%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Dmitry</first-name><last-name>Glukhovsky</last-name></author>
<book-title>Text</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>thriller</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Dmitry</first-name><last-name>Glukhovsky</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>74081aaf-dea3-4d5f-95d9-176939c70968</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Kalibr</publisher>
<year>0101</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" />Dmitry Glukhovsky</p>
<p>TEXT</p><empty-line /><p>Copyright © 2017 by Dmitry Glukhovsky</p>
<p>Agreement by www.nibbe-literary.com</p>
<p>Alle Rechte vorbehalten</p>
<p>Translation © 2018 by Peter Kadlec</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-7617-015-5</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>1.</strong></p><empty-line /><p>Za oknem byly vidět rozmazané smrky, bílá tma listopadové vánice; telegrafní sloupy se míhaly před očima jako odvíjející se záběry v černobílém filmu. Ukazovaly Rusko, které bylo již od Solikamsku pořád stejné: smrky, sníh, sloupy, pak proluka s přikrčenými chalupami, nádraží se silikátovými avitaminózními jednopatrovými domky a znovu – milion smrků tvořících neproniknutelnou stěnu podél trati – jako by byla oddělená ostnatým drátem, skrz který se nikudy nelze prodrat. Ale v té nekonečné a jednotvárné ruské krajině za oknem bylo cítit i jeho sílu, velikost a krásu. Paráda, vole!</p>
<p>„A co teď budeš dělat?“</p>
<p>„Budu žít. Co bys udělal ty?“</p>
<p>„Zabil bych ho.“</p>
<p>„No vidíš. A já mu odpustil. A teď si chci užívat. Půjčil bys mi ještě na vteřinu ten telefon? Matka to furt nebere.“</p><empty-line /><p>Jaroslavské nádraží vonělo svěžestí a motorovým olejem. Po zkyslém vzduchu v místenkovém vagonu, po zakouřených železných plošinách, kde to páchlo močí – tady byl vzduch čistý až moc: příliš mnoho kyslíku ho doslova praštilo přes nos.</p>
<p>Moskvy bylo taktéž příliš, po smrkových koridorech se před cestujícími rozprostírala jako vesmír. Zachumlaní lidé seskakovali z vagonů na nástupiště, vykládali modře kostkované čínské kufry omotané samolepicí páskou, brali po jednom do každé ruky, rozprchávali se na peronech a ztráceli se v dáli jako startující bojové letouny. Obzor byl zahalen dýmem, z něhož se před očima vystupujících lidí vynořovaly paláce, zámky a věžáky.</p>
<p>Ilja nepospíchal více než ostatní, nevesloval proti proudu – nechával se jím unášet. Vdechoval moskevské nebe, očima, které již odvykly tomuto pohledu, zíral do dáli a tiše se divil. Vše zářilo, jako když byl malý. Ponurá listopadová Moskva bodala do očí.</p>
<p>Do metropole sice přijel, ale zatím se do ní nedostal. Nádraží se nacházelo ještě na území okolního, prosoleného a umaštěného Ruska. Stejně jako je bangladéšské velvyslanectví po všech stránkách územím státu Bangladéš.</p>
<p>Na konci nástupiště bylo zřízeno kontrolní stanoviště. Iljův vycvičený zrak ho již zdálky neomylně poznal nad cizími hlavami. Šedé uniformy, vyžrané huby, pichlavé slídivé oči. Vycvičené. Raz-dva, raz-dva. Dokonce s sebou mají na řetězu i služebního psa: to se dalo čekat. Tady je ale pochopitelně z jiného důvodu. Tady je zřejmě od toho, aby vyčuchal drogy a výbušniny. Může ale vycítit i strach.</p>
<p>Ilja odvrátil zrak, aby se vyhnul pichlavým očím, které ho přitahovaly jako magnet. Snažil se na nic nemyslet, aby nebyl ničím cítit.</p>
<p>„Mládenče!“</p>
<p>V okamžiku poslušně strnul. Jak ho mohli poznat? Podle odstínu kůže? Shrbených zad? Skloněné hlavy? Jako když pes vycítí zvíře?</p>
<p>„Pojďte sem. Doklady.“</p>
<p>Podal jim občanku. Nalistovali trvalý pobyt a mlaskli jazykem.</p>
<p>„Odkud se vracíte?“</p>
<p>Má lhát, nebo říct pravdu? Přece si to nebudou ověřovat. Byl… Zkrátka někde byl. Na dovolené. U babičky. Na služební cestě. Jak by si to mohli zjistit?</p>
<p>„Byl jsem ve výkonu. Trestu.“</p>
<p>„Propouštěcí list.“</p>
<p>Náhle s ním mluví jiným tónem. Panovačným.</p>
<p>Podal mu potvrzení. Poručík se s ním odvrátil, zachrčel cosi do vysílačky a chvíli poslouchal chrčení, které se ozývalo místo odpovědi. Ilja stál mlčky, nehádal se. Je naprosto čistý. Odseděl si trest do posledního dne: žádost o podmínečné propuštění mu byla zamítnuta.</p>
<p>„Takže ses převychoval, Iljo Lvoviči?“ otočil se k němu konečně poručík, k tomu, aby mu potvrzení vrátil, se však neměl. Místo toho je z neznámého důvodu přeložil v půli.</p>
<p>Moskva za jeho zády ujížděla do dáli, mračila se, nebe nad ní se sklánělo a uhýbalo; hlasy lidí a vrčení aut utichaly. Místo Moskvy tu teď byl poručík se svým břichem, pihatou hrudí a ksichtem. Ilja věděl, že na něho nemůže. Jen má potřebu dát mu najevo svou moc, užít si ji. Za chvíli ho to přejde a Ilju pustí. Kvůli tomu tady stojí, kvůli tomu se dal k policii.</p>
<p>„Přesně tak, pane veliteli.“</p>
<p>„Jedeš do místa trvalého bydliště?“</p>
<p>„Do Lobně.“</p>
<p>„Adresa?“</p>
<p>„Depovská šest.“</p>
<p>Poručík prolistoval občanku a schválně přitom pokrčil prázdné stránky. Nejspíš byl zhruba stejně starý jako Ilja, ale nárameníky ho dělaly starším. I když Iljovi, ne jemu, připadal za posledních sedm let rok jako tři.</p>
<p>„Jedeš tedy domů. Na to máš právo,“ zabručel. „<emphasis>Paragraf</emphasis><emphasis> dvě stě dvacet osm</emphasis>,“ přečetl nahlas, „<emphasis>tečka jedna</emphasis>. To je co? Tečka jedna. Připomeň mi to.“</p>
<p>„Pokus o nelegální prodej. Seděl jsem za nelegální prodej ve fázi pokusu, pane veliteli.“</p>
<p>Ilja se mu díval těsně po bradu – to je takový zvláštní bod, na který je třeba po dobu rozhovoru tomu druhému hledět. Ani do očí, ani do země.</p>
<p>Polda natahoval čas, líbilo se mu, že může čas ohýbat jako drát.</p>
<p>Vtom se pes hlasitě rozštěkal na uříceného Tádžika s kostkovanou taškou, jakou měli všichni.</p>
<p>„Dobrá. Nezapomeň se nahlásit do evidence.“ Poručík podal Iljovi propouštěcí list. „A už nekšeftuj.“</p>
<p>Ilja přikývl, poodešel stranou a zastrčil papíry do teplé vnitřní kapsy, kde měl po dobu výslechu zastrčené ruce. Poručík se již zabýval Tádžikem, který vypadal, že by z něho spíš mohlo něco kápnout.</p>
<p>Projasnilo se.</p>
<p>Ochromený svět pomalu přicházel k sobě, začínal mluvit.</p>
<p>Ale teď, když se Ilja přiblížil k Moskvě, viděl v ní všude jenom ty, které zdálky z vlaku nešlo rozeznat: policajty. Na náměstí před nádražím, u vchodu do metra, v pasážích a na stanicích. V celých houfech, všichni měli vlčí pohled. I když to možná nebyl problém Moskvy, ale Ilji.</p><empty-line /><p>Sebrali ho v létě, pustili na samém konci podzimu. Ani Moskva, do které se vracel, se nepodobala té, v níž ho zatkli.</p>
<p>Moskva nyní připomínala holý listopadový strom – byla mokrá a temná; předtím byla celá porostlá zářivými tabulemi, stánky, kde se prodávalo všechno možné – zato teď ztvrdla, shodila ze sebe rej barev, svlékla se do žulových základů.</p>
<p>Ilja ji zbožňoval předtím, když se tvářila jako jedno hučící tržiště – připadalo mu, že na tom tržišti si pro sebe bude moct koupit jakoukoli budoucnost. Tenkrát jezdil do Moskvy ze své Lobně lokálkou – na univerzitu, do klubů, na koncerty – a pokaždé se považoval za Moskvana. Bylo třeba jenom dodělat školu, najít si práci v centru a pronajmout s přáteli byt. V Moskvě byla čarovná půda, pohnojená hormony růstu: stačilo jen zapíchnout do ní svá přání – a vyroste jak dobře placená práce, tak i snobští kamarádi a ty nejkrásnější dívky. Moskva byla opilá sama sebou a své opojení poskytovala všem. V ní bylo možné všecko. A Moskvy by neubylo, kdyby si Ilja utrhl z jejího kynoucího sladkého těsta svůj kousíček štěstí.</p>
<p>Teď ji viděl jako ve snu – vždyť se mu o ní tam, v zóně, často zdávalo. Byla teď nějaká přísnější a ulízanější, vážnější, oficiálnější – a vypadala díky tomu, jako by měla pondělní kocovinu. Poznával ji a současně nepoznával; připadal si v ní cizí, jako turista. Turista ze Solikamsku a ještě k tomu z minulosti.</p>
<p>Chvíli postál na náměstí mezi třemi nádražími: tady mezi ostatními zpitomělými návštěvníky z jiných měst tolik nevyčníval. Tady se mohl trochu nadechnout a vzpamatovat.</p>
<p>Vzpamatoval se a šel dál.</p>
<p>Kráčel Moskvou opatrně, aby se od příliš prudkých pohybů a příliš jistých kroků nakonec neukázalo, že to byl pouhý sen a nerozplynula se; aby se místo v ní neocitl ve špinavém, šedém vězeňském baráku, v mrazivém dusnu, mezi ponožkami a pryčnami, uprostřed zmarněných životů, obklopen věčným strachem, aby někde neudělal chybu.</p>
<p>Ale Moskva stála pevně. Byla skutečná a věčná.</p>
<p>Pustili ho. Fakt ho pustili.</p>
<p>Ilja si za předposlední peníze koupil lístek do metra a sjížděl pod zem. Naproti mu na eskalátoru jeli z nitra země lidé – teď bylo možné pohlédnout jim do tváří. Byli lépe oblečení než kdysi, dokonce i Tádžikové. Odhodlaně hleděli před sebe a nahoru, mnozí vystupovali po schodech, nemohli vydržet ani tu půlminutu: nahoře na ně čekají bezodkladné záležitosti. Moskvané se snaží žít velice rychle, vzpomněl si Ilja. Zatímco trestanecká kolonie učí bezčasí.</p>
<p>Ze všech, kteří mu jeli naproti – a byli mezi nimi i láskyplně se objímající stařečkové, telefonující pop nebo stárnoucí pankáč – spočinul Iljův zrak déle pouze na ženách. Tolik si od nich za ty roky odvykl. Úplně zapomněl, jak moc se odlišují od mužů, jak jsou krásné!</p>
<p>A pokud některá z nich na Iljův pohled odpověděla, okamžitě se na tu třpytku chytal, táhla ho opačným směrem za sebou, na povrch.</p>
<p>Náhle se jedna zamračila, neslyšně si odfrkla a Ilja se okamžitě jakoby přikrčil a schoulil: vždyť v něm můžou poznat nedávného trestance. Má to napsané na čele tiskacím písmem, vyřezané břitvou do popelavé kůže. Bunda mu sedí jak montérky. Ženy cítí z toho muže nebezpečí, hlad a nespolehlivost – je to v nich, ten zvířecí, neomylný pud.</p>
<p>Pak už po nich Ilja pokukoval jenom pokradmu a bázlivě, aby ho nikdo neodhalil. V každé hledal podobu s Věrou. Zjevovala se mu sama od sebe.</p>
<p>Již dříve se rozhodl, že Věře za žádnou cenu nezavolá.</p>
<p>Všechno jí odpustit a nevolat. Rozhovor by stejně k ničemu nebyl, i kdyby s ním souhlasila. Jenom slyšet její hlas. Proč? Kolikrát už s ní o všem v duchu hovořil, hrál přitom svoji i její roli: otázky a odpovědi. Přemlouvání a výčitky. Imaginární Věra se pokaždé ze všeho vyvlékla.</p>
<p>Skutečná Věra mu všechno vysvětlila jediným telefonátem dva roky po tom, co ho zavřeli. Omlouvala se a kála, jak nejlépe mohla. Řekla, že mu nechce lhát. Že někoho potkala. Že má právo být šťastná. Zopakovala to, jako kdyby se s ní Ilja hádal. A on se s ní zatím před lidmi hádat nedokázal.</p>
<p>Nenavštívila ho ani jednou.</p>
<p>Proto se hádal jen s imaginární Věrou – dalších pět let. Ale ani imaginární Věru nepřesvědčil.</p>
<p>Ve vagonu metra si mohl lidi prohlížet beze strachu, dokonce i sedící naproti. Ve vagonu si ho nikdo nevšímal: všichni byli ponoření do svých mobilů. Zmalované starší ženské nalakovanými nehty, šikmoocí gastarbeitři mozoly, školáci svými prstíky jako sirky – všichni cosi rozhrnují na displejích, všichni mají za sklíčky obrazovek nějaký jiný, skutečnější a zajímavější život. Dříve měli smartphony jen ti, co šli s dobou, mladí. A zatímco Ilja dřepěl v base, udělali internet i pro mohamedány, pro dědky a pro cucáky.</p>
<p>Oni měli na baráku pouze jeden telefon. Samozřejmě ne Ilja. Ilja si musel kupovat vteřiny volání a minuty na <emphasis>Vkontaktě</emphasis><emphasis><sup>1</sup></emphasis> za cigarety z balíčků od mámy. Peníze by mu sebrali hned, ale z cigaret si brali jenom půlku, když mu luxovali zásilku: taková byla daň. Také spojení bylo drahé. Takže vteřin mámina hlasu a minut na Věřiných stránkách si moc neužil. I když Věra tam fotografie skoro vůbec nedávala, jenom odkazy na nějaké klipy, testy osobnosti a podobné kraviny. Možná tušila, že se na ni Ilja z vězení dívá, a nechtěla, aby to viděl.</p>
<p>Přesto si Ilja občas našetřil trochu času, aby se podíval na Sviňáka. Jak se má. Jak žije. Jak stoupá na společenském žebříčku. Jak se válí v Thajsku. Jak si užívá v Evropě. Jaké si koupil <emphasis>Infinit</emphasis><emphasis>y</emphasis>. Jaké objímá dívky.</p>
<p>Sviňák měl parádní život. Iljovi se svíralo hrdlo, když si prohlížel Sviňákovy fotky; jako by mu někdo drásal srdce nožem. Nemohl se na to dívat – ale zároveň se nemohl nedívat: jak si ten člověk žije na jeho účet.</p>
<p>K ostatnímu světu už se Ilja připojit nemohl. Zadlužit se v zóně nešlo, tam žil každý jenom za své.</p>
<p>Nevadí, na to, že nemá telefon, si zvykl. I když jím, než ho zavřeli, doslova žil, pro matku ho sháněl rok před jejími narozeninami, ve škole ho pokládal na lavici ihned po příchodu, aby holky mohly obdivovat úhlopříčku displeje.</p>
<p>Ostatně, musel si tam zvykat na horší věci.</p>
<p>Vystoupil na Savelovské.</p>
<p>Zase ti policajti. Všude samí policajti.</p>
<p>Po Třetím okruhu pomalu projížděl milion aut, reflektory byly rozsvícené i ve dne, vzduchem vířilo bláto zpod kol, lidé se hrnuli z podchodů, Moskva byla v pohybu a dýchala. Žila. Iljovi se chtělo se jí dotýkat, dotýkat se všeho, hladit ji. Sedm let toužil dotknout se jí, Moskvy.</p>
<p>„Jeden do Lobně.“</p>
<p>Lokálky se hodně změnily.</p>
<p>Pamatoval si je špinavé, zelené, s poškrábanými skly, s počmáranými boky, dřevěnými společnými lavicemi, podlahou plnou slunečnicových slupek a politou pivem, které se vypařuje pomalu, takže všechno je tím pivem načichlé. A nyní: nové bílé vlaky se žlutými šipkami po stranách, měkká sedadla, každý má svoje. Cestující seděli způsobně. Bílé vlaky je zušlechtily.</p>
<p>„Nechtěla bys se mnou zajít podívat se na Navku? Má nějakou ledovou show,“ říkala jedna ulítaná ženská druhé. „Onehdá jsem na ní byla, na nějaké feérii.“</p>
<p>„Možná bych i zašla. Ta Navka šla hodně nahoru za toho… toho s tím knírem, ne? Za toho Putinovýho tajemníka. Pěknej chlap,“ odpovídala druhá padesátnice s vrstvou krému na ztrhané tváři. „Takovej impozantní.“</p>
<p>„Ať jde doprčic,“ mávla rukou první. „Navka by na tom mohla bejt i líp. Víš, kdo se líbí mně? Lavrov. Lavrov je dobrej. Já jsem pro Lavrova. Bude i rozhodnější než ten tvůj s knírem.“</p>
<p>Ilja je poslouchal a ničemu nerozuměl. Vlak měl zpoždění. V prázdném žaludku mu kručelo, až ho bolelo pod žebry. Aby si dal na nádraží gyros, mu bylo líto peněz: ceny ve stánku byly moskevské a diety na cestu mu vyplatili solikamské. Nač utrácet za gyros, když za chvíli bude jíst horké mámino šči?</p>
<p>Dostal na to šči hroznou chuť. Třídenní. Se smetánkou. Do toho nalámat trochu tvrdého chleba, jak mu to, když byl malý, ukazoval děda. Jako se to dělá s <emphasis>balando</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis><sup>2</sup></emphasis>. Kůrky ponořit do polívky, ne aby se úplně rozmočily, ale aby ještě trochu chroupaly, přivonět ke šči – vložit lžíci do úst a spálit si pusu.</p>
<p>Až se mu sbíhaly sliny.</p>
<p>Matka bude sedět šikmo proti němu u jejich půlmetrového stolečku a – bude nejspíš brečet. Tak dlouho se neviděli.</p>
<p>První čtyři roky za ním jezdila každých šest měsíců; vše, co ušetřila ze svého platu, utratila za cestu do Solikamsku a za pamlsky, které mu přivezla. Potom ji začal zlobit tlak, Ilja se v kolonii jakoby zabydlel – a začal ji od těch cest odrazovat. Vystačili si s telefonáty, ačkoliv matku občas popadlo, že se za ním rozjede.</p>
<p>Poslední rok rozhovory často končily tím, že se dala do pláče. I když nebylo proč plakat, vzhledem k tomu, co už si odseděl, nezbývalo z trestu skoro nic. A co jí asi měl říct, když vedle stál buď bachař, nebo ještě hůř, kriminálník, od kterého si Ilja na minutu koupil svoji mámu? Takže jakmile začala natahovat, Ilja okamžitě hovor ukončil. Jinak to nešlo. Chápe to?</p>
<p>To nic, dneska ať si klidně popláče. Dneska to nevadí. Je po všem.</p><empty-line /><p>„Stanice Lobňa!“</p>
<p>Na jedné koleji zastavila lokálka, druhá byla až po obzor obsazená nákladní soupravou: ojíněnými cisternami s pohonnými hmotami. V jinovatce bylo prstem napsáno: <emphasis>Krym</emphasis><emphasis> je náš, Obama je sráč, 14/88, Vitalik+Dáša</emphasis>, běloruský nápis <emphasis>Můj</emphasis><emphasis> domov</emphasis><emphasis> je Minsk</emphasis> a ještě cosi. Ilja nápisy mechanicky četl, když kráčel k přechodu. To s Krymem se stalo, když byl v zóně, a šlo to tak nějak mimo něj. Muklům byl Krym putna, výboje bachařské říše je nechávaly chladnými. Muklové jsou z principu vždy v opozici. Proto se v trestaneckých koloniích volby nekonají.</p>
<p>Rozhodl se, že z nádraží půjde domů pěšky. Bude lepší si to všechno poprvé projít po svých. Chtělo se mu. A bude to i rychlejší, než kdyby čekal na minibus.</p>
<p>V Lobně bylo počasí jiné. Moskva dýchala žárem, rozpálená výfukovými plyny. V Lobně byl vzduch průzračnější, mrazivější; tváře mu bičovala studená sůl sypající se z nebe. Chodníky neroztály, místo asfaltu byl všude udupaný sníh. Ušpiněná auta ho koly mísila na šedohnědou kaši. Procházel mezi smutnými, větrem ošlehanými bloky domů. Lidé byli ve střehu. Nalíčené bledé ženy se s odhodlaným výrazem kamsi hnaly a statečně snášely, když jim nohy mrzly v tenkých punčocháčích.</p>
<p>Z Moskvy je to sem lokálkou půlhodinka – a připadalo mu to, jako by přijel do Solikamsku.</p>
<p>Moskva za těch sedm let zestárla, ale Lobňa se nezměnila ani trochu: byla úplně stejná, jako když ho zatýkali. Stejná jako v dobách jeho dětství. A Ilja byl v Lobně doma.</p>
<p>Z Leninovy zahnul do Čechovovy. Mezi Leninovou a Průmyslovou byly tři příčné ulice: Čechovova, Majakovského a Někrasovova. V Čechovově byla matčina škola, osmá<sup>3</sup>. Matčina a jeho – Iljova.</p>
<p>Vzala si ho samozřejmě k sobě, i když nedaleko jejich domu byla jiná škola, čtvrtá. Do ní by to měl mnohem blíž, zatímco do osmé to měl dětskými krůčky půl hodiny. Jenomže mamka si ho vzala pod svá křídla. Až do sedmé třídy chodili do školy spolu. Pak se mu holky začaly posmívat, a Ilja proto utíkal z domu o deset minut před matkou, aby dokázal svou dospělost a nezávislost. Tehdy taky začal s cigaretami.</p>
<p>Naproti vchodu do školy se náhle zastavil. Žlutobílá panelová dvoupatrová budova, trojdílná okna, taková, jaká kreslí děti u domečků – stejná škola jako všechny ostatní v zemi. Zdálo se, že ji za posledních dvacet let ani jednou neopravovali, zachovali ji pro Ilju v původní podobě. Aby se na všechno snáze vzpomínalo.</p>
<p>Zhluboka se nadechl. Pohlédl do oken: v prvním patře pobíhali caparti. Družina. Byly tři hodiny odpoledne.</p>
<p>Matka již ze školy odešla domů.</p>
<p>Mohl se s ní setkat přímo tady, u plotu, kdyby vlak dorazil dřív. A domů by šli spolu, po sněhu, obvyklou cestou, přes přejezd.</p>
<p>Ale vždyť by s ní ze školy vycházely i jiné úči. Třeba ta mrcha zástupkyně. Samozřejmě že by Ilju poznaly, nehledě na popelavou kůži a oholenou hlavu. Tolik let mu vtloukaly do hlavy svoje písmena a čísla… Určitě by ho poznaly.</p>
<p>A co potom? Jak asi matka vysvětlila svým kolegyním, že ho zavřeli? Jak jí to vysvětlil on sám? Nezbylo jí než mu uvěřit, nemohla by se přece smířit s tím, že její syn je narkoman a obchoduje s drogami. Ale ty ostatní báby ze školy… Ty mu věřit nemusí. Tváří v tvář pokývají hlavou, zavzdychají – a za zády? Zostudil tenkrát matku přede všemi? Pozdravily by se s ním? A Ilja s nimi?</p>
<p>Zastrčil si ruce do kapes, zamračil se a spěchal dál. Aby si ho nakonec ještě nevšimly. Setkáme se s nimi se všemi později, až vymyslíme, co máme říkat a jak se chovat. Setkáme se dříve nebo později. Lobňa je malé město.</p>
<p>Průmyslovou ulicí se podél ruských betonových plotů dostal na Bukinskou silnici a vydal se závějemi sněhu po krajnici. Občas uklouzl, ale podařilo se mu neupadnout. Skrze padající sníh rozeznával budovu vysoké školy finančně právní, kam chodila Věra.</p>
<p>U domu číslo dvacet sedm se zastavil ještě jednou.</p>
<p>Tady bydlela Věra.</p>
<p>Šedivý patnáctipatrový věžák se žlutými prosklenými lodžiemi, tak nazývají lidé balkony, když se snaží pro sebe do života urvat pár čtverečních metrů navíc. Ilja napočítal šesté patro. Jestlipak tam Věra ještě bydlí? Nebo se odstěhovala do Moskvy, jak se chystala? Je jí teď dvacet sedm, stejně jako jemu. Těžko bude bydlet ještě u rodičů.</p>
<p>Takové otlučené panelové věžáky, jako byl Věřin, tu byly tři, stály stranou na kraji sídliště. Zespodu k nim byla přilepená nevelká červená cihlová budova, která vypadala jako postavená svépomocí: divadlo, které zde působilo jako pěst na oko. Nad prvním patrem se táhla řada z neznámého důvodu gotických písmen KOMORNÍ DIVADLO. Ilja je přejel pohledem a křivě se usmál novému významu starého názvu.</p>
<p>Divadlo tu stálo odjakživa, a co Ilja pamatoval, vždycky se tak jmenovalo. Kolikrát k tomuto domu vyprovázel Věru, kolikrát tu na ni čekal! Repertoár: <emphasis>Vaal, Přišel muž k ženě, Pět večerů.</emphasis> Brzy novoroční oslavy.</p>
<p>Schoulil se. Mezi těmi panelovými a cihlovými kulisami ho dostihla jeho zapíraná minulost v celé kráse. Vzpomínky byly jasnější, než by si přál.</p>
<p>V desáté třídě, v dubnu, sem pozval Věru. Na <emphasis>Horu</emphasis><emphasis> z rozumu</emphasis>. Rodiče ji pustili. Po celé představení jí hladil koleno a poslouchal, jak přerývaně dýchá. Poslouchal a vznášel se v oblacích. Srdce mu bušilo. Herci cosi nesrozumitelně drmolili.</p>
<p>Věra odstrčila jeho dlaň a jako výkupné si s ním propletla prsty. Byla navoněná silným parfémem s nějakou ostrou přísadou. Později se dozvěděl, že ta přísada v omamném koktejlu byla ona sama – pach jejího těla. Kočár, rychle kočár.</p>
<p>A pak v průjezdu udělal tu hloupost, že ji políbil. Páchlo to tu kočičí močí a odkapávajícím parovodem: vpravdě útulné. Její jazyk chutnal stejně jako jeho. Polibek se v ničem nepodobal těm, o nichž četl v knihách. Pocítil napětí v podbřišku, styděl se za to, ale nedokázal tomu zabránit. Věra cosi šeptala. Když na ni zavolal do schodištní šachty z šestého patra otec, Ilja klíčem na tom místě naškrábal <emphasis>Věra + Ilja</emphasis>. Nejspíš tam to vyznání bude dosud. Chodí kolem něho každý den – a kašle na něj.</p>
<p>Po prázdninách, když všichni značně vyspěli, ho pozvala k sobě na návštěvu. Rodiče nebyli doma. Pojď, budeme se spolu učit. Gauč byl pruhovaný a proleželý. Pach těla. Ukázalo se, že to nebyl parfém. Bylo světlo a za světla je to velice trapné. Na podlaze stála napůl plná dvoulitrová láhev Fanty. Potom oba – zpocení a vyhublí – lačně střídavě pili oranžový bublinkový nápoj a hleděli na sebe nevědouce, jak budou žít dál.</p>
<p>Nu, nějak zvládli ještě další tři roky. Žili – byli.</p>
<p>Ilja zaostřil zrak na Věřin balkon, na okna: co kdyby se za nimi mihl obrys její postavy? Nic se nedalo rozeznat. Ne, Věra tam určitě není. Odjela do Moskvy. Prázdný, bezoký balkon. Neprůhledné sklo a za ním kolo, sklenice se zavařeninami, otcovy udice.</p>
<p>Minul průjezd a pokračoval dál Bukinskou. V duchu si pokoušel vybavit v soumraku na zasněžené silnici léto a letní procházky s Věrou po téže trase. Nedařilo se mu to. Místo toho mu před očima neodbytně, jako cigaretový dým, který se nedá rozehnat rukou, visel obraz <emphasis>z Ráje</emphasis>. Z oné noci. Taneční parket. Sviňák. Všechno, co se přihodilo. Dým ho štípal do očí, až mu začaly slzet. Udělal tenkrát všechno správně? Ano. Ano? A ona potom? A přece – ano?</p>
<p>To nic. Už je po všem. Na těch sedm let se rychle zapomene. Nastane obyčejný život.</p>
<p>Minul zprava lobněnský parčík: čtyři lavičky do čtverce u paty gigantického sloupu elektrického vedení a nedalekou skupinku břízek, zakrslých a zkroucených od sousedství s vysokým napětím. Bez ohledu na ledovou sůl sypající se z nebe byly lavičky obsazeny maminkami s kočárky, které dopřávaly svým miminům denní příděl kyslíku.</p>
<p>Zahnul do ulice Bateriové. Minul památník Baterie, která chránila Lobňu za války: podstavec s historickým protiletadlovým kanonem umístěným do jakoby obloženého žulou obrovského okopu.</p>
<p>Na vnitřních stěnách okopu jsou tabulky se jmény padlých hrdinů. Kromě jediného uzoučkého vchodu z ulice není dovnitř okopu odnikud vidět. Sem chodili se Serjožou po škole kouřit a vedle se trávili bezdomovci vodkou s pochybnými etiketami. Ilja se Serjožou četli příjmení na tabulkách a soutěžili: kdo našel legračnější, vyhrál. Bezdomovci ztěžka vyprávěli o životě v jejich paralelním vesmíru. Ilja se snažil něco si zapamatovat. Potom šli k Serjožovi mastit Playstation, dokud se nevrátili rodiče. A pak ještě chodil sám po ulici, aby z něj vyvětral kouř. Kdyby ho matka načapala, že kouří, pořádně by to schytal.</p>
<p>Přeběhl ulici za Baterií – tady už začíná Depovská. Hruď se mu sevřela.</p>
<p>Dvůr je obklopený chruščovkami<sup>4</sup>: tmavě červené cihly, bílé rámy. Ohnutý kolotoč s popraškem sněhu. Holé břízy dosahující do pátého patra.</p>
<p>Již je vidět i dům. Ilja dokonce poznal i svoje okno v průčelí. Jestlipak ho matka vidí? Určitě ho chodí vyhlížet, zatímco ohřívá jídlo. Zamával jí.</p>
<p>Prošel garážemi.</p>
<p>Kout s popelnicemi je pokreslený postavičkami <emphasis>Sojuzmultfilm</emphasis><emphasis>u</emphasis>. Lvíče, Želva, medvídek Pú, Prasátko. Vybledli, odlupují se, smějí se. Nad garážemi je natažený ostnatý drát: za ním se rozkládá území železničního depa, podle něhož je pojmenována ulice. Jakási stařena drobí promrzlým holubům od popelnic chléb, ať se pomějí. Nějaká neznámá holka v teplákách vyběhla vynést smetí. Všimla si Ilji: museli by se potkat u odpadkových kontejnerů. Rozhodla se neriskovat, otočila se a odcupitala v mrazivém povětří se svými igelitovými pytli ke vzdálené skládce. Ilja si jen zastrčil ruce hlouběji do kapes.</p>
<p>Průjezd.</p>
<p>Zvedl prst k tlačítkům domácího telefonu. Hlava se mu zatočila. Tlačítka byla stejná jako před sedmi lety. I dveře byly stejné. Zato prst byl docela jiný. Ale průjezd vevnitř byl přece stejný? I byt. I maminka.</p>
<p>Stiskl nulu, jedničku, jedničku. Zvonek zaječel. Srdce se mu sevřelo. Nemyslel si, že bude tak rozčilený. Nač se taky rozčilovat?</p>
<p>Tolikrát si tento den představoval. Tolikrát na něj myslel. Když to pro něho v kolonii bylo nesnesitelné, myslel na tenhle průjezd, na tenhle domácí telefon. Na návrat. Bylo toho hodně, co musel překousnout – kvůli tomu, aby se mohl vrátit. Aby byl zase normální.</p>
<p>Jak toho dosáhnout?</p>
<p>Dostudovat. Matka mu říkávala do telefonu: Nesmíš se od nich nechat zmrzačit. Připravili tě o tolik let, ale jsi ještě mladý. Všechno se dá do pořádku. Když ses dostal na MGU<sup>5</sup> bez úplatku, dokázal ses připravit na přijímačky, můžeš se tam i vrátit. Když ne na filozofickou fakultu, když ne na MGU, tak někam jinam. Jsi nadaný, myslí ti to, jen nenech rozum otupět, zakrnět. Nedovol, abys zdivočel. Máš na sobě ochrannou vrstvu, která od tebe všechno odpuzuje, všecku ohavnost. Ať se s tebou ve vězení děje cokoli, nepouštěj to dovnitř. Dělej, že to nejsi ty. Že je to jen role, kterou musíš hrát. A tvoje pravé Já je schované ve vnitřní kapse a čeká, až se to přežene. Jenom se, proboha, nepokoušej hrát si na hrdinu. Dělej, co ti kdo řekne. Jinak tě zlomí, Iljušo. Zlomí, nebo dokonce zabijí. Systému se nelze protivit, ale můžeš se udělat neviditelným a on na tebe zapomene. Musíš to přečkat, vydržet. Až se vrátíš, dáme všechno zase do pořádku. Když se na tebe sousedi budou dívat svrchu, odstěhujeme se do Moskvy, po které tolik toužíš. Tam nikdo nikoho osobně nezná, tam si lidi pamatují nanejvýš jeden den. I děvče si ještě najdeš, na Věrku zapomeň, měl bys ji chápat. Hlavně se vrať živý a zdravý. A jestli budeš chtít kreslit, pro mě za mě, jdi si! Sedmadvacet let – všechno máš ještě před sebou!</p>
<p>Domácí telefon mlčel.</p>
<p>Tedy ještě jednou. Nula. Jedna. Jedna. Že by šla nakoupit? Nemá smetanu nebo chleba. Ilja se zmateně ohlédl; klíč od domu neměl. Bez matky se dovnitř nedostane.</p>
<p>Několikrát stiskl ledovou kliku.</p>
<p>Poodstoupil o několik kroků zpět. Našel své okno v druhém patře. Větrací okénko je otevřeno dokořán – větrá v kuchyni – a v ostatních sklech se odráží nebe jako tekutý cement. Houstne. Není načase rozsvítit? Tamhle u sousedů se už svítí.</p>
<p>„Mámo! Mamííí!“</p>
<p>Že by přece jen někam odběhla? Jak dlouho tu bude muset stát? Má obejít všechny konzumy v okolí? Čert vem chleba! Mohla na něj počkat a doběhl by pro něj sám. Osmačtyřicet hodin na cestě, palice ho svrbí, v žaludku mu kručí, a navíc cestou z nádraží dostal ještě větší hlad.</p>
<p>„Mami! Ma-mi!!! Jsi doma?!“</p>
<p>Okna byla jako z olova.</p>
<p>Najednou dostal strach.</p>
<p>Nula-dvanáct.</p>
<p>„Kdo je tam?“ zachraptělo v reproduktoru.</p>
<p>Sláva.</p>
<p>„Teto Iro! To jsem já! Ilja! Gorjunov! Ano! Matka, nevím proč, neotvírá! Vrátil jsem se! Pustili mě! Všechno jsem si odpykal! Otevřela byste mi?“</p>
<p>Sousedka si ho nejprve prohlédla špehýrkou. Ilja si schválně stoupl pod lampičku, aby teta pod narostlými letokruhy rozeznala jeho jádro.</p>
<p>Cvakl zámek. Vyšla na chodbu: v kalhotách, nakrátko ostříhaná, s oteklým obličejem a dámskou cigaretou. Účetní z Depa.</p>
<p>„Iljo. Iljuško. Ty tě ale zřídili.“</p>
<p>„Co máma – nevíte, kde je? Nemůžu se na ni dozvonit a já teď zrovna…“</p>
<p>Teta Ira cvakla zapalovačem. Cvakla podruhé. Tváře se jí propadly. Zrak upřela na odpadkovou rouru mezi poschodími – vyhnula se Iljušovu pohledu.</p>
<p>„Předevčírem… Zradilo ji srdíčko. Kouříš?“</p>
<p>„Kouřím. A já tady zvoním… Odvezli ji do nemocnice, ano? Do které? A telefon si s sebou nevzala?“</p>
<p>Teta Ira mu podala tenkou bílou cigaretu se zlatým proužkem.</p>
<p>„Záchranáři říkali, že je to infarkt. Rozsáhlý.“</p>
<p>S praskotem do sebe vtáhla celou cigaretu a připálila si od ní novou.</p>
<p>„Takže…“ Ilja potřásl hlavou. Na kouření se mu nedostávalo vzduchu. „Takže? Je na áru? Proto?“</p>
<p>„I tady jí… No, pokoušeli se. Ale trvalo dlouho, než přijeli. I když sem se dostat.“</p>
<p>Odmlčela se. Nechtěla to vyslovit nahlas, chtěla, aby Ilja všechno pochopil sám.</p>
<p>„Vždyť jsme teprve… Vždyť jsem s ní ještě předevčírem mluvil. Když mě pouštěli. Volal jsem… jí. Říkala, že… Někdy kolem oběda…“ „No, právě, kolem oběda. A já na ni klepala někdy kolem páté… Šla jsem k řezníkovi. Myslela jsem, že jí třeba něco vezmu. No, a… Dveře nebyly zavřené a ona seděla oblečená na zemi. Hned jsem volala záchranku!“</p>
<p>„Ona umřela? Teto Iro!“</p>
<p>Ilja se musel opřít o zeď.</p>
<p>„Říkám jim: Kde jste tak dlouho?“ Sousedka zvýšila hlas. „Vždyť už je to strašná doba, co jsem vás volala! A oni prý: Jeli jsme k jinému případu, taky naléhavému, to se máme rozpůlit? Je magnetická bouře, staříci holt kapou. A já na to: Jakýpak staříci? Že se nestydíte! Tý ženský je teprve šedesát! Necelých šedesát!“</p>
<p>„A kde? Kam ji odvezli?“</p>
<p>„Ale tady, do naší. Do městské. Pojedeš tam? Musíš si přece vyzvednout úmrtní list. Zařídit pohřeb. S pohřbem jsou starosti, ty to neznáš, ale já když jsem onehdy pochovávala starší sestru, to si neumíš představit. Těm dej, tamtěm dej, všem dej!“</p>
<p>„Pojedu. Teď ne. Já… Potom.“</p>
<p>„Nu ano, vždyť jsi sotva přijel! Nepůjdeš dál? Nemáš hlad?“</p>
<p>„A jak se dostanu domů?“</p>
<p>„Jak… Je odemčeno. Kdoví, kde měla klíče. Tak půjdeš dál?“ „Ne.“</p>
<p>Ilja se otočil a chvíli zůstal stát na místě. Teta Ira se nechystala zalézt k sobě, byla zvědavá. A Ilja se zatím nemohl odhodlat k tomu, aby vzal za kliku dveří jejich bytu.</p>
<p>„Vždyť jsem s ní ještě předevčírem mluvil.“</p>
<p>„No jo, no, víš, to se stává. Člověk byl – a už není. Často si na srdíčko stěžovala. Ale pak si dala pod jazyk tabletku, vycucala ji a za chvíli bylo zase dobře. A kdo dneska může říct, že je zdravý! Já taky – na první pohled se držím, ale jak se změní počasí –v tu ránu mi začne třeštit hlava.“</p>
<p>„Potom se u vás zastavím. Za tu záchranku děkuju.“</p>
<p>Ilja strčil do dveří. Vešel do bytu. Rozsvítil v předsíni. Rozepnul si bundu. Pověsil ji na háček. Dveře za sebou zavřel. Vsunul nohy do pantoflí. Pantofle čekaly. Chvíli otálel, ale bylo třeba jít dál.</p>
<p>„Mami?“ zašeptal. „Mami.“</p>
<p>Udělal krok a ocitl se v ložnici. Rozházená postel, matrace sjela na zem.</p>
<p>Převržená Iljova fotografie v rámečku, Ilja leží naznak. Usmívá se, pyšný sám na sebe, uhrovatý, veselý. Právě byl přijat na filozofickou fakultu. Všichni říkali, že bez všimného ho nevezmou, ale s takovým výsledkem přijímaček si ho nedovolili odmítnout. Matka ho připravila dobře.</p>
<p>Zásuvka u komody je vytažená. Ta, ve které mívala peníze. Podíval se do ní – nic. Všechno vybrali.</p>
<p>Prošel do svého pokoje.</p>
<p>Prázdno. Maminka tam není, Ilja také ne.</p>
<p>Knihy na policích jsou přeházené, sci-fi je pomíchaná s klasikou, jako kdyby někdo hledal skrýš dokonce i v knihách. Ale na stole leží jeho stará kresba, když tužkou ilustroval Kafku. <emphasis>Proměnu</emphasis>. Tužka tu ještě je. Tady tenkrát v noci seděl a kreslil. Předtím, než ho sebrali. Sedm let tu ten papír ležel a i vše ostatní, kromě knih, bylo na svém místě, jako kdyby jenom odešel do školy.</p>
<p>Zbývalo podívat se do kuchyně. Jestli není v kuchyni, tak už nebude nikde.</p>
<p>V kuchyni byla zima. Záclona se vzdouvala průvanem. Na odřeném květovaném voskovém plátně ztvrdlá šiška chleba, nůž pěkně po ruce, oschlý salám s bílým tukem, vedle kousek scvrklé slupky. Na vyhaslé plotně – ohromný emailový hrnec.</p>
<p>Ilja nadzvedl pokličku.</p>
<p>Šči. Plný hrnec šči.</p>
<p>Na záchodě stál potmě. Zpočátku mu to nešlo. Poté vytryskl proud – a jemu se zdálo, že to teče krev. Ne krevní syrovátka jako při odražených ledvinách, ale černá žilní krev, hustá a zvětralá. Neulevilo se mu. Podíval se do záchodové mísy ne, nic. Ruce si namydlil dvakrát. Pak si je opláchl v ledové vodě.</p>
<p>Naložil si naběračkou vystydlé šči od matky, tak jak bylo, neohřáté. Nožem rozdrobil tvrdý chléb a namíchal si balandu.</p>
<p>Zapnul televizi. Dávali <emphasis>Comedy</emphasis><emphasis><sup>6</sup></emphasis>.</p>
<p>„Jaké je heslo? Zkus <emphasis>Sojgu</emphasis><emphasis><sup>7</sup></emphasis>!“</p>
<p>„Ó! Hodí se!“</p>
<p>„No samozřejmě! Šojgu se hodí všude!“</p>
<p>Sál se srdečně chechtal. Smály se krásné mladé ženy. Smáli se opálení udržovaní muži. Ilja zamrkal. Ničemu nerozuměl. Nechápal ani jeden vtip.</p>
<p>Vložil si do úst lžíci studené polévky. Přinutil se ji spolknout. Ještě jednu. Spolknout. Ještě. Ještě. Ještě. Za maminku.</p>
<p>Potřeboval si koupit vodku. Vodka, to je ono.</p><empty-line /><p>1 <emphasis>Vkontaktě</emphasis> – ruská obdoba Facebooku (pozn. překl.)</p>
<p>2 Balanda – studená zeleninová polévka (pozn. překl.)</p>
<p>3 V Rusku se školy označují čísly (pozn. překl.).</p>
<p>4 Činžovní domy stavěné v 50. letech, které se neomítaly (pozn. překl.).</p>
<p>5 Moskevská státní univerzita (pozn. překl.)</p>
<p>6 Comedy Club – ruský humoristický televizní pořad (pozn. překl.)</p>
<p>7 Dlouholetý ruský ministr vnitra (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>2.</strong></p><empty-line /><p>Ať jim vybílil byt kdokoliv – sousedé, zloději nebo doktoři ze záchranky – všechny matčiny skrýše neobjevili. V komodě našli peníze, v uhrovaté fotografii také, ale pod linoleum za postelí se nepodívali. Byla tam uložená pětitisícirublová bankovka. Nemáš ňáký prachy, mami?</p>
<p>Ilja si pětitisícovku pozorně prohlédl. Na jak dlouho mu asi vystačí? Zatímco seděl, rubl ztratil polovinu hodnoty. Metro stávalo pětadvacet kopějek, teď bylo za padesát. Šetřit peníze nemělo smysl: stejně je čas odplaví jako voda zrnka písku. A není ani žádný zítřek, kvůli kterému stojí za to je hromadit. Žije se jenom dneškem.</p>
<p>Klíče nikde nenašel. Možná je měla máma v kapse.</p>
<p>Bylo zvláštní, že se byt nedal zamknout. Jako by to ani nebyl byt.</p>
<p>Vyškemral u sousedky klíč od domu, dovlekl se do sousední ulice do <emphasis>Magnetu</emphasis><emphasis><sup>8</sup></emphasis>, sáhl po láhvi a pak k ní přidal druhou. Šikmooký pokladní jeho novou pětitisícovku třikrát projel skenerem, tolik se k ní Ilja nehodil, ale zapochybovat nahlas se neodvážil. Peníze byly poctivé, učitelské.</p>
<p>Láhve vesele cinkaly v pytlíku jako zvonečky pro zábavu rozvěšené na chomoutech bujné ruské trojky. Ilja kráčel po Moskevské do Depovské, poprvé si nesl vodku domů beze strachu: před nikým ji nemusel schovávat, lhát nebylo komu.</p>
<p>Kéž by tak náhodou potkal Serjožu. Ne, aby si zavzpomínali, ale aby oslavili setkání. Aby si měl s kým přiťuknout. Jenomže šťastné náhody potkávaly jenom jiné. Možná že se Serjoža taky odstěhoval – z Moskevské do Moskvy?</p>
<p>Vyšel po schodech do svého patra. Bylo otevřeno.</p>
<p>Posadil se ke stolu. Nepil přímo z láhve, nalil si do zaprášené skleničky z kredence.</p>
<p>Zdvihl ji. Hodil do sebe. Rozkašlal se. Pálení v krku zahnal tučným salámem. Vzápětí si nalil druhou. A ještě jednu. Je to potřeba. Je to nutné. Ve střízlivém stavu je smrt příliš nepochopitelná. Skutečná připadá, stejně jako láska, pouze opilcům.</p>
<p>Poslední rozhovor byl krátký. Mám to za sebou, mami. Jsem venku. Jedu domů.</p>
<p>No, díkybohu, Iljušo. Čekám tě. Zaplaťpánbůh.</p>
<p>Jak se to jen mohlo stát? Proč to nestihl? Proč si tak pospíšila? Scházely pouhé dva dny. Teď už se nemůže vyplakat a on jí nemůže vyčítat zbytečné slzy. Už se ho nebude vyptávat na život ve vězení a on se nebude zahalovat mlčením. Nebude mu líčit jeho budoucnost a on nebude unaveně vraštit čelo.</p>
<p>Umřela.</p>
<p>Umřela. Musí si na to začít zvykat.</p>
<p>Popadl láhev a přesunul se do dětského pokoje, jak jej nazývala matka. Zlobil se na ni kvůli tomu, slibovala, že s tím přestane, ale pokaždé na to zapomněla.</p>
<p>Jejich byt měl padesát čtverečních metrů, jak se na lidi sluší. Pro dva to bylo akorát, pro jednoho byl příliš velký. Na podlaze linoleum, na zdech tapety, hnědý nábytek, čtyřmetrová rohová kuchyně, vykachlíkovaná koupelna, útulný záchod vyložený gumovými cihličkami. Lodžie.</p>
<p>Z jeho okna bylo vidět na Depo. Na jeho haly, na opuštěné vagonky a lokomotivky připomínající hračky. Když byl malý, byla to jeho vlastní železnice. Dárek od nikoho. Nejlepší výhled ve městě. Užíval si a pozoroval celé hodiny.</p>
<p>Do Depa odkudsi vedly a také tam končily rezavé koleje: byla to slepá trať. Jenomže Ilja u této slepé trati žil, takže u něj bylo všechno obrácené naruby. Depo bylo pro něho výchozím bodem, počátkem trati, jejíž pražce vedly až kamsi za obzor.</p>
<p>Tak je to tedy – zajel si po železnici v těplušce<sup>9</sup> na druhý konec Ruska. Odseděl si sedm let v zemi za zrcadlem. Vrátil se domů a stejně se ocitl ve slepé uličce. Konečná.</p>
<p>Přiťukl si s Depem.</p>
<p>Bez zájmu listoval ve svých starých knížkách; dříve si myslel, že v nich objeví pravdu o životě v dospělosti, ale ukázalo se, že pravda se tisknout nedá. Připil na zdraví Strugackým, Platonovi, Jeseninovi.</p>
<p>Matka vyučovala literaturu a ruštinu.</p>
<p>Ilja se přesunul do její ložnice. Poklekl u maminčiny postele. Zabořil obličej do jejího polštáře. Vdechl. To nevadí: nikdo se nedívá. Když se nikdo nedívá, není zač se stydět.</p>
<p>Páchlo to tu nemocí. Samotou, umíněností, začínajícím stářím. Byl z toho cítit maminčin osud. Porodila Ilju, když jí bylo dvaatřicet, neplánovaně. Ani se nepokoušela vymýšlet pohádky o otci, ať na něho dělal narážky, jak chtěl. Ne a ne, někteří ho zkrátka nemají. Takže mužem v domácnosti byl on.</p>
<p>Dříve se vůči tomu dokázala obrnit: jako když se cpeš šťavnatou kotletou a najednou, aniž si to uvědomíš, z blbosti kousneš do vidličky, až se ti udělají hvězdičky před očima. Ve třídě ho oslovovala zásadně příjmením. Gorjunov k tabuli. Tři, Gorjunove. Posaď se. To ses tedy moc nepředvedl.</p>
<p>U soudu byla jako z ocele. Když předčítali rozsudek, byla jako z ocele. I na začátku trestu. Pak se ale začala rozpadat. Už toho na ni bylo moc.</p>
<p>Mužem v domě.</p>
<p>Měla jiné muže? Jedno je jisté: k sobě domů si nikoho nevodila. Na jeho otázky odpovídala vyhýbavě. Narážkám se vysmívala. Byla ale přece normální, jak tedy mohla žít bez lásky? Že by se celá obětovala pro něho? Mateřská láska Ilju neovládala, ale nemohl ji úplně ignorovat. A za tu lásku od něho vyžadovala mnohé.</p>
<p>Pokoušel se uvědomit si, jestli matka byla hezká. A místo toho si musel přiznat, že si nedokáže vybavit její obličej. Až se toho lekl. Začal hrabat v komodě a našel album s fotografiemi.</p>
<p>Teprve teď mu přeběhl mráz po zádech.</p>
<p>Teprve teď ji uviděl. Teprve teď pochopil, že už ji nikdy neuvidí. Napil se z láhve.</p>
<p>Začal listovat albem. Nové fotografie tam nebyly. Všechny snímky byly společné. Ilja s ní ve škole, Ilja s ní v Koktebelu, Ilja s ní na chatě u kamarádky. Když Ilju sebrali, přestala se fotografovat. Nastaly roky, které bylo lépe nezaznamenávat.</p>
<p>Znovu se napil.</p>
<p>Na konci alba už byl jenom Ilja. S přáteli z univerzity, potom s Věrou. Někde u něho našla jejich snímky s Věrou. Ty, které stačil vytisknout. Protože telefon se všemi soubory mu zabavili jako předmět doličný. A co to mělo společného s jeho případem? Nahá Věra, spící Věra? Serjoža se Saňkou na střeše věžáku, těsně nad propastí? Opilecký srpnový skating na VDNCH<sup>10</sup>?</p>
<p>K čemu to?!</p>
<p>Proč mu to udělali?! Co tak strašného udělal, že se mu muselo stát tohle?!</p>
<p>Rozsudek skousl, zónu skousl, Věřinu zradu skousl, pečlivě kreslil bachařskému vedení nástěnku. Ale vše se skousnout nepodařilo. Všechno se nedalo ignorovat. A co když to bylo nutné? Co když, jak říkala matka, bylo potřeba až do konce sedět v té posrané kapsičce? Kéž by přijel o půl roku dřív!</p>
<p>Vodka byla náhle bez chuti. Jakýmsi zázrakem se proměnila ve vodu. Vzduch rovněž ztěžkl.</p>
<p>Ilja seděl a zíral na telefonní přístroj. Pokoj roztával žárem. Věra na něho hleděla z maminčina alba vesele; maminka jí, jak vidno, odpustila. Nevypudila ji z jeho života.</p>
<p>Vzal do ruky sluchátko – jen tak, poslechnout si, jestli se ozve tón. Tón se ozval.</p>
<p>Naříkal, vnucoval se.</p>
<p>Tři čísla znal nazpaměť. Maminčino. Věřino. Serjožovo.</p>
<p>Vše probíhalo jako ve snu. Palec se sám roztančil na tlačítkách ciferníku, Ilja mohl jenom bezmocně přihlížet. Přiložil chladné sluchátko k uchu. Chtěl ho odtrhnout, dokud nebude pozdě, ale jako by k němu přirostlo. Srdce mu bušilo.</p>
<p>Jako kdyby to nebyl Serjoža, kdo seděl na okraji střechy, nýbrž Ilja. Komíhal nohama a nakláněl se dopředu, aby lépe viděl do hlubiny. „Haló.“</p>
<p>Je to ona. Hlas mu selhal.</p>
<p>„Haló, kdo je tam?“</p>
<p>Vymazala jeho domácí číslo. Nebo možná ztratila telefon se všemi kontakty. Ztratila ho, nebo vymazala? Na tom teď všechno závisí. „Věro?“</p>
<p>„Kdo je tam?“</p>
<p>„Věrko. To jsem já, Ilja.“</p>
<p>„Jaký Ilja?“</p>
<p>„Tvůj Ilja. Tedy… Gorjunov. Pustili mě. Vlastně… Vypršel mi trest. Jsem venku, Věrko.“</p>
<p>„Seš opilej? Proboha, vždyť je teprve šest večer.“</p>
<p>„No a co! Věrko… Ano. Jsi v Moskvě? Odstěhovala ses?“</p>
<p>„Co na tom záleží? Ano. Proč se ptáš? Ty… Opravdu tě pustili?“ Nemají pravdu ti, kdo říkají, že vodka ohlušuje: ohlupuje ano, brání souvislému uvažování, navazování rozhovoru, obezřetnosti před spolubesedníkem. Ale sluch je po ní lepší. I sebe je lépe slyšet, i jiného člověka – jako kdyby před tebou se svým střízlivým rozumem neukrýval za slovy své skutečné pocity. Vodka je rentgen.</p>
<p>Z Věřina hlasu čišel strach. Strach a nespokojenost. Znovu se ujistila: Skutečně tě pustili? Chtěla, aby jí Ilja na to řekl: To byl vtip. „Skutečně.“</p>
<p>„A co ode mě chceš?“</p>
<p>„Já… Myslel jsem, že bychom se mohli sejít… Jen tak, vidět se. Šlo by to?“</p>
<p>„Ne, Iljo, nešlo. Ne, promiň.“</p>
<p>„Věro… Počkej… Věro! Chápeš přece… Já byl sedm let tam. Sedm. Ty tady a já tam, chápeš?“</p>
<p>„Já mám teď svůj život, Iljo. Svůj. Už dávno.“</p>
<p>„Jasně že jo. Ty máš svůj život. Ale já byl v zóně. A teď jsem se vrátil.“</p>
<p>Už to pochopila a nic dalšího neřekla. Prostě mlčela. Dokonce jako by ani nedýchala.</p>
<p>„On… Je hodný? Sekáč? Jo?“</p>
<p>Věra neodpověděla, ale ani nezavěsila sluchátko. Mohla zavěsit, mohla Ilju utnout i s jeho opileckým blábolením, ale z nějakého důvodu neutnula. Možná pochopila, že mu ten rozhovor dluží. Se všemi úroky, které naskákaly za sedm let. Nebo snad dala Iljovi lístek na opačný konec?</p>
<p>„Poslyš!“ řekla nakonec rozhodně. „Tys byl v zóně a já tady, jo. Ale neházej všechno na mě, jasný? A tlačit na mě taky nemusíš… Já se tě tenkrát neprosila. V klubu. Sám ses do toho zamotal.“</p>
<p>„Vždyť jsi byla moje holka! Co jiného jsem mohl dělat?! To jsem si měl nechat všecko líbit?!“</p>
<p>„Neřvi na mě. Nic by mi tenkrát neudělal. Co by mi asi tak mohl udělat? Kolem bylo plno lidí. Neměl ses do toho plést. Nic by se nestalo.“</p>
<p>„Plést?! Copak se nepamatuješ, jak jsi…“</p>
<p>„No a co. No a co! Měl jsi mít rozum. Byla jsem malá pitomá holka.“</p>
<p>„A já – já byl kdo?!“</p>
<p>„Iljo. Seš opilej. Běž se prospat. Je to hrozně stará historie. Já už tři roky chodím s někým jiným. Budu se vdávat.“</p>
<p>Potřásl ztěžklou hlavou. Beze spěchu počítal, otřel si čelo; rty se mu roztáhly do stran a vzhůru.</p>
<p>„Tři roky? To znamená, že dokonce ani ne za toho, kvůli kterému jsi mě nechala?“</p>
<p>„A co, to jsem na tebe měla celých těch sedm let čekat?! Proč?! Že ses mě tenkrát zastal? To se stává jenom ve filmu, rozumíš? Ale já mám skutečný život! Žiju jen jednou, rozumíš?! Nejlepší roky!“ „Nejlepší?“</p>
<p>„Nehodlám se ti zpovídat! Ne!“</p>
<p>Ilja polkl. Nechtěl přece, aby se rozhovor takhle zvrtnul. Nechtěl ji z ničeho obviňovat, už dávno jí odpustil. Už před několika lety se tak rozhodl. Měl na to jít jinak. Ale jak?</p>
<p>„Věro… Věruško. Já ti… Vždyť já ti nic nevyčítám.“</p>
<p>„Vyčítáš!“ křičela a vodka odhalovala v jejím hlase slzy. „Vyčítáš!“</p>
<p>„Já jen… Teď jsem si prohlížel naše fotky. Hrozně se mi po tobě stýská. Mohli bychom se… Jenom se vidět? Přijel bych do centra. Do Moskvy.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Prosím!“</p>
<p>„Ne. Jsem těhotná, Iljo. Čekám dítě. To je všecko.“</p>
<p>Zaskočilo ho to. Dal si pauzu a napil se z láhve. Nadechl se. Pohlédl na Věřiny pihy, na její vlnité zrzavé vlasy jako drátky, do jejích světlých očí. Bude mít dítě. Podobné nějakému moskevskému páprdovi. Vždyť je to jedno, komu. Těhotenství je – je to jeho definitivní ortel.</p>
<p>„A mně umřela matka.“</p>
<p>Věra se nadechla. Ilja co nejpevněji sevřel sluchátko a poslouchal.</p>
<p>„Cože? Tamara Pavlovna? To je strašné… Já… Upřímnou soustrast, Iljo.“</p>
<p>„Jo. Jo. Poslyš… Že bysme jenom zašli na kafe? Někam do <emphasis>kaféhauzu</emphasis>, kde se ti to hodí, blízko práce nebo…“</p>
<p>„Musím končit, Iljo. Nemůžu se s tebou dál vybavovat. Měj se!“</p>
<p>„Počkej!“</p>
<p>Ale sluchátko už oněmělo.</p>
<p>„Věro!“</p>
<p>Okamžitě vytočil číslo znovu. Ozvalo se vyzvánění nekonečně dlouho, načež mu klidný ženský hlas sdělil, že volaný účastník je nedostupný. Zavolal znovu. Bylo to marné. Ještě. Nic. Ještě. Co si myslel? Že to na popáté zvedne? Na podesáté?</p>
<p>Věra se na něho mohla vysrat.</p>
<p>„Děvka!“</p>
<p>Ilja sevřel pěst a neohrabaně se zespodu udeřil do ucha.</p>
<p>Proč jí o tom povídal? O matčině smrti?</p>
<p>V uchu mu zvonilo. Bolelo ho to, ale vlivem vodky ne dost. Praštil se ještě jednou.</p><empty-line /><p>„Tak jak jsi dopad?“</p>
<p>„Udělal! Udělal jsem tu zkurvenou syntax! I ruštinu jako cizí jazyk! Ruštinu na jedničku, můžu klidně učit cizí špiony, možná si na léto najdu brigádu! A syntax na dvojku, ale už volali od Malachova, prý: Kde máte toho geniálního hocha, kterýmu se nezavařil mozek ze syntaxe v moderní ruštině? Věřila bys tomu, Věrko? Hotovo! Teď je ze mne svobodný člověk. Semestr skončil. Nezajdem dneska do města?“</p>
<p>„Co tam?“</p>
<p>„Ale, kámoši se chystají do <emphasis>Ráje</emphasis>. Kluci z našeho kruhu, známí.“</p>
<p>„Do jakého ráje?“</p>
<p>„Naprostej úlet! V <emphasis>Rudém říjnu</emphasis>, jak byla dřív čokoládovna. Má tam být nějaký supermoderní Švéd a uprostřed klubu, to si neumíš představit, bazén a v něm dovádí ruský olympijský tým synchronizovaného plavání! Pravda, ženský, zato olympioničky! Super, ne? Pojedeme?“</p>
<p>„A pustěj nás tam? Tam je přece fejs-kontrol a takový věci.“</p>
<p>„Vidělas někdy svoji fejs v zrcadle? Vždyť ty tam budeš za hlavní hvězdu, Švéda zastíníš hravě! Budou tě vzývat, mlátit před tebou čelem o zem! No a já se ti schovám pod sukni a taky tam nějak proklouznu.“</p>
<p>„Chtěla jsem si vzít mini,“ uchechtla se Věra.</p>
<p>„Jo… To je blbý. Pod ní se celej nevejdu. Ale určitě to musíme zkusit. Štěstí přeje odvážným! Ale ne, to bude v pohodě, kluci nás tam dostanou, mám to u nich.“</p>
<p>Na nádraží si koupili Klinské, ťukali si zelenými láhvemi a smáli se sami sobě. Upřeně zírali do modrého večera a čekali, až se z jeho hlubiny vynoří dmitrovská lokálka. Pod lampami se hemžili motýlci, železniční vánek je hladil po tvářích chladivou rukou, koleje páchly mazutem a sazemi a projíždějící nákladní vlaky se pokoušely rachotem svých kol podchytit rytmus <emphasis>Kasty</emphasis>, kterou s Věrou poslouchali v jedněch sluchátkách. Dobré bylo, že se od něj nemohla vzdálit víc, než jak jí to drát dovoloval.</p>
<p>Velmi důležité bylo jet právě tento večer do Moskvy večerní pivní lokálkou, narvanou místními povaleči, s nimiž si mohli plni očekávání vyměňovat významné pohledy.</p>
<p>A dovolit si to po červnovém zkouškovém období, kdy už to člověku nemyslí, kdy je hlava přecpaná a další vědomosti už není kam ukládat, kdy od křídy dostává člověk astma, z monotónního hlasu profesorů, připomínajícího ve vzdálených posledních lavicích muší bzučení, migrénu a při příchodu k exekutorům-examinátorům se ho zmocňuje třes. Pocítit, že je tahle dusná předsíň v sauně za nimi a před nimi opravdové léto, léto znamenající dobrodružství, cestování, lásku, co nejdelší prázdniny jako ve škole. Bylo třeba ponořit se do tančícího davu, ožrat se, spolykat tolik radosti, až jim z toho bude špatně, a v sedm ráno s bolavou hlavou snídat v nějakém kaféhauzu a hlasitě šeptat jeden druhému banální prozření a opilecká odhalení.</p>
<p>Nečesaní bardi pěli za umaštěné desetirublovky falešné balady a nesrozumitelné šansony, překřikujíce rachot vagonů. Souchotináři prodávali luminiscenční tyčinky, cikánky vyžadovaly almužnu a Věra s Iljou se líbali. Koupili si tyčinky, šermovali s nimi, potom je zkroutili a udělali z nich náramky, kterými se připoutali k sobě. Lokálka byla čím dál tím rychleji vtahována do noční Moskvy jako do černé díry a ze samého jejího středu, z klubu Ráj, zpoza horizontu událostí k nim navzdory všem zákonům fyziky doléhaly mohutné basy sílící hudby, od nichž vibrovalo tělo a mrazilo u srdce.</p>
<p>Potřeboval to Ilja a potřebovala to Věra.</p>
<p>Studoval na Filozofické fakultě MGU a ona podle názvu na Moskevské finančně právní akademii, ale místopisně v Lobně v Průmyslové ulici. On studoval na snílka, ona na pragmatika. Ona základy účetnictví a finanční gramotnosti, on evropskou literaturu dvacátého století.</p>
<p>Ilja měl za spolužačky láskou utrápené šestnáctky, zhýralé květy rosnatky, Moskvanky-chuligánky. Takové chodí na filologii, jazyky a literaturu jedině proto, aby si z hedvábí knih a románsko-germánského přízvuku utkaly stříbřitou pavučinu ženského kouzla. Těch několik málo chlapců z kruhu jsou pro ně první mušky, třebaže rozmazlené: taková škola je krutější a účinnější.</p>
<p>Věřini kolegové byli nakrátko ostříhaní cvalíci z okolí Moskvy s ofinami jako stájoví pinči, se psí povahou, budoucí úředníci a manažeři. U těch se vždy ví, jakým směrem se bude rozhovor ubírat: veškeré jejich repliky jsou známé dopředu, ani není třeba dávat se do řeči. Celá kniha jejich života je napřed jasná, i manželství, i penze.</p>
<p>Jemu Moskva a jí nuda.</p>
<p>Školní láska je jako pokojová rostlina – když ji přesadíš z květináče do dospělého života, plevel ji zahubí.</p>
<p>Jeho Věra na Moskvu pochopitelně žárlila, ale on jí s Moskvou nevěrný nebyl. Ve dvaceti letech je přítomnost příliš přítomná na to, aby někdo plánoval budoucnost nebo se hrabal v minulosti. Když v Moskvě vstupoval do dospělého života, Věra byla pořád hned vedle a ostatní ho nezajímalo. Víc se od kluka vyžadovat nedá a ani by to nemělo smysl. A pro děvče je taková krátkozrakost nepředstavitelná.</p>
<p>A pak kluci z ročníku Iljovi navrhli, aby si ve třech pronajali byt, jednu autobusovou zastávku od fakulty. Znamenalo to jediné odteď se s Věrou uvidí jenom o víkendech.</p>
<p>Proto bylo pro ně tak důležité, že spolu byli v tomto vlaku, který je oba vezl stejným směrem. Mohla samotná sluchátka, která poslouchali oba najednou, a propletené svítící náramky udržet pohromadě dva lidi, které vesmírná gravitace odnášela na různé oběžné dráhy? To nevíme.</p>
<p>Lokálka vjížděla do Savelovské.</p>
<p>Letní Moskva je ve dne jako mikrovlnka. Pomalu se otáčí kotouč Třetího, Sadového, Okružní linky v metru, člověk se vaří pod neviditelnými paprsky skrze mraky, skrze vzduch prosycený prachem, skrze sto metrů rezavé hlíny. Pořád v lepkavém parnu. Déšť omyje vnitřek, slepí do chuchvalců prach na silnici, uválí z topolového sněhu špinavou vatu a opět nastane vedro k zalknutí.</p>
<p>Když ale ozařování skončí, člověk si může vydechnout, vzduch se zředí a slunce zapadne, tehdy se z Moskvy stává nejlepší město na světě.</p>
<p>Ten večer se nad Moskvou stáhly mraky a bylo chladněji. Na Věřině bledé pokožce, která se neuměla opalovat, naskákala husí kůže. Ilja shodil mikinu a svou Věru jí zahalil. Kráčeli od metra k čokoládovému Říjnovému poloostrovu, a když se ocitli na volném prostranství, museli zamhouřit oči. Kreml zářil oslepujícím jasem nasvícený odspodu a na nábřeží nebyla jediná budova, která by se mu nesnažila konkurovat. Mraky nabité pozemskou elektřinou fluoreskovaly. Moskva září sama o sobě, ta hvězdy nepotřebuje.</p>
<p>Silnice k <emphasis>Říjnu</emphasis> byly přeplněné. Auta se tlačila, jak se snažila vecpat na jedinou přístupovou cestu na poloostrov. Kdo pospíchal, pokračoval dál pěšky. Rozveselený dav se vrhal na lávky, obkličoval kluby, chystal se na zteč. Ve frontách přešlapovaly princezny v mini v doprovodu svých důležitě se tvářících pážat. Klubový úl oplývající medem vzrušeně hučel. Lidé na prahu života se sem slétali ze všech koutů města, z jeho vzdálených předměstí, aby zde definitivně skoncovali se svou nevinností.</p>
<p>Loučení s ní začínalo malým ponížením u vchodu.</p>
<p>Dlouhý zástup končil u vyhazovače, který mohl očumovat holky s nahýma nohama, co hrdlo ráčilo, jako by je chtěl šikanovat, nebo mohl přezíravě hledět skrz ně jako eunuch. Klukům se upřeně díval do očí, nutil je trpět a usmívat se: prý zkouška nervů, nechceme se v klubu ožrat. A mohl se, poté co je přinutil trpět, prosit a poslouchat syčení fronty, nad nimi smilovat a nedbale pokývnout hlavou: tak jdi.</p>
<p>Dobře se bavte. No nic, trpěli. Hlavně že je pustil, a to ponížení rychle hodíme za hlavu. Co víc, z toho, že prošli, měli radost, jako kdyby udělali zkoušku: následující odvaz si věru poctivě vybojovali.</p>
<p>Ilja si myslel, že ho kluci z ročníku dostanou dovnitř ale nedočkali se ho, a tak poslali esemesku: Sejdeme se vevnitř.</p>
<p>Věra byla nervózní.</p>
<p>Vytáhl z kapsy dva vyfouklé balonky. Řekl Věře – teď zakládáme důležitou tradici, kterou budeme povinně dodržovat po celý život. Slavnostně jí sundal z ruky fluorescenční náramek a ze své rovněž. Narovnal je, zastrčil do balonků, nafoukl je a zavázal – a lampiony měl hotové.</p>
<p>Přišli ke kamenné zídce – pod nimi tekla řeka.</p>
<p>„Dej mi pusu.“</p>
<p>Vzal balonky a upustil je do vody. Dopadly vedle sebe a pomalu pluly po temné jiskřící řece: zelený a červený zářily jako světlušky. Bylo to hezké. Věra s Iljou jim zamávali.</p>
<p>„Plavou spolu,“ řekla Věra.</p>
<p>„Příští rok je ve stejný den pustíme znovu!“ prohlásil Ilja. „No dobře, tak o víkendu.“</p>
<p>Vzal ji za ruku.</p>
<p>Zpoza dveří klubu k nim doléhal zvuk basů, a když se jejich křídla otevřela, byly slyšet na pozadí hudby výbuchy smíchu. Uvnitř, jak se zdálo, pili štěstí plnými doušky. Zatoužili se ho nacamrat do bezvědomí.</p>
<p>Vystáli frontu.</p>
<p>Dvojice prý u vstupu prosévali – dvojice méně utrácejí, neboť napájet se navzájem pro ně nemá smysl. Bylo nutno tvářit se, že k sobě nepatří, aby nakonec nejeli půldruhé hodiny z Lobně zbytečně. Jenomže Ilja nemohl Věru zradit a pustit její ruku. Tedy… Přesněji řečeno, nedokázal jí říct, že je to tak třeba – a kvůli čemu.</p>
<p>Prostáli dlouhé minuty těsně u vchodu a nohy jim jen hrály. Kamarádi nebrali telefon. Nejspíš byl vevnitř příliš velký rámus.</p>
<p>„Cože se tak usmíváte, mladíku?“ zeptal se vyhazovač.</p>
<p>„Ukončil jsem semestr!“ odpověděl Ilja.</p>
<p>A <emphasis>archanděl</emphasis>, který sám byl kdysi člověkem, si na to vzpomněl a vpustil je oba do Ráje. Do oblaků sladkého dýmu, do ohlušující muziky, do blaženosti.</p>
<p>Hned se objevili spolužáci, kteří měli ze setkání nelíčenou radost. Plácali ho po ramenou, tančili v kruhu. Každý držel v ruce koktejl s brčkem, kterým častovali Věru. Neodmítala a smála se.</p>
<p>„Dáš si něco?“ zeptal se jí Ilja. „Pivo nebo…“</p>
<p>„Ne, nic,“ rozpačitě zavrtěla hlavou.</p>
<p>Přece jen se vypravil k baru. Rozhodl se, že pro sebe si nic neobjedná, když tak se může jako obvykle napít na záchodě z kohoutku. U baru váhal, vyptával se na ceny a nakonec se rozhodl pro <emphasis>šroubovák</emphasis>: slušná kvalita za slušnou cenu. Od druhého konce pultu na něho mávaly jakési dívky a jenom na okamžik zalitoval, že je zamilovaný.</p>
<p>Věra na něho čekala, <emphasis>šroubovák</emphasis> ji potěšil, směšně se ošklíbala nad vodkou, dala upít kamarádům i Iljovi, hned se tancovalo veseleji. Asi za čtyřicet minut začalo napětí povolovat. Bylo to fajn – ohluchnout!</p>
<p>Ilja se nemohl vynadívat. Věra si načechrala vlasy, pod přiléhavým tričkem neměla podprsenku, místo minisukně si oblékla černé legíny, působilo to nevinně i hříšně. Přece jen vypadala skoro ze všech nejlépe.</p>
<p>Olympijský tým se ponořil do bazénu. Dívky metaly kozelce v rytmu beatu, z několikapatrových zlatých lóží mlsně sledovali dokonalé boky neznámí bohové, kolem se jako ještěrky míhali číšníci, smrtelníci se k sobě tiskli na tanečním parketu a sháněli oheň. Celí rozpálení se líbali v zákoutích, sténali v ledabyle zamčených kabinkách. Všichni mluvili a nikdo nic neslyšel. Klub byl jakousi odvrácenou stranou pozemského života; a snad i rájem, a co? Eden se zelenými palouky, bílým kvítím a harfou – to není ráj, ale jakýsi snobský domov důchodců. Tam by se dvacetiletí po smrti odebrali leda za trest.</p>
<p>Spustil se stroboskop a rozložil televizní obraz reality na útržkovité jednotlivé záběry. Proto když to všechno začalo, zprvu tomu nikdo nevěřil. V davu se objevili lidé v kuklách a neprůstřelných vestách, to ale mohlo být součástí show, vždyť už tam byli křepčící trpaslíci s přidělanými falusy, olympijská pýcha země v brouzdališti, body-art na tlusťoších – proč by nemohl následovat maškarní rej?</p>
<p>Potom se tito bojovníci prodrali k mixážnímu pultu a vypnuli dýdžejovi zvuk.</p>
<p>„Akce protidrogového oddělení! Všichni zůstanou na svých místech!“</p>
<p>Popletený stroboskop ještě párkrát zamrkal, načež ho kdosi vytrhl ze zásuvky a klub zalilo oslepující světlo stropních reflektorů. Bylo to, jako kdyby je všechny pod namířenými hlavněmi svlékli donaha. Teprve toho se dav zalekl. Mládež stekla z tanečního parketu a proudila k východům – tam ale na ně už čekali. Lóže byly prázdné. „Všichni zachovejte klid! Zůstaňte na místě!“</p>
<p>Černí začali pročesávat sál, sbírali a kamsi vlekli největší zoufalce, kteří pokračovali v tanci pod oněmělými reproduktory. Ilja popadl Věru a táhl ji dál od blížícího se hřebene.</p>
<p>„Stát! Kampak?!“</p>
<p>Věra zaječela a zastavila se.</p>
<p>„Hele, koukni, ta je pěkňoučká!“</p>
<p>Jakýsi muž ji popadl za zápěstí. Kudrnatý, mladý, hladce oholený. Byl v civilu, proto Ilja škubl Věrou k sobě. Ten člověk měl ale buldočí stisk.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Pusť ji!“</p>
<p>„Iljo! Iljo!“</p>
<p>„<emphasis>Efeskáen</emphasis>! Je zadržena! Neklaďte odpor, prosím!“</p>
<p>Věra, bezmocná a ztracená, jenom kroutila hlavou a zoufale hypnotizovala Ilju.</p>
<p>„Předložte průkaz!“ dožadoval se Ilja pisklavým hlasem.</p>
<p>„Tak průkaz bys chtěl?“ zasyčel civil zuřivě a v očích se mu nebezpečně zablýsklo.</p>
<p>„Ano! Podle předpisu!“</p>
<p>„Tumáš!“ zamával Iljovi před nosem plackou: nějaký podporučík. „Stačí?! Hned ji pusť, nebo si to s tebou taky vyřídím!“</p>
<p>„A z jakého důvodu?!“ neuvolňoval Ilja sevření.</p>
<p>„Ses p-posral, ja-a-ký důvody?!“ zařval podporučík, který se rozčilením zakoktal. „Zadržuji narkomanku, kterou teď odvedeme k výslechu! Ruce pryč!“</p>
<p>„To není pravda!“ rozplakala se Věra.</p>
<p>„Na to nemáte právo! Mám svědky… Kluci! Lechu, kde jsi? To je protizákonné! Jenom obtěžuješ moji dívku!“</p>
<p>„Ale mám, jsem ve službě, a ty kladeš odpor! Seržante! Omelčuk!“ zavolal kudrnatý na černé s nášivkami <emphasis>FSKN</emphasis><emphasis><sup>11</sup></emphasis>. Vzápětí se k němu protlačili dva. „Tak, podržte mi ho chvilku. A ty půjdeš se mnou!“ škubl s Věrou.</p>
<p>Kamarádi z ročníku dosud stojící vedle před černými uskočili, jako by byli nakaženi morem, a zmizeli v hustém davu. Prostor kolem nich se rázem vylidnil a uprostřed světliny zůstali osaměle jenom Ilja s Věrou – a tamti.</p>
<p>„Nesahej na ni! Není žádná narkomanka! Opovaž se! Slyšíš, ty buzerante!“ vykřikl Ilja bez sebe vzteky. „Sám seš sjetej!“</p>
<p>Kudrnatý pustil Věřinu ručku a přistoupil těsně k Iljovi. Naklonil se k němu a pošeptal mu do ucha: „Tak ty se na mě budeš vytahovat? Ty, ty dobytku? Co mně asi tak uděláš? Víš, kde si tyhle roštěnky schovávaj psaníčka? Teď si ji položím držkou k zemi…“</p>
<p>Krknul Iljovi do ucha a pokračoval. Ilja ho nechtěl poslouchat a odstrčil ho – dlaněmi – od sebe. Kudrnatý se zapotácel, ale neupadl. Kývl hlavou směrem k Iljovi a s úšklebkem pronesl: „Omelčuk! Napadení pracovníka bezpečnosti! Zadržet! A vy, dobrá, můžete jít,“ máchnul rukou směrem k vzlykající Věře. „No běž, co čumíš?!“</p>
<p>„Jdi, Věrko!“</p>
<p>A Věra šla.</p>
<p>„Odpor při zatýkání!“ řekl civil černému.</p>
<p>Ilja se začal cukat, ale vrhl se na něho jeden příslušník komanda, vzápětí druhý, zkroutili mu ruce, ohnuli ho. Někam ho vlekli, svírali ho z obou stran.</p>
<p>„Proč ho odvádíte?“ směle vypísknul kdosi ze spolužáků.</p>
<p>„Ty drž hubu, nebo se pro tebe vrátíme!“ osopil se na něho muž s nášivkou. Dotyčný zmlkl.</p>
<p>Ilja neustále otáčel hlavu – stačila se Věra ztratit? O sebe se nebál – co mu můžou udělat? Trávu okusil jednou o prázdninách a jinak se drog nedotkl. Je čistý, nic na něj nemají. Věra je také čistá – ale ji si kudrnatý mohl vychutnat mnohem snáz. Pokud jim Věra vyklouzla, může být na sebe Ilja pyšný. Pevně se rozhodl, že se bude chovat důstojně.</p>
<p>Vyhnali ho na ulici a zahnali do antonu, kde se ocitl ve společnosti podnapilých nezletilých, lidí v županech a kníratého velitele. Pustili ho.</p>
<p>„Tak! Obrať kapsy!“ zasyčel podporučík. „Vyndej všechno, co tam máš! A občanku!“</p>
<p>Ilja pokrčil rameny. Strčil ruku do kapsy a vylovil klíče od bytu. Peněženku. Něco měkkého… Nějaké krystalky. Vytáhl to ven a pohled se mu zúžil.</p>
<p>„To…“</p>
<p>„Podívejme, Pavle Filipoviči, co to tu máme!“</p>
<p>Černý sáček, ve kterém je něco zabalené. Ilja si stále odmítal připustit co.</p>
<p>„Polož to na stůl!“ přikázal mu kníratý. „To je co?“</p>
<p>„To není moje!“</p>
<p>„Tak, máte někdo pinzetku? A potřebujeme nezúčastněné svědky. Sežeň nějaké svědky, Péťo,“ přikazoval podporučíkovi velitel.</p>
<p>„Vždyť tady sedí ti kluci, co kdybychom zapřáhli je, proč chodit daleko, Pavle Filipoviči?“ kývnul kudrnatý Péťa na opilce.</p>
<p>„Když myslíš… Mládeži! Má někdo z vás občanku? A ty se u nás posaď, jen si sedni, máš čas,“ řekl kníratý Iljovi přívětivě. „Kam bys pospíchal…“</p>
<p>„To není moje!“</p>
<p>Už chápal, ale stále tomu nemohl uvěřit, protestoval, ale nemohl mluvit, jako kdyby ho krmili hustou nechutnou ovesnou kaší, nutili ho polykat a ještě mu ji cpali do krku, dávil se jejich slovy, dávil se svojí bezmocí, škubal sebou, všechno kolem se houpalo a oni zatím rychle dělali svoji práci – mechanicky, jak byli zvyklí.</p>
<p>„Dobrá. Otevřeme to.“</p>
<p>Rozdělali černý tenký celofán a objevily se malinké sáčky-kapsičky s bílým práškem uzavřené plastikovými sponkami.</p>
<p>„Vida. Už je to navážené. To znamená připravené k prodeji. Takže počítáme. Nu, mládeži, je to na vás! Jeden, dva, tři…“</p>
<p>Svědci ztěžka pohybovali bělmem očí a poslušně sledovali, jak poručík pinzetou přenáší balíčky s práškem na váhu. Nic nenamítali: Iljovi nakládali na váhu a jim z vah ubírali. Každý sám za sebe.</p>
<p>„Podstrčili mi to! To on mi to podstrčil!“ podařilo se Iljovi spolknout kaši. „Co je to?! Co je v těch balíčcích?!“</p>
<p>„Na to se zeptáme odborníků.“</p>
<p>Co to bylo, se Ilja dověděl později: byl to jeho život rozemletý na prášek. Článek dvě stě dvacet osm, odstavec jedna. Pokus o prodej narkotik. Kokain.</p>
<p>„Tak! Svědkové. Podepíšeme se. Petře! Předmět doličný opatrně zabalit. Jsou na něm jeho otisky, tak abys je omylem nesetřel. To je všechno, můžeš stáhnout zásahovou jednotku.“</p>
<p>„Není to moje! Proč mě nevyšetříte?! Vždyť tu máte doktory! Ať udělají analýzy! Ať mi odeberou krev! Jsem čistej!“</p>
<p>„Později vám ji odeberou, nerozčilujte se,“ slíbil mu kníratý. „Sami vidíme, že jste v pořádku. To ale samo o sobě není podstatné. Vždyť vy dealeři jste tady v práci, jak se říká, v akci. Potřebujete chladnou hlavu. A čisté ruce! Zrovna jako my. Hotovo, Péťo, odveď ho, máme toho ještě hodně!“ A vzal svými silnými prsty a silným hlasem Ilju a nacpal ho do mlýnku na maso, natlačil do trychtýře jemně a pevně, pištícího a snažícího se vytrhnout, do spirály šneka mlýnku, a podporučík Péťa otočil klikou.</p>
<p>Když ho odváděli k autu, Péťa zatáhl Iljušu za zkroucené ruce. A hovořil sám k sobě.</p>
<p>„Dobře ti tak, mizero. Dobře ti tak, ty zmrde. Napařej ti sedm let, cucáku. Budeš ohřívat pryčnu, až dostaneš rozum. A přestaneš se plést do věcí, do kterých ti nic není. V zóně budeš moct vyprávět, kdo má jaká práva.“</p>
<p>„Bude soud! U soudu mi nic nedokážeš! Jsem čistej! Nikdy jsem žádný drogy nebral! Ani nevyráběl!“ mumlal si pro sebe Ilja.</p><empty-line /><p>Leč soudkyni tohle nezajímalo. Stačily jí jiné věci: šest sáčků po dvou gramech, černý obal s otisky prstů, výpovědi svědků a kudrnatého podporučíka. Podporučíka Federální služby pro kontrolu narkotik Chazina Petra Jurjeviče. Jméno získala máma ze spisu přes advokáty. Advokáti říkali: Zajděte za ním, něco mu dejte, třeba si to rozmyslí. Ale máma neměla co dát.</p>
<p>Těch sedm let uhodl poručík přesně.</p>
<p>„Svině!“ křičel na něho šeptem Ilja skrz slzy, když četli rozsudek a když potom odvolací soud rozsudek potvrdil. „Sssvině-ě.“</p>
<p>Chazin se u soudu neobjevil: Ilja ho více nezajímal, služba šla dál. Soudkyně se obešla bez něho. Všichni plnili plán.</p>
<p>Vyřídili to rychle a on odjel do Solikamsku.</p><empty-line /><p>8 Oblíbený obchodní řetězec v Rusku (pozn. překl.)</p>
<p>9 Vyhřívaný nákladní vagon (pozn. překl.)</p>
<p>10 VDNCH – Vystavka Dostiženij Narodnogo Chozjajstva – Výstava úspěchů národního hospodářství – stálá výstava v Moskvě (pozn. překl.)</p>
<p>11 Federální Služba pro Kontrolu Narkotik; zkr. FSKN Ruska (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>3.</strong></p><empty-line /><p>Už to do něj nelezlo.</p>
<p>Nedokázal vypít ani půl láhve. Seděl v kuchyni a díval se na televizi. Televizor se s ním neodmítal bavit. Televizor je jako šílený soused: pohledy se setkají – a už mu nezavřete hubu ani neutečete. Žvanil, pitvořil se, vyvolával hrůzu. Ale Ilja byl tomuto povyku, tomu cizímu hnoji rád. Jen ať si skučí. Kdyby bylo ticho, slyšel by sám sebe, a to by bylo ještě horší.</p>
<p>Ilja by rád usnul, ale vodka mu to nedovolovala. Vodka se stala jeho nosnou konstrukcí, natáhla na sebe jeho kůži, vyvalovala jeho oči na mihotající se obrazovku, pohybovala čelistmi a ládovala jeho bezmocné tělo tvrdým chlebem a nechutným hnědočerveným salámem. Vodka po něm něco chtěla, ale Ilja se bál byť i jen na to pomyslet.</p>
<p>Potom ho nohy zanesly opět k telefonu. Navolil matčino číslo. Na mobil, který si vzala s sebou. Počkal sedm zazvonění, deset. Velice se toužil dovolat. Nakonec položil sluchátko. V očích ho pálilo.</p>
<p>Má jít za ní? Vzít si ji domů? Mohl by aspoň objednat převoz. Vždyť je to hned vedle. Přece ji tam nemůže takhle nechat.</p>
<p>Ne. Teď nemůže. Potom, později. Teď nemá sílu, aby si všechno pozjišťoval. Bál se vyměnit vzpomínky za mrtvé tělo.</p>
<p>Zbývalo číslo, které ještě nezkusil vytočit. Serjožovo.</p>
<p>Mačkal tlačítka ztěžka a pomalu. Kromě Serjoži už neměl komu zavolat. Teď nesmí minout.</p>
<p>Serjoža to vzal okamžitě.</p>
<p>„Dobrý den, Tamaro Palno.“</p>
<p>„Serjožo.“</p>
<p>„Kdo je to? Iljo, jsi to ty? Už tě pustili?“</p>
<p>„Pustili. Seš… Seš tady, v Lobně? Nebo ses odstěhoval?“</p>
<p>„Jasně že tady! Kam bych se asi tak stěhoval?“</p>
<p>„To my… Nechtěl bys ke mně přijít? Já… Jsem tu sám. Teprve dneska jsem… Přijel.“</p>
<p>„Co to meleš? Aha. Dobře, kámo, jen se zeptám ženy. Náš malej má zase horečku… Ale když jde o tohle! Počkej, zavolám ti.“</p>
<p>Slíbil – a zavolal. A za půl hodiny již stál v předsíni.</p>
<p>Vypadal divně. Opálený a ostříhaný tak nějak zvláštně: po stranách vyholený a na temeni dlouhá kštice. Navíc měl pěstěný plnovous. Serjožovi odjakživa na obličeji nic nerostlo a najednou – vousy.</p>
<p>Objali se. Voněl silnou sladkou kolínskou. Vousy byly cítit něčím jiným, zvláštním, a šimraly.</p>
<p>„A Tamara Pavlovna je kde?“</p>
<p>„Není tady. Pojď do kuchyně.“</p>
<p>Nalil mu panáka. Serjoža se neupejpal a hodil ho do sebe.</p>
<p>„Kde ses tak opálil?“</p>
<p>„Ale… Vyrazili jsme si na Srí-Lanku. Celý léto jsme nikde nebyli, malej nebyl očkovaný, strávili jsme je na chatách, až jsme už měli ruskýho koloritu plný zuby. No a Stasja mě přiměla, abych jí k narozeninám zařídil tu Srí-Lanku. Nějaká její kamarádka tam byla se svým mužem, a jaký je to tam prý všechno žůžo, takže vřele doporučuje atakdále. Peníze jsme ušetřené měli a teď zrovna rubl o kousek povyskočil, takže normálka. Kluka jsme nechali u jejích rodičů, dobře si s nima rozumí, a vyrazili ve dvou surfovat. No, všecko, jak říkala ta kamarádka. Druhá míza, tomu bys nevěřil. Dva týdny uběhly jako den. Teda, dokud jsi tam, připadá ti, že uběhl půlrok, tam se čas sotva vleče. Ale když přiletíš domů do Kuličky, vylezeš z letadla rozehřátý a veselý, a najednou ti pod nohama čvachtá nějakej sajrajt, do ksichtu ti cáká něco mezi sněhem a deštěm, hned tě začne pálit kůže a cejtíš typickou vůni domova… A ty seš z toho celej tumpachovej, možná se mi ta Lanka jenom zdála? Opálení ti tady taky dlouho nevydrží, naše slunce podle všeho z kůže vysává vitamin D. Cmrndni mi tam ještě.“</p>
<p>Ilja mu cmrndnul. Serjoža do sebe obrátil druhého panáka, přejel očima po stole, hledal něco k zakousnutí, ale salámu se nedotkl.</p>
<p>„Teď mám navíc ještě hromadu práce, vedení není příliš nakloněný dovoleným v listopadu, prej – tos nemoh měsíc počkat, do svátků? Jenže letenky na svátky jsou už všechny vyprodaný a na Airbnb je šílenej nával a my přitom chtěli jen tak v klídku, dostat se zase do formy beze svědků, a na Novej rok žádnej oceán, ale boršč s Australanama, není to přece jenom náš Nový rok, ale mezinárodní. Takže povídám: Kdybyste nešel přes les, soudruhu veliteli – teda, jasně že jsem mu to neřekl, jen jsem se nahlas zamyslel. A teď říkají, s plánem prodeje za listopad jsi hrozně pozadu, zbývající týden tady můžeš třeba spát, jestli chceš, ale ať vidíme nějaké výsledky. A do toho si malej přinesl ze školky nějakou školkovskou nákazu, čelem může svařovat trubky, jak je rozpálenej. Stasja hned začala vyšilovat, přišel jsem z práce o půlhodinky později a už to začíná: my jsme tu s Tornou a ty jsi tam, a my jsme s Tomou tady a ty tam, všechno je ti jedno, cos to za člověka, no, dovedeš si to představit. Mně je Tomy taky líto klukovi jsou dva roky, horečku má skoro devětatřicet, ale nepláče, směje se, jako by blouznil nebo co… Takže jaká Srí-Lanka, jako bych ani nikde nebyl. No a co ty… Jak se máš?“</p>
<p>Serjoža se ho zeptal – a zadíval se na televizi. Potom na drobty chleba. Potom z okna. Ještě ani jednou mi nepohlédl přímo do očí, pomyslel si Ilja. I od jeho obličeje odvracel zrak, nevydržel to déle než vteřinu. Jak vidno, Iljův obličej se stal kluzkým.</p>
<p>„Já? No, pustili mě.“</p>
<p>„Kolik už je to vlastně let?“</p>
<p>„Sedm.“</p>
<p>„Jo. Sedm.“</p>
<p>Ilja nalil ještě po jednom. Nejspíš by se chtěl skamarádit s tímhle Serjožou, jako kdysi kamarádil s tamtím. Scelit meze. Vodka je jako aceton, někdy může človíčkům roztavit meze a ty se mohou nakrátko spojit.</p>
<p>„A…“ Serjoža upřel pohled na Iljovo čelo. „A jaký je to v tý zóně?“</p>
<p>„Jaký. Normální. Zóna je zóna.“</p>
<p>„To jo.“</p>
<p>Chtěl by, ale nešlo to.</p>
<p>„Poslyš,“ požádal Serjožu. „Půjč mi na chvilku mobil.“</p>
<p>„Co? Aha. Jo. Jasně.“</p>
<p>Chvatně zasunul ruku do kapsy džínsů. Vytáhl tenké šedé zrcátko.</p>
<p>„Sedmička.“ Zaznělo to, jako by se Serjoža omlouval. „Počkej… Musíš zadat kód,“ přiložil palec ke kroužkům-tlačítkům na displeji. Vzápětí se zarazil. „Aha. Vlastně to jde i otiskem. Tak.“</p>
<p>Nepříliš ochotně ho Iljovi podal. Ten se zadíval na nové ikonky.</p>
<p>„Tímhle se telefonuje, tohle jsou zprávy, WhatsApp atakdále, a tohle je internet,“ přeběhl Serjoža po tlačítkách, když viděl, jak si Ilja dává na čas.</p>
<p>„Vždyť já vím! Si myslíš, že jsem sto let za opicema?“</p>
<p>Ilja pohladil prstem sklo. Po počátečních obtížích, kdy se nemohl trefit do správné klávesy, navolil opatrně číslo.</p>
<p>„Haló?“</p>
<p>„Věro!“ Ilja vyskočil zpoza stolu, židle se převrhla a začala padat, ale padat v této kuchyni nebylo kam, takže zůstala nahnutá viset opřená o stěnu.</p>
<p>Ilja vyšel z kuchyně a zabouchl za sebou dveře.</p>
<p>„Kdo je to? Ilja?!“</p>
<p>„Víš, co mi ten chuj řekl tenkrát v klubu? Co mi ta svině tehdy řekla, ten sráč?! Tohle: Projedu tvý holce všecky otvory a budu v nich hledat zboží, a ty se na to budeš dívat!“</p>
<p>„To už je teď jedno.“</p>
<p>„Jedno! A co není jedno?! Že tě tam nezprznil jako nějakou děvku?! Že se ti nehrabal v pipině?!“</p>
<p>„Udělal jsi, co jsi udělal, Iljo.“ Věra mluvila rozhodně. „Děkuju. Na tom nezáleží. Už dávno tě nemiluju. Možná jsem se zachovala hnusně. Ale to je taky jedno. Nikdy se k tobě nevrátím. Už mi nevolej. Ze žádného čísla. Promiň.“</p>
<p>Ilja zavěsil sám. Uslyšel ve Věřině hlasu něco, kvůli čemu už od ní nemohl vyžadovat lásku. V uších mu zvonilo. Po jejím „promiň“ se mu neulevilo. Bylo mu, jako kdyby se probral z narkózy. Probral se z narkózy a místo ruky má pahýl. Konec. Už do ní nic nevezmeš.</p>
<p>Zavěsil klidně.</p>
<p>Ale potom se otočil a ze všech sil praštil telefonem, takže odletěl ke všem čertům, spadl ze svého bidýlka na matčinu postel a propadl se do polštářů.</p>
<p>„Rozlej to všecko,“ zavrčel na Serjožu. „Na, tady máš svůj mobil.“</p>
<p>„Věra?“</p>
<p>„Nalejvej sakra, ty magore. Věra sem, Věra tam… Teď nemám náladu to poslouchat. Co bude potřeba, řeknu sám.“</p>
<p>„Vždyť už nalejvám.“ Serjoža poslušně nalil zbytek: skleničky byly po okraj plné. „Ty, Iljucho… Narafičili to na tebe, co?“</p>
<p>Ilja se vzpamatoval.</p>
<p>„A ty… Co si o tom myslíš?! Co ty si o tom myslíš?!“</p>
<p>„Já? No, já myslím… Že seš nevinnej. Ale my už přece spolu poslední rok, rok a půl jen málokdy… Jak jsi šel na univerzitu.“</p>
<p>„Dej mi ještě tu oplatku. Půjč mi ještě na chvíli telefon, povídám.“ Serjoža k němu poslušně znovu posunul své zrcátko. Ilja se zasekl u ikonek, nejistě je posouval doprava doleva, klepal na ně.</p>
<p>„ <emphasis>Vkontaktě</emphasis> máš?“</p>
<p>„Jo, tady… Aha. To jste tam mohli lézt i na <emphasis>Vkontaktě</emphasis>.? Netušil jsem, že je to u nás tak humánní…“</p>
<p>„Za všechno se platí, rozumíš? A za oplatku zvlášť. A draze.“ Ilja se připojil.</p>
<p>Televizor měl vypnutý zvuk. Otvírala v něm hubu hlasatelka zpráv. Připomínala obrovskou rybu v akváriu, z něhož vypustili vodu. Ryba jim spěchala sdělit, jak krásně se žije bez kyslíku. Serjoža hleděl do rybí tlamy a snažil se odezírat lži ze rtů. Chvíli seděli potichu.</p>
<p>Ale Serjoža se brzy zavrtěl, jako by i jemu docházel vzduch. I on měl potřebu kecat.</p>
<p>„A pamatuješ, jak jsme spolu vlezli do toho holubníku na Bukinském? Kdy to bylo, v sedmý třídě? Do toho, jak byl vedle Věřina baráku, u dráhy? Jak nás majitel zblejsknul a začal po nás střílet z okna vzduchovkou? Pořád se marně snažím vzpomenout, proč jsme tam vlastně lezli. Přece jsme si nechtěli ty holuby upéct! Že bysme je chtěli pustit na svobodu? Nebo použít jako poštovní? Nepamatuješ se? Mám to doslova před očima. Dokonce jsem tenkrát chytil jednu do zadku. Už jsem byl daleko, ani mi neprostřelil džíny, ale modřinu jsem měl pořádnou…“</p>
<p>„Hele. Čum.“</p>
<p>Na displeji telefonu byla otevřená fotografie: kudrnatý růžolící mladík s tmavým obočím a hladkým obličejem v zářivě modrém saku a naškrobené košili k sobě zápasnickým chvatem tiskne děvu s odulými rty a řasami jako vějíře. Pod manžetou košile vyčuhují zlaté hodinky.</p>
<p>Pohled mladíka byl sytý a nedbalý, ale přimhouřené oči dávaly najevo, že je z těch, kdo žerou, ale netloustnou. Usmíval se. Za jeho zády se řehtali rozmazaní lidé: modří muži a červené ženy.</p>
<p>Pod fotografií bylo napsáno: <emphasis>Dnes spřáteli u Ervína, pak u Chuligána, kdo jde s námi?!))</emphasis></p>
<p>„Tenhle. Tenhle šmejd mě zašil. Všechno to zpunktoval.“</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Za co. Byl sjetej a já mu to dal najevo. Začal jsem se hádat. Víš, co se jim líbí? Aby jim všichni viseli na rtech. Aby z nich byli všichni posraný. Ani zanic, kurva. Protože on může. Tohle je jeho profil. Jen si ho prolistuj. Jen se koukni: je opálený skoro jako ty. Dokud jim to ti nahoře dovolovali, jezdil do Thajska. Klátil tam nezletilý holky, možná i starý. To čumíš, co? Věčně zhulenej a ve vatě. To je život, co? Teď je z něj major. Nejspíš bude brzy podplukovník.“</p>
<p>„Oni… Oni všichni můžou jen tak na všechny sociální sítě? Já myslel, že to maj poliši omezený…,“ opatrně se ozval Serjoža.</p>
<p>„Jak kdo. Dřív tady byl normálně pod svým jménem. Teď ho vyměnil za přezdívku. Já jsem ale starý přítel. Tak Chuligán, kurva. Co to je, ten Chuligán?“</p>
<p>„V Ročdělské. Bývalá fabrika. Takové místo… Bylo ve fóru minulé léto. Je tam toho hodně, místa je tam dost. Teď se to předělává na kanceláře, restaurace a podobné věci.“</p>
<p>„Restaurace a podobné věci,“ zopakoval Ilja. „A já abych žral balandu. Někomu čest a sláva a někomu hovno, sakra. Holt jsem jim padnul do rukou. Tumáš. Trp. V kapsičce. Mezi těma a oněma. Nevylejzej. Všechno pro ně. Panáčkovat. Vést kroužek. Dělat nástěnné noviny. Pak se na to můžeš odvolávat, aby s tebou nevyjebali. Kéž by mě pustili na podmínku. Kéž bych přijel dřív. Rychleji. A možná jsem to měl udělat. Panáčkovat. Tak bych to možná stihnul. Ale co by ze mě bylo. Zato bych to stihnul. A kdybych neodjel. Šmejd jeden. Svině.“</p>
<p>Vyskočil a popadl druhou láhev, jedním pohybem strhl víčko a jako prvnímu nalil sobě – a přelil.</p>
<p>„Ježiš, to ne…,“ zbledl Serjoža. „Já to… Já nemůžu. To bych Stasce nevysvětlil. Já už musím. Mohli bysme…“</p>
<p>„Seď!“ Ilja přesunul láhev, polil stůl a začal nalévat do Serjožovy skleničky.</p>
<p>„Ne, fakt. Já už musím. Ještě říkala, abych koupil malému <emphasis>Panadol</emphasis>, došel nám. Co kdybysme se sešli zítra? Nebo příští víkend. Až se kluk uzdraví.“</p>
<p>Ilja neodpověděl a hodil do sebe vodku. Uchopil dálkové ovládání a přidal hlasitost.</p>
<p>„Já… Tak teda poslední, než půjdu,“ omočil Serjoža rty ve skleničce. „Vrátil bys mi ten telefon?“</p>
<p>Vyšel do předsíně, oblékl si svou bundičku a sám nahmatal zámek.</p>
<p>„Budeme ve spojení, jo? Běž se trochu prospat, Iljucho!“</p>
<p>Ilja zesílil zvuk ještě víc.</p><empty-line /><p>Chlad necítil.</p>
<p>Mlžná tma rozežírala domy jako kyselina, obalila je a začala trávit. Lampy vydávaly jen chabé světlo, šetřilo se energií. Okna panelových věžáků poblikávala – náhodně, jako by je někdo poslepu navrtal šídlem. Nerovná zem klouzala. Sníh zmizel, ale bez něj byl vítr ještě mrazivější. Lidé se poschovávali. Pouze na zastávkách se čepýřili jacísi tučňáci v očekávání rezavých motorových saní.</p>
<p>Nohy vykračovaly samy, Lobňa zůstávala pozadu.</p>
<p>Krátkozraká auta troubila, když si v poslední chvíli všimla Ilji na krajnici.</p>
<p>Uvnitř něho rovněž bublala kyselina.</p>
<p>Ta samá, která mu první rok vypálila veškerou sliznici duše. Tak ho pálila, že ji musel zneutralizovat pokorou. Ale i tento louh mu rozežíral duši. Tehdy řekl spoluvězni, že Sviňákovi odpustil, ale byla to pravda jen napůl. Bylo to, jako by Sviňákovi nabízel obchod: bude ti odpuštěno, pokud se budu moct vrátit do života. Na začátek. Místo toho se vrátil do slepé uličky.</p>
<p>Dočkal se ho jenom Serjoža, ale Serjožu už nemohl ani vidět, až se otřásl při tom pomyšlení. Nenáviděl ho za to, že se mu odcizil. Za to, že sedm let postupoval, zatímco Ilja klesal. A za jeho soucit ho nenáviděl zvlášť. Bylo třeba ho rovněž amputovat, dokud mu neotráví veškerou krev. Vůbec je třeba všechno uříznout. Ať jsou všude jen pahýly.</p>
<p>Ale Serjoža alespoň žil vlastní život, ne ukradený.</p>
<p>Tady je nutné hnát k odpovědnosti někoho jiného. Péťu Chazina. Sviňáka.</p>
<p>Koho jiného, když ne jeho? Soudkyně je tupá a bezcitná ženská, když ji oblékli do taláru, jako by jí zkamenělo srdce. U soudu je to zařízeno tak, že zprostit viny nikoho nelze: za zproštění viny je třeba se zodpovídat. Každý, kdo stane před soudem, je také odsouzen. Soudci mají umělé oči, hledět na člověka živýma očima je pro ně nemyslitelné. Jedinou nadějí pro obviněného je tak vyšetřovatel. Pokud se nepodaří případ rozmetat před začátkem soudu, je konec. Před soudci není ochrany, proto nemá smysl se jim mstít. To už Ilja věděl: naučili ho tomu v kolonii.</p>
<p>Před nádražím stál hlídkový vůz, ale policajti se hřáli uvnitř, šetřili si tváře. Seběhli se tu lidé z celé Lobně, v tomto mišmaši bylo těžké si Ilji hned všimnout a sebrat ho.</p>
<p>Měl na sobě holínky a obyčejnou bundu: jeho vlastní, ještě ze studentských časů. Seděla na něm divně: byla mu teď trochu velká, byť z ní vyrostl. Podobal se v ní člověku? Kdyby nebylo vidět, jak chodí, alespoň zezadu – podobal se mu?</p>
<p>Na nástupišti byl led proděravělý chemickým posypem, vítr postrkoval Ilju pod kola zamrzlých nákladních vagonů, osobní vlaky se míhaly kolem a jejich okna se spojovala do jediné obrazovky, na které dávali klip o průměrném ruském životě. V hlavě mu neodbytně zněla jakási taneční melodie, Ilja si ji pobrukoval do rytmu.</p>
<p>Proč jsi mi to udělal, ty šmejde? Abys zvýšil objasněnost? Z frajeřiny? Z nudy? Proč?</p>
<p>Dmitrovská lokálka měla zpoždění, a dávala tak Iljovi čas na zamyšlení. I kdyby Sviňáka našel, co mu řekne? Jak ho přimět, aby ho vyslechl? Bude se s ním bavit o něčem, co se stalo před sedmi lety? Bude se na to vůbec pamatovat?</p>
<p>Bude. A bude se muset o tom bavit.</p>
<p>Jedině on mu může odpovědět na otázky.</p>
<p>Připravil jsi kvůli svému okamžitému uspokojení člověka o mládí, vyrval jsi mu pro nic za nic ze života nejkrásnější kousek teď za to zaplatíš. Nemůžeš si připadat jako někdo, aniž bys druhého nezadupal do prachu – zaplatíš. Umíš srazit autem pitomce a uhánět dál bez ohlédnutí – přichystej si i vlastní záda. Myslíš si, že tě tvůj zkurvený systém bude chránit jako pancíř, myslíš si, že tě tvoje hydra přikryje, že nenechá svému člověku ukousnout palici. Jenomže v životě to bývá všelijak.</p>
<p>Konečně nástupiště ožilo: z mlhy se vynořil očekávaný vlak. Ilja nastoupil, přimhouřil oči a začal roztávat. Na sedadlech se tlačila mládež, která se jela bavit do Moskvy. Ucucávali pivko, hihňali se a líbali. Ilja se na ně díval a nepoznával se.</p>
<p>Lokálka zarachotila na kolejích a město zmizelo, teď byl za oknem jen ten samý vagon černé barvy a vystoupit z vlaku nebylo kam. Ilja však neměl v úmyslu vystoupit. Táhla ho do Moskvy gravitační síla: zpotil se, jak padal do Slunce. Musel tam, musel něco udělat. Doma zůstat nemohl, bylo tam příliš pusto. Celý život byl rázem prázdný, nebylo se v něm čeho chytit.</p>
<p>Do vagonů přicházeli bardi a pěli své serenády osamělým otylým tetkám, brejlatý umělec se zesilovačem na zádech zahrál na lyru na celý vlak cosi cizokrajného. Poté se objevil nosem popotahující kytarista s pichlavýma očima, přiložil prsty ke strunám a chraplavým hlasem přednesl šťavnatý vězeňský šanson. Zpíval a očima přitom jezdil po sedadlech: hledal kumpány. Ilju poznal okamžitě, stejně jako Ilja jeho. Prošel kolem mladých, minul pivní partu chlapů a neomylně zamířil k němu, nehledě na studentskou bundu.</p>
<p>„Nepotěšíš bejvalýho trestance?“ natáhl ruku popálenou od chemikálie, kterou si odstranil tetování.</p>
<p>Ilja mu podal stovku, hlavně aby táhl dál, a odvrátil se. Obdarovaný se odšoural k jinému cestujícímu – zachmuřenému muži s oholenou hlavou. Věděl, na čí strunu má zahrát. Nemohl neuspět – půl země sedělo.</p>
<p>Ne, kvůli tomu sem nejel. Chazinské odpovědi na své otázky znal Ilja sám.</p>
<p>V zóně mu pomohli je pochopit: takových jako on tam byla spousta. Zóna se skládá z takových Chazinů. Jedny loví do sítí jako červenooké uslintané psy a drží uvnitř násilím; druzí přicházejí sami, dobrovolně, neboť kde jinde je možné ničit lidi a ještě za to pobírat plat?</p>
<p>Ovšem potrestat za to, že matka zemřela, již nebylo koho. A za to, že ho Věra opustila. Že Serjoža začal mluvit nesrozumitelným jazykem. Za to, že Ilja přijel ze Solikamsku k cihlové stěně s namalovanými ksichty.</p>
<p>Co vůbec může udělat? Co udělá s Chazinem?</p>
<p>Vodka ho překřikovala, nedovolovala mu odpovědět si. Vodka mu hučela v uších, vařila se v žilách, dávala průchod hněvu a umíněnosti. Vodka řvala tam, kde stačilo šeptat. Bylo jí v Iljušině kůži těsno. Obracela ho naruby. Zvenčí si zachoval kůži čistou, ale podšívka byla celá potrhaná. Podšívku si ve vězení neuchrání nikdo.</p>
<p>Dorazili na Savelovské nádraží – brána do Moskvy.</p>
<p>V Moskvě byla mlha a poprchávalo. Moskva se rovněž potila, byla nervózní.</p>
<p>Proklouzl s davem a chytil žlutý vůz. Do metra opilý nesměl, to věděl, i když byl opilý. Taxíky v Moskvě byly opět žluté s kostkovaným pruhem jako za sovětské vlády. Všechno se postupně vracelo do starých kolejí: bylo to tak jasnější.</p>
<p>Taxikář brebentil rusky docela obstojně, ale Iljovi hrála v hlavě jeho deska a odpovídat nebyl schopen. Pravda, zásobil se u něj kuřivem, vodka si to vyžádala.</p>
<p>Moskva se ve dne zdála být pyšná, ale v noci nešťastná.</p>
<p>V ulicích doutnaly jenom lampy, zatímco domy vypadaly jako černé děrné štítky jako v Lobně. Zář nad městem pohasla: z fasád zmizely neony, reklamy zbylo málo. Vůbec bylo všude málo světla a spousta tmy. Lidé běhali přihrbení, jako by je někdo postrkoval do zad. V podzimních střevících shrabovali ledové želé. A skutečná zima měla teprve přijít.</p>
<p>Vodka zadýchala Iljovi sklo a za ním se teď všechno rozplývalo.</p>
<p>Pouze jediná budova zářila do tmy – hotel <emphasis>Ukrajina</emphasis>, stalinský sváteční dort z masa a železobetonu. Ale její jasný svit dělal okolní stíny ještě černější. Líně tekoucí řeka zápolila s ledem, ale následkem podchlazení již usínala a záhy měla zcepenět. Polovina nebe před ním byla zastavěna věžemi City. Za sedm let jich přibylo – neuspořádaně, náhodně, jako by tam vyrostly stalagmity. Nebo polypy. Město je zatím ještě uneslo.</p>
<p>Potom odbočili z nábřeží stranou a zastavili.</p>
<p>„Ročdělská je tady tohle,“ sdělil mu taxikář. „Bejvalá fabrika. Tudy vylezte.“</p>
<p>Vypadalo to tu stejně jako před sedmi lety před <emphasis>Říjnem</emphasis>: ucpané přístupové cesty, ruch u vchodu. Holky v punčocháčích na tenkých nožkách objímají samy sebe, aby si udržely teplo. Mládenci frajersky dopíjejí za chůze přímo z láhve. Moskvě vypnuli světlo, dospělým zatnuli tipec, zavedli přísný režim, ale mladých se to pořád jakoby netýkalo. Ti museli žít rychle, zamilovávat se přímo zde, okamžitě, opájet se a bezodkladně se oddávat. Počítali s každou vteřinou a všechno se muselo propálit.</p>
<p>Co se v téhle fabrice předtím vyrábělo, nebylo známo. Možná se tu šily montérky, možná se tu montovaly naváděcí systémy raket. A možná tu existovala bok po boku obě odvětví – kvůli konspiraci. Nyní, po konverzi se tu dělaly číslice, písmena a obaly pro všechno možné. A za noční směny tu panovalo šílenství, marnivost a pohlavní hormony. Cihlové budovy různé výšky byly rozmístěné, jak koho napadlo, jedny měly okna vytlučená, druhé zatlučená a třetí zářily čerstvě umytými skly – fabrika se přestavovala. Nablýskané limuzíny a otřískané kontejnery se sutí stály hned vedle sebe.</p>
<p>Lidé procházeli vraty a rozcházeli se do temných továrenských zákoutí. Ze tmy se tu a tam vynořovaly kluby a restaurace se svými zářícími výlohami a baterkami vyhazovačů, ale v místech bez pohostinských zařízení byla tma jak v pytli. Lidé pendlovali mezi světlem a tmou, hlučeli, dobývali se a drali do dveří, smáli se a rvali, hlasitě flirtovali a loučili se. Zde byli opilí všichni, nejen Ilja; tady mohl čekat, jak dlouho chtěl. Venku, ve stínu, byl v bezpečí. Dovnitř ani nemusel – uvnitř byl hluk a on si potřeboval promluvit.</p>
<p>Bývalá fabrika byla dobré místo.</p>
<p>Stál a uvažoval: na svobodě je vzduch příliš řídký. Místa je tu až moc, hustota obyvatelstva je příliš malá. To v zóně bylo sto padesát lidí na baráku, ve vězení padesát na cele, pryčny po třech nad sebou, k cizímu osudu to není ani půl metru; a každý má místo osudu otevřenou zlomeninu; ostrými úlomky navrch. Nelze nenarazit na druhého, nelze se od něho odpárat, neumazat se o krvavé cáry. Lezou si na oči, strkají si vzájemně pod nos své smrduté vnitřnosti, strkají do sebe svými údy. Není kam se před ostatními ukrýt. Nejdříve z toho má člověk strach, pak je mu špatně až na blití, potom si zvykne a nakonec mu to i začíná chybět. Na svobodě žije s cizími lidmi po různých bytech, odděluje se od nich zástěnou, v metru každý jede ve své bublině. Jako pít čaj ze sáčku po bylinném odvaru – takové je to na svobodě. Když sedíš, zdá se, že jenom venku je všechno skutečné. Vylezeš – a všechno je jinak. Život v zóně je noční můra a nic skutečnějšího neexistuje.</p>
<p>Stál a uvažoval: Co když nepřijde? Co když ho ta ženská odveze někam na karaoke? Co potom? Pojede domů? Jak? Co bude zítra? Nebylo žádné zítra. Vše končilo dnes.</p>
<p>Chlad necítil. Kyselina hřála.</p><empty-line /><p>Když ho uviděl, nejprve tomu nemohl uvěřit.</p>
<p>Nohy už měl tou dobou promrzlé, začínal v nich cítit bodavou bolest. Zezadu ho podpírala cihlová stěna. Vodka začínala ustupovat před nápory chladného vzduchu. Ale na ústup bylo již pozdě.</p>
<p>Chazin se pohyboval nejistým krokem, křičel cosi do telefonu a táhl za sebou za ruku kozatou ženskou. Klopýtala na vysokých podpatcích a úpěnlivě vykřikovala nadávky. Byla to ta z nablýskané fotografie, kterou dnes viděl na <emphasis>Vkontaktě</emphasis>.</p>
<p>„Nevymlouvej se! Já ti ji pošlu! Řek sem, že pošlu!“ otočil se nakonec Péťa ke své společnici.</p>
<p>„Právě, až pošleš, pak se budeme bavit! Nebudu ti celej život dělat poskoka!“ zaječela.</p>
<p>Vytrhla se mu, zavrtěla boky jako parní lokomotiva písty a vyrazila od majora. K závoře, k východu z cihlového labyrintu, ven z Péťovy slepé uličky.</p>
<p>„Mrcho!“ vykřikl za ní Chazin.</p>
<p>Rozcuchal si vlasy, chvilku se motal na místě, ale zastavit se ji nepokusil. Vytáhl telefon, něco hledal, nejspíš koho by ještě zavolal. Někoho namačkal, přiložil mobil k uchu a pohlédl na nebe.</p>
<p>„Čau. Mladej. Nemáš zájem o kvalitní matroš? Jo, mám. Ne? Co bych dělal na nějaký chatě? Rozmysli si to! Aha, tak si polib prdel.“</p>
<p>Vztekle vypnul neznámého člověka a znovu začal šmejdit v mobilu. Něco ho žralo, potřeboval pohladit nějakou starou ránu a Ilja už věděl jakou.</p>
<p>Vtom Sviňák sáhl do kapsy a strnul.</p>
<p>„Sakra…“</p>
<p>Začal se chvatně šacovat. Zacinkaly klíče, pak ještě vytáhl cosi, co se nedalo rozeznat. Vzápětí vyťukal číslo v telefonu a přiložil sluchátko k uchu.</p>
<p>„Ano! Dobrý večer! Teď jsem byl u vás s jednou slečnou. Nezapomněl jsem tam peněženku? Černošedou, s kostkovaným vzorem, Louis Vuitton… Našli? Zaplaťpánbůh. Ano, hned se vrátím.“</p>
<p>Byl čas. Dál už nemohl čekat.</p>
<p>„Petře!“ zavolal na něj Ilja chraptivě. „Péťo!“</p>
<p>Major zvedl hlavu a očima probodával cihlový stín – hledal, odkud vyšel hlas, kam se má zavrtat. Ilja mu udělal krok naproti. Chazin přimhouřil oči, ale nepoznal ho. Vždyť i Serjoža – bývalý nejlepší kamarád – ho málem nepoznal.</p>
<p>„Neměl bys pro mě něco?“</p>
<p>„Co bych měl pro tebe mít?“ ušklíbl se Péťa. „Co seš zač, chlape?“</p>
<p>„Poznali jsme se na dýze,“ soustředil se Ilja. „Sám jsi mi nabídl. Super matroš. Jsem Ilja. Nepamatuješ se? Asi před šesti nedělema.“</p>
<p>„To… To bylo v <emphasis>Kvartýru</emphasis>?“ vzpomněl si na někoho Chazin.</p>
<p>„Jo…,“ zariskoval Ilja. „Na záchodě. Máš to ještě?“</p>
<p>„Ilja. Něco mi to. Jo. Jasně, v <emphasis>Kvartýru</emphasis>. Oukej. Kolik bys toho chtěl?“</p>
<p>„Kolik toho máš?“</p>
<p>„Pojď kousek stranou, tady jsme moc na ráně…“</p>
<p>Ilja mu ukázal, kam má jít, a major ho následoval jako krysa píšťalu. Za rohem byl zaneřáděný průjezd – z domu vyhazovali veteš, aby ho nacpali penězi. Sem, do průjezdu.</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Jaký no… Dvě stě za gram. Kvalita jak od Escobara. Narcos, vidíš?“</p>
<p>„To jsem ještě neviděl.“ Ilja strčil ruku do kapsy, zalovil v ní a vytáhl ruble.</p>
<p>Měl k Sviňákovi jednu otázku: pamatuje si vůbec, že před sedmi lety nějakému klukovi zpackal život? Měl ji na jazyku, ale chtěl vyčkat na správnou chvíli. Vedle nich bylo slyšet opilecký smích. Mohli by zabloudit i sem.</p>
<p>„Koukni na to, když už jsi tady. Kolumbijská škola života!“ Péťa vsunul ruku do levé náprsní kapsy a vytáhl průkaz. „Čti, ty zmrde. Už jsi dojel. Všechno se zaznamenává do telefonu.“</p>
<p>Ilja zmateně zastrčil bankovky zpět do kapsy a řekl: „Vždyť já nic, já jen…,“ vytáhl ruku z kapsy a zničehonic bodl Péťu pod bradu maminčiným nožem na salám tenkým a jednoho osamělého večera ostře nabroušeným. Péťa zachrčel a vyvalila se z něho krev. Pokusil se ucpat díru v krku rukou.</p>
<p>„Pamatuješ se na mě?“ zeptal se ho Ilja. „Před sedmi lety jsem s tebou taky takhle dojel.“</p>
<p>Péťa se pokusil s Iljou hádat. Obvinit ho nebo se obhájit. Možná chtěl pouze říct, že ne, že se nepamatuje. Jenomže ztratil hlas. Chtěl vyjít z průjezdu, ale Ilja mu to nedovolil a odstrčil ho. Sviňák si dřepl na bobek a vytáhl z pouzdra pod ramenem pistoli, ale prsty mu vypověděly službu. Ilja mu zbraň jednoduše vzal. Péťovi se dělaly mžitky před očima. Vzpamatoval se, vzpomněl si na telefon. Popadl ho a snažil se ho odblokovat pomocí otisku prstu, ale prst byl umazaný od krve a telefon ho nepoznal. Ilja klesl na zem vedle něho. Svět se otřásal, srdce mu bušilo jako splašené. Nemohl odtrhnout oči od svinské smrti. Zmocňoval se ho děs z nezvratnosti jeho činu a současně sladký pocit neznámo z čeho; vykonaná pomsta v něm vzbuzovala tíseň stejně jako ten sladký pocit.</p>
<p>„No, co ty na to?“ zeptal se Sviňáka. Péťa začal prsty mačkat tlačítka ve snaze zadat heslo. Prošel číslo za číslem horní řadu, vzápětí spodní. Jedna, dvě, tři. Sedm, osm, devět. Sípal, pískal, chrčel a znovu a znovu tiskl tlačítka. Prsty mu klouzaly, iPhone neposlouchal. Ilja na něho hleděl vyvalenýma očima, dokud ho nerozbolely. Potom mu sebral i telefon. Péťovi se zatočila hlava, zapotácel se, opřel se čelem o zeď a poté o zem.</p>
<p>Teprve teď bylo vše skutečné. A děsivé.</p>
<p>Otřásl se.</p>
<p>Nejradši by se propadl.</p>
<p>Vyběhl z průjezdu. Vrátil se. Péťa se zlehka chvěl a kopal nohama. Nic už se nedalo změnit.</p>
<p>V zákoutí mezi budovami byl poodsunutý litinový kulatý kryt kanálu. Ilja ho odtrhl, přitáhl za nohy Péťu a hlavou napřed ho svrhl do temnoty. Ozval se dutý úder, Péťa dopadl jako pytel. Ilja otřel nůž a hodil ho za ním. Vrátil nad Sviňáka kryt, zavřel ho a zamyslel se. Mozek mu vypovídal službu. Nabral do rukou sníh a začal jím v průjezdu vytírat svinčík po Péťovi. Déšť, který sem začal šplíchat z ulice, mu pomáhal.</p>
<p>Už se to nedalo změnit. Nic se nedalo změnit.</p>
<p>Auta jedoucí vepředu rozstřikovala bláto ze silnice po čelním skle, přímo po oční rohovce. Stěrače škrábaly a skřípaly, vystřihovaly z bláta úzký oblouk, ale auta vepředu okamžitě opět zalévala ten průzor hnědým kalem.</p>
<p>„V tý vaší Moskvě není vidět ani prd!“ zabručel taxikář.</p>
<p>Ilja seděl mlčky a oči měl ucpané blátem. Protřel si je, ale nepomohlo to.</p>
<p>Z ničeho necítil úlevu. S nikým se nedařilo zapříst rozhovor. Nikdo nemohl Iljovi odpovědět ani na jednu otázku. Necítil lítost. Necítil strach. Necítil uspokojení. Venku bylo vakuum a uvnitř rovněž. Vzduchoprázdné a bezcitné. Jel domů, ale jen proto, že někam jet musel. Přijet a jít spát. Prospat se a otevřít si žíly. Nebylo to nic složitého, naučili ho tomu v zóně. V životě není nic složité: zemřít je snadné a zabít je prosté. Ale ani u jednoho nepociťuje člověk úlevu.</p>
<p>„A víš, k čemu je Amíkům Ukrajina?“ mlel taxikář. „Protože jim každou chvíli vybouchne Yellowstone. Podle všech předpovědí. Ve svý telce o tom samozřejmě nemluvěj, aby nevyvolávali paniku. Ale chystaj se. A tak ten jejich státní department sponzoruje fašisty na Majdanu, aby se chocholové přidali na jejich stranu. Přijmou je, debily, do NATO, rozmístěj tam svoje tanky a letectvo, pohrozej jadernou zbraní a je po prdeli. Potom tam pošlou svoje kolonisty a ti se usadí na jejich celině. Vědí, že Putin je k sobě nepustí ani náhodou, protože má všechny ty jejich Rothschildy na salámu. Víš aspoň, kdo jsou to Rothschildové, ne? Hej!“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Páni, odkud si vylez, že seš tak zabedněnej? Rothschildům patří americkej rezervní systém. Ten, co tiskne dolary. A dolar mimochodem od 15. května 1971 není krytej ničím, leda holou prdelí. Víš, za co odstranili De Gaulla? Protože chtěl s Američany vyměnit jejich dolary za zlato, přesně podle brettonwoodské dohody! Posílal do Fort Knoxu letadla s dolary a vracely se s americkým zlatem. No a Rothschildové si rychle uvědomili, co a jak, a náš Charles šel od válu, protože tam už přestávala sranda. Nevěříš?</p>
<p>A co je pro ně De Gaulle! Vždyť oni svého času odstranili i Napoleona. Je to tak, zeptej se, koho chceš. Vysvětlovali to v rádiu. Myslíš, že je britská koruna nezávislá? Ta jejich monarchie vězí po uši v dluzích, tu jejich korunu už třikrát založili u židáků. Zkrátka, podstata války v roce 1812 byla v čem? Že Rothschildové poštvali na Napoleona naše, protože vadil jejich byznysu. A dneska je to stejný. Dolar je osminásobně nadhodnocenej, a víš, jakej mají Státy rozpočtovej schodek? Sedmnáct bilionů – a pořád roste. Obama s Trumpem jdou všem na ruku. Tisknou papírky, nakupujou za ně naši naftu, plyn, dřevo a my jsme rádi za skleněný korálky! Proto potřebujou válku ty Rothschildové, jen aby odvrátili pozornost od dolaru. Udeřit na nás, protože my tu máme zdravou ekonomiku, rozumíš? Kdo má dřevo? Všechny ty uhlovodíky! My! To je celý, je to jasný jako dvakrát dvě.“</p>
<p>Bylo mu zle. Ale zaplaťpánbůh se nepoblil.</p>
<p>Dojeli skoro až před dům. Stálo ho to skoro všecky peníze.</p>
<p>„Hele, a od čeho jsou tady umazaný? To je krev, nebo co?“</p>
<p>„Trochu jsem se tam porafal,“ řekl Ilja. „Fakticky, kamaráde.“</p>
<p>Zastavil se u popelnic a pohlédl nahoru. V oknech jejich bytu se svítilo. Vypadalo to útulně. Jak pospíchal, zapomněl zhasnout. Teď se zdálo, že se tam může vrátit. Že matka nespí a čeká na něho, až se vrátí z tahu. Z tahu, který začal v létě 2009 a skončil až dnes.</p>
<p>Vystoupal po schodech a strčil do nezamčených dveří. Vešel do koupelny. Pohlédl do zrcadla. Byl v něm neznámý hmyz ve studentské bundičce a pohyboval kusadly. Na rukách měl zaschlé červené skvrny. Na bundě temně rudé stříkance.</p>
<p>Nemyl se: čím by se umyl?</p>
<p>Sedl si v kuchyni a nalil si vodku místo anestetika. Prsty roztrhal zbytky salámu a nacpal si je do pusy. Ještě si lokl. Najednou mu bylo dobře. Možná už brzy všechno ukončí. Ráno moudřejší večera.</p>
<p>V televizi bučeli.</p>
<p>Na skle zabzučela moucha. Zoufale, znovu a znovu v pravidelných intervalech. Odporný zvuk. Ilja vstal, aby ji palcem rozmáčkl na zelenou kaši, ale moucha na černém okně nebyla. Moucha nikde nebyla, ale bzučení pokračovalo. Kdosi neviditelný naléhavě žádal, aby ho vypustili z toho malého bytečku na chladné povětří. Kdosi tu s Iljou uvízl a chtěl ven.</p>
<p>Ilja pohnul ztěžklou palicí doprava a doleva a pak ho napadlo sáhnout do kapsy bundy. Podivil se a vytáhl odtud nejprve černou pistoli a po ní černý iPhone. Mobil zrovna přestal vyzvánět.</p>
<p>Vzápětí se na displeji pokrytém rudými šmouhami objevilo: WhatsApp: Jsi v pořádku? Mám o tebe starost. Máma</p>
<p>Stáhlo se mu hrdlo.</p>
<p>Ilja nehtem seškrábl z tlačítka <emphasis>domů</emphasis> tenký stroupek, s opileckou jistotou zadal odpozorovaný kód: nejdřív celou vrchní řadu, pak celou spodní popořadě. Ihned se dostal do zpráv a palcem klidně a pomalu napsal odpověď: Ahoj, mami. Je mi smutno.</p>
<p>Na iPhone dopadaly slané kapky a smáčely zaschlou krev.</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>4.</strong></p><empty-line /><p>Slunce vnikalo oknem. Bledé, drobné, zalézalo pod víčka.</p>
<p>Ilja si vzpomněl ihned. Posadil se v posteli – ve své původní. Oblečený, jenom holínky si vyzul. Hlavu měl těžkou, naplněnou jakýmsi hustým svinstvem – snad mazutem. Jazyk se mu lepil na patro. Víčka měl slepená.</p>
<p>Podíval se na dlaně. Byly bílé. Jenom u nehtů byly tmavé obruby. Z těch obrub se mu dělalo zle. Kdyby jich nebylo, mohl by sám sebe přesvědčit, že se mu to všechno jenom zdálo. Probouzel se však nikoliv ze snu o staré fabrice, ale z jámy s mazutem.</p>
<p>Na chodbě cosi jako by slabě pištělo, útržkovitě a nesrozumitelně. V kuchyni televizor rozmlouval sám se sebou.</p>
<p>Ilja se tam opatrně, jako kdyby nebyl u sebe doma, vydal.</p>
<p>Na stole ležel cizí telefon. Vedle něj makarov. Na ubruse byly stopy po prstech. Jako kdyby se nadechl v sauně páry z kamenů. Posadil se, poněvadž se neudržel na nohách. Začal si mnout čelo. Zmocňoval se ho smutek.</p>
<p>Dostával kocovinu z vraždy.</p>
<p>Včerejšek byl před ním rozložený jako snímky z polaroidu rozmazané a pomačkané. Otupěle na ně civěl. Péťa chrčel dírkou v krku. Padal do kanálu. Mastný pruh na betonové podlaze. Znovu stál, živý a lstivý. Ptal se Ilji, jestli viděl nějaký film. Pak mu měkkými prsty odevzdával svou pistoli. Jeho oči. Bezmocný a ztracený. Zemská osa zaražená Péťovi do krku, svět jako káča. Mrakodrapy jako majáky v mlze. Zavedly ho na nesprávné místo. Všechno je v mlze. Rudé peníze. Zamračený taxikář.</p>
<p>Ilja si nalil vodu z kohoutku: tekla rezavá a chutnala, jako kdyby mu vyrazili zub. Otevřel okno dokořán, neboť vzduch uvnitř byl zkažený.</p>
<p>Proč? Co se tím změní? Proč?!</p>
<p>Chyba. Chyba!</p>
<p>Nijak nemohl včerejšek pochopit, že se včera nechytil za ruku, že nevydržel doma. Zvedl ze stolu telefon. Přečíst si zprávy: našli už Sviňáka? O něčem takovém museli napsat. Heslo mu vězelo v hlavě, nezapomněl ho.</p>
<p>Toužil po zprávách a zároveň se jich bál – ukázalo se to na dopisování s matkou Péti.</p>
<p>Teprve teď si vzpomněl na to, že jí včera psal. A co jí psal? Cos jí psal, ty pitomče?!</p>
<p>Ahoj, mami. Je mi smutno.</p>
<p>Určitě jsi v pořádku?</p>
<p>Ano. Prostě jsem se opil. Zítra si zavoláme.</p>
<p>Dobře. Dobrou noc.</p>
<p>Vrhl se zpět, podíval se – zmeškané hovory žádné. Cekala, dokud se nevyspí. Počkejte ještě. Nechte mě srovnat si myšlenky! Spím. Spím! Hned to bude!</p>
<p>Hledal v <emphasis>Jandeksu</emphasis><emphasis><sup>12</sup></emphasis>: Ročdělská, vražda. Stará továrna, napadení. Prsty mu jen hrály. Co když teď něco najde? Co potom? Pak s ním bude konec.</p>
<p>Kolik je hodin? Jedenáct. Že by déšť za noc asfalt tak důkladně spláchl? A průjezd? V průjezdu byla krev. Ilja ji sice rozmazal špinavým sněhem, ale na denním světle zazáří, praští do očí. Dnes je sobota. Že by se tam v sobotu nepracovalo?</p>
<p>Mrtvola. Chazin. Klub Chuligán. Policajt.</p>
<p>Ne; ještě ho nenašli. Nebo našli a zatím o tom nestihli informovat novináře. To však nic neznamená. Jakmile se toho chytnou Sviňákovi příbuzní – hned půjdou po Iljovi.</p>
<p>Nechtělo se mu na to myslet, ale uniknout těmto myšlenkám bylo nemožné.</p>
<p>Vypátrají ho rychle. Prozkoumají nahrávky z bezpečnostních kamer. V Moskvě je takových kamer sto třicet tisíc, zatímco Ilja seděl, nastrkali je všude. Mezi nově příchozími do kolonie bylo mnoho těch, které na základě kamerového záznamu zabásli, obvinili a odsoudili.</p>
<p>V každém průjezdu ve městě na tebe civí jedno oko, plete se ti do života, na všech trasách jsou rozvěšené kamery, sledují a pamatují si. Dřív prý aspoň viděly špatně, teď ale prohlédly. Na co včera myslel?</p>
<p>Na nic. Na to, aby vystavil Chazinovi účet.</p>
<p>Ilja pohlédl do svého otupělého nitra. Lítost vůči Sviňákovi tam nebyla. Výčitky kvůli tomu, že zabil, rovněž ne. Nelitoval svého hříchu. Toužil po pocitu zadostiučinění: vždyť to bylo poprvé v jeho životě, kdy se od něho bůh odvrátil, a on si přesto stačil zjednat spravedlnost po svém. Zúčtování? Ne, nic takového tam včera netriumfovalo. Ten póvl prostě chcípnul. Ilja cítil k Sviňákovi odpor proto, že umíral tak ošklivě; a k sobě proto, že jeho smrt vtahoval do sebe brčkem jako jahodový koktejl v Mekáči. A pořád ještě měl na Sviňáka zlost, že si s ním nemohl lidsky promluvit kvůli díře v krku.</p>
<p>Hlavní jeho pocit však byl: je s ním konec.</p>
<p>Nikam neuteče.</p>
<p>Otevřou šachtu do kanálu, vyslechnou taxikáře a bude to, následující den u něho zazvoní. Navíc byl ještě povinen hlásit se na policii, pokud to neudělá, přijde okrskář. Dokonce i kdyby Sviňáka zabil někdo jiný, stejně by to hodili na něho. Navrátilci ze zóny jsou prvními podezřelými a on má navíc i motiv.</p>
<p>Tady je – zatím ještě sedí doma. To je však jenom další snímek z polaroidu. Okamžik vytržený z temnoty. A v následujícím okamžiku Ilju srazí držkou na zem, odřou mu obličej, zkroutí ruce a zmláceného potáhnou do basy. Svoboda končí, aniž stačila začít. To, jak s ní naložil, stálo za prd.</p>
<p>Mohl by si koupit vodku a čekat, až přijdou. Mohl by se sám přihlásit, přiznání je polehčující okolnost.</p>
<p>Co bude dál? V lepším případě pojede vlakem zpátky. Bez naděje na návrat. Za vraždu poliše dostane doživotí. Pokud se dá délka trestu vypočítat, bylo možné si v sobě zachovat jiskérku lidskosti, foukat na ni, aby nepřestala doutnat. Pokud bude nevyčíslitelný, záhy uhasne.</p>
<p>V zóně takový človíček nesmírně překáží. Hlídají ho proto, aby byl jednou zase volný. A jestli ho žádná volnost nečeká, je lepší se uhasit sám, dokud ho kriminálníci neutopí v moči.</p>
<p>Co kdyby nedostal doživotí, ale řekněme dvacet let… Patnáct! Kdo v tom případě místo Ilji vyjde ze zóny? Kam půjde?</p>
<p>Oknem zavanul chlad. Po deštivé noci začalo opět mrznout. Ilja se vyklonil z okna a lačně vdechoval kyslík. Venku došlo ke změnám: bílé nebe se zvedlo, svět se roztáhl. Ukázalo se, že nad Lobňou jsou ještě další patra, že zde nic nekončí. Ve světě je co dělat na sto let dopředu.</p>
<p>Byly vidět koleje, bylo vidět Depo a uprostřed Depa cihlovou vodárenskou věž, kterou jako předškolák považoval za zbytek pevnosti. Nyní se za ní – v průzračném dni – objevily neznámé čtyřiadvacetipatrové novostavby. Ne, Lobňa nebyla jako dřív. Neustrnula, když ho sebrali. Žila a rostla. Už teď je to pro něj cizí město. A za dvacet let bude docela jako z jiné planety.</p>
<p>Není kam se vrátit.</p>
<p>Hlavní ale je, aby nemusel zpátky do zóny.</p>
<p>Najednou se strašně bál, že bude navždy zavřený v cihlové bedně s naolejovanými mřížemi, bál se, že přijde o volný prostor, o vzduch, o pohled na výškové budovy, o právo jezdit vlakem, chodit po ulicích, vnímat lidské tváře, právo vídat děvčata, znovu se ocitnout doma a nasát do sebe domácí ovzduší. Místo toho jenom poďobané ksichty, šedivé montérky, bezútěšné prostředí místo rozumu a srdce, krutá a vychytralá pravidla života v kriminále, která každou vteřinu nahazují udice a splétají pavučiny za jediným účelem, aby ses náhodně chytil, zamotal se, zaškubal sebou, aby tě bylo možno obrat, nacpat ti do úst špinavé hadry a znásilnit tě, zneuctít a vychechtat se ti vyceněnými zkaženými zuby. S ponížením a sebezničením se může člověk vyrovnat jedině tak, že ponižuje jiné, tahá do sraček ostatní, jinak se toho nezbaví.</p>
<p>Ovšem za vraždu fízla je druhá zóna: doživotí, zpřísněný režim. Schválně promyšlený tak, aby dovedl člověka k sebevraždě – v celách je dvacet čtyři hodin denně oslepující světlo, na vzduch se dostaneš na půl hodiny, balíček jednou za rok, prohlídky neustále, dokonce ani zvyknout si na spoluvězně tě nenechají – neustále s tebou šíbují, výstup z cely ksichtem k zemi, s rukama nad hlavou, pokaždé poklusem – a zabít se ti nikdy nedovolí.</p>
<p>Včera se zdálo, že se mu na svobodě nelíbí.</p>
<p>Dnes se mu při pouhém pomyšlení na zónu tak stáhlo hrdlo, jako by ho dusili igelitovým sáčkem.</p>
<p>Utéct. Okamžitě naskočit na vlak, dokud nebylo vyhlášeno pátrání. Někde vyskočit… U Jaroslavle nebo… Zmizet někde na venkově. V nějakém opuštěném domě. Co takhle autem, to by bylo spolehlivější. Bude to ale dražší, kdo by ho vezl jen tak za hubičku? Musí. Musí se obléct. Dokud není pozdě.</p>
<p>Pohlédl na svoji umazanou bundu; tu si vzít nemůže. Něco jiného, teplého… Je zima. A nějaké potraviny. Batoh… Má matka vůbec batoh?!</p>
<p>Jak se ale hrabal ve skříni, ztratil odhodlání. Nemá u koho se schovat. Na venkově je všechno jako na dlani, cizáka si každý hned všimne. Ve městě bez peněz nevydržíš ani dva dny. A peníze mu už docházejí.</p>
<p>Opět vyhlédl z okna: nejsou před domem policejní vozy? Znovu se vrhl na internet: Ročdělská, stará továrna, Chazin, vražda. Ještě telefon. Mohou ho vysledovat přes telefon? Samozřejmě že můžou. Jeho souřadnice budou mít raz dva. Má ho vyhodit? Vypnout, vyhodit. Pitomče, proč tě to nenapadlo včera?</p>
<p>Včera mu bylo všechno jedno. Zato dnes měl pocit, jako by na náledí za volantem chatrného čínského autíčka vyletěl za zábradlí kolem řeky Moskvy, ponořil se do temné vody, elektronika se zasekla, dveře jsou zamčené a z mřížek ventilace se vyhrnula ledová tříšť. Ještě jsi naživu, ale zároveň i mrtvý, zalknutý ledem.</p>
<p>Odsud se nedostane. Neuteče.</p>
<p>Vtom se mu telefon otřásl v rukách. Beze zvuku, ale na Iljovy podrážděné nervy to zapůsobilo jako bodnutí jehlou.</p>
<p>MÁMA</p>
<p>Vyvaloval oči na displej. Chtělo se mu strčit telefon do kbelíku na smetí nebo pod vodu, aby se tam zalkl a zmlkl. Má to vzít? Zašeptat něco? Je na poradě. Na rozdílení. U šéfa. Dnes je sobota, jaképak rozdílení? Ilja se pokusil rychle si vzpomenout na Péťův hlas, Péťovu výslovnost. Byla něčím zvláštní? Jako by trochu ráčkoval, i hlas měl vyšší.</p>
<p>„Mami…,“ zkusil si Ilja nanečisto. „Teď nemůžu.“</p>
<p>Špatně.</p>
<p>Telefon se otřásal a otřásal, jako se včera chvěl Péťa, když mu cévy začaly bez přísunu paliva ochabovat. A Ilja tam stál přesně jako včera a díval se na to, očarovaný a bezmocný.</p>
<p>Zazvonil tolikrát, kolikrát mu to operátor dovolil, než hovor spadl do schránky – a umlkl.</p>
<p>Ilja si setřel z čela lepkavý pot a pomalu se uklidnil. Kdyby odpověděl, hlas by mu selhal. Nejhroznější by na tom bylo, že by mluvil za mrtvého s jeho matkou, pitvořil se vysokým hlasem. Bodejť by neselhal.</p>
<p>Ozval se zvoneček – máte hlasovou zprávu. Ilja navolil ohlášené číslo. Ztlumil televizor.</p>
<p><emphasis>„Petříčku, ještě spíš? Zavolej mi, prosím tě. Musím s tebou mluvit. Poradit se o tátových narozeninách. Ano?“</emphasis></p>
<p>Její hlas se ani trochu nepodobal tónu matky. Pronikavý a jaksi podlézavý, až se za něj styděl. Automat se ho zřetelně zeptal, přeje-li si zprávu zopakovat. Ilja řekl zopakovat. A ještě jednou. V těchto krátkých slovech zaznívaly střípky čehosi ohromného, rozbitého napadrť. Sviňák měl s matkou zcela jiný vztah než Ilja se svou.</p>
<p>Ilja konečně odložil telefon.</p>
<p>Hotovo.</p>
<p>Nač ale čekat, až si pro něj přijdou?</p>
<p>Natáhl se a vzal ze stolu pistoli.</p>
<p>Chvíli s ní otáčel, než přišel na to, jak vyjmout zásobník. Je nabitá. To je dobře. Struna v hlavě se přetrhla a zazvonila. Seru na vás na všechny. Čau.</p>
<p>Svlékl se a dal si sprchu. Pustil si teplejší vodu: včera mu zima nebyla a dnes se nemohl zahřát. Kdesi nad ním se rozhučely trubky. Pod vanou hlídkoval šváb s vytrčenými tykadly. Čekal, až si Ilja vystřelí mozek z hlavy, aby odtáhl jeho duši do pekla.</p>
<p>Pečlivě se dřel houbou. Bylo potřeba ze sebe seškrábat osmačtyřicet hodin ve vlaku, sedm let v zóně a ještě celý včerejší den. Voda tekla tenkým čurkem, přerušovaně jako z otevřené tepny. Šetřili na něm vodou. Cosi mu naznačovali. Nechtěli, aby odešel čisťounký.</p>
<p>Jak se to dělá s tím makarovem? Natáhnout, náboj vklouzne do komory, odjistit – a hotovo. Jestlipak má tuhou spoušť? Zajímalo ho to jen tak ze zvědavosti, jako by se ho to ani příliš netýkalo.</p>
<p>Zastřelit se je pořád rychlejší než se věšet nebo skočit z okna. Oběsit se – než se udusíš, ještě se poděláš, trpíš jak zvíře, nakonec si to rozmyslíš, jenže o tom nebudeš mít komu říct. A skočit – z druhého patra? Byl by policajtům leda pro smích.</p>
<p>Stalo se to, když byl Ilja v zóně druhým rokem a byl opravdu v koncích. Tenkrát, když spolu telefonovali, se před mámou prořekl, že se radši zabije. Varovala ho přísně, ať ho to ani nenapadne. Sebevrazi končí navždycky v pekle, to bychom se už nikdy nesetkali. Nu, vydržel to, neodvážil se mámu neposlechnout. Ale stejně se nesetkáme, mami, jak to tak vypadá.</p>
<p>Třel si žebra a mimoděk klouzal pohledem po stěně rozdělené na čtverce. Zmocnila se ho lhostejnost. Už se rozhodl, zbývá jen to provést.</p>
<p>Spáry mezi kachlíky byly místy tmavé od plísně, místy bílé.</p>
<p>Zvláštní. Jako by je matka začala umývat, ale nedokončila to a nechala toho. Možná to tak bylo? Možná se ztrhala právě tady v koupelně. Uklízela, chystala se na jeho příjezd a…</p>
<p>Ilja strnul.</p>
<p>Maminka.</p>
<p>Jestli se on zastřelí, co s ní bude? Kdo se o ni postará? Kdo ji pochová? Kde? Co se vlastně dělá s nebožtíky, kteří nemají příbuzné? Zahrabou je na nějakém obecním hřbitově? Spálí je, aby se ušetřilo? A co se dává místo náhrobku? Cedulka na dřevěném klacku? Nic?</p>
<p>Přidal si horkou vodu. Nepomohlo to.</p>
<p>Ne, to nejde. Nemůže ji takhle nechat.</p>
<p>Vylezl mokrý – zapomněl si vzít ručník. Šváb zalezl a načas se schoval. Ilja bosý došel do pokoje, našel v mámině skříni čistý ručník a utřel se. Nejdřív ji pochová, jak se patří, a pak děj se vůle boží.</p>
<p>Na chodbě pořád ještě něco klepalo a tlumeně pištělo. Nejspíš něco u sousedů, za stěnou.</p>
<p>Ale nač ji pohřbívat, když je vše ztraceno?</p>
<p>Vrátil se do kuchyně a zavřel okno. Uklidil pistoli. Udělal si čaj ze tří sáčků. Posadil se. Seš pořád tady, Sviňáku! Proděravěl jsem ti chřtán, ale přesto seš tady, tvá duše trčí v tom černém zrcadle, zakopal ses tu a posmíváš se mi! Díváš se na mě objektivem kamery a čekáš, až přiběhnou z tvé sviňácké organizace, aby mě zašlápli! Takový jsi!</p>
<p>Ilja sevřel telefon v rukách, aby ho zaškrtil. Ne. Nesmí ho zaškrtit ani vyhodit! Nejdřív musí nějak uklidnit Péťovu mámu. Musí jí něco napsat… Napsat jí, aby mu zatím nevolala! Aby ho nechala se rozmyslet. Ale jak by ji měl o to požádat?</p>
<p>Mluv, Sviňáku! Odpovídej! Zjistil jsem z tvé paměti heslo: jedna-dvě-tři! Sedm-osm-devět! To nejpitomější dětské heslo! Teď tě mám v hrsti! Nedám ti pokoj, dokud mě nenaučíš lhát! Dokud mě nezachráníš, ty parchante! Dlužíš mi to! Ty! Mně! Dlužíš! A tou svojí mizernou krví jsi mi nevrátil nic!</p>
<p>Ilja vnikl do korespondence mezi Sviňákem a jeho matkou.</p>
<p>Ano. Prostě jsem se opil. Zítra si zavoláme.</p>
<p>Dobře. Dobrou noc.</p>
<p>Začal sledovat rozhovor nahoru tam kde vystupoval místo Ilji pravý Péťa. O čem si to psali? Čeho by se dalo chytit?</p>
<p>Přijedeš na víkend?</p>
<p>Matko! Pro mě neplatí žádné víkendy! Kolikrát ti to mám vysvětlovat?!</p>
<p>Správně. Jen tak dál. Mluv.</p>
<p>Vždyť jsi u nás tak dlouho nebyl!</p>
<p>Sama víš, komu za to vděčíme!!</p>
<p>Pokračoval dál, dál do minulosti. Péťova maminka psala pečlivě, používala všechna interpunkční znaménka a často se Péťovi znovu představovala, jako by nechápala, že se její číslo zobrazuje automaticky.</p>
<p>Péťo, tady máma. Už jsi skončil? Můžu ti zavolat?</p>
<p>Matko! Zavolám ti sám, až to bude možné! Zatím jen esemesky!</p>
<p>Dobře. Napiš aspoň Nině. Je celá bez sebe.</p>
<p>Já to vyřídím!</p>
<p>Co měl skončit? Ilja dál pátral v historii zpráv, ale žádné odpovědi tam nenašel. Vypadalo to ale, že Péťa přestal brát telefony a sám volat nemohl. Porady? Nebo zvláštní operace? Je přece operativec, žádná kancelářská krysa, ne? Je třeba nalézt jeho korespondenci s jinými policajty. Tam najde ty správné výrazy.</p>
<p>Navolil seznam kontaktů. Nic neříkající cizí jména, fotografie chybí, hodnosti chybí, lidi pod čísly nejsou vidět. Podíval se pozorněji. Možná že najde šéfa: šéfa by měl oslovovat jménem a jménem po otci.</p>
<p>Takových komplikovaných jmen měl Sviňák v telefonu spoustu. Jenže tito lidé se zjevně rádi poslouchali, vyžadovali, aby je ostatní vnímali pozorně, a zatěžovat se azbukou se jim nechtělo. Alexejové Alexejevičové, Robertové Aramovičové, Michajlové Markovičové, Antonové Konstantinovičové všichni jako by byli negramotní.</p>
<p>Našel jenom jakéhosi <emphasis>Igora K. Práce.</emphasis></p>
<p>Práce. Co teď? Někdo má takovou a někdo jen mává kadidlem. Takoví bachaři v zóně taky pracují: snídají s rodinou, mažou si chleby, líbají děti na čelíčko, usedají do nivy a jedou nedaleko domu hlídat upíry; a z náhodných občanů upíry dělat, poněvadž rozumějí jenom upíří řeči a ostatní ji učit nechtějí. Vyčerpaní se vracejí domů, ožírají se vodkou, prohánějí manželky a mlátí děti: mají poslání. Tak se i Sviňák nejspíš cele oddával své práci.</p>
<p>Igor K. psal telegrafickým stylem, jako by diktoval z krytu radistovi. Ale diktoval tak, aby nepřítel, kdyby zachytil zprávu, ničemu nerozuměl: Chazine zaloha ok?, Chazine! NO riká infil pristi tyd, Chazine mame jit k nac. Péťa mu odpovídal stejně lakonicky: Rozumím. Přijato.</p>
<p>Ilja si promnul spánky.</p>
<p>Musí něco zkusit, dokud neztropila poplach.</p>
<p>Začal vyťukávat: Mami, neměj strach, ale zarazil se. Podíval se, jakým tónem se na ni Sviňák obracel; opravil Mami na Matko. Ještě jednou si pročetl Péťův štěkot a zkusil to jeho stylem.</p>
<p>Matko! Mám práci. Musím okamžitě k náčelníkovi. Něco se děje. Nemůžu mluvit!</p>
<p>Nebylo mu příjemné častovat maminku vykřičníky, ale Péťa to tak dělal. Bylo nutno to po něm opakovat, aby si nevšimla, že jde o podvrh. Odeslal zprávu a strnul. Zapnul zvuk. Nac přece znamená náčelník? Pochopil zprávy od Igora K. správně? Nebo se v něčem zmýlil? Kolik toho vůbec matka o Péťově práci ví?</p>
<p>Trvalo dlouhou minutu, než telefon cinkl.</p>
<p>Zapomněl jsi na otcovu oslavu??</p>
<p>To je ono. Cizí hlas by poznala, ale textovce uvěřila. V textovce není slyšet dech.</p>
<p>Na nic jsem nezapomněl.</p>
<p>Čekám na tvé zavolání!</p>
<p>Zprávy od ní nepřicházely okamžitě, jako kdyby šly přes měděný kabel z Ameriky. Psala pomalu. Iljova matka měla také se zprávami potíže, nejistě mačkala tlačítka, pletla se.</p>
<p>Otcova oslava. Proč nezavolá sám? Chystají pro něho překvapení, nebo co? Ilja začal hledat v kontaktech TÁTA. Žádný táta tam nebyl. Hledal OTEC. Ani otec tam nebyl. Jak je to možné?</p>
<p>Že by zemřel? Že by to nebyla oslava, ale výročí?</p>
<p>Vymazal by si on z paměti číslo svého zemřelého otce? Ponechal by ho v telefonním seznamu? Nechat ho tam by bylo hloupé: vždyť číslo bude přiděleno jinému, zcela neznámému člověku, kterého budou telefonáty zesnulému rozčilovat, bude proklínat dřívějšího majitele i všechny volající. Vždyť i hroby se po padesáti letech předávají čerstvým nebožtíkům, natož telefon…</p>
<p>A smazat? Poněkud kruté. Třeba matčino číslo by smazat nedokázal, i kdyby bylo nevím odkud. Avšak pokud šlo o otce, nebyl si jistý. Jemu otec zemřít nemohl, poněvadž nikdy žádného neměl.</p>
<p>Tak. Teď Péťova maminka chvíli počká, dokud je Sviňák na poradě u náčelníka. Má hodinu, možná dvě. Ty dvě hodiny musí nějak využít, aby získal ještě aspoň den.</p>
<p>Celý WhatsApp byl beznadějně přecpaný hlášeními zoufalých smažek, které ochotně bonzovaly na své kamarády, jeden na druhého, na dealery i na příbuzné, aby si samy nešly sednout. Tady by se mohl lehce ztratit.</p>
<p>Nad všemi jmény byl prázdný řádek s lupou. Vyhledávání. Ilja začal dotyčný řádek vyplňovat: Nac… a snažil se zachytit nějakou stopu, o čem může být řeč.</p>
<p>Dovedlo ho to k nějakému Sinicynovi.</p>
<p>Sinicyn psal: Nezapomeň, že na to téma bude ještě potřeba pohovořit s náčelníkem. Chazin odpověděl: Nepoučuj poučeného.</p>
<p>Bylo tu tedy nějaké téma, ale Ilji se to netýkalo. Co tam ještě Igor má? Infil.</p>
<p>I zde mu vyhledavač vyhrabal několik rozhovorů. Lidé-iniciály zasílali Chazinovi své kryptogramy. Ale Ilja se nezajímal o ně.</p>
<p>Nina.</p>
<p>Vždyť jsem ti vysvětloval, že mám infiltraci a nestíhám…</p>
<p>Kdo je ta Nina? Ta přisprostlá ženská ze staré fabriky?</p>
<p>Otevřel jejich korespondenci: byla nekonečná. Kdyby tu korespondenci displej telefonu na obou koncích neusekával, dala by se snad rozbalit od země až do nebe.</p>
<p>Vynořila se fotografie: Dívka si s nataženou rukou dělala selfíčko. Ne, to není ta pyskatá, kterou Péťa přitahoval svým pozlátkem. Štíhlá holka, kaštanové módní mikádo, kulaté brýle se sklíčky místo čoček, kabát schválně velký, který vyvolával dojem plachty ve větru. Hezká, mladá. Vypadala tak nějak nezkaženě; co ta může mít společného s Péťou Chazinem?</p>
<p>Kromě vykřičníků obsahovala každá zpráva od Niny ještě smajlíky, miniaturní obrázky a človíčky. Díky tomu vypadaly dětsky, jakoby namalované pastelkou. Jako pohlednice, které Ilja ve školce vyráběl pro maminku ke každému státnímu svátku.</p>
<p>Sviňákova matka používala telefon naivně, nejistě. Kolegové z práce ho bombardovali písmeny jako ve vysílačce. Zato Nina byla ve svém živlu.</p>
<p>Jak se ti líbí kabát? Není moc jarní?</p>
<p>V pohodě.</p>
<p>Strašně bych si přála, aby už byla zima za námi a bylo jaro. Tak jsem si ho koupila!</p>
<p>Péťa si k ní najednou také dovoloval tu žluté kolečko s úsměvem, tu nějaký přiblblý piktogram. Ilju píchlo u srdce. Měl z toho zvláštní pocit: jako kdyby šmíroval líbající se dvojici.</p>
<p>Počkej, Nino. Nezamlouvej to.</p>
<p>Bylo tam cosi o infiltraci.</p>
<p>Takže budeš zase pryč? Ani mluvit nebudeš moct?</p>
<p>Budu ti psát. Bude tam plno lidí. Vždyť už jsem ti vysvětloval, co to je! Pořád tam budou. Psát budu moct. Možná ti zavolám, když mi to vyjde.</p>
<p>Infiltrace. Operativec předstírá, že je dealer nebo se pod nějakou legendou přidává ke skupině. Vmísí se mezi zloděje. Pomaloučku shromažďuje informace, aby vyslídil všechny nitky k podhoubí a ani jedna se nepřetrhla. Známý postup: ti, kdo seděli na dvě stě dvacet osmičce, o tom vyprávěli.</p>
<p>Kdy to bylo? Před půl rokem. Vlast může povolat znovu.</p>
<p>A co o tom říkali ostatní? Chtělo by to přesnější vyjadřování, ne ženské tlachy.</p>
<p>K chlapům se ale Ilja nevrátil hned, i když pospíchal. Neodolal. Posunul vlákno nahoru: není tam náhodou…? Byla. Nina fotila zrcadlo, v němž byla ona sama – opálená, štíhlounká, se zataženým břichem, pupík jako knoflík, rukou si zakrývá prsa, ale ruka je příliš malá – zápěstí je příliš tenké a pod ním je míza, tam všechno dozrálo, tam to přetéká a hnědá bradavka zvědavě vykukuje mezi prsty jako skrz klíčovou dírku; klíční kosti vystupují a tam, kde se k sobě přibližují, je z neznámého důvodu místo náhrdelníku čerstvé černé čtvercové tetování. Stojí napůl obrácená bokem: hubená, ale dokonalých tvarů a křivek; nelze od ní odtrhnout zrak.</p>
<p>Je pěkná, potvůrka.</p>
<p>Poslala tomu šmejdovi samu sebe, aby po ní o to víc toužil.</p>
<p>Dostal chuť najít si její další fotky, pokochat se. Srdce se mu rozbušilo. Vzápětí jím projela vlna nesmyslné žárlivosti k Chazinovi. Dokud se muchlal s nádražními štětkami, dalo se to snést. Ale jak se k němu dostala tahle?</p>
<p>S vypětím sil se ovládl a odtáhl ucho od pomyslné klíčové dírky. Samozřejmě že to bylo směšné: zítřejší mrtvola žárlí na včerejší mrtvolu kvůli živé ženě. Docela mladé ženě, až nemístně krásné, která bude žít ještě dlouho a dlouho, poté co Péťa a Ilja dávno shnijí v hrobě.</p>
<p>Ksakru. Dobrá. Není čas.</p>
<p>Infiltrace a… Opět přišel na Sinicyna.</p>
<p><emphasis>„S infil je konec. Zabal to!“</emphasis> křičel.</p>
<p><emphasis>„Posílám výjezdovku,</emphasis>“odpověděl Chazin za vteřinu.</p>
<p>Pokračovali až po několika hodinách – již v klidnějším rytmu, dodržovali pauzy.</p>
<p>„<emphasis>Přijali jsme dvacet nákladu, pět by se dalo ulejt,“</emphasis> hlásil Sinicyn.</p>
<p><emphasis>„Řekli jsme si něco o kódech, vasjo,“</emphasis> přerušil ho Chazin.</p>
<p><emphasis>„Nemámje zadané.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak si je zadej, ty pitomce!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„WhatsApp se přece šifruje.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hovno šifruje, všechny klíče jsou dávno na Lubjance</emphasis><emphasis><sup>13</sup></emphasis>.“</p>
<p>Pak už si jenom domlouvali setkání. Péťa chodil pozdě, Sinicyn prudil. O nákladu se už ale nezmiňovali.</p>
<p>Pět by se dalo ulejt. Přijali dvacet. Že by něco zabavili? Co můžou mít tihle dva za tajemství?</p>
<p>Kód. Ilja se vrátil na menu a prohrabal se v ikonkách. Péťův telefon byl zaneřáděný těmi nejnepředstavitelnějšími věcmi, složky narvané čertví čím byly beznadějně přeplněné. Pozadí k nim tvořil bourák maserati na mořském pobřeží. Nakonec se mu podařilo nalézt jakýsi Signál ukrytý mezi soubory her.</p>
<p>Vstoupil do něj. Tady nebylo tak těsno jako na WhatsAppu, sem neměl přístup kdekdo. Zato Sinicyn sem zabrousil dost často. Ilja mu nahlédl pod kůži.</p>
<p>Co ten tvůj Kavkazan? Má zájem?</p>
<p>Nepospíchej, vasjo! De to velké zvíře, nesmí se na něho tlačit. Dám vědět, kdy.</p>
<p>Nemůžu dlouho čekat. Co když na to vlítnou federálové?</p>
<p>Nebuď podělanej.</p>
<p>Ilja nechal Sinicyna Sinicynem. Pochopil vše o Péťovi správně? Ulejval konfiskáty? Správně. Odsunul telefon a upil z černého vystydlého čaje. Přidal do něj tři lžičky cukru, zamíchal. Cukr v chladném čaji kroužil jako sněhová bouře za polárním kruhem. Nechtělo se mu tát.</p>
<p>Tady Sviňák Ilju nezklamal.</p>
<p>Na tohle ho chtěl Ilja nachytat ve staré fabrice. A nachytal.</p>
<p>Je to známá věc, že benga jedněm zboží berou a jiným ho prodávají. V zóně o tom na dvě stě dvacet osmičce také vyprávěli. Ilja vždy poslouchal jakoby náhodou. Lidé přece musejí mít nějaký byznys, jak by jinak vyžili z jednoho platu. Jenomže dohled nad obratem narkotik byl svěřen policajtům. Dosud to byla samostatná organizace: FSKN. A předtím, než ji přejmenovali na FSKN, se nazývala SÚKN. Státní úřad pro kontrolu narkotik. Ale už tenkrát byl posměšně označován jako Státní ústřední kartel pro narkotika. Vtipné.</p>
<p>Iljovi nepřísluší Péťu soudit.</p>
<p>Teď už je to jedno, jeho kšeftům je konec. Ani Iljovi nezbývalo mnoho času, aby dokončil své záležitosti. Měli by se od sebe odpoutat, a jestli se za někým táhla nějaká tajemství z minulého života záleží na tom?</p>
<p>Možná že záleží.</p>
<p>Zamyslel se a zamíchal cukrovým vírem proti směru hodinových ručiček. Korespondence byla docela čerstvá. Pár dní stará. Sotva stačilo všechno proběhnout. Znamená to, že náklad je někde u toho Sinicyna. A peníze má Kavkazan. Všichni čekají na předání. Jenomže bez Sviňáka z toho nic nebude. A Sviňák leží hlavou napřed v kanále.</p>
<p>Ilja ještě zapátral ve zprávách po <emphasis>nákladu a zboží</emphasis>. Na displeji naskakovaly jakési slovní přestřelky, v archivu nalezl <emphasis>nakládáš</emphasis>! <emphasis>a neobchodní</emphasis>, na dně Péťova telefonu vířily nejrůznější usazeniny. Bylo jasné, že Kavkazan pod tímto jménem v kontaktech figurovat nemohl. Ilja tudíž začal podle abecedy pročesávat vše muslimské. Vytáhl toho hodně, ale nenarazil na žádnou stopu.</p>
<p>Podíval se na WhatsApp a na Signál.</p>
<p>Uvízl v jakýchsi třenicích s Čečenci, pomáhal osvobodit pupkaté Ázerbájdžánce zadržené v klubu s práškem. To však byly všechno staré historie, které nebyly smazány pouze nedopatřením nebo kvůli archivaci. Poté, co zkonfiskovali dvacet – nic nového.</p>
<p>Má to zkusit?!</p>
<p>V hlavě se mu zrodil neobyčejně riskantní a drzý nápad, který rostl a uzrával.</p>
<p>Co může ztratit? Nic. Pro ty, kdo mají před sebou dlouhý život, je v sázce mnohé, ale on dává do banku pouhý den dva. Všechno, co mu zbývá.</p>
<p>Domluví se místo Sviňáka s Kavkazanem. Převezme peníze – kolik je domluveno za dvacet neznámo čeho. Zboží ať pak vymáhá od toho Sinicyna. Zprostředkuje jim kontakt a nějak to dopadne. Nebo si navzájem podříznou chřtány.</p>
<p>Na co jsou jim ty peníze? Nejspíš na nějaké maserati nebo něco podobného. Aby je mohli zastrkávat děvkám za výstřih, aby láska neuhasla. Aby si zajeli k blankytnému moři. Aby přistavěli k baráku další patro. Samé zbytečnosti. Ilja je potřebuje víc, potřebuje pohřbít matku.</p>
<p>Mohl by to stihnout. Normálně zakoupit místo, pořádnou rakev a všechno, co k tomu patří, když tak se zeptá tety Iry, ta se v tom vyzná. Věnce. Poprosit o odpuštění za všecko. Políbit ji. A zhebnout. Když se popohání penězi, dá se stihnout všecko. Poslední kouzlo, které na světě ještě zůstalo, jsou peníze.</p>
<p>Už mu docházelo pérko, ale něco ještě Iljovi otočilo klíčkem v zádech a dodalo mu trochu kuráže a energie. Kdyby mu někdo před týdnem řekl, že ho takové okolnosti povzbudí, byl by toho člověka vlastnoručně zaškrtil. A najednou přecházel rozvážným krokem po bytě s ručníkem kolem boků, mnul si ruce a snažil se vymyslet, jak dát tu skládačku dohromady. Chtěl se postarat o maminku.</p>
<p>„Jen pojď, Sviňáku, uděláme spolu kšeft! Komu jsi chtěl prodat svůj fet?“ zavrčel.</p>
<p>Mlčí.</p>
<p>Iljovi se konečně podařilo rozpustit nepoddajný cukr a obrátil do sebe celou sklenici. Cukr mu rozhýbal zastydlý rozum. Přišel na to, jak Péťu rozmluvit.</p>
<p>„Už jsi dojel. Všechno se zaznamenává do telefonu…“ Prozkoumal přílohy a našel diktafon. Jestli si Chazin Ilju zaznamenal jen tak ze zvyku – podusil neznámého, aby páteční večer nevyšel nazmar, tím spíš musel mít nahrané také všechny své obchodní partnery. Jako pojistku.</p>
<p>Poslední složka byla vskutku věnována Iljovi.</p>
<p>Zapnul diktafon a chvíli počkal.</p>
<p><emphasis>„Pamatuješ se na mě?“</emphasis> zeptal se Ilja Sviňáka. „<emphasis>Před sedmi lety jsem s tebou taky takhle dojel.“</emphasis></p>
<p>Péťa cosi šeptal, ale teď nebyl čas snažit se jeho odpovědi porozumět. Záznam trval čtyři minuty. Skončil, když Sviňák namačkal heslo a pokoušel se někomu volat o pomoc; ale čas vypršel.</p>
<p>Bylo tomu tak; složek tu byla dlouhá řada. Začal poslouchat jednu za druhou.</p>
<p><emphasis>„Á, Chazine. Zavři dveře. Je všechno připraveno?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano, Denisi Sergejeviči. Ale zatím vyčkáváme. Ještě chvíli to potrvá.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nu, až to bude hotové, neprotahuj to. Co se týče tebe, už jsem skoro domluvený. Můžeš si chystat pěkný pohár. Raději větší. Abys procítil ten okamžik.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Rozkaz!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ještě něco – část požadují v naturáliích“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Rozumím. Beru si to na starost.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Radši to vezmi s sebou. Bude šašliček. Ještě ti dám vědět. Přijď. A neprotahuj to, rozumíš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Buďte zdráv, Denisi Sergejeviči.“</emphasis></p>
<p>Spojení se přerušilo. Ilja otevřel další složku – všechny byly označeny čísly, žádná neměla název.</p>
<p><emphasis>„Ty, mizero, nevíš, co to je? To vím dokonce i já! To je zařízení, zmrde! Zařízení pro pěstírnu! Co tady pěstuješ, holandský rajčata?! Vždyť tu máš hotovej skleník! Prdlajs! Světlo… Hej, Kostomarove! Zásahová jednotka rychle dovnitř!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„„Soudruhu milicionáři… Poslyšte… Pojďme to… No co… To je máta… Do čaje… Na co jednotku… Pojďme se dohodnout…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Teď si tu mátu hezky vyžereš, sráči! Haraší ti?! To mi jako nabízíš úplatek?! Ses snad posral?! Ještě ti přidají za nabízení úplatku… Kostomarove! Tyhle feťáky sebrat a všechno zapečetit! A zavolej naprotinarkotické, aťsi sklidí úlovek!'“</emphasis></p>
<p>Následovala hodina huhlání, smrkání a bučení, ale poslouchat to nemělo cenu: jeho případu se to netýkalo. Honem, co je tu dál?! Ještě, ještě konfrontace, rozhovory u oběda. Hodina zabitá.</p>
<p><emphasis>„Jsi to ty, Mahi?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Salám, soudruhu milicionáři.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kdy se ukážeš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„E! Piš do telegramu. Kdo si bude tohle domlouvat po telefonu! Víš sám, že všichni poslouchají. Nebo po mně jdeš i ty?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dobrá, uklidni se. Napíšu ti do tvýho</emphasis> Telegramu.“</p>
<p>Další posel zpráv. Začal ho hledat. Nakonec se mu podařilo v Telegramu najít <emphasis>Mahomeda – </emphasis> <emphasis>Domovníka</emphasis>: Kluci říkají babky budou za týden, promluvíme si o místě na starém už to nejde.</p>
<p>Zpráva je ze včerejška. Týden.</p>
<p>Chazinovi to vyhovovalo. Iljovi ne.</p>
<p>Dokáže hrát týden komedii a dělat ze sebe Sviňáka, Péťu Chazina?</p>
<p>Ilja vstal a začal se procházet: dva kroky na jeden konec chodby, dva na druhý.</p>
<p>Opět cinknutí. Zvuk mu řezal uši. Nervy měl nadranc.</p>
<p>Vzal opatrně telefon a napsal Péťově matce: Bezodkladné nasazení. Infiltrace. Týden bez spojení.</p>
<p>Zkoušela mu volat, ale nevzal to. Matka to vzdala uprostřed vyzvánění – možná se bála synovi volat před nadřízenými. Potom napsala: Nemůžeš to odmítnout?</p>
<p>Ne, matko! Nemůžu! To je služba!</p>
<p>Tohle nebylo pro Ilju snadné.</p>
<p>Můžeš psát aspoň esemesky?</p>
<p>Ilja vydechl. Teď to nesmí přehnat. Ona cítí, že něco není v pořádku; jen ať si myslí, že ty obavy jsou z toho, co nastane, a ne z toho, co se již semlelo. Opatrně, aby ji nepolekal, vložil na displej: sms – ano.</p>
<p>Tu tvoji službu nám byl čert dlužen!</p>
<p>Takhle prosím.</p>
<p>Poprvé za celé ráno nabral plnou hruď vzduchu.</p>
<p>Opláchl se studenou vodou a dal na sporák šči.</p><empty-line /><p>12 Ruská obdoba portálu Seznam.cz (pozn. překl.)</p>
<p>13 Bývalé i současné sídlo ruské tajné služby (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>5.</strong></p><empty-line /><p>Dobře se žilo Péťovi s telefonem.</p>
<p>Iljovi nezbývalo než uchovávat vše v paměti: nahou Věru pod slunečními paprsky, koulování po vyučování, výpravu se Serjožou a Saňkou do Depa, opilecký koncert <emphasis>Spleenu v B-2,</emphasis> šmírování holek na školním záchodku, poslední cestu s maminkou do Omsku, opičí dráhu na chatě u rybníka, návštěvu ambulance osmého března, když okrajoval brambory nožem na maso, aby udělal dojem na matku, štěně, které si nakonec nemohl nechat, rvačky za garážemi, láhev Fanty na zemi, chuť Věry, chuť vína a viny – Kiry z filozofické fakulty, která ho druhého září pozvala k sobě vyfotit si vynechanou přednášku, PlayStation s klukama o novoročních svátcích až do rána, do otoku mozku, výpravu se sáňkami pro potraviny, vyloupený holubník na Bukinském, útěk od matky z penzionátu na diskotéku v Simferopolu, stavební jámu s pohyblivým pískem, úsvit ve čtyři ráno, bílé kalhotky na holkách s bílými zuby pod horským sluníčkem, špinavě zelené moře, krymské šampaňské a krymské slunce, pelyněk a cypřiše, noční koupání ve vlnách, za bouře a milion dalších věcí.</p>
<p>Říká se, že něco vyvstává před očima, což samozřejmě není pravda. Tyto okamžité záblesky paměti nelze v hlavě udržet. Nelze si vybavit podrobnosti. Nevzpomínáme si, co bylo minutu předtím a potom. Útržky obrazů, skvrny na sítnici, nejde o vjemy, ale o počitky. Kde je vidíme doopravdy? Kde vůbec jsou? A kam se ztrácejí?</p>
<p>Ilja trénoval ochablý lidský mozek na své pryčně obrácený tváří ke stěně. Protřepával ho, vytahoval z jeho záhybů pozapomenuté drobnosti. Bušil se do hlavy, aby se ukazovaly v barvě a bez hučení. Mozek se snažil, zprvu byl jako vyschlá modelína, ale Ilja na něj dýchal, hnětl ho a mozek se stával vláčnější a teplejší. Před Iljou byla vždy stěna natřená olejovou barvou nazeleno. Byla to dobrá obrazovka. Obvykle však tato televize fungovala pouze v noci. Někdy to byla taková síla, že se z toho vzpamatovával ještě celé dopoledne. Sny ukazují minulost dokonale. Až k slzám.</p>
<p>Sviňák měl v telefonu všechno; vše ve vysokém rozlišení, vše maximálně jasné. Fotografie a videa. Sviňák měl paměť 128 gigabajtů. Vešel se do ní celý život a ještě zbylo místo na hudbu. Myslíme si, že si pamatujeme svou minulost, ale ve skutečnosti si pamatujeme obrázky, které máme tak jako tak uložené v mobilu.</p>
<p>Za sedm let toho telefony viděly a pamatovaly si šestnáctkrát víc. Nyní telefon viděl v lidech i to, čeho by si člověk nevšiml. Bylo možné se vrátit, zkontrolovat se. Pro Péťu to bylo výhodné: nemusel si hlavu zatěžovat zbytečnostmi. Výhodné to bylo i pro Ilju: mohl si prohlížet cizí sny.</p>
<p>Znovu se dostal k fotografiím Niny.</p>
<p>Přeskočil nějaká hlášení z míst nehod, zátiší s vodními dýmkami, skupinové fotografie s otlemenými chlapy v civilu, tmavé autoportréty se zmalovanými štětkami, vlastenecká provolání, modřiny na zadržených, fotky maserati udělané tak, aby nebylo vidět autosalon.</p>
<p>Mezi nimi narazil na rozpustilé obrázky, zřejmě odeslané samotnou Ninou: tady se mračí, tady k sobě tiskne kocoura, na další je s nějakým dítětem, které se jí vůbec nepodobá. Ilja si je prohlížel, ale postupoval dál. Hledal něco jiného. Chtěl vidět další klíční kosti, vtažené břicho, křivku pod žebry, pootevřené rty, doufal, že se ruka zvedne a odhalí mu skryté. Výstřednost a odvaha, úlek nad vlastní odvahou a neomaleností, s nimiž se předvádí, a toužebné, rozechvělé očekávání neomalené reakce. Oči a rty. To, čím se dá nejen kochat, ale v čem se dá i ztratit a zapomenout. Ještě to by mu scházelo.</p>
<p>Není to jeho, Iljovo, ale ať. Nic svého nemá a mít nebude.</p>
<p>Co tedy zbývá? Nezbývá než nechat to být.</p>
<p>Našel soubor videí. Pronikl do minulosti. Soustředil se na její tvář. Otevřel záběry z dovolené. Od nějakého moře. Play.</p>
<p>Vlny se pohnuly, zašuměl vítr a oživil vysokou ostřici, která lemovala široký pruh bílého písku. Krátce se ukázalo panorama západu slunce. V záběru se objevila Nina. Vlasy se jí zamotávaly, vlály jí v tom větru, odhrnovala si je stále z obličeje a smála se. Seděli na pláži na velkých osuškách.</p>
<p>Tetování ještě neměla.</p>
<p><emphasis>„Půjdeme do vody?“</emphasis> ptal se jí svým vysokým hlasem neviditelný Péťa.</p>
<p><emphasis>„Když půjdeš ty, půjdu taky,“</emphasis> odpovídala Nina.</p>
<p>„<emphasis>A telefon necháme tady?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No a co. Aspoň v něm nebudeš pořád ležet.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mám v něm veškerou práci!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Veškerou práci máš tady,“</emphasis> ukázala Nina prstíkem kamsi na Péťovo čelo. <emphasis>„V hlavě! Vždycky! A teď máš odpočívat. Jsi přece na do-vo-le-né!“</emphasis></p>
<p>Vyskočila, až rozhodila písek, a utíkala do neklidné vody. Zářivě žluté plavky jí zakrývaly kůži takřka černou od sluníčka. Péťa se na ni nemohl vynadívat filmoval, jak se s výskotem znovu a znovu vrhá do vln, načež telefon dopadl naznak a dlouho jako paralyzovaný civěl do rudých oblaků, zaznamenával Péťovo <emphasis>„Jdu za tebou!“</emphasis> a pak – smích. Oba se smáli.</p>
<p>Dobře, že Péťu nebylo vidět.</p>
<p>Ještě večerní rozhovor z jakési kavárny. Pruhované orientální polštářky, kouřící vodní dýmky, otravná hudba, poháry a v nich cosi s pomeranči a šlehačkou. Nině se v očích odrážejí papírové lampičky. Olizuje z trubičky šlehačku, hledí mu do očí a ptá se: <emphasis>„No, a jak si tedy představuješ sám sebe za pět let?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty tvoje otázky,“ odfrkne si Péťa. „Jak, jak… Chceš mě dostat do rozpaků, jo?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, proč? Jestli chceš, řeknu to první já, když s tím máš takový problém. To já, například, budu pilotkou.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cože?!“</emphasis> řehtá se Péťa.</p>
<p><emphasis>„Budu pilotovat letadla.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslíš, že tě k tomu pustí? U Aeroflotu smějí ženské jen obsluhovat!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Proč zrovna Aeroflot? Půjdu k soukromé letecké společnosti! Budu lítat s Golfstreamy nebo s Bombardiery!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A proč?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zaprvé, je to hezké. Jen se směj!“</emphasis> Nina se zamračila a pohrozila mu prstem. <emphasis>„V tomhle zaměstnání není zas tak málo dívek.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jistě. Berou je nejspíš proto, že počítají s tím, že si pak budou moct se svým samovarem zaletět třeba do Nice. Dědkové s panděry, kteří cestují, jen aby se předvedli.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dobře, dobře. Teď tedy ty. Za pět let.“</emphasis></p>
<p><emphasis>,No… Já budu nejspíš… Podplukovníkem budu určitě. Možná i plukovníkem, když budu dělat všechno správně.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasně. Plukovníkem. A budeš mít ženu? Děti?“</emphasis>zvedla Nina obočí.</p>
<p><emphasis>„To má být výslech, nebo co? Na kameru? Nevím… ˇŽena…“</emphasis> Péťa se zlobil.</p>
<p><emphasis>„Takže ty taky jen, aby ses předvedl?“</emphasis> smála se Nina, ale nebylo v tom nic urážlivého.</p>
<p><emphasis>„Ach ty potvoro… Pojď sem, já ti ukážu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, počkej! Pojď se vsadit, že já budu pilotkou dřív než ty tím podplukovníkem!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cha! O co chceš!“</emphasis></p>
<p>Video se znovu sekalo a zastavovalo. Ilja se podíval – tahle nahrávka byla rok stará. A jejich vztah, zdálo se, byl již v plném proudu.</p>
<p>„No…,“ povzdechl si Ilja nahlas. „To teda jo.“</p>
<p>Před rokem si dával žádost o podmíněné propuštění. A za pět let kdoví, Ninko.</p>
<p>Před očima se mu objevil nápis v rámečku: <emphasis>Baterie vybitá</emphasis>. <emphasis>Zbývá 20 %.</emphasis> Bylo nutné někde rychle sehnat nabíječku k novému iPhonu, teď toho nemohl nechat… Péťova matka mu uvěřila infiltraci, a ostatní? Kolik taková nabíječka stojí? Kolik mu zbylo? Má před sebou ještě týden.</p>
<p>Z neznámého důvodu Ilja místo toho, aby se oblékl, otřel zbylé peníze od krve, seběhl po schodech a hledal krámek s mobilními telefony, stiskl v telefonu lištu s galeriemi. Přejel prstem nad ikonkami jako médium nad písmeny a dotkl se jedné z nich.</p>
<p>Byl to hotelový pokoj. Prostorný, z barev v něm převládala krémová a zlatá, postel s nebesy, vyšívanými závěsy a se sloupky. Nina měla na sobě bílé krajkové prádlo. Smála se. Smála se po celou dobu, co ji Péťa filmoval.</p>
<p><emphasis>„Nech toho! Je tu toho dost i pro tebe. “</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dneska nejedu v bílém, ale v červeném!“</emphasis> mávla rukou a pozvedla pohár plný šťávy z hroznů.</p>
<p><emphasis>„Jak chceš…“</emphasis> Telefon se odvrátil, Péťa vzlykl, zasténal a odmlčel se. <emphasis>„Jsi na řadě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak jo. Přání, nebo pravda?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přání.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak. Chci, abys… Abys mě políbil sem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ukaž to ještě jednou. Ukaž to na kameru.“</emphasis> Kamera najela na Ninu, na opálené rameno, na bílé ramínko, na místo, kde končí záda a začíná krk.</p>
<p>„Sem.“</p>
<p>Ilja to okouzleně sledoval. Nemohl od ní odtrhnout zrak. Nina to hrála, ale nepřehrávala. Nebyla v tom ani stopa strojenosti nebo falše. Díky Nině dokázal nemyslet na včerejšek, byť to bylo jen na minutu.</p>
<p><emphasis>„Teď ty. Pravda, nebo přání?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Oukej.“</emphasis>Nina odvrátila pohled a přemýšlela. <emphasis>„Pravda. Co bys chtěl vědět?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vždyť je to nuda – pravda,“</emphasis> pronesl Péťa cizím hlasem. „<emphasis>Určitě nechceš přání? Tak dobře! Bylas mi někdy nevěrná?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pitomce! To jsem si mohla myslet!“</emphasis> rozzlobila se naoko Nina. <emphasis>„Zaprvé to víš sám. A za druhé – proč? Mám na to teorii. Tak třeba mám v sobě veškerou svoji energii, ano? A tu chci odevzdávat jedině tobě. Protože jsi můj. A dokud ji budu předávat celou tobě, bude nám dobře. Budeme spolu a nic zlého se ti nestane. Je to jako ochranné pole ve fantasy. Jako neviditelná kupole nad námi. Nad tebou. A jestli začnu dávat byť jen částečku své energie někomu jinému, to pole okamžitě zeslábne. Nebude nás to k sobě přitahovat a v kupoli se vytvoří praskliny. A tehdy se nám může zřítit na hlavu. Mně i tobě. A to já nechci. Toho se bojím. Mám tě přece ráda.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ach, zase ty babské tlachy. Dobrá, uznáno. V tom případě taky volím</emphasis></p>
<p><emphasis>„Máš mě vůbec rád?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jako já tebe? Pojď ke mně a já ti to ukážu.“</emphasis></p>
<p>Konec.</p>
<p>Je mladičká. Kolik je jí asi let? Něco přes dvacet. Bylo by zajímavé vědět, jestli sama věří tomu, co říká. Jelikož je jí něco přes dvacet, je to možné. Dokud nás lidi nepokoušou, je možné na světě vyzkoušet jakoukoli krásnou teorii. Jakoukoli hnusnou. A pak už věříme jenom v to, co nás v životě potkalo. Ninu, jak vidno, ještě nepokousali. Anebo si kousance natřela tělovým krémem?</p>
<p>Ilja pustil jiné video. Opět kvůli spodnímu prádlu.</p>
<p><emphasis>„Pusť tam něco normálního! Mám tam Jamese Blakea a Reesu! Take A Fall!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Počkej… Kde to jen… Tak. Hotovo.“</emphasis></p>
<p>Spustila se hudba: jakýsi subtilní tenorek s ptačí hrudí stylově sténal, ve výškách přecházel do zlostného šepotu a černý chlapík odvážně vstupoval do toho proudu recitativem. Dohromady to působilo podivně trýznivě a drsně.</p>
<p>Nina při prvním beatu, při prvním zasténání vplula doprostřed pokoje – nějakého jiného, ne toho v tom hotelu, co vypadal jako palác. Měla na sobě krátký atlasový župánek, jen aby zakrýval krajky a křivky těla. Nejdřív jedno rameno vpřed, potom druhé, pak jako vlna po těle dolů, po kolena, do rytmu tenora, a když se přidal černoch, sekundovala mu boky, pohybovala se mu naproti, pohupovala jimi jenom trošinku, ale to pohupování sahalo až k Iljovi, zatočila se mu hlava, žaludek měl jako na vodě.</p>
<p>Pak jí sklouzlo ramínko z ramene, docela samo. Přiblížil displej, aby Nina vyplnila celý jeho zorný úhel, aby ho jeho dětský pokoj, do kterého se už nevešel a z něhož mu nebylo dáno vyrůst, nedusil.</p>
<p>Po druhém ramínku Nina vyklouzla i z atlasu, jako když had svléká kůži; na vteřinu dovolila Iljovi, aby spatřil kompletně opálené prsy, jako kdyby se opozdila, a pak se náhle odvrátila; zůstala jenom v černých kalhotkách; následuje sténání a sténání, chraplavý odsekávaný hlas pumpuje, švihá a bičuje, švihá po zádech, po zadnici a pod těmito ranami se Nina dostává do ráže, její prsty se zapomínají, vnikají za gumičku, táhnou za ni po jedné straně dolů, látka koketa jedna se napíná, natahuje, napětí roste – a povoluje.</p>
<p><emphasis>„Ano… Ano… A tys nechtěla… Vždyť jsem ti to říkal… To tě dostane do takové… Vzplaneš… Rozpálíš se… Budeš celá hořet… Pocit… Cítíš to?“</emphasis> blábolil Sviňák cizím hlasem<emphasis>. „Jeď… Jeď dál…“</emphasis></p>
<p>Vyschlo mu v krku. Píchalo ho v boku. Bušilo mu v hlavě. Ztěžka dýchal. Ilja přejížděl pohledem po Nininých zádech, po háďátku páteři dolů. Dolů. Až do samého hadího doupěte.</p>
<p>Vtom si Nina přitáhla židli, aby si na ni mohla obkročmo sednout, pokusila se shodit z kotníku krajkoví, které jí tam sjelo, vykopla nohou, zamotala se do něj a se spoutanýma nohama sletěla na zem marně se chytajíc židle, s rachotem a nářkem. Péťa se zařehtal a také ona ležíc na boku – se chechtala a plakala současně.</p>
<p><emphasis>„Tejk… Hlavní je – tejk e fól… for mí…“</emphasis></p>
<p>Ilja se rovněž zasmál. Smál se tak, že v očích měl hořké slzy a v kalhotách ocelovou pružinu. Smál se, dokud se nezakuckal. Potom kašlal ještě minutu a ne a ne se utišit.</p>
<p><emphasis>Baterie vybitá. Zbývá 10 %,</emphasis> napsal telefon.</p>
<p>Přinutil se vstát. Hodil na sebe studenou bundu, ve které přijel ze Solikamsku. Přepočítal peníze: zbývaly takřka tři tisíce. Z toho se dá žít.</p>
<p>„Ted všechno vyřešíme,“ řekl Nině.</p><empty-line /><p>Vyjasnilo se.</p>
<p>Slunce se rozzářilo, vzduch byl svěží. Vítr nešlehal, ale hladil.</p>
<p>Ilja vyšel z průjezdu a přimhouřil oči. Na vzduchu se dal včerejšek považovat za přelud. Bylo třeba jít směrem k nádraží a po cestě nejspíš hledat nějakou <emphasis>Jevrosěť</emphasis>, ale Ilja místo toho zamířil doprava, kde za domy začínal háj, něco na způsob parku.</p>
<p>Šoural se mezi sousedními domy: v jednom sídlí společnost veteránů z Černobylu, ve druhém se usídlil jakýsi kozácký spolek: polovinu stěny zdobí georgijevská stuha a je tu i obrázek: černý jezdec v brigadýrce předává pěšímu mladíčkovi odkaz. Kozáci se v Lobně dříve nevyskytovali, rozplemenili se tu až za těch posledních sedm let.</p>
<p>Za domy byl řídký porost borovic, za nimi se táhl pruh křemičité půdy. Tímto směrem vedla k dalšímu sídlišti pěšinka, jejíž začátek byl označen tabulkou: <emphasis>Ekologická stezka 400 m</emphasis>. Ilja se při pohledu na tuto lobněnskou pýchu cítil trapně i polichoceně. Vydal se po ekologické stezce – kdy bude mít ještě možnost se po ní projít?</p>
<p>Kráčel a porovnával Ninu s Věrou. S kým jiným?</p>
<p>Tolik let uchovával Věru ve svém srdci, i když ho už dávno opustila. Kdyby s ním tenkrát zůstala, kdyby alespoň řekla, že zůstává, byla by pro něj po celých sedm let ikonou v temnotách.</p>
<p>Kromě ní se nebylo ke komu modlit. Pouze ve skladu – k oprýskaným obrázkům, kde skrz růžové cecky prosvítají tiskací písmena a reklama na viagru. Zprvu je to odporné, hloupé a zahanbující, ale pak si člověk zvykne. Jinak se běsů nezbavíte. Bez tohoto opatření přemůžou i svatého.</p>
<p>Když Ilju sebrali, bylo to bez Věry těžké. A naprosto nesnesitelné, když mu druhý rok oznámila, že od něj odchází. Právě tehdy se mu začalo zdát, že ji z celého srdce miluje a že bez ní nemůže žít.</p>
<p>Jeho uvěznění jako by vyměnilo póly: před ním se Ilja sám často vážně zabýval myšlenkou, že ji nechá, osvobodí se od lobněnského břemene a odstěhuje se do Moskvy. Zabýval, ale odvahu k odjezdu nesebral. Věra měla kůži po celém těle jako dítě na víčkách, tenkou a jemnou, snadno se poranila – sebemenší oděrka jí pokaždé silně krvácela. A byla také silně vnímavá: jakmile se Ilja zamiloval do Moskvy, neustále očekávala, že ji opustí. Ve všem viděla příznaky a znamení. Celý poslední rok říkala Iljovi, že si to musí ujasnit. Ujasňování mělo probíhat tak, aby se to Věry nedotklo. A čím víc o tom mluvila, tím víc mu samota připadala jako svoboda.</p>
<p>Ať si ji dříve představoval v budoucnu vedle sebe, jak chtěl, tehdy ji s sebou navždy do Moskvy vzít nemohl. Ale mohl ji tam vzít na noc, na tancovačku.</p>
<p>Takhle jí splácel dluh a Věra si možná myslela, že je to záloha.</p>
<p>Toho večera seděli v lokálce spojeni sluchátky a Ilja dopředu věděl, že je drátek neudrží. Byl k ní laskavý a pozorný, asi jako k oblíbené kočce, kterou vezou utratit. Do ucha mu drátkem od Věry proudil pocit viny, a co slyšela ve svém sluchátku Věra, nevěděl. Možná naději.</p>
<p>Vůbec hodně přemýšlel o tom, co k němu cítí. Zvykneme si na to myslet příliš často, pokud vyrůstáme sami s matkou.</p>
<p>Teprve teď mu to docházelo: když otravovala se společnou budoucností, znamenalo to, že prostě nechce uvíznout v současnosti sama. Pak se Ilja propadl do minulosti a Věře se zachtělo postupovat dál vpřed. Já se to pochopit? Dá. Třeba matka ji svým ženským citem pochopila a prosila Ilju, aby ji taky pochopil. Všechno na světě se dá pochopit.</p>
<p>Ilja kráčel po krátké stezce, po křehkém sněhu, po cizích stopách, po suchých krystalech, a zjišťoval: příčinou jeho vězeňské lásky k Věře byla bezvýchodnost.</p>
<p>Chtěl milovat někoho jiného.</p>
<p>Věra byla uzavřená a stydlivá. Ilja ji pokaždé musel rozesmát, rozmluvit, rozhýbat. Jak to bylo, když se v jedenácté třídě rozhodla oddat se mu? Právě tak – rozhodla se.</p>
<p>Ve škole se mu zdála Věra úchvatná. Teď si myslel: byli jsme prostě opojeni, oba nás opojily hormony. Docela určitě mohl mít i nějakou jinou než Věru. I Věra mohla mít kohokoli místo něho. To je jasné.</p>
<p>Tak už to chodí: co ti u výdejního okénka naběračkou kydnou do misky, to musíš sníst. A přitom bys mohl požadovat místo vystydlé <emphasis>balandy</emphasis> trochu horké vody – lásky.</p>
<p>Měl se zamilovat do někoho takového, jako je Nina.</p>
<p>Vždycky takovou chtěl: která se ráda směje, živou, elektrizující. Aby se jí jenom dotkl a ihned přeskočila jiskra a zježily se mu vlasy. Věra byla nevodivá.</p>
<p>Odpouštím ti, Věro. Ty mi taky odpusť. Měj se.</p>
<p>Dobře se mu uvažovalo na čerstvém vzduchu všechno viděl z výšky jako pták. To na baráku se mu vzlétnout nedařilo.</p>
<p>Bylo zajímavé představit si svůj život ne s Věrou, ale s někým, jako je Nina: neustále v zápřahu? Dobrodružství? Jak by to všechno dopadlo? Začal si to představovat.</p>
<p>Škoda, stezka končila.</p><empty-line /><p>Zatímco čekal ve frontě, až na něho přijde řada, čas ubíhal.</p>
<p>Nač ho utrácí? Aby se mohl podívat na cizí ženskou. A přitom by místo toho mohl – jít za matkou.</p>
<p>Musí ji přece navštívit. Podívat se na ni. Pozdravit ji.</p>
<p>Ilja k ní ale právě teď jít nemohl. Přijde a řeknou mu: odvezte si ji domů. Doba bezplatného uchovávání zemřelé vypršela. Kam ji má odvézt? Do tepla?</p>
<p>Vida, podařilo se mu vymyslet si výmluvu. Ale ve skutečnosti ji nechtěl vidět mrtvou, chtěl, aby pro něho ještě chvilku žila. Až ji uvidí – pochopí, že je mrtvá.</p>
<p>Je to hloupé. A zbabělé.</p>
<p>Nemohl si však pomoct. Začal ji pomalu vytěsňovat z hlavy. Potom zavolá, potom vše promyslí. Určitě.</p>
<p>„Vy máte jaký?“ zeptal se žlutý prodavač.</p>
<p>„iPhone. Nový.“</p>
<p>„Máme čínskou licenci za dva, takovouhle veselou tovární čínu za sedmnáct set a čínu-čínu za tisíc.“</p>
<p>„Kolik?“ nevěřil Ilja.</p>
<p>„Pěkná věcička. Ale lidi si na ni stěžujou, přej pálí baterii. Originály mají jen ti, co mají Apple, ale je to taky čína, prostě Fox.con. Tady ta tovární jde dobře na odbyt.“</p>
<p>„A jak dlouho vydrží ta čína-čína?“</p>
<p>„Dva týdny záruka. Ale vyměňujeme jenom nabíječky, mobil je na vaši zodpovědnost.“</p>
<p>„Stojí zkrátka za hovno,“ chraplavým hlasem prohlásila dívka s modrými vlasy, která stála ve frontě za Iljou.</p>
<p>„Dejte mi ji. Počkejte, vyzkouším ji.“</p>
<p>Ilja na okamžik vytáhl telefon z kapsy a přiložil k němu umolousaný otřepaný černý drát. Přišel ho na polovinu peněz, které mu zbývaly.</p>
<p>„Pasuje, pasuje!“ zabručel prodavač. „Jen ji nesmíte nechat bez dozoru, aby vám nepodpálila byt. Krabičku k tomu nechcete? Právě došly moderní. Ušetřili na bezpečnosti, tak mohli investovat do designu.“</p>
<p>„Nechci.“ Ilja zastrčil telefon zpátky do kapsy a podal prodavači tisícovku. „Jsem nenáročnej.“</p>
<p>Ozvala se hudba: jakási lyrická, ale rytmická melodie, jakoby latinoamerická, s kastanětami a neznámými mexickými chrastítky. Předehra skončila a přišla řada na španělský baryton, který za doprovodu kytarových strun začal vyprávět vášnivý příběh. Zpíval přidušeně a tlumeně, ale zjevně se nechystal skončit.</p>
<p>Prodavač vyčkávavě hleděl na Ilju.</p>
<p><emphasis>„Zatančíme si?</emphasis>“ navrhla dívka s modrými vlasy.</p>
<p>„Nezvoní to vám?“ zeptal se prodavač Ilji.</p>
<p>Ilja zašmátral v kapse a telefon se v mžiku rozeřval silněji, jako kdyby někoho v cizím nákladním vagonu chytila ozbrojená stráž a chytal se poslední šance, parchant.</p>
<p>Aniž ho vytáhl, stiskl všechna tlačítka na boku a telefon zmlkl.</p>
<p>Prodavač schoval jeho předposlední tisícovku, naprázdno pohyboval rty a pozorně si Ilju prohlížel, nejspíš v duchu uvažuje, jak mohl přijít k takovému aparátu.</p>
<p>„Hezky si ho užijte! Ten mobil.“</p>
<p>Ilja po něm šlehl pohledem a vyšel ven.</p>
<p>Poodešel o deset kroků, ohlédl se přes rameno na prosklený krámek s mobilními telefony a vytáhl z kapsy telefon. Zkontroloval ho zmeškaný hovor z neznámého čísla. Narychlo zadal heslo, aby zjistil, kdo to je, třeba má od něho nějaké zprávy. Jenomže ten šmejd se v chladném počasí zničehonic vypnul.</p>
<p>Domů běžel tryskem.</p>
<p>Zamkl se.</p>
<p>Dlouho se mu nedařilo telefon oživit: kontakt byl mizerný. Musel s ním zaviklat, pevně zasunout zástrčku do zdířky. Konečně se probral a na displeji se objevilo jablko. Ilja se přinutil vyčkat ještě pár vteřin a pak otevřel zmeškané hovory.</p>
<p>Nějaké číslo. Neznámé. Předtím od něj Sviňák žádné zprávy nedostával – do žádné schránky.</p>
<p>Co teď? Má na to číslo zavolat?</p>
<p>Ilja vyťukal Kdo je to? Nakonec však zprávu neodeslal.</p>
<p>Co když to byl přece jen nějaký známý, dokonce velice dobrý známý? A že by se zprávy od něho mazaly ihned poté, co byly přečteny? Bylo to docela dobře možné.</p>
<p>Nebo si někdo prostě spletl číslo. Když bude třeba zavolá znovu.</p>
<p>Znovu si začal prohlížet Ninu – a vtom narazil na něco zcela soukromého.</p>
<p>Vzápětí se zarazil, zastyděl a soubor zavřel. Bylo to to, co doufal, že najde? Ale bylo mu příliš trapné dívat se na to, jak ji zapíchnutý Péťa hladí a objímá. Také se styděl za svou neschopnost postarat se o zesnulou matku. Co když se dívá?</p>
<p>Co když se najednou zeptá – čí je to telefon?</p>
<p>Jako děti jednou vlezli s kluky na stavbu. Saňka říkal, že dělníci zapomněli ve stavební jámě dynamitové patrony a že se dají odpálit jako granáty. Střihli si a slézt dolů připadlo na Ilju. Jáma byla vyhloubena v rezavém písku a dobrá dvě patra hluboká. Stěny se svažovaly poměrně mírně, ale byly rozbahněné a nepevné – to si Ilja uvědomil, už když lezl dolů. Ostatní hlídali nahoře, kdyby se objevili stavbaři. Byl víkend, sobotní večer pomalu přecházel do noci. Sestup byl obtížný, na konci se s ním utrhla půda a Ilja seskočil, div si nevymknul nohu. Rozumí se, že v jámě žádné patrony nebyly. Bylo nutné dostat se ven. Jenomže se ukázalo, že vylézt nahoru je nemožné. Písek se mu sypal naproti, všechny kroky dělal na jednom místě, chytit se nebylo čeho: jenom sypká, vlhká rez. Křikl na kluky a ti se polekali, zdálo se jim, že vidí přicházet hlídače v doprovodu milicionáře, už dříve se polekali, že policajti na stavbách mohou po zlodějích střílet, a tady už byla navíc tma. Ilja dostal rovněž strach. Co když zítra přijdou dělníci a první, co udělají, bude, že začnou jámu zahrnovat buldozerem, aniž by se podívali, jestli v ní někdo není? Tehdy z nějakého důvodu docela věřil, že se to stane. Saňka a Serjoža se domlouvali, že utečou. On je zase přesvědčoval, aby nebyli posraní a zůstali a pomohli mu vylézt. Ze všech sil se snažil dostat nahoru, a přesto se pořád nacházel na dně jámy.</p>
<p>Napadlo je, že zavolají rodiče, ale toho se bál ještě víc. Kdyby se tak matka dozvěděla, do jaké kaše se dostal… Dokonce i být zasypaný ve stavební jámě mu nepřipadalo tak strašné.</p>
<p>A jak si před matkou zodpoví, že zabil člověka? Lepší bude, když jí o tom neřekne.</p>
<p>Odložil telefon, začala ho pálit ruka.</p>
<p>Nabíječka byla horká.</p>
<p>Kvečeru se v Iljovi nahromadil strach jako v nějaké zvláštní bublině, svíral mu vnitřnosti a žádal, aby vše skončilo. Bezmyšlenkovitě přepínal kanály v televizoru, přebíhal ke svým knihám a listoval ve své dříve oblíbené fantasy literatuře. Uvnitř nacházel pouze nesrozumitelné klikyháky.</p>
<p>Vypnul zvonění a zase ho zapnul. Desetkrát zkontroloval, nemá-li zmeškaný hovor. A co by měl udělat se zmeškaným, se stejně nemohl rozhodnout. Odešel od telefonu a zase se vrátil.</p>
<p>Zkontroloval zprávy o Ročdělské. Nic. Během dne Sviňáka nenašli a noc ho ukryje ještě lépe.</p>
<p>Ruka ho pálila. Cizí telefon.</p>
<p>Jako kdyby Péťu nedorazil. Teď už s tím nemohl nic dělat. Teď ho musí živit.</p><empty-line /><p>Večer si ho vzal do postele. Aby mohl ihned odpovídat, kdyby přišly nějaké zprávy. A vyplatilo se: zatímco se nutil usnout, telefon cinkl. Otevřel zprávu.</p>
<p>Petříčku, napiš přece jenom Nině. Máma.</p>
<p>Dobrá.</p>
<p>Ať ví, že je živ a zdráv.</p>
<p>Otevřel korespondenci s Ninou. Na konci Péťa připsal: U mě vše v pořádku. Co ty?</p>
<p>Nina neodpovídala. Poslední zpráva od ní byla z pátku ráno. Stejně uklidňující jako ta, kterou jí právě poslal.</p>
<p>Já se mám prostě super, ozvala se poté Nina.</p>
<p>Tak se měj! popřál jí Péťa.</p>
<p>A večer se vyfotografoval se zmalovanou ženskou z restaurace a pověsil to na otevřený účet. Domníval se, že to neuvidí? Byl opilý a zapomněl fotku smazat?</p>
<p>Bylo by dobré, kdyby se rozešli. Bylo by to jednodušší.</p>
<p>Vzpomněl si, jak pro něj Nina tančila a svlékala se. Viděl jasně její prsy – nalité letní mízou: opálené, bez bílých míst. Chvíli se vrtěl a hleděl do zdi, načež jedním prstem vyťukal přístup na video.</p>
<p>Už se jí nedokázal bránit.</p>
<p>Dostal se do bytu. Nejspíš do Péťova: prostorný obývák, širokánská televize silná jako knížka, gauč pro dvacet lidí, na stěnách nahotinky v černých rámečcích, nějaké policajtské diplomy, tyč na striptýz a otevřený bar s lahvemi zářícími jantarovou barvou.</p>
<p>Nina seděla vedle něho na gauči. V televizi se míhalo tvrdé porno, kdosi sténal, přidušený plochou obrazovkou. Nina hleděla na nemravný film beze studu a pohotově ho komentovala. Péťova kamera se vznášela, zabírala střídavě Ninu a tělesné obcování. Oba byli opilí. Nina si přetáhla pánské tričko přes nahá kolena. V místnosti bylo špatně vidět: jenom když se rozzářila obrazovka, svítalo i v pokoji.</p>
<p>„Mně se zdá, že támhleta je úplně frigidní. Ukaž, já si vyberu něco sama, proč mi pouštíš pokaždé kluka se dvěma holkama? Pojď si radši pustit dva kluky s jednou holkou! Kamon, nemám nic proti trojkám, ale jsem pro spravedlnost!“</p>
<p><emphasis>„To jako, že ti jeden nestačí?</emphasis>“ Péťovi se opět pletl jazyk.</p>
<p>„<emphasis>Vždyť mluvíme v teoretické, a ne v praktické rovině, ne?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„My? Jo, v teoretické.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nebo v praktické?“</emphasis> Nina pohlédla přímo do kamery, přímo na Ilju, s drzým výrazem.</p>
<p>„<emphasis>Rozhodla ses, že mě budeš rajcovat?</emphasis>“ chraptivě se zasmál Péťa.</p>
<p><emphasis>„Proč o tom pořád jen mluvit… Třeba by ses chtěl podívat? Co? Chtěl by ses podívat? Na mě… Jak mě…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chtěl bych tě nafilmovat. Můžu tě u toho filmovat?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pro mě za mě. Můžu taky filmovat?“</emphasis></p>
<p>Nina si stáhla přes hlavu tričko se Spongebobem. Pod ním neměla nic. Sklouzla na podlahu a poklekla před ním. Sáhla po opasku, cvakla přezkou a povolila ho. Zastrčila ruce. Záběr se rozostřil: Nina se ocitla příliš blízko.</p>
<p>„Aj.“</p>
<p>Ilja už to nevydržel.</p>
<p>Potřeboval cítit to, co Sviňák. Nininy něžné prstíky nebyly k dispozici musel použít své vlastní, neobratné. Serval ze sebe kalhoty a zaprané trenýrky. Uchopil se studeným za horké. Zavřel oči a opět je otevřel byly Péťovy.</p>
<p><emphasis>„Dělej… Dobře.“</emphasis></p>
<p>Nina si odhrnula vlasy z čela chtěla, aby ji viděl. Kroutila se a vypínala, měla nad ním moc a ta moc ji také rozpalovala krev.</p>
<p><emphasis>„Líbí se ti to?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pojď… Stačí. Pojď ke mně!“</emphasis></p>
<p>Strhl z ní tanga, vyskočil z gauče a vypnul sténající televizi. Rušivý zvuk zmizel, zůstali jen oni dva. Teď na ně kapalo pouze jantarové světlo z baru.</p>
<p><emphasis>„A opravdu ti stačím jenom já sama?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Drž hubu.“</emphasis></p>
<p>Zašustily a zacinkaly kalhoty; bylo slyšet chrčivý dech, kamera poskakovala, místo rysů bylo vidět obrysy, záblesky z lahví na kůži, ozývaly se krátké vzlyky. Vypadalo to, že otočil Ninu zády k sobě a naklonil ji dopředu.</p>
<p><emphasis>„Aáááách. Počkej… Počkej…“</emphasis></p>
<p>Nečekal. Odtáhl ruku s telefonem stranou, aby s ní byl vidět, jako kdyby je filmovala třetí osoba. Chtěl si to zapamatovat: jak se mu oddávala, jak dovolila zaznamenat svoji nestoudnost, jak díky tomu prožívala ještě větší rozkoš… Život v nich vřel jako pára pod tlakem deseti atmosfér, trhal trubky. V tu chvíli to byl ten pravý život! Pokoušel se ji uchvátit, stlačit do telefonu, ale nešlo mu to. Již nebyli lidmi, ruce je neposlouchaly, místo slov jim z hrdel vycházelo jen nesrozumitelné chrčení. Těla se propletla v houstnoucí žluté smůle, v lepkavém jantaru, zuřivě se o sebe třela, divoce na sebe narážela, kyvadlo se pohybovalo stále prudčeji, čas se zrychloval. Nakonec odhodil telefon na gauč, chtěl Ninu laskat oběma dlaněmi, mačkat ji, oběma rukama přitáhnout k sobě, vnikat do ní vytrvale a surově.</p>
<p><emphasis>„Vlasy… Chytni mě za vlasy.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano… Ty… Ty seš taková… Maličká děvka… Sladká…“</emphasis></p>
<p><emphasis>,Já? Jsem maličká děvka. Čí jsem maličká děvka?… Řekni! Tvoje! Tvoje maličká děvka… Tvoje?!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Moje. Moje maličká. Hubená…“</emphasis></p>
<p>Následovalo opět chrčení a vzlykání.</p>
<p>Křik.</p>
<p>Jako kdyby byl zasažen bleskem. Jako kdyby mu skrze neprůchodné kanálky v břiše projel rozžhavený drát; jako kdyby měl vykrvácet. Ilja si připadal jako obrácený naruby. Ocitl se v příboji, v noční bouři, vlna mu podrazila nohy, vynesla ho na břeh a ještě dlouho poté ho hladilo slané moře a nechávalo vydechnout.</p>
<p>Telefon dohrál.</p>
<p>Byl opět sám sebou.</p>
<p>Stiskl a rozevřel pěst – není to krev. Je to lepkavé, teplé, trapné. Páchne to pelmeněmi či chlorem. Proč láska pokaždé končí tímhle pitomým lepidlem? Odpotácel se do koupelny umýt – povadlý, prohlédnuvší a s pocitem prázdnoty.</p>
<p>Schoulil se pod přikrývkou. Ještě dlouho se chvěl: vydal veškeré teplo, ohřát se nebylo čím.</p>
<p>Potom se propadl do nevědomí.</p><empty-line /><p>Jako kdyby se ocitl v cele.</p>
<p>Otevřelo se okénko, objevila se v něm vypasená tvář dozorce a zavolala na něho, aby přišel blíž. Ilja poslechl. Na zbylých pryčnách posedávali chlapi s vypitými mozky, propíchanýma rukama a zapadlýma očima, ze kterých bylo vidět skoro jenom bělmo. Natočili uši ke dveřím, jako by se to týkalo jich. Cela byla těsná. Vězení.</p>
<p>U okénka bylo Iljovi oznámeno, že má návštěvu, na niž má nárok jednou za rok. Velice se podivil, neboť věděl, že za ním nemá kdo přijet. Ve snu se nejednalo o Solikamsk, ale o osadu v tundře, jejíž název, jak zaslechl, byl Poťma. Jednou za rok, zamyslel se. To znamená zvláštní režim.</p>
<p>Spoluvězni si začali cosi šeptat a hihňat se. Z nějakého důvodu již věděli, kdo přijel Ilju navštívit a proč. Vyběhl z cely, široce se rozkročil, zvedl ruce tak vysoko, že vypadal, jako by byl za ně zavěšen u stropu, temenem se opřel o zeď a tvář obrátil k zemi. Cvakly náramky a vedli ho pryč šedými chodbami se stejnými dveřmi bez čísel. Jak můžou vědět, kde kdo sedí?</p>
<p>Chodba se neustále klikatila a Ilja se snažil vycítit, jestli se nechystají přiložit mu k zátylku hlaveň, protože právě takhle se popravovalo za přesunu, na schodech, když předtím v oběti vyvolali naději, že má návštěvu, nebo jí namluvili, že se stěhuje do jiné cely. I když si připomněl, že ne, že už se nepopravuje, stejně ho svrběl zátylek.</p>
<p>Chodba však skončila před železnými dveřmi do průjezdu se zámkem na heslo. Zezadu se Ilji zeptali – znáš kód? Zkusil 123-678. Bylo to správně. Zámek pískl a jeho čelisti se rozevřely. Stráž zůstala vzadu. Dveře za ním zaklaply a byl sám.</p>
<p>V průjezdu bylo léto.</p>
<p>Takové léto, kdy na ulici panuje červencové vedro a uvnitř je vlahý betonový chládek, a dokonce i z výtahové šachty příjemně profukuje jako z babiččina sklepa. Z ulice bylo slyšet veselé pokřikování. Někdo si tam hrál, asi děti.</p>
<p>Ilja se vydal po schodech, i když výtah byl dole a zval k nástupu. Uvnitř byl ale celý černý, jako kdyby vyhořel. Raději půjde pěšky. Vystoupal, kam bylo třeba: k bytu číslo padesát tři, kde bydlela Věra. Stiskl tlačítko zvonku.</p>
<p>Otevřela mu – Nina. Vrhla se Iljovi kolem krku, zulíbala ho. Byla v zástěře, jako by něco vařila. V kuchyni vonělo sladké těsto a pečená jablka. Nina posypávala bílým práškem kyprou žemlovku. Okna byla dokořán, léto lehounce pohybovalo záclonami a prášek z cukřenky dopadal na stůl. Nina kýchala směšně a tiše jako kočka. Začala zapichovat do pokrmu svíčky. Bylo jich patnáct.</p>
<p>Zeptal se jí, co oslavují a proč to podivné číslo. Mávla rukou: dej pokoj s těmi tvými pitomými otázkami. Číslo jako číslo, nic to neznamená. Je to vlastně hostina na rozloučenou. Vždyť spolu dnes odjíždíme. Počkej, kam odjíždíme, tohle je přece jen návštěva, já si tady odpykávám doživotí. Jaképak doživotí, hlupáčku, všechny kufry už máme sbalené, jen se podívej. Letíme do Ameriky, máme tam pronajaté auto, mustanga bez střechy, pojedeme z Miami do San Franciska, přes celou zemi, měsíc na cestě, jak jsme o tom snili. Tamhle v pasech už máme víza – jen se podívej.</p>
<p>Podíval se – a skutečně: je tu pas i s vízem. Fotografie v pasu je jeho, Iljova – a současně není jeho. Tváře má hladké, bez jizviček po neštovicích, vlasy na spáncích vyholené a nahoře ofinu jako vyfoukanou fénem. Oči jsou rovněž cizí, lesklé.</p>
<p>Na tohle mě nepustí, Ninko, co blázníš – vždyť si vůbec nejsem podobný. Ale pustí, jasně že seš si podobný. Vešel do koupelny, setřel z černého zrcadla kapičky páry a uviděl v něm – sebe, ano, veselého, o pět let mladšího, s hladkými tvářemi a pečlivě učesaného.</p>
<p>A nepřijdou si teď pro mě? zeptal se jí opatrně, aby nebyl docela za blázna. Leda taxikář, řekla Nina. Pospěš si! Čaj stydne a žemlovka se musí jíst teplá, jinak není dobrá.</p>
<p>Měla na sobě bílou košili rozepnutou na tři knoflíky. Byla svěží, čilá a skutečná. Tetování – čtverce v čtverci – již poněkud vybledlo, bylo modré, ne sytě černé. Co to znamená? zajímal se Ilja. To je QR kód, vysvětlila Nina. Mám ho místo křížku. Oskenuješ si ho do telefonu a dostaneš se na doménu boha.</p>
<p>Na ni se jen tak nedostaneš, je zašifrovaná, jedině přes odkaz z hesla a jedině přes Tor. Pravda, Bůh je administrátor, dá se mu psát jedině na support, zato na doméně visí Chatbot, který zná odpověď na všechny otázky.</p>
<p>Ilja vzal telefon a chtěl si to oskenovat, jak ho to naučila Nina, ale zjistil, že drží v rukách vězeňský, s tlačítky, který nemá kameru. Vyhodil ho z okna. Nějaké děti ho sebraly, převzaly štafetu. Ještě budeš mít příležitost, řekla Nina. Já se přece od tebe nehnu. A teď už musíme běžet. Taxík čeká. Rychle se převlékni – támhle máš čisté džíny, tričko a kšiltovku – a jedeme!</p>
<p>Přitiskla se teplou, živou tváří k jeho.</p>
<p>Voněla nějakým květinovým parfémem.</p><empty-line /><p>Bylo mu jasné, že je to sen.</p>
<p>Proto chytračil, vykrucoval se, unikal, jak mohl, aby se z něho neprobudil. Ohluchl a oslepl, aby ho z něj skutečnost nemohla vytáhnout. Přesto to skončilo.</p>
<p>Převaloval se celý tumpachový a zamilovaný, objímal polštář jako člověka. Nic v matčině bytě nevonělo tak sladce jako Nina ve snu. Přitom to byla nanejvýš skutečná vůně. Kdyby se s ní někdy setkal, okamžitě by ji poznal. I ostatní věci, které viděl ve snu, byly skutečné, kromě pasu: ten v životě nevlastnil.</p>
<p>Nahmatal telefon, aby zkontroloval, jestli se neozvala Nina. Byla jedna hodina v noci.</p>
<p>Ne, neozvala se.</p>
<p>Na displeji matně blikalo něco jiného: pět zmeškaných hovorů od člověka, který ho sháněl ve dne.</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>6.</strong></p><empty-line /><p>Proč nebylo slyšet vyzvánění?!</p>
<p>Celý se zpotil a zatočil zrádným telefonem v prstech. Proč mi to děláš, ty svině?! Páčka pro zapnutí zvuku byla posunuta k Iljovi, hlasitost nastavena na maximum… Všechno jak má být! Proč nevyzvání?! Ten šmejd prostě tajil před Iljou hovory, zachovával věrnost bývalému pánovi a snažil se zničit nového.</p>
<p>Hlavně se uklidnit.</p>
<p>Kdo mohl tak vytrvale vyvolávat v sobotu v noci? Nějaká roztoužená buchta, které Chazin slíbil uspořádat mejdan? Vytrvalý přítel, který houževnatě volá z hlučícího klubu, aby vytáhl Péťu do hnízda neřesti? Nebo snad obchodní schůzka? Schůzka, na kterou nepřišel?</p>
<p>Číslo je neznámé a zprávy žádné. Možná milenka. Kamarád sotva, proč by si nezapsal kamaráda pod jeho jménem, proč by mazal zprávy? A kšeft. Všichni Sviňákovi partneři byli zaznamenáni ve složkách a souborech, dokonce i Domovník Mahomed.</p>
<p>Poslední hovor byl před pouhými patnácti minutami. Kdo ho tak může potřebovat v tuto dobu? Ztropí ten člověk poplach? Čekat dál nemělo smysl.</p>
<p>Že by Sviňák prostě zablokoval na parkovišti něčí auto svým? Nechal za sklem číslo telefonu a teď mu volají rozzuření sousedé, kteří nutně potřebují odjet?</p>
<p>Lepší bude si promluvit. V noci je hlas jiný. Je listopad, řádí nachlazení. Ochraptěl a hotovo. Radši zavolá sám. A pak se uvidí… Snad pochopí, o co jde. Co má říkat? Co má říkat každému z nich? Prošel se po pokoji a zavřel se na záchodě. Raz, dva, tři. Navolil číslo. Jestli si auto zamknul, co potom? Jak s ním teď odjede?</p>
<p>Hovor byl přijat okamžitě: čekali na něj.</p>
<p>„Chazine, kde jsi?“</p>
<p>Mužský hlas. A nebyl to hlas přítele. Ani příbuzného. Tomuhle lhát o infiltraci by se nemuselo vyplatit. A co má tedy lhát?</p>
<p>„Já… Je mi nějak blbě,“ vyrazil ze sebe Ilja chraptivým šepotem. „Spal jsem…“</p>
<p>„Vždyť tu na tebe čekají! Musím ti kvůli tomu volat ze svého mobilu!“</p>
<p>„Vzpomínám si…,“ zatajil se mu dech. „Kolik je hodin?“</p>
<p>„Co myslíš tím <emphasis>blbě</emphasis>?!“</p>
<p>Ne… Pokud bylo setkání domluveno, nachlazení Ilju neomlouvá. I kdyby si zlámal nohu: proč nezavolal, proč to nezrušil, neodložil?</p>
<p>„Něco jsem snědl…“ Pomalu hledal správná slova. „Bliju. Mám teplotu.“</p>
<p>„Určitě jsi jen něco snědl?“ zapochyboval hlas na druhém konci. „Nejseš náhodou sjetej?“</p>
<p>„Kdepak…,“ zasténal Ilja. „Jen tak tak jsem se doplazil…“</p>
<p>„Kde seš? Doma? Co kdybych pro tebe někoho poslal?“</p>
<p>To nebyla otázka, to byl příkaz. Někdo z práce? Nebo z obchodních partnerů? Co za lidi na něho můžou čekat v jednu v noci? Kvůli čemu? Vědí, kde Péťa bydlí?!</p>
<p>„Ne… Jsem… Na návštěvě…“</p>
<p>„Zasek ses u holky, nebo co?! Chazine, do prdele! Pamatuješ se vůbec na ty šašliky? Byli tu lidi, se kterými jsem tě chtěl seznámit! Pamatuješ, cos mi slíbil?!“</p>
<p>Ilja se zakousl do prstu. Jak to bylo s těmi šašliky? Jak to bylo s těmi šašliky?! Je to v diktafonu.</p>
<p>„Ano… Máte pravdu… Slíbil jsem přivézt… To… V naturáliích… Občerstvení?“</p>
<p>„Právě, Chazine! Občerstvení! Bylo tu ohlášeno! A ty seš kde?! Dostal jsi mě do trapné situace! Všichni se už rozcházejí!“</p>
<p>„Já. Sotva žiju. Nejspíš ta chřipka. Střevní.“ Bylo nutné ještě něco říct! Bylo to nutné! „Mně je. Moment.“</p>
<p>Hodil telefon na kobereček, klekl si před mísou a strčil si dva prsty do krku. Vyšlo to. Ďábel se usmál, dojatý Iljušinou snahou, a pomohl.</p>
<p>Ilja zůstal klečet a držel se za chladný porcelán. Pálilo ho v krku, v ústech měl odpornou nakyslou chuť. Mísa byla zaneřáděna spolykaným, přežvýkaným, ale rozhodně nestráveným cizím životem.</p>
<p>„Panebože! Zdá se, že fakticky nemáš náladu na šašliky. Chazine… Dobrá, vem tě čert…,“ huhňalo sluchátko ze země. „Zmátoříš se aspoň do pondělka?“</p>
<p>„Děkuju. Já. Vynasnažím se.“</p>
<p>„Ne že se vynasnažíš, ale ať jsi tu jak na koni! Krucinál. Dobrá. Tak se dej do pořádku.“</p>
<p>Displej zhasl. Ilja spláchl. Spustil víko a obkročmo se na něj posadil. Bylo mu chladno a zmocňovala se ho slabost. Otrava.</p>
<p>Na dveřích visel kalendář: obrázek vesnice pokryté bleděmodrým sněhem, žlutá okénka, kouř z komínů, srpek měsíce, trojka zapřažená do saní. Rok dva tisíce šestnáct.</p>
<p>Do pondělka zbýval den, do pátku pět. Dál čas nepoplyne. V sedmnáctém roce všechno skončí.</p><empty-line /><p>U matky v kredenci našel granulovanou kávu: vyschlý hnědý hrudkovitý prach. Rozpustil ho ve vařící vodě, sedl si v kuchyni a civěl do iPhonu. Po snu nezbyly ani stopy. Letní cestu mustangem s Ninou přes dalekou Ameriku spláchly špinavé vody do záchodového odpadu.</p>
<p>Prozatím se mu podařilo vymluvit. Teď musí zjistit, komu a o čem lhal.</p>
<p>Rozum se mu po přestálé křeči zasekl. Ilja si zamíchal do kávy trpký cukr.</p>
<p>Kdo to volal? Co ví? Co pochopil? Proč nemá jeho číslo Chazin zaneseno v Kontaktech? Co ještě Iljovi kromě telefonátů uniklo?</p>
<p>Našel na diktafonu záznam rozhovor, který Sviňák tajně nahrál v něčí pracovně. Otevřel přílohu, vyhledal složku.</p>
<p><emphasis>„Zavři dveře. Je všechno připraveno? Ano, Denisi Sergejeviči, co se týká tebe, už jsem skoro domluvený. Můžeš si chystat pěkný pohár. Ještě něco – část požadují v naturáliích. Bude šašliček.“</emphasis></p>
<p>Denis Sergejevič. Domluvil se na Chazinův účet. Jeho šéf? Na čem se domluvil? Proč není v Kontaktech?</p>
<p>Otevřel jednu ikonu, druhou.</p>
<p>Na WhatsAppu blikalo bez odpovědi: Pedro! Akce dnes? Jsem v Durantu, moc potrebuju životabudič! domáhal se jakýsi Goša. I tohle přišlo teprve před půlhodinou; a i jeho zatracené číslo zůstalo před Iljou skryto.</p>
<p>Zato v Signálu visel celý řetězec od stejného čísla, které vyslýchalo Ilju na záchodě. Chazine! Připomínám dnešek. Chazine, už jedeš? Já to těm lidem slíbil. Kde seš, ty parchante?! Nerozumím! Mám tě dát hledat?</p>
<p>Zprávy byly rozloženy mezi telefonáty. Z toho všeho už se Ilja, doufejme, dokázal vykecat. Ale byla tu ještě jedna zpráva, docela čerstvá, od stejného čísla: Pozdravuj otce.</p>
<p>Předchozí jen procházel, u téhle se zarazil.</p><empty-line /><p>Znamená to, že se tenhle Denis Sergejevič zná s Chazinovým otcem? Tím pádem otec musí od matky vědět o Péťově vymyšlené infiltraci. Co když si budou dělat starosti a otec se obrátí na Denise Sergejeviče, aby mu to upřesnil? A ten zatím místo infiltrace obdržel omluvu od Ilji.</p>
<p>Co když v pondělí, až Chazin nepřijde do služby, Denis Sergejevič sám zavolá jeho otci a zeptá se: jak to vypadá, už je vašemu synu líp? V sobotu div neumřel, ulil se z práce.</p>
<p>Zase byl v kaši, zase uvízl v bahně.</p>
<p>Srdce se mu sevřelo: objeví ho, odhalí! Nervózně chodil po bytě.</p>
<p>Pálil si ústa horkou kávou, aby vymyslel, jak se z toho vymotat. Tady bylo třeba pohovořit se všemi příbuznými a blízkými, vyznat se, kdo je s kým v jakém vztahu. Bylo nutné se rozmyslet, v klidu se rozmyslet! Je noc, normální lidé spí a Ilja má náskok. Do rána to stihne, obrátí Péťovu elektronickou duši naruby, najde správné přístupové kódy jak k Denisi Sergejeviči, tak k otci.</p>
<p>Zapsal si číslo Denise Sergejeviče, aby ho propříště nezastihl nepřipraveného.</p>
<p>Znovu otevřel WhatsApp je tam nová zpráva. A ještě jedna. A další.</p>
<p>Goša: Brácho! Proč jsi mne opustil?)))</p>
<p>Tomu také musí za Péťu odpovědět. Čím by ho tak nakrmil? Otravou, nebo tajnou operací? Co ví o Sviňákovi? Proč shání Chazina zrovna teď? Co mu má odpovědět nebo snad nic?</p>
<p>Kdo jsi, Gošo? Co jste všichni zač? Co ode mě chcete?</p>
<p>O čem jsme spolu předtím mluvili? Jak ti mám odpovědět, aby sis nevšiml záměny? Otevřel korespondenci s Gošou.</p>
<p>Pedro! Bylo fajn se s tebou zase vidět! Jako za starých časů!</p>
<p>Zavoláme si.</p>
<p>Loučí se nějak odměřeně. Je to jeho bratr, nebo ne? Ilja vnikl hlouběji do minulosti aby se vyznal.</p>
<p>Poslyš… Tak promiň, ruply mi nervy! Uot ebaut e lanč? Platím! Co v Nedalekém Východě? žadonil Goša.</p>
<p>Tam to stojí za hovno.</p>
<p>Tak jestli chceš, vyber místo sám…, nedal se vyvést z rovnováhy Goša. Péťa mlčel a Goša, když se nedočkal odpovědi, chvatně dodal: Počkej, já ti zavolám!</p>
<p>Aha, takže se kvůli něčemu chytli. Goša se tu pokoušel něco vyžehlit. Bylo třeba zjistit co, jinak se k němu nedostane.</p>
<p>Proč mi to nebereš, brácho?! znervózněl Goša.</p>
<p>A o čem se mám s tebou bavit? Až budeš mít škváru, doraz.</p>
<p>Teď nemám! Bude patnáctého!</p>
<p>Není peníz, není láska. Nejsem kurva matka Tereza, abych každýmu pomáhal.</p>
<p>Nemůžeš se na mě jen tak vykašlat, jasný?!! vztekal se Goša.</p>
<p>Já? Ale můžu. Já ti nic nedlužím, psal Chazin.</p>
<p>Nerad bych někomu vykládal, od koho beru, brácho, dostal ze sebe Goša po několika minutách.</p>
<p>Ilja si zprávu přečetl ještě jednou. Že by výhružka?</p>
<p>Mladej, myslíš si, že bych něco takovýho dělal, kdybych nebyl správně zapsanej? Jestli o tom někomu pípneš – zavřou tě. A já tě z toho tahat nebudu. Nikdo tě z toho nevytáhne. Zkus to, když chceš, následovala obratem Chazinova odpověď.</p>
<p>Na tom se to zaseklo. A ještě předtím? Bylo třeba jít ještě dál do minulosti: již se cosi matně črtalo, ale konkrétní obrysy se ještě nedaly rozeznat.</p>
<p>Pedro! Ár ví heving a pátý? hlásil se Goša pár neděl předtím.</p>
<p>Já jsem rodinný typ, jak víš, odpovídal Péťa přívětivě. Žádný mejdany.</p>
<p>Jásně, rodinnej… To známe…, smál se Goša. Bral jsem prémie, tak to chci oslavit! A taky se trochu rozšoupnout.</p>
<p>Oukej, stavím se. Nejlíp u tebe. Mažeš zprávy, pitomce?</p>
<p>Přesně tak, soudruhu kapitáne! Podle rozkazu!</p>
<p>Už major!</p>
<p>A předtím to bylo jednou, podruhé, potřetí, jako přes kopírák. Seš dneska ve městě? Akce? Od Goši a Chazin mu po chvilce čekání oznamoval, kdy a kde se sejdou, podle toho, jak se mu to hodilo.</p>
<p>Ilja pronikal dál a dál do minulosti. Co když je tam ještě něco, na co se při konverzaci s Gošou nesmí zapomenout?</p>
<p>Brácho! Přijdeš na náš abiturientský sraz? ptal se Péťa Chazin už kdysi dávno.</p>
<p>Jé, ahoj. De to dost nečekaný. Ne, asi ne. Co bych tam dělal? vymlouval se Goša.</p>
<p>Co blbneš? Sraz po deseti letech! To se musí! Koukej přijít!</p>
<p>Myslíš, že se za deset let někdo z nich stal člověkem, nebo co?</p>
<p>Tím spíš! Kouknout se na celý ten zvěřinec! Z nás dvou se stali! řehtal se Chazin neslyšně, pomocí závorek.</p>
<p>Ty chceš zkrátka vidět Simonovovou.</p>
<p>Ne vidět, brácho! Co bysme asi viděli? Tuhle princeznu je potřeba konečně vojet!</p>
<p>A k čemu ti tam budu já? Chystali jsme se s Natkou večer do divadla.</p>
<p>Budeš mi dělat společnost! Kromě tebe se tam nedá s nikým mluvit! Slibuju ti pak turné po klubech a vůbec kulturní program! Vždyť už je to věčnost, co jsme se neviděli!</p>
<p>Sakra. Dobrá, zkusím to doma ukecat a zítra ti dám vědět, vzdával to Goša.</p>
<p>Čekám, domácí bačkoro!</p>
<p>Následovaly tři žlutí Sviňákovi smajlíci: chechtají se, až jim tečou slzy. Jak tahle historie skončila? Ilja přešel na další zprávy.</p>
<p>Jak je? Už ses vzpamatoval? psal Chazin jako první následujícího večera.</p>
<p>Normálka! Goša poslal vztyčený palec. Ani mi nebylo blbě!</p>
<p>Protože je to kva-li-ta! Nakupuj u odborníků!</p>
<p>A co ty? Simonovová kapitulovala?</p>
<p>Bezpodmínečně! Jako prapor nad Reichstagem!</p>
<p>A jaká byla?</p>
<p>Jako březí kočka! usmál se vítěznou závorkou jednou Péťa.</p>
<p>Teď se zase zasmál smajlíky Goša: stejně jako předtím Sviňák třemi žlutými, rozesmátými až k slzám. Takový to byl rozhovor.</p>
<p>Takže spolužák. Ilja to přirovnal k sobě. Tím, kým je Serjoža pro něho, tím je tenhle Goša pro Chazina. Kamarád ze školy. Každému nicméně jede kamarádství ze školy jinou cestou.</p>
<p>Jedním douškem dopil kávu.</p>
<p>Dotkl se prstem prázdné řádky, kam bylo třeba zadat Gošovi odpověď. Napsal: Je mi blbě a odeslal.</p>
<p>Chtěl se vrátit k Denisi Sergejeviči, ale nepodařilo se mu to. Goša si postavil hlavu. Poslal mu fotografii, jak sedí na pohovce vedle dvou slepic s vyžilými obličeji, které se mračí do objektivu. Sám Goša má oteklý ksicht, červené oči a pod očima kruhy. Usmívá se jako vycpaný vlk v muzeu: nepřirozeně a strnule. I slepice vypadají jako vycpané.</p>
<p>Všichni tu čekají jen na tebe!</p>
<p>Tam také čekají. Všude se nemohou dočkat Péti Chazina. Všude ho potřebují. A možná, napadlo Ilju, nebude muset čekat celý týden?</p>
<p>Na kolik máš prachy? zeptal se Goši.</p>
<p>Brácho! Opravdové přátelství přece není o zbožně-peněžních vztazích! Přátelství je o naturální směně! znovu se usmál tento. My zajistíme děvčata a ty dobrou náladu!</p>
<p>Usmíval se tak, že ho nejspíš chytaly křeče do tváří. Ze všech sil. Byl by dokonce vrtěl ocasem, kdyby si na něm neseděl.</p>
<p>A Ilja ho vyplácel vodítkem: tumáš přes stehna! Tumáš přes záda! Přesně jak Péťa vzkazoval. Aby kvičel.</p>
<p>Až budeš mít škváru – napiš. Konec. Zdržuješ.</p>
<p>Po výprasku se opět ponořil do telefonu: bude Goša kňučet? Bude mu lízat ruce? Nebo se pokusí chňapnout ho za prsty? Hleděl mu do uslzených očí, hypnotizoval ho. Podrob se. Zkrotni. Zalez do boudy, ze které jsi vylezl.</p>
<p>Máš pravdu, nejednám s tebou férově. To já tě vytrhl z minulosti, ze školních fotografií, sám nevím proč. Nakrmil jsem tebe, bezpáteřního slabocha, bílým práškem. Naučil jsem tě na něj, ochočil si tě. Kvůli něčemu jsem tě dříve potřeboval, ale teď tě mám plný zuby.</p>
<p>Proč se k tobě tak chovám? Za co?</p>
<p>Ve zprávách nebyla obsažena celá historie jejich vztahu, tady už zbylo jenom její chladné vyvrcholení a samotné souvislosti hroutícího se přátelství, mnohovrstevné, s mnohými neznámými, se samozřejmě projevovaly během rozhovorů při setkáních. Do toho Ilja nemohl proniknout.</p>
<p>Co na tom záleží! Stejně už to jinak nebude. Dřív jsem ti, Goško, možná dával na dluh, ale s tím je teď konec. Naše vzájemná bilance se už nesrovná: ty nemáš pravdu a jsi naživu, já nemám pravdu a mrznu v odpadové rouře. Nezáviď a buď rád, že jsi rád.</p>
<p>Hlavně se už na nic neptej. Nemůžu mluvit.</p>
<p>Goša jako by poslechl. Odplazil se. Promiň, kamaráde.</p>
<p>V ústech měl odpornou nasládlou chuť.</p>
<p>Podíval se na hodiny: bylo tolik, v kolik se včera vrátil domů, aby si umyl ruce. Uběhlo čtyřiadvacet hodin. Čtyřiadvacet hodin a Péťa pořád netuhl.</p><empty-line /><p>Nazítří bylo třeba vyřídit otci pozdrav od Denise Sergejeviče. Jenže jak ho vyřídit, když otec není v Kontaktech? Přes matku? Ne, v tom bude něco jiného. Nejde ani o rozvod, ani že by se otec s rodinou nestýkal, když společně slaví otcovy narozeniny.</p>
<p>Dostal nápad. Bude ve všech složkách pátrat po Otci. Někde se musí objevit. Zadal otce do vyhledavače a začal se hrabat v souborech. Vytáhl nesčetné rozhovory s matkou. V nějaké souvislosti se zmínil o otci Nině. I jiným lidem. Ale on sám zůstával v temnotách. Mohl by se o něm dozvědět i oklikou od jiných, ale může zkusit ještě něco jiného.</p>
<p>Co zkusit <emphasis>tátu</emphasis>? <emphasis>Tátu</emphasis>, a ne Otce?</p>
<p>Bingo.</p>
<p>Tati, jdi do prdele, rozuměls? ulevil si.</p>
<p>Tady byl. Sviňák ho měl uloženého v mobilu jako Jurije Andrejeviče Chazina. Zařadil ho mezi nedůležité osoby. Tati. Najednou měl nutkání opláchnout se studenou vodou. Promyl si oči, než rozbalil korespondenci.</p>
<p>Rozuměls? Můžeš se mnou nemluvit, můžeš mě třeba vydědit, seru na tebe! A nepoučuj mě sakra o životě! Ty máš svůj, já mám svůj! To je všechno, čau!</p>
<p>Tím to končilo. <emphasis>Čau</emphasis>! bylo poslední slovo a napsal ho Péťa. Rozhovor skončil před třemi měsíci.</p>
<p>Co j si vůbec za člověka, Chazine?! Proč se k otci takhle chováš? Kdyby tak měl takový telefon Ilja ale vlastní, kdyby prostě mohl zadat do vyhledavače Otec a najít skutečného otce kdesi ve svém zapomenutém životě… Najít kontakt.</p>
<p>Proč, co se stalo?</p>
<p>NEVDĚČNÝ DOBYTKU! JIDÁŠI!</p>
<p>Otec psal všechno velkými písmeny. Vše, co Péťovi posílal vše sestávalo výlučně z velkých písmen.</p>
<p>Jen ze sebe nedělej svátého! osopil se na něho předtím syn.</p>
<p>UŽ SE V MÉM DOMĚ NIKDY NEUKAZUJ!</p>
<p>A ještě výš: Zvykl sis, že je vždycky všecko po tvém, co?</p>
<p>PROTOŽE SEŠ CUCÁK! SÁM TO VÍŠ! CO JSI BEZE MĚ? KAM BYS TO DOTÁHNUL?</p>
<p>Však uvidíš, jak si teď poradím.</p>
<p>UVIDÍME, JAK TI POMŮŽE! NEŘÁDI!</p>
<p>A ještě: Teď nemůžu. Pojď to projednat tady.</p>
<p>CO MI TO PÍŠEŠ? BOJÍŠ SE SI PROMLUVIT? MATČINU SUKNI!</p>
<p>Tím vše končilo vlastně začínalo. Ilja si to přečetl obráceně. Nechápal nic, až na jedno: vyřídit pozdrav tomuto člověku nemůže.</p>
<p>Co se mezi nimi přihodilo?</p>
<p>Telefon ležel na stole, teplý od toho, jak ho Ilja prohledával. Byl zahřátý, jak se zdálo, životem. Bylo to samozřejmě jinak. Byl jak odpadlý přezrálý plod praskal hnilobou. Válo z něj mdlým hnilobným teplem.</p>
<p>Bylo však třeba proříznout slupku a lžičkou z něj všechno vybrat. Vybrat a sníst. Jinak se nezachrání.</p><empty-line /><p>Za matčinu sukni.</p>
<p>Pomoz mi, mami. Připomeň mi, co se stalo mezi mnou a otcem. Zapomněl jsem na to. Dobře, že aspoň my spolu nejsme na nože.</p>
<p>Petříčku, prosím tě, promluv si s otcem! Srdce mi puká!</p>
<p>Přece víš, že se mnou se dá jednat na rovinu! Řekl ti otec pravdu?</p>
<p>Cožpak nechápeš, že pro tátu to znamená naprostou katastrofu??</p>
<p>Chazin jako by tyto výčitky ani nečetl. Ani na jednu neodpověděl. Když byla řeč o něčem jiném, to si vyndaval špunty z uší. O otci mlčel. Že by on sám žádnou katastrofu nepociťoval? Nebo se v ní naopak máchal sám?</p>
<p>Bylo potřeba zapátrat v paměti, vyhledat otce.</p>
<p>Fotografie? Video?</p>
<p>Péťa měl všechno pomíchané: rudou záři koncertů se závody po noční Moskvě, Ninu vážnou s Ninou veselou, dokumentární záběry zadržených s odvázanými klipy hihňajících se kreténů s červenýma očima, mezi nimiž byl i sám Péťa. Musel jít nahoru, do hloubi minulosti, dokud nenašel dávné, staré záběry.</p>
<p>Vypadá to jako sál, kde se koná banket.</p>
<p>Žluté stěny, štukatury pod stropem, ospalí číšníci. Dlouhý stůl pokrytý ubrusem a na něm mísy se saláty a láhve s koňakem. A u stolu uniformy.</p>
<p>Samé uniformy, až se dělají mžitky před očima. Barva ocelové šedi, bílé košile. Hvězd jak na nebi. Šediny, pleše. Důstojnické paničky: krátké zástřihy, trvalé, křiklavé barvy.</p>
<p>Slavnostní shromáždění.</p>
<p><emphasis>„Na našeho veleváženého Chazina Jurije Andrejiče! Dvě krátká, jedno dlouhé! Hurá! Hurá! Huráááááá!“</emphasis></p>
<p>Všechny tváře jsou obrácené k oslavenci Péťovu otci. Roztřesený záběr přiblížil jeho postavu: podlouhlý obličej, nos vzhledem k jeho délce podivně malý, zapadlá malá očka, vlasy ještě husté, ne šedivé, ale zvláštního odstínu, nepřirozeně hnědého. Pokleslá brada a pod ní záhyby ochablé kůže. Dalo se usuzovat, že dříve to byl mohutný muž, ale potom ho cosi zevnitř vyžralo.</p>
<p>Jurij Andrejevič Chazin přijímal přípitek vestoje. I on měl na sobě uniformu, vyžehlenou a trošku velkou. V ruce držel pohár s perlivým šampaňským. Ostře řezaná tvář se usmívala. Zapadlé oči mu zářily energicky a upřímně. Byla to oslava na jeho počest. Zprvu měl dojetím poněkud zastřený hlas, potom si odkašlal a promluvil zřetelně.</p>
<p>„Drazí kolegové! Ale jacípak kolegové – drazí moji přátelé! Sami víte, jak je tento den významný pro každého z nás. Nejedná se přece jenom o ocenění, abych tak řekl, od státu, ale od celé naší vlasti. Je to takové zvláštní znamení, jako letokruhy stromu. Znamená to, že stále rosteš. A i když už brzy nastane čas uvolnit místo mladým…“</p>
<p>Zarazil se a pohlédl přímo do kamery Péťovi-Iljovi do očí a mrkl na něho. Iljovi přejel mráz po zádech. Obrázek se zachvěl, možná že Sviňák právě zvedal vlastní pohár k přípitku. Zde byl ještě Péťa synem svého otce.</p>
<p><emphasis>„I my chceme přece jenom ještě chvíli žít. A žijeme, dokud sloužíme. Nemám pravdu?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jestlipak je to v penzi ještě život, milá redakce?</emphasis>“ zažertoval kdosi šedovlasý od stolu.</p>
<p><emphasis>„To nám právě řekněte vy, vážený Alexandře Jevgeněviči!“</emphasis> přátelsky vycenil žluté zuby Chazin starší. <emphasis>„Ale my tam nepospícháme! Ať napřed letí do meziplanetárního prostoru dobrovolníci! Abych tak řekl, Bělka a Strelka! Ale o tom jsem nechtěl mluvit! Chtěl jsem říct, že dnes jsem nucen porušit naši dobrou vojenskou tradici. Pamatuju se, jak jsem získal svéporučické hvězdičky, pamatuju se na kapitánské, majorské… Na plukovnické se samozřejmě pamatujete všichni… Ale, krucinál, tyhle se nevejdou dokonce ani do poháru!“</emphasis></p>
<p>Sál se souhlasně rozesmál. Jurij Andrejevič je nechal, ať se dosyta nasmějí, načež si uhladil hnědou kštici.</p>
<p><emphasis>„Takže vám nezbude než mi odpustit! Tím spíš, že někteří z přítomných mi rozumějí! Protože si to vyzkoušeli sami! Co, Borisi Palyči?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Právě! A já, ještě než vyprázdníme tento pohár, bych chtěl k tvému přípitku, Juro, něco dodat!“</emphasis> Tělnatý muž s černým knírem, pokrytý železem a zlatem, se zvedl. „Ty ses právě stal generálmajorem! Jaká funkce, taková hodnost! Tak, jak to má být! Co by sis, řekl by jeden, mohl ještě přát? Je tu přece něco! Nedávno jste, pokud je mi známo, v rodině slavili nový takříkajíc přírůstek! Syn se stal majorem. Je tomu tak?“</p>
<p><emphasis>„Přesně tak!“</emphasis> ozval se zpoza objektivu kameraman svým vysokým hláskem.</p>
<p><emphasis>„Takže máte dynastii! Syn je majorem a ty generálmajorem! Přeji vám oběma, abyste se s tím nespokojili. A tvému synovi, aby jednou taky dosáhl tvé hodnosti! A nechť se vytvoří tradice, že všichni Chazinové věrně slouží vlasti! A vlast aby si jich vážila a včas je povyšovala! Protože vy jste, abych tak řekl, cenní kádři!“</emphasis></p>
<p>Sál se opět rozchechtal, ale Ilja se neodvážil ani hádat proč. Jasné bylo jen to, že tenhle Boris Pavlovič u jejich stolu byl, jak vidno, služebně ještě výš než hlavní oslavenec. Generálmajor mu naslouchal uctivě a s jakousi ostýchavou něhou.</p>
<p><emphasis>„Na tebe a na tvého syna!“</emphasis> Tlouštík na nikoho nečekal, začal sám chlemtat ze svého poháru a vyzunkl jej až do dna.</p>
<p>Obraz se zachvěl a zmizel. Tak takový byl film o vosím hnízdě.</p>
<p>Ilja seděl celý zaražený a hryzal si ret.</p>
<p>Zabil generálského synka. Odkrágloval syna policajtského generála.</p>
<p>Otevřel okno. Vyschlý rám se nepoddal okamžitě a zaskřípal. Ilja je zlostně rozrazil. V místnosti bylo najednou dusno k zalknutí.</p>
<p>Smutek, který přes den jako by pomíjel a večer ustupoval před Ninou, na něj dopadl plnou silou a přišpendlil ho k zemi. Dostal strašnou chuť na cigaretu.</p>
<p>Teď už nedostanu ani doživotí, Ninko. Možná mě muklové podříznou ještě ve vazbě, dřív než se rozběhne vyšetřování. V mustangu se s tebou ve snu po Americe bude projíždět někdo jiný.</p>
<p>Ať už se Jurij Andrejevič se synem pohádali kvůli čemukoli, zabitému všechno odpustí a vrahovi se za všechno pomstí. Nikdo ho neochrání. Prokurátoři, policajti, kriminálníci patří do stejné kasty vyděračů. Ilja patří do druhé, mezi odepsané. Jeho je možno zabít jen tak z rozmaru a ještě si to nahrát do telefonu – aby se měl dotyčný čím vytahovat před kamarády.</p>
<p>Potřebuje kuřivo! Jsou tu přece nějaké nonstopy.</p>
<p>Popadl na sporáku sirky, hodil na sebe bundu a vyběhl do noci.</p>
<p>Na ulici bylo jako po vymření. Domy byly mrtvé a černé. Jejich obyvatelé se poschovávali, dveře zajistili zámky a řetězy, okna zabednili a hlavy strčili pod polštáře. Toulaví psi se stočili do klubíčka u popelnic. Lampy svítily každá třetí. Lidé tu stejně nebyli a běsové vidí i potmě.</p>
<p>Vyběhl na Bateriovou – měl by v ní být krámek s potravinami. Ilja si zastrčil ruce do kapes, hlavu vtáhl mezi ramena, kapuci přes hlavu a vyrazil. Před ním byl vidět jakýsi miniaturní kiosek, který vypadal jako obchůdek.</p>
<p>Bylo na nule.</p>
<p>Voda se měnila na led a led na vodu.</p>
<p>Za nulové teploty začal jeho strach tát a místo něho se v něm po kapkách začala hromadit rozmražená zlost. Proč musel takhle skončit? Proč celý život strávil v koutě a v koutě také zhebne? Proč je tak bezmocný vůči světu? Jaká je to spravedlnost, že se nevykroutí z trestu? Proč je snazší člověka zabít než mu odpustit? Proč mají všechno v rukou vyděrači? Proč není jiného úniku než vzít si sám život a za sebevraždu skončit v pekle? Jsi Bůh, nebo provozovatel jatek?</p>
<p>Vydržet. Hlavu ukrývat v dlaních, krk zatahovat mezi ramena. Jako v zóně – nevyčnívat, nehádat se, neprotestovat. Dostals koště – zametej. Řekli ti, aby ses otočil – otoč se. S bohem se domlouvat jen na tom, aby tě kmotři nepřinutili dělat jim děvku. Muklům se vyhýbej. Bachařům se vyhýbej. Nedívej se do očí.</p>
<p>Čekej na svobodu.</p>
<p>Ale kde je?!</p>
<p>„Svině… Šmejde… Hajzle… Zkurvenej hajzle…“</p>
<p>Proč se Iljovi nedaří najít ta správná slova?</p>
<p>Nohy měl jako válce motoru, zloba pohybovala písty. Polovinu ulice proběhl jako v mlze. Vylekal všechny neviditelné běsy. Přesto nerozlil ani kapku vzteku.</p>
<p>Došel ke stánku.</p>
<p>Byl to obchůdek <emphasis>Běloruské potraviny</emphasis>. Byl neprodyšně uzavřen, výklady byly zabarikádované železnými žaluziemi, na ocelových dveřích visel mohutný zámek. Uvnitř nikdo a dostat se dovnitř nijak nešlo.</p>
<p>„Nenávidím! Nenávidím!!!“</p>
<p>Rychleji, rychleji – rozběhl se. K autobusové zastávce – prosklené, zářící do tmy, sváteční. Byl do ní vlepený plakát se šťastnými lidskými obličeji. Sebral ze země dlažební kostku – a prrrrásk s ní do reklamy!</p>
<p>Rozbila se okamžitě, vybuchla a na tenkou vrstvu asfaltu se vysypaly průhledné, jako cucavé bonbony zaoblené střepy. Ukázalo se, že tváře jsou z papíru, dlažební kostka je protrhla. Iljovi to nestačilo, vyrval plakát, přetrhl ho vejpůl a ještě jednou vejpůl, hodil ho na zem, zadupal do bláta. Pěstí uhasil lampu.</p>
<p>Vzpamatoval se, zvedl oči a rozhlédl se.</p>
<p>V liduprázdném tichu spatřil před sebou auto. Mělo zapnuté dálkové reflektory. Auto plulo pomalu jako kulový blesk. V tuto dobu by se mělo snažit prolétnout tudy co nejrychleji, ale tohle se div neplazilo. Jako žralok. Větřilo.</p>
<p>Benga!</p>
<p>Jako by mu vnitřnosti sevřela ledová ruka.</p>
<p>Otočil se k nim zády a odcházel, přemlouvaje se snažně, aby neutíkal, podél plotů ohraničujících staveniště. Oči upíral na škvíry v naději, že narazí na díru, kudy by se mohl zdekovat. Hněv na nule opět zamrzl na strach. Nerozběhnout se bylo takřka nemožné.</p>
<p>Dálkový reflektor nahmatal zničenou zastávku a zamyslel se. Zbýval jen malý kousek, aby dosáhl až k Iljovi. Musel zmizet, ale před ním čekala past v podobě osvětleného místa: jedna lampa po několika osleplých jako naschvál svítila. Nezbude než vstoupit do jejího akčního rádia. Je to riziko – jistě, ale jinak neunikne. Snad hlídku přiláká rozbité sklo a nevšimne si osamělého chodce. Jestliže zůstane na místě, určitě ho chytí.</p>
<p>Co nejklidněji vyšel na osvětlenou plochu.</p>
<p>Matné světlo ho tlačilo k asfaltu. Pocítil svědění v zádech. Musel přemlouvat nohy, aby se nerozběhly. Vidí ho? Všimli si ho?! Krev mu divoce tepala ve spáncích. Nesmí se ohlédnout.</p>
<p>Sotva se znovu ponořil do tmy, uslyšel za sebou cvaknutí. Rozsvítily se oslepující modré majáčky. Zavrčel motor.</p>
<p>Ilja nečekal na výzvu a vrhl se vpřed. Po kluzkém, nebezpečném podkladu…</p>
<p>Reflektory ho v mžiku dostihly. Amplion hlasitě vyštěkl: „Stát! Občane…“</p>
<p>V tu chvíli plot končil a Ilja se bez váhání vrhl do temné tůně za ním. Rozběhl se po rozbředlém sněhu mezi stromy, dostal se na cestičku… Hlídkový vůz zajel mezi domy, policisté vyskákali a bez megafonu křičeli na Ilju, aby se zastavil. On se však zastavit nemohl.</p>
<p>Vběhl na prostranství mezi věžáky a začal brát za kliky vchodů. Všechny byly zamčené, všichni se bojí cizích, nikdo ho nepustí dovnitř.</p>
<p>Zpoza rohu se náhle vynořily paprsky světla a namířily na řídké křoví u domu, v němž se chtěl ukrýt.</p>
<p>Přikrčil se a rozběhl se podél domu, pod okny, těsně u zdi. Uviděl, jak daleko před ním vychází pod lampu šedomodrý samopalník. Zbýval ještě jeden vchod. V poslední chvíli k němu doběhl a vzal za kliku – i tam bylo zavřeno.</p>
<p>Seberou ho.</p>
<p>Je konec.</p>
<p>Vytáhl telefon a bledou září displeje, aby na sebe neupozornil, začal přejíždět po dveřích a potrhaných papírcích na nástěnce. Pošťáci si na zeď u vchodů vyškrabují čísla kódů, aby si je nemuseli pamatovat. Ví o tom od dětství, nebo ze zóny? Nejspíš ze zóny.</p>
<p>Na rámu dveří v úrovni pasu se v chabém světle mihlo fixem napsané <emphasis>717</emphasis>. Namačkal číslice, prsty se mu smekly, zrušil zadání, namačkal znovu.</p>
<p>Ozvalo se písknutí.</p>
<p>Ilja přitáhl dveře k sobě, opatrně, jako kdyby zneškodňoval minu. Jestli se zaseknou, je po všem. Povolily. Pootevřel je jen natolik, aby jimi proklouzl dovnitř, a opatrně za sebou zavřel. Neslyšně vyběhl k výtahu a stiskl knoflík. Bylo slyšet, jak se venku hlídka sune podél zdi, skrze proděravělé železo byly slyšet kovové hlasy ve vysílačkách.</p>
<p>Výtah se skřípotem sjížděl dolů.</p>
<p>Konečně se otevřel. Ilja vskočil dovnitř a stiskl nejvyšší patro, sedmnácté. Dům byl nový, výtah stoupal pomalu a rozhořčeně sténal. Na podlaze bylo nachcáno, vzduch těžce čpěl močovinou. Tlačítka byla ožehlá zapalovačem, každé uronilo umělohmotnou slzu.</p>
<p>Toužil teď po jediném: aby ho ještě nechytili. Dotáhnou ho na oddělení, zadrží na dobu, než si všechno ověří, podívají se na záznamy kamer a pak už o sobě dá vědět i Chazin.</p>
<p>To je brzy! Brzy! Potřebuje ještě trochu času!</p>
<p>Ilja upřeně zíral na spálené tlačítko s osmnáctkou a modlil se, aby, až se dveře otevřou, před nimi nestál muž v uniformě. Aby zezdola nebyly slyšet hlasy.</p>
<p>Někdo vykonává potřebu ve výtazích, někdo demoluje zastávky. Je jasné proč. Jinou možnost jak si to férově vyřídit se státem a pomstít se za zpackaný život člověk nemá.</p>
<p>Konečně se výtah doplazil do posledního patra.</p>
<p>Dveře cvakly a rozlétly se.</p>
<p>Patro bylo zanedbané. Stěny byly ozdobené novoročními girlandami, fotografiemi Gagarina a polepené pokémony. Buď některému ze sousedů hráblo, nebo se někdo s předstihem chystal na Nový rok. Beton nasáklý kouřem, jako kdyby póry vdechoval cigaretový dým.</p>
<p>Lícní kosti se mu stáhly a v ústech se nahromadily sliny.</p>
<p>Ilja se přikradl k oknu s rourou na odpadky a vyhlédl ven.</p>
<p>Hlídkový vůz odsud vypadal jako dětská hračka a jeho reflektory stále propátrávaly sousední domy; jednotliví policisté se ve tmě nedali rozeznat. Dolů nemůže, dokud nad ním nemávnou rukou.</p>
<p>Na okenním parapetu stála kulatá plechovka od konzervy plná popela a špačků: nájemníci si chodili zakouřit s výhledem na Lobňu. Ilja prohrábl nedopalky prstem. Jak vidno, snažili se tohoto zlozvyku zanechat – nedokuřovali cigarety do konce, dobrou třetinu nechávali.</p>
<p>Vylovil z popela co možná nejdelší vajgl, škrtl sirkou, vtáhl do sebe kouř z tabáku, který mu kdosi zanechal, a zavřel oči. Girlandy se vesele míhaly a měnily rytmus.</p>
<p>Po někom dokuřoval, po někom dožíval.</p>
<p><strong>7.</strong></p><empty-line /><p>Domů se vrátil teprve nad ránem.</p>
<p>V neděli ráno, jak se mu často stávalo za studentských časů.</p>
<p>Také tenkrát kráčíval za mlžného rozbřesku spolu s prvními chodci, kteří právě začínali žít tento den: někdo venčil psa, jiný šel do služby. Všichni se již probudili do dneška, zatímco Ilja teprve zakončoval včerejšek.</p>
<p>Dříve, pravda, bylo třeba byt odemykat opatrně, potichoučku. Co nejjemněji zastrčit klíč do zámku, otáčet jím po mikronech, zadržovat mechanismus, aby se neprotočil a necvakl příliš hlasitě. Následně dveře otevírat zvláštním způsobem: jednou rukou je strkat od sebe a druhou o trošku slaběji přitahovat k sobě, aby se náhodou nepřibouchly. A k tomu je ještě tlačit dolů, aby se panty dostaly do nepřirozené, neskřípající polohy. Matka měla velice lehké spaní. Kdyby se probudila, pořádně by to slíznul.</p>
<p>Takhle se chodí domů?! To sis tam mohl rovnou zůstat!</p>
<p>Vejde do kuchyně v noční košili a strčí Iljovi pod nos opékané brambory od oběda. Žral by, až by brečel, a brambory jsou boží, jenomže s každou vidličkou musí žvýkat a polykat její výčitky: vždyť sedí hned vedle na židli, zamračená a ospalá se na něho dívá a větří.</p>
<p>Dobrá… Jsi živý, zaplaťpámbu. Hajdaláku.</p>
<p>Dojí – a ona se pořád tváří přísně, posbírá nádobí, stoupne si ke dřezu a začne ho s cinkotem umývat. Zády k němu. Svým učitelským hrbem.</p>
<p>Mami, můžu si dát čaj?</p>
<p>Čaj! I tak jsi celou noc nespal! Dost, stačilo!</p>
<p>Plouží se tedy do postele bez čaje. A když už se schoulí pod dekou, ještě na něho zavolá z kuchyně: Byly tam aspoň sympatické holky?</p>
<p>Mami! Jaký holky! Vždyť už jsem skoro ženatej!</p>
<p>Dělám si legraci. Tak hajdy na kutě!</p>
<p>Teď už nemusel nikoho litovat, potichoučku šramotit v předsíni, zastrkovat klíč do zámku neslyšně jako šperhák. I byt byl dokořán. Přesto se Ilja snažil nedělat rámus.</p>
<p>Zul se hned u dveří, protože matka by ho vyplísnila, kdyby nanosil bláto. Bylo takové ticho, jako by tvrdě spala. Dveře do jejího pokoje byly otevřené. Také je tak nechávala, když šel flámovat, aby nepropásla jeho příchod. Stávalo se ale, že se mu podařilo vklouznout dovnitř nepozorovaně. Tehdy se po špičkách, málem se vznášeje ve vzduchu, přikrádal k mámině ložnici a stejně jako vchodové dveře zavíral svou patentovanou metodou její dveře, aby neslyšela, jak si myje ruce a v kuchyni bublá čajník.</p>
<p>I dnes přistoupil k jejímu pokoji a vzal za kliku dveří, aby je zavřel.</p>
<p>Aby předstíral, že matka je uvnitř a jenom spí.</p>
<p>Pojednou v ranním tichu zřetelně uslyšel vysoký pisklavý tón, který ho sužoval po celý den. Zvuk vycházel z matčiny ložnice.</p>
<p>Ilja vkročil dovnitř, otáčel hlavou a naslouchal: zdálo se, že to vychází z postele.</p>
<p>Pevný telefon. Telefon, který ve vzteku zahodil, zapadl do mezery mezi polštáři a tam přidušeně pípal. Vysílal signál <emphasis>obsazeno</emphasis>.</p>
<p>Ilja vzdychl, postavil aparát na místo a pečlivě zavěsil sluchátko. Telefon se utišil, otravný tón umlkl. Jako kdyby tím matku potěšil.</p>
<p>Vyšel z jejího pokoje a zamkl ho.</p>
<p>„Spi, mami. Dělej, že spíš, aspoň kvůli mně,“ zašeptal.</p>
<p>Smyl mýdlem z prstů pach popele. Vypil čaj, když ho nikdo neslyšel. Povlékl postel čistým prádlem. Ulehl. Převracel v rukách iPhone: chtěl si nastavit budík.</p>
<p>Vtom mezi největšími tlačítky upoutalo jeho pozornost jedno: s půlměsícem. Bylo zamáčknuté. Přečetl si jeho funkci – režim <emphasis>nerušit</emphasis>. Tady je to tajemství, proč k němu telefon nepustil volající. Nebyla v něm ničí duše.</p>
<p>Jenom fotografie. Jenom text.</p><empty-line /><p>Spal jako zabitý. Pokud se mu něco zdálo, Ilja všechny sny zapomněl.</p>
<p>Pak najednou vyskočil.</p>
<p>Kdesi vedle cosi pronikavě vřeštělo. Za stěnou. Za stěnou, ale v jeho bytě. Domácí telefon?! Poliši ho našli!</p>
<p>Nahý vyběhl do předsíně, zalitoval, že zbraň je schovaná v kuchyni ale ne, nebyl to domácí telefon. Zvonek se ozýval v matčině ložnici.</p>
<p>Pevná linka. Někdo volal mámě na pevnou linku.</p>
<p>Teď nebude s nikým mluvit. Kdo to může být? Někdo ze školy? Kamarádka? Neměl sílu vysvětlovat, co se s ní stalo, co je s ním, co bude dál. Zavřel se na záchodě, ale telefon byl slyšet i tam, byl neodbytný, zvonil donekonečna.</p>
<p>Bzučení se ozývalo odtamtud, z ložnice. Něco nebylo v pořádku. Vyzvánělo to neustále, jako by to ani nevolal člověk, ale automat, který má času nazbyt, protože nikdy neumře. Možná je to opravdu robot aby jim vytkl nezaplacený účet za elektřinu?</p>
<p>Nakonec to vzdal.</p>
<p>Odemkl pokoj, zvedl sluchátko.</p>
<p>„Haló.“</p>
<p>„Ilja Lvovič?“</p>
<p>Hlas byl ženský, nemladý a hluboký – zcela živý. Položil otázku a čekal na odpověď.</p>
<p>„Kdo je tam?“ zachrčel Ilja.</p>
<p>„Dovolte, abych vám vyjádřila nejhlubší soustrast v souvislosti s vaší ztrátou, Iljo Lvoviči,“ pronesl hlas. „Neumím si ani představit, jak vás to musí bolet. Ztratit milovanou matku v rozpuku let.“</p>
<p>„Kdo… Jak to víte? Kdo je tam?!“</p>
<p>„Jmenuji se Anna Vitaljevna a jsem z ředitelství pohřební služby <emphasis>Mosobřad</emphasis>. Promiňte, že vás ruším takhle v neděli. Stěží jsem se vás dovolala! Včera jste měl od rána do večera obsazeno.“</p>
<p>„Já nic nepotřebuju.“</p>
<p>„Využil jste služeb jiné agentury?“</p>
<p>„Cože? Ne.“</p>
<p>„V tom případě bych vám chtěla sdělit, co vám můžeme nabídnout. Jsme připraveni zařídit vše, co je potřeba.“</p>
<p>„Já teď nemám zájem o žádné nabídky!“ Iljovi se nahrnula krev do hlavy.</p>
<p>„Chápu, jak vám asi je,“ řekla žena. „I já velice lituji, že vám volám v tak těžké chvíli ve vašem životě. Ale vždyť už jsou to čtyři dny, co Tamara Pavlovna zemřela, a vy jste si ji pořád ještě nevyzvedl z márnice. Vždyť to není, abych tak řekla, křesťanské… Pohřeb by se měl uskutečnit do tří dnů. Byla to přece vaše maminka.“</p>
<p>Ilja oddálil sluchátko od ucha a zuřivě na něj hleděl. Sluchátko dál řečnilo komářím hlasem. Nakonec se uklidnil a vyrazil ze sebe: „Kolik… Kolik to bude stát?“</p>
<p>„Možná by pro vás bylo pohodlnější, kdyby k vám zajel náš pracovník a projednal vše na místě, Iljo Lvoviči?“</p>
<p>„Ne. Prostě mi řekněte, kolik.“</p>
<p>„Základní varianta by vás stála devatenáct tisíc pět set rublů. Zahrnuje rakev se vším příslušenstvím, věnec o průměru sedmdesáti centimetrů, převoz těla zesnulé na místo uložení a rovněž komfortní speciální mikrobus <emphasis>Gazela</emphasis>, který odveze vás a vaše blízké z márnice na hřbitov. V mikrobusu je deset míst k sezení. Rakvička je prostá, ale důstojná. Plus dřevěný kříž na svorníku. Nicméně já bych vám doporučovala, s vaším dovolením, variantu <emphasis>Standard</emphasis>. Tam je větší věnec, hedvábné polstrování rakve a Gazelka vás dopraví ze hřbitova domů. Dvacet čtyři tisíce pět set rublů, rozdíl není velký. Mimochodem, uvažujete o pohřbu do země, nebo o kremaci?“</p>
<p>„Kremaci ne,“ řekl Ilja.</p>
<p>„A místečko na hřbitově jste už zajistil? Protože my vám můžeme pomoci s výběrem toho správného nedaleko vchodu, pěkně pod klenbou stromů. Sám byste teď takové těžko hledal, tím spíš v tak krátkém čase. Lidé si vše potřebné kupují několik let dopředu,“ důvěrně mu sdělila žena. „Ale naše agentura má vlastní rezervy. Jestli chcete, můžeme tam s vámi ještě dnes zajet a já vám všechno osobně ukážu.“</p>
<p>„Ne. Dejte mi vaše číslo. Já vám zavolám.“</p>
<p>„Samozřejmě!“ Anna Vitaljevna mu nadiktovala číslo a Ilja ho uložil do Péťova telefonu. „A ještě jsem vás chtěla upozornit, že vám určitě budou volat i jiné agentury, uvažte, že naše zaujímá vedoucí postavení na trhu pohřebních služeb. A pokud se rozhodnete ještě dnes, výjezd pracovníka vás nebude stát vůbec…“</p>
<p>Položil sluchátko. Potom přejel rukou po drátě až k místu, kde se nořil do zdi, a vytrhl ho.</p>
<p>Posadil se na postel.</p>
<p>Není to křesťanské.</p>
<p>Verbež.</p>
<p>Ilja uvažoval – zavře dveře do matčina pokoje a zazdí v něm všechno, co nedokáže vyřešit. Myslel si, že matka tam u nich vydrží, dokud nevymyslí, jak všechno provést. Dokud nenabere odvahu se s ní setkat. A jí se tam zatím nelíbí. Připomíná se. Vyžaduje pozornost.</p>
<p>Za oknem visela šedá mlha: obyčejný zimní den – jako v listopadu nebo březnu. Z nebe sněžily beztvaré mokré vločky, letěly přímo k zemi, dopadaly a tály. V bytě bylo za takového dne šero.</p>
<p>Ilja rozsvítil u sebe v pokoji, v předsíni a v kuchyni. Musel si nalít panáka vodky. Našel špagety a dal vařit vodu: s kečupem a solí to bude lahoda. I jenom se solí budou dobré. Ve srovnání s vězeňskou šlichtou bylo dobré všechno.</p>
<p>Voda se nechtěla vařit. Jako kdyby byl příliš nízký tlak, jako kdyby byla příliš vysoká nadmořská výška jako v Himálaji. I když byl jenom ve druhém patře.</p>
<p>Dlouho snil o tom, jak se vrátí do tohoto domu, do těchto místností. Dotkl se nábytku. Otočil bílou stranou nahoru svůj studentský výkres na stole. Otevřel skříň – byla v ní jeho sbírka autíček. Vzal jedno a otáčel jím v rukách. Měřítko jedna ku čtyřiceti třem. V dětství bylo jedna ku jedné.</p>
<p>Srdce přestává fungovat, vynechává. Vrátil autíčko na místo.</p>
<p>Chtělo se mu skučet steskem.</p>
<p>U snídaně se díval na zprávy. Chazin se do nich zatím nedostal.</p>
<p>Musí zajít do márnice. Aspoň, aby jim řekl, že není bezprizorní. Já jsem syn. Teď zrovna ji od vás nemám kam vzít. Nechte ji tu ještě pár dní. Určitě něco vymyslím. Určitě něco vymyslím.</p>
<p>Neděle.</p><empty-line /><p>Márnice byla na stejném místě jako hlavní městská nemocnice – na Zarečné.</p>
<p>Musel jít Bateriovou k Bukinské, skoro až k domu, kde bydlí Věra, ale ne až k němu, předtím zahne doprava. Pak kolem stejného holubníku, do kterého se vloupali se Serjožou, a dál mezi rezavými garážemi, cihlovými baráky a počmáranými betonovými ploty ven z města.</p>
<p>Vzpomněl si, jak šli jednou do této nemocnice s matkou, když byl ještě malý. Na trhání mandlí. Šli po stejné cestě jako teď on. Jako na popravu. Musel se přemáhat při každém kroku. Nejprve se ho pokoušela nalákat na zmrzlinu – prý potom se jí nacpeš, co hrdlo ráčí.</p>
<p>Ani mu nemusela říkat, že jdou na operaci, a mohla zalhat, že jdou prostě k doktorovi na prohlídku. Jenomže matka nerada lhala a vymlouvala se. Vždy nazývala věci pravým jménem a na budoucnost pohlížela střízlivě skrze své učitelské brýle. Buď připraven na nejhorší, pak tě život nezklame, takové bylo její heslo. Budou tě operovat, nebude to moc bolet, jenom trošičku – to vydržíš.</p>
<p>Měla svou pravdu a Ilja zase svoji: bál se na operaci byť jen pomyslet a jít na popravu po svých – to byla prostě hrůza. Zmrzlinou se podplatit nenechal. Ilja na sladké moc nebyl, raději měl slané.</p>
<p>Tehdy mu začala vyprávět Dubrovského<sup>14</sup>. Nejspíš o něm zrovna přednášela nějakým osmákům, takže jí přišel vhod. Nerozuměl všemu, ale scéna s medvědem ho ohromila. Zapamatoval si malinkou pistoli nebo snad mušketu v rukách Dubrovského, kterou vložil medvědovi do ucha. Za mandle si u matky vyjednal přesně takovou, jenomže čínskou a plastovou.</p>
<p>Cesta nebyla krátká – dětskými krůčky to z domova trvalo půl hodiny. A její polovinu Ilja strávil jako by ne v Zarečné ulici, ale s venkovany v lesích a v jámě s medvědem. A už tu byla nemocnice.</p>
<p>Celou operaci myslel na malinkou starobylou pistoli. Ani ho to moc nebolelo. Porci zmrzliny přesto spořádat musel. Ukázalo se, že to je povinné.</p>
<p>Ty vzpomínky způsobily, že skutečnou Zarečnou, cestu na popraviště, opět nevnímal. Uvízl v minulosti.</p>
<p>Nemocnice stála za domy u lesíka. Byla to tmavočervená cihlová budova, ponurá, nízká a rozložitá. Stačilo se na ni podívat a každého hned přešla chuť stonat.</p>
<p>„To musíte na patologicko-anatomické,“ nastydlým hlasem zahuhňala tetka na příjmu. „Jde se tam z ulice.“</p>
<p>Nebožtíkům udělali zvláštní vchod, aby se nesetkávali s churavými a neuváděli je do rozpaků. Celý průjezd byl oblepený plakáty: rakve, pohřební služby, agenti, pohřby. U vchodu číhali hbití týpci, jakoby truchlící, ale při pohledu na Ilju ihned ožili.</p>
<p>Okamžitě je poslal do hajzlu. Hyeny.</p>
<p>„V listopadu vždycky dobře umírají,“ zaslechl útržek rozhovoru. „Ale po Novém roce je to lepší. A úplně nejlepší je to samozřejmě v červenci.“</p>
<p>Předložil občanku, aby doložil právo na matku. Oddělení bylo zprvu stejné jako všechna ostatní. Mladičké dívky v pláštích. Brýlatý chlap s papirosou – přednosta. Ano, máme ji tu. Dal jste si na čas. Odvezete si ji?</p>
<p>„Ne. Právě jsem se vrátil… Potřebuju ještě trochu času. Připravit se,“ vysvětloval Ilja.</p>
<p>„Sedm dní je to podle zákona bezplatné,“ pravil šéf oddělení. „Pak už je to podle ceníku.“</p>
<p>„Do sedmi dnů to nejspíš vyřídím.“</p>
<p>„Chcete ji vidět?“</p>
<p>Ilja přikývl.</p>
<p>„Dvacet rublů za návleky.“</p>
<p>Prošli pitevnou s kachlíkovými stěnami a dřezy s nástroji. Na pitevním stole ležel vychrtlý Asiat s rozříznutou lebkou. Následovaly dveře se závorou – <emphasis>Chladicí sál.</emphasis></p>
<p>Zarachotil zámek, dveře zasténaly a ovanul ho chlad a zatuchlina.</p>
<p>Rozsvítily se zářivky.</p>
<p>„Co tam tak stojíte? Jděte dál.“</p>
<p>Iljovi se stáhlo hrdlo jako před operací: teď mu je vytrhnou.</p>
<p>„Tak, kdepak máme Gorjunovovou?“ zeptal se brejloun jedné z dívek.</p>
<p>Uvnitř stály kolečkové vozíky zakryté prostěradly, odděleně i sestavené k sobě. Pod nimi čekali podobní matce – nevyžádaní. Brejloun se zapálenou papirosou nahlédl pod jedno prostěradlo, pod druhé. Došel až na konec.</p>
<p>Tam byla u stěny složena dvě těla zakrytá jedním společným prostěradlem. Ženské nohy a chlupaté mužské. Doktor nadzvedl plátno, podíval se a přivolal Ilju.</p>
<p>„Tady. Gorjunovová.“</p>
<p>„A proč?“ Márnice se s Iljou zatočila. „Proč je tu s někým… To je muž? Jak to, že je takhle?!“</p>
<p>„O čem to mluvíte? Aha! Nu, prostěradla jsou v prádelně, zbylo jen jedno. Jí je to už jedno. Přece ji nenecháme nahou.“</p>
<p>„Nahou?“</p>
<p>„Jste snad poprvé v márnici?“</p>
<p>Ilja udělal krok.</p>
<p>Vozíky přistavené k sobě se podobaly manželské posteli. Jako kdyby tam spali muž se ženou přikrytí dekou. Matka spala vždy sama. Postel měla úzkou, jednolůžkovou. A tady…</p>
<p>„Tak přece pojďte!“</p>
<p>Brejloun odhrnul roh prostěradla dál, aby Ilja viděl.</p>
<p>Konečně se setkali.</p>
<p>Vlasy – úplně šedivé – měla na zátylku svázané do uzlíku, kvůli čemuž měla hlavu pootočenou na stranu. Od Ilji k cizímu muži. Zapadlé oči měla pootevřené, leskly se jako bílá umělá hmota. Rty měla jako by sevřené, kolem nich vrásky. Velmi, velmi zestárla.</p>
<p>Při tom pomyšlení – jak matka zestárla, ne, že umřela – ho zašimralo v nose, srdce mu sevřela neviditelná pěst a ucítil hořkost v ústech.</p>
<p>Muž, vedle kterého ležela, zůstal přikrytý. Nosem napínal prostěradlo. Dalo se uhádnout, kde má úd.</p>
<p>„Rozdělte je! Slyšíte?! Rozvezte je! Co je to za. nepřístojnost?!“</p>
<p>„Jen si nevyskakujte, v tomhle ohledu tu žádné státní normy nemáme, občane. Je tělo neporušené? Je. Nedotčené? Je. Jestli budete křičet, zavoláme na vás policii,“ pokáral ho přednosta. „Viko, pojď sem a počkej tu s ním!“</p>
<p>„Nerozčilujte se, oddělíme je,“ zaštěbetalo od prahu děvče v pláštíku. „Je to mimochodem naprosto řádný muž, nemyslete si, žádný bezdomovec. Přivezla ho záchranka, když ho ranila mrtvice. A že má otevřené oči, to se spraví. Vy jen, až si pro ni přijedete, jí přivezte nějaké lepší šaty. Máme tu sice rubáše od města, ale ty jsou moc strohé. Lepší je mít svoje.“</p>
<p>„Rozdělte je hned,“ tiše, umíněně a zuřivě zopakoval Ilja. „Okamžitě.“</p>
<p>„No dobrá, když jinak nedáte…“ Dívka Vika si sedla na bobek, cvakla zarážkami u matčina vozíku a odtáhla ho stranou.</p>
<p>Ilja přidržel prostěradlo nad matkou, čímž obnažil muže. Měl vysoké čelo, velký nos a šedé chlupy na prsou. Mračil se. Dej pokoj, dědo. Všem nebožtíkům se nezavděčíte.</p>
<p>Mezi vozíky se udělal průchod. Ilja do něho zašel tak, aby viděl mamince do obličeje.</p>
<p>Je to tak lepší, mami?</p>
<p>„A jestli nevíte, co a jak dál, můžu vám dát telefon na jednoho člověka, oni se o všecko postarají. Budete teď mít spoustu starostí s papírováním, lepší je svěřit to agentuře. A taky tu máme svůj chrám, přímo na pozemku nemocnice, kdybyste si chtěl třeba objednat obřad, kostel svaté Matrony Moskevské. Kdybyste chtěl křesťanský pohřeb.“</p>
<p>Ahoj, mami. Tak jsem přijel. Nějak jsme se minuli. Výborná polívka, fakt.</p>
<p>„Mimochodem, máme u nás její osobní věci, na nic jsme nesahali. Akorát když zvoní mobil, vždycky je vypínáme, aby nás nerušily při práci. Všechno je na místě, můžete se přesvědčit. Budete nám muset něco podepsat. Je to několik papírů, některé se musí podepsat hned, jiné, až si ji budete odvážet.“</p>
<p>Mami, zatím tě nemůžu pochovat, já, sotva jsem vylezl, zase jsem spadl do maléru. Opravdu se na mě nezlobíš, že jsem za tebou nepřišel hned?</p>
<p>Nevypadala, jako by spala, nevypadala ani jako vosková figurína, nevypadala jako nic, co Ilja znal. Byla mrtvá a na nic mu odpovědět nemohla.</p>
<p>Odpusť mi. Dřív jsem ti to neřekl, protože jsem to nechápal. Protože jsem si myslel, že to já jsem se přimotal k té nešťastné události, že to já jsem oběť. A ne ty. Odpusť mi, že jsem se o půl roku opozdil. Vlastně navždycky.</p>
<p>Dělám všechno, abych tě odsud… Ale přece si tě teď nemůžu odvézt domů, chápeš?</p>
<p>„Tak půjdeme? Vyplníme ty papíry,“ zavolala na něj dívka.</p>
<p>A ještě je tu jedna věc, mami. Jako bych se v něčem hrabal, ale kam se vyhrabu, nevím. Nic vážného, pak ti to nějak řeknu, nedělej si starosti.</p>
<p>„Audience je skončena,“ oznámil přísně brejloun, ten mizera. „Až vám ji vydáme, můžete se na ni dívat, co hrdlo ráčí.“</p>
<p>Přetáhl jí prostěradlo přes obličej. Matky jako by se to netýkalo.</p>
<p>„Tady je vizitka té agentury,“ podala mu u východu dívka kartičku. „Počkejte, dojdu pro její osobní věci. Můžete počkat ve smuteční síni, teď tam nikdo není.“</p>
<p>Ilja se podřídil, posadil se ve smuteční síni na lavici a zíral na linoleovou podlahu. Smutek se v něm hromadil, nepomíjel, trýznil duši. Matka otočená tváří od něho se mu míhala před očima.</p>
<p>Kroky lidí na chodbě ho tahaly za uši, drásaly mu nervy jako smirkovým papírem. Slupka, říkal si Ilja. Je to jen slupka, obal. Ta hlava, co se otočila na stranu, nebyla maminky. Matka tam není. Je to jen prázdná zmačkaná krabice od mléka v koši na odpadky.</p>
<p>Tak mi to, prosím tě, odpusť.</p>
<p>Vtom se ozvalo cinknutí. V kapse. Chazinův telefon. Kdosi se vyklubal ze skořápky. Vytáhl ho, zadal heslo. Zpráva.</p>
<p>Co je s Ninou? Máma.</p>
<p>Ilja zamrkal.</p>
<p>Nehlásí se, odpověděl.</p>
<p>Je v nemocnici. Ona ti to neřekla?</p>
<p>Ne.</p>
<p>Mohl bys jí aspoň zavolat!</p>
<p>Ilja si zamnul čelo a schoval telefon. Mohl by. V nemocnici? Nina?</p>
<p>Potom. Teď ne.</p>
<p>Konečně se objevila dívka Vika a přinesla maminčiny věci – prázdnou peněženku, vypnutý mobil, na který se pokoušel Ilja dovolat, řetízek s křížkem. Klíč od domu chyběl.</p>
<p>„Pojďte podepsat ty papíry.“</p>
<p>Když vyšel z márnice, zrak mu padl na dřevěný, nově postavený kostelík, o kterém mluvila Vika. Mimoděk do něj vešel. Vevnitř bylo nabito. U vchodu hořelo množství svící. Před báťuškou fronta ženských. Koho neutěší primář, ten jde pro útěchu k popovi.</p>
<p>Ilja viděl naposledy tolik křížů vyvedených modrou barvou na lidské kůži. Stejně jako Kristových podobizen. A kupolí. Jenomže v zóně to má úplně jiný význam. Bylo by zajímavé zjistit, kde to má ten původní.</p>
<p>O co by měl poprosit? Aby matku uložili na nějaké normální místo? Aby vzali na vědomí Iljovo hluboké citové pohnutí?</p>
<p>Obrátil se k bohu. Postál, poslechl si, co mu zní v hrudi. Bylo to dlouhé vyzvánění.</p>
<p>Nikdo neodpovídal. Spojení se nenavázalo. Asi měl také zapojený režim <emphasis>nerušit</emphasis>.</p>
<p>Jakoby všechno udělal správně, a přece – skončí v pekle. Na zemi je život zařízen tak, aby všichni lidé bez výjimky skončili v pekle. Zvlášť v Rusku.</p><empty-line /><p>14 Povídka A. S. Puškina (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>8.</strong></p><empty-line /><p>Po cestě domů, ještě na ulici, se ale opět ponořil do Chazina. Četl za chůze. Četl na přechodu pro chodce. Četl na schodech. V kuchyni.</p>
<p>Nina je v nemocnici? A Péťa o tom ví?</p>
<p>Vrátil se k nekonečnému rozhovoru Chazina s Ninou. Pozorněji pročítal, čím skončil. Cosi pod povrchem mu unikalo.</p>
<p>Já se mám prostě super. Poslední zpráva, kterou Péťovi napsala v pátek ráno. Z nějakého důvodu si Ilja začal dělat starosti – kvůli ní, i když mu do ní vlastně nic nebylo. Zřejmě kvůli letnímu snu se zemlbábou. To je ale hloupé. Ninina láska přešla ze snu ke skutečnému Iljovi jako obrázek ze skeneru na kůži.</p>
<p>Je tu něco o nemocnici? O tom, co se s ní mohlo stát?</p>
<p>Vystoupal až úplně nahoru, na samotný úsvit jejich vztahu, tak jak si ho zapamatoval telefon. Jak to všechno mezi nimi začalo? Stejně, jak to mezi lidmi ve městě začíná vždy. Roku dva tisíce šestnáct. Bylo jedenáctého ledna, neděle.</p>
<p>Tady Petr. Seznámili jsme se včera v Trojce. Příjem!</p>
<p>Příjem-příjem! Pamatuju se na vás, Petře. Jak mě slyšíte? Nina vyhledala v zásobníku telefonních symbolů vyobrazení družicové antény a doplnila o ně svou zprávu.</p>
<p>Moc dobře ne, po včerejšku jsem ohluchl. Ale bylo veselo.</p>
<p>Až moc! Takže ti píšu v kómatu. Potřebovala bych pořádný detox! Obrázky injekční stříkačky a vany.</p>
<p>Tak tedy boršč?</p>
<p>To jako hned teď?</p>
<p>Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Co třeba ve tři ve Špuntu?</p>
<p>Tak jo! Jenom budu mít hodinu zpoždění!</p>
<p>Pokračování následovalo až za týden, po svátcích. Sedmnáctého ledna se první ozvala Nina.</p>
<p>Petře! Doufám, že nejsi z těch, kteří se rychle vzdávají! Pravda, rodila mi kočka, situace byla beznadějná! Smajlík s rozpačitým výrazem a kulatýma očima.</p>
<p>Rusové se nevzdávají. Pozdravuj kočku. lak se má?</p>
<p>Kyne ti tlapkou. Chce, abys zjistil u tvých státních orgánů, jestli může počítat s mateřským příspěvkem! Obrázky pytlů s dolary.</p>
<p>Potřebuju fotku kočky a majitelky.</p>
<p>Momentálně není ve formě. Válí se v posteli v úplném negližé. Ta kočka.</p>
<p>Tím spíš!</p>
<p>Dobře, počkej.</p>
<p>Následoval obrázek z kresleného filmu <emphasis>Tom a Jerry:</emphasis> myš v železné kleci a naštvaný kocour leží spolu v posteli.</p>
<p>Péťa na to neodpověděl, ale skutečně se nevzdal. Vyčkal ještě týden – vychladl – a dvacátého třetího ledna opět zaútočil.</p>
<p>Ahoj! Chtěl bych tě pozvat do kina. Máš dneska čas?</p>
<p>Dnes mám mezinárodní den žen. Přijela mi kámoška z Minsku! Následoval obrázek: dvě tančící holčičky s mašlemi a v trikotech.</p>
<p>A zítra máš jaký den?</p>
<p>Sobotu. A ty?</p>
<p>Tak pojďme zítra! Na Loupež po americkú.</p>
<p>Ani za nic! Tichá nápověda: šla bych na Beardmana.</p>
<p>Tak jo… Dávaj to v 19.30 v Říjnu.</p>
<p>Víš co: pojďme na osmou do <emphasis>Pionýra v anglickém</emphasis> znění, ale lístky a popcorn platím já! a popcornový smajlík.</p>
<p>V anglickém znění???</p>
<p>Budu ti překládat do ouška.</p>
<p>Ok. Takže pro tebe přijedu zítra v sedm, pokud se nic nezmění.</p>
<p>Rád plánuješ, co?</p>
<p>Po kině se to stalo, dovtípil se Ilja. Jak to mezi lidmi chodí? Potom šli nejspíš na večeři, zacinkaly poháry s vínem, následoval bar, klub, tah jakoby druhé rande a možná i třetí… V neděli v poledne po opici psal Péťa Nině.</p>
<p>Díky za večer… A za noc…</p>
<p>Díky za syna… Bylo toho moc… Michaile Sergejeviči, ty lumpe! Proč voláš z tohohle čísla? smála se Nina.</p>
<p>Nech toho. Chtěl jsem jen říct, že to bylo hustý.</p>
<p>To jo! Sorry. Smajlík cenil čtvercovité zuby: trapný pokus o omluvu.</p>
<p>Aspoň v něčem se mnou souhlasíš!</p>
<p>No, přinejmenším jsem přístupná dialogu! Zkus mě tedy přesvědčit!</p>
<p>Máš na dnešek nějaké plány?</p>
<p>Upřímně, měla jsem. Ale mám-li být úplně upřímná, ne až tak zajímavé.</p>
<p>V tom případě zamlouvám Živagol!</p>
<p>Zákeřný svůdníku! Moje oblíbená kniha! Dobrá, jdu se namalovat.</p>
<p>Daká kniha? Dělám si legraci!</p>
<p>Následovalo všechno možné: domlouvali si rande, Nina posílala již svoje pravé fotky – v bílém prádle, v černém prádle, v červeném; oznamovali, kdy přijdou včas a kdy pozdě. Třetího března ho ale zvala k sobě bez preludií.</p>
<p>Centrála Eustachovi. Spolubydlící dnes spí u ženicha. To je návrh. Opakuji, návrh.</p>
<p>Co mám přinést?</p>
<p>Láhev červeného a dobrou náladu, já se postarám o lehký salátek a kouzelnou atmosféru.</p>
<p>V tom případě přivezu i pizzu. A i Péťa nalezl, jelikož se mezitím naučil Ninino písmo, piktogram trojúhelníčku pizzy a poslal ho Nině.</p>
<p>Nenasyto!</p>
<p>Do dubna se jejich vztah stabilizoval. Devátého Péťa ještě den dopředu prosil: Ninko, stáhni mi nové díly Perníkového táty, plíz!</p>
<p>Do takhle, a co VDNCH? Chtěli jsme přece jít bruslit!</p>
<p>Sama jsi mě do toho uvrtala, tak si nestěžuj. Já se bránil!</p>
<p>Bránit se není k ničemu! Hned jsem věděla, na co se chytneš. Napřed jsem, pravda, uvažovala o Vyšetřování vedou specialisté<sup>15</sup>… Nina přidala ke zprávě zářivě žlutého detektiva ze sbírky telefonních figurek.</p>
<p>A budou ještě další řady? Víš přece, že si musím plánovat život!</p>
<p>Tak pět šest. Ale to nevadí, vychází taky nový Narcos, taky na tvoje téma. Takže tímhle tempem nám to vystačí do konce roku.</p>
<p>Mimochodem, na moje téma. Mám to vzít na tebe?</p>
<p>Ber, pokušiteli! Budem se dívat v 5D.</p>
<p>To znamená, že v dubnu už ji měl, už ji svedl, už ji ovládal. Ale co když dolézala sama? Co když ani ona nebyla nevinná?</p>
<p>Ale na konci měsíce začal Péťa poprvé odpovídat vyhýbavě; něco před ní tajil.</p>
<p>Ninko! Takže jedeš na prázdniny do toho svého Minsku?</p>
<p>No jo. Rodičům se hrozně stýská. Ty slavné májové dny. Nechceš jet se mnou?</p>
<p>Nejspíš ne. Naši chtějí taky slavit se mnou. A jak dlouho tam budeš?</p>
<p>Nevím. Celé prázdniny ne. Tak tři dny. Víc tam není co dělat. A co?</p>
<p>Jen tak, nic.</p>
<p>Takže přece jen není z Moskvy. Studentka? Přijela dobýt hlavní město impéria? Sama ve městě. S někým má pronajatý byt. S něčím počítá? V něco doufá? Ilja postupoval dolů, až došel k desátému červnu.</p>
<p>Co děláš o víkendu?</p>
<p>No, vlastně musím do pondělka vypotit referát z dějin kinematografie, Péťo. Deště jsem na to ani nesáhla!</p>
<p>Rodiče nás zvou oba na oběd.</p>
<p>Páni! Co se stalo?</p>
<p>Ale nic. Den tě chtějí konečně vidět. Tolik o tobě slyšeli.</p>
<p>To bude asi důležitější než dějiny kinematografie. Sakra. Mám z toho nerva! Smajlík byl taky nervózní.</p>
<p>Zbláznila ses? Normální oběd.</p>
<p>Aha, normální! Teď abych se místo neorealismu a Nové vlny celý týden šprtala trestní zákon a trestní řád! Jinak si budou myslet; že jsem negramotná!</p>
<p>Nech toho. Nu ano, na trestní zákon se samozřejmě radši koukni. Kdovíco by se mohlo stát. To byl vtip.</p>
<p>Následující pondělí mu Nina psala zprávu a zpestřovala ji smajlíky s panickým výrazem; desítkami smajlíků.</p>
<p>Tohle zavání průšvihem; Péťo…</p>
<p>O čem to mluvíš? O obědě? Všechno proběhlo normálně. Líbila ses jim.</p>
<p>Pche! Tvému otci určitě ne. Maminky mi bylo až líto.</p>
<p>Mluvíš nesmysly.</p>
<p>Měl napsané ve tváři; že já mám napsané ve tváři, že jsem hladová běloruská popelka, která chce sežrat jejich chlapečka.</p>
<p>Blbost.</p>
<p>I s chlupama.</p>
<p>Nevymýšlej si.</p>
<p>A přitom já bych tě s chlupama vůbec nechtěla. Špatně se mi tráví.</p>
<p>Na začátku srpna se objevila tatáž spásná zpráva, která Ilju naučila, jak pro sebe na mrtvých vybojovat další kousíček života.</p>
<p>A to mi v těch dnech vůbec nebudeš volat? poprvé se zajímala Nina.</p>
<p>Vždyť jsem ti to vysvětloval, mám infiltraci, nepůjde to…</p>
<p>Jo-jo, všechno si pamatuju. Víš, já jen občas strašně potřebujú slyšet tvůj hlas.</p>
<p>Naše práce je nebezpečná a těžká, Ninko.</p>
<p>Právě proto.</p>
<p>Tak to prostě je.</p>
<p>A copak kriminální živly nemůžou mít taky potrhlé holky, které o ně mají strach a volají jim? Co na slovech Jsem oukejj kotě! by tě mohlo odhalit jako infiltrovaného agenta?</p>
<p>Máme instrukce své číslo blízkým osobám vůbec nedávat.</p>
<p>Copak jsem tvoje blízká osoba?</p>
<p>Ninko! Už jsi jak matka! Dásně že seš moje blízká osoba, sakra!</p>
<p>Péťa byl do konce léta pořád pryč a Nina pořád čekala. Zajela si za rodiči do Minsku, odkud vypisovala prázdninová sdělení, sváděla Péťu polonahými fotkami. Vrátila se do Moskvy a tam čas jako by zamrzl. Jestli se Péťovi stýskalo nebo ne, nebylo známo.</p>
<p>Trpím deficitem vitaminu P. Chřadnu, milá redakce. A léto je pryč.</p>
<p>Nino… Fakt přísahám. De to letos naposled. Víš přece, že o tom nerozhodujú já! To je služba! Co můžu dělat?</p>
<p>Ty nemůžeš nic, já nemůžu nic. Nikdo nám nepomůže.</p>
<p>Poslouchej, slibuju, že si vezmu dovolenou. Co kdybychom si zaletěli do Antalye? Nebo do Kemeru. Den my dva. Ty a já. Co? Ó1 inkluziv. Jako velcí páni.</p>
<p>A vrátíme se s modrou krví.</p>
<p>Hned teď začínám hledat turnus. Čestné slovo.</p>
<p>Tahle čestná slova známe.</p>
<p>Tady, podívej. Od 5. do 18. října. Belek. Belek je lepší než Kemer!</p>
<p>Belek je lepší než Chovrino, to jo. Dost, jdu se malovat!</p>
<p>Říkám ti pravdu!</p>
<p>Svůj slib nakonec splnil; desátého října již byli u moře. Ilja se vytrhl ze čtení cizích zpráv a nahlédl do cizí kroniky: tehdy tedy byla natočena ta videa na pláži a v hotelovém pokoji.</p>
<p><emphasis>„Prcku, už jsem si byl zaplavat a teď jsem na snídani. Chceš něco přinést?'“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přines hlavně sebe! Jen opatrně, ať něco nerozleješ. A croissant ke svačince.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Všechno mám. V nabídce je nějaký suprový výlet do Kappadokie. S létáním v horkovzdušných balonech. Na dva dny. Pojedeme? Na zítra se uvolnila dvě místa.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Víš přece o mojí vášni pro vzduchoplavectví!“</emphasis></p>
<p><emphasis>,Ale je to šest hodin jízdy. Jenom tam.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Když se začneme nudit, budeme se líbat.“</emphasis></p>
<p>Celé dva týdny mluvili jen o tom, jak se zabavit. Nečinnost v ráji ubíjí. Nu co, také muka.</p>
<p>U Ilji za oknem vítr vířil rozpadající se mokrý sníh. Jeho záležitost se utopila v šedi. Chvíli počkal a vnikl do archivu. Podle dat se dostal až do Péťova loňského října.</p>
<p>Tady byly: horkovzdušné balony. Desítky, nebo dokonce stovky různobarevných ohromných koulí, které se současně vznesly do oranžově průzračného vzduchu. Rudé vycházející slunce, tu a tam cár obláčku, dole pásmo hor, starý hrad vytesaný ve skále, hrbolatá půda táhnoucí se až k neskutečně vzdálenému obzoru, rozrytá nitkami cest a balony – polovina nebe je pokrytá zářícími koulemi s koši. Až se nad tím tajil dech. Ilja nikdy v životě něco podobného neviděl, neuměl si ani představit, že ve světě, kde se nachází Solikamsk, existuje i něco takového; a Péťa si tam odskočil čistě z nudy.</p>
<p>Nina ječela nadšením, mávala stoupajícímu slunci, tvrdila, že je to nejkrásnější den jejího života. Ilja se podíval: dvanáctého října roku dva tisíce patnáct. Potom se spolu s Péťou fotografovali: na pozadí balony jako mýdlové bubliny štěstí nad nekonečnou Zemí. Ilja pohlédl Péťovi do očí, dotkl se jeho tváře, roztáhl ji prsty, přiblížil si ji. Chtěl se dostat skrz jeho zorničky dál, hlouběji, ale sklíčko ho nepouštělo.</p>
<p>Nejlepší den.</p>
<p>Nalil si z láhve.</p>
<p>Ještě prolistoval moře, pláže, plavky – ale dnes vše viděl nějak jinak. Dnes z toho měl svíravý pocit. Srdce sebou škubalo na rožni a krvácelo.</p>
<p>Potom šťastné nicnedělání skončilo. Den před odjezdem – sedmnáctého října, Nina napsala.</p>
<p>Napadlo mě, že mi tohle všechno bude v Moskvě hrozně chybět. Například ty.</p>
<p>To je dovolená! Dovolená, to je jako malý život.</p>
<p>Chci taky takový, ale velký.</p>
<p>Ukázalo se, že velký život je jiný. V Moskvě se opět vídali jen tu a tam, domluvené schůzky se rušily: služba ubíjela, studium nudilo. Když se přece jen sešli, už se nemohli dát dohromady jako dříve. Za jejich zády cosi vystupovalo, nějaký stín. V prosinci po sobotě Péťa zuřil: Co se stalo? Proč jsi odjela? Co to má znamenat?</p>
<p>Proč se chováš ke svým přátelům jako k hovnům?</p>
<p>Protože mě dožral, proto! To má být kamarád?</p>
<p>Nic takového neříkal! Víš přece, jak na tom je!</p>
<p>Ježíši, ještě ty se do mě ser! To protože jinak nemáš do koho, co?!</p>
<p>Tohohle neznám!</p>
<p>Nový rok slavili společně – pronajali si s přáteli dům za Moskvou.</p>
<p>Byla pitka – Ilja si prohlédl fotky – ale tváře všech neměly obvyklý opilý výraz: byly znetvořené a křečovité. Na stole bylo rozházeno pohoštění. Jak vidět, přímo na této oslavě se všechno pokazilo. Zbytek ledna byl prázdný a nudný. Avšak rodilo se v něm cosi ošklivého: jejich láska se vytrácela. Buď za to mohl Péťa, nebo Nina…</p>
<p>Udobřovat se začali teprve desátého února. Psal jí: Přijedeš za mnou? De tu příšerná nuda! Lezu z toho po zdi! Niinoooo!</p>
<p>Víš přece, že ti nic nepřivezu.</p>
<p>Já ani nic nepotrebujú, pevně jsem se rozhodl dát se cestou nápravy! Můžeš vynechat i pomeranče a kytku! Hlavně přijeď!</p>
<p>Vždyť je to klinika rezortu vnitra. Ani mě za tebou nepustí.</p>
<p>Už jsem podmáznul pár sestřiček, všechno je připraveno. Stýská se mi! Opravdu!</p>
<p>Doktor určitě práskne tvému otci, že jsem za tebou byla.</p>
<p>Ať jdou oba do hajzlu! Není mi pět, aby mi diktoval, co mám dělat!</p>
<p>Tak dobře. Kdy jsou návštěvní hodiny?</p>
<p>Ještě v únoru byla za ním v nemocnici. V březnu ho pustili, přijela mu naproti. S čím se léčil, ve zprávách nebylo. Ale Nina se starala o něho i o sebe. Do dubna, jak se zdálo, bylo mezi nimi vše v pořádku. Ale začátkem dubna to opět začalo skřípat.</p>
<p>Můžeš si na mě řvát, jak chceš, Péťo.</p>
<p>Protože mi nemáš co diktovat! Je ti to jasný?! Je to můj život!</p>
<p>Tahle práce tě zničí. Nás už zničila. Je s námi konec, Péťo.</p>
<p>Meleš nesmysly!</p>
<p>Ty to necítíš, ale já ano. Rozkládá tě zevnitř.</p>
<p>Ještě začni o té své kupoli! Magnetické!</p>
<p>Měj se.</p>
<p>Služebních cest a infiltrací přibývalo; dříve se s tím Nina byla ochotna smířit, ale teď jí to začalo vadit. Dvacátého šestého zuřila: Takže budeš zase pryč? Ani volat nebudeš moct?</p>
<p>Budu ti psát. Tam je všude plno lidí. Vždyť jsem ti vysvětloval, o co jde! Pořád tam někdo bude. Psát budu moct. Možná i zavolám, když to půjde.</p>
<p>Devátého května dva tisíce šestnáct, po krátkých rozhovorech o ničem, mu Nina šeptala: <emphasis>„Víš, teď mě napadlo – možná jsi byl vždycky takový? Prostě ses přede mnou jen přetvařoval? Když jsi mě ještě miloval?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dej mi pokoj!“</emphasis> řval na ni.</p>
<p>„<emphasis>Možná ses doopravdy snažil. Dokud jsi mě miloval. Potom jsi přestal.“</emphasis> A už to jelo.</p>
<p><emphasis>„Jdi do hajzlu, jasný?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„K lidem se nemůžeš chovat jako k hovnům, Péťo. Lidi jsou živí. Mluvil s tebou o tom někdo předtím? Maminka, táta?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jdi do hajzlu!!!“</emphasis></p>
<p>Potom bylo týden ticho. Možná že Nina odjela. A zatím opuštěný Chazin nejspíš zjistil, že bez ní nemůže žít.</p>
<p>Nino, spíš? Spíš? Mluv se mnou. Prosím. Potřebuju to.</p>
<p>Ale já musím zítra do školy.</p>
<p>Odpusť mi. Nevím, proč to všecko dělám. Stýská se mi.</p>
<p>Tak ať tě někdo utěší. Má přece kdo. Třeba ta Albína.</p>
<p>Ty ses mi hrabala v telefonu? Fakt výborný!</p>
<p>V telefonu se ti hrabala Albína. Kdyby sis aspoň vypnul zprávy.</p>
<p>Nino. To je holka z práce, sekretářka náčelníka. Tak je to.</p>
<p>Hlavně aby tvůj náčelník nic nenamítal. Už mám po večerce. Dobrou noc.</p>
<p>Nino!!! Zapni si telefon!!!</p>
<p>Kdo je to ta Albína? Ilja nechal Ninu, zadal do vyhledávače jméno Albíny, potom zkusil <emphasis>Alja</emphasis> – a dostal se k ní. Ano, měl s ní románek: se snědou modrookou brunetkou. I ona posílala Péťovi sebe v krajkovém prádle, se svůdnými rudými rty a velkými prsy zakrytými dvěma prsty.</p>
<p>Tam, kde byla Nina hranatá, byla Albína zaoblená; kde měla Nina všeho akorát, Alja toho měla moc. V modré uniformě, modrooká, opálená byla pokušením. Knoflíky se jí nedopínaly, horní musela nechat rozepnuté.</p>
<p>Samozřejmě že svými lepými křivkami, kyprými tvary, stíny a kontrasty vyvolávala žádost. Iljovi se rozbušilo srdce; ale Alja psala pořád dokola to samé, nestoudné: Chci tě laskat ústy. Čekám tě v sobě. Hořím. A psala s chybami. Albína byla nádherná, ale blbá.</p>
<p>Albína žila v Péťově mobilu v květnu i v dubnu a přivlastňovala si ho pouhých pár dní poté, co Péťu pustili z nemocnice. Nina se starala,</p>
<p>Albína sváděla. Ale vyskytovala se ještě dříve v souvislosti s různými Péťovými výjezdy, služebními cestami, zasedáními; vysvětlovala si je po svém. Ale ani ona nemohla být důvodem všech jeho tajuplných zmizení: možná tu byl ještě někdo.</p>
<p>I Nina ho podezírala. Začala s tím teprve teď? Nebo již dříve, když se opět záhadně ztratil? Když se s ním u moře bavila o zradě – mluvila o sobě, nebo o něm?</p>
<p>Ilja se teď na ni nedíval, ale naslouchal. Nina přestávala být dvojrozměrnou, stávala se plastickou, ožívala. Ani se nevešla do telefonu.</p>
<p>Zatoužil vstoupit do jejich hádky s Péťou. „Jaká Albína, ty šmejde?! Tady máš nejlepší holku, jakou jsi v životě mohl potkat, a ty zatím ohýbáš cizí sekretářky! O co ti jde, co bys ještě chtěl?“</p>
<p>I Péťa si to, jak se zdálo, uvědomil. Dva týdny narážel na sklo a snažil se proniknout k Nině.</p>
<p>Moc tě prosím. Potřebuju tě, opravdu. Pojďme se sejít, promluvíme si.</p>
<p>O čem?</p>
<p>Chci s tebou žít. Chci, aby ses ke mně přestěhovala.</p>
<p>Jako kdybys o něčem rozhodoval.</p>
<p>Já rozhoduju o všem! Chci být s tebou!</p>
<p>To je k smíchu.</p>
<p>Jsi moje a nikam přede mnou neutečeš, rozumíš, ty malá děvko?! K nikomu neutečeš. Každého tvého budoucího šukače najdu a utopím ve sračkách! Chápeš?! Nikam! Nikdy!!!</p>
<p>Na stejném místě Albíně plival do tváře, řval i na ni, že je mezi nimi konec, a Albína se jen smála svými bílými čarodějnickými zuby a předpovídala, že ještě přileze od té své roštěnky.</p>
<p>Jeho vztah s Ninou se otřásal: házelo to s nimi, dostali se do turbulencí. Ze zpráv nebylo jasné, co ještě, kromě nevěry, Péťu s Ninou trýznilo. Něco tu ale bylo – mocné, nepřekonatelné.</p>
<p>Ilja přepnul na video, aby se podíval, co z té doby zbylo v Chazinově archivu. Něco našel. To samé, kde s Ninou na gauči sledovali černobílé porno. Kdy po Chazinovi požadovala, aby ji nazýval jeho malou děvkou. Zoufale požadovala.</p>
<p>Ke třetímu červnu ji Péťa zlomil a sebe překonal.</p>
<p><emphasis>„Odfrčel jsem, v lednici je všechno, co potřebuješ. Klíč jsem si vzal s sebou, tebe jsem zamkl, takže promiň – budeš na mě muset počkat!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To mám za to, že jsem si začala s policajtem…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jo, a ve skříňce je nový kartáček na zuby. Pro tebe. Abys mohla zůstat.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak milé! A na jak dlouho budu zavřená?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Na doživotí!“</emphasis></p>
<p>Nastal mír jako za starých časů. Opět mu posílala samu sebe sotva zakrytou – z jeho pasáckého bytu s tyčí pro striptýz. Nakonec se přece jen sešli.</p>
<p>Jak se ti to líbí? Agent provokatér. Typické pro tebe!</p>
<p>Následoval obrázek, který už skoro nepoužívala: ona v miniaturních plavkách.</p>
<p>Tohle mi neposílej, FSB nespí!</p>
<p>Vydrželo jim to měsíc: pak opět začala vyšilovat, opět se přestal vyskytovat doma, ačkoli Nina žila u něho.</p>
<p>Péťo, mohl by ses aspoň ozvat. Napsat, že je všechno ok.</p>
<p>Všechno ok! Usem v práci!</p>
<p>A kdy tě mám čekat? Přibližně?</p>
<p>Dneska těžko. Koukni se na filmík. Nebo běž někam s kamarádkama. Sorry!</p>
<p>Za tři týdny, na konci dusného moskevského července, za veder, kdy je tělo věčně lepkavé a mrtvoly páchnou již od druhého dne, mu Nina napsala. Víš, mně se zdá, že mě kazíš. Ty a ten tvůj nekonečný příběh. Zkaženost z tebe doslova čiší. Každý, koho se dotkneš, od tebe tu sněť chytí, Já, Goša, Nikitos. Všechny nás využiješ a pak odhodíš. Děláš lidi kolem sebe nešťastnými. Slyšíš, Péťo? Nešťastnými.</p>
<p>Na to ti seru, jasný? odsekl Péťa. Klidně si táhni.</p>
<p>Ilja se hrabal v Péťových vnitřnostech, bez rukavic mu vnikal do břišní dutiny a lovil v tom čase i v jiných dobách – znovu našel Albínu, nějakou Julii, Magdu – ani nebyly pořádně ukryté, vyzáblé blondýnky s dětskýma ručkama a skleněným pohledem, na kluka ostříhané brunetky s černými dírami pod pečlivě vytvarovaným obočím, všechny ty krátkodobé povrchní známosti se ženami, všechen klam a faleš.</p>
<p>Klidně si táhni, odbyl Ninu Chazin.</p>
<p>A následujícího dne, dvaadvacátého července, ho Nina poslechla. Nemohla ho už vystát. Neviděla řady holek, které Chazin sjel kokainem, neslyšela jejich pisklavé hlasy; ale vidět gama záření není k ničemu, to cítíme skrze maso.</p>
<p>Tak tedy odjíždím. Ten tvůj prášek se z tebe doslova sype. A telefon celou noc vyzváněl. Řekni těm svým známým, nebo kdo to je, aby aspoň v noci nevolali. Deště z toho budou řeči. Čau. Pro věci se stavím potom.</p>
<p>Otevřelas aspoň tu krabičku?</p>
<p>Krabičku s čím? Se šperky-okovy?</p>
<p>Nina ji neotevřela, aby si je nemusela nasadit.</p>
<p>Co seš beze mě? Den si táhni do prdele, do svého Minsku! Den do toho! Žij si v tý vaší zasraný díře! Zůstaň si rodičům na krku. Ať tě tam obšťastňujou ti vaši ubožáci-programátoři! Ty zkurvená popelko!</p>
<p>Leč vydržel to jen půldruhého dne: sněť ho rozežírala zevnitř a pronikala ven; a nikdo kromě Niny na ni zjevně neměl lék. Dvacátého třetího ve dvě v noci už Chazin mlátil pěstmi do jejích dveří.</p>
<p><emphasis>„Nino! Otevři! Vím, že jsi tam a všecko slyšíš! Odpusť mi. Prosím. Všechno přiznávám, nechci ti lhát. Neumíš si představit, jak se mi všecko sere na všech frontách. Jestli ode mě odejdeš, podřežu se. Jenom ty mě držíš na nohou. Já tě potřebuju. Jsi můj záchranný kruh, rozumíš?! Otevři!!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jdi do prdele, Péro. Jdi pryč, nebo zavolám policajty.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Já jsem policajt, jasný?! Co by asi tak udělali?! Otevři!!“</emphasis></p>
<p>A přece jen je léto dalo zase dohromady – když se nepřitahovaly magnety, slepoval je noční pot; navzájem se odpuzovali, ale zároveň je k sobě cosi přitahovalo. Patnáctého srpna se jí Péťa přiznával.</p>
<p>Já se v tobě prostě ztratil!</p>
<p>To už jsem pochopila, Péťo.</p>
<p>Jsi neskutečná!</p>
<p>Právě že jsem velice skutečná, Péťo. A ráda bych věděla, co ťeď budeme dělať.</p>
<p>Nebudeme dělať nic. Všechno běží, jak má.</p>
<p>Pak léto skončilo. Žili pořád spolu, jako by je slisovali dohromady; ozub přece jen nějak zapadl do mezery a Péťova sněť jako by ustoupila. Ilja zběžně prošel přehršli opakujících se Kdy přijdeš?, Co mám vařit?, Kam půjdeme? Jako by se s ním usmířila. V jejich korespondenci nebylo nic zvláštního až do třiadvacátého září.</p>
<p>Musíme si promluvit. Vezmi to, prosím tě. De to důležité. Péťo, zavolej mi.</p>
<p>Jsem v akci, brnknu ti, jak budu moct.</p>
<p>Zřejmě se jí ozval a pohovořili si ústně, protože žádná písmena o tomto rozhovoru nebyla. Písmena jsou si příliš podobná, ty nejdůležitější věci se jim nedají svěřit.</p>
<p>O dva týdny níže našel Ilja tu fotku s kabátem ze zkušební kabinky.</p>
<p>Jak se ti líbí kabát? Není moc jarní?</p>
<p>V pohodě.</p>
<p>Strašně bych si přála, aby už byla zima za námi a bylo jaro. Tak jsem si ho koupila!</p>
<p>Tady působila vyrovnaně. Jako kdyby někdo vypnul proud, který ji tu štípal, tu šlehal. Leč ne nadlouho. Potom opět jako kdyby někdo otáčel ovladačem napětí a jednadvacátého října Iljovi scházel do propuštění necelý měsíc už byli zase v sobě.</p>
<p>A jak jim to chceš říct? A hlavně kdy?</p>
<p>Nino, netlač na mě tolik, víš sama, jak je to složitý! Dej mi čas! Je potřeba zvolit správnou chvíli! S otcem je to úplně nalevačku!</p>
<p>Já bych ti dala čas, ale sám chápeš…</p>
<p>Zkrať to! Když budeš pořád naléhat, ničemu to nepomůže!</p>
<p>O čem to mluví? Rozhodli se snad, že se vezmou? Opravdu chceš spojit svůj život s Chazinem, Nino? Vidíš přece, jaká je to zrůda. Vidíš, jak se vykrucuje. Jak syčí. Nesmíš si ho vzít! Slyšíš, Nino? Neslyšela.</p>
<p>Jak se ti líbí tyhle šaty? Snad nebude nic vidět. Ještě štěstí, že jsou teď trendy volné róby, posílala mu po týdnu svoji fotku.</p>
<p>Šaty jsou ok.</p>
<p>Není nic vidět? A jakýsi obrázek s dívkou; teď už je Nina používala zřídka a tenhle byl v jejich zprávách úplně poslední.</p>
<p>Poslyš, hosté se ruší. Nemůžu se s ním bavit! psal jí Péťa za dvacet minut.</p>
<p>Takže bychom mohli tvoji maminku pozvat samotnou?</p>
<p>Ano, ale ne tenhle týden.</p>
<p>S <emphasis>ním</emphasis> s otcem? Že by byl starý Chazin proti jejich sňatku? Když mohli pozvat matku a s otcem se dokonce nedalo ani mluvit. A co se to vůbec mezi nimi dělo? Vše již spělo ke konci, ale o Ninině nemoci pořád ještě nic. Proč byla Nina hospitalizovaná? A kde?</p>
<p>Ilja se vrátil nahoru, pročetl zprávy napsané Péťou z nemocnice. Lezu z toho po zdi! Nic ti nepřivezu, odpovídala Nina.</p>
<p>Co nic? Prášek. Já ani nic nepotrebujú, pevně jsem se rozhodl dát se cestou nápravy!</p>
<p>Kde to ještě bylo? Bylo to v upoceném dusném červenci. Ty a ten tvůj nekonečný příběh. Zkaženost z tebe doslova vyzařuje.</p>
<p>Na klinice rezortu vnitra byl v lednu. Možná tam Chazina poslali na léčení. Ze závislosti? Měl v tom prsty otec? Přinutil ho. Že by se teď dělo to samé s Ninou?</p>
<p>Spustil se po vláknu ještě níž.</p>
<p>Viděl, jak se zkaženost zmocňuje obou. Ani jeden už neměl dost sil, nebylo jak s ní bojovat. Ať je spojovalo cokoliv, teď se to definitivně rozklížilo. Kyvadlo, na kterém seděl Chazin, ho odneslo do černočerné tmy. A vrátilo se prázdné.</p>
<p>Minulý pátek, týden před setkáním s Iljou, obdržel Chazin od Niny následující zprávu: Úžasná noc, soudě podle tvého Instagramu, Péťo. Pět bodů.</p>
<p>No tak jsem ujel! Ve službě mám peklo! Tak promiň! Kde jsi?!</p>
<p>Já už takhle dál nemůžu. Už jsem se rozhodla. Promiň.</p>
<p>Ať tě ani nenapadne něco si udělat!</p>
<p>To už se tě netýká.</p>
<p>Neopovaž se!!! Vezmi ten telefon!</p>
<p>Čím mu to vyhrožuje? Sebevraždou?! Ilja sjel dolů. Že by se pokusila zabít? A skončila v nemocnici? Co je s Ninou, mami?! Jak se nenápadně zeptat? Ví o tom matka vůbec? Kdo mu řekne pravdu?</p>
<p>A hlavně – kdyby to napoprvé nevyšlo, zkusí to podruhé?</p>
<p>Korespondence dosud pokračovala, tepala. Ilja přeskočil na šestnáctého listopadu. Středa.</p>
<p>Hodně zdaru, Péťo. Denom si dávej bacha, abys nešoustal dcery nikoho menšího než generálporučíků, tatínek by to neschválil.</p>
<p>Ty děvko! To všechno kvůli tobě! Všechno s ním je kvůli tobě!</p>
<p>To všechno s tebou je kvůli němu. Měj se, Péťo. De to tvůj život. Můžeš bejt nasranej, jak chceš.</p>
<p>Tady ještě byla živá a zdravá? Chazin se jí ani na nemocnici, ani na zdraví neptá. To znamená, že v úterý se ještě nic nepřihodilo. A kdy se to tedy stalo?</p>
<p>Sedmnáctého listopadu, ve čtvrtek, Nina překročila svůj stín a napsala mu jako první po dvou dnech mlčení. Vyjadřovala se tiše, klidně a nevesele. Myšlenky formulovala velice pečlivě.</p>
<p>Víš, ukazuje se, že s minulostí se člověk velice těžko loučí. Všechny ty dny spolu – vždyť se nikam neztratí. Zůstanou s námi navždy. Nedaří se na ně úplně zapomenout. Nejspíš je celý problém v tomhle. De mi líto sebe, jaká jsem byla. De mi líto nás, jací jsme byli. Nechtěla bych, aby to všechno úplně pominulo. Chtěla bych to ještě o něco protáhnout. Chtěla bych věřit v člověka. Ani to se nedaří. Nic se mi nedaří tak, jak bych chtěla.</p>
<p>Chazin mlčel. Ale zpráva doručena a přečtena. Nehádal se, nelitoval, nesouhlasil. Prostě se odvrátil a dovolil smutku, aby Ninu pohltil úplně.</p>
<p>Ten den už mu nepsala. Napsala nazítří. Poslední den Sviňákova života se Nina ozvala ráno. To samé ráno, kdy se Ilja blížil na rachotících železných kolech ke konečné v Moskvě, kdy přijel na začouzené Jaroslavské nádraží, kdy se barevnou lokálkou hnal obejmout mrtvou maminku. Toho rána psala Nina Péťovi.</p>
<p>Kdy ses naposled bál? Opravdu bál?</p>
<p>Párkrát se to stalo. Ty se máš ok?</p>
<p>Já se mám prostě super.</p>
<p>Tak se měj, naposled se loučil Péťa.</p>
<p>Pak se spojení přerušilo. Až v sobotu v noci se Ilja pokusil navázat na přervané a opuštěné. U mě vše v pořádku. Co ty?</p>
<p>Nina nic.</p>
<p>Měj se, říkal si Péťa. A pověsil ke všeobecnému zhlédnutí svoji fotku s jinou. Předváděl na kameru, jak majetnicky tu druhou osahává, vytahoval se s její vulgárností, chlubil se, jak lacino ji dostal. Kdepak, nezapomněl ji smazat, strkal ji Nině pod nos. Chtěl ji rozzuřit; možná se jí mstil za něco, co se do korespondence nedostalo? Možná ji chtěl prostě týrat, protože se jako tyran narodil.</p>
<p>Tohle bylo jeho úplně poslední slovo v jejich korespondenci. Tumáš! Nažer se!</p>
<p>Ilja pročítal jejich zprávy: proč si to Nina nechala líbit? Co je k sobě přitahovalo, když ne magnet? Co ho chránilo, když ne její vysněné silové pole?</p>
<p>Vypadalo to, že Sviňák byl svým práškem-prachem zevnitř úplně vypálen. Do vyprázdněného Sviňáka zalézali démoni, nasazovali si ho jako maňáska na hákovité prsty a nutili ve svém jarmarečním představení tančit všelijaké ohavnosti.</p>
<p>Kdy mluvil upřímně? Kdy lhal? Kdy byl skutečný – když tahal Ninu za vlasy, nebo když se za ní plazil po kolenou?</p>
<p>Zkaženost byla v něm, Nina měla pravdu. Jakási nepochopitelná prohnilost.</p>
<p>A pak mu to konečně došlo. Vystoupal výš po Nininých řádcích.</p>
<p>Není nic vidět? – napsáno u společenských šatů. Obrázek s dívkou. Když to četl poprvé, tak to přehlédl, protože spěchal. Teď se u něho zdržel a zvětšil ho. Otevřel katalog s těmito obrázky a zalistoval v něm. Uviděl to.</p>
<p>Animovaná dívenka se držela za kulaté břicho.</p>
<p>Náhodné střípky začaly zapadat do mozaiky: Jak se ti líbí tyhle šaty? Snad nebude nic vidět… Musíme si promluvit. Vezmi to, prosím tě. Je to důležité… Právě že jsem velice skutečná, Péťo. A ráda bych věděla, co budeme dělat… A jak jim to chceš říct? A hlavně, kdy? Já bych ti dala čas, ale sám chápeš… A ten kabát jako plachta: Strašně bych si přála, aby už byla zima za námi a bylo jaro… Jaro. Co bude na jaře?</p>
<p>Kabát jí bude akorát. A pak se narodí dítě.</p>
<p>Tak tohle všechno se rozhodla škrtnout, pochopil Ilja.</p>
<p>Nejde o sebevraždu. Ani o léčení ze závislosti.</p>
<p>Je v nemocnici, aby si v narkóze nechala ze sebe vyškrábnout svou budoucnost s Péťou. Protože mu úplně přestala věřit. A on o všem věděl.</p>
<p>Kdy ses naposled bál? Opravdu bál?</p>
<p>Nemohla se k tomu odhodlat. Chtěla, aby jí to vymluvil. Čekala, že se jí ozve, čekala na správná slova. A on? Nedokázal je ze sebe vymáčknout.</p>
<p>Ty se máš ok?</p>
<p>Já se mám prostě super.</p>
<p>V pátek ještě psala. Možná že čekala ještě v sobotu. Jenomže Ilja o tom nevěděl. A v sobotu večer už nebylo o čem psát. I odpovídat ztratilo smysl.</p>
<p>Dokonáno jest.</p><empty-line /><p>15 Ruský krimiseriál (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>9.</strong></p><empty-line /><p>Můžeš si za to sám, řekl v duchu Ilja Chazinovi. Sám, ty hovado. Ty, ne já.</p>
<p>Kdybych nepřijel v pátek do Moskvy, kdyby nebyla magnetická bouře a moje matka neumřela: Co by se stalo?! Dokázal bys jí to rozmluvit? Pokusil by ses o to?!</p>
<p>Ne, tys ji k tomu postrkoval. Četls její zprávy a odpovídal obrázky na sítích. Věděl jsi, že váhá, že se na tebe upíná, že věčně pátrá v tvém druhém životě na všech těch Instagramech: hledá tam vyvrácení všeho a místo toho nachází důkazy. A tebe ty důkazy nemrzely. Protože ses bál, ty šmejde, říct jí otevřeně: Víš co, běž na potrat, dusím se při pomyšlení na to tvoje nedochůdče, chci se znovu svobodně nadechnout. Je to tak?</p>
<p>Je.</p>
<p>Proč jsi ji tedy uklidňoval? Proč jsi sliboval, že všechno povíš rodičům? Lhal jsi, abys ji nerozčiloval? Šetřil jsi sebe, ne ji? Bál ses jejích slz? Mlčení? Bál ses, že tě nazve pravým jménem: neřád. Jednodušší je přece všecko zařídit tak, aby na všecko přišla sama a sama za sebe se rozhodla. Proč prý jsi, Nino, zabila naše děťátko? Proč jsi to udělala? Vždyť já to tak nemyslel. Prostě jsem v rozčilení kecal kraviny, vždyť víš, jaký jsem, ale vrah – ne, to já nejsem, já žádné rozsudky nepodepisoval, dokonce jsem ti říkal: Neopovaž se! To ty, hysterko, sis navymýšlela nejrůznější věci, a tady je výsledek, můžeš obviňovat jen samu sebe.</p>
<p>Kdybych ti, Chazine, dal ještě čas, nijak bys jej nevyužil!</p>
<p>Ilja přitiskl prst na prázdný řádek na samém dně Péťova života s Ninou. Toužil jí napsat něco lidského, ne jenom <emphasis>U mě vše v pořádku</emphasis>, chtěl napsat Nině něco o ní a ne psát jako Chazin věčně jen o sobě. Prst se pomalu dotýkal písmen, ale nedařilo se mu dát sdělení žádaný smysl. Musel ho smazat.</p>
<p>Nevěděl, jak by jí to měl správně říct.</p>
<p>Takhle je to lepší, Nino. Takhle ti bude líp, časem to pochopíš.</p>
<p>Špatné bylo už to, že ses zapletla s takovým darebákem, že jsi s ním otěhotněla, dítě by vás spojilo navždy. Bez společného dítěte to byl prostě jen nevydařený románek, žili jste spolu a užili si, po čase si na to ani nevzpomeneš. Ale dítě tě k němu přitáhne, připoutá. I když od něho utečeš, vynoří se znovu: zůstane navždy s tebou v tvém dítěti, které s ním máš. Jeho krev, jeho oči, jeho zlozvyky. Každý den. Bude se tě držet jako stín.</p>
<p>A jaké to je být těhotná s mrtvým?</p>
<p>Takový úděl je ještě stokrát horší. V takovém případě dítě neztělesňuje nepomíjející zlost na otce, ale smutek. Trvanlivost smutku je dlouhá. Až do konce svých dnů si budeš nejspíš představovat: a kdyby byl naživu? Kdyby dítě vyrůstalo s vlastním otcem? A zase – bude ti připomínat někoho, koho jsi pochovala před dávnými a dávnými časy. Tvůj život bude jako život s přízrakem. Nebudeš mít klid ani ty, ani dítě.</p>
<p>Je lepší, že to dopadlo takhle. Že jsem to nestihl ani já, ani on.</p>
<p>To je svoboda, Nino. Chutná jako slaný nálev. Musí se vypít ještě horký z třílitrové láhve, aby tě vyprázdnil, propláchl, aby ti pročistil veškerou krev. Ale brzy se ti vytvoří nová krev – čerstvá a bez vzpomínek. V tvém srdci po tom člověku nezůstane ani stopy. A budeš ho moct naplnit novou láskou. Tenhle tě stejně nemiloval.</p>
<p>Nechtěl tvoje dítě.</p>
<p>Tohle bylo třeba Nině napsat.</p>
<p>Položil telefon na stůl.</p>
<p>O dítěti věděl Ilja naprosto vše. Podle sebe. Kolikrát si všiml, že se na něho matka zamyšleně dívá, a pomyslel si – nevzpomíná na otce? Není podstatné, jestli měla nějakou známost, nebo jestli to byla prostě náhoda. V tom případě by na něho možná zapomněla. Ilja se jí příliš nepodobá, to znamená, že je po něm. Ať jí otec jakkoli ublížil, aťsi to byla jednorázová známost, jak na něho mohla zapomenout, když každý den sledovala, jak se Ilja mění z bezmocného uzlíčku v něho?</p>
<p>Takže co? Je to tak dobře, Nino?</p>
<p>Iljovi to nic dobrého nepřineslo. Matce leda osamělý život.</p>
<p>Zničehonic mu před očima vyvstaly spojené vozíky z márnice. Jedno prostěradlo na dva spící. Holá chodidla vedle sebe. Jak byla matka otočená obličejem k tomu cizímu muži.</p>
<p>Nikdy si na samotu nestěžovala. Tedy jemu, Iljovi si nestěžovala.</p>
<p>I s ním ji Ilja rozdělil. Nemohl se na to dívat. A teď to nemohl pustit z hlavy.</p>
<p>Proč si nikdy nikoho nepřivedla? Nemohla na otce zapomenout? Nebo jí překážel Ilja?</p>
<p>Ilja si milionkrát pokoušel svého otce představit. Snad tisíckrát prosil matku o pomoc, ale nakonec toho nechal.</p>
<p>Dítě od neznámého otce je jako invalida. A od zabitého to je jako urna s popelem na kuchyňském stole.</p>
<p>Nikdy by se s tebou neoženil, mluvil Ilja v duchu k Nině. Že mu to nechtěl dovolit otec? To jsou jen výmluvy. Sama přece víš, že se na lidi nedívá jako na lidi. Kvůli čemu jsem dostal sedm let? Kvůli hádce, pitomé hádce. Šup tam – a jede se dál. S tebou to bylo stejné. I se všemi ostatními.</p>
<p>Chceš se přesvědčit, jak to bylo doopravdy?</p>
<p>Když jsi čekala, až řekne rodičům, že seš s ním těhotná? Nebo co jste se jim chystali sdělit? Že se budete brát? Chceš provést konfrontaci?</p>
<p>Vyhledal Péťovu korespondenci s matkou na konci října: když si Nina zkoušela volné šaty. Když se zdálo, že to hlavní se nakonec stane – ještě ten týden.</p>
<p>Mami. Chtěl bych se u vás o víkendu stavit s Ninou. Jste doma?</p>
<p>Ahoj! Isme, ano. Počkej, promluvím s otcem.</p>
<p>A pak – za půl hodiny – opět ona.</p>
<p>Teď nevolej. Není mu dobře. Hned začal křičet. Zavolej později, až ho uklidním.</p>
<p>Nedělej si starosti.</p>
<p>Ne. To už bylo pozdě. Je třeba proniknout hlouběji do minulosti, odvíjet vlákno nahoru. Kdypak chtěl Chazin poprvé představit svou dívku rodičům? Ověřil si to: loni v červnu, patnáctého. Uměla už tehdy Péťova matka posílat zprávy?</p>
<p>Uměla.</p>
<p>Nějak jsem nepochopil, proč se celou dobu tvářil tak kysele. Vždyť jsem k vám přivedl anděla.</p>
<p>Petříčku, přece ho znáš.</p>
<p>Nelíbila se vám snad?!</p>
<p>Sympatická holka. Ale to ještě nic neznamená.</p>
<p>A co tedy něco znamená? Že už mě nebude moct vodit k Borisi Pavloviči?</p>
<p>Nechápeš, že mu máváš před očima červeným hadrem?</p>
<p>Matko! Zamiloval jsem se do dívky. Já jsem se zamiloval! V čem je problém?!</p>
<p>Problém je v Xenii, Péťo.</p>
<p>Nejsem nikomu ničím povinován, matko. Do mého soukromého života nikomu nic není! Přesně tak mu to vyřiď!</p>
<p>Takže ještě nějaká Xenie. Z toho kolotoče jde až hlava kolem. Jak to, že se nezamotala samotnému Chazinovi?</p>
<p>Ilja si ji vyhledal v zápisníku; našel několik různých Xenií. Všechny ale znamenaly pouze krátké epizody, známosti na jednu noc, které ráno zmizely navždy. Vztah měl pouze s jednou z nich.</p>
<p>Trval dlouho, dva roky – a možná ještě déle, a byl vyťat u samých kořenů po zakoupení šestého iPhonu. V telefonních fotoalbech po Xenii nic nezůstalo, nejspíš to Péťa vymazal. Jejich korespondenci ale neodstranil.</p>
<p>Chazin s ní chodil. Chodil, hýřil, sliboval, pokoušel. A ona mu posílala své fotky v bílém kabrioletu, na tropických terasách, z butiků se zrcadlovými stěnami, zpod palem před sněhobílými výškovými budovami. Xenie. Co jsi zač?</p>
<p>Byla udržovaná, ale nebyla to žádná krasavice. Světlé vlasy, šedé oči. Obličej příliš kulatý, příliš tuctový, i když se zdálo, že trochu upravený odborníkem. A s výrazem, jaký se popelkám a děvkám nedaří, kdyby se rozkrájely. Všechny ty terasy a vozy, ostrovy a palmy na pozadí vyvolávaly dojem, že tam není jako obyčejná turistka, ale že tam patří. Byla v ní vrozená velkostatkářská nadutost: prosté dívky takovým vždy závidí a vždy se pokoušejí do nich vcítit nebo je alespoň napodobit. Jenže u nich to pokaždé působí jinak nejistě, hystericky a vulgárně.</p>
<p>Zato u Xenie bylo hned všechno jasné – nepotřebuje nikoho svádět, nikoho přemlouvat. Vše, za čím se slétají do Moskvy nejrůznější jepice, které neměly při narození to štěstí, vše, po čem tak zoufale touží, ona dostala, ještě když si o to ani neuměla říct. Dokonce i při korespondenci s Chazinem, byť do něj byla nejspíš zamilovaná, z každé otázečky, z každé odpovědi prosvítala jako skrz bílé krajkoví její panovačná povaha.</p>
<p>Nebyla krasavice – ano, ale zjevně jí to nikdo neřekl. Buď se toho neodvážil, nebo mu láska zastínila oči. Ani Péťa se neodvážil.</p>
<p>Péťa s ní chodil do společnosti, předváděl se. To by byla pro něho partie! Jenomže – Ilja prohrabal jejich naaranžovanou lásku od budoucnosti do minulosti a zpět – nefungovalo to.</p>
<p>Chazin na ni ne a ne dosáhnout, stavěl se na špičky, ale dosáhnout nemohl. Nejspíš po něm vyžadovala takový život, na jaký nebyl zvyklý. To, že je proti ní bezvýznamný, ji současně rozčilovalo i dojímalo. Nejprve pro ni byl něco jako yorkšír, potom ho začala vykrmovat, aby z něho vyrostl rotvajler, ale on z toho jen tloustl a byl čím dál tím drzejší. Tehdy se začali hádat.</p>
<p>Také oni se pokoušeli žít spolu stejně jako s Ninou; jenom tentokrát se stěhoval Chazin ke Xenii. Bylo to vskutku reprezentativní sídlo. Žádná paneláková barabizna s umakartovými přepážkami, ale pořádná stalinská stavba z kostní moučky. Žádná tyč pro pouliční holky, ale oleje ve zlatých rámech.</p>
<p>Jenomže Péťa byl v tomto bytě, jako kdyby přišel z ulice, co na tom, že byl generálský synek. Xenie mu vytýkala drobty na stole, špatně umytý dřez: byla tedy vedená k pořádku. Péťa vydržel takový život dva měsíce, pak poslal paní domácí do háje a vzal roha.</p>
<p>Přesto ještě stále měli cestičku umetenou. Xenie si myslela, že Chazina zkrotí, a zatím si omotával kolem prstu on ji. Před Péťou to možná také vyzkoušela, ale teprve s ním se u ní bílý prášek stal denním hostem. Péťa ji jím podplácel, i se jím vykupoval. Bral si vše, čeho se mu nedostávalo. Nadechoval se a nafukoval jako ryba ježík, aby se zdál být větší, než je: aby si Xenie nemyslela, že ho může spolknout najednou.</p>
<p>Definitivně ji nechal – Ilja porovnal data – když Xenii rodiče odvezli ve svěrací kazajce do sanatoria uprostřed alpských luhů, do kokainového odvykacího zařízení. Bylo to tehdy, když Chazin posílal Nině první průzkumný balónek: Seznámili jsme se včera v Trojce… Bylo veselo.</p>
<p>Z Alp pocházela poslední fotografie – Xenie se svou matinkou: otužilou, větrem ošlehanou babiznou s krátkými vlasy jako dráty. Duhová kombinéza zahraniční výroby na ní praskala ve švech. Rty měla ohrnuté dolů.</p>
<p>Péťa dal Xenii kopačky jedinou lhostejnou esemeskou. Na její jekot neodpověděl. Už se víckrát neviděli.</p>
<p>Ilja si dal dvě a dvě dohromady.</p>
<p>Připomněl si Borise Pavloviče ze včerejší hostiny na počest generálských hvězd – toho plešatějícího tlouštíka s černými kníry, který žehnal chazinské dynastii a dirigoval oslavence.</p>
<p>Vrátil se do archivu a poslechl si cinkot pohárů. Dočkal se, když přišla řada na proslov Borise Pavloviče. A zatímco ten přál Chazinovi seniorovi, aby ho vlast včas povyšovala, prohlížel si ženu vedle něho – kyprou, růžolící, ostříhanou jako učitelka. Xeniina matka. Boris Pavlovič je tedy Xeniin otec. Seděli všichni pospolu skoro jako jedna rodina. Tomu říkám dynastie.</p>
<p>Zapsal si do Péťova zápisníku, kdy se slavnost odehrála: půlroku předtím, co se Chazin rozešel s Xenií. Všechno do sebe zapadalo. Pochopil, proč novopečený generál tak Borisi Pavloviči lezl do zadku. Měl se stát příbuzným člověka s vyšší funkcí. O kolik vyšší?</p>
<p>Přemýšlel, jak se dovědět víc o Xeniině otci.</p>
<p>V Jandeksu našel: <emphasis>Boris Pavlovič, generál, MV</emphasis> a již ve druhém odkazu vylovil Koržavina B. P…, náměstka ministra, opravdového generála bez různých předpon a přípon.</p>
<p>Takže ty jsi, Péťo, chodil s dcerou náměstka ministra vnitra, vyvolal naděje v otci; načež jsi ji udělal závislou na fetu a vykašlal se na ni. Vyměnil jsi ji za nějakou z jiného města, neurozenou. A ještě sis dovolil přivést ji představit tátovi, prý: tuhle miluju! Ty jsi ale Jidáš!</p>
<p>A co tedy dělá Jurij Andrejevič Chazin?</p>
<p>Ilja ho zadal do vyhledavače. Na ministerských stránkách se neobjevil. Začal se přehrabávat ve zprávách a v jakémsi půl roku starém policejním věstníku našel následující oznámení: <emphasis>Odešel do výslužby na vlastní žádost.</emphasis></p>
<p>Z funkce náměstka ředitele kádrového oddělení MV do chatové osady. Do pustiny.</p>
<p>Proč by takový ambiciózní člověk sám odcházel do penze? Ještě nedávno, když slavili generálské hvězdy, se nikam nechystal a posílal místo sebe do kosmu jiné. Že by se mu náhle zhoršilo zdraví?</p>
<p>Od života Chazinů ho rozbolely oči.</p>
<p>Ilja odložil mobil a podpálil hořák pod hrncem.</p>
<p>Položil na jednu misku vah Ninu, na druhou Xenii. Bylo to jasné: jak se mohl vzdát dcery náměstka ministra, navíc s její umetenou a urychlenou cestou ke hvězdám? Jsi hrdopýšek, Chazine.</p>
<p>Venku byla už tma; den skončil, aniž pořádně začal. Za doprovodu televize pojedl předvečerní polévku. Důstojný pán v drahém modrém obleku, ale s žabím ksichtem vysvětloval, že Ukrajina stojí na hraně rozpadu a její američtí sponzoři, podráždění zlodějnami představitelů státní moci, se od ní každou chvíli odvrátí. Potom pohovořil o tom, jak ruská vojska bombardují teroristy v Sýrii a civilistům rozdávají čerstvě upečený chléb. Zaradoval se, že v Americe zvítězil Trump, postěžoval si, že se jeho nepřátelé nemohou smířit s porážkou, nenechají na něm nit suchou a vůbec, že ta jejich demokracie nestojí za zlámanou grešli.</p>
<p>Ilja se na něho díval, jak se mu velká hlava leskne potem, hleděl mu do úst, tomu však vyletovala z mastných rtů slova jako bubliny, které okamžitě praskaly, dotýkala se obrazovky zevnitř, ačkoli mířila divákovi na jeho odhalenou duši. Iljova duše však byla zaměstnána přehazováním chazinských lásek.</p>
<p>Potom už puštěnou televizi nevnímal.</p>
<p>Jak Péťův otec na Ninu zareagoval?</p>
<p>Vyřiď mu, že nejsem jeho majetek! odhodil servítky Chazin. Ani podřízený! Já tu vaši Xenii o ruku nežádal! A co si vzala do hlavy, je její věc!</p>
<p>Péťo, víš, že jsem vždy byla na tvé straně. Ale on nechce nic slyšet.</p>
<p>Co mi on může?! Vyhodit mě ze služby?!</p>
<p>Nemluv hlouposti. Ale řekl, abys k nám tu holku už nevodil.</p>
<p>Výborně! Už jsme z pouti doma!</p>
<p>Několik dní poté byl éter prázdný. První to nevydržela matka ptala se, jak se mají; Péťa odpověděl se zpožděním, neochotně a ledabyle. Zato další týden poté se ozval sám.</p>
<p>Matko! Jsi vůbec v obraze, co mi tím dává najevo?</p>
<p>Jak to myslíš? Kdo? okamžitě odpovídala maminka.</p>
<p>Víš dobře kdo! Tvůj Jurij Andrejevič! Odmítá mi pomáhat! Já se nutně potrebujú seznámit s jedním člověkem, potřebuju, aby mě představil, a on se na mě úplně vysral!</p>
<p>Péťo. Jak o něm můžeš takhle mluvit.</p>
<p>Hází mi klacky pod nohy! Dělá mi to naschvál! Rozhodl se, že mě vychová, jo?! To si teda vzpomněl trochu pozdě!</p>
<p>Třeba toho člověka prostě nezná?</p>
<p>Ale zná! Já se teď bez toho kontaktu nehnu z místa! A u něho se jedná o jeden telefonát!</p>
<p>Dobře, tak já s ním promluvím. Jak se jinak máš? Co tvoje slečna?</p>
<p>Co je vám po ní!</p>
<p>Po zbytek léta, zatímco Nina na scéně čekala, až bude mít Péťa dovolenou, si zákulisí žilo svým životem.</p>
<p>To jsi včera přijel s tou svojí běloruskou slečnou? Viděla jsem ji z okna v autě, zajímala se matka.</p>
<p>Ne! To byla docela jiná slečna. A co, on taky šmíroval za záclonou?</p>
<p>Nejsi trochu lehkomyslný, Péťo?</p>
<p>Čerta starýho! Najednou jsem lehkomyslný! Aspoň se spolu nějak zkoordinujte! Protože já už jsem to nemohl poslouchat, kolik pěkných holek měl a jaký to býval sukničkář a jaký jsem já blbec, že jsem si začal s takovou obyčejnou pipkou. A ještě k tomu není odsud. Jako kdyby on sám byl z Moskvy.</p>
<p>No, sukničkář samozřejmě nebyl, ale celá naše kolej do něho byla zamilovaná.</p>
<p>Proč já to vůbec musím poslouchat?!</p>
<p>Měl jsi s ní přijít k nám nahoru. Nechat někoho čekat v autě taky není právě slušné.</p>
<p>Aha, aby si ji taky podal?! Díky, nechci!</p>
<p>Začátkem minulého podzimu, když už toho Nina měla plné zuby a kdy jí Péťa sliboval Belek, mu matka psala:</p>
<p>Proč odmítáš si s ním o tom aspoň promluvit? Víš přece, jak se pokazily naše vztahy s Koržavinovými. Proč je prostě nemůžeme pozvat na návštěvu?</p>
<p>Klidně si je pozvěte! Ale beze mě!</p>
<p>Xjuša je v Moskvě. Ptala se na tebe.</p>
<p>Jako u blbejch! Nemusíte nás zase dávat dohromady!</p>
<p>Ale omluvit se přece musíš, Péťo. Musíš s ní tak nějak lidsky. Urovnat vztahy.</p>
<p>Prostě ze mě dělá svého pěšáka, jako vždycky!</p>
<p>Víš přece, že ses k ní zachoval nesprávně.</p>
<p>Mami! Jestli se chceš skamarádit s Koržavinovými, podstrč jim někoho jiného! A já se svojí dívkou odlétám na dovolenou! Tečka!</p>
<p>Se kterou?</p>
<p>S vaší oblíbenou!</p>
<p>Copak už jsi zase s ní?</p>
<p>Z dovolené poslal Chazin matce fotografie balonů v Kappadokii. A ještě jednu – sebe s Ninou. Tu, na které se oba smáli.</p>
<p>Matka zprávu viděla, ale neodpověděla.</p>
<p>Asi za hodinu tedy Péťa připsal: Můžeš mu to ukázat. Ať ho třeba klepne. A doplnil to rozchechtanými smajlíky.</p>
<p>Po návratu z Turecka nejspíš zajel navštívit rodiče načež se matka svěřovala.</p>
<p>Nechtěla jsem ti to říkat, když jsi byl u nás. Byl jsi nějak nervózní, jako by sis vůbec neodpočinul.</p>
<p>Odpočinul jsem si výtečně! Nervózní jsem kvůli něčemu jinému!</p>
<p>Kvůli čemu? divila se matka.</p>
<p>Kvůli komu! Proč nade mnou ohrnuje nos jak nad hovnem?</p>
<p>Péťo!</p>
<p>Další dny byly kratší, temnější, atmosféra dále houstla, nálada byla tísnivější. Cosi důležitého se skrývalo v rozhovorech Iljovi neznámých, z nichž bylo možné něco vyzobat pouze na základě tu a tam rozsypaných písmen.</p>
<p>Přestaňte mi blbnout hlavu, jasný?!</p>
<p>My jen chceme, aby ti bylo dobře. Všechno si špatně vykládáš.</p>
<p>Mně už je dobře! To jen po těch sedánkách s vámi je mi nanic!</p>
<p>Já ti nic takového neříkala, Péťo.</p>
<p>Zato on všecko řekl! Úplně všecko – že se prostě chce za každou cenu uchytit v Moskvě, že je jí jedno, koho sbalí, že jsem vůl, že jsem se do ní zabouchnul. A to o jejích rodičích! Inženýři, no a co! Myslíš, že se všichni jen třesou, aby se stali vašimi příbuznými?!</p>
<p>Nesnáším, když takhle sprostě nadáváš.</p>
<p>A já zas nesnáším, když ze mě někdo dělá blbce!</p>
<p>Ani nevím, co to znamená.</p>
<p>Když se mě vyptává, jestli jsem si jistý, že mě nepodvádí. Když mi navrhuje, že se podívá na její výpis hovorů, abychom se přesvědčili. Co si vůbec myslí?! Myslíš, že by pro mě byl nějaký problém zkontrolovat její telefon?!</p>
<p>Péťo, já s tím nemám nic společného.</p>
<p>Ničeho tím nedosáhne, jasný?!</p>
<p>Uklidni se, prosím tě. Co kdybych ti zavolala?</p>
<p>Ne! Mám poradu!</p>
<p>V prosinci, před neblahým Novým rokem, bylo denního světla pomálu. Rány se podebíraly, hnisaly.</p>
<p>Proč hned říkáš ne? Mohli bychom tě umístit anonymně, táta má známé specialisty. Mohl by sis lehnout na Ipatovku nebo do soukromé kliniky.</p>
<p>Když říkám ne, tak to znamená ne! Jsem úplně v pořádku!</p>
<p>To má na tebe takový vliv, Péťo? Řekni pravdu, je to kvůli ní?</p>
<p>To vy na mě máte takový vliv!</p>
<p>Necelý rok zpátky. Čím blíže k povrchu, tím to bylo temnější. Blížily se zimní prázdniny, na jejichž konci se Péťa náhle ocitl v nemocnici.</p>
<p>Na Nový rok se přece u nás stavíš, ne? Aspoň na chvilku. Zdraví máma.</p>
<p>Ano. Co mám přinést?</p>
<p>V noci na Nový rok ve dvě hodiny vřed praskl.</p>
<p>Co to mělo znamenat?! Co to bylo za řeči?! To mělo být, kurva, novoroční blahopřání?!</p>
<p>Odpusť mu to. Měl upito, vždyť jsi to sám viděl.</p>
<p>Měl upito! Vykládat mi na Nový rok, abych se určitě chránil a prezervativy kupoval jedině osobně, protože takové jako Nina je můžou potají poškozovat? Že sní jen o tom, jak se mnou přijde do jiného stavu a vás postaví před hotovou věc?! Na Nový rok! U stolu! U šampaňského! Je to normální?!</p>
<p>Jistěže to není normální. Promluvíme si o tom?</p>
<p>Ještě mě pozvěte na Vánoce<sup>16</sup>! Nedoposlouchal jsem to až do konce!</p>
<p>Potom, když se Péťa objevoval na nejrůznějších oslavách s křivými hubami, se mu matka pokoušela dovolat, vyptávala se, proč jí neodpovídá, a on ji odbýval krátkými invektivami.</p>
<p>Iljovi vyvstal před očima otcův protáhlý ksicht s třesoucími se ochablými tvářemi. Dynastie. To je ten Péťův stín, který ho pronásledoval. Kapka jedu do ucha, u každého rodinného oběda. Syn Sviňák a tatík Sviňák.</p>
<p>Po druhé vrstvě Péťovy lásky následovala třetí, všechny uhnětené z různého těsta, všechny různě promazané. První páchla čerstvým dívčím potem, druhá pachutí v ústech a třetí zatuchlinou: stařeckým dechem. Pod nimi byl ještě cítit rezavý pach krve, ale k té se teprve musel s pomocí nože dostat.</p>
<p>A pak, řekl si Ilja, se na podzim Nina Chazinovi přiznala, že je těhotná. Ten se tomu ani nedivil. Vždyť na to byl dávno připraven: otec ho připravil. Jestli chceš, věř si tomu, jestli ne, jděte do hajzlu, ale slova už byla vyslovena, zopakována, a teď ti vězí v mozku mezi laloky jako harpuna a ty jsi ten harpunovaný. Představ si, že by ti tvoje matka řekla něco takového o tvé dívce. Ilja si to představil. Z nějakého důvodu si také představil Ninu.</p>
<p>Chtělo se mu řvát.</p>
<p>Jak mít z takového dítěte upřímnou radost? Jak přestat Ninu podezírat? Vinna či nevinna, jed už se rozlezl všude do krve, do spermatu i do vlasů. Otrava. Otrava.</p>
<p>Na konci prázdnin nalezl Ilja cosi podivného: Nemůšu se dovolat k otcu zdá se že sem v prusseru ihned zavol.</p>
<p>Noční zpráva, naléhavá a zmatená.</p>
<p>Poté bylo více než týden ticho. Až když ho šoupli do nemocnice, začalo se všechno vracet do svých kolejí.</p>
<p>„Nemůžete mě tu držet, jasný?!“</p>
<p>Tak je to tedy…</p>
<p>Vtom sebou telefon v Iljových rukách trhl. Také on sebou trhl: zapomněl již, že se v té věci skrývá nejenom Péťova minulost, ale i jeho, Iljova, blízká budoucnost.</p>
<p>Přišla zpráva do Signálu. Šifrovaný telegram od I<emphasis>gora K. Práce</emphasis>.</p>
<p>Chazine dn. vydal na ski. kolik třeba předávka zítra jako obvykle.</p>
<p>Ilja si to přečetl jednou a ještě jednou. Vzpomněl si, kdo je ten Igor – kolega z práce, z protidrogového.</p>
<p>Jako obvykle? Co vzal? Kde to má předat? V práci? Je to vůbec naléhavé?!</p>
<p>Nohy se mu zapletly v tůni mezi Péťovy kořeny a nemohl vyplavat nahoru pro vzduch. Ihned. Živému člověku musí něco odpovědět, Chazin počká.</p>
<p>Co má říct?</p>
<p>Těm, kdo je do toho zapleten, musí lhát jedno a to samé, o tom nemůže být pochyb. Tenhle Igor mu vyprávěl o jakémsi DS; není to náhodou Denis Sergejevič? Také z práce. Tehdy nemohl kvůli infiltraci. Ilja se zamyslel a napsal opatrné: Zítra nemůžu, otrávil jsem se, ležím doma.</p>
<p>Cinklo to a objevila se výhružná odpověď: Dělej si co chceš mě je to jedno já to u sebe mít nechci. Než stačil Ilja odpovědět, telefon ožil: nápis <emphasis>Igor K. Práce</emphasis> se rozzářil přes celý displej, víření bubnu, kastaněty – vše v úmyslně malátném latinskoamerickém rytmu, předehra a táhlý španělský baryton. Vyzvánění.</p>
<p>Rozhodl se a típl to. Vzápětí se omluvil: Nejsem tady sám.</p>
<p>Tady – to je kde? U přítelkyně? U rodičů? Ví Igor, čí je Chazin syn?</p>
<p>Vyčkával. Zuby si sedřel kůžičku z dolního rtu. Šlo o něco důležitého. Igorovi se nemohl zapírat: bylo cítit, že má strach, jak napjatě vibruje, pozorně čte, hledá falešné tóny, chce slyšet Chazinův hlas, aby podle jeho odstínu odhalil zrádce. Nebo zbabělce.</p>
<p>Můžu pro to někoho poslat, sebral nakonec Ilja odvahu.</p>
<p>Kdo je to někdo? Nervózně za vteřinu odpověděl Igor K. Držel mobil v ruce, otevřený na korespondenci, a sledoval, jak Ilja maluje písmena.</p>
<p>Kurýr. Něco mi dluží, chvatně vysvětlil Ilja.</p>
<p>Já o kurýra nestoj. Kutuzovská 35, u 5. vchodu u popelnic<sup>17</sup> ve 12.00 za kontejnery igelitka z Pětky . Smaž.</p>
<p>Souhlas, odhlásil se Ilja, stejně jako se Chazin pokaždé odhlašoval Igorovi.</p>
<p>A Igor odkud vylezl, tam se i propadl.</p>
<p>Ilja ještě chvíli seděl a třásl se po celém těle. V uších mu zněla ozvěna bubnu, pročítal telegrafické útržky toho, co dosud Igor Chazinovi posílal, a dával dohromady jejich smysl. Zítra tedy pojede vyzvednout zásilku.</p>
<p>Budou ho sledovat? Co když je to léčka? Proč byl Igor tak nervózní? Jaký je vlastně služební vztah mezi ním a Chazinem? Ze zpráv se to nedalo zjistit.</p>
<p>Ale ve dvanáct bude muset být na Kutuzovské. Stačilo, aby Péťa ztratil hlas, aby začal Igor trojčit. Ještě bude rušno může vyhlásit poplach. Zapeklitá věc.</p>
<p>No nic. Chazin tam má ve dvanáct být – Ilja tam bude. Pátý vchod. Popelnice. Pak se uvidí.</p><empty-line /><p>Uvařil si čaj: ze tří sáčků a se třemi lžičkami cukru, prošel se po své kleci, nadýchal se u okna chladného vzduchu. Zkontroloval, co je nového v Ročdělské. O Péťovi pořád nic.</p>
<p>V hlavě mu stále hrála melodie vyzvánění. Co to vyzvánělo, co to bylo za hudbu? <emphasis>Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta, ta-ta…</emphasis> Bylo to takové unylé. Otevřel nastavení, klepl na zvuky, následně na vyzvánění. Ringtones. Nastavený byl první z nich pod názvem <emphasis>Narcos Soundtrack</emphasis>. Píseň z filmu? Ze seriálu, na který se dívali s Ninou, vzpomněl si.</p>
<p>Zachtělo se mu poslechnout si to k čaji celé, nejenom telefonní úryvek. Našel to na YouTube. Jako první se mu otevřelo: <emphasis>Narcos Theme Song Rodrigo Amarante Tuyo Lyrics.</emphasis></p>
<p>Play: kastaněty, rolničky, kytara. Jakési město v tropech: zelené kopce, zelený oceán, bílé nebe, bílé několikaposchoďové domy, pláže do oblouku. Baryton. Dole je přes město černý pruh a na něm písmena: <emphasis>Soy el fuego quo arde tupiel</emphasis> a ještě další. Slova písně.</p>
<p>Sáhl po propisovačce a zapsal si je na papírek. O čem zpívá Péťův telefon? Vyžádal si ve vyhledávači překlad do ruštiny. Obratem se objevilo: Jsem oheň, který ti pálí kůži. Následoval úplný text písně.</p><empty-line /><p><emphasis>Soy el fuego que arde tu piel</emphasis></p>
<p><emphasis>Soy el agua que mata tu sed</emphasis></p>
<p><emphasis>El castillo, la torre yo soy</emphasis></p>
<p><emphasis>La espada que guarda el caudal</emphasis></p>
<p><emphasis>Tú, el aire que respiro yo</emphasis></p>
<p><emphasis>Y la luz de la luna en el mar</emphasis></p>
<p><emphasis>La garganta que ansío mojar</emphasis></p>
<p><emphasis>Que temo ahogar de amor</emphasis></p>
<p><emphasis>Y cuáles deseos me vas a dar, oh</emphasis></p>
<p><emphasis>Dices tu, mi tesoro basta con mirarlo</emphasis></p>
<p><emphasis>Y tuyo será, y tuyo será</emphasis></p><empty-line /><p>Pod ním byl amatérský překlad celé písně.</p><empty-line /><p><emphasis>Jsem oheň, který ti pálí kůži</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem voda, která hasí tvou žízeň</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem i pevnost a věž tvá</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem i meč, který střeží tvůj poklad</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsi vzduch, který dýchám</emphasis></p>
<p><emphasis>I cestička luny na moři</emphasis></p>
<p><emphasis>I hlt, který mi svlaží hrdlo</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak se bojím, že utonu v lásce</emphasis></p>
<p><emphasis>A že mě přinutíš, abych sipřál</emphasis></p>
<p><emphasis>Říkáš, jen pohleď, vše, co mám</emphasis></p>
<p><emphasis>Bude i tvé, bude i tvé</emphasis></p><empty-line /><p>Péťo.</p>
<p>Věděl jsi, o čem zpívá tvůj telefon? Nastavila ti tuhle vyzváněcí melodii Nina, nebo ty sám? Narcos, vole…</p><empty-line /><p>Počkej, dobrá, ještě jsme neskončili. Vrátil se tam, odkud ho vytrhl Igor.</p>
<p>Co se to s tebou v lednu stalo? Co se stalo, že jsi začal skuhrat a dobývat se k otci? Co se stalo, že tě zavřeli do nemocnice?</p>
<p>„Nemáte právo!“ cukal se Chazin ve svěrací kazajce. „Řekni mu, ať zavolá! To je svinstvo, co se děje!“</p>
<p>„Péťo. Zakázal mi ti volat. Napsala jsem ti dopis do elektronické pošty. Přečti si ho, prosím. Pozorně.“</p>
<p>Pošta. Do pošty se Ilja ještě nedíval – upozornění na dopisy zatím žádné nepřišlo a jeho samotného to jaksi nenapadlo.</p>
<p>Standardní poštovní schránka – bílá obálka v modrém čtverci – byla nabitá samými potvrzeními o uskutečněných platbách: za hudbu, za hry. Ilja prošel ikonky: co když najde ještě něco? Našel gmail, googlovskou poštu.</p>
<p>Byla tam hromada všeho, co ještě nikdy neviděl. Další oddělení archivu Péťova života. Dopisy neznámo od koho, od žen, od instancí, všelijaké nesmysly, předplacené noviny. A také otevřené dopisy od matky: <strong>svetlanahazina1960@gmail.ru</strong>.</p>
<p>Některé byly docela nové, jiné staré.</p>
<p>Ilja podle data vyhledal ten, který matka poslala Péťovi do nemocnice. Kupodivu ho nesmazal.</p><empty-line /><p><emphasis>Ahoj, Petříčku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozhodla jsem se napsat ti dopis, protože krátkými esemeskami se nic pořádně sdělit nedá a mluvit na pokoji v přítomnosti cizích osob by se ti nejspíš nechtělo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chápu, že to teď nemáš lehké. Zlobíš se na otce, že tě zavřel do nemocnice jako malého kluka. Ale po tom, co se stalo, se jeho chování dá pochopit. Říká, že to, co se s tebou stalo, je pro něho velmi nepříjemné. Lidé, kteří tě zadrželi v takovém stavu, nebyli z tatínkova odboru, jak jistě chápeš. Ale z docela jiného, sám víš kterého. A to, že ses v okamžiku zadržení zaštiťoval jeho jménem, mu může velice uškodit. Ale tobě to uškodilo mnohem víc. Chápu, že jsi nebyl docela při smyslech. A tvoje zprávy jsme nečetli, vždyť byla hluboká noc. Nemysli si, že se otec domnívá, že se ti stalo po zásluze. Ve skutečnosti si vyčítá, že ti nedokázal pomoci včas. Samozřejmě že se mnou o tom takto nemluví, ale já to na něm moc dobře vidím a cítím.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pevně doufám, že ti léčení pomůže a dokážeš skoncovat s tím jedem. Poprosím otce, aby se ti poohlédl po nějakém jiném místě místo toho, kde pracuješ teď. Má přece spoustu známých. Stejně by tě po takovém skandálu těžko vzali zpátky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Víš, že jsem od začátku byla proti tomu, abys začal pracovat u policie. Dobře si pamatuji, jak jsi po akademii chtěl jít do advokacie. Hodně jsme se tenkrát s otcem přeli, ale víš přece, jaké to je přít se s ním. Tenkrát se mi zdálo, že z tebe bude skvělý advokát. Tam přece nestačí jen umět zastupovat lidi, ale také se s každým domluvit, nacházet kompromisy i východiska z nouze. Musíš umět druhé přesvědčit. Někdy být i mazaný. Získávat známosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>To všechno jsou tvoje silné stránky. A ty bys je mohl využít ve prospěch lidí. A ještě bys za to byl slušně placen.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenže on ti vtloukl do hlavy službu u policie. Prosila jsem, aby to aspoň nebylo u protidrogového. Na to ho navedl strýček Paša, Kolcov. Dej, povídá, svého kluka k nám, já na něho dohlídnu, a pak se nechal přeložit do Pitěru</emphasis><emphasis><sup>17</sup></emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Péťo!</emphasis></p>
<p><emphasis>Můžeš si samozřejmě myslet, že jsou to jen matčiny bláznivé nápady nebo, jak rád říkáš, nesmysly, ale jsem přesvědčená, že každý člověk má v tomto životě jisté poslání. A ty v této práci nejsi na svém místě. Pamatuji si přece, jak jsi ji ze začátku neměl rád. Jak se ti nelíbila jejich disciplína, pravidla, tvrdošíjnost a byrokracie. Otec pořád chtěl, abys byl jako on, ale ty jsi přece úplně jiná povaha.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nějak mi unikl ten okamžik, kdy ti tvoje služba začala přinášet uspokojení. Velmi si to vyčítám. Protože teď už chápu, že se ti zalíbila kvůli něčemu, co tě velmi změnilo. Přesto si myslím, že ještě není pozdě vrátit se na začátek. A ta příhoda, ten skandál, je vynikající důvod to udělat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pořád si mi stěžuješ na otce. A co můžu dělat? I já bych si ti mohla na něho postěžovat. Jedině on ví, co je správné. O všem rozhoduje za všechny. Nejlíp ze všech se vyzná v lidech. Zvykl si každého soudit. O každém ví, za co stojí. A nikdy nepřiznává své chyby.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je už takový. Znám ho celý život.</emphasis></p>
<p><emphasis>A velice často se ukáže, že měl pravdu, Péťo. I když je těžké ho poslouchat, chápu, proč on sám nikdy nikoho neposlouchá. A co je hlavní, zvykl si vítězit ve všech sporech. Víš přece, jak říkává: „Voda podemílá kámen“. Když člověk trvá na svém dostatečně dlouho, ostatní se nakonec podřídí. A potom se sami přesvědčí, že měl od začátku pravdu, a ještě jsou mu za to vděční.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak ses i ty dal k policii.</emphasis></p>
<p><emphasis>Udělám, co bude v mých silách, aby uznal, že se na to nehodíš, Péťo.</emphasis></p>
<p><emphasis>A ty mně s tím, prosím, pomoz. Nehádej se, přiznej, že má v jiných otázkách pravdu. A nežádej po něm omluvy – víš přece, že se vůbec neumí omlouvat. V tom jste si velice podobní.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mám tě moc ráda a moc ti chci pomoct.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvoje máma</emphasis></p><empty-line /><p>Na tento e-mail měl Péťa takřka okamžitou odpověď.</p><empty-line /><p><emphasis>Matko, nikam z této práce odejít nehodlám a o nic u něho škemrat nemusíš. Cítím se na svém místě výborně, stalo se to prostě jen jednou, situace je to vskutku pitomá, ale všecko ukočíruju sám. Co jsem chtěl nebo nechtěl, když jsem studoval na akademii, dávno zarostlo travou. Jsem dospělý člověk a nech mě, ať si sám rozhodnu, co mám dělat.</emphasis></p>
<p><emphasis>A voda ať si podemílá nějaký jiný kámen, přesně tak mu to vyřiď.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jestli chceš zase začínat s tím, že mám jít s prosíkem za Koržavinem a kát se – děkuju, nechci. Už by ses měla konečně uklidnit a respektovat volbu svého syna. A už byste mě tu nemuseli držet, myslíte, že bych odsud nedokázal zdrhnout, kdyby na to přišlo? Měj se!</emphasis></p><empty-line /><p>Obraz toho, co se stalo s Péťou, se stával zřetelnější a pochmurnější. Ilja ho ještě nechtěl odsuzovat, chtěl vědět, co se stalo potom. Dál se hrabal v cizích e-mailech – byla v nich nová sdělení, nové zpovědi.</p>
<p>Zatímco ho k poznání vedly starší sms zprávy, u dopisů tomu bylo naopak. Ilja s jejich pomocí začal stoupat z hlubin minulosti blíže k současnosti. Tam také, v čase z nemocnice, našel ještě jeden mail, odeslaný jakoby matkou, ale napsaný jiným člověkem.</p><empty-line /><p><emphasis>Petře,</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebereš telefon, takže sešpodělanej. Nebereš ho, protože víš, jak jsi mi to zavařil. Dobrá, nezbývá než ti psát z matčiny adresy, tak si ho možná přečteš. Místo, abys prosil o odpuštění, aby sis strčil jazyk do prdele a dělal, co jsem ti řekl, abychom se všichni definitivně neutopili ve sračkách, ty se budeš ještě vzpouzet! Jenomže situace je taková, že kromě mě se už na nikoho spoléhat nemůžeš, synku. Jako obyčejně! A jakékoli tvoje pokusy dělat ze sebe dospělého a drsňáka všechno jenom zhorší. Jen jsem si začal myslet, že jsi konečně vyrostl a chytil ses rozumu, zase mi dokazuješ, že je to přesně obráceně. A jak to dokazuješ! Ve skutečnosti jsi pořád stejný cucák a maminčin mazánek, kterého je třeba provést životem a služebním žebříčkem za ručičku. Přiznej si pravdu – beze mě bys nic nedokázal. Dělat frajera, to ti jde, ale jakmile se něco přihodí – hned se schováváš za tátova záda. A ani tě nenapadne, že pro mě to může být ještě nebezpečnější než pro tebe. Chováš se jako slaboch. Ale proč „jak“? Ty jsi slaboch. Ty a ten tvůj věčný fet, kvůli kterému ztrácíš nad sebou vládu.</emphasis></p>
<p><emphasis>A k tomu jsi ještě pod pantoflem – té tvé poběhlici stačí písknout a hned za ní běžíš se staženým ocasem. Jsem si jistý, že to ona tě navádí na drogy. A nejenže jsi slaboch, jsi taky pitomec. Tak hloupě se nechat nachytat, jako ses nechal ty, dokonce i kdybys byl sjetej, to už je umění. Jsi profesionál, nebo kdo? Víš přece, že táta nebude pořád po ruce, aby tě za uši tahal ze sraček. Možná má matka nakonec pravdu, že ses pro tuhle práci nenarodil. Věc se má ve stručnosti takhle. Teď se zaměřili na mě, vyhrožují, že tě obviní, a požadují, abych odešel. Na moje místo vybrali nějakého šmejda. Řešení je jen jedno, ať si trucuješ, jak chceš. Nikdo kromě Borise Pavloviče ti nepomůže. Má takové styky, že tě z toho může vysekat. Jenomže kvůli tvému děvkaření a hlavně kvůli tomu, že jsi do toho zatáhl Xenii a pak ses na ni vykašlal, jsou teď naše vztahy takové, jaké jsou. Jestli za ním teď přijdu kvůli té tvé záležitosti, pošle mě do hajzlu hned ve dveřích, a právem. Takže si to zařiď, jak chceš, ale koukej obnovit vztah s Xenií. A tu svoji minskou děvku mně už víckrát pod nos nestrkej, jestli nechceš, aby ji nakonec nedeportovali do hajzlu. A do té doby seď tiše v nemocnici a nevyskakuj, dokud se všecko neurovná, jestli odsud nechceš odjet rovnou do Lefortova</emphasis><emphasis><sup>18</sup></emphasis><emphasis>. Je ti to jasné?</emphasis></p>
<p>Chazin na toto otcovské popíchnutí nic neodpověděl, a jestli ho jehla zasáhla do masa nebo do kosti, nebylo známo.</p>
<p>Zato po nějakém čase napsal na adresu <strong>ninini.lev@gmail.com</strong> sám, jak se to naučil, zdálo se, od matky:</p><empty-line /><p><emphasis>Ahoj, Nino!</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozhodl jsem se ti napsat normální dopis, poněvadž těmi sms se nedá nic pořádně vysvětlit. Času tu mám, kolik chci, takže si člověk může všechno hezky v klidu promyslet. Máš pravdu ohledně mých kšeftů a ohledně celé té historie s fetem máš taky pravdu. Rozum mi říká, že fet je zlo, ale je hrozně těžké vyjet ze starých kolejí. Jsem dokonce rád, že to tak dopadlo, protože jinak nevím, jak by to všechno skončilo. Souhlasím, že se se mnou v poslední době něco dělo, i když jsem se s tebou hádal, ve skutečnosti jsem to sám taky cítil. Už jsem nechtěl být na tebe nikdy ošklivý, ale pak jsem doslova vybuchl a nemohl se ovládnout. Nedokážu snášet tupost a taky máš pravdu, že se mi nechce poslouchat, když se se mnou někdo hádá, prostě na to nemám sílu. Nejspíš to všecko bude fetem, ano, protože teď tady jsem mnohem klidnější. První dva týdny byly těžké, ale teď, když mi vyčistili krev, mě to jakoby pustilo. Dostal jsem se sem samozřejmě kvůli té aféře s inspekcí, otec mě sem zašil. Zvlášť bych se ti chtěl omluvit za to, že jsem tě ten večer neposlechl, i když ses mě pokoušela zadržet. Jenže kdo mohl vědět, že to bude léčka? Vlastně jsem se sem dostal proto, že jsem debil. Na druhou stranu si myslím, že opustit byznys nebude tak jednoduché. Prostě pochop, že je to běh na dlouhou trať, je potřeba čas, splnit všechny závazky a nenápadně vycouvat. Ale co je hlavní, už jsem se rozhodl, a není to díky otci, ale díky tobě. Jsi můj talisman. Dokonce, i když na tebe někdy řvu, stejně vím, že máš pravdu ty a ne já, a proto jsem takový hnusný. Zkrátka, choval jsem se jako hovado a za to se ti chci omluvit. Pořád tu na tebe myslím, Nino. To ty mě odsud taháš, už dávno nevím, co by se se mnou bez tebe stalo. Posledně jsem měl na tebe všelijaké řeči a nejspíš děláš dobře, že se mnou nemluvíš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale jestli chci kvůli někomu všechno napravit, pak je to jedině kvůli tobě, abych se k tobě mohl vrátit, až mě odsud pustí. Jestli na mě tam venku nečekáš, pak nemám důvod toho všeho nechat. A ať mě to zavede, kam mě to zavede. Moc tě prosím, zvedni mi telefon, nebo odpověz aspoň ve WhatsAppu, já přece vidím, když se připojuješ, a vím, že čteš to, co píšu. Prosím, Nino!</emphasis></p><empty-line /><p>Tohle, ověřil si Ilja, bylo odesláno ještě před zprávami, ve kterých Péťa prosil Ninu, aby za ním hned přijela, třeba i s prázdnýma rukama. Po tomto dopise Nina váhala ještě několik dní, ale potom ji Chazin utrápil svým neustálým žadoněním přes WhatsApp, až se konečně nechala umluvit.</p>
<p>Po zbytek pobytu v nemocnici Péťovi už nikdo nenapsal – zřejmě vše důležité bylo řečeno ústně, aby nezůstaly stopy v podobě písmen.</p>
<p>Další důležitý dopis přišel od matky až uprostřed dubna po jeho propuštění: když se nikomu nepodařilo od základů změnit Péťův život – ani matce, ani Nině.</p>
<p>Jakým způsobem dosáhl, že se mohl vrátit do funkce, zůstávalo tajemstvím: Ilja věděl, že za Koržavinem nakonec nebyl, otci neustoupil, ale matce neustoupil rovněž. Nicméně matka k tomu samozřejmě přistoupila velkoryse a před Velikonocemi už byla připravena mu všechno odpustit.</p><empty-line /><p><emphasis>Petříčku, dnes jsou Velikonoce, největší svátek všech pravoslavných. Kristus vstal z mrtvých! Ráno jsem byla v kostele a zapálila svíčky za zdraví nás všech. Zvlášť jsem se pomodlila za tebe, aby se ti ve všem dařilo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Velikonoce jsou dnem vzkříšení. Já tomu rozumím takto: i tehdy, když je tělo úplně zničené, silný duch ho může vyléčit. Tělo je pozemské, prostě biologická a chemická záležitost, ale člověk znamená přece mnohem víc. Onemocní-li duše, chřadne i tělo.</emphasis></p>
<p><emphasis>A když člověk očišťuje svou duši, jeho tělo fakticky ožívá. Je to také svátek největšího zázraku podle evangelia, návrat Ježíše na zemi v tělesné podobě poté, co byl nespravedlivě popraven Římany.</emphasis></p>
<p><emphasis>Modlila jsem se za to, abys měl dost sil zachovat si čistou duši a nepodléhat pokušením. Na každého člověka číhá v životě mnoho pokušení a svodů, dokonce i na toho nejobyčejnějšího. A ty ses rozhodl pro takovou práci, kde je pokušení na každém kroku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechtěla jsem, abys tu práci dělal, ty to dobře víš. Teď už se ale nedá nic dělat, vás dva s otcem nepřesvědčím a nikdy jsem ani nemohla. Myslíš si o mně, že se vznáším v oblacích, říkal jsi mi to. Že si otce idealizuju a nechápu, že on ve skutečnosti také zdaleka není svatý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pamatuji se, že jsi řekl, že světec to u milice dál než na poručíka nedotáhne. Já to, Petříčku, všechno samozřejmě dobře vím. Ale až budeš mít svoje děti, sám pochopíš, že se jim nedá ihned říct celá pravda o tom, jak je svět zařízen. Když jim hned řekneš, že ano, všichni kradou, všichni se ženou za majetkem a všichni jsou nevěrní svým partnerům, budou si myslet, že je to normální. A pak ani nebudou cítit vinu, až budou hřešit, a tím budou hřešit ještě náruživěji a bezostyšněji. Abychom je uchránili, musíme pro ně, dokud jsou malí, svět přibarvovat a přikrášlovat. A vlastní děti jsou v tvých očích malé pořád, dokonce i tehdy, když je jim už dvacet pět nebo třicet let. I ty to jednou pochopíš – až budeš vychovávat svoje vlastní.</emphasis></p>
<p><emphasis>Také otec v tobě dodnes vidí malého kluka, zvlášť když se chováš takhle nezodpovědně. A myslí si, že je možné tě trestem přimět, aby ses napravil. Kdybys jen věděl, kolikrát jsem mu musela rozmlouvat, aby tě rovnou ve škole nevyplatil řemenem, když jsi byl drzý na učitele a chodil za školu! I teď říká: Tys ho bránila, ale měl pokaždé dostat výprask a vyrostl by z něho jiný člověk Já si však myslím, že pouhý trest nic neřeší. Trest člověka akorát zatvrdí, svou vinu nepřizná a nadále se domnívá, že je v právu, a naučí se tím leda podvádět, a navíc tajit nenávist vůči tomu, kdo ho potrestal, byť právem. Aby se člověk doopravdy kál, musí pocítit přesně to, co ten, jemuž uškodil. To je ale složité a trvá to dlouho, proto se tomu říká výchova. Zatímco dát někomu na zadek nebo na něho křičet je rychlé a přináší okamžitou úlevu tomu, komu ublížili.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nevím, proč ti to všechno píšu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Prostě počítám s tím, že už nejsi dítě, ale dospělý člověk A i když tě třeba tak dlouhý dopis nudí, doufám, žes ho dočetl až sem. Zatímco ty budeš čím dál tím dospělejší, my s otcem budeme upadat do dětství. Pak bude řada na tobě, aby sis tohle všecko pamatoval. My jsme tě netrestali a ty nás taky netrestej.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dnes je v Moskvě hezké počasí, na duši se mi po sváteční službě udělalo lehko, a tak jsem se rozhodla se ti svěřit. Škoda že ti více nemohu pomoci. Můžu jen zapalovat svíčky a doufat, že to nějak zafunguje. Vždyť jsi pokřtěný, Bohu představený, i ty můžeš dnes zajít do kostela, zapálit svíčku a v duchu poprosit, aby pokušení nebylo příliš velké. Mám tě ráda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvoje máma</emphasis></p><empty-line /><p>Byly tam i jiné věci, které Ilja jen přelétl, protože na to, aby se dopodrobna seznámil s celým Péťovým životem, neměl dost času.</p>
<p>Bylo však čím dál tím jasnější, že do začátku dusného července se v letním žáru rozkládal nejenom Péťův poměr s Ninou, ale i jeho vztahy s otcem shnily na troud.</p>
<p>Mezi dubnem a zářím se mezi nimi muselo odehrát něco nesmírně bolestného, čeho se Ilja zatím nemohl dobrat. Nejenže Chazin už s otcem vůbec nemluvil, ale dokonce ani matka nesměla otevřeně dělat mezi nimi prostředníka.</p>
<p>Na konci září, ne bezprostředně po Ninině přiznání, si matka vše důkladně promyslela a opatrně psala Péťovi:</p><empty-line /><p><emphasis>Péťo, vyšla jsem z domu, jen abych ti mohla zavolat, tátovi jsem řekla, že jdu nakoupit, ale nemůžu se ti dovolat. Zřejmě máš teď v práci honičku, ale nutně si s tebou potřebuju promluvit. To, co jsi mně řekl o vás s Ninou, o tom, v jaké je situaci, mě nenechává v klidu. Vím, že jsme ti s otcem dříve rozmlouvali, abys s ní chodil, a o tom, že by ses s tou dívkou oženil, otec nechce ani slyšet. Nevím, proč ji tak nesnáší – viděli jsme ji jenom párkrát, ale sám víš, jaká je to tvrdá palice. I já, přiznávám, jsem o ní pochybovala – ne proto, že by se mi nelíbila, ale proto, že si dovedu představit, co se asi honí hlavou mladé dívce z cizího města, která nikde pořádně nepracuje a chodí na fakultu pro nevěsty. Všem jim jde jenom o jedno, nemohou se přepočítat a stejně jako ty si buduješ svoji kariéru, tak si ony budují svůj osobní život. Netvrdím, že je tvoje Nina taky taková, bývají i výjimky.</emphasis></p>
<p><emphasis>S otcem jsme se samozřejmě obávali právě toho, že otěhotní a postaví tě před hotovou věc. Dítě je přece jenom nesmírně účinná ženská zbraň proti váhajícímu muži. Dítě představuje základní změnu ve vztazích i v životě, to přece víš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Neumím si představit, jak to řeknu otci, protože to mu s konečnou platností potvrdí, že se ohledně tvé dívky nemýlil. Jsem si jistá, že svůj souhlas k vašemu sňatku nedá. Po tom, jak to dopadlo mezi námi a Koržavinovými, jaké to mělo pro otce a pro tebe důsledky, to pro něho bude prostě nemožné.</emphasis></p>
<p><emphasis>To ale samozřejmě neznamená, že ho musíš poslechnout. Udělej to, co ti přijde správné. Je to příliš vážná záležitost na to, abys dal na něčí rady. Hlavně si ale pamatuj, že i nenarozené dítě je už živý člověk, že má skutečnou duši, že je to tvůj budoucí syn nebo dcera. Tvůj, nejen její. A ještě: v očích Boha je potrat dokonaná vražda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemaž, prosím, tento e-mail.</emphasis></p>
<p><emphasis>Máma</emphasis></p><empty-line /><p>Více dopisů od matky Ilja nenašel.</p>
<p>Zamyslel se a rozhodl se hledat na adrese <strong>ninini.lev@gmail.com</strong>.</p>
<p>Našel ještě jeden, druhý a poslední, napsaný poslední listopadový čtvrtek, den před setkáním Péti a Ilji, Chazinem vychrlený, ale neodeslaný:</p><empty-line /><p><emphasis>Nino, nevím, jak s tebou o tom mluvit tváří v tvář, poslední dobou tolik pláčeš kvůli každé maličkosti a já kvůli tvým slzám panikařím a zuřím a zapomínám, co jsem chtěl říct. Rozhodl jsem se napsat ti ještě jeden dopis, posledně to snad pomohlo. Vlastně ano, neskáču radostí, když přede mnou začínáš o dítěti, protože se na to bojím myslet, na to, jak se změní můj i tvůj život, na to, že je konec s mojí svobodou, že se nejspíš úplně změníš, protože ses už beztak změnila, a já už taky nebudu moct být stejný jako dřív a žít jako dřív. Bojím se tak, jako bych se dusil, tak je to. Jako kdyby už bylo o všem rozhodnuto, ani jsi o tom nerozhodla ty, ale někdo jiný, a já už se z té šlamastyky nevyhrabu. Jako kdyby moje budoucnost byla dopředu známa, jako by bylo všechno určeno. Taky si myslím, že budu jako otec stát za hovno, budu ještě horší než ten můj, můj aspoň ze mě chtěl někoho mít, zatímco já vlastně myslím jenom na sebe, jaképak děti. Jak bych ti tohle všecko mohl říct ústně? Vždyť je to nereálné. Přečetl jsem ve WhatsAppu všechny ty zprávy, které mi posíláš. O tom, jak se bojíš, abys neudělala chybu, a že se to nedá vrátit zpět. Chápu, že je to teď pro tebe těžké.</emphasis></p>
<p><emphasis>Choval jsem se jako hovado. Ale ne proto, že bych tě neměl rád, mám tě tak rád, jak jen můžu a umím. Prostě mám hrozný strach, Nino. Ty ne?</emphasis></p>
<p><emphasis>Vlastně jsem ale začal psát tento dopis, abych ti rozmluvil to, co ses rozhodla udělat. Protože jsem si pomyslel: když do toho lidi vlítnou poprvé, mají všichni strach. Jenom předstírají jeden před druhým, jak jsou šťastní, a přitom nemají ponětí, co bude dál. Ale nakonec to nějak zvládnou. Celí šťastní chodí se svými dětmi ven, usmívají se na ně, mazlí se s nimi. To znamená, že se mění, ale přitom se stávají šťastnějšími. Mám v hlavě naprostý zmatek, když ti píšu, ale to hlavní je tohle – ať nás změní, ty děti, a ať nás změní k lepšímu, protože já teď určitě nejsem právě vzor ctnosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nadělal jsem se spousty volovin a tys to se mnou přece vydržela, teď už bych ani nedokázal vyvádět jako dřív. Rodiče jsou proti, jak sama dobře víš, ale já na ně zvysoka seru, jejich peníze nepotřebuju a s ostatním si poradíme sami.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vlastně, Nino</emphasis></p><empty-line /><p>Zde e-mail končil, uprostřed věty. Chazin ho začal psát ve čtvrtek a v pátek se ho možná chystal dokončit a odeslat. Jenomže odeslat ho v pátek mu Ilja znemožnil v každém případě už bylo pozdě.</p>
<p>Odložil telefon.</p>
<p>V hlavě mu hučelo. Za oknem už byla černá tma, čaj ztratil chuť. Aby utišil svědomí, začal vzpomínat na páteční noc ve staré fabrice, na fotografie s rutinně sbalenou cuchtou v drahé restauraci na rozzářeném nábřeží, na příchod s ní, balancující na jehlových podpatcích, ke klubu Chuligán, na její jekot, že nechce věčně hrát vedlejší role a neochotný Chazinův slib svěřit jí roli hlavní. V zájmu spravedlnosti si vzpomněl i na to, že ji Péťa nechal odejít a nepokoušel se ji přemlouvat nebo zadržet.</p>
<p>Opatrně otevřel čtvrteční dopis.</p>
<p>V palici mu monotónně a smutně drmolil modrý prokurátor. Ilja ho poslouchal na půl ucha, ale vlastně ho ani poslouchat nemusel, jelikož bylo všechno jasné. Zuřivá Sviňákova pitka, jeho naschvál zveřejněné zraňující snímky s kurvami, jeho strach zůstat v pátek byť jen chvilku sám a jeho připravenost rozejít se s náhodnou známostí, jeho zbabělé mlčení vůči Nině a jeho přiznání, takřka plně sepsané, a přece neodeslané… Závěr byl: vinen.</p>
<p>Vypadalo to, že Ilja měl na triku ne jeden, ale dva životy. Dvě duše. Jednu vinnou a jednu nevinnou.</p><empty-line /><p>16 Podle pravoslavného kalendáře se Vánoce slaví začátkem ledna (pozn. překl.).</p>
<p>17 Hovorový výraz pro Petrohrad (pozn. překl.)</p>
<p>18 Moskevská věznice (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>10.</strong></p><empty-line /><p>Na další čtení Chazina už neměl sílu. Vlastně už neměl sílu na nic. Napil se teplé vodky, zesílil zvuk televize a usnul na židli. Zdálo se mu o matce vypadala jako Péťova, ale ve skutečnosti byla Iljušova jak ho provádí po márnici. Slibovala, že mu něco ukáže, a pak, jak už to bývá, si vyměnili role a najednou to byl Ilja, kdo jí chtěl pod tisícovkou dvojitých prostěradel, kde bok po boku spali šťastní manželé, najít jakéhosi nebožtíka. Hledal, a přitom se bál ho najít – nejspíš Péťu, i když proč by se jeho matka měla bát Péti?</p>
<p>Skončilo to tak, že pod jedním z prostěradel objevili samotného Ilju se zavřenýma očima a nakonec se průvodce Ilja probudil celý zpocený a vyděšený, že se propadá do bezedné hlubiny.</p>
<p>V televizi bravurně žvanili o cvičení ruských vojenských jednotek, jak jsou dobře vyzbrojené a jak umí bojovat s teroristy: ve výcvikovém prostoru dělali kotouly lidé bez tváří.</p>
<p>Poslepu doklopýtal do svého pokoje, natáhl si budík na sedmou a usnul, jako když ho do vody hodí.</p><empty-line /><p>Probudil se sám pět minut předtím, než měl zazvonit budík. Pamatoval si, že ho ve snu kdosi dočasně zbavil povinnosti zařizovat důležité věci, ale o jaké věci šlo, si nepamatoval.</p>
<p>Podíval se na telefon – byla tam zpráva od matky.</p>
<p>Nina leží v 81. nemocnici. Po telefonu nechtějí nic říct. Jenom osobně.</p>
<p>Vlezl si pod sprchu. Kdy se matka s Ninou usmířila? Ještě v září ji se zaťatými zuby sotva uznávala. A teď už má její číslo a baví se spolu? Až sem to tedy nedočetl. Ilja se bezostyšně hrabal v Chazinově mobilu, ten však byl bezedný.</p>
<p>Co bys chtěla vědět, mami, ptal se jí v duchu Ilja. Jaké máš podezření? Bojíš se zatížit svou duši hříchem? Bojíš se, že už jsi ji zatížila. Zatížilas, mami?</p>
<p>Ty a otec.</p>
<p>On přece vždycky musel mít pravdu. A v jakémkoli sporu musel mít poslední slovo, ne? Chtěl přemoct syna, zlomit ho, přinutit ho, aby nechal svoji holku? Bál se, že se nechá Péťou zbouchnout, a tím vás přinutí ke smíru?</p>
<p>Nu což: zvítězil. Vyřiď mu to a pogratuluj.</p>
<p>Žádný smír nebude. Co se vlastně pokazilo?</p>
<p>Nechtělo se mu nastavovat krk. Nechtělo se mu znovu se narodit místo Chazina.</p>
<p>Bylo třeba starat se také o sebe: dnes se měl hlásit na místní policejní stanici. Zákon říká, že do tří dnů po propuštění. Pokud odečteme cestu ze Solikamsku, dnes je právě třetí den.</p>
<p>Vtom mu poskočilo srdce: vždyť ještě musí jet na Kutuzovskou! Igor mu tam nechá zboží! Musí něco vyzvednout. Ve dvanáct, u popelnic, u pátého vchodu.</p>
<p>Ne, teď musí vzít rozum do hrsti.</p>
<p>Je pondělí ráno. Chazin má nejvyšší čas chystat se do služby. Taky nejspíš vstával v sedm, aby byl v devět v práci. Kde bydlel? Měl to daleko? A kam? Koho nejspíš potkával na chodbě cestou do kanceláře? S kým seděl v kanceláři?</p>
<p>Každý z těch, s nimiž se měl dnes potkat, by mu mohl zavolat. Zeptat se: kde vězíš?</p>
<p>Kde vězím? Ve staré fabrice.</p>
<p>Zavřel kohoutek u sprchy, vydrhnul se ručníkem, uvařil si čaj a přikusoval k němu cukr. Vtom: telefon. Kastaněty a kytary, následované španělským: <emphasis>Soy elfuego que arde tu piel. Soy el agua que mata tu sed…</emphasis></p>
<p>Podíval se: MÁMA.</p>
<p>Je půl osmé, matko! Co bys ráda? Je půl osmé, spím.</p>
<p>Neutnul to. Nechal telefon vyzvonit se v naději, že toho nechá. Ale vzápětí za prvním telefonátem se ozval druhý. Nechal ho dozvonit a následoval třetí.</p>
<p>Teprve pak jí napsal: Spím.</p>
<p>Nemůžeš si se mnou promluvit? zněla odpověď. Dělám si velké starosti!</p>
<p>Kvůli čemu? opatrně se zeptal Ilja.</p>
<p>Kvůli tobě a kvůli Nině. Co je s ní? Vezmi ten telefon!</p>
<p>Matko. Teď nemohu. Pak ti to vysvětlím. Nepruď. Potom se vzpamatoval a opravil to na nepanikař.</p>
<p>Zajeď za ní, prosím tě, a zjisti, co se stalo. Nebo je ti všechno jedno?!</p>
<p>Zajedu, zajedu! kapituloval Ilja.</p>
<p>Neodkládej to! A najdi si, prosím tě, přes den čas a zavolej mi.</p>
<p>Dobrá! slíbil, ani nevěděl proč, a začal na internetu hledat číslo do té osmdesáté první nemocnice. Našel: je to v Moskvě, v Altufjevu, v Lobněnské ulici. Znovu si přečetl jméno ulice – nechtělo se mu věřit té shodě okolností. A není-li to shoda okolností, pak co?</p>
<p>Aniž si to uvědomil, vytočil číslo nemocnice uvedené tamtéž, v Jandeksu. Pak se vzpamatoval: a na koho se má ptát? Leží u vás moje Nina? A co příjmení?</p>
<p>Své dopisy příjmením nepodepisovala, schránka je bezejmenná: ninini, a to bylo všecko.</p>
<p>Dlouho si lámal hlavu, než přišel na to, jak to zjistit. Pokud spolu letěli do Turecka, znamenalo to, že Péťa musel objednávat letenky. Otevřel si poštu a zadal do vyhledávače slova: <emphasis>Turecko, Belek, let.</emphasis> Našel dvě letenky z podzimu do léta, z uplakaného moskevského října do teplého tureckého bezčasí. <emphasis>Chazin Petr a Levkovská Nina</emphasis>. Levkovská. Nazdar.</p>
<p>„Nemocnice, informace.“</p>
<p>„Dobré jitro. Chtěl bych se zeptat na Levkovskou Ninu, je u vás od čtvrtka.“</p>
<p>„Oddělení?“</p>
<p>„No… Snad gynekologie. Nejspíš.“</p>
<p>„Taková tu je. Přijeďte na oddělení, tam se všechno dovíte. Občanku s sebou.“</p>
<p>„A po telefonu to nejde?“</p>
<p>Oznamovací tón.</p>
<p>Takový hlas: ochraptělý, jakoby naschvál drsný. Proč? Vždyť jim určitě volají s obavami, jako kdyby informační oddělení v nemocnici rozhodovalo o osudech lidí. To snad ne, nemají právo dokonce ani vynést rozsudek. Proč tedy takový tón? Třeba jsou na druhém konci drátu unavení tím věčným otravováním. Osm ráno a už jsou unavení. Ještě ze včerejška a odjakživa. Je to takový služební tón, aby se náhodou nenakazili od volajících neštěstím. Lékařská maska.</p>
<p>Gynekologii uhádl. To znamená, že uhádl i vše ostatní. A proč je tedy ještě pořád tam? Kolik dní po potratu si je nechávají v nemocnici? Že by nějaké komplikace? Ilja vstal a prošel se po bytě.</p>
<p>Takže co? Má se tam rozjet?</p>
<p>Chazinova matka byla jak na jehlách. Ilja to cítil: jestliže ji bude dál odbývat, odpovídat vyhýbavě a nic jí nedá, o to víc si bude dělat starosti. Bylo třeba ji přesvědčit, aby Iljovi uvěřila, hodit jí lano.</p>
<p>Bylo třeba zjistit, co je s Ninou.</p>
<p>Podíval se, jak se tam jede. Vyhledávač stanovil jak trasu, tak i přibližnou dobu – do osmdesáté první to měl z domova zhruba hodinu.</p>
<p>Šikovná věcička. Kdyby se tak dal plánovat i životní úděl: do bodu A zadat současný stav a do bodu B – čeho by chtěl dosáhnout. A Jandeks by odpověděl – nejprve pěšky tisíc kilometrů, potom tři roky vlakem, potom dvě manželství, tři děti, pracovat pouze tady a tam, takovou a takovou dobu. Doba trvání cesty čtyřicet pět let, ale existuje i alternativní trasa.</p>
<p>Ilju by taková zachránila. I Péťu by zachránila.</p>
<p>Všechno se dá stihnout. Do nemocnice je to hodinka a odtamtud do Kutuzovské to také netrvá déle než hodinu. Bude možné uklidnit matku i uchlácholit Igora. Ne nadlouho. Ale nadlouho to ani být nemusí.</p><empty-line /><p>V půl deváté byla ještě tma. Ospalí lidé čekali na moderních zastávkách na špinavé autobusy. Střídavě padal sníh nebo mrholilo. Ani slunce, ani měsíc nebylo vidět.</p>
<p>Šel pěšky až k Depu a tam mu poradili, aby pokračoval lokálkou do Lianozova.</p>
<p>Pohyboval nohama, aby si rozproudil krev, nastavoval tvář vlhkému větru – a ožíval. Doma bylo dobře, útulně, ale cítil se tam jako v hrobě. Zato tady, venku, opět dostával chuť do života. Záviděl jenom lidem, kteří nevěděli, kolik toho ještě mají před sebou.</p>
<p>Vyšel na nástupiště. Postavil se vedle ostatních a pohlédl na ně.</p>
<p>Odešli z nějakých bytů, někomu dali letmou pusu na rozloučenou, někomu řekli, že se uvidí večer. Byty jsou stejné, v celé zemi jich je nějakých čtyři až sedm typů. Polibky jsou nejspíš také stejné. Ale jak je možné, že život má přece jenom každý svůj'?</p>
<p>V lokálce všichni zírali do telefonů. Odnaučili se být sami se sebou, je to pro ně příliš nudné. Jízda po kolejích z Lobně do Moskvy je pro ně zkrátka utrpení. Zatímco se tělo pomalu veze, je třeba něčím zaměstnat mysl.</p>
<p>Ilja to však nepotřeboval.</p>
<p>Stačilo mu, aby si vzpomněl, kam a proč jede. A přitom tak mile zapomínal! Jako by jel jenom do práce jako všichni ostatní. Jako by jel do školy.</p>
<p>Vtom si uvědomil, že se za chvíli ocitne pouhých pár set metrů od Niny. Ne od elektronicky zářící Niny z telefonu, ale od utrápeného živého člověka. Člověka, do kterého se na dálku zamiloval a kterého neopodstatněně odsoudil. Odpusť mi, Nino. Nechtěl jsem potopit ani tebe, ani tvé dítě. Jenom jste se měli dřív zbavit Sviňáka, aby šel ke dnu sám.</p>
<p>A ty, Péťo, cos měl udělat jinak?</p>
<p>Ilja zastrčil ruku do kapsy a prsty obemknul promrzlý telefon.</p>
<p>Ačkoli se tě matka ze všech sil snažila zachránit, vytáhnout z bahna, všecko bylo nadarmo. Zabil by Ilja Sviňáka, kdyby se z něho stal místo poldy advokát?</p>
<p>Zabil, rozhodl se Ilja. Ale možná taky nezabil. Pokud se jedná o nás dva, Chazine, neexistují jednoduché odpovědi.</p>
<p>Co kdybychom se ve staré fabrice minuli? Co kdybys aspoň nevyvěsil tu fotografii a nepřivedl mě tak na svou stopu? Kdybys mi dovolil v klidu vystřízlivět a nemučil mě? Kdyby ses slitoval nade mnou i nad Ninou?</p>
<p>Pak bych tě možná nezabil. A možná i zabil.</p>
<p>V zóně si často představoval, jak se jednou setkají. Ano, někdy ho i zabíjel. A někdy ho jenom přinutil kňučet. To však byly jenom vězeňské fantazie, blouznění o spravedlnosti, křivě se usmál Ilja. Na svobodě zmoudřel. Škoda že se mu před třemi dny zatmělo před očima.</p>
<p>Kdyby mi nezemřela matka, byl bys i ty, Sviňáku, naživu. Tehdy by ďábel pokojně spal ve vnitřní kapsičce.</p>
<p>Kdyby nebylo magnetické bouře.</p>
<p>Kdyby se Ninin magnetický štít nevybil, kdyby zafungoval a ochránil tě. Pomohlo by to?</p>
<p>Dobré by bylo, kdybys mi neukradl můj život. V tom případě bych ti já ponechal tvůj. Ale mohl jsi?</p>
<p>Dobré by bylo, kdybychom se nikdy nepoznali a existovali jeden mimo druhého. Jenomže jsme se setkali a propletli životy své i svých blízkých jako dva provazy. Kdybychom se nepotkali, moje matka by teď žila. A ty bys čekal dítě. Prošel bys obdobím strachu a čekal. Všem by bylo líp.</p>
<p>Ne. Tento rozhovor je zbytečný.</p>
<p>Na cestě bylo příliš mnoho ukazatelů směru a mnohokrát jsme sjeli ze správné cesty. A nakonec nás koleje dovedly tam, kam nás dovedly. Depo: začátek i konec.</p>
<p>„Stanice Lianozovo.“</p>
<p>Vystoupil, poradil se s telefonem a vyhledal zastávku autobusu jedoucího k cíli jeho cesty. Čekal. Během čekání se do něho dala zima. Proč jede do té nemocnice? Proto, proč jel do nemocnice i včera za matkou: aby se dověděl nezvratné. I když nemrzlo, stejně prokřehl.</p>
<p>Autobus otevřel dveře a pustil ho do tepla. Řidič vytáhl z Ilji peníze. Všichni z něj tahali peníze. Jen aby mu vydržely do konce. Dveře se zabouchly a autobus vyrazil skrz padající sníh proti větru jako dům na kolech.</p>
<p>Nemocnice se nacházela v několika olezlých budovách na zasněženém prostranství za plotem. Vrátný spal, závora byla zvednutá. Musel ho vzbudit a vyptat se, ve kterém pavilonu se nachází gynekologie.</p>
<p>Kolem projela zrezivělá bíločervená gazela. Seděli v ní rozesmátí lidé. Vrátný se rozběhl za ní. Ilja zůstal pozadu. Sanitka se přisála k oddělení urgentního příjmu jako štěně k cecíku feny a záchranáři z ní začali vykládat černý pytel.</p>
<p>Tady už je pavilon.</p>
<p>Ryšavý prostovlasý mladík kreslil nohou do sněhu písmena. Hleděl přitom nahoru, do oken porodnice. Písmena byla takových rozměrů, jako kdyby mladík přežil ztroskotání lodi a chtěl, aby ho zachránila letadla. Ilja nemohl ze země nic rozeznat. Uviděl jenom D a Ě. Děkuju?</p>
<p>Za skly oken jako ze zrcadel vyhlížely na svět bledé rodičky. Po nebi nad nimi pluly mraky. Jejich tváře byly jedna jako druhá: jedna byla dojatá a ostatní jí záviděly.</p>
<p>Mladík byl podnapilý a veselý. Ilja měl chuť mu jednu vrazit.</p>
<p>„Levkovská Nina,“ řekl v registratuře.</p>
<p>„Zatím nic, až po dvanácté,“ zklamala ho tetka s řídkým vybledlým culíkem, ale hned se slitovala. „Jestli chcete, vyjděte na oddělení a zeptejte se lékaře, dneska jsou návštěvy povolené dopoledne. Dvacet rublů za návleky.“</p>
<p>Zničehonic se mu rozbušilo srdce. Je to hloupé: nikdo ho tu nezná a nikdo ho ani nepozná. Dokonce, i kdyby se s Ninou setkal na chodbě tváří v tvář – tak co? Nic. Je pro ni úplně cizí člověk.</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Železem obitý výtah byl obrovský, aby se do něj vešly ležící osoby. Stoupal ztěžka a pomalu. Ilja ho přemlouval, aby jel ještě pomaleji, ale nakonec přece jen dojel.</p>
<p>Gynekologie byla čerstvě vymalovaná a nevypadala jako mučírna. Hned vedle výtahu ale kouřilo několik žen s šedými tvářemi. Nikdo se neodhodlal jim to zakázat. Vrhaly na něj nepřátelské pohledy. Beze slova je minul.</p>
<p>Vešel do béžové chodby. Návleky se prodřely a zanechávaly na sterilní podlaze svinstvo z ulice. Kdesi huhňala televize. Za zavřenými dveřmi někdo plakal. V ordinaci šuměl čajník. Vše znělo tlumeně: jako by se tu život styděl projevit.</p>
<p>Zaklepal na pootevřené dveře lékařského pokoje. Teprve potom si přečetl na dveřích cedulku: <emphasis>Lékař je na vizitě</emphasis>.</p>
<p>Schoval se na konci chodby vedle bedýnek s dužnatými listy tchyniných jazyků. Zdálo se mu, že čeká věčnost. Ze svého úkrytu viděl, že se lékařka vrátila. Byla to žena východního typu s protáhlým přízvukem a hrčivým r. V brýlích měla tlustá skla, která jí velice zmenšovala oči.</p>
<p>„Jdu se zeptat na Levkovskou.“</p>
<p>„A vy jste kdo?“ se zájmem na něho pohlédla žena přes brýle.</p>
<p>„Já… Jsem její přítel.“</p>
<p>„Tak přítel. Rozzmyslel jste si to snad?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Plod se měl odstrranit v pátek, ale chirurg se zdržel u porrodu, dvojčata se zamotanou pupeční šňůrou. Už se to nestihlo. O víkendu se plánované operrace neprrovádějí, takže tu zůstala na pozorrování a testy. Bude se to dělat dnes.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Mám vám to ještě jednou zopakovat?“</p>
<p>„Takže jste jí ještě nic nedělali?“</p>
<p>Vyschlo mu v krku.</p>
<p>„Copak to nevíte? Vy jste mi pěkný bojfrrend.“</p>
<p>„Pohádali jsme se.“</p>
<p>„To už si nějak vyřiďte sami. Operrace je za dvě hodiny. Zatím za ní můžete zajít.“</p>
<p>„Já nevím. Možná se stavím. Zatím jí nic neříkejte, ano?“</p>
<p>„V tomhle máte mít jasno. Holka je v jedenáctém týdnu těhotenství, začal dvanáctý. Příští týden už jí v téhle zemi nikdo potrrat neudělá. Naskakujete doslova do posledního vagonu.“</p>
<p>Začala se věnovat nějakým výkazům, jako kdyby jí bylo úplně jedno, co bude s Ninou dál. Možná jí opravdu bylo všechno jedno.</p>
<p>Ilja nejistým krokem vyšel na chodbu. Stáhl se do kouta a posadil se vedle tchyniných jazyků.</p>
<p>Pohladil jejich listy. Potřeboval se něčeho přidržet.</p>
<p>Nina to ještě nestihla. To, co si Ilja dával za vinu, se ještě nestalo. Stane se to teď, za dvě hodiny, ale ještě se to nestalo. Mělo se to stát v pátek nebo v sobotu, mělo se to stát tehdy, kdy o tom Ilja ještě nic nevěděl, kdy už odpovědnost ležela na něm, ale on si jí ještě nebyl vědom. Přímo groteskní náhoda. Matka ho přiměla se sem rozjet. Nesmysl. Mystika. Ještě není vše rozhodnuto. Nic mu do toho není. K čemu by jí bylo dítě od mrtvoly? Co má říct matce? Nesmí se plést cizím lidem do života. Už se zapletl. Zabil jsi ho, když chtěl všechno změnit. Už to nestihl. Ani se na to nechystal. Už jí zničil život tak, že hůř to ani nešlo. Musí jet. Nemá čas se tu zdržovat. Nic mi do toho není. I když něco se ještě změnit dá. Ona sama ten potrat nechce. Poslední týden. Prostředek srpna, jedenáct týdnů. Hrůza. Chtěl by všechno vrátit zpátky. Ale jeho už nevrátíš. Jeho jsi jí vzal navždy. Už není. Ale co dítě? Nemáš právo se do toho plést. Ani se ti to nepodaří. Rozhodla se. Váhá. Uvízla tu na celý víkend. Rozhodla se. Ty jsi zabil otce toho dítěte. Sám jsi ho zabil. Nepotřebuje dítě bez otce. Můžeš z ní sejmout hřích. Žádné hříchy nejsou, to si vymysleli lidé. Měla z něj radost. Bála se. Sama ho chtěla. Sama ho chtěla dát pryč. Prostě se o něho potřebovala opřít. Teď se nebude mít o koho opřít. Bude matkou samoživitelkou, navždy. Nezabije své dítě. Jeho dítě. Dlužím mu to. On dlužil něco mně a vyrovnali jsme se. Jaká to zvláštní souhra okolností. Osud není. Žádný bůh není. Slovo je, ale bůh není. Je něco, co ještě můžeš napravit. Vždyť jsi přece litoval, že nic nelze napravit. A vida. Tímhle nenapravíš nic. Pro sebe ano, ale ji tím zničíš. Odkud víš, co chce? Ona ho milovala. On ji trýznil. I on ji miloval. Byl to lump. Měla ho ráda takového, jaký byl. Vracela se. Nemohla ho milovat. Tys ji o všechno připravil. A on zas připravil o všechno mě. A teď máš za to zabít jeho dítě? Jeho jsi už zabil. Tímhle nic nespravíš. Nic se tím nechystám spravovat. Bude nešťastná. Byla nešťastná. Zaslouží si něco lepšího. Ty jí můžeš jenom zalhat. Ty jí nic nedáš. Nic jí nemůžeš dát. Nic se nedá vrátit. Až na jedno. Jedna věc se dá přehrát znovu. Vyrvat z drápů smrti. Je to náhoda. Shoda okolností. Není to náhoda. Je to šance jedna ku milionu. Tu nesmíš propásnout. Nikdy by sis to neodpustil. Mohls, ale neudělal jsi to. Na to neexistuje správná odpověď. Už jsi udělal tolik, lépe je prostě odejít. Je třeba odejít. Je třeba být tam, u popelnic v Kutuzovské. Když se tam neukážeš, odhalí tě. Co na tom, co s ní bude. Nepatří ti, patří jemu, nikdy ti nebude patřit. Nedokážeš jí v tom zabránit. Vycítí faleš a začne bít na poplach. Bude jí leda hůř. Co řekneš jeho matce, až se zeptá, jak se má Nina. Jak se má Nina? Jak? Ještě přijdeš pozdě. Už musíš jít. Hotovo. Musíš jít.</p>
<p>Rozhodl se, že uteče.</p>
<p>Vytáhl telefon.</p>
<p>Otevřel schránku. Nedopsaný Péťův e-mail byl hned nahoře. Otevřel ho. Přejížděl po řádcích, občas se pletl.</p><empty-line /><p><emphasis>Nino, nevím, jak s tebou o tom mluvit tváří v tvář… bojím se na to myslet, na to, jak se změní můj i tvůj život… Jako kdyby už bylo o všem rozhodnuto… moje budoucnost byla dopředu známa, jako by bylo všechno předurčeno… O tom, jak se bojíš, abys neudělala chybu a že se to nedá vrátit zpět… Ty ne?…začal jsem psát tento dopis, abych ti to rozmluvil… Ale nakonec to nějak zvládnou. To znamená, že se mění, ale přitom se stávají šťastnějšími… ať nás změní, ty děti…</emphasis></p>
<p><emphasis>Vlastně, Nino</emphasis></p><empty-line /><p>Přečetl si to ještě jednou jako zhypnotizovaný.</p>
<p>Jako zhypnotizovaný se dotkl palcem mezery za Nininým jménem. Pomyslel si: tak takhle se dotýkal prstem té samé mezery Chazin, na tom samém displeji a opatrně volil následující slovo. Nakonec nezvolil žádné a rozhodl se to odložit.</p>
<p>Na displeji blikala tenounká modrá čárečka: z ní se rodila písmena. Ilja, jako kdyby ten zázrak viděl poprvé v životě, sklouzl bříškem prstu úplně dolů, kde byla abeceda. Dotkl se písmene J a z modré čárečky se udělala stejná litera. Samotná čárečka se nepatrně posunula dopředu a lákala Ilju za sebou jen dál, vpřed.</p>
<p>Opatrně se dotkl písmen S a I.</p>
<p>Mezera.</p>
<p>Jsi úžasná.</p>
<p>Tečka.</p>
<p>A já tě miluju. Tečka.</p>
<p>Pohlédl na ta podivná cizí slova a smazal je.</p>
<p>Vzápětí je napsal znovu.</p>
<p>Na chodbě bylo ticho. Potom kdosi řekl: Jdi dát Levkovské před operací oblbovák, já zatím zajdu za primářem do vedlejší budovy. Železo u výtahu cvaklo.</p>
<p>Ilja stiskl modrou šipečku v horním rohu displeje: <emphasis>odeslat</emphasis>.</p>
<p>A vše rázem uletělo.</p>
<p>Teprve teď ho polilo horko. Vyskočil a chtěl se vytratit, ale v telefonu cinklo. Ilju něco popadlo za nitky, na kterých viselo srdce, a škublo jimi dolů. Podíval se na displej: zpráva.</p>
<p>Do Telegramu. Od Domovníka Mahomeda.</p>
<p>Nic nechápaje na něj kliknul a dostal se do Messengeru. Tam stálo: Zdravým, soudruhu mylicionáři! Budeš to pro mně ve čtvrtek mít?</p>
<p>Ilja potřásl hlavou, aby si uspořádal myšlenky, a vyťukal: Budu. Kde a v kolik?</p>
<p>Mahomed si dával s odpovědí na čas. Ilja na něho nepospíchal v obavách, že by ho mohl vyplašit. Kdosi prošel nemocniční chodbou a šoupal pantoflemi. Nakonec obdržel posměšné: Ééé, brácho! Jak to mám vědět! Rozhodneme se pozdějc!</p>
<p>Dobře, Mahi. Později, ale určitě do čtvrtka: Ok.</p>
<p>Hotovo. Vyřízeno. Vypnul mobil a zastrčil ho do kapsy. Zhluboka vydechl a zamířil k výtahu.</p>
<p>Vtom se mu v kapse ozvala známá melodie: kastaněty, bubny, kytara. Španěl přidušeně zazpíval: <emphasis>„Soy elfuego que arde tu plel…</emphasis>“</p>
<p>Ilja ho vysvobodil a chodbou se rozlehlo:</p><empty-line /><p><emphasis>„Soy el agua que mata tu sed</emphasis></p>
<p><emphasis>El castlllo, la torre yo soy</emphasis></p>
<p><emphasis>La espada queguarda elcaudal…“</emphasis></p><empty-line /><p>Volala Nina.</p>
<p>Ilja ztuhnul přímo u východu z oddělení; u výtahů nikdo nebyl, jen se tam ještě převaloval dým po šedivých ženách. Chodba byla předtím zavalená tichem jako vatou, ale teď, pod španělskými slovy a kytarovými rify ta vata rychle mokvala, jako by byla přiložená k hluboké ráně, jejíž krvácení nemohla celé pojmout.</p><empty-line /><p><emphasis>„Tú, el alre que resplroyo</emphasis></p>
<p><emphasis>Y la luz de la luna en el mar</emphasis></p>
<p><emphasis>La garganta que ansío mojar</emphasis></p>
<p><emphasis>Que temo ahogar de amor.“</emphasis></p><empty-line /><p>Civěl na displej jako idiot, telefon poskakoval v rytmu unaveného, vynechávajícího srdce a Španěl hulákal:</p><empty-line /><p><emphasis>„Y cuáles deseos me vas a dar, oh</emphasis></p>
<p><emphasis>Dices tu, ml tesoro basta con mlrarlo</emphasis></p>
<p><emphasis>Y tuyo será, y tuyo será.“</emphasis></p><empty-line /><p>Těsně vedle něho něco cvaklo.</p>
<p>A dívčí hlas vykřikl: „Péťo! Jsi tady? Kde jsi?!“</p>
<p>Nina?! Uslyšela vyzvánění!</p>
<p>Ilja se vzpamatoval, uskočil k výtahům, ke schodišti, prudce zatáhl za kliku, přeskočil tři schody, pak další tři, ještě, jen dolů, dolů, dolů, co mu síly stačily. V běhu zamáčkl telefon, byl jako v jednom ohni, horečně vzpomínal, na jakou stranu vedou okna, jakým směrem se dát, až vyběhne z průjezdu, aby ho, cizince a vraha, Nina neuviděla.</p>
<p>Došlo mu, že se od průjezdu musí pustit přímo k průčelí budovy, v koutě s tchyninými jazyky žádná okna nebyla. A od průčelí už bude otočený zády, půjde hezky pomalu k plotu a k hlavnímu vchodu. Po nemocnici chodí spousta lidí. Když na něho zavolají – otočí se: žádného Petra Chazina jsem neviděl, neznám ho.</p>
<p>Kráčel pomalu, ale srdce mu bušilo, jako by uběhl kilometr v kuse. Telefon v bundě zabzučel jednou, vzápětí znovu. Promiň, Nino, teď nemám čas. Teď nemůžu mluvit.</p>
<p>Jenom jsem splnil jeho vůli. Dál už si musíš poradit sama.</p>
<p>Poradit sama.</p>
<p>Bez povšimnutí prošel kolem ochranky na kontrolním stanovišti, pak to nevydržel a rozběhl se ke vzdálené zastávce: právě přijížděl nový modrý autobus s na Rusko příliš velikými okny. Ilja to stihl do odjezdu a skočil dovnitř. Po tři zastávky se vydýchával a přemýšlel. Teprve pak se začal zajímat o to, kam vlastně jede.</p>
<p>Teprve potom vyndal mobil.</p>
<p>Šest zmeškaných hovorů od Niny. A hromada zpráv ve WhatsAppu. Odevzdaně je otevřel. Tos byl ty?!… Proč jsi utekl?!… Mluv se mnou!… Prosím!… Přečetla jsem tvůj e-mail… Bál ses za mnou přijít?… Proč jsi přijel?… Kam jsi zmizel?!</p>
<p>Před očima se mu rozléval ve vodě inkoust, který začerňoval svět: proč jsi to udělal, ty dobytku, blbče pitomej, šmejde, proč jsi jí to udělal, udělals to kvůli sobě, aby ses jakoby očistil, žes plnil jeho vůli, stejně jí v tom nezabráníš, jen jitříš její rány, bude se o to víc trápit, ale nakonec stejně skončí na porodnickém křesle a dítě v biologickém odpadu.</p>
<p>Jel špatným směrem v modrém akváriu s pohledem upřeným na telefon jako všichni. Do rukou ho chytaly křeče, prsty se mu třásly, čekal na nové zprávy od Niny a zároveň se jich obával. Už už mobil zase schoval, ale pak si řekl: Ne.</p>
<p>Odeslal zprávu: Naléhavě mě povolali. Chvíli počkal a řekl pravdu.</p>
<p>Nemohl jsem se ti podívat do očí.</p>
<p>Nina se odmlčela.</p>
<p>Také Ilja zmlkl.</p><empty-line /><p>Za upatlanými okny ubíhaly dozadu ohromné komíny teplárny šedivé betonové válcovité kotle se základnami širokými jako fotbalový stadion, nad jejichž kostkovanými ústími se kolmo zvedala mastná umělá mračna, která nemohl rozehnat žádný vítr. Teplo se v Moskvě údajně vyrábělo z plynu. Ale Iljovi se zdálo, že se do těchto kotlů muselo házet něco masitého, protože z bezbarvého a nehmotného plynu přece nemohl vznikat takový hustý kouř.</p>
<p>Dojel k nějaké okrajové stanici metra a přestoupil.</p>
<p>Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na jedenáct. To ještě stíhal, do Kutuzovské to ještě pořád stíhal, uklidňoval ho iPhone. Dojede na Okružní, tam přesedne, po okruhu se dostane na modrou trasu, po ní do stanice Kutuzovská a odtud pěšky. Bude tam o deset minut dříve, jak mu vypočítal vyhledávač.</p>
<p>Po třech stanicích mobil v kapse opět ožil.</p>
<p>Ukázalo se číslo: Beljajev Anton Konstantinovič. Zdá se, že je to jeden z lidí, kteří Chazinovi nikdy nepsali. Tomu s pomocí písmen neunikne. Ilja pár vteřin uvažoval a pak se rozhodl, že to riskne. Vlak právě vyjel ze stanice a vagon s hukotem uháněl černou tmou. V rachotu v tunelu se rozdíl mezi hlasy stírá. Lépe to ošvindlovat hned než to odkládat na potom: zodpovídat se bude muset tak jako tak. Přejel po displeji. Snažil se mluvit jako Péťa.</p>
<p>„Ano, Antone Konstantinoviči.“</p>
<p>„Chazine, kde seš, u všech čertů?“</p>
<p>„V metru.“</p>
<p>„To slyším, že seš v metru! Proč ne v práci?“</p>
<p>Ilja si vybavil své předchozí odpovědi a vybíral nejvhodnější. S otravou by to bylo hloupé, když je v metru. S infiltrací by také neuspěl.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Proč nejsi v práci, je jedenáct hodin!“</p>
<p>„Moje přítelkyně je v nemocnici, Antone Konstantinoviči. Jedu neprodleně za ní.“</p>
<p>„Přítelkyně? A proč jsi nepožádal o volno? Proč jedeš metrem?!“</p>
<p>„Právě jsem se to dozvěděl. Osmdesátá první městská. Víte, že jsou na ulicích zácpy.“</p>
<p>„Co se s ní stalo?“</p>
<p>„Nemůžu se dovolat, ještě nevím!“</p>
<p>„Proboha, Chazine! Co ty seš to za člověka?! Věčně máš buď průjem, nebo krtici! Dobrá, věnuj se dneska své přítelkyni! Ale to áčko ti strhnu!“</p>
<p>„Rozkaz!“</p>
<p>Souprava zasténala, začala zpomalovat a za deset vteřin je obklopilo ticho. Ilja si utřel pot z čela a ze spánků. Kolik má ten Chazin šéfů? Předtím to byl jenom Denis Sergejevič a teď aby se zpovídal ještě tomuhle. Kdo z nich je pod kým? Kdo co ví? Má teď i Denisi Sergejevičovi místo otravy podsouvat přítelkyni v nemocnici?</p>
<p>Uvěřil mu ten Anton? Zdá se, že uvěřil. A poznal v něm Chazina? Snad poznal. Škoda, ve vagonu se žít nedá. Zhluboka se nadechl.</p>
<p>Promiň, Nino, že se za tebe schovávám.</p>
<p>V paměti mu zaznělo, jak křičí na ztichlé chodbě: „<emphasis>Péro! Jsi tady?!</emphasis>“ Srdce se mu sevřelo.</p>
<p>Na následující stanici Ilja pustil na okamžik internet. Vyhledal ve zprávách starou fabriku a tělo. Je přece pondělí: do toho průjezdu se vrátí dělníci, je to nejfrekventovanější místo. Začnou vykuchávat vnitřnosti domu, rozsvítí lampy, budou chodit po poklopu, který má Péťa nad hlavou.</p>
<p>Možná ho už našli?</p>
<p>Orákul si dal v tunelu pauzu a v další stanici Ilju potěšil: nebuď posraný, kriminálníku, tvůj nebožtík odpočívá v pokoji, ani se nehne. Z rozmaru muklovského boha se ti dostane ještě trochu svobody.</p>
<p>A co má říct matce? Nebylo by lepší zavolat jí hned, z vlaku, z rachotu železa a hukotu tunelu?</p>
<p>Nu, matko, zaskočil jsem do nemocnice. Není to tak hrozné.</p>
<p>V devět se dověděl, že operace je za dvě hodiny. Znamená to, že jí to dělají právě teď? Proto se Nina odmlčela? Nebo ji uzemnila sedativa?</p>
<p>Přišel čas nechat se vymáčknout s proudem z vagonu-tuby, nechat se unášet společně s lidskou pastou na přestup a na Okružní.</p>
<p>Zavolat nestihl. Ani na Okružní to nestihl. Odkládal to, ale věděl, že právě teď, na druhém konci rádiových vln, roste napětí. Péťova matka se neklidně ošívá, bere do ruky telefon a zase ho odkládá.</p>
<p>Potom ho napadlo: A kdyby jeho maminka jela metrem a zavolala mu poznal by skrz hukot a rachot její hlas? Ovšemže by ho poznal. Poznal by, i kdyby se ji někdo pokoušel napodobit.</p>
<p>Znamená to, že volat nesmí.</p>
<p>Otevřel WhatsApp, že jí napíše. A co má napsat?</p>
<p>Pravdu jí říct nesmí – o takové pravdě se dá hovořit pouze ústně. Zároveň bylo třeba matce dát něco, co by ji uklidnilo. Ženy se vůbec bez uklidňujících zpráv těžko obejdou.</p>
<p>Potřeboval na Kutuzovskou. Přestoupil na radiálu s očima upřenýma na telefon a pročítal konverzaci mezi Péťou a maminkou. Ve vagoně ji pečlivě naklepal: Byl jsem v nemocnici. Buď bez obav, matko. S Ninou bude vše OK.</p>
<p>Potom ho v rachotu kol napadlo: Vždyť Nina se doktorky určitě zeptá byl tady můj kluk? A ta jí samozřejmě odpoví ano, byl tady, vyptával se. Takový nahrbený, hubený, bledý. Jak to, cožpak nebyl kudrnatý, opálený a pěstovaný? Kdepak pěstovaný! Vypadal spíš jako tuberák nebo kriminálník.</p>
<p>A bude to.</p>
<p>„Blbče pitomej,“ vynadal si nahlas Ilja.</p>
<p>Do čeho ses to zapletl! Proč? Nic ti do toho nebylo. Zničí tě to. Ani na to nemáš právo! Kdo ti dal právo se mezi ně plést?</p>
<p>Matka odpověděla za několik minut: Je to to, co si myslím?</p>
<p>Kdysi dávno, před sto lety, chodila maminka s malým Iljušou do putovního parku atrakcí na VDNCH. Kromě jiného tam bylo něco zcela neuvěřitelného: obrovský dutý válec o průměru asi deset metrů – po jehož kolmých stěnách se proháněl opravdový motocyklista. Rozjížděl se na dně, načež se v ohromné rychlosti proti zákonům fyziky přilepil ke stěně a potom neustále zrychluje, již v kolmé poloze, klidně prováděl nemožné – posouval se po stěně nahoru a dolů, jako by to bylo doprava a doleva. Iljou to tehdy otřáslo. A teď se zdálo, že provádí to samé.</p>
<p>Nesmí se zastavit.</p>
<p>Chvíli počkal a napsal: Pak ti to řeknu ústně. Nerad bych po telefonu.</p>
<p>Nespouštěl oči z displeje: v téhle simultánce nesmí udělat jediný chybný tah a opozdit se rovněž nesmí.</p>
<p><emphasis>„Stanice Park vítězství,“</emphasis> oznámil hlasatel. <emphasis>„Příští stanice Slovanský bulvár.“</emphasis></p>
<p>Vzpamatoval se. Kam se poděla Kutuzovská? Tohle přece není správná trasa, tam se proplétají hned tři Kyjevské, spletl si modrou s bleděmodrou.</p>
<p>Vyřítil se z metra: za sedm minut dvanáct! Podíval se dojít ke správnému domu by mu trvalo nejméně dvacet minut. Oželel padesát rublů a nastoupil do linkového trolejbusu přistaveného na zastávce. Zatímco Ilja seděl v base, trolejbusům vyčlenili na silnici zvláštní pruh. Civilizace, vole.</p>
<p>Trolejbus břinkl kladkou, pohnul se z místa a neslyšně se rozjel.</p>
<p>Jen co Ilja zaplatil, posadil se, oddechl si a ponořil se do telefonu, trolejbus stanul. Pomyslel si, že naskočila červená, a zprvu ani nezvedl hlavu. Teprve po chvíli se rozhlédl.</p>
<p>Vše kolem strnulo. Jako kdyby se zastavil čas. Ani jedno auto se nehýbalo, ani vepředu, ani po stranách. Kutuzovská třída, komunikace široká skoro jako Kama<sup>19</sup>, stála. Devítipatrové stalinky ji svíraly jako soutěska. Vítězný oblouk, od něhož právě odjeli, rozsekával proud vedví jako říční ostrov.</p>
<p>Ilja mrkl na hodiny v mobilu: za dvě minuty měl být na místě, ve dvoře domu číslo třicet pět!</p>
<p>„Proč stojíme?“ prodral se k řidiči, přidržuje se madel.</p>
<p>„Uzavírka,“ bezmocně a nezúčastněně odtušil tázaný, asi jako kdyby konstatoval, že zase prší.</p>
<p>„Jak to? Kdo to uzavřel?“</p>
<p>„Za chvíli pojede,“ vysvětlili mu.</p>
<p>„Kdo pojede? Kam?“ znervózněl Ilja.</p>
<p>„Kdo asi? Tohle je Kutuzovská třída. Car, nějaký jiný papaláš, himbajs,“ řekl šedovlasý stařík inteligentního vzezření v brýlích s úzkými obroučkami.</p>
<p>„Otevřete dveře, vystoupím si,“ požádal řidiče Ilja.</p>
<p>„To bych vám neradil,“ varoval ho stařík. „Všude kolem jsou tajní a ti jsou na to zvlášť hákliví.“</p>
<p>„Já mu ani neotevřu,“ prohlásil řidič. „Pak by popotahovali mě.“</p>
<p>„Přijdu pozdě!“</p>
<p>„Vyšší moc,“ namítl řidič. „Určitě vás pochopí.“</p>
<p>„V Belgii jezdí premiér do práce na kole,“ sdělila jim žena stojící za nimi.</p>
<p>„Zato je teplej,“ vmísil se vousatý ryšavý chlap s prošedivělými vlasy.</p>
<p>„U nich jsou ve vládě teplouši, u nás buzny,“ důrazně pravil stařík v brýlích. „Kdo je lepší?“</p>
<p>„Ale ve Švédsku vyučujou homoušství děti ve školách, maj to v učebnicích,“ nevzdával se vousáč. „Je to normální? Prej tolerance!“</p>
<p>Dvanáctá hodina minula. To nic, to nic, to nic. Trošinku se opozdí, stát se může ledacos. Možná i Igor se svojí zásilkou uvízl v této zácpě. V každém případě o sobě zatím nedával vědět.</p>
<p>Ilja prošel vozem až na konec, aby se podíval zadním oknem, neblíží-li se už kolona. Na zadek trolejbusu byla nalepená záchranka, která neslyšně otáčela vypouklými majáčky. Řidič kouřil se zavřenýma očima. Doktor si četl v telefonu.</p>
<p>Rovněž ve všech autech kolem leželi lidé v telefonech. Všichni měli moře času, půlhodina života se jim zřejmě zdála být přiměřenou úlitbou.</p>
<p>Vrátil se dopředu k řidiči.</p>
<p>„Bude to trvat ještě dlouho?“</p>
<p>„Myslím, že ne,“ zněla odpověď. „Tak deset patnáct minut.“</p>
<p>„Otevřete,“ dožadoval se Ilja.</p>
<p>„Koukni se támhle,“ ukázal stařík na muže v černé bundě a vlněné pletené čepici, který stál na chodníku a se soustředěným výrazem pozorně sledoval vozovku. „Ušetříš čtvrthodinku a zpozdíš se o celý život. Je o tom jeden kreslený film, <emphasis>Vláček z Heřmánková</emphasis>, neviděls ho?“</p>
<p>„Já ho viděl,“ ozval se vousatý muž. „Zato tihle mladí nečumí vůbec na nic, leda na ten jejich internet.“</p>
<p>Ilja klesl na sedadlo.</p>
<p>Zkontroloval, jestli nepsala Nina, jestli ji nepřeslechl. Ne: bylo ticho. Rovněž Péťova matka se smířila s tím, že vyčká do neuskutečnitelného setkání. Kdyby tak věděly, kdo jim za Péťu odpovídá, napadlo ho najednou poprvé.</p>
<p>Kdyby to jen věděly.</p>
<p>Lidé kolem začali podřimovat, jako kdyby v té zácpě rozprašovali uspávací plyn. Dokonce i brýlatého staříka přestalo bavit se hádat.</p>
<p>V telefonu bezzvučně tikala-ubíhala jedna pixelová minuta za druhou. Bylo zvláštní, že mobil ještě měřil čas: cožpak docela nezamrzl?</p>
<p>„Mohli by lítat vrtulníkama,“ zamumlal děda. „Jenomže vrtulníkem je to nuda. Z vrtulníku není vidět na otroky.“</p>
<p>Následně umlkl. Zjevně mu došla šťáva.</p>
<p>Konečně se v té zamrzlé řece cosi mihlo: modrý blesk. Čelní vozidlo, služební mercedes.</p>
<p>Ilja vstal a přitiskl se čelem k oknu.</p>
<p>Přes střechy aut bylo vidět vyklizený, zcela prázdný protisměrný pruh – po něm se vůz mihl kolem. Vtom se v dáli objevila řada modrých světel jako souhvězdí. Během několika vteřin se z teček na obzoru staly těžké černé granáty vypálené z jakési gigantické tlusté Berty. Tři hranaté německé SUV s modrými majáčky kolem dlouhé německé limuzíny. A k tomu ještě, zepředu i zezadu – bílobleděmodrá světla, všechna blikají, kvákají a houkají. Prolétly kolem neuvěřitelnou rychlostí, takovou, že by se podle všech pravidel fyziky už dávno měly odlepit od země a vzlétnout. Připomínalo to salvu z děla.</p>
<p>Zhuštěný vzduch rozkolébal auta stojící podél silnice jako tlaková vlna, zdálo se, že i Vítězný oblouk se zachvěl; jeden z těch, kdo nespali, nesměle zatroubil, ale nikdo se k němu nepřidal. Všichni seděli v té své zaseknuté vteřině jako beránci, a dokonce si ani nevšímali, jak se nedodržují zákony fyziky.</p>
<p>A tomu v limuzíně se nejspíš líbilo, že může lidem přehrazovat čas jako dlaní potůček. Určitě si vybral tuto práci jenom kvůli tomu.</p>
<p>„Jede to hezky!“ pochválil vousáč.</p>
<p>„Akorát serou lidi,“ mínil stařík.</p>
<p>Kolona se mihla kolem – a rozplynula se v mlze.</p>
<p>Ale jet dál se mohlo teprve za několik minut, až když už nebylo vidět žádné světélko, žádný odlesk. Teprve potom se čas opět rozběhl.</p><empty-line /><p>Ilja se vřítil do dvora domu třiadvacet minut po sjednané hodině. Číslo třicet pět připomínalo středověkou pevnost: vysokánský kruhový dům ze stalinských časů, celý ze žlutých cihel, v rozích věže. Do dvora se vjíždělo vraty, jejichž oblouk byl dvě poschodí vysoko a křídla byla svařena z litinových mříží. Kutuzovská třída nebyla vybudována pro obyčejného člověka. Obyčejný člověk se hladce vejde i do omšelých dveří od průjezdu a nezachytí stínem o futro.</p>
<p>Dvůr byl osazen černými holými stromy a zaplněný drahými auty. Věru podivné místo pro setkání.</p>
<p>Oběhl dvůr, našel vchod číslo pět, a co bylo hlavní – místo pro popelnice. Rozhlédl se kolem: není to past?</p>
<p>V průjezdech byly umístěné kamery jako vytrhané oči. Báby na chladných lavičkách rozmlouvaly o pomalé smrti. Vládci starého světa pochcípali, ale jejich vdovy tuto záležitost oddalovaly, jak mohly. Pokukovaly po Iljovi a nakláněly hlavy omotané šálami tak, aby na něho lépe viděly.</p>
<p>Z oken byl dobrý výhled na celý dvůr, mohli si na něho počkat.</p>
<p>Kolem kruhu obíhal ve dvoře zavřený vítr. Z nebe padaly boží lupy.</p>
<p>Možná je to past. Možná test. Odsud by nebylo těžké se prostřílet.</p>
<p>Tak co?</p>
<p>Ilja přidal plyn, odstředivá síla ho přitiskla ke kolmé stěně. Kroužit uvnitř válce, dokud mu nedojdou pohonné hmoty. Nezastavovat se.</p>
<p>Rozhrnul kontejnery na odpadky a vešel dovnitř. Za kontejnery byla igelitek celá hromada, mezi nimi i <emphasis>Pětka</emphasis>. Vzal ji a podíval se dovnitř: bramborové slupky, prázdná krabice od mléka, plesnivá patka chleba. Roztrhl igelitku, vysypal její obsah na asfalt a začal se v něm přehrabovat. Nebylo tam nic, co by připomínalo chazinský konfiskát. Žádné prášky ani byliny, ani granule, ani černý celofán. Pouze hnijící zbytky.</p>
<p>Nemohlo to být jinde? Nemohl si splést popelářskou firmu?</p>
<p>Ještě chvíli se v tom hrabal, ale z <emphasis>Pětky</emphasis> nic víc nedostal. Roztrhl igelitku <emphasis>Křižovatky</emphasis> a vytáhl z ní časopisy Program televize, osamělý prezervativ zavázaný na uzel a prázdnou láhev od rumu. To není ono! Ještě!</p>
<p>Děravé tričko, průhledný sáček zakrvácený od hovězích jater, smrdutý vychladlý popel. Uschlá květina, roztržené fotografie líbajících se lidí, páchnoucí slepičí maso. Ostříhané vlasy, celuloidová panenka bez hlavy, štosy počmáraného papíru. Tampony, krabice od iPhonu, rozsypané ovesné vločky.</p>
<p>Vtip?! Test!</p>
<p>Polekaně se ohlédl. Kolem procházela mladičká studentka, nakrčila nosík a sklopila oči. Dokonce i dívat se na Ilju se neslušelo. Přišel šikmooký domovník v oranžové vestě, dal si ruce v bok a začal na Ilju významně pokašlávat.</p>
<p>Ilja ulepenýma rukama otevřel telefon: Kde jsi, Igore?! Kde je moje zboží?!</p>
<p>Byly tam jenom malinkaté ručičky a nožičky oddělené chirurgickými kleštěmi, hrdlo probodené nožem na salám a matčin neklid. Igor K. mlčel.</p>
<p>Jdi někam! Do hajzlu s tvými hrami. Popelnice! Kutuzovská třída!</p>
<p>Sledujete mě? Tak si sledujte!</p>
<p>Ilja popadl poslední neporušený igelitový pytel a vlekl ho pryč. Hlavně ať je co nejdál od třídy, od vládní trasy, od bystrozrakých mrštných lidí v pletených čepičkách.</p>
<p>Domovník se za ním lhostejně díval. Báby na lavičkách natahovaly krky. Okna ho sledovala jako matné krystaly.</p>
<p>Vzal to zadem přes dvorky a uličky. Cestou vysypal obsah pytle na čistě umetenou ulici a rozhrnoval ho nohou. Smetí, hniloba, bída.</p>
<p>Došel k metru; hotovo, byl tam. Byl čas vrátit se do doupěte.</p>
<p>Možná to sebral někdo před ním. Nějaký bezdomovec. Domovník. Možná se sám Igor K. rozhodl počíhat si na něho někde v úkrytu, ale nakonec nevydržel muka čekání a utekl i se svým pokladem. Kdyby to stihl včas, všechno by vyšlo.</p>
<p>Kdyby zrovna nejel car. Kdyby si Ilja nepopletl trasy.</p>
<p>Ne, to nebyl ten důvod. Kdyby se, kretén, nevypravil za Ninou. Kdyby jí to nezačal vymlouvat. Ne každý dokáže holýma rukama zastavit zeměkouli, rozumíš, ty pitomče? A donutit ji, aby se otáčela opačným směrem, nedokáže už vůbec nikdo! Chápeš?!</p>
<p>Nevydrží do čtvrtka. Jenom za dnešek se dopustil tolika pitomostí, že kvečeru začnou kamarádi z řad policajtů hledat Péťu přes telefon a do noci ho najdou.</p>
<p>Všechna ta písmena, řádky, kilometry zpráv a dopisů – to se jenom zdá, že jsou průzračné a srozumitelné. Ve skutečnosti je to pavoučí síť, jejíž všechny nitky jsou potřené neviditelným lepidlem. Když se jich dotkneš – přilepíš se, zamotáš se do nich. Když sebou škubneš, probudíš chlupatou mnohookou smrt sedící uprostřed pavučiny.</p><empty-line /><p>Když byla ohlášena stanice Arbatská, telefon zachytil síť a cinknul. Přišla zpráva. Ilja se musel přinutit, aby ho vytáhl z kapsy a otevřel. Zpráva byla od Niny.</p>
<p>Stručně řečeno, utekla jsem odtamtud. Nechám si to. Už jsem se rozhodla. Nemůžu, nemůžu! Zavolej, až budeš moct!</p>
<p>Ilja četl zprávu znovu a znovu.</p>
<p>Po zátylku mu přejel mráz a zaštípalo ho v nose.</p>
<p>A v prsou mu něco rozkvetlo, jako kdyby se napil vodky. Chraptivě se zachechtal.</p>
<p>Bez rozmýšlení jí odepsal: Zaplaťpánbůh!</p><empty-line /><p>19 Řeka v Rusku – dlouhá 2030 km (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>11.</strong></p><empty-line /><p>Jako odpověď obdržel šťastné smajlíky. Takové, jaké Péťa už několik měsíců nedostával.</p>
<p>Toužil vyjít z podzemní tlačenice nahoru, na vzduch. Vyskočil ze sedadla a vyběhl z vagonu na nástupiště. Ještě kdosi se stejně jako Ilja vzpamatoval, že má vystupovat, ale nestihl to a vlak ho odvezl k Alexandrovskému sadu. A Ilju zatím vezly pohyblivé schody proudem teplého vzduchu nahoru, na ulici.</p><empty-line /><p>Jak se s Igorem domluvit?</p>
<p>Rozhodl se mlčet a čekat, až se ozve sám. Nemusel čekat dlouho. Ještě než vyšel z metra, Igor volal. Ilja to nezvedl a poslal mu místo toho Péťova písmenka.</p>
<p>Nemůžu mluvit, napiš.</p>
<p>Tak co je? ozval se Igor vzápětí.</p>
<p>Ilja vyčkával.</p>
<p>Má se přiznat, že žádný balíček nenašel? A byl tam vůbec? Možná že byl, ale našel ho před Iljou jiný vybírač popelnic. Nebo tuší levárnu?</p>
<p>Zkoušíš mě? napsal mu Ilja zlostně.</p>
<p>Kdo je ten chlap? Vypadá hrozně; kul železo, dokud bylo žhavé, Igor.</p>
<p>Igor ho tedy viděl.</p>
<p>Viděl a mohl by ho poznat. Nevyfotil si ho? Možné to bylo. Mohl by si ho najít v registru?! Tam u popelnic měl sice Ilja na hlavě čepici a kapuci, ale pokud ho někdo sledoval až do metra… Ihned se mu v paměti mihl muž zavřený ve skleněném vlaku, který za ním nestačil vyskočit.</p>
<p>Bývalý klient, odvětil Ilja vyhýbavě. Co se o to staráš?</p>
<p>Jestli to chceš – přijeď si sám, odsekl Igor.</p>
<p>Měl strach.</p>
<p>Z něčeho měl strach. Z Péti? Proč? Bylo třeba se ho nějak zbavit, odvést úder stranou: nějak po chazinsku. Igor K. naslouchal pozorně, číhal na každý náznak neupřímnosti ze strany Ilji. Žádný balíček tam nebyl, pochopil Ilja. Jen si ho chtěl okouknout.</p>
<p>Co blbneš? zeptal se přímo.</p>
<p>To jsou vaše hry s DS?</p>
<p>DS, zapátral v paměti Ilja. Že by Denis Sergejevič? Ten další Péťův nadřízený. Který ho jednou zval na šašliky, jindy sliboval, že ho seznámí se správnými lidmi. A dnes… Někde na Chazina čeká.</p>
<p>Jaké hry?</p>
<p>Abyste mě mohli hodit přes palubu.</p>
<p>Jsi moc podezíravý.</p>
<p>Pomyslel si, že Igor je tu v úloze lovce, a přitom si sám připadá jako lovná zvěř.</p>
<p>Čí to byl mikrobus, tam ve dvoře? cukal se Igor K.</p>
<p>Já tam nebyl. Adresu jsi určil ty, nabýval opět pevnou půdu pod nohama Ilja. Myslíš si, že tě chci podrazit?</p>
<p>Nedivil bych se tomu, Chazine.</p>
<p>Blbost, vyplivl Ilja Péťovo slovo.</p>
<p>Já za vás s DS udělám veškerou práci a jeho lidi mě na ní dostanou. Takový je plán?</p>
<p>Ilja přibrzdil: tady se dostával na opravdu tenký led.</p>
<p>Jací lidé mohli Igora dostat? Koho se on, řekněme operativec protidrogového, vůbec může bát? Oddělení vnitřní bezpečnosti.</p>
<p>Takže tys tam nic nenechával, viď? zeptal se ho Ilja. U těch popelnic?</p>
<p>Půl hodiny zpoždění, Chazine. Já tam byl včas. On ne.</p>
<p>Je to magor, mínil Ilja.</p>
<p>Aha. Co Sinicyn? Pozdravuj Denise, ušklíbl se Igor. Přijeďte si pro to spolu.</p>
<p>Já mám času dost.</p>
<p>Bylo by dokonce docela dobré se teď s Igorem pohádat: čím déle ho neuvidí, tím lépe. Igor pochopil a umlkl.</p>
<p>Ilja čekal a přemýšlel, jestli se teď náhodou neprozradil.</p>
<p>Na základě střípků a útržků, které posbíral ve zprávách pro Péťu a jeho kolegy, se dalo zhruba uhodnout, co se tam u nich dělo, jenomže ďábel se skrýval v detailech.</p>
<p>Bylo jasné, že Igor Chazinovi nedůvěřoval a obával se zrady. Jak vidět, měl pro to důvody. Kéž by šli všichni do háje: Ilja ani nechtěl vnikat do jejich popelnicových her. O těchto hrách bylo potřeba vědět jen tolik co o plánu minového pole, aby mohl pozorně sledovat lesk pavučinek – co když se objeví mezera?</p>
<p>Když se od Igora dalších otázek nedočkal, vyšel nahoru.</p><empty-line /><p>Počasí se změnilo: mezerami v mracích se dralo slunce, na nebeské kupoli se objevily zlaté žilky. Na zem dopadaly světlé záblesky a Moskva přidušená bezútěšnou šedí ožila. Lidé se na sluníčku usmívali, vítr se zmírňoval, sníh byl teplejší.</p>
<p>Chtělo se mu vykašlat na Igora s jeho intrikami, na zmatky kolem popelnic, na to, že se předávka nezdařila. Do čtvrtka ještě vymyslí, jak má lhát. Nějak se vykroutí. To všechno byly jen maličkosti ve srovnání s tím, že si to Nina rozmyslela.</p>
<p>Zavrtěl hlavou: Kam má jít? Pustil se dolů po bulváru. Jen tak se projít. Procházet se, dokud někdo v telefonu zase nevytáhne Péťu z onoho světa.</p>
<p>U Gogolova pomníku se na chvíli zastavil a přemýšlel. Scházeli se tam notoričtí alkáči, směs rockerů a bezdomovců. Jeden z nich, v křiváku a s šedivým ohonem, se přišoural k Iljovi a poprosil o příspěvek na pivo. Nálada byla natolik sváteční, že ho nemohl odmítnout. Odsypal kopejky. Opilec se usmál a zdvořile poznamenal: „Že se nám ale vyčasilo!“</p>
<p>„Život hned vypadá líp,“ zažertoval Ilja.</p>
<p>Zasmáli se.</p>
<p>Bulváry se zdobily na svátky: rozvěšovaly se a rozsvěcely modré girlandy, rozmísťovaly se sněhové vločky veliké jako dospělý člověk, stavěly se stánky se sladkostmi. Ilja procházel kolem uspěchaných dělníků, kolem tenkonohých studentů za školou a studentek v elegantních brýlích a čapkách fantastických tvarů, kolem staříků, kteří neměli co dělat a stejně jako on si vyšli na vzduch, a usmíval se. Moskva byla přece jen nádherná, i když v alkoholovém opojení mohla působit poněkud opuchlým dojmem. Jakmile se nad ní rozevřela mramorová kupole a zazářilo na ní světlo nebeské, okamžitě působila lidštěji.</p>
<p>Kdyby byl tenkrát odešel z filozofické fakulty a šel na Stroganovské učiliště, kam chtěl jít původně, ale matka ho nepustila: prý všichni umělci jsou ožralové a lenoši. Šel by na malířství a sochařinu. Maloval by Moskvu ze střech, maloval by starou Moskvu ve srovnání s moderní Moskvou: Ilja by nedělal chytrého a žádné performance ani akce by nepořádal. Přetvářel by ulice v olejové barvy a lidi by zachoval – kdo se dnes zabývá tak jednoduchými tématy? Po večerech by někde pracoval, jako prodavač nebo barman, pronajímal by si komůrku-ateliér na půdě jednoho z domů na bulváru, vodil by si tam kamarády: nové, opravdové a veselé; pili by nejspíš víno a celé noci trávili debatami; takové, jako jsou tihle, vychrtlé, v přiléhavých džínsech, s bujnými kšticemi. Chodil by s nějakou dívkou – vysportovanou, s mikádem, opálenou a tam, kam si lidé věší křížek, by měla kérku, QR kód. Žili by spolu pod střechou: gauč, telka, PlayStation, alba správných západních umělců, bar s trochou tequily.</p>
<p>Dostal chuť na cigaretu.</p>
<p>Od sobotních nedopalků Ilja kouř nevdechoval a teď mu to začalo chybět. U lavičky před ním postávali novodobí povaleči, chechtali se a popíjeli svařené červené z již otevřeného stánku.</p>
<p>Zamířil k nim, aby je pumpnul, ale pak zaváhal. Nakonec se přece jen odhodlal.</p>
<p>„Kluci… Nebylo by cígo?“ zeptal se jich a pečlivě volil slova.</p>
<p>„Kouříme vejp,“ řekla zrzavá holka s batůžkem.</p>
<p>„Smůla,“ usmál se Ilja; výrazu nerozuměl, ale dál se nevyptával; pochopil, že to znamená odmítnutí. „No nic. Díky.“</p>
<p>„Počkej… Já mám. Ale jenom dámský,“ omluvně pronesl mladík s naducanými tvářemi, v ušance z umělé kožešiny.</p>
<p>„Nevadí,“ pokrčil Ilja rameny. „Já ti věřím.“</p>
<p>Cvakl zapalovač, vtáhl do sebe dehet z tenounké cigarety a přimhouřil oči: dobré! Pocítil úlevu – svěráky zatažené ještě u Vítězného oblouku povolily.</p>
<p>„Zkrátka a dobře, v referátu jsem předělal jenom první a poslední stránku, protože ona nic jiného negoogluje, je na to moc líná,“ pokračoval v rozhovoru dohola ostříhaný kluk ve žluté prošívané bundě.</p>
<p>„Riskuješ, brácho!“ řekla zrzka a napila se brčkem jablečné šťávy z pestré krabičky.</p>
<p>Ilja si zpočátku myslel: co by jim asi tak mohl říct, aby v něm okamžitě nepoznali cizáka? Ale slitovali se nad ním sami. Prostě se v jeho přítomnosti rozpačitě neodmlčeli, ale dál pokračovali ve svém rozhovoru, jakoby je Ilja neotravoval svou shrbenou postavou, nejistým výrazem a zsinalým obličejem. Naposledy vtáhl kouř, poděkoval jim a šel dál. Mládež si po jeho odchodu nezačala hned cosi šuškat, byl pro ně zkrátka normální člověk.</p>
<p>Kouřilo se příjemně. Příjemně se snilo o minulosti, která se nestala.</p>
<p>Ale chtělo se mu zasnít se také o přítomnosti.</p>
<p>Napsat něco Nině, podělit se s ní o tu lehkost, o ten jarní čas v listopadu. Vytahoval telefon a zase ho zastrkoval, jelikož ho nic nenapadalo.</p>
<p>Kráčel mezi stromy ozdobenými světélky, chtělo se mu vrátit se sem v noci a podívat se, jak svítí. A ještě lepší by to bylo v létě, kdy se budou stromy sobě podobat. Teď to vypadalo, jako by skutečné stromy prorostly hlavou dolů do země a tam, v dolním světě, se zelenají, zatímco to, co roste tady, podél bulvárů, jsou jejich holé kořeny, které se drží vzduchu.</p>
<p>Vrátit se v létě.</p>
<p>Vzpomněl si na Ninin jarní kabát, zakoupený na období březen – duben. To nic, ještě ho užije.</p>
<p>Slunce se prodralo mezi mraky, bylo možné sundat si čepici. Došel na Kropotkinskou zbavenou stánků: za střechami se vynořily zlaté kopule chrámu Krista Spasitele, stoupaly výš a výš. Domy se rozestoupily a za nimi se objevilo volné prostranství. Ukázalo se množství dalších tras: doprava vedly dvě ulice, další směřovala dolů k řece a široká cesta se táhla i doleva k muzeu.</p>
<p>Moskva byla směsí všeho možného: těch nejneslučitelnějších budov, lidí těch nejprotichůdnějších názorů z protikladných dob: v jedněch se věřilo v duši a chrámy, v druhých v tělo a bazény; a vše se v ní snášelo, nic se v ní úplně neztratilo a nezničilo navždy. Jako kdyby se žilo současně v různých vrstvách, na různých úrovních. Podivuhodné město tahle Moskva. Natahané odevšad, spíchnuté z nakradených hadříků, pestré, a proto skutečné.</p>
<p>Pravdu měl tenkrát dvacetiletý Ilja: našlo by se tu pro něho místo. Nacházelo se pro všechny, našlo by se i pro něho.</p>
<p>Před chrámem byly lavičky na sluncem osvětleném místě. Ilja se posadil, mhouřil oči a hřál se. Byl hezký den, právě takový, kdy vítězí život. Nina se právě teď možná také prochází a něco si prozpěvuje. Možná první španělské řádky.</p>
<p>Udělal dobře, že jí poslal ten dopis.</p>
<p>Péťa by byl spokojen.</p>
<p>Musel se někomu svěřit. Vytáhl telefon a otáčel s ním v rukách. Napsal matce.</p>
<p>Stručně, mami: Nina je v pořádku. Nechá si to. Mluvil jsem s ní. Dobře že jsem nesmazal ten tvůj dopis, který jsi nechtěla mazat.</p>
<p>Chvíli váhal, než zprávu odeslal. Slunce pálilo. Po několika minutách se matka ozvala.</p>
<p>Péťo, ani nevíš, jak se mi ulevilo! Pořád myslím na to, jak a kdy by bylo nejlepší říct o tom otci. Nejlepší by to bylo na oslavě jeho narozenin. Přijdeš, ne?</p>
<p>Ilja se narovnal na lavičce. Dostavil by se Péťa na otcovu oslavu? Přišel by Ilja k takovému otci?</p>
<p>Jak tě to vůbec mohlo napadnout?</p>
<p>Péťo, je to přece jubileum. Šedesát let, takové výročí. Pro něho je to velice důležitá událost. Nejen proto, že je to kulaté číslo. Taky kvůli penzi.</p>
<p>V šedesáti měl s poctami odejít do důchodu, i když doufal, že ještě nějakou dobu ve službě pobude, že ještě na stará kolena urve nějaké úspěchy. A zatím odešel předčasně. Je to spojeno s Péťovým novoročním chováním? Vždyť po něm požadoval, aby se ve vlastním zájmu oženil s dcerou náměstka ministra. A Péťa? Zůstal s Ninou. Jak se to tehdy všecko stalo?</p>
<p>Chápu.</p>
<p>Moc se bojím, že jestli se s otcem nesmíříte teď, nesmíříte se už nikdy. Srdce mi krvácí, když pomyslím, co se stalo s naší rodinou.</p>
<p>Péťa by na to krátce vyštěkl: <emphasis>Matko</emphasis>! Ilja ho chápal, ale odpověděl po svém: Já jsem to nechtěl, mami.</p>
<p>Péťo, musíš se mu omluvit. Prostě se omluv a o ostatní se postarám já. Čeká na to, vím to. Jeho ta situace taky trápí. Ale první krok musíš udělat ty. Když se budeš kát, odpustí ti.</p>
<p>Péťovi by z pouhého slova <emphasis>kát se</emphasis> nejspíš naskočila husí kůže. Ale Ilja se s matkou hádat nemohl.</p>
<p>Myslíš?</p>
<p>Chvíli se bude zlobit a nakonec ti odpustí. Vždyť jsi jeho jediný syn. Promluv s ním ještě předtím. Ty teď vůbec nemůžeš telefonovat?</p>
<p>Ilja se vzpamatoval.</p>
<p>Matko, jsou tu dost divní lidé. Zamknul jsem se na záchodě, aby mi nečetli esemesky, a ty navrhuješ, abych si vyjasňoval vztahy s otcem!</p>
<p>Kdy už to skončí? Ilja si živě představil, jak se mračí; jak se mračí jeho vlastní maminka.</p>
<p>Snad ve čtvrtek nebo v pátek. Brzo, mami. Brzo to skončí.</p>
<p>Dopsal a dala se do něj zima.</p>
<p>Zakabonil se a vstal. Rozhodl se, že půjde dál.</p>
<p>Promluvíš s otcem? nedávala mu pokoj.</p>
<p>Napíšu mu! slíbil Ilja.</p>
<p>Taky že napíše. Proč by mu koneckonců nenapsal? Proč se za zbytek dobré nálady pro klid matčiny duše nesmířit s otcem?</p>
<p>Péťa byl umíněný, ten by o odpuštění neprosil. Znal otce od narození, nikdy na něho nehleděl jako na zázrak a nikdy ho nenapadlo, že je také možné otce nemít. To Ilja nikdy neměl celou zeměkouli, ale jenom polovinu: dojdeš doprostřed a dál je odvrácená strana jako u Měsíce. Nedá se doopravdy vidět ani se na ni nedá vstoupit, je možné se pouze dohadovat. A tak se celý život dohaduješ, jaké to asi je, když máš otce. Co by z tebe udělal, kdyby byl.</p>
<p>Péťa si užil otce až moc. Kulatá země ho velice rozmazlila. Péťa by se neomlouval. Ale Ilja nemá právo za něho dál bojovat. Ani chuť.</p>
<p>Uchýlil se do stínu ohrady Puškinova muzea, vyhledal Chazina Jurije Andrejeviče, vyslechl jeho poslední okřiknutí a vyťukal písmenko po písmenku: Chci se ti za všecko omluvit.</p>
<p>Za všecko.</p>
<p>Že jsem byl neposlušný, že jsem byl na tebe sprostý, že jsem tě posílal do hajzlu, že jsem si vždycky dělal všechno podle svého, že jsem tvoje moudrosti považoval za pusté tlachání, že jsem se neohnul, ale zlomil.</p>
<p>Že jsem vašemu jedinému synovi probodl krk, že jsem ho, ještě živého, hodil do šachty a zavřel za ním, i když všecko slyšel, železný poklop.</p>
<p>Otec zachmuřeně mlčel. Nebo si telefonu prostě nevšímal – koukal na fotbal, nebo co se ještě dá v penzi dělat. Sledoval talk-show o Ukrajině, o Rothschildech nebo o Ruské gardě. Ušlo mu, že se na něho obrátil syn odnikud.</p>
<p>Nu, mami, udělal jsem, co jsem mohl. O co jsi mě prosila.</p><empty-line /><p>Došel na konec. Před ním se objevilo Borovické náměstí a na něm kamenný host s křížem v ruce, i s čepicí šest poschodí vysoký.</p>
<p>Nápis oznamoval: <emphasis>Kníže Vladimír.</emphasis></p>
<p>Historická novostavba.</p>
<p>Kříž byl tak mohutný, že by se na něm dali ukřižovat skuteční lidé z masa a kostí. Zvětralé oči upíral přímo na Ilju. Ale neodsuzoval ani se netázal: oči byly nehybné, až pocítil nutkání je rukou zatlačit. Také tvář měl krásnou, ale lhostejnou jako posmrtná maska. Za ním se táhla rudá zeď. Ale kníže se ji nechystal před nikým bránit. Stál tam ztracený na nejistých nohách a opíral se o kříž jako o berlu. Příliš odvykl živým, prosil, aby ho vrátili do hrobu.</p>
<p>Kdyby mohl, nejspíš by si to s Iljou rád vyměnil.</p>
<p>Od Vladimíra se dalo jít rovně k Manéži, ale Ilja odbočil vpravo a kráčel po Kamenném mostě k <emphasis>Rudému říjnu</emphasis>. Věděl přesně, kam jde.</p>
<p>Chrám Krista Spasitele po pravé ruce neletěl do nebe – byl příliš mohutný, aby ho jeho zlaté koule mohly nadzdvihnout. Uvízl navěky přikován ke břehu řeky. Z levé strany na Ilju shlížel Kreml se svými strážními věžemi a zubatou zdí.</p>
<p>A před ním se na ostrově rozkládal <emphasis>Říjen</emphasis>. Estrádní divadlo, šedá a pravoúhlá stavba, pochmurný Dům na nábřeží, mlýnek osudů. Kavárny a bary: vlaštovčí hnízda na asfaltové skále. Červené prefabrikované cihly. Pestrobarevné davy návštěvníků připomínající hejno mravenců. Kino Úderník, kolem kterého posledně procházel s Věrou. Teď je tu sám.</p>
<p>Lákalo ho to sem.</p>
<p>Lákalo ho projít krok za krokem všechna místa jako tenkrát před sedmi lety: srovnávat a vzpomínat. Tehdy byla noc a teď je den. Na slunci bylo samozřejmě vidět, že je na místě hříchu nekvalitní omítka a na nátěru se objevily praskliny. Zóna Iljovi zbystřila zrak: začal ostřeji vnímat veškeré kazy, praskliny a plíseň. Teď ale vyndal z kapsičky své původní oči a viděl <emphasis>Říjen</emphasis> takový, jaký byl původně.</p>
<p>Zahnul na tom místě, kde odbočil s Věrou.</p>
<p>Ráj byl samozřejmě už dávno zavřený. Na jeho místě stál nějaký jiný klub, pro ty, kterým je dvacet teď a ne tenkrát. Jmenoval se <emphasis>Icon</emphasis>. Je tu tedy opět jistá spojitost s bohem. Ilja se ušklíbl: opět si vzpomněl, jak si staří kriminálníci v base přibíjeli na stěny ikony. Pro co je bůh, zeptal se sám sebe. Proč na něho tak rádi vzpomínají tam, kde se to nejvíc ze všeho podobá peklu? Bůh je pro to, co je správné, odpověděl si sám. Pro to, co ho učili v dětství. Nikomu to v životě takhle nevychází. Proto se bohu vysmívají: pamatuješ, jak naivně a hloupě jsi nám kdysi vysvětloval, jak to chodí v tvém světě?</p>
<p>Potom pochopil, že to nejsou jeho myšlenky, ale Péťovy matky z velikonočního e-mailu. On však uvažoval dál.</p>
<p>K bohu se táhnou hříšníci, nedají mu pokoj, otravují ho, že zase překročili hranice. Spravedlivý člověk to má s bohem jako s řidičem autobusu – není o čem mluvit. Trasa je jasná: až dojedeme na místo – vystoupím.</p>
<p>Obešel Ikonu kolem dokola: všechno zabedněno, je pondělí. Vevnitř ji teď nejspíš drhnou, smývají z podlah a pohovek vše, co ze sebe lidé vyprskli. Ikona jako ikona. I před touto je možné se pokřižovat. Škoda že není proč.</p>
<p>Udělal krok k řece a ohnul se přes zábradlí.</p>
<p>Tady je to: výchozí bod. Co jsi tu chtěl? Na sebe, dvacetiletého, něco vykřiknout? Aby ses zastavil, aby ses neponižoval ve frontě? Abys nezachraňoval Věru, pitomce? Abys jel domů, nebo prostě zamířil do jiného klubu, kam Sviňák za dvě hodiny nepřijede?</p>
<p>Ne: ne.</p>
<p>Tam hraje hudba příliš nahlas, tam je nutno posmutnělou Věru bavit Iljušinými kecy, odtud budoucnost není slyšet, nedovoláš se.</p>
<p>Depo. Škoda že se mi chce žít.</p>
<p>Plivl do vody.</p><empty-line /><p>Zahnul do boční uličky a zdržel se tam.</p>
<p>Byla v ní výkladní skříň cestovní kanceláře. Bali, Thajsko, Srí-Lanka: na skle byly přilepené barevné letáky. Na nich palmy, běloskvoucí hotely, moře jako namalované modrým fixem. Ceny vysoké: zájezd pro jednoho do Thajska stojí jako dva pohřby třídy Standard.</p>
<p>Byla mu zima, chtěl se ohřát, a tak Ilja vešel dovnitř.</p>
<p>Místnost byla nevelká, na plazmové obrazovce na stěně běžely záběry mořského příboje – okno do tropů. Pod oknem stál pult s přenosným počítačem s jablkem a za počítačem se jako v zákopu schovávala nehezká, pečlivě učesaná židovská dívka.</p>
<p>„Chcete se ohřát?“ zeptala se.</p>
<p>„Chci snít,“ odvětil Ilja.</p>
<p>„Sny se občas splní,“ dodala mu naději nehezká dívka. „Kam by to mělo být?“</p>
<p>„Kam jezdíte?“</p>
<p>„My jezdíme všude. Vždyť se jmenujeme <emphasis>Růže světů.“</emphasis></p>
<p>„A vy budete nejspíš ta Růža,“ zažertoval Ilja.</p>
<p>„Přesně. To je to tak vidět?“</p>
<p>„Ale ne. To jen já mám nějak prázdno v hlavě. Zkrátka nevím, kam bych měl jet.“</p>
<p>„Schengen máte?“</p>
<p>„Jako evropské vízum? Nemám. Nemám žádné.“</p>
<p>„Dobrá. Tak se podíváme na bezvízové varianty,“ ani trochu nepřišla do rozpaků Růža. „V Schengenu je teď stejně zima…“</p>
<p>„A teplouši,“ dodal Ilja. „Říkal mi to jeden chlápek v trolejbusu.“ „Cože? Dobrá. Zkrátka, opravdu máme se spoustou států uzavřené dohody o bezvízovém styku. Thajsko, Indonésie – to je Bali, Maledivy, Seychely, Izrael. Tam všude je teď nádherně.“</p>
<p>„Nejspíš.“</p>
<p>„Kdybyste si přál něco exotičtějšího, můžeme se podívat na Nový svět. Tedy, ne na Státy, ale na Latinskou Ameriku. Dáte si kávu?“ „Tak se podívejme,“ souhlasil Ilja.</p>
<p>V teple bylo příjemně; rozepnul si bundu, vděčně přijal kávu a dal si do ní tři lžičky cukru.</p>
<p>„Můžete do Argentiny, do Brazílie, do Venezuely můžete v podstatě taky bez víza, i když tam je teď takový maglajz, že by bylo lepší ho mít, kdybyste ho potřeboval. Chleba na příděl a co nevidět vypukne revoluce.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Tak, co tu ještě máme… Nikaragua, Guatemala, Peru,“ vypočítávala nahlížejíc do taháku. „V Peru je Machu Picchu. Kolumbie.“</p>
<p>„To je ono,“ nečekaně pro sebe řekl Ilja. „Do Kolumbie.“</p><empty-line /><p><emphasis>Jsem oheň, který ti pálí kůži</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem voda, která uhasí tvou žízeň</emphasis></p><empty-line /><p>Zelený oceán. Bílé nebe. Škola kolumbijského života. Chazine, chtěl by ses tam podívat? Ilja chtěl.</p>
<p>„Nu, co říci o Kolumbii? Nádherná země, není tam úplně bezpečno, to ne, ale už to není jako dřív. Džungle, dobrodružství, koka, FARC, překrásné dívky. Nedávno jsme jednomu klientovi zařizovali výlet do Medellínu, do vlasti Pabla Escobara. Zrovna o něm dávají seriál.“ „Vím,“ řekl Ilja.</p>
<p>„Nu, zkrátka po stopách válečné slávy. Tady se ale samozřejmě nedá cena stanovit předem. Džípem přes džungli, do kina, pak do klubů a nakonec romantické finále: západ slunce nad hrobem dona Pabla, kde se za dobrý tón považuje přímo z náhrobního kamene na památku ochránce Medellínu…“</p>
<p>„Nemám pas,“ řekl Ilja.</p>
<p>Dost bylo pohádek – stačilo. Na výlet do Kolumbie pojede někdo jiný. Ani Péťa Chazin, ani Ilja Gorjunov. Někdo, kdo bude žít.</p>
<p>„Nu, to není žádné neštěstí,“ vedla si svou Růža. „To se dá zařídit. Spolupracujeme s agenturou, která je vydává. Stojí to samozřejmě peníze, ale za týden se to dá vyřídit. A starý typ dokonce za tři dny.“ „Nepustí mě.“</p>
<p>„Milicionář?“ zeptala se soucitně.</p>
<p>„Právě naopak. Nemám zahlazené odsouzení.“</p>
<p>Káva s cukrem ukolébala jeho ostražitost. Prokecl se a vzápětí toho litoval. Teď zaklapne počítač a ohlásí polední přestávku.</p>
<p>„Jestli chcete, zavolám jim a hned se na to zeptáme. Podle mého názoru tohle ničemu nebrání.“</p>
<p>„Já… Ne, opravdu to nejde.“</p>
<p>Ona však již pátrala ve svých kontaktech v telefonu.</p>
<p>„Už půjdu.“</p>
<p>„Natálie Georgijevna? Tady Gulja z <emphasis>Růže světů</emphasis>. Ano. Měla bych dotaz. Je tady pán, co nemá zahlazené odsouzení. Ano. Zařídíte to? Jaký zákon?“ zapsala si číslo na papírek. „Odpykal jste si celý trest, nebo jste venku na podmínku?“</p>
<p>„Celý,“ řekl Ilja a zapínal si bundu.</p>
<p>„Jasně. Děkuju! Tak já ho za vámi když tak pošlu, ano? Budu ho informovat o poplatcích. Ještě jednou děkuju!“</p>
<p>Ilja na ni vyjeveně zíral.</p>
<p>„Říká, že pokud jste si odpykal celý trest, do ciziny můžete. Federální zákon číslo sto čtrnáct, článek patnáct. Pokud vám dozorující orgán neomezí výjezd,“ přečetla z papírku. „Vízum do slušné země se záznamem v rejstříku samozřejmě nedostanete, ale my přece do slušné nechceme, ne?“</p>
<p>„Já mohu odjet ze země?“ vysoukal ze sebe Ilja.</p>
<p>„Můžete si odskočit do Kolumbie, tak bych to formulovala. Jestli potřebujete urychleně vystavit pas, tak je to za padesát tisíc rublů. Trvá to osmačtyřicet hodin. Jestli vám to stačí do dvou týdnů, je to za deset.“ „Vy jste Gulja?“ z neznámého důvodu se zajímal Ilja. „Nejste Růža?“</p>
<p>„Tady máte vizitku. Myslíte, že by se to mělo jmenovat <emphasis>Gulja světů</emphasis>?“</p>
<p>„Já můžu dostat pas? Já můžu jet do Kolumbie?“</p>
<p>„Máte na to právo. Aspoň Natálie Georgijevna tak soudí. A zbude vám vůbec něco na tu Kolumbii?“</p>
<p>Ilja trhl rameny. Bylo mu horko, hlava mu třeštila.</p>
<p>„Zbude.“</p>
<p>„Tak ukažte, napíšu vám na vizitku jejich adresu. Sídlí na Smolence. Opravdu solidní firma. Vydržují si na FMS<sup>20</sup> zlatou rybku. Jenom řekněte, že vás posíláme my, ano? Nezapomeňte.“</p>
<p>„Děkuju,“ řekl Ilja. „Rozmyslím si to.“</p>
<p>Příboj dohrál a rozsvítila se modrá obrazovka.</p>
<p>Vypadl na ulici a zůstal stát s nepokrytou hlavou.</p>
<p>Máte právo, soudí Natálie Georgijevna. Řekla to tak samozřejmě, jako kdyby právě opět srostla Gondwana a Ilja se nemohl dočkat, až suchou nohou přejde na druhý konec světa.</p>
<p>Mám právo? zeptal se sám sebe.</p>
<p>A proč bych neměl?! A on měl právo – měl?! Jaké?!</p>
<p>Poslední tři dny se Ilja připravoval na to, jak za sebou zatáhne oponu. Jediné, co ještě chtěl stihnout, bylo dát si do pořádku své záležitosti a postarat se o matku.</p>
<p>A teď tohle.</p>
<p>Bylo to příliš krásné, než aby tomu jen tak uvěřil. Ale nevěřit tomu se taky nedalo.</p>
<p>Zdrhnout do Kolumbie a zmizet tam. Sebrat peníze od Kavkazana, pochovat matku a zdrhnout. Stát se tam někým jiným. Naučit se Španělsky. Dožívat ne Péťův týden, ale svůj nekonečný život. Mají tam takový bordel, že ho nejspíš nikdy nenajdou.</p>
<p>Bylo potřeba jenom sehnat peníze na ten urychlený pas, jenom vše dopředu připravit a ve čtvrtek nebo v pátek, hned po transakci, zmizet. Kolik peněz? Sto tisíc? Dvě stě? Jestli se mu podaří přebrat Péťův kšeft s Kavkazany, mohlo by mu to stačit na všechno!</p>
<p>Zatím potřebuje jenom na pas. Sehnat prachy na pas, risknout to.</p>
<p>A – žít?</p>
<p>Budoucnost se před ním otevírala, železný poklop nad hlavou se odsunoval a odhaloval vesmír.</p>
<p>Slunce hřálo. Telefon neotravoval.</p>
<p>„To mě poser!“ zašeptal plaše.</p>
<p>Šel a zpíval si.</p><empty-line /><p><emphasis>„Jsi vzduch, který dýchám</emphasis></p>
<p><emphasis>I cestička luny na moři</emphasis></p>
<p><emphasis>I hlt, který mi svlaží hrdlo.“</emphasis></p><empty-line /><p>Když došel na stanici metra Poljanka, telefon zabzučel. Potichu, ale na to, aby přehlušil tóny písně, to stačilo.</p>
<p>Podíval se Péťův otec nakonec na jeho omluvu odpověděl.</p>
<p>S TÍM NEPOČÍTEJ. NECHCI TĚ ANI SLYŠET A V MÉM DOMĚ SE NEUKAZUJ.</p>
<p>A je to. Jako by po něm vyšlehl plamen.</p>
<p>Dokonce se zatáhlo nebe, jako kdyby někdo urazil kousek slunce. Cožpak mu mohl cizí otec zkazit radost z útěku? Zkazil.</p>
<p>Proč mi nechceš odpustit, tati? Proč mi neodpustíš. Co jsem ti udělal? Je to všechno kvůli Koržavinovic dceři? Nebo kvůli tomu, že jsem tě tenkrát za ním poslal? Nebo kvůli čemu?</p>
<p>Bolelo to. Matka chtěla přišít uříznutou ruku zpět, ale do okrajů rány se již dala hniloba, vzpamatovali se pozdě. Přišívej ji, jak chceš, stejně odumře. Krev už je černá.</p>
<p>Jak bychom se usmířili? A proč vlastně.</p>
<p>Opravdu mě mrzí, že všechno dopadlo takhle! napsal mu nakonec. Cítil, že to matce dluží. Slíbil jí to.</p>
<p>ŘEKNI O TOM TOMU SVÉMU DENISOVI EFESBÁCKÁ BOUDA, řičel Otec. JIDÁŠI.</p>
<p>Ilja další pokusy vzdal.</p>
<p>Zdá se, že Péťovým odmítnutím vrátit se k dceři náměstka ministra to neskončilo. Chazin provedl otci ještě něco jiného, mnohem horšího a děsivějšího. Bylo nutno vniknout hlouběji do telefonu, aby se dozvěděl co.</p>
<p>Potřebuje to vůbec Ilja vědět?</p>
<p>A také o té boudě.</p>
<p>Vida, další vlákénko, mohl by za něj zatáhnout a přízi rozmotat.</p>
<p>Denis – Denis Sergejevič. Ten, který nechával pozdravovat otce. Nejspíš bylo dobře, že mu Ilja tento pozdrav nevyřídil. Neboť se zdálo, že otec Denise Sergejeviče nesnášel.</p>
<p>A žádné Oddělení vnitřní bezpečnosti v tom nejelo, dostavěl můstek Ilja. Cože mu to matka tenkrát o svátcích psala do nemocnice? Vyhledal patřičný dopis a četl: <emphasis>Lidé, kteří tě zadrželi v takovém stavu, nebyli z tatínkova odboru, jak už jistě chápeš, ale z docela jiného. Okamžitě, dokud byla stopa čerstvá, přeskočil na další dopis, odeslaný z matčiny adresy otcem: Teď se zaměřili na mě, vyhrožují, že tě obviní a požadují, abych odešel. Dobře víš, kdo.</emphasis></p>
<p>Odešel – ale Péťa zůstal a jeho kariéra pokračovala.</p>
<p>Teprve teď do sebe začalo všecko zapadat a rýsovat se.</p>
<p>Péťu o svátcích nezadrželi lidé z jeho odboru, ale cizí. Dobře víš, kdo: FSB? Jasně, federálové. Péťa se oháněl tátou, a tím jim dokonale zahrál do karet. Zahájili proti němu vyšetřování, otce přinutili odejít a synáčka vzali pod křídla. Kdo nemá čisté svědomí, ten je poslušný. Na tomto základě stojí zóna i celý ruský stát, dokonce i celá zeměkoule.</p>
<p>Federálové žijí v poldech jako tasemnice. Je to pohodlné: živí je i vozí. Kdybyste měli možnost poslouchat historky v zóně, ledacos byste se doslechli o potravním řetězci, v němž představujete plankton.</p>
<p>Je to tak?</p>
<p>Proto se Igor Péti bojí. Ne smrkáče Péti, ale toho, kdo za ním stojí, kdo tahá za nitky a říká, kam má plout. Bojí se, že nevidí do celé té jejich vyděračské hry a že tudíž může ošklivě narazit.</p>
<p>Děkuji, otče. Všechno jsi mi vysvětlil.</p>
<p>Ale Jidáš?</p><empty-line /><p>Teď musel zpátky do Lobně. Dobrovolně zajít na místní OVD a přihlásit se. Takový je předpis, jinak ho začnou hledat.</p>
<p>Ze Savelovského nádraží napsal Igorovi.</p>
<p>Dobrá. Na Kutuzovské byl člověk od DS, nesnaž se ho hledat.</p>
<p>Jasné nebe mu dodalo odvahy. Teď bylo proč riskovat.</p>
<p>Ten mikrobus byl taky od nich? Hlídali ho? zajímal se Igor K.</p>
<p>Žádný mikrobus tam nebyl! Proč by tam měl být? popravdě odvětil Ilja.</p>
<p>Proč by sebrali Sinicyna?</p>
<p>Musí být pořádně rozhozený, když je tak neopatrný, pomyslel si Ilja. O všem píše otevřeně, nebojí se, že si to přečte někdo nepovolaný.</p>
<p>Později, již v lokálce, usoudil: ve skutečnosti chce dotlačit k otevřenosti on Chazina. Jistí se tak. Možná u nich právě probíhá čistka a čistí je právě Péťovýma rukama – Péťa se nebojí, že se umaže.</p>
<p>Co by tak Igorovi podstrčil?</p>
<p>Hlavou mu běhaly různé myšlenky. Nejdřív napsal: Takže Sinicyna!, ale rozmyslel si to. Jak se dopídit, jestli byl Sinicyn pro všechny tak důležitý? Sinicyn byl ten, kdo navrhoval Péťovi ulít část konfiskátu.</p>
<p>Konfiskátu, který měl připadnout Kavkazanům. Tomu Mahomedovi, ve čtvrtek, jak bylo určeno. A Sinicyna zatkli, pokud Igor mluví pravdu.</p>
<p>Věděl vůbec Chazin, že sebrali Sinicyna? Kdy se to všechno mohlo stát? Komunikovali spolu, jestli si dobře vzpomíná, v Signálu. Vyhledal v něm Sinicyna a připomněl si jejich rozhovor:</p>
<p>Nepospíchej, Vasjo! Je to velké zvíře, nemůžu na něho tlačit. Dám vědět, kdy.</p>
<p>Nemůžu dlouho čekat. Co když na to vlítnou federálové?</p>
<p>Nebuď podělanej.</p>
<p>Tak je to. Bál se federálů – a nikoli zbytečně. Znamená to, že ho sebrali poměrně nedávno. Možná s Péťovou pomocí i účastí. Aspoň Igor si to myslí. Nebuď podělanej, Sinicyne.</p>
<p>Kde se teď nachází to, co měli prodat Kavkazanům? Ztratilo se to společně se Sinicynem? Sinicyn z messengerů rázem zmizel, jako by mu ve spánku natáhli na hlavu pytel a odvlekli neznámo kam. Nestačil si Chazinovi ani postěžovat, ani ho obvinit: člověk byl a najednou není. Ani kruhy na vodě po něm nezbyly.</p>
<p>Koho se na to zeptat? Že by Igora?</p>
<p>Ilja rozhodně neměl chuť se teď hlásit k Denisi Sergejeviči jako Péťa. Pokud je Denis Sergejevič Péťův kurátor v FSB, bude lépe se před ním skrývat, jak jen to půjde.</p>
<p>Proč sebrali Sinicyna? Odeslal Igorovi: Nemám tušení. Možná se mýlíš, Igore, a já o zatčení nic nevím. A možná vím a hraju si s tebou. Nebo si nehraju a jenom tě takhle znervózňuji: tušíš přece, že se pod tebou houpe židle. Hezky stůj a necukej se, nebo o tobě pak napíšou sebevražda. Jako vždycky.</p>
<p>Igor to nicméně nevydržel.</p>
<p>O vlastním otci jsi taky neměl tušení, co, Chazine?</p>
<p>Moc si nevyskakuj, odsekl Ilja.</p>
<p>Musel to tak říct: v Péťově duchu. I když se mu chtělo napsat něco jiného – nemám tušení, vyjasni mi to.</p>
<p>Ale Igor neměl v úmyslu ho dále poučovat. Místo toho mlčel až do Lobně, kde mu zasadil poslední žihadlo.</p>
<p>Zkrátka zboží jen tobě osobně, z ruky do ruky. Jinak můžeš svým Kavkazanům shánět prací prášek. Čistej Tide, kurva.</p><empty-line /><p>Těsně přede dveřmi OVD Ilja přibrzdil: telefon pištěl. Odblokoval ho a podíval se do něj.</p>
<p>Přišla zpráva od Niny: Koukej na sebe dávat pozor!</p><empty-line /><p>20 Federální migrační služby (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>12.</strong></p><empty-line /><p>Na zápraží si vyšel zakouřit samopalník v šedomodré uniformě. Škrtnul zapalovačem a z nudy začal pozorovat Ilju. Ilja cítil v zátylku jeho pohled, celé periferní vidění si o něho rozdrásal, ale odtrhnout oči od obrazovky nemohl.</p>
<p>Po cestě sem nepochyboval, že se musí přihlásit. Ale teď, když se ocitl na mušce šedomodrého poldy, se náhle zamyslel. Zapnul vyhledávač a zadal do něho: <emphasis>článek 228.1 propuštění hlášení omezení.</emphasis> Otočil se s telefonem k samopalníkovi zády a stiskl <emphasis>Hledat.</emphasis></p>
<p>Okamžitě se na něho vysypalo: <emphasis>Těžký zločin; Lhůta pro zahlazení trestu 8 let; Možnost přijmout rozhodnutí o ochranném dohledu; omezení týkající se výjezdu do zahraničí v případě ochranného dohledu; na uvážení kompetentních orgánů.</emphasis></p>
<p>Policajt přimhouřil oči. Když teď Ilja vkročí dovnitř, může se stát cokoliv. Bude-li úředník flegmatik, prostě vezme potvrzení a opíše z něho údaje. Dostane-li se k otravovi, začne ho vyslýchat, jakže se to převychovává. Dostane-li se k cholerikovi, dá mu ten podělaný dohled, a tím pádem, jak praví orákulum, mu zakáže vycestovat ze země.</p>
<p>Dnes je poslední den, kdy se může přihlásit. Ale pokud se sám nepřihlásí, nevědí o něm. Dozvědí se o něm, až když jim vězeňská správa sdělí, že propustili mukla. Kdy to bude? Dnes? Zítra? Pozítří? Vězeňská služba pracuje pomalu, existuje už dlouhé věky, jenom se přejmenovává. Ale Ilja má jepičí život, jeho čas ubíhá zrychleně. Možná ještě stihne z těch omšelých klepet vyklouznout.</p>
<p>Ale možná ho taky přeseknou vejpůl i s páteří a střevy.</p>
<p>Vytáhl z kapsy bílý pěťák a pomyslel si: Když padne orel, vzdá to. Když panna, otočí se a odejde. Vyhodil minci, chytil ji do pravé ruky a položil na hřbet levé. Orel.</p>
<p>„Potřebuješ něco?“ zeptal se samopalník, když dokouřil.</p>
<p>„Ztratil jsem občanku,“ řekl Ilja.</p>
<p>„A co to bylo s tou mincí?“ zajímal se polda. „O čem se tedy rozhoduje?“</p>
<p>Ilja se odmlčel a vážil slova. Strážný si upravil samopal na rameni.</p>
<p>„To je zas jiné téma. Přemýšlím, jestli mám jednu dívku požádat o ruku, nebo ne,“ zamumlal nakonec Ilja.</p>
<p>„No, možná je nakonec dobře, že jsi tu občanku ztratil,“ zabručel polda. „Takhle nám osud sesílá znamení, a ne nějaká panna nebo orel.“</p>
<p>Ilja se s úlevou usmál.</p>
<p>„No, jestli si jdeš pro potvrzení o ztrátě, tak to není u nás, s tím musíš na okrsek.“ Samopalník vyplivl oharek a zabouchl za sebou dveře.</p>
<p>Ilja se otočil a schválně pomalu, aby se nedal do běhu, vyšel ze dvora na ulici, ale po ulici šel čím dál tím rychleji.</p>
<p>Osud rozhodl.</p><empty-line /><p>Domů se přiřítil hladový a promrzlý. Zkontroloval zbraň: byla na místě. Dal si ohřát šči. Otáčel v rukách Guljinu vizitku, četl adresu úřadovny, která mu může vystavit pas. Padesát tisíc rublů a dva dny.</p>
<p>Kde je má dneska vzít?</p>
<p>Vyšel na odpočívadlo schodů a zazvonil na dveře tety Iry. Otevřela: byla v džínsech, z trička jí trčel vrásčitý krk a mezi žlutými zuby držela cigaretu.</p>
<p>„Jak se máš, Iljušo?“</p>
<p>„Teto Iro, mohla byste mi do pátku půjčit nějaké peníze?“</p>
<p>„Matku sis odvezl?“</p>
<p>„Ještě ne. Byl jsem tam… Viděl jsem ji.“</p>
<p>„Pochovávat ji budeš kdy?“</p>
<p>„Já… Nevím. Nejspíš o víkendu. Potřeboval bych padesát tisíc.“</p>
<p>„Proboha, kde bych je vzala! Dělám teď přece jen na půl úvazku! Říkala jsem ti, že je to zlodějna tyhle pohřby.“</p>
<p>„A kolik byste mohla?“</p>
<p>„Tak počkej… Tady… Mám asi pět set rublů. Tady: tisíc. To ti tam voní polívka? Sám si vaříš?“</p>
<p>„Utíká mi! Děkuju!“</p>
<p>Vzal si tisíc. Nějak jí to vrátí. Zbývalo sehnat čtyřicet devět.</p>
<p>Šči se skutečně vařilo a mizelo v podobě páry u stropu. Byla ho velká škoda, Ilja stáhl hrnec z hořáku a popálil si ruce. Nějak se mu zdálo, že se na něho matka zlobí, že zalhal sousedce, že shání peníze na její pohřeb.</p>
<p>„Já jí to neříkal, mami! Samotnou ji to napadlo.“</p>
<p>Za trest mu nechala o něco méně z toho, co po ní zbylo.</p>
<p>Teď musel čekat, dokud nevystydne. Zatímco čekal, napadlo ho zavolat Serjožovi – a málem mu zavolal z Péťova telefonu, uvědomil si to v poslední chvíli. On možná zdrhne do své vysněné Kolumbie, ale vyšetřovatelé pak budou exhumovat všechny Péťovy telefonáty. Zbytečně by do toho Serjožu zatáhl.</p>
<p>Zaklepal na dveře matčiny ložnice, zastrčil do zdi její telefon, a když uslyšel signál, vytočil Serjožu. Nevzal to hned, Ilja si dokonce už myslel, že to nevezme vůbec.</p>
<p>„Ano, Tamaro Palno!“</p>
<p>„Ahoj, Serjožo. Kdy budeš doma? Nechci se o tom bavit takhle po telefonu.“</p>
<p>Odmítnout někoho po telefonu je snazší.</p>
<p>Domluvili se, že se u něho Ilja staví. Sám ho pozval. Nemusel, a přece ho pozval. Možná si vzpomněl, jak kouřili u Baterie. Nebo na stavební jámu.</p>
<p>Tedy večer.</p>
<p>U matky v pokoji byl zatuchlý vzduch, dusivější než jinde v bytě. Možná vycházel z postele, možná z komody. Ilja po jeho zdroji nepátral, prostě otevřel větrací okénko.</p>
<p>Přesunul se do kuchyně, otevřel iPhone a začal pátrat, je-li pravda, že je možné odjet ze země, aniž byl trest zahlazen. Advokáti na různých stránkách na to měli různé názory, ale shodovali se v jednom pokud nebyl uvalen ochranný dohled, zákon to nezakazuje.</p>
<p>Kdyby byl tedy Ilja propuštěn podmíněně, znamenalo by to konec nadějím.</p>
<p>Jemu ale bylo podmíněné propuštění zamítnuto. Už už bylo vše na dobré cestě, ale pak se přece jenom nechal strhnout, vylezl z kapsičky.</p>
<p>Snědl lžíci horké polévky. Matka nechtěla stydnout. Vzpomínky pálily.</p>
<p>Sama jsi mě nabádala, pamatuješ, že lhát se nemá.</p>
<p>Učilas mě, že se nemám nechat mlátit, ale vracet rány, i když jich potom schytám ještě víc.</p>
<p>Neschovávat se před trapiči, kteří na mě ve čtvrté třídě číhali na záchodě a za školou mě obírali o peníze.</p>
<p>Říkalas mi, že od jiných se spravedlnosti nedočkám a musím si ji zjednat sám.</p>
<p>Říkalas, že lhát je ponižující.</p>
<p>Že žalovat na ostatní je hanba. Zastávala ses mě před tou sviní zástupkyní, když jsem neprozradil ty, kdo rozbili okna v tělocvičně.</p>
<p>Ty sama jsi mě přihlásila na to pitomý karate, i když jsem o to nestál. Nikdy mi nepřišlo vhod, nikdy mě nezachránilo. Mavaši-giri, to je všechno, co si z něj pamatuju.</p>
<p>A když mě Oleg z prvního vchodu navedl, abych injekční jehlou vstříkl toulavému kocourovi kolínskou, a kocour mi rozdrásal obě ruce do krve a pak v mukách dodělával a ječel, že se to rozléhalo po celém dvoře, nejprve jsi mi ošetřila škrábance, pak ze mě vytáhla pravdu a nakonec jsi mě seřezala řemenem a zavíralas u toho oči. Kroutil jsem se a viděl, že zavíráš oči, protože jsi z toho sama měla strach. Ale několikrát ses trefila a bolelo to. Tehdy. Tvrdila jsi, že trestu nikdo neujde a že si nemám myslet, že se mi někdy podaří se z něčeho vyvléknout. Vidíš, zapamatoval jsem si tu lekci.</p>
<p>Bylo to proto, žes byla učitelka, nebo jsi mi snad chtěla být i otcem? Dávala a dodělávala jsi za něho to, co neudělal a nedal. Chtělas, aby ze mě vyrostl normální chlap.</p>
<p>A co já věděl o životě? Rozhodl jsem se, že je to tak správné. Uvěřil ti. Dokud je člověk malý, je jako z modelíny, můžeš si z něho vymodelovat cokoli, co ti vleze do hlavy.</p>
<p>A cos po mně chtěla, když mě sebrali? Když soudkyně řekla: <emphasis>sedm let.</emphasis> Odkud se v tvých telefonátech vzalo: <emphasis>Jen si, proboha, nehraj na hrdinu, nesnaž se dokazovat, že máš pravdu?</emphasis> Odkud: <emphasis>Zlomí tě?</emphasis></p>
<p>Nebo <emphasis>dokonce zabijí? Můžeš se udělat neviditelným a systém na tebe zapomene… Přečkat… Vydržet… Vytvoř si ochrannou vrstvu.</emphasis></p>
<p>Jaká ochranná vrstva? Nemám žádnou ochrannou vrstvu.</p>
<p>Všechna ta pravidla, kterým jsi mě učila, jsou dobrá jenom pro děti, víš? Proč jsem na ně ve vězení najednou musel zapomenout? Dospělý život je temnější než dětství, ale vězení je skutečné dno. I tam, ve vězení, se všechno řídí pravidly – nesmyslnými, sadistickými, ale přece jenom pravidly. Sedneš si k jednomu stolu s vyvrhelem, podáš mu ruku, něco si od něho vezmeš – a stáváš se sám vyvrhelem. Co je to za pravidlo? A nikdo se neodváží s tím polemizovat. Že se nesmějí brát věci ze země? Plechový hrnek se nesmí postavit na zem. Plácneš v rozčilení, že někoho zabiješ – a budeš ho muset zabít, protože slova mají následovat činy. V zóně se nedá říct: <emphasis>Já nechtěl, neudělal jsem to schválně.</emphasis> To je nějaké pravidlo?</p>
<p>Co, myslíš si, že dětská pravidla jsou pro děti?</p>
<p>Prostě ses o mě bála, to je celé. Bála ses, že jsi mě nenaučila správným věcem, že mě tvoje výchova v zóně zabije. Litovalas mě, myslela jsi, že když na mě nebude moc vidět, že tam spíš přežiju. Slimák vyleze odevšad, ale hlemýždě ulita nepustí.</p>
<p>Jenže já už tenkrát zaschnul, mami, už mě nešlo přemodelovat.</p>
<p>Z toho, cos mi vysvětlovala v dětství, něco funguje i za ostnatým drátem. Bonzovat se nesmí. Dusí tě – tak ať, ale zatáhnout do toho orgány věznice by bylo to poslední, co bys v životě udělal. Jak je to možné? Protože spravedlnost si musíš zjednat sám, poněvadž od druhých to trvá moc dlouho. Protože lhaní nezůstane bez trestu, jakože nic nezůstane bez trestu. Možná jsi to ani nechtěla, ale připravovala jsi mě na vězení, když jsem byl ještě malý. A když mě sebrali, začala jsi mě připravovat na něco jiného – abych byl mizera, ale zato přežil. Ze strachu o mě.</p>
<p>Bývají situace, mami, kdy to v kapsičce nevydržíš.</p>
<p>Zazvonil telefon.</p>
<p>Byl to ten, na koho Ilja čekal. Denis Sergejevič. Ten, který mu na dnešek nařídil, aby byl u něho jak na koni. A teď se ho dožaduje.</p>
<p>Vyčkával, ale stejně nevymyslel, co má dělat. Kdyby byl zrovna v metru, mohl by vyzkoušet stejný trik jako s Péťovým šéfem. Ale copak se může zašít na celý den na Okružní trase a čekat na jediný telefonát?</p>
<p>Prostě to nevzal.</p>
<p>Jenomže Denis Sergejevič okamžitě volal znovu. A znovu. Jeho se nešlo zbavit, jako by všechno viděl přes kameru, nejasně, ale přece: vyzvánění, ruka se táhne k telefonu a odmítá hovor. Věděl, že to Ilja nebere schválně. A vyžadoval, aby to okamžitě vzal.</p>
<p>Když volal podesáté, Ilja kapituloval a odpověděl předem připravenou esemeskou: Nemůžu mluvit, zavolám později.</p>
<p>Okamžitě přišlo: Chazine! Proč nejsi na místě?!</p>
<p>Co na to říct? Na jakém místě?!</p>
<p>To jsou vaše hry s DS, psal mu dnes Igor, abyste mě mohli hodit pres palubu. To znamená, že Denis Sergejevič intrikuje proti Igorovi. Pokud se Igor bál nechat balíček u popelnic, jestli je v balíčku zboží pro Kavkazany, jestli je to stejné zboží, které během operace ulil Sinicyn, které bylo určeno pro sklad a za které potom Sinicyna sebrali… Co pak?!</p>
<p>Co může po Péťovi chtít?</p>
<p>Aby mu Péťa předal vše, co našel u popelnic? Nebo měl Péťa sám odevzdat zboží přímo Domovníku Mahomedovi, jak naplánoval Ilja? Co v tom případě dělá v této hře DS? Chce nachytat Igora, jak krade ze skladu, jak obchoduje s drogami? Měl snad Chazin vlákat Igora do pasti, na které se předem domluvil s Denisem Sergejevičem? A Ilja o tom nevěděl a dovolil Igorovi, aby sám vybral klidnější místo setkání?</p>
<p>Hlupáka už dál ze sebe dělat nemohl.</p>
<p>Musel riskovat.</p>
<p>Přehodit výhybky.</p>
<p>Igor K. zmařil předávku, Denisi Sergejeviči! žaloval Ilja. Nemám nic!</p>
<p>Ať si to zatím vyjasňují mezi sebou, jen aby mu dali chvilku času, aby zjistil, co a jak. Do večera, než půjde za Serjožou, než sežene peníze. Neměl by mu ještě zavolat a požádat ho, aby se pokusil vytáhnout peníze ze ženy? Pak by ještě dnes stihl odnést peníze na pas!</p>
<p>Ale co potom? Potom bude muset ještě tři dny až do čtvrtka mlžit, kličkovat, vykrucovat se, aby údiv nepřerostl v pochyby, opatrnost v podezíravost, aby se nevinné neproměnilo ve zhoubné.</p>
<p>No a co? nevrle se otázal DS.</p>
<p>Potom bude potom, rozhodl se Ilja. To teprve bude, nebo nebude.</p>
<p>Říká, že se bojí provokace. Podezírá vás.</p>
<p>Promiň, Igorku. Když se kácí les, létají třísky.</p>
<p>Mezi minulostí a budoucností je pouhý okamžik. Toho se drž. Právě ten…</p>
<p>Co to kecáš? stálo v esemesce od Denise Sergejeviče. Psal obyčejné esemesky: nemusel se před nikým schovávat, nejspíš byl právě v akci. Co s tím má co dělat ten tvůj Igor?! Vaše kšefty mě nezajímají, Chazine!</p>
<p>A co ho tedy zajímá? Co?!</p>
<p>Ilja vnikl do diktafonových záznamů: co když vše, co Denis Sergejevič Péťovi říkal, bylo nějak zvlášť označeno? Jak požádat samotného Denise Sergejeviče o radu, co mu má teď nakecat?</p>
<p>Ne. Všechny složky byly označeny úředně jako: <emphasis>Nový záznam 78, Nový záznam 79</emphasis>. Chazinovi se nechtělo zase tahat Ilju z bryndy.</p>
<p>Proč to, sakra, nebereš?! naléhal DS.</p>
<p>Ilja mlčel a pátral mezi cizími hlasy zkreslenými telefonním přenosem.</p>
<p>Chceš vycouvat? přikládal pod kotel Denis Sergejevič. Ty ses posral, Chazine! Lidi už jsou tu netrpěliví, čeká se jenom na tebe! Klient se co nevidět začne cukat!</p>
<p>Ne. Ne-ne-ne.</p>
<p>Dneska mi to nevyjde…</p>
<p>Dneska ti to nevyjde, a kdy ti to vyjde?! Té práce, co nám dal! Od nikoho jiného než od tebe si to nevezme! Ať jsi okamžitě tady!</p>
<p>Tady šlo o něco jiného. Iljovi vyrazil na těle studený pot. Tady šlo o něco úplně jiného, o něco, o čem nevěděl a o čem mu Chazin, ten parchant, neřekl. O něco mnohem důležitějšího než Igorkovy balíčky, než Péťovy drobné přivýdělky, než jeho kšeftíky s nějakými Dagouši. O nějakou vysokou hru, příliš vysokou pro Chazinův telefon, a možná že vůbec nešlo o hru.</p>
<p>Po zádech mu přeběhl mráz.</p>
<p>Co má teď říct? Kdyby si Denis Sergejevič vymyslel vysvětlení sám, bylo by to jednodušší. Musí mlčet, přikyvovat, aniž otevře ústa. Kterékoli chybné slovo mu může prozradit hlavní, strašlivou věc: že Chazin není Chazin.</p>
<p>Myslíš si, že je to jen tak? Ne, jednou jsi začal, tak to taky dotáhneš až do konce! nedával mu pokoj DS. Čeho se bojíš?</p>
<p>Neprokecl ses před někým u vás? Myslíš, že tě přikreje ten tvůj Beljajev? Nebo kdo? Koržavin? Uvědomuješ si aspoň, Chazine, že proti nám jsou to všechno nuly?! A ty jsi jen takový chrchel! Máme tě na háčku, pamatuješ se, Chazine? len si zkus zmařit mi akci a vyndáme z police tvoji složku. U nás se složky nikam neztrácejí!</p>
<p>Musel jednat rychle.</p>
<p>Něco vymyslet, obhájit se. Ale esemesky od Denise Sergejeviče tepaly Ilju jako rány kladivem hlavičku hřebíku, jedna za druhou, buch, buch, buch, nenechaly ho přemýšlet, nedávaly mu čas vymyslet si nějakou věrohodnou lež.</p>
<p>Myslíš, že to vynahradíš prací? Kdepak, mladej, takhle to nepůjde, len si zapni WhatsApp, něco ti pošlu, poslechni si to!</p>
<p>Ilja poslechl a otevřel WhatsApp.</p>
<p>Za minutu přišla zvuková schránka.</p><empty-line /><p>„Támhle je. Támhle, právě vystoupil z auta.“</p>
<p>„Ano, vidím. Všechno funguje. Zařízení v talíři je aktivní?“</p>
<p>Bylo slyšet cinknutí kovu o porcelán.</p>
<p>„Prý si všechno zaznamenává. Nu, my jsme se také pojistili. Hotovo. Tak, Maxi, odsedni si. Potřebuju si s ním promluvit takzvaně <emphasis>tètè-à-tètè</emphasis>.“</p>
<p>Bouchly dveře, hosteska cosi se strojenou lhostejností zamňoukala, zašoupaly podrážky. Bylo slyšet hlasy lidí, blízké i vzdálené, ale jejich nepodstatná slova nepřehlušovala podstatná, která se zaznamenávala.</p>
<p>„Á, Petr! Nazdar! Jako švýcarské hodinky!“</p>
<p>„Dobrý den, Denisi Sergejeviči.“</p>
<p>„Máš hlad? Já si objednal studený nářez. S teplým jídlem jsem čekal na tebe.“</p>
<p>„Jenom trochu vody, kdyby to šlo. Už jsem obědval.“</p>
<p>„No, jak myslíš. To já si dám. Taňušo! Pro něj vodičku a pro mě vodečku. Máte krásné punčocháče!“</p>
<p>Chichotající se servírka přinesla opulentní objednávku: Denis Sergejevič silně vyhládl. Potom se ještě něčemu zasmáli: Denis hlasitě a hýkavě, Péťa opatrně a přerývaně. Ilja však nepřetáčel záznam dopředu. Ve smíchu se skrývá více pravdy než ve slovech.</p>
<p>„Tak co, Petře? Co mi neseš? Jaké máš pro nás dárečky?“</p>
<p>„Přinesl jsem vám otcovu hlavu,“ nervózně se uchechtl Chazin.</p>
<p>„Na tu právě čekáme! Sem s ní, zrovna se vyprázdnila mísa!“ Opět bylo slyšet cinkot stříbra o porcelán.</p>
<p>„Já to myslel obrazně,“ znovu se zahihňal Péťa.</p>
<p>„Vždyť já taky!“ rozesmál se Denis Sergejevič. „Dobrá, tak už nás nenapínej!“</p>
<p>„Zkrátka, mám tu jednu adresu,“ zašustil papírek. „Tady, opište si ji. Jsou to lázně. Majitelem je otcův spolužák. Dvakrát týdně se tam scházejí. S děvkami. Otec tam také jezdí. Pravidelně. A ještě další lidé z vedení.“</p>
<p>„Naumenko?“ zeptal se s živým zájmem Denis Sergejevič.</p>
<p>„Občas.“</p>
<p>„Tedy, Petře… A odkud to všechno vlastně víš? To ses díval klíčovou dírkou?“</p>
<p>„Je to důležité?“ zrozpačitěl Chazin.</p>
<p>„Všechno je důležité! Každý detail!“</p>
<p>„Párkrát mě tam s sebou vzal,“ zamumlal Péťa.</p>
<p>„To je přece výchova! Chvála tvému otci! Takhle předával zkušenosti dorůstajícímu pokolení?“ dobromyslně se zachechtal Denis Sergejevič.</p>
<p>„Něco takového. Měli jsme takový rozhovor… O ženění. Rozhodl se, že mi tím ukáže, že svatba ještě neznamená konec světa. No a… Ukázat, že jsme jakoby na jedné lodi. Nejspíš. Čert ví.“</p>
<p>„To je známý způsob, jak získat důvěru,“ souhlasil Denis Sergejevič. „V naší zemi se tak stvrzují všechny důležité dohody. Mladí nad tím samozřejmě ohrnují nos, ale to je tím, že jsou moc rozmazlení, prostě důvěřují podpisům, a ani živé ženské už je nejspíš nezajímají, vystačí si s pornem. Ale tvůj otec je ze staré školy, chápe, co a jak. Nic tak nespojuje jako společný hřích. Do sauny za kurvama – to je ten nejlepší týmbilding!“ Znovu se rozesmál.</p>
<p>„No, a to je tak všechno. Nechte tam nainstalovat kameru a všechno ostatní.“</p>
<p>„Díky za radu, Petře! Ale!“ sykl Denis Sergejevič. „Ty přece taky nejsi v branži první rok. Nechodíš se snad taky takhle saunit se svými kolegy? Na náčelníky tohle kino těžko udělá kdovíjaký dojem. Tohle se dá leda tak pověsit někam na Life, nebo… Vlastně existuje jenom jeden člověk na světě, kterého by ten týdeník mohl doopravdy překvapit. Tvoji matku. Myslíš, že o otcových sedánkách neví?“</p>
<p>„Určitě ne! To by mu neodpustila!“</p>
<p>„Pokud ví, že on ví, že o tom ví, pak mu to neodpustí. Ale pokud on neví, že o tom ona ví, pak ani není co odpouštět. V tomhle věku je pro ženu těžké začínat znovu. No dobře. Dobře, Petře. Zkusíme to. Není to špatné. Lepší něco než nic. Je to, víš, takový malilinkatý háček, na který Jurije Andrejeviče chytíme. A když budeme mít štěstí, tak i další zbloudilé občany.“</p>
<p>„Tu moji záležitost uzavřete?“ zahučel po chvilce mlčení Péťa.</p>
<p>„Zatím ji dáme k ledu, Petře. A pokud s tvým otcem všechno vyjde, jak má, pak ji odložíme do archivu, ano. Jestli se uvidí v kině a usoudí, že tenhle film není vhodný pro společné rodinné sledování, pak ano. Tady vše závisí na tom, jak pevnou a soudržnou máte rodinu.“</p>
<p>„Ten starý kozel. Mně bude kázat o morálce a sám si plave v bazénu s poběhlicemi s holou prdelí.“</p>
<p>„Pikantní detail,“ poznamenal Denis Sergejevič. „Doufám, že jsou to aspoň běženky z Donbasu, kterým tímhle způsobem dává vydělat si na živobytí. Žertuji. Dobře, Petře. Očekával jsem, mám-li být upřímný, něco lepšího, vzhledem k závažnosti tvého prohřešku. Ale jestli se tvůj otec nebude cukat a uvolní nám funkci, tak bude tvůj první průzkum bojem započítán. Ale řekni mi, přece se bude zlobit, že přijde o práci. Co ty na to?“</p>
<p>„No co. Stejně by musel odejít, zbývá mu necelý rok. Přitom mě by klidně potopil, jen aby si udržel svoji židli. Jak si to představuje? Vždyť pro mě všechno teprve začíná.“</p>
<p>„Přesně tak, Petře. Pro tebe všechno teprve začíná. Jo, abych nezapomněl, mám pro tebe něco na památku.“</p>
<p>„Co to je?“ opatrně se zeptal Chazin.</p>
<p>„Jen to otevři, neboj se.“</p>
<p>„To je co, rybářské náčiní?“</p>
<p>„To jsou háčky, Chazine. Soupravička. Malinké háčky. Jestli nerybaříš, můžeš si je prostě dát na poličku a dívat se na ně. Abych ti vydal naše výložky, k tomu nejsem oprávněn, ale tohle – prosím.</p>
<p>Dá-li Bůh, ještě spolu něco dokážeme! Nevím, jak ty, ale já se napijú. Dáš si?“</p>
<p>„Řídím, Denisi Sergejeviči.“</p>
<p>Bylo slyšet žbluňkání nalévané tekutiny.</p>
<p>„Na vaše zdraví.“</p><empty-line /><p>Záznam skončil.</p>
<p>Ilja vydechl.</p>
<p>Teď už bylo nejspíš vše jasné. I to, proč se z něho stal Jidáš, i to, jak si Péťa nakonec uchoval svoji židli a táta o ni přišel. Nebylo koho litovat, nebylo na čí stranu se postavit. Bylo to jedno, ale přece jen…</p>
<p>Neřešitelná situace. Jakápak oslava, mami. To nikdy.</p>
<p>Pustili jsme to tvému tátovi, ale můžeme to dát poslechnout i mamince, přišla zpráva od Denise Sergejeviče. Ale to jen tak, jako přídavek k předchozímu.</p>
<p>Prosím ne, zaúpěl Péťa.</p>
<p>Takže koukej vylézt, a ať už jsi tady! zavelel Denis Sergejevič.</p>
<p>Teď nemůžu. Všechno udělám. Mám malér. Problém. Osobní, ne pracovní. Do konce týdne nemohu! Potom – ano!</p>
<p>Jsi vůbec v Moskvě?! došlo nakonec DS.</p>
<p>Ne. V tom je ten problém.</p>
<p>Chazine, kurva drát! Co jsem ti říkal o poháru a hvězdičkách? Na to všecko můžeš zapomenout! Odmlčel se a uštvaný Ilja se zhroutil na židli.</p>
<p>Co to znamená? Opravdu hloupého Chazina jeho krotitel pustil k vodě? Ilja začal přecházet po své kleci-bytečku.</p>
<p>Myslíš, že ti dal volno do konce týdne, jak jsi ho prosil? Vždyť jsi viděl, co je to za člověka. Vždyť ses od něho naučil nahrávat si soukromé rozhovory na diktafon. Ne, ten ti pokoj nedá. To ty ses utrhl, udělal chybu, něco jsi špatně pochopil. Bylo to omylem, ale tady je to jako v zóně, omyl neexistuje, za všechno se musíš zodpovídat.</p>
<p>Řekl, že není v Moskvě. DS se na to sám zeptal a bylo tak jednodušší se ho zbavit. Nemohl myslet o krok dál? Vždyť si teď bude zjišťovat: když není v Moskvě, kde tedy? A mobilní operátor mu všechno nahlásí. Den ještě nekončí. Kolik bude potřebovat času, aby zjistil jeho pohyb za poslední dny, netuší. Hlavně aby nepochopil, kde se teď Chazin nachází.</p>
<p>Vypnul telefon. Doma už ho používat nesmí. Jenom na cestě. V metru. V taxíku. Na útěku.</p>
<p>Nebo je to předčasné?</p>
<p>Možná že Chazin takto vyváděl i předtím – ty jeho mejdany, pitky, kokain. Přece jste věděl, Denisi Sergejeviči, že je to človíček zkažený, když jste si ho bral k sobě. Možná že od něho tyhle lumpárny i očekáváte. Kdyby Péťa Chazin neměl citlivá místa, kam byste mu zasekl svůj háček? Co když ho ještě nehledá?</p>
<p>Nicméně doma už Ilja telefon nezapínal.</p>
<p>Zatímco se smrákalo, Ilja popíjel čaj s cukrem, s hodně cukru.</p>
<p>Uvažoval s Péťou.</p>
<p>Ať tě trápil, jak chtěl, Chazine, ty svině proradná, ale tohle? Tohle provést vlastnímu otci?! Možná sis ho nahrával i v sauně, pro strýčka Příhodu? Nahrával sis ho přece? Dostal chuť zapnout telefon a poslechnout si to, poslechnout si celý archiv. Co jsi mi ještě o sobě neřekl?</p>
<p>Jak to teď mezi námi bude? Samozřejmě že nestojí o tvoje posrané omluvy, o moje prázdné kecy, vždyť přece nejde o něčí dceru, o nějaké drogy, jde o to, že si dovolil ukázat ti svoje prohnilé nitro, aby sis vedle něho nepřipadal jako hadr, abys pochopil, že jste oba ze stejného těsta, že se ti takto snažil vyjít vstříc, jednat s tebou, dospělým, jako dospělý, a tys ho popadl za ucho a jako malého kluka dotáhl před vyšetřovatelovu lampu.</p>
<p>Nechtěl mu být zavázaný? Nechtěl být tlustému Koržavinovi nic dlužný?</p>
<p>Zato teď – s tímhle rybářem se nikdy nevyrovnáš. Celý tvůj život tě bude mít na háčku a ve své evidenci.</p>
<p>Pitomče. Situace je neřešitelná.</p>
<p>Jak jen rozmotat, Péťo Chazine, všecko to, cos zamotal?</p>
<p>Co bude s matkou? Co bude s Ninou?</p>
<p>Velmi se mu chtělo znovu zapnout iPhone a zkontrolovat, jestli mu něco nenapsala. Vždyť to všechno se stalo teprve ráno – nemocniční chodba, španělská píseň ozývající se v pokojích, Ninino zavolání. Ninu-Ninočku nemohli nechat tak dlouho samotnou, bylo třeba ještě na ni dohlédnout: rozhodla se zdánlivě správně, ale kdoví. Nebo se na ni jen podívat, znovu si prohlédnout její fotografie, hned teď, když má chvilku času – moc se mu chtělo.</p>
<p>V bytě bylo jasno. Všude bylo rozsvíceno, Ilja rozsvítil.</p>
<p>Zoufale toužil opět zapnout telefon.</p>
<p>Protože teď už to byl jeho život.</p><empty-line /><p>Vycházel z průjezdu a nervózně se ohlížel. V chabém světle lamp se motali divní lidé, kteří by udělali nejlépe, kdyby šli po dobrém domů, do tepla. Lobňu opět zahalily mraky, aby si místní moc nezvykali koukat po hvězdách.</p>
<p>Serjoža se ženou se přestěhovali do novostavby v Bateriové – od domu to měl deset minut. Celých těch deset minut Ilja šel a rozmýšlel se: teď už ho můžu zapnout? Vždyť si nejspíš dělají starosti. Nina, matka.</p>
<p>V půli cesty se zastavil a stiskl tlačítko.</p>
<p>Čertův strojek ožil.</p>
<p>Odmlčel se a cinknul – vida! Někdo se po něm sháněl. S bušícím srdcem otevřel zprávu, ale byl to nezúčastněný člověk: kamarád Goša.</p>
<p>Pedro! Jaká je nálada? Právě jsem… Ilja ani nezapnul WhatsApp, aby si zprávu přečetl celou. Jsi neodbytný šašek, Gošo. Jdi do prdele, nebudu ti ani odpovídat, však to přežiješ; koneckonců jsi na to zvyklý.</p>
<p>Více od nikoho nic.</p>
<p>Znovu se odpojil, aby nepřilákal do Serjožova bejváku federály.</p>
<p>Vzpomněl si, kam jde a proč.</p>
<p>Celý nervózní zazvonil na domácí telefon a odtud se ozvalo stejně nervózní: „Ahoj! Pojď dál!“</p>
<p>V průjezdu rostly kytičky a plakáty blahopřály ke Dni národní jednoty<sup>21</sup>. Všechno tu bylo vzorově ukázkové jako v zóně, když měla přijet komise z Moskvy. Dokonce i výtah ještě nebyl pochcaný a tlačítka byla okována brněním – před takovými, jako byl Ilja.</p>
<p>V poschodí bylo hotové bludiště bytů, nejspíš aby měly šťastné mladé rodiny k sobě blíž. Serjoža ho uvítal na chodbě a úsměv mu držel asi jako kalhoty bez řemene – každou chvíli hrozilo, že sklouzne a pod ním se objeví obnažené přirození.</p>
<p>„Jestli jdu nevhod, tak řekni…,“ požádal Ilja.</p>
<p>„Co blbneš! V pohodě. Seš můj kámoš a šmytec.“</p>
<p>„Můžem to probrat tady, nemusíme chodit tam, jestli…“</p>
<p>„Nech toho! Stasja už chystá nějaký čaj, Pu Er, jako v nejlepších podnicích v Šanghaji. Jen pojď. Jenom se vyzuj v předsíni, plíz, protože u nás bydlí takovej malej vysavač, všecko ze země dává do pusy. Dneska je druhý den bez teploty, fuj-fuj, abych to nezakřikl, nechtěli bysme si to zopakovat. Nemáš kašel?“</p>
<p>„Snad ne.“</p>
<p>„Ahoj! Ťomo, tohle je Ilja. Iljo, tohle je Ťoma. A tohle je Stasja.“ Stasja – vymóděná a ostříhaná – si Ilju pozorně prohlédla, tvář k polibku mu nenastavila. Vzala na ruku vážného chlapečka s naducanými tvářičkami, kývla hlavou na pozdrav a odnesla ho do dětského pokoje. Dětský pokoj a obývák: to byly jediné dva pokoje, které měli.</p>
<p>V kuchyňce kouřil Pu Er, jako by tam topili mazutem. Srdečná pohostinnost by voněla jinak. Ilja se cítil jako kamarád Goša: už předem otravoval. Zmocnila se ho nepříjemná předtucha. Stasja jim nalila mazut, řekla, že nebude staré kamarády rušit, a zmizela v dětském pokoji, odkud se ozývaly pisklavé hlásky z kreslených filmů, ale její hlas slyšet nebyl. Znamenalo to, že poslouchá.</p>
<p>Ilja jí to neměl za zlé: nemohl o ní říct, že by byla mrcha, prostě hlídá domácnost.</p>
<p>„Tak jak to jde?“ zeptal se Serjoža. „Jak proběhly první dny na svobodě?“</p>
<p>„Hekticky,“ řekl Ilja. „Znáš to. Poslyš… Proč jsem přišel. Potřeboval bych půjčit. Promiň, že jsem to na tebe takhle vybalil. Dost to spěchá.“</p>
<p>„Tak,“ zamrkal Serjoža. „A kolik?“</p>
<p>„Pade, jestli máš. Padesát tisíc.“</p>
<p>„Já…Ohó. Hned, počkej, já se Stasjou… Poradím se.“</p>
<p>„Jenom do pátku.“</p>
<p>Byt je miniaturní.</p>
<p>„Aha, do pátku!“ odvětila skrz stěnu Stasja ještě předtím, než Serjoža vykročil z kuchyně. „Kde je asi v pátek vezme?“</p>
<p>„Přijdou. Pošlou mi je,“ promluvil Ilja na stěnu. „Strašně bych to potřeboval.“</p>
<p>„No, my jsme se právě vrátili z Lanky…,“ mluvil Serjoža k oběma najednou. „Nějak jsme se zpozdili s platbami, takže…“</p>
<p>„Hypotéka!“ připomněla mu Stasja.</p>
<p>„Vždyť to chci jen do pátku!“ naléhal Ilja.</p>
<p>Věděl už, že ho za chvíli vyhodí, že mu žádné peníze nepůjčí, už to bylo ponížení, a ne přátelský rozhovor, ale Kolumbie mu ne a ne jít z hlavy, nechtěla být fata morgánou, požadovala, aby za ni Ilja bojoval.</p>
<p>„A co Tamara Palna?“ opatrně nadhodil Serjoža. „Nemohla by.“</p>
<p>„Nemohla.“</p>
<p>Ani se mu nechtělo říkat, že těch padesát tisíc pro něho znamená záchranu. Cožpak je může ze Serjoži mámit, byť by šlo o život? Vůči Serjožovi by to bylo hanebné. Když odcházel, byli oba stejní, a vrátil se. Nebyli jen přátelé, byli opravdoví kamarádi. Vrátil se kamarád ze zóny s ksichtem pomačkaným jako psí miska, smrdí mu z huby, oči má zapadlé, žádá po něm měsíční výplatu a dušuje se, že ji vrátí. Co se to z tebe stalo, Iljo.</p>
<p>„Tady mám…,“ Serjoža se začal hrabat v peněžence.</p>
<p>„Nic!“ řekla Stasja hlasem, který nepřipouštěl námitky. „V pátek je splátka na půjčku. Kdo si bral úvěr na auťák? Já? Torna?“</p>
<p>„Teď o tom nemluv, Stasjo. To by byla dlouhá debata, kdo.“</p>
<p>Hlídací fena.</p>
<p>„To nic… Kvůli tomu jsem vlastně přišel… Tak já půjdu.“</p>
<p>„Ale ne, jen poseď,“ nakoukla Stasja do kuchyně. „Jste přece kamarádi. Právě tě pustili. Sto let jste se neviděli.“</p>
<p>Ale odvážná.</p>
<p>„Měj se, Serjožo,“ řekl Ilja. „Nevzpomínej na mě ve zlém.“</p><empty-line /><p>Na co spoléhal? Na přátelství? Na staré vzpomínky? Na pocit viny kvůli stavební jámě?</p>
<p>Stál na ulici a v hlavě mu hučelo, jako kdyby mu v ní vyzváněly zvony. Kolumbie se rozplývala v lobněnské nule, Gondwana se trhala, nebe z křemene a žuly opět padalo a nacházelo se pouhých patnáct poschodí od země, vesmír byl neprokázaným výmyslem.</p>
<p>Neunikne, nevyklouzne. Najdou ho, vyšťourají, zašijí. Přijde čas zúčtování. Přijde.</p>
<p>A mých sedm let, vykřikl na něj v duchu, to bylo zúčtování za co?! Samé lži, nikdo za nic neplatí, žádné zadostiučinění. Bůh pořád hrozí trestem, ale spravedlnost si vymysleli lidé sami, aby se navzájem do posledního nepožrali.</p>
<p>Zapnul telefon, aby se uklidnil. Co ještě může ztratit?</p>
<p>Znovu se mihla zpráva od Goši: Pedro! Jaká je nálada? Právě jsem… Ilja po něm přejel prstem, pohladil ho – tak dobře, ukaž, co tam máš, zoufalče.</p>
<p>… bral prémie za zásluhy o vlast, chci je utratit za dobrou věc! Akce?</p>
<p>Ilja ho chtěl zprvu vykopnout zpátky do WhatsAppu, vyhodit ho do složky nezodpovězených. Pak se ale zarazil.</p>
<p>Na Moskvu se snášela noc – stejně kalná jako páteční, jenomže pustá a prořídlá. Ve staré fabrice teď bylo nejspíš liduprázdno.</p>
<p>Péťa měl přece zboží s sebou – určitě pro sebe a pro kamarádky, možná i víc. Gram za dvě stě doláčů. Čtyři gramy – a má pas.</p>
<p>Bylo třeba jenom vrátit se tam, do staré fabriky, na zadní dvorek, k vybouranému průjezdu. Bylo třeba jenom otevřít poklop, slézt pod zem k Péťovi, vybrat mu z kapsy sáček s práškem. A prodat ho jeho kamarádu Gošovi, z něhož Péťa udělal narkomana, šaška a trosku.</p>
<p>Je to úplně jednoduché.</p>
<p>Prostě se musí sejít ještě jednou.</p>
<p>Ilja shrábl z aut šedý sníh a otřel si jím čelo a oči.</p>
<p>Pak sdělil Gošovi: Uvidíme. Napíšu později. Nespi, brácho!</p><empty-line /><p>21 Svátek, který v Rusku nahradil oslavy VŘSR (pozn. překl.).</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>13.</strong></p><empty-line /><p>Teplota začala klesat.</p>
<p>Teplo z Lobně kamsi unikalo, nějakou trhlinou nebo špatně ucpanými škvírami do země, na opačnou stranu zeměkoule, nejspíš do Kolumbie. Proč je taková zima? V iPhonu byl program, podle kterého se dalo zjistit počasí. Američané nějak vyzvěděli, že v Lobně teď bylo minus osm. Zjevně je to zajímalo. Možná chystali invazi a nechtěli, aby je mrazy zastihly nepřipravené.</p>
<p>Ilja mrzl.</p>
<p>Mrzl, když šel na nádraží, už pokolikáté, takže nevěnoval pozornost ani domům, ani lidem z těchto domů. Mrzl, když čekal na nástupišti. Svět chladem jaksi zprůzračněl, mlha se rozptýlila a tmavé nebe se prohloubilo. Ilja se nepřemísťoval v Lobně, ale sám v sobě. Pokoušel se žertovat, jenže mrzl.</p>
<p>A co, bylo by lepší, kdyby vzal makarova a šel do parku okrádat lidi? Olupoval výběrčí? Přepadl nějaký krámek? Co udělal Péťovi, to už se stalo. Péťa tam leží bez známek života a ani to už není on: prostě špalek zmraženého masa s kostmi, bolest necítí, nebude mu vadit, když mu Ilja prohledá kapsy. Neprokleje ho a mstít se taky nebude.</p>
<p>Mrtví jsou zkrátka mrtví.</p>
<p>Jim je možno škodit, nic se mu za to nestane.</p>
<p>Co na tom Péťovi záleží ten prášek měl stejně na prodej. Jeho neubude a pro Ilju je to záchrana. Co má dělat, když mu nikdo živý nechce pomoct? Nezbývá než to provést takto.</p>
<p>Pokud ve staré fabrice vše sfoukne rychle, bude se moct ještě dnes v noci setkat s Gošou. A tím pádem už zítra ráno odevzdat peníze na pas. Možná ho stihnou udělat do čtvrtka. Na pátek obstarat letenku. Na to teď musí myslet.</p>
<p>Dokud stál na mraze, telefon mlčel. Jen co nastoupil do vagonu, rázem roztál. Roztřásl se a zazpíval: <emphasis>„Jsem oheň, který ti pálí kůži…“</emphasis></p>
<p>Volal: Chazin Jurij Andrejevič.</p>
<p>Ilja ho málem upustil.</p>
<p>Odmítl ho. A za půl minuty obdržel zprávu od otce: Proč máš vypnutý telefon?</p>
<p>Volá sám, jako první. Proč asi? Vždyť už Péťu proklel, odkopl.</p>
<p>Chce ještě dodat nějaké kletby, které ho přes den napadly? Nebo ho matka přinutila, aby mu zavolal? Pro klid v rodině? Zatne zuby, řekne: odpouštím ti, ale ve skutečnosti neodpustí. Nebo skutečně přes den vychladl a rozhodl se přijmout syna zpět?</p>
<p>Ilja mu napsal: Jsem v infiltraci, nemůžu mluvit.</p>
<p>A psát tedy můžeš? Lháři prolhaný! opět typickými velkými písmeny hromoval otec. O těch svých infiltracích si vykládej matce! Prostě máš nahnáno se bavit, jako obyčejně!</p>
<p>Ze záplavy velkých písmen a vykřičníků Ilja ohluchl na obě oči. Ne, otec neměl v úmyslu se s ním smířit. Chtěl dát Péťovi výprask pořádný výprask, jak o to usiloval celé dětství.</p>
<p>To ona tě navedla, abys mně napsal, že? Zaplaťpánbůh, že aspoň neví, o co jde! bombardoval Ilju dál a nečekal na odpověď. Ale ty bys jí to klidně řekl, jen abys mě mohl trápit!</p>
<p>To není pravda, namítl Ilja.</p>
<p>Na odpověď si musel počkat: otec zadával písmenka pomalu. Buď se nemohl dřevěnějícími prsty trefit do droboučkých tlačítek, nebo volil vhodná slova.</p>
<p>To si piš, že je to pravda! Vždyť ty na nás ve skutečnosti kašleš! Na rodinu kašleš! Zajímá tě jen ten tvůj fet! Prodal jsi mě za něj, nebo za hvězdičky?</p>
<p>Přece jsem se ti omluvil. Jestli chceš, omluvím se ještě jednou.</p>
<p>Přinesl jsem jim otcovu hlavu, připomněl si Ilja. Tady je mísa, sem s ní. Jak se má omluvit za tohle? Zahihňal se.</p>
<p>Ale byl to smích toho druhu, jako když se šílenci dělá pěna u úst.</p>
<p>Byl to žalostný smích, ne veselý.</p>
<p>Já o tvoje prašivé omluvy nestojím! De ti vůbec něco na světě svaté? To by mě zajímalo!</p>
<p>Ilju to najednou rozzuřilo.</p>
<p>Copak ty sám nemáš máslo na hlavě? odsekl rychleji, než si to stačil rozmyslet.</p>
<p>Co si to dovoluješ! Spratku nevděčnéj!</p>
<p>Není to tvůj otec a nepíše tobě, říkal si Ilja. Musel ses mu omluvit – a taky ses omluvil za Chazina. Teď se prostě schovej, zbav se ho. Jsou to jen písmena na displeji, nenech se jimi prozradit, zničilo by tě to.</p>
<p>Co mlčíš?</p>
<p>Ilja si vzpomněl na tvář Péťova otce: nezdravá barva, žlučovitá, s ochablou kůží, zapadlýma očima. Vzpomněl si na jeho hnědé obarvené vlasy. Představil si, jak je teď ta tvář zkřivená. Šťourá, šťourá. Ne, nedovolí Péťovi se odmlčet. Chce ho rozdrásat do krve.</p>
<p>„Svaté… Svaté. Ty seš ale parchant!“ ulevil si nahlas.</p>
<p>Nech si svoje kázání! Kdo ji podváděl, já snad?</p>
<p>A tys tu svoji nepodváděl?! Tu, jak se ta tvoje brehule vlastně jmenuje, Ninu?</p>
<p>Odpověděl tak rychle, že Ilja vycítil, že měl tento tah připravený, naplánovaný. Tak proto mu tedy otec teď píše. O to tedy jde: o jeho nevěry. Tenhle rozhovor, jak je vidět, zůstal nedokončený. Otec kapituloval před Denisem Sergejevičem, předal mu svoji práci, smířil se se stářím, bez řečí spolkl zradu. Za to všechno už byl Péťa zbit, proklet a vyhnán z domu. Ale něco v Juriji Andrejeviči nadále hnisalo a bobtnalo. Ještě jedna zadřená tříska.</p>
<p>Že by se syna bál?</p>
<p>Bojí se, že to na něho jednou přece jen poví matce? Snaží se Péťovi tenhle trumf vyrazit z ruky. Tlačit na něj svými vášnivými, bolestnými výkřiky. Hledá synova slabá místa, aby na ně mohl o to účinněji zaútočit.</p>
<p>„Vždyť to tys ho spolu s dalšími břichatými dědky zatáhl do lázní, abyste se tam společně kurvili, a teď mu to budeš vyčítat?“ zamumlal si Ilja pro sebe.</p>
<p>Do toho ti nic není! odbyl ho Ilja. Nějak moc tě to zajímá! Snad jsi mě tam nebral kvůli tomu?</p>
<p>Nikdo ti tam násilím kalhoty nestahoval!</p>
<p>Tobě taky ne!</p>
<p>Netvrdím, že je to správné! Ale byl jsi tam se vším spokojený!</p>
<p>„A co mi tím chceš dokázat? Že jsem stejný jako ty?“ Tady už Ilja nemohl hovořit sám k sobě, ale k němu; a taky to udělal.</p>
<p>Myslel jsem, že ti můžu důvěřovat.</p>
<p>Celý tenhle rozhovor směřuje k jednomu: zaseknout co nejvíc háčků do jeho slabých míst. Kádrovák, svině, inženýr lidských duší. To to s vlastním synem nešlo bez toho inženýrství?!</p>
<p>Matce jsem nic neřekl! Ani neřeknu! To tě přece zajímá? rozzuřil se Ilja. Končím. Ahoj!</p>
<p>Odmlčel se.</p>
<p>Zavrtěl se na sedadle, šeptem zaklel a přejel prstem po kapičkách na okně. Naproti němu seděla jakási babka a zírala na něho jako na šílence.</p>
<p>Ty že jsi jako já? Vůbec nechápu, jak se mi mohl narodit takový syn! ukápla po minutě ještě jedna jedovatá slina. Vlastního otce předhodit fízlům!</p>
<p>Co po mně vlastně chceš?! A jaký by měl být tvůj syn?</p>
<p>Dovoluješ si vztáhnout ruku na otce! Na rodinu! Jsou vlastní lidé a cizí! Ty snad ten rozdíl nechápeš!</p>
<p>Znamená to snad, že s cizími si můžeme dělat, co chceme? vztekle se zeptal Ilja.</p>
<p>Nevytáčej se! Co to s tím má co dělat?!</p>
<p>Copak to byla jen moje zásluha, že ze mě vyrostl takovej hajzl?</p>
<p>Já tě takhle nevychovával! odmítl obvinění otec. Teď je přece tvým tátou Denis. Na toho se obrať. Vybírají si právě mezi takovým odpadem, jako jsi ty! Na co tě dostali? Na tvůj fet a na tvoji blbost! Schovával ses za tátu! A tátu jsi zradil!</p>
<p>To jsem jako měl vlézt do postele ke Xenii, aby mi to prošlo, jo?</p>
<p>Normální holka!</p>
<p>Vzpomněl si, s jakým pohrdáním ta děvka máchala Péťovi hubu ve všech jeho poklescích. Měl jí za to pořádně nařezat, ale on si to nedovolil, vydržel to, dokud od ní neutekl. Bál se narušit otcovy kontakty.</p>
<p>A já jsem zase normální chlap! Nechci jí být ničím zavázaný! A leda hovno je normální! Rozmazlená píča je to!</p>
<p>I tohle od něho otec očekával.</p>
<p>Já jsem si vysloužil generála až ke stáru! S Koržavinem jsi mohl udělat kariéru desetkrát rychleji! Ve čtyřiceti už být generálem! Všechno jsem ti připravil! Všechno zařídil! Na zlatém podnose! Den to sebrat!</p>
<p>Esemesky cinkaly jedna za druhou. Potom znovu zkoušel zavolat, ale Ilja ho opět odmítl.</p>
<p>Pitomce!</p>
<p>Co když to tak nechci! Co když chci svoje hvězdy, a ne její!</p>
<p>A ty ,svoje‘ jsou odkud?! Ty jsou snad poctivé? Za otcovu kůži dostaneš podplukovníka?! Nedej se vysmát! Ani ty nebudou tvoje, ale fízlovské!</p>
<p>Ilja na to nic neřekl a tiše ho nenáviděl. Ale otec mu nedal pokoj.</p>
<p>Kdybys byl fajnovka, dal by ses k Červenému kříži! Ale ty seš u policie, vždyť se ti to líbí! Tátu jsi udal, jen abys tam mohl zůstat! Advokát je ti už málo, co? Nosit soudcům kufry peněz, mlít hubou! Nechceš? Nechceš! Protože chápeš, jaké to je! Když si tě lidi váží! Deště jsem ani nebyl generál, a u mě v kanceláři bylo generálů jak much! Ti tvoji fízlové přede mnou panáčkovali, jen abych schválil jejich človíčka! Myslíš, že mi nenabízeli prachy? Nabízeli! A jen ať se staví na zadní jako pejskové! Ať si přemlouvají! Tahali mi tam ty svoje syčáky, abych je schválil, všelijaký póvl! Oni vůbec rádi póvl! Co je proti tomu advokát!</p>
<p>„Savelovské nádraží, konečná.“</p>
<p>Tentokrát mu bylo líto peněz za taxíka a jel metrem. Ale otec ho dostihl i pod zemí.</p>
<p>Ještě jako kluk jsi běhal celý den v mé brigadýrce a bez kalhot! To ona z tebe chtěla mít advokáta!</p>
<p>Třeba mě chtěla ochránit, napsal mu Ilja.</p>
<p>Kdybychom měli dceru, ať si ji piplá! Ale já mám syna! To není nic pro slabochy! Tady jde o to, kdo koho sežere!</p>
<p>Přejel rukávem po skle a vyčaroval ze tmy sám sebe.</p>
<p>A nenapadlo tě, že jednou někdo může sežrat tebe? zeptal se otce Ilja. Nebo mě?</p>
<p>Hovno by mě sežrali, kdybys mě nepráskl.</p>
<p>V metru byla tlačenice; lidé v celém vlaku byli ponoření do telefonů. Pro všechny to bylo tam vevnitř zajímavější než zírat na zátylky cizím lidem. Vlak vezl po okruhu samá bezduchá těla. Zázrak techniky.</p>
<p>A ty sám sežereš, koho chceš!</p>
<p>Ano.</p>
<p>Ale ne.</p>
<p>Víš, jednou jsem jednoho kluka jen tak poslal do basy na sedm let. Podstrčil jsem mu sáček, pomalu a zádumčivé, napsal Ilja. To bylo správné?</p>
<p>Vždyť jsi za to dostal nadporučíka! To je normální!</p>
<p>Ilja se propadl dolů, do jakýchsi kruhů pod Okružní trasou. Vše v jeho mysli zčernalo a vzápětí vzplanulo.</p>
<p>To ti toho kluka není líto?</p>
<p>Ty tam chlastáš, nebo co? Jaképak líto?!</p>
<p>Ve vagonu bylo příliš mnoho lidí a příliš málo vzduchu. Ilja se zpotil a odstrčil od sebe nějakého snědého mladíka, který ho za to počastoval nadávkou.</p>
<p>„Hele, ty ubožáku, moc mě neser, nebo ti rozbiju hubu,“ zasyčel na něho Ilja, vzteky bez sebe.</p>
<p>Snědý mladík odskočil a zmizel v davu. Ilja ještě chvíli ztěžka oddechoval. Vzpomněl si, jak se mluví lidskou řečí.</p>
<p>A co myslíš, nebudeš za něco takového muset někdy v životě zaplatit? napsal otci.</p>
<p>Vlak se ponořil do tunelu, spojení se přerušilo.</p>
<p>Za okny se míhala žebra výztuží, vzduch zasténal a lidé se zapotáceli jako opilí. Ilja se také potácel v bublině: jako by páchl a lidé se od něho odtáhli stranou. Visel na tyči a proklínal sám sebe, že to napsal. Proklínal se a přitom očekával odpověď od Péťova otce dychtivě a se zlým tušením.</p>
<p>Na další stanici na něho čekala odpověď.</p>
<p>Co s tím pořád začínáš! Já myslel, žes už na něho zapomněl!</p>
<p>Ilja si rozepnul bundu. Vzápětí si ji úplně svlékl.</p>
<p>Zakousl se do rtu.</p>
<p>Na koho – na něho?</p>
<p>Na toho studenta. Péťo! Vždyť je to tak dávno! Nejspíš už bude dávno venku!</p>
<p>Vagon se zakymácel a Ilja sletěl na sedící před ním. Nespokojeně zafuněli a odsedli si, on však neslyšel a neviděl.</p>
<p>Péťa! Je to pravda?</p>
<p>Dlouho nemohl zapomenout?</p>
<p>Když nesežereš ty je, sežerou oni tebe! Tak to kurva v životě chodí! U nás ve škole v ussurijsku by tě rychle přivedli k rozumu. Ne jako v té vaší akademii.</p>
<p>Tak je to tedy.</p>
<p>Dobrá, připustil Ilja. Možná máš pravdu. Končím, dochází mi baterie.</p><empty-line /><p>Stál a z dálky zíral na poklop. Kolem docházeli na konec dne poslední lidé, usedali do krásných aut, ramenem si přidržovali telefony u ucha a domlouvali se se svými drahými na večer. Okna jedno za druhým zhasínala, parkoviště se vyprazdňovalo. Nedaleko byla ale ještě otevřená malá restaurace, kde byli za okny vidět sytí občané, jak líně dloubají do jídla na talířích a neslyšně si přiťukávají tmavým vínem.</p>
<p>Přijel brzy, ale neměl se kam schovat. Kdyby zašel do té restaurace, nechal by tam pět set rublů za sklenici vody. To je jedna jízda taxíkem a s práškem je lepší jet taxíkem. Takové je město Moskva: peníze místo vzduchu.</p>
<p>Uplynuly tři dny. Celá věčnost. Stalo se to, nebo nestalo v pátek v noci? Za ty tři dny se zdálo, že to bylo všechno jenom sen. Ilja mohl na to, co udělal, nemyslet i několik hodin. Mohl by, nebýt telefonu.</p>
<p>Ale telefon byl, takže se to všechno stalo.</p>
<p>Poklop ležel nehybně jako náhrobní deska.</p>
<p>Vedle stálo SUV, div na něj nenajelo zadním kolem. Bylo nutné počkat, dokud se neobjeví jeho majitel a neodjede.</p>
<p>Zuby mu cvakaly.</p>
<p>Lidé za okny restaurace mizeli, na parkovišti nezbyla skoro žádná auta; tádžičtí dělníci v krátkých bundičkách nasedli do omlácené gazely a odjeli strávit noc v tesko baráku pro sto lidí.</p>
<p>Ilja málem zmrzl.</p>
<p>Nohy ho samy donesly k průjezdu, kde zapíchl Chazina. Srdce se mu rozbušilo, i když si myslel, že mu už nadobro vychladlo. Byla tma; Ilja zapnul telefon a v jeho slabém světle začal zkoumat podlahu: jsou tam nějaké stopy?</p>
<p>Všude byly pásy křídy – nejspíš tudy tahali v pytlích otlučenou omítku. A jako pudrem zamaskovali krvavé skvrny. Na jednom místě uviděl Ilja hnědou šmouhu: kriminalisté ji brzy objeví, ale Tádžikové mají svých starostí dost.</p>
<p>Jenže šmouha tam byla. To znamená, že se to stalo.</p>
<p>Z temných koutů na něho jako záblesky vyskakovaly páteční záběry: tady mu Chazin strkal do obličeje odznak, tady klesl a začal si rukou ucpávat díru v krku, pak vytáhl telefon a chtěl někomu volat.</p>
<p>Udělalo se mu zle. Všechno se to stalo, všechno.</p>
<p>Proč se sem vracel?</p>
<p>Ale couvnout také nemůže.</p>
<p>SUV stálo osamoceně, jakoby opuštěné. Kolem bylo již úplně pusto. Ilja ještě chvíli bloumal kolem a pak se posadil na bobek: jak by ho otevřel? Uprostřed byl úzký otvor, uchopit ho bylo možné pouze za něj. Litina byla zmrzlá, až pálila, vážil tunu, prsty se nedal odtrhnout. Ilja opět zašel do průjezdu a hledal vhodný nástroj. Našel železnou tyč, zahákl jí poklop jako pákou, s vypětím sil nadzvedl víko a odtáhl je stranou.</p>
<p>Do šachty vedly místo schodů železné skoby.</p>
<p>Dno nebylo vidět.</p>
<p>Ilja se naposledy rozhlédl: kolem nebylo živé duše. Neměl síly dále vyčkávat, celý se třásl. Bylo to prostě třeba co nejrychleji vyřídit: dolů, nahoru, dát na místo poklop a zavolat Gošovi.</p>
<p>Uchopil skoby holýma rukama a vlezl do díry.</p>
<p>Skoby byly pokryté ledovým příkrovem, prsty mu klouzaly, nohy ujížděly. Prázdnota pod ním neubývala. Původně chtěl Ilja vzít telefon do zubů a svítit si jím, ale bál se, že ho upustí a rozbije. Světlo z ulice dosahovalo jenom k nejhořejší části šachty, zbytek tonul ve tmě.</p>
<p>A co když v té šachtě není?</p>
<p>Není divné, že ho za tolik dní nenašli, když se hned vedle pracuje? Uprostřed moderního kancelářského komplexu.</p>
<p>Co když neumřel, co když si dokázal přivolat pomoc, co když ho vytáhli? A nespojil se s rodiči a s Ninou, protože je v bezvědomí a ztratil mnoho krve? Co když Ilja nikoho nezabil?</p>
<p>V jednu chvíli málem spadl, stěží se zachytil nižší skoby, zůstal na ní viset – a ocitl se na konci. Jeho noha na cosi narazila. Na Péťu.</p>
<p>Tady je. Ztuhlý, nehybný. Ještě nedávno živý člověk.</p>
<p>Ilja se opatrně postavil vedle – napůl mezi a napůl stranou, aby mu omylem nestoupl na obličej. Vytáhl telefon a dýchal si na ruce, aby si je zahřál. Zapnul světélko.</p>
<p>Ležel v poloze, jako kdyby chtěl udělat kotrmelec: hlava dole a tělo nad ní. Neviděl, že kotrmelec nebylo kam udělat – nalevo i napravo vedla roura, ale roury byly uzavřeny mřížemi a na mřížích byly zámky. Nešikovná poloha. Musí Péťu uložit pohodlněji, rozbalit ho, aby ho mohl prohledat. Ten však v této stočené poloze ztuhl. Šachta byla nejspíš nefunkční, protože v ní byl stejný mráz jako nahoře.</p>
<p>Ilja ho nejprve odvalil stranou a uložil na bok. Chazin se nechtěl poddat a byl strašně těžký; při svém divokém kotrmelci našel jakousi poslední rovnováhu a nepřál si, aby ho někdo z té rovnováhy vyvedl.</p>
<p>Posvítil mu do obličeje: byl rozbitý, vytřeštěné oči civěly skrz hnědou kaši, kudrnaté vlasy měl zcuchané a slepené. Vedle něho se válel nůž.</p>
<p>Zvedl se mu žaludek, ale udržel jeho obsah v sobě.</p>
<p>Ahoj, Péťo.</p>
<p>Já tam nahoře hraju tebe, už ani nevím, kde končíš ty a kde začínám já. Občas si myslím, že ani nejsi skutečný. Přitom jsi skutečný – tady. A tehdy tam to tedy byl kdo?</p>
<p>Dobrá, promiň, ale musím ti vybrat kapsy.</p>
<p>Sáhl do pravé kapsy u bundy, zřejmě horní – nic; prostrčil ruku pod těžkým bokem, aby dosáhl do levé.</p>
<p>Vtom se nahoře ozvaly hlasy. Blížily se a byly čím dál tím hlasitější.</p>
<p>„To víš, že jo, chtěl by pokračovat. Dneska je, jestli o tom nevíš, pondělí!“ vykrucoval se dívčí hlas.</p>
<p>„Všechno je relativní!“ ujišťoval ji muž. „Víš co, pojedeme napřed ke mně, zaparkuju auto a aspoň si taky budu moct dát skleničku.“</p>
<p>„Chceš vyrovnat skóre? Vedu dva nula!“ smála se.</p>
<p>S každým slovem se blížili. Mířili k tomu nešťastnému SUV. Ilja honem zhasl telefon a padl tváří k zemi. Musel se tak přiblížit těsně k Péťovi.</p>
<p>„Beru jedině vítězství,“ prohlásil muž.</p>
<p>„Ne, fakt, je pondělí! Co kdybysme si dali odvetu v pátek?“</p>
<p>„To samozřejmě můžeme! My můžeme všecko! Tak pojď, nasedni, aspoň tě odvezu. Nebo chceš teď na mraze chytat taxíka?“</p>
<p>„Aspoň trochu vystřízlivím!“ uchechtávala se.</p>
<p>„Tak se, než k tobě dojede, trochu ohřejeme v autě.“</p>
<p>„Hlavně abysme se nepřehřáli, Vadiku.“</p>
<p>„Já jsem od přírody chladnokrevný.“</p>
<p>Péťa se nekazil, byl cítit sněhem, betonovou sutí a rzí; po mrtvolném zápachu nebylo ani stopy. Chladné počasí a mrazivé noci ho spolehlivě chránily.</p>
<p>Proboha, Péťo.</p>
<p>Jsi to ty? Ten, komu se starám o obchody? Jsi ten, kdo se mě tenkrát na tanečním parketu rozhodl sejmout? Ten, koho jsem zabil? Chazin se zájmem upíral nehybné oči na nedalekou stěnu.</p>
<p>„Jé, Vadiku, podívej, tady je otevřený kanál! Dávej pozor, až budeš vyjíždět!“</p>
<p>„To ti zatracení gastarbeitři… Nejspíš bysme to měli zavřít. Ještě tam někdo spadne.“</p>
<p>„A co když zůstal někdo dole?“</p>
<p>„Haló!“ rozlehlo se v šachtě. „Je tam někdo?“</p>
<p>Ilja zatajil dech a schoval bílé ruce pod tělem. Jestli má ten chlap v autě obyčejnou baterku, je s ním amen.</p>
<p>„Nikdo tam není. Ale fakt, zašoupneme to.“</p>
<p>Dokáže ho pak Ilja zevnitř otevřít? A jak?</p>
<p>Má na ně zavolat, lézt nahoru? Co když začnou svítit dovnitř, vyptávat se, uvidí. Ne. Zůstal ležet tváří dolů, bez pohnutí, jako zabitý a shozený dolů.</p>
<p>Chlap zahekal, železo zaskřípělo, zasténalo, zarachotilo a zapadlo do otvoru šachty. Místo řídké tmy, kterou už Iljův zrak začal pronikat i bez světélka, zalil šachtu odshora dolů černý mazut. Děkuju pěkně, dobrý člověče, kurvafix.</p>
<p>Ti dva ho zapečetili dole a sami jako by zůstali na stráži: skrz víko k němu doléhaly útržky hovoru a smíchu, lézt nahoru nemohl. Ilja opatrně zapnul telefon a pohnul se.</p>
<p>A co když tu zůstaneme spolu, Péťo Chazine?</p>
<p>Nezdá se ti, že jsem si to zasloužil?</p>
<p>Tak se trošku nadzvedneme, copak to máš v levé kapse? Nic, sto rublů. Prohledal mu kalhoty, zadní kapsy, přední. Peněženka tam nebyla. Klíče od auta, klíče od bytu.</p>
<p>Tak trochu se stydím, Péťo. Stydím se, že tě prohledávám, stydím se, že tě obírám. Je to hloupé, že se stydím, ale je to tak.</p>
<p>Dneska mi tvůj otec řekl takovou věc. Vlastně to řekl tobě. Jak dlouho je možné se v tomhle duchu zabývat lapálií s jedním studentem.</p>
<p>Copak ti nemohlo být u prdele, žes mě zničil? Bavil ses o tom s rodiči. Dostal jsi za mě nadporučíka – zapochyboval jsi snad? Co se to v tobě tehdy vylíhlo? Co? Tak aspoň něco naznač, když už nemůžeš mluvit.</p>
<p>Venku nahoře pořád kecali a muchlovali se.</p>
<p>Bylo třeba dostat se do náprsní kapsy, ale Péťa k sobě nějak zvláštně přitiskl ruce a Ilja s nimi nemohl pohnout. V křečovitě sevřených zmrzlých svalech Chazina se skrývala jakási nelidská síla, Ilja ho nemohl přemoct a roztáhnout mu ruce.</p>
<p>Opravdu jsi litoval toho, žes mě připravil o mládí?</p>
<p>Vždyť jsem byl pro tebe docela cizí člověk. Smítka v oku, bláto na botě.</p>
<p>Hlasy venku utichly, zdálo se, že klaply dveře u SUV, nastartoval motor – ale nebyl slyšet ani víc, ani míň, běžel naprázdno. Líbali se vevnitř v autě, nebo co?</p>
<p>Jak dlouho tady ještě bude dřepět?</p>
<p>Připomněl si Péťu té poslední noci. Minutu předtím, než na něj zavolal. Se vzpouzející se poběhlicí, s telefonem v ruce. Opilého, sjetého. Zmateného. Čtvrceného příbuznými. Ničícího sám sebe alkoholem a práškem. Nebylo mu odpuštěno a on sám se nechystal nikoho prosit o odpuštění.</p>
<p>Šel jsem za tebou v nesprávnou dobu, Péťo.</p>
<p>Sejmul jsem tě v nesprávnou dobu. Všechny ty nitky, které k tobě vedly od sta lidí, jsou rozžhavené napětím. Kolik zařizování jsi ještě měl před sebou. Kolik rozhovorů.</p>
<p>Nu, já to nevěděl. Neudělal jsem to schválně.</p>
<p>Víš, kámo, já tě docela chápu. Jakou jsi asi měl šanci, že se z tebe stane normální člověk, když jsi měl takového fotra? Podle kterého se všichni navzájem jen a jen požírají, podle kterého se nikomu, ať koná dobro či zlo, nic nestane a potrestán bude jen za změkčilost a neobratnost, který chce jen, aby před ním všichni panáčkovali, čert ví proč, možná proto, že i on sám kdysi v Ussurijsku v kasárnách panáčkoval před mazáky, a vidíš, jak mu to na celý život popletlo hlavu, nebo to bylo něco jiného, kdo se v tom má, kurva, vyznat, jak se může u člověka stát, že si myslí, že musí za každou cenu druhého ohnout, a tak tě tedy ohýbal a ohýbal, aby bylo všechno po jeho: kariéra u poldů, hodnosti, generálova dcera, taková byla jeho představa lepšího života pro tebe, myslel si, že jsi jen vojáček stočený z měděného drátu, jaké si zvykl u sebe v úřadě stáčet z lidí, a ty ses z nějakého důvodu ukázal být z oceli a nehledě na takového otce ses pořádně ohýbat nedokázal, mohl ses jenom lámat vejpůl, a tak tě ohýbal a zase narovnával, až ses jednoho krásného dne prostě zlomil, takže mu zůstaly v rukách jenom dva kusy drátu horké v místě zlomu, ale on to ještě neví, ještě nic nepochopil a nadále touží po vítězství, chce mít poslední slovo, aby ses musel za svoje kacířství kát a dál žil jenom tak, jak ti on předepíše, neví, že už nad tebou nemá žádnou moc, a kdyby to věděl, vkrádá se otázka, jaké šance bys asi proti takovému fotříkovi měl – nulové.</p>
<p>Péťa mlčel. Ležel stočený do klubíčka jako poškozené embryo, místo obličeje měl hnědou masku, ztuhlý a ledový, a nemhouřil oči před jasným bílým světlem mobilu.</p>
<p>Ilja ho objal a vsunul mu prsty do podpaždí, do té kapsy, odkud Péťa vytáhl odznak a strkal ho Iljovi pod nos. Nahmatal tam polyetylénový sáček se sypkou hmotou, po kterém tolik toužil. Vytáhl ho ven: Byl to stejný černý plastik jako ten, který mu Chazin podstrčil do kapsy v Ráji. Přesně takový. Jenom v něm tentokrát nebylo zabaleno šest miniaturních psaníček, ale tři – v každém po dvou gramech, Péťova firemní porce. Ilja ji poznal na první pohled.</p>
<p>Zatímco ho objímal, předal mu ještě něco ze svého tepla a dala se do něho nesnesitelná zima. Ale Péťa se nezahřál ani trošinku. Nahoře pořád ještě mlčeli, seděli si ve vyhřátém autě, smáli se nebo se líbali, nikam nepospíchali a Ilja v objetí s mrtvolou pomalu ale jistě mrzl.</p>
<p>Šance je nulová. Netvrdím, že se nemáš za co zodpovídat – co jsi udělal, to jsi udělal, ale stejně tě chápu, kámo, ale pochop i ty mě. Nedávno jsem byl v kostele, všechno je tam jakoby tlumené, ale vždyť jsme hřešili, co myslíš, já jsem hříšník, ale i ty jsi hříšník, a kdo nám odpustí, když se v kostele všichni zabývají byznysem a všichni spravedliví se motají někde ve vesmíru, ti se o pozemské věci nestarají, co nám tak asi mohou odpustit, nic, kurva, ti nám to neulehčí, tlučhubové, můžeme si pomoct jenom my dva navzájem, ty mně a já tobě, já jsem tě pochopil, tak pochop i ty mě.</p>
<p>Péťa však kašlal na to, jak se Ilja rozčiluje.</p>
<p>V prstech u nohou mu přestalo cukat a úplně mu ztuhly. Začalo se mu chtít spát a Ilja, aby neusnul, mnul Péťův sáček a poslouchal prsty, jak v něm drobounká zrnka pokřupávají a povrzávají.</p>
<p>Raz – a uviděl, že se Péťův klíč od bytu hodí k zámku na mříži, zavrtěl s ním v dírce a odemkl, odsunul rezavá dvířka a vlezl po čtyřech do roury, na zamrzlý podzemní potok, hledat teplo, aby se trochu ohřál, a uviděl odbočku, která vede domů, do Lobně – Ilja si tím najednou byl na sto procent jistý a zahnul do ní, potom se ohlédl dozadu a kdosi s hlukem a neohrabaně lezl za ním. Posvítil si mobilem – a byl to Péťa, rovněž na čtyřech, ale leze se mu těžce, protože má hlavu otočenou na stranu a dolů, sklání se mu na prsa a oči nic nevidí. Oči nevidí, ale jde za Iljou neomylně, na všech křižovatkách se vydává správným směrem, řídí se čichem, nebo co, a je jasné, že se ho Ilja nezbaví a že Chazin, možná ne hned, ale dříve nebo později, najde podle teplé stopy cestu k Iljovi domů a přijde ho navštívit.</p>
<p>Nahoře zavrčelo auto a Ilja se probral.</p>
<p>Po vteřině motor umlkl kdesi v dálce a nastalo ticho. Odjeli. Svoboda.</p>
<p>Skoro nemohl hýbat prsty, musel je rozehřát tak, že si je zastrčil do podpaždí. Udělal několik dřepů a snažil se nespadnout na Péťu. Nohy ho bolely, svaly mu už začínaly tuhnout. Jakžtakž je oživil, schoval svou kořist a pomalu lezl nahoru po pálících kluzkých skobách; ta cesta měla být pouze dolů, vracet se neměl. Myslel však na</p>
<p>Gošu, kterému teď bude volat, na pas, pro který si hned zítra ráno půjde, na Kolumbii, do které to může a musí stihnout, na letadlo, kterým poletí. A od letadla se dostal až k Nině, která si vzala do hlavy, že si udělá papíry na pilota.</p>
<p>Narazil temenem na železo a málem se pustil.</p>
<p>Ne, nespadne zpět mezi mrtvé. Bude žít. Chce se mu žít.</p>
<p>Jim natruc, ať mají vztek.</p>
<p>Udělal ještě půl kroku nahoru, sklonil hlavu, jako ji skláněl Péťa, opřel se zády o poklop, zahekal a vytlačil ho. Vyvalil se na led, zasunul víko nazpět a okamžitě se bez ohlížení, podklesávaje na napůl ohnutých nohách, vydal drobným klusem ven z cihlového labyrintu.</p>
<p>Gošovi napsal až na ulici, když už si byl jistý, že ho nikdo nenachytá u šachty.</p>
<p>Dobrá zpráva, brácho. Balíček z Kolumbie.</p>
<p>Pár kousků bych vzal, odpověděl Goša.</p>
<p>Mám jich šest, vem si do zásoby, dám ti slevu! třesoucíma se rukama, a nikoli na první pokus vyťukal Ilja. Padesát litrů za všecko!</p>
<p>Goša se odmlčel, zřejmě počítal. Ilja věděl, že nabídka je víc než výhodná. Sleva byla skoro třicet procent.</p>
<p>Zítra to seženu! rozhodl se nakonec Goša.</p>
<p>Tedy i zboží zítra. Ráno, stanovil podmínky Ilja.</p>
<p>Co kdybysme si dali snídani v Kafemánii na Sadovo-Kudrinské? V deset?</p>
<p>Super.</p>
<p>A ještě jedna zpráva mu přišla. Od Niny.</p>
<p>Jdu si lehnout. Den jsem ti chtěla napsat, že na tebe myslím celý den. Ne, nejsem sentimentální! De to pravda. Na dotaz z tvého dopisu: ano, taky mám hrozný strach. Ale nějak si poradíme!</p>
<p>Jak, Nino?</p><empty-line /><p>Domů se Ilja připotácel po půlnoci s ucpaným nosem, krkem rozedřeným od kašle a slzícíma očima – kdyby ho potkal někdo cizí, pomyslel by si, že pláče.</p>
<p>Zapomněl dokonce i zkontrolovat zápalky, které zastrkával pod vchodové dveře, aby věděl, jestli mu do bytu nevnikl někdo cizí.</p>
<p>Na nic mu nezbyly síly.</p>
<p>V bytě byla zima: když odcházel, nechal otevřené větrací okénko.</p>
<p>Hned na chodbě ze sebe shodil veškeré šatstvo i s prádlem a nahý, celý roztřesený běžel do koupelny. Tam si pustil skoro vařící vodu a honem pod sprchu, pod sprchu, rozmrazit si maso.</p>
<p>Stál tváří ke stěně, upíral oči na kachlové čtverečky a klepal se, voda mu nebyla dost horká. Dokud šla voda přes vychladlý vzduch, ztrácela horkost a nepálila, jenom hřála. On se však chtěl opařit.</p>
<p>Upřeně zíral na kachlíky a vtom koutkem oka cosi zahlédl: ani vzadu, ani stranou, na samé hranici viditelnosti.</p>
<p>Připomínalo to průzračný stín, ale nebyl to stín, jako by někdo neslyšně rozvinul celofán o velikosti lidské bytosti. Bylo to nehmotné, ale pohybovalo se to jako živé.</p>
<p>Ty ses tam na mě nalepil a přišoural se za mnou, protože jsem ti ukázal cestu k sobě domů?</p>
<p>Srdce se mu zastavilo. Ilja se prudce otočil a stanul přeludu tváří v tvář.</p>
<p>Byla to jen pára.</p>
<p>Z poškrábané vany se od horké vody zvedala pára a vytvářela dojem postav.</p>
<p>Pára.</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>14.</strong></p><empty-line /><p>V úterý bylo nad nulou a jasno.</p>
<p>Mraky se rozehnaly ještě v noci, jako by se nacvičovalo na nějaký státní svátek. Vrátilo se teplo, a dokonce zavoněl docela jarní vzduch. Lidé mhouřili oči na nezvykle jasném slunci a plaše se usmívali. Paprsky pálily do oken vagonů a odhalovaly šmouhy od hadrů a uhelný prach.</p>
<p>A ještě přišlo od Niny optimistické: Dobré jitro! To je počasíčko! Chci jít s tebou na procházku!</p>
<p>Dobré! Pracuju!</p>
<p>Psaníčka ukryl Ilja do bot. K poldům, kteří mohli libovolně přehradit kterýkoli proud, se blížil suverénně: díval se do telefonu a to ho dělalo v jejich očích neviditelným. Jako by člověk s novým iPhonem nemohl být vrah nebo dealer drog. Jenom jejich psi se v telefonech nevyznali, proto také schoval prášek do bot, aby přebil jeho pach. Vytvářel tam hrbolky, tlačil ho do chodidel, neustále se připomínal.</p>
<p>Upozornit Gošu, že místo Chazina přijede sám, se rozhodl na poslední chvíli – aby ten byl už na místě s penězi, aby se už nemohl dočkat své dávky a aby radostné očekávání potlačilo nedůvěru. Nejdříve od něho obdržel zprávu ve WhatsAppu, že má zpoždění, potom, že dorazil. Teprve potom napsal: Nečekaně mě povolali do akce, pošlu s tím někoho od nás. Jestli to tak Gošovi vyhovuje, se neptal, a Goša proti tomu nic nenamítal. Potřeboval fet natolik, že mu bylo v podstatě jedno, kdo mu ho přinese, přestával být schopen racionálního uvažování.</p>
<p>Ukázalo se, že kavárna není kavárna, nýbrž restaurace; Ilja si tam připadal až nepatřičně. Kolem seděli bohatí muži východního vzezření v oblecích, nadpozemsky vyhlížející dívky, za jedním stolkem jakýsi herec, kterého znal, ale nemohl si vzpomenout na jeho jméno, afektovaně přednášel o jednom ze svých filmů. Vonělo to tam čerstvým chlebem a u vchodu byla vitrína s maketami pirožků. Ochranka se otázala Ilji, je-li očekáván; byl.</p>
<p>Goša se vrtěl na otománku tváří ke vchodu. Kdo je Ilja, uhádl ihned. Jejich oči se setkaly – kontakt byl navázán. Goša si uhladil blonďaté rozcuchané vlasy a usmál se na Ilju.</p>
<p>„Posílá tě Petr?“ zeptal se pro jistotu, když mu podával ruku. „Copak, nemá čas?“</p>
<p>„Má práci. Peníze máš?“</p>
<p>„Všechno mám!“ ujistil ho Goša. „Pospícháš? Nedáš si se mnou snídani? Poněvadž já už to jakoby naplánoval a Pedro mě takhle vyšplouchnul. Mají tu vynikající kaše, tvarohové pirožky jsou prostě super a maj fejvorit jsou bramboráky s lososem. Se smetánkou. Výborné zejména po opici. Milerád tě pozvu. <emphasis>Dz frend of maj frend iz maj frend</emphasis>. Jak ti vlastně říkají?“</p>
<p>„Péťa. Taky Péťa.“</p>
<p>Skutečný Goša nebyl tak ohavný jako na fotce, kterou poslal Iljovi v sobotu z klubu, aby se pochlubil. Obyčejný kluk, o něco starší než Ilja, jenom trochu umořený nočním životem. Nesnažil se Iljovi lichotit, ale ani se nad něho nevyvyšoval, choval se k němu jako k sobě rovnému. Prostě si chtěl poránu s někým pokecat.</p>
<p>Ale i Ilja si chtěl popovídat s živým člověkem. V tom se shodli.</p>
<p>„Tak bramboráky,“ řekl Gošovi. „Ale nemám moc času.“</p>
<p>Usedl na židli z mořeného ohýbaného dřeva – jeho děda měl nejspíš takové ve venkovském domě. Po sále kroužili vycepovaní číšníci všichni měli ve tvářích duchaplný posměšný výraz, jako by byli absolventi MGU<sup>22</sup>. Velkými okny bylo vidět přes ulici mrakodrap na Krasnoj Presně. Vše bylo zalito bleděmodrou barvou.</p>
<p>„<emphasis>Its oukej</emphasis>, to je Moskva!“ přikývl Goša. „Ne každému se to teda líbí. Co jinak děláš?“</p>
<p>„Tohle,“ popotáhl Ilja nosem. „A ty?“</p>
<p>„To se tam u vás všichni jmenujete Péťové? Nebo je to snad kvůli konspiraci?“</p>
<p>„Nekompromituj mě,“ mrkl na něho Ilja, který vycítil jeho tón.</p>
<p>„Ale vždyť já jsem taky šíleně zakonspirovaný! Až z toho začínám být paranoidní, Péťa číslo jedna mě instruoval, žádná kompromitující slova do messengerů nepíšu a pořád sahám na telefon, jestli se nenahřívá, když ho nepoužívám. Poněvadž co když mě tam nainstalovali nějaký softvér a nenápadně mě sledujou! Vaši přece můžou sledovat každého? Nebo je to <emphasis>Hej noupanik ic Titanik?“</emphasis></p>
<p>„Naši můžou všechno,“ ujistil ho Ilja. „Tak co že to děláš?“</p>
<p>„Ó, všecko možné! Víš, u nás máme takové kouzelné království, že jakmile nastartuješ nějaký podnik, hned ti to buď zakážou, nebo seberou! To je ale normální, tady je přece safari! Lidi kvůli tomu přece jezdí do Afriky, aby si zvedli adrenalin. Zkus si třeba v Americe vystřelit na slona – Greenpeace ti to dá sežrat i za křečka! V Africe – prosím, ale tam zas můžou vystřelit na tebe – nějací dětští vojáci s kalachem a mačetou! U nás je to, jako když Cousteau plave se žraloky, takový je život. Slečno, dvakrát bramboráky. A mně ještě kávu s chalvou, máte? Dáš si? Vynikající! A Pedra znáš dlouho? Toho pravého?“</p>
<p>„Asi sedm let,“ řekl Ilja. „Z práce.“</p>
<p>„To jsem si myslel. A já měl nejdřív stavební firmu, pak přišli pánové s nárameníky a musel jsem toho nechat, obchodoval jsem s akciemi, dokud nepřišla krize, to jsem jen tak tak zachránil svoje kopeječky, pak jsme s klukama založili start-up, jenže ti na vrcholu pyramidy přijali takový zákon, že šlo všechno do kopru, potom jsme otevřeli čajovnu a kuřárnu vodních dýmek a zas nám to zakázali, že prý nelze podávat jídla na stejném místě jako tabák, takže to taky vyletělo komínem a teď jsem holt zaměstnanec, pracuju za mzdu, jako ředitel rozvoje. Je ale náramně těžké chodit do práce včas, jako třeba teď, milá redakce. A mzda – to není nic pro starého ruského dobrodruha, mzda snižuje lidskou důstojnost.“</p>
<p>„To jo,“ souhlasil Ilja, když uviděl, že u něho Goša očima hledá podporu.</p>
<p>„Já jsem hráč, rozumíš, a kasino taky zakázali. Vůbec jsou to koumáci, že všechno zakazují, já si naopak myslím, že čím přísnější zákaz, tím víc to lidi chtějí. Tak třeba v SSSR byl zakázaný sex – a jak se lidem chtělo šoustat, až z toho skřípali zuby! Vyprávěl mi to děda. A teď můžou v libovolné poloze a ještě je tu všelijaký Tinder, vůbec s tím nejsou žádné problémy, jen lidi jsou nějací chcíplí. Soudím tak podle sebe, i když to samozřejmě může být tím, že mi klesl testosteron a ne Čubajsovou vinou<sup>23</sup>. Co říkáš bramboráku?“</p>
<p>„Vynikající,“ přiznal se Ilja. „Nejspíš jsem takový ještě nikdy nejedl. Ten losos! Úplně se rozplývá na jazyku.“</p>
<p>„Vždyť ti to říkám, simply amejzing! Ačkoliv,“ Goša přimhouřil oči před sluncem, „když už mluvíme o testosteronu, tak támhle sedí dvě turgeněvské slečinky, evidentně by si rády pohovořily o osudech vlasti a zjevně nemají s kým. Zdá se, že tady je pro všechny, kromě nás dvou, vlast něčím vedlejším. Že bychom jim nabídli na dnešek kulturní program, co ty na to? Protože mně se strašně nechce do práce, když je takové počasí! Jednou jsem, sakra, ředitel, nebo ne? Tyhle jsou, jak vidno, taky ředitelky, když se místo práce flákají tady. To znamená, že patříme do stejné sociální vrstvy a soudě podle tvaru jejich rtů, bychom s nimi mohli mít i společné zájmy! Hele, hele, usmívá se, vidíš? Na nás, mimochodem!“ Zvedl kulatý hrnek s kávou, jako by to byl pohár s vínem, a připil jím ženám.</p>
<p>Ilja se otočil: dívky, mimochodem docela hezké, se skutečně hihňaly.</p>
<p>„Hotovo, jsou naše! Vedle v <emphasis>Garáži</emphasis> je luxusní výstava, přijel nějaký Katalánec, dělá něco jako nový op-art, jenomže ve tři dé. Neviděls to? Je to nějaký Jordi, nebo tak nějak, na Village byla recenze, zkrátka – wow! Nebo můžeme jít do parku <emphasis>Museion</emphasis>, když už je takové počasí a pozvat je na procházku kolem řeky, něco jako náhradní ženiši, jsme teď v kursu. A pak do Treťjakovky, nu, do pobočky, tam je to kousek. Velmi kulturní. Turgeněv schvaluje! A pak se ohřát do kina, na Krasnoj Presně je hromada evropské produkce pro mladé. Nebo naopak na kryté kluziště, tam se vždycky rozehřejí, a večer bychom mohli do hospůdky nebo do nějakého karaoke, v <emphasis>Ukrajině</emphasis> je pár špičkových, Péťovi se ostatně v jednom moc líbí, nu, a po takovém dni naplněném samými emocemi, by nám jenom ta nejprotivnější sněhová královna nevyšla vstříc! A pak jim uděláme opravdové takové ty…“</p>
<p>„Bramboráky,“ napověděl Ilja s vážným výrazem.</p>
<p>„Přesně!“ zasmál se Goša. „Bude nanejvýš stylové začít s nimi den a také ho s nimi zakončit. Kruh se uzavírá! Tak co? Jsi tu autem?“</p>
<p>„Taxíkem.“</p>
<p>„Jejda, počkej, že by si k nim přisedla třetí? Tak to máme smůlu, kyselo-zásaditá nerovnováha! Ach! A co kdybychom zavolali Pedrovi, třeba ho neangažovali na celý den…“ Goša zvedl ze stolu svůj telefon a přejel prstem po obrazovce.</p>
<p>„Prosil, abychom mu nevolali, má nějakou poradu,“ přerušil ho Ilja.</p>
<p>„Tak mu napíšeme, když jo, tak jo, když ne, tak ne!“ S neuvěřitelnou rychlostí naťukal zprávu – rychleji, než stačil Ilja nahmatat v kapse tlačítko, kterým se vypínal zvonek.</p>
<p>Cinklo to.</p>
<p>„Přišla ti zpráva,“ upozornil ho Goša. ,,<emphasis>Fíl frí</emphasis>. Mně je celá ta etiketa, že u stolu s přáteli člověk nemá zapínat telefon, třídně cizí.“</p>
<p>„To počká. Poslyš, proti tomu tvému plánu nic nemám,“ pravil Ilja, aby ho přivedl na jiné myšlenky. „Ale právě jsem se rozešel s holkou a ta rána se ještě úplně nezacelila.“</p>
<p>„Ou. <emphasis>Ajfíljor pejn</emphasis>. Taky jsem jednu míval, ale Pedro mi ukázal jiný život, který se mé squaw nelíbil. Teď jsem volný jako jarní vítr. Vlastně za to vděčím jemu. A je to tak i lepší, víš, zvlášť pro mě. Například jsem ignoroval její řeči o svatbě, ignoroval tak dlouho, až jsem pochopil, že ji vlastně nemiluju. Až když jsme se rozešli, tak jsem to pochopil. I jí je tak líp, hned zas začala s někým chodit, i mně. Mně, abych řekl, spadl kámen ze srdce. Všechny ty záležitosti, víš, rodina, dům, děti, mě nějak neberou. Já jsem pro to žít dneškem. Jíme chleba výborně, a když není, sušíme hubu. Máme prachy – hostíme všechny dámy šampaňským, nemáme – žijeme na dluh. Ženám se takový přístup líbí na prvních třech rande, ale pak se v nich něco zlomí. Možná jsem ještě nedozrál pro velkou lásku. Takže se musím spokojit s mnoha malými.“</p>
<p>„Poslyš, Gošo,“ řekl Ilja. „Musím ještě zařídit pár věcí. Já zatím nejsem ředitel.“</p>
<p>„Chápu! V tom případě si přesednu do zahrádky. Když už jste s Péťou takoví zrádci, nezbude mi než jednou hrudí zakrýt všechny střílny… Nebo naopak… Bramboráky jsou na mě!“ Goša začal mávat na turgeněvské slečinky papírovým ubrouskem, jako kdyby mával šátkem z okna vlaku odjíždějícího do Baden-Badenu.</p>
<p>„A ta naše záležitost?“ připomněl mu Ilja.</p>
<p>„A sakra! Úplně bych zapomněl!“ rozesmál se jeho společník. „Jak to uděláme? Tady by to bylo trochu divné.“</p>
<p>„Kde je tady záchod? Přijď tam za minutu.“</p>
<p>V kabince protřepal psaníčka, promnul je, a dokonce na ně stříkl trochu deodorantu. Umyl se. Pohlédl na sebe do zrcadla a přistihl se, že se nemůže ubránit úsměvu.</p>
<p>„Tomu ale jede huba, co?“</p>
<p>Tenhle Goša byl jeho pravý protiklad. Nejspíš někoho takového potřeboval, zvlášť teď, když se vrátil ze zóny, aby mu rozehřál duši. Dokonce litoval, že nemůže hned teď všeho nechat a pařit s ním celý den až do noci; nakazil se Gošovým přitroublým elánem.</p>
<p>Někdo zaklepal. Ilja otevřel a Goša se vkradl dovnitř, teatrálně se ohlížeje jako v parodii na detektivku.</p>
<p>„Fakticky šest gramů?“ ujišťoval se. „Ukaž, ať se kouknu.“</p>
<p>„Čestný pionýrský,“ řekl Ilja. „Klidně se podívej.“</p>
<p>„V tom případě já taky všechno poctivě!“ Goša vytáhl peněženku a odpočítal deset pětitisícovek. „A co že je taková sleva, nevíš? Je to vůbec normální staff?“ Otevřel jedno psaníčko a olízl zrnko.</p>
<p>„Výprodej,“ odtušil Ilja. „Konec sezony.“</p>
<p>„Kva-li-ta. Tak já bych to, samozřejmě, ve velkém nebral, ale když jsou i ceny velkoobchodní… Poslyš, nechceš si zapsat moje číslo?“ navrhl Goša. „Co když budou ještě nějaké slevy. Nebo jen tak vyrazíme. Vyléčíme tu tvoji ránu. Jes?“</p>
<p>,Jes,“ přikývl Ilja a sáhl na telefon v kapse. „Já vlastně tvoje číslo mám, Péťa mi ho dal.“</p>
<p>„Tak je všechno v pořádku! <emphasis>Apprešiejt jor byznys!“</emphasis> Goša mu stiskl ruku. „A pozdravuj Petra!“</p>
<p>Otevřeli dveře a vyšli ven. Přede dveřmi čekala jedna z těch tří turgeněvských.</p>
<p>„Není to tak, jak si myslíte,“ neodpustil si Goša.</p><empty-line /><p>Vyšel ven a ještě jednou přepočítal bankovky.</p>
<p>Pohlédl skrz jednu do jasného slunce. Skrz peníze neoslepovalo.</p>
<p>Pravé pětitisícovky a je jich rovných deset. Úplně nové, krásně šustily a voněly čerstvou tiskařskou barvou připomínající aroma mýdlových bublin. Dobrý kluk – tenhle Goša.</p>
<p>Teď se odsud mohl rázným krokem vydat do pasové kanceláře, dalo se tam dojít pěšky, zjistil si to předem. A mohl se také jen tak proběhnout – tolik svěžesti mu dodalo těch deset papírků. Jako by Goša nadopoval Ilju, a ne naopak.</p>
<p>V kapse mu cinklo: Od Goši Péťovi.</p>
<p>Transakce proběhla! Díky za slevičku. Fajn kluk, ten tvůj kurýr, co žes mi ho neukázal dřív?</p>
<p>Jako by Gošův úsměv patřil i jemu; Ilja úplně zjihl.</p>
<p>Mhouřil oči na Moskvu a myslel si: ona jen tak vypadá, že se skládá z domů a ulic. Všechno samozřejmě záleží na lidech. S kým budeš, takové město uvidíš. Ten kousek Moskvy, který se mu ukázal z oken vlaků, autobusů, a dokonce i taxíků, těch pět ulic, které prošel pěšky – to je jen zlomeček, škrt tužky na mapě, ale mapa přece není pouhý povrch, vede také do výšky a do hloubky.</p>
<p>Výstavy v jakési garáži, Treťjakovka má novou pobočku, nábřeží je předělané, dávají tisíce nových filmů, restaurace a támhle, proboha, pitomé bramboráky v pitomé kavárně – ale takové, že se po nich můžeš utlouct a za kávu s chalvou bys prodal duši!</p>
<p>Lobňou nic nekončí ani nezačíná, jeho snění o malířích pod střechou bylo naivní a vyfantazírované, život je ve skutečnosti mnohem nepředvídatelnější a krásnější.</p>
<p>Moskva byla ve skutečnosti stále ještě sama sebou – po Sadovém se v deseti pruzích proháněly luxusní předražené vozy zahraničních značek, ani obchody se sortimentem z budoucnosti nezmizely, jenom jejich vývěsky byly nenápadnější, ale stejně byly asi tak nenápadné jako děvka v kostele. Vše bylo zde, na svém místě, chtělo to jenom správného průvodce. To už se ale Ilji týkat nebude; Ilja se možná s Moskvou už brzy rozloučí a průvodce bude potřebovat v kolumbijských pralesích.</p>
<p>Ještě jednou zašustil bankovkami.</p>
<p>A zastavil se.</p>
<p>Má padesát tisíc.</p>
<p>A pohřeb třídy <emphasis>Standard</emphasis> stojí jenom dvacet čtyři tisíce pět set, to si dobře zapamatoval. Nu, a ještě něco za hrob. To znamená, že může rovnou nasednout třeba do taxíku, odjet domů, vyzvednout matku z márnice a dnes, dobrá, tedy zítra ji pochovat.</p>
<p>Nemusí čekat na nějaký kšeft do čtvrtka, kterého se bůhví jestli dožije. Může dobře zaplatit, aby ji omyli, převlékli do hezkých šatů, může pozvat tetu Iru a ve dvou ji vyprovodit na poslední cestě. Na to všechno má – teď už ano.</p>
<p>Na co čekat?</p>
<p>Telefonní číslo pohřební služby má uložené, zavolá té ženské ihned, aby se začali starat – sám by to všechno zařizování stejně nezvládl. Alespoň budou Péťovy peníze vynaloženy na něco potřebného a užitečného. A ne na útěk.</p>
<p>Kvůli tomu si přece Péťův mobil nechal, nebo ne?</p>
<p>Takže může v předstihu splnit vše, co si tehdy umínil. Nemusí s ničím hazardovat. S matčiným pohřbem nemusí hazardovat. Ani nesmí.</p>
<p>A co pak? zeptal se asfaltu.</p>
<p>Pak už nic?</p>
<p>Nikam jsme se přece nechystali, když jsme vymýšleli ten první plán. Chtěli jsme se uložit pod zem: maminka pohodlně a já jak to vyjde. Jenomže potom se přihodil nový <emphasis>Rudý říjen</emphasis>, slečna Růža-Gulja a Kolumbie.</p>
<p>Na to teď musím zapomenout, pomyslel si.</p>
<p>Ne nezbytně.</p>
<p>Prostě musí udělat věci ve správném pořadí, toť vše. Nejdřív si musí poradit s mrtvými, a teprve potom s živými. Pochovat ji ještě dnes, potom to nějak doklepat do čtvrtka a ve čtvrtek, už za peníze Kavkazanů, objednat pas. Někam se schovat – s penězi to nebude problém – počkat na pas a vzít roha. Všechno vyjde.</p>
<p>Ale co když kšeft nevyjde? zeptal se sám sebe. Vždyť zboží pro ně musím dostat od Igora a Igor ho nechce předat nikomu jinému než Péťovi. V tom případě mi nezaplatí a žádný pas už si zařídit nedokážu. Nezbude než zkontrolovat spoušť makarova, abych nemusel čekat příliš dlouho, než si pro mě přijdou. Kdo mi v tom zabrání?</p>
<p>Jestli ale zaplatím za pas dnes a budu spoléhat na čtvrtek, co když kšeft stejně nevyjde? Igor mi odmítne vydat, co mi náleží, nebude co předat Mahomedovi a matka bude dál čekat, dokud ji nevysvobodím, a bude čekat marně? Budu mít pas: dejme tomu, že ho přece jenom dostanu – a co si počnu s právem utéct od ní, co si počnu s pitomou červenou knížečkou, ale bez svobody v kapsách?</p>
<p>Proud lidí obtékal Ilju jako potok balvan, několik desítek metrů od něho se již zastavil policajt, jehož pozornost přilákal. Ilja odsud viděl dům, ve kterém se nacházela pasová kancelář. Svým vycvičeným zrakem rozeznával číslo domu i z této vzdálenosti. Tam mu mohli za padesát tisíc rublů prodat šanci. Možná jedinou šanci, kterou pro něho měli.</p>
<p>Udělal krok dozadu.</p>
<p>Ještě jeden krok. Ještě.</p>
<p>Musí se zachovat správně.</p>
<p>Neboj se, mami, udělám všechno, jak mám. Tak, jak bys to chtěla ty.</p>
<p>Viděl ji, jak leží pod prostěradlem s neznámým chlupatým chlapem. Leží odvrácená od Ilji, nehledí na syna.</p>
<p>Otočil se k tomu domu zády a šel pryč.</p>
<p>Jak chceš. Jak to má být.</p>
<p>Teď se odsud vrátím do naší Lobně, zavolám té rádoby soucitné, strach nahánějící ženské, ta nám, když to půjde dobře, všechno zařídí, omyjeme tě a učešeme, uložíme tě na měkký polštář a narovnáme ti hlavu, aby ses dívala nahoru, budeš vypadat, jako bys byla jen unavená a usnula jsi. Dám skoro všechno, co mi zbude, abych ti koupil kousíček půdy, a když to vyjde, poroste na něm nějaký věčně zelený smrk nebo borovice a bude to v zapadlé části hřbitova – stejně za tebou nebudu moct chodit, a čím dál od vchodu to bude, tím větší budeš mít klid, protože dneska prý dokonce i nebožtíky po deseti dvaceti letech dávají do společných hrobů, pokud se jich nemá kdo zastat. Nemám už dost peněz na to, abych ti nechal postavit pomník, ale jistě se najde nějaký vhodný kámen, na ten prachy nějak seženu. Bude se ti to líbit.</p>
<p>Bude se ti to líbit?</p>
<p>Nevím, co se se mnou potom stane, jak dlouho ještě vydržím na světě. Utéct do vysněné Kolumbie se mi za této situace těžko podaří. Ty ale přece neschvaluješ ten můj nápad s útěkem, ne? Sice jsem ti ještě nevyprávěl, co jsem vyvedl, ale ty už stejně všechno víš. A jestli jsi mě tak seřezala za toulavého kocoura, co asi zasluhuju za člověka? Určitě bys mi řekla, že za všechno se v tomto životě musí zodpovídat, viď? Za všechno se musí zaplatit. Že zabít a zdrhnout není možné, že je to darebáctví a zbabělost. Zapíchl jsem zlého člověka, ale byl živý, o tom žádná. Zkoušel jsem s ním mluvit včera, ale mlčí, stejně jako mlčíš ty.</p>
<p>Jsem tu pořád sám: křičím do šachty a odpovídá mi jen ozvěna.</p>
<p>V kapse mu zabzučelo.</p>
<p>Ilja si to neuvědomil hned. Teprve když ucítil vrzání muších křídel skrz látku na kůži, vzpamatoval se, popadl mobil a vytáhl ho: DS.</p>
<p>Vždyť jste mi dal do konce týdne volno, Denisi Sergejeviči.</p>
<p>K čemu mě zase potřebujete? Proč právě teď?</p>
<p>Nebral to: jsem ožralý, nebo jsem zase ujel na drogách, hledejte si mě po záchytkách. Hlavu do písku.</p>
<p>Nic lepšího ho nenapadalo: jakýkoli rozhovor se okamžitě změní ve výslech, jsou naučení ze slov splétat oka a oprátky, takové, aby se člověk do toho, co řekl, sám zapletl a udusil se v tom.</p>
<p>Cink.</p>
<p>Chazine, kde jsi? Potřebuju s tebou mluvit! Neboj se, ten včerejšek jsem ti odpustil!</p>
<p>Aha, odpustil. Denis Sergejevič na tebe nezapomněl, Péťo, a neuvěřil, že se jedná o jeden z tvých obvyklých úletů. Noc minula, nastal den a znovu se zaměřil na tebe. Bude tě hledat, dokud tě nenajde. Jde o to, jestli tě najde do čtvrtka – toť jediná otázka.</p>
<p>Telefon přestal bzučet.</p>
<p>Ilja kráčel rychlým krokem po Novém Arbatu – od Smolenské k Arbatské po vydlážděných žulových kostkách. Třída, jak vidno, nebyla zrekonstruovaná tak dávno: postavili na ní vysoké houpačky pro dospělé, stánky s knihami pobité dřevem, jednu za druhou otevřeli asi deset restaurací. Na houpačkách se uvelebili odpočívající Tádžikové: mládenci houpali výskající děvčata. Ve slunečním svitu z nich najednou byli obyčejní lidé, toužící i po té nejmenší příležitosti jak se zabavit. Pro Ilju to byl příjemný pohled, přál Tádžikům. Přál životu.</p>
<p>Došel skoro k metru. Sáhl po telefonu, aby si našel nejkratší cestu, a sevřel ho ve studených prstech. Podivil se: sálalo z něj teplo. Od čeho, když byl ve vnější kapse a se zhasnutou obrazovkou? Nahřívá se, je tedy odemčený, ale proč by měl být odemčený?</p>
<p>Na první pohled bylo vše zamčeno a vypnuto, ale v horní části obrazovky svítila malá šipečka: znamení, že se spustila navigace GPS. Co to říkal Goša o sledovacím softwaru – cožpak může napíchnout i vypnutý telefon?</p>
<p>Péťovi zkrátka nasadili pevný obojek, dokud jim zobal z ruky, napřed jen lehce škubli vodítkem, aby obojek zazvonil pichlavými články, připomněli psu, že není vlk, a nyní začínají vodítko omotávat kolem ruky, aby k sobě v potřebný okamžik zaběhlého čokla rázně přitáhli. Železné trny se zabodly Iljovi do krku, sevřely mu ohryzek, nahmataly tepny. Zbývalo jen prudce trhnout a: k noze, povídám!</p>
<p>Ohlédl se na houpající se a rozzuřil se na ně.</p>
<p>Proč vy, svině, můžete v klidu žít, a já ne?!</p>
<p>Zamáčkl tlačítko a vypnul aparát.</p>
<p>Sešel z trasy: vzal to doleva, místo aby pokračoval rovně.</p>
<p>Křičím do šachty, mami, co kdybych tam křikl ještě jednu otázečku?</p>
<p>Vězení má být přece trest, odplata za to, co jsem spáchal, ne? Nebo to má být ponaučení? Řekni mi to jako úča. Má to být pomsta tomu, kdo kradl a zabíjel, nebo se na jeho příkladu mají ostatní naučit nezabíjet a nekrást? Co jsem vlastně udělal – pouštěl po vodě lampičky, a za to jsem seděl sedm let? To znamená, že to v mém případě nebyl trest, ale ponaučení, abych se propříště nehádal s poldama? Nebo to byla nějaká životní lekce, kterou jsem měl studovat sedm let? Na doktora se studuje kratší dobu, krucipísek, proč bylo to studium tak těžké?! A jak to, že Péťu učili něčemu jinému? Že se nemusí platit, ale že je třeba se vykrucovat? Že musíš ostatní požírat bezostyšně, tak aby postižení nestačili ani pípnout? Není tomu tak, že v naší zemi vzhlížíme k tyranům: buď z tradice, nebo ze závisti? Tvoje rady mi tam v zóně přišly docela vhod. Vychovala jsi ze mě dobrého mukla, zatímco z Péti vychovávali dobrého bachaře. Víš, to jsou dva rozdílné světy. Jen co se ocitneš v base, hned je tu první zkouška. Strčí ti, mami, do rukou koště. Když začneš zametat, znamená to, že potáhneš s vrchností. Odmítneš – jsi tedy se zloději: pro zloděje je práce ponížením. Kriminálníky se bachaři snaží ohnout a zlomit, posílají je do trestních oddílů, zavírají na samotku – zato mezi svými se těší úctě; věznitelé ti dají dříve či později pokoj, a čím drzeji ses choval, dokud ti dávali záhul, tím víc stoupne tvoje vážnost.</p>
<p>No a naopak – nedej bože, abys donášel na kriminálníka nebo jeho nohsleda čertům. Vedení věznice a kriminálníci spolu vedou nelítostnou válku. Jakmile získáš pověst bonzáka, je s tebou konec – bez ochrany vedení je po tobě, nebo tě dokonce ocejchují. A ten cejch, mami, je na celý život, toho už se nezbavíš, z toho se nevymotáš. Ale ani vedení se s tebou, bonzákem, nemazlí. Vždyť jsi teď jejich, patříš jim, co si počneš? Teď už musíš donášet pořád. V base musí normální chlap chodit po tenkém lanku a balancovat, aby nespadl ani k jedněm, ani k druhým, a přitom zůstal chlapem. Vždyť i já jsem to málem nezvládl, když jsem si chtěl druhý rok podřezat žíly, a vytáhl mě z toho strýček Borja Lapin. Slitoval se nade mnou, zachránil mě, přikryl, a vůbec se ke mně choval jako ke svému, na svobodě mu zůstal syn přibližně mého věku. Jeho samotného zavřeli za nějaké machinace. Říkal, že to na něho nastrčili partneři, aby ho připravili o podíl. Byl to zkušený člověk a dokázal všechny udržet na dištanc tak, aby si mě zbytečně nevšímali. I potom nade mnou držel ochrannou ruku, dokud jsem nepochopil, co a jak. No a já se držel jakoby u něho. Ke kriminálníkům mě nepustil. Když tě ti vyvrhelové ponižují, to ponížení tě brzy semele, kosti se ti promění v sulc, jsi špíny plný až po krk. Po takovém zážitku už nikdy nebudeš sám sebou. Ale i když si tě ta hovada váží, i tak z té úcty čpí svinstvo; jenom tě jím krmí po lžíci za den a nelijí ti ho do krku kýblem skrz trychtýř. Nakonec si na to zvykneš a sám se o to budeš prosit. Stát se aktivistou mi strýček Borja dovolil, ale jenom malovat nástěnky. Kriminálníci ať se tomu klidně řehtají, ale je za to plusko v osobním spise. Kreslíš jim ty jejich kraviny – převýchova se tedy daří. Usilovně jsem kreslil, mami, rýsoval s vyplazeným jazykem. Taky jsem bachařům vyřezával popelníky ze dřeva v podobě prázdné lebky s prázdnými očními důlky, sázel jsem se, že to stihnu za týden. Byla za to krabička papiros. Dělal jsem všechno pro to, abych šel ven na podmínku, modlil jsem se, aby to s tou podmínkou vyšlo, ani jsem nedýchal, abych ji nevylekal, aby mě pustili o půl roku dřív. Za tebou, mami, kromě tebe jsem nikoho neměl. A dva dny předtím, co měla zasednout komise, si mě volá k sobě náčelník správy věznice a povídá: ten tvůj osobní spis vypadá dobře, Gorjunove, právě ho máme odeslat k soudu. Zatím je bez poskvrnky, ale my ti tam něco napíšeme, jestli nám nepomůžeš. Jak vám mám pomoct? Ale potřebujeme, abys napsal prohlášení, že tě odsouzený Boris Ivanovic Lapin opakovaně sexuálně obtěžoval. Bezvýsledně, protože jsi jako z křemene, takže další otázky na tebe nemáme. My to prohlášení zatím dáme do šuplete a ty za dvě neděle pojedeš domů, protože tě soud podmíněně propustí. No, a jestli se budeš stavět na zadní, doplníme ti do spisu takovou poznámečku, že zas kdovíjaký aktivista nejsi, o tvé nápravě existují pochybnosti, a budeš mít po ptákách. Snad sis nemyslel, že ti ven pomůže nějaká posraná nástěnka? Ne, půl roku svobody stojí o něco víc. A Lapina stejně dostaneme, když tak na něj půjdeme jinak. Takže jsem mohl vylézt o půl roku dřív, mami. A co by pak bylo s ním? To se dá lehko uhodnout. Muklové smluvení s bachařema by si ho vzali na samotku a tam by mu oznámili – takže ty sis chtěl užít s mladým? Tak teď je zas vykouříš ty nám, my je máme taky dobrý. Nebo dělej, co se po tobě žádá. Mohl jsem přijet dřív, mohl. Ale nepřijel jsem, mami. A víš, co bylo skutečnou příčinou toho všeho? Objednali si to jeho partneři zvenku, zdálo se jim, že strýčka Borju oholili málo, že by si mohli na sebe přepsat ještě jeho barák. Objednali si to u poldů, pro ty je jednodušší na někoho zatlačit přes kriminálníky. Takové jsou ty dva světy: vedou spolu krvavou válku, ale jakmile jde o byznys, je možné sehrát i takovéhle divadýlko. Ale zkus jim to říct do očí, to by bylo hned – tak vy takhle, vy kurvy, vy pobudové, vy máte sloužit vedení – a hned by si tě podali na záchodě, probodali by ti játra a hubu vymáchali v kýblu, aby si to každý pamatoval – opovažte se o něčem pípnout, smradi, je vám to jasný? Na jedné straně mince jsou zloději, na druhé bachaři, tak kdo tu koho trestá, mami, a za co?! A jestli je to ponaučení, tak ponaučení o čem?! Udělal jsem všechno správně, tak jak mi velelo svědomí a jak jsi mi to vysvětlovala ve škole, zachoval jsem se lidsky, ale strýčkovi Borjovi to nepomohlo, protože ho dostali na jiné smyšlené udání, jak vyhrožovali, a mně, jak slibovali, zamítli podmíněné propuštění, nu, žádná tragédie, odseděl jsem si trest v plné výši, aspoň jsem zůstal člověkem, zůstal jsem sám sebou, zato k tobě jsem se opozdil navždy, a to mi nikdy neodpustíš, já sám si to nikdy neodpustím, ale takový Péťův otec mu všechno odpouštěl, odpustil mu, když mě, náhodnou oběť, poslal studovat život do zóny, a nestihl ho za to žádný trest, to jenom já jsem po něm chtěl, aby se z toho zodpovídal, žádný stát, žádný bůh, a co ty na to, myslíš že jsem neměl právo to od něho požadovat?!</p>
<p>A kdo to teď bude požadovat po mně?</p>
<p>Ty snad?</p>
<p>Proč musím skončit zrovna v pekle?!</p>
<p>Už nechci nikomu platit? Nikomu už nic nedlužím! Mám taky právo si trochu užít! Chci s tím tlučhubou chodit na ty jeho výstavy! Chci se projíždět s holkama na kole po parku! Chci bydlet pod střechou, pít tequilu a malovat obrazy! Chci do té pitomé Kolumbie! Jasný?! A teď můžu!</p>
<p>Tady je, slunce, vždyť je možné ho shrábnout přímo teď! Nemusí se o něj žádat, nemusí se o něj žadonit, stát na něj deset let frontu, kdo může, ten po něm sáhne! Kdo se naučil si z něj odtrhovat, ten se na něm vyhřívá, ale ten, koho drželi ve tmě a dusili, žere sníh a líže led!</p>
<p>Teď hned!</p>
<p>Aspoň jednou!</p>
<p>Uvědomil si, že se po celou tu dobu vrací po Povarské ulici oklikou zpět k Sadovému. A opět uviděl nedaleko ten dům, kde se nacházela firma, co vyřizovala pasy, rohová stalinka. Šlo se k němu podchodem.</p>
<p>Jsem živý a živí chodí všude pozdě, matko, zatímco mrtví – ti už nikam nepospíchají. A pokud jsi za spravedlnost, pokud opravdu jsi za spravedlnost, matko, dovol mi, abych to aspoň zkusil, dej mi tu šanci! Já to vím, plně chápu, že je ti smutno ve studené márnici s cizím mužem. Pořád ti slibuju, že tě odtud vyzvednu, že si tě odvezu domů, ale ty dobře víš, že je to výmluva, že to není pravda, že doma nemáš co dělat, že se tam začneš rozpadat, víš, že se tě chystám odeslat z nemocnice rovnou na hřbitov, pod borovice a smrky, do samoty.</p>
<p>Nikdo tam na tebe nečeká, dokonce ani na tomto světě na tebe nikdo nečeká, tam je samotnému rovněž teskno, a proto bys nechtěla, abych já vzal s sebou tebe, ale ty mě. Chceš mě vzít s sebou, viď?</p>
<p>„Ano?!“</p>
<p>Od kachlíkových zdí podchodu se odráželo ozvěnou: „Ano. Ano.</p><empty-line /><p>Člověk by si myslel, že takových uprchlíků jako on, kteří se nemohou dočkat, až zmizí, bude v Moskvě spousta, ale ve frontě před ním stál pouze jeden frajírek. Nejspíš se už najezdili dost.</p>
<p>Ilja vyčkal, až na něho dojde řada, a podal obrovské a neforemné Natálii Georgijevně s vlasy obarvenými na havraní čerň vizitku od Gulji z <emphasis>Růže světů</emphasis> a následně i padesát tisíc. Padesát litrů zmizelo a s nimi i Iljušovy pochybnosti.</p>
<p>„Tys ten, co seděl? Opravdu sis odpykal všecko? Nejseš na podmínku? Ukaž mi propouštěcí list. Tak. Alino, kopii. Teď občanku.“ Naslinila si tlusté prsty a prolistovala tmavě červený občanský průkaz rychlostí, za jakou by se nemusela stydět ani počítačka peněz. „Alino, kopii. Teď vyplníme formulář.“</p>
<p>„Určitě mi ho dají?“ zeptal se Ilja. „Slyšel jsem všelijaké věci… Když jsem byl zavřený“</p>
<p>„Když přijdeš jen tak z ulice jako nějaký lúzr, tak nedají, něco si vždycky najdou,“ zasípala. „Ale my máme se státními orgány vztahy plné lásky a vzájemného pochopení. Nebo si myslíš, že ty nekřesťanské ceny určujeme my? Jsme rádi, když nám z těch padesáti tisíc zbude deset. Tak. Sem nic nepiš. Tuhle rubriku nech zatím nevyplněnou, nejdřív se poradíme. Ano. Tak, tak, tak. A víš, jak to pro jistotu uděláme? Omylem změníme jedno písmenko v tvém příjmení, co ty na to? Nebudeš Gorjunov, ale <emphasis>Gorjenov</emphasis>. Tak tě při kontrole nenajdou ani v databázi FSB. A až si budeš pas vyzvedávat na migračním, tak si té chybičky prostě nevšimneš, rozumíš?“</p>
<p>„A to se může?“ znejistěl Ilja.</p>
<p>„Inu, když můžou všichni, proč bys nemohl ty? Nejsi přece žádné nemehlo, co si usmyslelo, že se vydá do Egypta koukat na ryby, ale VIP klient! Pas starého vzoru, že je to tak? Biometrický by dělali týden a musí se na něj odevzdat otisky prstů.“</p>
<p>„Chci ten, který bude nejdřív hotový. A bez otisků,“ řekl nervózně Ilja, který stále očekával, že mu co chvíli rozmetá jeho sny napadrť.</p>
<p>„Starý vzor by mohl být do čtvrtka, rychleji to nejde. Celý rozdíl je ten, že starý je na pět let a nový na deset,“ vysvětlila mu tetka.</p>
<p>„Na pět let to bude stačit. Určitě bude.“</p>
<p>„Výborně. Tak, a proč jsi nevyplnil telefon? Tady do toho chlívku napiš svoje číslo.“</p>
<p>Ilja zamrkal.</p>
<p>„Mobilní,“ poklepala prstem na stůl Natálie Georgijevna. „Budeme ti na něj volat, kdyby se vyskytly nějaké problémy.“</p>
<p>„Já… Ano.“</p>
<p>Vždyť má teď ještě jeden mobil.</p>
<p>A zpaměti, neboť ho stokrát vytáčel v zóně a potom ve vlaku, napsal matčino číslo. Kdoví, co tam ve všech těch instancích prověřují. Ať nevolají na Péťův, ale na maminčin mobil – Ilja si ho v neděli vyzvedl v městské nemocnici.</p>
<p>Zavolají na tvůj, dobře, mami?</p>
<p>A i kdyby to nebylo dobře. Jenom ho nesmí zapomenout nabít, aby nepromeškal telefonát, kdyby něco.</p>
<p>„Takže, jestli si ho objednáváš expresně, tak, dneska máme co – úterý? No, takže když půjde všechno hladce, ve čtvrtek ráno si ho můžeš vyzvednout, jsou tam od osmi. Tak, a teď se pojď vyfotografovat.“</p>
<p>Ukázalo se, že mají i fotoaparát: Ilja se zamračil a pohlédl do objektivu. Cvaklo to, zablýsklo se a za půl minuty z tiskárny vylezly čtyři snímky. Nepodobaly se ani fotce v občanském průkazu, ani v propouštěcím listě. Na občance byl Ilja zasněný, střapatý a mladicky sebevědomý, v osobním spisu – listovali v něm před ním – přepadlý a nakrátko ošmikaný. Tato fotografie byla barevná a bylo na ní vidět, jak Ilja sešel. Kdysi rusé vlasy ostříhané na ježka byly teď nezdravě vybledlé, kůže nabyla mléčné barvy, oči zprůzračněly. Jako kontrast působily tmavé kruhy pod nimi.</p>
<p>„Ano, neškodilo by se trochu prospat,“ pravila Natálie Georgijevna. „Kam pojedeš?“</p>
<p>„Někam,“ odvětil Ilja. „Za sluncem.“</p><empty-line /><p>22 Moskovskij Gosudarstvěnnyj Universitět – největší a nejstarší moskevská vysoká škola (pozn. překl.)</p>
<p>23 Goša zde naráží na legendární větu exprezidenta Jelcina: „Za všechno může Čubajs.“</p><empty-line /><p> A. Čubajs – bývalý ministr považovaný za otce ruské privatizace (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>15.</strong></p><empty-line /><p>Jak dál?</p>
<p>Teď, když vsadil všechno na jednu kartu: jak to dál narafičit?</p>
<p>Poodešel dál od firmy, ruka v kapse zuřivě mačká telefon, přinutil se dojít až na Krasnou Presňu a tam ho přece jenom zapnul. Musí přemluvit Igora.</p>
<p>Kráčel po nekonečných žulových dlaždicích, zakrýval displej před ostrými slunečními paprsky, klopýtal na nerovném chodníku – moskevská zem se nechtěla stát vojenským nástupištěm, vzpouzela se tomuto kasárenskému zevnějšku a kostky se tlačily ven z řady – a psal zprávu.</p>
<p>Ahoj, Igore. Potřebuju všechno dnes, nejpozději zítra.</p>
<p>Ten si dával s odpovědí na čas, telefon se zatím nahříval a jeho baterie slábla takřka s každou ubíhající minutou. Ilja upíral oči k zemi, zaříkával písmena v chatu a přitom ho to vábilo, aby prudce narovnal hlavu a ohlédl se: nejde za ním někdo? Jako od toho dvora na Kutuzovské, kdy ho, jak se ukázalo, sledoval, aniž si ho Ilja všiml.</p>
<p>Na opačné straně Okružní byla kavárna, v níž veselý Goša balil slečinky, dokonce na okamžik zaváhal – nemá přejít ulici a jít se tam podívat, třeba tam ještě je? Ale nepřešel. Zahnul doleva a po staré dlažbě zamířil k Barikádnické. V metru ať si ho zaměřují, co hrdlo ráčí, tam se hemží milion lidí, jenom si zbytečně spálí aparaturu.</p>
<p>Chazine! Můžu třeba hned! Ty a já! odpověděl nakonec Igor; pořád si stál na svém, mizera.</p>
<p>Jestli se bojíš, že je to past, nech mi to ve schránce, navrhl Ilja.</p>
<p>A ty se bojíš čeho?</p>
<p>Nejsem momentálně v Moskvě, ale nutně to potřebuju!</p>
<p>Tak se rychle vrať a pojď se konečně setkat, vysmíval se Igor.</p>
<p>Bylo třeba přijít na to, jak si s ním poradit. Včera se Iljovi líbil víc – byl vyplašený. Zato dnes se projevoval trochu jinak, sebevědomě a drze.</p>
<p>Moc si nevyskakuj, napsal Igorovi. DS už je nervózní.</p>
<p>Jiný bič na Igora neměl. Odeslal zprávu a sjel dolů. A než nastoupil do vagonu, obdržel od Igora bombu.</p>
<p>DS je nervózní kvůli tobě, Chazine.</p>
<p>Tak. Tak-tak. Tak-tak-tak.</p>
<p>To znamená, že spolu mluvili. Denis Sergejevič zřejmě Igorka ulovil, uklidnil ho, řekl mu, že si pro jeho duši zatím nepřijde, a najal ho, aby lovil Péťu. V práci tedy o všem vědí? Proto dnes policajtské vedení Ilju neterorizuje? A ten je docela rád, že si ho nevšímají.</p>
<p>Srdce se mu sevřelo. Nevyjde to!</p>
<p>Neměl by jít zpátky a požádat, aby mu vrátili peníze na pohřeb?</p>
<p>Jsi mizera, Igore, proč to nechceš udělat tak, jak jsme od začátku měli v plánu, ty šmejde? Seš podělanej intrikán, ty udavači, zrazuješ mě tomu hnusnýmu federálovi, a za co?! Rozmysli si to ještě, udělej to podle mě! Co by tě to stálo? Pro tebe těch pár rublů nic neznamená, ale já se za ně musím vykoupit z pekla! Svoji duši jsem už prohrál: připravil jsem matku o klid, já svině, jsem ještě větší hajzl než ty, tak mi přece pomoz, nahraj mi! Kdybych se tehdy neopozdil na naši schůzku na Kutuzovské, dal bys mi všecko, dal?! Vždyť jsi už byl rozhodnutý! Co se změnilo?!</p>
<p>Počkej. Zastav se.</p>
<p>Dobrá. Přemýšlej. Dýchej.</p>
<p>Vždyť ten Mahomed je Péťův vlastní kontakt, osobní, není tomu tak? Všichni čekali na Péťu, až ho přemluví k nákupu, to znamená, že nikdo z ostatních k němu nemá přístup, takže ani Igor, ani Denis Sergejevič, vůbec nikdo mu nemůže jeho obchod překazit. Domovník Mahomed se nemá od koho dozvědět, že Ilja není Péťa, že nic nemá, že je obchodník se vzduchem. Teď by Ilja jenom potřeboval za ten vzduch nějakou zálohu!</p>
<p>Našel si Mahomeda a nahodil udici.</p>
<p>Ten čtvrtek platí?</p>
<p>Pšesně tak, soudruhu milicionáři! zašklebil se Mahi. Mimochodem, chtěl jsem se zeptat, kolik.</p>
<p>Kolik? To nevěděl ani sám Ilja. Čeho kolik?! Chce vědět cenu, nebo váhu? A o jakou zásilku se vlastně jedná? Aby si neřekl moc málo, ale aby ji ani příliš nenafoukl?</p>
<p>Musí zase za Igorem se sníženou hlasitostí a krátkými sděleními.</p>
<p>Dobrá, do zítřka budu ve městě a sejdeme se! napsal mu Ilja a potom ještě: Kolik jsi toho vůbec vyzvedl ze skladu?</p>
<p>Šipečka navigátora stále svítila na displeji, svítila, mrcha. V baterii zbývalo dvacet procent, a to nebylo ještě ani poledne.</p>
<p>Dojel na Saveljevskou, musel vystoupit. Deset procent; teprve tehdy Igor, když usoudil, že už Ilju dost potrápil, milostivě odpověděl: Půldruhého kila.</p>
<p>Půldruhého kila. Ilja vynásobil dvě stě krát tisíc pět set. Tři sta. Dokonce, i kdyby byla velkoobchodní cena nižší, pořád mu vycházelo přes dvě stě padesát tisíc dolarů. Dvě stě. Padesát. Tisíc.</p>
<p>To by stačilo na cokoli. Na mramorový pomník i na věčný život.</p>
<p>Ze zbytku baterie předhodil Mahomedovi to nejnebezpečnější.</p>
<p>Půldruhého kila. Ale kurýr bude chtít peníze napřed. Ne pro mě, ale ostatní si je žádají.</p>
<p>Mahomed nestihl odpovědět – mobil zhasl.</p><empty-line /><p>Dveře do průjezdu nebyly dobře zavřené – kousek cihly jim bránil se zaklapnout; Ilja to dělával jako kluk, když si chodil hrát na dvůr. Babky na lavičkách mu za to nadávaly – motá se tu všelijaká sběř, ještě sem někdo vleze. Tehdy se jim smál a stejně strkal dveřím do chřtánu cihlu, navíc co nejblíž k pantům, aby je babky nevyšťouraly. V zóně potom vyslechl instrukce, jak uškrtit báby ručníkem a jak švihadlem. Neměl se jim smát. Stará bába je snadná kořist, může ji ulovit i slabý. Vzpomínal potom na svoje cihly a na maminku.</p>
<p>Proto ho teď ta cihla zarazila. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Prostranství mezi domy bylo prázdné. Všichni kluci odsud nejspíš zmizeli a stalo se z toho království bab. Pohlédl do okna: světlo zvenku se od něj odráželo, jako by bylo pokryté amalgamem. Kdyby se teď na něho někdo díval z jejich kuchyně, Ilja by ho neviděl.</p>
<p>Makarova nechal doma – přece se s ním nebude tahat; teď toho litoval.</p>
<p>Opatrně pootevřel dveře a pustil před sebe světlo. Vešel a ovanulo ho vlhké teplo. Chodba mlčela. Dýchala s bronchiálním hvízdotem, průvanem z přízemí do čtvrtého patra. A mlčela.</p>
<p>Kde by si tu na něho počkali?</p>
<p>Kde by čekal sám Ilja, kdyby chtěl někoho zaskočit? Na schodech u vchodu? U roury na odpadky v horním mezipatře? V bytě. Dveře do bytu se nezamykají. Každý do něj může vejít a odnést si, co chce. Nejlepší by to bylo v bytě.</p>
<p>Uběhlo několik minut a on stále čekal. Poslouchal. Najednou se mu nechtělo spěchat.</p>
<p>Konečně se dočkal: z Depovské zahnul k nim do uličky růžový dětský kočárek. Tlačila ho žena v prošívaném vatovaném kabátě a pletené čepičce. Tyhle sousedy neznal, ale kráčela přímo k němu, k jejich vchodu.</p>
<p>Stál a díval se, jak veze své dítě čím dál tím blíž k němu, měl stále méně času. Třeba projde kolem? Třeba jdou do parku?</p>
<p>„Mladý pane! Nezavírejte!“</p>
<p>Měl jí zabouchnout dveře před nosem, vyběhnout sám po schodech nahoru, a jestli tam na něho někdo čeká… Ať střelí jen jeho, pokud přišel střílet. Než bude dole s tím kočárkem hotová… A co když vrah, až půjde dolů, na ni narazí a rozhodne se neriskovat?</p>
<p>„Pomohl byste mi ho vynést?“</p>
<p>Podrbala si chladem zčervenalý nos. Masitá lýtka v černém balení, vybledlé oči ve fialovém. Ilja nakoukl do kočárku. Byl v něm vidět jen knoflík nosu, čepička byla stažená až na tváře. Pravidelně oddechovala.</p>
<p>„Holčička.“</p>
<p>A co když to bude naopak: když půjde po schodech s ní, netroufnou si? Je to svědek. A zavraždit ženu spolu s dítětem, to je takové. Jednodušší bude nechat to na příště. Tedy pro Ilju by to bylo jednodušší.</p>
<p>„Vy tady bydlíte?“</p>
<p>„Já… Ano, tady. V jedenáctce. Gorjunovovi. Právě jsem přijel.“</p>
<p>„My jsme tu v podnájmu. Čtvrté patro a bez výtahu! Taky nám to mohla říct. Tak pomůžete mi? Slyšíte mě, mladý pane?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Uchopil podvozek vepředu a rozevřel dveře dokořán. Krok za krokem. Nahoře bylo takřka naprosté ticho. Jenom ozvěna kroků se rozléhala po schodišti, nic víc.</p>
<p>Nemluvně se houpáním kočárku probudilo a stalo se neklidným. Začalo fňukat a bránilo Iljovi v naslouchání.</p>
<p>„Je jí půl roku,“ vysvětlila žena. „Jak se jmenujete?“</p>
<p>„Ilja.“</p>
<p>„Manžel je celý den v práci, skoro nikam nechodíme.“</p>
<p>Vystoupali z prvního patra k odpadkové rouře v mezipatře. Holčička se dostala do ráže a začala vřískat.</p>
<p>Jako v tom snu, vzpomněl si Ilja. Jako ve snu, kde kráčel po schodech v průjezdu a čekal kulku do zátylku. Místo toho vešel do bytu k Nině, do léta, do předcestovních starostí a vůně pečených jablek.</p>
<p>Do zad mu vytrvale foukalo od nezamčených domovních dveří a pohánělo ho to vzhůru. Avšak Ilja šel navzdory větru pomalu, nechtělo se mu nahoru.</p>
<p>Došli do druhého patra. Kolem svých dveří se snažil projít co nejrychleji a odvrátil tvář: co když se dívají špehýrkou.</p>
<p>Vynesl kočárek do čtvrtého, přijal díky a sám jí poděkoval – nepochopila, za co. Teprve když se zamkla u sebe v bytě, Iljovi trošku odlehlo.</p>
<p>Dolů scházel po špičkách.</p>
<p>Sirka byla na svém místě, ale neuvěřil jí. Dveře otvíral tak, jako by se vracel v sobotu nad ránem z klubu, aby nikoho vevnitř neprobudil.</p>
<p>Jen co ale otevřel dveře, byt mu vydechl do obličeje zatuchlý vzduch z kuchyně: bylo v něm cítit šči a ještě cosi zkaženého a přímo před jeho očima poryv průvanu rozhýbal dveře do matčiny ložnice a ty se s rachotem zabouchly.</p>
<p>Ilja to ponechal bez povšimnutí.</p>
<p>Chvíli tiše stál a naslouchal, není-li v bytě kromě něho ještě někdo živý. Potom se vkradl do kuchyně, vytáhl z kredence pistoli, cvakl závěrem a se zbraní v ruce vyrazil na prohlídku.</p>
<p>Jeho pokoj byl prázdný a přesně v tom stavu, v jakém ho při odchodu zanechal. Na stole nedokončený obrázek, postel zválená.</p>
<p>Přistoupil k matčině ložnici.</p>
<p>Stiskl kliku – zamčeno. Zatahal za ni, ale dveře nešly otevřít.</p>
<p>Je zamčeno zevnitř. Má na dveřích zámek se zástrčkou, vzpomněl si Ilja: taková páčka, která když se dala nahoru, bylo možno zabouchnout dveře a samy se zamkly. Na dveřích k Iljušovi to nebylo.</p>
<p>Přitiskl ke dveřím ucho. Bylo tam ticho, žádný šramot. V maminčině pokoji určitě nikdo nebyl. Když volal Serjožovi, otevřel přece větrací okénko. Dveře zabouchl průvan. A že jsou zamčené… Muselo se to stát náhodou, nejspíš sám omylem pohnul tou páčkou.</p>
<p>Zámek se dal odemknout i z předsíně, byla tam taková malinká dírka, do níž když se strčilo něco tenkého, pérko zámku se uvolnilo. Ilja hledal v kuchyni něco, čím by na něj mohl zatlačit. Vzal si sirku a nůž a začal ji ostřit. Nůž mu sklouzl a řízl se do krve. Nechal toho a začal hledat v lékárničce jód a náplast.</p>
<p>Jsi na mě naštvaná? Tak si tam buď!</p><empty-line /><p>Do večera byl zalezlý v ulitě, díval se na televizi.</p>
<p>Televizor má dvě funkce: tlumit a zaplňovat prázdnotu.</p>
<p>Ilja potřeboval, aby byl dnes utlumený. Aby se utlumily jeho obavy, jeho svědomí, aby byly umlčeny veškeré rozhovory, které mohl vést pouze sám se sebou.</p>
<p>Nesměl zapnout telefon, aby ho nezaměřili, a ani myslet nahlas nebylo žádoucí. Musel to prostě vysedět, dočkat se Mahomedovy esemesky: nechá se oklamat, nebo ne?</p>
<p>V očekávání jeho odpovědi Ilja několikrát vyšel z domu, přebíhal silnici a odcházel dále. Coural se po Bukinské cestě, po Bateriové, po Čechovové a na vteřinu zapínal mobil, nyní už opět nacucaný elektřinou.</p>
<p>Mahomed mlčel – buď se vysmíval jeho drzosti, nebo si již prostě Chazina škrtl a našel si spolehlivějšího dodavatele. Nebo se s někým dosud radil? Nepřišla od něho ani odmítavá, ani souhlasná odpověď.</p>
<p>Ilja pokaždé také zkontroloval okolí domu: pátral po cizích vozech se zatmavovacími fóliemi na oknech, po bezcílně se poflakujících chlapech, po modrobílých hlídkových kraksnách. Ale ať už slídil po Moskvě kdo chtěl a pokoušel se v jejích zákoutích vyšťourat Péťu Chazina, na Lobňu ještě nepřišli. Denis Sergejevič měl nejspíš jiné starosti; koneckonců pro to, aby se po Chazinovi vyhlašovalo celostátní pátrání, dosud nebyl důvod.</p>
<p>Ve čtyři hodiny začalo slunce blednout a poměrně rychle zapadlo. Takřka okamžitě poté mu začalo připadat jako pouhý sen. Ještě předtím, než zmizelo, ho vyšel pohřbívat ubývající Měsíc. Jeho vypůjčené světlo zářilo dosti silně na stále ještě jasné obloze, ale infračervené paprsky odrážet neuměl. Vítr, který se začal zvedat již přes den, zesílil a rychle odvál z Lobně denní teplo.</p>
<p>Televize ho na všech hlavních kanálech krmila nudnými filmy, jako by natočenými starým telefonem. Jejich barvy byly vybledlé, hrdinové se oslovovali celými jmény: Jelena, Andrej, Konstantin, mluvili klidně a lhostejně. Vášně, které v nich kypěly, byly zdánlivě bouřlivé, ale hrdinové se přes ně přenášeli se stoickým klidem, jako kdyby je v tomto životě skutečně nic nemohlo rozházet. Ale lidi se na ně nejspíš dívají, když to pouštějí, krčil Ilja rameny. Matka se na ně nejspíš po práci také dívala. Člověka velice potěší, když vidí, jak ostatní trpí, byť i s takovým přemáháním.</p>
<p>Uvařil si špagety, snědl je s kečupem, vzpomněl si na ranní bramboráky a hlasitě se zasmál.</p>
<p>Filmy byly v pravidelných intervalech přerušovány zprávami: pink, pink, pink. Jako by napřed kypřily věčně zmrzlou půdu a pak do ní zarážely piloty. Nejspíš něco stavěly.</p>
<p>Zprávy byly rovněž plné patosu. Všichni komentátoři měli protáhlé držky: svět se rozpadal na kusy. Pouze vlast se ještě jakžtakž držela. Ukazovali funkcionáře, kteří vysvětlovali jak. Funkcionáři kořenili oficiózní projevy lidovými výrazy, aby se přiblížili televiznímu divákovi. Potom dávali sestřih projevu prezidenta, který vyhrožoval pomlouvačům Ruska. V jeho krátkém projevu poznal Ilja řadu slov, které poprvé uslyšel až ve vězení.</p>
<p>Jak se přiblížil večer, začaly talk show. V okrouhlých arénách prudili otlemení mluvkové v oblecích, kroužili kolem sebe jako gladiátoři se sítěmi a jednou došlo dokonce i na rozbitou hubu: jakýsi nervózní týpek dal nějakému kravaťákovi hlavičku, až se mu spustila červená. Chlápkové velmi pochybného vzezření v obecenstvu dělali kravál, ale nestáli o výměnu názorů mezi soupeři, naopak štvali frajery proti sobě. Vítězili pokaždé protřelí aktivisté, zato demokraty posílali do háje a za radostného výskotu a řevu je vyprovázeli domů, aby si utřeli krvavé nosy. Na základě toho si Ilja udělal závěr, že bouřící diváci jsou zmanipulovaní, aby prostě znemožnili všechny, kdo jsou v opozici vůči oficiální linii. Pořádek musí být.</p>
<p>Úplně zpitomělý z bedny, rozčilený a podrážděný z poslední show, Ilja zapnul telefon rovnou v kuchyni a sám Mahomedovi napsal, tentokrát už docela zpupně: Neboj se, my nešvindlujeme.</p>
<p>Na to přišla odpověď okamžitě.</p>
<p>Vždyť já se nebojím! – a čtyři k slzám rozesmátá žlutá kolečka. To ty by ses měl bát!</p>
<p>Ilja mu rovněž poslal smajlíky, aby vše obrátil v žert. Chvíli počkal bude rozhovor pokračovat? Zasáhl Kavkazce do správného místa? Přísahal si, že už mu psát nebude – ještě mu dojde, že je Chazin nervózní a znervózní sám.</p>
<p>Setkání s Mahomedem se nebál: vezme si s sebou pistoli, a když mu budou vyhrožovat, vytáhne ji a použije. Na tu verbež to musí fungovat.</p>
<p>Tak dělej, dělej! Nakolik je možné napínat gumu?!</p>
<p>Zdálo se, že se z telefonu začne kouřit.</p>
<p>Dobrá! ozval se nakonec Mahomed. Oba víme své. Peníze dostaneš ve čtvrtek. Sejdeme se s tvým člověkem, dáme mu je. Dáš mi všecko ve čtvrtek?</p>
<p>„Jo!“ radostně vykřikl Ilja a napsal: Jakmile dorazí prachy, moji lidé ti předají zboží.</p>
<p>Zítra řeknu, kde přesně, odpověděl Mahomed.</p>
<p>Kde jen budeš chtít! Ilja vyskočil ze židle, nadskočil a udeřil rukou do nízkého stropu. „Kde jen budeš chtít, vole!“</p>
<p>Rozrazil okno, lačně hltal čerstvý vzduch a vykřikl na Lobňu: „Haaaaaaaaúúúúúú!“</p>
<p>Vytáhl z mrazáku vodku, napil se přímo z láhve a zmrazil, popálil si krk. Přiťukl si s televizní nánou v modrém sáčku a políbil ji na nos.</p>
<p>„Na lásku!“</p>
<p>Vtom telefon cinkl: jako kávová lžička o skleničku, když se nemocnému dítěti rozmíchává ve sladkém roztoku lék proti čtyřicetistupňové horečce. Jasně a teskně.</p>
<p>Od Niny.</p>
<p>Péťo, jsi v pořádku? Celý den máš vypnutý telefon, jsem nějaká neklidná, napsala.</p>
<p>Mám se báječně, opáčil bez rozmýšlení.</p>
<p>Opravdu? ujišťovala se Nina. A kdy ta tvoje infiltrace skončí?</p>
<p>Už brzy, slíbil jí Ilja a zapil sladkou lež alkoholem.</p>
<p>Mám o tebe strach. Nebála jsem se tak od té doby, co ses zapletl s těmi fousatými, pamatuješ?</p>
<p>S jakými? Iljovi poněkud poklesla nálada. Přece se jí na to nebude ptát. Zhruba se dá uhodnout, koho a co má na mysli. Teď se mu ale nechtělo bavit o vážných věcech.</p>
<p>S těmi v kutnách a s kříži? Pamatuju se, drsní hoši, napsal jí.</p>
<p>Dej pokoj! De to tak hrozné?</p>
<p>Tihle nás už nezajímají, mají teď svůj byznys, hlavně se věnují babičkám, pokračoval.</p>
<p>Pffff, prskla Nina jako kočka a přidala závorku: aspoň trošku se usmála.</p>
<p>Ilja se také usmál jako po mrtvici, jednou půlkou úst; za toho Péťu, který jako by žil. Tenhle Péťa musel se svojí holkou dále žertovat, aby neměla strach.</p>
<p>Já si dneska lehla o něco dřív a nějak nemůžu usnout. Den se převracím v posteli. Nemohli bychom si chvíli pokecat? Nahlas?</p>
<p>A druhá polovina jako by náležela tomu Péťovi, který nemohl pohybovat rty. Ale Nina ji nepozná na ní světlo nedopadalo.</p>
<p>My tu s Muchtarem bdíme na hranici. Když ti začnu říkat něžná slůvka a hihňat se, drogoví dealeři nás prokouknou a vydají se jinou cestou, napsal Ilja.</p>
<p>Takže je tam s tebou Muchtar, ozvala se po chvíli.</p>
<p>A poslala tři figurky: policajtíka, pejska a srdíčko.</p>
<p>Co když to všecko vezme vážně a zamiluje se? zeptal se Ilja a usmál se.</p>
<p>Tak bude mít co dělat se mnou! Nina přidala další figurky: dva zápasníky, jednoho v červeném trikotu, druhého v modrém, jak se chystají utkat.</p>
<p>Ilja se zasmál.</p>
<p>Vzápětí ho zabolelo u srdce.</p>
<p>Bolelo to – smát se s ní místo Péti.</p>
<p>Dobrá, poslyš…, naťukal. Asi už bych měl končit.</p>
<p>Počkej – počkej! okamžitě ho přerušila Nina. Musím se tě na něco důležitého zeptat!</p>
<p>Na co?</p>
<p>Na odpověď si musel chvíli počkat – a pak mu najednou přišla fotografie. Ilja klepl na rozmazané obrysy, aby je zaostřil – a málem mu vypadly oči.</p>
<p>Byla to Ninina prsa. Obnažená. Nebyla zakrytá ničím, pouze je zespodu podpíraly tenké prsty, ačkoli i kdyby nebyla vztyčená, ale trochu povislá, i tak by byla dokonalá. Bradavky – nahnědlé a jakoby schoulené strachy před jeho hodnocením ho přitahovaly jako epicentrum uragánu.</p>
<p>Fotka končila u rtů. I její šíje, nahá a něžná, klíční kosti s jamkami, i tmavošedé tetování místo křížku – všechno tu bylo.</p>
<p>Ilja sevřel telefon. Nic krásnějšího si v životě nemohl představit.</p>
<p>Zdá se mi to, nebo se mi zvětšily kozy?))) poslala mu za minutu, aby se mohl pokochat. Dotaz se třemi chechtajícími se závorkami.</p>
<p>Jsou dokonalé, dostal ze sebe.</p>
<p>Tak pozor, předtím snad nebyly? Následoval smích až k slzám.</p>
<p>Nino! Musím ještě pracovat!</p>
<p>Ach. A mě to zrovna rajcuje, když jsi takový komisní! Příště budeš možná zpracovávat hlášení?</p>
<p>Pfff, udělal jako před chvílí ona.</p>
<p>Strašně bych šoustala! přiznala se najednou Nina. Četla jsem, že u těhotných je to tak, že čím jsou víc v tom, tím se jim víc chce. Ale to je přece nesmysl?</p>
<p>Ilja zničehonic vstal ze židle, pohlédl na svůj odraz v okně, poklepal na stůl a pomyslel si, že je Nina přece jen hrozná mrcha. Vtom si všiml, jak se rozsvítila šipečka na obrazovce. Znamená to, že předtím nesvítila? Proč tedy svítí teď? Musel se rozloučit.</p>
<p>Dál už nemůžu, končím! Zítra si zase napíšeme!</p>
<p>Ještě vteřinku! De to fakt důležité! žadonila Nina.</p>
<p>Tak ale rychle, nebo mě přeloží k dopravákům! kapituloval.</p>
<p>Musel čekat další minutu. Opět přišla rozmazaná fotografie těla. Ilja ji poslušně otevřel a byl si dopředu jistý, že ho zase bude pokoušet.</p>
<p>Bylo to její břicho.</p>
<p>Opálené, z pupíku trčí stříbřitá tyčinka piercingu. Zdá se, že je naprosto ploché.</p>
<p>Zdravím tě.</p>
<p>Tahle hloupost Ilju dorazila. Nevěděl, jak na to má správně odpovědět. Pozdrav i jemu? Jí? Od koho? Od táty?</p>
<p>Vzpomněl si na Péťova bělma ve světle baterky, na zamrzlou šachtu, na tíhu jeho těla, na hydraulickou sílu jeho zmrzlých paží. Potom si ještě vybavil, jak Péťa červenými prsty bezúspěšně vyťukával kód telefonu – jednou, podruhé – a umožnil tak Iljovi ho odpozorovat a dobře si zapamatovat. Komu chtěl zavolat? Že by Nině?</p>
<p>Tak promiň, vím, že jsou to všecko jen ženské vrtochy! omlouvala se Nina. Víš, těhotným navíc atrofuje mozek. Přímo cítím, že ten proces už začal. Odvahu!</p>
<p>Ok.</p>
<p>A pustíš mě zpátky k sobě do bytu? Jestli ne, nějak to překlepu i tady. Prostě se mi zastesklo po té tvé tyči na striptýz!</p>
<p>Nino, já už fakt musím končit.</p>
<p>OK. Tak dobrou noc!</p>
<p>Dobrou.</p>
<p>Teprve teď, když i před ním se mihla aspoň malinká jiskérka naděje, ho začalo dohánět i to druhé: kdo bude za něho plnit všechny ty sliby, které Nině tak štědře rozdává? Kdo je bude plnit – za Péťu?</p>
<p>Zachránil ji? Před čím? Před tím, aby se nezachovala nekřesťansky?</p>
<p>Ani jedna odpověď. Dokonce i ozvěna mlčí: byt je na ozvěnu příliš malý a zavalený starým harampádím.</p>
<p>Co bylo lepší? Co by bylo?</p>
<p>Vždyť se dozví, brzy se dozví, že je mrtvý, zavražděný. Najdou ho ve stoce, a i když třeba nebude muset přijít kvůli identifikaci, co potom?! Stejně mu půjde na pohřeb. Proč jen včera lezl k Chazinovi do šachty? Jak má teď zase uvěřit, že Chazin je on?!</p>
<p>Ilja vyběhl do předsíně.</p>
<p>Matčina ložnice byla stále zamčená – od té doby, co se sama zabouchla, se k ní Ilja, který se pořezal při pokusu ji odemknout, ani nepřibližoval.</p>
<p>Kdyby do sebe nalil ještě něco vodky, mohlo by ho to úplně rozhodit. Vodku člověk sám pít nesmí, propichuje tenkou blánu mezi zdravým rozumem a šílenstvím, které u každého člověka přebývá ve zvláštním měchýři, podobně jako žluč. Temná žluč by mohla prosáknout ven a vyžrat mu celé nitro.</p>
<p>Je třeba ukecat tu tíseň, ten hnus, je třeba ji přetancovat, přehlušit hlasitou hudbou, potvoru, veselím, veselím – rozmáznout ji po asfaltu podpatkem jako nějakou stonožku!</p>
<p>S kým? S kým by tak mohl?</p>
<p>Vtom si vzpomněl: Goša! Číslo na Gošu přece má. Sám mu navrhoval: piš, volej, buďme přátelé! Je úterý – no a co, že je úterý. Není ještě moc pozdě. Možná počastuje Ilju svým smíchem, svou opilostí, svým práškem a vůbec vším možným, aby do zítřka, do východu slunce, nevnímal čas a nebyl sám.</p>
<p>Musí mu zavolat z matčina telefonu, jak měl dříve v úmyslu.</p>
<p>Kde je? V jejím pokoji, uložil ho do nočního stolku. Tam je taky nabíječka.</p>
<p>V kuchyni se mu přece jenom podařilo seříznout nožem zápalku a vyrobit si paklíč – tentokrát si dal pozor a neporanil se. Posadil se před matčinými dveřmi na zem a smál se sám sobě, jak se chystal do ní vtrhnout s pistolí. Zpod dveří táhl mráz a štěrbina byla zalitá tmou jako epoxidovým lepidlem.</p>
<p>To nic; zašťoural sirkou v zámku a odemkl.</p>
<p>V pokoji byla ledárna. Nikdo tam nebyl. Záclona se před otevřeným větracím okénkem nadouvala a plápolala. Rozsvítil. Po zemi byly poházené nějaké doklady s razítky na šedém úředním papíře. Vítr je sfoukl z parapetu.</p>
<p>Usedl na postel a vytáhl zásuvku. Mobil je tu a je tu i nabíječka.</p>
<p>Strčil ji do zásuvky přímo na místě, za noční stolek, aby nemusel chodit daleko. Aby si matka nemyslela, že před ní utíká. Proud šel, ale telefon stávkoval, ne a ne se probudit. Dej mi ho, na co ti teď bude?</p>
<p>A já ho potřebuju, abych zavolal Gošovi. Gošanovi. Aby mě vytáhl do města. Abych se s ním mohl projet po nočních bulvárech, dosyta se nažrat v nějakém baru na jeho účet, aby mě naučil také tak bez přestávky mlít o ničem – a aby mě lidi také tak poslouchali s otevřenou hubou. Aby mně předal svou nenucenost, svou drzost, abych se mohl seznamovat s neznámými děvčaty jako on, abych pochopil, jak žít pro ten dnešní den, dokonce i když je přede mnou ještě sto let. Dneska půjdu pařit, jasný? Půjdu a hotovo!</p>
<p>Abych nemusel na nic myslet.</p>
<p>Zavřel větrací okénko – ať už ho víc neleká.</p>
<p>Telefon zeleně zamrkal a malinký displej se rozsvítil. Zatočil s ním v rukách. Bylo zvláštní držet její telefon. Myslet na to, jak ho přikládala k uchu. Do telefonu přece jen během rozhovoru zapadají jakési střípky lidské duše a usazují se tam. Možná na membránách, možná v mikročipech.</p>
<p>Mimoděk ho pohladil.</p>
<p>Dobrá. Kde je to Gošovo číslo?</p>
<p>Na vteřinku ještě zapnul Péťův iPhone, rychle v něm vyhledal Gošu a zadal ho číslici po číslici do matčina mobilu. Všechno, už může volat? Pravda, je tři čtvrtě na dvanáct. Ale přesto měl neodbytnou chuť mu zavolat.</p>
<p>Stiskl tlačítko se zvednutým zeleným sluchátkem. Jestlipak na něm zůstalo trochu kreditu, mami? Ozvalo se komáří bzučení a Ilja opatrně přiložil telefon k uchu stejným místem, kterým ho ke svému uchu přikládala matka.</p>
<p>Zabzučelo to a zabzikalo: jednou, pětkrát, desetkrát. Zapnul se záznamník – Goša veselá kopa vyzýval, aby mu sdělili, za jakým účelem ho shánějí, a dušoval se, že zavolá zpátky. Ne, počkej, já tě potřebuju teď, a ne potom. Teď, nebo nikdy.</p>
<p>Zavolal znovu. Opět začalo odpočítávání: <emphasis>tút, tút, tút</emphasis>. Hovor byl přijat.</p>
<p>„Haló?!“ ozval se vyděšený dívčí hlas.</p>
<p>„Nazdar,“ řekl Ilja chraplavým hlasem. „Můžu mluvit s Gošou?“</p>
<p>„S Gošou?“ zeptala se dívka rozpačitě.</p>
<p>„No ano, s Gošou. Je to přece Gošovo číslo?“</p>
<p>„Ale Goša umřel,“ řekla.</p>
<p>„Cože?“ vyjekl Ilja.</p>
<p>„Umřel. Doopravdy. Před půl hodinou. Říkali to lidi ze záchranky. Prý dostal srdeční záchvat.“</p>
<p>„Jak srdeční? Co se stalo?!“</p>
<p>„V karaoke,“ odvětila, jako by tím bylo vše jasné. „Jsem teď v nemocnici. Seznámili jsme se teprve dneska ráno. A vy ho znáte dobře? Nemohl byste sem přijet? Je tu taky policie. Já ničemu nerozumím.“</p>
<p>Ilja ji utnul. Stiskl tlačítko s červeným zavěšeným sluchátkem a držel ho, dokud telefon nechcípl. Déle, než bylo potřeba. Potom ho odhodil na postel.</p>
<p>Vyptával se jí, a přitom dobře věděl, co se stalo. Z čeho může dostat srdeční záchvat kluk, kterému ještě nebylo třicet a který se teprve ráno zásobil koksem? Z jediného. Předávkoval se. Balil holky v karaoke, hostil je tam, možná postupoval přesně podle svého ranního plánu. Až na to poslední.</p>
<p>A prodal jsi mu to ty.</p>
<p>Chazin mu to odmítal dávat, a tys mu to dal. Chazin, který ho šikanoval, kašlal na něho, který ho měl za šaška, přestal svého Gošu krmit, ale tys rozhodl za něj, udělal jsi to po svém. Vnutil jsi tomu slabochovi, tomu mluvkovi, tomu prostoduchému člověku šest gramů najednou, nabídl jsi mu výhodnou cenu! A on si to vzal vzal si víc fetu, než jeho pitomé chatrné srdce mohlo vydržet. Nenažranost. Hloupost. Zhovadilost.</p>
<p>Sebral jsi cizí telefon, našel jsi v něm kohosi živého a veselého, uvedl jsi ho v pokušení a zabil. Teď tancuj, dělej, tancuj, kecej, co hrdlo ráčí – sám se sebou! Sám si namáhej hlasivky, abys přeřval sebe samého.</p>
<p>Poklekl před matčiným ložem. Dotkl se tlačítkového telefonu, kterým mohli telefonovat jenom mrtví mrtvým.</p>
<p>Tohle jsem nechtěl. Kdyby mě nechali vystřízlivět, nezabil bych ani Chazina, čestné slovo. A teď jeden dílek domina poráží druhý, padají jaksi samy, mimo mne.</p>
<p>Zabořil obličej do zmačkaného polštáře.</p>
<p>Mimo tebe? Vůbec ne: to ty je postrkuješ. Dupeš po labyrintu z dílků-osudů, v němž ses ocitl, jenom aby ses z něho sám vymotal a uprchl, abys ušel trestu, který zasluhuješ. Chazin tě aspoň poslal do zóny, ale co ti udělal tenhle? Tenhle nikomu nic neudělal. Za co zaplatil? Za něčí nenažranost? Za svoji, nebo za tvoji?</p>
<p>To ti nestačil Péťa? Teď vytáhneš z černého telefonu jako na udičce jednoho po druhém ty, kdo ať byli, jací byli, měli Chazina rádi, a zničíš i jejich životy?</p>
<p>Kamarád, dívka, matka s otcem.</p>
<p>Jak myslíš, že se jim ta tvoje zkurvená klauniáda bude líbit, až pochopí, co se stalo? Jak Nina udrží ve svém břiše Péťovo dítě, až si bude na pohřbu lámat hlavu, kdo jí to místo něho psal? Jak ho bude otec, který je pyšný – je přece znát, že je skutečně pyšný! – na to, že ze syna vychoval takového dravce, který je ještě silnější a dravější než on, zakopávat do země, svého jediného?</p>
<p>Před tím taky utečeš? Co?</p>
<p>Ilja vyskočil, zhasl, ze všech sil práskl dveřmi, vrhl se do kuchyně a hodil do sebe vodku.</p>
<p>Zmáčkl Péťův telefon.</p>
<p>Opět vytáhl Chazina ze záhrobí.</p>
<p>Stěží se dočkal, než ožije, než vystoupí ze zapomnění.</p>
<p>Sem s tvým otcem, sem s tím umíněným oslem! Pořád skuhrá, že jsi příliš podělaný na to, aby sis s ním promluvil jako chlap s chlapem nu, dobrá, vyzvi ho k rozhovoru!</p>
<p>Vyhledal korespondenci s Jurijem Andrejevičem.</p>
<p>Vytlačil písmena tak těžkou rukou, že se na displeji udělala kola, jako když kámen zapadne do vody: Spíš?</p>
<p>Otec se neprobral hned, ale přesto odpověděl: O co jde?</p>
<p>O Ninu.</p>
<p>Co zas, sakra!? Moje stanovisko znáš! Ani s tím nezačínej!</p>
<p>Poslouchej mě, s opileckou zuřivostí a rozhodností mu napsal Ilja. Ožením se s ní a ty s tím nic nenaděláš, rozumíš?</p>
<p>Otec se po tomto drzém nátlaku odmlčel – možná tím dával Chazinovi najevo, že takový tón nestrpí. Ale Ilja na to kašlal.</p>
<p>Máš rád matku? Máš rád svoji ženu? tlačil otci do lebky nahlas i písemně.</p>
<p>Co to s tím má co dělat?! nadhodil zoufale stařík.</p>
<p>Nejspíš celý nesvůj vyskočil jenom v kabátku od pyžama z postele a zamkl se před ženou v koupelně. Hrdý a ubohý.</p>
<p>Víš, co si myslím? napsal mu Ilja. Myslím si, že ji máš rád. Kdybys ji neměl rád, tak by ses tolik nebál, že ji ztratíš. Máš ji rád a ostatní mě nesere, jasný?</p>
<p>Pozor na jazyk! To se našeho rozhovoru netýká!</p>
<p>Hlas, Iljovi teď scházel hlas, aby tomu starému kreténovi vysvětlil, co se čeho týká.</p>
<p>Hlas, o který Péťa přišel.</p>
<p>Tak vidíš. A já mám rád Ninu. A nemůžu ji ztratit. Budeme mít dítě. Říkej si, co chceš, já ti na to seru. Budeme mít dítě a bude to tvůj vnuk. Nebo vnučka. Narodí se v květnu. Budeš dědečkem.</p>
<p>Chazin starší oněměl.</p>
<p>Ilja si pamatoval vše, co říkal Péťovi o tom, jak se popelky ochotně nechávají zbouchnout. K čertu s tím. Má příliš málo času, aby ho to nechal strávit. Hlavní je, aby mu to řekl, dokud ho poslouchá.</p>
<p>Tatí. Táto. Jsi tam?</p>
<p>Ano.</p>
<p>Budeš jeho nebo její děda, to je důležité! Ty. Protože jestli se se mnou něco stane, budeš se muset o to dítě postarat. Rozumíš mi? Ty! Rozumíš?!</p>
<p>Za vteřinu se telefon rozezněl onou písní o spalujícím ohni a o vodě, které se lze napít. Péťa by ho rád zvedl, ale Ilja ho utnul.</p>
<p>Co se děje?</p>
<p>Kde jsi? Okamžitě odpověz!</p>
<p>Jsi v pořádku?</p>
<p>Spiritistická seance, řekl si Ilja. Nějaká posraná spiritistická seance, tak je to.</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>16.</strong></p><empty-line /><p>Noc byla krušná: nemohl spát, nemohl nikam jím, rušil ho měsíc, vodky bylo málo, polštář byl horký, přikrývka nehřála, hlavou se mu honily nejasné sny-nesny, lednička vrčela, zvenku ho budil zvuk motorů aut, která se pokoušela svými reflektory vniknout do bytu, po stěně se plazily stíny holých bříz a hlava mu třeštila. Do vypnutého telefonu přicházely znepokojivé zprávy, v plné rychlosti do něj narážely jako ptáci na umytá okna a nedaly mu spát.</p>
<p>Teprve nad ránem se mu podařilo usnout, probudil se nevyspalý. Chtěl si uvařit hnědý čaj ze sáčků, ale čaj došel. Strčil do kapsy telefon, naházel na sebe šaty a vyrazil do <emphasis>Pětky</emphasis>, protože bez horkého oslazeného čaje se fungovat následující den prostě nedalo.</p>
<p>Ještě ospalý sešel po schodech, vyšel ven a uviděl mikrobus jakési neurčité barvy s tmavými tónovanými skly, který stál tak, že měl průjezd jak na dlani, ale Ilja ho ze svého okna nemohl vidět. Z výfuku se kouřilo, ale vůz se nehýbal z místa.</p>
<p>Otočil se, jako by si něco zapomněl doma, a vydal se zpět, přes park, po ekostezce, kolem <emphasis>Pětky</emphasis>, oklikou po Depovské, aniž se ohlédl, udělal smyčku na Bateriovou, kde naskočil do prvního přijíždějícího autobusu. Kam vlastně jede? Co na tom záleží!</p>
<p>Vyhlédl zadním oknem: nepronásledují ho?</p>
<p>Ze se jedná o sledovačku, nepochyboval ani vteřinu. Vzpomněl si na Igorova slova, vzpomněl si na rozsvícenou šipečku v telefonu, zatímco tlachal s Ninou. Ale jak se jí měl zbavit? Vrátit se domů už nemůže. Budou průjezd hlídat a nenechají toho, dokud se nevrátí. Ilja je sám, ale jich je bezpočet.</p>
<p>Má u sebe občanku? Polil ho pot. Prohledal se a našel ji v náprsní kapse. Zaplaťpánbůh, že ji nevyndal! Telefon má rovněž, i peněženku. To je hlavní. Zapomněl doma bouchačku! Jak bez ní zítra půjde uzavřít obchod s Kavkazany? A kde stráví noc na zítřek? Dobrá, s tím si zatím nemusí dělat starosti. Jen aby ho nechytili dnes! modlil se v duchu.</p>
<p>Matčin telefon nechal také doma. A na něj měli volat z firmy, kdyby se v záležitosti s pasem vyskytly nějaké překážky. Ale to nevadí. To nevadí, má ještě vizitku.</p>
<p>Pomaličku se uklidnil. Vystoupil na další zastávce, zjistil si, kde je, přestoupil a dojel na nádraží. Rozhodl se, že dokud nedojede do Moskvy, nebude mobil zapínat. A hledat ho v Moskvě je jako hledat jehlu v kupce sena. Přepočítal peníze: zbývalo mu patnáct set. Bezdomovci peníze ubývají rychleji, ale do zítřka s tím vystačí. A zítra bude zase docela jiný den.</p>
<p>Až do Moskvy iPhone skutečně nezapnul, díval se z okna. I když už to všechno viděl.</p><empty-line /><p>Byl to dobrý nápad – s tou Okružní trasou.</p>
<p>Nikde nezačíná ani nekončí. Nikdo vás z vagonu nevyhodí. Na Okružní se můžete dospat nebo ukrýt mezi lidmi.</p>
<p>V metru nenavázal spojení ihned, nejprve přesedl na Okruh, z Mendělejevské na Novoslobodskou. Teď si mě zaměřuj! Div se, jak jsem vám v Lobně zmizel a objevil se v Moskvě.</p>
<p>Přijel vlak a pozval ho dovnitř.</p>
<p>„Novoslobodská. Příští stanice Běloruská.“</p>
<p>A pak se Ilja přece jen otázal sám sebe – proč ho nesebrali hned, když vycházel z domu? Vždyť ho mohli zaskočit z obou stran v uličce. Mohli se za ním vrhnout, když se otočil. Neměli rozkaz? Nebo ho měli jenom pozorovat? Aby někoho zadrželi, pro to musí být důvod, a jaký důvod jim dal on?</p>
<p>Nebo, domyslel si, ho prostě nepoznali.</p>
<p>Vždyť pomocí telefonu hledají Chazina a na Chazina také čekali, až vyjde z průjezdu. Pokud ho opatrný Igorek u popelnic nevyfotografoval. A pokud svoje snímky ještě servilně neukázal Denisi Sergejeviči. Mohl udělat jedno i druhé, ale poránu, jak vidno, to ještě nestihl.</p>
<p>Zatím to ještě nepochopili: zatím je pro ně neviditelný.</p>
<p>Zapnul telefon.</p>
<p>Okamžitě se na něho začalo sypat vše, co si za noc nestihl přečíst. Předtím, než vypnul telefon, samozřejmě ještě odbyl Péťova otce: vše je zatím v pořádku, nepruď; ale on, jak se ukazuje, mu nedává pokoj.</p>
<p>Co máš s telefonem! Zavolej jakmile budeš moct! požadoval otec. Petříčku, moc se o tebe bojíme, zavolej nám, prosím. Máma. Jestli se do rána neozveš, zavolám tvým představeným. Už jsme tě hledali všude možně. Rozumí se, že nemůžeš telefon brát pokaždé, jenom máme strach kvůli tomu, cos napsal. Dej vědět, že seš v pořádku!</p>
<p>Jen co jim stačil oběma napsat: Žiju, telefon zazpíval a zahrál Nina.</p>
<p>Dovolala se mu až pod zem, do tunelu.</p>
<p>Vpravo od něho seděl jakýsi venkovan ve zmačkané ušance, civěl mu do telefonu a znemožňoval mu rozmyslet si, jak se Niny pokud možno šetrně zbavit.</p>
<p>Ilja jednoduše vypnul zvuk a otočil mobil displejem dolů, aby sama zanechala marných pokusů. Ale i ona byla nervózní. Za minutu mu cinkla zpráva. Otevřel WhatsApp – měl tam hlasovou schránku: <emphasis>„Stiskni Play a poslouchej.</emphasis></p>
<p>„Péťo, prosím tě!“ zazněl vzrušený přeskakující hlas. „Co je to zase s tebou? Volala mi tvoje matka, ptala se, kdy jsem s tebou mluvila naposled! A já si uvědomila, že to bylo bůhvíkdy! Infiltrace, práce, všecko chápu! Nemohl bys aspoň jednou poodejít stranou a namluvit pro mě tuhle zprávičku: <emphasis>Nino, jsem v pořádku, brzy se uvidíme?</emphasis> Tvůj otec se láduje valokordinem, máma může vyletět z kůže, cos jim to napsal…? A víš co? Samotná hlasová zpráva mi nestačí. Chci video, jasný? Abych viděla, že nejsi zavřený někde ve sklepě, že nejsi svázaný, že nemáš za zády prapor Al-Káidy a podobné věci! Nebo se pojď sejít, aspoň na dvě minuty. Chci se přesvědčit, že tě tam nezmlátili. A rodičům určitě zavolej! Moc tě prosím. Slyšíš?“</p>
<p>Mluvila tak nahlas, že chlap v ušance zvedl své lysé obočí. Ilja se k němu otočil: Co špicuješ uši, smrade!, načež jeho soused začal schlíple studovat plán metra.</p>
<p>Již bez zvědavých očí Ilja rychle napsal: Co jste si to vymysleli za šaškárnu? Mám práci!</p>
<p>Nevěřím ti! umíněně odpověděla Nina. Jestli se se mnou nemůžeš sejít, tak mi pošli video! Aspoň deset vteřin!</p>
<p>Ilja otevřel Péťův archiv: nenašel by se tam nějaký záznam, který by se jí dal poslat? Kde se Péťa usmívá: <emphasis>Ahoj, Nino, všechno je oukej, nedělej si starosti.</emphasis> Ne, nic takového si Péťa nenahrával. Samé večírky, sedánky, zadržení, závody v autech po nočních moskevských nábřežích za ohlušující muziky: to není ono!</p>
<p>Teď ti nemůžu natáčet video, děláš si srandu? odepsal jí, i když mu bylo předem jasné, že se nedá jen tak odbýt. A křečovitě se drže pohyblivého písku začal se škrábat nahoru. Tak dobře, pokusím se večer na chvilinku utrhnout! Někde v kavárně?</p>
<p>Opravdu? V naší? zeptala se s nadějí Nina.</p>
<p>V Kafemánii v Sadovo-Kudrinské, navrhl jedinou, kterou v současné Moskvě znal. V devět.</p>
<p>Co možná nejpozději. Co nejdéle tahat čas. Vždyť bude volat jeho rodičům, určitě bude. Ať jim řekne: <emphasis>Všechno je v pořádku, večer se s ním uvidím.</emphasis> A polovina času do zítřka uběhne. A pak už se z toho nějak vylže, do předávky zboží – a do odletu.</p>
<p>Dej si na mě pozor, mizero! napsala mu Nina.</p>
<p>Ilja zavřel oči.</p>
<p>Chvíli hleděl do tmy a opět je otevřel. On mohl.</p>
<p>Tak co, opravdu s ní půjde na schůzku? Ovšemže ne. K čemu by mu to bylo? K čemu by mu bylo vidět, o kolik je hezčí než na fotografiích? Už je třeba se zdejším životem pomalu skoncovat, vystoupit z něj.</p>
<p>Do odletu.</p>
<p>Jen co pohřbí matku, odletí.</p>
<p>Na tom, že se nemůže vrátit do bytu, nezáleží: stejně tam nebylo nic, co by si mohl vzít s sebou do Nového světa.</p>
<p>Začal hledat na internetu, jestli by se tam nedaly sehnat letenky: ukázalo se, že se dá všechno. Odletět mohl třeba dnes, místa byla. Ceny začínaly na sto dvaceti tisících. Thajsko bylo dvakrát levnější.</p>
<p>Ale jestli jeho plán vyjde, dva tisíce dolarů ani nepocítí. Zato hotely v Bogotě byly za babku. Jeden tříhvězdičkový se směšným názvem Ambar Hotel <sup>24</sup> stál na ruské peníze všehovšudy dvanáct set za noc. V něm by mohl Ilja přenocovat i dnes, peníze by mu stačily. Taková úhledná noclehárna v koloniálním stylu. I název byl sympatický: aby se mu tolik nestýskalo po domově.</p>
<p>Rozhodl se ještě jednou prověřit letenky: v kolik nejdřív by mohl zítra odletět? Tentokrát mu vylezly nějaké jiné stránky, na kterých byly ceny od osmdesáti tisíc. Ušetří čistých čtyřicet tisíc, kolik to bude v dolarech? Přes šest set! Je to normální? Pokud stihne všechno do šesti do večera. A v kolik musí být na letišti? Dvě hodiny předem, tři?</p>
<p>Chystal se do Péťovy Kolumbie a přitom o ní nic nevěděl. Otevřel si Wikipedii, aby si o ní něco přečetl: úřední řeč španělština, hlavní město Bogota, počet obyvatel čtyřicet osm milionů, omývá ji Karibské moře na severu a Tichý oceán na západě. Heslo: <emphasis>Svoboda a pořádek.</emphasis> To je dobře, že pořádek, pomyslel si Ilja, pokud je na státním znaku napsáno „pořádek“, znamená to, že je v zemi naprostý bordel. Je špatné, že je tam svoboda. Na druhou stranu, čím nás mohou překvapit? Zalíbila se mu rozlehlost země: přes milion čtverečních kilometrů, podle velikosti dvacátá pátá země na světě. Tam se ztratí každý.</p>
<p>Z Bogoty pak ihned zdrhne někam do džungle, aby ho nikdo nenašel. Ačkoliv, proč do džungle, když je tam tolik pláží? Je tam přece Karibské moře i Tichý oceán.</p>
<p>Začal si číst o historii, ale po chvilce ho to nudilo. Historii se může doučit na místě. Teď je důležitější jazyk – první slova. Na internetu byla samozřejmě i konverzační příručka. „<emphasis>Buenos dias</emphasis>“ vyslovil šeptem. „<emphasis>Buenos tardes</emphasis>. <emphasis>Kaljente. Frio. Soj el fuego ke arde tupjel. Mas despasjo, por favor. No komprendo. Bastante.</emphasis>“ Nebylo na tom nic složitého: běžný jazyk románské skupiny, polovina základů slov byla latinská, polovina arabská, to zůstalo Španělům na památku od Maurů. Na vysoké měl Ilja francouzštinu, ale španělština byla lehčí, na filozofii si ji vybírali ti největší lenoši. Za pár měsíců bude brebentit. <emphasis>Perdone. Te kjero. Eres ajre ke respiro jo</emphasis>. Hle, už se jakžtakž naučil i tu jeho písničku.</p>
<p>Nic nemožného na tom nebylo.</p>
<p>„Novoslobodská,“ ozval se hlas z reproduktoru. „Příští stanice Běloruská.“</p>
<p>Dokončil kolo. Zbývalo jich ještě sto.</p>
<p>Jel a jel, začal klímat a usnul.</p>
<p>Najednou už není na sedadle v metru, ale v letadle. Zmateně se rozhlíží kolem sebe: opravdu je to letadlo.</p>
<p>„Cože ses probudil?“ ptá se ho Nina. „Ještě je před námi pět hodin letu. Spi, probudím tě, až budou roznášet jídlo.“</p>
<p>„Pět hodin kam?“ Za okénkem je pronikavě modré nebe, mraky zůstaly kdesi daleko dole, slunce pálí letadlu do zádi, nedá se poznat, jakým směrem se po nebi pohybují.</p>
<p>„Kam bychom asi letěli? Do Kolumbie přece!“ směje se Nina. „Chtěl ses přece podívat na finále sezony v Medellínu! Byl to tvůj nápad!“</p>
<p>„Jistě,“ přikyvuje celý zpitomělý. „Jistě. Poslyš, nějak mi strašně vyschlo v krku. Půjdu poprosit stevardku o trochu vody, pustíš mě?“</p>
<p>Nina se posunula a on si třel tváře a vlekl se chodbičkou. Myslel jen na jedno: vždyť si ho plete s Péťou! Jak je to možné? Že by měl teď i Péťův obličej'? Jinak by si té záměny určitě všimla. Byl to přece Péťův sen letět do Kolumbie, ne jeho. Došel na záď, ale ke stevardkám za zástěnu nezamířil. Zavřel se na miniaturním záchodku letadla, velmi podobnému těm ve vlaku. Sklonil se k zrcadlu: ne, je tam Ilja. Ale nějaký divný Ilja: opálený, hladce oholený, pěstovaný. Na hlavě kšiltovka s plochým štítkem, bílé tričko se zlatými písmeny. Opláchl se studenou vodou – tvář se nesmyla, zůstala stejná. Zmatený a plný očekávání se vrátil na své místo.</p>
<p>Nina ho přivítala úsměvem a pustila ho k okénku. Dala mu mlaskavou pusu na ucho, až mu v něm zazvonilo, a když ji chtěl tuto rozpustilost vytknout, řekla: „Dej sem ruku. Dej ji sem, rychle!“</p>
<p>Vzala jeho dlaň a přiložila ji ke svému opálenému břichu, jen trošinku zakulacenému. Teplému, hedvábnému.</p>
<p>„Cítíš to?“</p>
<p>Ilja se snažil něco cítit a skutečně zachytil v hlubině slabý stah, něco jako nervový tik.</p>
<p>„To se tam hýbe?“</p>
<p>Nina přikývla.</p>
<p>„Tak vidíš, není to nic hrozného,“ podotkla.</p>
<p>„Není,“ ale přesto opatrně odtáhl ruku od její kůže: je tam jeho, nebo Péťův syn?</p>
<p>Nějak se stalo, že přesně věděl, že to bude syn.</p>
<p>„Poslyš,“ vzpomněl si na něco, aby změnil téma. „Zkoušel jsem tuhle otevřít stránky toho Boha-bota, podle QR kódu z tvého tetování. Ale je to zaheslované a nechce mě to pustit dál.“ „Přece jsem ti to heslo říkala,“ podivila se Nina. „Zapomněl jsi, nebo co? Džej-osm-kej-…“</p><empty-line /><p>„Tak, vstáváme!“</p>
<p>Ilja sebou trhl a zmateně zamrkal. Stáli nad ním dva policisté v tmavomodrých jako kolumbijské noci bundách. Jeden mu zlehka kopal holínkou do boty, aby se rychleji zmátořil.</p>
<p>„Haló! Člověče! Mluvím s vámi!“ zopakoval starší z nich, poručík.</p>
<p>Přišli si pro něho?! Jak ho našli?! Vyčmuchali ho přes telefon?! Ilja se posadil a ustrašeně se ohlédl.</p>
<p>Vagon byl prázdný. Stál na místě. Policajti se mračili.</p>
<p>„Žádáme všechny, aby opustili vagony!“ vyštěkl z reproduktoru řidič: živý, nezadržený a netrpělivý.</p>
<p>„Tenhle vlak jede do vozovny. Vystupujeme, čekáme na další, je to jasné?“ Pomalu, jako k duševně zaostalému, pronesl k Iljovi poručík.</p>
<p>„Jistě, pane náčelníku!“ vyskočil ze sedadla.</p>
<p>Významně na sebe pohlédli, ale nechali ho být. Šli dál vyhazovat z vlaku jiné bezdomovce.</p>
<p>Vyběhl na nástupiště. Sáhl rukou do kapsy – má tam ještě telefon?</p>
<p>Neukradli mu ho, zatímco spal?</p>
<p>Neukradli.</p>
<p>Blížila se doba oběda; mobil zůstával zapnutý, baterie byla skoro vybitá. A nabíječka? Nabíječku nechal přece doma! A těch zmeškaných hovorů! Od matky a ještě jeden z nějakého neznámého čísla.</p>
<p>Hlídka došla na konec soupravy a vynořila se na peroně. Chvilku se tiše radili a pak zamířili k Iljovi. Ucítil je v zátylku a beze spěchu zamířil tam, kde bylo více lidí, a potom vzhůru, aniž zjišťoval, co je to vlastně za stanici.</p>
<p>Ukázalo se, že Kurská.</p>
<p>Když vyšel z podzemí, věděl s určitostí, že na schůzku s Ninou večer půjde.</p><empty-line /><p>Ukázalo se, že hned u východu bylo obrovské obchodní centrum. Ilja k němu zamířil. Snad se mu tam někde podaří vyžebrat elektřinu, aby nakrmil Péťovu duši.</p>
<p>Prošel kolem netečné ochranky, přihrbil se před kamerami a zatočil se v turniketech.</p>
<p>A ocitl se v lepším světě.</p>
<p>Hrála tu tlumená hudba, vše bylo olepené úsměvy, ve vzduchu se vznášely exotické vůně, skleněné ulice byly jasně osvětlené a za každými dveřmi se nacházel ne dům, ale kompletní virtuální realita: tu jakoby tropický ostrov, tu newyorský loft, tam zase pařížské střechy. V tomto světě žily takřka výhradně mladé ženy, bezcílně bloumající a pěstěné. Ilja si tu připadal jako gastarbeiter, který se poprvé ulil ze stavby a dostal se rovnou na Rudé náměstí.</p>
<p>Ve všech obchodech se prodávalo různé, ale přesto stejné zboží: sem lidé přicházeli, aby si koupili novou osobnost. Nakupovali šaty, neboť se domnívali, že spolu s nimi dostanou i nové štíhlé tělo. Kupovali střevíčky, neboť každý pár patřil popelce. Uvnitř hodinek za sto dolarů bylo pérko, kterým se natahovala sebeúcta. A všechny usměvavé obchody prodávaly štěstí.</p>
<p>Za štěstí byli lidé ochotni utratit celou výplatu a ještě se kvůli němu zadlužit. Od té doby, co bylo štěstí dáno v OC do volného prodeje, se lidé nějak zapomněli převychovávat. Ilja to všechno sledoval z ptačí perspektivy: naposledy byl v obchodním centru před sedmi lety a i teď se sem přimotal s patnácti stovkami. Nezbude mu než zůstat nešťastným.</p>
<p>Do zítra: zítra i on sám sebe obnoví.</p>
<p>Prošel všechny kavárny a všude se ptal, jestli nemají nabíječku.</p>
<p>V jedné mu řekli, že mu ji půjčí, pokud si u nich něco dá. Objednal si slabý čaj a housku a nechal tam třetinu peněz. Pomaloučku usrkával čaj a napájel Péťu slabým proudem.</p>
<p>Zeptal se: Co se stalo?</p>
<p>Odpověděla: Napsala jsem ti dopis.</p>
<p>Dopis, který mu vzápětí přistál ve schránce.</p><empty-line /><p><emphasis>Péťo,</emphasis></p>
<p><emphasis>tvůj včerejší noční rozhovor s otcem nás velmi rozrušil. Otec dnes volal do úřadu, navazoval staré styky, mluvil s tvým Antonem Konstantinovičem. Ten říká, že už třetí den nejsi v práci. O infiltraci nic neví. Nechápeme, co se děje. Hovořili jsme s Ninou – ani ona tě od pondělka neviděla. Otec má pro to jediné vysvětlení, a sice že operace neprobíhá po policejní linii, ale týká se tvé druhé služby, u toho Denise Sergejeviče. Teď se chystá pochlapit a zavolat mu, aby zjistil, co a jak, a uklidnil se. Umíš si představit, kolik ho to stojí přemáhání. Moc tě prosím, aby sis to nějak zařídil a zavolal nám. Petříčku!</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokud ses dostal do nějaké nepříjemné situace a jsi nucen se skrývat, chci, abys věděl: já tě za nic odsuzovat nebudu. Nepolezu ti do duše a nebudu z tebe mámit žádné podrobnosti. Pro mě je důležité jen jedno: abys byl živ a zdráv. Jestli se bojíš s námi mluvit, protože jsi něco provedl – nemusíš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Já jsem si navíc naprosto jistá, že jsi ve skutečnosti nic hrozného neudělal. Neidealizuji si tě: vím, že sis zvolil takovou práci, při které člověk nemůže zůstat čistý. Ale pro mě jsi prostě můj Péťa. Dívám se na tebe, dospělého a sebevědomého, a přitom tě vidím na tříkolce u nás v předsíni, nebo pětiletého, když jsi měl plané neštovice, celého od zelené dezinfekce, jak si drbeš záda o zárubně dveří.</emphasis></p>
<p><emphasis>Říkám, zvolil sis to sám, ale tvému otci říkám něco úplně jiného. Nemohu se udržet. A po tvém nočním telefonátu, po všem tom vyšetřování, které okamžitě zahájil, je samozřejmě velmi rozrušený. Nedej bůh, aby ses ocitl v nějakém skutečném nebezpečí – nikdy by si to neodpustil. Moc tě prosím, zavolej nám.</emphasis></p>
<p><emphasis>Máma</emphasis></p><empty-line /><p>Čaj stydl.</p>
<p>Ilja si přečetl dopis dvakrát. Vrátil se na začátek a stiskl tlačítko <emphasis>Odpovědět</emphasis>.</p><empty-line /><p><emphasis>Mami, nevyšilujte a hlavně, proboha, neotravujte Denise Sergejeviče. Dostal jsem se do jedné šlamastyky, ale doufám, že se z ní už brzy vymotám. Moc mě mrzí, že si kvůli mně děláte starosti. A děkuji ti za tvá slova. Jsou pro mě moc důležitá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechci se před tebou zapírat. Kdyby to šlo, chtěl bych ti všechno říct. Jenže nemůžu. Máš pravdu, u téhle práce nelze zůstat čistý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dobře, že to chápeš aspoň ty. Děkuju. Do něčeho jsem se zamotal, mami. Já…</emphasis></p><empty-line /><p>Vrátil se a smazal vše po slově starosti.</p>
<p>On přece není ten správný člověk.</p>
<p>Ilja by si přál, aby s ním takhle mluvila jeho matka. Aby to bylo naprosto jasné. Přál by si, aby tento dopis mohl napsat jí a aby od ní dostal odpověď. Tam, kde byla, však dopisy nechodily, pouze odtamtud.</p><empty-line /><p><emphasis>Brzy všechno skončí, mami. I já bych si rád s tebou normálně popovídal. Víš, je to velké štěstí, když má člověk rodiče.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když se má koho zeptat – dělám všechno správně? Když ho někdo bere takového, jaký je. Když mu někdo vynadá za to, že udělal nějakou pitomost. Když si může aspoň na chvilku připadat zase jako malý. Tohle jde jenom s rodiči.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ukazuje se, že je to velká věc.</emphasis></p><empty-line /><p>Vrátil se ke starostem a znovu všechno smazal.</p><empty-line /><p><emphasis>Na tom ale nezáleží. Záleží na tom, co bude dál. Řekl jsem otci všechno o Nině. Pořád myslím na tvoje slova, že nosí pod srdcem moje dítě. Nevím proč, ale zdá se mi, že to bude chlapec.</emphasis></p>
<p><emphasis>Včera jsem otci napsal, že bude za vnuka zodpovědný. Myslíš, že to dokáže? Jestli mi bude podobný, pak nejspíš ano. Ale jak? Říkáš, že se užírá tím, že mě přiměl kráčet v jeho stopách. Já se na něj za to nehněvám. Kdyby se mi takový život nelíbil, dávno bych toho nechal. Pamatuješ, jak jsem si jako malý kluk nasazoval jeho brigadýrku? Hrozně se mi líbila. Koneckonců, co jako děti chápeme?</emphasis></p>
<p><emphasis>A některé věci člověk nejspíš pochopí až ve stáří.</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč to vlastně všechno píšu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když budu mít kluka, není přece povinen pokračovat v dynastii, co myslíš? Vždyť z něho může vyrůst kdokoli. A děda mu při tom může pomoct. A ty ještě víc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale především bude mít matku. Ninu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale jestli se s ní teď, když jste se dověděli o dítěti, okamžitě nesmíříte a normálně se s ní neseznámíte, jako rozumní lidé, může se stát, že vaše nebude. Nebudu za tebou dolézat, tím spíš za otcem: byl k ní velice nespravedlivý. Omluvil jsem se za to, co jsem udělal, a on musí taky. Jinak mezi námi nezavládne mír.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je nutné to udělat ihned, okamžitě, jinak může být pozdě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dítě všechno mění. Dítě všechno omlouvá. Slyšíš mě?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ihned.</emphasis></p><empty-line /><p>Označil kurzorem vše počínaje <emphasis>starosti</emphasis>, aby to smazal – a místo toho, aby to zničil, proti své vůli stiskl <emphasis>Odeslat</emphasis>.</p>
<p>V telefonu zbývalo dvacet procent.</p>
<p>Nabíječka byla mizerná – vše, co z ní Péťa získal, hned zase vyplýtval na e-mail matce. Požádal, aby mu do čaje dolili horkou vodu a nápoj se stal ještě slabším.</p>
<p>Tenhle dopis je neuklidní. Trochu je zdrží, ale otec se stejně spojí s Denisem Sergejevičem. A Ilja se ocitne v pasti. Jen aby stihl zjistit od Mahomeda místo a čas zítřejšího setkání.</p>
<p>Otáčel telefonem v rukách. Šipečka zářila. Cožpak se ta zatracená geolokace nedá nějak vypnout?</p>
<p>Otevřel si nastavení a začal pátrat.</p>
<p>Našel to! Program <emphasis>Moskevská parkoviště</emphasis> vyžadoval, aby geolokace byla funkční. Zbavil tu mrchu veškerých práv. Potom zjistil, jak tu funkci nadobro vypnout, a zavřel mobil.</p>
<p>Vydechl zhluboka úlevou; působilo to na něho jako hojivá mast na prašivinu.</p>
<p>Chvíli poseděl v prázdnotě. Nechal Péťu vydechnout.</p>
<p>Znovu otevřel telefon – a šipečka opět vylezla jako hnisavý vřed. Nevyléčitelná.</p>
<p>Nemůže tu dál sedět, musí být jako žralok neustále v pohybu, jinak se udusí.</p>
<p>Umlčel telefon, dopil bezbarvou chladnou tekutinu, ostražitě se ohlédl a vyrazil dál.</p><empty-line /><p>Obědval v mekáči; byla to zároveň i jeho večeře. Dal si tři cheeseburgery po padesáti rublech. Bylo to neskutečně dobré. A syté: jako kdyby si zaplácl žaludek montážní pěnou.</p>
<p>Nemohl se dočkat schůzky, začal dokonce zapomínat, že není tím, kdo se na ni má dostavit.</p>
<p>Přišel dříve, sebejisté vystupování před vyhazovači si nacvičil předem: ne, nikdo mě nečeká, jsem už dost velký na to, abych se u vás stravoval. Nakonec ho pustili dovnitř a ještě si drze vyžádal stůl, odkud bylo vidět na vchod.</p>
<p>Otevřel skomírající telefon – mně vodu, tebe nabít. Meleme z posledního, kamaráde.</p>
<p>Bylo příjemné posedět si na židli. Natáhl bolavé nohy, zbytečně uchozené couráním po obchodech. V obchodech bylo aspoň teplo, ale na ulici div nezmrzl.</p>
<p>Nespouštěl zrak ze dveří. Vody se ani nedotkl.</p>
<p>Čekal na Ninu. Jaká bude? Co bude mít na sobě? Mobil s vypnutým zvukem ležel před ním, již otevřený na jejím chatu.</p>
<p>Proč přišel? Nemohl nepřijít.</p>
<p>Zítra, pokud všechno vyjde, nově zakoupený člověk <emphasis>Gorjenov</emphasis> odletí navždy. A bývalý Gorjunov se potřebuje rozloučit s tím, co zanechá ve starém životě. Uvidět holku, se kterou by mohl tento život strávit. Se kterou by to dokázal. Jenom ji vidět! Proč si člověk představuje milovanou ženu vedle sebe? Právě proto!</p>
<p>Nina přiběhla o deset minut dřív.</p>
<p>Vešla ve svém o číslo větším kabátě, měla na sobě šálu a čepici. Byla udýchaná. Zrůžovělá chladem, oči jí zářily, na ramenou jí tál sníh. Teprve teď Ilja pochopil, že existuje. Že Nina je skutečný člověk.</p>
<p>Byla nečekaně vysoká, asi jako Ilja. A velice rychlá. V jejích pohybech nebylo nic plavného: vtrhla do kavárny, shodila kabát, ofinu mokrou od sněhu odhrnula pohozením hlavy. Rolák a kalhoty s vysokým pasem, kombinace béžové a hnědé barvy se báječně hodily k jejímu obličeji. Zavolala servírku a objednala si. Společně se něčemu zasmály. Očima hledala za oknem známý vůz. Vytáhla zrcátko, přemalovala si rty, zamrkala řasami. Ofina se jí opět svezla na jedno oko.</p>
<p>Bylo zvláštní spatřit tu dívku poprvé – a tolik již o ní vědět. Znát nazpaměť její rysy a tahy. Být jí zasvěcen. Bát se téhož co ona a snít stejné sny jako ona.</p>
<p>Telefon zabzučel příliš hlasitě, málem ho upustil.</p>
<p>Jsem na místě, napsala Péťovi. Mám ti něco objednat?</p>
<p>Ilja chvíli vyčkal.</p>
<p>Nestíhám, promiň! ozval se s malou dušičkou. Jak je ti?</p>
<p>Co kdyby k ní přišel a začal s ní o něčem mluvit? Tvářit se, že se s ní chce seznámit. Ať si klidně odfrkne a pošle ho někam. Zato s ní bude moct půl minuty hovořit. Co když se jí bude líbit? Třeba jí aspoň nebude odporný?</p>
<p>Nina nejspíš ihned vycítila, jak se jí Ilja dotýká pohledem – jejích rukou, tváří. Ale ze všech sil si ho snažila nevšímat. Potom přece jen na okamžik vzhlédla s přimhouřenýma očima – že by byla krátkozraká? Pokusil se na ni usmát, ale ztuhlé rty se mu zvedly příliš pomalu – už se zase zamračila a uzavřela do sebe.</p>
<p>Zahanbený Ilja se opět chopil telefonu, jako by to, co viděl na displeji, bylo mnohem zajímavější. Jenže Nina v telefonu byla pouhý stín, dvojitá xerokopie; se skutečnou Ninou se nemohla srovnávat.</p>
<p>Nebylo možné si k ní přisednout, ale projít kolem ní by snad mohl? Pomalu projít, zvířit vzduch a v jeho závanu uslyšet její dech. Ucítit její parfém – jestlipak bude vonět po květinách?</p>
<p>Ilja seděl bez pohnutí a nevraživě hleděl na tu nádhernou ženu; věděl, že ji může vyděsit svým zamračeným výrazem, a zároveň se bál, že se každou chvíli opět rozplyne jako dvakrát předtím ve snu.</p>
<p>A pak se na něho všechno zřítilo.</p>
<p>Panebože, řekl si, proč jsem ji sem pozval? Jenom kvůli sobě. Jen se na ni podívat, jen si na ni sáhnout. Nepřijela za tebou, pitomče, přijela za mužem, který je už šestý den mrtvý, kterého jsi zabil. Postavil jsi ji na tohle políčko na moskevské šachovnici, aby déle věřila, že je s ním všechno v pořádku. Musí jí okamžitě říct, že všechno padá, že nepřijde.</p>
<p>Nina byla teď zcela ponořená do telefonu bleskurychle cosi psala dlouhým prstem. Usmívala se, ale ve tváři měla stín.</p>
<p>Čekám na tebe! přišla zpráva se smajlíky. Just jsem si objednala šampaňské! Řídíš?</p>
<p>A skutečně, přinesli jí broušenou sklenku. Usrkla trochu z bledozlaté tekutiny a zkřivila tvář, když na ni dopadly unikající bublinky.</p>
<p>Jak to, že šampaňská?! Haló!</p>
<p>Nina si to přečetla, nafoukla tváře, odsunula pohár, znenadání se usmála a opět zvážněla.</p>
<p>Já už si svůj hlt dala, budeš to dopíjet za mě! Jak dlouho se budeš moct zdržet?</p>
<p>Jenom na chviličku, jinak to tu nestihnu…</p>
<p>Nasupila se a začala mu psát něco dlouhého, ale zpráva přišla dřív, než ji stačila odeslat. Od někoho jiného.</p>
<p>DS mu poslal obrázek.</p>
<p>Ilja, který již cítil pohromu, ji otevřel. Jako kdyby dostal žihadlo.</p>
<p>Na displeji telefonu se objevil plán města s ulicemi. Je na něm vidět Sadovo-Kudrinská. A šipečka ukazuje ostrou špičkou přímo na Ilju. A to jsi říkal, že nejsi v Moskvě, Chazine! Co kdyby ses konečně přestal schovávat?</p>
<p>Tak je to tedy. Není to zlý sen ani stihomam. Cožpak ho budou hledat tady?!</p>
<p>Musím si nutně naplánovat celý život, do méně než čtvrthodiny se nevejdu! Nina položila telefon na stůl, ale hned ho zase zvedla.</p>
<p>Tak pojď začít hned! navrhl Ilja a sledoval, jak za velkými okny z tenkého skla houstne tma.</p>
<p>Dnes mi volal tvůj otec. Řekl, že mě zve na svoji oslavu. Chápeš to?</p>
<p>Všechno jsem jim řekl, prostě jí sdělil Ilja.</p>
<p>Nina se u svého stolku zavrtěla, sáhla po sklence a zhluboka se napila.</p>
<p>Cože jsi jim…? Tři smajlíci s vyvalenýma očima.</p>
<p>Oznámil jsem jim, že seš těhotná. A ještě jsem dodal, že se s tebou chci oženit.</p>
<p>Nina se ještě jednou napila. Potom ještě. Vzala ze stolu jídelní lístek, rozevřela ho jako vějíř a ovívala se jím. Tváře jí zrůžověly.</p>
<p>Whaaat?!!</p>
<p>Málem bych zapomněl, vezmeš si mě?</p>
<p>Usmíval se a uvnitř cítil pálení. Bolelo ho, že jí to říká, bolelo ho to tady i jinak. Zrudla a jeho to popálilo. Vyprskla a jemu zvlhly oči. Přiložila ke rtům pohár a on se zapotácel.</p>
<p>Odpusť mi to, prosím tě. Ty si ještě v životě užiješ radosti. Ale já to všecko teď nedělám kvůli tomu, přísahám, že ne proto, abych mohl hltat očima tvoje štěstí. Jenom si nejsem jistý: jestli tě teď nepožádám o ruku, co když to pak už nestihnu?</p>
<p>Nina mávla na číšníka a požádala o další šampaňské.</p>
<p>Já jen nechci, abys někdy pochybovala o tom, jestli tě miloval. Musíš si jím být jistá, Nino – a pokaždé to opakovat svému synovi: tvůj otec se na tebe těšil, chtěli jsme se vzít. Takhle, a ne <emphasis>Někteří ho zkrátka nemají a tečka.</emphasis></p>
<p>Hej, to mě jako žádáš o ruku esemeskou?!! rozzlobila se. Co takhle aspoň kytku?!</p>
<p>Přitom ale seděla – Ilja to viděl – celá rudá, smějící se, s rozzářenýma očima.</p>
<p>Podíval se do seznamu smajlíků a našel tam vše, co patří k této příležitosti: květiny, šampaňské, prsten s briliantem.</p>
<p>Chceš se stát mojí ženou?</p>
<p>Poslala mu nevěstu v závoji a ženicha ve smokingu. Upila z druhého poháru.</p>
<p>Jseš strašnej mizera, Péťo, ale šíleně tě miluju! Ano, budu tvojí ženou, sakra! Tak už se ukaž, kde jsi?!!</p>
<p>Klaply dveře a vešli dva: ve svetřících a černých bundách.</p>
<p>Bylo by možné je považovat za lidi, ale zorničky měli vlčí a větřili. Na vyhazovače cosi neslyšně zasyčeli a ten se jen přikrčil. Jeden vykročil napravo od pultu s cukrářskými výrobky, druhý nalevo – vydali se slídit po sálech.</p>
<p>Ilja se vmáčkl do židle, okamžitě vypnul telefon a položil ho displejem dolů. Chvíli znuděně koukal z okna, dokonce zívl a pak pevným hlasem požádal o účet, neodvažuje se na fízly ani pohlédnout.</p>
<p>Ruce ukryl pod stolem, aby nebylo vidět, jak se mu třesou.</p>
<p>Nina si těch dvou vůbec nevšimla a jenom úpěnlivě zírala na svůj svítící mobil.</p>
<p>Jeden z nich se vrhl prohledávat záchody, druhý komusi volal. Ilja čekal na účet a v duchu počítal – osmdesát tři, osmdesát čtyři – aby si uchoval hlavu prázdnou, aby je k sobě náhodou nějakou elektromagnetickou vlnou nepřilákal. Dočkal se, až mu přinesli peníze nazpět, drobné nechal číšníkovi a začal se beze spěchu oblékat. Najednou ho napadlo: Jestli je jeden z těch dvou Igor K…, tak skončil.</p>
<p>Zamířil, poněkud shrbený, k fízlovi ve dveřích, přiložil k uchu hluchý telefon a začal do něj říkat něco ve stylu: Ano, drahá, samozřejmě, nedělej si starosti, za chvilku jsem doma. Nina k němu zvedla obličej, usmál se na ni a ona, stále ještě v povznesené náladě, stále ještě s hlavou v oblacích, jeho úsměv opětovala.</p>
<p>A ten teplý závan mu pomohl uniknout slídilům a hrabajícím zkrouceným prstům a vynesl ho na ulici. Za zády slyšel zabručení: „Není tady. Kdy jste ho zaměřili?“</p>
<p>Šel schválně kolem ní, aby se na ni ještě jednou, naposledy, podíval. Nina seděla v průzračném akváriu a hleděla přímo na Ilju, ale viděla nejspíš sebe.</p>
<p>Slušelo jí to.</p><empty-line /><p>Za pět minut jí z tmavého dvora napsal: Viděl jsem tě, dovnitř jsem nemohl, hledali mě tam, byli přímo v Kafemánii, musel jsem zdrhnout, odpusť mi to, prosím tě!!</p>
<p>V tu chvíli se baterie vybila.</p><empty-line /><p>Kráčel s rukama v kapsách temnými uličkami, led mu křupal pod nohama, měsíc se pokoušel proniknout mlhou a před ním byla noc. Dovlekl se na hlavní: holé pahýly stromů stály v zástupu jako muklové čekající na dozorce. Našel jednu ulici, z níž zněly hlasy, a zabočil do ní: Nikitská. Celá ulice byla opilá, samé bary a miniaturní kluby. To je ono, pomyslel si Ilja. Musí do baru. V baru nezmrzne. Spát ho nenechají, ale do zimy ho taky nevyženou. A on musí vydržet jenom tuhle jedinou noc.</p>
<p>Zkusil to v prvním, na který narazil a před nímž postávali lidé. Vešel z chladu do sladkého oparu a sestoupil do suterénu, který zářil modrým světlem. Nad tanečním parketem zářící koule, na stěnách se míhají záblesky. Utahaný dýdžej kohoutek-zlatý hřebínek – teskně sténá: <emphasis>„A tééééď naše všemi milovaná – Selena Goooomezzz!“</emphasis></p>
<p>Nechal si na baru nabít telefon: ten však slábl, byl vysílený a pil jenom malými doušky.</p>
<p>Zahřměla muzika: nejprve radostný pískot a poté tenounký holčičí hlas: <emphasis>„The world can be a nasty place… You know it, Iknow it!“</emphasis> – a následovalo další mňoukání, Iljovi došla zásoba angličtiny. Přidávají se basy, a to takové, až mu vibrují vnitřnosti, zařízení na umělý dým vypouští hustou clonu, na parketu se strkají nějací ožralí zarostlí chcípáci, holky jsou mladinké a v dlouhých košilích, kluci v baloňácích až po kolena, oči mají zavřené, úsměv od ucha k uchu, ve tvářích štěstí, v rukách koktejly, objímají se, křičí jeden druhému cosi do uší, potřásají hlavou a řvou odpověď. Selena vřeští: <emphasis>„Kill'em with kindness, kill'em with kindness, kill'em with kindness!“</emphasis> Pískot, stroboskopy, dým, úsměvy<emphasis>. „Go ahead, go ahead, go ahead now!“</emphasis></p>
<p>Jediný Ilja tu byl střízlivý. Pít nesmí: v kapse má čtyři sta rublů na celý život. Stál ve tmě, civěl z kouta na blyštivý parket, na ty kluky a holky o sedm let mladší než on, mhouřil oči na stroboskop, který z každých tří záběrů vystřihoval dva, takže to vypadalo jako ve starém filmu.</p>
<p>Dozněla jedna rozjuchaná písnička, po ní druhá – dýdžej dnes pouštěl pouze tyhle, pro školní diskotéky. Návštěvníci s tím byli spokojení: napájeli se vzájemně sladkými likéry, drželi se za ruce a volali juchúúúú!</p>
<p>Bylo to těžké, ale Ilja udělal krok k nim. Ještě jeden.</p>
<p>Došel na konec světa. Dupl nohou. Vymrštil ruku. Trhl ramenem. Tleskl. Jeho nitro se chvělo. Membrány řádily. Ještě jednou dupl. Netrefil se do rytmu. Tancujeme. Příliš nahlas. Tancujeme! Tleskl. Kde vězíš, Gošo? Takhle jsem si to s tebou představoval. Raz! Včera jsme smutnili, dneska tancujeme. Co po tobě zůstalo? Dva! Nic! Čau! Tři! Ještě! Takhle jsem to chtěl před sedmi lety! Co jsem tehdy cítil? Netrefil se do taktu. Dostal křeč do ramenou. Nohy se mu třásly. Nemohl se pohnout, krucinál. Raz! Uši ho bolely. Tancujeme. Co jsem tehdy cítil? Chci to cítit ještě jednou. Diskotéka jde dál. Život jde dál! Raz! Tralala. Duc-duc!</p>
<p>Snažil se.</p>
<p>Zpotil se. Shodil bundu. Šel na záchod a napil se z kohoutku studené vody. Byla cítit rzí a chlórem. Opláchl se. Vrátil se na parket. Střízlivý to má těžké. Panebože, jak jen to má střízlivý těžké!</p>
<p>Bušil podpatky do země, drtil stonožku. Gošovu smrt. Péťovu smrt. Jedeme! Tancujeme! <emphasis>Juchúú</emphasis>! My odjedeme, oni tu zůstanou! Jsme živí! Nač plakat! Kýval hlavou do rytmu hudby – čím dál tím přesněji.</p>
<p>Je sám uprostřed parketu, v bublině.</p>
<p>I Nina tu zůstane, i Péťův otec tu zůstane, i maminka. Najdou Péťu. A všechno, cos jim nakecal, ty dobráku, se rozpadne a roztříští na sračky. Pochopí, že ho zabili. Že se v jeho telefonu usadil parazit. Že nutil mrtvolu tančit, tahal za nitky. Že to vrah je místo jejich syna prosil o odpuštění, místo milovaného muže žádal o ruku. Pochopí, že si z nich nechtěl dělat šašky, že se jim nechtěl vysmívat? Ne. Nepochopí. Pustili mukla z kriminálu, pomstil se tomu, kdo ho tam dostal, a ještě mu to nestačilo, ještě musel týrat rodinu zapíchnutého. Jeho křeče budou považovat za pitvoření se. Můžeš se kát, jak budeš chtít, ale oni by si raději poslechli tvé předsmrtné chrčení. Nedá to dítě po tom všem pryč? Duc-duc! Tralala! Kolem byl rachot: neslyšel ani sám sebe. Raz. Raz. Raz. Hodina, dvě, tři.</p>
<p>„Jsi legračníííí!“ křikla mu do ucha nějaká holka.</p>
<p>Kývl jí na pozdrav.</p>
<p>Napil se ještě vody z kohoutku. Znovu na parket. Zakopávat a odlétat.</p>
<p>Ninin úsměv nad telefonem. Prsten, květiny, šampaňské. Není to lepší, ale jak je to lepší?</p>
<p>„Nemáš papirosu?!“ zeptal se holky. „Zakouřit si?!“</p>
<p>Vyšel po schodech ze sklípku na mráz. Do větru.</p>
<p>Tři ráno, všichni policajti spí? Zapnul mobil, který se skoro vůbec nenabil, i když byl zapojen do sítě tolik hodin. Péťův nastavený čas se nejspíš chýlil ke konci.</p>
<p>Měl zprávy.</p>
<p>Od Domovníka: V 10 v Prezident-hotelu, ať se tvůj člověk ptá na Mahomeda v resepšn, stihnež to?</p>
<p>Od Niny: Je to svinstvo. Z jejich strany.</p>
<p>Domovníkovi: Stihnu. Nině: Miluju tě!!! Ve tři ráno: obvyklý Péťův čas pro vyznání.</p>
<p>A co můžeš udělat ty, Iljo? Co můžeš udělat, když už je všechno uděláno? V suterénu duněly basy, opět bylo slyšet pískot a juchání. Na ulici se linul barevný dým.</p>
<p>„Pojeď ke mně,“ šeptala vedle opilá holka opilému klukovi.</p>
<p>Líbali se a smáli. V dýmu se jim rýsovalo cosi krásného, neobyčejného. Vypadalo to, že je život bude jenom rozmazlovat.</p>
<p>Šipečka se rozzářila.</p>
<p>Dál už nemůže mít telefon u sebe. Myslíš si, že tě vlci jen tak nechali být? Kdepak: přinutí restauratéry zapnout všechny kamery, vyslechnou číšníky, budou hledat Péťu na videu. Porovnají časy a najdou Ilju. Příště se nebudou dívat mimo něj, ale přímo jemu do očí.</p>
<p>Musí se s Péťou rozloučit. Odtrhnout se od telefonu. Okamžitě.</p>
<p>Už moc zařizování nezbývá, zvládne to i bez něj.</p>
<p>Ráno na FMS – doufal, že matce nikdo se žádnými dotazy nevolal, že jde vše podle plánu. Potom s pasem do Prezident-hotelu. Odtud s penězi do márnice. Z márnice na letadlo. Zítra v noci už tu nebude. Duc-duc-duc! Dnes je poslední večer. Hurá do tance!</p>
<p>Ilja sešel zpátky a teď už byl na parketu sám. Stejně nikoho nepotřeboval.</p>
<p>Civěl do stroboskopu.</p>
<p>Je čas odpojit se od telefonu. Sejmout obojek, sejmout kříž. To hlavní již bylo řečeno a slyšeno.</p>
<p>Prostě ho zahodit? Hodit do řeky?</p>
<p>Pak by okamžitě pochopili, že to psal samozvanec. A místo míru, který se s nimi jménem Péti pokusil uzavřít, místo aby měl klid, by ho čekal jen nekonečný smutek a je všechny hrůza a rána, která se nikdy nezacelí.</p>
<p>Ale mohl by ještě zajít do staré fabriky a vrátit telefon Péťovi.</p>
<p>Teď, jako by ho zabili teprve dnes v noci. V mrazu se příliš nezměnil, ne? Ilja není expert. Mohl by jim tím prokázat dobrou službu. Mohl by? Zkusit to musí. Aby Péťovy omluvy byly přijaty, jeho pokání započítáno; aby jeho láska byla cítit ve vzduchu ještě alespoň několik let.</p>
<p>Nesmí Péťu připravit i o tento týden.</p>
<p>Ale co když se zítra něco pokazí? Co si počne bez telefonu, bez spojení? Jak to vyřídí s Domovníkem, když se opozdí?</p>
<p>Nějak to dopadne. Tohle je důležitější.</p>
<p>Dotančil.</p>
<p>Odešel.</p><empty-line /><p>Napsat otci, že mu vše odpouští, a poprosit o odpuštění jeho tentokrát upřímně, teď už chápal, za co se omlouvá. Matce prostě poděkovat za lásku, za to, že stála při něm, že kvůli němu trpěla a odpouštěla. Nině že se mu po ní bude pořád stýskat a aby odpustila a odpouštěla jeho rodičům, neboť stárnou, chřadnou a vadnou, ale vezme-li jim vnuka, nezbude jim po Péťovi už vůbec nic. Každému bylo třeba napsat dopis na rozloučenou a Ilja, zatímco kráčel mlhou, už je všechny v duchu napsal.</p>
<p>Když se ale vymotal z cihlového labyrintu k poklopu a stiskl knoflík telefonu, aby je převedl na písmena, pochopil, že nikomu nic neodešle. Telefon pouze naposledy zamrkal a definitivně zkolaboval.</p>
<p>Vyhledal železnou tyč, kterou použil minule, zabral a s námahou odsunul poklop, bylo mu, jako by pohyboval žulovou deskou. Začal stírat z telefonu otisky. Dýchl na displej a setřel rukávem drobné krůpěje. Po Iljovi nesmí zůstat ani stopy.</p>
<p>Vtom se za ním ozvaly hlasy a kroky – blížila se podnapilá společnost. Šli z baru, možná od Chuligána.</p>
<p>Šli přímo k němu, blížili se každým krokem. K němu! Vyšli zpoza rohu.</p>
<p>Měl jenom tolik času, aby hodil iPhone dolů.</p>
<p>Na to, aby zasunul víko, už čas neměl.</p><empty-line /><p>24 Ambar – rusky sýpka (pozn. překl.)</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>17.</strong></p><empty-line /><p>Jitro nového dne přicházelo neochotně, ulice byly zahalené smogem, slunce se rozpouštělo v mlze jako šumivá tabletka. Jako by boha skolila chřipka a nemohl se dnes přinutit, aby tento svět opět pořádně projasnil. Drobně pršelo.</p>
<p>Co stačili uvidět opilci ve staré fabrice a co nestačili, nevěděl. Od poklopu odcházel zády k nim, na jejich pokřikování nereagoval. K čerstvým zprávám se neměl jak dostat: telefon měl teď Péťa. Cítil se bez toho černého přívěsku opuštěný: v srdci plno, v kapse prázdno.</p>
<p>Na Novoslobodské se Ilja objevil dlouho před otevírací hodinou, jako druhý v mlčící frontě. Vrátný u vchodu do FMS měl puštěné rádio; zatím ještě dovnitř nepouštěli. Ilja se přitiskl ke sklu, aby podle jeho chvění uhodl, jestli už našli Chazina, jestli jsou nějací podezřelí.</p>
<p>V rádiu přetřásali Trumpa; zde vrátný pustil rádio hlasitěji, ale pak, když se zdálo, že začali mluvit o staré továrně, ho to přestalo bavit a ztlumil ho.</p>
<p>Konečně otevřeli. Ilja vklouzl na záchod, aby si sám sebe prohlédl. V zrcadle vypadal stejně, jako když ho propouštěli z trestného oddílu – zelený ve tváři a se ztrhanými rysy. Ulízl si vodou vlasy a pokusil se usmát. Raději to neměl dělat.</p>
<p>Zatímco se kochal sám sebou, čekárna se naplnila. Úřad byl zrekonstruovaný a jako by zlidštěl: přepážky úřednic byly prosklené, automat vydával čísla. K přepážkám byli podle příjmení voláni ti, kdo měli pasy připravené.</p>
<p>Jen Ilju pořád nevolali a nevolali: že by matka zmeškala hovor? Přišli na něho v rámci pátrání? Nebo chytila Natálii Georgijevnu za ruku vnitřní bezpečnostní služba?</p>
<p>Ale ne, jen ho nechali podusit. Po chvíli se ozvalo přísné: <emphasis>Gorjenov</emphasis>!</p>
<p>Málem se nepoznal.</p>
<p>Trhl sebou, vešel dovnitř a jako první pohlédl na monitor ženské za okénkem: čte si zprávy? Vzala si jeho občanku a zkoumala ji. Nemrkala významně, nijak neupozorňovala na jeho kriminální minulost.</p>
<p>Po chodbě procházeli tři muži v modrých uniformách a Ilja si ve své skleněné krychli přál, aby se stal rovněž průhledným.</p>
<p>„Počkejte,“ pronesla úřednice.</p>
<p>Zvedla sluchátko, odvrátila se od Ilji a začala vypouštět do telefonu jedovatou slinu.</p>
<p>„Ano. Gorjunov. Ano. S<emphasis> e</emphasis>. Nevím. A co já s tím? Tak co tedy? Předělat? Ověřit? Dobře.“</p>
<p>Položila sluchátko a zahloubala se do počítače. Ilja jako by za přepážkou nebyl. Psala cosi jedním prstem, v druhé ruce žmoulala umaštěnou myš. Neexistující Ilja se zavrtěl; zamračila se na něho.</p>
<p>„Všechno v pořádku?“ nevydržel to.</p>
<p>„Nevím,“ klikla na cosi na odvráceném monitoru. „To se dovíme.“</p>
<p>I kdyby noční opilá společnost minula šachtu bez povšimnutí, dělníci na ni ráno určitě narazili. Dolů dopadlo mléčné světlo a probudilo Chazina; teď už tam hlídkují benga, dělníci byli první na ráně: kdo se neumí rusky obhájit, toho pro začátek obviníme. Podle odznaku Péťu samozřejmě identifikují a pak už je jenom otázka, kdy se toho domáknou novináři, kdy se to ocitne v televizi a jestli se na tu televizi bude dívat Mahomed.</p>
<p>Za přepážku se natlačil břicháč s lampasy, nasliněnými prsty prolistoval Iljovu odrbanou občanku, skrz brýle prostudoval razítka a záznamy. Odnesl si občanku s sebou. Začínalo být dusno jako před bouřkou, napětí se blížilo milionu voltů. Do schůzky zbývalo něco přes hodinu a tyhle kurvy lampasácký ho tu ještě drží, trápí, nejspíš nemají co dělat, namotávají čas, který mu zbývá, jako střeva na cívku a radí se: ušetřit nebo popravit, jen tak z rozmaru, byrokrati mizerní.</p>
<p>Oklamala jsi mě, Natálie Georgijevno, neodpustí mi chybu v příjmení, stát musí mít v evidenci každou veš do posledního písmenka, jinak ji nerozmáčkne. Kdyby bylo možné si za padesát tisíc rublů tak snadno koupit svobodu, proč by si ji všichni lidé už dávno nepořídili?</p>
<p>„Mám počkat na chodbě?“ zeptal se Ilja.</p>
<p>„Zůstaňte tady.“</p>
<p>Mahomede, Mahi, čekej na mě, věř v Chazina, budeme tam brzy, hned to bude, není to nic vážného. Jen jsme ochraptěli, oněměli, nemůžeme se ti dovolat, otvíráme hubu a zvuk nevychází. Každou chvíli mi vydají pas, omluví se za zdržení a já my okamžitě poletíme k tobě!</p>
<p>Břicháč se vrátil za dvacet minut, které mu připadaly třikrát delší.</p>
<p>Jako kdyby mu zavolali z té kanceláře, kterou Ilja před chvilkou tak zoufale šeptem vzýval.</p>
<p>Zavrčel cosi na úřednici, která poslušně nasázela razítka a posunula k Iljovi novou, šustící knížečku vínové barvy: tady se podepište.</p>
<p>Ilja se podepsal svým obvyklým způsobem.</p>
<p>I občanku mu vrátili.</p>
<p>A milion voltů se stále vznášel nad Iljou jako Damoklův meč a nechtěl se vybít.</p><empty-line /><p>Prezident-hotel stál deset minut od stanice metra Poljanka: za vysokým litinovým plotem byla rezavá cihlová novostavba dvacet poschodí vysoká s ozdobami, které připomínaly přilbice nebo dětské bábovičky. Jinak se podobala okolním věžákům a mezi majestátními stalinkami Jakimanky působila jaksi nemístně: jako kdyby vyrostla někde v Solncevu nebo Orechovu a přestěhovala se do centra, obsadila hezký pozemek, když z něj předtím odeslala dvojici staříků na hřbitov, ohradila se před sousedy zubatou litinovou ohradou a sedla si na bobek. Nicméně se z této polohy otevíral pohled na Kreml a proti názvu hotelu <emphasis>Prezident</emphasis> také nikdo nic nenamítal.</p>
<p>Když se k němu Ilja blížil, pomyslel si: že se ten Mahomed nebojí dělat obchody na takovém místě? To Igor K. se schovává mezi popelnicemi, sedí v díře, posílá Péťovi do telefonu kompra, aby je, kdyby něco, sebrali oba. Ale Domovník Mahomed řekl jasně: Ptej se po mně v <emphasis>resepšn</emphasis>. Možná to žádný Domovník není a jenom si z něho tropí šašky.</p>
<p>Vchod u litinového plotu hlídala ochranka v černém a se samopaly. Kamer napočítal Ilja od vrat ke dveřím pět. Aut na parkovišti bylo málo, všechno obrovská SUV se zrcadly místo oken, s cizími poznávacími značkami. Před hotelem byla volná plocha, ze které trčely stožáry s barevnými hadříky. Turisté tu nebyli – vůbec tu nebyl nikdo, kdo tu neměl co dělat.</p>
<p>Ilja strčil do dveří a ocitl se v ohromné hale z bílého mramoru přerušovaného tmavě modrými pruhy. Strop začínal na úrovni třetího poschodí a visela z něj podivná osvětlovací tělesa: diodový déšť z obrovských diodových prstenců. Působilo to současně laciným i velkolepým dojmem. V koutech byly stánky s kýčovitými ruskými suvenýry. Na pódiu stál bílý klavír se zlatým nápisem.</p>
<p>V hale se procházeli policajti, snědí lidé v oblecích za stolky hovořili infrazvukem a nehleděli jeden na druhého, ale rozhlíželi se kolem. V recepci se strojeně usmívala žena s bílou pletí, kterou, jak se zdálo, majitelé často brali za zátylek a odváděli do separé, aby si s ní užili.</p>
<p>Na Ilju zírali jako na vetřelce.</p>
<p>Přiblížil se k ženě s bílou pletí, která na něho roztáhla namalované rty, na jméno se neptala. Přiložila sluchátko k uchu, něco zašeptala a znehybněla.</p>
<p>„Posaďte se.“</p>
<p>Ilja se propadl do hluboké kluzké kožené pohovky; ochranka si ho nepokrytě prohlížela; bílý elektronický klavír sám hrál cosi složitého, klávesy se zamačkávaly pod neviditelnými prsty; těžké křišťálové lustry svítily i přes den.</p>
<p>Zmocnila se ho únava, začal podřimovat, zvuk klavíru uspával. Bezesná noc se začala projevovat.</p>
<p>V hloubi haly se rozevřely dveře výtahu, ze kterého vyšel muž. Měl mohutnou šíji, krátkou bradku, ofinu, modrý oblek byl natažený na mohutné paže jako olympijský trikot. Jistým kolébavým krokem kráčel k Iljovi – znal svůj cíl.</p>
<p>V okamžiku se probral.</p>
<p>„Mahomed?“ vstal mu Ilja v ústrety.</p>
<p>„Pójď se mnou.“</p>
<p>Byl o hlavu vyšší než Ilja a dvakrát tak široký. Držel se o půl kroku za ním, vedl ho a zároveň přehrazoval cestu zpět.</p>
<p>Doprovodil ho k výtahu, stiskl předposlední patro, otočil se tváří k Iljovi a postavil se těsně proti němu. Když se výtah zastavil, stály před ním další dvě vousaté gorily, které měly na sobě cosi na způsob uniformy. Z rozepnutých pouzder jim vykukovaly masivní bouchačky, zdálo se, že <emphasis>stečkiny</emphasis>. Asi aby udělaly dojem.</p>
<p>Před apartmánem stály další gorily, ty však byly v oblecích, pouze košile měly u býčích šíjí rozepnuté. Zastavily Ilju, prohledaly ho, proplácaly a ještě ho projely hledačkou kovů. Tady by mu byl jeho makarov k ničemu.</p>
<p>Konečně ho pustili dál.</p>
<p>Apartmá bylo obrovské; za oknem bylo jako na dlani vidět chrám Krista Spasitele a přímo před ním poloostrov Rudého října. Na obě strany se táhly řady pokojů, jako kdyby proti sobě stála dvě zrcadla. Pokoj byl vybaven vyřezávaným pozlaceným nábytkem, křesly a stolky. Seděli v něm tři vážní pánové s prošedivělými černými vlasy a orlími nosy. V hloubi apartmá byly slyšet další hrdelní hlasy a krákoravý smích.</p>
<p>Jeden z pánů se otočil k Iljovi. Zbylí dva se dívali na plazmu na fotbal. Na fotbal, ne na zprávy.</p>
<p>„Já jsem Mahomed. Posílá tě Chazin?“</p>
<p>„Ano. Přišel jsem pro peníze.“</p>
<p>„Půldruhého kila?“</p>
<p>„Přesně tak. Nejdřív peníze,“ řekl rozhodně Ilja.</p>
<p>„Iso, dej mu prachy.“</p>
<p>Přistoupil mladý elegán v košili, který držel v ruce červený balíček <emphasis>M-Video</emphasis>, lehký na pohled. Ilja zpozorněl: očekával něco objemnějšího, napadla ho sportovní taška.</p>
<p>„Kolik je tam?“ zeptal se a snažil se vypadat klidně.</p>
<p>„Jak bylo domluveno, dvě stě padesát euro,“ usmál se Isa. „Chceš si to přepočítat?“</p>
<p>A předal Iljovi balíček. Ilja se do něho podíval: byly tam vakuové plastikové sáčky nadité fialovými papírky. Nikdy předtím takové neviděl, vytáhl je ven. Byly to pětiseteurové bankovky. Takové taky jsou? Pokud ano, je v jednom sáčku padesát tisíc a v pěti sáčcích dvě stě padesát. Vakuum.</p>
<p>Přikývl a měl se k odchodu.</p>
<p>„Odvezu peníze, on pak přiveze zboží.“</p>
<p>„V pořádku, v pořádku,“ řekl Mahomed. „Jeď. A řekni mu, ať si zapne telefon.“</p>
<p>„On ho má vypnutý?“</p>
<p>„A taky mu vyřiď, že jestli s námi ještě jednou sehraje komedii jako posledně, bude s ním assalám alejkum. No, však on ví,“ líně a lhostejně pronesl Mahomed.</p>
<p>„Povím mu to.“</p>
<p>„Řekni, že jsme si ho prověřili. O otci víme všechno. My se na jeho otce můžeme vysrat, řekni mu.“</p>
<p>„Jasně. Já jsem jenom kurýr.“</p>
<p>„Tak mu to všecko hezky vyřiď, kurýre. Řekni mu, že jestli tu nebude zboží do tří hodin, nebudeme se s ním mazat. Jeho kumpáni mu nepomůžou.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Dneska jsem mu posílal esemesku, ale on nereaguje. Tobě se ozval?“</p>
<p>„Nemám s sebou telefon. Ráno mi odpověděl,“ řekl Ilja. „Teď s ním nejsem ve spojení.“</p>
<p>„Poslal jsem mu obrázek. Fotografii. Nedostal ji? WhatsApp píše – nedoručeno.“</p>
<p>„Povídám, že nevím. Poslali mě sem jenom pro prachy, mám je vzít a odvézt.“</p>
<p>„Nechceš někam hodit?“ nabídl se elegán. „Seš tu autem?“</p>
<p>„Přijel jsem taxíkem,“ řekl Ilja.</p>
<p>„Proč vozit tolik peněz taxíkem, my tě svezeme, brácho!“ usmál se elegán.</p>
<p>„Mám svoje instrukce,“ umíněně zavrtěl hlavou Ilja.</p>
<p>Muži sledující plazmu od ní neodtrhávali zrak. Hrálo Monaco s Paříží Saint-Germain.</p>
<p>„Instrukce, pche! Zkrátka a dobře, řekni mu, že jestli nebude zboží do jedné, jebneme jeho slepici. A když nebude do večera, jebneme jeho. Kdyby si snad nedal říct.“</p>
<p>„Cože?“ nevěřil svým uším Ilja. „Jakou slepici?“</p>
<p>Elegán se usmál. Mahomed si podrbal obočí.</p>
<p>„Iso, kde je ta fotka, cos mu ode mě posílal, ukaž ji tady mladýmu.“ Ten chvíli hledal v telefonu a otevřel schránku: do průjezdu čtyřpatrového domu vchází dívka. Má na sobě volný kabát, čepici a šálu.</p>
<p>Nina.</p>
<p>„To je jeho baba. Kolegové nám zjistili její adresu, práci, všechno. Dost mu na ní záleží. Takže mu vyřiď, ať je zboží za tři hodiny tady. Její táta není generál, každému je u prdele. Tak si pospěš, rozumíš? A ať si zapne telefon, řekni mu.“</p>
<p>„Řeknu.“</p>
<p>„Co jsou peníze, brácho? Jenom smetí. Ber, mně to nevadí, mám jich ještě dost!“ zasmál se Mahomed. „A život je člověku dán jenom jednou, víš? To řekl Puškin.“</p>
<p>Odvrátil se a začal se věnovat fotbalu.</p>
<p>„Pojď se mnou,“ zahučela Iljovi do ucha vousatá gorila v modrém obleku.</p>
<p>Ve výtahu každou vteřinu pohlédl Iljovi do očí. Cosi tam hledal. Ale Ilja se za sedm let naučil udělat z očí matné sklo.</p>
<p>Odvedl ho k východu, otočil se a kolébavou chůzí se vracel.</p>
<p>Dělej si, Iljo, s těmi penězi co chceš.</p><empty-line /><p>Červený balíček mu plandal v ruce jako pytlík se svačinou, nic nevážil.</p>
<p>Ilju napadlo, že kdyby se prodřel, padesát tisíc euro by vypadlo na chodník, aniž by si toho všiml. Stočil ho a zastrčil pod bundu, až se mu na břiše udělala boule. Ohlédl se – nejdou ti vousáči za ním? Nesledují ho auta? Zdálo se, že ne.</p>
<p>Doběhl do metra a znovu se ohlédl. Skočil do prázdného vagonu: tady by si jich určitě všiml, ale ne, nikdo tam nebyl. Prostě ho pustili, předali mu peníze, které mu mohly stačit na celý život, a řekli: jdi.</p>
<p>Kam teď?</p>
<p>Do směnárny? Objednat letenky? Odletět? Uložit je do banky?</p>
<p>Čeho se má bát? Zatím je neviditelný a svobodný. Má na ně</p>
<p>právo, na těch dvě stě padesát tisíc, ty mu vydali z hlavní pokladny, přepočítali sedm let mládí na eura. Máš pas, peníze, máš před sebou budoucnost, tak ber roha. Oni se vzpamatují – jak ti Kavkazané, kteří nejsou žádní bandité, tak i policajti, kteří nejsou žádní policajti, ale bude už pozdě – opozdí se o dva, o tři dny a za ten čas jim se svým novým příjmením zmizí; poletí – třeba v bílém tričku se zlatým potiskem a v kšiltovce – přes oceán do města Medellínu, kde se ztratí a bude sledovat všech padesát řad seriálu, dokud se nedozví, jak to všechno skončí. Oproti snu tady bude jeden rozdíl: vedle něj nebude Nina.</p>
<p>Zapni si telefon, Péťo.</p>
<p>Není spojení.</p>
<p>Není spojení s Péťou, není spojení s Ninou, s rodiči: všech se zřekl, když zametal stopy. Nikoho nemůže před ničím varovat. Plán vrátit Chazinovi telefon, který se včera zdál tak dobrý, se dnes ukazoval jako špatný.</p>
<p>Tak leť do toho Medellínu, proboha leť žít! Ať jdou všichni do hajzlu!</p>
<p>Odpustil jsi jeho tátovi, který zahrnul syna mocí, naučil ho zacházet s lidmi jako s lejnem? Protože – proč vlastně?! Protože polyká valokordinek?!</p>
<p>A co Chazin, odpustil jsi mu svých sedm let upřímně, z celého srdce? Co?</p>
<p>Co?! Vždyť to oni mleli cosi o dravcích, o tom, že na tomhle světě jeden požírá druhého! Vadilo jim jenom to, když někoho sežrat nedokázali, když jim na něho nestačil rozvor čelistí, když jim něco uvízlo v krku! Tak tady to máte, tady máte někoho, na koho jste krátcí: vousaté chlapy, kteří se na generály milice můžou vysrat! Tumáte, sežerte je, jen si to zkuste, jestli nemáte nahnáno!</p>
<p>Co?! Jsou to přece vaše pravidla, vaše hra, ať teď s vámi zacházejí, jako vy s námi, nebude to snad spravedlivé?! To je váš trest, vaše odplata – prosil jsem o ni ze Solikamsku, bonzoval jsem na vás pánubohu a on na vás za trest poštval lidi, kteří se před ničím nezastaví. Když to nejde podle zákona, tak aspoň v představách!</p>
<p>Až na to, že v tomhle zkurveném potravním řetězci sežerou napřed Ninu, bezzubou a bezmocnou, a teprve potom půjdou hledat Chazina. Budou mít k tobě spoustu otázek, Chazine, protože, jak se ukázalo, už jednou ses ty vousáče pokusil vyšplouchnout, chtěl jsi s nimi vyjebat, to ty se schováváš za svoji těhotnou holku, ne já!</p>
<p>Koneckonců, co je mi do vás? Všichni jste pro mě cizí!</p>
<p>Já nemám nikoho kromě sebe. Ať si třeba puknou vzteky!</p>
<p>Vyšel z metra.</p>
<p>Co na tom, že je těhotná? Co na tom, že jsem ji včera požádal o ruku?! Co na tom, že jsem ji já sám přemlouval, aby si to dítě nechala?! Co z toho?! Není to moje dítě, je to Chazinův spratek, je to jeho holka, jeho otec, já se s Chazinem viděl všehovšudy dvakrát: když mě z uražené ješitnosti poslal do vězení a když jsem mu podřezával krk! Jsme si úplně cizí! Je to jeho matka!</p>
<p>Já mám támhle svoji, leží v márnici a je jí smutno, uvízla mezi tady a tam, o ni se musím postarat, co je mi do Chazinovic rodinky?!</p>
<p>Ty si tam ležíš, mami, a ty mně to všechno povídáš?! To ne, dohodneme se takhle: ty tam a já sem. Já sem a ty už to tam nějak zvládneš sama. Nepoučuj mě, nezatahuj mě do svých záležitostí!</p>
<p>Co na tom, že Nina za nic nemůže?</p>
<p>Už to tak vyšlo, rozumíš, že mám-li já jít nahoru, ona musí k tobě dolů. A má-li jít nahoru ona, dolů budu muset já. Oba nahoře zůstat nemůžeme, Mahomed to nedovolí. Nezaslouží si to, ale já snad ano?! Proč ji musím vyměnit za sebe? Protože jsem jí rozmluvil ten potrat?</p>
<p>Nejde tu o čest, nejde o spravedlnost ani o odplatu, nejde o odpuštění hříchů, jde jen o to, že mě tři mrtvoly popadly za nohy a stahují mě ke dnu, do bažiny, nenechají mě vyplavat na hladinu, o to tady jde!</p>
<p>Proč se místo ní můžu vrhnout do chřtánu těm vydřiduchům jenom já, na koho tím udělám dojem, kdo to ocení, kdo se o tom doví: nikdo a nikdy, neslavné hrdinství je hovadina, není to žádná výhra a ani být nemůže, není to žádná oběť a žádné spasení, je to všechno jenom o zubech ve třech řadách a cárech krvavých vnitřností. Všechno je marné, všechno je marné, marné a marné.</p>
<p>A co to dítě – vždyť padne do drápů starému Chazinovi, který z něho vychová druhého Péťu, ty sám jsi jim to tak přichystal, druhého rozmazleného sráče, který může všechno! Vyroste, dá se k bengům a z nudy a uražené ješitnosti dostane do zóny dalšího Ilju, to je celá tvoje výhra.</p>
<p>Proč bys měl chcípnout? Kvůli čemu?!</p>
<p>Utíkej! Leť!</p><empty-line /><p>„Mohl bych mluvit s Mahomedem? Už jste mi ho jednou volala.“</p>
<p>Žena s bílou kůží se trpitelsky usmála a sejmula sluchátko. Vytočila číslo a cosi zašeptala. „Posaďte se.“</p>
<p>Ilja se propadl do křesla hlubokého jako vlčí díra, jako stavební jáma. Seděl a jako hypnotizovaný civěl na výtahy, na tři chřtány, tři jícny: odkud asi vyleze?</p>
<p>Veřeje se roztáhly a vyšel z nich muž v modrém obleku. Beze spěchu zamířil k Iljovi. Ve tváři měl prázdný výraz. Ještě byl čas vstát a utéct. Ilja se přemohl a vstal.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se vousáč.</p>
<p>„Tady,“ podal mu Ilja červený balíček. „Obchod nebude. Vracím peníze. Je tam všechno. Odnes to Mahomedovi.“</p>
<p>„Co jako?“ opáčil lhostejně jeho společník.</p>
<p>„Chazina sejmuli. Toho, co vám měl přivézt zboží. Vem si ty prachy.“</p>
<p>Vousáč nahlédl do balíčku a pokrčil rameny.</p>
<p>Ilja se otočil a zamířil k východu.</p>
<p>Vyšel na ulici a zavřel oči. Hlava mu třeštila. Na chladném vzduchu se mu hned dýchalo lépe. Potřeboval si zakouřit. Zbylo mu akorát na krabičku.</p>
<p>Dobře, že se nenechal omámit dvěma sty padesáti tisíci ve fialových bankovkách.</p>
<p>Pomalu kráčel Jakimankou k Poljance a k mostům. Aby přehlušil bolest hlavy, začal si zpívat píseň – ve španělštině.</p><empty-line /><p><emphasis>„Tú, el aire que respiro yo</emphasis></p>
<p><emphasis>Y la luz de la luna en el mar</emphasis></p>
<p><emphasis>La garganta que ansío mojar</emphasis></p>
<p><emphasis>Que temo ahogar de amor.“</emphasis></p><empty-line /><p>Zeptal se sám sebe: Tak co, zachoval jsem se ušlechtile? Odpověděl si: Ne, zachoval ses jako debil.</p>
<p>V uších mu zvonilo. Navíc se do něj dala zima.</p>
<p>Zoufale toužil po cigaretě.</p><empty-line /><p>Přešel most a ocitl se opět na <emphasis>Rudém říjnu</emphasis>. Všechny cesty stejně vedly sem; ale Ilja sem tentokrát přišel úmyslně. Věděl kam.</p>
<p>Zahnul doleva ke klubu <emphasis>Icon</emphasis>. Ten byl již předtím oblepený plakáty jakýchsi amerických hvězd, které měly vystupovat v Moskvě na Nový rok. Nový rok byl nedosažitelný.</p>
<p>Za rohem začínala tovární ulička.</p>
<p>U dveří kanceláře stála nehezká dívka Gulja. Byla zabalená v plášti a kouřila. Ilju poznala ihned.</p>
<p>„Dala byste mi taky jednu?“</p>
<p>„Tak jak vám to dopadlo s pasem?“ Vytáhla mu z elegantní krabičky připomínající perleťovou škatulku tenkou cigaretku s platinovým kroužkem.</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Vrátil jste se vybrat si zájezd?“ usmála se na něho.</p>
<p>„Chci si to ještě rozmyslet,“ řekl Ilja. „Nějak jsem se upnul na tu Kolumbii a možná zbytečně. Co tam ještě máte?“</p>
<p>Dokouřili a přesunuli se do tepla.</p>
<p>„Tady, podívejte se,“ vyložil Ilja pas na stůl. „Na pět let. Udělali mi ho za dva dny. Normálka.“</p>
<p>Otevřela pas na stránce s fotkou. Přečetla jeho jméno.</p>
<p>„To mě těší. Gratuluju!“</p>
<p>Zaklikala myší, zašustila katalogy.</p>
<p>„Tak se tedy podíváme ještě jednou. Hledáme bezvízovou zemi. Mezi oblíbené patří samozřejmě Thajsko. Byl jste tam někdy?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Na plazmové obrazovce narážela bílá pěna příboje na bílý písek, palmy pohybovaly svými listy podobnými lopatkám šroubu. Nebe bylo tak modré, že měl člověk chuť vrhnout se do něj po hlavě. Ilja zíral na obrazovku a poslouchal.</p>
<p>„Opravdu, je tam spousta ohromně zajímavých věcí, nejenom ladyboyové. Rusové by většinou chtěli do Pattaye, po stopách bojové slávy, ale ostrovy jsou tam až neskutečně krásné. Doslova jako ve filmu Avatar, z vody se tam zvedají takové zelené balvany. Některé jsou dokonce neobydlené, s divokými plážemi a bílým pískem, tam jezdí mladí Francouzi a Australani, žijí tam v komunách, pořádají třídenní mejdany, prostě něco neskutečného. Když si budete přát, místní vás zavezou v motorovém člunu až k zapomenutým buddhistickým chrámům hluboko v lesích.“</p>
<p>Ilja tam za tu minutu prožil celý život, na těch zelených thajských ostrovech, mladý a opálený, na surfu i na mopedu, s mladými kudrnatými Pařížankami: možná i <emphasis>amour à trois.</emphasis></p>
<p>Ale Gulja už ho lákala dál.</p>
<p>„No a co třeba Maroko. V Maroku jste byl?“</p>
<p>„Ne. Já vlastně ještě nikde nebyl.“</p>
<p>„Ó, já tam byla loni a byla jsem naprosto uchvácená. Samotná země – to je prostě fantazie, krajina je úžasná, lidé milí a je tam opravdový oceán, ideální pro surfing. A taková bílá městečka na pozadí modrého moře… Třeba As-Savíra. No a co teprve Marrákeš! Obrovské starobylé město, kasba, to je arabská pevnost, uzounké uličky jako v příbězích <emphasis>Tisíce a jedné noci,</emphasis> bazary a ovocné sady, pirohy s práškovým cukrem a holoubátky a statek Yvese Saint-Laurenta, ale to vás nejspíš nezajímá…“</p>
<p>„Zajímá.“</p>
<p>„Neměl děti a celý život choval buldoky. Přičemž všichni psi byli potomky svého předchůdce. A všichni se jmenovali Mouzhik to jest mužik. Mužik První, Mužik Druhý, Mužik Třetí, jako králové. A v tom sadu mají rodinnou hrobku, působí to současně strašidelně i dojemně. Prostě dynastie.“</p>
<p>„Aha,“ utrousil Ilja.</p>
<p>„Jé, a neuvažoval jste náhodou o Izraeli?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl Ilja. „Proč ne?“</p>
<p>„Izrael je vůbec van láv! Taková mrňavá země, velká asi jako Moskevská oblast, dokonce ještě menší, ale ve skutečnosti je to celý svět. Tel Aviv – to je noční život čtyřiadvacet hodin denně, všude kluby, bary, diskotéky, místní jídlo se jen rozplývá na jazyku – všechny ty jejich humusy, láky a marinády, maso – člověk neví, co ochutnat dřív! Pokrmy z ryb jsou taky prostě anríl. Lidé jsou tam velmi moderní, žije to tam, adrenalin a hormony, život kypí! A za čtyřicet minut jste v Jeruzalémě. Celé město je postavené z jednoho druhu kamene, z bílého pískovce, je tři tisíce let staré a je tam Chrám Božího hrobu a al-Aksá a Skalní dóm nad Základním kamenem a Golgota – všechno na pětníku, na pár čtverečních kilometrech, energie z toho jen tryská! Člověk si tam připadá jako brouček, jako jepice, co žije jen jeden den. Páni, na jaře si tam nejspíš zase zajedu. No a k tomu dvě moře: Rudé v Ejlatu – ráj pro potápěče – a v Ašdodu zase obyčejné povalování na pláži. Teď se tam, pravda, kdovíjak neopálíte – byl byste rád za plus dvacet. Ale! Mám tu i Kubu! Mám vám vyprávět o Kubě?“</p>
<p>„Vyprávějte.“</p>
<p>Vyprávějte o Havaně s jejími starými americkými auty, o barech, v nichž po celou noc tančí kreolky a mulatky, aby zapomněly na svou bídu, o nelegálním lovu mečounů a grilování načerno ve skrytých zálivech; vyprávějte o Riu a životě ve studentském hostelu na Ipanemě: dopoledne plážový volejbal, po západu slunce capirinha v kokosové skořápce a samba přímo na ulici; vyprávějte o sjíždění Amazonky v raftech, o německé kolonii ve Florianopolisu, o hlavním městě Brazílii, vybudovaném Niemeyerem uprostřed džungle s půdorysem ptáka s roztaženými křídly. Vyprávějte o Peru a o pěším výstupu k dávnému hlavnímu městu říše Inků. O Hongkongu, o Maledivách, o Jižní Koreji, o Černé Hoře. Vyprávěj, nezastavuj se.</p>
<p>„Tak jak jste se rozhodl?“</p>
<p>„Ještě si to musím rozmyslet. Děkuju vám.“</p>
<p>Vstal, zapnul se a odešel.</p>
<p>Dívka Gulja ještě přehrabala prospekty na stole a pod jedním z nich nalezla tmavočervenou knížečku: cestovní pas na jméno <emphasis>Gorjenov Ilja Sergejevič</emphasis>. Vyběhla za ním, ale Ilja se ztratil, jako by ho vítr odnesl.</p><empty-line /><p>Kola lokálky rachotila na kolejích, za okny se míhaly stožáry osvětlení, Moskva roztála a roztekla se, aby za půl hodiny opět ztuhla a udělala se z ní Lobňa. Moskva Ilju nijak nezdržovala, nepřemlouvala ho. Když chceš mermomocí chcípnout, tak si chcípni. Moskva byla pro Ilju macecha, Moskva se na Ilju mohla vysrat. Zato Lobňa byla jako matka: čekala.</p>
<p>Zlobíš se?</p>
<p>Nemám ti za co vystrojit zádušní mši, nemám tě za co pohřbít.</p>
<p>Vracím se k tobě s prázdnými kapsami. Zaměstnanci pohřebních služeb po mně požadovali, abych se zachoval křesťansky, ale já nemám za co. Vůbec nevím, co udělají s tebou a taky – se mnou. Odpustíš mi? Vždycky jsi mi říkávala, že řeči nic nestojí, že všechna moje <emphasis>odpusť</emphasis> mají nulovou hodnotu, že slova jsou jen zvuky, že platí pouze činy. Já ti ale vezu jenom slova.</p>
<p>Zlobíš se.</p>
<p>Když jsem byl ještě docela malý kluk, vlezli jsme se Serjožou a Saňkou na stavbu. Řekli mi, že dělníci zapomněli ve stavební jámě patrony a na mě vyšlo, abych pro ně vlezl. Slezl jsem dolů a potom se nemohl dostat ven. Toho dne jsem poprvé pochopil, že můžu umřít. Nikdy jsem ti o tom neřekl, mami, protože jsem se bál, že pak se mnou dlouho nebudeš mluvit, jako po tom maléru s kocourem.</p>
<p>Stěny stavební jámy nebyly strmé a já se škrábal nahoru, aby mě to nestáhlo na dno. Ale písek mi protékal mezi prsty, stěna se sesouvala dolů a táhla mě do něčího chřtánu, který tam byl místo dna, i když jsem šplhal k nebi. Kdo mě to vleče smrti vstříc, přece to nejsi ty, mami? Tys přece chtěla, abych žil, říkalas, že ještě můžu začít znovu!</p>
<p>Mohl jsem to udělat jinak. Mohl jsem si ty fialové peníze nechat pro sebe a vystrojit ti královský pohřeb. Zádušní mši by sloužil ten nejhlasitější pop v Lobně, dostala bys krásné a klidné místo, postavili by ti tam mramorový pomník a v létě by kovanou lavičku vždy halil stín lípy nebo břízy. Zaplatil bych jim na sto let dopředu a nikdo by tě nerušil. Nešetřil bych penězi a stejně by mi ještě zbylo dost na sto let života v Novém světě.</p>
<p>Jenomže to nejsi ty, kdo se nachází na dně kráteru, mami.</p>
<p>To nejsi ty, ten ostrý zápach v našem bytě, ty zabouchnuté dveře, ta ozvěna v chodbě, to se mi jen začalo po tobě stýskat. Umřela jsi, už nejsi. Je ti jedno, kde tě zahrabou. Nemůžeš mi nic zakázat, nemůžeš mi za nic vynadat. Cítím se opuštěný v té svobodě, je mi smutno bez tvého láteření. Ale jediné, co mi můžeš udělat, je – nemluvit se mnou.</p>
<p>Mně se ta Nina prostě hrozně líbí, víš? A ona musí žít, žít za dva, moc se potřebuje dostat do roku dva tisíce osmnáct a dál.</p>
<p>I já se tam pokoušel dostat – podvodem. Málem se mi to povedlo. Ale věci se nakonec vyvinuly tak, že buď ona, nebo my dva.</p>
<p>Přál bych si, aby bylo možno zachránit i tebe i ji, chtěl bych zachránit i sebe a Péťu, ale možné bylo zachránit jenom jednoho a já si vybral ji. Kéž by jen poodešla dál od kraje stavební jámy a na všecko ostatní kašlu. Povoluju prsty, ať mě písek stáhne dolů. Živí k živým, mrtví k mrtvým.</p>
<p>Mohl jsem to udělat jinak. Mohl jsem se dneska vyspat v letadle a zítra se probudit v Novém světě. Všechno bylo v mých rukou. Ale ve skutečnosti bych nikam neutekl, i kdybych nakonec odletěl, nikdy bych nedokázal ukončit tento náš rozhovor, dokonce i kdybych za tebe odsloužil zádušní mši, myslel jsem si, že zabíjet není nic hrozného, ale zjistil jsem, že když zabíjíš druhé, zabíjíš i sebe: umrtvuješ v sobě tímto vysoce toxickým arzenikem nerv a existuješ dál jako mrtvý zub.</p>
<p>A stejně se mi chtělo ještě tu chvíli pobýt, švindloval jsem, co to šlo, a vykrucoval se, jak se dalo. Ale teď už se všecko tak nějak staví na své místo. Síly mě pomalu opouštějí, mami. A nikam už utíkat nebudu.</p>
<p>Proklej mě, jestli chceš, za to, že se k tobě takhle chovám.</p>
<p>Vždycky jsem se bál ani ne tak výprasku jako toho, že se mnou přestaneš mluvit.</p><empty-line /><p>„Přišel jste si pro ni?“</p>
<p>„Já… Chtěl jsem se na ni ještě jednou podívat.“</p>
<p>„A co byste chtěl vidět? Lhůta vám pomalu končí, už je tu skoro týden. Pak už se bude muset pohřbít. Viko, pojď, otevři mu. Ani se nenadějete a budou ji muset pohřbít jako bezdomovce, a na účet města se moc nerozšoupnete!“</p>
<p>Vika ho odvedla kolem oprýskaných kójí do chladírenské místnosti, zarachotila zámkem, odsunula závoru a otočila vypínačem: rozsvítila se pouze jedna zářivka a rtuťový válec zlobil. Ilja na prahu zaváhal: nevěděl, jak má na matku pohlížet, bál se loučení.</p>
<p>Vešel dovnitř.</p>
<p>Za těch několik dní si některé nebožtíky odvezli, jiní přibyli, vozíky přehazovali z místa na místo, matku také přemístili k jiné stěně.</p>
<p>Ležela teď sama přímo naproti vchodu. Teplé světlo ze staré zářivky jí dopadalo na obličej a ohřívalo ho, změkčovalo a pokrývalo ruměncem. Rty, které se mu posledně zdály přísně stažené, mu teď připadaly klidné, a jako by se dokonce nepatrně usmívaly. Tváří byla obrácená přímo k Iljovi.</p>
<p>Chvíli postál, potom se k ní sehnul a dotkl se rty jejího čela.</p>
<p>Napětí povolilo. Najednou bylo všechno jasné.</p>
<p>„Ahoj, mami. Jdu domů.“</p><empty-line /><p>Mikrobus s černými okny stál pořád ještě před domem, dokonce se přemístil blíž k jeho vchodu – a nespal. Ilja prošel bez okolků kolem. Pohladil domovní zvonky a doširoka otevřel dveře. Beze spěchu vyšel po schodech, pozorně se rozhlížel, větřil.</p>
<p>Otevřel, svlékl se, umyl si ruce a dal si ohřát šči. Zbývalo ho akorát na jeden talíř. Za týden nezkyslo, naopak – krásně se uleželo. Zapnul televizi a začal se dívat na zprávy: program Life, oblíbený Denise Sergejeviče.</p>
<p><emphasis>„V Moskvě došlo k vraždě pracovníka bezpečnostních orgánů. Tělo majora policie s bodnými ranami bylo dnes nalezeno dělníky v areálu Tříhorské továrny. Vyšetřovatelé pracují s několika verzemi…“</emphasis></p>
<p>Ztlumil zvuk a pustil se do šči.</p>
<p>Vtom se na něho z televize díval Péťa Chazin. Barevná rozesmátá fotografie převzatá z Instagramu. Ilja se zakuckal kůrkou; myslel si: Tak, a už tě nikdy neuvidím, Chazine, když už nemám tvůj telefon. A ty jsi zatím tady.</p>
<p>Potom Péťa zmizel a vystřídaly ho záběry, na nichž reportérka s mikrofonem potaženým červeným filcem klepe na železné dveře. Otevírá jí starší žena s šedými, ještě stále vlnitými vlasy a tmavýma očima jako dvě studny. Je zmatená, a když zjistí, o co jde, snaží se zabouchnout dveře, ale kameraman ji už zachytil objektivem, už z ní ždímá její žal.</p>
<p>Dole na obrazovce běží titulek: <emphasis>Světlana Chazinová, matka zavražděného.</emphasis> Cosi šeptá. Tak takhle tedy vypadá. Ilja ztlumil zvuk na nulu, aby jen neslyšně pohybovala rty.</p>
<p>Potom se objevil vysoký muž s koňským obličejem a hnědou kšticí. Tvář měl zkřivenou vzteky, praštil do kamery, vtáhl ženu dovnitř a bouchl dveřmi.</p>
<p>„Odpusťte,“ poprosil je Ilja, ale televizor tím směrem nevysílal.</p>
<p>Opět začali ukazovat nehybného, barevného, usměvavého Péťu.</p>
<p>Pod oknem cosi zahrčelo a zmlklo. Zaštěkaly hlasy.</p>
<p>Zadrnčel domácí telefon.</p>
<p>Ilja vyhlédl z okna. Před průjezdem stál policejní modrobílý UAZ, u vchodu se shlukly šedomodré vaťáky.</p>
<p>Domácí telefon nezvedl.</p>
<p>Vytáhl ze zásuvky v kuchyni pistoli a prohlížel si ji. Makarov byl příjemně těžký a akorát do ruky. Náboje byly matné, se zakulacenými střelami. Maličké. Kuličky. Odlitá smrt.</p>
<p>Odjistil ho.</p>
<p>Přešel do koupelny, pozdravil švába, sedl si na kraj vany a pohlédl na pistoli. Jak se má správně střelit? Do spánku nebo do úst?</p>
<p>V amerických filmech se střílejí do úst, v našich zase do spánku. Jenomže Kutuzova také zasáhla kulka do spánku a přežil to – pouze oslepl. A na to, aby přežil, nemá sílu.</p>
<p>Domácí telefon stále vyřvával, až z toho byl na nervy.</p>
<p>A co mám dělat, mami? Nezakazuj mi to, nemá to cenu. Stejně se nesejdeme, vždyť vidíš, kolik toho mám na svědomí.</p>
<p>„Policie!“ ozval se venku řev. „Byt číslo jedenáct, otevři! Okamžitě otevři, slyšíš?!“</p>
<p>Panebože, tak vy takhle, vy kurvy?! Ilja rozkopl dveře koupelny, vrhl se do kuchyně a rozrazil okno.</p>
<p>„Jděte všichni do prdele! Do prdele!“</p>
<p>A vypálil z makarova do vzduchu. Prásklo to, až mu zalehly uši. Od popelnic se vznesli k nebi vypasení holubi.</p>
<p>Klesl na židli.</p>
<p>Policajti před domem zmlkli. Závěsy vlály ve větru. Zvenku zalétaly do kuchyně sněhové vločky.</p>
<p>Ilja si strčil hlaveň do úst. Páchla železem a olejem, cítil kyselou chuť na jazyku.</p>
<p>Tak čau. Srdce se mu rozbušilo.</p>
<p>Stiskl palcem kohoutek. Ozvalo se cvaknutí a spoušť se zasekla. Sráči, ani pistoli neumějí pořádně udělat. Stiskl kohoutek ještě jednou. Bylo to marné – nestřílí.</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>Hořel a dohořel.</p>
<p>Vrátil makarova do pouzdra. Dojedl šči a vytřel chlebem poslední kapky. Děkuju, mami. Umyl nádobí. Na pitomou pistoli kapala pěna. Uklidil nádobí do kredence.</p>
<p>Po bezesné noci na něho padla únava jako prošívaná deka. Čaj si nakonec zapomněl koupit – čím by se tak povzbudil? Teď by bylo škoda usnout. Odešel do svého pokoje.</p>
<p>Přejel prsty po hřbetech knih. Sedl si ke stolu: ležel tam list papíru prázdnou stranou nahoru.</p>
<p>Ilja ho otočil – byla to jeho nedokončená studentská kresba, ilustrace k Proměně: napůl člověk, napůl hmyz. Našel si tužku a začal ji dokreslovat. Přišel na to, jak.</p>
<p>Šlo mu to prachmizerně. Příliš tlačil na tuhu, ruce ho neposlouchaly a tahy byly tlusté a nepřesné. To není, vole, jako vylepovat nástěnku.</p>
<p>Ale Ilja se nevzdával: snažil se obrázek dokončit, dokud byl čas.</p>
<p>Když vyráželi dveře, ani se nezvedl.</p><empty-line /><p><emphasis>„Na uvedené adrese žil již dříve soudně trestaný občan Gorjunov, který se nedávno vrátil z výkonu trestu. Při pokusu o zadržení kladl odpor a střelnou zbraní ohrožoval příslušníky policie. Jako posila byli povoláni příslušníci Ruské gardy</emphasis><emphasis><sup>25</sup></emphasis><emphasis> se zvláštním výcvikem. Po vniknutí do bytu byl zločinec zlikvidován. V řadách pracovníků bezpečnostních orgánů ke ztrátám nedošlo. “</emphasis></p>
<p><emphasis>„Děkuji, Alexandře Antonoviči. To byl tiskový tajemník Ruské gardy pro Moskvu a Moskevskou oblast Alexandr Antonovič Poljakov. Připomínáme, že příslušníci Ruské gardy dnes v Lobně zlikvidovali nebezpečného zločince, důvodně podezřelého z vraždy policisty v Moskvě. A teď další zprávy.“</emphasis></p>
<p>Televize stále hrála, když Ilju probodaného střepinami granátu a zabaleného do prostěradla vynášeli z bytu. Trochu připomínal svatého Šebestiána.</p>
<p>Jak on, tak matka museli být pohřbeni na náklady města. Pohřbili je každého zvlášť a do hrobů byly zapíchnuty klacky s cedulkami: <emphasis>Gorjunovová, Gorjunov.</emphasis> Trčely tam do té doby, dokud nebylo třeba jejich místa využít hospodárněji.</p>
<p>Gorjunovovi uvízli v roce dva tisíce sedmnáct a svět se řítil dál.</p>
<p>Nině se narodila dcerka. Jsou lidé, po kterých něco zůstane, ale jsou i lidé, po kterých nezůstane vůbec nic.</p><empty-line /><p>25 Ruská garda – speciální jednotka vojsk ministerstva vnitra založená roku 2016, podřízená přímo prezidentovi (pozn. překl.).</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p>Dmitry Glukhovsky</p>
<p>TEXT</p><empty-line /><p>Z německého originálu Text,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím</p>
<p>AST v Moskvě v roce 2017,</p>
<p>přeložil Peter Kadlec</p>
<p>Obálku navrhl Emil Křižka</p>
<p>Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová</p>
<p>Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr,</p>
<p>Nádražní 30, 150 00 Praha 5</p>
<p>v roce 2018 jako svou 2717. elektronickou publikaci</p><empty-line /><p>www.euromedia.cz</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCAJoAYwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDxmaNku5NwCqUQnePVRTJI
mQZUI5xn5c10U9vaW0iuy26mRiQi2e4EAYPGeQPw9uTUcsUAvbUtbWbCUErthAVxgHpjj8z
1HvhgUdKBW5I3qNzYHynnI9/oPyq8k/mNztK9uakhtreMrJDFGkiZwUQBvzx6Zqu8lvaMoa
XG7oXG0f5+tAFzhsbSc46GkEbFjxgHGeOOKrtcJ57LGu6QDOyNScenI4GffFNWW8CNMbcRb
cYDHccY5OMjt6igCy6BUPABx/WocbyFxywK/mMVDazyTTXCZMgI3hmADY7emPpipQxwp7g5
oA55SJRk8cDvTxHgcMPxqCZRDO8PH7skc+xqJZXXoT+BpgW2DqORkH0INN8zGM8EZHP1qD7
S+OUz+HNOt2aQOGyQxwOcbe5P5UATBmdHIPC9fWjemzDkMw/gzx+JH8qvRxKG2qI8rjhPlJ
+o784/MVWj08PckksVUnd/Dgg+v+fwoAckN3ftHgZVRtVmG1FHXjoOx/LvWyYYzDDbTys6I
i7MqCAoODgY5OcA5H4d6rpK8cwt4I494fdtjJYZCgcf3QPfk4GcirJtSkRlnABjjUED5RgE
YUdz7c9uKAK1/lTKVyIACFfkgEfe92P+1yMcDioWtmhDZkQu3HBzs5wScfVf6VIJGZtwZVO
CN7AEBep2kdec8LgcdQc1KQ6WUrDzJGfG6Qg7VHOW9iB+JPegBLBBIHaRiSqYwPU8H9M/nV
V4zbRzeX8pRlk6fUH6dRV2wUx2yqWB7Y/z9P1omAa5255cMCD0PGf6d6QEFq0R0yQPgiGTe
B0+Uc/zDD8atpKJoYwpBJRXJ6YJGcfmawrmQC0SJRse4O9vUIDwPz5rW09M2agqF2uyg+uD
/kfhQBb3YWMY+ZuCR7nPNS+Ti5MjSNlVxwR90Yx+u4/jTY2XzYwSNzcD6noPrRLdKS6RjLY
ZGPowHb16/pQBG7LJcswG3YWA5yDzw2P5Vkte79SjIIMG4xLjpg9T+ePwAqS5laG0TbkOwE
Ywe/c/h/PFZar5s4iXgRjqPX/61AHRjGW4wSOR/IUn3oXwMEHdSxt5sascfOoYn3pSo8wgN
gHg0gIrtc2+BwVw44/z6msu8Xa0cmcr0YY6g1tlhN5eRwcoRWVLGZLN0I+dAfzH/wCqmBUK
M0mzqc46Vd/dRgBvmERwE675cYx/wH+ZNVo2by/MjA3MpwxONgA5f8P5mp7GOQpDJKoGE2q
AOg65+pzQBQDNDOAeoVoiPcdP0rZkVZ9OE20FgRtx27Vn3iiPUj6ON5H+10NWYnKaJNubGN
yKfqeP50AMeZbqWNEz5cK5Zh0Hv+Az+dRTxlr2N4/ljxhvmzk5OAffvVQyiGMqHbe65JB4G
Tnp6cD34FaMMZL24KHPU5A/EmgC3Gojt5y2A275frUaxbiVxxntVx4lKtju27pzUSAq/wCO
fxoAa6gHryKYw3Jjrmnuc8VErc7TSApMAGwe1M6mp7gYfI6VBnFAxTjrUqsQuQeRzVYv+8A
qZeuPWgRdjJZFPrzT2AYEHpioIGP3fSpmJ3BaAMkgo7A8YqeRRdacMAlosg/Sn3sWGEgHB4
NFk4WQow+WQbSKYGKpCkqwyV96jIQHGfyq3f2xjnde6nH1qkB60DOjmZpCJR5oH/LR/MDE4
5zn86gWV5ZfJUs0ZOGVpAcjqeOOe+fWpRbhyR5sW8Hnc7DcQRjr16/0psMcssmPnLbQ3lsr
KSAO2Ce/rQBZt55vtJ8pP3YUNgSMgXp0BOMc9KsC/NvE0Zz98MWCYzxwODx0H61WLR/6sx5
bG5dwI5PXlsZ/D0qaCB7q3QI0Ktn+AkkA9/SgRK7R3UJihWWJgej8liTgDPbr16fzpqLHBA
ZJvLaZ2+QNCJOAen+z155we1Sw2Kh5AVglOOcg5UdOeM8gn/69S2Nuq3UknlyI2BtzjC56g
D6YxntQBSt0aPVY3DDY6nIwANuCMYHTkdOoAqVCCu3ByOfwr1DxHrlp4XsPD1naeGPD1wJ9
Jt7mR7rT1dtzAgnII64z9Sap6RFoPxE+0WA0q10bxH5bSWs1mxjt5yg/1bRknHBycAnCk54
wQDyq9CyXk6uAVDBwC3GSM9PxoSygcLmFOAcjoeevXuK0HjgG+Se3DNgHeFJ5A7muy+JfhR
/CmqaVIqqsN1Zxp8nAEsaKsg98/K2T1yfQ0AefSWcYAIgVR3IQEA+mcfr3qJCsU5CKg4J+U
he/0+lemfCfwlH4o1vUprll+zQWzpMRtYs8quicEdgXOfULXnmYxISkEbHOW288n2zQBFCZ
C0nylhxksdwBwP157Zz7Vfj04yACbdyBnIwT3IA7DgepIrs/GsFlo3xevhbaXZpb2zQyRQN
bqIeIo3PyjGQSCCPc+9djoevWWqeGvEupzeGvDKT6bFE8QXTwF+bdnfkkkfL2IoA8rP2bT4
QrKFdyBiMjcfYDPX/PArKupXup/NlHXKrEv3EJyOR3bpz+nArY8R+JhrnkyNo+j6YsAfD2F
p5O8EjAfkknrgdsmuq8aeK7bwc+gWen+EvDF0t1o1veSS3mmh5GkbcCcgj+6Dzk5J5oA81v
LqFXcySHP/PNc5x/IcE1a0yUS2MmVUMVYYznBB7fhzWt48s9I0LxFoWr6Pp6QW2o2Fvqn9n
XB82JHZiShz1T5Rkd8nGBgDZ8Y6FYyLY+KPDFsY9F11MxW6RFPs84+V48AYGSvABOSGxwAa
AOTjk3XEykjIAP59cU67+WYSKRhT29jyBXWeJUsfCei6V4Wjs7WTXZIvtWrXUkCtNGzYKQh
8krheCFxnCn+Js8leBXgTkEJx/jQBlXkTtqLqMGaQqqY6AYG39Oa2H2wKIwmCiY5HRuD/X8
66DwB4Wg8S69Jd6hI0OnWVqbm8mAPy7QFODjgkKfwDHtW7J8SbbRt9t4d8MaPBp7KQouoGk
lde3mNu+Ynk4OcZAycZoA4GErLeQIpLOA25QOpZcL/wCzH8akL7iNpEm1iBj16Y/Sui17U/
CeuaFHqFvp39l+Jo5QJLa0ixbT5G3cAThQAo6YOSRhs7hN4F0+2vdK8XLc20ExttEuGtmZA
3lsFIDKSOGznke1AHmd5cb7hpgw2LlY8d/T8zz+VS2kYgizIcZOM9eTVeS0Y3KBm3J09K9J
v7OxtvgZZakLS2W9OsGI3HlqJGXy3IUtjOM44z2oA5O1lWSAouf3bY5GOD8w/nUsoKAnPYf
zqTwAkc3jDSIrmNJY7y+hDo65V18wAgg9QQTx710njy1t7TxzqlvbQxQQJLtSKJAqqMDoBw
KQHMBgrFQeDyB71FID9okGMbhur1Pxz4PbU/Huk6VoFjb2zS6ckj+VGI40G590j7Rx2Ge5w
OpArlfGN9okMsOi+H4LeSzsiQ9+0ame5k5yTIBnYOgAwD154wwPPdqrOAw/1UoyP9kn/HFa
0kq21sJDgv8AwgjILf4V2evafYRfA/TdQjsbRb641RoZLkRKJCu2TAL4yQCAcewrjPDjLfe
LNFjukSSJ7yGJo3XKspcAgg9c96AMh3JVJGLHYeT39z+ua0LlfI0RUkwWJVn57sc4+uP5Gr
PjW2gtPGuvQW1vHFbw306JDGoVVXeQAAOg/wAK7i8h0n4faTpsGoaPbar4ulhSdoLzMlrZI
2QNyDG6QhQMdiMggAbgDzW2jNw63EuASR5YHAGPT8RWqE+ZGZQeCcZwMdcV3P8Awsaz124j
tvFHhbSZrLG3zLGJoZohxyrbjn/d4B9ayPEPh9fB3iq2ktwt/pzrHd2Ek6B0uIjyqsBwR2P
TI5wMigDBikbyyzD5icgVGoIHTnNdl8R9Ms7LWLHUdKtmt9M1a0jvII9gVIyR8yDHHHBIHT
djpin6RZWGm/DfWNfv7GK5ubyX+zbETxbhGSu5pBnocZww6FMdzSA4diOP6VE4wc+teg6As
Xh3wDJ4rt7G0vtTbUfsSm7j8xLVPL3blXs+7byexA7nON4n8SWHiXT7KdtGhtNbSRhdXNth
Ip0/hJT+/nOT7d8gKAcpKu6I+oqmf1r03R9PsZfgt4hv5LO3e9ivYkjuGiUyIpaLIDYyBye
nrVWbR7LwD4bW71iztrnxNqUebSxuohKlpAcfvZI2XHmZDAA8e3DCgDzlgc5p6Oeld94Esd
L8W6PqXhS6s7SPVjG11pd8FVJWkUcxM/VlPXHOBuPZcVPh7oFnLd6hr+vQI2j6FH51zBMMe
dKciOLBwCSwHB4PAI+agZycb7XB55q4P1pl7e/2jfzXf2e3t/OcuIbeMRxx5/hVR0ApUbPA
oEOmj8yF1xzjrWUpK4/StsL0Oenasm7jCTkAfLnIpgPvkE0UVwBwww31FZbwKWzg1rWp8yC
a39RuX6iqIGc8dDg0AXXe2BeSIW6XG4Y2SqR0wSD9eeajZbcxkmSBnBOFZhjnk8Y61nPazx
SKrxgOTwpHPtUzafdKiqYVLNyFHU4+hoA0ofIS4LqFjUkbk38qp6j16jrjPNbFtKGibZsJT
jibO4cEfz+lciLSaJRJIm0AgFsE7ecVvwYhto1MQZkyuGXIIBwePwoA3G2ktOXXOOoXqfw6
nHajamGfIJcc5c4P+FYzXLttwTtViSioMfrSPcy3Xycog42jigR3fxIjO7www+6dAtV5/wC
B9+//AOr1rI8AxXE/xC0aK2z5gu0c4OPkX5n/APHQ1dZeDwZ4l03QXvvFUtnNZ6Xb2kkC2U
jjcinJ3Yx1JHfp1qrNr/hfwdbXMXhEXd5q9xC0R1W5JURI23OxeOfl4JAwT1I4pDMfTTDqf
xRhFtEJrK51bIjC5DRmY8/Tb+ldFrutHxla+OtGvJoDe6LfS3en5fBEMTFZRk9tgzgdSea5
v4catpWieK01XV7hoIrSGSSL5GfzJGG0LxnHDE5PHFcx4f1iLQ/HtrrF9crgXbG7WSMyB4n
JWXgg53IzfiaYHpWja7J4Hi8F6YL6BX1W4TU70seFglxHGA3GRtDscg4bH1rhfFwgtPFOsW
C7Io4NQljhRmC7FDYHvjaeM1k+L9Xt/E/irUNWN+xgeUpbL5ZURQjiNAAuBhQOnfJ6mtX4m
3vh7xB41u9Y0nUWkhvIo3cfZ5E8uQKFK4KjP3Qcjj5qAOg+KMcs3xY1coY8RCE5Izj9zHx7
dc/SrnhHdb/Dfx+zAErbQduDgydPUVl+M9UsNe8f63qFhJ59pK8PlyFGXdiFFPysAeqkcjt
VzQtb07T/AAT4utLy42T3sEKQR+Wx3kF8jIGB94dcdaAPJbid5zvmc/j1/Adq+jLnS/Cuvy
6HpepeHk1HXV8NWtxZCbUHtknQbswgqfvj5mHBzzkgLmvn62sFZ5GfcQjkYA54Pqenbk8V6
F4t8VW8ur+HNR0G/cT6fpVvbtKqsnlSrv3AkjLDDAYAIOaAOU+IWv3fiLxItzc2kdmkECW9
vaRoFFtEhOI8YHQ7uvrjgAAdn8FtaMUOt2F5ZLd2NjZnWYVdiNlxAy4KnsSGAJ9FA6ZFUPH
9zofiQaf4jtmgg1a5Ty7/AE8K6oJASfN3kBSCMZUc855O41F4I1jTdCutcOoXPlR3miXFpb
v5bYeVym1FAGRnB5OBxQBgazfXF1q02pXTB7m5mMsjYxlixz9Bz0psjAwOWOAq7ifYUzVo8
IjnorZ/76H+Iotx5sao5wrDr/WgD0vwKsh+F/jWCAGK9EKTOrMM+UA2R/3yrZ+tcJp7WYu4
f7Q+0C2LqJVgx5hXPzbc8Zx0z3q94e8WT+Gtc/tCOBLiB4DBc20oBWeE/eQ8HBPBz6juCQe
luLP4cXsgubDxNcaQsq8Wl1p8k7QkgcBgcH16t1PPoASW3hfwdreia9Jow8TJNpunS3Bkuz
AIi6rlVYqCckjOOPutzSfDkKmn+LMfdXQp1A9ABUWr6/o2neHX8M+FPNkt7lt9/qcq7Hujk
ttUHkLuPQ44BHOSSnw91PRdOfWLfXL5rW1vtPe0MiRszZcgHG1Tzj1GKAPN7gRqgZV2uhxn
1xXda4f+LA6ekfzOniLbgHofKkP5/wCNW/EGgfDaLRry40zxLqM1/wCUXtongYK744BzEOM
+pFYXgnV9HbRdR8JeK5JotOuJRd2t1CpY2dwEKlyAMsGBA79OnJIAM/wazJ478OyEYJ1K2R
R6DzVWui+Ish/4WFq+0ZC3Gc59sGrmkW/gPwrcrrJ8SS67c2GJrSxjsJbUNKCNm52yNoIz+
H8X3Tymp6jJq2pXGpzKqyXkrTuq5wpY7sDJzgGgD3rxZLBrM83g6KYWGpahp0M0N4fuzbWb
EL4GQOCQR/eP0b56vrG50+5ltbm3khuoyVeN1IZT2GK7f4j+JbLWPE+n3+iXhdYbOFDOoaI
xOrOwI3AHg4wR3NQ+LNa0fxN4aGrXk8dv4ntcwzqImAvowvyvwNofnHJHQ9goAB0Om6/p+g
/A7Sr280Sw1yJtRdFguwrIp/eHcMq3zAAj8TWbovxK0C88QaZaxfDfQYHmu4o1mjjjDRFmA
Dj931HWubvfEOly/B7R/Da3qPq0OqGWaARsNsbLIud2Ap++vQ965zQ2i0/xLpFxcyFYYLuG
SZwp+QK4LcD2Gf5ZpAX/ABvGv/CxtZadS9uurSNJGo++PNbIz6kA/ka6j4vQGD4lapJJG0a
yiF0O3G8eUi5B7jKkfUH0rl/EV7b6l4q1nUrSTzbW5vJZrU7CodWbO/BAIyPX0966u18S+H
vE+kR6Z4zMttdWcRW11qJS7BByElUAlwD0x69iSxYHnV/dG2iKqB5jYAPp6kV6L4zuJbf4e
+AoLtxJdPaTzbVYFlikZDET6Arx/wABPpWfBb/DbQJ31m98QXHiiWHm30xNPktkd+28vkFc
9R+jD5Th614muPF2qTardDZvYpFCGyIIgTsjXgDAB7AZOT1JpAdVax/258KLlGLve+HroTQ
jbkfZ5zhlGOuHBYkjgcdOh8Qt2kzaV4USUvFo1qvnccG4l/eSFT1K/MuM9Oaz/h/4lTw14t
gvrp5PsDI8F0iqG3RsOBg+jBTx6VhahqFxquo3N7dyGW4nkMkjnuxPP0HoOwoA2fC3jS+8K
Szi3ggurO7AW6tLhAyTKMjHtwxHpzyD0rb1rSvD/iHwpdeKNAtf7JnspFW/04uXX94+FeM9
hkkYwBwcAY+apolx4X1bwyNG1t4dHu7WTzbfU4bQytMpJ3RyBRk4zwc9AOmPmm1jVdA0Lwf
c+H/D102qzamyPfX8kTwqixtuREjbnOe/PU9cgKAdJ8OtXtvD/wAMdW1W7sxdwW2qRO0RIz
nMYDDPGVJDD3UcjrXEfErQbmz1xtbW6fUNN1Y/abe+2EBg+SEbjAYAdPTHA5AuaTr+mW3wm
1zQpbnGp3N5HJDBsY7lBjydwGB909T2pPCviLTm0y48LeKZM+H51MkUpjLtZTDJDpgEjJ6g
DGT6FsgHA2l1cafe297aSeXc28iyxPgHa6kFTg8HBA616l8YPERubDQbKzs47C21K1TWbpI
sfvZZRgbiFBJXB5/i3cjgV5dPHHFcyxRTJPGjlVlQELIAeGAYAgH3ANdT481nT9aXw4NPnE
32PRbe0n+Rl2Sru3LyBnqORxQM5RWyvHarFuxzz0qopKnHarcfy80CLhOB1qtcw+ZhgRx1q
XcaUjcuKAM5l8h/M3ABec+1ZstxNLKzwKyxk8ADNTXEslzN5ChljQ/MfX3NTpCqoFUgAUwN
advImkK7iZI1K8ZXgsDn04rNEQKuHdy+5WVySW43d+33gaptPfTAN8544JA+vpSxtfHhtqk
DKlkX+fagDRkAk0m5csGY53HGPmBBP61pIhYHv82R+PP9ayUt7orNGZgqqzAqYx8wx1xjvj
9K17PMtmkpPUfkcCgBHhTIB3dPyp2QxG2MDbx0xU+wsuAwFN2yBgN+QAetIBF3YA5GBzzwP
aobgbZo2B6pj9anVWUckEZ45qO5T5EfggEjr6//AKqAKrSSKoKkr24OP/19azrxVMpZkVnZ
RyR78/zrRYZO0YJyMZGR1HX+VZupKqtEQxUjcp/+vTQEKbEdmGwBUVunHXH/ALNUYJmzgKw
I5CnkmnQnzJgofhkZf0JH6gV0OheFptT0HUdUV1BjBjtEB5mlUebIOh4WFXY+5QDOcUwGWM
n793GQJYY39xjIP8xU80BMNypx86naDx2p+iWEbeH7i8m3faba4jt02tgYcSMeP+2a4/Gtc
WNnBo2nahOJJDLfTwyIJNhdFWFsA4ODl25we34oDjEZVeQdVdQ2M8Zxg/qppflP3ueeRjGa
6jxF/wAI3p+kWD2Oj3sV3fwPKjPfiUQ7J5IyCPLXcD5bHORjd3xyzUX8MaBdSaJLpl9qN/D
mG+uYbv7OIpwSHWH5DkL03NkNg4UcGgDnLueNrWGGUhZFYFU27iRgg8D1z3xVSa5mlYIjKZ
m9DuYDH97oB9PxNdnpvg3S5fFlpZxie70nUE821bhZnj2k7eNwDhlZD6lTjg1U8Z6FbaBou
jXcGj6jpUt9JcK9jfShyBH5YDfcRsHceGHbjjBIBkXjyT2RZQMMgcY6jv178VDYyGSEZxlT
iui8EacmsJdx3OlXeom1sPOjtrWTbJK3mogxhW4CuT0PTtWknhbSbXx1omiwG8jivjA91bT
yq0to8jYaMsAOQMEZAI3DIzxQBxtxggLzknhR1IH/ANfH50tuFddzEtu/1fuc1veK9Naxms
mbw3qOhlyyj7bceaJcEcqPLXBXOTjPb0Gbvjmx0rwxItkmi6hbPBMBa3D3YkS+g5Pm524Df
cIKcDcQRkcgHO2s6vNMq9Im8s/gP8c/lViVwFx0JPHtxW3eWvhfT/B+k6vZ6PqCXGtLchFk
1EOsJhYKCf3Q3535xx0q1f6XpNp4b065is7u7a8gDtqiy7Y4bjJ3QFduMAAdSCeoOMUgOdu
IAbSMZ+YDniseQKhYquCrAZ9QQf6g/nXp+neH4rzw5aXsfhvVNVefzC72tyY1TaxAGPLbnH
vXEw6bbP4Y1O/kMn2mG6t4I8H5SrJM5yO5/d/z9aYGNuJyOxVs/gM/0qxYz/a7Z2OFVJSEw
P4cj/69TyadFN4Qur3nz1vra3GDwI3SdmOPXMQH510vgrQYb/RdSuBot7qs0E0ESQWk3llV
ZZSWJ2Nn7ijp3oA5jZHKiSEAqcx7W7gNkfyNQX48xxFv4Y7m3D+EDkn9PzrsNE0W3u9T1iG
XR9QumsYmmj023kPnBvOSPYWCEkqrMT8vbtVfUfDVpb+Nb3T3juooYdLkmEMjhpY5RZm42s
QoBw2BwBnA70AcROtxLOAmSzJuCq/C49eO1RlZLybC427vnwDjAzjn06/n7Vr2ljFd6Drl4
3+st4ojG0ZyDumVCPpgkfhnvVayjFsAjZZmPLZ/L/CgCwEwwIIIzjp+dZl7OPMFv0VThvc9
h/Kuy8R+E72x8T2Wg6ftuLu9hRYgjZCuMpOWOOAskcoz2C5NRSeCIV+JuqeH4ILq/tbC0mu
FSJv3swW3LoMgHlnKDAH8WKAPP55fMbA+6OlaelgpuU9HG4Z9v/rVfvLCHTtat0v/AAzf6d
GELva3cro8gOQGBZAQMj05wa6e40bR/wDhYWneHra1mhT7dBa3Tm43kliqyBflGMMWH5UgO
Z34+Qdc5NLEPvYHfkmul1zR7C3059Tt7K+sU+2G3iju3DG4TaTvUbQRtwobqP3i4xg5s3tj
o3hq5/sqe1fUryL5b+YzlEWT+JIdvQrwNz7gSD8uOoBypk25J4pRIXG7bnsK0/Edha6dqCf
YJZZbG6iWe0aZQJCjdmA43KwZSRwSuRwayt2wKgH1oAYTh9wHPepHCnGe9DL8mTgEdhUZOe
h4oApNlWIoHPWpJv8AWE+tR5FAwIG7OTVkMDjHSq+xcc1JCQQV9KALScnvUoGaiRugqyg60
CKV1AFiLAcjr71Q3GtuZCyNgZ4rM+zOeeBTAqQ2qNECxOPYD/CnLaJHIvLYZXU7vdTT0d42
ba4XBPBjz/Wl3sxXLqx3DgR4/rQBGtuyurtK55BI3HkZrc03K2QU9vf3I/pWOwlMJ/eRKMd
0Of51rWDgwhR/EWbHp85/xoAuAnk5PtikXIbjPPc0hJBHH0xTt2RikA7c2Rkg1HP80DDHRg
cYqTGSpHalZN0UmewJH8/6UAZr8dBwe9Q3LFAro4UqcFiCQM8duakJw23b3/Ae9Vbp1EUjS
YK7gCD0yD7UwHrJK6EGeDa3Xcr4P/j1dvD42Ohw6Tb+HrfSpltIllknvoC8huXAMrIcgqvC
p64QcmvPUuLUSqVEAAB4I9sU7zYWlY4t8N/sg4/SgDsLe78P/wBo63p0WoTx6VcTw3FldG3
ZjC6k7VkXOSu13UkAnOCAR1uaxeaTFo2maXZXsl1JBLNPcTiMqhZ1jHyggMFAj7gEk+lcAk
0cPm8qNyYAVT1B4PSt22u2ljhhRd3mY+/0LHGP/wBX/wCugB3ia4tLzStMjUsTaWuJVH8JN
zO3B78Sp+ftV7U5PDPiG9Orz6vLpV5ckzXtk9q0xadsszQbTjazHhZGXHqRise5tGmnaSSY
qNm1xEgyec7fbt0/pVa2sVhlXpvHOFySfcnvQB09vrNo3i+xu0M1toWnp5NrA5DyKmxvmcq
OWZmZiBwC5AOBVTxJPZazDBqrKsOuSORf4XCTnosygDAbGQ3q2CBycZ8arguOhBxzxj/Oaq
3swjZ1UAs4wSCF2jHU/lkZxQB0PhJ9ONrqdpqd21nDeWQh84RNINwlifovP8DVbuPEemW3j
vwjc/bri4sNJiijmupYSC2yd3OFyx2hXAA68dOBXPWDgwRgHkcdODx/LrWdq8JgijYc4bOf
TI//AFUAal5p+hafLaPY6z/aqFiZUitmtiiAjoWB5PODg8gnmrev6npVt4cutF0/WJNTiub
uKa3geJk+y7A25pMjBkO8J8mVIBJOdtc3Ysdoz83O0e/p+HXJ9qZJpqQzs4YlFcBQe2QT/S
gDe1PW7K58HeEdIgkZr3TZbz7SrIRtEsi7eTwcjJ46V1Xh2fQ9LQ38Op3f7zT3gu9Mljb/A
EiZoyp+ZcJ5QZtwydw29CcGvM9QRfNiZSd5Hfue35Z/lXQWxaWBcjBYA4HuM0gOwgTQtV0D
T4rzW/sU9oJY3jNo8mdzk9R7GsbRl0m58PahY6rq39mk3dvdLIbd5gwiWZWBC9P9YKqR4dO
wyD+fFYd+jTXSwBSIxiR2xw3sPbINMDpNDg0SfStX0261w2sUt/BNazm0kfzY4lmQHaOVyJ
A3PrWlpaaGdK1PR7vWfsqNexTwXBtXcSqiyrnaPu53qea5SKIk71GcHmrO0CZiTwn86ANrQ
dej8O3+ty2F8fNMP2e0mRD+9YTxNyD0BRGyDx1BqjDqGiWnjFr+zju1066t5opYAwaS1WSN
opNpP3gudyk9V2bsHOMpl2zhRz82cBc9T6VlMyokcg3HaVbaOVbliB78nNAHV3o0PQvD91Z
WGpx39zfzRRuyW8kapEnzEEvtO8sEwACAFbkk1U0BdNOs2k+syCPTopxLcnaTmMEkrgc/Ng
L+NYEpV3+5yhGAfvZPJY/pUN1cyJAYFRigYNLn9B7dKAOlvvFsF34YuXuBK+vy3E8aXBUAL
azbWkAI5D7lYHttnlHcY05/FGlah4z8UXVvqKW8Oq6NFZQzzQyEb9tuJAQqlhwkozj09a80
eRpDyTWjZW+yLzG+p+lIDVt7Gwt9TjtpbyOWyWZPNuYUcDZkbiAVDcDPbtxmta78R6cnxLu
9ZWVvs4vbi+hcoclstJCCO2X2Z9Aee9c5cXAtkLd2GAPesy1R552yeoIJ+oP9aYHZXmrwa1
oOn3c8pGrQRi0mDA/vo0UCOTp94DKnJ5whwSWNbWoPpGu38+sDUksTdN511avBI8glbmTys
AqwLEkbmTrg4xk8PZNvypUjK8Z9e9aVvuKqpyT60gNPWr2HUNT328ckVpDGsFtE7ZZY1GBk
+pOWOO7Gss43ZwOMYA6VJLgyMAeMVACACfwpgJyzEDjNORWZOo4poYKwJBJx2FId0a7s/e/
h9KAI51BANQ4BNT9RUBHJpABHYCnINr59ajKn1qTt9KBllSAAe9WEOeapK2R61ZhbAIxQIt
pgrknmq7od1SAEDg/hTSCTzQBhMS8rSGOYKe2z2x60seRKsiw3DKDnhP8A69dCEEkSlOQwp
qoGVfTFMDBeO5OX+zyhc55A/wAa0rASLLGskMkbAHO4jbj6+tSzskMTMxAx61At9Af4geQf
pQBqAMFG7gihM7c5xj2qg2qRFcFxTf7ThxgMOh/OkBqF8AZK8f7P9aVjnIPPBH51ljUIyPv
gZpw1WPcPnUigA4Kgmqj5YyJkFSc4I6c5qH7YgwN3T3pEu7dpWV3C5Kk/L1pgWEVImG5F44
wVHNaSW0ZYgIMr12gH1rMinhePDNk9AR29vyxUyKAHaNn4OAVOP5fWgCeW0dbhjkkMOML29
OKslDEvzKTtXd15BAyD+BFUhPPAqqkkgUAnaO34VdhuROV8ws7BTuBI54Hb6Zz9KAICqs6f
MXLJuVRjj0+g9qhdQiSPI4jjC/Mx56+35VYcJA+UYKF+VMHAAzx9fX8K56abG0yO7uV5dm3
EZ/PH4UAac9003mLakrAoA3uuDknt+g6flVV1LnPPz4YcZwc9Qe+eef8Ax6qaToXViFLA9e
gH49SfxqaS+R1UnBIOQCAcH2HSgDX0yUM7g5DKARn15J57/r9TRrS+ZauVbP8AFjuMYP8AL
NZEF/5cxw3JGCW59c1JPKskLBZCGY/3uvHftzQAtjIAEyAAGJ+v+c1fdPvFuNyZ2nsQf/rG
sC0nWNsOSB0x2rUN4t2jxlyAxPAPZgM/1oAhEge9RsbkJIQHgbfX2yf88Vs6Yx8lgx+ZWK5
/X+tZc1vFbSLHHu3FFJJ7ZGePwIFaVpkSyDOd4WQfj1oAvofLOM9uBUN1EGgjdeudmamI3E
AcnJBz70ksysksfoMgenFAEdt8sbcZJNN85fs8rhCCCDgnrzVK5v0SNlDLlvlABxjGKrRag
u3a0iqFJ4J6jrmgDQDlZ0cA7mGM9RnrxWdsihJV3OxBkkr8o6EfiQVH51BBfGbUiy8AqUjH
90dR+PXP1qRoTLJlwSYwCqEfeYjjPtwD9B70ALOVBDF5GYkMuOoyf8TnH+6KrNuQyo6fK21
X3EZyOR9T6n3q59nctDuMiLK+xNzDdkkgY9Mf4+gqOZAInRWwi46c5PGPqTkfmKAMxLcPIG
xhS2MZzjjI6fjWqu1I2ViAoGSfQVSmURSkgrkrkBScZHc/hmoL26Mp2LkD+L39qAI55nu5x
wcdFXPSp5P3Ea20IzM33mHUVBHKsRDqBv24+lXbCDgzSHLtzz2pATWzGCfLAZDBzj0Yc/rW
xGCmQCfT3rGlI+0x9g+Y2/p+ta1nMHt0kJydvOfUcUAOmXau7v8AWqjLj5ieTzirV3KBFzx
zms6e5SMj51PGetAFlnKkID87jJIPQU//AFkS98Vlpdru4bjPJJ61aW/izwwFAEvAxUUg2v
moWvY8ldw+tMa8QpywzQMe5IpfMx3qmbxCOtN+1RnnJ/KgC/HLlgtXYjhqx4ZwzAitKNgQC
DQIuqxwRSNnPT9aam0YJGSaHI3cCgDQhVEt0QbiMd+vNMb5VBK8AYGakVhxTWdSvp+NMDU8
ENnx9pmOhaT/ANFvXudeBeHdStdF8TWeo3Icwwly3ljLcowHGfUivQx8V/D3UQ3+P+uK/wD
xVePmNGpOonBX0OvDzjGLuzuaWuG/4Wt4fP8Ayxv/APvyP/iqvaN8QtG13VIdOtEuxPLu2+
ZGAvAJOTn0Fec8PWSu4s3VSL0TOroorC8R+LNO8L/Zf7QWc/ad+zykDfd25zkj+8KzjGU3a
Kuym0tWbtFcG3xb8OIxUxX+R6Qr/wDFU1vi94bUjMWoc/8ATFf/AIqtvqtb+Vk+0h3OQ+Lj
EeNLUf8AUPT/ANGSVxqE7gWwMnH/AOqtf4geJbHxJ4lgv7BnWJLRYWWYBTuDuemT/eFYf2i
DaR5sXK/89B1r38LFxoxjLc4arTm2i6zlrdyhzGrgsOm3P+P9KnhhkjkkbA3ADcm7DEHsCO
nFZZmtsczRMTnq3+FWFv4xIghlXzGUglSTkeh44wMV0GYssgN6nAx5i42nOOc/pX03XzRcj
zL22kcIwZuDGD6g++ea+l68bNd4/M68LsworP1vWLbQNIn1O8Eht4du4RjLfMwUYH1Irk1+
Lfh1uRFqGPXyV/8Aiq86FGpNXimzoc4rRs7yiuFX4r+H2AIhvxkgcwr64/vUo+K3h/keTf8
ABwf3K8f+PVf1Wv8AysXtIdzua88+MhI8IWWP+gin/ouSnSfGLw1HjdFqAyOP3K//ABVcz4
78b6T4u0G3stOS6WaO6WY+dGFGArr2J7sK6MJh6sa0XKLsZ1akXBpM4a7TfZWlx/EQyt+B/
wAGFOtJczQoTli5iA9uufw5qWCAyadOu4ExujKO3zfKf1C1DCB5wnjToQIznIyMZb8SPyHv
XvnCbaAtESeOepqKdMbjtVc9B6cVMh3IBn73AH1qOfacEjI3fNk9f8/1oEemfDfxN/aOm/2
RdFVurRQIeg8yEcDj1XofbHXmu7r5ti1O48PanZ6pbNumgO6NCThx0Kn2xnP1r6A0LW7TxD
o1vqVm6tHKo3KDkxvjlD7j/wCv0NeDmGG9nPnjs/zO+hU5lZ7nn/xc8JJc2g8S2isLi2Cpd
Ki/fi6b+OSRkA+3+7Xk6zk7w8il1P7192eB169eQOPYDpmvqh0WRSrqGUjBBGQRXzh468Ly
eFPED20ZP2GfM9q+0njp5eT1Kk+p4IJ64rpy7E8y9lLdbGWIp2fMjOSP7U1uA+WRshVIwMY
APvjB+uPepBGtoysMsyoPLI55OQSc9epAPuT9CwZE5AGHALAdSBwPpwSB789qltNPuvEGuw
adZopuLhysas2FRepOcdAB+nTJ59RtJXZzJXOh+F3hVtc1ltSvVMum2D/KrA7ZJscD3AByf
+AgggmveKoaNpVvoej2um2oPlW6BQT1Y9Sx9ySSfrTdc1m00DR7jUrxwscKkhc4MjY4Ue5P
FfN4itLEVdPkejTgqcdTi/ix4rOkaOujWcqi91BGWT5QxSHBB4zwWJwDg8buhArxi2b/AEd
PTFQ6lrN5revy6resr3U8gYlRgDGAAPYAAfhU1uF8+SJeF3bgM9AeR+hFe7hqCo01Hr1OKp
PnlcddL5luwRcHrn6VPprmWZFBGxjuI780rj5wAMgcAnvVSxuFW8SBEDAMfnyfun+Edvxxm
ugzOq8KyK3i7ScAn/Skwfxr6Dr560iWLTvEVjfz7jFBMsjCMZOAa9Mb4q+H1ODFf/8Aflf/
AIqvHzGjUnUTgr6HXh5xUXdnc0VwbfFvw4v/ACyv+uABCvP/AI9WjonxB0bXtVTTrNLsTuG
I8yMAcDJ5yfSvOlh6sVdxZuqkXszq6M0Vz3ifxlpfhM2g1Fbg/at/l+Sgb7uM5yR/eFZxjK
b5Y6sttJXZ0NFef/8AC4fDXaHUT7iAH/2amn4x+GQcGHUv+/A/+Krb6rX/AJWR7SHc4r40M
R43scf9A9P/AEZJXIWzZTB4IrZ+IPiKw8WeJLa/09ZlhjtFhImUK24O7dATxhhWDGcEY617
+Gi40Yp7nDUacm0aBfETHgBRnJqidRRnbLEAHA6c1BeXfmAwqflB+ZhyG/Ko9zQqoclcjIB
GOK3MzcfUIMlYwWGeJDwMd/lyD/Kka+QDgwSAc5D+WfyYnNZEVr5kKMb5/OcErGgLHj154H
uffrUv9mTZQC7bDKW7jpj/ABp2A0mvLNif35PPXyn/AMKFuLMsqiUlmIUDymAJ7dRWLLbyx
M6Pd4dVLYLEZ+lWEtJbO+tjJKZB5mOpxwKLAbTQqRhensK2vh/Ht+IOnemJf/RTVkINsZIY
8rnAra8BHd8QdOOf+euf+/TVhif4MvRl0/jR7nXmHxfUPLoQPrcf+069QrzD4vcS6Ec/8/H
/ALSrwsD/AB4nbX+BnmstsizHAGCAeKrzQjbgAAg9av3CMrRtkfMDgAYxiq84+VvwNfRnnm
LeW8ouTsGQQDUX2K4Ocjg+9a7rucbsY2DH5mpAARk464pgYxtboKcO/AzjJqaxjdbuPzGJB
JQZPTI/wz+VaLhVSRvRTnH0qMhY14IyGVh/L/2agC7tZJIgwOTOoYnsOAMV9LV8ytKwvIQS
SDIpwT15FfTdeNmu8fmdeF2ZyfxL/wCRA1L/AHof/RyV4XG1vEimZlUY4BHJ9wOpr3D4obh
8OtV2HDZhwR/12Svn6NYVmc5meUMCgVsEj1Jx2/CujLP4L9SMT8ReaeSWRY44xAjPxLKRuI
JyNqn8PX8KsacwmszIxy2Dks2STnv69qzhIySNNL5ERZgGJG9xg+ucjPc5zVmxlCC4R0DBH
JCN0/z7V6JzlbU1jaIFcblb7o5IBH+IqSy2t5hXBCjcMNVi9hgks5CgTfsz054GaqadIFC8
8yAKAO/bmgDVuXCiKCEkmePYw5+VQQSfyGB9amFudiqigDAAA6D0FRW0BEzSt828gemFHQf
41cdiH+UYGPWgCW2HzMwJ2jaBx79KWQmQMuMkMDgDrTbZR8+W6HOMd/WpFG7KgEYHBH+fSg
Rjata/aPKZSwf5l4P44/n+Vb3wt8Vnw7q8umX8ippt2+GkkYgQyAcN6AHgHOP4TnANZ95GB
Edq85DL68cCsSeIQyMZSFVhuJIrOrTjVg4S6lwk4u6Pqeue8Z+GIfFXh6WzIVbqPMlrKSRs
kA4yR2PQ9eueoFY/wz8ZL4m0T7JcyAalZgI4aQs8sYAAkOepPRuTzzxuArua+akp4erbqj0
U1OJ8pb5LaQ201u6To5SZZAQVYZGGB5BXn8cnrivc/hr4WbRtJbUr2ELqF6M4ZQGii6hfYn
qR7KCMrVnVfh9puq+M7bXpQNoG65hJyJXXbsOCMYwDu9do45JrsK7cXjlUpqMOu/8AkY0qP
LK7F718+/FPxc2v6x9hsLjzNKsm+Vo2yksuPmf3xnaOo4JBw1ek/EvxYdB0X7BY3Bj1S8GE
KNh4Y+d0nTj+6Ohycj7teEJbFrYgqOTkZPTtWuXYb/l7L5E4ip9lFK6RY5tycK2GX6HmtBN
rNayqAHfKNz9CP0I/KqUo8zT4XxyhKHj8R/OpIrhEsnQ/6wOrR455/wD1H9BXrHIT305Mv2
e3IyepB6D0qS3gW2QOudy/Nn3FMtbUqpkkOZG6+1aTRfKPQCmBd3bxlSMdiKikgG4OTmqyZ
W22g4aM/wD6qsqWmhHqADSAj+yr5gbHNdH8PEC/ECxC/wByXP8A3w1YwH7okcN9K2fh1/yP
9ng5+SXj/gBrDE/wZejLp/Gj3WvHvjqSp8Pkdf8ASO2f+edewV5F8cBmXw+MdftI/SOvEwH
+8R+f5HbX+BnkcMU1wh+ZihOMAE498dqj+zNvkj53p0XHWtaxtfJB+cnd1GOKWSBEnLBcN6
19EeeY72zxBDJ8oY4PtTzZyqrMRgKMg+taklusq/OBgdM0eX+7KnpjBBoAp2kT+YjJGzK4+
fOMfWtsbSOi/iM1VtsICgx+VWAxxQBFd2iC7l8pOVjDqF6nqcfjg/nT7UMLtg0krlgzKWbK
hfQDselZ6X2otL5gQlsAZ8v06cUi3l8pjI2hlLKo8sZHY5/OmBpXqKZH3qpjVFfOOQe5H4C
i+w8VlMuCpmXkDjpg1Rg1DUmlIV9rMBjMI+bGfbHc9aabS5ijEpmjKbvnRSfX06fl60AbyH
dCpwc4Ib862PAGR8QNMGSRiUf+QmrIbOHOMliTgHGK2PALMfH+lgjtL/6KesMT/Bl6Mun8a
PdK8w+MBIl0HGP+Xj/2lXqFeW/GEfvdB/7eP/aVeFgf94j/AF0O2t8DOAmGI4yeuarzZ2Mf
9k1PMT5K8/xf0NQMdylT3r6M88zb15IY4cO6DLZx3yB/hVE3dwC3+kSjucNitK7AexO4gsr
qf5g5/MVk7vnxjjvn0pgW2F99pjtlnndnxjEhwQf/ANdSpBI1s7SXVwWXjYcgE/j1ply0v2
K02yyhJIc7Nx25Vip4/Cq1mMXsRI4Eig/Q8UAbCnzJ7Ug9WQ/qK+oa+W4MrNbqBysgU+xBx
X1JXjZrvH5nXhepm67ott4h0afS7t5kgn27mhYK42sGGCQR1A7VxrfBrw4xBF5qqgAjAmj6
H/gHvXodLXn08RVpq0HZHRKnGTu0eb/8KT8Ncf6dq/8A3+j/APjdSp8G/DqOzre6tuYYJ86
P/wCN16HRV/XK/wDMT7GHY8y1j4WaHp2h6hexXepPJb20kqCSVCpKqSM4QHHHrXilpJtnQN
kEOvGO44r6i8Uf8inrP/XjP/6LNfLxBguyem4A/XPWvVy+tOrGXO7nNXiotWOqiU+XGOMg5
P4n/wDVTyDvAOCWOcA0y12sijPykA9e1CTN51wqJlmcEH05/wDrV6JzEkDjYzHrnH+f1q3G
N5PGOmeOvtXPyXjNqMPln9yspRR1DA5Ut+o/T1rajlLKuGwO5oASRcu65yxBHPfHFc3qyyX
CKyHCDJK4rqWO4ncRgnGfwzWPfRtmTb94KHH55oGU/DOrXfhnWbfVbP5mjJWSMvhZVI5U4+
oPfBxX01p2o2urafDfWUolt5l3Iw/Ig+hBBB+lfLV5KI9qrjaqgIAP4eT/AFr3T4Tabfaf4
NWW9aQC7lM0MLceWmAAcEZ+bGepGCDxk15eZ04uCn1OnDSd+U7uqWraraaJpdxqN9IUtoF3
OQMnrgAe5JA/Grtcz478Ny+KPDUlnbOVu4nWaAF9qs4zwe3IJx6HBrx6SjKaUnodcm0nY8J
u9Uu/EWuXmpahuaSQkhSeI0zgIPYcj3PvUQjAhEJKeYflDAAdemaLAu0iwMDGFYgoRgjHUe
vHSi5c/a3uA8aEDCdhnoMnPA4r6tJJWR5bd3qZoUILmN+FGGGfXuP8+lJYW3mN5r8AYC0BV
u7jAOYoyfmxgsSc9/r+VbmzHlsAMOo3Y9RTAYqKigE8k1Ix6AH8aULuzxTCAuCR3xQAsa5u
COoYY5qeNDGgOfbH41Xy2N+MFeaug7LfznAVVXJP15pAR3MghgbJAPU/StD4aXJm+I9iFyI
xHKQOmfkPNcrfXLXUvpj7oI49ya6n4X20kfj6xdguCsx4/wBw1jif4MvRl0/jR9A15H8bRm
58Oj3uf/adeuV5H8bCRc+HT/18/wAo68PAf7xH5/kdtf4GefRcRgU2cc7uKWLJHTFSSoDHn
05r6I88rgHgkUremMUobK8UgGepoAYo2yA561YIz0qIodvFOV8jkjNAFdJH8gctIxOAxQLg
emAakjINwvylzvJGR06d/wA6zDqTrhRDEMHPBb/GrUd+xi+0LDEDu2kbmA6deT1pgXWE1vM
xjuvKY/KQsatnnOPzGarGa4Ym3kuN8RUkDYBzgnqBn1py3JuhlUtzzltrOWH4EimyP8y7Yh
nOOD6/WgDbY/IHXuAec4rX8A/8lC0zJHSXp/1yasZDm3jIAwRjNbHgIf8AFw9M/wC2v/op6
wxP8GXoy6fxo93ry/4v58zQsf8ATx/7Sr1CvL/i+zLNoOPW4/8AaVeFgf48TtrfAzz+VCbU
5A4IOapZ281piffA6Mn8PWqxjDDeuB1GK+jPPM25ANpcr1O3+RB/pWQUy7Ak/wCcVv4Pzps
Y5UjK9+PfisYWkzfxjkAZ2P8A/E0wLE8ZOl2kmf8AVvJH+ob/ANmqkjspL7hwQ3T0NaAgle
zFuztxKXBEbkD5QPT2Ham/2eNpy8hB/uwH+pFAF2AltSZQmV+0K+fZsEV9QV8wW7Mt9ADHI
oIjUs2BkrxnAPf9K+nq8bNd4/M68LszmPiHM8HgXUZI3aNwYsMpwR+9TvXhl9qF5HGu/ULl
JOSq+c2SeCOM5wcEZr274mEj4famdxXBh5HUfvkrw22gRZijqgOCztkkjn16k4I/Ot8sSdF
37kYh+8RibU555mW/u0TO5fNnYEAnj5QT/Okkm1JA2dRvdwJ3EytgY47GtKCSM258tMjdyc
AZ5759PrVWdlVC25QScAbeh/z2FejyrsYXZaN1c/ZP3t7cMjqMgynp6Hn0rF1QRtJC6EnIY
fKM/T+ZrfitYGtVwBL8xXLY4H07Vl6vEvkRsgAYPgnHqKEkthGhp5zAuc4yBjriq2oTtakp
GQjypkuTjYAev48j86l0Vi0Dc5+Qjp6nGT+dZN+t35n7yPLZxv4ycDjHpTAqqZpXYnllyF4
/Ie2PSuvjZNxZfukBh+PNc5ZWxFuHx1/nW/ZhTaIu4F1Zo2+oPT8iKQFwlCeAMgZFULxAjK
7H7y4/WrwG0rkjk4/Sq93aXN/PBZWcRluZJAqRp1Of0Hrk8UN21YWH+APCA8T69G95CzaXY
5EzDgSMPupn36n2HbIr6ErL8PaFa+HNGh0+0RflG6WQDBlkIG5zyeTj14GB2q3f31vpmn3F
9dyeXb28Zkkb0AGePU+1fOYqu69TTboehSgoR1J96lygZd4AJXPIBzg4/A/kadXgui+PNTT
xpLrt20n2e4YRzW4O4JBk4VR6rnORjJz/AHjXutvPFdW0VxBIJIZUEkbjoykZB/KpxGGlQt
fqOnUU9jyT4meFU0u+PiC0jxaXThbqNFOVlOTv44w3AP8AtY67uPM7kXEluiKxVSxWTBPJJ
J5/WvqPULC11Swmsb2FZraZdrxt3/wIOCCOQQCK+dNc0u48PaxPpV45kkSTKybdqyoeVcD3
7+hBHavVy/E+0hyS3X5HNXp8r5kUIbURgIq4UYBPr61prFm0ZQOIz26nNQIAUULk896uQIz
NIgOCYz+Y/wAmvQOcrLkNjbgYqN+R645p0kgWQgkA4z161IqBUU/xNyxPYUwGLG7nG5VGMn
d/CO5NQahILiEmFzIkZB29FA6Z9z3q39ptY7wI6qtsinMrn/WHryPT27/hRYG2uzciKPAfe
gB9+hP4GgDJhtBNG0m8qo+QkHJU9T+PIHtXa/DwEePbNAw2IkgUD02GucaSNAlokaKuwZxx
lu5PvXRfDlT/AMJzZH/Yl5/4Aa58V/Bl6F0/jR7nXkfxs/4+vDv1uf5R165Xknxq/wCPvw5
6Zuf5R14mA/3iPz/I7a/8NnAwIRGGJpz9doIPrUkC7osCmiDcwJ7etfRHnlLlXK04ZX3+lT
yxAODjFRkY4xQAxiff8qbtYVOAfamHIPSgDCW3RDmRtxHOB0qRCWsZzgYSRGPb1FXm01GKg
pLHzjLuCDn04qRNO2wvCjwv5hUEFju45xx070wMNGKnr06e1aVpMZJ4UZdwMig/icU+PTBP
I4WN8rwVXIA+hPWpoNNeJVm5XZtcYJPOeP4f0FAGnaXCzwuik7omGce4/wD11v8AgRNvxC0
0jOP3v4funrnLKAJPlN211+dT2IHGPyrqPAyY8f6aeekuf+/TVhif4MvRl0/jR7fXmHxeB8
3Qsf8ATx/7Sr0+vMfi4u6bQ/8At4/9p14WB/jxO2t8DOFjAMbA9Sh7exqsh8sIfSr0ShY89
itUPuttOcA8fnX0Z55BNmK4cADDAEiljXI+9jNSzJmfjHCj8RTEKkfMD9KAJFhVgNxJ7cGp
VgjXjaf+Bc0+IgRfKMn0pSoO7KHOOhHSgCrLxfQKoAAdecdea+k6+aQwFzGZADiVQBnnrX0
tXj5rvH5nXhdmc14/s7i/8EajbWsDzzv5ZSONSSSJFPQc9s/hXjDeGfEiyykaJqJVzkgW7e
nbivoyjNcuHxsqEeVI1qUVN3Z86J4c8S4Jk0TVWUcAeQwzyeuOfShPDPiNHVv7Bv17kCBsf
ljk+5Jr6LzRXR/alT+VEfVo9z5+tdA8RJbyRnQ78EPvX9w45A+nes3W9I1Ky055b7Try3hL
AK00RUFsE4574H86+k68++MQ3eDbcZwTepj6+XJWtDMJ1Kig0tSJ0FGLdzyPRJMkknA47Yw
MVc1OES2zHH8OcY/unP8AKsvSGyyoG+UEfz/+tXS3EW6339kYfkeP8K9Y5DBlnFrZqAwEkh
2x5PQnufpVvRoXtvOiYHgh8fhz/SsGVzJdo06uRtxGFxgqCcc+nv3rct28vUkkycTxYwfUD
p/47+tJjNSaRVUNIRtU/wCf6V6B8OPDrwRPrl9EPOuB/ou5eUjI5Yem7OOnQejVyfhPQj4i
1sRTKfsUP7y4wSMjoFyO5I9RwDXtaIsaBEUKqjAAGABXl5jibL2UfmdOHp3fMx1eM/FDxI2
qaqdAtXBs7RgZyv8AHLzxn0XPT+9n0Fd34/8AFDeGfD5e1dBqNy3lWwYBtv8AefBPIA+oyV
yMGvD9NtcmMKn3m2/T3rLLsNd+1l8i8RUt7qL9hYGUOoA5jIz6HtXffDPxJ5bf8I/du25yW
tPlJGQCWTPbgZHGPvc9BXO29stqSQx6Z9zj/wCvWTLF5c5kglaF0cSQuvDBgcqQexGa9OvR
Vam4M5oTcJXR9DVxHxH8IDxDo4vbSJf7TsgXQhSWljAJMfHU91688cbia3fC+vxeI9DhvVw
swGy4QDAWQdccnjuOeh55zWzXzsZToVL9Ueg0pxPmSyn35B6Dn86vQzLFIssnKK2TW/8AEX
wuvh7XF1GyjCadfMTsVTtim6lfQBuWAz/eGAAK5beWKxryzEBVHWvpKVRVIKcep50ouLsyR
fKkluBIrDe+E29cdsVNOJQNiRiQFtrHIALdcZ/ugdevPTNMlllYvCApaNQszd+Dggenv9Kr
3+qSTTwfZcMsYAQkHBOMbsewOAPqfStSSjqDu8vlfIZTj5wG46E4PYD/APXmjSJlhvJIEdj
uXhj3Ydcf57VSu7gxR+SJA8jDEjA5/X161HY7obiGbAIDZP07/oaQG7cx+Y7f3zzXV/Dvnx
vZHj7knT/cNc/NEAiMOecE10Pw7Ur42swRjCSf+gGsMV/Bl6F0vjR7dXk3xo/4/fDffm5/l
HXrNeT/ABmz9u8N465uf5R14mA/3iPz/I7a/wDDZxdqoQA45PSpJBzgDrSW4OwZpZeFyOor
6I88ryr8h9RVXd7CrjYYVSI2uRxQA7NJupMHOevtRtNADpZSwAXewOdnzA7RnJwP89fzXLt
tARiT33qcD2I9s0wyFiY3BjbJDAnn6EHp6CrVvveCIqu4M3VVO1ccckEg9KYEIzEWQhgS27
5+OeP8KkRJJQyKhL8fKoRj7Hrx/k0Sh2wQqktgA8ggDJJwCCxyBRF5qiR5jJs6DDMhbr6k9
fpQAkREdxHvb5/M28qF2sTg9/rWxpWpnQdetdTFqbj7PvzGH25BUrwcH+96dqpRRbJMfM6g
5LFicHsMn6fzq0AZWX92Rjuwxg56+/8AWpnFTi4vZjTs7o7MfFzkA6C6k+t1/wDYVgeKvFK
+KXsWNkbYWvmf8td+7dt9hj7v61iGJWlYsAfSpVjRTyBiueng6NOXNFamkqs5KzFULtHHfF
UFP76RGHyh8gVonKkbB0bP1qj/AMvEgbo3PXpnNdJkR3KfvUKSAFQep9aRImZ9xeNAe2eD9
KdcxAEueQSORVd544JVUyKSV3YILAD8AaAL8ZKKPMkBXsAppVMW4j5h3xjrVFb+12g5O7vi
N/y6U5L60GTJK7k9P9GwR9KAJ3ZfN3Rxsw3Biu3BGCK9APxeAOP7Cb6fav8A7CvOv7Rtl6e
e3GM+WB/M1YtRDcwGQDCsMgkYIGfb6VjWw9OtbnWxcKkobHfn4tYcJ/YTAkd7rp/45TD8Xw
QdugSNhcnFz/8AYVwt6v72Z4kBkVAyB84PFcvJcT3GVAJXJ3Ejj/vkf1rH+z8P2/Fl+3n3P
WpPjZBGP+QG7HuFugcfU7cVD/wvK3/6AMp/7eh/8TXnVp4feeJXnmI3BSscYByDyMnoOvvV
qW1ghk8q0gRRjBkxlye+Cen4AZ/Gj+z6Hb8WL6xPuehw/GYTMFHh6Vc9C1yB/wCy1l+LvGo
8T6bHp76cbbypxMX87fnCsMY2j+9muYhsSEOByBxxirtxpcabN7u+FLEk98j046Z6elXDBU
aclKK1QnWnJWbOd09RDJuf+B2yPxrrWBNs+MESICQPbBrmXi8u4IGSue5z/nrXUWjK9gpIJ
OBkDriuozMK/tSkyy5JABXGOhJz1qmH8t7aVmJ8pgT+eT+ldDqsBRip5wP73IIz29OD+dYd
xDm3cEYGe1Aj0LRfGsHhzTlsYNJMpDFpJftGN7Hqcbfw+grQHxVJI/4kTgHOCbng4/4BXF2
EC3MFu7EHKKSRzk45/Wrr2yibleMbhx05rjlgaM25SWvqzZVppWTMfxDf3Wv+JHv77aNwCQ
xgcRRbjhc9zyST6k9sVa0y1EMQlfgjgA9jS3tnuUPtOSxwMc+tXJnWOPhQMk8Y9a6oxUVyr
Yzbbd2Mu5zC8T4LbiQRj2/xrPTCIEkOcnB9hzj8utSXVyEtHaSRSQQyZ4zxz79RVKAG5Sd3
Ys7ElSB05HGB9aok1dC12bwtrAu4EM8DqY5og5UODyp9Mhh1x0J9a6pvi3sBLaE3A7XX/wB
hXF20CkCKUbXPA3etQTWw88hW3J2Nc1XC0qsuaa1NY1ZRVkzqNb+JNrr2i3WnXehMkcyYDm
5yUYcqwG3qDg/hXE2Fu6wm5lADqVK+wB5OP5VJHZ/aLsIBlCQB7DOCx9gf51Pqt3FaQzWsC
gyupR23H5ACOPc/y+pq6NCFJWhsTObnuZOqBDcvDaSK0X8bDkMTyef51mzS/Y0khD5dhjKn
t9fp6VNJJDZxbiFaRh8ijt+PpWaiPPNl8sW7+tbEiQRF5QCp55FaotwtuXIztIY/1/Snw2m
wRv6MMn26VomIBCuOD196ALVuPP05AMFlXaT6kY5/lVvQtcOh+IrbUTAZhEjIYw+3JIIznB
9ao6Qf3EkKkbo+xx24PX/gNSahafZ750wABhlIOQQelTOCnFxezBOzuj0F/iwUODoTf+BX/
wBhXKeMfEL+MLnTJRZfZVsvNzmXfv3hfYYxtqgqLLEpOCe/GKdGgbIAwRXPTwdGnJSitTSV
WclZjEjxGMelNZTjkdasrHt+XFOaMA9Oa6TMzRHjIPFQTIAQRV6ZCJSwBwaglG4EY/SgCme
OAaTmn7Oc96XYT0NAElwnmRuzRlHU7iVHUE85+g/rUcQZI1CttfPygDGffpVkSQRlwJBvkQ
rsGOQe+foc1G7ESYx8uCcMRyffnr1pgAtY5ZOJXEYXaC4zk9cgf54qaK2UeTIxcxl8ASqcM
eeevt6UiRyyzqqW4l3KCQAGPucYp62k7+W+Z45IyBtC/KNpPQdeeD+NAFjysFd0i46gY6Gl
EoijZQDk85J68f8A1h+dEIeN97o49SQR1psgIfOBgnOD9e9IBnmc/cP0zUhYBRnGfSl+XAJ
jGR6DFKp+YjywvuB1oGJFMVXlPbPvVOZs3khC7enH4AVcRUAfPBHUZ61Sny0/mbVUDgBaBC
ynfZOp7YJ/OsfUYPMEUikDgoRjHvn+dbIXIY56ZH1BqtdRP5IB5XcMDHXg0AYn2OQICZSAQ
SMZ9TSfZmA+/wDjWuYf4MHIzxjtxQtsxIwjdfSmFzLXT2eYRPIR85UnH4ZrpNOTZAUI5X5T
+Q/xqhLA4Y5Qqc5zjuP/ANVa9riSe6K4Hzhx9Dk//WpAWDbGdVHAz+739+lcv5WHLKNoZyc
ema61ctHgkgA9KwbuJre+uY7eESvvwN77UAPIzzkn2pgW7YulhEkZAZi6MTyQAQRj04b9Kr
Pf6fYsBv8APn/55qM//WFMj0+4vLkpe3BKgqfJgHy9M4x+GOR261GlnKLIR26CKT50kZo9o
YBuMnqePr+FAi0LjUrsKo8uyDEjawLMAFzn24zxitVmZ7ZSrdVBIOe2RWPBbLAkXmyOCs0T
yGMbTt5U4PJ6N/hW35ME6SJCWMYDKpJOTnBzzk+vNAHO3qnecE8/hW1pAMts6nJweMH2rOv
4fLj3dNv9elWdCu8oSCPvEce1IZqaihuZWZMkLH5jYHRSB+mTWDJcLa27SSKrs6mNEKg7mI
xxnocE/N24NbV3ORB58kgVLcFSJMkKozj8ea5yDfdXX2qVCq42xRnoo9fqe9MR0WgxkWuxi
DIASQP4SxLHH4k1pSkKNzjdxhVPGaz9KIjaZW+ZgFYfyNXrgHzfMPKqcbfqTSGU53JTzHYk
oQwx6f5JphVpYmklxHGgMjN/cUdSf896s+QXjaJjywwcduOtYl5ci+eC1tmEqKQA68LJIeB
jPUDOQfXJ7UAU9SvJLm8lKQ+bFGNqckDIHJ55696r6VdzHUVUyA+erRkL0THzAD8Qefeob+
7a4cpGwxIxaRl6Oc8Aeo/mfaqizNBMqW53yIQzH0IOcZ/ChgdbcsXmVjnHTIOOvepHjiSwa
5ndkUPhcdScZCj0789BUFwAYWdvkg4CuRnPp+NULu6N5PAiQuQWC7VIK4ywbOT9M+9AF/Rt
82oSQsNjSLtBAxsAODjnj7wP4Vg39jNBK6+ZIcE5V2LbSTz+tb+kW8ETWdw8XlMXIkB5IDE
Bv0Aq/N4c1TU599jY3FwjuR5kcRKZ9z0FF0twPNJo5Dc7HOT2+latnZsI1bnhhnPpXW3Xwq
8XyXMbxaOCcf8APzCP/Z/rWknw28VLCwOlgKVOf9Ii/wDiqnnj3HZnMRwjy9mOCMfnUMs6Q
W3nSHCgYPufStfVNI1XRbY3Gp6beW0K4Bcwnbn0DdP1rkCZdUviT8sQJ+VT0/z61SaewizY
3cs+orcbQkXMZAPY8fienNb10HCo7c4Xb74zms8W8dtbH7qIBksegrUSVby0ilTqyhgp/l+
dMRIIY7crH5pdiM5bqfoO1LGu3PJyR1plsBO7TOSWH3QOgqUkKWY4xnAFIYLuJ3HgDoPWpC
SW9DingKsPzDryKiY/Phc8dTQBDNnb0JGetVWeRpSFjXy89SeTVydQylFzv2k1gNqgRcYJY
dsUAWJHRJWRuDnikLxrxvFZk15577inT0HFVmvFU4IIP0oAi3TOgdYY8NnG1M0ivOvAiT0z
s6itKPTCJY5CFXZjhWz0x/OrghBiDYzkA0wMAvJ0MK4znGzjP+TTt7u3/HvGD/1z/wAa2jb
jkEdQP60eSBuOM8Hj1wD/AIUAU9NBa/iBjQdWG1eh6f1rpo3O47lHtmsHTpi01oHIaYOd54
6cf/WrookOSe3+elIBSC4wTTtmBnr9KeVXOKcdqnOMigZAVAuGGc5XqfpVaWM7vlxnIOKtb
oxKcbgT2Paq8jqm5uflIoAIo97kH5STn2qnqZR7J0Z9qbly2e+en5ZNXbhXCmRfulR+tVJo
WkgnVU3ZBkUjqGHPFAjBWztmx/pUhHfDKcf+PU+OwsfmEkhIBIDbwPcZ5x2PSp9zMnJP509
OYJfUAMPw/wD10wIfsOmZOD05/wBcOlaemN9kyLcwqDIVAlY4xjPBB9jzWYpy2Mnn3rVgtx
cahE+MllBVeOc49eOmf59qAOjtl8xAzJsz1yc/keOKzb5NmqbtxAmhB3Yz93Iz+VattbCGM
qTucscse+AMYH0FUb9kW9tJZt/lK+JNgGSp6gE8DIHXtSAwzfWbrtmjmnVeCTggH/d4Xsev
NX4pI7mMN86Ksjqc4BwWLDpx9116V0MFjDqulmytVjSI/LCpGPLkXseep5BzkkMDk9awkRU
sRBgeY0aXHPuoB+n+qIqrEl24iT+yZ4lUK4iZk2+o5qnYTu4nijBMjlZUJbAA6nJP5Y5q/a
k3FqJvJ3KylNrZBUnjP1zu61m6PKsCo8gLKYWiODycHtxycdqGNCanFdmGf5bcrKhyFLYHp
jI5698Vn6bPJboNjeY6gcAf59627szSQRkKgjYfJubouB149MVz8CmK7lTtn+dIZq6xazzX
cIYk2rHziPV845P9KbsCN8oxtx1rdaL7Xp7Nhs4KquAOc5BrNe0k8xxg/J1wKBD9NbF0R1L
qR+I5rc2YwWOT1P8A9aslYEslhlkO6RicJ3Qep/Or15cR29puZiwC7pACA23kkc8A4B69Pf
shmPrEoeIxtKIbRgzSyFSdwG35eORnn0znGa5/U7iaRyscb/MpkY7SAgx/PB/XFdEEE+oR/
aIbeS2ikZXZHdyWXjI5AChhnGT1NZ3iG2abVApttzO0ZSQqAMYwSTn1Bz/u+1MRzEkuUCR8
yvkHI+6P8a0LO1WGEcZJHze9TtYiPUrg7cKcOoJBI6+n0rpfD3hO/wDEF4i2qFLbA824cfK
nqB6n2/l1pNpK7GZkaXGp/ZbOGO4llCGJUiick7EySu3rwBnHvXoPhv4VXDKl5rl3LDlWxa
xbC4ZjkksBtGOwGR7iu80HQtN8OWTQWMIDMA887H5nIABJJ6Djp0HtVO78XIVkOlRwSxBvL
Gp3c/k2W/BwEfrK33flXAPPzVyyrSnpDY0UEtzV0zw3pOlsXsbCNZBhjJguw+hbJH4YqS48
R6HaXEkF1rOnQ3EY5ga5XzR7bAS2fbFcNcQ3Gq2MVx4mvGks33CJdYmGmwb93C+QnLdCQSW
PHvTtPvVtG+zaYurz2+5h/wASrS0t4AuMIPMkKtlTyGXrnv0rPkvq2V6HTHxxouCsT30rd2
h025I/9F08+NtFUgSPfwjsZdMul/8AadYsthq11FIjaBeTQuqIxu/ELox285wqNgn+LB570
otNUguPPk8PTqBK07G38QO/zHj7rIobGPlUnA7Yo5YBqdTb+IdDvrlLe01jTpp3+7ClypkP
/ASQ36etQ6t4T0PWp92oaXC1xwz3AUpIeMDLLgnjsTgVxd5cJcxGyv2120t9oXzNS0yO7i5
b5zvTe24j+JuBjjGKkgtbnSrGa48LXhexRyzrpcgvYAARhPIYnDMTk7WTHzelNRtqmHqYni
34PXU3ly6DeGSGNctbXDBXZvVWwAc+hxjHU544XSbaWz1F9P1KGWCSKTc0UylG2sMgEHnr/
OvcLHxgE8oatBBFGH8p760m821SQAErKesDdflbIHdqva7oOmeJLNY7uMsdu6KaPAZc91bk
YOB7HAPOBVqtKOkiXBPY8JtENtdTQnI2nGCKlMW7I4xn1rX8UeHb/QNZj+2fv4ZlCpdKpCs
wzgHsGwOntWa67T8ykLnnjqK6U09UZjiRsUbhhR1FV4SPmGDUmc8cYJ4FM3bSAPxpgJuL3K
ljjnFcleWp+2SoxICnn6V1b4VC4GXB446Vg38iSSbreJjcSEHe33E+g7n68CgCpLJb20Gx2
CMQDsCksR6/5NVzKP8AllbfIehduT+VXrPTwkryTtvY8kmtH+yg3zIgZTyDmgCtFd2xkYC4
ixkYJcDt70hvoFITemAF+YSKRnj3qutvp5YbpoeSN37xcYz9frSG304JuMkQYDOGYD6cUwL
Zu7bfj7RCRjrvHrSC5txIpNxDgNk/vB/jWKIdrl1eE9cRu6n8D0zWqun2hjUM9tvK/NiRcH
txz65/KgBYXtoHjjhljKGQbVWTdg4Of6V0GWAB9elc8NOtkKSRsm5XUja4z19q6OPJjQjHK
g/pSYDdxByfpUsZ3KMjIoEakZbpToWjCbRzg/eoAdsIuFwoxjP3ar3yHyHCoNo5LKPcVaeR
kZQTlW4+nSlnZZLaWMLk7WPA9Bn+lIZjqz7NpYsuBx1qa22GVYjIqiTAy4IAyKrxDYQByh4
IPUfQ9jUk6qnDL84A4wMDB/8ArUxGCrBlRsY3KDUsbEiRB3U/limtHsyvZWZR+BxTolKzLx
wx2/nxTAhQkn6Vr2km17OUcMAOf908j9Kzo7dhJyGz0xitO0glW0iIhkYrMVICEnaQP/r0A
dXHGPLIUkYOMMc1k6rErwXChiXVNyljxkDoK1LQrIgkU/fAJ5yAe4/nTdTt1axnlb5fLizk
sB0PH+FIDJ0q/ax1N3P/AB73KxtJJ0KNj7wHU9wQB057CtnV7aMarDOmZI7uAxpt+YB927A
I453swx2auUS+863jhtraSeeAMrFSNhGcjDDI4HrjpSNNql9bxW8s6wwRMxVYydwyOQD6ex
JFVcVjTt9SgsbbFxcIpUjcvJYHryoyR35OKzrO7JcpDayvGZ22zHhQh+nB/M1LZaDGwP7sy
BQSCxyFPqFxj9Knt4nZXd9/+8zZpXCxtXahrfJXJZEGQvAOSD/T865O6XydQOMYZc/iDjgd
67JXWXTgpUsvlBmwRkDrnn6VyupW6CeInlk6MO3Y4oA6TTmRrCDzSfvAcHPPHf8AH9KAgTc
zDaerdT06VSsJR/ZewEj5w2QfbGKualI0BjLAkYBAB5ZmGQD+v5UAQXkrQPFKGBnkA8lDye
Rkk/iePpUJhSZD9p8p0kb5zO3Qj5iQDwTxgD/aOenOTfamYby4VcyXbErv4Iiz2GfqenStD
QmgurItdQ5eBfLV3UEh96sxGc4+XYM9fvA9aALttmcSzJCBjcYIn6YHcdMA4PH09eI5LGG/
leW4jyyrsyQ2wgY4wAAcbj64B5wMCtLT7dZIGYsCwk2MzL6+nuaswWgm0qKCM5kknIAbgli
cYz+X/fNAGZpvh+58Q6+iIipb4zPKmSFTjuRySQcD+letxR6V4b0g4MVnYW67pZMcDoO2Sz
NwMcknAFVdF06LRdMjt1dS/LySNwCeST7Ac/QCuautSHiLVI5IpVWztUae3EsvlhE6NeuGR
1IHIRW5ABPGSK8+c/ay8kbRjyos3V5ceIBNJeRxLp6ZZtLlmCxBVB/e3UwyFYAg+SeAcZ9a
fYi91M+VpL7o0i+bWLu3C7kySRDa7VQYwo8xl/h6Hg0afpq6tGryxCPRywlWFowjag+Bie4
AGOcZCcY6nnAGzrNtPc2aRWS3XmPiLNm4SSEZDeYTkYAx0GSc9CKTnryoqw6HQ9IsJkvb7d
e3hYRLcahIZpCxPCqWzt78KOOewreV8kMeMD5ccfjXL2ukXouYpr7UL69CuLgTTKiwLtBVU
VVICk7ySQuDt5I4rdMoMbAErnjjrn+lZTfmNFPXNUu7KW2hs3tftF0wSCG4VmDhSTJ90grx
jL9BwCMkCqtrqV9f6tDZ38VpbTW5a5e2hZmZU2hVy5wZBlnJZQAuBnnGa39kXeku9/Z6vql
0yYZrO6ufNikUdVAYErxnGD1x2qCC1uPFSnUX1nV7WxeT/RILacQ5jUAB2KqCSxDNzjhgMD
FWnGwrHYrIpAAHtyMVkXXh/Tp7j7XbRGyvnJAvLNjFJxjqVxvHThsjsRV23UQQJH5jnYuCz
/Mx9yayL46y2q+Vps1xbbd0kzyWge25ACqxYAs+RkbDx/F2FRC/cbM6/jvdNCx6jI5XZIYt
ZtLZWMYyNwltsMrkjgyKpxu5AxmoYby48OSQzWuJdPcBl02KUPEY3KhZLeZsAsQM+UvykZw
Aea3NHgu1ubiW+N5LNHGluJb2NIzIAzMXXZ8pQ7wB3G3kDjOfqekpo/7+2UnTAzSyW6RrI1
nIc/v7cMCOp+Zcc8kDPXZTWzFY6FjpniLS1d0hvLKdSUJGOnB4OCrA5B7qeOMV5H4i0afQL
/7KWaaORcxTMoAYADOPcE4P/wBcV1VhqC6FqTj7VvhniE86RyecZYwBi8G1FXnoyg8gcZIx
XQeINOj1fS5rN9vmYzEzADa45HODgHocc4J9aI1PZy8hON0eISGOO/WSa5ILDy0j5Az1zx3
+tWgoY8Gs68ic6lLDKu2WB2QgEHawyOo4/Klgu2iI3EsuO3X8a7zA0UwjNv59vWq8dpEbp8
gKHHykjpTFuW34Izuq5Ih27hwBQBCLJFYty2OCBQZNh2knjgVcQSCNSyDDc02W0BfcFzkZ6
0DOF/s9mVmEjdDn3q3cWyySxuzMS0MZOGx2p0c1zJ8phjJPXCNgfUg8VPGrvHCY1iP7hclt
3XJ9CKYFP7F5a5jlkQjph6SSDzoLRZd2SjgnOP4//r1bAnRsPHGDnACknJ/OnmPfGgWMErI
6lS5GBwfTP6UAVbO3W2kYhif3bAdOow39K62Lc9vDtjDAxr3xjjH9K5x4nhnQOE2E7cq5bO
QfUCtdZdSFjbi3jikt2XCsIy7IR13H+AE9D3xQBopEvyvudCfcVKvmrjKfTAyT+VYH9o6ks
AlGBDs3eYI/lIzjGemc4461KL6+RxvtkOSyqrKcswA6DOe/B79qVgN2RCyDfHvGcA88E/8A
6qqTJPAXBUhZBjPbFZg1C+jbK2/zbVYhVbOD0yM5/PpgetSDVdR2uSjkNuDMJCNu37wPpwT
/AEosFx0cHmqGjYbhk8nqKjk875I5GZscAH/PvVeG/USPBMvkSo2MF+Mg9M1rKPNCS4ywOc
D+LJoAxf7MiOUBlUHJ2iRgP50DSbdcBfMAzn/Wt/jWlPHi6c8qpwRx7U4QnI+bIyMmmBmf2
PZgbvLY7uv7xv8AGkj0SxMmfIAB9WJrVKAErhs+tMfKjBOM0gNLR447eyjjiTais2Of9o1e
lTz523FNg4G4ZB/CqOlvE0A8wlGWT9OP8avbFa8lQOxGxfkZDwfUc4oAzpV2TtA67Y1AMe0
HCg8ZwO3NPbSlSVllYKeoAAH65pNSjmiuYpomZJBkAg5xjp/M1pWjzRxB5pGUsg3jODnHOf
f8aYGFNGxMcMnz24yyxyEgKe+AMckDvTppzg7TgEYx6VdYWy3AYQSThBgIvKpj3Oc/UmqS4
d2X7NKHPzCLA4H1pAbOk4msFjY84MZx+P8AjXP6/sSAS9D5Qzz3HH9RWtYzmAPHuQ7lDYX+
EYx6de9Z2qWweFkYh1k3LwPUf44piK+i3HzSZG9QPlHbdnvSavqLJZq13IJHOFSNOB0Oc47
Dj88VR0hxFdoJHPlvwABwD9as6noxlWG7XO8Biyn7uQRg/qeKBmKqG3t/tU7/ADOSVUffYn
nOD+fNbvhzzWivTIw3Ntd0A9QQMfiqj8a55FludTbzvvKwUD0FdBoZaPWkjBO2VJEfHpjf/
NRSA6Ww82InDfunXeATzjPCn3rqPC1uSZp32kJJ8pH9/B/kGx+PtXJ28ssFw7AsBhhszzyf
/r5rv9Gt5LbTYIT8su3c2Rggnk5+nTPtXNiqnLCy6l01dlbxReFrdNMS5iQzxtJcBy214gc
CE7QSPMbA6fdV8GqkVi2oT/2TdSFrWEpNqMQmeSNpuGSBN+SsaYDYH94DsRVBryzfUrrUkv
7IyTNuQwatIqlQAiKwSNlyFy2STgsRgdaYj2gIT+27lUyVLjX7vgDndt8vv0xnjrlqwUWo2
Rpc7lplBPzD8T+FY934d0e9kFz9jt47pPmjuFQKyOOQ2R3Bx+Vc4ZbbGRrVwfl3bf8AhIbs
ckj5c+Wegyd2Oem0dac0luPlHiC7xu27jr91nH97Hl9eo2549TUKi1sx3NOy0aDWLmXVdds
IHu3PlxxOoKwRqSAFGMfMct/wKulg8i1gWGFUjRfuqgAA/KuE82DYW/tq4BILBf8AhIrvGS
cbc+V0A5zjnpjvStJb8r/bty3OMnxBdjgc5x5ffpjt1yelEqbe7Fc79LhWj3FgQKekiqvIX
J6DPAHYVwBltwu4a5ck7chD4guwMk/dz5fQDndjnpgdaTzIATjXrkjcQCfEF2OAODjy/wCI
8Y/h65bpQqIXO/uEgvLWW2nCyxSqUkRjw4PY+1c9Lodl4ail1Lw/p6C6RfntUYhLgf3SOQM
HBz2xWIs1uAA2t3I6DP8AwkV2cA9Tjy/4fT+Lr8vShpbbcNuvXTDk7Tr92OB0H3P4upP8PY
GqVNrqFzcs/COjyol9rFpDeapJ+8uZ5GZt0h5O0E4Az0AHArpXn3EEMAT68/jXnvmW+3b/A
G/dn7o3f8JBd9x8zY8vqDxj+LrlelKs0AUMdauiw+bb/wAJHd44PC58r05zj2x3odNy3YXN
u8s3sJBaWmUhdjPaRrO8aednc0MgTrG+C2D3BHtTtAuVWD7EsyTwwKohmG8B06EDcM4Rsr6
Y21iSNZkbDr924JCktrt2OO7Y2HJHTb365HSpYb2x+1x3U2o2UZB3OZtVkcIpypRA8aKMg5
yMc8YPWiUG42BPUyPiFpTQ6ra6rbwnFwPKk46so+U9e44/4DXEmJ1dy4xjsO1eweIIX1PRL
m0RQ8m0MqhfvFSGA+hxgfWvKbqKR/3ocjcMhf8ACujCz5oWfQzqKzGriRQQMEdqsG4jMC5b
J7DOMVjS3ElsBkM+eo4GBRZSGd2JUknrXSZnSWkvmwZLAsPlGTVxQoUBs59hWQw3xKBgCNa
it3u1jIhERTcfvbc/rTAxoyFXZswp+8SThfXnnPBqNZWhigcEshVkBxwcYwf/AB6rJh04bV
GoysBkD/QXGcnOep/yKWWOzdIAbt2EYPH2WRc5xnsfQUDI3v8AKvGFeM7iC4OT9fSm2biJS
ySFo1mPJ6kkDP8A+unpbwyAgXROTz/o0vA9elWI7OyWFomnuQN28MlixJPHYsPT1oAimfzI
4mU4LybRzxySK6GyAi0uGI8uiY6cfMcn+eK54w2sU8LQyajM0UgfDWioODn/AJ6H3rW0u4a
fzg0csQQjb5oALA5z9McUAW4YI3i+zmCHyT95FjUAn6Yqy1pbSNE7RgtHwNy5x9D2pTswGB
UA+hxTwCYwckDNSA37PGJTOqASFcZ7nHSqTQIkcqBAqvkuNv3j7+9aYB2lgfbBGfyqg84Il
jC7lHfPOaBmBe2azyzMq5bDMBgctxjr+IqTTJ54b5rYkshz82D8pxu69+Ktt/rzwOmCKW2w
LqPoOSQT/ummI0mR5JWOwPggDI+nSpFMe1gUAI6468e1QG4MMkQVsh5nRgx74XH5E9Ka13E
03Mihzn5sYz2/rTEXFltWUFSgboAT+dVbmWKOaN1bC5IYeT82PUA8EEH9KVbm12+WrxkgYI
zwfwpwTf8AvUjUw/dbCblH+FAF2BY5ZsQSrFFz8hUqGB7nnPtxVzMtqQJGAZhtBHzADvzxn
t19aybG8KTKoIaEnBABbbnuPfimX+pLKHt4ypI43AbSV7jj8KANG8kV5LYwx+YzA5bdgLno
fQZBPNFvcCeBi5MYI6sOhBqtBf25g2hZIHKgEQrlsDjg49OeTVe51i4UYt1jjU5KbxvY8Y+
bsB+PX1oA1pbuOztni2RhpOq46+5+lYMt8yXAEW53wRgYBx+vrWdNqECA/aLwu3QRKM579s
Y7/nWbda5Gjh7eLZn5fncHj/gNAGxaXUnnvkbgqlSBjv0z3qe8tW+yGRJfmbB4UAgZ/wDrV
z2m3s76vFIC+yRwpH3VY87Tg9TnFdWFlfTzHwzKhLE8EYxx/OgDmbbzIbt1LAqHyoHb2ruL
MLd6XPGEzIM7QTn7wP8AXFcbdJsvRgYXqK7PwzIsiyK23LwtgH1Uhh/LH40AchdWjpeSSlc
fcYepxx/SpJbuPSrqO8AXckiuqZ+8AeR+VXvEMsVleNlursEGPvA8j+dYlmpvtQQXkatCUd
eR9zHOR/3z+tDA7qSANqkcOcCRxEWHqWxmuo1ffdxx2IkZIppkW4CnHmRYYsh9jtAPqCR0J
rA0hluRpN4pB82FC3cbxGdxH/Aga25zi6hz/wA9F/8AQZK83GSamrdjektGXxLFZwokGn3M
+G2pBZQIxA65IZ1AHHr36Ukl7ClsJmtrxt+MRRxxmTJ7EFwoPrhj+NUNUsZNUiihCWcoR9/
l3VuZlPYcBl55NJdWt7Ha2sNu9pBJCQSrWzbOBwFUOCB9Sa5U42V/1NTQjurd1MmJEQDcyl
BvTjPK5+9+OPQ4waimv4LWFJXjlkMhASK3jDuSRngMyjAwckkD8SM1FsbpLa7AnBublizSN
GSicBQFXOdoAAGWJ7kk5pJbW6klieylj89I/LVJY2kQ/wC0FVlOR2Oe5pe7cC59u+RG/s+/
kL8rDBEjyjnuC4UdefmNTxy+YgYwyRsc/u5QA45xggEgH2BP1rH1DTZ7+3hhmW0lkjbdIs1
szxk+gXeCPxJq5bRPb2scTpEuxcYhi2IPZVycDt1pO3LpuPqWI7+3lkMMEM8uGKS3CKhijY
DJQnduD4xxt7ilk1OCKCRyrAx8Mm3ksThQP947Rn/azWatndC9lvP9GSEsC7W9uyvIACAsj
lyCBuB4A5A6DinPp8tzexSsV8lZFlKhTuZwMDndjb904wTlRzVNxuI07q9lRkNvbXEygnzT
Fbq6oAAcsxkXYDk/wtwCccUTapDbMySWOoTHACtBHCUYnoo3SKc+vGPrxWTe6dNe38cgXT5
FjOUFzamR0Y7clWDjB+Ve3ar86yTy25jdFSJ9zjYSW44xyMc+xo5o2QWLlzqMdqIAbW6mmm
BKxW0aMwAA3ElmVRjIHXOSMA84lkvrVYQ65YE4DKvAOM8g8j+ecevGZcR3puBPZ3ECS4CkX
ELSDAPbDLg+v4emaV7KRNPNusrGVn81pSn3pC27JUEcZ7Z6cUXVkKxabUYQbjMcuLcqJPkB
PIDErz83ylT75I7Zqt9rW8nnsrqBZdqDzEeH5F3DKrkk7jt+YnGMFevOCyt5Y7ZldvOkeRp
JWjUgZJzhRknAGAATxgVVs4zZWzRt5O4szMYY9idegGTjFJySTsOxLY/6JI1irEpEAYhuOE
TJwo9h0HoOOwrzq7hiS7ltg2Y4JGjBPXgkV3aSf8TGfBG4xLkntya8u1l5LPW9Rle5m2LcN
IsW87SSc4P5114KV5tGdZaIbPHvLB8uOxzUMMTifZGCMnAx2robaaDU7SO4NrEBImNq7QQc
n057darJpM/nCN4yq7gCUO7Geeor0jnJmsWht1x5jyvzj1Hr7VKmmWojUyhXkYZYpJwD6fc
P861xJCkYDTKkcS/vG2EsPQf5zWcXvJ5Hks4tkBY7TsLbv9onjrQBX+x5X5kBPoTS2tqYUK
niR2wD0I9hUgJExO1QoPGO1PdlS2mJycHcAT33A0hiT2wFvHIw+Yj+I98cVUtrdLqBJiNpI
G7B4q9fMVCRREYKsWIA+bAwP5mq2iyZaO2Lp+7y+G9eo/PNMRPHbJbKpZicnjPWlOIzIePn
4APPSrDsjShHO4bsYJ6HnrUl1GsixgDAU52np0zSGZqpJu3Fec9GHWrMCS+YN+w8en+ff8q
f5ZWJRnntSDhsZ7UgLKkpkAZwPriiQQiBmlj4IYfKoz6ce9IZ22iMYx345NULs5mKgnBUZB
oGVYYEuLsmMsAozg9TUf2dnVGT7xYqR6Hp/WmmVoJVcBQwBAxVprhdsUgIwWy4HUEHk0xGW
JoRaxXksrorMpbGSAwyPugce1JNfaZsV4p5VmBAA8olSoHpt6/WnSI0elXkOeFSQgEdCp3f
0rnWj1GPL8qhYZPl8DnHHH0/OmI1pdey5SO/O3HAEOCPbG3FX4NUtXJknvLh5VHyybX5P4L
n171zAW5K/wCuAA9IwKFe7jcFZz6ZEYoGdhBqmnTTIk0LySOAi7mkOW98njjJ/pVq7EVvMk
UYSLzGUAMGJxyGwQeAOM8VyunSTyajatLIzR7zltoGDjPGK7G6sMwlS20kO+7PHQEf1oEZO
r6hPaxb4YIvI+ZBO0RfngfxdfbjiuWleeZQBLJISc4ck5z9M4/Gu3bTnNrJDI0ciuwUYJIw
elYcUCxyRovCS24fnk5JIP6igZiR6ddSvztRVAZt5x6+hPpVgaNlFmdmL7gTg8Yzz71tx2r
YZVAAZGH9f6mp2twYN5OT5YbHuM/4CgDLaySyaKVERdvXaOeOeT/wE11kOVuJUZd6TjzQQO
m5Qf61itEZbUGP+Jk25HXcdv8AJq2bCXKLHIdrmAA5/AfypCMDU4ijZ6YPX2/ya2vDV0sVz
ayOSNsqg4PY8GszXY2e3kKZyvoccg8/oRTNHmIjK5xxn8qYHU6/ZxrcMr42qQo78o+CfyGP
oa5e4vLfTLoLDH5zxShJWPRFztI92xnp0rtdYhW7t/NJ+ZhuPYHeOcfjXn7wJHBtVcAfK2f
7w60Adr4bBiiKsxzHet97+7Im5fzJNbty3+lwY/56L/6DJXIWN3MLhZTloDbRzAc/M0bKQB
9Fcj8K6q6kWO9tldghkcKhY9X5wv1IY4Hc4HevMxsXzp+R0UXoyxd7TFIGkeMGF8umcqOOR
jnP0rPspCBHHpt7cS2SyBrk3/mCUMVwoQPngnHOe5GOtWNRivZoAtk9sGOVf7QrMrKeo+Ug
/rVaO21K4ltzqF1biOBtyw2kZRWPYsWJY4xkc9q5YtKLuzVrUh1dtMN2hvtU1i2kEQ2x2CS
kMMnklTjPb8KL67t4bSOzv5tTs9PULKLi0Y9QuNr7eR69h79jOG8QWzMYpdH+bgGSzZ2x9S
1Mll1uJEW3n0wjAMhuLQuS2Oec9PbpVqS01FZiTaRDHbfZU1G9IRvNaSO5YO5xgbm4YgYxj
jp9KabPztWmu/tN2zQsPLgM7eUTsHVenei1tJbdLiSW4Mt1cHLyFcDOMAAdgKdaR3cccz3U
kDTyNwY0IQcYHBOe3rWbk9dSrFWT7Jr9+0d7qGpWl+yc2bSlItq8YXHysD6c8HkjoL2rSWb
WUX2u9vrWAyDElkrl2ODgfJzjv+H0qrOddvFlgnu7CGCThntbXZIB6AknFOkfVYbhfsL6cs
CKAi3NsZSOMf3sfpV3XMtSbaD7Y20elTmznu5omSUiS7BErdBk7ufpntWnDN+4iA54FZEz6
xJH5jS6ebgsdw+zkRbcAYCg+3r3NPWbWpiTPLpgYJiMQWnljPH3sHJAxUSSd3caNaxlCxSH
/ptJ7/xGsvWTpb3hN/qusW8giG2GwSUqRk8nacZPTn0+lOin1w7IZptKW3BBbyLPbIecn5i
T170RzeIIizJNo3PGZLIu2PTJaqhaMr3E9UGqy2sOnQi4vZbOBJF/eI0obG3pmME/nxx9Kf
DPdGdoJBIbWCNUglmkDSSgZ+YkE4HTGTnrmoTBfGaFpZrdoEwXGw72bGOucY9sVHZx30cpS
eSCWMfLEI4yGPPGeTk9OmKTacbFW1JzLsvpcH/lmuT0zya4DUVubzVbgx286RrctukTqSMj
jH0rsvOU6hcqMM0QWOQg8LIMkqf90FQR2OR2rl4GW4hlnhVC0rlyRuZuTnB54/KuzBQak2z
Gs9EUreSa21B9kRjVgAfMUKfbgE4FdMlqrW/7/qELAJnp61xdys0V9+6VXViGY5bIIzjOOK
3ri5uFj2NIVKx88da9E5zZhZ7SNI9kcgcZCSHdgevJqrLqSxyFYiSo9EyM0WE8b2wLFRkDO
5sY/CpJIIpJGdVkCMcrgA5FAFNpywGE+bOev40r4nA8zJIboM5xikRo1YKCCeAMHJp5UtIm
0Ftx4xSGQahcyx7LU7mWOLlmQgt1AOPTGKqafqL2lxPzIUcjgKADgDH4ZrYu7SSTddBkOxN
u1Rnco9z9elZOl2i3c0kAO0lD8wGcYx2/z0oAmtJorZgnmiRi/wB8jAPvWo88jLj5sEgcD1
FQnT44IUAuIpIVJKspGWwQDxnBxn1qxFaSqWkiIlRgD0AK4J/h+npQBEqfNyx5FTx+WGUAE
9smnTRFijCIbgeexx9KCMR53qHVs9MA8dKQwjDPGz7d2Cce3NVb6NzcwsRwVOavxtlJVQEb
Tn86r3u/bAwJOSQeP8+9AGNeQ7cYYH6U2OTYVbGcDketS3G6WYKo55P5DNQjaFWQEEA4K0x
DjGZ5L5VJ/ecAem9OP51jfaru5sgJbmR0ZUJUkY4wfStmCQwtI3+wjD/gJI/wrnbq7S0kub
MwOdrPEH3ccEjIpgXGtgoOcU/7En2ZZFniLFj+7AbcOSMn5doHfrVJdZjOzdbuTghsTKN30
+U4/HNSvczCMgWMgzggG6QsADnoFB7UCLdukf2NgMiRJ1IPbG1v8/jXYTSie0tWO4KxYMAO
2P8A69cM0tzDG5Fgc4ySLpGPHsBXa6You9LY7z+6UugAzuGM+vHTrQBJsDeHbhxnzIkjYAf
7LAH+ZNcz8rTlg4AjZow5GAR1B5+tdbpUQuYb21bnergDr1BI/XFcTc6es7C4LtIpiUiIOc
Eg4J4PoM0ASz61Z2jQASb2VtzrGM4G055+uKqHX5XZxaWrM2Mc/MR17KDT4rGCJd0Xlk7Qz
BVVmX1BPWizE8dusAto4sIAWlk6j12qP60DKyNqd4IoTK8EWAgjHBHGB3+nWtvw6kkWmwtu
3skqPk+jjJ/WqkKSpIS8zvjDKsSKi5HTk5J596dp1wFuLi3ALI5KjL/Ku1iRx+WAMCgRq6s
FbzF3qWJxt74xj/Cuf0xikqqTwcj/AD+dXLu4jWDEtzEshYDa2wcd+COlZFvN5V8+6WORd+
VYOMc/5/WgD0m0lS40BA3JjTDcejZ/kf0rk9TUL9p2kbVlLgjoQcGtrQLgSWc0Tc5Pykehy
D/Ss7VFc3PzoVLwqcE5yVJBoAj0uYpPbO2PLilaM9Oj7gPw+f8AQV29pm+0dVkI8wKYySc4
YdGPv0b8a82F39jt7hSuZJYgsQJ5EiurbvXHyY/Gu/sr9I9WZNyi2vh50JAIG8/w/ljr/d9
65MZDmhdbo0pSs7DZry6ZlkW91CFJVJjR9daAF84ZFVugU5JIOAMcCrJh1FJPLk1K+jbONz
eJRwMZ3YznnoBn3zUN/AUuCu4qs+TEBGjMWx80a7wdpcd+OV6jNV7Kz0m8dobmzsJLhBlci
OV9mPuMy5+dOAw642k1yKfu3NmtSyw1AAsNRvD8pbb/AMJOoOSeFz7dSe/TApGTUc4Gr3f3
toY+IxjH97GfqMfjntUv/CPaNk50qywOv7hf8KlHhTT5YjMmiW3kjlpPsw2qO5JxwBUqsnt
cfKUSNTYEjUrvoWC/8JMueuAuc/iTj2xS41IEj+1bs87Qw8SgfVsZ/AD8fapLPQtG1a1N5p
ui28tsckMLX7vbnKgg/X2pD4e0j7v9l2eepzAvH6U3WS0dw5SJjqKruGp3h+UsE/4SZQcno
uc9upOOegxSbdTDf8he6I3YJHiReQB169zwB296X/hH9JJJ/su0z6eQv+FI2g6T91dLtOBz
mFeP0o9vHzHyMFOpEDdqd4DxkjxMuBn8f4e/r7UudRGP+JpeMO4/4SVQcAdOvVj09O+aE8P
6U7ALpdo5JCqogXJJ6AcUXeg6Rpkby6jpFvAi4Xa9ttJYnAAGMnnn6Cmqye1xctg/4mRGP7
Wus4Xn/hJB1PU9eg/WnqdRABbUr09TtHidQcD+HOep657c8Gmw+G9Omt/tCaPbvAq7jKtsN
u3H3sgYA7006FpO3I0yzH/bBf8ACk6yW9w5CTZqbtsTVLxzwo2+Ix9S2M9AOMdSec1QbUrr
yZ5xqF9LFGhzGdaadSxJSNGC9dzYPOARngiodTtNMtAtnbWdpDdTKGlwsUTLATyqFsfvH6A
DnGT0pPLaW8W0Zhttv3l2yoiiWbHyp8gCnYPTufatOb3eYVtSvqDtpvh1kV1ExQRh2bG5zw
WB7nqawYY5LCAWcMxlVnyVChdh9D1P9fatPUpIr3V4oXcPb27ZchiQHPG30OB9fvEU+GWJb
uWJ5IwXZvmjGH/TmuvDQ5YXe7MasruxWjihh2yygb9w8xGXa2M+h5HFaU9ophlNy7kxH5AR
nI68HNVoLQsk++QOdvzb2O4L+PQVdjlU2IJzLI4MbDj6VuZlnT7K1njR5otgUYBkYcjqCK1
re6jjj2t5hweMAHA/OsK0u0CGKUu6IMEAdOenFXy8jf8ALQQgcBTk8UwOU/tay8qOSHTrkb
gGGWUn8OfrUq6pbF3R7O4XzUxvZgoXqeqkkdcdO1c3Ks0e+MSSgB2GAeOpqBxO2MyynnPOK
Bm1Yapb2yXHn2s7xsSACqleeOfmHOagsb2CG5MrWsjpjCiGRcg5HXB9M/pWWI33gs7N9QD/
ADFBilBLBjkdMqv+FAHVpq0cN6D5ckqvEP8AUFlVSCOdrHk8+vPoKY+tPHfuPs0zLKVUJMV
JXJH+1lc56iuX+yGRQ0jtux0GOP0qzYRPHfW6qz4ZwCM9fT+lAHcwWf2e4WQsVSVTkLxhhj
uOuQO9SLIjNIud6MTyf8ak/emGPzMBd42jdnIKk5/SkEUQcbBj2pMETWykhvLUA9xTZ7eW4
t/kyCrcgfjT/LVMmNSMdyf5VNbXL/dcYHqe/wCNIZzNxGVZpEPK+h70qC0WEsJgVY/KpU5U
81vanbQXcEkrS7XiiLKAQc4BOOT/ACrl1wxKMdqk9SPypiLGzHyk/eifH5jH9axLtZzeXKK
PkZsnqeSgPpWwqussKFgQNyKR0OR6/hWXqcJOpTDtsRgR642n/wBBpiKK2pHH2aTzAuMsoA
OVKnnj1rRZNs4YyPhxuUhuO5HGPb1qlbKy30QLEbnAwT1q1JuAhRsgomw/qf60DG28zrc7V
dsyKyEuCQM88c+orpNBml+xqIicqpJHUEdOR+Jrn7SJFuEchmYSA8dh3/DGa2/D08tq5EZA
YEqR64P/AOqgRu6Q/k3O5OhCsO5GP/rY/KuS1SzEFxNbOoYRyPCpYehPb8a6rT2/04Fwqh2
Yf4j9DXO68PK1Ofcx5kWU8j+Jf/r0AVYZ5TbPAjqodSMIoHXtzkfoKVpg+yfbjzMkjOR36U
yJvLmKjGVNRwqRBLER/qnOD6jj/GgZNK5fB6VU2lbubaWTLK5KHaeeOD26VZPEXTJPtVZyp
uyrAjzoAcj1Bx/WgC/sSNAqxxrtJztAG7HrXPXyi3vhMOQ45z7cf4Vto+6IMxyDhs/h0/Os
LVg3lxseqPtz25H/ANagDp9BuykLDcSPLA6/j/MUzW9Q8t4HK7pxkrD3ZW9fQZ/Os3QHM1s
9urbTJEVDeh7frRZ2HkGR5TumBO4nt6/yoAbbW7vL9onJeVj37e3sPauutoxceHLeQHbLA5
AcdmB4x9MCueknVW3Y4HOO5ra0W6H2G7tV5KMJcHpyMf8AstKwHS2dxFr+lsX3RSDh9v3on
HRlP5EGs64Sd55JXZoLy0IeSSOQII8nm6UBGL7gpDJ/Q1Tjnn0+6F3a5KniWPrvX6f3hzg/
/XroNsOr29vfWc7Q3cJLQzIVLwsR8wI5HQ4KmvLqU/Yy/us6Yy5l5kml6rHqUJUqI7tU82W
HBUMhPEiAj7h9+V71XudMBjnWQiTT2G77NLL5ccTE8sDkALjcSp4JHGCcmhHEtxeRo0ckGp
xO0wjglPmSSYxvt3cldnJLR4yAD1FSvc2N95I1pA6JJ+5vI4mW0Yjjc6EZRhk8kbfpmp9nZ
80R36Mn8q2uV+0aNexAXDrC93ayHO0DlVGRsb7oDEZwePWtGGGO3hEcQwi9SSSWPcn1NRya
RbNPBqIhCyYHlzROMSLxxkcMvT6cYq0cYIBwPXNc85X0KSKd5f6bYWqXd1e2wgdWMflXCM0
u3qqhTknPHsT2qKyvoL4Nma1guEQyXEMtwimHH3s7iOO+cAYNR3jWmkSPIZHiFzIsjwRRiV
5GUEEon975gCQRwee1RPcWOryR2zG4ijWXznsrhRHJlR8pcD76g9CDty3rwNFCPLezsK7uX
nEd1a7CFlhlXG0jIZT1z7VkvZabpEtrLqM1okCCQxSTQlp1HAEa7QWYA7u3ArdC7wSScDqP
6VXj0yAXE+oiJAxx51zIcKgA4yx4UfiKinK2hUjLi0zT7qWGS2+zGyAMix2y4jmbP33z97G
FwCBg5PWrmpXyaVFGzCOW6kHmQ28mcBM8yyYyQg/NugqpNe2FnNcXGkxQtIx2z6lJE5teDx
sVRmVuPTbz3A4rTwi1vZU8prrVZpBIYbiZjIH/AL9w6EALxkRYzkjPAroVO75pkc3RFeKWW
ExzLO9zqN7mSIO4cN2+1sCgZAMYVOvHp1W8lh0LSkhgIadjiNZCSzueSx9epJ/LOSKuXEkO
kwTX9/cNcXU5zLMwAaZ8cBRwOgGAPSsGK3vNVv3mutqSquRCG/1aZ/X1J7+wwBrSg60r/ZX
4kylyLzIbewMenSFnaSVzvLMM7znnJ9e9XUubaGyHnRqZI25IGcD1PH6VH/aFuiPB80so3I
CuOB2Oc/Wse4VWdEcMqtkMM5r0TmOotoElkS5gffkFWB4BX6HvSJavDJOp3ZyGVScDP19Kh
0gNPpaKJNrfdb5DkEGrYeO3bCjMnPzEZOaAHW0Nwt8XdFFtjKsDjJx259fars0a78lTkjPX
NVLCeNJ/MdgW5Dbu3tVqSVi5220jj1x/gaQHE3EWLyaLByszjn/eqMW4MrAjjmtG/TGs368
/LcMTx2NV2IWPdu/hzTAZHYI7YAxmniyUA/LnHFSrOisPmA5x/Oni6RSQcYPWgCstqmxWKY
xmonhSKYSKuAJBx9QRVtJUMGC4wC2fbk1BcFTGMNgO0f8A6EKAOtkgRLJZVOBti6euMZ/Wo
8yqi4OVznGasumdEiJwP3MWDnqQRn9RVSMZiAPUHrSY0N8xt8ka7jtB+XsMjOahlBW2YsSu
NpBHOORUh+W/VsMMjBJ71Znt91vMDwdhI7ds0hmHdoGD3ImWTcNvo3+etR2SJO7I+QScg+m
aG+Qr3pvkkQLMh2jbtIHFMRHKzGZSeQkqYOMADOKbqCgXcPGN8J4/3W/+ypZCzW0xAwyoM5
PUhsijUGV57d1I6t36ZBP9KYGbOPLkWUDGxg361anA+2yqR0mYj3B6f0qK4COjqSMEc1NMy
C6U7hukhRwPTt/7L+tAjTtIs2cbRFY5VQsJMgEHnOcj3PX1qtaDZqkvlggO4Zfy4/QVbs7d
7iz+SeIImVwYix9exHrVFUNtrUMTsTkA9xkDigDfaYNOsoG1RtYgjpwB/M1h+IWWa9kYNzs
IYH2Y/wBCBWxOrmJsszBkwG2dNpz/ACIrlNdlljvZJkOwhyfuE5J57UATFik6OehUU1Zf9I
u4gMZIcH2ZQP5r+tULnUYhsWJZZSo2kqhAP58+vaqcl9c+fvjh8ptgRjIc8ZzmgZvpIGjA6
n0FUbsst/bMVwMOpznjIyKyrX+1dTn+z2ZnlfBJWIEcBSxJA9ArH6A1pjSbLTDK2p6y8dwP
lWOzxI2QepYHaVOOCCffFADo7yNciSQRjn5XO09eDg1BqKrLFLjldm8EHr/nmqv/AAkN/Cj
QW15dLb54Xz5AD7ldxGcduakttZtHHlahYK8RGA9vthdfU/KNrH/eBpAS6DPskTaMHOBz6/
8A663b3Md1Ky7fmG8BvcZ/+tWXbaS0bJcaW5vYeGZEx5qcgfd/i5PVc9CcCr13c+asFxCyM
CpXO4DBB9z1wRQBmS3LSW0jbiqgD5h2OBjGM8EGt3RJBFqW1jkSIyEfjn+h/OueuFaOdgBy
VyuRgBSRxx34q1BceRc28oyVjcEkHjGef60AdKJXjuHjz6c1JavcWl8LiyKkyDE0T9JAM/k
euD/MZBqXDlJmbucEH9KlhmIdXBGRzSlFSVmCdtjoYLrTPEFq9pMo8wcyW8hxImCPmHfrj5
h6+uRT5bfULV5ZZRJfEoIhdQSeVdrGP4Cekq9BztPbNcrrdqp1S3uIpTbznOJUJUgEddw6c
ZpdP8c3djGkeoxrfKW+Z4tqug56gcN7DiuGeGnDWnquxsqifxG5Z7Imln0m+FtqEoYyRwkW
0z+im1l+RseoZia0IdV1GxZ11O3snk3BIzdrJYM+B8zDAZNo6lsAcVntrXhnWUKXM9tI+Rl
bldjLkcAbwOfpmtGOweKNhZ6lqNtFjHlpcu0ZHb5GJXGOelYymtpqxol2ZHHrNr5jTPpibw
uTJFqkDjaMkHJVSAecevbNOm1m3kKM2lAyq+U87U4IyDjoPlY8A84/Gq7abqDBsarbspIBE
ulWsmcdM5j7Uo07UTIpOqwBt5csmlWqEMepyE6nufb2qb0u/wCYe8WZtW1C+jVdMg06NkDE
m0SXUXK9A3ChME5wSMcHp3y76OORhPq+ofab+MgRxzOJpo+P4LSI7BntuZMDGRWlJZPMv/E
x1TUZ4EX/AFcl0yR4/wBxSFFUF1vw5pEfl2ZgEj5Oy0QOTj+Elf6kfWrjNbU1cTXdk0f266
aN7XzLHC7PtNwfNuipA+VeMQrgYwpJ5xmobu707w5bfZYo90p5WCM5kYnuepAJHLH9ay7nx
NqeouEtQunQGQgzSFWcjt7Kefc56Gs4Tpaux01ZGmPDXbjLsfxye3U81tDDTnrU0XYh1Evh
HXF0t1cLd6m4a5VsJbRdY069+59T/QCpJ7u+1OS5klKW8TjLgDggDgFup6VkyTfY5meZvNf
uofnPuf6daoTXkt2pztKnkjdx+VdySSsjF66mot7BpmnkJndJ8yl4+vuAccVmpeC8ubiR3E
kuwNvOc8HkegHPQcVWlnWNf3sSM+MAMfmx/QVDYzA30Z2hIjlCB6H1P1xQB2eiXUzRGJQTu
+fPbHQ1qyLJG6mR12k4Jz0rntLkexuUlBwmTG3HHNad3M0+4lslunNAi2HcXcwgUsq8sR2H
rT11QRAIW+7x90Co7W3uVeHDkRuMSAcce9WJNHSVyxeTnpgHGKAOY1yC6Ou3hju54wWB2xv
gZKis77PqC9b+62/xDzDyB17+lbGvSPHr8oiDKrYLBUDfwrjr9axpNQniZY9w2u2wloADg9
eccHmmAwQ6mVDf2hMAf9sn+tBi1MAn+0Zzx/ebn9a0Us5WXIursA87UkGBn04oazbac3V50
6b1/wAKAKiJqBAYald5zjIlPB2gnv71II79chtRuiqnlTM2CM+mfWlaQWs2xZHIKA/MFPzY
5PKn0FMjuJ5JQpJZGDbjsUDpkchR3AoA762lN1oW4qo2hwNpznDH24/XtUCSEKoEJcM2CQc
bff3qTwsPO02VOxd1H48/+zVFbs4jQ9QQKTGiO7aSO7UqARgdaubpJojk4ypqreXLIoTy9x
PVvar0cge3UqFClcjAwaQznDbySZIT5ScZY4pYSVb7OCokDbsP0I7g1rw3lsiqkkQDocF8f
rntWa7RNqu7LZZBIrkY5x82Pb09hTEM1CENB5qqVk/jGfbFZF9DK+nCaKVvNULkE8cjkfrX
RzxgRyEAbWBDexrIHOjn1AYN9Q2f5AUAc8raioJZFm7ZZuv5U2WXUHdcRKrIu0eXM44B6fe
rY2qRjPJ7g1GzbsoMYPJ9R/nFAFETaqkYLRjBJx/pM3X/AL+e1MkbU2jyX2gg8+Y7H/x5jW
k0iiMgAKR6d6ikkTyQiqOMj2IpgbEdxItnA8jOVZAfmJ64A49s/wAqjuY0+xqd/XbkAHgdB
SWm2XTFLAfKgAJ784pBumtG+YZx6dcYNAjGlQPJ5ajDHIPHQA/hWelrNq2qrYWg5LEMxbjj
qxI/hABOewBPQU/UZnicRQklpcHauT7cfj/OuktdLbTtPh0WElr68UXGoNG20x22AVjzwCW
zk5yB8vT5qQySG0zbNY6OVg08M0UmobSXujkZwvBK5UHHAGOckVLaeH9Gs5FMoe6ndymbhS
RuAyRjGOnPOfrWw1vuj0+4tYWEcIyIOFO1lxjB4yOO/rSXKTTS2sixyxGOXeWEm1l+VhkFT
6kdDVCC68OWURZf7LtyAuW/cKCBuCEgjjG/Kgg9u1cjq3hCJiX0x9shBb7O7dR/sk/h19et
dVb3moQS2zym4lkSJU3PKGVG27dxU5B24BHvtP8ADgzXWmSFZnshdMkhZo2I2oAwJADFjgq
Bz2BV+eMlAeULJeaXeEAyQTxN0zgg10VtrdlqzqNTzbXRJJuYY9wkJwSZIx98/e5BByw7Ct
290aS6Bt763d8FTu3qXGU5KMT0zg+h7ZFcpq/hW+03zZ40Mtop4cEbgOOo/EjPtQMu6rp91
beU88Y8hx+5njbdFNgkghvpzg4OMHHeqTOdxjOVB6qVxwe9QaT4gutLJT5Zrd/9ZBMvmRv0
+8p4PKqf+AjnFbiWOm62A2jSi2uHJ3WU0nDHjiORuvXo+Puk5xxSAtC4N1Yxy99oY89+h/r
UttJjGeM1n23mQxTWkscsU8DkMko2svfBB5HU0W8rE987sE0AaepmS709AjAOnG4/XGP161
yk811bQlPlG3sE6frXU27Ga3mh754/Lj9RWNdKtzEy45YenNMDJt7VW8maQmTzWwc9s5H48
4rY0ZJTE1tBeXNsxL/6qVlzjJHQ+lZli+bJRnBjY/gc5rS06YRaqpVXO51JUe/HH51PqM1L
hdXs4w9vrF60ZRSSX3bCTgZBJOMjtUaf2pdfK2sXxUHDFZdg7en1q7fiX7EsvAMJMRIUZKn
kH9aowySbGVTgq6yEsMZGMH+Y/KlyQ7IXM+4XmmyPNLDd3lxd+Vj5JZGfYSP9r19vSrKWsN
rarLBFGWzhRjlj9T6c0puZBeqkkp2ZHX+L07e5/Orc1ybiyECSeWUBywOGGOQRnI6CrEUUW
K3iSS7nFuS5IUH7xxnoOv1rMn1aRdyW0W1GOchyDn6jB/AY/Gs++N550glUyEniTeRu56t3
JqjJeGI7VUhwc/NyKBlp9qgtNsRemQOPpgVUe4GB9mgCZOPMPGfoO360yEG7ZzISx65Lc1M
kLm32dCOn50gIUgZn+d2+fnPvU0cZEcmwDdnIPvVyGEsvPTrTki2zOnc80wNu2ZZ7JyMfMg
lXPcjtW/Z28U0YYIu3G7IArndGGYWjbrG3GD2PNbWmTiCBYSQDCxU4yS3OeR+NIRqCeOBwW
ztU54NRLqoTcGj3c8HPasq5mXzjJK5XeeFB4FU2vHBwqgjsaYEutMsfiuQkHDIvT/dH+FZ2
rQv9hkYhSm3IOPfNbWuxqfFseQzhoRwoJOdjH+lR3yq1i8SpJgoeCvTimAtiY3tV3Nhhnr9
adNswdrKeO1UdNMkkTFQrAsfvZHXmr7RsFO5VA6HBpAZ1tBHNf/vQhCoQCTjv/wDXrQvrKG
OxMse1duDjzMsc+w4qhAkj6iwjA3BC2SO3yCr1ybk2cgl2Ig+8CMEjjpQBseDJcWkhz0lDZ
9ii/wCFLCmBtzjYSKq+D3C/a4DjGVf8iR/hV+7HkXs6AZAc5H6/1pMfUq3rB4tgkVc8jcT/
AEqO0eTyigkPFR3pLxR5jK4PU1ZsEVE5YYPOAeaQyWzKgyiSJdwc8Y6ggetUvEBX+0YXb5C
IvlIGP4j1+uasXU5gnAWQYb5jkdPYVR8SHddRcDAixyOo3GgBSdyFlP30IAz6/wD6hVCBiY
72Hb/E+PbK/wD1qFmG6IRv8pAxx9ePzogIF9cg9ZArAfXP/wBamIzUwYlz8zdcdarbFSdYW
V9pJkUjqCDwKsDCMyjOVJHHtUV0v2mBo2JB7HGR1oArM6yxLI//AC2fa+GHHbjjrwKmZmwc
7gDz1poTzJpJtrqygx7Sc7uhBzj/AD600E7clun8I5IoA2dJydPkjXoc7sgcen9aiN2lvby
SMdqq27P+fpUejT/LcRJkHsD6j86xZPP1rVEsLQMysQMAbtzDuMdc9AM8nHrQBZ0K1hka41
vUY82lsPkTk+ZJ/Ag+p+nCvg5ArtNHt3toZrq8lEmp3ZMtxufknsPbG4Z+v0rNj0qLU5f7P
s3C6Vp+VVxkiW4IG58cZwMDPGdq5HWukTT5Q8jRyRLv5yYckEnJ5zyM/l+VMByyKqkTzQhh
uJw2AAOc8+xBP1qZI0mBKOrgdSpz2z/IimvoxuYmiaYBPnZAE+6zqVJ68j5m4961LaymVmM
kiOCFwFQrggc9z/8AW96YjmleZpnR0Qhbr7PkZH8O7P64qeEbovkdVMqDIVg2QcHr36CtVd
DliaSZ7hXH2j7SVWAk8LtKjDegFFnoVzDHamSdR5caK0ezOCFwQCD69/b6YAIp5hNCFMK7s
EfdyVAI2gMcsQFG0A9PU1WbbCpaR1UAE5Y47Z/kDWpPodpNJ5k1pBI+MbnjBP5kVDf6Y11B
5QlMasGV8LncpUjHt1B/CgDhtV8M2WpNezJ5dlcxyldwf92/yq2WB6de361xd9p19ot2Y7i
No26BsZVx7HoR7fnXrcmisZnmeSJ5GctzDkAEKCACevyLz9fWk1HToNRtvs91GHj3A4+h/T
jIz70gOCsfFUd3HFa65C1zHGNsU6Ptmi6fdc9c4PD5BLZPSr8tgbeFru1kW9sHJbzohlolx
n96v8P16fTpVbWvA00Ae40x/Nj5byCPmUex/i7+n41zlhqN/ol8JYHeGaJiCpGCD3BB+n6D
0pDOptJXkkGCDvU/MD365GKozgxzsAcKTx9KvWWq6ZrEqsAunakz7nb/AJYTEg53L/Bzj5l
9yV9INUt5ba5K3MXllwChDhkkHBDIw4YYI6dOhxTAxoTie6TjBw4q/Z/Je2kwJ5YA/gcD+l
Z0hFve72J2lSCByenami6l2kxkJGG3845Ixxnv06CkB3Vzckx5jY7WzGfYng1myxm1kjiKh
htxIwPG7kYH4YpkU7/Y5JFZdjkNgc/jTEd5Iv3Yzhuc/TNAGzqMjMtnOqgTOpLttHTpjHbv
UkK20Vu0s+RK0ZAi6kk8A47dj1qmJ1ezhABLKd3OOM5p8TxJaS8fvmI4HOQDnj9aYjKv4nk
umXOGPUntXO6hZkTDBxhOmOuK7Oa1+RZjE8mflaXjA78DP4E8/hWNqMYNv5uMhWBP06UDMD
TUDSNmtcRDy1bvk5rPt1WG6lTHKnj8a11BKAetAEcY2jGOhqTy8sGHBNPkRLcb7iRYkI7n5
j9BWfProSMpZwhCD/rpOT+AoEbVgnkSln4SQfKG6se2K0LqNbKdZIXdoZ4FkHmDDAjqDxXF
iadNSjmncu3EobOeK62833GnRxJMSEcMqE5xnjg0AUprgzBZcAjPSnCSMj51Cn0BqmqtDE0
cgwynHNPEkbKC3BxUjOn8UoY9as5OpKkAkA9Aw6f8CrMluEWED7LAcZ3NtwT/ADro/EGnLd
6hCz3Kw+VDvTK5DncQ+eew2/8AfVZT6NP5Z/ewsO2N/Q9Dwp4qxGdo8iLZruIyQueeh2Ln9
a01eNwVDJk+pqjBpV7BEyCCHbnvK4zwB3i9qf8A2dfbjsjg47+ZJ/8AG6AIFjZPEEapIqlg
fmzgdM9fw/StW/l3WssbypKxUjIOT+dZw02Z542klgVgwBxI5xwevydOat/2eHTY17ax5yp
BkbIx35UD88UAXfB8cUs1ydwG8bQxHQBs1paioGqXJcYLFWXjrlR/WqWjWMun3r3ETQSwSs
VVoC2wN7kqBztPQnn61qayT9uQBVZhEA3PTk45pMEZF8uIkIUHDfh0q1bpbGNJPK2sy5I3c
A02UIwVGUglsDI3DOMinxxtHncDtYg5zx+HpUlDTboWaREbfgBuN2fp/OsTVp/tWwgkhRt5
HI5zW3uESvhyM8n0rC1K6imnURJtBVVYjgZzyfftTAz4h84wdu3v196ljkYX4duN8R78Ag9
vyqEHy2MJG1twGf7pp87kXluu1VZN0b46Zx/9agRRlYfaZsDB3ls9evNRpJuGNxHHQZNLdz
JBesCy4ZVOD37cH8KhkvLZoyo8sEEY2Agkc9aYD3LhQ6IzDPUdcY/Sq7TY24UhQcjJxn6Dr
+VNa9h+Zfkx/tOzfkOB/WoZLiJxuBy3q/3v8aQD572azjl2KUeZQoYn5hz1H4ccVt6Rp02j
6Ok0Unl6vqStHAmSpih/ikJ6YwGXHPVsgFRWNotnFqmpvLcyCOxtU82Ziu7Cg4HA65OBzgE
kAkZBrutFhbULp9T1BczXUey3gkYuI7cABV+bJPGOvbGetMC1oyJp+nRWwg27OG2tn5jyAx
P8ZyMj1Ixx02JZXtrL7Q0IDKm90LcgAZI4Byf09xT4bK2+75EPQEjYOgxj/wBBH5CtI21u0
DfakiMSKSxlA2gd854ximIZKZIGt0ihEkk0hRQzbQCEZuTg/wB30p9vfGc2YS3YLdwGRCrj
cp2B8Y6dD1J69sc1q2ltDLFC6IjRgBoiFGAMYBHpwfyNXE0mEKjW8FtHNHgRu0IOwdMAAjs
Mdf8ACgDEee6jSFoEEryyRQhZnCrym4tlVJyenQDpx66F1iG4t4WjykxKs2SNvYYOMZJPQk
E9snitsaXavCsb28TIpBAZARkcA/UVJHb293FFcR+XNGQGjkGGBB7g/wBaAOJ0e6nutNscx
JJvSOMyNMd5fyd5LLjIyeOTyDnoRmD7fO7K32WLy2t7eUfvTkNKxUDpyMjr6dj0rtm0azVW
VbOABlVSBEuCq/dHToO3pVKbRbIxmM2VuUKhCvlLgqCSB06ZJOPegDkbgTmddsZHlR75o1d
ec7gMZGTyp5+Xr35Az7qSYRhPKCSyvsjw/qpbJODg4B4weQK7GfTLYOHFtEHC7A2wZC5zj6
e1Zt1p8Mi4eGNwCCAyA8joaAORS7eK8nWRG8tp9q5OSp8lXxgduD07+tUbzSrDxEh8+38qb
ykkjmQ/MFbOM+p+U8cj0PNdTLYwocrEgIO4EKODjGfrjj6VT8lYcBVCgAAYGOBQB5JqugXm
kssh/e27gvHMgI+XI5I6r1Xr61Ppfia4tIVs7tEu7HduaGZQwGc5Iz91vmbDDByc89K7nVd
c0jTL1bK+hyZk3O3lBlAyT83c85PQ9ay9U8IWOqQm90mZI2cZVUwYn+mPu/y9qQzMuNFsdY
i+1aBOocnMtg5+dFwSdrH/AFg+U4X72Nv3ieMhrSaOZo5Y2SaCTbIsg2lMdiD0Pt1qpLDf6
LfbJFkt54yGHPocggjg810Nt4itNYhSz1uEedgImoRnEy8YG4871HyjB7A4OTSAWxmUQwwc
gMXiyB1wCR/Q1YtZIxZtlsbX+Zs9B60l1pk+mW5uoZY7zTC4KXcakAE4G2QdY26cHjOQCcH
FZPkmdOdrcbB6kZoAt27+YrJgRsxOGYcgYzg46d+afK2xC+9CucBgetZrXIE5Qsx35AP+NX
LNImjds7nUjHt9OeKYjVuJWfSowGBJA3e23Iz+RrHnRRE8ZJZDwc81pRzIbd0IAwcbfUev6
1msHEaBsYYBhk9RQBl+WqzC4upkgQptIPLkjphev4nAobV3lCwafCI8nHmP8zf4D8KpX9ps
u2CkYKbwMdeas20YhjilTk7uVz6c0DM8+ddXX76RjJknLkmr0ViqqG27mI7nP5jtWhc2sMd
3JO7BI8Bx/wAC5A5x/ntVWbV44CEtY8H/AJ6MTkH8h+gFAEl7a4gtJWUA7jC4PHXkVt2Aaf
T0Ee2S5J8sbHBG7tyOPSuetLiS+iuopSHJXzFz03L7fStTRpDHciODIDESRqD19uKALFzFI
8kiSbWmj4lKHIyKptbOxzg/lVu/iazvRqIB+dx5i7s4IrWitI7qJZ4VBRxkEUgNLxnp0dyL
DzhuIEnYH05I/LmuOfQoNrBFG/0K9K9F8TRrJPpoLbQXmHPIPyoRkfjXNMxgucDLLjIJA45
psSOZn0BbZ1LshVxkcdPTtUJ0mHyvM2jYM84xXYSmKfSBIUDCM4EnfjrwevbmnGyiOmiaRk
baW2sB36kA4/rigZyB0RI0D5jCd2YYX8yKmtdEiuEWURDhscYH6dDU8tq25YwzeWpB3KQQc
f0GfU1pXKLb2cZinZYyMFFRlbOMgjnHp+HtSAh0bS/suqW1yFcN5mCSuDjGa7HUJW86MbAC
Yu49DXN6cS99aMWOFlxjHYgrx+ddbqUQdbaU8nD/AJ/KRQBkmVRDK7IrEDHQVFbS+aY2aRS
V42nqPerCFGuApQEdx2NV5bqNLxlQhU4DBBwCB6Uhj7lfLilZT8wGfwziueuycODz+FbeoS
77ZWU4Vx07g9awJ3JB7Z60xEMu6TMzEZfJOD0qPznlZpZGUuJI2PGOB8tLDwTxuHUqc8/4V
VlfYHIH8JOM9O9AFXXAVljZSyk7l4OOhHX86xmdwfvvgj19q3ddAlt4pge5z+IGP5Vj3CgR
nHYj+WP6UAQF3Bx5hP0JqVbd5HjRHVnc4C5xt+ueAO+abbxht0rj91Hyw/vHsv4/yBPaun0
NW0uym8QXKlrmZ/LsvnKky5yXzj+HAPBHVeqkigDRisAI7XQIo5DFalZtVKgkvI2MIRgfdy
RgjI+bkjFdQkE9jcbVSWS3SNjEyLvZAWT5Me3brx645doWlf2Zp6ROQ07kvM4/ic9f8Pwrf
gjzVIRkWD3TSuJ1l3IEBAg3MV85xz8uSCoHb3GK6CwglWwvVkNxJIDLgOhPG5tu3jn5SOme
w9qs2lqiSO6r88mNxJz06D6e3ufWtq2i6cUAc9pDailtbwzRXsQSPEpjgyV/djy9mV5HXdn
JDjBwtb9gb4ywG7luUm3oskUcGYgTFzhthyN+ecnGOuK2beHGK0oYqQHG2U+qQWOkwhdSkm
CWxujLbMQMsElBJXJI69uPmBbkiK0i1MaDaW7w6nbyQLZsqwwtjyhIqyfw534DEqewXAIyT
6GkVS+WKQzHhAnh3BJVwzJiVdrHaxXOPQ4yD3BBqGW39q23izVaWGmI5ye368VmXFv14rqJ
oPas2e268UAcpcW/Xisue39q6u4ts9qy7i15PFMDhNc8OWmsoPPBSVBhZkHzAeh9R7Vw0lv
rng+68yNi1vnJZctE/sw7H9fQ17FPbdeKz5bbgggEEYII60WA5Gx1zSPE9v8AY7+FI5zxsl
IwSTj5G9enoee9c/rfgy6sN09juubcc7RzIv4Ac/h+VbOs+BYZ283TGW3f+KJ87D9DyR3/A
PrVu6DZXen6RFbXs4lmTOCOQq9hnv8A5HakB5npWu6ho04ktLiROgZQ3BHPH0wzdfX1rpYH
0zxCpa1MGnaicFojiO2cA9gOY257ZXtjJJrc1vwrZayTMD9nuj/y1Vchv94d/r1rz7VNE1D
RJh9ojIXIKTR5KE+x9eDx14oGXb62ubC5MFzbSQzEHAkGO+Mg9CMjqMirsVyoiRixLLnctV
tM8UbLVdO1W3S8sN24Rn5Sh7FWHK49u2Rjk1pnSUnge70ic3tuTnySB9ojXOBlR98DI5X8u
DSAn0+SOV0Z1O09VIqhcho750Mzug+4CeAvbFN02dY7tMMMFuoPHepL5dkyuOQMpTAoX7Ks
kEjA4DbDgZ4NRwXCQr5duhK93nUZB9QuSB+JNSXg82zYgfMPmA9xVTdlsjoeaALOoxC5s4p
fvSBSm8nnI5H6E1hgoMbgW9s4Fb8MgaylX+JSHH4df0NYTQ7bh4icEEgE0gJ9Pn8rUYZAAF
3AMOnHStWFvsdzHHk5tpcEg/eUnPT6GufwVbHRga353Enk3PQXEPP+8vH8qAN7WLXztPS7i
kf5kOR5a9uhzjJ/GoNK1N4LLZn+LI7VdsJUu9JijZC21flY9F4wRWNM39kzvbSQsQTvQlDy
p6YoYj0bxYxSWwk2ZVZG9OMgdM8A/L7VzWoPG0gdUbChg2Yzx1A55HJGMd66XxgcRxA4KCV
eGPBBOOnH8/8ACuV8/dPKbNNvz48uLIBOP7vQ4/yTTYIuaPNvnuba8eWNMfJGwHB46jjHfr
UhVFit7bIUyv8AO7yA+WuDkY+7zwc53Y4zVSxtxLcPvgKyfKUErKePTC4OO/X3ps7PNBBIy
DczCMckAcdTnkfTr+WaANGfToB9lu4IwiscvyuRwW4yOemO5PsTg0b64C24jQwsMcA4RkJ5
A+pzjGOPTvTra4KrtlYho26gv7449s8dO9Y93PHLdOofzZMghWBO31BORjgDn+dAF3zvJS3
lB+bz4zkKPmG4fxd8Dn3rs7yZBaxneCUlAH4g/wD1q4ZgbmwRg4Lpg5ZMKG9Aa669CXOm71
yu4rjjnr1oAhdkVlcDPHbqKyrySOSYtGwCgnIxg561aZD5ZJY7gKySWVnVSjZPcdKkZpusf
2FN0inHIz+PHtWPdJkFyoAHGR396s7/APiXzDHRs5FURcGNCpXcCe56UwM4u8ZJjYg5IyPS
mSjKljwWBUj68UszZuHBwNzHGOgP+TU0oX7OqnCunBB9AR/SgCpdgS6QBjLYQ498gVkywSE
bNjF9uAAM87unHsa0XYtYyqDyAwBHsSayRcT+Xnz2YkkbSxOOnP8An/CgDT0rTDqupw6dE6
+QnzzyEkKcAlicAnAGRkA4ALYxmu20yH+29RW+Kf8AErtF8ixhmG4bRncwAwAd3PTHJwBxj
HgtP7I0eLS4nlW81BFmvpYyT5VtkYUAAZzw2csMbSMAnPZW2bMQWqwRxqIGcIvRNu0bff73
X2poDVhj6Vp28XTisbTb43bWh8oKlwrkYbJG3AOfxJ49vXgbmjyve20U7IFWSJJAB23KCRT
EadtD04rYtofas52a1jjkChlMscZB6/O6rn8N2avR3U8c8UOyNmkufIB5AGImkz/47igDYg
i6cVoRR4rlYteuJNTghitJG2wsrpHIuxrooziEllzwqMd2QPmXI5rUstTl/s0zi4aeYXMUM
sc8exoWdkXbjavTduyRznjjGEM6BVp+2qOmXkt3d6pDIEAtLoQxlRglTDG/PPXLnp7VqBak
ZAVqJ0z2q2y1Ey0AZ0sPtVGaDPatl0zVWWKqEYE9tnPFZs9r7V0ssOR0qjNbg9qBHLTWvXi
s+a068V1ctr14qjLa+1MDlJbX2qs9sR0rppbT2qpJae1AHPGNh2qKaGOeJopo0kjbqjrkH8
K25LX2qrJbe1AHnWt+BgQZ9I4Pe3Zv/QWP8j+dchHNf6Pe/KZbe4jPKnKkcf1B/I17W8JFZ
eqaLZatD5V3CC3RZFwHX6GlYDjINc03XAV1cCyvmbIv7ePO7nJ8xBgOTk88H7ozgGpdVtbm
1gDzxqYywCXETeZFLyQMN2J2n5Tg8dKy9c8JXmk7poSbi0AyZAMFfqP6/wAqp6Zr95peUQr
Nbt9+3nXfE/T7yngjKqfwoGXg2UIbkVnqMQ4yd0bbSD1x2reij07WNz6XILS6Y4WxnkJVjn
+CQ/Vflb/a+bArEuoZLW9lhmhkimK4aNxhlcc8g+2KAJ7OQCYA/dbg1n6im24VjnOMMcdxx
ToZOPQ07UmLkEjqA+fY0AUAC0gB5J45rVgd20sqch7aUPjH8J61kg4II7VrWe3MqlsJNGR+
lIDotClDWk0ROSpyMdwc81BqWhQS3Qde6gnnHNUdDndJYwAMEGNye3pXXRqrRLuZcgY5piN
fxW5a1whJImXg85OSB/MVzDzzyjEpmfGUBRyQFz0GSML7CtnxTEs+izbjkFFbH4g151NZwi
ePbu2uxzz7ZoBHXWs/2RiypOXbjcHBB46n/wCv7VHHeXEsEcVzFIHH3pUA+b0Xk9OOnTp+H
JR2URnaNiwGzdx65qQadHlsSSADge9K4zq47oR/u9oHOFXaCSfTPUnrVGW4V5ZWh847OWXa
VX8a51rRBAX3OCFLAD1pzaeiQJIZWJO3I7ckCgDall/0XzZVcIo+8QuOeQAMZ/wruostopb
JB2qxH0I4ry2G1C3cSIznexU5PbBr0yI/8S2QAfK0ZI/75B/nTAhkc+S/fg1jSsBIfXtW0W
URfN3BrGnK7+F47VKAmtHVoJ4mGeAeOvFULiIhcr1bpU9s+LkDPUdarSSrCuUmRmznbjOP8
/WmBkyjErevWoJZXY4LEgdKkuXLTFjnJ5+tQB9pDehzQMkjdYoJmk3bQ2W2jJAIAzip/Ddn
arPc6zdo506xyQu4hnkP3F4BxnqeVOAxU5WqLxTXt9Hptv8ANLM6hgAT83ZcDk4yeAM5OMH
ArtI4VmuYNJs0aTS9LYFiDvSW5JUM24DkAHI4HCgkcmgRraFYTiKa91EZv7xi8xPVR2XPsP
1NdDHaxyyK7KCwUqDnscZH6D8qoW5mdWSXO5BhgIztcEkd/p/XoRVuNrxb6O3RT5LbN0vl/
dysmQO3BVOv97vkVQjRt9HtCFAiK4wQUdlIwMcEHI4AHvjmugs7VIlUIoVQAAo4AA7AdBWG
JNQRmEMJcxiHZ8vEpZ2VwfTAAPHTqcjit6aO7Se3Fu77ZT5ZCoCIz97eSR0wGHuSo4oA0Ps
VvI0Ulx0jcFQXIUtkbcjOCc4xnv0q1a6JYSIro08g8wSh/tcjfMAVyDu9CQfXv0rBkGp3sU
JubYALfxMkYiYsgS5A3ZxjGznrzyRwcC1pB1KDRFTbdQfZUgZovK/1kRP70qQN28AOAowQQ
PUUgN69ttC0bSrjUL1ILO0t0Ekk6ZQoFAAwV+boFUAdeAB2rzu2vvFPj63ll8H6dDp+iK+I
tQ1e8uDNPIrA5XaxyFI43BgCDgg5ArfEY6hqPi3wl4DzIulXfkS3UEI5Kh2DDco+6qqT0xw
Cema9S0CFrb7LALRIEijntVxHtPlQy7IR9CnzccHkjikM4xtU+JPgm3fU9dtNK1zSlk82+f
T2cXEUYUAuFbauABnAHYkkckekaHrWn+ItHt9V0yfz7O4BMcm0rnBIIweQQQR+FZX9oalJq
1xBFslji1JbV4zH8ohNukpYnsQWIyeDnGMkY8w+BN/qieA9dW3DvDbyytaZ+cebsU7dvXrg
jB5yeM4yAe5sKjZa57UtT1izEzWcLXhWeWOOMxZDKLZpVJIx/wAtQI88DBxy3NC3WsvLGjN
tilgnmDrCdyFREUQllXBJaTjbnAx1UmgDcZaqSXNqt0tq1xCty43LCXG9hzyF6nofyNV7e5
u11C4iumkaISLJEY4sjY4VVVsLzh/MOR0AUtwc1DrkVzBdWWoWMHmXILWrEoWCJKOGIHJAk
WIn0XdQMnjkgu4fNtpopoycb43DD8xUUkPtVWS1k064uZbezTy7Sx8m1CKxJCqCFK4y2CBj
aT1YYz1nsZ5TI1peyIbk7njCow3Rjbk5IAYguASAByBjOaBEElv7VQuo4oImlmdI41+87sA
B9SasPJeyzRBBMkclxNDLuh2+Sib9sik54OE65B3ZGMYqrcLeXvhG8e4gZLmS3mAjVCGYfM
F+XkgsMHb1GcUxFRFgukL28scyZxujYMM/hUElqCSOM1NqOl3W+WQmOeW7RYWdY2WIKhZlD
KNxIJZwckAjC8E8xOl8ksBzO6XErCVzF/qQFZgFXaCASAMnPYdTmgCnJae1U5bXrxVqODUL
yIRXsLqktoss6vEBHllIaL1yDyfbA6nNLq3nW9nDIhCM88MbErnhnCnHoeaYGNLbY7VSlg9
q0gL9g4mhZSjEIdn+s/eOoyO3yhDnp82egxWfexzNcRwy2+6Mz8lhuXbtcqcj3C8EcEjk8G
gCjgEBgQykZBHORXM634Ps9TDT2m23uSONowjn3A/mP1rbtUuUs7O3kifyzbBHDREbSETgk
9+T/LqDU0vnxxL5UaO3GQ7lBj64NAHkGo6XfaPceXdRGMnO1gchh04NbVjr9vqCJZa3G8gJ
xHcoN0kJ6gqOpGc5XOCG4wQuO9vrY3ulzQzwI7sh/dhtwJ7DJA9uccV574i8Mvpg+12yubV
uSpBzFknAP6fjx6ZQzNvbCawuI/MwUmXzI3Qgq6knBHp0PB5p+z7RbBcDcoZR9Oo/lVvTbh
byxFjeFVt3k2rO4OLeQgYbORw2AG4OAA2CRgwII7ZCHmVcHPXJ/KgDHrWs452SLETcN1bjP
09aaL20hYm2tmaQn7xJH9T/AEqWO91QJshkMKn+FBj9aQGpFZCxnkmuWMMLuDEvG8k9vYZr
sbOO6NsoREdRxuYYJ/8AHq89g02RrhZ7iQ5Jye7H867bTJpZrJd5BKHaCxGcflTEaGrZk8O
gkdIVyfwH+FcO8I8tCTzvAP5Gu41Bv+KTn4zttSevoK5DgAEjgP1x+X86ARV8lEmBI5xipx
EhVuOhz+lSMoLZOOvf0pYurD2H9aQyJbcPGowCGGP6VWWIbEDf7I/lWpBtMa9Mq5B/PNU2A
EhGMBWP6GgCOOMLcRtkfK4A/EEV29mFbSoowcu0TA/mR/LFcX91ixwAMEcdwQa7PSQWsdxI
xHIU/rTEVlZREu/pisy5EeQeMnqAeetTNNthQnpjBrPeVWl3PkKT1A5xmkMuLZR/K8b5bjK
k9Kx7gbJ3UsCRnoe1WXmVJP3EmSehGQf/AK1UJ33SFj60AVJiDIv40252Wlv5wbJJwg75/w
DrdfyHelmIJBXscn2pNJs21jVAJWIsrUGWaTAxHGOpx0J6DnqcLnJFAGz4fs5dJ0tL6HLar
qYaCyQEjy043ytxyMEgYyOp4KV3OnWMWk6dFbxqzLGvzFVJZj3Ygc8msTT7OfVPtGoNaxxx
SxNDYo7nMMRzg9O+ck9T17mt1NLdllT7PbmN5vM8reQuCoU8gcHPPQ9fxpoRswRE44rWtoT
xxWNPpj3TwYihkRD8/mOQSB0XoeCcE+uADkVtNo8V3dwzuiHClJAVzvXcrY/NR17E0wNKM+
VJCnlu3mMV3LjC4BPOT7ds1q6ZKl5Y293GriOeJZVDD5gCM84zzWLp2kXFpMJIra2LmQGSU
zsDKAG+YrtIDZY5x+fo2z8OXlhZW0bmymvFa38i4cbnRk2goo2jKbFc9QRk8E5YoDqZbxbL
SJdQkt5tsMJmeIAbwAMkYJAyB2z2rVezjuFj8xXwkiyLtYryORnB5HseK5t/DckdjqdlY2t
kIri2eG1kdyrQBkVCn3T8uQXznljyP4qW9+zaHp2s2M89haLfJM+nWqTBSQIVDqqED+IFjt
zy5+pQzF+J2l6nZahofjbR4DcXGhyMbm3jUmSeByAwXg9AXyccBie1dX4Z8d+GvFVrDLpmq
25mkXJtZXVJ0OOQUJzx6jI9Cah0bSLmOG3vYI7WNblIXeJZWCqQrbpRheXYOM8D7o571594
08J+EdCgN54ig0ZG8icxW6TNHOzME8sgRorTYZX+Zh/y0+YnGSAdP4/8faH4Q0HV/wCzNQg
m128YosNvMskiTGMIJGXJ2hVReMYJAHfNbPwz8LP4O8C2Gl3Cxi9O6a6Kd5HOce5A2rkcHb
XmHg34W3Gt6u/ifVfDdppljuVLHRXkkiKoAAJGdQW3DH8QyxJPyjGfXG0vUE1aS/gtbDzTO
zCRpmDGPygoQkJ0LgORnAI7nmgDoqK8svh8Tpfi7bLbsYfC6tE8hHltEY9ieaM43li24DIz
34Fep0AV4bSO3Mpj3nzZDI2+Rm5PpknA4HA4FPK1LSEA0AQFajMQ37sfNjGayI/HHhefXod
Dg1u0uNRn3bIYG8zlc5BZcqDweCQa3ytIZVKVG0Qq4UphSgCg0FQPB7VplKjaPPancVjHkg
rOvNPiuUCypuCusg5IwynIPHuBXRSRe1UpYuvFMRzk8HWsu4h610txF14rIuY+tMDm7iLBr
LnjrfuU61kzp14oAzqrX9ot9YXFo+MSxlMkZwSOD+HWrTjDGkoA850ywkl8E62ijbNBMkj5
HIRfvL/30UP/AAGse3tBdn7RMxcyEkjPJPcn8a6lp/7O8M+JpPlb7XdmAJ0O1mYlh7Aon/f
YrkIWu/LWON9igduDzz1/GpGakcFvbHdI0cf+8cGnnWLRMrFFJKf9lcCs6HTvMYtKSx9TV+
G0SIjGKAIvPvrj/VRiFT3PzHFSrpcs2XmuHL9+orSjK+WQF59amUAjJbn6UAdLdJJL4dukV
Qc2zjk89D2rh/7QTyt/9nsUOGANxz6/3cV34iP9gSL5e59rjI5JXLVw5aCTarOvEahhtbOc
fT6UxEB1BN6o1k65PX7SB0/4BUY1O3U5Ubf+3rP/ALTq3J5KqpHUE/wEdveucOm3QGSsf/f
1P8aBm5HqkaBvLQvnr/pAPb/cqH7cjO5+y3DHOT/pK45/4DWbBbT25JdV5B6SKe3sa1f3IB
3uiNnIBz0wP8KQETajEYTm1uNuOf36/wDxNdto8pj0yX5t5ebAwOThQf8A2auNV7b7QNs0R
BYgDnv0rptHJ+wyIWcScE7Tjgj/AOtTEMuRhGUDOGIGOvWsudpDIV8sjHHFa2QgO7bjJzur
PuLjcQMrkjgkEAcd8dvp0pDM8+apyFyajkaVZNxXdnqHH9K0kCRwedIFkGclo+QOeOD9feo
NQuEgh3yoTGDt4PcdKAMa8mYj7NHGVklKgbW6jkYx7nFdLpdgQYdASNlzibVD0LAHKx+uM4
yPpkZUVmeH4BbxSa7co0kwcRWEaEjfcHoenReDjOclcgg13ekaGtvZRfacvcu4nnbd9+TO7
k98Hp9PemgNGOeGOEGNSVGwKFQ4wx2jGB0/z0rQt7q23hS/Pyg5U8FmKgH33AiooNOjETRq
0gViCAHPy4ORj0FaVrpcKzRyp5isqheJDhgCSM+pySc9Tk0xFwSRWqxtKSBI4jXCk5Y9BV6
01bT2WNxP8riMhihwPMJCZ44yQRz074yKctjHceV5i58txIvOMMOlXLHQLK3eNoVdNqKhCu
cOozgMO/U/nzQAltrSTymO0jWRnjie28xigmLq7AfdO35UJ5FakWuWqzK7MBZGwN99oIIxG
Mfw4z0OfXtiorTwzp8CKsSzK6BBG/msWQIGC7SemFYj3B5zU2p6Zp9tby31zDd3jGEWgt1l
Y+cHwgTBOOSV5OAD8xIAJpDNI6pDiQRDLxXMdvKHyAjOUOMgHnbIpGOORkjnGZ4z8EeHPFe
nmXXbcq1tGSl5C22WJepwecjqcEEd8Vl23hqTT7RLnVWhhmtXW81DVndnaYJJ5m0OGVggEa
5RwVUbQC+3Ndj/AGlp15pktzHej7MDsaaJiCpOMY/MEeoIPQ0hnnU3w5ktZo1X4ieLra2/d
qkL3jZIZhGoVhgfeKjgcbhnrV208EeF/CdxqOsS217rmsW4SdrjVpRNIASQrK23AOUPOCwx
6EV3Nv4e062FpsibdatI8bFySTI258+oLYbB4BVSMYGGp4c05ba8tysrRXcflSK0rcJliFU
5+XBdjkc89aBEt1q8FrcRxSEoC0auWRjtMjbIxwMctx144z1FUdN8V2V/ZWEjpLFc3cUMi2
/lOTmRXYAHAyP3cnPAwuehBMmp21lpVrNrVzPeBbK28yYpKx8xI8tyvQnr9enTArh/hv4m0
j4hwXiQaRc6ZJpC20MTrdliEUSiMhgBg4MgIOQQ3U0AeiWmpreajNbxofLS3imDnIJ3tIpU
qRkEeX355xxiqNvqkmoy6q6XX2OHTrhrfdIo2sVjViz5/h+ccAg/KTnnjRttNhs2Z4DJvMK
Q5kcvwpYgnJySS5yScnua8A8R6BqOk+Jp9W+KFrf6zockgkWbSZtttExGweZFhWHGwbtwPy
gZfNAHZ3nxy042kMWh6Xca1qnkiS5hgJSG3xw2ZCvIBIAIBByOckVnXdh4k8UQXcvjrxNNo
traQTPeaPosbKBEqIzmSXLBvlkQlPnBB45yB6Dodr4P8QaEkmhxWE2lMSBFaoI0RyOcqACj
4bnIB5B9K88+I9s3i/x5pvgXR3mDk/atbuIyBtibyuG7EhUjIBGM+X+ABjfBzS7a48Rr4ut
9PtrG2ur19NtLNMyeRGLd3ZtzZO87EG7IJzJwA2K9yudd0+zkuFuJjGtuUWV2U7UZyoUE9s
7156cn0bEdr4b0yyeJrWEwLDKs0ccZwiMIvJGB2Hl/Ljp3681LeaHYahK0tzG7uV2hhKylO
Ub5SCCvzRoeOhXI5JyAL/bNgdOjvxLut5JVhV1BbLtIIwOM5+Y4yOO+cVGdasgiuxkCmVYS
TGflcyGIAn/fGOM+vTmsLxf4Iu/E8VhBbeJtT0q3tmZ3W2kYtM+5WVi27+Egke54xgV59q3
hDxx4KQalHqQ8V6RaBpZbe6meC4jUSCZ3Vg2Scxg53NyR8hxQB7JcXsME/ksJC4Ck4Q4AY7
Qc9Ovbr3xjmsK98QoTKlncW7yR3sMBQctg3CRSAjPBBYgE9eoyOat6DrGmeMdDg1rTpZfs9
0gG1wFZCrHhhzgg574PuMGp30Sy2umJfLedbgx+axUSCTzMgE8fON3H8iRQMgk1qxW0muTI
3lQB2mOwkxBGZWLAdgyMOM5wSMgZqDUdQtrKQxyl94hefaqE/IhAY++Nw4HPPAqdtDsPKkj
MbGOUyeYu8gSB3LsrAfeG4scH+8w6MQaOp2LXWr207EiBLWeGQK20nzGjI6c4xGeRzyMewI
zLzWbWC4mSaVURJfJDFSvz7A+0k8fd5689OvXLur9ZXs2tyzxTPgnbtyDEzjGcf7Pt1HWti
70y2kaR2MoZ5xOWWQqQ4QJnjHG0AY6Vk3Gm2wmEuZiyOJBmdyNwXbnBPPHX170xGC+qRy2s
V4+YoXhjkKFCzfvMbeR78Y5/DvSa5inYhN3BZSSMDKnBH4GtKfTbVLdbdFYRIiIq7icBDle
vp/8ArrOa2jhJ8vI+ZmPPUscn9aYGbc3MUTHcTw6ocDOCSAM+nUfnVK51WGG0nmXJeOMOFI
IzuyEH4nir13arIzsEBeQBGJOCF9sd+496w9Sv7exmudSkYbbPaFjJ/wBfPyYwBtIKoSWOR
jIAJBIoA5bxG7W9lp2hxOsjoDPcts+YStgMNw6gbQCOxU1SijAwqDgDAqvE013cy3t07vPK
xbc7Ek575JJP41diVvpUjJYvlJqWRQwDKD701BkfSrEOznJoAkswrABq0VRNo4FZ8C7JcA4
Gaueeo4zj6igDp45MaRNmOZ8I4KRrlj14x68158zGOWIfeHlpkj6CvQNFs72C1QTmaFC5Co
7Fiq4+Ykk55OevYY7VxGsoIdTuI1RVCu6AKMAYYj+lMSIZ2PkYfjB6H8RnmtTTtJW+017oy
XQZJ/LbyUDAKFDEkEHoM9xWN5jSQ73YMeOvJ4NElzd24VYZp40Yg/I5AJpDN650ARwXMwuZ
g0FsZjF5YJyF+7wB75PYA9cViCCS5vUt4igkkkIG4nbnbnsD9KrPNcEYeZmBPJZsmnXP3Tt
bPyqR+VMB97az2Vzbrc7C7gsNueAGxjOB+lbekMpZhj/ll29Aa5JpG3qSRgHsK6KxZl8sxu
VI+XjvkmgC/K8bzEbcpnkMPUVn3Hlh8xPtHfqwOPXHTvTrrUDbHysIzMc5xu6enOO9Z76q2
Btyi5xhYwvJ+lAEc9zLLIC0rc8dCBUUcd14g1a30uJlwW+dzwFwPmYnsoGST2AJ7Ul1rDpA
VjmJlIABXPHr3rY0rSpLaxTT0DLqmpgO8hXJt7XqT7FjjnjjGCQ9IDUsYhfPFfxM66ZpSiO
0EiD5wDmV8c4z82Bk4Jxn5a7GwLTwLIxUhyWUqeChPyn8sVDYW9tbwi1tlVY4fk2AcL3x/X
8c961I9kUe9ztUYHT8AB/hVCMNb6/SGB5blYo5kRlkCqODLEC2TkD5ZdvI6qT6Vus97Zw2r
WMsUtmHgikclflHmKDtwMHIbHbG3jmtO0SKVmRQrGM7WGPu9Dj+R/EeorUtpbQ3AtfOh8//
AJ5bhu6Z6denNAEWpym1FgPtv2KKW58uWb5OF8t26uCByo7VSs9d1EgSXF15MkUsCR2/lKv
2yJnIabBG7BXLfKcLsJORXXQwKwAZQceoq/Gbfy2nd4vLjDBnJGFwfmye2MHP0pActazajd
aFu1u6jt45o7Uq6tGNo3HMhLLhWYgHphcDGDXbWKoLG3EcglQRrskG3DDHBG0Ac+wA9KWDy
Li3jkiaOWF1DIykMrKeQQehFTvJFawPNNIkUMSlnd2Cqigckk8AAUhnns+pahfwLZ6lrf2J
LWTTmnkEaRi53vITgsMcr5TNgEZjdcbS1auo63P/AGjqbS3F1BZ6PaS3CPGnNy+0ZZRjDiN
TyCGUtKvdBXaGJHGGRSPcUXNrFd20kEoOyRCh2sVIBGDgjkHnqOaAPO28TeKFtlS3jjnGoX
f9nWFz5sczK7L5glbYgQhF8wPtLAGLAzhmbsPEc2oW3h/NjdJDfNNbwrM0YZQXmRCSp7YY1
QS0Fnf3t7Jqz6xc6dbAQ20kaGS1ZlJZisKgkuoTA2lgFYL98il06G8m8SFpbi0l+zRN9skt
bd4UmkfZsUqWYFkEeSSdwDKBgMcgGPoviO91TXYUutTksYXDOlrKIY3Y/aZEEbBlJJCqqkK
Qcjrnmq2n6umm6DoKaClmskkayX1rY28YzKYHY7o0AIYtGflGCdpFdTo/iPStWtNKk3wi+v
rWK5FqnzyRB035YAZVecbmwMkDOSAd1Y41OVRQSdxIHU+tAHJyeIXTVtKgi1Ce4t41hW5lj
tN8d00w2pl1XbGQSj4yARJxngVV0/X3N5BOPEK3Wntf/Z3857clEEU/zs0aqFDuqbc84UHP
zFR2cr29ugaZ44lZwAXIUFjwB9emKawtBILVhDvlUuIjjLqpGTjuAWX6ZHrQB4L4l0XRfCO
kReMfD2vto/iA20ck9ra+U6SF41O3yONoZ2Ru6qOQvTEvwz1+bwvqr3XjHQ9TTVfEtxG0Gs
GHzElEgykWF+6cjO1RnkZACiuq8VaDqXjb4p6fpGoadMnhbToReTSPGRHdy8gKHGQcbsbTg
43+oNelqLS/tonHk3FuSssbDDqcEMrA9OCAQfagCxRRUVzdW9nAZ7qeKCJcZeVwqjPuaAJa
ZLJHDE8srqkaAszMcBQOpJ7CqmqazpmiWv2rVNQtbKAnAe4lVATjOBk8nAPA5ryfxB4s1T4
pXf8Awi/gkTQ6NKF/tHWZEKK0RyrIiMAxHbjBJBHC5YgB+z6Jj4d1yeNDFpkuok2sJOSp2j
dz34KD/gJr1tmrP0HQrHwxoNpo2moy2lspVN7bmYkksxPqSSfTngAcVcdqQyORsCqEz9anm
k96zJ513MoYbgMkZ5A5/wAD+VUSVrmTrWRcydas3lyka7ndUXIGWOOScAfiTWXcy9aaApXL
9ay5myTVueTJ61nzSKqlmYKoGSScACgDN1O5aGNI4ionnJSMswCpxkuxPAVRySeABXmmsai
urXsFhamX+zbTPlqzZJzjc5xxliPcjpuYAV0HijXjbWji3eRL+8HlrtcBobYjpgcgyHk/dO
0KPmViK5u1tTao0b48xgC2P5UmMdsAwAOBUycY9aYrLkgn86lXhqQFhACKmUdCRiokHPB61
YXHTOPagCwiFljJxtAIBC4P4nvSBcdFyPWlgb+EgntVxYFK/fx7YoA14vE8N9aTusrtNCFP
lj5iQOrbRyRjk49DnFcfrE4uNUuJ4yXWWaR1ZhgkNI3JHY4Nbh1S1uZI1No4w4IcwBPLwc7
s7zjGM9O1YGoqftkkpX/WBZdvpuGcfzpgU0IEUijsCf0qYtHG8ryTOuDhY1UHc2B1z24pXi
iiijUMglcnKrztG05yenUjjn61XlX5FI7qDxz1FIAjvJYWnKbAZYzEx2A4UkZxkcdOvpmmX
ZxbFxwPKH6FqbLazRIxlTyvRXOGPTt170szKbVVkwF2/N7jcCT+RpgZX2hTGT3roRKBbu4L
IdytuVclff36/pXN3MdvFxDIzt0bK4HU/wD1q3tNInDo2cPGD8vrj/69ICFnjkLi3kluR/F
5ULfL9fSi5uBHHHuS8ijCgMrKQrdOnOM1Zjso5mPm5ZBwiZ4UfT1PU+9Z13ai41GLTbCDfN
I4XbGhJYnoOOT+AoAn0LTUvZZ9UvlcaXZ4MzRgKSTnainoGJx645bBCkV2mjaZeGYanc24E
88okKIAhjQq42AZwFG5eOO4xwKzrLT4RfQaXHGZ4LFi9wqhP39wAAUDZ2lV4PLEH5iOGwOv
i1OMIrvbzohVXYnbhFY4Vjg9Dg9M4xzimBPpVtcKhF0ZzJtEbEyAqxGcsuORnPfHb0q1Bp1
yEtFa5uAxcwuGmPzpsIyCOjfKHB7EkZqtZ6pMJpIprC4MomESRqEycqX678ZCrzz3HrXTI0
dvZvezRlBFCZGBALKoGSODjt644piGada3iXzNLFIYPNOwmYggfvCWIBIZeVAHB5GR8oNXG
064vtYlV7O4gj8po4LyJohsYrzJ97fuH3QMcDOchuFt9UffbxjS7xpJld1RWhPyLtBbPmYx
84xg561raLe3N7e3aNBi1ikaOOYbcMysQwOHJzkd1HTPfFICg39pMlojiaHUdReSKa1jus/
ZoWABlXtlAiHPTc7AcsK3dMttS0+7uZpoZbiBvPeGGJ1G0mZmAILAMzhgQTjaFxxk5sSagb
e68lLC5uAoBlkiMYWIH13MCeOcKCcY9Rme41qG2vPsaW1zcXJSN0iiC5ff5hABZgAQIXJyQ
OmCScUhknhqCe38N6Zb3Vu9vPBbRwyRuysQVULnKkjBxkc9COnSsi4s9aMWuxR2moSxSpIL
ZmuwspkZyRs/fbQgz6IQoAw2TWm+upHrdnpzoYXltmnlSRcspwSqZB2hjtkPUj92fUGr0Os
QSvAEim2z3LW0blcBmVGYnk52/Iy5xyRxkEGgZntLqcmuWl8bC7trQRsbhZ5l2xgB+ixykF
uRxsbII+YEYrY0q7uL/Sra7urN7KeaMO9u7ZaMnsen8gfUCjU9Ri0qxa6mSR1DIgSPGWZmC
qOSAMkgZJA96qTay0d9pNtJby2z3zSDEqhtpVS2wlWIDHkg5IwpHXFAjDvbTW5rjVXtbTUY
ZS6eQxugYnRZVL7R52dzqDjhAB8uVySdTT4Nah0uGFBCk8gkaWe8BZ423fIDGrHeAuFyZc4
A5PNS6J4nsNf2fYhMVaHzdzptAw20r1+8OD9GB70uo+IU0u+MFxYXfkrC9w10pjMaxJt3sR
v3fLuGRtyewNAHGrbrbrBYeEpLzUY45YvtM6Ts+6NI3GDJ5iDhmjwiuo6gLtDCu7tLWZ/D8
Nndz3Hnm1WKWXcEl3bcFsqSA2ecgnnoafYagb3zVltJ7OaMjdDOULYPRvkZhg4I69jWTqrD
VUiSGfVrebfPE0FlLHG8iKcNncflBwm11KuN6kFck0Ac5Cdfu7W7kuYr65he9W0V7a68l1E
P7qSRQ0iD95Ip2r/CSWy3yrU13Y6nFf3d/fTXNgkUNzsv5LoNGGaaF4EVAxIG1AjKANxyMt
kE1rrxNFZJ4YupLO7tNMjtJLvyYocxQwgAB3CNyEjPA5zv3bQyha2rDxPdNo63jW01ze6hq
MsNppx2xOkaOUYc8AqkbO244LEqDyooAlgs9VF7p1zcx6hNDKrSSwR3e020ryB/n+ZQ6KPk
AGeFPyndxmWVtqWh+HrWO8kmhu4BbG2jW5ASZgu02oUHlmw/PIywbPy4XZi8Y2zi7c2F6sV
lMbe5kPlMIpuMR4VySx3JjaCPnAJBDAa+m6iuopN/o81vNBJ5U0M23cjbVYDKkqcqyngnr6
5AAPNPEXxSXwlqlv4Ot9Mu9U1QIsb3N5drapKWTO4SMT1JI/hAPAPFUJND+K+t6VENQvn0j
YqQrFp0iy3D7A2HkZplTJ3csrZJAOPlGO58TS6NqltLpniDw9LcxtKIbdJhCfNZ9yho28z9
2SAcElDyAOTiuEXQPG/gLVra28Efa9R0ueAytperTxFYMMMhGDjaRv5xgf7/AGAGx/CC7bU
r641ae61q9EDLbXWoyiaMjHC5L7g2Gb70ZAPIPr2UGj3ttqVpPp2nXNlp8MMEZtHuVWTaks
pK7gzcAMr7c4IG3PVapaT8YdD1QvayWWoWmrwhzcadOqRyRBF3Ocuyggc8ZDfKTtArrJNUm
865SPS7yVYekiNCFlOR8q5kBzz/ABADg89MgGd4ct7+3WT7dFeRsIYo2Nzeef5ki7t7qNx2
qcj+7n+6Mc5VwdSufEWrR2rXaskiCGdp/wDR4P3A4Me7LEk/3SOc5yOda08RjUY7Z7bTL1k
nUOWYxL5alioZsvyDtJBXdkYPcVHrmuWWixQzX0vlRTS+SJCOFO1m59vlI+pFAGfpEd5DHI
blbmJfLjTy7mfzmMig73Dbj8rZUDp90nAzWXqFrJJrdwwS8WK6tli+0Q3O0RMPMz8u70ZcY
BweeOtWzq91c6hGsdnIto0IZ3fZujcjIU/Pn0HAPPf0gF8LmN2CuhVijK2Mgj6Ej9frg5FM
RzGoprVxbJORPDNL5nmwRShzE2FVCh3qMYUnqeX6HtlzjVLS7kunE8kSvI/l+cSGGZsDaCe
oMPQccccGtx9ct54LmZFmKWwfzPl6Fc5HueM/iM4zWVfa5bW0XmzLKv7veVwCRzjacHrnP5
GmBP5zyRI7p5bsoLITnae4zXLX11FEJY78XKwW6me6PnjE4yQqLknAZiMgDIUE4IFbmoXq2
ds0zI8nzBQiYyxJwBz9a848W6g8lyNEiuOEkL3bbxsefueOqr0XJbgZGNxFIDJnu7nW9Un1
S8Ys7tgDPA9AB2AGMAYA4xxxWiq71ikbrt2nNVYZrfylt1ZpFQYAhjLH8zj+VTGe7VVSGJI
ATw8jKX/LqPwFIY9oMuQPxwadGpcAE9O+KntrfUngmaW6uJopAQQwfCkYII34x/L3prmwti
Vd/LZuuZo1H/jgc0wHxgL1A/GrKbM5ZgFNZqanaWs3+stHX1CzTH6jJQVOdWgZtsUc7P2Nt
bRRH8yGP60AXjLbwgFZ4yT0AyT+lXI7W8kQMtrduD3ELAfqKxPtmo5LLb3rqf8An4vCB+QK
inie6cAnTNJB/wBq2aQ/99BWz+dIR1dxCEtJwOjLjpzya52cpBrModJZF8qIrhc4ITnPPB6
8fSukncCBj9pjQ4ypYjqORx+VYVzrlxYviyuLeS3l2vJbSSDcr4wSMgEjAAyvpRYdzMKQnK
i4hAJyr78lPqPWoGt2khj/AHkAfapIeUKfujIwfetoeKptqrLossm3jd9oYg+/Ipx8XqFAO
kXKgf3JFJB+u3NVyiuzBawkdQF2svUBWBJP4daSbT5mjRJo5sDIxHGWwCB7e1azeJgQQmn3
53EEZIP8h61Vl1uViT9gvhnttOD9aVgMX+yFZyS0zD0ETZ/9BqVDJp7hlhlICAMxQ44PHpi
rj6tJIv8Ax7X0bqflZU7ehHeoP7b8qPZ5UrOVKnzSAP1zRYYSX32e1aTOW5Ce56D/ABq5oN
jLbWR1J0Y6lfsYdPV0BGTw8pzzhQeCB15B+UisvS9Ok1vUvJUlbS2BkmmClljiB5Y8jt0BI
ycAckA9ZpEiy6i1/DanyQ0MNoSF/dRNIUJYDHzNgnIHUk96QHR6RocOmQwosjyGPcctgAs2
Nx4Ht3zWnHo8UgCGSXy/LSNkyMOqnIzxnuemOtUdIvri6W3E6KrsE3YHDBkZgR+QH1BFbun
SPLfTRNjYkaOuB6vIM/koqhD7XRECwKbq5cwymZWcoTuIYHPy995/TGK6W2tz5QQMwO3G4A
ZHv0x+lZmhCeayWSbzCH+aMyhRIVIBG4LwDnPTtjvmuktoulAFGy8N28N211HPOsrNI5IWP
GXCZ42/9M1Prknrmtq20eJNXGptJI8/kmHkIBtLA84UE4xxknGT6nNiCPitCJMUhlc6Zvun
mS7uIllCiSFNmx8dzlSQSPlOCOBxg81Evh1TdJdHUb03SeUBN+7zhBIAMbMYPmvnjvxjArW
RanVakZjnwvZPfvftNdm8d1cyeeQMiMR/cHycruBO3PztgjjFuDRYLfyBHNN5cFw1xGhIIU
sjKVGRnb87NjPBOBhcLWkBxS0xEVxCZ4jGJXjz1KhTkenzAiuftfA+mWxhPn3rmB43iHnbF
XZI0gGxAFI3M3BBwDgYGK6WigDM07QrTS1tBbbx9mt/s4JxmQbY13NgctiJRnj+WH6ho9rq
bsbneytazWjIGwGSXbu98/IMc9zWhRQBUsrE2jyySXU1zLJtBkmCAhQOFG1VGMlj06sfYCC
PRLeLVbrUY5JVuLhSM5BCEhFYrkdSIo85yPkHAyc6VFAGPH4dhj0yx0/7VcPb2YiEauIyT5
ZBUk7OvAGRg+mDzU9lpFvYTPNGWkkJlKF9vyeZIZHC4AwCxGfXauc4zWjRQB59f+GrqC0TS
or9ornVZZL26O8RxS3QCsUjbBeMkgyLgttEJ+VgCK6Lwvp91p/9qi5W4Cy3u6BriYSO8Yhi
TcWBPdGxnnGM81tXNrb3tu9vdQRzwSDDxSoGVh6EHg1IeF4HToKAOf1df7Pd7m6m1CS0lBE
8yrAYraMZ4cEbih38nDYCckDJNy00iKzayaG5mMdrbmCNMJtZTt9FGPurwMAYwBjislJbvx
VYf2fqqLpPmh0vNO3eZNLFwCocgAKQcMyBvvfK4IzVfV9ZeK41kS60dIGnqi28WyJzPlFcS
bWXcyszGIKuMmNgDuPygGvrGgWGryLNPGq3KxPCs6xRs4RhyuXVuPao7rSIp7a7t/tNzHHd
IUfYUyAcZwxUnkDGST19cEartVaV8UDMxrAJOkxu53kVVUllj+YKSRnCcfeI4x2qpqVrBeS
W7zru+zyGVVIBBO1l5yPRj+OKvzydazLmXrTJMx7ZIbgyrLJyclTtIP6Z/Ws0ItpaQ2yMSk
MaxqWxkgDHOMCr1xL1rIuJetMDHk0uCKKaKOWdUlk819r4y27d6cdhxjgfjVGTTLbyJYPnK
SKy/M24qTuyQTk5+duTmtOaTNYer3apH9n81ojKrF5FGTHGoy7fXHQdSSKAMXX/ABCunq99
E8i3URaKyIwAsnR5D34BAXpyWIPy4PnlnJEjGaQsZWY5+VSuOvfv9Ku6rfHXNTJG+OxtlMV
umATHGM7VxnGT3x3LNjrVKa3VmUkjewJ4yc/rUjLLX9v5iybJpdnZuVB+hJ/mKPtyykoI5Q
G6qJCo/If4VFbWO4PuUlQ2PmGO1bUdgHhQ7QGHoKLgZsaxpIjNFEncNLIV/I4p0OwT7Numq
QSP3qMT/Ktia0jFxYyuvyLuU55GSKSe0txcMsmni8UkN5aybH+obrn25FAFFNQcqTDAu0HA
eCx+X891ButUeUKzcEjau1dxHsrZzinW1/DFqBG6XyDhSZ1w6j/ax1A9evtWpdQlZ4FSYsE
+ff16/wD1qAKtvDdTSBGvJRu/uAJj/vkCrKeGo5gXmkld88sZTk1W3+VerI2S4b73TIPt0r
orW6hMPJ2nPSgDIOo+J1wyX7kn+7xjNUJrnWGJS4j8wE5PmDcD78NXVwRI9vE55JRTz9Kz7
xQtyAM8qR0oA5xllG0PpdggYBtxhboR1+9VcicnB062jz2Ea9uvJB7iuoujG8FqyBwfJUEM
mPu7s/hxxVG/fMe4IwXccblwfvH/AOK/WgDEltr1G/49YSWPRYo+P/HKic3KA7rNVwOvlRY
/9AroM+ckch64GQPXnj9KiuY8RMDjlSOaAObdrnO7yF46/uUP/stJNOWQQi3AlbgEIn9FBz
+NaKFIYWkk+4oOfzGP51No9mHim1++iLW8Umy3i8sMtxP1VMHqo6tweMDgsDQBtaTozRJFo
ygrPLtm1NjGFaOMHKw565bqRkdBlQymu5gsrS3RESCGNeAqhAOhyPyPP61l6Popt9NmjupG
e8vAWuZgcsWbPf2z+eT3q3Fpt3Ii3EoL3G4O8PGHKDCgNn5Ruyw/3uaoRspYWjR7JIITEVV
CrINpAPyj6A9BWrbaXaedFN9kg82JQkb+WNyKOgB7Dk8e9Yb2N/P5qKkhVpFbDsrAbZlII5
/ugnHHYcmur0qCVbSPzwwmIzIC275s84Pp6e3YUAXbG0igiSKGJI40GFRFAAHsBWvCqKyKz
KGY4UE8n6VzMNtrBK/LcDyWnl+V0xN++DRx9e8YIyeBuHccasOm3kl1ol5LC5nikke4Dsre
SJEfKg98MVXI7DvzSA6OALuK5G4AEjPIB7/ofyq3E8bhdjqwI3DB6iuLGi6tPp+rvNDO17d
6ZCmDKhDXAExZAM4EYLqMHg5PXmt2W2Np4g/tmVF8ryvJklkZY/s8IUsSWzhhvAGDggnOcC
kM6FVqRSu8puG4AErnnBzj+R/Kq2n3P23T7a7EMkIniWQRyjDpuAOCOxGaw7iFjqmopp8kt
xPMluJWS4AeFDLJnB6hRhvlBB64INAzpw6FygYF1AJXPIB6fyP5U6uOsLHXk8QwXM8cn2N7
aGGdmkUSkxvOVJwTkYZNwBySw5IDA9JqsE9zYNDbzvBIzL+8RSSACCRwQeRkZByM0CLZkQS
rGXUSMCwXPJAxk4/EfnTq5+ytb1tY0u+ntJYiNNkhuA8qymKQtEQu7qTw+SODge1P8TaZPq
MViYDOTDdxu6wy7Ds3cnryR19fSgDdqJLmCSeWBJo2miAMkasCyA5xkds4P5Gudls9ZFzcy
wXd8iorLHERG/mL5IA2ktgMH5yw5OQcqRix4a0ySwn1iaa3lR7m83JJO6vJJEsaKpLAk4yH
wDyM9KAN+iuNRtauZdXmsZ7p5oprmGNGdPLACZjChuN+8rgnjG4HjFW4tM1ae4ltnvr62sV
aTyZVlUykFYtu4sCTh/NI9gAeDggHT1H58Wzf5ibd23OeM5xj654+tcq8HiL7dO0QuFhm3L
IGlVtgE6KGTngmHzGAAABKg7iKNO0e+tV0gtBP+51K7mlV5FfbFIZyrHk5bLpyOeT70AddR
XF6PB4l0y5+03kd9fR/ZyGg+0RsTJst8YywAwxue/Qd/lz2TGgBrdc1kPo0Mtys95cXF35U
vmwRzMAkRGMAKoAbBAIL7iCAQcjNajGoXakMY7YFUppOtTSvis+eT3piZBcS9eaybmXrzVm
5lrIuZutMRWuJevNZU8uSasXEtZsr1QFa6uEgheaVtqIpZj1wBXnXivVJiTYQ+abu+CtcJt
yVTIMUQ/DDEDgsw7rXT69qkNqks8q+ZBYsjNGykrNOeY425+7gF29QoAIJFeYzTTTPPqVyW
ee5Z2V2x8zE/Mx9+fQcnOeKljJEaKMm1jCuUGWckcv3wRngdByc4J4zirMYZ7iFNylWbBGe
nH61k2hAuk3dCcGtlEVot6ovB64pAX47IQKyj+I5Nadoh8vHcVBbsZYwXj2tjOcDkVegQgM
O/agCtdo0tplR8yNkc1H5jvKs20yKowxjUuV+oHNT8PM8bHCtzj09DWRe3l1aTtBG8argEM
EwT9TmgRU1FPJv/MRXDA5U4Irety5s7dUtpW3NliARkehNYpebUFeSS9+eMgGMRjJHY54H9
azmuJUkaMPKAp6GRv5A4oGdBNbT/a5FVAi5yActgfpmrCwyKozJGT9CK5czSMcs/HqSTTSz
Z6KfqM0wPSLIhrKNQSCAV57c1m6m6xtGzsCOQdvY1pBTbWSohbIJGXGTt64NZN5bb5o3kch
WJVcHBz1+nr+RpAVZryPyokRZlZAR8w68np7YNU9QuXudUeKFpN2FIjIG3tz/ACHPpVq5s5
NxXIGDuzg8/TtVRLRItSjZeGxyT/EOOn6flTAkurwoRGioI1K7eMOwHBzgkdelMlvElYxgM
APl3HkE4P5VV1VVYF8PtY7hn1qgtwltpxCAh34XP8/1/lSAljs7nV9Ti0qzjZ5CxBwMc9yS
eABjknAHcgc12ehaZbXeoRTW43aZp48u33IFMs3VpCPqeM5IAUZO3NYek6XNa2cduiFNV1N
cKZEH7q36s/PKk4wOnGeoYGvRtPsYbG0itbdNsUYwo/rTQFgskEEk0hxHGpdjjOAOTVyC8t
Rem0MmJlBJBBA4APXp0Ofz9KY1mt3azWzlgksbRsV6gEY4qwmgw3Im+0N5jTOGcgYGNhQgD
3UsPxz6UxF231C1EAnJfy/LSTdtP3X+7x15rWt9QgMsUUWWdrj7OVYFSHCliOnXaCfQjvyK
qvpDXhlzMEWVEUgJkjYSw7+prSg0IrdRXC3H7wXRum3R9XMRiwMEYAU/XIBye6AdZ+JtHnE
HlXJZp0WSNfLYFlaQRA4I7ucfr0rqbdcqCQRnsa5ceCbCS3tYtxPkRJG3mLvE20w43A8YxA
oIGBye5zXS2drNbyxRp5KWccIQRIm0BgeCoH3RjjGT26Y5BonurqKxtJbqbcIYkLyMoztUD
JOPoKjfXtNt7ye0kuMTwGMSIFJxvZVXtzy6Zx03DPWpNQsG1HTp7LzhFHcRtFKduW2sCDt5
wDz1OfoazLrwZa3vm+bcyv507Syh1VgytIjlOmcfuo15J4XFIZv2N3Bf2iXVsxeB8lH2kBh
nGRnqD2PQjBGQQagOsWiG+BEgNkA1x8n3fl3fjxzxU9jbPaWqQSXMtyUyBJLjeRnjJHXHTP
U45ycmqc2irJ/apScq2oqquSuQgCbOOR2/WgRoW86XNvHPHnZIoZcjBwapPrljFdxWjvILm
ZS8MfltmQA4O04wcd+eBycDmrdnA1rZQ27OH8pAgYLjIAwOMmsz/hG7SOaO7gLLfRSeYk8p
aTB2su3BbhcO3yggZOaAHL4o0h5Y4hcsJJThEaJlZj5hjIwRnIZTn06nili1h57JLqCKORL
hBNbfOQGiIU7m+Xjhhxjrx70yHw3aRRruJluFaZ0uHUbkaVmZyOwyXPHpiov+Ebf+yoNOF9
m3giW3QNCDvhAAKPz824KASMcZ6ZoAfD4q02TTzePKVjRI2ldEZkQugdRuwM5BGPqucEgVd
Gr2rTLFGXdykUmAvRZCwU8/7jVQuvDKX0d9Dc3Ja3vpUnuEVNp8xFRVKHPA/docHPI69qsW
Wi/ZZfOknEsvlQwZ8vaNkRcrxn73znJ6dOBQBoXVxHZ2ktzLu8uJC7bVLHAGeAOTVZdYtH1
A2KMz3A3ZVV7KIyTnp0lT8/Y1cmj82F4843DGa5u28FWVpd28ysk6W7u0Md1CJRECIgoXoQ
UEKhTycE5z1oA0Y9aAGoPcoscdmrSExl3LIGcE42jn5DwC38ssi8S2H2WOa4kEW63guHKqz
KizEqhJKg4JU8kDGMnFRJ4WtIZryS3lkge8mjnmaMDJdJTICM8c5wc5yB9cw/8ACJI4vYpr
+eSC8QRzBlG8oJZJNoYcAEysp4+7jGDzQBqR6xbTQNNGsrItx9mPy4w+/YevYN/9bNXGNZt
npTWdvJA0ySK901yT5ZGGZ95HX16envV5moGMc1BI+Ke7VUmkoEyCaTrWbcS9annk61lXMv
J5piK1zL1rJuJetWbmWsm4k60wIJ5Mmsq+uZIkSOBPMup5BDbxno0jfdB9B6+wq5K9cB4o1
7yYGmhdxcXEbRW/A2rA2Vdsf3mII9lxx8wNFwMPxBdxanqkWnWMrS2NpkCZlwZXJzJIc8nc
3QkA7QmQCDWffW6ICqDCoeB6Z/8Ar4qzZWpskVXH7yQZb29BS6gmV6HlSRx1PUfqKQzBA2k
E5x6iujjlQiNyWJC5G1R/jWK8Qdc9s8VqWKZiDSLuAGAOKANONmmYOHKuPX+Wf6VrIrJGh9
R82P0rJC99o2+h4NbdoA0SAjkAcUhCwMJYZB1KkisDxBCQkU+No5U8AkV0EYIZsr2rM1iBZ
LGUL2O6gZgzr9i2uvmRrKoPzsOfyPSqd2D9pDk8uufaun0+8+12Ef2ZYzcRAeeZijfID94b
jkYHOQKp+Ire4BjluSrySZG6PYVYdiNvFMRzjhpPkWpZCVcihGUIQM9KWgZ10V+7QyCR5Cu
QBIcnaccEH+lSNcrPHmWNNkbnDNyBxnIyOOvt1OayFlmMEkccoIIJVWGRmn2cn7uRGwc9R2
PH8uaBF4jDKRcEncS24dRjoOwxx061WePFztSb5QvOTgg+n/1/0qNzImcAbeSvORjPX+f5U
LcRrcF2OdwKjKk8+35/pQBV1JM2of51VeGJWqvh/TkvLt729jf+y7IebcNyAR1WPdnhmPyj
GSM5xgHD9avnuGSyicuDgkBTnpwPfr/Kum0zRgLuPQwv7mwkWbUWP/LWfHEZHcIcjuM7iD8
woGbPh2xlcyateRhbq5H7tAMCGHjagHYAAcdhgdq6iGPJqGJK0beLpTEWLeLkcU7SpnbVnS
SUGK5i8y2XqMISGIOOcq0Z/E1ct4QeCODWlbWEBeBzCheAERNtGUBGDj04oAqtqP2HUHgaO
eSSTaIYgoIPysSRtBbtjnv6DJq6NTuYru4WGNpG82KOOGfEWAXCFhxuIyRg8jr3GK0INPja
bz5VR5QcowXBTG4DB9cMwz7mtKDTrVVVVtolVDlQEAC8huPT5gD9eaQFHTtTuLq/ujBDLcW
3nCKMLFsEWxykpLtgNggkAZOAe/FTapql1pmqWwea1SwaGWeYtAzOiRAFsEOOoJxxxjoa0R
ptkxUm0hJDmQfuxw5YOWHoSwDE9yAatvaW9wytNBHIyqyAsoOA33h9DgZpFGDe+J7i3sJdm
k3Ud8baW4iik2YEaKpLlt2OC6gqCTn2+at68u/7K0a5vrjM32WB5pNi4LbVLEAdulNbR9Om
iSKWygkjRDGiOgYKhwCoB6Lwvy9OBxxU109m8clrdPCUkiYvFIR80Y4YkH+HkA9uaBGQPE7
Hzol0q7a9hdhJaqULhVRHJBBwTiWMYz1b0BNQzeMobe6u45LC4EdukjeaGQh9glOAM5GfIk
6+nvW1FbWEzNcQrE7NIS0sZ5LgBDyO+FCn/dx2qFLXRr4zokVlORuWYKFbGd4IYf8AA5Ac/
wB5vU0AY11qmradbW9sjtf3cV2LeZxFGrT5VXCou8YO1vvcgBGYjHTah1eKbUIrQIwaVJ3D
HGB5Uixn8ywIqWPSrGKUSx2saSgswkVcNlsbjnrk4GT3wKjl0LSZzKZtOtZDMjRyF4gdys2
4qfYt82PXnrQBoVyuk+JtSurOKSXTZLmSaKF0MMRgUs6uzKPNOGChB8wJzuHAwa6ngCqKpp
c8Vrbx/ZmSNVe3RCPlG0gFMdBt3DI7ZHTNAGPL4nmF7pzpayraXds00SlULzsQhVQd/wAjZ
fHOQc9QBmrfh6/vtSfUJrsiNY7hrdLcAfu9pOSWHUncB/wH3NWX0W0e6tpGRRFbQvBDAihU
RW254HpsAGMYBPXjF23tbe0V1t4kiEjmRwoxuY9WPqT3PegDIi125FzqiT6c4itJxDEyOpM
rFYyi4zwWMgwTgDIyRzWlYXjXcLmWBreaNykkTENtPUcjgggg/jzg5Akezt3MpaJT5wxIMc
PxjkdDwAM0+GGOCPZEgVckkDuTySfcnnNAGAnixGuZIf7Puc75lhIKHzvKmWF8fNx8zDG7G
efxdP4oNrBLJcaXdxm2jMt2pKZgjyQH+9hwQrH5cnCnvgHQs9HtLNGBTzWM0soeQAlTJKZS
B6Ddj/vkd6lurO1u8G5t45eMYdQQRnOCO4yAceozQBjya9PFq11ZyWknmhYRbQDaTIXM2W3
A9NsROCBjb3JxUF74huMWf2fT7iJZZ4YpmuAqGIuwBQrnO4A9QCOQQTzjUOnQm9mu5iZJZE
jTJ42hC5Uj0OZG5plxZWk0qSy28ckiMrIzrkhlztPPcZOD15PrQMxI/FRu4h5WmXAmkSKSG
JpIwZEkDlSPm6/u2464wfXFa08QSanqASG0YWclpBdJMzAECQORkZ/2ccd89sVrT2NkdubW
H5EVF+QDCqGAH0Adhj0Yjuaotb29uE8mFIxGgjXYNoCDovHYc4HbNMkpatfT2xh8m3afzH2
kBgMcE9/pWFf64ltLKJYX8uIHdIrK2GCb9uAeDt9f6g1sXZVxhxkA5HsR3FYl3BbSs5eCNy
+d25Qd2V2nPr8vH0pgZcmsSK1z9ogZCjsqKpBJIjVgvXljliMelJLISORg9xnpTLuyt5WjO
wKEm8/CgDc+OCT/AJPH1zTu5o7K3mnWMZJ3FVHLucAD6k4FAFLWLyGOGRblnS0jTzLl0+8E
/hQf7TsNo9BkngE15fLeS6zrMmp3SrgsvCrtUYAAUDsAAMD0AHNa3jC+mkvf7FjLtKkhe7y
CMz4wV5PSPlQcf3yCQ1UIo47e3CbQFx95+fxpDNG/T5FlXnacn6VWuSXhixHuG75jnG3/AB
q5EDLYhTjlcZFVhk28ikAlRg0AY+zB2kdMr+Rq7aOI0ZexPrVaTIuMY6gN/T+lTpujO5C2e
OB3oA0Z9oG+OZ2QjjYMZ/KtTTZt8cQzk8rzVWISXUoF0iW+cZXb3x14xjNXoohD5YUn5G7/
AK0gJ2uYTcCIOQ27GMH09az2vI7m7lsXtZUYlkLbgRx3GDmpdUjEV2XQYyA/A71T1Fxb6wl
wGA3BZeR1B60CK1vLafYH822SG5iGTcxYHzg8A9lJHbvjoasao260e1nRfMj+eOVG28+hTo
D+C/jSvc2MVxLb3Sx4cYDGI/vFPONw5BHOCeKsXkNtJLPGb15Y4UCJm1zJMAB8u4DCsmRgn
8G7UwONY4c5wqmnAZHGfxGKlZcXTIh9lJGM/UVakgkm2NyCFAbAxzQMrwXrBij7i/T5QAQR
656//WqVLlJpcI4aTHTkfzps8CXUILFvtXA2gDDDPGCOSR6Hk9qyyrJJ5UrEKDjkZx/hSA0
/tUqyOmHKlOGUnPP0pj3kSsZVj3Y+UkqeuDgZ/wAmq6X0sIaIIoAJJXaCM/lUtpbXGu6pHA
pVR/HJg7I0HJc98AZJ46CmBpeHYZLGM6sYg9zK5t9PBOD55x84/wBwEEHjDFSOhr0jRNMGm
abFbZDSfelf+856nP8AL2ArG8O2kd7df2mkTRWMKmDT4WfcUTJ3MfcnJOMDJbgAgV18KdKE
Imgjya1LaLpVWIJFG0kjKiICzMxwAB3JrQt7iBURj5gLEhUMTbjjqduM45HOMc0wLNxDcnT
boWf/AB9GFxD0+/g7evHXHWq8yM9ogtF1gH7LNCgImDeeQgQtnv8Ae+c/KOSTWrbXdpjPnr
/H/wCOMEYfUMQPqa1LS+tJY5WSUnyY/MkBRgVXLDkEZzlGGOvBpAQapZ3l1oCW6yzRXMktu
kktqSrKDKgkKkdBt3fhVO2fUbTU7eK7XUWY6pvlMMc8kPlta8gNj/ViZgBnpj2OOhttSs5L
k26zL5nnGADrucIXIH0Abrj7relWRq1iLk2wmLziLzvKjjZ3Kbtm4AAkjdx+vTmkMZr8dw/
hvU/snnfaltJTB5JIffsO3bjnOcYrOmj1FNXuIU+3ebJd2rWrLvMP2ZShlyw+VW/12Q2CRt
AzgV0Fhdwahapc2zM8LgFGKMoYEZBGQMg569Ka2r2MMssc0rRGKN5WaWJ0XYmNzBiACBkcg
9xQMpeIV1Fp9LTTomkJuHEq+e8KFfKk++6AkDOMcdcVjus6XGo2E17rQEem20S3kdrcMGmV
pPMZdowSQY87TkjoeCR2ME8dzbxzwtuilQOjYxkEZBqqmsadLIY0u4i6o8jDP3VRtjE+gDZ
H4H0oEctb3+sy6/pssyXMFu8JjkxZ3LRSN5g528GIkZ5kGBz1GCWxx3t7o02mbp5DG8MNvq
N1Z3ImBbcpk2uMrIoOfMBC5P8ACBiuqi1mxn+zmF5JVuFDRPHA7KwP+0Bge+eneoV8QWJtz
ct5ot/MWOOVYmdZd3ClCoIZWJABHUkDuKAHa+LkeGNTW0MxuvscohMWd5fYdu3HfOMY71yC
DWm+1vc/2m1tcJcJbtbCdGMrLF5ZCN88Q+VwN52htxyAyiuubxFpKQmVr2MIJWhbOcq6/eU
jqCPQ1fiuYZ5Z44nDPA/lygfwttDYP4Mp/GgDkNfkvml1iWzXUxHHpkkKCGOb5rpj8hjAGT
j+8vA9etW7e7mHiWN7RNQuLW6C+ZHcW9xELbCnDKzgIQe6n5snOTgAbp1SzWVozIw2sqF/L
bZuLBAofG0nccYzkU6XUbODHmzom5ti7v4myFwPU5IGO+aAM7xI88MNrPbSXAmimLrDHDLI
k3ykbH8sEqOcgngEA4OMVR0K61GTxBqKXqXUMbsskUEsErBB5MWQJs+WQG3jA5zk5rZl1vT
obV7l7lfJRZHZ1UthY2CueB0Unn0qeC+guJ2gjLeakSSsrRspCsWC9QO6Nx14oAx9dnu7XV
rOezN1M4Qo1osMpikBYc71GxHGOC5xgn7oJNO8PXLyajrUciXeDdh4pJ7Nod6eWg+8UUNhg
yg8nCjqME79ITigDmNWg1e51+5S1eaK0W3tpPNEzrhlklZlRQNrlgFVskYBB54FYekvrduN
ObWxqJt1h3Si3WZyWaJFQuBlicibcBwGCMQMhj37GoXNAzitDh8SLM0upyymJBEGjZn3+cI
ERiMfK0ZJcntuXI71Dql/f3FjG9ouphn064tgPImjYXLCPYSCAR/FiQ/KOeRXZyPgVQmk60
COfEtzDqF3FKLn7FamWTewdml8zay7cfe25lXaORhPasa3mmuNN0cuL0SKQlz5okRsiFs7t
2MjdjnoTiumuJetZNxL15piMeDzFnvJnKqHlIWNI2RRhm+bnqzZ5YcHA64ycbWF1C4ZxaOI
9uHV/NYEsAfl24wQeMkn8OlbVxL15rMmkyTTA5+4nmWZ5oDc+ViMRpKkzbmG8NkfeXgp8xG
M+prG1vWZbC2n1F2kicForFBuP7/aodiQwx5eeCDneQQCASOi1K5dFWGJtksuf3mMiJAMvI
QMnCjJ6HtXlmq3Y13WSLdZP7PtV8m3ViAwiBOMksRuJJY4OMsxApAQaNGfMklaM7uNrY4Gc
8VsvaozfKSFbqo6VRtzDBclAJAXBJwyt09AprQin2pCSQUYkMcdv6Uhk9vZrBG6JI20qfkc
5wfUelNiiEkYbHByGWtGCEb/APZPHNZkkV8LiWO0jQRhiC8uQB/jTEZM9s6sSVYbGKn+Yq1
YSiC+idkDDoR657VaFjdknfLp0zN1813T+TY/SlFlc5+aHTiRz8k0n9TigDYcI8pbYRx0bn
9ahlfYG9AOtW7gKqxMFwWHzbTkCqV0g8ouc4HUe1IZZju7VrVZbiLeyADJQEj6ZpZZoZtLY
xDco4CNkY/KqNiqTWlzCHYEDjmm2LCVJoA+R14OCKBGZqixtLFcSO8TY2oyqMZ/2s/j61sa
XfWI8OlLiHy38weZMZFZQ3OCvyl42x0OcEZ6jpn3JdLG4Qbd+wgk+lQ6KLZlmhhldpZYiAJ
UCqjDBGTk+/IpoCprdvANRLW0vmRMQ6tkMccd14/KoxfAABhI2OMqox/Ord+kkmmWdwXZ0i
LJgup8vnkcdB6dK5y4yJiMmgZcu7yXzHgafzYtxUny15xjJHHrUKzCUpHJH5xAwvJyB6cfy
qb7XMZpSbO3L5G9RbhgOOOP50x71vmb7NbLgD5Tbge1AEFw8e3CruyMKxY5A+meK6rR9KkW
3i0uNWjvL1BLdybiDFbZBCYx1bCt3GNmMfNWNosdu11LqmoQLJaWw3eSMoJZDwqcA455PTK
q2DmvSvD9hcwW8l3qBL6lduZbiRjlsnoM+38yaANe2gWKNI41CogCqoHAA6CtK3izioIY/a
tS3i6cUxE0duJImRkV1ZSCrdDnsfapNO0ae3uo7hZQwjWSOOF3ZgiP5fG85JwYyeR/FjjAq
7bQ9OK17aLpxQBi23hTbL5ouG8zzZJSCzFSTcpOoAJwv3MHA5zmtr+wZbi9huZJwuZfMnRM
4Yho2TB/2fKUe4ZuBnFaUcJZCoYqSMBhjI/OooLuSNtWmnlbybCfIQADKC3jcg8Z6sx9enb
ikMpW3hi8td88Ooq13LskZ5IxsR1laQhQoBCt5kwOSThhzxV6x8Ny2WoW00eoSC1tWVYbQK
u0RLF5aqWI3E5JbrjJ6d6tQ6mRDbjyJrh3QbniRUXdsDAYZuM9uSB3I61oJdb9OW8hgllDx
iRYlwHIIzjkgZ/GkAmj2LabothYM4ka2to4S4GAxVQuf0rOudEu7ldRBnjjmviqPOvzkQq3
EYRgQPkLjuNzE45wGv4lRp7FI45IEupI1SWdU8uUMqthG3gE4YDjOSSVDBTjU03VItUiMkM
U6xlFkjkkTCyxsMq6npg46HDDjIGRkAj0XTbjS7SW2nvGuwZ5JUkdQr4c7iGxgZ3FugAxji
su68IRXFlPHFN9nubuBYLudFyZF/dhgM8DKow6dWJ65yll4iFrPra6hcPLDZXbl5cJ/o0Ox
WUMowxBO4LgMTjmtP8AttDG2yzunuUm8hrZdm8PsD4yW2fcIOd2OcdeKAIdO0N7KBraS5ae
LfOwdgA7eaQ7Z2gDO4v0A4IpbnT9Qu9LgtZWtjLFNbyGRcqH8qRXJ24O3JTGMnGepqG917Z
BqF1by/6Ha2jSvMbfcEkCCQD76lvkYHAAHbcDxRa6w8OpalZztNdSJdHyY0VdyxCKFm9MhW
l925HWgDKvfAzXbs6XUcMksk8kxCFsszu0ZAyOnmEH1AHTFdJplhLaTX9xM6GS9uBOyIOI8
RpHtB7/AOrznA69KtWt3BeWcF3BIHgnjWSN+m5WGQefY1JvBBK/Nj0oAw7rQZJ76aeFlt1e
RJWQSMyTOkkbqxXoh/dlSQCTuyegFPm0a5luLO8W5SO5t5ZJdoXcjByMpz0+UEbhg5OcYyp
oXXiSa6OlyWUN5bRSXqxzNJGmCAzo0R5JDZTPHTjnnFaEfiiwkDHDKVvBZsHeNcSEKRyWwe
GX5QS3UYyCAAUL3wrPcf2mIrxRHfWMtt5bKcJJIqo0gPptRPl9QT3Nb0FqyahNeOFDSwRRE
KxONhc+g/v1jx+Lohbzy3On3UXlvcgBSj70gk2OwIbjHUg4PUDdxm7Bq32nWjbwF5LULsZl
t2IWXaHwXzwNjA8rjJxuz8tAGtTGNZ93rH2bUrexFjdzPOcB4wm1ccsTlgdqgjLAEZYDJY4
qiddF/DONOD/abeYxvCyKzEBVJIG8dA698g8EZ4oA2WaoHbFZWoa7Hpktx9pLyIEeZUiiwU
jjCbySW+b7+7oOOACRzmeI/EAi0/U7ezmlgvobGS7ik8sYwgB4DA5HzKM4wcnByDgA25pKz
p5etQPrNtJcLGm4q8rwpLgbWkXduQc5yNjc4xwec1la/ey21pE8Emx2uoIycA5VpVVhz6gm
mImuZetZNxLUEl5JHcyJJcF1HmNtKDJA2EcjAAG7HPXPXiqSX8d7bCeLO0lhzjggkHpx1B6
UwEnk61nTzLGjyOwVFBZmJwAB1NMS/W8YPE4EfzKVIycjHcHjr0PPPbGKxdc1OG3SVp/+PW
1AeXIJWaQ5KQHBGN2MnkfKDjPSgDmPGOqSRwC1/eLeX6I0sBUgwwg5jQ88ljiQjBx8mGPIG
HBoy+SgkwWxk49aS0E2qXk2pX8jSSyHIdzyzdzWh5piMRaQGMthsj16c0hi2llb2n7wrgjr
jrU/2YFSpVh9Rg0pQbvMWXJHQdjU8WZnWNEHPUhsEUCO58P6HbWnh658U6vp9zdaXAu22t4
mINw5yNzMPuRg/wAX+GDT8H6NoniS9vNa8Qwwx6TYOiskEzoA0z7EBYNnYvJJ3ZGBnPNXpP
iIT4nl1K1swdJe3FnLpTy4jMYXG3BXCjOSMDHJHc1T/wCEumsfD/8AZuhadDYRyXUlxcGZU
uPNBPyLh1I+VQBnqSueMnKSsVKXM7kGjeDltvGPjDSdTWeaPTNNup7TfMwOVKmKQ7SMnawO
Dxz0rK+Glude8fabpmpM1xYSeb5sW4rnETsORg9QO9dtH45ik1Aavf6U9xPNpX9m3IE4QXG
SpZ/lX5SeePcY6Vn6T4i8OaTr9hqejeGzaS2/mF0N80nm7kK4ywO3GSc4oEbnhPwvb3ngHR
b2Twx/bGoTmYXEn9otb7dsrKpxnB4HYdqfa+FNDHiXxTaPpdxqNvp9t5ttatJIkjtt3bBjB
OTwDg5GDznnJ0/xJpE/h6w0bU9GlnNgJGQrc7N+59x4Cn2HWox8QfO1/wAQzvpskE2q2n2d
dsn+q+TaG3Y56A9qAKfiLS9LtPD9jqkPh648O38t61sLG4uJJGniEYYy4kAIAbC8Dv8ASsI
MhQSKi7ujELgmjUvEM0vheHQrxJp5odQN1FeSybyiFNpjAPQE/NwcZ7d6oQ3IET72O08j2o
AZeqWnYbFG8Yyo7GsaxmsLe7gklE8cyYDIEDLvHdW3Z9eCMc1sTTK6Ryg5IODWBqMbRX7so
IBIYY+lMDce204WWoLFeRk3D70jl3RuhHOAehPb+hrAtY7R4j9ptwZAxBJLc/kwFTNqVzPE
Ip5C/Ytnlh6Hn5sds9O2KzJHEbkErnrzQxCS7ZDNOGJXCn5e/J6/lUUFvcanqMVpaRtJNPI
I40BHzMTgD0HWoxKYSGXaflwM810Oi2dzZ2SPBH/xMtVVo7MliDHDkiSTp3wy5B6CQEcg0h
m/oumw3mpRxQbZNK0omNJO1zP3kII9wRxkAIDkgk9zElUtL0+LTrGG1hGEjUDP949yfc9a1
4I8kVQixbxVrW0PTiq9tF0rXtoulAE8EaqMsQAO54rVgCAKSy4bpz1qvH5cMbSSuqIoyzMc
ACshLa403ULEabaLdaU0slzarEw/dSeTLmPHQIxOVPYkjgbaQHZQpimrpFmUvUMblb4k3AM
zndldvHPy/KAOMdB6ViWeuXT4M32aOGfetvcokjqsgVNqMpVSxLGTgY+6F+9TbDV20yIJiN
rdptRkdQvzqUmZxjkDlSTg4yCDkc5Qzo4NItIdhjWYbGRl/wBIkIBVdo/i9Pz75q5a20Vnb
RwRbhEg2oHcsQPTJJNcpBrN3DpVyLL7Kk8a3S2ttJE7PLLHK23J35Yuu0nuSxbPOKg1XXTe
XD2lwsKw299bNFIyFSWS92vgkn7qKpPQ4Jb7pFAHVLoenJFbRJb7IrU5hjR2VV+YMOAcHDK
CM9MVNY6fbadE0VqHWIniMysyoOmFBJCqOyrgD0rK1/W7jSpZRAIXC6dcXIVlJPmoUEa8Ho
25hjqccGoW1zyboQQS2xt5GnAuoYWkRZflZFIU8ltz9xuKYGCwFAF5vDGkPczXDWzNJOzmb
MrkS7wAwZc4ZcKMKRgdgKnTRrJMbVmDB2k3efJuZmXaSzZyx28AnOABjGBUZ1y0e2ee3k86
OK6+yTbRgo4baQc46Ej6jpnIzkaPrbalqFgbjyEuZLVXlVdwKsyBwm0knj5mLkADcFGSzGg
DUPhrSzBPAYpvJnh8iaMXMm2RNoXkbuTtAG7rgAZxTx4e04Syy+XN5szFnk+0SbjlQpGd3Q
hVyOh2r/dGKE2vXUOrG3KweT/aItQdrZ8s2vmBs56mTCZx7YzTP7bbUtA16UwRlYISYo5o8
q6Nbq/zgHDDczA4PQde9AHRxRRwQpFCixxIoVEQYCgcAADoKcGBJAIOOD7VyFxr+qWjtFa2
lsYYFXMaxTGREKIQ4UDayqd54bnG0YYcmmX7Q6nqjpc28dvcahI4aWMjegtYiHQlgNoI5PI
PbFAHRS6RYTFC1uF2XAuh5bFMy/3jtIyfr1qvaeGtLsY2S3imVHKFla5lYNtUKM5Y5G0AEd
CFGc4GKSa9ezz26Q28TGS5jUIp3F7dogzSjB4CuWGTwduOrCrNzqd3FpWnX1rGLxZmjEuyM
xl1dSFKqxyvzlM7s4UtnpQBI/hvSpN+6ByH8/cPPkx++5kGN2AGPPseRg1Pb6TZWdybiBJE
coEYCZyrYAUErnBbCqNxG7AAzWNfatqEVnrEMotllsYd3mOjqspZFKbMN3bzF4bIIX1pP7Y
+xayI5Wt5rVYoFa7QkCJXEpycswwSkQz/ANNFJJGKANifTLOfUF1Bkf7SqKgkSZ1+UNuxgH
GM9R3wM5xWbD4Y0i0iWO3hniClSCl3MGG1do535+7hevICg52jFC31ORLhYQqwxpp9tJJMY
SkgAlZXyG6Kq5PTI3E55Fauo3rWstvm4ghik3KTKhJLY+XBBHfPGOegxQMhvNF0+6Z2uIpJ
C6SRtunk5WQAOPvdCAPpjjFZl34c0meSV5IJS0sZjf8A0qUblKqhB+bnKogPrtGahXXdQ+y
xG8SK2uMK06G3c+Un2bezYz0EmRn22/e5qnHr0szW0kjRfZbh5CJEUt5eApjjcjo5BJPbI2
jJwSxMsXGnWJVtqOobLZSZ1+ZurDB4Y8/MOeTzyc0NThhvYwk4Yqrq42uy/MpyDwR0ODVCw
1FrfSLZJJYikcMEflqmJEJVR82W9Sew/HvSt9VursWm+NV863SVztYANg71HoQSnB9T1xTE
NubRWupiw/cSRMjZlcs5bGf93AXsec9sVUWKK1RkhDBSxc7nZuScnkk9+agvb+4h1G4ABMQ
MI+YfKiHO5v8A6/bOTwKoXOpXC207/uVdEZkQqSWG8hW69CAPz/CgAuxHYxh7eCSa5dgkUY
kYtK7YAHJ5PA654Fea+KNRjvL+PT7a8e5tYDl5xnEsjffcD06KPVVXgVu+J9dmt7Z5FlZZZ
w0doEyMRZIaXOcZbBQYzxu+7xnz51eNsMCHHXPBpMZqR3DR3TC3d1jGAAeQPYqetaO9Ly0a
B2Qyg8YyM/gaxLIFi5PPTrVvZk8Urgb+loDF5cjglDgH2rShiEUm+PB/DkVy8EksLbkbkcc
1ftdRaNSHBDHPPVc/zouIuT3EUU8wV4yU52McnHcccj2ODU+kXMt8kzugiEI3lC4JK+vbjs
eOKwCkjSu0yIZQwYyKQw+vrVyI3st7GglEM6tlJNzfLgdvqOKYHQzymS4UL91lzGMY49D60
2ONHjGBiRD1AwahZNQLRpOISyHcGWQ4wfTKj8qgubq9gaRfsMjwsBtkjYZP86ANFWjWeIs2
5Wbacnge9Xlh3xHcFDqfTkVzY1aBIlWYXETLyxkQkA59RmtOKcW42h1CygsqKeF/3e31H5U
gJLmzt5RulXBxww6g1nzQ4UIRvUcema0I5C8R3Ng571n3ELb2UHvuHtQMq7R5LwAEDtzyKz
NRDYjY/N1XJrcEG07nK8iqN5AsttKVwWT5sGgDEjADfNn2xSSKN54zTlYBl449qnEatzzTA
o6PZR6jqO64DLY26+bcsvBEa9s4OCxwoJGNzDNeieGbR7p5NauY9jzqI7WPJIhtwAEUZ5xg
ADOeAPU0UUIDrYY607eLpRRVCNe2i6Vr20XTiiikBqQR9OK0IkwKKKQycukUTyyuqRoCzOx
wFA6knsKr22qC4+xulndmC7yY5ti7VGCylucqGA4yO4BwTiiipGX/ALODdi48xwQmzZxjr9
M/rU3FFFMQvFJxRRQBCPItFCpGyrJIf9Whb5mJJJwOOc8nipuKKKAGRTJMhKhwAzLh0KnIO
Dwe3HB6Ecjiq+oQwXcH2KcSmO5zGwRT8ykEkEgfKCARnjqADkiiigC3wBjis651q2t7Se4E
VzIIEd2VIG52AFgCcLnnHXkgjqDgooA0e1U9R1GPTUt3kilkWa4jt8x4+Uu20E5I4yR0yee
lFFADLGaE3E6QwzqZFW5aSWPZu35UDBwQQEAwQMDFPku1W9W1MU2WQsJBGSnHUFhwD9cZ7U
UUDFdv8KpXMYeWOTeymPOAMYOfXiiihCKk8lZlxL1oopiMi4m681k3EvWiimBmzPnNYurXU
ccLpNNLDbrGZLmaJctFEDjj/aYkKucDJ6jGaKKGB5Hd3sur6nJezKig4CoAdiKoAVBkk4VQ
AMk8AZzWrBKskS4wQvOM0UUhkV3FCbjdEoDEc/SmWEXnSzgqcIu4+v5UUUgJxbSmZoghLZx
inmFopCkgww4IoopCKzMV1KVGB8lVy/y5GCKtyzrazRSrbg4UMjA8Efhg5ooqhjjr1w65QI
pHGMZ/nmoG1G8dGH2hkUnOBx/KiigClLc3MjqzzyPg4+di3Hpk1u20xMVrebSyj7wVwT6dO
1FFAGi12oUMhXawyATyPY07BmHyA59KKKBDZbO4VPmQlSODVYqXlaLyzyu05HqKKKAOckQo
7KR904NSI67BwKKKBn//2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCAJoAYADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD3+iiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoopCwHXig
BaKQnFGaAFopu70H60bs9KAHUU3dSg5oAWikJxRu5xQAtFJnmkDZoAdRTd3t+dG7nGDQA6i
kzSbucUAOopN3tSbhxnjNADqKbu56UuaAFooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACuUsNPTUfEuvz3F1qBa2vo4oUj1CeONV+z
QtjYrhT8zMeneuqIyKxB4dePVry/tta1C2F3Ks0tsiwNEXEax5G6MsOEXo3UUAcu3ifV38E
6FrUf72aCd5NSREGZ4IVkSVkGMZJAYDjqOlbNtqOryfEaa0kCrov2FxAB1eVGiLv06fvtvX
qjdK1rXQbWxubKS1LxQ2Vq9pBbqR5aoxQ56ZJHlqOvr9abpvh2y0i0sbWx8yOKzL7MvuL78
l9xbJOWO489QO3FAHncjXNx8GdJ1l9S1QajttkM8eoTIWD3Cq24K4DEqxGSCfyGOg8UyWWg
HS7aVNcuLNllG221ORX3l4wrSSvMh25Yr8zYBYcdMaw8F2C+D7fw19ouvscBjKSbl8z5HDj
nbjqB26Vs3GmwXVws043gQyQNE2Cjo5UsCO/3APxNAHIXl3rXhnTtJ1LUpJtQv5oU06e2gc
CKS5dh5UmCAB82VJAzh+h2iut0uxOmadDaG5nuGQYaaeRneRu5JJOMnJwOB0HFUJ/DEV1pd
lY3V/e3AtLmK5SaRk8wmNgyhiFwRwAeMnuc81t4NAHEaRONb8P/APCR6xPqRD3EjQQWEtwP
KiEmxEMcBBkPGSSGPJ5wOHya2moav4Mn03Ubmayuri5SR2Bj8/ZBIPnXC/xLnG0DIyK2k8O
LbXMkunahd6fHNM1xPBAImSWRvvE70YjOBwpUdTjJJqK88I2k0GkxWdzc6aNKJ+yG18s7AU
KEESI4Pyk9R15oAW3nmPj+/tzLIYF0u2kWIudgYyzgkDpkhVGfYVgWetXln4f1q+b7Xeva6
3dKkKPudkWUgIuTwAOMeg6HpXSz+HllnS7j1C8t9RECW8l7EIjJKikthlZCnJJPCjqcYFT2
2h2tpaR28W8Bbg3LtkZklZi7M3HdiScYHOBgYAAOV1W9vYfh0mrx3lxc3d7NZ3O6CTAAkni
xHHnbhdp284zyW5JqabWNRufHfh+2k0/UNNge3u2aO4liKzECPHEcjZ289fXjuRsTeE7KWz
vbMTXMdteXSXbxrICFlEgkJXcCQGZRkZx1xjJNXbrR4LvWbDVJHkE1ikqRKpwpEgUNnjP8I
xigDP06ybVLK21S5vL8zTKZ4hHcNGsKP8yoUXCPtUgfOrcjvmqsF3qkV7olxJcmS1UXFjqD
v8oaRPuzY6AbonHGP9YOvbV/sLy5gbbUb63gMsksturqyys5JYkspdeScBGUDtii+8N6bqP
h4aFcRMdPCRxiMSNnahUqN2cn7o780Ac20GqXPh+21Wyur28tL2d7+5t0uGSeS2kUmOKEgj
YVUxnAZclTzzzT8QeIprX/AIRq90yW5WCSO7V0uXP7tlix/pAzkiNgS5OSNp6muz1LRIdQN
q6Tz2lxabvs81u4Bj3LtPysCjcf3lOO1Vx4WsVuNOn3yl7F55FyVxK82fMZxtxklmOBgAnp
jigDK1W31HRNGtNXttQmu5bDM+oK8hYXkRUGXYrEhTlQygYA5UYBNbmgW+ow6aJNXdX1CeR
pZgjEpHk/Ki+yrtXgDJBPUkmOPw7DHol3o4ubhrKeN4UQ7P8AR4mUqEjIUHAB43ZI9a2ACO
tAC0UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUU
AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB
RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFUtT1OLSrdZ
5kdkZwnyAE5wT3+lAF2iue/4THT/+eNyf+Ar/APFUf8Jlp/8Azxuv++V/+KoA6Giud/4TLT
/+eN1/3yv/AMVWzYXqX9nHcxqyo+cBhyMEj+lAFmiisnU9ftdLuVgmSVmZA42KCMZI7kelA
GtRXPf8Jjp//PC6/wC+V/8AiqP+Ey0//njdf98r/wDFUAdDRWXpuu22qTPFBHMpVdxLqAOv
sTWpQAUVDcz/AGeCSXy2fYM7U5J+lY8XiywlmSPZcJuYDc6jAz680Ab1FIp3AHsajuLiO1g
eaVtqIMk0AS0Vh2nie0vbqO3hguTI/TKqB0yT19K2wcigBaKiuJxbW8s7glY0LnHXAGawv+
Ex0/8A54XX/fK//FUAdFRXPf8ACZaf/wA8br/vlf8A4qk/4THT/wDnjc/98r/8VQB0VFUNM
1aHVY5HgWRQhwd4HP5E1foAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKpanpsWqQJDMzqqvv+QgHOCO496u0UAc6fB2nkf665H/AAJf/ia42FF
luI4z0dgD6jNeqV5ba/8AH7B/10X+dAHYf8IfYH/ltdf99r/8TWxYWSafZx20bMyJnBfGeT
nt9atUUAFcR4x/5C0X/XAf+hNXb1xHjL/kLRf9cB/6E1AMl0Tw9aalpy3E0k6uWIIRgBx+F
aP/AAh2n/8APe6/76X/AOJqp4f1vT7HS0guZ9kgdiRsY9foK1v+Em0f/n8H/ftv8KAHaboV
tpczSwPKzMu352B4/IVqVBa3cN7As9u++NsgNgjp9anoAQiuC8TaZ9hvjMisYJyWz/dYnJA
/nXfVVv7JL+zltpGIVx1HUHrmgDK8M6oLuzFtKyCaEYVQOqDAB/nWZ4p1VZpRYQP8iH98e2
4Hgfhz/kVihrjSNTbb8s0LEZI9sfyq34f09tT1PfNl4ojvkJPVj0H5j8hTEbvhXS2trc3ky
jzJgNg9F6/rx+VdJSAYFLSGRXEK3NvLAxIWRChI6gEY4rD/AOEP0/8A57XX/fa//E10NFAH
l15CtvfXECklIpGQE9SAcV1kHhGxkgjkaa53MoJwy+n0rl9V/wCQtff9d3/9Cr0i2/49Yv8
AcH8qBFTS9Kh0mOSOB5GVyCd5BP6AVoUUUDCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAry20/wCP6D/rov8AOvUq8ttP+P6D/rov86BHq
VFFFAwriPGP/IWi/wCuA/8AQmrt64jxj/yFov8ArgP/AEJqBMbpXhv+07JbkXQiySNvl7v6
irv/AAhQ/wCf/wD8g/8A2VL4f1rT7HSlguZykgZiR5bH+QrV/wCEm0j/AJ/P/Ib/AOFAyzp
dh/Ztilr5nmbSTu246nNXao2Wr2OoStHaz+Y6jcRsYYH4ir1ABTJZUhieSRgqICzMewp9cf
4q1Vmc6dEVKcGUjrnPA/rQBjarfPqeovNgbRlIwB/AMkfjjrV/wvqItb020hHlT4GT2YDj8
84/KtTwtpXk2/22VCJZBiPpwhwc/jWF4g0v+zr8kY8iUlo/b1H4ZoA9CFLWH4b1T7fZCF/9
dAAre47H6+tblABRRRQB5lqv/IWvv+u7/wDoRr0i2/49Yv8AcH8q831X/kLX3/Xd/wD0I16
Rbf8AHrF/uD+VAiWiiigYUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUU
UUAFFFFABRRRQAUUUUABzjjrXFw+E7+K4jkMtvhWDHDHPB+ldpRQACiiigArnNf0G61S+Se
CSFVWIKQ5I5yT2B9a6OigDh/wDhDr8dJrUf8Cb/AOJpf+EP1D/nva/99t/hXb0UAc7oOh3e
lXcss8kLK6bQEYnv7gV0VGKKAIbrz/s7i38vzsfLvJAzXLQ+Fbp9QE19NC8bMWk2Mck/iPX
rXX0UANRFjQKgCqowAOgFU9V06PUrJ4WA39UY/wAJq9RQByWneHtU028juIprYgfeXe3zA9
eMfjXVr05p1FABQaKKAOOvPCt7c31xMstuFlkZxlmzgkkdq62BGjgjRsZVQDjpUmKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKxz4t8NrctbHxBpQnRmVoj
ex7gV6gjOcjBz6Ur+KvDsdrHdPr2lrbyFlSZryMIxXqAc4JGRn0zQBr0VR0/WdL1YOdN1Kz
vBH98206ybfrtJxUSeJNCksZr5Na05rSBgss4ukMcbEgAM2cAkkDn1oA06Kp3ur6bp1ql1f
ahaWtu5AWWeZURiRkAEnHTmqUfi/wAMyxyyR+ItJeOFQ8jLexkIpIUEndwMkDPqcUAbNFZg
8R6G2nPqK6zpxsUfy2uRdJ5atx8pbOAeRx71aTUbKTyNl5A32iMyw7ZAfNQYJZfUcjkeo9a
ALNFVbLU7DUVZrG9trpV6mCVXA6jsfY/katUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFF
FFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAHAQX
bJ4sv5NmttBLqcY+yHSWMEgEMUfmmVoxt2uud2/GEyAc5MnhW+k0/QdH0m60rVIrnTYit2f
sbeWgSNgSrAYk3HGBHuY56da7raMYxRtGMYwPagDxeDR9Xm8OGwgtdWfWb7SIrS1vJ7doEg
ij2mW1kwqhTkSbXZfmDgb+M1reJoJtZvoNV03TNQh0+3svs1/FLYSq9wpdSkSxbdzbDuYkD
AB4J5FepbR6UbR6UAebxSfYtQ0N7mx1QW+lzyW9rHHYTyqtuIZAsp2oSSyvAhDchlfA6k5W
oefP4Ju9Pig16/uG06JIop9FaMWhDpuRG8tSwPycfMR5WSTXru0daMDOe9AHkviu3vdUu9R
1fTtNvk054rS3kgazkWW6mS6STeIiu7CoGG4gZ6c4GNDU7y81PW49fbRr2TTNPm+yrC1vOl
yySKUkKwmL51bcjZ3DAiHAOQfSgoHSk2L6dsUAZeh6Lp2lwvNp8UyC5+djM7liCWYAhzkcu
3GAeea1qKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAP/Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0