli strýčku Kurtovi, z matčiny strany, co byl na konci války ve Volkssturmu a co ho tam viděla na konci května. On už ji určitě nepoznal, oči měl skelné a koukal se skrz ni, ale ona ho poznala, a i když se jí to za celou dobu, co sloužila, stalo už několikrát, že dostala někoho, koho znala, tak strýčkův obličej se jí vypálil do hlavy jako ty kruhy plotýnek, které rozžhavené pokládali na jeho tělo. Seškvařené bradavky na prsou ani nebyly v té krvavé, mokvavé hmotě, co mu z hrudníku zbyla, vidět. A stejně tak z pohlaví, kam mu jeden žhavý talíř taky položili. Za trest, že byl henleinovec. Ona, Hermína, to věděla, všichni to věděli, ale stejně jí ho bylo líto, protože přes tu svou pýchu na Říši asi nic jiného než hajlování na Adolf-Hitler-Platz neprovozoval. Možná v těch posledních dnech, kdy příslušníci Volkssturmu barikádovali ulice a pobíhali po městě s pancéřovými pěstmi, možná že v té chvíli ho strhl strach, kdo ví. Ona, Hermína, už viděla různé lidi zblbnout. Možná si zasloužil trest, ale takový? Přivlekla ho teta Gudrun, co vařívala nejlepší eintopf, co kdy Hermína ochutnala, přivlekla ho na rykši ještě z domu, ani do pracovního tábora nestihl nastoupit, dřív si s ním lidi z baráku takhle poradili. Zemřel ještě v noci. V tom zmatku a neustálém přísunu nových raněných, které neměli kam ukládat, pak viděla tetu Gudrun už jen jedenkrát, kdy na ni mávala z konce dlouhé chodby, to už určitě věděla, jak to se strýcem dopadlo. Hnali ji pak taky z Brna, nebo se jí podařilo vyklouznout? Kdo ví, dál už po tom Hermína nepátrala, v těch několika dalších dnech možná ani nespala, nestačila to. A pak už byla za městem, v proudu dalších stovek podobných, jako žebrák, jen ve zdravotnické uniformě a s věcma ze skříňky. Ale nestěžuje si, i když by mohla, nestěžuje. To jen když se dívá na Gertu, je jí líto toho všeho, co se s nimi stalo. Na ní vidí, jaké to je celý život se užírat, do jaké kůže se to narodila, trápit se nenaplněnými ambicemi. Proklínat život, který ji vláčí nahoru a dolů, sotva se vyhrabe, už ji zase někdo sráží, to je Hermíně strašně líto. Všecky ty Gertiny zvraty. Jednou si už myslela, že je jim konec, to když Gerta odešla z Perné za tím svým Karlem, přišlo to právě včas. Když ji vyhodili z národního výboru, tak to bylo už jen vstát, obout holiny, ještě za tmy vyrazit do kravína, vyčistit, najíst se, podojit, uklidit, odejít, Barbora, spát. Dělala to jako stroj, úplně bezduše. To byl svátek, když se z toho rytmu kvůli něčemu vůbec vytrhla. Samozřejmě že tenkrát Hermína věděla, že pro takové, jako byla Gerta, bylo lepší nemyslet na nic. Kdyby se nenarodila jako Němka, kdyby hned na začátku května z Brna utekla, jenže kam, že, kdyby zůstala v Pohořelicích, kdyby utekla s Teresou a Ulou, kdyby se vzchopila a odešla do Brna s Johannou, kdyby… a zatím bylo potřeba mít vůbec nějakou střechu nad hlavou, protože co jinak s Barborou, že. Ani jí, Hermíně, to nemusela říkat. Taky neříkala, tehdy toho vůbec moc nenamluvila. Byla zamrzlá, neschopná ničeho, co by se vymykalo tomu dennímu řádu. Než přišel ten Karel a vytáhl ji z toho. Znovu jí vlil krev do žil, jak pak viděla při řídkých návštěvách. Než se jí to zase celé zhroutilo.</p>
<p> Ona, Hermína, to všechno viděla, nikdo jí nemusí nic vysvětlovat, a tím míň Gerta, ona ví a je jí Gerty a všech těch ženských okolo líto. Jenže ona, Hermína, už to s nimi, s Gertou a s Johannou, nedokáže sdílet, všechnu tu nechuť k tomu tady. Protože ona dokázala začít nový život, naplněný život. Přesně si vzpomíná, od kterého dne. Když jim Hubert Šenk řekl, že můžou zůstat, pokud chtějí ještě pracovat. Usadila se pak u Zipfelky nadobro a netrvalo to ani moc dlouho a dostala plat a pak občanství. Tak se to vyřešilo. S ní i se Zipfelovou, která měla strach, že zůstane sama, vyřešilo se to a obě byly spokojené. A Hermína je spokojená dodnes, i když ji Zipfelová opustila, Hermína je spokojená a na nic si nestěžuje. Díky Bohu.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>III</strong></p>
<p> Ona, Gerta, si stěžuje, protože má na co. Žije ve sklepě skladu nebo mezi čtyřmi stěnami svého bytu a místo toho, aby si život užívala, tak jej přežívá. V ústraní, stýká se jen s hrstkou těch, které to taky postihlo. Vždyť to vidí, to bezpráví, co na ně dolehlo — a proč? Protože se narodily do špatné kolonky. <emphasis>Národnost německá. </emphasis>Minulost je pronásleduje, je stále přítomná, i po pětadvaceti letech, nedá jim svobodu. Gerta to vidí, žije to, ona, Johanna, Teresa i Hermína. Dopadly strašně. Teresa ztracená ve městě, kde nikdy nenašla domov, Hermína, která si namlouvá, že je šťastná v kravíně a chalupě, která jí padá na hlavu, a ona s Johannou, scházející se týden co týden na procházce v parku, stále starší a sešlejší. A ti, které by mohla obvinit, že jí zničili život, nejsou. Vždycky si s ní pohrávala jen výkonná ruka, kterou netížilo břímě rozhodnutí. Ani ti hejsci ze Zbrojovky, ani Panáčková na personálním, která jí oznamovala přeřazení do skladu, nikdo z nich za to nemohl. Nebyla to jejich věc. Ti, ke kterým by se Gerta měla dovolávat, byli příliš vysoko. Smířila se se svou nespokojeností a pomalu hořkla, ztrápená a osamělá, bez možností a nakonec i bez Barbory. To Johanna, ta se s tím nesmířila. Ta ještě bojovala. Rvala se a Gerta ji za to obdivovala, za tu neodbytnost, za tu silnou víru a naději, že její Gerhardt ještě někde je a že s jeho návratem se všechno změní. Co si Gerta pamatuje, nikdy to nevzdala. Až do té chvíle, než navštívily toho Schweigera.</p>
<p> Desítky dopisů, co Johanna napsala, se minuly účinkem. Psala na úřady, psala do nemocnic, psala na Červený kříž, pokud jí přišla odpověď, tak přišla zamítavá. A psala i prezidentovi, bez odezvy. Zkusila všechno a trvalo to léta, než k ní doputoval zmačkaný čtverečkovaný papír, kde stála adresa toho Schweigera. Vypadala, že se zblázní radostí, že našla stopu, nebyla k zastavení. Chrlila to ze sebe a chrlila to na Gertu, táhla ji na poštu, padla jí do náruče, když dotelefonovala a o dva dny později ji vzala s sebou na návštěvu, na kterou se vnutila. Nechtěl, říkala, ale ona se nedala. Byla to po letech první konkrétní stopa, kterou po Gerhardtovi zachytila, a nevzdala by se jí ani za vlastní život.</p>
<p> A mohl vědět něco i o Schnirchovi, říkala, když Gertu ten den opouštěla a spěchala domů oznámit tu zprávu dvojčatům. Gertě to bylo jedno. Ona nechtěla vědět nic víc, než o otci věděla. Že zůstal na Kounicových kolejích. Zmizel pro ni s válkou a s tím se prostě smířila. Co se s ním stalo pak, ji nezajímalo, ona ho v duchu už dávno pohřbila, a po čem především netoužila, bylo zjištění, že třeba ještě někde žije. Blízko ní. On nebo bratr. Ale stejně tam s Johannou šla, kdo jiný by to měl být než ona.</p>
<p> — Byl prý v Kounicových v táboře, až do šestačtyřicátého, a pak ho neodsunuli, kdoví proč. Zůstal. A ví něco o chlapech, co tam byli, tam a na Klajdovce, kam ho převedli… to není možné, aby něco nevěděl. O Gerhardtovi i o tvém tátovi, říkala, než zazvonili u dveří jeho bytu.</p>
<p> Kýval se dopředu a dozadu v houpacím křesle a smrděl. Byl už dost starý a třásl se. Na hlavě měl jen několik pramínků bílých vlasů přečesaných přes holou lebku, zprava doleva. Nevypadal, že je rád vidí, Gerta si toho všimla hned, asi už věděl, proč přišly. Ale Johanna, ta byla nadšená, rvala mu do rukou bonboniéru a síťku s pomeranči a hrnula se na divan vedle jeho křesla, nikdo by ji nezastavil.</p>
<p> — Polívka, řekl nejdřív pomalu, když mu předrmolila důvod jejich návštěvy.</p>
<p> — Polívka, řekl ještě jednou a s roztrpčeným obličejem pomalu svěsil hlavu hluboko pod ramena.</p>
<p> — To je možné, že tam byl. Víte, já jsem starý. A neznal jsem zdaleka všechny, to mně musíte prominout.</p>
<p> Johannu to zaskočilo, ale pak rychle vyhrkla: — Ale to víte, že si ho pamatujete. Dělal jste s ním v Hawigerových gumárnách, vždyť to byl váš mistr… vysoký, světlé ustupující vlasy, modré oči. To mi neříkejte, že si ho nepamatujete.</p>
<p> Schweiger se zhoupnul v křesle s pohledem sklopeným k dlaním složeným v klíně.</p>
<p> — Jo ten, řekl pak.</p>
<p> Johanna rychle přisvědčila: — Ten.</p>
<p> — To byl dobrý mistr, řekl Schweiger, — pouštěl nás i mimo pauzy, byl velkorysý. A neštěkal, jak někteří. Byl rozumný, to jo.</p>
<p> — Tak ten tam byl taky, naposledy jsem ho viděla na Kounicových kolejích na dvorku… víte, tam jak se pochodovalo.</p>
<p> Schweiger chvíli mlčel.</p>
<p> — Tak ten tam byl taky? Vidíte, ani nevím. Johanna se tvářila vyděšeně.</p>
<p> — Ale, víte… oni mě k vám poslali právě proto, že víte. Že jste tu zůstal a že víte, kam které chlapy převedli nebo kteří odjeli s transportem.</p>
<p> Schweiger zafuněl a dýchavičně se rozesmál: — Tak odjeli, jo?</p>
<p> — Nebo co tady zůstali… já nevím, co se s nima stalo.</p>
<p> — No někteří taky odjeli, no, řekl, když se uklidnil.</p>
<p> — A Gerhardt?</p>
<p> Schweiger pokrčil rameny.</p>
<p> — No jestli tam byl, tak to pro něj asi nebylo dobré. Jako pro všechny, paní. Jako taky pro mě.</p>
<p> Schweiger ztichl a mírně se v křesle pohupoval. Johanna se bezmocně podívala na něj, pak na Gertu. Je to možné, aby si nic nepamatoval, aby jí nic neřekl? Gerta si byla jistá, že se mu jen zoufale nechce mluvit. S nimi, ani o táboře.</p>
<p> Pak se ale ozval sám:</p>
<p> — Vždycky ráno a večer jsme nastupovali ke sčítání. Večer tam prej Polívka ještě byl, ráno už chyběl.</p>
<p> Johanna chvíli mlčela a čekala, že bude pokračovat. Dlouho nenavazoval.</p>
<p> — A kde zůstal? zeptala se pak.</p>
<p> — Nevím. To nikdo neví. Kdo by nám to tam taky řekl? Vždyť to byl lágr, prosím vás, každý byl rád, že si ho nevšímají, nebo všímají, ale nebijí. Snažili jsme se zbytečně na sebe neupozorňovat. Proto se nikdy nikdo neptal, kde kdo je. Někdy se ti chlapi neptali ani po nejbližších příbuzných, takový měli strach. Kdoví, jak bych se zachoval já, kdybych tam měl někoho blízkého. Neměl jsem, u nás se vždycky rodily holky. A všecky byly venku, neměl jsem tehdy ani tušení kde, ale doufal jsem, že jsou někde schované a že vědí, kde jsem já, a že počkají. Stejně to dopadlo úplně, úplně jinak.</p>
<p> Johanna se k němu naklonila, aby se mu mohla podívat do obličeje.</p>
<p> — A vy ani netušíte, co se mohlo stát, že tam ráno nebyl? ptala se pomalu a naléhavě.</p>
<p> — No to je těžké… to mohlo být cokoliv… cokoliv se jim zachtělo. Mohli ho někam poslat, ale to by se přece po válce vrátil. Když se nevrátil, myslím, že je to marnost nad marnost. To už nežije.</p>
<p> Gerta věděla, že si to u nich doma všichni kromě Johanny mysleli. I ona. Jen o tom před ní nikdo nesměl mluvit. Anni s Rudim jej naopak museli uctívat, všechno, co udělal, jaký byl, a každý den, když šli spát, museli pozdravit i jeho, tatínka Gerhardta, dokladovaného za sklem kuchyňské linky osmi rozostřenými fotografiemi s kulatými rohy, co byly častým ohmatáváním roztřepené do sametových drolivých vlákýnek. Johanna si je při vyhánění z Brna vzala pod halenku a donesla si je tak do Perné a pak zpátky domů. Co si Gerta pamatuje, mluvilo se o Gerhardtovi vždycky jen v kondicionále a všechno, co se ho týkalo, bylo jasně ukotvené v minulosti nebo naopak v budoucnosti, která měla trochu rozpité kontury, možná proto, aby do nich pak mohl zase vklouznout, až se objeví. Aby pak s nimi mohl zase žít, jako kdyby nikdy neodešel. Gertě to připadalo trochu zvrácené, zvlášť když pozorovala dvojčata, která o otci mluvila, jako by měl zanedlouho přijít z práce, a přitom si ho ani nepamatovali. Barbora jí kdysi dokonce říkala, že Anni s Rudim z něj mají někdy strach, že se bojí, jestli s nimi vlastně není jako duch, jestli je nepozoruje a nehlídá a neví o všem, co udělali. Gerta to Johanně někdy chtěla říct, že to s tím jeho odkazem nebo živoucí nepřítomností, nebo co to u nich vlastně vytvořila, přehání. Ale ani jednou, když se k tomu chystala, nenašla odvahu. Říct jí, aby se zbavila té zátěže minulosti, protože kdyby Gerhardt žil, určitě by ji už našel. Tak teď to vyřkl až Schweiger.</p>
<p> — Jak to myslíte, nežije? Co by se mu mohlo stát, že by nežil? ptala se zaraženě Johanna.</p>
<p> — Cokoliv.</p>
<p> — A víte nebo nevzpomenete si, pokud je mrtvý… víte, jak? Nebo proč? Pokud je tedy mrtvý, pokud ho spíš někam neposlali? zeptala se Gerta, protože věděla, že tuhle otázku by mu Johanna nepoložila.</p>
<p> — Prosím vás, poslali neposlali… jestli ho někam poslali, tak maximálně na Klajdovku, a tam by umřel určitě, tam byl Kouřil a to byl ras. Zvlášť na ty, kteří přežili válku v takové formě jako Polívka. Nikam ho neposlali, pokud teda vím.</p>
<p> — Ani nakonec s transportem? hlesla Johanna.</p>
<p> — Co vím já, tak ne.</p>
<p> — A co tedy o něm víte, prosím vás?</p>
<p> Schweiger se zamračil a rozčileně se rozkomíhal dopředu a dozadu.</p>
<p> — Prosím vás, uvědomte si, že každý měl strach upozorňovat na sebe. Každý se bál cokoli vidět. Nebo se na něco zeptat. Tak jsem se ani já neptal. Nikdo, co jsme tam byli z gumáren, se po něm neptal.</p>
<p> Obě mlčely.</p>
<p> — Aleje možné, že ho nejspíš oběsili. Nebo zastřelili.</p>
<p> — Proč by to dělali, proboha, co udělal? vyjekla Johanna. Schweiger si z kapsy vytáhl poskládaný kapesník a utřel</p>
<p> si čelo.</p>
<p> — Možná neudělal vůbec nic, řekl po chvilce mlčení.</p>
<p> — Tak proč říkáte, že ho oběsili?</p>
<p> — Já říkám, že nevím, ale že je to možné.</p>
<p> — Jak to myslíte?</p>
<p> — Prostě to byl jeden z chlapů v řadě, kteří nemuseli udělat vůbec nic. Náhoda je obrovská, obrovská svině. Anebo naopak. Vlastně spíš naopak, jestli můžu mluvit za sebe.</p>
<p> — Tomu nerozumím, zavrtěla hlavou Johanna, — můžete to nějak upřesnit?</p>
<p> — Nemůžu. Nemluvím o tom.</p>
<p> — O čem nemluvíte?</p>
<p> — Přišly jste, abyste se zeptaly, kde je konec Polívkovi. Tak já vám říkám, že to nevím. Nikdo to nemůže vědět, to je odpověď. A kde je konec tomu druhému, Schnirchovi, kývl hlavou ke Gertě, — to taky nevím.</p>
<p> — Víte. Vy to tušíte, já to na vás vidím, vykřikla Johanna a bylo jasné, že jestli se něco nedozví, tak se rozpláče. — Vy to tušíte a teď už nemůžete přestat. Já nemůžu odejít, dokud se to nedozvím, chápete? Jde mi o manžela… nemáte právo si vzít, cokoliv o něm víte, do hrobu. Promiňte, že to říkám tak otevřeně. Ale budu za vámi chodit, dokud se to nedozvím, rozumíte?</p>
<p> Schweiger zamrkal, hlasitě vtáhl a vyfoukl vzduch masitým, nabobtnalým nosem starců, ale neřekl nic. Jen jeho obočí se propadalo níž a vytvářelo hluboké rýhy na čele.</p>
<p> — Nemluvím o tom, protože nevím, jak se takové věci říkají. Je to prosté. A navíc se mi doopravdy nechce.</p>
<p> — Já to chápu. Ale nechci po vás nic jiného než moji věc. O mém Gerhardtovi… chápete?</p>
<p> Schweiger se kroutil do sebe, ramena mu klesala dopředu a níž, hrbil se. Jako kus čistého papíru, který se smačká do kuličky a dlaní silně, napodruhé, napotřetí domáčkne, aby koule pevně držela.</p>
<p> — To víte, tam se děly různé věci. Nepřežilo je hodně chlapů. Oběsili je… nebo střelili do týla, to dělali pozděj radši. Bylo to rychlejší. Tedy pro ně. Dělali to za jakýkoliv přestupek.</p>
<p> Naprázdno polkl, ohryzek mu poskočil.</p>
<p> — Pak se tam taky děly věci, které nebyly za žádný přestupek. Z těch se přicházelo o rozum. A kdo zešílel, nebyl potřebná pracovní síla, vyvolával nepokoj, tak ho zastřelili. Strašně jednoduché. Ale aspoň v tom bylo kus logiky. Když si dáš pozor, aby ses nezbláznil, přežiješ to.</p>
<p> — Z čeho se přicházelo o rozum? zeptala se Gerta. Nerozuměla tomu.</p>
<p> — Z náhody. Jen tak, bez pravidla. Ti, kteří museli v noci hlídat a nemohli jít na ženské, přirozeně pili. Chlastali jak zvířata. A sázeli se. Totiž co to říkám, jak zvířata… tohle v přírodě nikde neuvidíte. Tam panuje řád a logika, zabíjíš, aby ses nažral a přežil. Chlastali strašně, jako lidi, a sázeli se. Přes noc vždycky někdo ubyl a ráno se raději nikdo neptal. Někdy k tomu vzbudili obecenstvo, někdy šli spát, ani to po sobě neuklidili… takže o pár chlapech jsme věděli, jak skončili. O některých se to nikdo nedozvěděl.</p>
<p> — A o Gerhardtovi?</p>
<p> — Asi jo. Něco se rozneslo. Ale mě tehdy nevzbudili, ani jsem nic neviděl. Takže kdo ví. Možná se spletli.</p>
<p> — Řekněte mi to, prosím vás, chytila ho za ruku Johanna. Schweiger se ještě víc nachýlil. Hlava mu visela na prsa,</p>
<p> jen bradu měl vytrčenou, a zíral na bílou pokrývku na svých kolenou. Ruce měl semknuté s prsty propletenými a chvílemi je zdvihl a vzápětí s nimi jemně udeřil o stehna. Nechal je padat a jejich pád souzněl s jeho bezmocí, která se z něj řinula teď, po letech, kdy si netroufal o tom mluvit, tak, jak měla vyplavat tenkrát. Johanna mu stiskla dlaň.</p>
<p> — Vy si to neumíte představit. To si nedokážete ani vymyslet. To nedokáže žádný normální člověk. Tu bezmoc, neschopnost něco ovlivnit, něčemu zabránit. To vědomí, že jste jen tělo ke hře. Nic víc. Abych to vůbec přežil a nezbláznil se dřív, než si mě vyberou, naučil jsem se vypnout. Stal jsem se tím, za co nás měli. Prostě jsem se vypnul. Díval jsem se, jak chtěli, ale nic jsem neviděl, pak jsem šel spát a na nic jsem nemyslel. Celé dny jsem dělal, co chtěli, ale nedával jsem žádné vědomé pokyny tělu a nemyslel na to, co dělám. Jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem upíral nějaký pomyslný vnitřní zrak na černou barvu, nějak jakoby dovnitř. Myslím, že už to dnes neumím, ale než jsem se toho zbavil, tak jsem zestárl. Však vidíte, jak dneska vypadám, řekl rezignovaně a rozhodil rukama.</p>
<p> — A z těch věcí, co se tam po nocích děly, jedna spočívala v tom, že přivázali nahého chlapa k židli a postavili na hranu schodů. Hrálo se na červenou nebo na černou. Hráli vedle něj karty a on věděl, co ho čeká, i my, které vytáhli k té podívané, jsme si byli jistí, co ho čeká. A ještě dalšího z nás. Někdy se jim nechtělo špinit se s tím. To víte, tehdy jeden nebo deset takových Němců nikomu nechybělo. Stejně jsme byli jen na doražení. Zajatci na práce, jestli nás tam sejmul nějaký Rus nebo v lágru nějaký Čech, komu na tom záleželo, stejně nikdo nevěděl, kolik nás tam vlastně je. No, tak si vymysleli i ty hry. Ty noční. Nechali nás nastoupit, jak jsem říkal. Pak přistavili toho svázaného na židli před schodiště. Dali pistoli k hlavě tomu druhému a počítali, než napočítali do pěti, každý podlehl, každý tu židli shodil. Černá — letěl obličejem dopředu, červená, letěl pozadu a díval se na toho, kdo ho shazuje. Kdo neshodil, tak se zbláznil. Posral se na tom místě a byli mrtví dva. Hlava to vždycky odnesla, dole se zametaly jen sračky. A ještě lepší bylo, když ho přivázali za péro… letěl pozadu a jediné, co ho brzdilo, bylo tohleto, máchl si rukou k rozkroku.</p>
<p> Skoro nedýchaly.</p>
<p> — Říkalo se, že se to možná stalo i Polívkovi. Ale já to neviděl. O ničem nevím. Jen že ráno už nenastoupil. A pak se rozneslo tohleto.</p>
<p> Naposledy spustil ruce do klína a už je nechal ležet. Rozpojil prsty a vlhké dlaně si otřel do pokrývky.</p>
<p> — Nejstrašnější na tom bylo, že to všechno se dělo bez jakékoliv logiky. Bez pravidla a bez možnosti to ovlivnit. Platilo jediné. Padni komu padni. Umíte si teď představit, že váš život visí na náhodě? Neumíte. Nikdo neumí. S tím se totiž nedá žít. To je úplně proti přírodě, proti zdravému rozumu. Proto potom taky tolik šílených. To jste chtěly slyšet? No, tak tady to máte. Co jste si myslely? Vždyť jsme prohráli válku, byli jsme hitlerovci, jeden vedle druhého. Němec, tak Hitlerův. Pravda je, že někteří si to zasloužili. Ale takhle… to ne. A co je nejhorší, slízli to i takoví, co se celou válku styděli, že byli Němci, a kde mohli, tak škodili. Třeba Hugo Zimmler, taky z gumáren, co sabotoval. Antifašista, a co si myslíte, ten tam makal jako všichni ostatní. Pak šel myslím na transport, až se lágry zavřely. Ten měl štěstí, ten to přežil. A já taky. Jenže někteří to štěstí neměli.</p>
<p> Jestli si kdy Johanna v nejhlubším nitru vůbec připustila, že Gerhardt zemřel, pak jedině jako hrdina. Na útěku k nim nebo v revoltě proti českým drábům nebo ruským vojákům. Musela jej zabít buď jeho hrdost, nebo jeho statečnost, nic jiného. Ale že by jej zabila náhoda? Vztyčený prst nějakého ožralého hlídače lágru, který to chce Němcům po válce kromě té dřiny na odklízecích pracích ještě trochu zavařit? A který ani nevěděl, na koho ukazuje? Gerta si představila ten vztyčený komíhající se prst namířený na Gerhardta Polívku nebo na jejího otce, na ten prst, co mohl klidně ukázat o několik centimetrů vedle a život Johanny, Anni a Rudiho, možná i její by se odvíjel úplně, úplně jinak. Tak náhoda, říkala si a Johanna se rozplakala.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>IV</strong></p>
<p> Ono to s mámou nikdy nebylo lehké. Celé dětství jsem byla něco jako prosebníček stojící před jejím tvrdým, nehybným obličejem, se kterým přijímala všechno bez rozdílu. Stejně kdysi vzala, když jsem musela opakovat první a třetí třídu, stejně vzala, když jsem dostala výučňák a zaměstnali mě jako kresličku v porcelánce. Úplně stejně. Kdybych to měla nějak shrnout, tak bych řekla, že máma byla necitelná, docela fest. A nevím proč, ale hlavně ke mně. Ona sice byla hodná, to jo, ale pro tu její druhou tvář, pro tu jsem měla vlastní jméno. Říkala jsem jí jezinka mrazivá, protože taková na mě často byla. Za hlouposti. Někdy za to, že jsem nedodržela její šílené pedantické pravidla, že jsem neutřela prach nebo si neposkládala před prahem do obýváku boty, a někdy jen za to, že jsem se prostě zeptala na něco, co se týkalo naší rodiny. To pak strašně ztuhla a byla mrazivá, úplná ledová královna. Ale jako by ten její led patřil jen mně, na cizí lidi, teda na tu hrstku, co se s nima stýkala, taková vůbec nebyla. Ani na tu blbou kočku ne, na tu vlastně vůbec ne, protože pro tu platily úplně jiné pravidla lásky než pro mě. To byla taková chuděra, co ji trápili cikáni, co nám je sem nasadili z maringotek, co jim je zabavili a spálili. Usadili je pak přímo na naši ulici a do okolí do bytů, co jsou prý prokleté, jak máma říkala, protože se v nich spokojenosti nedočkali ani Židi, po nich ani Němci, a po nich ani Češi, co odtud odešli na nové panelové sídliště, tak mně to máma vždycky vysvětlovala. Ti cikáni, kterým to asi bylo jedno, že bydlí v prokletých bytech, i to, že jsou to noblesní byty skoro v centru, protože si vevnitř stejně dělali ohně z parket, až od toho jeden barák na Bratislavské chytnul, shořel a spadnul, tak ti té kočce stihli vypíchnout oko a useknout ocas, než mezi ně máma vběhla a vzala jim ji. Měla prý svázané přední nohy a k nim připoutanou hlavu a šila sebou tak, že by se za chvíli asi uškrtila. A bylo by to pro ni určitě lepší, protože to, co z ní zbylo teď, je přece strašlivé. Ale máma to nevidí a máji za to ráda, člověk by řekl, že víc než mě. Zahrnuje ji jídlem, různýma dečkama do jejího pelechu a mluví na ni vždycky hrozně pomalu a potichu, tak klidně. A je fakt, že ta kočka na to začala slyšet — ze začátku nereagovala vůbec na nic, jenom seděla v kuchyni pod lavicí v rohu místnosti a čůrala. Občas popolezla trochu dál od toho svého oblíbeného místa, pořád v přídřepu, vyčůrala se nebo vykadila a pak se mrsknutím zase vrátila. Máma jí za to nikdy nenadávala, i když vedle stála krabice s pískem, co se do ní měla ta kočka naučit chodit. A to je co říct, jak znám ty máminy pedantické sklony. No jenže s případem té kočky se ukázalo, že platily jenom pro mě. Někdy jsem si připadla jak prokletá, jako bych si máminu lásku prostě nemohla zasloužit nebo co. To jsem pak strašně toužila po někom jiném, kdo by mě měl rád, po tátovi. Tak jsem pak byla strašně ráda, že u nás začal bývat strýc Karel a že pak u nás bydleli Agathonikiadisovi.</p>
<p> Strýc Karel byl vůbec skvělý, co si ho pamatuju za ty dva tři roky, co k nám chodíval, brával nás na výlety autem a tak. Nebo nás vzal na kolotoče, když do Brna přijeli šóklaři, a jednou jsme byli v cirkusu. Chodila tam taková ženská v malých bílých šatičkách po provaze a s roztaženýma rukama mávala takovýma pádýlkama, aby udržela rovnováhu. Strašně jsem chtěla být jako ona, říkala jsem tehdy mámě, ale tajen kroutila očima a smála se ke strýci, což dneska chápu. Kdyby mi Blanička, až vyroste, chtěla být cirkusačka, taky bych asi protáčela panenky. No zatím je ještě malá, ale stejně bude něco pořádného, zdálo se mi o tom, prodavačka nebo něco takového, zkrátka dobré místo.</p>
<p> Strýc Karel pro mě byl v době, kdy k nám chodil, něco jako pánbůh, rozhodně někdo veliký a všemocný. Myslím, že se na něj tak dívala i máma, ale jistá si tím dnes už nejsem, na mě hlavně působilo, že to byl jediný chlap, co jsem vůbec znala, a že mě měl rád, což jsem poznala podle toho, že si mě pořád tak upřeně prohlížel, bez mrknutí. Myslím, že jsem se do něho i tak trochu zamilovala, jasně že tak jakoby dětsky, že jsem věděla, že je mámy, ale zkrátka i já jsem z něj chtěla mít trošku, a tak jsem se zdobila, co to šlo. Třeba z ubrousku ve škole jsme se ve výtvarce učili dělat růži, tak jsem si je pak v jídelně nabrala, dala si je za punčocháče, aby soudružka neviděla a zase něco nekecala, a doma jsem si jich udělala strašně moc a nosila jsem je ve vlasech připnutý těma kudlavýma černýma sponkama, s pocitem, že jsem děsně krásná pro strýce Karla. Asi se mi pak v kuchyni smáli, to je možné, dodnes si vzpomínám, jak mi ty růže pomalu sjížděly po mých řídkých jemných vlasech, jak mi pak visely do čela jak bambule a pak jedna žuchla do polívky. Když jsem zvedla hlavu, se strachem, že mně máma vynadá, byli oba rudí a tváře se jim dmuly, což mě strašně naštvalo, a bylo po eleganci a touze zalíbit se strýčkovi Karlovi. Ale i tak jsem ho dál měla za tátu a vykládala jsem o něm spolužákům, když se blbě ptali, jestli mám i německého tátu. Jenže pak někdo donesl, že to vůbec není můj táta, že je to prej jen milenec a že Němku, což jako byla moje máma, by si stejně nikdo nevzal. A že jsem parchant. Když jsem to říkala doma mámě, tak se strašně naštvala, a pak jsem to ještě musela říct strýci Karlovi, až u nás zas byl. A že byl strýc Karel všemocný, to se mi potvrdilo už tenkrát, když ty věci pak děcka ve škole nesměly říkat. Když to učitelka slyšela, tak je napomenula, i když tak jako naoko. To když jsem vykládala doma mámě, tak řekla, že tam strýc Karel volal a že to soudružce učitelce pěkně natřel. Dnes si tak říkám, kdoví co na ni měl, určitě dost, když byl na kraji a v úv. To musel být asi výživný telefonát, soudružce Brunclíkové.</p>
<p> Strýc Karel nám taky půjčil na pomník, co si pamatuju. To bylo hned potom, co jsme se přistěhovaly do Brna. Šly jsme navštívit hrob babičky Ručkové a tam jsme to zjistily. To byla vůbec velká sláva, když jsme tam šly poprvé, máma mi řekla, že se musíme slavnostně oblíct, což neznamenalo vůbec nic víc, než že mě navlíkla do toho stejného, neboť jediného oblečení, co jsem měla, a přes kabátek mi přehodila svůj šátek od tety Hermíny, špicí mezi lopatky a na uzlík pod bradou. Cípky mi visely na hrudníček a měla jsem děsnou radost, že vypadám nóbl. Jely jsme tam tehdy elektrikou a pro mě to byla první jízda, proto si to tak dobře pamatuju. Lístek jsem si pak strašně dlouho schovávala, máma mi ho přiklepla hřebíčkem na zeď nad postel a říkala, že jednou tam budu mít určitě celou řadu lístků, a ta představa se mi hrozně líbila. Později mě to nějak přešlo, občas máma neměla hřebík, nějaké lístky se ztratily, pak už jsme jezdily šalinou, jak se elektrika správně po brněnsku jmenuje, často, a ten pocit dobrodružství se někam vypařil. Z toho celého mi dodnes v hlavě zbyla jen jedna velká hádka, co jsme s mámou měly, když jsem poprvé řekla místo elektriky šalina. Ani nevím, kdy jsem to ze školy přitáhla domů, tam to děcka říkaly normálně. Máma se strašně rozkatila, že prej vůbec nevím, co říkám, a jestli teda vlastně vůbec vím, co to znamená. Neměla jsem ani potuchy, že to má ještě nějaký jiný smysl, než že se té elektrice prostě říká taky šalina, a to ji rozžhavilo úplně do běla, ale uznejte, kde bych se to asi v té druhé nebo třetí třídě mohla dozvědět, že to je německy, když jsem široko daleko byla jediná, co měla s Němcema něco málo společného, a ještě jsem o tom ani vlastně pořádně nevěděla. Máma pak říkala, že to Brňáci všechno zničili, to všechno krásné, co mezi nima a Němcema mohlo být, že je všechny vyhnali, a co se jim hodilo, že si přivlastnili, jako třeba ten jazyk, jakým se v Brně mluví a co jsem s ním měla taky problém, jako by jich už nebylo dost. Za ten můj jazyk a přízvuk se mi smáli skoro celé první dva roky, ale já za to nemohla, mluvila jsem, jak mě máma s babičkou Zipfelovou naučily, tak co s tím, že. Strašně jsem se snažila naučit se ty jejich slova, jenže to pak zase doma řvala máma, bylo to děsné. Jako s tou elektrikou a šalinou, co ji Brňáci ukradli němčině a zpitvořili z elektrische Linie do šaliny. Rozumíte, <emphasis>e-lek-tri—še-li-ný, še-li-ný </emphasis>jako <emphasis>šaliny, </emphasis>a z toho šalina. Nesměla jsem to doma vyslovit, to mohla být jedině elektrika nebo tramvaj. Což bylo obě strašně trapné říkat, protože elektrika říkali jen staří lidi a tramvaj zas neříkal nikdo. Tak jsem teda doma říkala tramvaj, abych neříkala máminu elektriku, a venku jsem říkala šalina, pajtl, zoncna, prigl, mózovat a někdy i krchov a tak, zkrátka jak se normálně mluvilo. No a jsem zpátky u toho hřbitova. Zkrátka to byl první výlet šalinou, cesta za naším pomníkem, který stál nahoře na konci hřbitova plného stromů, které vypadaly jako dlouhé hubené svíčky. Máma říkala, že jsou to túje, říkala jsem jim tenkrát tůdle, a procházely jsme pod nima po pískové cestičce až k zídce, kde měl být ten náš rodinný hrob. Teda byl tam, to zas jo, ale s pomníčkem zlomeným a zkáceným ke stěně a s deskou počmáranou starou barvou, která se letama polosmyla a odhalovala zbytek zlatých písmen, co jsem ještě neuměla přečíst. Máma se rozbrečela, když to uviděla, a říkala, že za všechno může to německé jméno, co máme a co tam bylo vyryté, a že se toho snad nikdy nezbavíme. Teta Johanna potom říkala, že měla být ráda, že tam vůbec ještě ten hrob byl a že v té půdě pořád máme ostatky našich předků, protože jiní Němci takové štěstí neměli. Teta Johanna prej hrob své rodiny ani rodiny nezvěstného strýce Polívky už nenašla, protože byl na malém hřbitově v Řečkovicích, kde ho místní prostě zrušili, protože měl na sobě německé jména a protože nebylo místo pro české hroby. A říkala, že to samé se stalo hodně Němcům, že památka jejich rodu byla poplitá a že hroby byly zničené. Dělo se to prej hned po válce, ale stávalo se to až do té doby. Co vím, děje se to dodnes, a to už tu dobu dávno odvál čas a místo Němců se u nás nesnáší Rusové, i když německé věci taky pořád. Teda pokud nejsou nějak extra výhodné, co vím, kašnu Parnas ze Zelňáku nikdo neodklidil, i když ji nechali udělat Němci, a trabanty jsou hit. No tak se máma pak trochu uklidnila, když s ní teta Johanna, co jsme k ní přišly na návštěvu, takhle mluvila. Tenkrát jsem se s Anni a Rudim viděla po víc než třech letech, ale jako by to nebyl ani týden, kápli jsme si do noty znovu a od té doby byli zas jak moji sourozenci, i když o něco starší a v té době už děsně chytří. Uměli tři jazyky, naučili se česky, ale ještě jim to trochu skřípalo, ve škole se učili rusky a doma mluvili německy, protože teta Johanna nechtěla, aby zapomněli na řeč svého otce, chtěla, aby uměli oba jejich rodné jazyky a byli plnohodnotní občani, jak říkávala. Jenže co vím od nich, tak teda vůbec nebyli. Ve škole jim to dávali pěkně sežrat a kterousi třídu opakovali, protože se nenaučili češtinu včas a nerozuměli pořádně učivu. Anni říkala, že jí to nevadilo, protože se tak aspoň zbavila těch protivných děcek, co je vždycky po škole mlátily, a že nastoupili do trochu lepší třídy, kde se s nima sice nikdo moc nebavil, ale aspoň je prej nemlátili. Když to tehdy říkala, tak jsem ještě neměla ani páru o těch Lidicích, co čekaly za pár let mě, ale připadalo mi to děsné. Naštěstí jsme ale měli sebe, a to nám pak stačilo. Neděli co neděli jsme řádili v Lužánkách, u Polívků nebo u nás, někdy ještě s Ainingerama, a bylo nám fajn. No ale k tomu hrobu ještě. Ze začátku máma neměla vůbec žádné peníze, takže dost věcí platil strýc Karel, i ten pomník, co jsme si ho jeli vybírat a vzali jsme si takový malý, z levného šedého mramoru pepř a sůl a se stříbrnýma nápisema, co byly levnější než zlaté. Teda s jedním nápisem. Máma tam nechala vyrýt jenom babičku Ručkovou, a představte si, vůbec jí nevadilo, že pod tím kamenem leží ještě další dva lidi, rodiče jejího táty, co se jmenovali jako my, Schnirch. A taky tam babičce nechala napsat Barbora Ručková, jak se vlastně, když umřela, vůbec nejmenovala. Jenže máma prostě neměla ráda dědu Schnircha, který byl Němec, což by teda nevadilo, ale prej byl nacista. Takže o něm nikdy nemluvila, a tak o něm ani nic nevím, jenom že mu to asi nemohla odpustit, že byl nacista a že tím nakazil i mámina bratra, strýce Friedricha, co zmizel za války v Rusku. Ale babičku, tu milovala. Prej byla hrozně hezká, což asi byla, protože i máma je hezká. Škoda, že se nám nezachovala žádná její fotka, všechno tu máma musela nechat, když ji vyhnali ze Sterngasse, kde předtím bydleli. Takže nevím, jak vůbec kdo z naší rodiny vypadal, což bych docela ráda viděla, když už jsem je nemohla poznat. No tak prej byla hezká a štíhlá a krásně zpívala a s mámou se měly moc rády. To jim někdy závidím, protože takový hezký vztah, jako měly ty dvě, my s mámou teda nemáme. Ale co nadělám, zas mám Járu, zatímco máma měla jen chvíli strýce Karla a pak už nikoho. Co si pamatuju, přestal k nám chodit, když jsem byla asi ve třetí třídě. Máma nevěděla proč a nějak moc se o tom se mnou nebavila, takže já vlastně dodnes nevím, co se stalo. Ale bylo to pěkně pitomé, protože ve škole se to pak postupně zvrtlo. Nejdřív přišly ty kecy o tom, že se nemůžu naučit pořádně psát a číst, a pak přišly rovnou ty Lidice, což byla hrůza. Stín strýce Karla, co nás celé ty roky předtím chránil, zmizel. Ztratil svou moc. To jsem se pak v noci budila zpocená, protože jsem měla hrozné sny, viděla jsem ubohého strýce Karla, se kterým hrají Lidice nějací chlapi, ale teda dost velcí chlapi, a kolem něj pochodují i malí chlapi, ale ti jen křičí nebojsou naopak jak med. Trvalo to docela dlouho, než jsem ve snech viděla strýce Karla úplně šedého, hubeného a dodřeného, s vyraženýma zubama, jak kope v nějaké skále. Pak se mi o něm zdávat přestalo, protože jsem měla důležitější věci na představování, a to ty věci, co mi povídala teta Athanaia. A strýc Achilleus byl taky docela fajn, i když starší a škaredší než strýc Karel, a hlavně nemluvil česky, ale jen řecky, čemuž jsem nerozuměla, takže jsem si s ním povídala jen přes tetu Athanaiu, co se česky naučila docela rychle. Hrozně jsem k ní tenkrát přilnula, asi proto, že s mámou nebylo zrovna lehké žít. A já jsem někoho doopravdy hodného potřebovala, a to teta Athanaia byla. Strašně se mi po nich pak stýskalo, když po těch pěti šesti letech odjeli. To se pak hned ukázalo, že to byli oni, kdo z nás dělali rodinu. S nima se vypařilo to vzájemné teplo. Najednou bylo všechno strohé, bez malých slavností, co do té doby prorůstaly celým rokem, protože nebyl měsíc, aby se podle tety Athanaie něco neslavilo. To tak prej mají v Řecku, že se život skládá ze samých radovánek a oslav, při kterých se hlavně jí a pije víno. To nás vždycky překvapila, třeba na Velikonoce, když se večer zhaslo a jenom při svíčce, už hodně pozdě večer, se jedla tetina polívka <emphasis>magiritsa, </emphasis>co byla z vnitřností malého jehňátka, které teta sehnala po svých brněnských řeckých kamarádkách kdovíkde, protože v masnách to podle mámy teda určitě nebylo. Nebo uměla uspořádat krásný Nový rok, to jsme zase čekali, v čí čtvrtce novoročního koláčovitého chleba <emphasis>vasilopsi </emphasis>se objeví mince<emphasis>ßuri, </emphasis>a to bude ten, co bude mít pak po celý příští rok velké štěstí a moře peněz.</p>
<p> Teta Athanaia byla vůbec úžasná a hodně si se mnou hrála a povídala. Třeba mi říkala, že když byla malá, tak doma od všeho dávali trochu na takový oltáříček, na ikonostas, ale ten že prej jí strýc Achilleus zakázal, protože jsou komunisti, a ona se toho ikonostasu z lásky k němu vzdala. Nebo ukazovala, jak tančila <emphasis>kotchari </emphasis>nejlíp z jejich vesnice, nebo mi vázala na ruku stužku <emphasis>martides, </emphasis>kterou jsem vždycky nosila celé jaro až do té doby, než jsem uviděla první vlaštovku. Já si na to všechno vzpomínám i dneska, jako kdyby mi to říkala a ukazovala včera, vybavím si úplně všechno, když třeba slyším ty dvě krásné holky, co tady v Brně zpívají o Řecku, třeba tu písničku <emphasis>Dál než slunce vstává, </emphasis>Marthu a Tenu Elefteriadu, které už tu Agathonikiadisovi nestihli. Pozdějc jsem jim o nich psala, i desku jsem jim posílala, odpověděli jen pohledem, jednou nebo dvakrát, ale to já věděla, že na to dopisování teta Athanaia nikdy nebyla, ostatně stejně jako já, roky mi trvalo, než jsem jim napsala vůbec poprvé, no a pak to zas nějak utichlo, což mě mrzí.</p>
<p> Ale tak to asi musí být, lidi přicházejí a odcházejí a mně pak už zanedlouho do života přišel Jára, a to se nikdo nemohl divit, že jsem k němu tak přilnula. Vypadla jsem z té tiché, chladné máminy domácnosti hned, jak to bylo možné. Abych si uplácala vlastní rodinu, protože rodina, základ státu, žejo, a matka, budovatelka státu. Vždyť je to hezké být něčemu platná. Nevím, co jiného bych asi tak měla dělat. Rozhodně jsem přece nemohla být pořád s ní v tom prázdném, studeném kvartýru a koukat se, jak mě má nebo taky nemá ráda a jak se mnou mluví nebo taky nemluví. Ostatně pak jsme se taky vídaly, a bylo to dokonce lepší, protože mě z ní nebolel žaludek každý den, ale jen jednou za týden, o víkendu, kdy přijela. A všechno to mohlo v klidu pokračovat, a to s tím vyhozením se vůbec nemuselo stát, kdyby byla soudná. Kdyby se tak do nás neopírala v našem vlastním baráku, citově nevydírala, jak říkal Jára, a neobviňovala nás pořád. To vždycky přijela a z okna i od malého děcka pálila jednu cigaretu za druhou a u toho mluvila a mluvila, o tom všem, o čem se mnou dřív mluvit nechtěla, a bylo vidět, že jen kvůli tomu, aby mě mohla ještě aspoň nějak dirigovat, protože ty svoje litanie vždycky zakončila nějakým varováním, že jestli si něco uvědomuju a jestli jsem jí vděčná, že můj život zbavila cejchu minulosti. Strašně mě to tenkrát štvalo a Járu ještě víc, a tak potom, co přijeli Rusové a máma nám v kuchyni začala dělat nějaké scény, jakože jsme neuvědomělí a jestli jsem vůbec pochopila, co mi tu za poslední měsíce vykládala, a že se to všechno bude zase opakovat, tak se stalo to, že ji prostě vyhodil. A bylo to právem. Neměla se v našem domě chovat, jako by to byla moje vina, že sem přišli Rusové. Jako by jí přeskočilo, vlastně dokonce několikrát za sebou. Nejdřív strašila, že přijde válka, dokonce nám sehnala plynové masky, a pak, když se nic nestalo, se začala vysmívat Čechoslovákům, jací jsou sráči a jak s tím nic nedělají. Stavěla se k našim vlastním lidem, jako by je pozorovala shůry, jako barevné figurky v <emphasis>člověče, nezlob se, </emphasis>co je pořád někdo vyhazuje a ne a ne se dostat do krmítka. Koukala se na ten náš stát jako na něco, do čeho nepatří a čím šíleně opovrhuje. Po těch sáhodlouhých výlevech, co si mi stěžovala, jak ji odtud Češi vyháněli a jak ji nikdy nepřijali! Koukala jsem se na ni jako na cvoka. Jako by v mojí mámě byly dvě ženské. Jedna ta ukřivděná německá, co ji vyhnali z domu, a druhá nadřazená německá, co se Čechoslovákům, mezi kterými žije, jen posmívá. A ta česká, co v sobě vždycky viděla, ta jako by někam zmizela.</p>
<p> Málem ji kleplo, když jí Jára řekl, ať do našeho baráku politiku netahá, že nám je to ukradené, ať si kdo chce dělá co chce, my že stavíme barák a vychováváme malé dítě, a že jestli nad náma vládnou páni takoví nebo makoví nebo zlatí, nás stejně neovlivní. Že jsme obyčejní lidi, co chtějí dělat obyčejné věci. A ne mudrovat nad politikou, kterou stejně neovlivníme.</p>
<p> Vstala tenkrát od stolu jak uštknutá a vyběhla na autobus o hodinu dřív. Asi se urazila nebo co, prostě jen proto, že jsme do žádných Rusů nebo čeho nechtěli strkat nos.</p>
<p> Ona byla vždycky divná povaha a vybíjela si to, mám pocit, na mně, ale že se mnou nebude leta mluvit, že se naše stýkání smrští na přání k narozeninám a na Vánoce, to jsem nečekala. Ale bylo to tak, no, a musela vyrůst až Blanička, aby nás zas dala dohromady.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>V</strong></p>
<p> Vzpomněl si na to už dávno před smrtí. Ale teprve den před tím, když cítil, že to každou chvíli přijde, zavolal ženu a chtěl, aby se k němu sklonila, a chrčel jí to do ucha, všechno, co mohl vzkázat. Nezdálo se, že by ji to zvlášť zasáhlo. Představoval si, že se jí po tvářích budou koulet slzy z úleku a z hnusu, ale trpělivě poslouchala a kývala hlavou. Viděl tenkrát, že by mu v té chvíli odpustila všechno, jen kdyby neumíral. Ona si určitě myslela, že to z něj mluví horečka, přesně tak shovívavě se tvářila. Připravená na cokoliv. Jenže on cítil, že už to je naposled, co se mu vědomí tak zostřilo, co rozhrnul mlhy, ve kterých se celé dny potácel, a uviděl jasně obrysy minulosti i přítomnosti. Tak toho využil a donutil ji vytáhnout ze šuflete u postele papír a tužku, aby si mohla zapisovat, co jí bude říkat. Udělala to s předstíraným úsměvem, tak nějak naoko, jako by měla vyhovět dítěti, aby neotravovalo. Pomalu si nachystala papír a tužku, přiložila zase ucho k jeho rtům a tak poslouchala. Začal Gertou. Musela se dozvědět o její existenci a bylo vidět, že se jí zalekla, než to dořekl. Ale jak už věděl, v tom okamžiku by mu zřejmě odpustila cokoliv.</p>
<p> Tak jí nadiktoval celé její jméno, datum narození i místo bydliště, kde ji nechal. Třiadvacátého března, kdy jí jen poklepal na rameno, protože víc loučit se s ní nechtěl, tolik jí tehdy s otcem pohrdali. Vycházel pak vstříc ostruhám, těšil se na uniformu jako tehdy všichni, za Führera, za Říši. Rukoval s vyhlídkou na frontu a důstojnické prýmky a třásl se vzrušením tak, že ani nepostřehl, jak se otec chvěje. Až když mu před Německým domem podával ruku, naposledy. Teprve pak si toho všiml, i jeho červených očí a popotahování, které nevnímal celou cestu ze Sterngasse. Mluvil tehdy snad jen on, Friedrich. O vyhlídkách, o budoucnosti, o <emphasis>Endsieg. </emphasis>Otec ani nehlesl. A tak se s ním rozloučil a bylo to naposledy, co ho viděl, on, syn s ohromnou budoucností, v níž se vrátí jako hrdina. Nic víc neexistovalo. Ani dlouho poté ne, kdy už opravdu byl na frontě a opravdu šel od jednoho povýšení k druhému. Z Hitlerjugend přišel jako Gefreiter a pak to šlo ráz na ráz. Obergefreiter, Hauptgefreiter, Unteroffizier, Unterfeldwebel, ve Volyni za Český Malin, který v červnu spálili, srovnali se zemí Feldwebel, a potom, na podzim třiačtyřicet, když vyhladili Sergejevku-Michnu Oberfeldwebel. Za rok byl Oberleutnant. Ale pak to přišlo. Začalo to brnět kolem žaludku tak jako na začátku. Jenže tehdy byl ještě Obergefreiter a před vojáky si toho v zápalu důstojnosti ani nevšiml. Autorita, to bylo to, na co se soustředil. Aby si nedovolili ani ceknout, když zavelel k palbě. A aby si nikdo nevšiml, že i on polyká vlastní zvratky, když si Židi lehají do díry obličejem k nohám těch mrtvých, aby jejich těla zabrala co nejmíň místa. A to na tom byl ještě dobře, z některých jiných se stala neovladatelná prasata, nemohli vyjít ráno střízliví, někteří prostě zešíleli. Nevraceli se domů už ani na dovolenou, protože by se manželkám nemohli podívat do očí. Nehledě na to, že by tam stejně byli hovno co platní, většina po půl roce jatek zjistila, že se jim nezvedne. Ani on na tom nebyl jinak. Někteří to ale nesli obzvlášť těžce. Vyřešili to po svém. Do měsíce to byli tak tři čtyři chlapi, jen v jejich okrsku v Rovném. Střelili se většinou přímo do čela, do spánku nebo do huby. Ale to byla otázka <emphasis>Weltanschauung, </emphasis>říkal si tehdy.</p>
<p> Jenže brzo se to brnění kolem žaludku vrátilo, přišlo to zas, víc a nezastavitelně. Někdy po tom Českém Malině. Byl to rozkaz a padl přímo na něj, protože uměl česky a protože to bylo pod správou jejich okrsku. Kdo ví, proč vybrali zrovna tuhle vesnici, s ní ale vybrali zase jeho, a to mu nebylo lhostejné. Alespoň potom ne. Ne že by na něco takového nebyl zvyklý. Jenomže do té doby to slyšel jinak. Za prvé likvidovali jenom Židy, a to bylo nutné. Přesněji: bylo to dokonce uspokojující. Čistili okolí a zbavovali místní <emphasis>Volksdeutsche </emphasis>parazitů, dělali první potřebnou věc — zajišťovali jejich lidem podmínky pro život, jistili možnost rozpětí Říše. Ještě teď si vybaví ten pocit pýchy, tu hrdost, když byl jejich Volyňsko-podolský generální okruh <emphasis>vyhlášen judenrein. </emphasis>Čisto. Za druhé likvidovali banderovce, sovětské partyzány a taky polské partyzány z Armii Krajowe. A to byla nutnost, která měla hodnotu přežití, jich všech. Nebylo nad čím přemýšlet, buď dřív dostanou oni partyzány, nebo partyzáni je. Ukrajina tehdy byla džungle a život v ní byl sázka do loterie. Především proto, že se v těch volyňských a podolských lesích vyznali, na rozdíl od nich. A držely s nimi vesnice, schovávaly je dokonce i ženské, i rodiny, i když jim hrozila smrt, kdyby se na to přišlo. Párkrát musel nastoupit i v takových případech, a když tyhle pomahače stříleli, byl hluchý. Neví, co se stalo, že to v Malině nešlo. Asi ta zatracená čeština, kvůli které to jeho komando vlastně koupilo. Celkem 374 volyňských Čechů, 26 Poláků a v ukrajinské části Malina 132 Ukrajinců upáleno. Neví, proč ho to tak dostalo, po Mlýnově, kde bylo Židů 1118, po Sušibabě, kde jich bylo 730, po Kovelu, kde jich bylo 799, a to jsou jen ti, kteří prošli bezprostředně jeho rukama. Přesně, na osobu, preciznost administrativy se jim upřít nedá. Jak říká, asi ta zatracená čeština, co zněla i ze zabedněných vrat stodoly, z chlívů, kam je natlačili po dvacítkách, přesně, aby mohli jenom stát, nacpaní jeden na druhého. Když se před rozkazem ozvalo něco jako: <emphasis>Dajtě pomilovanije, požalujsta! </emphasis>Nebo: <emphasis>Pomožčie!’ Nie strzelač!’, </emphasis>bylo mu to jedno, jako by to neslyšel. Ale ta čeština, tu po Malině slyšel každou noc, každou bez výjimky. <emphasis>Dodávky plníme! Za co? Smilujte se! </emphasis>To všechno slyšel každou noc. A to se během toho dne ještě smál, jak lehce to šlape, doslova podle Kreislandwirtových představ. Když s komandem obklíčil vesnici a poslal pro všechny na pole, dostavili se do dvaceti minut. Kdo by taky nepřišel, když šlo jen o kontrolu dokladů, o rutinní kontrolu stavu pracovních sil vesnice. Kdo by nepřišel, ohrozil by svou rodinu, tak přišli všichni. Stáli tam na návsi jak stádo volů, družili se po rodinách a čekali, v červencovém horku, hodinu, dvě, dokud oni neprohráli celý seznam hlášených obyvatel a nezkontrolovali jednoho po druhém. A pak je s úsměvem, přátelsky, neboť kontrola dopadla dobře, nechyběl nikdo a podle soupisu měli dodávky pro wehrmacht splněné, rozdělili. Ženské od dětí i od mužů. Důvěřivě se nebránili, neměli se čeho bát, jak je ujišťovali. Chlapy poslali naložit potraviny a cennosti na žebřiňáky, které pak několik vojáků vezlo do Rovna, a pak je nahnali do stodoly hlášeného Václava Činky. Ženské zavřeli do stodoly na statku Josefa Dobrého, nemohl se ubránit úsměvu, když si tu ironii uvědomil. Rakev od Dobrého, říkal si, ještě když začala hořet. Ale pak zase ta čeština. Ten ryk, ty prosby k Bohu, k nim, k němu, Friedrichovi, a všechno v češtině. Než zavládlo ticho, které přelil odporný sladký puch škvařícího se masa a štiplavý dým, který za nimi zůstal, když odcházeli zpátky na Rovno. No a pak to začalo. Ty noci, ve kterých slýchal matčin jazyk, plebskou, nenáviděnou češtinu nenáviděné matky, a pak už ani on nemohl ráno vyjít ven, aniž by si přihnul samohonky, domácí pálenky, kterou se v té době na ukrajinské dědině platilo místo peněz. Celý půlrok, až do rozkazu na další českou vesnici, na Sergejevku-Michnu.</p>
<p> Tam ve třiačtyřicátém jezdíval často. Byla to upravená vesnice o několika statcích, menší a chudší než Malin, a lidí tu bylo přesně podle parametrů: nanejvýš jeden práceschopný chlap na tři hektary. Skoro prázdná dědina, samá ženská. Rád tam chodil do hospody, místní žitná samohonka patřila k nejlepším. Několikrát tam byl i s Málkem a Levandovským. A zrovna u nich to začalo a k řešení to dostal, jak jinak, zase on. Neví, proč vybrali zrovna Sergejevku-Michnu. Jako by nevěděli, že tam žádní <emphasis>Volksdeutschen </emphasis>ani před válkou nežili, tak jak by mohli být povraždění, jak stálo ve zdůvodnění rozkazu. Ještě dnes si vzpomíná na ty tváře holek od hostinských, u kterých si uměl vybavit i hlas a intonaci měkké češtiny, která se tam v páté generaci míchala s ukrajinštinou. No, jejich lebky nepukly nijak jinak než lebky jiných, co dostali střelu do týla. I když je znal.</p>
<p> Byly to první, co si vybavil, když si konečně vzpomněl. Po třiatřiceti letech, v sedmasedmdesátém, když znovu zíral na lidské trupy bez končetin, na prázdné oči civící bez mžiknutí do stropu, na beztvarou hmotu masa, kterou prosakovala krev na podlahu minibusu. Skouleli se jak hrušky ze svahu dolů, ven se z pomačkané krabice vyhrabali jen dva. Zbytek zůstal uvnitř až do chvíle, kdy je vystříhávali, vytahovali kus po kusu, ale to už on neviděl, to si jen představoval. Tak v tuhle chvíli si vzpomněl a minulost se mu spojila s přítomností v jeden jasný, průzračně čistý celek, v plné vědomí kontinuity, všechno najednou dostalo kontury a otázky se v jediném okamžiku zodpověděly. Poté co mu hlavou proběhly ty hospodského holky s vlasy upravenými, jako nosívala Gerta, po hřebících, které zajížděly do prken nabíjených na dveře stodoly v Českém Malíně, po představě jeho služebního bytu v Rovně, po kuchyni na Sterngasse, po otcově a matčině obličeji. Všechno to najednou měl jako na dlani, stačilo vybrat si ze vzpomínek a začaly se před ním odehrávat, jako by byl v té chvíli přímým účastníkem děje. Po tolika letech. Mysleli si, že je v šoku. Přitom byl při plném vědomí, jako celá léta ne. Pohroužil se jen do sebe a přehraboval se ve vidinách, třídil je a dával jim smysl, rekapituloval a analyzoval, jednu po druhé, popořadě, jak se vynořovaly.</p>
<p> Tak proto od konce války nemohl ani pomyslet na Čechy, na Čechoslováky, kteří si za železnou oponou budovali ten svůj opičinec. Ani na Grand Prix ho v půlce šedesátých let syn nepřemluvil, tak se mu název Brünn protivil, jen ho zaslechl. Tak proto. Tak proto ta deziluze po konci války, <emphasis>mein Gott. </emphasis>Nikdy se nesmířil. Nikdy. A v té chvíli to všechno věděl a konečně byl celý, tak jako tři desítky let ne. To už nebyl navrátilec z východní fronty, kterého poslali se střelou v hlavě umřít do Reichu, teď už nebyl Friedrich Schnirch, který o sobě kromě tabulky se jménem a diagnózou v nohou postele nevěděl nic. V té chvíli už nebyl ten, který v posledních dnech války vstal a utekl z nemocnice, aby nemusel čelit strachům, o kterých ostatní ležáci po nocích blouznili. V tom zmatku posledních válečných dní se ztratil, on, Friedrich Schnirch bez jediné vzpomínky a bez dokladů. Tak jako mnoho jiných.</p>
<p> Všechno jí to vyprávěl, své ženě, která ho provázela celým zbytkem života. Všechno jí to chrčel do ucha, co mu napjaté hlasivky stačily. Ani nemrkla. Ani když se zbavoval tíže Českého Malina a Sergejevky-Michny. Pečlivě si zapsala Gertinu adresu a všechno, co jí chtěl ty poslední roky říct a nenašel odvahu. Ani zjistit, jestli to přežila. Celé ty tři dlouhé roky, co mu zbývaly do smrti. Nedalo mu to spát, a stejně to neudělal. Protože nevěděl. Jestli by se na ni dokázal podívat, kdyby žila. Na vlastní sestru, na tu Gertu, kterou kdysi tolik opovrhoval. Nepřekročil stín vlastní hrdosti, aby se jí dovolal a uslyšel, že to ona s matkou stály na správné straně barikády, trpitelky. Ony totiž neměly pravdu. Neměly, jen se ironií osudu stalo, že misky vah se převážily na stranu těch nesprávných. Plebsu. A <emphasis>Herrenvolk </emphasis>se nešťastnou náhodou ocitl zatlačený ve svých nejužších hranicích, bez možnosti dokázat Evropě, světu tu velkou myšlenku. Čisté Evropy. Evropy, <emphasis>Grossraumu, </emphasis>Říše pro <emphasis>Übermensch, </emphasis>pro obrovský germánský národ. Pro který on cedil krev a cedil by zase. Pro muže organizované opratěmi dokonalého řádu a disciplíny, pro ženy oddané myšlence národa a vyššího společenského zájmu, slávy velkého Německa. Pro Německo a pro Führera, který dokázal změnit svět k lepšímu.</p>
<p> Takové byly jeho poslední myšlenky. Strávil v agónii, ve které viděl rudou vlajku s hákovým křížem na bílém poli vlát nad novou, sjednocenou Evropou, už jen několik hodin. Bylo to krásné. Od dokonalých lidí ve svobodném Německu stoupal k branám Valhaly, do rozednění obcoval s valkýrami, které měly podobu překrásné Anne-Marie Judexové, jejíž tvář mu na víc než třicet let vypadla z paměti, jedl Idunnina jablka mládí a nesmrtelnosti, až do soumraku bohů, po kterém měl přijít ještě lepší svět, uctivý k mužům jako on, spouštěl se zase zpět s duší naplněnou klidem a uspokojením, a viděl své místo v pavouci struktuře řádu a byl šťastný. A takový i zemřel. Stalo se to v noci, když jeho žena pravidelně oddechovala na gauči ve vedlejším pokoji a byt byl zalitý světlým, klidným svitem měsíce říjnového úplňku.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VI</strong></p>
<p> Všechno se změnilo, už pokolikáté v jejím životě, připadalo jí to jako komedie, ale tentokrát opravdu veselá, bez ironie.</p>
<p> Než uvěřila, přemýšlela, jestli toho jsou Čechoslováci opravdu schopní, vzít věci do vlastních rukou. Ale pak se oddala nadšení, což ji samotnou vzhledem k jejímu věku a dlouholetému rozpoložení překvapilo. Vysvětlovala si to tím, že její život prostě potřeboval změnu. Od té doby, co byla v důchodu, propadla letargii a postupně se smířila s tím, že dožije, jak žila, že se to nezmění. Televizi pak už začala pouštět jen na večerní <emphasis>Ein Kässel Buntes, </emphasis>které ovládly oba programy i mozek lidí. Už neměla sílu tomu proudu vzdorovat, přestalo ji bavit stavět se veřejně kriticky k těm ptákovinám, co tam dávali, když to své opovržení nemohla demonstrovat Barboře, se kterou se vídaly tak málo. Někdy si tu nablblou Bohdalku pustila, a když už to bylo vážně nevkusné, kroutila v protestu hlavou, ale nic víc. Co taky. Vždyť to bylo jedno, tenhle národ by nezachránilo ani zrežírované Desatero. Malá konkurence těm televarieté a Dietlovým mozkovým výplachům. <emphasis>Plechová kavalerie, Muž na radnici, Žena za pultem, </emphasis>to by jeden zdechl. Gerta rezignovala už dávno, možná i dřív, než odešla do důchodu, každopádně od té doby, co se s lidmi vídala jen zřídka, se to určitě znásobilo. Přestala sledovat zprávy, protože stejně ukazovaly jen Potěmkinovu vesnici východního bloku a sodomu gomoru Západu, a tím se ona nechtěla rozčilovat, přestala poslouchat rozhlas, přestala číst noviny. Odstřihla se od světa a uzavřela se do vlastního, mezi čtyři stěny, od nichž se odráželo mňoukání kočky a zvuky, které vydávala při domácích pracích. Občas si z knihovny půjčila detektivku, prohodila pár slov se sousedkou nebo zašla za Johannou, a to jí stačilo. Vlastně těch posledních pár let byla šťastná, protože smířená.</p>
<p> No a pak se to zase zvrtlo a věci dostaly nečekaný spád. Ne hned, na to už byla příliš pomalá, aby to všechno dokázala zpracovat hned. Trvalo to minimálně první rok, než pochopila, co tahle nová doba kromě vypoklonkování Rusů, co se tu dvacet let roztahovali a co je tak nesnášela, přináší. Než si to uvědomila, byl na Hradě už dávno nový prezident, hranice byly otevřené, a jak Blanička říkala, dovnitř a ven mohl kdokoliv, kdo si nechal vyřídit pas. A dali ho všem, bez povolení, devizového příslibu a výjezdních doložek. Vzdálenost mezi ní a Teresou se smrskla, říkala si Gerta. Ovšem jen co se týkalo cesty z Vídně sem, do Brna, pokud šlo o ni, s cukrovkou, kvůli které v posledních letech tolik přibrala, a se záchvaty nevolnosti, pro ni byla i cesta k Hermíně událostí, na kterou se musela dlouho připravovat. I když na Zvonařku to měla pět zastávek elektrikou, čtyřicet minut autobusem dolů na Moravu a cestu od zastávky na rozcestí vzhůru za kostel a dolů, to přece nebyla žádná námaha. Kdysi. Pak se plíživě objevila ta cukrovka, nejdřív se zdálo, že bude jen na tabletkách, pak musela přejít na inzulín, a teď si ho píchá dvakrát denně, ráno a večer. A nic nevydrží. V noci se jí kolikrát stalo, že se vzbudila nevolností, a kdyby po ruce neměla kousek cukru, kdoví, jak by to s ní dopadlo. Na druhou stranu právě proto se nakonec Barboře podařilo vyběhat ten telefon a opravdu jí sem před třemi lety udělali přípojku a namontovali aparát a ona si na zeď vyvěsila telefonní čísla blízké úrazovky, pohotovosti, číslo k Barboře domů a do podniku, a taky číslo do podniku, kde pracuje Jára, a na poštu v Perné. To si zjistila na spojovatelně a zavolala pak Hermíně k narozeninám, od té doby jí to vyčítá pokaždé, když se setkají. Ale jen tak naoko, protože obě stejně vědí, co to pro ni znamenalo. Nechala si ji vyvolat místním rozhlasem, Hermínu Herzig, nechala je, aby z pošty zavolali na obecní úřad a nechali vyhlásit, že se má za půl hodiny dostavit na poštu. Gerta si uměla představit tu kanonádu srdce, když Hermína běžela po nervydrásající zvonkohře, která doprovázela každé hlášení v Perné, od fary z kopečka dolů, a z oken ostatních domků ji zvědavě zpoza záclon sledovali sousedé. Měla z toho poťouchlou radost, když se Hermína ohlásila roztřeseným hlasem. — Babko šílená, oddechla si tenkrát Hermína zhluboka, když se ve sluchátku ozval Gertin smích. Sice ji to stálo majlant, taková krávovina, ale pravda je, že si tím způsobila největší zážitek toho roku. Vlastně smutné, že. No jenže to zkrátka nebylo veselé, od té doby, co byla nemocná. K Barboře už dávno nejezdila, a aby žádala Járu, aby ji tou jejich nablejskanou ladou odvezl k Hermíně, na to neměla žaludek. A tak vyrážela jednou do roka, když bylo počasí, na jaře nebo na podzim, na pár dní do té staré Zipfelčiny chalupy, která se už nezměnila.</p>
<p> Ale ještě k tomu telefonu, co jí ho namontovali kvůli cukrovce, tak ten se pro ně s Barborou stal doslova požehnáním. Jejich vztah se díky němu ohromně zlepšil. Zavolat, to totiž nebolelo tolik jako se vidět. V krátkých rozhovorech o Blaničce, o počasí nebo o vaření se mohly vyhnout tématům, na která byla jedna nebo druhá alergická. Dvě tři minuty povinnosti, na kterou si postupně zvykly, a brzo dokonce sama od sebe i Blanička. Kolikrát se stalo, že se rozdrnčel telefon a byla tam Blanička a ptala se na to nebo na ono. Většinou chtěla pomoct s němčinou, co seji učila ve večerním kurzu. Kvůli ní si ona, Gerta, ráda vzpomněla. A pak se stalo, že začala chodit i na návštěvy, až už mohla na učilišti trochu trajdat městem, a světe, div se, pak se stalo, že u ní začala přespávat, když měla ráno na šestou nebo večer nějakou zábavu, a Gertin byt se zase rozhýbal. S Blaniččinou dospělostí do jejího světa zase vplynul život a barvy a rozruch, a nakonec, což ji velice překvapilo, to byla právě Blanička, kdo jí našel důvod pro co žít.</p>
<p> Nepopírá, že to byla její chyba, že dnes Barbora nejeví zájem o ni ani o jejich minulost. Stalo se to tenkrát, když byla ještě dítě, během těch věčných dotazů na jejich rodinu a otce, které Gerta nedokázala zodpovědět. Svezlo se s nimi všechno, a proto Gerta celou rodinnou historii zapouzdřila do tajemství. Tabu. S Barborou to prostě nešlo a těžko říct, jestli to byla chyba, nebo jestli ji to nakonec opravdu neuchránilo od větších konfliktů. Vnějších, ale hlavně vnitřních. Jaké prožívaly Johanniny děti. Zato s Blanickou, s tou už je to jiné. Něco prosáklo ven už v době, kdy byla malá, kdy se Gerta odhodlala o tom mluvit, než ji Jára z jejich domu vyhodil. V té době už Barbora věděla snad všechno, kromě jména jejího otce, samozřejmě. A Blanička už s tím vědomím vyrostla a ke Gertinu údivu se nic špatného nestalo. Léta už to doopravdy zanesla, uvědomila si. Pro Blaniččinu generaci jsou ty věci, co se udály, zasazeny v tak dávné minulosti, že vypadají, jako by s nimi neměly nic společného. Mladí jako ona to vnímají jen jako tragickou pohádku, kterou žili jejich prarodiče, tyhle děti se už nemusí vyrovnávat s ničím, co oni nechtě přenášeli na ty svoje. Pro tyhle děti je to prostě historie, ne přítěž.</p>
<p> Na tom se shodly s Johannou, která to zpozorovala na vlastních vnoučatech. A přitom u nich se vždycky dbalo hlavně na to uvědomovat si, že jsou německá rodina a že patří do německého Brna. Jenže její vnoučata byla česká jak poleno a neměl na to vliv jen Annin manžel nebo Rudiho Alenka. I Anni s Rudim, i když se stálou úctou k Johanně, v tom uctívání němectví polevili. Nebo ho možná ani tak mohutně jako Johanna nikdy nevzývali, protože, jak říkala Barbora, oni si mysleli, že být tady doma a nepřidělávat si zbytečné problémy je přece lepší. Tak se přizpůsobili a jejich děti, Blanička a ti ostatní, už o tom, kde nebo jaký je domov, ani nepřemýšlely. Proto ji tak překvapilo, že to přišlo právě od ní, od Blanicky</p>
<p> Myslela, že dostane infarkt, když to slyšela poprvé. Dlouhou chvíli neřekla ani slovo, nebyla s to ze sebe vypravit hlásku, jako by zamrzla. Blanička tehdy seděla s očima rozzářenýma naproti ní, v její kuchyni na Staré, a čekala, asi na to, až Gerta propukne v jásot. Jenže Gerta pořád nic a Blaničce začal pohasínat úsměv.</p>
<p> — Ty z toho nemáš radost, babi? zeptala se pak překvapeně. Radost, radost, přemítala Gerta. Radost to určitě nebyla. Možná údiv nad tím nesmyslem, nad tou hloupostí. Nad omluvou vyhnaným Němcům, se kterou vyrukovala Blanička a její kamarádi. Jako by od ní nevěděla, že za takový nesmysl je marné se prát. Na to nikdo nepřistoupí. To by si na radnici spíš nohu usekli, než by něco takového pustili ven.</p>
<p> — Takový nesmysl, zavrtěla hlavou Gerta a snažila se zkrotit divoce tlukoucí srdce.</p>
<p> Blanička zklamaně mlčela.</p>
<p> — Vem si ještě štolu, pobídla ji Gerta a na sporák postavila konvičku, podpálila hlasitě syčící plyn, pak si uvědomila, že do ní nenalila z kohoutku vodu, hliník cinknul o hrdlo baterie, voda se rozcákla o dno. Oheň kolem hořáku plápolal. Nasadila pískací závěr na hrdlo konvičky a postavila ji na hořák.</p>
<p> — To oni nikdy neudělají. Takový nesmysl. Jak vás to mohlo napadnout?</p>
<p> — Ale babi, taková je doba! Teprve teď je taková doba, a proto zrovna teď by to měli udělat, konečně kdy jindy… proč z toho nemáš radost?</p>
<p> — Radost bych měla. Až by to udělali. Blanička mlčela.</p>
<p> — Než to udělají, neuvěřím. To se nepovede. Akorát pokoušíte vlka. Jak se naserou, hryznou.</p>
<p> — Seš strašně skeptická, babi.</p>
<p> Gerta s cynickým úšklebkem zavrtěla hlavou.</p>
<p> Jak dlouho jí trvalo, než se se vším smířila? Celý poválečný život, co si tak vzpomíná. Celou dobu, co strávila v Perné a pokoušela se ostatním dokázat, že za nic nemůže a že má stejnou hodnotu jako oni. Marně. A pak znovu celá sedmdesátá léta, kdy ji smetla první normalizační vlna a kdy ucítila ty ostré zuby uvnitř, které ji užíraly, draly jí vnitřnosti, a to nejen obrazně, však to bylo tenkrát, kdy ji poprvé chytnul žlučník. Teprve po letech za tím vším udělala tlustou čáru, sebrala si svých pár švestek a odešla do důchodu, shořelá jak troud, po letech nicnesmění a vynuceného nicnechtění. Teprve pak se jí to všechno podařilo zavázat do pevně utaženého balíčku, zahodit daleko za sebe a užívat si nikým nekontrolovaný a neřízený čas, v němž jí nikdo nepohrdal a neurážel ji. Sice se směšným důchodem, protože kde by jaké peníze vzala po těch dvacetiletých srážkách a práci za základní mzdu, zato svobodně. Za cenu toho, že se vzdala.</p>
<p> A teď přijde Blanička a že založili nějakou skupinu nebo co, Mládež pro interkulturní porozumění, a že se snaží o urovnání minulosti. Teď, když Gerta konečně našla klid, když pocítila, že nastal čas na všechno zapomenout a nechat to konečně spát.</p>
<p> Ale asi se probudila třetí generace nebo co, říkala si Gerta, protože Blanička s tím ne a ne přestat. Přišla znovu a rovnou s nápadem s tou výzvou k omluvě.</p>
<p> Gerta se bránila, jak mohla, když to uslyšela. Teď už bránila holý klid, čtyři stěny kuchyně a ložnici, kam nechtěla vpustit svět, který se jí vymknul z rukou, který už tak tak sledovala. Ale Blanička útočila a sršelo z ní odhodlání a radost. A pak zklamání z toho, jak málo s ní Gerta prožívá to, co Blanička dělá vlastně kvůli ní. Gerta její dotčenost viděla. Zůstala jí po Blaniččině odchodu viset v hlavě a s ní i trochu toho, co říkala. O smíření. Samotné se sebou i všech dohromady. A že to není nemožné. Znovu viděla tu rozhodnost, se kterou se Blanička zvedla, s Gertou nebo bez ní, že</p>
<p> 0 věcech se nesmí mlčet, že se musí zveřejnit, a když už nic víc, tak ona, Blanka, a ti jako ona se aspoň pokusí dát to do pořádku.</p>
<p> — A vyřešilo by se to nějakou omluvou? Těch padesát let, během kterých jsem nebyla stejná jako ostatní? Myslíš, že bych mohla zapomenout… v letech, kdy už mi nic jiného než vzpomínky nezbývá? ptala se Gerta, když jí druhý den Blanička telefonovala.</p>
<p> — To je tak, babi. Nemusíš zapomenout. Ty jim musíš odpustit. Až se ti omluví. Veřejně. Uvidíš, jak se ti pak uleví… a co víc, celá otázka se otevře, vyvalí, počkej, až uslyšíš, že Němcům patří kus Brna. Nebo že vyhnali i lidi, kteří byli celou válku pročeští. Jako ty. A babičko, v zahraničí se mluví i o odškodnění.</p>
<p> Gertě se zatajil dech. V zahraničí se o to zajímají? Ti na druhé straně, jako je Teresa? A chtějí nejen omluvu, chtějí pro ně i odškodnění? Znělo to závratně. Omluva, kterou by potvrdilo odškodnění. Přepsání jejich osudu provinilců, které by zaslechl i svět, slova omluvy, která by uklidnila padesát let bouřící duši a věčnou nedůvěru. Omluva, to je přiznání a kajícnost, to je skloněná hlava psů, kteří jí celých padesát let z mordy dýchali na paty, honili ve snech a odebírali všechno, čeho se kdy domohla. Byt, práci, svobodu. Sklonili by se před Gertou, před Hermínou, ze které se stala dojička, před Johannou, která celý život s vysokoškolským diplomem šila v Metě, před Anni, která místo literatury čistila zkumavky v Lachemě, a před Rudim, který místo techniky dělal automechanika.</p>
<p> Blanička v ní zasela semínko naděje, které vzklíčilo i na neúrodné půdě Gertina strachu, obav z dalšího zklamání. Bránila se sveřepě a trvalo to dlouho. Ale pak, pak už Gerta nedokázala myslet na nic jiného.</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>VIII</strong></p>
<p> Pozvali i Gertu. Byla tam Johanna, spousta lidí z toho jejich německého kulturního spolku, včetně faráře od bratříčků, byla tam Antonie a její děti, které Gerta neviděla už skoro dvacet let, byl tam i její druhý muž, kterého žádná z nich neviděla od svatby, byl tam Rudi, ze kterého se stal docela starý chlap, byla tam Anni s mužem, kteří se pyšně dívali na toho svého doktůrka s vysokoškolským diplomem, který sebevědomě postával v rohu nad postýlkou se křtěným děťátkem a rozkládal rukama ve vášnivých rozhovorech, byla tam i Barbora s Járou, protože Blanička by jinak nedala. Seděli vedle Gerty a Gerta nad nimi cítila obrovskou převahu. Díky Blaničce, která je dovedla zase zpátky k ní. Najednou se Barbora zajímala. O Gertu, ojí podobné, a konečně i o svou německou kapku v krvi. O které tedy radši pomlčet, říkala si, když jí Blanička položila dlaň na její seschlé ruce v klíně.</p>
<p> — Tak co, jsi zvědavá? Gerta se usmála.</p>
<p> — Nevím. Mám trému.</p>
<p> — Ty, babi? rozjařila se Blanička.</p>
<p> Možná měla trému proto, že to byl její vlastní život, který teď dostával smysl. Zadostiučinění. Ale nepředbíhejme, okřikla se v duchu. Ještě se nic nestalo. A možná se ani nestane, když je nová, porevoluční radnice plná takových, jako byl Novák, ve skutečnosti pan Rozrazil za OF, Novák, který si ji kdysi vytáhl na kafe do restaurace Družba a pak, čas od času, prudil, pořád s tím samým. Už jste se spojila s těmi lidmi z Deutschvereinu? A jakpak se daří paní Terese? Napsala vám? Napsala, to tehdy věděl mnohem lip než ona, vzhledem k tomu, že všechny dopisy, které jí Teresa poslala, skončily nakonec u něho. Stalo se to rok po revoluci. Přišly tři najednou, v obálkách, které byly zažloutlé, už otevřené a znovu slepené. Nedávno, protože pach lepidla ještě čpěl z papíru.</p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Meine liebe Gerta, wie geht es Dir, meine liebe? Proč se neozýváš? Slyšela jsem, co se u vás stalo, jak se Ti daří? Jsou Rusové pořád takoví, jací byli tehdy? Nedokázala bych se na ně podívat, chudáčku můj, tolik na Tebe myslím, hlavně ať Tě nedostanou do těch svých pazourů špinavých, Tebe ani Johannu ani Hermínu, která tam v Bergen žije tak sama. Napiš, ať vím, že jsi v pořádku.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Myslím na Tebe, Teresa.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> A pak</p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Dovolujeme si Vám oznámit, že dne 27. 9. 1970 vstoupí Teresa Bayer a Jan Jelinek ve stav manželský… </emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> Gerta se vesele rozesmála, když si uvědomila, že bude psát svatební gratulaci s dvacetiletým zpožděním. Ale aspoň něco, konečně něco o Terese. Komu vděčí za to, že ty dopisy znovu poslal? Nevěděla. Ale radovala se, jako by Teresu znovu nabyla, tak blízko byla. Konečně, po letech, ve kterých věděla, že od ní, od Gerty, nemohla dostat jedinou zprávu. A pak ten třetí dopis, který jí zase všechno sebral.</p>
<p> <emphasis>Sehr geehrte Frau Schnirch, dovolte mi oznámit Vám s velkým zpožděním smrt mé ženy, Teresy Jelínek, geb. Bayer. Až nyní se dostávám k vypořádání jejích posledních věcí, mezi nimiž bylo i přání, abyste se dozvěděla o jejím konci a posledních myšlenkách, které jej provázely… </emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Jan Jelinek, Wien am 19. </emphasis>7. 2973</p><empty-line /><empty-line /><p> Tak Teresa byla mrtvá. Aniž by se stihly rozloučit, aniž by si stihly ještě něco říct, aniž by mohla naposledy navštívit Pohořelice a místo, kam Gerta čas od času věšela věneček z květin za její matku. Teresa byla už roky pryč, aniž by ji Gerta mohla oplakat. Bylo jí těžko, když to pak říkala Johanně, Hermíně, když to telefonovala Antonii. Jako by ji okradli.</p>
<p> Oni, za nimiž byla pohledná tvář štěnice Nováka. To jeho zásluhou zřejmě nedostala ani jeden z těch dopisů včas. Teď se prsil na brněnském magistrátu a nechal se fotit se sebevědomým úsměvem na rtech. Jestli bude on tím adresátem, nebo takoví jako on, převlečení do nového kabátu, ve kterém si stará doba podává ruku s novou, neuspějí, myslela si Gerta.</p>
<p> Z myšlenek ji vytrhla Johanna, která si vedle ní přistavila židli a ztěžka na ni dosedla.</p>
<p> — Tak to přečti, mohla bych to slyšet znovu a znovu. Barbora s Járou si přisedli blíž a uzavřeli kruh kolem</p>
<p> Blaničky</p>
<p> Blanička vytáhla z kapsy džin několikrát složenou čtvrtku papíru, rozložila ji a ukázala lícem vstříc Gertě. Neviděla nic než černobílý rozpitý obdélník, už dávno na blízko i na dálku potřebovala brýle.</p>
<p> — Poslali jsme to už ve středu, tohle ti čtu z kopie, babi, řekla pak.</p>
<p> — <emphasis>Vážený pane primátore a členové Rady města Brna. Dne třicátého května dva tisíce uplyne pětapadesát let od násilného vyhnání německých obyvatel z Brna. Tento takzvaný pochod smrti nebyl zdaleka jen spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během německé okupace, ale vědomě plánovanou akcí organizovanou také politickými představiteli města Brna. Akce byla provedena na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno ze 30. května 1945, která nařizovala, aby se ještě téhož dne shromáždily všechny německé ženy, děti a staří lidé. Během noci a k ránu pak byli donuceni vydat se na pochod směrem k rakouským hranicím. Toto procesí čítající dvacet až pětatřicet tisíc osob doprovázené ozbrojenci putovalo za strašných podmínek do Pohořelic, odkud vyhnanci později pokračovali dál. Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna se odhaduje na několik set až tisíc osob… </emphasis></p>
<p> — Tolik že nás šlo? zvedla k Blaničce hlavu Gerta.</p>
<p> — Na ja, však si to pamatuješ, ne? klepla jí do ramene Johanna.</p>
<p> — Jak si mám pamatovat počet lidí, prosím tě?</p>
<p> — Ale však víš, že se ten průvod trousil skoro tři dny. A co ten tábor v Pohořelicích, to si nepamatuješ, kolik se jich tam valilo? Proudy lidí. Neměli si kam sednout, natož kde přespat, jen si vzpomeň.</p>
<p> Gerta pokrčila rameny.</p>
<p> — No, málo nás, jak mi kdysi říkal Karel, nebylo.</p>
<p> — Pokusili jsme se to upřesnit na základě studia záznamů z Pohořelic i z Rakouska, kolik jich tam vůbec došlo. Nakonec jsme to upřesnili jen zhruba, taky podle válečných a poválečných statistik, ale to by měl být úkol spíš nějaké komise, co by to měla prověřit, počkej, to bude dál…</p>
<p> Blanička se sklonila ke čtvrtce papíru a pokračovala:</p>
<p> — … <emphasis>je třeba si uvědomit, že tato násilná akce byla namířena speciálně proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků a obětí. Na základě zmiňované vyhlášky totiž museli němečtí muži ve věku čtrnáct až šedesát let dočasně zůstat v Brně na pomocné práce. Mezi vyhnanými bylo i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento akt pomsty přitom postihl jen okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech… </emphasis></p>
<p> — To je dobře napsáno, pokývala hlavou Johanna, — a měli byste to doplnit, že to rozdělilo ty rodiny, kterým se celou válku podařilo zůstat pohromadě. Ula tam šlapala jen s dcerou, taky tam někde nechala manžela a syna. Kdoví, jestli se ještě někdy našli. A my to stejné!</p>
<p> Gerta kývla, otočila se zpět k Blaničce a vyzvala ji:</p>
<p> — A dál?</p>
<p> — … <emphasis>k vyhnání Němců z Brna došlo ještě před tím, než s odsunem německého obyvatelstva z území Československa souhlasila 2. srpna ig45 postupimská konference, která tak byla postavena před hotové skutečnosti, jež již nebylo možno napravit. Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. I při vyhnání Němců z Brna byl uplatněn nepřijatelný princip kolektivní viny a byl spáchán zločin na skupině obyvatelstva definované na základě etnické příslušnosti. S ohledem na to, že uplatňování těchto principů i dnes vede k páchání krutostí na mnoha místech světa, víme, jakou hodnotu má jejich výslovné odmítnutí. Obracíme se proto na Vás, abyste jako dnešní představitelé města Brna jasně vyjádřili nesouhlas s těmito událostmi, za něž nesla tehdejší brněnská politická reprezentace odpovědnost. Domníváme se, že adekvátním způsobem tohoto vyjádření je omluva vyhnaným obyvatelům Brna, která bude radnicí oficiálně zveřejněna. Proč omluva a jaký má dnes smysl? Nejde jen o samotný symbolický akt. Omluva brněnské radnice podle našeho názoru bude spíše prostředkem, jenž s sebou ponese dvě významná a aktuální poselství. První je poselstvím smíření k těm, kdo byli násilným vyhnáním postiženi. Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s vyhnáním, k němuž zde před padesáti pěti lety došlo, nic společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených zločinů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený a poctivý postoj namísto jejich tabuizace, nic podobného se nebude opakovat. </emphasis>Podepsáno sdružení MIP a jednadvacet brněnských osobností. Co tomu říkáš, babi?</p>
<p> Gerta se nemohla nadechnout. Jestli ji ten infarkt nechytl tehdy, když s tím Blanička vyrukovala poprvé, tak teď byla na jeho prahu. Ještě kapka a svíjí se tu v křeči, ze židle dolů, na koberec, s rukou na hrudníku, vypouštějící duši.</p>
<p> Tak.</p>
<p> Takhle to zní, když se to napíše. Když se to napíše za ně, někomu, kdo se tím bude zaobírat, protože teď už se musí. Tak takhle to zní, když si někdo uvědomí, jaké to bylo, a to tam ještě nestojí, jaké mělo důsledky zůstat tu s puncem Němky, to by se na papíře asi taky hezky vyjímalo, co jim to všem přineslo, všem, jak je tady na těch krtinách vidí, a dalším, které ona ani nezná a kteří tu po válce zůstali. A těm, kteří nezůstali, Terese a dalším, co už nikdy nenašli domov.</p>
<p> Hezky to zní, říkala si, hezky. Zní to, jako by se historie chytla za nos a mohla se opravdu ústy těch, jejichž otcové běhali po českých brněnských chodnících, omluvit. Co by jim to taky udělalo? Tohle je zdvořilý dopis, ruka podaná ke smíření, od nich, kteří nic neudělali, od těch, kteří tu po válce zůstali, od těch, kteří to odnesli a chtějí zapomenout. Zbývá ji jen přijmout a snažit se zachovat tvář, samozřejmě, ale tu přece zachovává i omlouvající se. Tak.</p>
<p> Tohle se musí podařit, protože to je pravda. Tak to bylo a dnes už je přece těžké to popírat. A zbytečné, dnes už jsou to věci, které se přece dají přiznat, je jiná doba. Uleví se jim, strašně se jim uleví, protože konečně budou doma, beze strachu, a i těm nahoře se uleví, pokáním ze sebe sejmou hříchy otců, jak by to řekla tady Johanna, to není její, Gertin slovník, však je známo, jak to má ona s Bohem. Ale žádné lepší přirovnání pro to nemá. Podali ruku, to nejjednodušší je ji přijmout. A pak za tím vším budou moct udělat tlustou čáru. Všichni. Ti, co zbyli, i ti, co tu žili automaticky. Splynou. A město bude zase všech, přirozeně.</p>
<p> — Pětka, šestka, sedmička, Hitlerova hlavička, Praha, Brno, Paříž, Hitler patří za mříž, ozvalo se z povyku od stolu za nimi, kde si děti různého věku pastelkami čmáraly na rozházené čtvrtky papíru.</p>
<p> Jejich vlastní historie, která se generacemi dětí prodrala až k nim a kterou oni právě teď uzavírají.
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>Část 5 Sólo pro Barboru</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p> Četla jsem jí to, když už byla v komatu. Jen se čekalo, kdy vypne, čekalo se a čekalo, protože já sama bych k tomu svolení nedala. I když mi Jára domlouval, že už jen protahuju její bolest. Já to věděla, věděla jsem, že trpí, však mi říkali, že jí dávají morfium, říkali, že je celá prožraná a že šanci nemá prakticky žádnou. Jenže když jsem viděla ten její obličej, tak klidný, jak trčí z bílých polštářů s modrotiskovým proužkem, tak blaženě a klidně, jak nikdy nebýval, tak jsem to nedokázala. Vlastně jsem se nemohla nabažit toho pohledu na matku s hodnou, jasnou a mírumilovnou tváří. Taková bývala jen někdy. Jen málokdy, a v takových chvílích jsem věděla, že je to moje máma, máma, která mě miluje. Ta teplá, která voní směsicí vazelíny od těch jejích šroubů z Tosky a svým vlastním potem, co jsem ho jako dítě měla strašně ráda. Vlastně to byl celý život jediný její pach. Nikdy si nekoupila voňavku. A tu, kterou dostala ode mě, tu konvalinkovou ve čtverhranné dózičce s malým šroubovacím vrškem, co vyráběla Alpa a co ji měly všechny ženské u nás, tu, co se jí daly dát jen dvě tři kapky na krk a ženská měla vonět celý den, tak tu dala tetě Johanně. A klidně mi to řekla. Prej to nebylo nic pro ni, jako by pro tetu Johannu bylo. Vlastně jsem se měla zeptat Anni, jestli to náhodou neskončilo u ní, to by byla docela legrace, můj putovní dárek, co se ho každý chce zbavit. No ale kdyby se ho chtěla zbavit Anni, určitě by ho dala mně, komu jinému. A já ho nedostala.</p>
<p> Chodila jsem se na tu svou mámu, která vypadala tak klidně a mírně, dívat každý den. Proseděla jsem u ní celé návštěvní hodiny a Jára byl poslední chlap, co vždycky přešlapoval před závorou vjezdu ke svaté Anně, když na mě čekal. Trčela jsem tam, protože jsem měla pocit, že jsme si v té době s mámou byly nejbližší. Možná ještě tehdy, když jsme bydlely u babičky Zipfelové, to tak bylo, ale pak snad až na její smrtelné posteli. Je to strašné, takhle to říkat, aleje to fakt. Jako bych si s ní za poslední leta povykládala nejlíp nebo co. Poslouchala mě a tvářila se tak odevzdaně, mírně, jak už jsem fakt skoro zapomněla. Takjsem jí říkala, co zrovna dělám, na co myslím a jak to teď vypadá u nás doma, co se tam změnilo. A že Blanka se definitivně odstěhovala k tomu svému, co ho potkala u koní. Vysvětlovala jsem jí, jak to teď mladí mají, že není potřeba se hned hrnout do vdávání, i když zrovna Blanka by už čas měla. Ale teď se to tak prostě nedělá. Nejdřív se někam vyjede, když už to jde, nejdřív se ti lidi oťukávají, zkoumají, jestli jim to spolu půjde, a když nepůjde, tak se rozejdou a nezanechají za sebou žádné stopy. I když zrovna ty stopy bych si já i Jára přála nejvíc. Zas bych to chtěla prožít, držet v náručí děcko a koukat se do těch poulivých očiček, co se dokážou zvrátit i nazad, a otírat mu zasliněnou pusinku. Jenže teď to tak prostě nefrčí, nejdřív se cestuje a pak se dělá rodina. A Blanka to vzala taky za tenhle konec a my s Járou jí do toho nemáme co kecat. Je to její život. Třeba když jsem tohle mámě říkala a ona tam tak ležela, s těma bílýma řídkýma vláskama rozprostřenýma po polštáři, cítila jsem, jak mi rozumí. Jak by taky chtěla, aby její krev pokračovala dál, jak by taky byla na Blaničku hrdá, kdyby jí přinesla další děvčátko, tolikerý už v řadě, co by máma v jedné rodinné linii viděla. Nemohla by nebrečet, jako jsem v tu chvíli brečela já. Položila jsem se jí k té její skvrnité žluté ruce, co jsem ji žmoulala ve svých dlaních, a brečela jsem touhou po děcku i po Blaničce, která se slila najednou ještě s čímsi, co mělo co společného se mnou a s mámou a s dítětem a s hroznou láskou, kterou bych jim všem chtěla dát, zkrátka v cosi nepopsatelného, co ze mě prýštilo jak řeka, a brečela jsem jí i sobě do dlaní až do té doby, než mně přišla sestra říct, že je konec návštěvních hodin. Takjsem šla. A druhý den jsem přišla zase a znova jsem si s ní krásně povykládala. O Járovi. Že se nám to vrátilo do starých kolejí a že všechno je, jak bylo dřív. I o té jeho Rozáře jsem jí řekla. Však co, proč bych to tutlala vlastní matce? Teď, když se to k ní ze mě hrne a je to tak krásné si s ní povídat, proč bych se tomu bránila? Jí to už neublíží, jak to ublížilo mně, když jsem se to dozvěděla, a Jára se před nikým stydět nebude, když to máma už nikomu nepoví. Řekla jsem jí, jak jsem se to dozvěděla. Na chatě, co jsme si ji koupili na Vysočině a co jsme tam na víkendy jezdili k rybníku Zemkáči, co je sevřený lesama a jen na jednom kraji zbývá místo pro chaty a v těch jsme my a další rodiny z Brna, co jsme se s nima spřátelili. Tak tam jsem se to dozvěděla, jednou, když se zase udělal oheň a všichni se sešli na opékání buřtů a rohlíků s kečupem a sýrem zabalených v alobalu, a popíjelo se a vykládalo, tak ten večer si ke mně přisednul Pepík a řekl mi to. Že se Jára schází s tou Rozárou, co k nikomu nepatří. Co tam jezdí sama celé leta, co ji všichni znají, protože tam prostě patří, a co se celé leta snaží někoho klofnout. Prej klofla mého Járu, řekl mi v noci a řekl mi to jako přítel, kterému na mně záleží. Nevěřila jsem mu v tu chvíli ani slovo, jenže trvalo ještě celou neděli, než jsem se večer potkala s Járou, který zůstal v Brně, a zeptala se ho. A mami, on to přiznal! Myslela jsem, že do mě v té chvíli udeřil blesk. Tak strašně jsem se lekla a zároveň už to bolelo, strašně to bolelo, vlastně už ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, pálilo to na jazyku jak čert a hluboko pod prsama to tlačilo. A ty jeho oči, kdybys viděla. Byly strašně smutné, ale strašně smutné. A nejhorší na tom je, že jsem to zavinila já. Protože jsem si ho přestala všímat jako chlapa, jestli rozumíš. Když Blanička odcházela a zase se vracela, když přijížděla z internátu a já se měla chystat na víkend a radši jsem byla s ní než s vlastním chlapem, co se o sebe musel postarat sám. Říkal, že jsem ho odstavila kvůli dospělému děcku, a to se, mami, přece nedělá, takže to byla moje chyba. A ona ta Rozára není svatá, je to vypočítavá mrcha, rozhodně víc než můj Jára. Probrečela jsem kvůli tomu moře hodin, než jsem si byla jistá, že už je to za náma, že už se s ní Jára neschází. Prej to ukončil hned, jak jsem to zjistila, ale to víš, než z člověka spadne ta tíseň, co ho nutí šmátrat po kapsách a hledat nějaké psaníčko nebo účtenku nebo cizí kapesník. Vlastně nevíš. Vždyť co si pamatuju, tak máma chlapa neměla, takže jak by mohla vědět, jaké to je ztrácet někoho, koho člověk strašně miluje. A když jsem ho ztrácela já, tak dokázala mluvit jenom o té omluvě a odškodnění. Na konci jedné z těch řídkých, povinných návštěv jsem myslela, že jí vzteky oči vyškrábu, tak jsem ji nenáviděla. Co to udělala z posledních měsíců, co žila? Co mi z nich udělala, z těch pár týdnů, co jsme se zase bavily? Kauzu omluva. Omluva, dodnes, když to říkám, tak se pitvořím jak králík, leze mi to z huby jako jed, ta omluva. I Blanička to vidí, tak o tom přede mnou radši nemluví. O omluvě, o kterou jedinou se máti starala, stará bába s dcerou a vnučkou, o ničem jiném nechtěla mluvit než o omluvě. Jak zaseklý gramofon.</p>
<p> Celý život se snažila popírat, že je Němka, a najednou jako by jí přeskočilo, vykopala v sobě kdesi skryté křivdy a prala se za nějak boxer. Směšný boxer, protože co znamená omluva? Navíc od lidí, kteří si to vyhnání, to podělané stigma jejího života ani nepamatujou? Brno. Brno by se jí prej mělo omluvit. Jí, Johanně a ostatně prej i mně a Anni a Rudimu a tolika dalším, nám všem, co je to zasáhlo. Jenže mě to vůbec nezasáhlo, já s tím neměla nic společného, já se toho německého obojku, co jsem hojen občas zahlédla, zbavila, já si ho neopečovávala a neuhlazovala kolem krku, jak to dělala a zároveň nedělala máma. Tak teď jsem jí to řekla, celé, jak jsem si to myslela, o tom jejím bláznovství s němectvím a omluvou. Ostatně marnou jak svinský perly. Kdyby to věděla, jak fikaně to vyřešili, tak by z toho umřela podruhé. Žádná omluva vyhnaným brněnským Němcům, žádné odškodnění. Ani těm mladým z té nové organizace, co se za práva takových jako máma postavili, to nesežrali. Akorát tak vyjádřili politování nad neřízeným odsunem spoluobčanů. Tečka. Vyjádřili to někde potichu, aby se o tom moc nespekulovalo, a bylo to. Jasně taky, vždyť se to těch lidí na radnici už vůbec netýkalo. Myslím, že spoustě z těch, kterým to ale mělo být určeno, spadla brada. Politování. Co to vlastně je? Věřím, že máma by z takové kozy, která zůstala celá a vlk měl být nažraný, fakt umřela. A já bych jí to přála. Za ty poslední leta, které jsem musela slýchat zase a zase jenom o ní a o tom, jak strašný život měla, a vůbec ji nezajímaly moje nebo Blaniččiny problémy. Když jsem tenkrát odcházela z jipky, kde ležela, tak jsem to málem té prťavé sestře, co ji tam opatrovala, řekla. Aby ji odpojili. Tak jsem se na ni strašně, ale strašně zlobila. A druhý den jsem tam nešla, to si pamatuju, jak jsem tenhle náš rozhovor nemohla strávit. Až pak, znovu a s Járou. A nevím proč, vzala jsem ze zahrádky kytku, aby to tam měla pěkné. Tvářila se zase stejně, tak mírumilovně, ale jinak jen ležela s rukama podél těla, úplně bezvládně. Jára za chvíli odešel, co by tam taky dělal, čumět na starou ženskou v bílých peřinách, o které si celý život myslel své. Tak jsem tam s ní zas zůstala sama a měla jsem pocit, jako bychom se usmířily nebo co. Těžko se to popisuje. Usmiřovat se s matkou v komatu, která už kolik dní nevnímá. Ale jo, bylo to tam. Možná i to škubnutí oka bylo tehdy, v tu chvíli, kdy jsem odcházela a slibovala, že zas přijdu. A opravdu jsem zas přišla a bavily jsme se o věcech, co zajímají mě. O Blaničce, o Járovi, křížovkách i o tom, jak se cítím, a že vlastně ještě nejsem stará ženská, teprv málo přes pětapadesát. A ani ne ošklivá. A pak jsem jí, na konci té návštěvy, přečetla ten dopis, co jí přišel ani nevím kdy, protože jsem to ty poslední týdny moc nesledovala. Opravdu jí přišel dopis, adresovaný Červeným křížem, myslela jsem nejdřív, že to budou nějaké dobročinné bláboly, třeba o darování krve nebo tak něco. Až pak, když jsem si všimla, že v té obálce je ještě něco, jsem to otevřela a přečetla a pak vzala i mámě do nemocnice. Uvnitř byla druhá obálka s docela starým datem, s ještě předrevolučním razítkem z německého Frankfurtu. A dopis psaný německy, který jsem luštila podle slovníku a pochopila z něho, že mám nějaké příbuzné. Přečetla jsem jí to pak německy, bylo mi jasné, že tomu bude rozumět, i když jsem ji tak nikdy mluvit neslyšela.</p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Adressat: Gertrude Schnirch (1925), Sterngasse 142 in Brünn noch im jahre 1944</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Sehr geehrte Frau Gerta Schnirch, píšu Vám v zastoupení svého manžela, Friedricha Schnirch mladšího, Vašeho bratra. Dovolte mi, abych Vám oznámila jeho tichou a klidnou smrt, která nastala nad sobotním ránem dne 31.10. 1980. Odešel, smířen sám se sebou, nesmířen však s Vámi. Jeho poslední myšlenky patřily úzkému kruhu rodiny, do kterého i Vás celý život počítal, neschopen však překlenout bariéru, kterou mezi vás položila válka, a taktéž bariéru paměti, kterou v posledních válečných dnech ztratil a znovu nabyl až těsně před tím, než ho k sobě povolal Bůh. Vězte ale, že Vás chtěl vyhledat a dozvědět se, zda jste přežila konec války, a vždy se chtěl znovu pokusit o naplnění a scelení rodiny, jak píše slovo Boží. Věřte mi, že tak neučinil jen s vědomím, kterým se trápil, a to, že se Vám nedokáže znovu podívat do očí.</emphasis></p>
<p> <emphasis>Vážená paní Gerto, dostanete-li tak díky pomoci Červeného kříže tento dopis, vyslyšte prosbu za mého manžela a Vašeho bratra a odpusťte mu, co můžete. Věřte, že Vám bude vděčen nejen on, buď mu země lehká, ale i já, Adelheide Schnirch, a naše děti, Váš synovec Friedrich a neteř Barbora. Uvítáme jakoukoliv zprávu o Vás, s pozdravem a přáním krásného žití</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> <emphasis>Familie Schnirch, Frankfurt am Main</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p> Tak nevím, jestli ji to zajímalo. Nikdy se u nás o strýci Friedrichovi nemluvilo, i když jsem věděla, že jsem nějakého strýce měla, který padl ve válce. Nehnula ani brvou, dál hleděla skrz zavřené oči do stropu a mlčela. Možná už ji to opravdu nezajímalo, protože jestli si s tím strýcem kdysi udělali něco špatného, a to ta německá a česká krev dělala, tak o něm třeba už nikdy slyšet nechtěla. Napadlo mě tehdy jen, že jim napíšu, že máma taky umřela. Ale pak jsem se za to zastyděla, protože máma přede mnou ležela natažená a ještě vlastně živá, protože i když v komatu, tak přece ještě dýchala a já jsem žádnou její smrt nařídit nemínila. Hodila jsem ten dopis do batohu a úplně na něj zapomněla na celé další dlouhé dny, kdy jsem si s ní chodila povídat do nemocnice, až do chvíle, než doopravdy umřela. Než jsem ji nechala přece jen odpojit, teda. Říkali to i doktoři, že je to marný boj, že jen čekáme, co unese srdíčko, a že to je jen otázka času, a říkal to i Jára, který trávil celé odpůldny doma sám, zatímco já si povídala s mámou jak nikdy v životě. Cítila jsem se strašně, když jsem kývla a když jsme kolem ní s Blanickou a Járou stáli a cítili, že tam ještě je, a pak už najednou není. Že mizí a mizí, pomalinku s tišícím se dechem. A pak už najednou nebyla. Cítila jsem, že je to všechno moje chyba, že najednou neexistuje, že už není žádná máma, ledová máma Gerta Schnirch.</p>
<p> Jenže co jsem měla dělat? Trávit ty prchavé okamžiky, kdy se ke mně na návštěvu vrací dítě, v křišťálové, ale smrduté nemocnici? Nechávat Járu celé dny samotného, aby zase zavětřila nějaká Rozára? Živým musím věnovat samu sebe, ne mrtvým. Teda tehdy skoro mrtvým, říkala jsem si. A říkala jsem si, že doktoři vědí, co říkají. Že už ze života nemá načisto vůbec nic. No a když jsme na hřbitově o pár dní pozdějc dávali urnu k pomníku babičky Ručkové a zapalovali svíčky, tak jsem si říkala, že neměla vůbec nic z celého svého života, nejen z těch posledních týdnů. Bez muže, bez citu, zamrzlá v nenávisti vůči téhle společnosti a babrající se nakonec jenom v té své touze po omluvě. Nemůžu si pomoct, ale mám prostě dojem, že kromě těch dvou tří let se strýcem Karlem máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život.
<strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
<p><strong>
</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong> Slovníček místních názvů</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p><empty-line /><p>
<emphasis>Adolf-Hitler-Platz </emphasis>: dnešní Moravské náměstí</p><empty-line /><p>
<emphasis>Annagrund </emphasis>: Staré Brno, dnes území Nemocnice u svaté Anny a Anenské ulice; původně (od 14. stol.) území kláštera dominikánek u svaté Anny (na ulici Pekařské)</p><empty-line /><p>
<emphasis>Bergen </emphasis>: německý název vesnice Perná</p><empty-line /><p>
<emphasis>Blatná </emphasis>: Kotgasse, dnešní Körnerova</p><empty-line /><p>
<emphasis>Deutsches Haus </emphasis>Německý dům, budova do roku 1945 stojící uprostřed dnešního parku Moravského náměstí, kulturní dům německých Brňanů</p><empty-line /><p>
<emphasis>Eichhorner Straße </emphasis>: dnešní ulice Veveří</p><empty-line /><p>
<emphasis>Französische Straße </emphasis>: Francouzská, v letech 1918-1939 byla její součástí i západní část dnešní ulice Milady Horákové; současná Francouzská ulice se během války nazývala Franz-Schubert-Straße</p><empty-line /><p>
<emphasis>Horst-Wessel-Straße </emphasis>: dnešní ulice Husova</p><empty-line /><p>
<emphasis>Jakobskirche </emphasis>: kostel svatého Jakuba</p><empty-line /><p>
<emphasis>Köffllergasse </emphasis>: dnešní ulice Stará</p><empty-line /><p>
<emphasis>Kotgasse </emphasis>: dnešní Körnerova; 1918-1940 ulice Blatná, 1940-1946 ulice Schöllerova</p><empty-line /><p>
<emphasis>Mendelplatz </emphasis>: dnešní Mendlovo náměstí</p><empty-line /><p>
<emphasis>Ponawkagasse </emphasis>: dnešní ulice Ponávka</p><empty-line /><p>
<emphasis>Pressburger Straße </emphasis>: dnešní Bratislavská</p><empty-line /><p>
<emphasis>Rathausplatz </emphasis>: dnešní Dominikánské náměstí; 1952-1990 náměstí Družby národů</p><empty-line /><p>
<emphasis>Ratwitplatz </emphasis>: dnešní Žerotínovo náměstí</p><empty-line /><p>
<emphasis>Richard-Wagner-Platz </emphasis>: dnešní Malinovského náměstí s národním, dříve německým divadlem</p><empty-line /><p>
<emphasis>Schöllergasse </emphasis>: dnešní Körnerova; viz Kotgasse</p><empty-line /><p>
<emphasis>Silniční (něm. Strassengasse) </emphasis>: dnešní ulice Hybešova</p><empty-line /><p>
<emphasis>Stadthofplatz </emphasis>: dnešní Šilingrovo náměstí</p><empty-line /><p>
<emphasis>Sterngasse </emphasis>: dnešní ulice Hvězdová</p><empty-line /><p>
<emphasis>Wiener Straße </emphasis>dnešní ulice Vídeňská</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCAMfAfkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwCjuQldwYAghccYOKUiM45/
A9j9apI0zMowTtyQM1bgkCjbNGx3c5xkUgB7dHUYDDjJyvSt+DQdP0+1t5dTv52kliWVYIE
52kdCTxWaGwhYFWAOFGOR3FbPicD7VbxsMBLSIcDocGk30KSVrka61p9rldP0VWYDIlu2Lt
n/AHen61WufE2pXKlGupIlwBtjURqB/wAB6/nVSOJdoGVznGRzzTDCGBJAwc8A0WQXYgDbm
Yktu/iJz+eau2SFVA2FTjoeM1TS23bEG4bjx9PetGPzEGC2QDgZ5oYIsmHcpIX5hg8D3rT2
bRjJDY6is2OVyWUKwGVHy8jrWuHQ8dD78VDKRxvjG7dVigL7gFLZ/wA/hXEXB22IU8n7x+t
dB4tmM2qsgJKqQv4Vz+osFjZc/wAPGK0irIh7nE37lpWJ6nmoIUDrIMjO0nH0p96f3xHpUM
D7ZVJ6Hg/SmI6PQ/HniXw+ojstTla1HBtp/wB7ER6bWzgfTFdIdc8GeI4Iv7f0VtEu5skXu
lDMeemWiPb6ZrzsIzzeVHzluBV2/Xyp1gP/ACxjVfxIyf50rId2dVqXw61KK0bUdCurfX9M
AyZrE5dB/tR/eB+ma48A7ipyCDgg9RVjS9X1DRL1bzTLya0uF/jifbn2I6Eexr0Y3On+NPB
Wq+IPEmmRWV5Y7Y4tTs8I13MRxGydGPTJ7A9qLtbhZPY81BAHHWoh8137KKkTLH39qitypm
kcgnGcYNUIJG5Zs5xnH48CoExjB9etSTfLGi92OTUQGfxpMC2XKSMwPU7cHsKkUKScNiNxu
G3qrdxVVZAyhZScdFbuPr7U8ZjO0qMHuOhFAGxpthc399b2tuA0k7hFUtgE+/pivU9M+F2l
wLFNfyyXs+7Plg7Uz6YHJrzTwhdCy8U6XLuYoLlQQe275f619KWFltlZ37ngY+6P8aiTaKi
kxumaRBa26wQQpFGvRUUAKPQYraWJUQADH0p0SBB0x7Up5Zj2AxUF3GovU96kApI1yvPrTz
xQDGEc4FAAFLgUoFAhVXNDMAachxkHpSGNWBGefegCJnC1CzPIdqqSfari26L1G4+9P+VVJ
CgfSgCklu8ULtJjc3THYVWlU8/TNX5XLKRVGXr9RigaK0iBx2zUiDeBzzUbLwGHUGlQ8n5s
g9KkoVxhsdAacXIUgYAUUsoLRqwPsfaoUyI8DrQIjWP98VzuDLkeo/xrLnRzMTGSAXJZccE
GtiUojJKi8DGc9qoXIxdEjAQnOaaBlV4kVlL7VUj5iePw9zT3Bni3QlVXacDv9feo72MXES
k4+VhtHvmkgXZCypyc5JJ/rTEcF4k8KQXUhuIIzBNkgMpwAfcHsen415trWkS6XeiCRWWJk
Jj3DAOPvfr/AEr3i9iS7hePKvKM7Rnr7ZrzHV0SSxlZ0+65AWYcJJ90NzzyAM+taRd0ZyVj
zpP3ihHBBBO09j7UwjBIIwauXhknRZpWCyKxQpnlWHt2FVifMjDd+h+tMREwytSsDJBvZcM
Djd/ep2FgX5lDSHkA9F+vvTCZJMsxZgO/YUAJnMKE9VJFNTmJh6MDTk5ikHowNIgyzj1XNA
DcZZR6mrTf8ea+rMTVdfvZ9ATVqZdogTHQA0wHgYUAelBpe1IaYiJ6IiDlfQ5ofk9KWIAIW
9STQMcACeP1qTKiEDA3E1Gg3KcHPOMVKcEDPOOKQCrkk4xwKP8AgQ/OlTAIyM/Wp9q+qfpT
A9KSCfy2OCybsYB6f/WrSQu0aiNMAELwcgVCySpj72GPQcgZ681ZRVUo0bbdpLY6dOOR+NQ
xkht1eYjJZTn7x5zjitbxLIU8QbBjCQqv0wvFZ6M88qZwWZlUcdOaveI7eR/Ed1JkhQVVQD
1wopdSuhlLuZV+SNmBxkHH/wCulZACCAU9TjoauIpRduNwHIVuue+Pal3IqncpUZ+XFFxWK
iOwnYEq20YBXjr/ADq0jAtuYnIGDkYqvbbJ1kkAXcWIw3TA9quCFwy4XKkYOc8UMEToP3Hy
9QwY/nV1pkWJ5G6KpPrVYxYtwpTJJAznOabd7Xt4rbLKZpFiJxg4ZgOPwNTuUedXrm51F2P
QMSKyL9jlif4R6122r+D73TJbm5hdb60RmVpYDuZCOquo5U1wOoSj52J4I7GtE09iGmtzj7
xt9zIfeoF4YZp8x3Sufeo6YjQ0+48i+iuWUMqkFge46UXc/wBoup5uzuWH0zxUMSq1rIScE
Yx78im9B7UAX9G0m61zWLTS7JN9zdSCNB2HqT7AZJ9hXVePtWtEktPCmkPnSdGBjLr/AMt7
j+OQ+vOQPxq5oo/4QbwLL4hfC65rSNb6ap+9FB/HL7E9Afp6mvPh9c0lq7jeisPLbFJz2qK
IlYGboWOKdKdsZ9+KQcJGvqc0xDLg5mx/dGKaKH5lc+9Ki7j1wAMk+goAUDIPpUsT7MI+Ch
+6SM7T/hTFdicRoMerck16X8L/AAKviCdtW1e3H9l274VOguHH8OP7o7+vT1pbDSuaPw18A
NcGHX9VgIiDBrO3YY81h0c/7I7ete320TKgLcsep9TTIISzByiqAu2NBwFX+lXUTGKzbuaJ
WQjHahNMA2qAep5NOc7pAv8ACvJpCdzUhD4x8pFOPIxUTcADnOal++oYde9ADDTo+cikPFK
pI6DNAEgApeAcDFR4LEc4pTHu/jPtxQApOOppjsAuCRmmvuRhnHPegnIzjP4UARswIIHJzw
KrucA5ByD3FWjG7K3QZHpVQZIIyfyoGRD58g0xF4CkcjgVIhyx+lNYYbjqKkYqAtHIoAwel
QRY8wqTlatIAGJPeqoAS5JH1pgNYkZBBweMVDcRhoQgAZHPXqQRVucBmc7e+RUHLRMhHzLl
gfwpDKDsirhl3AHHSgqjwOqcFgeD0olUyw5IKnkEHnn1qpA7xvsK4U4BPrmqJMy8tLm3eN4
SM4O9WPPOAP8A9dcR4rWK60+WEbhPMVlJyOdvGD+f6V6QXhunETqNysVXPUHpx7d68w8VNd
WniOCPfhQNpQ/ddskn9MVpFkSR53K265dXJLsPmPqw71FbJu80nopDVe1JCl7vKqNpQ/L0w
wqmg2pMo+8z7RVEkaqHLPITtB5x1J9BQJi0oUnamCAoPFLIQSFH3V4Hv71EVDdaQD41K+ap
BB255pkf+ux6qR+lSRsTE+4ZIGAfaok/1yUwHRjcxA6nA/WrcvzXQHZRUNooaRT1O7OPoKm
T57iRvQ4oQDyKQ0496aaYiF6VOIAfXihxwacwCxKtAwiBI6cZqYLn8KYgIUdqsD5skDjpgU
AKiDuMj0qXfH/c/lSKgUc9SOMin4P90flQB7AYBlEDFU9SvCn6ipRBlS0bB84GeDgDNRSGP
hwuMNnAbGfrircCIQpLEZP3TzuHb64rNlISwtsX1uBKCDModRnruHSrWtmd9ZvGjG7bK2AD
9BVnTE3apaKI02FlII4OQc9KluY1e/uHzy0jEc9OTU31KtoZ0bFYl8xfmx1I/wAKQqpjds4
ARjjrz2q8IVdeUU8DGDzUT2yNsAG1mJJ/D/IouBUtLcQwALtLKDnHH1NTIgNxGFBC5zkew6
UoD+WQcNt6g84/rViyMYlJYMCBkbv6e1DYWJpY2PloFVlJ3FvTFVLk7tb0eAjBa6RiM5HBr
QR42nIDD5eCM1lRP5/j3TU6iKQH8lJ/pQgOVu9XvtK8RapfWNy0MjXcpJB+VgGPDKeCKp3d
94W8XIyakU8P6s/3buJc20zH++v8OfX9apayzGa7csRumc4+rGuI1dwFCgnBJq7EcxL4l8G
614XmB1C2DW0hzDdwHfDKOxVhx+Bwa52up8OeO9X8NxtZo8d7pcnEun3a+ZCwPXAP3T7j9a
3z4d8LeOB5vha6XSNXbltIvX/dyH0ik/of0p3tuFk9jz9GX7Ow/iLDHsB/kV0ngfw2niTXd
t2/k6XZobm/mJwEhXkjPqeg/E9qyNR0XUtG1A6dqNlNb3atjynQhiTwMeoPYjNdr4nZfBPh
G38IQFRql8Fu9YdTyoPKQ59AOSP8aG+wJdWc74w8SSeKPEU18E8q0QCG0gHAihXhVA7ep9z
WEKaMGnimtNBPV3I5ycAY4JokbaVHYClkO+VVzx1qOVsk/WgAb/WN/vU9BuV1HXAOKafmVX
/A1o6Dot94g1m307To91zM2Fz91R3LHsAOtIDQ8HeGbjxTr0NhFuWLO64lAyI0HU/U9B7mv
qLTtOt7Cyt7K0hWK2gQJGg7AevqT3NZ/hbwnY+FdKWwtEDSHDXE+MNK+OvsPQdq6VECgDGC
azlK5pFWEReR3qRzsj4HJ6U5FwOgAqNzuck/dWkBGflUDueaARuHNBG4kkUEKG9DQA4gEig
MUOR07imlckEGkJYe9AExVXUMCQKASwwB75zULSssIK4BBwQajed2UrgKD1x3pXGlctJwGZ
iNq1XN4+44ChewIqN5XdQhxj19frUeKTZSXctJL5sTGVlAyAtG6JSD5mcdsHmq22m4ouHKP
N5KGBOCPYdaaZY3fAJy3bFMb3qNSokB70rjsiZlVGGOp4prJuk3UXOA6OOhIIx9KMk4OMVR
Iq9QR1qtL8spycHrVkDa+TVe7Q7y45ytAIUklTjuOaruzoyyLglcED1qdRhWxwR+lROmUPz
YyMfSkMguTvUyDGGyCB61ixtJHMyyAYyFU5yD7/yrcRGVQhHXv+lY164tld5FCiIZ/wB72q
kSyK7dYbgMi7SpZm5xwAST9Olcz4xt4NTsbPUYQCJ0yGQZwwGRn2966m/tzdWrTRsys8WzI
OcZI59+M1j2ts6+H1tJXZmaST5mwGUDncAOOoqo6akvseLalFcJPdW8+5JVIdkZcYI7frVB
4zHuYjBycD3P/wBau38X6YfLiZ9n2piqPOucMoXd83vgDpXKXjpKqiUFWXO6Qnkj+EY9cVo
QZZFOWEsu4sqrnGWNOLQEkBJdvYkjNI7KQqqpAHTcck+9IAygDpHkhVyWPc1EuPOT605B8s
re4FNH+tHspP6UwLFmAPmJ6KT+dOthwW9WNLCNlvK/JwAPpgU+BdsK+tMQ4jimHgZp5prUA
RMMjHrUsyhSo6elNVS0gA7mnTAmYAc4xQMU/KACc+gqSJ2xwM80BS7c5IAqzFGVC4wD9aAI
tkjty23jvTvIb+8fyNTlcsVDY7HjrT/sw9TQB6+LWK44CKr5G4DjPqanNjcMd8fCDgLnjGO
OfWrRjaF2TerAlVUsOQKmEWVBZApPJZWIz+Hasrl2E0AMmr2qOrK28j5h7E8GppJo2lkJTa
xZsY47mrukB/7RTLZChjtPUcH/ABqqYldSQq/MT8ynGTSb1LtoOCxuFO9cjnB45qCQOzM5C
lRwp60ydPlLq4VsDAbufrTTBLHtTBIHKspoJJfLPlqiqMEfMfb0q7CqKpIXHOMkdqpiSWKE
kElh/e5FWluilsrNGGwMsFGOetJjRGkduwklUA4ZhuFYPh5mbxlb7jkr5jkn0CtWiLiJLAh
MxswLbSe5NZnhxWHiaaZjxFaTN/47VLZi6o4PVJsCQdNrMw79a4TU3Jk254zkV1+pktEzZP
PFcva6bPrev2mmW4LTXUyxL3xuOM/QDn8K0MzFPJoBKkEEgjkEdq9I1Lwl8PrXUbnT18ZXl
vcW8jROZ7EyJuBwcMuOM1V/4VrbXxA0XxjoF8x6RyTmBz/wFhSuh2ZJ4f8AijqFjHb2+uWU
GuQWrCS1a7AMsDj7pVyCSAccH8xXHahqFzqupXF/eSebc3MhkkY92J/l2A9K3dT+HPi3SEM
lxotxLCOfOtsTKR65UmuYZGRyjqysvBDDBH1FCtugbezHr0p4OBjA5pg6c0vQc0xEafNMSe
gFRu2Rj15p6fddvU1E/wB80APicpnoQeCD3Fe8fBLw39i0648QTowluwYrYMORGD8zfiRjP
oK8e8LaDP4j1+10+JWKO4MzKPuJn5j+VfWlhZw2dtBawIqRQosaKo4VQOlTJ9CorqXYl9e3
J+tTKuTTYxhBmpUFZlCSNtGB1PFQkcBRnnk09vmc56Coxlvm6E80AGMUhGRTjmmnPpQAmPe
kOe3NKSQfu8VGWHcEUDQx245Xmm05nXBG7H1FNHSpZSCjv0oopFCU00/rTSKAI2qNR+8zT2
PFMA+YkelAE03KIT2NM3Y2DPWlGWXnsw61G+QVHYmmSTHlhzzTZfnVl9DkGgnK7vQ0YzKBj
qM/40xEEGGJz2JpJEPOOgNEask0innJ/TFPcHaM9BSGVTsBIJ6DjPrVGWFJi+XVGHy4bPzH
NWHDNMCMleR9KZsDyu5B5JwD7HpTQmU5/NhkjQISSpBJ+77ZqlOyRySLtBaJcsuzPLemOve
tmchZFyoKj19awNZtQ8TXEL42BiQSQNxHf9CDVLUl6HG+Kc3NjdGEsscczbgVIwuMAf59K8
vuJNwVASQOWz616cJZjc3ltco0azptVS2QW6jH5GvNZoAk8plDKNxwqjLN/n1rVaGZUCljg
AknsKc0ap/rZFU/3ep/IU4yOwIQCNcdF6n6mogir0HPrQAHYF2puIJySRjNMjXdK3XhaeRS
wdZn9BigCV222QAJ+dicVMgwoFQyqQIE78VYA4FMQ08E0hpxppoAdbKWuVAGTtY9fak25nI
65PFS2blZZWBxiMg/iRSJzMSB3oGTpHtcqTzx+FWlCoCxYZ+nNV4gWz0yT3qwImfAZ8AdcU
AMRssNiFiTzVndN/cqOJMOqoc7an8hfegD2qVUa7KFgCwBG4VZRCh4AIwTlTkflUUcoM7CS
Jkb7y87gw9fzNTI+OpBVhjABBzWJoX9JdmnLMFYrG2GHB6d6pmDC5AZTg5AGCfyq5YOC10U
JOIGOM55qhC7tnzASq8rtOMA9j+tSV0EddzhRjaBuORwT2pwVWbKjaT02t15qSIb1DgHBJY
gjvSIiNwAQVbI5piGuG2qA3bBDDBply6rbFygJB/hPUZxVqY7cBiBtGfWq8+WtncBVBXC4o
QMydViC2RYp8wGQM5yAKo+HJ1dtUuOjR6bMTz645rQ1uXbY4P31Azx04rE0NlWw8SzjGF04
rn3Zsf0q18JPU4DUW2Wxz9at/D4JpQ1zxhOo2aRaslsW6G5k+VQPoCfzrL1uXbGV3fdXn0N
aPi8/wDCO/D/AEDw0vy3V7nVL5ehBbiNT9F/lVPsStNTz6SR5ZGkdizMSWJ6knqaWIAliey
k/jUVSoCIyexIH9aYjV0rxHrWiuG0zVby1x/DFKwX8V6H8q6pPiW+poIfFWg6drcXQzGMQ3
A9w69/wrgRTl+ZgowO2ScCk0hptHoA8NeD/E3/ACLeuvpl633dP1fhSfRZRx+eTXM6/wCGN
a8MzeVq1hNbhvuSEbo3/wB1hwfzrHIKkqSrD2ORXo3gvV9Qn8EeMbS8u5bjT7bTN0UEp3rH
IzbVK7s4x7UO6GrM82AxEM9zUQG4knp1NSscKB6LxUun2cmo6lbWMX35pFQfUnrTJPZvgdo
0ywXWpyx4inZUiJHZckn8ScfhXslsdyqx6lax/Cml2+i6KlpbjEVvAAvuSOSfc1sWYzEB6Z
FZN3ZqlZF4AbRTx0pij5RUg6GkIhT5t2e+aYpIUVKnXp61GB8vFAATntSH6UuOaQmgBDTSO
aUkYpD+lAEZUHtUXqKsogZvpVY/eOPWky0A96D0opccVJQlIc07GaQ0AROBimf1qVhzUbqQ
BxQIVDlcDryaSUDcpHUHNLGPmAz2NEo+ZV6nJ/lTEER3IwPZjQ/DIR9OKIwFjx3Yk0Nkrnv
96mIY67plkwACOcUSLjt16CgsQB24yM04jeR2yOTSGUpVEQZt2Mk8VBEyvhxnjhsd+afdMA
4BbLc4Ge+KSMgKSq7d2GwBjB9KYiF3Bwh/3hn19v0rA8yaCa4ilxJG4G7cBtZcHcAfxxW1e
qVDuB84GRn0/wAisW5lWSNrebaFwAxYZ2t/+unEUjndR0hYrVnmJaJWyrAnhWPy4z3HT8TX
mGqzqusSyQjJba25jhVBA4HrXsvi27+weCGnEavLv8raMgZ55/AV41rjg6kbcOpKrHGxXG3
IUDAx6etaxd0ZyVik1zbvdlpoCtuzjcYgNwXPOB0zjp2ra8U6Jp2h6vZQ2tzdzWVzaw3ZaV
VEirIN2AAcEhf1rDMIlZEhcOZG2ru+UEk46k4xnua9Q8Y3mpaMmj28+haTfWJsba2SS6gST
MwTDKJVYHg++BQ3qNLQ4zxJ4dtNN1zTrHTLmeWK/t4J0a6VVZfN+6Dt444zV2fRPCOi3t1p
Op6pqz3kMzRTXVtap5KOpwQFZtzDPfj6Vq+PraWz8V+HL+e3itbT7NaJmNw0aNGRvVWBOQu
Rzk8dzUfinwbrmpeKtQ1Cws0utPu7uW4iu4Z0aHaxJBZt2F4PfFJPa4Nb2RlyeDnPxGg8MG
+Q+Zt2XKxnGGTeDtJznHGM9auRaH4c1LT9U/s251eO7021e4c3UUeyUKQCMKcqcsODmtCf7
DrPxjdotRQQrAgS5guRGPOS3AULJ0zvUD3rSmttU1DTb/8A4THSlsLhLRymspMsDTsFysbh
TtmDEAcAmi7HZGFpHhPRr6Hw/DeX+oW9/rTOIfKgR4l2yFBuywbnHvVPXNA0Ww8M/b9Ov7i
9m/tFrRnlg8raFQlhtyd3ODu/CpPh7Bd33jXRnEgaGxnSVhLOqiNN3O0MRnk5wv1rE1/Tb7
StYube/t3gkaRpVViOVZjtYYPQ0+u4ul7FSyhMrTt/CoAPvznFEat87BRjr1qSxG20mctgF
sY9eKfaxjaSTjI6CqJJowywKuACeSe9TIdrMSc8Y6UiueUjjLSY6KP69qZ5Dbh5zk5/hQ4/
WgBTM5mKQoWbpwKk2Xv9xasxlIF2ogGOCaPNP+1+dAHrTq7TGeTcSW28Ejgenari3EarsBZ
GbGdy5yBT0VGhK8/KzEdR37Gmz2uFBA4JHUDJPpmsbmhpaciJb3uxmJMOOucZNVy5jt2Kgc
+2D/8AXqayjRdNvmQlSVVSR2OazpROHCLISSQCrLx74pDexaifbCwJZWbJBxjH9Kmt93AZg
wPOWHemC4VUG9CQByF/wNCSRSrkEA+oO2kAsitLIRGoyCCQW46U65dIligIOXYKqj0HOabA
EaZJBKrAIwf3Ocdfwpk9tHPtvACsygkAnPGOARQBga/KpGRhgcg+hrG0hm/4RbxW4/55QxK
fq5qfWZvlClugOfrVG0byPhz4imzy1xAufT5s1qloR1OT8P6UPEvi6w06T/UtL5k5PRYl+Z
s+2Bj8awPG+u/8JJ4u1HU1OYXlKQDssS/KoH4AH8auWHibUfDOotf6TLHHM6GNy8aurKTkq
QfoOlaR+IOj6l8uv+CtJuWb709lutZPr8uQTT1vcFa1jz6rBI8iNcepP48f0rsPHeh6Fpth
oOpaJDd26apbvcNBcyhzGAwC4IGeeepPauOJ5A9FApp3E1YT1pqfM6qWCg9z0FPoRQGy2Md
xQIQsNzYOQO/rXd+HP9H+FXjK5HBmktLcH6vuNcQVUtkBQAeAOldxCfs3wSum6G71xF+oSP
P86THE4Njlif7orpPh3Ztd+NbJtwVIN07s3RVVSSTXMk8N7mu68EWwtvB/i3WmwCloLSMn1
c/N+OMUPYFufR1ltXSUZW/1rA59R/kVasj8wX3rnvDruPCGgwyOTJ9hjdyT1yo5rdgYiXjq
eay2Zp0NNRwR709TUanJJ9RTweetAhoG2Qj3qMgqSPQ1M65YMKbIp3ZA+vNAEJo704gjqCP
wppIoAYetIc44pevShV3MKAJEG1MmqR6n3NX34XFUBzSZSFAoopakphSH3p1NoBDSKa/CE0
8jPbFMl/1dAyOMfvUbOQBTmHOSeM9qbFwoPoTT3BIOPrTRLGZKbVJyQpOakAxgdfWk2AYJ6
4wKEyQPWmIrM43MvI/u1JnMYwOQKhdCtzuHIapkbehPtxSAybpWaTAQHHfPT/PNAfYVA53K
Dgj0qW9AVGIGSBz6/wCearoC0x6rwACOoph1JLlQArnowHHtmuXYI+rR7XG2WTa0bYO5cHn
H1GfwroppxIGEmVQNtU+uKybyBLS5ilMWGxtLKQdoIPzD2/xpxJkcz49vYzpUFqCxDOzPt5
w3GCR7149OkjTF1GXB3etd94kdJJJXefy2ZI23AEs2CA2B9COlcdPEsrERyKzrwVUY/StUr
KxDdymvk945E7laGO4AABVHRR0FSGGX7uxi30zQYWVd0jKi+hOWP0FMRCFByTwi8mprZ2ZW
O4gMpLKDweeMioJ3BiIUbUHQHqT6mpkHl28jDGAoX3zimAlsNyuxA+ZjU7FmADEkL90E5x9
PSo7ZSsA9xmpT6U0IjIyOQDTSe5JP1p56Uw8A0gLVnG7wqYzuBYhh2BPSr0MaR7hNlQo6Z+
9VLTnZLYLxhnLCrykNISRnaOCfU0DJxM62+1FEa/3R3+tV0Yb/AFz1Ip0zAQ7VwGJyaaAI4
V7n+dAExOxd55JPFM3/AOz+tIiu4BJ69MVL9lHq1AHt1urJAq7zySSOhGT6H+dWlLBQDkkn
qB2+lNTDQrGcKxyevI96XBDBVcqc85Pb1rA1LcGI9KuWXGS6g9uap7gZBvQFcfeHfNXwudJ
kDDkzDoOpAqgYnVQ6uwJPTA4HpSGx6RI7AHJI6BueKc0ecrt4xjkcUQ7gpyTu6jNJPM6KfL
iLOTjCnp6n8KAENuiMNuIwuAQq43E+tU9UZ7a0crgqxyGBwR6itRmQxgMQMsOvHNZfiFwsC
jsQeKcdxPY4XVbsOjk8bl2n61m2nirVfD0MsdhNEI5WDPFLErqzYxyCPSk1GTa+zGFJ5rnd
Rm27gTx1Fa2M721NW68d6NeyFNc8FaTdE/ems2a2f6/LkVWMfww1X7lxrmiSHtIi3EYP4fN
iuKuWy7GmWtrcXtwtvawSTzPnbHEpZjgZOAOTwKLBdnYfEXUdOv8AUtHsdHvVu7Gw02G2SV
VKhmGdxweQemRXGklmJ9TToR5Ur7wQyqRg8EHp/Wk4HFCVgbu7i0opvU09aYh3viu11k/Z/
g34ai6G51G6uCPXb8oNcUOldp43/wBH8D+BrMcf6DLcEe7yZz+lJ7oa6nBDkke1ekJA1v8A
BrTrKFcT61quDzyQp2j9VFea5w2a98s9JDeJPhzoMigpaWrXkyY6MBuyf+BUMEdHpeqpH4u
1HQUbculxQQIOvy+WAf8Ax4frXaWke5xg/KAOfWvBdB1e5b456mEUut3dTROEOQFUnDfht/
WvfrYFeBwB0rOSszRO6LyoFHJqRQDyDmqw55qRAFUsaBExUGgrUIyR35oLMCRk9OKAsSFD2
ppQ+lJvbA5oMjAjIBBoDUaUB6qPyoCIpztx9DTjJhc7eKa8g2nIwPUUgImbdvYchRiqQ6Vd
Q/6KxPVsmqY6UmUhQKcOKQUueOlJDA00/rTs5pKGNDcUyc4Q559alNV5+UI554pDEiI2frU
wXLc9MdKZEmIVz16mpCQFPvTRDIzksMscDrT0OAcDkdqaeVB9+1AysTMT6ng0wK8v+rVyB8
pwR7GlRcAEHIFMQhyUYfK64+h7U+MEAgjkUhle7iyvAzzWdPKsUyoBlmQnk9a1Jm4kx1rKm
SB9ryMYyCwBHcU0JmJe3DlYtrsqpIMqp6g55P4nNT2V0moWDwybd6syoxOeMkA/TjFTy2cP
2gKlypY5VY2wM8evesS0t5rK9fAJZpApyOSuOnP9KtWaIejOV8V2kthqUa3UUQtpU+UgfMp
ycjHfkV57fm3uLp7mzLJuO5lIwyk9fwr2f4k2SDTrK88wK0UbBi5/hyMED1z/ADrxyazmnE
Uyuqtk7WYk7sngfrVxd1clqzKBkeVgsztu7MGIDf8A16AgXoP8ac4WRWHGVYhgOx9R7Ui7t
gDjDr8rf40xDHG7avqwqeU/6EcfxNUDHDqfTJqxOpVLaPjn5jQBYiG1AKD9KUDAFKfaqJIX
qJ/u1M/J+lRkbmCjuQKQy7bq3lxJgAgDNXioVcDjnk1DHgMMj8qkByAAOcEnn+dAxsmMqo5
GPzp7DoMEt9elIE/eYGSaew2ZJyT6YoAmi2ptI5wBzU/nf7L1Aq7FLOR0GPYU/fF6D86APc
n2BgWAGeMYzTGTexCZAUAKcg5qedFKggKOAcnjiq4KMvmAN8zbSMEEGsDVlmwnhuLSWymeS
Jlk3CQjgkjpUs1tPAclBJF2kQ5H41XhR3VmOFBPAI5/OpLeSe3bMbsvPKqcg/UGkP1G7oym
DyG/CnRJG0zYOQB94Gppbu0kUtcxGIgH95EOnrkU+CwCwg20iSjHG35W/EUDsV5EchAjqcv
/ABDPFc14juGE5RcnaNu3H6iuncNC6CQMrDJww9BXD6reFruVnwG+ZgD+lVFakyehyGptvb
jovH41yl/KRlT9K6S/c53nknqB3rldSfO4g564rUyMaU5Jr2/4XaFaeErddW1Nf+Jzd2U13
BCRzbWqLku3oWJAHt+NcH4F0Czna68Ta8uNC0rDup/5eZv4Yh65OM+2PWtzTtfvNY0Px94r
vyBNNax2MIU8RrI2Ni+wUD+dS9dC46anmkkzzyzTyEl5XLMfUk5P6mmUYARBntk/jQKogcF
JzTgPXikHFOzzQAr5EbH2rs/iePIu/Dlh0FrolspHoSCxrjChkKRD7zuFH4muw+LsgPxBvI
B0tYIIB7bY1/xpPdDXU5PQrM6jr+nWeM+fcxxkexYA/pX0dpDRyfE3xHq0gAg0XTkt0bspK
l2/HArxD4Y2xufiHpHy7likaV+OiqpOf5V7B4USfUvh94n1CHifXNQmSJjzhWYRg/gNx/Cl
IcTmfg3oU19rGoeKbg5jZniiLDlnY7mbPt0/Gvcoh8oxWZoukWui6Va6bZoEggQKoHUnux9
z1/GtZBhaiTuy0rKw8D5gPepX7L6U2JfnHsM0MdzZpCFx6U2XgjHpT880ybjaPamAgPA+lK
/3FPoQKTpj6VI2NgHcmkAwj5cVC5JTH1FSu20VCoJ/OgBJSUiA554AqsDVmfmUAdFFVRSZS
HilNNpelIYUfWlAoNADSeahdDK4XPA5NSsahictI3p3NIbJJX2IAD/9ahBujyMkHnmmzrhe
OpNORSqrnuPyqiSNWO1R3IqYp+4IxkkVGV4XPJ6ZqY8QlieOcUCM0KfLUgY21ZQZG4nkcHi
oBjyzk85qSIl4ye/WkUMlX5ySOT/+usLUol+xmQEEq5ZSeMDP+HFb7uFVmPYfzrFv7hUvIr
c5CMjEj6nA/mKa3E9jEvsG4WTeylSflHBI6fhWlo5N5BG8hDGF2VmI+8w4/PHf2qpJZSTX0
QClkHBOeOhH9a0NSuotE0OaVcRBVYISOrEdfr3qm+iJXc4j4k3kGoyG3jdpWgYRsqE8Z5P6
4+mK8tupyzIsaswDHLSHao//AFc81e1S/kfUZLhJT5RQK5zyTxk/WqN2PMCiaENKpwJWbar
DGRnsTjmtYqysZt3dyjOkcbh0C7TwWUnB9ajLuZgrY54x7ipji4tJHuCTsXCBB8oP4VXnPy
xyZ6hTQAD5pSB/sqPxNXJ/nvgvZVqG2j3XWDwC+fyH/wBepY/nu5X64OKYiyBgYpD707PNM
agCMn5jS26h7uIdRnP5U09TUtoP9JLf3VJ/pQBeThicc9qni5UqM5HNRRoO5GT2qwigRHaO
vGRQMciqg3d+ucVE5VVJJOT8wB5qV3CKVxknimBCz/N0HQUAKA87LnKqcDaO9WfLT3/OnKm
xmdfTg4/QUmD/AM8G/wC+TQB7iUdXJUEqeqg9R7ehqC7b5VRH2EcAjk89KtIqjjA3KCSSfe
q0qb51/dnOS3AHAH1rnNWTRybH2YLcDaRTwApLjBA6npSZCuCQ2RzjGBSu6FSucEgmgZRlk
EsgQEkqwbA7itBUKIMZUnuOKz0eRyXAYBm2gL9Tya0kBZQCd2B3oYkOmv57e3Z2Kyoq/dkX
OT9fpXHXt94b1MOL2yubN+nm2rBh/wB8muk1dlSykBzjBPFeaak6gEDktznv+NXBXFJlm58
KWGonGj+J9PlY9IbsmB/14rn5/hZ4sudTt4Dp4FvK4DXSyq8Ua92JB6Ac9Ky711dWBGT71g
vqd/Z747a+uYFcFWWKZlVgeCCAcYxV2fcm67G/498Q2c32XwzoTY0LSsojD/l5l/ilPrk5x
+PrViVW074HW6gENqurs5OOqRpgf+PV5+etdZ4d8e6v4ftDpx8i/wBJbO6wvUEkRB64zyvf
p37UNaaCTu9TmWxuOOg4pR06V3pi+Hnif5oprnwtft1SQGe1LezfeUfXAqtffDHxHbQG60+
K31iyxlbjTZRKCP8AdHzfoaLrqFn0OOHXpTsetPlgltpWhuIpIZV4KSIVYfgeab1A4HFMRe
0O3+1eJ9HtwMmW8iUj6uBWh8SbgXXxH1+QHI+1sgP+7hf6VL8O4BdfEzQYiMgXSsf+Agt/S
sXxFP8Aa/E2rXBOfMu5nz65c4pdR9DtPhJbJbyeINalbatlpzhSexYE5/Jf1r3DwZpy6b8P
tAtNm1jbrM4x/Ew3H9WrxLwfBPB8MdZZEJk1e+hsI8dWBIDY/BjX0cY0hSKBMBIkVAB2AGP
6VEioiRrluRU4HNMiHy7u55qUfqakY9PlUn1OBTQKe3AAFNPApgA602b/AFoHoKeoyRUb8z
NQApGSBTifmLenApAO/wCAofgYFICGQ5pYhlvYUhH86ehCozGgCCVsMzGqy06ZyzYHApqji
kykOFOoA4oHvSGLgAAmmk801nGcUbhRcdhkp+Umq1tnzHJ6HtVh+V46+lQwriY+gGKQMuBQ
ygHsKa7AEY4PpTwcKWPp0qN+MMRyetUSKRuUY4FNvWEdsqAEt161YiBMIPciqV+m+QZzwOa
BFdeTg8g81JBlFCZ6DJzUaDEucdacCfO687cc0ihZAHjIIxnH41zWqhZbsFeZeVBBz0IOPy
/nXSSsqrkkjpgetYDIWvlGMgMT06Z4GKcSWW7GL5EOCp6DNcr8SNRC6LHBDMBIznYq8lsED
P05rsHIghKDggEHHUZ9K8t8ZyJNe7XfbEkCkKMnaob5icdc9AKqKu7hLRWOI1Fn8mKGV0Em
clureuT6CsuVwdPCFirByy7lyGXp1q1fSNPK0hVgp4yR8yqP4RVBi00wJVtvARQcjHpWxkS
29zDBaSLJIpJxtCDv3zVCU7oAcYyMgenNaF1CtmjxpAGEpwCw5UntVIqHkVAcAYGPUDrSAt
24w5I6quT9aS0Gd7nuxpyNiK4kPTpRbYSBc8ZpiJiQByaaSMUrokiN5aqSv948n6egqqjnp
ztPTPb2oAeas2IGJ2xk/Ko9qrGr1gpFuTgfMx5+goGWQm1SzHBz2qwjEqqjHU8DvVdgPlUZ
3Z9avW0XzLwOBgn0oAY0ZBxjLZ/KpIkCsScH1PrUjLgEA4z1J71DnczKDkd8CgC1G26Rdq8
cfnVvY/q3/fVUoMFwqDle4PANXNs//PQfl/8AXoA9hKTbTsZd3J+den4iq0Lusx3sVONuCd
y5781cdGiUushUYx83IpkCpGoQop7k9Dk/X/Guc1Fwm4h0GCdx28fjinTpiL9220tySR0Hr
SlVRvm4XPy5BHX3pxil25SUEHPDD+RFAyvDEHnB5IUZJB6mtBV2nFZiNcW8kZLJKSw3pGpB
C9CQO/atNHVjw/Ppnn8qGCMTxI4SzKjhmYA15pqsuZmyQcL19c13/imdFjCOcYG7NeY3U3m
PIScjkD+Vaw2M5bmRdjCsxOCBxXLXLZcn8a6K/kAjbvxgVzM5yxqiSE9aVBk001JGOfagCU
LzV3TtRvtLmE+n3lxaSg/ehkZCfrg81VxgDv7U4dKAO3g+J+tywi31q107XIAMbb+2Vmx7M
uD/ADp39p/DvVv+P3QNS0aU9X0+cSxg/wC63T8K4cnANL0UsfTNLlQ7vqeoeD9O8F6P4rt9
dsvGcEqW6yEW15A0Em4oyjDH5T1ryWeRpJWkP3nJY/ic0oH7kHuzUsUEt1cx28KGSWRgiIo
yWJOABQlYG76H0f8ADPRYT4M8PCRM+W7XmD/eYttP4A16K2Wc46k4FZXh3Tl0vSLS1C7fIg
WPHphQK141ySazbuabEgGAAKlRcc+gpijnNSkbVC9+9AhnU5oPWlpKAFXqKiPMrfWpkHzZz
0GaiTux+tADxywHYU1uTSjhc0Dpk0gIX4bApZGCQAnoO3qab1b6mq9zL5kgUfdX9aBoi6kk
9TTxTQOOacKkod2zTTnBxSmj1oAj28c005XpUvao3G6kMZ1yTx60+BOCccGowQWI7D1qxFw
uSMZ6U0JjiBySeKYVLE98nIpXcAgc8mlg5Zl7DgUySVPlUVn3bEzbR3WtB/ljJ9Dis+5P+l
ZyFwooYIhRgVY54WkD5kGCO3P4VKqjy2Qc7j1xTAoEqgqMCkUEp+Q4G4qMgHpWbZxBZHJZm
G8tz1Bz0rUm+dSq8FlzWchEELFQ2Wc8ehJoEZmt3mIJRHLtIyMg4wc4OT9M15F4nvmuJmaF
8RrGIyc5LbScEfnXf+L72Oxs5MusYlcROzHgDqRxzznFeXSm2Wa4f7QskasrKW52jnr7/wC
FbRWhnJ6mUkEsq73dnjUh9h4yO+P1qOOBknleKQALzg9Ke920UpMTS3EZBJJXavPp+FUp7o
yOZZkVpDwAowq/XHWqJHT3k8jh5iA3OxcY696hQlUDE/NIdq+y9zUYGT585OD0BPLf/Wojc
zXAc9QCfp6UAaEpxpw+XBds/rTypEKgHkYNNugVW3iI9DU2PlAIpiI5VaCEyRkEOMAgj9fQ
1UiY7lTO4glmPbJ7VNLFuJGcihI1jGAKBji2Oa0LYbbaBR1Klj+JrNc/Ka14lwFUdFQD9KA
JI1/eFxwKv25AVnJAAOAKqJtVST0xUqfMAu7CjkD1pATM+/PO1QcE0yNDMCFAVM/e9fpSOf
MAB4X0/vVYiAKgDJIHbtTAs20KIo2AAA+nsetXfl9FqgjsDtQ5YDADVFib+9+lAHtwV5W2O
AVwGJUg8+9SouV5VlYH+LofypYt7KzjYSx9xnFPEhXKskoJ4BxuH6dK5jYdwqkn5QB0P9aY
yIDkAqTxxQ20soB9iM9R2pVQEAlMMBhcnJA+negZXe1WNoXDyMyv1PJweoz6VbcIUJI5A4y
KJFG9R3wcD3pZ22wsTxxzQB5x4rOyWbMjPEwwqsc4P+FcGzEKdxGeldh4nZHupNuQoJBXPH
FcfdbDCT3wTW8djF7mHqMmUx71gycsa1L2Q4Ckj+tZTnmmIjNWYF+XPfPSq9WYxhBQBIQB1
4NKOvWmFifenjP40ALikkJWJuedtOA5qO5OI8c8nFAEWPlUegya9O+DXhlb7Wp9duY8w2Py
QA9DKR1/4CP1IrzMIXmCICzHCgDqT0xX1J4M0EeHvC2n6bgCYJ5k5HeQ8n9ePwqZOyHFXZ1
UCbYhnqasRjKj3qMjbGq9zxU6AAfSsyySNcsB2FK53Mach2IW7npTKYBQBk4FApSccd6AAn
CsfQVGBiOnsCUI9TimsOgFAByRSP8AKmO5p4HPsKgmbkk9BSAryylM4PJ4FV1FKxLuT27U4
DFSy0gxThQBzTwv60AN2mjFPA4pD3phcYagLHBA6+tTuQF96iVM4JqRiRxjqw5qUDOR2FKB
0NKPkQt+QPc1RJG/ygHuOaLdiJDknd3qJy5w3duCKmiUIwHduRnrQBM53I2enFZlwD9qLds
AfWtNx8px0OM1mSOGvCnAA7+maTBDojsk5J5HOKQEm4OOcnFPQAyg4xgY/GiBCzu56AnFAy
CdtlyuTx905PUVkaw+JY4A5TnzAOxwf/1VsahGjOm7dlWGCBzWJ4hjCWj3RZt0cLrtXqwIH
H6CqW5L2PN/HMlwt+fLVpYQzK+4BgW47e3rXAu1ytruS3KvNLvbEfQDp1+td9qepJqU+66V
VtJ7Xznboyj7p2sO+5cY964bVHKwFtPb7RApyzs2XXPQMvbp24rVbGb3MWSO7k5mbao/vsF
H5UjTRogUYlYdCRgD8O9I17IcNIqtnOdyjmlK29z9xfKkPbPyn/CmIqu7u5ZySfep7NC0hA
7kD9ahdJInKMCCDgirmnLukU9Tuzj6CgC3ON18qg52rU1QJl7uVzzg4qY0xDRyTTGxn3qQD
ioz940AMZd21R1ZgK2IjjOe/wCtZcQ3XEY9Dn8q0VwOp6DoOlAyYsBjPJ6inqzFCSMA9s9a
aAFwSBuPPvTsb3AIJB6CkBKW3EKc4A6etXIEDk46AduPzqKNETJbCkjjFTo3yld64z3+tAE
trE0hYD5EJOeev0p2y2/uP+Rq0P8AR41wwwQfwqDzl/5+1/IUwPagMKoBGFHSljYtkAkMp5
9DUaoGdvnwORycHNBAVWUHcCeF9D35rmNyZyST/EfQYoVfmwSy+mDTDLxtAwBxwMGpEJ45B
B6YoAG35O0qxAzyOetVdTuFS1YllHHr1q6B8xIHOOtc74kUPbSKUDHsc4IpxV2JuyPPtalD
rk43M5NcvfsUjYjsMVqX4kFw287io4rEv5VMZTdz71uYmFevuOf0rNc1bumy+KptQAgGSKt
j5QFqtH94VOCSaAHgU8Dg96RRxTx/OgBQCcY4zUM5y8akY5zU6gHrUE7Frpif4VxQB1nww0
P+3PHFsZI91vaH7TLkcfL90fixH5V9L2yl5i/avMvg1opsPCs2pSJiW/kypxz5a8D8zuNeq
2iYXPrWUndmkVZEr8zKo6KMmp1HAHc1Xj+Zmf1NWkHzZ9BSGxzHkAdBSUE80Dj60xBwvuaQ
ctQTSqMAtQArcYX0pp5YYpc9z3oHGT+FACE4BAqjcvhdo6mrbNis+Rt8xx0HFJlLcRRxTqB
wOKMVJQ5R3qQCkUAVIBTRLExTCKlI4qF2wCfSgSI3OWwKUDGM0gXJqYAKAx79KENiEAdevY
VBLLgnHDDuakJO0sT9KoSEvKynnGMUMEWEDysr9RnrVjaTMCBkgGmRHaRHnAwB+NSpkMAeu
D3oQhOcYzxWZcKBcknjHf1rTJyx68AVmSORIQfm3HgUMaJ1AMoY+mc+9SW+VHA69KbtywHo
tSquxGb2yAKQMp3Kll3HjLdaztTgW4txBIxXzBhc+vX+la/lB4+cY4P41k6tKjiFyCyq4Bw
2NtNAzynxFpNtD4f8vy7iX7FMxKxYVmVmLAZ9M+1cTK0bgm1sprbcMyTbSxGOwPTGeoAr0r
UBv1XVI0RngnJUqTwrAbePodv415Tf3klhfyW+WCRMw8vAGCeTkjqc+ua2RkynPAkxk2yKZ
1bOzbtz647VQHB96smV7m63gfvNwI29DUNyQLmTaMDcePSmIkkbzrcMfvx4BPqKt6apUluy
pn8TVG2BbzF/vIa0rZNlncPnAAC8e1ACWnKs3csanPQ5qO2XbAv0zUhPGKYg6CozyTTzwDU
RzQBLaKTck4J2oTx78VfRSdzEAHtk1Tsc+ZK30FaCYBycZHQ0DJduME+nJp6EBgR6VA7ktw
BkdvWrEa8DJxxyBSAnG504QkdyegqSBUExy25+wHb6UwM5UImdvPIq5aIq4Zjty3Xbk0wHz
RyS4VztBPKryevrTPs1v/cb8qluZkXBBJK9OfWqn2qP/pt+ZoA91VC0mWAb5cEfj1ocLtKg
E5HIHH60FgFwSVye/NIXLRth1DEcZ7fhXMbjVjwowDketSovGcYPtTUJC7SOfapgAQO1ACA
EZIP4VyfiO6G14AcM7D8BiutcBI2bPArgtdJlaSQqflLAZq4rUmT0OI1Fi0rMTnJwK5jUHy
WzjrXR32VHB61yt+/ztk5IH0rUyMaZsuarmpZDuYn1NRfyoAfGO9WUUYHrUcK/L1qwF2igB
Qvy84xmnBAzLmgADpQMmT6dKAJCBuwAcDpmm6Tp8mra5BYRjL3M6xjHbJ5P4DNSAZJJ6AZP
0ruPgzoovvEc2qOv7uyQlSR/G2QPyGaTdlcaV2e6WNnFY2kFpboEggjWNFA4AAwK14sIh/2
VJqjEvA9TzV1+LZz3bCj86yNB0K7UUe3NWFGEGe/NRIuRj14qY+npTEFBpaaaAD096ceABT
VHzZ9Kd6+9AAaYThfalPSo5WxxQBBPJtRj3qog4p87bnC9hzQBgVDLiOApcelAFSAcc07A2
KoBFSAcUxOtPPSmSIThSaqyHJANTyHtVc8uv50hoenLc9KkkyWAHSmIOgH41KRyfQUxEE5w
uB2GTVJAQzOeSKt3DBUPqaroMgAj6j2qWUiVEOBgkk/MTU6lWlwOCq1GgO44OCFzinRKQ8j
erY/IU0Jj3XashzzgdfpWUAWlODyw+X861J8+UOMk9apKVLldu1i21foO9DBFkIFXrk4FPb
/UnHcYqFHDs57EgCodRldLcCM9W7UATHBUoDxjGawrmBVklQ5IOTj3raiG2MkHjjJIrG1EF
LgurbWI4HqTQgOXmCz65OkiKFimAYLjoQT83vxn8a8N1oWc+r3TxzNGDIflK5HXsfSvXfFu
ow6Zc3kinMwjZ2bPOdu3H6j868Uu48N50Zby39T0PcGtYmUg8yK3/wBTueT+8wwB9BVUkkk
kkn1pDW34a8Man4p1MWWmwbyBullc4jiXuzHsP1PaqEkVdGsrnUNQS1s7eS4uZfljijXcWJ
9q7S++GPjGzsNg0d7j5sv9mkWXHtgHP6VZute0rwRps+k+D5Rcak6+Xea2QMk90h/ur/tfz
6jkhqV/ZzwG1v7qGTG5mjmZST1JJB5pXb2KsluS3NhdaaRFeWs9s4/hnjZD+oqA8jrXW2nx
I8TW8QiubyPUIMYMN/CsqkfUjP61P/bfgzWjjV/DsumTt1udKk+UH1Mbcflmnd9UKyezOJY
8Hmoia7qXwAmqI03hTW7PV1Az9mdvJuFH+63X9K46/wBOvdKuWttQtJrW4XqkyFT+Gev1FC
aYcrQ+wAWN2J+8x/wq+BufA4GeoFUbVT9nTjg/1NXouCfX3NMQpGDnGcnHNWYEZmJbGB27V
2zz6PonhLw6194fs797yGV5JHYpIMOcYZeT17+lVkfwNfhj5GqaUx43I4mjB+h5qebyHy+Z
zhKxgksApGBjvT4Z3LKIwSfVuAPeulHghL8b9G1uy1HPIRn8qU+21qyNR0u/0dmS/sp7cY/
jTapPs3Q/gaE0waaM9v8AWgyPvI59hS7m/vR/rSKweX5UyCM8LwB6ipP3npF/30aoR7SZpE
G0RvJjkMXA+X+p9sU1rnMuRaySJjO7aBg+gBwaftDszEAjoCKQRqucEqevHQ1zGwgvbYcGX
y2zjbICpH5/zq1FPG5AV1Y/7LA1GpbHUMD2IxShYzhWiUD/AHRQA3UblLazkd2AAGefYV55
quoB7QLn5pMnNdB4wlCafsjdkAcblAyMf0rgb+6Z5NwKiP7qjHIrWC0uRJ62Mu/nLY+bOBg
Vyl8+53/Ktu/mUHhsCucunyCe5qyCi/emCnMetIBkgUAXYhtjAP1p4HpQoB59KcB6dKAFA7
DpTgOTkUgOOacOlADJXKocZwATXvHwh0k6d4KjuHXEl9IZT67fur/In8a8MED3Oy2jAaSaR
Y09cscV9T6PZpY6daWaABYY1QAewAqZPSxUVqaaDDADsKsS/wCqiUfxPn8qgjOSze9WSA0y
J12p+prMtkyLgCpBSAYAHpSimIQ0lKaQ+1ACjocd6WgCg0AMc4NVpWHJPQVK7etUp3yQnr1
pMaI1+Zix6mplFRoMDpUoHPFSUOANPUZ70gGTzUoWqJALgUh4p/amMcCgCJwef1qMD5/oKl
I4yaYozuJ+lA0PQdaRzhGGacn3qRxlTQLqVZVLv+lLEgyeeo6Gnv8ALyOppnRQAeWNSMlRS
NxJGaFypbPBJyKQjaMHr1PvRE3ykH689qYh1xnBA9Aao7D5pcdAMY96uSbmXJ9MGqU7KjKh
z8zcmhjQ+I4ySed3NMunTzVQqTuzjnpUUZJkbAwqsce/AqUIZZQ+OVO7OKQxxYmMjG1QOBW
JrTJHGshzvMe1cdgWAJ+tbciMy7S+0H8647XddjieSQrGBGhWNWbBlbsoPr0/l1qoq7Jbsj
yz4k6gRfyWyZLSEbm9FXgL7nJJP0rg4pXt2KuMxsBuU9xXX6/eLcyQ3BhZ4JkLbXA3K2TkB
vrWFcraSqzRxbTjnc2CPTB6fpWyRka/hjwM/iFZNSmuRp+hW/NzeTjhcdVT++3bj/61TeJP
G0B00+HPCtu2n6EpxIT/AK68PdpG64P93/8AUNT4nTzQy+H9Fjnkjs7bTbZkt1ICCRgctgd
Wx3/xNee3MGZXcdCSaS11ZTdtESW6/uIkPVmzz6Z/+tVuT5tRbHRVxTLaMGaFMZ2rkj8KdC
d88r/7WKoknNFBFAFAhu9kkV0dldTlWU4YH2I6V1Nl8RNRSzFhrttBr2nAYMN6Muo/2ZPvA
/XNcm/Wo3G7C/3iBSaT3Gm1seiXugaHqHh+fXfDlzPBDabftGn3a7mj3HC7WH3hn19OtcxF
hFLEBiTxmuo0dhF8MfEjgfeubWLPrzmuWQIihjySOKSG+h2Hi5CNF8JRHGU03cc9izZ/pXN
BAqqAcn3PFdL47cRXGhwjrHpEPX3zXLo+4g4weuFojsD3LAba4+fDDpg810mk+LdZsIjG9y
9zbkf8etyvmqR9DyPzrmFJVtwADY5x2rSh/d2hdQFz1b2p2vuCbWx0sb+GdeB8yI6Det0eM
77Zm9x1X9BT/wDhB5P+g1of/f8A/wDrVy8O+SOO3iQtNMwVM9yTgV6D/wAKoX/n+P5Cp26l
K76HUoo2lhglvSkI2/X3qMM4APBB68EGjfnKkbSeoNYmhIBnJAH4U4LnGD9M01SeeFPpUyn
PUUAct4qxJDsOME8mvOdVAUBFOR616D4iZWZkKAgc896851Nl+0sFwAO1bR2MpbnO3wx5h7
dAK5+4YlscVt37n5sMCM1gzsC/FUSVz96pYl3SgdqjAy1WLZcyE89O1AFgCngD8KYPQVIBj
tmgA2nGc4p6gkDPJpApIPGcCpFQ4HOKAOk8B6b/AGl410yMj5IC1w4x/dHH6kV9GwcMx/uj
FeNfB2z36tqt6VB8uOOJD6Zyx/kK9mi+4xHc1nJ6mkdixbj5V+tW4l2sznktVa3XO30HJq6
o6VI2PA9aDxQOtHXsaYgox0p3C/Wmjkk0BcAOKRzinZ9KglfB9qARDK2ASTVMZdix70+d9x
2568mkRcVLKSHge1SKtNXpU6rQgYqrT8UoWg8UyRDTCNx5pxUnmkwaAGMPlpij5fqalfhTT
APlAoAXG1lP4UHGPan7crSMNi8+lAFSTJk29hSKoMm49F6Z9acfvHjLMeKeU2J7+9IoiYkk
J6nk1HI/Hy9VYZHtUowitIeAAax7i4KzLGAQzI0nt1wOaQG1btvgfcMBTiqVyN9zHx0BP61
agkBtS+MBhnioWAO1j02nn0pgirEoXC4+8xOf8/jUtzO0VqxjbaSQuce4z+lQxA7gTyQD2x
15/rU10oaIBhkBcgepHNJAZ1s83227eYkR/wAAzyBjH9K8T8X3dx/b91KX3Kk3lBQc+Wo6Y
HYg+le0tmG1mnd8M2SCx6E/54rw7xCUOqSyB3DNIS7MeCQckEdq0h1IkZmoPHPpu9MC4Uq7
j68HA7cnketYyBZQ8ZO1mwVPb6GtrUtttK0bRBPOTkYycH5gT7k4/Cse0UyX0EfTdIq4Huw
FaEHY/FXA8eJCD/qLKBfptjB/rXDON7KnZiK7f4pMG+IWrtjBTy4gfYItcMTyzf3VwPqeBS
WyG92WbJh5ksh6Kv8AOn2YzGW9STTE/d2crDqTj8BxU8C7YVA9KokeaQ9DSmmMfloAjPLUi
LuuIl/2s0U+2Ba9TGPlGeaBnoNmgi+FGoY487Vol+u1M1ybY2nLHpXVklfhLa7mwZtYds/7
seK5lEUyIoVmJYDgY6moQ30Os+IgI8SwQhQRDp9snPbC5/rXLo21iTjI7+ldJ8SZFHje8Te
cokSbV68Itc1AhLZHyjPHemtkD+JkhVncfMyqcE1rRW7zRKhfjHQc1SijCHeQM57nmtOJpA
jEMqL1IH0piN7wlp0C60moSgm302Frl9xzlgMKPTrz+FS/8Jzrn9+n5XTPA8a52z6tNuJbg
+TH0/At/OuVw/of1qWrl3toeylmIJIOCccdaUEFcMPqCKUAZx1/nSjhcAH061iaDdiYBA/L
inMdkRIY9O9BxnuD7VDeMUtThxnBNAHE63I8kkhBDDJ5JNcHqDfPIzEZHHIrtdWmYQsAynn
05rhr+QshJB6963jsYvc52+fJxn61iynLE1qXzfM1ZMn86YhFHerMAIU46nvVcDAq3EjLEp
xwelAD16ipQKagweakUqGGeaAHbmRTggAjn3qWPlQW/SowhY4JXBPSrMVvLJhIUyeWIzjAH
XrQB7L8JbL7P4WluSoDXVyzAjuq4UfyNeiw52Y/GsDwxYrpvhrT7VRjZApPuSMk/mTXQRn5
eKybuzVKyLdoMpn3xVwVFAmyFQepFTDFCEFKTgcUgA7mg9aAAmjoBQBQTQADoTVW4baCatH
hPrWfdPufYO3WkxrUrr8zbj3qYLTVUVKo7UkUORc1Oo9qai9OKlAwKZIE0Abjz0oPJpwHFA
iNutNpzUlAEcgwn1pD94D0FOfnaD3NJ/y0NAEoGVqKXJwM1MOnpUErZIHrQBHEm6XeewpZm
+dVFSx8KcVWzumYk9OlIe5FdsFgVCOXOK5e7uHmupEVVYRSGJQRjOAP6muku3xMGIyEXIH+
12/nXOyb31KRASZULKoHIy2MsRQgOnhAFlGu0A7fwqCXJUYHG0AVYlyFSP8A2cmoXAOWJ4H
ekNFW15mY53AsR+XH9KszgOQgOM8/lUNsoDKFHHYUl+/kpLIXChU/L6UAZfiKaKGya3EgSS
VGEQI5Bx1/Cvn64UW99OlywkmaU7juOQGA6dq9p8QalBdeF49WhKs1s7KABuww4rwIOzTmS
TcqklncjvnI/wAK2hojOTuy9qcvn3kpLLtQqoBJzt2gDr9KTRbdZ9e0xSu0SXkSqOu751qj
PNKLtpJBubgNu5yMCtbwcrXfjjQocAA30THHQAMDVPYS3LXxIn834ha4cg4umB/AAf0rlD9
2L1Ztx+g6VteMZDc+NtbYHl7+YZ+jEf0rDdt0xx91UwP5UlsD3Lk3yafAmBuZs/WrCjCge1
QXPM1tGP4RmrA6VRI080x+BUhFRucA+9AER6CprJVaSVyQAoAqEnGKsWWFjdySCzdhQM7zU
T5Pwt8PKMnzL25k9M4+Wuc05Xn1O0QjaGuI1+uWFdJroCeAPCEeMbkuJeevLisfw8iyeJtJ
iA5a9hH/AI8tStinujS8esr+PtZcY4nC5+iqP6VjwAquAvqeau+L5vN8Y604PW8kGfo2P6V
SRtu1dpY4xRHYT3ZZgYhcnapOeewq9ZxvqF3BZ26lpppFjU44BJx+nWqJhd5CUQHH97pXQe
CoWbxlpaO4ws+7ap44BP4027IEruxf8YXiHWmtIdv2ewhW1gPX7v3j+efyrmtj/wDPb/x4V
evFSbVrl2TKtO5IB9WPOam+z23900LYT1PU94JAYEZJ6ipAQeQf1pFOOBg4HWkwCScDPtXO
bi/xDnB+lUdZfbaFecnir0YDNkE8evNYWuzyhgoC4AySc04rUUtEcbrbKEYA44PJri9QcKp
G/Pauo1i4bJDgDPPy1yN/J94nJ+tboxOfvH3Mfes8nLVbuW3Mapj7xpAOHJA9a00RiowPlU
ZA7VRgQNMoIyM8iry8McnjoBTQDtn7vdxxQi5YD9acPmG0tjcRgYpAMueCQPSgCaJVUna+4
9+On41t+HbKLVdftLMOplZwCPRep/SsKBldnkCsFJxzXZfDDTll8XC5HSBGb8WwP60nohrV
nuaAKqqMBQABV+0QySKvbqaojqK2bCMJDvI5askass96WkBNL1pkiA80p60UnXrQAp4WkBy
aCaRetADZ5BHFnuBWYCWYsepOasXsm6Xyx0XrUCKScVLKS0JVHNTKvSmomasIgAzimJsVVx
Sn0p1ORcfMfwoEN27VNKozTiOBSjpTAhYc03FSHrTCOaQDCMyKPQE0zq5qX+Nj6DFRgfNQB
KB8oxVSVvm+gq6vSs+Zj9pK+qnj3oY0SROTH+NQxgeYQTwT/WkhY4x70hO2XI6bh/OkMpan
5jXCJHgBnAY9/amWgjbUrhUUfJjcx69elTXTDz3fOQq5A78DNVtMheO1WeRgz3B8yRiMYA6
CgCxdTOHXDBSzdO9Ezk4UcD5uPwrKEsl3rqRujYi3S7gflbcCoH4Dn8a0XlDXIj4yFLe/Jp
MLk1suJR9K5jxXq6Wy20MrhGumkbJXdtVVIBwPciuoUlTcPnhVCj6n/wDXXE+K57TQ7qXWt
T2zBUWGwtAOWYAksT2HWqjuKWxz+szpoPw3jspp1S5vpd6KBtIj43Njrz+pNeV3kiNMqRsz
RA4UkcsT3x61p6/4jl12S2mu5VkuGLGQgYCknCqB2AGOBWJlllJYcp8oHvWqVjNsJ3ffL5h
VQW4UHJWuk+G8Rb4iaAh5Y3QdvoAxA/SuWByxduVU8D+81dl8Kl3/ABH0xzyUWaU/hG1D2Y
LdHM6vL5ut6nOeTJdTbfxdiTVCEb5sAcl1H5c1JcyB7iVxyGdiPxJNJY/NPGT2LMaYiw536
kc/wrirOOKq2w3zSv6tirVMQ01LYabd6xqdvp1jCZbqZtqKCBk9eSeAAATk1GelepfDayg8
PHS9Ruo1bUteuBb2cbdY7ccvJ/wLGB+HqaTdkUldnlF7azWN3Pa3KbJ4HaORcg7WU4IyOOt
T2g3QIOm45/CpfEcnn+I9Xkz968mOf+BtSwqq26IOCE596BM7LxgRF4d8IQDPy6aXx/vNWf
4JQT+O9EQc/wClqx/Dn+laPj2PY3hyDr5WkQjB98mq/wAOkDfEHSQRja7N+SManoV1MrW38
/xFqL5+9eSsB6/OaWAjzDk4AH5VUndp9RnYljuldvl6HLHvUsUJypCck8MTVIlmlEU2/vGA
B+bk810PgL5vGdkCf9Wsj+ucI3+Nc8luiKSeMHB711fgRFTxFJLkZis5mPt8uKT2Y1ujn3l
jZpH35ZnJHPvmpPt5/vj8jTIUQYkdcBjk8ZOKn/c/8+5/75FMR63kdx+IpoUADk4PPPam7A
QcOVI4x1qQh1UAhWPtXObksSlULdc1yutyuZmAXoOdx7V00kwitizK3Az61w+q3zPJMyxs2
OuRirirsmT0OT1SdmmfIzg44rkb9yzMCMDvzW/f3IKsRkHJziuXvZCcnoK1MjKnbk+9VhUs
zZNRikBZs0LzcAn6VddCrDJGCMjA61WswQW64x2+lWFdpmBY5wMfQUwJAvcHn3qaFD8wHQL
uPpUe1ixwefSpCFWKR2b7q7sdzQA1icbU3fh3r1H4VWTJ9ruWQgttUEjtz/hXkFvcOJFcpk
MwA9eTXv8A4AsjaaMuSzMxLEsMGpk9Co7naQIZZlQA471vhdihB0AqhpkOI/MPU8/4VfB5r
NFtiilOaSjpTEFL0oHJprkAGgBCeaRnEcZc9hTCear3cm7EQPu1IaKwyzFj1Y1ZiUY6VEq5
I9qsIOKlFMmRfTpUtMQgLTj1qiBVG489KlPWmoOBS56YpiYN2NIOmKU9s0D1oGMbrSAc0rU
AYBJ7UARfwufU0xRlqkIxGo9eaao+akBJjis65Gy8iY9zzWmBnis/UV4Vx1U0MaKiZS5ZPT
OKczbgGz15NMn4uRIOhwfzFNlfy4ZGzgqKkY2YFp2C9WAx69Kiv3SCARHCxohJGeuBVtEDT
Ryk/KqnNcpqt6XvnJ3JAFBcjqVzyP0/lTSuJssWU7rqEgJDOFVWO3G0EZwPwGfxq/CpXWiS
NxkjLA54AyP1/wAK5aGe5i8IXV7coIbqZJGAVydob5VOT7YrqfDjfa9Nsbp1O9rdWYt16c/
qKbQJlu/uUtbB7mYlYU3SyEDqF6Cvm7x34gvNT8VvJNMzWqsDDGTkIpAyBXtfxB1P7H4RGy
TY8z4UEjnq2Md88DHvXzrd3b6pNI03EvVfwGCKuC0uTJ9Bkts4kjUKwHJD44IzwfyqW5c3j
vcMzNGG/eSt1Zj1P1NE3mzWNo7zsIFjKEE9MMeB+dV/tIIMQXEBGNvp6H61ZBDNOzN8vyqB
hVHYVq6NrWoeHNQt9TsJRHeRZILKGXBGCrA9QR1rLRVjXzZBkD7q/wB4/wCFDOzx7jyWPJp
AeitZeGfiEDNpUkGg+In5exmbbbXLdzG38JPp+neuWvtC1Tw3ezW+q2MtrKkeAJF+VvdT0Y
e4NYJXgL3JAru9K+IGqWGimz1SKDWtMLbRaXw34X0VvvL7dcUK62KunucvZjEAP97mrPauy
j0/wPr6BtPv7jw9dMOLe9Blgz6K45A+v5VBe/DrxJbRGe1tYtSt8ZE2nyrKpH0HP6UXXUVn
0KPhHw+PEOuLBO/lafbqbi8mPASFeW59T0H/ANauk0DXG8UfGbTLxI/Ls4GaO0hAwIoURto
x2z1Puara8R4P8HxeG4yF1XUlW51Nh1jT+CL+p/H1qn8LV/4rqGT/AJ4208n0xGf8aW6bGt
GkcdfuZtQuHB5knZvzYmrinBKDAO3Gfes9CHuEZjgElj/OrcAV5FxnLOB+tUSdz8SQq+ILK
3LMPJ023X5TjHy//XqP4aKi+NYpQgHlW87578Rn/GmfEx/+K7u0Gf3UUMf5Rr/jS/DnKa1q
Mx4EOk3T/wDjoH9anoX9o5i3mZ3L4JJGePetCFmdkBzwOnes60jAjB2A8AVr2iqsgIQ8jHy
iqILZR1iViWOT908Cum8HBEn1mcKFZNOm5Bz1ArnpC77UEZVWbgk/zxXS+FkkXTfETHaSti
UChcDLN60pbDW5hwQJhDtUnHTpk1rfYF9R/wB9/wD16pRWrqAGdVXjI29KsbU/5+F/IUCPR
wW3AEd+anxlsjjHvTFbLZKYPqOlSoAcnisDcrX8gW2Ofr0rg9WlEdo/PLEmu11dgsJJY4Ax
ivPNelQLtU8Y7DrWkCJHI6hIu3jBB71zd6459a2L9iWwCSB2NYF42Se2TWhmZ7nLUoBIpp5
YmpEGSB60gLMYCqAD1Gc1btkyckcVAqhAF79Oe1aEIRYgpwSSTn1pgAB3YGD702UMtvOquo
DqVO84A/ziptxVgNuQR1zVe9bNv5YQlpCFAA75oA1PCNnDeaxar5JIijLsG5+boDXvegWwS
3SIDk4J/GvJvAOnmI3Vw8e1l2xDnOcDJP617doFodqzHhR098VnJ9C47G6iiOIIABxTxScs
2aUUhijk0H0pRSGgABwKidqkJwKru+MmkAjuEUse1VM7iXP3jzRI5dsfwilRdx56CkyloPT
jr3qdT6VGBzUsa85oQMmRcDml/iFANIT+tMknTlTSqOKReEp4GFpgNNIKU9OaB0oENNNYYi
PvTyM0OPur6mgZG4wQB2FNAwae4y59higjDUgFXgE1Vu1Dwtxz1q0eEqrK+I2Y9+F+lDBGb
Id8S4HKjFV3/eL5bcq6lSR6/wD6qvJDuY9hjOKrPHtYgDOPmWpLCyV49NjWTAdV2nvnHA/l
XEeIFNnEUiIeSQBkjOMYLA49x8p/Ou7hY7WB6Fgyn2xXIeM3S202RzHvlZWiVVOGK5G7aex
AOauO5L2MW9v473wnqnlutxEqxxNHtI2rjDEHqeTnP0rq/BgSLwvGiSBxCghVs5yDjH8xXm
nh1I4bk6LO7Fry3aEAjv8AeBY9OGA/X2rvY9Ti8O+FY7eZ4orhUAZmOFEu0dfp1/EU2uiJi
+p5n8U/EbXmvSaPbybU0xVC7ed0nVs59MgfhXncqBW+0znMjNkovHPqfSreqX3napPd8yST
OXeVudxJ5x6VnzIsbb9zOknIJPX/AOvVpWViW7u5JcSmS1DKSVJHA6Ke4x+RzUEcYKCV8iP
+Z9BU0Mfkg+dwjjhMct6H2ptyrhypxgY2Y6Y9qYiCV2mkGeB0AHQCrM6BVRRVaNS04A61Zd
SXOTnAoAiABkjJ6Zz+VXZUCWdtHnlzmqjr8wUdQoH4k1fnGb6KMdEX+lAE4GMDtVm0vrzT5
fMsrqe2f+9DIyH9DVcUZFMRJf3tzfXMt1dzyTzyHc8jtuZjjHJ+gFdR8MsJrmqXH/PHSLp8
/wDAQK4+Q/LxXXfD4+Xa+K7j/nnokwz/ALxApPYqO5xUWQ2e6r/OtXR4i+qWaYBLTouPqwF
ZcY+/z6LW/wCFohL4m0uMkktewjn/AHhQxI1/iLL5nxB1joQswX8lUVZ8CMI4PFFwP+WWjy
gH/eIFZPjOUy+OdbcDIN7IM/Q4/pWp4Q+Twt40mGRjT0j/AO+nqehS3OctmZgo+Vhnv1rZ0
9G81lII9gelYtqD8pIbAPUYrds3ZVIGF7gk81RJpogZ9rDK7RySa6XQIli8O6/IN25oo1J+
rHFczDNy21x04GK6jTG2eD9XfOS0sK9Me9KRUdyla2xCs5UZI6nnpUPzf3W/M1YQjaqsW59
8dutUN0X96T/vr/69IR6ZFkbiRge9SLhQM8ZqKCEJGQrEBjnrmpG3BSTtIHqMVibGHr0oCq
pIOT37CvPNfuUMrAMCF9K7PXXd3LPhQo+7XnGtOplPC4HpW0VoZSepz91Lu3MBnmsK5cFzW
vcnCGsSc5Y1RJD3qeBczL7c4qJRzVuyjLOzgcDjn3pAXmCy8xoVKjLZOakVdoxycnFJCh6A
9T0q1DGxcBTuPYe1UAhQDDAZb0qC5aBWCyA7mGVI7GrDqCOBkA9DURt0u5mUkRhVCghc55y
TSA9T+H2nSXdjBATzIxZm9F9fyr2a2gS3tlRBtUDCj2rhfhbpL23hiG6kGHnGI89kB6/jXo
LdgO1ZPc0Ww0DinAUgHNL6UALjimnpT+9MagERSHA61SmfcdoPHepriXb8g5Y/pVXb61LGk
CqDyalHTAFIF45qQDApDuKBVhBUCcmrKLxVCFA4oxhhTgMkAd6D/rOPpQIlUZUCpCOKbHz0
px9qYiNuuKXHFBHzUp6UANxzSHmRfYZp460wcysfQYoGNAyzH3pSOaFHH1oc7QcdccUARSu
ANpOBjLGq4Rp33HhB2p5UyvjqAeTVhF2qABxSDYryoqJkcbQTmsi0lEkKhnVzzsYdGFat6+
y1mPP3G6fSvE9B8WyWevSwz+aLRmUnc2dpI+8FxwBj8eaajcfNY9VuGMDCUbtq8sAO3+R+t
cN8UZHGhK9szGWSVSip95hwc/Tpmu5t54NRtd0UiurL1XuPWvO/iNqKWdzaW0it9nKsswI+
UJwDg469enNEVqD2ONguIPtK6rL5rtt3JCrbo0Zc7iT1ZRxx6kCpPF+uJrGhSXkIdZyVjnQ
4IPHXHQHI7VzF9O7WM0MchYqdsSqu392TkZHY8d+abbPBb2kdpNLlJQzOygsoYAFc+uO/1r
Sxlc5/Y8rFsAqOpPCipomjBEAcE5yrEcKaiumZ2ByNhPAXoPaoBnBPrTAncvuIkJLLwSetP
RhJGYz97+A+/pShluoQOftC/wDjy/41VLEd8EUAPtw3nHA5X1qUOSzBuCTiliZXiMw4YcP/
AI1GqgtvJ5GTQBNbL5t2qnoXA/ACrIbzdQmfjrgVFpmBP5jAnajN+Jp9pyHf+8xoAtj644p
o56d+aUUUxEb11/g7914R8bT+mnRxj/gTkVx7/d+tdh4f/dfDLxlL03NaxD/vsmk9io7nFx
HhcjqxNdX4Gj87x1oabc/6YjZ+nP8ASuWiU7UJPGM123w2TzPH+kZH3XZvphWNJ7MFujH1+
TzfEWqyDBLXkxz/AMDNbvh0FPh14vlGAWa1iB/4GTXM3riS9upDn5pnbP1Ymuo0w+X8J9dc
jHm6jAn5DNJ7DW5zlsMhWyQB61rWq4UAOODknFZludseDtx1rVtwFiZy3pxxVElqDe8gIdi
GO3g45rsLFG/4QW755e/VRkZyAtclaPsU4cEAE57CuxidV8B2xJb95ekjHstJjj1Mp4JGhV
jKysBzgAY9s1Ww/wDdP5CtEvE0PLk8YOaj+0W398fnQB6GpUrkqy59KJnCwMwIxjHNPCKBt
Hy47VU1HCWpy2Qck1gbHFa/eqGkBbcx4GB2rzvUZWkkJrrtcmRZGIPI7+9cXeyKS3NbxVkY
t3ZkXZKqATyeTWRLy2K0btyzH5gfpWa3LHNMQsY5J7Cr9ioKHgnJJqivCEnvWhaqRGqn0zQ
BoW25QWKqSuPl/vZPSrdrG37yR0IUZBC5wPaqyKqOpGSfercTt9mCF227txGepoAhddqFc/
Lnr1qXTrA3eq29qrFjNIsYx1yxANNlX5fQdzjNd98J9Ee98QtqE0cbW9khZTt6ytwD7kDP0
pN2VxpXPbLC1isrSK3hULHCixqAOgAxU4ByTS7cKFFKB61mWKBQetOA4FBHFAX1EBBqOTgE
08daiuG2xsfwFAJalEjcxc9TQAS1O6AA96kRQF/nUlkffv8ASlFSKMsfpTZMDAoELE3ParS
9BVeBR3x1qd22KSPwpiY9OWz2FB++eKI87Rkn3pQDuJ9aYiaMYWnGlUYWjvQIZjk0Up70Dp
QAAd6iTox9TUrHajH2pijC/hQMAMCo3BYlRx6mpaRhheKAIwoUYApeaKD0oAz9TcJY3Dnos
bMfpg180aYktxq7STT7Ull6oOFXPOcd9vGK+ivFM5t/DOqSr95bdgvP8RGB+pFfN9lcv51t
HHErgPtEKg9R94jHXJ5zVRJkdx4J1rUbe/uZCALVpQkcQPAUDAx6DI610/jXw9H4u0OO6tb
l4LhBwyk888g47e4rz7VtVGnzCwVN0TEHcp2hWJI+9nPXj2r0XwxdwxaVZWsjgyksu1WJA9
V564olpqgTvozw250u8spLq0aOUzoyBmZSRtORwemMkH8alvdOmt9IDBTlVeMlR33kdvUKf
wrqPGsD/aZiZlSNsQyIgOATkqf/AB1ea46e+uY9Ni8uUsqnDEdSzENu/mPzq0SYCN84Q5Ks
MED+dRKQVx3q1cMsw85V2Nuw6jgZ9fxqNYlCh5G2qemOpoAjV2jcOjFWU5BHapJyJovPAAb
OHA9fWlzbdCjj1YNzTkQRuGVt8L/KTjkZ9RQAy2cRgM3IPDD1BpJcozIO3AqJ8qdh7HFTuf
MaBj1IAJ+lAFu2xFaXDnGQAoqW2UrAuep61EwK6UDjHmuT9asxrtRQOmKAJD0pDQaaTTEMf
lsdq66xPlfBzX3P/LbU7eP8l3VyJ5Y8HFdcw2fBhl/5764o+oWKpkVHqckDiNcc8AV2/wAM
FP8Awm8DnpFbzOfwjb/GuLGDkDAAOK7X4akJruoTf88dKuXz/wABA/rQ9hx3RyRZmBbP3jm
uuT938H5PmAM2sgfXbHXHDhB9K7K8Pl/CTSFPHnarM3/fK4pPoJdTAhBCEks3selXIm/cn5
VBJHNVoshRgcY45q8iyLbjbwCRnB68VQiypeOIlNpJUDAPJrsrqZ4fBOjiNNu+4mJAOcAcV
x8RcqqgkMWB2nnOOa7fUXki8M6EoRdzLK5G3IGWFJ9Co7MxnnlZDlFBHo2Kh+0N6L/31Sy3
bndl15PIVMcVS+0D+8fyoJPXhNzynXutYniHUI4ICgB3bcgHgVrm32sGRtuDnqc4/lXK+JV
JMzysWAO1VB6fWsoq7NZOyPPtTuWmZnJ3c/QD6VgXK4AY455xW5qbkYUAYA7Vg3TBUJJG4c
DNbGRjXJG5iO9UTnk+tWrhvzNVjyQKAHqBhQa1IwEYKMEDvVG3VGmQMQAOTn2q4jos7bQ3l
9Rnr0oAt28mRyMtkkk1ajYFeegqnAckkfrWhAgMfPBz0oAnni/0RJApbPzLgdf8cV7h8KtO
ey8GxTyrh7p2m5GDg8DP5V49aRS3lxDbK7NKSqRqBuByemBX0dptu1nplrbEANHEqtj1A5q
ZPQqJZByc09aYKkXioKY/GKQkU7tTD1xQAAdcVUussVQdzmreeKozsRcAHoBSY47kcgw6qP
xqRjsiJ9BUf3pj7CnXPFu2PSkMIG3IrEdRmonYtdKoPyhScVYiXaij0GKrx/8AH3IT0Cj+d
AIuRLTZW3ShOy9akiI2kioQMuWpiLSdME1Iq/MBUcYzipwvINMlknakJwKU5prckCmAnalo
FLSAZL90D1NJ2NLJ1Ue9H8P40DEpr9RTqa/LUCE/GkPApcUjdKBnH/EWbyfAuqHbkuioozj
lmAHPavAZ7h7O6gtoY1W4VMzurEFV92zgZ454/WvcvihMqeEGR+VedCy9NyqdxH/jtfPV6y
3Ms2ZGClgTIw4IHJBx1Ax6VcdiHuPvVKalc3CTRqrKDlmKpk/wrnkngnPt710ngnXYbbU4o
0eZreBVKM+FONwBJ+u4n6LXNajA2p2SzjJkG4naudwyAFA7HJzS3AeL7BpllDIZo+GC/KZH
3Ekk45UDgc+ppsR3GvNHHfNFPG1yFu5AOAqlSD8p55AJBz7VwGomHyTFCqptJ3LuzhhyMH0
6j8a2vE9/Dd6pHO9w1vCqqGERz9ocfeKr6E8bicVy0iqLZXU8tuDDuDuOM/pQgY1GN28ryb
eVG7aMdO9VJGMjFjx2HtVmIGJXhIw7KSwPbjgVXUhWDHnBBpgOls54YfMIUgHa2DkqfQ06w
ObkRsMo4ww/UGppInm3GGVWjc7mUtgg+9RKUs8kOGmIwNvRfxoAiuSPtL4P8RqwkYNgrngj
dt49eKpgFnIHLGtN1CpBbBs5ZQf60APulAS1gGcqMkfrU4GAPaopir6k2DkIuBUw6UxCUhp
aQ/eoAjJwTXfw6Jqmr/CfRrbSrCe7lfVZ5XWJM7QF2gk9AM+tefHqfStCHxDrUGnrp0Gq3c
NkmSsEUpRQWOT93Gcn1qWr7FRaW508Pw01m3iD6ve6XpCdT9rul3D/AICua07F/DHhS01Ro
PELanf3djJaoltbMsSlh13E+1eekliGd2diuSzHJP4mnqMLnHJpWb3Y7pbIMMAuGX0NelDQ
H1r4c+HIk1LTrNIpZ5ZWu5wnDNhcDqehrzgqcjIGakUAzKdg9KbVxJ2O8i0DwvZKEvvFQuG
7rY2zN+THirrX3hKwUJDpN/ekDhrm4Ean8FriYZdrLlQTnqpyfyrQ+1wPMcD7qjg8Yz9aLe
Y+bsjsbTxSscqrY6HploAoIKwmRhn/AGjVyXVLrUVD3jlyuVTCBQo+grlLGe3jkeTeoJO0E
mtSPUYkjG1iSAW6ZoshXfUhu1TazlCCeAO9Qf2cn91/++KmNz9pmjQLhS2dzLjp/k1r4j/5
6J+dAWO9JwpI9OK4bxNPtXyx65Oe56mu2mJWFsYz+VeceJ5xJe7QSSBn6VlDc0lscfqThpR
zn2FYN2+Q2c1rXTFmLHPfvWLeHBYZ/GtjIyJz8xHWoV5YU+VvnNJHycmgCzbIrSsT/CtXBE
E7+1V7ROGY9zirhBJB6j1oAlgUbh3FaMaAjA4yetVLZCxII4rSgR5mVI1yS4Cj1z2oA7r4Y
aL/AGn4i+2Op8qxG7vgseF/Lk17h5Yb61geCfDw8P8Ah+K2dV+0SHzJmA6se34DA/Cuk2kd
DWcndlLQhMZXtke1KAO1SDI7D60pCMOeppFEZNRE81MUK9D+dREOSflB+hoEgzkdaguIt21
+44NTDg8gj6ig4KkcYNA9jPKlJMjvS3OWgOPSpHQgjPbvT9gZCPapKuQxuSoxyMCo1Gbl/c
CnW6hWaEn5l5H0qR0CzBh34oGTRLtQ+lNVcmnISRjFPRcdKZLJYhxUy1GgwKlA5piHHrTD1
NPJ60zrTAUUDmmk8U4UCGOcyD2oP3RSDliaVu1IYlMJ5NP7UzvQADimvwtO70yRuKBI82+L
F0sen6XbFFdpp3wG6ABDyR36ivALhmkhlvpSgZtwRThcjIA49ucAentXsXxnv0ivLKLaWeK
3aQfMQFLMBnj/AHa8Zvbt9Slt0XbEMASKoACknlh7c59jmrjsS9xdFvVs75XuJGjjGDhckj
HfH05966EB5GklDyKrsWSdX3LJu6D/AGc/3fUVySW/2q9kETYUkhcjJwO5/AZrQ/tJoIo7L
T1Zo4wxcnOJCRgnHbHPNUIrLHG16shuYhtYM24k9Dnp/SnTTwx2hZJGkuGmLcrhVzyT+f8A
KmT29uPLaGQCSRAxXOVJ5BAP1FV54mVImKlS6kBSOy8Z/E5oAJ7hpL37QxLM+GYnue/9aZP
Ht/eJ80bfdb09jTXcNDGMAFcgn15zSRTSoSIwSD1XGQaAIiaRBluKvBN4y1kVz33bR+tHmw
wfdVQR2B3H8+goAWCIWymeXAIGVB65qXT8z3sbyHjLOTWfNO0/LHp0HpWnpyhElkPRIsfia
AHQ4e4ncd2xU/aoLJcQ7j/ESanNMAzTCeDTj0pjfdoEMx170Ahkdsck4pTwP1pEyQi44Jz9
aQyyFwQCQeP0qQYxj8qawJkIHGOKay8cZJ9RQBPjIHPGelSxAmTPQCqaqwwd+SOSMVZjD7g
DkZOMYoA2rSCOZlWQKvcHPWrFxbQJJuQKcsBw3HvUOnQqu5ivfp3NT7EKk4JAPQUAT21lk7
yj7Wz3I4BratrAlQrmQ44wSCcfiKrQQsIhsdx0BGePwrQZrlP+WwwP7y5P14pAQ3FnJGUYP
IwUcKMAgflzTfn/AOfaf8lq9BK5lRbh1yckMKvedbf3v1pXHY669Zkt3cnhQTkDmvKdXuBJ
cyuCSGyB616P4iu1g06TkZYYAHevI7qRnLMD/Ee9TBdSpszZyS2Djisa9yoOa2pQVHX5sHJ
HaufvT8x/QVoQZj8sTT1GFJpp5NSY+VRnrQBftlxCuep/lVxVxtOOAfzqvGFxtH8K4/GrES
ZwM0wLEUi28LyuCVUFmA/z612Hwm8PjXPFKaheO0i2SibarAKrZ+Vdvfuc+1cmkAmtZYicb
1K59PT9a97+F3h8aJ4RgklhMd3fHz5gw+YA/dX8ufxqG7IcVdnfIuFAp9RBiOPT1p4YEelS
WOJHemlQaUdDSEcZFADWBwOvFMHLcin5YZzzSgAikIROh6j2pHVcfdHPtTwozSFc0xlWSIY
Hyn8KYUK9OParpQn0Ipnlszbj+GKVguUZLcswfBDDoRUwgk2gsMn27VZ+6cgYpQcnmlYLsq
ojBsHg+9SqBgVMVz1phXaTt/EUxXFXrUg60xME5p45oQxGNHbNDctQeBimAwnNO/hNN70+k
IjTkfjQ/WhOlDdaAEPSmnrSnqKQ9aBifxVHLTyetRSsFyx6KCTQCPC/izEl54gkYzKoCLFt
Y4OF5OPxIrziPSXQ+c2FkGFR1GQpPHI7jGa9E8YzrrGnW+plkbddSRkHBUgHcpYH2yK5O3S
ezU+Whfe21+6qT0C9s5xWkdiHuY+o2cekWxeR3M1yPmiTgBe5yecMfxGKy0WI2sjynyEchU
VSSSAckkdT+NdR4jt1ntpJNoJEiqcHO3AxwffGK5XEc97MuQkTDCg8kAEYH1piIpYRtDRS+
ZEvGcYI+opwuZG2TBj5kOACf7tLLCts8pAZYyu1Q3UmmWSb3kJ5AXkevOf6UAPKrDaAyKpZ
nJVe447+3NV2u5mGA5Vf7q8Cp5GW61CSV8kHLsPw6Ux5Z0RXaMCFvugqMEUAVS7N1Yn6mm1
NOiqVdOFcZA9PakSF2GcYX1Y4FADEXe6r6kCtn/VaXMw/5aPgEegrPggKShy6kLzwa07gbb
W1hxgt8x96AFiGyFV9BTj0pwGFApppgIelMbpTj6VG3WkAjH5TU6gebGmMbRUAXeyr3JAqc
4Fww6EDtQBYA3MSKRjhcZFOjG2LJ69KjnyAABQAsUg3Abup5q0rbpt2c454/nVa3UbQcZOe
asKwZm3ELgc5oA6DTgHhJJ7Z681InyMoGcs2Cc8df8KisnjSDbvRiwGBU1sGeeNDnYoLe2a
AN+08tm+rAZ+nJrQcIz7w+cc9KyLdnS6bagIVSxJNXEctvJRRkjIx+tSMuRIsszMQGxhc9v
X+tWfs0X9xfyqrbk8kMq5OeKtc/wB4/lSY0HjK92x+SMBmY598CvPZN5PQAevoK6DXzIb52
mfczEtjOcViS8KR6D8qcVZCk7sy7pgAR6L2Fc7cnLGt69fELNnr0rnpTlj0qhFTndgVYt4j
LdRoB3zzUIGZDWnpUYaSeUsV2JhTjIJNAExQYLjA+bGPWpYlZeT1x09KrF+SVGRnGD6/Srk
BDZJ/DNAHReE9LbVvENjZFCVeUF/ZRy36V9LQoq4VQAFGAPSvJvhDozA3esSJwV8iIn82I/
QV65EMCs5O7KWiJPypAPloIoXp1pDAZBxk4o3Eds0pJzSN0oAUOCME4+tO4PTp7VGnQ560o
HGaBkg68GlA5pgY46n8aUE7T060wHHOMCggge9AJpSQAaAI8880vHamkg+/4UoIwMUCDJ9K
Q5A4px6ZoI9KQwAGOec04LtHB/OkUECnUwGYYMSRTS3zEntUpOOtIcEYODmgCEOB9aNxwSa
eY1Uen60joxUYxwc0gBeFpD3p209MGmtxnOaBDD1po5yaU5x0P5U3PHINAwPSsTxTfHTfC+
p3Y+9HbttHqxGB+prZPPFeefGG8kt/CK2yK265lAOH2nC80LVg2eax3v2vwjIixhPKZHVc9
GG4E/jzWCLq4+zKG+ZYSWUE8ZIrbSBP+ERyEY7kUZz0YFv/AIk/nXPxsFjZNuXbBDddoHU4
rVGZLaTQzpCWaURSqYpFc52M3G78wDXMahbtHdSL5LQujFWGDhiO4PvWvEEggjRkZnjcsrq
wPB9VNX5HS908z75Fa3AWUFc7gThWxz9D+FAHG+WzMPMZQD3JqzbshvILeJ9sbOAzNwDngk
+wrXeyjlbIlgbIzjIpn9lrGSxhAJHylSR1oAxpg1neMUIZQxCt2ZfX8RSTXLXKJBHEFUHIV
ecmr7WTqNm18DjBOcfTNMFrIjBUcRjuQuDj60AQrb5aKMDc4Xoeg561bWGCBsODLLj64qUR
i2tQ4yZpmKgEfdFOjgCLjk56sepoAZ9o2MP3JXHpimPI1xdRsQQqrxmpnXGOKaqBWyOppgP
pvfmlBoVWdwiKzMxwqqCST6AUXtuBG5+aozySakcFWZXUqynkMMEfhUZPegB9uoe5TJ4GW/
IVKuDIxx949+1R2gzOTkjah/WnxE7iSOKQFjdsUccUyQ5AGR0zUyJubkZGOlQyAsw6DFADr
b5mx1qxGhV8AZB44qGDKMTjdzwBVxAyMrSRsqsoZdwxkeo9frRcDTWzH2csSoOc4K0tskoJ
ZCw+UZKn/GrYbdZsQ6kbeR0pbBQ4d9y4BCr36UASW/2rzNxdhnhcgcY9a0it08eVmiIxnaR
ycdutOsE82QuFVh09PxqSW0YMrqjKBySH4ApXGWoL+28mNJEbO3ccqevpVv8Ata29D/3yaY
k83l7xHEyBMAg0b5v+feL86kZgarN9ovmcggbsAY7VkXLHDfkK0rsl7h269c4rMuMcA5xnm
qRJh6i2F2A8VhynH1rX1FvmZcd6xpTlvemBEuM5NaOnzvFbSooXMrDJI6AVnjG0k1etI2ES
5AB6n3oAmZWDk5ySetXLZCzZ7dMDrUbhWcYXGST1rovC2mi98TabalNwkmUuBzwOT+goYHu
/gjSn0nwrY2sgKybTI49GY7sfrXUqMLUES4AHYVYHSsi2BpBmg9KAcUAANDdKAeKM5oABwa
celNpc0AAp4+7TacBxTGOAqOQ849Kk6CoG5yepNJgIWAHXNORuecGoynfvT0UEE9aAHFhnA
JFOHT3qNl+bIp65xTAeOlOpoOaWgAoI5yKKOc0AAB70ZooFABWNc+ILaC6e3aOQ7DgsuCM9
+K15CyxMVXcQpIA7nsK8+nWVJ5BMCsu4lgeuTzXi5xjquFjH2W7ertp6HZgsPGs3z9DsrbV
LO8IWKYbz/C3yt+vWq9/rMVldJAyFzjLlTyvp9a5WCXybiOXGdjBsfQ0kkjzSvLI2XZiWPv
Xkyz+q6Vkkp336WOyOXQU7t3VvxO2guI7mISwuGU9CO3sa8m+Mt+r3Fjp4ALLG0reoywA/k
a6uxvpbCcSRnKnh0PRh/jXlXj6/bVvFd68KyyBWCn5clVUAY46DPP1Ne7lmYxxcHfSS3X6n
n4rCui9NU9ihBI7+D3CvxFKyv7buVH481gttEZAxuJwcenpWxbbH8P3ltHlpNyykH/Z4I/D
NYwRs/KjFvQLn9K9a6WpxkRUZJOc+ldp4N8LWOq2E17PPKQ7NC8C4AxweW6+h7Vx+Qx+6Ac
44/wAK7/4bFxDqKEny96MB74YH+Qrzc3qVKeEdSm7NW+468FCMqqUldM6S28MaNZ28kNtp8
K70ZC7LuYgjH3mya8QltvKkKDOVJU4JHQ4r6GXr+NeDXqEahd4ViFmfOB0G415XD1ec5VOe
Te27OvMqcYqPKrblINLE6urtkf3ju/nQ9xJKy+YYuOM7MfnipDyOACPWkSN3kCRoWZuiqu4
n8K+obseSQOGmulc7QijCqpJBPrzU4wOe1BQxnawKn+6wwaDkkKAST2ApXQWKVw37xld/LU
ISG9T6UlsztApfqfX0p8yb2x6HkU4DC4qgDtXW/DrS/tviP7U65isl8zPbeeF/qfwrkQCSA
ASfQd67Hwd4xsPDtpLa3NnMTLJveaNgT0wAVOOnPfvXn5n7V4aUaSvJq33nRheT2ic3ZI73
xRpGiXumT3OrxpEsSk/al+V19MH+L6HOa8LfYHbyySgY7SwwSO2R613ut3Gr+PlupNKib+z
bAjbCx2tMxB+bHQsB0HYH1NcAQVYggqw4IIwQa5smozo0nCpK76q+xtjpxnJOKsu/csWo2r
K3U8AVIilioGKVIpYbZRJE8e45yylcjt1qSBN83BwOK9dST1Rw2LKApExbAz0qEJuJwuRVi
5OxVTnpn86qqG34DYp3uBe0vT21LVreyUEGZwpI7DufwGa9qm06yuLNbOa2jlt0UKqsudoA
wMen4V5P4W1E6PqX2+eyluIwrIrp0Unqc4wTjjHvXRa/41S+tFtdMEsSygiZ3XDAf3Rg9+5
r53NKGJxWJhClpFdfM9PCVKVKk5T1b6GNrWnWsF/OlhMzWqjgsc/N3APce9Ugtza2rPDuba
u7AIwPwNWXmxZbAwycLVpId0IGzIONwB7V79OLhBRbvbq92edOXNJtKxDp2oTpCjllUv8AM
FKHgE9jW5BNKWyzqWGCVBJYj0warxwWztCWjwY/mXParUsSSPGYUAn3hg2fzHFUSWRl5TKI
mLEjcCmAv15qz9pX/nmv/fBqH7fJFiOa2LFh1iGR+PoaPt3/AE5N+Y/xqSjBlzlnOT9KyLl
+cDjFas7Dac9O/esK7bIZs8dQKskxL9yznmstzuY1eu3yx461QI5NAAeQo9eK2YEXOCpIAx
WSgLTooxwc1sxYELNj5uwoAUYDKDyAc4r1D4Qack+s3V7IATbxBV/3m6n8h+teWIN0g7A19
F/Dbw++h+GUeZVE90RM4HVVI+VT+H86mTsiludqmKfn0qNVp+MDgVBQEjNGQe9NKetIAR3o
AeOhoFNDdjT88UCFFHWkB4pc/hQAtPHSmAc1IOlCGIxwppgzt4pXOeKVQAKYETEigE4yPWl
fHrQCAvJpCGg7ic1IowKiHWpU5zQMkHSjtmgUh6UwAEk0FvahRigjjNAAGzS5FHamEksB2F
AD64fWv+Qxc/7w/kK7auI1n/kMXP8Avj+Qr5/iL/d4+p6GW/xH6FezRZLyFHGVZwCPUE1Y1
XT/ALBchFbdG4LKT1A9DUWn/wDIStv+ug/nWr4l+/an/Zb+YrwqVCE8BOo1qmrM9CdSSxEY
p6NGCOormvDFqTqWs6iw5lumiQ/7Kkk/rj8q6ZfvD61534C1W9ufEWp2Ml2ZbNA8sacFVYy
dj+JqcHCUsPWcXayV/QdZxVWCZ3Vxp1ndZM1vEzEFd23DYPXkc1znhzQ7Wy8R6nc20jPFD+
4TcOVY4LDPfHA/GutFcR4N1OW68Ra5abm+zxTO6qQMbjIQSO/arwtSs8NVSk7JLr3ZNWEFV
g2tWzp7/Q9N1NSLqziZj0dV2sPcMOa5/wAFKsN/rNomfKtpVjTPUgFhk+/FdgOo+tcd4LdH
1fxEVcMRd4JB6ctSw9acsJVjJtpJfmFSEVWg0tdTsR94Vz/hjQxplvdTzIPtF5MzuGH3Uyd
q/lz+NdABkgVzvhzxDPrV5f201vHGbVsB0Y/MNxHIPTpXNQ9t7CpybaXNp8ntI82+th+q+D
9I1VGJt1tpz0mgAU59x0Ncr4I0RoPFt88jBxp26JXAwGYkrkfgG/OvSR1FeZ6DqN3H8Qbi1
jnZbae7mMkYxhiA2M/lXp4GviKuGrU+a9lfXp6HLiKdOFWErat9D0W5s7W9QpdW0UyntIgb
+dc5Y+EbOz8WPfwW4itoYgYkySDK2ckZ6ADH4muq+lc3d+JZrTxnbaJ9njeGdVIk3EMpIJP
sRxXBhKmIcZwpPo769Op0Vo0k1Ka6q3qaGp+HtJ1ZGF5ZRMx/5aKu1x/wIc15F4v0BfDmqp
bxXDSwyx+arMMMoyRtPYnjrXuFea+O0E3jbR1zkqsWVIzkGQ/4V6OR4usq3I23GzdvQ5cfR
g6fNbW61LvgLwgdPRdY1BCbmRcwRMP9Up7kf3j+g9zXV6l4f0rVoyl7YQyE9HC7WH0Yc1pn
7341zWseKX0vxTp+kfZFljvAv7zeQVJYr0xgjiuKVfFYzEOpB+9ZvR2skbqnSo01GS0/Ns0
9E0a10DThZWm4x72clyCzEnufYYH4V554x0KK9+IdjaW8YQ3yo02Oh+Y7j/3yK9Uryr4kah
daZ4ttLuxmaC4S0AV1xkZZgetdGT1KtTFSafvNPV9zPGRhGitNE19x6m0UbRiNo1aMDaFZQ
Rj0wa5nWfB+n3c1u1pZpbyvOBM8QwNmCW+XpngAfWujtXaSzgdzlmjUsfUlQTWX4l1qXQ9P
iuoYklLTBGVyQMYJ6jvxXFhKleFblpPV6b6G9aNN07zWhoT6bY3NstvPaQyQqoVUdAQoHAA
9K4Dxd4QstJsm1Gxdo496q8DHcOe6nqPoa9DtpftFpDPjb5qK+3OcZAOP1rm/H5KeGDtO1v
tEeD+Zrpy3E16eKjTUnq7NdDLFUoSpOVtloavhvTxpfh+ztSoDbN7jH8TfMf54/Cl1HRdJu
4ZJLu0iAVSzSKNrKAMk5FUfBV9daj4cjuLydppTK672xnAPArV1jnRb4f8ATB//AEE1jUlV
hjHFys79H5lxUJUE0umzPKXEbtGkecM2VGckDPGa2ABHtUnnHSsW0gLXCPnaOMYrVIeOcsA
HLDBPciv0NLQ+aZoRb3lC7V2le/Bq9BGGYKqeXIoznHvWekoOHUEso245HFaWnuzFmkzk4V
eegpMaFmW5hbJVSnJPGfxqHcP+eK/98mtGZQVwWOBxz60z7N/tn86LjscjcvtjYk1g3bbYz
2zWzdljGQTnJ61gX7YG3t0pkmNcsdx9KqD72annwzHHNQhe9MCa2UtMXxwvGa1ImDdeMDNU
baN0tfO2/fbC/hVy2YMpJ4NAFiGInJ4xn1r0Dwt8RdX0OyitpES7s422qsmQyj0DelcHETu
BPt2q6siMwiD4JX5V7nnk0NXC9j6E0Px5omtoqGcWlwTgwzkLz7N0NdOFB5B4NfMkSw/cdd
zMDkcnI711nh7x5q2hyeUyfadOVGYLI33FXOcHqPpUuPYq57cwYds1EX9eD71xOgfF/wAM6
2kQneXT5ZDtVbhcqW9Aw4/PFdyjxXMayROskbDIZSCD+NQ00MaGz1p2eaDCRyD+FNHBweDQ
McGp1NFKOnWgRKtO6CmLwPenE8UxiHk0oNNJHrSjpQBDIpLe1BXC9KlYALTCAFpARoecGp0
6GoCO4qePpQgJKDQKDTAQUpFIRQeOTQAjNhaRR6005Y04DAoAU9K4jWDnV7n/AHv6Cu2rmt
W0aeS7kuYMSBzll6EfT1rxM9oVK2HSgrtO+nY7cBUjCo+Z2ujGtJVgvIZXztVgTjritLXLy
C8Fu0EgbbuBGMEdOtZLo0bFXRlYdmGDQitI4RFLMxwFAyTXytPEVIUZYa2jf4nrypQc1Uvt
9xQ1e5az0e8uF4ZImKn3PA/U1xPw8jC6vekKqj7OOAMfxCus+I0c2keEREu1ry8lVQnZVX5
m+p4Fef8AgbW007V7g6mfKjmiCI4U7Vbdn5vQe9fQYfAVKWW1Lp80tbdbHm1cRGeKjZ6Lqe
sD7w+tcd4R0260/XNWFxBJGJGaRWZcK2ZCflPfjFdbDNFPGskMiSxt0ZGDA/iKzrHXLfUdY
urG3wyWyAtIDwzZwQPYeteDQlVhSqwjG6aV/Kx6NVQlODb1T08zVH3h9a4vwKiLqXiJxGyF
rvndjnluRXaA4INcp4buNO0681OxmuUjvWvHZlkO3cM/LtJ4PBz+NXhbvD1YxTbaX5iraVY
Nuy1OrHJH1rg/AFvNb6vriTbgQ64VxggFnPT0ru+gyeF657YrkfDeu6Zc6jqc8tzHFd3U/w
AokO3dGo2oAx4PGTj3qsIqjw9aMVe6X5ircvtYNu2516/eH1ryXw+LmP4nKs1tJHvnnZSyk
blwxBGeor1kcgEcg9CK4FvEGmN8QpLi/ulihtUa2t2YHaH6MSe3UjPStsrc1CtCMb3j8yMW
o3g27WZ3/fiuD1OOT/ha2mSMjCNkUKxU7WIViQD0zXcxypNH5kTrIh5DKwYH8RXHatrmn2/
j+yi1C5EUFlbttZgSomfHUjphe/vWOWqanNJa8rLxTi1Ft21R2debeNIJn8e6RIIn8sGBRJ
tOM+YeM9M16NDNHcRCSGRJY2GQyMGB/EVxPxA1wWN1pNoMsEmW6lRTglVPA/E7vyq8oVRYn
lUdWmicY4uldvRNHdH7x+tcL4o0y+uPHehX0NpLJaxtGHlVcqpEhJz6cGum0jxBpeuRh7K6
VnxloWO2Rfqv9RkUutazb6LFavcyrGJ51iDOcBQeWY+wA/UVjhfb4evyqPvNNWZdX2dWnq9
NHc0q8j+KkEp8QQSiN/LNsq79pxnceM9M16zDLFcRCSGRJY25DIwZT+IriPiNqcES6Xpc8j
LBPOs1ztGSIlIHTvkk/wDfNdGTSnTxatHXW5njVGVHfsdrajFlAD1ES/8AoIrmfiCkj6BH5
aMwWcM21Sdo2tyfQV0NhqNjqUAlsLmKePHHltkqPQjqPxrH8Z3qWujLbyOVF1KsTEDJCZyx
A+nH41jg41IYyPu632LruLoPXSxtWA26daj0hQf+Oiud+IEUs3hoLDG7sJ1YhVJIAB547V0
Fhf2N/ArWNzFLGAAArcqB2I6iqXijUjpXhy8nVsSFfLj/AN5uB+XJ/Cpw3PDGRfLrfYdXld
Bq+ltyh4BGPCUH/XR//Qq2tWVn0a9RFLMYHAVRkk7TwKyPCF9pn9hWtlbXMZmjX95Gxw248
ng9RnuK6KR1iRpH+VVUlj7Dmni+aOMlJxe90vmKjZ0Er9DyS0tWiYL8yMGwVIwRx6GrTtJG
yqwLZ5z3qYSSXt5LdybleR2b8zwPypHkBm7MAODnpiv0GDk4ptWfU+blZPTYtR3YiQIwYHd
/FWpbTFoVkG0sW456D61kOn2hBIUIwenpV+CO4hs1YOrKTwpX/CmwLct3JvjQRFjnO31+hp
ftNx/z7t/30Kgtrx/Pxcx+XtHDDkVa+3Wv99PypDOOuyNoUdAOfWuWv5MyEDsTXQ37lQwBG
K5i6wZCTg1RJRfGetRPwhqRjk0x8bST26UIDXiEa6Lb4OGwxbPqTwP0qCB9uMDHYA1IUJt4
wfuqo47Cmw4WX1HPBpgaitukGByAPx4q0jorJj7zZLMw6Y6D/wCtVKFP3uQ3Xpnir0Rd96C
NtqgENn7x9qANFU8uyEq844IJ559PzqHVHMGk3d4URgsBWNzwwLcYx9KtWjOc71KjPA9sVn
eMmZNCiQOcTTKFXGM4BJ/pQBhaVGHvNMtiMYUucd810194v1XTdSistCv5rd1wWdWyAo7Fe
n1yKw9ODJqU9xhMWsCrkjIBx/8AWrNiad4HlwWuL5yAw5IXPNAHpum/HXUrK6WLU44bq1Ax
53llWYjqfl4/SvRNE+LHhjWlAa4NtJ3DjcB+I5/SvA73SEutLS3jAEkQHlnGMnqQfrXGkT2
dwQd0UqH6EGk0mO59w2tzbXsYltLmKaNhkMjhv5VZCEHmvj/RvFc+0QTXLwzZ+WZGK7vZsd
/eur0rxt4jsvFumW/9sXhs7htro77lY84+9n2qXEaZ9LAH0oKk9q5O28QX4QbpFbj+Ja0bf
V7mRVY7Dn0Wo5kXys2wlO21mpqMp6qv5VIL2Qjoo/Ci6Fylx+BUDuGbhlP41WeV5CCzZ9qa
OtO4+UuhQy1ImBx71QVipyCR+NXImyoPrQmS1YnzRSZoJpjFzTSR3pCeKQnPSgBQSTS0xSc
06khAeATUJPFSucKaiNDAjkjjlTEiK49GUGoobO1tnLwwojMMErUx4pCyqpYnAAyfas3Rpt
qTirrrbUtTklZPQ8U+LusPNrzWEb4FnbKw7/vGJP8A6DgVR8PeA9Ou9Ot7/UDPIZkDiHeVU
A+uOTn8K5HX9Tm1/XdQvtxIuLtmU/3Y1OF/QCtew8Q6hpibba4JVW/1UnzKR9O34Vjj6OIq
UuXDys/z8i8POnGd6iuj0y302ytLI2dtbRwW7AqUiXaDkYPTnPv1rH0bwyND1ia4tpd1pLE
VCv8AeQ7gQM9x15rNsfiDExCX1jJGe7wtuH/fJwf1NbaeLNEeJn+3KpUZKMrBvwGOa+Qnhs
woc0JRb5t+tz2Y1cNUaaautvI2a8o8cxpH4ouChVhIis2052tjBB9+P1q/rnji5u90Fhm0t
zx5hP7xh9f4fw5965EnfzvVieTk5JNe3k2V1sPJ1qml1a3+ZwY7FwqrkjrZ7li21K/tYWSG
8nSJgVKrI2057Y6VTOMYIqT7q45AJ5FMbaeg49a+hjCMW+VWbPNcm9Gye21TULL/AI9L64i
weiyED8ulZLxGcXEMjEyOxlQseWJ+9+NXCMdhUMyBgB0IO5WHVTQqcYttLVg5NqzZDp+q3N
mdkNzNbSr3jdlz+Rp91PLfTST3MrSyucs7HLMfU1WuGQj98h3/AN9eh/Co3Xy7qNBxldx+m
KFCKd7a9w5na19C5b3dzZHda3MsLesblf5Ut3e3V/P595cSTyhQu+RtzYHQZqFjyKafu0ck
b81te/UOZ2tfQYWKOGUsrLyGU4I/GprvUr2+jiS7u551iyEErltueuM/QVXY9B+tNNNwi2p
NaoE2lZE1veXVk4e1uJoG9YnK/wAjReahe6ldCa+uZbiRVCBpG3EL1xn8TUB60kY3N9WqeS
F+a2vcOZ2tfQ0rZ2ikDRuyMMYZWKn8xWpcahe3qILm5lmEYITzHLbc9cZ+lZCffGK0wpaMY
HbtTcIuSlbVApO1k9CIsyMjRuUcfxKcEfiKkk1K/vFS3u76eWBW3KsjllBAxnmmyxERbiAC
vH1quiM2cqdv5UnTi2pNXaBSaVkycoyjAY9Mj/61W7TWdRhhaE3lz5DLtZGclSPTmoGIKqg
ODjH0q/bxIxCspznrRKEZbq4KTWzLlpeSbT0bOMDNTMEeZdw2hm5OMU2DT/7mUOc5AzVo28
sbIkYUtyTgEE/0qhCrwxVX3BScZPX6VsRXMbQrGSVC8ZI7Vz6BjdYKBXzxuGOR9K1IbpUhY
zIGIHG35qGNGvFCjbnyDuPGR0p/2C2/54pVWxaKYlklZVA6Zq95Df8APdvzFJgeb6i2FIxX
N3BHOM9a29Skyx7DpWFOcAk/hTEVjwfemFdzqo7sKdnmiLDXKe3NMDWkbdGEAGM4GKiijZn
GMjvmlDFiTnHy1ZtgSCMcKOoFAFmBNpAbBPT5u9aVsm4sC2CvOV6/hVeJEVWLqSBjB9Md6t
TzLZadNKgDSRqSpJzg+lAFq1lj82K2E3mzbiv+1k9sduKyPF83mXelWgJKhjIwI56gf0qTS
59PhEktzzcv8wbklsjkHHTn9KzNalE3iQOCGEFuG+XOAcZ7/WkAwNL/AGFq95G2BNMI2IH8
Oak0yBG8QQQsdqwQArhu+Af61Ygt4z4FuMbvNb963B5OeMfhUVkUbxNYvGvyTW6gg8Z+Xn+
VMDpp2i3xKQFVerY7+lZWpaFb6lEZJiEmGSHQc47cVdvNRhsrV2mdVCjCrgAk+tcjqHiuaU
eXZrsQZ+Y9W/CgCs2hSWVwrXGJYc/LsbBc9h7Vejv0i1KCaa5laWF1ICEBVweg9R71nWmp3
N3eRLd3EkmGDIMZwfoParZ0y4UyvCizws5AZW/mOtAH0Lp9wlxZRToQVdAwPqCK27XKoPpX
nnw81A3GgraO4aS2Pl9f4e3+FeiRDCj6VzSVnY6Iu6uX0PA9qmB4qrE2RirANNCaJM04VFu
p6mmSSDGKtxcxgiqYp8c5Tpgj0poGrl4HNONQpcxkfMdp96lDI3RwfoaomwHjFMJp5Qkdaa
UPY8UAIOvFPzTQD3FKcikA2Q9Kj3U9uSoqne6jYaape+u4bdfWRwv5DvQMn3e1cx8QdZGh+
B9UvFJWRojFHjrub5R/PNRXfxK8N26v5dxLcsvaKI8/i2K8o+JPjU+Jkt4VjeHT1cFYGPzS
t6tjt/8AXppO4mzkbJRDYwx5/eSkNjP8Kgkk/Ulfyq2AQSQDyap2il9RmcnIVVQcVe0O/L+
MNNggXcq3KiVscAZ6U6k/Zwc7Xsm/uFCPNJLuTQ6Xq904Wy0q4nJ/jZdiD8WwK6rw94FKJ9
p8QMs8zAhbVG/doP8AaI+8f0HvXckk9ar3d9b2Jh+0SLEsr+WrNwu7GQCe1fF4jO8ViV7Om
rX7bnu0sBSpPmk7+uxxuqfC/S7nMmnzS20n9x2Lofz5H5mvPtY0JtCuRBfxvbkk7JCp2OPV
SOD9Ote99q4X4rX0dt4TS1ZVaS6mAXIBIC8kj07DPvW2VZtiXWjQm+ZPTXdeZni8HSUHUjo
19x5gDPEN0FwJV/uk7v8A69SRagrMEmTY/Tnoalht4ZrGJiNsm1SGHBzitaXwTr8kAeXT2k
VlDK6FSwz0DLnI/KvrKlanTt7RpX2u7HjRhKd+VN27Ge3bHNRnkVXKXWmXP2S/hlibOF81C
pH51cgt5bu4it4EZ5ZGCqo6sTV88eXmvp3FZ3t1M+5TcqqPvMwUCoXO/Upm4+X5a1NR0fVL
C5ia7sLiBVy29kOMj/a6VF4c0K98QXVxHYhDIqtKzO2FwDgDPqT0qPb01BzbVl1uUqc3Llt
r2Kfua7nQ/hzLqekfbL26a1eVQ0CKob5TyC319B/9auMvbO50+4ktruF4pk4ZGGCPf3HvXv
mlDbo1iPS3j/8AQRXj51j6mHpQlRe733O3A4eNSbVRbdDw/X/Dmo+H7gJeRgxMcRzJyj/Q9
j7HmsU9a978Wy2kHhXUJL2JJohEQqN0Lnhce+SOa8KtLWa9u4bW3TfPMwRFzjcxrfKswliq
LnUVmtG+j6meLwypVFGLvfoQE0+2ALDP6Vq6j4S1/To2e50ufYvV4wJFH4rms21RnlWNFy7
MFCjqSTgD869KFanUjzRaa8mc0qcouzVmXIFy+49K1YCABj5iR+VSP4Z1jTQWvNNnWNerKN
y/muahtlLAuASBRTqwqawafoxShKL1ViSaMktngDjFDQeUeQPujIq1EheUKQSWOSKbKCZiW
zt6ZFaElRER58DAI5Na8MZLoi5PGTWIVHnE4JPTK9q1dPZ0YMGLgLz9aAOggAF0iEHHUn0q
aWN/tjOC20LgDtzSWhQycAAED5jxVyVMNK5ORx3xxipGZsiI8gj28n5iQfu1G6hVHzKMAAb
lxn696OEnf5gGx0+pqSLczbSpOSSQe/tTEXrMO0RUoWbgBs7l/wARWltb+7/48ahs4Nzq27
bznKnFamxv77fkKm5SR4xfvuZj6ZrEdjI3sK0rtt24etUHULuwRnHaqJK7feOPpT7Rd07N2
UYpnv6c0tscKzZxkmmBoREFWI5LVoWyLzkEZwOtZqH5R69617EbSCRweS2O1AFqKDyliQMW
TOSpPUZ61qRabA8LxNt2yElsrkcjOcVmQzt9ujxBLtyNrEZ61tofMQqsi4OTt4z9RQBzdlo
my6uIppfKKsAMrncCen/6qy7+48291m5AxyIkx9cf0ruRbpbWz6ncR/vIk2qCemR3rz+2ie
e2iYn/AI+rzkYznn/69IDrrKyMmmrCCyo8AjO4HaOK5ad5Le2hZBi5sXKHHdeo/rXcW0q5O
Q7E5AVhgDHrziuYv7f7FM1wyBreYFZ1Xqp7HFMDAuItX1uQTm3kdSPlCrhQPap4fCl62w3D
xQBzhdzZJPpxV3TtVfSGaBkMtqx3I2cY9x7V0FtK95Az5PkyEFcYOPSgDL0qwg0eaSXBkdF
ZmkYY2gDsK5ObULia6knLkGRixHbr0rtddQjS7mePGFTYWDEd64KKMyypGOrMAPxoA9X8P3
62Wp2l2hWNdixyKv3XU4P5g817XCweEMMEEZBrwGBfJQBCdqgLn8K9h8I6kb3QYWZtzINjE
9eKyqLqa030Okj61YU8VTicNyDxVlW5rNGjJRyakXiogamWqRDHjFIV704UhoEMORiiThaU
/eFNkPynrTBHlvxE8TaromrqdP1C4t1W33MqPgE5PJHSsHRfjJ4pggtftj2t55jFSZIgrEf
VcVX+L8xGrXC5/wCWCKPxJrh7JD51ui9I4yx/GtEtERJ6ntS/Ge5Vf3mjwM3qszAflg1nJ8
ZdbleV0sbHy95CKQxIHuc815vIzKCxHy9as2UKCzib5VZxk57k807IV2dlf/E7xJqEbJHNF
aqwxmBMN/30cmuTmnubydpbmWSaRjkvIxYn8TUpQIoYg59B3oAyxJXB6AU7WFcIlCsCQWUf
M2RjOO1YupE3Gt2kJOQCZX9K3iq7TwQW461zbSH+2r6cni3h2/iRQA17r7PYzyxnMs8zKh+
nGat+HlFvr2nQRn5lnjeV+5O4fLWRFgXEXmZ2W8XmEf7R5/wrb0MvHdWkzAK73CuWPU5Yf0
rOsr0pLyf5F03aafme4Hqa434lTJb+HrZpB8pu1XP93Ibn9K7NvvH61xHxShNx4TjiQZka8
iVF7sxDDA/Ovz7K3bGQv3Po8VrQkvIxtF8eHRrMx6kWubVFxGVIMinHC89V/lXBeJfEt94r
1RZrgbY1O2CBfuxgn9SeMmvd7HQLC20S0024tYJ1hhWNvNjVtxA5PI9c1yPjPwdoOnaTNq9
pa/ZZ4SvyxsdjAnB4PTr2xXvYPH4L623GDUpOyfT/AIFzz62Gr+x1ldLWw7wP4ZE0cOq3yA
xqALeNuQxHG4+wxwPxr0GsPwc4k8G6U4BAMOQD9TWd8RdTvdJ8NR3On3EkE/2pFDJ1IIPHu
OBxXkYt1cdjnTb6tLsjsoxjQw6kl0uzpryytdQgMF7bxXER6rKoYfhnpXJ6d4c03T/HA+xs
wS2t/NaJn3bWYlQFzz0BPtxXUWTSw6RbPfTAzJArTyvhRnALE44HevI7bUm1X4oLdZJSW7T
y89lUhV/QCtstpVpqrFSfKk/RsnFTpxcG1dtr1PZyAykEAqeCDyDWH4d0OPSH1KZYlja7un
kCqoAWMEhQB2HU/jW52qA3tut8tk0oW5aPzUjPBZQcEj1xXk06lRQlThs9/RHXKMXJSe62+
ZzXjvSItVttNURKbl7yOFZMfMEbOR9OM/hXVqqxqFQYVQFUegHSuC+I3iE2QtLKymZL2Nxc
GRDzGACFH1OTx6fWu7t2ZrWFnOWZFLH1JAzXXiYVY4Sk57O9vwMaTi601HfS48qGGGUMPQj
NcvNp0dz8R7a5KoqWVjvAAAy7Myjj6ZNWPGerXeh+HJL2xdVnWVFBZQwwTg8GvLrLW77X/G
2kXV9IjSieKMFF2jaGz0H1NdeWYKrUpTrKVo2a/pGOKxEIzUGru6Z7iDjpXJ6lpdld+PdK8
u1iWWCNru4kVQCwB2oD6ndk+vFdYetefeImP/C09DAJ+7HwP95q5MsUnUmk7e6zbFNKMbq+
qPQckV5/4wjtoNbVY4ljaSAO21QNx3EZPvxXoFcB43VH1qPJ+ZbdSB/wJq6cgb+uJeTMsx/
g/NGFaArPuVSQFNQzu6LIQhIPJNT2f33w6rlcEelPcokZBIbaOfWvuj58ybZkmVmY4DHqOu
a1rYKrqoGV9fWs+S3jOCABxklTg5q/prvDlJBujP8AEe1AG9ahwF3JlQcjBzxTrmRlLEMct
0U9R6U60EbKDE/GRjBqW6iy3zIGzjcfSpGUI8yuxYYyMYI5Jq1EQkhRQCqnAJrP2tHMD8wL
d1608O6XJBdtuM46MDTEdLYYKg7Svfg1o7j61i6ZO+0gFWbPToa2Pn9HqJLUtHhEr7sk9zV
GRsk+5q3M4OSOck1RdvmxVkDHbCt9KlWNoEQNjLKGH41XPzMq/wB4gVfkiLsQBx2pgETZYZ
PU1u2BUjJLBQCSwrGgiPByOOtblnA7KFA4I559qAJJp5AqJCF3MwAGSPqRVqDT9i26JdOyR
lmYk7WyTyCfTpVqKGJ4Vkkt2Qx8jH6VOiW7RBFREkVgXYnAbvjmkA/X722tvC1ysbsWZCAc
ck9MmuH0qPF3psYb7qtLj0bnA/lW34tkddHhtgqb2lCHYeD3rL064Ka+ikBfLhWIBhwOmaE
B1dt59xCpWMKuSpRWHzHvSTWEbQMDAA0pBZQ2VPrgmrdoos3lIjLRs4AjXHAPU+9XnhRzLK
OGRQ0asMYHbjt6UDOAvbQ2EDW08JktWbMcvUwk9R7is14rrTdrwTeZATuRo2yPyr0HULKK8
VY5GlKlcyqmAACOrCucPhWRS32S8IZQCdy4VgfQ9CaLiMibXPtOlz286sZWUjJOB7Vk6NHE
12ZJpFQIuVLHq3at+XTriGYRXelrOTxuibaT702fR1Rgo0W5VschpRz+VMC2dY0+KPBlBPX
CZYmuw+G/iU3WpXVisRSFkDIx7sOv6Vww0qfarR6ZFGxwC0kgP04roPCcFzB4is7ia5G1Xx
5Ua7VGQRzUyV0VF2Z7lCpVRVqMnPPSoYsMq4qYDDVgjcsA+lTIfWq69KnQ8DmmiWSig80gN
ITVEiA802U/L1oBwcdjUcz4U+1IaPn34sTifxK0QOcyKv8A3yv+JrBsI/39wx42hYx+VWvG
LyXPjMo+Syu7tn/e/wDrVV08t5ckveV2Yc8ccVtHYyerLN7hbUrwC3yg/WrzjyhAicAKBWf
IzO8MZHLOP05rTQ7puTyo6UxClz5YY8bjgZPpUJVgclgcdeetFw5LFOwxwKZEA8gBOBnPNA
FxxuVWOAAM89RXKROr6dfS4y1xcBVz6Zro75zDazOSPlhY/jisK2t9tppltgF3JmYZ7dRQB
FOm2TVB1CqozjtxWvYxO81lHGNzs0YUepyKzrtHS+uUOc3MQYE+3UVQtda1S0vbW4tY9xs2
BTKbgSPUVFRNwajvbQqNuZX2Po09TWNr+gLr0UCNdyQGBjIhRQfmxw3rkdsGue0P4k21+Ej
1PT7iymPBkVS0RP8ANfyP1rprjxDpcGny3i3cUqIOFRwWZuy461+f/VMZhayai076Pdan0f
tqNWm7tNdSTRbC503TUtbu9e9lUk+c+dzAngHJPSsX4h8+DLoDvLEMevzitnQ7qW+0e3u5i
C84Mhx0AJOAPYDFYPxMdo/At4UJBMkQyOw3CjDqTzCKlvzK/bcKtvq7ttY0/B8fleDtJQHO
2Ac/iasa5o663a29u7BViuUnbcM5Ck5H1Oa818IfE6DTNOt9L1W0byYF2RzwDJA/2lPX6g/
hXpGneJNF1SIPZ6jbyBv4Wbaw+qtg1tjMJisNiJVeV7tprVakUK1GpSUL9ErGd4207W9X0s
WWlCERyHM5aTazAHgDjGO559K8+0/Rr7SPiHpcN5D5Tu6ugDBtyg4J4Psa9Vvtf0jTTtutQ
gRyMhA25j/wEZNeXv4vt/8AhYEuvG3e5tkIt4FztYDbjIz35Jx7135VLFOjOkoe7Z621bZz
YtUlUjNvW6+SPYu1cN460TVr6+tdT07aq2kLFn80IykEtkZ9q2rLxroF85iXUEhkU4KTgoQ
fqeP1qj461uCDwrKltcxSPdsIVMbhvl6sePYY/GvOwNLEUMVFcurdtVpZ7nVXnSqUm73tro
zyS7urjUb17i4kaaeZ8sx6sTx/gMV9DRArDGpGCqKD+VfPNrc/Y76C5Eay+TIsgRvusVOcH
H0r1zSviLomooq3UhsJz1WXlc+zDj88V7Wf4arUjD2ULpX2ODLq0IuXO7N23L3jHR7rXfD0
ljZGITNKjjzGwMKcnnBrzGx8Pah4f8a6JBfpEry3CMoRw2VB68dK9bu9e0qysWvZ9QtxAOj
K4bcfRQMkn2rx/WfFhvvGsWuQQs0VsyeRFKcEqvrjpkkn8a58m+tOnOio+5Z6tddrGuO9jz
KpfW6+49xrltV8OXl34107WopITbwBVdSxDDBJyOMHrVzw34rsvE0Be2huIpEHzrIhIB9mH
B/Q+1Z2p+MFXxbYaJZEEfaFS6k6jJ/gH6ZP4eteVhqGJpVpQirNJ3v2/rY7KtSlOCbejat6
nXV5/wCNiF1xXOOIFB/Nq9ArhPHkIS/trjbnzI9p/wCAn/69b5BK2MSfVMyzFN0HbujnYok
ZRIVLE8DFRzq6ttdW2kjDDqKlsGJYDnaBnFWxsmmwGHyrnBNfdnz5jzna5wxB4IOMZrQtbj
y4SkgAzj5h0NQ39uWTcVKtnHsaLZmjXE33V+b3/CgDp7WJJIlkiwr9frUr3DrJskX5icZ7V
U06UMoeIhg38PQ4q7LtuGG04K87cd6kZE8SNOHDKecgN0FI9p58pOxVBwQOq4qKXejDIDc8
7euKs2zjcFDKSByB1oA0bK2CqBnHPAzmtT7Of7x/M1BbKGCA9eDWlke1S2WkfObng+wqmck
5qy5IRiRgk1Wc4X6mrMx1pEZ72NACcHcfwroILB5Iw5XgZJPes3w+he8lkIJCrj8zXZWzhI
drBQW65GMCmBgx2uCBt4P61q2yslwHDgn723HYdjVZpgJEQZyTxxxVmFgzu6kllG0Mo+6e4
oASxP2uN45LlnFwxZUbCsvNa8UaTwu4ZVLfKxIJbj+vFcdBHdS6xcSgM2xwWBYBgO2K6hLt
orZgdqscM2P4h9frSAx/F0Us8to0Cbo4fmdRwc8cmsK4Njdzbz5trKeS7fMpb6jpXWTus+9
TKqEgge4/zmsN7BJiyFlYkna2OoAoATS9cutKuEivHMtucbZAclR6g+ldvZOlwv2lXDtI3I
3cY/wxXmpR7dnsJyPKc5RiPut7exrf8LatOtnPYsEYQg7N3HB96AOvLIxlbe28xc7TuU+n4
0wO4ESGNvl5KsoG3I61SkvmZra5WAurDa5VPmUDvjP4VNLcxiXzgNoIGSCR9BSGTGBFuPMY
s0gBZQcYx2FVr10aJpiSJuFVVPOO4z+VTfa4nUuoAY45ByeO3TvVS9ndocxwmI7c4PJOeM+
1MRAUJ8wB2ZmAZsEcEc8Va0hwdSt8Hd0BOMc8mqADb1O9VCqAQTjmrulskGqQiNCDIwznPA
Hfn1oew1uew6ZcCW2Qk8gYNaQIJ4rmtLk2ZXsRmt63fcoNc73OgtjpUqnAqIEGnr2poTJga
CaaKCRiqIGEndmopTkHPpUxHrUMnQ1LKR88+PLJrPx9qUrnbGYVkTjruHT881QslWK1t0CD
OwMc+p5rsvjDZhJ7O8HDSoYifXDZH8zXHoSiBhztXH4VtF3RlJWY+JRJqcfGNis2B09KtR8
73PJJ6VSsGy9xK2eMIP5/1rQQKlq2epHX60ySsW3Lk9e1SQQsXGOCaGjCEAgtgZ+tWbYszq
u3/gWKYFLxM/2fRmjH3pSsYIGM81Ts4z/aT4UH7PAqgA55PWpfEJ8/UdPsg3BcyOM9MU3TZ
S32qcOQ0k52sByQOMUAJqaNPAt1GmGtn7NncvcVlwzx2V4zglrecfKw/hNdIVRrZ0EZJPUj
pn2Fc7e2ZtGMLZNs7ZVj/Af8KANpUXy8nIwAST05qtesYNOnkwMKhOT3Pas2K+udNYQXHzx
j7rZyMf1qe+njvNKmRDl2GVUc55pO3UBdE+I2u6LBHbLJFc2sYCrFOudoHYEYP8663XfF39
uaC1hNYCN5drMyvuUYOSMEZrjdC8Da9qlxFINOljt8gtJMPLBA9M8n8BW1qumzabqMtpPgy
LtJKHIOQDxn615zw+BqV04pc6103/A6vaYiNOzbs9NTjb3SXhfdAC8Z5x3HtUWn3Bt52R8h
WGCD2NdDcTJAuWcZ7AdaoMqTMJ5lCRr90H7zGvSOUUMVjefBEknyxr3qSGAJc2sJONuZGJ7
kUsKM8qzSjaDwin+EUx3KzXEgJ2xR7fxNAEUB3vNJ13uacQAeABSWg22kfHJyaV+9FkBGT1
FRmtnRvDuoeIDcCwETSQKrMrvtJByBj8qqano+oaRKI9Qs5bcn7pZflb6MOD+BrL29JzdO6
uul9fuL9nNR5radzOIGeBXdfDnRdG1Se5k1LyJp0ZRDbSNjIxktt/i7Dv3rhj3prMU+ZSQy
8gg4INTiaMq1J04ycW+qKpTUJqUle3Q+lo444I1jiRY41GFRFCqPoBWVqPhvT9Rv7e/aPyr
yCRZFmjGC20g4YfxDj615HpXjzxDpe2MXn2mIDGy5G/j/AHvvD866+w+KcTgLe6Y6nu8EgI
/Jsfzr5GeT47DzcqTv5p/nc9mONw9SNp6ep6J1NcV45vrKVLa3SVXuYpCWVeQqkcgnpngcV
zus+O7/AFYtBaK1naE4IVv3jD/abt9B+ZrMVw4GTniu/KsmnSmq1Z2a2S/U5sXjozi6cFdP
qa9j5azBzjdjgVL9l8xmkj+Vu3vVC1bDArgjGPet+00+/lCG3tmkQ9WI2gfia+iqVIU1eck
l5ux5kISk7RVzHuxLEyJKm9BzVOGdEZkkQspI4Pausv8ATHt5Y1uQuWTI2nPfkGsmewUszQ
g8N90jIbiilVjUipwd0+oSi4ytJWZZtIFRRNAQpxgZ7irnnFmBHylc7sjv6VnQLLBtiGV3D
J5yBircbG6QFGAYcbR0IqySYzJJtyNrg9/umneSZZt2Qr43DB5rOed0Pl7SRyORjA/HtWlY
MjuMHaRhQp/+vSGbdmXTaH+bjr3q75n+z+tQQnCkjG4DGD2o3N/s/nUFHgF22XINVZWwAPX
mpLhyXJPUmq0zZJrQg2dAvIrZHDgks+T9K30njc72OMdBu+97VwSSMnIPNXIb+VRgscelAH
VTTRrNvYYyCAoPenwajFHGYw6pxnAHJPvXNNetKoz9760yW7SJMquXb1pgdD/aSrdNLDu2t
gFduDU738kbJmNW3feOOMemK5KO9lHO5T/s5x+RrQtr1HhDHKkHJ5/nSAq3lzM11K7SyBlY
7FXoB7Vr20zBI2kT94VGFOTn3qq7h33OiYzkEpyP8acZ1iXaGVsdCM/pTAbrMqMkUob5ww6
+1VonuYLqS4t0LK4wfQinSzJOgR4/lU8HFRrEg4VmXjqrGgDVg8S3dqqhrYqVzhlzxn2p8H
iWJB+880nOckd6ykScgMs7KD03HNOK3JThIpOeQy80Abx8RRTx7ftGGHQ9D+PFWv7StrlE8
qUblXbln7nviuVmwQPM09FY90bGfwNMC2Z6x3MJ7FRkUAdWZ8Eu4jdEXczYHX1NUNP1KfUN
et5hIUtIp1wW6u3QCsMlDGyLfOFbgq4IzVvTnR9StUibEEDKcHu2Rz9aAPoDTvmdcD+Gugg
4AArntGXcA3sBXRxdK53udC2LINSA1Eo4qQUgJQaQntSA04VQhv1qN+hqYjio34zSYI8z+L
duZdEsZAB+7vFzn0IP+FebSt+5Y444Few/EK3WfwzKDj5ZEbkdOa8cvAqQswQHAyxJ71rB+
6ZT3HWalbYtk7pHLfh0rTdiIVTpz0xmoLG3JjgiAwVUFsnnPWrxh3ScBj0HFUSS2WkXepzM
bVA4UgM7HCrXXaN4Yj0+YXNy6yzAAKqg7VPrz1NVvBcgdb9MEMrLuH4Ef0rqa+PznMsQq0s
PF2Sttue3gsLTcFUauyle6Rp2pENd2UMrgEK7INy/RhyK5S88BLaQhtIckKSwhmbLEnnAbv
8Aj+db2n+JLa81q90eX9xfW0pCo3SVeoKnucEZFXNY1W30XSp7+5fasanaO7Nj5QB3JNcGH
xONwtWNOLetrJ6p3OirToVYuTtp16o8vB8uN45NyyZ2spHHXkGoGVM7H2su04DdSah0y7W/
R3Lq2SWZcfMCe5NdfZ+DLm8tY7ma4WJzykboche2SP5V9vXxVLDxUqztc8GnSnVbUFc4K50
1oCxjHmwMc+T6H2Na3gCa3svGECHcn2hGiCSryGI3Ag/VcfjXR3XhTULTdJHAsu3keS2f/H
Tz+VZ+hwSx+I9PSaNd6zAt8uGXr1zyKwxFejiMNP2ck9Hs/I1p050qseZW1R6hkk815P8AE
lJF8TIVuViR7ZCRkAkgkf0r1iuC8V6UdW8ZWNukamR7dRvYZCqGYkn6V8pkdRU8VzSdkk7n
r5hBypWW90eZxxoGzDG00h/iYYX9etWjZhiHmO846DgL9K7C+8E6vZb3hSO7jzkeUfmH/AT
/AEzXNyI6SGN0ZXU7SpBBB9CDX2dHFUayvTkn6HhTozg7TVitnPYADtWZMd1hPJnmaXaMeg
r0aX4bXptw0N9AZGTJR1ZdrEcjIz3rj9Z8M6zosVnFe2bCLzMedGQysx6DI7/Ws6WYYas+W
E0326lyw1WCvJOxnquyJV9BimNXaT/DjWVtI5oXt5ZGUM0O4qykj7uTwSPqK5K+srrTrk29
5bSwTDnbIuMj1HqPcVpRxdCtdU5JtfeTOjUhrJNHZ/Cpz/bGox/3rdW/Jv8A69dd48u4bTw
femWNHMu2KMMoOGY9R7gZOfauI8N+CdR1HSo9Vs9VaxlkZggCsMqDjOVOeSD27U7xD4d8bz
WSQXkp1O2ibephYMwOMZIIDHj618/XpYetmCqe1Ss1dPR3R6NOdSGH5eRu6dmcFTGGVA9TW
/4e8K3viS5uoIHSBrZQXaZWADE4C8DIPB/KpdX8D69pCGaa0E1umWaWA71A9SOoHvivoHi6
Cqeyc0n2v3POVGo486Tsc8OXNWYiQ3PFdV4e8Az654cbUkuBDcO7eQjr8rqOMk9Rk5wfaue
u7G4068ltruFop0OGVu3uPUe9FLFUak5U4Su1o0EqM4RUpLR7C5JG8DlauQyho9wzxgfjW3
4a8G3euWT3bzC2gJ2xs6FvMPfAyOB61PefD7WrNi9qYLqMnLKjbW/ANj+dYyzHCxqOm5pNb
3/zKWFquKkk7Mg0a4FtqVrKQCFdSwPIIzzXrn06dq8YFvc2V0kM8MkEpxlZFKkfSvZl+6Po
K8DiTlk6c463TPSyy6UovpYw/EsJeO2cMVKsw49wP8KwIg6OFk255wc8Guj8Q7zDbLHGXLS
EBR34qu2gzphwySHGCvT8Oa7cpxdKjhIRqySbva5hjKM51pOCvaxltANjjA5BOTVGEtb7V5
CE4Vqv3sMsaNGVKNjBVv6VXjdGVUYAkDGAK92MlJXTujzmmnZkkyRzRguQpHG719qksbdo8
b13KTkMOSKJ7cpEfKYFf7rdvpVnS5VZApB3LwQeoqnsCNaJgkZPmDqAMjvUm1/7w/IVAIke
7Qsvyqu489+gq5sX+7WZZ82zP8w9qru2c1LKRuOKrNywFaGYuCp2kYPpSg0pHTOc0EDA/lQ
A9ZCpGDj60SZkcEkZIxxUYOOafuBAA6e9ACmPEa8nPO7PT2qa2PysWBIJpmN2AST7E0/eF4
4GO1MC2ZVPO5m5wAetMeUgElwOeh61VZu4POaYzngg4JHODmgCz5rKfvDB7Zp0bjcCeo/hN
UiwIAH51LHMU5U9eKALxnA4AIHXA4/ClFyduQdpHAxVQyAHIOQfWl8wlQS33egoAuCf5sly
Sex7fjQ85ZuSAOo21SD/ADbs8/yoEmByevpxQBaJEjBAqgZqa32QzDGFYMDwc55qmJjtOcf
WhXXcvHTnk0AfSWgENYxv/eUH9K6KKue8NAHRrUgfeiU/pXQxccVzvc6FsTinj0pgPSng0h
jxxT/pTB+tOWqJFqNhxzUgNI3TFAjkvHIP/CL3ZHUbT/48K8R1Bw+IRyWZVz9SK9z8aAf8I
zeE8gKD/wCPCvn+/mAukB5G4tjtxVw2InudDFMI5maMB8DgZxz9adLcssJEgUFhkc8isWG9
wpJC7W46U+e93eXk7gOCcdKsg7fwHeILy8hmkRZZVUopON2Cc49TzXdV5J4Y0J9f1GVBcNF
Bb7WZ1+9yeAvoeDz2r0fVdXtPDthby3rym3LrE0p+ZhweT3PTmvis7oRli7UneT3XY93AVG
qPvKyXUi1fw9FqLi5gfyLxTuVx0YjpnuD7ivNfGsmuPeR/2gXVoUwsf8DjuRjgk+v8q9fgn
huoEnt5UlhkXKujAqw9Qag1OytL6wlivYVliCMxDfw4HUHsaywGZyw9RRrR5raLui8RhI1I
twdm/uZ5t8NtBhv7ufV5GBgiIVIMZDPjOW9h6eteqEgAsSABySa4D4SnPh6/IHBuzt+m0V2
2ott0y7cnAWBzn/gJqc3qTq41wk9NEvIrBRjToXS8yzXIX1wbnx7ZImPLt2CEjGWbBJz9Mi
sfSfiFHDoRt3YS3seEhZz8rLjgt7j9ePeqnh66kufFdo8kvmO0xZ2DdSQa78JldXDqrUqrR
Jpefmc1bFxquEYd02epVWW1hGovd4BnaJY/dVBJ/Un9Ks1xOvuy/ELSEVmXcIwcHqNzcGvE
wdF1pyipW0b/AOAd9aagk2r6o7auH8Xz6Xa+LNFl1GVIItrSSuUJ3BT8oOBk8gV3FeWfFQs
2sWCxwiRhbMcnoMsa6smhz4rlvbR7ehljny0ua17NHqMcqTxJKjBkdQykdwRkGoLyzgvTbC
4wRDMsyqehZQcfkTn8KNOBGl2YIwRAmR/wEVzXxHJXwyhBKkXKkEdvlauXDUXPEqnF21tc2
qzUaXO1eyvY67vzXJ/EeONvCEzsqGRZYwjMMlcnBwe3FdBo+7+xbDcxJ+zx5JOSTtFc78SW
x4OlGes8Y/U1pgYuONhFPZkYh81CT8ja8OT6fPoNoumTrNbQoIQwUj5gBnggHOTn8au3s7W
un3NwoBaKFpFB9VUkfyrlvhoMeERx1uZP/Za6LWf+QDqP/XrL/wCgmliKSjjZQvdc3X1ClN
ugpbaHH/DC7sn066jFwJNTnkaedCp3Bc4BzjB5JPX+Ku21C3N3pt1bIwDTQtGCexYEZ/WvK
vhMP+KgvD3Fp/7Mteu105xH2ONbi+zM8E+ejZ+hDZ2sVjYwWkC4igjWNR7AYrkPEOgxeIPH
NlBM22GKz8yYDqyhyAAffPX0zW9Y+I7C81G+sGkENzZOwdXOAyj+IH0x1Haue8Na5/wkHjq
/uoxi3jtfLhGMEqHHJ+pyaWEp4ijKpWaaaTd/UKsqU+WG6vt6HbRxpDEkUSKkaKFVVGAoHQ
AU4MrrlSGHqDml7ivPLPxeNC1LVra8V5YPPlkgVeofcfl9geue341y4bB1MUpOGrXTvc2q1
40bKWiZY+IOqxwzafYcZZjMzY5UfdUfj835V3P8I+leMT3j69qst5f4aRiAqrwqgfdUewr2
gdB9K9DNsM8Nh6NJ7q9/U5sHV9rUnNbaEbxI8sTt1jJKj3IxUlYviOQJBbgsVLOcEfStlP8
AVr/uj+VebVoOOHp1W7p3Vu1jphUTqSgltb5mR4kKrpqkqD+8C5PYYNcqluZXLI20qQAT0P
1rqfExX+zo1OOZBjPc4Nc9ZsBkcZJyc19fkN/qa9WeNmP8Z+iGmdhKsUi7Wzkc8GtGyCSEu
oKsOOlZ8luj3RkBOAucdq0tO+VR1yezV7LOFbmnbrIJpHKgrwq4PXHWp93+y35iqthcM9tv
LMcMw/WpvtK+rflWb3LPm2Rsk1ATkk09zyaZWxmAx60oUnuD+NNzSgjuBQA/a6gZGRThIwI
JHT2pgbjqaUOxGN3H0oAkFywXbgU97iOQA+WFbuQetQhueVU0ApzuRh9KAHlkIBUkH0NIM8
4IGf1pAsR6Pj6il8vdwrqaQCY4yDSg9qQxvjAHX0prI6nBUg0AS7zyDzTwwA+lVwzZwRzRv
xwcj60ATh++aQuPaow+eM0m7GaAJg/FSx4Zlxk5qbS9NXUBO73CwxwoTuYcE44X8aWwTfcQ
qR951X9aYH0roCbNJtE9IlH6CttDyKzNNTZaxoOMIBWmnUVz9ToWxOtSioVqUdfakCHinA0
ynDimhDxTW6UZ701m60wOX8dPs8KXzeiD/wBCFfN+oTlrskHFfQPxNuBb+Cr35gpZlUfiwr
5uncvMSTzWkNjOe5eS4baOScU83qqyoCzMOTjms4SkIcdQKSLLMF37VIySe9WQe3fDO32+H
ZbwqQ1zMcEjGVUbR+u6uj1jR7XXLE2l2G253KynBVsYz79ehrxHQ/GWr+H2MNncCS3VsmCY
bkPrjuv4Gu/074qWEqgahZTWz92iIkU/hwR+tfIZhluMWJeIpa3d1bdHtYbFUHTVOemnXY6
rw7pL6JpC2DOjiORirqMAqxyMjseTU2tyiHQdQlPRbaQ/+Omsh/iB4bS0eddQMjKMiFY2Ds
fQAgfzrzjxJ461LXg1vGPsliTjyUblh/tN3+nT61y4XLcVicR7Sora3d9DWtiqVKnyxd9LK
x2fwqhEPhy7UNuBuj/6CK7aeFbm2lgckJKjIxXrhhg4/OvDNB8Uah4ebNrNuiY5eFxlWPr7
H3Fd7p3xQ0q4ULfW81tJ3ZB5i/0P6VvmmV4p4iVamrp9t0Z4TF0vZqnJ2a7kU/wn0t/9Rf3
MfoGVW/wrH0rw0uhfEjTbGG9NyyKZ3whUKNrcHkj0P4iuj1T4kaZbJt06N7yUjIZgUQfXPJ
/L8a4+DxPd22uT60gia5n4dWU7dvHyjuOg79q7cHDMqtKarPRppJ2TbZjWlhYSXItU1e3Y9
krktesWPjbQbqOUtJI5UwbeiICzPuz7gYxVey+JOnSKBe2s9u2OWTDj+h/Sua1zxlKfF6ar
pUivDBCIEEiHawb5myDgjJ4zweK87A5bi4VpJxto1rs7rudNfFUZQTvfVep61XEfEHSVuIY
tQFwVlG23WHbneSxPXPHf8qbYfE2wmULf2U8D45aPDqfw4P8AOsbxh4xt76+sTpkjMluDLu
ZCB5hPGQeuAP1p5dl+MoYuN4tb3fS3qLE4mjUo2Tv+Z6dbI0dpCjcMsaqfqABWB46s0u/C1
wZJjEICJVwu7c3Kqv4lhXO2PxQMaqNU012BHM1swOfqrf0NQeMfGllqWl2sOmTPu84SyCSM
grt5UEHg889+lTh8sxdPFxco21vfoVUxdGVFpO+m3U9EsImg061icYZIEVh6EKAazPFmkx6
zoE1vJdfZo42E7SbdwAUEkEZFchp3xVwqpqtgWbvLbsBn3Kn+hp3irx9pepeGLi102WX7Rc
FY2V4ypVM5Y56dsde9TTyzG08VGXLbXdarcJYqhKi1e+m3U3fhzE8Xg6BmBCyTSOue6lsA/
oa6W9tvtljcWpYoJomj3AZK7gRnH415N4e+JFzpNlDY3lmlzbRAIjRnY6qOg9D+ldX/AMLO
0J7KaRDcR3KoxSOSL7zY4GRkdcVWNy3GfWZVFG93dNeoqGKo+yUW9l1Mr4faSNM8Xa3BFP8
AaIbWMQGbZtDNuBxjJ/un8q9J714T4c8Zah4ced0jiuI7h/MlSQYLN6hhyP1Fd5Y/FTRrhF
+1213aueuFEi/mOf0rbNsuxdSt7RLmVktN9F2IweKoxhyt2eu5keOvDUenST6z9tJku5ztg
KYIJBJw2egA9O9J8Ludbvjnpagf+PCqPjvxJba7d2y2EhktYYzyylcsx54PPAArn9K1S90a
6W6sJzFLja3GQw9GB6ivXpYavWy72VTSTXXSy6HFOrThieeOyfQ+gK5LUPAFjf3Ulz9tuI3
kcuwwpGSc+g9az9M+JUEiqmpWbI/eSD5lPvtPI/M1q3XjzR4oVa2MtxIw+VFUrj/eJ6fhmv
naWEzHC1OWlFpvqtj051sNWjebTS77nMax4V/sO4sxBemeW5lCJH5e09RznJ9QK9PxjivKd
R8R3d7rEOoFYo5LfHkqBuVe/Oep5rp9M8dRzjZe2rIw6vCcg/8AATz+pr0MywOOr0qbkuZp
O9t7s5sLiMPTnJLRO1i/4ut/M0yKUSlXjlUIm3PmMxChfb1roBlVAPUDFeceM/FatPpf9ny
HbDIZ3Z043DhQQevf8619J8eQXcANzAQ4HzGI/wDsp/xrkqZZi54SCUb2b06q5tHFUVWk29
7a9Dd16xW901t8vlCHMm7Gc4HSuPgndPllCsP4WHT8a2tW1+yv7Bre2kYszDerKVwo5/nis
iJAYckKyt/L3r3cjo1aWHaqprXRPoefj6kJ1bw103LUb7mLO24FcZHSta0RDtAAIxzWFDG0
WDEQ0Zb7p7fSt6wZHG4duOa9hnFETTyjC4QN8qucLjGKn8tfQ/rVWwJ+1XPIIJxj6e1Xc/7
I/KpZSPmpjzTaU8mkrQgKKKKACjNFFAChjTgc0wUoNAD+3rRkYPyim54o3UAODbeVLKR3zS
+fJ13k/Wo80ueKAJTOzDlVP4YppdD1j59jTeMZ9KOKAHp5e4HJGKUqGfdvB9zTc0pUYzikB
s22rvDY/ZXt4XjGSNvykk9cnvTNFjefXrGMbtrTrxnPG6sgL6Eit3wdH5ni7S03EjzgSPpk
0MaPpa0GEHpir69qpW33B61cBrnOgnU5Ap4OKiU8VIDQSSA5p2aYDS5pgO3cUxzxxRmmO3F
AHl/xovfJ8N2tsDhprgE/RQT/AFFeDFtzE+pr1T4133na1YWKniGEyMPdjx+grytQxJ+Xp1
FbRXumUnqOGfWpEQYUEgjPemhfVGx7U5RyeSB3yKZI8DneQFA4AUd6kDgAVDv3YAbIHakJO
3NMCVpMU3zgPQiohkg8ik2HrjigCwJs4zyakSTHtVXYVwScVKhwT3HtQBbEgxnmrCXWE2nb
j0IqgTxxS7jjmgC2bjgjk5qLztp4AFVy/vUZc+tAF0TtnJOOMUGTJXkZHOfWqQkyeaf5h9a
ALctx3Hy89qgeVi3PJqB5ORzk0zzeMDIJ6mgCbzctt6H0NNL44qAgnd145zSFz360ATl+KP
MxVfcaTNIC8GDKc+lKnTFVkYkgZ6GrKUwJwdyqo61YVfkJqsnLCrkYJUqPqRQBJCpLZHQCr
MR+ZRg9B+BqO0AWQ5PHPWnQNiUqTxng0gLZYljn72c4NWrJiF3g5Iz+RqrKCNrA44606yZo
lJGMMudpPH4UwDW4xJCHByFwcfWs3TpnhlLK2FP3q2A4nV0I4PBwOgqqtpHbKSmCzdM9hQB
p2rGdgCwVsZBXvWxBM0IVJAQp4DDjP1rn7IRxFVkIRgcq3v6fSugikWeFcEYI5XNAGjbMCV
24I6kGte2EZUkqAawYIdrBIzwBwD2+hragdlhUMARjPIwamQ4lSVJLO+edRmNuwHb0zVn7c
v8Azyf/AL6qRjHIApQMPQGm+Rb/ANw/l/8AXpD9D51oooqyQoopaADGe4owaTil49aADkUl
LnjGeKMZoAKSl20UAFFGDQQR1oAKM0UUAOB54oLEGm56UE0AOBrp/ACb/G2nZ/hZm/JTXLg
4rrfhwN3jaz9lY/8AjtKWw1ufRdv0FWxniqluPlFWx7VznQSqeakFQipAaBMkFLmmg5FG6m
IUmoZW+WnlqwfFespofhy+1B2AaKM7Bnqx4UfmRRvoHmfPnj/VjqXjXUp1fdGknlJ9FGP55
rl1JyTkjNOlkaRy7kszMWY+pPWmA1ulYxepKszqOG/MVJHdOjFiFbIxg1XpfSmInEsbtkxk
D0Wn7rcjKhwe/tVXOOlKGYAgEgHrQBMFR24fn3pGQgjDj8K7m98OeFtQ8Bah4k0JtVgksJY
oZIbtkZXLEAkbeQOc9a4En5c96SdxtWJ03gbSobng1LlVBBLZHbFdJ468NWPhVtFhtZZ2ur
rT0ubpZGBCM393ABAyG4OawNGsLrXNbstLtmXz7qZYlL5Cgk9TjsOtCelwaadiMbSR83J/O
mvn/wCtXcPYfD7Q7qWx1bUNW1O8DGOWeyhWKKFgcHaGOWwRjPSqPiXwrYaZolrr+j6r/aGj
3U7QKzRGOWNwCdrA8dutO4WZyDMR14qMsSK6fwPodh4j8TpZXzTfZFgmml8pgrYRC3BIPcC
trStH+Hmvala2Fne+IbS5upFiiWaKJ13McDJFJsErnAKhAyaM/nXomoeCfCNpqFzpzeOvs1
zbyNFIt1YNgMOCNwOD9ayPiXp9rpnja5srKGOKKCCBcRJtDN5SknA7knJoTuNpo5Ak9M0Jj
cMnGe9dqPB+kaJpmnan4o1WcJqEAuLe006HfI68dXbCr1HrViKT4Zaptgksde0mQ4AmSVZ1
PYEg8/kKLiscIWCBlP3ge3SmxmPzVMu4x5G/bgErnnGeM4rd8Z+G18KeJ7nR47o3Swqreay
bThlDYIyeRmuo8GeCfCPiaS3tX1+/k1FrY3E1vDbBFi2gFl3tnJGewovpcEm3YjufBfhrWY
o9U8O+JbW003I+1Qao4Wa19Tj+P2A6nue3KeJD4eGoRw+HVu2tokCPPckZnYdXCgfKD6Z/K
txNR+HcMvlf8I5rM8ByGne/VZF9woXb+ZqTUfBmi3fh298ReF9Zkns7Lb9ptb2EpLFuOAAw
+Vuvt060k+42r7HERn5uKvR9OfSnaG+kx6rG2tw3UtgAd6WjBZCccYJ4xnmvRNR8J+CYvDu
na1Hq2r2MGohxAs8CzYZTghguCPzNO9hJXPPo2284zWjbIjqWLhWxnHrTdBXSjrVuNca4XT
t2JjbgFsY4/DOM4ycdK7DxT8O9Q8Obru0c3+ldfPVfnhBGQHUdOCPmHH0obS0BJtXOUUqsR
4y2fSpoo8rkqTu5GKu6M2hhpRrov2t9gCfYyoZWz1O7qMdq1/Eeh2vh7Uora0nlmtpreOdH
mUBlDZIU447ClfWwW0uY4ysJQ9ccU+yKOdhHIBGDVzStJn1vV7XTbd1WWdiNz52qACSTj2F
bAs/A9lK0NzfardTn5WureMJGhBxwp5Ye9NuwJXOfESoruCw5429zSLEysXfBHTHpnpXQ6v
oUWl2tnf2d6l/p90W8iQoVYFeCGU9/8KwGYMhVhtJzz60J3BqxIluJVYAsArYBrQtERIxbk
EyDlWHQiqlk5SIqXAZuRnvWlbQi4hID7XVsqw7GmIv2xMm7BAOcD3FaDSupwEY7UHSsyzXf
IARtdThvStcxL5jP5jc8YFSxoTztyqGT056fpT8p6VC6bn5z7E4NLs/2v0pDPn2kqRJGTO3
AyMGo6skKKMUuD6UAJRUjQyLGHKkKehpmDQAlLRg0UAGSKM+wNHIoz7UALlcc5oyPU03ilA
yeDQAp56HP1pShHXHIyKTYaNp9OaAE2ntRg9MUZIo3GgA2kdq6/wCGgJ8a2x/uo5/SuS3+1
dr8LkDeLw4GNsDH+VJ7DW59A2/QVbBqnAeBVwVznQPBp4PFRg04GgCQHijdmmhsDmmljQKw
rtgV4r8aPEPmTWuhQPwn7+fB7/wg/qfyr1zUL2OwsZ7qZwscKM7E+gGa+Vda1OXWdYu9RnJ
LzyFsHsOw/AYFaQV3cibsrGexzijJpD1pa1MhetG7HWgAkdOaGB4yKADdzS7qbgigcmgD1L
whpl9rHwc8TWOnW0lzdPfQlYoxlmC7ScD2AJrndA8C6tqHiCOz1OzudMtIgZrq4uomjWKJe
WOWAGew9zW34auJ7X4J+J57eaSGVdQt9rxuVYcr0I5pvgn4h3a6idI8U301/oV+ht5hcyF/
J3cBgTyB6+3Pao11sXppcwviB4kg8U+L7m/tFZbNEWC3DdSijAOO2Tk4960/hJAjeOFv5B+
6020mu2J6DapA/VqxvG3hS58HeIptPkJe2b95azEcSxk8H6jofcfSuo+G1xHoXhHxb4jnto
rhIoYrRYps7ZN7fMpx2Py5pvbQSvfU84mme4nlnk5aV2difUnJ/nXoGkj+0Pgfr1v95tO1G
G5UeisAp/rVRvF/hC8bF74AtEz1azvZIj+A6V1fhOfwtq3h/wAWaV4fsdRtJ7nTGleG6nEq
HZkqVIGc5YdaGxpa7nn/AIN8RW/hrU7y8uLeWbzbGa2QRkAqzrgMc9hzTfAQx4/0D1+3Rf8
AoQrnN3FdD4COfiBoH/X9F/6EKbWgk9UTeO5PL+Ieut97bqEh2nocN3qn4m8Qz+JPEFzq0s
ccUlxtzHFnau1QuBnntU/j/wD5KDr/AP1/S/8AoRrnM0JaIG9Wem+Kre41T4X+Cb23t5J2h
jnt38tCxUKwAzjp92uEgW4s7qCaWxl2xSK5VkK7sEHGccZxXpGva3rXhD4d+C4NHu7my863
kuJ5IcgMWYMqk9D94nBrnI/i342WN0fWTMGUqfNgjY8jHB25zSV7Ddr6mT4v8SDxT4ovNY+
zm2Fxt/cl923aoXGcDPT0rp/gtg+O5cH/AJh8/wDIVwVzp19bWsNzcWk8cE5PlSyRkLIRjO
CevUfnXefBJivjyRu40+YjP0FD2Et1c89YruPzDqa7/wAPv5PwY8WyZ/1l5ax/+PA0W/jTw
3rlykHinwpYxh22vf6ZugkTn7xUZDYq38SxfaDZ2+i6ZbWlv4UuQtxayWq7vtRAB3SOclmH
p0xijfQLW1PNYsls+9eleJT/AMWl8Ff79x/6Ea81iIAyeK9I8Sn/AItL4Jx/fuf/AEI03ug
jsziY13uo7swH616l4p8S6p4a+Jeoy2FwQhjhEsL/ADRyARLwy/1615jaruu4B6yqPzYV2v
xNXd8RdXAOSBGMZ/6ZrSerBOyNZ9J0Dx7FJceHimma4VLS6ZK2I5j3MZ7fT8wOtSfEJGi1y
0tpgVK6bArr3DAEH8iK87spTBOHUsrqchlOGU9iPQ16L8SSx8S2gdiWOnwlmJ5J5zmi1mF7
pkXgFXt77VdTc7v7P02WRW6fMwwuf1rkY3MijdwwwWHpXc+GbxNC8C63q0tpDdCe5itFhmz
tkXqQcf7x/KqJ13w1cNuufB8SFgButLt4zz7dKL6sGlZamgP3/wALInPzGx1Aj1wrL/i1cx
JtlCKSADzgdq7ayfSNS8FeJLXSbW8tmWNbho7mRXGVPVSOf4ec+1cAHZXwerDtTj1CXQ0Et
t9vsGMryprRtgLaJsHI6ZJ6GqNo4aIIMq44YHtVyD5kVXGcj73amSaEIjEyyYYjGG29cUyb
z3fesjEA8Ajt+FNtcxg4b5TyB/d9qssd2AO/JPtSAptf3iLkQhwOOuCai/ta8/59D/31/wD
WrQbZyMfjmm4T/a/OgDwvHpRg0uOaCPQ0wEAJ607Pak5A603vQBIWZhtLHA6DPFIAaAKcOn
SgAx60vHpSDrzmj8aQAVB7UhQU6igBpT0NN2Gn96dQAwEjrmk3YHFSZpcL3FAEJLUg9xVkI
h7U4Wwb7rYpgVePQivQPhNGDr9y/wDchA/M1xRtm7HI969C+E8DLf30h/uKox9TSexUdz2i
HoPSrQNVIeg4q0prnNyTNOBpmfeloAfmmE4oJqKR8LQB518X9c+w+HU06J8S3zYbHXYvJ/M
4FeDYB7113xG1v+2vF1yUbdBbfuI8dPl6n8TmuRwa6IqyMJO7DOD0FODZ42imgZNSmJtuQu
R7GmSIuCcZwfrSkYP3ww/lTCu085FOCE9CKQBtz0wRSFQB0p/ltjIx+FNIZTgigDvbH4pXc
Oltpd74f0S8snC+ZGbbyvMK42lthAJGBzjNcdrF7BqWqz3drYQ2EMhBS2hJKxgADAJ57Z/G
qQb1pC1CVhtt7nbQ/Ei8fRrfStY0nTNYgtYzHbvdxEyxDGBhge2B+QqtoHj280LRX0VtL0u
+06SXzZIbu33bm45JBGcYGM9MVyYYZowp696LILs3fEevWGt/Z/sfh+x0lo93mG0LHzScYy
GPGMHp61J4P8X3Xg7UJ7u0s7W5aeIwuLhScKTkgEEYzgZ+lc9jPU5x0pNnPJosrWC7vc0dd
1O31bVXu7bTbbTomVQLa2zsUgYJGfU81r+G/HepeGIEgtrPTbiOOUzJ9qtFdkbjkMMMOg78
VzGwYJzimhSe340WQXd7nZeIfHFn4is7oTeFtLg1C4YM1/DuDg5BJwTgk9Mn1ri6Ug5wOaK
ErA3c6/QPiR4h0C0Fis8V9pwG37HfIJYwPQZ5A9gce1aEnxG06CUXek+CtFsr8/enZWlVT6
qhwqn868/oosguzc8QeLNb8Tyo2sajLdLGSY0OFRM9cKAAPyrW8K/ETUfCcKw22naZOo3fP
Pb/AL3DfeXepBwfQ5rjaKdlawXd7nQeJNfsNca2az8P2OkmMHzPspbEpOMEg9MY7etX9E8f
3+l6MNFvLGx1bShJ5i219GWEbf7JBBXv+Z9TXIUo6iiyC7Nw655fiQ6xYWFpaBZN8Vr5Yli
QYxja2cjr17muwPxPN9ZQWWreFdDvbaAkxII2iVCepAUkDPtXnC8VYjIOKVkwu0aMF7JbX6
XtuqRyxyiWNdgZVIOQMHIIHv6V3UfxEur7MmsaHoupPwGlmtQrt9WX/CvPo8ZANaFt8seM8
mhpAm1sSTSGXU7i5jt4oYpXZ1hThUBOQq+w6V0Ou+IZfEt9FfTwRRSLbrFtjJ2kLnB5+tc7
EpKsDj8acrGLGM4YYIosFzrdN8X3VjocWlSaZpt/Yqxk8q4hJO4kksSDyeetZ+q6za6ldQS
W2lWunBFO5LdmIc56nPT0xVG2CujEHlRgj1FUZsrckLjj5sUJILt6HW+H/E9zohuPJtLS5h
uk8uVZwxJXnIBB4BzzVW9lS81GW5gtorWMnKwQj5U4xgZ/P8ax7aVY/lL8t8xz+VaaBhCRk
7ievrRbqF3axIQSN4JVlBww7+xq7bT74lHRlAG0VSBRoSQ2G4XB61LEjYPUSDoR0NMRtxD5
SDzzzUyEKjYB496q2k3mRDd8rDqKWWQBmX5tx6UgJyVwCDyaT8aznMmQu/Cr29ab5snpQB5
F1pcDHSlApeMc9aAGYpAMHmpOMUwjNMAGadzSDiikA6ikzS0DEoOexopOp5oEA4OaXPpSEZ
NHQUAPB4pM8U3OKcMUAKGwTUiuR0Oc+9Rgdz0pQRjkcUAT7vUmvTvhXERDeS9mdVz9B/8AX
ryxT9RXsfwyg2aB5n/PSRm/pSlsVHc9Hi+6OatK1VIuFGKnBwKwNibdS7qh3Uu8dqAJC1YH
ivU30zw7e3MRAlWJgmf7xGAa2XfAPauJ8czedoN6g6Kh/OnFXZMnZHgrxSMxZsMxOST3NRB
CGwRgnpV4kYx1prKr8EGugxIcQKu3ccn1pSQAuxyxI6AdKeIE7qKeEAPHFFgIHjkGPMXgjI
qIIw6cVfxx7+tKqbQckGiwFEl8bQMfSgRu/Q8+9Xiqk9BSGNMfdoAoFWFNIPcA1deIFhgKF
704QRsO4oAzyF9KUqMdSKvmyRujY+tEumXEBXzI3TeodN6Fdynowz1B9aAM8qR3x9aTa3rV
lrWQdMH6GozCw4KmgCLB7g0BmU96k8th/eFNIbFADS5NG72Fdf4V1/QbSxuNH8SaJHdWFzI
H+1wDbcwNjAIPdR/d479elT6hrfhrSNJutJ8M2BvGugVn1PUYQZNueBEnRO3zdc+nFK47db
nFFgeopPlPc0YHqRSY9xTELjPQikKkUbSKPwoACCOtKnWkwSKe+0bcdMUAKOtTRNzVcHpU0
Z5FIC6h6cVegZhlSOeoqhCd/ArSB2Km7GQfvUwLaoduwdW4qREVsqRjb+lKp3wjGMg9famq
4Dse/Q0gInaW2/1aj5uASeKY6i2cOzFg332Pqa1dKhsLm/ij1S7e1teWeVIy7cfwgep6ZrW
8RarpGoWkGnaTo8Vta27blnl+aaU4wSzeh4457dKLjtpc5qNSybplB/hGB0960rK7DN9mmB
UqOD3I9aqhFDAyPknqBxj6U82v2iRJFYoyj5WHpTEajoSU5yRyCO4qW2fK5IwQenpVO0kdJ
jbzMpKg7GNWfmyzKPmzgigC7HLsMRVcszbTVg5PUgYrKeY7oU3jdv8Au+oq5547M3PXNACu
uT0Hsabhv7tNdwOjim+a395aLAeVUhp1N60gAZx7UoXPAooBxQAY9aTGee1KPmOKeeRgCgC
OloIooAKNvvRRQMAMDrmkxSk0mc0CEI70oNH6U3nPagB+aM0wHNSwxSTzLDDG8sjHaqIpLM
fQAcmgBAxFe9+C7U2/h6xjC/MYw2O+TzXDaN8LbtRDeeKL2LRrRyCkL/Ncy+yoOn4/lXsNl
eWllbpBpVt5SKoUTS/M5A/QVEnpoaRVnqaMFk6xh7lxCnYN94/QVNiyf5Q8kZ6BmGQazhK8
jb5HZmPcnJpxes2jS5cezlVd8e2VP7yHP6VDu7Y5qJJnibdG7K3scVa+2xyjF3EG/wCmicM
P8aVguZ93OI4m55xXIeIzv0O8HUmJuvfiuu1DT5bhDLYOtzGvLqvDr9VriNcu0NrLbKf3jA
q4/u+uff2rSKIkeNbBwQMY96eBk4yQafdRGC6ljORtYgVGpGfvVqZEgU46igpt6EGjrnnFI
RtGSc0AGfUUuQe9IM54pefagBQcY6UtNxgd6QjPcUAdR8PLKDUPH2k29xCk0BdmeN1DKwVG
OCDwRxWraeL9MvdWgs7vwZoLrNcLFvijaJgGYLng4zzXJ6Brl54b1mLU7FYmuI1ZVEqllwy
lTwCOxpdDVG13TmMm1vtcRxjr861LV2UnZWO98Uz+BdB8S32kXPhGZltmC+dbXrKWyob7p4
HX1rM+JMkFt4o0tLaDFtb6ba+XBKd2FwWCse/Bwaj+J1sJPiFrLrKpYOpdW42jy1rlNQ1K+
1W5W5vrhrmcIsYdzztUYUcegppbMG90eg63PY6z8Kxrg0LS7PUJNQ+zeZawbNqjnI56nGO/
FcjoHiA6CLhH0bS9RWcqW+2w7yuM8Kc8ZzzXRMzf8KJhO3J/thuAf9k1we99vPyn/doS3QN
7M9Au4dE8QfDnV/EEPh+10y+srmKJDaO21gxXJKk46Ma87ZIipbAz6EV6Doo/4st4lyV5v4
eR06pXnsiHacc8dqI9RPoejeIo9F+H2o29lpmgWl5evax3BvdQJmIZs8CPhRjHXFS+H/E1p
4w8QWOja74W0a6N3J5RuYYTBIvBJbK9entVH4wlx4tswuM/2bB1/wCBVy3hzXpfDeu2mrw2
8U0tszMqSkhSSpXnHPekldXKbs7dCjrthDZ+ItRt7RALaG7kSJGJOFViACep4FdzqEll4j+
E2o65NoGl2Wo2t9FbxyWMHlZQ7c55Oc5IrhLq5a8vbi5cANNI0rAdAWYnH616R4V02PVvg9
rFnJqFrYK+qIwnu2KxghVIUkdM9Kb0SEtbnkaxOxACtuJ2gY6k13nxZsNP0rxFp+mWVpBbm
206FZ2iQKZJCDktjqcAc1taH8PG0m6k1/WriyvtG02M3LLp9wJmmZeVXA5AzySew+tcP4i1
y58Sa5dareKgkuGztUfKqgYVR9AAM0bvQLWWpc8DeGLHxJcak+oXE8Vrp1m12624UvIF6qC
3A+uDVpPHllo0oHhvwzp1qg6zXym6mkHoWbAUH0UCtX4YIBD4u2jBOiTDivMyOAfajd6hsl
Y9Q0vXvCnjbUbXS9a8KxWN9dyLFHe6U3lYdjgEoeMZ+tcVr2mp4e8V32nRv9ojsrpo1aQff
CnuB698VJ4EP/Fe6D/1/Q/+hCrPxA/5KFr/AP1+yfzpWs7A3dXOu8Qy2OsfDLTPEMGiaZY3
suoNb3L2kGzaFDFQBnocDOc1y2jao2l6lDdLbW1yUVl8u6j3xnIxkr6+lb/h8/b/AILeIrb
q1jfw3Sj0DbVP8mrkUU4LYx6U49UD6M9UsrzTNa8G65qt94b0y3lstscDWqtGGduBkA9sg4
rz1A7MAoyWbao9Seldi7mz+ENqgIV9R1FpD7qgx/MCsbwtYf2j4r0i1ILK90jN/uqdx/RTS
WlwetkdJqt3pPgjUjptjotteXsKoZru/YyAMyhiFUYC9cUxE0TxfoOr39vo66bqOnRrKwt5
D5Uyljk7T0xg9PasXxdLPd+KNXuZIJUV7h9rOjLlQdoxkdMAVqfDBkm1LU9LyMXmnSpj1Iw
R/M0tlcd7uxycuXY4A3jgVatjvALttH9RUSI3Bx8wPNTBcqfY5x6VZBJPGzkyBmDR4II7ir
ELmRVbI5GQfWo1dSoA6kYqrFMba4KFW2sSQ2eKALQHmX5boFOAPfvUzsQTg4OaqxELJG5Yn
dkn61YfG4Z+uaAGrJ139PWneaPRfzqvK+R0qLPtVCOB6UCjGaCpHeoGGKMGnqoz83I9KCNx
4BoAYBinA4pSoHWkOKAAnjB5ppxTiw7Ck4yOaAExQaeSMcVbsLQyOJJIyyA/d6ZoApxQvMc
Rrn1PpWnbaThgZWVh12hsVduJfs0S7LaNcnAGKI3aWBWkMYz2CjIpgQzWVsoI8gA+obiqsO
kteXKwWsUksrnCqikkn2HetBEgEq+ZvkXcCwU44zzg/SvT9f1X/hDLr+yfDNhbWETwJL9vx
5k8ysuc7m+73H4dqTfRFJX1Zydl8L00+KO98W6kmlW7Dctsvz3Mg9Ao+79T+Vaq+JrPQ4mt
vB+kQ6YpXa1/OolunHrk8L9OfwrnZ7h7iZpriV5p3PzO7FmY/U81a0zT5LqbMg2xLyff2pW
7hfsa+jWVzeXh1K/uZ7m5k6STMWbH49K7y0GFH0rFtIfLVFAAGK2oCQOtRIqJeVsYp5fjiq
4b3p27FSUSB8dTTZZPlPpUG8F8Zplw+2Jj6CgLmFdfa/7S+1Q3M8W37mx9o475HJq1c6vpu
qxLBr8BWQ8LfWyhXX3Zf4hXOm9vGdmWTjcSFI/SqV3dPcSsjJskVd3HRq05TPmMjxr4K1DT
G/ta1KahpMg4vLb5lX2YdVP14964sLg8mu2t/Euq+G52utNuSqk4mgkG6KZe4ZTwfr1q6dG
0Dx7G0/h1Y9I17aWk0mV8RTnuYWPQ/wCz+g6007bhZPY8/wA7fcUbs8dqmu7S4sLuW0u4JI
LiJtrxSLtZT6EVCF5J71RIpwDS7ugxk00gDnNLu56UAOBzwaQAEkDkUjBSORzQq4Oc0AOHB
x3rf8M6HquoalZ3tnpt1cWsN5Ess0UZZUIZSckdOOa5/OCCBmrtpql/prF7C/ubVyeTBKyZ
+uDzQNHU/FC2uf8AhYWsTm3m8lnUrJ5bbSNi8hsYrjNvGa3J/HXiq9sJtPu9bu5rOZdkkbl
W3L3GcZ/WsRSN3rSWiswbTd0el6RpV54g+DP2DSoftV3DqjTPAjrvC7cZ2k+/41x1p4W169
1BrCHSbw3CjLK8RQIPVmbAUe5NULa7uLGZbmzuZbeZejxOVYfiK1NU8a+ItX09bHUNYuZbd
eCm4Lu/3sAFvxzRZrYd09ztotDfTvhH4gsoLuDUrr7ZC0qWIaVYmDLldwGGIAySOBXlsyso
ZHRkfGCrLtZfqDVvTNe1XRGZ9K1K6s9xywhkKqx9x0P5VVvb661G9mvb2dp7mZt0krdWb1N
CTQNpnpnxN8O6rrOoWWt6XZyX+nfYIYzPaES4Zd2chST3HOK4DSvDGt65cG307S7qd1OGOw
qqn/aY4A/E03Sde1XRJfM0zULmzJPIichW+q9D+IrQ1Xxv4j1tDHe63ctFjmJD5St7kLjP4
0kmtAbTdyj4h8O3Xhq/SyvJrZ52jEjCCUSBMkjaxHRhjp7128Gi6nZfBbWLa60+6infUopF
iaFgzLhfmAxkj3rzfaV6nIPWtuw8Z+J9NVUs9dv0jXhVaUso/Bs02mCaRJ4M8TS+D/ES3Ek
TNaTDyr23ZfvxnrlT3HUfiO9X/Hfgp9E1UXmkQSXOiXq/aLWaFC6op52kjoBngnqMehrl9R
vbnVL+e+vpmmupm3SSNgFj+HHardj4o1/SrN7Oy1m8htXRkMIkJTaRggKcgdT0xRbW4XVrM
6r4UqtxeeILFZYluLvS3hgSRwu9icBRnr1ritb8Ka54ekYanpVzbAcb2QlD9GGVP51TGBgj
jHQjtXQ2HxD8W6NEIrXWZ5LcDHk3AWZcemGBoad7oLpqzH+APDmrz+JdL1gWEqaba3Mc013
KPLiVAwJO5sA8elZnje5gvPHOt3NtMk1vLduySRtuVlz1B7iqeteJta8Qyh9V1K4ucfdRmw
i/7qjCr+ArKU8UWd7g2rWR6X8K0Oo2fivQVKmW/wBOPkIzAF5FJ2gZ7/MKyI/DPiCK7Wxl0
S/W6J4j8hiT9CBjHvnFcpA7IwdWZWU5VlOCp9Qa61PHPidtPFg2vXptzgFTJ82PTd97Html
Z9AumrM6XxqradpvhzQCFWWzsd9xGCCVkdssDjuMVb+GVq769c6gImkWws5ZRtUn5yuFUe5
+biuCEgC72JYn5iTySferdlqd/p7GaxvLi1ZscwyMufrjrTtpYSetzpY/HPjS0GLq9ugM8r
dW6kD2+Za3vCPjO9vvFWnW93YaazzOY2nitFSVQVPRl/XjpXFal4t17VLUaff6rcXNqSrlJ
CDkjpzjP61Ttry4sblLm0uJIJ1+7JE5VlyOcEUrXQ+Zp7mxrNnLpuuX1tJC6ItxIqMykBhu
OCM9RjFZrOyMG684JqXU9f1XV2t11K8luhCCEMhHyg9f5Co0cOoDYyOvvTXmJ2voOjfD7hj
jsaSd0ZA5bbjnJ7c1EybCz54btQ7K0ABAYEdD3piLiMMbuGzwaUMW3YPsM1lxM1qQNrFG5z
nIX2q+jAgY69aAEdj07imb6lZd5J6YqPyx6mncDhAOeaCfbNPCKRSMp7ZqQAMO/X3oLA8Zq
PvS5oAUnnrmkpDSE0AOppBpwyQMinBHc/KpY+woAtaVZm9ufLLbQozW3JBJaOI95A9RWVps
F6kxMcTYPByMVrvb3LYZh831pgQNbrO48xmYD1NTpBAgACgAcYp6WdyxwAPfArUtfDk0oDz
vsX1Y7R/jQBnoEHAGfoK7bXbS51vwt4a1KCMtKsL2U2eoKH5SfwzVS10u0tVGE84ju3C/l1
rrbDde+E9TtCQptnS4QLxhTwwqWyorc5Cy8M+ZZzJID9q24GOik9Oa0tItPLhWMptZPldSO
c1Paxm3YSx8Mf4T3FaDxrcAzQv5cwHPHX2NDYJEiABhjir9ovnXEcO7bvYLu64zxWRFOxcx
zKUlH8J6H3B71etp/LuI2P8AC6nP0NQ0UjTubWeyl8uZCp/hbqrD2NRF8AmtW+1E2+qXNtc
J59qzBtjdVyAcqe1Ubyw/0Y3Ni5uLbvj7yf7w/rSG12KKNuYmq+pz+VZTPn7qk/pUiNhRWf
rcg/s24UnkowA7nimlqJnLWt4HUZP1qtqVwFvrQxHLsxVv909a5/8AtN7cfNHKpHbYRS213
NM5vJiVYgrEh689WrQgh1uYGJlHGXx+tYaSvE4kjdldDuVlJBUjuCOhq5qzs7RoOxzWr4E0
FNf8UQQ3RC6faqbq9c/dWFOSD9eB+Jo2QJXdjpfHd48nhHw1HrSxzeIpoTcSXJXbIluchFf
H3mPXJ9DXn4Ix2zWp4o15/EviS91V+FmfESf3Il4Vf++QPxJrJAB5HFCVkDd2GMntxTuh5F
AGDwaC3GaYhDg+nFJzn2pOn40Dd+FAC7gOMUmecZzSk8dKMY5FACFtpHHWng5OeRTTg0oJx
wfwoAk344B4pDhlxTAcmlx1oAQrTQPQ07kHHalOMcigBoyOppQCWJHSm7hnFPHGeMUAPA7E
UmO2eKjLY6gmlDjAzTAU7ccnmmkY4oOC2cUE8ZzSAToOlRvllIHFOLZ6c0nQ8frTAouvUdx
TFODVmZdrZFVjwTSAsRnqPWrsTYUKT0qhG3INWEHzDHGaANOIlo8dSecVaEgZQpxu61RhfB
OemMCno+X3DkAUAXUILEk5PY0pIZgAcCooyGU5HWgMVbaTkgdaALDYZWU9e3uKfDJ2OAV+7
mmFgY1YfeWl4kUEHBA6UAWnfK9Oh5qu5AkRTz6gCmhxtIYHcByM9R60qsjMWHIJoAlnBe3K
jAHXpz+FLbTNtVJFKnHyk9xSZ3MMdBillVXXdj51HB9KAL0YyDyfen7R/eNUYr2NVVGcBm9
TjNS/ak/vD8//AK1AHFIm4U4qy9CtKuR3wKQsATjnPegCB178Zpgqc89qiZc8ikAqR+bIsa
8liFFbL+GLqOIOXX6YrItZRBdxSv8AdVgTxXcnUbd41YSbyRlRnNAGfp3htRGHmwW9D2rbg
0+0t12hFHrxVQX8jHEaN6ZNAs2mYvNcsqn+EHFMC40kCNsiUM3otIiI7Auw/wB1Bn9agS2h
RcRv8v1zmpomRflVSfUmgDRhZY+IkVB69WqwpBIGSSe5qjGx3DFXIhyCDzSsBoRRNJIqRqW
ZmCqo7k8AV1+i6NLpNxMNQubOKKaFopFM4Lc9OPasfwvCIri41W4XMFhGZAD/ABOeFFZ/nv
NLJNJ80kjFmJ7k8mpeuha01J9mCQSDjjjvTwoDbgSp9RUYbIpwY46UCuPlZJUAnUqRyHXsf
6UwPJDxJ8y/wyL0/H0p/BHXNNIIH7tyo/u9RRYZ0Gttuv4pgeJbeN8/hWcmpSadOs8U3lFe
uTww9CO9WNXLPYaROACWtthIOOVOKztM0ePUtXiSRNwJ3OzMWCqOTweBUrbUpt30NjV2ie1
sbmGJYLi6Uu6L90L2YDsTXMaomLOQEkkggk9TW5qepR3d/JKFIjztTAyAo4H+fesXUQJbd9
pBBGRinEmTPIJ9VuoZpYDKwVWK4yTx+dQf2k68R5ZiPvGrev2hg1B5MHDkn8azEI28gGrsQ
P3vIxkkYsxrvZP+KU+GCRY26n4lbe3ZktFPA/4ET+R9q57whoL+JvE1npvCwM2+4fpshXli
T9OPqRU3jXXf+Ek8VXV3Cu2yTFvaIOAsKcLj0zyfxoersUtFcwMgttpWAA4puCD0496a27G
VOKokcCNwpSSTwOKaAdoIPNKu4jrSAcmN3PNSHbjIAz9aiAYD3oBIPHSgBTIp2k4FNDKzHH
T3pCNxyDyKNvcdRQBIAO5xQcEYI/Gm+lB4HBoAULxwTTsZHemBjil3elAC4oPejOcCnDoRQ
BHgVIM4ppHPBqS0ge8vYLWNlV5pFiRmOFBZgASfTmgC5pmharrc2zTNNubts4JiiLKPq3Qf
ia6QeAP7IeKXxZq9lpMDYdrdZPNuXXuFVcgE4IyTipPHGuX2m6m/hXTLu6tdL0uNbbyUcoJ
nAy0jY5O5mJ57VME0rxvoWj2za1Dp+vafbfZdl6pWK5UMSuJOxwcc1N3uUktupz3izxDZ63
eQJp+lw6fp9nH5FuiqPMZQc5du5PX2yetc/uAxwa+ifBHgPS9J8P241jR7NtVm3JM05WXf8
xwFzkYK4Py1ynxR+Hlrp1gNc0KzWCCHi8t487VUniRR2A6EDjofWkpK9huDtc8hI4BHFNOe
pqVEaSRI41LO7BVUdyTgD86fqVjdaVfT2N7btBdQMVkibqp/z3qyCrIodCe9UnHtVwHcuRV
eVdpPpQBGuQKsxMC3PGKqgnGAOnNToeOaQGhGxIx2Y1IjbXODnmq6NhCewFOBJGR6UwL6HB
OMFe1ODBhjuKhiYFORQrY6cGgC2j4+hp4wrbhwG61WicbtvUYqYttGT0xigBZXGN4IyBj6i
iNiqAdxzmq0rbSeeDUyt+6Cnn0NAFlGPl8nJp6txuHc4NVQ+COBipEbaCPXmgBj+bDKGj2s
emWpPtFz/dT8zUxbKjIBpMD+7RYDndvHBFKV+UADn2qIOQcEYp4cgdKAFPAx82fUCmFSMHg
0/cp6k49KfgbcCgCsyK6nIwe1dXp0FnBZwyLz8uSfU1zLopXkjNaGhXcFvO0dy+Fb7jHoDQ
B00drNONwbyhnovWnfZ7aBv3z7j6M2acbh51C27qI+jMvJP0oFnFEzSSD5R+ZoAeD5/EMe1
B/ERipFiKdCM1Cks8nEaeWg6etW4bN2+dnZj70APiByM1ei/wD11WSBs8nArU0tbYala/bH
K2okUykDPy0MaN/UT/Znh6x0wcTXH+lXA7gH7qn8P5VjKxAxWr4ntb06nJqMm2W1uGzDPEd
ybcYVc9jisUNUrYb3LQbipA3Gc1VDnFPV89+aBFkNmgHHAqIPS7yTxSGb1yfM8Mae/eOaSP
8APmn27f2d4fluT8s96fKj9Qg+8fx6VXjfzPB8/rDeK34MuKXV2L6Ro0w6eS0Z+qtS8i/Mz
GIxxWXcTMiuUcKVbBBHBq3JIFUsTgVzlxfLNDeuhyEkUcGmQzmfFjBzACwLbiT2rnFjUNxy
K2NcJkkiYkFufyrKB4IC4PTNWiTv/h4kd3o3iLSNPmEPiC/tvLtGk4WSMcvGp7Mw/p6Vw0s
bwSPDKjRyRsVZGGGVgcEEdsU2Cee1uYriCV4pomDo6HDKw5BBrvtXt4/iDoMviHT41TxBYo
P7VtEGPtCAYE6D145H+AytmVujz1nJPFBwRgmkDA9OfwpTycjr9KZIDgHmkA5JpwUjr1pcd
8UAJtOM8/nTcsB3p/1/CmhiG68e9AAMjofzpwG4cjFI3qOcUoPrQAADvxSHilPJzRj5aYCA
k07HGaTAPHegZoACec96cCR1puaN4HFAD+DTeQchipHII7H1oB4pMikB3/if+xvFul/8JPB
rdvbatFaxpfWE6FWlkUBdyEfeJ49uOSKy/h3p0Oo+Kd1xAlylnazXa2rgHz2RcquD1+Yg49
q5Q89O1XdF1m60DWbXVLIgXFs+5d3Ktxgqw9CCQaVrKw763ZJqfiHV9bv1v7++mknQ5jYMV
EXoEUYC49sV3vhj4xXdpB9g8TWx1K0ZdjTqB5u0jBDA8OMfQ/WsiW+8A+I3aW+tL/w9euSz
vafv7dmPU7TyPwqN7f4e6OAWvNT8QzjkJAotofxY/N+VJ2ejQ1dO6Z0WieDdCk8T2viPRdV
gu/Dtm7XdzFI22W12qWVWU8lSQAD7d+teaavqUus6ze6nOxMl1M0pB7bjwPwGB+FaeseLJb
/T/wCy9O0+20jSi+9rW03EzN2MjMdzY7A8e1c8DjpQk+oSa2QpXHSoZVLKfapCfem7gOvNU
SVccg/hTgeaWQAscd6bnp+tIC4r/KB6mpwACAaqRtuZQOwqyOcZ7UwJA235e1Sg5AI5I9ar
ZyOeoqYPhB60ASq+xuDgGpg4Clc5/GqRcBcdzxTkc45P4UASu/Ow845pYGIYgn7owBUT4OS
Oo4pELffB+bpg96ALbMMex9KVGwxBPbAqHflc8j1HpSAYOTnd2oAtB8Ck8761AsnJz19KXf
TAzzEOwNKE9uKuBOSQvWleI7SABn3pAU9qkdM0gQdMAinvCDhAG3d8CpHiW3hJCH/E0AVgi
ktkZGeKRoEb2qyIWVBkYz7UoiIHH60AT6dqU2nfIU82I889RXQwXqX5VgwwOduec1zaDbwV
FIco4aMsrdflosB2ouIoV+d1Xt8xxVqC4ilXMcisPVTmuSt9auIVCTxrKo456/rVyHVtPZs
tGsTeq5Q/4UgOoDLipFYetYC39scFbuUe2ValN/bqPmvZce20UDOx03xBcaQGQbZrV/8AWW
8vKMPp2PvUniZbDS9Y8mArFG8KS+Wz52lhnAz2rgWv9MZgGaSViQPmkz1roviNqttb+M7q3
NsjvDDCpZlJ/gU4/WlbUd9Bx1azUc3EX4Nmozrdt0j3yHsFQmuSfxCyg+XbKv8AuxqP5moj
4kvc4VGB/wB9V/kKdhXOzXVZn/1dhcEf7WFz+tPF7fHpYMP96QVwreIdS/ug/WRv6VAdb1J
znZEfqzH+tFguexaNcXMvhjXkktirRrFKihwd2G5/Sie7mm8CWk4tm3w3jxFS4GAy7gc1yH
w+1S5vW8Q2EsKDzdImZdpPzMuCB1qfwnfHxP4Q1fQIUQaoJUvbS3dyPOCj5lU5+9jt71L0Z
a1RX1KbU7lTFEYYA3+3ub/61Z1pYDStPmS5lDTTvufnOABxmsefxFeRlohHLEykqykYZSOC
DnkEVlXGoXlwCu4qD1JJZj+JqiCXU50lvMRncF4yOmaqgj6U1EKA9/c1IFGVBAIpiDb8uQP
xq9omsX/h7V7fVNPl2XELZAP3WXurDupHBqnyVxxwelAU59M9qAOy8WaJY6jpq+MPD0QGnX
DYvbRetlOeox/dJOQenPoRXFAccc10PhPxLL4a1N3kj+06bdJ5V7Ztys0Z68f3hkkH8O9T+
LvC8ei3EF/pkpudD1BfNsrgc4HeNvRl6c9ceoNJaaDeuqOaxkYxQOOMUoyPlPGaBgA9yf0p
iGtyeKaQDzTyO5owO1AERyOmc0obnkYNSHFMJ57Y96AFHA5pMZ70tAoAaSQeKTcR704mmkA
imAfeOc0FQaQLjqTThQAgGOhpScCggE+1ANABu4pCRSnmm9OtACcZ6kUEH1pGI7UgBz1pAL
z360n4UdKOtAAenFRPyOakI564pCoI96AK/UUhHp35p7Lg8GmHK4A5FIB6NtcH0q8h3DPY1
QH3qsxNgkHoaAJSeRnil3Y47Ux+VNCHjmmBMcEAjtSbj+I4pqN2pW4+YUAPyPl9KRzncR1z
SDkZoDc0ASIxCgk/UevvS7uOvHaow2Gx2NBbCnPbpQBIjncxPp+dJvf0qNGygxUmD60AP80
kY3gfjSm5+YKHXHesoEgcZ/OgOpYZXJ+lIDoUnTbzjApztGxjTrubOPpWMlyVAG4Ae9PF4d
6ncpI4GDRcDc2owwQKRIkcZKis+O8YDPJ+nNPS92EseMnoRincC41omeOKYbTGcHNMN4jbW
3qPxqZLgE89KLgVTZsM4/nTDaYHI569a0HlTjJ71AXUgt69KAKbW5JGRx646Un2dsgDbV4D
AGadlBgYoAr2ETvqVpHsOGnRenqwFdB8SpGf4i61gjCzKo/BFFQeHIBceJNMXna13EAP+BC
rfjWNbjxtrUh53XjjP0OP6Uuo+hyJbCjIBOKPMHQjBq+1nuXgZFQPZNnAH50xFcSA+9HRSe
maebR1OQvTuKaYX7gg0Adh8LpE/wCE7tYCfluYJoD77o2/wrkYnudNvlntpnhuLaTKSKcMr
KcZH5VueBmez8eaHcHIVbxFJ6cMdv8AWoNU0S9uPG2oaTZW7S3DXs0cca8FvmY9+OlLqPod
JqFtD8RNJl1rTYUj8SWqbtSskGPtSjjzYx/e9R/9bPnwbLZIyPTpV6xu9U8O6zHdWzS2l/a
ueGXDKRwVZT2PQg11uvaXaeLNIl8W6BAsVxHzq2nJ1hbvKg7q3JP5+tC09BvXXqcGSN33cD
0oO0Z6+1N+YEZB6ZpSeORTJFDYBGaARntx6mkDce9AGRyKAFLHPqa7fQ5pW+EviiKZy8EV1
bGBG5Ebs3zMvoSMVwhXLEjrXa6f+6+DWtsOs2rQJ9dq7qGOJxxIwfWkHA600s3FIXfPTNAh
27JxTh0pgb2p272oAD6ikYKeooJzSHjoaAAr0xQRkDFH1NB68UwGn0oADEUc5NAGDmgB2KO
BxSnmkIyMUAIT7UHgcU3+lBJ7GgBTjGajEjEnC5FIVZujY+tCIUY5IIPekAgY5+6fpTgSeo
xTj0pOtACUYpaTFAAeRTSKU5A45ppIBoAY6njrTCKkJOTzxTCQQfWkAzp9BUyN8o9ahI/wp
UP+FAFsNuXIoJ2rnrUStjnseKUnPFMCQMAN1PZsLkc1ADlCD36U7sBnigCcNhcDrTc5+tR7
+uetOB59aAHhsjPQ0McrjueKYDg896Qt84GenNAEq9eKfuPpUSNk5FP3GgCiHLLgtxTUJVy
cUuBjBoVecdqQx7FmUkA4HWlQr3ANMJIGAcjrQGxQBajYL1+XFDTZPyHJPcnioQwPXNJsBO
d2KAJ0d+VIB+gqdDjKAgEc5GapqrjPAyTxipS7rIOAMigRNI77Tg8jqc0x55kxkjbjj6015
CFwPvHpULsXQegNAF5L1ioOealN6SuepNUFXC4xnP4VIDhcYoA6rwFM0njfRYGU/NeofXoc
/wBKNf1KJ/Emqvv5N5N1/wB8074ZReZ8SdEyD8szN/3yjGuavZ2l1K8lzkNcSN+bE0dR9DS
ivUYEB+c1P56nHQ1gCTLcgKT04qQO2QAPxDYouI3gyEcrUgSFuiisJHmUktKcfUHFTrO6rk
Pk+hFFwNyydbbUbSdWH7qdH57YYGvSLm0TRfFvi7xKUAa1TbbMe80yrgj6A/rXjn22QqVK5
OOCDXpnxG8U2l5p+k2NhNFKZo1vLtomDfNtCqrYPUYPHsKT3Ki7JkHn6Z45t47TXXjs9cRQ
sGphQqz46LMPX/a//UcOC31jwB4iEhRobqIEMjcxzRnqM9GU/p9awTfJgqWAbHQiun0fxlY
3lgmh+Jw1zp3SC5U/vrQ+qnqV9v59KNgTv6jPFuh6Y9na+I9HzDYai7I1qRzBMvLKPVfT0r
lDp+5RjBr0PxnZQ6N4J8P2NveRXkDXFxLHPEflkU4wfrg8+9cEtwB8pGGHrQnoJqzKZ08ZI
DEEUw2J28NxWl54I4YUhl57Ee1UIyvsTsSAQMeveuueN4PgsFPWbXM/XbFWIHUljjtXWagi
r8KdFTGBLqM8mPXC4pPoOPU84COxICE45NJz3BrWECDJzjNN+zRUxGVu9AaN471p/YkOcdK
Y1krHh+T7UAZ24dqCwPWrjWTA4G01G1k3+TQBXOKQHDdaka3deOeKY1u45H8qAF69+aTPOK
QROOtLtb2pgKOBzQckcHFBUqM00N6jmgBcYAwaaeO1LmgkZ5pAMJ5zigEGlJFJ0FAC8AUbh
2pBiigAzmikOKTPPU0AKfY1GSByaeSfWoz+poAM5FNPFBpM0gGn73saQdae3I6c0zqee9AE
gPFKH7d6YM45oJ5oAkBy30qTOWqEN81Pz0IoAceuRShuKYGG6gnBx2pgShvWmZLZYdaaWwD
60A7c+lAFiPBXPQ07H+1UQHy9qML/AJNAFUe/WkDYYg0zJznNGckmgCTcueuKA3PHSo+KUL
jvSAnBBA4NAJ9ePTFMUc8HFKQRznigZOrZIz0HvT5HwVxjINV1DL0pHckjPUUCJyvmZzgUw
jaQoYce9MEpA5zTyQVGevrQMmDg9ckU4YPTI9TVYAhuCcVKrN/e/OgR3PwqUn4g2kmPlign
kz6Yjb/GuOJHzNjliT+ddf8ACxmXxTfzE/6nSbpx9doH9a4pX3Rj6CjqxvZClNxDE8+lPIB
xgkGq7ueCCevSpVkBOSOlAiVWfkDnPXilZicBwB9BQkq4AI560kkiMQcn8qAAOVYdcUhkJY
8nj0pv3h1PNKy4AIOR+VAC+YeDximTEldwxSnGPxps4ATB4OM8UAWEuJjaxwvKxgRmZIwx2
qxxkgdicDP0qNnLYwzADrznNRkAIAcge1OJAU+9ADhM6tt4I9alW4OACSD6iq+fnbnPvilX
lV4B+tAFgXDqTubnrjPWu08Q3Dw/DXwggz+9a6lP/fYArJ8KeBtV8XSySWYhitYjiW4lfhf
oo+Yn8Pxq1441PSXtdF0HSbqW6j0eGSGSd4jGHdmDEqDzjg9aV7uxSVk2c2l4W4Knjvini5
5BJAxVBAQuQxpCX3YBBPfNMk0Tdru5/MUouFzksMVmDcCf8aQsTjk5oA147lGU5I5oMsZOc
/lWSvI4wPSguoIByD6ii4GqxjYjkE00op6H6VneaysMEnNP+0sBgt09qdwLjRKF4xmgquOg
wfaqQumIzxilW7JHAouBI0OeQByaDbqRx196Yt0PT9KX7RlTRcBpgOOF49qYYMnHINSrNgU
vmgkcUAQGA54NN8k+oqyZFJzg0jOp6A0AV/KYDtTTG3YirBYelISOPrQBXMbelNKEdqtZBp
DjpQBVKn0qNhzzVsgVCwBJoAgPWipCoA6UwjnjpSAafbrTSPX6ipgBTXAHf6UAMDZFGeaaT
gkUm7nNMCQHjFOB+XFRKcsKkpAAOGp5ORUdOBoAT+LFOzxTc9aO4oAk3Z4yMUu76U3dmjdQ
B//ZAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell