%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Leigh</first-name><last-name>Bardugo</last-name></author>
<book-title>Griša: Bouře a vzdor</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Leigh</first-name><last-name>Bardugo</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>f3dca5eb-ffb0-47ff-a63b-b4bcccebfa9e</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Albatros Media a.s.</publisher>
<year>2017</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><empty-line /><p><strong>xxx Griša xxx</strong></p>
<p><strong>xxx Bouře a vzdor xxx</strong></p>
<p>Vyšlo také v tištěné verzi</p>
<p>Objednat můžete na</p>
<p><strong>www.fragment.cz</strong></p>
<p><strong>www.albatrosmedia.cz</strong></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p><strong>Leigh Bardugo</strong></p>
<p><strong>Griša: Bouře a vzdor – e-kniha</strong></p>
<p>Copyright © Albatros Media a. s., 2017</p>
<p>Všechna práva vyhrazena.</p>
<p>Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována</p>
<p>bez písemného souhlasu majitelů práv.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line />
</section>
<section>
<p><emphasis>Mé matce, která věřila, i když já ztrácela víru.</emphasis></p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><p><strong>GRIŠOVÉ</strong></p>
<p>VOJÁCI DRUHÉ ARMÁDY</p>
<p>MAGISTŘI MALÉ VĚDY</p>
<p><strong>KORPORÁLČICI</strong></p>
<p><strong>(ŘÁD ŽIVÝCH A MRTVÝCH)</strong></p>
<p>Smrtiči</p>
<p>Hojiči</p>
<p><strong>ETERÁLČICI</strong></p>
<p><strong>(ŘÁD PŘIVOLAVAČŮ)</strong></p>
<p>Větrostrůjci</p>
<p>Ohňostrůjci</p>
<p>Vlnostrůjci</p>
<p><strong>MATERIÁLČICI</strong></p>
<p><strong>(ŘÁD VÝROBCŮ)</strong></p>
<p>Řemeslníci</p>
<p>Alchymici</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>PŘEDTÍM</strong></p>
<p><strong>UŽ DÁVNO PŘEDTÍM, </strong>než poprvé spatřili Pravé moře, snili spolu chlapec a dívka o lodích. O pohádkových plavidlech, o kouzelných korábech se stěžni z cedrového dřeva a plachtami z plátna utkaného sličnými pannami ze zlatých nití. Místo námořníků pobíhaly na palubě bílé myšky; drhly ji svými růžovými ocásky a přitom si zpívaly.</p>
<p><emphasis>Verrhader</emphasis> nebyl žádný pohádkový koráb. Byla to keršská obchodní loď, jejíž podpalubí praskalo ve švech pod nákladem prosa a melasy. Páchla nemytými těly a syrovou cibulí, která podle tvrzení námořníků zaháněla kurděje. Posádka klela, plivala na zem a hrála karty o příděly rumu. Chleba, který chlapec s dívkou dostávali, byl prolezlý červy a kajuta, o niž se museli dělit se dvěma dalšími cestujícími a sudem slanečků, připomínala víc než cokoliv jiného přecpanou skříň.</p>
<p>Nevadilo jim to. Zvykli si na kovový zvuk zvonů ohlašující čas, na skřehotání racků i nesrozumitelné keršské drmolení. Loď byla jejich královstvím a moře nekonečnou hradbou, která je chránila před nepřáteli.</p>
<p>Chlapec se na moři rozkoukal stejně snadno jako všude jinde. Naučil se vázat uzly a opravovat plachty a sotva se mu rány na těle zacelily, chopil se práce mezi námořníky. Odložil boty a bosý neohroženě šplhal v ráhnoví. Námořníci žasli, s jakou jistotou dokáže zahlédnout delfíny, hejna rejnoků i teter s lesklými pruhy, jak s neomylnou přesností vycítí, že se na hladině vynoří velryba, dávno před tím, než její obrovské šedivé tělo rozřízne mořské vlny. Tvrdili, že mít jeho štěstí, jsou z nich už dávno boháči.</p>
<p>Z děvčete byli nervózní.</p>
<p>Po třech dnech na moři ji kapitán požádal, aby se držela co nejvíc v podpalubí. Sváděl to na pověrčivost námořníků; tvrdil, že podle nich žena na palubě věstí špatný vítr. To byla sice pravda, na druhou stranu veselá holka, co se ráda směje a nezkazí žádnou legraci, by jim asi na palubě nevadila.</p>
<p>Tohle strnulé děvče však jen tiše postávalo u zábradlí a celé zmrzlé si pevně tisklo šátek ke krku; vypadalo jako socha vyřezaná z bílého dřeva. Tohle děvče křičelo v noci ze spaní a svým nářkem budilo muže klimbající v námořním koši.</p>
<p>A tak dívka trávila dny v temných útrobách lodi. Počítala sudy s melasou a studovala kapitánovy mapy. V noci vklouzla do bezpečí chlapcových paží a na palubě mezi hvězdami rozházenými po obloze společně hledali souhvězdí: Lovec, Scholastik, Tři pošetilí synové, jasné hroty Kola Štěstěny, Jižní palác se šesti křivými vížkami.</p>
<p>Zdržovala ho tam co nejdéle; vyprávěla příběhy, kladla mu otázky. Protože věděla, že jakmile usne, bude snít. Někdy se jí zdálo o ztroskotané lodi; měla černé plachty, palubu kluzkou od krve a všude kolem křičeli ve tmě lidé. Nejhorší však byly sny, kdy se jí zdálo o bledém princi; přitiskl jí ústa na krk a rukama spočinul na náhrdelníku na její šíji, cítila sílu, kterou v ní vyvolal a která z ní v tu ránu vytryskla v prudké explozi jasného slunečního světla.</p>
<p>Když snila o něm, probouzela se s třesoucím tělem; pulzovaly v ní dozvuky vlastní síly a na kůži cítila hřejivé teplo světla.</p>
<p>Chlapec ji k sobě přivinul pevněji a broukal jí něžně do ucha, aby ji znovu ukolébal ke spánku.</p>
<p>„To nic, to byl jen zlý sen,“ šeptal, „to všechno přejde.“</p>
<p>Neměl ponětí, co se děje. Sny teď byly jediným místem, kde mohla bezpečně používat svou sílu, a ona po nich toužila.</p>
<p><strong>TOHO DNE,</strong> kdy <emphasis>Verrhader</emphasis> připlul k pevnině, stáli chlapec s dívkou u zábradlí a společně pozorovali přibližující se pobřeží Nové Země.</p>
<p>Loď se v přístavu proplétala mezi alejí větrem ošlehaných stěžňů se svázanými plachtami. Kotvily tu elegantní šalupy i malé džunky z kamenitého pobřeží Šu Hanu, ozbrojené válečné lodě i výletní škunery, viděli vypasené kupce i fjerdské velrybáře. Na přecpané vězeňské galéře vyrážející do Jižních kolonií visel rudý transparent, jenž všechny varoval, že na palubě jsou vrazi. Dívka by přísahala, že když kolem ní loď plula, slyšela klení a řinčení řetězů.</p>
<p><emphasis>Verrhader </emphasis>nalezl své kotviště. Námořníci spustili můstek. Přístavní dělníci a posádka lodi se hlasitě zdravili, utahovali lana a připravovali náklad k vyložení.</p>
<p>Chlapec s děvčetem očima přelétli doky, jestli v davu nezahlédnou záblesk rudé barvy smrtičů, modré barvy přivolavačů nebo snad ravskou pušku lesknoucí se ve slunci.</p>
<p>Byl čas vyrazit. Chlapec vklouzl rukou do její. Dlaně měl od práce na lodi drsné a mozolnaté. Když poprvé došlápli na prkna na nábřeží, měli pocit, že se jim země houpe pod nohama a utíká pryč.</p>
<p>Námořníci se rozesmáli. <emphasis>„Vaarwel, fentomen!“</emphasis> volali za nimi.</p>
<p>Chlapec s dívkou šli dál, byly to jejich první nesmělé kroky v novém světě.</p>
<p><emphasis>Prosím</emphasis>, modlila se dívka v duchu ke všem svatým, kteří jí byli ochotní naslouchat, <emphasis>ať jsme tu v bezpečí. Ať tu najdeme domov. </emphasis></p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p><strong>BYLI JSME V COFTONU</strong> už dva měsíce, a já se pořád ztrácela. Město Cofton leží západním směrem od novozemenského pobřeží, ve vnitrozemí, mnoho mil od místa, kde jsme se vylodili. Brzy poputujeme dál, hluboko do divočiny na novozemenské hranici. Tam snad konečně budeme v bezpečí.</p>
<p>Podívala jsem se do mapky, co jsem si nakreslila, a kus se vrátila. Scházeli jsme se s Malem po práci každý den a společně chodili na ubytovnu, jenže dneska jsem šla jinudy, protože jsem po cestě chtěla koupit večeři, a úplně jsem zabloudila. Telecí s kapustou v batohu na zádech divně zapáchalo. Prodavač tvrdil, že je to novozemenská specialita, o čemž jsem dost pochybovala. Ale vlastně mi to bylo jedno. Poslední dobou mi všechno jídlo chutnalo jako bláto.</p>
<p>Usadili jsme se s Malem v Coftonu, protože jsme potřebovali vydělat peníze na cestu dál na západ. V Coftonu se živě obchodovalo s <emphasis>jurdou</emphasis> a kolem dokola celého města rostla pole s oranžovými kvítky, které zdejší lidé žvýkali po kilech. V Ravce byl tenhle povzbuzující prostředek považován za nesmírnou vzácnost, ale námořníci na <emphasis>Verrhaderu</emphasis> ho žvýkali, aby se jim na dlouhých hlídkách nechtělo spát. Novozemenští muži si sušené květy strkali mezi dásně a rty a místní ženy je nosily ve váčcích uvázaných kolem zápěstí. Ve všech výlohách, které jsem míjela, nabízeli nejrůznější druhy <emphasis>jurdy</emphasis>: Svěží lístky, Stín, Dhoka, Silák. Nádherně oblečená dívka s několika nařasenými sukněmi se předklonila a do měděného plivátka, která tu stála na každém rohu, vypustila rezavý proud slin. Zvedl se mi žaludek. Tohle je jeden z novozemenských zvyků, na který si nikdy nezvyknu.</p>
<p>S úlevou jsem zabočila na hlavní třídu. Konečně jsem poznala, kde jsem. Cofton mi pořád připadal jako neskutečný. Bylo na něm cosi podivně surového a nedokončeného. Většina ulic neměla dláždění a nemohla jsem se zbavit pocitu, že domy s rovnou střechou a vachrlatými dřevěnými stěnami se každou chvílí zřítí. Přesto měla všechna okna skleněné výplně. Ženy se oblékaly do sametu a krajek. Výlohy obchodů přetékaly sladkostmi a nejrůznějšími cetkami a parádičkami – namísto pušek, nožů a plechových ešusů. Dokonce i žebráci chodili v botách. Takhle to vypadá, když země není v obležení.</p>
<p>Když jsem šla kolem obchodu s ginem, v koutku oka se mi mihl záblesk rudé barvy. <emphasis>Korporálčici</emphasis>. Uskočila jsem dozadu a natlačila se do přítmí mezi dvěma domy, s rozbušeným srdcem jsem sáhla po pistoli za pasem.</p>
<p><emphasis>Nejdřív dýku</emphasis>, vzpomněla jsem si a vytáhla ji z rukávu. Snaž se neupoutat na sebe pozornost. Pistoli použij, jen když budeš muset. Vlastní sílu jako poslední možnost. Znovu jsem zalitovala, že u sebe nemám rukavice, které mi vyrobili materiálčici, musela jsem je nechat v Ravce. Byly obšité zrcátky, díky kterým jsem v pěstních soubojích mohla snadno oslnit své protivníky, což byl příjemný způsob, jak se vyhnout tomu, abych je řezem rozťala vedví. Kdyby mě však zahlédl smrtič, neměla bych na výběr. Smrtiči jsou Temnyjovi oblíbení vojáci, mohli by mi zastavit srdce nebo rozdrtit plíce, aniž by se mě vůbec dotkli.</p>
<p>Po dlouhém čekání s dýkou ve zpocené ruce jsem se konečně odvážila vykouknout ven. Viděla jsem povoz do výšky naložený sudy. Vozka se zastavil na kus řeči s nějakou ženou a její netrpělivá dcerka tancovala vedle, až se jí červená sukénka natřásala.</p>
<p>Byla to jen malá holka. Žádný korporálčik v dohledu. Opřela jsem se zády o zeď a zhluboka vydechla, snažila jsem se uklidnit.</p>
<p><emphasis>Nebude to trvat pořád</emphasis>, utěšovala jsem se. <emphasis>Čím déle budeš na svobodě, tím to bude snazší. </emphasis></p>
<p>Jednoho dne se probudím a nebudou mě trápit zlé sny a budu bez obav chodit po městě. Do té doby budu mít po ruce svou nanicovatou dýku a přát si, abych místo ní svírala v dlani pevnou grišovskou ocel.</p>
<p>Vyrazila jsem zpátky na rušnou ulici, rukama zkontrolovala šátek na krku a pro jistotu si ho víc utáhla. Byl to nutkavý zvyk. Pod šátkem ležel schovaný Morozovův náhrdelník, nejmocnější známý umocňovač a také jediná věc, podle které mě mohl někdo poznat. Bez něj jsem byla jen další špinavý a podvyživený uprchlík z Ravky.</p>
<p>Netušila jsem, co budu dělat, až se změní počasí. Nebudu moct chodit po ulicích zahalená v šátku, s límcem vysoko vytaženým nahoru, až udeří vedra. Do té doby snad už budeme s Malem daleko od přeplněného města a dotěrných otázek. Znovu sami – poprvé od doby, co jsme uprchli z Ravky. Ta představa mě naplnila nervózním vzrušením.</p>
<p>Přešla jsem ulici – uskočila jsem před koňským povozem a přitom očima stále prohledávala dav, přesvědčená, že se odněkud určitě vyřítí oddíl grišů nebo <emphasis>opričnici</emphasis>. Případně najatí žoldáci ze Šu Hanu, fjerdští zabijáci, vojáci ravského krále, nebo dokonce sám Temnyj. Tolik lidí nás může pronásledovat. Tolik lidí <emphasis>mě může pronásledovat</emphasis>, opravila jsem se. Kdyby nebylo mě, Mal by byl pořád stopař v První armádě, ne dezertér prchající před smrtí.</p>
<p>V hlavě se mi vynořila nechtěná vzpomínka: černé vlasy, břidlicové oči, Temnyjova tvář zářící vítězstvím, když uvolnil moc Vrásy. A pak mu to vítězství vytrhla z rukou.</p>
<p>V Nové Zemi nebyla o zprávy nouze, naneštěstí žádné z nich nebyly příznivé. Povídalo se, že Temnyj bitvu ve Vráse přežil, že v ústranní shromažďuje posily, než se znovu pokusí uchvátit ravský trůn. Nemohla jsem uvěřit, že by něco takového bylo možné, věděla jsem však, že ho nesmím podceňovat. Ostatní zprávy byly stejně tak znepokojivé: Vrása začala zaplavovat pobřeží a vyhánět uprchlíky na východ i na západ a lidé začali uctívat svatou, jež dokáže přivolat světlo. Nechtěla jsem na to ani pomyslet. Máme teď s Malem nový život. Ravku jsme nechali za zády.</p>
<p>Zrychlila jsem krok a brzy se ocitla na náměstí, kde jsme se s Malem každý večer scházeli. Zahlédla jsem ho, jak se v družném hovoru se svým novozemenským přítelem opírá o kašnu; seznámil se s ním v továrně, kam chodí pracovat. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno… Jep? Nebo snad Jef?</p>
<p>Kašna napájená čtyřmi velkými kohouty byla spíš praktická než hezká – rozměrná vana, kam děvčata a služky chodí prát prádlo. Žádná z pradlen však prádlu v tuhle chvíli příliš pozornosti nevěnovala. Všechny okouněly na Mala. Jak by také ne. Už neměl krátký vojenský sestřih, vlasy mu narostly a vzadu na krku se mu trochu kroutily. Košile zmáčená kapkami cákající vody se mu lepila na tělo opálené po dlouhé práci na moři do bronzova. S hlavou zvrácenou dozadu se řehtal vyprávění svého přítele, zcela netečný k laškovným úsměvům, které pradleny vysílaly jeho směrem.</p>
<p><emphasis>Je na to tak zvyklý, že si toho ani nevšimne</emphasis>, napadlo mě podrážděně.</p>
<p>Když mě zahlédl, roztáhl tvář do širokého úsměvu a zamával na mě. Pradleny se otočily, aby si mě prohlédly, načež si vyměnily nevěřícné pohledy. Věděla jsem, co vidí: vychrtlou holku s nanicovatými, roztřepenými vlasy, bledými tvářemi a oranžovými prsty špinavými od sbírání <emphasis>jurdy</emphasis>. Nikdy jsem nebyla žádná kráska a dlouhé týdny bez používání mé síly se na mně podepsaly. Neměla jsem chuť k jídlu, špatně jsem spala a noční můry mi také dvakrát nepřidaly. Jejich tváře říkaly jedno a totéž: Co kluk jako Mal dělá s holkou, jako jsem já?</p>
<p>Napřímila jsem záda a snažila si jich nevšímat. Mal mi hodil ruku přes ramena a přitáhl si mě k sobě. „Kde jsi byla?“ přivítal mě. „Už jsem si začínal dělat starosti.“</p>
<p>„Přepadla mě tlupa divokých medvědů,“ zamumlala jsem do jeho ramenou.</p>
<p>„Zase ses ztratila?“</p>
<p>„Nechápu, jak jsi přišel na něco takového.“</p>
<p>„Pamatuješ si na Jese, že jo?“ kývl hlavou směrem ke svému příteli.</p>
<p>„Jak se vede?“ zeptal se Jes lámanou ravštinou a podal mi ruku. Tvářil se přitom smrtelně vážně.</p>
<p>„Velmi dobře, děkuju,“ odpověděla jsem novozemensky. Můj úsměv mi neopětoval, zato mě jemně poplácal po ruce. Jes byl rozhodně podivín.</p>
<p>Ještě chvíli jsme si povídali, pak už Mal viděl, že začínám být nervózní. Nerada jsem se zdržovala na ulici dlouho. Rozloučili jsme se, ale ještě než Jes odešel, obdařil mě dalším lítostivým pohledem, pak se naklonil k Malovi a něco mu pošeptal.</p>
<p>„Co ti říkal?“ chtěla jsem vědět, když jsme se za ním dívali, jak kráčí náměstím pryč.</p>
<p>„Hmm? Ech, nic. Víš, že máš pyl na obočí?“ Natáhl se a jemně mi ho smetl.</p>
<p>„Třeba jsem ho tam měla schválně.“</p>
<p>„Tak to se omlouvám.“</p>
<p>Když jsme se odlepili od fontány, jedna z pradlen se naklonila dopředu, div že nevypadla ze šatů.</p>
<p>„Až tě omrzí kost a kůže,“ křikla na Mala, „mám pro tebe něco lepšího.“</p>
<p>Ztuhla jsem. Mal se za ní otočil. Pomalým pohledem ji sjel odshora dolů. „Ne,“ řekl suše. „Nemáš.“</p>
<p>Dívčiny tváře se zalily rozhněvaným ruměncem a ostatní pradleny vypískly smíchy, pošklebovaly se jí a cákaly na ni vodu. Snažila jsem se udržet důstojně vztyčené čelo, nedokázala jsem však přemoct ten přihlouplý úsměv, který mi cukal v koutcích.</p>
<p>„Díky,“ zahuhlala jsem, když jsme šli přes náměstí k naší ubytovně.</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>Protočila jsem oči. „Za to, že jsi bránil moji čest, ty troubo.“</p>
<p>Strhl mě stranou do přítmí pod markýzou. Na kratičkou chvíli jsem propadla panice, protože jsem myslela, že v dálce zahlédl nebezpečí, pak mě však sevřel v náručí a jeho rty se přitiskly na mé.</p>
<p>Když se nakonec odtáhl, tváře mi hořely a nohy se mi podlamovaly.</p>
<p>„Jen aby bylo jasno,“ prohlásil, „nemám žádný zvláštní zájem bránit tvou čest.“</p>
<p>„Rozumím,“ vypravila jsem ze sebe a doufala, že můj zajíkající se hlas nezní příliš pošetile. „Krom toho,“ pokračoval, „si musím šetřit každou minutu, než budeme zpátky v té kuče.“</p>
<p>Tou kučou nazýval Mal naši ubytovnu. Byla špinavá a přecpaná k prasknutí, takže jsme tam neměli žádné soukromí, zato bylo levná. Zazubil se, domýšlivý jako vždycky, a vtáhl mě zpátky do proudu lidí na ulici. Přestože jsem byla vyčerpaná, šlo se mi rázem o poznání lehčeji. Pořád jsem nepřivykla myšlence, že my dva jsme spolu. Projela mnou další vlna vzrušení. Na hranicích nebudou žádní zvědaví hosté ani jiné nechtěné překážky. Tep mi poskočil a já si nebyla jistá, jestli to má na svědomí nenadálé vzrušení, nebo pocuchané nervy.</p>
<p>„Tak co to Jes říkal?“ chtěla jsem znovu vědět, sotva se mé myšlenky trochu uklidnily.</p>
<p>„Říkal, že se mám o tebe dobře starat.“</p>
<p>„A to je všechno?“</p>
<p>Mal si odkašlal. „A… že se bude modlit k bohu práce, aby tě zbavil tvého neštěstí.“</p>
<p>„Čeho?“</p>
<p>„Asi jsem mu řekl, že máš vole.“</p>
<p>Zavrávorala jsem. „Co prosím?“</p>
<p>„Musel jsem mu přece nějak vysvětlit, proč si pořád držíš ten šátek.“</p>
<p>Pustila jsem ruku dolů. Zase jsem to dělala, už jsem o tom vůbec nevěděla.</p>
<p>„Tak jsi mu řekl, že mám vole?“ špitla jsem nevěřícně.</p>
<p>„Musel jsem něco říct. A tohle z tebe dělá tragickou hrdinku. Hezká holka, obrovské vole, rozumíš?“</p>
<p>Vší silou jsem ho štípla do paže.</p>
<p>„Au! Hele, v některých zemích je vole moderní.“</p>
<p>„Vážně? A co eunuši, ti jsou tam také moderní? Protože to bych ti mohla zařídit.“</p>
<p>„Ty jsi ale krvelačná!“</p>
<p>„To je tím voletem, proto jsem podrážděná.“</p>
<p>Mal se zasmál, ale viděla jsem, že ruku má pořád na pistoli. Ubytovna ležela v jedné z drsnějších čtvrtí Coftonu a my měli u sebe dost mincí; všechno, co jsme z našich výdělků ušetřili na svůj nový život. Ještě pár dní a budeme mít dost na to, abychom opustili Cofton – a s ním hluk, vzduch prosycený pylem a hlavně všudypřítomný strach. Budeme v bezpečí, na místě, kde nikoho nezajímá, co se stalo v Ravce, kde nežijí grišové a kde nikdo neslyšel o světlonošce.</p>
<p><emphasis>A kde mě nikdo nebude potřebovat</emphasis>. Ta myšlenka mi kazila náladu a poslední dobou ke mně přicházela stále častěji. K čemu jsem v téhle divné zemi dobrá? Mal může stopovat, lovit, střílet. Jediná věc, ve které jsem kdy byla dobrá, je být grišou. Chybělo mi přivolávání světla a každým dnem, kdy jsem svoji moc nepoužívala, jsem byla slabší a nemohoucnější. Prohýbala jsem se pod poloprázdným batohem a zadýchala se jen z toho, že jsem držela krok s Malovým svižným tempem. Byla jsem tak slabá a nemotorná, že jsem stěží dokázala balit <emphasis>jurdu</emphasis> v jedné z továrních hal a musela jsem se hodně snažit, aby mě nevyhodili. Vydělala jsem si tam pár šupů, ale trvala jsem na tom, že budu pracovat, že budu pomáhat. Znovu jsem se cítila, jako když jsme byli dětmi: zdatný Mal a neschopná Alina.</p>
<p>Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Možná už nejsem světlonoška, ale také už nejsem ta smutná malá holka. Naučila jsem se být užitečná.</p>
<p>Pohled na naši ubytovnu mi na náladě nepřidal. Byla to dvouposchoďová stavba, jež zoufale potřebovala nový nátěr. Nápis za oknem sliboval v pěti různých jazycích horkou lázeň a čisté lůžko bez hmyzu. Vyzkoušela jsem obojí, koupel i postel, takže jsem věděla, že vývěska ve všech jazycích lže. A přesto – s Malem po boku mi to nepřišlo tak zlé.</p>
<p>Vylezli jsme po schodech na rozviklané zápraží a vešli do hospody zabírající většinu přízemí. Na rozdíl od hluku na zaprášené ulici tu bylo studeno a prázdno. V tuhle hodinu tady obvykle u pocintaných stolů propíjejí dělníci svou denní mzdu, dneska zde však kromě nevrlého domácího za barem nikdo nebyl.</p>
<p>Pocházel z Kerchu. Měla jsem pocit, že nemá rád lidi z Ravky, ale možná si prostě jen myslel, že jsme zloději. Objevili jsme se tu před dvěma týdny, špinaví a otrhaní, bez zavazadel a peněz na zaplacení, jediné, co jsme měli, byla zlatá sponka, o které si nejspíš myslel, že je kradená. To mu ovšem nezabránilo, aby po ní všemi deseti neskočil a nevyměnil ji s námi za úzkou postel v místnosti, kde spalo dalších šest lidí.</p>
<p>Když jsme se blížili k baru, hodil na pult klíč, dřív než jsme si o něj vůbec řekli. Visel na vyřezávané kuřecí kosti. Další roztomilá maličkost.</p>
<p>Mal ho v lámané kerštině, kterou pochytil na <emphasis>Verrhaderu</emphasis>, požádal o vědro horké vody na umytí.</p>
<p>„Platí se zvlášť,“ zavrčel domácí. Byl to podsaditý chlap s prořídlými vlasy, na zubech měl od žvýkání <emphasis>jurdy</emphasis> oranžové skvrny. Potil se, jak jsem si všimla. I když ten den nebylo zrovna horko, nad horním rtem mu vyskakovaly krůpěje potu.</p>
<p>Cestou ke schodišti na druhé straně vylidněné hospody jsem se za ním otočila. S rukama zkříženýma na prsou nás slídivě sledoval přimhouřenýma očima. Ten pohled mě znervóznil.</p>
<p>Pod schody jsem zaváhala. „Ten chlap nás nemůže vystát,“ utrousila jsem.</p>
<p>Mal už šel po schodech nahoru. „To je fakt. Ale naše peníze mu nesmrdí. A za pár dní odsud vypadneme.“</p>
<p>Zaplašila jsem svůj neklid. Vždyť jsem byla celé odpoledne zbytečně podrážděná.</p>
<p>„No jo,“ zahučela jsem a vyrazila za Malem. „Jak se řekne keršsky ‚jsi kretén‘? Jen abych byla připravená.“</p>
<p>„Jer ven azel.“</p>
<p>„Fakt?“</p>
<p>Mal se zasmál. „Nadávat se na lodi naučíš jako první.“</p>
<p>První patro ubytovny bylo o poznání zanedbanější než veřejně přístupné místnosti dole. Koberec byl vybledlý a prošlapaný a tmavá chodba páchla po zelí a tabáku. Dveře do všech pokojů byly zavřené, když jsme je míjeli, nebylo za nimi slyšet ani hlásek. To ticho bylo děsivé. Všichni nejspíš někam odešli.</p>
<p>Jediné světlo dopadalo do chodby opuštěným špinavým oknem na konci. Zatímco Mal zápolil s klíčem, dívala jsem se přes ušmudlané sklo na povozy a drožky dole na ulici. Naproti přes silnici stál pod balkonem muž a zíral nahoru na ubytovnu. Popotahoval si límec a tahal se za rukávy, jako by měl nové oblečení, které mu tak docela nesedí. Jakmile se pohledem střetl za oknem s mýma očima, vyrazil pryč.</p>
<p>Jako blesk mnou projel strach.</p>
<p>„Male,“ špitla jsem a natáhla se rukou k němu.</p>
<p>Ale už bylo pozdě. Dveře se rozletěly dokořán.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla jsem a rozpřáhala ruce, načež se halou rozlétla oslepující kaskáda světla. Pak mě popadly hrubé ruce a násilím mi stáhly paže za záda. Vlekly mě dovnitř pokoje, divoce jsem kolem sebe kopala a snažila se vyškubnout z jejich sevření.</p>
<p>„Ne tak zhurta,“ ozval se chladný hlas odněkud z kouta. „Nerad bych tvého přítele musel rozpárat hned teď.“</p>
<p>Jako by se zastavil čas. Vnímala jsem ošuntělou místnost s nízkým stropem, prasklé umyvadlo na omláceném stole, smítka prachu vířící v paprscích slunečního světla, blyštivé ostří přitisknuté k Malovu krku. Chlap, co ho držel, měl na tváři povědomě jízlivý úšklebek. <emphasis>Ivan</emphasis>. Byli tu další, muži i ženy. Všichni byli oblečení do vypasovaných kabátů a kalhot, jaké nosí kupci a dělníci v Nové Zemi, tváře některých z nich jsem ovšem poznávala; pamatovala jsem si je z doby, kdy jsem sloužila ve Druhé armádě. Byli to grišové.</p>
<p>Za nimi, schovaný ve stínu, se na rozviklané židli jako na trůnu rozvaloval Temnyj.</p>
<p>Kratičkou chvíli zůstali všichni v místnosti tiše bez hnutí. Slyšela jsem Malův dech a šoupání nohou. Slyšela jsem, jak dole na ulici zdraví nějaký muž. Nedokázala jsem odtrhnout oči od Temnyjových rukou – jeho dlouhé bílé prsty ležérně spočívaly na opěrkách židle. Napadla mě bláznivá myšlenka, že jsem ho vlastně nikdy neviděla v obyčejných šatech.</p>
<p>Pak na mě se vší hrůzou dolehla skutečnost. Tak <emphasis>takhle </emphasis>to skončí? Bez boje? Bez jediného výstřelu, bez zvýšení hlasu? Z hrudi se mi vydral vzlyk čirého zoufalství a vzteku.</p>
<p>„Vezmi jí pistoli a prohledej ji, jestli u sebe nemá ještě nějakou zbraň,“ nařídil Temnyj klidně. Cítila jsem, jak mě opouští pistole zavěšená za pasem a jak dýka mizí ze svého pouzdra na zápěstí. „Teď jim řeknu, aby tě pustili,“ promluvil ke mně, když s tím skončili. „Ale jestli jen trochu pohneš rukou, Ivan s tím stopařem skoncuje. Rozumíš tomu?“</p>
<p>Toporně jsem přikývla.</p>
<p>Kývl prstem a muži, kteří mě drželi, poodstoupili stranou. Zavrávorala jsem směrem do středu místnosti, kde jsem s rukama sevřenýma v pěsti zůstala stát jako přimrazená.</p>
<p>Dokázala bych svou silou přetnout Temnyje vedví. Celou tuhle bohem zapomenutou díru bych mohla namístě rozpůlit. Jenže předtím by Ivan stihl podříznout Malovi krk.</p>
<p>„Jak jsi nás našel?“ zachrčela jsem.</p>
<p>„Nechávali jste za sebou velmi nápadnou stopu,“ řekl a líně něco hodil na stůl. S cinknutím to přistálo vedle umyvadla. Poznala jsem jednu ze zlatých sponek, které mi Žeňa před pár týdny vetkla do vlasů. Platili jsme jimi – cestu lodí přes Pravé moře, povoz, který nás dovezl do Coftonu, a tu mizernou postel ne tak docela bez hmyzu.</p>
<p>Temnyj vstal a v místnosti zavládlo podivné napětí. Jako by všichni grišové se zadrženým dechem čekali, co se bude dít. Vnímala jsem strach, který z nich sálal a vybičoval mé smysly do stavu pohotovosti. Poddaní vždycky k Temnyjovi přistupovali s uctivou bázní, jenže tohle bylo něco jiného. Dokonce i Ivan vypadal nesvůj.</p>
<p>Temnyj poodstoupil na světlo a já na jeho tváři zahlédla jemné meandry jizev. Korporálčici na nich museli zapracovat, přesto byly stále viditelné. Takže <emphasis>volkry</emphasis> na něm zanechaly svou stopu. <emphasis>To je dobře</emphasis>, pomyslela jsem si se škodolibým zadostiučiněním. Byla to slabá útěcha, ale aspoň nebyl tak neskutečně dokonalý jako dřív.</p>
<p>Zastavil se a pozorně si mě prohlížel. „Jak se ti líbí život ve vyhnanství, Alino? Nevypadáš dobře.“</p>
<p>„Ty také ne,“ odsekla jsem. Nebyly to jen jizvy. Nosil svou únavu jako elegantní plášť, přesto byla nepřehlédnutelná. Pod očima se mu nenápadně rýsovaly černé kruhy a prohlubně jeho ostře řezaných lícních kostí byly o něco propadlejší.</p>
<p>„Je to nepatrná cena, kterou musím platit,“ roztáhl rty do podivného poloúsměvu.</p>
<p>Zamrazilo mě v zádech. Kterou musí platit <emphasis>za co</emphasis>?</p>
<p>Vztáhl ke mně ruku a já se silou veškeré své vůle přiměla neucuknout. Nic mi neudělal, jen chytl jeden z mých šátků. Jemně za něj zatáhl a drsná vlna sklouzla, sjela mi po krku dolů a snesla se na zem.</p>
<p>„Vidím, že už zase předstíráš, že jsi něco míň. Takový podvod ti nesluší.“</p>
<p>Projel mnou podivný nepokoj. Copak jsem si před pár minutami nemyslela právě totéž? „Díky za pozornost,“ zamumlala jsem.</p>
<p>Přejel prsty po náhrdelníku. „Je můj stejně jako tvůj, Alino.“</p>
<p>Odstrčila jsem mu ruku a mezi griši to neklidně zašumělo. „Pak jsi ho neměl dávat na můj krk,“ řekla jsem odměřeně. „Co chceš?“</p>
<p>Jistě, věděla jsem to. Chtěl všechno – Ravku, svět, vládu nad Vrásou. Na jeho odpovědi nezáleželo. Jen jsem potřebovala, aby nepřestával mluvit. Věděla jsem, že tahle chvíle může přijít, a byla jsem na ni připravena. Nehodlala jsem připustit, aby se mě znovu zmocnil. Zašilhala jsem na Mala a doufala, že pochopil, co zamýšlím udělat.</p>
<p>„Chci ti poděkovat,“ pověděl Temnyj.</p>
<p>Tohle jsem ovšem nečekala. „Poděkovat mi?“</p>
<p>„Za dar, který jsi mi dala.“</p>
<p>Můj pohled sjel k jizvám na jeho bledé tváři.</p>
<p>„Ne,“ pousmál se, „za tohle ne. I když jsou mi také dobrou připomínkou.“</p>
<p>„Připomínkou čeho?“ byla jsem proti své vůli zvědavá.</p>
<p>Jeho pohled byl z křemene. „Že z každého člověka jde udělat blázna. Ne, Alino, to, co jsi mi dala, je mnohem významnější.“</p>
<p>Otočil se stranou. Odvážila jsem se ještě jednou zašilhat na Mala.</p>
<p>„Na rozdíl od tebe,“ vykládal dál Temnyj, „vím, co je vděčnost, a rád bych ti to dokázal.“</p>
<p>Zvedl ruce. Místností se rozvalila tma.</p>
<p>„Teď!“ vykřikla jsem.</p>
<p>Mal vrazil loktem Ivanovi do břicha. V tu samou chvíli jsem natáhla ruce nad hlavu, vytrysklo světlo a oslepilo všechny kolem nás. Soustředila jsem se na svou sílu a vybrušovala ji do ostří čirého světla. Měla jsem jediný cíl: nenechat Temnyje vyváznout živého. Mžourala jsem do kypějící temnoty a snažila se v ní najít svůj terč. Jenže tu něco nehrálo.</p>
<p>Mockrát jsem viděla Temnyje pracovat s jeho silou. Tentokrát to však bylo jiné. Stíny vířily a mihotaly kolem kuželu mého světla, točily se stále rychleji, až vytvořily vrčící oblak připomínající rozzuřený roj bzučících včel. Celou svou silou jsem se do temného mračna opírala, ale kroutilo se a svíjelo a přitom se ke mně pořád přibližovalo.</p>
<p>Mal stál vedle mě. Nějak se mu podařilo vyrvat Ivanovi nůž z ruky.</p>
<p>„Drž se u mě,“ houkla jsem. Rozhodla jsem se riskovat a radši udělat v podlaze díru než tam jen bezmocně stát. Soustředila jsem se a cítila, jak se ve mně sbíhá energie k mocnému řezu. Zvedla jsem ruku, když tu něco vystoupilo ze tmy.</p>
<p><emphasis>Je to nějaký trik, </emphasis>říkala jsem si, zatímco se ta věc blížila ke mně. <emphasis>Musí to být nějaký optický klam</emphasis>.</p>
<p>Byla to zrůda utkaná ze tmy, s prázdným obličejem zbaveným všech rysů. Její tělo se třaslavě rozmazávalo a znovu nabývalo na tvaru: paže, nohy, dlouhé dlaně zakončené matným náznakem pařátů, široká záda s hřebenem křídel, která se rozlévala jako černá skvrna, jak se ve vzduchu stále víc rozpínala. Vypadalo to skoro jako volkra, jen tvar těla to mělo lidštější. A nebálo se to světla. Nebálo se to mě.</p>
<p><emphasis>Je to trik</emphasis>, trvala na svém má mysl ochromená panikou. <emphasis>Něco takového není možné</emphasis>. To, co se dělo, bylo porušením všeho, co jsem věděla o moci grišů. My, grišové, nedokážeme tvořit hmotu. Nemůžeme vytvářet život. Jenže ta stvůra šla přímo na nás a Temnyjovi grišové se v hrůze tiskli ke zdi. Tak z tohohle byli tak vyděšení.</p>
<p>Setřásla jsem ze sebe strach a znovu se soustředila na svou sílu. Švihla jsem rukou v zářivém, nesmiřitelném oblouku. Světlo stvůru rozťalo. Chvíli to vypadalo, že snad půjde pořád dál. Pak se zatřepotala, jako mrak ozářený bleskem nakrátko zablikala a pak se rozplynula do prázdna. Sotva se mi ulevilo, zvedl Temnyj ruku a na jejím místě se objevila nová stvůra a za ní následovaly další a další.</p>
<p>„Tohle je dar, který jsi mi dala,“ řekl spokojeně Temnyj. „Dar, který jsem si vysloužil ve Vráse.“ Jeho tvář ožila mocí a hrozivou radostí. Viděla jsem v ní však i napětí. Nevěděla jsem, co to dělá, ale bylo mi jasné, že za to musí tvrdě platit.</p>
<p>Couvali jsme s Malem ke dveřím, zatímco stvůry se k nám plížily blíž a blíž. Z ničeho nic jedna s ochromující rychlostí vyrazila dopředu. Mal ji propíchl nožem. Zarazila se, otřásla a pak ho popadla a jako dětskou hračku odhodila pryč. Ne, tohle rozhodně nebyl optický klam.</p>
<p>„Male!“ vykřikla jsem.</p>
<p>Švihla jsem rukou a řez roztavil nestvůru do nicoty, jenže vzápětí šla po mně další. Popadla mě a já se celá roztřásla odporem. Jako by se mi na rukách vyrojily tisíce dotěrných brouků, takový byl její stisk.</p>
<p>Zvedla mě ze země a v tu ránu jsem poznala, že jsem se mýlila. Ta zrůda <emphasis>měla</emphasis> tlamu, obrovskou rozšklebenou díru, kterou rozevřela dokořán a já uviděla tesáky vyskládané v jedné řadě za druhou. Ucítila jsem je všechny, protože se mi vzápětí zahryzla do ramene.</p>
<p>Takovou bolest jsem do té doby nikdy nezažila. Rozlévala se ve mně, násobila, rozdírala mě a drásala až do morku kostí. Z dálky jsem slyšela Mala volat své jméno. Slyšela jsem svůj vlastní řev.</p>
<p>Stvůra mě pustila. Jako bezvládný žok jsem dopadla na zem. Ležela jsem na zádech a v nekonečných vlnách mnou projížděla bolest. Vnímala jsem strop posetý fleky od vody, temnou stvůru stínů tyčící se vysoko nade mnou, Malův bledý obličej, když ke mně poklekl. Viděla jsem jeho ústa vyslovovat své jméno, ale neslyšela jsem nic. Odcházela jsem.</p>
<p>To poslední, co jsem slyšela, byl Temnyjův hlas – tak zřetelný, jako by si lehl těsně vedle mě, přitiskl mi ústa na ucho a jen pro mě zašeptal: <emphasis>Děkuju ti. </emphasis></p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p><strong>ZNOVU TMA. NĚCO </strong><emphasis>se ve mně vzdouvá. Natahuju se ke světlu, ale nedosáhnu na něj.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pij.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Otevřu oči. Zaostřím na Ivanův zachmuřený obličej. „Udělej to ty,“ zavrčí na někoho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pak se nade mě nakloní Žeňa, krásnější než kdy předtím, i když má na sobě ucouranou rudou </emphasis>keftu<emphasis>. Zdá se mi to? </emphasis></p>
<p><emphasis>Tiskne mi něco ke rtům. „Napij se, Alino.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Chci jí to vyrazit z ruky, ale nedokážu se pohnout.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mám zacpaný nos, musím otevřít pusu. Vývar mi klouže krkem dolů. Kašlu a prskám.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kde to jsem?“ snažím se ze sebe vypravit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ozve se další hlas, chladný a zřetelný: „Zase ji uspi.“</emphasis></p>
<p><strong>JSEM VE VOZE</strong><emphasis> taženém poníkem, vracíme se s Anou Kuyou z vesnice. Drkotáme se po silnici, která vede domů do Keramzinu, a její ostrý loket mě píchá do žeber. Mal sedí vedle ní z druhé strany, směje se a ukazuje na všechno možné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Poník se ztěžka vleče do posledního kopce před námi a škube chundelatou hřívou. V půli kopce potkáme muže a ženu, kteří jdou u kraje cesty. On si při chůzi píská a do taktu mává vycházkovou holí. Ona se ztěžka plahočí se svěšenou hlavou, na zádech přivázanou homoli soli. </emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsou moc chudí?“ ptám se Any Kuyi. </emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne víc než jiní.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak proč ten muž nekoupí oslíka?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nepotřebuje osla,“ povídá Ana Kuya. „Má ženu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Já si vezmu za ženu Alinu,“ prohlásí Mal. </emphasis></p>
<p><emphasis>Vůz projíždí kolem dvojice. Muž strhne z hlavy čepici a zvesela mává na pozdrav. </emphasis></p>
<p><emphasis>Mal na něj také volá, škodolibě se směje a mává, div že z vozu nevypadne. </emphasis></p>
<p><emphasis>Otáčím se dozadu, skoro si můžu vykroutit krk, jak se dívám za ženou plahočící se za svým manželem. Je to ještě dívka, ale její oči jsou staré a unavené. </emphasis></p>
<p><emphasis>Aně Kuye nic neujde. „Takhle dopadnou rolnické dívky, které nemají to štěstí, aby se mohly těšit vévodově dobrotivosti. Proto mu musíte být vděční a každý večer na něj vzpomenout ve svých modlitbách.“ </emphasis></p>
<p><strong>CINKÁNÍ ŘETĚZŮ. </strong></p>
<p><emphasis>Ženin ustaraný obličej. „Tohle jí nemůžeš pořád dělat, je to nebezpečné.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Neříkej mi, jak mám dělat svoji práci,“ oboří se na ni Ivan. </emphasis></p>
<p><emphasis>Temnyj v černém stojí ve stínu. Pravidelný rytmus moře pode mnou. Jako blesk mnou projede poznání: jsme na lodi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Prosím, nechte mě spát.</emphasis></p>
<p><strong>JSEM ZNOVU NA CESTĚ</strong>
<emphasis>do Keramzinu. Pozoruju poníka, jak se svěšenou hlavou klopýtá do kopce. Když se otočím dozadu, vidím, že dívka prohýbající se pod nákladem soli má moji tvář. Ve voze vedle mě sedí Baghra. „Býk cítí své jho,“ povídá, „ale cítí pták tíhu svých křídel?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Její oči jsou černá jezera. Buď vděčná, říkají. Buď vděčná. Práskne opratí. </emphasis></p>
<p><strong>„PIJ.“ DALŠÍ VÝVAR.</strong>
<emphasis>Už se nebráním. Nechci se znovu dusit. Padám dozadu, víčka se mi zavírají, odplouvám pryč, příliš slabá, než abych bojovala. </emphasis></p>
<p><emphasis>Ruka na mé tváři.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Male,“ zasípám ztěžka. </emphasis></p>
<p><emphasis>Ruka se odtáhne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nicota.</emphasis></p>
<p><strong>„VSTÁVEJ.“ TENTOKRÁT</strong> ten hlas nepoznávám. „Přiveď ji k sobě.“</p>
<p>Zatřepu víčky a otevřu oči. Je to pořád sen? Nakloní se nade mnou kluk: zrzavé vlasy, rozbitý nos. Připomíná mi další z příběhů Any Kuyi, ten o lišákovi, který byl dost chytrý na to, aby utekl z pasti, ale příliš pošetilý, než aby mu došlo, že podruhé neunikne. Vedle lišáka stojí další kluk, obr, snad největší člověk, kterého kdy viděla. Jeho zlaté oči mají protažený šuhanský tvar.</p>
<p>„Alino,“ mluví na mě lišák. Jak zná moje jméno?</p>
<p>Otevírají se dveře a v nich vidím další neznámou tvář, dívku s krátkými tmavými vlasy a stejnýma zlatýma očima, jako má obr.</p>
<p>„Už jdou,“ říká.</p>
<p>Lišák zakleje. „Zase ji uspi.“ Obr přijde blíž. Temnota mě semkne.</p>
<p>„Ne, prosím – “</p>
<p>Je pozdě. Tma se mě chopila.</p>
<p><strong>JSEM DÍVKA</strong>
<emphasis>a vleču se do kopce. Botami čvachtám v blátě a záda mě bolí od těžkého nákladu soli, pod kterým se prohýbám. Sotva mě napadne, že další krok už nedokážu udělat, ucítím, jak se zvedám ze země. Sůl mi sjede ze zad a já se dívám, jak se na cestě roztříští. Vznáším se výš a výš. Pod sebou vidím povoz s poníkem a tři cestující, zírají na mě s otevřenou pusou. Vidím svůj vlastní stín, míjí je a letí dál nad silnicí a do holých zimních polí, černý obrys dívky nesené vysoko svými vlastními rozepjatými křídly. </emphasis></p>
<p><strong>PRVNÍ VĚC</strong>, o které jsem s jistotou věděla, že je skutečná, bylo houpání lodi – slyšela jsem šplouchání vody omývající trup a vrzání ráhnoví.</p>
<p>Když jsem se pokusila otočit, projela mi zády ostrá bolest. S cuknutím jsem zalapala po dechu a vytřeštila oči dokořán, srdce se mi rozbušilo; rázem jsem byla úplně při sobě. Udělalo se mi nevolno a musela jsem několikrát zamrkat, abych zahnala mžitky před očima. Ležela jsem na úzkém lůžku v čisté kajutě. Kulatými okny dopadalo dovnitř denní světlo.</p>
<p>Žeňa seděla na kraji postele. Takže se mi nezdála. Nebo se mi zdá teď? Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala přeludy z hlavy, odměnou mi byla další vlna nevolnosti. Nepříjemný zápach ve vzduchu nijak nepomáhal zklidnit můj žaludek. Přinutila jsem se dlouze nadechnout, jakkoliv se mi třásl dech.</p>
<p>Žeňa měla na sobě červenou <emphasis>keftu</emphasis> s modrými výšivkami, což byla barevná kombinace, kterou jsem nikdy předtím na žádném grišovi neviděla. Její oblečení bylo špinavé a také dost obnošené, vlasy však měla jako vždycky upravené do dokonalých kudrlin a vypadala líp než královna. Přiložila mi k ústům plechový hrnek.</p>
<p>„Napij se,“ vybídla mě.</p>
<p>„Co je to?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.</p>
<p>„Jenom voda.“</p>
<p>Když jsem si od ní chtěla hrnek vzít, zjistila jsem, že mám na rukou železná pouta. Nemotorně jsem zvedla paže. Voda měla kovovou pachuť, ale já byla vyprahlá. Usrkla jsem, zakašlala a pak dychtivě hltala plnými doušky.</p>
<p>„Pomalu,“ Žeňa mi jemně odsunula vlasy z obličeje, „ať ti není špatně.“</p>
<p>„Jak dlouho?“ podívala jsem se na Ivana, který se opíral o dveře a pozoroval mě. „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“</p>
<p>„Něco přes týden,“ odpověděla Žeňa.</p>
<p>Hrklo ve mně. Celý týden mi Ivan zpomaloval pulz, aby mě udržel ve spánku?</p>
<p>Vyskočila jsem na nohy a krev se mi nahnala do hlavy. Kdyby se Žeňa nenatáhla a nechytila mě, praštila bych sebou o zem. Silou vůle jsem zahnala mrákoty, odstrčila Žeňu a doklopýtala ke kulatému postrannímu okénku, abych se podívala přes zamlžené sklo. Nic. Nic než moře. Žádný přístav. Žádné pobřeží. Nová Země byla dávno pryč. Do očí se mi draly slzy, div jsem se nerozbrečela.</p>
<p>„Kde je Mal?“ zeptala jsem se. Když mi nikdo neodpověděl, otočila jsem se. „Kde je Mal?“ dožadovala jsem se od Ivana odpovědi.</p>
<p>„Temnyj tě chce vidět,“ oznámil mi chladně. „Jsi dost silná, abys tam sama došla, nebo tě tam budu muset odnést?“</p>
<p>„Dej jí trochu času,“ namítla Žeňa. „Nech ji aspoň najíst a umýt.“</p>
<p>„Ne. Odveď mě k němu hned.“</p>
<p>Žeňa se zamračila.</p>
<p>„Je mi dobře,“ trvala jsem na svém. Ve skutečnosti jsem byla slabá, malátná a vystrašená. Ale nehodlala jsem se válet v posteli, potřebovala jsem odpovědi, ne jídlo.</p>
<p>Sotva jsme vylezli z kajuty, pohltil nás nesmírný puch – nebyl to obvyklý zápach rybiny a nemytých těl, který bývá v podpalubí cítit a který jsem znala z plavby na <emphasis>Verrhaderu</emphasis>, bylo to něco mnohem odpornějšího. Obrátil se mi žaludek a rychle jsem si přitiskla ruku před pusu. Teď jsem byla ráda, že jsem nic nejedla.</p>
<p>„Co to je?“</p>
<p>„Krev, kosti, velrybí tuk,“ vyjmenovával Ivan. Byli jsme na palubě velrybářské lodi. „Zvykneš si.“</p>
<p>„Zvykneš si,“ pitvořila se Žeňa s pokrčeným nosem.</p>
<p>Dovedli mě k průlezu vedoucímu na palubu nad námi. Ivan vyšplhal po žebříku nahoru a já rychle vrávorala za ním, abych byla co nejdřív pryč z temných a páchnoucích útrob lodi. Se spoutanýma rukama se mi lezlo těžko a Ivanovi brzo došla trpělivost. Popadl mě za okovy na zápěstích a posledních pár příček vytáhl nahoru. Mžourala jsem do ostrého světla a zhluboka nasávala chladný vzduch.</p>
<p>Velrybářská loď se hnala s napnutými plachtami vpřed, poháněna silou tří větrostrůjců, kteří se vzpaženýma rukama stáli u stěžně a modré <emphasis>kefty</emphasis> jim vlály kolem nohou. Eterálčici, řád přivolavačů. Ještě před pár měsíci jsem byla jednou z nich.</p>
<p>Posádka lodi byla oblečená do šatů z hrubého plátna a většina námořníků chodila bosa, aby jim na mokré palubě nepodkluzovaly nohy. <emphasis>Žádné uniformy</emphasis>, všimla jsem si. Takže to nebyli vojáci, také jsem si všimla, že loď nepluje pod vlajkou žádné země.</p>
<p>Zbytek grišů, kteří patřili k Temnyjovi, nebylo těžké od posádky rozlišit, a to nejenom díky jejich jasně barevným <emphasis>keftám</emphasis>, ale také proto, že se jen tak nečinně poflakovali u zábradlí a hleděli na moře nebo si povídali, zatímco námořníci museli pracovat. Zahlédla jsem dokonce grišu z řádu materiálčiků ve fialové <emphasis>keftě</emphasis>; opírala se o smotané lano a četla si.</p>
<p>Když jsme míjeli dvě ohromné litinové nádoby usazené na palubě, zavanul ke mně stejně štiplavý zápach, který byl cítit v podpalubí.</p>
<p>„To jsou kotle,“ vysvětlovala Žeňa. „V nich získávají olej. Na téhle plavbě se nepoužívají, ale ten smrad stejně nikdy nevyčichne.“</p>
<p>Jak jsme procházeli lodí, grišové i námořníci se za námi otáčeli. Když jsme míjeli záďový stěžeň, podívala jsem se nahoru a nad sebou spatřila tmavovlasého chlapce s tmavovlasou dívkou, které jsem znala ze svého snu. Viseli v lanoví a jako dva ptáci vyhlížející kořist nás sledovali dvěma páry stejných zlatých očí.</p>
<p>Takže to nebyl sen. Byli u mě v kajutě.</p>
<p>Ivan mě vedl na příď, kde už čekal Temnyj. Byl k nám otočený zády, přes čelen zíral na modrý horizont v dálce a černá <emphasis>kefta </emphasis>kolem něj vlála jako temná válečná zástava.</p>
<p>Žeňa s Ivanem se mu uklonili a odešli.</p>
<p>„Kde je Mal?“ zachrčela jsem, protože jsem měla pořád vyschlo v krku.</p>
<p>Temnyj se neotočil, jen zakroutil hlavou: „Zase tak předvídatelná.“</p>
<p>„Je mi líto, že tě nudím. Kde je?“</p>
<p>„Jak víš, že není mrtvý?“</p>
<p>Stáhl se mi žaludek. „Protože to vím,“ pronesla jsem s mnohem větší rozhodností, než jsem cítila.</p>
<p>„A kdyby byl? Vrhla by ses do moře?“</p>
<p>„Ne, pokud bych tě nemohla vzít s sebou. Kde je?“</p>
<p>„Podívej se za sebe.“</p>
<p>Otočila jsem se. Daleko na druhé straně jsem přes spleť provazů a ráhnoví uviděla Mala. Byl obklopený korporálčiky, kteří ho pevně drželi, a pohled upíral na mě. Celou dobu hlídal, čekal, až se objevím. Popošla jsem k němu. Temnyj mě chytil za ruku.</p>
<p>„Dál ani krok,“ poručil.</p>
<p>„Dovol mi s ním promluvit,“ prosila jsem. Bylo mi odporné, jak zoufale mi zní hlas.</p>
<p>„V žádném případě. Vy dva máte nepříjemný zvyk chovat se jako blázni a považovat to za hrdinství.“</p>
<p>Temnyj pokynul rukou a stráže vedly Mala pryč. „Alino!“ zavolal a jeden z chlapů ho prudce udeřil do tváře.</p>
<p>„Male!“ křičela jsem, když ho vzpouzejícího táhli do podpalubí. „Male!“</p>
<p>Vyškubla jsem se Temnyjovi. Zajíkala jsem se hněvem. „Jestli mu něco uděláš… “</p>
<p>„Nemám v úmyslu mu ublížit,“ ujistil mě. „Přinejmenším dokud ho budu potřebovat.“</p>
<p>„Nechci, aby se mu něco stalo.“</p>
<p>„Zatím je v bezpečí, Alino. Ale nezkoušej moji trpělivost. Jakmile jeden z vás něco provede, ten druhý to odskáče. Jemu jsem řekl totéž.“</p>
<p>Zavřela jsem oči a snažila se zahnat zoufalý vztek, který mnou lomcoval. Byli jsme tam, kde jsme začali. Přikývla jsem.</p>
<p>Temnyj znovu zakroutil hlavou. „Vy dva mi to tak usnadňujete. Bodnu ho a tobě teče krev.“</p>
<p>„A ty to nedokážeš pochopit, že?“</p>
<p>Natáhl ruku a poklepal na Morozovův náhrdelník, přitom prsty jemně přejel po mé šíji. I tenhle letmý dotyk stačil k tomu, aby se mezi námi otevřelo spojení, a mnou projela živá vlna napětí, jako když se rozezní zvony.</p>
<p>„Chápu toho dost,“ promluvil měkce.</p>
<p>„Chci ho vidět,“ vypravila jsem ze sebe. „Každý den. Chci vědět, že je v pořádku.“</p>
<p>„Samozřejmě. Nejsem krutý. Jen obezřetný.“</p>
<p>Div jsem se nerozesmála. „Tak proto jsi na mě poslal tu stvůru, aby mě pokousala?“</p>
<p>„Proto ne,“ vpíjel se do mě pohledem. Pak zašilhal na mé rameno. „Bolí to?“</p>
<p>„Ne,“ lhala jsem.</p>
<p>Na tváři se mu mihl sotva znatelný úsměv. „Bude to lepší,“ ujišťoval mě. „Ale nikdy se to úplně nezahojí. Ani griša to nedokáže vyléčit.“</p>
<p>„Ty stvůry –“</p>
<p><emphasis>„Ničevojové.“</emphasis></p>
<p>Nicoty. Přejel mi mráz po zádech, vzpomněla jsem si na mihotavý oblak a to strašlivé bzučení, které z něj vycházelo, na roztlemenou tlamu připomínající bezednou propast. Zacukalo mi v rameni. „Co jsou zač?“</p>
<p>Zkřivil ústa. Meandry jizev na jeho tváři byly sotva viditelné, jako tajemná, záhadná mapa. Jedna z jizev se mu táhla nebezpečně blízko pravého oka. Málem o něj přišel. Vzal můj obličej do ruky, a když promluvil, znělo to takřka něžně.</p>
<p>„To je jenom začátek,“ zašeptal.</p>
<p>Nechal mě stát na přídi; na kůži jsem pořád živě cítila dotyk jeho prstů a v hlavě mi vířily splašené myšlenky.</p>
<p>Dřív než jsem si to stihla v hlavě srovnat, objevil se Ivan a táhl mě po hlavní palubě zpátky do podpalubí. „Zpomal trochu,“ zpěčovala jsem se, ale nebylo mi to nic platné, o to víc mnou smýkal za rukáv. Ztratila jsem rovnováhu a přepadla dopředu. Má kolena bolestivě zaduněla o podlahu, jen taktak jsem stihla dát spoutané ruce před sebe, abych zmírnila svůj pád. Sykla jsem, jak se mi třísky zadřely do dlaní.</p>
<p>„Hni sebou,“ nadával mi Ivan. Vydrápala jsem se na všechny čtyři. Dloubl do mě špičkou boty a pode mnou se znovu podlomila kolena a rozplácla jsem se na zemi. „Povídám, hni sebou.“</p>
<p>Zčistajasna mě obrovská ruka vynesla nahoru a jemně postavila na nohy. Když jsem se ohlédla, ke svému nesmírnému údivu jsem za sebou spatřila obra s tmavovlasou dívkou.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě.</p>
<p>„Do toho ti nic není,“ vyhrkl Ivan zlostně.</p>
<p>„Je Sturmhondovou vězeňkyní,“ nedala se dívka. „Podle toho by s ní mělo být zacházeno.“</p>
<p>Sturmhond. To jméno znělo povědomě. Takže tohle je jeho loď? A jeho posádka? Na <emphasis>Verhaderu</emphasis> se o něm povídalo. Byl to ravský korzár a pašerák, který neblaze proslul nejen tím, že přepadal nepřátelské lodi a nesmírně na tom zbohatl, ale také tím, že dokázal narušit fjerdskou blokádu. Na lodi však nebyla vyvěšená vlajka s dvouhlavou orlicí.</p>
<p>„Je to Temnyjova vězeňkyně,“ tvrdil Ivan, „a zrádkyně.“</p>
<p>„Možná na souši,“ oponovala dívka.</p>
<p>Ivan zadrmolil v šuhanštině něco, čemu jsem nerozuměla. Obr se rozesmál.</p>
<p>„Mluvíš šuhansky jako hotentot,“ procedil.</p>
<p>„A tvoje rozkazy neposloucháme v žádném jazyce,“ dodala dívka.</p>
<p>Ivan se samolibě ušklíbl. „Že ne?“ Otočil rukou a dívka se chytla za srdce a padla na koleno.</p>
<p>Než bys řekl švec, vytasil obr šavli se zlověstně prohnutým ostřím a vrhl se na Ivana. Ten jen líně otočil druhou rukou, načež obr zkřivil tvář, ale šel pořád dál.</p>
<p>„Nech je na pokoji,“ vložila jsem se do toho a přitom bezmocně smýkala rukama v okovech. Dokázala bych přivolat světlo i se spoutanýma rukama, ovšem nemohla bych ho zaměřit.</p>
<p>Ivan si mě nevšímal. Jeho ruka se pevně sevřela v pěst. Obr se zastavil a šavle mu vyklouzla z ruky. Na obočí mu vyrazil pot, protože Ivan mu právě vymačkával ze srdce život.</p>
<p>„Budeme se hezky chovat, jak se sluší a patří, <emphasis>ye zho</emphasis>,“ peskoval ho jízlivě Ivan.</p>
<p>„Vždyť ho zabiješ!“ vyhrkla jsem teď v opravdové hrůze. Strkala jsem ramenem do Ivana a snažila se ho povalit na zem.</p>
<p>Najednou se ozvalo dvojí cvaknutí.</p>
<p>Ivan zůstal jako přimrazený a jeho samolibý škleb mu ztuhl na tváři. Za ním stál vysoký kluk asi v mém věku, možná o něco starší – zrzavé vlasy, přeražený nos. Ten chytrý lišák.</p>
<p>Nabitá pistole v jeho ruce byla přitisknutá k Ivanově zátylku.</p>
<p>„Jsem velkorysý hostitel, krvelačníku. Ale každý dům má svá pravidla.“</p>
<p><emphasis>Hostitel</emphasis>. Takže tohle musí být Sturmhond. Zdál se moc mladý na to, aby čemukoliv velel.</p>
<p>Ivan svěsil ruce.</p>
<p>Obr nasál vzduch do plic. Dívka se postavila na nohy, ruce pořád přitisknuté na prsou. Oba ztěžka dýchali a oči jim hořely nenávistí.</p>
<p>„Takhle se mi líbíš, chlapče,“ pochválil Sturmhond Ivana. „Já teď odvedu vězeňkyni zpátky do kajuty a ty můžeš jít a … dělat to, co děláš, když ostatní pracují.“</p>
<p>Ivan se zachmuřil. „Nemyslím – “</p>
<p>„Samozřejmě. Tak co kdybys teď začal?“</p>
<p>Ivanova tvář se zalila zlostným ruměncem. „Ty nebudeš – “</p>
<p>Sturmhond se naklonil těsně k němu, všechna veselost se z jeho hlasu vytratila a nenucené chování nahradila úsečnost ostrá jak břitva. „Je mi fuk, co jsi na souši. Na téhle lodi nejsi víc než zátěž. Pokud tě ovšem nehodím jako návnadu pro žraloky přes palubu. Žraloky mám rád. Vaří se dlouho, ale stojí to za to. Vzpomeň si na to, až tě příště napadne vyhrožovat někomu na téhle lodi.“ Poodstoupil a jeho veselé způsoby se vrátily. „Tak běž, ty návnado pro žraloky. Mazej za svým pánem.“</p>
<p>„Na tohle nezapomenu, Sturmhonde,“ procedil Ivan skrze zaťaté zuby.</p>
<p>Kapitán zvedl oči k nebi. „Přesně o to mi šlo.“</p>
<p>Ivan se otočil a odkráčel pryč.</p>
<p>Sturmhond strčil pistoli do pouzdra a mile se usmál. „Neuvěřitelné, jak rychle může být na téhle lodi těsno.“ Natáhl se, aby obra s dívkou poplácal po zádech. „Vedli jste si dobře,“ pochválil je potichu.</p>
<p>Oba pořád nespouštěli Ivana z očí. Dívka zatínala prsty v pěst.</p>
<p>„Nechci žádné potíže,“ varoval je kapitán. „Je to jasné?“</p>
<p>Vyměnili si mezi sebou pohled a pak zamračeně přikývli.</p>
<p>„Dobře,“ řekl Sturmhond. „Vraťte se do práce. Já ji odvedu do podpalubí.“ Znovu přikývli. Než odešli, oba se k mému nesmírnému překvapení přede mnou mírně poklonili.</p>
<p>„Jsou to příbuzní?“ zeptala jsem se, zatímco jsem je pozorovala odcházet.</p>
<p>„Dvojčata,“ odpověděl kapitán. „Tolja a Tamara.“</p>
<p>„A ty jsi Sturmhond.“</p>
<p>„Když mám lepší den,“ odpověděl. Měl na sobě úzké kožené kalhoty s pouzdrem na pistole u pasu a jasně tyrkysový redingot s křiklavě zlatými knoflíky a obrovskými manžetami. To oblečení by se hodilo spíš na bál nebo operní jeviště než na palubu lodi.</p>
<p>„Co dělá pirát na velrybářské lodi?“ vyzvídala jsem.</p>
<p>„Korzár,“ opravil mě. „Mám několik lodí. Temnyj chtěl velrybářskou loď, tak jsem mu ji poskytl.“</p>
<p>„Chceš říct ukradl.“</p>
<p>„Získal.“</p>
<p>„Byl jsi v mé kajutě.“</p>
<p>„Mnoho žen o mně sní,“ prohodil nevzrušeně a dál si vedle mě vykračoval.</p>
<p>„Viděla jsem tě, když jsem se probrala,“ trvala jsem na svém. „Já potřebuju –“</p>
<p>Zvedl ruku. „Šetři si dech, krásko.“</p>
<p>„Vždyť ani nevíš, co jsem chtěla říct.“</p>
<p>„Chtěla jsi mi přednést svůj příběh a pak říct, že potřebuješ mou pomoc, nemáš sice na zaplacení, zato máš čisté srdce – nic neobvyklého.“</p>
<p>Nevěřícně jsem zamrkala. Přesně to jsem měla v úmyslu udělat. „Ale –“</p>
<p>„Škoda dechu, škoda času, škoda krásného odpoledne,“ nenechal mě domluvit. „Nemám rád, když se s vězni zachází špatně, ale tam můj zájem končí.“</p>
<p>„Ty –“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „A vůči srdceryvným historkám jsem velmi imunní. Takže pokud tvůj příběh není o mluvícím psíčkovi, nechci ho slyšet. Je o něm?“</p>
<p>„Je o čem?“</p>
<p>„O mluvícím psíčkovi přece.“</p>
<p>„Ne, to není,“ odsekla jsem. „Je o budoucnosti jednoho království a všech v něm.“</p>
<p>„Škoda,“ vzal mě za ruku a vedl k poklopu na zádi.</p>
<p>„Myslela jsem, že pracuješ pro Ravku,“ vyjela jsem zlostně.</p>
<p>„Pracuju pro toho, kdo mi nejlíp zaplatí.“</p>
<p>„Takže si za pár zlaťáků prodal svou zemi Temnyjovi?“</p>
<p>„Ne, za <emphasis>spoustu </emphasis>zlaťáků,“ opravil mě. „Já rozhodně nejsem levný, to mi věř.“ Rukou ukázal na průlez do podpalubí. „Až po tobě.“</p>
<p>Se Sturmhondovou pomocí jsem došla zpátky do kajuty, kde už čekali dva grišové, aby mě zamkli. Kapitán se mi uklonil a beze slova odešel.</p>
<p>S hlavou v dlaních jsem seděla na lůžku. Sturmhond může dělat hloupého, jak chce. Já vím, že byl za mnou v kajutě, a k tomu musel mít nějaký důvod. Nebo se jen chytám každé naděje jako tonoucí stébla.</p>
<p>Když mi Žeňa přinesla tác s večeří, našla mě stočenou na posteli tváří ke zdi.</p>
<p>„Měla by ses najíst,“ domlouvala mi.</p>
<p>„Nech mě na pokoji.“</p>
<p>„Budeš mít vrásky, když se budeš mračit.“</p>
<p>„A ty budeš mít bradavice, když lžeš,“ oplatila jsem jí trpce. Zasmála se a vešla dovnitř, tác položila na stůl. Došla ke kulatému okénku a zahleděla se do vlastního obrazu na skle. „Možná bych se měla obarvit na blond,“ dumala. „Ta rudá korporálčická kefta se nemožně tluče s mými vlasy.“</p>
<p>Přes rameno jsem se na ni podívala. „Moc dobře víš, že bys mohla mít na hlavě pytel, pořád budeš vypadat líp než všechny holky na dvou kontinentech.“</p>
<p>„To je pravda,“ zazubila se.</p>
<p>Já jí úsměv nevrátila. Vzdychla a upřeně se zahleděla na špičky bot. „Chyběla jsi mi,“ řekla.</p>
<p>Zarazilo mě, jak moc mě ta slova zabolela. I ona mi chyběla. A připadala jsem si proto jako blázen.</p>
<p>„Byla jsi vůbec někdy moje kamarádka?“ zeptala jsem se jí.</p>
<p>Posadila se ke mně na kraj postele. „Záleží na tom?“</p>
<p>„Chci vědět, jak hloupá jsem byla.“</p>
<p>„Byla jsem moc ráda tvoje kamarádka, Alino. Ale nelituju toho, co jsem udělala.“</p>
<p>„A to, co udělal Temnyj? Toho také nelituješ?“</p>
<p>„Já vím, že si myslíš, že je stvůra, ale on se jen snaží dělat to, co je správné pro Ravku a pro nás pro všechny.“</p>
<p>Vymrštila jsem se na posteli a opřela se o lokty. Žila jsem v Temnyjových lžích tak dlouho, až jsem zapomínala, že jen pár lidí ví, co je skutečně zač. „Žeňo, to on vytvořil Vrásu.“</p>
<p>„Černý heretik –“</p>
<p>„Žádný Černý heretik neexistuje,“ skočila jsem jí do řeči, abych jí vyložila smutnou pravdu, kterou mi před pár měsíci v Malém paláci odhalila Baghra. „Dává vznik Vrásy za vinu předkům, ale byl a je jen jediný Temnyj a nejde mu o nic jiného než o moc.“</p>
<p>„To není možné. Temnyj se celý život snaží osvobodit Ravku od Vrásy.“</p>
<p>„Jak můžeš něco takového říct po tom, co udělal v Novokribirsku?“ Temnyj použil Bezmoří k tomu, aby zničil celé město. Měla to být demonstrace moci, aby zastrašil nepřátele a začal novou éru vlastního vládnutí. A já mu to umožnila.</p>
<p>„Vím, že tam došlo… k nehodě.“</p>
<p>„K nehodě? Zabil stovky, možná tisíce lidí.“</p>
<p>„A co lidi na lodi?“ zeptala se potichu.</p>
<p>Vzdychla jsem a praštila sebou zpátky na postel. Dlouhou dobu jsem studovala prkna nad sebou. Nechtěla jsem to vyslovit, ale věděla jsem, že musím. Ta otázka mě pronásledovala dlouhé týdny a bezpočet mil. „Přežil… přežil to ještě někdo?“</p>
<p>„Kromě Temnyje a Ivana?“</p>
<p>Přikývla jsem a čekala.</p>
<p>„Dva ohňostrůjci, kteří jim pomohli utéct,“ vypočítávala. „Ještě se podařilo dostat zpátky několika vojákům z První armády a větrostrůjkyni, jmenovala se Natálie, za pár dní zemřela na následky zranění.“</p>
<p>Zavřela jsem oči. Kolik lidí na tom písečném člunu mohlo být? Třicet? Čtyřicet? Bylo mi zle. V uších mi zněl nářek a vřískání volker. Cítila jsem pach krve a střelného prachu. Všechny ty lidi jsem obětovala za Malův život a svoji svobodu a nakonec umřeli zbytečně. Jsme znovu v Temnyjově moci, která je větší než kdy předtím.</p>
<p>Žeňa položila ruku na mou. „Udělala jsi, co jsi musela, Alino.“</p>
<p>Křečovitě jsem se zasmála a ruku vytrhla. „Tak tohle ti Temnyj vykládá, Žeňo? Žije se ti tak líp?“</p>
<p>„Ne, ani ne.“ Sklopila oči do klína a zaujatě skládala a rozkládala záhyb své <emphasis>kefty</emphasis>. „Osvobodil mě, Alino,“ promluvila po dlouhém mlčení. „Co mám dělat? Běžet zpátky do paláce? Zpátky ke králi?“ Prudce zavrtěla hlavou. „Ne, už jsem se jednou rozhodla.“</p>
<p>„Co ostatní grišové?“ zeptala jsem se. „Všichni se nemohli přidat k Temnyjovi. Kolik jich zůstalo v Ravce?“</p>
<p>Žeňa ztuhla. „Myslím, že o tomhle s tebou nemůžu mluvit.“</p>
<p>„Žeňo –“</p>
<p>„Najez se, Alino. Zkus se trochu vyspat. Brzy už budeme v mraze.“</p>
<p>Mráz. Takže se nevracíme do Ravky. Musíme plout na sever.</p>
<p>Postavila se a setřásla prach ze své <emphasis>kefty</emphasis>. Může si dělat legraci z její barvy, ale já stejně moc dobře věděla, jak moc pro ni znamená. Je důkazem toho, že je skutečná griša – chráněná a protežovaná, už žádná služka. Vzpomněla jsem si na záhadnou nemoc, která těsně před Temnyjovým pučem oslabila krále. Žeňa byla jednou z mála grišů, již měli ke královské rodině přístup. Využila ho k tomu, aby získala právo nosit rudou barvu.</p>
<p>„Žeňo,“ zavolala jsem na ni, když už byla ve dveřích. „Ještě na něco se chci zeptat.“</p>
<p>Zůstala stát s rukou na klice.</p>
<p>Vlastně bylo hloupé a bezvýznamné ptát se na to po takové době. Jenže mi to pořád vrtalo hlavou. „Ty dopisy, které jsem psala v Malém paláci Malovi. Říká, že je nikdy nedostal.“</p>
<p>Neotočila se, viděla jsem však, jak svěsila ramena.</p>
<p>„Nikdy neodešly,“ špitla. „Temnyj řekl, že svůj starý život musíš nechat za sebou.“</p>
<p>Zavřela dveře, slyšela jsem západku dopadnout na své místo.</p>
<p>Tolik času jsme se Žeňou strávily spolu, všechny ty hodiny, kdy jsme si povídaly a smály se, popíjely čaj a zkoušely si šaty. A ona mi přitom celou dobu lhala. Nejhorší na tom bylo, že Temnyj měl tenkrát pravdu. Kdybych pořád visela na Malovi a na zamilovaných vzpomínkách, které jsem měla, asi bych nikdy svoji sílu neovládla. Jenže o tomhle Žeňa neměla páru. Prostě jen plnila rozkazy a nechala mě se trápit. Nevím, co to je, přátelství však rozhodně ne.</p>
<p>Otočila jsem se na bok a vnímala jemné houpání lodi pod sebou. Takhle se člověk cítí, když ho maminka v náručí ukolébává ke spánku? Nedokázala jsem si vzpomenout. Ana Kuya si někdy broukávala pod vousy, když v Keramzinu před spaním obcházela ložnice, než zhasla lampy a pozavírala dveře. Jinou ukolébavku jsme s Malem nepoznali.</p>
<p>Nad sebou jsem zaslechla, jak nějaký námořník volá do větru. Ozval se zvon, aby ohlásil výměnu hlídek. <emphasis>Jsme naživu</emphasis>, uklidňovala jsem se. <emphasis>Už jednou se nám podařilo před ním utéct. Dokážeme to znovu</emphasis>. Ale nepomáhalo to, a tak jsem to nakonec vzdala a dala průchod slzám. Sturmhond byl najatý a zaplacený. Žeňa se rozhodla pro Temnyje. Zůstali jsme s Malem jako vždycky sami, opuštění bez přátel a spojenců, obklopeni nelítostným mořem. I kdybychom mu utekli i tentokrát, nemáme, kam se vrtnout.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p><strong>ANI NE ZA TÝDEN</strong> jsem na hladině spatřila plout první kry. Byli jsme daleko na severu, kde moře potemnělo a z jeho hlubin vyrůstaly nebezpečné hroty. I když byl začátek léta, vítr se nám zadíral pod kůži a lana byla po ránu ztvrdlá mrazem.</p>
<p>Hodiny a hodiny jsem chodila sem a tam po kajutě se zrakem upřeným na nekonečné moře. Každé ráno mě dovedli na palubu, abych si protáhla nohy a zdálky jsem mohla zahlédnout Mala. Temnyj stál vždycky u zábradlí, sledoval horizont, jako by něco vyhlížel. Sturmhond a jeho posádka se drželi opodál.</p>
<p>Sedmého dne jsme projeli mezi dvěma kamenitými ostrovy, které jsem znala z dob, kdy jsem pracovala jako kreslička map: Jelka a Vilka, tedy vidlička a nůž. Vpluli jsme na Stezku smrti, dlouhý pás temné vody, v níž ztroskotalo bezpočet lodí, když narazily na bezejmenné ostrovy, které se tu objevovaly a zase mizely v mlze. Na mapě se označovala lebkami námořníků, příšerami s dokořán otevřenou tlamou, mořskými pannami se sněhobílými vlasy a hlubokýma, temnýma tuleníma očima. Sem jezdili jen nejzkušenější fjerdští rybáři kvůli kožešinám, pokud byli ochotní pro tučnou kořist riskovat svůj život. Ale za jakou kořistí jsme sem vyrazili my?</p>
<p>Sturmhond nařídil svinout plachty; zpomalili jsme a zvolna pluli mlhou. Loď přikrylo zvláštní ticho. Rozhlédla jsem se kolem, harpuny s hroty z grišovské ocele stály vyrovnané v řadě. Nebylo těžké uhodnout, k čemu tu jsou. Temnyj chce získat další umocňovač. Prohlížela jsem si zástup grišů a přemítala, kdo bude tím „šťastlivcem“, kterého Temnyj obdaří svým „darem“. Strašlivý neklid do mě zaťal svůj dráp.</p>
<p><emphasis>To by bylo přece šílenství</emphasis>, říkala jsem si. <emphasis>Něčeho takového se neodváží</emphasis>. Tato myšlenka mě ovšem moc neuklidnila. Vždycky se odvážil.</p>
<p><strong>PŘÍŠTÍHO DNE </strong>si mě Temnyj nechal předvést. „Pro koho je?“ vyhrkla jsem, sotva mě Ivan postavil k zábradlí na pravoboku.</p>
<p>Temnyj beze slova zíral do vln před sebou a mně blesklo hlavou, že ho prostě shodím přes palubu. Sice jsou mu stovky let, ale co když vůbec neumí plavat?</p>
<p>„Řekni mi, že to není pravda. Řekni mi, že nechceš udělat, co si myslím,“ dotírala jsem. „Řekni mi, že je ten umocňovač pro nějakou jinou hloupou důvěřivou holku.“</p>
<p>„Pro nějakou, která není tak paličatá? Tak sobecká? Tak dychtivá prožít život jako šedivá myš? Věř mi,“ pronesl, „přál bych si, aby to bylo možné.“</p>
<p>Udělalo se mi mdlo. „Každý griša může mít jen jeden umocňovač, sám jsi mi to řekl.“</p>
<p>„Morozovovy umocňovače jsou jiné.“</p>
<p>Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Je ještě nějaký kromě toho z bílého jelena?“</p>
<p>„Mají se nosit dohromady, Alino. Jsou výjimečné, jako my dva.“</p>
<p>V hlavě jsem si přebírala, co jsem četla v knihách o vědění grišů. Ve všech do jedné se říkalo totéž: moc grišů nesmí být nikdy neomezená, musí být pod kontrolou.</p>
<p>„Ne,“ pronesla jsem rozhodně. „Tohle já nechci. Já chci – “</p>
<p>„Ty <emphasis>chceš</emphasis>,“ ušklíbl se Temnyj posměšně. „Já chci vrazit nůž do srdce toho tvého stopaře a dívat se, jak pomalu umírá. Chci, aby vás oba spolklo moře. Jenže naše osudy jsou teď spojené, Alino, a ani jeden z nás s tím nic nenadělá.“</p>
<p>„Jsi blázen.“</p>
<p>„Vím, že ti dělá dobře si to myslet,“ řekl nevzrušeně. „Tyhle umocňovače se ale musí dostat k sobě. Pokud chceme doufat, že dokážeme ovládnout Vrásu –“</p>
<p>„Nemůžeš ovládnout Vrásu. Vrása se musí zničit.“</p>
<p>„Opatrně, Alino,“ na tváři mu zahrál nepatrný úsměv. „O tobě jsem si myslel totéž.“ Mávl na Ivana, který stál v uctivé vzdálenosti opodál. „Přiveďte toho kluka.“</p>
<p>Srdce jsem měla až v krku. „Počkej,“ zavolala jsem. „Řekl jsi, že mu neublížíš.“</p>
<p>Vůbec si mě nevšímal. V zoufalství jsem se rozhlédla kolem. Jako by někdo na téhle bohem zapomenuté lodi mohl vyslyšet mé naléhání. Sturmhond stál u kormidla a nezúčastněně nás pozoroval.</p>
<p>Zatahala jsem Temnyje za rukáv. „Měli jsme dohodu. Nic jsem neudělala. Slíbil jsi –“</p>
<p>Temnyj mě probodl kamenným pohledem svých ledových očí a mně všechna slova uvízla na jazyku.</p>
<p>Za chvilku se objevil Ivan, za sebou táhl Mala, smýkl s ním k zábradlí. Se svázanýma rukama a očima mžourajícíma v nenadálém světle stál před námi. Bylo to nejblíž, co jsme se k sobě za celé týdny dostali. I když byl bledý a vyčerpaný, nezdálo se, že by mu ublížili. V jeho očích jsem četla otázku, na niž jsem neměla odpověď.</p>
<p>„Tak dobře, stopaři,“ začal Temnyj. „Stopuj.“</p>
<p>Mal sjel pohledem z Temnyje na mě a zase zpátky. „Co mám stopovat? Jsme uprostřed oceánu.“</p>
<p>„Alina mi kdysi řekla, že dokážeš vystopovat i zajíce v noře. Osobně jsem prohodil pár slov s námořníky z <emphasis>Verrhaderu</emphasis> a tvrdili mi, že na moři ti to jde zrovna tak dobře. Byli dokonce přesvědčení, že bys nějakého šťastného kapitána mohl díky svým schopnostem učinit velmi bohatým.“</p>
<p>Mal se zachmuřil. „Chceš, abych vystopoval velryby?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Temnyj. „Chci, abys vystopoval mořský bič.“</p>
<p>Ochromeně jsme na něj zírali. Div že jsem se nedala do smíchu.</p>
<p>„Hledáš draka?“ zeptal se Mal nevěřícně.</p>
<p>„Draka severského moře,“ přisvědčil Temnyj. <emphasis>„Rusalje.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Rusalje</emphasis>. Mořský bič byl v pohádkách princ zakletý do podoby mořského hada, který musí střežit Stezku smrti. Tak to má být Morozovův druhý umocňovač?</p>
<p>„Je to pohádka,“ vyslovil Mal, na co jsem myslela. „Báchorka pro děti. Ve skutečnosti neexistuje.“</p>
<p>„V těchto vodách ho už léta vídají,“ opáčil Temnyj.</p>
<p>„Spolu s mořskými pannami a bílými selkiemi. Je to legenda.“</p>
<p>Temnyj nadzdvihl obočí. „Stejně jako bílý jelen?“</p>
<p>Mal na mě po očku zašilhal. Nenápadně jsem zavrtěla hlavou. Ať zamýšlí Temnyj cokoliv, my mu v tom pomáhat nebudeme.</p>
<p>Mal se zahleděl do vln. „Vždyť bych ani nevěděl, kde začít.“</p>
<p>„V jejím zájmu doufám, že to není pravda.“ Temnyj ze záhybů své <emphasis>kefty</emphasis> vyprostil tenký nůž. „Protože od teď každý den, kdy mořský bič nenajdeme, jí odříznu kus kůže. Pomalu. Pak jí to Ivan zahojí, abychom si to příští den mohli zopakovat.“</p>
<p>Cítila jsem, jak blednu, krve by se ve mně nedořezal.</p>
<p>„Neublížíš jí,“ prohlásil Mal pevně, přesto jsem v jeho hlase zaslechla stín strachu.</p>
<p>„Nechci jí ublížit,“ připustil Temnyj. „Chci, abys udělal, co ti nařizuju.“</p>
<p>„Najít bílého jelena mi trvalo celé měsíce,“ namítl Mal zoufale. „A pořád nevím, jak se nám to nakonec podařilo.“</p>
<p>Sturmhond přistoupil dopředu. Byla jsem tak zaujatá Malem s Temnyjem, že jsem na něj skoro zapomněla. „Nestrpím, aby se na mé lodi mučily ženy,“ pronesl.</p>
<p>Temnyj sjel korzára mrazivým pohledem. „Pracuješ pro mě, Sturmhonde. Dělej, co máš, jinak to, že nedostaneš zaplaceno, bude tvůj nejmenší problém.“</p>
<p>Přes loď se převalila nepříjemná vlna neklidu. Sturmhondova posádka, co do počtu větší než hlouček Temnyjových grišů, se tvářila nevraživě. Žeňa s rukou před pusou stála jako zařezaná.</p>
<p>„Dej tomu stopaři nějaký čas,“ promluvil Sturmhond klidně. „Týden. Nebo aspoň pár dnů.“</p>
<p>Temnyj mi položil prst na ruku, jemným pohybem odhrnul rukáv nahoru a odhalil mou světlou paži. „Mám začít na rukou?“ Pak nechal rukáv a hřbetem ruky přejel po mé tváři. „Nebo na obličeji?“ Kývl na Ivana. „Podrž ji.“</p>
<p>Ivan mě popadl za hlavu. Temnyj zvedl nůž. Koutkem oka jsem viděla jeho blýskavé ostří. Chtěla jsem se přikrčit, ale Ivan mě pevně držel. Čepel se dotkla mé tváře. Vyděšeně jsem zadržela dech.</p>
<p>„Přestaň!“ zakřičel Mal.</p>
<p>Temnyj čekal.</p>
<p>„Já… dokážu to.“</p>
<p>„Ne, Male,“ protestovala jsem s mnohem větší odvahou, než jakou jsem cítila.</p>
<p>Mal ztěžka polkl a pak řekl: „Kurz jihozápad. Zpátky, odkud jsme připluli.“</p>
<p>Zatrnulo mi. Viděl tam něco? Nebo jen blafuje, aby mi Temnyj neublížil?</p>
<p>Temnyj naklonil hlavu na stranu a bedlivě ho zkoumal. „Doufám, že máš dost rozumu na to, abys na mě nezkoušel žádné triky, stopaři.“</p>
<p>Mal ostře přikývl. „Dokážu to. Najdu ho. Jen… mi dej čas.“</p>
<p>Temnyj schoval nůž. Pomalu jsem vydechla a snažila se netřást.</p>
<p>„Máš na to týden,“ rozhodl, pak se otočil a zmizel v podpalubí. „Přiveďte ji,“ utrousil za Ivanem.</p>
<p>„Male –, “ vyjekla jsem, zatímco mě Ivan popadl za ruku.</p>
<p>Mal zvedl svázané ruce a natáhl se ke mně. Prsty se letmo dotkl mých a pak mě Ivan odvlekl k průlezu do podpalubí.</p>
<p>Když jsme sestupovali do vlhkých útrob podpalubí, v hlavě mi překotně vířily myšlenky. Klopýtala jsem za Ivanem a snažila se poskládat si dohromady, co se právě stalo. Temnyj řekl, že neublíží Malovi, dokud ho bude potřebovat. Myslela jsem, že je mu užitečný jenom k tomu, aby mě donutil poslouchat, ale teď je jasné, že od něj očekává víc. Opravdu si Mal myslí, že dokáže mořský bič najít, nebo jen hraje o čas? Nevěděla jsem, co by bylo lepší. Představa, že mě budou mučit, nebyla rozhodně nějak povzbudivá, na druhou stranu co se bude dít, když severského draka opravdu najde? Co by druhý umocňovač přinesl?</p>
<p>Ivan mě dotáhl do prostorné kajuty, která podle všeho musela být kapitánská. Zdá se, že Sturmhond se musel se svou posádkou uskrovnit. Postel byla odsunutá v rohu a okénka s tlustými skly, jimiž byla posetá ostře vykrojená zeď na zádi, vrhala unylé světlo na psací stůl, za nímž se rozvaloval Temnyj.</p>
<p>Ivan se uklonil a pospíchal pryč, chvatně za sebou zavřel dveře.</p>
<p>„Nemohl se dočkat, až odsud vypadne,“ procedila jsem ode dveří. „Děsí ho, co si ze sebe udělal. Všechny to děsí.“</p>
<p>„Bojíš se mě, Alino?“</p>
<p>„To bys chtěl, že jo?“</p>
<p>Temnyj pokrčil rameny. „Strach je mocný spojenec,“ připustil. „A věrný.“</p>
<p>Vpíjel se do mě chladným, pronikavým pohledem, jenž ve mně vždycky vzbuzoval pocit, že si ve mně čte jako v otevřené knize, s lehkostí přejíždí prsty po řádcích a sbírá tajné informace, o jejichž obsahu se můžu jen dohadovat. Snažila jsem se netřást, ale okovy na zápěstích mi chřestily.</p>
<p>„Chtěl bych ti dát svobodu,“ pronesl klidně.</p>
<p>„Chtěl bys mi dát svobodu, chtěl bys mě stáhnout z kůže. Tolik věcí.“ Pořád jsem na tváři cítila ostří jeho nože.</p>
<p>Vzdychl. „To byla výhrůžka, Alino. Splnila svůj účel.“</p>
<p>„Takže bys mě nepořezal?“</p>
<p>„To jsem neřekl.“ Jeho hlas byl příjemný a věcný jako vždycky. Mohl mi vyhrožovat zmrzačením nebo si objednávat večeři, člověk by mezi tím nepoznal rozdíl.</p>
<p>Ve slabém světle byly mapy jizev na jeho tváři sotva viditelné. Věděla jsem, že bych měla být zticha, abych ho přiměla mluvit, jenže na to byla má zvědavost příliš velká.</p>
<p>„Jak jsi to přežil?“</p>
<p>Rukou si přejel po ostrých lícních kostech. „Podle všeho volkrám moje maso nechutnalo,“ prohodil téměř líně. „Všimla sis, že se vzájemně nepožírají?“</p>
<p>Otřásla jsem se. Byly jeho stvořeními, stejně jako ta věc, co mi zasekla tesáky do ramene. To místo jsem pořád cítila. „Stejné přitahuje stejné.“</p>
<p>„Není to zkušenost, kterou bych si toužil zopakovat. Svůj díl jejich milosrdenství jsem vyčerpal. A tvého také.“</p>
<p>Přešla jsem místností a zastavila se před psacím stolem. „Tak proč mi hodláš dát druhý umocňovač?“ Zoufale jsem ho chtěla přimět, aby na celou věc pohlížel rozumně. „Pokoušela jsem se tě zabít, jestli jsi nezapomněl.“</p>
<p>„A nepodařilo se ti to.“</p>
<p>„Tak třeba to napodruhé vyjde. Proč mi chceš dát ještě větší sílu?“</p>
<p>Znovu pokrčil rameny. „Bez Morozovových umocňovačů je Ravka ztracená. Jsi předurčena k tomu, abys je nosila, stejně jako jsem já předurčený k tomu, abych vládl. Jinak to nemůže být.“</p>
<p>„Jak výhodné.“</p>
<p>Opřel se dozadu a zkřížil ruce. „Ty pro mě, Alino, rozhodně nijak výhodná nejsi.“</p>
<p>„Umocňovače nemůžeš kombinovat. Ve všech knihách se o tom píše jedno a to samé – “</p>
<p>„Ve všech knihách ne.“</p>
<p>Měla jsem chuť křičet zoufalstvím. „Baghra mě varovala. Říkala mi, že jsi arogantní a zaslepený ctižádostí.“</p>
<p>„Nepovídej?“ Jeho hlas byl jako led. „A jaké další vlastizrádné řeči ti našeptala?“</p>
<p>„Že tě má ráda,“ vybuchla jsem zlostně. „Že věří, že můžeš všechno odčinit.“</p>
<p>V tu chvíli se ode mě odvrátil, ale na jeho tváři jsem stihla zachytit bolest. Co jí udělal? A co ho to stálo?</p>
<p>„Odčinit,“ mumlal. „Spása. Pokání. Starobyle ušlechtilé myšlenky mé matky. Možná jsem měl dávat větší pozor.“ Sáhl do psacího stolu a vytáhl úzký červený svazek. Zvedl ho přede mnou a na obálce se zaleskla zlatá písmena: <emphasis>Istoria Sankťja</emphasis>. „Znáš to?“</p>
<p>Zachmuřila jsem se. <emphasis>Život svatých</emphasis>. V hlavě se mi vynořila nejasná vzpomínka. Před měsíci v Malém paláci mi Aparátus dal stejný svazek. Hodila jsem ho do komody na dno šuplíku a víckrát si na něj nevzpomněla.</p>
<p>„Je to knížka pro děti,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„Četla jsi ji?“</p>
<p>„Ne,“ připustila jsem a nesmírně v tu chvíli zalitovala, že je to pravda. Temnyj mě bedlivě studoval. Co může být tak důležitého na staré sbírce náboženských obrázků?</p>
<p>„Pověry,“ sjel pohledem ke knize. „Vesnické báchorky. To jsem si myslel. Morozov byl podivín. Byl trochu jako ty, přitahovali ho obyčejní a slabí.“</p>
<p>„Mal není slabý.“</p>
<p>„Je nadaný, připouštím, ale není to griša. Nikdy se ti nebude moct rovnat.“</p>
<p>„Může se mi rovnat, dokonce mě předčí,“ vyštěkla jsem.</p>
<p>Temnyj zakroutil hlavou. Kdybych ho neznala lépe, považovala bych jeho pohled za lítostivý. „Myslíš si, že si v něm našla rodinu. Myslíš si, že v něm máš budoucnost. Jenže ty budeš pořád mocnější, zatímco on bude stárnout. Prožije svůj krátký život obyčejného člověka a ty ho uvidíš umírat.“</p>
<p>„Mlč.“</p>
<p>Usmál se. „Jen do toho, dupej nohama, vzpouzej se proti své přirozenosti. Zatímco tvá země trpí.“</p>
<p>„Kvůli tobě!“</p>
<p>„Protože jsem vložil důvěru do holky, která nesnese pomyšlení, že má ohromnou moc.“ Vstal a obešel stůl. I když mnou lomcoval vztek, ucouvla jsem před ním, až jsem narazila do židle za sebou.</p>
<p>„Vím, co cítíš, když jsi s tím stopařem,“ zabodl do mě zrak.</p>
<p>„O tom pochybuju.“</p>
<p>Přezíravě mávl rukou. „Ne, nemyslím tu nesmyslnou touhu, ze které ještě musíš vyrůst. Myslím pravdu v tvém srdci. Samotu. To stále rostoucí vědomí vlastní výjimečnosti.“ Naklonil se blíž. „A s tím spojenou bolest.“</p>
<p>Snažila jsem se nedat najevo šok, který mnou projel. „Nevím, o čem mluvíš,“ vyhrkla jsem, ale samotné mi to znělo falešně.</p>
<p>„Nikdy to nevybledne, Alino. Bude to jen pořád horší, ať se schováš, za kolik šátků chceš, ať budeš donekonečna lhát nebo utečeš na samý kraj světa.“</p>
<p>Chtěla jsem se otočit stranou, ale chytil mě za bradu a přinutil mě pohlédnout mu do tváře. Byl tak blízko. Cítila jsem jeho dech. „Nikdo není jako my dva, Alino,“ šeptal. „A nikdy nebude.“</p>
<p>Vytrhla jsem se mu a přitom převrhla židli, o kterou jsem málem zakopla. Temnyj se beze slova díval, jak pěstmi v okovech buším do dveří a volám na Ivana. Nepřišel, dokud mu to Temnyj nenařídil.</p>
<p>Nejasně jsem vnímala Ivanovu ruku na zádech, smrdutý zápach chodby a námořníka, který nám kvapně uhnul z cesty. Pak za mnou zapadly dveře a pohltilo mě ticho úzké kajuty, svalila jsem se na kavalec a na tváři ucítila hrubou látku povlečení a celá rozechvělá se marně snažila vyhnat Temnyjova slova z hlavy. Malova smrt. Nesmírně dlouhý život, který mě čeká. Bolest odlišnosti, jež nikdy nepomine. Každý z těch strachů pronikal hluboko do mého nitra a zatínal se do mého srdce jako ostrý dráp.</p>
<p>Věděla jsem, že je ostřílený lhář. Dokázal předstírat všechny možné emoce a hrát na mé lidské city. Nemohla jsem však popřít to, co jsem sama cítila v Nové zemi, ani pravdu, kterou mi Temnyj ukázal: můj smutek a mé touhy se v jeho chmurných šedých očích odrážely jako v zrcadle.</p>
<p><strong>NÁLADA NA</strong> velrybářské lodi se změnila. Posádka byla neklidná a obezřetná, pořád měla v živé paměti, jak se pohrdavě zacházelo s jejich kapitánem. Grišové si mezi sebou špitali a z pomalé plavby vodami Stezky smrti měli nervy napnuté k prasknutí.</p>
<p>Každý den mě nechal Temnyj vyvést na palubu, kde jsem se na přídi musela postavit vedle něj. Mala ostře střežili na druhé straně lodi. Občas jsem ho slyšela volat na Sturmhonda pokyny nebo jsem ho zahlédla ukazovat na něco, co vypadalo jako hluboké rýhy na hladině či obrovských ledových výběžcích, jež jsme míjeli.</p>
<p>Zírala jsem na ty vyryté koleje. Mohly to být stopy drápů. Nemuselo to být vůbec nic. Dobře jsem si pamatovala, co dokázal Mal na Sibeji. Když jsme stopovali bílého jelena, ukazoval mi polámané větvičky a podupanou trávu, znamení, která se zdála být zřejmá, jakmile mě na ně upozornil, avšak do té doby pro mě byla neviditelná. Posádka se tvářila skepticky, grišové přímo pohrdavě.</p>
<p>Za soumraku, když se další den chýlil ke konci, mě Temnyj vedl přes celou palubu na druhou stranu k průlezu do podpalubí přímo Malovi před očima. Neměli jsme dovoleno spolu mluvit. Snažila jsem se mu dlouhým pohledem do očí beze slov říct, že jsem v pořádku, viděla jsem však, že v něm narůstá zoufalství a zlost, a neměla jsem, jak ho uklidnit.</p>
<p>Jednou jsem u průlezu do podpalubí zakopla a Temnyj mě zachytil. Mohl mě hned zase pustit, dával si však načas, schválně otálel, a dřív než jsem se od něj odtáhla, přejel mi rukou po zádech, přesně v místě, kde končí.</p>
<p>Mal vyrazil dopředu a jedině pevný stisk grišů mu zabránil, aby se na Temnyje nevrhl.</p>
<p>„Máš ještě tři dny, stopaři.“</p>
<p>„Nech ji na pokoji,“ vybuchl Mal.</p>
<p>„Já naši dohodu dodržel. Nemá na sobě ani škrábnutí. Ale možná to není to, z čeho máš strach.“</p>
<p>Malovy nervy byly napjaté k prasknutí. Byl ve tváři bledý jako stěna a ústa měl křečovitě stažená do úzké linky, na svalech mu vyběhly uzlíky, jak je vší silou v okovech napínal. Nemohla jsem to vydržet.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ promluvila jsem jemně, i když jsem věděla, že tím riskuju setkání s Temnyjovým nožem. „Nemůže mi nic udělat.“ Byla to lež, ale působilo mi nesmírné potěšení to vyslovit.</p>
<p>Temnyj sjel pohledem ze mě na Mala a já nakrátko zahlédla vyprahlou, rozeklanou propast v jeho nitru. „Buď v klidu, stopaři. Dozvíš se, až naše smlouva vyprší.“ Strčil mě do podpalubí, ale ještě předtím utrousil za Malem na rozloučenou: „Postarám se o to, abys dobře slyšel, až bude v mých rukou křičet.“</p>
<p><strong>TÝDEN UBĚHL</strong> a šestého dne časně ráno mě Žeňa vzbudila. Když jsem se trochu probrala, viděla jsem, že je takřka ještě noc. Strach mnou projel jako blesk. Možná Temnyjovi došla trpělivost a rozhodl se vykonat své hrozby dřív.</p>
<p>Ale Žeňa celá zářila.</p>
<p>„Něco našel!“ skřehotala a poskakovala na špičkách, vlastně skoro tancovala, když mi pomáhala z postele. „Stopař říká, že jsme blízko!“</p>
<p>„Jmenuje se Mal,“ zamumlala jsem a odstrčila ji od sebe. Její dotčený pohled jsem ignorovala.</p>
<p><emphasis>Je možné, aby to byla pravda?</emphasis> přemítala jsem usilovně, zatímco mě Žeňa vedla nahoru. Nebo se Mal prostě snaží získat mi víc času?</p>
<p>Vynořili jsme se do matně šedého světla časného rána. Paluba byla plná grišů, větrostrůjci pracovali s větrem, ti ostatní nečinně zírali do vln, zatímco Sturmhondova posádka kontrolovala plachty nad nimi.</p>
<p>Mlha byla hustší než včera. Vznášela se nad hladinou a ve vlhkých pramenech se plazila přes trup lodi. Ticho kolem občas rozřízl Malův hlas udávající směr plavby a následné Sturmhondovy povely.</p>
<p>Když jsme vpluli na široký, otevřený pás moře, Mal se otočil k Temnyjovi: „Myslím, že jsme blízko.“</p>
<p>„Ty <emphasis>myslíš</emphasis>?“</p>
<p>Mal přikývl.</p>
<p>Temnyj přemýšlel. Jestli Mal hraje o čas, jeho úsilí nebude mít dlouhého trvání a cena, již za to zaplatíme, bude vysoká.</p>
<p>Po chvilce, která mi připadala jako celá věčnost, Temnyj kývl na Sturmhonda.</p>
<p>„Napněte plachty,“ rozkázal korzár a muži se dali do pohybu, aby splnili jeho rozkaz.</p>
<p>Ivan poklepal Temnyjovi na rameno a ukázal na jižní horizont. „Loď na obzoru, <emphasis>moj soverenyj</emphasis>.“</p>
<p>Zaostřila jsem na miniaturní skvrnu.</p>
<p>„Má vztyčenou vlajku?“ obrátil se Temnyj na Sturmhonda.</p>
<p>„Nejspíš rybáři,“ usoudil Sturmhond. „Budeme ji sledovat, pro všechny případy.“ Dal znamení jednomu z námořníků, který s dlouhým dalekohledem v ruce odspěchal nahoru na hlavní stěžeň.</p>
<p>Čluny byly připravené; ve vteřině se do nich nalodili Sturmhondovi námořníci s nablýskanými harpunami a pomalu je spustili z pravoboku dolů. Temnyjovi grišové se nahrnuli k zábradlí, aby jejich počínání na moři mohli sledovat. Pravidelné šplouchání vesel se v husté mlze zdálo podivně hlasité.</p>
<p>Přiblížila jsem se k Malovi. Všichni teď upírali zrak na muže ve člunech. Kromě Ženi, která se dívala na mě. Po chvilce váhání se schválně otočila zády a připojila se k ostatním u zábradlí.</p>
<p>Stáli jsme k sobě zády, ale byli u sebe tak blízko, že jsme se dotýkali rameny.</p>
<p>„Řekni mi, že jsi v pořádku,“ zamumlal drsným hlasem.</p>
<p>Spolkla jsem knedlík v krku a přikývla. „Nic mi není,“ promluvila jsem jemně. „Opravdu tam někde je?“</p>
<p>„Já nevím. Snad. Když jsme stopovali toho jelena, kolikrát jsem si myslel, že jsme blízko… Alino, jestli se pletu –“</p>
<p>V tu chvíli jsem se otočila, bylo mi jedno, kdo nás uvidí a jaký trest nás za to může stihnout. Mlha vystoupala nad hladinu a rozlézala se po palubě. Vzhlédla jsem k němu a vstřebávala každičký detail jeho tváře: jasně modré oči, vykrojené rty, jizvu, která se mu táhla přes bradu. Za ním jsem zahlédla Tamaru, jak s lucernou v ruce pospíchá ráhnovím.</p>
<p>„Za nic z toho nemůžeš, Male. Za nic.“</p>
<p>Sklonil hlavu a opřel čelo o mé. „Nedovolím, aby ti ublížil.“</p>
<p>Oba jsme věděli, že není v jeho moci tomu zabránit, ale pravda byla příliš krutá, a tak jsem jen přitakala: „Já vím.“</p>
<p>„Ty mě chlácholíš,“ řekl a v koutcích mu zacukalo.</p>
<p>„Musím si tě rozmazlovat.“</p>
<p>Přitiskl ústa na temeno mé hlavy. „Vymyslíme, jak se z toho dostat, Alino. Vždycky jsme na něco přišli.“</p>
<p>Ruce v železných okovech jsem položila na jeho hruď a zavřela oči. Byli jsme všemi opuštění uprostřed ledového moře, uvěznění mužem, který byl doslova stvořitelem netvorů, přesto jsem tomu uvěřila. Přivinula jsem se k němu a poprvé po mnoha dnech jsem si dovolila doufat.</p>
<p>Ticho rozťal výkřik: „Vpravo na přídi!“</p>
<p>Otočili jsme se jako jeden muž a já ztuhla. V mlze se cosi hýbalo – lesklá, zvlněná čára.</p>
<p>„Proboha,“ vydechl Mal.</p>
<p>V tu chvíli zvíře prolomilo vlny a jeho tělo ve zlověstném oblouku rozřízlo vzduch, perleťové šupiny na jeho zádech vrhaly duhové odlesky.</p>
<p>Rusalje.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p><strong>RUSALJE BYLA BYTOST </strong>z pohádek, vesnická povídačka, výmysl, jehož jediným domovem jsou ozdobné okraje map. Jenže teď o tom nemohlo být pochyb. Severský drak je skutečný a Mal ho našel, stejně jako předtím našel bílého jelena. Ani trochu se mi to nelíbilo, všechno se seběhlo velmi rychle a já se nemohla zbavit pocitu, že se nezadržitelně řítíme, a nevíme kam.</p>
<p>Mou pozornost strhl křik ze člunů. Muž, který byl mořskému draku nejblíž, stál s harpunou v ruce a snažil se zamířit. Jenže drakův bílý ocas švihal divoce všemi směry, rozčísl vlny a s mocným šplouchnutím vyslal proti plavidlu valící se hradbu vln. Muž s harpunou ztěžka dosedl, neboť loďka se povážlivě naklonila a jen taktak se znovu usadila na hladině.</p>
<p><emphasis>Tak je to dobře</emphasis>, myslela jsem si. <emphasis>Bojuj s nimi.</emphasis></p>
<p>Nato vyslala do vzduchu harpuny posádka druhého člunu. První letěla stranou a neškodně cákla do vody. Druhá zůstala vězet v dračí kůži.</p>
<p>Zvíře začalo jančit, mrskalo ocasem nahoru a dolů, kroutilo se jako had a vymršťovalo tělo z vody. Na kratičký okamžik zůstalo viset ve vzduchu: průsvitné ploutve připomínající křídla, perleťové šupiny, rozlícené rudé oči. Z hřívy i obrovské otevřené tlamy odhalující růžový jazyk a řady svítivých zubů odlétaly krůpěje vody. S hlasitým zapraštěním zlámaného dřeva dopadl na nejbližší člun. Úzká loďka se rozlomila vedví a muži popadali do moře. Dračí chřtán zaklapl nad nohou jednoho z nich a ten s úpěním zmizel pod hladinou. Zbylí námořníci plavali zuřivým tempem ve zkrvavělé vodě k nejbližšímu člunu, kde je vytáhli nahoru.</p>
<p>Pohlédla jsem nahoru do lanoví velrybářské lodi. Vrcholky stěžňů byly zahalené v mlze, ale pořád jsem dokázala rozeznat světlo Tamařiny lucerny – vytrvale svítila na hlavním stěžni.</p>
<p>Další harpuna zasáhla svůj cíl a mořský drak začal zpívat; byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, sbor hlasů nesoucí se v truchlivé písni beze slov. <emphasis>Ne</emphasis>, projelo mi jako blesk hlavou, <emphasis>píseň ne</emphasis>. Mořský drak naříkal, zmítal se a kroutil ve vlnách, zatímco ho námořníci ve člunech pronásledovali a snažili se viklavými pohyby vytáhnout harpuny, jejichž bodce vězely hluboko v jeho těle. Bojuj, prosila jsem ho úpěnlivě v duchu. <emphasis>Jakmile tě dostane, nikdy tě nepustí.</emphasis></p>
<p>Viděla jsem však, že pohyby draka jsou stále pomalejší a jeho srdceryvný nářek, ta tklivá hudba, slábne a uvadá.</p>
<p>Začala jsem si přát, aby to Temnyj skončil. Proč to neudělá? Proč mořský bič nerozetne svým řezem, jako to udělal s bílým jelenem, a nepřipoutá si mě k sobě?</p>
<p>„Sítě!“ křičel Sturmhond. Mlha zhoustla tak, že jsem nepoznala, odkud jeho hlas přichází. Odněkud od zábradlí na pravoboku se ozývalo praskání.</p>
<p>„Odstraňte mlhu,“ rozkázal Temnyj. „Ztrácíme člun.“</p>
<p>Slyšela jsem griši pokřikovat jeden na druhého a pak ucítila, jak mi vítr větrostrůjců nadouvá lem pláště.</p>
<p>Mlha se zvedla a mně spadla brada. Temnyj stál se svými griši stále na pravoboku a zaujatě sledoval člun, který se zdál veslovat pryč od velrybářské lodi. Na levoboku se zatím z ničeho nic objevila loď, elegantní škuner s nablýskaným stěžněm a vztyčenou vlajkou: rudý pes v tyrkysovém poli – a pod ním, v blankytu a zlatě, dvouhlavá ravská orlice.</p>
<p>Uslyšela jsem další zadunění a uviděla ocelové drápy přichycené za zábradlí na pravoboku. <emphasis>Lodní háky</emphasis>, došlo mi.</p>
<p>A pak se všechno seběhlo ráz naráz. Odněkud se ozvalo zaskučení, asi jako když vlci vyjí na měsíc. Přes zábradlí se na velrybářskou loď nahrnuli muži s pistolemi na prsou a šavlemi v rukou, řvali a vyli jako smečka divokých psů. Ještě jsem zahlédla, že se Temnyj otočil; tvář mu plála zděšením a hněvem.</p>
<p>„Co se to k sakru děje?“ divil se nechápavě Mal, zatímco jsme mířili do chabého úkrytu za záďovým stěžněm, on přede mnou, já vzadu.</p>
<p>„Nevím,“ odtušila jsem. „Buď máme štěstí, nebo hodně, hodně velkou smůlu.“</p>
<p>Stáli jsme zády k sobě, Mal měl svázané ruce a já železné okovy, byli jsme bezmocní a na palubě zuřila bitva. Padaly výstřely. Vzduch se naplnil kouřem ohňostrůjců. „Na ně!“ zahulákal Sturmhond a s kordem v ruce se vrhl do boje.</p>
<p>Ze všech stran se na Temnyjovi griši snášeli řvoucí, ječící a vřískající muži – a to nejen přes zábradlí, kam přeskakovali ze škuneru, ale také z lanoví velrybářské lodi. <emphasis>Sturmhondovi</emphasis> muži. Sturmhond se postavil proti Temnyjovi.</p>
<p>Korzár očividně přišel o rozum. Ano, grišů bylo mnohem méně, jenže početní převaha v boji s Temnyjem nic neznamená.</p>
<p>„Podívej se!“ křikl Mal.</p>
<p>Dole ve vodě muži vlekli za člunem zmítajícího se mořského draka. Měli vztyčenou plachtu a ostrý vítr je poháněl vpřed, ovšem ne k velrybářské lodi, ale přímo k neznámému škuneru. Stálý vítr, jenž je unášel, jako by vznikl sám od sebe. Podívala jsem se pozorněji. Jeden muž z posádky člunu stál se zdviženýma rukama. Nemohlo o tom být pochyb: Sturmhond má ve své posádce větrostrůjce.</p>
<p>Najednou mě za pas popadla obrovská paže a já vyletěla do vzduchu. Svět se obrátil vzhůru nohama – někdo si mě hodil přes mohutné rameno, až jsem vyjekla.</p>
<p>Zvedla jsem hlavu a přitom se vzpínala proti ruce, jež mě svírala jako ocelové pouto. Viděla jsem, jak Tamara s nablýskaným nožem v ruce pospíchá k Malovi. „Ne!“ zaječela jsem. „Male!“</p>
<p>Dal v sebeobraně ruce před sebe, ale Tamara mu jen přeřízla pouta. „Běž!“ křikla a hodila mu nůž, sama si vzala šavli zastrčenou za pasem.</p>
<p>Tolja mě sevřel ještě pevněji a vyrazil se mnou na druhou stranu lodi. Tamara s Malem běželi za námi.</p>
<p>„Co to děláte?“ pištěla jsem, hlava mi přitom poskakovala nahoru a dolů a narážela do obrovských zad.</p>
<p>„Nemluv a běž!“ vyhrkla Tamara, která mezitím stihla vrazit nůž do korporálčika, jenž se jí připletl do cesty.</p>
<p>„Nemůžu běžet,“ řvala jsem na ni. „Tvůj povdený bratr si mě hodil na záda jako pytel brambor!“</p>
<p>„Chceš se zachránit, nebo ne?“</p>
<p>Nestihla jsem jí odpovědět.</p>
<p>„Drž se pevně,“ přikázal Tolja. „Jdeme přes palubu.“</p>
<p>Zavřela jsem pevně oči, připravená sletět do ledové vody. Jenže Tolja udělal pár kroků, zachroptěl, zhroutil se na kolena a přitom mě upustil. Dopadla jsem na palubu a nemotorně se skulila na bok. Když jsem pohlédla nahoru, stál nade mnou Ivan s ohňostrůjcem v modrém plášti.</p>
<p>Ivanova ruka byla natažená dopředu. Jako ve svěráku drtil Toljovo srdce a tentokrát tu nebyl Sturmhond, aby ho zastavil.</p>
<p>Ohňostrůjce s křesadlem v ruce šel k Tamaře s Malem a jeho ruka už se rozmachovala v ohnivém oblouku. <emphasis>Je po všem dřív, než to začalo</emphasis>, pomyslela jsem si zoufale. Najednou se ohňostrůjce zastavil a ztěžka lapal po dechu. Jeho plameny ve vzduchu pohasly.</p>
<p>„Na co čekáš?“ zavrčel Ivan.</p>
<p>Ohňostrůjce místo odpovědi dusivě zasípal. Oči mu lezly z důlků. Svíral si hrdlo.</p>
<p>Tamara držela v pravé ruce meč a levou pevně svírala v pěst.</p>
<p>„Slušný trik,“ odkopla křesadlo. „Také jeden umím.“ Napřáhla meč, a zatímco ohňostrůjce zoufale toužící po dechu bezmocně stál, nemilosrdnou ranou ho proťala.</p>
<p>Ohňostrůjce se zhroutil na zem. Ivan zmateně zíral na Tamaru stojící nad mrtvým tělem, z jejího meče ještě kapala krev. Musel na chvíli ztratit pozornost, protože v tu chvíli Tolja s děsivým řevem vyskočil na nohy.</p>
<p>Ivan sevřel pěst a znovu zaměřil pozornost na Toljovo srdce. Ten zkřivil tvář, ale nespadl. Pak jeho obrovská ruka vystřelila do vzduchu a Ivanův obličej se křečovitě stáhl bolestí a úžasem.</p>
<p>Sjela jsem pohledem z Tolji na Tamaru a začalo mi to docházet. Jsou to grišové. Smrtiči.</p>
<p>„Jak se ti to líbí, trpaslíku?“ Tolja kráčel k Ivanovi. Ten zoufale napřáhl druhou ruku. Třásl se a viděla jsem, že zápolí s dechem.</p>
<p>Tolja se trochu zakymácel, ale šel dál. „Teď se uvidí, kdo z nás dvou má silnější srdce,“ zavrčel.</p>
<p>Kráčel pomalu dopředu, jako by šel proti prudkému větru, na obličeji mu vyrazil pot, zuby měl vyceněné v divoké radosti. Napadlo mě, že možná oba s Ivanem padnou mrtví k zemi.</p>
<p>Pak se prsty Toljovy natažené ruky sevřely v pěst. Ivan se roztřásl. Oči se mu obrátily v sloup. Ze rtů mu vytryskla krvavá bublina a praskla. Zhroutil se bezvládně na palubu.</p>
<p>Jen vzdáleně jsem si uvědomovala zmatek zuřící kolem. Tamara zápasila s větrostrůjcem. Další dva grišové skočili na Tolju. Uslyšela jsem výstřel a viděla, že se Mal zmocnil pistole. Jediné, co jsem dokázala skutečně vnímat, bylo Ivanovo bezvládné tělo.</p>
<p>Byl mrtvý. Temnyjova pravá ruka. Jeden z nejmocnějších smrtičů v Druhé armádě. Přežil Vrásu i volkry, a teď je mrtvý.</p>
<p>Z těch vzpomínek se ze mě vydral vzlyk. Žeňa s rukama před pusou stála a zírala na Ivana.</p>
<p>„Žeňo –,“ promluvila jsem k ní.</p>
<p>„Zastav je!“ Výkřik přiletěl z druhé strany paluby. Otočila jsem se a uviděla Temnyje zápolícího s ozbrojeným námořníkem.</p>
<p>Žeňa se třásla jako osika. Sáhla do kapsy své kefty a vytáhla pistoli. Tolja po ní skočil.</p>
<p>„Ne!“ postavila jsem se mezi ně. Nehodlala jsem stát a dívat se, jak zabije Žeňu.</p>
<p>Těžká pistole se v jejích rukou chvěla.</p>
<p>„Žeňo,“ promluvila jsem klidně, „opravdu mě teď zastřelíš?“ Divoce se rozhlížela kolem, nerozhodná, na koho mířit. Položila jsem ruku na její rukáv. Cukla sebou a namířila hlaveň proti mně.</p>
<p>Rána jako hrom rozčísla vzduch a já věděla, že se Temnyj osvobodil. Otočila jsem se a spatřila, jak se na nás valí černá vlna temna. <emphasis>Je po všem</emphasis>, blesklo mi hlavou. <emphasis>Je s námi konec</emphasis>. Když tu jsem zahlédla jasný záblesk a padl výstřel. Temná mlha se rozplynula do nicoty a já spatřila, že se Temnyj s tváří zkřivenou bolestí i zlostí drží za ruku. S úžasem mi došlo, že ho někdo postřelil.</p>
<p>Sturmhond s pistolí v ruce spěchal k nám. „Běžte!“ křičel.</p>
<p>„Dělej, Alino!“ volal Mal a táhl mě za ruku.</p>
<p>„Žeňo,“ naléhala jsem zoufale, „pojď s námi.“</p>
<p>Ruka se jí třásla tak, až jsem se bála, že jí pistole vypadne z ruky. Po tvářích se jí řinuly slzy.</p>
<p>„To nejde,“ vzlykala přerývavě a ruku s namířenou zbraní svěsila dolů. „Běž, Alino,“ hlesla. „Jen běž.“</p>
<p>Tolja neváhal a znovu si mě přehodil přes rameno. Marně jsem bušila do jeho rozložitých zad. „Ne!“ vřískala jsem. „Počkej!“</p>
<p>Nikdo mě nebral na vědomí. Tolja s rozběhem skočil a přehoupl se přes zábradlí. Řítili jsme se do ledové vody a já křičela, abych si dodala před tím mrazivým nárazem kuráž. Před pádem do ledové vody nás zachránil proud vzduchu, jenž nemohl být dílem nikoho jiného než větrostrůjce; přenesl nás nad škuner, kde jsme žuchli na palubu, až nám zapraskaly kosti v těle.</p>
<p>„Dej znamení,“ křičel Sturmhond a už vyskakoval na nohy.</p>
<p>Ozvalo se pronikavé zapískání.</p>
<p>„Privjete,“ obrátil se na námořníka, kterého jsem neznala, „jak jsme na tom?“</p>
<p>„Osm mužů padlo,“ odpověděl Privjet. „Čtyři zůstali na velrybářské lodi. Náklad je na cestě.“</p>
<p>„Sakra,“ zaklel Sturmhond. Podíval se směrem k velrybářské lodi, bylo vidět, že svádí vnitřní boj. „Mušketýři!“ zařval na muže nahoře v námořním koši. „Kryjte je!“</p>
<p>Mušketýři začali pálit na palubu velrybářské lodi. Tolja hodil Malovi pušku a sám si jinou přehodil přes rameno. Skočil do lanoví a začal šplhat nahoru. Tamara vytáhla pistoli za pasem. Jen já ležela pořád rozpláclá na zemi v nedůstojné pozici s rukama bezmocně spoutanýma v okovech.</p>
<p>„Mořský bič je v bezpečí, kapitáne!“ hlásil Privjet.</p>
<p>Další dva ze Sturmhondových mužů se přehoupli přes zábradlí velrybářské lodi a letěli vzduchem, divoce mávali rukama, až konečně dopadli na hromadu na palubu škuneru. Jeden silně krvácel z rány na ruce.</p>
<p>Pak to přišlo znovu, rána jako hrom.</p>
<p>„Je zpátky!“ zvolala Tamara.</p>
<p>Temnota se na nás valila, zahalovala škuner a pohlcovala všechno, co jí stálo v cestě.</p>
<p>„Pusťte mě!“ prosila jsem. „Můžu vám pomoct.“</p>
<p>Sturmhond hodil Tamaře klíče. „Dělej!“ rozkázal.</p>
<p>Tamara mě chytla za zápěstí, zápolila s klíčem, zatímco přes nás přetékala černočerná tma.</p>
<p>Oslepli jsme. Slyšela jsem něčí křik. Pak zámek s cvaknutím povolil. Železa mi sklouzla ze zápěstí a s řinkotem dopadla na zem.</p>
<p>Zvedla jsem ruce a tmu prořízlo světlo a zatlačovalo černotu zpátky na velrybářskou loď. Sturmhondova posádka propukla v jásot, který jim záhy zmrzl na rtech, protože vzduchem proletěl další zvuk – pronikavý skřek ochromující svou zvráceností, skřípot nečekaně otevřených dveří, jež se rozlétly dokořán, přestože měly zůstat navždy zavřené. V ráně na rameni jsem ucítila ostré škubnutí. <emphasis>Ničevojové</emphasis>.</p>
<p>Obrátila jsem se ke Sturmhondovi. „Musíme odtud pryč,“ varovala jsem ho. „<emphasis>Hned.</emphasis>“</p>
<p>Váhal, bojoval sám se sebou. Dva z jeho mužů byli pořád na velrybářské lodi. Rysy jeho tváře ztvrdly. „Napněte plachty!“ zakřičel. „Větrostrůjci, směr východ!“</p>
<p>Teprve teď jsem si všimla námořníků stojících v řadě u stěžně; zvedli ruce a plachty nad námi se s hlasitým prásknutím naduly rychlým větrem. Kolik grišů má tenhle korzár ve svých službách?</p>
<p>Jenže i Temnyjovi větrostrůjci se sešikovali na velrybářské lodi a vysílali naším směrem vichr, jenž nás vychyloval z kurzu. Škuner se vratce potácel na vlnách.</p>
<p>„Připravte děla!“ zaburácel Sturmhond. „Na můj povel. Pal!“</p>
<p>Ve vzduchu zahvízdaly dva výstřely. Ohlušující rána otřásla lodí, pak znovu a znovu, jak lodní děla v trupu škuneru zahájila palbu a prorazila do velrybářské lodi díru. Z Temyjovy lodě k nám doléhaly zděšené výkřiky. Sturmhondovi větrostrůjci využili momentální převahu a škuner vyrazil dopředu.</p>
<p>Jak se kouř z kanonů pomalu usazoval, viděla jsem, jak k zábradlí poničené velrybářské lodi přichází postava v černém. Další vlna černočerné tmy se rozběhla proti nám, tentokrát však byla jiná. Svíjela se nad hladinou, jako by se po ní drápala kupředu, a spolu s ní se blížilo i strašidelné bzučení tisícihlavého roje rozlícených včel.</p>
<p>Tma pěnila a bublala jako vlna tříštící se o útes a pomalu nabývala tvar. Mal vedle mě si pod vousy drmolil modlitby, přitom si přiložil pušku k rameni. Soustředila jsem se a vší silou švihla, abych řezem rozťala černý oblak a zničila <emphasis>ničevoje</emphasis> dřív, než se stihnou zformovat. Všechny jsem ale zastavit nedokázala. Přicházeli v kvílivém zástupu, další a další černé pařáty a neúprosná zubiska.</p>
<p>Sturmhondova posádka zahájila palbu.</p>
<p><emphasis>Ničevojové</emphasis> se dostali ke stěžni, kroutili se kolem plachet a strhávali námořníky z lanoví jako zralé hrušky. Pak se třaslavě snesli dolů na palubu. Mal pálil, znovu a znovu, zatímco námořníci tasili šavle, jenže kulky i meče dokázaly příšery jen zbrzdit. Jejich těla stvořená ze stínu se jen oklepala a znovu nabyla původní podobu. A nepřestávaly přicházet.</p>
<p>Škuner plul pořád vpřed, vzdaloval se od velrybářské lodi. Jenže ne dost rychle. Znovu se ozvalo pronikavé zakvílení a už se k nám plazila další vlna kroutící se černoty, proměnila se v okřídlené tělo a spěchala na pomoc armádě stínů.</p>
<p>I Sturmhond to viděl. Ukázal na jednoho z větrostrůjců, který doteď přivolával vítr do plachet. „Blesk,“ rozkázal mu.</p>
<p>Cukla jsem sebou. To nemůže myslet vážně. Větrostrůjci nikdy nesmí přivolávat blesky. Jsou nevypočitatelné, a tudíž příliš nebezpečné – a na otevřeném moři? Na dřevěné lodi? Ovšem Sturmhondův griša ani na okamžik nezaváhal. Spojil ruce k sobě a třel jimi o sobe. Praskalo mi v uších, jak rychle klesl tlak. Vzduch byl nabitý proudem.</p>
<p>Sotva jsme se stihli vrhnout na zem, blesky křížem krážem proťaly oblohu. Poslední vlna <emphasis>ničevojů</emphasis> se v nenadálém zmatku rozptýlila.</p>
<p>„Vpřed!“ hulákal Sturmhond. „Větrostrůjci, plnými plachtami vpřed!“ Odhodilo nás to s Malem na zábradlí, jak škuner prudce vyrazil dopředu. Lehká loď na hladině takřka letěla.</p>
<p>Viděla jsem, jak se na velrybářské lodi sbírá další černé mračno. Podlomily se mi nohy, ale vzchopila jsem se a připravila na další boj.</p>
<p>Nepřišel. Temnyjova síla měla podle všeho své hranice. Unikli jsme z dosahu jeho moci.</p>
<p>Naklonila jsem se přes zábradlí. Vítr a ledové mořské kapky mě štípaly na kůži, zatímco na obzoru mizela Temnyjova loď i s jeho monstry z dohledu. Z hrudi se mi vydralo cosi mezi pláčem a smíchem.</p>
<p>Mal mě objal a já se k němu pevně přivinula, na tváři jsem cítila vlhko jeho promáčené košile a pod ní slyšela tlouct jeho srdce; zoufale jsem se opájela neuvěřitelnou skutečností, že jsme oba přežili.</p>
<p>A pak, navzdory prolité krvi a ztraceným přátelům, propukla posádka lodi v jásot. Křičeli, výskali, štěkali a vyli. Tolja v lanoví zvedl pušku nad hlavu, zaklonil se dozadu a vydal vítězný skřek, z něhož mi naskočila na rukách husí kůže.</p>
<p>Odtáhli jsme se s Malem od sebe a zírali na rozesmáté halekající námořníky kolem nás. Věděla jsem, že oba myslíme na totéž: kam jsme se to jen dostali?</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p><strong>PRAŠTILI JSME ZÁDY </strong>o zábradlí a sjeli dolů, kde jsme zůstali sedět na zemi jeden vedle druhého, vyčerpaní a omámení. Utekli jsme Temnyjovi a byli na neznámé lodi obklopení hordou bláznivých grišů převlečených za námořníky, kteří vyli jako smečka divokých psů.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Mal.</p>
<p>Přikývla jsem. Ránu na rameni jsem měla v jednom ohni, ale zraněná jsem nebyla, a co víc – celé mé tělo pulzovalo energií, protože jsem znovu mohla použít svou sílu.</p>
<p>„Ty?“ starala jsem se.</p>
<p>„Ani škrábnutí,“ prohlížel se Mal nevěřícně.</p>
<p>Loď se hnala po vlnách neuvěřitelnou rychlostí poháněna vpřed větrostrůjci, a jak jsem si později všimla, také vlnostrůjci. Když vzrušení a hrůza z bitvy ustoupily, uvědomila jsem si, že jsem promáčená na kost. Zuby mi drkotaly. Mal mi dal ruku kolem ramen a jeden z námořníků přes nás přehodil deku.</p>
<p>Konečně Sturmhond zpomalil a rozkázal skasat plachty. Větrostrůjci i vlnostrůjci svorně svěsili ruce a vyčerpaní se svalili jeden na druhého. Díky vynaložené síle jim však tváře spokojeně žhnuly a oči měli plné života.</p>
<p>Škuner zpomaloval, až se konečně pohupoval jemně na vlnách, v tichu, které mi najednou připadalo nepatřičné.</p>
<p>„Postavte hlídku,“ rozkázal Strumhond, načež Privjet poslal jednoho z námořníků s dlouhým dalekohledem nahoru do ráhnoví. Pomalu jsme se s Malem zvedli na nohy.</p>
<p>Sturmhond prošel řadu eterálčiků, poplácával větrostrůjce i vlnostrůjce po ramenou, občas s některým prohodil pár slov. Zraněné námořníky poslal do podpalubí, kde, jak jsem předpokládala, je ošetřil doktor, nebo dokonce hojič z řádu korporálčiků. Tenhle korzár, jak se zdálo, zaměstnával všechny druhy grišů.</p>
<p>Strumhond se vrhl ke mně a ještě za chůze vytasil nůž zastrčený za pasem. Ruce mi vylétly nahoru a Mal s puškou namířenou na Sturmhondovu hruď se postavil přede mě. V tu ránu začaly cvakat kohoutky a svištět šavle, jak se celá posádka bleskurychle chopila zbraní.</p>
<p>„Jen klid, Oretseve,“ promluvil Sturmhond a zvolnil krok. „Měl jsem dost problémů dostat tě na svoji loď a také mě to stálo dost peněz. Nerad bych, aby tě teď proděravěli jako řešeto.“ Otočil nůž rukojetí ke mně a podal mi ho. „To je na tu bestii.“</p>
<p>Mořský bič. V té bitvě jsem na něj pro všechno rozrušení úplně zapomněla.</p>
<p>Mal dal po chvilce váhání pušku dolů.</p>
<p>„Pohov,“ nařídil Sturmhond posádce. Námořníci schovali pistole a zastrčili meče.</p>
<p>Sturmhond kývl na Tamaru. „Vytáhněte ho nahoru.“</p>
<p>Na Tamařin pokyn se skupina námořníků naklonila přes zábradlí na pravoboku a odvázali složitý spletenec provazů. S funěním pomalu vytáhli tělo mořského draka přes zábradlí nahoru. Vyklopili ho na palubu; z posledních sil unaveně bojoval ve stříbrné pasti sítě. S vyceněnými tesáky sebou zlověstně máchl. Všichni jsme uskočili dozadu.</p>
<p>„Pokud vím, musíš to být ty,“ podával mi Sturmhond znovu nůž. Měřila jsem si ho pohledem a snažila se uhádnout, kolik toho ví o umocňovačích a o tomhle zvlášť.</p>
<p>„Tak do toho,“ povzbuzoval mě. „Potřebujeme vyrazit. Temnyjova loď je sice rozbitá, ale tak to nezůstane napořád.“</p>
<p>Nůž ve Sturmhondově ruce se na slunci netečně blýskal. Grišovská ocel. Vlastně mě to nepřekvapovalo.</p>
<p>Pořád jsem váhala.</p>
<p>„Právě jsem ztratil třináct vynikajících mužů,“ pronesl Sturmhond klidně. „Neříkej mi, že zbytečně.“</p>
<p>Podívala jsem se na mořského draka. Svíjel se na zemi, chřípí se mu třáslo a rudé oči měl zamžené, přesto byl pořád plný hněvu. Vzpomněla jsem si na bílého jelena, na odevzdaný pohled jeho tmavých očí a tichý strach v posledních vteřinách života.</p>
<p>Bílý jelen žil dlouho v mých představách, takže když jsem ho konečně uviděla mezi stromy přicházet na zasněženou planinu, měla jsem pocit, že ho už dávno znám. Mořský drak mi byl cizí – navzdory smutné skutečnosti, že jsem hleděla na jeho nevratně zbídačené tělo, mi stále připadal mnohem víc jako mytická postava než opravdové stvoření.</p>
<p>„Tak či tak to nepřežije,“ přerušil mé úvahy korzár.</p>
<p>Sevřela jsem rukojeť nože. Byl těžký. <emphasis>Je to milost?</emphasis> Rozhodně to není stejná milost, jakou jsem prokázala Morozovovu jelenu.</p>
<p>Rusalje. Zakletý princ, strážce Stezky smrti. V pohádkách vábil osamělé panny a se smíchem je vozil po vlnách, daleko, předaleko na moře, až nikdo neslyšel jejich volání o pomoc. Tam je unesl do svého podvodního paláce, kde dívky pomalu chřadly, protože neměly k jídlu nic než korály a perly. A když umřely, zpíval Rusalje nad jejich těly tklivé písně a pak se vrátil na hladinu hledat si další nevěstu.</p>
<p><emphasis>Jsou to jenom báchorky</emphasis>, uklidňovala jsem se. <emphasis>Není to žádný princ, jen zvíře svíjející se v bolestech. </emphasis></p>
<p>Tělo draka se zachvělo. Naprázdno ve vzduchu zaklapal čelistmi. Ze zad mu trčely dvě harpuny a z ran mu prýštila řídká krev. Napřáhla jsem nůž, nejistá, co si s ním počít, kam ho vrazit. Ruce se mi třásly. Zubožené zvíře žalostně zasípalo, byla to bezmocná ozvěna jeho kouzelného zpěvu.</p>
<p>Mal si stoupl ke mně. „Skonči to, Alino,“ řekl chraplavě. „U všech svatých.“</p>
<p>Vytrhl mi nůž z ruky a hodil ho na zem. Popadl mě za ruce a obtočil mi je kolem rukojeti jedné z harpun. Jedinou čistou ranou jsme to provedli.</p>
<p>Mořský drak sebou cukl, pak znehybněl a na palubu se vyřinula jeho krev.</p>
<p>Mal se podíval dolů na svoje ruce, otřel si je do roztrhané košile a otočil se pryč.</p>
<p>Objevila se Tamara s Toljou. Obracel se mi žaludek. Věděla jsem, co bude následovat. <emphasis>Není to pravda,</emphasis> našeptával mi hlas v hlavě. <emphasis>Můžeš odejít pryč. Nechat to být.</emphasis> Znovu jsem měla pocit, že se všechno děje velmi rychle. Ale přece jsem nemohla umocňovač, jako je tenhle, jen tak hodit zpátky do moře. Vždyť za něj drak zaplatil svým životem. A koneckonců, když si umocňovač vezmu, neznamená to ještě, že ho musím používat.</p>
<p>Dračí šupiny byly bílé a na světle házely jemné duhové odlesky, jen na úzkém pruhu táhnoucím se mezi široko posazenýma očima zvířete přes hřbet hlavy k hladké hřívě byly trochu jiné – měly zlatý okraj.</p>
<p>Tamara vytáhla z opasku nůž a s Toljovou pomocí začala šupiny odškrabávat. Přinutila jsem se neodvrátit zrak. Když byli hotoví, podali mi sedm dokonalých, neporušených šupin, ještě vlhkých od krve.</p>
<p>„Pokloňme se mužům, kteří dnes padli,“ rozkázal Sturmhond. „Byli to dobří námořníci. Dobří vojáci. Ať je moře zanese do bezpečného přístavu a nebesa je přijmou na lepších březích.“</p>
<p>Pak tuhle námořnickou modlitbu zopakoval v kerštině, zatímco Tamara si její slova huhlala pro sebe v šuhanštině. Se skloněnými hlavami jsme stáli na houpající se lodi. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo.</p>
<p>Další mrtví muži, další starověké stvoření nenávratně pryč, znesvěcené grišovskou ocelí. Položila jsem ruku na bok zvířete lesknoucí se v dopadajícím světle slunce. Bylo pod mými prsty studené a slizké. Oči mělo vyhaslé a prázdné. Pevně jsem v dlani sevřela jeho zlaté supiny, až se mi hrany zaryly do kůže. Jací svatí čekají na stvoření, jako je tohle?</p>
<p>Po nekonečných minutách Sturmhond konečně zamumlal: „Ať je bohové přijmou.“</p>
<p>„Ať je přijmou,“ odpověděla sborem posádka.</p>
<p>„Musíme vyrazit,“ oznámil Sturmhond tiše. „Stěžeň velrybářské lodi je zničený, ale Temnyj má větrostrůjce a jednoho nebo dva materiálčiky. A pokud vím, může ty svoje stvůry používat na práci, dokáží prý dokonce pracovat s kladivem a hřebíky, když se to naučí. Nebudeme zbytečně nic riskovat.“ Otočil se na Privjeta. „Dej větrostůjcům posledních pár minut, aby si odpočinuli, a přines mi hlášení o škodách, které jsme utrpěli, pak vyrazte vpřed.“</p>
<p><emphasis>„Da, kapitan,“</emphasis> zaskřehotal Privjet. Neměl se k odchodu.</p>
<p><emphasis>„Kapitan</emphasis>… lidi by možná zaplatili slušný peníze za dračí šupiny jakýkoliv barvy.“</p>
<p>Sturmhond se zachmuřil, pak úsečně přikývl. „Vezměte si, co chcete, pak ukliďte palubu a vyrazte vpřed. Směr znáte.“</p>
<p>Několik námořníků se vrhlo na tělo draka, aby z něj sedrali šupiny. Na tohle už jsem se dívat nemohla. S žaludkem staženým do uzlů jsem se k nim otočila zády.</p>
<p>Sturmhond si stoupl ke mně.</p>
<p>„Nesuď je unáhleně,“ podíval se přes rameno na své muže.</p>
<p>„Já je nesoudím,“ opáčila jsem. „Ty jsi kapitán.“</p>
<p>„A oni mají hluboko do kapsy a musí živit rodiče a sourozence. Právě jsme ztratili skoro polovinu posádky, a to bez tučné kořisti, která by zmírnila jejich bolest. I když – ne že bys nebyla okouzlující.“</p>
<p>„Co tady dělám?“ udeřila jsem na něj. „Proč jsi nám pomohl?“</p>
<p>„Jsi si tím jistá?“</p>
<p>„Odpověz na otázku, Sturmhonde,“ utrhl se Mal, který právě přišel k nám. „Ulovil jsi mořský bič jenom proto, abys ho dal Alině? Proč?“</p>
<p>„Nešel jsem po mořském draku. Šel jsem po vás.“</p>
<p>„Tak proto ses vzbouřil proti Temnyjovi?“ zeptala jsem se. „Abys mě získal?“</p>
<p>„Není dost dobře možné vzbouřit se na vlastní lodi.“</p>
<p>„Říkej tomu, jak chceš,“ odsekla jsem podrážděně. „Ale řekni, o co ti jde.“</p>
<p>Sturmhond se zaklonil a s lokty opřenými o zábradlí přejížděl očima palubu. „Stejně jako bych řekl Temnyjovi, kdyby se ptal – a on se bohudíky neptal – problém s najímáním prodejných lidí je ten, že tě vždycky může někdo přeplatit.“</p>
<p>Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Ty jsi zradil Temnyje kvůli <emphasis>penězům</emphasis>?“</p>
<p>„Slovo ‚zradit‘ je trochu přehnané. Skoro toho chlapa neznám.“</p>
<p>„Jsi šílený,“ nevěřila jsem vlastním uším. „Sám víš, čeho je schopný. Žádné peníze za něco takového nestojí.“</p>
<p>Sturmhond se zazubil. „To se ještě uvidí.“</p>
<p>„Temnyj tě bude do smrti pronásledovat.“</p>
<p>„Pak budeme mít ty a já něco společného. Krom toho mám rád mocné nepřátele. Připadám si pak důležitý.“</p>
<p>Mal si přeložil ruce na prsou a zkoumavě si korzára měřil. „Pořád nevím, jestli jsi šílený, nebo hloupý.“</p>
<p>„Mám tolik obdivuhodných vlastností,“ podotkl Sturmhond, „že může být těžké se rozhodnout.“</p>
<p>Zakroutila jsem hlavou. Ten bukanýr je úplně mimo. „Jestli Temnyje někdo přeplatil, kdo to byl? Kdo si tě najal? A kam nás vezeš?“</p>
<p>„Nejdřív odpověz na jednu otázku ty mně,“ Sturmhond zalovil v kapse svého redingotu, vytáhl útlý červený svazek a hodil ho po mně. „Proč to Temnyj s sebou nosil? Na zbožného člověka zrovna nevypadá.“</p>
<p>Chytla jsem knížku a otočila jsi nápisem nahoru, i když jsem dopředu věděla, co to je. Zlatá písmena se třpytila na slunci.</p>
<p>„Tys ji ukradl?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„V jeho kajutě spolu s dalšími dokumenty. I když říkám znovu: protože to technicky vzato byla <emphasis>moje</emphasis> kajuta, nejsem si jistý, že to můžeš nazývat krádeží.“</p>
<p>„<emphasis>Technicky vzato</emphasis>,“ sledovala jsem ho podrážděně, „je to kajuta kapitána, kterému jsi tu loď ukradl.“</p>
<p>„To je fér, připouštím,“ přitakal Sturmhond. „Jestli celá tahle věc se světlonoškou nevyjde, měla bys uvažovat o kariéře advokáta. Zdá se, že máš cit pro spravedlnost. Jen bych rád upozornil, že tohle ve skutečnosti patří tobě.“</p>
<p>Natáhl se a nalistoval první stránku. Bylo tam vepsáno mé jméno: <emphasis>Alina Starková.</emphasis></p>
<p>Snažila jsem se zachovat chladnou tvář, ale myšlenky se mi v hlavě rozběhly jako o závod. Tohle je můj <emphasis>Život svatých</emphasis>, přesně ten svazek, který mi dal před pár měsíci Aparátus v knihovně v Malém paláci. Temnyj musel nechat prohledat můj pokoj, potom co jsem utekla z Os Alty, ale k čemu si vzal tuhle knihu? A proč se tolik zajímal, jestli jsem ji četla?</p>
<p>Palcem jsem prolistovala stránky. Byl to nádherně ilustrovaný svazek, ovšem s odporně krutými obrázky, zvlášť uvážím-li, že to měla být kniha pro děti. Pár svatých tu sice bylo zobrazeno při konání zázraků a skutků milosrdenství, jako třeba svatý Felix s jabloňovými ratolestmi nebo svatá Anastazia navštěvující nemocné. Ale na většině stránek byli mučeníci: rozčtvrcená Lizabeta, svatý Lubov bez hlavy, svatý Ilja v řetězech. Zamrazilo mě. Tentokrát jsem svoji reakci nedokázala skrýt.</p>
<p>„Zajímavé, že?“ řekl Sturmhond. Poklepal na stránku dlouhým prstem. „Jestli se nepletu, tohle je to zvíře, které jsme právě ulovili.“</p>
<p>Nebylo o tom pochyb: za svatým Iljou se ve vlnách jezera, či snad oceánu, proháněl mořský drak, ta podoba byla nezaměnitelná. Jenže to nebylo všechno. Mimoděk jsem rukou zabloudila k náhrdelníku na svém krku.</p>
<p>Zaklapla jsem knihu a pokrčila rameny. „Jen další povídačka.“</p>
<p>Mal po mně střelil zmateným pohledem. Nevěděla jsem, jestli viděl, co na té stránce bylo.</p>
<p>Neměla jsem vůbec chuť vracet knihu Sturmhondovi, ale už tak byl podezřívavý. Přinutila jsem se natáhnout ruku a podat mu knihu zpátky, přitom jsem doufala, že si nevšimne, jak se mi ruka třese.</p>
<p>Sturmhond mě bedlivě sledoval, pak se narovnal a upravil si manžety na kabátě. „Nech si ji. Stejně je tvoje. Jak sis jistě všimla, mám velký respekt k osobnímu vlastnictví. Krom toho se budeš potřebovat něčím zabavit, než doplujeme do Os Kerva.“</p>
<p>Oba jsme s Malem nadskočili.</p>
<p>„Vezeš nás do Západní Ravky?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Vezu vás na setkání se svým zákazníkem a to je všechno, co vám k tomu můžu říct.“</p>
<p>„Co je to za muže? Co ode mě chce?“</p>
<p>„Proč jsi si tak jistá, že je to muž? Možná tě vezu k fjerdské královně.“</p>
<p>„Vezeš?“</p>
<p>„Ne. Ale vždycky je dobré mít otevřenou mysl.“</p>
<p>Znechuceně jsem si odfrkla. „Vždycky odpovídáš tak vyhýbavě?“</p>
<p>„Těžko říct. Ech, znovu jsem to udělal.“</p>
<p>S rukama sevřenýma v pěst jsem se obrátila na Mala. „Já ho snad zabiju.“</p>
<p>„Odpověz, na co se ptá, Strumhonde,“ zavrčel Mal.</p>
<p>Sturmhond nadzdvihl obočí. „Měli byste vědět dvě věci,“ začal a jeho hlas byl tentokrát břitký jako ocel.</p>
<p>„Za prvé, kapitáni na své lodi neradi přijímají rozkazy od druhých. A za druhé bych vám rád nabídl dohodu.“</p>
<p>Mal odfoukl. „Proč bychom ti vůbec měli věřit?“</p>
<p>„Nemáte příliš na výběr,“ poznamenal Sturmhond mile. „Jsem si velmi dobře vědom, že byste mohli tuto loď potopit a poslat nás všechny ke dnu, přesto doufám, že dáte mému klientu šanci. Poslechnete si, jakou má pro vás nabídku. Když se vám nebude líbit, přísahám, že vám pomůžu utéct. Zavezu vás, kamkoliv na světě budete chtít.“</p>
<p>Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Takže nejdřív jsi zkřížil cestu Temnyjovi a teď se chceš obrátit i proti svému novému klientovi?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ ohradil se Sturmhond dotčeně. „Můj klient mi zaplatil za to, abych vás dovezl do Ravky, ne abych vás tam <emphasis>držel</emphasis>. To by musel zaplatit navíc.“</p>
<p>Podívala jsem se na Mala. Pokrčil rameny. „Je to lhář a pravděpodobně šílenec, ale má pravdu. Nemáme na výběr.“</p>
<p>Protřela jsem si spánky. Začínala mě přemáhat bolest hlavy. Byla jsem unavená a cítila nesmírný zmatek, navíc způsob, kterým Sturmhond mluvil, ve mně vzbuzoval chuť někoho zabít. Nejlépe jeho. Jenže nás s Malem osvobodil od Temnyje, a jakmile budeme z jeho lodi venku, třeba sami dokážeme vymyslet způsob, jak utéct. Dál jsem v tuhle chvíli nedokázala dohlédnout.</p>
<p>„Dobře,“ přikývla jsem.</p>
<p>Usmál se. „Je dobré vědět, že nás všechny neutopíš.“ Mávl rukou na námořníka, který postával opodál a myl palubu.</p>
<p>„Najdi Tamaru a řekni jí, že bude v kajutě se světlonoškou,“ poručil mu. Pak ukázal na Mala. „Ty můžeš zůstat u Tolji.“</p>
<p>Dřív než Mal stihl otevřít pusu, aby proti tomu něco namítl, ho Sturmhond předešel. „Takhle to tu chodí. Dokud nedorazíme do Ravky, můžete se oba na <emphasis>Volkvolnym</emphasis> pohybovat, jak je vám libo, ale naléhavě vás prosím, nezahrávejte si s mou velkorysostí. Tahle loď má svoje pravidla a já mám svoji trpělivost.“</p>
<p>„To my také,“ procedil Mal skrze zuby.</p>
<p>Položila jsem mu ruku na rameno. Cítila bych se s ním bezpečněji, ale teď nebyla vhodná chvíle dohadovat se s tím korzárem o maličkostech. „Nech to být,“ řekla jsem. „Budu v pořádku.“</p>
<p>Mal se zachmuřeně otočil na podpatku a odkráčel pryč; v uspořádaném chaosu lanoví a plachet mi zmizel z dohledu. Vyrazila jsem dopředu, abych šla za ním.</p>
<p>„Měla bys ho radši nechat o samotě,“ mínil Strumhond. „Tyhle typy potřebují hodně času na tiché přemítání a sebeobviňování. Jinak jsou protivní.“</p>
<p>„Bereš vůbec někdy něco vážně?“</p>
<p>„Ne, pokud je to možné. Život je jinak příšerně nudný.“</p>
<p>Zakroutila jsem hlavou. „Ten klient –“</p>
<p>„Neunavuj se ptaním. Nemusím snad říkat, že jsem měl spoustu nabídek. Od té doby, co jsi zmizela z Vrásy, jsi velmi v kurzu. Spousta lidí si samozřejmě myslí, že jsi mrtvá. To cenu snižuje. Snaž se to nebrat osobně.“</p>
<p>Podívala jsem se na druhou stranu paluby, kde námořníci vlekli tělo mořského draka. S namáhavým supěním převalili tělo přes zábradlí škuneru. S hlasitým plácnutím dopadlo do vody. A Rusalje byl pryč, moře ho spolklo.</p>
<p>Ozvalo se dlouhé zapískání. Posádka se rozběhla na místo a větrostrůjci zaujali své pozice. O pár vteřin později se plachty rozepjaly jako bílá poupata a škuner znovu vyrazil na cestu; plul jihovýchodním směrem do Ravky, domů.</p>
<p>„Co budeš dělat s těmi šupinami?“ zajímal se Sturmhond.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Nevíš? Navzdory své oslnivé kráse nejsem tak hloupý, jak vypadám. Temnyj chtěl, aby jsi ty šupiny z mořského draka nosila.“</p>
<p>Tak proč ho sám nezabil? Když Temnyj zamordoval bílého jelena a náhrdelník z jeho parohů mi nasadil kolem krku, navěky nás spojil. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si vzpomněla, jak natáhl ruku a zmocnil se mé moci, zatímco já jen bezmocně stála. Daly by mu dračí šupiny nade mnou stejnou moc? A jestli ano, proč si ji nevzal?</p>
<p>„Já už mám umocňovač,“ opáčila jsem.</p>
<p>„Velmi mocný, pokud jsou ty příběhy pravdivé.“</p>
<p>Ten nejmocnější, co na světě existuje. Tak mi to alespoň Temnyj řekl a já mu věřila. Ale co když to není všechno? Co když jsem se dotkla jen malé části jelenovy moci? Zakroutila jsem hlavou. To by bylo šílenství.</p>
<p>„Umocňovače se nemůžou kombinovat.“</p>
<p>„Viděl jsem tu knihu,“ namítl. „Vypadá to, že rozhodně můžou.“</p>
<p><emphasis>Život svatých</emphasis> mě začal v kapse pálit. Měl snad Temnyj strach, že se o Morozovově tajemství dozvím na stránkách téhle dětské knížky?</p>
<p>„Nevíš, o čem mluvíš,“ oponovala jsem Sturmhondovi. „Nikdy žádný griša nepoužil druhý umocňovač. Nebezpečí je – “</p>
<p>„Tohle slovo přede mnou radši vůbec nevyslovuj. Nemůžu se ho nabažit.“</p>
<p>„O takové nebezpečí rozhodně nestojíš,“ podotkla jsem chmurně.</p>
<p>„Škoda,“ zamumlal. „Protože jestli nás Temnyj dohoní, pochybuju, že tahle loď přežije další bitvu. Druhý umocňovač by mohl naši šanci na vítězství vyrovnat. Ba co víc, dal by nám výhodu. Vážně se mi protiví čestný boj.“</p>
<p>„Nebo by mě druhý umocňovač zabil, potopil tuhle loď a vytvořil další Vrásu nebo ještě něco horšího.“</p>
<p>„Máš rozhodně smysl pro tragično.“</p>
<p>Prsty jsem zapátrala v kapse a nahmatala vlhké hrany šupin. Měla jsem tak málo informací a mé znalosti z grišovské teorie byly přinejlepším útržkovité. Tohle však bylo vždycky nad slunce jasné: jeden griša, jeden umocňovač. Vybavila se mi slova spletitého filozofického spisku, který jsem kdysi musela přečíst: <emphasis>„Proč může mít griša jen jeden umocňovač? Tuto otázku zodpovím jinou otázkou: Co je nekonečné? Vesmír a chamtivost člověka.“ </emphasis>Potřebovala jsem čas na přemýšlení.</p>
<p>„Dodržíš své slovo?“ řekla jsem nakonec. „Pomůžeš nám utéct?“ Vlastně nevím, proč jsem se obtěžovala ptát. Kdyby nás chtěl zradit, rozhodně by mi to neřekl.</p>
<p>Čekala jsem, že odpoví nějakým vtipem, takže mě zarazilo, když řekl vážně: „Nemůžeš se dočkat, až svoji vlast znovu necháš za zády?“</p>
<p>Ztuhla jsem. <emphasis>Tvoje vlast strádá</emphasis>. Temnyj mě obvinil, že jsem opustila Ravku. Mýlil se ve spoustě věcí, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že v tomhle měl pravdu. Nechala jsem svou zemi napospas Vráse stínu, slabému králi a mocichtivým tyranům, jako je Temnyj a Aparátus. Teď, jestli je pravda, co se povídá, se Vrása rozšiřuje a Ravka rozpadá. Kvůli Temnyjovi. Kvůli náhrdelníku. Kvůli mně.</p>
<p>Naklonila jsem obličej ke slunci a vnímala prudký mořský vítr bičující mou tvář. „Nemůžu se dočkat, až budu volná.“</p>
<p>„Dokud bude Temnyj žít, nikdy nebudeš volná. A tvoje země také ne. To sama víš.“</p>
<p>Zvažovala jsem možnost, že je Sturmhond chamtivý a hloupý, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by mohl být vlastenec. Nakonec to byl Ravčan, a i když mu jeho počínání plnilo vlastní kapsy, nejspíš pro svou zemi udělal víc než slabé ravské námořnictvo.</p>
<p>„Chci mít možnost se svobodně rozhodnout,“ řekla jsem.</p>
<p>„Budeš ji mít,“ slíbil. „Dávám ti své slovo lháře a hrdlořeza.“ Nato vyrazil na druhou stranu paluby, najednou se však zastavil a otočil zpátky. „V jedné věci máš pravdu, světlonoško. Temnyj je mocný nepřítel. Možná bys měla začít přemýšlet o tom, jak získat mocné přátele.“</p>
<p><strong>NIC JSEM SI NEPŘÁLA</strong> víc než vytáhnout z kapsy <emphasis>Život svatých</emphasis> a hodinu studovat ilustraci svatého Ilji, jenže Tamara už čekala, aby mě odvedla do naší společné kajuty.</p>
<p>Sturmondův škuner vůbec nevypadal jako robustní obchodní loď, která nás vezla s Malem do Nové země, ani jako zavalitá, nemotorná velrybářská loď, z níž jsme právě utekli. Byla to elegantní, nádherně stavěná a po zuby ozbrojená válečná loď. Tamara mi řekla, že škuner ukradli novozemenskému pirátovi, který přepadal lodě nedaleko přístavů na jižním pobřeží. Sturmhondovi se ta loď tak líbila, že si ji nechal jako svou vlajkovou loď a dal jí jméno <emphasis>Volkvolny, </emphasis>což znamená vlk vln.</p>
<p>Vlci. Sturmhond. Červený vlk na vlajce. Aspoň už vím, proč námořníci na téhle lodi pořád štěkají a vyjí.</p>
<p>Na téhle lodi byl využitý každý centimetr. Posádka spala na dělostřelecké palubě. V případě pohotovosti bleskově odklidili hamaky a zaujali místo u kanonů. Nemýlila jsem se, když jsem si myslela, že na lodi nebude obyčejný doktor potřeba. Původní ošetřovna a sklad sloužila teď Tamaře jako ložnice. Byla to miniaturní kajuta, kde bylo právě tolik místa, aby se tam vtěsnaly dvě hamaky a truhla. Podél zdí byly vyrovnané skříňky plné nepoužívaných balzámů a mastí, arzenového prášku a tinktur z antimonu.</p>
<p>Opatrně – s nohama na zemi – jsem se složila do jedné ze dvou sítí; červená kniha mě v kapse kabátu pálila a s narůstající netrpělivostí jsem sledovala, jak Tamara odklopila víko truhly a začala postupně odkládat zbraně: podpažní pouzdro na pistoli, dvě úzké sekerky za pasem, nůž v botě, další v pouzdře na stehně. Byla jak kráčející zbrojnice.</p>
<p>„Lituju tvýho přítele,“ prohodila, zatímco z jedné z kapes vytáhla něco, co připomínalo ponožku plnou kuličkových ložisek. S hlasitým bouchnutím to přistálo na dně truhly.</p>
<p>„Proč?“ špičkou boty jsem kroužila po prkně na stěně.</p>
<p>„Brácha chrápe jako ožralý medvěd.“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Mal také chrápe.“</p>
<p>„Tak to bude duet.“ Zmizela a za chvíli se objevila s vědrem vody. „Vlnostrůjci naplnili sudy dešťovou vodou,“ oznámila mi. „Jestli chceš, klidně se umyj.“</p>
<p>Čerstvá voda byla na lodích velký přepych, ale s grišou na palubě zřejmě nebude potřeba rozdávat ji na příděl.</p>
<p>Ponořila hlavu do vědra a pročechrala si krátké černé vlasy. „Je hezký, ten stopař.“</p>
<p>Obrátila jsem oči v sloup. „Nepovídej.“</p>
<p>„Není to můj typ, ale je hezký.“</p>
<p>Nadzdvihla jsem obočí. Pokud jsem si všimla, Mal se líbil všem. Ovšem neměla jsem v úmyslu zapřádat s Tamarou hovory o osobních věcech. Jestli nemůžeme věřit Sturmhondovi, pak nemůžeme věřit ani jeho posádce, navíc jsem nechtěla k nikomu z nich přilnout. Žeňa mi uštědřila tvrdou lekci a jedno zničené přátelství mi úplně stačilo. A tak jsem radši změnila téma. „Sturmhond má v posádce Keršany. To jim nevadí žena na palubě, jsou přece hrozně pověrčiví?“</p>
<p>„Sturmhond si dělá všechno po svém.“</p>
<p>„A námořníci tě… neobtěžují?“</p>
<p>Tamařina tvář se roztáhla do širokého úsměvu, bílé zuby v její snědé tváři oslnivě zazářily. Poklepala si na lesklý žraločí zub zavěšený na krku a mně došlo, že je to umocňovač. „Ne,“ odpověděla prostě.</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Dřív, než jsem stačila mrknout, vytáhla z rukávu ještě jeden nůž. „Tohle se také hodí,“ mrkla na mě.</p>
<p>„Ale podle čeho se rozhoduješ?“ vydechla jsem chabě.</p>
<p>„Podle nálady.“ Nato otočila nůž v prstech a podala mi ho. „Sturmhond vydal příkaz, že tě máme nechat na pokoji, ale pro případ, že by se někdo opil a zapomněl na to… víš, jak se o sebe postarat?“</p>
<p>Přikývla jsem. Nechodila jsem sice ověšená třiceti noži schovanými na těle, ale nebyla jsem úplně neschopná.</p>
<p>Znovu potopila hlavu, načež oznámila: „Nahoře hrají kostky a já jsem zralá na svůj příděl rumu. Můžeš jít také, jestli chceš.“</p>
<p>I když mě hraní ani pití nezajímaly, byla jsem v pokušení jít. Mé tělo bylo pořád nabité silou, kterou jsem použila proti <emphasis>ničevojům</emphasis>. Cítila jsem neklid a poprvé po mnoha týdnech příjemný hlad. Ale zavrtěla jsem hlavou. „Ne, díky.“</p>
<p>„Jak je libo. Já musím vybrat dluhy. Privjet se vsadil, že se nevrátíme. Když nás viděl svalit se přes zábradlí, přísahám bůh, tvářil se jako plačka na funuse.“</p>
<p>„Vsadil se, že vás zabijí?“ zírala jsem na ni s otevřenou pusou.</p>
<p>Zachechtala se. „Nevyčítám mu to. Jít proti Temnyjovi a jeho grišům? Všichni jsme věděli, že je to sebevražda. Posádka nakonec losovala, kdo bude mít tu čest.“</p>
<p>„A los padl na tebe s bráchou?“</p>
<p>„Na nás?“ zastavila se Tamara ve dveřích. Vlasy měla vlhké a světlo z lucerny dopadalo na její široký úsměv nefalšované smrtičky. „Ne, my jsme nelosovali,“ prohlásila s rukou na klice. „My jsme šli dobrovolně.“</p>
<p><strong>DLOUHO DO NOCI</strong> jsem neměla možnost promluvit si s Malem o samotě. Sturmhond nás pozval, abychom s ním povečeřeli v kapitánské kajutě, a bylo to opravdu zvláštní setkání. Jídlo servíroval číšník, sluha dokonalých způsobů, který byl o mnoho let starší než všichni ostatní na lodi. Tak dobře jsme nejedli celé týdny: čerstvý chléb, pečená treska, kyselé ředkvičky a sladké ledové víno, jež mi po pár doušcích stouplo do hlavy.</p>
<p>Můj apetit byl nesmírný, jako vždycky, když použiju svou sílu, zato Mal jedl málo a mluvil ještě míň, dokud se ovšem Sturmhond nezmínil o dodávce zbraní, kterou veze zpátky do Ravky. V tu chvíli ožil a zbytek večeře se nebavili o ničem jiném než o pistolích, granátech a nejrůznějších vzrušujících způsobech, jak vyhodit věci do povětří. Nedokázala jsem to sledovat. Zatímco donekonečna vykládali o opakujících se puškách, které se používají na novozemenských hranicích, dokázala jsem myslet jen a jen na šupiny v kapse a na to, co s nimi udělám.</p>
<p>Odvážím se vzít si sama pro sebe druhý umocňovač? Já jsem mořskému draku vzala život – a to znamená, že jeho moc patří mně. Ale pokud ty šupiny fungují stejně jako Morozovův náhrdelník, pak můžu dračí moc také někomu propůjčit. Mohla bych ty šupiny dát některému ze Sturmhondových smrtičů, možná Toljovi, a pak ho ovládat stejným způsobem, jako Temnyj kdysi ovládal mě. Možná bych pak byla schopná donutit korzára, aby plul zpátky do Nové země. Musela jsem si přiznat, že tohle není to, co chci.</p>
<p>Usrkla jsem si vína. Zoufale jsem si potřebovala promluvit s Malem.</p>
<p>Abych se rozptýlila, vzala jsem si do hledáčku Sturmhondovu kajutu. Všechno tu bylo z leštěného dřeva a nablýskané mědi. Na psacím stole ležely rozházené mapy, rozebraný sextant a podivné nákresy jakéhosi zařízení, které připomínalo roztažené perutě mechanického ptáka. Na jídelním stole se třpytil keršský porcelán a křišťálové sklo. Viněty na láhvích byly v jazyce, který jsem neznala. <emphasis>To všechno vydrancoval</emphasis>, říkala jsem si. Sturmhond se rozhodně dobře zaopatřil.</p>
<p>Teď jsem měla poprvé možnost si kapitána pořádně prohlédnout. Byl asi tak o čtyři pět let starší než já a na jeho obličeji bylo něco nesmírně zvláštního. Měl nápadně špičatou bradu, oči temně zelené jako bažinu a vlasy nezvykle rudé. Nos měl nejspíš několikrát zlomený a nedobře napravený. V jednu chvíli zachytil můj zkoumavý pohled a mohla bych přísahat, že se odvrátil pryč od světla.</p>
<p>Když jsme konečně opustili Sturmhondovu kajutu, bylo hodně po půlnoci. Odvedla jsem Mala nahoru na palubu na odlehlé místo na přídi. Věděla jsem, že nad námi v námořním koši hlídkují muži, ale netušila jsem, kdy zase budu mít příležitost mluvit s ním o samotě.</p>
<p>„Líbí se mi,“ spustil Mal. Po víně měl trochu nejistý krok. „Teda dost mluví a nejspíš by člověku ukradl i knoflíky od kabátu, ale není to špatný chlap a vypadá, že toho dost ví o –“</p>
<p>„Budeš už zticha?“ zpražila jsem ho šeptem. „Chci ti něco ukázat.“</p>
<p>Mal na mě zamžoural. „Kvůli tomu nemusíš být hrubá.“</p>
<p>Nevšímala jsem si ho a z kapsy vytáhla červenou knihu. „Podívej,“ strčila jsem mu pod nos otevřenou stránku a vrhla paprsek světla na vítězstvím zářící obličej svatého Ilji.</p>
<p>Mal ztuhl. „Bílý jelen,“ řekl. „A Rusalje.“ Sledovala jsem, jak upřeně zkoumá obrázek, takže jsem viděla, když mu to konečně došlo. „Proboha,“ vydechl. „Ještě je třetí.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p><strong>SVATÝ ILJA STÁL </strong>bosý na břehu temného moře. Měl na sobě otrhané zbytky fialového pláště a jeho doširoka rozpažené ruce směřovaly dlaněmi k nebi. Jeho tvář měla blažený, vyrovnaný výraz, jaký na obrazech svatí mívají – zpravidla před tím, než jsou nějakým hrozným způsobem umučení. Kolem krku měl železný límec, jenž býval spojený tlustým řetězem s okovy na jeho zápěstích. Teď mu však rozbité řetězy visely volně podél těla.</p>
<p>Za svatým Iljou se ve vlnách rozmachoval zvlněný bílý drak.</p>
<p>Bílý jelen mu ležel u nohou a hleděl na nás svýma tmavýma, klidnýma očima.</p>
<p>Ani jedno z těcht zvířat nás teď nezajímalo. Nalevo za světcovými zády se v dálce rozprostíraly hory a tam, sotva viditelný v dálce, létal kolem vysokého kamenného oblouku pták.</p>
<p>Mal prstem přejel po jeho dlouhých bílých perech, která měl na ocase lemovaná stejně zlatou barvou, jakou byla nakreslena světcova svatozář. „To není možné,“ vydechl.</p>
<p>„Bílý jelen byl skutečný. Mořský bič také.“</p>
<p>„Jenže tohle je… něco jiného.“</p>
<p>Měl pravdu. Pták ohnivák nepatřil do jednoho příběhu, ale do tisíců. V každém ravském mýtu vystupoval pták ohnivák, byl námětem bezpočtu balad, románů, her i oper. Legenda vyprávěla, že hranice Ravky byly vytyčeny podle dráhy jeho letu. Řeky v Ravce se naplnily jeho slzami. Hlavní město bylo založeno na místě, kde pero ptáka ohniváka spadlo na zem. Mladý bojovník ho zvedl a vzal s sebou do bitvy. Žádná armáda se mu pak nedokázala postavit a on se stal prvním králem Ravky. Tak se to alespoň vypráví.</p>
<p>Ohnivák byl Ravka. Jeho osudem nebylo nechat se zabít šípem stopaře, aby jeho kosti mohla nosit ke své větší slávě pyšná holka ze sirotčince.</p>
<p>„Svatý Ilja,“ přemítal Mal.</p>
<p>„Ilja Morozov.“</p>
<p>„Svatý griša?“</p>
<p>Konečkem prstu jsem se dotkla stránky, železného límce, dvou okovů na Morozovově zápěstí. „Tři umocňovače. Tři zvířata. A my máme dvě z nich.“</p>
<p>Mal prudce zatřásl hlavou, nejspíš se snažil zahnat alkoholový opar z vypitého vína. Prudce knihu zaklapl. Chvíli jsem myslela, že ji hodí do moře, ale podal mi ji zpátky.</p>
<p>„A co s tím jako máme dělat?“ vyhrkl. Znělo to skoro naštvaně.</p>
<p>O tomhle jsem přemýšlela celé odpoledne i večer, během večeře, která mi připadala nekonečná a při níž jsem prsty znovu a znovu sklouzávala k dračím šupinám, jako bych se jejich dotyku nemohla nabažit.</p>
<p>„Male, Sturmhond má ve své posádce materiálčiky. Myslí si, že bych měla použít ty šupiny… a já myslím, že má možná pravdu.“</p>
<p>Mal sebou cukl. „Cože?“</p>
<p>Nervózně jsem polkla a překotně mluvila dál. „Síla bílého jelena nestačí. Rozhodně ne na boj s Temnyjem. Ne na rozbití Vrásy.“</p>
<p>„A tvým řešením je druhý umocňovač?“</p>
<p>„Prozatím.“</p>
<p><emphasis>„Prozatím?“ </emphasis>Rukou si hrábl do vlasů. „Bohové,“ zaklel. „Ty chceš všechny tři. Ty chceš ulovit ohniváka.“</p>
<p>Najednou jsem si připadala bláhová, chamtivá, dokonce i trochu směšná. „Ten obrázek –“</p>
<p>„Je to jen obrázek, Alino,“ sykl zlostně. „Obrázek, který nakreslil nějaký dávno mrtvý mnich.“</p>
<p>„Ale co když je to víc? Temnyj říkal, že Morozovovy umocňovače jsou jiné, že se mají používat dohromady.“</p>
<p>„Takže teď si necháváš radit od vrahů?“</p>
<p>„Ne, jenže –“</p>
<p>„Ještě další plány jste s Temnyjem vymysleli, když jste byli spolu zalezlí v podpalubí?“</p>
<p>„Nebyli jsme spolu nikde zalezlí,“ odsekla jsem. „Jenom se ti chtěl dostat pod kůži.“</p>
<p>„Tak se mu to podařilo.“ Svíral zábradlí, až mu zbělely klouby na rukou. „Jednou tomu parchantovi vrazím šíp do krku.“</p>
<p>Slyšela jsem ozvěnu Temnyjova hlasu. <emphasis>Nikdo není jako my</emphasis>. Rychle jsem tu myšlenku zahnala a položila ruku na Malovu paži. „Našel jsi bílého jelena, našel jsi mořského draka. Možná máš najít i ohniváka.“</p>
<p>Uchechtl se, byl to smutný smích, přesto se mi ulevilo, protože jsem v něm neslyšela ten předešlý trpký osten. „Jsem dobrý stopař, Alino, ale takhle dobrý zas ne. Potřebujeme někde začít. Ohnivák může být kdekoliv na světě.“</p>
<p>„Ty to dokážeš. Já vím, že ty to dokážeš.“</p>
<p>Po chvíli vzdychl a schoval mi ruku do své dlaně. „Já si o svatém Iljovi vůbec nic nepamatuju.“</p>
<p>Nebylo divu. Jsou stovky svatých, každá vesnice, i ta nejmenší díra v Ravce, má svého patrona. Krom toho v Keramzinu bylo náboženství považováno za věc rolníků. Chodívali jsme do kostela jednou dvakrát za rok. Mé myšlenky zabloudily k Aparátusovi. To on mi dal tu knihu, neměla jsem však nejmenší tušení, co tím tenkrát sledoval, a jestli vůbec věděl, jaké tajemství obsahuje.</p>
<p>„Já také ne,“ špitla jsem. „Ale ten oblouk musí něco znamenat.“</p>
<p>„Poznáváš ho?“</p>
<p>Když jsem obrázek svatého Ilji viděla poprvé, zdál se mi ten oblouk povědomý. V době, kdy jsem se učila být kresličkou map, mi pod rukama prošlo spoustu knih a plánů. Má paměť byla zamlžený opar údolí a staveb z celé Ravky i toho, co leží za ní. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“</p>
<p>„Jistěže ne. To by bylo moc snadné.“ Dlouze vydechl a pak si mě k sobě přitáhl a v měsíčním světle si prohlížel mou tvář. Dotkl se náhrdelníku na mém krku. „Alino,“ zeptal se, „jak můžeme vědět, co to s tebou udělá?“</p>
<p>„Nemůžeme,“ připustila jsem.</p>
<p>„Ale stejně je chceš. Bílého jelena. Mořského draka. Ohniváka.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na nebývalý příval radosti, který mě zaplavil, když jsem po dlouhé době mohla proti Temnyjově hordě zase použít svou sílu, jak mé tělo jiskřilo vzrušením, když jsem se rozmáchla a řízla. Jaký by to asi byl pocit, kdyby se má síla zdvojnásobila? Ztrojnásobila? Z té představy mě jímala závrať.</p>
<p>Vzhlédla jsem k nebi plnému hvězd. Noční obloha byla jako černý samet posetý drahokamy. Touha mnou projela jako blesk z čistého nebe. <emphasis>Chci je</emphasis>, říkala jsem si. Všechno to světlo, všechnu tu moc. <emphasis>Všechno to chci</emphasis>.</p>
<p>Zmocnil se mě palčivý neklid. Přejela jsem prsty po hřbetu červené knihy. Nutila mě má žádostivost vidět jen to, co jsem vidět chtěla? Možná to byla ta samá nenasytnost, která před mnoha lety dohnala Temnyje k tomu, že se z něj stal Černý heretik, jenž roztrhl Ravku vedví.</p>
<p>Nemohla jsem utéct před skutečností, že bez umocňovačů se mu nemůžu rovnat. Nezbývalo nám s Malem mnoho možností.</p>
<p>„Potřebujeme je,“ stála jsem si na svém. „Všechny tři. Jestli chceme přestat utíkat. Jestli chceme být svobodní.“</p>
<p>Mal sledoval prstem křivku mé šíje, pokračoval dál na mou tvář, přitom mi celou dobu hleděl upřeně do očí. Jako by v nich hledal odpověď; když po dlouhém mlčení promluvil, řekl prostě jen: „Dobře.“</p>
<p>Krátce mě políbil, a přestože jsem se snažila nepřikládat tomu váhu, v tom letmém dotyku jsem cítila podivnou truchlivost.</p>
<p><strong>NEVÍM, JESTLI</strong> jsem byla nedočkavá, nebo prostě měla strach, že ztratím odvahu, ale ještě tu noc jsme zašli za Sturmhondem, i když už bylo hodně pozdě. Korzár naši žádost přivítal se svou obvyklou veselostí a pak jsme se s Malem vrátili na palubu a čekali u zadního stěžně. Za pár minut se objevil kapitán s materiálčicí v patách. Vlasy měla spletené do copů, zívala jako rozespalé dítě a rozhodně ve mně nebudila valnou důvěru; pokud však Sturmhond tvrdil, že je to jeho nejlepší řemeslnice, nezbývalo mi než ho vzít za slovo. Tolja s Tamarou šli v těsném závěsu za nimi a nesli lucerny, aby mareriálčici posvítili na práci. Ať se stane cokoliv, jestli to přežijeme, každý na palubě téhle lodi<emphasis>
</emphasis>budě vědět o druhém umocňovači. To se mi ani trochu nelíbilo, jenže se nedalo nic jiného dělat.</p>
<p>„Všechny zdravím,“ halekal Sturmhond a tleskal rukama, zcela netečný k ponuré náladě kolem. „Perfektní noc na to, udělat do vesmíru díru, ne?“</p>
<p>Zamračila jsem se na něj a z kapsy vytáhla šupiny. Předtím jsem je ve vědru omyla slanou vodou, takže se teď ve světle lucerny zlatě leskly.</p>
<p>„Víš, co máš dělat?“ podívala jsem se na řemeslnici.</p>
<p>Otočila si mě zády k sobě, aby si mohla prohlédnout náhrdelník zezadu. V zrcadle jsem ho sama viděla jen nedokonale, ale věděla jsem, že jeho povrch je takřka jednolitý. Prsty jsem rozhodně nedokázala nahmatat šev, kde David spojil dva kusy jeleního rohu dohromady.</p>
<p>Dala jsem šupiny Malovi do ruky a ten hned jednu podal řemeslnici.</p>
<p>„Víš určitě, že je to dobrý nápad?“ zeptala se. Hryzala se do rtů tak usilovně, div že si je nerozkousala do krve.</p>
<p>„Jistěže ne,“ přispěchal s odpovědí Sturmhond. „Všechno, co za něco stojí, začíná vždycky jako špatný nápad.“</p>
<p>Řemeslnice sebrala šupinu z Malova prstu, položila ji na mé zápěstí a natáhla se pro další. Sklonila hlavu a začala pracovat.</p>
<p>Nejprve jsem ucítila žár, jak se šupiny roztavovaly a formovaly do nového tvaru. Jedna po druhé se do sebe vpíjely, spojovaly se do souvislé řady a vytvářely kolem mého zápěstí náramek. Řemeslnice pracovala naprosto tiše, jako by se její ruce vůbec nepohybovaly. Tolja s Tamarou s nepohnutým a vážným výrazem drželi lucerny pevně v rukou a připadali mi v tu chvíli jako ikony. Dokonce i Sturmhond ztichl.</p>
<p>Nakonec se dva konce náramku téměř dotýkaly, zbývala poslední mušle. Mal zíral do dlaně, kde ležela schovaná.</p>
<p>„Male?“ poprosila jsem.</p>
<p>Nepodíval se na mě, jen se prstem dotkl holého místa na mém zápěstí, tam, kde cítil můj pulz, tam, kde se pouto spojí. Pak řemeslnici podal poslední šupinu.</p>
<p>Rázem to bylo hotovo.</p>
<p>Sturmhond si prohlížel zářivý náramek z dračích šupin. „Ech,“ zamumlal. „Myslel jsem, že konec světa bude trochu víc vzrušující.“</p>
<p>„Ustupte,“ nařídila jsem.</p>
<p>Všichni se odšourali k zábradlí.</p>
<p>„Ty také,“ podívala jsem se na Mala. Neochotně mě poslechl. Viděla jsem, jak nás od kormidla sleduje Privjet. Lana nad námi skřípala, jak námořníci na stráži natahovali krky, aby na mě líp viděli.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem být opatrná. Žádné horko. Jenom světlo. Otřela jsem si zvlhlé dlaně do kabátu a rozpřáhla ruce. Snad ještě předtím, než jsem stihla světlo přivolat, ke mně samo přispěchalo.</p>
<p>Přiletělo ze všech stran, z milionů hvězd, ze slunce schovaného daleko za horizontem. Přišlo s neúprosnou rychlostí a zuřivou silou.</p>
<p>„Ach, bohové,“ stihla jsem ještě hlesnout. Pak mnou vytrysklo světlo a noc se rozplynula. Obloha vybuchla zlatou září. Pronikavé bílé paprsky slunečního světla se odrážely od mořské hladiny, jež se leskla jako obrovský diamant. Navzdory mému úmyslu se vzduch chvěl horkem.</p>
<p>Zavřela jsem oči před ostrým světlem a snažila se soustředit, získat kontrolu. Slyšela jsem v hlavě Baghřin hlas, jak mě nabádá, abych důvěřovala své síle: <emphasis>Není to zvíře, které má z tebe strach a rozhoduje se, jestli přijde, nebo ne, když ho zavoláš. </emphasis>Jenže tohle bylo jiné, něco takového jsem v životě necítila. To <emphasis>bylo</emphasis> zvíře, nekonečný oheň hořící jelenovou silou a dračí zlobou. Hnal se mým tělem, bral mi dech, rozpíjel mě, rozpouštěl mé hranice, dokud jsem nebyla nic než světlo.</p>
<p><emphasis>To je moc</emphasis>, hrozila jsem se v zoufalství. A přitom jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo: <emphasis>víc.</emphasis></p>
<p>Odněkud z dálky jsem slyšela volat hlasy. Cítila jsem kolem sebe žár, nadzdvihal mi kabát, spaloval chloupky na rukou. Bylo mi to jedno.</p>
<p>„Alino!“</p>
<p>Cítila jsem, jak se loď naklání, jak moře pod ní začíná syčet a šumět.</p>
<p>„Alino!“ Najednou mě objaly Malovy paže, táhly mě zpátky. S očima pevně zavřenýma před oslepující září mě křečovitě svíral v drtivém objetí. Cítila jsem mořskou sůl a pot a pod tím důvěrně známou vůni – Keramzin, luční trávu, tmavě zelené srdce lesa.</p>
<p>Uvědomila jsem si své paže, nohy, tlak na prsou, jak mě držel stále pevněji a přiváděl zpátky k sobě. Pomalu jsem si uvědomovala rty, zuby, jazyk, srdce a ty dvě věci, které už byly mou součástí: náhrdelník a náramek. Byly jako mé svaly a kosti, jako můj dech a krev. Byly moje.</p>
<p><emphasis>Cítí pták tíhu svých křídel? </emphasis></p>
<p>Nadechla jsem se a cítila, jak se mi vrací rozum. Nemusela jsem se té síly zmocňovat. Držela se mě, jako by byla vděčná, že konečně nalezla domov. V jediném vítězném puknutí jsem světlo uvolnila. Zářivá obloha praskla a uvolnila místo temnotě, všude kolem padaly jiskry jako dohasínající rachejtle, jako světélkující okvětní plátky sfouknuté z tisíců květin.</p>
<p>Žár polevil. Moře se uklidnilo. Přitáhla jsem si k sobě poslední světelné paprsky a spředla je do hebkého oblaku pulzujícího nad palubou lodi.</p>
<p>Sturmhond s ostatními se krčili u zábradlí, pusy dokořán, možná v úžasu, možná v hrůze. Mal mě drtil ve svém objetí, tvář tiskl do mých vlasů a prudce dýchal.</p>
<p>„Male,“ promluvila jsem tiše. Sevřel mě ještě pevněji. Vyjekla jsem.</p>
<p>„Male, já nemůžu dýchat.“</p>
<p>Pomalu otevřel oči a shlédl ke mně. Spustila jsem ruce dolů a světlo se rozplynulo docela. Teprve pak povolil.</p>
<p>Tolja rozsvítil lucernu a ostatní se postavili na nohy. Sturmhond si oprášil křiklavé záhyby svého tyrkysového kabátu. Materiálčice vypadala, že se co nevidět pozvrací, zato výraz ve tváři dvojčat byl zcela neproniknutelný. Jejich zlatě medové oči ožily něčím, co jsem nedokázala pojmenovat.</p>
<p>„Světlonoško,“ prohlásil Sturmhond poněkud třaslavým hlasem, „ty to teda umíš rozsvítit.“</p>
<p>Mal dlaněmi objal mou tvář. Políbil mě na obočí, na nos, na ústa a znovu mě k sobě pevně přivinul.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Jeho hlas byl drsný.</p>
<p>„Jsem,“ přitakala jsem.</p>
<p>I když to tak docela nebyla pravda. Na krku jsem cítila náhrdelník, na zápěstí náramek. Druhá ruka mi připadala zoufale holá. Nebyla jsem úplná.</p>
<p><strong>STURMHOND VZBUDIL</strong> posádku a za svítání už jsme byli dávno na cestě. Nebyli jsme si jistí, jak daleko proniklo světlo, které jsem přivolala, ale bylo dost pravděpodobné, že jsem prozradila naši pozici. Museli jsme plout rychle.</p>
<p>Všichni námořníci chtěli vidět můj druhý umocňovač. Někteří byli ostražití, jiní zvědaví, ale největší starosti mi dělal Mal. Neustále mě pozoroval, jako by se bál, že každou chvíli nad sebou můžu ztratit vládu. Když padl soumrak a my odešli do podpalubí, zastoupila jsem mu v úzké chodbičce cestu.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ řekla jsem. „Vážně.“</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“</p>
<p>„Prostě to vím. Cítím se dobře.“</p>
<p>„Neviděla jsi to, co já. Bylo to –“</p>
<p>„Vymklo se mi to. Nevěděla jsem, co mám čekat.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Byla jsi jako cizí, Alino. Nádherná,“ vzpomínal. „Strašlivá.“</p>
<p>„Už se to nestane. Ten náramek teď patří ke mně, jako moje plíce nebo srdce.“</p>
<p>„Jako srdce,“ zopakoval suše.</p>
<p>Vzala jsem jeho ruku a přitiskla si ji na prsa. „Je to pořád to samé srdce, Male. Patří tobě.“</p>
<p>Druhou ruku jsem zvedla do vzduchu a pohladila ho po tváři slabým slunečním světlem. Cukl sebou. <emphasis>Nikdy nepochopí tvou sílu, a i kdyby ano, bude se tě bát</emphasis>. Rychle jsem zaplašila Temnyjův hlas pryč. Mal měl právo se bát.</p>
<p>„Já to dokážu,“ pověděla jsem jemně.</p>
<p>Zavřel oči a nastavil obličej slunečním paprskům vycházejícím z mé dlaně. Pak naklonil hlavu na stranu a opřel si tvář o mou ruku. Světlo na jeho kůži teple svítilo.</p>
<p>Zůstali jsem tak v tichosti stát, dokud se nerozezněl lodní zvon.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p><strong>VÍTR SE OTEPLOVAL </strong>a voda měnila z šedé na modrou, jak nás <emphasis>Volkvolny</emphasis> unášel na jihovýchod do Ravky. Sturmhondova posádka tvořená námořníky a zběhlými griši pracovala jako jeden muž, aby na lodi všechno běželo jako na drátkách. I když se roznesly historky o síle mého druhého umocňovače, námořníci nám nevěnovali s Malem příliš pozornosti, jen se občas přišli podívat, jak na zádi lodi cvičím. Byla jsem opatrná, nikdy jsem to nepřeháněla a vždycky přivolávala světlo jen v poledne, kdy bylo slunce vysoko na obloze a nehrozilo, že mé pokusy někdo zahlédne. Mal byl pořád ostražitý, ale to, co jsem mu řekla, byla pravda: mořský drak se stal mou součástí. Jeho síla mě těšila. Vzrušovala. Neděsila mě.</p>
<p>Grišové na lodi mě fascinovali. Každý z nich měl za sebou jiný životní příběh. Jednoho tetička radši tajně unesla, než aby ho vydala Temnyjovi. Jiný dezertoval ze Druhé armády. Další dívku rodiče schovali ve vinném sklepě, aby ji examinátoři nenašli, když přišli do vesnice hledat děti s grišovskými schopnostmi.</p>
<p>„Máma jim řekla, že jsem loňské jaro umřela na horečku, která postihla vesnici,“ vzpomínala vlnostrůjkyně. „Sousedi mi ostříhali vlasy nakrátko a vydávali mě za svého mrtvého syna, dokud jsem nebyla dost velká, abych mohla odejít.“</p>
<p>Matka Tamary a Tolji byla griša, a když sloužila na jižní ravské hranici, seznámila se s jejich budoucím otcerm, obchodníkem ze Šu Hanu.</p>
<p>„Když umírala,“ vysvětlovala Tamara, „prosila tátu, aby za žádnou cenu nedovolil, aby nás odvedli do Druhé armády. Druhý den po její smrti jsme odjeli do Nové země.“</p>
<p>Většina zběhlých grišů skončila v Nové Zemi. Kromě Ravky to byla jediná země, kde se grišové nemuseli bát, že na nich šuhanští doktoři budou provádět pokusy nebo že je fjerdští vojáci upálí za čarodějnictví. Ale i tak museli být při používání své síly opatrní. Grišové byli totiž velmi ceněným zbožím a méně skrupulózní obchodníci z Kerchu se nezdráhali prodávat je na tajných aukcích jako otroky.</p>
<p>Tahle nebezpečí vedla mnoho grišů k tomu, že hledali útočiště v Ravce a Druhé armádě. Byli však i grišové samotáři, kteří přemýšleli jinak. Než by se dali do služeb Temnyje a ravského krále, raději se celý život ohlíželi přes rameno a stěhovali z místa na místo, aby je nikdo nenašel. Tomuhle rozhodnutí jsem rozuměla.</p>
<p>Po několika dnech monotónní plavby jsme se s Malem zeptali Tamary, jestli by nás nenaučila nějaké novozemenské bojové umění. Pomohlo nám to při dlouhých dnech na lodi ukrátit nudu a také zapomenout na úzkost, kterou v nás vyvolávalo pomyšlení, že se vracíme do Západní Ravky.</p>
<p>Sturmhondova posádka nám potvrdila, že zneklidňující zprávy, jež jsme zaslechli v Nové Zemi, jsou skutečně pravdivé. Přes Vrásu se úplně přestalo přecházet a z pobřeží, kam se rozšířila, prchají davy uprchlíků. První armáda je na pokraji vzpoury, Druhá v troskách. Nejvíce mě vyděsila zpráva, že kult svaté světlonošky, který začal šířit Aparátus, stále roste. Nikdo nevěděl, jak se mu po Temnyjově nepodařeném puči podařilo uprchnout z Velkého paláce, nicméně se prý čas od času objevuje v klášterech po celé Ravce.</p>
<p>Rozšiřuje legendu, že jsem umřela ve Vráse a byla vzkříšená jako svatá. Přišlo mi to k smíchu, ale když jsem si pozdě do noci listovala krvavými stránkami <emphasis>Života svatých</emphasis>, všechen humor mě přešel. Vzpomněla jsem si na Aparátův zvláštní odér, to nepříjemné spojení kadidla a plesniviny, a přitáhla si límec těsněji k tělu. To on mi dal tu červenou knihu. Pořád mi vrtalo hlavou proč.</p>
<p>Cvičení s Tamarou – navzdory modřinám a šrámům – pomáhalo otupovat hrany mého všudypřítomného strachu. Do Královské armády odváděli dívky dohromady s chlapci, jakmile dosáhly určitého věku, takže jsem viděla trénovat i bojovat dívky spolu s chlapci. Nikdy jsem však neviděla nikoho – ani kluka, ani holku – bojovat jako Tamara. Měla ladnost tanečnice a neomylný instinkt poznat, co její protivník udělá. Jejími nejoblíbenějšími zbraněmi byly dvě sekery, s kterými bojovala najednou a jejichž ostří se ve světle leskla jako voda na hladině; ovšem skoro stejně nebezpečná byla také se šavlí, pistolí, a dokonce jen s holýma rukama. Jedině Tolja se s ní mohl měřit, a když spolu trénovali, chodila se na to dívat celá posádka.</p>
<p>Obrovský Tolja mluvil málo, většinu času pracoval na lodi nebo se sveřepým výrazem postával kolem. Ale čas od času se k nám přece jen přidal. Jako učitel za moc nestál. „Hýbej se rychleji,“ bylo zhruba všechno, co jsme z něj dokázali dostat. Tamara byla mnohem lepší instruktorka, naše lekce však hodně polevily poté, co nás Sturmhond přistihl trénovat na přídi.</p>
<p>„Tamaro,“ zahartusil, „buď tak laskavá a neznič náš náklad.“</p>
<p>Tamara se okamžitě postavila do pozoru a rázně přikývla: <emphasis>„Da, kapitan.“</emphasis></p>
<p>Vrhla jsem na něj kyselý pohled. „Já nejsem nějaký balík, Sturmhonde.“</p>
<p>„Bohužel,“ utrousil a loudal se pryč. „Balíky nemluví a zůstanou, kam je položíš.“</p>
<p>Ale když jsme začali cvičit se šavlemi a rapíry, přidal se i Sturmhond. Mal se den ode dne zlepšoval, i když Sturmhond ho pokaždé bez problémů porazil. Mala to přesto neodradilo. Bral své porážky s humorem, čehož jsem já nebyla nikdy schopná. Zlobilo mě prohrávat, zatímco Mal se svým neúspěchům vždycky jenom zasmál.</p>
<p>„Jak jste se s Toljou naučili používat svoji moc?“ zeptala jsem se Tamary jednou odpoledne, když jsem se dívaly, jak Mal se Sturmhondem zápasí na palubě s otupenými kordy. Našla mi šídlo na rozdělávání uzlů, a když do mě zrovna nebušila, učila mě vázat uzly a smyčky.</p>
<p>„Drž lokty u sebe!“ komandoval Sturmhodn Mala. „Přestaň máchat rukama jako slepice.“</p>
<p>Mal překvapivě věrně zakvokal.</p>
<p>Tamara nadzdvihla obočí. „Zdá se, že tvůj přítel se dobře baví.“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Mal byl vždycky takový. Mohla bys ho hodit do tábora fjerdských zabijáků, a za chvíli ho budou nosit na ramenou. Daří se mu všude, kam ho zasadí.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Já jsem spíš plevel,“ odpověděla jsem suše.</p>
<p>Tamara se usmála. V boji byla chladná a tiše nesmlouvavá, ale když nezápasila, nebylo těžké vykouzlit jí úsměv na tváři. „Já mám plevel ráda,“ odstrčila se od zábradlí a sebrala rozházené provazy. „Všechno přežije.“</p>
<p>Přistihla jsem se, že jí úsměv vracím, a rychle se sklonila nad uzel, který jsem se snažila utáhnout. Problém byl, že se mi na Sturmhondově lodi líbilo. Měla jsem ráda Tolju s Tamarou i zbytek posádky. Líbilo se mi s nimi jíst a oblíbila jsem si Privjetův zvučný tenor. Těšila jsem se na odpoledne, kdy jsme stříleli na řadu prázdných láhví od vína jako na terč a uzavírali neškodné sázky.</p>
<p>Bylo to tak trochu jako být zpátky v Malém paláci, až na to, že tady nikdo nesoupeřil o své postavení a nespřádal žádné upachtěné komploty. Všichni k sobě přistupovali s přirozenou otevřeností. Všichni byli mladí, chudí a většinu života se museli skrývat. Na téhle lodi našli domov, do něhož nás s Malem bez okolků přijali.</p>
<p>Nevěděla jsem, co nás čeká v Západní Ravce, a cítila jsem, že je čiré šílenství se tam vůbec vracet. Ale na <emphasis>Volkvolnym</emphasis>, s bílými plachtami nadouvajícími se s praskáním proti blankytné obloze, jsem dokázala zapomenout na strach z budoucnosti.</p>
<p>A musela jsem připustit, že se mi líbí i Sturmhond. Byl nafoukaný a neomalený a vždycky řekl deset slov tam, kde by dvě úplně stačila, ale imponoval mi způsob, jímž řídil svoji posádku. Neobtěžoval se žádnými triky, které jsem znala od Temnyje, přesto ho jeho lidé bez váhání následovali. Cítili k němu úctu, ne strach.</p>
<p>„Jaké je Sturmhondovo skutečné jméno?“ zeptala jsem se Tamary. „Jeho ravské jméno?“</p>
<p>„Nemám tušení.“</p>
<p>„Nikdy ses nezeptala?“</p>
<p>„Proč bych měla?“</p>
<p>„A odkud z Ravky pochází?“</p>
<p>Zamhouřila oči proti slunci. „Chceš si dát ještě jedno kolo s kordem?“ nabídla mi. „Ještě máme čas, než mi začne hlídka.“</p>
<p>Vždycky změnila téma, když jsem začala mluvit o Sturmhondovi. „Nespadl na tuhle loď z nebe, Tamaro. Nezajímá tě, odkud se vzal?“</p>
<p>Tamara sebrala kordy a podala je Toljovi, který na lodi zodpovídal za zbrojnici. „Ani ne. Můžeme se s ním plavit a bojovat po jeho boku.“</p>
<p>„A nenutí nás nosit rudé hedvábí a hrát si na pinčla na kanapi,“ procedil Tolja, zatímco klíčem na krku odemykal skříň.</p>
<p>„Ty bys byl teda dost mizerný mazlíček na hraní,“ rozesmála se Tamara.</p>
<p>„Všechno je lepší než poslouchat nějakýho nadutýho pitomce v černým,“ zavrčel Tolja.</p>
<p>„Posloucháš Sturmhonda,“ namítla jsem.</p>
<p>„Jenom když se mu chce.“</p>
<p>Nadskočila jsem. Sturmhond stál přímo za mnou.</p>
<p>„Tomuhle býku dáš rozkaz a čekáš, co se stane,“ hlaholil vesele Sturmhond.</p>
<p>Tamara odfoukla a začala s Toljou ukládat do skříně zbytek zbraní.</p>
<p>Sturmhond se ke mně naklonil a zašeptal: „Když o mně chceš něco vědět, krásko, stačí se zeptat.“</p>
<p>„Jenom mě zajímalo, odkud jsi,“ ohradila jsem se nejistě. „To je všechno.“</p>
<p>„Odkud jsi <emphasis>ty</emphasis>?“</p>
<p>„Z Keramzinu. To víš.“</p>
<p>„Ale odkud pocházíš?“</p>
<p>Hlavou se mi mihlo pár mlhavých vzpomínek. Mělký talíř s uvařenou řepou a kluzký pocit mezi prsty, když mi obarvila prsty na červeno. Vůně vaječné kaše. Někdo – snad můj otec – mě nese na zádech po prašné cestě. Pouhá zmínka o rodičích byla v Keramzinu považována za nevděčnost a zradu vévodovy dobrotivosti. Učili nás nikdy nemluvit o životě před tím, než jsme přijeli na panství, a po čase veškeré vzpomínky vyprchaly.</p>
<p>„Odnikud,“ odpověděla jsem. „Vesnice, kde jsem se narodila, je tak malá, že ani nemá jméno. A teď ty, Sturmhonde? Odkud jsi?“</p>
<p>Korzár se zazubil od ucha k uchu. Znovu mi hlavou jako blesk projela myšlenka, že na jeho tváři je něco podivného.</p>
<p>„Moje matka byla perlorodka,“ mrkl na mě. „A já jsem perla.“</p>
<p>S falešným pískáním odkráčel pryč.</p>
<p><strong>O DVĚ NOCI POZDĚJI</strong> jsem se vzbudila, Tamara se tyčila nade mnou a třásla mi zdravým ramenem.</p>
<p>„Je čas vstávat,“ budila mě.</p>
<p>„Teď?“ protestovala jsem rozmrzele. „Kolik je hodin?“</p>
<p>„Budou tři.“</p>
<p>„Ráno?“ zívla jsem a shodila nohy ze sítě na zem. „Kde jsme?“</p>
<p>„Patnáct mil od pobřeží Západní Ravky. Dělej, Sturmhond čeká.“ Byla oblečená a přes rameno měla přehozený svůj námořní pytel.</p>
<p>Neměla jsem si co balit; natáhla jsem si boty, ujistila se, že červená kniha je na svém místě v náprsní kapse kabátu, a vyrazila za Tamarou ze dveří.</p>
<p>Na palubě stál na pravoboku mezi skupinou námořníků Mal. Chvíli jsem byla zmatená, než mi došlo, že Privjet má na sobě Sturmhondův křiklavý tyrkysový redingot. Sturmhonda jsem poznala jenom proto, že vydával rozkazy. Ztrácel se v rozložitém zimníku s límcem vyhrnutým vysoko nahoru a kapucí staženou hluboko do čela.</p>
<p>Foukal studený vítr. Hvězdy na obloze jasně svítily a srpek měsíce seděl nízko na horizontu. Přes měsícem ozářené vlny jsem hleděla do dálky a poslouchala pravidelné šplouchání moře. Jestli pevnina byla blízko, já ji neviděla.</p>
<p>Mal se mi snažil třením trochu zahřát paže.</p>
<p>„Co se děje?“ vyzvídala jsem.</p>
<p>„Plujeme ke břehu.“ V jeho hlase jsem slyšela ostražitost.</p>
<p>„Uprostřed noci?“</p>
<p>„<emphasis>Volkvolny</emphasis> vztyčí vlajku poblíž fjerdského pobřeží,“ vložil se do našeho hovoru Sturmhond. „Temnyj nemusí hned vědět, že jste zpátky v Ravce.“</p>
<p>Když Sturmhond sklonil hlavu, aby něco řekl Privjetovi, odtáhl mě Mal stranou k zábradlí. „Jsi si tímhle jistá?“</p>
<p>„Vůbec,“ přiznala jsem.</p>
<p>Položil mi ruce na ramena a řekl: „Je dost možné, že mě zavřou, jestli nás najdou, Alino. Ty jsi světlonoška, ale já jen voják, který neuposlechl rozkazy velitele.“</p>
<p>„Temnyjovy rozkazy.“</p>
<p>„Na tom nebude záležet.“</p>
<p>„Postarám se o to, aby na tom záleželo. Kromě toho nás nenajdou. Dostaneme se do Západní Ravky, setkáme se se Sturmhondovým klientem a rozhodneme se, co dál.“</p>
<p>Mal si mě k sobě přitáhl blíž. „Byly s tebou vždycky takové potíže?“</p>
<p>„Raději se vnímám jako rozkošně spletitá osobnost.“</p>
<p>Právě když se Mal sklonil, aby mě políbil, proťal tmu Sturmhondův hlas. „Můžete ty něžnosti odložit na později? Chci být před svítáním na souši.“</p>
<p>Mal vzdychl. „Stejně mu nakonec jednu vrazím.“</p>
<p>„V tom tě můžu jedině podpořit.“</p>
<p>Vzal mě za ruku a vrátili jsme se k ostatním.</p>
<p>Sturmhond podal Privjetovi obálku zapečetěnou světle modrým voskem a poplácal ho po ramenou. Snad to bylo tím měsíčním světlem, ale měla jsem pocit, že má slzy na krajíčku. Tolja s Tamarou se přehoupli přes zábradlí a pevně se chytili žebříku přivázaného k lodi.</p>
<p>Podívala jsem se přes palubu. Čekala jsem, že uvidím obyčejný člun, ale plavidlo, které se pohupovalo dole na vlnách vedle <emphasis>Volkvolnyho</emphasis>, mě zarazilo. Nepodobalo se žádné lodi, již jsem do té doby viděla. Jeho dva trupy připomínaly pár vydlabaných bot spojených palubou, v jejímž středu čněl mohutný otvor.</p>
<p>Šli jsme s Malem za ostatními a opatrně našlapovali na trup lodi. Přešli jsme napříč a sešli na hlavní palubu, kde byla mezi dvěma stěžni zapuštěná řídicí kabina. Sturmhond seskočil za námi, vyhoupl se na kapitánský můstek za řídicí kabinou a zaujal místo u kormidla.</p>
<p>„Co je tohle za věc?“ vrtalo mi hlavou.</p>
<p>„Říkám jí <emphasis>Bzučák</emphasis>,“ odpověděl, aniž by zvedl hlavu od map, na které jsem neviděla, „i když přemýšlím, že ji přejmenuju na <emphasis>Ohniváka</emphasis>.“ Zhluboka jsem se nadechla, ale Sturmhond se jen zazubil a nařídil: „Zvedněte kotvy!“</p>
<p>Tamara s Toljou uvolnili uzly na lodním háku, kterým jsme byli přichyceni k <emphasis>Volkvolnymu</emphasis>. Kotva se zavlnila na zádi <emphasis>Bzučáka</emphasis> jako had a tiše sklouzla do moře. Byla bych myslela, že ji budeme ještě potřebovat, až dorazíme k pevnině, ale předpokládala jsem, že Sturmhond ví, co dělá.</p>
<p>„Napněte plachty,“ zvolal.</p>
<p>Plachty se rozvinuly. Zatímco stěžně měl <emphasis>Bzučák</emphasis> o poznání kratší než škuner, jeho plachty byly dvojité a obrovské. Měly obdélníkový tvar a každou obsluhovali dva námořníci.</p>
<p>Slabý vánek se opřel do plátna a táhl nás pryč od <emphasis>Volkvolnyho</emphasis>. Když jsem vzhlédla, Sturmhond pozoroval vzdalující se škuner. Do tváře jsem mu neviděla, ale nepochybovala jsem, že se s ním loučí. Oklepal se a zavelel: „Větrostrůjci!“</p>
<p>U každého stěžně stál griša. Zdvihli ruce, nato se zvedl vítr a opřel se do plachet. Sturmhond upravil kurz a poručil přidat na rychlosti. Větrostrůjci poslechli a podivná loďka vyrazila dopředu.</p>
<p>„Vezměte si tohle.“ Sturmhond mi hodil do klína brýle, druhé mrsknul po Malovi. Podobaly se ochranným brýlím, které v Malém paláci nosili při práci v dílně materiálčici. Rozhlédla jsem se kolem. Celá posádka včetně Sturmhonda je měla na očích. Natáhli jsme si je přes hlavu.</p>
<p>O pár vteřin později jsem za ně byla vděčná, protože Sturmhond dal povel ještě zvýšit rychlost. Nad hlavou nám praštěl v plachtách vítr a mně se nervózně stáhl žaludek. K čemu takový spěch?</p>
<p><emphasis>Bzučák</emphasis> se hnal po moři, jeho dvojité tělo klouzalo z vlny na vlnu, jako by se vůbec nedotýkalo hladiny. Seděla jsem jak přibitá a pevně se držela sedadla, s každým poskočením mi žaludek vylétl nahoru jako na houpačce.</p>
<p>„Tak se do toho dáme, větrostrůjci,“ rozkázal Sturmhond. „vezměte nás nahoru. Námořníci ke křídlům, až odpočítám, jdeme na to.“</p>
<p>Obrátila jsem se na Mala. „Co to znamená ‚vezměte nás nahoru‘?“</p>
<p>„Pět!“ zařval Sturmhond.</p>
<p>Námořníci se dali do pohybu, proti směru hodinových ručiček začali tahat za nějaké šňůry.</p>
<p>„Čtyři!“</p>
<p>Větrostrůjci ještě více rozpažili.</p>
<p>„Tři!“</p>
<p>Mezi dvěma stěžni se roztáhlo rameno, po němž se spustily plachty.</p>
<p>„Dvě!“</p>
<p>„Zvednout!“ zakřičeli námořníci. Větrostrůjci mocným máchnutím vytrčili paže nad hlavu.</p>
<p>„Jedna!“ zahulákal Sturmhond.</p>
<p>Plachty se vzedmuly a s hlasitým prásknutím se jako dvě obrovská křídla vznesly vysoko nad palubu. Žaludek se mi zhoupl a stalo se nemožné: <emphasis>Bzučák</emphasis> vzlétl.</p>
<p>Vší silou jsem svírala sedadlo a bez dechu mumlala dávno zapomenuté modlitby, s očima křečovitě zavřenýma jsem cítila, jak mě vítr šlehá do tváří a my stoupáme noční oblohou vzhůru.</p>
<p>Sturmhond se řehtal jako blázen. Větrostrůjci na sebe pokřikovali, aby se ujistili, že stoupají rovnoměrně. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z těla.</p>
<p><emphasis>Ach, bohové</emphasis>, myslela jsem si sevřeně. <emphasis>Tohle přece nemůže být pravda</emphasis>.</p>
<p>„Alino,“ řval Mal, aby překřičel hluk větru.</p>
<p>„Co?“ vypravila jsem ze sebe ztěžka skrz pevně stisknuté rty.</p>
<p>„Alino, otevři oči. Tohle musíš vidět.“</p>
<p>Rezolutně jsem zavrtěla hlavou. Tohle rozhodně vidět nemusím.</p>
<p>Mal vklouzl rukou do mé a vzal do dlaně mé zmrzlé prsty. „Zkus to.“</p>
<p>Rozechvěle jsem se nadechla a přinutila se nadzvednout oční víčka. Nad námi se ve dvou obrovských obloucích klenula bílá plátna, jejichž tvar připomínal napjaté luky.</p>
<p>Věděla jsem, že bych neměla, ale div jsem si nevykroutila krk, jak jsem chtěla vidět přes palubu. Hukot větru byl ohlušující. Dole – hluboko dole – se v měsíčním světle čeřily vlny jako lesklé šupiny líně se vinoucího hada. Věděla jsem, že jestli spadneme, roztříštíme se o jeho záda.</p>
<p>Zaklokotalo ve mně něco mezi euforií a hysterií a vyhrkl ze mě smích. Letíme. My <emphasis>letíme</emphasis>.</p>
<p>Mal mi stiskl ruku a nadšeně jásal.</p>
<p>„To není možné!“ hulákal.</p>
<p>Sturmhond zavolal: „Když lidé říkají nemožné, myslí zpravidla nepravděpodobné.“ V obrovském zimníku, který kolem něj divoce vlál, a brýlích odrážejících stříbrné měsíční světlo vypadal jako šílenec.</p>
<p>Snažila jsem se dýchat. Vítr byl pravidelný. Větrostrůjci i celá posádka vypadali soustředěně, avšak klidně. Pozvolna, velmi pozvolna, začaly uzly v mém žaludku povolovat a já se trochu uvolnila.</p>
<p>„Odkud tu věc máš?“ zavolala jsem na Sturmhonda.</p>
<p>„Vlastní vynález. Sám jsem to postavil. A pár prototypů poslal k zemi.“</p>
<p>Ztěžka jsem polkla. „Poslat k zemi“ bylo to poslední, co jsem teď chtěla slyšet.</p>
<p>Mal se naklonil z kabiny, aby lépe viděla na obrovská děla umístěná vepředu na trupu lodi.</p>
<p>„Ta děla,“ vrtalo mu hlavou. „Mají několikanásobnou hlaveň.“</p>
<p>„Sama se nabíjejí. Můžou střílet pořád. Vystřelí dvě stě ran za minutu.“</p>
<p>„To není –“</p>
<p>„Možné? Jediný problém je, že se přehřívají, ale u tohohle modelu to není tak zlé. Mám novozemenského kováře, který se tomu snaží vychytat mouchy. Je to primitivní mizera, ovšem ve zbraních se vyzná. Ty podstavce jsou otočné, takže se dá střílet ze všech úhlů.“</p>
<p>„A střílet dolů na nepřátele,“ volal Mal takřka opilý radostí. „Kdyby Ravka měla flotilu těchhle –“</p>
<p>„Byla by ve značné výhodě, že? Jenže První a Druhá armáda by musely bojovat společně.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si, co mi Temnyj kdysi řekl. <emphasis>Doba, kdy mají grišové moc, spěje ke konci</emphasis>. Jeho řešením bylo použít Vrásu stínu jako zbraň. Ale co když někdo využije moc grišů jako Sturmhond? Rozhlédla jsem se po palubě <emphasis>Bzučáka</emphasis> – námořníci pracovali bok po boku s větrostrůjci a Tolja s Tamarou seděli u palebných zbraní. Nebylo to nemožné.</p>
<p><emphasis>Je to pirát</emphasis>, krotila jsem svou představivost. <emphasis>Ani na vteřinu by nezaváhal shrbit se před překupníkem zbraní</emphasis>. Sturmhondovy zbraně by mohly zajistit Ravce výhodu, ale stejně tak by je mohli použít její nepřátelé.</p>
<p>Z mých myšlenek mě najednou vytrhlo jasně zářící světlo nalevo pod námi. Velký maják v Alkhem Bay. Byli jsme blízko. Když jsem hodně natáhla hlavu, viděla jsem třpytivé věže přístavu v Os Kervu.</p>
<p>Sturmhond tam nezamířil přímo, ale obrátil loď na jihozápad. Předpokládala jsem, že přistaneme někde u pobřeží. Z představy přistání se mi znovu stáhl žaludek. Byla jsem rozhodnutá zavřít oči, ať si Mal říká, co chce.</p>
<p>Brzy jsem ztratila z dohledu i světlo majáku. Jak daleko na jih chce Sturmhond letět? Řekl, že chce dorazit k pobřeží před svítáním, což musí být tak za hodinu, za dvě.</p>
<p>Myšlenky mi odplouvaly z hlavy, ztrácely se mezi hvězdami a mraky plujícími kolem nás po širé obloze. Noční vítr mě štípal do tváří a zařezával se pod tenkou látku mého kabátu.</p>
<p>Podívala jsem se dolů a s výkřikem zalapala po dechu. Už jsme neletěli nad vodou. Byli jsme nad pevninou – nad neúprosně tvrdou zemí. Zatahala jsem Mala za rukáv a vyděšeně ukazovala na krajinu pod námi vymalovanou ve stříbrných a černých odstínech měsíčního světla.</p>
<p>„Sturmhonde!“ zaječela jsem v hrůze. „Co to děláš?“</p>
<p>„Řekl jsi, že nás zavezeš do Os Kerva –,“ řval Mal.</p>
<p>„Řekl jsem, že vás zavezu na schůzku se svým klientem.“</p>
<p>„Na to zapomeň,“ vyjekla jsem. „Kde přistaneme?“</p>
<p>„Žádný strach,“ uklidňoval mě Sturmhond. „Vím o malém kouzelném jezírku.“</p>
<p>„Jak malém?“ zapištěla jsem. Pak jsem viděla, jak se Mal s tváří zkřivenou hněvem dere z kabiny ven. „Male, sedni si!“</p>
<p>„Ty prolhanej, mizernej –“</p>
<p>„Být tebou, zůstal bych sedět. Určitě se nechceš potácet po palubě, až vplujeme do Vrásy.“</p>
<p>Mal ztuhl. Sturmhond si začal hvízdat zase tu falešnou melodii. Ztrácela se ve větru.</p>
<p>„To nemůžeš myslet vážně,“ hulákala jsem.</p>
<p>„Ne, obvykle ne,“ odpověděl. „Pod tvým sedadlem je puška, Oretseve. Radši si ji vezmi. Pro všechny případy.“</p>
<p>„Touhle věcí nemůžeš vletět do Vrásy!“ hulákal Mal.</p>
<p>„Proč ne? Pokud vím, cestuju s osobou, která mi dokáže zajistit bezpečný průlet.“</p>
<p>Sevřela jsem ruce v pěst, vztek mi v tu chvíli vyhnal veškerý strach z hlavy. „Možná nechám volkry, aby tě i s tou tvojí posádkou sežraly jako půlnoční svačinku!“</p>
<p>Sturmhond se s jednou rukou stále na kormidle podíval na hodiny. „Spíš k snídani. Máme skutečně zpoždění. Krom toho,“ pokračoval, „jsme hodně vysoko. Dolů je to dlouhá cesta i pro světlonošku.“</p>
<p>Pohlédla jsem na Mala a v tu chvíli mi bylo jasné, že jeho hněv se musí odrážet v mé vlastní tváři.</p>
<p>Krajina pod námi ubíhala děsivou rychlostí. Postavila jsem se a snažila zjistit, kde jsme.</p>
<p>„U všech svatých,“ zaklela jsem.</p>
<p>Za námi se rozprostíraly hvězdy, měsíční světlo, živý svět. Před námi nebylo nic. On to opravdu udělá. On nás opravdu vede do Vrásy.</p>
<p>„Pistolníci na místa,“ zavelel Sturmhond. „Větrostrůjci, držte se.“</p>
<p>„Sturmhonde, já tě zabiju!“ zaječela jsem. „Okamžitě tu věc otoč zpátky!“</p>
<p>„Kéž bych ti mohl vyhovět. Obávám se, že jestli mě chceš zabít, budeš muset počkat, až přistaneme. Připravená?“</p>
<p>„Ne!“ zapištěla jsem.</p>
<p>Nato jsme se ocitli v temnotě. V nepoznané tmě, které nebylo rovno – dokonalé, hluboké, nepřirozené temnotě, která nás obemkla v dusivém sevření. Byli jsme ve Vráse.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>
<p><strong>JAKMILE JSME VPLULI </strong>do Bezmoří, věděla jsem, že se něco změnilo.</p>
<p>Rychle jsem se zapřela nohama o palubu, zdvihla ruce a vyslala široký pruh slunečního světla nad <emphasis>Bzučáka</emphasis>. I když jsem se na Sturmhonda příšerně zlobila, nemohla jsem dopustit, aby nás hejno volker poslalo k zemi jen proto, že bych mu tím dokázala svou pravdu.</p>
<p>Se silou dvou umocňovačů jsem se na přivolání světla nemusela takřka soustředit. Opatrně jsem osahávala hranice, divoký žár, jenž se mě zmocnil, když jsem poprvé použila náramek, jsem tentokrát necítila. Jenže něco nebylo v pořádku. Vrása <emphasis>byla</emphasis> jiná, cítila jsem to. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to jen výplod mé fantazie, přesto jsem se pořád nemohla zbavit pocitu, že tma kolem má jakousi zvláštní strukturu. Jako by se na mé kůži pohybovala. V ráně na rameni mi cukalo a začala mě svrbět – jako by se mého masa zmocnil nepopsatelný nepokoj.</p>
<p>V Bezmoří jsem už byla dvakrát předtím a pokaždé jsem si tam připadala jako cizinec, jako bezbranný vetřelec vydaný napospas nelidskému světu, jehož není součástí. Teď však jako by se Vrása ke mně vztahovala, jako by mě vítala. Nedávalo to smysl. Vrása byla mrtvým, prázdným místem, žádnou živou bytostí.</p>
<p><emphasis>Ona mě zná</emphasis>, projelo mi hlavou. <emphasis>Stejné přitahuje stejné.</emphasis></p>
<p>Bylo to směšné. Vyhnala jsem tu myšlenku z hlavy a vysílala dál světlo, které kolem mě s uklidňující jistotou teple pulzovalo. <emphasis>Tohle </emphasis>jsem já. Ne temnota.</p>
<p>„Už jdou,“ procedil Mal vedle mě. „Poslouchej.“</p>
<p>Přes burcování větru jsem odněkud z Vrásy zaslechla řvoucí ozvěnu a pak neochvějné máchání volkřích křídel. Našli nás rychle, neomylně vedeny pachem lidské kořisti.</p>
<p>Jejich křídla rozrážela vzduch kolem kuželu světla, který jsem nad námi držela, čeřila tmu a posílala ji ve vlnách k nám. Protože se přestalo jezdit přes Vrásu, byly vyhladovělé. Lačné žaludky jim dodávaly kuráž.</p>
<p>Rozpřáhla jsem ruce a nechala světlo vytrysknout jasněji, abych je zahnala dál.</p>
<p>„Ne,“ zastavil mě Sturmhond. „Nech je jít blíž.“</p>
<p>„Co? Proč?“ nechápala jsem. Volkry jsou dravci. Není dobré si s nimi zahrávat.</p>
<p>„Přepadají nás,“ zvýšil Sturmhond hlas, aby ho všichni slyšeli. „Možná je načase, abychom my začali lovit je.“</p>
<p>Posádka vydala válečnický pokřik následovaný štěkáním a vytím.</p>
<p>„Stáhni světlo,“ nařídil mi Sturmhond.</p>
<p>„On se úplně pomátl,“ hledala jsem zastání u Mala. „Řekni mu, že se pomátl.“</p>
<p>Jenže Mal váhal. „No…“</p>
<p>„<emphasis>Jaké </emphasis>no?“ vyjela jsem na něj nevěřícně. „Jestli jsi náhodou zapomněl, není to tak dávno, co tě chtěly sežrat!“</p>
<p>Pokrčil rameny a v koutcích úst mu zacukal úsměv. „Nejspíš proto bych rád viděl, co tyhle zbraně dokážou.“</p>
<p>Zakroutila jsem hlavou. Nelíbilo se mi to. Ani trochu.</p>
<p>„Jen na chvilku,“ naléhal Sturmhond. „Udělej mi tu radost.“</p>
<p>Udělej mi tu radost. Jako by mě prosil o kus dortu.</p>
<p>Posádka vyčkávala. Tolja s Tamarou stáli přikrčení u zlověstně trčících hlavní. Vypadali jako brouci s koženými krovkami.</p>
<p>„Dobře,“ kývla jsem nakonec. „Ale já jsem vás varovala.“</p>
<p>Mal přiložil pušku k líci.</p>
<p>„Tak jdeme na to,“ zabručela jsem a pak stočila prsty. Kruh světla se smrskl kolem lodi.</p>
<p>Volkry zavřískaly vzrušením.</p>
<p>„Úplně!“ rozkázal Sturmhond.</p>
<p>V marném zoufalství jsem zatnula zuby a udělala, co chtěl. Přikryla nás tma.</p>
<p>Slyšela jsem šustění křídel. Volkry mířily střemhlav dolů.</p>
<p>„Teď, Alino!“ zařval Sturmhond. „Široké světlo!“</p>
<p>Ani na chvilku jsem nezaváhala. Vypustila jsem sálající světelnou vlnu. V neúprosně prudkém světle poledního slunce jsme spatřili hrůzu, jež nás obklopovala. Volkry byly všude, vyplňovaly prostor kolem lodi, masa šedivých, okřídlených, svraštělých těl s mléčnýma nevidomýma očima a vyceněnými chřtány přecpanými tesáky. Nedalo se přehlédnout, jak moc se podobají <emphasis>ničevojům</emphasis>, přesto byly mnohem šerednější a neohrabanější.</p>
<p>„Palte!“ poručil Sturmhond.</p>
<p>Tolja s Tamarou zahájili palbu. Takový zvuk jsem ještě nikdy neslyšela, vzduch se roztřásl nesmiřitelným, ohlušujícím hromobitím, z něhož mi tuhla krev v žilách.</p>
<p>Byl to masakr. Volkry s rozstřílenými těly a polámanými křídly padaly z oblohy dolů na nás. Vystřílené nábojnice cinkaly o palubu lodi. Štiplavý pach střelného prachu prosytil vzduch.</p>
<p>Dvě stě ran za minutu. Tak tohle dokáže moderní armáda.</p>
<p>Volkry neměly ponětí, co se děje. Vybuzené krvelačností, hladem i strachem se svíjely ve vzduchu a v nastalém zmatku se sápaly jedna po druhé, aby unikly z toho pekla. Jejich řev… Baghra mi jednou řekla, že volkry měly lidské předchůdce. Přísahala bych, že jsem slyšela jejich nářek.</p>
<p>Střelba se utišila. V uších mi zvonilo. Pohlédla jsem nahoru a na plátně plachet viděla černé šmouhy krve a kusy masa. Na čele mi vyrazil studený pot. Myslela jsem, že asi omdlím.</p>
<p>Ticho trvalo jen krátce, pak Tolja zvrátil hlavu dozadu a vítězoslavně zavyl. Zbytek posádky se k němu přidal, všichni štěkali a vyli. Měla jsem chuť zařvat, ať jsou zticha.</p>
<p>„Můžeme přilákat další hejno?“ zeptal se jeden z větrostrůjců.</p>
<p>„Možná,“ odtušil Sturmhond. „Ale měli bychom už zamířit na východ. Za chvíli bude svítat a nechci, aby nás někdo zahlédl.“</p>
<p><emphasis>Ano</emphasis>, souhlasila jsem v duchu. <emphasis>Poleťme na východ. Ať už jsme odsud pryč.</emphasis> V ráně na rameni mi palčivě tepalo. Co se to se mnou děje? Volkry jsou monstra. Bez zaváhání by nás rozcupovaly na kousky. To jsem věděla. Přesto jsem v hlavě pořád slyšela jejich nářek.</p>
<p>„Je jich tu víc,“ řekl z ničeho nic Mal. „Spousta.“</p>
<p>„Jak to víš?“ zeptal se ho Sturmhond.</p>
<p>„Prostě to vím.“</p>
<p>Sturmhond váhal. Z jeho tváře schované pod brýlemi, kloboukem a vysoko vytaženým límcem šlo stěží vyčíst nějaký výraz. „Kde?“ pronesl konečně.</p>
<p>„Trochu víc na sever,“ odpověděl Mal. „Tímhle směrem.“ Ukazoval do tmy a já měla nutkání ho do té jeho natažené ruky praštit. To, že <emphasis>dokáže</emphasis> vystopovat volkry, ještě neznamená, že to musí dělat.</p>
<p>Sturmhond vydal rozkaz otočit loď. Srdce mi pokleslo.</p>
<p><emphasis>Bzučák</emphasis> naklonil křídla, aby změnil směr letu, zatímco Mal ukazoval cestu a Sturmhond opravoval kurz. Snažila jsem se vší silou soustředit na světlo, na uklidňující přítomnost vlastní síly a nevšímat si nepříjemného pocitu v žaludku.</p>
<p>Sturmhond nás snesl níž. Mé světlo se snášelo na bezbarvý písek Vrásy, až se dotklo nejasného vraku lodi.</p>
<p>Jak jsme klesali stále níž, roztřásla jsem se po celém těle. Ztroskotaný člun byl rozlomený napůl. Stěžeň měl zlomený a v sutinách jsem dokázala rozpoznat roztrhané cáry černých plachet. Mal nás zavedl k troskám Temnyjovy lodi.</p>
<p>Ten malý zbytek klidu, který jsem v sobě horko těžko vykřesala, byl rázem ten tam.</p>
<p><emphasis>Bzučák</emphasis> slétl níž. Jeho stín dopadal na rozvrácenou palubu.</p>
<p>Spadl mi nepatrný kámen ze srdce. Jakkoliv to byla nesmyslná myšlenka, děsila jsem se, že na palubě pod sebou spatřím rozházená těla grišů, které jsem tu opustila, a kostry cizích vyslanců a královského emisara pohozené v rohu. Všichni byli samozřejmě dávno pryč, stali se potravou pro volkry a zbyli z nich jen kosti rozházené po pustině Vrásy.</p>
<p><emphasis>Bzučák</emphasis> se naklonil na pravobok. Mé světlo proniklo do tmavých hlubin vraku. Ozval se vřískot.</p>
<p>„Bohové,“ zaklel Mal a zvedl pušku.</p>
<p>Pod vrakem lodi se krčily tři obrovské volkry a s doširoka roztaženými křídly se otáčely zády k nám. Ovšem to, co ve mně vyvolalo skutečný odpor a zděšení, byla hromada, již se snažily chránit svými těly: moře propletených, zkroucených tvarů, drobné, lesklé údy, titěrná záda potažená průsvitnou blánou sotva vytvořených křídel. Celé to fňukalo a kňouralo, mačkalo se na sebe a slepě se choulilo před světlem.</p>
<p>Objevili jsme hnízdo.</p>
<p>Posádka ztichla. Žádné štěkání a vytí.</p>
<p>Sturmhond snesl plavidlo v nízkém oblouku co nejníž. Pak zavelel: „Toljo, Tamaro, <emphasis>grenatki.</emphasis>“</p>
<p>Dvojčata vytáhla dvě litinové skořápky a s námahou je vyvlekla na kraj zábradlí.</p>
<p>Zalila mě další vlna hrůzy. <emphasis>Jsou to volkry</emphasis>, napomínala jsem se v duchu. <emphasis>Jen se na ně podívej. Jsou to monstra.</emphasis></p>
<p>„Větrostrůjci, na můj povel,“ pronesl Sturmhond chmurně. „Pal!“ zařval. „Střelci, pořádně je pokropte!“</p>
<p>Přesně ve chvíli, kdy svrhli granáty dolů, Sturmhond zaburácel: „Teď!“ a strhl kormidlo prudce doprava.</p>
<p>Větrostrůjci vystřelili ruce nad hlavu a <emphasis>Bzučák</emphasis> vyletěl vzhůru.</p>
<p>Uběhlo pár tichých vteřin a pak pod námi zaduněla mohutná exploze. Žár a tlaková vlna otřásly lodí.</p>
<p>„Vyrovnat!“ řval Sturmhond.</p>
<p>Naše loďka se divoce zmítala ve vzduchu, pod svými plátěnými křídly se houpala jako kyvadlo. Mal mě z každé strany podepřel rukama, chránil mě svým tělem jako štítem, zatímco já se snažila udržet rovnováhu i světlo kolem nás.</p>
<p>Konečně se loď přestala kymácet, usadila se a širokým obloukem stoupala nad hořící vrak.</p>
<p>Třásla jsem se po celém těle. Vzduch čpěl spáleným masem. Jako by mi hořely plíce, každé nadechnutí mi spalovalo hruď. Sturmhondova posádka už zase štěkala a vyla. I Mal se k nim připojil a vítězoslavně mával puškou ve vzduchu. Přes jejich jásot jsem slyšela naříkat volkry a jejich vřískání mi v uších znělo jako zoufale bezmocný lidský pláč – pláč matek truchlících pro své děti.</p>
<p>Zavřela jsem oči. Bylo to jediné, co jsem mohla udělat, když vrhnout se na zem a zacpat si uši nebylo možné.</p>
<p>„Už dost,“ šeptala jsem. Nikdo mě neslyšel. „Prosím,“ sípala jsem sevřeným hrdlem. „Male –“</p>
<p>„Stal se z tebe slušný zabiják, Alino.“</p>
<p>Ten chladný hlas. Otevřela jsem oči dokořán.</p>
<p>Temnyj stál přede mnou, jeho černá <emphasis>kefta</emphasis> za ním na palubě vlála. Zalapala jsem po dechu a ustupovala dozadu, přitom jsem se zoufale rozhlížela kolem, jenže nikdo se sem nedíval. Všichni s výskotem a řvaním hleděli do plamenů pod sebou.</p>
<p>„Neměj strach,“ promlouval ke mně Temnyj vlídně. „Je to pokaždé snazší. Podívej, ukážu ti to.“</p>
<p>Z rukávu <emphasis>kefty </emphasis>vytáhl dýku, a dřív než jsem stihla vykřiknout, jí bodl proti mému obličeji. V sebeobraně jsem si rukama zakryla tvář a z hrdla se mi vydral vzlyk. Světlo zmizelo a loď se potopila do temnoty. Padla jsem na kolena a na zemi schoulená čekala, kdy ucítím pronikavé bodnutí grišovskou ocelí.</p>
<p>Nepřišlo. Kolem mě křičeli ve tmě lidé. Sturmhond volal mé jméno. Slyšela jsem naléhavé skřehotání volker. <emphasis>Blízko. Tak blízko.</emphasis></p>
<p>Někdo zabědoval a loď se povážlivě zakymácela. Slyšela jsem dunění těžkých bot, jak se posádka snažila udržet na nohou.</p>
<p>„Alino!“ Tentokrát to byl Malův hlas.</p>
<p>Cítila jsem, jak ke mně ve tmě klopýtá. Přišla jsem trochu k sobě. Znovu jsem v zářivé kaskádě přivolala světlo.</p>
<p>Volkry, které se na nás vrhly, zaskučely a rázem uprchly do tmy, jeden z větrostrůjců však už ležel v kaluži krve na palubě a paži měl takřka vyrvanou z kloubu. Plachta nad ním se bezvládně třepotala. <emphasis>Bzučák</emphasis> se nebezpečně naklonil na pravobok a rychle ztrácel výšku.</p>
<p>„Tamaro, pomoz mu!“ rozkázal Sturmhond. Tolja s Tamarou se však už dávno prodírali přes trup lodi k raněnému větrostrůjci.</p>
<p>Druhá větrostrůjkyně stála s oběma rukama vzpaženýma, tvář staženou námahou, jak se snažila sama udržet dostatečně silný proud vzduchu, který by nás unesl. Loď se kymácela a poskakovala. Sturmhond držel kormidlo pevně v rukou, přitom volal na posádku obsluhující plachty rozkazy.</p>
<p>Srdce mi divoce tlouklo. Zoufale jsem se rozhlížela po palubě, sevřená zmatkem a hrůzou. Viděla jsem Temnyje. Já ho <emphasis>viděla</emphasis>.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ Mal stál vedle mě a starostlivě si mě prohlížel. „Nestalo se ti nic?“</p>
<p>Nedokázala jsem se na něj podívat. Tak jsem se třásla, až jsem měla pocit, že se musím co nevidět rozpadnout. Ze všech sil jsem se soustředila, abych kolem nás udržela svítit světlo.</p>
<p>„Je zraněná?“ volal Sturmhond.</p>
<p>„Jenom nás odsud dostaň!“ vyjel na něj Mal.</p>
<p>„Aha, tak <emphasis>tohle</emphasis> mám udělat!“ odsekl Sturmhond jízlivě.</p>
<p>Volkry vřískaly a kroužily kolem, dorážely na náš světelný kruh. Věděla jsem, že jsou to monstra, a říkala si, jestli se dokáží mstít. <emphasis>Bzučák</emphasis> se nakláněl a třásl. Když jsem se podívala pod sebe, viděla jsem šedivý písek spěchající k nám.</p>
<p>A pak jsme najednou byli z temnoty venku; prodrali jsme se posledními černými chomáči Vrásy a vystřelili do modrého světla ranního úsvitu.</p>
<p>Země pod námi se děsivou rychlostí přibližovala.</p>
<p>„Zhasnout světlo!“ rozkázal Sturmhond.</p>
<p>Svěsila jsem ruce dolů a vyčerpaně se chytila zábradlí. Viděla jsem pruh silnice, v dálce rozsvícená světla města a pak za nízkým kopcem nenápadné modré jezero s hladinou lesknoucí se v ranním světle.</p>
<p>„Už jenom kousek!“ povzbuzoval Sturmhond.</p>
<p>Větrostrůjkyne namáhavě hekla, paže se jí třásly. Plachty se prověsily. <emphasis>Bzučák</emphasis> pokračoval ve svém pádu. Větve se odíraly o trup lodi, jak jsme klouzali v korunách stromů.</p>
<p>„Teď se všichni skrčte! A držte se pevně!“ zavolal Sturmhond. Nacpali jsme se s Malem na podlahu řídicí kabiny, rukama i nohama jsme se opřeli o stěnu a chytli se za ruce. Loď se s rachotem roztřásla.</p>
<p>„Tohle nepřežijeme,“ jektala jsem.</p>
<p>Mal nic neřekl, jen stiskl mé prsty pevněji.</p>
<p>„Připravte se!“ burácel Sturmhond.</p>
<p>Na poslední chvíli se vrhl do řídicí kabiny, samá ruka, samá noha. Ještě stačil říct: „To je pohodlné,“ a pak jsme se zdrcujícím nárazem dosedli na zem.</p>
<p>Jak loď s rachotem a skřípěním drhla o zem, zlomil se stěžeň a nás s Malem to odhodilo dopředu. Ozvalo se hlasité šplouchnutí a najednou jsme klouzali po vodě. Uslyšela jsem děsivé praskání a okamžitě věděla, že jeden z trupů lodi se musel ulomit. Loď na hladině ztěžka poskočila a pak se jako zázrakem zastavila.</p>
<p>Snažila jsem se zmátořit. Ležela jsem na zádech, nacpaná na stěně řídicí kabiny. Vedle mě někdo ztěžka dýchal.</p>
<p>Opatrně jsem se pohnula. Pořádně jsem se praštila do hlavy a do krve si rozřízla obě dlaně, jinak to ale vypadalo, že jsem v pořádku.</p>
<p>Dnem do kabiny proudila voda. Slyšela jsem cákání, lidé volali jeden na druhého.</p>
<p>„Male?“ sebrala jsem odvahu, ale vyšlo ze mě jen rozechvělé vykviknutí.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ odpověděl. Byl někde nalevo ode mě. „Musíme odsud vypadnout.“</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem, Sturmhonda jsem nikde neviděla.</p>
<p>Když jsme šplhali z lodi ven, začala se znepokojivě naklánět. Ozvalo se skřípavé vzdychnutí a jeden ze stěžňů podlehl a pod tíhou vlastních plachet se zřítil do jezera.</p>
<p>Vrhli jsme se do vody a ze všech sil kopali, aby nás jezero nepohltilo spolu s lodí.</p>
<p>Jeden z námořníků uvízl v lanech. Mal se potopil, aby mu pomohl dostat se ven, a já se málem rozplakala úlevou, když se oba znovu vynořili nad hladinu.</p>
<p>Spatřila jsem Tolju s Tamarou pádlovat ke břehu a za nimi další námořníky. Tolja za sebou táhl zraněného větrostrůjce. Sturmhond plaval za nimi, pod paží vlekl větrostrůjkyni, která upadla do bezvědomí. Mířili jsme ke břehu.</p>
<p>S námahou jsem vlekla pohmožděné končetiny, které pod vahou mokrého oblečení byly ještě mnohem těžší, a nakonec jsme šťastně dorazili na mělčinu. Vypotáceli jsme se z vody, prodrali se kobercem mazlavé trávy a padli na široký pruh pláže.</p>
<p>Ležela jsem, ztěžka oddychovala a naslouchala nezvykle obyčejným zvukům časného rána: cvrčci v trávě, volání ptáků přicházející z přilehlého lesa, hluboké, táhlé kvákání žab. Tolja ošetřoval zraněného větrostrůjce, už byl hotov s jeho rukou a teď mu nařizoval, aby zmáčkl prsty a ohnul loket. Slyšela jsem, když Sturmhond dorazil na břeh a předal Tamaře do rukou posledního raněného.</p>
<p>„Nedýchá,“ oznamoval ustaraně. „A nemůžu jí nahmatat pulz.“</p>
<p>Přinutila jsem se vstát. Za zády nám vycházelo slunce, hřálo mě do zad a zlatavě se lesklo na hladině a stéblech trávy. Tamara tiskla větrostrůjkyni ruce na prsa a svou korporálčickou silou se jí snažila vytáhnout vodu z plic a vrátit do jejího srdce život. Nekonečné minuty ubíhaly, a větrostrůjkyně ležela bez hnutí v písku. Pak zalapala po dechu. Zamžikala, otevřela oči a na košili vyprskla vodu z jezera.</p>
<p>S úlevou jsem vydechla. Mám na svědomí o jednoho mrtvého méně.</p>
<p>Jiný námořník si osahával břicho a zjišťoval, jestli si nepolámal žebra. Malovi se přes celé čelo táhla ošklivá rána. Ale byli jsme tu všichni. Přežili jsme to.</p>
<p>Sturmhond se vrátil na mělčinu. Po kolena ve vodě hleděl na neporušenou hladinu jezera, jeho tlustý kabát za ním plul. Kromě rozrytého pásu země podél břehu nebyla nikde známka toho, že tu <emphasis>Bzučák</emphasis> někdy byl.</p>
<p>Větrostrůjkyně, která právě přišla k sobě, se ke mně obrátila. „Co se tam stalo?“ vyhrkla. „Kovu málem zabili. Všichni jsme se málem zabili!“</p>
<p>„Nevím,“ řekla jsem a složila hlavu na kolena.</p>
<p>Mal mě jednou rukou objal, ale nestála jsem o jeho utěšování. Chtěla jsem vědět, co jsem vlastně viděla.</p>
<p>„Ty nevíš?“ podivoval se nevěřícně.</p>
<p>„Nevím,“ zopakovala jsem, sama udivená hněvivým tónem, s jakým jsem to vyslovila. „Neprosila jsem se o to, abyste mě strčili do Vrásy. Já jsem s volkrama bojovat nechtěla. Proč se nezeptáš svého kapitána, co se stalo?“</p>
<p>„Má pravdu,“ přisvědčil Sturmhond, který se právě ztěžka vlekl z vody na břeh a sundával si zničené rukavice. „Měl jsem ji dopředu upozornit a neměl jsem jít po tom hnízdě.“</p>
<p>To, že mi dal za pravdu, mě ještě víc popudilo. Jenže pak si Sturmhond sundal čepici a brýle a můj hněv vystřídal naprostý a nevýslovný údiv.</p>
<p>Mal byl v tu ránu na nohou. „Co to má k čertu znamenat?“ procedil hlubokým, zlověstným hlasem.</p>
<p>Zůstala jsem ochromeně sedět, bolest i vyčerpání zcela zastínily ten absurdní výjev přede mnou. Nevěděla jsem, co to před sebou vidím, ale byla jsem ráda, že to Mal vidí také. Potom, co se stalo ve Vráse, jsem nedůvěřovala vlastním smyslům.</p>
<p>Sturmhond vzdychl a rukou si přejel po tváři – po úplně cizí tváři.</p>
<p>Jeho brada už nebyla tak špičatá. Nos měl pořád trochu křivý, ovšem s tou rozbitou hroudou, co tam měl předtím, se to nedalo srovnat. Vlasy neměl ryšavé, ale temně zlaté a pečlivě po vojensku ostříhané, a ty jeho divné, jako bažina zelené oči, měly teď čirou, jasně hnědou barvu lískových ořechů. Vypadal úplně jinak, ale byl to nepochybně pořád tentýž Sturmhond.</p>
<p><emphasis>A je hezký</emphasis>, napadlo mě, načež jsem okamžitě pocítila nevysvětlitelný záchvěv nevole.</p>
<p>Zírali jsme na něj s Malem jediní. Zdálo se, že ostatní z posádky tahle změna ani trochu nepřekvapuje.</p>
<p>„Ty máš v posádce krejčího,“ dumala jsem.</p>
<p>Sturmhond sebou škubl.</p>
<p>„Nejsem žádný krejčí,“ ozval se Tolja dotčeně.</p>
<p>„Ne, Toljo, tvoje nadání spočívá úplně v něčem jiném,“ uklidňoval ho Sturmhond. „Převážně ve slovutném zabíjení a mrzačení lidí.“</p>
<p>„Proč jsi to udělal?“ chtěla jsem vědět. Pořád jsem nemohla přivyknout té zneklidňující skutečnosti, že Sturmhondův hlas vychází z úst úplně cizí osoby.</p>
<p>„Bylo naprosto nutné, aby mě Temnyj nepoznal. Od mých čtrnácti let mě sice neviděl, ale nechtěl jsem nic riskovat.“</p>
<p>„Kdo jsi?“ obořil se na něj Mal zlostně.</p>
<p>„To je složitá otázka.“</p>
<p>„Je to docela jednoduchá otázka,“ vybuchla jsem a vyskočila na nohy. „Jenže vyžaduje, abys mluvil pravdu. Což je něco, čeho zřejmě nejsi schopen.“</p>
<p>„Ech, jsem toho schopen,“ prohlásil Sturmhond, zatímco si vytřásal vodu z boty. „Jen mi to moc nejde.“</p>
<p>„Sturmhonde,“ zavrčel Mal a vyrazil k němu. „Máš přesně deset vteřin na to, abys nám to vysvětlil, jinak ti Tolja bude muset udělat nový obličej.“</p>
<p>V tu chvíli se Tamara zvedla. „Někdo jde.“</p>
<p>Všichni jsme ztichli a poslouchali. Zvuky přicházely z lesa obklopujícího jezero: dusot koní – spousty koní, praskání a šustění zlámaných větví, jak se k nám jezdci blížili skrze stromy.</p>
<p>Sturmhond zabručel. „Věděl jsem, že si nás všimnou. Zdrželi jsme se ve Vráse moc dlouho.“ Unaveně vzdychl. „Potopená loď a mužstvo, co vypadá jako hejno zmoklých vačic. Tak jsem si to teda nepředstavoval.“</p>
<p>Ráda bych věděla, co si přesně představoval, ale nebyl čas se ptát.</p>
<p>Stromy se rozestoupily a na břeh vjeli muži na koních. Deset… dvacet… třicet vojáků První armády. Královi muži, v plné zbroji. Odkud se tu všichni vzali?</p>
<p>Myslela jsem, že po masakru ve Vráse a ztroskotání lodi se už nemůžu víc bát, ale to jsem se mýlila. Zmocnil se mě panický strach, protože jsem si vzpomněla, co říkal Mal o dezerci. Zatknou nás jako zrádce? V prstech mi zacukalo. Nehodlala jsem se znovu nechat zavřít do vězení.</p>
<p>„Jen klid, světlonoško,“ zamumlal šeptem Sturmhond. „Nech to na mně.“</p>
<p>„Protože všechno ostatní se ti tak báječně povedlo, Sturmhonde?“</p>
<p>„Možná bude lepší, když mi tak chvíli nebudeš říkat.“</p>
<p>„A to jako proč?“ opáčila jsem kousavě.</p>
<p>„Protože to není moje jméno.“</p>
<p>Vojáci docválali k nám a zastavili, nablýskané šavle a pušky se leskly v čerstvém ranním světle. Mladý kapitán vytasil meč. „Ve jménu krále Ravky, odhoďte zbraně.“</p>
<p>Sturmhond vykročil dopředu, takže stál mezi nepřítelem a svou zdecimovanou posádkou. Dal ruce nahoru na znamení, že se vzdává. „Naše výzbroj leží na dně jezera. Jsme neozbrojení.“</p>
<p>Jak jsem měla čest poznat Sturmhonda a dvojčata, dost jsem o tom pochybovala.</p>
<p>„Jak se jmenuješ a co tu pohledáváš? Odpověz!“ rozkazoval mladý kapitán.</p>
<p>Sturmhond si pomalu stáhl z ramen promáčený zimník a podal ho Toljovi.</p>
<p>Řadou vojáků projel neklid. Sturmhond měl na sobě ravskou vojenskou uniformu. Byl promáčený na kůži, avšak nebylo o tom pochyb – olivově zelená, nevýrazná barva, mosazné knoflíky a dvouhlavá zlatá orlice – ukazovaly na vojenskou hodnost. Jakou hru to ten pirát zase hraje?</p>
<p>Ze zadní řady se prodral dopředu starší muž, objížděl na koni Sturmhonda, aby si ho lépe prohlédl. S leknutím jsem poznala, že je to plukovník Rajevský, velitel vojenské základny v Kribirsku. Zřítili jsme se kousek za městem? Proto se k nám vojáci dostali tak rychle?</p>
<p>„Chci slyšet vysvětlení, hochu!“ rozkázal plukovník. „Uveď své jméno a úkol, nebo tě z té uniformy vysvleču a pověsím na nejbližší strom.“</p>
<p>Sturmhond se tvářil netečně. Když promluvil, jeho hlas měl tón, který jsem dosud neznala. „Jsem Nikolaj Lantsov, major dvacátého druhého regimentu, voják královské armády, velkovévoda z Udova a druhý syn Jeho královského Veličenstva krále Alexandra Třetího, vládce trůnu dvojhlavé orlice, nechť jeho království trvá navěky.“</p>
<p>Spadla mi čelist. Šikem vojáků projela vlna neklidu. Odněkud z jejich řad se ozval nervózní smích. Nevěděla jsem, jaký bláznivý kousek měl ten šílenec v plánu, každopádně Rajevský se jeho výkonem nezdál být nějak okouzlen. Seskočil z koně a otěže hodil do rukou vojákovi, co stál nejblíž.</p>
<p>„Dobře mě poslouchej, ty drzý mládě,“ procedil a s ošlehanou tváří zkřivenou vztekem odhodlaně kráčel s mečem v ruce přímo ke Sturmhondovi. „Nikolaj Lantsov sloužil pod mým velením na severní hranici a …“</p>
<p>Hlas mu zeslábl. Stál teď na délku nosu před Sturmhondem, který nehnul ani brvou. Plukovník naprázdno polkl. Ustoupil o krok dozadu a pátravě si prohlížel Sturmhondovu tvář. Sledovala jsem, jak plukovníkův pohrdavý výraz přešel nejprve v úžas a pak v něco, co mohlo být jedině poznání.</p>
<p>Náhle padl na koleno a sklonil hlavu.</p>
<p>„Odpusťte, <emphasis>moj carevič</emphasis>,“ blekotal s očima připíchnutýma do země před sebou. „Vítejte doma.“</p>
<p>Vojáci si vyměnili nechápavé pohledy.</p>
<p>Sturmhond se s chladným pohledem plným očekávání otočil k vojákům. Velení z něj jen sálalo. Jako by šikem projel elektrický výboj. Pak jeden po druhém sesedali z koňů, padali na kolena a klaněli se.</p>
<p><emphasis>U všech svatých. </emphasis></p>
<p>„To si ze mě děláš srandu,“ zahučel Mal.</p>
<p>Honila jsem bájného jelena. Nosila kolem zápěstí šupiny zamordovaného severského draka. Viděla jsem, jak temnota pohltila celé město. Tohle ovšem byla ta nejdivnější věc, co jsem kdy zažila. Nepochybovala jsem, že je to další ze Sturmhondových podvodů, který nás bude tentokrát všechny stát krk.</p>
<p>Zírala jsem na toho drzého piráta. Je to vůbec možné? Nedokázala jsem myslet. Byla jsem příliš unavená, z prožité hrůzy a strachu jsem se cítila vyčerpaná až do morku kostí. Pátrala jsem v paměti po všem, co jsem o dvou královských synech věděla. Toho staršího jsem jednou krátce zahlédla v Malém paláci, ale mladší se celá léta u dvora neukázal. Údajně měl někde studovat konstruktérství lodí nebo snad kovotepectví.</p>
<p>Možná se naučil obojí.</p>
<p>Udělalo se mi mdlo. <emphasis>Sabáška</emphasis>. Tak mluvila o princi Žeňa. Štěně. <emphasis>Trval na tom, že bude sloužit u pěchoty</emphasis>.</p>
<p>Sturmhond. Bouřlivý pes. Mořský vlk.</p>
<p><emphasis>Sabáška.</emphasis> To nemohla být pravda. To prostě nemohlo být možné.</p>
<p>„Vztyk,“ zavelel Sturmhond – nebo kdo to vlastně byl. Celé jeho vystupování se změnilo.</p>
<p>Vojáci vyskočili na nohy a postavili se do pozoru.</p>
<p>„Dlouho jsem nebyl doma,“ burácel pirát. „Ale nevrátil jsem se s prázdnou.“</p>
<p>Ustoupil stranou a vystřelil ruku do vzduchu směrem ke mně. Všechny tváře naplněné vzrušeným očekáváním se otočily na mě.</p>
<p>„Bratři,“ pokračoval, „přivedl jsem světlonošku zpátky do Ravky.“</p>
<p>Nemohla jsem si pomoct. Napřáhla jsem se a jednu mu vrazila.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 9</strong></p>
<p><strong>„MÁŠ ŠTĚSTÍ, ŽE </strong>tě nezastřelili,“ zuřil Mal.</p>
<p>Přecházel sem a tam v prostě zařízeném stanu, v jednom z mála, které ve vojenské základně nedaleko Kribirsku zůstaly. Impozantní Temnyjův pavilon z černého hedvábí byl pryč. Na zemi z něj zůstal jen vyšlapaný pruh bledé trávy a rozbité zbytky naleštěné dřevěné podlahy se zkroucenými hřebíky.</p>
<p>Sedla jsem si k hrubě opracovanému stolu a podívala se ven, kde před dveřmi okouněli Tolja s Tamarou. Těžko říct, jestli nás měli chránit, nebo hlídat, abychom neutekli.</p>
<p>„Stálo to za to,“ zabručela jsem. „Kromě toho, nikdo by přece nezastřelil světlonošku.“</p>
<p>„Dala jsi princi ránu do zubů, Alino. Takže si na seznam zločinů proti vlasti můžeme připsat další.“</p>
<p>Promnula jsem si bolavou ruku. Klouby mě pálily. „Tak za prvé, vůbec nevíme jistě, že to <emphasis>je </emphasis>princ. A za druhé mi to normálně závidíš.“</p>
<p>„No jistě, závidím ti to. Chtěl jsem mu dát pěstí sám. Přesně o to teď jde.“</p>
<p>Po mém výbuchu nastala vřava a jen díky tomu, že Sturmhond pohotově zareagoval svými rozkazy a Tolja zkrotil rozvášněný dav, mě neodvedli v řetězech do vězení nebo ještě něco horšího.</p>
<p>Sturmhond nás pak doprovodil přes Kribirsk do vojenského tábora. Když nás ve stanu opouštěl, řekl klidně: „Jediné, o co tě prosím, je, aby ses zdržela a dala mi čas všechno vysvětlit. Když se ti nebude líbit, co uslyšíš, můžeš svobodně odejít.“</p>
<p>„Jen tak mě pustíš.“ ušklíbla jsem se.</p>
<p>„Věř mi.“</p>
<p>„Pokaždé, když řekneš ‚věř mi‘, ti věřím o něco míň,“ odsekla jsem popuzeně.</p>
<p>Stejně jsme s Malem zůstali, nerozhodní, co dělat dál. Sturmhond nás nesvázal, ani nenechal přísně hlídat. Dal nám suché a čisté šaty. Kdybychom chtěli, mohli jsme kolem Tolji s Tamarou klidně proklouznut a utéct zpátky do Vrásy. Tam by nás nikdo nemohl pronásledovat. Mohli jsme se vynořit kdekoliv na západní straně. Jenže kam dál? Sturmhond se změnil, my jsme ale pořád byli ve stejné kaši. Bez peněz, bez spojenců a s Temnyjem v zádech. A já se rozhodně do Vrásy netoužila vrátit, ne potom, co se mi stalo na palubě <emphasis>Bzučáka.</emphasis>.</p>
<p>Div jsem se hořce nerozesmála. Musí to být hodně špatné, když hledám útočiště ve Vráse.</p>
<p>Vstoupil sluha s velkým tácem. Postavil na stůl karafu vody, džbán kvasu se sklenicemi a talířky se zákusky. Všechno nádobí mělo zlaté lemování a znak dvouhlavé orlice.</p>
<p>Přelétla jsem jídlo pohledem: uzené šproty s černým chlebem, nakládaná řepa, plněná vejce. Naposledy jsme jedli včera večer na palubě <emphasis>Volkvolnyho </emphasis>a<emphasis> </emphasis>mně z použití síly jako vždycky vyhládlo, jenže na to, abych se mohla v klidu najíst, jsem byla moc nervózní.</p>
<p>„Co se to tam stalo?“ zeptal se Mal, sotva sluha vystrčil paty ze stanu.</p>
<p>Znovu jsem si ohmatala klouby na ruce. „Neudržela jsem se.“</p>
<p>„Tohle nemyslím. Co se stalo ve Vráse?“</p>
<p>Usilovně jsem zkoumala misku bylinkového másla a otáčela ji mezi prsty. <emphasis>Viděla jsem ho</emphasis>.</p>
<p>„Byla jsem unavená,“ řekla jsem co možná lhostejně.</p>
<p>„Když jsme utíkali před <emphasis>ničevoji</emphasis>, musela jsi použít mnohem víc síly, a nevadilo ti to. Je to tím náramkem?“</p>
<p>„Ten náramek mi dává sílu,“ přetáhla jsem lem rukávu přes dračí šupiny. Kromě toho jsem ho nosila celé týdny. Kdepak, s mou silou bylo všechno v pořádku, ale ve mně byl nejspíš problém. Sledovala jsem prstem neviditelný vzor na desce stolu. „Když jsme bojovali s volkrami, nezdálo se ti, že jejich hlasy znějí nějak jinak?“ vypravila jsem ze sebe konečně.</p>
<p>„Tak nějak… víc lidsky?“</p>
<p>Mal se zamračil. „Ne, vydávaly úplně stejné zvuky jako vždycky. Jejich hlasy zněly jako skřeky bestií, co nás chtějí sežrat.“ Položil ruku na mou. „Co se stalo, Alino?“</p>
<p><emphasis>Já jsem ho viděla</emphasis>. „Už jsem ti to přece řekla: byla jsem unavená. Přestala jsem se soustředit.“</p>
<p>Odtáhl se ode mě. „Když mi chceš lhát, prosím. Ale nehodlám předstírat, že ti věřím.“</p>
<p>„Proč ne?“ podivil se Sturmhond, jenž právě vešel do dveří. „Je to běžná zdvořilost.“</p>
<p>V tu ránu jsme byli na nohou, připravení vrhnout se do boje.</p>
<p>Sturmhond toho nechal a zvedl ruce na znamení míru. Byl převlečený do suché uniformy. Na tváři mu začínala vyskakovat modřina. Opatrně sundal meč a pověsil ho u vstupu do stanu.</p>
<p>„Přišel jsem si jen promluvit,“ vysvětloval.</p>
<p>„Tak mluv,“ vyjel zhurta Mal. „Kdo jsi a jakou hru to hraješ?“</p>
<p>„Nikolaj Lantsov, ale nenuťte mě znovu odříkávat mé tituly. Všechny to nudí a není to důležité, snad až na toho ‚prince‘.“</p>
<p>„A co Sturmhond?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jsem i Sturmhond, kapitán lodě <emphasis>Volkvolny</emphasis>, postrach Pravého moře.“</p>
<p>„Postrach?“</p>
<p>„Ech, přinejmenším jsem otravný.“</p>
<p>Zakroutila jsem hlavou. „To je prostě nemožné.“</p>
<p>„Nepravděpodobné.“</p>
<p>„Tohle není ta správná chvíle na legrácky.“</p>
<p>„Prosím,“ pronesl smířlivým tónem. „Posaďte se. Nevím, jak vy, ale pro mě jsou věci mnohem pochopitelnější, když můžu sedět. Asi to souvisí s krevním oběhem nebo tak něco. Ještě lepší je samozřejmě ležet, ovšem tak daleko spolu zatím nejsme.“</p>
<p>Ani jsem se nehnula. Mal zkřížil ruce na prsou.</p>
<p>„No dobře, já se tedy posadím. Role navrátivšího se hrdiny je opravdu unavující a já jsem naprosto servaný.“ Natáhl se přes stůl, nalil si sklenici kvasu a se spokojeným vzdychnutím se uvelebil na židli. Usrkl ze sklenice a zašklebil se. „Hnusné pití. Nikdy jsem si na něj nezvykl.“</p>
<p>„Tak objednejte brandy, <emphasis>Vaše Výsosti</emphasis>,“ odsekla jsem podrážděně. „Jistě vám donesou, co si budete přát.“</p>
<p>Tvář se mu rozjasnila. „To je pravda. Mohl bych se v něm třeba vykoupat. Proč ne?“</p>
<p>Mal vztekle rozhodil rukama, přešel k východu ze stanu a rozhlédl se po táboře.</p>
<p>„Přece nemůžeš upřímně čekat, že ti všechno tohle uvěříme,“ namítla jsem.</p>
<p>Sturmhond poklepal prsty, aby lépe ukázal svůj prsten.</p>
<p>„Mám královský pečetní prsten.“</p>
<p>Odfrkla jsem si. „Nejspíš jsi ho ukradl skutečnému princi Nikolaji.“</p>
<p>„Sloužil jsem u Rajevského. Zná mě.“</p>
<p>„Nejspíš jsi princi ukradl i obličej.“</p>
<p>Vzdychl. „Musíte pochopit, že jediné místo, kde můžu bezpečně odhalit svoji identitu, je Ravka. Jenom pár nejdůvěryhodnějších členů posádky vědělo, kdo opravdu jsem – Tolja, Tamara, Privjet a pár eterálčiků. Zbytek… ech, jsou to dobří chlapi, ale také to jsou piráti a žoldáci.“</p>
<p>„Takže jsi podváděl vlastní posádku?“ žasla jsem.</p>
<p>„Na moři má Nikolaj Lantsov větší cenu jako rukojmí než jako kapitán. Nejde velet lodi a přitom se bát, aby tě někdo nevzal v noci po hlavě a nechtěl za tebe od královského tatíčka tučné výkupné.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Nic z toho nedává smysl. Princ Nikolaj má někde v cizině studovat mořeplavbu nebo –“</p>
<p>„Skutečně jsem byl v učení u fjerdského stavitele lodí. A u novozemenského zbrojaře. A studoval jsem strojní inženýrství v šuhanské provincii v Bolhu. Chvilku jsem také zkoušel štěstí s poezií. Výsledky byly… nevalné. V současné době mi nejvíce času zabere být Sturmhondem.“</p>
<p>Mal se s rukama na prsou opřel o stanovou podlážku. „Takže jednoho dne ses prostě rozhodl opustit život v přepychu a začal sis hrát na piráta?“</p>
<p>„Na korzára,“ opravil ho. „A na nic jsem si <emphasis>nehrál</emphasis>. Bylo mi jasné, že Ravce posloužím líp jako Sturmhond, než když se budu povalovat u dvora.“</p>
<p>„A kde si král s královnou myslí, že teď jsi?“ napadlo mě.</p>
<p>„Na univerzitě v Ketterdamu,“ odpověděl. „Hezké místo. Velmi vznešené. Právě teď, zatímco tu spolu mluvíme, za mě sedí na hodině filozofie jeden přístavní dělník, za což dostává velmi slušně zaplaceno. Musí se učit tak, aby prošel, slyší na jméno Nikolaj a pije o sto šest, aby nikdo nepojal žádné podezření.“</p>
<p>Copak to nikdy neskončí? „Proč?“</p>
<p>„Zkoušel jsem to, vážně ano. Jenže nikdy mi moc nešlo sedět v klidu. Chůva se z toho mohla zbláznit. Ach, chůvy. Měl jsem jich celé zástupy, jak si vzpomínám.“</p>
<p>Měla jsem ho praštit víc. „Myslela jsem, k čemu celá tahle šaráda?“</p>
<p>„Jsem druhý následník trůnu. Musel jsem doslova utéct, abych mohl nastoupit vojenskou službu. Nemyslím, že by rodiče schvalovali, že přepadám novozemenské piráty a narušuju fjerdskou blokádu. Ze Sturmhonda jsou ovšem nadšení.“</p>
<p>„Fajn,“ ozval se Mal od vchodu. „Jsi princ. Jsi korzár. Jsi magor. Co chceš od nás?“</p>
<p>Sturmhond znovu nenadšeně usrkl ze sklenice kvasu a pokrčil rameny. „Pomoc,“ řekl prostě. „Hra se změnila. Vrása se rozšiřuje. První armáda nemá daleko k otevřené vzpouře. Puč Temnyjovi sice nevyšel, nicméně se mu podařilo rozvrátit Druhou armádu a Ravka je na pokraji kolapsu.“</p>
<p>Začínalo mi to docházet. „Nech mě hádat: a ty jsi ten, kdo to dá všechno do pořádku?“</p>
<p>Sturmhond se naklonil dopředu. „Setkala ses s mým bratrem Vasilijem, když jsi byla u dvora? Koně a whisky ho zajímají víc než vlastní národ. Otcův zájem vládnout Ravce nebyl nikdy víc než prchavý, a podle zpráv, které ke mně přicházejí, už mu došel i ten. Tahle země se rozpadá. Někdo ji musí dát dohromady dřív, než bude pozdě.“</p>
<p>„Následníkem trůnu je Vasilij,“ připomněla jsem.</p>
<p>„Mám za to, že může být přesvědčen, aby se vzdal vlády.“</p>
<p>„Tak kvůli tomu jsi nás dovlekl zpátky?“ ušklíbla jsem se znechuceně. „Protože se chceš stát králem?“</p>
<p>„Dovlekl jsem tě zpátky, protože Aparátus z tebe v podstatě udělal žijící světici a lid tě miluje. Dovlekl jsem tě zpátky, protože tvé schopnosti jsou pro přežití Ravky klíčové.“</p>
<p>Praštila jsem rukama do stolu. „Dovlekl jsi mě zpátky, protože jsi chtěl všechny ohromit velkolepým návratem se světlonoškou a ukrást bratrovi trůn!“</p>
<p>Sturmhond se zaklonil. „Nebudu se ospravedlňovat za svoji ctižádost. Na skutečnosti, že se k tomuhle poslání hodím nejlíp, to nic nemění.“</p>
<p>„Bezpochyby.“</p>
<p>„Pojeď se mnou do Os Alty.“</p>
<p>„Proč? Aby ses mohl se mnou chlubit jako s vítěznou trofejí?“</p>
<p>„Vím, že mi nevěříš. Máš k tomu důvod. Ale to, co jsem ti slíbil na palubě <emphasis>Volkvolnyho</emphasis>, platí. Poslechni si, co ti nabízím. Když nebudeš mít zájem, Sturmhondova loď tě zaveze, kamkoliv na světě budeš chtít. Myslím, že zůstaneš. Myslím, že ti můžu nabídnout to, co nikdo jiný.“</p>
<p>„Ať to radši stojí za to,“ zamumlal Mal.</p>
<p>„Nabízím ti šanci změnit Ravku,“ pokračoval Sturmhond. „Nabízím ti šanci dát lidem novou naději.“</p>
<p>„Ach, a to je všechno?“ přerušila jsem ho kysele. „A jak to jako mám udělat?“</p>
<p>„Tak, že mi pomůžeš spojit První a Druhou armádu. Tak, že se staneš mou královnou.“</p>
<p>Dřív než jsem mrkla, odhodil Mal stůl stranou a vrhl se na Sturmhonda, vytáhl ho na nohy a praštil s ním o stanovou podlážku. Sturmhond zkřivil tvář, ale nebránil se.</p>
<p>„V klidu. Tuhle uniformu si nesmím umazat od krve. Nech mě to vysvětlit.“</p>
<p>„Já ti to vysvětlím pěstí do obličeje.“</p>
<p>Sturmhond sebou trhl a v jediném okamžiku se vyprostil z Malova sevření. Odněkud z rukávu vytáhl nůž, který teď pevně držel v ruce.</p>
<p>„Ustup, Oretseve. Kvůli ní držím svůj temperament na uzdě, ale klidně tě vykostím jako kapra.“</p>
<p>„Zkus si to,“ zavrčel Mal.</p>
<p>„Dost!“ přivolala jsem ostrý paprsek světla, kterým jsem je oba oslepila. Zvedli ruce proti oslňujícímu světlu a na okamžik ztratili pozornost. „Sturmhonde, odhoď zbraň, nebo rozpárám já tebe. Male, ustup.“</p>
<p>Čekala jsem, až Sturmhond zasune zbraň, a pak jsem světlo nechala pomalu vyblednout.</p>
<p>Mal svěsil ruce, pěsti stále křečovitě sevřené. Oba se vzájemně měřili ostražitým pohledem. Ještě před pár hodinami byli přátelé. Jenže to byl Sturmhond ještě někdo úplně jiný.</p>
<p>Sturmhond si narovnal rukávy uniformy. „Nenabízím žádné milostné spojení, ty zhrzený burane, jen politický svazek. Kdyby ses na chvíli zamyslel, došlo by ti, že to je pro tuhle zemi dobré řešení.“</p>
<p>Mal se skřehotavě zachechtal. „Chceš říct, že to je dobré řešení pro tebe.“</p>
<p>„Nemůže platit obojí? Sloužil jsem v armádě. Rozumím válečné strategii a rozumím zbraním. Vím, že První armáda půjde za mnou. Možná jsem druhý následník trůnu, ale na trůn mám pokrevní právo.“</p>
<p>Mal zapíchl prst do Sturmhondova obličeje. „Na ni žádné právo nemáš.“</p>
<p>Vyrovnanost se zdála Sturmhonda poněkud opouštět. „Co sis myslel, že se asi tak stane? Domníval ses, že můžeš klidně unést jednu z nejmocnějších griš, jako nějakou vesnickou holku, kterou pak sklátíš ve stodole? Takhle sis myslel, že to skončí? Chci zabránit tomu, aby se tahle země rozpadla, ne ti ukrást holku.“</p>
<p>„To stačí,“ vpadla jsem mu do řeči.</p>
<p>„Klidně můžeš zůstat v paláci,“ nenechal se přerušit Nikolaj. „Třeba jako kapitán její osobní stráže. Nebylo by to poprvé, co se věci takhle mají.“</p>
<p>Malovi zacukalo ve tváři. „Je mi z tebe nanic.“</p>
<p>Sturmhond pohrdavě mávl rukou. „Jsem zvrácený zpustlík, já vím. Ale jen chvíli přemýšlej o tom, co říkám.“</p>
<p>„Nepotřebuju o tom přemýšlet,“ zařval Mal. „A ona také ne. Nic takovýho se nestane.“</p>
<p>„Bylo by to manželství jen naoko,“ nevzdával se Sturmhond. Pak, jako by se nedokázal udržet, blýskl na Mala posměšným pohledem. „Tedy nepočítám-li povinnost zplodit následníky trůnu.“</p>
<p>Mal vystřelil dopředu, zatímco Sturmhond bleskurychle sáhl po noži; čekala jsem to a rychle si stoupla mezi ně.</p>
<p>„Nechte toho!“ zaječela jsem. „Přestaňte. A přestaňte o mně mluvit, jako bych tu nebyla!“</p>
<p>Mal znechuceně zavrčel a znovu začal přecházet sem a tam. Sturmhond sebral ze země převrácenou židli a posadil se, přitom si s přehnanou okázalostí protahoval nohy a naléval další sklenici <emphasis>kvasu</emphasis>.</p>
<p>Nadechla jsem se. „Vaše Výsosti –“</p>
<p>„Nikolaji,“ opravil mě. „Ale také slyším na ‚drahoušku‘ a ‚miláčku‘.“</p>
<p>Mal sebou škubl, zastavila jsem ho však prosebným pohledem.</p>
<p>„Hned toho nech, <emphasis>Nikolaji</emphasis>,“ řekla jsem důrazně. „Nebo ti tvé královské zuby vyrazím sama.“</p>
<p>Nikolaj si pohladil nabíhající modřinu na tváři. „Vím, že tohle ti jde.“</p>
<p>„Jde,“ odtušila jsem chladně. „A nevezmu si tě.“</p>
<p>Mal si oddychl a očividně mu spadl kámen ze srdce. Dotklo se mě, že si mohl myslet, že bych Nikolajovu nabídku přijala, a věděla jsem, že to, co hodlám říct, se mu nebude líbit.</p>
<p>Obrnila jsem se a pokračovala dál: „Ale vrátím se s tebou do Os Alty.“</p>
<p>Mal prudce trhl hlavou. „Alino –“</p>
<p>„Male, vždycky jsme říkali, že se jednou vrátíme do Ravky a najdeme způsob, jak zemi pomoct. Když teď nic neuděláme, možná už nebude, kam se vracet.“ Zavrtěl hlavou, ale já se obrátila zpátky na Nikolaje a dokončila svoji řeč. „Vrátím se s tebou do Os Alty a budu uvažovat o možnostech, jak ti pomoct získat trůn.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Ovšem chci Druhou armádu.“</p>
<p>Ve stanu se rozhostilo ticho. Dívali se na mě, jako bych přišla o rozum. A abych řekla pravdu, sama jsem si v tu chvíli nepřipadala zcela při smyslech. Ale už jsem toho měla dost, nechtěla jsem se nechat vláčet po všech čertech těmi, kdo chtějí využívat mě a moji moc.</p>
<p>Nikolaj se nervózně zasmál. „Lidi tě milují, Alino, avšak měl jsem na mysli spíš symbolickou roli –“</p>
<p>„Já nejsem symbol,“ vyštěkla jsem. „Mám po krk toho nechat se využívat.“</p>
<p>„Ne,“ vpadl nám do hovoru Mal. „Je to moc nebezpečné. Bylo by to stejné jako nosit na zádech terč.“</p>
<p>„Já už terč na zádech dávno mám,“ nenechala jsem se zviklat. „A dokud nebude Temnyj poražený, nebude nikdo z nás v bezpečí.“</p>
<p>„Velela jsi vůbec někdy někomu?“ zeptal se Nikolaj.</p>
<p>Kdysi jsem vedla seminář pro začínající kartografy, ale to nejspíš nebylo to, co měl na mysli.</p>
<p>„Ne,“ přiznala jsem.</p>
<p>„Nic takového nemá v dějinách obdoby, nemáš na to žádný nárok a navíc ani žádné zkušenosti,“ vypočítával. „Druhou armádu od jejího založení vedli vždycky jen Temnyjové.“</p>
<p>Pořád jeden a ten samý Temnyj. Teď však nebyl na vysvětlování čas.</p>
<p>„Věk ani dědický nárok nejsou pro griši důležité. Jediné, na čem jim záleží, je síla. Jsem jediný griša, který kdy nosil dva umocňovače. A jsem jediný živý griša, který má dost síly na to, aby se Temnyjovi a jeho temným vojákům mohl postavit. Nikdo nedokáže to, co já.“</p>
<p>Snažila jsem se do svého hlasu vložit smělost, přestože jsem úplně nerozuměla tomu, co mě to popadlo. Věděla jsem jen, že už mám dost života ve strachu. Že mám dost utíkání. A jestli chceme s Malem najít ohniváka, potřebujeme znát odpovědi. Malý palác je jediné místo, kde bychom je mohli získat.</p>
<p>Dlouhou dobu jsme mlčky stáli.</p>
<p>„Dobře,“ promluvil po dlouhém mlčení Nikolaj. „Dobře.“</p>
<p>Konečky prstů bubnoval do stolu, přemýšlel. Pak vstal a podal mi ruku.</p>
<p>„Dobře, světlonoško,“ prohlásil. „Pomoz mi získat lid na moji stranu a grišové budou tvoji.“</p>
<p>„Vážně?“ zablekotala jsem užasle.</p>
<p>Nikolaj se zasmál. „Jestli máš v plánu velet armádě, měla by ses naučit podle toho chovat. Správná odpověď zní: ‚Věděla jsem, že nakonec přijdeš k rozumu.‘“</p>
<p>Přijala jsem jeho ruku. Byla drsná a mozolnatá. Ruka piráta, ne prince. Potřásli jsme si na znamení dohody.</p>
<p>„Co se týká mé nabídky,“ začal znovu.</p>
<p>„Nepokoušej svoje štěstí,“ utnula jsem ho a vyškubla mu ruku. „Řekla jsem, že s tebou pojedu do Os Alty, nic víc.“</p>
<p>„A kam pojedu já?“ ozval se tiše Mal.</p>
<p>Stál s rukama zkříženýma na prsou a nehnutě nás sledoval svýma modrýma očima. Na obočí měl ještě krev, jak jsme ztroskotali se <emphasis>Bzučákem</emphasis>. Vypadal unaveně a na míle vzdáleně.</p>
<p>„Já… myslela jsem, že pojedeš se mnou,“ vykoktala jsem.</p>
<p>„Jako co?“ ušklíbl se. „Jako kapitán tvojí osobní stráže?“</p>
<p>Začervenala jsem se.</p>
<p>Nikolaj si odkašlal. „Ačkoliv bych nesmírně rád věděl, jak to dopadne, musím ještě něco zařídit. Pokud ovšem –“</p>
<p>„Vypadni,“ vybuchl Mal.</p>
<p>„Dobře tedy. Nechám vás o samotě.“ Odspěchal pryč, jen se po cestě u dveří zastavil pro svůj meč.</p>
<p>Ticho se ve stanu rozpínalo a houstlo.</p>
<p>„Kam to všechno povede, Alino?“ promluvil po dlouhém tíživém mlčení Mal. „Utekli jsme z tohohle bohem zapomenutého místa, a teď se do té bryndy propadáme znovu hloub a hloub.“</p>
<p>Sesula jsem se na kavalec a složila hlavu do dlaní. Byla jsem vyčerpaná a bolela mě každičká kost v těle.</p>
<p>„Co mám dělat?“ hájila jsem se. „To, co se tu teď děje, to, co se stalo s Ravkou – je to také moje vina.“</p>
<p>„To není pravda.“</p>
<p>Vydral se ze mě prázdný smích. „Ach, ano, je to pravda. Kdyby nebylo mě, Vrása by nerostla. Novokribirsk by pořád ještě stál.“</p>
<p>„Alino,“ Mal se skrčil přede mě a položil mi ruce na kolena, „ani se všemi grišami a tisícem Sturmhondových zbraní nemáš dost síly na to, abys ho zastavila.“</p>
<p>„Kdybychom měli ten třetí umocňovač –“</p>
<p>„Jenže my ho nemáme!“</p>
<p>Chytila jsem ho za ruce. „Budeme ho mít.“</p>
<p>Upřeně se mi zahleděl do očí. „Napadlo tě vůbec, že bych mohl říct ne?“</p>
<p>Zhoupl se mi žaludek. Ne, to mě nenapadlo. Ani na okamžik mi nepřišlo na mysl, že by Mal mohl odmítnout, a najednou jsem se zastyděla. Vzdal se všeho, aby mohl být se mnou, jenže to neznamená, že je z toho šťastný. Možná už má těch bojů, strachu a nejistoty dost. Možná už má dost mě.</p>
<p>„Myslela jsem… Myslela jsem, že jsme oba chtěli Ravce pomoct.“</p>
<p>„To že jsme oba chtěli?“ podivil se.</p>
<p>Vstal a otočil se ke mně zády. Ztěžka jsem polkla a zahnala náhlou bolest, která se mi drala do hrdla.</p>
<p>„Takže do Os Alty nepojedeš?“</p>
<p>U dveří stanu se zastavil. „Chtěla jsi druhý umocňovač. Máš ho. Chceš jet do Os Alty? Dobře, pojedeme tam. Říkáš, že potřebuješ ohniváka? Najdu ti ho, na něco už přijdu. Ale říkám si, Alino, jestli až všechno tohle bude za námi, o mě budeš pořád ještě stát.“</p>
<p>Vyskočila jsem na nohy. „Jasně že budu! Male –“</p>
<p>Mohla jsem říct cokoliv, stejně na moji odpověď nečekal. Vykročil do slunečního světla a byl pryč.</p>
<p>Přitiskla jsem si dlaně na oči a snažila se zatlačit slzy, které se mi draly do očí. Co to dělám? Nejsem královna. Nejsem svatá. A vůbec nevím, jak velet armádě, to je víc než jisté.</p>
<p>V zrcátku na nočním stolku, jež nejspíš sloužilo nějakému vojáku při holení, jsem zachytila svůj pohled. Odhrnula jsem si kabát i košili na stranu a odkryla ránu na rameni. Kousnutí od <emphasis>ničevojů </emphasis>na holé kůži nápadně čnělo, černé a svraštělé. Temnyj říkal, že se nikdy úplně nezahojí.</p>
<p>Co je to za ránu, když ji žádný griša nedokáže svou mocí uzdravit? Musí být bezpochyby dílem něčeho, co nikdy nemělo existovat.</p>
<p><emphasis>Já ho viděla</emphasis>. Temnyjův obličej, bledý a krásný, i to, jak mě řízl nožem. Co se ve Vráse stalo?</p>
<p>Jet do Os Alty a převzít velení nad Druhou armádou je totéž jako vyhlásit Temnyjovi válku. Bude vědět, kde mě hledat, a až bude dost silný, přijde si pro mě. Ať budeme připraveni, nebo ne, budeme se mu muset postavit. Byla to děsivá myšlenka, avšak kupodivu mi poskytovala i jistou úlevu.</p>
<p>Budu mu čelit. Aby tohle – ať tak, či onak – konečně skončilo.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 10</strong></p>
<p><strong>NEODJELI JSME DO </strong>Os Alty hned; následující tři dny jsme přepravovali zboží přes Vrásu. Museli jsme vzít zavděk tím, co zůstalo z vojenské základny v Kribirsku, a odtud operaci řídit. Poté, co se Vrása rozšířila, byla většina oddílů stažena zpátky do vnitrozemí. Zbyla tu jen nová strážní věž, ze které se sledovaly temné břehy Bezmoří, a minimální posádka v suchých docích.</p>
<p>Na základně nezůstal jediný griša. Po nevydařeném Temnyjově puči a zničení Novokribirska se v celé Ravce i v řadách První armády vytvořila vlna odporu proti grišům. Nebylo se co divit. Celé město zmizelo a jeho obyvatelé se stali potravou odporných bestií. Na to Ravka jen tak nezapomene. A já také ne.</p>
<p>Někteří grišové prchli do Os Alty hledat ochranu u krále. Jiní odešli do ilegality. Nikolaj měl podezření, že většina grišů zběhla k Temnyjovi a bojuje po jeho boku. S pomocí Nikolajových větrostrůjců jsme dokázali přejít první den přes Vrásu dvakrát, druhý den třikrát, a čtvrtý den dokonce čtyřikrát. Do Západní Ravky jely písečné čluny prázdné, odtamtud se vracely po okraj naložené zbožím: novozemenskými zbraněmi, bednami munice, opakovacími puškami podobnými těm, které měl Nikolaj na palubě <emphasis>Bzučáka</emphasis>, cukrem a <emphasis>jurdou</emphasis> – to vše byl výdobytek Sturmhondova pašování.</p>
<p>„Bakšiš,“ utrousil Mal, když jsme v přístavu pozorovali vojáky rozplývat se nad vykládaným zbožím, žasli a šťastně mručeli nad sbírkou nablýskaných zbraní.</p>
<p>„Dary,“ opravil ho Nikolaj. „Uvidíš, že kulky odvedou stejnou práci, bez ohledu na to, jak jsem k nim přišel.“ Pak se obrátil ke mně. „Myslím, že dneska zvládneme ještě jednu cestu. Co říkáš?“</p>
<p>Necítila jsem se na to, nicméně jsem kývla.</p>
<p>Usmál se a poplácal mě po zádech. „Vydám rozkazy.“</p>
<p>Otočila jsem se a zahleděla do pohybující se temnoty Vrásy, v zádech jsem cítila Malův pohled. Nepříjemnost, která se mi přihodila na palubě <emphasis>Bzučáka</emphasis>, se neopakovala. Ať už to bylo cokoliv – halucinace, vidina, nedokázala jsem to pojmenovat – znovu nepřišla. Přesto jsem celou dobu v Bezmoří byla jako na jehlách, neklidná a ostražitá, a stálo mě velké úsilí skrýt před ostatními strach, který jsem cítila.</p>
<p>Nikolaj chtěl po cestě Vrásou lovit volkry, to jsem ovšem odmítla. Řekla jsem mu, že si nejsem jistá, jestli by nám moje síla poskytla dost bezpečí. Můj strach byl skutečný, v ostatním jsem však lhala. Byla jsem silnější než kdykoliv předtím. Světlo mnou proudilo v čirých, životaplných vlnách, nabité silou jelena i draka. Nedokázala jsem však snést myšlenku, že bych znovu slyšela to kvílení. Udržovala jsem světlo v širokém, zářivém oblouku kolem člunu, a i když volkry skřehotaly a máchaly křídly, držely se od nás v uctivé vzdálenosti.</p>
<p>Mal nás doprovázel při všech cestách přes Vrásu, s puškou připravenou kdykoliv vypálit se držel po mém boku. Věděla jsem, že vycítil mou úzkost, avšak nedomáhal se žádného vysvětlení. Od naší hádky ve stanu toho vůbec moc nenamluvil. Bála jsem se, že až své mlčení přeruší, nebude se mi líbit, co od něj uslyším. Cestu do Os Alty jsem si nerozmyslela, měla jsem však strach, že on ano.</p>
<p>To ráno, kdy jsme měli konečně vyrazit z tábora na cestu do hlavního města, jsem ho očima hledala v davu, strachy bez sebe, že se nakonec vůbec neukáže. Děkovala jsem v duchu všem svatým, když jsem ho konečně zahlédla, jak tiše se vzpřímenými zády čeká v sedle, aby se připojil ke koloně jezdců.</p>
<p>Vyrazili jsme před svítáním, klikatící se procesí koňů a povozů si razilo cestu z tábora na širokou silnici s názvem Vy. Nikolaj mi sehnal obyčejnou modrou <emphasis>keftu</emphasis>, ta však ležela nacpaná hluboko mezi zavazadly. Dokud nebude mít dost lidí, kteří by mi dělali stráž, budu jen řadový voják v jeho družině.</p>
<p>Když se slunce vyhouplo nad horizont, ucítila jsem v srdci záchvěv naděje. Představa, že se pokusím postavit na Temnyjovo místo a shromáždím griši pod svým vedením ve Druhé armádě, mě stále naplňovala nepředstavitelným neklidem. Ale měla jsem pocit, že konečně něco dělám, že jen neutíkám z místa na místo a nečekám, až mě Temnyj chytí. Měla jsem dva Morozovovy umocňovače a mířila jsem na místo, kde, jak jsem doufala, naleznu odpovědi, jež mě dovedou k třetímu. Mal z toho nebyl šťastný, když jsem však pozorovala ranní sluneční paprsky tetelící se v korunách stromů, ucítila jsem zčistajasna jistotu, že ho dokážu přesvědčit.</p>
<p>Tato má povznesená nálada ovšem vzala za své dřív, než jsme projeli Kribirskem. Tímhle zchátralým přístavním městem jsme putovali už po našem ztroskotání na jezeře, jenže v tu chvíli jsem byla tak rozrušená a rozptýlená, že jsem ani nevnímala, jak moc se tohle město od mé poslední návštěvy změnilo. Teď už jsem se tomu nemohla vyhnout.</p>
<p>I když Kribirsk nebyl na pohled nikdy nijak krásné město, bývaly tu chodníky hemžící se kupci, pocestnými, královými muži i dělníky z doků. Rušné ulice lemovaly obchody připravené vybavit jakoukoliv expedici na cestu přes Vrásu a byly tu bary a nevěstince k povyražení vojáků z nedaleké základny. Teď zely tiché ulice prázdnotou. Většina hostinců a krámků měla dveře a okna zatlučená prkny.</p>
<p>Jakmile jsme dojeli ke kostelu, čekalo mě skutečné zjevení. Pamatovala jsem si ho jako úhlednou stavbu s jasně modrými kopulemi. Teď byly jeho vápnem nabílené zdi pokryté nápisy – nekončící řady jmen napsaných jedno za druhým rudou barvou vybledlou do odstínu krve. Schody byly zasypané hromadou květin, ikonami a voskem z vyhořelých modlitebních svíček. Viděla jsem tam láhve kvasu, cukroví i opuštěné tělíčko dětské panenky. Dary mrtvým.</p>
<p>Očima jsem přelétla jména:</p>
<p>Štěpán Ruškin, 57</p>
<p>Anja Sirenková, 13</p>
<p>Mikah Lasky, 45</p>
<p>Rebeka Lasky, 44</p>
<p>Petyr Ozerov, 22</p>
<p>Marina Koska, 19</p>
<p>Valentin Yomki, 72</p>
<p>Saša Penkin, 8 měsíců</p>
<p>Pokračovalo to dál a dál. Otěže mi ztuhly v rukou a srdce sevřela mrazivá pěst. Zčistajasna mi vytanuly na mysli nezvané vzpomínky: matka prchající s dítětem v náručí; muž tápající jako poloslepý v přicházející tmě, pusu v hrůze otevřenou dokořán; stařena, k smrti vyděšená a zmatená, mizí v běsnícím davu. To všechno jsem viděla. To všechno se stalo kvůli mně.</p>
<p>Byla to jména lidí z Novokribirsku, města, které stávalo přímo naproti Kribirsku, na druhé straně Vrásy. Dvě sesterská města plná příbuzných, přátel a obchodních partnerů. Lidé, kteří pracovali v docích a opravovali lodě, někteří z nich jistě museli přežít přechod přes Vrásu víc než jednou. Žili v těsném sousedství hrůzy, přitom si mysleli, že jsou ve svých domovech v bezpečí, a v klidu se procházeli po ulicích svého malého přístavního města. A teď jsou všichni pryč, protože jsem nedokázala Temnyje zastavit.</p>
<p>Mal dojel na koni ke mně a zastavil.</p>
<p>„Alino,“ oslovil mě jemně. „Pojď pryč.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem si ta jména zapamatovat. <emphasis>Taša Stolová, Andrej Bazin, Šura Ryčenko.</emphasis> Tolik, kolik jen dokážu. Ty všechny zavraždil Temnyj. Jestlipak ho pronásledují ve snách jako mě?</p>
<p>„Musíme ho zastavit, Male,“ zachraptěla jsem. „Musíme najít způsob.“</p>
<p>Nevím, co jsem čekala, že řekne, ale zarytě mlčel. Měla jsem nejasný pocit, že už mi nechce nic slibovat.</p>
<p>Nakonec pobídl koně a odjel. Přinutila jsem se přečíst do jednoho všechna jména, teprve pak jsem otočila koně a vjela zpátky na vylidněnou ulici.</p>
<p>Jak jsme se vzdalovali od Vrásy, vracel se pozvolna do Kribirsku život. Narazili jsme na pár otevřených krámků a na úzkém pásu Vy vyhrazeném pouličním stánkům pokřikovali kupci a nabízeli své zboží. Podél cesty měli rozestavěné rozviklané stolky přikryté jasně barevnou látkou a na nich vystavovali své zboží: těžké boty, modlitební pláště, dřevěné hračky, nanicovaté nože v podomácku ušitých pouzdrech. Na mnoha vetchých pultech ležely také zvláštní úlomky, snad kamenů nebo kuřecích kostí.</p>
<p><emphasis>„Pravije osti!“ </emphasis>vyřvávali pouliční prodejci. <emphasis>„Originalni osti!“</emphasis> Pravé kosti. Nefalšované kosti.</p>
<p>Naklonila jsem se přes hlavu koně, abych lépe viděla, když tu nějaký stařec vykřikl: „Alina!“</p>
<p>Překvapeně jsem se rozhlížela. On mě zná?</p>
<p>Nikolaj byl hned u mě. Přijel ke mně co možná nejblíž, vytrhl mi otěže z rukou a prudce jimi švihl, aby mě rychle odtáhl od stánku pryč.</p>
<p><emphasis>„Net, spasiba,“</emphasis> houkl na staříka.</p>
<p>„Alina!“ volal pořád prodavač. <emphasis>„Pravija Alina!“</emphasis></p>
<p>„Počkej,“ vrtěla jsem se v sedle, protože jsem chtěla vidět tomu starému muži do tváře. Přerovnával si na stolku vystavené zboží. Když pochopil, že nic nekoupíme, očividně o nás ztratil zájem.</p>
<p>„Počkej,“ vrtalo mi to hlavou. „On mě znal.“</p>
<p>„Ale neznal.“</p>
<p>„Věděl, jak se jmenuju,“ trvala jsem na svém a zlostně mu vytrhla otěže zpátky.</p>
<p>„Snažil se nám prodat tvé svaté ostatky. Prstní kůstky. Pravá svatá Alina.“</p>
<p>Ztuhla jsem, krve by se ve mně nedořezal. Můj nic netušící kůň pokračoval nevzrušeně dál.</p>
<p>„Pravá Alina,“ opakovala jsem tupě.</p>
<p>Nikolaj se nervózně ošíval. „Vykládá se, že jsi umřela ve Vráse. Už celé měsíce se po celé Ravce prodávají kusy tvého těla. Jsi docela dobrý talisman pro štěstí.“</p>
<p>„To mají být moje prsty?“</p>
<p>„Prsty, klouby, kusy žeber.“</p>
<p>Bylo mi nanic. Očima jsem hledala Mala, potřebovala jsem se upnout k něčemu důvěrně známému.</p>
<p>„Jistě,“ vedl si dál svou Nikolaj, „kdyby jen půlka z toho byly tvé prsty, musela bys mít tak sto rukou. Jenže pověrčivost je mocná.“</p>
<p>„Stejně tak víra,“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a užasla, protože za mnou se na vysokém vojenském vraníku tyčil s vážnou tváří Tolja.</p>
<p>To bylo moc. Optimismus, který jsem ještě před hodinou cítila, byl ten tam. Najednou jsem měla pocit, jako by se obloha nade mnou zavřela a tlačila mě jako vyděšené zvíře do pasti. Pobídla jsem koně ke cvalu. Vždycky jsem byla neohrabaná jezdkyně, ale držela jsem se pevně a nezastavila, dokud jsem Kribirsk neměla daleko za zády a nedoléhalo ke mně žádné chřestění kostí.</p>
<p><strong>PŘENOCOVALI</strong> jsme v hostinci v jedné malé vesnici nedaleko Vernostu; tam jsme se také setkali se skupinou ozbrojených vojáků z První armády. Brzy jsem se dozvěděla, že většina z nich je z Dvacátého druhého regimentu, u kterého sloužil Nikolaj, a společně se zúčastnili válečného tažení na severu. Princ chtěl být bezesporu při vstupu do Os Alty obklopený přáteli. Nemohla jsem mu to mít za zlé.</p>
<p>V jejich přítomnosti se také hned uvolnil a jeho vystupování – po kolikáté už – se opět změnilo. Tak jako předtím přešel nenuceně z role povrchního dobrodruha do role arogantního prince, se z něj teď stal milovaný velitel, voják, jenž se bodře směje se svými druhy a i ty s nejnižší hodností zná jménem.</p>
<p>Vojáci za sebou táhli přepychový kočár. Byl nalakovaný blankytně modrou – státní barvou Ravky, na jedné straně ho zdobil královský znak dvouhlavé orlice a na druhou nařídil Nikolaj přidat zlaté slunce. Kočár táhlo šestispřeží bílých koňů osedlaných v odpovídajících barvách. Když ten nablýskaný výmysl přirachotil na dvůr hostince, protočila jsem oči a okamžitě jsem si vzpomněla na přehnaně okázalou výzdobu Velkého paláce. Možná se špatný vkus dědí.</p>
<p>Doufala jsem, že budu moct povečeřet sama s Malem ve svém pokoji, Nikolaj však trval na tom, abychom se najedli všichni dohromady ve společenské místnosti. Takže místo abych pohodlně odpočívala u krbu, jsem seděla namáčknutá loket na loket v hlučné hospodě přecpané oficíry. Mal za celou dobu neřekl ani slovo, zato Nikolaj mluvil za tři.</p>
<p>Pustil se do jídla, a zatímco si s chutí pochutnával na dušených oháňkách, vypočítával nekonečný seznam míst, na nichž se po cestě do Os Alty hodlá zastavit. Unavilo mě jenom to poslouchat.</p>
<p>„Nevěděla jsem, že ‚získat lid na tvoji stranu‘ znamená, že se s každým musíme seznámit,“ zabručela jsem. „Copak nemáme naspěch?“</p>
<p>„Ravka musí vědět, že jejich světlonoška je zpátky.“</p>
<p>„A jejich nezdárný princ jakbysmet.“</p>
<p>„Jistě. Vesnické klevety odvedou víc práce než všechna královská prohlášení. Což mi připomíná,“ zarazil se a ztlumil hlas. „Od téhle chvíle se musíte chovat, jako by vás pořád někdo pozoroval.“ Kývl vidličkou nejdřív na Mala, pak na mě. „Co děláte v soukromí, je vaše věc. Musíte být ovšem diskrétní.“</p>
<p>Div jsem se nezakuckala vínem. „Cože?“ vyprskla jsem.</p>
<p>„Pokud tě lidi spojují s královským synem, je to něco jiného, než když si budou myslet, že se muchluješ s nějakým rolníkem.“</p>
<p>„Já se ne- Do toho nikomu nic není!“ sykla jsem zlostně. Pohlédla jsem na Mala. Seděl se zaťatými zuby a nůž svíral v ruce mnohem víc, než bylo potřeba.</p>
<p>„Moc znamená spojenectví,“ prohlásil nevzrušeně Nikolaj. „Všichni se o tebe budou zajímat.“ Usrkl klidně vína, zatímco jsem na něj nevěřícně zírala. „A měla bys nosit svoji vlastní barvu.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou, vyvedená z míry náhlou změnou tématu. „Takže teď mi budeš také vybírat oblečení?“ měla jsem na sobě modrou <emphasis>keftu</emphasis>, s níž Nikolaj očividně nebyl dost spokojený.</p>
<p>„Jestli máš v úmyslu velet Druhé armádě a převzít Temnyjovu roli, pak se podle toho musíš chovat.“</p>
<p>„Přivolavači nosí modrou,“ odsekla jsem podrážděně.</p>
<p>„Nepodceňuj sílu velkých gest, Alino. Lidi milují podívanou. Temnyj to dobře věděl.“</p>
<p>„Budu o tom přemýšlet.“</p>
<p>„Mohl bych navrhnout zlatou?“ vedl si stále svou Nikolaj. „Velmi panovnická, velmi vhodná –“</p>
<p>„Velmi křiklavá?“</p>
<p>„Zlatá s černou by byla nejlepší. Dokonalá symbolika a –“</p>
<p>„Žádnou černou,“ vypěnil Mal. Odstrčil stůl a beze slova zmizel v davu.</p>
<p>Položila jsem příbor. „Nevím, jestli to děláš schválně, nebo jsi prostě blbec.“</p>
<p>Princ si vložil do úst další sousto. „On nemá rád černou?“</p>
<p>„Je to barva muže, který se ho pokusil zabít a mě s železnou pravidelností unáší. Není tohle úhlavní nepřítel?“</p>
<p>„Tím spíš by sis tu barvu měla nárokovat jako svou.“</p>
<p>Natahovala jsem krk, jestli neuvidím, kam Mal odešel. Otevřenými dveřmi jsem ho zahlédla sedět samotného na baru.</p>
<p>„Ne,“ nechtěla jsem o tom ani slyšet. „Žádnou černou.“</p>
<p>„Jak si přeješ,“ odpověděl Nikolaj. „Ale nějakou barvu si pro sebe a pro svoji stráž vyber.“</p>
<p>Vzdychla jsem. „Vážně je nutné, abych měla stráž?“</p>
<p>Nikolaj se zaklonil v židli a měřil si mě pátravým pohledem, jeho tvář najednou zvážněla. „Víš, jak jsem přišel ke jménu Sturmhond?“</p>
<p>„Myslela jsem, že souvisí s přezdívkou <emphasis>Sabáška</emphasis>, nějaká slovní hříčka.“</p>
<p>„Ne,“ pověděl. „Tohle jméno jsem si vysloužil. První nepřátelská loď, kterou jsem přepadl, byla fjerdská obchodní loď z Djerholmu. Když jsem kapitánovi nařídil, aby odhodil meč, vysmál se mi do obličeje a řekl, ať se vrátím domů k mamince. A pak dodal, že fjerdští chlapi drtí kosti hubených ravských kluků na prášek a pečou si z něj chleba.“</p>
<p>„Takže jsi ho zabil?“</p>
<p>„Ne. Řekl jsem mu, že ravští chlapi by se masa starých hloupých kapitánů ani nedotkli. Pak jsem mu usekl prsty, dal je sežrat svému psovi a jeho donutil se na to dívat.“</p>
<p>„Ty… Cože?“</p>
<p>Hospoda byla narvaná k prasknutí rozjařenými vojáky – halasně zpívali, řvali na sebe a vyprávěli si hlučné historky; to všechno odplulo pryč a já v úžasu mlčky zírala na Nikolaje. Jako by se mi před očima znovu proměnil, jako by se jeho okouzlující maska sesunula a pod ní se odhalila tvář velmi nebezpečného muže.</p>
<p>„Slyšela jsi mě dobře. Moji nepřátelé slyší na krutost. A stejně tak moje posádka. Když bylo po všem, šel jsem se svými muži pít a rozdělili jsme si kořist. Pak jsem se vrátil do své kajuty, vyzvracel večeři, kterou mi sluha připravil, a brečel tak dlouho, dokud jsem neusnul. Toho dne jsem se stal skutečným korzárem a toho dne se narodil Sturmhond.“</p>
<p>„A bylo po ‚štěňátku‘,“ poznamenala jsem a žaludek se mi obracel.</p>
<p>„Byl jsem kluk a chtěl velet posádce divokých zlodějů a lumpů, moji nepřátelé byli starší, zkušenější a drsnější. Potřeboval jsem, aby se mě báli. Všichni. Kdyby ze mě neměli respekt, umřelo by nakonec mnohem víc lidí.“</p>
<p>Odstrčila jsem talíř od sebe. „Takže komu bych podle tebe měla useknout prsty?“</p>
<p>„Říkám ti, že jestli chceš být vůdce, musíš jako vůdce myslet a jednat.“</p>
<p>„Tohle už jsem slyšela, víš, od Temnyje a jeho nohsledů. Buď krutá. Buď nemilosrdná. Z dlouhodobé perspektivy se tím vlastně životy ušetří.“</p>
<p>„Myslíš si, že jsem jako Temnyj?“</p>
<p>Pečlivě jsem ho studovala – zlaté vlasy, padnoucí uniforma, až příliš chytré oříškové oči.</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem pomalu po chvíli mlčení. „Myslím, že ne.“ Vstala jsem, abych šla za Malem. „Ale už jsem se mýlila.“</p>
<p><strong>CESTA DO OS ALTY</strong> nebyl ani tak pochod, jako spíš pomalá, úmorná přehlídka. Zastavovali jsme v každé vesnici podél Vy, na statcích, ve školách, chrámech, mléčných farmách. Zdravili jsme se s místními hodnostáři a navštěvovali nemocnice. Večeřeli jsme s válečnými veterány a tleskali dívčím sborům.</p>
<p>Nedalo se přehlédnout, že ve vesnicích žijí buď velmi mladí, nebo velmi staří lidé. Každé schopné tělo bylo odvedeno do služeb krále a bojovalo v nekonečných válkách, které Ravka vedla. Hřbitovy byly stejně velké jako města.</p>
<p>Nikolaj rozdával zlaté mince a pytlíky cukru. Kupci mu třásli rukama a vrásčité matrony ho oslovovaly důvěrně <emphasis>‚Sabáška‘</emphasis> a líbaly ho na tváře; okouzlil každého, kdo se dostal na metr od něj. Nikdy nebyl unavený, nikdy ani na chvíli nepolevil. Bez ohledu na to, kolik mílí jsme ujeli a s kým vším jsme se setkali, byl vždycky ochotný oslovovat další a další lidi.</p>
<p>Jako by vždycky věděl, co od něho kdo očekává, kdy má být usměvavý chlapec, kdy oslnivý princ, kdy unavený voják. Říkala jsem si, že to nejspíš patří k výchově, když se člověk narodí jako princ a vyrůstá u dvora, přesto mi to lezlo na nervy.</p>
<p>S tou podívanou si rozhodně nedělal legraci. Naše příjezdy se vždycky snažil načasovat tak, abychom dorazili za svítání nebo za soumraku, nebo aspoň zastavil náš průvod v hlubokém stínu kostela či náměstí – aby se světlonoška mohla co nejlépe ukázat.</p>
<p>Když si všiml, jak kroutím očima, jen na mě mrknul a vesele prohodil: „Všichni si myslí, že jsi mrtvá, krásko. Je důležité se jim pěkně předvést.“</p>
<p>A tak jsem plnila svoji část dohody a podle toho se chovala. Vlídně jsem se usmívala a nad střechy a kostelní vížky přivolávala světlo, jež koupalo všechny ohromené tváře ve svém laskavém teple. Lidé plakali. Matky mi nosily děti, abych je políbila, a starci s tvářemi zmáčenými slzami se přede mnou klaněli. Připadala jsem si jako podvodnice, a to jsem také Nikolajovi řekla.</p>
<p>„Jak to myslíš?“ upřímně se divil. „Lidi tě milují.“</p>
<p>„Chceš říct, že milují tvoji vzácnou trofej,“ reptala jsem, když jsme odjížděli z města.</p>
<p>„Vyhrála jsi vlastně někdy nějakou trofej?“</p>
<p>„Tohle není k smíchu,“ zavrčela jsem zlostně. „Viděl jsi, co Temnyj dokáže. Tihle lidi budou posílat svoje syny a dcery do války, aby bojovali s jeho <emphasis>ničevoji</emphasis>, a já je nebudu schopná zachránit. Krmíš je lží.“</p>
<p>„Dáváme jim naději. To je lepší než nic.“</p>
<p>„Říká muž, který nikdy nic neměl,“ ušklíbla jsem se ironicky a pobídla koně, aby jel pryč.</p>
<p><strong>LETNÍ RAVKA</strong> byla v plné kráse, pole přetékala zelenou a zlatou a vzduch nasládle voněl od vyhřátého sena. Přes Nikolajovy protesty jsem trvala na tom, že se vzdám pohodlí kočáru. Zadek mě bolel a také stehna se důrazně ozývala pokaždé, když jsem večer seskočila ze sedla, ale sedět na koni znamenalo dýchat čerstvý vzduch a mít příležitost vidět během dne Mala. Pořád moc nemluvil, ale přece jen začínal tát.</p>
<p>Nikolaj stále dokola vyprávěl, jak se Temnyj pokusil ve Vráse Mala popravit. Tím mu okamžitě vysloužil u ostatních vojáků důvěru, snad i malý díl slávy. Občas se vydal s ostatními stopaři na průzkum a učil Tolju lovit, přestože pro obrovského grišu nebylo zrovna snadné pohybovat se neslyšně po lese.</p>
<p>Po cestě ze Saly jsme projížděli hájkem bílých jilmů, když si Mal z ničeho nic odkašlal: „Přemýšlel jsem… “</p>
<p>Narovnala jsem se a upřela k němu celou svou pozornost. Od té doby, co jsme opustili Kribirsk, to bylo poprvé, co ke mně sám od sebe promluvil.</p>
<p>Zavrtěl se v sedle, a aniž by se mi podíval do očí, neochotně pokračoval. „Přemýšlel jsem, koho bychom měli vzít do ochranky.“</p>
<p>Zamračila jsem se. „Do ochranky?“</p>
<p>Odkašlal si. „Pro tebe. Pár Nikolajových mužů vypadá spolehlivě a myslím, že bychom měli uvažovat také o Tamaře s Toljou. Jsou šuhani, ale také grišové, takže to nevadí. A pak… no, já.“</p>
<p>Nevěřila jsem, že někdy uvidím Mala zčervenat.</p>
<p>Zahihňala jsem se. „Říkáš, že chceš být velitelem mé osobní stráže?“</p>
<p>Mal na mě zašilhal a koutky úst se mu roztáhly do úsměvu. „Budu mít nóbl klobouček?“</p>
<p>„Ten nejfajnovější,“ poznamenala jsem. „A nejspíš také pláštěnku.“</p>
<p>„Bude mít chocholku?“</p>
<p>„No jistě. Několik.“</p>
<p>„Tak to se mnou můžeš počítat.“</p>
<p>Chtěla jsem to tak nechat být, nedokázala jsem si však pomoct. „Myslela jsem… Myslela jsem, že budeš chtít jet zpátky ke svému oddílu, znovu být stopařem.“</p>
<p>Mal usilovně studoval smyčku na otěžích. „Nemůžu se vrátit. Když budu mít štěstí, zachrání mě Nikolaj před oběšením –“</p>
<p>„Když budeš mít štěstí?“ vyjekla jsem.</p>
<p>„Opustil jsem svoji základnu, Alino. Ani král ze mě nemůže znovu udělat stopaře.“</p>
<p>Malův hlas zněl pevně a vyrovnaně.</p>
<p><emphasis>Zvykne si</emphasis>, pomyslela jsem si. Ovšem dobře jsem věděla, že mu vždycky bude chybět – alespoň trochu – život, pro který se narodil, život beze mě.</p>
<p>Kývl dopředu, směrem, kde v dálce v koloně jezdců byla stěží rozpoznatelná Nikolajova záda. „V žádném případě tě nenechám samotnou s princem Dokonalým.“</p>
<p>„Takže nevěříš, že bych dokázala odolat jeho šarmu?“</p>
<p>„Nevěřím ani sám sobě. Nikdy jsem neviděl nikoho ovládat dav jako on. Vůbec nepochybuju, že se i skály chvějí nedočkavostí přísahat mu věrnost.“</p>
<p>Zasmála jsem se a zvrátila hlavu dozadu; kochala jsem se teplým slunečním světlem, které mi skrze listí stromů dopadalo v mihotavých skvrnách na kůži. Dotkla jsem se prsty náramku ze šupin bezpečně schovaného pod rukávem. Pro teď jsem chtěla držet svůj druhý umocňovač v tajnosti. Nikolajovi grišové se přísahou zavázali k mlčenlivosti a mně nezbývalo než doufat, že budou držet jazyk za zuby.</p>
<p>Myšlenkami jsem se utíkala k ohnivému ptáku. Pořád jsem nemohla tak docela uvěřit, že existuje. Bude vypadat stejně jako na obrázku v červené knize? Bude mít křídla lemovaná bílou a zlatou? Nebo budou jeho křídla hořet ohněm? A kdo, jaký netvor, by dokázal takové stvoření proklát šípem?</p>
<p>Odmítla jsem zabít bílého jelena a mnoho lidí kvůli tomu muselo zemřít – obyvatelé Novokribirsku, grišové a vojáci, které jsem nechala na Temnyjovy lodi ve Vráse. Vzpomněla jsem si na zeď kostela popsanou odshora dolů jmény mrtvých.</p>
<p>Morozovův jelen. Rusalje. Ohnivák. Legendy mi ožívají před očima, jen abych je viděla zemřít. V mysli mi vytanulo zmítající se tělo mořského draka, v hlavě mi znělo protáhlé sípání jeho posledního dechu. Byl na pokraji smrti, a já přesto váhala.</p>
<p><emphasis>Nechci zabíjet</emphasis>. Jenže milosrdenství možná není ctnost, kterou si světlonoška může dovolit. Oklepala jsem se. Nejdřív musíme ohniváka najít. Do té doby všechny naše naděje spočívají na bedrech nevyzpytatelného prince.</p>
<p><strong>DRUHÝ DEN</strong> se objevili první poutníci. Nijak se nelišili od obyčejných lidí z měst, stejně jako oni čekali podél silnice, až zahlédnou královský průvod, jen měli pásky a prapory se zářícím sluncem. Ušpinění po dlouhé cestě vlekli vaky a brašny s pár věcmi, které měli; a když mě zahlédli v modré <emphasis>keftě</emphasis>, s náhrdelníkem z paroží bílého jelena na krku, vrhli se k mému koni, mumlali <emphasis>„sankta, sankta“</emphasis> a snažili se dotknout mého rukávu či alespoň lemu pláště. Občas padli na kolena, a to jsem pak musela dávat dobrý pozor, aby je můj kůň neušlapal.</p>
<p>Už jsem si přivykla být středem pozornosti, a dokonce jsem si zvykla na to, že na mě sahají neznámí lidé, jenže tohle bylo najednou jiné. Nelíbilo se mi, že na mě volají „svatá“ a z jejich tváří čišela podivná lačnost, z níž jsem měla nervy napnuté k prasknutí.</p>
<p>Jak jsme postupovali stále hlouběji do vnitrozemí, davy poutníků sílily. Přicházeli ze všech směrů, z vesnic, měst, přístavů. Tísnili se na náměstích a podél Vy, muži i ženy, staří i mladí, někteří šli pěšky, jiní měli osly nebo jeli nacpaní na valníku. Ať jsme přijeli kamkoliv, volali na mě.</p>
<p>Někdy jsem byla Sankta Alina, jindy Alina Spravedlivá nebo jen Jasná či Milosrdná. Dcera Keramzinu, křičeli, Dcera Ravky. Dcera Vrásy. Rebe Dva Stolba, provolávali, podle údolí, v němž ležela bezejmenná vesnice, kde jsem se narodila. Matně jsem si vzpomínala na dva kamenné sloupy u prašné cesty, zříceniny, podle kterých dostalo mé rodné údolí jméno. Aparátus musel mít hodně práce, než oprášil sutiny mé minulosti a vybudoval z nich mýtus o světici.</p>
<p>Očekávání poutníků mi naháněla hrůzu. Podle nich jsem přišla zachránit Ravku před jejími nepřáteli, před Vrásou stínu, před Temnyjem, před chudobou, před hladem, před opuchlýma nohama, komáry a vším ostatním, co je trápí. Prosili mě o požehnání a uzdravení, jenže jediné, co jsem jim dokázala nabídnout, bylo přivolávat světlo, mávat na pozdrav a dovolit jim na sebe sáhnout. To všechno bylo součástí Nikolajovy podívané.</p>
<p>Poutníci nepřicházeli jen proto, aby mě viděli: chtěli mě následovat. Připojovali se ke královskému průvodu a s každým dnem se jejich odraná skupina zvětšovala. Táhli se za námi z města do města, tábořili na přilehlých polích, drželi vigilie a za úsvitu se modlili za moji ochranu a spásu Ravky. Už jich bylo skoro víc než Nikolajových vojáků.</p>
<p>„To je všechno Aparátusovo dílo,“ postěžovala jsem si jednou Tamaře u večeře.</p>
<p>Nocovali jsme v zájezdním hostinci. Za okny svítila světla ohňů, kolem nichž se sesedli poutníci a zpívali písně.</p>
<p>„Měli by být doma, pracovat na polích a starat se o děti, ne chodit za falešnou světicí.“</p>
<p>Tamara odsunula rozvařenou bramboru na kraj talíře a zadumala se: „Moje máma vždycky říkala, že moc grišů je božský dar.“</p>
<p>„A tys tomu věřila?“</p>
<p>„Lepší vysvětlení nemám.“</p>
<p>Odložila jsem vidličku. „Tamaro, my nemáme božský dar. Naše moc je prostě něco, s čím jsme se narodili, asi jako velké nohy nebo hezký hlas.“</p>
<p>„Tomu věří šuhani. Že je to něco fyziologického, ukrytého v srdci či slezině, něco, co se dá oddělit a vyjmout.“ Mrkla na tábořící poutníky za oknem. „Myslím, že tihle by s tím nesouhlasili.“</p>
<p>„Hlavně mi, prosím tě, neříkej, že jsem svatá.“</p>
<p>„Nezáleží na tom, co jsi. Důležité je, co dokážeš.“</p>
<p>„Tamaro –“</p>
<p>„Tihle lidi si myslí, že můžeš zachránit Ravku,“ vykládala. „A ty si to očividně myslíš také, protože jinak bys nejezdila do Os Alty.“</p>
<p>„Jedu do Os Alty znovu vybudovat Druhou armádu.“</p>
<p>„A najít třetí umocňovač?“</p>
<p>Skoro mi vypadla vidlička z ruky. „Mluv potichu,“ napomenula jsem ji.</p>
<p>„Viděli jsme tu červenou knihu.“</p>
<p>Takže Sturmhond ji nedržel v tajnosti. „Kdo ještě o tom ví?“ snažila jsem se zachovat klid.</p>
<p>„My o tom nikomu neřekneme, Alino. Víme, co je v sázce.“ Tamařina sklenice zanechala na stole vlhký otisk. Přejížděla po něm dokola prstem, až nakonec řekla: „Víš, někdo si myslí, že všichni nejstarší světci byli grišové.“</p>
<p>Zachmuřila jsem se. „Kdo někdo?“</p>
<p>Tamara pokrčila rameny. „Dost lidí na to, aby jejich vůdce exkomunikovali. Některé dokonce upálili na hranici.“</p>
<p>„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“</p>
<p>„Už je to dávno. Nechápu, proč ta představa tolika lidem vadí. I kdyby ti svatí byli grišové, nijak to přece nesnižuje zázraky, které vykonali.“</p>
<p>Zavrtěla jsem se na židli. „Nechci být světice, Tamaro. Nesnažím se spasit svět. Chci jenom přijít na to, jak porazit Temnyje.“</p>
<p>„Znovu vybudovat Druhou armádu. Porazit Temnyje. Zničit Vrásu. Osvobodit Ravku. Říkej si tomu, jak chceš, ale mně to všechno zní dost stejně jako spasit svět.“</p>
<p>Inu, když to podala takhle, opravdu se to zdálo hodně ambiciózní. Usrkla jsem vína. V porovnání s tím, co jsme pili na <emphasis>Volkvolnym</emphasis>, bylo kyselé jak ocet.</p>
<p>„Mal vám chce s Toljou nabídnout, jestli byste nechtěli být členy mé osobní stráže.“</p>
<p>Tamařina tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Vážně?“</p>
<p>„Stejně to v podstatě už děláte. Ale jestli mě máš hlídat ve dne v noci, musíš mi něco slíbit.“</p>
<p>„Cokoliv,“ rozzářila se.</p>
<p>„Už žádné řeči o svatých.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 11</strong></p>
<p><strong>JAK DAVY POUTNÍKŮ </strong>rostly, bylo stále obtížnější držet je pod kontrolou, takže jsem brzy byla donucena cestovat v kočáře. Některé dny mi dělal Mal společnost, většinou však jel radši na koni a spolu s Tamarou a Toljou střežili vůz zvenku. I když jsem toužila po jeho přítomnosti, věděla jsem, že je to tak lepší. Sedět zavřený v nalakované zlaté kleci ho vždycky naplňovalo chmury.</p>
<p>Nikolaj mě doprovázel jen ve městě, když jsme přijížděli a odjížděli, aby nás lidé viděli spolu. Bez přestání mluvil. Vždycky měl v hlavě nějaký vynález, který chtěl sestrojit – stroj na dláždění silnic, nový zavlažovací systém, loď, co by sama veslovala. Na každý útržek papíru, co kde našel, čmáral plány a denně přicházel s dalším způsobem, jak vylepšit novou verzi <emphasis>Bzučáka</emphasis>.</p>
<p>S nesmírnou dychtivostí se pouštěl do hovorů o Temnyjovi a třetím umocňovači, bez ohledu na to, že tím ve mně vzbuzoval očividný neklid. Také nepoznal kamenný oblouk na obrázku, a ať jsme na tu stránku zírali, jak jsme chtěli dlouho, svatý Ilja nám odmítal vydat své tajemství. To ovšem Nikolaje nijak neodradilo; donekonečna spekuloval o tom, kde bychom mohli ohnivého ptáka ulovit, a vyzvídal na mně, co všechno vím o Temnyjově moci.</p>
<p>„Chystáme se jít do války,“ vysvětloval. „Jestli jsi zapomněla, Temnyj mě nemá zrovna v lásce. Chci, abychom využili všechny výhody, které proti němu máme.“</p>
<p>Vlastně jsem mu neměla co říct. Sama jsem nerozuměla tomu, co Temnyj provádí.</p>
<p>„Grišové můžou využívat a měnit to, co existuje. Něco stvořit je úplně jiný druh moci. Baghra tomu říkala ‚rození v srdci světa‘.“</p>
<p>„A ty myslíš, že o tohle se Temnyj pokouší?“</p>
<p>„Možná. Nevím. Všichni máme své hranice, a když je překročíme, vyčerpáme se. Používání naší síly nás dlouhodobě posiluje. Když Temnyj přivolává <emphasis>ničevoje</emphasis>, je to jiné. Myslím, že za to hodně platí.“ Vylíčila jsem napětí, které jsem postřehla v Temnyjově tváři, únavu, jež na něm byla patrná.</p>
<p>„Tahle síla ho nevyživuje. Živí se na něm.“</p>
<p>„Tak tím se to vysvětluje,“ dumal Nikolaj, a zatímco si vybubnovával prsty do stehen vojenský pochod, jeho mysl divoce vířila možnostmi.</p>
<p>„Co se vysvětluje?“</p>
<p>„Že jsme pořád naživu a že otec pořád ještě sedí na trůně. Kdyby si Temnyj mohl přivolat armádu stínů, dávno by ji na nás poslal. Takhle je to dobré,“ prohlásil rozhodně. „Máme čas.“</p>
<p>Otázkou bylo, kolik času. Vzpomněla jsem si na touhu, jež se mě zmocnila na palubě <emphasis>Volkvolnyho</emphasis> při pohledu na hvězdnou oblohu. Hlad po moci Temnyje zkazil. Co já vím, třeba zkazil i Morozova. Spojení umocňovačů by mohlo rozpoutat neštěstí, jaké svět neviděl.</p>
<p>Protřela jsem si zkřehlé paže, abych zahnala chlad, jenž mě náhle přepadl. Tyhle pochybnosti jsem si musela nechat sama pro sebe; Nikolajovi jsem o nich říct nemohla a Mal už byl beztak dost podezíravý k tomu, jakým směrem jsme se vydali.</p>
<p>„Víš, proti čemu stojíme,“ řekla jsem tedy jen. „Čas nám možná stačit nebude.“</p>
<p>„Os Alta je výborně opevněná. Je blízko vojenské základny v Poliznaji, a co je nejdůležitější, je daleko od severních i jižních hranic.“</p>
<p>„A to nám nějak pomůže?“</p>
<p>„Dosah Temnyjovy moci je omezený. Když jsme mu zničili loď, nedokázal za námi <emphasis>ničevoje </emphasis>poslat. To znamená, že bude se svými netvory muset vstoupit do Ravky. Hory na východě jsou neschůdné a bez tebe nedokáže přejít přes Vrásu, takže se k nám bude muset dostat buď z Fjerdy, nebo ze Šu Hanu. Ať tak či tak, dozvíme se to včas.“</p>
<p>„A král s královnou zůstanou?“</p>
<p>„Kdyby otec opustil hlavní město, bylo by to stejné, jako kdyby zemi odevzdal do rukou Temnyje. A kromě toho si myslím, že na to, aby někam jel, je slabý.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na Ženinu rudou <emphasis>keftu.</emphasis> „Neuzdravil se?“</p>
<p>„Snažili se, aby se nejhorší zprávy o jeho stavu nevynesly na veřejnost, ale ne, neuzdravil se a pochybuju, že se ještě někdy uzdraví.“ Zkřížil ruce na prsou a hlavu naklonil na stranu. „Tvá přítelkyně je nádherná. Na travičku.“</p>
<p>„Není to moje přítelkyně,“ vyhrkla jsem, znělo to dětinsky a měla jsem pocit, jako bych ji tím zradila. Dávala jsem jí za vinu spoustu věcí, ale to, co udělala králi, ne. Nikolaj měl zřejmě špehy všude. Říkala jsem si, jestli ví, co je jeho otec ve skutečnosti zač. „A pochybuju, že použila jed.“</p>
<p>„Něco mu provedla. Doktoři ho nedokáží vyléčit a žádného korporálčika k němu matka nepustí.“ Po chvilce mlčení Nikolaj dodal: „Byl to skutečně chytrý tah.“</p>
<p>Obočí mi vylétlo nahoru. „Zabít tvého otce?“</p>
<p>„Temnyj mohl otce bez problémů zavraždit, jenže tím by riskoval povstání lidu a nepokoje v První armádě. Takhle byl král sice naživu, ovšem v úplné izolaci, takže nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Aparátus hrál roli spolehlivého rádce a vydával nezbytné rozkazy. Vasilij se bůhvíkde nerušeně sháněl po koních a nevěstkách.“ Odmlčel se a s pohledem upřeným z okna přejel prsty po jeho zlatém rámu. „Já byl na moři. O tom, co se stalo, jsem se dozvěděl, až když bylo po všem.“</p>
<p>Mlčky jsem vyčkávala, nejistá, jestli se hodí teď mluvit. S nepřítomným výrazem sledoval ubíhající krajinu.</p>
<p>„Když se zprávy o masakru v Novokribrisku a Temnyjově zmizení roznesly, rozpoutalo se učiněné peklo. Královi ministři a palácová stráž se násilím dobili do Velkého paláce a dožadovali se krále. Víš, co našli? Matka se krčila s tím svým ukňouraným psem ve svých komnatách. A Alexandr Třetí, král Ravky, ve své ložnici úplně opuštěný sotva dýchal v posteli plné vlastní špíny. A já dovolil, aby se to stalo.“</p>
<p>„Nemohl jsi vědět, co Temnyj plánuje, Nikolaji. Nikdo to nevěděl.“</p>
<p>Jako by mě vůbec neslyšel. „Griši a <emphasis>opričníky,</emphasis> kteří drželi palác na Temnyjův příkaz, chytli dole ve městě na útěku. Popravili je.“</p>
<p>Snažila jsem se ovládnout své rozechvění. „Co se stalo s Aparátusem?“ Byl tajně spolčený s Temnyjem a možná pro něj pořád pracuje. I když je pravda, že se před převratem pokoušel se mnou spojit. Vždycky jsem měla pocit, že tenhle kněz hraje dvojí hru.</p>
<p>„Utekl. Nikdo neví jak.“ Nikolajův hlas ztvrdl. „Ale až přijde čas, bude se ze všeho zodpovídat.“</p>
<p>Znovu jsem pod maskou uhlazeného vystupování zahlédla jeho nemilosrdnou tvář. Tak tohle je skutečný Nikolaj Larsov? Nebo je to jen další z jeho převleků?</p>
<p>„Nechal jsi Žeňu jít,“ nadhodila jsem.</p>
<p>„Byla jen obyčejný pěšák. Ty jsi byla královna. Musel jsem se soustředit na podstatné.“ Pak se zazubil a jeho chmurná nálada se rozplynula jako pára nad hrncem. „Kromě toho,“ mrknul na mě, „na to, abych ji hodil žralokům, byla moc hezká.“</p>
<p><strong>NEMOHLA JSEM</strong> už v kočáře vydržet; byla jsem jako na trní, zneklidňovalo mě pomalé tempo, kterým jsme kvůli Nikolajovi jeli, a nemohla jsem se dočkat, až budeme v Malém paláci. Nikolajovi to však poskytlo čas, aby mě na příjezd do Os Alty připravil. Měl pochopitelně značný zájem na tom, abych jako velitelka Druhé armády uspěla, a vždycky měl po ruce moudrost, kterou považoval za nutné mi vštěpit. Už jsem byla jeho radami zahlcená, měla jsem však pocit, že si nemůžu dovolit jeho zkušenostmi opovrhovat; a tak jsem si připadala, jako bych se znovu ocitla v knihovně Malého paláce a vtloukala si do hlavy teorii Malé vědy.</p>
<p><emphasis>Čím míň budeš mluvit, tím větší budou mít tvá slova váhu. </emphasis></p>
<p><emphasis>Nehádej se. Nikdy se neospravedlňuj. Na urážky odpovídej úsměvem. </emphasis></p>
<p>„Na kapitána té fjerdské lodi ses nesmál,“ vzpomněla jsem si.</p>
<p>„To nebyla urážka. To byla výzva na souboj,“ vysvětlil. „Musíš to umět rozlišovat.“</p>
<p><emphasis>Slabost je maska. Nos ji, když chceš ukázat svoji lidskost, ale nikdy, když se skutečně cítíš slabá. </emphasis></p>
<p><emphasis>Nechtěj cihly, když máš před sebou hromadu kamenů. Pracuj s tím, co máš. </emphasis></p>
<p><emphasis>Když jsi vůdce, pořád tě někdo sleduje. </emphasis></p>
<p><emphasis>Přinuť je plnit maličkosti a budou tě poslouchat i v důležitých věcech</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Je v pořádku vysmívat se nadějným vyhlídkám, nikdy je však nesmíš zklamat. </emphasis></p>
<p>„Jak si mám všechno tohle zapamatovat?“ vztekala jsem se.</p>
<p>„Moc o tom nepřemýšlej, prostě to dělej.“</p>
<p>„To se ti lehko řekne. Tebe k tomu vedli od narození.“</p>
<p>„Mě vedli ke společenským hrám a pití šampaňského,“ oponoval Nikolaj. „Všechno ostatní jsem se naučil vlastní zkušeností.“</p>
<p>„Já nemám čas sbírat zkušenosti!“</p>
<p>„Povedeš si dobře,“ chlácholil mě. „Jenom se uklidni.“</p>
<p>Vypustila jsem ze sebe zoufalý skřek, měla jsem sto chutí ho zaškrtit.</p>
<p>„Ech, nejjistější způsob, jak někoho rozzuřit, je říct mu, aby se uklidnil.“</p>
<p>Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo po něm hodit botou.</p>
<p>Nikolajovo chování mimo kočár bylo čím dál nesnesitelnější. Na to, aby mi znovu nabízel sňatek, byl dost chytrý, ale bylo očividné, že chce, aby si lidi mysleli, že je mezi námi něco víc. S každým dalším zastavením byl drzejší, stoupal si ke mně přespříliš blízko, líbal mi ruku, větrem zatoulané pramínky vlasů mi odhrnoval z čela a dával za ucho.</p>
<p>V Taště se Nikolaj zdravil s obrovským zástupem měšťanů a poutníků, jenž se shromáždil před sochou zakladatele města. Když mi pak pomáhal do kočáru, sjel rukou k mému pasu.</p>
<p>„Prosím, nevzpírej se,“ zašeptal. Pak mě prudce přivinul na hruď a přitiskl své rty k mým.</p>
<p>Dav vybuchl divokým jásotem a jejich hlasy nad námi hřměly ohlušující radostí. Dřív než jsem se na cokoliv zmohla, strčil mě Nikolaj do přítmí vozu a vklouzl za mnou. Zabouchl za námi dveře, ale i přes ně k nám zvenku doléhalo burácení davu. Do výkřiků „Nikolaj“ a „Sankta Alina“ se ozývalo nové volání: <emphasis>Sol Koroleva, </emphasis>Sluneční královna.</p>
<p>Okénkem jsem viděla na Mala. Seděl na koni a odstrkoval nejbližší řady dopředu se deroucích lidí, měl co dělat, aby je udržel mimo cestu. Z jeho divokého výrazu bylo jasné, že všechno viděl.</p>
<p>Obrátila jsem se k Nikolajovi a vší silou ho kopla do holeně. Vyjekl, což mě ani trochu neuspokojilo. Nakopla jsem ho znovu.</p>
<p>„Už se cítíš líp?“</p>
<p>„Ještě jednou něco podobného zkusíš, tak tě nekopnu,“ zuřila jsem, „ale na místě rozpůlím.“</p>
<p>Oprášil si smítko z kalhot. „To by, myslím, nebylo moudré. Obávám se, že lid nemá královraždy rád.“</p>
<p>„Ještě nejsi král, <emphasis>Sabáško</emphasis>,“ procedila jsem chladně skrze zuby. „Tak si se mnou nehraj.“</p>
<p>„Nechápu, proč jsi tak naštvaná. Lidem se to líbilo.“</p>
<p>„Mně se to nelíbilo.“</p>
<p>Nadzdvihl obočí. „Nevadilo ti to.“</p>
<p>Znovu jsem ho nakopla. Tentokrát jeho ruka vyletěla jako blesk a chytila mě za kotník. Kdyby byla zima, měla bych na sobě pevné boty, jenže já byla v letních střevících a jeho prsty pevně svíraly mou holou nohu. Do tváří se mi nahnala krev.</p>
<p>„Slib mi, že už mě nebudeš kopat, a já ti slíbím, že už tě nebudu líbat.“</p>
<p>„Kdybys mě nelíbal, nekopala bych tě!“</p>
<p>Snažila jsem se nohu vyškubnout, ale držel mě pevně.</p>
<p>„Slib to,“ neustoupil.</p>
<p>„Dobře,“ vyštěkla jsem. „Slibuju.“</p>
<p>„Tak jsme se dohodli.“</p>
<p>Pustil mi nohu a já ji rychle schovala pod <emphasis>keftu </emphasis>a doufala, že nevidí, jak se proti své vůli červenám jako hlupačka.</p>
<p>„Skvěle,“ řekla jsem. „A teď vypadni.“</p>
<p>„Jsem ve svém kočáře.“</p>
<p>„Dohoda zněla nekopat. Nezakazuje mi bouchat, fackovat, kousat ani <emphasis>rozseknout tě napůl</emphasis>.“</p>
<p>Zazubil se. „Nebohý Oretsev se teď užírá strachy, co tu provádíme.“</p>
<p>To bylo přesně to, čeho jsem se bála. „Obávám se, že jestli s tebou budu muset strávit ještě jednu minutu, pozvracím si <emphasis>keftu</emphasis>.“</p>
<p>„Je to divadlo, Alino. Čím pevnější je náš svazek, tím líp pro nás pro oba. Je mi líto, jestli z toho má Mal těžkou hlavu, ale je to nutnost.“</p>
<p>„Líbat mě nebyla žádná nutnost.“</p>
<p>„Improvizoval jsem,“ tvrdil. „Nechal jsem se unést.“</p>
<p>„Ty <emphasis>nikdy</emphasis> neimprovizuješ,“ nedala jsem se obalamutit. „Všechno, co děláš, máš předem promyšlené. Měníš osobnost jako ponožky. A víš co? Naskakuje mi z toho husí kůže. To nikdy nejsi sám sebou?“</p>
<p>„Jsem princ, Alino. Nemůžu si dovolit být sám sebou.“</p>
<p>Otráveně jsem si odfrkla.</p>
<p>Po dlouhém mlčení se zeptal: „Hm… vážně ti ze mě naskakuje husí kůže?“</p>
<p>Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho viděla o sobě pochybovat. I přesto, co udělal, mi ho bylo najednou trochu líto.</p>
<p>„Občas,“ přiznala jsem.</p>
<p>Přejel si rukou po zátylku, vypadal nesvůj. Pak se vzdychnutím pokrčil rameny. „Jsem mladší syn, pravděpodobně bastard a déle než sedm let jsem nebyl u dvora. Udělám cokoliv, abych se dostal na trůn; a jestli se kvůli tomu budu muset dvořit celému národu a dělat na tebe oči, fajn.“</p>
<p>Vyjeveně jsem na něj zírala. Po slově „bastard“ jsem už skoro nevnímala, co říká. Žeňa naznačovala, že kolují klevety o tom, kdo je vlastně Nikolajův otec, ale šokovalo mě, s jakou otevřeností to přiznal.</p>
<p>Rozesmál se. „Jestli se nenaučíš líp skrývat, co si myslíš, u dvora nepřežiješ. Vypadáš, jako bys rozsedla ošatku vajec. Zavři pusu.“</p>
<p>Rychle jsem secvakla čelisti a pokusila se na tváři vykouzlit příjemný výraz. To Nikolaje pobavilo ještě víc. „Teď vypadáš, jako bys trochu přebrala.“</p>
<p>Vzdala jsem to a praštila sebou do sedadla. „Jak si z toho můžeš dělat legraci?“</p>
<p>„Šušká se o tom, co jsem se narodil. Venku to opakovat nebudu – a pokud ty ano, rozhodně to popřu – ale je mi upřímně jedno, jestli ve mně koluje krev Lantsovů, nebo ne. Ostatně vzhledem k tomu, jak často se v téhle rodině uzavírají sňatky mezi příbuznými, je spíš výhodou být bastard.“</p>
<p>Zakroutila jsem hlavou. Byl tak nevyzpytatelný. Nedokázala jsem poznat, co mám brát vážně, a co ne.</p>
<p>„Proč je pro tebe tak důležité sedět na trůně?“ vrtalo mi hlavou. „Proč to chceš všechno podstupovat?“</p>
<p>„Vážně je tak těžké uvěřit tomu, že mi záleží na tom, co se s touhle zemí stane?“</p>
<p>„Upřímně? Ano.“</p>
<p>Zahleděl se na špičky svých nablýskaných bot. Nechápala jsem, jak je může mít pořád tak vycíděné.</p>
<p>„Nejspíš rád dávám věci do pořádku,“ zadumal se. „Vždycky jsem rád opravoval věci.“</p>
<p>Byla to prapodivná odpověď, ale kupodivu zněla pravdivě.</p>
<p>„Ty si vážně myslíš, že ti tvůj bratr nebude stát v cestě?“</p>
<p>„To doufám. Ví, že První armáda půjde za mnou, a na to, aby šel proti mně do občanské války, nemá žaludek. A Vasilij navíc po otci zdědil averzi k práci. Jakmile zjistí, co všechno představuje vládnutí, vezme nohy na ramena, jen se za ním bude prášit.“</p>
<p>„A jestli se tak snadno nevzdá?“</p>
<p>„Je to jen otázka správně zvolené nabídky. Dítě nebo princ, každého si jde koupit.“</p>
<p>Další moudrost z úst Nikolaje Lantsova. Zašilhala jsem z okna. Mal seděl s rovnými zády v sedle a udržoval krok s kočárem.</p>
<p>„Každého ne,“ zamumlala jsem na půl úst.</p>
<p>Nikolaj následoval můj pohled. „Ale ano, Alino, dokonce i tvůj oddaný šampion má svoji cenu.“ Zadumaně sjel hnědýma očima zpátky ke mně. „A myslím, že se na ni právě teď dívám.“</p>
<p>Nervózně jsem se na sedadle zavrtěla. „Jsi si vším ohromně jistý,“ prohodila jsem kysele. „Možná se <emphasis>já</emphasis> rozhodnu, že chci trůn, a zardousím tě ve spánku.“</p>
<p>Nikolaj se zakřenil. „Konečně přemýšlíš jako politik.“</p>
<p><strong>NAKONEC SE NIKOLAJ</strong> smiloval a opustil kočár, jenže mě čekalo ještě několik hodiny jízdy, než jsme konečně zastavili na noc. Mala jsem hledat nemusela. Jakmile se otevřely dveře kočáru, stál tam a nabízel mi ruku, aby mi pomohl vystoupit. Náměstí bylo plné poutníků a jiných pocestných, všichni natahovali krky, aby zahlédli světlonošku. Nehodilo se to, jenže já nevěděla, kdy budu mít zase příležitost s ním mluvit.</p>
<p>„Zlobíš se?“ špitla jsem, když mě vedl po kamenném dláždění. Na druhé straně náměstí jsem už viděla Nikolaje, jak si cosi vykládá s hloučkem místních hodnostářů.</p>
<p>„Na tebe? Ne. Ale s Nikolajem si promluvím, až nebude mít kolem sebe tu svoji ozbrojenou gardu.“</p>
<p>„Jestli tě to potěší, tak jsem ho nakopla.“</p>
<p>Mal se zasmál. „Kopla jsi ho?“</p>
<p>„Dvakrát. Ulevilo se ti trochu?“</p>
<p>„Vlastně jo.“</p>
<p>„Dneska u večeře mu dupnu na nohu.“ To do zákazu kopání také nespadá.</p>
<p>„Takže ses v náručí prince nevznášela v oblacích a nepadala do mdlob?“</p>
<p>Dělal si legraci, v jeho řeči jsem však vycítila nejistotu.</p>
<p>„Vypadá to, že jsem imunní,“ odpověděla jsem. „A naštěstí vím, jaké to je dostat <emphasis>skutečný</emphasis> polibek.“</p>
<p>Nechala jsem ho stát uprostřed náměstí. Začínalo mě bavit, jak se červená.</p>
<p><strong>POSLEDNÍ NOC</strong> před příjezdem do Os Alty jsme nocovali v letním šlechtickém sídle, jen pár mil před městskými hradbami. Trochu mi to tam připomínalo Keramzin – velká železná brána a za ní dlouhá, rovná příjezdová cesta vedoucí k honosnému dvoukřídlému domu ze světlých cihel. Hrabě Minkoff byl nepopiratelně milovníkem pěstování zakrslých ovocných stromů, jejichž umně sestřižené koruny zdobily chodby jeho letního sídla a naplňovaly je sladkou vůní švestek a broskví.</p>
<p>Připravili mi přepychovou komnatu ve druhém patře. Tamara obsadila místnost hned vedle a Tolja s Malem se ubytovali naproti. Na posteli na mě čekala krabice, uvnitř které jsem našla novou <emphasis>keftu</emphasis>, již jsem si týden předtím vyžádala. Jakmile jsem se konečně rozhodla, jak by měla vypadat, poslal Nikolaj objednávku do Malého paláce. V tmavě modrém hedvábí protkaném zlatými vlákny jsem okamžitě poznala práci materiálčiků. Tito grišovští řemeslníci dosáhli takové zručnosti, že jsem látku v rukou skoro necítila. Když jsem ji přetáhla přes hlavu, rozzářila se měňavým světlem jako voda na říční hladině. Spony měla ve tvaru drobných zlatých sluncí. Byla nádherná, i když poněkud okázalá. Nikolaj bude jistě spokojený.</p>
<p>Paní domu ke mně poslala děvče, aby mě učesalo. Dívka mě posadila k toaletnímu stolku a s nesmírnou opatrností mi úzkostlivě splétala kadeře do uzlu na temeni. Její ruce byly ve srovnání se Žeňou o poznání jemnější, zato výsledek byl mnohem méně neobvyklý. Hned jsem tu myšlenku zapudila. Nerada jsem vzpomínala na Žeňu, nechtěla jsem myslet na to, co se s ní stalo potom, co jsme opustili velrybářskou loď, ani na to, jak smutné to bez ní v Malém paláci bude.</p>
<p>Poděkovala jsem služce, a než jsem vyšla z komnaty, sebrala jsem černou sametovou tobolku, která ležela v krabici spolu s <emphasis>keftou</emphasis>. Strčila jsem ji do kapsy, ujistila se, že mám náramek schovaný pod rukávem, a teprve pak zamířila dolů.</p>
<p>Hovor u večeře se točil kolem nejnovějších divadelních představení, zpráv o Temnyjově předpokládaném pohybu a událostí v Os Altě. Hlavní město bylo prý přeplněné uprchlíky, další už se nepřijímali a běžence posílali od městských bran zpátky, odkud přišli. Povídalo se také, že v dolním městě propukají pouliční nepokoje kvůli jídlu. Z bezpečné dálky nablýskaného paláce se to zdálo neskutečné.</p>
<p>Hrabě a jeho žena, boubelatá dáma s prošedivělými loknami a povážlivě odhaleným dekoltem, připravili přepychovou tabuli. Jedli jsme studenou polévku servírovanou v šálcích ve tvaru dýní ozdobených drahokamy, jehněčí pečeni marinovanou v džemu z černého rybízu, zapékané žampiony na smetaně a další chod, kterým byly, jak jsem teprve později pochopila, kukačky nakládané v brandy. Porcelán i sklo měly stříbrné lemování s Minkoffovým znakem. Přesto nejokázalejším dílem, které zaujímalo čestné místo ve středu celého dlouhého stolu, byl miniaturní živý les vyrobený s ohromující pečlivostí do nejmenších detailů: hájky maličkatých borovic, popínavé svlačce s kvítky ne většími než nehet a maličký domek ukrývající slánku.</p>
<p>Seděla jsem mezi Nikolajem a plukovníkem Rajevským a bez valného zájmu poslouchala, jak se vznešení hosté smějí, klábosí a znovu a znovu připíjejí na návrat mladého prince a zdraví světlonošky. Už předtím jsem se ptala Mala, jestli se k nám nechce připojit, ale odmítl s tím, že radši bude s Tamarou a Toljou hlídat venku. Nutila jsem se sledovat konverzaci u stolu a přitom v jednom kuse šilhala na terasu v naději, že ho tam snad zahlédnu.</p>
<p>Nikolaj si toho musel všimnout, protože zašeptal: „Nemusíš dávat pozor, ale musíš předstírat, že dáváš pozor.“</p>
<p>Snažila jsem se, seč jsem mohla, neměla jsem však co říci. I když jsem seděla v zářivé <emphasis>keftě </emphasis>vedle prince, byla jsem pořád jen venkovská holka z bezejmenné vesnice. Nepatřila jsem mezi tyhle lidi a vlastně jsem ani nechtěla. Přesto jsem v duchu vyslala děkovnou modlitbu za to, že Ana Kuya v sirotčinci naučila své svěřence, jak se chovat u stolu a na co používat kterou vidličku.</p>
<p>Po večeři nás uvedli do salonu, kde hrabě s hraběnkou zazpívali duet, při kterém je na harfu doprovázela jejich dcera. Na stolcích stály připravené dezerty: medová pěna, melounový kompot s vlašskými ořechy a vysoká hora cukroví posypaná závějemi moučkového cukru, jež byla spíše než k jídlu určená k obdivným pohledům. Následovalo další víno a další klevety. Společnost mě požádala, abych přivolala světlo, a tak jsem za nadšeného potlesku vrhla na kazetový strop hřejivý sluneční paprsek. Když se někteří z hostů usadili ke stolku na partičku karet, omluvila jsem se, že mě bolí hlava, a tiše se vzdálila.</p>
<p>Nikolaj mě dohonil u dveří na terasu. „Měla bys ještě zůstat,“ naléhal. „Pro jednotvárný život u dvora je to výborná praxe.“</p>
<p>„I svatí potřebují odpočívat.“</p>
<p>„Máš v plánu dnes v noci spát pod růžovým keřem?“ pohlédl do zahrady.</p>
<p>„Nikolaji, byla jsem poslušný, hodný šašek. Ukázala jsem publiku všechny svoje triky a teď přišel čas rozloučit se na dobrou noc.“</p>
<p>Nikolaj vzdychl. „Asi bych jen hrozně rád šel s tebou. Hraběnka mi celou večeři tiskla pod stolem koleno a z duše nenávidím hrát karty.“</p>
<p>„Myslela jsem, že jsi dokonalý státník.“</p>
<p>„Říkal jsem ti, že nevydržím sedět v klidu.“</p>
<p>„Tak to budeš muset vyzvat hraběnku k tanci,“ zasmála jsem se a vyklouzla do noci.</p>
<p>Na cestě ze schodů jsem se ještě ohlédla. Nikolaj postával ve dveřích. Byl ve vojenské uniformě s bledě modrou šerpou přes prsa. Ve světle dopadajícím ze salonu se vyznamenání na jeho hrudi blýskala a házela odlesky na jeho zlaté vlasy. Dneska hrál roli uhlazeného prince. Jenže jak tam tak stál, připomínal mi spíš opuštěného kluka, kterému se nechce vrátit na večírek samotnému.</p>
<p>Otočila jsem se a seběhla po točitém schodišti do zahrady.</p>
<p>Netrvalo mi dlouho najít Mala. Opíral se o kmen velikého dubu a pohledem přejížděl dokonale uhlazené okolí.</p>
<p>„Nikdo v dohledu?“ oslovila jsem ho.</p>
<p>„Jen já.“</p>
<p>Uvelebila jsem se vedle něj. „Měl jsi jít na tu večeři také.“</p>
<p>Odfoukl si. „Ne, díky. Podle toho, co jsem viděl, ses tam dost trápila a Nikolaj nevypadal o moc spokojenější. A kromě toho,“ sjel pohledem na moji <emphasis>keftu</emphasis>, „co bych si vzal na sebe?“</p>
<p>„Nelíbí se ti?“</p>
<p>„Je překrásná. Skvělé věno.“ Dřív než jsem stihla protočit oči, mě chytl za ruku. „Nemyslel jsem to tak,“ udobřoval si mě. „Vypadáš nádherně. Chtěl jsem ti to říct, hned jak jsem tě večer uviděl.“</p>
<p>Začervenala jsem se. „Díky. Hodně pomáhá, že můžu používat sílu každý den.“</p>
<p>„Byla jsi krásná i v Coftonu se smítky <emphasis>jurdy</emphasis> na obočí.“</p>
<p>V rozpacích jsem si kroutila pramínek vlasů. „Připomíná mi to tady Keramzin,“ řekla jsem.</p>
<p>„Trochu. Je to tu mnohem přeplácanější. K čemu jsou všechny ty ovocné pidi-stromečky?“</p>
<p>„Pro lidičky s pidi-ručičkami. Nepřipadají si pak malí a cítí se lépe.“</p>
<p>Zasmál se, opravdovým, srdečným smíchem. Nahmatala jsem v kapse černý sametový váček a zalovila v něm.</p>
<p>„Něco pro tebe mám,“ pověděla jsem.</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>Ukázala jsem ruku sevřenou pěst.</p>
<p>„Hádej.“ Byla to stará hra, kterou jsme se jako děti bavili.</p>
<p>„Je to samozřejmě svetr.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou.</p>
<p>„Poník?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Natáhl se a chytil mi ruku, obrátil ji a jemně, jeden po druhém, mi odkrýval prsty.</p>
<p>Hořela jsem nedočkavostí, co řekne.</p>
<p>Se staženými koutky mi sebral z dlaně zlaté slunce. Drsný dotyk jeho prstů na mé kůži vyvolal v mém těle vzrušené chvění.</p>
<p>„Pro kapitána osobní stráže?“ zeptal se.</p>
<p>Nervózně jsem si odkašlala. „Já… nechtěla jsem žádné uniformy. Nechtěla jsem nic, co by připomínalo Temnyjovy <emphasis>opričniky</emphasis>.“</p>
<p>Dlouho jsme mlčky stáli, zatímco Mal upřeně hleděl na slunce ve své dlani. Pak mi ho podal zpátky. Srdce mi pokleslo, ale snažila jsem nedat své zklamání najevo.</p>
<p>„Připneš mi ho?“ zeptal se.</p>
<p>S úlevou jsem vydechla. Chvatně jsem vzala sponu do prstů a prostrčila ji záhybem košile na jeho levé straně. Chvilku mi trvalo, než se mi ji podařilo zapnout na háček. Když jsem byla hotová a ustoupila o krok zpátky, vzal mi ruku do dlaně a přitiskl si ji na zlaté slunce, na své srdce.</p>
<p>„To je všechno?“ divil se naoko.</p>
<p>Stáli jsme teď u sebe, sami v hřejivé tmě zahrady. Bylo to po dlouhých týdnech poprvé, kdy jsme byli spolu sami.</p>
<p>„Všechno,“ potvrdila jsem. Nebylo to víc než vzdychnutí.</p>
<p>„Pokud vím, slibovala jsi mi plášť a nóbl klobouk.“</p>
<p>„Vynahradím ti to,“ špitla jsem.</p>
<p>„Flirtuješ se mnou?“</p>
<p>„Obchoduju.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil. „Takže si teď vyberu první splátku.“</p>
<p>Jeho hlas zněl ledabyle, když se však jeho rty dotkly mých, v jeho polibku nebyla žádná lehkost. Chutnal po letním horku a zralých hruškách z vévodovy zahrady. V divoké lačnosti jeho úst jsem cítila naléhavost, nezvyklý náboj chtění, z něhož na mě přeskakovaly žhavé jiskry a spalovaly mě neklidem po celém těle.</p>
<p>Vytáhla jsem se na špičky, ovinula mu ruce kolem krku a cítila, jak se celé mé tělo rozpouští v jeho. Měl sílu vojáka – cítila jsem ji v tvrdých svalech na jeho pažích i ve stisku jeho prstů, když se jimi zabořil do hedvábí tam, kde končí záda, a přitáhl si mě k sobě. Ve způsobu, jímž se mě zmocňoval, bylo takřka cosi zoufalého, jako by se ke mně nemohl dostat dost blízko.</p>
<p>Hlava se mi točila. Všechny myšlenky se zpomalily a odplouvaly pryč, když tu jsem zaslechla odněkud se blížit kroky. Od cesty k nám přicházela Tamara.</p>
<p>„Máme společnost,“ oznámila.</p>
<p>Mal se ode mě odtáhl a jediným bleskurychlým pohybem odjistil pušku. „Koho?“</p>
<p>„U brány jsou lidi a chtějí pustit dovnitř. Prý musí mluvit se světlonoškou.“</p>
<p>„Poutníci?“ napadlo mě a snažila jsem se svůj polibky omámený mozek přimět normálně myslet.</p>
<p>Tamara zavrtěla hlavou. „Tvrdí, že jsou grišové.“</p>
<p>„Tady?“</p>
<p>Mal mi položil ruku na rameno. „Alino, počkej vevnitř, aspoň dokud nezjistíme, co se děje.“</p>
<p>Váhala jsem. Naštvalo mě, že po mně chtějí, abych utekla a schovala se jako malé dítě, na druhou stranu jsem se nechtěla zachovat zbrkle. Od brány se ozval výkřik.</p>
<p>„Ne,“ rozhodla jsem se a odstrčila Malovu ruku pryč. „Jestli jsou to opravdu grišové, pak mě můžou potřebovat.“</p>
<p>Mal ani Tamara se netvářili nadšeně, postavili se však vedle mě každý z jedné strany a vyrazili jsme štěrkovou cestou k bráně.</p>
<p>Tam se mezitím už srotil dav lidí. Tolju nešlo přehlédnout, tyčil se nad všemi ostatními. Nikolaj stál vpředu, obklopený ozbrojeným služebnictvem a vojáky s nabitými pistolemi. Na druhé straně mříží stál pomenší hlouček, víc jsem neviděla. Někdo branou zlostně zalomcoval, načež se ozvaly nespokojené hlasy.</p>
<p>„Doveďte mě tam,“ dožadovala jsem se. Tamara s obavami pohlédla na Mala. Vztyčila jsem bradu. Jestli mi mají dělat stráž, musejí plnit mé rozkazy. „<emphasis>Teď hned</emphasis>. Chci vědět, co se tam děje, než se to vymkne kontrole.“</p>
<p>Tamara dala znamení Toljovi, nato si obr stoupl před nás a nedalo mu mnoho práce proklestit nám davem cestu vpřed. Vždycky jsem byla malá. A teď, vmáčknutá mezi dvojčata a Mala, v uličce strkajících se vojáků vybuzených napětím, jsem najednou dostala pocit, že nemůžu dýchat. Rychle jsem zahnala paniku a skrz hradbu těl hledala očima Nikolaje, který se vepředu s někým dohadoval.</p>
<p>„Kdybysme chtěli mluvit s královým lokajem, bušili bysme na bránu Velkého paláce,“ rozčiloval se netrpělivý hlas. „Přišli jsme za světlonoškou.“</p>
<p>„Chovej se uctivě, krvelačníku,“ vyštěkl voják, jehož jsem neznala. „Mluvíš s princem Ravky a důstojníkem První armády.“</p>
<p>Tohle se nevyvíjelo dobře. Prodrala jsem se blíž; když jsem uviděla korporálčika stojícího na druhé straně mříže, zbystřila jsem. „Fedjore?“</p>
<p>Jeho protáhlá tvář se rozzářila, načež se mi hluboce uklonil. „Alino Starková,“ pronesl obřadně. „Doufal jsem, že zvěsti nelžou.“</p>
<p>Obezřetně jsem si muže prohlížela. Byl obklopený skupinou grišů v zaprášených <emphasis>keftách</emphasis>, většina z nich měla na sobě rudou barvu korporálčiků, byli však mezi nimi i eterálčici v modrém a pár materiálčiků ve fialovém.</p>
<p>„Ty ho znáš?“ zeptal se Nikolaj.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem. „Zachránil mi život.“ Fedjor se kdysi postavil mezi mě a tlupu fjerdských zabijáků.</p>
<p>Znovu se mi uklonil. „Bylo mi velkou ctí.“</p>
<p>Na Nikolaje se to nezdálo udělat valný dojem. „Můžeme mu věřit?“</p>
<p>„Je to dezertér,“ utrousil voják vedle Nikolaje.</p>
<p>Na obou stranách mříže to zahučelo.</p>
<p>Nikolaj ukázal na Tolju. „Ať se všichni stáhnou. A postarej se o to, aby náhodou někoho ze služebných nenapadlo střílet. Podezřívám je, že uprostřed tohohle zakrslého ovocného sadu prahnou po nějakém povyražení.“ Otočil se zpátky k bráně. „Fedjore, říkám to správně? Dej nám chvilku.“ Odtáhl mě kousek stranou a potichu se zeptal. „Tak co? Můžeme mu důvěřovat?“</p>
<p>„Já nevím.“ Naposledy jsem ho viděla na slavnosti ve Velkém paláci, jen pár hodin předtím, než jsem se dozvěděla, co Temnyj chystá, a pak na korbě kejklířského povozu utekla tajně pryč. Snažila jsem se z paměti vydolovat, co mi tenkrát říkal. „Myslím, že sloužil na jižní hranici. Byl uznávaný smrtič a měl vysokou hodnost, ale nepatřil k Temnyjovým oblíbencům.“</p>
<p>„Něvský má pravdu,“ kývl směrem k rozhorlenému vojákovi. „Ať jsou grišové, nebo ne, měli by být věrní králi. Zběhli z armády. Technicky vzato jsou to dezertéři.“</p>
<p>„To z nich ještě nedělá zrádce.“</p>
<p>„Jde o to, jestli nejsou špehové.“</p>
<p>„Takže co s nimi uděláme?“</p>
<p>„Mohli bychom je zajmout a vyslechnout.“</p>
<p>Pohrávala jsem si s lemem rukávu a přitom přemýšlela.</p>
<p>„Mluv se mnou,“ naléhal Nikolaj.</p>
<p>„Copak nechceme, aby se grišové vrátili zpátky?“ uvažovala jsem. „Jestli zavřeme každého, kdo se vrátí, pak žádnou armádu, které bych mohla velet, mít nebudu.“</p>
<p>„Uvědom si,“ nabádal mě, „že s nimi budeš pod jednou střechou jíst, pracovat i spát.“</p>
<p>„A všichni by klidně mohli pracovat pro Temnyje.“ Ohlédla jsem se dozadu, kde Fedjor trpělivě čekal u brány. „Tak co myslíš?“</p>
<p>„Myslím, že těmhle grišům se nedá věřit ani víc, ani míň než těm, co čekají v Malém paláci.“</p>
<p>„To nezní zrovna povzbudivě.“</p>
<p>„Jakmile budeme za zdmi paláce, veškerou komunikaci budeme přísně sledovat. Dokážu si těžko představit, jak by mohl Temnyj využívat špiony, když se s nimi nebude moct spojit.“</p>
<p>Ovládla jsem nutkání sáhnout si na jizvu nabíhající mi na rameni. Nadechla jsem se.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila jsem. „Otevřete bránu. Promluvím s Fedjorem, ale jen s ním. Ostatní si můžou na noc rozložit tábor za branami hraběcího panství a zítra se k nám připojit na cestu do Os Alty.“</p>
<p>„Jsi si jistá?“</p>
<p>„Pochybuju, že si ještě někdy budu něčím jistá, jenže do své armády potřebuju vojáky.“</p>
<p>„Velmi dobře,“ přikývl prostě Nikolaj. „Jen buď opatrná, komu věříš.“</p>
<p>Střelila jsem po něm pohledem. „Budu.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 12</strong></p>
<p><strong>POVÍDALI JSME SI </strong>s Fedjorem dlouho do noci, i když jsme ani na chvilku nezůstali o samotě. Mal s Tamarou a Toljou se od nás nehnuli na krok, hlídali.</p>
<p>Fedjor sloužil poblíž Sikursku na jihovýchodní hranici. Když se zprávy o zničení Novokribirsku donesly na jejich základnu, královi vojáci napadli griši. Uprostřed noci je vytáhli z postelí a lynčovali je za nevěrnost králi. Fedjor pomohl zorganizovat útěk.</p>
<p>„Mohli jsme je všechny pozabíjet,“ vykládal. „Ale sebrali jsme jen raněné a utekli.“</p>
<p>Jiní grišové však zdaleka nebyli tak smířliví. Když v Černastu a Ulensku napadli vojáci členy Druhé armády, rozpoutal se masakr. V době, kdy jsme s Malem pluli na palubě <emphasis>Verrhaderu</emphasis> na sever, schovaní v bezpečí, daleko od zmatku, jejž jsme pomohli rozpoutat.</p>
<p>„Před pár týdny se začalo povídat, že ses vrátila do Ravky. Můžeš čekat, že tě budou hledat další grišové.“</p>
<p>„Kolik?“</p>
<p>„Nedá se říct.“</p>
<p>Fedjor měl stejně jako Nikolaj za to, že se někteří grišové schovávají a čekají, až znovu zavládne pořádek. Nicméně měl neblahé podezření, že většina z nich se přidala k Temnyjovi.</p>
<p>„Má sílu,“ mínil Fedjor. „Nabízí jim bezpečí. Na takové věci oni slyší.“</p>
<p><emphasis>Nebo si prostě myslí, že se přidali na stranu vítěze</emphasis>, pomyslela jsem si chmurně. Věděla jsem ovšem, že je to složitější. Sama jsem na vlastní kůži cítila sílu, která mě k Temnyjovi táhla. Tak proto se poutníci táhnou za falešnými světci? Proto První armáda stojí pořád za svým neschopným králem? Někdy je prostě jednodušší následovat.</p>
<p>Když Fedjor dokončil svůj příběh, požádala jsem, aby mu přinesli večeři, a řekla jsem mu, aby byli za svítání připravení vyrazit na cestu do Os Alty.</p>
<p>„Nevím, jaké uvítání nás tam bude čekat,“ varovala jsem ho.</p>
<p>„Budeme připraveni, <emphasis>moja soverenaja</emphasis>,“ ujistil mě s úklonou.</p>
<p>Zarazila jsem se nad tím oslovením. V mých myšlenkách ještě pořád náleželo Temnyjovi.</p>
<p>„Fedjore…, “ začala jsem, když jsme vycházeli ze dveří. Chvilku jsem zaváhala. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového chci říct – Nikolaj se mi evidentně dostával pod kůži – v dobrém i ve zlém. „Vím, že jste měli dlouhou cestu, ale na zítra se dejte trochu do pořádku. Je důležité, abychom udělali dobrý dojem.“</p>
<p>Ani nemrkl – jen se znovu uklonil: <emphasis>„Da, soverenaja,“</emphasis> a zmizel ve tmě.</p>
<p><emphasis>Výborně</emphasis>, pomyslela jsem si. <emphasis>Jeden rozkaz mám z krku a tisíc dalších mě čeká. </emphasis></p>
<p><strong>DRUHÝ DEN RÁNO</strong> jsem se oblékla do své honosné <emphasis>kefty </emphasis>a v doprovodu Mala a dvojčat sešla po schodech dolů. Na prsou jim zářila zlatá slunce, i když byli pořád oblečení do obyčejných šatů z hrubého plátna. Nikolajovi se to možná nebude líbit, nicméně jsem byla rozhodnutá smazávat rozdíl mezi griši a zbytkem lidí v Ravce.</p>
<p>Přestože nás varovali, že se Os Alta hemží uprchlíky a poutníky, Nikolaj tentokrát netrval na tom, abych jela v kočáře. Chtěl, aby mě lidé viděli vstupovat do města. To ovšem rozhodně neznamenalo, že se hodlal vzdát svého producírování. Já i moji osobní strážci jsme seděli v sedlech nádherných bílých koní, z obou stran obklopení vojáky, z nichž každý nesl znak dvojhlavé orlice a vlajku se zlatými slunci.</p>
<p>„Nevtíravé, jako vždycky,“ povzdechla jsem.</p>
<p>„Zdrženlivost se přeceňuje,“ houkl, když vyskakoval do sedla svého grošáka. „A nyní, pojďme navštívit můj domov, to starobylé místo mého dětství.“</p>
<p>Bylo teplé ráno a naše slavnostní zástavy bezvládně visely v bezvětří, zatímco jsme si pomalu razili cestu po Vy směrem k hlavnímu městu. Za jiných okolností by královská rodina trávila horké letní měsíce v letním sídle u jezera. Os Alta však měla nesrovnatelně lepší opevnění, a tak se raději zdržovali v bezpečí jejích vyhlášených dvojitých hradeb.</p>
<p>Nedokázala jsem po cestě udržet myšlenky, odplouvaly dál a dál. Moc jsem toho v noci nenaspala, a přestože jsem měla nervy napjaté k prasknutí, ranní teplý vzduch, pravidelné houpání v sedle a tiché bzučení hmyzu mě ukolébávaly ke spánku a brada mi co chvíli spadla dolů. Když jsme však vyjeli na kopec na kraji města, rychle jsem se probrala.</p>
<p>V dálce před námi jsem viděla Os Altu, město snů s bílými věžemi zářícími proti blankytnému nebi bez mráčků. Jenže mezi námi a hlavním městem se rozprostírala – srocená do dokonalé vojenské formace v jedné řadě za druhou – armáda mužů. Stovky, možná tisíce, vojáků První armády – pěchota, dělostřelectvo, důstojníci i vojíni. Slunce se odráželo od jílců jejich šavlí a za zády se jim ježily pušky.</p>
<p>Před nimi jel muž. Byl oblečený v důstojnickém kabátě posetém medailemi a seděl na největším koni, jakého jsem kdy viděla. Ten by snad unesl i dva Tolji.</p>
<p>Nikolaj sledoval, jak uhání tam a zpátky podél sešikovaných řad. „Ech,“ vzdychl. „Tak to vypadá, že nás bratr přijel přivítat.“</p>
<p>Pomalu jsme se ubírali z kopce dolů až před moře ozbrojených mužů, kde jsme zastavili. Najednou náš průvod svévolných grišů a otrhaných poutníků nevypadal až tak velkolepě – přestože jsme měli bílé koně a zářivé prapory. Nikolaj pobídl koně vpřed a jeho bratr mu cválal v ústrety.</p>
<p>Vasilije Lantsova jsem párkrát zahlédla v Os Altě. Byl docela hezký, ačkoli měl tu smůlu, že po otci zdědil malou, nevýraznou bradu, a víčka měl poněkud převislá, takže vypadal, jako by se buď nesmírně nudil, nebo byl lehce opilý. Nyní se ovšem zdálo, že se svého obvyklého alkoholového opojení vzdal. Seděl zpříma v sedle a sálala z něj urozená pýcha. Nikolaj vedle něj vypadal nemožně mladý.</p>
<p>Pocítila jsem strach. Nikolaj se vždycky tvářil, že má všechno pevně v rukou. Bylo tak snadné zapomenout, že je jen o pár let starší než já s Malem, kluk, co se stal kapitánem, a teď doufá, že bude i králem.</p>
<p>Sedm let nebyl Nikolaj u dvora a pochybovala jsem, že za tu dobu Vasilije viděl. Ovšem žádné slzy ani halasné vítání se nekonaly. Princové jen seskočili z koně a v rychlém objetí se poplácali po zádech. Vasilij přehlédl náš průvod a zastavil se pohledem na mně.</p>
<p>„Tohle je ta dívka, o které tvrdíš, že je světlonoška?“</p>
<p>Nikolaj nadzdvihl obočí. Bratr ho nemohl uvést lépe. „To tvrzení lze velmi snadno dokázat.“ Kývl na mě.</p>
<p><emphasis>Zdrženlivost se přeceňuje. </emphasis>Zdvihla jsem ruce a přivolala sálající vlnu světla, jež nad hlavami sešikovaných vojáků vybuchla jako žhavý ohňostroj. Dávali si ruce před obličej, někteří museli couvnout o kus dozadu, protože se jim plašili koně. Nechala jsem světlo vyblednout. Vasilij popotáhnul.</p>
<p>„Měl jsi moc práce, bratříčku?“</p>
<p>„Nemáš ani ponětí, Vasjo,“ odpověděl mile Nikolaj. Vasilij nad tou zdrobnělinou našpulil rty a zatvářil se sveřepě. „Překvapuje mě, že jsi v Os Altě,“ pokračoval Nikolaj. „Myslel jsem, že budeš v Carjevu na závodech.“</p>
<p>„Byl jsem tam,“ přisvědčil Vasilij. „Můj grošák si vedl skvěle. Ale když jsem slyšel, že se vracíš domů, chtěl jsem být u toho, abych tě přivítal.“</p>
<p>„To je milé, že si děláš takové starosti.“</p>
<p>„Návrat královského syna není žádná maličkost,“ usoudil Vasilij. „Ani když jde o mladšího syna.“</p>
<p>Důraz, který na ta slova kladl, byl nepřeslechnutelný, a můj strach se zvětšoval.</p>
<p>Třeba Nikolaj podcenil Vasilijův zájem ujmout se práv následníka trůnu. Ani jsem se neodvažovala představovat, jaké následky pro nás můžou mít jeho další chyby a domněnky.</p>
<p>Nikolaj se jen pousmál. Vzpomněla jsem si na jeho radu: <emphasis>Na urážky odpovídej úsměvem.</emphasis></p>
<p>„My, mladší synové, jsme zvyklí vážit si toho, co můžeme mít,“ pronesl. Pak zavolal na jednoho z vojáků stojícího v řadě v pozoru. „Četaři Pečkine, pamatuju si vás z vojenského tažení do Halmhendu. Noha se vám musela dobře zahojit, když tu dokážete stát jako socha.“</p>
<p>Na vojákově tváři byl patrný údiv. <emphasis>„Da, moj carevič,“</emphasis> odpověděl uctivě.</p>
<p>„,Pane‘ úplně stačí, četaři. Když mám na sobě tuhle uniformu, jsem důstojník, ne princ.“ Vasilijovy rty se opět zkřivily. Jako mnoho šlechtických synků využil čestnou povinnost vykonat vojenskou službu v pohodlí důstojnického stanu, daleko od nepřátelských linií. Nikolaj však sloužil u pěchoty. Vysloužil si své řády, stejně jako hodnost.</p>
<p>„Ano, pane,“ ozval se znovu četař. „Jenom mě trochu zlobí, když prší.“</p>
<p>„Tak to se Fjerdové asi modlí za déšť. Jak si vzpomínám, docela dost jsi jich vysvobodil z jejich pozemského trápení.“</p>
<p>„Stejně tak vy, pane,“ zazubil se voják.</p>
<p>V duchu jsem se musela smát. Jeden obyčejný rozhovor a Nikolaj převzal kontrolu nad celým bojištěm. Až budou dneska večer vojáci v Os Altě popíjet v hospodách a hrát karty na ubikacích, budou všichni mluvit o jednom a tom samém: o princi, který si pamatuje jména obyčejných vojáků, o princi, který s nimi bok po boku bojoval a nehleděl, jak je kdo bohatý a z jak urozené rodiny pochází.</p>
<p>„Bratře,“ oslovil Nikolaj Vasilije. „Pojeďme do paláce, ať můžeme naše setkání pořádně oslavit. Přivezl jsem bednu keršské whisky, kterou musíme vypít, a také bych od tebe potřeboval poradit. V Ketterdamu jsem objevil hříbě, prý je jeho otcem Dagrenner, ovšem já o tom pochybuju.“</p>
<p>Vasilij se marně snažil skrýt svůj zájem a nakonec nedokázal odolat. „Dagrenner? Měli papíry?“</p>
<p>„Sám uvidíš.“</p>
<p>Přestože se Vasilij stále tvářil poněkud obezřetně, prohodil pár slov s jedním z velících důstojníků a pak s nacvičenou jistotou vyskočil do sedla. Oba bratři se postavili do čela a náš průvod se dal znovu do pohybu.</p>
<p>„Šikovně to provedl,“ zamručel Mal, když jsme projížděli kolem seřazených vojů. „Nikolaj vůbec není blázen.“</p>
<p>„To doufám,“ odtušila jsem. „Pro dobro nás obou.“</p>
<p>Když jsme se blížili k městu, pochopila jsem, o čem mluvili hosté hraběte Minkoffa. Kolem hradeb vyrostlo celé město stanů a před branami čekala dlouhá fronta lidí. Někteří se hádali se strážnými, bezpochyby se dožadovali vstupu dovnitř. Na starém cimbuří hlídkovali ozbrojení vojáci – rozumné preventivní opatření pro zemi zmítanou válkou a pro lidi dole dobrá připomínka toho, že se mají chovat spořádaně.</p>
<p>Pro ravské prince se brána samozřejmě otevřela okamžitě dokořán a náš průvod bez ohledu na davy pokračoval bez zastavení dál.</p>
<p>Hodně povozů i stanů mělo na sobě nakreslené – byť poněkud neuměle – slunce, a když jsme projížděli narychlo postaveným uprchlickým táborem, ozývaly se mně už dobře známé výkřiky „Sankta Alina“.</p>
<p>Připadala jsem si pošetile, přesto jsem se přiměla zvednout ruku a mávat lidem na pozdrav, rozhodnutá alespoň se snažit. Poutníci jásali a také mi mávali, hodně jich za námi běželo, aby nás doprovodili. Byli tam však i uprchlíci, kteří s rukama zkříženýma na prsou tiše stáli a měřili si nás úsečným, ne-li přímo nepokrytě nepřátelským pohledem.</p>
<p><emphasis>Co asi vidí?</emphasis> přemýšlela jsem. <emphasis>Další vyvolená griša, co se hrne do bezpečí přepychového paláce nahoře na kopci, zatímco my musíme vařit na ohništi a spát ve stínu města, které nám odmítá poskytnout útočiště? A nebo si myslí ještě něco horšího? Lhářka? Podvodnice? Holka, která se opovažuje prohlašovat se za svatou?</emphasis></p>
<p>Byla jsem vděčná, když jsme se ocitli v bezpečí městských hradeb.</p>
<p>Jakmile jsme byli uvnitř, průvod zpomalil, vlastně se takřka ploužil. Dolní město bylo přeplněné k prasknutí, chodníky přetékaly lidmi, kteří se valili i na silnici a zastavovali provoz. Výkladní skříně byly polepené cedulemi oznamujícími, jaké zboží je ještě k mání, a před každými dveřmi se táhla nekonečná fronta. Všechno bylo prosyceno štiplavým pachem moči a odpadků. Nejradši bych si zacpala nos, ale musela jsem si vystačit s tím, že jsem dýchala ústy.</p>
<p>I tady si mě lidé prohlíželi a provolávali mi slávu, byli však o poznání umírněnější než dav před branami.</p>
<p>„Žádní poutníci,“ všimla jsem si.</p>
<p>„Mají do města zakázaný vstup,“ vysvětlila mi Tamara. „Král prohlásil Aparátuse za odpadlíka a jeho následovatele vykázal z Os Alty.“</p>
<p>Aparátus se spolčil s Temnyjem proti královské koruně. I když mezi Aparátusem a králem bylo kdysi silné pouto, teď už mu král nedůvěřuje a nemá důvod uctívat jeho kult. <emphasis>A ani tvůj</emphasis>, připomněla jsem si. <emphasis>A ty jsi tak pitomá, že přimašíruješ přímo do královského paláce a spoléháš se na shovívavost Jeho Veličenstva</emphasis>.</p>
<p>Překročili jsme široký kanál a nechali hluk a vřavu dolního města za sebou. Všimla jsem si, že mostecké věže jsou ozbrojené, ale když jsme dorazili na druhý břeh, s údivem jsem shledala, že tady zůstalo všecko při starém. Na širokých bulvárech bez jediného smítka panoval klid, honosné domy byly pečlivě udržované. Projeli jsme parkem, kde se muži i ženy oblečení podle poslední módy procházeli po cestičkách mezi zastřiženými keři nebo se na čerstvém vzduchu projížděli v otevřených kočárech. Děti pod dohledem chův hrály <emphasis>babki </emphasis>a nějaký chlapec se slaměným kloboukem seděl na oslíku. Zvíře, jehož hříva byla spletená do copánků, držel za uzdu sluha v livreji.</p>
<p>Všichni se otáčeli a mávali na nás, zvedali klobouky, špitali si mezi sebou do dlaní, a jakmile spatřili Vasilije s Nikolajem, klaněli se a dělali pukrlata. Jak můžou být tak klidní a lehkomyslní? Přišlo mi nepochopitelné, že dokáží být neteční vůči zmatku na druhé straně a přehlížet nebezpečí, které Ravce hrozí, ovšem ještě nepochopitelnější pro mě bylo, že věří, že je král ochrání.</p>
<p>Dřív, než mi bylo milé, jsme dojeli před zlaté brány Velkého paláce. S řinčením za námi zapadly a já ucítila náhlý nával panické úzkosti. Naposledy jsem tudy projížděla v koňském povoze nacpaná mezi divadelní kulisy, když jsem sama a vyděšená prchala před Temnyjem.</p>
<p><emphasis>Co když je to past?</emphasis> blesklo mi znenadání hlavou. Co když mi král žádnou milost nedá? Co když Nikolaj nikdy nezamýšlel svěřit mi do velení Druhou armádu? Co když mě i Mala uvrhnou do želez a hodí do vlhkého a plísní prolezlého vězení?</p>
<p><emphasis>Přestaň s tím</emphasis>, nabádala jsem sama sebe. <emphasis>Už nejsi ta vyděšená malá holka, co se třese ve vojenských botách. Jsi griša, světlonoška. A kdybys chtěla, mohla bys celý tenhle palác poslat k zemi i se všemi uvnitř. </emphasis>Napřímila jsem záda a snažila se vzpružit i své srdce.</p>
<p>Když jsme dojeli k fontáně s dvojitou orlicí, Tolja mi pomohl sesednout z koně. Zamžourala jsem nahoru na Velký palác s běloskvoucími terasami přeplácanými zlatými ornamenty a kamennými sochami. Stejně ošklivé a odpudivé, jak jsem si pamatovala.</p>
<p>Vasilij hodil otěže svého koně čekajícímu lokajovi a bez jediného pohledu zpátky se rozběhl nahoru po mramorových schodech.</p>
<p>Nikolaj zdvihl bradu. „Držte se stranou a tvařte se kajícně,“ houkl na nás. Pak se rozběhl po schodech za bratrem.</p>
<p>Mal byl bledý jako stěna. Otřela jsem si zpocené dlaně do <emphasis>kefty </emphasis>a vyrazili jsme za oběma princi, ostatní zůstali dole.</p>
<p>Uvnitř bylo ticho. Když jsme procházeli z jednoho třpytivého sálu do druhého, nebylo nikde slyšet ani živáčka. Jen ozvěna našich kroků na naleštěných parketách duněla prostorem a ve mně s každým dalším metrem narůstala úzkost. Viděla jsem, že i Nikolaj se u dveří do korunního sálu zhluboka nadechl. Uniforma mu dokonale padla a se svou hezky tvarovanou tváří byl teď ztělesněním pohádkového prince. Najednou se mi zastesklo po Sturmhondovi a jeho bambulovitém nose s bažinatýma očima.</p>
<p>Dveře byly otevřené dokořán a sluha oznámil: „Carevič Vasilij Lantsov a velkovévoda Nikolaj Lantsov.“</p>
<p>Nikolaj nás upozornil, že my ohlášeni nebudeme, ale přesto máme vejít za nimi. Neochotně jsme poslechli a v uctivé vzdálenosti vyrazili za Jejich Veličenstvy.</p>
<p>Po celé délce sálu se táhl bledě modrý běhoun. Na jeho konci se kolem vyvýšeného pódia vrtěli elegantně oblečení dvořané a královi poradci. Na nimi seděli na trůnech stejného tvaru král a královna Ravky.</p>
<p><emphasis>Kněz nikde</emphasis>, všimla jsem si okamžitě, když jsme přišli blíž. Nepřítomnost Aparátuse, který se vždycky držel v králově blízkosti, byla takřka hmatatelná. Vypadalo to, že ho král žádným jiným duchovním nenahradil.</p>
<p>Král byl mnohem slabší a křehčí, než když jsem ho naposledy viděla. Jeho úzký hrudník se celý propadl do sebe a zplihlé vousy mu zešedivěly. I přesto se však královna změnila mnohem víc. Bez Ženi, která upravovala její tvář, zestárla za pár měsíců jako za dvacet let. Její pleť ztratila pružnost. Kolem nosu i úst se jí rýsovaly hluboké rýhy vrásek a její dříve až příliš jasné oči vybledly do přirozenějšího, leč méně strhujícího tónu modré. Veškerý soucit, který bych k ní snad v tuto chvíli mohla cítit, zcela zastínila živá vzpomínka na to, jednala se Žeňou. Kdyby se ke své služebné chovala méně pohrdavě, možná by se Žeňa nemusela spolčit s Temnyjem. Tolik věcí mohlo být jinak.</p>
<p>Došli jsme k vyvýšenému pódiu a Nikolaj se hluboce uklonil. <emphasis>„Moj car,“</emphasis> pronesl. <emphasis>„Moja carica.“</emphasis></p>
<p>V úzkostném očekávání jsem sledovala, jak král s královnou nekonečně dlouho hledí na svého syna. Pak se v královně pohnulo cosi křehkého. Vyskočila z trůnu a omotaná záplavou hedvábí a perel se vrhla dolů.</p>
<p>„Nikolaji!“ zvolala a přitiskla syna k sobě.</p>
<p><emphasis>„Madraja,“ </emphasis>objal ji s úsměvem.</p>
<p>Mezi přihlížejícími dvořany to zahučelo a ozval se nesmělý pokus o potlesk. Královně vyhrkly slzy. Byl to první opravdový cit, který jsem ji viděla projevit.</p>
<p>Král se postavil na nohy; okamžitě k němu přispěchal sluha, aby mu pomohl z pódia po schodech dolů. Král opravdu nevypadal dobře. Konečně mi došlo, že otázka nástupnictví může být aktuální mnohem dříve, než jsem si myslela.</p>
<p>„Pojď sem, Nikolaji,“ natáhl král ruku ke svému synu. „Pojď.“</p>
<p>Nikolaj nabídl otci své rámě, zatímco jeho matka se přitiskla k otci z druhé strany, a aniž by nám věnovali nejmenší pozornost, vyrazili společně z korunního sálu pryč. Vasilij šel za nimi. Tvářil se netečně, jeho našpulené rty však mluvily za všechno.</p>
<p>Zůstali jsme tam s Malem stát a nevěděli, co dělat. Bylo sice hezké, že se královská rodina vzdálila, aby se mohla přivítat v soukromí, ovšem co to znamená pro nás? Nebyli jsme propuštěni, ale také nás nevyzvali, abychom zůstali. Královi poradci nás s neskrývaným zájmem studovali, zatímco dvořané se chichotali a špitali si mezi sebou. Ovládla jsem nutkání neklidně podupávat a zaujala pózu, která, jak jsem doufala, vyjadřovala důstojnou povýšenost.</p>
<p>Minuty se nekonečně vlekly. Byla jsem hladová, unavená a jedna noha mě začala brnět, přesto jsem vytrvale čekala. V jednu chvíli jsem z chodby zaslechla křik. Nejspíš se dohadovali, jak dlouho nás tam ještě nechají trčet.</p>
<p>Po drahné době, kdy musela uplynout bezmála hodina, se konečně královská rodina vrátila. Král zářil. Královna byla bledá. Vasilij zsinalý vzteky. Ovšem největší změny doznal výraz Nikolajův. Zdál se mnohem klidnější a opět se pyšně naparoval způsobem, který jsem si pamatovala z <emphasis>Volkvolnyho</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Vědí to</emphasis>, došlo mi. <emphasis>Řekl jim, že je Sturmhond</emphasis>.</p>
<p>Král s královnou se znovu usadili na trůn. Vasilij se postavil za krále, zatímco Nikolaj zaujal místo za královnou. Natáhla se k němu a hledala jeho ruku a on jí zezadu položil dlaň na ramena. <emphasis>Tohle je obraz matky s dítětem</emphasis>. Byla jsem sice dost stará na to, abych se ještě soužila kvůli rodičům, které jsem nikdy nepoznala, přesto mě to gesto chytlo za srdce.</p>
<p>Král mi mé sentimentální myšlenky rychle vyhnal z hlavy, protože řekl: „Jsi moc mladá na to, abys velela Druhé armádě.“</p>
<p>Ani mě neoslovil. Sklonila jsem hlavu jako výraz uznání. <emphasis>„Ano, moj car.“</emphasis></p>
<p>„Jsem v nesmírném pokušení nechat tě okamžitě popravit, ovšem můj syn tvrdí, že tím bych z tebe udělal mučednici.“</p>
<p>Ztuhla jsem. Tohle by Aparátusovi<emphasis>
</emphasis>náramně hrálo do karet, projelo mi hlavou jako blesk a lekla jsem se. <emphasis>Další roztomilý obrázek do červené knihy: svatá Alina na šibenici.</emphasis></p>
<p>„Myslí si, že se ti dá věřit,“ zachvěl se mu hlas. „Já si tím nejsem tak jistý. Ta tvá historka o útěku od Temnyje je hodně přitažená za vlasy, nemůžu však popřít, že Ravka potřebuje tvé služby.“</p>
<p>Mluvil, jako bych byla správce či státní úředník. <emphasis>Tvař se kajícně</emphasis>, připomněla jsem si a spolkla kousavou odpověď, která se mi drala na jazyk.</p>
<p>„Byla by pro mě nejvyšší čest sloužit králi Ravky,“ ujistila jsem ho.</p>
<p>Buď král miloval podbízení, nebo Nikolaj ve věci mé obhajoby odvedl skvělou práci, každopádně král zavrčel: „Dobře tedy. Dočasně budeš sloužit jako velitelka grišů.“</p>
<p>Je možné, že by to bylo tak snadné? „Já… děkuju, <emphasis>moj car</emphasis>,“ vypravila jsem ze sebe omámená vděčností.</p>
<p>„Ale pamatuj si,“ zahrozil na mě prstem. „Jestli najdu jediný důkaz o tom, že podněcuješ lidi proti mně nebo že jsi ve spojení s tím odpadlíkem, nechám tě pověsit, bez soudu a bez milosti.“ Jeho hlas přešel v hašteřivý nářek. „Lidé říkají, že jsi svatá, ale podle mě jsi jen další otrhaná uprchlice. Rozumíš, co říkám?“</p>
<p><emphasis>Další otrhaná uprchlice a tvoje poslední naděje, která tě může udržet na trůně</emphasis>, pomyslela jsem si zlostně, sama překvapená, kde se ten hněv ve mně vzal; ale spolkla jsem svoji pýchu a sklonila jsem se tak hluboko, jak jsem dokázala. Tak takhle se Temnyj cítil, když se musel ohýbat a plazit před tímhle zhýralým pošetilcem?</p>
<p>Král bez zájmu mávl svou žilnatou rukou. Byli jsme propuštěni. Zašilhala jsem po očku na Mala.</p>
<p>Nikolaj si odkašlal. „Otče,“ začal, „ještě je tu ta záležitost se stopařem.“</p>
<p>„Hmm?“ Zamžoural, jako by se právě probral. „Ten… ? Ech, ano.“ Upřel své vodnaté oči na Mala a znuděným hlasem dumal: „Zběhl jsi ze své základny a svévolně porušil rozkazy velícího důstojníka. To je hrdelní zločin.“</p>
<p>Zatajila jsem dech. Mal vedle mě nehnul brvou. Do hlavy se mi vloudila strašlivá myšlenka: jestli se chce Nikolaj zbavit Mala, tohle je bezpochyby skvělá příležitost.</p>
<p>V davu pod pódiem to zahučelo. Do čeho jsem nás to jen dostala? Otevřela jsem pusu, ale dřív než jsem stihla promluvit, ozval se Nikolaj.</p>
<p>„<emphasis>Moj car</emphasis>,“ začal pokorně, „odpusť, ale díky tomuto stopaři se nepřátelé koruny nezmocnili světlonošky.“</p>
<p>„<emphasis>Pokud</emphasis> ovšem vůbec v nebezpečí byla.“</p>
<p>„Na vlastní oči jsem viděl, že se postavil Temnyjovi. Je to důvěryhodný přítel a jsem přesvědčený, že jednal v nejlepším zájmu Ravky.“ Králův spodní ret o poznání klesl, Nikolaj však nepřestával naléhat. „Cítil bych se mnohem lépe, kdybych věděl, že je v Malém paláci.“</p>
<p>Král se zamračil. <emphasis>Nejspíš už je myšlenkami u oběda a sladkého poledního spánku</emphasis>, napadlo mě.</p>
<p>„Co k tomu řekneš ty, chlapče?“ obrátil se na Mala.</p>
<p>„Jen to, že jsem udělal to, co jsem považoval za správné,“ odpověděl klidně.</p>
<p>„Zdá se, že můj syn považuje tvé důvody rovněž za správné.“</p>
<p>„Řekl bych, že každý považuje svoje důvody za správné,“ namítl Mal. „I tak to byla dezerce.“</p>
<p>Nikolaj obrátil oči k nebi a já měla sto chutí s Malem pořádně zatřást. To nemůže být pro jednou trochu míň upřímný a odhodlaný?</p>
<p>Král se zachmuřil ještě víc. Čekali jsme.</p>
<p>„Velmi správně,“ promluvil konečně. „K čemu si hřát další zmiji na prsou? Budeš zbaven vojenských hodností a propuštěn z armády.“</p>
<p>„Propuštěn z armády?“ vyhrkla jsem.</p>
<p>Mal se jen uklonil: <emphasis>„Děkuju, moj car.“</emphasis></p>
<p>Král zvedl ruku a líným mávnutím nám pokynul k odchodu. „Jděte,“ řekl podrážděně.</p>
<p>Měla jsem chuť zůstat a přít se s ním, ale Nikolaj mě varoval pohledem a Mal už se otočil k odchodu. Musela jsem přidat do kroku, abych ho na bledě modrém běhounu dostihla.</p>
<p>Sotva jsme vyšli z korunního sálu a zapadly za námi dveře, spustila jsem: „Promluvíme s Nikolajem. Přinutíme ho, aby za tebe u krále orodoval.“</p>
<p>Mal pořád stejně rychle kráčel dál. „Není důvod,“ odtušil. „Věděl jsem, že to tak dopadne.“</p>
<p>Přestože to říkal, z jeho pokleslých ramenou jsem poznala, že stále doufal, že to možná dopadne lépe. Chtěla jsem ho popadnout za ruku, přinutit ho zastavit se a říct mu, jak moc mě to mrzí a že určitě najdeme způsob, jak to napravit. Ale místo toho jsem mlčky pelášila za ním a měla co dělat, abych mu vůbec stačila, a s palčivostí jsem si uvědomovala, že na nás ode všech dveří zírá služebnictvo.</p>
<p>Prošli jsme stejnou cestou přes nablýskané sály a vyšli ven na mramorové schodiště. Dole u koní na nás čekal Fedjor se svými griši. Přestože se očistili, jak nejlépe svedli, vypadaly jejich barevné <emphasis>kefty </emphasis>odraně. Tamar s Toljou stáli opodál, zlatá slunce, která jsem jim dala, se blýskala na jejich plátěných tunikách. Zhluboka jsem se nadechla. Nikolaj dělal, co mohl. Teď je řada na mně.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 13</strong></p>
<p><strong>KLIKATÁ CESTA VYSYPANÁ </strong>bílým štěrkem nás vedla po rozlehlém prostranství paláce, kolem do dálky ubíhajícího trávníku s altánky a vysokých stěn živého labyrintu keřů. Jinak vždy tichý a klidný Tolja se vrtěl v sedle, ústa stažená do mrzuté křivky.</p>
<p>„Něco se děje?“ starala jsem se.</p>
<p>Už jsem myslela, že neodpoví, když ze sebe vypravil: „Tohle místo páchne změkčilostí. Lidi se tu rozmazlují.“</p>
<p>Změřila jsem si pohledem obrovského válečníka. „Proti tobě je každý změkčilý, Toljo.“</p>
<p>Tamara, na kterou bylo obvykle spolehnutí, že nevynechá příležitost utahovat si z nálad svého bratra, mě zaskočila, neboť s ním proti mému očekávání souhlasila: „Má pravdu. Jako by to tu všechno umíralo.“</p>
<p>Tím rozhodně nijak nepomohli utišit mé rozbouřené nervy. Po audienci v korunní místnosti jsem byla napjatá jak struna a ještě pořád jsem se nevzpamatovala z toho, jak mocný hněv se ve mně zdvihl vůči králi, přestože svatí vědí, že si to zasloužil. Je to oplzlý starý chlípník, který se nezdráhá obtěžovat služky, a to úplně nechávám stranou, že je mizerný vladař a před pár minutami vyhrožoval mně i Malovi smrtí. Jen jsem si na to vzpomněla, znovu ve mně vzplanula prudká nevole.</p>
<p>Jakmile jsme vjeli do aleje stromů tvořících živý tunel, srdce se mi rozbušilo. Větve se na nás tlačily a nad našimi hlavami se proplétaly do živého zeleného baldachýnu. Když jsem tudy jela naposledy, byly větve úplně holé.</p>
<p>Vynořili jsme se do ostrého slunce. Pod námi ležel Malý palác.</p>
<p><emphasis>Stýskalo se mi po něm</emphasis>, uvědomila jsem si. Stýskalo se mi po jeho zlatých kopulích i dřevěných stěnách, na nichž byly podivným způsobem vyřezaná všechna možná zvířata, skutečná i vymyšlená. Chybělo mi křišťálové jezero blyštící se na slunci jako výstřižek nebe s maličkým ostrůvkem ne tak docela uprostřed a bílými tečkami pavilonů na pobřeží. Bylo to místo jako žádné jiné na světě. Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem se tu cítila jako doma.</p>
<p>Nezůstalo však všechno při starém. Po celém prostranství stáli vojáci První armády s puškami na ramenou. Pochybovala jsem, že by jim proti síle odhodlaných smrtičů, ohňostrůjců či větrostrůjců byly co platné, ovšem vydávaly jednoznačné poselství: grišům se nemůže věřit.</p>
<p>Před schody čekali sloužící, aby odvedli naše koně.</p>
<p>„Připravená?“ zašeptal Mal, když mi pomáhal sesednout.</p>
<p>„Kdybyste se mě všichni pořád neptali. Copak nevypadám připravená?“</p>
<p>„Tváříš se, jako když jsi tenkrát spolkla pulce, když jsem ti ho hodil polívky.“</p>
<p>Potlačila jsem smích, ale i tak se mi trochu ulevilo. „Dík, žes mi to připomněl,“ utrousila jsem. „Jsi k nezaplacení.“</p>
<p>Zastavila jsem se a uhladila si záhyby na <emphasis>keftě</emphasis>; dávala jsem si načas v naději, že přiměju své třesoucí se nohy k poslušnosti. Pak jsem se vydala po schodech nahoru a ostatní šli v závěsu za mnou. Lokajové otevřeli dveře dokořán a my vstoupili dovnitř. Prošli jsme chladným přítmím vstupní haly do sálu pod zlatou kopulí.</p>
<p>Byla to místnost šestiúhelníkového tvaru o velikosti katedrály. Vyřezávané stěny byly vykládané perletí a sbíhaly se do masivní zlaté klenby, jež se zdála vznášet nad našimi hlavami v nebetyčné výšce. Uprostřed sálu se nacházely čtyři stoly postavené do tvaru čtverce a právě tam grišové čekali. I když jejich řady značně prořídly, stále zachovávali příslušnost k jednotlivým řádům a seděli či stáli semknutí v hloučcích podle barev – červení, fialoví a modří.</p>
<p>„Ty s těma barvama vážně nadělají,“ zavrčel Tolja.</p>
<p>„Radši přede mnou o barvách moc nemluv,“ rýpla jsem si. „Aby mě třeba nenapadlo, že moje osobní stráž bude nosit kanárkově žluté pantalony.“</p>
<p>Vůbec poprvé jsem po jeho tváři viděla přelétnout výraz, jenž se nápadně podobal strachu.</p>
<p>Jak jsme se k nim blížili, grišové vstávali. Byli to převážně mladí lidé a já si stísněně uvědomila, že většina starších a zkušenějších se rozhodla přejít na Temnyjovu stranu. Nebo měli dost rozumu a utekli.</p>
<p>Čekala jsem, že mnoho korporálčiků tu nezůstane. Byli to vysoce postavení grišové, nejváženější bojovníci a Temnyjovi byli ze všech nejblíž.</p>
<p>Přesto jsem zahlédla pár známých tváří. Sergej byl jedním z mála smrtičů, který se rozhodl zůstat. Marie s Naďou stály mezi eterálčiky. Velmi mě udivilo, když jsem na židli u stolu materiálčiků zahlédla shrbeného Davida. Věděla jsem, že má o Temnyjovi své pochybnosti, které ho nicméně neodradily od toho, aby mi kolem krku utáhl obojek z paroží bílého jelena. Možná proto se na mě ani nepodíval. Nebo se možná nemůže dočkat, až bude zpátky ve své dílně.</p>
<p>Temnyjova židle z ebenového dřeva byla pryč. Jeho stůl prázdný.</p>
<p>Sergej nám vyšel vstříc jako první. „Alina Starková,“ promluvil upjatě. „Je mi potěšením přivítat tě zpátky v Malém paláci.“ Všimla jsem si, že se neuklonil.</p>
<p>Napětí v místnosti houstlo, až bylo takřka hmatatelné jako živá bytost. Jedna část mého já ho toužila rozbít. Bylo by to tak snadné. Mohla bych se usmát, dokonce rozesmát, obejmout Marii s Naďou. I když jsem sem nikdy úplně nezapadla, mohla bych předvést slušné představení. Bylo by úlevné předstírat, že jsem zase jedna z nich. Měla jsem však na paměti Nikolajovo varování a ovládala se. <emphasis>Slabost je maska</emphasis></p>
<p>„Děkuju ti, Sergeji,“ odpověděla jsem co nejvěcněji.</p>
<p>„Kolovaly zprávy o tvém návratu,“ pokračoval. „Ovšem stejně tak o tvé smrti.“</p>
<p>„Jak vidíš, jsem živá a nakolik je to po týdnech cestování po Vy možné, i zdravá.“</p>
<p>„Říká se, že ses vrátila v doprovodu druhého královského syna,“ vyzvídal Sergej.</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčila jsem mile. „Poskytl mi pomoc při boji proti Temnyjovi.“</p>
<p>V místnosti to zašumělo.</p>
<p>„Ve Vráse?“ chtěl vědět Sergej poněkud vyvedený z míry.</p>
<p>„V Pravém moři,“ opravila jsem ho. Z davu se ozývalo mumlání. Zvedla jsem ruku a k mé nesmírné úlevě se rozhostilo opět ticho. <emphasis>Přinuť je plnit maličkosti a budou tě poslouchat i v důležitých věcech</emphasis>. „Mám spoustu historek k vyprávění a mnoho nových informací,“ začala jsem. „To však může počkat. Vrátila jsem se do Os Alty s určitým posláním.“</p>
<p>„Lidé mluví o svatbě,“ vpadl mi do řeči Sergej.</p>
<p>Inu, to bude mít Nikolaj radost.</p>
<p>„Nevrátila jsem se zpátky jako nevěsta,“ utnula jsem ho. „Vrátila jsem se s jediným cílem.“ To nebyla tak docela pravda, ale nehodlala jsem v místnosti plné grišů pochybné důvěryhodnosti vykládat o třetím umocňovači. Nadechla jsem se. Teď to muselo přijít. „Vrátila jsem se, abych velela Druhé armádě.“</p>
<p>Okamžitě začali mluvit jeden přes druhého. Ozvalo se pár radostných vyjeknutí i zlostné výkřiky. Sergej s Marií si vyměnili pohledy. Když se sál ztišil, řekl: „To jsme čekali.“</p>
<p>„Král souhlasí, abych převzala velení.“ <emphasis>Dočasně</emphasis>, to jsem jim ovšem neřekla.</p>
<p>Propukla další vlna výkřiků a dohadování.</p>
<p>Sergej si odkašlal. „Alino, jsi světlonoška a my jsem vděční, že ses v pořádku vrátila zpátky, nicméně nejsi kvalifikovaná k tomu, abys vedla vojenské operace.“</p>
<p>„Ať jsem kvalifikovaná, nebo ne, mám královo požehnání.“</p>
<p>„V tom případě se obrátíme na krále. Korporálčici jsou nejvýše postavení grišové a měli by vést Druhou armádu.“</p>
<p>„Podle tebe, krvelačníku.“</p>
<p>Jen jsem ten hedvábný hlas uslyšela, věděla jsem, komu patří, přesto se mi sevřelo srdce, když jsem pohledem zavadila o její vlasy barvy havraních křídel. Zoja si prorazila cestu davem eterálčiků, pružné tělo zahalené v blankytném hedvábí, od nějž se její oči odrážely jak blyštivé drahokamy – drahokamy s nechutně dlouhými řasami.</p>
<p>Měla jsem co dělat, abych se neotočila a nepodívala se, co tomu říká Mal. Zoja byla griša, která dělala, co mohla, aby mi ze života v Malém paláci udělala peklo. Posmívala se mi, pomlouvala mě, dokonce mi zlomila dvě žebra. A jako by to nestačilo, kdysi v Kribirsku padla Malovi do oka. Nevím, k čemu mezi nimi došlo, ale pochybovala jsem, že to byla jen živá konverzace.</p>
<p>„Mluvím za všechny eterálčiky,“ prohlásila Zoja. „A my jdeme se světlonoškou.“</p>
<p>Ze všech sil jsem se snažila nedat najevo své překvapení. Zoja byla poslední člověk na světě, od kterého bych očekávala podporu. Jakou hru hraje?</p>
<p>„Všichni ne,“ vyjekla chabě Marie. Vlastně mě to nepřekvapilo, přesto to zabolelo.</p>
<p>Zoja se pohrdavě zasmála. „Samozřejmě Marie, všichni víme, že podporuješ Sergeje ve všech jeho počinech. Jenže tohle není půlnoční dostaveníčko v <emphasis>baňje</emphasis>. Mluvíme o budoucnosti grišů a celé Ravky.“</p>
<p>Zojin proslov vyvolal v davu hihňání a Marie zrudla jako rak.</p>
<p>„To by stačilo, Zojo,“ uťal ji Sergej.</p>
<p>Eterálčik, kterého jsem v životě neviděla, vystoupil dopředu. Měl tmavou pleť a přes levou tvář se mu táhla vybledlá jizva. Podle výšivek to byl ohňostrůjce.</p>
<p>„Marie má pravdu,“ vložil se do hovoru. „Nemluvíš za všechny, Zojo. Rád bych viděl v čele Druhé armády eterálčika, ale ne zrovna ji.“ Namířil na mě usvědčující ukazovák. „Vždyť tady ani nevyrostla.“</p>
<p>„Má pravdu!“ ozval se další korporálčik. „Je grišou sotva rok!“</p>
<p>„Grišou se člověk narodí, nikdo ho z něj nedělá,“ zavrčel Tolja.</p>
<p><emphasis>Jistě</emphasis>, povzdychla jsem si v duchu. <emphasis>Zrovna teď se rozhodne konverzovat</emphasis>.</p>
<p>„A ty jsi kdo?“ změřil si ho se svou vrozenou arogancí Sergej.</p>
<p>Tolja položil ruku na vyřezávanou rukojeť svého meče. „Já jsem Tolja Yul-Baatar. Vyrostl jsem daleko od tohohle mrtvého paláce a s potěšením ti dokážu, že zastavím tvoje srdce jako nic.“</p>
<p>„Jsi griša?“ ptal se Sergej nevěřícně.</p>
<p>„Stejně jako ty,“ ujistila ho Tamara a ve zlatých očích jí blýskalo.</p>
<p>„A co ty?“ obrátil se Sergej na Mala.</p>
<p>„Já jsem jen voják,“ odpověděl Mal a postavil se vedle mě. „Její voják.“</p>
<p>„Stejně jako my všichni,“ připojil se Fedjor. „Vrátili jsme se do Os Alty sloužit světlonošce, ne nějakému namyšlenému klukovi.“</p>
<p>To zvedlo ze židle dalšího korporálčika. „Ty jsi jen další zbabělec, který si chtěl zachránit kůži, když Temnyj padl. Nemáš právo přijít sem a urážet nás.“</p>
<p>„A co ona?“ vykřikl jiný větrostůjce. „Jak můžeme vědět, že není spolčená s Temnyjem? Pomohla mu zničit Novokribirsk.“</p>
<p>„A lezla mu do postele!“ zaječel další hlas</p>
<p><emphasis>Nikdy se neospravedlňuj</emphasis>, radil mi v hlavě Nikolajův hlas.</p>
<p>„Jaký je tvůj vztah k Nikolaji Lantsovovi?“ domáhal se vysvětlení nějaký materiálčik.</p>
<p>„Co jsi měla s Temnyjem?“ vyjekl pisklavý hlas.</p>
<p>„A záleží na tom?“ namítla jsem chladně a cítila, jak se mi celá situace vymyká z rukou.</p>
<p>„Jistěže na tom záleží,“ stál si na svém Sergej. „Jak můžeme mít jistotu, že jsi loajální?“</p>
<p>„Nemáte právo ji vyslýchat!“ zakřičel jeden z přivolavačů.</p>
<p>„Proč ne?“ odsekl hojič. „Protože je to žijící světice?“</p>
<p>„Tak ji dejte do kaple, kam patří!“ zahulákal někdo. „Vyhoďte ji i s tou její chátrou z Malého paláce.“</p>
<p>Tolja sáhl po meči. Tamara i Sergej napřáhli ruce. Viděla jsem, že Marie bere do ruky křesací kámen, a u nohou jsem ucítila, jak mi závan větru nadouvá <emphasis>keftu</emphasis>. Myslela jsem, že jsem připravená se jim postavit, a teď jsem byla zaskočená bezmezným náporem hněvu, jenž se mě začínal zmocňovat. V ráně na rameni mi tepalo a cosi se ve mně utrhlo ze řetězu.</p>
<p>Spatřila jsem před sebou Sergejův povýšený obličej a vzedmula se ve mně síla s jasně zlověstným cílem. Zvedla jsem ruku. Jestli touží po lekci, mají ji mít. Můžou se dohadovat nad zbytky Sergejovy mrtvoly. Má ruka obloukem rozčesávala vzduch proti němu. Světlo bylo mou zlostí nabroušené jako břitva.</p>
<p>V poslední vteřině ke mně přes ohlušující mlhu zuřivosti dolehl nepatrný záchvěv příčetnosti. <emphasis>Ne</emphasis>, došlo mi v hrůze, co se chystám provést. Má vyděšená mysl byla v šoku. Rychle jsem změnila směr a řízla nahoru.</p>
<p>Místnost se otřásla pronikavým prásknutím. Grišové se s křikem nahrnuli dozadu a přilepili ke stěnám.</p>
<p>Rozšklebenou puklinou nad námi se dovnitř nahrnulo denní světlo. Rozsekla jsem zlatou kopuli jako obrovské vejce.</p>
<p>Rozhostilo se hluboké ticho, všichni grišové na mě v nevěřícné hrůze zírali. Polkla jsem, sama zaskočená tím, co jsem skutečně provedla, a zděšená tím, co jsem málem provedla. Vzpomněla jsem si na Nikolajovy rady a vzmužila se. Nesmějí poznat, že mám strach.</p>
<p>„Myslíte si, že Temnyj je silný?“ začala jsem, překvapená ledovou břitkostí svého hlasu. „Nemáte tušení, čeho je schopen. Jen já jsem viděla, co dokáže. Jsem jediná, kdo se mu postavil, a může o tom vydat svědectví, protože přežil.“</p>
<p>Hlas, kterým jsem mluvila, mi zněl cize, avšak pulzovaly mnou dozvuky použité síly a já vehementně pokračovala dál. Pomalu jsem se otočila a jeden po druhém se střetávala s jejich omráčenými pohledy.</p>
<p>„Je mi jedno, jestli si myslíte, že jsem světice, blázen, nebo Temnyjova děvka. Jestli chcete zůstat v Malém paláci, budete mě poslouchat. A jestli se vám to nelíbí, ať jste do večera pryč, jinak vás nechám zavřít do želez. Jsem voják. Jsem světlonoš. A jsem jediná naděje, kterou máte.“</p>
<p>Odkráčela jsem středem ke dveřím vedoucím do Temnyjových komnat a rozrazila je dokořán, v duchu jsem děkovala za to, že nebyly zamčené.</p>
<p>Jako slepá jsem šla chodbou, aniž bych věděla, kam – chtěla jsem být ze sálu pryč dřív, než si někdo všimne, jak se celá klepu.</p>
<p>Jen díky štěstí jsem našla cestu do vojenského kabinetu. Mal vešel za mnou, a ještě než zavřel dveře, jsem zahlédla, jak Tolja s Tamarou zaujali svá místa venku. Fedjor s ostatními museli zůstat v sále. Snad se jim podaří se zbytkem grišů dojít po svém vlastním způsobu k příměří. Nebo se prostě všichni navzájem pozabíjejí.</p>
<p>Pochodovala jsem tam a zpátky před mapou staré Ravky, která visela po celé délce jedné zdi.</p>
<p>Mal si odkašlal. „To šlo, myslím, dobře.“</p>
<p>Z úst se mi vydral hysterický klokot jen vzdáleně připomínající smích.</p>
<p>„Pokud jsi ovšem neměla v úmyslu srovnat se zemí celý sál,“ dodal. „Pak by to bylo možné považovat jen za částečný úspěch.“</p>
<p>Hryzala jsem se do palce a nepřestávala pochodovat sem a tam. „Musela jsem získat jejich pozornost.“</p>
<p>„Takže jsi to chtěla udělat?“</p>
<p><emphasis>Skoro jsem zabila člověka. Měla jsem chuť někoho zabít. Bylo to: buď kopule, nebo Sergej, a Sergej by se dával dohromady mnohem hůř.</emphasis></p>
<p>„Ne, ne tak docela,“ přiznala jsem.</p>
<p>Najednou mě všechna energie opustila. Zhroutila jsem se do židle stojící u dlouhého stolu a složila hlavu do dlaní. „Všichni odejdou,“ zanaříkala jsem.</p>
<p>„Možná,“ řekl Mal, „ale dost o tom pochybuju.“</p>
<p>Přikryla jsem si rukama tvář. „Co si to nalhávám? Nedokážu to. Všechno je to jen špatný vtip.“</p>
<p>„Nevšiml jsem si, že by se někdo smál,“ poznamenal Mal. „Na někoho, kdo neví, co dělá, si myslím vedeš docela dobře.“</p>
<p>Koukla jsem na něho. S rukama zkříženýma na prsou se opíral o stůl a na tváři mu pohrával stín úsměvu.</p>
<p>„Male, já jsem udělala <emphasis>ve stropě díru</emphasis>.“</p>
<p>„Dost dramatickým způsobem.“</p>
<p>Vydala jsem skřek, něco mezi smíchem a vzlykem.</p>
<p>„Co budeme dělat, až bude pršet?“</p>
<p>„To, co vždycky,“ usoudil. „Zůstaneme v suchu.“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř strčila hlavu Tamara. „Služebná chce vědět, jestli budeš spát v Temnyjovýchj komnatách.“</p>
<p>Věděla jsem, že budu muset. Jen jsem se na to netěšila. Rukama jsem si protřela obličej a zvedla se ze židle. Necelá hodina v Malém paláci, a byla jsem vyčerpaná. „Tak se tam pojďme podívat.“</p>
<p>Temnyjovy pokoje byly na stejné chodbě jako válečný kabinet, jen o kus dál. Služka v šatech černých jako uhel nás zavedla do rozlehlé a dosti formální společenské místnosti vybavené dlouhým stolem s několika velmi nepohodlně vyhlížejícími židlemi. Z každé ze čtyř stěn vedly dvoukřídlé dveře.</p>
<p>„Tyhle ústí do chodby, která vede ven, <emphasis>moja soverenaja,</emphasis>“ ukazovala služebná na dveře vpravo. Pak ukázala na dveře vlevo: „Tyhle vedou do pokojů strážců.“</p>
<p>Dveře přímo naproti nám nepotřebovaly žádné vysvětlování. Táhly se od podlahy ke stropu a v jejich ebenovém dřevě byl vytesán Temnyjův symbol – zatmění slunce.</p>
<p>Necítila jsem se úplně připravená vejít dovnitř, a tak jsem pomalu přešla ke dveřím vedoucím do pokojů strážců a nakoukla dovnitř. Jejich společenská místnost byla o poznání přívětivější. Stál tam kulatý karetní stůl a kolem malých kamínek bylo několik čalouněných křesílek; nejspíš místo, kde se v zimě ohřívali. Skrz další dveře jsem zahlédla řady paland.</p>
<p>„Vypadá to, že Temnyj měl mnohem víc osobních strážců,“ poznamenala Tamara.</p>
<p>„Mnohem víc,“ potvrdila jsem.</p>
<p>„Mohli bychom nabrat víc lidí.“</p>
<p>„Přemýšlel jsem o tom,“ ozval se Mal. „Nejsem přesvědčený, že je to nutné, a pak nevím, komu se dá věřit.“</p>
<p>Musela jsem s ním souhlasit. Měla jsem jistou důvěru k Tamaře s Toljou, ovšem jediný člověk, kterému jsem opravdu věřila, byl Mal.</p>
<p>„Možná bychom mohli vzít někoho z poutníků,“ napadlo Tamaru. „Jsou mezi nimi i bývalí vojáci. Musí tam být i pár dobrých bojovníků, a rozhodně by byli ochotní položit za tebe život.“</p>
<p>„Ani náhodou,“ zavrhla jsem okamžitě její nápad. „Král jedinkrát uslyší zašeptat ‚svatá Alina!‘ a strčí mi hlavu do oprátky. Navíc si nejsem jistá, že chci svěřit svůj život do rukou někoho, kdo věří, že dokážu vstát z mrtvých.“</p>
<p>„Budeme si muset vystačit sami,“ uzavřel Mal.</p>
<p>Přikývla jsem. „Dobře. A… může se někdo postarat o tu střechu?“</p>
<p>Tamara s Toljou se zazubili navlas stejným způsobem. „Nemůžeme to tak aspoň pár dní nechat?“</p>
<p>„Ne,“ usmála jsem se. „Nechci, aby se to na nás celé zřítilo. Promluvte s materiálčiky. Ti by měli vědět, co je potřeba udělat.“ Přejela jsem si palcem po vystouplé brázdě kůže, jež se mi táhne přes celou dlaň. „Ale ať to neopraví úplně dokonale,“ dodala jsem. Jizvy jsou dobrým mementem.</p>
<p>Vrátila jsem se zpátky do společenské místnosti a obrátila se na služebnou okolkující u dveří. „Dneska budeme večeřet tady,“ oznámila jsem. „Mohla bys nám jídlo donést sem?“</p>
<p>Služebná nadzdvihla obočí, pak se uklonila a odcupitala pryč. Ušklíbla jsem se. Mám dávat rozkazy, ne pokládat otázky.</p>
<p>Nechala jsem Mala s dvojčaty diskutovat o rozpisu hlídek a došla přes místnost k ebenovým dveřím. Kliky ve tvaru dvou útlých stříbrných srpků měsíce byly vyřezány z něčeho nápadně připomínajícího kost. Když jsem za ně vzala a zatáhla, neozvalo se žádné zaskřípění ani zavrzání pantů. Otevřely se hladce bez nejmenšího zvuku.</p>
<p>Služebnictvo už uvnitř rozsvítilo lampy. Přelétla jsem místnost očima a dlouze vydechla. Co jsem čekala? Kobku? Díru? Že spí zavěšený na stromě?</p>
<p>Byla to místnost ve tvaru šestiúhelníku obložená tmavým dřevem vyřezávaným tak, že vytvářelo dojem hustého lesa s úzkými stromy. Nad masivní postelí s nebesy se klenul strop z hladkého černého obsidiánu posetý třpytivými střípky perleti vyskládaných do tvarů souhvězdí. Byla to zvláštní místnost, bezpochyby přepychová, nicméně pořád to byla jenom ložnice.</p>
<p>Na policích nebyly žádné knihy. Psací stůl byl prázdný, toaletní stolek zrovna tak. Všechny jeho osobní věci museli dát pryč, nejspíš je spálili nebo rozbili na kusy. Vlastně můžu být ráda, že král nedal strhnout celý Malý palác.</p>
<p>Přešla jsem k hlavě postele a rukou pohladila studenou látku polštáře. Je dobré vědět, že aspoň zčásti zůstává pořád člověkem, že si jako každý jiný ukládá hlavu k spánku. Ale copak opravdu můžu spát v jeho posteli, pod jeho střechou?</p>
<p>S leknutím jsem si uvědomila, že ta místnost voní jako on. Nikdy dřív jsem si ani nevšimla, že vůbec nějakou vůni má. Zavřela jsem oči a zhluboka nasávala vzduch. Co to jen je? Svěžest ostrého zimního vzduchu. Holé větve. Vůně prázdna, vůně noci.</p>
<p>V ráně na rameni mi zacukalo a otevřela jsem oči. Dveře byly zabouchnuté. Neslyšela jsem je zavřít.</p>
<p>„Alino.“</p>
<p>Otočila jsem se. Temnyj stál z druhé strany postele.</p>
<p>Přitiskla jsem si ruce před pusu, abych nevykřikla.</p>
<p><emphasis>Tohle není skutečnost</emphasis>, přesvědčovala jsem se. <emphasis>Je to jen halucinace. Přesně jako ve Vráse.</emphasis></p>
<p>„Má Alina,“ mluvil něžně. Jeho tvář byla krásná, nezjizvená. Dokonalá.</p>
<p><emphasis>Nebudu křičet, protože není skutečný, a kdyby přiběhli, nic by neviděli. </emphasis></p>
<p>Šel pomalu kolem postele. Jeho kroky při chůzi nevydávaly žádný zvuk.</p>
<p>Zavřela jsem oči a přitiskla si na ně dlaně, pak jsem počítala do tří. Když jsem oči zase otevřela, stál přímo přede mnou. <emphasis>Nebudu křičet. </emphasis></p>
<p>Ucouvla jsem o krok dozadu a narazila do zdi za sebou. Z hrdla se mi vydralo přidušené vyjeknutí.</p>
<p><emphasis>Nebudu křičet. </emphasis></p>
<p>Natáhl se ke mně. <emphasis>Nemůže se mě dotknout</emphasis>, uklidňovala jsem se. <emphasis>Jeho ruka mnou projede jako duch. Není skutečný. </emphasis></p>
<p>„Nemůžeš mi utéct,“ šeptal.</p>
<p>Jeho prsty se dotkly mé tváře. Pevné. Skutečné. <emphasis>Cítila </emphasis>jsem je.</p>
<p>Projela mnou hrůza. Vystřelila jsem ruce nahoru a místnost zalila oslnivá horká vlna světla, jež prozářila celou místnost. Temnyj zmizel.</p>
<p>Ve vedlejší místnosti se ozvalo dunění kroků. Dveře se rozlétly dokořán. Mal s dvojčaty vpadli s namířenými zbraněmi dovnitř.</p>
<p>„Co se stalo?“ vyhrkla Tamara a očima pátrala po prázdné místnosti.</p>
<p>„Nic,“ silou vůle jsem se nutila do hovoru a přitom doufala, že můj hlas zní normálně. Schovávala jsem ruce v záhybech <emphasis>kefty,</emphasis> aby neviděli, jak se klepu. „Proč?“</p>
<p>„Viděli jsme světlo a –“</p>
<p>„Jen je tu trochu pošmourno,“ lhala jsem. „Všechna ta černá.“</p>
<p>Dlouhou dobu na mě mlčky hleděli. Pak se Tamara rozhlédla kolem. „Je to tu dost ponuré. Možná by stálo za to předělat to tu.“</p>
<p>„Rozhodně si to připíšu na seznam úkolů.“</p>
<p>Dvojčata se po místnosti naposledy rozhlédla a pak vyšla ze dveří, Tolja po cestě něco mumlal o večeři. Mal zůstal stát u dveří, vyčkával.</p>
<p>„Třeseš se,“ řekl.</p>
<p>Věděla jsem, že tentokrát mě o vysvětlení žádat nebude. Neměl by muset. Měla bych mu říct pravdu sama od sebe, aniž by se musel ptát. Jenže co bych mu mohla říct? Že mám vidiny? Že jsem se zbláznila? Že nikdy nebudeme v bezpečí, ať utečeme jakkoliv daleko? Že jsem stejně rozbitá jako ta zlatá kopule, jenže se do mě vkrádá něco mnohem horšího než denní světlo?</p>
<p>Mlčela jsem.</p>
<p>Mal jedinkrát zakroutil hlavou a pak prostě odešel.</p>
<p>Stála jsem opuštěná uprostřed Temnyjovy prázdné ložnice.</p>
<p><emphasis>Zavolej ho</emphasis>, přemýšlela jsem zoufale. <emphasis>Řekni mu něco. Řekni mu všechno.</emphasis></p>
<p>Mal byl jen pár kroků ode mě, na druhé straně zdi. Mohla jsem zavolat jeho jméno, přivést ho zpátky a všechno mu vyložit – co se stalo ve Vráse, co jsem chtěla provést Sergejovi, co jsem před malou chvílí viděla. Otevřela jsem pusu, ale přicházela ke mně stále stejná slova, znovu a znovu.</p>
<p><emphasis>Nebudu křičet. Nebudu křičet. Nebudu křičet. </emphasis></p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 14</strong></p>
<p><strong>DRUHÉHO DNE MĚ </strong>probudil hluk rozhněvaných hlasů. Chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Tma byla takřka dokonalá, jen pod dveřmi prosvítala úzká štěrbina světla.</p>
<p>Pak na mě dolehla realita. Posadila jsem se a poslepu nahmatala lampu na nočním stolku. Otočila jsem plamínkem a očima přejela tmavé hedvábí baldachýnu, břidlicovou podlahu, vyřezávané ebenové obložení stěn. Nedá se nic dělat, budu to tu muset změnit. Budit se v takové ložnici je vážně nesnesitelně skličující. Byl to zvláštní pocit být v Temnyjových komnatách, strávit noc v jeho posteli. A vědět, že jsem ho tady v téhle místnosti viděla stát.</p>
<p><emphasis>Tak dost, to stačí</emphasis>. Odhodila jsem peřinu a vyklouzla nohama z postele. Nevěděla jsem, jestli ty vidiny způsobila má představivost, nebo Temnyj ve snaze ovládnout mou mysl, každopádně však pro ně musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. Možná mě <emphasis>ničevojové </emphasis>svým kousnutím infikovali. Pokud je to tak, stačí najít způsob, jak se vyléčit. Nebo to možná časem přestane působit samo.</p>
<p>Hádka za dveřmi byla čím dál bouřlivější. Poznala jsem Sergejův hlas a Toljovo zlostné mručení. Hodila jsem na sebe vyšívaný župan, který mi připravili v nohách postele, ujistila se, že náramek na zápěstí není vidět, a pospíchala do společenské místnosti.</p>
<p>Ve dveřích jsem se skoro srazila s dvojčaty. Tamara s Toljou stáli těsně vedle sebe a bránili svými těly skupině rozhorlených grišů, aby vtrhli do ložnice. Tolja stál rozkročený s rukama zkříženýma na prsou a Tamara nesouhlasně vrtěla hlavou, zatímco Sergej s Fedjorem se hlasitě domáhali vstoupit dovnitř. Poněkud mě zneklidnilo, že vedle nich stála Zoja v doprovodu toho snědého ohňostrůjce, který se den předtím proti mně postavil. Mluvili jeden přes druhého.</p>
<p>„Co se to tu děje?“ spustila jsem na ně.</p>
<p>Jakmile mě Sergej uviděl, vyrazil dopředu s jakýmsi lejstrem v ruce. Tamara se pohnula, aby mu zatarasila cestu. Mávla jsem na ni, ať ho nechá jít.</p>
<p>„To je v pořádku,“ řekla jsem. „V čem je problém?“ Moc dobře jsem to tušila. Na papíru, kterým mi Sergej mával před obličejem, jsem poznala svůj rukopis i zbytky zlaté pečetě ve tvaru slunce, již pro mě nechal vyrobit Nikolaj.</p>
<p>„To je naprosto nepřijatelné,“ rozčiloval se Sergej.</p>
<p>Předešlou noc jsem rozeslala zprávu, že svolávám válečnou radu. Každý řád grišů si měl ze svého středu zvolit dva zástupce, kteří se jí budou účastnit. Potěšilo mě, že si zvolili Fedjora se Sergejem, nicméně tato má radost poněkud vzala za své, když se starší z nich vložil do hovoru.</p>
<p>„Má pravdu,“ mluvil zapáleně Fedjor. „Korporálčici jsou první obranou linií grišů. Máme nejvíce zkušeností s vojenskými záležitostmi a měli bychom mít v radě tomu odpovídající zastoupení.“</p>
<p>„Ve válce máme stejnou cenu jako vy,“ nechala se slyšet Zoja s límcem vytaženým vysoko nahoru. I rozčílená vypadala fantasticky. Měla jsem tušení, že si ji eterálčici nejspíše zvolí jako svou zástupkyni v radě, a rozhodně jsem z toho neměla radost. „Jestli budou sedět v radě tři korporálčici,“ horlila, „pak by tam měli být i tři přivolavači.“</p>
<p>Znovu začali křičet jeden přes druhého. Všimla jsem si, že materiálčici si stěžovat nepřišli. Jako nejnižší řád grišů jsou nejspíš rádi, že se s nimi v radě vůbec počítá, a nebo jsou prostě zabraní do práce a je jim to jedno.</p>
<p>Ještě jsem se docela neprobrala. Chtěla jsem snídat, ne se hádat. Ale věděla jsem, že se to musí vyřešit. Chtěla jsem to odteď dělat jinak – a oni potřebují vědět jak, jinak veškeré mé úsilí skončí dřív, než vůbec začne.</p>
<p>Zvedla jsem ruku a všichni okamžitě zmlkli. Tohle jsem očividně zvládla. Možná se báli, že pošlu k zemi další strop. „V radě budou dva grišové z každého řádu,“ řekla jsem pevně. „Ani víc, ani míň.“</p>
<p>„Ale –,“ začal Sergej.</p>
<p>„Temnyj se změnil. Jestli máme mít naději, že ho dokážeme porazit, musíme se změnit také. Dva grišové z každého řádu,“ zopakovala jsem. „A odteď nebudou řády sedět u stolu odděleně. Všichni budete společně jíst i společně bojovat.“</p>
<p>Konečně zmlkli, když nic jiného. Stáli tam a zírali na mě s pusou dokořán.</p>
<p>„A materiálčici začnou s vojenským výcvikem ještě tenhle týden,“ dokončila jsem svoji řeč.</p>
<p>Rozuměla jsem jejich vyděšeným výrazům. Tvářili se, jako bych jim právě oznámila, že půjdou do boje nazí. Materiálčici nebyli nikdy považováni za válečníky, takže se nikdo nenamáhal cvičit je v boji. Připadalo mi to škoda. <emphasis>Pracuj s tím, co máš. </emphasis></p>
<p>„Vidím, že jste všichni nadšení,“ vzdychla jsem.</p>
<p>Lačná po šálku čaje jsem došla ke stolu, kde na tácu pod přikrytými talíři čekala snídaně. Odkryla jsem jeden z nich: sleď s žitným chlebem. Tohle ráno vážně nezačínalo dobře.</p>
<p>„Ale… ale takhle to bylo odjakživa,“ drmolil rozčileně Sergej.</p>
<p>„Nemůžeš jen tak zčistajasna převrátit stoletou tradici,“ zpěčoval se snědý ohňostrůjce.</p>
<p>„Vážně se o tom musíme dohadovat?“ zeptala jsem se podrážděně. „Jsme ve válce s mocí vymykající se veškerému chápání a vy se chcete handrkovat o to, kdo sedí s kým při obědě u stolu?“</p>
<p>„V tom to není,“ namítla Zoja. „Věci mají svůj řád, způsob, jakým se dělají –“</p>
<p>Všichni se znovu začali hádat – o tradicích, o nezbytnosti pořádku, o tom, jak se to dřív dělalo, i o tom, že lidé musí znát své místo.</p>
<p>S hlasitým třísknutím jsem talíř znovu přikryla.</p>
<p>„Takhle to odteď budeme dělat,“ docházela mi rychle trpělivost. „Už žádné povyšování korporálčiků. Už žádné komploty eterálčiků. A už žádní sledi.“</p>
<p>Zoja se nadechla, ale pak si to nejspíš rozmyslela a zavřela pusu.</p>
<p>„Teď jděte,“ vyštěkla jsem. „Chci se v klidu nasnídat.“</p>
<p>Chvíli tam ještě okouněli. Pak Tamara s Toljou vykročili jejich směrem a grišové k mému nesmírnému údivu udělali, co jsem řekla. Zoja byla rozzlobená a Sergejovi z očí létaly blesky, ale všichni poslušně vypochodovali z místnosti.</p>
<p>Sotva vystrčili paty ze dveří, objevil se Nikolaj; hned mi bylo jasné, že poslouchal v hale. „Dobrá práce,“ pochválil mě. „Dnešek se zapíše do dějin jako den, kdy byl vydán Velký dekret o sledích.“ Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Ale trochu to drhlo.“</p>
<p>„Nemám dar vystupovat s povznesenou ležérností jako ty,“ odpověděla jsem, sedla si ke stolu a nedočkavě utrhla kus housky. „Budu si holt muset vystačit s mrzutým reptáním, ostatně se zdá, že to docela funguje.“</p>
<p>Přispěchal ke mně sluha, aby mi ze samovaru donesl šálek čaje. Byl báječně horký a já ho zasypala horou cukru. Nikolaj vzal židli a bez vyzvání si přisedl ke mně.</p>
<p>„Vážně to nebudeš jíst?“ Divil se a už si cpal sledě na talíř.</p>
<p>„Odporné,“ opáčila jsem sice štítivě, leč výmluvně.</p>
<p>Nikolaj si s chutí ukousl pořádné sousto. „Když nedokážeš strávit rybu, na moři nepřežiješ.“</p>
<p>„Nehraj si přede mnou na chudého námořníka. Večeřela jsem s tebou na lodi, pamatuješ? Sturmhondův šéfkuchař rozhodně neservíroval suchary s nasolenou treskou.“</p>
<p>Zmučeně si vzdychl. „Kéž bych si byl s sebou mohl vzít Burgose. Královská kuchyně se očividně domnívá, že jídlo musí plavat v omastku, jinak mu něco chybí.“</p>
<p>„Jenom princ si může stěžovat na moc másla.“</p>
<p>„Hmm,“ zamyslel se a poplácal se po plochém břiše. „Možná by mi královský pupík dodal větší vážnosti.“</p>
<p>Rozesmála jsem se a vzápětí skoro nadskočila leknutím, protože dveře se rozletěly a dovnitř vpochodoval Mal. Zarazil se, když uviděl Nikolaje.</p>
<p>„Netušil jsem, že budeš jíst v Malém paláci, <emphasis>moj carevič</emphasis>.“ Prkenně se uklonil nejdřív Nikolajovi a pak mně.</p>
<p>„To nemusíš dělat,“ podotkla jsem honem.</p>
<p>„Ale musí.“</p>
<p>„Slyšela jsi Prince Dokonalého,“ řekl Mal a přisedl si ke stolu k nám.</p>
<p>Nikolaj se zazubil. „Měl jsem hodně přezdívek, ale tahle je rozhodně nejvýstižnější.“</p>
<p>„Nevěděla jsem, že jsi vzhůru,“ obrátila jsem se k Malovi.</p>
<p>„Už celé hodiny chodím sem a tam a nemám do čeho píchnout.“</p>
<p>„Skvěle,“ vpadl mu do řeči Nikolaj. „Přišel jsem vám tlumočit pozvání.“</p>
<p>„Na ples?“ zeptal se Mal a natáhl se po posledním zbytku housky na mém talíři. „Doufám, že je to na ples.“</p>
<p>„Ačkoliv nepochybuju, že jsi skvělý tanečník, ne. V lesích kolem Balakireva zahlédli divokého kance. Zítra se vyráží na hon a byl bych rád, kdyby ses připojil.“</p>
<p>„Došli vám přátelé, Vaše Veličenstvo?“</p>
<p>„A o nepřátele není nouze,“ odpověděl Nikolaj. „Jenže já se honů nezúčastním. Moji rodiče dosud nejsou nakloněni myšlence, že by mě ztratili z dohledu. Mluvil jsem s jedním z generálů a rád by tě na honu přivítal jako svého hosta.“</p>
<p>Mal se zaklonil a zkřížil ruce na prsou. „Rozumím. Já se pojedu na pár dní plahočit někam do lesů a ty zatím zůstaneš tady,“ významně na mě pohlédl.</p>
<p>Zavrtěla jsem se na židli. Nelíbilo se mi, co naznačuje, na druhou stranu jsem musela připustit, že je to průhledná záminka. Vlastně na Nikolaje až příliš průhledná.</p>
<p>„Teda na dva milence spojené věčnou láskou jste dost nejistí,“ prohlásil Nikolaj. „Na té lovecké sešlosti budou nejvýše postavení členové První armády a také můj bratr. Je to vášnivý lovec a já na vlastní oči viděl, že jsi nejlepší stopař v celé Ravce.“</p>
<p>„Měl jsem za to, že mám hlídat Alinu,“ opáčil Mal neochotně. „Ne poskakovat kolem bandy královských pontentátů.“</p>
<p>„Tolja s Tamarou to zvládnou sami, až budeš pryč. A pro tebe to bude příležitost být užitečný.“</p>
<p><emphasis>Skvěle,</emphasis> pomyslela jsem si, když jsem viděla, jak se Malovi zúžily oči. Čím dál tím lepší.</p>
<p>„A čím je užitečné Vaše Veličenstvo?“</p>
<p>„Já jsem princ,“ prohodil Nikolaj. „Nemám v popisu práce být užitečný. Nicméně,“ dodal, „když zrovna nelenoším a nevystavuju na odiv svou krásu, snažím se co nejlíp vyzbrojit První armádu a od špehů zjistit, kde je Temnyj. Podle všeho právě vstoupil do pohoří Sikurzoj.“</p>
<p>Oba jsme s Malem ožili. Sikurzoj se táhne na hranici mezi Ravkou a Šu Hanem.</p>
<p>„Takže myslíš, že je na jihu?“ ujišťovala jsem se.</p>
<p>Nikolaj si nacpal do pusy další kus sledě. „Dost možná,“ přisvědčil. „Myslel jsem si, že bude spíš hledat spojence ve Fjerdě. Severní hranice je mnohem zranitelnější. Jenže v Sikurzoji se může snadno schovat. Jestli jsou naše zprávy pravdivé, musíme si pospíšit a co nejdřív uzavřít spojenectví se Šu Hanem, abychom mohli zaútočit ze dvou front.“</p>
<p>„Chceš mu vyhlásit válku?“ zarazila jsem se překvapeně.</p>
<p>„Je to lepší než čekat, až bude dost silný, aby ji vyhlásil nám.“</p>
<p>„To se mi líbí,“ prohlásil Mal s nepřehlédnutelným, byť poněkud zdrženlivým obdivem. „Něco takového Temnyj nebude čekat.“</p>
<p>Znovu bylo nabíledni, že zatímco Mal s Nikolajem se neshodnou, Mal se Sturmhondem jsou na dobré cestě stát se přáteli.</p>
<p>Nikolaj usrkl z šálku čaj. „Také přicházejí znepokojivé zprávy z První armády. Zdá se, že mnoho vojáků nalezlo víru a dezertovalo.“</p>
<p>Zachmuřila jsem se. „Nechceš říct, že –“</p>
<p>Nikolaj přikývl. „Hledají azyl v klášterech, kde se připojují ke kultu světice světla vehementně podporovaného Aparátusem. Ten tvrdí, že tě vězní prohnilá monarchie.“</p>
<p>„To je směšné,“ zvolala jsem.</p>
<p>„Vlastně je to docela věrohodné a navíc je to příběh, jenž mnohé uspokojí. Jistě nemusím říkat, že můj otec z toho nemá radost. Včera v noci se rozpálil doběla a zdvojnásobil odměnu za Aparátusovu hlavu.“</p>
<p>Zasténala jsem. „To není dobré.“</p>
<p>„To není,“ přisvědčil Nikolaj. „Takže vidíš, proč by bylo moudré, aby kapitán tvé osobní stráže začal hledat spojence ve Velkém paláci.“ Obrátil svůj zapálený pohled na Mala. „A tím nám, Oretseve, můžeš být užitečný. Jak si vzpomínám, dost jsi okouzlil moji posádku, tak bys snad mohl sebrat luk a pro jednou si místo na žárlivého milence zahrát na diplomata.“</p>
<p>„Nechám si to projít hlavou.“</p>
<p>„Hodný kluk,“ pochválil ho Nikolaj.</p>
<p><emphasis>Ach, u všech svatých</emphasis>. Proč toho nemůže nechat?</p>
<p>„Dávej si pozor, Nikolaji,“ řekl Mal klidně. „Princům teče krev stejně jako všem ostatním.“</p>
<p>Nikolaj si z rukávu smetl neviditelné smítko. „Ano,“ přitakal. „Jen přitom mají na sobě lepší šaty.“</p>
<p>„Male –“</p>
<p>Mal vstal, židle s vrzáním odjela dozadu. „Potřebuju na vzduch.“</p>
<p>Odkráčel ke dveřím, s úklonami a tituly se tentokrát neobtěžoval.</p>
<p>Hodila jsem ubrousek na stůl. „Proč to děláš?“ obořila jsem se zlostně na Nikolaje. „Proč ho tak provokuješ?“</p>
<p>„Já že ho provokuju?“ podivoval se, zatímco sahal po další housce. Měla jsem sto chutí zabodnout mu do ruky vidličku.</p>
<p>„Nepřeháněj to, Nikolaji. Jestli ztratíš Mala, ztratíš i mě.“</p>
<p>„Musí pochopit pravidla, která tu platí. Jestli to nedokáže, stane se přítěží. V sázce je příliš mnoho, než abychom si mohli dovolit dělat věci polovičatě.“</p>
<p>Přejel po mně chlad a protřela jsem si rukama paže. „Nesnáším, když takhle mluvíš. Připomínáš mi Temnyje.“</p>
<p>„Jestli nás někdy nebudeš moct od sebe rozeznat, jsem já ten, kdo tě netrýzní a nesnaží se zabít Mala.“</p>
<p>„Jsi si jistý, že bys to neudělal?“ vypálila jsem. „Kdybys byl blízko tomu, co tak chceš, měl trůn na dosah ruky a mohl zachránit Ravku, víš jistě, že bys mi sám nestrčil hlavu do oprátky?“</p>
<p>Čekala jsem další z Nikolajových lehkovážných odpovědí, on se však na mě podíval, jako bych ho praštila do žaludku. Rozhovořil se, zmlknul, pak zakroutil hlavou.</p>
<p>„Bohové,“ dumal napůl udiveně, napůl znechuceně. „Já vážně nevím.“</p>
<p>Praštila jsem sebou do opěradla židle. Čekala bych, že mě takové doznání rozlítí, místo toho jsem cítila, že mě zlost naopak opouští. Snad to byla jeho upřímnost. Nebo jsem se sama začala bát, čeho jsem schopna.</p>
<p>Dlouhé minuty jsme tiše seděli. Přejel si rukou po zátylku a pomalu vstal. Ve dveřích se zastavil.</p>
<p>„Jsem ctižádostivý, Alino. Mám odhodlání. Ale doufám… doufám, že pořád dokážu rozlišovat mezi dobrým a špatným.“ Zaváhal. „Nabídl jsem ti svobodu a myslel jsem to vážně. Jestli se rozhodneš utéct zítra s Malem do Nové země, naložím vás na loď a pošlu na moře.“ Klidně se na mě díval svýma oříškovýma očima. „Ale mrzelo by mě, kdybys odjela.“</p>
<p>Zmizel v hale, zvuk jeho kroků se odrážel od kamenné podlahy.</p>
<p>Zůstala jsem tam sedět, uždibovala snídani a v hlavě si přemílala jeho poslední slova. Pak jsem sebou zatřásla. Neměla jsem čas pitvat jeho motivy. Za pár hodin se sejde válečná rada, aby rozhodla o strategii a vymyslela nejlepší způsob, jak se postavit proti Temnyjovi. Musela jsem se na to připravit, ale předtím jsem ještě potřebovala zajít na jednu návštěvu.</p>
<p><strong>KDYŽ JSEM </strong>si zapínala knoflíky ve tvaru slunce na své zlato-modré <emphasis>keftě</emphasis>, zakroutila jsem neradostně hlavou. Ne, Baghra nebude ztrácet čas vysmíváním se mým novým smělým ambicím. Učesala jsem si vlasy, Temnyjovým východem vyklouzla z Malého paláce a zamířila přes park k jezeru.</p>
<p>Služebná, které jsem se ptala, tvrdila, že se Baghra roznemohla krátce po zimní slavnosti a od té doby nepřijímá žádné žáky. Samozřejmě jsem znala pravdu. Tu noc, kdy se konala oslava, mi Baghra odhalila Temnyjovy plány a pomohla utéct z Malého paláce. Pak nějakou dobu kryla mé zmizení, čímž mi získala čas. Představa, jak se musel Temnyj rozlítit, když zjistil její zradu, mě tížila v žaludku jako balvan.</p>
<p>Když jsem se z té ustrašené služky snažila vytáhnout nějaké podrobnosti, udělala neohrabané pukrle a byla tatam. Baghra však pořád žije a je tady. Temnyj se sice nezdráhal zničit celé město, ale jak se zdá, zabít vlastní matku bylo i na něj příliš.</p>
<p>Cesta k Baghřině chatrči zarostla ostružiním, letní les byl hustý a prosycený ostrou vůní listí a vlhké hlíny. Přidala jsem do kroku, sama překvapená, s jakou nedočkavostí očekávám naše shledání. I ve své nejlepší náladě byla Baghra přísná učitelka a protivná ženská, na druhou stranu byla jediná, kdo se mi tenkrát snažil pomoct. A také jsem věděla, že nejlépe ona mi může pomoct vyřešit záhadu Morozovova třetího umocňovače.</p>
<p>Vyběhla jsem tři schody vedoucí k její chýši a zaklepala. Žádná odpověď. Znovu jsem zaklepala a pak strčila do dveří; ušklíbla jsem se, neboť mě okamžitě pohltilo důvěrně známé horko. Baghře byla pořád zima a vstoupit do její chatrče bylo skoro totéž jako vlézt do pece.</p>
<p>Malá temná světnice vypadala přesně tak, jak jsem si pamatovala: spoře zařízená tím nejnutnějším, sálající oheň v kachlové peci a Baghra schoulená ve vybledlé <emphasis>keftě</emphasis>. Překvapilo mě, že nebyla sama. Vedle ní seděl sluha, neznámý mladík v šedém. Když jsem vešla, vyskočil na nohy a v pološeru na mě mžoural.</p>
<p>„Žádné návštěvy,“ vyháněl mě.</p>
<p>„Na čí rozkaz?“</p>
<p>Když Baghra uslyšela můj hlas, zbystřila.</p>
<p>Zabušila holí o zem. „Odejdi, chlapče,“ poručila mu.</p>
<p>„Ale –“</p>
<p>„Běž!“ vyprskla.</p>
<p><emphasis>Příjemná jako vždycky</emphasis>, pomyslela jsem si v neblahém očekávání.</p>
<p>Kluk se odporoučel a bez jediného slova vypadl ven.</p>
<p>Dveře se ještě nezavřely a Baghra už spustila: „Říkala jsem si, kdy najdeš cestu zpátky, ty naše světice.“</p>
<p>Na Baghru bylo spolehnutí, že mi řekne vždycky přesně to, co nechci slyšet.</p>
<p>Už jsem se potila až hrůza a neměla nejmenší chuť jít ještě blíž k ohni, ale stejně jsem to udělala; přešla jsem na druhou stranu světnice a tam se posadila na židli, kde před chvílí seděl sluha.</p>
<p>Nato se Baghra otočila čelem k plamenům a na mě vystrčila záda. Dnes byla zvlášť ve formě. Přešla jsem tuto její urážku.</p>
<p>Tiše jsem seděla a přemýšlela, kde začít. „Řekli mi, že ses roznemohla, když jsem odjela.“</p>
<p>„Hmm.“</p>
<p>I když jsem to nechtěla vědět, přinutila jsem se zeptat. „Co ti udělal?“</p>
<p>Suše se zachechtala. „Míň, než mohl, víc, než měl.“</p>
<p>„Baghro –“</p>
<p>„Měla jsi odjet do Nové země. Měla jsi zmizet.“</p>
<p>„Snažila jsem se.“</p>
<p>„Ne, vydala ses na lov,“ ušklíbla se jízlivě a přitom praštila holí o zem. „A copak jsi ulovila? Roztomilý náhrdelník, který do smrti nesundáš? Pojď blíž,“ poručila. „Chci vidět, co jsem si za svoje trápení vysloužila.“</p>
<p>Poslušně jsem se nad ni naklonila. Když se ke mně obrátila, jen jsem zalapala po dechu.</p>
<p>Od té doby, co jsem ji neviděla, zestárla o celý život. Černé vlasy jí zešedivěly a prořídly. Ostře řezané rysy její tváře se roztekly. Pevná křivka úst se propadla a změkla.</p>
<p>To však v nejmenším nebylo důvodem mého zděšení. Baghřiny oči byly pryč. Na jejich místě zely dvě černé jámy, stíny vířící v neproniknutelné hloubce.</p>
<p>„Baghro,“ hlas se mi zadrhl. Vzala jsem ji za ruku, ale ucukla.</p>
<p>„Ušetři mě své lítosti, děvče.“</p>
<p>„Co… co ti to udělal?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně.</p>
<p>Znovu se chraplavě zachechtala. „Nechal mě ve tmě.“</p>
<p>Hlas měla pevný; jak jsem tam seděla u ohně, s hrůzou jsem si uvědomila, že je tím jediným, co na ní zůstalo beze změny. Bývala pružná a pevná a držela se rovně jako akrobatka. Teď se jí ruce stařecky třásly a její dříve šlachovité tělo působilo vyzáble a křehce.</p>
<p>„Ukaž,“ natahovala ke mně ruku. Držela jsem a nechala ji, aby mi rukama přejela po obličeji. Její zkroucené prsty se pohybovaly jako bílí hadi, bez zájmu minuly slzy a plížily se níž, dolů k bradě a pak dál k linii šíje, kde spočinuly na náhrdelníku.</p>
<p>„Ach,“ vzdychla, když bříšky prstů nahmatala ostré hrany paroží kolem mého krku, její hlas zněl jemně, takřka tesklivě. „Tak ráda bych toho jelena viděla.“</p>
<p>Měla jsem nesnesitelné nutkání odvrátit zrak, otočit se pryč od těch hlubokých černých tůní jejích očí. Místo toho jsem vytáhla rukáv a vzala ji za ruku. Chtěla se mi vysmeknout, ale držela jsem ji pevně; položila jsem jí prsty na svůj náramek na zápěstí. Ztuhla.</p>
<p>„Ne,“ zděsila se. „To není možné.“</p>
<p>Přejížděla prsty po šupinách mořského draka.</p>
<p>„Rusalje,“ vydechla. „Cos to, holka, provedla?“</p>
<p>Její slova mě naplnila nadějí. „Víš o těch dalších umocňovačích?“</p>
<p>Zaryla mi prsty do kůže tak silně, až jsem bolestí zkřivila tvář. „Je to pravda?“ vyhrkla z ničeho nic. „Co se říká, že dokáže? Že umí oživit stíny?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>Její svěšená ramena ještě víc poklesla. Pak odhodila mou ruku pryč, jako by byla prašivá. „Vypadni.“</p>
<p>„Baghro, potřebuju pomoct.“</p>
<p>„Řekla jsem, <emphasis>vypadni</emphasis>.“</p>
<p>„Prosím. Potřebuju vědět, kde najdu ohnivého ptáka.“</p>
<p>Její povislé rty se zachvěly. „Už jednou jsem zradila svého syna, svatoušku. Proč si myslíš, že bych to měla udělat znova?“</p>
<p>„Chtěla jsi ho zastavit,“ začala jsem váhavě. „Ty –“</p>
<p>Baghra bouchla holí o zem. „Chtěla jsem zabránit tomu, aby se z něho stal netvor! Jenže na to už je pozdě, není-liž pravda? Kvůli tobě se vzdálil všemu lidskému víc než kdy předtím. Už mu dávno není pomoci.“</p>
<p>„Možná,“ připustila jsem. „Ale Ravku ještě můžeme zachránit.“</p>
<p>„Co je mi po tom, co se stane s touhle prašivou zemí? Myslíš si, že svět je tak báječné místo, že stojí za to ho zachraňovat?“</p>
<p>„Myslím,“ odpověděla jsem. „A vím, že ty si to myslíš také.“</p>
<p>„To, co ty víš, by se vešlo za nehet prstu, holčičko.“</p>
<p>„Dobře!“ vykřikla jsem, neboť míra mého zoufalství zastínila veškeré pocity viny. „Jsem idiot. Jsem blázen. Jsem beznadějný případ. Proto potřebuju, abys mi pomohla.“</p>
<p>„Tobě už není pomoci. Tvojí jedinou nadějí bylo utéct pryč.“</p>
<p>„Řekni mi, co víš o Morozovovi,“ prosila jsem ji. „Pomoz mi najít třetí umocňovač.“</p>
<p>„Nemám nejmenší tušení, kde ohnivého ptáka hledat, a kdybych měla, neřekla bych ti to. Už chci jen teplé místo, kde můžu v klidu umřít.“</p>
<p>„Klidně ti můžu tohle teplé místečko vzít,“ plácla jsem vztekle. „Můžu ti sebrat oheň i toho poslušného sluhu. Možná bys pak měla větší chuť mluvit.“</p>
<p>Jen jsem ta slova vypustila z pusy, chtěla jsem je vzít zpátky. Polil mě stud a udělalo se mi zle. Vážně jsem vyhrožovala ubohé slepé stařeně?</p>
<p>Baghra se přidušeně rozchechtala chraplavým, jedovatým smíchem. „Vidím, že ti moc přirostla k srdci. Čím bude větší, tím bude lačnější. Stejné přivolává stejné, holčičko.“</p>
<p>Z jejích slov na mě dolehla hrůza.</p>
<p>„Nemyslela jsem to tak,“ omlouvala jsem se chabě.</p>
<p>„Kdo poruší řád tohoto světa, zaplatí za to, jinak to nejde. Ty umocňovače nikdy neměly přijít na svět. Žádný griša by neměl mít takovou moc. Už teď se měníš. Najdi třetí, použij ho a ztratíš sama sebe docela, kousek po kousku. Chceš, abych ti pomohla? Chceš vědět, co máš dělat? Zapomeň na ohnivého ptáka. Zapomeň na Morozova a jeho šílenství.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „To nemůžu. To neudělám.“</p>
<p>Obrátila se zpátky k ohni. „Pak si dělej, co chceš, děvče. Já jsem s tímhle životem skončila a s tebou zrovna tak.“</p>
<p>Co jsem čekala? Že mě přivítá jako ztracenou dceru? Jako přítelkyni? Ztratila lásku svého syna, přišla o zrak a já ji koneckonců zklamala. Chtěla jsem trvat na svém a přinutit ji, aby mi pomohla. Chtěla jsem jí vyhrožovat, chtěla jsem ji přemlouvat, chtěla jsem padnout na kolena a prosit ji, aby mi odpustila všechny chyby, kterých jsem se kdy dopustila, i to, co kvůli nim ztratila. Místo toho jsem udělala to, co po mně celou tu dobu chtěla. Otočila jsem se a utekla.</p>
<p>Jak jsem zbrkle vyrazila ven, na schodech jsem zakopla a málem bych upadla, kdyby mě mladičký sluha čekající dole nezachytil. Natáhl ruce a zbrzdil můj pád dřív, než jsem se rozplácla na zem.</p>
<p>Vděčně jsem nasávala čerstvý vzduch a zároveň cítila, jak mi po těle vyskakuje studený pot.</p>
<p>„Je to pravda?“ vyzvídal. „Opravdu jsi světlonoška?“</p>
<p>Po očku jsem zašilhala na jeho tvář naplněnou nadějí, přitom jsem cítila, jak se mi bolestně stahuje pláčem hrdlo. S kývnutím jsem se pokusila o úsměv.</p>
<p>„Moje matka tvrdí, že jsi svatá.“</p>
<p><emphasis>A jakým dalším pohádkám věří?</emphasis> pomyslela jsem si trpce.</p>
<p>Dřív, než jsem se stihla znemožnit tím, že se v pláči zhroutím na jeho neduživé rameno, jsem ho odstrčila a pospíchala úzkou cestou pryč.</p>
<p>Došla jsem na břeh jezera a zamířila do jednoho z bílých pavilonů postavených pro přivolavače. Nebyly to vlastně ani opravdické budovy, jen zastřešené skořápky, kde se mladí přivolavači učili rozvíjet svůj talent, aniž by hrozilo, že vyhodí do povětří střechu školy nebo zapálí Malý palác. Posadila jsem se do stínu na schody a složila hlavu do dlaní, přemáhala jsem slzy a snažila se nabrat dech. Byla jsem si tak jistá, že Baghra o ohnivém ptáku bude něco vědět, a vůbec jsem nepochybovala, že bude ochotná mi pomoct. Až teď, když bylo po všem, jsem si uvědomila, kolik nadějí jsem do ní vkládala.</p>
<p>Uhladila jsem si lesklé záhyby <emphasis>kefty</emphasis> na klíně a potlačila vzlyknutí. Myslela jsem, že se mi Baghra bude smát, že si bude dělat blázny z vyparáděné malé světice. Jak jsem si jen mohla myslet, že se Temnyj nad svojí matkou slituje?</p>
<p>A proč jsem se tak chovala? Jak jsem jí mohla vyhrožovat, že jí seberu tu slabou útěchu, co jí ještě zbývá? Z něčeho tak odporného se mi dělalo zle. Mohla jsem to svádět na zoufalství, ale můj stud to nijak neumenšovalo. Ani to neměnilo skutečnost, že nějaká část mého já pořád měla chuť napochodovat zpátky do její chatrče a všechny ty hrozby naplnit – vytáhnout ji ven na denní světlo a donutit ta její kyselá, povadlá ústa kápnout božskou. Co se to jen se mnou děje?</p>
<p>Vytáhla jsem z kapsy červený svazek <emphasis>Života svatých</emphasis> a přejela rukou po omšelé kožené vazbě. Tolikrát jsem si prohlížela obrázek svatého Ilji, že se kniha otevřela přímo na něm, i když stránky už byly zvrásněné, jak se při pádu <emphasis>Bzučáka</emphasis> namočily.</p>
<p>Svatý griša? Nebo další nenasytný pošetilec, který nedokázal odolat mámení moci? Chamtivý blázen jako já? <emphasis>Zapomeň na Morozova a jeho šílenství</emphasis>. Přejela jsem prstem po křivce oblouku na obrázku. Možná nemá žádný význam. Možná připomíná nějakou událost z Iljova života a s umocňovačem nemá nic společného. Nebo je to jen umělecké rozmáchnutí. A i kdybychom měli nakrásně pravdu a byl to opravdu odkaz na nějaké místo, může být kdekoliv. Nikolaj procestoval skoro celou Ravku a nikde ho neviděl. Klidně se mohl před stovkami let rozpadnout a zbyly z něj jen trosky, co my víme.</p>
<p>Na druhé straně jezera zazvonilo a ze dveří se vyřítil houf dětí; malí grišové se smáli, křičeli a nemohli se dočkat, až budou na letním sluníčku. Přes všechny hrůzy uplynulých měsíců škola pořád fungovala. Ale kdyby se Temnyj přiblížil, musela bych ji evakuovat. Rozhodně jsem nechtěla, aby děti přišly do cesty <emphasis>ničevojům</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Býka tíží jho, ale cítí pták tíhu svých křídel?</emphasis></p>
<p>Vážně mi tohle Baghra řekla? Nebo jsem to jen slyšela ve snu?</p>
<p>Vstala jsem a oprášila si <emphasis>keftu</emphasis>. Nevěděla jsem, co mnou otřáslo víc – skutečnost, že mi odmítla pomoct, nebo jak zničeně vypadala? Nebyla to jen stařena. Byla to stařena okradená o naději a já jsem na tom měla svůj podíl.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 15</strong></p>
<p><strong>VÁLEČNÝ KABINET JSEM </strong>navzdory jeho jménu milovala. Má duše kartografa nedokázala odolat starým mapám vyrytým v kůži a okrášleným rozmarnými maličkostmi: pozlacené majáky v Os Kervu, horské kostelíky v Šu, mořské panny plující na kraji moří.</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem stolu, tváře některých grišů jsem znala, jiné jsem viděla poprvé. Každý z nich může být špeh a donášet Temnyjovi, králi nebo Aparátusovi. Každý z nich může čekat na první příležitost, aby mě odstranil z cesty a převzal moc do svých rukou.</p>
<p>Tamara s Toljou stáli venku, tak blízko, aby slyšeli křik, kdyby nastaly problémy, ovšem jedině Malova přítomnost mě doopravdy uklidňovala. Ve svých šatech z hrubého plátna, na kterých měl na prsou připíchnutý odznak slunce, seděl po mé pravici. Příčilo se mi, že už tak brzy odjede pryč, ale musela jsem uznat, že nám rozptýlení jedině prospěje. Mal byl pyšný na to, že je voják, a královo rozhodnutí ho tížilo, jakkoliv se to snažil nedávat najevo. A jeho správné tušení, že před ním něco skrývám, mu na klidu také nepřidávalo.</p>
<p>Zprava vedle Mala seděl Sergej s rukama zarputile zkříženýma na prsou. Vůbec se mu nelíbilo, že sedí vedle obyčejného strážce, a ještě víc mu bylo proti srsti, že jsem trvala na tom, aby po mé levici, tedy na čestném místě, usedla vyslankyně materiálčiků. Byla to sulijská dívka jménem Paja, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Měla tmavé vlasy a skoro černé oči a podle červených výšivek na manžetách její fialové <emphasis>kefty</emphasis> patřila k alchymikům, materiálčikům, kteří se zabývají výrobou chemikálií, jako jsou jedy a střelný prach.</p>
<p>David seděl ode mě dál, jeho manžety byly vyšité šedou. Pracoval se sklem, ocelí, dřevem, kameny – zkrátka s pevnými látkami. Patřil k řemeslníkům a věděla jsem, že je z nich nejlepší, protože právě jeho si Temnyj vybral, aby mi navždy připevnil ke krku můj náhrdelník. Pak tu byl Fedjor a vedle něj Zoja v modrých barvách eterálčiků, úchvatná jako vždycky.</p>
<p>Naproti Zoje seděl Pavel, ten snědý ohňostrůjce, jenž včera proti mně tak plamenně horlil. Měl úzký obličej a vepředu ulomený zub, kterým při řeči nepatrně hvízdal.</p>
<p>V první části porady jsme diskutovali o tom, kolik grišů je na různých základnách v Ravce a kolik se jich může skrývat. Zoja navrhla vyslat posly se zprávou, že jsem se vrátila a nabízím plnou milost těm, kdo mi budou přísahat věrnost. Skoro hodinu jsme se dohadovali o přesném znění tohoto omilostnění. Věděla jsem, že ji budu muset dát Nikolajovi, aby ji donesl králi ke schválení, a proto jsem byla obezřetná. Nakonec jsme se shodli na slovech „věrnost Ravské koruně a Druhé armádě“. Nikdo z toho nebyl valně nadšený, z čehož jsem usoudila, že je to v pořádku.</p>
<p>Byl to Fedjor, kdo nanesl problém s Aparátusem. „Dělá mi starosti, že ho ještě nechytli.“</p>
<p>„Pokusil se tě kontaktovat?“ zeptal se mě Pavel.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem. Viděla jsem, že mi nevěří.</p>
<p>„Zahlédli ho v Kerskiji a Rjevostu,“ pokračoval Fedjor. „Vždycky se z ničeho nic objeví, káže lidem, a než dorazí královi vojáci, zase zmizí.“</p>
<p>„Měli bychom se ho zbavit,“ prohlásil Sergej. „Začíná mít příliš velkou moc a možná je v tajném spojení s Temnyjem.“</p>
<p>„To bychom ho nejdřív museli najít,“ podotkla Paja.</p>
<p>Zoja elegantně mávla rukou. „K čemu by to bylo? Podle všeho se upnul na jedinou věc: hlásá o světlonošce a tvrdí, že je svatá. Koneckonců je načase, aby si lidi začali grišů vážit.“</p>
<p>„Nejde o griši,“ vpadl do hovoru Pavel a bojovně na mě mířil bradou. „Ale o ni.“</p>
<p>Zoja ladně pokrčila ramenem. „Pořád lepší, než aby nás hanobili jako čaroděje a zrádce.“</p>
<p>„Tak nechme krále, ať tu špinavou práci udělá za nás,“ ozval se Fedjor. „Nechme ho, ať Aparátuse najde a popraví, <emphasis>a</emphasis> pak to bude on, na koho dopadne hněv lidu.“</p>
<p>Nešlo mi na rozum, že se docela klidně dohadujeme o vraždě člověka. A nebyla jsem si jistá, že chci Aparátusovu smrt. Ten kněz se musí bezpochyby z mnohého zpovídat, nicméně jsem pochybovala, že pracuje pro Temnyje. Navíc to byl on, kdo mi dal <emphasis>Život svatých</emphasis>,<emphasis>
</emphasis>což znamená, že je potenciálním zdrojem informací. Kdyby ho zatkli, můžu tak akorát doufat, že ho král nechá naživu, dokud ho sám nevyslechne.</p>
<p>„Myslíš si, že tomu sám věří?“ měřila si mě Zoja pátravým pohledem. „Že věří, že jsi svatá, která vstala z mrtvých?“</p>
<p>„Řekla bych, že na tom nezáleží.“</p>
<p>„Věděli bychom přinejmenším, jak velký blázen to je.“</p>
<p>„Radši bych bojoval se zrádcem než s fanatikem,“ ozval se Mal klidně. Bylo to poprvé, co promluvil. „Mám v První armádě stále pár kontaktů. Šíří se zprávy, že vojáci zbíhají a připojují se k němu; pokud je to tak, musejí vědět, kde je.“</p>
<p>Pokradmu jsem se podívala na Zoju. Hleděla na Mala těma svýma nemožně blankytnýma očima. Nejmíň polovinu celé porady na něj pomrkávala. Nebo už vidím věci, které neexistují. Zoja je silná větrostrůjkyně a mohla by být mocnou spojenkyní. Jenže také bývala jednou z Temnyjových oblíbenkyň, a to je rozhodně důvod mít se před ní na pozoru.</p>
<p>Div jsem se nahlas nerozesmála. Co si to nalhávám? Vždyť ji nemůžu vystát ani sedět s ní v jedné místnosti. To ona vypadá jako svatá. Jemné rysy, lesklé černé vlasy, dokonalá pleť. Chybí jí jen svatozář. Mal si jí vůbec nevšímal, jenže skličující pocit v mém žaludku mi říkal, že ji ignoruje až moc ostentativně. Dobře jsem věděla, že bych se měla starat o důležitější věci než o Zoju. Byla tu armáda podléhající mému velení a nepřátelé na každém kroku, jenže já si prostě nedokázala pomoct.</p>
<p>Nadechla jsem se a pokusila se znovu soustředit. Tu nejtěžší část porady jsem pořád ještě měla před sebou. I když bych se nejradši schoulila někam do tichého koutu, byly tu záležitosti, jež nesnesly odkladu.</p>
<p>Přejela jsem očima stůl a začala: „Musíte vědět, proti čemu stojíme.“</p>
<p>Místnost ztichla. Bylo to, jako by zazněl zvon, jako by všechno byla jen předehra a teprve teď začala skutečná válečná porada.</p>
<p>Kousek po kousku jsem jim vyložila, co vím o <emphasis>ničevojích</emphasis>, o jejich velikosti a síle, o tom, že jsou takřka imunní vůči kulkám a mečům, a především, že se nebojí slunečního světla.</p>
<p>„Ale utekli jste jim,“ řekla Paja zadumaně, „takže musí být smrtelní.“</p>
<p>„Moje síla je dokáže zabít. Jen té nakonec podlehli. Ovšem není to vůbec snadné. Musím je rozříznout a nevím, kolik bych jich dokázala naráz přemoct.“ O druhém umocňovači jsem se nezmínila. Věděla jsem, že ani s ním bych nedokázala odolat náporu plně zformované armády <emphasis>ničevojů</emphasis>, a náramek byl tajemstvím, které jsem si hodlala nechat pro sebe, přinejmenším pro teď. „Utekli jsme jim, protože nás princ Nikolaj dostal z dosahu Temnyjovy moci,“ pokračovala jsem. „Vypadá to, že se musí držet v blízkosti svého pána.“</p>
<p>„Jak blízko?“ chtěl vědět Pavel.</p>
<p>Podívala jsem se na Mala.</p>
<p>„Těžko říct,“ přemýšlel. „Míli. Možná dvě.“</p>
<p>„Takže jeho moc má své hranice,“ usoudil Fedjor s nemalou úlevou.</p>
<p>„Rozhodně.“ Byla jsem ráda, že můžu přinést i jiné než úplně katastrofické zprávy. „Aby se k nám dostal, musí se svou armádou vstoupit do Ravky. To znamená, že se o tom včas dozvíme a také že bude zranitelný. Nemůže je přivolávat stejným způsobem jako tmu. Zdá se, že na to musí vynaložit mnohem větší úsilí, což ho stojí spoustu sil.“</p>
<p>„Protože to není grišovská síla,“ ozval se David. „Je to <emphasis>merzost</emphasis>.“</p>
<p>V ravštině se kouzlo a zvěrstvo řeknou stejným slovem. Podle Malé vědy nelze vytvořit látku z ničeho – jenže to je Malá věda. <emphasis>Merzost</emphasis> je něco úplně jiného, zneužití síly tvořením v srdci světa.</p>
<p>David si pohrával s nití, která se mu vypárala na rukávu. „Ta energie, ta látka musí mít nějaký zdroj. Musí vycházet z něho.“</p>
<p>„Ale jak to dělá?“ přemítala Zoja. „Žil někdy griša s takovou mocí?“</p>
<p>„Podstatné je, jak proti tomu bojovat,“ utnul ji Fedjor.</p>
<p>Hovor se stočil na obranu Malého paláce a na to, jaké by mělo výhody postavit se Temnyjovi na otevřeném poli. Nespouštěla jsem oči z Davida. Když se Zoja zeptala, jestli někdy žil griša s takovou mocí, podíval se přímo na mě – vůbec poprvé od té doby, co jsem přijela do Malého paláce. Tedy, ne zrovna na <emphasis>mě</emphasis>, ale na můj náhrdelník. Pak sjel hned očima pryč a znovu zíral na stůl, připadal mi však pak ještě víc nesvůj, pokud to ovšem bylo vůbec možné. Okamžitě mi začalo vrtat hlavou, co asi ví o Morozovovi. A také jsem chtěla znát odpověď na Zojinu otázku. Nevěděla jsem, jestli k tomu mám dostatečné dovednosti, ani jestli bych k něčemu takovému měla odvahu, ale bylo by možné přivolat vojáky světla, kteří by bojovali s Temnyjovou armádou stínů? Mohly by mi takovou sílu dát tři umocňovače?</p>
<p>Čekala jsem, až skončí porada, abych si s Davidem promluvila o samotě, jenže sotva jsme skončili, vystřelil ze dveří. Napadlo mě, že si ho odpoledne odchytím v dílně materiálčiků, ovšem tento můj plán zhatily stohy papírů, které na mě čekaly v pracovně. Celé hodiny jsem připravovala milosti pro griši a podepisovala bezpočet dokumentů, které měly zajistit finanční prostředky pro základny Druhé armády, jež, jak jsem doufala, budou obnoveny na hranicích Ravky. Sergej se snažil vyřizovat některé z Temnyjových povinností, většina práce však zůstala po celou dobu netknutá.</p>
<p>Všechno bylo napsáno zcela nesrozumitelným jazykem. To, co měla být obyčejná žádost, jsem musela číst několikrát za sebou. Hromada se scvrkla sotva o píď, když jsem zjistila, že už přijdu pozdě na večeři – na první společné jídlo v hlavním sále. Mnohem radši bych si vzala tác s večeří k sobě do pokoje, nicméně bylo nutné, abych potvrdila svou přítomnost v Malém paláci. A také jsem se chtěla ujistit, že vojáci plní mé rozkazy a opravdu sedí všichni pohromadě bez ohledu na to, k jakému řádu patří.</p>
<p>Posadila jsem se k Temnyjovu stolu. S úmyslem poznat některé z nových grišů a zabránit jim vytvořit novou elitu jsem rozhodla, že budu každý večer stolovat s jinými lidmi. Byla to pěkná myšlenka, leč chyběla mi Malova nenucenost i Nikolajův šarm. Konverzace u stolu byla proto poněkud škrobená a poznamenaná trapnými momenty ticha.</p>
<p>U ostatních stolů na tom ostatně nebyli o moc lépe. Grišové v rudé, fialové a modré seděli v barevné spleti jeden vedle druhého a sotva mezi sebou prohodili slovo. Cinkání příborů se odráželo od prasklé kopule střechy – materiálčici ještě nezačali s opravou.</p>
<p>Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo řvát. Jako bych po nich chtěla, aby večeřeli mezi volkrami. Aspoň Sergej s Marií vypadali spokojeně, i když Naďa podle toho, jak se tvářila, když se vedle ní objímali a zamilovaně cvrlikali, měla nejspíš sto chutí zmizet pod stůl. Přála jsem jim to, řekla bych. A možná jsem jim také trochu záviděla.</p>
<p>V duchu jsem je spočítala – čtyřicet grišů, možná padesát, většina z nich sotva vylezla ze školy. <emphasis>To je tedy armáda</emphasis>, povzdychla jsem si v duchu. Mé slavné velení má poněkud mizerný začátek.</p>
<p><strong>MAL SOUHLASIL</strong>, že se zúčastní honu, a já vstala brzy ráno, abych ho vyprovodila. Pomalu mi začínalo docházet, že v Malém paláci budeme mít ještě míň soukromí než po cestě. V neustálém obležení Tamary, Toljy a všudypřítomného služebnictva jsem měla pocit, že nemůžeme být ani chvíli o samotě.</p>
<p>Noc předtím jsem ležela v Temnyjově posteli a vzpomínala, jak mě Mal líbal v zahradě hraběcího sídla, a doufala, že třeba uslyším jeho klepání na dveře. Dokonce mě napadlo, že projdu společenskou místností a zaťukám na pokoje strážců, jenže jsem nevěděla, kdo má službu, a při představě, že mi přijde otevřít Tamara nebo Tolja, mě poléval stud. Celodenní námaha nakonec rozhodla za mě, neboť mě přemohl spánek a probudila jsem se až ráno.</p>
<p>Když jsem došla k fontáně s dvouhlavou orlicí, hemžilo se už na příjezdové cestě celé hejno lidí a koní: Vasilij se svými urozenými kamarády vyšňoření ve šlechtických šatech, důstojníci První armády v nažehlených uniformách a za nimi zástup sluhů v bílo-zlatých livrejích.</p>
<p>Poblíž skupiny královských stopařů jsem našla Mala, zrovna si kontroloval sedlo. V obyčejném venkovském oblečení ho nebylo těžké mezi ostatními najít. Luk na jeho zádech zářil novotou a v toulci měl šípy s pírky v bledě modrých a zlatých královských barvách. Podle formálních pravidel bylo na lovu zakázáno používat střelné zbraně, ale někteří ze sluhů, jak jsem si všimla, měli na zádech pušky – zřejmě pro případ, že by se zvířata ukázala být pro panstvo příliš nebezpečná.</p>
<p>„Slušná komedie,“ zhodnotila jsem a postavila se vedle něho. „Kolik lidí potřebují na to, aby chytili pár divočáků?“</p>
<p>Mal si odfrkl. „Tohle nic není. Sloužící už před svítáním vyrazili napřed, aby rozložili tábor. Chraň bůh, aby musel královský syn čekat na šálek horkého čaje.“</p>
<p>Zatroubil lesní roh a jezdci se za dusotu kopyt a řinčení třmenů začali řadit na místa. Mal zavrtěl hlavou a pevně přitáhl otěže. „Snad budou ti kanci hluší,“ zabrblal.</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem po zářivých uniformách a nablýskaných botách. „Možná jsem tě měla obléknout do něčeho trochu víc… nápadného.“</p>
<p>„Ne náhodou není páv dravec,“ zazubil se. Veselým, přátelským úsměvem, který jsem u něj tak dlouho neviděla.</p>
<p><emphasis>Je šťastný, že jede</emphasis>, došlo mi. <emphasis>Bručí, ale je rád</emphasis>. Snažila jsem se nebrat si to osobně.</p>
<p>„A ty jsi velký hnědý jestřáb?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Nebo přerostlý holub?“</p>
<p>„Radši zůstaneme u toho jestřába.“</p>
<p>Ostatní nasedali na koně a otáčeli je, aby se připojili k družině ujíždějící po štěrkové cestě.</p>
<p>„Tak pojeď, Oretseve,“ zavolal nějaký stopař se žlutými vlasy.</p>
<p>Najednou jsem upadla do rozpaků, zoufale jsem si uvědomovala lidi stojící kolem i jejich zvědavé pohledy. Už tím, že jsem se přišla rozloučit, jsem nejspíš porušila nějaký protokol.</p>
<p>„No, tak tedy,“ poplácala jsem jeho koně po boku, „měj se dobře. A pokus se nikoho nezastřelit.“</p>
<p>„Rozumím. Počkej, <emphasis>nikoho</emphasis> nezastřelit?“</p>
<p>Zasmála jsem se, ale vyznělo to dost strojeně.</p>
<p>Dlouhou chvíli jsme stáli a ticho mezi námi houstlo. Chtěla jsem mu skočit kolem krku, zabořit mu tvář do prsou a donutit ho, aby mi slíbil, že se v pořádku vrátí. Ale neudělala jsem to.</p>
<p>Po tváři mu přelétl žalostný úsměv. Uklonil se.</p>
<p><emphasis>„Moja soverenaja,“ </emphasis>zasalutoval. Srdce se mi sevřelo.</p>
<p>Vyskočil do sedla, pobídl koně a zmizel v proudu jezdců valících se k bráně.</p>
<p>Ve sklíčené náladě jsem šla zpátky do Malého paláce.</p>
<p>Bylo časně, přesto už začínalo být horko. Když jsem se vynořila z lesního tunelu, Tamara už na mě čekala.</p>
<p>„Brzy se vrátí,“ utěšovala mě. „Nač ty chmury?“</p>
<p>„Já vím,“ přitakala jsem a připadala si pošetile. Šly jsme přes trávník ke stájím a já se přiměla proti své vůli usmát. „V Keramzinu jsem si ze staré ponožky udělala panenku a vždycky, když odjel pryč, jsem si s ní povídala. Možná by mi to teď také pomohlo.“</p>
<p>„Ty jsi tedy byla divná.“</p>
<p>„Nemáš ani tušení jak. A s čím jste si hráli vy s Toljou?“</p>
<p>„S lebkami nepřátel.“</p>
<p>Zahlédla jsem jiskřičky v jejích očích a obě jsme vybuchly smíchy.</p>
<p>V tréninkové místnosti jsme krátce poklábosily s Botkinem, cvičitelem, který připravoval griši na fyzické souboje. Ten starý žoldák byl Tamarou okamžitě zcela okouzlený, takže spolu nejdřív dobrých deset minut tlachali šuhansky, než se mi konečně podařilo nadhodit, že chci, aby vycvičil k boji materiálčiky.</p>
<p>„Botkin umí naučit každého bojovat,“ prohlásil se silným přízvukem. V ponurém světle sálu se tlustá jizva na jeho krku perleťově leskla. „Malou holku jsem také naučil bojovat, ne?“</p>
<p>„Ano,“ přitakala jsem a ušklíbla se při vzpomínce na Botkinův krutý dril a výprasky z jeho rukou.</p>
<p>„Ale malá holka už není tak malá,“ vzal do ruky zlatý lem mé <emphasis>kefty</emphasis>. „Přijď zase trénovat s Botkinem. Zbiju velkou holku, jako jsem zbil malou.“</p>
<p>„To je velmi rovnostářské,“ přisvědčila jsem a rychle tlačila Tamaru ze dveří, než se Botkin rozhodne ukázat mi, jak je spravedlivý.</p>
<p>Přímo ze stájí jsem šla na další válečnou poradu, pak jsem se přičísla a trochu si vykartáčovala keftu, a už byl čas běžet do Velkého paláce na setkání s Nikolajem a královskými poradci, kteří nás měli stručně informovat o obraně Os Alty.</p>
<p>Jako bychom byli s Nikolajem děti, které vyrušují dospělé. Poradci nám jasně dávali najevo, že s námi marně ztrácejí čas. Ovšem Nikolaje to nijak neodradilo. Dával jim důkladné otázky ohledně výzbroje, vojenských hlídek umístěných na městských hradbách a poplašného systému, který se v případě útoku spustí. Poradci zakrátko odložili svůj přezíravý postoj a dychtivě s ním diskutovali; zajímali se o zbraně, které převezl přes Vrásu, a o to, jak by je bylo možné co nejlépe použít.</p>
<p>Pak byla řada na mně, abych krátce popsala <emphasis>ničevoje</emphasis>; mělo to mimo jiné podpořit naši žádost vyzbrojit griši novými zbraněmi. Poradci byli k Druhé armádě stále velmi nedůvěřiví, přesto se tím Nikolaj na cestě zpátky do Malého paláce nezdál být nějak vyvedený z míry.</p>
<p>„Časem změní názor,“ tvrdil. „Proto tu musíš být. Abys je uklidnila a pomohla jim pochopit, že Temnyj není jako jiní nepřátelé.“</p>
<p>„Myslíš, že to nevědí?“ zeptala jsem se nevěřícně.</p>
<p>„Nechtějí to vědět. Dokud žijí v představě, že můžou s Temnyjem vyjednávat nebo ho přimět k poslušnosti, nemusí čelit kruté realitě.“</p>
<p>„Ani se jim nedivím,“ vzdychla jsem zasmušile. Bylo hezké vykládat si o oddílech, o hradbách, o poplašném zařízení, ale pochybovala jsem, že by to všechno proti Temnyjovým temným vojákům k něčemu bylo.</p>
<p>Když jsme vyšli z tunelu, Nikolaj navrhl: „Pojď se mnou k jezeru.“</p>
<p>Zaváhala jsem.</p>
<p>„Slibuju, že nepadnu na kolena a nebudu pět ódy na tvou krásu. Jenom ti chci něco ukázat.“</p>
<p>Proti své vůli jsem zčervenala a Nikolaj se zazubil.</p>
<p>„Měla by ses zeptat, možná by korporálčici s tím rudnutím dokázali něco udělat,“ řekl, načež vyrazil kolem Malého paláce k jezeru.</p>
<p>Byla jsem v pokušení jít s ním jen proto, abych ho do toho jezera strčila. I když… <emphasis>mohli</emphasis> by zařídit, abych se nečervenala? Zatřásla jsem hlavou, abych tu směšnou myšlenku vyhnala z hlavy. Kdybych korporálčiky o něco takového požádala, byla bych všem v Malém paláci jen pro smích a z ostudy měla kabát.</p>
<p>Nikolaj se zastavil na štěrkové stezce napůl cesty k jezeru a já se k němu připojila. Ukázal na úzký pruh pláže na druhém pobřeží, jen kousek od školy. „Tamhle chci postavit molo,“ sdělil mi.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Abych mohl znovu sestrojit <emphasis>Brzučáka</emphasis>.“</p>
<p>„Ty vážně nevydržíš chvíli v klidu, že ne? Copak sis už neukousl beztak velké sousto?“</p>
<p>Zamžoural na stříbřitou hladinu jezera. „Alino, doufám, že přijdeme na to, jak Temnyje porazit. Jestli se nám to ale nepodaří, musíme tě odsud nějak dostat.“</p>
<p>Zírala jsem na něj. „A co ostatní grišové?“</p>
<p>„Pro ně nemůžu nic udělat.“</p>
<p>Nemohla jsem úplně uvěřit tomu, co mi navrhuje. „Já neuteču.“</p>
<p>„Tušil jsem, že to řekneš,“ povzdechl si.</p>
<p>„A ty?“ udeřila jsem na něj zlostně. „Odletíš pryč a necháš tu ostatní napospas Temnyjovi?“</p>
<p>„Ale no tak,“ řekl. „Víš, že jsem vždycky chtěl mít pohřeb jako hrdina.“ Znovu stočil zrak k jezeru. „Rád umřu v boji, ale nechci, aby moji rodiče padli Temnyjovi do rukou. Dáš mi dva větrostrůjce, abych si je vycvičil?“</p>
<p>„Nejsou to věci, Nikolaji.“ Vzpomněla jsem si, jak Temnyj daroval Žeňu královně jako pozornost. „Ale zeptám se, jestli se chce někdo přihlásit dobrovolně. Jen jim neříkej, k čemu to je. Nestojím o to, aby to ostatní odradilo.“ Nebo aby se začali hádat, kdo odletí. „A ještě jedna věc,“ řekla jsem. „Chci, aby na palubě bylo místo pro Baghru. Nemusí se s Temnyjem znovu setkat. Už si prožila své.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl a pak dodal: „Pořád si myslím, že můžeme vyhrát, Alino.“</p>
<p><emphasis>Aspoň někdo si to myslí</emphasis>, pomyslela jsem si chmurně a otočila se k odchodu.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 16</strong></p>
<p><strong>PO POSLEDNÍM ZASEDÁNÍ </strong>rady se Davidovi znovu podařilo vyklouznout a teprve pozdě večer následujícího dne jsem měla čas odchytit ho v dílně materiálčiků. Našla jsem ho, jak se s prsty ušpiněnými od inkoustu hrbí nad nějakými náčrty.</p>
<p>Posadila jsem se na stoličku vedle něj a odkašlala si. Zvedl ke mně hlavu, přitom očima mžoural jako sova. Byl tak bledý, že mu pod kůží byly vidět modravé mapy žil, a měl příšerný sestřih.</p>
<p><emphasis>Nejspíš se ostříhal sám</emphasis>, zakroutila jsem v duchu hlavou. Pořád mi nešlo do hlavy, že právě pro tohohle kluka se Žeňa tolik nadchla.</p>
<p>Očima těkal na můj náhrdelník, přitom nervózně přerovnával předměty na svém pracovním stole, posunoval je a pořádal do pečlivě vyrovnaných řad: kompas, tužky, pera, kalamáře s inkoustem různých barev, kusy skla a zrcadel, natvrdo uvařené vejce, což – jak jsem předpokládala – byla jeho večeře, a papíry s nákresy a plány, kterým jsem za mák nerozuměla.</p>
<p>„Na čem pracuješ?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Znovu zamžoural. „Na discích.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Na takových odrazových talířích,“ vysvětlil. „Něco jako parabolické zrcadlo.“</p>
<p>„To je… zajímavé?“ Na lepší odpověď jsem se nezmohla.</p>
<p>Poškrábal se na nose, přitom si po něm rozmazal inkoust. „Mohlo by to zvýšit tvou sílu.“</p>
<p>„Jako ta zrcátka, co mám na rukavicích?“ Požádala jsem řemeslníky, aby mi vyrobili nové. Se silou zvýšenou dvěma umocňovači je sice nepotřebuju, přesto mi pomáhají lépe zaměřit světlo a přesně zasáhnout cíl, dávají mi kontrolu, se kterou se cítím líp.</p>
<p>„Něco na ten způsob,“ přitakal David. „Jestli se mi to podaří udělat správně, tvůj řez bude mnohem účinnější.“</p>
<p>„A jestli to uděláš špatně?“</p>
<p>„Tak se nestane buď vůbec nic, nebo ten, kdo to bude obsluhovat, vyletí do povětří.“</p>
<p>„To zní slibně.“</p>
<p>„Také si myslím,“ odpověděl bez náznaku humoru a sklonil se zpátky ke své práci.</p>
<p>„Davide,“ oslovila jsem ho. Zmateně ke mně vzhlédl, jako by úplně zapomněl, že tam jsem. „Potřebuju se tě na něco zeptat.“</p>
<p>Pohled mu znovu sjel na můj náhrdelník, načež ho rychle zapíchl zpátky do pracovního stolu.</p>
<p>„Co víš o Ilju Morozovovi?“</p>
<p>David sebou škubl a neklidně se rozhlédl po takřka prázdné místnosti. Většina materiálčiků byla ještě na večeři. Bylo vidět, že je nervózní, snad měl dokonce strach.</p>
<p>Sklopil hlavu a s pohledem upřeným na stůl vzal do ruky kompas a pak ho zase položil zpátky. Konečně špitl: „Říkalo se mu Kostitepec.“</p>
<p>Přejel mi mráz po zádech. Vzpomněla jsem si na prsty a obratle vyskládané na pouličních stáncích v Kribirsku. „Proč?“ chtěla jsem vědět. „Kvůli umocňovačům, které objevil?“</p>
<p>David překvapeně zvedl hlavu. „On je neobjevil. On je <emphasis>vyrobil</emphasis>.“</p>
<p>Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. <emphasis>„Merzost?“</emphasis></p>
<p>Přikývl. Tak proto se David podíval na Morozovův náhrdelník, když se Zoja ptala, jestli měl někdy nějaký griša takovou moc. Morozov si zahrával se stejnými silami jako Temnyj. Kouzla. Zvěrstva.</p>
<p>„Jak?“ hořela jsem zvědavostí.</p>
<p>„Nikdo neví,“ odtušil David a znovu se podíval přes rameno. „Potom, co se Černý heretik zabil při neštěstí, které mělo za následek vznik Vrásy, přestal se jeho syn skrývat a převzal kontrolu nad Druhou armádou. Nechal zničit všechny Morozovovy deníky.“</p>
<p>Jeho <emphasis>syn</emphasis>? Znovu jsem se přesvědčila, jak málo lidí ví o Temnyjově tajemství. Černý heretik nikdy neumřel – vždycky byl jen jeden Temnjy, jediný mocný griša, který velel Druhé armádě po celé generace a skrýval svoji identitu. Pokud vím, Temnyj žádného syna nikdy neměl. A nepřipadá v úvahu, že by zničil něco tak cenného jako Morozovovy deníky. Na palubě velrybářské lodi řekl, že ne všechny knihy zakazují nosit víc umocňovačů najednou. Možná měl na mysli deníky samotného Morozova.</p>
<p>„Proč se jeho syn schovával?“ zajímalo mě, jak si tuhle lež Temnyj vymyslel.</p>
<p>Tentokrát se David zamračil, jako by odpověď byla přece jasná. „Temnyj nikdy nežije v Malém paláci dohromady se svým následníkem. Je příliš velké riziko, že by ho zavraždil.“</p>
<p>„Rozumím,“ přikývla jsem. Vcelku uvěřitelné a kdo by po stovkách let takovou historku zpochybňoval. Grišové milují své tradice a Žeňa jistě nebyla první krejčová, kterou Temnyj držel ve svých službách. „Proč by nechal takové deníky zničit?“</p>
<p>„Popisovaly Morozovovy experimenty s umocňovači. Černý heretik se je pokusil znovu provést a něco se pokazilo.“</p>
<p>Na rukách mi naskočila husí kůže. „A výsledkem byla Vrása.“</p>
<p>David přikývl. „Jeho syn nechal všechny Morozovovy deníky a zápisy spálit. Řekl, že jsou nebezpečné, že je to pro každého grišu příliš velké pokušení. Proto jsem o tom na radě nic neřekl. Ani bych neměl vědět, že někdy existovaly.“</p>
<p>„A jak to tedy víš?“</p>
<p>David se znovu rozhlédl po liduprázdné dílně. „Morozov byl materiálčik, možná první, rozhodně však nejmocnější. Dokázal věci, o kterých se předtím ani potom nikomu nesnilo.“ Stydlivě pokrčil rameny. „Pro nás je to vlastně hrdina.“</p>
<p>„Víš ještě něco o těch umocňovačích, co udělal?“</p>
<p>David zavrtěl hlavou. „Vykládalo se prý o dalších, ale já slyšel jen o bílém jelenovi.“</p>
<p>Je možné, že David <emphasis>Život svatých</emphasis> nikdy neviděl. Aparátus sice tvrdil, že kdysi tu knihu dostával každá malý griša, jen co přišel do Malého paláce, jenže to bylo dávno. Grišové věřili Malé vědě a nikdy jsem si nevšimla, že by se zajímali o náboženství. <emphasis>Pověry</emphasis>, řekl Temnyj o červené knize. <emphasis>Vesnické povídačky.</emphasis> David si evidentně nespojil, že Ilja Morozov je svatý Ilja. Nebo přede mnou něco tají.</p>
<p>„Davide,“ zeptala jsem se, „proč jsi tady? Vyrobil jsi ten náhrdelník. Musel jsi vědět, co Temnyj zamýšlí.“</p>
<p>Polkl. „Věděl jsem, že tě bude moct ovládat, že mu náhrdelník umožní používat tvoji sílu. Ale nikdy mě nenapadlo, nikdy jsem nevěřil… všechny ty lidi…“ S námahou hledal slova. Nakonec rozhodil své od inkoustu zamazané ruce v téměř prosebném gestu. „Já vyrábím věci. Neničím je.“</p>
<p>Chtěla jsem věřit, že podcenil Temnyjovu krutost. Ostatně sama jsem udělala stejnou chybu. Ale také mi mohl lhát, nebo mít prostě strach. <emphasis>Co je horší?</emphasis> dotíral hlas v mém nitru. <emphasis>Když přeběhl jednou, může to klidně udělat znovu</emphasis>. Mluvil to ve mně Nikolajův hlas? Temnyjův? Nebo to snad byla ta část mého já, která už si zvykla nikomu nevěřit?</p>
<p>„Hodně štěstí s těmi disky,“ vstala jsem k odchodu.</p>
<p>David se sklonil nad své papíry. „Já na štěstí nevěřím.“</p>
<p><emphasis>Tak to je škoda</emphasis>, prolétlo mi hlavou. <emphasis>Protože ho budeme dost potřebovat. </emphasis></p>
<p><strong>Z DÍLNY</strong> materiálčiků jsem šla rovnou do knihovny a strávila tam skoro celou noc. Byla to vskutku zkouška mé trpělivosti. Knihy o historii grišů, které jsem prohledala, se shodovaly v tom, že Ilja Morozov je nevjvýznamnější materiálčik, který kdy žil, ovšem kromě toho o něm uváděly jen heslovité informace. Vynalezl grišovskou ocel, vymyslel postup pro výrobu nerozbitného skla, a dokonce tekutého ohně, jenž byl tak nebezpečný, že vzorec pro jeho výrobu zničil dvanáct hodin poté, co ho vynalezl. Ale žádné zmínky o zesilovačích ani Kostitepci – všechno bylo vymazáno.</p>
<p>To mě však neodradilo a následující večer jsem se vydala do knihovny znovu a zase se ponořila do náboženských textů a četla všechny poznámky o svatém Iljovi, které jsem našla. Jako u všech mučeníků byl příběh jeho smrti žalostně krutý: jednoho dne se na poli za jeho domem převrátil pluh. Když uslyšel nářek, přiběhl na pomoc a zastihl otce, jak naříká nad mrtvým synem, jehož tělo leží rozpárané háky na krví nasáklé zemi. Ilja chlapce přivedl k životu – a vesničané se mu odvděčili tím, že ho uvrhli do želez a hodili do řeky, kde se pod jejich tíhou utopil.</p>
<p>Detaily byly žalostně rozostřené. Někdy byl Ilja sedlák, jindy kameník nebo tesař. Měl dvě dcery nebo syna nebo neměl děti vůbec. Stovky vesnic tvrdí, že byl umučen zrovna tam. A pak tu byl malý problém se zázrakem, jejž vykonal. Klidně bych věřila, že byl svatý Ilja hojič z řádu korporálčiků, jenže podle všeho to měl být materiálčik. Co když jsou to nakonec opravdu dva různí lidé?</p>
<p>V noci byla knihovna pod kulatou prosklenou střechou osvícená olejovými lampami a ticho bylo tak hluboké, že jsem slyšela svůj vlastní dech. O samotě, v ponurém přítmí mezi knihami, nebylo snadné nepropadat chmurám. Vkládala jsem však do knihovny velké naděje, a tak jsem se přiměla vydržet. Jednou večer mě tam našel Tolja, jak sedím schoulená ve svém oblíbeném křesle a snažím se rozluštit text napsaný ve staré ravštině.</p>
<p>„Neměla bys sem večer chodit sama bez nás,“ řekl nerudně.</p>
<p>Zívla jsem a protáhla se. Tady mi hrozilo nanejvýš to, že se na mě zřítí regál s knihami, ale byla jsem příliš unavená, než abych se s ním hádala. „Už se to nestane,“ uklidnila jsem ho.</p>
<p>„Co to je?“ sklonil se, aby líp viděl na knihu v mém klíně. Byl tak obrovský, že jsem měla pocit, jako by se ke mně připojil medvěd.</p>
<p>„Já nevím. Viděla jsem v indexu jméno Ilja, tak jsem to sebrala, ale nejsem z toho moudrá.“</p>
<p>„Je to seznam oslovení.“</p>
<p>„Ty to dokážeš přečíst?“ podivila jsem se.</p>
<p>„Vyrůstali jsme v kostele,“ listoval zběžně stránkami.</p>
<p>Zadívala jsem se na něj. Hodně dětí vyrostlo ve zbožných rodinách, ale to ještě neznamená, že umějí číst liturgické texty. „Co se tam říká?“</p>
<p>Přiložil si prst na slova napsaná pod Iljovým jménem. Jeho masitá ruka byla samá jizva. Zpod rukávu lněné košile mu vykouklo tetování.</p>
<p>„Nic zvláštního,“ prohlásil. „Svatý Ilja milostivý, svatý Ilja blahoslavený. Jsou tu jména nějakých měst, kde měl vykonat zázrak.“</p>
<p>Zbystřila jsem. „To by mohlo být místo, kde začít.“</p>
<p>„Měla bys prozkoumat kapli. Myslím, že v sakristii jsou nějaké knihy.“</p>
<p>Prošla jsem kolem královské kaple mockrát, ale nikdy jsem nebyla vevnitř. Vždycky jsem ji považovala za Aparátusovo království, a i když byl teď pryč, neměla jsem tam dvakrát chuť chodit. „Jak to tam vypadá?“</p>
<p>Tolja nadzdvihl obrovská ramena. „Jako v každé kapli.“</p>
<p>„Toljo,“ přepadla mě z ničeho nic zvědavost, „přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses přidal ke Druhé armádě?“</p>
<p>Zdálo se, že se ho to dotklo. „Nenarodil jsem se proto, abych sloužil Temnyjovi.“ Chtěla jsem se ho zeptat, <emphasis>pro co</emphasis> se tedy narodil, on však poklepal na stránku: „Můžu ti to přeložit, jestli chceš.“ Zazubil se. „Nebo řeknu Tamaře, aby to udělala za mě.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila jsem. „Díky.“</p>
<p>Sklonil hlavu. Byla to jen úklona, stále však vedle mě klečel a v tom gestu bylo cosi tak podivného, až mi přejel mráz po zádech.</p>
<p>Jako by na něco čekal. Váhavě jsem natáhla ruku a položila mu ji na rameno. Sotva jsem se ho prsty dotkla, hlasitě vydechl. Bylo to skoro vzdechnutí.</p>
<p>Chvíli jsme tak zůstali v tiché záři lampy. Pak vstal a znovu se mi uklonil.</p>
<p>„Budu za dveřmi,“ ohlásil a vyklouzl do tmy.</p>
<p><strong>MAL SE VRÁTIL</strong> druhý den z honu a já se nemohla dočkat, až mu o všem povím – o tom, co jsem se dozvěděla od Davida, o plánu postavit nového <emphasis>Bzučáka</emphasis>, i o zvláštním zážitku s Toljou.</p>
<p>„Je to podivín,“ souhlasil Mal. „Ale neuškodí se do té kaple podívat.“</p>
<p>Rozhodli jsme se, že půjdeme spolu. Po cestě jsem na něj dorážela, aby mi vyprávěl, jaké to bylo na lovu.</p>
<p>„Nejvíc času jsme každý den strávili hraním karet a pitím <emphasis>kvasu</emphasis>. Jeden vévoda se opil tak, že spadl do řeky. Skoro se utopil. Sluhové ho vytáhli za boty ven, ale pořád se vrhal zpátky, že prý je to nejlepší způsob, jak chytat pstruhy.“</p>
<p>„Bylo to hrozné?“ smála jsem se.</p>
<p>„Bylo to dobré.“ Kopl botou do oblázku na cestě. „Lidi se o tebe hodně zajímají.“</p>
<p>„Proč mám najednou pocit, že se mi nebude líbit, co teď uslyším?“</p>
<p>„Jeden z králových stopařů si myslí, že je to podvod, že svoji sílu jen předstíráš.“</p>
<p>„A jak bych to jako udělala?“</p>
<p>„Podle všeho máš důmyslný systém zrcadel a kladek, také je v tom hypnóza. Trochu jsem se v tom ztratil.“</p>
<p>Zachichotala jsem se.</p>
<p>„Není to taková legrace, Alino. Když měli upito, nechali se někteří z těch šlechticů slyšet, že podle nich by bylo nejlepší všechny griši pochytat a popravit.“</p>
<p>„Svatí na nebi,“ vydechla jsem.</p>
<p>„Mají strach.“</p>
<p>„To je neomlouvá,“ vyletěla jsem a cítila, jak ve mně stoupá hněv. „Jsme Ravčani stejně jako oni. Copak zapomněli na všechno, co pro ně Druhá armáda udělala?“</p>
<p>Mal rozhodil rukama. „Neřekl jsem, že s nimi souhlasím.“</p>
<p>Vzdychla jsem a praštila do nebohé větve, která se mi připletla do cesty. „Já vím.“</p>
<p>„Nicméně myslím, že se mi to podařilo trochu zlepšit.“</p>
<p>„A jak jsi to dokázal?“</p>
<p>„No, líbilo se jim, že jsi sloužila v První armádě a že jsi zachránila život jejich princi.“</p>
<p>„Potom, co s nasazením vlastního života zachránil život nám?“</p>
<p>„Možná jsem s některými detaily nakládal trochu volněji.“</p>
<p>„Ach tak, to bude Nikolaj šťastný. Ještě něco?“</p>
<p>„Řekl jsem jim, že nesnášíš sledě.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„A že miluješ švestkové koláče. A že na tebe Ana Kuya vzala rákosku, když sis skákáním do kaluží zničila sandály.“</p>
<p>Ušklíbla jsem se. „A proč jsi jim tohle všechno vykládal?“</p>
<p>„Chtěl jsem, abys v jejich očích vypadala lidštější,“ pověděl. „Vidí v tobě jen světlonošku. Vidí hrozbu, dalšího grišu mocného jako Temnyj. Chtěl jsem, aby tě viděli jako dceru nebo sestru nebo kamarádku.“</p>
<p> „Snažíš se být roztomilý?“</p>
<p>„Každý den,“ zazubil se. Pak na mě mrknul. „Ale radši jsem ‚užitečný‘.“</p>
<p>Kaple byla posledním zbytkem kláštera, jenž kdysi stával na vrcholku Os Alty, a podle tradice tu byl korunován první král Ravky. Ve srovnání s ostatními královskými budovami to byla skromná stavba s bíle omítnutými stěnami a jedinou jasně modrou kopulí.</p>
<p>Uvnitř bylo prázdno, pořádný úklid by rozhodně neuškodil. Lavice byly pokryté prachem a v okapu hnízdili holubi. Když jsme procházeli uličkou k oltáři, vzal mě Mal za ruku a mé srdce se legračně zhouplo.</p>
<p>V sakristii jsme se příliš nezdržovali. Těch pár knih v policích bylo zklamáním, jen několik starých zaprášených kancionálů se žlutými, rozpadajícími se stránkami. Jedinou opravdu zajímavou věcí v celé kapli byl rozměrný triptych za oltářem. Na třech obrovských panelech bylo v divoké změti barev vyobrazeno třináct světců s pokojnými výrazy ve tvářích. Některé z nich jsem znala z <emphasis>Životu svatých</emphasis>: Lizabeta se zakrvácenými růžemi, Petyr s dosud hořícími šípy. A svatý Ilja s nákrčníkem, okovy a zpřetrhanými řetězy.</p>
<p>„Nikde žádná zvířata,“ všiml si Mal.</p>
<p>„Nikdy ho nezobrazují s umocňovači, co jsem tak viděla. Jen se řetězy. Kromě <emphasis>Životu svatých</emphasis>.“ Jen jsem nevěděla proč.</p>
<p>Většina triptychu byla v docela slušném stavu, jen panel s Iljou byl poškozený vodou. Tváře světců byly pod plísní stěží k rozeznání a obraz pronikavě čpěl zatuchlým pachem plesniviny. Přitiskla jsem si rukáv na nos.</p>
<p>„Musí sem odněkud zatékat,“ dumal Mal. „Je to tady v hrozném stavu.“</p>
<p>Upřela jsem oči na Iljovu tvář pokrytou špínou. Další slepá ulička. Nechtěla jsem si to připustit, ale upínala jsem k tomu své naděje. Znovu jsem ucítila to volání, palčivou prázdnotu na holém zápěstí. Kde je ten ohnivý pták?</p>
<p>„Můžeme tu stát třeba celý den,“ ozval se Mal, „ale mluvit nezačne.“</p>
<p>Věděla jsem, že žertuje, stejně jsem však měla zlost, i když jsem nevěděla, jestli na něj, nebo na sebe.</p>
<p>Otočili jsme se k odchodu a ve mně by se krve nedořezal. U východu, usazený v potemnělé lavici, čekal Temnyj.</p>
<p>„Co je?“ díval se Mal ve směru mého zkoprnělého pohledu.</p>
<p>Stála jsem bez hnutí. <emphasis>Řekni, že ho vidíš</emphasis>, žadonila jsem v duchu. <emphasis>Prosím. </emphasis></p>
<p>„Alino, děje se něco?“</p>
<p>Zaryla jsem prsty do dlaní. „Ne,“ zalhala jsem. „Nemyslíš, že bychom se měli ještě jednou podívat do sakristie?“</p>
<p>„Nevypadalo to tam nějak slibně.“</p>
<p>Křečovitě jsem se usmála a vykročila vpřed. „Asi máš pravdu. Přání otcem myšlenky.“</p>
<p>Když jsme míjeli Temnyje, otočil hlavu a sledoval nás pohledem. Přitiskl si prst na rty, nato sklonil hlavu a výsměšně předstíral, že se modlí.</p>
<p>Na čerstvém vzduchu, venku z toho zatuchlého smradu kaple, se mi udělalo o něco líp, ale má mysl divoce vířila. Znovu se to stalo.</p>
<p>Na Temnyjově tváři nebyly jizvy. Mal ho neviděl. To znamená, že nemohl být skutečný, musel to být nějaký přelud.</p>
<p>Jenže tu noc v jeho ložnici se mě dotkl. Jasně jsem cítila jeho prst na tváři. Jaká halucinace by mohla něco takového dokázat?</p>
<p>Ještě jsem se trochu chvěla, když jsme vstoupili do lesa. Byl to nějaký nový projev Temnyjovy moci? Děsila mě představa, že by snad mohl nějakým způsobem vstupovat do mých myšlenek, ovšem zbývající alternativa byla snad ještě horší.</p>
<p><emphasis>Kdo poruší řád tohoto světa, zaplatí za to, jinak to nejde. </emphasis>Přitiskla jsem ruku k boku, abych na své kůži ucítila dračí šupiny. <emphasis>Zapomeň na Morozova a jeho šílenství</emphasis>. Možná ty vidiny nemají s Temnyjem vůbec nic společného. Možná prostě začínám přicházet o rozum.</p>
<p>„Male,“ začala jsem, aniž bych věděla, co chci vlastně říct. „Ten třetí umoc–“</p>
<p>Přitiskl si prst ke rtům a v tom gestu se tolik podobal Temnyjovi, že jsem div neklopýtla, pak se však ozvalo šustění větví a mezi stromy se objevil Vasilij.</p>
<p>Zaskočilo mě potkat se s princem mimo Velký palác, a chvíli jsem na něj mlčky zírala. Když jsem se vzpamatovala ze svého překvapení, uklonila jsem se.</p>
<p>Vasilij mě vzal kývnutím na vědomí, Mala ostentativně ignoroval.</p>
<p>„<emphasis>Moj carevič</emphasis>,“ pozdravila jsem.</p>
<p>„Alina Starková,“ oplatil mi s úsměvem. „Dovoluju si doufat, že mi věnuješ chvilku svého času.“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Počkám o kus dál na cestě,“ střelil Mal po Vasiliji nedůvěřivým pohledem.</p>
<p>Princ se za ním díval, jak odchází. „Ten dezertér neví, kde je jeho místo, že?“</p>
<p>Spolkla jsem hněv. „Co pro tebe můžu udělat, <emphasis>moj carevič</emphasis>?“</p>
<p>„Prosím,“ pronesl, „byl bych radši, kdybys mě oslovovala Vasiliji, alespoň v soukromí.“</p>
<p>Zamrkala jsem. Nikdy předtím jsem s princem nebyla sama, a ani teď jsem po tom netoužila.</p>
<p>„Jak se zabydluješ v Malém Paláci?“ zeptal se.</p>
<p>„Děkuju, dobře, <emphasis>moj carevič</emphasis>.“</p>
<p>„Vasiliji.“</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli se hodí, abych s tebou mluvila tak neformálně,“ namítla jsem škrobeně.</p>
<p>„Mého bratra oslovuješ jménem.“</p>
<p>„Setkala jsem se s ním za… velmi zvláštních okolností.“</p>
<p>„Vím, že dokáže být okouzlující,“ prohlásil Vasilij. „Měla bys však vědět, že je také velmi proradný a velmi vychytralý.“</p>
<p><emphasis>To je bezpochyby pravda</emphasis>, pomyslela jsem si, avšak nahlas jsem řekla jen: „Má velmi neobvyklý způsob myšlení.“</p>
<p>Vasilij se zachechtal. „Jaká diplomatka se z tebe stala! Máš velmi neotřelé způsoby. Nepochybuju, že za nějaký čas se navzdory svému nízkému původu naučíš vystupovat se zdrženlivostí a půvabem aristokracie.“</p>
<p>„Chceš říct, že se naučím držet jazyk za zuby?“</p>
<p>Vasilij s nelibostí popotáhl. Potřebovala jsem tenhle rozhovor ukončit dřív, než ho vážně urazím. Vasilij může být praštěný, ale pořád je to princ.</p>
<p>„Rozhodně ne,“ zasmál se afektovaně. „Máš rozkošné způsoby.“</p>
<p>„Děkuju,“ zamumlala jsem. „Když mě omluvíte, Vaše Výsosti – “</p>
<p>Vasilij mi zastoupil cestu. „Nevím, na čem ses s bratrem domluvila, nicméně by sis měla uvědomit, že je druhorozený. A nikdy víc nebude, ať má jakékoliv ambice. Jen já z tebe můžu udělat královnu.“</p>
<p>A bylo to tady. V duchu jsem si vzdychla. „Jen král může ze ženy učinit královnu,“ připomněla jsem mu.</p>
<p>Vasilij na to mávl rukou. „Můj otec už dlouho žít nebude. Stejně už vládnu Ravce já.“</p>
<p><emphasis>Tak tomuhle říká vládnutí?</emphasis> vypěnila jsem v duchu. Pochybovala jsem, že by byl Vasilij vůbec v Os Altě, kdyby se nebál, že mu Nikolaj vyfoukne trůn, ale tentokrát jsem mlčela.</p>
<p>„Na sirotka z Keramzinu ses dostala vysoko,“ vedl si Nikolaj dál svou, „ale mohla bys to dotáhnout ještě dál.“</p>
<p>„Ujišťuju tě, <emphasis>moj carevič</emphasis>,“ řekla jsem zcela upřímně, „že nemám takové ambice.“</p>
<p>„Tak co tedy chceš, světlonoško?“</p>
<p>„Teď? Zrovna teď bych si dala oběd.“</p>
<p>Spodní pysk mu trucovitě spadl dolů a v tu chvíli vypadal úplně jako jeho otec. Pak se usmál.</p>
<p>„Jsi chytrá dívka,“ pověděl, „a myslím, že budeš užitečná. Těším se, že se lépe poznáme.“</p>
<p>„Nepřeju si nic jiného,“ zalhala jsem.</p>
<p>Vzal mě za ruku a přitiskl mi na ni svá vlhká ústa. „Na viděnou, Alino Starková.“</p>
<p>Div se mi neobrátil žaludek. Když odkráčel, otřela jsem si nenápadně ruku do <emphasis>kefty</emphasis>.</p>
<p>Mal na mě čekal na kraji lesíku.</p>
<p>„Co to mělo být?“ vyzvídal ustaraně.</p>
<p>„To víš,“ odpověděla jsem. „Další princ, další nabídka k sňatku.“</p>
<p>„To nemyslíš vážně,“ nevěřícně se rozesmál. „Ten tedy neztrácí čas.“</p>
<p>„Moc znamená spojenectví,“ napodobila jsem Nikolajův hlas.</p>
<p>„Můžu gratulovat šťastné nevěstě?“ zeptal se Mal a v jeho hlase nebyla trpkost, jen pobavení. Dědic královského trůnu mu zjevně nepřipadal tak ohrožující jako korzár s přebujelým sebevědomím.</p>
<p>„Myslíš, že Temnyj musel čelit náporu nechtěných šlechtičen s uslintanými rty?“ prohodila jsem nevrle.</p>
<p>Mal se rozchechtal.</p>
<p>„Co je na tom tak k smíchu?“</p>
<p>„Jen jsem si představil, jak nějaká upocená vévodkyně zahnala Temnyje do kouta, aby se s ním pobavila.“</p>
<p>Odfrkla jsem si a nato se rozesmála na celé kolo. Nikolaj s Vasilijem byli tak jiní, že jsem mohla stěží uvěřit, že mají vůbec nějakou krev společnou. Z ničeho nic mi na mysli vytanul Nikolajův polibek, ten drsný dotyk jeho úst na mých, když si mě k sobě přitáhl. Zatřásla jsem hlavou.</p>
<p><emphasis>Můžou být jiní</emphasis>, připomínala jsem si na cestě do paláce, <emphasis>ale oba mě úplně stejně chtějí využít</emphasis>.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 17</strong></p>
<p><strong>LÉTO VRCHOLILO A PŘINÁŠELO </strong>do Os Alty horko. Jediným útočištěm bylo v těchto dnech jezero a chladné tůňky <emphasis>baňji</emphasis> ležící v příjemném chládku březového hájku vedle Malého Paláce. Ať dvořané cítili ke grišům jakoukoliv zášť, nebránila jim zvát větrostrůjce s vlnostrůjci do Velkého paláce, aby přivolávali vánek a vyráběli obrovské bloky ledu, které zpříjemňovaly dusné parno v pokojích. Stěží jsem to mohla považovat za smysluplné využití jejich potenciálu, ale chtěla jsem, aby byl král s královnou spokojení; stačilo, že už jsem je připravila o několik materiálčiků, jichž si nesmírně považovali a kteří teď museli pracovat s Davidem na jeho záhadných zrcadlových discích.</p>
<p>Každý den jsem se scházela s radou grišů – někdy na pár minut, někdy na celé hodiny – a probírali jsme informace získané od tajných agentů, pohyby vojenských oddílů i zprávy přicházející ze severní a jižní hranice.</p>
<p>Nikolaj stále doufal, že zaútočíme na Temnyje dřív, než stačí dát dohromady celou armádu stínů, jenže síť ravských špehů a informátorů nedokázala dosud zjistit jeho pozici. Začínalo být stále pravděpodobnější, že se budeme muset bránit z Os Alty. Naší jedinou výhodou bylo, že Temnyj na nás nemohl <emphasis>ničevoje</emphasis> jen tak poslat. Musel se držet v blízkosti svých stvůr, což znamenalo, že bude muset vyrazit do Os Alty s nimi. Zásadní otázka byla, jestli překročí hranice Ravky z Fjerdy, nebo ze Šu Hanu.</p>
<p>Nikolaj stál ve válečném kabinetu před radou grišů a ukazoval na velkou mapu na zdi. „Při posledním tažení jsme většinu tohoto území získali zpátky,“ jel prstem po severní hranici mezi Ravkou a Fjerdou. „Jsou tam husté lesy, a pokud nejsou řeky zamrzlé, je hranice takřka nepřekročitelná, navíc jsme všechny přístupové cesty zablokovali.“</p>
<p>„Jsou tam umístění grišové?“ chtěla vědět Zoja.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Nikolaj. „Je tam velké množství průzkumných hlídek, které mají základnu v Ulensku. Jestli půjde tudy, budeme o tom včas vědět.“</p>
<p>„A také mu v cestě stojí Petrazoj,“ připomněla Paja. „Ať už se rozhodne jít přímo přes hory, nebo je bude obcházet, zdrží ho to.“ Za posledních pár týdnů si v radě vydobyla své místo a získala respekt. Zatímco David byl pořád nervózní a spíš se držel zpátky, Paja, jak se zdálo, byla ráda, že může být chvíli jinde než v dílně.</p>
<p>„Víc starostí mi dělá tohle,“ Nikolaj přejel rukou po pásu hranice nad Tsibejí, kde leží Permafrost. „Hranice je tu dobře opevněná. Je to však rozlehlé území, které není snadné celé pokrýt.“</p>
<p>Souhlasně jsem přikývla. Šli jsem přes tyhle zamrzlé pláně s Malem a moc dobře jsem si pamatovala, jak mi tenkrát připadaly nekonečné. Přistihla jsem se, že ho očima hledám po místnosti, i když jsem věděla, že tam není; odjel na další hon, tentokrát se skupinou keršských lovců a ravských diplomatů.</p>
<p>„A když půjde z jihu?“ zeptala se Zoja.</p>
<p>Nikolaj dal znamení Fedjorovi, ten se zvedl a začal griši seznamovat se zranitelnými místy na jižní hranici. Protože sloužil v Sikursku, znal tuhle oblast dobře.</p>
<p>„Je takřka nemožné uhlídat všechny horské průsmyky vedoucí ze Sikurzoje,“ zamračil se. „Z toho těží šuhanští nájezdníci celá léta. Pro Temnyje by nebylo těžké někudy proklouznout.“</p>
<p>„Pak může napochodovat přímo na Os Altu,“ usoudil Sergej.</p>
<p>„Kolem vojenské základny v Poliznaji,“ připomenul Nikolaj. „To je pro nás výhoda. Každopádně až s vojskem přitáhne, budeme připravení.“</p>
<p>„Připravení?“ odfrkl si Pavel. „Na armádu nezničitelných nestvůr?“</p>
<p>„Nejsou nezničitelní,“ namítl Nikolaj, přičemž kývl hlavou směrem ke mně. „Ani Temnyj není nezničitelný. Vím to. Střelil jsem ho.“</p>
<p>Zoja vyvalila oči. „Tys ho <emphasis>střelil</emphasis>?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil. „Bohužel jsem neodvedl tak dobrou práci, jak bych chtěl, ale jsem si jistý, že se to praxí zlepší.“ Přejel griši očima, každému z nich se podíval do vyděšené tváře, teprve pak pokračoval dál. „Temnyj je mocný, ale my zrovna tak. Nikdy nestál proti spojené síle První a Druhé armády bojujících bok po boku ani proti takovým zbraním, které mám v úmyslu použít. Budeme s ním bojovat. Zaútočíme na něj. Uvidíme, čí kulky budou mít větší štěstí.“</p>
<p>Až bude Temnyjova horda stínů útočit na Malý palác, on sám bude zranitelný. Všude v rozsahu dvou mílí od hlavního města budou rozmístěny malé, dobře ozbrojené oddíly grišů a vojáků. Jakmile se začne bojovat, obklíčí Temnyje a vypálí na něj všechen střelný prach, který jen Nikolaj dokáže sehnat.</p>
<p>Svým způsobem se právě tohohle Temnyj vždycky bál. Znovu mi vytanulo na mysli, jak mluvil o nových zbraních, které se vyrábějí za hranicemi Ravky, a co mi řekl tak velmi dávno pod rozpadlou střechou staré stodoly: <emphasis>Svět, kde síla grišů něco znamenala, spěje ke konci.</emphasis></p>
<p>Paja si odkašlala. „Víme, co se stane s těmi stínovými vojáky, když Temnyje zabijeme?“</p>
<p>Nejradši bych ji objala. Neměla jsem tušení, co se stane s <emphasis>ničevoji</emphasis>, pokud se nám podaří Temnyje zneškodnit. Možná se rozplynou do nicoty, možná propadnou zuřivosti nebo ještě něco horšího, ona to však vyslovila: <emphasis>když Temnyje zabijeme</emphasis>. Slyšela jsem v tom naději – váhavou a ustrašenou, ale přesto to byla naděje.</p>
<p><strong>SVÉ ÚSILÍ</strong> jsme zaměřili především na obranu Os Alty. Město měla od pradávna poplašný systém zvonů, které upozorňovaly palác na blížící se nepřátele. Nikolaj s otcovým svolením umístil na městské i palácové hradby těžká děla, podobná těm, co byla na <emphasis>Bzučákovi</emphasis>. Přes reptání grišů jsem jich nechala pár postavit také na střechu Malého paláce. <emphasis>Ničevoje</emphasis> nejspíš nezastaví, ale alespoň je zpomalí.</p>
<p>I ostatní grišové se začali váhavě otevírat myšlence, že materiálčici jsou v naší věci velmi cenní. S pomocí ohňostrůjců se snažili vyrobit <emphasis>grenatki</emphasis> o takové síle, aby jejich světelný výbuch Temnyjovy stíny ochromil a zastavil. Problém byl vyrobit je tak, aby střelný prach nesrovnal všechno a všechny se zemí. Občas jsem měla strach, že ušetří Temnyjovi práci a vyhodí celý Malý palác do povětří dřív, než nepřítel vůbec dorazí. Nejednou jsem v jídelně viděla griši s ohořelými manžetami a spáleným obočím. Kladla jsem jim na srdce, aby nebezpečné práce dělali jen u jezera a pro případ nehody měli po ruce vlnostrůjce.</p>
<p>Nikolaj byl tímto projektem nesmírně uchvácený a trval na tom, že se bude podílet na jeho realizaci. Materiálčici si ho snažili nejprve nevšímat, pak k němu přistupovali se shovívavou blahosklonností, ale nakonec poznali, že Nikolaj zdaleka není jen znuděný princ, který se rád plete lidem do řemesla. Nejenže rozuměl Davidovým nápadům, ale také dřív pracoval s osamělými griši a osvojil si znalosti a terminologii Malé vědy. Brzy zapomněli na jeho společenské postavení i na to, že není griša, a často jsem ho pak viděla, jak se v dílně materiálčiků sklání nad pracovním stolem.</p>
<p>Nejvíc neklidu ve mně vzbuzovaly pokusy, jež se odehrávaly za červenými lakovanými dveřmi anatomického sálu, kde korporálčici za pomoci materiálčiků zkoušeli spojit grišovskou ocel s lidskými kostmi. Účelem bylo posílit tělo, aby voják dokázal odolat náporu <emphasis>ničevojů</emphasis>. Byl to bolestný a vleklý proces, protože lidské tělo mnohdy odmítalo kov přijmout. Hojiči dělali, co mohli, avšak často se chodbami Malého paláce nesly drásavé výkřiky dobrovolníků z První armády.</p>
<p>Odpoledne většinou spolkly nekonečné porady ve Velkém paláci. Při vladařských pokusech uzavřít spojenectví s cizími mocnostmi byly schopnosti světlonošky cenným nástrojem, takže jsem často dostávala pozvání, abych se objevila na diplomatických schůzkách, předvedla, co umím, a dokázala, že jsem skutečně naživu. Královna pořádala čaje a večeře, na kterých jsem také slavnostně vystupovala. Nikolaj se často zastavil, aby mi složil komplimenty, nestydatě se mnou flirtoval a majetnicky postával u mé židle jako slepě zamilovaný nápadník.</p>
<p>Nic však nebylo úmornější než takzvané „strategické schůzky“ s královými poradci a veliteli. Sám král se jich účastnil málokdy. Raději se celý den šoural za služkami nebo pospával na sluníčku jako starý kocour. Poradci v jeho nepřítomnosti semílali stále dokola totéž. Donekonečna se hádali, jestli bychom měli s Temnyjem uzavřít mír, nebo s ním jít do války. Chvíli tvrdili, že by naším spojencem měl být Šu Han, za chvíli, že bychom se měli dát dohromady s Fjerdou. Dohadovali se o každičkou položku rozpočtu počínaje množstvím munice a konče tím, co by měli vojáci snídat. Přesto jen výjimečně něco rozhodli nebo zařídili.</p>
<p>Jakmile se Vasilij dozvěděl, že se s Nikolajem těchto schůzek účastníme, porušil svůj letitý zvyk ignorovat povinnosti, jež mu jako dědici náleží, a trval na tom, že musí být také přítomen. K mému údivu to Nikolaj nadšeně uvítal.</p>
<p>„Jaká úleva,“ zaradoval se. „Prosím tě, viď, že tomuhle rozumíš.“ Posunul k němu přes stůl hromadu účetních knih.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Vasilij.</p>
<p>„Žádost o opravu akvaduktu poblíž Černitsynu.“</p>
<p>„Všechno tohle kvůli jednomu akvaduktu?“</p>
<p>„Neboj se,“ uklidňoval ho Nikolaj. „Zbytek nechám poslat do tvých pokojů.“</p>
<p>„Je toho víc? Copak nemůže některý z ministrů – “</p>
<p>„Sám jsi viděl, co se stalo, když otec za sebe nechal vládnout druhé. Musíme se mít na pozoru.“</p>
<p>Vasilij z hromady papírů štítivě sebral svrchní lejstro a tvářil se, jako by držel promáčený koberec. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy.</p>
<p>„Vasilij si myslí, že může vést zemi, jako to dělal náš otec,“ svěřil se mi později odpoledne Nikolaj. „Pořádat bankety, sem tam pronést nějaký proslov. Hodlám se ujistit, že ví, co to znamená vládnout zemi, když Temnyj ani Aparátus nedrží otěže pevně v rukou.“</p>
<p>Znělo to jako báječný plán, ale brzy jsem v duchu proklínala oba dva. Kvůli Vasiliji trvaly schůze dvakrát tak dlouho. Naparoval se a chvástal a každé téma pro něj bylo příležitostí předvést se, takže neustále řečnil o vlastenectví, strategii a spletitostech diplomacie.</p>
<p>„V životě jsem neviděla, aby někdo dokázal tak dlouho žvanit, a přitom vůbec nic neříct,“ zuřila jsem, když jsme se po jedné zvlášť únavné schůzi vraceli s Nikolajem do Malého paláce. „Musíš s tím přece něco udělat.“</p>
<p>„Jako třeba co?“</p>
<p>„Třeba přemluvit některého z těch jeho poníků, aby ho kopli do hlavy.“</p>
<p>„Nepochybuju, že by to s chutí udělali,“ poznamenal Nikolaj. „Vasilij je líný, ješitný a rád si věci ulehčuje, jenže žádný jednoduchý způsob, jak řídit zemi, neexistuje. Brzy ho to přestane bavit, věř mi.“</p>
<p>„Možná,“ přisvědčila jsem. „Jenže než se to stane, unudí mě k smrti.“</p>
<p>Nikolaj se zasmál. „Příště si s sebou vezmi láhev. A lokni si pokaždé, když změní názor.“</p>
<p>Zaúpěla jsem. „To bych byla pod stolem raz dva.“</p>
<p><strong>S NIKOLAJOVOU POMOCÍ </strong>jsem nechala přivést zbrojní specialisty z Poliznaje, aby seznámili griši s moderní výzbrojí a vycvičili je v používání nejnovějších střelných zbraních. Ačkoliv ze začátku mezi nimi panovalo napětí, zdálo se, že postupem času se jejich vzájemné vztahy stávaly uvolněnější, takže jsem se odvažovala doufat, že se mezi vojáky První a Druhé armády nakonec přece jen zrodí pár přátelství. V tomto směru udělaly největší pokrok smíšené oddíly, jejichž úkolem bylo pronásledovat Temnyje, až se přiblíží se svým vojskem k Os Altě. Vojáci se vrátili z výcvikové mise se spoustou žertů a narážek, kterým nikdo jiný nerozuměl, a vytvořili si mezi sebou nová pouta. Dokonce si sami začali říkat <emphasis>nolniky</emphasis>, tedy nuly, protože už nepatřili vlastně ani k První, ani k Druhé armádě.</p>
<p>Dělalo mi starosti, jak všechny ty změny přijme Botkin. Zdálo se však, že ten chlap má nadání zabíjet bez ohledu na to, jaký si k tomu vybere způsob; nadto byl šťastný, kdykoliv měl záminku debatovat s Tamarou a Toljou o zbraních.</p>
<p>Protože v Šu Hanu měli neblahý zvyk rozřezávat griši skalpelem, jen málo jich přežilo, aby se dostali do Druhé armády. Botkin byl šťastný, že konečně může mluvit svým rodným jazykem, ale neméně se mu zamlouvala dravost, s níž dvojčata bojovala. Nespoléhali se na své korporálčické schopnosti jako grišové vyrostlí v Malém paláci. Spíše je používali jako jednu ze svých zbraní ve svém širokém arzenálu.</p>
<p>„Nebezpečný kluk. Nebezpečná holka,“ pochvaloval si Botkin, když je jednoho rána pozoroval cvičit se skupinou jiných korporálčiků, zatímco hlouček nervózních přivolavačů čekal, až na ně dojde řada. Byla tam Marie se Sergejem a za nimi jako vždycky postávala Naďa.</p>
<p>„Ona je horfší než on,“ stěžoval si Sergej. Tamara mu rozsekla pusu a špatně mluvil. „Je mi lífo jejífo manfžela.“</p>
<p>„Nevdá se,“ prohodil Botkin, zrovna když Tamara poslala nešťastného ohňostrůjce k zemi.</p>
<p>„Proč by se neměla vdát?“ podivila jsem se.</p>
<p>„Ta ne. Její bratr také ne,“ prohlásil rezolutně žoldák. „Jsou jako Botkin. Zrozeni do boje. Kovaní pro válku.“</p>
<p>Tři korporálčici skočili na Tolju. Rázem všichni skučeli na zemi. Přemýšlela jsem o tom, co mi Tolja řekl v knihovně: že se nenarodil proto, aby sloužil Temnyjovi. Jako spoustu dalších lidí ze Šu Hanu si zvolil cestu vojáka, který se nechává najímat k boji, a jako žoldák a pirát putoval světem. A nakonec stejně skončil v Malém paláci. Jak dlouho tu asi se svojí sestrou zůstane?</p>
<p>„Líbí se mi,“ zahleděla se Naďa toužebně na Tamaru. „Je tak nebojácná.“</p>
<p>Botkin se zachechtal. „<emphasis>Nebojácný</emphasis> je totéž co <emphasis>hloupý</emphasis>.“</p>
<p>„Do očí byf jí to rafši nefšíkal,“ mrmlal Sergej, zatímco mu Marie vlhkou žínkou jemně otírala rty.</p>
<p>Přišlo mi to k smíchu a radši jsem se otočila. Ještě jsem nezapomněla, jak mě ti tři uvítali v Malém paláci. Netvrdili sice, že jsem děvka, ani mě nechtěli vyhodit, ale také se mě nezastali; představa, že bych teď měla předstírat, že jsme přátelé, pro mě byla zkrátka neskutečná. Krom toho jsem nevěděla, jak bych se k nim měla chovat. Nikdy jsme si nebyli skutečně blízcí, a teď mi rozdíl v našem postavení připadal jako nepřeklenutelná propast.</p>
<p><emphasis>Ženě by to bylo jedno</emphasis>, projelo mi z ničeho nic hlavou. Žeňa mě opravdu znala. Smály jsme se spolu, svěřovala se mi a žádná blyštivá <emphasis>kefta</emphasis> ani titul by jí nezabránily v tom, aby mi řekla, co si myslí, nebo aby se do mě zavěsila a podělila se se mnou o nějaký ten drb. Navzdory lžím, které mi navykládala, se mi po ní zastesklo.</p>
<p>Z mých myšlenek mě jako na zavolanou vytrhlo zatahání za rukáv a někdo na mě rozrušeným hlasem promluvil: <emphasis>„Moja soverenaja?“</emphasis></p>
<p>Naďa přešlapovala z nohy na nohu. „Doufala jsem… “</p>
<p>„Co potřebuješ?“</p>
<p>Otočila se k setmělému koutu stájí a rukou mávla na mladíka v modré barvě eterálčiků, jehož jsem nikdy předtím neviděla. Poté, co jsme rozeslali milosti, se pár grišů objevilo, tenhle kluk však vypadal příliš mladý na to, aby mohl sloužit v poli. S prsty zapletenými do <emphasis>kefty</emphasis> nervózně popošel k nám.</p>
<p>„To je Adrik,“ představila mi chlapce Naďa a rukou ho objala. „Můj bratr.“ Podoba mezi nimi byla, i když ji člověk musel hledat. „Slyšeli jsme, že máš v úmyslu evakuovat školu.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Rozhodla jsem se všechny studenty poslat tam, kde je dost místa i postelí, aby se tam pohodlně vešli, a odkud je na bojiště daleko: do Keramzinu. Botkin pojede s nimi. Mrzelo mě, že ztratím tak schopného bojovníka, ale takhle bude moct cvičit mladé griši a také na ně dohlédne. Protože Baghra by za mnou nikdy nepřišla, poslala jsem k ní služebnou se stejnou nabídkou. Neodpověděla mi. Přes veškeré úsilí nebrat si její přezíravost k srdci, mě její zavržení bolelo.</p>
<p>„Ty jsi student?“ vyhnala jsem Baghru z hlavy a obrátila se na Adrika. Přikývl a mně neuniklo, s jakou sveřepostí vystrkuje bradu.</p>
<p>„Adrik si říkal… Napadlo nás, jestli… “</p>
<p>„Chci tady zůstat,“ vpadl jí prudce do řeči.</p>
<p>Obočí mi vystřelilo nahoru. „Jak jsi starý?“</p>
<p>„Dost starý na to, abych mohl bojovat.“</p>
<p>„Tenhle rok by končil,“ doplnila Marie.</p>
<p>Zamračila jsem se.</p>
<p>Byl jen o pár let mladší než já, ale byl samá ruka, samá noha, a vlasy měl rozčepýřené jak vrabčí hnízdo.</p>
<p>„Jeď s ostatními do Keramzinu,“ nařídila jsem. „Jestli ti tvé nadšení vydrží, můžeš se k nám za rok přidat.“ <emphasis>Pokud tady ještě budeme.</emphasis></p>
<p>„Jsem dobrý,“ nedal se. „Jsem větrostrůjce a i bez umocňovače mám stejnou sílu jako Naďa.“</p>
<p>„Je to nebezpečné – “</p>
<p>„Tady je můj domov. Nikam nejdu.“</p>
<p>„Adriku!“ napomenula ho Naďa.</p>
<p>„To je v pořádku,“ řekla jsem. Adrik byl jako v horečce. Ruce svíral v pěstech. Obrátila jsem se na Naďu. „Víš jistě, že chceš, aby tu zůstal?“</p>
<p>„Já –, “ začal Adrik.</p>
<p>„Mluvím s tvojí sestrou. Jestli padneš do rukou Temnyjovy armády, bude to ona, kdo tě bude oplakávat.“ Při těch slovech Naďa nepatrně zbledla, zato Adrik nehnul brvou. Musela jsem uznat, že kuráž mu nechybí.</p>
<p>Naďa se ustaraně kousala do rtu, přitom těkala očima ze mě na Adrika.</p>
<p>„Jestli ti dělá starosti, že ho zklameš, zamysli se, jaké to bude ho pochovávat,“ pronesla jsem chladně. Věděla jsem, že je to kruté, ale chtěla jsem, aby oba věděli, o co mě žádají.</p>
<p>Po dlouhém váhání napřímila záda. „Nech ho bojovat,“ rozhodla. „Říkám, ať zůstane. Když ho pošleš pryč, ode dneška za týden bude zpátky před branami paláce.“</p>
<p>Vzdychla jsem a otočila se zpátky na Adrika, který už se zubil od ucha k uchu. „Žádnému spolužákovi ani slovo,“ nařídila jsem. „Nechci, aby jim také něco vlezlo do hlavy.“ Namířila jsem prstem na Naďu. „A ty máš za něj zodpovědnost.“</p>
<p>„Děkuju, <emphasis>moja soverenaja</emphasis>,“ vypískla Naďa a uklonila se tak hluboko, až jsem myslela, že se převrátí.</p>
<p>Už teď jsem svého rozhodnutí litovala. „Postarej se, ať se vrátí do třídy.“</p>
<p>Dívala jsem se za nimi, jak stoupají do kopce k jezeru, a když zmizeli, šla jsem si zas po svém. Vyrazila jsem do menší tréninkové haly, kde jsem našla Mala zápasit s Pavlem. Mal byl poslední dobou v Malém paláci míň a míň. Ještě to odpoledne, co se vrátil z Balakirevu, mu začaly přicházet pozvánky – na hony, na rybolov, na večírky, na partičku karet. Zdálo se, že všichni dvořané i důstojníci svorně usoudili, že Mal nesmí chybět při žádné společenské události.</p>
<p>Někdy byl pryč na odpoledne, jindy odjel i na několik dnů. Připadala jsem si jako kdysi v Keramzinu, kdy jsem se za ním dívala, jak odjíždí na koni pryč, a pak ho každý den nedočkavě vyhlížela u kuchyňského okna. Upřímně řečeno jsem ale musela přiznat, že bylo snazší, když odjel. Jakmile byl v Malém paláci, měla jsem výčitky svědomí, že s ním nemůžu trávit víc času, a také jsem nesnášela, jak ho grišové přehlíželi a mluvili s ním jako se sluhou. I když se mi po něm stýskalo, povzbuzovala jsem ho, ať jede.</p>
<p><emphasis>Je to tak lepší</emphasis>, říkala jsem si. Než utekl z armády, aby mi pomohl, byl stopař se skvělou budoucností, měl spoustu přátel a obdivovatelek. Postávat u dveří, číhat za rohem, být mým věrným stínem, zatímco běhám z jedné schůzky na druhou, ne, to se pro něj nehodilo.</p>
<p>„Vydržela bych se na něj dívat celý den,“ ozval se hlas za mými zády. Ztuhla jsem. Stála tam Zoja. Ani v tom vedru se snad nepotila.</p>
<p>„Nepáchne ti Keramzinem?“ zeptala jsem se jízlivě; byla to narážka na jedovatost, kterou mi jednou řekla.</p>
<p>„Nižší vrstvy mají takovou zvláštní drsnou přitažlivost. Řekni mi, až s ním skončíš, ano?“</p>
<p>„Co prosím?“</p>
<p>„Ach, pochopila jsem to špatně? Zdálo se mi, že jste… si blízcí. Ale jistě teď míříš výš.“</p>
<p>Obrátila jsem se k ní. „Co tu vůbec děláš, Zojo?“</p>
<p>„Přišla jsem si zatrénovat.“</p>
<p>„Víš, jak to myslím. Co děláš tady v Malém paláci?“</p>
<p>„Jsem voják Druhé armády. Patřím sem.“</p>
<p>Zkřížila jsem ruce na prsou. Bylo načase, abychom si to se Zojou vyjasnily. „Nemáš mě ráda a nikdy jsi nevynechala jedinou příležitost, abys mi to dala najevo. Proč jsi teď na mé straně?“</p>
<p>„Mám snad na výběr?“</p>
<p>„Nepochybuju, že by tě Temnyj moc rád viděl u sebe.“</p>
<p>„Je to příkaz, abych odešla?“ Snažila se působit povýšeně jako vždycky, ale viděla jsem, že má strach. To mě nejdřív potěšilo, a vzápětí naplnilo pocitem viny.</p>
<p>„Chci vědět, proč tady chceš tak moc zůstat.“</p>
<p>„Protože nechci žít ve tmě,“ ohradila se. „Protože ty jsi naše největší naděje.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Tak snadno ti to neprojde.“</p>
<p>Zrudla. „Mám snad prosit na kolenou?“</p>
<p>Udělala by to? Přistihla jsem se, že mi taková představa není vůbec proti srsti. „Jsi ješitná. Jsi ctižádostivá. Udělala bys cokoliv, abys získala Temnyjovu pozornost. Tak co se změnilo?“</p>
<p>„Co se změnilo?“ vyprskla se sevřeným hrdlem. Ústa se jí stáhla do úzké linky a pěsti křečovitě tiskla ke stehnům. „Měla jsem tetu, která žila v Novokribirsku. A neteř. Temnyj mi mohl říct, co chce udělat. Mohla jsem je varovat –“ Hlas se jí zlomil a mě přepadl stud, protože jsem při pohledu na její bolestí zkroucenou tvář cítila radost.</p>
<p>V uších jsem slyšela Baghřin hlas: <emphasis>Vidím, že ti moc přirostla k srdci. Čím bude větší, tím bude lačnější.</emphasis> A přesto, věřila jsem Zoje? Byl lesk v jejích očích skutečný, nebo hraný? Přemohla slzy a šlehla po mně zlostným pohledem: „Pořád tě nemám ráda, Starková. A nikdy nebudu. Jsi obyčejná a neohrabaná a vůbec nechápu, proč ses narodila s takovou mocí. Ale jsi světlonoška, a jestli dokážeš udržet Ravku svobodnou, budu za tebe bojovat.“</p>
<p>Sledovala jsem ji a uvažovala; tváře jí hořely rudě a rty se jí chvěly.</p>
<p>„Takže?“ řekla a já viděla, kolik úsilí ji ta otázka stála. „Pošleš mě pryč?“</p>
<p>Nechala jsem ji chvilku čekat. „Můžeš zůstat,“ svolila jsem. „Prozatím.“</p>
<p>„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Mal. Ani jsme si nevšimly, že docvičil.</p>
<p>V tu chvíli byla Zojina nejistota tatam. Oslnivě se na něj usmála. „Že prý dokážeš s lukem a šípem hotové divy. Říkala jsem si, jestli bys mě to nenaučil.“</p>
<p>Mal sjel pohledem ze Zoji ke mně. „Možná později.“</p>
<p>„Budu se těšit,“ broukla a odplula pryč, jen za ní hedvábí zaševelilo.</p>
<p>„Co to mělo znamenat?“ chtěl vědět Mal, když jsme vyrazili do kopce k Malému paláci.</p>
<p>„Nevěřím jí.“</p>
<p>Po dlouhém mlčení neochotně začal: „Alino, to, co se stalo v Kribirsku –“</p>
<p>Rychle jsem mu vpadla do řeči. Nechtěla jsem vědět, co tenkrát dělal se Zojou ve vojenském táboře. O to vůbec nešlo. „Byla to Temnyjova favoritka a vždycky mě nenáviděla.“</p>
<p>„Nejspíš na tebe žárlila.“</p>
<p>„Zlomila mi dvě žebra.“</p>
<p>„Co že udělala?“</p>
<p>„Byla to nehoda. Tak trochu.“ Nikdy jsem Malovi přesně neřekla, čím vším jsem si prošla, než jsem se naučila používat svou sílu, nevyprávěla jsem mu o těch nekonečných osamělých dnech plných zklamání. „Prostě si nejsem jistá, na čí straně vlastně je.“ Poškrábala jsem se zezadu na šíji, kde se začínaly bolestivě ozývat mé svaly. „Nemůžu si být jistá nikým. Nemůžu věřit grišům. Ani sluhům. Kdokoliv z nich může pracovat pro Temnyje.“</p>
<p>Mal se rozhlédl kolem. Pro jednou se nikdo nedíval. Prudce mě chytil za ruku. „Za dva dny pořádá Gritzki v horním městě večírek, budou tam vykladači osudu. Pojď se mnou.“</p>
<p>„Gritzki?“</p>
<p>„Jeho otec je Štěpán Gritzki, ten Okurkový král. Zbohatlík,“ předváděl Mal velmi věrně dikci nadutých šlechticů. „Jejich rodina má palác dole u kanálu.“</p>
<p>„To nejde,“ řekla jsem a vybavila si válečné porady, Davidovy disky, evakuaci školy. Připadalo mi divné jít na večírek, když každým dnem může vypuknout válka.</p>
<p>„Ale jde,“ přesvědčoval mě Mal. „Jen na hodinu, na dvě.“</p>
<p>Lákalo mě to – ukrást si malou chvilku pro sebe s Malem, daleko od povinností v Malém paláci.</p>
<p>Musel vycítit, že váhám. „Převlékneme tě, abys vypadala jako ti kejklíři,“ lákal mě. „Vůbec nikdo nebude vědět, že je tam světlonoška.“</p>
<p>Večírek pozdě večer, až bude všechna práce hotová. Přijdu o jednu noc marného pátrání v knihovně. Co se může stát?</p>
<p>„Tak dobře,“ souhlasila jsem. „Půjdeme.“</p>
<p>Tvář se mu rozjasnila úsměvem, z kterého se mi podlomila kolena. Nebyla jsem si jistá, jestli si někdy zvyknu, že tenhle úsměv patří mně.</p>
<p>„Toljovi s Tamarou se to nebude líbit,“ varoval mě.</p>
<p>„Jsou moje stráž. Poslouchají mé příkazy.“</p>
<p>Mal se postavil do pozoru a vysekl dokonalou úklonu. <emphasis>„Da, moja soverenaja,“</emphasis> vyslovil vážně. „Žijeme jen pro vaši službu.“</p>
<p>Protočila jsem oči, ale když jsem spěchala do dílny materiálčiků, cítila jsem se lehčeji než dlouhé týdny předtím.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 18</strong></p>
<p><strong>REZIDENCE GRITZKÝCH SE </strong>nacházela ve čtvrti přiléhající ke kanálu, jež byla všeobecně považovaná ze nejméně honosnou z celého horního města, neboť ležela blízko mostu, na němž byl neustály ruch. Byla to okázalá, byť nevelká budova, přiléhající z jedné strany k válečnému památníku, z druhé k zahradám kláštera svaté Lizabety.</p>
<p>Malovi se podařilo vypůjčit na večer kočár. I s Tamarou, která byla v dost mrzuté náladě, jsme se nacpali do jeho stísněných prostor. Dlouho a hlasitě s Toljou proti večírku reptali, ale dala jsem jim jasně najevo, že nehodlám ustoupit. Donutila jsem je přísahat, že budou držet jazyk za zuby; nechtěla jsem, aby se zprávy o mém malém dobrodružství za branami paláce donesly Nikolajovi.</p>
<p>Všichni jsme byli oblečení jako sulijští vykladači osudu v křiklavě oranžových hedvábných pláštích a lakované červené masce ve tvaru šakalí hlavy. Tolja s námi nejel. I kdyby se zakryl od hlavy až k patě, budil by pozornost na každém kroku.</p>
<p>Mal mi stiskl ruku a já ucítila příval omamného vzrušení. V plášti mi bylo nepříjemné horko a obličej mě pod maskou svědil, ale nevadilo mi to. Připadala jsem si jako za starých časů, kdy jsme v Keramzinu utekli od domácích povinností, vyplížili se ven a běželi na louku, i když jsme věděli, že nás za to možná bude čekat rákoska. Leželi jsme v chladné trávě, poslouchali bzučení hmyzu a pozorovali, jak se nad námi roztrhávají mraky. Mír těch dní mi připadal nekonečně daleko.</p>
<p>Příjezdová silnice k rezidenci Okurkového krále byla zatarasená kočáry. Zabočili jsme do uličky vedle kláštera, abychom snáz splynuli s kejklíři před vchodem pro služebnictvo.</p>
<p>Když jsme vystupovali z kočáru, upravila si Tamara opatrně plášť. Oba měli s Malem pistole a Tamara k tomu pod oranžovým hedvábím přivázanou ke každému stehnu sekerku.</p>
<p>„Co když po nás bude někdo doopravdy chtít vyložit budoucnost?“ strachovala jsem se, zatímco jsem si utahovala tkaničky na masce a nasazovala kapuci přes hlavu.</p>
<p>„Prostě je nakrm obvyklými bláboly,“ radil Mal. „Krásná žena, nečekané bohatství. Dávej si pozor na číslo osm.“</p>
<p>Vchod pro služebnictvo vedl kolem kuchyně plné výparů a dál do zadních místností domu. Sotva jsme překročili práh, chytl mě za ruku muž v livreji.</p>
<p>„Co si myslíš, že děláš?“ zatřásl mnou. Viděla jsem, jak Tamaře vystřelila ruka k boku.</p>
<p>„Já –“</p>
<p>„Vy tři už máte dávno chodit mezi hosty.“ Postrčil nás dopředu směrem k hlavnímu sálu domu. „U žádného hosta se nezdržujte moc dlouho. A ne abych vás přistihl nasávat!“</p>
<p>Přikývla jsem a snažila se upokojit rozbušený tep svého srdce. Vešli jsme do sálu; Okurkový král tedy rozhodně penězi nešetřil. Celý dům byl vyzdobený tak, aby připomínal nejdivočejší sulijské tábořiště, jaké si člověk dovedl představit. Ze stropu visely stovky lamp ve tvaru hvězd. Podél sálu stály v blyštivé karavaně maringotky pokryté hedvábím a před nimi v tanci zářivých barev svítily umělé ohně. Dveře na terasu byly dokořán a nočním vzduchem se neslo rytmické cinkání cimbálu a naříkavý pláč houslí.</p>
<p>V davu jsem zahlédla chodit skutečné sulijské vykladače osudu a rázem mi došlo, jak strašidelně musíme ve svých maskách se šakalími hlavami vypadat, zdálo se však, že hostům to nevadí. Většina už měla pořádně upito, smáli se a sroceni do halasných hloučků na sebe pokřikovali a zírali na akrobaty kroužící na hedvábných houpačkách nad jejich hlavami. Někteří se pohupovali v křeslech a nad zlatými konvicemi s kávou si nechávali vyložit svůj osud. Jiní jedli u dlouhého stolu vyneseného na terasu, pochutnávali si na plněných fících a jadýrkách z granátových jablek a přitom se pohupovali v rytmu hudby.</p>
<p>Mal mi donesl sklenku <emphasis>kvasu</emphasis> a na terase jsme si našli lavičku v tmavém koutě, zatímco Tamara se postavila v uctivé vzdálenosti o kus dál.</p>
<p>Položila jsem mu hlavu na rameno a šťastná, že můžu jen tak sedět vedle něj, jsem se zaposlouchala do břinkotu a dunění hudby. Vzduch byl prosycený těžkou vůní nočních květů s mámivými podtóny citrusu. Dýchala jsem zhluboka a začínala cítit, jak mě vyčerpání a strach uplynulých dnů alespoň zčásti opouštějí. Vyzula jsem si nohy z pantoflíčků a slastně zabořila prsty do chladného štěrku.</p>
<p>Mal si stáhl kapuci víc do čela, aby mu nebylo vidět do tváře, a nadzdvihl si masku, pak se natáhl dopředu a totéž udělal mně. Naklonil se. Naše šakalí masky do sebe s břinknutím narazily.</p>
<p>Rozesmála jsem se.</p>
<p>„Příště jiné kostýmy,“ zamručel.</p>
<p>„Velké klobouky?“</p>
<p>„Možná si prostě jen na hlavu narazíme košík.“</p>
<p>Houpavým krokem k nám přišly dvě dívky. Tamara byla rázem vedle mě. Nasadili jsme si masky zpátky na obličej.</p>
<p>„Řekněte nám náš osud!“ žadonila ta vyšší z nich, div že se přitom přes svou kamarádku nepřevrátila.</p>
<p>Tamara zavrtěla hlavou, zato Mal hned rukou pokynul směrem k malému stolku, na kterém stály šálky s modrou glazurou a zlatá konvice.</p>
<p>Dívka radostně vypískla a do hrníčků nalila trochu kávy s logrem. Sulijští vykladači osudu čtou osud z kávové sedliny na dně šálku. Vyprázdnila hrnek a mávala na nás.</p>
<p>Loktem jsem šťouchla do Mala. A teď co?</p>
<p>Vstal a došel ke stolku.</p>
<p>„Hmmm,“ mručel a zíral do hrnku. „Hmmm.“</p>
<p>Dívka ho popadla za ruku. „Co je tam?“</p>
<p>Mávl na mě, abych šla k nim. Se zaťatými zuby jsem se sklonila nad šálek.</p>
<p>„Je to špatné?“ děsila se dívka.</p>
<p>„Jé tó dóbré,“ pronesl Mal tím nejotřesnějším sulijským přízvukem, jaký jsem kdy slyšela.</p>
<p>Dívka s úlevou vydechla.</p>
<p>„Pótkáš krásná cizinec.“</p>
<p>Dívka se zachichotala a zatleskala rukama. Nedokázala jsem odolat.</p>
<p>„On být velmi zlá člověk,“ vpadla jsem do Malovy řeči. Můj přízvuk byl ještě horší než Malův. Kdyby mě nějaký Sulijec zaslechl, šla bych domů nejspíš s monoklem. „Ty musíš utíkat pryč od něj.“</p>
<p>„Ach,“ vydechla zklamaně dívka.</p>
<p>„Musíš si vzít ošklivá muž,“ pokračovala jsem. „Moc tlustá.“ Natáhla jsem ruce před sebe, abych jí ukázala, jak velké břicho bude mít. „S tím ty šťaštná.“</p>
<p>Slyšela jsem, jak si Mal pod maskou odfrkl.</p>
<p>Dívka popotáhla. „Takový osud se mi nelíbí,“ zakňourala. „Půjdeme zkusit jiné.“ Jen co se oporoučely pryč, usadili se na jejich místo dva urození páni, už dost pod parou.</p>
<p>První měl ostrý ptačí nos a chvěla se mu brada. Druhý do sebe obrátil hrnek kávy, jako by to byla láhev kvasu, a praštil s ním o stůl. „Tak,“ zahuhlal, sotva mu bylo rozumět, a kroutil si ohnivě rudý knír, „Co tam pro mě máš? A snaž se, ať to stojí za to.“</p>
<p>Mal naoko studoval kávovou sedlinu. „Ty přijít k velká majetek.“</p>
<p>„Velký majetek už mám. Co dál?“</p>
<p>„Ech…,“ kroutil se Mal. „Tvoje žena porodit tři krásná syn.“</p>
<p>Jeho společník s orlím nosem se hurónsky zachechtal. „To pak budeš vědět, že nejsou tvoji!“ Prohýbal se smíchy.</p>
<p>Myslela jsem, že se ten druhý šlechtic urazí, ale ten se také zařehtal a jeho obličej byl ještě červenější než předtím.</p>
<p>„Musím pogratulovat komorníkovi!“ řičel.</p>
<p>„Nu což, ve všech lepších rodinách mají bastardy,“ dusil se smíchy jeho přítel.</p>
<p>„Všichni máme psy. Ale nenecháváme je sedět u stolu!“</p>
<p>Pod maskou jsem skousla rty. Měla jsem vtíravý pocit, že mluví o Nikolajovi.</p>
<p>„Ach, ne,“ zvolala jsem a vytrhla Malovi hrnek z ruky. „Ach, ne, to je velmi nemilé.“</p>
<p>„Co je?“ zbystřil muž a ještě pořád se otřásal smíchy.</p>
<p>„Tobě vypadat vlasy,“ řekla jsem ustaraně. „Ty být plešatá jako koleno.“</p>
<p>Přestal se smát a masitou rukou si prohrábl prořídlé rudé vlasy.</p>
<p>„A ty,“ ukázala jsem na jeho druha. Mal mě pod stolem kopal do nohy, ale nevšímala jsem si ho. „Ty chytit korpu.“</p>
<p>„Co že chytím?“</p>
<p>„Korpu!“ pronesla jsem ponurým hlasem. „Tvoje intimní partie se smrsknout, až z nich nebýt nic!“</p>
<p>Zbledl. Ohryzek mu začal naprázdno poskakovat. „Ale –“</p>
<p>V tu chvíli se ze sálu ozval křik a hlasitá rána, jak někdo převrátil stůl. Viděla jsem, jak do sebe nějací dva muži strkají.</p>
<p>„Myslím, že je čas odejít,“ vybídla nás Tamara a strkala mě pryč od té mely.</p>
<p>Chtěla jsem zaprotestovat, když tu se to zvrtlo ve rvačku. Lidi se začali jeden přes druhého strkat a tlačit na terasu. Hudba přestala hrát a bitka pohltila několik vykladačů osudu. Přes dav jsem viděla, že se jedna maringotka potažená hedvábím převrátila na zem. Někdo se vyřítil z davu a narazil do těch dvou urozenců. Konvice s kávou se převrátila a modré šálky ji následovaly.</p>
<p>„Jdeme,“ křikl Mal a vytáhl pistoli. „Zadem.“</p>
<p>Tamara se sekerkami v rukou nám razila cestu. Pádili jsme po schodech za ní, ale když jsme seběhli z terasy, ozvalo se další prásknutí a nato zasténala nějaká žena. Ležela uvízlá pod těžký jídelním stolem.</p>
<p>Mal zastrčil pistoli. „Doveď ji do kočáru,“ křikl na Tamaru. „Já vás dohoním.“</p>
<p>„Male –“</p>
<p>„Běž. Hned jsem u vás.“ Vmáčkl se do davu a dral se k uvězněné ženě.</p>
<p>Tamara mě táhla po zahradních schodech a pak po cestě vedoucí podél rezidence na ulici. Daleko od zářivých luceren domu vládla hluboká tma. Nechala jsem na své ruce vykvést malé světýlko, aby nám svítilo na cestu.</p>
<p>„Nedělej to,“ varovala mě Tamara. „Může to být léčka. Prozradíš náš.“</p>
<p>Nechala jsem světlo zhasnout a vteřinu nato zaslechla nějakou šarvátku, hlasité „uf“ a pak – ticho.</p>
<p>„Tamaro?“</p>
<p>Ohlédla jsem se dozadu a modlila se, abych slyšela Mala, jak se blíží.</p>
<p>Srdce se mi rozbušilo. Zvedla jsem ruce. Bylo mi ukradené, že prozradím svoji pozici, nehodlala jsem jen bezradně bloumat ve tmě. Pak zavrzala brána a zmocnily se mě silné paže. Táhly mě křovím pryč.</p>
<p>Vystřelila jsem prudce horký světelný jazyk. Stála jsem na kamenném nádvoří v zahradě obklopené kolem dokola živým plotem tisů – a nebyla jsem sama.</p>
<p>Cítila jsem ho dřív, než se objevil – rozoraná země, kadidlo, plíseň. Pach hrobu. Když se vynořil ze stínu, zvedla jsem okamžitě ruce nahoru. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala, tytéž bujné černé vousy a neústupný pohled. I teď byl oblečený do hnědých kněžských šatů, jen dvojitou orlici na hrudi nahradilo zářivé slunce vyšité zlatou nití.</p>
<p>„Zůstaň, kde jsi,“ varovala jsem ho.</p>
<p>Hluboce se mi uklonil. „Alina Starková, Sol Koroleva. Nechci ti ublížit.“</p>
<p>„Kde je Tamara? Jestli jsi jí něco udělal –“</p>
<p>„Tvá stráž je v bezpečí, ale naléhavě tě prosím, abys mě vyslechla.“</p>
<p>„Co chceš? Jak jsi věděl, že tu budu?“</p>
<p>„Dobří věřící jsou všude, Sol Koroleva.“</p>
<p>„Neříkej mi tak!“</p>
<p>„Tvá svatá armáda roste každým dnem, vojáci přicházejí pod příslibem tvého světla. Čekají jen na to, až se postavíš do jejich čela.“</p>
<p>„Moje armáda? Viděla jsem ty poutníky tábořit venku za hradbami – ubozí, slabí, hladoví; chytají se zoufale naděje, kterou je živíš.“</p>
<p>„Jsou tu i jiní. Vojáci.“</p>
<p>„Další, kteří si myslí, že jsem svatá, protože je krmíš lží?“</p>
<p>„Není to lež, Alino Starková. Jsi dcera Keramzinu, znovuzrozená ve Vráse.“</p>
<p>„Já jsem neumřela!“ vybuchla jsem. „Přežila jsem, protože jsem utekla Temnyjovi. A zabila jsem kvůli tomu plný člun vojáků a grišů. To také vykládáš svým stoupencům?“</p>
<p>„Tvoji lidé trpí. Jenom ty můžeš přinést úsvit nového věku, věku požehnaného svatým ohněm.“</p>
<p>V očích mu divoce plálo, měl je tak černé, že mu skoro nebylo vidět panenky. Je skutečně šílený, nebo je to součást nějakého důmyslného plánu?</p>
<p>„A kdo bude v tom novém věku vládnout?“</p>
<p>„Ty, samozřejmě. Sol Koroleva, Sankta Alina.“</p>
<p>„A ty budeš má pravá ruka? Četla jsem tu knihu, co jsi mi dal. Svatí nežijí moc dlouho.“</p>
<p>„Pojď se mnou, Alino Starková.“</p>
<p>„Nikam s tebou nepůjdu.“</p>
<p>„Ještě nemáš dost síly čelit Temnyjovi. Já to můžu změnit.“</p>
<p>Zbystřila jsem. „Řekni mi, co víš.“</p>
<p>„Přidej se ke mně a všechno se ti zjeví.“</p>
<p>Šla jsem k němu, překvapená lačností a hněvem, jež se ve mně vzedmuly. „Kde je ohnivák?“ Myslela jsem, že se bude vykrucovat nebo bude předstírat, že o ničem neví. On se jen usmál a z černých dásní vycenil křivou změť zubů. „Řekni mi to, flanďáku,“ rozkázala jsem mu, „nebo tě na místě rozseknu vedví a pak se tvoji uctívači můžou modlit, abys sám vstal z mrtvých.“ S hrůzou jsem si uvědomila, že to myslím vážně.</p>
<p>Poprvé za celou dobu znejistěl. <emphasis>To je dobře</emphasis>. Co čekal? Krotkou světici?</p>
<p>Spojil ruce ve smířlivém gestu.</p>
<p>„Já opravdu nevím,“ dušoval se. „Přísahám. Když Temnyj odjížděl z Malého paláce, netušil, že už se nevrátí. Nechal tam mnoho vzácných věcí, věcí, o kterých se myslelo, že jsou dávno zničeny.“</p>
<p>Znovu se ve mně probudila lačnost. „Morozovovy deníky? Ty je máš?“</p>
<p>„Pojď se mnou, Alino Starková. Jsou tajemství hluboko ukrytá.“</p>
<p>Je vůbec možné, že mluví pravdu? Nebo mě jednoduše vydá do rukou Temnyjovi?</p>
<p>„Alino!“ Malův hlas se ozval odněkud z druhé strany živého plotu.</p>
<p>„Tady jsem!“ zavolala jsem.</p>
<p>Mal s pistolí v ruce vrazil na nádvoří. Tamara běžela hned za ním. Měla už jen jednu sekeru a plášť vepředu zamazaný od krve.</p>
<p>Aparátus se otočil a ve víru svého zatuchlého hábitu vklouzl mezi keře.</p>
<p>„Počkej!“ vykřikla jsem a běžela za ním. Tamara mě s šíleným řevem předhonila a rozhodnutá dopadnout Aparátuse zmizela v keřích.</p>
<p>„Potřebuju ho živého!“ volala jsem za jejími mizejícími zády.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ lapal Mal po dechu, když ke mně doběhl.</p>
<p>Chytla jsem ho za rukáv. „Male, myslím, že má ty Morozovovy deníky.“</p>
<p>„Neublížil ti?“</p>
<p>„Dokážu si snad poradit s jedním starým knězem,“ odsekla jsem netrpělivě. „Slyšel jsi, co jsem řekla?“</p>
<p>Odtáhl se ode mě. „Ano, slyšel. Bál jsem se, že jsi v nebezpečí.“</p>
<p>„Nebyla jsem v nebezpečí. Já – “</p>
<p>Už k nám pochodovala zpátky Tamara, ve tváři čiré zoufalství. „Nechápu to,“ vrtěla hlavou. „Byl tam, a najednou nebyl.“</p>
<p>„Bohové,“ zaklela jsem.</p>
<p>Svěsila hlavu. „Odpusť mi to.“</p>
<p>Ještě nikdy jsem ji neviděla tak skleslou. „To je dobré,“ řekla jsem nepřítomně, zatímco mé myšlenky divoce vířily. Část mého já se chtěla vrhnout za Aparátusem, volat ho, trvat na tom, aby se ukázal, pronásledovat ho po městě tak dlouho, dokud se nenajde, a pak z těch jeho prolhaných úst vypáčit pravdu. Přehlédla jsem řadu živého plotu. Pořád k nám doléhal křik z oslavy a kdesi v temné dálce začal v klášteře odbíjet zvon. Vzdychla jsem. „Vypadneme odsud.“</p>
<p>Kočího jsme našli čekat v úzké uličce přesně tam, kde jsme ho opustili. Cestou zpátky do paláce bylo v kočáře dusno.</p>
<p>„Ta rvačka nebyla žádná náhoda,“ uvažoval Mal.</p>
<p>„Ne,“ souhlasila Tamara a opatrně si osahávala ošklivé říznutí na bradě. „Věděl, že tam budeme.“</p>
<p>„Jak to?“ nechápal Mal. „Nikdo jiný přece nevěděl, že tam jedeme. Řekla jsi to Nikolajovi?“</p>
<p>„Nikolaj s tím nemá nic společného.“</p>
<p>„Jak si můžeš být tak jistá?“</p>
<p>„Co by tím získal?“ Přitiskla jsem si prsty ke spánkům. „Možná nás někdo viděl odjíždět z paláce.“</p>
<p>„Jak se mohl Aparátus dostat do Os Alty, aniž by ho nikdo neviděl? Jak vůbec věděl, že budeme na tom večírku?“</p>
<p>„Já nevím,“ odpověděla jsem unaveně. „Říkal, že dobří věřící jsou všude. Možná nás slyšel někdo ze služebnictva.“</p>
<p>„Dneska v noci jsme měli štěstí,“ usoudila Tamara. „Mohlo to být mnohem horší.“</p>
<p>„Nehrozilo mi žádné nebezpečí,“ vedla jsem si pořád svou. „Chtěl se mnou jen mluvit.“</p>
<p>„Co říkal?“</p>
<p>Co nejstručněji jsem jí to vylíčila, o Morozovových denících jsem se ovšem nezmínila. Nikomu kromě Mala jsem o nich neřekla a úplně stačilo, že Tamara ví už o umocňovačích.</p>
<p>„Buduje něco na způsob armády,“ zakončila jsem svoji řeč. „Lidí, kteří si myslí, že jsem vzkříšená z mrtvých a mám posvátnou moc.“</p>
<p>„Kolik jich je?“ zajímal se Mal.</p>
<p>„Nevím. A také nevím, co s nimi zamýšlí dělat. Vyrazit proti králi? Poslat je bojovat s Temnyjovou hordou netvorů? Už jsem zodpovědná za griši. Nechci mít k tomu na krku ještě armádu nějakých zoufalých <emphasis>otkazaťsjů</emphasis>.“</p>
<p>„Všichni nejsme tak ubozí,“ ohradil se Mal mrzutě.</p>
<p>„Nechtěla jsem… Chci jen říct, že ty lidi využívá. Zneužívá jejich naději.“</p>
<p>„A v čem se to liší od toho, když tě Nikolaj vodí ukazovat z vesnice do vesnice?“</p>
<p>„Nikolaj jim nevykládá, že jsem nesmrtelná a konám zázraky.“</p>
<p>„Ne,“ opáčil Mal. „Jen je nechá tomu věřit.“</p>
<p>„Proč na něj pořád tak útočíš?“</p>
<p>„Proč se ho pořád tak zastáváš?“</p>
<p>Otočila jsem se, byla jsem unavená, rozčilená, neschopná opustit divoký kolotoč myšlenek, jež mi kroužily hlavou. Světla lamp horního města klouzaly po sklech kočárů. Zbytek cesty jsme mlčeli.</p>
<p><strong>ZPÁTKY V MALÉM PALÁCI</strong> jsem se šla převléknout a mezitím Mal s Tamarou vyložili Toljovi, co se stalo.</p>
<p>Seděla jsem na posteli, když Mal zaklepal. Zavřel za sebou dveře, opřel se o ně a rozhlížel kolem.</p>
<p>„Tenhle pokoj je strašně depresivní. Myslel jsem, žes to tu chtěla předělat.“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. Měla jsem plnou hlavu jiných starostí a vlastně už jsem si na tichou sklíčenost své ložnice zvykla.</p>
<p>„Myslíš, že má ty deníky?“ zeptal se Mal.</p>
<p>„Divila jsem se, že o nich vůbec ví.“</p>
<p>Přešel k posteli a já pokrčila nohy, aby si mohl sednout.</p>
<p>„Tamara měla pravdu,“ usadil se u mých nohou. „Mohlo to být mnohem horší.“</p>
<p>Vzdychla jsem. „Takže s výlety po městě je konec.“</p>
<p>„Neměl jsem to navrhovat.“</p>
<p>„Neměla jsem s tím souhlasit.“</p>
<p>Přikývl a špičkou boty začal šoupat po podlaze. „Chybíš mi,“ promluvil tiše.</p>
<p>Něžná slova, jež mě bolestně píchla u srdce a zároveň radostně rozechvěla. Copak jsem o tom pochybovala? Byl tak často pryč.</p>
<p>Dotkla jsem se jeho ruky. „Také mi chybíš.“</p>
<p>„Pojď se mnou zítra cvičit střelbu na cíl,“ navrhl. „K jezeru.“</p>
<p>„Máme s Nikolajem schůzku s delegací bankéřů z Kerchu. Dřív, než královské koruně poskytnou půjčku, chtějí vidět světlonošku.“</p>
<p>„Řekni jim, že jsi nemocná.“</p>
<p>„Grišové nejsou nikdy nemocní.“</p>
<p>„Na tak jim řekni, že máš moc práce.“</p>
<p>„To nejde.“</p>
<p>„Jiní grišové si najdou čas na – “</p>
<p>„Já nejsem jako <emphasis>jiní </emphasis>grišové,“ vyhrkla jsem prudčeji, než jsem chtěla.</p>
<p>„To vím,“ odtušil unaveně. Dlouze vzdychl. „Bohové, jak já tohle místo nenávidím.“</p>
<p>Zamrkala jsem, zaskočená prudkostí, s jakou to řekl. „Vážně?“</p>
<p>„Nenávidím tady ty lidi. Nenávidím jejich večírky. Nenávidím tu všechno.“</p>
<p>„Já myslela… vypadal jsi… ne zrovna šťastný, ale – “</p>
<p>„Nepatřím sem, Alino. Neříkej mi, že sis toho nevšimla.“</p>
<p>Tak tomu jsem uvěřit nemohla. Mal zapadl vždycky všude. „Nikolaj říká, že tě všichni zbožňují.“</p>
<p>„Připadám jim zábavný,“ odpověděl Mal. „To není totéž.“ Obrátil mou ruku a přejel mi prstem po jizvě na dlani. „Víš, že se mi vlastně stýská po tom, jak jsme spolu utíkali? Dokonce i po té špinavé díře v Coftonu, kterou měli drzost nazývat ubytovnou, a po práci ve skladu. Měl jsem aspoň pocit, že něco dělám, ne že jen zabíjím čas a sbírám drby.“</p>
<p>Neklidně jsem se zavrtěla, najednou jsem měla pocit, že se musím bránit. „Nevynecháš jedinou příležitost, kdy můžeš odjet. Nemusíš přece přijímat všechna pozvání.“</p>
<p>Zůstal na mě zírat. „Jezdím pryč, abych tě chránil, Alino.“</p>
<p>„Před čím?“ zeptala jsem se nevěřícně.</p>
<p>Vstal a začal neklidně přecházet po místnosti. „Na co si myslíš, že se mě lidi na královských honech ptají? Jako první? Chtějí vědět, co je mezi mnou a tebou.“ Otočil se ke mně, a když znovu promluvil, byl jeho hlas posměšně krutý. <emphasis>„Je to pravda, že se válíš se světlonoškou? Jaký to je se světicí? Má zálibu ve stopařích, nebo nepohrdne žádným sloužícím?“</emphasis> Založil si ruce křížem. „Jezdím pryč, abychom byli od sebe, abych zastavil to pomlouvání. Nejspíš bych tu teď ani vůbec neměl být.“</p>
<p>Přitáhla jsem si kolena blíž k bradě a pevně je stiskla rukama. Tváře mi hořely. „Proč jsi mi něco neřekl?“</p>
<p>„Co jsem ti měl říct? A kdy? Sotva tě vůbec potkám.“</p>
<p>„Myslela jsem, že chceš jezdit pryč.“</p>
<p>„Chtěl jsem, abys mi řekla, že mám zůstat.“</p>
<p>Stáhlo se mi hrdlo. Otevřela jsem pusu, abych mu sdělila, že ke mně není spravedlivý, protože jsem to přece nemohla vědět. Jenže byla to pravda? Snad jsem opravdu věřila, že je Mal šťastnější, když není v Malém paláci. Ale možná jsem si to jen nalhávala, protože pro mě bylo snazší, když byl pryč – méně o jednoho, na kterého musím myslet a který po mně něco chce. „Mrzí mě to,“ zachraptěla jsem.</p>
<p>Rozhodil rukama, jako by chtěl říct něco na svou obhajobu, pak je zas volně svěsil. „Cítím, jak mi proklouzáváš mezi prsty, a nevím, jak to zastavit.“</p>
<p>Do očí se mi draly slzy. „Na něco přijdeme,“ hlesla jsem. „Najdeme si víc času –“</p>
<p>„Jenom v tom to není. Co sis nasadila ten druhý umocňovač, jsi jiná.“ Ruka mi samovolně sjela k náramku. „Když jsi rozťala ten strop, to, jak mluvíš o ohnivém ptáku… Slyšel jsem, jak jsi tuhle mluvila se Zojou. Měla z tebe strach, Alino. A tobě se to líbilo.“</p>
<p>„Možná se mi to líbilo,“ rostl ve mně hněv. Bylo to o tolik příjemnější než cítit vinu nebo stud. „No a co? Vůbec nevíš, jaká je, ani jaké to pro mě je, být tady. Ten strach, ta zodpovědnost –“</p>
<p>„Vím to. Já to vím. A také vidím, co si to bere. Ale zvolila sis to. Našla jsi smysl života. Jenže já nevím, co tady vůbec ještě dělám.“</p>
<p>„To neříkej.“ Shodila jsem nohy na zem a vyskočila. „My jsme našli smysl života. Přišli jsme sem kvůli celé Ravce. My –“</p>
<p>„Ne, Alino. <emphasis>Ty</emphasis> jsi sem přišla kvůli Ravce. Kvůli ohnivákovi. Abys velela Druhé armádě.“ Poklepal na slunce připíchnuté na své hrudi. „Já jsem přišel kvůli tobě. <emphasis>Ty jsi</emphasis> moje zástava. <emphasis>Ty jsi</emphasis> můj národ. Jenže teď už je to jedno. Došlo ti vůbec, že tohle je poprvé po celých týdnech, kdy jsme spolu sami?“</p>
<p>Možnosti této skutečnosti se v nás začínaly zabydlovat. Nastalo najednou nepřirozené ticho. Mal se váhavě pohnul dopředu. A pak dvěma ráznými kroky překonal prostor mezi námi. Jednu ruku mi obtočil kolem pasu, druhou vzal do dlaně mou tvář. Jemně mi zaklonil hlavu a zvedl mé rty blíž k jeho.</p>
<p>„Vrať se ke mně,“ broukal něžně. Přitáhl si mě k sobě a přesně ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly mých, se mi něco mihlo v koutku očí.</p>
<p>Za Malem stál Temnyj. Krve by se ve mně nedořezal.</p>
<p>Mal se odtáhl. „Co je?“ vyštěkl.</p>
<p>„Nic. Jen…“ Odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, co říct.</p>
<p>Temnyj tam pořád stál. „Pověz mu, že když tě sevře v náručí, vidíš mě,“ našeptával mi.</p>
<p>Křečovitě jsem zavřela oči.</p>
<p>Mal mě pustil a s rukama sevřenýma v pěsti odešel stranou. „Myslím, že víc vědět nepotřebuju.“</p>
<p>„Male –“</p>
<p>„Měla jsi mi říct, abych toho nechal. Celou dobu jsem ze sebe dělal blázna. Když jsi mě nechtěla, měla jsi mi to povědět.“</p>
<p>„Neber si to tak, stopaři,“ ozval se Temnyj. „Každý se může nechat napálit.“</p>
<p>„Tak to není –,“ ujišťovala jsem ho.</p>
<p>„Je to Nikolaj?“</p>
<p>„Co? Ne!“</p>
<p>„No tak, Alino, další <emphasis>otkazaťsja, </emphasis>to snad ne?“ posmíval se Temnyj.</p>
<p>Mal znechuceně zakroutil hlavou. „Nechal jsem ho, aby mě vyšachoval ze hry. Všechny ty porady, schůzky, večeře. Nechal jsem ho, aby se mě zbavil. Pořád jsem čekal a doufal, že ti budu chybět a pošleš ho k čertu.“</p>
<p>Polkla jsem a snažila se dostat ze zorného pole Temnyjův studený úsměv.</p>
<p>„Male, Temnyj –“</p>
<p>„Nechci o Temnyjovi už nic slyšet! Ani o Ravce, ani o umocňovačích, o ničem.“ Zprudka máchl rukou ve vzduchu. „Já končím.“ Otočil se na podpatku a odkráčel ze dveří.</p>
<p>„Počkej!“ spěchala jsem za ním a chytila ho za ruku.</p>
<p>Prudce se otočil, div mě neporazil.</p>
<p>„Nech mě, Alino.“</p>
<p>„Ty to nechápeš –,“ naléhala jsem chabě.</p>
<p>„<emphasis>Ucukla jsi</emphasis>. Neříkej, že ne.“</p>
<p>„To nebylo kvůli tobě!“</p>
<p>Mal se jízlivě zachechtal. „Vím, že nemáš tolik zkušeností. Ale já líbal dost holek na to, abych věděl, co to znamená. Nedělej si starosti. Víckrát se to nestane.“</p>
<p>Ta slova mě uhodila jako políček do tváře. Práskl za sebou dveřmi.</p>
<p>Zůstala jsem stát jako opařená a tupě zírala na zabouchnuté dveře. Natáhla jsem ruku a vzala za kostěnou kliku.</p>
<p><emphasis>Můžeš to spravit</emphasis>, umiňovala jsem si. <emphasis>Dokážeš to dát všechno do pořádku</emphasis>. Ale stála jsem tam jako přimrazená, Malova slova mi zvonila v uších. Nelítostně jsem skousla spodní ret, abych umlčela vzlyky, jež se mi draly z hrudi. <emphasis>Tak je to dobře</emphasis>, říkala jsem si, zatímco se mi řinuly slzy po tvářích. <emphasis>Tohle služebnictvo neuslyší</emphasis>. Mezi žebry mě zachvátila bolest, jež se mi jako ostrý střep zarývala pod hrudní koš a rozdírala mi srdce.</p>
<p>Neslyšela jsem Temnyje pohnout se, všimla jsem si ho, až když stál vedle mě. Dlouhými prsty mi odhrnul vlasy ze šíje a pak je položil na můj náhrdelník. Když mě políbil na tvář, jeho rty byly chladné.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 19</strong></p>
<p><strong>DRUHÝ DEN ČASNĚ </strong>ráno jsem odchytla Davida na střeše Malého paláce, kde začal stavět svůj gigantický zrcadlový talíř. Ve stínu jedné z kopulí si zařídil provizorní dílnu, kde už byly poházené blyštivé úlomky a zmačkané nákresy. Slabý vánek si s nimi pohrával. Na okraji jednoho z nich jsem poznala Nikolajův rukopis.</p>
<p>„Jak vám to jde?“ pozdravila jsem Davida.</p>
<p>„Už líp,“ zamumlal a dál studoval hladce vybroušený povrch nejbližšího talíře. „Myslím, že jsem přišel na správné zakřivení. Brzy je budeme moct vyzkoušet.“</p>
<p>„Jak brzy?“ Stále k nám přicházely rozporuplné zprávy o Temnyjově pozici, ale pokud ještě nestihl armádu stvořit, nebude mu to dlouho trvat.</p>
<p>„Za pár týdnů,“ mínil David.</p>
<p>„Tak dlouho?“</p>
<p>„Buď to bude brzo, nebo pořádně,“ zavrčel.</p>
<p>„Davide, potřebovala bych vědět –“</p>
<p>„Už jsem ti o Morozovovi řekl všechno, co vím.“</p>
<p>„Ne o něm,“ opáčila jsem. „Ne tak úplně o něm. Kdybych… kdybych chtěla dát pryč ten náhrdelník, jak bych to musela udělat?“</p>
<p>„Nemůžeš ho dát pryč.“</p>
<p>„Ne teď. Ale potom, co…“</p>
<p>„Ne,“ vpadl mi do řeči, aniž by se na mě podíval. „Není jako jiné umocňovače. Nemůžeš ho jen tak sundat. Musela bys ho rozbít, porušit jeho strukturu. Následky by byly katastrofické.“</p>
<p>„Jak katastrofické?“</p>
<p>„Nevím přesně,“ zdráhal se. „Ale jsem si jistý, že Vrása by vedle toho vypadala jako škrábnutí.“</p>
<p>„Aha,“ klesla jsem na duchu. Pak to s náramkem bude úplně stejné. Ať se měním v cokoliv, není cesta zpátky. Doufala jsem, že mé přeludy souvisely s kousnutím <emphasis>ničevojů</emphasis>, a jak se rána bude pomalu zacelovat, vidiny budou mizet. Podle všeho se to však nedělo. A kdybych se jich nakrásně zbavila, budu náhrdelníkem napořád k Temnyjovi připoutaná. Znovu mi vrtalo hlavou, proč se nepokusil zabít mořského draka sám a ještě víc tak upevnit naše pouto.</p>
<p>David vzal do ruky kalamář a obracel ho mezi prsty. Vypadal zmučeně. <emphasis>Nejen zmučeně</emphasis>, napadlo mě. <emphasis>Provinile.</emphasis> To on ukul náhrdelník a navěky mi nasadil kolem krku obojek.</p>
<p>Jemně jsem mu vzala kalamář z ruky. „Kdybys to neudělal ty, Temnyj by si našel někoho jiného.“</p>
<p>Škubl sebou, bylo to něco mezi přikývnutím a pokrčením rameny. Postavila jsem inkoust na kraj stolu, kam na něj jeho nenechavé prsty nedosáhly, a otočila se k odchodu.</p>
<p>„Alino…?“</p>
<p>Zarazila jsem se a otočila zpátky na něj. Tváře mu hořely jasným ruměncem. Teplý vánek mu po stranách čechral rozcuchané vlasy. Aspoň že ten příšerný účes mu trochu odrostl.</p>
<p>„Slyšel jsem… slyšel jsem, že Žeňa byla s vámi na té lodi. S Temnyjem.“</p>
<p>Sevřelo se mi srdce lítostí, kvůli Ženě. Takže David nebyl tak úplně netečný.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Je v pořádku?“ zeptal se s nadějí v hlase.</p>
<p>„To nevím,“ přiznala jsem. „Než jsme utekli, byla v pořádku.“ Pokud ovšem Temnyj věděl, že nás nechala jít, nevěděla jsem, jak s ní naloží. Váhala jsem. „Prosila jsem jí, aby šla s námi.“</p>
<p>Tvář mu zesmutněla. „Ale zůstala?“</p>
<p>„Myslím, že měla pocit, že nemá na výběr,“ vysvětlovala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že omlouvám Žeňu, ovšem nemohla jsem snést pomyšlení, že by v jeho očích klesla.</p>
<p>„Měl jsem…“ Zdálo se, že neví, jak dál.</p>
<p>Chtěla jsem říct něco uklidňujícího, povzbudivého. Tolikrát jsem však už šlápla vedle, že jsem nevěděla, co říct, aby to nevyznělo falešně.</p>
<p>„Uděláme, co budeme moct,“ prohlásila jsem nepřesvědčivě.</p>
<p>David se na mě podíval a v jeho tváři se zračil čirý žal. Oba jsme znali krutou pravdu, bez ohledu na to, co jsem právě řekla. Uděláme, co budeme moct. Pokusíme se. Většinou v tom není žádný rozdíl.</p>
<p><strong>S ČERNOU NÁLADOU</strong> jsem dorazila na další poradu ve Velkém paláci. Zdálo se, že Nikolajův plán vychází. I když se Vasilij na naše setkání s ministry do zasedacího sálu vždycky dovlekl, přicházel stále později a čas od času jsem ho přistihla při jednání klimbat. Když se jednou neukázal vůbec, vytáhl ho Nikolaj z postele a vesele naléhal, ať se oblékne, protože bez něj prostě nemůžeme pokračovat. Vasilij, který měl evidentně kocovinu, se půlku zasedání kymácel v čele stolu, načež z ničeho nic vyrazil ze dveří a na chodbě se hlasitě vyzvracel do lakované vázy.</p>
<p>Dneska jsem i já měla co dělat, abych neusnula. Vzduch se ani nehnul, a přestože bylo otevřené okno, v místnosti plné lidí bylo nedýchatelně. Porada se nekonečně vlekla, dokud jeden z generálů neoznámil, že dramaticky klesl počet vojáků v První armádě. Jejich řady prořídly v důsledku úmrtí, dezercí a mnoho let trvající surové války. Vzhledem k tomu, že se Ravka chystala zahájit boj přinejmenším na jedné další frontě, to byla katastrofální situace.</p>
<p>Vasilij mávl líně rukou. „Proč kolem toho dělat takový povyk? Prostě snižte věkovou hranici pro odvod do armády.“</p>
<p>Napřímila jsem se na židli. „Jak ji máme snížit?“ otázala jsem se.</p>
<p>„Čtrnáct? Patnáct?“ navrhl Vasilij. „Kolik je to teď?“</p>
<p>Před očima mi vytanuly všechny vesnice, kterými jsme s Nikolajem projížděli, hřbitovy táhnoucí se na míle daleko. „Proč to rovnou nesnížit na dvanáct?“ vyštěkla jsem.</p>
<p>„Na službu vlasti není nikdy moc brzo,“ rozumoval Vasilij.</p>
<p>Nevím, jestli to bylo vyčerpání, nebo hněv, každopádně mi ta slova vylétla z úst dřív, než jsem je stihla zvážit. „Tak v tom případě není důvod zastavovat se na dvanácti! Z nemluvňat by mohly být skvělé nálože do kanonů.“</p>
<p>Mezi královými poradci to nesouhlasně zahučelo. Nikolaj se pod stolem natáhl a varovně mi zmáčkl ruku.</p>
<p>„Bratře, i když budeme rekrutovat mladší vojáky, nijak to nevyřeší problém dezerce,“ obrátil se na Vasilije.</p>
<p>„Tak pochytáme pár dezertérů a exemplárně je potrestáme.“</p>
<p>Nikolaj zdvihl obočí. „Myslíš, že smrt před popravčí četou je horší než nechat se <emphasis>ničevoji</emphasis> rozsápat na kusy?“</p>
<p>„Pokud vůbec něco takového existuje,“ ušklíbl se Vasilij.</p>
<p>Nemohla jsem věřit vlastním uším.</p>
<p>Nikolaj se jen mile usmál. „Já sám je viděl na palubě <emphasis>Volkvolnyho</emphasis>. Jistě mě nechceš označit za lháře.“</p>
<p>„Jistě nechceš tvrdit, že velezrada je nadřazenější čestné službě v královské armádě.“</p>
<p>„Říkám jen, že těmto lidem nejspíš záleží na životě stejně jako tobě. Jsou špatně vyzbrojení, chybí jim zásoby jídla a dochází jim naděje. Kdybys četl zprávy, věděl bys, že důstojníci mají problémy udržet v mužstvu kázeň.“</p>
<p>„Pak by měli přistoupit k tvrdším trestům,“ mínil Vasilij. „To je to, na co ta lůza slyší.“</p>
<p>Jednomu princovi už jsem dala do zubů. Tak proč nevrazit pár facek i druhému? Byla jsem napůl cesty ze židle, když mě Nikolaj prudce strhl zpátky.</p>
<p>„Slyší na plný žaludek a jasné rozkazy,“ oponoval Nikolaj. „Jestli mi dovolíš provést změny, které jsem navrhl, a otevřít pokladnu, abych –“</p>
<p>„Nemůžeš si prosadit vždycky svou, <emphasis>bratříčku</emphasis>.“</p>
<p>Napětí v sále by se dalo krájet.</p>
<p>„Svět se mění,“ řekl Nikolaj a v jeho hlase se ozvala železná neústupnost. „Buď se změníme s ním, nebo z nás nezůstane nic než popel.“</p>
<p>Vasilij se zachechtal. „Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli jsi šiřitel poplašných zpráv, nebo zbabělec.“</p>
<p>„A já se nemůžu rozhodnout, jestli jsi idiot, nebo idiot.“</p>
<p>Vasilijova tvář zbrunátněla. Vyskočil na nohy a praštil rukou do stolu. „Temnyj je jeden muž. Jestli se mu bojíš postavit –“</p>
<p>„Já jsem se mu postavil. Jestli se mu ty postavit nebojíš – jestli se mu <emphasis>nikdo</emphasis> z vás nebojí postavit – tak proto, že nechápete, proti čemu stojíte.“</p>
<p>Pár generálů přikývlo. Královi poradci, stejně jako šlechtici a úřednictvo z Os Alty se však tvářili skepticky, ba dokonce mrzutě. Pro ně válka znamenala vojenské přehlídky, válečnou teorii, figurky, s nimiž se hýbe na mapě. Kdyby na to přišlo, postaví se na stranu Vasilije.</p>
<p>Nikolaj napřímil hruď, pro jednou zas odložil svou hereckou roli. „Mír, bratře,“ pronesl. „Oba chceme pro Ravku to nejlepší.“</p>
<p>Ovšem Vasilij neměl zájem nechat se ukonejšit. „Pro Ravku je nejlepší Lantsov na trůně.“</p>
<p>S tichým syknutím jsem zatajila dech. V sále se rozhostilo hrobové ticho. Vasilij v podstatě řekl, že je Nikolaj bastard.</p>
<p>Nikolaj se však před chvílí ovládl a nyní už nic nemohlo otřást jeho vyrovnanou odhodlaností. „Pak se tedy všichni krátce pomodleme za právoplatného krále Ravky,“ navrhl. „A teď, budeme pokračovat v našem jednání?“</p>
<p>Rada se ještě pár trapných minut táhla a pak konečně přišel všemi vítaný konec. Na cestě zpátky do Malého paláce byl Nikolaj nezvykle mlčenlivý. Když jsme došli k zahradnímu altánku, zastavil a z živého plotu utrhl list: „Neměl jsem tak vybuchnout. Jenom to dráždí jeho ješitnost a o to víc pak trvá na svém.“</p>
<p>„Tak proč jsi vybuchl?“ Upřímně mě to zajímalo. Nikolaj neměl ve zvyku nechal se unášet svými city.</p>
<p>„Já nevím,“ mačkal list. „Ty ses rozčílila. Já jsem se rozčílil. Bylo tam zpropadené vedro.“</p>
<p>„Myslím, že tím to nebylo.“</p>
<p>„Špatné trávení?“ nadhodil.</p>
<p>Nechtěla jsem se nechat odbýt vtipem. I přes Vasilijovy námitky a neochotu poradců v podstatě cokoliv udělat se Nikolajovi podařilo prosadit pár dobrých plánů. Přiměl úředníky schválit úlevy pro uprchlíky z míst, kam se rozšířila Vrása, a přední regimenty První armády nechal vybavit uniformami z látky vyrobené materiálčiky. Dokázal je dokonce přesvědčit, aby poskytli prostředky na modernizaci zemědělských zařízení, aby sedláci dokázali vypěstovat víc než jen minimum nutné k přežití. Maličkosti, které ovšem časem můžou přinést velké zlepšení.</p>
<p>„Protože ti opravdu záleží na tom, co se s touhle zemí stane,“ zvolala jsem. „Pro Nikolaje je trůn jen trofej, věc, o kterou se přetahuje jako o svou oblíbenou hračku. Ty takový nejsi. Bude z tebe dobrý král.“</p>
<p>Nikolaj zkoprněl. „Já…“ Pro jednou mu došla slova. Pak se mu do tváře vplížil nesmělý poloúsměv, který se od jeho obvykle sebejistého zubení lišil jako nebe a dudy.</p>
<p>„Děkuju,“ řekl.</p>
<p>Když jsme se znovu dali do kroku, vzdychla jsem. „Teď s tebou nebude k vydržení, že?“</p>
<p>Nikolaj se zasmál. „Se mnou už k vydržení není.“</p>
<p><strong>DNY SE PRODLUŽOVALY.</strong> Slunce se drželo na horizontu a v Os Altě začal svátek <emphasis>Bělanoč</emphasis>. Ani o půlnoci nebyla obloha úplně tmavá, a i když lidé měli strach z války a rozšiřující se Vrásy, ve městě oslavovali dlouhé bílé noci. V horním městě vyplňovaly večery opery, maškarní bály a okázalá baletní představení. Za mostem, v dolním městě, se otřásaly ulice pod kopyty koňských závodů a pouličních tanečníků. Kanálem se vinul nekonečný proud výletních lodí, líně tekoucí voda se v třpytivém soumraku táhla městem jako blyštivý náhrdelník světélkující stovkami luceren zavěšených na přídích lodí.</p>
<p>Horko polevilo. Za zdmi paláce se najednou zdáli být všichni v lepší náladě. Stále jsem trvala na tom, že grišové musí sedět pohromadě bez ohledu na to, k jakému patří řádu, a najednou, aniž bych věděla jak, nepříjemné mlčení ustoupilo a sálem se nesl smích a živá konverzace. Pořád existovaly různé kliky a stále vznikaly konflikty, přesto v jídelně zavládla uvolněně nenucená nálada, která tam dřív nebyla.</p>
<p>Měla jsem radost – možná jsem byla dokonce trochu pyšná – když jsem viděla, že materiálčici popíjejí u samovaru čaj s eterálčiky, že Fedjor u snídaně o něčem diskutuje s Pavlem nebo že se Nadin mladší bráška snaží zapříst rozhovor se starší Pajou, jež o to evidentně nejeví zájem. Měla jsem však pocit, jako bych je všechny pozorovala z velké dálky.</p>
<p>Od té noční hádky s Malem jsem se s ním několikrát pokoušela promluvit. Vždycky si našel výmluvu, aby se mohl vzdálit. Když nebyl na lovu, hrál karty ve Velkém paláci nebo se svými novými kamarády obcházel hospody v dolním městě. Poznala jsem, že víc pije. Poránu míval zakalené oči a na tvářích modřiny a šrámy, jako by se pral; byl však neomylně přesný a pokaždé zdvořilý. Plnil své povinnosti osobního strážce, stál tiše u dveří a dodržoval respektující vzdálenost, kdykoliv mě doprovázel po prostranstvích paláce.</p>
<p>Začala jsem se v Malém paláci cítit velmi opuštěná. Byla jsem obklopená lidmi, ale jako by mě neviděli, jen když něco potřebovali. Bála jsem se dát najevo obavy či nerozhodnost a byly dny, kdy jsem si připadala pod tíhou neustálé zodpovědnosti a očekávání k smrti vyčerpaná.</p>
<p>Chodila jsem na porady. Trénovala jsem s Botkinem. Mnoho hodin jsem trávila u jezera, kde jsem vybrušovala svůj řez. Dokonce jsem spolkla svou pýchu a znovu zašla za Baghrou v naději, že když nic jiného, může mi pomoct zdokonalit mé dovednosti. Ale odmítla se mnou mluvit.</p>
<p>Pořád to bylo málo. Loď, kterou Nikolaj stavěl u jezera, byla žalostnou připomínkou skutečnosti, že všechno, co děláme, je marné. Temnyj kdesi shromažďuje síly a buduje armádu, kterou, až přijde, nezastaví žádné zbraně, žádné bomby, žádní vojáci ani grišové. Dokonce ani já. Pokud bitva dopadne špatně, stáhneme se do velkého sálu a budeme čekat na pomoc z Poliznaje. Dveře jsou vypancéřované grišovskou ocelí a materiálčici zahájili práce na opravě střechy, ucpávají všechny praskliny a díry, aby se <emphasis>ničevojové</emphasis> nedostali dovnitř.</p>
<p>Nemyslela jsem, že na tohle dojde. Má snaha najít ohniváka se dostala do slepé uličky. Jestli David včas nezprovozní zrcadlové disky, až Temnyj napochoduje do Ravky, nezbude nám než se evakuovat. Dát se na útěk a nepřestávat běžet.</p>
<p>Má síla mi nepřinášela takové potěšení jako dřív. Pokaždé, když jsem v dílně materiálčiků nebo u jezera přivolávala světlo, pálilo mě prázdno na pravém zápěstí jako vypálený cejch. Navzdory všemu, co jsem věděla u umocňovačích a zkáze, kterou mi můžou přinést, a nevratných změnách, jež mi můžou způsobit, jsem nedokázala zaplašit touhu po ohnivém ptáku.</p>
<p>Mal měl pravdu. Stala se z toho posedlost. V noci jsem ležela v posteli a představovala si, že Temnyj našel poslední kousek Morozovovy skládačky. Drží ohnivého ptáka ve zlaté kleci. Zpívá mu? Nevěděla jsem ani, jestli ohnivák umí zpívat. Některé báje tvrdily, že ano. V jedné se dokonce psalo, že píseň ohniváka dokáže uspat celé armády. Jakmile vojáci uslyší jeho zpěv, přestanou bojovat, složí zbraně a pokojně usnou v rukou nepřátel.</p>
<p>Všechny báje o ohnivém ptáku už jsem znala. Pláče diamanty, jeho peří léčí smrtelné rány, v mávnutí jeho křídel může člověk zahlédnout svoji budoucnost. Prohledala jsem všechny knihy – lidové pověsti, epické básně, pohádky, jen abych našla nějaké znamení nebo směr. Všechny legendy o mořském draku byly nějak spojeny s vodami severního moře a Stezkou smrti, jenže příběhy o ohnivém ptáku se odehrávaly po celé Ravce, a dokonce ještě dál; a žádný z nich tohle stvoření nespojoval se světcem.</p>
<p>Co hůř, moje přeludy byly stále častější a zřetelnější. Temnyj se mi zjevoval skoro každý den, většinou ve svých komnatách nebo v knihovně mezi regály, ale také ve válečném kabinetu během porad nebo když jsem se za soumraku vracela z Velkého paláce.</p>
<p>„Proč mě nenecháš na pokoji?“ sykla jsem jednou v noci, když mi okouněl za zády, zatímco jsem se snažila u psacího stolu pracovat.</p>
<p>Uběhly dlouhé minuty. Nemyslela jsem už, že odpoví. Dokonce jsem se odvážila doufat, že odešel, dokud jsem na rameni neucítila jeho ruku.</p>
<p>„Pak bych byl také sám, Alino,“ odpověděl nakonec a zůstal celou noc, dokud nedohořely lampy.</p>
<p>Zvykla jsem si, že na mě čeká na konci chodby nebo sedí na kraji postele, zatímco v noci usínám. Když se neukázal, přistihla jsem se několikrát, že ho hledám a přemýšlím, proč nepřišel, a to mě děsilo ze všeho nejvíc.</p>
<p>Jediným světlým okamžikem bylo Vasilijovo rozhodnutí odjet z Os Alty na každoroční aukci do Carjeva. Skoro jsem skákala radostí, když mi tu zprávu na jedné z našich procházek Nikolaj sdělil.</p>
<p>„Sbalil se uprostřed noci,“ líčil mi Nikolaj. „Říkal, že do mých narozenin bude zpátky, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mu do toho něco přišlo.“</p>
<p>„Měl by ses snažit netvářit tak samolibě,“ naoko jsem ho pokárala. „To se na královského prince nesluší.“</p>
<p>„Určitě mám výjimečně nárok na malou škodolibou radost,“ zachechtal se. Po cestě si pohvizdoval tu samou falešnou melodii, kterou jsem si pamatovala z <emphasis>Volkvolnyho</emphasis>. Pak si odkašlal. „Alino, jsi samozřejmě vždycky ztělesněním rozkošnosti, nicméně… spíš dobře?“</p>
<p>„Moc ne,“ přiznala jsem.</p>
<p>„Zlé sny?“</p>
<p>Opravdu se mi pořád zdálo o ztroskotaném člunu a o lidech prchajících z temné Vrásy, to však nebylo to, kvůli čemu jsem nemohla spát. „Ne tak docela.“</p>
<p>„Aha,“ zadumal se Nikolaj. Spojil ruce za zády. „Všiml jsem si, že tvůj přítel se v poslední době vrhl po hlavě do práce. Je po něm velká sháňka.“</p>
<p>„Inu,“ pronesla jsem co možná bezstarostným tónem, „jmenuje se Mal.“</p>
<p>„Kde se naučil tak stopovat? Všichni se v úžasu dohadují, jestli je to umění, nebo štěstí.“</p>
<p>„Nikdy se to neučil. Prostě to vždycky uměl.“</p>
<p>„To je vskutku pěkné,“ poznamenal Nikolaj. „Já nejsem na nic talent od přírody.“</p>
<p>„Jsi vynikající herec,“ řekla jsem suše.</p>
<p>„Myslíš?“ podivil se. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Právě teď hraju ,pokorného prosťáčka‘.“</p>
<p>Podrážděně jsem zavrtěla hlavou, ale vlastně jsem Nikolajovi byla za jeho veselé blábolení vděčná; a ještě vděčnější jsem mu byla, že tohle téma opustil.</p>
<p><strong>DAVIDOVI TRVALO</strong> skoro další dva týdny, než své talíře zprovoznil, a když byl konečně hotový, přikázala jsem grišům, aby se shromáždili na střeše Malého paláce a zkoušku sledovali. Byla tam i Tamara s Toljou a jako vždycky ostražitě sledovali dav. Mal se neukázal. Den předtím jsem zůstala dlouho do noci ve společenské místnosti, doufala jsem, že ho odchytnu a osobně ho požádám, aby přišel. Až dlouho po dvanácté jsem to vzdala a šla si lehnout.</p>
<p>Na opačných stranách střechy byly umístěny dva obrovské talíře, na hladké římse, jež se táhla mezi kopulemi východního a západního křídla budovy. Za pomoci složitého systému kladek se dalo disky otáčet, přitom každý obsluhovala posádka složená z jednoho materiálčika a jednoho větrostůjce. Na očích měli brýle, aby je chránily před prudkou září. U jednoho disku spolu stály Zoja s Pajou, u druhého Naďa s nějakým řemeslníkem.</p>
<p><emphasis>I když to bude totální propadák</emphasis>, myslela jsem si stíšněně, <emphasis>aspoň pracují dohromady</emphasis>. <emphasis>Nic neutuží přátelství víc než střecha vyhozená do vzduchu. </emphasis></p>
<p>Zaujala jsem místo ve středu střechy, přímo uprostřed obou disků.</p>
<p>Nervózně jsem si všimla, že Nikolaj pozval na zkoušku velitele palácové stráže spolu se dvěma generály a několika královými poradci. Nezbývalo mi než doufat, že nečekají nic dramatického. Má síla nejlépe vynikla v plné tmě, jíž dlouhé bílé noci příliš nepřály. Ptala jsem se Davida, jestli bychom neměli zkoušku odložit na pozdní večer, ale jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jestli to bude fungovat, bude to dramatické až dost. A jestli to fungovat nebude, bude to ještě dramatičtější, na co tmu?“</p>
<p>„Davide, myslím, že jsi právě udělal vtip.“</p>
<p>Zachmuřil se, upřímně zmatený. „Vážně?“</p>
<p>Na radu Nikolaje se David rozhodl dávat nám znamení pískáním, jako to bylo na <emphasis>Volkvolnym</emphasis>. Ozval se pronikavý hvizd a všichni přihlížející zacouvali ke kopulím, aby nám udělali dost místa. Zdvihla jsem ruce. David znovu pískl. Přivolala jsem světlo.</p>
<p>Vstoupilo do mě zlatým proudem a ve dvou rovnoměrných paprscích mi vytrysklo z dlaní. Narazilo do disků a v oslepující záři se od nich odrazilo. Bylo to působivé, ale nic pompézního.</p>
<p>David znovu hvízdl a disky se mírně pootočily. Světlo se odráželo od zrcadlového povrchu, násobilo se a soustřeďovalo do dvou sálajících bílých sloupů, jež prořízly přicházející soumrak.</p>
<p>Z davu se ozývalo <emphasis>ááách</emphasis> a lidé si zakrývali oči. Zdálo se, že o drama bude postaráno.</p>
<p>Paprsky prořezávaly vzduch a vysílaly vodopády zářivého žáru, jako by na obloze hořely. David ještě jednou krátce hvízdl na píšťalu a oba paprsky se spojily do jediné rozžhavené čepele světla. Nebylo možné na ni pohledět. Jestli řez byl v mých rukách dýkou, tohle byla mačeta.</p>
<p>Disky se naklonily a paprsek klesal níž. Dav údivem zalapal po dechu, protože světlo projelo okrajem lesa a srovnalo vrcholky stromů pod sebou.</p>
<p>Disk se naklonil víc. Paprsek sežehl pobřeží a sjel do jezera. Do vzduchu se s hlasitým zasyčením zvedl oblak páry a chvíli do vypadalo, že se voda v celém jezeru vaří.</p>
<p>David s úlekem hvízdl na píšťalu. Rychle jsem svěsila ruce a světlo zmizelo.</p>
<p>Běželi jsme na kraj střechy a vyjeveně zírali na výjev před sebou.</p>
<p>Jako by vzal někdo břitvu a od vrcholků stromů k pobřeží provedl čistý příčný řez. V místech, kde se paprsek dotkl země, se táhlo až k hladině rozžhavené koryto.</p>
<p>„Funguje to,“ radoval se David zmámeně. „Opravdu to funguje.“</p>
<p>Po krátké chvilce ticha se Zoja rozesmála. Přidal se Sergej, pak Marie a Naďa. Najednou jsme se všichni smáli a jásali a věčně zachmuřený Tolja si vysadil Davida na svá obrovská ramena. Vojáci se objímali s griši, královi poradci se objímali s generály, Nikolaj tancoval s obrýlenou Pajou po střeše a velitel stráže mě bez sebe radostí chytil do náručí.</p>
<p>Halekali jsme, křičeli, skákali nahoru a dolů, až se celý palác otřásal. Až na nás Temnyj napochoduje, čeká jeho <emphasis>ničevoje</emphasis> pěkné překvapení.</p>
<p>„Jdeme se podívat!“ zavolal někdo a všichni jsme s veselým řevem vyrazili po schodech dolů jako děti, když ve škole zazvoní.</p>
<p>Proběhli jsme hlavním sálem pod zlatou kopulí, rozrazili dveře dokořán a řítili se po schodech ven. Všichni se hnali o překot k jezeru, když tu jsem se na místě zarazila.</p>
<p>Stezkou od lesního tunelu přicházel Mal.</p>
<p>„Běžte,“ řekla jsem Nikolajovi. „Já vás doběhnu.“</p>
<p>Mal se s očima upřenýma na cestu blížil, aniž by o mě zavadil pohledem. Když přišel blíž, všimla jsem si, že má oči podlité krví a na tváři ošklivý šrám.</p>
<p>„Co se stalo?“ zvedla jsem ruku k jeho obličeji. Ucukl a vrhl pohled na lokaje stojícího u dveří Malého paláce.</p>
<p>„Srazil jsem se s flaškou <emphasis>kvasu</emphasis>,“ procedil. „Potřebuješ něco?“</p>
<p>„Zmeškal jsi zkoušku.“</p>
<p>„Neměl jsem službu.“</p>
<p>Píchlo mě u srdce, ale přešla jsem to. „Jdeme k jezeru. Nechceš jít s námi?“</p>
<p>Jako by chvíli váhal, pak zavrtěl hlavou. „Přišel jsem si pro peníze. Ve Velkém paláci mám rozehranou partii karet.“</p>
<p>Bolestivý osten lítosti se zapíchl ještě hlouběji. „Možná by ses měl převléknout,“ rýpla jsem si. „Vypadáš, jak bys v těch šatech spal.“ Hned jsem těch slov litovala, i když Malovi to bylo stejně jedno.</p>
<p>„To bude nejspíš tím, že to tak bylo,“ odsekl. „Ještě něco?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p><emphasis>„Moja soverenaja.“ </emphasis>Břitce se mi uklonil a odběhl po schodech nahoru, jako by se nemohl dočkat, až bude ode mě pryč.</p>
<p>Pomalu jsem šla dolů k jezeru, dávala jsem si schválně načas a doufala, že bolest, která mi svírá srdce, nějakým zázrakem povolí. Radost, kterou jsem měla z úspěchu na střeše, se rozplynula a já zůstala prázdná jako studna, již přikryli víkem, a teď neslyší nic než vlastní ozvěnu.</p>
<p>Na pobřeží se grišové shlukli podél vypálené brázdy a ve vítězné euforii vykřikovali její míry. Byla přes půl metru široká a stejně tak hluboká, spálený pruh země táhnoucí se až k okraji vodní hladiny. V lese ležela změť popadaných větví a kůry z odseknutých špiček stromů. Rukou jsem se dotkla jednoho z uříznutých kmenů. Dřevo bylo hladké, čistě uříznuté a stále ještě na dotyk teplé. Na dvou místech vypukl požár, vlnostrůjci ho však rychle uhasili.</p>
<p>Nikolaj nařídil, aby k jezeru donesli jídlo a šampaňské, a všichni jsme zbytek večera strávili u jezera. Generálové a poradci odešli brzy, zato velitel stráže a několik jeho podřízených se zdrželi dlouho. Sundali si kabáty a boty a brouzdali se v jezeře; netrvalo dlouho a všichni usoudili, že jim mokré oblečení vlastně nevadí, a jak byli, plácli sebou do vody, cákali se a potápěli jeden druhého a pak vyhlásili plavecké závody k malému ostrůvku. Jaký div, že pokaždé zvítězili vlnostrůjci, které jako zázrakem vždycky nadnášela šťastná vlna.</p>
<p>Nikolaj se svými větrostrůjci se nabídli, že nás nechají proletět v nedávno dokončeném plavidle pojmenovaném <emphasis>Rybařík</emphasis>. Nikdo se do toho příliš nehrnul, ale poté, co se vrátila na zem první skupina odvážlivců a s divoce šermujícíma rukama nadšeně vykládali, že vážně letěli, chtěli to zkusit všichni. Já sice přísahala, že moje nohy už nikdy znovu neopustí pevnou zem, ale nakonec jsem to vzdala a přidala se k ostatním.</p>
<p>Snad to bylo tím šampaňským, nebo už jsem věděla, co mám očekávat, ale <emphasis>Rybařík</emphasis> mi připadal lehčí a ladnější než <emphasis>Bzučák</emphasis>. Sice jsem se pořád křečovitě držela oběma rukama kokpitu, ale začínala jsem cítit, jak se mi při hladkém pohybu vzduchem vzhůru zvedá nálada.</p>
<p>Sebrala jsem odvahu a podívala se dolů. Pod námi se rozprostíral ubíhající park Velkého paláce proťatý napříč bílými štěrkovými cestami. Viděla jsem střechu oranžérie, dokonalý kruh fontány s dvouhlavou orlicí, zlatý třpyt palácové brány. Pak jsme přeletěli měšťanské domy a dlouhé, rovné bulváry horního města. Ulice byly plné lidí oslavujících <emphasis>Bělanoč</emphasis>. Na Gerskyho prospektu jsem zahlédla žongléře, akrobaty na chůdách a tanečníky kroutící se na osvětleném jevišti v parku. Z lodí na kanálu se linula hudba.</p>
<p>Přála jsem si zůstat nahoře napořád, nechat se ovívat větrem a pozorovat maličký, dokonalý svět pod sebou. Ale Nikolaj nakonec otočil kormidlem a pomalým obloukem přistál zpátky na jezeru.</p>
<p>Soumrak znachověl. Ohňostrůjci podél pobřeží zapálili ohně a odněkud ze stínu se rozezněla balalajka. Z města pod námi bylo slyšet hvízdání a výbuchy ohňostrojů.</p>
<p>Posadili jsme se s Nikolajem na konec mola, vyhrnuli si nohavice a bosýma nohama klátili ve vodě. <emphasis>Rybařík</emphasis> s bílými plachtami staženými dolů se klidně kolébal vedle nás.</p>
<p>Nikolaj kopl nohou, až voda vystříkla vysoko do vzduchu. „S těmi disky se všechno mění,“ podotkl. „Jestli dokážeš <emphasis>ničevoje </emphasis>dost dlouho zaměstnat, budeme mít čas najít Temnyje a zaměřit.“</p>
<p>Lehla jsem si na molu na záda, natáhla ruce za hlavu a kochala se fialově rozkvetlou noční oblohou. Když jsem otočila hlavu, rozeznala jsem v dálce teď už prázdnou školní budovu s potemnělými okny. Ráda bych studentům ukázala, co disky dovedou, abych jim dala aspoň kousek naděje. Vidina bitvy byla stále děsivá, zvlášť když jsem pomyslela na všechny životy, které v ní můžou být zmařeny. Ale aspoň jen nesedíme se založenýma rukama a nečekáme na smrt.</p>
<p>„My snad dokonce máme šanci vyhrát,“ zasnila jsem se ohromeně.</p>
<p>„Snaž se udržet své vzrušení na uzdě, protože mám pro tebe další dobrou zprávu.“</p>
<p>Zaúpěla jsem. Dobře jsem znala tenhle tón. „Neříkej to.“</p>
<p>„Vasilij je zpátky z Carjeva.“</p>
<p>„Mohl bys mi udělat tu laskavost a utopit mě.“</p>
<p>„A pak trpět sám? Kdepak.“</p>
<p>„Možná by sis mohl k narozeninám přát, aby mu nasadili královský náhubek,“ navrhla jsem.</p>
<p>„Ale to bychom pak přišli o všechny jeho báječné historky z letní dražby. Fascinuje tě přece nadřazené plemeno našich závodních koní, ne?“</p>
<p>Hlasitě jsem zasténala. Zítra na večeři pořádané na oslavu Nikolajových narozenin má mít službu Mal. Možná bych mohla zařídit, aby se vyměnil s Tamarou nebo Toljou. Nedokázala jsem si představit, že se budu celý večer dívat, jak za mnou s kamenným obličejem stojí v pozoru Mal, a k tomu ještě poslouchat Vasilijovo blábolení.</p>
<p>„Nevěs hlavu,“ dobíral si mě Nikolaj. „Třeba tě znovu požádá o ruku.“</p>
<p>Posadila jsem se. „Jak o tom víš?“</p>
<p>„Jestli si vzpomínáš, udělal jsem totéž. Jenom mě překvapuje, že to nezkusil znovu.“</p>
<p>„Zřejmě není tak snadné zastihnout mě samotnou.“</p>
<p>„Já vím,“ přisvědčil Nikolaj. „Proč myslíš, že tě po každé poradě doprovázím z Velkého paláce?“</p>
<p>„Protože jsem skvělá společnice?“ odsekla jsem kysele, rozmrzelá, že mě tak zklamalo, co řekl. Tak dobře mu šlo přimět mě zapomenout, že všechno, co dělá, je důmyslný plán.</p>
<p>„To také,“ řekl. Vyndal nohy z vody a zkoumal své neposedné prsty. „Nakonec ti to znovu nabídne.“</p>
<p>Vzdychla jsem a s přehnaným patosem prohlásila: „Jak by člověk mohl odmítnout prince?“</p>
<p>„Už se ti to párkrát podařilo,“ poznamenal Nikolaj, aniž by přestal sledovat své nohy. „A víš určitě, že ho chceš odmítnout?“</p>
<p>„To nemůžeš myslet vážně.“</p>
<p>Nikolaj se neklidně zavrtěl. „No, je to první následník trůnu, má královskou krev a tak vůbec.“</p>
<p>„Nevzala bych si Vasilije, ani kdyby měl malého ptáka ohniváka, kterému by říkal Ludmila, a jeho královská krev je mi úplně ukradená.“ Pozorně jsem se na něj podívala. „Říkal jsi, že jsou ti pomluvy o tvém původu jedno.“</p>
<p>„Možná jsem v tom nebyl tak úplně upřímný.“</p>
<p>„Ty že bys nemluvil čistou pravdu? To mě tedy šokuje, Nikolaji. Šokuje a děsí.“</p>
<p>Zasmál se. „Snadno se řekne, že mi je to jedno, když jsem pryč od dvora. Jenže tady jako by na to nikdo nechtěl zapomenout, zvlášť můj bratr.“ Pokrčil rameny. „Tak to bylo vždycky. Pomlouvali mě dřív, než jsem se narodil. Proto mi matka nikdy neříká <emphasis>Sabáška</emphasis>. Prý je to, jako bych byl nějaký vořech.“</p>
<p>Trochu mě při těch slovech zabolelo u srdce. Jako dítě jsem měla spoustu přezdívek.</p>
<p>„Já mám ráda voříšky,“ řekla jsem. „Mají taková roztomilá hebká ouška.“</p>
<p>„Já mám ovšem ctihodné uši.“</p>
<p>Přejela jsem prstem po vyhlazeném prkně mola. „Proto jsi byl pryč tak dlouho? Proto ses stal Sturmhondem?“</p>
<p>„Nevím, jestli to mělo jeden konkrétní důvod. Nejspíš jsem měl vždycky pocit, že sem nepatřím, tak jsem se snažil najít místo, kam bych patřit mohl.“</p>
<p>„Také jsem nikdy neměla pocit, že někam patřím,“ přiznala jsem. <emphasis>Jenom s Malem</emphasis>. Zahnala jsem tu myšlenku pryč. Zachmuřila jsem se. „Víš, co na tobě nesnáším?“</p>
<p>Vylekaně zamrkal. „Ne.“</p>
<p>„Vždycky řekneš tu správnou věc.“</p>
<p>„A to nesnášíš?“</p>
<p>„Vidím, jak měníš osobnosti, Nikolaji. Vždycky jsi tím, co od tebe druzí potřebují. Možná jsi měl opravdu pocit, že sem nezapadáš, ale možná to jen říkáš, aby tě ubohá osamělá holka, co nikdy nepoznala svoje rodiče, měla víc ráda.“</p>
<p>„Takže mě máš vážně ráda.“</p>
<p>Protočila jsem oči. „Ano, pokud zrovna nemám chuť tě probodnout.“</p>
<p>„To je slibný začátek.“</p>
<p>„Ne, to není.“</p>
<p>Obrátil se ke mně. V pološeru jeho oči vypadaly jako jantarové.</p>
<p>„Jsem korzár, Alino,“ řekl klidně. „Beru si všechno, co můžu.“</p>
<p>Najednou jsem si byla vědomá jeho ramene opřeného o mé, vnímala jsem tlak jeho stehna. Vzduch byl teplý a sladce voněl létem a kouřem dřeva.</p>
<p>„Chci tě políbit,“ řekl.</p>
<p>„Už jsi mě políbil,“ zasmála jsem se nervózně. Koutky se mu roztáhly do úsměvu „Znovu tě chci políbit,“ opravil se.</p>
<p>„Aha,“ vydechla jsem. Jeho ústa byla pár centimetrů od mých. Mé vyplašené srdce se rozběhlo úprkem. <emphasis>Je to Nikolaj</emphasis>, blikalo mi v hlavě výstražné znamení. <emphasis>Nic než vypočítavost</emphasis>. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla chtít, aby mě políbil. Byla jsem však stále zhrzená z Malova odmítnutí. Copak neříkal, že líbal spoustu dívek?</p>
<p>„Chci tě políbit,“ začal Nikolaj. „Ovšem neudělám to. Ne, dokud nebudeš myslet na mě, místo aby ses snažila zapomenout na něj.“</p>
<p>Odtáhla jsem se a nemotorně vyskočila na nohy, cítila jsem, jak rudnu studem.</p>
<p>„Alino –“</p>
<p>„Teď aspoň vím, že neřekneš vždycky tu správnou věc,“ zamumlala jsem.</p>
<p>Popadla jsem boty a utíkala pryč z mola.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 20</strong></p>
<p><strong>ŠLA JSEM PODÉL </strong>jezera a držela se co nejdál od zapálených ohňů. Nechtěla jsem s nikým mluvit a nikoho vidět.</p>
<p>Co jsem si od Nikolaje slibovala? Rozptýlení? Flirt? Zážitek, který vytlačí z mého srdce bolest? Možná jsem se tím chtěla Malovi sprostě pomstít. Nebo jsem možná tak zoufale toužila k někomu patřit, že jsem byla ochotná spokojit se s falešným polibkem od úskočného prince.</p>
<p>Při pomyšlení na zítřejší oslavu mě polévala hrůza. Třeba bych si mohla vymyslet nějakou výmluvu, uvažovala jsem, zatímco jsem ztěžka našlapovala po trávníku. Mohla bych do Velkého paláce poslat zprávu opatřenou oficiální pečetí světlonošky:</p>
<p><emphasis>Jejich Veličenstvům, králi a královně Ravky:</emphasis></p>
<p><emphasis>S těžkým srdcem si Vám osměluji vyjádřit svou nejhlubší lítost a informovat Vás, že se nebudu moci zúčastnit oslav pořádaných ku příležitosti výročí narození prince Nikolaje Lantsova, velkovévody z Udova. </emphasis></p>
<p><emphasis>Vyvstaly velmi nešťastné okolnosti, a sice že můj přítel se na mě nemůže ani podívat a Váš syn mě nepolíbil a mě mrzí, že to neudělal. Nebo mě to možná nemrzí. Nebo se spíš nedokážu rozhodnout, co vlastně chci, nicméně je velmi pravděpodobné, že kdybych musela sedět na té jeho pitomé narozeninové večeři, nakonec bych bulela do dortu. </emphasis></p>
<p><emphasis>S nejvroucnějším přáním všeho dobrého při této nejšťastnější události. </emphasis></p>
<p><emphasis>Alina Starková, idiot </emphasis></p>
<p>Když jsem došla do Temnyjových pokojů, Tamara si četla ve společenské místnosti. Jakmile jsem vešla, vzhlédla od knihy, ale z mého výrazu musela vyčíst, v jakém jsem rozpoložení, protože neřekla ani slovo.</p>
<p>Věděla jsem, že neusnu, a tak jsem se uvelebila na posteli s knihou, kterou jsem si vzala z knihovny. Byl to starý průvodce po pamětihodnostech Ravky, který, jak jsem doufala, by mě mohl nasměrovat k záhadnému oblouku.</p>
<p>I když jsem se snažila soustředit, četla jsem stále dokola jednu větu. Hlavu jsem měla otupělou šampaňským a nohy z dlouhého cachtání v jezeře studené a rozmočené. Možná se už Mal vrátil ze své karetní partie. Kdybych na něj zaklepala, co bych mu řekla, až by otevřel?</p>
<p>Odhodila jsem knihu. Nevěděla jsem, co Malovi říct. Vůbec jsem v poslední době nevěděla, jak s ním mluvit. Možná bych mu prostě mohla povědět pravdu: že jsem ztracená a zmatená a že možná přicházím o rozum, že občas děsím sama sebe a že mi chybí tak, až to bolí. Musela jsem tu roztržku mezi námi zkusit urovnat dřív, než bude pozdě. Ať už si pak o mně bude myslet cokoliv, o moc horší než teď to stejně být nemůže. Dokážu snést další odmítnutí, ale nesnesla bych pomyšlení, že jsem se aspoň nepokusila to mezi námi dát do pořádku.</p>
<p>Nakoukla jsem do společenské místnosti.</p>
<p>„Je tu Mal?“ zeptala jsem se Tamary.</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>Spolkla jsem svou hrdost: „A nevíš, kam šel?“</p>
<p>Tamara vzdychla. „Obuj se. Zavedu tě za ním.“</p>
<p>„Kde je?“</p>
<p>„Ve stájích.“</p>
<p>Nervózně jsem vklouzla zpátky do ložnice a rychle si nazula boty. Následovala jsem Tamaru ven z Malého paláce a dál přes trávník.</p>
<p>„Víš určitě, že tam chceš jít?“ váhala Tamara.</p>
<p>Neodpověděla jsem. Ať mi chce ukázat cokoliv, bylo mi jasné, že se mi to nebude líbit. Ale odmítala jsem jít zpátky do ložnice a schovat si hlavu pod polštář.</p>
<p>Sešly jsme z mírného kopečku kolem <emphasis>baňji</emphasis>. Ve výběhu řehtali koně. Ve stájích byla tma, ale z tréninkové haly se linulo ostré světlo. Slyšela jsem křik.</p>
<p>Největší hala vypadala jen o málo líp než obyčejná stodola; na zemi ležela udusaná hlína a po stěnách visely všechny možné zbraně, co si člověk dokázal představit. Většinou tu Botkin mořil studenty vojenským drilem a uděloval jim důtky. Teď tu byla hlava na hlavě, většinou vojáci, pár grišů, a dokonce několik sloužících. Všichni buráceli, skandovali a strkali se, aby viděli líp na to, co se dělo uprostřed.</p>
<p>Aniž by si nás někdo všímal, razily jsme si s Tamarou skrz tlačenici těl cestu dopředu. Zahlédla jsem dva královské stopaře, několik vojáků z Nikolajova regimentu, skupinu korporálčiků a Zoju, která ječela a tleskala rukama jako všichni ostatní.</p>
<p>Když jsme se prodrali davem skoro dopředu, uviděla jsem před sebou větrostrůjce; do půl těla nahý kráčel se zdviženýma rukama zaťatýma v pěsti podél kruhu, který spontánně vytvořil přihlížející dav. <emphasis>Eskil</emphasis>, poznala jsem grišu, který přišel s Fedjorem. Byl to Fjerdan a vzhledem to rozhodně nezapřel – modré oči, světlé vlasy, tak široký v ramenou, že jsem za něj neviděla.</p>
<p><emphasis>Ještě je čas</emphasis>, blesklo mi hlavou. <emphasis>Ještě se můžeš otočit a dělat, žes tu nikdy nebyla.</emphasis></p>
<p>Stála jsem na místě jako přikovaná. Věděla jsem, co uvidím, přesto by se ve mně krve nedořezal, když Eskil uhnul na stranu a já spatřila Mala. Stejně jako větrostrůjce byl od pasu nahoru nahý a jeho svalnatá hruď pocákaná blátem se leskla potem. Klouby na rukou měl plné podlitin. Z rány pod okem mu na tvář stékal čúrek krve, ale asi o tom ani nevěděl.</p>
<p>Větrostůjce se vrhl na Mala. Ten první ránu ještě vykryl, ovšem druhou schytal mezi ledviny. Zachroptěl, napřáhl se a silou praštil větrostrůjce do čelisti.</p>
<p>Eskil uskočil, aby na něj Mal nedosáhl, a pak rozmáchlým obloukem švihl rukou ve vzduchu. S panickou hrůzou mi došlo, že přivolává vítr. Prudký poryv mi rozcuchal vlasy a Mal se v tu ránu zvedl ze země. Eskil vzpažil druhou ruku a Malovo tělo vystřelilo nahoru, kde narazilo do střechy. Chvíli tam zůstal viset, připíchnutý grišovou silou na dřevěný trám. Pak ho Eskil nechal spadnout dolů. Těžce dopadl na prašnou zem, až mu zapraskaly kosti v těle.</p>
<p>Vykřikla jsem, ale můj hlas zanikl v burácení davu. Korporálčik přede mnou hecoval Eskila, zatímco jiní volali na Mala, aby vstal.</p>
<p>Drala jsem se dopředu a z dlaní už mi vyráželo světlo. Tamara mě popadla za rukáv.</p>
<p>„Nestojí o tvoji pomoc,“ snažila se mě zastavit.</p>
<p>„To je mi jedno,“ zaječela jsem. „Tohle není spravedlivý boj. Je to zakázané!“ Grišové v tréninkové hale nesměli používat svoji zvláštní sílu.</p>
<p>„Po soumraku Botkinova pravidla neplatí. Mal teď netrénuje, ale bojuje.“</p>
<p>Vytrhla jsem se jí. Aťsi Mal zuří, lepší rozzuřený než mrtvý.</p>
<p>S rukama opřenýma o zem klečel na kolenou a snažil se vstát. Nechápala jsem, že se po tom větrostrůjcově útoku dokáže vůbec pohnout. Eskil znovu zvedl ruce. Vítr rozvířil prašné mračno. Přivolala jsem k sobě světlo, bylo mi jedno, co na to Tamara s Malem řeknou. Jenže tentokrát se Mal překulil, čímž se větrnému proudu vyhnul, načež překvapivě hbitě vyskočil na nohy.</p>
<p>Eskil zachmuřeně přejížděl očima místnost, zvažoval možnosti. Bylo mi jasné, o čem přemýšlí. Nemohl použít sílu neomezeně, protože tím by srazil k zemi nejen všechny, co tu stojí, ale nejspíš i kus jízdárny. S tenkým světlem jsem vyčkávala, nerozhodná, co udělat.</p>
<p>Mal v předklonu s rukama opřenýma o stehna ztěžka oddychoval. Musel si zlomit nejmíň dvě žebra. Měl štěstí, že si neporanil páteř. Přála jsem si, aby se svalil zpátky na zem a zůstal tam ležet. Jenže on se s vypětím všech sil narovnal. Sykl bolestí, zaklel a stranou odplivl krev. Pak k mé hrůze sevřel prsty v pěst a kývl na větrostrůjce. Dav vybuchl nadšením.</p>
<p>„Co to dělá?“ zaúpěla jsem. „Vždyť ho zabije.“</p>
<p>„Zvládne to,“ uklidňovala mě Tamara. „Už jsem ho viděla, když na tom byl hůř.“</p>
<p><emphasis>„Cože?“ </emphasis></p>
<p>„Bojuje tu skoro každý večer, když je dost střízlivý. Někdy i když není.“</p>
<p>„Bojuje s griši?“</p>
<p>Tamara pokrčila rameny. „Je docela dobrý.“</p>
<p>Tak <emphasis>tohle </emphasis>dělal Mal po nocích? Vybavila se mi všechna rána, kdy přišel plný modřin a šrámů. Co se tím snažil dokázat? Vzpomněla jsem si na slova, která jsem tak neopatrně vypustila z pusy na zpáteční cestě z toho nevydařeného večírku ve městě. <emphasis>Nechci mít na krku ještě armádu zoufalých otkazaťsjů. </emphasis></p>
<p>Kéž bych to mohla vzít zpátky.</p>
<p>Větrostrůjce naznačil pohyb doleva, načež vzpažil, aby znovu zaútočil. Arénou se prohnal vítr a Malovy nohy se odlepily od země. Křečovitě jsem stiskla zuby, přesvědčená, že znovu uvidím, jak s ním mrští o nejbližší zeď. Mal se však v poslední vteřině otočil, silou se vytrhl z proudu větru a vrhl se na udiveného větrostrůjce.</p>
<p>Než ze sebe Eskil stačil vypravit hlasité <emphasis>uch</emphasis>, Mal ho sevřel rukama a držel, čímž mu bránil používat jeho sílu. Obrovský Fjerdan vrčel s vyceněnými zuby a svaly se mu po celém těle napínaly, jak se snažil vymanit z Malova pevného stisku.</p>
<p>Věděla jsem, že to Mala musí stát spoustu sil, přesto nepovolil. Zaklonil hlavu a pak dal čelem Eskilovi ránu do nosu; ozvalo se nechutné křupnutí. Dřív, než jsem mrkla, pustil větrostrůjci ruce a začal ho zasypávat smrští ran do boků a břicha.</p>
<p>Eskil se choulil a snažil se vykrývat rány, ztěžka lapal po dechu a do otevřené pusy mu tekla krev. Mal se obrátil a surově ho zezadu nakopl do nohou. Eskil padl na kolena, kýval se ze strany na stranu, pořád se však držel rovně.</p>
<p>Mal poodstoupil a prohlížel si své dílo. Zatímco nespouštěl ostražitý zrak z klečícího větrostrůjce, dav hučel, dupal a pozvolna propadal šílenství.</p>
<p>Mal si pohrdlivým pohledem měřil svého soka. „Dělej,“ zavrčel na grišu. Z jeho očí mě zamrazilo. Četla jsem v nich odhodlání a jakési chmurné zadostiučinění. Co si asi teď myslí, když je před ním Eskil na kolenou?</p>
<p>Eskil měl zamlžený zrak. S námahou obrátil dlaně k nebi. K Malovi zavanul jemný větřík. Dav začal pískat.</p>
<p>Mal se jím chvilku nechal ovívat a pak šel k Eskilovi. Vítr ustal. Mal položil ruku doprostřed větrostůjcovy hrudi a jediným opovržlivým pohybem ruky do něj strčil.</p>
<p>Eskil se zakymácel. Když dopadl, se zaúpěním se na zemi schoulil.</p>
<p>V dunění řevu se ozývaly jízlivé posměšky. Nějaký voják popadl Mala se škodolibou radostí za zápěstí a triumfálně mu zvedl ruku nad hlavu a peníze začaly jít z ruky do ruky.</p>
<p>Dav se vyřítil k Malovi a strhl mě s sebou. Všichni mluvili jeden přes druhého. Lidi ho plácali po ramenou a cpali mu peníze do dlaní. Pak se před ním objevila Zoja. Skočila mu kolem krku a přitiskla rty na jeho. Viděla jsem, že se zarazil.</p>
<p>V hlavě se mi rozezněl úpěnlivý hlas, jenž přehlušil všechnu vřavu kolem.</p>
<p><emphasis>Odstrč ji pryč</emphasis>, prosila jsem ho v duchu. <emphasis>Odstrč ji.</emphasis></p>
<p>A chvilku jsem doufala, že to opravdu udělá. Pak si ji pevně přivinul k sobě a za jásání a skandování davu ji také políbil.</p>
<p>Žaludek se mi zhoupl. Jako bych došlápla na led a ozvalo se zlověstné prasknutí, po němž následuje nečekaný pád se strašlivým vědomím, že pode mnou není nic než temná hlubina.</p>
<p>Odtáhl se od ní a se zkrvavenou tváří se zubil od ucha k uchu, když se naše pohledy setkaly. Zbledl.</p>
<p>Zoja sledovala jeho pohled; jakmile mě uviděla, vyzývavě zvedla obočí.</p>
<p>Otočila jsem se a prodírala se davem pryč. Tamara mě doběhla.</p>
<p>„Alino,“ volala.</p>
<p>„Nech mě na pokoji.“</p>
<p>Utekla jsem jí. Potřebovala jsem na vzduch, pryč od všech. Přes slzy jsem neviděla. Nevěděla jsem, jestli brečím kvůli tomu polibku, nebo proto, co se stalo před ním, ale nemohla jsem dovolit, aby mě takhle někdo viděl. Světlonoška nebrečí, a už vůbec ne kvůli <emphasis>otkazaťsjovi</emphasis>, který je jejím osobním strážcem.</p>
<p>A jakým právem se zlobím? Copak jsem se sama skoro nelíbala s Nikolajem? Možná bych ho teď mohla najít a přesvědčit ho, aby mě políbil, ať už si o něm myslím cokoliv.</p>
<p>Vyběhla jsem z tréninkové haly do pološera. Vzduch byl teplý a dusný. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Zamířila jsem pryč z osvětlené cesty ke konírně a vyrazila hledat útočiště do březového hájku.</p>
<p>Někdo mě popadl za rukáv.</p>
<p>„Alino,“ vyhrkl Mal.</p>
<p>Vysmekla jsem se mu a zrychlila, skoro jsem utíkala.</p>
<p>„Alino, stůj,“ I když byl tak dobitý, zlehka se mnou udržel krok.</p>
<p>Nevšímala jsem si ho a ponořila se do lesa. Cítila jsem horké prameny napájející <emphasis>baňju</emphasis> a pod nohama ostrou vůni březového listí. Hrdlo se mi bolestně svíralo. Nechtěla jsem nic než být sama, abych se mohla vybrečet nebo vyzvracet nebo možná obojí.</p>
<p>„K sakru Alino, zastavíš se už?“</p>
<p>Nemohla jsem dát průchod svému žalu, tak jsem dala průchod hněvu.</p>
<p>„Jsi kapitán mé osobní stráže,“ osopila jsem se na něj a přitom se proplétala mezi stromy. „Neměl by ses rvát jako vesničan!“</p>
<p>Mal mě chytil za paži a trhnutím otočil k sobě. „Já jsem vesničan,“ zavrčel. „Nejsem jeden z tvých oddaných stoupenců, ani griša, ani ochočený hlídací pes, co sedí celou noc před tvými dveřmi a čeká, jestli ho náhodou nebudeš potřebovat.“</p>
<p>„Jistěže ne,“ vybuchla jsem. „Máš na práci mnohem důležitější věci. Jako třeba opíjet se a cpát Zoje jazyk do krku.“</p>
<p>„Aspoň neucukne, když se jí dotknu,“ vyprskl. „Ty mě nechceš, tak se co staráš, jestli mě chce ona.“</p>
<p>„Nestarám se,“ vyhrkla jsem, byl to však spíš vzlyk než slova.</p>
<p>Pustil mě tak nečekaně, že jsem div neupadla dozadu. Poodešel a rozhodil rukama do vzduchu. Při tom pohybu zkřivil tvář. Prsty si ohmatal svaly na boku. Chtěla jsem na něj zařvat, ať jde za hojičem. Chtěla jsem mu do té rány vrazit pěst, aby ho to bolelo ještě víc.</p>
<p>„K sakru,“ zaklel. „Kéž bychom sem nikdy nepřišli.“</p>
<p>„Tak odejdeme,“ vyletěla jsem divoce. Věděla jsem, že melu nesmysly, ale bylo mi to jedno. „Pojď, ještě dneska v noci utečeme a zapomeneme, že jsme tady někdy byli.“</p>
<p>Trpce se zasmál. „Víš, jak moc bych chtěl? Být s tebou, aby mezi námi nestálo nic – žádné zdi, žádný rozdíl ve společenském postavení? Být spolu zase jenom dva obyčejní <emphasis>vesničani.“ </emphasis>Zatřásl hlavou. „Jenže ty to neuděláš, Alino.“</p>
<p>„Udělám,“ ujišťovala jsem ho a slzy se mi řinuly po tvářích.</p>
<p>„Jen si nic nenalhávej. Stejně by ses zas vrátila zpátky.“</p>
<p>„Nevím, jak to napravit,“ naříkala jsem zoufale.</p>
<p>„Nemůžeš to napravit!“ rozkřikl se. „Je to tak, jak to je. Napadlo tě někdy, že to tak prostě má být, že ty se máš stát královnou a já se nemám stát vůbec ničím?“</p>
<p>„To není pravda.“</p>
<p>Šel ke mně, větve stromů vrhaly v pološeru na jeho tvář podivné stíny.</p>
<p>„Už nejsem voják,“ řekl. „Nejsem princ a setsakra vím, že nejsem světec. Tak co jsem, Alino?“</p>
<p>„Já –“</p>
<p>„Co jsem?“ přerušil mě šeptem.</p>
<p>Byl teď u mě docela blízko. Vůně, již jsem tak dobře znala, ta temná vůně zelených luk, se teď ztrácela pod pachem potu a krve.</p>
<p>„Jsem tvůj ochránce?“ zeptal se.</p>
<p>Pomalu sjel rukou po mé paži od ramene až ke konečkům prstů.</p>
<p>„Tvůj přítel?“</p>
<p>Levou rukou sklouzl po mé druhé paži.</p>
<p>„Tvůj sluha?“</p>
<p>Na rtech jsem cítila jeho dech. V uších mi tepalo.</p>
<p>„Tak mi řekni, co jsem.“ Přitáhl si mě k tělu a rukou mě chytl za zápěstí.</p>
<p>Jakmile se jeho prsty obemkly kolem mé ruky, prudce ve mně škublo, až se mi podlomila kolena. Svět se naklonil a Mal zalapal po dechu. Odhodil moji ruku, jako by pálila.</p>
<p>Zkoprněle ucouvl dozadu. „Co to bylo?“</p>
<p>Zamrkala jsem, abych zahnala závrať.</p>
<p>„Co to sakra bylo?“ ptal se znovu.</p>
<p>„Já nevím.“ Prsty mě pořád brněly.</p>
<p>Rty mu zkřivil ironický úsměv. „My to nikdy nemůžeme mít jednoduché, co?“</p>
<p>Najednou do mě vjel vztek a vyskočila jsem na nohy. „Ne, Male, nemůžeme. Se mnou to nikdy nebude snadné, ani roztomilé, ani příjemné. Nemůžu jen tak odejít z Malého paláce. Nemůžu utéct a předstírat, že nejsem, kdo jsem, protože když to udělám, zemřou další lidi. Už nikdy nemůžu být jen Alina. Ta holka je pryč.“</p>
<p>„Já ji chci zpátky,“ zachrčel.</p>
<p>„Já to nemůžu vrátit!“ křičela jsem a bylo mi úplně jedno, jestli to někdo uslyší. „I kdybys mi vzal ten náhrdelník i náramek z dračích šupin, tu sílu ze mě stejně nikdy nemůžeš vyrvat.“</p>
<p>„A kdybych mohl? Pustila bys ji? Vzdala by ses jí?“</p>
<p>„Nikdy.“</p>
<p>Pravdivost tohoto slova zůstala viset ve vzduchu. Stáli jsme v temnotě lesa a já cítila, jak se neviditelný střep zarývá do mého srdce hlouběji. Věděla jsem, co ta bolest za sebou zanechá: samotu, prázdnotu, hlubokou prasklinu, která se nikdy nezacelí, zoufalou propast, již jsem kdysi zahlédla v Temnyjových očích.</p>
<p>„Tak půjdeme,“ promluvil po dlouhém mlčení Mal.</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Zpátky do Malého paláce. Nenechám tě tu přece samotnou uprostřed lesa.“</p>
<p>Beze slova jsme vystoupali do kopce a vešli do paláce Temnyjovou chodbou. Společenská místnost byla bohudíky prázdná.</p>
<p>U dveří do svého pokoje jsem se na Mala obrátila.</p>
<p>„Já ho vidím,“ přiznala jsem. „Vidím Temnyje. V knihovně. V kapli. Tenkrát ve Vráse, kdy <emphasis>Bzučák</emphasis> málem ztroskotal. V mém pokoji ten večer, co jsi mě chtěl políbit.“</p>
<p>Zůstal na mě zírat.</p>
<p>„Nevím, jestli jsou to vidiny, nebo návštěvy. Neřekla jsem ti to, protože jsem se bála, že začínám bláznit. A také protože už máš beztak ze mě strach.“</p>
<p>Mal naprázdno otevřel pusu, pak ji zase zavřel a znovu se nadechl. Pořád jsem měla naději, že mi to vyvrátí a řekne, že to není pravda. Místo toho se ke mně otočil zády. Šel ke dveřím vedoucím do místností strážců, po cestě sebral ze stolu láhev kvasu a potichu za sebou zavřel.</p>
<p>Svlékla jsem se a ulehla do peřin. Byla horká noc; odkopala jsem se a zmuchlanou deku odsunula k nohám. Ležela jsem na zádech a zírala na obsidiánovou kopuli se souhvězdími. Chtěla jsem zabušit na Malovy dveře a říct mu, že mě moc mrzí, jak jsem to všechno zamotala, že jsme měli vstoupit do Os Alty ruku v ruce. Ale byl by v tom nakonec takový rozdíl?</p>
<p><emphasis>Pro lidi jako jsme my neexistuje žádný obyčejný život.</emphasis></p>
<p>Žádný obyčejný život. Jen bitvy, strach a záhadné jiskřivé šoky, které člověka vyděsí k smrti. Tolik let jsem si přála, abych byla holka, o niž by Mal stál. Možná už to není možné.</p>
<p><emphasis>Nikdo jiný není jako my dva, Alino. A nikdy nebude. </emphasis></p>
<p>Slzy, které mi vyhrkly, měly příchuť spalujícího hněvu. Schovala jsem tvář do polštáře, aby nikdo neslyšel můj pláč. A když jsem vyplakala všechny slzy, upadla jsem do neklidného spánku.</p>
<p><strong>„ALINO.“</strong></p>
<p>Probudil mě jemný dotek Malových rtů na mých, letmý dotyk na spánku, na očních víčkách, na obočí. Světlo dohasínajícího plamene na nočním stolku se odráželo od jeho hnědých vlasů, když se sklonil, aby políbil křivku mé šíje.</p>
<p>Chvilku jsem rozespale otálela, nejistá, zda ještě nespím, a pak jsem ho rukama objala a přitáhla k sobě. Bylo mi jedno, že jsme se pohádali, že se líbal se Zojou, že se ke mně otočil zády, to všechno mi připadalo tak neskutečně vzdálené. Jediné, na čem mi záleželo, bylo, že si to rozmyslel. Přišel zpátky a já nebyla sama.</p>
<p>„Chyběl jsi mi, Male,“ zabroukala jsem mu do ucha. „Tak moc jsi mi chyběl.“</p>
<p>Jela jsem mu rukama nahoru po zádech a objala ho kolem krku. Znovu mě políbil a já vzdychla do vítaného spojení našich úst. Cítila jsem na sebe klesat jeho tíhu a rukama jsem přejela tvrdé křivky jeho paží. Když je Mal se mnou, když mě pořád miluje, pak je naděje. Srdce mi tepalo v hrudi a tělem se mi rozlévalo horko. Neexistoval pro mě žádný zvuk, jen náš dech a společný pohyb našich těl. Líbal mě na krk a níž, vpíjel se do mé kůže. Zachvěla jsem se a přitiskla k němu blíž.</p>
<p>Tak tohle jsem chtěla. Najít způsob, jak vyléčit naše zranění. Přesto mnou nečekaně projel nejasný strach. Chtěla jsem mu pohlédnout do tváře, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. Vzala jsem jeho obličej do dlaní, nadzdvihla mu bradu, a když se naše pohledy setkaly, s hrůzou jsem se odtáhla.</p>
<p>Dívala jsem se Malovi do očí – do těch milovaných modrých očí, které jsem znala líp než své vlastní. Až na to, že nebyly modré. V dohořívajícím plamenu lampy zářily jako šedé křemeny.</p>
<p>Usmál se chladným, vychytralým úsměvem, který jsem na jeho rtech nikdy neviděla.</p>
<p>„Chyběla jsi mi, Alino.“ Ten hlas. Studený a hladký jako sklo.</p>
<p>Malovy obrysy se rozplynuly ve stín a uspořádaly se do jiného obličeje, který vypadal, jako by byl z mlhy. Bledý, krásný, hustá kštice černých vlasů, dokonale řezaná brada.</p>
<p>Temnyj mi jemně položil ruku na tvář. „Už brzo,“ zašeptal.</p>
<p>Vykřikla jsem. Proměnil se ve stín a zmizel.</p>
<p>S rukama křečovitě přitisknutýma k tělu jsem se vypotácela z postele. Měla jsem husí kůži po celém těle a třásla se hrůzou a nenaplněnou touhou. Myslela jsem, že Tamara s Toljou hned vtrhnou do dveří. Už jsem měla na jazyku připravenou lež.</p>
<p>„Zlý sen,“ tvrdila bych. A navzdory splašenému srdci bych to vyslovila pevně a přesvědčivě.</p>
<p>Jenže místnost zůstala prázdná. Nikdo nepřišel. Stála jsem tam a chvěla se ve tmě.</p>
<p>Nejistě jsem se nadechla. Pak znovu.</p>
<p>Když se mi zdálo, že se dokážu udržet na nohou, navlékla jsem si župan a nakoukla do společenské místnosti. Byla prázdná.</p>
<p>Dveře jsem zase zavřela, opřela se o ně zády a tupě zírala na zmuchlanou peřinu v nohách postele. Přešla mě chuť spát. Možná že už nikdy nebudu spát. Podívala jsem se na hodiny na krbové římse. Za bílých nocí svítalo brzy, ale palác se začne probouzet až za několik hodin.</p>
<p>Prohrabala jsem stoh oblečení, které mi zbylo z cesty na <emphasis>Volkvolnym</emphasis>, a vytáhla nenápadný hnědý kabát s dlouhým šátkem. Na obojí bylo příliš horko, ale to mi bylo jedno. Natáhla jsem si kabát přes noční košili, omotala si šátek kolem krku a nazula si boty.</p>
<p>Když jsem se plížila přes společenskou místnost ven, dveře do pokojů strážců byly zavřené. Jestli je Mal vevnitř s dvojčaty, musí spát tvrdě. Ale spíš bude někde jinde v Malém paláci – se Zojou v náručí. Srdce se mi bolestně zhouplo. Vyšla jsem dveřmi nalevo a pospíchala tmavou chodbou ven do ticha parku.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 21</strong></p>
<p><strong>PROPLULA JSEM</strong> v pološeru ztichlým parkem kolem oranžerie se zamlženými okny. Nebylo slyšet nic než jemné křupání kamínků pod mými botami na štěrkové cestě. Do Velkého paláce právě dovezli ranní zásilku chleba a čerstvých potravin. Připojila jsem se ke koloně vozů a šla za nimi branou ven a pak dál po dlážděných cestách horního města. Poslední opozdilci se potulovali ránem. Dvojice ve večerních šatech klimbala v parku na lavičce. Několik rozesmátých dívek se v sukních vyhrnutých nad kolena cákalo ve fontáně. Na obrubníku seděl muž s věnečkem vlčích máků na hlavě a schovával obličej v dlaních, zatímco dívka vedle něj s papírovou korunou na hlavě ho hladila po zádech. Bez povšimnutí jsem prošla kolem nich, neviditelná dívka v tuctovém hnědém kabátě.</p>
<p>Věděla jsem, že je to bláznovství. Můžou mě sledovat Aparátusovi nebo Temnyjovi špehové. Každou chvíli mě může někdo chytit a odtáhnout pryč. Nevěděla jsem, jestli mi na tom vůbec ještě záleží. Chtěla jsem jít, nasávat čerstvý vzduch do plic, setřást ze sebe ten vtíravý pocit Temnyjových rukou osahávajících mé tělo.</p>
<p>Dotkla jsem se jizvy na rameni. I přes tlustou látku kabátu jsem cítila její vystouplou hranu. Na palubě velrybářské lodi jsem se Temnyje ptala, proč mě nechal těmi svými stvůrami pokousat. Myslela jsem, že mi chtěl ublížit a navždycky mě ocejchovat svým znamením. Ale možná v tom bylo ještě něco jiného.</p>
<p>Jsou ty vidiny skutečné? Opravdu tam byl, nebo si ho má mysl nějakým způsobem vyčarovala? Jaká zvrácenost ve mně vězí, že sním o něčem takovém?</p>
<p>Nechtěla jsem už na nic myslet. Chtěla jsem jen jít.</p>
<p>Šla jsem přes kanál, dole pode mnou se na vodě houpaly loďky a v dálce jsem zaslechla vrzání tahací harmoniky.</p>
<p>Proplula jsem strážnicí do úzkých uliček a zmatku obchodní čtvrti. Zdála se mi ještě přeplněnější než dřív. Zápraží a verandy přetékaly lidmi. Někteří hráli karty na provizorních stolcích z dřevěných beden. Jiní spali opření jeden o druhého. Před hospodou se nějaký pár kolébal do rytmu hudby, kterou slyšeli jen ti dva.</p>
<p>Došla jsem k městským hradbám a řekla si, že to musím otočit a vrátit se zpátky domů. Skoro mě to rozesmálo. Malý palác rozhodně můj domov nebyl.</p>
<p><emphasis>Pro lidi, jako jsme my, neexistuje obyčejný život.</emphasis></p>
<p>V mém životě bude loajalita místo lásky, poslušnost místo přátelství. Budu vážit každé rozhodnutí, dumat nad každým skutkem, nikomu nebudu věřit. Na skutečný život se budu dívat jen zdálky.</p>
<p>Věděla jsem, že bych se měla vrátit, ale šla jsem pořád dál a za chvíli se ocitla na druhé straně hradeb. Takhle snadné bylo opustit Os Altu.</p>
<p>Město stanů se rozrostlo. Za městskými hradbami tábořily stovky, možná tisíce lidí. Zbožné poutníky nebylo těžké mezi nimi rozeznat – překvapilo mě, kolik jich přibylo. Mačkali se kolem bílého stanu a s tvářemi obrácenými k východu čekali na rozbřesk.</p>
<p>Jejich zvuk připomínal huhlavý šepot – rozrážel vzduch jako křídla ptáků, a když na horizontu vykouklo slunce a osvítilo blankytnou oblohu, přerostl do hlubokého bručení. Teprve pak jsem poznala, co říkají.</p>
<p><emphasis>Sankta. Sankta Alina. Sankta. Sankta Alina.</emphasis></p>
<p>Mojí uctívači oddaně pozorovali východ slunce a já zase pozorovala je, neschopná odtrnout oči od jejich naděje a očekávání. Na tvářích se jim zračil radostný výraz, a když nad nimi zazářily první ranní paprsky, začaly některým téct slzy po tvářích.</p>
<p>Bručení sílilo, násobilo se, vylétlo vysoko nahoru, a zas spadlo dolů, až přerostlo v nářek, z něhož mi naskakovala husí kůže. Byla to řeka vylitá z břehů, vosí roj smetený ze stromu.</p>
<p><emphasis>Sankta. Sankta Alina. Dcera Ravky. </emphasis></p>
<p>Zavřela jsem oči a vnímala teplé paprsky vpíjející se do mé kůže; modlila jsem se, abych něco cítila, cokoliv.</p>
<p><emphasis>Sankta Alina. Dcera Keramzinu.</emphasis></p>
<p>Pozvedli ruce k nebi, jejich hlas přerůstal v šílený křik a řev. Tváře staré, mladé, nemocné a křehké, stejně jako zdravé a silné. Všichni cizí.</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem. <emphasis>Tohle není naděje</emphasis>, přemítala jsem. <emphasis>To je šílenství. To je hlad, touha, zoufalství.</emphasis> Jako bych se probrala z transu. Proč jsem sem chodila? Mezi těmihle lidmi jsem byla ještě opuštěnější než za palácovými zdmi. Nemají mi co dát a já nemám, co bych nabídla jim.</p>
<p>Rozbolely mě nohy a najednou jsem si připadala nesmírně unavená. Otočila jsem se, a zatímco modlitba věřících dostoupila svého vrcholu a změnila se v burácející lomoz, razila jsem si davem cestu zpátky k městské bráně.</p>
<p><emphasis>Sankta,</emphasis> volali. <emphasis>Sol Koroleva. Reba Dva Stolba.</emphasis></p>
<p>Dcera dvou mlýnů. To už jsem slyšela na cestě do Os Alty, údolí pojmenované po dvou starých zříceninách na jižní hranici, kde sídlila malá, bezvýznamná osada. I Mal se narodil nedaleko odtamtud, nikdy jsme ale neměli možnost se tam podívat. A k čemu by to také bylo? Všichni naši příbuzní byli stejně dávno pohřbení nebo spálení.</p>
<p><emphasis>Sankta Alina.</emphasis></p>
<p>Lovila jsem z paměti těch pár vzpomínek, které mi zůstaly z dob před Keramzinem; talíř s plátky řepy a mé ušpiněné červené prsty. Prašná silnice, na kterou se dívám z něčích širokých ramenou, houpání volského ocasu, náš stín na zemi. Ruka, jež ukazuje na zříceninu mlýnů, dva úzké kamenné prsty opotřebované větrem, deštěm a časem až na hřídel. Víc toho v mé paměti nezůstalo. Zbytek byl Keramzin. Zbytek byl Mal.</p>
<p><emphasis>Sankta Alina.</emphasis></p>
<p>S šátkem pevně přitisknutým k uším, abych neslyšela ten hluk, jsem se tlačila masou těl. Do cesty se mi připletla stará poutnice a já ji div neporazila na zem. V poslední chvíli jsem se natáhla, abych ji zachytila, a ona sotva stojíc na nohou se o mě vděčně opřela.</p>
<p>„Odpusť, <emphasis>babja</emphasis>,“ omlouvala jsem se uctivě. Nikdo nemůže říct, že nás Ana Kuya nenaučila slušnému vychování. Jemně jsem ji pustila. „Jsi v pořádku?“</p>
<p>Její pohled však nesměřoval na moji tvář, nýbrž se vpíjel do mého hrdla. Ruka mi vystřelila ke krku. Bylo pozdě. Šátek mi sklouzl dolů.</p>
<p>„Sankta,“ zasténala stařena. „Sankta!“ padla na kolena, chytla mi ruku a přitiskla ji ke své vrásčité tváři. „Sankta Alina!“</p>
<p>V tu ránu byly všude kolem mě ruce, tahaly mě za rukávy, sápaly se po lemu mého kabátu.</p>
<p>„Prosím,“ snažila jsem se jim vysmeknout.</p>
<p>Sankta Alina. Mumlali, šeptali, lkali, křičeli. Vlastní jméno mi znělo cize, byla to modlitba, neznámé zaříkávadlo chránící před tmou.</p>
<p>Shlukli se kolem mě, tlačili se blíž a blíž, vráželi do sebe, natahovali se, aby se dotkli mých vlasů, mé kůže. Slyšela jsem trhnutí a uvědomila si, že je to látka mého pláště.</p>
<p><emphasis>Sankta. Sankta Alina.</emphasis></p>
<p>Svírali mě svými těly čím dál víc, každý se ke mně chtěl dostat co nejblíž, běsnící masa hulákajících těl. Vykřikla jsem, protože mi někdo vytrhl z hlavy chomáč vlasů. Roztrhají mě na kusy.</p>
<p><emphasis>Jen je nech</emphasis>, svitla mi náhle spásná myšlenka. A všechno jednoduše skončí. Už žádný strach, žádná zodpovědnost, žádné noční můry o ztroskotaných člunech a dětech pohlcených Vrásou, už žádné přeludy. Osvobodíš se od náhrdelníku, od náramku, od drtivého břemene jejich nadějí. <emphasis>Nech je to udělat.</emphasis></p>
<p>Zavřela jsem oči. Tohle bude konec mého života. Budu mít stránku v <emphasis>Životu svatých</emphasis> a kolem hlavy mi dají svatozář. Alina Truchlivá, Alina Malicherná, Alina Šílená, Dcera od dvou mlýnů roztrhaná jednoho rána na kusy před městskými hradbami. Moje kosti budou prodávat u silnice.</p>
<p>Někdo zavřeštěl. Uslyšela jsem zlostný výkřik. Obrovská ruka mě popadla a zvedla do vzduchu.</p>
<p>Otevřela jsem oči a uviděla Toljův zachmuřený obličej. Držel mě v náručí.</p>
<p>Tamara s dlaněmi obrácenými k nebi stála vedle něj a pomalým obloukem točila rukama.</p>
<p>„Nepřibližujte se,“ varovala dav. Někteří z poutníků ospale mžikali očima, pár jich sedělo na zemi. Zpomalovala jim tep, aby je zklidnila, ale bylo jich moc. Nějaký muž se prodral dopředu. Tamara vytasila sekery. Muž hlasitě zaúpěl a z paže mu vytryskl rudý pramen krve.</p>
<p>„Pojď blíž a přijdeš o ni,“ vyštěkla Tamara.</p>
<p>Tváře poutníků plály hněvem.</p>
<p>„Pomůžu vám,“ nabídla jsem se.</p>
<p>Tolja mě ignoroval a dral se davem, zatímco Tamara se svištícími sekerami kroužila kolem něj a razila mu cestu. Poutníci s rukama nataženýma ke mně naříkali a bědovali.</p>
<p>„Teď,“ ohlásil Tolja. Pak nahlas zařval: „Teď!“</p>
<p>Vyrazil dopředu. Hlava mi bouchala o jeho prsa, jak se úprkem hnal, aby mě donesl do bezpečí městského opevnění; Tamara nám byla v patách. Strážní u brány si všimli vřavy, která se venku rozpoutala, a už zavírali brány.</p>
<p>Tolja sprintoval dopředu, hlava nehlava skopnul každého, kdo se mu připletl do cesty, až se prořítil zavírající se bránou. Za námi proklouzla Tamara, jen vteřinu předtím, než se brána s řinčením zavřela. Z druhé strany jsem slyšela nápor těl lomcujících dveřmi, bušení rukou, hlasy rozvášněné touhou. Pořád volali mé jméno. <emphasis>Sankta Alina.</emphasis></p>
<p>„Co tě to sakra napadlo?“ osopil se Tolja, jen co mě postavil na zem.</p>
<p>„Na to je čas,“ odbyla ho Tamara stroze.</p>
<p>Strážní u městské brány na mě civěli. „Odveďte ji odsud,“ křikl zlostně jeden z nich. „Jestli teď nebudeme mít na krku povstání, bude to div.“</p>
<p>Dvojčata měla připravené koně. Tamara sebrala z pouličního stánku kus látky a přehodila mi ji kolem ramen. Přitiskla jsem si ji ke krku, abych schovala náhrdelník. Pak Tamara vyskočila do sedla a Tolja mě nevybíravě hodil za ní.</p>
<p>Jízda zpátky k branám paláce byla tichá a rychlá. Neklid za hradbami města se ještě nerozšířil dovnitř, takže jediné, na co jsme cestou narazili, bylo pár udivených pohledů.</p>
<p>Dvojčata neřekla ani slovo, ale poznala jsem, že zuří. Měla na to právo. Chovala jsem se jako hlupák a teď mi nezbývalo než doufat, že stráž u dolní brány dokáže nastolit pořádek bez použití násilí.</p>
<p>Navzdory lítosti a zděšení však ve mně začínala hlodat neklidná myšlenka. Říkala jsem si, že je to nesmysl, jen zbožné přání, přesto jsem se jí nedokázala zbavit.</p>
<p>V Malém paláci mě chtěla dvojčata doprovodit rovnou do Temnyjových pokojů, já však odmítla.</p>
<p>„Už jsem v bezpečí,“ ohradila jsem se. „Ještě si potřebuju něco zařídit.“</p>
<p>Nedali jinak, než že mě do knihovny doprovodí.</p>
<p>Netrvalo mi dlouho najít, co jsem chtěla. Koneckonců jsem byla kreslička map. Nacpala jsem si knihu pod paži a se zamračenými strážci v patách se vrátila do svého pokoje.</p>
<p>Ve společenské místnosti k mému velkému překvapení čekal Mal. Seděl za stolem a usrkával z šálku čaj.</p>
<p>„Kde jste by–“ Větu nedokončil, protože ho Tolja vytáhl ze židle a praštil s ním o zeď.</p>
<p>„Kdes byl <emphasis>ty</emphasis>?“ vybuchl Malovi do obličeje.</p>
<p>„Toljo!“ vykřikla jsem zděšeně. Snažila jsem odtáhnout jeho obrovské pracky z Malova hrdla, ale bylo to jako chtít ohnout želenou tyč. Obrátila jsem se s prosebným pohledem na Tamaru, ta to však jen se založenýma rukama mlčky pozorovala a tvářila se stejně rozzlobeně jako její bratr.</p>
<p>Mal zachroptěl. Od včerejška se nepřevlékl. Na tváři měl neoholené strniště a táhlo z něj – smrduté výpary čpící kvasem a krví.</p>
<p> „Proboha, Toljo! Postav ho na zem, ano?“</p>
<p>Tolja se chvíli tvářil, jako by chtěl z Mala vyklepat duši, ale nakonec prsty povolil, Mal sklouzl na zem a s chroptěním lapal po dechu.</p>
<p>„Ty jsi měl službu,“ burácel Tolja s ukazovákem výhrůžně napřaženým na Mala. „Ty jsi s ní měl být.“</p>
<p>„Pardon,“ zachrčel Mal a prohmatával si krk. „Musel jsem usnout. Byl jsem vedle –“</p>
<p>„Topil ses na dně flašky,“ vzkypěl znovu Tolja. „Je to z tebe cítit.“</p>
<p>„Pardon,“ zopakoval Mal zkroušeně.</p>
<p><emphasis>„Pardon?“ </emphasis>Tolja protáhl pěsti. „Nejradši bych tě rozsekal na kusy.“</p>
<p>„Můžeš ho roztrhnout potom,“ podotkla jsem honem. „Teď potřebuju, abyste našli Nikolaje a řekli mu, že se má se mnou sejít ve válečném kabinetu. Já se mezitím převléknu.“</p>
<p>Odešla jsem do pokoje, zavřela za sebou dveře a snažila se trochu sebrat. Dneska jsem už stihla rozpoutat povstání a skoro umřít. Možná se mi podaří před snídaní založit požár.</p>
<p>Opláchla jsem si obličej, převlékla se do <emphasis>kefty</emphasis> a spěchala do válečného kabinetu. Mal už tam čekal rozvalený v křesle, i když jsem ho nepozvala. Byl převlečený, ale měl zarudlé oči a pořád vypadal zpustle. Na tváři měl ze včerejší noci čerstvé jizvy. Když jsem vešla, beze slova se na mě podívat. Nastane čas, kdy mě nebude bolet ho vidět?</p>
<p>Položila jsem atlas na dlouhý stůl a přešla ke staré mapě visící po celé délce jedné stěny. Ze všech map ve válečném kabinetu byla zdaleka nejstarší a nejkrásnější. Přejela jsem prstem po vyvýšených pahorcích Sukorzoje, pohoří táhnoucího se podél jižní hranice mezi Ravkou a Šu Hanem, a pokračovala dolů do západního podhůří.</p>
<p>„Pamatuješ si něco?“ zeptala jsem se Mala, aniž bych k němu vzhlédla. „Z toho, co bylo před Keramzinem?“</p>
<p>Když přišel Mal do sirotčince, nebyl o moc starší než já. Pamatuju si den, kdy přišel. Zaslechla jsem, že mají přivézt nové uprchlické dítě, a doufala jsem, že to bude holčička, se kterou bych si mohla hrát. Místo toho se objevil zavalitý modrooký kluk ochotný ke každé lumpárně.</p>
<p>„Ne.“ Pořád měl zastřený hlas od toho, jak ho Tolja málem vlastníma rukama uškrtil.</p>
<p>„Nic?“</p>
<p>„Míval jsem sen, byla v něm žena s dlouhými zlatými vlasy spletenými do copů. Mávala s nimi přede mnou jako s nějakou hračkou.“</p>
<p>„Máma?“</p>
<p>„Máma, teta, sousedka. Jak to mám vědět? Alino, to, co se stalo –“</p>
<p>„Ještě něco?“</p>
<p>Po dlouhém zadumaném mlčení vzdychl: „Vždycky, když cítím lékořici, vybaví se mi, jak sedím na zápraží a přede mnou stojí červeně natřená židle. Víc nic. Všechno ostatní…“ Odmlčel se a pokrčil rameny.</p>
<p>Nemusel mi nic vysvětlovat. Vzpomínky byly přepych určený jiným dětem, než jsou sirotci v Keramzinu. <emphasis>Buďte vděční. Buďte vděční</emphasis>.</p>
<p>„Alino,“ zkusil to Mal znovu, „to, co jsi mi říkala o Temnyjovi –“</p>
<p>V tu chvíli vstoupil Nikolaj. Navzdory časné ranní hodině vypadal každým coulem jako princ; plavé vlasy se mu leskly a boty měl nablýskané jako zrcadlo. Přejel pohledem jizvy na Malově strništi, nadzdvihl obočí a zeptal se: „Už někdo zazvonil pro čaj?“</p>
<p>Posadil se a dlouhé nohy natáhl před sebe. Tolja s Tamarou stáli na svých místech u dveří; požádala jsem je, aby se k nám připojili.</p>
<p>Když se všichni usadili kolem stolu, spustila jsem: „Dnes ráno jsem vyrazila mezi poutníky.“</p>
<p>Nikolaj cukl hlavou. Pohodový princ byl rázem pryč. „Asi jsem se musel přeslechnout.“</p>
<p>„Jsem v pořádku.“</p>
<p>„Skoro ji zabili,“ hlásila Tamara.</p>
<p>„Nicméně jsem tady,“ podotkla jsem honem.</p>
<p>„Zbláznila ses?“ zuřil Nikolaj. „Jsou to fanatici.“ Šlehl po Tamaře pohledem. „Jak jsi jí mohla nechat něco takového udělat?“</p>
<p>„Nenechala jsem jí to udělat.“</p>
<p>„Řekni mi, že jsi nešla sama,“ obořil se na mě.</p>
<p>„Nešla jsem sama.“</p>
<p>„Šla sama.“</p>
<p>„Buď zticha, Tamaro. A řekla jsem už, že jsem v pořádku, Nikolaji.“</p>
<p>„Jen protože jsme přišli včas,“ houkla Tamara.</p>
<p>„Jak jste to stihli?“ zeptal se Mal klidně. „Jak jste ji dokázali tak rychle najít?“</p>
<p>Tolja zbrunátněl a bouchl obrovskou pěstí do stolu. „Neměli jsme ji hledat,“ burácel. „Tys ji měl hlídat.“</p>
<p>„Už to nech být, Toljo,“ řekla jsem úsečně. „Mal nebyl tam, kde měl, a já mám svoji hlavu a umím dělat hlouposti.“</p>
<p>Nadechla jsem se. Mal se tvářil sklesle. Tolja vypadal, že by s chutí roztřískal pár kusů nábytku. Tamara měla kamennou tvář a Nikolaj byl rozzlobený tak, jak jsem ho ještě neviděla. Ale aspoň mi teď všichni věnovali pozornost.</p>
<p>Posunula jsem atlas doprostřed stolu. „Věřící poutníci mi občas dávají jedno zvláštní přízvisko,“ spustila jsem. <emphasis>„Dcera Dva Stolba.“</emphasis></p>
<p>„Dcera dvou mlýnů?“ podivil se Nikolaj.</p>
<p>„Podle údolí pojmenovaném po zříceninách, které tam stojí.“</p>
<p>Otevřela jsem atlas na stránce, kterou jsem si předem označila. Byla tam nakreslená podrobná mapa severozápadní hranice. „Pocházíme s Malem odněkud tady,“ přejela jsem prstem po kraji mapy. „Osady se rozprostírají po celé téhle oblasti.“</p>
<p>Otočila jsem na stránku, kde byla nakreslená silnice vedoucí do údolí posetého vesnicemi. Na každé straně silnice stál úzký sloup kamenů.</p>
<p>„To nevypadá nijak zvlášť zajímavě,“ utrousil Tolja.</p>
<p>„Přesně tak,“ přitakala jsem. „Ty zříceniny jsou starověké. Kdo ví, jak dlouho už tam stojí a co to dřív vlastně bylo. To místo se jmenuje Údolí dvou mlýnů, ale co když ty sloupy byly součástí strážnice nebo akvaduktu?“ Prstem jsem vedla spojnici od jedné zříceniny ke druhé. „Nebo třeba oblouku?“</p>
<p>Místnost se propadla do ticha. S obloukem vpředu a horami na pozadí vypadaly zříceniny navlas stejně jako krajina za svatým Iljou v <emphasis>Životu svatých</emphasis>. Na obrázku chyběl jen ohnivák.</p>
<p>Nikolaj si přitáhl atlas k sobě. „Nevidíme náhodou jen to, co vidět chceme?“</p>
<p>„Možná,“ připustila jsem. „Na druhou stranu by bylo divné, kdyby to byla náhoda.“</p>
<p>„Pošleme tam průzkumníky,“ navrhl.</p>
<p>„Ne,“ vzepřela jsem se. „Já tam chci jet sama.“</p>
<p>„Jestli teď odjedeš, všechno, čeho jsi ve Druhé armádě dosáhla, bude na nic. Pojedu já. Když může Vasilij jezdit do Carjeva nakupovat poníky, nebude jistě nikomu vadit, když si odskočím na malý lovecký výlet.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Já musím ohniváka zabít.“</p>
<p>„Vždyť ani nevíme, jestli tam je.“</p>
<p>„Proč se o tom vůbec dohadujete?“ ozval se Mal. „Všichni stejně víme, že tam pojedu já.“</p>
<p>Tamara s Toljou se na sebe nervózně podívali.</p>
<p>Nikolaj si odkašlal. „Se vší úctou, Oretseve, nejsi zrovna v nejlepší formě.“</p>
<p>„Jsem úplně v pořádku.“</p>
<p>„Díval ses v poslední době do zrcadla?“</p>
<p>„Myslím, že to zvládáš za nás za oba,“ odsekl Mal. Pak si přejel rukou po tváři a vypadal najednou nesmírně vyčerpaně. „Na to, abych se o to s vámi hádal, jsem unavený, a také mám kocovinu. Jsem prostě jediný, kdo toho ptáka dokáže najít. Musím to být já.“</p>
<p>„Pojedu s tebou,“ navrhla jsem hned.</p>
<p>„Ne,“ řekl tak rázně, až mě to zarazilo. „Já ho najdu. Já ho ulovím. Já ti ho přinesu zpátky. Ale se mnou nepojedeš.“</p>
<p>„Je to moc nebezpečné,“ zpěčovala jsem se. „I kdybys ho chytil, jak ho dovezeš zpátky sem?“</p>
<p>„Nařiď těm svým materiálčikům, ať mi na něj něco vyrobí,“ rozhodl. „Tak to bude pro všechny nejlepší. Ty dostaneš svého ohnivého ptáka a já vypadnu z tohohle prašivého paláce.“</p>
<p>„Nemůžeš jet sám. Potřebuješ –“</p>
<p>„Tak mi dej Tolju nebo Tamaru. Dva nebudeme nápadní a pojedeme rychle.“ Hlučně odstrčil židli a vstal k odchodu. „Ty to vymysli. Zařiď to, jak chceš.“ Nepodíval se na mě, když to říkal. „Jenom mi dej vědět, kdy můžu odjet.“</p>
<p>Než jsem stihla cokoliv dalšího namítnout, byl pryč.</p>
<p>Otočila jsem se stranou a zadržovala slzy, které se mi draly do očí. Za sebou jsem slyšela Nikolaje, jak dává odcházejícím dvojčatům nějaké pokyny.</p>
<p>Zírala jsem do mapy. Poliznaja, kde jsme s Malem absolvovali vojenský výcvik. Rjevost, kde začala naše cesta do Petrazoj. Sibeja, kde mě poprvé políbil.</p>
<p>Nikolaj mi položil ruku na rameno. Nevěděla jsem, jestli mám větší chuť mu ji shodit, nebo se otočit a vrhnout se mu do náručí. Co by udělal, kdyby se to stalo? Poplácal by mě po zádech? Políbil? Požádal o ruku?</p>
<p>„Takhle je to nejlepší, Alino.“</p>
<p>Trpce jsem se zasmála. „Všiml sis někdy, že tohle lidi říkají vždycky, když to není pravda?“</p>
<p>Dal ruku dolů. „Nepatří sem.“</p>
<p><emphasis>Patří ke mně</emphasis>, chtělo se mi křičet. Ale věděla jsem, že to není pravda. Vybavila jsem si před očima Malův zjizvený obličej, znovu jsem ho viděla, jak neklidně chodí sem a tam jako lapené zvíře, jak plive krev a přitom si říká Eskilovi o další rány. <emphasis>Tak dělej</emphasis>. Vzpomněla jsem si, jak mě objímal, když jsme pluli po Pravém moři. Mapa se rozmazala, protože se mi do očí nahrnuly slzy.</p>
<p>„Nech ho jít,“ utěšoval mě Nikolaj.</p>
<p>„Kam jít? Honit bájné zvíře, které možná vůbec neexistuje? Poslat ho na beznadějné tažení do hor plných zákeřných Šuhanů?“</p>
<p>„Alino,“ promluvil ke mně jemně, „to je přesně to, co hrdinové dělají.“</p>
<p>„Já nechci, aby byl hrdina!“</p>
<p>„Nemůže změnit, kým je, o nic víc než přestat být griša.“</p>
<p>Vlastně jen zopakoval to, co jsem sama před pár hodinami řekla, ale nechtěla jsem to slyšet.</p>
<p>„Tobě je jedno, co se mu stane,“ vybuchla jsem zlostně. „Jenom se ho chceš zbavit.“</p>
<p>„Kdybych chtěl, abys do něj přestala být zamilovaná, přinutil bych ho zůstat tady. Nechal bych ho, aby utápěl svůj žal v <emphasis>kvasu</emphasis> a choval se jako zhrzený pitomec. Copak tohle vážně chceš?“</p>
<p>Rozechvěle jsem se nadechla. Ne, to jsem nechtěla. Věděla jsem to. Mal tu byl nešťastný. Nelíbilo se mu tady od první chvíle, co jsme přijeli, já to však nechtěla vidět. Vyčítala jsem mu, že po mně chce, abych byla někým, kým nemůžu být, a přitom jsem mu celou dobu dělala totéž. Otřela jsem si slzy z tváře. Nemělo smysl se s Nikolajem hádat. Mal býval voják. Chtěl mít nějaký cíl. Tady ho má, pokud ho nechám za ním jít.</p>
<p>A proč to nepřiznat? Jakkoliv jsem se tomu vzpírala, celou dobu se ve mně ozýval další hlas, lačná, zahanbující touha, jež se dožadovala svého a neodbytně naléhala, aby Mal jel najít ohniváka, aby ho přivezl zpátky ke mně, ať to bude stát cokoliv. Řekla jsem Malovi, že ta dívka, kterou znal, je pryč. Ať radši odjede dřív, než uvidí, jak moc je to pravda.</p>
<p>Sklouzla jsem prsty na obrázek Údolí dvou mlýnů. Dva mlýny, nebo něco víc? Kdo ví, když z nich nezbylo nic než ruiny?</p>
<p>„Víš, jaká je potíž s hrdiny a světci, Nikolaji?“ zavřela jsem knihu a zamířila ke dveřím. „Vždycky skončí mrtví.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 22</strong></p>
<p><strong>MAL SE MI VYHÝBAL</strong> celé odpoledne, takže mě zarazilo, když se objevil, aby mě s Tamarou doprovodil na Nikolajovu narozeninovou večeři. Předpokládala jsem, že si s Toljou vymění službu, ale asi musel odčinit svůj prohřešek z minulé noci.</p>
<p>Vážně jsem uvažovala, že na tu večeři nepůjdu, ale nemělo by to smysl. Nedokázala jsem si vymyslet smysluplnou omluvu a má nepřítomnost by krále s královnou jenom urazila.</p>
<p>Oblékla jsem se do lehké <emphasis>kefty</emphasis> ušité z lesklých dílů průsvitného zlatého hedvábí. Živůtek měla vykládaný safíry v temně modré barvě přivolavačů, které mi ladily se sponkami ve vlasech.</p>
<p>Když jsem vstoupila do společenské místnosti, Mal po mně letmo přeletěl očima a mě hned napadlo, že Zoja by v tomhle oblečení vypadala líp. Musela jsem v duchu sama nad sebou zakroutit hlavou. Ať je Zoja sebekrásnější, problém je v něčem jiném. Mal odjíždí. Já ho nechávám jet. To, co se mezi námi stalo, nikomu jinému za vinu dávat nemůžeme.</p>
<p>Večeře se konala ve Velkém paláci, v přepychovém jídelním sále, kterému se říkalo Orlí hnízdo podle impozantní stropní malby, na níž byla vyobrazena dvouhlavá orlice s korunou na hlavě; v jednom pařátu držela žezlo, v druhém svazek černých šípů opásaných červenou, modrou a fialovou stuhou. Křídla měla zdobená pravým zlatem a já si hned vzpomněla na ohniváka.</p>
<p>Kolem přeplněného stolu seděli generálové První armády s manželkami spolu s nejvýznamnějšími strýčky, tetičkami, bratranci a sestřenicemi Lantsovova rodu. Na jednom konci stolu byla usazená královna, jež v růžových hedvábných šatech připomínala pomuchlanou květinu. Proti ní seděl král a vedle něj Vasilij usilovně předstírající, že nevidí, jak jeho otec očima svléká mladou ženu jednoho z důstojníků. Nikolaj, jako vždy šarmantně okouzlující, seděl ve středu stolu a já vedle něj.</p>
<p>Výslovně žádal, aby se na jeho počest nekonal žádný ples. S tolika hladovějícími uprchlíky za branami města by to bylo poněkud nemístné. Nicméně byla <emphasis>Bělanoč</emphasis> a král s královnou se nedokázali udržet. Večeře se skládala ze třinácti chodů, včetně nadívaného selete a želatinového dortu ve tvaru kolouška v životní velikosti.</p>
<p>Jakmile přišel čas na dary, věnoval královský otec Nikolajovi obrovské vejce se světle modrou glazurou. Když ho otevřel, byla uvnitř nádherná miniaturní loď plující na ultramarínovém moři. Na stěžni vlála Sturmhondova vlajka s rudým psem, a když se vystřelilo z maličkých děl, ozvalo se <emphasis>bum</emphasis> a zvedl se obláček bílého kouře.</p>
<p>Rozhovor u stolu jsem celou dobu poslouchala jen jedním uchem, protože myslí jsem byla u Mala. Královská stráž stála podél všech čtyřech stěn. Věděla jsem, že Tamara stojí někde za mými zády, Mala jsem však naneštěstí měla přímo před nosem. Stál rovně s rukama za zády a oči po způsobu všech bezejmenných sluhů nepřítomně upíral někam před sebe. Vidět ho takhle mě bezmezně mučilo. Pár kroků, které nás od sebe dělily, mi připadaly jako nekonečné kilometry. A copak to tak nebylo od té doby, co jsme přijeli do Os Alty? Jako bych v hrudi měla uzel, který se při každém pohledu na Mala utáhl o něco pevněji. Po straně jsem na něj zašilhala. Byl oholený a vlasy měl zastřižené. Uniformu nažehlenou. Vypadal unaveně a vzdáleně, přesto to byl zase Mal.</p>
<p>Hosté připíjeli Nikolajovi na zdraví. Generálové velebili jeho odvahu a vojenské schopnosti. Čekala jsem, že Vasilij bude s jízlivým úšklebkem přehlížet, jak jeho bratra zasypávají chválou, ale zdál se být v nelíčeně radostném rozpoložení. Tváře mu od vína zrůžověly a na rtech mu pohrával samolibý úsměv. Výlet do Carjeva mu zřejmě přišel k duhu.</p>
<p>Očima jsem zabloudila zpátky k Malovi. Nevěděla jsem, jestli mám chuť brečet, nebo vstát a začít házet talíři o zeď.</p>
<p>V sále se najednou udělalo horko a v ráně na rameni mi škublo a začala mě svědit. Musela jsem se vší moci ovládat, abych nenatáhla ruku a nepodrbala se.</p>
<p><emphasis>Skvěle</emphasis>, pomyslela jsem si zoufale. <emphasis>Teď budu mít další halucinaci přímo uprostřed jídelního sálu – Temnyj nejspíš vyskočí přímo z polévkové mísy.</emphasis></p>
<p>Nikolaj ke mně naklonil hlavu a pošeptal: „Já vím, že má společnost za moc nestojí, ale mohla by ses aspoň snažit? Vypadáš, že se každou chvíli rozbrečíš.“</p>
<p>„Promiň,“ zahuhlala jsem. „Když já…“</p>
<p>„Já vím,“ přerušil mě a pod stolem mi stiskl ruku. „Ale ten želatinový koloušek obětoval život pro tvé povyražení.“</p>
<p>Přinutila jsem se usmát a opravdu projevila snahu. Smála jsem se, konverzovala s kulatým červenolícím generálem, který seděl po mé pravé straně, a předstírala, že se zájmem poslouchám pihatého kluka z rodu Lantsovovů, když donekonečna vykládal o tom, jak opravuje panství, jež zdědil.</p>
<p>Když se podávaly sladké ledy, Vasilij vstal a pozvedl číši šampaňského.</p>
<p>„Bratře,“ pronesl důležitě, „jsem nesmírně rád, že s tebou můžu dnes oslavit tvé narozeniny, když jsi tak dlouhý čas trávil u jiných břehů. Připíjím na tebe a na tvoji čest. Na tvé zdraví, bratříčku!“</p>
<p><emphasis>„Ne zalost!“ </emphasis>odpověděli sborem hosté a vyprázdnili poháry do dna, načež se znovu pustili do hovoru.</p>
<p>Ovšem Vasilij ještě neskončil. Zaklepal vidličkou na okraj sklenky a zvučné cinknutí mu vynutilo opětovnou pozornost hostů.</p>
<p>„Dnes,“ začal, „máme kromě bratrova <emphasis>urozeného</emphasis> narození ještě další důvod k oslavám.“</p>
<p>Pokud by vyslovený důraz nestačil, pak Vasilijův domýšlivý úsměv nemohl nechat nikoho na pochybách. Nikolaj se nepřestával mile usmívat.</p>
<p>„Jak všichni víte,“ pokračoval Vasilij, „v posledních týdnech jsem byl na cestách.“</p>
<p>„A nejspíš jsi utrácel,“ radostně se zařehtal červenolící generál. „Nový chov něco stojí.“</p>
<p>Vasilij ho zmrazil pohledem. „Nejel jsem do Carjeva. Byl jsem na severu s posláním posvěceným od svého drahého otce.“</p>
<p>Nikolaj vedle mě ztuhl.</p>
<p>„Po vleklém a obtížném vyjednávání mám to potěšení vám oznámit, že Fjerda se připojila k našemu boji proti Temnyjovi. Přislíbili na naši věc poskytnout jak vojsko, tak zásoby.“</p>
<p>„Je to vůbec možné?“ ozval se nějaký šlechtic.</p>
<p>Vasilijova hruď se dmula pýchou. „Je. S vynaložením nemalého úsilí se nakonec náš nejúhlavnější nepřítel stane naším nejvěrnějším spojencem.“</p>
<p>Hosté mezi sebou začali vzrušeně diskutovat. Král zářil a pyšně staršího syna objal. <emphasis>„Ne Ravka!“</emphasis> zvolal a pozvedl číši šampaňského.</p>
<p><emphasis>„Ne Ravka!“</emphasis> zahlaholili přítomní hosté.</p>
<p>Bylo mi divné, že se Nikolaj mračí. Řekl, že jeho bratr si rád věci ulehčuje, a podle všeho to se právě stalo. Jenže Nikolaj neměl ve zvyku dávat své zklamání a nelibost najevo.</p>
<p>„Obdivuhodný úspěch, bratře. Gratuluju,“ promluvil Nikolaj a zvedl sklenici. „Můžu se zeptat, co chtěli výměnou za svou pomoc?“</p>
<p>„Jsou to tvrdí vyjednavači,“ uznal Vasilij a blahosklonně se zasmál. „Ovšem nedostali zas tak mnoho. Vyžadovali přístup do přístavů v Západní Ravce a pomoc při udržování pořádku na jižních obchodních cestách, kde řádí novozemenští piráti. Myslím, že tam bude potřeba tvá ruka, bratře,“ znovu se zasmál dušeným smíchem. „Chtěli znovu otevřít několik dřevařských cest na severu, a až bude Temnyj poražen, očekávají spolupráci se světlonoškou, abychom společnými silami odstranili Vrásu.“</p>
<p>Zazubil se na mě širokým úsměvem. Jeho troufalost mě pobouřila, nicméně byla to rozumná a nabízející se žádost – a koneckonců i velitel Druhé armády podléhá králi. Udělala jsem hlavou gesto, které, jak jsem doufala, bylo důstojným přikývnutím.</p>
<p>„Jaké cesty?“ chtěl vědět Nikolaj.</p>
<p>Vasilij pohrdavě mávl rukou. „Někde jižně od Halmhendu, západním směrem od Permafrostu. Pevnost v Ulensku je bezpečně uchrání, kdyby Fjerdové začali zlobit.“</p>
<p>Nikolaj vstal, až židle na parketách hlasitě zaskřípala. „Kdy jsi zrušil blokádu? Jak dlouho jsou ty cesty otevřené?“</p>
<p>Vasilij pokrčil rameny. „Co na tom záleží –“</p>
<p><emphasis>„Jak dlouho?“</emphasis></p>
<p>V ráně na rameni mi zaškubalo.</p>
<p>„Něco přes týden,“ zamyslel se Vasilij. „Snad se nebojíš, že na nás Fjerdové přitáhnou z Ulensku? Řeky hned tak nezamrznou a do té doby –“</p>
<p>„Napadlo tě vůbec zamyslet se, proč mají zájem o dřevařské stezky?“</p>
<p>Vasilij přezíravě mávl rukou. „Nejspíš chtějí těžit dřevo,“ mínil. „Nebo tam mají nějaký ten svůj nesmyslný posvátný pramen.“</p>
<p>U stolu to zahučelo nervózním smíchem.</p>
<p>„Jsou chráněny jedinou pevností,“ rozkřikl se Nikolaj.</p>
<p>„Protože jsou příliš úzké, aby jimi mohlo projít skutečné vojsko.“</p>
<p>„Uvažuješ postaru, bratře. Temnyj nepotřebuje batalion pěšáků ani těžké zbraně. Jediné, co potřebuje, jsou grišové a <emphasis>ničevojové</emphasis>. Okamžitě musíme evakuovat palác.“</p>
<p>„Nemluv nesmysly!“</p>
<p>„Naší výhodou bylo včasné varování a rozvědčíci na uzavřených cestách byli naše první obranná linie. Byli našima očima, a tys je oslepil. Temnyj může být pár kilometrů od nás.“</p>
<p>Vasilij smutně zavrtěl hlavou. „Děláš ze sebe blázna.“</p>
<p>Nikolaj praštil rukou do stolu. Nádobí s řinčením poskočilo. „Proč tu dnes večer není fjerdská delegace, aby s námi oslavila tu tvou dohodu? Aby si s námi připili na naše nečekané spojenectví?“</p>
<p>„Poslali omluvnou nótu. Nemohli přijet, protože –“</p>
<p>„Nejsou tu, protože tu vypukne masakr. Jsou na Temnyjově straně.“</p>
<p>„Podle všech zpráv našich tajných služeb je na jihu a paktuje se se Šuhany.“</p>
<p>„Ty si myslíš, že on nemá zvědy? Že nepronikl do naší sítě špionů? Nastražil past, kterou by prokouklo i malé dítě, a tys vlezl přímo do ní.“</p>
<p>Vasilijova tvář zbrunátněla.</p>
<p>„Nikolaji, jistě –,“ ozvala se matka.</p>
<p>„V pevnosti v Ulensku je celý vojenský pluk,“ vpadl jí do řeči jeden z generálů.</p>
<p>„Vidíš?“ ohradil se Vasilij. „To, co tu předvádíš, je zastrašování nejhoršího kalibru a já to nehodlám trpět.“</p>
<p>„Pluk vojáků proti armádě <emphasis>ničevojů</emphasis>? Všichni v té pevnosti jsou už mrtví,“ běsnil Nikolaj. „Kvůli tvé hlouposti a pýše.“</p>
<p>Vasilijova ruka vystřelila po meči. „To jsi přehnal, ty bastarde.“</p>
<p>Královna zalapala po dechu.</p>
<p>Nikolaj se chraplavě zasmál. „Klidně mi nadávej, bratře. Nic to nepomůže. Rozhlídni se kolem,“ řekl. „Generálové, významní šlechtici, většina Lantsovovů a světlonoška. Všichni hezky pohromadě na jednom místě.“</p>
<p>Mnohé tváře u stolu rázem zbledly.</p>
<p>„Snad,“ jektal pihovatý kluk naproti mně, „snad bychom měli uvažovat o –“</p>
<p>„Ne!“ zařval Vasilij a rty se mu chvěly. „Jenom na mě žárlí. Je malicherný a nemůže snést, že mám úspěch. Je –“</p>
<p>Zvony začaly bít na poplach, nejdřív v dálce u hradeb dole ve městě jeden a k němu se připojovaly další a další, až se jejich vyzvánění spojilo do výstražného chorálu, který se nesl ulicemi Os Alty přes horní město až k Velkému paláci.</p>
<p>„Vydal jsi mu Ravku do rukou,“ procedil Nikolaj.</p>
<p>Hosté vstávali a v záchvatu paniky se tlačili od stolů.</p>
<p>Mal se šavlí v ruce byl okamžitě u mě.</p>
<p>„Musíme se dostat do Malého paláce,“ vzpomněla jsem si na zrcadlové talíře připevněné na střeše. „Kde je Tamara?“</p>
<p>Okna vyletěla do povětří.</p>
<p>Ze všech stran na nás pršelo sklo. Rukama jsem si zakryla obličej, zatímco kolem se rozléhal křik lidí choulících se jeden na druhého.</p>
<p>Do sálu vpadl roj <emphasis>ničevojů</emphasis>, jejich křídla připomínající rozplizlé stíny naplnily vzduch chrčením připomínajícím bzučení rozdivočelého hmyzu.</p>
<p>„Odveďte krále do bezpečí!“ volal Nikolaj a s vytaseným mečem běžel na pomoc matce.</p>
<p>Palácová stráž stála jako přimrazená, úplně ochromená hrůzou.</p>
<p>Stín zvedl pihatého kluka a hodil jím o zeď. Se zlomeným vazem sklouzl dolů.</p>
<p>Zdvihla jsem ruce, ale na to, abych použila řez, bylo v sále příliš mnoho lidí.</p>
<p>Vasilij stál pořád za stolem, král vedle něj se zbaběle krčil.</p>
<p>„To je tvoje dílo!“ řval na Nikolaje. „A té tvojí čarodějnice!“</p>
<p>Vytasil meč a s divokým pokřikem, jímž dal průchod svému hněvu, se mocně rozmáchl. Mal skočil přede mě, aby šavlí jeho ránu vykryl. Jenže dřív, než se zbraně střetly, popadl Vasilije <emphasis>ničevoj</emphasis> a vytrhl mu ruku i s mečem z těla. Vasilij se chvilku vestoje kymácel a z rány mu prýštila krev, pak se jako bezvládná hrouda zřítil na zem.</p>
<p>Královna začala hystericky ječet. Vrhla se ke svému synovi, a zatímco se nohama brodila v jeho kluzké krvi, táhl ji Nikolaj zpátky.</p>
<p>„Ne,“ prosil ji a přitom objímal. „Už mu nepomůžeš, <emphasis>madraja</emphasis>. Je mrtvý.“</p>
<p>Z oken se sneslo další hejno <emphasis>ničevojů</emphasis> a řítili se na Nikolaje s královnou.</p>
<p>Nezbývalo než riskovat. Ve dvou sálajících obloucích jsem přivolala světlo a rozřezávala jednu stvůru za druhou, jen taktak jsem se vyhnula generálovi, jenž se zbaběle krčil na zemi. Lidi křičeli a bědovali, jak se na ně <emphasis>ničevojové </emphasis>vrhali.</p>
<p>„Ke mně!“ volal Nikolaj a vedl matku s otcem ke dveřím. Se stráží jsme vyrazili za nimi, proklestili si cestu do chodby a utíkali.</p>
<p>Ve Velkém paláci propukl chaos. Vyděšené služebnictvo se mačkalo v chodbách, někteří se drali k východu, jiní se snažili zabarikádovat v pokojích. Všude byl slyšet nářek a řinčení rozbitého skla. Zvenku se ozval výbuch.</p>
<p><emphasis>Kéž jsou to materiálčici</emphasis>, pomyslela jsem si zoufale.</p>
<p>Vyběhli jsme s Malem z paláce a úprkem se hnali dolů po mramorových schodech. Vzduch prořízl skřípavý lomoz, asi jako když se ohýbá železo. Podívala jsem se bílou štěrkovou cestou nahoru – zlatá brána Velkého paláce neodolala náporu větru nepřátelských eterálčiků. Temnyjovi grišové v jasně barevných <emphasis>keftách </emphasis>zaplavovali park.</p>
<p>Řítili jsme se po cestě k Malému paláci. Nikolaj s královskou stráží byli za námi, zbržděni pomalým tempem vetchého krále.</p>
<p>Před tunelem živých stromů se král předklonil a ztěžka sípal, zatímco královna s očima plnýma slz mu křečovitě svírala ruku.</p>
<p>„Musím je dostat do <emphasis>Rybaříka</emphasis>,“ řekl Nikolaj.</p>
<p>„Leť hodně daleko,“ varovala jsem ho. „Temnyj půjde nejdřív do Malého paláce. Půjde si pro mě.“</p>
<p>„Alino, jestli tě chytí –“</p>
<p>„Běž,“ utnula jsem ho chvatně. „Zachraň je a zachraň Baghru. Já svoje griši neopustím.“</p>
<p>„Dostanu je pryč a vrátím se. Slibuju.“</p>
<p>„Dáváš mi čestné slovo hrdlořeza a piráta?“</p>
<p>Letmo se dotkl mé tváře. „Korzára.“</p>
<p>Země se zachvěla pod dalším výbuchem.</p>
<p>„Jdeme!“ volal Mal.</p>
<p>Když jsme se hnali tunelem, naposledy jsem se ohlédla; v dálce oproti temně fialové obloze jsem viděla Nikolajovu siluetu. Říkala jsem si, jestli ho ještě někdy uvidím.</p>
<p><strong>RÁNA NA RAMENI</strong> tepala a sžírala mě palčivou bolestí, což ještě urychlovalo mé kroky, když jsme se řítili cestou k Malému paláci. Mysl mi běžela o překot – stihli se zavřít v hlavním sále, měli čas použít děla na střeše, dokážu se dostat k diskům? Všechny naše plány se kvůli Vasilijově nadutosti zhroutily.</p>
<p>Vyřítila jsem se z tunelu a v tu ránu ztuhla; zastavila jsem tak prudce, že mé střevíce vyslaly do vzduchu smršť bílých kamínků. Nevím, zda to bylo dílem zemské přitažlivosti, nebo pohledem, jenž se přede mnou rozestřel, ale padla jsem na kolena.</p>
<p>Malý palác byl jako hrozen obsypaný hemžícími se stíny. Dotěrné bzučící hejno se valilo po stěnách a klouzalo po střeše. Na schodech ležela hromada těl. Hlavní vchod byl otevřený dokořán.</p>
<p>Na cestě ke schodům do paláce se válely rozházené úlomky zrcadel. Torzo jednoho z Davidových disků leželo roztříštěné na boku a zpod něj čouhalo rozdrcené dívčí tělo s brýlemi na očích. Paja. <emphasis>Ničevojové</emphasis> se krčili před rozbitým diskem a zírali na svůj obraz v zrcadle.</p>
<p>Z hrdla se mi vydral ryk čirého zoufalství a vrhla jsem na ně ohnivý meč spalujícího světla. Proud světla se odrazil od hrany talíře a <emphasis>ničevojové</emphasis> rázem zmizeli.</p>
<p>Ze střechy se ozvala kulometná palba. Někdo ještě žije. Někdo ještě bojuje. A pořád ještě zbývá jeden disk. Nebylo to mnoho, ale bylo to všechno, co jsme měli.</p>
<p>„Tudy,“ volal Mal.</p>
<p>Přeběhli jsme přes trávník a vběhli dovnitř dveřmi vedoucími do Temnyjových pokojů. Dole u schodů se na nás ze dveří vyřítil pištící <emphasis>ničevoj </emphasis>a porazil mě na zem.<emphasis>
</emphasis>Mal ho proťal mečem. <emphasis>Ničevoj</emphasis> se otřepal se a znovu vypadal jako dřív.</p>
<p>„Uhni!“ křikla jsem. Mal se sehnul a já rozťala temného vojáka prudkým řezem. S bušícím srdcem jsem brala schody po dvou, Mal mi byl v patách. Vzduch páchl krví a otřásal se pod ohlušujícím burácením palby.</p>
<p>Vynořili jsme se na střeše a někdo zařval: „Pryč!“</p>
<p>Sotva jsme se stihli přikrčit, explodoval nad námi <emphasis>grenatki</emphasis>; za očními víčky se mi rozlila jasná záře a v uších mi zvonilo. Korporálčici pálili z Nikolajových děl, zasypávali masu stínů proudem kulek, zatímco jim materiálčici nabíjeli zbraně. Zbývající disk byl v obležení grišů, kteří se ho ze všech sil snažili ubránit před <emphasis>ničevoji</emphasis>. David byl mezi nimi, nemotorně držel pušku a usilovně vzdoroval přesile. Vystřelila jsem světlo do výšky. S oslňujícím prásknutím rozčíslo oblohu nad námi a získalo nám drahocenné vteřiny.</p>
<p>„Davide!“</p>
<p>David dvakrát silně hvízdl na píšťalku pověšenou kolem krku. Naďa si nasadila brýle a řemeslníci připravili disk do bojové pozice. Na nic jsem nečekala – vzpažila jsem a vyslala proud světla přímo na disk. Ozvalo se hvízdnutí. Talíř se naklonil. Ze zrcadla vystřelil proud ryzího světla. I bez druhého disku projel oblohou a rozťal <emphasis>ničevoje</emphasis>, až shořeli na prach.</p>
<p>Proud světla v zářivém oblouku klouzal po obloze a ničil temnou hordu stínů, až jsme zahlédli pološero bílé noci. Když jsme spatřili hvězdy, grišové zajásali a mým zoufalstvím pronikl slaboučký paprsek naděje.</p>
<p>Pak jeden <emphasis>ničevoj </emphasis>prolomil naši obranu. Dokázal se vyhnout sloupu světla, vrhl se na disk a lomcoval s ním.</p>
<p>Mal byl okamžitě u stvůry a ze všech sil do ní bodal a sekal. Několik grišů se snažilo chytit <emphasis>ničevoje</emphasis> za jeho svalnaté nohy, jenže to hemžící stvoření jim prokluzovalo mezi prsty. Najednou se <emphasis>ničevojové</emphasis> začali rojit odevšad. Viděla jsem, jak jeden proletěl kolem proudu světla a střemhlav se vrhl zezadu na disk. Zrcadlo se naklonilo dopředu. Světlo párkrát zablikalo a pak zhaslo.</p>
<p>„Naďo!“ zakřičela jsem. Na poslední chvíli uskočili s materiálčikem dozadu. Se sílícím náporem <emphasis>ničevojů</emphasis> se disk s ohlušujícím rachotem tříštícího skla nakláňel na stranu.</p>
<p>V obloucích jsem vystřelovala do vzduchu jeden proud světla za druhým.</p>
<p>„Utíkejte do sálu!“ rozkázala jsem. „Utěsněte dveře!“</p>
<p>Grišové běželi, ale nebyli dost rychlí. Uslyšela jsem výkřik a zahlédla záblesk Fedjorova obličeje, právě když ho temný stín zvedl ze země a shodil ze střechy. Kryla jsem prchající griši světelnou sprchou, jenže <emphasis>ničevojové</emphasis> byli všude. Kdybychom byli bývali měli oba disky. Kdybychom byli bývali měli víc času.</p>
<p>Mal se zčistajasna ocitl vedle mě s puškou v ruce. „Nevypadá to dobře,“ hlásil. „Musíme odsud vypadnout.“</p>
<p>Přikývla jsem a dali jsme se na útěk, zatímco nebe houstlo svíjejícími se tvary. Šlápla jsem nohou do něčeho měkkého a klopýtla.</p>
<p>Sergej se schoulený opíral o jednu z kopulí a v náručí držel Marii – byla rozpáraná od břicha ke krku.</p>
<p>„Nikdo nezbyl,“ vzlykal a slzy se mu valily po tvářích. „Nikdo nezbyl.“ Kýval se zepředu dozadu a tiskl k sobě Mariino tělo. Nemohla jsem se na to dívat. Bláznivá, hihňající se Marie s roztomilými kudrlinami hnědých vlasů.</p>
<p><emphasis>Ničevojové</emphasis> se plazili po střeše, valili se na nás jako černá přílivová vlna.</p>
<p>„Male, vezmi ho!“ křikla jsem. Blýskla jsem do masy stínů hrnoucích se na nás.</p>
<p>Mal popadl Sergeje a odtáhl ho od Marie. Zpěčoval se a vzpínal, ale natlačili jsme ho dovnitř a zabouchli za sebou dveře. Ze schodů jsme ho napůl nesli, napůl strkali. Ve druhém patře jsme uslyšeli, že dveře na střechu nad námi se rozletěly. Vystřelila jsem nad sebe ničivý řez světla a doufala, že zasáhne něco jiného než schodiště; pak jsme tryskem seběhli poslední řadu schodů.</p>
<p>Vpadli jsme do hlavního sálu a dveře za námi s rachotem zapadly, protože grišové okamžitě otočili klíčem v zámku. Ozvalo se hlasité bouchnutí a pak další a další, jak se <emphasis>ničevojové</emphasis> snažili prolomit dovnitř.</p>
<p>„Alino!“ volal Mal. Otočila jsem se. Ostatní dveře vedoucí do sálu byly zavřené, jenže několik <emphasis>ničevojů</emphasis> zůstalo uvnitř. Zoja s Nadiným bratrem stáli natlačení u zdi a přivolávali vítr, který zvedal stoly, židle a kusy rozbitého nábytku proti <emphasis>ničevojům,</emphasis> kteří se na ně sápali.</p>
<p>Zvedla jsem ruce a syčivé světlo se jako provaz vyplazilo dopředu a trhalo <emphasis>ničevoje</emphasis> jednoho po druhém, dokud se úplně nerozplynuli. Zoja svěsila ruce a samovar s hlasitým třísknutím dopadl na zem.</p>
<p>Za všemi dveřmi se ozývalo škrábání. <emphasis>Ničevojové</emphasis> se zarývali drápy do dřeva, snažili se dostat dovnitř, hledali prasklinu nebo škvíru, kterou by pronikli dovnitř. Hučivé bzučení přicházelo ze všech stran. Materiálčici naštěstí odvedli dobrou práci. Spáry a těsnění aspoň nějakou chvíli vydrží.</p>
<p>Pak jsem se rozhlédla po místnosti. Sál se topil v krvi. Stěny jí byly potřísněné, kamenná podlaha nasáklá. Mrtvá těla ležela všude, fialové, rudé a modré hromádky.</p>
<p>„Zbyl ještě někdo?“ Nedokázala jsem skrýt rozechvění v hlase.</p>
<p>Zoja mrákotně zavrtěla hlavou. Na tváři měla rozmazanou krvavou šmouhu. „Seděli jsme u večeře,“ vykládala. „Uslyšeli jsme zvony. Neměli jsme čas utěsnit dveře. Byli… prostě všude.“</p>
<p>Sergej tiše vzlykal. David byl bledý, ale zdál se klidný. I Nadě se podařilo seběhnout do sálu. Rukou držela Adrika kolem ramen, bradu měl pořád stejně vzpurně vystrčenou, i když se celý třásl. Byli tam ještě tři ohňostrůjci a dva další korporálčici – hojič a smrtič. A to bylo všechno, co zůstalo z Druhé armády.</p>
<p>„Viděli jste někdo Tamaru s Toljou?“ zajímala jsem se. Nikdo je neviděl. Možná jsou mrtví. Nebo možná k tomuhle masakru přispěli. Tamara zmizela z jídelního sálu jako pára nad hrncem. Co já vím, třeba celou dobu pracovali pro Temnyje.</p>
<p>„Třeba ještě Nikolaj neodletěl,“ napadlo Mala. „Mohli bychom se pokusit dostat k <emphasis>Rybaříkovi.</emphasis>“</p>
<p>Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Jestli už Nikolaj není pryč, pak je i se svou rodinou mrtvý, možná i s Baghrou. Zčistajasna mi před očima vytanul obraz Nikolajova těla plujícího tváří dolů po jezeře mezi roztříštěnými zbytky <emphasis>Rybaříka</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Ne</emphasis>. Takhle nesmím přemýšlet. Vzpomněla jsem si, co mě napadlo, když jsem se s Nikolajem poprvé potkala. Musela jsem věřit, že vychytralý lišák dokáže i tentokrát uniknout z pasti.</p>
<p>„Temnyj soustředí všechny své síly tady,“ uvažovala jsem. „Můžeme běžet do horního města a odtamtud se pokusit probojovat ven.“</p>
<p>„To se nám nikdy nepodaří,“ hlesl odevzdaně Sergej. „Je jich moc.“ Byla to pravda. Věděli jsme, že k tomuhle může dojít, jen jsme čekali, že nás zbude víc, a také jsme doufali v pomoc z Poliznaje.</p>
<p>V dálce se ozvalo zaburácení hromu.</p>
<p>„Už jde,“ zabědoval jeden z ohňostrůjců. „Bohové na nebi, už jde.“</p>
<p>„Všechny nás zabije,“ zašeptal Sergej.</p>
<p>„Když budeme mít štěstí,“ dodala Zoja.</p>
<p>Nebylo to dvakrát povzbudivé, jenže naneštěstí měla pravdu. Jak Temnyj zachází se zrádci, jsem viděla v zastřených hlubinách očí jeho vlastní matky a vůbec jsem nepochybovala o tom, že se Zojou a ostatními by naložil mnohem krutěji.</p>
<p>Zoja si chtěla setřít krev z tváře, ale jen si ji ještě víc rozmazala. „Podle mě bychom měli zkusit utéct do horního města. Radši budu riskovat, že mě venku dostanou ty stvůry, než abych tu seděla a čekala na Temnyje.“</p>
<p>„Šance, že se nám to podaří, není velká,“ varovala jsem je, nešťastná, že jim nemůžu dát žádnou naději. „Nemám dost síly, abych je dokázala všechny zastavit.“</p>
<p>„S <emphasis>ničevoji</emphasis> to bude aspoň relativně rychlý konec,“ usoudil David. „Podle mě bychom měli jít do boje.“ Všichni jsme se na něj podívali. Zdálo se, že tak trochu překvapil sám sebe. Pak pokrčil rameny. Upřel na mě oči a řekl: „Uděláme, co budeme moct.“</p>
<p>Jednoho po druhém jsem je přejela pohledem. Všichni přikývli.</p>
<p>Nadechla jsem se. „Davide, zbyly ti ještě nějaké <emphasis>grenatki</emphasis>?“</p>
<p>Vyprostil z <emphasis>kefty</emphasis> dva železné válečky. „Tyhle jsou poslední.“</p>
<p>„Jeden použij, druhý nech na potom. Dám ti znamení. Až otevřu dveře, běžte k bráně.“</p>
<p>„Já zůstanu s tebou,“ řekl Mal.</p>
<p>Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale z jeho výrazu mi bylo jasné, že je to zbytečné.</p>
<p>„Nečekejte na nás,“ nařídila jsem ostatním. „Budu vás krýt, jak to půjde.“</p>
<p>Vzduch proťal další úder hromu.</p>
<p>Grišové sebrali zbraně mrtvým a shlukli se u dveří.</p>
<p>„Dobře,“ otočila jsem se a položila ruce na vyřezávanou kliku. V dlaních jsem cítila nápor <emphasis>ničevojů</emphasis>, jak se jejich těla opírala o dřevo. V ráně mi prudce trhlo.</p>
<p>Kývla jsem na Zoju. Zámek cvakl.</p>
<p>S výkřikem „teď!“ jsem rozrazila dveře.</p>
<p>David vysokým obloukem vrhl světelný granát někam do pološera, zatímco Zoja otáčela rukama ve vzduchu, aby přiměla vítr vynést světelnou výbušninu výš.</p>
<p>„K zemi!“ zařval David. Padli jsme na podlahu, přikryli si hlavu rukama a s křečovitě zavřenýma očima čekali na výbuch.</p>
<p>Rána otřásla kamennou podlahou pod námi a za víčky se mi rozlilo červené světlo.</p>
<p>Běželi jsme. <emphasis>Ničevojové</emphasis> se rozptýlili, zaskočení ohlušující explozí světla, ale za pár vteřin už se na nás zase valili.</p>
<p>„Utíkejte!“ křičela jsem. Se zdviženýma rukama jsem ohnivými meči kosila nachovou oblohu, stínala jednoho <emphasis>ničevoje</emphasis> za druhým, zatímco Mal pálil. Grišové prchali do tunelu stromů.</p>
<p>Spoléhala jsem na každičký kousek síly bílého jelena i mořského draka, využila každý trik, který mě Baghra naučila. Přitahovala jsem k sobě světlo, abych jím v nemilosrdně ostrých obloucích přetínala temnou armádu stínů.</p>
<p>Bylo jich však příliš mnoho. Co Temnyje muselo stát vytvoření takových zástupů? Vrhali se dopředu, jejich těkající těla hučela jako oblak hmyzu, napřahovali drápy a cenily ostré tesáky. Vytahovali griši zpátky z tunelu, máchali ve vzduchu černými křídly, chřtány – ty obrovské, roztlemené díry – otevřené dokořán.</p>
<p>Pak vzduch ožil rachotem střelby. Z lesa po mé levé straně se začali valit vojáci a za běhu stříleli. Z jejich bojového pokřiku mi naskočila husí kůže. <emphasis>Sankta Alina.</emphasis></p>
<p>Vrhli se proti <emphasis>ničevojům</emphasis>, tasili šavle a meče a s děsivou zuřivostí protínali temná monstra. Někteří měli venkovské šaty sedláků, jiní ošuntělé uniformy První armády, všichni však měli stejný válečný znak: slunce nakreslené inkoustem na tvářích.</p>
<p>Jen dvěma z nich tetování chybělo. Tamara s Toljou stáli v jejich čele a s planoucíma očima a nablýskaným ostřím řvali mé jméno.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 23</strong></p>
<p><strong>VOJÁCI SLUNCE SE</strong> ponořili do hordy stínů, sekali a řezali a neutuchající palbou pušek zatlačovali <emphasis>ničevoje</emphasis> zpátky. Navzdory jejich zběsilé odhodlanosti to však pořád byli jen lidé z masa a kostí, svaly a ocel nasazené proti oživlým stínům. Jednoho po druhém je <emphasis>ničevojové </emphasis>ničili.</p>
<p>„Běžte do kaple!“ volala Tamara.</p>
<p>Do kaple? Má snad v plánu zasypat Temnyje kancionály?</p>
<p>„Budeme v pasti!“ protestoval Sergej a běžel ke mně.</p>
<p>„Už jsme v pasti,“ opáčil Mal, hodil si pušku přes rameno a popadl mě za ruku. „Jdeme!“</p>
<p>Nevěděla jsem, co si o tom nápadu myslet, jenže jsme neměli mnoho na výběr.</p>
<p>„Davide,“ křikla jsem. „Druhou bombu!“</p>
<p>Mrštil jí na <emphasis>ničevoje</emphasis>. Mířil nepřesně, naštěstí mu Zoja pomohla.</p>
<p>Ponořili jsme se do lesa, vojáci světla za námi. Výbuch se v prudké záplavě bílého světla prodral mezi stromy.</p>
<p>Dveře do kaple byly dokořán a lampy uvnitř svítily. Vpadli jsme dovnitř, ozvěna našich kroků se nesla mezi lavicemi a odrážela se od modré kopule střechy.</p>
<p>„A teď co?“ strachoval se vyděšený Sergej.</p>
<p>Zvenku k nám doléhalo chrčení a bzukot. Tolja přibouchl dveře a spustil dolů těžkou dřevěnou závoru. Vojáci světla zaujali pozice podél oken, pušky v rukou.</p>
<p>Tamara přeskočila lavici a jako střela vyrazila uličkou dopředu. „Pojďte!“</p>
<p>Nechápavě jsem ji sledovala. Kam chce, abychom šli?</p>
<p>Prodrala se kolem oltáře a chytila pozlacený roh dřevěného triptychu. Zalapala jsem po dechu, protože vodou poničený panel se pootočil a odhalil temný chřtán tajné chodby za ním. Tak tudy se dostali vojáci světla do paláce. A tudy utekl Aparátus z Velkého paláce.</p>
<p>„Kam to vede?“ chtěl vědět David.</p>
<p>„Není to jedno?“ obořila se na něj Zoja.</p>
<p>Hlasitá rána hromu rozťala vzduch, až se kaple otřásla v základech. Dveře se rozletěly na kusy. Tolja odletěl dozadu a dovnitř kaple proniklo temno.</p>
<p>Temnyj vstoupil na oblaku stínu nadnášeného několika stvůrami; s nezměrnou péčí ho postavili v kapli na zem.</p>
<p>„Palte!“ zavelela Tamara.</p>
<p>Ozvala se střelba. <emphasis>Ničevojové</emphasis> se plazili kolem Temnyje, kulky zasypávaly jejich těla, ale jen se zkroutili a vzápětí byli jako dřív, na místo jednoho přicházeli v nekonečném přílivů stínů další a další. Temnyj ani nemusel zmírnit krok.</p>
<p><emphasis>Ničevojové</emphasis> se valili dveřmi dovnitř. Tolja byl už na nohou a s nabitou pistolí běžek ke mně. Tamara s Malem mě zepředu chránili svými těly, zatímco grišové se vyrovnali za mnou. Zdvihla jsem ruce a přivolávala světla, v duchu jsem se připravovala na těžký zápas.</p>
<p>„Vzdej se, Alino,“ promluvil Temnyj. Jeho mrazivý hlas se nesl kaplí přes všechen hluk a zmatek. „Vzdej se a já je ušetřím.“</p>
<p>Namísto odpovědi si Tamara začala brousit jednu sekerku o druhou a nastalé ticho vyplnilo strašlivé skřípění kovu o kov. Vojáci světla pozvedli pušky k lícím a za sebou jsem slyšela ohňostrůjce vytahovat křesadla.</p>
<p>„Rozhlédni se kolem, Alino,“ mluvil dál Temnyj. „Nemůžeš vyhrát. Jenom se můžeš dívat, jak umírají. Pojď teď ke mně a já nikomu z nich neublížím – ani tvým fanatickým vojákům, a dokonce ani grišům, kteří mě zradili.“</p>
<p>Sledovala jsem ten strašlivý výjev před sebou. Kolem nás se stahovali <emphasis>ničevojové</emphasis>, byla jich plná kaple. V hustém mraku křídel a těl byli shluknutí kolem Temnyje. Za okny jsem viděla, jak se na zšeřelém nebi vznášejí další.</p>
<p>Tváře vojáků světla planuly odhodláním, jejich řady však značně prořídly. Jeden z nich měl na bradě pupínky. Pod svým tetováním nevypadal na víc než na dvanáct. Mohl je spasit jedině zázrak, zázrak, který jejich světice nedokázala vykonat.</p>
<p>Tolja natáhl kohoutek na pistoli.</p>
<p>„Počkej,“ zastavila jsem ho.</p>
<p>„Alino,“ zašeptala Tamara, „pořád tě odtud můžeme dostat.“</p>
<p>„<emphasis>Počkej,“</emphasis> zopakovala jsem.</p>
<p>Vojáci světla svěsili pušky. I Tamara dala sekerky dolů, svírala je však pořád stejně pevně.</p>
<p>„Jaké jsou tvoje podmínky?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Mal se zamračil. Tolja zavrtěl hlavou. Nedbala jsem na to. Věděla jsem, že to může být lest, ale pokud tu byla nějaká šance zachránit jim život, musela jsem ji využít.</p>
<p>„Vydej se mi,“ odpověděl Temnyj. „A všichni ostatní budou volní. Můžou vlézt do té králičí díry a navždy zmizet.“</p>
<p>„Volní?“ vydechl Sergej.</p>
<p>„Lže,“ vyjel Mal. „Jenom prachsprostě lže.“</p>
<p>„Nemusím lhát,“ oponoval Temnyj. „Alina se mnou chce jít.“</p>
<p>„Nechce mít s tebou nic společného,“ vybuchl Mal.</p>
<p>„Ne?“ podivil se Temnyj. Jeho černé vlasy se leskly ve světle rozsvícených lamp. Vybudování armády stínů se na něm podepsalo. Byl hubenější a bledší, jeho ostré rysy v obličeji však podivuhodným způsobem ještě zkrásněly. „Varoval jsem tě, že tvůj <emphasis>otkazaťsja</emphasis> pro tebe nebude mít pochopení, Alino. Říkal jsem ti, že se tě začne bát a tvoje síla se mu bude hnusit. Pověz, neměl jsem pravdu?“</p>
<p>„Neměl.“ Můj hlas zněl pevně, mé srdce se však zmítalo v pochybnostech.</p>
<p>Temnyj zavrtěl hlavou. „Mně nemůžeš lhát. Myslíš, že bych za tebou jinak znovu a znovu chodil, kdybys nebyla tak sama? Volala jsi mě a já odpověděl.“</p>
<p>Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Ty… tys tam byl?“</p>
<p>„Ve Vráse. V paláci. Minulou noc.“</p>
<p>Proti své vůli jsem zrudla, když jsem si vzpomněla na jeho tělo na mém. Zalykala jsem se studem, zároveň jsem však cítila úlevu. Vůbec to nebyly přeludy.</p>
<p>„To není možné,“ vzkypěl Mal.</p>
<p>„Ty nemáš nejmenší tušení, co je pro mě možné, stopaři.“</p>
<p>Zavřela jsem oči.</p>
<p>„Alino –“</p>
<p>„Viděl jsem, co jsi skutečně zač,“ mluvil dál Temnyj, „a nikdy jsem se k tobě neotočil zády. A nikdy to neudělám. Může to také říct?“</p>
<p>„Nic o ní nevíš,“ vyrazil Mal divoce.</p>
<p>„Pojď teď se mnou a všechno tohle skončí – strach, nejistota, krveprolití. Nech ho jít, Alino. Všechny je nech jít.“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem odhodlaně. Ale zatímco jsem sveřepě kroutila hlavou, něco ve mně volalo: <emphasis>Ano</emphasis>.</p>
<p>Temnyj vzdychl a ohlédl se přes rameno. „Přiveďte ji,“ poručil.</p>
<p>Přišourala se postava zahalená v těžkém šálu, shrbená se ploužila pomalu dopředu, jako by jí každý krok působil nezměrnou bolest. <emphasis>Baghra.</emphasis></p>
<p>Obrátil se mi žaludek. <emphasis>Proč musí být tak paličatá? Proč nemohla odjet s Nikolajem?</emphasis> Pokud se ovšem Nikolajovi podařilo vůbec utéct.</p>
<p>Temnyj položil ruku na Baghřino rameno. Ucukla.</p>
<p>„Nech ji na pokoji,“ vyjela jsem zlostně.</p>
<p>„Ukaž se jim,“ nařídil.</p>
<p>Odkryla si šál. Ztěžka jsem zalapala po dechu. Někdo za mnou zasténal.</p>
<p>Nebyla to Baghra. Nevím, co to bylo. Všude byly kousance, vystouplé černé hřebeny kůže, zkroucené kusy tkáně, jež se nikdy nezahojí, ani s pomocí grišů či kohokoliv jiného, nezpochybnitelné dílo <emphasis>ničevojů</emphasis>. Pak jsem zahlédla vybledlý oheň jejích vlasů a nádherný jantarový odstín jejího jediného zbývajícího oka.</p>
<p>„Žeňa,“ hlesla jsem bez dechu.</p>
<p>Stáli jsme v hrůzostrašném tichu. Udělala jsem krok k ní. David se prodral přede mě a seběhl po schodech z oltáře. Žeňa se polekala, rychle se zahalila do šálu a odvrátila od něj svou zhyzděnou tvář.</p>
<p>David zpomalil. Váhal. Natáhl ruku a jemně se dotkl jejího ramene. Viděla jsem, jak jí ramena cukají nahoru a dolů, a věděla jsem, že pláče.</p>
<p>Zakryla jsem si ústa, abych zmírnila vzlyk, jenž se mi vydral z hrdla.</p>
<p>Ten den jsem viděla tisícero hrůz, tohle mě však zlomilo. Žeňa se krčila před Davidem jako vyděšené zvíře. Přenádherná Žeňa s alabastrovou pletí a nejladnějšíma rukama. Nezdolná Žeňa, která dokázala vydržet bezpočet ponižování a urážek a vždycky nesla svou rozkošnou hlavu zpříma. Bláhová Žeňa, jež se pokusila být mou přítelkyní a dovolila si prokázat mi milosrdenství.</p>
<p>David položil ruku kolem Ženiných ramen a pomalu ji vedl zpátky uličkou nahoru. Temnyj je nechal jít.</p>
<p>„Vedu válku, ke které jsi mě donutila, Alino,“ promluvil Temnyj. „Kdybys ode mě neutekla, Druhá armáda by pořád existovala. Všichni ti mrtví grišové by byli naživu. Tvůj stopař by byl šťastný a spokojený u svého pluku. Kdy se to zastaví? Kdy mi to dovolíš skončit?“</p>
<p><emphasis>Tobě už není pomoci. Tvojí jedinou nadějí bylo utéct pryč.</emphasis> Baghra měla pravdu. Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že proti němu dokážu bojovat. Zkusila jsem to a bezpočet lidí za to zaplatilo životem.</p>
<p>„Oplakáváš lidi zabité v Novokibirsku,“ pokračoval pořád dál Temnyj, „mrtvé z Vrásy. A co ty tisíce před nimi, kteří padli za oběť nekonečným válkám? A co ti, co umírají právě teď u vzdálených břehů? Společně to všechno dokážeme jednou provždy skončit.“</p>
<p>Rozumné. Logické. Pro jednou ke mně jeho slova doléhala. Všechno to skončit.</p>
<p><emphasis>Je po všem. </emphasis></p>
<p>Čekala bych, že mě ta myšlenka pokoří, že se budu cítit zničená a poražená, místo toho mě však naplnila podivnou lehkostí. Copak jsem nějakou částí své bytosti od samého začátku věděla, že to takhle skončí?</p>
<p>Od chvíle, kdy mi tak dávno v pavilonu grišů sklouzl rukou po paži, jsem byla v jeho moci. Jen jsem si to neuvědomovala.</p>
<p>„Dobře,“ hlesla jsem.</p>
<p>„Ne, Alino!“ vyletěl zlostně Mal.</p>
<p>„Necháš je jít?“ ujišťovala jsem se. „Všechny?“</p>
<p>„Budeme potřebovat toho stopaře,“ odpověděl Temnyj. „Kvůli ohnivému ptáku.“</p>
<p>„Necháš ho jít. Oba nás mít nemůžeš.“</p>
<p>Po chvilce váhání krátce přikývl. Věděla jsem, že je přesvědčený, že najde způsob, jak Mala dostat. Nechala jsem ho tomu věřit. Nikdy nedovolím, aby se to stalo.</p>
<p>„Já nikam nejdu,“ procedil Mal skrze zuby.</p>
<p>Obrátila jsem se na Tamaru s Toljou. „Dostaňte ho odsud. I kdyby jste ho museli odnést.“</p>
<p>„Alino –“</p>
<p>„My také nepůjdeme,“ prohlásila Tamara pevně. „Přísahali jsme.“</p>
<p>„Půjdete.“</p>
<p>Tolja zavrtěl svou obrovitou hlavou. „Odevzdali jsme své životy tobě. My všichni.“</p>
<p>Obrátila jsem se, abych jim viděla to tváře. „Pak dělejte, co vám nařizuju,“ trvala jsem na svém. „Toljo Yul-Baatare a Tamaro Kir-Baatarová, odvedete tyhle lidi do bezpečí.“ Přivolala jsem světlo a nechala ho zazářit kolem své hlavy jako svatozář. Laciný trik, nicméně účinný. Nikolaj by na mě mohl být pyšný. <emphasis>„Nezklamejte mě.“</emphasis></p>
<p>Tamaře se v očích zaleskly slzy a oba přede mnou s Toljou sklonili hlavy.</p>
<p>Mal mě popadl za paži a nevybíravým způsobem otočil k sobě. „Co to děláš?“</p>
<p>„Chci to tak.“ Potřebuju to. Oběť, nebo sobectví, na tom už nezáleželo.</p>
<p>„Nevěřím ti.“</p>
<p>„Nemůžu utéct před tím, co jsem, Male, před tím, co se ze mě stává. Nemůžu přivést zpátky tu Alinu, kterou znáš, ale můžu tě osvobodit.“</p>
<p>„Nemůžeš… nemůžeš si vybrat jeho.“</p>
<p>„Nemám na výběr. Tohle se mělo stát.“ Byla to pravda. Říkal mi to náhrdelník stejně jako náramek. Poprvé po dlouhých týdnech jsem se cítila skutečně silná.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Tohle je prostě celé špatně.“ Pohled na jeho tvář mě málem zviklal. Byl ztracený a vyděšený jako malý kluk v troskách vypálené vesnice. „Alino, prosím,“ řekl jemně. „Prosím. Takhle to nemůže skončit.“</p>
<p>Položila jsem mu ruku na tvář, nezbývalo mi než doufat, že je mezi námi pořád dost silné pouto, aby to pochopil. Vytáhla jsem se na špičky a políbila jizvu na jeho bradě.</p>
<p>„Miluju tě celý svůj život, Male,“ šeptala jsem skrze slzy. „Náš příběh nebude mít nikdy konec.“</p>
<p>Couvla jsem o krok dozadu a snažila si zapamatovat každičký detail jeho milované tváře. Pak jsem se otočila a vyrazila uličkou dopředu. Můj krok byl jistý. Mal bude žít. Našel smysl života. Já musím hledat svůj. Nikolaj mi slíbil, že budu mít šanci zachránit Ravku a napravit všechno, co jsem napáchala. Snažil se, nicméně teď je na Temnyjovi, aby mi tenhle dárek dal.</p>
<p>„Alino!“ volal Mal. Uslyšela jsem za sebou strkání a věděla jsem, že ho Tolja chytil. „Alino!“ Jeho hlas byl živé bílé dřevo vyrvané ze srdce stromu. Neotočila jsem se.</p>
<p>Temnyj stál a čekal a jeho temní strážci kroužili kolem něj.</p>
<p>Bála jsem se, ale hluboko pod strachem jsem cítila dychtivost.</p>
<p>„Jsme stejní,“ promluvil ke mně. „Jako my nikdo není a nebude.“</p>
<p>Pravdivost této skutečnosti mi zvonila v uších. <emphasis>Stejné přitahuje stejné</emphasis>.</p>
<p>Roztáhl ruce a já vstoupila do jeho náručí.</p>
<p>Rukama jsem ho objala okolo krku, na konečcích prstů jsem cítila hedvábný dotyk jeho vlasů. Věděla jsem, že se Mal dívá. Potřebovala jsem, aby se otočil. Potřebovala jsem, aby šel pryč. Naklonila jsem tvář k Temnyjovi.</p>
<p>„Má sílá je tvá,“ vydechla jsem.</p>
<p>Když přibližoval ústa k mým, zahlédla jsem v jeho očích vítězoslavný triumf. Naše rty se setkaly a mezi námi se otevřelo spojení. Tohle nebylo, jako když se mě dotýkal v představách, kdy ke mně přicházel jako stín. Tohle bylo skutečné a já se v tom div neutopila.</p>
<p>Síla mnou tryskala – moc bílého jelena, jeho silné srdce pulzovalo v našich spojených tělech, život, který on vzal a já se pokusila zachránit. Cítila jsem však i Temnyjovu moc, moc Černého heretika, moc Vrásy.</p>
<p><emphasis>Stejné přitahuje stejné</emphasis>. Cítila jsem to, když <emphasis>Bzučák</emphasis> vletěl do Bezmoří, i když jsem si to tenkrát bála přiznat. Teď už jsem se tomu nevzpouzela. Dala jsem průchod svému strachu, své vině, svému studu. Byla ve mně temnota. On ji do mě vložil a já to nebudu déle popírat. Volkry i <emphasis>ničevojové </emphasis>– všechno to byly moje stvůry. I on byl moje stvůra.</p>
<p>„Má síla je tvá,“ zopakovala jsem. Jeho paže mě sevřely pevněji. „A tvá je má,“ zašeptala jsem do jeho rtů.</p>
<p>Má. To slovo se ve mně rozlévalo, námi oběma se rozlévalo.</p>
<p>Temní vojáci se hučivě zavrtěli.</p>
<p>Pamatovala jsem si, jaké to bylo, když mi Temnyj tenkrát na zasněžené planině nasadil kolem hrdla náhrdelník z paroží bílého jelena a získal tím nade mnou moc. Sáhla jsem po našem dávném spojení.</p>
<p>Odtáhl se. „Co to děláš?“</p>
<p>Věděla jsem, proč se sám nepokusil zabít mořského draka a proč nechtěl mezi námi žádné další spojení. Měl strach.</p>
<p><emphasis>Má síla.</emphasis></p>
<p>Prosadila jsem si přístup k poutu vynuceném Morozovovým náhrdelníkem a zmocnila se Temnyjovy moci.</p>
<p>Vylila se z něj temnota, z dlaní mu vytékal černý inkoust, mihotavě se vznášel vzhůru a formoval se do tvaru <emphasis>ničevoje</emphasis>; ruce, hlava, pařáty, křídla. Mé první zvěrstvo.</p>
<p>Temnyj se snažil vyprostit, svírala jsem ho však pevně, přivolávala jsem k sobě jeho sílu, jeho temnotu, stejně jako kdysi on díky náhrdelníku skrze mě přivolal světlo.</p>
<p>Vyskočila další nestvůra a pak další. Temnyj hlasitě křičel, jak jsem je z něj násilím dobývala. I já to cítila, srdce se mi zužovalo, jako by mi každý bojovník z těla vyrval kus vlastního já jako cenu za své stvoření.</p>
<p>„Přestaň,“ chroptěl Temnyj.</p>
<p><emphasis>Ničevojové</emphasis> neklidně kroužili kolem nás a ve stále zběsilejším tempu neodbytně bzučeli. Jednoho po druhém jsem přiváděla k životu své temné bojovníky a má armáda se rozrůstala.</p>
<p>Temnyj sténal a já zrovna tak. Svalili jsme se jeden druhému do náručí, přesto jsem nepovolila.</p>
<p>„Oba nás zabiješ!“ hlesl.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>Temnyjovi se podlomily nohy a oba jsme padli na kolena.</p>
<p>Tohle nebyla Malá věda. Tohle byla magie, dávnověké tvoření v srdci světa. Bylo to děsivě bezmezné. Žádný div, že se toho Temnyj nemohl nabažit.</p>
<p>Temná hmota bzučela a cvrčela, tisíce sršňů, brouků, hladových much s klapajícíma nohama a třepotajícími křídly. <emphasis>Ničevojové</emphasis> těkali a nabývali nových tvarů, vířili v šílenství živeném Temnyjovou zlostí a mou radostnou extází.</p>
<p>Další nestvůra. Další. Temnyjovi vytryskla z nosu krev. Pak jsem najednou měla pocit, jako by se kaple naklonila, a já si uvědomila, že se zmítám v křeči. Umírala jsem, kousek po kousku, s každým monstrem, které přišlo na svět.</p>
<p><emphasis>Už jen chvilku</emphasis>, utěšovala jsem se. <emphasis>Jen malou chvilku. Dokud si nebudu jistá, že jsem ho poslala na onen svět dřív, než ho budu následovat</emphasis>.</p>
<p>„Alino!“ slyšela jsem Mala volat z velké dálky. Lomcoval mnou a táhl mě pryč.</p>
<p>„Ne!“ bránila jsem se. „Nech mě to skončit.“</p>
<p>„Alino!“</p>
<p>Mal mě chytl za zápěstí a mnou jako blesk projel šok. Přes krvavý opar temnoty jsem zahlédla zlatou bránu a za ní cosi nádherného.</p>
<p>Vyrval mě od Temnyje, ale ještě předtím jsem stihla zavolat na své děti poslední rozkaz: <emphasis>Strhněte to dolů. </emphasis></p>
<p>Temnyj se zhroutil na zem. Vířící oblak temných monster se vznesl nad něj, načež vrazil do zdi kaple, až se nevelká budova otřásla v základech.</p>
<p>Mal se mnou v náručí utíkal uličkou. <emphasis>Ničevojové</emphasis> se vrhali proti kostelní zdi. Kusy omítky padaly na zem. Modrá kopule střechy se začala naklánět, jak se zdi pod ní pomalu hroutily.</p>
<p>Mal se přehnal kolem oltáře a vnořil se do chodby. Do nosu mi stoupl pach ztuchliny a vlhké půdy smíchaný se sladkou vůní kostelního kadidla. Běžel o závod s neštěstím, které jsem rozpoutala.</p>
<p>Kdesi za námi se ozvala hlasitá rána, když se kaple zřítila. Chodbou se valil ohlušující rachot. Oblak sutě a prachu nás zasáhl mocnou silou tlakové vlny. Mal vyletěl dopředu. Vypadla jsem z jeho rukou a pak se svět kolem nás zřítil.</p>
<p><strong>PRVNÍ, CO JSEM</strong> slyšela, bylo Toljovo hluboké mumlání. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem křičet. Vnímala jsem jen bolest a neúprosnou tíhu země. Později jsem se dozvěděla, že mě dávali dohromady celé hodiny – oživovali mě, zastavovali krvácení, snažili se ošetřit nejhorší zlomeniny.</p>
<p>Chvílemi jsem procitala z bezvědomí. Ústa jsem měla vyprahlá a oteklá tak, že jsem je nemohla zavřít. Byla jsem si jistá, že jsem si překousla jazyk. Slyšela jsem Tamaru vydávat rozkazy.</p>
<p>„Zbořte zbytek tunelu. Musíme se dostat co nejdál.“</p>
<p>Mal.</p>
<p>Je tady? Zasypaný pod troskami? Nemůžu dovolit, aby ho tu nechali. Přinutila jsem rty vyslovit jeho jméno.</p>
<p>„Mal.“ Slyší mě vůbec? Můj hlas mi zněl zastřeně a cize.</p>
<p>„Má bolesti. Neměli bychom ji uspat?“ starala se Tamara.</p>
<p>„Nechci riskovat, že se jí znovu zastaví srdce,“ namítl Tolja.</p>
<p>„Mal,“ zopakovala jsem.</p>
<p>„Průchod do kláštera nechte volný,“ nařídila Tamara někomu. „Snad si bude myslet, že jsme šli tam.“</p>
<p>Klášter. Svatá Lizabeta. Zahrada vedle rezidence Gritzkých. Nedokázala jsem si srovnat myšlenky. Znovu jsem chtěla vyslovit Malovo jméno, ale nemohla jsem ho vypravit z úst. Svírala mě bolest. Co když jsem ho ztratila? Mít sílu, křičela bych. Hlasitě bych se ozvala. Místo toho jsem se ponořila do tmy.</p>
<p><strong>KDYŽ JSEM PŘIŠLA</strong> k sobě, svět se pode mnou houpal. Připomnělo mi to, jak jsem se probrala na palubě velrybářské lodě, a na chvíli jsem se lekla, že jsem na lodi. Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla skály a zem. Pohybovali jsme se rozlehlou jeskyní. Ležela jsem na zádech na nosítkách, která nesli na ramenou dva muži.</p>
<p>Měla jsem co dělat, abych se udržela při vědomí. Většinu svého života jsem se cítila nemohoucí a slabá, avšak vyčerpání, jako bylo tohle, jsem nikdy nezažila. Byla jsem prázdná slupka, vydlabaná, sedřená na kůži. Kdyby sem do těch hlubin doletěl vítr, rozfoukal by mě jako chmýří.</p>
<p>I když se všechny mé svaly a kosti zpěčovaly odporem, podařilo se mi otočit hlavu.</p>
<p>Mal tam byl, i on ležel na lehátku, nesli ho jen pár centimetrů ode mě. Díval se na mě, jako by čekal, až se probudím. Natáhl se ke mně.</p>
<p>Našla jsem poslední zbytky sil a posunula ruku na kraj lehátka. Když se naše prsty dotkly, uslyšela jsem vzlyk a došlo mi, že brečím. Plakala jsem úlevou, že nebudu muset žít s tíhou zodpovědnosti za jeho smrt. Spolu s vděčností jsem však cítila palčivý trn odporu. Plakala jsem vzteky, že vůbec budu muset žít.</p>
<p><strong>UŠLI JSME KILOMETRY</strong> cest, skrz průsmyky tak úzké, že mě museli položit na nosítkách na zem a šoupat po kamenech, i skrz tunely na výšku i na šířku tak rozlehlé, že by se do nich pohodlně vešlo deset valníků se senem. Nevím, jak dlouho jsme byli na cestě. Pod zemí nejsou dny ani noci.</p>
<p>Mal se uzdravil dřív než já a belhal se vedle nosítek. Když se chodba zřítila, utrpěl dost zranění, ale grišové ho uzdravili. To, čím jsem si prošla já, a to, co z toho ve mně zůstalo, neměli moc vyléčit.</p>
<p>Jednou jsme se zastavili v jeskyni s řadou kapajících stalaktitů. Zaslechla jsem jednoho z mužů, co nesl má nosítka, říkat, že se tomu místu říká Tlama červa. Položili mě na zem; Mal byl u mě a pomohl mi nadzdvihnout se do sedu a zády se opřít o stěnu jeskyně. I z toho malého pohybu se mi zatočila hlava, a když mi svým rukávem otřel nos, viděla jsem, že krvácím.</p>
<p>„Je to hodně špatné?“ chtěla jsem vědět.</p>
<p>„Už jsi byla v lepší formě,“ připustil. „Poutníci mluvili o nějaké Bílé katedrále. Myslím, že tam nejspíš máme namířeno.“</p>
<p>„Berou mě k Aparátusovi.“</p>
<p>Rozhlédl se po jeskyni. „Tudy utekl po převratu z Velkého paláce. Proto se mu dařilo tak dlouho skrývat.“</p>
<p>„A proto se mohl na tom večírku s předpovídáním budoucnosti objevit a zase zmizet. Ta rezidence sousedí s klášterem svaté Lizabety, pamatuješ? Tamara mě dovedla rovnou k němu a pak ho nechala utéct.“ Slyšela jsem hořkost ve svém hlase.</p>
<p>Pomalu jsem si ve své zmatené mysli začínala dávat všechno dohromady. Jenom Tamara s Toljou věděli o tom večírku a zařídili, aby se Aparátus mohl se mnou setkat. A to ráno, kdy jsem málem rozpoutala povstání, spolu s ostatními věřícími uctívali východ slunce. Proto se ke mně dostali tak rychle. A z Orlího hnízda zmizela Tamara hned, jak vycítila nebezpečí. Věděla jsem, že jedině díky dvojčatům a jejich bojovníkům grišové přežili, ale stejně mě mrzelo, že mi lhali.</p>
<p>„Jak jsou na tom ostatní?“</p>
<p>Mal se otočil směrem k otrhanému hloučku grišů krčících se ve stínu.</p>
<p>„Vědí o náramku,“ řekl. „Mají strach.“</p>
<p>„A o ohnivákovi?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne.“</p>
<p>„Řeknu jim to, až bude čas.“</p>
<p>„Sergej nevypadá dobře,“ pokračoval Mal. „Myslím, že se z toho šoku pořád nevzpamatoval. Ostatní se drží.“</p>
<p>„Žeňa?“</p>
<p>„Jdou s Davidem poslední. Nemůže moc rychle chodit.“ Odmlčel se. „Poutníci jí říkají <emphasis>Razrušaja</emphasis>.“</p>
<p>Zničená.</p>
<p>„Musím mluvit s Tamarou a Toljou.“</p>
<p>„Musíš odpočívat.“</p>
<p>„Hned,“ trvala jsem na svém. „Prosím.“</p>
<p>Zvedl se. Když po dlouhém váhání znovu promluvil, jeho hlas zněl drsně. „Měla jsi mi říct, co chceš udělat.“</p>
<p>Odvrátila jsem zrak. Vzdálenost mezi námi mi připadala ještě nepřekonatelnější než dřív. <emphasis>Snažila jsem se tě osvobodit, Male. Od Temnyje. Od sebe. </emphasis></p>
<p>„Měl jsi mě nechat, abych ho dodělala,“ odtušila jsem. „Měl jsi mě nechat umřít.“</p>
<p>Jakmile jeho kroky v dálce utichly, svěsila jsem bradu. Slyšela jsem svůj mělký dech. Když jsem sebrala sílu zvednout víčka, Tamara s Toljou přede mnou klečeli se skloněnými hlavami.</p>
<p>„Podívejte se na mě,“ poručila jsem.</p>
<p>Poslechli. Tolja měl vykasané rukávy, viděla jsem, že má na obrovských předloktích vytetovaná slunce.</p>
<p>„Proč jste mi to neřekli?“</p>
<p>„Nikdy bys nedovolila, abychom ti zůstali tak blízko,“ odpověděla Tamara.</p>
<p>To byla pravda. Ani teď jsem nevěděla, co si o nich mám myslet.</p>
<p>„Když si myslíte, že jsem svatá, proč jste mě nenechali v kapli umřít? Co když to měla být má mučednická smrt?“</p>
<p>„Pak bys umřela,“ odpověděl Tolja bez zaváhání. „Nenašli bychom tě pod troskami včas nebo bychom tě nedokázali přivést zpátky k životu.“</p>
<p>„Dovolil jsi Malovi, aby se pro mě vrátil. Potom, co jsi mi dal svůj slib.“</p>
<p>„Vytrhl se mu,“ vpadla do hovoru Tamara.</p>
<p>Zvedla jsem obočí. To by byl vskutku zázrak, kdyby se Mal dokázal vytrhnout Toljovi.</p>
<p>Tolja sklonil hlavu a svěsil obrovská ramena. „Odpusť mi,“ prosil. „Nedokázal jsem být ten, kdo ho za tebou nepustí.“</p>
<p>Vzdychla jsem. To je tedy svatý válečník.</p>
<p>„Sloužíte mně?“</p>
<p>„Ano,“ vyhrkli sborově.</p>
<p>„Ne tomu knězi?“</p>
<p>„Sloužíme tobě,“ ujišťoval mě Tolja zapáleně.</p>
<p>„Uvidíme,“ zamumlala jsem a mávla na ně, že můžou jít. Vstali, ale když byli na odchodu, zavolala jsem je zpátky. „Někteří poutníci začali Ženě říkat <emphasis>Razrušaja</emphasis>. Poprvé je varujte. Podruhé jim vyřízněte jazyk.“</p>
<p>Nehnuli brvou. Poklonili se mi a byli pryč.</p>
<p><strong>BÍLÁ KATEDRÁLA</strong> byla jeskyně z alabastrově bílého křemene, tak velká, že by se do jejích bělostně zářících hlubin vešlo celé město. Vlhké stěny byly porostlé houbami, solnými liliemi a muchomůrkami ve tvaru hvězdic. Byla ponořená hluboko pod zemí, kdesi severně od hlavního města.</p>
<p>Chtěla jsem se s knězem setkat vestoje, a tak když nás k němu předvedli, držela jsem se pevně Malovy paže a snažila se skrýt úsilí, jež mě stojí zůstat vzpřímená a netřást se.</p>
<p>„Sankta Alina,“ přivítal mě Aparátus, „tak jsi k nám nakonec přišla.“</p>
<p>Pak ve své potrhané hnědé kápi padl na kolena. Políbil mi ruku a lem pláště. Promluvil k věřícím, jichž se v útrobách jeskyně shromáždily tisíce. Když mluvil, jako by se třásl vzduch. „Povstaneme, abychom vybudovali novou Ravku,“ hřměl. „Zemi svobodnou, bez tyranů a králů! Vytryskneme ze země a spravedlivým bojem zaženeme stíny zpátky!“</p>
<p>Masa věřících pod námi nábožně opakovala: <emphasis>Sankta Alina</emphasis>.</p>
<p>Do skal byly vytesané místnosti, bělostné pokojíky, na jejichž stěnách se leskly tenké žilky stříbra. Mal mě doprovodil do míst, které mi vyhradili, a přiměl mě sníst pár lžic sladké hráškové kaše a pak mi přinesl vědro čisté vody, kterou nalil do umyvadla. Přímo do skály bylo zasazené zrcadlo, a když jsem se v něm zahlédla, leknutím jsem vykřikla. Na vystouplých kostech se mi napínala bledá kůže. Mé oči byly dvě propadlé jámy. Vlasy mi zbělely, vodopád čerstvého sněhu.</p>
<p>Dotkla jsem se prsty skla. Mal v zrcadle zachytil můj pohled.</p>
<p>„Měl jsem tě varovat,“ řekl sklesle.</p>
<p>„Vypadám jako příšera.“</p>
<p>„Spíš jako <emphasis>khitka</emphasis>.“</p>
<p>„Lesní duchové jedí děti.“</p>
<p>„Jen když mají hlad,“ řekl.</p>
<p>Pokusila jsem se usmát a přidržet té jiskřičky tepla mezi námi. Dobře jsem však viděla, jak daleko ode mě stojí s rukama za zády jako na stráži. Nepochopil, proč se mi zaleskly oči.</p>
<p>„Bude to lepší,“ utěšoval mě. „Jen co zas začneš používat svou sílu.“</p>
<p>„Jistě,“ odvrátila jsem se od zrcadla a najednou cítila, jak se ve mně rozkládá bolest, byla jsem vyčerpaná až do morku kostí.</p>
<p>Po chvilce váhání jsem významně pohlédla na muže přede dveřmi mého pokoje, které tam nechal postavit Aparátus. Mal přišel blíž. Chtěla jsem mu položit tvář na prsa, cítit jeho objetí, slyšet pravidelný, lidský tep jeho srdce. Neudělala jsem to.</p>
<p>Místo toho jsem potichu promluvila, sotva jsem pohybovala rty: „Zkoušela jsem to,“ špitla jsem. „Něco je špatně.“</p>
<p>Zachmuřil se. „Nemůžeš přivolávat světlo?“ zeptal se váhavě. Byl to strach v jeho hlase? Naděje? Starost? Nedokázala jsem to poznat. Jediné, co jsem z něj cítila, byla opatrnost.</p>
<p>„Jsem moc slabá. Jsme příliš hluboko pod zemí. Já nevím.“</p>
<p>Pozorně jsem sledovala jeho obličej, vzpomněla jsem si, jak jsme se pohádali v březovém háji, když se mě zeptal, jestli bych se vzdala toho, být griša. <emphasis>Nikdy</emphasis>, řekla jsem tehdy. Nikdy.</p>
<p>Vkrádala se do mě beznaděj, hustá a černá, těžká jako lavina. Nechtěla jsem to vyslovit, nechtěla jsem dát hlas strachu, který jsem v sobě nesla celé ty dlouhé, temné kilometry v podzemí, ale přinutila jsem se to říct: „Světlo už nebude, Male. Moje síla je pryč.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>POTOM</strong></p>
<p><strong>ZNOVU TA DÍVKA</strong> snila o lodích, tentokrát však létaly. Měly křídla z bílých plachet a u kormidla stál lišák s chytrýma očima. Někdy se lišák proměnil v prince, který ji políbil na rty a dal jí korunu posázenou drahokamy. Jindy v rudého psa střežícího vstup do podsvětí, který jí s pěnou u huby vrčel za patami, když před ním prchala.</p>
<p>Často se jí také zdálo o ohnivém ptáku. Chytil ji mezi svá křídla z plamenů a držel ji, dokud neshořela.</p>
<p>Dávno předtím, než se ta zpráva roznesla, věděla, že Temnyj přežil a ona zase zklamala. Jeho grišové ho zachránili a nyní vládne Ravce na trůnu zahaleném stínem, obklopený hordou svých netvorů. Jestli to, co mu provedla v kapli, umenšilo jeho sílu, neměla tušení. Byl z dávnověku a s mocí byl sžitý tak, jak ona nikdy nebyla.</p>
<p>Jeho opričnici napochodovali do kostelů i klášterů, strhávali zdi a rozkopávali podlahy, aby našli světlonošku. Hrozili, vypisovali odměny a z dívky se znovu stala štvaná zvěř.</p>
<p>Kněz přísahal, že v rozlehlé síti chodeb, jež vedly křížem krážem Ravkou jako tajná mapa, je v bezpečí. Byli tací, kteří tvrdili, že tunely vysekávaly zástupy věřících stovky let sekerami a krumpáči. Podle jiných to bylo dílo netvora – obrovského červa polykajícího půdu, kamení, písek i kořeny; ten vykutal podzemní cesty k posvátným místům, kde lze dosud slyšet napůl zapomenuté modlitby. Dívka věděla jen to, že na žádném místě nebudou dlouho v bezpečí.</p>
<p>Dívala se do tváří těch, kteří ji uctívali: starci, dívky, děti, vojáci, sedláci, mniši. Ve všech viděla těla, další těla, jež ji Temnyj dřív nebo později složí k nohám.</p>
<p>Aparátus plakal, provolával vděčnost, že světlonoška žije, že byla zase ušetřena. V divokém pohledu jeho temných očí však dívka viděla jinou pravdu: s žijící světicí je mnohem víc problémů než s mrtvou mučednicí.</p>
<p>Dívku s chlapcem zaplavovaly modlitby věřících; jejich zvuk se odrážel od vysokých stěn Bílé katedrály a nesl se podzemím mnohonásobnou silou. Aparátus říkal, že je to svaté místo, jejich nebeské království, jejich svatyně, jejich domov.</p>
<p>Chlapec jen vrtěl hlavou. Dokázal poznat, že byl ve vězení.</p>
<p>Mýlil se, samozřejmě. Dívka to vyčetla z pohledu, kterým ji Aparátus sledoval, když se s vypětím všech sil snažila postavit na nohy. Slyšela to v každém křehkém úderu svého srdce. Tohle místo není vězení. Je to hrobka.</p>
<p>Dívka však mnoho let prožila, jako by byla neviditelná. Poznala život v osamění, skrytý před zrakem světa i jí samotné. Lépe než kdokoliv jiný proto věděla, jak velká je síla dlouho pohřbených věcí.</p>
<p>V noci slýchávala, jak chlapec chodí sem a tam před dveřmi její ložnice a spolu s dvojčaty s medovýma očima drží hlídku. Ležela tiše v posteli, počítala vlastní nádechy a výdechy, natahovala se ke stropu a hledala světlo. Přemýšlela o rozbitém člunu, o Novokribirsku, o rudých nápisech vyrytých do křivé kostelní zdi. Před očima viděla lidské hromádky bezvládně schoulené pod zlatou kopulí, Mariino rozpárané tělo, Fedjora, který jí kdysi zachránil život. Slyšela prosby a chvalozpěvy věřících. Myslela na volkry a na Žeňu skrčenou ve tmě.</p>
<p>Dívka si sáhla na náhrdelník na krku, na náramek kolem zápěstí. Tolik mužů se z ní pokusilo udělat královnu. Teď pochopila, že se narodila pro něco většího.</p>
<p>Temnyj jí kdysi řekl, že je jeho osudem vládnout. Vzal si trůn i kus jí samotné. Jak je mu libo. Ve jménu živých i mrtvých se přinutí s ním zúčtovat.</p>
<p>Ona povstane.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>PODĚKOVÁNÍ</strong></p>
<p>Problém s poděkováním bývá, že se často změní v dlouhý seznam jmen, která má člověk tendenci přeskakovat. Avšak k tomu, aby mohla vzniknout kniha, je zapotřebí mnoho lidí, kteří si zaslouží uznání; tak se mnou, prosím, mějte trpělivost. (Kdyby to začalo být nudné, doporučuju zpívat si nahlas. Sežeňte kamaráda, ať vám dělá hlasové bicí. Já počkám.)</p>
<p>Jako začínající autor brzy zjistíte, co všechno od svého agenta očekáváte: potřebujete, aby pro vás byl diplomatem, terapeutem, advokátem a příležitostně i rváčem. Měla jsem nesmírné štěstí, že všechno to jsem našla v úžasné Joanne Volpeové. Mnoho díků celému týmu v New Leaf Literaty and Media, včetně Pouyi Shahbazianové, Kathleen Ortizové a Danielle Barthellové.</p>
<p>Má editorka Noa Wheelerová je nade vši pochybnost mistryní Malé vědy. Tady přitlačí, tamhle rýpne, pokládá otázky, které nechcete slyšet, a nakonec vidíte, že se váš příběh proměnil v něco mnohem lepšího. Je to skoro jako kouzlo.</p>
<p>Chci poděkovat všem v nakladatelství Macmillan/Holt Children’s. Miluju tento ctihodný, impozantní, skvělý vydavatelský dům a jsem hrdá, že můžu být jeho součástí. Zvláštní dík patří Jean Feiwelové a Lauře Godwinové, které pro tuto sérii znovu a znovu dělaly nemožné, udatnému Angusi Killickovi, okouzlující Elizabeth Fithianové, vždycky tak přesné Alison Verostové, úžasné Molly Brouilletteové a Jonu Yagedovi, který je pořád rebel. Ksenie Winnická, má fanynka, neúnavně pracovala, aby oslovila bloggery. Kate Liedová rozběhala Fierce Reads tour. Karen Frangipanová a Kathryn Bhirudová vytvořily pro <emphasis>Světlo a stíny</emphasis> nádherný trailer (takhle se dělá příběh, synu). Jsem vděčná Richi Deasovi, April Wardové, Ashley Halseyové, Jenu Wangovi a Keithu Thompsonovi, kteří z knih dělají umělecká díla. Také Marku von Bargenovi, Vanesse Croninové a všem skvělým lidem pracujícím v obchodě, kteří pomohli této knize dostat se do rukou čtenářů.</p>
<p>A teď přichází na řadu má armáda: statečná a krásná Michelle Chihara z thisblueangel.com, Joshua Joy Kamensky, který mi pomáhal hudbou, vtipem a vlídností, Morgan Faheyová, odvážná žena s odvážnými požadavky – také velkorysá čtenářka a skvělý válečný poradce, Sarah Mesleová ze sunsetandecho.com, jež rozumí struktuře, příběhu, srdci a tomu, jak různými způsoby fungují dohromady, Liz Hamiltonová (Aka Zenith Nadir z Miláčkové umírají), která umí míchat koktejly jako nikdo z branže. Gamynne Guillote svou trpělivostí a neomylným okem uvedl v život celou tu grišovskou parádu. S láskou pamatuju také na Petera Bibringa, Brandona Harveye, Dana Brauna, Jona Zerolnika, Michaela Pessaha, Heather Repenningovou, Kurta Mattila, Rica Gagliana, Corey Ellisovou, Williama Lexnera a uskupení Brotherhood Without Banners (zvláště Andi a Benu Galushovy, Lady Narcissu, Katie Raskovou, Lee a Rachel Greenbergovy, Xray the Enforcer, Blackfyre, Adama Teshe a the Mountain Goat), Annu Kingmanovou z Books on the Nightstand, E. Aarona Wilsona a Lauru Recchiovou, Laurie Wheelerovou, Viviane Hebelovou z HebelDesign.com, Davida Petersona, Aman Chaudharyovou, Tracy Taylorovou a Romi Cortierovou. Tito lidé podporovali mě a mou grišovskou trilogii na každém kroku a nejsem s to slovy vyjádřit, jak velmi si jich vážím a jak moc je obdivuju. Zvláštní díky chci věnovat Rachel Tejadové, Austinu Wilkinovi a Rayi Tejadovi, kteří svou nezměrnou tvořivostí a ochotou pomohli rozšířit grišovský vesmír.</p>
<p>Pár supergéniů napomohlo tomu, aby se nemožné stalo nepravděpodobným: rozmilá Heather Joy Kamenská mě provedla fungováním Davidových disků, John Wiliams mi pomohl sestavit Bzučáka a Davey Krieger mě zasvěcoval do konstrukce lodí a věcí týkajících se mořeplavby (ačkoli by se pravděpodobně zhrozil nad volností, s jakou jsem postupovala). Velké poděkování patří inspirativním ženám z Pub(lishing) Crawl – zvláště Amie Kaufmanové, Susan Dennardové a Sarah J. Maasové. Také Jacobu Cliftonovi, Jenn Rushové, Erice O`Rourkové, Lie Keyesové, Claire Legrandové, Anně Banksové (jak se <emphasis>opovažuješ</emphasis>), Emmy Laybournové a Apocalypsies. Několik výjimečných spisovatelů tuto knihu hlasitě a od počátku podporovalo, totiž Veronica Rothová, Cinda Williams Chimová, Seanan McGuirová, Alyssa Rosenbergová a nenapodobitelná Laini Taylorová. A konečně je tu moje losangeleská posádka, jmenovitě Jenn Bosworthová, Abby McDonaldová, Gretchen McNeilová, Jessica Brodyová, Jessica Morganová, Julia Collardová, Sarah Wilson Etiennová, Jenn Reesová a Kristen Kitscherová. Dámy, bez vás bych zešílela. Díky, že jste mě udržely (většinou) při rozumu.</p>
<p>Tuhle knihu jsem věnovalo své matce, přesto si zaslouží poděkování i na tomto místě. Bez ní bych první hrubou verzi téhle knihy nenapsala. Četla stránky, povzbuzovala mě a zásobovala občerstvením z mořských řas. Je to skvělá máma a ještě lepší přítelkyně. Nedůtklivá. Hádavá. Vzdorovitá. Tohle jsou naše slova.</p>
<p>Jsem navždy zavázaná všem úžasným knihkupcům, knihovníkům a bloggerům, kteří propagovali mou knihu <emphasis>Světlo a stíny</emphasis> a podstrkovali ji svým přátelům, zákazníkům a bezbranným kolemjdoucím.</p>
<p>A na závěr poděkování čtenářům: díky za každý e-mail, každý tweet a každý dárek. Každý den jsem vám vděčná.</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p>Leigh Bardugo</p>
<p>Griša</p>
<p><strong>Bouře a vzdor </strong></p>
<p>Poprvé vydalo v roce 2013 nakladatelství Square Fish an imprint of Mac Millan, 175 Fifth Avenue, New York, New York 10010.</p>
<p>Text copyright © 2013 by Leigh Bardugo</p>
<p>Map copyright © 2013 by Keith Thompson</p>
<p>ISBN 978-1-250-04443-3</p>
<p>Z anglického originálu <emphasis>The Grisha 2: Siege and Storm</emphasis> přeložila Julie Žemlová.</p>
<p>Obálku vytvořilo Grafické a DTP studio Fragment, Kamila Flonerová</p>
<p>Redakční úprava Marie Kejvalová</p>
<p>Jazyková korektura Lucie Sedláčková</p>
<p>Odpovědná redaktorka Ilona<emphasis>
</emphasis>Sedláčková</p>
<p>Vydalo nakladatelství Fragment ve společnosti Albatros Media a. s.</p>
<p>se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 31 221, 1. vydání</p>
<p>E-book konverzi provedlo Grafické a DTP studio Fragment.</p>
<p>České vydání © Albatros Media a. s., 2017</p>
<p>Translation <emphasis>©</emphasis> Julie Žemlová, 2017</p>
<p>Cover photos © paffy; DM7; Photopictures / Shutterstock.com</p>
<p>E-book konverze © Grafické a DTP studio Fragment, 2017</p>
<p>Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí</p>
<p>být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.</p>
<p>Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou</p>
<p>doporučenou spotřebitelskou cenu.</p>
<p>www.fragment.cz</p>
<p>www.albatrosmedia.cz</p>
<p><strong>ISBN tištěné verze 978-80-253-3376-1</strong> (1. vydání, 2017)</p>
<p><strong>ISBN e-knihy 978-80-253-3478-2</strong> (1. zveřejnění, 2017)</p><empty-line />
</section>
<section>
<p>Kompletní nabídku titulů naleznete na</p>
<p><strong>www.albatrosmedia.cz</strong></p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>Table of Contents</strong></p>
<p>PŘEDTÍM</p>
<p>KAPITOLA 1</p>
<p>KAPITOLA 2</p>
<p>KAPITOLA 3</p>
<p>KAPITOLA 4</p>
<p>KAPITOLA 5</p>
<p>KAPITOLA 6</p>
<p>KAPITOLA 7</p>
<p>KAPITOLA 8</p>
<p>KAPITOLA 9</p>
<p>KAPITOLA 10</p>
<p>KAPITOLA 11</p>
<p>KAPITOLA 12</p>
<p>KAPITOLA 13</p>
<p>KAPITOLA 14</p>
<p>KAPITOLA 15</p>
<p>KAPITOLA 16</p>
<p>KAPITOLA 17</p>
<p>KAPITOLA 18</p>
<p>KAPITOLA 19</p>
<p>KAPITOLA 20</p>
<p>KAPITOLA 21</p>
<p>KAPITOLA 22</p>
<p>KAPITOLA 23</p>
<p>POTOM</p>
<p>PODĚKOVÁNÍ</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>Table of Contents</strong></p>
<p>PŘEDTÍM</p>
<p>KAPITOLA 1</p>
<p>KAPITOLA 2</p>
<p>KAPITOLA 3</p>
<p>KAPITOLA 4</p>
<p>KAPITOLA 5</p>
<p>KAPITOLA 6</p>
<p>KAPITOLA 7</p>
<p>KAPITOLA 8</p>
<p>KAPITOLA 9</p>
<p>KAPITOLA 10</p>
<p>KAPITOLA 11</p>
<p>KAPITOLA 12</p>
<p>KAPITOLA 13</p>
<p>KAPITOLA 14</p>
<p>KAPITOLA 15</p>
<p>KAPITOLA 16</p>
<p>KAPITOLA 17</p>
<p>KAPITOLA 18</p>
<p>KAPITOLA 19</p>
<p>KAPITOLA 20</p>
<p>KAPITOLA 21</p>
<p>KAPITOLA 22</p>
<p>KAPITOLA 23</p>
<p>POTOM</p>
<p>PODĚKOVÁNÍ</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCAGaAjYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDJtbc3sSQBtu+KRVKjod6Y
z+NPgur+VJrYWrLOkirDGqDIfIOCeoPB5PXmrvh9FeW2BAVcMWY4AA3oSSfwro5LqNdRjvY
p55kKoUhkwFVwDgk9eBkke49qAKTNeq6C+hWK/nBllWVsRwRk4BbBy7E9FHHerSaG7OkiGe
NBnd52CXPXIXog9B16Vbs7uwkvnmllaS7KDfcFSAAD91f7uM89+etaDooLySsPI6yGQgKPc
k0AZ1zM8K+XGGB7ln2qAOwAwKxJYgZ/llImwW2oSCPc9gPetLVb21jC5frzGGwhYHoQucke
5AFZtw62YS+uDbvBOAhVS2/avP3SOoz9OetAGhpl6LeKaK7v9zKRsY53NkccdTg5FVZdCnn
nl1C6ge6dl2rBt8pHPYsDg8c9Bk+tXLSaPcr2zJHbyDKyIoXIPTnrUlx4n0iwbY2oRST9PL
UliPqBn9cUAUofBM8kSTNeNGVGcsTIF9gDU0PhRYVYteuUOFZVQKGHXBwc49qz7j4kQRy5t
bS4uGzjIAXI9Oppv/CZ3sx3ppixDGQJpefyAoA3R4YhnUKrBUXoY4VUqPTOKim8KtcSqDe3
DKBtRSoyo+v4VkxeMNTRGAgtcHqNzAU8eOdUWXeLSzBA/hLZoA0D4NuEjnVNUul81QHyAQ+
BgZ98cVTj8EXsWZINQQ+Xlv3kXJPrkde9KnizU7lt8toHJIGI5/5AihPiFGspVtPmUoSpCF
WGQeT2oArjQdctSAILWYkkmTcSx/4CcZ/Oqdzpushz9rkuoYQMkImxSPqo/rXS23jLS7zl3
kt2z/y2jIA/EZq7FfQXr7reeKYAcCOQH9BzQB5q9tBE3mJatMp6lyXOfxPFOsUmku44migh
DuE3ADahPqR/nNeg3sdvLLi4hRnIwdyjP5//AF6ytRt7K20mV1AgWMj7zjYzZ44+uOaALtj
4atpQoe5eQLyWjURg/jya2H8KWqQN5SBztG0TMxBz64Nc5D4hs7WOOJVvZpm6MkQVCT6Z5x
74qUeOxFIYVs5JWGV2vNjJHHYUAPv47PRJYbeayM0jpuz91APYnk9OnasybWbJ3MVvpUrMo
/5ZOWKnGT049KvXniHUL0MGgtoEbkJt8wfjv4/IVzV1HeXF2bsao8cyrj/RF244xgAdB7UA
Xb66VoPMWO4QogaSMsJDk+mBkfQ+lLbSW8kBntL23IHdoJF2nvzgisRZ5be+L2V3fRucCc5
2mQ9eSBnGauzX/nArcTz71z84facdxkDJ/OgB2pXF7GhaCMXIJHEEmSfqMVShudTnYF9NeK
PIDjzlLAE4zinmK1TE0Uk/mjgF5ScqfXJOaVpngchFC7h1OcnnqT6e1ABLG1tlmDqhbBBOT
6c1I8Ew/dzthiMgAknn6Vd0Ozjv/EFrDcXIbycTujDG4A8AA9eefoKbeuthq8ttHMpClihy
CVBJ4xQBQj094UJLylAvGRtCn86dZtby3kb3/wBqa1AJKQjcJD6NzkDFKDGWDuz7m4bPf24
qu6yW6TTCNwqjA+VsDpwMjk8j86AJWzfXsosYfLhadmRZFK5XHHBOAOtLNuBVVEcQIIJA3E
/THFWtPsLrmOQpDMDuJOCzocHC84H1+orYls7OA7JZoVQbiHkPzBQuRnI4yQRj/GgDnRDOr
BSnmLuBBJAyfTH/ANepppJA+zIXvlsbFHSrDW0GoyiSOaZHVZA211O0L3AHr61kDRNRNsuX
KkcljyefcdaAFeF33hL1CyggLGhODnucjNTRWJWEtLdICcYBQ5zjvVdbCS2CvPdu8o6r2x7
1vaXpH9qN5s92i2MLEOxOMt1Kg9OhHPvQBgvHdQLFL5kfJPManjHHHqaWS4jliUfv2fJDF1
wGNdHc23hmK0aJ5Z7g4xGFY5X0wcAcepzWEkMs0iRQqWlVRuG4bR7n/wCtQBLGkEugzoTLH
eyTI4+Q7flPAB6AAfzNV7u2aG1YxyA+Yck4Az+NX50NuqmeWVmHJ8s/L7CqFyv20yxyB4Ek
OC4A5PcUAUYEvY2HnxlDKoaIvjDL0BB7irrxKh/eXgxkZAHT1FXZrmfUZYknkRooV2KyxhR
GvHv7cVWNr5s26EIEyVDeZuLY6kf/AF6AKs9rEqNyXUHnJ2498U6OAssUlqmSRtO1CxUnvj
P86b9kdr1DIPPVQc28pOGJGBkjkgVqaPYT2Fom+42Ns8v97wfXIH5UAZMNrdGUPJIGk3EBm
YED24OB6VoW1sucvdRrkc7T0PpTjp8rzFPPty2fuqeSPp3NMjS0hhcmHLjKgONu4jrgDn86
AEls1aJ5TdMD6cnd7VUvrs2UkOy0ubgkAM0C5Cj3z1Nagu4xAFW3ReRwuOB+NKILqzs49Qj
x5NxLhVIG5cg4yemDjr70AY/9rJf3BhiKDLbYzM2GZv8AdUEj8eKuuktjcGC6tpFmZA8bKC
VlB/unA59jReQpMu4yMu5SrkgE/gfSp9O1HUIbQxRaqxU8AvAHK4HY9OKAKP8AZusXNwDJb
mEr2klCRqPdj/EeMCulsvC0KgR3OrtJdKgMtvCy/uyenOMkfUVnTHXpkbZeM8buCC0I2ocD
JOc84qAaxrFg7wPIJ4o1DMRGARknkgdT3oAt6xpMVpZySw3YJiUnypowCw9FI7/UVyYDPMf
OsIpVHoillPYY4NddfXdndpa7pZImd1EomjwpORyp5B57VrLplksod7fc6cb5GDbvSgDi7H
TlMm2Hz7e4bp5UjD9K3bXT/EAiy6PMO32mID8zwfxrrbUKltiBAsfcqNo/TFVZdVtLfKzXc
SsO27cR+AyaAMWHw9qs0gMj2tsHXayqS4P14xn/ADmlj8LT29ykh1RhKhHzRRgduvPWp5vF
lrGSIbe6mUnG5YgAT3xk1CfE5lgJTTpQFP8ArHkUHPvgfWgCwPDm5pJJL+5di29t4HzHpkj
vViHQozAsDX08ir9xSoCj8KyIvE19IGEFvGI+5kkJx+QpE8Q3okEQjtNwO7K7+v170AbUuj
W+FG8RumNrLGEZPoRg1Wbwr5sjIuokM2RloASc8np0+tZM3ibUIyZGhtCvQglwfwpsHja7g
Ri+lsxHBeOTO36gjNAGpL4YksZIt8El9Ccho/NwUz/EueMjrUmmj+wJGjup547V2LGSWBtx
Y9MuMj8M9qksfGUU6FTbTjuQqhyPU8Hd+laMeqWV7Ez2d6jMBkqThh7EHn86AMy4la+upXi
vWktwdoWI8NwMn354xUUSNEvm2kqvnjJYjp1Hsc067uobePDwwi6fJj3xgDI6kkDgCo0j/s
y3R728t5BOfOzEGPXnJOMduOp46UAWJvNvoSr7wxHBOHx9M8n86zmtZbKNXBZ5VHWVz5bn0
z1jPoc4ro7SWyniT5kO84jzgqxGOFcHBPtwaJ7aO1DtJIVywX6+g/8ArUAcvcXWoGwWS1gk
fT5WDXBcZaFkb5gwHXHqBz1qjG9zqWotHLGyQW7qxfYAwHZTj19DzW8l3aGCZLPIik3GWDG
M56svpwOnftg0+1ZRZPbS3c01xIxdRIAAMEHA9cjBHrQBhaQ2y/j3YP8Ao79B6uKKm07b/a
MfG39xIP8AyIKKAMzz3isIgh4feGI5KgFT/PFdhqMsFpFCtu0b28cLiN1YEMcjIz3J4zXL2
UtvHAI7lioljlVMAnLblIrbgsNcbTYE1HSmaytmzFgqsiKfVepBHqOtAF7QFRUW4kkDxPGU
jUxgcE5JI79x+JrQv9KlEkBivN1tGfM+zzjcu7HB/DHAOcZqtMsclqbmxkeS3jwJUkAEkX1
xwR06dqryaq8blnYszKSOMqnBO5j/ACHf6UAU9YfT7u3i1Ga4EOqth0idywKg4K4xgA9s96
ytQ8UC/u45BCszKhRxvwRxgsB2xk457+1Z9vqVvbi4lu3VwqJjIyX3ZyB6ngcD1yayYdPWV
zLsaG3kbKQZztGeAT3+lAE0+p3V/cFIUkMCgqqmUlRnr04/LNPt9OUqBIF558qNdqj6+v41
d2wWyKsjqin17Yp8ksKHmVQFAyRz/KgBUt1jBCgLgfwipVhZ8EnI78dqnt5baVtjSjzNuQv
TI555+h/I1JFNbeYEEy5PQHvxn+QyDQBGLUBcZIyc4xyfanpp5mAUAqTx71oxxLLEkiZ8t1
3KwPUetaFrZkSJEwCySHADdhQBmLFHpVt9pmb92mV+U4LMQcKPf+VcpAogRYWQl8cjGMfjV
7VNYN9qDCONfJiLJFGMnBzySfU021iIDNLKN7EYXbuIHtzQBBGpBwJMhuSMYxT5N6w+aUIZ
ehYYxzxz2NWPI23JaVlWNuVLEDP4CpprlQpIRGGeCVAOffPbNAEVpqupxxx/vnlLdUYlwB9
GHT6VcutUE8DW1/aO8cgxmAkjqMEg88e1VLmV7xfMmEaMqhBgfNj0z1q1bxNFEZGAVAuVLt
tGccCgB9u/kbZbeZbhIjg72AKjrj2qrGIrm4e5QN5ZZmUDqRnOfpVm13Xce6VUBIw2YwScf
hUf2po5CkdmFOMZJycfyoAjLXUqg2cAaMsA7EZ2j2z171XuTqMUhaQCKNeA4UKDn1z/AErS
hSeOTlcj7xCnBz68CodQme4hWKZ5I4SwwyjPP17UALCJXhyxAAHLtgE/QgVQksbfeZZty7s
5Jycge/TNacGnxwOESRT5mNskzkjP0qdbWSS43zywzIx2bSCAuWK5HH+zQBlxR23loEiPzH
OS4bPpV5vnKrPEixMPl24AyPU96uT6faWQIRiZInEbqQQCTyOoxwB29ajuYxLLFDCCT9yMb
shmJwMd8fh2NAGdPbRyEiVRg4+bAJx9afFZh8QW4wg+YjIJYkjqT1P41amt5Lad7S5QM44L
YwDzwR7HrUzysm5IggCjGRnnPfNACxyR26/u7YqxjR4n2h5OSQwwBheg64+tJdXuoyJIltp
+EkkBYzYcjjAPbp1zUlnM6DygrMf72Rj/ADirawyRyNI05YseAckAe1AGLtuJ52W5kuGdvl
I5HB5xxjjrxQ2mme5js4QdzyLGWUDK5PzY/DNbDPDb/PJKhbGVy2SM+g7Vmmcwzx3cMnlzR
NuVj0Y4xgjvxQAfYHtytohVpImKOzAZfaTwfQEUPcTEvbyL5ZB+b5uRVZ57i5leWSctKzeZ
uUBRk+npVuG9k2N9rSKUtkEgAPj8BzQBCti9yyvvZlHCrwRj6dPxp72kSsGd4gB988ED/OO
tXnvTJa5thtwuAoTJwPX0qhHZ+ftCF0Xad2ep/A9aAJvKsZmxJKWAOMLkD8aI7e0Q/u7jbG
eAACPwog0tUJCxz4xzuIAI+nNTzWCEESO2zH3QcAUAVzY2U7sYpHLrxu4Iz+NH2SKNi/nCQ
Ac7nGKhFjaBpIg7l8bs8kDj2rPuNZlizFZpEYw3LMgA/CgCc6VYX92HmbJbosYYrn1PGM0l
zpel2znzbiZGY4xuH4D2GKjg1C5G4tIo3D5RjG0+2BzSMtxJjckjFjnCjAB984FAG1bR2Ec
Re3hUlhtZlBY4+tZdxAJrliJyEzwrLk4+pPWrY+0vG8eVDuBgE4P5D+dZF1aOsi+e/lncDk
HP4ZoAvCwhhKXUk3zZ42jDZxxjHNTwvZxWzPLblXZsuuNxz2JPrWIss8Tu8KyypEN0hP8AC
vr/AJ9KWO7abAV28tjkgdGPagC5c3NnFMYsOFcAZXgqfxqG4MgtliN/cyQoMKCwwoHt6CmX
UkKKiR26sO5x8xb6nsabfxhGiaJEQyIAyqScEGgDTsNGF5tub198ToHigDY3LjqxHb2H410
C308CBYDsjAGFUYC8dh2rB0fXILLT7axvElhkt1EbSBN6MPTg5Bx7VsQtHcQtLaz/AGiLo2
1SCvsQeRQA2e8nuTguzAdQTzkc49+tZNzcCO+kRebiVAqDoCAcn+nFa8nlELGzImCCMsAee
gx1NQm3tZmBZ4mAORyGzgdfyoAyJ4VULNdyb0tyHCRgYU54J/T0qX/hIJHZUQIh9ZCWbr2z
gVq+Tay6PqEH2iCEGBnTJABI+YfXpXIOwEqSJInzD5SRxyOcZ4zQB1FhjUdTZLhpJ4YImmZ
HclCwIwCOmMnp7VbN08LMLb9yp5KooAP4VmeGpVW31KcyxgExwqS4ye5NSzzR7yfNUkcn5h
09aAJp2trsKbu2jmccbjkHH4EZpq6bpskWwLPEOuFmJH6g1Tkni3j97H+DCpvNO0YP40AVd
V0U21m91YXckkKDdPDMMkDOMgj+VYyb5yCZZEABxtOCTjrmustLoRyENlh91lP3SDwQawbu
0SyvJ7SPLJG+FJHIBGRk/QgUAZu5VeNJg+4HDZbJPr+VW0miEO7B3ZwDvOWPfPbpS2mnQ3e
rW8FzkoWbdhiCQFJ6/hVrVtCXS4Ibm1Lvas22RXOfKJxg/Q/zoARbh/Lj8m1Xg5OAWPHt6/
hUUnmM/nmSNroklEK/MAfUjkE+hz+FPW7vREIbeAKg4MgBJPvUsMM2VlkRQFzgOwUsf0oAj
sdburdpILizeSfb8sckpCsuOhB5xyehPNX49dTUNIi0dp44RuBkkOHCjqSOOMHPA5yazJBA
zy29zGZXY7t+cFD22n+tRaclrpOovLeR+ajny4rpzjyznkED1/vdu9AHbR2lkbKKw0h45bK
4VpN8rlgm0dADjBJNXVtGtoY5725a6mUBSW6cD07Z9etcZp+pS2WsytC6yQo0sYiHHmADII
xxnHetyTUTPbhUdm80/IrDa270Knoef60AZJI0/UoF8wNGxIjyuAF+vfnFP1J4zolvcb1ju
opAIFB+ZlycHHccZpb9GlX7Iqm4uSwzFHghc9snocVDcxalBd2z6xai3sbb5Ymjw6p7ZGee
O/egBmluXvIWJwWt3Yj0y44op2jEy30bIMq1u5HXpvFFAFPS28ie2viiSfYxM6ox4LllVT7
gE5/Cuh0q+1zWpAzXuyNGJkeNUQ8joc85zj261jaFGJIfLI3+bFKrKB1BkHT0Pv2ro9M0GX
SrqG4W6gZXJwZ5QhZCp+VlPXDYoAzNKvFtvEUhlvTDbybxFOWHzndgZ4I6biBSa9rcf9n3k
Nim22RtrusYJbnOewHOOn/1qqa1BeJJ9p1LTRGsTBnVF8pCQCABjIyTjpweK53VrqAhLW2k
BiU+dM4xh5SOF9ML/OgBLSwMsK3Uygqf9WCc7ccc+9bcEKygE7SAPXABrnrK9NjciSVswOQ
JE7EE4z7Edc11UFt8iuWXax4YEMrfQigCOTTvPlFwjlCsbRklcgqxGePXjrUMdjaQxXEMV4
qCSLy2BI+UDgk88kDjPHFbaqViAKlkA5xgYqodCa5SQPOFjaSSRfk5BYY5OecZPpQBFJpdt
czGd79ExH5JwQBjac9+uGJ9quW+i22pqZPtLyOqou5U2MqqSQce/PPQg5FaFrokQa4mcu4e
2EJRcAZ2ld/1xgfQVq6fpzxCNJJhJKwRWKpsCqowB1OT1oASK1VAJCgEa8KB+gpL4JY2h1G
4+SNBlcMAXfsoz61ovJFgl8rbwqXZv9kDJrzrVNSudWuUuXZyRzHHuysa+mOnAoAy5YnSbz
U8tFLs5VByuTnA9h0q7biF+ZQdynBwCB7DimBo7be8r+bIxyBjFWoZ5ZIN7IkEZ5Ckc8daA
IbjYLhFjAQnkkjI9uKVIrdGzPmQ53EucEk01iZWOwSTEfxEYx/9aol066eUklWVhk7iSQfw
oA1I4450EkJAVTll3bdo/nUn2y3li8p8FEO4FE4DDocnNRxqVVUlMWRw0aDP51Zikg2bfLy
g5wnQ/wCNADYVeVMwgtzgOWJOO+R0pyxzIhJlRnByA7ZA/AYFWBGAf3UR6fxE9PwqBtKjmk
EvlxYOM/Kce/fFAEE96gOJ7st8v+riHA/GqXnK5BtYUQINoJGcn1OPathbfTY5AvleY2eWZ
sL+Q5qzK9shMSSeU+fupGOlAGVDqd9B+9eNXj6CRRgK3bg+9MhS6eFcXj7j1CkYwMn69Sfz
NbkIJOBBEIW433BJLevBAFG6MTnY8JIyPlX+VAGf5Eog2SmRgB2JIPXnn6n86rXEMZMXlbg
yHqrYbp2PWt4ykqQVO1cDIIz09PSmwK0IbyookOeGPJFAGIixKzNM8rO33nkJZjgcAGhrVY
reFhBN5si5mdyAiZPAXkk8VvGOBhEk0aO+5i55GB1JyD+FR27x+S0sgTzTGmxGDbVYjJB54
/z+ABTtbGWSETTFos5wFI4HYmm/2UZQ6pPNLIRhSchRWyrxyl2+UqMYz34GTz70yZmI/dyH
GchYgM/SgDLh0i1s5D9oeIu3OOn60+a7tY8RRQh89MJgfh6/hU9xFggtajeOWdzk0JCzKS7
LnGBlcke3tQBTykr/AL+3i8oLtUdCPU+/0q1aWkId3Fr5Sj5fm7+4FRnT2kTauBgjqT+X/w
CurAUeQqyPyvBVDyD7k0AVrsC1zHbxFYzgGQev86gUzAqrRlpTg+n45zVv7SLfzQillJLAs
3f9f0qrHqscu4sC0inG1R1/E+3egCwZmRAuWYv19vXntVS4kgX5vL3OTwWJwMVZQxzbT9nl
zgjBIH5mnfZUeXe8I+YY5bNAGcl5dS5jgWMep25x9cmq8xt3dvPEczoMMEjwBx61s3UMbqA
SgIRmKjODggAEDnoT0qC5gtJIZ40ij2RlmizkhwAcZAPXOMZPPtQBkJOWCRwZijIyAgGf1z
UsiDDiSZcLyGlc5H0x0+lW5fsEDXILxNsA2AcZLAnHUdO59+lVrzULDM1nbSlUI2q8eMj17
mgCgJkjlHlMWI43H5aglDTsWYO2TwA2Aatz2Vr5XlxySidlJDMc4PvxzQtvLHAu/ftAy7kY
HTPfmgCbTNT/ALMgEBshLG0jEujYY5HTGOSBnrWk+i6Tq0H2mwd4iTg+UMhSezIfu/hWUHh
fB80HAHy1Xk8p7ovh0yMBlYqT9SOtACSW7xzNHLGu+N/L2g4G4HGPx/rVq6jNm2y5h2MvzA
HBHPcEcVBayQ213b5G6GOQM/fHbPPUg811LSCWAFXWaNiSCcMrD15zigDkZ2iJyMAYyDntU
Jmnj2T2spiuU4jcNg49/at690vT7ouxRrVmH34eh+q/4VkS6FqNrKJLdUuocfejYA8dip5z
QBpWcqa1qqanHeW8Nz5aRyWlx8rZAOWGeCSTkEe/rU6eHLiKzt4ZJEV7c5WVQdyttwCM/wA
unX1rnIYzICXDLt4KsvcdeK6bRNafz0sb6VmikbZDITnyz2UnqQelACjRZYkmRZoj51p5OQ
pxu2hd+D0PXp149KwdX0hF1Ax24VBAyS+WMgcqQQPx5HtXauVBGTxXN6tuGp3yADcwSRCR2
Kgf0NAHPWMVxZT/AGaSZIoG8pJ2YHBw+4NxyMZAz7mugl0S4t9SM8skRIAQqFJUDaBkH14H
NY08VnBsZpWnaQHzcjj6Ct7Sb06jppiJLz2eEOeS0fVT746H6UAUm0ibFkA8JMCFXOCA2SD
n9K0WiWMABcgdB2pFlLSYbpVghccYoAqGU5K+WFyc8VBqoCQwXwBLO4imB9cHa344wfoKsl
djMynOfXtVXUWK2UUQ+Z3lDKp/iC5JP05/OgBNHYLepeyxoyxMPlJxnII4P41ta6zW2mXhY
5aYi3Uduecn8BWHpEH2mS3tQvyzS7m74A5Of5fjW1rQW70i4myQ8UyzAHo38OPyNAGHHBdS
rsikOzaM/NgD6mqxdrXdMoEzqNoboq+/PJP6VpRXSiMwlFAI4BGQPw71Sv3QKVWPCjoT16U
ARPehkJlVGVvvv1IPb8acFgaNXM2EBJy4zknscVFo+iJqaS3E0kjQROwEMYH7wqM4Ldgc9h
UFmzWy7EiGHzuXHBz1GKAH24lsry1njVypkAj2gNtbjC7Txg44/KuzTVbSY3Au5VtbiJPnk
4Xcp6jJBP5VykFs81nPDPzExwhBAKn1/CmSyxXsAW4QNqJP2aZS4UMQPklHHfGDjgmgDU0K
3uLn7T5d08M7oXiII+cbiCTkeuDQmq6iLt9NvyksMy+RKm1dwyMBiRxnJzV7RodTtY5Ue1j
t4vKf99cAIyuUIQByeOcHjtRH4fNjJHfNKJMENGiNvUEclye5zyPzoAzvDcLx6jFBlWeO0d
Tg9cSAUVNoWI9dUjac20vXt+9FFAD/AArGjTxB/ukSAgd/3i9K0dNewm1S9OreXJeCTCJcJ
uRE6cDp7c9MVW8MqiwSXbglYklbAODwwP64qLWoo7vUI9WZTHFcBVlC4PlScKwz3z2PegCp
4kTztUvbSSQ/YbKIPAXXeEB52/0H4Vjw6fBJpSWkhCTD5o5Sv3WJBOcdj0rU1dlGt3lkrB0
3orH1VBnH54H4VWmBAwBzjigDmprO5sZfKu4yFbhGByr+wNXNP1K70e5LWbEQuQZIyAVYj1
Hb61rxZkUxXCB42+8rDgj/AD3FVL7SVWOS5tHfamPMjJ3YTpnPU446+tAHTQX1tqgC2s2xv
4oXbDr3x7j3Fa0Fu4VWLKyghTtYHaT646V5rEpEoYYyDjHYcetbWmX0+mXIngfPIWSLIxKp
6g57jqDQB2l3qEWlJCZA7edJswOBnGeT+BxW9E4+WQD5WjyuevI71yVx4ntHt5Ee1lidUYp
I2HG8A4yMY649atXN7qpWWW3UmMwoImMYwzn73IBAGOf6UAW/ETFdAufLHy5xKV7J/gTwfa
uJ0+WEqX2fMMqMHj610s91qSWVw8okESMxkZYl2mLYOORjls1wVpDcLaoZG2kqGIbAAPpwK
AN5sMAEWPOcrgcj/Co0YrhJBhc8szdTT7ae3t12yMBuGdxB4zUzRifcLYwtu+UbgRnI560A
Jugt1JRQ0nJ2ICcn8KzLuDU55FlCNDGei7iCOOe+PWtZNMvfuKyCMcEgjJ+mO1Whpdm/7qW
cbwfmA4NAGXbxyPGm7kn75Y9a2FSKJGMssYHGAATUwsIokHloxI4U7unvzQ5cwFXddwA4A6
/U0AN4mhbypCCB1PAA96aqyYEbS9cdOBmiGN2wiNknknHC1owWju4BTp1JPWgDLkgMchli3
MV4OBgnnvVmGOaSRXkmDOo+UHjHtn2q29jKZuCUA6bCQSD1pbeBjktE7MCfvHge/NAFT7Jc
TMfQ925A+nNWrbSUgZDIxcr0y2cf59KvwwTNJ84RExkBc5zSypDCwZnVSORu6mgCOQhRsCh
R+AqKW3tzGSWHyjnb3qxLe9dsLfUjAPuPaopJY1jErMqsPagCoHbadivIRxhV5IqLz7u4Ix
BIiDqDwf1q4s8LknJjIHUcA+2KWSWJWRt/7zp68UAV41dSEkGQR/dNPWAoRshII6At1qT7W
jjcXzH3IHIqdJ0KqyNuB4yBQBEYpCBG8gKMPTPvUjqynDygADoABUhmTpgfUimIIzKUO0se
c+3pQBWM8ER3OS2c/jUZuIpxloHJHU8YH+NWntLdnUsMuCT8oyPyqNwqXJAmwuPucAf/AK6
AKIliBDLbqrD+Juaru4Ry5UGQjoox/wDqrXUxPuxszjnAz+eaqlW8zIU/7zAAY96AKImmYM
+SDjgDkD3pZBM4WRt4x3PQ/QCrJuY5OA3OT/q1x+tQy3kQDOA7Be2cgDvQAzz5m2p5HzFei
sNw9znvUAjmICXExVR3U8n60Jd2AKbVZpGGcEk4H1qGS8CpmFdoOVYgdD9etADFso4SwaWN
mf5jvQknnPAPQe1I1kBIJFVQwOQWUYPrwOlZ8sgjmeNUCsBkbjnj6k5pDcO86b5SQVAAz0o
A2p3YRj5suM4C8Z9ahDN5G+V0K/8APLuPqfSsyOeW2JSJhtPQ45z7VB5pLlUYtIeqrljQBN
NhFZlRBgE57k+1SSWWq2/lLPYThijMBsyNuOTkVr6JoAu2N7ftsjUsEtnUjzSO5Ppnt7Vvr
LOsnmZ2lWzjsT9OlAHCKy+WAmMqRkY61t6E3E9lIQrF/NhBP3gQAwB9cjOPepNc0YxTyX9j
EWhclpIl+/Ex6nGOR79qwTPkBRkH17j3oA6a4j8tyjoVcDGD2qBHAcHrjqSKRbt9QieZ2Jl
jC+YD2B4B9wcVWGQQoJJzzQBautKh1JZJLTbb3snzEHJjdu5wPuk+o4rkWaSVgihkcENkdi
MY/I13elyrazK7rv8AbOD9aw9T019OnSdMSWLMQGI+YZ7MPXnrQBtJc/brKK8GMsNsir/C4
6g/z+lUNbi8yxW9AyYMRS47xk8Hj0P86q6PceTfvZZ+S5Ujk/xgZB/Lirt9J5ej3GfvSbY1
GfU5J/SgDAkWNYTGlskm4jEoJJ/KoIhJp9/DehCTAc7T8pbjkHH1pXk3Ix3lQnUA9TTkuWM
nzkMDzkjNAHSSRomHByrAMD6gjINQKS0hI+6OlN02drzS8hcCKVohz/CMEfTripQoiXHJx6
etADo4GlYLjp3NUNQaM3rMrArAvkqpGec5bHvk4/Cr1xeGzsWmX/Wn5Is8/Oen5DJ/CuekK
wxIm/DsMHuT/wDXoA39A2xQXV3jEhIgjOOBxlj+oFXb9lTRFiGN09yi/UAFj/Sm2lsbbQrS
KVQsjBpnB6/McgH8AKqazJ5Vnp4XgmWQ8em0D+tAGbdBRIZRjOOuTxis8NJqN3FaREb5CVZ
jyFAGST9KfcyPxuyAOOPTPNdHcMlshgt4oolxwY0AJUjPX3oAhS5TSNLxaoXFso8vPG5yeW
OPc/kBWIuTsO4F+rDpkk5PH41sWyJLvim5ikUq4J7Hv9RWPNDNZXBhIBkGCCOQwPIIoAvzR
+TF9pkQdMbTnHP061nR2sF/fWfmOqg/uTlMg85Uc+pGB9adJcX5H74y7GAHJwuPwqSFQQwD
ZYjcjYxhhyD9cigDo9GCXFhcHVFjeO2lMEEc4yqqec49TkdOgFJpBgN3qMVmztpyqGQdQjA
gHGecdR9BVMT2+oaFf3LtsK3UbhBwCXUAj/0IVp6GsWnWKafJGTNduzvyAY1A+UY75wcjtQ
Bk6KgOuEcH/R5Dnnn94KKsaWgg15kwf+PZ+h/6aUUAO8NzfZ9NecxSSrGHYxxjLOPMwR+R/
Sr2l3lrpXhGeeZZJ3jnbfG6AsrfwDngdBk+vTtVLwtuMNsyDtIcE4Gd3+NMtIxJZQWkhLSS
Mbi83H7z7tqoR656/SgDn4oC9200ufNADsT6t8x/mKtHIlHdccE980qyCW8u515WSdtpz2B
wP0FOVd3TkGgCKVAG+XIB/WpbPfCwkB55wT0PsR6e1JsJYjPTse9WEQMCQMkD8qAKOoaRDd
HfZpHa3OchVBCP7Y7H6Vj/ADwEiZSko4KtwQfxrp2BXhueOhp4SK6tzBOnmwn+EnlfcHsaA
Oahlll4wGKnIPTIPtW3bX8+nxBrS5MO4bWBAZCfoc96oXmn/wBn3BVmJQfMkgON6Hp+PY+9
QxLHMRktI+c4OAP/AK9AD7rU7+9uEF5dTyqsn+rLbU3dM4GB0qxCEw7tII8/d3LuJPtjkUR
xpC37wIVJzyCSDntVj90hGwgsf4jyc0ASJGrEEEsynIwuMfhUzQyK29YxgfMNzEbaYHW2jy
ucnk8Zxn1NTwzmVQ7ISc8bzz9QKAJrSC4nRyZQF/2cjJ9ye1TxwvCDsSLzMffBJ/Wp4i/2b
mVuRyWwP0qTdHGqqsbttGM44oAqhLiRCvmlehIFSw6ZLLLkt/FuxnJAq/EZWXCpgemOv1qe
IlcqQMnpjqKAI47RkYAuAByoBq3HbbPnDgeuBz+ZpNoUBgcY6nv/ACqRgFUh5Mq38PTNAEL
M0bhvM3HP4kU17id+EUjnqF/rSSsqDbGqLjnJ7VDJO7KPnLEHGFoAJGlUF3ZseuOaZCj4LE
PI3JLsOal8mUxhy3Hr1NL+83AZZh2IPFAAWkIDrEynpufvVc2pmAaUkuWJA/wq15axfMQzP
ngZyacJHcHCsDnrt5FAFL7EFlZyM+gLdPrSiFnbcy446Z/zxVs2zuuXBYgdz1qMW7OSrMAA
MjH8hQBElo4y2wbMH+LAqUJsYLxtPXnOPrVuKFAvygE+p709I1iBVmAzzg4FAFTEQmKGVS4
HA6fnTLiSJMpgs3+zVpmtlJBPzMfmwOv41Xd7fIVXBK88LkigCm16A2BHwBySe9VWluTvlW
EcYG4DpWjMYIVYIybpBzvHOfpWVd6v9k2xJFJIzjgqvBPTjigBYrq4dxHbwSSPtLMF4O0dT
7/hzVZ9ReSUwMS788AE8emBzVCJL+C6DyK0cqOHXqCOc9f0r0C31OPULkz2k0PzJkqoAkHq
COoNAHBSXSvDIF7gAjuBnOaisLPUtQJWzt3MUilTM3yxr6kk/wBK9DnETtua2tmJ6sYVJP6
Vlarq0ljPawLAzpIT90YVcc4AAxmgDBHgy+ETMmq2jSDgR4IGD1y2OKqXWi6zaRpA1hI7Ek
5j+ZW753Cusur1bWa3jMRZp2Kg5xtxzk1SfWg1rHN5YGbQ3IXzRxj+H6470Ac7D4bvdQs/t
byCKdiQqSAgvgfpxVr/AIR22Uxi4u5ywABMKrgH0Hfj1rRn1wvcfZ5IXEmQo3PwckAEHHTJ
59MVKgEyRygJg5OVO4dSDg/hQBQOg2Mbgy3E9yecAARr7Zxya0rOCGxjVbKEQf3ieST9euK
kKg4IAJA4JpyknhuvtzQBoAvMN7sN3YZ4H4UzZtUsVyfTtmmwMDGWJ2kdARUhGU3A5IHfvQ
BXBbzMglT65rLv9Ds72dpoXNtcH7wIyjH1wORmtZYyzj1zUZhcOXBxg9B1oAxrHSLixiu3u
mQu6iKNUO75c5J/E9PpSrYlR8vYcn1rXba5wpO0dTnGaZIqNJnbkL15oAyxvhPzAZ7GnTD7
XD5LjKyEKQe4JqzcNGsTuUIVELMSOABVa1lF1bLNDwOGByDjgEH9RQBz9pJ5GpWbyEKI5cs
zHjuMmtLxUDbw2icBg75HvwPyrN1WMR38qvwkmGUAcYYZPP1yKS5uJpDE13KJhDGIUJXBAH
Iz6k8c+1AEFt9jjv7T+01ElmSRIikjkjgkjBIB5+lTa7oraPcu8AdrHoSDu8ls9CeoHcE1Q
W1fUbuC3VfluJVjAXkgEjPHsMmu7eKF3uknUtbGJ1cDk7QuDj1OBQBx9hcXNlvkt5ni8wAM
NoZXI6ZBBGffrXRWVyupwoj+Wt5GCJI1GNwzwwHcfyrmbSZJLNTuYtkDB5OPf36VcaON3Ib
gqpxtJBGfTnPNADNYuz/aslqCBDAwRNhzliAS349PbFX/AAzHGst9qLAGaErDH3CBlyW+va
ua8gxTuFQiJDkEdBz/APXre0CdvPu1yFja23SAeoI2/qSKANe4uvPkZ/Mdm67mHWnPZ/2pZ
Nb/ACieMmSFmOCG7jPoRVETNk7COOBkVLFK+8bjgEdKAIo9GFuRLfSBpVbKwxkMvB7nt9MU
+dw0pLcsec5qV3UkjOf5VC+M5HHvQA2GQBh8nv1qprLg3qsD0t0AH93k5/PrUwbDE5GafPa
21+2+RjDIcAug3KcDAyPp6UAczcXT4KuzbQPyqeOO/jjErWVx5bcIdp5z7e9bkWmWNtKJW/
0mRWBUHKouO5Hc5/CrcdxKjFkkkDHqQ2M0AUNFuo9Iv/30DNA7m3lj2hschlJB64P410F5J
HF4wDIs8pkhWKQRgYjZjjdz0GP61k2sCTXeoWrtt82OOUN/dYHbn8CQfwq5YyyXWsJcrkPJ
aul2obgOpwDn0J6fjQBHbgf8JMw6j7PJ0/660VFbP5WurkZP2aQc/wDXSigB3h6ZbPTI7h/
uxRO5x3+bgfnipLBpBHeX1ypaZVEgGBgAgtn6k1mWZZtDsbZWINzJt69t2P61vak6xrrCIA
scdng+xOFUfpQBylkjJp8IOMhcn8acXYYAxgdRmpNgWJVyeFA4piKF4YYFAAHYg564q3bsS
pPGQOlIsKugw2M96kWLyozgncf5UADoZT97FSxqFOF7U1oclSeWGOR2qzHFk8nnvQAk0EOo
Qi2nJUKdySKOYyeM/Q9xXMXljNptzLHcRsjDhGxw3oR/Ou0hiA4//XV/z38jyisckZHKSIG
H6jigDgLaUv8AJIp2r3x1rSQjYPLQLzjcy7q0NX0eEw/abS2ETxHMyRDhl/vAeo747VnwTp
EpUbWUjIYYIoAtR26yRFpGJUHO7opqeK0iYq24BD97H+NVopgzgGQAHtnpWnbBCVK5YnqSc
YFAE9tZqPuybgDk/LgEfU1cZgmCFA5xwM0qq5ABAHptOMVKVUAjaowPvetAEInk8z/ZHbFP
RmaTHOB3HUUOiKm4AcHk+v40Cclsp+B7CgBwMoc7myvoaGljXKkgk89ahJfGcEsTwSeKkkV
YgCXJJ/hHegCFwXk3eQzEjHHApFjcxkLERg5BPapBctFgbSF9M5J/CljklmyuCoxz2oAJvN
ZVHmdOwP8AnNJGgSQO4dsnp2PH6U6MIshBbge9PJUZJAC5xgd6AEMrpzhdwz1NSrduwUfLz
6+lRscggoCPY8e1RXFxFZ2xZYgXJCoM45PQUASz3EUCfvpiF6ZZgKrJc2twxa1uI5GHO0Pk
j1rDuIp7zVRboVlucEyswJEXoAOmMU+Xw9dWtzaywTSNJvAZiFUIBzkY6emKAOqhMu3JCqh
HUnvUUio0gBdPYhSTTV3Y+YFgPSmyfKoO1eTwGbFABLEFLIMEDrzgVGCIiN0qkEfw5H8qqT
XMiIzArKScBAMkfT8u9VlE8r5YMqAfMDjBP0oAuyS2EK73I3EkDjJP0NMi1G2Mm6NCiDjc/
QD6VW8qV5NqWcShOkkhBA+gqddMEvNyRJjod+CB7CgCvqNyt9BlYwMHiVuOPYVT0/zI9UtH
QlpTKu0AgA8/4Ve1Ke2tYAnkM6gADDZGaydMvIE1u2klT/R4ySw67SeA2PY80Aekx2weRsH
K54NQT2vlsQBn3ptlqlpKXWG8t5CoywEnQepz296fJqVm+7F7anb1xMuB+tAFZrMMFMiKxA
yARnH0pv8AZ8IxmCIYBx8orQtnjuY90Esc65wWjcMAff0qaWApjg4x6cfUUAYj28a5Xy0we
o2jHNQGJFwqqAo4AA4FaksZz0qu0GWHXHsaAKDR49vSq25t7AY4rVlhyeBz2qNYNucKCe+R
QBFEp2Ljv+eal2sAeuf5VIvyZIX2pzPkcnHYDPWgCtuVWA3Df9OlNZhJuERPqT6npRcRbWw
pXLD5j/SmxRFAPmAXB44oAqSzLaKgYFmkkEaqvGWPTrwKp/21byQyMLSYmJA7DcAdpwAfxO
R9Qa051jfMUkauh6h1BH60GGCWMwtHEylQMFQQR1xigDN/tmFpJLcWzs42AhmAX5guAfb5h
+tLFdK8i28Vl5CmMSZBXAHToPerz2NmYyptYcEYI8sYPb0/zxSeXDuDCJFcKFyAAcDoM+nt
QBka3YC4sVuVPz25ywH8SHr+R5/GufKr5ZjfJGN3LdxXblgn3VByCCDyCO4NY11pOmMS3lz
qSc4STgfQEdPrQBT8IwSjUJLwDCRI8ZkJ5ywGMd810yOqTAjPByMVm2zRW0aQwR+XEvPXJJ
Pcnuan8xioOOR0NAHNalbz2Gp3NtEciVjJGemVYk8+4OaqW9rPf3cNpB81wzYAPTGOST2Ar
Y10tJqWNgAhiQZ67gec/rj8KboMklrrdmYyB5pZJM9Su0kj9BQBl3MEsCywyAiSJjuBbPTr
Wh4dQN9tC8HyE5PUneeK1PEsMLxwzCJUnkJRpF6thRgMO/T9KyvDcgGoSIzHcLd9q9AxJ5z
9BQBoCI+bnjp3NOdCDkNkAYwKmbYWLLgnvS4YqcDjHPFAGXGW8xjg/jVkg46e/NTMMMQPzo
xwT+tAFBw2enFSR5PPb2qcxjk+1MAxxzxQA7YTz157imr8pOc4FOWTnGeaYzHJ7A+lADbdi
PEFqRgiWKWI8d9u4fqKtWk7WOtypytrO7RAnHykgMBn2Yn86rW2ItX0yXI4uVUg9Pm4/rUt
wjtol1K2BPb3IJwehBwf50ARPldYQjA/cyD/AMiUU2SUPq0MuMh7Zm/N6KAG6XAX0C2kQEy
wo0yj/dfJH5Vp6zLbXGh6leW1zHKl0ImZVYFkywwpHYDB/WqHh+6ittPiluFfyljKttUkgF
j6Uy+0+DTfDN01tIkySvE0joeBycAUAZxkBYLk8VKGDduBwKh67Og4zVmCMMSTjAoAniAEZ
GCFNWFJRRgbue9InlqApxnPAqyiMVPPy/TrQAxBgqyHhuNpGanjiIbB4z6cVASz4AHI6Vdh
LvIFbLbfSgB8XyPjJ6elWwA2OgPQUtvEBnA5J4z61P5Icf0oAYkQGCDkg5yaxL3w3cxSTy2
SLJbuSyRhvmXPJUDvjnp2rpI4Tt47deKsIh3DBxj9KAPOWieBwkkMkMjDcA6lTjtwa0tOWe
RCyqflI++3NdvdadFqNm8UhIf76uBkqRz+tcNZyl5T5BIBJVs4x+dAG/AMlS5OR0APFTK0p
kYMoVP4cdTUFhtRcZD46EEnP41ZkaL5csFb074oAGCBTvYn3bpUO9eSisT65xUwXJypBHqR
UcqyCTDFduOvpQAgkYK21QD65pvmS+oY98nt6VIkRPJHXuRin/IhIOM56DtQBWLyAgEooB7
DPFP87Z95uD12jiphbrMSSCQeOTTZreIIEMhUnpg9KAK63mXwFyvYYz+dTrOcgBVUdwwxz9
KrKEt9yA5B6YGcU6L96S2whiOMmgCeaeKJfMbaAO/+etZl1qcV9dWdtErhllLEMO4U4Bq1d
bbZ4d5yJJMMd3fGR/WsNE+wqlzvyyzbipHzcH5sfXn9KALU7X8F7FNZtEpO6Ikx5YE8jPHI
4oTX7y2ulgv0VkYj95t2kfhxn8K0dUa2tYPN2SSBh5gETEHpw3uB1xVaVLfXLSNbhZFlhIf
O3BYYxkexBIxQBrS3gBCKoYjr7VWe6ByGjyc9SvGfaowS02+ONmdh2xwPyqYQ7ACyMTn+Js
4PrQBA0sk+VjQYz/FwKqTs6OVefD9SsSZIqxO0rBt7iKPGWOcGs4RWyAeU80jM25iDt/XFA
EUl3dtgW0UgzhVZ1OffPoKglGptHITNvccKhYDefataRZljYjygRjAB5APr61UUzRzbmZQx
6LsJbFAGbHbvcrm5yz45CHI+ntTY7W6aXy9rCQjdlh/DnFbbTOV37AeMKu0Ag+uOoqnMt/O
D5gSIHncW5PsaAIF02ZbhfNiSQbCVPBAP41JcWogG6OWM5HPGP5UwxJbcSSLI/UgZwPf/AP
XTfMJcgYVAMjHce1AESPJbW7lBIo6E7yhbHUcdcH1rf0DxI9jLFaXsoNlKSd8jHMDEcc+hP
r0rDkAMf7+YDBzhsnOfQYqrLJJaAEMwRuMsACfw9PegD1cosgWSNkkjbGx1YMGHqCKjeJuM
4A74HSuT8Gakbe5/s5wpguA80ZHBRwBkD2I/WuvlkGDkjA/WgCBlGTlucZxim7Rjt7+1KoL
Z3KMZzkClCgE56EemKAK0wYqPSqzMQuBx6cVnR+K7a5fUEg03UJTp77LnYiHaevHzZPA7VJ
qWvW2manp+ny2tzJLfnbblAu1j3ByeMZoAtbtw3EH0PvUmQFyEBz0+tZepa9BZ61baQ1pdy
3NypeERhcOAMnksMY96mn163tNAuNUmtbpI7ZmWWMoPMXacEkZwR+NAEzoZNxYfTjpQkWO/
IrMtfEtne31rZGG4tZrqHz4FmQYmTrkEE8+x5p15r8VlrMGk/Y7qW7mQyR+WF2so68kjp70
AakhwmBjPrVNgS5zUNjrFrqd1cWkfmw3dtjzredNjqD0PcEH1BNNfVLKPXo9HLn7bJCZguO
AoPc+vX8qAJZRjPODmoPJJcZ6e9XpUXjq3c1G2FIweM9KAK5iCg85/ComOB19qsSgkDFRNF
uTnpQBDqMSXGjyTEAyW+3YwHzEE4Kk9x1rmyHW4EiOY9jh0kHBVu2K6/wAkTaZd24A3ugMf
uw5x+NcpvX7qhcHkYoAu3mqXepCI3EUcZiB3eWPvsRy3tx29zVCycw6la3CDCrKoJ74Jwf5
1ID1yCSMH349Kt6dYjUNQMchdLeEeY5Uc54wpz6mgDV2skzADoxHNWAAFOCR7VLIm+VnCgZ
OetQuD0BoAi8onqTVdri2ilZGlUOhww6kcZx+XNWlXnk/rVU6Za+Y0pVmcsHbJ6sCSCfzx9
KAG/aYGKqsq5LFQDxlhnI/Q/lUEk8RUv5o2+WZAQDwo6mpzpdrkOEIcSGQMMA7ick9Pw+nF
Urm2sYsQPcOCYzDt3gnaex44oAmVgyBh0PTHekcrGMuwVR1JNMRVhhWJPuqMLjHT2xTRaRS
riUPJ3G9yc0AVY75JryBkB8uK4jZXz1O6ugv1iEk+nJcRvcXtwN6IwJjC8lj6dBmuf1CL7L
BEyqDmReF45zwK2pILKy1qbUZnzPKWUxKMtuJHI9vU0AU7gIusw7flT7M4AP8A10oqJ2b+1
lG3OIpBjHT95RQBf8IebJayRRCMzPbtsEo3Jndxken8qhvUW70fXJ4bZra3HkM0RUgLIGww
H4k0eDbqKBWlklRESPklgMfMeg79quXUjP4Z1t9wxcB5cA5BwwOQfTrj6UAYoiXahyOQOlW
Y4/lx0NVYJjJbo5zt2jGOp4q7FyBuP4E0ATooLDjJHIq0mTkjnHUVVg3M4AOV68VdVXUYXG
TQAqRktlRjJBA9KsQwtEWkf5i3cUiqVIUZXuSOtXLdflJP3aAJbaLzoyy7WPqOtShGddqL3
5Hf8amtUIAEcZIPcdqtRWWJd7JntkDBNADY4iU6Z71OkIwBjmkhu7GS+msIp1a5t0VpYwD8
gbpntk46davRRgjPTtg0AQqjIBjgg9a5/wAT2O2SK82FhN+6bAxhhnH5j+VdQuA2CKkmtor
iF4ZIw8cgw6k4/L0PvQBwtowiUIU5J4P90f0qwwt43aVyAc4JzyauzeHL+CRvJT7TCPuFXA
Yg+xPUVn3fh/VPIEzWcjYIygcFxnvtHp3oAswTB1UoQSenbFIVLTE9T3JPSssG6srlIpU+z
7hkCTALD1x1H41cWYvglxn2OaALjDEYBIyemf8ACoNoD5wp56e/rSszSEY5A70xw3IBwvr0
oAuZV1wX68DFQ/ZYcb3Yt/vHpUQuFjGzG5sdPU0+S4SGEy3DbI1XJJHSgBSIEThT7YHWq8l
ymdsbrGepBI5+tVobi4v5Spi8m3U4Kngn6n+lb+mW9ikKb4HC93PGfoMUAcdrUkrXFkqyIF
Ys+4HK7h0/w/Gn3TLLELhFbadrjAztIOcn3HII7iuz1vwzZ6hppktkBkAzG6jBHt/+uuDsJ
JLWObzSoLSMGUn+MknH48GgDpdMTzdOSVkVvLJiyCCAOqsD9Dn8KyblpbIR3ZYOsfy55JCj
OQRzgDnitzwZPEgWyuVGy/eRhgcfKQAc+5zWXqd/aw3s1rEZLadLgo6XEYUjgn1IIPHINAF
k3Cywxzxk7JF3Lt/rVe6aUxnGNp5IJ5xWZa6h9lvRaMP3EkreU/ZMscD6ehraeJ5I8ebg55
KrQBUF1HFGBLGGXGctx/Ogvaak6CGUIyElscg/j0p/9n2wk8yUNI+fvOeRUF1JaWqlUjDPy
SsQGT25J6UAAhjKKPtHmAn+HJz/ADpJLYoXZI2znozY/n/OoIp7x2ChFtYduckYOPc0plgj
w8tyJG9QpOT7f/roAmt1fccMkZx2O7H49Kr380MbMkKvcTnqRghfyp1rJaTTHzY5nJ5G85H
5ZwKsXKCZfJWaJIVPCxrj86AMRU8tiZkXIHPIHPvSXL5dGiwVPYetaE2iQrCzyRLJjpngfU
1CkEZaKPywFBC88jkjqaAKyxuoOGxgAO2QMn61UuoleCRCW84sCoJJFeiXngxGumNhPHbj/
nlIpIB9j6fWuX1vw5q+mwtcPBHMgOCYm3EH6Y6UAYVk01rIJQ7pdRAmN14wT9eoNem2lyNS
tLW54/fRK5GMfNjnj65ry/bLOqttw6fwscZz/kV1/hG+P2ZbGYESQKfLbHDJnp9RmgDqcEq
MEZ6cd6RlxzkDHqaN5w2G79MUSABvvMCRt4HSgDzjwzaHUfEfipINSntw18kqCPAEqqcnqM
kcY4PetHxaCfHfgzj/AJepTj2wK7feFO3ALDqR61jr4ftk1g6pLLcXE8Zcwee+5Yd33tgwM
Z6d6AOS8UXEH/CzNBL3pto4oJlkmjwDEWBwDkEDPvVnXb2zl+GurQQ3jXIghNuLh+POfAPB
79ccdwa7RMjO7GP504hScEDNAHluiyCx8QaFd6vMLiyl05IrC6ICpby4AZGxxk9Mn/GtDW7
61tvifozT3EUSx2kquzMAFJzgE9s+9egFQeMDHvTNgwQfxJHWgDgrfF78QLjxBESml2ll9n
a4YFVmYkk7c9QM9enFYuqyzqmn+L1aJsagX8tEJk8o/JtPrhVBxjua9JmDtJtzlR2HYU8Rh
DkgUAQRtHcwrNCwaNwGVl5BFV3Qk8ZA7Gr5YY6jFVJeOAc5oAhKDO0Hn0p5hULnNNVSGwMf
lUp3Aqc5HpigCMJsPysMjB/GqV9pEF0JJbcGG4Pz7Afkc9+McEjNavl5Geg9KhkUq+VyCO+
aAOM85WZWDKAR0J5xXT6Unk6Hb7eDIWkbHVsngn3qYxW7OWa0tmfPJMK5/lT5HJxwAo4AUY
AHoBQAmW9QeaYylmzj60gY5qVsEf1FAEBIXgDpUMjE5XkDvUxiLdyajMZUcfrQBEsG4YZ5C
Cehbio2srY5JhXPXpnmrRljhQl2VQO5NZy6qst2UjiYxAZMhGPxx6UAVLmB43HkRMfUKQFH
500W1y5DyPsA7CQ1slUlTeCpU9weKoXl0bdikcLO2Mg9B+B70AU7mKeZ7WCXiNriNRnnOWF
bmnCRfEF1F9mRroXLSyzSpkLCDwE9yfyrnIHupNW0+S5DoDeRBUPAGGBrpbe7SLWJpZZQn2
mFcM5xzn0/Q/UUAZHLa25GSDHJz1/5aUVWllC65Jh14WTnOR9+igCHw5bWu8XNyglW2jZgH
GVJz3HQ/jWsmqPf3N/HJbyfvrOSKMRJ8uACcnJ5AxjOKp+G1VtKvlbvbOSO+Of8K3fDmlSW
VvDcXN2rS3EYiC5wCp4xyeTgcAdKAMCxiElnAcAKV/E1oQIodj6cdKz9NLJpsUbEZjLRt+B
wRV2AhAz53YGaAL1sgD+v41zCavf6HrVxLqM8k2iTXLWwkY5NqwPBJ/umuljuV3Lhfoahsd
J82G/tNQaG5hvJGkKqmMBuo6np2PWgDOn1i60LwdqOqee15Itw8ULStuA+fav4YwferOq2+
paN4UGuQajcPeWyLNMkxBjmyRldvQDnjFXrHwfbx+EZPDc7vNAzOfMxhgCxYH6jj8qvt4V1
bUvD0eh6jqEBshtWWaKMiaWNTwpycAnAyR+VAGTqmrX1he+GvEK3FzHpF1JGl3bq/wAihx8
p+nY12Wmu9xreraq95KNNt3FvFGGzGSg/eyY+vH/ASah1nw3Bqvhi50NSsUUkQjhJGRGVxt
P4YFTv4df/AIQ+Pw/p94IMQrDJM6Fi4/iPUHLc857mgDmvB3iG5vvF2rWN68AS5CahaCPHE
bDGCR/F0znn8K9HjwWHAGeoNcre+C8+J9L1vS5bOwexiMTxRW2FmU8EHBH4Hk118KbVweoF
ADRGA+PWpoxlgCPpSyeoIBI4J7VyEHiLW2+1/aLBF+zSLHxE4DksFyCSAQOT1xjHNAHZ7cv
jAA7VzmpWmuv4kgktZIxpYQblLAHdn5sjvkdPSlbXb9TIVgiYeYE37GxGCYxuPPI+dumPu/
Wo38QXyw3Ttarvh2eUgRv3uX2lhkjjHI6e5oAxPEllPFrDyMqiOVsxSMcggD7ox0I9KqxyN
JtJA3DIHGBW54puov8AhGTNPtE0jRNCB3fPIH4E1zFsrSsyyN5ZCkhSeKALrzOqgAjcw45G
BTUkdyA0gABzgdQaqy2CN83nblIzk5x/hUcKRKVQOcE8AAmgDTiJK5TsfTJFZ1w5u9WSAlj
FbYeQ543nnn6D9TWpFKiICw+VeOuM/lXOQyRzzTXEkhRJnbf9Ofy4AFAF3+0X+zRvDgpHIz
lSmSw65AyCfqffrWla3Oo7kkiAgXG4HJ3n2Iz09u1Z9vZWUjRzvEjGMYXcCSSCRuP8gPQVp
3FyLayeZkIjQbi3Az/WgDoNO1eW702Yyf66JtpwOv1ritQ0eZvE9wHby422NIQOQNvOPQmt
nQt3lsCvmESB5MdWY8nj07fhWXqJlvvEN/p7u65O6N45COo457jtQBbucRXNo32q6YfcjWO
IfImOAMDjjPWorzfe6lBHcTmW7ScJK0uGULjAOMf7R+tVUs7eKK1eUStLFcKsoaUnK9weev
BFGuWFsl68lnCge2j/AHihh8xB5PPGdo/lQBBf6RDDI8nzlJQWVem3AztHsR29auWV59pso
pDc/MflJx6HGfxqvqutwTwKpgmtgclA65BHOMEduRTNPtmjsIIxu4G4hccZ5x/SgCzceWzk
zvvU85JyPyqOO/sIU2KNrH0TOama1Z0OWwB6dag/sdzIX83huODnFADY7ezvLl3YzFyeA/A
HHX0FWobC1ibKFXOcDOW/LFSW+mrFBtYB2984/GrXlrBEoLqpb+BeM/SgCFoIkCNJsCjPBT
mo2aNQDb2y4HRiOaX7C8wZ5Jio7AcfqakkMK/xqWXA2oP8aAKk73DjDnC4yR0FVAAW8qRMA
8Hb0I9KL25JcJC4DE/woWb/AOtTVgMMJnnZ1ck7QwwRj/GgD0Hwxq4vlewnffc2y5V+8kec
c+46H1rauIsx7kOP72Oh+teceHb5NP8AEEF3LN+7KlJCeoDdCfbNekyTAxEHG7p1oA5bXPD
kOsjPlqt0qHyp84IbGQD2IzxXLeHbK/svEn2O/tnhKwSEE8h8Y6H8K9KVQUJdQQfWoXGUwO
FPTnpQBmIMsoHX+VSOhDbxyFzkde1AQxSAKC3H+cVZQAjPPXvQBUaNWZSScHqMUE5JDD5fU
1OUO7G3Kk4IHUCm7AG6dOi56UAUv4+hOfQU4rxkBs59KfPCeWD7cH64pY43x99W9McZ+tAE
bIR14zSBQAQR+VWCoC/U1HwOuKAKUo2uQMe1QycD3qaUHeTmoXOTwKAK0mQuAfxqEB+yk+9
WzGTxmoiu1+ScenagBgByARgn1qyIhtHcdh6VC0sR5GWxjnH9anUk7SqkigB7rkABcY65NQ
Moy3TIHbvU7D5Dz+PeoHUg5xQBCyZ9PeoJIyBnPFPdwJAz9OeB/nmpSq+WFbLA8HPJJoAzw
Src1MG3j0xUz24Zcjpjqe1U454ZJTFHIGI9Oh9gaAHPeQRsUaVAwIBXPIzjA/UVWk1WyXeD
KGMZYOFUsVxnOQB7H8qfJpEM1xLcNJIGl2k7TjG3pioJdIskaaV0ZjISzszYzkEH+Z/OgCm
1xp1xcxxAN5kmGUkcMCCcgn6dBU8qG3jP2SEb2PJPSqi3NisqxQoXKn7xGQuM85P1rQUTvn
BQDtkZoAprpkt+7G7Y7OgVThT+H+NSXj3NnHsiiEo/hOThR70SrdblWWUkbsgLkVDLJqUkw
bIEcZ+5jAb+tACQs66xp8s8LkpvmCKQfuoTwPWmadqCXO7T7m3D28rlYzKvzZJ7H15xkdKs
aa7za+ZZPLja2tnb7wKjJAJzn0Jpp0l7LxDYyLcGS3dndQTlg2CQT2Pbke1AGHFbpBf+XGW
2pGyjPcbuDRUt4QNYkKhiNrDj/fNFAGr4TMghcIgkBhORjOQWIOai025uDfwadcI8rW8zxR
nByinv+WcH0qLwtDNfR/ZIS6yyWzbGViCGBJXBH5fQmtCzsZY9fi+0SXdsjRmFZpFIO/jK5
PXHH1yaAKTIbXVtVtPvBbgyKT3Vhu/qatxscuQAxxgLUWpKR4it7gwSxLcwFWWZdrFoyQTj
3FSgMmWx944AXtQBftlJVQ0ZyOeeDwKy77XNX0yTTbVbaxl1G/falsm8FF7sxz0Hf8a1rab
ET5Uu4BOB1PoKxNEt9Vj1e/13UtHu5dQkBjto42jKxRDooO7qe5xQBv8AiLWr7QH0lIktZT
eXC2rGQsNjEfeGD046Vv2F/qb2+ofaPsZaHiGWIkoxAO4MM5BBGDXG+LdP1LWoNCxpclw8F
wlxdojKFAwcqCSMnmt608210/Ubez0Wa0tfKZ4Y3Zd0kr5yAAxAA46nuaAH+EvGS67oF9e3
8SWtzYOwuIhnAXGVYZ5wR+tWPBHiTUPFOjXmozW1tbGOd4IYtrEgqActk+44FczYeGr867p
N4IpILSWzSLVrfKkytDgoODg5IAzntz1ra8F2uoaHo+rRahp80TyX01zEgZGLq+MAYbg8dD
QBU8H6rqWrrHrsa2qiW7eAWDXEhCYP7x4wTjJHOD74xXpmcHj9K8o8FaDf6HpUTT+F7h9Yi
u5HhuPMQIFc4yxDZwATkAdq9UZtpHf1xQBKxOATj0p4ICjPrVcy4YLj604ufL4H596ALDT4
QAHk9KZK5PAznr9KjGHGCAB7GqOtTNb6RdyoNzeXsx0wG4JP0oA5bxNqdvfpHaW5eTyZC7M
UxggYwM9u9YotDFAWklCSt03dD7YpBlZlt2DMTnnIwfqfWpWi4LM4yOuOT+dAFe488oAqqR
jt0z/ICoYHkZ8FcqTjgE1eCM+NiMFHQE1aWP7JF5syKFPCIDlmPtQBFdM0WnySrGcLExyfp
XNxbo45JmZ2XDKIgBgE9Cfyz+Fb2p3TyaTJuQmR8KTEBhQT05JJOPTArJUQb44bmVY13EyB
jjfznBA5OPwoA29Phul0a0ERCsYlJZgMk9TnNNvg0lhLDJeR+fjcsPUkg5A4HQ0j6lbSKDH
F56jC/dAC9uc9vpSKVCkrHYIR0DfN/UD9KAM+PxEIZDLA+fMbBUAhhnJH4g8fhVe31dL7W1
eJjFcKkjS9QVwpP0OSAfwqa7t1ju1mlSHnljGoRfqSOv4VDe2/+jPc2bp9wh1SILgZBPJOT
x7UASPqD3FjDLeHJkVzJKFwTIGJHbg8g8djWvc3MEul3MrffuijIwwMg4GAPzH0FZx8i7sl
HnL5Ltl0deAyAc8kY4zz34qvcadDDKvkSkKiZHmklUPqBnBPt+WKAL+uvEdLskRnbdOERkO
SAFALY74bH5VJBBfQgm+1GEo4GyOJWDk+4AqfQ9OAYzSLlEASNQhcMByWxwOT6n3rYmN20m
17uKK2HzeWkeGPpkKSB+JoAxksRHIGkupiSvyqScHP5Vato/kJZzkdBvzipRDFJMfOG7J+8
AatR29oyAxLjBzkZ5x60AVzCWjbDkHHBzVa6eSAgIxAUDJ2gg/jWoVhiX53GD0zxWbdSB5N
scze6qMY/GgDPJu7gkOshXpkjAqylqFUKVUuBnHTJz3Ip3lYXJlJfGfvE012uHKiNTt24Jw
f8mgCG/nFpDvuAzLnJ8sAD6E9ayy/2guYopEQrkFzuP51rG3kQEXM0ZTrscZrI1CUpdK0Eo
MRAHy9R3+mKAGpb5DJNJheVKgjBA9a29O1jUYNMumS9kaJUAgWcgkvkcJnk8Z9qh0SwXULt
ftA3W4GZgTgYOcD3PsPSneIdPup5knhhDjb+6CjpgAbMZBA9x+lAHcWmqJd20bb42aRQcxn
5ScZIB9jketSiSP5SSuAcDmuM8Ob0nuUkdI1VQfJBG9iOC5A6HnBqM6LcExjzto2ycEEYJE
gBx3PzgfRR+AB2bSqeAwz14OTipcjAwRuPA5/zzXJp4duZMubkIzWjW+Dk53AjcTnqMj8qu
R+G5Qkhkv2fzD958lk5B3A5+9xj6UAdAhww24bPJJPNQKPOYueSW24Ax0rJl8PXdxYwwjUE
hEcMkW6IH51cknPP05HIx71uBSkSoOSABwOOlAFe4j34AGR04OKEXy02AHHQdsCkcyIwCoS
CeeRx70x2y65B4+YE9PoPegCTdgAVA7AjGeQeR6VXfUbRr1LF3PnmMzeWODtBxye3PHvVZN
YsGAKXEZTClj6bjgZ7cngUATSOm4gnBAyc8ACo0MbqGVwynowPBqvqD6fewPZyXIXzt8LEP
hgyg5A9xg5+lV7CXSrSxVHvYpcKW3E9VK7s/8AfIBoA0xGS4wAVOck9vpUFzAxxsBwfvc4F
NuNYskhJjuo9yqGYHg7TnBH5Hn2qe1ube9hY28yzKh2kjt6fpQBGlqirkjgLgADp6VKxVAi
5GW7E8nFScxoC7d+MDH0qhJORJIAokeLIUuwBJPb2GO9AFl1XYwlYbGI2g8fh+lUri4GJPn
KqPlBUZOcZzn+VJLMsh2jafmUox/h6jI7Z7VRVJRdI7liyu20bTwO/HYYPB9qAHxhi5kUN8
yDMWQCvPJqYzboIzEGcSHGT8pA55/SqgMq3Uv7oblUlGx1JPOT7j8qtgsVUkuzPJsYKO2Ce
h6Y9fagCGa3ee1+a23ORgxtKWHPqBj9aghhns7VkuY1b0AUFc9sY5x0q1AhgUGGUmLjcCvz
KoBJJz1J4FRXr6ojAMYoICN3nsBkD0wM889PagBJLl7cbPKJzjAGcdORntVCK1vb+8aYyLG
salhEM7STxg/41ozQXM8UJOqo1uv+sZRtGRjqRyTg1bfdbIzwXMUsLHjzHxj2zigDDgsrSD
eiQ7HI/eIxJJ/x+tXIY0VNv3lPGD6elTTlWwRjcffOKz5mvghFvFEoHRnbOc9eKAGXsTx7j
Zxz7wCMqmRn6msia0uNQCecZ0YH5y4bC/TtWtFZ3cFsJUuZJLtmy5LfL9MGqyXF3O7ebOI0
izu8pSQce5oAr6ZbbIdZmYF2iCxBQCQ4AJb37in+H5bu/wBUR0UvFawiONCOAWPPbryfoKs
aUD/Y4kmaaHzfMvGlVcKwJ2hSevOPyp3hjR7u5EQIukijLSuSCitHgkHPfdwO/FAGVfLt1d
w3HEgxj/bNFNvpCdWDMOSsm7jvvooAu+F7cyvGsLlJhGTEwOCrhgRz055H412s8ia7p7RXc
pidOXkY4EbYyGGTwOcY+orlvCgJlt2U8mIn3A3Ct22RBqer2c6xPHIA7o5yD82QR6dR+VAG
J4g8650mK9lBN5pkypcAHIKsOHz6Hj86S2ZpTubG0jjite7W0PiCax6R3Nl9nuBjChhjaR/
ug1z+nebCjwXJJntmMTAD0PX6UAbEShEDD5s84+ladkWZc8DJ4PesqAOM5I4bge3etSElow
B1/wA8UAakGZEWTHOMEVYbaYMgHI4qCIkIrY5OBjjrVxUDnL9AQCcd6AHWkEjgZzgnscYFa
McCn5iM4OPWnJGkMRCAk46HqafHIvl4ZcY5980AOVFQABSPf1NNdSVye1RSXCoeXxjnP1qW
Jl8rAO4DuetACEgY4+uaaeQBkBf60jHCjAIz602N8kAAZJ4oAmLEDjr2Fc7r2t2UWn3Nubl
HnmRoo44mDMWPY+gHc1n634skinkg02SMNHw0rJkg98Z4A9PWuJ+zSR3Lbs73zmTaM8+woA
v27Ga5YM4DYBYkE8+g/wAitEtEroscTyuPvHsv4CqKyeUCB5cZI5+UAt6cVZiupCMDft6c4
VRQBM7uBuMxRh2QYx/U/nVKMlrkzyRvOBgjdkZPufT2qyHkBy02SeoXtUcryFwVc7hj+HJ+
vWgCQi4ubdzPGkCkj5IwMnHTJ/8A1VRnsoEkXy4RnODjjP4AVeiiuGYl5UIPXc+ST+FTxWk
Zmy1wobGOFJ/KgDGWymVxklVbsOwqVNLkkdiqKFxzkfrmtt41jO5UjZc4+YNVS58+WF45Cy
xN1jt4ggYehY5NAFGaxs1AWUGZ+iLEm4sfrUqeGLy6VAFjhCkFEmkGB9QBV2J5xHmGFIIwA
Mk5Y/WpvsbyOGkuD6gIM5/OgDOTw79inS1doZEKndglgMnnPT8q1YPD1oV82V1UAcgHAP1w
P60/yI4X++xA+b1NSySysoXZlR93PJHpxQBcjlgitktoowY1GAoyAB9Tk02SNtuNqog54Oc
1T5yA5wFOcE5/SnGRnbOCy+p6flQA5Y0Ulg/zDPbrUM3msuInKZ7gc1K7jH3/AJu9QTTOjc
Ix9MDrQBCIZtuJpdyg9T0+tRPcQwr0LEcccD602dpHlH7s5xxluMfSqgjkkUo2xQTnaOtAE
p1Ft4iG3e2DjrxS7rkuRuc5PJBwBUnkbERdicdSOtCx7ZMO6KMcEngfWgCnNHIB+9I2NkEc
kiqtxLBhrcjacfKFHI96uXDjYUEu9j3SqUVvErI3kOTzyX/rQBa0jVm0xZgyBk48wFfvAdw
e3BqXxVdiaaFMh/Lg5IOVYMeMfgM5qoLeNotvMbYIOecfhVG8QWmzATD8ccnjpQBvaaJNC0
FruWBTPMV2oByqkZUFuwPU/l1qhoctzqep3Kea7AAPIwYn5yfTsD+mBV6/vY77QrayiLh9i
LNvXGzYBgA9Dkjr7VR8MxG31S6kiJEkVqfLz/GxYd/woA67TrmR7aW7eVZIo1LSEH7hHBAH
p1rVN9bokO+RQJThSeh4zgmuBunubF1drlYAgZVdjjfnsc9TyePWp5JrmaGYhVkhZmfOTnJ
UHHtn0FAHeSTLCpcqFATcWJwvpg0guS3LDBPp0+ma4yfUdRCzC5iE0exY8OcKwGWH054960
NP1SCKz2eesjBgd0gOAWJOM+2DQBt7pPtEjP8A6sABdvP1/pVPUJCiMA2VY4OOSueAfbpSL
fwMFQSKjnoEORyCckdf/wBdYmtXbxW9wyhB+5fYUJ+bJA6Z680AYejXxvvHdxJGhkSOJ4gc
/eVVwCD+Ga6qHw/pbRLAEmMcsakAuQPlJx+ILEg9fyrF8FWttbJqM8u0YCRIxyeDyT+P9K6
F9YtLe7SEMJg2GJHA9P54/OgBp8O2MuTMJX/eNLhpTgMTkn8TR/wjmm7hGFkyI9ow5zt2bM
Z9NvH61ei1C0uFy8nljKYyeGYgkj8OhpHe3kiE8dxvjklGCjdCB+eOBQBj3Wh2U2ySNJZNi
spZnJIG04A/76/l6VH9kji0S9toMo8sJQ+YSDuKYXLH04+latpZtM4dpTjJYxqxHzYxxnoK
JbMbCzM5bdhQAWOegP5465oA5YaPOl3HPbq00SwFCrOOGbOQOOgzgYpieENXg06FkkiS6gb
zBIJThjtAII/Aj9etdSlrNG3lggoV3KFfGOc5PvVwW16wVA6yLt2jzP4jnuMfjQBytl4V1L
7NYmWVA1u5eRd5PmhnJO49jtOe/PpVaTwdfS2qm1+WQyySFi3G0hgBxyeo57fhVvxCdestU
htdOW5MEzHB+9x3AJ6d66aG6mjjSOVPLKoN24ck+mOefagDlYvDepzlxJtS4EkhklEpG9GB
AjHHbI57bfercHgmZxp8tw0SyQ+YJJIzgk8bOM4PHXHGa6KWackyq5wVAKlACDnuabNdny9
u8gkjBLYyfoeKAIo9AIOS67iM524DdePQjnpVK90SSSPy7gpJEQSVVyACfStAXM0jNGWXgD
nPP4//AFqjMcoCiaTdjGCueaAOan/0KzkgKxrAvMa9Q2eMfnjrWPHZ3EsqPeMShBIjJBDY4
GAPbFdlJp9u7eY6YbPBBqF7C2VVzHucfxt1P40AckLK9Dt5U/ltniFpMkfr+lSr5mnom+4j
82ViWV3Lbj7elWNblitZ4EgVllOT+7UcDuTmqv8AZkM6x3MMzliQdznHH5UAPn1OO1QSO8z
FuqhOMfy/Gs641Wa5snijjUPMfLjVcg8nH9a0L17SKNlBdX9F5H5Hiq2iosuqxz7NtvZL5h
Dc5c8KPbHXHtQBsizjmmh0reEtLPas3z4EsoHCDPXuT9TWz9qlvB/Z0cki24x9pIOPlAB2j
ngEEDj1HpWRoi2tzpUUrosk32nzZTKM4djkMPX0+oqzofmXN5qN2H3F5SrAHg8np+AH5UAc
fqYH20E4J/eH/wAfNFT6uNt2gABJDkgdjvNFAG74Nj84Rrhmb7OQAB1+atgwI/iaWJ41XOF
WTGDjywSv9fwrL8HyyxWkbQGFZhbMYjLnaW3cA4xgVr3Nyq+JLR7kIpuYjhl6GQDawH4Z/O
gBupeHGhjv7qwZRe3LFoTKwICZBYLnuefoKxL75LyG/dDHLLi2vUP8EqjKt/wIU271mWO9k
N3PMJLTiPkKyHcRhFxzx1z2rZudP+2NbQXLbpLy1ZZyqjOAC6HjAyuBz+FAGehXjaeS3Prz
Wlat5SgPgH61h2aSRzSWd4QLqA9RwJF7MPqK1mk3SRhTkD25oA1Bdg7V2g8j61s210jEjGV
xnnt9Kx4gu0dM9aswuo4GAB1+tAGmZS25uc+uaBOwRgoO7uarrkYyeD0PtVhURkJLcj0oAr
uRwSct356VftmYR9RjqSeAPx7fWsHV9bs9PDIu24vMcQoc7eOrnt9Otcje6re3/wDo011c+
UXDNHuGxvYD09s49c0AegXmsaTBGLiW+gZCcL5R3knvwOeKy9V8RW9vpFxc2s6u7RbYNjDL
M3AIHX1rkIgizssMKxsyg5AGT65I71DJpsktyp8uJCwJJIBbPbFAFFsD5whbuqnpz61chmm
lAf5I1AABIG4+w9qrwQcrJErMCfnZwQM+g9frVkIWcFmC/MMKMcH19KACR5SRiRmOeowOfw
qeC2nmILMygcgnrViKK3X51IJA5PU/nU7rcOG8rCDqWJz/AJ7UAPFvDBFucMwB496fG/mqW
SJB2GSCT/SqY0+aRwzAyH1cnj9a04LJEAWQucfwquBQBXMMhkKkIu7utSx26ISN4yOcnk1Y
2JGNwGDjgYyajRRlSxYj0GP1oAJWjUL5kpGTwo5LfhUTyx52NI49m4qfSFiu9Ub7ScIEDbV
yDjPT8PT1q74mt7aKxMtvkJH82RyRwemfpQBmiMsM4x9eTU0Ylzgk4HpwKr6c6PCHdtzHDD
nParKwhwccD35zQA3AEhBIJPQls/pUgjZkBaUgZ6LwMUrRIg5wue+KhM6ISoJGOpHQUAPaW
FSQfvDnnk1CbsM2FjzjsTTQFlYvl/QcZzTgiCQEqFHTJ6n8KAEW7lAyYFJBwQrVK8xxyAvu
T1pHO0DYML0ziqzSngFhxnpyaAFcO2fnG7sOwH+femrG3UN83c8DNRLKrE4y2OcDmmG+AYq
sXzD1GMfWgCS4Z9hBRi3Ygc9KrRW0zOyyRxiMkZ3DJIqee5DRggfN1xn096xDLcNJs3skRb
k5IAzQBoORFK3lhT2xtHI/z6mklYOoFw4DKflRRgZ9apDesqhPuNgbsfqR/nGa0ZEijRcPk
gYZsj8KAKyQSFmkNrKQc/vACQce46VHNbicEKoZm4AU5xXa+DbqV4LuORtyqQVBxjJGD+eK
1NK8PJaXTXUoWS5kcvwAFXJ7CgDn9D8LzvZxC+ciE9I8YLj3Na13ots7MYLe2tEAy7bQWJA
468ADqa6Y2ybxISMrnHoKxNZ0hr66juxduvlxvGqqmQVcFWzyM5+U+233oA5XV/C9nqUUQF
5HFtbcqpIpVweMj6+3etCxtoLW0jRDbvHj5laZSWIOM5JwQOKmtfCxgns3S9ybZGVQ0AO5W
OSSM8+x6j35yn/CGobFLQ3zKqwGAssOCynHX5jyMfn+VAGhFZW1y7zLCrhvkwSCp2nt+Oax
J/DqCZmB8lBJkIW65GPw611Vnbmys47dpPMaNcB9m3I7Agd8dT361WviWUrwCeenAoA5WHR
Ut7kSSThmiGWZ2wFUdTn6fyrmda1pryOTyIUW1VvLjck7pT647DuAK6HxNMYdJljACm4ZYz
xjKk5b9B+tcThru6hRB+5GdoH8R9f5CgDtNHthaeHLSeQ5eTMmADnnAUenQVSTw/qV/rkd1
FIPsWNxBY4B7ggd85Oa2r7SpJrGytIBxbLsZWcqGBQjOR1IJB/CprbRb+OGCKF0SJbtpjiV
gXQ5wuPbjigDVttLtYkWMRBlQ5X0U/Sp3s4lBURKi9toxWIuh6nFsAvdwVlYBpWztBJKk9+
vB4PTOcc39As7uwsPI1CXzpuCZfMZtwx3z0x0469epoAdLbEIPL3ZBxnd0/Okk3wsob5kPX
IOFx3rRCq3IIAz+dKUA56/1oAw7u6vbaKP7NGpUyhGLRlwihTg4GCQSAOvGayl8T62sUpW0
XChmiYWzkvhkA43ccFvy9q6psx564PcVG8Me9ZSPmUYHPSgDnH8Ua6biSP7JHtxGYS0DKGJ
I3AnJxwTzjj35qOXxBrEpREsto2MzM8ZxvBOFIBPbv0z9a3LpRKCjE4IxkHBFNhAUlVxgdA
OlAGdZXmoLcym4BNuVQiMwkMCw6Z3EZBHI960RbRyt500TGT/AGjkVNuBPP15FISexx6UAN
2qMlQBxjjig5Bxznrg/SlLNhl4GehoMg2njoev9aAK80qxoSysw67UXJ9657U9Qvy220hkh
QEfMygls/y/nWrqF8bVMJC8srfdVV4+pNY+nXl3OHW53Mw5BZcY56fSgCsthby3LSSed5mT
mN+2f51KdibggCg9hxTLnVYor4Wz55HLAZAPofSnbc/NjrzweKAK0s6RRSyygbEGcEdfanW
1peiO2trQKJmmW4vpHwVQnkIfoopLKBtS1HcBmztWLAYz5sgGQPcDqanuZDY6PazCdvIuCU
nK4y0jHJJOM4PIJHQCgDVi0G2tEvJYCUimCtEC2QijJIH8803w0oWO4IhEaCRSqxrwAUBJ/
Wqnh+/LLciZ2NpbROMNhkXkDAI6ggtitDSHnj0uzaIQLHO+6RpMgmIDAK4xyccUAcZ4gmAu
kKHAy/UdfnNFR+JG3SwnAHL9O/zGigDX0O5is9MhuJWKxLAxcnp944GfU1Na6c+rxQ6pe3c
kCW7GQSlsBAD0UHgAdz396zLbVYrHRovs9yPOAWJgqb+CSeh4JOB9KsePL57Sws9Ot3kEMg
PmHPyvtxjnr1JJ+tAFmfUvCVzeKtzfTXE27yzO0kgCgHg7gen4Y9q17m4u7FZtRsSmopKoj
Ekr/wCqjB6gqMFc9TwenYV5ZHZJ5Bkc/ORwc812XgW9aSwu7Odi1vCVKBnAChicqB3zigDd
eay8QWUcweO1vIG8uPe3AcAEoT3U8YPbNLaFmYq6Ok0Rw6N1Q+h/oe9c9pN3aae2owm5bz4
3m2xbNyOgXaFbPII2g1f027dbiGA3E9xfNCpVZAqyRAjOPRkxk4JyPWgDr4bcsiyEjG3OB3
rntc16a1ulsraXyXU7ppFA3qxHCLnPbBJ/Ctix1yBbeOXUSkEIOTKjBlIHt1B46EVxF7eR3
VybtI5ZTcSlh5ak43Nxn/61AGhFqutRl3i1i6YfeIkw4P4HilfVdWu+J79ti4P7qMREjrgk
dqgjdH27Z4FfGAgcHJ9CD0/GrSxKF2u8wxwegGKAKbq6Sr/rJBISclSxbPfP41WZLiKL5oE
I3AqZSAV/yPWtlha2oVij3LHACCQsQPoOBVeXUN+HS1WHaSA0hHSgCtB9qc+dczJGi8KCuV
9h2BqdopFjJspWMpOcMNqtnqSajikaeTlmk28gBCQK1Yo/PjcGN2jYdMbQfw60AYflTkobm
5QMeqLyfyNJGiJIsjmWQnIHQD8q3G0xUYeVBEgPUAZNNa32OAJzGBwdvOAe2O1ACWjEAlot
mO5GAB/WrRuCAQEZtvPAohj2qFjRyB1dxjPtVgbxyAcE9ewoAit7gzAFE3c9QetXw8gGSFQ
e5zUQ2MpXzenDBePzpyoCAdjMBxk8CgBWnTODvY4xzwKiSVFOY4+vTvT5GRELZAznoMmq3m
xxod7onP3icfSgDMvkv9OujfW2GiJ3EHOYs9fqp6+1MjuL/wAQo6Tzg2oO0yoAMjuABxnqC
cnAqxf6jFNpl1BBJJNII8u0SlvLXoS3pVXR7tLOxMN1DLBBE4VJGjIUMwBIY+p6/jQBvIiQ
KDGAq9AQMdB0p0UqyEEfe6DPWo0vLa4QgGOQEdjn6cU+edUhwVC47jjFAC3KAyAljuJ5HrT
DHGq7pRkjn05quksrkEnIHHAAB/GmuSWZkhIcnjJ4+tAE/wBqUHESkt6HjFIHuZCTsVRg8n
uaiQuBhcA55J6ip1RSTu8xyP7xoAjcNKWieYbQeiDrTfICYYYx2yCTRvhjZjlS4ByoyTUEt
w+zdtVE9O/4etAE6kptG845xtQACqjSQyXHlA7pMZLMucf4UeaHUEhlZuACM/nUXlmCIgMy
r3JIBPrQAXLRxMARjPYY/WqLyB1cLCJQeMqeBU8scMjKWPOPXdx7AVDcgoSI0bYpHRcf5FA
CCPfEkhjAkA4Irb8JxWN5ftaXqLKzrhNy4AI5I/KsuO4lLhSN2F7nqfypNOuDp2qbkCeah8
xA3OOOQcUAemW1jaaWDFZW+35snJJzn3NX45ljcF8jHXIz0rP8wSRJeIxEcyK47kcdKeZAP
LQn5jyRmgC+8gbp09OnFVpH3gYVuBjA4qDzxFGNjkIBxkdcVJDco6LIEz2IHrQArMpITkZH
GPbtSMWMgIfjrgilMglJKjgcYPHNU5p2W92rGpVGt9/UYWQkHJJ55xgDkUASvdKEPPzHoM1
i3+oRRQPLcPtjjOCQO57e59qT7Wt5ezB/JS2tjJ5krq4VEVjuPXkge+OaybqZdf06RI7YW7
tIZNOjLkFwq7mD5PUpkj0xQBy+sXkusXjs5McYB2J/zzjHX8TVnw/BDNrdvux5SMqhR6Z4/
HitPUNPtLfTLyW0jjZhDasVlZsbZPvSNg5xkYAGByK0NMsbaPULhbZY14snHmM37syn5l+u
OQTyMigDpUtYi25S3B5yucd+uauhCSCD15GOMVmWkhnjtHRDEZLl1KsTkBVOARnGa2CMYAP
TvQAbQR0GahZVYEYBzUV1qNnbhlnuY42HOCfmGenHWqsmqWSSiCOQPK1ubpQrAB4xjLAn65
+lAFoooOcnFKCCDWPDr0ZKFredA4jLgkEx7yQgI75x26d60bWdbu0juYgwjmQSICMHBGRQA
P8AMNpU/UdAKicdCRntzU7ZA4FRshIII56g0AVZiFQlugGT3rDbxDZJB54SYQ+UZgwQEFQQ
pPX1Nb8gBBU5GRjg1jHQLIo6kyYkVlchgM5IYnp1yBQA1fEFixARZnzD53yoOVwT68/dNWI
dTt57hLeMt5xhW42suCFbofr7e4qrJoNsiSfZ3eJnTZnO4YJOeP8AgR796lh0m2guY7lN3n
IuzzCRkrgDaeOR8owO1AFuSTcMjj0pnmHGSM+ppz428jqfyquzjByePU9KAGz3BTA2s2egU
Zrnr2HUr67iRALe3DZG1+W9zj+VXNQ1mxgyDN5hQZZYRvKj1IHQfWsSfUEubkA3RTcCEjbK
5wcHj/GgBWlttMeWNN1xcEEl+wPpViyWe5tyk8qQr1nmAwI1PRQP757D8aZHALchRDn5DIx
V1MjAdfUKP19qhtL9ftVvNFcs1oXkUoiAxwHaSCCeWOOcnrQBqTaoLCWKz0y0SQ26eafnIC
R4zn1JPUk1mG5lv0NvBE4t7h/NiskG5gxBJOeuD1CjHB6jpVJLkS30n9nXDFGMSPNKADtAI
YEZ/ix+ld/8PtOSae51G4SIzx7VQ/xJuGST2GeMd8CgDnZvBetnTpiNOZIPL3eQsmS2Rkja
D1H51W066uNNkFtcFzFGh/dPnMZxn5QeQeD8v5V6616/2gRoDsB9K4nxvYJDrFvcW6BZbiN
mk2oSSVxhiegx+pFAHn+uMjPAeSGDkf8AfRoqDVZbd4YUWbYYmdSuTkZYkDp0ooA7Oy0qDU
9FLveCzaGKCUXCKARwQR075xTNe0N9bsorfzUivLYZDM2UYEe397AOR3zWj4VzJp0sSYDSW
saAE8HIYc1Hey772eyhiljuGVWiBBDWxyd5Yk4IPHy9CTkUAcN/wieuM4UWMu1QMkYI5xjn
NdPp2lweE9JkubthJcEklQwKu2PlVD39SenFWL3UtS0eUQtLas4QNIyw9DnJAAOMgEc9OtG
nWFpr4vLnWZJ7i5jYLH84+VRx8i4wNx9vT60AVdCctZzMI4pIZFlhYrB5kjyEAjBHTJJyT2
FMht45fKt1VnmhARvskpHz4wS8p68cbRwBUbJ592+m6UDFaISs06HBb1RW9PU9TWoj2+i2/
DeVBGOW29CewHcn0oAZf6VJYaVvYpF5r+SogBGz5ScljlzwMAZArm/7OspXQKDFsbJaORgS
fc5z+tX9Q8QvqExdkZIo8rFFn17nHc/oOKk02RfsVw5WNZFH7tSRuYntz9KAHQWVus3mR2k
LbeC4TBHuSeadIlu8h4Ru5GTtwPU1ZmSLE5Nwd8eNjF1O4nOeh6cD86U2VtHPHJNIWYGPzN
xAVAylmOO54xjFADIr1FjLh2kGDxBGQox6Y61T3XV5uVYkCHkbo8Ee+K21kXbFENgBZwwRw
SFGcH3yQPzqOJA0yr5z7Hfb5g28neVI/Ac56UAZ8McsBVT5rE85Vce1aMUN2wJGI16YJ5x/
WrEMSMWcyMF9AQS3Gc1bihgKlFU5/X35oAqqvkKBu3Mep7mnFJFO45y3XIq8sccS42HP5mm
FoyG3rtHGMigCmqbWyZD0zg8557VMZIwpAds+1MKrLJk5OeoX+p7UvmwxKQq89MDmgBUUIp
fsOSemar3GowxRb2OE7sDxn69/wqlcSu2qrseAs0eTBcLuVucKFHc5/wDr1Q1D7ZNcGQzh5
Y13J5YyqY5IAHpgc+9AGlFc3OoIyW0DwwBd0l0/ARe56dazL5jLexR2dw72TADfPHj5++D3
GORU+jTahqsi2omedJ+JhkkYBzkjsP1/Ou+m0iyu7cQT26yRrwo9PfigDibKKfS7+8NsbTy
ohtmjeQATRhSQCOpOCOcZ5NQyG6l8PLDtgitYmYtC0gBkfOckE84BGB7V3MHhTSIEKixjcE
7iZMkk+571PN4c0q63tLZQsZBtZtvJFAHm9zazafqaQwyoIQQ0xiTeyr/EB9DwPrWjKrLAb
i0E97ZM23f0eI+jDFdnHomk6IBKkaxszBA7sWLE8BfeuX8SQXelXcht2aO0uAHZlO0FwMYJ
HegCjaXMMrbkeVmUfMGGSOe46j8q0VDzAujpsz1U5rl7WS9uZUu5LhyQwWOY8HHfnv15+hr
VuJJnntjPNarmQZ8ldskvGVY9Mjg5x070AaAdUXMXJPUnv+dMN0FLLLtjz3LVDNNKRtVhuz
0Vck1WktYhtaRDI5HAzwKAJZ/KlizGV7H2PucdaRCHDHhSF/hHI/DoKqTtMrkqAp7J1NQsZ
BEzyLIzL17KP05oAtskL5VplkUdcN/P/wCvUUhXCvn5AdoXrn8//rVVitoHVXnuGC9lU4HJ
q8s1uoAigaXqMt/9egCm9w9xMUhVguOVXoPfIHX6UoYoCJEwAfvseT7etWJkluEXF0IAOqI
xyB7HNOkmsYYlEsjM64wQ5J/z1oAgivAHZBuIU5AUY/nQsJe6+0AENjOW5J/z701rmEktGM
K+Dn1P40j3DywSSKVzH1OO30/OgDs/CH2o+fDMQ9mOx42t/sj09q6KdcEHAx2P+FUtE09NO
sARJukcK8rE/KTjqPQVDrGqNpskZFsZxKpLMCSU5ABwO3PJHSgBZnZpthcbR94E4z+lXrUJ
ADnBJHOK5aXV5nkDx2RdeQwXO6MligDD1J2n6HPar+nam7XQjnt2LHch8tWYxlW2gMB2PUH
0oA3pnIQ+XFvYdz0rIuA9w6u8cqurZQNI2Q2MZHPH4VpXMkcEWXfBPbHU+1YN/JJBE1+zOP
JUytGo5IHOPTmgDG127+wuLSO8uDIq7pz9pckDP3c5zgdcd6xV1CQSrM5uJ1Ykr5krEMcY3
EE9hx+NUo5X1C8klOQpfzJi3UE5IHqcnsO1XJ4YhLG15fS+cF3tHs2bT2yOvFAEUzXaTRvc
zXH2icfKwlIIj7qDngdgBxzXc+HdFFnbM0ry/aZ28xkkc4GeRuGfmb3Nc3oFtFqWri/vGVn
hiEscY4UANgfljNd9pziRix+fJyGHegC2lmoZS24sPmB3nAJ9ietZmr2uq3VwkFpcNFbSRO
rlABhwMrk9QD04rdRuTnI9fWsq98QWVsbhEPmvGmcg/KW7jPt3oApf2BHJCUu2RTPb+RMsa
53kNuDbj1PXJxzmrC6HpsUKrLArxxrgeaxbCgEY5PQAkY9KyLvxBfyXdrFBAsYkQNLIfmCL
6jsPqaxby4mlVXvb6ViW2QkKSpX0zwCT39qAOqvH0OHTxMUg2sCImhUBznqFIGR3yeKY+ua
ZaReUJREI0AUBDgDHCj1IGOlcTdG8Nwkd5KLfyAA6xjdhSQAcgdwe3TvUyQRPCWVdr+YFiE
ucjcM8joODnn2oA9CtpYL2BZYJFkRhkMtJIM59u9c5p+p26QRvcmIHaMSJuRn5AxgDBIJAI
7ZrVh1CC5keOJyxjxuBUjH5igBXUgnHFQE4681DrmqR6NpdzqM0MksNuu9xFjdjuefSsix8
V2V7f2dlLbXFpNfQfaLXzgCsyYzwQTg+xoA2Sck5ziojJwQMEg/lVLXdWtdB0ubULxmEMeM
7Rkkk4AA+tZms+IbfSNIj1N4Zri1kCsZIiDtDYwTntz1oA2Gl3rx64qtPDFMhWWONwxx8yg
+2eapXOrfZmsY0t5JZL0/IEYHbxuJPsB3+lV38QRr4h/sY28vn+V53mZATYOrfp0oAbceGN
Mlt3RYzESOWj+TP1x1FZkVjptvdYtvNknjxueEk/XJzg/jWra3B1+1JEM8FsWOHbH70A4yu
OcehPWsGS4itdd/sa0usXEqF8KMBQPX368e1AF57c+WrzxEqxIVoX8mQg8Hpwcjg8fjU9gk
QvreWNFYWuTJiM+YAQQpeMfeA4G4dvSnRxf2fZi4eXc0YbO/JJJ9M1UmmiuVS7Qy2t0v+rk
Tkg+3t6g9RQAyaMTavHbzx2iXLoOCgVPmBJwO3t6E1ueF9e/sGZ45o/OQ4jkSIAsMcBwc8j
HbPTFUbCy0/Wyw1CDyruLAkSLgYP8YyOVOeR2Jqnqghh1OWO2+UROFiZjuAGNuzgZ2gg++K
APSj4v0KOMMb6Ms25lXDZIXOcDGa4zX/ABA+vXoSEGON9sUK4w3J5DDsxPAHpmsVNP1K+sl
umWBtp2uglJY8cYB9fr1rb8M2sLzC5twZEildg5j2CJcEAY5+Y5Hcn8BQBi+KLVLSxhtz5e
VnYMQo5O0ZOfxoqfxgYyqdsXD85/2V4ooA6DwtNDa2FzeXBdooLaJmCjLY56citgqlx4pjl
iYkXVjG8bOMZwScYPfB/Ss7wNP5csgCZUWsRyeeTuFaOs3DLr9m4J3xmJScctlmB/Qn8qAM
2SCzku78PG1rNZyFpAnzNNEcEgZ9eD145rO129i+2yvpmI5LqBISFUAhiSzMfcLgfU1d1m8
mDadewWjLeC6lgCSjaXwuBk8cDrXOPMIdYeaZmkWJ9rzAcFzyx+mePoBQBvaRpYsIkQDjHP
1rK8WxyQTWj7QLcqx5GcyH1PbjGPxrqbC4SaBZFYMp5UjoavxuknBVWHoRkH6g0AeRiMndm
QZIzweQfatfTraBpA083l4XJI5/yTXoLeGdGuE2tpsC55ygKn35BrkPE1rb6JrUEUEIiglg
3HBJG7JBPr0xQBftYbGPd5TNuPrHyP0qwYrebJcPKfr/AIcVl2LrcRqThYTxl2AB/qavlds
RVZGkUD5QvAH+NAEzJDDtWMKgPU5/Sn7VI/dsMng7Rxj0zVMwkRqzgrj72e9Tx+XGgC5OTk
Z4x+dAFqC1jQGUMWyOhxUpaRgDlYh796h5cqVfaAOcjHPapdnTay57k80APQlVCo+9u5xxU
UjKWLOU9AKjkeIcPLvYe+BUM5jjADvtHXYnOfegCV5VVDlzjHVRis6aQNIBE+M9dw60+c+Y
wERfZ0x/9anQ2zBsuoX07mgDM1Fg1ykUZVpBGFQ9CGkYLke+Afzr0HT9LtbC0FvbwxjaNrs
AMue5PrzXA6rbPZ6raargyRqyK49NrBlP55H416JY6ja3qB4JQC3VGOGU+mKAJYoEhX91Ek
ef7ox/KuIt9DvpX8QX3m3cIiub3y4QHzco8YEYHP3QeRgdemK9AJCKWySB1PWuavPF/wDZ/
iG9026gUJHa+dZygnMsgALRfXkEexPpQBmeFDq2k6fqhu7a8Fw9tbNaxkO0bHywpIzkh9xO
8ewPrVeCy17T9KgdIbi61LQ9TZE3Fit3bSnrk/e2l+vbbWppPi/UNbjgjtbe1ivP7MTUZvM
LFRvJCxrjnscseB6Vm33xBuGOkXlsmyG6shci0ZjumcyBPKBxgHJJB7496ALWtaXNZ6toNt
EJXgitLgXMhSSRCxAIJ2nqTnHpXWTOj2CsiEpsBCyjkDHfPesm58SXUfix9GSOIKIYplZlc
k72KkEjgYAJBPHatO5kypKuQAegxzQBz1/ci1iQmKKS26PAyAqR3/HFc3fQRaXrnkR7fKEq
vASckJIp4P4gflXU6laR6gEE00cECNmR2YZx3A9TXJa9LBqviaJ4g0UMCIFY8H5QQvHrk5x
6CgDRVYyrOUy3ooyR6AGqInedn8i3cIuQZS+V4OCODVnzWWHciGQJnjPPIIyPcZzXK21+sC
mFmaGCTJdAcKxHv1GR1oA6y2UAb3kGccdCKe5TOT88f97jH8qz7K6t57UQ2zIyqOnTFTCaV
0YDYFXsByKAFCxQvvitR7kHp+NVXmckhYdoOMAN3qbypmTmXg9zycUrIyW4VNqqOpI6UAQz
R7l3zuVXoEJ6/rVZ0tgCHLMnGSBwD/n0q/H5Afaxy5HYZz+nFNkWRJMxfKG65xwP5dqAKQe
GIsYXbB75wAPyzTRKIiQCdrZJJ6Z/z60yW2beXadeDuz1I/CoUljl3KGMm4YOeaAPW7NrZt
Ns3gBMSxKEz2AGK5ePVPEDQ2zyWUomMuJl+znaI+OR7kZ465qLw5rtvBprW9/cIoRgIA2Sc
fgPp+daEnibSnm8hp5QQ2A4U4/Tn9KAKcl/4gF1vjtpGTy3JBtT97zCFPv8oHHvmrUN/rYu
P3tpIV+0lUItyP3WSN2egPQ89vwralkdSpjCkY4ycCojceXOA5YM3Kogzn16cmgCnp13dy6
SX1ZGgusDejRlQp2g/L6/0PFcH4h8R3F4q2ELsUBLTAcA5OFX35yfyrZ8eeJvsVq9qkciyE
/eCkY446gd6wPCOi3mqwXV5HHm5yGAOABu757YHA+poAswW89vEZo52icA7SEGWfHUZ7DH+
eaoiRZbhriYoxZeTjkkjA/xrb18ppFkmnhCbu4wLhs/6uPrtHoOPx5NYWtaeIn094pSXkjD
scEYAGRx+IGKAOj8LkJp11dH5JJyIo+mSq5JI/Egfga6OLUYrVUkdthIwNqAkmuOdIptF0i
1t7to3mX5HWNgMlgSRxg8kD8a6WHU9MYRwyTtJKEWTBhbOCQAenqaALI1G/vbuaAxNDAU24
3ZyD/Fn1/pVc6dZwRm1luQfMGCBGSduc8Y757mlOv2R/dwSyZLFSxRsJtXJ4xzwc4rR0w2U
kIubNi6uPllcEbh7Z7fSgBIbFZLdIDEYrcZJB6v7ew780upaNYakluLmM/uCTGUYrjIwent
UWuLqE8dqunS+VKswZ8tgFR1HvUMY1cXSPcYki85n2K4XCMuAh9cEZz7+1AElxodlLLNKY2
DTRCGQhsZQDAWmyaNbTNc7oyftLK0vON23GOnsB+vrVNoNcMtuZJVMazs0ipIF3RnBCg+qn
Iz3A96ha015TIyTnabeRFBl58wltrdOg4oA0J9Es51lDqxEm47d3yjcQWwO2SOas29usDzM
hbdKQWyc9BgfoKp21tfLextPOxh8vcV35O8ZGPpjn61onrgnpQBgeOpF/4QfWFP3nt2RRjl
mPQD3rjdEdtO13w/e6qzXNjJpywWdyyYW0lxhkbA4zyMnnpXp74BqF2HToD1FAHJ+JEOu6s
mjRTRKkMEks5ljLKWYbFUYxyAWPtxWL4VA1bwZc+H78N5sAktsspG5M/Kwz1HT8q7+Q5GM1
Uc5wPSgDi/BMd9cWizaipWSxU2MOe4Vvmb8cKP+A1na/p8ureOZbaC5lt2fTGiWVQQvmZJC
E4xg16GFP498Cq1zqMVmh/dSsx+7lDg/XvQBy2k+Ipb7QQLuQWd1bDy54ypViBxuXjkH2rl
ri0urZLTxLAwbF3vESRt5oQnbg/8BAP416KqxzgC9t8SSfMsgyAxz0IqSSaztpzlxG+3cRu
xwO9AGXc29zfbJ0lSSJ8FAAQAD3we9R3N79laC2hQSTDCsF5AHei5u571Vd5Ugty4+UggkZ
7n3qlLLtm/0UMjHhpGHHPoOtAGufNQw6jAv+kW53YHR07r+IzV+0Fk1iLZHIubi5ZkuFUEj
PzKT7bTg/jWPbNNbxJG6tOmNxJO0g+hqSGS4tbC9a3VQUQiSIkf6ts4Ye6nP4GgDbsIrdp7
yG0iCRQBY2nZvv4GTx7dSasaHPb22lW/nmQG9vpUiVVyCSRgk56ciqrv9m0byIYXC/YUcyh
cKSwAYn1OCT+Fb/h6Yx6dsC/LHJIpA6H0oA4LxemC6A8C7f8A9BFFN8WyA+YXyhF7KvHsBR
QB0ngtJPt6IFzH9ihZjn0LVcvbtpPEcUQPztdQqH6gAZJ/Q4xVXwtdw2sjSzEKiWERZiccB
mzSaFKup6s17LApiRXmDOR8xY4BA7YAxn60AXPFd4kWo20jvxaW805B7nAVR+ZFctpLq1iM
MHYk+YDyd3fNLrmo/wBp6mZEGY5ZliRuzqnzN+G7b+VQixMs7SwO0Eh4O3ofwoA1IZF0yeN
xuW2nO1h/Cj9j7A811VnEzkE8e9cpZubbNvqeJraTpIVO0HPAPH611On5sx5DFjDtzFJ1x/
sn3Hb1H0oA02mitYneaRI40G53Y8KPc15rqrR6rrF3dtIAsrnywc5KYwMegwOlXfE+vTalO
dPsYi0UEv7yQnmRgPTsAemayreRZCHlQiT7u0r0/HNAGja2qIAIlY8bcnk9Prj8M1ft4XU+
Yjs4xjLrgZ7/AP6qpXN2sEcYlk2oxxtj6kVeiuY1VWKmJWGV3MCfyoAVwonw0kSnGSzNz+V
WIBabSwZpCo5IBOfpWW9xbS3e8wLIynhmUAZ/KrLX46hog3VVU5xQBfkud8e1QoPUDuKqq8
SI5d9rbuuaq/aZgm5yig8AdOfpURkRF3mN3djkFl5P4f40AWo545JiI4HkJ/iPAq1JKpYKo
BYduuKoebNgBQI0IzliM/kKWB3DEFRubqVHT86ALksgjRQWAHQKo5piXcZf5Qzduf8AP8qU
Wg+8zb+n15qzDarCuUiBzyCTk0AVriUbCkkfmeYNrKWwuDWYl7e6FJHdJE9zFC+5SeoBGCp
Hce45Fa09uzklzgnsq/1qC4EaQNEzruYEAsc496ANfTvHOj35CvM1pI3/AD3+7n03D+oq3J
pulX10LwhLhzKsyyLLuCuEKZXHTg4ry250qRAnlzqzbiZXYEKoA647k+1N8OXoS4eK/RntF
kP7xTscL6gjv3waAPUo9C0e2+zwRI0MsdsbeMLKVcwE/cPOSM9KW50DQZ/KhuLWNQbcWkUe
8qBHkEKBnqCAQRzkVw7aw8WpiXTFmuERcLNK+CW5G4Z5xg4x3ou9evbuaB7q1fy0fDbXwwX
PIA7Hpg/rQB3Mmj2X297xxMkzxJC8huGBZFOQDz0zz+dZ2sa9p1mGEmqxFhyEtR5jfieg/O
uO8Q6jAth5ul+ZcO6fvJpyWYN1wAegHTJ71k6bpst2sLyS5hlQhmAIKtgHBHf6j0oA6e58Q
yaqyiztnht4VMaSSHPJ6sfUn06CqZjKNhWLt1JbqT6mp7Oz+zIiSyGRwCQAp9c+n61Oh8y6
aC2jEkv8TN91T6e59qAGRSNFEWIY+mMnNVjbKXfZZpukYyOTySx757fhW20dnYAxXV7JJcd
0jjDbc/QHH51VnnHksLUXs0mMKnlBAPcnAoAxLNHg1eS0hO5G5YZ+6e+ff6VurbOGIKj1z/
jVfR9MnsVeSYK08mc45C5PTPetJoJ5SW+UYGBn/CgDPVyjOOARwMUrvG8ZeScnn7pOB+AqS
WzCq2S3XHTv3quLNgMoiJjIyeW/CgBPMMs26KEEDguynPrxmlmdZFZmli3jtwSKjayWFRJP
OC3JbnGKoJd2aOyorPluBHHwfU8mgCyyB/mYgoBk7gAKrW9paKryLKchiwCnnPYVZ37o8OU
jBGCACeO2aiS1iUEiZWJ4UgEj6CgCIjedpQRlcgjdnn61I07W80FwrASwsGDdQfTihbBQwa
SVSqkkEAjH1FQThbhnjVQSPlOASCO1AHY6X4ql1ORoDaAssTOgjl2hiBnnI96veHJLy6spJ
r22eCdmyd4w3f5evQVgeGrKSztJ57eFpXaZI2lRd7JEVJIVfXIXtnBNdHpt1qfmmO/h2jYm
G2YBY9R7noTjpnFAHDePLYnWrVRtK4M0p2+nC59jzW/4KvhpRltpZLeIMVZzI4Un5eo57Ht
71keMMXOuSyRsceYsDKehC9ce3WqOqxO8zRrGjtvYMGHHAyD+RNAFjxFfx694gZYkDKiCHz
UztY56j1HOKlhsTq3iUw5KpCgTP91AOST9P1rG0f7Q3iCGSZwxDqxXGAQO3HQgc16Ho0AfT
76YJta4nxvU4Y46jPoKAIYfD2nq0ZhVgsDZhG8/J05HoeB09Kmm0GztisvlFjGAOpzgHjHP
GD+dakUaxqAAc+5qSQl4nVhkkEZJoAyB4d08Q+WImClt7DeQGYjBOPX3q3Y6fa6fB5doGRA
cqpYkA/Q1ZWXdEGPcZ471H5myMsxxgZORQA5w4cMxJUHkin7hjdnr71AJgRkZOec018ryg4
7KT/KgDP1DT7251W2nt7tUt41O+I5Bzn73HX05rW3Ang8Dgj0qusykgvlXA6kVR1a/NlZO8
O0SMcbmHCjHU/lQBattRt7y5uYYjmS2fa4I6H1qcDG75i2eee1cDput3VteSTzSZaWRRNGU
wZCeBj0IBGPUYro7rV5bWS6URRsLeNJCuSGlDHGF9/68UAa7PgZPaq0kq4yozzVOPVQ9vey
SxhWtmI2Lzu/u4PQ54xj1x1qpa6obtoECwxPLbmQrI3KSBtpX8/xoA0y5YE459KYBng81kj
W2W3tJpY0Kzy7WMZP7pA20sfbcVH4+1byR5bNAELZiQuI2fnouP61hXF3e6hdGJH+y2yN87
DHOORkmt69KwRB3uDEOemMn2Fc+t3blZvOjY2zHb5rN87MO4FAFpL6Oa0PmzKrKuGYHBB9Q
K5y3FvJfSA3DSSYwGkUfOfbNXp7qS/ki+zwBXOdzEAnaOACfz4q19lgTBS3jVupOMkUAYl5
YXtzKoaZTEDwo4AH9asxoV2xOZt3HzKfl9q1DEGJOfwFU7qK52/uiVjAyWHUGgBBasBuE0j
uD0D4pbfdHqkW9USCZWtmJPdgQCfxx+dQ2KRwxtsnCyZJYjJB9s9DUd75soz5ZDId0eOu4c
g47DIoA6qKZn8CsQ2GS3wQT/dbBH4gY/Gr/AIenNzBdhVON5KjODkgH/GsXw/exTxz2E8aF
ZR50aN0ZWAPH0NHhy/XT9UNlcDyy0ZiQl8h2Rjgg+4OPrQBzviosbfLggm9nyAff/wCtRS+
J2DWuFyP9Nm/nRQBp2Gn/ANol4SDIE0+Nlh7O2TjP+HrVmdX0/RbWyiOLy+RVYE7SkY6DB6
Dr+R9aoWVvJdRXEVvc/Z5RZxMJGbAABJIP4U+8juLm9gnuwoFwFVZJDl33EAbcA4C4HBOec
96AK92qDWYbaL/VWsHCgdCxzz74Aq5Zj92GPUE4FZkMzS6jfXCN8sku3J7qOB/KriTkxsiH
noDQBvwxpdxSQSANGy4YfWtXTN9pDFFcMdgwqydQccc+mff86o6LZskQLEZYc9603mFqjFy
CioS5I4x3z+FAHP8Ajm2jt5rS9icrJPIyyhWwZMLkZH58/QVyyTqsqJHlWcgEZ4JJwOa1PE
kj6tYW+oWR/wBAt87lY/Mm7GO5yvcdxkisBXYFXD8nBViQec8HHt1oA6COBpQwkkjXDCF3J
DlWbgADp360f2dGgYQ5hVQzM8zZJAO08ZwOawjeTwRmRrmRzuPAwFPI5xj2BzWjDc3UluZF
mPI5JOSeh6kew/KgC6bNkkkHmM4QDeMZ6nAx+YpURnKCKJFBd0DMwAJUZbH0/WqyXEse53d
5PMIBOQRgHIHT15qJr+7Zi3nug6AAgYznPbr8x/OgDUa3OzzXkQou795uHG3r9BxRcwzRBZ
EZSSQvPJORkYwfTnNVIJZ3dRK7hTng4Gc9Rz1zVmR5WHl+ccs2cOwJPvgD2x9BQAWiFbhg8
hYnrkc/hWki8/Kg2+p4IqOFUhjBkl+YdQP/AK3NWYnaXlYnU/3m/wAKAHRRiMklsA84J6Uv
mlxnkAng54x9aAqqQo2MxHJZun0GKc1q7rky+2AMDFAEckyBSCOPU5xVC5czL+4gQ8dWH8h
V2ZEjwhcgnuO351Uu08uMyG5IBwAOpz9KAMya3neQK+1sDkEYH6daoyaZHfPvkt0j7ZLMAf
cgHB/GrT3jpI6oHJAyXPPFQC3uJiXNyAM4G48/lQA82ZiKjfuwMAKMgcU0clfOKIB9wn7xz
VhrZwuJ5l+YYwzYz6/WqkkLidUSZF2kFyASwHtxxQAw6fbFzcmyfcxz8zFVYd8jjNbFrJlM
LCI1J3MMd/XFRmRhEpJmmYd2GAKFuBsEsjj5scDJP5AUATGUtdiFRg43O5wQgzxgdya07G3
8PyXsiQ3tyt3I2S7fdLeg4wccVzsrst4bm2WSQN8joEIYe4yMVPCs0sDi3sTHlwXkZSCMHJ
2+/wClAGpHZyW19cwT7WlMhk8xV++p6EZ59varmSvATHHBIyararqKTXto629xGdrKSygHB
A9/ahN64YjPpnp+tAEy+ZuI80HOOAKhnbywcv8AOOm3pSeZKC2MYPI2iq7NI7nzHXB/u56U
AQjzZptofAHJOPzodUgJkZ2YDJyeAPwHJqULH5ZKO24jB2gZPtmoY7S5lHzABCe/GPzoAzr
37POyq8LSknKqvygn3zSRW1yqgiNIlXI+bBCjr+NaotzayhnZZHXOABwO/pWTIYxIzzXsSs
zcgpnn/GgCQ6gZFaNIxLnoduAT7DqKahiRy8rhpAMhRyFquJirboGkKZO98DirVt5Bbzg3m
O/BLADHpxQASzLKxBUgegHap9P0C4120vZYJlhRYzCkrBgHcgjgjpgjrzVeQIbjIcjHAJ6A
4rv9ID/2Fp0TAACLoOgwT/8AWoAyk0fVobIQwyIgSCVP3cxUNIQQrYxx245xiqq6bq7tGq3
pWWNCGZpWwWBO3BPQEEg9eQDzXVTCFcs+6SRSCB2HpVERGS4JclULAkZ5OOvFAHFXlubTVZ
0mcmLz5mjVm3FVZcgEnqeTzVbVVCW0N5Pgxv5bMAO2NpJ/IVa1eY3Go3W4bt1ydigAYRTtz
VLUH/tAQaUoZmSDEjAZUDd3+pxj60AR6Nai4uBJBG5TISBU+8fU+57fia9Is4ZLKxitXRQE
+ZsH+I9aytC0xdFVTgJMF2qrcBM9fofWtoOWcon72QLuIY4HpyR/hQA7gPn8ajmcrbyMeCA
ce5PAqK7GoxWztbrBJOVJRGBUE+x7/jTNOiv54Uk1BMSqchdoAHHXjvQBKFEUKICflAAFRM
5YE/3h09KtyoQMsOfYVTfqP50AAPHXnvQHIABGDSBeM1mTtq5vptjJ9lJUJgLvUY+Yrng85
4b8KANC5laO0dowxfBKgDJzWH4f1a81xrqO/twsONigRkL75z3qzGdZ2ESgb98ZBQJgL/EO
TnJ/xwcU1F1xQApjXduLBgmRkjBGOCQM5yMfkCQC/Ho2nQS+bHaoHzncck+nGelWXSN2V3i
RnQfKxUEr9D2rLNxrJnKeUijMhQZBUrgBNx7EHJOOo6Zq9bzTGCP7QoSfYN6g5GR1I9vSgC
QW0IjKiGPax3FQgALdc49c1EbS23q5tYNwOQ3lrkHqSDirGT2zzTM/l64oAhNpbBSpt4dpG
NojGCM5xjHrViJCAOMcc0icn6U6RsRliQCOmTgfjQBm6zPPBbM0SR5A++56ewFcvG1xc+Wu
FkRJPnKgEj29hUmsSRz3LJ5rFV5LAkpn8uTS6ctvbFZpDNHn7p2YEg9APrQBtSFEiZhGFPU
jGMn3rFvJ7tgEij2FjgnaSR9D0/GnT/aNRmDuyrAGDBCcADPcdfzqf7b5l4IIImZVBJYnAw
PT1oAZp0JtrRSzNkk5DEnPvUF5FcTK6CQmMjopx+BrQl2yxBkPHcdxUSIcHPTtQBStozDCE
kGcHco/un2qYtuOTT2gOeTxmmsOfb0oArwhxo6zw4+06fKygg4woO7+RrRk0+PV7rT7qOLz
Le4ZnkA6RN/EQex9u5ArMOyI3yNwuxLjaejEHac/mD9BUljZ3729vZJMLZJJC25G+STaCSw
4BBI9R2zQBQ1eL/iVosjl9l5Ku7ucUU7V2VLBlBIxeydDRQB0GjJCv2kzZ8v7Am7HUqdwOP
erVhqP2jQprG+txHc2J3kSc7gM4cDqCOlU9K0yHVgqzSSgLFEB5ZwSCDkZqGZGttK1SV33X
EVoIGJGGRi2GB9zkHPcUAYcVzDZWcQkPzspbpngck1PbajayXMaK4LSNtXC5BPHf8RR9gt5
4IfOUkquMAnuMVah0uyASQR4ZSSDuPB45HoeBQBvWPiDT47ZnE7/ACLuYBD8o9cVcg1qykk
ltmdnmHytEyHLZGcAd+KxbTS7YwyRJGdkg2N85yQO2e1acemxZd8EEuJGIchgwGAQc8cccU
ADy6DcaTd2CYjt9gdzEh+TIGGH5j865q58JasnEduJE4KOpxn6g9D7Guyj0nTtsmICvnJsf
a5GVwBjr7CtlVWZRxz+poA890XwXcCZbjU/lCuf9HK7twwMHOemf5V0knh2znwHVoyFwfLw
oYeh4/Wt8RKmTswfpTSC5Pynj0FAHPv4ShaBhZ3BXPVbhs7R3II5P0rDv9IvNLuY0uEDwn7
sqAkN+PY+1eixRHy8BW9ximyrIEKKPl9AOKAPMnZA5iYOpUZCuD1659qk09EeRiqfeHzMxz
XSeIofNsiFKK6OrMMcsv3Rz3xmsK3hKPtKnJ7qPTv7UAXGWKJDtcIc4O08mnQRGdwQz7QMH
c2aVLJdgllVjjlUXjP+NPmklhRBbwbTnkNjAoAvW6JHCAuCAOSOtQTzTvGWhUhRwTkfnVdD
LI4EoJUHs3H0pjQyea7TSjywcqgPSgCoZF83MkhI3cgvk1BcyQz8oN2Tz1xV+W2J3eVgMen
HNVzZyo2Gc5P8KjPFAFVTcICRCPLPA7Co/sxllVnZcI2QFGRx2Oau3U6gxAHeASCc45+g60
IyMysFA2njaMkk0AQGFmPmyMFU/dwuT9MnpUhj+ccsyrzhuSfbpV9EjCmRpI1xjcZGxgfQ1
Xa7N5eLa6fH5zkYy3yrj19/xxQAyctJEoVApyMZOB9Kjg80sNo2n24Aq/L4b1GG3a4uNSt7
eNeXbAAHsCRUK2khgDQavEp4yxiDjn1xgDp3oAsSOIoVae52ADJOelPilt7m3V43ZvUuxyM
9MVz0Syl83zrOB0wThvQAAYP0q5YPJtlaUncXyhdgAR6AY4A+lAGmRFAo2ZZj944zn6mmsZ
WbKgAepOTU8Xl7RlycDoAf8Kns5BJE+QAu4hWA6igBn2X5AWLAEdF60q2SoDhMDsWXJqea5
CKO57DFV5LiRwdoPPSgCRY0RWG3J6nAFRNaoSGd2x2AzSCR9g3k59TgZpjlgm4MRj+6N1AD
ZTCqN+7UsepbtWJdwrckB1Vo93fGMjvnvWjKyBmJwWznBGf0rOv3yfMnIGDxGoIoAimtImj
GHUIv3UjyPzJ9fYUwW0ckqsiEuxwEUcnPYCprO3k1E+RbI7TEY4AOPc54B+tejaR4esdHOb
eIvc4+aeUhm98en4UAY2i+GU0+2M97ZxXFxLgCGXB8lcc+vJNa6QPCqiFDGE4VGkBXb6Dni
tllIAXHB/WqoiJLrs4HQk5zmgChLJhH2yAYPzBlOT9BWfNqMVpDJcx5kYIfvL9znGTnpitu
VRDGOSGPAIHNcr4p1FYFhtnZlQL9olbHJA+6PfkZoA4iUXEf2mcbgsaqXfqAepFbXhi0a51
SK7UEIpM0hIwMDkZ/HAA+tZiSTX7T/I8dmzB5N2ATgdK7TwpY+Ro7TuGIusLH/ujPP5k0Ab
FuEnUmRBIr8k7Rzz/OsAaBqMIkVJoWU3PnBhKykJz8n3SCOR29fY11iQ7UUeg7cU2Rfl7A0
Ac0mj6wttPGl7GGlnEyyeYxKAchBkdCQMn0JGDxTzpWsefLILqJ4281o4XkfahfGOccgEZA
7ZNb4yVAz09qkJA4H/6qAOUk0XUjGViuhFhVCMLh3IIRgc5A3AkjPTp7CtNImWJEY8qoBI9
qvTAhlI+h7VA6klSpIA6+9AEJw2e3bimYI+9z05NTMoB579qYMjJzx2FAEY4OOxPNKSMnnN
Dc5+bHHp0ppx0B5oAGYnlaYfQ8jFKq54z3qhqOpR2qGKMl5icKFzgE+uP5UAV7mxu5WuWgl
YB9pjzIcDuwI9M46c4zioG07V9g8q4CuHk+ZnJBVuAMeoGSD64rSsZW8sQzMfNHBJ6t71R1
SHWP7TgWzH+iNgsRjsehJ5H4UAEOlaon+rusAoRtZiSjFQu5fXucHuB61qwWxj01BdrG9ws
e1mYkqxAxk/WlmvobbaJGCykcITyT6Vh332m6Z3ujIEIASOFuAPc+9ADI4lmIMs+2HO1DGo
2hx/KtO4jhEKoy7mAzkcf/AKqo2CNaWiwthcdUHI+tOvZJJbZ1QHcwxnOMe9AGddy2dlatG
c7258tW5Y0WVqJiCHMZT70bp0/XmqCaNLHMspxIS3IzjHv710CXFopiVZVErNsAU5ycZxx7
CgBv2ZIowqseP4vWmYI75/rVmZhjAqtznNAAwIHPUVVkwTgHpVkt68VFjnIoAggjD61aqyq
6yRuhVxkNj5sEfhWtFqH9o+J4o1jb7LbExiUcq8pG0dOg5IFYszNFqemyqxGLpVJ9mOD/AD
q9p+kxXt/LaGV44oWd2WDI2ZPyg889zj0oAzfEcKCxYg4BvXx27UU7xcqWlgIEb5UvGUZ9N
tFAEtpc/ZtMuFUTb2jt1R4z0bBIB9sjFbPia7hvPCC3MAG27eHLAYYjceD34xWXoe6aC5hJ
CLNFHCGIyASpwcd8Gi8triy8NT2U5Rvs+oxhCpBAyCTzgd+aAKcKgxKADnGDk1et2DRLuIH
v/npVaOFmRSuOpzzzVmODy2BLD3FAGzZmGJMs2d3Iz0FXGuAxGNo7YHYf1rn0nVpSitll6g
dqtxk7QQCPfPNAGwkxK7d3Pt2pb4T3WkXEFsf37phDu285HesoMxORkYPIFaEDv15x2BoAp
2+j6wro0o8wLamMfvhyxL4J54IBXpnp7VYOn6mbjTJXgZUtoTHMvnAljlMHr7NzyfzrZt5T
x9ORVsMu3524x16UAczFpOriyK7zIiquwNPh1/eBmUnOCMA4PXBxU7aTM0kDTBmj+1vI0Rn
P7uAqQEznnnnjpnHat+OQNuGPl96z7qZLZWmlkVVUY3OcAfT1oAx/FshRLU7SsLOfM2+o6A
/mTismLzJl85MgEE7jkDHTpVrXtXtLuzECF5mJDpIBtUH8eentWLaPMRs3DYG5254+lAHQJ
MIlLyTnkcADn8KjkuicbFZsjq3UVVjjVcdM+p5/GrKltoVGXHr60AV2E46HgnqDx/8AWqaJ
AGOSGboe/WhLYzH5nGT1A4FS/ZTEp2sFHbHGfrQA2Vct88oUA8Kowce9LI261PlsQ2ONx5N
Q+RvAIcEeucVIkKxn55VXI4KDJH+fpQBmLY3c8/mAbeOwxz71YtbUWpzdX0iYPKxIC2fQVo
SwW7xmOa7fYw5GQCfxxTwrS5SCKFIQMBnUgnj0A5/GgDk9Runv9TESLJFAq/8ALdiSxzwT7
dSBWtpsJsv3iXcQORypBJX/AOv/AEq1Np9pY2Dm4iF1LIdoZlAc56AH+tUrjSINpSeJbdyN
wjVy8je2KANnUdQsdTtoLe7leeNXDEQnG9ugz/kVm3+u22n2zraQwrK7+YzTEykDOBy2csT
ntgD61WuPDUdpDEy3UsTvwVjx1x3J6VIuiJb25e6mmbfxsDLz+JHA9cUAU/td3KrkajBC+7
eQsfzhh1GAo/LpTtP8r7csUaXDRgYkmlUh3bGcH0UDt+dWLjSoLBkMny27jqzM+Py2itC0h
tokJjAbd3kwePp/9c0AXBFaTRBhErcZzjrT1WQ4y42noPSotw28uVyw4FSSTksNgPzA/N3F
ACgc7Qm7Hc8CmGJPukEE9w1Rt5mCXcKB6nJpsbx5Pz/MPfOaALyohUYjyMfxVUuJEDYeYLj
jYvWpCY2BUTf985OO+KaII4mYrvLNyS2OT+NAGVNNtOUj2Rk/eOdzf4VUuLZpVU7Wz2K5/W
ti/YouQ4JAz8xGfrWD9tknkVUYSLvzuByT9c9KANnw2yWmqpA7oqzhi/mHCsQOBk984x9K9
Jg+UqjqVYDB9B+NePE/aSSwBGSFYNnB9RXqOgXz6hodrNKB5yDy5APUcAkdjQBpzc5AA59K
r7CcZBbByADzU+GChlyQM8d6JHiWPe7quB/EcYoAqXJjHzOANgLHJ+6AOSfwryPxJdnUb2S
TOFlIbbnpGvQH8P516jdMNkiN5bxSgpIQD908Hn6V5JrMLf2w9qqbQo8rLfxbTgZPsMGgDW
8OaedUm8hkUWkJDXEjcZGchR7nvXoCBiVbaAoGFRRgAADt7Vz+gQyWulWtpGuXkzNKehbP3
R+X86622BCBWQIeoAOTQA9TwODkjoe1UtUmmtbGaaKIyOiFgo7kVfGCW+U8cc9KVlLIoZFB
Iwec80AcD4a8R31/C81yXlXyHmdWj2CJlz8uce2Oa1I/ELkKXtAsTnAmSXchO1XPOOyk591
Irpo7SGNSYo0Uk87UAzUbx8ABAAevyjAoA58a+ktjZzpb7WuJjAyO+DGwyOcDJ5x0HQ5qod
edV3NaxjdvwBLncVfaQDjlu4HpXSMm0HAEZzwcA8+tQyIHIGBxz06e9AHNS+JIg1p+7QrOX
EjCXPkhWxkjHPrVzTb9dQs/OWNo2DlHjbkqQeh/Q/jV+ZY4oy7+WoXqxwAPrWcup2sjMIm6
fxbcA/Q0AXiBg5HBPrTHULjPfoT3rMm1CUI+JYY17OMsfyAxVi0hnhga4a5M2fm+fIU/T3o
AsBCGLMQEXkk8YrPuL5HkZIkBhTgzDBAYj0/rVr7ZbXEqRSxmQgZwEJAP0qV7S1eB0VNqOd
zADHPuP6UAcwPs1reJNJdyTXHX5fmyfT/9Vbd1qrYhSAAySf3+Av1x3qCLQ7OOdpVX5gcgk
nrTpLayspHvJZSoPOD0B6ZAoAoWkQluvOyTgncjg5546mptSuzYW8TIgKF9rMckIMHkgcn8
OnWlu9VtrWL90PMbjEaDnnpn0rL1DWFmRYooVaQNnLoG8s9M/XmgCH+2JzdW0TiONZN3mSI
hfYVcqcjOeeOe2aWT+0bmxZUM4uEXDqo2jcHAGCOeRnoegqQSX898kQkSKOJdz+WBlj78cZ
9K07Jb4wNNO37xmJWI4wB6Z6igDKOmXcz25nhOUhZZJGlGS+NoI9sEkYHXGelWG0dwYJXlj
aSIRoGRSuVU5yRzk9vzrQX7U53jEfqsgB/IihzI+d529Mbeo/xoAYxyT6dcVUkkIOApq05O
KrnJPI6H1oAiVi3WnsRigjbycY9c0w8c0AUdUJW2EgBGyRGHPcEV0GrahDZfZVO9HlnEzrC
oyVVhkn3JwOawNU502X/gPH41rm0nm8SSX8rxrBZhAAcFsbc4Ax6nOc9qAMjxmBIkrbCo+2
sNjHp8goqPxgzbpUcA5ui3PuoooA09EHl2MFx9qeEI6yS4XIeMA5B/l+NT6wr/APCKCaQbX
uL1J3GegYkD9AKqWaGXTba2VWYMivJj2zge/AJ/Kn3F5c6x4Ru7t50eOKWACNVxsO7t+B/S
gCqsscUeZGCKASWJ4GOtI+oWy7V83APGCCMZ4GfrQ8cckDxSAFHBUg9waT+zopGzI0rkgAl
mHzAHIzx2PIoAbbXlhFK0yShXlJYnnBIwCfT0zWgmq2m/aZlDEE4IOeACf0IP0NU00q3EaI
VbYiMoXjBDYzn8hTzpNs5/eCR845Y8k8YOR3AAH+NAG9ERxz+GKsqcEAE1lxyEHrjmrkbna
CKANOCUjBPB9KuedvyCRjFYYlK9/wAaniucEDPsDQBtNIwXII/HvXG+L9QEsy2QZ1khJZ27
HKjgfh3rqhKvlM7uqoqlnY9AB3rg7yZNU1a4nIaIyELGSf4QMAn64oAyLeOaUjaDIobG0ck
e+a27a3mDEFDGB1zwSKdbw7cGEnIxzwD+lTwWyRzOXA5OQd+frmgC0luqpnOSPanIiKASME
j6VW8ySViqMwBJGQDx/wDWpTbSrJuGHxzQBeiaNOpzk8U6TEoBzxntVZYLhQCSvPXnpVmAE
qAfmPQbegoAnisYtm48Z5xikeJFYnH508SbEw8uCR0A5pWABHzYBHU9TQBBtiJDsgYg8Aci
n/vfuKfKU9cACmM6AfIOnekjKMcNJuJoAeUigwZHLyD+Jssx+lJEk010Lgjy41BAyPmb656
CrSMiAYxn34qOVEd90r7vQZ4oAp3IN1+6jc+T/G5HX2BqR5YzamFELALtUdcVK7xHKde3NR
OyRkKuOOwoAimXdZpDIcjaATnkHFRIgjiEYOeynPQUkzIQCynORnn86JZzISIwEUDjI4IoA
sRyIHVSytxyR+lVxNNnaMgD0HWolmZASp+Y9cDAqKW5JY73KknB9fSgCwXRBh5Eznu24nPt
UsSKVJC5PXJGMfhVCCSIStlGLDqWIwan+1fJtUEE9cngfjQBflmWJeq9O3H61VlvSVIH3ff
r+dU5LqJRtkMeOMknJ/KmS3USrmIxg9ASMmgAZ97M0/QZwvUnPTPNQbCBtigIUtgkAflUzK
0kZzI8mOSGwBms29maHIMqgldwCAkD8aANTTbJ5ruKESLGHP7xmGdigZJx9B9K6yy1q10uz
8qxtrmaN5ATPMQquehOewAHHrXI+EdRE1zdxPLFDLKoEMmcSHH8Ck8c8k967iTSra8gjim3
AKeRk5PrnNAEkXiIu6yvLaxW7HADNgn8T/hirN5qNrJGFOQT/Cc4/MZFUJNGtI33WmnJJKF
+VpX+UenWh9GvXBSJ1h3clYCRn1OT0+goAbcXcPlMN6kk4LEEAfrgCuP8VpFJFbXkRHnsSs
uOVfjAP4gH8q6ybw0AES4uLh2HPHKjPpnjNZereHZrq1jEMTL5bghn5PHYAdOaANBriKwZW
kKqTGvyk5bgDt1qxb6hbzASxhMjhklwGH61jpZ3lraOt1+9V8Fi+C2Pc/5xVd9Wt4Jo4oIm
dOryIPlX/GgDsFv4goJG3J6kcH6YqyswkTOG5PHHP1rl45rm8XEdyqwkdEUgn6nr+VPW4u0
hEdvBK5XgeYuB17d6AN+fU7KzYRSzqrkZCDkn8BUNxqkC24cyqhcZUMpLfl1rE+watPC7zG
JVPRQmGHuD1piaeElGWlLg5Jc8n6k0Abd5qMNtbea4LLxgjoxI6c/1rAvNSuwXGVgSQfIij
JA9Qe9PljvZ5SAqRx85DYIPviobfTp5Zd07sAoO0EA/p6UAZF4kgVWuXmZTgeQ2cHvnJPGa
t6e5MRZbMC17x7uSfbjmtSLTQjZkiWRifvNjNWEjKEgohXPC+lAFSeJ2USwWAkkH3Vdtqj3
x/hUVnb6mj+dLOqiRwZI9n3fcf5NaocRrhVC5565pPN5PPAPY0ANlVIzI8ar5zDBcjr9aoX
GorDExZ0ZwOinOTV6Q5HWs+ZFI27QwHQHtQBiXOo6jOqxp+781vlaMZIWq8kc95cSTTmRYk
Xpjqw9B+ZroEUDGAB+FSMNwwcHFAHPWGnSmCSTlC5PBPY9/rV+30u0ihAaMFs5JHarfIJ/r
zThjHT9KAGxwQQtvjiRWPUgcmpN3zYz1ppPOfwxSFjg4NADmJ/AVXc8ZPNTE5Xg8VC65HTi
gCq7AHrUTNyD7VK0ZLZx29KhYUAROxyMDpzmkLUScDjpVUyHv0oATVCDpsg65Kj9RXRXW+L
UpRDO0BvYfJWUDO2RenHqQSPxrnLgGe2WMD70sY9erCtLU7qdtbuNKmkSUxs8qqvBQLzgH2
GfxoAzvGZEbxFX80ErlivU7Rk/nmiq/ieRp44Xb7+4hwOzAY/8Ar/jRQBueGXaS4hjWQpJJ
H97AJUBeSB644545q5rVnYaX4e1uyti32jCXE4IAHUEAYwMc5rO8JzG21G2DJ8s0RjjJHBb
sPzAH4ityVptW8OSWty7Nc3Fu8ayMoO5wpypYc5BB4P4UAcpGzFFdiDnkH0GO1AuH8wY9eT
UFgYZbSHZMHdUHmJjBU9Py7ZqzJBs2fIULcjPGaALkcpIyeOKmjm3s4CkbeMnoeM8VQ3AEK
vT16Yq0HwoyaALA5NWEfA9/WqmdwyM+1PDnsaALZcHk/WkUn2qMEsnAqcbILdrmY/uohubH
U9gPxNAFDXNVlLyaZFhVUASt1LHAOPQAcfWsm2eN08sKrZOBIxx9ajvLw3WoSTOuxZOi49O
Bn1qJp3DDyicjpwAD7etAGzbRI+QYwQoAUFutWUI6AbNpPY/1qlaveSpu2RRqR1AHH5nFXF
niikZA5lcDkdTn+VACmRsARj5vfpUcjTqSzSFsDOBkY/CpVd8722J9Tz+IFMEogbHnjB5bC
nJoAlheeVAFiyPVuP51dSJ9uN6qAPur2rHF9ezOxRfJjB4LAAkduDVmIXssoCNIy4+Y4AGf
rQBqKERV+7gdDIf5CklurYDJ3SNnB2jj8KhMGwBpmCkjjLc1MqxwRByhJ7lhj+dAEgDzKNi
bUPUYyTTBBJHuEcaqvb2FMW6Qk/N8pPCr0NTCdFU55AHfqT6YoAp4KSZALyk9weKYN5lLSE
tzwCeB+FWHu8NtWP5sHHr+VUZr4opXy8tjv0zQBoAwjaWT5m6Y5qG5IboVU457n8qyYtTPm
ZZmyTxz0H0pkl/IIJG+7gFixHQdSaALTzLCN4Us395xwf6CqYuywLkvtzx2ArLl1WOZolE+
U2Er8pw/rjjtVgX9sbZZAzOpH3jG2AfrjFAFt7vzOC4CDk9sUJNCVA8zzMZyTWRPeRBk37l
81DKpdSC6+o46Cp7fUIJ4wA0e5icZGCeMnjGc45oA143ieNckktwB/wDqqN5y7tFtfAGORV
SK/Fw8ccDqTsD5X0OcGpI5ShJEu5mPI2ZoAQQoSQUycZz1OKeqQ+YNxc49sfhUTvNuAEgRS
3Udef5VIkEk74APl92xmgCB53eZ0wYkXpu7+9O+xw3LZeQyHHQA4A9eKsvYxwrsRWZsZCgc
j6mq0UMokKyEJGONu/JP5UARPZpHiMEGPIYMBg57AD+tejeG7qe+0C0uJ8sWLIHY5Z1BwCf
euAnkSCfeDwq5JPUV2nhCa3GiW1v9qhN0xeYweYNyqxyBj6c4oA6FuOgP4VLbXARupxjgk1
EDu4UZJ7Ac01WU8Lg/jQBfebeevGPrzUecrkkDvUOSVKgfXNNL4HzZxnOaAKd9FHcAExK4z
/FzzTI7aBE8soFeQdh1wP8APFSONrYU5JOevT3ofAQOF+ZDQARQwxABUA9wMVZEwjUlePaq
MEjyuWwQnbJp0mVdSCAO49sf40ASyXUpcg48vAwe/v8A0qrPIvJJIPoBTZJGBODmoGfPOeB
QA8n34pQSOSee1RB8gnt14pd44oAkL/SoWc5z0/Glbmo2xnPcfpQAu44560zdz9TTScHGab
tz/EKAJCQc/wAqgk5OBUpwMVCTlqAGEehpnTJz1qVgAOagagBpOT7Cqt9fLZIjEZ8x1RR2B
PqalmZljdlGWVSR35rBi1e9kt1Z7QrKUzsMTAFsj5c9uOc/4UAdEkokjDAHnsaTeM1g22s3
jGJZbNtpmKsyxsAI+ADgjrk/kDW33yM0APB4PWk3AHvTjwMjFN5+8etAEcjDJquRkdKnYFj
z6VEwxzmgCpKDyD0NVHQ5GBwauPzmowpJ9qAK5BE1jETjzbqJf/Hq6WG2trnUb3VbCQicuU
myoKlgM45GcH61gxQCfXtORmCpCZLmQnoFRSc/nit2LUHjvkYs62cdvJNJGyhSQANrEepOA
M880AcVrUqlF2sdhfIyfYCiq+qh3hQsjLufIHr6n6ZooA6bQ4TdadBFHzIhLoNwBPqM9iex
9QKuG9eDxTYMXIWZg8xbIEjg8NjoC3A6DBzWVo32RdCBu7cyR5UswfaV+VjkHoeAeKjltGv
Ly5kguyti8Qlg82bMikHPO3oSB+GR3oAw9WVtK8QXaRs8eyQtGw4JRuR+HPT2ot/EFzA0je
bFMXOcSjlT6jHT0xWj4ks0WawkT7QML5LG5XDFTyh6nPQj8hWPLC8DmRUbaBgr3Y5PSgDpb
C+i1S23hFWaIYkUEDPGdwHpz+lTgOh55GeDjOa5XSLlLa/tGuG2xlWDMf4cqRk12bKdingg
jhgcj2NADAc4OacD1qHf85VRjHc05GBfBPGcZ/SgC0rxQxNPcSeXCvVjzz6AdzWRe6o+pTp
GMxWyfMkZ5LnsW9/5VkazqklzdGNFdIoGxGOueeWPqTU9lNYRx77mcOzDhVyOfftQBpxJ9o
ClIE3LnEknUfXHWrLQqwUhIiwJ5JBx9Bist9V01VKxMrHbkKoLEH0FRm8uWX93btGCMnd15
oAv3E6xDFxcZHYKvy/lUNneqAY7SAhc5MjZ9f0rLMzTgABZ2U85+6D9a17S3lMZaN+SPkwC
B+J9KANEpcbC8Y8w4zn+nvUa20k6qA6qDngDkn3pot55ICk9woAORJGxX9OKeJILcKimWRi
cDaMj8qAJ47EI4aVyR0bngf4UhvbSOQMNxCjoDnvyTiq11DLcozpG/wAx/iOAMUyOxfYTcS
KisBxnOaANb+0LYqxjBz6jj9e1VmuVdMoVz3bJOPzqjLpiNCZGnZWY8CLPP50ttp0rYGXOD
xnGPocUAaQl3WxET/vCMBj0H0qW2eNZAskquehweR/jRDZCFczTDA6DGce1QhbWOZ3812yc
bCeKAHyzQxN+6kHXkhe1Z+o3M3kuYIDtTncwwPqM1pSXFurYjiweoJ7/AErMvJ57pZIvKkK
vndkDAH1NAFXw7B/bGomSRd1tEhEuOm4jjGO/eruvi2s7r7NCjrF5IEzM2SxOefwHpSeGJ4
7W11GYR4WNkJPUHgnH6frU2n2/27W0mnJkIUud3OGyMceg7UAQaD4R857W4naa3giXEQJ+Y
qewBHA+vr0rtLXRLBLGCCNW8mFHWPDBt6uMEk/xHGOao6nfppViHaN3GDiMNjg8biew561W
8L6iVgi08h1wGCM3STnJA7gjI49KAI9c8I2RsPMj89pLWPCkMDiPB3Dp75/CuMbSrSBlmJl
dlO5W38rxjrj04r112UgIQNhO0lu47ivMZovs7mCTCvDIUKkZ6HH8qAMWBra0nIt8pvAXLE
ndg9vzrcs40Zg5VmB6npVWCGS6uS6kKE6AY6fWtSCSNMRKwZsdRzk5oAkVUaRHAAHpnOKsJ
KY5dqRnHXPY0sUUexWDDryc09rqEPtwWIOOBQAuCSX2qQOT2qvc+THC0wjjTHU960QEmXhS
igdCetU5IEBfbGpPrjNAGDIHvrxnG5Y1TABBOfUCo4L97KJDACJom3IqjkEHmr72c8hyN+0
ZJ/zms+e2+YuiYywBA6n3NAGre+Lrm/mZLdpLSLOQsTYc9+W7fQVY07xXfWl0EvJZbu1cAO
dgLxn1GBz7isJbSAorsdjLjHPUVc06GCbWLKOZgYGnAcscBuvH0J4oA7XU9Uvxpdld6RELq
OaQiVwnKKO+D2yME0uq6pqNtPZLBaeYskZabbEz7CPccdex7dK0oJQU8oRrGFG0RqAFUegF
SSsdvBOO59KAOYOv6sxiDae8J3orloHOBtJYggdMgAex5pTrWpFJPLjRsmXy1a3dWKqvBwe
uT6dsetbjExqWLttPr79qaXARHAx25HNABYzNNbmRgAC52fIU+XtkHmq9yxDvhjhu9SvITx
1z6VC7hgQCOODQA1WPl8k8etZGv6pFpmlmVp3ild1jh2oGLSMflGDwQe/I4zWmGBB9O1YHi
uHSrrT4rLV96W1zKEE6nAhcAlWJ7dMZ6UASWGpXcdhfPqUM/wBttAJJo1RVUqRkeX82CMA9
TnOaktfEtvP4ZbXY7S6a1CmTbhA5QcEgbsfhnNYXhg6pNpmu6ZPdNf2kG6GyvG6ygqcjPfH
Az61U0DUYB8OxozMV1JY2tTaHiQOW/u9cYOc9MUAd/HMZreOXy2jLqG2PjK59cEj9azE1+C
XxDJon2a4FzHF5zOduzZ2Oc568YxmtBX2xovXaoHtwK4SQpc/FG7CX0tv/AKCsYeBgCzg5K
5IIzjnFAHS6br9vq2oX1nDbXEUlk+yYyhcBvQYJzUtxrlja61Z6TK5F1dqzRqBxgDue2ecV
yfg2aKHxB4m3XRkU3AdZZGGXUZy2eAR7isvX5Li8tX8UW08LG1v1a3i2nzCqHbtznvycY6G
gDvNe1638PaeL27gnkg3BWaIAlSemQSP0pk+uQLFYzQQy3UN84SGSHaRkgkZyRjgH8qoa1q
1hc6fpNwZkME93E2G5G3BzkdsZwc9Kwxpl5oHiTTrK1Bl0K5vPPiHX7O4VsqPY54oA7qQ5X
g/j61HzxnrTmk4qMvk4oARhkn/Oaquo55qdmwT9KgbLEkdKAI1cggYPpVhXBqsW29TSeYc9
elAFsyZ70uTnt9aqBiBuOcU5ZN1AErvge1V3fPHvSuT1zTDzQAwgDk0oUDkU7aMe9FxKlrb
STyn5IlLt747fjQBDA4WXV7kkKI7UQIx7MfmP5/KPxpmjx3F7p2Musk+ZJ2cnkAnGc/3ewH
U/Sqn2Q3VjaiSSeORpC0hxiJmJLMuQckgADp2o01ILe3mGqF55JZHaCOK4GwhcnDcZHHT8e
9AFHxIR5iBMqAAoGegA6UUeKgFvAUjCDcRj8BRQBb0yUy6aIGk2xJEjcdTnO7HvgYH1q/8A
2ZbNdXE96sEPlIqbc7VLE8gkn5j29M5rH0xljjgmY5EXkuVx1CkE/wA66PVNObUIZEtpVJi
fc6NwJELFlbOOOCRn1FAGJq0ay38WnRw3EcQUgGU8OMA5TPIIIBx0yo9azXhnOFmO2WPKna
cAkZII+oNdI9lqo1O1YQFoouQoKuw6EHjqMhcnr7U7XtIYJDdQ7ldRnbtHPUlD2yOSp7jI9
KAOVs7Z7qWKOLaZXBwZDtUADPWurREWJIUbcI0C59cdTWXodgftTXJdfKt0bBY5yzKQAB+u
a0Y/3UZKJnJ556UATMIra1uLmRTtjTIGM7mJwBXNPr1+5EKRQROy8Soh4+gPH4101zAb2xa
3UFWYho29HHT8DyK5YpHIXWbCP05OMY7UAVLWMidUeIzy5ICckn3Pt71rw2qPIEGnmNh2kb
AH0A7VUZ3by/LGAihARgE+5rVgupltkBO4ngegoAbEixErbWSKc5JK4Gfw5q424YS5f52GQ
kSZ/wAaba/bSSWcygDjYMKPqx4q0dgT9wDPM2PlQ/IPqe/50AZz2+wjyoBHg/xYp76kLcYK
bu3y8VakhYDfOE2jjB6D24piwmZP3VuysOrSLgY9qAG2xW4bi2UdTyfWphFIjAoyqOgEa8f
4mo/tKQTeWI2kYDsuFHrz3qxJPcvFtCKM/wACnkUATJFcEZklIB/hUZI9qinWN8n7M2RwC7
hTj6VDH5spEZJiY9AGA+uR1P6Usl7ZWKlPMM8/fBB+nWgCzbyJlQIgzY4VFOB+PerX2lxK0
SwEbR82SAAD0rJh1i4f/lgoXHZutTpcs2GlYFs8qvp6UASXUSysA7ybiM4VugqtHBDbuDJI
XJ/hHBNTXPnvE239yp4AUZP6U23gCkFImZv77kE/gKAHSN5Q8wL5YAJyeT9Kzvt892XRUOS
CuR06dfrWlPDHvYuoY4+87Z/Ssacz+YoicHJHC4GKAC3UQK255NjHJUHhiOmfpXQeFJ0eee
4MowWEaKWB7ZP49KxDFM1mS7KxHb0FY3hNpNM115LqzVrWeeQqxQE25L5V+OxHBPbFAHrV/
ZWOp2ufPiDxkMzBwRj0YHqOax9P0i10x0uVufP8pSA2QFX1OB35wSe1czZafeweH9Zs20mc
TXKXaxqYEUAOxK/MDk5yOD0xVaLStRhsXjezYg3ltcyRphEniVQpjC5wGBGSDw2KAO9n1m2
t7d5SY5F42qG5LEgBf1574rjrqRb2+e4ZlBJ+YR8rn+fameKYRdQac9rpctuV1AOW8pQT8h
BbHQdh749qqeH9Jlh0TUbudWh2XUjIGwPNyRyQPwA9yKANmJEbDIAEGAABz+dMS3YXREaYO
DwV6VUE/wBl3u7lF6ZwcD8asxbVuEYzBnblV3EZHb60AWVXHDjnrx2qaC2UuHI496pebPYN
dzRQ+YW2sq7h6YIBqYvcTlHkby1Y5wzc0AW7llBQQYJxzg1BvkTJLL17jI6VIIkQMSxZgB8
xrKtJTHqNzlziWKOcDtlhz/SgC1JeSyvtLjA6qBxWXdXMrTbYom5JBPTBq3KZPmk4PcgZ/L
61FHJuxj5VI7HnNAFeKHMbl0fzmPDluOvNFzCyqoA3Dp7VZYjgEgYPAzk1M0uyFjsB2jPrQ
BZ8Paxf/wBo2lt9pklhlk8po5CG6g4IyOox6126OdgDYLY529K8ws7qLTNStLmVJZYomLsk
WA27t1PSu8sdStdQh8yynSVSu44Ybl9cjqCKAL7SkMQy/KPumoJGBIyeMflUckmVGD9T61C
ZR68560ATOxVSQASOgqtErJDhz8xJY804zHoajdztoAc7ccdfeomfjk5HTFMZuOvNRljjJF
AE5lOMA9KZ53U556Z71Dk9e2ajZgDzj0AFAFreOlJ5pAIycemarlycgCmq5yc/hQBP5hYYy
fams565OelMU55pM7hgGgBUlKt1Oak80njviq7At0496aASo56Hn1oAnMvBINIc55PHb1pg
Az/Q0/Bx17UANwMHNN2gZJP4U52AI9+1RE8A54z1oAicAtiowQGIIqYsq5Jye/PSoWX5eCf
m5oAa75JH9aVASM0zbmpVBXH9aAA53AEUu0DOc4FLkbtyg5oBLH3x2GaAFXJODwTWVrEjzR
vbQEER/PKx6bgMqD7D7x+gHerd7cPAiwwFfPl4Uk8IO7H2FTrpcsGklLaGWWV1I27MtjqCT
2Ytgn0Ax2oAyNOigvbCF7uKWMKwQS3D4R8g8qQcDnIHc81P/Z62UEkSIFWKchJSMN7buxBG
V9QfrVsaNqd5p0UE8ceRIAjb1wpBzwBkseTjtVjVY0j024t2k8yVttuHPRpC+9j+AAFAHH6
/K0gUOxOyV0BHcDGP0oqLXP8AVrzuHmt29hRQBpaZnY26PKtapGeMqMnIJ9MkYzXQQXl99j
iuRG84y3lSRY3x4JBQrwGX26isnw25jmbc+2GO2UyZIwR2HPXoSa1LCGa4eS6t5GsLKc5C4
DGVh/GqkYX0oAv6RrUNxcrFJBKkh+8iD5hg9dp5/I1t2um2seiahbpcTykrJMv2pSrLwSCA
ewIHIrJm8Mx6nDDI95diXG5JXkG5ffGOnsKitXvzcvpmsXP7myHmgqMCdORkn0x1A60AYX2
W80yWSUQExTqHljUdCudzKPxORUjTIIxLAweNuhHNa+uapcw/ZEgixOHMjN1K7znBGOmAPz
rIntUcpdWcscFzMpd7ZjhZMdeOx44PQ+lABFevkE5U/X9atG5ijYt5MJkfmRvLHz+5rNTFw
zRhDDcIAGifgjt+NPMRVsOxHtQBfittPuXz9iiye6sU/QGqt9pc1lcgQ7mtm+aKTGQB6fUd
KvaekLu4kkCLgKozjk4A/wAa1445I1UW80nmEl1jbABQc5JHqPp9KAOYadoIC7AyKVwVZiQ
RVRtVuHhZ0AQIDgAcHiuykjthJIzadFmWTOXUkbu+Pz6dOaof2Zo0k7PJbsCCGaMP8hOOmP
T2oA5iG+vrW2ikkiIjdSyM3Q9sj8qu22rT3SFmLJGg5IGAfx71qeKrqOTSI1GNwlTZjoeDk
AfTFc3pkskSvLGi724wc4/WgC/LqMwwsESs33mdug/DoKrNfXUsigyk4zhYwAPxxVzzZbxB
HP8AZzxkoVxj3qOTzY1CW4hTPG9v6Af1NAFS4CLLkGYJty2E6eoz3pLO3glLSEuz9hwB70h
sYhJvvriaSWTorHAAHtnir8MVjaRDgfMcqCdwHrxQAkbRlikSLtHVg+c8cAcUtvcOswVIsK
wzk8d+e1TEboyQhCEZGFAx+FQKsvmbkU492AFAFu4E0ibI2IAPQHn/AOtVZIJUYtcXYjHoD
mnyfaVjAEscZPPJHT/PaqAt45ZBuuiS3UqCcEetAGkkUDqcXAlZRyelYU1z/pnlRbh6AHP/
AOqrkkYtn/dyuz9QEXIx71DbwXElwXC+WnXOOT9cUAO1GZ4rZIjH8xAOQckk9j7+la9voTw
aUikqbyMmSVVA5BHKA9yAB+tZk1qrruMhz3yv65rf0rUjAix3k4Uq2I5ZMkleMZIHY569qA
LmlajvtjDPLwoDRu/XHTGfbjrUs6MTknJHOQeCPrUM2mRvMWhl8oPyYygZCTzkEHgfnWVe6
fJavDJcCIwM23CSbhuOcccehoAk1O+iuNkaYdEO53zkAgHgHv7/AEpCGtPDdw7qWe42/Lng
Zxjj1AGfriqzwLJHsQ4GcjI44PenXl5czmMzNFkMT5cK4XOOpySSf0oAzbqwumso2QI6sTI
VZwDxnnB/GrMFpORZM8YJVDuAfIKgjn6cjn3qxcWZlZTBdjd5KR7SobGSSy47Abc+/ApYUZ
VgkS4wI/KhgYqcrnBAOBwCfr3oAfb2dz/pYAHllhhg4O3OcHrx0P5VHpME9tbSm9csI5trM
AWKEgHPTGMHOfY1Aby9S1kdJdzFtqbUCEjkE9M9z161nX8twlqI5p3EjLwN5Py9MHHTjPFA
G7DevbSXdrcSNiNigZufbg96oWWp20mpZLIoW2jiOemRxzSRXXm2O4/fbEaBeSzdvx96qJY
S2V2HeZWWUefsjxtbB7gdMckD3oAvajeTW95FEFTynAL5GeM+v0qCG9JujG0US4bC4HGO1P
mVZbgzrOzDgYIyBkZ4qtJGk0zKWUup6gY/CgDWwPvOi+2wjig7o8vtwrDpgHtVCG8CkIP3j
Ac7eSf61qR6drV0M/2fIuM5Z/lVR/n0oA5nUAxuC8e4x8HHWuh8N6dci5i1O5hNvHH80Yxh
5mI4+i8/jUui6FdDU5P7Usv3VuhwpBKyMehz3Heujn8wHIiOAMKAuAAOBj0oAj8w5IzzTWI
wefeoy6AjLosjchCw3H8OtRwysWIJGCe/agCcSDv1pGcduvrUbEBsEnPtUTEKpYk4FADy3+
RUbZzkHn60bhng596RmAAI5OOhoAUEj8expkn3NwBPODz0qMknLsdoUEk9do/rWTFqcLanL
LtmEZjETZ/hx/EQO3XjqOvegDay23IOB3qITgjaF5B6jpTLq9hsoDJcPiPIG4chsnAxWc+o
wfb/ALM7nzBKIggXnJXcDjuMd6ANeO4LLlvxIpyzq3JP4Vif2xZ+QroXKvE0vCnO0HBz6HN
TJqVqsUD7m/fv5a5BGWHB/l1oA2ndSSBVfn5tvHNVYdQSbzSIpgYuH3JjnAOPrgioo9bs2j
kcecdkImICc7SAQcdehoA0QRkkjn3oeTC8cVTS8hnJaJiyjGGxwwIyCPWnGYEHFAEhkyTn7
tG8gZOMdqgUktnt6VJ94YyPpQAilzkMOM4P0pd+CRjAA61CxOWCHjHf9aRTk4bjvigCZclv
epAmcH0HrTFYZAx+VPdggwBz+VABtKscA8+tR3N2LYCJEMtw5PlxL1PufQe9VHvJrhjHZYG
3iS4f7kf+J9hVa4uU0yz3WDfaJrhT5lwRuLAcYz269BjHvQBf0Gxnm1mCW8VX89iWY9CADt
VR6Agn3xXSSW1vHqU9+J72QmPZ5caFojg888DtWTpwGo2duHLwqwESsj5KyLypB7HBP8u9S
29jqPiXzI7m9KadbHykaP5GnI4/DGPpQBH/AG7JNKYrS3ncEHe8QDMBnoG4VfrWdqVzcrdW
6TpHHCqrLHbp84jw3XPVmPT3rqpdLisbWGKC/uoY9pwPlkj49QR/KuaRvsWqtFfDddTnct3
uyJQOy5Hy4HGKAOQ1NZEtlVl2sJn+8enQkfgTRTdW3zRgOx8xZmDd+cDp7UUAbVnCG0iYDq
yIG5xjIHNdIvn3VvFPBaqtsUHlh5QHZRxkDpzz3rnbHdHbvKiCSLy0WSMnG4Y6j3rc0u4ay
jksp5gy2oCjGSIwegJOOB6jNAHQ2t4JrVU+ZJVGwxuuDmq+o6bC+npqErGK8jIjt7nnC88B
17jJ9PSqd1FqT3FvJb4VjGyT4Abbt5U4JHJ6ZqO61FxFHazSp+6GYpGGFLA85HY5oAS4t7m
7+1PqElkimTy441dtowBkqw+ZSTzjBH0rP0/wnf3bebCsZTcfLnmlKDGMAKCMgdecVv24gv
4lligjXcxcqqAFZAOeccn0PofrTZLq9+WBZZcEhlIt0U9xjf0H5A0Ac5qNjdafLFFq9lK9s
zFUuLaQPsbthsAgH0OazJJLi0uzZzxyv3wygOV/z6V111ZanbWVxK0LvFIhEsUtwJflz1xn
PHXOcjFUrKyh1KQSN9mfVTbFbWVSwSTauCGR+N+Oh6HPrQBGdQ0/U5kAjERG1WVugUZBweu
TheTjvV23srqC4xBc7ApATc27cwXJxjIxwetYeoW3mz+YIvs0USjeDksmOCcgdc/wjI71JF
efZZl8u9jfPZzsL4/Q9ehxQBoXFxdB1WVChjUADsSfmJz6nOfxqibotdOc5571fg1q2nZIr
s7GOFO4YyAc4+p4GfQVkvGFuZZfuRkkKCaAKPiK5ZltEH3DEz4HPzZx/ICqNlI6RgF9vpxk
9elaN/ZSXtspgU/aIlICjkSLnOB6GsuycJKUOQBwcg5z6YoA14rpCARA7YHGcZNMnmuJVJi
TyxnqTzUEd0sU+Gwq88gjOfpU9xayeVuhCsp5ZmbJH4cCgBLeEEl3lUs3DOPmI/T9ambybZ
lIOSe5Oaqw2l7s3GcIuOCMcj8v84pTGssK75CxHQu2fxoAl33k5IhMaD0PJP8AShbK8lyXn
CgdfmwfxxUELzhiq7Aq8HOSastfW8SkNOu4dQo5/GgCvPbm2Yhd1w47cgAe5NX7cS/ZlXCk
E4wgA/Wshr6a4uAIITju0jY4rQhuVUYU739AeBQA6VyrFRhR3HU4qzbSFoWwH24xkD+tQzX
MkahpmhRT3Jzj6461B57zFFS4kcd9kOAM+9AEwuEDBUGcnjcc1Kx2tv6oSAfaojZRKoKxyS
NkcHt70skNzMSAQI+gQDH6UAaNlqSWgEMrFrY5KyDJMZPb/dz+VGq6naTaeYkmEspkRowhz
gg8kn6E1mC1EKhnmJx/CFOPwpksJaMA7gB/E3H6UAWIZN8ahMtnrngCo1icSGMHcwPG0/pm
qxu0ACqzueuFXANTwXCzAuEdMEYIO3J/CgBJXt1vVsmt2cuMu0fy7fx/Op305DNaCGdhbQM
ZGBclmY9yfWmG4ZlYCNpW7tjAH49TTLaX7DCYvLRCxztByTn1oALu4YO7lSqY2xIe/qxqgA
rSk3K/u+5Y/wCefarTIJJzOzswHQEcfStFbJ4IzczwN5wUlExxDxwzk8A+g7fXFADdH061S
Zi5HnyZKxbsmGPHJI9SOp7DirEWiW9jdQ740E08YmQLyEJ7Y/EflWhZNd6W0eoGONrNI1aW
cOWOD95QoPTHGMe+a057nTLGOS5gtokkxGdwg+f5xlenPUjPpigDirqKO0kle2kXyJW4AOf
LboUPoPT8u1R2tzbQRu5tLe5dnJYSkgjHQAity9tbmBojdwR5lkYPbiUMHQgnjJ6n09QDwa
ybnSRbSpLskMBOAW4Kk9Fcdj79DQBai8SzrNG0MNvCNp3Rqo+f6t147Yp1hq1yNVF3cvNMP
mEiqwHB4wBnAANZvlQQSggcBSCADkmpLeBlLyOWQHt1NAGrqHiu9ceRZhrWJTl2LB3PsOwF
YVzcyXnM00kpJyS8hJqz9kdlJOcHue4+lNawjUszyBc8hfSgCDTDbWGrreSpwFKhlG5lY9G
/mPbNdarwXVt58LlkzjOMMrehHauRltAFDI2V6tk1e0vUxp6PBPgQzybvNHVGIxz6j+VAG3
IpKqSxyOvQ/nUYYnI3An3FNcuu8bwxVvoMVGrNnk5HsaAJZJBn2+lR+ec4Y4HsKhKOsvYgH
k55qKZXHO4cHg96ALalGA3qzo3ocfrWZJpEIdmNxIQ3ysFQBm7/AHs9+5xVhWZwFWQHvtbs
ankQso3OVXqc9qAIri0trtRFKhaNV2hckLjGMe+BUa6bbGcSlTv3B9xY7shdo5+lK3+rYo+
SDkEntT1Yhcq25j39BQBUk02xiRwsTjepQnefmBAB/kP19aI9OtZURCjbFyVAY/JyDx6cir
ko3HJceg/xpiM4RQHX39qAFkh8tZhExVpiWZjzhiAM4PsBUEOn20aFcOMxrGSHIJCjaP0qw
5JUEkZ9c00ltwweO59KAFjgjh80xptEr72A6bu/0p23c3OBio2m5APHqRTWkbJABx64oAsZ
IJ56dvU01ZSWI6Y7f/XqNSSc449SetTrFEimSZwoBySTigBQytIDjqO1I6MSTjP+yKgkvoO
fKwccmRztQfiev4VXkJu41xfKWcgKkasFbPYkDOPyoAmlv0g+VB5sqjlI+cfU9qpx3H2u3k
vb9LlrNPlCwDhm7AnOT+Fa2jWjyrHbG3jG1i00zgBFjAO4EEcH0I5PWoY1MU9pbaRDGYfOa
SCJizyOSMBmJ4GAMgduM80ARxaTq+o2w328VrHsyI5JQuB6BQD+OSSaqQaBLbXqreLFCoAZ
Ekkcx5xyQVHT/ZJrdk07ULMtLIZTuG53E6uM55G09foc1Ok8t6hjl3OmCNhtwgIH5nH4igC
uIbqJZbSe4hSwZ4y0ijEmxuNiKMheRnJPcc1uGKPSzFa2kfk2wTcqAliCepJOcnPvWLe3ka
7YdsSSSBWkk2hfkGAozjknA78AVJE97qCIYH2tGCIwVDb16AnJGBkY45oAvajdPcBYYEaZk
5LE7UGfU9vyrmdSaQfZoLiH5/N8yJ0fKkDgj1znFbeZ7LT7cXBwzDfMuct5jHhfcjp+FYU5
kmvGuAVmW2fyY0LEbGbGGPGMfSgDI18JHOduDh8H/vkUUmsIYgVdxv8AOO5j3O0UUAWrG2N
5NDbK4hKKkgc9hjpg4Bz71qRactnG4Fwskdw3lPMXDLGD0zjocE4Hqaxp5ZEiGyR1zbJnDY
zxVh+E09BwrTgMOxAPGaAO2ubiCJGvCSuzEMaBcksRx9eATWStil1atdErkkrHGxOUOeWY9
A2cYANXNORbmzv1nUSqJMgONwBx7/Wqelkt4E1Hcc7W+XPb5h0oAtQazLZahFZ3LRXVwy43
B9jIDxliQQfrWu99aQKWF7E0ZYBAFJyenIwOAM81U0mNPOhk2LvZBubHJ47mrkyK9pcblDf
I/UZ7GgClqN01iGaJj5cqhshC6qc4cAD25x3rNl1F722gTyy0trK0lvcC3MbLGOjEdgc4x0
Naqk/Z0TPylUyOx+WpdPVQ0ZCgEsFPHUc8fSgCGK5ElrFPdCNRIADcQ8oxPGGU8rk8dxTF0
LdcKZY1NoM+bH5jDcecYweBjHt1rNCLHrCwooWJy4ZFGFYc9RW9oLs2n225if3JHJ9CcUAc
wNDayvJ0UNNaxOyKssOxZCf4RluQOxHJqObToroBrC5a2c5X7Hd5IDAZIB6jA55zx0NaXir
59QuWb5jGkQQnnaMZ49Kh1f5dU0h14ZkXcw6n5gOaAM6Dz7f5bu0kVBn54x5ijHuOn41i63
9jOp3E9tOpVijLsPRsDI5+nWu7tAEaYqAMYIx2PNUPEtnavoUs7W0LTbP9YUBb86AOQto7d
9ryuxYjHy9R/jVgXUifIPMkUcD/AOuDWTYO/nxDc2AvTNat8T9pl57/ANKALDzvJGsIh7ZO
5h/SkitrdiomnAboAo/rWYygdABnNTxE/Yozn0oA0Ht4QGEc2wHgsVyf1qCCxtFk+cM564O
MH8BUFsSwj3c8nr9a6BkUSJhQPwoAqCFGwVgiA24yw/wqlOiI3E3Hfb1z+FaF0SI2weimsW
3A2KcfxH+dAFiKx3weZ5nI6ZyTir5uTFaRrBE7bQOq02dmTS2Kkg5HQ1REsn2T/WN94Dr70
ATedduchJFI5GMf4U23+0tLuld41J6Fun1q1CT9lY/7Q/nWRcO5YgsxGRxmgDY+0xKSFk3Z
PAzmoZoxJl5J2OOACMY/wpqIqRJtUL9Bim4BAyM/WgCBLefIKRIRnrnI/wAKvw20jCNWZMZ
GOAamjA8oDHGP6Cobd2Nw2WJx056UASXMrwyeVH84x8xbgKf0qulzAUCN5fmN0bsPcn0+lU
4CZ/EcEcx8xCeVfkH8DW7oyJ/ZU0u1fMLN8+OeDxzQBHAjWzK9sj3dyeVlKFIUPqCcfn1+l
T2OjR3Go3n2qWedk28iQguxySwA7DHA6euag8PTS3EsizyvKODh2Lc7j61dkZotauPLJT/R
m+6cdEyKALFy76QbcRXDIDuRjLsBZQMkYAHtjOec4qWS5s4IVvLe+hN1IE3EydyOo55HqDm
sLSGN0J5bgmaT5fnk+Y9R3NbssMX2I/u06f3RQBAljHqFrDcXRmm3LuO1gFYnqdyjPX3zWZ
bWs9nNei1dp0STy5IpHBEqZPIz/EMY96ZbzSQ+JGgjkdISzExqxCkhTjitHRUV9LkZ1DN5p
5IyegoAzJVS3/fpLJCDyYJ42Vh/ukjBHtn8aW1vInOPP3EjADHrS21xO+vvG80jIS2VLEg4
bjik1OGJdRukESBfspfAUY3Z6/X3oAsLKqKWDhz2ycmoZ065Xkjjk81naC7tCuXY/U1sy8j
nmgChEoMciSR4UDJPJIrGvJGeKQdBtO0d66CMfvX/ANysGdRluB1oA39NSS6jhlQ+cskChi
h3FWAwQR1HSrvkPBHtKqSACRuAYD1IzkVxty7wXMDQs0bEclDgnn2rYsOby1c/eZzuPc8d6
ANJ3jZ9pTBPAI70z7MCHUc8/nVKQ/6cg9q1Lb/VE9//AK9AFOS1ijG49Rzxxg1a+YwqfvZG
DnoKhmJxJ9f61JGf3LjttNAEHlAkhQGz7YxQuYQQVxg84Gaj/wCWp+lWWH3vrQBBIy7MuDz
0OajMqYxjLD/OKkm5hkz2fj2qo5IcYNAFpJVK4lwPQZ5pAZGPyg7T0JFPtgPJJxTyMbaAHe
QWx1JA6ioxNAWMayBnBx5aZdifoM1RupH/ALSt497eWX5XPB/Cu1jt4bdI0ghjiVgdyooUH
64oA5tIb6cYWOO1iALGS4Iyo9cDmrSWdqAsQaW+mI3NdOB5cSkcEAnGTxjOTVq9AEN6QMHg
Z9tyjFQ3KKvhLTQqgB5TuAH3uT19aAG6ZoCedcNe+Y00ShEVo2Veejhg3PTkDpVy3tvsIE1
yQrhcNICWyc4UKCTzjrj1q/pHFhLGOES4fYvZeFPA7dTVW9JN5Dk52wTOPZs9fr70ARal9p
e3FosSxRzqwMWS0so9CR90Z7Dk+tNk13ZJBHEgghjRVgjS0JDHkOC38BA9BVvw8qmJ5yAZv
JP7wj5uvrTbhFF6MKB949O/FACCRVtzd3JMYkbOWUkqmcLgdRkc/jmnS3FvaQyTiaK4lAys
avjcvQnJGPwqVv3l1bb/AJszc7uc/IalA+dx28s8UAYCXJ1K3ilSSA2quM24J4YHoxPU+3A
pRdx6PdhGcyQbeCAcrH0w47Edj3xUd0iJc2AVVUPcqWAGNx460alGkvjhIpEV49h+RhkdfS
gCbUyi2hjLKTBIJUZhw+RwOO5B4PrismTQmk85xdeTLIu4xEqWXueM5Bx1xUuus2zU+T8qg
rz0IPGKz7p3T7JIrMr/AC/MDg8k5596AM2/xLbKSmAspXGc4woHWinaq7f2XEdxz9obnPsK
KAP/2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCAAyAOwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD3+vMPj1q39m/DSaBHZZL6
5igUqcHg+Yf/AED9a+Zf+Eo8Qf8AQd1P/wAC5P8AGup8ZX96Ph/4P0+9vJZridJ9Rm82Qux
DvsiJJ5+6jY+tAGNpfxD8YaOf9B8Ragq4wEkmMqj6K+R+ldtpX7Q3i2z2Lf22n6ggGGZozE
7e+VO0f9815HRQB9JaV+0hoswUarol7asTgtbusyj352n9DXa6X8XvAurZEWvwQOAMrdq0G
PxcAH8DWN8FdI0y7+FmlTXGnWk0rPPl5IFZj+9cdSK6ObVfh3bTyQT3/heKaNijxyTW6srA
4IIJ4INAHT2t5a3sQltLmGeM/wAUThh+YqevFfFraDrfxF8DweGL/T2CSXUt0dKmjJ2oscg
DmM9DsI5960/AXgfTte8C6Rql/qGtPd3MG+Vl1SdQTkjoGx2oA9XoriH+GOlhD9l1jxDaTf
wzRatMWU/RiQfxFM0HWtZ0PxWnhLxNcpem6iebStSChGuFT78cijjzFBzkcEUAd1RVDWNXs
tB0e71XUJRFa20Zkkb2HYepJ4A7k15XoM2uP8R9F17XL24t01i1vLhdOdysVpAip5YIzjdh
izH37UAex0V5wmqeI/iHcP8A2DdvovhhGZP7SVQbi8IOD5QPCJwfm6+nerB+Dng+5RTqlvf
6rOBzcXuoTM7HuTtYDn6UAd/RXAT/AA6udIj8/wAG+INQ0u4jA22tzO1zayY/hZHyRnpkHi
sTxB43u9Q+HvijTNRgfSfE+m226eCNyAylhtlifup/MdPcgHrVFcL8MNbvLvRbjQdYkLa1o
kgtrgs2TJHjMUnXJDL3PXBruqACiio5po7aCSeaRY4o1Lu7HAVQMkmgCSivDNC8Q6xrfxC1
/Up7i4j0++8N3F3p9vvICQiURo+3sx2Fs/7VdL4Q8A6Xq/g3RdSvL/W3ubqyimlYapOAWZQ
Txu45NAHp1FcX/wAKv0L/AJ/dc/8ABtP/APFVyvieDX7f4kPN4du7iSXRtGt7hdPeUmO7Tz
HV0Yf3io4PXIFAHr1FZmga5ZeJNEtdV0+QtbzrkA8MjdCrDsQcgitOgAorjPHc00epeEI4p
pI1m1pI5Ajld6mKTg46jgVieL/AOl6R4N1rUrO/1tLm1spZomOqTkBlUkcbueRQB6dRXyv8
HluvGHjKbTdY1fVpbZLJ5gqX8qHcGQDkN6Ma90/4VfoX/P7rn/g2n/8AiqAPjZEaR1RFLOx
wqqMkn0Fdp8U2WHxmdKjx5OkWdvp8eDnhIxn/AMeLVQ+HenLqvxC0O2dgsYulmkJGRsj/AH
jfoprH1vUP7X17UdSII+2XUtxg9RvYt/WgChRRRQB9d/A3/kkuk/78/wD6Oevm3xfo+pyeN
dedNOu3RtRuCrLAxBBkbBBxX0l8Df8Akkuk/wC/P/6OelvvjV4J07ULmxub+4W4tpWhlUWr
kBlJBGceooA8r+Anh27TxRqmpXdpNClrYMiebGVy7kdM+yt+dezfCn/kl3h7/r1/9mNamh+
JdO8WeHpNU0p5JLRt6K7xlNxAweDz1rH+GHmj4T6EYAhm+xnYHPylsnGfbNAHa1xHjJhP4z
8E2cJ/0sahLccDJWFIWDk+gO5RmsbR/G3jnxHNqljp+haJaahp8xgnjvL2TMLfwsVCZZDzg
g81k+J7h/BrA6hr0E/jPX82y6jNiGHT7bPzFAThVHbnLNz2oA37kj4jeNTYLiTwxoE4a5Ib
5bu8HKx+6J1PqcdayPivpdxrvj3wXosE7wR363UNwycEwfu2kA+qqRXTeH/EvgHw3odrpNh
4n0cQQJjcbyPc7Hlmbnkk5J+tYmp+LdD1H4veDP7N1Kyv1aK9gdredX8pmRSucZ6lcfjQB6
ba2sFjaQ2lrEkNvCgjjjQYVFAwAB7CpqK5/X/Flt4euYoZ9N1a6Mqbw1jZPOo5xglehoA6C
uE+LGnWT/D7XdQezt2vY7IxpcGJTIqlhlQ2Mge1S/8ACzdP/wCgB4n/APBPL/hXL/Eb4g2F
/wDD7WbMaRr1u08GxZbrTZIowSwxliMD0oA1vFpPhLxBovjiPK2RRNO1gDp5Ln93KRn+Bz6
E4bFejKwdQykEHkEd6oXumWuteH5tMvU3211bmGRenBXHB9feuW+GmpXaaZd+FtWctqugS/
ZXY8GaDrFIOehXj8OaAO6rgviJcTavNpvgmxkZZ9ZfdeOvWGzQ5kPtu4UeuTXczzRW1vJcT
OscUSl3djwqgZJP4Vwvw9gk1u81PxxeRssmrP5VijjmKzQ4Qe245Y/hQBj6vbw2nxXv7a3j
WOGHwNIkaKOFUTkAD8K7H4e/8k48N/8AYNg/9AFcn4g/5LDqn/Yky/8ApQaq+Dvhx/aHgrR
Lz/hNPGFt59jDJ5FtqmyKPKA7UXbwo7CgD1uuJtf+S16l/wBgGD/0dJVX/hVn/U++Of8Awc
f/AGFS6bD9n+MN7D5kknl+H7ZN8jbmbE0gyT3J70AUr8D4beLH1ZMR+FtamH25QMLZXR4E3
sj8BvQ8+1ejggjI5BqtqOn2uq6dcafewrNa3CGOSNhwymuL8GajdeHtWfwJrM7yzW8Zl0q7
kH/H1ag8KT03p0I9OaALHj7/AJC/gr/sPR/+ipK0fiF/yTjxJ/2DZ/8A0A1nePv+Qv4K/wC
w9H/6KkrS+ICl/h14kA6/2ZcH8o2oA+f/ANnb/ko9z/2DZf8A0OOvqSvlv9nb/ko9z/2DZf
8A0OOvqSgD44+HpNhaeKddLBBY6RJFE/cTTERpj82rh6+jvDfwa8TeGoL62h1Lw/e2l95f2
i3vrJpUfYSV44IwWPf09K1H+CGjaiv/ABMNJsbSZx88+lXk0YB9VjkDqPpmgD5dor6D1P8A
ZrhJLaT4idB2ju7cN/48pH8q4jU/gP4504bobO1vx3NpcDj8H2mgD2/4G/8AJJdJ/wB+f/0
c9fL/AIy/5HnxB/2Ern/0Y1e0eEviFP8ADLwXa6Jr/hPXIpLV5N85gCxHdIWGGPB+8BXjFw
f+Eq8cSm2DRf2tqTeWGGSvmycZ9cbqAPrD4caWNH+Fej22wo7WXnuG6hpMuc/99U74U/8AJ
LvD3/Xr/wCzGurFusdkLaIBUWPy1HoMYFZHg7Q5vDXhHTdGnmSaW0i8tpEBAbknIz9aAOY+
Ids3hm5h+IGmyJFc2CiG/gZwi3tuSBtJ/vgkFfy9BR4A0aHxDZz+M9bitry/1rDxxtiWO1g
GQkS54BH8XvmtvXvC9z4i8R6XNe3Uf9h2DfaDZAHNxcD7hfttXqB69aXw94Xn8Na5qf2G4j
/sO9f7Slo2d1tOfv7O2xuuOx6UAa//AAj+i/8AQIsP/AZP8K8u+JXhFdT8Z+GrXRI4LDUI7
e7u7Z4o1RTNEYmQNgdM/lmvYq5/UNAmvPGmi64s0axafBcRPGQdzGQLgjtxtoAj8G+LbfxV
pRdk+zananyb+yfh7eUcEEemQcGukrlPEXgWz1rUU1ixu7nSNciXYmoWZAZl/uyKeHX2P51
RRfidYnyi/hnVIwBtnfzraQ+u5QGX06e9AHc14n8YdXuPFGj6ppGjSZ0zR4/tOp3a/MjSAj
ZApzycncfTA+ldfJ4d8ceIl8rX/EFnplixO+10SNvMkX+6Zn5HHXaBWhq/gizk+Hl54T0OK
Gwhmh8qPIJAOQSzdyTjk9aAOotv+PWL/cH8q4Txup8MeJNK8cQgi3jIsNWA727t8sh/3Hwf
oa72JDHCiHqqgVX1LT7bVtNutOvI/MtrmJopV9VYYNAHGfEG7k1t9L8F6fKfN1pt93JGf9V
ZLzI2f9rhR65NdzbW8NpaxW1vGscMSBI0UcKoGAB+FcV4A8B3XhSW6u9V1P8AtO/eKO0t5t
uPKtox8qD8eT9BXdUAeXeIP+Sw6p/2JMv/AKUGus+Hv/JOPDf/AGDYP/QBVXU/CNzfeNrzX
kuYlin0F9JERByHaQvvJ9OcVl6PoPxF0TRrLS7XVvDbW9nCkEZktJixVRgZO8c8UAeh1xNr
/wAlr1L/ALAMH/o6Sj7L8TP+gr4Y/wDAOf8A+Lq9pfh/UYfFz6/qFzbSSy6VDZypArKPMV2
ZmUH+E7uBnNAHUVzPjXwu3iTSo3tJvs2sWEgudPuhwY5R2PqrdCP8K6aigDye78UL4pTwXN
NAbXUrXxClvf2jfegmWKTI+h6g+n416pLFHPE8UqK8bqVZGGQwPBBFcRr3w5i1Hx9pHiqxn
W2mt5lkvYiDtudoIVuP4wCRk9q7ugDzLwf8Lf8AhDviLea3bXImsLq0lXYQFMUjSq2AB/Dt
BxXptFFABRRRQAUUUUAIQCMEZB7VzmqeHtE/tfTr/wDsfT/ti3Clbj7MnmAg5GGxmiigDpK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA//2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCALvAhADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDycznPNRNLk1VLn1pNxxWl
xFh5M1Azc9aYWpAeaQDyelOAyMVHning+tAD1T9aRxxinxt8w96WQg54oEVSCDTgaQ80nQ0
gHD3FLxxzSCj2oAQ8dKAc0uKUDmgY0oDmmjMf0/SrAUntQyDPUZqWA1GBHH5U/g+mKj2jOe
h9qA7f7JH0o5h2JgozmnAAck1GG44XFRPISxUc/Tik5BYdJIXbC5Cd/eoWQCRWqZosRlu/b
FMT94Nh4PakVYr3CfveOQ3IqLYRV/gxmMDLLyP61TbJ7YHvTuJoj71NCCX4qIDmrNty31OK
TBD5f9aiegr0TwTZ7gGI715zCfOvTjpmvWPDDSWtmDDAZH+tRJ2RrBXZ3TRhLbHtXLaiv70
9qh1LxDq9sMSWwjX1C5rDfxMJ5CZ0IP5fpWL12N4rl3NmPoKkL49azYr6KVAyMCPapxOCM5
popj5CPU1RlAJq2xyM5qm5G41ojGQiKAeacQuOemKheTAxVaa4AQ81ZkVb5VO78a5e6Ywz7
06g5rYur+MZG7J9BWDcymRs4wKlDlsXFmEyhwSM8H/P+eKqONsmDxk4IqvbzmKfG7CtVuTD
9R04+ntTtYV7oqTx7W3Ac+9VXJPP5VccblKHqP5VRcHv0FUiWNJ55PNAxSY/GlA28n8KYiR
WA4OfrU8chJGMbvT1quOB60vOKQGxaztIBFk4J4Helm2w3SvHwMYf6VlxkjDLkEfzq/HOZG
RiASB0A6UXEW2cFRt6Hp6moiMHOOaW32FWXJBU8c9R71IwI6jj2q1qIrMpqFhj2qy3rULCm
BWYc1GRU5FRkUARYpKkIpMUAR4opxFIRQMSloxS0AJS0UUAFFJRQA8Gg00GgmgCy3FNzzTj
xTelMQhNNJxQTTRyaQD8804NTM8UoHOVHNAFhTS5+bFQh8ITzxUcbyXB3Fwg9B1ouBYkjI+
YA+/FRkZGaljgVly0kh+rdaRoNucbsfWjUCKnUqx+madsb0oAQDpxTgp9qeEpSPWkAgGO4p
eaQnFNacLxtJP6UmwH803cP7w+gqIuX6kfQUwuoOB+VTcpIlkYsCBwKdGp+gFRIGY5IIqdA
HXJxtHY0ikSqVIODx3PaoZohMcRq24DqRxTpLyKNeoJHQIB/OqUmozN9w7B7HJoSYNoVw8Z
xIuCOhxSORIN2fmHXNVmleQ5difrQHYdcGqsTccRhs9alQ7RnPSoC2acT+7b6UmCNHRITLd
qfevUrGV7K0V+QO1ec+GF3XWfcV61Fpsd7pnllihPdcf1rGob0tDjtW8SvNMQjF8decKv1J
rl7rVy7ktGrY5yDxXSav4VSykMjM1xnojthOue3P8Ak1n31lbX1isNpH9nIJzBIAW7/wAeO
2f9kH04pwUR1HMxodVVmB2sB/smt6x1FnACTbuPuscGsyx0OSAEXSSbQcgFc/ljP5/SnWls
wvTGEdQGIQlT0qpJEwcludZbyvIvKkfhT3jZskD3rR0CzMuIpF+Ujg+laV3pvkkjHH0rKMt
bG0krHGXrmFCxzXKXd9LITluK6rxQ/kwkL9K4yWJ+PlPPtXQchUecg/401nb+Lr6elXpLIM
m7oR1+Yf41SlRUXggnIoDUgJ+arccpkj2n7y9PcVRNPjYhsg80WC5cLFiD/EKimUHkdPSpR
hhuoyqg54pICntwelJz2zmppDu+6OKYWC8YBP6VQhMEDsB7UnsMmjktlzge/Wgyf3cgd/eg
ByttOf5Voae6vOVYHkcEdRWWG2n2qe3laGdZEA4PQ9D7UhGyyf6RkEMdvPZhzQS4Py/OO4P
BFTxtFdOJExgJyO6k9v0okjI7Bx78GqSEVGdT3x9aYwG2pmAIPQ57Ec1XaLbzG20/3T0NO4
EbCoiKlL/3lK++cg/jTTg9xTAjIpMYFPIpv4UAMIphqQ0zHNABSGlooATFJzTqSgYneiiko
AWikzijNIC2aafxp/Tmoyc1QhmMmlxxSmmlwvufSkApx60b0XqRUBZ5Thf06UohA5Yk/Sld
9AJhKmeoquy7G3RHj0qVUjHGOfepxEo/hz6ipsx3RDDdyRnJ5+tWVvUOM4oEaEfdyKDbRHq
goswuh5miY5wfwo89eykfWmfY4ieAcfWkaBV4Dv8ATNS011KTT6Cm6I6JUbTyH2/Cg4Wo2l
XOc1KHoL5kjHFIdobJbcfzphbP0oXJ+6tVYQ/LEf3RTo0x/gKRdoPzNk+ijNRyO/IA2j9aY
E5lSMHccn0FV5rppTjovQAVXJ9KUCnYTYoGT3pSBnrQCQPrQBTEH4UmD0p3akx2pAJyOtDt
8n1NIetIx4xQB0PheQLNn0Nev6bch7IANzivFdAl2XDjPcGvU9Bm3KBmuepudVJXRbvo3kG
CDiucvNMyzERdfQV3M1vkKdo5FVZrUHOBms07G255+bC4DfIhUdMnNa2m6JMzBjuJNdTDpY
kOStb1jpqoi7VquZsjlSKWk6f5CjI6VZ1VAEz6itYQbB0rN1hf3Qx2GKI7ibueZeJrfzY+B
0Oaxo9P3plhmuo1pN6kD+7WNaShl2n6VtLQxglcw7qwZAdgNYM8bKcEc5GK7u5h3A4rldTi
2O3FEZXCcTEcYpEPzU6X+lRr1rRGReVwEHPFPIU84LfjgVUB4qUHI5JpAI+emAB6Co+nQha
c2M00DPagBpGec5pnPpUhVuyn8qYVbupH4UwD3/nTiecgYHp6UwA07PqOaBGrazY2vGcPjp
6+1a3mpIoYEYPUZrmFYqeCRznGcVfhdJAAHlJPVc45oTsBpS7APnYL9Tiq/mR5K71P45qWO
GNOVhGe5I5pZA3UA1QiqQhzyBUB25+QqT6A1dIz0P1qCRFYfNg/hQBXyG5FIRxQ0ZRgQcjp
zQaAGGmmlbim5zTAT/PNLSc0ooASkzTjTaAEpKdjmgigYykpxFNpAWyaaTT2phHFUIbngnN
QNliFHVv0FSt909qbGMyOffFSwJVUBQAKXHNApRTATbk9M09cjp09KbuCjJOKjNwMgICTSA
tq3foe4o80KfmqsBPIem0VIkO05Y7jU69BkvmF+EBpDH/fOfYUm7HQCo2kPOWP4Clbqx3G3
MiqNq8H2qqDkj0FEpO7kU1WwPemImU5PPSpANw9uw9agB/KrEXJHpSGTxxBR05NU7lwXKL0
HU1Zmm2JwfmIwPYVQxTQMQLTgB3PT0pDRTEOz6ClC5poqwgwmP73WkwGlcJnFMwBU7DBA9K
hekMjNRtTznJqNutMC5pcnl3Y5+8K9M8PzjC815Vbv5c6N6GvQdAn4U5rGqjei+h6fAwkjX
vxTngHXPFZtlcZiGTWnHLvTGa57nQiSPAxzxWna3MSqAWAFYM87RqRk1QS7lMwCE4zTuNxu
d3IQU3DpisPU3DRNjtWtC6Gzh3tgFRzWLqckcW/upzzVp6mSRxl6m8kH0rkIZTDdtGw6Gu3
miVlMrOqpjPWuIu2V9SJjORmt2nYxTV9DQeYFPwrm9ZYHNbbZCfQVzeqvljmpiOexjyGox1
p71HWqMWTIwqTeB0qBakAzQBIZNw6U0SHtTKUH2oAeSzdTmoycHkYqQYp/kM4yM4+maQEHX
pQOcAdamazkXswH+6f8KRbd8/KMkegNFwsMKFTyMj09KUbkbKkj0NThhwJEKsO+MZpsymJ8
fwnkcdqALtvqJyFkyCO4/wq+HSRdynINYW3IHODVmGZ0brnnn1H+NNMVjRbGM8VEwyaIZd0
eSQTjr/npSlh61QitMPlIA5yP51EzDt1pbidRwp+pqn5jt8iDNFwJWIHJOaaDk8Ypot3bl8
0hhC9iPcUXAk/CjPFMDlRhzketSAgjI6UANOaQ59KVmHrTC3pzQA7tS9qi3MehAp4LDqM0X
AGphpxOabQM0WiJ5FMMbA81bTggVJLGG+YDirsSZkkZweeR2qKMDc4IHPIqy5wSap+YofAP
SoYyYAetI7eWpY9KYJFPQ4pjNvlUHoOaLgPEbykM5wvYVOkap0FRhsH29KlVweDRoBIMdaD
xzTdw7GkLgdaLgPzwahaUAEkE0OxxgEYqs5bPzDgdqm4yJ8k5PekWlYljmgA0APBqVG7VEF
IGTxSFs8DpSGOdt7Gm5wKTNGCxqhDlXIJNJjNSqpZdopWUKcCkAxRirEeB8zdKjUZqdImbn
r6UDIzlueme1NZMZJq55BVB03EVXfAAz0z+dICsVxyagYc5qy53McVG4K8kdfagCEA11+gX
HyIa5UFfQitTR7tYZvLJPJyM1M1dFQdmeq6fcboxzXQWr5UetcNpd58oGa66xnBUGuRnYmX
7iDzOnU1NZ6aIwGYDNOhZWUE1ficNhRQhtlPULC5ucRwXcluOxUA/wAxXOeJLptNto4Z5hv
C4ZyOGPrwO59q7aQxQxGSaRUUdSxxXnfjCex1KZfs92jkZB9BVRWoruxxd1qM8sB2ucfWqF
juFypJJ+tW7kW0YEYmG4Dn0pkAjB3Kyn6GulvQ5UrMuzuQhCjnFctqBLOeOK35rrbE4zgHg
1z12++Q49DSihzZnPTQMmlahetaGI9B81SsNp56EVGBgirip5sROMkUNjKrggn1pue/Y1My
nGPSosYODQAoYg5HWponGeT+dQc9KerLjng0mCLpXeB5VyVPoXA/rVSZJhnfITjsWzRsBBy
FNN8k9iBSWg2Rg9ctzU8brKojYkMOh7GomiI6tUZXHf8AKqJJ42AOx84PFW4l8xM9HHcVnl
yee/rSiZ8kA9eKLAaHmmLDrgEcNjoahmu/NO2NTk9qiS3kmYbmGPTNWY4FQkAFSP4sUARrZ
SNhpTgeg5NWI4kRTtxUySDG1sZHQjoaY42neOncetUhDCABTCB1NPzu6dKaRzTAgaMN0zUR
gweGI+lWWHFGKLAVfJP940vlDvk/U1OaaaVgGgAdBRS0lMBh6mkxTiMGkoA1kIVlyOG459a
ldjsP5ZpjJvjxnHv6GkMivGcZDDgj0NUIpSHINZzoQ2K02XPWoJYt1S0NFCnDNK6kNz1pOl
QMkVj68VPG0Z+9n8KrKeeakVyp+Ug/UUmMtFMrlGBHvUTllPA5o80qeoz7cUnmswwQKQyIh
85PH401mI/iFPZWPaozGw600IZmlBpMY96UcCmIcT2pKQc0uKAAVMifLmmImTVoqBGaGxjk
2xwZP3jUaoznJFOA3EAde1a1np7MR8pZj2A4H1pAU4LJmIZh8uenrV/yNrBQAWx0HQVPPF5
JCA5Y9h2FSJFtQjoMcnuaQFF4tkpTIZz09AKyrpPJnMZ5I5rpDACARgHPFYF8C8zykYBYjG
aYGcfvGkLsO5p7AAA55zURpgO3E+n5U+MncCD0ORioami4xSY0dXpOoEqN3DDrXZadqA2jm
vMLaYxsGU8102mX+9QM89xXNOJ005HoseqiOHO0sfas1/EWtLKyxWjRB87ZWxt/OqtlLvUV
rJdtFHtIyPas1obnPz2PiPUriTz542AIB/eEjkE/yFYt9b6hbxhHiUODt+U9e1dlJqpt1OM
KCe44rmNZ1RZW6rnOeCDWkXqKSVtzmLmyukblRgjdnNUyk0Rz39jWnPfkjABJFZ7yljkmt1
fqcklG+gjXEmzD1SkPyu5+lWCd7d8Ac5qjcTbztX7oP51SRm2QHmlTrSU+P71USSj2qe2m8
l+funrjvUe3ikKkVIy28YYBh+GKrSx4Gamt2yPLfOOx9KfNGUJB49DS2K3M/H5ikbPWpZF2
tyKaQCOvH6VRIxWI6NTxM4HD8/Wo2Ur3pN7fUUASGWU8lz+FR5yeWJpPyo4oETJCz5wAcel
DRckcgjs3WiKVo2Dc/gcVYe4SZTv3H6gE/nQBXjdo2HzYPvV77WJFCsu1x0I71RdV3HaSR2
yOaFcqpGeD2/woA0srtDoMkc07d5oyvC9yapw3AA+bJ9qlEwIGEIxwDRcCTG3IHApMHqaZv
LHO7P4Ubm9CaaYhxFMNKS3cUg55qgGnnvTSKk24pjD0oAbRS0UANPWjFOxRQBoqd3amzRb2
3qdr9Mjv9aVOKcxzxnFUIqszLxImPccik3Iy8EfnTpbtI2Kj5mHUelVZJw5/1a1DdhiXCIy
kggGqR64qdiWqJhU3uMSnK205HWm4pccUALvNL5p7mm96NtAx3mE96BIw53Gm496OtADzLu
GGUUbN3P3V96ap2npmhmZzljmgQHGcClFN9qcKAJFOKkDluKiUFmAUZJq49oIISWOZDxgdq
BmlpenhlE8hwpGea2XuVjAigQu2M7R/M1SsIHktYlzgAcn0FaUKDaUgQBM8uf4j6+9AikqM
H3SZe4br6KPSlZX7k5B/76NSajdW+lQbi26Zuidz7n0rlrvVbm6bhjGvZVP9aaiB0Ml7Z2j
YmnXzO6jnH5VhXt7byQqkbE/hWbzmkxmnygPZgQcEHtUVBWmg4pWsMcKmHAFRLUi1LGizEa
0LV2Rwykg1RhTNaMMfArKRrE7DRr9ZAqyfK3r2NdnaLC6DcARivNdPcowFdTb6hJbxBlOQO
xrBrU6Y7G7qWlQXEfGAPpXHanoMCBioGa3P+EntXQxyOIn9H6fnWLqeqoVOGB+hpxvcUrWO
Xm05lJ5FU5oRGpyauXF+WJwKzJ5Hkz6CulXOV26FaebapRep6mqYGTV6z0+XULxLeP7zHk4
6D1refwRII9y3JBx/EnB/Wq54x3JUJS2OYVRxTitXLrR7+ych4S6j+KP5hVcDPB4raNpK6I
aa3IssvQ08Tjow/KnMlRslDiFyRZEDZByKuqyyKCR8pOPoaySMVJBctC3Tcp6qe9ZygNMvy
W4Zfl5HTFVWieLB5xWtaKl1EJI2PofVTT5ImhUbxx/exkfQisrtOzL5b6mFgZ479qbsUn7p
z7VoywwZw0eCeQVOVb3FVniCYZSdvrnJFUmS0QbEwP3Ln3zxTSMcbcGnsqjnaze+40zeOyg
VQhpU9TQOe2aCc8kmlFAg/A0lSKzY9aOCcEYoGNUjPXAqVfL7t+lN2jGc8+lLhe6/jSAkGw
nKsM/WnkuBxVYxA9CKEZ04DdOx5oEWBLt4YYqRSOoqv54+7KuB6jkUoXYcocr6VSYic/SmU
5DuGRShRVgM296TFTbaYVoAbSquaXbT0HNAF1oyG78dfrTSCvXg1uXESBUOzDNIqk45wapX
9okOGjGFPeqJuYE0KtOxUkZ5ak8jH1qyFwW9SaMhAcngdaytcq5GtmCPmP5GoZ44o1K5y3t
UjzO64yET171F5QJztZvc8Clp0GVgtBXFWjCcgEAfSpBbAAsT+NJuw0rlNU9aRwvfNTMCvT
ge9R7OpNJMdiLr0GKeqkcgZP0pwGGBx+dBZm47e1MRG2c8n8qYKlK7eD1pnWmIAO5p6KzsA
B1pQo25Pr0q9BCFXe3LN0UdqAHW0Sxjd0/2u/4VI/7+VIUHC/qfems4jXON0hPyrTxcLp0Q
fAa5bkKe3uaErgbhe2sIA9zKBgfKg7/h3rPk8UNt2QwFV6Ft3OPasGSWS4kLyuXY9yaFFaJ
IB11cyXU7Svnk8AnOBUBPtVjb7UhAqrAV8iipGA9BUeBmpAMU0rmr+l6bLql4tvF06s390e
teh2PgqwjtsNF5jHnc+CaznUUTSFNy1PKxlTV+K3LqGHQ13V54OTzP9HhwfQAYqjN4antQD
JGo+lZe0TL9k0Y1vaHAODV1Igo5IH1NTf2akZy3FW49NWRc1Ddy0rFaF41b/Wp/30K2omzC
OcjHGKyJNOSJ+eKlhuhZPsPMbD8jU2uWmUdTDeYayGXmuluoluE8xOQaxprcqTxWsdjGa1K
OKY3JqUrg0xhzVmZ0ngtIlvppJMZCYGfTP+fyrubqSB9kUQLFu4HA/H1rkfAmiPfaj9pkLL
ChAwOjn0r1x9LhCBQg/Kuap8R0Q+FXOetNAsJoGMibmI6msfVPBFjeKxVSGH8QOCK7M2nkr
lciq7u0T7m+6eCRUptbFaM8S1nQ5tHuNj5aFjhHx39D71kvGK9f8S6XDqthLEQN33o2/usO
h/p9K8euC65G0gg4IPavQo1eeOu6OWpDlehC6ioSKGd80m4ntTbINDS5XimJjk2N2z0/Guj
hvo3OJUCSN/CvRvf3/CuWtgCeDg9q0PObZngj+JGGRn1FZVYp6mkJNFq4hiCOY9u0n/Vt90
e6ntWRNlSRkj2b/PNTyXbdO31/z+uaqySbuQePSpimEmhu/wBzjuD2pjpzxyOxpCzZoJOPW
rIGbsd6XIPP9aYetIDimIkPtQDk80IfXlf5VL5YYgDrSAFAx/8AWpwYp1AKnsaj+ZDjH50o
bK4z+BpDHkISMAr7ikYBTg9OxFMJIHy9+1IsmOD0oEPVgDz0+lBzCcj7p6ikyMZX8RTkIZS
AfwNMCWFgWwO/IqyFyc1nYMLDHTOfpV63mWQcYz3AqkxEzcCoyPrU+3vzSeXjtViItlPRMA
etTxwlscU9lAPPOKLAdJJDvjKt90/mKrOUlVoblVWZRnjv7r7e3atFlwuPWoJ4YpFzIjHZk
g9Oe1VLRXJRx05aN2AU+2aqO8rjBGBXRXVozwlkUbMZLEYZj7e1YxiVDyDn/aFc6u9y9CmH
eNslQT781Ib2Q9UX8qsbxjgComIIzx6U3oNDFnZnywGOtWhMNhIHQc0LaxF9w5UdaWVFOED
KFznHris2r6l3toRFVbJZefao8AnCjirKxeZnngd6mWAY4H51RNzNkjAlC57dql8nylLEYO
Mn2qRoc6gq+iDOKmvIsRkJuxwOppiMhiWJPrSog4zwfSrKWrnO7gVMICCSq4UdWNK47EPlb
HAI6jPNTpKxG2JCzep6UNCSJGPLIR17ip12orEnChyfwqkhERVbWMzykPJ2B6Z9KzGdpZGd
zlick0+6uWuJSc/ID8oqMVokBIoqQCmKDTwD2rRIQ7gCmMwpSpxyaYxQdTQwI2NR5p7MvbJ
rR8P2I1DWYY2XKL87D1A/+vispOyuUld2O/8ABOgi3tlaVcSygO5P6Cu/S3VVAA4qlpdukM
C8c1pp83PauCUr6nWtNBi20fLEYUfrVKfTzqkm1AAg4JxWmU84hADt71bVVhQIgx9Kgq555
rnhp7YZVg4xyD1/SsCN2iOwyMp6YPNexvp8Nyn70Z/GuV1jw1bJcblgVkq1K24tGcVLp8l4
vySSFv8AZ/8A1Vm32h6sdmyAlR3LAfzNel2tpb28QCIqgdhTLxoVjJJFUptCstjhNMsbqIG
G5jKNjIGQc/jRfacVBOK2J9RjjuIVGNofk+3SrV4I5kBAHIzVcz3Bx0PP5rYqx4rU8N+GJd
evtm4pAhG9gOfoK0BpbXU/lxJlia9W8N+HI9KsY0RcHGSfU0SnZaEKHcbpnhu20y2jW3yuw
dK1kTeNpq55fBBA6VF5ZXkZrGxVyrPACccVn3VscHAGK2ZQCM96pyLlPxoY0clqEbR5BB+t
eR+IrQWmuTqBhJv3y59+v65r3DUIg6nIHWvM/HWnYt4r2Mf6ptsg/wBlsc/gcD8a2w8+Wdn
1JqxvE4Nowe1M8sA9KnPIpjCvQaOQYAAKesrpyDkdORmkxSUmkx3Ec7icKPoKjIHv+NSUhq
HBBciK4603PbrUxA9KYUHvS5GFyEg56GlEZPapNnNOVHzjn86l6DEjTa2CRjvzU3kkH5GDL
7mpo7eU8rux7c1cjR+jFfTkDP8AKs3IpRKwiSeHDLtYHrVSSJom2nofWtcxZTAUEj0qtIoY
cjpxg0lIOUztgHOCV70xkxyORVmUKmQBg1Ax+U46VaZLQ1EJ6E++KesMh+ZecelCMAxIxzz
g1eh2OCwBBHUUxFHcSPnT8aQLhtyMAfStNkTjcvOO9QtEp6DP0FIBsV0wIWTj3FXEkU4xJV
ZLYnHAH1p5s2xwW/lR7waF2KWQZ6Hjmmlw564OenpVNUljODk1McspOMEdaam1uKx3ITA9/
Wsq6vovPeAJJJsJLKoOf/ritNH3cFhVeW3El35u0MVQBePfPB7VtNXViFoZr3vmLtSGZieN
oj61m3UU7nItfL3Djca6WSeOH5pDImB0dD/MVjahqMci/uhukzwAOKl26saMRofLBaZ+B1G
OKrxMZ7kYBEY7VZeGaYhp269B/wDWqBSEiZh1PSs2WiSSYY8sEhV5Jp9pGJbpg6nATp0qCB
N5MjDgn5R6+9WLdj9pnI65xRYC+6gL8o68CpAqohLEADqfSq7TqpXALMOir3NQ3JkcJG2Gn
kOEUdIx3PvVbCI7cSTXEs0YGGbaGbsKdfhoYgxYsxOCTWjFCsEKRJwFHX196rX8Xmw5A3YP
rScdAuZ9qWdhuyWPPPp/nNakcKshViMsMc1QgKx5fPHc+v8A9atWIB4lbPJqYq7KeiKSRlo
ZBj5skGsi7nbAiB4HWthyY5pV7HmuelJMrE9c1aJEFSqM1EKdvxVpjLIKgVG05HC9ah3Fqe
q0+a+whPmb7zGl2gdqkC04RgmiwEBWu88C6XsU3cg+eTpnstc1p2ni7ukjIJXq30r03SoBB
EqqMYHSufEO3um9KPU6OHhAq1dj5AVetULc8AE84rRgwg9zXIbFuMCNcDqetSDGearh6cZM
Ciwmyz523HYVl6peJtIJGBUF9qXkg4auF8Ra+yBtr8VSVxFjWvEsdkrKjDcK4yfxLe3z43l
VzWPd3T3k5kdjjsKI5/K+6oJreMEiHNt6Gtc3MiRLufJODWpba3I6KgHQAZPeuUMrSvliOf
QYrTsVZmAFDSsVGTbPU/B0CXR8xlBOfm/oP516gg/drXkGgT3GkrHMmCpOHQ9/8DXqun30d
xECp4NYLcqdy0QKiKjoMVO2D0phHFFiLlUpuz2FV5YwOg61cIwSKhkXNS0WmYV4mM5rldYg
jkhkjdQyOpVhnqD1rtL2PKE964zWmKqw70luV0PIr6zNhfyW+cqDlG9V7VWIrb1siS7TPoa
xGBViDXqU5c0EzjkrSsNpDTscU01ZInekNKaOtIBmKDTqbSAbT0fYwJUMB2NIaQ0mrgakTQ
MuVxzStKqnlTj61lJIEbkZHcVNmKQZRnU+hOa55QszVSLpuAOQ2PqMZqJ5d4681X2OUPzZx
TR8q5YY9qmwXHMC5w3Jx3quy4PB/Cpz84O4+/0pjEBuep700SyAgjFWISelIFy/zY5p4hYj
MfUGnuItwvgH5Af9o54qysDn5jJwf7oqjBJsGG4I9atfaT0RgPoaSdgaH4eJhuO5T3NTlgV
5zWfLczsdhYEfSj7XIvZWPtWikkS0y9x6UyVVPK4Bqt9plkHEJFO8yRvvDA7im5ILM6u3jl
3K20jjg/5/rWjGmTz1xnpxUoXI4AHNAUgYJxjvW5A50XaeOSPxrHv4A3zoMEDoBWmzuRkYI
75qjPKoBUg5IzgmgRzt1GVDHGCKxmBZUj7kc10d+yi3dgP4Sc1h2qAqZGwOOM1hPexohzML
dM44AOKbFuEYRfvn5nb60Nidh6AZ57f56/lURSUZFvnZ6n+lSMsGZbfCopeZug/x9qs2sZi
BkkbfK/3j6D0FZ0TtD96Jgx6sVLE/jUwuJH4VJX+g2iqTEaTTjpyfpVaWdpj5UY3E8H0FRp
bzTYMr7F/uIf5mrcaIi7Y1Cgegos2BlX0csDoD9zHBHrV7T7tWiCMfmXt61daJZE2yKGB7G
sLUYY7SUCKTk87e4o5bbBuat66RqsrEKQcdeo9K5+6aN52aIEKTnmmM7OcuxY9OTSYqrDGZ
xQASeaftpQKVgFAxTxTRThVoRItTwRs7hVGSegqugyQBXS+HrJXP2hwDyQopylyxuVGPM7G
3oWli3jVmGXPJrrrWLao4xWbabRiteFucCvPk23dnTsrIuwkLyasI+TxVdFz3qxGuKhgWVO
Bmqd7dCJTzT7i4WOPrjFclrOq7A2G7etNIRS17V9mfnxXnupXz3c7fMdoNT6xqL3M2NxI+t
ZS11U4Gc5dCRBxTzSDpSNzTHYkiUs4Aro9NCQ4JGTWFajGDWlFIVIwaymaQ0PQNOuRKgVuR
jpXU6LeyQTLFI+ecK3qO2ff/AArzjTLlgRyao+JtfurTXrU21w6/ZwrsquQCSc4P4AfnWcI
OUrIqckldn0PFKHUc1KTgVy/hXXYda0mC6hfIdfmBPIPcGulVsinYyEdeM1E3TNWDUEvTip
aGmZt59w1wXiJsA13V8+IjXnviKQNn8ag0R57qZzdqfY1mTryGH0rSv+bj6D+ZrPc5yDXqU
F+6RyVH7zK2aKaflOD2p2c1RIhpMUtITQAhpKU0hpAJTeadSUgGGkDFTkU40w1LGXbf5xuH
3R1FSOiuM55+lUI5DE+ecdwO9XS6lcg/KelYSVmWtSKRe2TgVGfSrJVZBnIH41EYvSpAYql
gAT9DViFj1wTnr7EetNROvGfapsBehwaLhykrmJlySpPvVaTy8E4pXlycAc+tR/u85dyT6A
VV7k2sKkJfqP8Ax7pViOxBG4pn6MaI9pUFSAPpUqs6nJfFWooltjkgQYG1h/wI08RLztyD7
mjz0VMZBPt607zR8oAyep5p2Qrs9CKjGeM+9RykRqTjgDNNNwBkA/nUE14pJwx49v8APvW5
JVec+Ud6jd3+lUbjDfOFI9aeLrLgZAGfTmmXDjblCSfTqM/jQBiasfLttg4MhAAzVFh92BR
u7tU8yveXjvuzHH/Eo6npxUghEIxjBxWHxMvYiSMAYYA+3apMD8qBz1o6VSVhC49qcM4pmc
0A8UwJlI6ZpQcUxf502aUQQPIf4RkfWgCK+1H7MuxMGUjj/Z9zWEzvI5Z2LMepNIzM7lmOW
JyTSVJQ6gUlKKYCilptKKYDqUGm05BzTQE8Y2jdXoekWAitYlI6KM1wdogkuIlPQuo/WvTd
N+ZVHFZV3sjSn1Zet4MYwK0YYyPpSQx4GatoK5mjQfHwKSScIpzTZGCKTXOatqQjU4NTYZY
1bVFjjI3V51rWqtI7AMafq+qPIcB+/Nc5K5kYnOa3pwJlKwxiWbJpQKAKeBXSkYXHLwKcvX
npTe5py8VlLc3jsWozVmInNU0arKN0rGRaNm2n8kFycKoyTXK3Vw91cSTSHLyNuPOa0r652
2wiHV+v0rINa0Y2VzKrK7sdT4H8Uy+H9YSORz9inYLICeFP97/GvoeyvY7iFXRsgjtXyaa7
3wF40m0yePTbuQm2ORGxP3fb6UVIdUTF9D6CDZ6U2TGKzLG/S4hV1YHIq80o29a5yzI1M4j
Ned6625iK73V5QIzXnusOGY4qGi0zhtQP+lN/ugfzrObg1euiGnlfsXI/LiqbDJr1oRtBI5
ZO7bK8y5G4VErcVaI45qqy7HI7VMlbUB2aDSA0UgDNJS0lACUlLQaAG00in0UrARYpyMQdp
PBpxFJipcbjuWoxGvUk81KzRjqQKrwln43HI96v2iW7H52+b3rncdbF3K+8H7oz+FI4Y8/o
K1pFhRflKc+hqvJbwMCS+0/7IyKOQXOZ4X32n1pmSOMmp5bcqPkk3j3BqDDKeeKVrDumAdk
YnIHvihpGccvTeH+6pI9aeIWbohpidiEs2chiat2rlWHzZ/WlisGkPz4H41cS2EAAUdutaR
iyWzppLhtuQaqSTsx49qYZd5PzHJ6ZFQu/P0Pr1ra5A8ux5x1qF4mkJV5WCd1Bxmns/wCVM
35746HFIBWjWNMKAPwqqzZBFTSNwOagzz7UARDOaRjTnODx1qImkMcDThTKB04pATBuKz9V
m/dJFnlmyfw/z+lXc1i3solumI6L8ooY0VxS0gpaQxaKSloAWlpKDTAXvUq1Go71IvWqiI0
NO/4/Iv8Ae/oa9I0c/Ktec6aP9Lh+p/ka9B0x8IKyr/EjWGx0sb4GKmMojUkmqMcgWPeaxt
V1QqpweK52aIt6rrCohVWrhdV1IysRv6VW1LUpJpSA+AOSc9KwZJWlYgE4q4QFKVh00plY8
8UgFIBipFFdUY2MG7iBaeFpwWpMVokSQSDDCgGnzj5QfQ1EKxqL3jeD0J1NToaqq1PeT5No
PWsuW7LvZXI5n8x93r0qGnHrTDW9raHPuJSd6Wg0Ad54K8bS2E0dhfOWibhJGP3T6GvWotW
SWIEMDketfNFdr4T1+YRmzlcnYMoSe1c9SH2kaxlfRnpmq3waM8iuG1O52h3J4AJrQnvC4z
nINYGsSDycZ++cY9uprKEeaSRbdkYD5CqD6VER7VKxySSaYa9ZnKRMOKryJuHv2q2w4qJl5
qZICkKXNPmTncPxqLNY7DFozSUUALRSUtACUUUlAC0lGaKAFVih3DrWhBcoCGYcVnGnRsQ2
3nntWc43VykzoEng2HaBkjqRUdzdwqBkYNZZSXABO3/eOKaYhnlwfpzWKY+VD59QkY7Y/lX
6VFFby3LbmyF9TViCEK25U3N6tziryIwO+Rtz+3ancLDY7VYwNuD+FSHAx8uB61MpG3GRil
VAW4zj1NXEhjEGRwOM1Jg5FPVcDpUqIDyc1qIhMmeOlMLDOR0qIt8woBzSuBIWycE5NIX49
/Soi2OnNN3E+1FwJGI5pmaTdmkY9qAGtyc0wCnk5pCPrSATFFLzQRzQBDcy+Tbsw+8eB9ax
auajIHuAgPCD9ap0ikLRRRQAUtJS0ALR1OKSnKOaYDqkWmCpF61aEaGm/wDH5F9T/I13Oms
eK4fTv+PuM57/ANK7Oxbbisq26NKZsXdyEtiAcVxusX3B5rc1Cf8AdHJridWmJJ5rBas0bs
jNmlMjYBzk0Iu0UyJerHvUw6V1QiYNiqKlUVGKlHStUSOHFOpoNO61SASQZhf6ZqqOlXMZB
X1FUl9Kyq9DWmx460HJ5/Cjt70Hj+VRBdR1H0GmmGnmmGrZkJSGjNJUjFq9pEvk6jGc4zla
oVJC/lzI/wDdYGk1dWGtz0ewgudQlW3tIJbiZgSI4kLscdeBWN4gWS3vPss8TxTxAh0ddrK
fQg8g8frXuPweTQRojT2cySa26k3CSY8xUBHyoP7v3eR1JGewGv4++HVt43so7mLbZarHH+
7lZR8x4+STGcjqMjOD0yMg5UEoyUmVOV9D5eNJ3rorjwH4pg1I2P8AYV/JLu2q0UJeNu2Q4
G3byOc4HfHNehaN4D0PwJZtrfjqSCWZYt1vZpIGy/dVXILuMrznaN2c8bh2uSMjyS702/sr
e3nu7G5ghuV3QSSxMiyjjlSRhhyOnqKosK6jxp4yvvGms/brpRDBEClvbKxKxKTn8WPc8Zw
OwArmWFNbagV2HWqzrtb2q24qBxuGKiSGiHNFJ0OPSjNZjFopKTNADqDSUUAKKCKTNO7UxC
YpKdmkNIC7bxrPFneoZeCCcVLHYyORjaSewOf/ANVVLCeOC8RpgTCThwOuPWvQbbTbeNFkj
CsrDII5BHqDWTpu+hTkYFrok23MhVPY5qZtMVTyxYe3FbkqgHA6VVdc5q1TiieZmZ9lRDkC
k8th2NXmXioiKqwiAREDNSKjDAAp6AkZx+Xapkj3EZ796AOf3DpS7uMfnUfFJmpGPZjTSSa
Sk55oAU/WkJpC1JmkA4etOFMGc96eKYhccc1FPIIYmckcDgepqU1l6lKGdYgfu8n6/wCf50
DKRJZiSck80lFFIYtFJRQAtFFFAC09elR1KBxTQDgKtrZXQsxeG2m+yl/LE+w7C/Xbu6Z9q
0/Bnhqfxb4rsNIiVzHLIDcOhAMcIPztk9MDp7kDvXrXxf8AGWkadov/AAgOg20XlxBEuSoO
y3CEMsa+rZAyeccjkk7bvrYR4vbnZKjejD+ddhBIFHWuOjGRjmuhhuMxI3qM1nXWiZdMs38
wMRGa43UH3y4HrXQXk+UPNc1M2+cn0rGCuy5vQRRgYp46URRvNKsUSM8jcKqjJP0Fa1v4W8
Q3bSrbaDqkzQ48xY7ORimemQBx0NdaMTLFSr0q3d6DrOnIXvtIv7VR1M9s8YH5gVTFUhDqd
TaWmgFzgj0qqfvn61YJqB/vk1nU2LhuOU9T6DH400mndFA79TUZNC0VhN3YhNNNKTTaQCUl
KaSkAtFJRQB1enanc2dpb3NnPJBcoRsljYqyHuQR0/8Ar17R4I+NEV5D9g8SyQW92MCK8bK
RynIGHwCEOOc8L/u14BZl/sqhgcEnaMda6C38HeJLy3NzHot4lvgHzpozFGQemGfAOfrVxp
xUdQbuz6C8U/E7Q/DiRyMkV9JJG3lRwSBmJ+UjnGAjAg7uehGCQcfO/iLxHqHijVn1HUZQ0
pARERdqRoM4VR6cn8624/hP42kdo00Q7lGSpuYR/N6qH4eeLRB5o0O5IJYBF2lztOD8md2M
98VUVFCOZpDVi7sbvT5/IvbWe2m/55zRlG9OhHrXQ+C/AuqeNtRMVqPJs4mAubpgCI8gkAD
I3E4xgfjirvZXEcg4qBuvFdh440bw5oupx23h3WpNTVVIuCygqjj+64ADA+3THU9srQPCmt
+K7qa20SxN1LCgeQeaibVJxnLECpb0uBz8i55qOulv/A/irTJXS78O6mgQ4LrbM6f99qCp/
A1zciGOQqw2kHoeorN9yhM0UlFSAtLmm0UALmlBpuR34qwlpctatdi3lNsrbTKEOwH0z0zT
AjHSkpc0hoENNdl4R1TzrdtOmkG6IboQepXuPwP8/auONSW1zJaXMdxCcSRtuU/57UDPTJA
R796qSen8qdb3sWo2iXMJ+Vuq55U9wf8APvQw6k8e9MkrMDnPrTO3B/Op2XgYPNMVe1IBoX
gCpIyA39aCMZp0K4O7HA7UwOXyM0nalx70xm4rMYnf2ooyaSgAbrSAYpf0oB5oAUU7NNFOF
ACSyiKJpH6AVgs5d2Zjkscmr2pzAssIPT5m/p/n3rPoYxRRVjT7C71W/gsLC3kuLqdgkUUY
yzGvo3wF8C7TR7Y33iQRXmpkHy4U+aKDPQ8jDP16ggHoDjNIDxrwv8MPFXi1I5rCwWK1kPF
xdSCNcf3gPvMvbKqRnjsa9Qh+Bnhrw5pi33izxCCwIyvnLbQE/wB3cwLN36YPtXafEP4j6f
8AD2FICst/rc0byWsT4CxqzdXIx8gxgcEnbjPVq+YfEPiTVvFOqyalrF29xcNwM8Ki9lVei
j2H16kmgD2/Rta+B2nWMXm2eni5KjzY5La4uwrY5AeROQDnnAzW3Z+IvgjqFwlrFbaArycZ
m0vyVH1d4wB+dfL/AHooA+zbn4ceB9Tswf8AhGtMMbLlWt4hEWHbDJg/jmuP1f8AZ78NXyG
TSry90yU4wjETxr+Bwx/76ryHwB8Utc8FTpAZGvdIJw9nK3CDPWM/wnrx0OeRnmvqrw/r+n
+JtFt9V0yYS2065HZlPdWHYg0aoDyrQfB7fBzwp4m8Q395az6gYTFZSxoSAOiAggHLSFcgZ
GFHPWvBLSN9U1aJLi7SOS7nAkubh/lUs3Lu3pzkn617v+0Tqxh0nR9ITrczNcSEekY2gH2J
kJ/CvAErSHcTPV4/gnqF2itpXiLRb4HqUlOB+QNMk+EniqyeG2kjtmaTcEaN2ZSBzy23C9e
N2MngZrzAV6P8HtTux4707THuJXs5TIxgZyUBETkMATgEY69cZoqRbiOLsycfBjxfd7Dss0
hbBMouAw2nuAOvrXUeF/grodpJbza1Fcal52/BZpIUUrgjcgQFOjZLPjgDBzx7FFFBaQy2l
uRGqLuOzAZdxJL9OpOWJOcnNcj8UdRbRPhbq7I7edJAtsC7Zdt7BCSf90saxirPQpu55/rX
xX8NeD3+weBdFsnljZkmuREEicDgDK/NLzzuyOgwTnjkl+OPjVL0TrcWXljH+j/ZV2YHbP3
sf8CrzYU6t1FEH1D4B+L1p4vlTT721jsb9Y2eZmmAiZQBymeckk/L2HOTzWt4l8GeGPElrd
Wc+lu2oRxswuooW80MAGAEpwGJ3jCs2Ov904+UrC8l0++gu4dhkhcOFddytjsw7g9CO4Jr7
M0PU7fWNCttason2agkc7KrAsCQAQcnHy4wcehxz1mS5dUB85eP/hbd+EmF7YSve6XJGZcv
gTQgEA71HUDcvzAYyeQOM+fZ4r7SutPOpGA3cUThElUqVLISflBIyMgqWyuCDnrwM/JnjvQ
k8M+NdU0iH/UQS7oeScIwDqMnqQGAz7VcJX0CxzpNb/hTwdd+Mb6e3tNQ020aBFc/bZzHvz
/dABJ6c1zxNNJ/Whgj0i4+CniZci2vdFvZO0dve/Mf++lUVB/wpDx2Rn+zYB7G7j/xrzs4r
7B+GGozat8M9DurqRnlMBhZyTk7GZASfXC9aiTaGeAH4H+Oxj/iW2/P/T3H/jTx8C/G2C0t
vYwqFzmS7XH04zzX0hqF9ctqFpb2l1bRgsGkEysGZQVGV+YbhlkXHTLdTjaflr4s61NrXxI
1cySyNFazfZYo2YlY9gCsFHbLBj9TSu2BR8UeCpvC9pBPNrmiXxmkKCKwumkcYzliCo+XjG
fcVy9JRQAtd/4C+Fer+M54biZZbHR3DN9sKZ3hSAQgOM8nqeOGxkqRWZ8OfCv/AAlvi63tJ
reeaxhxNdrBgN5eQMckcEkZwc4yR0r6rv7m20Tw5NqFmsL22m2MskEStj7ikqox0GFIxxjH
Q9k2Bw9zf/D34RYtbW1NxrCoMqgEtxgjgs54QHjIGM5B2mucn/aEvC4+zeH4I4xxiS5Lk/j
tFeN3d7cX97PeXcrTXE7mSSRurMTkmod1bKC6iPd9K+P9n5+NT0CSFGGXltJhISf91gv866
LTfFln4k1y41DT9bBtIRGnlCzZyEwxdpARuUbmC7hhcA5PTHzMDzVi0vLiwu4rq2kMc0bZV
sA/gQeCD0IPBGQaORdAufWkGlW2raJdRBdNu5HJdG8vMLSFFKsybjxwuQfT3FecfEHVG8De
CofDNhb2lneakWa5NmSBsCqrNyowXII46AEc9a6P4beL/wC3/Dz3CaWhvIpxFcrbEKq7gAr
BCSQm0KPqrHtXlfxkv5Lrx/LbSgbrGBIBhdvykmVRwTyFkC574z3qYp81mB5+1avhnxZq3g
7VG1DSJY0leMxyLIm5XXIOCPqB0xWUaicVq9RHqkP7Q3idCPP0zSJB32xyKT/4+aty/tAJe
wmLU/BtneIRgq9z8p/Bo2rxlxXcfB7So9U+I1kZ7aO5t7SN7iWJ0DAgDaDg8cM6t+HtWTik
M9Q8MRW/i+W2uD8HNLsdPlYFryeWOMBTzuVPKDPkdMDB9R1q5b2XwjvPGreFINGtJNSXcCV
iby/MXJaPdn7wAJ9OMZzxXbeOvFUPg7whfau+GmRdltGed8rcKMZGQDyfYGvknwZqB0/x1o
d9JKyiPUIWlfknbvG73PBNZDPpjV/hn4QXTLlrDQ7OG4RHCuIBKVbHHyOQDxyAeOnUcV53d
2tj4asG8Yar4T0aXS5wlqmnLaxZE67gSDlvLHysWB3sGBU8BWr2bUns7yzuop7aUxusscr3
EW2NVyVLSAlcpgMwJPKrwclc+d/FmKDUfhle3FlOktlphiijdFfY37yJMKxkIYjn59p64BB
DZaA4+w+Neg6TcPNYfD2wgZgBmGWKI8EnqsOe47np9a5/xd8Xtb8V6Rd6RJFHFYXMwlYOQ8
igEFYwwVRtBAPKlvVjXndGaYD6KaDSmqACaQ0UUgN3wzqgtLk2kz4hmPyk/wAL/wD1+n5V1
z/pXmR4NdvoupG/0/8AeEGaL5X55Po34/0NNMTL8hwCR3pqYAJHb2pze3INNACr2FAhruFY
gfyqWOUBBzULLkEnrTVBBA5HtRcDBI/yKjZf/wBdS5pDzUDIiOKT0p5FNxz/AFoAMUgFOx6
0mDnpQACklkEMRkbsKkVc1manMCwhX+HlvrQBRdzI5djlick02ivTvgh4QTxH4xOpXYQ2Gj
hbiRW/ikOfLH0ypb/gOO9IZ6V8M/ANr4C8PT+JNb+TWfs5lYbn/wBFhYDAdV5zkMWOOMHn5
Sa9E1zxhpmgaQmp3Tu9qyyNviG8AohYruHy7iV2gEjJq+1gjSalKDBNPcARfvYlIRQnyxtj
BZcszYJ/5aN2rxn466lf6L4VttCnmglOq3bXDy28XkgpGFyrJk5JYq27P8OMUAeJ+J/EV74
r8RXms37ZmuHyEByI06Kg9gMD369TWRRRTAKByaKco5zQA8cCvUPgl4zk8O+LI9IuJGOnaq
6xbM8JMThGH1+6fqP7ory+tLQb6PS/EGm6jKrNHa3UU7Kn3iFcMQPfirtcR6d+0Fced48s4
QTth09OPcu5P6YrytRXTeP/ABbH418WS6vDavbQmNYkjdgzYXPJxwCc9K5sVUVoA4V2Pwtu
Ps3xM0J/70zR/wDfSMv9a44Vv+CYxL460KPzHj330Sh4zhlJYDI9+acloCPr64kCSQlnZF3
4O3GGJ4AORnGSDx3A7Zryb4/3t6vg2CBIo1s3v0jeTzDvZvLLqAuMY+9k5/hHHPHqV7o1hq
DrLcQBrlEaOO5X5ZYw3XY4wVz7EV5X8e47hPhppK3bRvcpqUSu8YO0nyZckZ55rCO4z5xFK
KQUtbiHivqb4J3a3nwysrdmO61mkTg4OPMLj8Of0NfLIr6m+GPh+a2+F+n28s0ltJcq1w5h
lZWxIcqcjBUhNh4P6ZBmewI726hmMUzQFZCYtiW8pAiJ9SQpPPQ9RjtXy58Z2hX4k3lvDEk
Qt4IIyiDgHy1IA9gCBXvNr4y0PSvDV3d3ertctpW+K6O8tI7o7KMA92bp69M/KcfLfibXZ/
EviO+1i5G2S6l3Bc52KOFXPfCgDPtUwTTGZBNNzQxpmapgKTX1f8Grgf8ACrdFjZWAVZwWO
QD+/k4HqeD9MV8nE17/APD/AFrUtO+FVitpqUDqTKn2WK1ElxCGklJb/j4QkfIx4XcOSMgE
iHqB7Dp9rBBfXDKxkdwrRkwbfLjxwm7ABAJJA6jcfevi/wASXRvfFGr3RYMZ72aTcBgHc5O
cc+vrX2PomrWd9AuXkM0LCFjdRvHIGKqeQ6KRnco6cnA69PiVnLsXPVjk0kAlFFFMD6E/Z1
0oDSdV1cXEqsbkQNEoXa4VMjORnjzCeCPfNexkWF7K0FxHb/aLm1xJCf8AWNETggggNty3f
uT0NeK/s4a5Cq6xoEjhZmZbuFT/ABDG1/y+T8zXuaxNbyqfPdomRYlhYggEE/MG+8SQeck/
dGMc5lgfI3jjwTf+C9WeKXM+nySMLa8X5lcAkbWOMBxjlfrjiuX3V9p6vpFtrumzWGqWEVx
bykq0YYNjOQH+YDBC4Pcg9M4BPlmt/s8aZKGk0XWbq2fLMYrpFlU+gBG0gdsndWiqdwPAA1
KGr0jUfgR4zsYfMgGn35yfkt7gqwA7nzAo/WuC1XRNV0G4EGradc2Uh+6J4yob3U9CPcVak
mI6/wCFPii08M+MUl1OURadcRPHK7KWEbAEq2ACc9V+jnsTWR421S11jxpqt/YsHtJZsQsF
KgooCrgHpwBXNg09Wppa3AkzTG9aUGkbpVCIHr2n9nXTwdV1nUXQ/LAsEb9jltzj9E/OvF3
r6W+CNjLp3giz2Ag3s8t3MHjZRsOY02vjax/dZK5zhgfY5z2Gjif2gvEBm1ax8Ox3DyLbA3
VwpIwHfhFwAPuqCeecP1rxMFkcEHBB4OelbvivXG8S+K9T1lt+26uGeMP1WPoin6KFH4ViM
MiotoM+0PDuqyeIPDul395auzX1sJGjEQCFWx8x+ZgPUDdnBPGQQMn4maFBe+DNfnAkSZrJ
t3zko20h1wucAllUZAycfSsj4SzyeIfhRp1us4V7JpbZnAxJG4fKMjHIBWNum05yO2Qe01U
3AklimjW8sJISs1sEO912vwuRtdiRyMrgeuRUAfE1JU95bPZX1xaSAh4JGiYEEHKnB4PI6V
BVAKKWm06gBKKKKYCGrem3zafeLMMlDw6juKqUlID0RGWVEkRgysMqR3FOY4A4zXP+HNRVo
fsMnDLkxn1Hcf1//VW6e2M/hTELnnHrxxTkjzgnmoxy2T/OrEbYBFAHNYpuO1WPJIpu3FSB
CVzTdvPoasbB2pGTjNAFfFP2jHFKRjvSZoAiuJlt4WkPJHQeprn2YuxZjlick1e1O48yXyV
+6h59zVCkMK+kfgLpi2Pgq5vpbaF49TmlM8kzEAQxLtUH5SpG4yZyRwTjODXzdX1v8G4DN8
HtGWOaSF2W5USxkZTM8nzAEFSRxjII/WgDvoJrX7NA0MsRgkUCEoRtcEZG3HBGOmO1fNv7R
c8h8a6ZaEjyotOV0UDGC0jg/wDoAr6QleYriJIZWUkP5jFADtyCOD32j2BJ7YPzL+0BFPH4
6sjLCyA6cuGaUyBiZZGbBPOAWIA4wBwAMUIDyiinwwyXE8cEMbSSyMERFGSzE4AA9a+jvBH
wLsNLS1vfEMcWoX5HmSWshzBDj+Hg/O2cckFcBhjoaYHz9pug6xrIc6XpV9ehOHNtbvIF+p
A4rtbH4J+O7sKW0qO3U/xT3MYx9QCSPyr6avdX07w9pV8wtWhttNtGn8qOAxoUVdxVMgKeM
dOOcdjXzD4h+L/i/Xr2aWDU5tNtXcmO2s22bF7AuAGY4xkn8AOlCuBq/wDCg/Gvppv/AIEn
/wCJrK1D4Q+OdMjaWTQpJ41720iSk/RVJb9Kt+FPjP4p8PXS/brqTWLI53wXcmX+qyEFgfr
kdeO9fUOj6tZa7pNtqmnzCa1uUDxuPTuD6EHII7EGqbaEfEjwyQSvDNG0ciHDI4IKn0IPSg
V9ieLfA+ieMbB4dRtI/tIQrDdquJYjzjB6kA87Twa+WvGXhK+8FeIZdKvWEi48yCdRgTRnO
Gx2PBBHYjqRgmoyTAw81v8Agbnx94e/7CVv/wCjFrnc10HgZv8AivvD3/YRt/8A0YtW9hH2
K0m0oNpy5wORxxn/ADivI/2iOPBGmjcc/wBorx/2zkr1yWJJCjMBujbcrYBKnGOM9OCR9Ca
474j+DIvG2gRWNxqy6asN0J0meIOPuFduNy+pOc1zx0ZR8hUA817jD+zxbTnEPjWGQ/7FiD
/KWrlt+zfbpco114oklgB+dIrIRsR7MXYD8jWvMhHmPw/8GXXjPX1gRP8AQbZke8lJwFUnh
c+rYIGPc9q9Y8X/ANh3N/c3mtave2dlFARb2dyjRGUAgOkUe3HlsGRc9SYywwBurspPDcnh
Tw5/Y/g/T9OhMn3rjUJnBkc8Z+UbmbGT1XHG0HoPA9f+H3jMW8eo3Uf222VXSJlkK+WibmZ
VikCuqjDHAUAenNCdxmL4j8Stq6x2lqs8GmxO0iwyTM5kkJOZGJJOcEKAS21Rjcxyx50mlb
KnBBB9KYTVMBGNNzQabUNgKTX0v8NfDen6/wDB3SvtdiZpYxPsMchidytxIyruHUbgODxnm
vmfNfV/wYtLmL4YaYJZjJBOs0iLjb5YMhG0Ec4zubPPLHpgZlgbsVnbrIEnRTi3UXEcoJkR
BkqElBXlSSWzlvnyW6Z+Ma+nWto/Dks885l1CSaN5I5rW5ZbuUtGNp2KCeArY+YYXecda+Y
vxzQAUUU5ELyKigkk4AHegDT8O65e+GddtNX051W6tn3ruGVIIIKkehBIP17V9MeDvjZ4d8
S7bfUWTR7/AB9y5lHlP/uycD04YDrgZr5+u/hz4w0/RW1i70C7hslXe7MBuRfVkzvUDvkDH
euXqrJgfeRKyRrJGQ3G5CG4PHqO3NVDpdrNfLqEtvGLoxrG5AB3BW3KCcZIVskfU18W6N4n
1zw8+7SNVu7ME5KRSkIx916H8RXfaD8e/FOlKI76Cx1KEsXbdEIXJJycFMKOSTnaanlYH1H
VOawS+t57XUorW7tJDgQyQZUr6MCSG/IV5JoX7ROiXtz5Ws6Vc6YpICzRyfaEA7lsKrD8A1
etaVq+na3Ype6XewXls/SSFwwz6H0PseRU2aA8j8bfAi0uxNqHhVxaThS39nuSY5Wzn5WJ+
Q9eDkZx90V4FPDNaXMttcxPDPC5SSN12sjDggg9DX3NXz7+0F4bFtqWn+I4ECrdL9luNqgf
vFBKMT3JXI+iCrhLowPGgaDTAaXNakjW/wA4r6q1aa58C/BeTzpv9Ks9MS2RlAUrKyrGDx1
wzZ+g59T8+/DzRP8AhIPH+jWLAGLzxNNkZBSP5yD9du38a+kfiH4n8K+H9Jhg8UW/2yG6bM
VoIfMMhQg5wcAYyOpHWs5vVIaPj3vj1/Wt7T/A/irVTGLPw7qciycLIbZlQ/8AA2AX9a9et
/jh4O0Zz/Yvg1rcHqY44YCf++c1ZT9o/TcjzPDt2ozztuFP9BSbYGr8HPCnizwppl5aatZw
WcL3azKjyLI7hkKvgoxC8rEeeuCOOtepTqfkkESzOjgoDgbc8EgnvtJ/l3rz3wp8Y9A8YeI
7XSLaz1G2u5lcxmcLsJC7iPlY54B6jt713l60tnFcXNrC9zcOuEgMuAzDoBnhfcjsO9Qxny
N8VLL7F8R9YYRlI7mX7QmQw3b+WPzAH727t9MjmuNr2H492LG88P6wbdLcz2ZtpIEYHymTD
bTgDB/eMMY/h/AeO0wDNKDSUUALRRRTAKSiigB0UrwTJLG210O4H3rubG6W+skuAMbuozna
e4rg61tC1IWdyYZT+5lOCSfunsf8aEB1nIcqM4qRcgj0HvQyHOe5p/lkgc9MYxTAoGMZ/wD
rVE8Q7YzU2AABjFIWODjHNIRTMeOSaUqCOP1qZ1Dc/wA6YQMfWgCs6HkjpVO8nNvbs4I3Hh
frWi3Awcc+lczf3P2m4O0/u14X396QFXqcnrRRRSGFfVH7P+qC++G4tDgNYXcsOM5JVsSA/
m7D8K+V69i/Z68Sw6X4rvNEuCFXVY1MTH/nrHuIX05Vm/FQO9AH0rb3H2iNn8uSPbI6YkUq
TtYrkZ7HGQe4IrxH9ozQi2iaPrEI+S2uJIJc5LHzfmBz2AKMP+BACvb7mVYbd5WjeQIN2xF
3Mceg9awfGHh238XaJd6HdmMRzxFomJIeOVfuuB3ALDP5d+EB8a6LqTaNrunaosYlayuY7g
Rk43FGDYz2zivtbSdat/E2g2mraJdRmC4AdXkjLYGcMpAIwwIIPPUd6+I9RsLrStSudPvYj
FdW0jRSof4WBwasaVrmr6KXbS9UvbEv977NcPHu+u0jNMD7gvrGHUtMuLC8USQXMLQzqBjc
rKQ2PTrXx5468GnwVrzaf/alnfqclTBJmSMA8CVf4G9sms+58YeJ72JorrxFq80TDDJJeyM
p+oLYrHFUkA4V7n+zz4klW/1Dw1MxMDx/a4Mn7jAhXA+oKn/gJ9a8MFej/A6OV/ilYNHnak
MzSY/u+WR/MrVPYR9W149+0PZQP4S0y/Kj7RDfeSjf7LoxYfmi/lXsNfPf7QniZLjUNP8AD
cDhvsv+k3OOzsMIvsQpJ+jiojuM8WzXR+ARu+IPh7OeNQhPAz0cGuZzXV/DVUf4kaAJGVVF
2pyxwMjkD8+K1ewj66ivbS8s4LyFvOgljE0TohbKkcEceh+teTftFzR/8IbpcRdPMbUAyoS
MkCNwSB6DI/MV7CNxGGx25Hf14rx/9obcfAunFkK41NRzjn93JzwT6VlHcZ83Dg56Guk8Oe
O/Enha8SfTdTmCAjfbysZIpAOxU/zGDycEVzVKK1A+p/AvxQj8dGW2X7Lp2pomTbOpkMoCn
lDkbsHBK44AxzncOotWDajaWt7Yx2nyb4IIA0qsApB3HYAgUuRg8HIwe1fG9ne3NheQ3lnO
8FzC4eOWNsMpHcGvpn4afEb/AITvS57LUUtDrtqu9YXwsdwB92QcEqc8NjOOCAM4qJK2wHV
eLPCGg+JdPSw1DTBL18t4IwssQJwWR+AMFtxByDg/Ka+VvHHhWbwZ4pudGlmM4jVZIptm3z
EYZBxk45yPqDX1ox1fVJIGW3/s6EKfNSeVXkzhsfKmRjIXkSAkFuAQDXz/APHs348U6Yl7A
mEsgBcxhgszbjuAyzYA44zn5snrSiwPJyabnmlNNoYCmvsP4daSbX4daOr3dxNDcWEUoiYg
CLegZgm0ZOSe5JHOCOlfHRNfbPhPTRY+EtAWYyieDT4ImG9sA+Uikbc4/h9OOT60mAax4fs
brSJJprWNbqFWnD8SFZAp6MwzxnAPBAAAwK+J+9fd00S3lldW0kAWORHjKPghgcjOBng//r
r4QpIBa1vDeuS+G/EFnrMFtb3M1q5dIrhSyFsEAkAg5Gcg9iAayad7elUgPcfhl8WfFGs+L
l0bVwurR36uI02RxGJlVm4IABXAIIOe2O4PlXjDSY9C8ZaxpkK7Ybe6dYlJztTOVGfYEVt/
CRLw/EvSnsoTLJGJS2OqoY2Unp1+bjPGcZ4rT+M3ha60fxa+rhJnsdTO5ZZCWKzKMSIT65G
R2wcDpw+oHm1BoopgIa63wD4+1LwJrIubdmmsZSBdWZbCyL6j0Ydj+HSuSpKQH3naXUN9Zw
XdtIJIJ41ljdejKwyCPwNeUftDyovgbT4iw8x9SQqueSBHJk/qPzrtfhz5v/Ct/Dhm+/8A2
fDj/d2jb+mK8O+P/iNNT8X2ukW8ySQ6XCRJtHImcgsCe+FEf0JYVMdwPKwacDzUINPBra4j
3L9nrQWe81XxA4+SNRZwnHBJw7/iAE/76Nc38edZOofEA2Ck+Xp1ukWM5BdhvJ/JlH/Aa90
+G2gp4e8AaTaBGWaSEXE4dcMJJBuYH6Z2/RRXy143uTd+O9fn37w2oT7Wz1USEL+gFQtZNg
c6aaacabQwOi+H929l8Q/DsyNtP9oQoT/ss4Vv0Y19jajpsOpLCszzKI5A4EchUNjqrAcMp
GQQQeCa+GYpntp454m2yRsHRvQg5Ffb3h/UZ9T0e2vrkxZukE0QjXA8thle5ycEHt16VEhn
kPxotIh4Mns2vFnazu/t0LySlnCvK0RhXIwQu4dGyNmCBwT8719jfEfRP7Z8LarFIsDRnT5
EhHlZlEwZXXDdkzGuRj+HJPFfHOaSAKKKKYC0tNpaACiiimAUlLSUgO30C+W+09UYnzoQFf
1I7GtjbzyRxxXnenX8mnXizoNw6Mv95e4r0CCVbiNZYwSjgMp6cGmgM6VwTyfyFRE56Chmx
kdaZ1PB6+tACM3+c00P0FIxJHI/Co2kEaMzHAUEk+wpAUtVuvItvLVvnk449O9c/U91cNdX
DSt34Az0FQ0gCiiigAqW2uZ7O6huraVoriF1kikQ4ZGByCD6gioqKAPr74W/EaDx3orLcGK
HWbXi4gU4DL2kUddpzg+h+oz32a+D9L1W/wBE1KDUdMupLW8gbdHLGcEe3uD3B4I4Ne++C/
2g7a522ni63W1kzhb21jYxnj+NOSD7jI56CkBa+Nfwun14t4n0KEy6jFGFu7RFGZ0Xo645L
gcY5yAMcjDfOHTivuvTdY07WrL7XpV9bXsHQSQSh1z6HHQ+1cB4v+DXh7xnPJq8D3Gl6lcL
uaSNPkdjj5njbB3Y64K88nJppgfKdOr0jV/gX42064K2tnBqUWeJbadV491cqc/TP1qjB8H
PHs0mwaAyHuXuYQB/4/VXA4cV9E/ADwfLY2Fz4ovI2SS8TyLRWGMxZBZ/+BMBj/dz0IrO8P
8AwGsNLt/7S8baxDHBHhnghlEcSjI4eVscHoQMezVoeLfj5pmlx/YPCNpHeSR/KLiZCkCAd
lUYZvT+EDjGaG76IDuviJ8QLHwLojys8cuqTIRZ2p53N/eYAg7AevTPQc18j3+oXWqajcX9
7M011cSGSWRurMef8il1bV9Q1zUptR1O7kuruY5eWQ8n2A6ADsBwO1Q2dpc397BZ2kLzXM7
iOKNBksxOABTWgDQeK7z4Mpv+LGicZA89j/35k/rikt/gz4+nK50LylP8Ul1CMfhuz+lesf
Cr4Sah4O1qTWtZurV7jyWihggy4TcRlixA5wCMAHqeaHLQD1uNll2yo5KMvAxgfX1ryb9or
/kQNPPf+1Ix/wCQpa9drlfiF4MTxz4WfSTc/ZpVlWeGUruCuuRyMjIIYj2znnGKhPUD4zzR
mvTbz4C+NrV2EcdhdKoyGhuOvthgDmuU8SeA/EvhG2hudb0xra3mbZHKJEdS2M7TtJwcA9c
dD6VpcDnc1YsL+60vUIL6ymaG5gcPHIvVSP8APTvVbNJRcD6o+G/jRfH0UepahHBDqOmK6O
0VwyY34zmLoVIC4YkkFWHGAW6H4i+CYPHPhmSwYIl5DmWznJxskxwD/snofwPUCvknw/4g1
Dwxrdtq2mSiO5gbIDDKuO6sO4P/ANcYIBr608B+NtP+IPhxZ0ZYr2PC3lokhDRODwR0O04y
D+HUGoYHx5dW09ldTWtzE8M8LtHJG4wyMDgg+4NQ1758cfhtM7z+MdMVpWJzqMSD7qgALIo
9AAA3/fWAM487074jwabpFrZJ4I8K3EkCBGuLqw8x5cfxMScknvz9ABxRcDnfC+hT+JfE2n
6RbxyObmdEkKLnYmRuY+gAyc+1fcYUBdo4A4GO1fK9l8efEGmRmOw0Dw1aI3VYLOSMH8pBV
oftG+L/APoHaH/34l/+O0mB9K2tklnEI1lmcea8uZHJOXYsR9BuOB249K+FbyyutNvZrO9g
kguYXKSRyDDKRwa9VP7RXi9gQdO0QZGOIZh/7VqvefHTVdWCJrPhjw3qESfdWa0Ztv03O2P
yoQHlgpR1ruvEHxA0rWdFlsbXwLoWmzy4zdW8QDqMg/LgDB49TxXDDqM8juKpAfRHwJ8Jf2
docvie5aSG51BvIttqgkQqwLHnP3ip69AuR1r0HVPD2jeKNKvvD99FI0bstxskjUNA75O9G
UfezuySTkkg5BIPj+g/Hn7GtlDqOieTDaIY1j0yXy4mXaFVWjcNnAAwQwrutC+MXhjVSvmN
p+m3bxlh58jBUcABVZzGB/E446Bf9qk0wPJPFnwc1/Q/tN1pkX9qWEczJttyZJ4l6r5iADk
qVPHryBXnDKVYqwwQcEHtX2lous2WqRTxf27YXhZiVNpeI7KGXlQUxwpJCtgHAGeRku1Lwh
4b1oOdX02xvGz8sksaB0XsoYAEDj1p8wHxUa7X4d/DnUfHerJ+7lg0eJ8XV4BgAdSiE8Fzx
64yCewPt2o6X8G/CkpnvYNGWVDjyS7XLfjFlvzxXDeJ/j5MsP8AZ3gzTYtPs1TYs88Q3r/u
Rg7VH1znPQUXA734l/Eiz+HekW+iaLHGdVMKpBEVyltEBgM3qcDAHtk8dfl2a4murmW4uJX
lmlcySSOSWdickknqSeabdXVxfXUt1dzyT3ErF5JZWLM5Pck8mowaFoBMDXd/Cjwf/wAJf4
yhjuIy2nWQFxdccMAflQ/7x7egb0rJ8FeBNX8c3VxHpzW0MFqFNxcXEm1Yw2ccDJJO1u2OO
SK+mfBGh+G/Amif2bbapaSXDtvurh5UVpXx6Z4A6AdvckktysgO17V8P67bSWfiDUrWb/Ww
3Usb8/xK5B/UV9sRX1ncf6i7gk/3JA38q4TxT8HfC3ifVJdVuGu7K4l+aZrSRVSRv7zBlPP
rjGep55qYuwHygaYa7Lx1p/grSbsWPhW91HUJY3Pn3U0sbQY9E2oCxz/FnHHGc5HHGrYhhr
67+E2qvqHws0SXZ5ksK/ZXVT0COUBP0QA18r6BoV54l1200ew8v7VdMVjMrbVGAWOT9Aa+n
/hl4P1HwX4Sn0vWLy2SVrw3KvbSnCDagAJIGeVORjGDUMZ2sv2XVMKlw5MUmf3MrAZRxkHa
cHkYIPTmvjLxton/AAjnjXV9JCMkdvct5Qbr5bfMmf8AgJWvsZ7+zXMovY3YKMr565fr8pH
QdQcjB4FeQfE/4Yaj408Swavoc+n5eAQ3AecBQynCncMkkg+nRR64pAfPVFdP4y8B6v4Fub
SDVntXa6Rnja3csODgg5A56H8a5imAUtNpaAFoozRQAlFFFABXU+FdVIYafMQeCYSfXuv9f
z9q5alR2jdXRirqcqR1BoA69m+bjnFIW5z+dNJ/zikzg/4UAK3I4FY2rXWP9HRuoy/+FaN3
cC2t3kOM4+X3Ncy7tI7O5JYnJJ70gG0UUUAFLSUtABRRRQAUoopRQBZsr+8024FxYXdxazj
pJBI0bD8Qc111l8XPHlhAIYfEdwyDoZ4o5m/76dSf1riaKYHoA+NXj8jD62kg6/NZwde3RK
RvjP8AEBwQdfwCMHFnAP12VwNOFMDQ1XXNV12fztW1K6vZOSDPKX259AeAPYcVn0ZpDTGGa
sWN7c6dfQ3tnO8FzA4eORDgqw71WpRSA6a6+IXjG9J87xNqgB7R3LRj8lIrLl17WJzmbVr+
QnqXuXb+ZrPopiJ2vrsj/j7n/wC/hqSPWtVix5ep3qY6bbhxj9apnoabSA24/GXiiEYj8S6
wg9FvpR/7NVXU/EGta0iJqmr398kZyi3Vy8oU+oDE4rNozQAtFJRQAVo6Lrup+HdSj1HSLy
S0u0yBImDkHqCDww9iCKzqKAPqL4f/ABo0jxNaxadr8sNhqxGwmT5YLj/dJOAT/dPU9M9By
PxK+B0sc0+s+EIfMgbLzaavDRnuYvUf7PUds5AHhVdZonxO8Y+HrJbLT9cnFqoAWGZVlVVH
G1d4JUewIqQOVngltriSCeJ4po2KvG6lWUjqCDyDVnSdI1DXdSh0/TLSW6u5ThY41z+J9B6
k8Ac16RP8dNT1GMLrHhjw7qJGAGntWPTuQWP6YqncfGvxMtr9m0W10nQoc526fZqM/XduH5
AUAcRrujXHh7Xb3SLqSGSe0lMUjwPuQkeh/wAeRWeOtOd3kkaSR2d2JZmY5JJ7k0gpgLQOo
pKOhpgPooopgIeR0owPSlpKBhQaKKQDaUUUUCHKeMVKBxUIqZapAOAHpU3mPs2b2K/3c8VE
KdVARlcEimkVKwyM0ykxEYJU5BIPqKaeTzz9akIppFSMZgelNKjripMUhFICM0lOpCKQCGi
kopAOopKWmAUUUUAJSikooA60k0HBGe9MJ79Kz9SvTDF5aHEj9wegoAz9RuvtE5VT+6Thff
3qnRRUgFFFFABS0lLTAKKWigApaQUtAxaKKWmAUtJS0wDNJV/TNGvtZnMFhEssw/gMqIx+g
YjPTtVv/hE9aMksUdtHNNFnzIre5ilkXHXKIxb9KlzitGx2ZjClpOhqzZ2F1qEpjtYHlZV3
MR0Re7MTwo9zgVV7CIKK1YvDepTlltltrmQAnyra7ilkIHXCqxJ/AGst1aN2R1KupIZSMEG
kpJ7DsNboaZWzD4Y1a605r+GGBrRcb5vtcIVM44Yl/lPI4ODzWQsZaYRZXcW25LADP16Y9+
lCknsxNDaK07zw9qWn2Md7cxRLbSn93ItzE4k9du1ju/DpV3QtFv2j/tMada3unoMTrNdRo
Ap9SWBRvQ9fqOCuZWvcLM5+iuh1/TJIoElstMEWmRs224SZJyxJGfMdCQOwA6D3JJOBFG00
qRIUDMcAu4UfiSQB9TQmmrg1YZRWzJ4X1SKKKSZbOJJQWjMt/bpvGcZGX5HvVbUNEv8AS7e
3uLqOMQXBYRSRTxyq23GeUY+tHNHa4WZn0hpaQ0xCUtTzWU9vbW9xKgWOcEx5YZIBxnHUDP
Qnrg46VBSAWlHSljjMsqRqVDOwUFmCjJ9SeAPc1p3/AIe1LS7ZZ7yOCONvu/6VExf/AHQGJ
P4Dii6Cxl0lWbGxn1K8jtLUI00hwivKqBj6AsQM+g71dfw5qUWsW2lSpCt5cSiJY1nSQo2Q
Pm2Elevf3ocktGOzMtT2p1aj+GtRhkKSSaajqcMrapbAg+48yn3XhnVbLSxqc0MH2IttWaO
7hkDHOMLtY5PB6eh9DRzx7jszIorQ03Rb7VyVsY4pGBxsNxGjdugZgT1FTDw5qLMVQ2MjDJ
2x6hbu3HsHJp80V1CzMmip7yyutPuDBeW01vMBnZKhU49cGoKe4hDSYrVGgX4RGnWC13jcq
3VzHC5HY7XYNg+uMVFqOi6hpSxPd25WKYZimR1kjf8A3XUlT9AaXMtrhZlAVIvSpbKymv7l
be38syt0EkqRg+wLEDPtWufCOsxXn2KSG2W7yB5BvoPMyeR8u/P6Uc0U9WFmzHBpwqW4tJ7
O4e3uYXhmjOHRxgj8KYBV3CwdqYRipMUwigQwimmnmmGkA2kNONNpDGmkpxFNpANYelNqSm
kUhDaUUlFAC0UUUwCiiigDpJpEgiaR+gHauckkaWQu5yxq1qN39ol2If3S9Pc+tUqTAKKKK
QBRS4ooABRS0UwCiiloGFFFFMApaSloAWlpKWgDc8GkjxlpOD/y8LW1aeHdd/4T2S9SwvLe
CK/ed7h42RRGHJJBP3srngZzmsXwaM+MtJx/z8LUOqXNzY+KdSmt55YJlu5vnjcqw+c55FZ
STcml2LVktSPX76HVPEV/eWseyKedmRcYJz3I9T1/Guk8dQDw7b6b4dtMJELYT3LJx9okLE
Zb1wVOM9M+1J8TUgj8VRNBHHHO1sj3CoBxIS3X3xt/DFXfHgTxFpGm+KbL5o/L+z3Srz5LZ
yAfTlmGfdfUVClfkfQdtzgYZpbeZJoZXilQ7kdGIZT6gjoa7rxbDFrPg3SPE4jVL2Q+RdMq
geaRkbj+Kfk3sK4MDPTk123iO4GleCdG8Nuf9MBN1cIDzGGLFVPofn6e3uKup8Ubbijsyto
5/wCLaeJxnjzbbA/7aCuNrsPD0Laj4P8AEunQZa5VYblIx1dUY7uMdhjp3Irj+2acN5ev6I
Uuht6ncmTwtoMGGxEbjB7cuDj/AD6itLw5/wAiL4u/3LX/ANGNWfrqNZ6Zo2nSjbPFbtPKu
eVMjllBHY7Qh/GtXwpcT2vgzxZPbTSQzItqVkjYqy/Ow4I5HGaUvg07/qC+L+uw3wNfrpcW
r3d4V/s1rYRSRvysrk5VAuRliokA9M5PGa4+u70uSbxt4YudIuZTNq9gTcWUkj5eVD99CT1
5x37r2FcM8bRyNHIpV1OGUjBBHYg04fE+4pbI6LUtA1L+ytGaC2ubpZbbzR5MbuqBmJA749
fqT7VkXiX1jCmn3QliGfO8iRdpRiMZweQSAP09K1fEV1KbPQxt8qRNPRDtfkr/AA59Mj5vT
5vXNY5+2akZZpHeZoYtzySPkhBwOT16gAU43tqD8irUltby3l1DbQIXlmdY0Ud2JwB+dR1v
eHN1jDf67tG6xjCwE4OJ5PlU4PBwNzfVRTk7ISV2aKaNp+pad4jeKYvdaYUFswYbZYk+Utj
qSVXPXHIrj67Lwf4llXxRZRXkFgba4fyZBHYQxn5uByqA43YrnNbsRpmu39iqsEgndE3ddo
JwfxGDUxbUnFjdrXRRrrklXW/h3JDLIDeaPMGh3nl4X6qCe4wT9FArkK3PCt28GvQW20SQ3
xFpNGTgMjnaR7HnrVSV1fsKO43w7H5V3NqjNtj02I3AYjgy5xEP++ypx6A1nRX11Ddtdx3E
guW35lzliWBDHPqQTz1rb8R2reH7dNAEitKJDcXTqfvE5EY/BPm/7aGufhhkuJo4IY2klkY
IiKMlieABRHX3gemhp+GtEOv65FZFzHBgyTzdo415JJ7emTxkitDxV4jTVrpLHTh5OjWfyW
sKjAOP4z6k89ece5OdPX2h8IeHl8N2rK2p3aiTUp0PKr1EYPXH9OcfNxx1pZXF7JItuhYxx
PM57KiKWJP4D88DvUx958726f5lPTQ7D4aEjWdTwcf8SyXP/fSVxfXrXafDMltY1PAJP9mS
8AdfmSuNHNOPxy+QP4Ud1oCSeKfBusWV+5nm0yMTWMjndJH8pygJ/hOwDHv7DFbwPYQx2Os
+IJ4UlfTYC1qJF3L5uCQ2PbA/76z1Ap/hq7OgeDdbvrgbDqKi2sweGdgGDMP9ld456ZGOtT
/D28t7m31bw5czCI6jCVgZhkb9pBH15BH+6ayldKVtr/8ADlq2hw000tzM808jyyudzu5yz
H1JrtPh1cxXd5deHb9BNYX0TMIm52yKOq+h25565C+lcfd2k9heTWl1E0U8TFXRuoP+HvXU
/D+JLXVptdumMdjp0TM8hHVmBUKPUkE/kPUVrVs6bJj8RzF/aNp+p3Vkzbmt5niLDuVYjP6
V0XxAUv4+1FFBZmMQAAySfLTtXOX129/qVzeSAB7iZpWA6AsSf613fiXxPqOhfEi4kS5ne1
haPdbGQ7GUxruAGcA8k59aTclJW3s/0BJWM7xpepcNpNvIS+oWtkkd47HLeZgZVj3YHJPu1
cwDW/4w0RdPv11Gz+bS9RH2i3cLgLuG4pjtjPA9Poa50GrpW5FYUtx5prUuaaTWghhphqVh
UZpCEpDTu1NNIY2kNOpDSENopaSkA0j0ptSUhGaAGUtJRQIWikpaYDaKKXFSAlLRRTAKWii
gAooooAKWiigYUtJWronhzWvEdw0GjaZdXrpjeYYyVTOcbm6LnB6mgDLxS4r1+7m8VeCpof
DnhW3Fi9lpMeoaq0scBaZ2wZGLSDlVLhAo7g9TU2seGtJ8QaRDYQ6fomn+Lr21g1SyFg7wQ
XcMhYeUokIAkwA2MDqAOjGgDxulp80M1vPJBPE8U0bFJI3UqysDggg9CDTKYy7pmrXuj3Bn
sZEim7SGFHZeo+UsCV4J6Vbm8U6xPObiS5i+0n/l4W1iWX/vsKG/WselxUOMW72Hdiu7SOz
uzMzHJZjkk+pNWbDUrzTJzNZXEkLkYbaeGHow6Eex4qrRTdmBqDxDqCMWgNtby9pba0iikX
PXDKoI/Ais0ksxJJJJySe9IBQxwppJJbALa3lxY3iXVpO8M8ZysiHBHb+XFa0vjHXJpGle5
hE7cG4S0iWX8HC7h9QawqKpxT3RN2Od3kdpJGZnYkszHJJ9Sa17LxRq2n2LWdrLBHbuu2RB
aQnzB0+bKZb8c1jUU2k9wu0SrczJdC5jfypg+8NEAm0+wGAPwqzc6rc3TxvMtsWjBUEW0a5
Bz1AXB68Z6dqo0UWQi5/al4fs4eRJBbgiJZIkYD6ggg+2c47VLca7qNzaSWjzIlvIVLxwwp
GrEdMhVFZ1FJpDuwrUPiPUjpQ0svb/AGMc+V9kh+9jbuztzux/FnPvWXSUNJ7ivYntLuWxu
FnhERkXp5sSyAfgwIq5q2v6jrjh9QlimkGP3gt40c47FlUEj2zWZS9qLK9x3ewlOVirBlJB
ByCO1NoNMRYvbyfUL6e8upPMnmcu7Yxkn6dKk03U7vSL1byxlEVwoIWTYrFcjBxkHtxVOii
ytYDYm8S6nczNNcNaSyscs8llAzH6kpSS+JdVm0+awM8SWswAkjit4492DkcqoPUVk0UuWP
Yd2aukeItS0JmbTpooGbgv9njZ8ccbipOOBxmrDeIr+SQysliZSdxlNhAWJ9SdnX361hVLG
exo5Y3vYab2LN3eXWoXBuLy4knlPG+Rixx6c9qgp2KTFMZp/wDCRam0UcU8sN0sY2obu3jn
ZR6BnUkD2ziql5qF1f7BcSArGMRxogREHfaqgAfgKrUlJJLZBdk9nez2FwJ7fyvMA4MkKSA
c5yAwIB469as6rruo60ytqEsc0i9JPs8avj0LKoJHJ4zWfRTsr3F5GrY6/qVjYSWMNwDZyn
LwSxrIhPrhgQPwqjnJJPf0GKiWng0JJDHUUgNej+C/CunW1nFf+JrOCebVzHa6Lp887I0zy
OF85gh3LGP7x6jOAcrl3A84NNNetXHiLxXp2oNZ3FlpTeFodTGlXGm6fBH5MjZO6NQw83J2
ud5/iBwe1cn408Baz4W1PUHbTLtdGjuHW3u2Xcnl7sJuYdCQQOcZNFxHH00040lDAbRS4ox
SAYaSnkUlIQ2inYpKAGkZFMIxUhFGKAI6KcRikpiEopaMUgCilxRQMSloooASloopAFLQKW
mAlezeHrmDWtB0eHQtZtNI+x23kT6e9tb3EjXQBL3ISVhu3qQu5csuNoG0k141S9qQHf23h
vxPpd5b2J1Q2N9Y6dPeSCEmVrO2fC4Lxbn+YsTsAIQPv/ifHU2VjrY1HTtLutdl1PWr61tb
211GGxN7tsmkkzEXkAfaxdXJcBRjaSBXLNN4U8XWOnXOta++halZWcdlMgsJLlbpYxtSQFT
w23AIPGRxVjXviDYP4VuPD2hR6swnCQyajqVyr3D26EkRfKOEyxOMnqR0OABY2fHfjPwFe6
/cqfCy61cJK6y6lFeG1WU7jjbsDBwBgbz1xnvXJ/8ACQeB/wDoQ7j/AMHj/wDxuuPAooKsd
h/wkHgf/oQ7j/weSf8Axuk/4SHwP/0Idx/4PH/+N1x54opXCx2P/CQ+B/8AoQ7j/wAHkn/x
ugeIPA//AEIdx/4PH/8AjdceBTgpzzRcaR1/9v8Agj/oQ7j/AMHj/wDxumv4i8DgAHwHcc/
9Rx//AI3XJ4qu5y5prUUtEdj/AMJD4F/6EK4/8Hj/APxuj/hIvAv/AEIVx/4PH/8AjdcZRV
WIOz/4SLwL/wBCFcf+Dx//AI3R/wAJD4F/6EK4/wDB4/8A8brjKWiwHZf8JF4F/wChCuP/A
AeP/wDG6P8AhIvAv/QhXH/g8f8A+N1xtFAHZf8ACReBf+hCuP8AweP/APG6P+Eh8C/9CFcf
+Dx//jdcbRRYDsv+Eh8C/wDQhXH/AIPH/wDjdH/CQ+BP+hCuP/B4/wD8brjaTFFgOz/4SLw
L/wBCDcf+Dx//AI3R/wAJF4FH/Mg3H/g8f/43XGUUWA7P/hIvAv8A0INx/wCDx/8A43R/wk
PgX/oQrj/weP8A/G64zFFFgOz/AOEh8Cf9CFcf+DyT/wCN0f8ACQ+BP+hCuP8AweP/APG64
zFGKLAdn/wkPgX/AKEK4/8AB5J/8bo/4SLwL/0INz/4PH/+N1xlFAHZ/wDCReBf+hCuP/B4
/wD8bpR4j8DA5HgK4/8AB4//AMbri6BTA7keIfBDDI8CT/8Ag8f/AON0v9v+CP8AoRLj/wA
Hj/8AxuuLhbBKnvUp4NSzRao67/hIPBH/AEIk/wD4PH/+N0n/AAkHgj/oQ5//AAeP/wDG65
EikoCx1/8AwkHgf/oQ7j/weP8A/G6P+Eg8D/8AQiXH/g8k/wDjdccaKBWOx/4SHwP/ANCJc
f8Ag8f/AON0v/CQ+CP+hEuP/B4//wAbrjKUGgLHoOleK/AFpfRSXPw/kaIN8zNqrzYH+4VV
W+hOK7fxNcNqOo2FzZ6i1xbayllBo06aaix2t15iASeaPusoR1Kg7xnG3CgnwjNdh4L8bL4
Yg1GzvLOW+0+8RWEMdwYWimRgUlRsHawx1AzkL6UA0bGo6V4mhvLd9R8WG6FvqkmnfaneaS
O1u2TAPmTKvdOXTJj2hhztzv6DYXvgqysn8Q63badDaySm4sHs7aR5Iy3zwq4cyS+ZkDGNq
9SQUWubC+ApdTTxFN4m1W4KyLO+k3tm0lxMy4OxpwdhDEfe64964rWdTm1rW77VJ1VZryd5
3VeilmJwPYZxQFhmpz21zql5PZW32a1lnd4YN2fKQsSq574GBn2qnS0hpgJRRRSADTadTaQ
gopaKAEpMU6kpgJikKg06igCPFFLikxQSFFLijFAxKKWikAUUUtAxKWlooAAKcKTpS0rjCk
FFFFxjgc0tNFOzSKQGjpSUoBNAxwGadnOBTc44FCnmkMfI21D644qpU8zYUL+JqCtI7GU3q
dd8NtA0rxV4ytdC1WO62Xm/ZLbTqhjKRu5yCrbs7cdse9Zfi6x0/S/FepaZpsU8dvY3Eltm
eYSM5R2UtkKuM46Y49TXSfBX/kruhf8Abx/6TyVmeJtKvtY+KmuaZp9rJcXlzrFykUKjliZ
WOeegxySeAMk8Cn1IOUp8So0qCRykZYBnAztHc4716r8MdKhHgnxRrVnb3d5rls0cMcdhIF
uIIiQWeNirAMwDDIBbCHGM1ieMta/tfUtA1b/hHJdPmRVie4vWWVr8xlfnkUooY9QSQQ3T+
HFAGP430zw3pOuR2/hfVpdTsDbo7zS9VkJOVyFUHgKenGcdRXN98d69h+OEen23xS0OK6i2
abFYW6yxQjbiITSbgoHTjOK67WfEmi+H9a1qPVJtKk8NHS4TpmjPCjMk23eqm3I3Rk7iSXV
RhkyeOC4HnfwU8MaF4q8U3tlrlg92sNr9oiHnMiAh1UhguC33h3A4OQc8eZA5Fe1fAW8fUf
iZq928FvAZdOcmK2iWKNf3kXCqOAKbq10/iP8AZyh1PUYrd7qyv/LgeG3SIRLuxgKgAAw2M
AAcDuKAPGK9K8BeD/DXiPwd4h1bUINT+1aJbNcOsN4ipcfLI4ABiJThAM5bk59q82xXs/wZ
eWLwF8QpYY1klWxDIjxiRWYRTYBUghhnsQQelDA5/V/AmjT/AAsh8caLPeWoEvlz2V7KsvP
mbP3bqi55wenTPTHPm5969xijt/G3wGvdV12NLGXRnkWxkt1MEMhUKVHlKRHlncpkKOenes
7wDY6nY+GtE1Szt7PR4ZtWjR9XdmlnvcuUECIqEomQQdxAJwc9qAPIAKDXoHxHt7bTPjPqC
WdpBHAl1BIIWiDRlmRGbKkYIJJJBGDmuh+Mniy+tPEOveEorSwTTpzayGRbYCYFY0I+cY9A
OQTgYGBTuB5n4Y0+31TxZo2n3YY211fQwShW2na7hTg/Q1u/FTQ9O8O/ELUNM0q2FtZwJDs
jDM2MxqTyxJPJPevUrm0bwjbfDG38OZt7DUru3bUby3XabtmMRCu/UqwaQhCcYHT5eOP+KM
pg+O8suEwJrQ4kQMpHlxg5B4I+tIDymivpm6ga3/aP060is4hYyaYCU+zqVVVWQgjj5cPgZ
GPSvM/g9/ZX/CyZzq8UcjC3la2MsJkVJw6kOcAhQFDnccAdcii4HmYGTRXrHiDxWq/DK20/
V7rSNY8UPcyRtLII72SK1dX5Ey7lVw23GGyBjjjg8x/CfwQ0TXPD032bUb/UmW9vIj+8+Uy
bYiey4UEjofcNyAeUdCDVhTlQa9S+Oek6TZapot/Z20VlqOoWhmvrSNQoU8bWIHQklwT32e
ua8rhbgqaT1RUHqPBpCPSlIpD1qbmthp4opetNxRcloKSlopisHSlzSUUALRSUUAGaSiigA
opKBQIWkoopAFFFFABRRS0wG0tFGKBDKKWjFMQlFLQOtIAxRRjmloGJilAopaQxAKWlAo6U
DE+tFGaOtIAHvSUtFAwopKcBQMB1p2eMdqSlFAwxxT0GD05pO1OHHTrSKSIJ/wDWY9KjpzH
Lk+9JWq2Odu7L2ma1qmiyvJpd/cWUj43PbyFGOM9xz3NaZ8eeLSxY+JNVLMNpP2t8kenWue
opiNLRde1Xw5ffbdHvprO427C8TY3L1wR0I4HB9KW88Q6xqGrrq13qVzPqCnKzySEsnXG30
HJwBwKzaKAN2PX9Q1nX9Ll17Xb0xwXCf6ZKzSvbpuBZl6k4xnA7ivc9R+JVzaeLI1m1Pw3q
HhArGsty1xE9yUKDcWiRt5fdngR456DqPnDFLiiwHQT+KbzT9e1W58M3l1pVld3UksUVs5i
2xliVUhTxgEcdBVU+KdfOnyaedYvfsMu7zLbzm8ttxLNlc45JJ+prKxRinYBuK2NO8WeItH
tFtNN1zULS3UkrFBcMignk8A4rJxSEUAaOp+Ida1mJItT1a9vIo23JHPOzop9QpOB+FT6d4
t8Q6PpUumadrN5aWcrbmihlK8+oI5XPfBGe+ax8UYpAbOoeLvEGq6lb6jf6tc3F1b/6h5Gy
IuMEqvQHgcgdeetVtX13Vdemjl1W+lvJIwQrzHcwBxxnr2FZ2KcBTA6DSPHXinQbBbHTNbu
7e1Vw6xBsqpDbsAHOATyR0OTkHJqjrPiLWfEM6zaxqd1euhYp50pZU3YztXoucDoB0FZ2KM
UAdNJ8SPGcnkbvEmoHyEKRnzcHBBGT6tg/eOT710Hwr8SyQePL3VNU8QLBez6fLHHcalLmO
eX5diSu2SF+UHIIPyAA9j5xijFFgPX9d8e3eq+DdZ07xdb+H555I0Om/wBnTxTOsu7BJMTu
FCjnJKk9Pmycea6R4m1vQIpotL1Ga3hmIMkQwyMR0JU5GRgYOM8VlUGlYCe/1C81S9kvNQu
57q5kxvmnkLs3GByeenFVgdrA0tJQBNn9aQ/WmqeKdjjNZNWZundCUUtHagdhtFLikFBNgo
96Xr1ppouAUUUUxCUUUlFxBSikpQaBBS0UUAFFFLQMSloxRikAlLilxRimFiOjrS4opkhij
pRQBQMT6UAU4dKO1IBMUooNJQMUn0pKDxSUgClHFGKOp9hQUg560nJNL1NKooHYVU5p2Ocf
nS7T06UuMdTSKSEAG003PNKT1NNFAHQQ6LaX+jJdWUkhvbeJ5rm0kkGZYlPzPCdvVQGLKck
KMjcA23P1GGCK+mjskmWLICLK4djx6gDv7U+LVvsi6dLZRPBeWUnmLOXDBm3bh8pXAx+IPe
i61eY64dYghhtphcCeOOJf3cbA7gFU/wAIwMD0poWqTZW1HRtQ0lYWvbcxJNu2NuVgSv3ly
CcMMjKnkZGRyKut4R1pWcG3g+RoVZvtkO0GZN8XO/GGXkHpgH0qnql3a3t209rYi0Dku0Yl
LhWPULnoo7A5PJyx4xo/8JbqSaTHp8SwIgsnsZJCgZ5I2k38k9wAEHouQMZrQ5zAI2sQcZB
xwc1raDpcGsTXNj+++3vAzWKowCyyqN3lkbSSWAO3HVtq/wAWRlAVf0TUP7G1yx1QQ+c9nO
lwiFtoLIQy5OOmQM+3cdaYDNSgtLa4W3t95kiUJcSGZZEaQcNsIAG3OcHJz60X2k3umBftk
KxsWZCnmqzoy43K6gkowyMhgD1HY1X3BLjzLcMgVt0YYhivPGTgZ/KtTWdZ/te5urj7P5El
7ctd3QEm5GlYk5UYyqgs+Bkn5uScCgCp/ZV4NHXVikQs2maBXM6BmdQCQEzuOAy5OMDcPWr
Vvor3uix3lsv7xJJ/PMkyIgjQQ4ILEc5lxjJJJGKhl1Ay6FZ6X5WFtria48zdks0ixqeMcA
CJfzPrgX7DXkttDk0eey+02crvK6NLjEhCBZF4+VlCcH/aYHIJFPUDCxW34ZsNM1XWNO0u8
S7Mt9exW3mQyqixK7Ku7BVtx+Y8fLjHU54xyMVe0XURo+uWOqCHzWs7hLhE3bQWRgygnB4y
Bn27imBXvDZM0f2GG4iXZ+8WeUSHdk9CFXjG3t1zSX1obO5WI7yTDFL8wA+/Gr9iRj5uO5G
MgHgRyFGlYxqyoSdoZtxA9yAM/lVjUrz7fdJMIzGFhihALZ4jjWMHoOoUfjQBdh8J6xciEw
QQSCaQwx7buE7pO0f3/vnPyr1bnaDg1l2VlcahdR21rGZJnyQoI6AEkk9gACSTwACTwK3tO
8TrpdxDLBYlvJ1KHUUDzZ+eMHapwoyMkk+3HHWszS9SXStTa4S2WaB45IXhlbkxupUjcMYY
Bshh3AOO1LUCF9Jv49XGlNbP9uaVYVhHJZ2ICgY4OcjBHByMVDcW0lrOYZQu8AE7HDjBGRg
qSDwexqWK5jh1GO5SJ1SORXCJKVfgj+PqG4znHXnHapNV1A6rqk980McJlIJSNQBnABJwAN
xxk4ABJOAOlCAfodjHqevadYTM6xXVzHC7IQGAZgCRnvzV/X9Cg02ztru3E6xzXE8GyR1lA
8sqA3mKAMncfkIDLtBOQymszS746Zq1nfrGJGtZ0mCEkBirA4P5Vd1DXDdWM9hbW/kWs939
tkVn3sZMMoGcABQGbAxnnknAwwKaaRfSaZJqKwf6LHyXLqDjcEyFJyRuIGQCM59DUUen3Uu
ny3yootomCs7yKpJyOFBOWI3DIUHAIJwDVu61SO80OysJrX9/ZK0cNwkhGY2dpNrrggkM7Y
II685wMJb6sLbQLzSxaqxumUtKzkhcMpBCdA42soYYO2WQHORhAQQaZdXOmXWoxiL7LbOiS
s8yIQzhioCkgsSEboD0NQw2k08E00fl7YQCwaVVY/7qk5bpztBx3xU8GoGLRrzTWj3JcTQz
hw2CrxiRR25BEr8cc4OeCDLY6ubLSb+wEIdbwKGLNleDkMVx95edrAgjcwOQcUARabo2o6x
I6afatOyEAgMoJJztUAkbmODhRknHAqXSdPgvrTV5ZjJus7Lz4tjAAt5sac8cjDt6c4+his
r23t7S5guLLz/MZHRxKUKFd3Bx1U7uRweBhh3dpuo/2fBqEXk+YLy1NsTuxtG9Xz055Qfhm
kA/TLK3udJ1i4lEvnWkMckO1wF5lRGDDGTw3HIxjv2NP0bUNVWT7DbNMU4IDAFjgnCgn5jx
0GT7cio7HUBZ2OoWvk7/ALbGsRfdjYA6v0xzyo/DP4WbbVI10dtNurMTosxngcSFCjlQrBs
feRgq5HB+UYYZOYkjWm9LFXTtLu9Wmkis442aNPMcvKkaqu4LksxAAyw/n0BqsBjIOOvY5q
9p2oDT475Gi8wXdsbckNt2gsrZ6eqj9apAZ46VBolqNNIRUu0GkKn8KAsRHik61Iw9jUXSm
Sw7UlKaaaCQzRRRQIWilFOxQOwylFKRRigLABTsUgFLQOwYpcUClPSgdhMUYpRSkUBYhpcU
UuMVRnYTFBFLnmj60hiemaQk0GkxSAKO1FKODQOwYPekpefpSHgUDsBPpQeOKOnPftSd6Bi
jrUij1pqg9hT8npSKQ7PPSkOM9qMUcZpFDG44pB1pG+91oBPXtTIuPHLj0zSynIA7dajGc8
dafL9/HpxVR3FN+6MAopaXGa1MAxSgE8Dk+lGKcpKkN3FACYpQtW3iWUBuh9aqsCjbT1pRk
maTpuIAUoFJS1RmL2ppFLml60wGd/pQRTsUmKQCgcUhFPA4oxQBFigDipNtG2gBmKKeVOKb
igQ0ikxT8UbcUAMxSEU8ikpDG0UuKXFADSKcDkZoxSAYOO1RNaF03qPxnml6EfzoAzgUoTI
rI6LEu0FelJtqWNMpjrxT1izgelFy+Ug8vcCvQ1C8BXOe1aaw+9JcQb4DszzSuN0tDGzTak
eMqeRimVZzNCUtAFLjmgVg6U4UlFAxTS4yKTNOHSgYmKWnAUu3ikMTFGKUCnAcUDsNxSgZp
4WlxxQOxW6UYpSOlHU+1UZWG96KPWlUbjgUgQ3GaUJ61JwOAKeePrQWokJQUmPbipDxSAcj
PNIdhAvIHemFRnrx1NSkhQfX+dQtx8vfvQDGkkn+VOxjBzSDGeaeFHB/nTEhQRnOaUEkdKA
ozyetO2jHSkWkJz6UEYBNKP1oYZGDQBDjLEU0ngVJjCk5x7VHnPamQx8f3xmnty5OO9EK/M
pxnqaXGeaqG5FTRITFLijFLitDITFLinAUY5pgTwn92PypZI/MXjqKSAHYR71Jjj1rnekjt
iuaCuUyOaT2qeVP4gPrUaqWOAOa3Uk1c5JQcXYYBUscTOeOnrU8duo5bk1OF7k/QCs5VLbG
9OhfWREloMAs34CpBbxDBKZqTGOKRWD/ACqcGsnOT6nSqUF0GeVGMjYp+gp32eFhwrA+gNS
AdvzqRcfU0cz7lqlF7oqPYnBKtn2PFVzEVJDDBHY1qqOOR+GaHRXUhwPQY6j6VcazW5jUwk
Wrw0MkqMVERVieMofVfWocc1vdPVHBKLi7MaBS9qdil8slcjmhuwJN7EJ60Yp5WkK0CGYpc
U7aTTgvrQAix7hTWQggdutWo0+XrSMDkN1wen1pSXulw+JFZRUy4JyfrTZE8uQj0/8A109G
LSrjiuc7EuhNCcYz2NTfdOT+dVxGQ2M4J/8A11aHT3x3qWaxFHPepQFCbeSetQ52D0qI3DF
c5/8Ar0rF8yW5SvP9cyjtVQ9atzt5j57moNgxz1rRHJNXZGemaB0pTx9KUA5x6UzOwg96Kd
igDtQFhMU4UBacBikOw5RTwoxSDpTsgUFITHanADFGeBSjFIpITbig07FIRzQFisPmNJnHF
G7HFGCasyEwTjipAoUE09VGR7UoAb3AqSkiMcN796U9M96cFGSRmkYHoKCrERPzc08Ak5xS
hd3TgCkclRxjnigLEbMNxb0PH1qLljUjjGFHakVQGFMh7ihf0p2BxnrRS0i7CgZNL/FjtSL
x1xTgeaQxwApknAOPpT888VCzZYr6GmDEkBEY569/Woz1qSY/KoqHvTRnLcnjYk59Fp1MiP
3/AKVIKuBnU6BSjmjFKKsyFA70tA9KUc0wJYBycdetWNm4c81BCdsgNaCxhjnIwO2a56ukj
0MN70LFIryeKb5YU/L0q48ROdvNVpGKuAMAnsalMucF1HKMKCeO+aQSrk4YE1Tc7nwSMfyq
RQd4UMCMjqOP0osJS6IkkmLDb2z1oDZ9WzxzTmVlyq7WU4ye9NQ4LAYUEZIPNA9birLkncc
57+lTnKqCNuPpVcDcckZNPJxzx16CkUr2Jldjhd361IXk4+Uke4/+vUGW6fMe+Acj8Kckkp
HyjIAwARSLT6CyqOd2cnqDVRotp45WrLyOflcKW64IIxUSkN8tXCTiYVqamRYqxFE20tgYP
SkaIbeGw3v0pkZZZFDlsBuaudS6sjKlRcJXkEsOOQPrUO2taaPAwaoSRhXIHTrTpTvoLE0e
R8yIAtLjmpMYzSYrY5ByHAwaV+Vb6Z/KgKfSnqOgPeh7DW5Wfk59qYOBkdvegntnpSA8GuU
7iyznarLnPf271Or5Gf8AJqHIa0AHJFSROBGACM9OvpUmsdwlyFqqQBVthkfh1quy5Oev4U
0KaKxPNNbBBNTMoBNRlcE0zFohIGcj9acAMe4p5UUwZU/SmTYk2jHHeozxUi8sAOhGaNnJo
HYaD7U4gUgGDg1Jt4oCw0cUGn7cg54xScUgsApaaT+dKDQMeDxSA80nak7+1AFZRzUq8nFK
Ep4XmqISDacfWnYwuBS4HTqaDx15qTRIacKtRH7233pztxxSKCDnH40CHfdHNRFslmxwOB9
aV3Yc54NMc42pjkdfrTBsdGgYkk8ClZNvPenQ4VSe9PbnikCWhXAz9adjmpAo604heaB2Ie
9Lz2p7Rg4xTSuOooATsKgz+9yPWrGDVcfKzHGcGmRIJCCOnPemVJIRt2gfU1F3pmb3LEI/d
sfWpMc0yH/VsPepsegq4E1Og3HFLjFLinY4qzMbj0py9OlGKdjFMB6gE1dglyMEZOKpDirc
OAAc81nVtynThebnuti3jIzz/jWRfyg3GFwoAAwPz/wq+8xiQuxYpjHA5FY9wWMhJ4ZiSfz
rCKOytNWsAyDg9amhd0O5GxkdaqoWdsZqaEb51jLABmCluoGT/wDrqmc8XroW9i9XJLdTzU
wsxIxcyEg9c8Y9ua0oNOgjjUOPMcdWPGfwqWW3RIgYwEZR8pAHJrPnPQjhna8ihJbQxg/O3
HGAv/1qjH2M/IZXXoeRio7m4khK5JHmqD2wfUfyqo26d1CDJIwBTSMpTinZIvSPAm7KHPf5
gP5cUxJY2XB81PcMD/SqcsE0a4cAds//AF6ajShHJcDb2Ip2Ic3fVF10jCOyyqQfUHOfyqs
No5xk+1KizyjKg8jkJ6Ux98a43MM/WmiZO+th8UuGXcx56/8A16ssAAA3POcgc1RRHlDL8q
sqliD3qzFdBFVZuD2fqPxFJhB9GXDcRvGu87SOMngGoJlGc1TlmCykuPlPQqfu/wCNSxOEI
UkspxyeAKqGjTJrS54tDtvNPEdTCLv6VIsfHC11nmkCpgUpXDg1McDI70wjgHHegDLuBsmY
Dp1qEnPeprr/AFzY9v5VW5zXIjuluaNrgwnDHGMt7Gmq374EjjPSoYgTEGDdvmHtSuSrlh6
457Ui+bRGjtyMHqaiePAbj8qsRYILfTn0p0oAzjg4qbnQ43VzMZfQY/pSBMjJ6+tWCufrRs
GOeD9Kq5hylYqOaidB261daMlTioGTcQR26incmUSGMHt1HIqf7y5WoSChDVLGcMPRulAl2
G+WSc/zpyjvUj9P5imA84oHawU11xjFPHJ9qT1X0oE0Q45p4HAwaUryPWkA6+lBNgwP8aMY
6U7GT60YyKBkYp4IA5pCPWk/lTEh2eCKYzcGkYkUxmpBcN3zd+KcuSAPWmDlsU4EqpLcelA
IaxzIB/CvJqJQXcntmlY4i92NPi+709qZO7H444OcDijOPrSE9hSEc0ih4NIriTIHQcfWmn
JUhetJGuxcdfWmF3cm5/ClzxTAaMmkO42V9pHHWoEcgH0NPnHyio0XIBPSmZybuOfG0gHOG
qLvxU2Bsk3Yz1qIIWQt6GmiZE8BJGFHGeTVtVz1qC1GY+PWroUVcCKnQj2elJg1OMUjLkit
DMhFOIxUm3jNATB5/WgBFXp61PGcqOKiAzjNToMjFc05XZ6NGHLGxKBkY7VQvrUI5dAMMvI
9K0VIUZJAx3zipJEjljw5Gzrn/wCvWd7HS4Kasc4CYkDkZyD+uRV7So4pLlQxXYMMATyzAf
8A1/0qK8hEG1HU/IMEYx1PB/OmeWyxAgSAZ+QhevPqKt6o5Ypwlr0OtC9DyKoatdGFEiVyr
SHH0rEOoXsQUCclMfLwMH9KpvcTn5/MO7kZ4yM+/WpVPU6quNTjZJlk7mdlXL4GF3HkL2q1
YwTSTO4JijwPnPIBJ4/rWMs8qAgEYzk8CrVvqEsKvhxhwQc+/WrcXY46daF7yOkjiuTcLBc
SRsuC2RkscY9frTrnTrBYWZoQvHUE5rIhvoRmTzGkuiPlZmbCAHp7/T86S6v7qaHd9oZY2H
AaMDPOOuKz5Xc7vbU+V3V/xLVkLieIGHy+D8pKZPHvVeZBHeOt7IoIXIIXAJ9Kg0/V/sltJ
EcswOUI6H2pbWZ769cTRl2kUhcnFVZpsw9pCUYpPUmaCCfyzbyhvMYL1ww9QfwovLMRQDPb
Oc9fyqGW1a1Bk24I5Rl6hqvSatNbOPtFshz/ABJx+lGvQaUbPnVjFKvFJ5TcryQDU0ZlWAY
+ZT0GcHr0H+FWRc2/2pp4FUxxDd84PrgDPY+9WbWOOSxeQRAo7N8jHgduD/jTbMoUk3oyrY
3wDeVITt7EjGPrWykfyjBGCM8c5FYsiW5+YdSeBjn6H/Gr2m3IicwSDfGf9WfQ+lbQqW0Zz
1KD6Fh05PHNKYibclVBYcDPrVkqr5I9aay/L+NbbnM007M5u5IMhbaQSOQe1V1UtIAOpq5f
qBOCDyVGaqfMrA4IPUVyHbJakigLDvzg5xSyLiPIboc80/Y8ccTMMKSMjHY0kqgtIG+9knj
+dA7aF2Gb5QQT+NK0hcnnAxVW3JLKu7jHzA/0qztzzU2NottCZx2p45Ap6Jlcn8aa5WMFzy
OppFWtqK+AvSq5ABNTt80QZccjI561Azc9aaJkQTA7Mgd6jRjjAOMcipXYHIPQ8VWLFHqjF
7llWyB703o2Py4qNPvnn6VIykgc0BuSDnHFDjPPemKxp2aBiClPJpy8ilxxmkFiMGlBxjig
jmk7UxDSaDSHGaQ+pzQIbnJPtUZ6nmpG+UVGegHc0CYqDBz2pHIcAZOSeKdgBcHv+lNOB82
OAOKYnsMb55QOw4qXG0AVFGTk8fU1KTz7UBHuIOKTPFKeKAAaQwU5FKaMcn2NGetAAaO1FI
wO09RQBFK2VbjvimISASOcClnxuGB15p0JAUk4wKroZ7yEYHYfYAk+5pI+YyO24UOWZD3A5
zSRthGHckYoF1NCLAIA4HtVgtmq0Gd4yfWrQGTVw2Jqv3gH40/H40mznNSKCegH1zWhkIEw
cHrTZBjA9asomPvHHeo3XLE4PHrUVHZG1CHNP0Io1yfxqeNSTx1NLHCGHFWI4wueOtcrZ6k
IMFXtjP0FFvHDJ5jxqByVbAxn/Oan2qpx2PpUg2gZHPc/41NzpjDXUqzWKzbSccEZyO31pb
6ONbIp+8woGAh59KtLjPt79abKA20k4ww4x97t/wDX/Ci5Tpqzt1OfkjzHKTJCknCtgcMuR
07HHH61A0dzFC8yxMEbgupzwQDz+Bzn3rZgt5LCNs3ARRkrvAOTj8P69aiewiEZMl9PHDJn
IBwHJ/T9PSrUjilQbV+pzTMemB6dMGtnw/ZO15BdoiyGKUfI5AWQ4zsB5wxAbBOBxS3dj/o
yIWLJH/GBwg9MZ6nA5rJWRoWyjsvG04PUdxV35lZHFKm6cryPT/EOi6NceHZ7+ytIjKozE8
C7CWLAYIGMnPGCMg56Vw/iTRLnQ7gQvd+fC3IJ4Oe+RRZ61frBII7woGZGeWVzu+UEAAj5i
PukDsQKlbUheRn7Zm6uPmaNTCrFeCQfMJzx1III61lCMoaXujSTjNdjCiYK6nYC2cDvmtBZ
XGniA7Mh/k28nrnqKoQRq0qBmKgsPmHOB3P4VqpeJbXUzXW65JGwM2H7++cfhWsiKOm7sVJ
1ljJYrIgP8LZBq7aahDdIbe8WMMB8rsdqn6+h96kN3p1yrQ7dkTLgbwcr7gmskwx5/dsHYH
ogJz70t9zZtwd4tNFuSJbZjNaSbo+j7JM8dfTg8e9La3kmny/Zp8NCfmAIyD9PY1c/slrtp
Z7SdDtwAu7aWyOmR0Psep+tV30q6uGitZFELxkj94CCeBzz7AcfiPZXT0Y2pxd4L/IrrcK8
4LAABWII7Z5FWYyFLRg7m3gpjrnv/Kqd1p7WVpaTmQH7SGbaR90A8Hr3HNdf4L8OGcrqt4N
yKT5CsPvH+99PT3q4x5tjH2rh8S1LJ050j+cAEDkd+3+P6VX+zMsjIeuOOc5rtXiRAuUXjp
xWQtpG87s2xlJPbPPTr+tdaSSsjjlJyk5PqcTeWayxhsYZVyKzLjHkW+fvbSPwBrevXEe4l
cKM5rCvSu2A8cr1H1rhV7nq1krXXYUZeCIHkKeQD1FEiJtJUfKQMN7EdPrTrYq8SsAA0bfM
T3BzTXhdLbliwB3LjoBTMrXVxln/AKwZ9frWiU5I4NZto2JHGccHAx3xWksheKN/u5HSky6
VuUcmOmf1psqqecZHfPemtJznuTSh8ptwCRUml1sUYi0ZeEk4HKn2oc46GrDj+VV3A5welW
YNW0IzjJxUbruGe9SEdMU08jHemZsYjcBvQ4NWC3H8qrRnDEHjPFSISUx3FARYufm9jUgwR
nNRZwaeDzx2oGiQdf60ucc0zPejrSKuKTTD6d6ecnpSHn8aYmR9D2oPI6cUDpilbK8dqCSF
jk45oUbpAOgFAHfoOtPRcD+dAhduSKjYAxE+v61MOmO2MVDOwJ2L1HFAPYROAfWnDmkRflO
e9KaAWwYpelNpx5oGITSCnYpooEL3pGbAB9+cU6k6tjHFAFebhjznNIhPlnuKSVsseMc04E
CPn8qoy6sGYdhxjP6UkO3dyQKa56A9QKXaVUEgYagV9S5DKPMDfwg4/OtADnn9azbVc4PYP
kCtgIcdKuBNToyPrUqDPHOKAhJ9qkVecY/SrMx5BWJmxz9KgACgf4VJcNtCr0z16VEpOTwM
VhVetjvwsbRv3LCAetWEPbp61VjbPWrSrgHoBWLPQgSDO3AyPejo3Xj0x70J26n+lMkYJg7
sAnOcVJteyuS5x6fjTNyFSd4K98mqsk+U3Kw4AI4zUE1wkgJcFogMFh1xj0/CmkZyqpDPtT
yMyhliG7BZh91uqnHHYAVGbq4jaOPyVa5aTdljkAH0Hb8P61UkaKMQzeaVk8z51bOcZ4J/C
rcUcGoOrpIybDlimRk8Yxn0/rWljkU5Sdk9SaS8NiZVuOZZCHUA4U54xn2xVO106HUleVHM
YQBTxnc+OTWnNcRW0mGcvKU43gHA98CqcM08AnuI/Lw6himee+D6f5FJbaGk1FySlqjLuLH
7OuRMrHsFzn+VPs4IyjeZbTOSMA9AD2wf8c1r2aSxK5dMSHnIbcQPTH1zzVtJEWEvt58wAu
eMknjH4HFNzZnDDRb5tjIgTy4ppIbdSpUAg/ejIz7cn8B0FSXFtanlZTvAACiIkkfp+tahy
LkSNlbfYy54475P5fh7VHPHhY/s0AlwcthgN3HY+vOanmNvYpRt/XyMp1jtgsDKomPXaeR7
HjA/A1XtCs83EUruDlgrcYHfJP8AhV04v7gRLB5Z3YLnJK9eCBwOnrVaWUWU7+RKpPGcKAp
OPQk/pVrsc0lZ832RWuxbSpMkZjkAwWikwCPT5f8AH65rWsNUj1JzDNIyyg5jIWMZ79Svrn
6/zx0hgZUd51CZ5wrbRntn/PXrQsFohKi4MYbuMOp/HqPxpOKYRlNO+lixd6fcXWpQQK4kj
LCKNlJO3PQEnnv09+K9hhhSGGOKJNsaKFVR2AHArx9Y7mxVBHKJYWPAU/8A167vwzrzySJY
3kpdnA8p2OXyP4Tx78H8DWtKaWjMK9Fv3kdHKmcLjIJ55xjjvVKaWG3SeQyAFUOeMZwcHn8
quTsWkVAx2k43Yxjj1+mawfEDLNpksOwsnlhSc98nb/Q10t6HJFXaRyc8omuHQ8nJyPbNYF
4pjkCE5wMVb1FiLvGdpEedwPXFZ1xKXfJcvx1NcMUelXmnoWIwvlKNnzAbz833uQBVljJLb
yjHKE4IHBHpWfbu3mqRkYGD9O9TxlnWYbiXzkA02iIy0K8JIlBAyPT1rc2bpiecbMcmsGJs
SjnAORke9a4uGWOKNSecc+1KSKoyVnckABbpxnvQ6hDg9MUwnBz0x70wtx1zj1pGrYrYKnG
cDiq5GN3epjJx1GM1E75H69aaM5WIW6daZnmnnr3qNuvFUZMbIOhA/KnA4IPqM0jg44pI+V
57GgnqPJB5oU5xS8cgZpo7+ooGSA84NKKaMEc04detAx3frS9DxTeP8aO+KBjApJ+lDcDkc
VKv3Mj86iZd2e3HNAWGbOgHenEYA5z605VI60MD2zmgViJmwcHpUEbbpdx47092BR/bgU2J
eCelMzerJsZ5FGMZ/nQOnFGTSLADJpSKQdM5peT+NACUYoPHelHUUAGKaeUyDjNS4GKa5AX
pgYoBopPyRTirGMknj3qNyCxI71IoyMnrkce1UYLViTMDIcduKCd0SL3BNLKOFbABPaovSg
G7M0RlFAUjjk8VsrliCepFYMOQvzZJYkZ9a24m3RIw7gZqoBV1syUrgDge1PUcjBzj9aQ8n
gdKUYUFjztGetaGJVuG3zNjt8tIv9KjV8nnJJPJqVWzk/0rlk7u56tNJJInj681ZRht46j3
qmjVMrE9KhnRCVicPnrk/jmoZWy67XUYPIPenM/G49faoJWRUJk284baT1P+RQipS0Mm+lK
zEI34j1qot0Ffe67mHrUko3OznOCeKrtHluK1R5k5SvdDp52uCGZjxxzUwulKIsgDqo52jB
z9etNijO4ADGeMClubUR2xlAGN+AVPb6U9Be/ZyIDcnzt+WxnjLZOP8itMSKIll2K6LyrIM
ZOejAcDHP6VhVLBO8Em5eQeCD0IpuNzOnWcXqdZFc/aVuTAfnYKATxjrxz/AJ5qSJUSNUKl
jCeBjG7d35+pqqt0v2iCdWyr/eGOnydfbqM/Sp4pV81njdG5AYZ5Awefrk9P8jBo9eE09/6
6jnmkmYCNGaZWPf5eOnXqOhzioUnaKZLO8lRSV5wMbh9fepvKFvbSyfaGSR1IGCOOpAHqea
hnktrlBHJuQSEYkxgg4zx65GB75oQ5XWreol81s8eYFVyhCqFxgn/D9KoX9m1xb/aUjcKG2
/MpBxgc89qnht5RbSGJVdi+75sbmwejc4A4qayuZ4pTb+W4aR9ys/TqSR6evT8qpabGMkqm
k1a5zkcboxypznGKuRiadsNKyxgDdu4Az0rW1dLh4o1EaYiO8lDjP0FZskz+YkwQqRwT646
VfNc5nRVJ8tyeVVSJM7S+Ms+MZ4yBjnn39sUkE88RVIyyEEEc4wR0PtQ14zyb+20r9f8APF
TWip5G/wD5aDgD8eD9KnoaK0paM9Ne5aS3jlXbErqrhVHJJGefzFc74iuDDbhUUs7S8jPQZ
ratdzQ22eNsa4cgKT09fTtWB4lZEa38xgvlsWJz14Ndc37jOCkr1EcxqKCeMSgMMDpWeoQa
fIzAbi2AasT3EkTFWG9ZE3dOhNZ5f92V7E5xXKkdVWa5rhDuaVQucnjirSSbJJYypYbjj0F
U4y4YFM7hyKn+VnkaT5WIBx61TMoOxF/q5cDtWlDKHhDBfujH1xWUwIcBq0LdssctjJwef1
pMqk9bFpiWUHpxUBJz1qQkBcZBNRHgdKSNpMTf1pOSKQDkk076UyBD6VG2O1PYYph9KBMTo
KSPIYj1p31qPOw57GgRKo70jYDZ7U8Y7d+ajcDFAxQwzTwahzk1IvTrQCH54+lLTRjuaKBk
rEZI6gYpgyTnHPuKUAH1P0pW+Rfc+1IYzcCQAf8A69JIcL14xTol5LAdqbOPkOOuMD8aYns
U3+4o9eTUqf6vr7U2bHmEDtgU9V+UdRTM1uGeKQmnbeKTaRSGA606kx2pe9AxcUBaUDjHNL
QMRTwOc0yThDjr1FPH3T9aYaBMpMCDg9akj5Yc5A5qNvvn61JEPlfjnHFUYLcSUlmyc9AKj
FTzjairn8KhX7w6fjQhSWpMjtuyoITBUVv2Z3wI/QAfyrEjdcYAIVT1P0ra05v9EQNnIyD/
ADqobjqLS5bAyO/19KjuPlt5CG/XGanVcrnGAcdB1qve5WFRjGWqpaIimrySKGe35VImc+w
pgUlgB1NSr0rnZ6MSRTge1So27g/rUI6frUi8YFSapiys2MhmAXsB1NRCHzMO5P4jrUpXb1
BOPalSRnCsFPPbNBTV3qZ0kR3uMYG7AxzwapSRsj/KB24Bzit2VVIyQDzg4qjOsbxAA4YEE
YP86pM56lMoRyeW+SMMOual1G8+0QKoJwvUHoT6ipTbBiUbkbchu7Yqte2phUZ4/wBn0qlZ
sykpxg10M2gU5lKnkEfWm4rQ4TciuQ7zXJ+W1gURxoR97tj8v5irMZnt1M0cabCEDxFMHA7
8/X9Kw40fzo7ad/Lj3hmBONucc/lWxYzjUNbeY5McaHZn68f41lJWPQo1HJpdb/8AD/cOnu
UmtpxtKMwGS+evt149qg+/clJJ5GwVZNjYHUdfT5asaZEJnu23fu1fCAAHnnPWorYNeyXDE
YkhTG9Wx+Q/Pv3pbGrvKz7/AKXNKzuFMD8RlwQRt7rwAfw71LPAHmi8p0WdTvUMM5H0/wA9
656K7mik2mbOFIweRjGMYrYtJ42uo2i28IFkYk5z/kVLjbU2pVlNcrLbyLcxhWUo2DuGenq
KoTwpJLFG4C4wXbgZP/16fflo3Ro2ZC3BAP3qZGqTw7B8rjOCOooStqOpLmfK9yO6t1DqsY
A8zk57EUW422+D13Y/DimI8jqWZjuToB0/GpYlbaFxlm6ACmYq17o7+FlMcYbJwoXk5zx/+
quZ8SXIN+pY5VISTnpnPH8zXR/dOGxyOcmuP1mf7RdXgcgoo+U+w/8Ar5rpqv3bHDh1edzE
eX7RacYWSPqv94e30rPNad5FHI+5G3OhAcAdvWssnjGKxiXVvfUmtim8q38Qx9KeR94MdzF
OpHpUUKl8kEZU5p0pyqt0wSKZKfukL5LcnJq7auoUrnOKoE5arNtkEZA2nkGhig/eLn8e71
oJyOcUwE59u1DMWOBUm9x3ajoaQmjpTAGPFQn71SGmNzQJh2pJOUJ9KWkJ7UCEjf5B607FQ
oSCw9qlU5AIOKBJiYx68U4HNB6e9NXIPIoGSjpzS03PNFAyxGhVcntSMp2sSMVdMYbgDoM4
x/nmomjwcc54HWpubOFiGOJgnTrUMqEzKrZx1rUWAhckd+nrVT7OzSSZx90jNCYSptIz9hc
5xyTx/n8ak8ogc81YWDDg4OOak8s7Rj0BHuadzNQKoj5waUxE1MQS+fanqufvD8cUXGolXy
jnGKDGR1q2BnoeKU46HgZ9KLj5CkBilBHTPPSrRi496Z9mYZ446euaLi5GViOTTduFwOCOm
anMRRueAeKXymGePpTuTymZMhRue9OgJBIVdxPan3SFWOR1PB/CktiFfkEkjHFV0MLWmRyh
sjccmmADIJ6VZkVXZ2H3Y1xkdzUKjOB70XE1qWlSQHlF2u3PPQVsaZE32clh1bjArLcksAH
CkYZgT9MCuq0y1zZxHBxzj35pw1Y6qtGwkMZC7WBBPTBwapanHtmRBj7u7A561vmFQQQSMH
v2/wA+lYV+x+3sGJ4AH6ZqqmkRYdXqFIR4wO1O2NwQP0p+Pl7496dkZwckdMVzHpcqGIpxg
g8VKqYY54xSp1GO3IFK3Le9BaSEBBzg9KeuMYA/Kmfe6jg96VcKAueOg9aQ0Dgc4xuzjJOO
cVUljlkUholz0Ug8HnrVqSWNNvmYyzBR35qUYK5HI9aNgcVLqVJWKhBJ+6kk+RducD8arXK
PeSL5WBEcrvVu/J6fQfrTNQuJTGYjGAuMkjjp6VBHutpoCHYxhlLKODkjnirS6nNOab5ehn
OArsjDOOAaZG21xnBx2Iq1NHuu38glxgkHHbHNVCvGe/cVqmcEk0yZxLdvPckcL8zk9sngV
e02dLWxvpGYAsoRPXJzVZbl5bFLGKPlnySP4vQUyaIQTyW28OVOAwH8XcfnmpeuhpF8r51r
/mzf0UCDRJZpPuks/uQBj+hqpptx9l0q9vDt3SPsUf7WOP5/pUF3drFpEFnE2WIzJ7c5x+d
ZfmOYhHuOwHcF7Z9f0pKN7s2nXUOWMei/Fl3TJEimnmlAYJExwedxJAx+tOsLl1mLF9pCE7
vp/nFUBU0SlnCj+Lim0Y05tWS6G0L4TkOxDle+P6VJFgvmPJ3cc1RsIo5tWhhXJjkmVB1yQ
Wx2rqPEHhj+xg0yyoiSTMkcOckLjOc+3Tv9anl0ujqjVvKz3MBjtdgRySce4JrV0S1a7vRK
V/dQkM3PfsPzFI3hnWj5ZktTEjH7zyLx9RnP6V09hZx6bZi3jO4ZJdz1duh/lVwg27sxq1k
laLHSFwD0LYOCelcLMFSTzLhCWQ7Dnn9O/NdzM4ZwQR09a4XUppEvZI4kDfMWIPpmrq9DPD
uzZQuEWSSdwGDcMvGO3PWs8kk5rSvpBJGMcndlT7YrNPas4jq7k9rKsZbd0Ip8wItyezNxU
MKBnIZSehp825FwWyp4A9KOok3ylerVuSI/bPeqoGSBVxF2jAHy4GPemxU1rclHJpRkk1Gp
G480oPB9zUm1x5zikzRnjqKbQApOeaaaCaTOR70CA8U3PIpCaKBDDxJkVInAx6VG3XNPU5Y
Z7imJbjycfjSc5pXGV5pV+7ikUFL0puOadigDc2HGdp6dhSvGSfmAU+p6VbRR95h09qgn5Z
QMc8nHU1imem4WVx7lQoBI46+xqgAZN7Y++6qMegqSaT5QxxycHJ/z60xZ1+zvg7VORnvzx
VIzlJN6itHtyBlQo5I/z7VDtAAwCF6ZY5p73O3eqr944we9NMm0gtg4+6O3ft+VMzfL0FWP
aflHtjFIVPI/Wpozl8tkZ75/nUrJvwSOOvP+frSuNRutCmQVGetAXJyQAcccUSkswVRg45o
L7VJPbgUyNCRFUEEnnmpA3GffrVbeeScUK5z6iiw1JFhrdbiMpwOMZqOKEOhY87euPWnLLt
wB+eaSOQRPKqjkncB60tSvdepn3iobUueCXO3nPt/Sqtq3ly7sZB4P41pajg2nII2kEDpjt
WdaSCKbeV3DGPpWi2OSorVETSIosWAI5Yk++DiqQ4IPpV4QmaBgg537UH45/qapeuPx96aI
mtmW4yJboEqRlMkDvgZH9K7fTB5thA6ruTZxkcMc1xNswabIGTtGCT6H/P5V2vhiZP7HjPy
kxkoRjrknn/8AXVU9yavw3Nd42mGduFAILMevPX+f5/SuQ1IA6hNzkBsZ6dK7Io5CgjLAnj
B3H36etcXetuvJzjAMjEj8adbZDwq95lcE556n0py4J6+9Mzk5H0H0oQc89P8A69YHcmTbj
gADHsTS7sdP/wBVMDbQCcn+VAJz8xzj370irkqn3FJMnmRlARnt7Uo9TSL94EYGaRXSwwwg
uDKA5XBBxyDmpdq/eUKW7bj/ACpQRtyacoA44yf14oGooZLErrhlDY7Hj9aqfYxMyHylQHl
+Onpj8/0q6SVyTk+opJd3BTsT7dsUJilFPVmWpVNQjeNAE5ifH9fzFQaxaiKdXjACOOg9au
zQLHe/OXMTgn6d+Pxz+dMyIJM3DeejR4HQ4H8X49KtPqc0oXi4vuY1ncNaXaTJjcp/i6VLB
amS3ubybJRBwc/ec/8A66gmhMTsDn2/PvUzXzvpaWYXAVsk56jrj860fkccbK6n0vb1JYVS
/gMYwLleV/2hiqTRsjFWGCODVq6tzpwthytzjzGOenPA/StJRb61GWXbFeAfOD0b3pXtr0N
VT5/dfxL8f+CYa1MnBqS4s5bWTbIhX0PY02MD3ouTGDi7M2/D6K3ibSggyv2uFQR3+YZr1v
VtIS+u7C4uW3LaFiUOcMSc8nrwVHHSvH/DrufEekgYwL2I9OPvr/hXuU8r5kMmSpHKAAZHJ
/wH/wCutKa01JrSs00Z17hoZWyvA4bacE55x+orn5SvmMRwvT3IrRuVKjLbtvbdxken8xWV
Kcchee2R6Vqc5VmdTIOTgda4fU5I3u55Y3JCkgEdOSe9dXf3Udpbs746Zx6muIdgbfa2eV3
DHqTWNRm1Jbsjd0+zxrnLAGqxPAp74wuPTFMNSgk7lksVWKZfTawpk7NgBvu9RQz5h24x0p
kwYN834fShFSeg2PJbA6kYq4v3Rz2qrb8uRjnFWEO5ckYIpMdPYdnjNJzjr2pgO5hzwKf3o
LQqHk80pIpnrQc45pAK1MzilJptMBcij0xxSUDjigQhpR0HqDSHvQMYIoETHp9aRT+dNUnb
Sr1xSKJMZFLnigduaQE80FHVKRs68n9KrvzJkgA+tTGZU4b0yarSSlnCjgH5if5Vij1ZtWI
5Uwq4GR6etQSRhRGPTgk9D3qeZmxtHA6HPbg0kuFKqeACuPw//V+tUc8kmUvmDlhj5WOD+V
SIRtOdoJOMd6id0MbdMn+ZOaljwyhgOCTwaoxW4ec6sVPykDn1oku9oCqOfaqvmDJOevYUD
IyWH5UWJ530Jlk2ljxz/wDWpsh3EZzwePanYzwaNmT0460Bqxu4jt2pw9M0bDknmnBcdqAV
xUOWyO3GPei5QmMOGwUPOOuKfFHtPrn0qfYSpznBHp1pXNFG6sUruEzQvz33AfhWTEC0igH
GTity1XDfZ2cb88H+8CCc/lWRIhindehVyP1qovoYVY7SL0amFJbggbNv7oHp+X+etZyJvO
3IHBPJrQuJons44kyHAXP0wP61TKKsJL5Dtgr9Oc/0oQppXSQQ7jIBj+Ht6Dk11Ph6cQ6kq
AqIZiBkHO049B7/AM65iJwi4jXEm0kuT0GD0H0rbtlMSIpTaoA+XPJ9c072dxwhzxcT0GQw
RW+6QKilSWYkDGP8j6/lXATsrzOy5IZs8itXVNVuL9fJwI4D/Ap5YDGM/l0rKkBxwCFHFFS
ak9CsPRlBNy3IGXbg8YzjpTgSBuwBUqoxbHGB70ptuCAARnkZrO50cj6EKsMYyPpTueOMVI
1srMGU85PXvQqYPJ5Jx0ouPlfUbgAD0705Qc84APAzQBkAHpUu1M/MucdjSKSI8ZI3E7R6V
IvIPT8abjJZvfinKDv68HJoGhWUONrDIqvtlikBRg2ecVZYAA4GDVeQEzbdwxjnHYUIJoJV
W5RGBGAw6jkH/OKqXNvvWRUVQ3CqSx446/iKlTEW5hkjIzz71LqdjPbOIlwyyfMrYyrqeQR
+H8qpIxm099zKaxMsTD5mmILhuxGf69azreQQXUUhUlVcEj6GugaMRRI8ch378KSSeO4/Dr
+FZF1ZmLJCjaRkY7HPIq4s5q1Nq0o9Bbxm1TWNqBlDEIAf4R3/AKmqzt9kv3+zuwEbkK3fG
cVp6RcwwrcyuAJgmQfUAcj69KyEieRJZAMrGAWP1OP6012Mqi0U1q22zabV7e8tvKuEKOe4
GQD/ADqhGI/N5cFfWqYFSfwn6UcqWxTrSnrI1bC/htdVspEXMcM8bMR6hgf5A19AyiC4t96
7JF7ODweRnn04r5psI1lvoI3OELjcc4wO/wClfSGksJdBs5IMxxyQBkB4KgjI+nWtYKxzzm
56swtWiIdiSrMvB2rtxnOOPz/xrnLqRIkMkjBRjk/Q12t5BkKjMN4UthBg84yPxOeBXnPil
jHdi1U5VFDvgEcnp168fzqpSsripwc5WRgaxci8uFIJEA4O7g1iXDdcDCtyBWhKyltgZGPd
Scfr61muw2qrZK/wkdRWF7u50zioqyITkkkD3pYiBIM9OlAyWxnrxk03lT9Kow8yeQZdUA5
XpULsWbk5NWGPyCTo2B+VVScsTSRUya3A+bOM1MWxk4+gpqRhY+eppMbpN2eBSLimlYci7U
HFOo7UCkUFFFIc4oAa3FIacRmmcjINMTHCgjvSgUAHFIBuOaQDJH604incA/nTCwxc05eDS
jrigjkGgB4o4zScYoB680ijfkJ3Ackt147UxR+/JzxxVhRudmC8j5f8/nTFA81iE/zxWR6D
jrcbIxT5sD0575qKQKQ2fl6gD15xUhXMnBxjFNeMDJJyRx/WmiZXM2UheB0UgUmQjgLjIHp
3pzKFO3HGMc+vrTAu6Q4+UHqKs5WIBhVyefpTwwU44GeASaYeZTuAwMAUbRIY8YGHBz9KBX
7FlcZGQanjwDnFV0BHXPTqakRjxg/XFJmsWXREjDdgj8KT7HuGVqJGxkfhzWhbn5ah6HTBR
m7Mjhswo+YVYEKL+FS9RmkqLnVGnGOxkatEVVLiEkNGdpwOgx/n86w5SZJXkPJZi3511F6w
ktyiDIchCQOmTiuamiaGZ42BBU45Faweh52KjaV1sXLKAEgSR7Q435PoD/I5xVW7Ky3blFC
gnFW0nka0Zwo+RQm49xySP8+lVZLV47ZJzwHJABHNNbmcl7qS9RtuheVIzj5jgA+pHH9K6O
OIIMYG48nA71maNa75TO33V6fWtzaCelTN6nThqXu8z6kYUD1+tIVAXGOOlS7QKQCoudXKR
iIDtznNKEAHoTTxg8Uv0oDlRHtCnOKaVGQMZ/CpccD096TAFAOJEVGCAOf500qN2NvzY7VK
3C9QO3Wo/LPIHGR+dMhoiYsDwDnqMGhXbePlbGME/wAqkbllUtjI9KQgiJuCe3HWmRZhgkD
Jz71G+0SKhJy4PFWCAiH29aYYgZfMwckYGe1IbiVZAqOUYhgeQo69a6PRY4tZ08WEkh82In
y2AyVB5z7jnn8KwZkCMr4yxIAPXA9KWC5lsrlZ7aTZKuSDtzgj+mMitIys9Tmq03Jabomu7
KWwnnilRUkUjIPTHUn8Qf5Virbo1pN5jP5pUEZOeuP6mvUL3ToPFWgRaha7luFw5QnJbHJT
PscEf/X48yvGaS9j3KSQcGMHAZevX9PwpuPKyVUU43e60sY5JicnnDLj6itea3Sx0EoSC85
Ukj88fTj9ar3+JwjmFoQ67kPGDx0z/n9aqGVp44oJpGxGwVSRwFNPcwTVNyW99ga3aNI2bj
eu4D0GaikwF4Oa07qE3VzHJGoFsSIkOegzj/Gq0lt5t+0KAopcgccAZoTFOm1oiraIz3KhS
RnhiOwPB/nX0L4Xu1vNAtmRFXyw0ajsApK/hwK8DiZLae4ZV+6QUB7ruFejeB/E8Om+HZVu
QzMkwCKOS4I/pg1cZWMXTbSS3O+1mWCysJbuYFgnIUY5JGB+teRXrvNLJcSMdznLE1u654l
n1iQxqpitQflj6k+5rAuZVjQhyVB4BAzis6k+Z2R6GGw/s4OUt2cxPIRctKgIGe9RTYD4Ug
gAL0xn3rYuome7fekb7kAUA4yPUVkNGxyG4ZeuaaZyVIOLZAQetWEt1kh3hvmHGKSKB5XCL
949KfCxiYqQW6grnp707mcY9yu+Vyu7I7GowMnFTzeWAFXlhwW9ahpozktSw0u9tsf509Bt
XGOlNhj2puHJP6VLikbRT3YlCr1pQBT8UirDNtIw4NSkZGKQpxQFiLHFNKjGDUu3imMOKYm
hFI6Ggd+OlNbjnvSb8GgVx5AyeOtOUZHsT/Sot3OeKlQ5GPxoGtQI+akNSMo4xTGXHQ0hje
tOHXrQBmlxj2oA6aP7o68kmhsbiMDBz+fH+FOwM7ccAU37vzYB7dKxPV6EYA8xjgAEg8U24
j3KQCc5xkH6D+ppwGW4HU4P5VFIWLhAoJZsgfQf/WNMzexQJJbIHLEk57d6NgVDxz0461ZX
KkpwWzkE/SmIDI7ZADbcD88Vdzn5SqYyAC3YnihUZuvXuMdKsvEQwzyRxgd6fHAeTtI560X
J5NSNkwMcHFbWj6R9pXz50YoGG0ev+f8AGtvw74U+2W5u7qMeWxBiBI55wSR+WPxrqDpiRs
iR4IGeRgAqPT9f/r1rCHVnNXq2bjE4bUdCNvG1zACIxyyeme49qqRL8vOa9P8A7G+0WU8WG
3OhGW6ZI4/mP8ivNjG0TtG4wynDD0NZ1opPQ7Mvm5Jp9AFHtR0FAGBWB6YzZiQFQMBTyfw/
wrA1hSt0m5wzbACQMGuhGTIRnjAP86ydagZ9kqx8KDuYdqqD1OfExvTdihbxl1t42fMcsvK
Drgev50+/ma9v/JTOxTtUY796iscRu9wz7REOPdj0H861tItQlt5zr+8ckgkcgVbdtTlpRc
0of1oXLW3W2t1iXt1PqamoorI9FJJWQhGeKQinU05FAMT9KXFAx3pQKACkx+dLRQA0rn0zS
bcE+/SnNnHyjk+vSg4YY5pisMIHJphiBkT1zk+/BqQx8FQSAc9O1MaN2O3f93np96glryHk
Z4IpDnPApQcKCQck9KXA8s88HPWgdjPlYeYYScqoOMevbP0qND5gVWzuU8nPOP8AP86ddcI
Jd4DFc+mQahiIETMQeRz2x6Va2OST941tI1q60OZmhfdE/LxseDVLV/Iu7maaHbbW8rFirf
wHJO33GScexFMaQsCcAZwQMdff9Kdb2y3CuXGU6KM/n/SnzOxKppy93qUtNDyW7TSylxESE
QnhTjr+tZs0ZnuSoG52P8JzWpdWggmKtJIBIuF2EAEgdDWbHE0cu5iQB1ON2KpdzCrFpKLW
wwtPEvkEsAjZwDkA1Y+3t5EcSDBQ/ezzTiP3SKYjzz5n8XPt1qIoX/dx25ypyc9R9aCNY7M
glLySBiM8Dp6Vs2pKQLyRnkccf561nLBudtyNjOAxbpx/n9a1YQwhw+DjgdxilJmlGL5m2T
faGQB8bk746ip98UsOW2tGRznpWaHMeQOB1p8E6y+ZFgB29ehqbHTGrrZla7IhkCIweL+Hu
VzVJxhuvHerwdIiyyRgxhuW7qfao2tRcSN9nJbIDKCO3ufWqRyzXNsVjutpUkjPbIOKtaik
SCG6ixufqvY/56VYtkFxYTWrxgSx5CnGeev9Kp8zae0BbEkJLbMclf8AJNF9RuNo+v5mdPu
Mzll2tk5HpTreNTlmzxxgCgqXJYnJrRgtSkKHOcjOM9KtvQ5owcpXK6xlQVB3Y5p/llhVkI
Nx/vcZ4qUQDr1qbmyplMRYoKkVbKkLntTGTIyOtFxuFiBRginsuee1TWdo13cCFTt4ySecC
uij0G0e2Cb5PMzkuDz+XTFUotmcqkY6M5No+M9qgnRgmR1rTuIGt55IXGGU4+tVZFBUn86Q
3FNaFMjIqM881ZdOT6moyoDdcZpkNEI6VJGeMZpjLgmlU4oJW5L6HrSmmHgf4Uo6AmkUSdK
Q9eKTJxQfm5oGdWQck45NCoMcinfWjOCawPasiPZhs4B5x+ZpkiiN/MwAcEf1/wAaWZtipy
fvCqs8+RgZ6N+eP/r00jKclFFUvuZui/5/+vViAAOAACG9OnFZrsQx/LFX7NvnUY4HcmraO
SnK8i2sSckbuOOB0xWjoGljVdYtLJtyLIxyVGSFAyf5VSBG9QpwpyTiux8AWxGqTXrACKKM
rv64ZiCOPwNKCvJI3rNQpuSO6ubeC0gjQqVjHyqAeMDtz7CrEcUcpLouQcfMwOT+f86wNa1
IXJhUHEIOeD1POcCptL1+JIvLuQRgfexxj6V2ngm9FGAg24456968y8ZacLDX5JE/1dyPOB
x3J5H58/jW/qmsI93utpBtUjD5PHOeB/ntTL3ZrmjyW0n/AB8R4aBjjO7uCfQ8/pWdSHNE6
cJW9lUTexwdFRmVQOeKVZlJxnmuKx9BzIVWXzmXB3ADPuKrEF4LmNnBOCOR+tWQDuYk5zjH
tUFypETyq2GVW4xweO/5U0TLY5yCEzXCRDJDEZrq1UKoUDgDFVrK1jj/AH+073AJB7cdKt0
5SuZ4elyJt9RKSloxUnQJSGnUYoER/hTgQMCgjikAH+FAh1GKXvR0PSgY0KFGB07U1hkHnB
HQ0uGbG44I9O9JsIPynA9CKBB8+eNvA/OmeaV3MynaDwf0/nTxINxBBGO+KZ50flBiyjJ78
YOaZLfmORywGRhvQ0Jy7/KRjjNKQjNggbuPwpAh3MWJxxj1FA9SjdWwbGX2Yzyec+gqGW3l
W33yMpIGCPQVozoXj24yD3HUVUW1aQlXYiMfrVJnPOnroiOOGRYTIE29PvHkVaikxGwgTKr
3bjmqwimfcsZJTPLGrAEsSrGuCBQwhdFa7zKVZ1Py9B2qqUDcEDk9DWjgEdAT3BqORDL0XA
600yJwu7lQwhQSpIIHG2nRbZId0gXjggqPmqRgQpAqszui4U4Gc09zJ2ixzCMEgLtRhtYxd
/z+lXHliFmRGysTjAHXrWWpYnqaXa0Z8wE7s4p2JVRq+hJ5oKDeMqRwe47VI0DttkidVI5z
/KmltsO7dgN0XHT1pEujb5D/ADL/ADFAXXUmgb7ZESY4ypOZF9+xqqzTafcK4Xhs5XORTIL
ryElRUyp+Y/NioJbppE2knCt8hPahLUiVRcqfUlupFS4W4t5AN2GCjjacVXmcmZnXhmHzY9
T1qLPORUkKB5MN93ufQVVrGLk5Mu6XCGuQxCkIoIJ9TWlCzSSMCvyDg47Dtiq9uC7yInyIF
VASPmIx/wDXq9Goj+RAOeetZyO2lGyIPswWRiDnJ4FIy4H8hVmNdssh28HHOae8Ycdev60r
mns9NDPwXGDSGPCnB5qaRNmcdas6XYPqFztwREpzIwPQf41S10RhNqKvIn0OBooJLhgMvwh
PoP8AP6VqqeMjAz+lXJ7dI4EWKMKiAAc9KrfKoyCp4/CupKyseVOXNK5WvLOC8j/eDoMBhw
R/jXJ3lu9rM0T/AIHsR612DuApxkHrx+lY2tRCW080LhoyOnueamSvqXSqNO3Q5xuG/GkZe
ORT+CPUU1zjPPTtWR0srk7hkigcc44oPU+9KnQimQO644pewFKegFJ2pDFoFJz+FKOOaBnW
A8ZqNmySR2prPsXOQcds1A0+zJJ56/SsUj1ZTWxDO2/YSehz/hVR5NzNye/9P8Kc8u59uO/
p0FVyxDN7/wD1q0SOGc7jZGO459fyqeJyCQCOartg9uKRG298VVjNOzNNLryyWGMgGvQfCV
8lv4fbKfNM5JI7kcD8q8xVtxwR1Fd9o6GLT7dWwo2Dk8cnmqprW5GIqNwsXrq534fccdgOA
KqCUs20M2T2PbParYjjkf51GAegPXip109ZSzwoQR1xzW5xFJXO7PJOe3pWrYeYrfKdvYn3
6n8KINOyn7sYIP0Faun6XJK6hlZVB54IwOKAPOdctDb63dIpJUuWXjHB5/rVBFKueg/Cu18
e2aW2sWxRAFa3A47kMf6EVyhQc1xT0k0e/h481KMhFYnuMd6fjIIPIIwaYEwWI4ycn3OMVI
BxWZ1JMKXFJwBS55oKFx+VGPWlPbFJSGN70tL396O9MQ00n1p2Mml2+1AWGBT60vYj06GnE
elHoMA0BYjJ4yoyaQk8nafzqYYznA96TYEbgYDHoB3oBohyrRnPQ8EHjn0pnlo033ckDp2/
zxU5RXckjOB3pBCn3guD6ii5PK2MjjClto6mn9Bz1oSIRjP8RxuPqaWgaVkIOnNNOCCDxmn
8U3PP3T16+lAMjKZj2glajEYKksDuPQnrVjBzkml4B5NO5PLcqKhY9OntT9gAxipwAOneg8
9aLiUCq8eV2hePWq0locE1pEZGKYRkYPSmmRKmmY5t9p79eajmVlGOMZ9K1zEMYxVea1Lrw
OlUpHPKi7aGRI7Ywegqs7tjGfatCa0kUZI49zVMwjftY4xVo5JxktysGIyB3pvarEUPmPtH
Ug8Ulwiqy7SCCOPf/CquYuLtciVckcfh61dsViZ2OWLKO/QDvTIYv3ZYpnaOcAkkVet4sgk
ktu6E4FS2aU4apliNyHKhdi7QQRzz3zUyTZYlvyquDjvzwOKUtgAgYA/Gosdak0XVbjJ4p2
7Awap7mRjyDyScnins+eeO+PSlY1VQfKplZUXl2IAA7k110FrHY2ccUY28Zc5HzH1/Suf8P
QefqglZCUgG/pn5u3+faupuyNhJAGeckk57ZropRsrnmYypzS5So0ny4OcDqe1VZiAqt0yM
nPammTfnGB1qNyW459OK0OMhY7wSM8dR0xVWZPOjaMjhgQassTnbz9DVZ+Oecj0oA5aRDG7
IfvKdp+oqJjleOc1c1EBL5wOhAb8apE8deaxZ2J3VyMg9qFyBSE85FKPQ0Ejyx4+tL2pg+Y
A+9Sd8ZoKQoHal4xmkFL6elIZstJ2zz3quzZzzSNJ2qIsSTipSOmUiJiRJgccjmmjnPuaU9
STyBzQp9euKowEOM9+tRHg1OsbyyJGgLMTwB3qFh3oEyaLkDtk4r0qOQIigHlR1HOQK84sw
GuoY+uZFH6iu7hcgng9Oxx/ntWlMwrvZGhFIpUkAdccnFbForPGu/JAyxHYVz5nWOQZPAPX
2rasbgOgCMMHAyPT6VqYHQWkCtsDY3EjAHU8D/P41tpJDDHkHj73Hb/OB+Vcuk/l+XsbLE5
wAeDng+matpFcSZDPIWI5A5C9OPagDO+ICR3GlwXKod8E2zd/ssDk/mF/OvO69Q17TJLvRJ
7dU3uQCu4YG4dP5AV5acoxRwQ6nBBGCDXJWjaVz2cvqJ0+V9Bw4pTTA2TinVieimFFOHpSE
YoAMmjNKFpwXigdhMfnSkc+lGDnpS455pDDHFFKaQ+tAwpj8c06ggmmJjFYZ608FSMryDTS
ATkqD9KMKMk5XjpQGo7PbNKccDjnP41FlwOMM2OpoCgJheD69TQFxzcnr07CmkNzyPypTjP
X6+9MZsd6CWPGB0AFJmo94x19utPBGKLCTQvOOtHfk8UmeaQccmgYvrmkJ560hOfX2pAPzp
iuOzSfjxSbgelGf/rUCuGOaRvak5PUkYpDzzyfoaCbkMy+am0t82eCB0rNu1jTcgXL5+9Wx
0U9Pesm6U7mbrnviric1daFa2j33ONu4kHGCc5xSXkQ+1FcE9PbHHSrWnrtuDuAyBnryKjv
Mi44Ax1GDkVV9Tm5V7O/mNhkSNlSSIkjK/wDATV8RqEwqqFxxVaGTbGEYgkHkqM8fWrGQqY
z75PWkzSFrEbKAeM5HSopJlidQxxk4FSyMcccCqVzEZpI8dMnPNCJm7LQtbmO4sf0pQfTv6
VGCM9yK09M0qa8nRthWBSGd24BA6gep47U0r7CclFXZ0ejQLZaarnIkm+d+On93+f6065mZ
jgNx35p08ih1CFSp4Ax0/wA5qtMpYHPOBx/n6V0pWVjzJScm2yDeNxAP1prS9QVAB9R1qNl
9D1H1zSZyMDOPrQSRtLlyMHk/hUTHPfNSzKR82OvaqzMMnmkBjayP36OP4lx+tZZJ/KtbWO
fJI/2v6VkH7xrN7nRB+6hQOaXHvSDpTyOMUi0M6AY605D1zTSOKcg+WgEPzyKdnjvTCeAKX
NIotE96aGpm6m7qCrkhGSPTvSd81Hkkg5oLe9Arl7T2H9oxZxjnr9KrXKeVcugPAbj6U6wb
F6hz6/yNXLu0NxcoyYAIwx69O9UldGUp2nqVLQn7ZEQOjA11C3DKAAzccjms+KCGDlEAbAG
TVpGyw5IOauKsYzlzMtm7I+Uk5Jxx+NWLS+kgcMhIU9Fz7VWSDeo24JHWh7WSEbmXaD0Jqi
Dr9O1xZJ1SYYDcHIBx+ddlbJbzkukzLswAVb73v+hryOKRYowQ2STkHuauHxBcAqiSkADA5
96dwO91O4jjmCO4dUwOWBzxn+mO9Yl/YadrIK/LFcsdxuF7n0Ixz/nFcrNqk0pBZ8ntmokv
ZFcEOR2ODzSdnoyozlF3iyO7spNPvZbaUgsh+8vRh2IqIZOMZq5qEq3ltuUYuQSVfplc9DW
RDfo6gE7WHUGuWcHF6Ht4bFRqRs9y8B7U7HB4qFJgwqQOM4/nWR3poXp9acvIz27VExzUsb
DbxSGnqO/nTTT85HGKaR6UFMb+GKT8qCcH6UHGKZIDr1pDkH1pRQeM+tAgHHTr2pT1HGf6U
wyAL70yVyMBMbvc9qAckkKABgYwfb/PvS54NQGXZwxzjk5pRIpPWnYz5kPZwB6VUnkO3IHH
rTppByM1SeQEc9M8VSRhVqdCwj7gOfxzU4k2jj/9dUFbPU5JpRKRgYPTJJNOxnGpY0RL60w
zBn4GfwqkXyAB69qtRkeSTkZHTFKxoqjloKZiPQ47ClSXzBgcGqzOSTnpRCx804H1osT7R3
LRJBxTsnPAwPWmM+0dARTDcAE45x/KlYvmSJSSM+mO9NLYqF7jjAz2zmoWmYkmnYmVRdCxK
xBxn2zVaYrhiw4NMMwyQBwKY7hge/amkYznchtHxc8nkA4NMmLMQTzx9Pz96dAo80j+Hmlf
a9wev1FX1MPs2JYggXKZUH+HHepQT06mo1+VQByBSpkkInzMT6ZqTRaDmbJxjnrgelWLHS5
7+TKjZED80h6f/X/+tV7RdKNy32meMeUOFVud3P8AKugLLHEIkCrH0wMDv0/WtYQ6s5a1e2
kTOg0yytQNsIkbu0nPFTvcE4P44Axgd/8APvUUjr2OV4HWqxwWyehrXY4229yy8rbRtzyev
p/n+lNeZ2UZIHPP+FV2Zjk9h2NNbnLcgY9P60CHE4G48ge1M3YJ456U08KR61GzfvM4pAOn
kY+pxxzVQnnFSOxI561GRjGD3oAztWIKRZ65P9KyW610c8KTLtdRwOD6VmXWnFNrQgsOhHp
UNdTaElaxAsQ/s95COd4APt/k1CORya17qFYtM2DtjP1zWSBSaLg73G4280o6U8jjpSBeKk
uwgpaUDHalAoGR76A3vUOaXdTI5iUnmjIqLNG6gLl2yP8ApakdQD/KtfzNpyeD2rEsji4yA
TgVfMnBq47GNR+8XhNzkHrUvmr1xz7GszzcDI6Ueady5J6/nTuZml9peJsoxXseacdQmKFX
kYisrzcYBPAoMpOPU80XA02uSyAbqiE/Izyao+advtTTJ6de5ouBqeeQBz1/Wk+0FeOnasx
ZsUplOcnrRcDS89mOSeTWdfkpc7lyFcbvxp6uSAKjvULQq+OjY/SlLVGlKVpBFI/XPHpVuG
6fHLHis6LciVLuxyKxaPQhNo2ReJgZ6+1WI3DJkVjxnIHc1owyfKBzzWbR20qrb1LW4+tKH
IqlPclGwvWkW6HQnJHtSsa+2inYuFqb5nJwc1TlusZXp26VVa557mmomcq6Rqedgc0x7pVb
AOfXnpWQ11nuetI0pIAU9elVymTxPY1PtQXAyCx/Wonu0UDb1/kazGYo/HJPamGYhcH73t3
p8pm8RItyzljwx9ajNxgYLH2qqTuX5ehHJ70hfaQO3pVWMXUbLYm9Tke9MaRT1IwKgDb8nk
etNLBsHniiwudlvzcYPPtQZAemee1UyQDkipEcevaiwKZZ3E8dKsJOSoUiqAk/WpUkPFJou
M7EsjMzZJqSPHHBx3NVS5J6nFTxEGM8Hr1pFRd2SSPgDHXvUBlwNuT1pXYZPGKhJK89DTSF
KQ4uQeuaXdkd6iwdmfak3U7EcxIzADjB/Co889aZk5/pQQdpOeaCbkkT4k+brjGKC3zgsAP
lqHedwJ/CpUILgdMjHNFgTuWAQqA54UdTW14ftWMrXeD8oKpx3PB/IVlWNm19eJADhdxyfb
ua7aC2hhtlUIRHHwMH8TmqhG7uZ16llyoTEjYXBwAMZ7f5/rUEnHy7TgZzn/P1rRLosQbt1
H+frWRcTHzyz5JLYwPrWxxERUqjDoQMelRSSqVUbsnA59MUSzOcKGyMcj9KrEhTk+v5UASN
ISAB93sDUZOD07/rSFxjvkntUUjY4Ax2pAI0uDn37Uwyce+KjJ49qjY0ASl+eDRv6c5quWO
fYUhc5oAt5ppPI9ajVyRx0p/3vrQBHeAmxk9sH9axgtbk0bS2siKeSKxiDiokdFHYQgY60Y
4p23IB70/bgVBvYiwRTgDUmAOopfbvRcdj/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0