%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Foglar,</first-name><last-name>Jaroslav</last-name></author>
<book-title>Tábor smůly</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Foglar,</first-name><last-name>Jaroslav</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>4e000130-3da1-4f25-9880-dd1914131a68</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>0101</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>JAROSLAV FOGLAR</p>
<p>TÁBOR SMŮLY</p>
<p>SKAUTSKÉ</p>
<p>VYDAVATELSTVÍ A NAKLADATELSTVÍ</p>
<p>\o\ i\ \k Praha 1990</p>
<p>© Jaroslav Foglar, 1940 Epilogue 6 Stanislav Motl, 1990</p>
<p>247 <strong>slov předem, nápis a podpis v to nepočítaje</strong> <emphasis>Sedím na táboře v otevřeném stanu a píšu pro vás tu snůšku příhod z našeho skautského oddílu. </emphasis></p>
<p><emphasis>Hoši mně koukají pořád přes rameno do papíru, protože vědí, že píšu o nich a v takovém případě je jaksi to koukání oprávněno a dovoleno </emphasis>...</p>
<p><emphasis>Mýval, ten strašlivý jedlík, křičí: „A ne, abys tam, Jestřábe, napsal, jak jsem vždyc ky</emphasis> <emphasis>na táboře vyblizoval všechno, co už ostatní nechali!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Napíšu! Uvidíš, že napíšu,“ odrážím jeho vyhrůžku. „A dokonce tam ještě při dám, jak</emphasis> <emphasis>jsi naplácal těch sto šedesát hřebíků do své táborové postele a jak pak s tebou ještě</emphasis> <emphasis>šestkrát spadla... </emphasis></p>
<p><emphasis>Skukům, starý šizuňk, se třese, jestli prý napíšu o té ostudě, kdy usnul s Láďou za bí-</emphasis></p>
<p><emphasis>lého dne na táboře ve stanu a my jsme jim zatím vystěhovali celý majeteček na vysokou</emphasis> <emphasis>borovici. </emphasis></p>
<p><emphasis>Sdružení správných námořníků mně slibuje pirátskou pomstu, jestli na ně prozra dím,</emphasis> <emphasis>jak byli zkrušeni ve své pýše, také pistolníci se na mne nějak chystají a Ota Naňků mne</emphasis> <emphasis>zapřísahá, abych nepsal o jeho fotografickém umění. </emphasis></p>
<p><emphasis>Ale já jsem neoblomný ve své snaze podat vám obrázek toho, jak to chodí v našem</emphasis> <emphasis>skautském oddíle. A tak nedbám nářků Frédyho zálesáka, Jiříčka Paukertů a všech</emphasis> <emphasis>1</emphasis></p>
<p><emphasis>těch ostatních našich hochů a napíšu zde vše, co se kdy u nás v oddíle veselého</emphasis> <emphasis>semlelo. </emphasis></p>
<p><emphasis>A vy, které potkalo to velké neštěstí, že jste nikdy neskautovali, představte si náš</emphasis> <emphasis>skautský oddíl jako celek, kde dospělý vůdce pracuje po celý rok se třiceti hochy skauty</emphasis> <emphasis>v kamarádském ovzduší, a pak porozumíte příhodám z Tábora smůly. </emphasis></p>
<p>Jaroslav Foglar</p>
<p>[1]</p>
<p><emphasis><strong>O DĚDEČKOVĚ KUFRU</strong></emphasis></p>
<p>Chci-li vám vyprávět všechny ty příhody, jež nás v našem oddíle potkaly, a nemám přitom nic vynechat, musím vás nejprve seznámit s dědečkovým kufrem.</p>
<p>Můj dědeček byl sice chudák, ale ještě větší chudák byl jeho ohromný dřevěný ku fr.</p>
<p>Neboť dědeček, když si svoji vojnu v tomto slzavém údolí odsloužil, tak si zkrátka umřel a bylo po legraci. Ale jeho kufr, místo aby šel po svém vysloužení pěkně na pů-</p>
<p>du, jak se sluší na každý řádně vychovaný kufr, musel se ještě na stará kolena táhnout se skautským národem na tábor, aby kuchaři měli kam dávat zásoby. A co takový skautský tábor znamená za dřinu, víte nejlépe sami, jestliže ovšem nejste ti proslulí „takytáborníci“, o nichž vám snad povím někde jinde, když budete hodní.</p>
<p>S dědečkovým kufrem jsem měl patálii hned na začátku, když jsem ho vezl poprvé z domova elektrikou do klubovny. Průvodčí mne totiž nechtěl s kufrem do elektriky vůbec pustit a křičel zoufale:</p>
<p>„Prosím jich, kam s takovou almarou do elektriky?“</p>
<p>„To není žádná almara,“ pravil jsem tenkrát trochu nakvašeně, „to je, prosím, dě dečkův kufr.“</p>
<p>„I kdyby to byla babiččina kredenc, tak vás sem s tím nepustím,“ bouřil zase prů vodčí.</p>
<p>Ale mezitím už jsem byl ve voze i s kufrem řádně ubytován, elektrika se rozjela a průvodčí byl poražen na celé čáře. (Z jízdy elektrikou jsem bohužel nic neměl, pro tože se mně při kupování lístku zakutálel někam pětník a musel jsem ho celou cestu hledat pod lavicemi. Lidi se na mne utrhovali, kopali mne do hlavy a podobně, elek trika se mnou strkala, ale pětník jsem nenašel!) To byla předehra. A pak přišlo to další.</p>
<p>V klubovně jsme pořád nevěděli, jak to naše táborové nádobíčko zabalíme. Bylo ho plný dědečkův kufr, tri velké bedny a ještě se ho pořád plno válelo v klubovně „jen tak“.</p>
<p>Ale nakonec se nám to přece jen podařilo, ba dokonce (dnes se to už může říci) propašoval jsem v kufru tajně i svou bedničku se sedmikilovou příručkou Jak si počí nat na táboře, s půl tuctem kapesníků a několika páry ponožek navrch ...</p>
<p>Na táboře pak hned první den hoši dědečkův kufr jak se patří a sluší rozbili. Něja ký <emphasis>2</emphasis></p>
<p>„takytáborník“ pustil totiž jeho těžké víko dozadu tak prudce, že se svou vahou vyvrátilo ze závěsů a rozštíplo ještě celou zadní stěnu!</p>
<p>Když jsme pak chtěli kufr zavřít, pořádně jsme se zapotili. Buď jsme zasadili víko vzadu do závěsů, ale nezapadlo vpředu do zámku, nebo zapadlo do zámku, ale vzadu byla škvíra jako vrata od stodoly. Jednou vypadlo touto škvírou půl kila mletého má ku, láhev s octem, za korunu skořice a ještě tři žemle k strouhání! Někdy se také kufr nezavřel ani vpředu, ani vzadu.</p>
<p>Zavřít tedy dědečkův kufr na obou stranách tak dovedně, abyste si přitom neuskřípli alespoň půl ruky nebo nevyrazili oko, bylo skutečně uměním. Však také od těch dob, kdo skládal na táboře druhotřídku, měl k ní přidán ještě jeden bod: zavřít ve zdravíčku dědečkův kufr. Kdo tohle dokázal, pak už něco opravdu znamenal, kaž dý se k němu choval slušně a žadonil o jeho přízeň.</p>
<p>Ale přes všechny obtíže se zavíráním, těšil se kufr v táboře všeobecné úctě. Byl po čítán za člena tábora, a když se někdo cizí zeptal, kolik nás je v táboře, řekli jsme vždycky: „No, s dědečkovým kufrem deset!“</p>
<p>Také při pojmenování nesmělo se nikdy říci jen kufr, nýbrž hezky pěkně celý ná zev: dědečkův kufr. Kdo měl línou pusu a zapomněl slovo dědečkův, nedostal toho dne polévku. (Viz přísloví: Líná huba, holé neštěstí!) A zlí jazykové tvrdili, že když vařili Hudson a Jiříček Paukertů, hoši zapomínali slovo dědečkův naschvál... Ale nedejme na podobné tábornické drby a věřme jen faktům, historicky doloženým.</p>
<p>Co se pak na táboře s dědečkovým kufrem semlelo dále, toho bylo hodně a hodně.</p>
<p>Dědečkův kufr nescházel při žádné tahanici, byl všude s námi a leckterý tá borník jen jemu vděčí za svůj život, zachráněný jedině tím, že se za něj schoval, když zuřila v táboře šišková bitva. Ale o tom až zase jinde, nesmím předbíhat.</p>
<p>[2]</p>
<p><emphasis><strong>O TÁBOROVÝCH KAMNECH</strong></emphasis></p>
<p>Stany na skautském táboře jsou sice důležité, stožár také, totem také, ale ze všeho nejdůležitější jsou táborová kamna.</p>
<p>Táborová kamna jsou základem celého života v táboře. Okolo nich se vlastně všechno v táboře točí, zvláště když je zima, a jsou asi v takové úctě jako dědečkův ku fr. Jsou první stavbou, která se na tábořišti po příjezdu podniká, a poslední, která se před odjezdem bourá.</p>
<p>Vystavět táborová kamna tak, aby nebyla příliš „z ruky“, aby dobře táhla, aby nekouřila, aby se pláty nerozpadly atd., je velkým uměním, a komu se tohle všechno podán, ten už něco v tábornickém životě znamená.</p>
<p>Když je vyšetřen pravidelný směr větru v místě, kde míníme kamna postavit, je vy říznut ze země veliký kus drnu a sehnány placaté kameny na stěny plotny. Pak se shá ní jílovitá hlína na vyplnění mezer a vytvoření pevného základu kamen.</p>
<p><emphasis>3</emphasis></p>
<p>Hledání takové stoprocentně vyhovující hlíny je velmi obtížné, a je proto pokládá no za veliké a vítané dobrodružství, takže již samotný odchod za hlínou je dlužno řád ně oslavit. Děje se to u nás tradičním řevem: „A kýýblííčééék a lopatičkááá...,“ při čemž je nutno do kbelíčků lopatkami jak se patří a sluší třískat.</p>
<p>Když konečně asi po tisící vůdcově výhružce „Esi já tam, kucí, na vás pudu“ je hlína nalezena a do tábora řádně dopravena, je nutno hlínu náležitě rozmísit vodou a pak stavět zdi kamen.</p>
<p>Když jsou kamna uplácána, roura vztyčena a na pláty třikrát plivnuto (aby se drže lo v táboře štěstí), dá se kamnům asi tři hodiny schnout. Hned se v nich nemůže topit, aby mokrá hlína nepopraskala.</p>
<p>Teprve po třech hodinách povinného klidu přichází vlastní zahajovací obřad. Vůdce svolá píšťalou táborové mužstvo a nacpe do kamen drobnější topivo.</p>
<p>A každý, kdo přijde k těmto novým kamnům, musí říci posvátný výrok: „To sou ale kamna!“ Kdo neřekne „To sou ale kamna“, upadne v nemilost celého tábora. A stane-li se náhodou, že pak kamna nehoří, dá se dotyčnému nezdvořákovi vina, že kamna „uhranul“ a je potrestán dvěma až pěti kotly studené vody za rukáv (podle to ho, jak je uhranutí veliké).</p>
<p>Když je celý tábor shromážděn u kamen, vůdce v kamnech zatopí, a tím je celý obřad u konce. Ne ale ještě úprava kamen, neboť teprve teď dle ucházejícího kouře je vidět, která škvíra není dobře ucpaná a který plát nepřiléhá dost pevně.</p>
<p>Pak zbývá ještě udělat kolem kamen lavičky, na nichž se ve dne kuchaři mordují s vařením a večer se sedí a klábosí, když není náhodou táborový oheň. Také rouru nutno obyčejně ještě několikrát znovu upevňovat.</p>
<p>Tato kouřová roura má dvojí účel: Za prvé, aby jí vycházel kouř z kamen a za dru hé, aby se o ni táborové mužstvo průměrně třiaosmdesátkrát denně spálilo. Ano — je to skutečně neuvěřitelné, jak snadno se roura přehlédne při úprku ke kamnům, když se ozvou kuchaři svým starým pokřikem „Šáálkýý...“. Vysvětluje se to tím, že se každý v tu chvíli dívá do hrnců na plotně a rozpálenou rouru proto nemůže vidět...</p>
<p>Třebaže táborová kamna vypadají dost přihlouple (řekl bych skoro „nohýlovsky“), nevěřili byste, jak jsou přitom poťouchlá a přímo lidsky zlomyslná. Čekáte tře ba celí zoufalí, až se vám začne vařit mléko. Čekáte čtvrt hodiny a „vono nic“. Čekáte půl hodiny a „vono zaseje nic“. A najednou se otočíte - na chvilku, abyste viděli, jak za vámi hází táborové mužstvo někoho do vody—a v tu ránu máte polovinu mléka na plotně vykypělého. — Nebo: sedíte u kamen a kamna kouří dvířky ven, div vás nevyudí. A jen si odskočíte protřít pálící oči, přestanou kouřit. Přisednete a kouří zase.</p>
<p>A nakonec nevíte, jestli kouříte vlastně vy, nebo ta kamna. Že tohle všechno dělá „takový divný voči“, je pochopitelné.</p>
<p>Jinak jsou táborová kamna trnem v oku všem táborovým nešikům. Shodit rouru nebo <emphasis>4</emphasis></p>
<p>probořit se pláty dovnitř je pro ně legrací. A také nemine skoro dne, aby nějaká taková „legrace“ nebyla pozorována. Prim po této stránce ovšem hrála na předminu lém táboře jedna kráva, která se časně z rána zatoulala z pastvy k nám do tábora ke kamnům.</p>
<p>Přetrhala provazy držící plátěnou střechu nad kamny, probořila kamna, vykopla rouru až k řece, přelomila tři lavičky a rozšlápla jeden zánovní hrnek.</p>
<p>Zajímavé je, že když staví kamna nějaký starší hoch a ona pak nehoří, vůdce se strašně rozzlobí, až má u očí bubliny, vysloví podiv, že dotyčný hoch už má několik tá borů za sebou a neumí ještě postavit kamna — a pak se pustí do stavby sám. — Když ale staví kamna vůdce a kamna se „nevyvedou“, prohlásí slavnostně, že se v údolí „točí furt takovej divnej vítr“, takže to v kamnech netáhne tak, jak by mělo — a věc je vysvětlena. No, dovolte — přece se nemůže vůdce rozčilovat sám na sebe!</p>
<p>Kolem kamen je živo od rána do večera. Ráno s východem slunce vstanou kuchaři z denní party a prohlédnou znalecky kamna, jaké bude počasí. Jsou-li kamna od rosy vlhká, bude hezky, když jsou čistá, není počasí jisté. Pak pomalu zatopí, postaví na snídani, jdou pro mléko a budí tábor. Vše ovšem velmi zvolna, podle táborového hes la „nůr láángsáám“, což značí česky „jen pomalu“, tedy jako neštvat se ničím, aby se „jo“</p>
<p>nikomu samou rychlostí nepřetrhlo tričko ...</p>
<p>Dopoledne, sotvaže si kuchaři odbudou své povinné bodovací závody, už jsou zase . u kamen a začínají oběd. Nejprotivnější vrstvou táborového mužstva jsou při tom tak zvaní „koukalové“, kteří jakmile mají jen trochu volna, obskakují u kamen, opravují kuchaře a otcovsky jim radí.</p>
<p>Jednou také chtěl jeden takový „koukal“ učit kuchaře krájet cibuli. Vzal mu ji i s nožem z ruky — a při druhém říznutí cibule mu ujela pod rukou, shodila z lavičky vajíčko, „koukal“ se pořádně řízl, smeknutým nožem přepůlil vedle ležící vařečku a ještě zlomil u nože špičku.</p>
<p>Není tedy divu, že kuchaři jsou na „koukaly“ hrubí a za každou radu je polévají špínou, nebo alespoň přetáhnou klackem po zádech.</p>
<p>Po obědě byste mysleli, že když je v Táborovém řádě napsán jednohodinový po vinný klid, i kamna si odpočinou. Ale kdepak. Ta už zase honem ohřívají vodu na nádobí a teprve, když odpolední slunko začne pálit do tábora, si odpočinou. A to až do červánků, kdy se znovu zatápí před věčen.</p>
<p>Když už je v táboře úplná tma a není zrovna na programu táborový oheň, nebo ně jaká večerní hra, sesednou si hoši u kamen a zpívá se jedna písnička za druhou. Je to taková táborová černá hodinka, ale měla by se jmenovat vlastně červená, protože jsou hoši od otevřených kamen červeně ozářeni jako duchové. Každý by seděl rád u dvířek a nikdo si neodepře, aby do kamen nevhodil alespoň jedno dřívko. Přikládá ní do kamen při takovém večerním „potlachu“ je nejpříjemnější zaměstnání. Pokud je ovšem vůbec co přikládat. Když je dříví vůdcem povolené spáleno, možno případ ně spálit ještě něčí <emphasis>5</emphasis></p>
<p>plavky, k nimž se nikdo nehlásí, nebo punčochy a kapesníky, kte rýchžto věd bez majitele se i na nejpořádnějším táboře vždycky najde více než dost.</p>
<p>A když pak se hoši rozcházejí od kamen ke spánku, nastává u kamen poslední každovečerní slavnost, kterou pořádá denní parta. Jsou to „rachumejtle“ čili ohňostroj se žhavým popelem, jenž je vyhazován z kamen do vody, neboť zítřejší denní parta musí od předcházející skupiny dostat kamna vždy řádně vyčištěná. A tak do letní noci tisíce jiskérek ze žhavého popele vyletí vysoko, až skoro doprostřed hladiny, a několikrát za sebou. Teprve pak je i kamnům přána dobrá noc.</p>
<p>[3]</p>
<p><emphasis><strong>O DIVNÝCH CESTÁCH BUMERANGU A NALEZENÝCH TRENÝRKÁCH</strong></emphasis></p>
<p>Když jsme tedy udělali kamna přesně podle návodů i tradic popsaných na před-cházejících stránkách a když byl i celý tábor postaven, první, co bylo, že jsme chtěli „něco dělat“.</p>
<p>Ota tedy vybalil svůj nový bumerang a trénovali jsme ostošest. Zprvu nám tento nový sport činil jisté obtíže, zejména tím, že se nám bumerang nikdy po vyhození ne vrátil, což bylo proti programu i všem předpokladům.</p>
<p>Jednou jsme ho museli dva dny hledat, přičemž jsme našli Pepíkovy ztracené plav ky, Otův hřebínek a podvazek Jirky Paukerta, jen bumerang jsme pořád neviděli. Te prve k večeru jsme ho našli v Bobří řece.</p>
<p>Pak nám už šlo učení lehčeji a zdokonalili jsme se v něm tak, že jsem to musel na konec zakázat. Jednou totiž jistý výtečník vyhodil bumerang tak dokonale, že zmizel v oblacích, byl spatřen v půl dvanácté nad Voticemi, letíc směrem na Budějovice, na čež se vrátil po šesté hodině večerní přes Hermaničky zpět do tábora, kde protrhl je den stan, vyrazil Rudoví hrnek s polévkou a mně málem urazil ruku.</p>
<p>Když tedy hoši přišli o bumerang, obrátili svou pozornost jinam. Hledali po lesích vykotlané pařezy, uřezávali z nich koláče jak nejvyšší mohli, a že prý z nich budou dě-</p>
<p>lat indiánské bubínky „tam— tam“.</p>
<p>Muwín šel dokonce tak daleko, že si objednal u Frantíka hajných za hříšný peníz dvě koruny králičí kůži, kterou chtěl bubínek potáhnout. Poněvadž kůže k takovému účelu určená nesmí dle indiánské pověry před natáhnutím spatřit sluneční světlo, při šel s ní Frantík druhý den ráno ještě před úsvitem, Muwín ji slavnostně zakopal do bahna v rybníce, aby byla zbavena srsti.</p>
<p>Bohužel Muwín na kůži v bahně zapomněl, kůže čtvrtého dne zplynovatěla, vy buchla a Muwín neměl ani kůži, ani dvě koruny, ani „tam-tam“. Hoši pak Muwína dráždili: „Muwínku, depa má chlapeček kůži?“ A hned sami si odpovídali: „Tam tam,“ a ukazovali k obloze.</p>
<p>Pak přijel za námi na týden Oto Čoček čili Plukovník Cody neboli Pracující lid, jinak též Bublinek zvaný.</p>
<p><emphasis>6</emphasis></p>
<p>První, čím nás tento milý gambusino udivil, byl malý kobereček, který si natáhl do svého stanu. Nejdříve se táborové mužstvo tomuto přepychu chechtalo. Druhý den už bylo zticha, třetí den mu jej začalo závidět a čtvrtý den se „tébišek“ zkrátka ztratil a nebyl k nalezení. Pracující lid běhal po táboře jako divý, prosil, hrozil, sliboval i nadával, ale „tébiš“ byl pryč a pryč a pryč.</p>
<p>Teprve ke konci týdne, kdy už měl Plukovník Cody jet domů, byl mu kobereček milostivě na půlhodinku půjčen a už zase musel zpět mezi mužstvo. Hoši si jej střídali ve svých stanech a Bublinek trpně musel přihlížet, jak po jeho „tébišku“ šlapou cizí nohy.</p>
<p>Poslední den, kdy už měl Pracující lid jet domů, byly v táboře nalezeny černé tre nýrky a nikdo se k nim nehlásil.</p>
<p>„Prodejme je v dražbě,“ navrhl Pracující lid. „Ať takového nepořádníka naučíme opatrnosti. Kdo to jakživ viděl takový nepořádek. To to musí u nich doma vypa dat . . .“</p>
<p>rozčiloval se a potají si dělal zuby na trenýrky.</p>
<p>A skutečně: Vyvolávací cena v dražbě byla tři koruny, vyšroubována na čtyři de-vadesát. Pracující lid přihodil pětník, třikrát bylo odklepnuto a trenýrky byly jeho. Za pět korun.</p>
<p>Pak Bublinek čili Pracující lid odjel, a život v Táboře smůly šel dále svým tem pem. Za několik dní však přišel od Bublinka výhružný lístek, v němž sděloval, že v dražbě koupené trenýrky byly vlastně jeho, že je den před tím zapomněl na louce a pak že prý na to zapomněl, že je tam zapomněl, při dražbě je nepoznal, a tedy, že si vlastně koupil svou věc. Silně nás v lístku podezříval, že jsme o tom věděli a vyhrožo val, že -náš tábor některou příští noc zapálí, a to na všech stranách, aby ani myš ne utekla.</p>
<p>Lístek jsme ovšem nepřijali a s poznámkou „Adresáti vymřeli na choleru“ poslali zpátky.</p>
<p>Jinak k všelikým táborovým zvláštnostem, jež dělají naše tábory tak zábavnými, přibylo zase mnoho nových. Jednou z nich byl zákaz, že kibicování u kamen není přípustno a že nejmenší kibicům dovolená vzdálenost ke kamnům je pětimetrová. Když byl někdo v této blízkosti, zanotovali kuchaři výhružný pokřik: „Zas couráš u kamen? Zas hledáš hádky?? To je pět metrů vod kamen??? Pícháš to hned zpátky?!!!“</p>
<p>Kdo se nevzdálil ani po zařvání této výstrahy, byl kuchaři chycen, bez ohledu na to, zda se zatím připálí jíška či uteče mléko, a pořádně zpráskán, případně (byl-li „zá kazník“</p>
<p>menší) i hozen do potoka, k nemalé potěše „těch hodnejch“.</p>
<p>Jak je vidět, smutno nám na Táboře smůly nebylo, a jestli snad někdo někdy bre čel, tak to bylo jen od smíchu, nebo jej bolely zuby.</p>
<p>[4]</p>
<p><emphasis><strong>ORIGINÁL VÁŠA</strong></emphasis></p>
<p>Když jsme před odjezdem na tábor balili v klubovně věd do beden, přišel ke mně <emphasis>7</emphasis></p>
<p>najednou Pepík Hůrku, ten desetiletý povstalec, ukázal na malý bubínek a povídal: „A co je tohle?“</p>
<p>„To je bubínek,“ odbyl jsem ho trochu rozmrzele, jako vždy, když se mne ptá ně kdo zbytečně.</p>
<p>Pepík se ale nedal. „Děkuji sedmadvacetkrát za prozrazení,“ poznamenal jen su še, „ale nač jako bude ten bubínek na táboře?“</p>
<p>„Na probuzení tábora! Poslední noční hlídka probudí jím ráno tábor! To máte z toho, že nikdo v oddíle neumí troubit na trumpetu.“</p>
<p>I byla z této novinky na táboře veliká radost, ale netrvala dlouho. Asi při čtvrtém ranním bubnování splašila se v blízkém mlýně kráva, porazila dojičku, vyběhla na dvůr, kde utrhla schody od verandy, na zápraží v běhu odkopla panu mlynáři dřeváky, že je do dneška nenašel, a pak spadla zadníma nohama do močůvky.</p>
<p>Tak jsme od té události už nesměli bubnovat, poněvadž by to příště nemusilo do-padnout tak dobře a kráva by mohla spadnout do močůvky celá.</p>
<p>Rozumí se samo sebou, že sportovní dobrodružství krávy zavdalo podnět k ohromnému smíchu v táboře. Ačkoliv jsme se vlastně chechtali od rána do večera, pořád bylo legrace ještě málo, a tak jsme se rozhodli, že budeme vydávat táborový ča sopis.</p>
<p>Pro hochy bylo nejdůležitější, jak se časopis bude jmenovat. Pro mne bylo ovšem důležitější, kdo ten časopis bude psát, ale o takové detaily se naši hoši nikdy moc nestarají.</p>
<p>Návrhů na název bylo dost. Tak například: Český latinář, Gymnazista, Pilný stu dent, Letenská šlechta, Matematický hádankář, Psí vzdechy a podobně.</p>
<p>Všechny tyto názvy však byly prohlášeny za naprosto nevyhovující, a tak byl po dlouhých hádkách a debatách dán časopisu název Originál Váša (tato dvě slovíčka byla v táboře národním výrazem pro každý projev obdivu, úžasu nebo chvály).</p>
<p>A Originál Váša se pak poctivě staral o to, aby byly mírněny bědy a útrapy táboro vého života. Vždyť po takovém přečtení jednoho Originál Váši šlo se i pro vodu ne bo na dříví mnohem radostněji. Ba i Jirka Paukertú pak odmlouval už jen čtvrt hodi ny, místo dřívější obvyklé půl hodiny...</p>
<p>A tady je několik výňatků z časopisu:</p>
<p>Co psal domů Skukům: „Drazí rodiče! Proč mi nepíšete? Pište mi! Já vám budu taky psát! Napište mi toho hodně. Psala teta z Neratovic? Ať mi taky napíše! Zítra vám budu zase psát. Váš Skukům.“</p>
<p>Slohový úkol Václava Breburdy o podzimu: „Přišel podzim. Už nerostou vůbec žádné kytičky. No, vlastně rostou, ale už jen málo. Vítr fouká s polí. Vítr fouká taky z lesa. Už je všude smutno. Mně je taky smutno, protože už musím do školy. Chodím rád do školy. Každou třídu opakuji třikrát, jen abych to užil.“</p>
<p>Návštěva v táboře: Paní (starostlivě): „A co, prosím vás, děláte, když vám tady pr ší? -</p>
<p><emphasis>8</emphasis></p>
<p>Pepík (Hůrku): „Nadáváme!!!“</p>
<p>Už se hrozně těším na jaro</p>
<p>(Z deníku dobrého skauta Čovrdy)</p>
<p>Už se hrozně těším na jaro!</p>
<p>Venda (co bydlí u nás v domě) je skautem a přemluvil mne, abych k nim přistou pil. A ti skauti mně napovídali o tom jaru tolik krásných věd, že se ho už nemohu do čkat ...</p>
<p>Minulou středu jsem byl u nich na schůzi a jeden ze skautů mně povídal: „Ani nevíš, jaké je to parádní, když jdeš tak v záři prvního nesmělého sluníčka, vi díš na modré hory a kouřící se lesy, reka ti hučí vedle a tebe omámí takový jarní těžký vzduch, až se ti hlava začne točit...</p>
<p>Tak se tedy strašně těším na jaro...</p>
<p>Až si obléknu poprvé na sebe ten nový skautský stejnokroj a pomašíruji pryč a za dobrodružstvími! Vlastně jsem si jej oblékal již vícekrát, ale vždy jen doma před zrcadlem, abych viděl, jak mně bude slušet. Abych se v něm naučil vyšlapovat, šel jsem v něm v neděli do trafiky pro noviny. Ale sklouzl jsem v prvním patře a spadl jsem v plné výzbroji se schodů až do přízemku, kde jsem vyrazil u domovníka dveře.</p>
<p>Už se hrozné těším na jaro!</p>
<p>Nevím, kam chodí skauti na výlety, ale jistě to bude někam dále než do Stromovky nebo dokonce do Krče. Znají kdejakou vesničku, kdejaký kout. Líbí se mi, když si vyprávějí o svých příhodách.</p>
<p>A cožpak až budeme spát v lese a dělat v noci ohníčky! Za každým stromem bude stát cikán nebo pytlák a já budu — to se ví - na stráži a vykřiknu hlasem velikým: „Stůj — nebo střelím ...“</p>
<p>A když půjde dále, střelím — bez milosti střelím. Tatínek mně slíbil, že mi půjčí na výlet ruční granát, který si přivezl z vojny. Nepůjdu na noční výlet bez ručního graná tu!</p>
<p>Ach... rozmoklé louky, jarní vzduch, dobrodružství, skautský stejnokroj, ohníč ky v lese, stráže, ruční granáty... jak je mně to vše nové a krásné!</p>
<p>Už se zkrátka těším strašně na jaro!</p>
<p>[5]</p>
<p><emphasis><strong>FREDY-CHLOUBA TÁBORA</strong></emphasis></p>
<p>Na každém táboře mají jednoho chlapce (bývá to obyčejně nováček), takovou „pýchu rodiny“, který svým počínáním a nehodami je předmětem znamenité zábavy pro celé ostatní táborové publikum (osazenstvo).</p>
<p>U nás byl touto „pýchou rodiny“ Jirka, později též zvaný Fredy. Byl to slušný hoch, k vůdci snad až příliš zdvořilý a úslužný, ale při tom jako holt každý nováček — velký nešika.</p>
<p>První, čím se stal hochům nápadný, bylo jeho soustavné šlapání ostatním na nohu.</p>
<p><emphasis>9</emphasis></p>
<p>(Chlapci dokonce tvrdí, že to nebylo ani šlapání, ale přímo dupání). Začal s tím už ve vlaku, ale na táboře se v tomto svém národním zvyku teprve jak se patří utvrdil. Co to bylo platné, že se po každém šlápnutí ihned zdvořile omluvil, když postižený hoch nemohl pak tři dny chodit!</p>
<p>Aby však Jirka — čili Fredy — dokázal, že šlapání po cizích nohou není jeho jedinou atrakcí, rozšlápl jednou také dvě vejce ze dvanácti, u kamen na zemi připrave ných. ..</p>
<p>Jednou, když jeho přezdívka Fredy byla ještě v táboře neznámá, dal Jirka - (který byl zrovna v ten den v neobyčejně dobré náladě, protože pěti klukům šlápl na nohu a nikdo mu nic neudělal) rozmarný návrh, abychom Rudlovi Konvalinkoví říkali Fre dy.</p>
<p>A jak už tak lidský osud si s námi zahraje, stala se Jirkovi jedna nemilá věc: totiž, že se Fredy začalo říkat právě Jirkovi, který přezdívku vymyslel, a nikoliv Rudlovi, pro něhož byla původně určena Jirkou.</p>
<p>Připadalo mi to jako bumerang, hozený domorodcem, aby zasáhl nepřítele, ale minoucí cíl a zraňující vlastního vrhače.</p>
<p>Fredy, jehož si tak dovolím pro příště nazývat, byl tedy touto bumerangovitou hrou nelítostného osudu velmi rozhořčen a proslýchá se, že proto několik dní asi ne jedl (což konečně není ani tak bezpečně zjištěno jako fakt, že také v rozhořčení zapo mněl dokonce celý týden sbírat dříví...) Potom se však s osudem přece jenom smí řil, a tak mu hoši směli říkat Fredy, aniž by se nějak pro to zvláště rozčiloval.</p>
<p>Dalším znamením „zálesáka“ Fredyho bylo, že se strašně bál pavouků. Snad do sud nikdo neměl k pavoukům takový odpor jako Fredy. Na tuto okolnost byla v tábo ře složena i písnička, z níž vypisuji nejvýstižnější sloku: Fredy, náš chlapče roztomilý, přijď sem k nám jenom na chvíli. A Fredy jen v hrůze zahouká: Snad nemáte tam pavouka??</p>
<p>Rovněž nebude — myslím — na škodu, zmíním-li se též o převoznickém pro blému, do něhož se kdysi Fredy zapletl — a jak jej vyřešil.</p>
<p>Převoznické umění bylo totiž zapotřebí k přivážení pitné vody, neboť studánka se nalézala na druhé straně řeky, asi dvě stě metrů po proudu od tábora.</p>
<p>Když měl denní službu Ota s Fredym, přivážel vodu v konvi po maňásku pravidel ně Ota. Ale jednou — nevím už jakým způsobem se mu to podařilo — přemluvil Fre dyho, aby jel pro vodu zase jednou on. Fredy, potěšen důvěrou, která naň byla takto složena, jakož i povzbuzen táboro vým heslem „A pícháme...“, jehož se užívalo při každé pobídce k nějaké činnosti, sedl si rozšafně do maňasů, konev hezky před sebe... a začal manévrovat směrem ke studánce s výrazem člověka, jenž nasazuje svůj život pro věc dobrou a táboru užiteč nou.</p>
<p>Bylo třeba překonat tyto překážky: přistát s maňáskem u druhého břehu, aniž se převrhnout, nabrat vodu ze studánky, aniž do ní spadnout a posléze donést konev s vodou zpět do maňásku, aniž s ní zakopnout.</p>
<p><emphasis>10</emphasis></p>
<p>První dvě překážky Fredy jakžtakž překonal, ale třetí - to už bylo na něj moc, a tak sebou i s vodou u samého maňasů plácl do bláta. I „píchal“ pro vodu znovu.</p>
<p>Když konečně plnou konev dostal do maňásku, shledal s podivem, že se s těžkou konví na vratkém plavidle neudrží, a proto konev přenesl na převozní pramici a tou vodu dopravoval na druhý břeh. Už tam, prosím, skoro byl, když si náhle vzpomněl, že opomenul vzít do vleku maňásek, který nyní klidně odpočíval v přístavu u studán ky.</p>
<p>Vrátil se tedy rychle s pramicí pro maňáska, přivázal jej k pramici a vlekl na dru hou stranu. Když byl na druhém břehu, shledal s úžasem, že nějakým nedopatřením při přivazování maňáska k pramici na druhé straně řeky vynesl konev s vodou na břeh a že ji tam svatosvatě zapomněl. Poněvadž však nechtěl se pro ni plavit s těžkou pra micí, odvázal maňas a s ním jel pro konev stojící na druhé straně. A náhle, když ji dr žel v ruce, vzpomněl si zase, že se v takto zatíženém maňásku neudrží, z kteréžto pří činy už prve začal operovat s velkou pramicí. Musel tedy opět pro pramici a s tou te prve po dvouhodinovém „turné“ na řece dopravil vodu do tábora.</p>
<p>A kdyby byl na něj Ota nekřičel z tábora „A pícháme...“, snad by tam byl Fredy s vodou dodnes!</p>
<p>[6]</p>
<p><emphasis><strong>NAŠE PATÁLIE S MRAVENCI</strong></emphasis></p>
<p>A s hrůzou pozoruji, že jsem vám zapomněl vyprávět, co se nám přihodilo při stav bě tábora.</p>
<p>Stavěli jsme tábor do podkovy a začali jsme stavbu z obou stran. Když jsme se sešli uprostřed, shledali jsme, že strom, za nímž měl být zbývající stan postaven, je obalen spoustou mravenců.</p>
<p>No dobrá - budiž! Viděl jsem tábory, kde měli táborového psa, a slyšel jsem do konce o táboru, kde pěstovali slepice. Četl jsem také dokonce, jak v jednom táboře měli táborového motýla. Někde také drželi v táboře pro štěstí angorskou kočku, jinde zase měli štěnice. Ale mít v táboře mraveniště, to se mně zdálo být přece jen trochu divné.</p>
<p>„V tom stanu spát nebudu!“ zabouřil Rudla a rozhlédl se výhružně kolem, aby nás snad někoho nenapadlo ho tam nutit.</p>
<p>„Já taky ne!“ - „Já teprv ne!“ - „Ani mne nenapadne!“ reptali ostatní hoši a dí vali se na mne tak divně, jako bych tam já ty mravence nasadil.</p>
<p>„Tam budou spát hosti, když přijedou,“ vyřešil věc Moja.</p>
<p>„To není možné,“ pravil jsem tvrdě. „Dva z vás přece jen musíme ve stanu ubyto vat.</p>
<p>Máme stanů přesný počet, nemůžeme žádný obětovat pro návštěvy.“</p>
<p>„Můžeme obětovat,“ odsekl Moja.</p>
<p>„Nemůžeme.“</p>
<p>„Můžeme.“</p>
<p>„Nemůžeme a nevodmlouvej!“</p>
<p><emphasis>11</emphasis></p>
<p>„Já nevodmlouvám.“</p>
<p>Mravenci zatím běhali v houfech po stromě, ušklíbali se do fousů a jedině, když se uhodilo do stromu, bleskurychle zmizeli v malém otvoru v kůře na úpatí stromu. Byli jsme celí zoufalí.</p>
<p>Pak jeden z hochů navrhl, aby do ohroženého stanu byla nastěhována dvojice, jež o mravencích pronese nejhloupější vtip.</p>
<p>Nápad se zamlouval, pročež byla zvolena vtipová komise, před níž hoši začali „tvořit“</p>
<p>vtipy. Bohužel k výsledku se nedošlo, neboť vtipy byly tak hloupé, že vtipové komisi z nich přišlo špatně a soutěž musela být zrušena.</p>
<p>Po tomto nezdaru jsem byl oficiálně požádán o radu, a abych se táborovému muž stvu zavděčil a ukázal dobrou vůli, pravil jsem odevzdaně: „Dobře — nechtě mne přemýšlet.“</p>
<p>Na to jsem si sedl opodál a chytil se pravou rukou za bradu (poněvadž při tom člo věk vypadá náramně důležitě a na druhé dělá dojem, jako by nevím jak o věci přemýšlel, ač v hloubi duše myslí třeba na včerejší knedle).</p>
<p>Asi po čtvrthodině napjatého ticha - aby řeč nestála - jsem řekl: „Už jsem na to přišel.“ (Nepřišel jsem sice vůbec na nic, ba ani jsem přijít nemohl, poněvadž jsem po celou tu dobu jen tak seděl, ale musel jsem přece nějakou naději hochům dát.)</p>
<p>Pak jsem začal myslet doopravdy. Prohlédl jsem si znalecky mravenčí strom a za dvě minuty ohlásil, že jediná možnost spočívá v tom, abychom mravence údery o strom sehnali do onoho otvoru a pak jej zaklínovali.</p>
<p>„To je přece sloveso,“ zaburácela lesem pochvala. A už klín za klínem mizel v otvoru pod stromem. Ale díra se zdála být bezednou.</p>
<p>Při sto šedesátém sedmém klacíku zaraženém do otvoru přiběhli lidé ze mlýna na druhé sírane řeky, abychom toho nechali, neboť jim prý tam naše klíny lezou ve skle pě ze země ven.</p>
<p>„Tak ještě, prosím vás, tendleten poslední,“ zaškemral Fredy - táborový smolař -a už zatloukal. Při tom se kůra v okolí otvoru propadla dovnitř stromu, díra se zdesa-teronásobila a mravenci se hrnuli vesele ven.</p>
<p>Pak jsme dostali nápad mravence vytopit. Bylo přineseno veškeré táborové nádo bí, ve kterém nebyla ještě díra, a do mravenčího otvoru lita voda, až se v mechu začaly dělat bubliny.</p>
<p>V půl čtvrté přiběhli ze mlýna po druhé, že prý museli pro nedostatek vody zasta vit mletí a divili se, jak to přijde, že je tak málo vody, když ráno ještě tekla jako jindy.</p>
<p>Divili jsme se ovšem na oko taky a dělali „jako by nic“.</p>
<p>Ve čtvrt na pět nebyla dole na ledečské plováme už ani kapka vody, neboť jsme všechnu nahoře vypotřebovali na mravence. Nejhůře na tom byl ovšem pán, který si u <emphasis>12</emphasis></p>
<p>lázeňské pokladny koupil lístek do kabiny I. třídy, platící pro velký bazén, a pak si neměl ani v čem omočit plavky. Chtěl hned peníze zpátky, ale byl odmrštěn jak pokladníkem, tak dvěma plavčíky. Načež se pán velice rozzlobil a plačky si běžel stěžo vat na místní úřad, kde byl sice ve vší slušností, ale důrazně s obřadností shozen ze schodů.</p>
<p>Po všech těchto neštěstích, kterými byli vinni mravenci, rozhodli jsme se nechat mravence na pokoji (či lépe řečeno na stromě) a stan ponechat pro kuchyňské nádobí a oddílové kufry.</p>
<p>Mravenci se ostatně ukázali jako zvířata slušně vychovaná, protože nám do stanu na nádobí ani moc nelezli, což nás srdečně těšilo. V odměnu za to, když jsme odjížděli z tábora, vhodili jsme jim ke stromu třináct kostek cukru.</p>
<p>Později nám došla nezaručená zpráva, že se tehdy mravenci pro cukr pohádali a navzájem se sežrali.</p>
<p>Nevěřím tomu a spíše si myslím, že cukr byl sněden v míru a blaženosti, aniž se po něm mravencům vyžraly zuby, a že si ještě dnes tamní mravenci říkají: „Kdyby sem tak ti skauti zase chtěli přijet!“</p>
<p>[7]</p>
<p><emphasis><strong>ZLODĚJI, ZLODĚJI, VE DNE V NOCI CHODĚJÍ. . , </strong></emphasis></p>
<p>„Nechval dne před večerem,“ říkával dědeček Pekárků od onoho památného dne, kdy za dopoledne vyžebral čtyřicet šest korun sedmdesát haléřů a odpoledne ho i s tě mi šestačtyřiceti korunami sedmdesáti sebral strážník pro nedovolenou žebrotu.</p>
<p>Ale tímto heslem by se měli nesporně řídit Láďa se Skukůmem. Jednou k večeru totiž, když už bylo po odpoledním programu, lehli si oba do stanu, což bylo zakázáno, a tam si pochvalovali, jak ten den pěkně uběhl, kolik že získali na bodech v závodě, že byl dobrý oběd atd. A tak si lebedili, lebedili, až z milého lebedění svatosvatě usnuli.</p>
<p>Překročili tím hrubě Táborový řád: Nejenom že si za dne lehli do stanu, ale oni v něm, prosím, dokonce usnuli! Jak je potrestat? Černá skříňka? To je málo. Kotel vody za krk? Také málo. Rozhodli jsme se k něčemu hroznějšímu: Ze stanu jsme vynesli všechny věd spících, takže jim ve stanu kromě slamníku a trenýrek, jež hoši měli na sobě, nezbyl ani špendlík. Venku jsme věci zabalili do ně-</p>
<p>meckého stanového plátna, vzali lano a přivázali jsme ranec asi dvě stě metrů od tábo ra v osamělém lesíku na vysokou borovici.</p>
<p>A teď začal tanec. Zahvízdal jsem „úředně“ na vůdcovskou píšťalu, což značilo nástup na táborové náměstíčko. Hoši přiběhli okamžitě, i oba spáči procitli, a aniž by zpozorovali, že stan mají úplně vyprázdněný, dostavili se poměrně včas na nástup, ro-zespalí jako o půlnoci.</p>
<p>„Náhlá prohlídka táborových zápisníků,“ oznámil jsem suše. Hoši se na oko roz běhli pro deníky, jen naši dva spáči šli pro ně opravdu. Jaký byl jejich úžas, když ve svém stanu nenalezli ani to nejmenší.</p>
<p><emphasis>13</emphasis></p>
<p>Vyřítili se ze stanu jako dvě neštěstí, div že podsadu nezbořili, a hned ke mně s hrozným sdělením.</p>
<p>V tom již také Mirka Ejem naschvál křičí ze stanu: „Jestřábeéé, mně tu někdo hrabal ve stanu a ztratilo se mně třicet korun ...“</p>
<p>A tak jsme se shodli na tom — vše ovšem v největší vážnosti — že zatím, co jsme byli na borůvkách, tu byl zloděj a vykradl polovinu tábora.</p>
<p>„Mysleli jsme, že si čtete ve stanu, a tak jsme vás tu nechali na hlídce“ vztekal jsem se, jako čínský pánbíček. „Jaký je to jen nápad, lehnout si ve dne do stanu a usnout. Copak nevíte, že je to zakázané?“</p>
<p>Očka obou hochů jen plavou a nemohu se dívat na jejich trápení. A tak různými vymyšlenými okolnostmi přišli jsme všichni k bezpečnému názoru, že zloději nebo jejich stopy, případně i lup může být uschován jedině v onom lesíku naproti.</p>
<p>A opravdu! Asi po půlhodinovém běhání skutečně Láďa ranec na stromě objevil a spolu se Skukůmem do tábora vítězoslavně dopravil. Nejlepší ale na věci je, že oba jsou do dnešního dne nezvratně přesvědčeni, že tenkrát bylo vše dílem neznámých zlodějů, kteří si v lese na stromě jen lup uschovali. Teprve po přečtení těchto řádků se dozvědí, kdo byli „zloději“.</p>
<p>Myslím, že to byl pro ně nejsprávnější trest, jaký jsme mohli vymyslet.</p>
<p>[8]</p>
<p><emphasis><strong>TŘINÁCT VTEŘIN, ČERNÁ SKŘÍNKA A JINÉ ROZMANITOSTI</strong></emphasis></p>
<p>V každém pořádném oddíle je zvykem, že vůdcův rozkaz je vykonán na slovo a okamžitě. Ale v našem Táboře smůly, kde bylo tolik zvláštností a pokrokovostí, za vedli jsme si jednu hrozně napínavou novinku, a to, že rozkaz musel být vykonán do třináctí vteřin po vyslovení. Proč byla tato novinka napínavá, poznáte hned.</p>
<p>Pravil jsem třeba:</p>
<p>„Přineste si ze stanu semaforové praporky, tužky a zápisníky.“</p>
<p>A pak jsem začal klidně počítat do třinácti. Po třinácté vteřině musel být každý člen táborového mužstva se všemi těmito třemi věcmi přede mnou, ať dělal, co dělal, a ať byl, kde byl...“</p>
<p>A bylo skutečně s podivem, co všechno se dalo udělat za těch prožluklých třináct vteřin! Tak například při povelu k nástupu před státní vlajku začal se jeden výtečník teprve oblékat:</p>
<p>Před čtvrtou vteřinou už měl na sobě kalhoty, košili a jednu punčochu a při šesté vteřině byl již hotov se šněrováním střevíců. Sedmou vteřinu ztratil hledáním spínátka na šátek, které, mimochodem řečeno, nalezl pod postelí, kam se bleskurychle vrhl. Při osmé a deváté vteřině byl už dokonce učesán, s kloboukem švihácky posazeným na stranu, a ve třinácté vteřině stál již skautík před stožárem ve vzorném stejnokroji, jak káže <emphasis>14</emphasis></p>
<p>Táborový řád. A to se, prosím, ještě zastavil u kamen se napít a přečetl z denního rozkazu, co bude dnes k obědu!</p>
<p>Třináct vteřin odkladu po vydání rozkazu bylo tehdy pro hochy hotovým dobrodi ním, ale běda tomu, kdo rozkaz ještě po těchto třinácti vteřinách nevyplnil.</p>
<p>Okamžitě mu byl udělen trest Černé skřínky, která byla tou nejobávanější věcí v táboře.</p>
<p>Byla to malá bednička, do níž se házely lístky s napsanými jmény těch ho chů, kteří buď nedodrželi oněch pověstných třináct vteřin, nebo vůbec jiným způso bem překročili Táborový řád.</p>
<p>Když pak bylo třeba vykonat nějakou práci, na niž denní pracovní skupina nestači la, sáhlo se do Černé skřínky, vylovil se jeden lístek ... a nešťastník na něm napsaný musel tuto práci vykonat, aniž by směl jen pípnout, že „dneska není jeho den“...</p>
<p>Všechno bylo na táboře hezké, všechno se nám líbilo, ale na něco jsme se přece vždycky nejvíce těšili. Byly to večerní táborové „potlachy“. Vy nevíte, co znamená „potlach“? To je zase jenom vidět, že jste nebyli na Táboře smůly! Tedy seďte zticha, já vám to prozradím:</p>
<p>Vždycky večer, když nebyla na programu večerní hra, sešli jsme se všichni do be-sedního čtyřplatňáčku a těmto večerním vyprávěním se říkalo „potlach“. Povídalo se 0 všem možném,o minulých táborech, o událostech na výletech, o oddíle, o strašidelných úkazech a příhodách a jednou dokonce Pepík Hůrku začal vyprávět o cirkusu.</p>
<p>A tak nám povídal o šašcích, jaké že špumprnákle tam dělali, o lvech, slonech i tygrech, o učených psech a mnoha jiných věcech. Také jedna slečna, co se prý „rajn kór nic“</p>
<p>nebála, jezdila ve stoji na koni, tančila na něm, obracela se, přeskakovala na něm provaz, a když kůň vyskočil, tak ona, prosím, také vyskočila a ani přitom, paneč ku, neškytla!</p>
<p>A Pepa vypravoval, vypravoval, oči navrch hlavy, házel a trhal sebou, jako by byl nejméně sám tou slečnou na tom koni, co se „rajn kór nic“ nebála.</p>
<p>Hoši se smáli Pepovu vyprávění, až jim slzely oči, a Pepa stoupl u všech v ceně. Aby využil příležitost ke svému úspěchu, prodloužil Pepa vypravování o další tří díly, které dával k lepšímu v dalších večerech, ovšem vždy milostivě až teprve, když hoši o ně půl hodiny škemrali.</p>
<p>I stalo se také kteréhos večera, že jsme při takovém „potlachu“ vařili na petrolejo vém vařiči čaj. A když se voda už skoro vařila, převrhl Skukům hrnec i s vařičem. Tenkrát jsme se všichni ukrutně rozzlobili, neboť jsme se toho chladného večera na čaj obzvláště těšili. Byl tedy ihned svolán válečný soud, co Skukůmovi udělat. Chudinka Skukům se děl u převrhnutého hrnku jako hromádka neštěstí a my se radili. A kdykoli jsme na něho od místa své porady pohlédli, vždycky byly návrhy na trest mírnější.</p>
<p>Nejdříve jsme ho chtěli poslat do vesnice pro nový petrolej. Pak jsme se shodli pouze na tom, že přinese jen novou čistou vodu a nám každému že dá jeden šumící prášek <emphasis>15</emphasis></p>
<p>jako náhradu za čaj. Pak už jsme nechtěli na něm ani „tu“ vodu, ani prášek a zůstal návrh na dva řádné pohlavky... a ani ty ještě nebyly pevně odhlasovány. A na konec jsem musel celý soud i „potlach“ rozpustit, protože by hoši málem Sku kůmovi místo trestu ještě dali korunu za to, že to vůbec převrh'...</p>
<p>Na Táboře smůly se každý něčím proslavil: Pepa svým vyprávěním o cirkusu, Lá ďa a Skukům svou zlodějskou historkou, Mýval svým pekelným smíchem, Jirka svým neustálým pobytem v Černé skřínce a tak podobně, a teď se ještě čekalo na Otu, čím on se proslaví.</p>
<p>A proslavil se! Smutně sice, ale to je konečně pouze detail. Proslavil se tedy černou bednou, kterou přivezl s sebou na tábor. Nikomu nechtěl říci, co v ní je. Střehl ji opatrně jako oko v hlavě, nikdo nesměl do jeho stanu v jeho nepřítomnosti, a bedna se teda pochopitelné těšila všeobecnému zájmu a pozornosti. Až to jednou prasklo.</p>
<p>Kdysi za parného odpoledne začal Ota s bednou cosi kutit, pak se zachumlal ta juplně do všech přikrývek, které byly ve stanu, a umlkl.</p>
<p>Hoši ho však takhle nenechali (kuchaři dokonce zapomněli přilévat pod rýži, při běhli od kuchyně a šťouchali ho měchačkou) a všichni se o překot ptali, co Ota pod přikrývkami hledá.</p>
<p>Ota na to vylezl znovu ze svého úkrytu, rozhlédl se vyděšeně kolem a pak zašeptal tajemně a slavnostně:</p>
<p>„Ticho. Já budu dělat vobrázky.“</p>
<p>Menší hoši rozuměli tomu zrovna tak jako prve, ale my starší, kteří už jsme lecos zažili a mnoho ve světě viděli, usoudili jsme z toho, že Otova černá bedna je vlastně fotoaparát a že Ota teď právě v temnu pod přikrývkami nabíjí desky. A pak začal fotografovat...</p>
<p>Jak obrázky dopadly, nebylo na táboře možno zjistit, a to bylo také Otovo jediné štěstí.</p>
<p>Až po skončení tábora Ota fotografie doma vyvolal a napsal mně o nich tento dopis: „Milý Jestřábe!</p>
<p>Tak ty obrázky, na které jsi se tolik těšil, už jsou hotovy. Že mám smůlu od malič ka, to jsem věděl vždycky! Ale že by ta smůla byla taková, to jsem si přece jenom ne myslil!</p>
<p>Obrázek s lukostřelbou je dost dobrý, povedl se, až na to, že Mirek, který z luku střílel, na obrázku vůbec není. Jsou tam jen ty tři snopy obilí, co stály tenkrát vedle. Obrázek s totemem není již tak vydařený, neboť z totemu je vidět pouze ta sůva na vr cholu, takže nezasvěcenec ztěžka pozná, že to má být totem. Také s obrázkem ze semaforování nejsem spokojen, neboť na něm nejsou hochům vidět ruce s praporky. Tomuto nedostatku se dá ovšem pomoci tím, že by se k obrázku přimalovaly ruce s praporky...“</p>
<p><emphasis>16</emphasis></p>
<p>A tak Ota popisoval obrázek za obrázkem, až zničen klesl jsem pod stůl, dopis zahodil a slzy zklamání kanuly mi po tvářích: tak náš tábor zase letos nebude v Junáku!</p>
<p><strong>[9]</strong></p>
<p><emphasis><strong>JESTŘÁBE, VYPRAVUJ NĚCO! </strong></emphasis></p>
<p>Touto výzvou mne pronásledovali hoši skoro každý večer, když už bylo po práci a na stekandy před stany nebylo vidět.</p>
<p>„Tak vyprávěl jsem vám už, jak jsem ještě jako kluk jel do Švýcar?“</p>
<p>„Kdepak! Nevyprávěl! Pojďte, jdem' do kuchyně.“</p>
<p>Zalezli jsme pod kuchyňský přístřešek, obsadili jsme všechny bedny i lavice, každý přinesl trochu služebního dříví a roztopili jsme znovu kamna. Ohníček v nich zapras kal, hoši se ztišili a já začal:</p>
<p>„Pamatuji se na tu zářijovou neděli před začátkem školy, jakoby byla včera. Byla to ubrečená neděle. Tak ubrečená, deštivá a smutná, že jsem z dlouhé chvíle dokonce pomáhal mamince krájet švestky na koláč, ačkoliv jindy by mne k podobnému zamě-</p>
<p>stnání nikdo nepřinutil.</p>
<p>Zrovna jsem dostal pohlavek za to, že jsem více švestek snědl než nakrájel, když zadrnčel ve dveřích zvonek a přišla k nám návštěva.</p>
<p>Byla to nějaká neznámá slečna, která se představila jako úřednice Českosloven ského červeného kříže a řekla mamince:</p>
<p>„Chce váš chlapec jet do Švýcar? Červený kříž tam totiž pořádá dvouměsíční vý pravu československých hochů. Z Prahy tam smí jet za každou školu jeden žák a váš syn byl navržen k této cestě od ředitelství školy.</p>
<p>Pak ze své tašky vylovila nějaká lejstra, vyhledala z nich jedno, kde jsem zahlédl strojem psané své jméno, a ukazovala je mamince.</p>
<p>Ani si nedovedete představit, jaká to byla rajská hudba pro mé uši. Krucifajfka — jet do Švýcar, zadarmo — a k tomu ještě teď, kdy mám jít už za dva dny do školy, do třetí měšťanky, to stojí přece člověku už za to, aby kvůli tomu přišel z rovnováhy.</p>
<p>Ale už tu byla zase moje starostlivá maminka, aby mně tuto nenadálou radost zka zila.</p>
<p>Nejdříve se bála, u koho že v těch dalekých Švýcarech budu spát, kdo mně tam bude dávat jíst, jestli mně bude vůbec někdo dávat jíst... a tisíceré jiné obavy se jí rojily v hlavě.</p>
<p>Slečna úřednice ji však upokojila, že českoslovenští chlapci ve Švýcarech budou umístěni u švýcarských sedláků, kde za lehkou výpomoc v hospodářství obdrží po ony dva měsíce svého pobytu veškeré zaopatření. Švýcarský červený kříž prý všechny dotyčné sedláky doporučuje co slušné a hodné lidi.</p>
<p>Tím byla maminka sice trochu upokojena, ale hlavní trumf, který si nechávala až naposled, byl opravdu tak pádný a důvodný, že po něm poslední jiskřička mé naděje na <emphasis>17</emphasis></p>
<p>cestu do Švýcar ve mně úplně uhasla.</p>
<p>Maminka se totiž na mne vážně zahleděla, pak na slečnu, založila si ruce a pravila zvolna:</p>
<p>„No - dobrá, dobrá, ale co škola? Myslíte, že když hoch vynechá dva měsíce ve třetí měšťance — a k tomu ještě na začátku — že mu to neuškodí?“</p>
<p>Slečna se ale jen usmála, podívala se na mne znaleckým okem, jako by mohla z pouhého pohledu na mne usoudit, jestli mně to „uškodí“nebo ne, a pak řekla: „To musí vědět nejlépe ve škole, jestli mu ta dvouměsíční nepřítomnost ublíží či ne.</p>
<p>Když byl však ředitelstvím navržen, tak jistě o něm jsou přesvědčeni, že vše za meškané opět dožene.“</p>
<p>Věřte nebo ne, ale v tu chvíli jsem té slečně za její odpověď div nepolíbil ruku. Maminka byla na celé čáře „odvařená“ a druhý den celá naše ulice věděla o mém nastá-</p>
<p>vajícím dvouměsíčním dobrodružství.</p>
<p>Kluci mrskali po mně závistivě očima, lidé z krámů si na mne ukazovali prstem a říkali: „Heleďte, tenhleten špunt jede třetího září do Švýcar.“ — Jen moji dva nej věrnější kamarádi z našeho domu mně nezáviděli a přáli mi štěstí.</p>
<p>V pondělí jsem šel do školy k zápisu (tehdy byl konán zápis vždy na začátku nové ho školního roku) a byla ve mně malá dušička. Bál jsem se, aby mně zapisující pan učitel neřekl, že přece jen budu muset do školy, že mne do Švýcar nepustí. Vzmužil jsem se však, a když mne pan učitel po zapsání řekl, že mám přijít pozítří do školy, za šeptal jsem jen ustrašené:</p>
<p>„Jóó, dyš já ale nemůžu, já jedu třetího do Švýcar.“ A honem jsem ukázal svolávací lejstro. Dobře to samozřejmě dopadlo, a tak jsem běžel ze školy s výrazem člověka, který vyhrál nejméně milión korun.</p>
<p>Druhý den jsem šel na lékařskou prohlídku do školy na Albertově, kde jsem čekal od osmi hodin ráno až do půl třetí odpoledne. Bylo zde shromážděno mnoho hochů vybraných pro výpravu. Bylo to opravdu vzrušující. Někteří hoši byli shledáni nemoc ní a nesměli jet... Nedá se vypsat, co ti chlapa dělali. Plakali, křičeli, slibovali, že se do pozítřka uzdraví — ale nic naplat. Nesměli jet a místo nich byli přijatí náhradníci. I já jsem měl hrozný strach, že nebudu přijat, protože jsem nebyl zrovna žádný at let a měl jsem už asi týden kašel. Ale při prohlídce na mně nic neshledali, a tak jsem se vrátil domů s ohromnou cedulí, přivázanou na knoflíku u kabátu, s nápisem, že jsem určen k výpravě do Švýcar a že mám číslo 186.</p>
<p>Maminka doma už žehlila moje prádlo, pekla buchty a sháněla všechno možné. Třetího září ráno jsem se rozloučil se psem Flokem z přízemku našeho domu a dal jsem sbohem všem známým lidem v domě. Největší radost měl pan domovník, že prý bude alespoň na čas o jednoho kluka v domě míň ...</p>
<p>Vlastnoručně jsem si složil do vypůjčeného kufříku všechny předepsané věd, prádlem <emphasis>18</emphasis></p>
<p>počínaje a jídelním kastrůlkem konče, na kufírek nalepil svoji adresu, ozdobně vymaloval své číslo 186, a když táhlo k páté hodině odpoledne, nastalo lou čení s maminkou a s mým starším bratrem.</p>
<p>Loučili se se mnou tak, jako bych jel nejmíň na třicet let do Afriky - tak mně to alespoň připadalo. Ale to víte —maminky a starší bráchové... co od nich jiného mů žete chtít?</p>
<p><emphasis><strong>[10]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>JEDEME DO ŠVÝCAR</strong></emphasis></p>
<p>Na nádraží stál dlouhý vlak, složený z nákladních i osobních vozů. My, hoši k vý pravě určení, stáli jsme před nimi a každý se v duchu modlil, aby se dostal do vozu osobního, a ne nákladního. (Ačkoliv, jak jsem se brzo přesvědčil, nákladní vagóny byly pohodlnější, protože tam byla lůžka, kdežto v osobních pouze tvrdé lavice. A to už něco znamenalo, uvážíme-li, že jízda našeho vlaku do Švýcar byla vypočtena na čtyři noci a tři dny.)</p>
<p>Byli jsme rozděleni podle našich čísel do jednotlivých vagónů. Já se svým číslem 186</p>
<p>jsem se dostal do osobního, z čehož jsem měl nesmírnou radost, později však zlost a otlačená záda.</p>
<p>Vagón nebyl příliš hustě obsazen. Začali jsme tedy běhat od okénka k okénku jako myši v hokynářství, nemohli jsme se nabažit té volnosti ve vlaku. Hoši rozmlouvali s maminkami a tatínky.</p>
<p>Když se stmívalo, byly nám doneseny přikrývky pro spaní. Každý hoch dostal dvě těžké koňské houně. Hned jsme zkoušeli, jak se nám to bude spát, ale teď jsme teprve poznali kámen úrazu: Jedna lavice připadla vždy na dva hochy. A zkuste jen schválně někdy si lehnout dva na jednu obyčejnou vagónovou lavici! Jeden z vás zaručeně spadne.</p>
<p>Museli jsme se tedy dohodnout, že někdo bude spát na lavičkách, druzí v uličce mezi lavičkami a jiní nahoře na zavazadlových nosičích. Když jsme tuto otázku vyřeši li, vrátili jsme se opět k okénkům, u nichž stáli matky a otcové.</p>
<p>Každému vagónu byl přidělen jeden voják a jeden skautský vůdce. Voják dbal o pořádek ve vagónu. Ve stanicích nosil pitnou vodu, kbelíky s jídlem, zametal. Skautský vůdce měl na starosti jen nás hochy, bděl nad naší bezpečností i nad chová ním.</p>
<p>Nevědeli jsme přesnou hodi nu odjezdu, jenom tolik, že vyjedeme večer. A pak najednou nastal mezi lidmi u va gónů nějaký rozruch. Železničáři začali cosi volat, lucerny podél vlaku se rozkomíhaly a vojáci naskakovali do vagónů.</p>
<p>Vytušili jsme každý ihned, co se děje: chvíle odjezdu se blíží. Do vozů zaznělo poslední volání maminek. Tiskly chlapce k sobě a líbaly je. Mnohé plakaly. A myslím, že leckterý z těch hochů nepochopil, že ho ta jeho maminka může mít tolik ráda, že se dá i do pláče, když on odjíždí na dva měsíce do ciziny...</p>
<p>Pak se ozval známý zvuk trubky, na nástupišti se zabělaly vlající šatky a my pocítili <emphasis>19</emphasis></p>
<p>první otřesy rozjíždějícího se vlaku. Otřesy, které nás měly pronásledovat tři dny a čtyři noci.</p>
<p>Někdo začal v našem vagónu zpívat Kde domov můj. Zpívali jsme všichni s ním a nahlas. Snad nikdy před tím jsme tak svoji hymnu ještě nezpívali jako dnes. Nikdo nás k tomu nenutil. Ten zpěv vytryskl z naší dojaté mysli. Bylo to krásné a vznešené.</p>
<p>Když jsme dozpívali, projížděli jsme právě vršovickým nákladním seřazovacím nádražím. To nám připomínalo tak ještě trochu Prahu. Ale pak nás obklopila tma a jen chvílemi blesklo podle vlaku zelené světýlko u trati. Jeli jsme do Švýcar...</p>
<p>První noc v jedoucím vlaku nebyla zrovna příjemná. Byli jsme všichni rozrušeni tím vším, co nás v nejbližších dnech očekává, a spousta nových dojmů stále nás zapla-vovala. Jen si představte: budeme rozstrkáni po celých Švycarech, mezi docela cizími lidmi, jejichž řeči nerozumíme, každý z nás dva měsíce bude vlastně němý, protože k nikomu ve Švycarech nebude moci česky mluvit. — Tohle vše nám nedávalo dobře spát. Také k tomu přispívaly tvrdé nepohodlné lavice. K půlnoci jsem trochu usnul, ale mučily mne strašné sny. Zdálo se mně, jak mne někdo pronásleduje a šíleným bě hem mne dohání. Probudil jsem se zpocený a celý rozlámaný od tvrdé lavice. Svítalo a stáli jsme v neznámé maličké stanici. Všude bylo ticho, jen naše lokomotiva hlučné bzučela a syčela.</p>
<p>Vlak brzo oživl, dříve než slunce vyšlo z mlh. Hoši se probouzeli. Mnozí zapomně li, kde vlastně jsou, a volali maminky. Zanedlouho přinesl nám náš „vojáček“ v kbelí ku kakao a chleba z vojenské kuchyně, která se nacházela v prvním vagóně za loko-motivou.</p>
<p>Na život ve vlaku jsme si brzo zvykli. Projížděli jsme nejrůznějšími kraji, hltali jsme očima cizí ohromná nádraží, vlaky a lokomotivy nezvyklých vzhledů, nemohli jsme se dosti vynadivit ledovcům, pod nimiž se bělaly mraky, ohromným vodopádům.</p>
<p>Třetího dne jsme dojeli do švýcarského města Bernu, kde jsme byli rozděleni do různých vlaků, již švýcarských, odjíždějících na všechny strany. To už nám bylo těžko u srdce, když jsme viděli tady jeden vagón, tam jiný, naplněný našimi hochy, jak ujíždí každý jiným směrem v neznámou dál...</p>
<p>Ale nejsmutnější a nejvzrušenější bylo, když z takového vagónu na téměř každé zastávce byl někdo z nás vysazen do náruče lidí, u kterých měl být po dva měsíce.</p>
<p>Nikdo jsme nevěděli, kdo bude vystupovat příště. Hrůza nás jímala. Ale každý jsme si na své nové dočasné živitele zvykl a byl u nich jako doma.</p>
<p><emphasis><strong>[11]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>UMÍTE PÁST KRÁVY? </strong></emphasis></p>
<p>První den mého pobytu nechala mě selská rodina pana Randina, u níž jsem měl strávit více jak dva měsíce, volný. Ráno mi dali ohromný krajíc chleba a kus ementálského sýra a poslali mne významným pohybem ruky prohlédnout si vesnici.</p>
<p><emphasis>20</emphasis></p>
<p>Kdekdo na mne koukal, ohlížel se za mnou a je pochopitelné, že mě to děsně blaži lo.</p>
<p>Přitom jsem se ale styděl, protože jsem na takovou pozornost nebyl zvyklý, a tak jsem pořád prohlížel malý slovníček, ačkoliv jsem v něm neměl ani slůvko napsáno, a jen tak chvílemi po očku jsem mrkl kolem sebe.</p>
<p>Teprve za vesnicí jsem zjistil pravou příčinu pozornosti, kterou jsem byl po cestě vesnicí tak zahrnován: Měl jsem totiž ještě snad z vlaku tak důkladně roztržené vzadu kalhoty, že by mně málem byla odpadla celá levá nohavice.</p>
<p>To byl tedy začátek. Do vesnice k Randinům jsem se po tomto objevu vrátil jistou oklikou, přičemž jsem svou postavou tak manévroval, že můj defekt v garderobě již nikdo nespatřil. „Doma“ jsem se převlékl do jiných kalhot a druhý den jsem byl zapražen do práce.</p>
<p>Dali mně na starost dvanáct krav a poslali mne s nimi na dalekou louku na pastvu.</p>
<p>Nikdy v životě jsem krávu pořádně ani neviděl, každého zvířete s kopyty jsem se bál jako čerta, a tady jsem měl vést na pastvu a hlídat po celý den dvanáct těch bláznivých zlomyslných zvířat, jako jsou švýcarské krávy.</p>
<p>Louka byla úzká asi deset metrů a dlouhá skoro až za obzor. Po jedné straně hrani čila s jetelem, který krávy nesmějí žrát, protože by se nadmuly, na druhé straně byla sousedova řípa. Ta se také nesměla žrát, protože by se zlobil soused. A krávy chtěly jen na jetel nebo na řípu. Rozběhly se mně skoro pod rukama do zakázané pastvy a já běhal jen z jedné strany na druhou a nestačil je vyhánět. V té době jsem poprvé zpozoroval, že krávy se dovedou docela lidsky škodolibě tvářit a že rozumějí tomu, co dělají.</p>
<p>Abych si nevyběhal plíce, vynalézal jsem pořád novou a novou techniku, jak ale spoň trochu ohlídat hranice té dlouhatánské louky. Nejdříve jsem celou louku obíhal po hranicích jako oběžnice, pak jsem se modernizoval a házel v běhu před sebe do dálky podél hranic louky klacky, čímž jsem vlastně přenesl vždy alespoň o několik vteřin svůj hlídačský výkon dopředu a zabránil některé krávě přechod do zakázaného území.</p>
<p>Později jsem klacky zaměnil kameny, které létaly ještě rychleji a přenesly moji autoritu na určené místo ještě o několik vteřin dříve, než pomalu letící klacky. A tak jsem ostřeloval hranice, jak jsem mohl, přičemž jsem si ale div neuházel ruku.</p>
<p>S kluky z vesnice jsem se brzo seznámil. Celá vesnice byla vzhůru. Kluci mne jako cizince — a k tomu z města — silně obdivovali. Založili si své dlouhé vesnické nohavice a nosili pak kalhoty krátké, nad kolena, jako já. Začali nosit čepici na stranu podle mne a okoukali moji pěšinku v účesu. (Dříve se nečesali!) Ptali se mne, jak se to či ono řekne mojí mateřštinou, a tak zakrátko bylo po vesnici slyšet mnoho českých slovíček, zejména od kluků, kteří se chlubili, že umí mluvit dvě-</p>
<p>ma jazyky. Jen slovo „světlo“ nikdo nikdy nemohl vyslovit, každý říkal jen „vjetlo“.</p>
<p>Jinak se v celé vesnici mluvilo jen francouzsky. Randinovi uměli německy zrovna tak málo jako já, francouzsky jsem neuměl vůbec. A tak se obyčejně stávalo, že to, co jsem <emphasis>21</emphasis></p>
<p>uměl říci německy já, tomu nerozuměli, a co znali z němčiny oni, to jsem neuměl zase já, takže dohodnutí bylo opravdu těžké.</p>
<p>Nakonec jsme si vypěstovali jakousi ukazovací hantýrku, s kterou se pak ze zvyku a k údivu celé vesnice dorozumívali někdy mimoděk i členové rodiny Randinů mezi sebou.</p>
<p>Co se mne týče, zařídil jsem si to tak, že jsem rozuměl jen to, co se mně hodilo zrovna do krámu. Když mne pobízeli, abych si natrhal na zahradě švestky, rozuměl jsem hned a tak důkladně, že mne pak museli se stromu až tahat.</p>
<p>Zato když mne poslali do stáje krájet shnilé brambory, byl jsem děsně nechápavý a nebyla se mnou vůbec řeč.</p>
<p>Jinak jsem byl velmi hodný a způsobný chlapec a také jsem byl po celé vesnici neobyčejně vážen. Kluci mi nosili ty největší hrušky, jaké mohli ukořistit, volali na mne Čecho, dávali mně krásné klacky na krávy - a vůbec, nesměl jsem scházet při žádné legraci.</p>
<p>Abych jim jejich přátelské služby alespoň trochu oplatil, vynalezl jsem jednu věc, která jun mohla znamenitě prospět.</p>
<p><emphasis><strong>[12]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>PASTEVNÍ DRUŽSTVO</emphasis></p>
<p>Až dosud každý kluk musel pást své stádo krav jen na své louce, kterou byl vždy takový podobný pás trávy, asi jako ta moje u té řípy a jetele. Musel hnát krávy přes ce lou vesnici a obyčejné to bylo tak nešikovně zařízeno, že jeho louka byla zrovna na opačné straně, než on bydlil, a oddělená od druhých, takže tam byl po celý den sám.</p>
<p>A tak jsem založil jakési pastevní družstvo, v němž jsme se dohodli, že budeme po sílat vždy dva a dva hochy s dvěma stády krav na louky vedle sebe, bez ohledu na to, komu louka patří. Účel tkvěl v tom, aby každý měl vždy při pastvě alespoň jednoho společníka a aby nemusel chodit na svou dalekou louku, když může jít mnohem blíže na sousedovu.</p>
<p>Sedláci to ovšem nevěděli a my kluci jsme nic neprozradili, protože jsme byli rádi, že jsme na to přišli. Každý večer zasedala schůze družstva, kde bylo debatováno podle nakresleného plánu pastvišť, kdo s kým a kam půjde zítra pást.</p>
<p>Nějakou dobu to vše dobře klapalo, i když funkce družstva nebyla zrovna přesná. Tak se stávalo, že majetník krásné travnaté louky měl, díky družstvu, krávy zahnány na nějaký vyžraný suchopár, jiné byly hnány na daleká místa, kde pak omylem rostl jetel místo trávy.</p>
<p>Pak celá věc začala praskat, když krávy přicházely domů nadmuté jetelem nebo nenažrané a v noci bučely hladem. Mléko ve vesnici bylo stále horší.</p>
<p>Tatíci se vztekali a kluci se dušovali, že za nic nemohou. Ale na mne už tak trochu měli spadeno. Také se začali hádat mezi sebou, kdo kam půjde pást. Někdo nechtěl semhle, jiný chtěl zase támhle, ale tam už byl přidělen jiný. Družnost a mír v družstvu upadaly, <emphasis>22</emphasis></p>
<p>nařízení se nedodržovala.</p>
<p>Někteří zrádci vyhrožovali, že věc prozradí, a vynucovali si tím lepší a výhodnější pastviny od těch, kteří přece jen trošku s družstvem cítili.</p>
<p>Ale jednoho dne přece vyšlo vše najevo a to pak bylo ve vesnici jako ve vydrážděném úlu.</p>
<p>Kluci si mne nevšímali, Randinovi na mne přes hodinu něco hněvivě křičeli a sedláci, když mne potkali, houkali na mne výhružně a mávali významně pravicemi.</p>
<p>Mezi mnohými sedláky vypukly hádky, protože si každý myslel, že on má pastviny nejlepší, ale že jeho krávy byly hnány na pastviska špatná, v čemž se bohužel nemýlili.</p>
<p>Je nabíledni, že za takových okolností nebylo radno se venku příliš ukazovat, a tak jsem se věnoval pracím čistě hospodářským spíše uvnitř statku (jako například skákání s půdy do sena, plašení slepic, pronásledování prasat a podobně...).</p>
<p>Ale na věc se brzo zapomnělo, krávy se začaly hezky spravovat a lidé mne zase za čali mít rádi, což dodnes přičítám tomu, že jsem vždycky večer při otevřeném okně nahlas zpíval.</p>
<p>Sedlati i selky stáli pod okny na hlavní cestě a zbožně naslouchali mým českým a slovenským písničkám, které jsem sypal jednu za druhou, podle zvláštního písemné ho seznamu, který jsem si pečlivě sestavil. Nebude to snad vypadat jako chlubení, když zde skromné uvedu, že jsem přitom zpíval velmi hezky; však jsem byl také jedi ným z naší třídy, kdo měl ve škole ze zpěvu jedničku...</p>
<p>A ten můj zpěv, třebaže se švýcarským sedlákům tak líbil, byl příčinou jiného ne štěstí.</p>
<p>..</p>
<p><emphasis><strong>[13]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>MOJE VYSTOUPENÍ NA VEČÍRKU A JAK TO DOPADLO</strong></emphasis></p>
<p>Bylo to zkrátka takhle. Každou sobotu k večeru přišla do naší vesnice ze sousední ho většího městečka Armáda spásy a zpívala a mluvila k lidem na několika obvyklých místech, právě tak jako u nás. Byla to vždycky pro vesnici událost.</p>
<p>Kdejaká babička, jakmile zaslechla buben, popadla chléb a stoličku - a šup - šupajdila v průvodu za Armádou spásy. Když se Armáda zastavila, babičky si sedly, kousaly chleba a poslouchaly. Pak se šlo zase dále.</p>
<p>A jednou nedalo něco Armádě spásy a vyhlásila, že příští sobotu uspořádá pro na ši vesnici v sále zdejšího hostince veliký večírek. A kdo by snad na něm chtěl účinko vat, ať se jen přihlásí.</p>
<p>Tohle byla novina. Účinkovat sice z vesnice nechtěl nikdo, ale všichni tvrdili, že na večírek půjdou, a paní Randinová rozhodla, že já budu muset na večírku zpívat ty svoje písničky, které si zpívám obyčejně navečer ve svém pokojíku.</p>
<p>Nejdřív jsem se bránil zuby nehty, styděl jsem se a div jsem nebrečel. Ale než se tý den <emphasis>23</emphasis></p>
<p>s týdnem sešel, smířil jsem se se svým osudem, a když nadešla obávaná sobota, kdy večírek měl být konán, ani mne to tak již nepřipadalo nějak hrozné, že budu mu set zpívat před tolika cizími lidmi.</p>
<p>Ó kéž bych se byl býval nebyl narodil!</p>
<p>Ó proč to jen tu paní Randinovou napadlo, že musím zpívat na večírku!</p>
<p>Kdybych byl jen zdaleka tušil, co se večer stane, docela jistě bych utekl, schoval se někam do sklepa a vylezl až někdy za týden po večírku. Ó ano, docela jistě bych tak byl učinil.</p>
<p>Ale že jsem netušil nic, šel jsem večer s Randinovými do sálu jako dobytče na porážku, tak jistě, klidně a bez nejmenší předtuchy nějakého neštěstí.</p>
<p>V sále bylo už plno lidí a z městečka s Armádou spásy, která přivezla většinu účin-kujících, přijely ještě plné dva autobusy lidí, kteří „to taky chtěli vidět“.</p>
<p>Než přišel totiž můj výstup, šel jsem si sednout mezi diváky do hlediště, přičemž jsem jednomu dědečkovi šlápl na bolavou nohu.</p>
<p>Pak zase jedna holka, která seděla za mnou, dávala své ruce a bradu pořád na moje opěradlo, takže jsem se nemohl opřít.</p>
<p>Zprvu jsem byl velmi slušný. Opřel jsem se jemně o její ruce na mém opěradle a dal jsem taktně najevo, že mně její okončetiny překážejí. Holka mne ale prudce od strčila zpět, div jsem nespadl ze židle, a začala mně po francouzsku nadávat.</p>
<p>Strašně jsem se rozzlobil a z divadla už jsem nic neměl. (Zrovna jedna slečna na je višti předváděla umírající labuť.)</p>
<p>Opřel jsem se zprudka opět o opěradlo, přimáčkl jsem jí ruce a pořádně drcnul do brady, až jí cvakly zuby.</p>
<p>Holka pronikavě vypískla a vsolila mně pohlavek.</p>
<p>Uvědomil jsem si hned, že s děvčetem se prát nemohu. Chytil jsem ji tedy za vlasy a rozbalil jí drdol.</p>
<p>Dala mi zase pohlavek a škrábla mne na krku.</p>
<p>Utrhl jsem jí zástěru a ona mně plivla na kabát a kopla mne třikrát do nohy. (Sleč na hrající na jevišti umírající labuť, byla už z toho celá mrzutá, protože každý se díval jen na nás a na ni nikdo, takže si vlastně „umírala“ sama pro sebe.) Kolem sedící lidé, kteří viděli, že já vlastně nezačal, tleskali a volali na mne: „Bra vo, Čeko, bravo, Čeko.“</p>
<p>Mohlo to jít ještě dále, a kdož ví, co by se všechno stalo, ale právě pro mne přišly dvě dámy od Armády spásy, že už je řada na moje zpívání — a tak, ač nerad, musel jsem všeho nechat a jít.</p>
<p>Za kulisami jsem vyslechl ještě kázání, jak se mám na jevišti otáčet, že nesmím pli vat na lidi, ani se smát, až budu zpívat, rukama že musím volně pohybovat a nekopat nohama do podlahy.</p>
<p><emphasis>24</emphasis></p>
<p>Pak mne strčili na jeviště, přede mnou se udělala červená kola a než jsem se vzpa-matoval, opona vylétla nahoru a já stál tváří v tvář nedočkavému obecenstvu. Sálem se ozval bouřlivý potlesk, což mne velmi překvapilo, protože jsem ještě ani neotevřel pusu. Pak ale bouře utichla a já začal.</p>
<p>Zpíval jsem již odjakživa slušně. Ale jak jsem vám zpíval, lidičky, tady, to se nedá vypsat. Jedna písnička za druhou byla ze mně nucena tleskajícím obecenstvem a já zpíval stále hlasem mohutnějším a jistějším — když náhle s hrůzou jsem zpozoroval, že ze mne padají kalhoty.</p>
<p>Při potyčce s oním děvčetem v hledišti přetrhly se mně totiž nějak kšandy. Nená padně jsem tedy přestal rozhazovat rukama, a aniž bych k vůli takové maličkosti snad přerušil své zpívání, dal jsem ruce do kapes u kalhot, a tak kalhoty držel.</p>
<p>Nic by se nebylo stalo. Nikdo tu moji nehodu nemusel vidět.</p>
<p>Ale najednou se přibatolila jedna dáma od Armády spásy, která mne pozorovala ze zákulisí, a s omlouvavým úsměvem, který byl adresován divákům a měl říci „Vod-pusťte mu ten nezpůsob, voň je eště malej...“, vyňala mi při mém zpívání ruce z ka pes ven.</p>
<p>Zdálo se, jako by kalhoty na tento pohyb jen čekaly. Svezly se mi z boků ještě níže.</p>
<p>Lidé z prvních řad začali pozorovat moje neštěstí a hloupě se rozchechtali. A kal hoty padaly a padaly, tiše a pomalu, jako první sníh, při každém mocnějším tónu mé písničky, při každém mém sebenepatrnějším pohybu.</p>
<p>Co se stalo dál, nebudu už vám tady povídat. Jen tolik prozradím, že se najednou z ničeho nic uprostřed písničky stáhla opona, a teprve za chvilku jsem písničku do končil.</p>
<p>Mé zpívání se jinak ale velmi líbilo, všichni lidé se smáli, tleskali a opona musela jít pětkrát vzhůru a pokaždé jsem musel dávat přídavek, až už jsem byl celý uzpívaný.</p>
<p>Toho večera jsem spal na vavřínech divadelní slávy, ale Randinovi se mnou dva dny nemluvili a posílali mne pást krávy na ta nejvzdálenější a nejprotivnější pastviště, jaká vůbec měli.</p>
<p>Jako bych, prosím, mohl za své kšandy!</p>
<p><emphasis><strong>[14]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>PŘÍPAD S NBLÁZNIVÝM TELETEM</strong></emphasis></p>
<p>Pasení krav nebylo ovšem mým jediným zaměstnáním v té zapomenuté švýcarské vesničce. Právě tak mohli jste mne vidět, jak se mořím s lisováním vinných hroznů, je-du pro jetel, češu švestky, kopu brambory nebo se mořím s vynášením hnoje ze stáje.</p>
<p>Do stáje jsem vůbec nerad chodil a má nechuť k ní se ještě zvyšovala od oné udá losti, o které bych snad ani raději neměl mluvit.</p>
<p>Vzadu ve stáji bylo totiž přivázáno mladé tele, plné života a radosti z něho, divoké, dovádivé. To nedostávalo ještě seno jako dospělé krávy, ale byla mu nošena večeře ve veliké putýnce, v níž bylo rozmícháno mléko s moukou, chlebem, otrubami a ještě <emphasis>25</emphasis></p>
<p>jinými přísadami.</p>
<p>A já byl určen k tomu, abych každý večer tuto bleptačku teleti nosil.</p>
<p>To by nebyl úkol ještě nejtěžší. Jeho tíha však spočívala v tom, že tele, jakmile vi dělo, že mu nesu putýnku se žrádlem, začalo radostně vyskakovat, div se neuškrtilo na řetězu, vzpínalo se a vyhazovalo, točilo se na všechny strany atd. A přiblížit se pak k takovému bláznivému tvoru bez úhony, s těžkou putýnkou v ruce, to nebyla žádná hračka.</p>
<p>Jednou mě tele vyrazilo zadními kopyty putýnku z ruky, takže jsem měl břečku za krkem, na hlavě i v rukávech. Jindy putýnku zvrhlo a já dostal od pana Randina „nos“, že jsem ji nedržel pevně, ačkoliv tele mně ji úplně vyrazilo z ruky. Po třetí mne tele praštilo svou telecí hlavou tak do obličeje, že jsem opravdu nevěděl, jestli mám nosy dva nebo jeden.</p>
<p>Jistě uznáte, že to nebylo nic divného, když jsem se k teleti nakonec bál vůbec cho dit.</p>
<p>Jakmile nadcházel večer, měl jsem jen tři věci na mysli, které se mně stále vracely v obměnách a zvyšovaly jen moji hrůzu:</p>
<p>Tele — putýnka — kopanec. — Kopanec — tele — putýnka. — Putýnka — kopanec — tele. — A tak podobně!</p>
<p>Ale nebylo možné se službě vyhnout. Nadarmo jsem k večeru začal diplomaticky naříkat, že mne píchá v zádech nebo že mám přeraženou nohu. Servírovat teleti jsem jít musel, to byla moje povinnost, nikoho jiného!</p>
<p>Až jednou nadešel její konec!</p>
<p>Šel jsem jako obvykle s bleptačkou k teleti, blížil jsem se hezky strategicky ze stra ny, kde jsem se domníval být alespoň trochu v bezpečí před zjančeným teletem. Ale tele bylo dnes obzvláště v ráži. Vyskakovalo a vyhazovalo, už jak jsem otevřel dveře u stáje.</p>
<p>Strčilo do mne jako divé, vykoplo za mnou putýnku a já letěl i s ní do odpadové strouhy naplněné močůvkou. (Nejdřív já a hned za mnou putýnka.) Vyválel jsem se v ní dokonale, k veliké legraci čeledína, a běžel jsem hned, ač byla úplná tma a chladno, vykoupat se do rybníka. Vydrhl jsem se, jak jsem uměl nejlépe, šaty vymáchal a soptil při tom vzteky.</p>
<p>K večeři, k níž zasedala celá rodina, dostavil jsem se potom již opět vymydlený a celý převléknutý. Ale má nedobrovolná lázeň byla pořád ze mne ještě cítit. Musel jsem vše sáhodlouze vysvětlovat, smíchu jsem utržil dost, ale — co hlavní — už jsem nikdy víc nemusel k teleti s bleptačkou!</p>
<p><emphasis><strong>[15]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>JEDU DOMŮ ZE ŠVÝCAR</strong></emphasis></p>
<p>A tak jsem z neštěstí a nehod ani nevyšel. Jednou to byl pokažený žaludek na vini cích, pak zase divadlo Armády spásy a pastevní družstvo nebo divoké tele.</p>
<p><emphasis>26</emphasis></p>
<p>O tom, jak jsem spadl po hlavě ze schodů do sklepa, nebo jak bych málem otrávil všech šestnáct prasat jedem na myši, nebudu se ani rozepisovat, protože byste si ještě mohli myslet, jaký jsem byl darebák.</p>
<p>Obával jsem se jenom, že mně ještě při sekání jetele useknou ruku nebo že dosta nu černé neštovice. Naštěstí se nic podobného nestalo, a tak se pomalu a ve zdravíčku přiblížil den, kdy jsem měl odjet domů.</p>
<p>Den před tím jsem vyhrabal z pod postele všechny svoje punčochy, našel si v kůlně levou botku, zašil sváteční kalhoty, které mne hned na začátku po celé vesnici tak proslavily, a pomalu jsem se loučil se vším, s čím jsem tady skoro tři měsíce při cházel do styku.</p>
<p>Stará paní Randinová mně dala ušít na cestu dlouhý zimník, který měl být přešit ze staré ohromné pokrývky. Za tím účelem bylo nutné nejdříve rozpárat u deky všechny švy.</p>
<p>Tato práce byla svěřena mně, ač jsem si tuto důvěru ani zdaleka nezasloužil, pro tože jsem při tom rozřezal skoro docela nový ubrus a zlomil takové jedny malinkaté nůžtičky.</p>
<p>Naštěstí to bylo — jak jsem již podotkl — těsně před mým odjezdem, a tak mi to paní Randinová všechno odpustila, což mne opravdu a srdečně potěšilo, protože ne mám rád, když se mám někde s někým rozejít ve zlém.</p>
<p>Loučení bylo tklivé, všichni jsme slzeli, jen krávy měly ve svých tvářích zase ty po-směšné výrazy, jaké jsem u nich pozoroval, když jsem je nemohl uhlídat na těch úz kých lukách s řípou a jetelem po stranách.</p>
<p>Po cestě Švýcarskem přibývali do vlaku pořád noví a noví kamarádi, až na hrani cích Švýcar byl nás už celý zvláštní československý vlak.</p>
<p>Teď teprve, když jsme byli ve svých nákladních vagónech, začala jak se patří a sluší legrace. Jednomu chlapci jsme ve spaní namazali krémem na boty fousy, jiným zase svázali botky tkaničkami, smíchali jsme jim punčochy, také jich vypadlo několik z vlaku (těch punčoch) a zkrátka radost z toho, že už budeme doma, nám nedala dělat dobrotu.</p>
<p>Přijeli jsme domů po třídenní jízdě, pozdě večer.</p>
<p>Maminka nebyla zrovna doma, šla mně naproti, přičemž —jak se obvykle stává— jsme se minuli. Byl doma jen brácha. A ta slova, kterými mne přivítal po mém tak dlouhém pobytu v cizině, si pamatuji dodnes. Přišel mně otevřít a povídá: „No tak teda nazdar. Ehm. A v troubě máš itrnici.“</p>
<p>Tak se skončilo mé švýcarské dobrodružství.</p>
<p><emphasis><strong>[16]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>BITVA V TÁBOŘE SMŮLY</emphasis></p>
<p>Začalo to všechno tak nevinně a tiše, že by člověk řekl: ,;To je legranda pro ma lé děti. .</p>
<p>.“ A skončilo to tak hrozně, že by málem vůdce oddílu nedostal večeři. Ale utiš se, <emphasis>27</emphasis></p>
<p>srdce mé, a piš dále!</p>
<p>Seděl jsem zrovna ve svém stanu a poznamenával jsem si jeden vtip, který měl být uveřejněn v táborovém časopisu Originál Váša.</p>
<p>Pojednou mě něco cvrnklo zvenčí do podsady a v tu chvíli jsem si již také uvědo mil, že je venku neobyčejně živo a rušno. Vyhlédl jsem tedy ven v domnění, že si to tam táborové mužstvo tak nahlas trénuje Skautský zákon k zítřejším závodům. . . a hle— hle — co oči mé téměř hnědavé vidí?</p>
<p>Můj bratr zástupce, muž ctihodný a usedlého věku, jak mladistvé kůzle poskako val, vesele si prozpěvoval a smrkovými šišticemi si s chlapci pohazoval.</p>
<p>„Jo — a kdyby jenom pohazovali, ale voní, prosím, po sobě s nima stříleli a jedno mu div nos neustřelili. . .“ zněla obžaloba.</p>
<p>To se ví, že jsem nelenoval, vyběhl jsem hbitě ze stanu, k nebi vydal svůj válečný mohykánský pokřik a pak jsem se přidal hrdinně a mužně ke straně v boji slabší.</p>
<p>A začala veliká řež.</p>
<p>Po několika operačních tazích na západní straně tábora uchýlil jsem se se svou di vizí do zásobního stanu (jaká to prozíravost a vojenská taktika!) a odtud škvírami mezi plachtami jsme začali pálit proti nepříteli.</p>
<p>První rozkaz od velitele nepřátel, kterým byl můj bratr zástupce (takhle mne, pro sím, „zastupuje“), zněl takto:</p>
<p>„Bojovníci, nestřílejte, rukám svým si pokoj přejte. Hladem my je vypudíme, aniž sebe unavíme. . .“</p>
<p>Když jsme však ze zásobního stanu vykřikli, že máme zásoby na tři roky, byl roz kaz ihned z nepřátelského generálního štábu odvolán a nařízen prudký útok. Skulinami mezi plachtami nám do našeho čtyřplátňáčku lítalo tolik šišek, až nám šla z toho hlava kolem.</p>
<p>Rozumí se samo sebou, že jsme si my obležení ve stanu nepsali deník, ani nečistili zuby, ale že jsme střelbu jak se sluší a patří opětovali.</p>
<p>Boj byl čím dál tím prudší. Každou chvíli odskočil některý z mých bojovníků od střílny, zasažen ničemným nepřítelem.</p>
<p>A když jsem dostal i já už asi třináctou ránu do hlavy, zvolal jsem na ty venku: „Tak už hoši snad dost...“</p>
<p>Pořádná šiška za ucho byla mně odpovědí.</p>
<p>A teď teprve začalo to pravé: Rozzlobil jsem se! Moc jsem se rozzlobil! Tak vy te da tak? Tak počkejte, vy holomengeng, my vám ukážeme, zač je v Táboře smůly per ník!</p>
<p>Vkládám se do bitvy s plnou silou. Střílím šiškami jako ze strojní pušky a v návalu práce vyhazuji i jedno struhadlo a několik vařeček, které se mně připletly pod ruku.</p>
<p>V tom již se řítí k mé straně několik nepřátel.</p>
<p>„Skukůme — na pomoc,“ křičím zběsile a nohy se pode mnou klepou.</p>
<p><emphasis>28</emphasis></p>
<p>„Dyž já nemůůžůů ...,“ heká Skukům.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Dyž já dostal takovou do nosůůůůů,“ a očka má celá zaplavena slzami.</p>
<p>„Snad bys neplakal, člověče?“ děsím se.</p>
<p>Vtom prásk — rána jako z hmoždýře. Co se stalo — pro kryndáčka? I nic. To se jen Pepík převalil přes dědečkův kufr, umístěný ve stanu.</p>
<p>„Taky tu ten trouba stojí jen pro zlost,“ povídá vztekle Pepík, zapomínaje, že se schovává za kufr pravidelně třikrát do minuty, když je na stan větší nápor.</p>
<p>„Tak jen nebuď nezpůsobnej —jo?“ houkám na Pepíka. „Víš, že je to dědečkův kufr.“</p>
<p>Příval šišek mne umlčel.</p>
<p>Láďa dostal hned tři najednou. Jednu do čela, druhou do brady a třetí do ucha. Pravou rukou se chytil za bradu, levou za ucho. Čelo si nechytil ničím, poněvadž (což ostatně prozrazuji dosti nerad) má pouze dvě ruce.</p>
<p>„No todle ...,“ vybuchl jen výhružně a schoval se za dědečkův kufr.</p>
<p>V zadním rohu se stan podezřele hýbe. Několik nepřátel tam odepínalo plachtu, aby na nás mohli zezadu. Jaká troufalost! Vyrážím zoufale a šišky tancují po zádech zlotřilých gambusinů. A ještě jednu na cestu při útěku. Tak — bim — ta se umístila, panečku, co?</p>
<p>Válečný křik nepřátel mne přivolal zpět kupředu. Nový alarm. Podívejme, ty ma-meluku, jak se - prásk. O něco jsem zakopl. Byl to Dejvičák.</p>
<p>„Co tu děláš na zemi?“ křičím rozzlobeně.</p>
<p>„Brečím,“ skytá Dejvičák. Dostal chudinka do nosu.</p>
<p>Šiška jako poleno vlétla do stanu a rozplácla se o dědečkův kufr.</p>
<p>„Teď jsem ji tam ale někomu nakouřil,“ pochvaluje si kdosi venku. Kdopak je to, ten čarostřelec? Opatrně vykukuji.</p>
<p>Ale hleďme, Ota Naňků! No počkej, ty rabiáte! Šiška, vhodně umístěná za krk, trestá jej za urážku dědečkova kufru.</p>
<p>Jejej - něco mně mohlo přerazit ruku. „To je apačská ...,“ zubí se venku Mirka.</p>
<p>Ani nepozorujeme, jak se sluníčko venku ztrácí z Tábora smůly. Hodinky! Kde mám „zaseje“ ty hodinky? Tři čtvrti táborového dne strávím jen tím, že pořád hledám svoje hodinky. To proto, že ve Skautském zákoně není článek: Skaut je pořádný.</p>
<p>Ah — nu ovšem, aby ne. Tři čtvrti na pět pryč. A v půl páté dle Táborového řádu už měla jít pracovní skupina nakoupit do vesnice.</p>
<p>Odpískávám kvapně konec bitvy. Hoši se dozvídají o porušení Táborového řádu: „Jéé — do černý skříňky s Jestřábeééém, do černý skříňky, měl to dřív vodpískaáát, do černý skříňky, nedostane večeřiííí... jeééé...</p>
<p>Utíkám honem krájet chleba, aby se na „to“ zapomnělo...</p>
<p><emphasis>29</emphasis></p>
<p><emphasis><strong>[17]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>KOUPÁNÍ ,,NA REJŽÁKU“</strong></emphasis></p>
<p>Ani už nevím, jak to bylo ze začátku. Bylo to takhle jednou odpoledne a zrovna jsme -</p>
<p>myslím - tehdy něco hráli... Aha, už vím. Hráli jsme na babu a Emílek ji dostal a pořád nemohl nikoho chytit.</p>
<p>Byl hrozně mrzutý (Emílek je vždycky hned velmi mrzutý) a sliboval, že když ně koho chytne, že mu zarazí do uší sirky, aby si každý pamatoval, co to je, dostat od Emílka babu.</p>
<p>Všichni hoši se smáli a ani už před Emílkem moc neutíkali. Několikrát si uraženě sedl a rozmarně křičel: „Tak vo co, že ke mně nikdo nepudete,“ ačkoli v pravidlech hry na babu jest, že „baba“ má jít za hráči, a nikoliv oni za ní.</p>
<p>Ale Emílek je Emílek a „starou bačkoru“ mu je po tom, jak se hraje na babu. — Pak zase odevzdané vstal a běhal pomalu za hochy dále. Pak upadl, zvedl se, načež se hrozně rozzlobil a znovu upadl.</p>
<p>O hochy se už pokoušela mrtvice ze smíchu a Emílek tvrdil, že dal Kombušovi babu do trička. Nikdo v ten zázrak nevěřil, tím spíše, když se ukázalo, že Kombuša na sobě ani tričko neměl.</p>
<p>Jenda ješte utíkal před Emílkem pozpátku, zakopl o drn a plácl sebou do jitrocele. Ale ještě pořád měl čas odbatolit se před Emílkem po zemi, vstát a utéci mu.</p>
<p>A když byla hra v nejlepším, začal křičet Koloušek: „Halóó - lidi -já jsem na ně co přišel, počkejte, přestaňte, já mám nápad, halóó ...“</p>
<p>Nejochotněji přestal hrát Emílek a za ním všichni ostatní. Bylo nám to všem divné, že by Koloušek mohl na něco přijít (většinou přišel vždy jen na oběd), ale když ne-přestával křičet a dušovat se, že má dobrý nápad, shrnuli jsme se kolem něho a on za čal mluvit:</p>
<p>„Včera jsem šel nahoru podle vody a přišel jsem až do jakýchsi peřejí na druhém břehu řeky. Voda tam teče kamenným korytem a je tam docela mělká, ale má prudký spád.</p>
<p>Nahoře jsem se položil do vody a proud mne nesl po hladkém kamenném dnu asi dvacet metrů přes malé splávky a teprve dole u velikého balvanu jsem se zarazil.</p>
<p>Pojďme tam, budete vidět, jaké je to krásné koupání.“</p>
<p>Hoši byli hned „pro“ a radostný křik rozlehl se táborem. Do večera bylo ještě da leko a právě mělo být na programu koupání. Bude tedy trochu jinde než obvykle, a zábavnější.</p>
<p>Hoši rychle měnili trenýrky za plavky, všude bylo plno hovoru a smíchu, protože výprava za novým druhem koupání všechny vzrušila. Jen Emílek byl zase už nějak mrzutý. Koupání právě nijak zvlášť nemiloval, a když na jeho srdceryvný dotaz: „A to se tam musíme brodit přes řeku?“ mu Koloušek přisvědčil, stáhlo se mu čelo ve chmurné vrásky.</p>
<p>Když jsme vyrazili z tábora, byl Emílek poslední. Pořád něco bručel a z jeho hez kých <emphasis>30</emphasis></p>
<p>jasných oček zírala znovu mrzutá nálada.</p>
<p>Za chvíli jsme došli k brodu, kterým jsme přešli kamenité mělké dno řeky. Už jsme byli všichni na druhé straně a Emílek ještě pořád naproti na břehu „zkoušel vodu“, jestli není moc studená.</p>
<p>Koloušek nás vedl zálesáckými stezkami, kam noha bělocha ještě nikdy nevkroči la, jak nás ubezpečoval. Maliny tu byly v takovém množství, že jsme je ani nestačili tr hat.</p>
<p>Všichni hoši trhali dle odborného výrazu „hnedka teďka do pusy“, jen Kombuša — starý skot — trhal do hrníčku, aby jich prý měl víc...</p>
<p>Řeka hučela víc a víc a konečně Koloušek vykřikl: „Tak támhle to je.“</p>
<p>A skutečně. Břehy tu byly přírodně jakoby vybetonovány. Plochá hladká skála ve velikých deskách se zde skláněla do mělké, ale prudké vody, zčeřené občas malými splávky.</p>
<p>Koloušek, jel“ první. Dělal ve vodě velrybu, prskal vodu, smál se a pak se nám na prvním splávku potopil. Za mžik byl opět vidět a zase dělal velrybu. To už se hoši ani moc nekoukali. Jeden za druhým se položil na záda do mělké vody a dal se nést sil ným proudem.</p>
<p>Jejda — to vám to bylo krásné! Lehli jste si do vody jako na pohovku, trochu jste plácali rukama, hlavu drželi trochu ve výšce a proud vás nesl po hladkých deskách.</p>
<p>Občas jste se měkce dotkli dna zády, voda řvala, stříkala, hučela, vodní tříšť vám oslepovala oči, pozor — teď přijdou peřeje — to je hlavní číslo celé jízdy — šup — už jste dole, snad jste trochu bumbali, proč jste ale tolik křičeli, je to vaše vina... Nu, ale nevadí, tady je voda jako křišťál — a pozóór — tamhle na tom balvanu v tůňce, tam je poslední stanice, tam se musíte zarazit, jinak byste se už nezastavili a proud by vás nesl dále, kde již není takové hladké dno.</p>
<p>Hezky technicky se převrátit ve vodě, táák, ruce teď dopředu, přistát na balvanu a ven z vody na ohromné, rozpálené kamenné plochy, mírně skloněné do vody, přes kočit několik fandů, kteří pozorují ohromné zápasící mravence — a znovu nasedat, vodní dráha je stále v provozu, nahoře si na ni naskočíte, dole u balvanu si vyskočíte, jako na elektrice bez stanic.</p>
<p>„To je, jako když se jede na rejžáku,“ chechtal se Vilda. A ten název „rejžák“ této skalní lázni již zůstal.</p>
<p>Sluníčko již žloutlo a stíny se prodloužily, když jsme se vraceli. A zase maliny — a hodně malin. Když jsme došli k brodu u našeho tábora, byl Emílek teprve v polovi ně řeky na cestě k „rejžáku“. Balancoval na kamenitém dnu, mračil se a ve zdviže ných nikách poletovaly mu kolem hlavy jeho těžké botky, jak se snažil udržet si rov nováhu.</p>
<p>„Tak to abych se zase snad vrátil, když už jdete zpátky ...,“ pravil nám v ústrety jakoby zklamaně. Ale radostný úsměv ukazoval, jak je rád, že přes vodu dál nemusí.</p>
<p>V dalších dnech jsme byli na „rejžáku“ ještě často. Och - to byly krásné chvíle v <emphasis>31</emphasis></p>
<p>záplavě slunce tam nahoře na hučící řece. Vilda vynalézal stále nové a nové způsoby jízdy, jiní hoši se věnovali prozkoumávání další dosud nepoužívané vodní dráhy.</p>
<p>Hoši, kteří měli toho dne denní službu a museli jít nakupovat do vesnice a připra vovat večeři, obyčejně se trhali napřed a cupali neradi do tábora. Byli svědomití, služ bu nikdy pro „rejžák“ nezameškali.</p>
<p>A jen jednou se nám podařilo Emílka vylákat s námi. Ale to by byla povídka sama o sobě, tak o tom raději nebudu ani začínat...</p>
<p><emphasis><strong>[18]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>DĚDEČEK HOUŽVIČKŮ SE LOUČÍ... </emphasis></p>
<p>Nic netrvá věčně a tábor teprv ne! A poslední jeho den nadešel.</p>
<p>Už jsme měli všechno „spakovaný“ - tábor zbourán a louka uklizena do poslední třísky, ba kluci se už dokonce i umyli - tak nám nezbývalo už nic jiného, než se jít rozloučit se všemi svými známými z okolních samot.</p>
<p>Kdyby to bylo ráno, šlo by se mnou celé táborové mužstvo, protože by z toho v každém stavení koukala tučná snídaně s pořádnou makovou buchtou. Ale že louče ní připadlo na prozaické odpoledne, když už je všude všechno snědeno, začala najed nou každého bolet levá noha a nikdo nechtěl jít se mnou.</p>
<p>Bylo mně to velmi divné, ta náhlá nemoc našich hochů, ale jsem duše důvěřivá, malé dítě mne může umluvit — a tak jsem byl nucen celý akt loučení obstarat sám.</p>
<p>Nejdříve do hájovny. Vydal jsem se lesem, přes několik rozcestí, a na jednom z nich jsem potkal dědečka Houžvičků.</p>
<p>Dědeček Houžvičků nenadělal nikdy moc řečí. Přendal si dýmčičku z koutku do koutku, plivl mně na botu a povídal: „Tak už domů - tak už domů - no vlastně dýk vono je to lepcí, nýčko už budou vovsy a žita, už se sekají, tak co tady. Taky tu jednou byli ňáký ty luftáci až z Prahy, ňákej pan rada a paní. Voň byl jako něco vod dráhy -ale moc slušný lidi, povídám moc hodný lidi, když se nám jednou telila kráva, byli sta rostí celí pryč - no a ty taky - jak začlo foukat se strnišťat, jen pryč, jen pryč, domů, jako by je čerchmanti honili. No, což ...“</p>
<p>Dědeček Houžvičků máchl rukou, zabafal z dýmčičky a byli jsme u hájovny. Paní hajná si „říkala“ v kalendáři a pan hajný si pochrupoval spokojeně na kanapi. - Dě deček Houžvičků nikdy mnoho nemluvil, ale přece cítil, že musí mluvit za mne, pro tože on tu byl přece jen více doma než já.</p>
<p>„Pámbu dobrý vodpoledne,“ zahulákal, až paní hajné vypadl kalendář a na dvor ku se začaly plašit slepice, „Tak my se dem jako loučit...“</p>
<p>Pan hajný se zmateně batolil honem z kanape a mumlal něco jako Dobrýtro. Chtěl jsem povídat, jak jsme tady byli rádi, že je nám líto, že už musíme domů, ale Houžvičkovic dědeček už byl v ráži a nepustil mne ke slovu.</p>
<p>„To sou horka, to sou horka, to věřím, že si hajnej hoví. Ale vono něco přídě. Ří kali mi <emphasis>32</emphasis></p>
<p>tudle z Vostrova, že na Brodsku moc potlouklo, rány boží - každej se na tu ourodičku jen třese a pak mu má skápnout. Já se pamaruju, eště dyš byl nebožtík táta živ, přišla vám najednou taková čina, seno nám sbírali až za Humpolcem - toceví, my to seno poznali — depa naše sena — a vítr vám byl — no hrůza — měli jsme votevřený jakurát dvířka z kuchyně do chlívka, průvan nám zarejdil v sednici, porazil paňmámu a plno věcí vynesl ze stavení až na náves. Pantofle jsem tenkrát našel dole pod lípama, ale kšandy byly pryč a vícekrát jsem je neviděl — neřkuli nosil. Jo — takovej průvan, takovej cúkluft... Copak nejčky—to jsou bouřky pro kočky — no ale což — aspoň tady hoši to tu ve zdraví užili, japa by taky ne, dýk se na to těšili celej rok.“</p>
<p>Jen dědeček Houžvičků domluvil, už jsem pospíchal do mlýna a byl jsem při tom jako na trní, neboť vlak nám už měl za chvíli jet. Dědeček Houžvičků se ale nedal. Klopýtal cestičkami za mnou, plival mi z fajfky na paty a huhlal: „A jakýpa spěchy, jakýpa spěchy, dýk voni na vás počkaj, nejčky to přece není tak přísný, jako dřívejc. Já se eště pamaruju, jako by to bylo dnes, jak to tenkrát chytlo tu tetku vod Kostelce. To jakurát zrály takhlenc václavky a vona šla a zapovídala se ně kde s ňákejma ženskejma — každá měla řečí věrtel — no a najednou mašina houká a milá tetka teprvejc si vzpomněla, že chtěla nastupovat. No mašinfíra toceví nečekal a vona se chytla jen poslední tyčky a courala se po šínách za vlakem. Tenkrát jí to utrhlo celou podrážku vod střevíce, celý punčochy měla potrhaný — takový červený - a šátek taky měla dost zle zřízenej - no ale což...“</p>
<p>Ve mlýně na nás už čekali. Dědeček Houžvičků neměl rád mnoho řečí. Jen tolik řekl: „To vono se vám nynčkon bude stejskal, víte, no japaby ne, dýk voni ty chlapa byli vopravdu jako naší, jako naší. A šak vono se jim taky nechce, dýk já to vím, jaký je to těžký, takový loučení. Tenkrát, dyš se loučili ty radovic vod ty dráhy, všichni jsme skoro brečeli, pan rada — voň byl takovej veselej a dobrák — za celou hospodu platil -</p>
<p>a pak už neměl, tak si vypučil, no dýk voň jim to snad někdy pošle - a eště z vlaku na nás mávali, povídali s náma, a to nejmenší prasátko smě jim museli podat do vokýnka, aby ho naposled pohladili, á pak pan rada to už nemohl vydržet, vylez ven a šel zase eště jednou do ty hospody se rozloučit, skoro už to jelo, dyž ho přivedli zpátky. Ba jo — loučení je těžká věc, dyš se má tak najednou všechno mýr nyx týr nyx vopustit a jít...“</p>
<p>Dědeček Houžvičků si uplivl a šli jsme dál. U Pajerů jsme kupovali mléko a od mlýna tam bylo dobrých deset minut cesty. Už mne vyhlíželi. Dědeček Houžvičků ně jak už nemohl, ale přece jen tam se mnou ještě doběhl.</p>
<p>„My jsme vás tu měli opravdu rádi,“ povídala paní Pajerová srdečně a postavila přede mne hrnek kávy. Dědeček Houžvičku nikdy příliš nehovořil. Neměl to zkrátka rád. Jen si plivl na vydrhnutá prkna, napil se pořádně z mého hrnku a zahuhlal: „No japaby ne, japaby ne, dýk oni to ale byli taky samí hodní hoši. No jo, voni nejsou taky skouti jako <emphasis>33</emphasis></p>
<p>skouti. Tak jako vonehdá šli ňáký dva skouti vokolo Trunečků (poznali je podle toho, že vobá měli rukcoky) a jeden najednou skočil po slepici a šup s ní do rukcoku. No toceví, voň je starej Truneček dobrák - ale vzít mu slepici - to je přece je nom silnej tabák. Křiknul na chlapy, ať slepici nechaj - ale depa. Chlapi měli eště hu bu, přeskočili plot, voň jako Truneček jakurát kydal hnůj, popadli mu podávky z ni ky, přerazili vo něj topúrko - a eště ho chudáka - jako Trunečka - hodili do močůvky, že je z něj eště nějčky cejtít - Jo jo, každý skouti nejsou pořádný, jako byli tyd-lenc...“</p>
<p>V zatáčce už pískala lokomotiva a naši hoši už byli připraveni k rychlému nakládá ní věcí do vagónu. Běžím jako divý k vlaku a v patách za mnou se motá dědeček Hou-</p>
<p>žvičků.</p>
<p>Jen pomalu, jen pomalu,“ heká rozvážně, „to se můžou nachladit pličky a žádnej dochtor je pak už nespraví. Nebožka tetka z Vepřovic tu taky eště mohla bejt. A to bylo takhle jednou vo svatojánské pouti, vona tam jedla ten svatojánskej chleba a najednou zle a zle, tak honem běžela domů — no toceví voň to byl taky na ta kovou slabou ženskou přecejc jen hezkej kousek cesty — a doma už pličky v jednom vohni — no a za tejden byla na křenově, dej jí pámbu věčnou slávu.“</p>
<p>Už jsme všichni ve vagóně, přišli jsme opravdu v poslední vteřině. Loučím se zběž ně s dědečkem Houžvičků. Nemiloval nikdy velké mluvení. Plivl pod vagón, vyklepal si dýmčičku a pravil: „No sbohem, no sbohem, tak sté to přece chytli, viďte, ale musel jsem vás hnát, inak byste byl všude povídal až do večera. Chtěl jsem dnes eště do Mstislavic, vona se tam vdává dcera vod Kubálků, bere si toho mladýho Červinku ze Lhoty — trochu sté mně zdrželi — no ale což...“</p>
<p>Vlak se rozjel.</p>
<p><emphasis><strong> [19]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>PROČ UŽ NESKAUTUJU…</strong></emphasis></p>
<p>Jeden nováček po skončení tábora bez vysvětlení z oddílu zmizel. Našli jsme jeho deník, který to snad vysvětlí:</p>
<p>Abych to zkrátka vysvětlil. Celý rok jsem se na ty prázdniny těšil. Dělal jsem si čár ky, kolikrát se ještě vyspím, než přijdou, a třásl jsem se zkrátka na nějako malé dítě na cukrovou tyčinku čili tak zvaný „cuc na špejli“.</p>
<p>Chtěl jsem jet k tetě do Pečírků. Jezdil bych si tam hezky na kole, spravoval bych si je, čistil a tak dále. Něco by se už vždycky našlo.</p>
<p>Trochu mně to těšení kazili pořád ve škole, kde mně byly prorokovány tři repará ty, kterým se jinak občansky říká „napínáky“, když nikdo nekouká. . . Proroctví sýčků se sice nesplnila na sto procent, protože těch napí - tedy reparátů bylo pak pět, a ne tři. Ale největší čáru přes tetu, přes Pečírky a přes to ježdění na kole udělal můj tatínek, když jsem přinesl vysvědčení domů.</p>
<p>Tatínek se zakabonil a pak povídal: „Tak nevím, Jáchyme, co s tebou bude. Učit se přes <emphasis>34</emphasis></p>
<p>prázdniny musíš a v Pečírkách od tety toho moc nepochytíš. Ona sice chuděra tenkrát tu třetí obecnou ještě jakž takž z milosti pana řídícího dochodila, a jinak se ta ké dost dobře učila, ale na to tvoje učivo, na ty reparáty přece jen nestačí. Ale dáme tě ke skautům na tábor. Tam budeš mít času na učení dost, vůdce si jistě rád s tebou ně co zopakuje, dohlédne na tebe a uděláš těch pět reparátů, jen to fikne.“</p>
<p>Pak jsme se šli dát zapsat na ten skautský tábor. Vůdce sice něco brumlal, jako že to nejde, vzít úplného nováčka na tábor, že takový nováček nic neumí, že se do něj nevidí, druzí aby tam pracovali za něj atd. Ale tatínek ho umluvil, řekl, že jsem čipera — a já byl přijat.</p>
<p>Nejdříve ze všeho, ještě než se jelo, mne vůdce poslal na lékařskou prohlídku. Že prý je taková prohlídka hrozně nutná, že mohu mít třeba zlámanou nohu a pozná se to až na táboře — a co pak se mnou atd. Tak jsem teda na tu prohlídku šel, ale do vnitř jsem se styděl, protože tam bylo pět pánů doktorů a ani jeden skaut, který by se dal prohlížet.</p>
<p>Nevěděl jsem, ke kterému bych měl jít, abych ty ostatní čtyři neurazil a tak abych je tam darmo nerozkmotřil, tak jsem tam nešel toho dne raději vůbec.</p>
<p>Když jsem tam šel po druhé, byl tam zase takový nával, že se na mne vůbec nedos talo.</p>
<p>Po třetí jsem tam jít zapomněl, po čtvrté se vůbec neordinovalo — a jak to do padlo po páté, o tom vám taky nebudu raději ani povídat.</p>
<p>S hochy jsem se ve vlaku brzo spřátelil a přijali mne vlídně mezi sebe. Když jsem si však při začátku stavění tábora zadřel třísku do ucha a celý stan musel za mne postavit můj spolunocležník, změnilo se přátelství hochů vůči mně v opovržení a posměch. Ale mně se doopravdy do toho stavění moc nechtělo a vůbec do ničeho se mně ne chtělo, a tak jsem byl rád, když to vždycky udělal za mne někdo jiný. Jindy touhle do bou už jsem byl pěkně v Pečírkách, konal jsem vlastivědné výlety na kole do okolí, spravoval jsem si duše — a tady mne nutili, abych škrábal brambory, míchal polévku a podobně.</p>
<p>Ze začátku na táboře bylo hezky, sluníčko svítilo jako blázen, mouchy štípaly a pestří motýli poletovali po lučních květinách. Když jsem si ale vypral kalhoty, košili a všechno prádlo, kromě plavek, jež jsem měl na sobě, začalo hrozně pršet a prádlo ne a ne uschnout.</p>
<p>Obcházel jsem stany a žádal jsem důrazně, aby mně někdo půjčil nějaké svoje re zervní prádlo. Ukázalo se však, že nikdo nic rezervního suchého nemá. Jediné, co jsem sehnal, byla jedna čepice a ta mně byla ještě malá. A tak jsem v plavkách a čepici čekal, až deštivé dny přejdou.</p>
<p>Byla mně hrozná zima. Dostal jsem takovou rýmu, až se mně rozbolavěl nos a přestal jsem slyšet na levé ucho. Telegrafoval jsem domů o nové prádlo, kabát hu bertus a štucel. Jinak jsem deštivého počasí využil k psaní pohledů. Napsal jsem domů a ještě asi deseti známým paním z domu, že jim všem přivezu z tábora hříbky. Při ta kovém dešti jsem to mohl směle slíbit.</p>
<p><emphasis>35</emphasis></p>
<p>Pršelo jen se lilo, v lesích se dělaly v mechu bubliny, což bylo úředně ověřeno a ta ké hlášeno v rádiu, prašivky rostly jako divé a jen hříbky pořád nic. Mlhy se válely nad úbočími. Pod úbočími se také válely. Kukačky, veverky a jiná zvěř se topily a marně se škrábaly pacičkami na zvlhlé stromy. Byla to děsná čina.</p>
<p>Telegraficky vyžádané věci mně z domova v pořádku poslali, ba dokonce moji starostliví rodičové mně přibalili k zásilce i bačkory a klapky na uši s návodem k použití v osmi evropských — vesměs živých — jazycích.</p>
<p>Z němčiny mně to přeložil do češtiny vůdce za pomoci pana mlynáře a ještě jedno ho tlustého pána u něho na bytě, který byl za mlada v Němcích, kde prodával podvazky. A tak zakrátko jsem mohl klapky na uši používat, zejména při hlídkách, což mně mnozí hoši jistě záviděli.</p>
<p>Chtěl jsem ze sebe vytvořit rázovitou postavičku tábora, a tak jsem nosil klapky na uších i ve dnech slunečních, ale tábor mou originalitu nevzal nijak na vědomí a přehlí-</p>
<p>žel mne dále, tak jako před tím.</p>
<p>V té době ústrků posílali mi z domova milé dopisy, dodávající mně sílu vydržet. Tak v jednom z nich se mně píše: „.. .musíš se stát tvrdým a zmužnět. Dal ses na voj nu a musíš bojovat. Dělá ti dobře štucel? Nesmíš ukazovat své slabosti. Jdi vpřed od hodlaně a nebojácně. Ať ti hoši neberou ty bačkory. Buď veselý, z ničeho si nic nedě lej. V</p>
<p>zdravém těle zdravý duch. Ty klapky na uši si dej občas trochu provětrat.“ A tak podobně.</p>
<p>Vše se proti mně na táboře spiklo. Když jsem chtěl, aby pršelo, tak bylo hezky. Když jsem potřeboval sluníčko, pršelo, jen to brnčelo. Když jsem šel něco nakupovat, tak mi dali málo zpátky, nebo jsem to tam zapomněl na pultě. Co jsem vzal do ruky, to jsem upustil, když se něco rozdávalo, tak jsem vždycky přiběhl, když už nic nezby lo, no zkrátka, všechno jako naschvál bylo proti mně. Kdepak v Pečírkách, panečku! Mohl jsem si tam spravovat kolo, jezdil bych si pěkně.. Není divu, že za těchto okol ností jsem se stal brzy uzavřený a zasmušilý, všechna moje bodrá nálada a veselost by ly ty tam.</p>
<p>Hnedka na začátku tábora se mně ztratil ručník. Hledal jsem ho všude. V torně, v kufru, pod stolkem, pod postelí, tam zejména, ale nikde nic nebylo. Pod postelí byl uprostřed jen takový tenký klacíček, který postel podpíral, aby se pode mnou neprobořila. Ručník jsem našel, až když jsme bourali tábor. Byl přece jen pod postelí, a sice za tím tenkým klacíčkem. Kdo by si to byl pomyslil. Koukal jsem se vždycky jen na obě strany od klacíčku, ale podívat se doprostřed k němu, mne nenapadlo.</p>
<p>Můj spolunocležník se na mne ještě osopoval, jaký jsem prý nepořádník atd. On prý sice také ztratil ručník, ale již za týden ho prý našel, takže se mohl zase mýt dále jako by nic. Ale celý tábor o ručníku nevědět, to prý ještě neslyšel.</p>
<p>Ani jsem se s hochy moc nerozloučil, když jsme jeli domů. A z oddílu určitě vy-stoupím. Reparáty stejně neudělám, tak co. A příští prázdniny jsem hezky v Pečír kách, <emphasis>36</emphasis></p>
<p>mohu tam jezdit pořád na kole, rozebírat je, a tak všelijak.</p>
<p>Já vím, že budou v oddíle litovat.</p>
<p>Je to pro ně velká škoda, že odejdu.</p>
<p>Byla se mnou legrace.</p>
<p><emphasis><strong>[20]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>PRÁVĚ VYŠLO ČIGOLIGO! </strong></emphasis></p>
<p>Jen jsme přijeli z tábora, rozchechtaní a rozjaření, už nám ta věc nedala spát. Bu deme vydávat svůj nový a důkladný časopis. A časopis hodně „legrační“ — podotý kám — protože legrace (německy die Legrandě, francouzsky Le Gration) je dnes vzácné koření a třeba jí jako soli.</p>
<p>Jako na táboře s Originál Vášou, i teď bylo první starostí hochů, ne kdo časopis bude psát, ani co se tam bude psát, ale jak se bude časopis jmenovat. Návrhů bylo dost a jeden lepší než druhý, ale bylo rozhodnuto, že název musí přiléhat nějak k od dílu, a tak bylo pro něj vybráno slovo „Čigoligo“ z našeho oddílového pokřiku. (Po křik ostatně zvítězil v závodech pražských oddílů, což samo o sobě již zaručovalo ob líbenost názvu.)</p>
<p>První číslo Čigoliga vyšlo 17. listopadu a způsobilo pravou senzaci jak u hochů, tak doma u jejich rodičů.</p>
<p>Jedni páni rodiče mne nazvali akademickým malířem, jiní zase, aby projevili důvě ru k mým schopnostem, dotázali se, jest-li bych jim nemohl vymalovat kuchyň s před síní a s ostatním příslušenstvím, když umím tak malovat do časopisu.</p>
<p>I legrační byl časopis přenáramně. Důkazem toho bylo první číslo, které se vrátilo od hochů tak uprskané jejich smíchem, až jsem se zděsil.</p>
<p>A jak by také ne! Vždyť v Čigoligu bylo všechno možné. Byly tam inzeráty, vtipy, vyprávění o Kimovi, popis mé cesty do Švýcar, obrázkový cyklus dvou darebů na sáň-</p>
<p>kách, ilustrace k oddílovým úslovím a „cintaninám“, obrázky z našich her, zkrátka vše, co baví člověka od desíti do sedmdesáti let.</p>
<p>Druhé číslo se vyznamenalo zejména množstvím rad zálesáka Frédyho, jenž se stal legendární postavičkou našeho oddílu. Poslyšte některé z nich a řiďte se juni: „Neplivej nikdy po schodech. Možná, že z nich za chvíli spadneš a všechno utřeš.'“ „Když ti dá někdo pohlavek (jako se stalo tuhlenonc mně), zapiš si to někam a při vhodné příležitosti pohlavek oplať. (Na základě přísloví: Dobré účty dělají dobré přá tele!)“</p>
<p>Také inzeráty byly opět řízné a vybrané, a tak se Čigoligo vrátilo od hochů ještě víc uprskané než první, takže Ota Naňků považoval za vhodné dát do třetího sešitu hned na první stránku tuto výzvu:</p>
<p>„Hoši z dvojky, slyšte moji zvěst:</p>
<p>Třetí číslo Čigoliga už tu zase jest.</p>
<p><emphasis>37</emphasis></p>
<p>Čte se hezky, to ví každý z Vás,</p>
<p>Jestřábovi při psaní však jde po těle mráz.</p>
<p>Dvacet stránek musí chudák pokrýt legrací,</p>
<p>to z vás jistě nikdo neví, co to za práci.</p>
<p>Jakých hezkých věcí se tam vždycky dočítáte,</p>
<p>za odměnu to potom jen hrozně poslintáte...</p>
<p>Proto vždycky s rukou čistou k Čigoligu sedejte, po přečtení potom vtipy do něj skládejte!</p>
<p>Třeba něco o Bobrovi, jak s „Primusem“ zacházel, nebo jak se často Mýval smíchy málem rozházel.</p>
<p>Čekám od Jestřába za tu rýmovačku</p>
<p>přinejmenším aspoň novou pětikačku.“</p>
<p>K mé cti a chvále sluší podotknout, že pětikačku Ota nedostal, protože peníze se malým dětem nemají dávat, podporují u nich mlsnost a jiné hříšné zvyky, ale v náhra du za to bylo mu slíbeno, že bude moci celý příští tábor vylizovat hrnek od povidel. Třetí číslo bylo vůbec na básnění bohato, a tak na poslední stránce mohli jste číst poezii, smutnou sice, ale přece krásnou:</p>
<p>„Když jsem já byl malý chlapec</p>
<p>na housle jsem hrával,</p>
<p>maminka mne sic chválila,</p>
<p>otec však nadával.</p>
<p>Když jsem já byl větší chlapec,</p>
<p>piáno jsem trápil,</p>
<p>až tatínek nakonec pak</p>
<p>řemenem mne zmlátil.</p>
<p>Když jsem pak byl ještě větší,</p>
<p>na flétnu jsem pískal,</p>
<p>sotva jsem však noty dohrál,</p>
<p>tatínek mne střískal.</p>
<p>Když jsem vyrosť, našel jsem si</p>
<p>teprv nástroj oboj,</p>
<p>ten se tatínkovi líbí,</p>
<p>teď mám od něj pokoj!</p>
<p>Pak se už sláva Čigoliga začala šířit po všech městech i městečkách českých, jak svědčí došlé dopisy:</p>
<p>„Čigoligo je fajn knížka,“ (telegrafovali z Mníška).</p>
<p>„Čigoligu zdaru v práci,“ (přejí všichni Turnováci).</p>
<p>„Čigoliga všude plno,“ (pochvaluje Kopidlno).</p>
<p><emphasis>38</emphasis></p>
<p>„Čigoligo vrtá hlavou,“ (poslal Ledeč nad Sázavou). I z ciziny docházejí pochvalné úsudky:</p>
<p>„Čigoligo čteme furt,“(všichni kluci za Frankfurt).</p>
<p>„Čigoligo ať žije,“ (přáno jest nám z Asie). Že se náš časopis dostal do všech vrstev, ukazuje i následující dopis:</p>
<p>„Čigoligo čtou už davy,“ (svaz cikánů od Moldavy). A tak dále. Ani Svaz skautů a pražské ústředí neskrblily pochvalou, jak vidno z výroků jejich předáků: „Čigoligo čtu zas znova,“ (řekla sestra Divišova) „Čigoligo bych čeť porát,“ (prohlásil tajemník Novák). „Čigoligo čtu rád vždycky,“</p>
<p>(bratr zpravodaj ing. Židlický).</p>
<p>„Čigoligo je knížka prachčertovská,“(doktorka R. Mladějovská).</p>
<p>„Pro Čigoligo bych se po kolenou plazil,“ (sdělil doktor Kazil).</p>
<p>„Čigoligo ve všem vidí háček,“ (pravil zpravodaj Řeháček) apod.</p>
<p>Ostatně redakce oddílového časopisu sama rozumí docela dobře reklamě, a tak na každém jeho sešitu jest jiný obrázek, vždy velmi lákavý a na zadní stránce má veliký nápis:</p>
<p>„My mladí nečteme</p>
<p>ani jízdní řád,</p>
<p>ani telefonní seznam, ale Skauta—Junáka a Čigoligo.“ Dělejte to taky tak a dobře se vám povede na zemi, amen.</p>
<p><emphasis><strong>[21]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>JAK JSME HRAI l DIVADLO</emphasis></p>
<p>Předem už prohlašuji slavnostně a co nejdůrazněji, že já vůbec za nic „nemůžu“ a že všechno spískali naši hoši!</p>
<p>To bylo tedy tak:</p>
<p>Hoši jednou povídali, že by chtěli hrát divadlo, a já zase povídal, že mi to ani nenapadne, protože mám s tím vždy největší práci. Tak například loni jsem musel sám malovat kulisy, hrát třicet osm úloh najednou a ještě přitom tahat oponu a za jevištěm dělat bouřku!</p>
<p>Na to hoši utvořili revoluční výbor, který mi stručně oznámil: nepovolím-li divad lo, že mne sesadí z vůdcovského křesla a oddíl prohlásí republikou!!! Jako všichni vládnoucí ulekl jsem se ovšem nadmíru a divadlo povolil. A pak to začalo.</p>
<p>Hned druhou neděli odpoledne sešel se oddíl v klubovně a nastala porada. Hoši navrhovali různé výstupy, předváděli, zamítali, přeli se, kdo dal lepší návrh, a shodli se pak na osmnácti různých veselých i vážných výstupech, které měly vytvořit pro gram „divadla“.</p>
<p>Když bylo tohle hotovo, postavil jsem hochy před další problém.</p>
<p>„Divadlo bychom tedy měli,“ pravil jsem rozšafně, „ale teď ještě musíme vědět, pro <emphasis>39</emphasis></p>
<p>koho to divadlo budeme hrát...“</p>
<p>Hoši nepřišli do rozpaků a usnesli se na těchto třech věcech: Za prvé, že divadlo bude bez vstupného (poněvadž kdyby se vybíralo vstupné, tak by je „lidi“ chtěli po ukončení jistě zpátky...). Za druhé, že na toto divadlo má být pozván některý z od dílů našeho sboru, a za třetí, že divadlo sehrajeme v naší klubovně, která má jedenáct čtverečních metrů plochy.</p>
<p>Napsal jsem tedy pozvání 3. oddílu, který mne ihned vyrozuměl, „že teda jo“ a že přijdou...</p>
<p>V sobotu a v neděli dopoledne děly se v klubovně zázraky. Rozdělil jsem s Mýva lem klubovnu na poloviny. Jedna (s východem) byla hlediště, druhá s maličkým pří stavkem, kterému říkáme „špajz“, byla jeviště.</p>
<p>Rozdělení jsme vytvořili velikým dřevěným rámem, jímž byli diváci bezpečně od děleni od herců, a rám jsme zachytili u stropu na malinkou skobičku... Za oponu sloužila střecha ruského stanu, který používáme na táboře nad kuchyní.</p>
<p>Pak jsem zhotovil velice originální program (vlastní chvála sice nevoní, ale já mám rýmu, takže mi to ani tak nepřipadá), Mýval zametl podlahu, že by se z ní daly jíst knedlíky, a divadlo mohlo začít...</p>
<p>A taky, panečku, začalo!</p>
<p>Ve dvě hodiny byl už náš oddíl ve vzorných žlutých krojích v klubovně, každý na-posledy zkoušel svoje úlohy a úderem půl třetí přiběhla naše přední stráž s výkřikem: „Jestřábéé, Jestřábéé, už 'sou tady!“</p>
<p>Nastalo slavnostní vítání, třetí oddíl se uvelebil v miniaturním hledišti, jak se nejlé pe dalo, a už tu byla předehra: Pochod cínových vojáčků.</p>
<p>Za oponou byl zatím ohromný zmatek. Ještě než jsme začali, ztratil Pepík Hůrka svoje „fousy“, já rozšlápl něčí cylindr „k divadlu“ a někdo mně zlomil vařečku, kte rou jsem měl mít místo dýmky.</p>
<p>O všech výstupech samozřejmě nemohu psát a zmíním se tedy jen o těch zvláště významných!</p>
<p>Jedním z nich byla scéna Dva hrdinové. Děj se odehrával samozřejmě na Divokém západě, v krčmě U mrtvého šerifa. Když se opona rozevřela, spatřili diváci vzadu u kredence dva zálesáky mastící karty.</p>
<p>„Eso! — Zase eso! — Přebíjím! Este jedno eso! A zase eso!“</p>
<p>Potím se hrůzou, jak to ti nevědomí kluci „orají“. To už je dvacet devět es!</p>
<p>V popředí je stůl a u něho sedí další dva zálesáci, kteří si mezi popíjením vyprávějí o zlatokopu Divokém vlku, jenž je postrachem celého Západu.</p>
<p>„Mně přijít pod ránu,“ pravil hrozivě jeden z nich, „tak bych mu uřízl uši a prostří-lel bych ho jako řešeto!“</p>
<p>„A já, já, já,“ mluvil druhý rozzuřen, „já bych mu provrtal žaludek a nasadil bych mu <emphasis>40</emphasis></p>
<p>tam krysy.“</p>
<p>Náhle oba zmlkli. Do krčmy vejde muž a ihned je poznán jako obávaný Divoký vlk.</p>
<p>Nastal ohromný zmatek, rvačka, a její výsledek byl, že Divokého vlka vyhodili z krčmy karbaníci s krčmářem.</p>
<p>A dva chlubilové, kteří mu v jeho nepřítomnosti tak vyhrožovali, setkali se na zemi pod stolem, kam v hrůze před Divokým vlkem zalezli.</p>
<p>„Vy tady?“ žasne jeden.</p>
<p>„A co vy tady?“ opáčí druhý.</p>
<p>„No víte — vono jako — ehm, dyž já totiž zrovna tady někde ztratil prsten!...“</p>
<p>„No — a já vám ho tu přece pomáhám hledat!“</p>
<p>„Ale že jsme mu to nandali — co? Viděl jste, jak jsem mu nakouřil takovou jednu mezi oči?“</p>
<p>„A já — jak jsem mu rozdrtil vzadu celé kalhoty...“ A připili si na vítězství.</p><empty-line /><p><emphasis> </emphasis> *</p>
<p>
Jiné číslo: Mýval v úloze hypnotizéra, patřičně k tomu vyzbrojen papírovým kor noutem</p>
<p>na hlavě a černým rubášem, zhasl světlo v klubovně - aby dojem byl straši delnější - a rozsvítil svíčku. Pak předstoupil před diváky s tímto tvrzením: „Páni a dámy!“</p>
<p>Ani jedna dáma tam nebyla, a tak je mohl Mýval dát v oslovení až na konec!</p>
<p>„Dovolím si tvrdit, že nikdo z vás neodolá síle mého zraku a že neudrží v ruce oby čejný talířek, budu-li se na něj dívat. Chcete se o to někdo pokusit?“</p>
<p>Hluboké ticho zavládlo po jeho slovech. A když nikdo nechtěl dobrovolně, byl vy brán urostlý junák ducatých rván a ruměnného vzhledu a dán hypnotizérovi k dis pozici.</p>
<p>Ten mu dal jeden talířek, druhý si nechal a vyzval svou oběť, aby vše dělala po něm. I jezdil prstem vespodu talíře a opět tímtéž prstem po svém čele, nose a tvářích a znovu dolů pod talíř a zase do obličeje, k nemalému veselí diváků, neboť talířek hypnotizovaného hocha byl „divnou náhodou“ vespodu ukrutně začerněn sazemi, a hypnotizovaný ubožák, když napodoboval pohyby hypnotizéra, dívaje se mu stále do očí místo na svůj prst, začernil se nevědomky v celém obličeji, že pak nemohl čtyři dny do školy... Tuze se proto na nás rozzlobil!</p><empty-line /><p><emphasis> </emphasis> *</p>
<p>
Velmi pěkně mohl působit výstup Modlitba rudochů před bojem, kdyby... Ale utiš se</p>
<p>pero, vypiš to od začátku!</p>
<p>Byla napnuta červená stěna z průsvitného papíru a zezadu ozářena žárovkou. Před touto stěnou, v úplné tmě, stáli hoši s indiánskými péry ve vlasech, které se na červené stěně černě rýsovaly. Mělo to činit dojem tří indiánských bojovníků. A my vzadu de-klamovali indiánskou modlitbu o vítězství!</p>
<p>Najednou však Pepíček Hůrku měl ve „špajzu“dlouhou chvíli a rozsvítil si na milé tři <emphasis>41</emphasis></p>
<p>Indiány svou svítilnu — a kouzlo bylo u konce, protože diváci spatřili místo indiánských obrysů tři hochy ve skautských krojích s několika husími brky přivázanými provázkem na čele. Myslil jsem, že Pepíkovi vytrhnu nohu!</p><empty-line /><p><emphasis> </emphasis> *</p>
<p>
Když přišlo číslo Kouzelný večer čaroděje Čing-Čang-Čunga, vypůjčil si Láďa od</p>
<p>Mývala hypnotizérský černý rubáš, zhasl světlo, rozsvítil svíčku a promluvil duchapl ně k obecenstvu:</p>
<p>„Tak tady, vážené publikum, jak vidíte, nevidíte nic, že ano! Ale já, protože jsem dobrák od kosti, ukáži vám čarodějnou lžičku, která na můj rozkaz skáče do hrníčku a zase z něho sama vyskakuje.“</p>
<p>Lžička byla totiž přivázaná na černé niti, která se táhla přes celé jeviště a na kon cích byla tahána dvěma hochy. Hoši ovšem byli ukryti a černá nit nebyla při svíčce vi dět.</p>
<p>A skutečně! Lžička skákala jako živá, že se diváci nestačili ani divit. Hýbal se i stůl, protože pod ním seděl Skukům a držel jej, neboť stůl byl vyroben narychlo pro divadlo a bylo-nebezpečí, že se rozloží v „činitele“.</p>
<p>Když po ukončení tohoto čísla nemohli záhadu hoši z trojky uhodnout, pravili: „Skukůme, tys tam seděl pod stolem, tys s tou lžičkou něco dělal.“</p>
<p>„Dobře,“ pravil vítězoslavně Skukům. „Seděl jsem pod stolem, ale jenom proto, aby nespadl! Ale za tu nit jsem netahal...“</p>
<p>A tak to chytře prozradil. Pokoušela se o mne mrtvice!</p>
<p>Pak přišel Lilipután, gramofon, písničky, Citování duchů, Půlnoční příšera a mno ho jiných senzací, až šla z toho hlava kolem.</p>
<p>Na konec nám ta malinkatá skobička, na níž viselo jeviště, povolila a dřevěné kuli sy spadly do obecenstva. To se však pořád smálo, neboť myslelo, že to patří k předsta vení.</p>
<p>Smáli jsme se tedy taky, zvláště proto, že to spadlo „akorát“ za posledním čís lem, takže nebylo už čeho litovat...</p>
<p>Třetí oddíl zdál se být divadlem unesen a pozval náš oddíl na příští neděli do své klubovny, kde budou mít zábavu s čajem a cukrovím...</p>
<p>Tak teď, chlapci, málo jezte, abychom jim mohli udělat díru do zásob, jak se sluší a patří na hochy z dvojky!</p>
<p><emphasis><strong>[22]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong> ZÁLESÁK FREDY RADÍ</strong></emphasis></p>
<p>Nadešla zima a s ní nutnost poučit hochy o lyžaření, o všech jeho krásách i nebez pečí.</p>
<p>Tuto úlohu ochotně vzalo na sebe Čigoligo, ten náš krásný oddílový časopis, v němž se ve formě oblíbených rad populárního zálesáka Frédyho každý dočetl tolik, že musel být určitě pro bílý sport získán. Předkládáme zde doslovný text, jak zněl do pis došlý od zálesáka Frédyho z Dakoty:</p>
<p>„Milí hoši!</p>
<p><emphasis>42</emphasis></p>
<p>Předně Vám děkuji za Vaše blahopřejné projevy, zaslané mně u příležitosti mého pádu ze schodů do sklepa, kterážto nehoda na štěstí tak dobře skončila. Z nemocnice jsem už druhý týden doma a můj první dopis patří Vám.</p>
<p>Žádali jste mne posledně, abych Vám sdělil něco o zimním putování po horách, a tak spěchám, abych Vám poradil.</p>
<p>Tedy za prvé: Vždy se každý dobře oblékej na zimní cesty. Je-li sníh, nikdy nejdi na výlet jen v plavkách, jak je to zvykem v létě. Také se doporučuje „štuce!“ na ruce.</p>
<p>Síťku na motýly a mošničku v každém případě s sebou.</p>
<p>Hlavní věcí je, chceš-li mít na zimní výpravě štěstí, abys vykročil z domova pravou nohou. To nevadí, že jest to proti všem zvykům a že při tom zakopneš o práh a vyrazíš u sousedů naproti dveře. Co se vše nepodstoupí pro zdar cesty...</p>
<p>Na cestu vezmi též nějakou zábavnou knihu. Při dlouhých únavných pochodech na širých pláních je takové počteníčko při jízdě výborným osvěžením unavených no hou i mysli.</p>
<p>Jednou z hlavních zásob na cestu musí být horký čaj, kteréhož mějte vždy dostatek s sebou, protože žízeň na zimní cestě je úžasná. V nedostatku čaje musí ovšem pak stačit i pouhý sníh, ba já dokonce jednou, když nebyl ani ten sníh, pil jsem alespoň pl nými doušky krásy zimní přírody (abych aspoň vůbec něco pil!!!).</p>
<p>Veliké potíže způsobuje pečivo, které nám po cestě obyčejně neobyčejně ztvrdne, takže pak není poživatelné. (Zvláště osoby se špatnými zuby, zejména starší, musí si dávat ztvrdlé pečivo rozkousávat od osob mladších, se zuby dobrými.) Přemýšlel jsem v samotách věčného sněhu o tomto problému, až jsem přišel na způsob, po jehož použití Vám pečivo zaručeně neztvrdne: Snězte je všechno ihned po vyjití z domova, jakmile na Vás přestane maminka vidět z okna.</p>
<p>Chcete-li mermomocí na zimní túře také něco vařit, abyste vychutnali zimní tábo ření do poslední krůpěje, tu doporučuji vřele švestkové knedlíky. (Dobře kynou a nerozvaří se!) K ostatním lyžařům na horách buďte snášenliví a účinliví. Vidíte-li na příklad, jak se nějaký začátečník na lyžích potácí a už už myslí, že leží na zemi, přistrčte ho ze za du, aby už konečně upadl a měl tu hroznou a trapnou nejistotu za sebou.</p>
<p>Varujte se každé hádky a rozčilování. Na horách jsou lyžaři hned nakvašení, každé slovíčko je rozzlobí a není radno pouštět se tedy do nějakých sporů. Vím to sám podle sebe, když jsem jednou vsolil jednomu pánovi asi čtyři nebo sedm pohlavků — a on se Vám ten člověk se mnou hned div nepral...</p>
<p>Ale i k lidem trvale na horách usedlým (bačům, horalům, hospodářům a podob ně) buďte nanejvýše taktními. (Nemá s taktováním nic společného!) Styk Váš s nimi budiž pokud možno srdečný, milý a hřejivý.</p>
<p>Tak třeba, když zalezete před mrazem do stáje, kde Vás pokopá kráva, neběžte ihned s brekem do světnice a nehrozte, že si půjdete stěžovat na ministerstvo země dělství.</p>
<p><emphasis>43</emphasis></p>
<p>Naopak! Usmějte se vlídně na kravku, poplácejte ji bodře po uších a řekněte: „No — no — ty jsi ale mrská —“ nebo tak něco podobně. Zvýšená vlídnost a laskavost hospodáře za toto Vaše jednání bude Vám odměnou a radost z ní nezkalí ani eventuální další kopanec zezadu. (Od té krávy!!!)</p>
<p>Nikdy neplačte, upadnete-li na sněhu a píchnete si lyži do nosu či do ucha. Utři si každý mužně vytrysklé slzy o levou nohavici (krásný severský zvyk), zavzlykni tlume ně, aby bylo vidět, jak se přemáháš, a pak jeď dále. (Vypláčeš se ovšem až doma, neb taková věc se nikdy nemá dlouho zadržovat!)</p>
<p>Dlouhé večery, zejména bouřlivé, jsou obyčejně lyžaři prokláboseny ve vytope ných noclehárnách okolo stolu. Každý má plno řečí, každý někde někdy byl a něco tam zažil.</p>
<p>I vy se můžete účastnit debaty, hádat se s vypravěčem, odporovat mu, mást ho a vůbec si z něho dělat legraci. Nevíte-li ovšem zcela bezpečně, jak se věci — o nichž se vypráví — mají (na příklad leží-li Norsko právě u Francie či není-li pou hým ostrovem), raději mlčte a jen poslouchejte ostatní, jak si kecají do lebedy.</p>
<p>Občas samozřejmě můžete jen utrousit povzdech, jako třeba: „Jo, jo, kde jsou ty časy, když jsme lyžovali na fjordech,“ nebo „Na ničem se tak krásně nejezdí, jako na těch dánských lyžích s motorkem —“ a podobně. Tím stoupnete u druhých velmi v očích a nikdo Vám přitom nebude moci říci, že se nějak chlubíte...</p>
<p>Je škoda, že už mně dochází papír a že musím dopis ukončit. Jen tolik chci ještě ří ci, že budete-li se vždy a přesně řídit těmito mými radami, uvidíte, že si i zimní sporty oblíbíte tak, že je budete provádět v zimě — v létě, bez přestání.</p>
<p>Jinak jsme u nás doma všichni zdraví a nikdy se žádný těžší případ nevyskytl. Jo — a že mockrát pozdravuju maminku a tatínkovi že se nechám poroučet.</p>
<p>Zálesák Fredy.“</p>
<p><emphasis><strong>[23|</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>BAREVNÁ SKLÍČKA Z NAŠEHO ODDÍLU</strong></emphasis></p>
<p>Sehnat v Praze klubovnu pro skauty je asi tak těžké jako vypočítat, na který los připadne výhra milión korun.</p>
<p>Dovedete si tedy přibližně představit, jaký kus práce vykonal náš oddíl, když kdysi zjara po ohromném přílivu nováčků opatřil k naší dosavadní klubovně ještě dvě, a ješ tě hřiště a ještě zahrádku, aby se tam družinám líbilo.</p>
<p>Když jsme se dali do zařizování klubovny číslo dvě, získané pro dvě družiny od sportovního klubu, byli jsme nejdříve na rozpacích, jestli noviny, vylepené na zdech místnosti, smíme strhat.</p>
<p>Ale pan správce hřiště nás vyvedl z rozpaků, že ledaři, kteří v zimě místnost na ně kolik nocí používají, mají tyto noviny tak jako tak přečteny, takže o nic nemohou přijít. . .</p>
<p>Noviny jsme tedy seškrabali, ale do větších rozpaků přivedl nás objev, že ledaři kromě novin nechali ve zdech také tu a tam nějakou štěnici. O tomto pozůstatku ledařů přišlo <emphasis>44</emphasis></p>
<p>však okamžité rozhodnutí, a to, že štěnice šetřit ani živit nemáme, poněvadž si ledaři přinesou beztak pro každou zimu s sebou vždy nové zásoby.</p>
<p>Po těchto ujištěních dali jsme se vážně do práce, malovali klubovnu, začali dělat indiánský nábytek a k zahrádce také plot.</p>
<p>Zahrádka nám dala nejvíce starostí a družina Bobrů s družinou Tygrů se kvůli ní div nepopřály.</p>
<p>Tygři totiž jednoho krásného dne přinesli nějaká semínka a řekli: „Todleto jsou řeřichy. Zasejeme tedy řeřichy.“</p>
<p>Načež Bobři prohlédli znalecky semínka, usmáli se pohrdlivě a pravili: „Holoubkové, jste na omylu. To jsou semena zahradní pampelišky a žádné řeři chy.“</p>
<p>Tygři byli ovšem velmi rozezleni, dokazovali, že oni zahrádce spíše musí rozumět, když dědeček jednoho z nich měl před třiceti lety u Benešova zahradu. — Bobři také nebyli zticha — a výsledek byl, že si pak ani jedna družina zahrádky čtrnáct dní nevší-</p>
<p>mala, ani nezalévala.</p>
<p>Nakonec se ukázalo, že spor byl úplně zbytečný, protože ze semének nevyrostly ani řeřichy, ani zahradní pampelišky, nýbrž slzičky Panny Marie.</p>
<p>Družiny se honem smířily, a aby křivdu spáchanou na zahrádce alespoň z části od činily, zavedly do zahrádky hadici od hydrantu a tak důkladně zahrádku zalily, že všechny žížaly vylezly ze země v domnění, že je konec světa s potopou, a dvě břízy u vrátek, kde je větší spád, vzala velká voda...</p>
<p>To bychom tedy měli referát o klubovně číslo dvě, ted1 ještě o třetí ve smíchovskévěži.</p>
<p>Tato klubovna se vyznačuje celkem třinácti zázraky. Prvním zázrakem jsou schůd ky nad vodou, vedoucí k věži, z nichž, třebaže jsou bez zábradlí — nikdo ještě do řeky nespadl. Druhým zázrakem je příchod k věži, který do poslední chvíle není vidět, a zdá se, jako by věž byla bez dveří. Třetím zázrakem jsou točité schůdky ve věži, po nichž se nedá nic vynést, jak jsou úzké, takže se do klubovny musí tahat všechno ok nem.</p>
<p>(Představte si tahat do čtvrtého patra věže almaru lasem!) Čtvrtý zázrak je zá mek a klíč u dveří, jenž třebaže je nový, nedá se vůbec otvírat. S ostatními zázraky vás nebudu ani unavovat.</p>
<p>Mezidružinové bodování, jímž se družiny popohánějí k činnosti, je také povedené!</p>
<p>Tak na příklad jdeme k nádraží a najednou ve druhém trojstupu, hned za družino vými vlajkami, se něco zabělá. Jsem tam jako na koni.</p>
<p>,,Jirko!“ zabouřím s čelem hrozivě staženým, jak situace vyžaduje. „Ztrácíš druži ně bod.“</p>
<p>„Za co?“ vybafne Jirka výhružně a ruka se mu maně sveze na nůž u pasu.</p>
<p>„Koukají ti bílé trenýrky,“ poznamenám suše a schovávám svůj pověstný notes. Jirkovi je vlídně slíben družinový „hobl“.</p>
<p>Teď jsme dali dohromady také oddílové muzeum. Jsou v něm věci, jež budily v oddílu <emphasis>45</emphasis></p>
<p>nějakou senzaci nebo jsou jinak památné. Tak tu můžete nalézt mnoha hřebíky pobitý stůl z Mývalovy táborové postele, která, třebaže na ni Mýval upotřebil sto še desát hřebíků, ještě s ním šestkrát spadla. Pak jsou tu červené trenýrky, které vozíme s sebou už na tři tábory v naději, že se přece jednou o ně někdo přihlásí, jeden zkame nělý knedlík z Mohykánského tábora (roku 1926), šiška ze šiškové bitvy Tábora u Bobří reky atd. atd.</p>
<p>Sbírka oddílových úsloví, přísloví, historických výroků a všeobecně oblíbených „cintanin“ také utěšeně roste. Téměř pro každou činnost a příležitost v oddíle máme zvláštní oddílový výraz, jímž si kořeníme skautskou vojnu.</p>
<p>Příklad: Jeden hoch šlápne druhému na nohu a omluví se. Postižený odpoví ihned oddílovým úslovím: „Nic se nestalo — noha pryč.“</p>
<p>To naráží na událost z tábora před třemi lety, kde návštěva šlápla bosému Hudsonovi na nohu, omluvila se a on odpověděl zdvořile: „Nic se nestalo, nic se nesta lo. ..,“ přičemž se ostentativně dobelhal po jedné noze do stanu.</p>
<p>Na nový tábor se všichni už připravujeme a těšíme jako malé děti na cukrovou „štangíičku“. — Loni byla senzací Tábora smůly Černá skříňka. Co bude letos, ještě nevíme, ale pravděpodobně to bude budík.</p>
<p>Upozorňuji předem, že tento budík není takový nějaký obyčejný budík, ale že to je budík, kterému se musí rozumět a na nějž se musí s citem.</p>
<p>Na tomto budíku, když malá ručička je na dvojce a velká mezi pětkou a šestkou, tak to znamená, že je právě za pět minut tři čtvrti na čtyři. Když chcete, aby budík zvonil v pět ráno, musíte ho „narichtovat“ na půl deváté, přičemž je nutno ho dva krát za noc natahovat.</p>
<p>Jinak je to stroj velice přesný a není známo, že by se byl podle něho někdo zmýlil.</p>
<p>Jen jednou na jednom táboru mu nerozuměli, a tak také podle toho celý tábor vy padal: Budík budil v půl čtvrté odpoledne, ve čtyři odpoledne vstávali, v jedenáct do poledne se šlo spát, v šest večer byl nástup k rannímu cvičení a po půlnoci oběd. Pak z toho byly různé nepříjemnosti, poněvadž táborníci, řídíce se podle tohoto zázračné ho budíka, chodili nakupovat v deset hodin večer, krámy byly ovšem zavřeny, takže se tam muselo lézt oknem, což všechno dohromady dělalo mrzutostí. — To ovšem u nás nebude.</p>
<p>Víme, jak na budík.</p>
<p>Všechno vám to poctivě vypíši, až přijedeme z tábora.</p>
<p><emphasis>46</emphasis></p>
<p><emphasis><strong>[24]</strong></emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>JEDEME NA VELIKONOCE</strong></p>
<p>Těšili jsme se na ty velikonoce tak jako hned tak na nic jiného. Každý shledával doma pod postelí deky, za kanapem tornu, někteří říkali, že nepojedou, aby byli „vzácný“</p>
<p>(což dodávalo přípravám patřičného vzruchu a napětí), kdekdo si zamlou val, že bude sedět „u vokýnka“, no zkrátka, v oddíle byla nálada, jako by se mělo jet nejméně do Buenos Aires. (Buenos Aires je hlavní město v Argentině, jak jsem se do četl a na mapě po delším hledání si potvrdil!)</p>
<p>Když jsme byli v nejlepším, napadlo mne, abych předem objednal ve studentské noclehárně noclehy. Nalinkoval jsem si tedy hezky papír (pak jsem ty linky ovšem za se vymazal! ), napsal jsem zdvořilý dotaz, zda je v noclehárně pro nás ještě místo, při dal jsem známku na zpáteční odpověď a teď jsem čekal, co se bude dít.</p>
<p>Nedělo se nic, noclehárna taky nic, jen dny utíkaly a svátky byly už za dveřmi. („Este štěstí, že bylo zavříno!“)</p>
<p>Napsal jsem tedy znovu, a takhle nám odpověděli: „Halejďte se, mi máme ti slamníki napudě a nýjčky ešte nejni čas, abi mladeš uš jezdila na vandr, noclehárna je pro vagace a ne na velkonoce to se sedí doma a malujou se kraslice. Toste si mohly hned pomislit, dyš smě tak dlouho nepsali. Moc se divíme, ste měscký ale muší se vám to holt říct polopatě s úctou Václav Škindlík správce.“</p>
<p>Ale velikonoce už byly tady a nebyl čas psát někam jinam. A tak jsme jeli bez zajiš-</p>
<p>těného noclehu.</p>
<p>„Někde spát budeme,“ prohlásil jsem hrdinně, ačkoliv se mně hlas třásl nejistotou a nejraději bych opravdu seděl doma a maloval ty kraslice, jak vlídně vybízela karta pana Václava Škindíka, správce.</p>
<p>A tak jsme v zamračený sobotní večer zastavili po delším hledání na samotě, u po-divného jednopatrového stavení. Dole blikalo světýlko, chvílemi se uvnitř někdo há dal a zase třískalo nějaké nádobí.</p>
<p>Starý děda vyšel na zápraží.</p>
<p>„Dobrý večer přejeme,“ pozdravili jsme.</p>
<p>„Co říkáte?“</p>
<p>„Dobrý večer jsme řekli. Prosím vás, nenašli bychom tady nocleh?“</p>
<p>„Ale jejda, japaby ne!“ zahuhlal děda. „V seknici vám dáme slámu a budete spát jako dudci. Tady už spali inčí páni! A ráno bude kafe!“</p>
<p>Zavedl nás do prvního poschodí, srovnal stoly do jedné řady ke zdi a po „seknici“</p>
<p>rozhodil slámu.</p>
<p>Rozložili jsme se, jak nejlépe jsme uměli, hlavami k trnožům stolů.</p>
<p>Chvíli jsme ještě klábosili, chechtali se potichu a pak Pepíček Hůrků začal ještě ně co vyprávět. Usnul jsem asi v půli, ještě se tak matně pamatuji, jak Pepíček líčil v po vídce <emphasis>47</emphasis></p>
<p>nějaký výbuch v japonském městě těmito slovy: „To vám bylo něco děsnýho, ve vzduchu lítaly kusy nábytku i s Japonci a všechno možný. Byla to děsná čina.“</p>
<p>Pak mne probudila silná rána.</p>
<p>„Co to bylo?“ vyjekl jsem zděšeně.</p>
<p>„Praštil jsem se do hlavy tady o ten trnož,“ zuří Mýval. Někdo se na druhém konci řady potichu rozchechtal.</p>
<p>Každou čtvrthodinu se hlásily na zdi staré pendlovky. Nad ciferníkem se rozletěla malá dvířka, vyletěla z nich dřevěná kukačka a zakukala. Nejdřív jsme z toho měli le graci, protože kukaččin hlas se nápadně podobal hlasu jedné paní od nás z domu.</p>
<p>Když jsme pak ale už usínali a kukačka pořád brebtala své počítání, stále delší a delší, pozbývala celá věc svou zajímavost a bylo nutno, v zájmu veřejného klidu, ně co v této záležitosti udělat.</p>
<p>Popadl jsem potmě nějaký hadr a přikryl jím celé hodiny, aby kukání bylo alespoň tlumené. Za chvíli ale sáhl Mýval podezřívavě v místa, kam si večer uložil pečlivě slo-</p>
<p>ženou krojovou košili, a když ji nenahmatal, hned věděl, kde ji má hledat! Na kukač ce!</p>
<p>To byl ten hadr, kterým jsem před chvílí přikryl hodiny.</p>
<p>Pak jsem vecpal do dvůrek hodin jednu svoji zásobní punčochu. A to byl teprve ká men úrazu.</p>
<p>Kukačka se nějak do punčochy zamotala, nemohla zpátky a kukala ostošest nepřetržitě dále. Při vyndávání zamotané punčochy spadly pak hodiny dokonce ze zdi (závaží dopadla zrovna na Otu) a kukačka vypadla ze dvířek, úplně se nějak z ho din utrhla, nebo co. Ale kukat už přestala!</p>
<p>Ciferník se odkutálel někam pod kanape a nějaká kolečka jsem našel až na kraji slámy, kde jsme leželi. S chmurnými představami, co asi řeknu o hodinách ráno dědo vi, jsem uléhal, rozběsněný na nejvyšší míru.</p>
<p>A ještě nebyl konec utrpení. Mýval se najednou začal vrtět na slámě, jednou sem, jednou tam, pak se zase praštil do hlavy o trnož, načež vstal a povídal: „Jestřábe, já musím ven, jsem tady hned, půjdu potichu.“</p>
<p>„Jdi, je to na chodbě hned tam u schodů,“ řekl jsem soucitně.</p>
<p>Nevím dodnes, jak se to mohlo stát, Mýval aspoň říkal, že půjde potichu.</p>
<p>Ale v zápětí zazněla celým domem pekelná rána. Vlastně to ani nebyla jedna rána, nýbrž celá série ran, rachot jako z Niagarských vodopádů. Mýval porazil u schodů stojící necky a ty se řítily se schodů. Na prvním oddělení schodů se trochu zastavily -ale pak valily se pořád dál dolů, kde vyrazily dvéře u kuchyně a vřítily se dovnitř.</p>
<p>„Pomoc, vrahové!“ hulákal dole děda. Krve by se ve mně nedořezal.</p>
<p>Pak se děda trochu vzpamatoval a křičel k nám nahoru: „Haló, holomci, co jste to tam porazili?“</p>
<p><emphasis>48</emphasis></p>
<p>Byl jsem tak zmaten, že jsem vykřikl: „Ale nic, my už si nemůžeme vzpomenout, spěte dál!“</p>
<p>Mýval se vrátil bledý jako stěna. Po tom, co jsem mu řekl, hned ale zase zčervenal.</p>
<p>Děda asi všechno zaspal, protože ráno o ničem nemluvil. (Necky jsme ještě za sví tání vynesli potichu na jejich místo nad schody.) Když jsme mu dole platili útratu, po ložil jsem k penězům ještě dalších deset korun.</p>
<p>„Tady je za ty hodiny tam nahoře,“ povídal jsem nesměle.</p>
<p>„Jaký hodiny?“ vyjel děda na mne. „Ty já, pane, neprodám, ty máj' cenu...“</p>
<p>„No, možná že měly, dědečku, ale už nemají,“ a šetrně ho připravuji na nehodu, která v noci hodiny potkala.</p>
<p>Děda jat zlým tušením vylétl do naší „seknice“ jako na křídlech. Nečekali jsme, až se vrátí. Vyběhli jsme z domu a víckrát nás už neviděl.</p>
<p><emphasis><strong>[25]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>MY <strong>JSME </strong>SPRÁVNÍ</emphasis></p>
<p>Nu — konečně — nač bych to zapíral!</p>
<p>Stalo se to na našem táboře a nebudu se vymlouvat, že to bylo na jiném. Také to nezapřu, že leccos se nestalo zrovna „akurát“ tak, jak to zde píši, nýbrž že tu a tam z pochopitelných důvodů je ledacos ubráno, či zase přidáno.</p>
<p>Zkrátka a dobře, celá věc začala už v nákladním vagóně, kterým jsme jeli na tábor.</p>
<p>Čtyři z hochů se pořád odtahovali od druhých do kouta, chechtali se potichu, dívali se opovržlivě na ostatní, lezli neustále do maňásku a o něčem se radili.</p>
<p>A teprve na tábořišti s tím „vybuchli“.</p>
<p>Když táborové družstvo odpočívalo a kousalo své salámy, zvedli se tito čtyři ta juplní gambusinové a jeden z nich takto promluvil: „Vy bídné, ničemné pozemní krysy. Já a tadydle moji tři kolegové utvořili jsme ná-</p>
<p>mořnický klub a každý z nás v něm je dokonalým námořníkem. Voda je náš živel, zamlouváme si maňásek na celý tábor a vůbec — co bysme s váma mluvili — že jo...“</p>
<p>Zbytek táborového mužstva se rozchechtal. Pepíček Hůrků zatím honem skočil na maňásek a ujel do peřejí, aby to užil, než námořníci loďku ukořistí - a někdo milé ná-</p>
<p>mořníky polil vodou, „když to byl jejich živel“. (Nemohli nic říkat, ačkoli voda byla studená a oni ještě k tomu oblečení.)</p>
<p>Každý se chechtal, kromě námořníků, ale potají jim začali hoši závidět a každý by se k nim rád dal.</p>
<p>Ale oni byli neoblomní a nepřijali mezi sebe nikoho.</p>
<p>První, co vůbec udělali, že se dali vyfotografovat v námořnickém postoji. Získali za tím účelem Mirku, který měl aparát, a slíbili mu, že mu půjčí na hodinu maňásek, když je “vyblejskne.“</p>
<p>Mirka se nejdříve ošíval, hodina ježdění na maňásku zdála se mu být málo za tak <emphasis>49</emphasis></p>
<p>uměleckou fotografii, jakou mínil námořníkům zhotovit — a tak zkrátka hleděl kořis tit z ješitné touhy námořníků po fotografování.</p>
<p>Ale námořníci šli na to „vod lesa“ a řekli, když není spokojen s málem, že nedosta ne nic a že se dají vyfotografovat od někoho jiného. (Ačkoliv věděli, že kromě mně a Mirky nikdo v táboře aparát nemá a já že se k takovému ničemnému obchodu ne-propůjčím.)</p>
<p>Mirka, když viděl, že jde do tuhého, se rozhodl, že na smlouvu přistoupí, ale ná mořníci byli chytří a řekli:</p>
<p>„Jóó — hele — tůůdlenc — nejdřív jsi nechtěl ty, teď nechceme zase my. No — ale že jsi to ty — dovolíme ti, abys nás vyfotografoval, ale dáme ti za to jen půlhodinu jež-</p>
<p>dění.“</p>
<p>Zničený Mirka, lačnící po maňásku, na obchod tedy přistoupil, ale za trest nechal na fotografii námořníků všechny ostatní hochy, kteří si potají za námořníky stoupli a dělali jim za hlavami oslí uši, dlouhé nosy a jiné prostocviky.</p>
<p>Ostatně ani Mirka maňásku moc neužil, protože při poctivě vydělané půlhodině ježdění ho námořníci z maňásku šestnáctkrát vyklopili, řkouce mu na jeho námitky, že to ve smlouvě nebylo zakázané...</p>
<p>Pak bylo také nutné, aby si námořníci vymysleli nějaký zvláštní námořnický po zdrav.</p>
<p>Jeden z nich navrhoval Holá hoj, jiný zase Vzhůru na palubu nebo Ha — zemi vidím v dálce... ale nic se dobře nehodilo, zejména ne už to poslední, protože se přitom námořníci ustavičně přeříkávali a místo Ha — zemi vidím v dálce, říkali Ha — mezi divím v hálce a podobně.</p>
<p>Nakonec se dohodli, že pozdrav bude sestávat ze dvou částí a totiž, prvou že řekne ten, kdo zdraví, a druhou onen, kdo na pozdrav odpovídá. První část zněla: My jsme správní námořníci, a odpověď: Máme pentle na čepici.</p>
<p>Bylo to moc hezké a rýmovalo se to, ale pozdravu se museli námořníci vzdát, když si ho ostatní hoši takhle posměšně upravili: „Ušmudlaní námořníci mají špínu na čepici.“</p>
<p>Zprvu se za to námořníci mstili různými hrubostmi, ale pak raději na svůj pozdrav zapomněli.</p>
<p>Chování námořníků bylo i jinak prostě hrozné.</p>
<p>Každý, kdo k nim nepatřil, byl u nich přístavní krysou.</p>
<p>Už neříkali maňásek, ale škuner. Napíchli na jeho dno skautskou tyč se špinavým ručníkem jako plachtou a to byla kosatka.</p>
<p>Vypočítali si, že do vesnice jsou čtyři námořní míle a jedou tam rychlostí dvanáct uzlů za hodinu. Koupili si pět knížek Pirát Klaus a četli je vždycky večer ve stanu.</p>
<p>Chodili schválně kolébavým krokem jako námořníci a jejich hymnou se stala lodnická píseň s refrénem:</p>
<p>„Hoj Atlantiku, hoj Atlantiku, námořníci mají kliku.“</p>
<p><emphasis>50</emphasis></p>
<p>Všemu ostatnímu obyvatelstvu tábora se stali děsně protivní. Jediné, co dobrého udělali, bylo, že vynašli velmi rozčilující způsob jízdy na maňásku — pardon — na škuneru a tento nový způsob nazvali Nový Johnson.</p>
<p>Jeden z nich si stoupl do škuneru, druzí přivázali špičku lodi na dlouhé lano a takto zabezpečený škuner odstrčili s jednočlennou posádkou až skoro k druhému břehu řeky.</p>
<p>Pak se opřeli na souši o lano, dali se s ním do běhu a vlečený škuner rozletí se úžas nou rychlostí po hladině, vyrážeje svou špičkou přímo zázračný vějíř vody a necháva je za sebou hlubokou a zpěněnou čáru ve vodní hladině.</p>
<p>Nakonec, když už byl škuner téměř u břehu a hrozilo jeho roztříštění, bylo nutné zabrzdit. To se dělalo tak, že stojící námořník v letícím mana - chci říci škuneru -plácl sebou do vířící vody, což z celé jízdy nejvíce vzrušovalo.</p>
<p>Celý tábor se přiběhl podívat k řece, když námořníci prohlásili, že svůj vynález po prvé předvedou širší táborové veřejnosti. Námořníci se dostavili k exhibici v krásně vypraveném oddílovém dresu a v bezvadně bílých lednických čapkách. A když bylo přítomno celé táborové mužstvo, představení začalo.</p>
<p>Nejdříve se námořníci trochu pohádali o to, kdo z nich má jet na škuneru a kdo táhnout, ale když zpozorovali, že se jim chechtají, ukončili rychle při, jeden vlezl do škuneru a už jel k druhé straně řeky.</p>
<p>Teď ale stala se nemilá nehoda. Námořníci, dychtiví ukázat výkon co nejlepší, trhli prudce lanem, to se přetrhlo a všichni tři tahouni plácli sebou na jednu hromadu do rozbláceného pobřeží.</p>
<p>Vděční diváci — v domnění — že to patří k představení, propukli v pochvalný smích, ale námořníkům válejícím se v mazlavém blátě do smíchu příliš nebylo.</p>
<p>Kromě toho škuner na vodě po přetržení lasa, které padlo do vody, zmírnil samo zřejmě svou započatou rychlost, až se úplně zastavil. Ale v něm stojící námořník, kte rý neviděl přes vysoký a trochu zarostlý břeh katastrofu tahounů, velmi zle se rozčilo val a křičel: „No tak, co himbajs netáhnete? Todleto je ňákej Johnson? Todle není vůbec žádnej Johnson! Já bych vám ukázal, jak má vypadat Johnson!“ Načež se velmi urazil a přivesloval rukama ke břehu, kde při zlostném vylézání na kluzký břeh rovněž upadl do bláta a sjel po něm zpátky do vody.</p>
<p>Ale i tahounům se dařilo zle. Jeden z námořníků si roztrhl trenýrky a druhý si pohmoždil nohu. Třetímu se nestalo nic, ale aby mu to druzí dva poškození snad nezávi děli, dělal, že si vyrazil obě oči, a odběhl do stanu.</p>
<p>Tento neúspěch námořníků při jejich veřejném vystoupení byl první pohromou, která se na ně přivalila. Ale osud jich měl pro ně v zásobě ještě několik a druhá přišla hned příští den, když jsem zahájil ranní hlášení.</p>
<p>„Máme mezi sebou čtyři statečné hochy-námořníky,“ pravil jsem, když mužstvo stálo v pozoru ve čtverhranu.</p>
<p><emphasis>51</emphasis></p>
<p>Námořníci se zálibně usmáli a urovnali si stejnokroj. (U nás na táborech totiž dělá me ranní nástup v kroji.)</p>
<p>„Jsou to opravdu dovední a obratní hoši,“ povídám zase.</p>
<p>„Ehm — hm hm — ehm,“ kašlou rozpačitě námořníci a nadýmají se jako holubi.</p>
<p>„Nikdo se nevyzná v lodnictví lépe než oni,“ rozmazávám jim med kolem úst dále.</p>
<p>Námořníci jsou už v sedmém nebi a ostatní jim závidí chválu.</p>
<p>„Potřebujeme postavit stožár na vlajku,“ pravím na konec. „A kdo jiný muže tuto práci vykonat, než naši čtyři milí dovední námořníci?“</p>
<p>„Ale to je přece děsné těžký,“ vyjelo z námořníků zoufale.</p>
<p>„No ano — v tom je právě ten vtip,“ povídám mrazivě. „Od čeho byste byli ná mořníci.</p>
<p>Čí by to měla být práce než námořníků? Styďte se. Vy máte do námořníků tak daleko jako my odtud do Prahy.“</p>
<p>Pak byl nástup rozpuštěn. Mužstvo už zase mělo příčinu smát se námořníkům a ti se šli honem podívat do jízdního řádu, kolik je kilometrů do Prahy, aby alespoň při bližně poznali, jak daleko mají k opravdovým námořníkům.</p>
<p>Bylo to pro ně hrozné zahanbení, ale pak je postihla ještě hroznější rána. Při dal ším ranním hlášení byl čten rozkaz „ze zhora“, že se dovoluje na maňásku jezdit je nom těm hochům, kteří nejsou námořníky. A těm, kteří jsou námořníky, se používání maňásku přísně zakazuje.</p>
<p>To rozhodlo o osudu námořníků. První den dělali, jako by o maňásek nestáli. Ani koupat se nešli, ačkoliv slunce pražilo. A když od řeky zazněl řev pozemních krys, zkoušejících Nového Johnsona, zacpali si námořníci uši a šli raději na borůvky.</p>
<p>Ale druhý den už námořníci neodolali.</p>
<p>„Prosím vás, buďte tak hodný a pučte nám ho aspoň na chvilku - jo? My už ne jsme námořníci!!“ křičeli na pozemní krysy, prohánějící se s maňáskem po řece.</p>
<p>Ale z vody se jim odpovídalo: „Jóó, heleme se — vy sté ale dobrý. Dýk my víme, o co běží. Jste správný námořníci a bašta.“</p>
<p>Načež správní námořníci chodili smutně po břehu, plivali do vody a občas se ptali ve vůdcovském stanu významně, kdy jedou vlaky do Prahy, kolik stojí dráha a jestli by si ji museli zaplatit sami nebo jestli by na ni dostali z toho, co zaplatili na tábor...</p>
<p>Z chmurných úvah o odjezdu z tábora je vytrhlo příští ranní hlášení, které upravo valo používání maňásku v tom smyslu, že každý účastník tábora, ať námořník či pří stavní krysa, smí jezdit na maňásku.</p>
<p>Od té doby se námořníci zase sice chvílemi vozili na maňásku, ale byli tiší jako putičky a nikomu ho už nebrali.</p>
<p>A když se na příštím táboru stane něco podobného, víme Jak na to“.</p>
<p><emphasis>52</emphasis></p>
<p><emphasis><strong>[26]</strong></emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong> POJEDEME SPOLU NA KOLE</strong></p>
<p>„Všechno dobré o mrtvém,“ říká se všeobecné, když se mluví někdy někde o něja kém nebožtíku. A přece—alespoň podle mého skromného názoru — mělo by se spí še říkat „všechno dobré o živém“, protože mrtvému už je to rozhodně jedno, jak se o něm mluví, ale ten živý může po takovém špatném „mluvení“ přijít a dát nám pět šest pohlavků, jen to fikne.</p>
<p>Ale vůdce ze Světlé nad Sázavou, bratr Grizzly, nemůže na mne ani za živa, ani za mrtva, protože to, co zde o něm a o tom jeho „kole“ budu žalovat, není žádné špatné „mluvení“, ale jen čistá pravda.</p>
<p>Dříve, než budu vyprávět tento jímavý pravdivý příběh o jízdě na kole, který se mně stal na letošním táboře (co se taky všechno na táboře nepřitrefí?), musím o jízdě na kole promluvit povšechně, aby historie byla úplná a vědecky podložená.</p>
<p>Tedy - jízda na kole sama o sobě je již tak stará jako lidstvo samo.</p>
<p>Ano - je na příklad historicky dokázáno, že si již nebožtík Diogenés občas velmi rád zadrandil na kole a použil k tomu účelu vhodně upravených obručí ze svého po věstného sudu.</p>
<p>Rovněž onen legendární běžec, který zvěstoval porážku lakedaimonských, nepřiběhl, jak až dosud bylo tvrzeno, ale přijel se zprávou na kole. A smrt, která ho zkosila ihned po vyřčení zprávy, nepovstala z únavy po běhu, ale z toho, že měl u kola zavaře nou zadní nábu. (Vizte ostatně můj spor v této věci v Národní politice ze dne 30. úno ra 1935.)</p>
<p>I do naší vlasti se jízda na kole dostala velmi brzy a nalezla oblibu, jak svědčí následující úryvek z pergamenu, který byl nalezen spolu s jinými dokumenty v archívu města Hradce Králové:</p>
<p>„... i jdižiž, ruče na kolo jako čečetka vyskoč a s větrem o závod krajem uháněj. Hubu mějž zavřenu, aby průvanu nebylo, a hlavně jen šlajfovat přehojně neopomeň, abys škébule své nenabil jsi sobě. A jízda Tvá pak srdci Tvému pro radost a očím ji ným ku potěšení jest bude“.</p>
<p>Naučit se jezdit na kole není lehká věc a také ne každý stejně rychle pokračuje v učení.</p>
<p>Lidé rozvážní, klidní, vyrovnaní naučí se na kole jezdit poměrně dříve než li dé nestálí a vrtkaví, kteří nemají dostatek duševní rovnováhy a nemohou ji mít pocho pitelně ani na kole a jsou následkem toho většinou více v příkopě než na kole.</p>
<p>No - a teď, jak to bylo s tím Grizzlym ze Světlé nad Sázavou.</p>
<p>Měli jsme totiž tábor nablízku a jednoho dne přijel k nám Grizzly na kole, aby u nás pobyl několik dnů na návštěvě. (Myslel si chudák, že jako host nebude muset nic dělat, ale ještě tentýž den musel utírat nádobí, umýt si špinavý ešus a dokonce byl přinucen sesbírat své papírky od bombiček, které mu hoši nacpali...) <emphasis>53</emphasis></p>
<p>Třetí den jsem se rozhodl, že se půjdu podívat asi deset kilometrů cesty dále do kraje, kde mně byla slibována krásná tábořiště pro příští rok.</p>
<p>„Ale nic — co bys chodil,“ bouřil se Grizzly, jakmile zaslechl o mém úmyslu. „Mám tady své kolo, pojedeme tedy spolu. Sedneš si na rám a budeme tam dříve, než se naděješ. To budeš vidět, jak pojedeme.“</p>
<p>A takovéhle řeči, prosím, jsem od něho slyšel asi dvě hodiny. Nechtěl jsem jet. Včera se mně zdálo o ševci a dnes ráno jsem rozbil zrcátko. Víte přece, co to zname ná.</p>
<p>Ale Grizzly mne vábil a vábil jako pražský autodrožkář, jen abych prý jel, to že prý bude něco, alespoň prý o tom napíši pak zase nějaký článek do Junáka — no, až jsem zkrátka podlehl a vyjeli jsme. On na sedle, já na rámu.</p>
<p>Lidi — to vám bylo kolo! No nazdar!</p>
<p>Hned za první vesnicí mu spadlo sedlo, takže si Grizzly šoural kabát po zadním kole.</p>
<p>Za Koňkovicemi mu odpadl jeden pedál (tomu kolu), a sotva jsme ujeli dvacet metrů, přetrhl se mu řetěz u převodu a zamotal se do drátů...</p>
<p>V Čičeličkách... právě před kovárnou, se nám začalo viklat přední kolo, Grizzly už byl celý utahaný a tak slezl a povídal:</p>
<p>„Teď už mám toho himbajs dost! Vypůjčíme si tady v kovárně klíče a kolo spraví me.“</p>
<p>Divil jsem se, že mluví o té správce tak v množném čísle, jako by přitom počítal se mnou, ale nechtěl jsem dělat zlou krev a jen jsem se tedy optal, jestli mám slézt taky nebo jestli mne bude při tom spravování na kole držet.</p>
<p>Ale Grizzly už byl nějak mrzutý, utrhoval se na mne, jako bych já to kolo rozbil a nebyla s ním vůbec žádná řeč.</p>
<p>V kovárně nám půjčili olejničku, jeden klíč velký, jeden malý a jeden na kónusy.</p>
<p>Grizzly rozšrouboval matice, dal mi je podržet, pak jsem mu musel podat velký klíč, pak ještě kónusový, načež mi velký vrátil, pak si vzal zase ten malý a velký, jeden mi vrátil a chtěl kónusový, pak si bral něco sám, najednou chtěl zase ten velký a já mu tvrdil, že ho má on. On povídal, že mně ho vrátil s tím malým. Ale já neměl ani ten malý. A Grizzly také ne. Hledali jsme okolo v trávě, přičemž jsem upustil na Grizzlyho celé kolo, které jsem pořád jednou rukou držel. Pak jsme ztratili i ten kónusový, a když jsem ho šel hledat, nedal jsem si pozor na matice, snad jsem je vytrousil—nebo co — a zkrátka bylo po maticích.</p>
<p>Myslel jsem, že se Grizzly zblázní, když jsem mu to řekl. Abych ho alespoň trochu uspokojil, pravil jsem povzbudivě:</p>
<p>„No, mlč — jen když se nám pořád ještě neztratilo to přední kolo, to je hlavní. . .“</p>
<p>Grizzly na mne div nevztáhl ruku!!</p>
<p>Klíče jsme našli asi za hodinu, ale šroubečky byly pryč a pryč a pryč. Koupili jsme tedy v kovárně nové a jeli jsme dále. Kolo se už tolik neviklalo.</p>
<p>Ještě jsme neztratili kovárnu z dohledu, když nám praskla zadní duše. Na čisté hladké <emphasis>54</emphasis></p>
<p>silnici!!! A teď jsem teprve něco viděl!</p>
<p>Grizzly vyňal duši z obalu a tato duše měla záplatu vedle záplaty, některá byla kombinovaná, protože měla na sobě zase ještě několik záplatek menších. Každá zá plata měla svoje číslo. Grizzly vytáhl nějaké ušmourané lejstro a srovnával s ním číslo oné záplaty, která nám nyní povolila.</p>
<p>„Jo, milej zlatej — to máš tak,“ pravil Grizzly rozšafně, když jsem se na něj tázavě zadíval, a sedl si ke svému výkladu na zem.</p>
<p>„To kolo už je dost starý. Tatínek ho vyfasoval ve světové válce, prodělal s ním ce lou Itálii, Rusko a ještě kousek Srbska. Celý pluk se na tom kole učil jezdit, pak doma leželo několik let na půdě — a zase se na něm jezdilo — no a to víš, že duše utržily sem tam nějakou díru, kterou bylo třeba zalepit. Záplaty se ale množily a nikdo se už v nich nevyznal. Některé byly lepeny klihem, jiné ševcovským popem, voskem, každá byla z jiného roku a na každou zkrátka jiný recept, jak ji znovu přilepit.</p>
<p>A to se všechno tedy muselo vepsat sem do tohoto záplatového plánu a podle ně ho hned uvidíme, jaká záplata nám na příklad právě teď praskla . . .“</p>
<p>Zabořil se do záznamů o záplatách a najednou s nádechem jistého zájmu pravil: „A jéjej — povolila nám záplata 85-1909“ — a když si vyhledal příslušné číslo v záplatovém plánu, četl:</p>
<p>„Tato díra byla udělána u Solopysk, když jsem se vyhýbal malému kamínku, při čemž jsem porazil jednu paní s nůší a pak spadl do okurek vedle silnice. Na ten kamí nek jsem při tom také najel. Podpis: Tatínek.“</p>
<p>Záplatu jsme zalepili, ale moc daleko nedojeli, protože Grizzlymu upadl zvonek a nemohl ho najít.</p>
<p>Ve snaze, abychom už jeli dále, nabídl jsem Grizzlymu, aby zvonek nehledal, že budu při jízdě na lidi v cestě hvízdat. Neptejte se, jak mne odbyl!</p>
<p>Ještě při zpáteční cestě nám jednou praskla přední duše. Grizzly to ale neviděl, ne bo to snad ani nechtěl už vidět, a tak šlapal dále.</p>
<p>„Grizzly,“ povídám tedy.</p>
<p>„Co je už zase,“ vyjel na mne výhružně.</p>
<p>„Grizzly — mně se zdá. . .“</p>
<p>„Co se zdá, to je sen,“ odsekl prudce Grizzly.</p>
<p>„No jo, dobře, dyš ale vono jako tento -“ začínám dále nesměle, abych ho moc ne-rozzlobil.</p>
<p>Zkrátka jsme nakonec slezli a seznali, že nyní povolila záplata číslo jednací 37/c a i 907, vzniklá tehdy, když Grizzlyho tatínek v mládí najel na hrábě.</p>
<p>„Co se mne tejčí,“ pravil jsem teď již dosti zhurta, protože s přibývajícím šerem rostl můj vztek na to, že jsem se dal Grizzlym k jízdě přemluvit, „já bych radši došel do tábora pěšky.“</p>
<p><emphasis>55</emphasis></p>
<p>„Jo - hele - ty jsi dobrej,“ zahoukal Grizzly a očka mu vyplavala zlobou. „Tak ty si půjdeš hezky do tábora a já tu mohu zůstat do rána - néé?“</p>
<p>„To by nebylo vůbec zapotřebí, zůstat tu do rána. Stačí, když tu zůstaneš do půl noci.“</p>
<p>Chechtám se najednou a celá věc mně připadá děsně k smíchu, ač jinak jsem povahy spíše zádumčivé a tesklivé.</p>
<p>V táboře už byli po večeři a chystali se spát, když jsme přišli. Grizzly nesl veloci péd na ramenou, protože nám už skoro u tábora vypadlo celé zadní kolo, o čemž jsem vám zapomněl napsat.</p>
<p>„Tak co — jak se vám jelo?“ vítá nás táborové mužstvo, protože nevidí ve tmě Grizzlyho s kolem na zádech.</p>
<p>„No skvěle jsme jeli, skvěle,“ pomlaskuje si labužnicky Grizzly. „Viď, Jestřábe?“</p>
<p>„Hm,“ bručím nevrle a mizím raději rychle ve stanu, abych mu nedal pohlavek.</p>
<p><emphasis><strong>[27]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong> KDYŽ SE RUKA K RUCE VINE, TAK SE TÁBOR PODAŘÍ</strong></emphasis></p>
<p>Je toho tolik, co chci napsat, že opravdu nevím, kde bych začal. Nejraději bych te dy nepsal nic, abych darmo něco nevynechal, ale když už mám takový hezký nápis, je mi toho přece jen kapku líto. A tak začnu nejdříve o té tyči.</p>
<p>Ta tyč za tím stanem ležela už hrozně dlouho. Ležela tam týden — a ono nic. Leže la tam čtrnáct dní a „vono furt nic“. Nikdo si jí nevšímal, každý do ní kopl.</p>
<p>Pak ji teprve jeden pořádný táborník zvedl a zabodl do země. A každý, kdo šel ko lem, zastavil se u ní a trochu ji do země ještě více zarazil. A tak společným úsilím celé ho tábora, zvláště pak Čeňka čili kanonýra Jabůrka, byla tyč do země zaražena až po svůj vršek.</p>
<p>Několik dnů tam byla tak pohrbena. Nikdo nevěděl, čí tyč je, každý si myslil „má to není—tak co“ a žádný po tyči ani neškytl. Pak ale v tyči poznal Čingo svůj majetek a teď začala mela. Hned že prý tyč musí ven. Já tu tyč poznám,“ křičel zoufale Čingo, „měla nahoře na šešulce takový to, s ta kovým tím — že jo — víte, co myslím, viďte, koukejte, tajdle to je, tadlecta maličká tečka, to je určitě moje. Kerej bukanýr bukanýrská mně tam tu tyč zarazil, hrom aby ho po poli za to honil — a honem s ní ven, nebo budete vidět...“</p>
<p>Tyč ale ven nešla - tak tam byla zaražená! Když jsme kolem tyče lili vodu, aby zem změkla a tyč se dala vytáhnout, vycházely ven jen bublinky, ale kdepak tyčka...</p>
<p>„Vykopáme tedy okolo díru,“ řekl kdosi a už tu byla „kramle“ a lopatka.</p>
<p>„Tohle kopání mně připomíná jednu knížku,“ říká Venda Rybář. „Kdybych si jen vzpomněl, jak se jmenuje. Je tam také něco o takové hloubce, jako teď tady. Napsal ji tendleten Žuln Verner.“</p>
<p>„Aha - Pět neděl v balóně,“ pomáhá jeho paměti ochotně Jirka.</p>
<p>Celé mužstvo se potají chechtá, jen Venda nevidí, že si z něho Jirka dělá legraci.</p>
<p><emphasis>56</emphasis></p>
<p>„Kdepáák,“ odmítá možnost tohoto názoru. „Tam bylo něco o čtvrtku. Cesta -cesta -</p>
<p>aha, už vím. Cesta do středu země. Tak jsem tomu byl přeci blízko - myslil jsem, že tam bylo něco o čtvrtku, a ona to byla zatím středa...“</p>
<p>Teď se chechtá zase vítězně Venda a utíká před odhlasovanou kyčelní masáží.</p>
<p>(Kterýžto název navrhuji místo zprofanovaného slova „hobl“.) Pak byl na táboře pepik. Ale to nebyl takový Pepík, jako je například nějaký živý Pepík, to byl pepik s malým „p“ a s krátkým „i“. Ten náš pepik byl obyčejným kusem dřeva a s tím kusem dřeva zatloukal Boža všechny kůly u podsady.</p>
<p>Střežil jej jako oko v hlavě, ale pepik se těšil neobyčejné pozornosti celého tábora a proto každou chvíli Božovi někdo pepika ukradl. A pak bylo zle.</p>
<p>Boža chodil chvíli jako bez ducha. Nic ho netěšilo, v očích se mu leskly slzy, se vším mlátil (občas i sám sebou, když o něco zakopl), každého si nedůvěřivě prohlížel a najednou objevil pachatele. A teď to začlo!</p>
<p>Rozestavěným táborem se mihly dvě postavy. Ta první—obyčejně menší — točila nad hlavou vítězně pepikem a přitom ječela strachy. Za ní se hnala atletická postava Boži.</p>
<p>Všechen ten shon se řítil někam k vodě.</p>
<p>Na svahu u břehu řeky zmizeli nám oba gambusinové vždycky na chvilku z očí. Jen děsný řev je odtamtud slyšet A ještě a ještě, jako když dobíjí někdo kůzle. A za chvil ku volné kluše od řeky Boža. Už je to zase on. Směje se, huláká své „hujťaťááá“ a po hrává si mile se zachráněným pepikem.</p>
<p>Hoši ze zpěváckého družstva Kolektiv dokonce tvrdili, že existuje tajně jakýsi kult pepika, že je celý klub „pepikovců“, v jehož středu je Boža, ač ten vše popíral.</p>
<p>Pak ale Boža přišel o svou radost. Jednoho dne zatloukal na břehu kůl na uvázání loďky. A jak byl v ráži, přerazil pepika na tři kusy a ještě přitom upadl do vody. (Ten Boža!)</p>
<p>Celý tábor se tehdy zahalil do smutku. Každý jsme s Božou cítil. Chodili jsme ko lem něho po špičkách, nemluvilo se nahlas a kdekdo se snažil zmírnit jeho žal.</p>
<p>Večer měl pepik pohřeb. Boža mu vlastnoručně vykopal hrobeček a pepik byl pietně zabalen do nedělních novin, ozdoben kvítím, přišla řada kytic s nápisy a pak za asistence celého tábora byl pepik vynesen z vůdcovského stanu a za pohřebních zpěvů dopraven k hrobečku.</p>
<p>Za ministerstvo táboření jsem pronesl smuteční řeč já, načež se vystřídalo ještě ně kolik řečníků. Za Kolektiv byl přihlášený a projev učinil Gaučík, který u Kolektivu zastával funkci klubového strašidla. Řečník byl tak dojat, že pořád jenom skytal: „Že jo — že jo,“ a bylo po řeči.</p>
<p>Pak dlouho nikoho nic netěšilo. Každý zalezl do svého stanu a svým bolným citům dal průchod hrou na mandolinu, housle, harmoniku nebo hrací hodiny. Kdo neměl žádný hudební nástroj, tak si pískal od rána do večera aspoň na hubu.</p>
<p><emphasis>57</emphasis></p>
<p>V hudbě vynikal zejména Černoušek-houslista. Co hrál, to bezpečně nebylo zjiště no nikdy. Jak hrál, to jsme věděli všichni: mizerně. Jednou pršelo. Sedělo nás několik u mne ve „vůdcáku“ a Černoušek hrál vedle „ve vile“. Mně jeho písnička připadala jako „Skákal pes přes voves“, kdežto hoši se spíše klonili k názoru, že Černoušek hra je „Mladost, moje mladost...“ Ale na konec přiběhl rozjařený Černoch a povídá: „Ne - ale tydlecty Hofmanský povídky bych moh' hrát furt - a porát budou krás ný. ..“</p>
<p>Mužstvo se chechtalo, ale mně—jakožto známému milovníku hudby — se udělalo děsně mdlo a trvalo celé odpoledne, než jsem se vzpamatoval. Za tohoto zhroucení arciť zapomněl jsem dávat svačinu, což mužstvo nelibě neslo a připomínalo mně ji tajným reptáním a házením seker. („Este že šém se dicky pšiklčil...“, abych se vyjádřil jedním úslovím z našeho oddílového časopisu.)</p>
<p>V těch dobách, kdy duch tábora vlivem milovaného pepika i Černouškových hu debních produkcí upadal jako kámen vržený do propasti, bylo nutno honem něco dě lat, aby lid se nebouřil a vrchnost svrhnout se neopovážil.</p>
<p>Část představenstva tábora navrhovala, aby se vařily tři dny za sebou škubánky, ale návrh byl přehlasovaný novým - aby se postavil tobogán.</p>
<p>Jak jsme ho stavěn', co se při něm semklo, jakož i jiné příběhy, vesměs kratochvil né, o tom vám povím až zase jindy, protože všeho moc najednou škodí, a ještě by se vám o tom darmo v noci zdálo.</p>
<p><emphasis><strong>[28]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>SEDM STATNÝCH PISTOLNÍKŮ</strong></emphasis></p>
<p>Jak to vlastně začalo?</p>
<p>Kluci byli samá tableta kovbojská knížka, mluvilo se jen o samých psancích a ka-</p>
<p>ňonech, o vypálených rančích a podobných taškařicích.</p>
<p>A Tonda si zkrátka myslel, že když je tak strašně dlouhý, že už je bůhví co, a pořád o sobě říkal, že je pistolník. K těmto řečem se nachomýtli ještě někteří jiní gambusini, kterým se to děsně líbilo a prohlásili, že jsou pistolníky taky. Byl to zejmé na Samson, který dostal ihned přezdívku Sam-pistolník, pak Emílek a ještě nějací jiní výtečníci, v celkovém počtu sedmi.</p>
<p>Od toho dne, jak se tihle chlapci sešli, nebylo s nimi k vydržení. Spolky na táboře od události se správnými námořníky sice nebyly trpěny, ale vzhledem k legračnímu založení tohoto pistolnického sdružení zamhuřovalo vedení tábora obě oči a pistolní ci dělali „jako by nic“.</p>
<p>Tonda byl ihned pojmenován jako Táta pistolník. Různé pokusy zlehčit jeho oso bu přezdívkami jinými, jako například Fotr pistolník nebo Stařičkej pistolník a po dobně -</p>
<p>byly vzápětí rázně potlačeny, neboť - jak již řečeno - Fotr pistol - chci říci Táta <emphasis>58</emphasis></p>
<p>pistolník byl skutečně úctyhodně dlouhý a pak co hlavního, měl u svých pří vrženců velký vliv, který mu zaručoval jejich okamžitou a vydatnou pomoc.</p>
<p>Jako správní námořníci, tak i pistolníci si potrpěli na obřady. Každý počin, každou poradu zahajoval Táta pistolník slovy: „Pistolníci, za mnou,“ přičemž si vždy drama-ticky přehodil přes levé rameno svou černou pelerínu. Pistolníci na to zařvali vždy unisono: „Kam bysme šli inám!!!“ Teprve pak se schůzovalo.</p>
<p>Každý“ z pistolníků vlastnil docela pěkný dětský „leborbér“, umělecky vyřezaný ze dřeva, který jim dodával náležité odvahy k pistolnickému počínání.</p>
<p>Přijímací zkouška k pistolníkům byla velmi těžká: Sam-pistolník se s každým zá jemcem o členství nejdříve pral, všelijak ho „mukal“ a zájemce nesměl ani pípnout. Když pípnul, byl amen. Jeho přihláška nebyla přijata a on byl vydán na posměch všem pistolníkům i nepistolníkům a nezbývalo mu, než: a) odejít na poušť a stydět se,</p>
<p>b) zastřelit se dvěma až třemi ranami z pistolnické bouchačky.</p>
<p>Smrtelné vážnosti a obdivu svých společníků dobyl si však Táta pistolník zejména kteréhosi dne, kdy po dvoudenním tajemném kutění a pročítání starých zálesnických „kněh“ vynořil se najednou z hlubin stanu, zasypaného odštěpky a třískami, s podiv nou malou šipkou, vyrobenou ze dřeva.</p>
<p>Pak sháněl malý klacíček a provázek. Když oboje po delším hledání v okolí tábora objevil, předvedl táboru tak zvaný „pistolnický samostříl“.</p>
<p>Šipka se totiž pomocí klacíku a provázku, z nichž byl zhotoven jakýsi luk, měla vymršťovat asi do deseti metrů, kterážto vzdálenost se řídila dle zručnosti vrhače.</p>
<p>Táta pistolník prozatím dokázal vymrštit šipku asi na tři metry, ale všeobecně — vzhledem k jeho tuhému tréninku — se předpokládalo, že do konce tábora dokáže šipku vystřelit na takových pět šest metrů.</p>
<p>Dny však ubíhaly a výkon Táty pistolníka ve vrhu se nelepšil. V knize, z které čer pal pokyny při výrobě šipky, se Táta pistolník dočetl, že prý každé malé dítě a každý nešika již první den dokáže vymrštit šipku do deseti metrů. Celé dny protoulal se Táta pistolník v odlehlém údolí tábora se šipkou a skládacím metrem, aby mohl své výkony kontrolovat. Nelepšily se však a Táta pistolník upadal zvolna do trudnomyslnosti a všelijakých pocitů méněcennosti, v nichž ho potměšilí škodolibci ještě horlivě utvrzovali.</p>
<p>Největší duševní otřes potkal pak Tátu pistolníka o několik dnů později. Při svých výzkumných výpravách se samostřílem do okolních pralesů vystopoval Táta pistolník velikou můru, kterou se snažil rukama zasáhnout.</p>
<p>Jak známo, Táta pistolník vládne silně dlouhýma rukama, tzv. lopatami. Mamě ji mi mával jako větrný mlýn, múru nezasáhl. Motala se mu dlouho mezi rukama, pak se mu otřela o nos a uletěla.</p>
<p><emphasis>59</emphasis></p>
<p>Táta pistolník, zdrcen svou vlastní nemotorností, vrátil se do tábora, s nikým ne mluvil, už nesvolal ani jednu pistolnickou schůzi a bylo po pistolnickém sdružení...</p>
<p><emphasis><strong>[29]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>STRÁGULA – SENZACE NAŠEHO TÁBORA</strong></emphasis></p>
<p>Bobří družina je rarita našeho oddílu. Jsou do ni zařazováni hoši z ostatních dru žin, když jim táhne na patnáctý rok, a z toho vyplývá, že jsou tam tedy již hoši zkušení a dovední.</p>
<p>Na táboře měla Bobří družina svůj zvláštní čtyřplátnový stan, do kterého se smělo vstoupit jen s vyřknutím některého slova družinového slovníku (například „hvoz dík“, „karamba“, „švára“, „Pedro“, „hrdinný kapitán Korkorán“ apod.), měla svou bandasku s družinovou vodou, která se však nesměla pít, aby jí neubývalo apod.</p>
<p>A z té družiny, jež měla takovéto všelijaké zvláštnosti a oplývala různými dobrodružnými nápady (viz únos Vendy Mládka od pirátů), vzešla i myšlenka na Strágulu.</p>
<p>Strágula byl nízký podvozek z rozbitého dětského kočárku, který si vzala Bobří družina na tábor, „dyby se na něco potřeboval“. Nepotřeboval se však na nic, kromě dovážení kamenů od řeky ke stavbě kamen, a tak hned po této službě nějaký neznámý dobrodinec neměl nic jiného na práci, než že u vozíku urazil obě přední kolečka.</p>
<p>A teď to začalo!</p>
<p>Na prkénko vozíčku, které teď spočívalo jen na zbylých dvou zadních kolečkách, byla přibita dlouhá oj a tak vytvořen z dětského kočárku smrtící závodní vůz tovární značky Strágula.</p>
<p>Na vozík si sedl jezdec, dva hoši-tahouni popadli oj a jelo se o překot. Někdy zá vodník vypadl, když se v travnatém terénu vjelo do jámy, ale jinak se Strágula těšil ne obyčejné pozornosti celého tábora.</p>
<p>Bobři se strašně chlubili, že dovedou jezdit na Strágule nejrychleji, že jsou „nejši-kovnější“, že mají svou „techniku“ — a uznejte laskavě, že takovéto řeči by dopálily i nebožtíka.</p>
<p>Proto jednoho dne bylo rozhodnuto, že se uspořádá na Strágule závod o Velkou cenu tábora, aby bylo vidět, „kdo to lepší dovede“.</p>
<p>Lidi — to jste neviděli, jak to vypadalo v táboře v den závodu!</p>
<p>Od rána se nemluvilo o ničem jiném než o něm. U kuchyně denní služba připálila při povídání jíšku, což se pokládá u nás na táboře za „táborový hřích“, já jsem ani ne-přijímal hochy k druhotřídce (když jsem musel povídat...) a někteří chlapci se ne chtěli ráno ani umýt, prý se beztak odpoledne při závodu umažou.</p>
<p>U Stráguly panoval ohromný ruch. Strágula garážoval u čtyřplatňáku Bobrů a byl teď u něj shromážděn celý tábor.</p>
<p>Na Strágulu nesměl nikdo ani „šmátnout“ kromě Charlieho, který byl oficiálním montérem, přiděleným „továrnou Strágula“ k závodnímu vozu.</p>
<p><emphasis>60</emphasis></p>
<p>Jako pravý montér byl Charlie ustavičně nabručený. Na každý pokyn, daný mu ve-litelstvím Bobřího stanu k opravě „vozu“, měl čtyřiapadesát řečí (jako například: „A co furt porát —“, „a proč —“, „a na cóó —“, „dejte mně pokoj —“, „no jóó porát ta ky —“</p>
<p>a podobně). Přitom ustavičně držel v ruce skutečnou ohromnou olejnici od au tomobilu, se skutečným olejem a mazal na Strágule nutné i zbytečné. Také sbírku klí čů a kleští ustavičně potřeboval, utahoval kolečka a připevňoval prkénka.</p>
<p>Pak přišel Vláďa Michálek s nápadem, že namaluje diplomy vítězným závodní kům.</p>
<p>Bylo tedy stanoveno, že bude vypsána I. cena, II. cena a cena pro útěchu. Ale pak Vláďa prohlásil, že neví, co by na cenu pro útěchu namaloval, a tak udělal diplo my jen dva.</p>
<p>Uzávěrka přihlášek končila se ve dvě hodiny odpoledne. Přihlášky musely být podány písemně do Bobřího stanu, kde byla závodní kancelář, a musely obsahovat tyto údaje: Jméno jezdce, jména obou tahounů, pod jakým číslem závodník jede a jeho závodnickou minulost.</p>
<p>Pak se ustavila závodní dráha: od špičky louky k táboru, podjet volejbalovou síť (pozor na hlavy tahounů), v pravém úhlu vytočit zatáčku kolem praporku, přejet trestné území a vjet do cílové pásky u stožáru v táboře.</p>
<p>Když hoši viděli tu pravoúhlou zatáčku smrtí, začala najednou velká nouze O jezd ce.</p>
<p>Každý se totiž viděl „vymáznutý“ v zatáčce, neboť Strágula bylo vozidlo velmi vratké, lehké a snadno bylo vyneseno ze závodní dráhy, zejména když tahouni „brali velký tufty“ (což přeloženo z naší oddílové mluvy značí, když jeli rychle).</p>
<p>Každý takový jezdec, ačkoliv se ještě dopoledne třásl na závod jako dítě na řehtač ku, najednou dělal drahoty, měl „vánoční nálady“ a vůbec všelijak přispíval ku dramatičnosti chvil před závodem o Velkou cenu tábora.</p>
<p>Na štěstí se zase utvořilo sdružení hochů, kteří se ujali úkolu samaritánského. Zho tovili nosítka, oblékli se do tepláků s červenými kříži na rukávech a rozestavili zá chranné stanice po celé délce trati. Hlavní byla ovšem u zatáčky smrti, kde bylo nej větší nebezpečí převrhnutí závodního vozu.</p>
<p>Jiná skupina byli novináři. Každý z nich měl fotoaparát a byl připraven fotografo vat jízdu a zejména výmazy v zatáčkách ve všech fázích. Novinářů bylo asi osm, pře káželi jeden druhému, ale obrázků udělali hodně a docela se jim povedly.</p>
<p>Pak Bobří skupina vystrojila svého závodníka Sváťu po závodnicku: oblékli ho do několikerých tepláků, vpředu i vzadu ho vycpali polštáři a sešněrovali ho provazy, aby po cestě v šílené jízdě nic neztratil. Na hlavu mu byl přivázán kotel podobný hel micím motocyklových závodníků a na obličej dostal škrabošku s vystřiženými otvory pro oči.</p>
<p>Rozumí se samo sebou, že ostatní jezdci se začali ihned „opičit“ a vymódili se prá vě tak.</p>
<p>Na konec bylo rozlosováno pořadí jízd podle jednotlivých přihlášek, byl jmenován <emphasis>61</emphasis></p>
<p>startér a měřič u cílové pásky.</p>
<p>Ve dvě hodiny odpoledne vzrušení dostoupilo vrcholu. První byl vylosován Sváťa z Bobří družiny (tahouni Zoubek a Svištík). Charlie u startu znovu maže Strágulu, přibijí lépe oj a zkouší ještě kolečka vozu, která nevzbuzují zvláštní důvěru.</p>
<p>Pak Sváťa nasedá „Technicky“ dává nohy na prkénko, omotává si je provazy a do rukou bere provazy jiné, jdoucí od špičky oje, kterými bude vyrovnávat svou rovnováhu.</p>
<p>'A teď! - Šílená jízda započala. Tahouni div neutrhli oj od vozu, jak prudce zabra li.</p>
<p>Strágula sebou trhl a Sváťa povyskočil na vozíku.</p>
<p>Ohromný řev rozbouřil se táborem. Záchranné stanice měly pohotovost, novináři na sebe křičeli, že se jim zaclání — a vtom — pozor — zatáčka smrti je tady.</p>
<p>Zoubek se Svištíkem nepatrně přibrzďují. Je vidět, jak je vůz tlačí svou rychlostí vpřed.</p>
<p>Strágula skřípe, kolečka se třesou, kymácejí — teď vnitřní se vyzdvihuje do výšky — a na vnějším spočívá váha celého Stráguly i závodníka. Povážlivě se Strágula naklání, Sváťa leží na vnitřním boku, vnější rukou se odstrkuje od země, aby vůz vy rovnal ...</p>
<p>Je to vteřina hrůzného napětí. Převrhne se Strágula? Byl by to ztracený závod pro Bobry - a závodník by byl vymrštěn ohromným obloukem z trati!</p>
<p>Ale Sváťa je „technik“. Vyrovnává vůz v té šílené zatáčce. Strágula dopadne zpět na obě kolečka, tahouni znovu přidávají rychlost. Sváťa se závodnicky přihrbuje na voze — a šestnáctá minuta je vítá v cílové pásce.</p>
<p>Celý tábor je u závodnického vozu. Sváťa je vyzvednut z vozu a narovnán. Je tak roztřesen jízdou, že se sotva drží na nohou.</p>
<p>Charlie-montér je už zase u svého vozejčku. Nejdřív kolečka. Maže je zase, prohlí ží, narovnává zkřivené dráty a přibíjí napolo utrženou oj. Sváťa konstatuje škodu: propálené tepláky od tření kol.</p>
<p>Pak se jede jízda ostatních závodníků, ale jeden po druhém se strašlivě vymázli v zatáčce smrti. Nejhůře Vláďa Michálek, kreslič diplomů a takyzávodník. Ve všech případech zakročila záchranná stanice.</p>
<p>Bobři vítězí. Je jim odevzdána slavnostně cena, řeční se, gratuluje, novináři už jsou tady zase - aparáty cvakají - a pak si Bobři hrdě odvážejí Strágulu i se svým závodníkem Sváťou do garáže.</p>
<p>Jejich čest byla obhájena!</p>
<p><emphasis><strong>[30]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>NAŠE NOVÁ KLUBOVNA ČILI BUBLINY PANA SPRÁVCE</strong></emphasis></p>
<p>Po návratu z tábora si hoši rozebrali trosky Stráguly jako talismany (on se nám to tiž rozbil na padrť při jednom tragickém závodu) a bylo po všem. Ale už jsme zase měli přichystanou jinou práci. Zrušili jsme totiž své tři klubovny a pořídili si pro oddíl jedinou klubovnu, ale velikou a „dle úsudku jiných“ jednu z nejhezčích v Praze.</p>
<p><emphasis>62</emphasis></p>
<p>Místnost pro ni jsme dostali ve Skautském domově, ale abyste si nemysleli, že to bylo jen tak něco lehkého, musím vám vše dopodrobna vypsat.</p>
<p>Když jsem se tedy dozvěděl, že jedna místnost ve Skautském domově je volná, bě žel jsem nejdříve na bratra tajemníka Nováka do Svazu.</p>
<p>Bratr tajemník si vyčistil brýle, podíval se na mne pátravě a pak pravil rozvážně: „No, vono to bude jako dost těžký. Ale přijď sem ještě v úterý.“</p>
<p>Přišel jsem tedy v úterý a bratr tajemník „nebyl doma“.</p>
<p>Přišel jsem znovu ve středu a bratr tajemník povídal: „No vidíš — teď už je to pryč, měl jsi přijít v úterý...“</p>
<p>Myslel jsem, že upadnu pod stůl, ale pak jsem se opanoval a tak dlouho do bratra tajemníka hučel, až řekl:</p>
<p>„No tak tedy dobře. Ale musíš jít na tu paní, co drhne ve Skautském domově po dlahy.</p>
<p>Ta ti poradí blíž.“</p>
<p>Chtěl jsem ještě poznamenat, že jsem ještě nikdy neviděl, aby někdo ve Skautském domově drhl podlahy, ale pak jsem si pomyslel, že bych třeba dělal jen zbytečné mrzutosti a tak jsem už byl „ticho“ a upaloval na Petrské nábřeží.</p>
<p>A představte si — našel jsem ve Skautském domově skutečně stařenku, na zemi klečící a drhnoucí podlahy, až se z nich kouřilo.</p>
<p>Smekl jsem, vyslovil svou prosbu a ukázal legitimaci.</p>
<p>Stařenka byla moc nedůvěřivá. Vzala mi legitimaci z raky, upustila ji do kbelíku se špínou, vyndala a pak řekla rozšafně:</p>
<p>„Jóó, milej zlatej, přes todletonc já tady nejsem žádnej ouřad. Ale dou a tam dole na Kadláku bydlí jeden muckej, co tady ty dřevěný baráky stavěl, a ten je vod toho. Co ten řekne, to je svatý.“</p>
<p>Na „Kadláku“ mně ale řekli, že ten „muckej“ už před šestnácti roky umřel a sice hned ten drahý den po dostavění baráků, protože mu lidi prý řekli, že to není hezký.</p>
<p>Byl jsem tedy zase tam, kde dříve, a trvalo to dlouhou dobu, než jsem přišel na správnou adresu, kde mně bylo řečeno: „Dobrá, v srpnu se můžete do klubovny stě-</p>
<p>hovat.“</p>
<p>Ve Skautském domově nás přivítal pan správce. Uvedl nás k našim dveřím, podí val se významně na své kedlubny, nasázené v blízkosti, a prohodil výhružně, že jich tam má jedenačtyřicet, tak aby se „tedy nestalo ňáký tentononc ...“</p>
<p>Pak nám odemkl dveře naší nastávající klubovny a poukázal na pozůstalou výzdo bu po předcházejícím oddílu.</p>
<p>Když jsme mu řekli, že si výzdobu skautské klubovny představujeme jinak a podle toho také provedeme, ohrnul pan správce opovržlivě rty a pravil: „Vy už jo-vy...“</p>
<p><emphasis>63</emphasis></p>
<p>Nechali jsme ho tedy v pochybách o našem umění a pustili se do práce.</p>
<p>V klubovně jsme odstranili veškerou výzdobu našich předchůdců, přinesli barvy, štětce, terpentýn a každý den až do pozdního večera dělali jsme s nimi v klubovně zá zraky.</p>
<p>Třetí den přiběhl pan správce s velikým křikem, že se mu prý ztratily tři kedlubny, že je měl moc dobře spočítané, dříve že se to nestávalo a že to požene až do náčelnictva.</p>
<p>Zaříkali jsme se, že jsme nevinni, že ani nevíme, jak se kedlubny trhají, ale pan správce trval na svém.</p>
<p>„Řekněte teda na mou duši,“ pravil pak nakonec zoufale.</p>
<p>Řekli jsme mu teda „na mou duši“ a pracovali ostošest dále. Klubovna brzo začala prohledat, a první, kdo tuto změnu k lepšímu zpozoroval, byl pan správce. Přišel, spočítal kedlubny, pak nahlédl do klubovny a divil se změnám, až se mu dělaly bubli ny u očí. — Později, když úprava pokročila, byl jeho údiv ještě vetší.</p>
<p>Už nepochyboval o našem tvrzení a ochotně přitakával, že budeme mít nejlepší „klubárnu“ ve Skautském domově. I z jiných oddílů přicházeli hoši, šlapali do barev a křižovali se nad tou nádherou. - Jednou byla ohlášena celá výprava, která měla při jet vyhlídkovým autobusem. Ale nedočkali jsme se!</p>
<p>Autobus, bohužel, uvízl v blátě pod Štefánikovým mostem i s návštěvníky (moc jich bylo z ciziny) a ani do večera nemohl být vyproštěn, ač na jeho záchraně pracova la celá pražská pohotovost, posílená o četu výpomocných listonošů.</p>
<p>My ovšem pracovali dnem i nocí dále, neboť jsme hochům oznámili, že dne 7. září musí být slavnostní otevření klubovny stůj co stůj.</p>
<p>Oslazením v této únavné dřině bylo každovečerní moje loučení s pomocníky, spo-</p>
<p>čívající v tom, že byli hnáni klackem k východu za srdečných pokřiků: „Přijďte zase“, „Nashledanou“, „Těšilo mne“ a podobně, načež byli obřadně vykopnuti z drátěných dvířek.</p>
<p>Toto legrační loučení stalo se tak obvyklé, že když jsem některý večer po práci na tento zvyk zapomněl, hoši se mrzutí vrátili od dvířek a tak dlouho o vykopnutí škem rali, až jsem je v náhradu alespoň polil špinavou vodou.</p>
<p>Datum 7. září se blížilo s úžasnou rychlostí a práce bylo ještě tolik, až mně bylo z toho špatné. Bratr Srdíčko, třebíčský vůdce, který mně nyní vypomáhá v oddílu, přespával poslední noci dokonce v klubovně, aby neztrácel čas večer dlouhou cestou domů a ještě ráno brzo před odchodem do práce dřel v klubovně na její úpravě. — Ještě tu poslední noc ze 6. na 7. září probděl při usilovné práci.</p>
<p>A 7. září odpoledne přišli hoši ke dveřím, na nichž se skvěl zbrusu nově namalova ný Indián a tlačili se dovnitř - ale bylo zamčeno. Přece jsme jim nemohli říci, že tam ještě připevňujeme na okna záclony a Srdíčko že se převléká z pracovního obleku do kroje.</p>
<p>Pak Srdíčko vyšel se mnou ven, zamkli jsme a já pravil: “My jsme se, hoši, s klu bovnou nadřeli dost. Dřete se teď také trochu vy. Tímto klíčem, co jsme teď zamkli, se nebude <emphasis>64</emphasis></p>
<p>odmykat. To je klíč slavnostní. Ale někde tady v okolí je ukryt klíč obyčej ný a ten si najděte. Tam na oné louce za vámi je někde pohozena krabička a v ní na psáno, kde asi klíček bude.“</p>
<p>Hoši se vrhli na louku jako diví. Moc lidí hledalo tehdy s sebou, protože se rozkřik lo, že jeden pán tady včera ztratil pětikorunu, a kdo ji najde, ten si ji smí nechat.</p>
<p>Konečně hoši nalezli krabičku, ale moc moudří z ní nebyli. Byl v ní rozstříhaný do pis a když jej složili, dozvěděli se jen, že klíček se nachází někde v okolí čtyřiceti kroků od klubovny.</p>
<p>A zase nové hledání. Našli při tom čtyřicet devět klíčů od sardinek, sedm od kon zerv, jenom od klubovny ani jeden. Až Láďa, rádce Tygrů, nalezl jej v sudu, naplně ném až po okraj vodou. Jen malý kousek nitky, na níž byl klíč ve vodě zavěšený, bylo vidět.</p>
<p>Hoši se srotili u dveří a za chvíli se již kochali krásou svého nového přístřeší.</p>
<p>K západu od našich oken jsou zase okna. Ta okna patří bytu pana správce. Pan správce je zticha. Je odvařen. Dočista odvařen. Chodí a mlčí. Mlčí a chodí. Na západ ní frontě klid.</p>
<p><emphasis><strong>[31]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>PÁNOVÉ, NETLAČTE SE UŽ JE VYPRODÁNO</strong></emphasis></p>
<p>Ještě jsem se ani pomalu nevzpamatoval z utrpení, které jsem měl s loňskou besíd kou, pořádanou pro 3. a 50. oddíl, a už mne hoši zase začali trápit, abychom hráli znovu, ale teď prý něco většího, nač prý by mělo přístup i obecenstvo.</p>
<p>Jejich nápadu jsem se přímo zděsil, ale hoši nedali pokoje, zejména Skukům byl do hraní jako divoch a tak jsme do toho „uhodili“.</p>
<p>Umluvili jsme celkem dvaadvacet veselých i vážných výstupů a v říjnu jsme začali cvičit. Bylo v tom všechno možné: rytmické cvičení, zpívání, lasování, různé legrace atd. Zejména zpěvné výstupy jsme „dřeli“ poctivě. A hezky každou neděli.</p>
<p>Vedle v klubovně dvaatřicítka uměla už naše „parádní zpěvné číslo“ nazpaměť a pan správce ze Skautského domova po cestě do práce hvízdal náš Úvodní zpěv, jen to brnčelo.</p>
<p>Vydali jsme lístky po třech korunách a celá jedna neděle byla věnována přednášce, jak mají být zpeněženy.</p>
<p>Při prodávání u lidí lekavých a bázlivých bylo doporučeno nenápadně s lístky také vytáhnout nůž a mile si s ním pohrávat, případně vystřelit na poplach ze špuntovky, čímž se nabídce dodá patřičného důrazu a průbojnosti.</p>
<p>Citlivějším lidem mělo být řečeno, že divadlo je takové, že tam zaručeně budou plakat.</p>
<p>(Že budou plakat smíchy, to se ovšem říci nesmělo.) Lidem, co se rádi smějí, zase mělo být mezi řečí nadhozeno, jak jednoho hocha při pouhé zkoušce málem od smíchu ranila mrtvice. A tak podobně...</p>
<p>Těsně před divadlem jsem si podvrtl nohu, přestal slyšet na levé ucho, hrozně ochraptěl <emphasis>65</emphasis></p>
<p>a dostal strašidelnou rýmu. Čekal jsem, že ještě také oslepnu, nebo že nebu du moci hýbat pravou rukou, kteréžto obavy se však na štěstí nesplnily.</p>
<p>Abych se do dne představení zaručené uzdravil, léčil jsem se vším možným.</p>
<p>Pod-vrtnutou nohu jsem měl v bačkoře promočené octanem, pil jsem heřmánkový čaj s citrónem, do ucha si stříkal olej a tak den před „naším“ divadlem jsem byl jakžtakž zdravý.</p>
<p>Ještě v sobotu jsme lepili různé nápisy k jednotlivým výstupům, při kteréžto práci si Pepa Řeháků na dvou místech roztrhl levou punčochu, takže mu z ní zbyly jen cancoury. Vyjádřil ihned obavu, že bude doma asi pravděpodobně bit, protože punčochy byly docela zánovní, ale, bohužel, pro všeobecnou práci nebylo nám možno ho utěšit.</p>
<p>Týden před představením jsem už měl také „nastřádány“ čtyři koruny a tak jsem se dal na tu slávu ostříhat, což mělo dodávat celému představení patřičného lesku.</p>
<p>První překvapení, kterým jsme své představení zahájili, bylo, že proti všem před-pokladům a výpočtům pražského obecenstva začali jsme jen o deset minut později, než jak bylo ohlášeno. Tento fakt ostatně stane se — myslím — historickým v dějinách pražských skautských akademií, neboť něco takového bylo tu vůbec po prvé. (Začíná se pravidelně nejméně o půl hodiny později.)</p>
<p>Nás zase obecenstvo ukrutně překvapilo svou účastí. Sál byl nabit jako snad ještě nikdy, lidé stáli i v uličkách mezi sedadly a ještě přicházeli další, ty však bylo nutné od pokladny zahnat.</p>
<p>Když jsme začali hrát, poznali jsme teprve nevhodnost sálu: byl úplně rovný! Lidé ve čtvrté řadě už špatně viděli, takže se museli natahovat. V páté řadě si už museli stoupnout, v šesté řadě si lidé na židle klekli, v sedmé si na ně dokonce stoupli a ostat ní řady už neviděly docela nic.</p>
<p>Bylo mně to ovšem—jakožto režisérovi celého podniku — velice trapné, ale zase jsem se utěšoval, že čím méně lidí bude na jeviště vidět, tím bude méně ostudy.</p>
<p>Když jsem si uvědomil tuto potěšitelnou okolnost, dostal jsem opět patřičnou ná ladu a hned následující úlohu jsem zahrál s takovým nadšením, až mně při tom uletěly přilepené fousy.</p>
<p>Všichni se chechtali, ve třetí řadě jedna tlustá slečna dostala smíchy škytavku, je nom mně do smíchu nebylo a nejraději bych byl brečel.</p>
<p>Když teď v klidu přemýšlím, mysům, že největší zásluhy o úspěch divadla měl Mý val.</p>
<p>(Víte - to je ten, co s ním na Táboře smůly šestkrát spadla postel a nikdy se mu nic nestalo.)</p>
<p>Mýval se totiž ustavičně chechtal, dodával kuráž, sám měl asi devatenáct úloh a ještě dělal při tom nápovědu. Nejdříve nechtěl hrát nic jiného než krále nebo andě la, ale když jsme mu vysvětlili, že takové úlohy nemáme, dal se uprosit a hrál vše, co jsme mu <emphasis>66</emphasis></p>
<p>přidělili.</p>
<p>Nejvíce se nám líbil, když dělal Pepíčka Nohejlů: Pepíček Nohejlů měl tedy jako nemocnou maminku a šel se poradit k sousedce, jak má maminku léčit. Paní řekla Pe-píčkovi, aby si dala maminka na levé koleno placku a třikrát si plivla přes pravé rameno. — Ale Pepíček všechno spletl, obrátil a doma mamince vyřídil, že si má třikrát plivnout na pravé koleno a přes levé rameno přehodit jednu křenovou placku...</p>
<p>Nikdo při divadle nezahálel: Bobři k němu udělali lampióny, Tygři čepice muzi kantů, Medvědi nosili kufry a Vlci prodali nejvíce lístků. Zoubek přinesl sedm zánov ních deštníků „kdyby se snad potřebovaly“, a Lojza Turek opatřil z domova tak dlou hou fajfku, že jsem s ní musel vystoupit na stůl, aby se mi dole necourala.</p>
<p>Teď také s hrůzou vidím, že jsem zapomněl napsat, jak družina Medvědů, která chodí skoro celá do jedné třídy, doběhla svého velebného pána: velebný pán tedy při náboženství vykládal, že ten, kdo jen schrání a nic ze svého bohatství nedá, ten že není dobrým křesťanem. Ale ten, co i z mála dá, ten jest člověkem dobrým. — Družina Medvědů na základě tohoto učení přepadla o přestávce velebného pána a musel si koupit dva lístky na naše divadlo.</p>
<p>O přestávce v zákulisí bylo vždy boží dopuštění, hoši se smáli, křičeli, hádali se, kdo to zkazil, třásli se strachy před příštím vystoupením a pořád něco hledali.</p>
<p>Fanda měl hrát maminku a v poslední chvíli, kdy už měl jít na jeviště, jsme si s úža sem povšimli, že nemá sukni. Dejvičák zase ztratil cylindr a Nobilemu padaly vypůj čené tatínkovy kalhoty.</p>
<p>Tvrzení jednoho našeho nepřítele, že když jsme měli něco veselého, seděli všichni jako o pohřbu, prohlašuji za nepravdivé. Pravdou ovšem je, že se lidi smáli pořád, i při veselém, i při vážném ...</p>
<p>Divadla se lidi nemohli ani nasytit, tak se jim líbilo. A když jsme z technických dů vodů museli vynechat sedmnáctý výstup, křičeli:</p>
<p>„My chceme sedmnáctku,</p>
<p>hrajte sedmnáctku...“</p>
<p>dupali a třískali jako zběsilí do lavic (což nám konečně bylo jedno, protože ty lavice — mezi námi řečeno - nebyly naše).</p>
<p>Ještě po divadle jsme šli do klubovny, zatopili, smáli se a počítali krejcary. Když jsme napočítali, že nám divadlo vyneslo více, než jsme očekávali, smáli jsme se ještě víc, až Mýval spadl smíchy pod stůl a Dejvičák se mohl udávit.</p>
<p>Naštěstí se nikomu nic nestalo. Mýval vylezl zpod stolu, „vopucoval“ se a ve vese lé náladě jsme se rozcházeli domů.</p>
<p>A každý z nás si cestou domů pobrukoval závěrečný zpěv, kterým jsme divadlo ukončili:</p>
<p>„My jsme si ten úspěch jistě</p>
<p><emphasis>67</emphasis></p>
<p>dnes zasloužili,</p>
<p>vždyť jsme měsíc takřka oka</p>
<p>nezamhouřili.</p>
<p>Co to bylo práce, dřiny,</p>
<p>po těle jde mráz,</p>
<p>abychom si vydobyli</p>
<p>pochvaly od vás.</p>
<p>Abyste se jenom smáli,</p>
<p>dobře bavili,</p>
<p>nakonec snad zas peníze</p>
<p>zpátky nechtěli.</p>
<p>Zdařilo se nám to dobře,</p>
<p>mužem' zavřít krám,</p>
<p>a až příště budem' hráti,</p>
<p>přijďte zase k nám.“</p>
<p><emphasis><strong>[32]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>ZAČÍNÁ SE STAŠIDELNÝ PŘÍBĚH</emphasis></p>
<p>Vítr hučel svoje smutné písně a hoši byli nějak zvlášť ztichlí, tak jako skoro nikdy.</p>
<p>Hlavní body oddílové schůze byly již vyčerpány, chvíli jsme pak ještě zpívali a teď nastala vhodná doba k tomu, abych jim sdělil tu zvláštní historii.</p>
<p>A tak jsem začal:</p>
<p>Bylo to kteréhosi pochmurného večera v pozdním podzimu, když přišel ke mně na návštěvu. Byl to můj dobrý známý, druhotřídní skaut, ale dnes bych ho byl málem ne-poznal, jak špatně vypadal. . .</p>
<p>„Dříve, než ti budu vyprávět svůj neobyčejný příběh,“ rozhovořil se ten bledý hoch chvějícím se hlasem, „musím ti říci něco o sobě.“</p>
<p>„Tedy nejsem strašpytel,“ pokračoval, „nejsem žádný zbabělec, lekající se prask nutí nábytku nebo třesoucí se, když spadne obraz. Až do nedávná nevěděl jsem, co je to hrůza.“ Odmlčel se a pot mu stál na čele.</p>
<p>Přistrčil jsem k němu číšku horkého čaje a on pokračoval: „A přece za poslední měsíc jsem se v těchto věcech změnil. Neboť to, co současné prožívám, je tak děsivé a tajemné, že vyhnalo ze mne poslední kapku odvážné krve.</p>
<p>Já, který se smával povídačkám o návštěvách ze záhrobí a nevěřil v nic nadpřiroze ného, bojím se nyní jít po setmělých schodech. Já, který chodíval v pozdních večerech kolem osamělého hřbitova cestou k domovu, třesu se teď při nejmenším šustotu a de setkrát za <emphasis>68</emphasis></p>
<p>noc zkouším dveře, jsou-li dobře zamčeny.</p>
<p>Ó — bud proklet ten den, kdy prvně jsme se šli podívat na naši novou klubovnu! Ten den byl začátkem všeho utrpení, které náš oddíl teď prožívá.“</p>
<p>Když skončil, byl bledý jako stěna.</p>
<p>„Uklidni se — uklidni,“ pravil jsem konejšivě a rozsvítil jsem v bytě všechna světla.</p>
<p>Poděkoval mně němě očima a pak vyprávěl zážitky rázu tak neobyčejného, že nevá hám je zde vypsat.</p>
<p><emphasis><strong>[33]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>PRVNÍ PŘEDTUCHY</emphasis></p>
<p>Nejdříve vyprávěl klidným hlasem, ale čím dále se dostával k jádru věci, stával se jeho hlas tišším a chvějícím a v obličeji zrcadlil se mu výraz děsu.</p>
<p>Ó — jaký podivný příběh jsem to slyšel!</p>
<p>Vyprávěl, jak jejich oddíl dostal klubovnu. Hezkou malou místnost, sloužící dříve za prádelnu v jednom zastrčeném domě na Starém Městě. Okno vedlo do zahrady hustě zarostlé, patřící k bývalému klášteru. Dům — jako všechny domy v této části města — byl plný tmavých zákoutí, výklenků, ale jejich klubovna byla světlá a příjemná.</p>
<p>Propůjčil jim ji majitel domu před svým odjezdem do ciziny, když se zavázali, že budou jednou týdně mýt v domě schody za pana správce, jehož paní nesloužilo příliš zdraví a nesměla se namáhat.</p>
<p>Hoši-skauti si z této povinností nic nedělali, na práci byli zvyklí. A svůj propůjčený „útuleček“ vymalovali jak nejlépe mohli, nastěhovali sem darovaný nábytek a zahájili pravidelný klubovní život.</p>
<p>Strávili zde kdejakou volnou chvilku. Zde konali svá cvičení v první pomoci, učili se šít, malovali, zpívali, debatovali, i školní úkoly si zde psali, aby je učení více těšilo.</p>
<p>A když v soumraku v neděli se vraceli z nějaké své dobrodružné výpravy za město, ještě šli alespoň na chvíli do své klubovny, zatopili si tam a vařili čaj. Při černé hodince zpívali a vzpomínali na krásné příhody prožité spolu v létě...</p>
<p>Ale nikdo by nevěřil, že tito hoši od jisté doby cítili se ve své klubovně nějak stísně ni.</p>
<p>Najednou je tam už nic netěšilo tak jako dříve. Něco je tížilo a přece o tom mezi sebou nemluvili.</p>
<p>Až kteréhosi dne, když už nebylo vidět na práci, sesedli se zase jako vždy kolem kamen. I několik nezbytných mandolín a kytar přinesli, aby si potmě zazpívali s jejich doprovodem.</p>
<p>Ale sotvaže přezpívali jednu písničku, opět zmlkli. Nebylo jim do zpěvu. Nešlo to, protože myšlenky každého z nich byly u něčeho podivného a tajemného ...</p>
<p>Bylo ticho. V jizbě se ukládaly temné stíny. Jen na zdi u kamen poskakovaly červe né odlesky ohně z kamen a schovávaly se za skříní. Vycpané sově se usídlily ve skleněných očích, že vypadala jako živá.</p>
<p><emphasis>69</emphasis></p>
<p>A v tom stísněném tichu poprvé promluvil vůdce o tom všem: „Ba ne — hoši, jen si to řekněme upřímně, že se tu v tom opuštěném domě začíná me bát.“</p>
<p>Tato slova, tak náhle k věci a bez obalu pronesená, působila na hochy jako elek trická rána. Každý z nich cítil záchvěv jakéhosi děsu, když bratr vůdce se tak neočeká vaně dotkl věci, kterou jeden před druhým až dosud tajili. Ano, hoši se tu skutečně začínali bát.</p>
<p><emphasis><strong>[34]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong> TVÁŘ V OKNĚ</strong></emphasis></p>
<p>Bylo to už v polovině října, když do jejich klidného života začali padat podivné předtuchy jakýchsi tajemství, obepínajících celý ten starodávný dům, v němž měli svoji klubovnu.</p>
<p>Nevznikly jenom povídačkami paní domovníkové o šesti nájemnících, kteří ze mřeli v domě za posledních pět měsíců, nebo o malé černé rakvi, která se jednou ob jevila ve sklepě, aby za dva dny nato zmizela právě tak záhadně, aniž by se vědělo, kdo ji tam dal a kdo ji odnesl...</p>
<p>Byly tu i jiné tajuplné okolnosti, nutící k horečnému přemítání. Neboť to, co hoši poslední dobou prožívali, bylo tak děsivé, tajemné. Ty všechny příhody, jež je potká-</p>
<p>valy, se tak křižovaly a zase v sebe zapadaly, do tmy a bez vysvětlení, že nebylo divu, když byli teď místo zpěvu při kamnech tak zaražení a zamlklí...</p>
<p>První taková událost stala se jim před třemi týdny.</p>
<p>Seděli tehdy v klubovně při světle malé zálesácké lampy. Na jednom stole učil ten krát Jára Vilíka a Jirku vázat knihy, kousek dále maloval Ruda návrh na družinovou vlajku.</p>
<p>Každý se něčím zabýval.</p>
<p>Tom seděl proti oknu a psal zrovna družinový deník, když najednou začal rychle a zmateně chrlit ze sebe:</p>
<p>„Koukejte... vidíte to ... vidíte? Tam v okně přece... hleďte, jak se sem dívá ...“</p>
<p>Všichni vzrušeně vyskočili od své práce, ale v okně nikoho nespatřili.</p>
<p>Jak již bylo řečeno, okénko vedlo do zanedbané klášterní zahrady.</p>
<p>Hoši se tázavě zadívali na Torna. Byl bledý a hlas se mu trochu chvěl, když říkal: „Viděl jsem na skle přimáčknutý obličej, s nenávistnýma očima se po nás tady roz-hlížel. Nezapomenu do smrti na zlé, hrozné oči. Kdo ví, jak dlouho se ten člověk na nás tak díval a co vlastně zamýšlel a kdo to byl...“</p>
<p>„To je zvláštní,“ divil se bratr vůdce a zadíval se pátravě na Tomyho. Vypadalo to, jako by Tomovi snad ani nevěřil. Mastná skvrna na okně, vytisknutá obličejem, doka zovala však, že Tom neměl přeludy, ale že obličej opravdu viděl.</p>
<p>A tvář se už ten večer neukázala, ani kdy jindy. Hoši ji alespoň nezahlédli...</p>
<p>Za to byli vyrušováni vždy večer zvláštním zvukem, jenž se podobal ránám kladi va a <emphasis>70</emphasis></p>
<p>doléhal sem jako ze sklepa. Byl to takový ošklivý nepříjemný pocit, že se Člověk mimoděk podíval na dveře, jsou-li dobře zavřeny. Rány se obyčejně začaly ozývat po-zdě večer, kdy se hoši chystali odejít z klubovny.</p>
<p>Jindy zase nalezli pod dveřmi psaní načrtnuté neumělou rukou a v něm četli: „Jestli se nevystěhujete z té díry do tří neděl, vyletíte i s tou starou barabiznou až na měsíc.“</p>
<p>Podpis nebyl připojen. Výstraha byla napsána na zadní nepotištěné straně nějaké ho starého letáku.</p>
<p>„Buďto je tam dole tajná dílna penězokazů, anebo nějaká mučírna,“pravil Mikýsek.</p>
<p>„Uvidíte, že tu ještě odhalíme něco strašného.“</p>
<p>V domě se zhasínalo na schodech už v půl osmé večer. Každý z několika málo ná-</p>
<p>jemníků měl svůj klíč od domu a tak se dům v tu hodinu také zamykal. A tu pak hoši často slýchali, když se náhodou zdrželi déle v klubovně, za dveřmi podivné plouživé kroky. A když jednou otevřeli naráz dveře, nikoho na chodbě nespatřili. Bylo tam tma a jejich oči, navyklé na světlo lampy v klubovně, tmou nepronikly.</p>
<p>[35]</p>
<p>DĚTSKÝ NÁŘEK</p>
<p>V této tajuplné historii hrál záhadnou úlohu správce domu, který byl hochům ze začátku velmi nakloněn. Byl to starší, zamlklý muž a nevlídný, až hrůza.</p>
<p>Každý týden museli za něj umývat hoši schody v celém domě, a jen několik schůd ků, vedoucích k půdě, hoši nesměli drhnout, na ty měli zakázáno vůbec vkročit.</p>
<p>Hochům to bylo sice velmi podivné a jejich podezření na cosi nekalého se zvýšilo, když zjistili, že správce nosí na půdu hrnce s jídlem. Na půdu, prosím — co tam měl co dělat s jídlem?</p>
<p>A když jednou od něho chtěli klíč od půdy, aby se podívali, zda a jak by na střeše šla umístit anténa, obořil se na ně zhruba, ale přece s jakýmsi stínem strachu: „Tam vás nepustím za živý svět!“ A pak se honem začal vymlouvat, že na půdu ni kdo nesmí, že pan domácí vydal přísný zákaz atd. A nepustil je tam!</p>
<p>„Koho tam ten podivín může mít?“ hovořili často hoši šeptem v klubovně mezi se bou.</p>
<p>Nikdo ovšem nemohl dát příhodnou odpověď. Mikýsek, horlivý čtenář detekti vek, sice prohlašoval, že správce asi skrývá na půdě nějakého uprchlého trestance, dokázat však nemohl nic.</p>
<p>Jisté však bylo, že správce by byl raději, kdyby hoši v domě klubovnu ani neměli -</p>
<p>raději by myl schody sám. Nebyla mu zřejmě po chuti bystrost a všímavost skautů.</p>
<p>Ale nejpříšerněji působilo na hochy to, že teď posledních pět večerů někde v za hradě plakalo usedavě a kvílivě nějaké děcko.</p>
<p><emphasis>71</emphasis></p>
<p>Nebyl to však pláč, jaký jsme zvyklí slyšet od malých dětí. Tento nářek byl tak zvláštní, žalostný a zase tak nepřirozený, že hochy až mráz obcházel.</p>
<p>„Někdo je patrně mučí...,“ dohadoval se Pepa. Třebaže se však odvážili tajně prohledat celou rozsáhlou zanedbanou zahradu, do níž byl vstup zakázán, nenalezli po dítěti ani stopu.</p>
<p>Šestého dne večer bylo již ticho — dítě více nenaříkalo.</p>
<p>„Aby tak...,“ pronesl mimoděk Jára, ale ani nedomluvil.</p>
<p>„Cos chtěl říci?“ optal se ho pátravě Kája.</p>
<p>A Jára jen zašeptal uděšeně: „To ho už jistě umučili.“</p>
<p>„A bylo to tu takové hezké, než ty rejdy začaly,“ povzdechl si u kamen Mikýsek a honem se otočil, nestojí-li už za ním také nějaký duch. Stál za ním však jen bratr vůdce a ten se starostlivým čelem odvětil:</p>
<p>„Musíme těm věcem přijít na kloub stůj co stůj...“</p>
<p>A v tom, jakoby na výsměšnou odpověď, ozvaly se zase tajemné rány z podzemí.</p>
<p>Hoši se ulekaně podívali na sebe, ale vůdce pravil pevně: „Hoši, klubovnu jsme dostali, poctivě za ni tady myjeme schody a nesmí nás z ní tedy někdo jen tak nějakým strašením vyhnat. Dnes už toho pátrání necháme, proto že jste doma nikdo neohlásil pozdější návrat z klubovny. Ale zítra si zařiďte, abyste zde směli zůstat déle. A až domovník zhasne, podíváme se potom do sklepa. A to by bylo pěkné, abychom něco nenašli...“</p>
<p>Jeho slova byla se vzrušením od hochů přijata. Nato hoši vyšli z klubovny, zamkli a tiše proklouzli kolem chodby vedoucí do sklepa, z něhož zaznívaly stále temné rány i jakoby nějaký vzdálený hukot.</p>
<p>Dům byl již zamčen a museli si odemknout půjčeným klíčem.</p>
<p>Klubovna ztichla a potemněla. Rudá světélka z kamen nehrála si již na stropě ani se sově v očích nesmála...</p>
<p>***</p>
<p>
Chýlilo se již k půlnoci, když mně můj rozrušený návštěvník dopovídal čím dále tím</p>
<p>nesouvisleji vše to, co je v předcházejících řádcích.</p>
<p>A zítra se chystají na výpravu do sklepa, o které se právě teď zmínil ke konci svého vyprávění. Vidím, že to jeho vzrušené mysli neprospěje, ať již ve sklepě něco objeví, nebo ne, ale urazil bych ho nesmíme, kdybych ho od té sklepní výpravy zrazoval.</p>
<p>Vypotácel se mlčky z mého bytu, rozrušený do krajnosti . . .</p>
<p>Za dlouhou dobu po tomto večeru mne znovu navštívil a svůj podivný příběh do-vyprávěl.</p>
<p>[36]</p>
<p>DALŠ1 PODEZŘENÍ</p>
<p>Den, v němž měla být nebezpečná sklepní výprava podniknuta, připadl na sobotu a <emphasis>72</emphasis></p>
<p>proto hoši mohli výjimečně své úkoly odložit až na neděli a v klubovně zůstat déle.</p>
<p>Každý z hochů určený k pátrání ve sklepě vymohl si k tomu doma svolení. Kdo ví, jak dlouho jejich pátrání potrvá.</p>
<p>Rázem šesté hodiny večerní byli všichni v klubovně. S obličeji vážnými, zachmuře-nými, připraveni na všechno. Většina vzala s sebou své nože.</p>
<p>Danny se přiznal, že nechal doma dopis, v němž vybízí, aby je šli hledat do sklepa, neprijdou-li hoši z výpravy do rána domů.</p>
<p>„Jsi velice opatrný,“ pochválil ho vůdce. Seděli potmě v klubovně a mluvili jen šeptem.</p>
<p>„Nechci, aby kdokoli věděl, že jsme zde,“ vysvětlil hochům vůdce své přání, aby bylo mluveno jen septem.</p>
<p>„A přece to někdo ví,“ zahučel Tomy. „Přece to někdo ví...“</p>
<p>„Kdo? Kdo je to?“ sypaly se na Tomyho otázky.</p>
<p>„Je to ten, u něhož nám to může být osudné,“ zašeptal Tomy. „Je to ... náš po dezřelý správce domu...“</p>
<p>Mrtvé ticho se rozhostilo po jeho slovech klubovnou. Až po chvíli se vůdce sta rostlivě otázal:</p>
<p>„Myslíš, že někoho z nás viděl, když jsme sem dnes vcházeli?“</p>
<p>Tomy jen kývl hlavou a pokračoval šeptem:</p>
<p>„Víte, po tom, co jsem dnes viděl, je mně ten člověk desetkrát podezřelejší než kdy před tím. Znáte, že je mým zvykem chodit tiše, k čemuž mně ještě napomáhají gumo vé podrážky.</p>
<p>Tedy - když jsem šel teď do klubovny, viděl jsem správce na chodbě před jeho dveřmi.</p>
<p>Byl ke mně obrácen zády, oblečen, jako kdyby měl někam odejít. Neviděl mě. Stál u bedny s popelem a něco v ní hledal.</p>
<p>V okamžiku však, jakmile mne spatřil, zdvihl se od bedny a předstíral, že si prohle dává kapsy. Pak odemkl byt a vešel dovnitř. Z bytu zavoněla ven nějaká pečená zvěři na. Je to přepychové jídlo a přece si správcova žena—jak víte — naříká pořád na bí du. Odkud mají tedy peníze na taková jídla? A co hledal správce v té bedně?“</p>
<p>„Jisté je,“ odtušil vůdce, „že je to velmi podezřelý člověk a že by nám právě dnes, při naší výpravě do sklepa, mohl být krajně nebezpečný. A proto ho nesmíme pro dnešek pustit z očí.“</p>
<p>Ke klíčovému otvoru, kterým bylo v přítmí chodby poněkud vidět na dveře správ cova bytu, byla postavena hlídka.</p>
<p>Venku byla sněhová bouře a človíčka nebylo na ulicích. Někde tloukl vichr špatně upevněným závěsem nad některým krámem. V kamnech hučela meluzína.</p>
<p>V sedm hodin se vrátil z práce jeden nájemník. Byl veřejným posluhou a přijel teď i se svým vozíkem. Měl na něm naloženo cosi velkého a dlouhého, přikrytého plach tou.</p>
<p>Zanechal vozík v průjezde a sám stoupal do druhého patra, kde bydlel.</p>
<p><emphasis>73</emphasis></p>
<p>V půl osmé bouchla opět vrata. Přišel jiný nájemník, zřízenec pohřebního ústavu. To vše hoši viděli klíčovou dírkou.</p>
<p>„Kde jsem tohohle člověka viděl!“ hučel Tom, který byl právě na hlídce. „Je mi nějak známý, a přece se nepamatuji, že bych ho byl někde spatřil...“</p>
<p>Za chvíli potom hoši slyšeli, jak jde správcova žena zamykat dům a zhasínat něko lik petrolejových lampiček na schodech. Šla jistě, s klidnou rván. Až sem bylo cítit zvěřinu z jejich bytu. Kdyby tušila, že jim jsou hoši na stopě...</p>
<p><emphasis><strong>[37]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>VÝPRAVA DO SKLEPA</strong></emphasis></p>
<p>Po domě se rozhostila hluboká tma a klid. I ve sklepě bylo dosud ticho. V průjezde byl jen mihotavý odraz světla od plynové lucerny na protějším chodníku.</p>
<p>A tu dal vůdce znamení. Všichni, obuti v gumovou obuv, vyplížili se z klubovny na chodbu, až na hlídku, která zůstala v nezamčené klubovně, aby hoši nemohli být za-skočeni.</p>
<p>Ve tmě dotápala výprava ke schodišti, kde ústila otevřená chodba bez dveří, ve doucí šestnácti schody do sklepa. Až sem nahoru čišel z ní chlad a zápach sklepní plís ně. Hoši se bezradně zastavili a čekali, co se bude dít.</p>
<p>Každá minuta, prožitá ve studené tmě, zdála se jim být věčností. Opatrně tedy se stoupili po schodech do sklepa, ale nic nápadného neslyšeli. Panovalo zde hluboké ti cho.</p>
<p>Zavadili jen o několik prázdných soudků a ucítili taky zápach piva.</p>
<p>„Přijde-li sem někdo,“ pravil Vláďa, „půjde jistojistě chodbou z domu.“ A měl pravdu.</p>
<p>Protože — sotva hoši vytápali po schodech nahoru zpět do chodby, někde nahoře, snad ve druhém poschodí, zavrzly slabounce dveře. Tak tiše, že by je neslyšeli, kdyby někdo z nich jen trochu šoupl nohou.</p>
<p>Dlouhonožka najednou odskočil od zábradlí, jehož se držel a šeptal vzrušeně: „Někdo jde asi dolů, zábradlí se chvěje.“</p>
<p>Nahoře se ozvaly tiché plíživé kroky a mihotavá zář svíčky doletěla až k nim. Co teď?</p>
<p>Z klubovny by toho hoši klíčovou dírkou příliš neviděli, a tak se ihned rozhodli zůstat na chodbě. Tajemný chodec zatím sestoupil již do prvého patra...</p>
<p>Schovali se tedy v rychlostí, kam se dalo. Vůdce se ukryl pod necky, opřené o zeď, někteří hoši se skryli pod schody vedoucí z patra a přikryli se starými pytly, ovšem tak, aby jejich pozorností nic neuniklo.</p>
<p>A sotvaže se všichni takto uklidili, záhadná postava již kráčela po schodech k nim.</p>
<p>Nesla hořící svíci a její záře vrhala na obličej chodce hrůzné stíny, že vypadal jako umrlec.</p>
<p>Když postava sešla ještě níže, poznali hoši, zeje to sklenář Barnabáš z druhého poschodí. V obličeji měl jakýsi podivný výraz nepokoje.</p>
<p>Teď se zastavil a hoši mysleli, že jsou už prozrazeni. Ale on je nepostřehl. Stoupl si k <emphasis>74</emphasis></p>
<p>zábradlí tak, že se dotýkal bačkorou Vilíka, a začal mávat svíčkou, aby bylo nahoře v poschodí vidět.</p>
<p>Pak šel tiše do sklepa, chvíli se šoural v jeho spletitých chodbách, načež bylo slyšet odemčení nějakých dvířek. Hoši čekali dále ve svých úkrytech. Tušili, že tohle není všechno.</p>
<p>Za malou chvíli přišel týmž způsobem onen zřízenec pohřebního ústavu. Také on mával svíčkou nahoru, ale nesešel dolů do sklepa, nýbrž zůstal u zábradlí.</p>
<p>Pak přišel k němu z prvého poschodí ještě jakýsi starší muž, rovněž obutý v bačko rách, a na jeho znamení opět posluha, který přijel předtím s vozíkem domů. Znamení dávali si patrně proto, aby si sdělili, že je na schodech bezpečno k jejich rejdům.</p>
<p><emphasis><strong>[38]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>POHŘEB V DOMĚ</strong></emphasis></p>
<p>Potom se všichni tři muži plížili kočičími kroky k vozíku do průjezdu. Teď zhasli i svíčku, aby na sebe neupozornili nikoho z ulice. V průjezde i tak bylo dost světla od plynové lucerny, jejíž plamen se zmítal v divokém větru.</p>
<p>Chvíli šramotili na vozíku. To odvazovali plachtu. Pak vyzdvihli veliký dlouhý předmět, dva jej vzali na jeho koncích, třetí tajemný muž rozžehl opět svíci a celý podivný průvod hnul se ke sklepu.</p>
<p>A v tom okamžiku dopadla záře svíčky i na onen dlouhý předmět a ohromení hoši ve svých úkrytech poznali v něm velikou černou rakev. . .</p>
<p>Co je v ní? Nebo - kdo je v ní?</p>
<p>Vilík cítil, jak mu buší krev ve spáncích hrůzou. Čeho budou ještě dnes svědky? — Venku na věži tloukly hodiny čtvrt na devět.</p>
<p>Nosiči rakve i muž se svící vcházeli do sklepa. Tam ji uložili patrně kdesi ve vedlejší chodbičce a pak za nimi zapadla nějaká dvířka, asi ta, jež odemkl sklenář Barnabáš.</p>
<p>Ještě asi pět minut hoši čekali ve svých úkrytech. A teprve, když se ozvaly opět ta jemné rány, zašeptal vůdce:</p>
<p>„Za nimi do sklepa! Ale tiše a opatrně.“</p>
<p>„Možná, že tam kopají někde pro rakev hrob,“ poznamenal Kája.</p>
<p>Opatrně sešli po schůdkách a v záři elektrické lampičky, zpola zakryté rukou, pokračovali v chůzi chodbičkami podle zvuku. Ovanul je chladný vzduch páchnoucí plísní a občas jim krysa přeběhla přes cestu. Najednou ale Pepa téměř vykřikl: „Hleďte - tam - tamhle...“ Posvítil do postranního výklenku - a tam stála ra kev. Všichni přistoupili opatrné a s jistým zděšením k ní, ale vůdce nakázal, aby všich ni kromě Tomyho, jenž byl nejstarší z hochů, odstoupili daleko od ní, což bylo také v tichosti vykonáno.</p>
<p>Vůdce s Torným pak zvolna otvírali víko u rakve, rozechvěni na nejvyšší míru a neodvažujíce se do ní skoro ani nahlédnout. Ale jaký byl jejich úžas, když rakev byla <emphasis>75</emphasis></p>
<p>prázdná.</p>
<p>„Ať se propadnu, rozumím-li tomu všemu,“ hučel Tomy, když se půlili dále chod bami.</p>
<p>Ozvěna ran je mátla a trvalo dlouho, než přišli k silným dveřím, jejichž spáry prohnalo světlo.</p>
<p>Hoši stanuli před nimi v předtuše nějakého děsného tajemství. Zprvu nebylo nic slyšet, ale pak rozeznávali slova až příliš dobře.</p>
<p>Uhodila rána. A čísi hlas pravil:</p>
<p>„Tak jsem zabil kluka.“</p>
<p>Hoši se otřásli hrůzou a napadlo je, že je to asi ono umučené dítě, jež tak usedavě plakalo pět večerů někde v zahradě. Venda zašeptl tu domněnku.</p>
<p>„A rakev bude asi pro něho,“ kombinoval šeptem Kája. V následujícím okamžiku jim bylo vše vysvětleno.</p>
<p><emphasis><strong>[39]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>OPONA ZÁHAD SE ZDVIHÁ</strong></emphasis></p>
<p>Rána jako z hmoždýře. A hlas mluví: „Tak to je už třetí zelená a eso ne a ne jít...“</p>
<p>Rána — prásk. „A mně ty karty padaj' zrovna tak jako včera.“ Prásk. Prásk. „Tak už dnes prohrávám dvanáct kaček. Ještě, že jsem mohl ukradnout z ústavu tu rakev.</p>
<p>Záveský na Smíchově dá za ni hezkých pár korunek. Budou dobré na vánoce i taky trochu na kartičky,“ a kdosi se lišácky zasmál. Byl to jistě zřízenec pohřebního ústavu.</p>
<p>Prásk — bum. „Pane Krupička, nalejte mně tam do džbánu...“ - a zase rány ja ko z děla.</p>
<p>„Je to legrace... a naše hospodyňky si doma myslí, že už dávno spíme.“ Prásk! — „Desítka žaludová—no, když do hostince nesmíme, tak co. Ještě zeje vedle v domě ta udírna. Jinak bychom tady zmrzli...“ Prásk!</p>
<p>„Nahoru!“ zasyčel v temnu chodby vůdce k hochům.</p>
<p>A tam v klubovně zlověstně blýskl po chlapcích okem a pravil: „Přijde-li mně ně kdo z vás ještě jednou s nějakou mučírnou nebo penězokazi, tak bude vidět, co mu řeknu.</p>
<p>Víte, co je tam dole?“</p>
<p>A když se hoši tvářili poněkud nechápavě, vysvětloval: „Schází se tam potají několik karbaníků, kteří nemají dovolení od svých paňmaminek jít do hostince. A tak hrají karty tady ve sklepě, když doma u nich už všechno spí. Jeden z nich dokonce ukradl v pohřebním ústavě za pomoci toho veřejného posluhy rakev, aby měl na karty.“</p>
<p>„Ale co to říkal ten, že zabil kluka?“ ptal se Drobeček.</p>
<p>„To je jen takové karbanické rčení. Přebil nižší kartu vyšší.“</p>
<p>„Ach tak,“ smál se Vilík, „a ty rány byly vlastně dopadající pěsti s kartami na stůl.“</p>
<p>Vůdce se teď náhle obrátil na Tomyho a spustil:</p>
<p>„A ty — Tomy, už bys mohl mít také rozum, takový velký hoch... To tě mohlo <emphasis>76</emphasis></p>
<p>napadnout, že tvář, která se nám tehdy dívala oknem ze zahrady do klubovny, patřila tomu zloději rakví, který se ti zdál být dnes tak povědomý. Díval se na nás tenkrát tak zlověstně jen proto, že nám záviděl naši útulnou světlou klubovnu. A to psaníčko nám také napsali jen oni, abychom se lekli, vystěhovali a oni by se pak scházeli tady, místo ve sklepě ... Vidíš, tohle všechno tě mohlo hned napadnout...“ Svou výtku ovšem nemyslil doopravdy, vždyť sám také teprve nyní přišel na celou tu spojitost v oněch záhadných událostech.</p>
<p>Tomy si jen mlčky oblékl zimník a zamykal potichu klubovnu. Bylo půl desáté.</p>
<p><emphasis><strong>[40]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>PAN SPRÁVCE <strong>SE </strong>ZPOVÍDÁ</emphasis></p>
<p>Zapletená síť záhadných událostí se tedy pomalu rozplétala. Podzemní rány a hluk, jakož i tvář v okně, výhružný dopis a šátrání v tmavé chodbě u dveří klubovny byly vlastně již vysvětleny.</p>
<p>Zbýval tu jen pan domovník se svými tajemstvími, potom dětský nářek v zahradě, a to si vzal již na starost Tomy, že to sám všechno vypátrá.</p>
<p>Asi za tři dny po výpravě do sklepa potkal pana domovníka na chodbě a hned se s ním dal do podivné rozmluvy. Díval se mu upřeně do tváře, aby ho co nejvíce pře kvapil a pravil mu chladně:</p>
<p>„Netajte nám, pane domovníku, nic, víme už vše. Povězte všechny podrobnosti raději hned, ať se uleví vašemu svědomí. Možná, že vám to u soudu pomůže. Tak co pak jste to například pekli onehdy v sobotu dobrého — he?“, míně tím drahou zvěři nu.</p>
<p>Pan domovník byl velice udiven, když s ním Tomy takovým tónem rozmlouval, ale pak se mu neoholená tvář roztáhla v úšklebku a on pravil: „Jo — to tady po zahradě běhala ňáká cizí kočka, taková černá velká potvora, kři čela celé večery a noci jako dítě. Tak jsem ji chytil a žena ji udělala na dvakrát k vobědu a večeři. To víte, mladej pane, časy jsou zlý... a kočka venkoncem vzato — dob rá ...“</p>
<p>Tomymu se z toho zamotala hlava. Tak kočka bylo vlastně jejich záhadné mučené dítě!</p>
<p>Ze je to dříve nenapadlo. Ale nedal se ještě odbýt! Chytil odcházejícího pana domovníka za rukáv a zahoukal na něho vítězoslavně: „No — a co to nosíte v hrncích na půdu?“</p>
<p>Pan správce se trošku lekl, ale pak vydechl: „Jo — já tam chovám králíky, ale pro tože se to v městě nesmí dělat, tak to chovám v nejhlubším tajemství. Vám to tedy řeknu, když už to na polovic vlastně víte. Ale mlčte — mlčte, povídám ... mlčte jako hrob...“</p>
<p>Tomymu se zamotala hlava po druhé, ale pořád ještě nebyl se svým výslechem u konce.</p>
<p>„A co schováváte tady v té bedně?“ vybafl prudce.</p>
<p>„Škatulku s klíčem, aby moje žena mohla večer domů, když já odejdu pryč před je jím <emphasis>77</emphasis></p>
<p>příchodem. Ale teď už ji tam nedám - když to víte - buďte bez starosti,“ pravil domovník uraženě. Vrhl na Tomyho zničující pohled a přibouchl mu dveře před no sem.</p>
<p>A tak byla vysvětlena všechna ta „děsná“ tajemství jejich klubovny.</p>
<p>Nasmáli se všichni dost, nejvíce ovšem Mikýsek, který nejdříve pořád sliboval strašlivá odhalení a teď klidně tvrdil, že to hned říkal, že z toho nic nebude...</p>
<p>Také povídačka o šesti mrtvých nájemnících v domě nebyla pravdivá, jak se hoši přesvědčili. To jen paní domovníkova je strašila, když cítila ve vzduchu, že strkají nos do jejich králičího tajemství na půdě. Chtěla je tak vystrnadit z klubovny, aby králíci byli bezpečni před prozrazením městskému zdravotnímu úřadu.</p>
<p>Jen s tou první nalezenou rakví ve sklepě jí hoši věřili. Nechci nikoho obviňovat, ale myslím, že jako v druhé, tak i v této první rakvové aféře měl své nepoctivé prsty povedený „funebrák“ ...</p>
<p><emphasis><strong>[41]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis>NOČNÍ ŠPLECHTY V KLUBOVNĚ</emphasis></p>
<p>V kamnech je ještě rezavé uhlí, trouby jsou horké a v klubovně je dosud slyšet odcházející hochy, smějící se a rozjívené z právě ukončené nedělní besedy.</p>
<p>V klubovně, kde před chvílí bylo ještě tak hlučno, rozložilo se náhle ticho. Vůdce Jestřáb ukládá do aktovky různá lejstra, unavený, umluvený, ale spokojený, že dnes nikdo nescházel a že všechno dobře šlo.</p>
<p>Vítr s Caroušem ještě rovnají lavice u stolu a Prášek, jenž odchází vždy z klubovny až už se zavírá, courá se teď po klubovně a vrtí se na bednách.</p>
<p>Potom i to je skončeno, světlo zhasne, zarachotí klíč — a klubovna je prázdná. Lampy zvenčí vrhají sem okny dlouhé jazyky matné záře. Sově na totemu oživly svět lem oči.</p>
<p>Namalovaný měsíc svítí žlutí. Všude je ticho. Mrtvé a hluboké ticho ...</p>
<p>A pak to začne. Na půdičce něco praskne. To se protahuje dědečkův kufr. Ten po věstný dědečkův kufr!</p>
<p>„To je furt ňákýho rámusu,“ zabručí nevrle dole jedna z beden, které si oddíl dal dělat v Ledči na táboře Úplňku.</p>
<p>„No sak už sem, milá bedno, taky kakrahelte letitej,“ trpce se k bedně pochechtává dědečkův kufr. A hned pyšně vypočítává: „Dýk už mám taky devět táborů za se bou - a na žádným se mnou moc nóbl nezacházeli. Legrací se mnou bylo plno, to by lo pořád „dědečkův kufr sem“, „dědečkův kufr tam“ - ale šetřit mně trochu některej - to ty kluky ani nenapadlo. Akurát Jestřáb, no a nyčky ty poslední tábory taky ještě Vytrvalec a Carouš. I v novinách vo mně psali, v tom Junáku, moc lidí už mě zná a všichni se ptají na moje zdraví. Ale nevím - nevím, jestli ten desátej tábor ještě u oddílu doklepu ...“</p>
<p>Bedny dole jsou už zticha, je jim dědka-kufra tak nějak líto a připadají si proti jeho devíti táborům se svými dvěma skoro jako nemluvňata.</p>
<p>„Ba jo — člověk by ani neřek, jak ty léta v tej službě pro oddíl ubíhají,“ povzdychla si <emphasis>78</emphasis></p>
<p>stará plechová konev v jedné z beden.</p>
<p>„No jen tak divně nekoukej,“ vyjela pak jedovatě na letitý hliníkový hrnek. „Mne oddíl koupil, když se jelo na Mohykánskej tábor v roce 1926 - no a moclipa je to let — co? Nejdřív jsem byla jen na mlíko, pak už jen na pitnou vodu — no a nýčkon do mně dávaj jen Sázavu a s tou stojím v noci na tábore u stožáru, kdyby byl voheň...“</p>
<p>„Jóó - milá zlatá konev“ zvučí rozšafně měděný kyblík, „na ňákou vděčnost a vohledy ve skautském oddíle nečekej nikdy. To bys taky mohla čekat do smrti. Pro kryndáčka -</p>
<p>dyš si jen vzpomenu, jak mne Kalousovic v sedumadvacátým roce vě novali ještě s mým bráchou oddílu, to byl poprask! Jestřáb sliboval, že nás bude na tá boře každej den někdo cídit sidólem a že přej budem pořád jako nový. Jo — cídili nás — to je pravda — ale jenom hlínou a drnem, děsně bych si musel naříkat. Zrovna jako ta konev!</p>
<p>Nejdřív jsme byli jenom na polívku, pak se ale začalo oddílu lepší dařit, koupili si, fouňové, tyhlety papírový hliňáky a já s bráchou — čistá měď — byli jsme dobrý akurát na škrábání brambor a na rozdělávání hlíny, když se stavěla kamna.“</p>
<p>„Enu jo - to vono se to povídá ...“ zašuměly stany ve své bedně. Celta číslo 3A převzala slovo. „Kolik hochů se pod námi už vystřídalo! Kolik snů už pod námi bylo prosněno!</p>
<p>Co jsme vše viděly! A jenom tomu nemohu rozumět, že najednou přijde doba, kdy do chlapců jako když střelí — najednou se z oddílu rozprchnou a jen pryč a pryč, a docela nic nelitují, že tady v oddíle všechno opustí, ten celý krásný život, ty všechny vzpomínky. Jdou tak lehce a bez lítosti, že nás to pak až skoro mrzí, že jsme jim takovou dobu věrně sloužily.“</p>
<p>„Se mnou to snad tak nedopadne,“ přišla s troškou do mlýna oddílová kredenc. „Mne si v oddíle čím dále tím více vážejí! Nejdřív jsem hnila u vlhké zdi ve sklepní klubovně na Letné. To byla ještě živa nebožka družina Jestřábů. Byla jsem prvním kusem nábytku, který do oddílu vůbec přišel. Daroval mne Karel Novotných. Pak mě odstěhovali sem, na Petrské nábřeží, a tady mě Jestřáb nalakoval, že jsem byla jako obrázek. A teď si ze mne dokonce udělají nový Medvědí stolek. Viděli jste už na mně ty indiánské závěsy?“</p>
<p>„No viděli — viděli,“ přitakává Vlčí stolek, „ale nové nejsou, to si nemysli! Ty při nesla ještě ta první Medvědí družina, ve které byl Skukům rádcem. To bylo tenkrát slávy, když je přinesl Pirát na družinovou schůzku a když je tu cupovali a barvili, aby měly indiánský vzhled.“</p>
<p>, Já jsem jen zvědavej, jestli mne si tu ještě budou tak někdy vážit,“ vzlyká bolestně Tygří stolek. „Jo — ta péče, jakou jsem měl, když byl v družině Car, Zoubek a Šípek, tu bych potřeboval! Pamatujete se, když mě Tygři odhalovali? Ach — kde jsou ty do by!</p>
<p>Car teď vede Vlčata, Zoubek je pryč — a ti ostatní Tygři jsou v jiných družinách.''</p>
<p>„I mlč, ty jsi aspoň na světle, sluníčko na tebe svítí a každej se na tebe podívá,“ huhlá to z půdičky. „Ale co já - Mývalův kufr. Jsem na půdě tak zapomenutej jako sirota v útulku svatýho Josefa. Oddíl mě zná jen o táboře. Celej rok se o mně ne ví ...“</p>
<p><emphasis>79</emphasis></p>
<p>„Inu—nesloužíme oddílu proto, aby se o nás vědělo,“ pronesl pak oddílový totem tak mrazivě, až se chudinka Mývalův kufr na půdě začervenal.</p>
<p>„Ano — já také nekvílím pro svůj osud,“ řekl veliký pomalovaný kořen. „A co bych mohl vyprávět! Našel mě na Táboře smůly Julka Hromas. Celý tábor mne potře boval!</p>
<p>Omalovali mě a sváděli kvůli mně boje, kdo mě má mít ve stanu. Nazývali mne „oddílovou bambulou“. Byly to celé romány, když si mě hoši kořistili v noci navzá jem.</p>
<p>Nu a prosím: dnes tu ležím, nikdo o mne nestojí, nikdo se o mne nepere. Nikdo neví, k čemu jsem, jak jsem se sem dostal a jak se jmenuji. A Julka Hromas tu není, aby to hochům připomněl.“</p>
<p>Po střeše klubovny měkce přeťapala kočka, do klubovny bíle zasvítil opravdový měsíc.</p>
<p>V bednách i na půdičce a v celé klubovně začalo vše vyprávět své příhody -a každičká věc jich znala přece tolik!</p>
<p>A zítra sem přijdou zase hoši na schůzku, budou chodit kolem všech těch věcí, brát některé lhostejně do rukou a opět je odkládat, aniž by si co přitom pomysleli. V konvi budou vidět zase jen konev, v kufru kufr a v hrncích hrnce.</p>
<p>To proto, že si neuvědomí, že všechny ty věci jsou korunními svědky uplynulého chlapectví jejich předchůdců, a že kdyby ty věci dovedly mluvit lidskou řečí, že by po-věděly mnohé, nad čím by bylo možné se zamyslet.</p>
<p><emphasis><strong>[42]</strong></emphasis></p>
<p><emphasis><strong>TRAMPOTY S ODDÍLOVÝM ČASOPISEM</strong></emphasis></p>
<p>Zde vám píši o našem Čigoligu již po druhé, jen bohužel, že to nemůže být již tak veselé a radostné, jako článek prvý.</p>
<p>Máme my - lidičky zlatý - velké trápení se svým časopisem.</p>
<p>Tak například hoši teď zásadně nesmějí nosit Čigoligo do školy, a to od následujcí-ho případu:</p>
<p>Kdysi je četl ve škole Pepíček Hůrku pod lavicí - najednou se začal strašně chech tat a -</p>
<p>to se ví - pan učitel hned byl u něho jako na koni - a co že prý to čte?</p>
<p>„Chechechééé,“ vzdychá Pepíček, „tady takový prosím, jedno Čigo — checheché ligo — checheché — škyt...“</p>
<p>Pan učitel se strašidelně rozzlobil, postavil Pepíčka na „hanbu“, Čigoligo zabavil a nesl do stolku. Přece ale cestou ke stupínku mu nedalo, nahlédl do Čigoliga, zpomalil krok, ještě se tam jednou podíval, zrudl, a najednou mu jako něco honem upadlo pod stůl a on to musel sbírat—ale pak se vynořil opět nad stůl a už to zkrátka nevydr žel a hlasitě se rozesmál.</p>
<p>A pak poslal Pepíčka zpátky do lavice a četl nahlas z milého Čigoliga až do konce hodiny, přičemž se celá třída tak chechtala, až řinčela okna.</p>
<p>Pan školník dole myslel, že je zemětřesení, tak zvonil honem na poplach, každý rychle utíkal ze třídy, přičemž se zapomněl zeptat, jestli bude odpoledne škola, a pro tože to <emphasis>80</emphasis></p>
<p>pak nevěděl jistě, tak radši nepřišel - zkrátka z toho byly docela obyčejné vedřiny, k velké mrzutosti pana ředitele, protože odpoledne pršelo a bylo dost chladno, takže na učení bylo tak „akorát“. Veliké mrzutosti pro Čigoligo bývají, bohužel, také doma.</p>
<p>Každý je chce číst první. Chlapci je obyčejně Čigoligo zabaveno otcem s pouka zem na to, že musí dělat úkoly, psát slovíčka a šprtat latinu. A zatím co hoch - soptě vztekem — čmárá „matyku“, tatíček si lebedí na kanapi s fajfkou a ukazuje si v Čigoligu.</p>
<p>Dokouření tabáku v dýmce je pak dobrou příležitostí k tomu, aby zatím co si jde tatínek pro nový tabák, zahodila mu maminka fajfku pod kanape.</p>
<p>Otec se jednak zdrží hledáním tabáku, ale ještě více hledáním fajfky, což ovšem mamince dokonale stačí k rychlému prohlédnutí nového Čigoliga.</p>
<p>Kromě toho je na základě zahozené dýmky možné s tatínkem potom ještě sehrát hledači hru „přihořívá - přihořívá“, což je tím případnější, když od zahozené dýmky opravdu zespodu začne hořet kanape ...</p>
<p>Babička je na Čigoligo až poslední v řadě a obyčejně je s ní proto také největší po tíž.</p>
<p>Babička je pak celý týden uražená, nemluví, se vším práská — a je docela pochopi-telné, že tohle všechno samozřejmě k míru domácnosti valně nepřispívá.</p>
<p>Ostatně sama následující básnička z předposledního Čigoliga nejlépe osvětlí, jak velká je vždy tahanice o nové Čigoligo:</p>
<p>„Tohle jistě není vůbec žádná novina,</p>
<p>že čte naše Čigoligo celá rodina.</p>
<p>Nejdřív ovšem kluk z oddílu,</p>
<p>pak hned matička,</p>
<p>tatínek v mžiku při pivu,</p>
<p>a po něm babička.</p>
<p>A tetička si Čigoligo domů vypůjčí</p>
<p>(kluk po straně jen nevrle něco zabručí).</p>
<p>A druhý den strýček zase</p>
<p>Čigoligem jen se pase.</p>
<p>Pak půjčí je dál neteři,</p>
<p>ta doma na něm večeří.</p>
<p>A dědeček jak by smeť,</p>
<p>každé číslo dosud čeť.</p>
<p>Celý dům je zkrátka vzhůru,</p>
<p>Čigoligo dělá túru:</p>
<p>od partaje k partaji</p>
<p>Čigoligo tahají.“</p>
<p>Jinak je ale zase Čigoligo pravým dobrodincem a nositelem kultury, ve světě neví-</p>
<p>daným. Také je dobrý a praktický rádce. Zejména pod rubrikou Rady zálesáka Frédyho <emphasis>81</emphasis></p>
<p>nacházejí se pravé poklady zálesácké moudrosti.</p>
<p>Také výkladům druhotřídky, prvotřídky a jiným podobným taškařicím je věnová no v Čigoligu slušně velké místo.</p>
<p>Nejvíce se líbilo, jak teď poslední Čigoligo „vypeklo“ své čtenáře. Byl v něm tento napínavý článek:</p>
<p>„Kdysi dostal chicagský milionář Mr. James Brown výhružný dopis, že musí v noci ze dne 12. na 13. října položit na hlavním hřbitově u hlavy hrobu číslo 76513 obálku s 50.000 dolary, jinak že mu bude nenápadně vyříznut jazyk, vypíchnuty oči a do uší zaraženy sirky.</p>
<p>Mr. James Brown nebyl bázlivým mužem, přesto však výhrůžky na něj tak zapůso bily, že skutečně se v onu noc odebral s penězi na hřbitov, aby zachránil svůj život. Již našel ve tmě i hrob, vztahuje ruku s penězi, když v tom vynořila se za náhrob kem postava a...“</p>
<p>Dále o tomto případě v Čigoligu nic není, jen maličká poznámka: „Dokončení to hoto napínavého příběhu viz v jubilejním čísle, které vyjde roku 1954.“</p>
<p>Hoši jsou strašně napnutí (Práškoví z toho dokonce praskly tak řečené kšandy) a zkrátka—poněvadž nikdo o pokračování příběhu nechce přijít — musí zůstat všich ni v oddíle až do toho nešťastného roku 1954, kdy jubilejní číslo vyjde.</p>
<p>Pepíček Hůrku bude mít do té doby fousy a ze Skukůma se stane dědeček. Inu — to víte — my si zkrátka umíme udržet v oddíle staré členstvo ...</p>
<p><emphasis>82</emphasis></p>
<p>Místo doslovu</p>
<p>několik slov o autorovi,</p>
<p>skautech a skautování vůbec...</p>
<p><emphasis>Kniha, kterou jste právě dočetli, má ve svém podtitulu uvedeno: Skautské taškařice. </emphasis></p>
<p><emphasis>Ono slovo - skautské - získalo novou platnost právě dnes, kdy u nás opět došlo ke</emphasis> <emphasis>znovuoživení dětské organizace Junák, která má svůj základ ve skautském hnutí. </emphasis></p>
<p><emphasis>Jaroslav Foglar, autor, jenž ovlivnil už tolik čtenářských generací a jehož knihy Hoši</emphasis> <emphasis>od Bobří řeky, Chata v Jezemí kotlině, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří,</emphasis> <emphasis>Podjunáckou vlajkou a mnohé další vešly již dávno do pokladnice dětské literatury,</emphasis> <emphasis>napsal v první kapitole Tábora smůly, jak si možná vzpomínáte, následující slova: „A</emphasis> <emphasis>vy, které potkalo to velké neštěstí, že jste nikdy neskautovali, představte si náš oddíl ja-ko celek, kde dospělý vůdce pracuje po celý rok se třiceti hochy-skauty v kamarádském</emphasis> <emphasis>ovzduší a pak porozumíte příhodám z Tábora smůly... </emphasis></p>
<p><emphasis>Většina dnešních mladých čtenářů ví o vývoji a podstatě skautingu velmi málo, spí še</emphasis> <emphasis>vůbec nic. </emphasis></p>
<p><emphasis>Jeho duchovním otcem byl spisovatel, lovec, přírodovědec a ilustrátor Ernest</emphasis> <emphasis>Thompson Seton (1860-1946). Mnozí možná znáte jeho knihu Dva divoši. Když mu bylo</emphasis> <emphasis>pět let, odstěhoval se s rodiči z rodné Anglie do Kanady. Rodina pak žila doslova</emphasis> <emphasis>uprostřed lesní divočiny. Ernest byl odmalička odkázán zpravidla sám na sebe, na svou</emphasis> <emphasis>odvahu a znalost nejrůznějších přírodních zákonitostí. Později odešel studo vat do</emphasis> <emphasis>Toronta. Potom odjel na nějakou dobu do své staré vlasti, aby se posléze vrátil opět</emphasis> <emphasis>tam, kde se cítil nejlépe - do divočiny. </emphasis></p>
<p><emphasis>V roce 1902 založil ve Spojených státech amerických hnutí nazvané Woodcraft Indians,</emphasis> <emphasis>hnutí, kde během krátké doby ovlivnilo přes půl miliónu svých členů. </emphasis></p>
<p><emphasis>Psal se rok 1906, když se E. T. Seton potkal s britským generálem Robertem</emphasis> <emphasis>Baden-Powelem (1857-1941). Tento muž Setonovy myšlenky dále rozšířil a obohatil. </emphasis></p>
<p><emphasis>Soustředil kolem sebe britské chlapce, kteří toužili po dálkách, čistém kamarádství a po</emphasis> <emphasis>83</emphasis></p>
<p><emphasis>životě prožitém v přírodě, uprostřed dobrodružství. Vznikl tak scouting (skau ting). </emphasis></p>
<p><emphasis>Členové tohoto sdružení si začali říkat skauti. Scout (skaut) se u nás nejčastěji</emphasis> <emphasis>překládá jako - zvěd. Britští skauti se však nikdy nepovažovali za zvědy ve vojenském</emphasis> <emphasis>smyslu slova, ale za mladé lidi, kteří vládnou všeobecným věděním, lépe řečeno -chtějí</emphasis> <emphasis>vládnout všeobecným věděním. </emphasis></p>
<p><emphasis>Zatímco E. T. Seton vnesl do svého hnutí řadu tzv. indiánských prvků—bylo to dá no</emphasis> <emphasis>zejména tím, že Woodcraft (wood znamená les či dřevo, craft řemeslo nebo doved nost)</emphasis> <emphasis>Indians vznikl v prapůvodní vlasti amerických Indiánu — sir Robert Baden-Powel</emphasis> <emphasis>mnohé tyto prvky potlačil, aby je nahradil jinými, podle jeho názoru přijatelnější-mi</emphasis> <emphasis>pro podmínky britského života. </emphasis></p>
<p><emphasis>V naší zemi byl prvním propagátorem skautingu prof. Antoním B. Svojsík</emphasis> <emphasis>(1876—1938). Se skautským hnutím se prvně seznámil přímo v Anglii; bylotovroce</emphasis> <emphasis>1911. Profesor Svojsík se rozhodl, že anglický skauting přizpůsobí mentalitě našich</emphasis> <emphasis>dětí. Mnozí lidé správně pochopili Svojsíkovy záměry jako dalšíprojev ohrožujícího se</emphasis> <emphasis>českého ducha, žijícího stále ještě uprostřed rakousko-uherské monarchie. Pomoc po-skytly Svojsíkovi i osobnosti, které měly zanedlouho vstoupit do dějin coby spolutvůrci</emphasis> <emphasis>svobodného státu Čechů a Slováků. Byli to například dr. Karel Kramář a zejména teh-dejší univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk. </emphasis></p>
<p><emphasis>V Čechách tedy vznikl Svaz skautů, který měl zakrátko širokou členskou základnu. </emphasis></p>
<p><emphasis>Další rozmach zbrzdila první světová válka. Po jejím skončení v roce 1918, a po vytvo-</emphasis></p>
<p><emphasis>ření Československé republiky, se skauting vydal na další cestu. </emphasis></p>
<p><emphasis>Mezi naše první skauty patřil také autor této knihy Jaroslav Foglar (narodil se v ro ce</emphasis> <emphasis>1907 v Praze). A nebylo tedy náhodné, že své první povídky a jiné literární příspěv ky</emphasis> <emphasis>otiskoval v časopisu Skaut-Junák. Jaroslav Foglar se stal vedoucím chlapeckého</emphasis> <emphasis>oddílu Dvojka, z něhož vznikl později legendární oddíl Hoši od Bobří řeky, který mi-mochodem existuje i v současné době. Je příznačné, že v roce 1937 se Jaroslav Foglar</emphasis> <emphasis>osobné sešel s Ernestem Thompsonem Setonem, který tehdy uskutečnil v Českoslo-vensku sérii svých zajímavých přednášek. Na toto setkání vzpomíná Jaroslav Foglar,</emphasis> <emphasis>Jestřáb, jak mu říkají chlapci z jeho oddílu, dodnes. </emphasis></p>
<p><emphasis>Co se týče Tábora smůly, jednotlivé příběhy, které později vyšly souhrnně pod zmí-</emphasis></p>
<p><emphasis>něným názvem, zveřejňoval autor nejprve v časopisu Slovíčko; bylo to koncem dvacá-</emphasis></p>
<p><emphasis>tých a v první polovině třicátých let. Kniha se dočkala dvou vydání, naposledy v roce</emphasis> <emphasis>1940. Svého času, v roce 1968, otiskoval tyto skautské taškařice časopis ABC. </emphasis></p>
<p><emphasis>V době, kdy už Jaroslav Foglar patřil mezi naše nejpopulárnější a nejuznávanější</emphasis> <emphasis>dětské spisovatele, došlo k násilnému rozpuštění skautské organizace Junák. Stalo se</emphasis> <emphasis>tak na příkaz nacistických okupantů v roce 1940. Po skončení druhé světové války byl</emphasis> <emphasis>sice Junák obnoven, ale pracoval pouze do roku 1950, kdy byla jeho činnost na příkaz</emphasis> <emphasis>vyšších orgánů opět ukončena -prý proto, že toto hnutí „je odnoží anglického a ame-84</emphasis></p>
<p><emphasis>rického imperialismu“. </emphasis></p>
<p><emphasis>Potřetí se Junák probudil k životu koncem šedesátých let. V té době došlo k reedici</emphasis> <emphasis>velké části Foglarova díla. Ovšem s nástupem takzvané normalizace bylo skautské</emphasis> <emphasis>hnutí opět potlačeno, včetně knih Jaroslava Foglara. </emphasis></p>
<p><emphasis>V roce 1989 k nám Junák přišel, obrazně řečeno, už počtvrté. Věřme, že už konečně</emphasis> <emphasis>natrvalo. Znovu začaly vycházet i knihy Jaroslava Foglara. </emphasis></p>
<p><emphasis>Tábor smůly má ve Foglarové díle poněkud zvláštní postavení. Jestliže byla zmínka o</emphasis> <emphasis>reedici díla vzpomínaného autora v šedesátých letech, dvě knihy tenkrát nestačily vy jít,</emphasis> <emphasis>a sice Historie Svorné sedmy a Tábor smůly. Znamená to tedy, že uvedený druhý ti tul</emphasis> <emphasis>se nyní dostal k široké veřejnosti po velmi dlouhé době. Přesto se ale domnívám, že</emphasis> <emphasis>tato kniha neztratila nic ze svého půvabu. Má co říci rovněž dnešku, snad mi dáte za-pravdu. Od začátku do konce prostupuje knihou humor a pozorný čtenář tu najde i řa-du „cenných „rad - ať už se týkají stavby táborových kamen, vydávání táborového časopisu a podobné. </emphasis></p>
<p><emphasis>I v tomhle tkví kouzlo této knihy, třebaže od jejího napsání uplynulo už více než půl</emphasis> <emphasis>století... </emphasis></p>
<p><emphasis>Stanislav Motl</emphasis></p>
<p><emphasis>85</emphasis></p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEASABIAAD/4QN4RXhpZgAASUkqAAgAAAAIAA8BAgADAAAASFAAABA
BAgALAAAAegAAABoBBQABAAAAhgAAABsBBQABAAAAjgAAACgBAwABAAAAAgAAABMCAwABAA
AAAgAAABQCBQAGAAAAlgAAAGmHBAABAAAAxgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABIUCBvanA3N
zAwAABIAAAAAQAAAEgAAAABAAAAAAAAAAEAAAD/AAAAAQAAAIAAAAABAAAA/wAAAAEAAACA
AAAAAQAAAP8AAAABAAAACgAAkAcABAAAADAyMjADkAIAFAAAAEQBAAABkQcABAAAAAECAwA
AoAcABAAAADAxMDABoAMAAQAAAAEAAAACoAQAAQAAAOQDAAADoAQAAQAAAC4GAAAJpAMAAQ
AAAAAAAAAKpAMAAQAAAAAAAAALpAcAGAIAAFgBAAAAAAAAMjAxMTowNzoxOSAxMzozNTo0O
AABABMAICAgMEEwICAgN0EwICAgOEEwSFBTSTAwMDIAACAgMTFBMCAgIDBBMCAgIDBBMCAg
ICAgICAwAAAgIDIxQTAgICAwQTAgICAwQTAgICAgICAgMAAAICAzMUEwICAgMEEwICAgMEE
wICAgICAgIDAAACAgMzJBMCAgIDBBMCAgIDBBMCAgICAgICAwAAAgIDQxQTAgICAwQTAgIC
AwQTAgICAgICAgMAAAICA0MkEwICAgMEEwICAgMEEwICAgICAgIDAAACAgNDNBMCAgIDBBM
CAgIDBBMCAgICAgICAwAAAgIDQ0QTAgICAwQTAgICAwQTAgICAgICAgMAAAICA1MUEwICAg
MEEwICAgMEEwICAgICAgIDAAACAgNjFBMCAgIDFBMCAgIDFBMCAgICAgICAwAAAgIDYyQTA
gICAwQTAgICAwQTAgICAgICAgMAAAICA2M0EwICAgMEEwICAgMEEwICAgICAgIDAAACAgNj
RBMCAgIDBBMCAgIDBBMCAgICAgICAwAAAgIDcxQTAgICAxQTAgICAxQTAgICAgICAgMAAAI
CA4MUEwICAgNEEwICAgMUEwICAgICAgIDAAACAgODJBMCAgIDRBMCAgIDFBMCAgICAgICAw
AAAgIDgzQTAgICA0QTAgICAxQTAgICAgICAgMAAAICA4NEEwICAgNEEwICAgMUEwICAgICA
gIDAAAP/bAEMABgQFBgUEBgYFBgcHBggKEAoKCQkKFA4PDBAXFBgYFxQWFhodJR8aGyMcFh
YgLCAjJicpKikZHy0wLSgwJSgpKP/bAEMBBwcHCggKEwoKEygaFhooKCgoKCgoKCgoKCgoK
CgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKCgoKP/AABEIAfwBQAMBIgACEQED
EQH/xAAfAAABBQEBAQEBAQAAAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EAACAQMDAgQDBQUEBAA
AAX0BAgMABBEFEiExQQYTUWEHInEUMoGRoQgjQrHBFVLR8CQzYnKCCQoWFxgZGiUmJygpKj
Q1Njc4OTpDREVGR0hJSlNUVVZXWFlaY2RlZmdoaWpzdHV2d3h5eoOEhYaHiImKkpOUlZaXm
JmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1dbX2Nna4eLj5OXm5+jp6vHy8/T1
9vf4+fr/xAAfAQADAQEBAQEBAQEBAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EQACAQIEBAMEBwU
EBAABAncAAQIDEQQFITEGEkFRB2FxEyIygQgUQpGhscEJIzNS8BVictEKFiQ04SXxFxgZGi
YnKCkqNTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eXqCg4SFhoeIiYqSk
5SVlpeYmZqio6Slpqeoqaqys7S1tre4ubrCw8TFxsfIycrS09TV1tfY2dri4+Tl5ufo6ery
8/T19vf4+fr/2gAMAwEAAhEDEQA/APpRkjfiRFYHsVB6jH8s1zeo+DrSdAthc3FjsYPFGmH
hR85LbD97ccbskg49STW4GnjaJEQSRFm8x2kwUGCQQMfNzgY4x15ph1GBAxllEQWTysyAoC
2M4BPXjuOOD6GvKTnT2HdHK+B/D1gbWO4uRHfyxOTFNOP3qksWIdeisCe2c/e703xBp777q
3STUFRuRNab4/JGAc9w56LwCeTnpxHqGhalaa3Bq/hS5t/scpRprRDhZNz7nkBztcspIBP3
e2av/wBqNqNrFBr2lXVk80zQx4R2Vjk/N0+VcbcFsHJwBWzk733Qzi/EFras48wRM6SbjCt
t5hyRs5YYAZQvz/OUwCTwVqjqnh+ATedPaM0NvbCG3dpS8InZnXbIqjBw/lkHqAOBhRXaxx
WMizNa3umTJfFp5re4SMGRlGGaRSOTnIYsTtJA7YNTUPCuo+IvPa/Wx+yPC8cMdoQ20MwJw
5GFYHdnBw+Pm9K1U0vIZ56LITpafZntpktCyRT21g52LK4KJCqSEuu1sbSAGzy4K5rrLOfV
JYdLa6tboWUscqFp5ggtkIACOm9kRiVGMgAAKMhnIGl/wjusxGO3e0X7I7W/7pN0kPl5Zni
ZGJywAI3naFzGBu24qs1vcW6Jc34194ftMXmRvZyOzRFgCqRgMUDZy+D1AJ/u1tdMkryw2t
xcG5UxuJrdi5hmJto2D7CUdlUmVnJHDZOGweAK5rUNCvIIpTDcWVgkAczYWIrAoO1sP8rnO
3aDtQgOxPIBPaa34Hcq97pFnBcW0032iO1uInV/3gJdJAzjCb9jgKF2kcjqa560sbBdISC1
sYEuNRZZFW6tfs4WaSTzYld9pLKDG5wCcBQCckEl7rQZSgbUZrhZ7kz2MMkpeSW8hiYPGSG
2uwygAVpAu7janKsGCnUstR0R9NtZo7mztHijS3iZbdGDqeAp2riMgAbfmIUNkgcKM2PQ2v
YLW8tdOgtrtITEsyySLJEdoOYicAZDgrkPwd20ksEj0gXNgb252362qwo0tzPbQxJMjr8pV
kYgqWVGbJVcscsqg5iSuM6cxp50sCWkXk3b/a2EU4DAsCVfcMFmO3hQGIwGJwKxLmNbfVbE
NKWuHLJFHKro0wCA7WcIFJATOW2k5AOMK1SS6+8OlSzJphgLyPKY5JefLIbdsVfnb5jjgBR
gjhVJF2G/RsTQ74h5KszD51OQWAyhOdoYAlSccrhsYOTvEa1LVlq8sd7JDpVuLl3XzHtFlC
KDld7oScR/e+4Cyk85Bzu2tC1zTNaEclvKhlAJMJbEkRU4bIB6A9SPbOK5a3gs7mIXN2l1a
wAbob17Up5RwFIkJULtOBjGdp3AMoAq/pGlXNvFNYwXiNp0MpC5iBUcAMiJnMZUg5IbB3ZA
yKxbpxfM+ncl0+bY7u0VAUaCRo4wMCOLHlnn0x/KoBokSwCO2vby2GwqyxFNhJ5DCNlKKQe
RtAHbkVRt/L2uGMcrIdjEAfKQBkHHQ98Hnmr1vP5JPludp6o2SD9PStXjKU3acSPZzjszH1
Sxe0uIYwpeB8NLebAHLjaqgqqgbj/CQPwwM1ylklrf3Ek+pefJDdN5eEnCmNWwvneZnd5hj
VM7edu0jJJz6HPciRWSSKJ4mBVlY5yD1HTpWZJaWjhw1rI0ZwPLa4by+oPC5xjgcY6DHTIN
KWHfwu33hzSW6OW03RLlr6O4gu2iiRPLZS8JvN4Y8tNHycYXAOABwUzzXZWN6Le0MZj3SBQ
7JDhQmQMgYAGc9Rxxz04rOk0yF5lkhBtJE+68GCQD/vAjJyeR/ePqaZcW8NlHA1xeEiMgfv
DlpsJjBI5LcMePp0rGrShW0buNVWtjRuLuK4C2yoxTOd+8HP3uATk9j+B+tVdIv8ahJaojC
AR71ZgV4DEAbT8wOc8kc9cngVi36SyK66WhubqOEqZpJCkT5PyqW6ZUopYAHGTjrgxQaBcK
BcQ3At7sZfySS0LuflYtg4GUyPkA69DgYj6nBxcSlXs7s72IqVzgYPWqdzcx4wBn17Vyn/E
20yKOO1gtrq2hQBYEKxfNjAVc4CqMnnBJAx34jt7zV2hj8+xWCSTAbEu8ROVXvj7oLH5gGH
ynIrGOA5ZXuVLEKWx5t4s8E+N7hZ4LfWbSe0EUtmZLhpGlntWbzAJhsYbkzwfvHgg8V4Hq0
Zg1S5jNxBdCN9vnwHKSY/iUkDI98c16p8VtEudP0y21SKbUrF7idjPY+ezRQM4DHZgnALhj
knnK8DoPPtK0sjVLdW1ewtGeN5VnWdWCEIWCFs4Vm+6MkYJ5Ir1YKy1LhJNXFihgnhhs/D1
lfX2pSRK9xOU3FGx8yxKB8qgnl254429SQ6fp2kbZdamW+uEIxYWkmU3eksw4A9VTJ9xUZi
QxtBpl1LDYTbFmuLz9wCehUhGYMgJB6EjOTitGx8Da/NrlvpsFjELv7ML5XLhovK6qzMflA
JAGDxng8Zom0lq7I0i7GdqBu9TSXUJ7zTU8tMJarOqPGob7kUXbjsOo9zUOnw3GtPZ6XB9j
hjiL4maPaQvVmkZQWYADpg+g616H4o1RdHjhTxloNhresajCJJr2ILAvlDAURyRrh2GPmYd
wAMjrw0ks8+qsfDGl39h5K4CQPK0+09fMdcE8+y8YGOKinLmW2n4Dbk9b6lXUrBLMNHa65p
+oQo5ZDbtIpPA+YK6KR6Y9qyEXZnOFA9uK2YvDWt3EgC6dcF3PCvhWb8GIJrTtbCz0KQtqE
sd/rA/1Gn2371I5M8GVhwcddi5z3qnNR03ZUYN77Gtogk8O+HJ547q1j1t0WVbO5YApCTn7
pI+Zhz64AAqreQJq9lLqqWLSalfMIBaSXIlK5ChJIg438kjAyQFBwTn5YdZQX3iFbXWZRo0
aqJi93GZZW3qpbcYlOWOCRkcfd4pdO1s3fii+23Jt7G4SS1gHyxJDBk7VwflACknnv6HkZU
4WfP1f9WNa807U1sv6ub/hf4beKPElhpseoJDY6LCzGN3EfmBXOWxtG5uRxvPB9Oa7bxf8I
Lu9vLk6HeWFlphRDFZMrLtkChW5AI5C53HJyTx3ra+EWrSDRrvRrF1vI9IupIwWf95JCyl0
2cYyGO0k4XHIPSujm8SNbahFHqGmXtjYSs0QvblQqpMp+6wBPykEbZM7ThueK4alfEe0fLb
TocvLZ+8zy+y+HPiXwvZsui3Ph26vZ9yuk1kshMfHV5QcDIHAUZyetZfiT7R4YvIZNctdFu
tVt51vZLueNg2ro64eLa0ZTKcDgrjggZr3BZBPfTFGDeViPg5wSAx/HkfhiodY0m01e1e21
KzhuYCD8sqBtpIxkdwfcYNYQzKop2qK6OlYVTjdbnrbx7Rleai4Vvw5p6zZADCmSumCRnNe
ml3PJduhIHxjAwBTQ6oR8uBVdWLNxmnM3JBquVN6iuy4skT9kxjBBHaiSVIVwNox2HFUWIT
oxqvNI7v1GO3y81fLF9Q9o0XprkOQBTRI4OFOPxqqu4tuPIFTAmolZPQSbe5MJJExyazNb0
nT9ZV11K383MZjLB2VsE56gjkEZB6g5xjNaAbmkZd3QYzVxkkO76HP3/h0TW8ot7h2mkC5l
nldn3B924Nk45J4A6fL0JrjHS9h1OcPm2bEnl2ayREKFbzCOCCWCg/KCEZSMggkr6qlryC7
lR3qK802xvMC4h8xhwGLEEcg446jpkHg9DkVTaasXGT6nG6HdS3HgeAaZcol+0Dm2jaIwtH
hsAFGwcrwNxGCSCeDziXOl24vYrSO7lt9Mvn8yRZ2UtBdb90axDgxOSCQQNp25BLEZ6/VvC
gltnSwv2gnIIR7iMzBSw2uSAy5JBb6E5HQAQxeFHjjshLdJcT24jj+0GPbIwCKpYnncxw5w
2RyOh5rjeHabaluWpowNN0/xPaQK7ait8I5CgNyoRpIl3hWOBkOx2EknGB0ByTm3utrouYX
usOkgs7czRlgz7mEaueozg8lsn5jjjnsLbSNas9MgtoL20eWGBYEwrRxtgjDFcMc4HQHHJH
YV5542XU/DviNJrnUWiFxcqEBHk2siksxk6uPMHyoSytghMKd6is4UZubVS3yNVNNaG3o95
c6aY7JbBXEk6qywvgxsciWRySRtLAEAnJycnOBWo+v2JtBJHcJHI7BI1n/AHeWLBQfmKggE
jODz0BJwK83029vLmKCQ2MUaQ3Ig8gWouLoK2R5e0/dTksFHzgRgbMgk6eq3Vg/2q4miuLm
JpUhuTEzDyX2I3kl1wpGVyysp2jfk9BVzoJy1GpaHVyazef6Db2ttFeXs0HnvulEK4V1Rsf
ex1OOo4AzWhpOoNe6fDOUjjkYbZY0bcI5OjJuwOQeOlcZaW19p81rcWLxsIZWGybKK8cm9h
koGwuSm1MKp2ggjIJXUNQ/tBmSSz+y3Cy+VJJAxEM8J+fDblZWyoYuDkpjGW3cp0VflX3kv
VHSp4osfP8AIshPez84SCPhsddrOVViMNkKSRtPFYXiKPWdQ1K3d2v7KN7Z5hb2zxl0YLt2
bgdztuZXCghMgcgg03R/ME8EMAhh80yzoIlQMhkb7yg5baQyBmXHzJyoDGt02cN0bmLUTa4
wpa0lnyuNrMZ3GRt4LEAcgYzjFbRSpvQi3U07O+sbmxja3uI/LCFfnYqw2cNkN8wwRzmq/w
BsRrto47iJ9yB0CHJIyQec4POOO341zVjEBC0epBrS4nglfyEEubYqhYrO0hUZYH7w+/g8n
G6ql9ojSx20klrHcamozcNA8cMaybsMUfzMoyqQWPJ4XAbHG8KdndswlTvsTfEfxtB4Q0uC
cW4u7iQvtiEoQ4Ufe9xuKg45G7Ncdf8AxTQ3c9r9lJm+0xJbwRPuaeF1BLgrkbhnG0kD171
2Os+ALbxFCl9faxqaWUnlLfacLZZzFtQZYcE2z/eORuyCOea7Lwd8NfD/AIZ8M3dlpKuJr6
F1e/uIY2uArpjHK4AAP3SMZzmlKrCm72uNYeLjaW54AdRXxVLLZa94i0XToVfC2sDPdSznO
PLESjbISRx84KnGMg1xfiTS9K1fxOsXhcvYxSbY5oNS2Wq2ko+RhksQQSNxHUZIOcZr2XRv
gVq/h+xvbjSvFottaOUgkt7cohTphnOWUkd0HB9e3U/Dv4WwaLftrfiqdNb8Ru/mCeTLRxE
dGG4Zd/8Abb2x60VcVFK+5tTjCnpE8P8AHvga8h8V6L4e07Rrm2upoxBHH5hltZGIAM8MnX
DYLsrAFSCe9c1fza/4YE2lM2q6VBBN5ZCzlES6UAO5wvQrzt9CGya+5WkY44yQc1xfjP4fe
HvFN3Bf6xZMLy35W5hk8tyB0DcYYDqNwOPpkVyU8W5O042RpzpHxU1xALRYYld2KhgZXP7l
s5bywDja3Gc88dqQ6herNcSJe3e+4/1snnvmX/eOctz612vxE8IweE727tX8R2Vx57CYW8N
uwlZSC0bt8oQKehKMQCemOmf8PvDOoeKLzUNPsI4S5szNumjVsYdflDn/AFbMc4brxjoTXf
zRtzPYvm0uYOhecbho7CG5m1GXcIo4gDj5G3N6lgu79T7Vu6DfJ4PitdRu9HS5urqPzrVnk
KhIzwrKRkckOD0bAHIzXq3ibwnpHwy8OS3mnQ3897cHyl1KXOLcj5sBo8GFnAwHAPIweCRX
gusXi6hqNxcCONN5z8kapn3ZVwoY9yAB7Cs1yV4vsyo1JJ3XQs6s1xqBk1e8ltt91KT5azA
vjHXbkkKMYyfaoNHtL281G3h0iGee9LAxJAhdyfUAf59aueFxqUerL/Y2mxX18F8xI5bQTk
Dj5wjDB7ckGvSvCd/4w8P3l3qEuh2kN1eMWuJLyWCzVyf9kAN7kZxntTlONNW0Hac3dK5Ss
tQvbXxHBcXVxIIdZ2wTS3KMh34XAaRQAXV1YZH3dxJ9a9CjubmK6vLbxPp26zuM29xbPO0k
OzltyiRsKoAOCGZjyo5xjg7+CbU7PWHnk0038m+eG006+R0hznJYkEnBkZuSTkhVxzj1rwR
rLeJfDFrczGJrgEw3KI29fNQ4bI98BsEdxXFiq6pw5krrYaoyctSjo1i1jHPc+EbmG8sywY
wyur+btVAqmUfMpxn5mBIAwe2Klx4ytIL59Ks7maz1kKI4tPvR5kJbAwpdeV3Z6lu2cCtPW
20DTtYsdMuLhrC9u4JDG0TsgWOMEklgQFwckc9Qc9a89+MPgWGyujrqLqdzaygnUHSVZJIT
gBJArDJXjnJ7DkZzXNRUK0l7Trtdb+vRml3Be70PqyIo7bQ4/AVEzjJzWXHcGObKsSueoGK
2njjuY/MgdSDXr2SPGvciDHqtTo4P3lzUMVtIGxlQPc1PtRFG+Rc1DQ1crvhp8t93tQkPmE
kMOuAKsyW25AU5qnKTGSBnINC12B6blhLeQA+1SrAc9sVR+1yKMfMR9KEv5c42E/hSdOfYa
lFGittjOTx9KkKBBwKprqWVwYXz3pj6mucMuD6Gs/Zz3aL54Fonc3FN2ckgYyarteA8qAPx
o+2HPQVSUkTzIsbWYjABA9KnRd3BGMVRF0ytlcEHsak+2HHTmplzDi0XDEuMAe9RXltDcQS
RTxRzRuu1o5EDKw9CD1qD7cR/Dk1LHdK4ORj8a5Z057m0ZxPP/EnhTTZnUywtpbQFVgvRKx
ULkDhicxyZbAbrlmIzljWRZfD5tNtbaC2uipjEIMgkYHCghscZBOFIKleQM8Dn1Se5hdWiZ
VdWG1lYZBB7EdxVJNKtY2/0XzrdSwbZFIQnGTjb0AJYkgDk9azqSrRjo7fiaRlG55TrXh2/
0O1Js2vNTuFWVbZ3LAnzOCH2t821djZbHMXAyxxn20cP2m5iks4laDf9lZ5EUyMxYuCoABc
hf74O70wwr0+60O7e4VTrN81sUVJIycO2AAWDIVwT8xPHXaRjGDmQeCGkjgS91vUiy4aU2j
mAzOqlAzNliAEwNq7RnLdcY2pV4qFpyu/mNwfRHJXF1Kbl5V8yGPeF3sWjt920gspJ/enIx
kE7QvpgVrrf6hbASQpDdtwI1OfkLEAtIWc4IwTgDcAD34r0GHTDZW9hb6PKllaWiCIW/lB0
MYGAo5BU8Yzk8ZyD1GfaeHE+3Lf37JNfbCrmGLyYnJOdxTJyw7Ek+vXBFQxMd2jNxOHTVBe
W4gZoStunyzKxkjYoZASijlcGNl+bay7T82eKfbxecILi4gRQPNZEYMMIpK4+XJYfKSQQV6
rwAN3okmi2xIYRtnA6yN1GMHr1+Uc/X1OaB8N2BiSI2iCMKIguTgKBgKPQAYAHbA9BWixcH
oJ6HJXukR3WhahdWqujos32i2hbyHn6EZkDEdFP3gV6/KDknprDxEJLK3l1FWinkATb5ZBd
+nC5ODwSRk44OcGnWHgqwsbyG4srrUbYRlsRQ3G1SCS2wnG4ruLNt3YyTVK78CAQSQ6dqE0
SsrfNOzO7E5ypZSrYzt+bJb73OTmpdanPRsdjpYbiC5A8meGQN02OGz+R9x+YqQIQzAqV24
+9jnjP+c1wzeDtdsrSd01OC5wmFtoImhZlAUbPMLEk4X7xyTgA8Eiqdp4cupRAsN2dsI2CB
J1iZZH3OyqXBYEbguxhgYQj7nIowaupCsdrearZ2m0TTBWODtwWYA57Lkk/KeBk8HjANc14
kn1TxHpd5ZeF7pbScRK63EyOqyBugDcMvIJ4VwQMHhsVz3iW3Xwg0La5ewQ29/cpbxXDF3R
HwSFfKkIDgtvYNgEDrGHrzyb4s3ug6zq2nxaQthqzsIzJqRAVHVyxRwoG4MMASk8ZzwvSlQ
VuaDuykjKu/htqNldm+8eMlj4c0qRAwgPmpMZHy2zy1BhiLHJO0BAcKCa1dP8AGmpeGrn+y
/Bvw/EQuHWee3jWWYeZn5jHKhKvGU2bWGAuehrmfFXxu1bxHo95ps2nWlvFO7FJLeaSORP7
gODhsc5BGG6ECvMtJlvbS4M+n3FxaNEu5prdyjIhIBPykZHI471sqbqRtVX+RpZo7z4weMt
R8RtpVrqljDYX1rHIZhb3AkRxIw2rkMRwFAIJzuz9K461WS5t10iCCDUbm78kWrxkh4HJJM
YJAzksQw6Zwc8VqeEdKuf7cuNW0S1bUrHQ5Y7xhLiAyorjaNuWwTjJXJOAcZrI8Qaz9t8S3
Oq6dHc2Mk0v2hR55Zo5DySrgKcZ6dwO9aQgoLkitCr3Ha3b2Wn2UFkAr61BcP8AaLqC4MkW
zAAQcAblYHLKSDnrWfb2dxf7pGK7QCWmuJAF+m5up9hmn2ixW7M97AZXxlISdqkkZDN7YOc
cZ47ZpN09+xR5UDRRlx5rrGoCryBkgA8cAck+uatIexpeGLS2bUpALtsraySFktmfGYzuGM
gggE/NgjPtmvU/Ani2z8P6R4nuiyjNxDDbxxw+UkkwRlZ0VjjJRFcqduT8oA4rh/DGmto91
pOqahd6fDa3dvMytDc+bJyuPnRDuQjeOvQAk5wa67w6jzzata6x++s73yy7TWouBIuJtr4Q
4Q+aOMsDljjHNZVIKo+SWwOVlzLc6C2vm+J/gW7hudQsNP1/TX82GYXHkbtpBDvGeURhjPJ
AOCMYxXi063OoRX0O24ur6EyXN3cve+YrKuQSB0PruyxOOOM13/jnwIbiRrnSdQ0yOzM4MF
hM7o6B9ijYXTcydTg4ChTjjFYsHh28gGr+Hr2G5vTGhuoDaTRRIhGVMjB1Lhfl6HacDIHIN
OlTVO9tu3YjnvqfV8M+3GTkE8Cp0cZznr2rIdyPKwOUOOD2xU0dxvySMds9M16UsM0tDw1U
NVZiGX943B6Z4FT+cu3Oc/TvWPDc/MRirgkEiDpzziuWdCSZpGomdXp84lhjPtirmFOcY54
PvXLWszoi7GIx+NXU1B417N+lcbhKLOqNVW1LzaeuFCMOvP0qjcxNa3AQ7mjYZB71cgu1lU
OG5x0NPuDHdxeWz4IOQwqqdeSdmEoRaujPGHb5PxqGVFdtrAEdOlLsdXwyHAz8woLKD1P41
2KqnujFoiMLJkK/0DVG07R4EilR69RVpypUYH41UMh+YHNTyQntoJtoQXDOPlOalinO0ZNV
AiFwyBQ3qDipzCAwIGeO1YzgouwRbLW/qamikRjjkDpmqMJZ8gKc/SjzQjbWO1uoBrFxNFI
vyRfMTHjHtU8M7AbeD/SqEE5Ujn5TVmKZeS1YTi7WZtCSvdFiSQEAFQaI3A5VffJqPzI5MY
OD+VOeeFVO5wMegrCNKL0sbOq0txZLiRT8qjH0p6XRI+7g1WFzFNJ5YBQHo+Kn+x5LeWwkG
ccNmqWHuyPaXHm7AI3DP0qUyRHB3DIqmtq5BZY/u9KjVHVRv5wOWIwCaf1SN7sXtZF5rmJf
4s0+KQSAkDpWc7RKMkl2/wBkcZ+tNfUGRNsMYXHeolg/5QVbua+Kp3+mWeoY+12sczKMBiP
mHBHDDkcM351SfWHCghMY6iuP8XGfXbQwRX1xYzxyCa3uLdsNDIudrY6N15U8HNXTwcr72B
4iKL+t6Z4Fn8KalZ3v9kjSPJZ7kxyqxRYvl35BLAoTgEfdJx3xXzjdfD7wpcapfSR/E3T5b
aCL7Qxlt5JJzFtGOQQHYAgFV6Y6DoKPxR0/WdD1mz1G4tNLsry5SRJbzTN6rdSHiR3RhtQs
G5QcH5jjmq/hH4bTeKbTfp2t2PmQsPMRoJykan7uHKgM+QcqOgwc13U6Tpp+8aqatzXMqbw
vpt5rf9k+FBrev3UbukslvHEsbqVAjkjwWwu4878cd1NdG2g+FvC9rLpHjHQ7m48SW6R3EQ
s790+0xyZyrKA2x07r1IyQeme3jv18GeHIrfwJaWVzcpcLY6zO9tO1xHKeA5XAcxls4Az2w
Oa8s8c+K7zVfE9nqFlMbTUbWNojLZTtgEOwyh2q4yOobPU+4rdWtcSlKUrLYb408UfbNBg0
XT9HsdE0iGUTLanJumfbz5rE5YAsxUuAcHgcVzS6cbKzjvdUh2pMhNtC/BlPGGIBDBMEnd3
xgdSRPb6qsRudQnze61cSMwluEEiRA4Jkw2Qzk9M8LjPJxjJu5J3nea+Z5biUZLO53ZIBDE
9+vT+VRqzpSUV5k8Vxh/OuI1mLrnL9OOM4BHpjFTQhJrfO+ELGGAQkK7Mec4z0HPP4dSKlh
0TVH05NWl0q/mt5900c/kkwzIhPmkuOeCOx9aff6nZX03m2OjR6a7BYzFZXMhU8EEhH3HkY
BGSPTrVEXvsSWL3WiTw3n2ezkF6A6NlHLIJCrLtBwoYjBVgDjGAOteg6Cr6f4lS3nZbazv1
ljSazjZIQQ6zBXQH5QApJVSrAHk9a89s9G2xSnUFkiKwXErRsNpBWJWRueoJYce1dBZazPe
+HIZFlujfJJsM2xirOodgRtHzNsxHg8KrkgdTWUnroW4Plsz3q98C6fqqPcXrxapJIHaKS6
AO3zEwdp2sQADlevOM5wCOHk8Hax4P0rTLq2t9Ouv7KaSSS5nthK0AZuJEEZDsFVVYg8hiS
CRnHoPw/1aTUfCWm3U7FpJI92SCOM5HB9iB+FdGzsc4Iz161wfWpRbjLoYxSM6aO5tmbcGe
Pj94vfPqOox69KljdnIBweelaCyfPjj0PvVSa2EeZoPMI4BiHIA/2B2NfQ0Man7tT7zyKuF
cdYE9qUcncuCDyPSrsaANlTWTG5B3Jgn26GrYunLBXG1ePxrqlC+qMYytuaSFh90Y9cU4M3
JbOCaht502/Kck8/WrAZWHArllBdUap3HRsFYkMce1TmZVXCu+c85HFVolXJZh9KJhuY9Kx
eHi2WpNE4upEO4bsAdRzQtwSRIVOc5+7iqyRMOrYHoDRNlAmzkL1zWTwslsx8/cvS3rzRgA
IPqtR2uorbRsJLdZH3fKQoHFZv2knIIB59ahzk5+bH16UvYzj0F7Tqbker2sqtut9j5GBgV
PBqUR3bwFA7kVzbtjoCPwzTlwRnOe9ZSi29rFKozeGtQEhUhkJJxkrin3N7p0v+th8xl4yE
7Vhlh0JBGaUsG6EH0p8iQe0b3Lkv2NSHilkXdg+WB0qchxGG3RgEZG44NZZfIIB5FKbnOMn
5j75qZQ5gU7F9Zfky/yj69asRW8kzDbwnckdapaS6T3Oxhkgbl9MiugHJ71zzXKzWC5lcyp
LGaGJ3m2tGp/h9PU0/T79LNmBUlG64HQir14BLC0R6MKwJI3jYiQbWx0NXFpqwSvB3R1MOo
RSgFSMGm3ii4RQhAIOcdjXJscZwSD6g1O19coMK44xyRzS5XfRj9rdWZo3URt3KtkqejetV
HAzhe9RNq9zwrGJwD1ZMn+dVo9TuY5P3YgQYIOI8k/iTW0YtmblEmnQlG2hmwOcCs6S0YIJ
DG6q33SVIz9PWpn1O6RVRrspubChFVCzHPHTn6deK5jxN4qtdE0y81GNZNReD5p4rWVWlVc
kM5Gc4Ug59MH0q0mibKT0Ne6jKoGYhWz9wnJHuR2rzz4q+Lr3wzp9rNpl79nldioia380Tc
gEFzwgCkkAYJPOcCsCL4xGS3gbVNBv7b5WM7xA7Pl4OzcBkcrnPTP58F488f3niKE2X2JLP
T2VS8Uqh5A4O4OrYBBwRx6E+tacsbXb1NaVGaqK60Ma41jVX02RYNSnht7WUvHE906TJE5G
FX5vnX7pwMkYzwDVK41WZ4H8tpvtl3k3svms5uedwJPTvyB3Gc84qpe3VsWkWxs1t7dkCfv
281+DnduwMMenygDHHuby6ba2MUU2qTFndRJHawvhivBBZv4cg8DGT7VLdj0YxuZ1xcrcLb
wi0tITGoXdCjB5D6sSTkn2wOlTW2g312nmRwNFbBSXuJgY4kAGSSxH8vUetWZdamKvHp1vb
2EODlbdPmweuXPzY59R2pYLe0vPNYR6zqBgXc0iKqrEmeSc78d8ZI5pasrREq2l8bbZbayt
5ptvHmURTv5cK4yQUPA5JAOMFqY2oRWU7Hw9atEoLRC6kJZ2zgjGeFIC5HfrSMuhtpt3cLa
aijsTHA73cb7XxlVZAFJXHV/wAJ6R2t/qKeG20u1Fq9jczrcSrGivMHQlVz3Htjt+OS3cXN
ZaI1PCFwYvF0TX2i2mtXDRtCljPOiqz42rkvuyeOBnJzx6VsXWpTXl3eXJ0RdDdlWS3jCNE
A6uquwbYCPlIDYwAFye4rJ0nStLvlt5NR+02TJEiJb2UQDSFTzK7ytgbs/wBs7Tha3vHHiW
21iXTreeG7EtpbNALi4uxKZFaMqGLMFJbO0k+xHtUSirp9RKTbOz+FOppZWs2kI07LanzVE
mDsVmIK8DoHVh+OeARXpsGorKVYN+FeSfCD7RH4hkaWO3WJtPZBJD8vmsJgS7DJ5IcHPT5h
j29fkjjYjco3eteZiqcVO/c4pqSqNRZcicfKc8Z9asI/PfP0rOVx19asRNnHf8a9BM0aGz2
7W8TvZxs5A4twVUYHAVMkKvc1LFKDuCncAxU/UdRVhW3Ajn2qjPbxvqLFNv20RGWI+XgMvy
oQXP8XAA6YBBIYV2UMU4e7LVHPVw6lqty6mRh0+96etTpdBcK3yn3FULfzVRmZSBH8rq5zI
hCgneMAZznpwRg98VL5ikMHOe1d8JQq7HFKMoOzNKO7RSoOG3cdcYqfzAx4FZOxcZXqKlE7
jIBFN0+w1LuabOBgllH4018FTnmsxZCCS/OeanE6swQE0vZ2HzXIpl2t0+U80m/GcnBPvU8
hGPmOap3AXe5hDbM42uwz71SVyHoSbhuBGOvWnZAOeBms/7Wq5QnDCnpOCM9RxTcCFNFoOB
7++KQSDBzVfzCe/HQA0hfg9s+9L2aHzE+8Ee/uahJyd3f60hcgZP4VA8g6CqVKPYlyL9tLJ
bypLCV8xehZc4rWt/EMkQxd22eOWhIOT/ALpxj8zWAkvYcjHalEgbOT+Fc9TB06m6NIVpR2
Z08OvWUv8ArnMJzgCQYP6VHd6hpk2SbtMgEZXJrm/MGAScZ7ZprH5cqTn61zf2ZFO8WavFS
as0b8Vut3F51nMJkBK8jGSKhuIZbeLfKML6g9D71jx3c0a+Ws0kYJyQhwAT3qLUNct9KNo2
o6sbVZpxHEZ5iFeTBIX09etS8FKPXQFVUtlqXHnj7uMYzmqOuwX15pNymjXkNvdtGyoZFJQ
kjHJUhlwM4KngkHnGKXUPE02mXIVoru482N3SSC0aRBsHIkdQdvI4+hrx/Vvjbd30yNJatp
0sMLA2U8YmR5QDwxASSPJIweRxyO9RKm4OxtTpylrEp/8ACtPG+p30tnf+IRPZ25ysxu3kP
HzK20/dO49SQR64rjdf8C654euIrvxBBBHcz3vlpbR3JaS4OQWCum4JkN/EQxBJAOKxdb1A
atrt5qEwkW3mYz+VLOxLrkZRGIye4HHAHtXc+ErXw7catN4hm8J39r4YsLZpTDJI96LubIC
qSQoK8nkDaP4jzRY7oqUV7xV8d6VfeEY4LI3ipomq7maznfzjbsJATuQEkYypDJ1AA+9muS
uFhulR7O0SPT1YW6BMrJeSAkg7SzNn5sHHAXA64rsJ7698eeIpLZ/DAWZreKKzk82UnT4vM
BWZ92RKOx3AAjP1G2uleH/h7PqE+vSRX+vTp5tq5sjFEgO4ZQKf72N23lQRgDk0pJ8txqoo
u3U85uotU062+1tYW0CPuAWOBS0GGP3gQSCcnG7qBTtG0DWPE93fyWrQztbRrLcXMt3GkSK
cAAyMQucds5+U+laWmaXqupaodUtPCdzfSiBJZYr6F5YZGwSX3ZTjGMAlyTnJNer22q+D9S
sLEeKLu2t54B+80qSCS1to5AepgIxuAHUnkYyOgqNY7jqVbbHjOg6Xr+orqOjeHI3v7VnVr
trPBjk28LmQ4yoJJCnqecHANYk0EpVLSx+1PcTYSaAKQGfd8qhQfm7dRnJ4Hevfft194zuv
7J8IRtovhKJys2pwReW1yR1WAcYz0z19SPunmPiD4Mtb3WLaLwFpcF+LKHyr+C3lZgrg/L5
jZALnJzht3HIHdpkRq62f9ep57q2jXGi6X9h1iOfT9Xjdbh7SdBmWJ1ARlIyVYfNlGxkEHq
KfFZXFlqEUPhu4m1VpLRJ7r7CGJ6FpEIUbgq5wc9evQivUPC3w1muZlTX/AAvYWtvKQ8tw+
qSzSqP7kaq3B7ZYnA9eld3P8PfCVxHbwx6Qlr5Gdj2sjxSEHruZTlvxpOSQpYiMdDzf4I6u
lxrP2CTTbFWlhdlktLZleNlOcyseOV4GD1Az1rb+L1jpYl065uY4DcrcLHKdiNIYmRwOG4I
B5GeARXpui6FpvhvSri30HTViiCmVo4eXmZRwSzH5m7DJ79q8c8c+b4is9RuTcBm+1WSRWv
2lJmSN5GCswjwoJLgbfmIxyfmrklDmqc60SHSnzTuY/gKUWHjrw/YW0l1BZtMytDONvmSGJ
0dwPQkY57g+gr2jxXqw0DRLnU5LeSeG3ALKhAPJxkk9Bk14VpVz9m8XWMdvFPBZWt5HM9vE
pVX2S7cAHjOS6gqW4HJJzXW6f8ZYbjTjaajo0Bv2maK4iaXZAYehyW3Hd/CQRjqT6VpLDqt
NOT0HVUlK6Vz1RGJBqxAzKR35rE067RP9HE3mOvI+U5CcY3E9Tz1756VtQ5KbhT2I5jVifI
Ujg4zxSTo8xiMUrRFHDk7Q24d1IPGDnr1Hao7dtqhT7c1K5yuFHagSZzotG0u7hk0i5ktYD
iO6g2i5W1UhmiURjGI95bkHI3kAhRxds5Df3c8U2YLnzFDTW5DRylVVhsfkYdCDsJ3DnGfv
Uy8tTbX00/k3clpIolJtGxNBOoxvQD5jvTAIAPKjIOTVN7IwajLehpFtb4pLnDqiuoUqCg5
jyQBjofmyRu21rGTWq3FKClozdAnto0W4bc+OZFXCsfp2/wA80RXAdVdSCrdCDkH8au28jB
lR8yQsu5JTycYzh+2e+eAc4wO7pNLt3Rtpa3kIGGXkDHT5TxjnoMV3Ucb0qI454Z7xKm/Iy
CDSqc+nNUL9JtPlKzYMWCVmU/KwAPX+6eCcH1GCSakgkd227GH14ruU4SV4s5ZKUXaSLwBL
Bs5HvVa4JBOOM1djj75wewzVW5R0JbIbpxSjJXCSdik8YwWA+vPaoXZ16cCrjB8DC5yOe9V
2X+8uD6Gt00zFobG+Dk52ini5yQOcEZ+tQvGVzzkUxcrxyR61XKmTdotecOd30zUTyA5Hft
VZ1yS2ce3Smg7MlscmmoITmy0kmFwDThKFH3utZ/nkOf04pBKQDkc0ezJ9oahkLKO3PBpqT
fLzVHzvlwTn8aesp4wNx9aXIVzlzcHFAUOU3qrbWEi7lztI6Ee/vVVS23j7uaUSdQMgnvUu
BSkczqHw38NXrybrW5iWR2ZlguXReeqhckBc/NgDrWHe/B3Trq7Qx6pdx2RO+WN0SSYttxx
KQCB7EGvRo2CBdxJJ71KkuWrCVCD6HTDFVI9TitD+Fnh3TIG86OTULrnZPd4by+eNsf3eOv
IIP6Vmr8P9afUZ57rXreZrd0m024a13PC6kkKYz8ix5Odi8ZAIxivTOCpIOT6Vi+KbnU7XS
JbrRIYbq6tz5htpAf36AfMikHhu4POcYxzWcqMEr22LjiKjdr7li00mCwhuvsmyC9ul/f3a
xJ5ksm3Hmvxhmzk88Z+teHePfEurafqx0XxlFpesR7EkP2RGt5YjnIaOXGVY7QTwV5x2Nal
n8T9WvL6zMUcKrNI5EUskbo2RgRMQAYwCCQ7ENjOQ1Jp0HiH4kWol1GRrXR3uwWCRRrm3yc
rG5Xe5Vh3wPqawnJTXLDc6qdOVJuVW1jntOh1/xlqiW41G4vtLctNHaTXsnlAIRw4Zi+wMQ
MnLMA20ZHHo3xHkXw/4JlsbeZY7/W7ny57g7lUswHnS7c/KAoAwOx7mty3/AOEf8B6NBbPN
FZQqML5hzNMTyeANzknnAGB7V5r4yu7XxXcXWt3Mvl6JDJFpemyyPtUyMwMtxsb7yqM5A55
X0pTpqnHXWX5BGo6s00rRX4nf6Hp93q2n29pHFLpnhu3jWKGFQyXd3Goxuc9Yo25O0fMc8k
ZrpNPvdKhlj0exu7BJYUwllbyRhkUeiDkfzrz/AO1aK1lqF3f3N7q9nptwllHCNVL2rjHyP
IzbFLHB3Al8ccEEU2a/0bxVZw2uk+HLe9uLZQXu7Rja2tiBzn7UFVsAE52rzzxR7ltUjOVO
TfkemyyT8qGXavrnI9elcdc+PoYrxrbRrSfXrzoFsceWDnGC56/8B3Y74riNF8NeI/HGlXz
Qa+yaMl2Ybfz5p3jkVchioOWZeg+frz05rdi8NePfCNm9xoUuhX0MZJezt7TY86/iAT67Qw
x2zWcqcZK6jZDjRjF+9K77F3Xrj4kalCx2aXoNtEUnXyrjzLglWGACMnnuNuOcHrXA61pd8
TqE15e6hIfKeZI7WEIFkALZkKgYB+bJxlSOQMqa3tc+IFzq1gbLVvC2pWl/C2/eluZlVeVb
5WUMMjOCDwVBzxXMweK9FuLK8tpHubEzi4QqLdWTyyr7AGBLgsSN3OAT6cVlKEY6ROukprd
FDUoobG9mW2u7qV4EkkYorDy5BETll2jgkgE8jnlzXdeOL/TPEVts037BoksNyzSS6pbfZj
PKQdwDDOcY+YMuGyDniuEuBE9s17c3knmXVsbgxoG27xCUCunTk5IIJPUkAHne1TSbDXrm4
1j7TNbwTWEFw20gfaGWLErYAO3BGPmHJDYzk7cEr2bOiotbnoTu1hbzzWhSGQMvm3F0zOGQ
d8jJAyfQYyxxW1pWtw+WqR30EzqdsiXBEUgx1Y445HI4AII5rGvprayKFyAlycvFISPlxgk
L26j5e5OAMkmte1uYLyyW5gCXMZXKjAJBH8JB6EHPB6Hris1scjb6mrZ6vFcu4RXSWM/PHI
u1l5/Ij3BIq1/aW5VAHPciuT0u5jnhcEoI3mbYBJvwQwHAyQMcdOOh71eaWS0RmmdJLb5FE
j4Vk4OWc5Ax05AB559qUQR1ltN5g5Ax16VTu2msryS8hie6iljCTQI3zjaGwyg8HOdpXjse
eRWZbXjwSEhgy9QM8Grb3bS7GKjB/Ki1mNzWxZuJFgtVjsHSNE2BFdA0aqMKAoPCjbxwO/S
lkvJ2jkiim8iZgCgOG2fN1PqD09u1ZVraWsMjNiR1YkiORyyoCQSFB6DIz7dsDAq3ehnVWh
ZFuUYeWW+6c9VbHOD/ADANUrocU+5aiuGvIkdiQrDoQeOemCPX1FRIr2BjNjFG/wAxRojjk
HPOSRyDz155FZAVGv8A7Qkt3ZXKtJ5tt8v75WCgsvOGCnB3j+6Rg4Fa3nOPlZjJhs+ZtwGU
8qemOnpnpz1q1JrVFOKaszRs76aaGR1kgd8kKGhaPy2HBVhuJ9+xx+BqeWeZ3j3RwGM/fO5
gQMfwjHPPrjj8qxh5jXKSLKxhI+eLcQCQQVYYPsQR0IPtVkXQhnijk3MkpIR3bPz8nafYjO
D0+XBOcZpVJLqZujHsTwSy7C0tsYyFG5VcSYJHIGOTjjnHOeKBJHKNuRkjhehx6461YWQD1
9RzSHy5lw4XlSNx4OD1GetbwxTW5zTwy6GdKAG4Y+w6/nSFWAGMMCR0qydNKRn7PMxIydkz
Fiec43dRjoM54xUNy/lsIn3I7NtXcCu7nHGeuccY6iu2nioy6nJOhKPQrOCW2lSPwpDGp6Y
PFXFZWXnBIpJChGFHI7etdHtTHkKDRkPgqAfQ1XlgyQRnPQn0rRzhh3wOtKw45UYxVqrYh0
0zNVAoOTzjP1qaFlOcADHtU0kW5eFwffioCjIDzwT6VfOpE8riWF2lgAcCjaGB7CqsbqpYE
8jnA9KlaZUOGPH1pW7FJj2JWPnHWqVjfie9vI0OVhdYz8pHz87hk+mAOn50l5qEUaPmWMOe
FDsFBfBwufqK4O31O8snuXSwn+2CZWubePzHjtZCNoJJGdh3Z2qTz83Q1hVqKm0pG1Kk6ib
ienpKCTx26Vyfj/UNd03T2vtDhgvLZIJBd20hKOoxnzUZSGyBnIB9CMdayPEPiPVPD+pTpc
x2AsZ8/wBn3U7NGjuu3MDkZAfliGOB0J4zjJu/itaWrTRT2P8ApMfBQTrKkh3AMFZMgjacg
9GwRkVnUqU2nFuxtSpVbqSjdHJaPrV/4hFusGjaVq+oZkjZryD5Y0yHV5HUKuTgje5yTnkZ
5TSvEGtaNoF7df2reW7WN8kAsVhVoUaVZWdWweFyp2gHjBPBxXGDUri2fV47S6e0huVYNbR
yOiSqxxjbxn5TkBh0qJJbGy8gAPqCFQ8sLO0MW/0G07mxyM/L149/M5mtj2fZJ6WOourp72
/iuY9SjgguoxJfXAx9pjbd80anLPnIISPcSRhmwDx1/hzQYfFmvaQ9hZ3cEFlA++5tdwt7N
ApEIQyAiSTflmZcKxGQOprhdM0K61i5t59UCWmmjZ5dtAmJXR+QsEP3m3HjeeP4ixxXWazF
5+q300NvHpktlHFtJ1GUyxYUeWgWL93k7AgRT1Y8nBxKavqTJdEejR6F4X8OafNdXk82qvp
4eOX7TL9oYSTfeAi+6JJNwGMZORUsPhx9ekjTxLqM0IADDw/YTLDDbbsbVkK8u2MZJ2gngc
CuN1C4N8seoaqlkblQk8yw25dLabb1Kru81wBGnmM4x5ihQCc1C+oXipPrOnz2kd1OyZR4y
XmUAhgzNyNziTa3Vtg5B4OzqrotDBUpb82p3epeL7DQ1SwsbSNLS1LR7I2UKFjIV1RV5yCQ
MnAzknjk4reM9WuLeRrZpIWtxFtaSzwkzy/MQ/zHCKhGCoLZG7nkVx1rInmpBayN9kW9itm
R2yNytjzmL4Xk78EjG7cfmIBqa2bzZpWN3d3V3GzRw+YEAPmMN0kRjHMxReWZfvdSCBmXWm
+pUaEFrY9A0G61rVglx/awmeHjyJ49sbwnG18x5y/qOPm7DoOYng/tmJodSSOe1S9xOLm18
tpAdq+YAAJE+Zm53A5VPvEgUzw5HNIuoy6Tc/ZtSst0hjjtYpGmjflY96phvk6gAkMp44pm
m3F1PYeX86+Yios9tdlIccQsy5AWLBZpPKVA3ygnIJBzbb3KUbPQ4bV7WCSynS1gWzWBmhC
SL8yxqzI2ZMDJ4AxnqT3rX0FYG+HkdqoS5v8AUYpI3EeWaGFJWIDAHAAOTn3J5wM5viqNH0
y6kACvDPKSpyUPmN5ioSCAThj1HXIwCQK6rwTd6naeCmt9KBEsd1cJFDFYm5eQ/IQS24IiD
fx8xJPsKyR1VfhTNO08RW9xHcWup3BDzM0+dwVrOBi68Mo3K4Cg+oLjtk10+n3UcEo09pUa
4Usg27sM0YQSYyx5BZc9snvzXGo/2qJoEtIZ0dWjc8lI8ElUxJggDdkBuBuPZs1Xu7dJogL
eZtKeIeU93gAqYywLqnLY8sHLPtO3BNJwurHK0mehssjSB1ieUKMKqELj1ySwznA7cVZlhe
QTRAFVdDsk2q2w9AApyCR15GO1cvpPiBbLTl/tXZAVjEm9XVlOAN2AOAAccZPLAdckdLp94
bmBDNC1tcZCNAzAsrYyFOO+OcdcUknEh6Gdp9xcQywwm3klgkt/Mi2xiMjDKCuwkbHAb5kz
j5cr1IGnbXUM6sYWztbY64IZT6FTyD9azmkZrXV7eBY4ZrOQyW7EhvmZPNVyDwPmZxg8YzV
O01GOfWYZyYUeSz2SiNgRlXDKwc4ymxyR3w3Tg1Qct9TpmYL7t608ONpB7jaR2NVBLyeR7/
lT43B2gdQOmc0y0V9WEUSwXLWjXUMXyyRJF5hVD8u5V5wVGfujJUkdhhYL+e5lkhkv54y0j
LHHLaKhcRuQ20kfNuxzzuA5AAqDVdXttLtria5JLxQvcbEUlnVSAQvbOWUYznmsrU5YZdTe
1JVob9rZ33/8szt2jB7F1AAIxjHvTKNZdTltZlN+6LA7bFkCFQG7buyg9M9yQK1JCup6dIk
EoKSp+7lXDBT1VhnIOGAI7cVyGp6hMgbTzBJqV6IjcLGF8tXVWG3cx4DbgDx1xwK1baK4aO
NlEEFwY0iaSFNowpBC7f7gORjOcE4IzTsBp6XqF61utzMZLmNkRUSMjcX3FWUggZYNkBuAw
67TW/ZXUNzAk0EyTQvna6HKkdDj8jXM6Ws1tDJb3EsMs0xkldBlVO4/MFBydmT743Y54qzo
0tyHjiuLWG0aWIyCGM7trKVVvmHDA7lIJwfUeksTVzo/tSKyoSA7ZKqTywHXA74yKlE6yKu
drbSGGex9fY15V408SR2fivRHhljkij2iJo2Deb5u4MgIBJ3AJjnGV55Iq7ceJ7n/AIRiC6
j22+otcRQyRB1bkSL5oVslSNufmyRz2NFhOJ309isskfly+TCsRTZEu0hsjDZBxgAEbSO/U
d4Zba4jQlHS5YDocRE4X/vnJP0AB9uc3T9ft7jSo74lliePzBGxAkGM5QjON4I249eKyNJ8
UpcR3j312mY5QUdFKoVZN4CDqwCgnPORk8Y41hVnHZmM6MZLVHUOsyuB5UgOOp59RVaa5KK
oyeeMgZz+VczqnjRoLjV9PRCk9vHiGVJA3zFeNxPCnOcdRkYJBrktN8Q3k94J7W0uJJreD+
zpl8wzmSXcT5mQChYbc+rId3GDW8cVLqjF4K60dj0qW+fb8sbMT0JrF1fxHb6XZLeXb74zv
KxwKGdtoLNjnHygHJJAGPWvNrzVfEuo3cD/ANqG0t5ro3MawD5rWJd4G/A6Eh1+YgHyycEs
Kdb3015F5upyXF9bRSOd0Eh2PAVJ8wB96gZwD8rfwqF3GtHi9PdREcA7+/LQ7M+KLWRbSZU
ujHchWd+MRFiQobHXJHUHpyMjo/U9btrO+hsL+dIRvAud7bWtkwx3lPvN905x0xzisDTrQQ
y208cVvKsqCO8guC32qAhEDOfN3Mu5ApZUXBRScqPlFe48xpLq2Nsb0LFJ5SNJEzXNw5SNd
jENuIIkO3cV2hcZ2nC+u1ErF/2dSbv0OhsvENhqmy1k066tBLL5SSPamV3YoGVwVwU2k7iu
CWXPPBzl3ahCzWd0sPlXrWq38LvaidnwMoU3FzlX3YPO1SPQZXhc21pff2nPaXcZEPl+Xb2
IMNwULEhjgI4JXhuWGOADzTb/AFpjciQ2cksRSNd95b4jkz8ysB/yyKEKdpzkcA4xXJKTk7
ydzshCMPdgrI6G88V3F34Ra0srOyMMcDokN7EblpWw3Hz7VwRuGRk/NjOeviPifVn1aeK+M
0Mnnoo+zZMhtgnAjyw4TqQoJ4OD0r0SxmkuLhkluFZ7hDl5QVklJyMqDg7AGbAI3cZOAQS3
WF0y5sEhuLW2bZNLJuePJLsBuRdmOTuRcnkExkA5zSKg+V7Hn/i7WLvWr2G7ureG2hlhTyo
omVsKo2gkjnPH8XIGB0xWfbaTqM5tjbafdyed/qyIWKv6YOMfrXXDw3pVtMZ7q2vvJllMMC
J+9jDZI3OQAQv93nkoeSM46bU5pYrxhbXM7+TEIRbyTxxQ+TGiliTnDAt2QEkg8jgUjXntp
EveCNPi0QwPC2ozXV1boWmQHEkaoT8pKldisNgBO7O04AxWOdQWOfSNVvZZMm8EsrtGTDZi
QMHCKANuwvG2RwScjkYrcsZba3FvZ2jajfNdRfaftIn/AHM5VtpeNEcFicfd7YGRkHNBILe
/m+z3Nmqxy2cheMQBZYFjkJZWy+QCGGeMLvyA3ykhkt7sr3MF0NUhuZ47kRxzCVYZIGZY87
iYkfOFI4OVG1Qw5yDVi9trxJ4DBHeNcmfctxDtVmOQqSSO3XbtjJBHDryUPWlYQ3dtDBcz3
FrNbJBJ5LyuY1njVWVN5BDb1UMmCoOHA68ixdaNqdlYx6bHYxK2wQxiC3Nw9uS7KCcfOQSe
rDqwChtuSxlNr6FboSS3M8c9srCeK5laSR0D4I2HKEjOQ5C53Y2nBJ6MGyibUPstxeuGElw
sTNGoVEHmJFIB1UKCuT8pLHjIGcfYG1a6Ed1ZRvFGMwIxBuWOXYFx/F/sr8xLNtCFs1d0G3
hWe3tEtk1Qwyi2H9qWjYtwy5jViRlQwTKqdpBYfeLHADNTTNS0q20cw3GipBdq/kSxT3J6c
OXwp3bvmHzouN2W3DPOXNcXckl1ItxY211Jdqbiae5j8uJ2dwweMhlAwsuNpJKuGJ5IOt4t
kYhJbuwure2kwgVrmNlgcFtmNmf3TDCMu0fwYORXKW8kFrcLf2+kCRI2kaHzIfmSQsNsjkK
u5SWChmG0LtAOTggo66lPUbi3e0w8ltuMUccShBJkqk0YBIPBIChSAc/KcgV0Pwa1W9t/De
p2OnWLSS+ZDLGGBeNcqyu7YYYBMfAHU55xyOcltb9L6W1umiaSGyUiaOcFcCQOJWOAACZGB
YEqGBO7Aq38KL620+6122uJG09vsZRZowJJf9aCoRMfMdrH16Z4ArPq0dE1+7TOh04Jdqjp
bC4SNQY5Jo2IlG/lsnhdrAZB5PoCwFXJbKSS3vPs5u/tfmgu8RZVOAAAr/McfdBPA5OSOtU
5ZEGm2s8c0ogZftAia7yRnIHG3cQoU8bCME5ycY07aadIg90nkk8ssbF/LDEbSpwAzEuRuB
JBKnnOAzlaIr/S42gdwLwXci+UkTT7mAH8KhifmGDzkHklWIwBNdJNPa2lrDFP5rb/ACopS
YlUAElQ4yA4ZmQjbuK7hjI3GxayCTCQIx3qf3SqR15IJ4HOM4YgkgnDBgTWXxFp9vqepWWp
paxWFiPs6MwIk8znAKD5SjHdtIHHQ9M0CSuXl1K4mj1OQSQxSQboz5WZBBGFJ3NImSxXa2M
DgtjaTWdqF7aySaub21ET6daoZSP3rSIDlEJCgbtpPy4OCFbtWHoGoT6HJeSloA0WnBooXy
scZJDbpm5JY9MdAOrCnuzxRS3Fzq0lzboJIruZHQPMpx5gIIIBJYsoUkFQe4UF2K5TsLe+v
ILa9WeHc1t8qMx2CWXft/iOcHcjAjgBtv8ADVu21eyurRbj7TFGNkcjB3A2B8bd3oSSOOvI
rz6yu7tJ5rppnkKxRNNI8WElZU8wnzc/N8zA/JlvlUjCggMFncBmjN+k1rZulqxjuPNLRK8
chMhGNxwAAoIHy8kYppBy2NbxxfGbV4YY5zFHbvsZoWJO5SG3cNgFSHwG4/duTiudtJ7m1M
EVnclsxxyDbIqPLvfYiBTwrMNoCvkBFPA4A2Gt/Lvrtg39oXyutwzWjxytJI75WMYYEgFyS
w34LooBIAqvpNuJrC2DGBrfz5LWU3wVZI3DFcHJyqAdSSQGfJHyk0yhIvEWq2FpcrC090kL
qZWnTfNbqFJ2uqLjduG3cTzuBUYrtL3xRYWUEW77Qbt13JbRozsWw21CVyMMyMvfOCOtcjq
FnLcC4aNzFaRZeMOhjmiy2MkEAM7HA3HjAXYewjFmTD9vuI7yxibyIsMG2BJMNLgquVyCV4
O5SxLEfNSAJNQv5buaa51N4rmOwO5UVBIZQQHVW5Zd0g2gLwRu4GM1VMtxfXkktrqOy7ANp
GRNvMe5DvkVVIAMhMnI5JBOBkVpT6dcQtJZu7W9rO0dukRAPlIigkJyS8hUqpfYwByDg8Uw
umo29xHFeTPBI0cJMtr9ljiUoXd3wNhBQKoByCApwwAoBMW30u8S3nUCd7xyltmR2chFbiM
lciNmBJ5UhW2gLkgFlnFc3dyEijumtJZAtvB5KbWQbTJhVfBQYIUYAJBwRgis+7ht2Rby1t
hdtaIsTTwWzXTKpzkqu7aFMmRkqGbDnK5Wr7AWvkvcW+21hUCO4hhlXzpZGjR2Zg+R9/dtB
zwOVxmgCDRzcxaMtjbunlMRLc2k8D+aCSGd0AJyoYjBBUHDcr1q3JbiaQCyt1njtWMU8kKi
ICXr8rDJZm+b7pUEuAGIKgSSWsp04WtrJNJDpyib93Md3mxqDtYK25CoGM5Y42kcLupirFp
0HlK6x+RbPHE0Hl5WMSxq/wB5MzCTep3Ej7rKCOcMRXvNOjiF3JbQi8RV8i3iWPz0DRnC70
MgbcWOQ5IxkA85UwXb2zPJ55WW1tYXDtbyYmMro7BmJzhmO5gSAAxAGRk0+Zla681YrSKUS
pbxxF/MFurz/KqY3DO1ucD7rZGSwwXd3Bp6Sw3Dwxi4WVowpO2BgDhIwpCq5VNu7GA0ZTaM
BqBkuquVebT5zb3ypLHbPCkDIjt8oSMlMeZGpbcI+DuH3j81QwiK01C+udduFlimmFrFMZx
Fy+1grKrsmzAU8MNp3ZPqavceXeadZ6VFcXMdyfOMVvb/ADmeV+AELbRxGWBDk/M/TNQ6bb
iK1nvLCW3+3MjpbNEQimLYwBQHlR1IIUnO0qVJxQBspfR3N8s7fZ4Lm/nEbeW8SnYpXavmu
pMbsrArllGBwPu5zbqKxfUbpJILmzQk3DRPbI/kMZNhUKGxtIDMF4YgtwwwRpQ3N/K09tcQ
FtItx5UH+jFvI+bylIJUhd+ODvOSCSc8VlwWxZNQkub+8js7d2Uj7SsRZWZt0jtkBzho181
TzvUEMKBFuE6laeHrs2t95UU9whi+0wuttIXcENGdjfMMEbchhhTk4wM95bs3RuJpIGm+0f
ZlUQyq02QMxsQOoIRsElj0JGMVHc63HHZQwRwaheJHmMIITskKJtZ1IbABXd8u0nBHWmfab
1t7TXjxKGEylo9yqFfAUM2PL9GLAHOBu5IAAJJbwSzFn0geUjSNJA27L7ANkZ3K20YALYGz
7uSOaYJLySzghREluZ4X+1RPIQImBYlt6kludxOeckgFSKkj1WSdFECLG8rsTJ54hEiGRjh
SGBKgNu+UAdck9DmxRxXksivKl05YW/2k7oyxI2xqTkcE7lz/ABHJO3aCQaRoQXm1InQTWt
q0aShI8SI8cZJIZcqH3ZUtkAqq9yCBRexW++xLZWzRrG29VjtxefYw5HyKq/eJYsyr14HAG
TVyyBilSQRutrAEF3b3UTN5S5CIjcqFG9lBBABYc5UDN6yBm163jvEmnl+0y281lKEaKACJ
Y3mlWRcRgt5OCemG+bAWgext64Ea2srRLiaPQ/s89wuQY5ZScZUKx2eZHiQllH3slsDms54
naVtPOnjUb+F5bqaKOXaZM7VwhQkZAkQruIGV6MSBUsrXVzfMLGC18wCK2W3FvGiwxIpYhW
I2+fjfhs8hQQfTN8a65NoGnrp6QiDWpAkz3H2iOcpGGJKq23JOVTDZ3fKAPugkElfQvQxW+
lrLPqJtmEkzG6aB1LFUk+UMiKSSzP8AMxwduVyp+am6haHT9Wngu5rx2jmEkiM7RS6irO0c
hLkhlZVfCo3QZ5OTlY9St/EXhaXUbYNHLEiWmqW0TBEiRyTJIgwcbyqEsOuzaSAAabJaySm
eGaCRrcBHmHlM8O9gZR5hMeWdlIbnrj5duVwD9SO4iv7R7bSbyNrcxQO0MayDzpNkhjjkzj
hljZicEggbQA2BUtsrTymOCy+z7pFUzTLIIoXVnOIxG/LEq0hwAwwdq4XBNP0+4l0u4smsz
MY4FmSANsaOZmzgqH4OE5OMgR52gjnT0jw4ZtMury70e/v0RC/m6debfMbLMyxMp2yJuJAB
BI28sxbbQJlae5SDUdUjlltr/U9/2SV1+4zbQAi7pMhVOWZQvzZ55xWBKbSCy1ZVtk8q3cJ
CEnKhZJGDK0z8qQQCAONuSOMBqvak1je3LyQ2kljJOYYobeXLZj80+YkzoD5UhdUAG3cAw6
kgUXsd/aRz22sWkNve28qSsssvmGVSXY7vMdiEQr8wOfuDJABBASMmxu3i8VywSQwx7tPeA
q8QzLJCpIeQfMMkDdwcEYxkYJx/AVtPY+PfD/72OS8N1HIyRMJCoI5yRxkKSSAeM/WtWBLW
41+J5rpL+OSG9hWS2jEW51QfOACQCy5xnnG0nqK5bw5dx2moaf8AZEkedbu3nLRkZ4P3Rxk
HLHvjJHWsF/El8v1O53eHj8/0PSfCsbRalNFDYyus7g/aY/LiBA3DYj8mRzg55UBQcAYzV7
xDMumWctylm5V9vnylCuXLbo33cZbduzxwB0/hrl7RpdM1VotOsPsd1d26NPFcWX2kRknKL
ES2GVxjB9Vx9PTNX8L65qcFq+m2kMkm+NzcRXkKOqKCVR0V8jk4I3dc4xWtm3oefJWepz6a
oQqKwdJZyvyTv5dxOSq/IhbqQ4ZAuFAAbBOOM02LJp7SaxDDfs1ysysiLFJIi7ypgdsHd5v
mqFKn5Szf3TW/D4B8SF083TpAtvsMJGox7jsHyqGLMYgdq5xu+8xGMc61n8M5rrS1XVjcpd
+Wg2QTZSIjAKqzSFmJAX5sryvQAnLaa6MUZRXU4u0giESw/ZBHMjuwaVJpREwRSxOVOQu1S
FfaOo2hTmtS4li8+/K6fJc6k7ojQyl7aJjyzgMW3h1AbLOueONuQrdN/wAK6lt9PNqkuuyo
kzyR+Vc28b8995kJ3ZYtnjntwMaem+F54dkV7p+pT2ytvZJLmAmRjgneUcbhlUwGLAKuAO9
Q5tK/Kx80e55xLJDNBdpGbl7SK3k8qP7NGsDSGXa7xLu+4rB24wQH5CjNach0y0iX7IUitr
MxRzwxv5kEk/UxK5y07JuJKrhSFBOTgnuU8GabBczT2/h7UzcXICzztexSOwAH3t8h3DjnO
c98jio18JWtnJ5llot7Hc7Zgsy/YwVZyDkfP94FRg+/GOMZRrTl/wAu2huUP5kcRLA0k8N3
YPAkCCzS2Qw5EkMjHYAPvqhMabNu1gMZzn5bU0B+yRahqUJsYIZRHLJYyCeK5dUJZdyPuYc
kMd5HDfMCMHfs/h9Y28S3FzbandyGdbj7Gs8UKo/OSGLnttBw2PlGK6ewsbQQpA3hTyIlhE
I8yWCTCBt2OHOeST3/AJVE8TNfBSlL5W/NoOaH8yPIddRoLe7aTyjpiOZIgRIFWMKVR5cK3
zOBtCxYVAgK7RgjYP2uQzQ2t/BH9tKeWVk8qeGHJ2RxxEDaSBKAzc7CnyjBYdj4j8LrfXkT
QW+qCJSXJs5LaFsndxvfDj7x5B6Ejuaji8D6Z9mWK50rVbhcfOLnVQ5dioXcfm+9gHBGOpq
1Wnyp+zl9wuaH8yOV060ube5vrie/aO5RdiLC0eyTrlIz1CZiiOSSwY7S4LGSqMj2N1DdSL
cw2VyEhjJunWXLSIUMiuoyygqAu7oSjMRktXsFu32G2kSz0IqsKbolSaEFznhQS3Bx3Y4pv
mXEhG/QIwPvfNcw8EnJ7dc4J9T9K5nisW3ZYd29UPmp9ZHjawLqd/Afs8svnI7lo58mRxkO
AylNxXczb8jJdcknNR3eltN9ruJ7pTcXBQSpCRsniVo2aQpggsTyV7Bj833c+wX1pb3tlMt
74TtJgQq+S727FwM45xgY7ZPesO88OWd5amAeGbqBs53x30WS2eefM/p2HpitqVavL4qLX3
f5i56fSR51eWUI1BFvJA6yIrrFFczSMjFE2gsfkbIWIKnDHIJ4FPgdAjAyyGElkjjkaOMAK
QRuC4cRsww24FQWO1ehPocXhwxWc7DSrmSSZsyKbiEF1wRsZQdpXoTzkk9a5qPwDeSRN/aU
N1O7qVAhkSERsduHA84gHKKehBIGegFdKc9bwZPPD+Y5ZvJvLW5e7ur2aRWYyQBGRWdQyCF
gM4IJGMBRlmIJwtHmTxyPDDLHp92zmaZ5ZY4nhj3nMgRWCrISI8lchiBnb+8z3S+DrpZppL
i1kuhINrb5IhKwwq/MwO3ACLgKBj2yaefhwySSn7Xb+RID+48lQiEjB4C4IPcEYJ554xrGE
n0JdaC6nEW8ZW3O+WfUC1t5VrOjtBiLereUCQNm7EhLZY8YPy7Sa2m6fNMNKY3NyZLSRJEg
t5mKiMABW8w7GY9TkE852qMDd6RL8Po2uJbiW+upLiQYaRpckD0Hy4APfAyfUUkfguSKTdB
Hbb2YPKRcyqXYZOAdp4zjPt1z3fs5diXiI9Dz24tIYLOyilk0+9swZBAZiyO7KpDk/usqh6
4GWPBDDDGl1eO9luSDFEbi+S5gluFY4MSqAxkYjKjDSDJLMWQA5JXHo0PhHUnaJjcWluOPN
SIu+T3fJA3MOQOgwx6YrNk8AalaQ3P2O9gS22MRboksik7ccIvUdWCcgM7detJwl2HGtF7n
Da++pab+7ur6HVVMYliQK4knjOG8wxqyDIXH3hjGTnHAzdSvYhcyEy3mRA3mROnzEGQlvKQ
5U4wUyMYwMDIJGldpCmn2Fv8A6R5SFxC5TyZVYgb4WC871KxtlMkdwSdpxLi4KM032uxwsR
MqBhiH5gqDcW3FskttByBk/wARqTaJBcW9wz3Uk1nI5V/JQiAkozYIUM3JHz7MYzkKODg1s
eFNBs7q1v729swukafPmSW84jmmX5kgI5PB3KX5B3YI9MzS7Y67qsRhlFvp0CPPeTsf3oQk
AqqsSSWLKFHUtkggZr1PS2gh1CytbOW20823mW0MD7QfJLKzCPHzSSAYbdgHfMfu7SrBTdj
jPEdlcafKmpWd1po0+7nXzJLlZBtcbAw4QbAHdhvwNvnMvJANVfCepxQ3t7ra6le29zaABb
IMriMAOqRtLKp3SNhFD7CV3YOAcjrJb6ylhubia9s3imicSveP+7mgQFJFJC5ZjMwy2OrmQ
gYjz5/qkY0zTBdXL332G6U3NndYaRMqPLSNnZTuOC3oCFAJznAC10NLWPFj6K15MYzE+xVS
3ngMsiznBKm4LHLICSGGdoKgBTxXkl1d3F7cvcXU809xJy0kshd2PqSeT2q14i1qbWtRaZw
0UCnbBb7y6wrxwCepOBk9zWeOcnOR13etBtGNjZ8K6vcaLqYuoIzcRKM3FsWKrNF3Vsdjnr
g4r1+W6kntLbWNHtrISAyXlvd2+2IJtUKAUc4VAX+YlsHKqRu6+DIygksScDj610fgrxOdF
u5Le8DTabcAiSI8qHIwr7cjODgkZGcDuBQKcb6o9O1XS72FmMNk9vPFK3kQrb+YoYFWQoVy
FZGQjJx8q84KsF1NN0C7mkkmtPPsBceY8N7HEYbVpFDRkmNXBjEihWyQAD90YIznNHDqVxc
B7eR7WaK4jW4juvnWKMBTx3BaS3QYyD85BGa1pl1C18HQW4vLia0mLWt1bagv2n7M6BmMb5
jJCkIuMkkhxtx96gwdzJnttXs9Tntr++mivFikS8cIWknR/JCKjqvzcqwALZyTuKs3OOot2
uRqFjLa3sMSxw6fDGWgwxYYdgxbau1NxJOQZvmYtkGymoS20txNc3Do5s2ls1vpfMjeT944
iGXDwYRhhQASy464BfPYXX9lSnUi0A3STQwJCCAHjLtJIoycBzuy5BGIyxwAaBopPMtr4p0
uJY44YY7hSimJ1Yq6lWaPnZ5WcFSAC2fQVwN7cTW2pJfpdWk0gkd4fKcMVxIXBcYGeT/F1+
ldbqAgOp2F7A1q0E00UgDOjMIsoNqy7izN8zZHA5JwMccVfLLGxgeBWishJFuVduAZCAxI5
Y5PGc/lWPL+8cjuhK9FR82e5XFvZ3kTJey6iqIiM1jfOpgt2811IO3B+V3cjkZOOnGNFpNQ
hjns9Klh8MytPugkjiKsyKw2krjDJtLEjoMZ9TUl5Y+VMZtJupGu5VnkX7TMxVpI1X98yv8
ALgBWztzgsvbpmXYiitSbnVHFtPEY4pLZEjVzKOW3OwGQWD42A4GMfNXAqs5O6k/6/rqc7i
uqK2o3/irT7QT+KPGmoW0Zl2h7RFhg+8qhWdULLIQS2wrwOuM1gWvxF8ZeGNSikbUJddspP
LLR3ibw+5VIVJFB2sd3ABJ45HatGa38O2d3agvfXEQaKa4228Xlw4UqC5KjczKeBn5gc8gB
qu3OnXc0bWlxqdyuyMbbcwBrW3U+aQ7BSqCXGSpOVXqTnBHQsTKOknf8Bezi+hs2vxq1TUX
l/srwkBHEm8te3vlk+oACc9/wGTitHQ/jHbjUxZeLtOi0ktgLdQzmaANgHa5xlDgj1H4c15
bcWME2otbaoJ7i1gmi05Unu2aY8oJJ4FxwSAxLkEDpknFdAnhmbUdRmli1dzcNMZ/7OnjUo
7FcgIJd5QDAHzBj+7JxgCqdSNNXbsvmZulF6WPfxexuFMYUowDqwYEMpGQQe+RU5IkXp171
4J8N/Gfifw5NcaFDbWFwElZlnu38p7fJbEJZk2DkZC8deMjgddf6p8THmfytN0uBc8vbtE8
jfMuSBIdoON3UdQPWtacKq15rnLOmk7M9KMSYI4NOWMcYry231X4msE+2Q2mC3INtbHAzyc
o4ycYOPY11Xh7XfECa5cQajpS/YUTdBeskaB24+VoRI5B9GDduRzXV7blXvGTpJPRnVbR2A
PuKa8QJyQfpUMWq3DMPtKxzkLhd67cf984pw1O4D/J5Mfb5IV4/E5NONVMhqPcmWPIGNp9x
QYfbFImpSNt+0hbgA/xHY2PTK/4VMdTiYqDYW4QHnEjFj+PrWikxWj3IfIBHzDpSiADsfyq
zLqdu33LCMdB/rW6e+B1p0+q2YVRBp+7j5jJIQfoMZ/OnzPsHLHuUhB6/ypxgz2rQbVNLyC
LKbOOfmAB7+tVG1aEyAfYV2dCBO27HselHNJ9A5YrqRGDcc4p3kZwSKkTVrNZVL6cxg6HMp
Zs+oHSp59U0h3B+z3iAD7sYChjn60Xl2Gox7lB7cYGRnvUQiVT05+laFvrnhu7e9jjSRprI
hZY8nduIBCn5vvYIOD2OaksdX8N3kVyBBCgiZoiSm5iRwQCuSGH93qKnnfYr2S7meqDJAGP
eqOt2c17pVxBZ3DW11gPDMCRscHK5wRkZGCOhBwc9K2r3UNCJWCCKeJQRie3iGP15I/CuL+
I1/wCHV0pLHURrE1tc4czxssAjKncfmJTDLgHvntkjhNu2qHGGujPHfF39rXV6E8SvPY6k7
kxm7naOKP5d4IMYAIjUkc7s5GOSa5eeWS5+zW9rDeRW628m0SMIo4UIbYwfYMr8rPuOflwM
nBNXbxnvr8yWmo3lw9xIiJdTllEgZwQU8x2YHKg8Z+VWzya6HRNNGgLLNf2l1cXEDNATOmz
zpVUFQVYcKGQbQQSSuWzjBwZ3LRFyaysLfS9S0q9gl1RgRJcXYZt13FGnmK5JKjBYtGAAOW
GWLHBbG0S3K7VujKli95DcQxRwlkmMRfYNpAYKuBgLu2ZBLPhZoLUWrXVxBOlpc2ksyRT28
CtEm4xhlKIQucujbgw/3V4FQalbw2N0ZZpLu5nKpDGU3xeRKJBGyEKGKZjdQgDNj5iDluQQ
ul3jfbXSzuPtLmeWG3kjY+XduqGXADyNhEO0FgR8i815l8R/F51xoLCylD2kUcInmSMR/ap
Y0Kg4XgIgZlQADjJPXje+KPiu6tYp/DkM7rKS0eoKpz5YDnEG7JJIwob2VVycEnyog4GMdK
DWEerDqfU46jvUpCGEuZP3m4L5ZBzjByc9BzxiogPmymQPVqU9celBqAIKNwAfXNCnhxsyS
MAgkbeRz7//AF6EwXO4nn0FJuG3BztJGcUAdl4W8RSPZrpF/sntlSTy1lcjI2fcBLADlVK5
7qF9MdtHv02N7jRUuN7wQPLJGGmWTaqoY+AwIXaQEGQPmXjZk+L5BCjaff3r0jwj4w1iWwn
00+ItSs90rz3E73UaoEO0Fl3DfvzjO0/dy2Dg0GVSPVHQXourPS9Tso0uruUbXuZbqzEL+U
DkzAYJjIICggMSST9YLywtIVhNnp03keXDOL5UWPMfmMzifdtTjDDBfd0B5XAsqkmlaZNY2
7zx3E4NzbtE5uEMflsM5k+UDKMXIBb+HjgVzl2YtSt11RXmtLe4TzbePyN+51Qq6Aj+BDwc
7dwOTuO7IZpGhqafadCk1uFGuUl/0iJLo/vo1COpkVt5+X92jbCc/eC5CnHHajcy6hrN5a2
ipi4m8sOUwzDcCpIxgHOTwM8kVv3VvcSaHq+pym2kfewmmm/dkyuHB8tR8jEoSScccBTnOM
TUAbLWIrq3b5gis+XyyOUySSVG1hnjg445NQ9zqorR3PpG4stYvGged3RPvvHmEKknB3khW
LDgpgY65Oe1TRNCubJZJBp1tZzyN5jNBfyMpc7cg7lJbG3g5Hfg7jXemAZGADS+SMDC8n2r
pWX4dK1vxPF+t1jz+78OanHIj6RNZW0g4M00CuDnJJ2KqnOSP4iMZ46VVbw1fZQXUtlJIFA
aRAwMpAJBbKkgAkYXcQAo4GePSxBz92qd3bFXVgBwelaLB4e/wkvFVktGeb/8IHq13cYm1i
JNOlw0llGkhQPjBZdxPf5gDwD06mrOheAILWfztdW31S6jCJHIrTRtsA5Qtv3YJ568Enr0r
b8b+PNH8HWwF6/n6gyB47KNwJCD0Yk/dX36+gNeEeM/i14i1p5reymTSbEkjZak+Y/+9J97
8tv0qOWlTe1zopxr1lvZHpnjK/8AAHhi6NrdaKt/qkmf9DikZpI0IP32ZsLwT7nJPeue1L4
63yRKmmaLZwRqAu6ad5SvHA/hBP59K8WnnLNJlhmYiWXvg5JG0nJzg9z9ahkwQxyducIM9M
dzWPM+h2xw0Uvf1Z6ncfGnxdLEHjbTYFUYZvsoO5vQAn9P1qgvxo8YIMtc2UgzzvtE/pjiu
GaLdFG8qt5WCIY+hYDknP8AWqu3q+FRCeuMZ9hS5m9zR4emlsex6N8d9UjIGpaLZ3eBy1vI
8TH3x8wrs9F+Nvhy+cR6laahph4Bd0EyA/Vfm/8AHa+bjc3DAJHNLs7Kp2jPHYVA29XO45b
qcHP51Sm0ZTwlJ7I+4dOvLTVLOO70q9gu7WT7ksLhl+nsfY4PtVqNWY4IH1FfG/gzxLrHhn
UnvdEn8t1TdMjDMcyAjh179R7+hr6x+Hfia28YaEL2CMwXMbeXd2z/AHoZPTnqp6g/1BreF
RP1OCthnT1WxurEeM/pSCDI5596vmMA9sUJEMZ9avmOflKRiA+vtSLEFOaviLJ6UjIBzt4o
5g5Ti/HPiZfDljGbU2c+pSSR7bSWUKzRs20tjIOP9roOp4FdMqEqrYxkA8+/NeU/FqGIeKk
kk84IbTbNKEeTyQwKrswpCk9zkH5jj1HongWOdPC9nBeQpHcQ7o3EYIU87sgHkD5uAecAet
Zxm3Jm0qSUE0cr4e1a+PxK8Safd20CWy24uFeKDDOEIVMuMlztJBBwQRgA1g/BvX7q/wBX1
2zvrcI9zI9+0hVYQGIQMAg6cMpJJz3wOa6vw9pcK/FTxdfptU+RaxFAvVnUuzlvU7QMen5V
ynhbT9H0uXxZDq5iutGuUkCQxgmRU8+WExoBjbuEajCkfdJPAzUXaaZtaLTXoetfZ1wpXBB
AII5zXA/E271zSkimtkil0WYiO4MsazLAxKhSYthLjOCoGTu64GCOZ8IeIPFFg9/ZaVbvqh
G2KG1kMkhtjGSrO3zFY1b7qoWH3OBxk3NV1zXPEGlz7bXS5n02YF4pt4M02MoRgFflB34Ug
twBwGpOtGXu31FCg4Sv0MHwdpKabFFqGpife7vCyWieX5Kvgq+05aR5MYHJKnglccdBAzXW
km3t4jJBFCI5bbexTYIo2yCN2XUHCsAPmVjvYAA5q319aQRi9iF28EiLcxPbyvGIlUiRwib
Swysa7gMEYIJIc1ZZRNqcEkpZkto1ZLqZ8CaHd864O3KIPMbbhVIO3swbM6SDVYU1FbYRWs
s0l9A3yyrGLshCAoBdQqMXdiCvfMhBCgDj/Efiz+woxNb2EVjqtyRdRW2FdYmYMPOkXYFMm
75lIweFJAHXo/Ed/aaXp0mvXt/FcpcKDbxkJK00gBQRbGUhcR7Ms2RgM2NzYXwvVb+51bUL
m+uyHuJm3SMihQT6nA6n16k8mguEb7lSQlmLEsS3PJyT9TTcAdT+FB5Xj1o2kKpxgHoTxQz
cG7A8H1xil9MEZ7gCk3McA8Y9aF4wRjjnnkUAIvc5xjtQRnI7UKSp6c+tISCRk/T2oGOyeB
yDjFPgmkhmjkhfbIpyrDsajAH5CpYpWiLbcYdSrZUHg9ev8+tAj1zw9rlv4nhaa5toI544H
S6trSB40WMII0fftYqWDBFWPAB7YZsUoYlt57zV7uK4sdJLeZazyO5MTbg+I8HDSHdKQrrg
E4JPIHnOm6hdaZdGaznaF2Ro324IZGGGUg5BBHYj+VdFJqcmvSOxEVnY2h/cWi58pVJ+XJ2
kFhgZdzlhgZAFIycLPTYd4j8Q3OszJZzoYNOjbzBDFn94dvMhBPJCkkDoo4GAcnKku7q5kl
eMrl0jhMYAJKhABxj2q9pPk2txLCXk3zSeVIrxqNiA5Ys4JwMqo4Pr1rNW4ffLbXD7vsyui
FRu5DZJB7AnJ/L1pNG9KVk4o/QtjCpgabSWDuwDMEBCkkj/ADx0NTxpa3u1JbBkwGPzJgLz
jGR371QGqXhDYMYyMD5ehz1/pTX1i5D4yMlty8cYx92t+WR5fPEtzQ6bZ3KRSWyoXGVdlym
c9MnpXlvxr+Idt4S0lbeysrefWrltlqrIDHGOSZT6jphT1PqAa7qeeSa28i6Alj3FgX+8M+
/pXxd8S9Rv/EnirUZJ5vNjhunt7WJDvB5A+U+mNpyfUDtWM+ZS1Z00IQqLRHKXM89/c3F/e
ytcXEjGR2c5Lk9yfyH8ulVSzSyvKzIjMSS5HHvirOob0EcWxEBxnB5JwO/p6enPrVKUMAMk
ArkA+uDSWp2uPLoNIUHvgc+5qaFQ8uHIjjwck88ew7movLC7GODk8KD81OOFHJYOOpJ70xW
tuOeXfJ1YR7QpBP3gKXZLctK0aErEhcgHhEz79skfnTobWSZJWAVI41yzMcZ9h79ePYmu60
3w49votlBq6PbR6vILp5UT547a3jkcrk8An5Wxn+7SbsDbZwCKUXcdwDA4AOMj/Cm5BwQcH
vzXQ2uhXEl9pRv49i6qkjwouQygAqrY9NwyB3A96qatpsljp+k3Mo/d3tt58blMHG4qVPY4
I4Powp3E0iOy8rySjFlDENO+QAFHRRxnJP8AT0Ne0/su69YWnjnWLa6B8u9sd8Stg5aJgxB
HqQWxj3rwsLK1t5mxvIVwu7b8ocjOPqQP0rc8H6jNoHivS7/Eim3njdkXhmjbGR9CrfrTja
5nVvKDSPvS21rTHWIyWvlSyNhl8sME56lvT6Uqy6Eg+WUy5PYsf8iuUcLFK0RPzKSp/Cngl
dijJLdBjrXV7NdGeP7Z9UdhHc6LvVF8r5gTuKnAx2JPeomfRZD5hdkUHaFyyj649PeuYMsC
llkljUr97Ljj2+tc3bX974ivb4Qtc6boVtJ5KXKN5U9020bsbhmMK3Rhye1ceJxFHDQc5y2
N6fNUdkjA+Kdrp0ninxXFLfJbz2ukq9pF5+HkkIQkKc9SFxjqQeK1W+JcMNjY22meHYpblL
dEuBcMYvKlKArlQOUIwA3ckLx1qxbeFNO0/Ubm6sNPmaORBJJt1Bz9pbADAxtkE4UclsEgd
Oo3dOtptPtls7G1tLK3Uk5hJ28gkkLwS2cZJPOSc8YrwK2f04q9NX9Wl/mzvVC+jOc0WHxP
qOtTa1epZaPDdrAr2ix7pVSLf05IVm39ScjaOOeHJ4Nsra6kmkvL+4SREhMUki4eNSSEchc
uNzM3bls+ldWYXUswmk3nOA3KgE9MDH4d+a4v4q6tfabpVlbaaswk1K5+yvLbjdNGpUsfLX
oWIGMkjHbBwR41PMcXjcQqdOfLzdjX2cYrVGFfXGi2EVxo+hrDZ2B8xtRlhbLSYBBjzk4yw
2MxxgtgZw2MOExXUplvDEdPdJIbhYrdd0cpUKr7Nz4BBcZJ2cAgKMGsi78WaJaW9nDNJNG1
m8TxkEkyJvDZGX3AKoBUnYwKYIGcU2x8SWYmFpFcG8XzPM822tyxRBJIWZgJgFXD7jgL8oC
8Esa+yw+HjQjyp3fVvdnM25amtYu5SGOynaFpovs0fnmN9yiGRg7IpOCUOQSR5YAVm4ANS4
SxGnS6hrEMkMAWb95bMyxrHsQAPnAky2WVOh8wHPUVhReI7TZbXWr3N4klxE0bzXloH3qT8
xj4JLGSMHdnptXPDGuL8beJRrBgsrNVWxtizGUqFe6lbG+V+BjJA2pjCgAVuOMG2Z/i3Xp/
EOt3V/c5USuTGhYnYv19T1J7n8KyIZHjk3RuVbkBlP4U0jgZx/jQRnBGKDe1hSS3JyaaScA
A8DsaVBg4zg+/FDAbVOMHGf8A69ACBV2EliG4wMdfXPpSgHjg9O9Jz1xke9OO4MA/ymmBH1
PHelGf/wBdKMcEYz6YpOS2AfpQMcSxADMTt6U3ac0oHGDkHP14pcFiAeATjJpASMVC7U5Xq
Sf1rQ8ParJouopcxZZCCkkYfG9DwR6fmCPUEcVm9Mqxxj2605Nqg7tx4OACM57f0phY6q2F
rLIsUM7XMyiKXdGhCFN3KvhhjGE64xuYdQDWHqURt9UlBfzjLiQOTnzA4zu+pznHvTtFvIL
S6ZL5Xe0mASXym2OB2YHB6dcd6seIPNutVke4n8yQrjduVhx2Vl+XHPGOPx4pdRRVmfoeNK
iGRvfkcZxwfWk/se3O3c0hI6nOM1chuoZyRDKr4ODjtyR/Q/lUqkEZB61XNI4eSPY8u+N97
J4Z+H2pX2nSkXo2QruXIAkcISB6gGvjQkpbM4JSKACMIE5LE9CR1PuTX1z+1HC6/DlbmNBI
EvYfMVsY2fN1HfnbxzXyZHIW0O0hUF2WaTduT7pC8c9+CTispNvc9DCKMdjDuGYzMcfvCDn
A4XttqsRs75PSp5f3LGDeSiMcsO59fyqIj58g4I96tGk3qNIwuTnBzg+w9a6n/hBvFK3Bj/
sK+GMfMsYKHjOQ2cEe+ab8PNEOveNNNsJ4i1uknmXCsDxHH8zA+mcY/wCBV9RXAXzMbQAfQ
dB9KznPlCEOdnjvgr4YXivDN4onVYI38xbBH37m4++w4x8q8DPQcivSvEll/aWlnTw37maR
Bcc9Yg251/EDb+NaZYAHjjpzVPV5obOxnlurtbKPbjz2cJs9wT3rFzcnc6FTjFWOAvtPk1P
xRqGrwxKltpdsdNsF28SXLAp8oH8KmTH1Hsa0PF3ha3vrHw1oyBvs9i5LvjJ8iKLD/wDfRC
Dr3rmPEGvaTcbI7XX/ACzbMwt2VGSIbs5JAwCeSAxyep9a87tILu+1OW3t5GuzEcNKk7CMp
0LZJzz/AJBrS3nsZWb6bnWaP4Tl1TT/AA9oMMci3OoXJ1S8YDItLVlCR7uOCVDMAeuV9aS7
8JTa98VDoFhG6ktGkrKOIY1UBn9gFHHvgd69O8GW2meBvD4n1bUBCJ2V5p5s/fK/Kg74Cgg
A+/riuU+Enixrz4mrKlvHC179oie4D7ZHV+VJz1cFVwfrUyqct5vZXM5x5IOPVn0Ze39tYX
FnaCJ7i4mkWPy0IJjQYzI5PC4BHXBYnjNZ0Os63LbBxpum28nmbB511IMqVGHGY88sQNvXr
znitGHEacszuQA8jnc8mBgFm6sfc1CqxRCJHcvIcBWkYF2Iyevc9TxXzOJ4kqVG1SVl+Jyx
wkVuZUmltdZZ7iSJ5EB4j+VW77UbO3ufy9K0obS3giEcUeYx0DEt3yODxxxj0wKrnWLAXCx
C6hLbtp56H69PxqvNqyyQLJamNRuIcT7lYY6jA5zivEq1MVW0ldI6IwhHY1A9vZWxyYoIY1
JwAFVR9BVaLUnvI92nW7PhmUtN8irgAg46kHIrlHunuL+ScAzmDaY5ZuIwCQCpjHOCM85Pv
2qSXW7rzbgyyqdPjDebuKRqE5/iPQ49+1dMMA7d3/X9dCJVDavNUubbe01zZh0K7oIxvcZO
D37fWvH/AI9SW2o2Vg9xfyQQPO2xpoC+3CHKkL05x7Hv0q7r/jrRtOt5DbXMV1N5HmoF3ck
j5P4cHcfQj1zXmfi3x/Jroit4NL09xBIWSaSIzM2cgYVxheMZ68ivosvy72M41LWMVKUn5H
HpbWe2EtqIHmN+8CW7kRjA57Z7jA9PehVtYhK8eoS+ap+QrAQCPXO7K/TBp0WpXC3DXBjsf
NB3bXtYyM5B4UrjjA4x0yO5qfUVurO4guLwQJdyRB1hEagxDHysygAAn7wBGcYJ6iveNdRi
zpa2pnZ2l1SYujJIu4RIRgltw5cnOOoA564xlEc9BjtinyMWJd2LMxJJJyT7/wD66uiy8rT
xe3j+SHH+jRhQTMRjkjPCYJ+bueBnnANaFK2eNJg00XmxgH5A5XJwcZI7Z596jY5Y/X6YqS
aN45P3yMjEbiCu3AIyOOwwRSB9kisuBtIYZGRn6UDI/p26HNOA5wvBpzkuzMSSzEk8cev0o
H7soyt8/UEdvagBvJ4B5PpR0yTyff8AwpzM03PBJ5NMPB5z+VAgGST0xj1oU4z0HFCkA8/k
aa33jg0APB+U4wB+tCAkHAwPX0p0MUkoYIjttUsQqk4UdScdh60ikAjGffNMYvYnuOgrS1/
S20a+W1kmWWTyY5mZFZQpdA23DAHIzg9u44rPUEqyquWYbVA7muo+JcLReLruGV90kUcMbf
Iy4IiTjB9Onp6VLfvJBbqcvgcZPXjOatW0nyLnJeM5iHUHPUe3rVVUDLnkKSBwelSJKTkKA
nfgn8Koadj9Kba/t50kaJiFjbDZXGc96U39v8xEmdozgA1kW+o2qHyI7Rlgb5iwb5iaelxa
GRsWz4I25L84PWtfZ+R5ntPM4H9peKLUPhfeojuZLaWG6Xb93Afac+vDHj6V8b3U6whooy2
zdu6+o5GO/wBa+7PG+l2OseGtYsYkcPPZSRRkcL5m0lSe/XFfE/gTRoPE3jTTNMv51hgupN
rsW2s2FJ2Kf7xxge5rKSsddCbszCmJuLlvKxIW+YbRzzyRx9T9Kr4xjKjIPI969iHwfv31G
9totV03TtNgMgkm2yM5RNuS2cE8PnGQMfhWn8F/Dnh5fEusXMF7Dq8tkkLWjyw4ZFbdmQDp
uGFHfG7sam6SudPNd2NP4P8Agqfw3pEmp6nCyarfJt8p+sEWQQD6MxwSO2APWu7lBLE+3GK
vXTbnJycg4qow3kjoM/SuWT5nc66S5UV2GQVA46YBwa46/wDh5ocxnnks5ry4dy6pd30oUE
nJwR93r6Gu4Az9OufWmleucYpRk1sXKKlueS6j4Q1QQXdn4f0e80tplUNP/bKywOqngFCCx
4JwOMV0fhD4f6doZMjnz5eDyM5I5G498egAH1rtBheOcDpninoP7xPFOU3LQiEFC7R538cd
Kmu/DNhLaoWeO+VNoIH+sUqMk8D5sDn1rjfhjbvJ8RtHtRpawXGnStNPL5Xl4QRtneMnnJG
Dnnr3r2nxVoy+IPC2o6YQN9zCREx/hkHKH/voCvOPh7YW9l4i0vybSW1a7tZ1uCXZmR9qEA
kk91bGeOT61hiJWw815P8AIzkm7s9hutZjVWS0ZZpgA4HJDr32kdSB27fgaiOn3GpyvLczO
ttIFmgH8cTHHTPTAz9eDWHfaxofh/zFubm2bUI1MxUksYgAQXKDJUeuOa47xT8T5brybPRZ
oEuJ4RmKULskLZ6PuwAApJz7Ac5r5jD5fWm19XjZfzP9DByX2jttShtrSR4NPVnKZWSQ5bY
c5CjsCNvX61zWo+KIYdTmtbdGnvVVZHjjyCT1OOOTtBbPT3yRnzbXdU1TUjBPqckMlspicR
Qu0LhXHyKHyQOQRu5bC574qvHGsL2lxE9lHJcCWQWolkO2RMqGTIKs2UwOW3ZJ45I+goZYo
pe1d2YvU6m58c6pKYrfSdJW5urh/KE0ZYwbyQMhzw2G4z90+vauS1HTda8Uzs+oatbzCPO9
NoRYyp6KmQDw4IPUj1ABOg1+r3YiudYeWG3aG4+zPvZJFYZUFVwpZSwYKDn2zvNPGuxFbYC
6vXltGMnktCJIA8jKykbNgVgxABYMQQfvYArvhRhS1hGwjHs/CcEUdlLfjzkMh8/BK5KjO1
c4G3bhvMJCkMnTOaTU9F0mVLJLLUYLaUSkuhH71kbBB3ozpwVP3sEZ6tV+9s7hJLkDUZGso
99wpcMZZ5PLwCVaPERG3JVjwM4zwTk6j4nS1juY7eGX+1vNwt8sgG1RnJXb1BJOBwuApwRh
RsrserMzW7GPQdRJe9iv9QLyM6Mm4RHd8pkySC55JQ/dOMknisX9/eXLFjLNcStk9Wd2Pf1
Jp/2d1AluHEYdd/Jy7qT1A/XnHerIvxbJs0vfb4R0eb/lrMrAZBPRRxwB+JJrQpaDbVrSzi
E8gF1cMgaJMkLGd3VsHk4GcdPmqhNK8sjO5LMxySaA3POcce3Hekfg9OPrQUO2s1u0zSI3z
hdpf58kZzjqRx1+gpVYb2KLlF+YbgM496jA68j8e/tTeh9aBEobc5JH4DtTSSOOOM9Rmkzj
HPWjGee/TFAwj45Ix7+1LI5kdm2qF7KowAPanEbMhgpPfB/lTGJBHGT9KBDVGTjHNOLFscA
e3rSbieBwBQAWGBlic8YoGdN4BdP7WvYNrlrrTL2CPaP4jAxH/oJrm8DgjOD0461seDdT/s
jxXo9+ysy211HIyqeWXcAQPqCah8RWX9l+INSsFIZLS7liUHkEK5A/QCpWkgNv4c6fDc6zL
qOox79N0iFr64XHEm37if8AAmxz6A1gazqU+randahfEvdXMplkYMccnp9B0+gruLKy/s34
eJYWZjl1XxJKDkt5apBHyAWfA5Pvg5rzyVDFM0cwKujbXHcEHBH1rOm+acpP0X9ev5GkrKK
SF3EIV+U55z3HtmhQWcAnjv7fnSvtyfLz5YJ2lsZI98d6bEnmSbV/iPGTW5kffccgABXpxV
6Fye3NZVsCF4NXIpCvI5x2rulY8SLNCPBZSwGM5Jr4U1y2uNG8Var9kdo5NKvXCOOWTbMQh
A9jj2r7cvtVtbO2kuLksEQZKoN7MegCqOSa+N/iJJDdfEHxQltKjwX1wZ7d1JIfcVkUg8cE
E9u/fiuWqz0MJq2e9/Dbxt4b8fWM8WoeXZa7NAYLuzeTEd0u3BZBnnjIxwwBxyAK0tG8GeH
PBPnzaVAbVrgrE01zMWY5Pyxgt79AOSfWvj5I1SXEkhj2qWIwQc55Ue+Pwr3rTvhhcWOvab
dz+Ibm/wBOtJhcpbTht24DK4+YrnOMnA6Guadl1O2EXfQ9Quslm29T0pqL03Dk/wCc06DdI
Rub/wCvU5TgE8n34rmO29tCB4+OOPSqGt6pp2h6U1/q91HbWq/LuI3Fm7KoHLH2H8q0CWA2
gAZ/GuI+JGjX3iG0trbTI4xcWcv2sTScLvUfKg9Sc59BjnrTik3qKbaWhr6eLnWEiur23ey
sXAeOycfvX7q0x6DsfLHr8xPSpdS0O71FmMXiHV7FHOSlt5OAD2BKbv1PpXI2PjTxBqNzJb
PH4T0y/V2WWHUtSeKSMgkHcp9+Rjtg9DXVwaV8T2i+2WOm+FdWs2G4LZ3zjPsGbg1ryS6HM
60LanBSeNdU8PazdaDCmp6tfq7xxDUliHzKCSwkUjcuMHBHTuK5/XNS+2eE1vZNQmW8u2jK
yxjazu7ZZTtI2jGRjsB0NaHij4gXt3PqWn+IPD8dhqujiRoSs5cwznEZVs8FSrnp1wMeteY
wP5Sw2M80zwRfPD9mw5WRhngep2gZ6jHAqnC9vIIT5VLrdG/a6bETeQR3M0kT3RQPIoTI3L
ucs20BgAcKScg/w4yb2mrBrEUk1pCbWyad4ZVgb5RB5bSYKgNICwRyWBYZzkAYzRiMTyw3U
F3FaW8s7z27SRSHC5K8DYUK7jk4T+A98Z2tPjN/f3RuFnmurW5WJXinW32s+4CNM/dLbdmS
MKCM842jOdmVDpV5A1xOstwIoIzBFMmX2LsYlVPLYCFgyLjqem01pRWv2S4WVLkytK63DRv
IWIyCNjFDgs2BggcAqchsg6trDbXk5SLTrqcSPtW3lh2uhjyducALH85yA+WAJbk4qkJmW7
a0jsL+NNptiDcO4YGMPgQjcUiX5jxnGccZ4nn1CzY3Tr24trKW8FzFZwQXMVzLaK7RtKylm
hKuQzGNdrIFxkBSxwSDTpNLWVblopZby4KAFGjdP3scSyhQoYfJgMu4ZK7gedwYRXMsNzCI
r6VIbmaAHzplEk2ElLbyCxGWBZ8rkbUHQYqLVtUs0NzMl5aXd61iUS6Fq7rueMLKzHI+diH
GWGE44G7IV7PQdirqN8sxS3sIZ5PJkIeXU4grRTyBiuVBbKqNwX+6Ru6HFcnpvh/UNTsJbu
0SOSKLG5zKAV4OSR2HQbjgZxz1x12u280ul2p0izhS2XaFlubko4VNoRlLlMqwJUDaeOCc5
rCfSdY+yzJcXtisCgAwPqkHzfOT8qhzn5sn9a1g1YWq2KcPhm7kndHuLOOMOqeYZCQ5YkDa
FBLcgjOO2enNOvPDV9azhFeGQkbsLuO0bwgyduOpXpn7w7mr13pUy6gBM1hc3BVmcTX0Mgc
4AP3XAHtzgYrMura4iuA8K2FnKuWBtrsAHbnO35z3U9DyRx2qroa5mSTeGruO8NpI9ussal
nbL4IyOmV+frxtByASM93x+GLoSSL9sslCqZBJ87KyjAODsx1ONvXIPFVtH1DULeRbi3UzR
2K+YFlPyxgsOeoOdxBGOfSnxvrGpWkSwz5ggiEO0TqgCl+jAtyCx6t/IU7j5ZFmfwjqNnCk
5ubIxvIIF8u4DFmIJwFHPTB9wwxnnFFvDeopDFM0cSpJv2kyDI2D5sr1GP1xxmoG027ZRLI
1ttbAMjXEeO3BOfccdqZBpt1KI2gjQs+NgWVATk4GATnOaLoEpD5dInjhhkaSHMsckoTJGF
QkHkgKehxgnOMdeKH026+0ToiwO0cbSyNHIhQKACcEHH8QGB1JwOeKWJr4JksxVYzgPIMbB
kYGT25wB35FD6pf3MKxoxEUEajZHHgIFCgMeOvyLknvQO0loaA8K6gqMxVJpUuHtzBHuZiy
7eMqO5baOfvK3TFXYfBGs3EsK+RbQRsqL5zzbYizEgKz4wrFgVIOMMMHHGeeeG9cRu7MVlJ
dWaYcnqT168/Xk1TYMXbPzEjnvn8aL3BxktzWuvDmpWmnR3s1uBBMxRCGBJI25GPUbgCO3O
elF74c1K0ilkliQxRuI96yqQTjPHPIwCcj/CqUL3sFvvR547dmJyGIVmGM/U9P0rqRr+vQx
JqGq2IuYz5gjnkiEThn53hlAJ+Zs7iDySARmk2FpIxI9BvmmjRXtA7OY1YXCcOOqk5+8M/1
6V1+uaSfE+r6drIXymugqamk+EWOeONNzZB+7INu0+re4rkb6fUXuZIbu2ELxMLmSPywrqc
AZJfLdMcE9+lbmh6xeyadqVzcTTyXDAss7iQ7m24MYIO0ZOwnPULg9RUSXUaTeiN22XV7zx
RBrNvbWkFk9v8AZrb7ZOsqRRkHCvjluN+Mg8ZI6ZHE6rpt1cXk9yJYJjNdSJkOqliDyxGcA
Ywc5PXk1qaBq2pvq2iS6lNNNYJdAwoZAoyMcL/d6gdMAcDjipDrF9pniW7ttKgW6tUmlaOB
4UZwjA7gGUZXgj7p/hHpiiPuysPlk1dGfceD9YtbeR7yCOARErtkmXJOW4XHDHCk8duahi8
P3St+8MCNljgyjIAzlumMAr6+nY5q9eX2uT2sMzx21ssUjhEjSOHymfk7YxgR/gFz78VSOr
a5qty0s+o3c3ltlma42BN+FPcAZwAfXHPAq7onlmtz618T+LrTQ0S0tDHe6xMHMVpG4LIFQ
s0kgHKqAM+p6DmvNNR13xBeXk91qOvpbJbmE2zWBlihEhwdxDcFQGYENkHb1HSpbbymiW6T
xFFcvZp9xWV+GZVcszIH2AMGLDOeueMVabw/Lq0VugvPtvm2wiuWhfzHSBmd4WiKqPL37cM
xzgSHggVzVscou7dkctPDpIZdavfzafLc6zi5eOIQuGngEchzllcqBt3q5yI+q5y+QRXh3j
O0urTVkF1JBJK0Kr+5IKoUymzOTnbtAznpjpX0rJ4c0fSZWnvZpdPldFcJbNtZQud8YcAAh
sj05yRjJrhfi5Do+uaLFZaRpq2kunNm0kiiCIyOFyhUDhScHceARzXJhswjVnamm0+vT/g/
I3UFA8EZi4O/jCkdPQcf/rr61s53udIsDIxYtAiycYOQoB4/X8a+TZEEVxJHeRyIV3B1XAY
HHvxX1HoUrS6fYsVRDNaQTlY87VJjUED8s16FbY68P8ZoWGqR22ppYalIiPcPss5if9fxko
Rjhxz7EY78V0E4BCqMjBrkfEVhb6np7xXKMyEDJQ4KkchgfUEA1zukeK9V8NXC2Xi7N5pjY
W31KJcsoH/PUD8yeoAJ5FZJcy0NJ3hLXY9MY4fIwOwpixMwOQOOnP6U6GWG4iSWCSOSNlyj
xtuU/QjrU6SDarDHPNRYfN2OV8Y+B9H8VQ7b638u8VNqXkPEqD0PZh7N+GK8zuvhT4r0S3u
DpPiOKPTkBkOy4ng4HTMaA5PTpnrXvONzAgY9a5Hx5olxqVrNcNrF3b2kS8QpwASMAjjk5I
wT05IrSFRx3MakOZ6LU8l8XwaR4duxqFwv9p6r9mSHfdyNN9quustw4bPyrlVAPp65NeYtM
JbmSeSV2nc7sgA5fIJJ4xg89KveKtS/tTW7mbc7wr+5gyxJ2LwpJPXOCT6k1l+c7eXub/Vj
CD+6Mk8fiTW0E7Xe5nO3wrZG9YSRTmFL2eWKOIuRJEv7wDaNqqQD78ADnnPORPaXTy22tK9
xNcz3lslvFL5aJGwQq207ujBY8KF54wD1zz63twJvNikKPn7yHB6Y60W8wilVbiN5Ic7vKE
hQk4wCD2PQ59qqxm0eg+HNVN5qUFrHey292LaFrZ7RiEE5GNzqGPOWLMQM7mYkDJBelzKLW
IyR2unPDcKiREkSltrMAp3ZXcr5LMcKQCCScDkLzWLu01S1vEieG9ghEMnmNvD4XBJ5xjk/
L0AwOetULi6nupUF6kq2zPkRRJsQNgD5V6Z6Z/8Ar1DhcSTPQ5dPsftk17eXAtVuj+5+0lH
myTluCdq4O4jLYGMHOeYGNjGHur15JgvSIAM0iuDtZvmAZs7GCDC8KvVTnhb+4uZ4rU3bSv
cqq+VIW+7EB8qgD35z1z75qLULeayvZIbgESDG4MQcgjIORweDnNCj5jSN65urO70q4t7Fd
yxq1xgoCYwPLUFm4/hJHy5y3J6jblafcNYpMPLjAkyFfyldlYcYBPKjDHkc5AqO1kvLi5nl
aQSyJbu7m4O7Kjk9ep5/Op4dXCXfmvY2GTEUBFqpCtkkPtPy7u3IxjHHFXYpaHQ29iJNK8+
e6kjIh81UCE70bpjjk8cnkZFcZNwSGyrd8j/PpXRxeKJZbJ7drbTY8lPnFpGM4GDxtxnnJJ
7DjknNvR0XX9QMdx9nj0yBDdXjraRoYoYuSAVUctkDg8lhn0rO7im5GralZIyLpBpugQ2zu
RdX5WeVMfdhH+rH/AiS2PZaxZMYGD2HUYxW5deI7641C4uYI4IjLOJU/cKzJgEKgJycAHGP
aj/hJLgxp5dpYrPjMshtYyZSTzxt4HHQep56YceZLVBPlb0eiMEY6qefUYp67MMX5bt/9er
Zurq8lmkZmlJBkciIHA9TgcD8gPan6Tpsmr6nb2UEqmWViBuRsIACSxAHQAE/hWhk7DbO1g
jg+03zEKwPkx9DIR0Y8fcGOehPQd8R32p3F4yxsY4YANqwwJ5cYGc9B157nJqbVZY5rqRrU
RC1VfKiAPRF4B5J5PJ/GqUzMyqPLhXaMAoACeMc+vT+dSl1KbtomRADsB+I4o5AxSqpwAAc
1LDbyz/6mKR+OdqHg/hVkkQxnoM0MzOBuJJAwMnOB6CnSQPDM8cq4eMlWGehHWkK4JH3gO4
6UgHKqu2CyJwTufpXUaOjnRESQ5hcTk+cwCRsVwjLx97IY5B6ewIPLBT19vSulu3Fho1vbo
7xTCBjcKy4Epk2soBABYgbThsgbeD2MT7GlPe7MLTZDBeW0yqCVkRuQADhhgHPH510ni/TB
BrkIiKnz1IR4EI2sHZVGF6sQFHHfoK5m2s7m6cpb280xJwRFGWz+Qr0WSym1HS7e11GOa1l
CRO4EWd0/wAwGQOcFVJx1JJwexzqz5ZJ3N8PT54tWOCKQJZsjLKkr7S53Z6HnjvUMdvNEIp
2icROGZH2ghtvX8u4roLLw9dyukV1dCBQMGIKS6HJGzacDdznGec+4zbh8LadHKgm1G6uFY
swgtbXzHVRx85UkKcjBxn/AAv2iREqblsfRc/hyMaNenX9RaO3ljcFI1QRwqANrjcpKsoTO
STznqapyeMraSKa30doSuBEZ5Gw+T8qkIAMdMAHHPQVw/ijUow813cX0Yiuna2MXmKqMygP
mTjcQSOQcEMAQAuclnOJLAJDZefePJNJNKtuHIQ5JBLYYMVViQBwMEEKdx8SOXua5q8uby2
SORzvpHQ17jWBNFbW11LHLBJJsjkmkKso2gmIk/MWJOQOg4wcnFVReadDas81ylxZQqW8nz
ThDJKNrMM5ODnJfsDnrivPfEfiW4jNlPYOLW3DS7ILAqkcTMfmAZRuyV2Lng7QcYGKqeJvF
1z4jvFhsLWaHzCDDBEMnzSwyOOXB4GDx8q4713rCWso6IUY9WaHia+8O+IRfh5pF1ELNNBe
GIDeyhm2u38W/GOR8rYwcZFey6bD9j0nT4ZcBobeGMk9iEUY/OvF/ht4I1jW9f0+4v7SUaJ
HKzTTSgGMhTlkTPcsMZXoc88V73qkOWmLMAG5OegrepZJRR2YVWbGhQY8beCaw9StI40lhu
UWW0lGwqwzx3FblkVmsoplIYMoPpz3p8kCSoVYZP8A9es72Z0TSkjy1dP1fwxFM3hKYTWsk
pZtPuSTGwYAFQcjBGODkHkjPHL9A+LNra6gLHXbG5sUJAYvg+Q2DuJ43MGOPpz1zXb3FuFz
sAU5ODjG72Nc34g0ixv7dor+0SZ2GBleQfXPUDrzWyknuckouL0O607xPouo26XFlqEEsTc
/KefqfSuK+KnjzS7bTJLK2uRNdMvCxNk7sEDPoBnPPXjFeSeL/CKaZaC904StEHKyLndtHZ
sjtng/UVzUujagmnrfG1lazbP72NcquODux90/WkqcZddCvauOqWpRUEnauCPUn0pAPunaf
8aUZXlSQR3FAJKgAnj8q6DAsW728URLs/mOhXg8feGcjH939e9a7QaatsXkvp1l+ZFIgDxs
MZwOcgkEc9skdqyLO8ltQQgjaMsGdGjU7wP4SeuD6ZoS8kiS8gtXZLW4wGQ8/KGyMnH09KT
JtqXYb7Smk/0vRx5JfJ+zXDxsFx0G7cPfkVDFJA/2aU3M0U4nyWJLlRnIYDHPQZ5H0qpdSi
ebeUjTgAiMYGQMZ+p6n3J6UwLyepUfeIphY24vs/2NVhhjeeW1lUs46OSASfQ+h6ZNdlfwh
fGniyzMPmyQ6K8EYmK5Vo4IgW79gxH9K5HwNGL/AMX6Dp90/wDok95FC6t0KtIpI49SBW/p
uom/+KWrtcF0bVpL21B7q0quq/rtFc9V6u3RM1po5ixK/a7t5kkSJrR2ZYTsyCoxk9ACSOO
RnjFR3n2JbWIrY6hC78o80ylJAGwSMIPTHB4I/CoWna2a8igR4llQQyITkrggkfmKs2moQS
31u+vNeaha2sRjih87GQo+SPJ5VM9QOeuOa28yLamWBGZ/nDKm7kDBKj29a7TRStv8NvEV4
UiDTywaepZyScv5rMBnqAiDpziuMkZWO4IqgnOFHAye3tXZ6XMD8Lb632YA1OO4kkB7BQoG
MZ/i7HvUVb2SXdfmVFXZzugpbS6l5d1Ck0LRzKCzbNreW21uo5BAOCeenNRaaGnvLOK2tI5
Z3/dBWBYSu2QvB47j271Mmoefq1pMluiBCqpBCOoB4A4JJ7c5zXX2GjyaRqer3GmWl1cXO9
7bSmkh8socbmuCGHyhV6cDBYH+GqlLlBK+xT8RWY0XQzpen2qyOjbLy9UvvnkONyDHy+UpG
BnO4jd16Y/h1ZLfTNX1KOOORooDArOgfy/M+UsAfY4zzjd07jRXwjrd5ADdPZWtsiNJvklG
GBO4k7AxJy+Bn6dRitKTQY7ayGiz61HDabmmup/su9NwwQFx827oBkgNuODyRUqSSte4Sj5
HJ+GbRLq/eF4POlaJxApAI8wDcCcsvAAbv+BpPEmiXWmX83nQbYZJJTEygAFVcqeATjtxk4
45rp2tfDmgKl1Frc2oXomIb7Og2tAGKNg84Y4Ug7lIB4+YVDZXvhwLd3V1bNqNx5IlbMLuh
c7GZSd4Yc7lLE9AWyS2Krm6ojqcPgjHykfhWvpmh6pqWyKztZCJGIXewjVsYzyxA9P0rrND
n8Q3jyS6DpsGmuwBkuGRQIljAkRwSu8Ngtl+S4bHOKwfEV+93LYbL9LycKJZVgg8tVlzgYI
OWYgDkAcbcAHo02wb10CHwjMsAn1DU9NsIzKYh5zu53BVJ+4jcfOgz6n2NNTw/buDKNZsWt
xKsayKWzICQDtTG7IyTjHQeuBSXF6kN7akQyRXiRgPtRmfeVKlSJCQe2flHJPpVGW/EO2Kz
a/jjhwUD3G3y34DEBQAM4I9frQrgzqI9H03TNNsp7zTtSuXudrJIONm7fsBVW4YhC2DnHqc
YOZf31xfX9sE0uH7XOyviS3RhI24ndgcnOfmH3TgnA7UhrAMU0VvZ26+dAsLvMDcShsncyO
3KFtxzjvUF6tvEYg0rSXATEhgARY+wQcfMR/EenYZ61KhZ3Zr7S6StY6JrzXpFRdP1kuiym
2jht32KxG1cIdqgjBVunAI96J7jXlAuL3UbiSKHP2mC3m+z3EPChgQRkfw47Meneudtb2T+
0IftN9epAAIfNt22yCPoAASBjpwT2610+qaZNp+q2wj1OO9uEWOMx6goYRxModfMOSAv4kD
19YcEnsvuNI1m002/vMmxIJlRdSubEnzNvmXLZJUfxquCpI5ByQcYHpWa9nOZWyswRIyV5J
L4JBKggHGcnGOK6bTfDdtq1zcafKtrp11ErRxXCT5RpFBLF1fB8tsEbhjYeox00/DNxKEbS
tRgE9zIRImZCyX0O0gKrAYzxw3U9cgpVc1tUZuUVobQl02DTXVbxY765sDB+8ljeCVOoYuX
HlkMSoUHLbckYFXPEGn3Gt29xJpOnR3s897M8t1ZkMMspUlZmABGQoByQFzgc12eleGdKsI
TBHbedCHDiK4YyxowGMqh+UH1OMnnJroMAAbcBQMKAOB7Cvnq2cwg/3UbvzPQpZTJ/xHb0P
I9B+Ey7Ek8RXhfGSLe1wCM/3pSMnoOg47GvRdB0HS9DixpFjDbEfxomXb6seT+dajZ4ye/a
oyN2QGZe2QORXlV8wrV378tO3Q9Slg6dJe6tSn4Cuo7O1m0K42RXtk8jxQk8yW7uXR19QN2
046FSDW9MAzlhnrmsLVtOivo0EwdXhbzYZoWMc0Mn9+OTOVOOCuMGq0Oo65Zxxo62eromVJ
P+i3JAwMnrGxHPTbmvew+YUqsUpOz/D7zzamGqU23FXRv2dn9nt44VAIXPT6mpxEyKQAMD3
rLi8S6arBdQabTZQ23bexmNc+0nKEe4bFakGpWF0oNvfWc+DwYriN+fwNd9r6o5ue2hXuLb
dksm046Hp+NYeoWLZztbDficVvzXL2+3dunjdj86EMYxyeQOoGMDHPrVSfWNHjaOObVLMtK
BtjEodmyM52rk9PbvTtpcTaZxrWLI7CFiGbqrHPJ/z0964PRYJrzxRraWrf6FBepMrA/u/N
zhxjuCu/j1ANejeKHvdWtTa6PG9jHL9+7udokC46RrnKk56tjAHTJ45Xw3Y+ZctDpcDR6TY
sYkO4Znn6O5OeQAevck+gFc8a9KPM+ZFuhUlZcrLV/wCHdK1BW+02Fq7kHLqu1uv94c1lz/
DzQ7mP90s8GMAPHNnJ+jZFa0+peVo76ktrcyqjMBCMZYJIUbBGQTwTitjw9qFlrWnRXdi5e
FuCDwUP90j1HHtUTxEoR5k9ClQUpcrR5vcfC64jk3WGqQlGyALiIgj05XP9K5HWvCesaQjS
3Vqz246ywnegx6kdOfWvoeWEZzGTnjp9RjFTQ26omHG1ei4Ynj+tcqzecH72qOlZbCcdHqf
KuCrfTpUqYP3h3GQDyR7V7N40+HVjPcDVNLhnOJA91ZwMFMqZy/lEghXxnAwQT+uJ4a03wj
5MF1NZXl2SVUiR32NISAI1XaoZssu7cQoyOTmvXpYyFWn7SCb8up5tTDSpz5JaeZwFkksmr
266d+4uDLutt8gyrbsp83AyOOTgcZOBXZXej3+seI7fxBotvIsN6ft6GKIyiGcHLxfL0/eB
sE4GCK9Gsbzw5EGlgg0qDY4QtDboMvgngqCemBg4IOar6j4ks0lW2j1W30uBPmBSNWLg52k
bhhBkN2bPHTOK5J4yrKVoU/m/+Bc6YYSmlec1fy/4JyHir4f6prHii4vdMtlt7S7Anc3Ei4
ikZQXXC5PDEjOOufrXN3fg2GxnaK+8RaPCynDRozSOPooGa9FkuNKuJTPJqmp6lHCFdVa8x
CqkDLfJt7EnDY+6fSs6w8XWmn2az29podkgB/d28yF2UEDAxhtx5xkY9/V0qmI5Uktvl+d/
yLqU6Ck3J7/P8rfmcjpWkeEriQW0mt3zTEjbMLby4h69c/mcYxXYaDBoX2KbRtKtrzV3ZnM
rIgMb8A4eThQMKACePTnNbHge61q7+IGjz3kUkHh6XSr25tZkiCQsv2WRWlIXp824YOCAQM
c8s+DGjap4W8L6p4sW403T57hoLWwl1G5WCGaESK88g3dQVCoOMjceldXsJTSc5NeX9JHE8
VGndQivX+mznLe+tIVlt7uPRNNeQfJDDF9slEgxgyCMbAAcHB9OneqF1rlxYW8ATV7h4HYN
Kj2wTewHzKrbCMD5f7xORkivVNP0nRfD3x20+PRo0tIJbO6vbaS0BcSwSW8zrIjHA+UfKAu
c46gCuM+I2pprnwi8O3sWqalrVtFq08Mt/qiBbuNjErCIYLfJtJb7xOcelaxpR6mHt5X0OZ
bxPc21tNqGmw6zPdMnli/uJ2EcEmT86KihN3sSQM4rCutSOqSLAmltctkCCIu8jIoGCoK8t
nr7dK9/kk8SW/xq0+x0uSYeBQkEcdoCfsTae0GXcr9wjhyWPIOPUCuD+GmoHT9G8aXEFtrX
9jS3cUTavocyfbbQb2ZBtPzGNxjJGOR19NIwS2M3Ub3PL7OeVLhFtSIZ42/1EkGVJAwc4GT
x1DDHem313qUUscs+oCZ5IlTMUwcbB91TjjjGNvbpXv2i6HrEXx/0G9uLm51ZZ9MNyb1rL7
NKEa1kVRMo/wCWv3QT1OVzXjXhfwZrOp+KtF0S4sL6yfUZlizPbugCDl2wwGdq7j+VUCkYN
/e6lOifbrq8kV4wB58jkMmcgAMeVyO3FRQRXi3Jt0E0UswC7DlCwPIHOODx9eK96+L9nb+K
fBeo31hqOi3x8O3v+iRaddCYxaW4WNVcAAjayKe/3mql4ea21rSfDHjzUEEp8J2stvqYYg+
ZJbgNZZ9S7SKvP900w59DwuWN4mdZVZXUkEPkHOeeD3pbNYmmAuJHihP3mVN549BkZ/MVYv
5L29uZdSvllkkupXd52BIkkJ3Phu5yf1qKSYtaRwGKEeUzv5gQCRi235WbuBjgdsn1pFmlb
z6DFGoOnahcv/GzXixAnPZQhx+ZrV0/T/D+sqkFjLNpWoO22JL6VJLaRscAygLs9iwx71zF
pbz3c8UFrFLNcSNiOKJSzufQAcn8Ku3emX2mXCQatYXVm7cqlxCUJXvgMBnvUSS2TswuW20
e8tdVuNDu7SWHUWcRC3IBYS/wlTnoc47ghuK19LtYfDfijTU1K43LLC8V7DJiM27FSvlsW7
AFPm44J2nHNdfoTw+KvDN9Yag8r69o9obvSNSiYid4l6JkYLBSMYPIB9VydHV7ay1N/C+ra
1YwW5vYZdFvXgQGGEspVJkdDsypYDHocdRxyPFNPkkvJ/ddW9fzHymTfOsmdB0+4EGtaWSL
C6N2lqjxugZSoY4cupCHqW+Vs9RVZ/FLHR9P1MtFfWsSxwarpqt5YSUhvLmhGMxOORuGAH6
DBrF0nw1Pcanr+javZXV9rFjaNDZxF3VA0Tgt83ZfL3FQflwfpWfpOgalqFlff2MsNzby26
zmMqrSiPnlOM5V1KHbySRxhq1Sg1q/6ZOx9IKTuOf504t0OfpUAzk/zqORiR1H1r4Fu7PtF
EmVvmPPQdAalUfKCx5qim4kds889Ku7ztIwOO9KW47DJDlSCeOoqN0X5GI3AHI+XofX60u/
DEnn0NEkoUcHjPFNMdug1EKDEMzouOnDL0x0PX1qldaZHcti4t9NmXofMsEJxknr+P6e9aI
YFQQBz1FRswHJPH1qlXqU37rJdGE90Zkmi6eFJbTtPV+zJaRrjj0xzUTRRWcDeUvlADBFtG
I85GMfIM/1rRLFpOeB1xUUhwBx8xrSOIqN3m7mkaEIq0VYxpo7y8lAkIitwcsEJ3MOwHp35
+nB7WJ7uHT7KaYosVvbRtJgDaAFBPH5VdcAKcnAz+IrnfFytPpsenpjfqFxHbEj+4Tuf/x1
TXRCft5xg1aP9ailBUoynuy14Jie28NackpKzPF58gz/ABSMXP8A6FUdlbw+Gdcd4/Li0XV
pAHULtW3ucfKfZX5HscVe0uQyXF8uCI4rgRqP7o8tDgD05NWNWsoNT0i6srwZhuFMbHGcE9
D+BwfwqnUtVkpbS3+ev3oxlSTprl3jt8tPxLCArqE0JbKgB1HTHbHv0/DHvViQtxyAD1JNc
l4UutQlkisr+WN7/S5Gtbwn5WkiKkxyg/xZwBz6Z9c9aTlD2z0wKnFQ5JKN76L+vnuRh3zJ
yZU1fVbHR7SOfUbkW8TyrCGYfxHp9B1Oe2K88+JmknShcavpJeFLpTHexouV5IIkUZGCSqg
n0OatfGZpLnT9G0uEAy3d0QoPc7do/V66e5sFutGGn3rmT9yIXY87sKBk/wA67MPL6pGnWT
+Ju68jCVL61OdJ7K2vmeNL4iv1sYZoL3TRcM0gaFbVS+XIyzbkK84AyDwMdOapwEakWtryf
ULmVpWkFvZWqYD7QC/boq8gADA6jk0sNzPor6hZJBAjKrQ3EqxhpAhYBlDE98LwOxIqvea3
qqzGOPVJGUOZA0DBF3MBuIxg5PQ/THavqlrrE+bkmnZ7lq28M6r9pjdNGKRj5GF7N5auScb
ydy/L8w5HHueam03w1fWt75lxd6JC0ZDFZ7iOcHA3btqk7gMAHGTz0PNYOpRzIsDXM7TmSF
Jk3ZIAYYxg+m3HHHFRWdpPdSKttbieTqUQjc31Gc/lTs31Foev6R4f8SX/AIGuZYfGML6Rd
ymFLVdRWzhkdTukQxy7FByVJ29cnPWsLS/DKeIm1SGynvn0vTlZkvLy8ihtrWdyQEYuwXJI
HzKSWxnHIxo+H9Ygi+GfhjTLbQ9D17UpdVvWS11AMxjXbGQwCuvBwc5yDirXh62t/EXwi1L
QbCbTrDWrXWE1CS3vZhbKp2eWQpc7eCOA3HJHBAo20uZ672KfibQr3R9N0uzitr9NfYw29q
6X3mS7ZFC+XDsYh4Wy5DLgfOBj1zdZ8E63o/h/Ukt5tNvbaxTzdQsIdSW5kspPutIY1IAK/
dLANjODXokXj3QNJ8beCrW9ltby00i1SO9vbVt8Mdyzs5CMMBkUt244GOhrMj8L6Ppltr9t
q8nh6/nuvMfSr2HUZDdXMjyxlIzCGA27SScjrjrSWl7g29DF+Jd94l8NaP4dtWvryGwu4mm
S2eT924jwmGhDFNpOTtIOQQe+0c74IXx7rtxPH4TvdT32NsZXFtd/ZwkfQAYIyTyAvJPOK7
X4jafYeKfDfhOPRdb0O1GmW9zHJbalqccM0YaXcgKnn7oGB1GRnPWq/gbXfDfhLwLpT3Ooa
g2r3OorrM8ekiKRoY7dtsUUwdhgEszbRk804LRXBy0scD4ZsvEfijxLv0u9ll1hIHumu5r/
AMt441X5mMzMNuAcHJq74zsvGegnTrvX9TvZorlJPsd5Fqn2pCOkipIrkA9iM8j1rs9Kv/D
Wg/FXxRe2F7p1xoV5o17cWqSy/u3M0YYWzYIIO4sm3IPFc7471zTta+HXhJbCGx02a0nvIZ
9JtHOyEkqyy7WJcbhkEsSOOMVQr3Z59BdXFsJRb3EsKzRmKURuUDp3VsdV46Hilhupo7WWC
O4lW3l2mSJXIRyvILL0JHbPSuisrGfTUtrmaa3shbTZeVLXzp7eQno4YDPAJAzj9TXbW3ww
mvrS0eCS01XTL9gYtWst0ctvkYBkiY4aMEfMB8wOeexxq4inRt7R2uaJOWx5mNNvkMtteLP
bRQlWkEqt5cTOuVLdl3DHPp69K1D4ZWXTFmSZrZ45447iKYEiKOQDZcBgBmNmBUn+HjJOa9
t+H3gfVtJn02/1K/IljgNvPbud4MWWAiwBgqDtcMST2wK6yXSdJaS409NNsokkhliykYUES
YMi4AwA2AT7jPWvIrZ5ShU5Ie9bdr8TRUZNXeh88aP4M8aQ27PpFlOgM0kM7W8ipNFJHw0b
tkMvXpnDZB54rpbDT/Hum2x03xH4fvte0OTIe1mYTsgz96JwS0bdweh+le3W8i2UkySRKjy
BWYxqAzkKFBJ7nAAyfSqbzP5i7GLeWSwI5P1rilnFSrK3IrfP8y/ZJLfUw/Angay0FRILi6
ebc89sHzHJbq6kc+jlWUMPu7o1I5FLa+HxF4ZuNAmuLmWzYgI5b98hB3A7gBzvAb3PXNdrb
K7+W8vEqEgEHGRUzInmbzGm8HhiOa8eeZ1XUbm77fK21jf2CaViqtvLE6iHYsZwCh6EAYxz
7cUDQ4ftYlht4YpF3eVIqhCu7G4cdjtXt/CKvx9ANoA6Yq1Hyq7vqTXA8VVTumW6cbWODYl
idp6+tNIwoJOT1o3gHC46c0x2B6ce/tXUr3Pp7D15Yg/pVk42kcnPeqSBg4J6dRirfBHPTF
KSsJohEY+8c5I5+lOZN3rjrVTT7mS5+3Btv7u6lhQgdFUgD+tWFPycdfrnPNVKDg3zEp82o
4koOO/oKgkJZx834HBp8kpOPSqzj5SwGec0rPc1iu46eQL2HPeomk/edQ3ueDSHoeOe9QZI
G7HOcE1UYmiQ8vnJLd/zqpJFDcahG3ymW2VgPVd45P4gfzqWXbCrySttQDc5PRFAzn8Kx9N
uWs9FvtXvv3LXLPdhXOPLj2gRqfQ7VXPua66VNuLkvRfP/gEVJpNR+f3f8EueGpjc2l7OQF
331wFPqofaP/Qa38AW/PI/+vXK+Eww8G6OI8CSZvMCv8rFTIWY8fxYJP411dwxS3BzjkAcd
KeJp2qtru19xyU6nNTt5X+8xJreGLW4dUxgmP7HcEn+AkFGP0bjPYGtqVygIIwR0zWfDKzy
KoG4uCGGKZ4lnvrbSZW0q3ae/ldYYvSNmP329l6/lSnGVScYfIISUIOZjLHFr3jI3mH+zaK
TBEzfcedvvkeu3gfXFdDJGGJVjlgMfLSeHdCa3sodI0xvkgGJ7qRc4Zslm/2nJycduM9gYb
mzg0/xPqdlYFzHFDbtNuJLNM4clie7FNhP4V2VsPKdP2u0Y2S813+e5hQrxhUVP7Ut/Ly+R
498UI/7P8Rnyoois8W8syKScnBAPbG368nnnFcNn7vHOeD7V6x8XtPE1nZXXCeVIYicdmGf
5g/nXnP2WxFuu2eWeViQEjUA9OmOvWvosBU56EX8jxcwpcmIl56lW9vJLxoPO2jyIEgQKD9
1Bgfj1zSRzx+fbvOhCQqFVoSEYkHIYkg8/h2rR03w7q+qsw0vSry5YIJNsULE7SSN3uMgjP
TjFT3HgnxNb487w/qiA45Nu2D2HOK7Dz9DHnvZ7i480sqSGRpsxqEwxJJIx069vb0qF3kkk
d3dnkfJZmYktnrk96uy6Lq1vMyz6ZfRPtLlWtnB29zjHQevas8Y/h546UWKLU19dXMMUU8r
SRx5Chj69T9ff0wO1dX4Jv5bvxDbXOqTXE9rpdlPL8zZEcao2Fz2BLBfXJHNcY8Txhd6FSV
DrkYyp6Gr0Wq3sWm3Onw3DLaXJQyoFGZAn3QW+8VHXbnHtUVIc0WhwlytMqtM890Z5kWRmf
eykkA5Occdu3FarJpdxATOn9n3cUe4IqtJDc8k9RlkbBwDyuB2PNYq5J4P4V1fhqW3vNI1L
Tr06WJVj8+1F5E4lkcHmOOVWGwkZIUghicYzzTk7IljLRrTWEj02Lw8g1KNBHbi3lkWSc5O
VcdHbk88HgDmtC3vrDxFb2dvfabJ9qst4lmjmVWlg24UEsVLyb9q5yTtAwODnO/4Ri8urO/
vLCMwx6fteZboiJk3Y27WPDEk8KDnjOK6WytYrHRZdUsp4o/MjFtc3S5MsErnDv5mDxkDci
84clWPIqHboSyx4HtbYQStrMksF/JIq3E7wSu1gmzanno6bHhbjPzBl+RgeteseBtMTRbC/
wBLl+1WsRlCPbtJ5kcEwUbjHJ95o3+RhnpnB5zXG3NhfaT4gsNcsr77TYXCx2mome5Mskyy
ZiUyxsoGQGX5edoIyBXqWn2LNbWsqwxLGw2vEOm3HysvoeBxnj9K+fziulCzej/Na/1/w99
aKvLQfbXMrDDsSGQxgYxhgOPz4ptlFIt1bykEo0bAH0xwBmtKC0ihyFBPz+YA3O0gY4qYAK
uNoCjjpivlpV4K6gtztVN6czK01vFM+XQM3GW+lJBaiJnYZBfkqOAPpU7uFcbiAAO5xTxk4
Gc5rDnmla+hryq4kYALZ4x2qOVyoxxgnrTy+0Y3DPYetZOpXL79o3oy8qfWnRpOchSkoq5b
lv0iEm1S0seAVPHX/wDXWRqGtrbwRTXUu5Xf7PlSNpLE4B59QRn2qvIDcZNyBKGABLcg4OR
TdK8PxrdavPcmO5029xPFauD+6lBJcemC3Ix6n1r2KNGhRXNU/wCH9DmlKU3ZGHdavHp7H+
1IntomOFuh88WewYjlP+BDHvWhHIjqJInWRHGVZTkHPp2pybSpDdDwQe9YmvTzeH7KO40zT
Um0+Nma6ih+WSNT/GgHBxySP5VMVCs1GKtL8D6eblSTcndfibsTfqP/ANdYFl4hur34gyaD
awxfYrW333UpB3BzjAB6DllHvzWpouoWusabDe2EwktpOjjggjqCOx9q5C21WPQNU8f6hKI
0aF4Gjx1dijBFz9cH862w2H5nOMo3la1vNtIxxFW0Yyi9L/hZs2fDt/M+h317Cm+WfULnyd
ozuJlKqcZ6DHr0U1v26tHbRRSOZHRQGbux9awPB0a6Z4J0x7l/LSO0E8rHjAOXYn8zWzZTG
6sba4K+X58SSbf7u4Bsfhms8V8UlFac2/5GmG2jd62J2znGQfwqMjKZI474PWnEjd0II7Zx
TGGDn1PSuOOh2EWQqtyBj0HB96hwJZMrkKrEg9ifX3HP0ouZN8n2eNlEjfMxBwQnQke/b9a
aXt7GyLtmK0hXkkZwAPzP8zXWqbUeZbsh1FzWexR1y3S/ji01iwW5O+Xb/wA8kILD2DHav/
AjS+JdGk1vQrvTophA8wUeYynaoDAkYH0xU+hW9w6S397GYrm8wVhY8wQj7kZ/2uSzf7TY7
Vp3sscMTjdgD7zE4H51rzShOMKf2fz/AK0+RhKUZQlKX2vyMxoi11ZQwlfKtcYG5eMIQOOo
/hPpyKv6q+2KNF6nn3plmjf62UYIJC5A3Aeme4OBiodQuFN6yDMk2wlIl+8wHHHtk4yeK2c
eeoorocvNywb7lW4YwoZVI/d/OSTgADnr6YrZ0SC51a5u5oV8rTdiKl3/ABPgZbYp4IyT85
444z1DNO8OC68ufXUDKp3R2SnMWexkyPnI/L271v3Omx3gxqJa7jP/ACwfiEf9sxw3/At1e
zRwUHaVRXPOqV6i0gNg1SztrL7LoMYvpY1IAgYNFGeu6WUnaMnk8lie1Ymh+GNXmjJvdRgt
kd98k0a/aZp2PVi7bVyfXacdB0rqovLQpBH5aBBlYVXCqBjoBwOtLPFIkazQyuhhjbKsSwd
OpBJyc8ZBHfrkcV2TpxqJRktDmU5U25J/cVoPCGkop+1JLqGRhhdsGVvqgAXt6VqLbWGlW5
kihs7CBOd6okKr688CsGDw/qskRZPGmueXJyo8q2OFI458vOfesDUPg/peqz+Zquv+IL2Q/
wAVxPHIfwypxWkIRirLQwqTlN3krsW48SeCtK1z7X/wkNp5geV/JiPmrG0oUOAyA4UlA5Xk
bueKjv8A4j+EZI2C63bnj5dschOfptrB8RfAm1jWOXRNXuI4wMSpdosmB/eUrt79jgDrmvH
9Y8K3+n2i3aeXeWbRiUT2+ThSMgsp5H16Vp7vVmcVLWyPV9X+JWjsYb3Txc3t9bpIturRiN
HLBQxLMd235eQBz0rw4QSNGJiECMTyWAzjrxU1pPCkYWcuyAktGUDA/Q/w1Zs4vtGkSeW6F
7csXj2bnKt/EB/dGOSOmaaujpVOk1dvW3db6f8AB8yHTNNN5d2scziCKdlUyFgdgJxuIz0z
V3TljtrTU472FTHc2bCModzRSqwZGwCOCQyk+jZxxUUF5a/Y44ZIS+NoYhMMRnkZz079K6X
TbS01DXL2+t7aP/hGbW48ubhsrEzSOqjblyDGjdPTt1pOUuoSp0F9rp+Jm+G9ItdT0mwEFy
9tq39qCIHyWK+UyoQ29QcMrA4HOd3bv6HPFpeiQ6tdWqWMkt5cywzi8tGSYZAZV5DrEHIY4
468kbSoxrGyu9I0HSm0S6kS+Nv9rmgQq5RZBkSrHgiUBNmedwIPHHGrp9rrGsRLN5wuYrud
ILmGdxIwE7qyTGUgFo5CpCyclSCpGTXNUqS+LoTGlQlJJy/4e+vyJtc1O8h1EaVPrtvpOkC
BYpknsY7iPeY1YRTDHLbs7umMZxnkzaD4aOm3bfbNIt0guT9lvtOUGWK4V1Yi4s35dWUAko
eg74IA1fDXg27kvtStNY0q31AWEi6e8skpBeFUHlkpj5sx+WRyPu9cg11MGglrK00+zh+0x
aa/kyB7grNEQh2jzB91wCvXqvHvXmV8dCmnGLXn/n/w/wAgVGDlBdLa+o7Q7G30/wAP6ebv
UZNQUz+VbzG3Z5Z0H3YpEwTuVUK57Ba6a01CynW0jtpUKzRu0KopAKpgN24xkDBxWJeW8sU
Gi2uo3Ukk0F2ZpWSYh4oirhBvGCSN6jPGQCamvraLSr3TJbVFWC3hnhEW/DEuUO4Z68qSST
1NfN4iLxMlzttu7Xbr/wAA7IwoQTs9f+HL1tq9pduUtpWZihkTETKJFHBKEjDdunrUCazbS
mNYJRI0kf2iLbnDx8ZPt1HXvx2rE0e0vIb2BkdLeyKspSGdnjMnGCiEZjxzxnvj3rQ0jSBa
X2oXDBAZpSyhTkCMr0wfu/MXOB/eqHh6NK92aTUNeV/1/WpLeSs0rKMbVYkHPODimzTttiX
JJCbSQevP+GKuiGJGyBngfeOeRnn8qZHDGhXAYlH3A96pVKdlpscjpyI9sV1Am9lWVSIwzH
73p/kUQwlpPs9yN2ASjE/pmlcQxOg8jdgl0I/veg/ShHmdXbcrZO6PsCCOVNF9NNF/Ww7WZ
KI47NXVQX3DdtAByAen65qbzFCDYVUPwpAGBmoYIznLFlwCqHPIH+TUojw+7q2MMRxmsJWv
q7j1OSe4giDGeaOMIVBLOBgnGM+nUfnVnbtPAOBxWPJJDpKPBZWs15eu3mC2hIZyW43MT8q
Kf7zfhmubuD8SbzzJLaHSdPQZ2wtIjv8A99HI/lXqxwanrGSS7ydr+iPani+TSSu+y1MPWJ
5/h74va5tctouosZJLc8IMk5Ix0K549uOlU/EWmXXijx2LSwDDT71ILyfYwZQiqV3/AJEge
7dK2dO1nxDc6n/Y3i3SUZlyyzrCu0Y/vdUYHAwRjkDrWP8AFK3kUaTdWpaOQSNBvjfZjdgq
M5GOhr6CjB3Tlbntbm3T7M8epUTulflvex1fiC/g1rVIfCmmfOCVa/aPlYYE5MeR/EcBfbN
df5y+bsBUMo3EDqAen54I/CuZ+H3huLw3pM6GWKfU5HH2ponDKjdo93tnn1LZ6Yro7dS8bO
oddzHh1wcAn1GcZzjP9a8DGKKfs4/DHr3b3f8Ake1hW5Lnlu/wXYlK5OMH1NZ+o3c0A8myh
We7kGUV3wqDP3mPXH05Pt1qS9ujBIkaq7SyZ27VzwOue2B1NZd1cxWsBUPH9qmDBpyADIyr
nHXP0HpxWeGw7k05K/b+uxrXrKKsn6li2DAorMWfjfIygeY3QnjHvipbi2kub+1hdW+yQ/v
5HI4dwfkX8/m/4CtJodsUgUsAhLGQ7TkZPf8ALFGpXpEn2a2cNKSEba4DJnv0PIG4/hWz5p
VnCHS+v6mHOlT55F95wibUHXuOc1mu7T4Yk+WDgqy439QQQR07ipW2uSjgsCuMY6/Wol3yS
CG3ha6vGUlYUIB+rE8Kv+0ePTPStaNC3uxV2c9WvzO8th1xdtG0UcUbTXVw/l28I4Lt6k9l
Uck9h9RnoPDGgJpKyXF5creajMd0s6rtHsqg8hR2B6ZPc1NoGkSadC899IkuoTLhzH9yJf8
AnmmecZ5J6seTjAAvkuAMLgqehOP1r28PhY0Y+ZxyqSqO/QtBEO0knB6DHWo9hZmNw6KvJ2
q3OMD7x/PpxzUtpEA8h3uxPUn+VSm3gLuxhiLtgs2wEtjGPywPyrrRzSbIkK5CxqGQ55XoC
P8A6+amKh1dSCVYEHnHFTqFwCfwqTA5z+VBm2eeXOt63p1pJpkUtsmpWACfaLuAvHcx87JB
tIwWAwRzggnHIrAl8ZfEKAkrZeH7rABym5Cf++mFbPxCml0y9ubtoZpg0YmhC8l8BVEQ4wC
CCfxzyTXCN410oIpvoNQszjjz7dsZ9iOtTKVRO8VdGlKnRcVzysy5qXxc8V6bMsevaLbWtt
Lld1tnefXY5Zl3DORWdYeK7XUlMGkQSRMihNs+PlHC52qSSOepIHqaoeIde03WtHnsbCWOe
VwWCbGBGBkMM9/5DJPFeYrghcDGffGPxrSMPaxvNWZE5fV5NU5XTNnxRY29l4hngt8rbEq2
1eTGD/DgHt6Z44HWs2ziWS7RPP8As6bwBO6thPRjtyR74yRz1qOKPcski8RoQSGYZwTgfX8
K6jQraa6kXwvPDp9rcTXyYnvVdWSXGwRl1+6pJ7g846c1t8KOWT1uWrSy0O08MyXlw0N5qc
dzJbR+RPlcEZineNlyy7lZccZDqSMjB7jRBqerRaIRZWllp12ss+pCe1RBIvMburtgMCVJV
BgRtxwuK3fDPhSw8NXUug+J4ZDq4T7XYzCQ3VrZtnsCq5dTtdhyCGHGc1LqUvxF1O5k0bUr
eGdpvOi863G6No3O1kuIyBuiOVxIoDIMHJwRXBLE80rQtbu307ruZmfpOn3cmux/8Iu9tY6
hoyy6XqmjTXLALAxCvPC7c42kEng5RT3xUemW2t+G7C+8JWN2l3aXmmSGx1O3BCxymQkjee
U3LyUGcMdw6moPhr4f1a21A6zrFvcNd26G33zSCRJISnleVIAc4AXhs4YFeTiu9W3kkMv2a
NmCYOzcC+3t/vY4561yV6sYTcZNNaff6+XT1G2+hzWhw6+uvQa3qGoCOabS1sL2DJblRgEH
p/tEjoxOM5ra0WxXS9VudTslmD3UqNPlyUYhTxjPUr/6CDWumn3kK2VxbApKRmRZcZQknJw
e2DjHX86sXNgglmktsruORGT8orzK+MpyvFW1Vv8Agf5GsKM3qypfSNPNM0hJLsTn2/8A1Y
q0RNKbK5ch5AFB75GeCfwP51KYkSRSF5CBOvBGOtSAFiu3HbkV58610rHVClbclURoT5ahc
9cUpkCn5eeOvpUL5U8jjrwaYw4znJHcdKwjSvqaudiUy5HQ/jTMnGQMA88Uka57bcc81KFH
G7n2ocVEFK4wHdwOCBnNPj7cU9VTGF9KkUDIBPHb3rGUlYLiZ29Ow596ULuIbOKNpJ5//VV
gYA6kmsW7bE3PO47+3sl8mCJFgLYLvJhpGPJY55JwCcnk4PbFXfOvuZI4kWLOCrsN2PU+n0
57etSRKoXbgAZzjHGaz/EWstpGnpOscT+ZPFb5lYhF3sF3MQMgDrXs+0jUko04Xk9NdbntS
ouCcpS0WuhDdC51bxZbaSJVgj+y+erBEZn+YrIF3KfujacDr1+lJvBetana2siX9jJLZ3gk
ieW2aMs0UnBxjBVh6gc8citS30+98QRWLT6WIHDzBbqG6KS2U8bFduduQWXkZGD0I5BLrv8
A4Tvw/exLJajxPoZj2yCJUW7QYwQeRuPuAcgdjX0eX0nCmoyjZo8XG1IzqNxehNf2dvcrHP
4ZtzA6uZZNKuA0LeWGIYxDlVIJIO3I6j5c8YC+LYL7UTYachUJuV3mG1tyn7gQ8+xPseB1r
s/DXiPRPE/nWUKTQ38Z+0S2N3G0VxC3A3gHkY4+ZTxn354b4gaZNZeLmns5ZCLq3VpI0YZm
fcVLEYwZDuAHqVJIPFXWwdKrPmmtSKeKq04Wi9Blxqwa3Edq6zSCNWuJEyQ74OcHngbPpjj
JNVYFkurtUYFYpVyysGWSNwQD90YyQh47ZGe1c1aIlxI6Irv5gddzOrsx5BHGDxljkBenAO
MV1Ph65hsLa4u7h3CfwxvGUxgnCqmOxyenOawqUlh4PkV2bU6vtmuZ6HR6rI9lp5EY3XD5V
VHABPcnsB6+1YegwzOGmnkikcFkZ4mDb+hyT64A4PTI5OCTUmmu9bujbRQySz3AUpEkXmB4
focbc7gSzEDbwDnivQtA8LC0tov7YkS6mCgvCuTDu6ndnl+egPygYGDjNZYfBShScer3ZpV
xKqTTWyMfTtPvdRIezQRWZ/5e5RlW/wCuY6v/AL33fTNdVYW0Gl2YgtE6ndJI3LyN/eY9z/
LtitGcszHJ5+vQVTOOm4Z/Ou6nRhS+Ei7n8QMSAQzcnjg1PFC7/M4HHrS21upYu+M9hUksw
VMsVUepOK1sTKXRCgojAKPrzU5JOMismbUrSPBadWZjtxH8xyATjj6Vzer+NxbZe2t2EIAY
yzkRDqPU5wVOc4x3BNUk2YTnFbnel1VR7dKguruG2iaa6mjhgUbi8rBVA+prxzVviefnjbU
rO2IlAItpC7BMkFs7CCeM4HqK4XxL8QPtEivZebdXKuCLu6B+UAMAUXPyk7snp0q1TfUwdV
dEei+PNfstR1BXguFVILdwu+QRd1JyCeoPOCMjA47HjJdT095lZNRgyFO1zcBD0G3IBwSCu
DkZwRjAyK80vftUzvLcpI7jliyY28/pyf196rg5HbdWigHtNLHpjaPZajdQjTZYRJPOtq0g
2uimRtkakZw/zEnjkBdx4NUZ/BGnqzw23jPSHt1c/wCut7mPJHGcCNhzj1qh8N0k/wCEiiv
d2YtNjnvtpI4ZImKkDt82zn6e1eoeFdGbSo7OK3itf7durfz5r26jWVNKjeNjABGeDM+A2W
BCjaOMk1lUqOGi263OmjCg6U61dvRpJK2r+aZ55H4GsFB/4rPQuR2huz/7Rru/BumeDdN8T
3Wo+Jde0nVLW9tZFmtxY3J8uZ2Ulk3JyOGw3BGeKf8AGg3bXegtqMqTXh09vMlRVAbEsgGN
vbHua9L1y4ieK2sL60hvbD7HAn2a4jXYD5S/cI5XrnIIOa5KuI5ouLej7efzOmthsLRoUq8
lJqd9LrS3/buv4Ffw/deGX0BpNG1C81ptLaOAi+hK+YrFvKDkryAqld2MnaOMnNauq6o2sS
ab9iE63Klw0aN84f5fTquMnJ49cYOOK8MaQvh7xHr2m2skkunajpgv7J3+8RHICVb1Zf3in
6Z71r6vpyanp6WFnr0WnWtzEPtbRWzyXExP3oyxKqkYPGAfm6txwPPqYam6inN6rXc5cRQp
Rr+zpztTkk7vt8upb0U2Wo3V7a6dq9lPJFCfPhtpGZlAIwegDqDwdpIGfer2m6ekTS3d9NH
DHarJI0hk/diMLlnbjIwM8fpWT4S8I2fh1rifR/tz6lLF5IuL4IiCMkFtiJkZOAMknjOK6u
yElu8ksZMZOcrjOOx69Qa8rHV6UaqUZXi97fp6oqVOjGdqLbS6vQ57RPGvh7WPFFno2ni+v
HuN6/adohiUhGbgNlm+73C9a1mxkZyeBXn1rbw2H7R/k2sSRxfa2IRFwAXtyTgDpyxNelrC
vqAODSzGjSocigrb/od2MpQpSh7O9pRT187lFkZyCOnc09UO1sAEYq00YBAAGKk2DjC4I6/
4V53tEjjbM8oOgwCD3pPK4wWJPUVpIoBCrkn0oESl2GMf/rpvEWRNjOWIcjAx6gVJ5fpjPP
bmrbRLkYx65qGQAsfUnis/bcxViIR55OaTGWBzxntT1DnIBPOeMVC28PkAcDPWhJsVyUtsH
JFAlUYyMkc1XdiRgZYnpz1+lSxW525cbV6n2p8i6hc5dgyxP6jsKrPZWt7bz2l5As1rMu14
nGQw/mP51g63430fRdXOn6g9wsuFZjHFlEBHBJzn8ga6C3kjlYSxOrxSIGjcHKsCOo9a65U
qtJRqNNX2Z9LGpCo5U73fU5m41rxf4f1U6f4b8u+sVlitoo9QMZkllkiZ1G/5Wf5YioJOfl
C+ldDY/EsWYH/Cb6BqWhTq3l+d5bSW5PBye46dcN3wetN1K3vHBu9IuIrfVUi8pGm3NC653
bXTp15BxkHpWGvxTu9Ju0sfG+hyWwcYE9t80MgyMnYxIYe4JPsK+swGMhiaaW8kte/qfNYv
CSoVHbSPTsepWc+leI7WK+sprbUIR/q7mJssh9A4+ZD7ce9ed/Frw7dzzabqGVvrW2fyMuj
edFuYFMlSN4LhV3cEbjk85HP674m8G2wk1PwjdXOn62AGVrKGSKGX/ZkQjYVJ6nHBOea6a7
uNd8TadJZa0sGnadIu2SGFllmmHUbn5Re33c57ba3rYmnhlzTdkZU8POu+SK1PMbe5aZLJL
hJWhV1hl2AoWdnYbFAbG1lThVBHKjnOa9IsPA+ta1OZtbZNHslfK28IV7kjnhicqnv1P0HF
TW+iWFrZCxFrEYChQq6ghl78f5PvVnwf4hk0XWYPDuszST2d0caZeSvuYN/z7uTyT/dY9eh
rkw+Y0cVU5YrVbX6nVVwFTD0+aTuutjr9M0qy0eHydOtY4FI+Zh95/dmPLH61c8xY+G5zVl
8NgsM9uaZKqFNvGOwFdzMVJbFJ33ONvB6VLDCEJZ+TnAHvSokcWZGJ2r2xn8sVgeINVkMiQ
2+xYf8Alo/O49cqMH6c0kOU+iLup6rBYRyMHQyDruIwo9Sa8B8c/Em8vb6WHRLlo7dcq84A
JlOeqk/dX0x1o+Ini1dSlXS9LmxZrlJirDEwAB4PdAQfqf14e6tPs0FtOMeU6Ll92SZOSdo
4OOmTyPfPFa04fakctSpfREc+r6jPzLqV2wPZpm7dBjNMmslSO2muLpf31u0wLAkghnVUA6
nlBz0GfaiOFgJHuYGUtGHXAC4BBIbB9RjB/GntHLeWdnHCySsiPlVUgogckZJ4IJc9PYVsz
Ja6FKGGa4+SCNn2gZ2jpk45/E1fGlRxzPFdajYwPGp3hpN+G3EbeOCeM5GRjHc4rV06W70W
zV4308u7tIivKCwAypbqOpAxk54GB1oj1xNrIbjYrKF229kilj15Jz8vYd+OgyczzPoVymU
bV7kwQW99aTidyQXl2FD0yxfG3IHqe3tUU+lahbQCa5srhImAYSFDtwf9ocV0txFJNbyXNr
JZ6vCFUzxywL5iDAycgBlAx2OR19a3fCniHRrOxazEf9n5JPkuzSrLu/unBznjg1lUrSirx
VzSNLW0nYyvhHd3Fv4llhs5/JmuLZ1wII5jMAQzRESArhgDnI7Cve3TzZ7i6dgbid98shVQ
z9huwB0GAPQAAcV4cZbOy8VWOpaTDCohvYw6RIyny2wv3TgDkPnp95a9xc/Idp+Zcrn161x
Y2cml2Zx1ouMrHn3xcAEughQAosJOgwP9fLXpus20rtHJEGfEcW5QMkfuYgCMc4wPzrzP4u
g+boGScHTmP/kaTivY5Y1WeKRR85gt8/8AflK8vMK7pUlKPdfkz6PFRTwOGT7S/NDdEtr6F
vsb3EJtcPtyBh2YfcY43BGIXcAcGuY8KaB48vNXmuvFuuavo1qg2qsMyAyueAI4x8gQeuMd
APbqkmcFViQu7HCgDJJz0x681m3GtQjV5dM0y3uNc1hAfOt7RwkUAH/Pac/KuDwQM46ZB4r
kwOMxdWLgo37PovU46EnTUoUop3W7Sdl6vRfMqXPie+8J+IrLTfFk1tqOjXuWttVjtxDLEQ
20mRRwdpxu74OQT0rSu73UIlv4pPkkglZm3KG2gkgLnGDjgg+lecfGmPVxa6PJqj6QtuxuB
Db6eXfy2wm7fI/3yQV5HHFetBI1giIXLzQQyvn+JmiTJPuavMI06dNVXFOTttt3NsZQSo0q
0XZyve22jt/w9tOx5RrupXel/Hl760sX1C+SaIJaocGV2tlXaCM92/Suo16L4oiJrm01TTY
ioJGmaXIm9ABkgAr+8IHUbmP1rMU4/aXT3mH/AKSV6pCMbCp2suGVhwVPqK3xuP8Aqrj7t7
3/AE2OzGYhUfYe4m+SO6v3/rucD8MvG7eKpJdM1dIk1mNDJFLGgRbpV5YFRwHA546gHgEc9
hq97a6LpF3qmosws7VAzKmN0jE4VF/2mPH5ntXmHiG1XRPj/pFxYqqJfXVrdbE6DzjtkH4n
f+daH7Qt3JDpOi2MWRBJcTzN/tMgVV/IM351jXwVOpiITto7t+drW+++oqmEp18TSjS0jUS
du290vuOp8Kzan4i0iHV9Xu7qws7vLWmmaZMbdRECRvllHzuSQccgYGe+Kr+L9U1Lwaltqi
XF1rPh+SQQXNpfOJJ7YnJVopsbsHB+9kZGD1yOj0eJIdC0aGPAjj062Cj/ALZKf5k1k/EmN
bn4c+IY3B+S3SYf7ySoR/M0li5yxTw7S5NVay6HBSqQliVFx91u1vJu33+e5vaY9leR2N1D
KJbC6RZklxt3RsDjPoc8EdjmvOtC8V+JYviiPDnih7WC3uQ1ube3RRCjMu+KRWAy3ReSc4J
rX+CF0938PYopCT9kvZoYyem0hHx+bmuB+OUMk3xBs44QyTy2Vsg5/iJZRz+Va4SjCjVqUk
tNH8n0O3CYaMsXVwlRX0aT7W2Zv+IdY8a65P5/ge01aHw3FKYobiwTD3RU4MhP3iM5wPugd
ec16BLDeCKxa8jRr5oIheCMDHnFRvIxx1644zmti30eC0SGxjPlQWMaQQbR0VAB+pBP41Ya
2SEgLtYHniuTG4uE17CEdIv8ux5lfEqpGMYQSS+9+r6nPjS5NjKm0YIePP8AC3+BpYdKeNp
RkeXID0PQ9q3WAGM1G3P0/nXB7VrQ422zwrxl4QtPEtud7m3vFxsnVQTgZwrDuOT0Pesjw1
ovivwvaS2sK6fq9ox3xwtcmIxE9SNy9+OM4rv8rsbJC46tnt61Uuby2/s65up5/L06OIlpM
4ONvLevcYHqa7qGLrez9i1zR81f7j6qth6fP7S9peRy0OuayjyPqqaRbQgBR5EpmZX3Y2k/
dJ7YGeSO/FQ6h4egv9UkvroveX1pEuLaRy6Lkk88H5yAcADHT2qHwtCmqzW+tGPbarI62EB
TbtAODMyg43E8DGcYJ61bs9RNhoWq6w6mTfcXFztB6orbAAfTCV31ZqjJxoKzVlp3fT8zCj
RdaKnWd0779l1NrT5rafTbdbXbJYSw7Y1K5UoeuR3zk5B96paHM2l3B0eeRmg2l7CRzkmIf
eiJ9U7eq/Ssy21IWPiyPTz/AMg3U4RPZuRhVcLllHswwcep961tZtGv4AsEnlXMTrNbydlk
XlT9DyD7E1wTi4y5Jv3Za+nn6rZnoRSnHmgvej/X49DYMwwenT1rG8QWSanpz2shaMyEGKR
TgxSjlGGO4NV7XVhN9jeaIwPdIGEb/wALjO5eeuMfyq9KElt5QpLHaflyA3TpWUaM8PUjJ6
GvPCrBo6zwH4kfxFoQe8ATVbRzbX0YGMSr1YezdfxroZ7iGCFpLh1SMdWJ4+n1rxjS9WOke
M7LVICPsetQ/Z5kGAPPUZTp0Pbv0NdjqF6Zw8966eXEpYs52pEO554H1r6ynU54ps+WrU/Z
ycUWdS1JNSEkUDlbIFTv3j95g5OMdF46k8+mK8b+IvjOTUHuNK0TDWoj/f3SN/rE6kLjonP
J79OnWl4+8bvqwm07R3eLTRxJMMhrj29k9u/fiuRsrcvE3lxXDTujnEaq4ZSABgHnkk59OC
B1rrhT6s5Kk+iKlslwk0TxxsGZgEJXjLdBzxgjP4Zq+1hNLDYxxxLPJKTGfIXzJA28gKcdS
QDgegrq7HwH4l1mSOW38PyWsO5SguJfKjCYJ53nP6d+lddofwb1JbUxanq9vbCT/WLBulyM
H12gHJ9a0ckupkoyex5hplsNNgbU7w2xDx/6OpkSSRiSyhhHu4wV6tkAYIB4q3oen65qPm3
1vC7RzbVMoiDbgjDjPXAIGccnA7V7hYfB3w1HBGl5Je3bq4be8ioDyCRtUDg4weTx0wa2db
8EWI05R4Zhh0u8hTCJCTFHcADhZCOc5xhzkjvkZFZVJ6e5uaRh/MeIrrcUEQtby1sYVkY+T
O1viGRc4bcn3k59ahv7OBbKR73QbIwsNyTWaOGK8HeCBwoGeo5I9OvTtfRXHm2upwE4by5H
mjCskhHMcgAGCCGGcAHA69a5zU4L7wpILiwd7nSAxJt5G5hzgcHqB/k+tckZ+9y2s/XRnY6
fu8yd1+KMzwq2n2mrRutxKZ3TyghjwV7lmOee2OM4I4GKk8ZeH0iQ6lYxurbsyxryq/7Q9A
D17VLq9/p+p20M9k00c+8NKsMe51B6lx7cfN3qS11hobBtLuZFupAfJMw3EAHgEnHTtkkdj
xWzU3JTj80Ze7yuEtujMZo5hboMPbsdyl9uMSFMlcDJI5UDOMEnp1r6I8JRy3WkaRcXEYuI
biyjkYlhwWQfeHfnP5ivA73ZIzz3FxAJRHuaM4KuMbsgEZYnIxuxyPpX0V4AkNj4a0DzAxa
GyhB2nBB8vsT0Izxn0ry87m1Thra7t8jGyvr0OB+N0SwahocaJtVdObA/7bSV63dHbJbluP
8AR4Me/wC6SuV1HwJoOqXP2jU9R8RXdwQFElxeI7EemSn14rc0yyg0vTZbG3u9Vuo3aMr/A
GhdCYRBQwAQBRtB3DP0FeXiqtCpQUFO7Vuj1srHq4zE0Z4alSg9YX6dyv4svbjS/B+uajYb
lu0hVI5F6xb3CM49CFYgHtnNZHwjjik+H4TT03TG9kN6Ixls4Xyt3fG3djtnPeupVk8qWG5
hWe2mjaKaFwdsiNwVPp9ex5rkIPhzplpqLXOkeJNb06NwQY4oh5gH93zA65H1FLCVaUsM6M
pcr/r/AIYyoVqEsNOhUlyttO9r302dvvMj47SpFa6Hp8jqLyL7RNJDn5kVxGFLDtna3B54z
XqskckdvaSmNlhe1h2OQcMBCnQ965e88F+Hb3Q5tLWCaCSSQTDVJCJ7oyjglycblIJBUYHf
rWz4W0q18NaONPjvL3UleRHlluWIGF4CRpkhFwSPU/QYq8TLDTw3s4z2tb5af0xYnEUZ4WF
ODfNBvpvfW/l6bnCXF1DB+0nFJLIFT7XHDuP9424QD/vogV60A6fuyDv+6Vxzn0+tc83hTw
7ONUa/s21C51O4e5nvJsRzRksSqxFc7Aufx78cU86Pqxi+zf8ACdav9j27SPsEP2nb0x5+c
5x3608X9Wxdl7RLlFiq9LE8nLK3LFR1T1t1Vr/ic01uuv8Ax1W5iAksfDsEXnyDlfMjU4XP
qZWx/wABb0q98W9Cl17wc0tqpe70uRroIBkvEVxLj3GFb6A10ekaZp+h6YLDRrb7PabvMYs
2+SZ/77t3P6DtVyKVo5A8Zw6nII7VhWzGKrxdPWMdPW/9KxMse41qdSltTSSv5b39dTL8F6
hHqngvQbyJg2LRLaTB+7JENhB98AH6EVmfFvUY9P8Ah7qCO4WW/dLSJe7fMHcj6Kv/AI8Kv
w+HbWzvLi68O6neaBJcsGnt4YI7i0kb+95T/dP0P0xTovDlm2rwatrV/da9qNv/AMe7XUaQ
wW/cFIU4z35784zW98KqrxXtPl1uKFShDEe3vone3Xvbt877dB/w40aTw94H02xul8u8l33
dwh6o0hBCn3Chc++a8/8AiUom+NXhqMjhhYDn/rqa9aEx81XdtzFtxDH73OTmuV1v4f8Ah7
W9cudUvtS19r6R/MJ+0xkxc5UL8mQB0HoBU4TF05VZ1qkrXtZeX9I1wWNjHETr138Se3dnd
TyMZ5s5++xI9OTUZbI5NV7UCCztbdLq8u/Ij8s3F5IHmk5JyzADPXH0Ap7MNwJY8dvX615N
blVRqDuu55ZO+DjPFJx61G0mBnjHeoTcxggFs81ndgeT6lcOj29vA+2eVgFOMDHfJ6jjJ45
OO1eY/F3xFcXGpL4dsTstYQnmKQMyyNjaDx0GR+JJ7CvQjPAvieOKdWWRwfJJXgnZ2wT78k
ADpjJBPl+oWyTfGMR3KmT/AImId0x/CoDLz6EAV9Nl1KFOabW0eb5/8A93GTlOLS6u39ep6
iltDoejJApUQ2UIiVnYKPkXH6tk/jXJxXcFt8MYJJmWNDYbOmcswPGO5Jb+tbXxRI/4QnUC
YhJkIf8Ad+YfN+H9a57xVsi8AzWaQyGOO1gIzglCNg5+nc1z4Wn7aCnLeU1+H/DnZUq+zly
rZRf9fgZF/fC5+Gei6gkhF1YXKIrDnaykgD/vnZ+VdppmuwXqWcmzyxc2gulxyFO7ay468H
H51wXgOxttf8O6tpMplj23Edwrxg4U4IGRnn7vStCCAaJP4dt0uXuI3kmt1fAUEOARj0G4Z
/Gu+vh6dRypP4k216NX/M5aGIqU1GqvhaSfqnb8jf8AENu8kqNA2+OZvtNoWbiO5QEkZORt
dc/Qg9M1PJqYYKsCYbAyz9EPoPUj16emaz5pI9T8NvcwuBHKgl2SjgyI2dp9GypU+oNYF14
k8pSkUQkdVVizNtXBGRnjggdffA6mijhnUgk9XEnEYpQneL0ZRu7wWug3tmmwT6dqHnW5cg
FVDbhjnLdcfj3wTWb4s8XXervNbwmW3sHYM0bHJlI5G7tgdgPbOayry8jV3NvueaQlmnkyM
gjAKqe/3vnPJz0FQQW8l0ixwp5kpkVEQHLEtwAB7mvahSUdTxp1XLcu+GdEvfEWpJp2nRCS
WQ7izZCxqOrsew/U8AV9KeB/C+neEdOaGwBlunAE9yww8p/9lUZOAPxzVD4d+FU8K6EsDiN
r+fEl3IvI3dkB9FyR7nJ711JcbkDZx69aipUu7I1p0erLUU5JPXp9akjbOecj3qtkYG3OBz
1pVYOSOnuD1rK5tyl2GUZUBuPepRIGzgH8KzN4RM5JY9KsRTAIORk9qFImUDzP4z+HIo0Hi
WCNsx4jv1Vd2IzhRMq5HzKMKfVSOQRmuY0c77RLG6LSOqZLNh1ZWJwM5O4DO05545r3G5WC
7tJra4RZIJUKSK3RlIwQfw4r50vLV/CviibTooRK9tIWtXjP7y5hfGATghioGDu6YPtRVj7
WHKt1sKlL2NS72e5x2tW40XVriGJ89MR5JBRudp+launXMLJG5lSRCoEkQTcyDDKoYEjdjH
JHZhjJNW/ENjLq90l3cR7Zj5kZBIj4RAS3AO5VBJ3DAIIxnmrMOnx2cpjkWCCKS4Ja3h3kO
B/CrnLBgWC7lwOS2TzjdP3VzbmErKT5dilFpc1/9j0tJJN8lxFGkcpSRmEgJLAgZUBckjJH
I9c19KwxrHtijX5EG1cdABx/hXmXwj0JpYf7cvLYQKyGK0TjaVJO+QcdDnav+znk16hGG5A
wBjANfLZ1iVUqKnH7O/qyNyQnbj3HNNHJ5/Wn5yT79KQ/Q564x1rwUwkGSWAPb8utSL6gZq
NVIxuG4Zp5HPA/PtQ30FYlQZAyMkcjPapd3OR0qAEDuvNLuI4PT+dRuJoupITj09ae8gBHa
qKuy8KOScU9j6gk+lFhWZOZCcDp9KBL8vBI5xzWZq+pWmlLbG6S9uLm7dktLKxi8yefH3iB
0Cjpk9+g4NO0bVLLWYrhrNbqCa0lEV1aXkXlz27npuGcEHBwfbnFdTwVZUvbcvumvsJ8ntL
adzRacIyg52n+LsKDMsc3fcwxgfxe1FrG1zcRwDAeQ7fm6fjXOaf488NX3ibTNIsFvdSa7u
Y7czgCCJNzY3DOWb8lp4XCVMT8CHTw9Wrf2cW7avyOg82SSZHDDyxyBUpcecJQD5gGCM8EG
oJFKSFMEckfrTIvvdfXr61yTbuRGJeMhQlwevXniqpMxJEchIByoP8AjQxwMKSCD6d6UDAJ
Zsgjr1qE2kNxRIJGK4JIY84pycnrjHJFQpnHBBFSAnZkg4JwKXUpRR41aW80mt/bfOWREtx
CqqoOJUkG45wOSFBPuTWhd6bp2p6vZ65aPsnt2ZZMIcyjayAkHp6huciuJ0bW7u8tVQ3kUE
sodbmJsB4yc7nG7t0Kr2JPYHG3DcJpqi5sYv3Urrb+UnzYUKFwCOu0gEnPTOK+0xGFqauLs
7WXp2Z6eHxEOZKS0v8A0y78TozN4GvF+b78QyPTeB/WsJLMXx1PTrhpE3W8MZkH8GUI+X1H
Bzzin6ldzan4Z163v4xuDll85wArKQRgjonGBj+tQ6ZfzzyQX0iwhJo1V9km4HAIyvGT7jn
G3qKMJQnSouHVP/JlYmtGdRSWzX+ZyfgaebSNb1ewuMxbraQSngbNhzu9emcY9RVa8urpNV
0FHLPIpjnwVwd/C4HbBCD8zXX67f2l2sUVpGrR3LCGW8EI+4T90HG45IC5xgc9xisG4mtRE
9zdJbwtbSkqdju2cMrRmTC7yeoGc8cnJJr1KXvPnlGzZ583ZcieiKcMt1aaZLBdz/Zo2mmZ
kcAxldw3FQxySTuUBcZI5I6jA1bUHukWNWJhRiVJUKX5OGYc4PPQHA6DuTBqV8byUeXGIoE
GI4gSQo/z2HA7VUAK4BIxj611Rikczbe47qcGu68FRx3ms2t7FYk/2fEzyLCo+dwMRkZOAe
+TwMVwqN83BOSa6jwx4pbRLaaLy5GR33goeQfQjoc46/5Dle2gup7lP4wt0kWP7DeFcfKVC
kMR1xyPfBOAfxGbMHiqzI/eQX6kZwPsxOcdcYz6j69s14cfHuqyy4itrPcSQMIxPt35pJPH
uu/wSWsf/buP65rH2TfQ39u11PfR4jtTwI7o5AIzDtHb1NKNcyP3dqzDr8zDj24zXztL408
QTbj/AGq0eB/yzRVzz7Cs271/WLkET6pevnsZ2GfwBxS9i+4/rDPpW48QGLaJFtoARkmWQD
+eKxdQ8e6VawN52t2m/HCW+ZG6/wCzmvnFv3h3SNvPqxyaliglnmWKKMl2wAig55wB+ZIpq
iurJdeTPV9U+JdkxbyBql2xyDkrAuCB06t1BP0OOabNpWuePIdL1WzXTrAozmD99J5mAcHJ
C4HK9ua87XRpYZriKaVPMimNuPK/e75QcYGOo759B68V9FfDK0W28LpbLA0UttLJDJubc2c
huuBx83A7dOetcOZYn6pS9pDcmPNLfY4m38DeKLKQx2f9nBXVY2f7YzbUHZd6Fl5PQHGOCD
1re0X4diO5jm13U5r1Eyq2iErFtJY7WY/M4yx64z9OK77YRnJyO/NNaM5wDzXztTN8RUXKm
l6IGmOQDbsQLtAACgYAAHYdABUqgLkbsMajiG0ZxjnkCnl4IYri5vZTHaW0LzzyKMlUUZOB
3J4AHqRXnqMqk1CO7C13ZD92OSRQBleG9KyNEvdY8RaMNSs9Xg8OW907pYQQ2yTO2w7d00z
8gbuPlHvjFHhO98VXFvqkXjewaEWqr5F5LbrC7ybgDGCoAlBXc2RnGOvNejLK3GDkpJtb/w
Bf8A6Z4VwjJuSvHdX1/Kz87NmsOCckYPNGQDwePc1kePNV1XRfDEGpeGzYhFOLyd133EJZ8
RlFYbQuMcgE5Paqela54n8WaHb3OjQWOkylfLu9XvcYmlHB8hNpwSBliFPJPI7qGWOcFNzS
vr8iqeCnOkq90ot2u3t6/wDAuzpomDdHBxwSD0/+vRv468e9cE/irxD4T14ad45Y6pYzRiW
O4g2PJtOcSRPgbhkYKt79DXRX9p491FfO0ufTfDkZAMGnPMBdOD08xypwx9CVHPQU/wCyGn
rNW/r+tzSeXzptOcoqL2lfR/hf8NDoE7c5xyaMkZ/zmuU8AeKL3WrvUNH8QwiPWrJGk8wRi
NpAhxIjqON69cgDIBz2Nb3izVJ/D/hV9WstMj1FklKTebNtS2XgK7IMMwLHHBAHfrXNLL5q
t7JPpe/kY1MHUp11h38T210d9tQ1Sy1F9T0rW9Ca0fUrCKW1ktLuTykuIZMk7X42uCzdx29
MVJounahBf61rWvNaDVNV8mP7LaP5iW8UY4DP/Exwvr0PPOKZ4S1q717wVp+oXyW63Ek9wh
8iERqFVlAGB6ZPJyaqePPEt34T06zurXR476O4ABu558wxyHdiMxrhicLnLEA13udeV8FG2
i38rL/OxpGNaVT6okub4fud7Xfn8zooiY5FeNyjocqV6g155r8MafH/AMNvHGiNM9jNJsUD
c5Ay2B3OK7bSNQm1bw3ouoXohS5urQSyLCgjU/O4GFHsBXGa8d3x98MKucL9gH/jmaWV05U
a1Sk3e1jfLk4VqsX0hJfcegSZeZuTnOOe3NKYlBJwPc+h7cVm+K9R1HS/DsuoaJpttf3ETO
0/nyH9zEADvEYIL9TnsAOlVPA/iJ/FHhJL26EIv7edra5ESCNTn5o22jjlSR/wGvLlgKjoe
3urdjkWHm6Pt18N7f0jX8sbyOc45qRhyvYDtn3rjPid4m1jwxHpE2jxwLbThzNLNCsoeRT/
AKo5HyjbhuME5PPFdxcFJDC4jEfmwxzeWTnyy6KxX8M4qMRgp0aMazd0/wBVcU8POFONV7S
vb5dyFecYU49e1SKSQd2APbt7UoIC5JPXA3U1cPwDnJrguZWPOPH2iT3Fu2o6bEHu44is0Y
UZnjwfX+Jckqfw6GvO7PVjLbRyIFmnuZSh8uMou7nnP3guDuIxuXpz0HvP3UYYJ+U/hXzRq
1lfaX4iuGtbbzLOW4uGgQEqDtG4lRx0Vlz1B6c19bkOIlXhKlP7O3+RtOyszWtrS2nHnmGd
slZvKfayhmTdwc9OM4PAOeORiydrJEZGuHkDbA4dgWG3czZyDgNwT0JArlbrXLm1cw29lEj
yYwC+4pgY2lRgg47Ek8mnQQX+uhpL27eZI0+S2WIqS+B8m3jgEgZzXuunLdvQE4vRLUbqmv
x2soNnMZ5AqYBJZYXCkEhs4c/MQDjAHqea5i8vZ7xkNxIzCMBY1zhY19FHQCn30H2acxSQG
F8Z2b8kZ5APviqY+g/GuuEUkcknqKq7nAVcnPCgcmnhWIYhSdvUjkD61teHNMiuAl5Lc2yh
Gb93KhYHaASTgjjBzjIJxXTNFOkE6I1ulhx8kaqpbec8heAMZGe3y8dKUppOwoxctjz9Eba
ZFU7QQCR2PapBG/kebsYRsxTdjgt6D3rt7OUG33TwxW1iUOBIg2yyKS3IxwCBjnJypweq1Y
t+beMeciD92xkjhBEj8gqgwM/w9+mTxmoda3Q3VBSW5w4tbkPAI4JvMlw0ICHc4J4K+vPpW
/FZ2/8AZ92L+BYhGGEEz48x8HDcA/MQT1x681u6mSqTuN5lmjERUHY+MF2UZbCjhTtHqapI
xls7eGbatmIwkjvncVChjk54z6Hjr1xS9tdXD6rJ3t0Oen0MmXNtdRSxMRsfayF1PVgp544
9eSAMninSQWFlbTbiLh2AXa4AdTnnGCQDweWz1rTvLZ5JYrmF1tpJZdzSj94Yxt45GSOOgO
O31FK2sEgsRPIyM8kb/Oy7nUkAghW4/EYOe9PnXVlLDVNUoklm0Z8uGCFLVbtYnKJI0jEqT
yFI4LdR1x26itHSreXUdSZ7LT7Ca6SVYmjkVnSJQDmQ7SEUZxwSSSpAyM1Rto9T1KFmsEVL
ZxHG7k5ZQPlBJJ4yfSvRtCXTdB0xraQlHQu1zNIioxZRuJbBx0YADJ/OuTFYr2KtDWXY7ML
l06us1aPVmrpWh2enLF5MaPKuTvKgMWP3mAAwCxJz+QwABXoPhCBPs10zHl5d23HQ7QuffO
BXhmh+Nr2TX4otQWJLC8fEKqnzRZ+7kj14z165r2Lwlq0cl7eWMZDPCA0hB+6x6Lj6c+3Hr
XzWPw+ITbqO91c68XOlLDONNWs1p/XkdG8A3Mo7jA9qgms5Wt2kGQSmPyq4p3PzyCc8mr8f
KDn8q8VzcGeE7mCkDPcQP0DR5+vrVFtNe9sdU0yeQ21ve20sBlOSqPuUq7D03KM+2a7IIhV
RsAAHHHTpXOa3rVpoWkzXutCUQpJ9nCwoGeSQ5KgAkD7oJJJHb1rtwNapKp+6V2FOM3OPJr
K+lu55Np2s634AuZNG17TBPZMxkEExx16yQSjIwePVT3Ga9K0zVdI8RaK17pNxJILKIrJaz
gLLBuwBkdCuf4l4+ladpd6fq+gWqypFquiXifuRdRHAcEqwIzmNlI/hOfQmuA8P6JFoPxqt
dO0ppTp91bs0sUp3GOGSBmZHPcKQDn2U9a92UKeJbi001/W/VHs1JUcwjUc4claKbfZ23uu
jNXx0SfBfiJQMLHDbIOc/8t460Ph+jN8OfDpXPAuv/R7UnxBhCfDbWHAyRFAjEjnP2hD/AD
zVr4bRl/hroBHUC5/9HvXFVqJ4C6/r3jCC/wCE3/uJ/wC2nG/G3/U+F/7w+0jP/bRK9P8AE
Ab+1b84/wCWrnNeYfG1leHwwUx/y85+u+OvR9beVNXvRISEe7kAzzkf4UsWm8LT+X5E4x/7
Hh/+3/8A0o4TTCT+0DrP+0t3n3/0cn+ddB47fHw88SHA5ghHHvPHWDpY3/tCawB3F3/6Tmt
/xuFl8BeI4Ihul+yxy4x/Ck8ZY/lzXXiNcXT/AO3jpxFlisM3/LT/ADIvhpgfDXRuOTPd/w
DoYqj8XSP+EDbkZ/tGDj/gEtWPhWxv/AWnQ2jGRrO6uEuEQZKbiGXPoCM4PsRWT8Yb6K28N
W+l3BCajcXa3Qg/ijiVXAZx2yW4HUgE9Kx9lL68520t/wC22FShJ5ta323+dzrfDh2+DfDS
jjGmRH8y1ctrB3ftBeHPb7CP/IQrqfD2T4P8NFBlTpcWD2yCwP61yuq/8nCeH8/9OP8A6JF
a4Rf7XV9UGD/3iv8A4ZnoFpKkV0jypviHEi4zvU8MPxBIrzX4fxP4X+JOt+FJWzDdhoYSf4
nT95A3/AlJH/Aq9DTk5H4Zrz34v281jf6B4osDtuIWW3kcdpYjviJ+q8f8ArgyqafPQns9f
0f4fkZ5Y1UlLDPaorfNao6zxXaJq8eheHWxs1W+FxNkf6u2gBaR/bO4jPsa37q4NzPLLt2q
7Egeg7D8BgVgeGdRPiG41XxWbY2sd4Bp2nwMQfKgQhpSD/tSHH4GtkdeTzWOZSVKMMLF35V
r6v8Ar8TlrpwtSe8d/V7/AHaL5Cs4APelRwPr3zUbg5IA460kIye/415dlYwRVWVvt72jIy
4jEiyZHz5YqQB1BX5f++hXzJ4xl26rczMtwLuO7cLKNyxRBZCAqA9MbTn3HFfQtkssjmO7k
L3FmskDO3WWJ8FGPuQoB91Y14b8QNLF1rt3qGjSRtc7ma5gibDh+7KMDd8pBPfnjrX1ORwj
SqyiuqX6/mtSqibVzC8QQRp9muYTDcRPENkcYOYwCSQwOT8oyMMTgHrgVHd3+pSO6C5M8BY
srhhE5HbJzkcHAqTQdVkmuLW3mtRPufEJCqzu/OQzEZIJI+mB2FRxmW31We4e3DwhmMoLhA
rckeozjp1Vq+k20Yk76oxjGJpkhUFpmOwLngdMDJ9P6V0WgeH47qJPMtpDOhLEtLtjYldyg
4yQAMduS2CcYqEiK+lmaw+zSyuAqRlxFIBnLAggA8DBO4cZxwa0mnilJ+z3LWl0RHBHDMpU
lRydxGFIwQAfYdzmibbVloKKind6m3d2cgd0EBMEjHLMSwGWJAyvuzE5x1A5Gax7eC3c+Uo
uIkiYfJct5YD9TtOOqggenXpkCtKx1m/hAa6tvMt3cBCsqk4JbkknjjAx7jJ9byano+oQmd
7tYirbMSSBCMHkbT0zn8Qa5HUqQ0kr+aOnkpy1Tt6mHDFZ+UJmtJEkihwhndTkZPA3HBY54
OCeMe1LNFNm3SK6u8/MOZj1boCvy4AOef8A61aF1pOmtdO7TiNpX3qBMAVxnlOeME5zg4ql
qVxBYWszS6lazxu+BGmDIEOQV+8d3UdcAY7YFVGopPQJQcY6mfPE/mfaGhZbnymkDJuIRRw
SBjkYwMg889gRUFzcpZwkymNgjBDFG+1t5XcRkcgc9T6YxWDfXiyuyW0fkwfdCBiSwHAzkn
scYHHtUFtbyTSMqxHCjDZOAvbn6V1ezT3OeOIlC6ia91qTlreKwM7SuyyAEc7jxsA/w65/C
trT/D5t7qeXxNfW+kRs3yRyzq0jNnptBOB0BJrFg0nayySzvlyQswBihBIwp84jGM+2DzyK
0LrxBZWywxaJY2qP5Q8+R4g7SyFudrFd+MHHUfU4yYnTbVoaf1/XQ1hi5KfNLV7+XY3b3Vt
P0rQWGnW9zPA3lwRvLB5UUhQ7iw3HLZz0A4HXGRXJS6vqGuzLayxtMHYeVb2sQVR8wLYUDk
kDqc1sab4c1fWI0n127msdKgj2rJdNjamc4VSeBnnJ/Wrtr4t0Tw1DcQeGNOeadmCG5uG4c
DuejY9BwK5IxhTuqUeaX9df8jslicRVSdaXLHt3+X+Zp2ulReHY7C81SBbnWbh2+zWIG7Em
PkOf9nAy3T06ZrtvAlg+m6nYpLMJbm5a4kuHUcSSMhYkew2gD2FcZ8ObK7urqfxBqxMk1wG
EDOTnBJ3Mo6BT0HtnFeg2yEazpBhyGF2gAX0KOCPyryMZWam6N76O7+T0Xkjs9l7XDyqyVt
NP835v8jui7q0ihPmCZB9frT/7QWOa3j8shJOdxHHTpVyNFOC3LAHn605bOMjZnjFfNupTe
6PnpJj4LtCTuIWMKGz6Gk1vR9P17SbjTdVhL28xDb42Akjdc7XU+oyevBBINOFrH5bKMKXA
GakSA26uICRucNjOcA9ayp1vZSU6Ts0OMpQkpJ6o5jw/4O1Tw9aS2OkeKrY2DOZEivdJErR
McZK/NjPA9uOlaeheGbbRLm9vjdXOpateg/bNQugA7r/cQDhF4GecnAHAGK3vSkIDAqwyDw
R2PtXXUzfEVI8uivvZam9TE1Kl+Z776JX9bI5XxFoNp4r0m00w6nqNjBGXmkihjR1mbIwGy
RyvOO3PrUvhPRo/DejTabaapf3ySjzraO5gRFtzk7iuCTliRkdMj1roYbeOMQhBkRqVUnrj
/OKmeJZDkjDBSoYcEA0PNZun7G3u2sZ+2q+y9hze7vbT/hzhPGnge28S3kd9eazqFrDEgSC
zW0jZYAQNwUhxnLZOTzzW9bSKx0xJ7qfUJYEaKa8nt0DSFt21imSCVBHXrt5rYWAeXGsrFy
igE+pHehLWNRtVQBnJGO9XLOKstJJaPt2CpWqVKcacn7sdtFp+BwOneAWsfEo12PxZqMmp+
aZHl/s9CZSfvAgyYwRkdMc12j2kJuJpPs6NBN5iPBJypjf7yEd+OKupbheV4yc//Wp81ukq
AMOjBlx2INZVczrV3HmdrO+g61epXadR3aVlsvyR5bD8MbaHUJL3QPE2o6TAcgx+QzSov90
SI43D64966M+B9CbwzqGkq02++CvLqtwPOuWlUgqx5Hy8EbQe5yTXYGJRkKABknj1pjQj5s
jI7itpZ1iG1y2S9N/68rG08fiZ25p6q3bpt6/M5/w1oVv4YtNP06yku762S5Ny7XBGSSApV
VHCLjnGTk5zXP6h4AtJtZGtXHiPxE2omXelyYovMDL0IOR0wAOlehLHtAHYdqfIiSIFkUMP
Q06ecV07u2vkZRxNeE5VIy1lv5mSFF7MzRq21YwZHl2p0ABdsYVckZPbmuc+JOntN4QOmLG
st9qt3BFp8asG3yBslwR/CFLZPT5q2/FnhqLxB4cu9J+1yWfnyRSiUJ5i5TOA65BKnd26EA
1i+EfA9r4Oilkt53v9ZdPLW5KbEgRvvCJckgnux59AOc9WHlhov63Ofva6evS2/wChrhpU6
UVWcvfi9I27db7bm5bWFvptjaadakfZbKJbaI4xvx1b6sxY/jS+UhztbJGcVNb20sjSozfL
GwVSepOOTUS2s8YmcjLIrbAO57V49VyqzlOT1ZzOpd3Y3yWJxgMFOKVIPlGeHboKrW5ktIH
mkQqXIADHv3NRm8Yusx5Zd4TIz16Cl7Gbej0J50cT/b2jalYxyWl8n2q6s5PIWQlWkVD347
PkH6tivO9WBg1SS83PcCeUtK0c6qpUk7UbttJR+mCEjHUmuL+IWmw6LrFpZ2jzNEtnDIDLI
WILoGIHoMk4A9awbfUbuziK29xIqd0zlTjpx+Jr9AwuXqgm4Sun3H7VNarU7CTT1WSSZmtZ
GTEz3NvKFZCxJDAnkrt5x1wMkjmoLixL2aC2uEW6hcxR7oNhC9kc4AbcNp+7xu5PNM0DZr1
tqt5fxobi2txMHTILMM8n/vkdMd/WptQkksoI7uGRzIjNIFc7gXCkbj3z8o46HHSuuzZSaR
zDi2b9xewNazp8hkQZGRkHcn5DII6Hg11OjrZ21rEY7qG7jCklJlOMDk8DsO4Oe3HOarX9y
bq40eWeOJ5nO1n24OFfIwBwOnYc1dv5WgNsB88V4y+ZHISyjeRnbnoeeCPQU3eWhKstSJbc
wm5kgeW3kjABS2l8vylK53FSTkE4PGMAdahxqVywV5bQXULH5rmBUKuOAPMHAOCOuOfcVLD
bxy6HPcOCXiWFsZ+Vs4JBHYcDpinyafBeXkizhipiQhVO0IOwUDoBmi24N7DLOx15Gilazj
uraPG0W1ynBGMYbJPbofU+tXZdNv8A7exeyGxgsaKr70AzljtXGF7gEj3NcteXcmn6m62ZM
QSRnGHbk9Mnnmo5dT1CUeVLf3TxEAlGlODkd/WlyVG7pr+vmVzwtZpmuJdLspntVmhDq5Zv
Mtm8tGH8B+Ys3p09OQOaivtRuJr0xaWZTZSuN0bKII5ckgA4IO3nGCaht7cNbzXAco8VsGQ
IqgDPOOn/ANepNKQzDcJZImjEigoeTgZ5znrnmtOUi50mi+DItTtLabUdYVo+VS2tmyFwMl
VLccZ5IBx6109hbeHfDw3WotkkJVd2/wA2RiegB5PPoPrXAzQm10aW6ilkErPGGAwqsDjqo
AB69OlX/D1suoRtNcszbsPsGNo3DJAGOnb6Vw1sJOq3z1HbstDuoYyFFJQpq/dmp4gM3jG1
uLTSI7iRbeTeCybEJGQQSR1JzgdsdDnjO8O+BoIJYpvEMqNkgLaRNuO49A5HbAJIHQDJOKm
0K/urlk824m2fNGsfmNsQDc3C5xzsAOc8ZFSRanN/wilrq9wsVxJO7ObZ1226sOh8tNoPQf
ezUOEqUHTg7R8t/vLVRVZ881eXnt9x2cM8uok29lC0GnxkoLpXXbIBgAIvXHUZ4A7Zq/Ffw
f8ACTaDYROHvvt0U3lJyVjXduYjsApNeNXfjXXdVkZJLw28ZYIUthsyD79f1r1n4MaTaWOs
alLHGZJxaQt50p3N87PuHp/AvbtXm4nCewoyrz6LRLz01bNq+PUoOnFXb0u/0R6/025znrz
U6vz1+gqCP5oyT1JoBJQ9sLnj6Zr4rVnBy3LPmljz/Kp1YjGetUcZyeetWYSSWyT0FFrozk
rE6uSBupcjnHU96hRvm9qcG5P5VOxBJuAOD6Z6VIG9P5VAWJNKxOPrTYEpY547U5W9arZI6
fWpFJK0AT7vl64zSFucDrURPakckEYqUhk+TxjpTcmoy5oYmquIlZsYJPNIJOc1VZzjPfFM
3HaTnnNLmY+XQ0lbI5/GmMqsM9TVWByScnJHQ1PvIx7itVqSSR5wQyleSBznIzwaXaO45NU
/tTi7ni2rtSESA85zkioJNSmj0K9vQsbSwBioIO04x15rVUnKVl1C5NeWhlZePl5B49fSo5
NKV4USHbGqZwuK1D8xGaq6jM1rp9xPFjeiFhuGRmrgpRkkmJpNan//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0