Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1656.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Foglar,</first-name><last-name>Jaroslav</last-name></author>
<book-title>Dobrodružství v zemi nikoho</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Foglar,</first-name><last-name>Jaroslav</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>47f8aae0-073b-429b-98c2-f1a80a54e977</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>0101</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>1. Zachycený rozhovor</strong> V kuchyni i tam venku za oknem v rozlehlém vnitřku domov ního bloku panovala už skoro úplná tma, ale u Denků přesto ještě nerozsvěceli. Otec nebyl doma, měl odpolední službu a vrátí se až někdy před půlnocí. Maminka poslouchala jakýsi hudební pořad z rozhlasu a Vláďa mrzutě zíral z okna do spleti ztemnělých dvorků a zahrad.</p>
<p>Hodiny na stěně jednotvárně tikaly a někde v hlubinách domu plakalo čísi děcko. Vláďa neměl rád tyto tísnivé chvíle podzimního stmívání, při kterých se nedalo nic dělat než čekat, až se ještě více setmí, aby se už vyplatilo rozsvítit.</p>
<p>A v této hodině, ba vlastně v této minutě se začalo zvolna a nenápadně tkát předivo zvláštních událostí, jež měly Vláďovi neuvěřitelně poznamenat celý jeho další chlapecký život. Mnohem později, když dnešní soumrak i večer byly už dávno prožity a ne-návratně se propadly do minulosti, častokrát Vláďa rozechvěně vzpomínal na dnešní pochmurné a smutné stmívání, které bylo vlastně začátkem všeho toho, co potom přišlo.</p>
<p>Kdyby tehdy u Denků o něco dříve rozsvítili, Vláďa by velmi pravděpodobně seděl již u stolu a dělal něco do školy, nebo by se obíral svou sbírkou zápalkových štítků, či by vystřihoval a opi soval ze Sportu tabulky výkonů, psal by si deník nebo by se prostě zaměstnával některou ze svých jiných zálib.</p>
<p>Ale nevyzpytatelná náhoda, měnící často vteřinovými malič kostmi osudy lidí třeba na celý život, způsobila, že u Denků seděl Vláďa s maminkou v kuchyni potmě snad o čtvrthodinu déle než jindy — a tato čtvrthodina všechno rozhodla!</p>
<p>Jak teď právě seděl s tváří přitisklou na sklo okna a díval se ven, rozmrzen svým nuceným nicneděláním, povšiml si náhle čehosi podivného. Z levé strany bloku domů, z kteréhosi okna — či snad pavlače — šlehl občas do houstnoucí tmy záblesk světla. Někdy delší, jindy kratší. Zřejmě baterka. Kdo si to tam hraje? A zas a zas-------ale pozor-------vždyť je to Morseova abeceda — někdo tam asi------- ale ano — na protilehlé straně bloku, tedy po Vlá ďově 1</p>
<p>pravé ruce — tam kdosi světelné značky přijímá v jednom z osvětlených oken. I odsud občas vyšlehne záblesk-------to na znamení, že ten někdo — ten neznámý příjemce — správně za chytil a rozluštil slovo zprávy.</p>
<p>Devadesátdevět chlapců a děvčat ze sta by zcela určitě mávlo nad světelným rozhovorem dvou neznámých osob rukou a civělo by dále do tmy dvorů. Ale Vláďa nebyl jedním z těch devětadeva desáti! On byl tím stým! Byl přemýšlivý, zvídavý, čilý, bažící po příhodách a dobrodružstvích jakéhokoliv druhu. A morseovka pro něj není španělskou vesnicí. Kdo a co si to povídá světlem tam venku ve večerní tmě ?</p>
<p>Vysílání bylo pomalé. Vysílatel nebo příjemce asi nebyl zběhlý v morseovce. Vláďa chytal písmeno za písmenem pohodlně, bez pečně — a byl čím dále tím více napjat a vzrušen!</p>
<p>tmou do protější stěny domů podivná zpráva. M—u—s—í—m—e ------z—a—t—í—m------s—k—o—n—č—i—t------s------c—e—s —t—a—m—i------t—a—m------n—a—h—o—r—u------</p>
<p>Vysílající se pak odmlčel, jeho světýlko přestalo blikat a ozval se příjemce se svou baterkou. Co se doma stalo, že nesmí ven? ptal se špatnou morseovkou s několika chybnými značkami, jež si Vláďa domyslil a opravil. Ale vysílatel nedbal otázky svého pro tějšku a pokračoval: J—e ------ t—o ------ v—e—l—k—á ------</p>
<p>š—k—o—d—a ------ p—r—o—t—o—ž—e ------ h—r—o—z—í Pak se vysílateli asi něco stalo, protože záblesky světla náhle ustaly a v matně osvětleném okně — asi schodiště domu — se pohybovaly obrysy jakýchsi postav. Marně tam příjemce posílal přes celou šíři dvora své dotazy a výzvy, aby vysílatel pokračoval ve své zprávě. Už ani písmenko, ani jediný záblesk nedostal v odpověď.</p>
<p>Maminka vstala od rádia, hudba skončila. Rozsvítila žárovku.</p>
<p>Vláďovy oči, zahleděné do tmy dvora si bolestivě zvykaly na oslnivý svit stovky svíček.</p>
<p>Povšimla si napětí v jeho tváři a uvědomila si, jak dlouho byl zticha a zdánlivě bez jakékoliv činnosti. Co to máš tam ve dvoře? Zeptala se trochu podezíravě a krátce se zasmála.</p>
<p>Vláďa však jen cosi zabručel. Byl tak zaujat záhadným světel ným 2</p>
<p>rozhovorem dvou neznámých, že se mu ani nechtělo teď něco mamince vysvětlovat. Jeho jediným přáním bylo, aby tu byl Vincek Prokeš, od jisté doby jeho nejvěrnější kamarád, a aby se s ním mohl podělit o tajemství z tmavého dvora.</p>
<p>Ale musí to počkat do rána, až po cestě do školy! U Prokešů nemají rádi, když za Vinckem přijde ještě večer nějaký kamarád, ani kdyby to byl tak dobrý kamarád, jako je Vláďa!</p>
<p>Otevřel tedy jen svůj deník, zapsal do něho dnešní den a hlavně večerní příhodu. Snažil se přitom vypsat co nejpřesněji i celý podivný rozhovor obou neznámých. A když šel později spát, měl jedno jediné přání: už aby bylo ráno!</p>
<p>3</p>
<p><strong>2. Proč chce Vincek píšťalku? </strong></p>
<p>Ještě před odchodem do školy podrobil Vláďa z okna kuchyně zběžné prohlídce obě strany bloku domů, mezi nimiž včera večer křižovaly světelné signály. Ani teď, za ranního podzimního šera, nemohl dosti bezpečně určit, ze kterých oken záblesky baterek vycházely, ba dokonce ani ze kterých domů.</p>
<p>A nebylo ani pomyšlení na důkladné zkoumání. Vláďa neměl nikdy ráno dost času! Nejen ranní cvičení, ale i umytí nádobí od snídaně a nákup mléka a rohlíků, to vše byl jeho každodenní po vinný program.</p>
<p>A do školy měl poměrně velmi daleko.</p>
<p>Vincek Prokeš už stál na rohu Veverčí a Zelené ulice, kde se vždy při cestách do školy, každý do jiné, scházeli, nebo zase rozcházeli při návratech domů, když jim náhodou končilo vyučo vání ve stejnou hodinu.</p>
<p>Byl to chlapec nevelkého vzrůstu, trochu podivně a nedbale oble-</p>
<p>čený. Mával na Vláďu levicí, jako by se léta neviděli, ač se rozešli včera. Měl živé, neklidné pohyby a každou chvíli si sčesával zpět neposlušné vlasy, které mu stále padaly do čela.</p>
<p>Ahoj Vincku! zahalekal Vláďa ulehčeně, když jej spatřil. Mám něco!</p>
<p>A hned mu začal o překot vyprávět o svém včerejším pozorování.</p>
<p>Zdálo se, že Vincek nesdílí Vláďovo vzrušení a že jeho vyprávění nepřikládá velkou důležitost. Ale přece jen se zeptal: Jakže to bylo o tom nebezpečí?</p>
<p>A Vláďa znovu opakoval celou záhadnou nedokončenou větu ze včerejška: Je to velká škoda, protože hrozí strašné nebezpečí, že ...-------no a pak už nic nebylo, vysílání skončilo!</p>
<p>No, něco v tom může bejt, to je fakt! huhlal pak Vincek zamyšleně a nadhodil si aktovku s učením výše do podpaží. Znáš ňáký kluky z toho bloku?</p>
<p>Vláďa se odmítavě usmál. Jak bych mohl znát, prosím tě!? Vždyť je to snad čtyřicet nebo kolik baráků dohromady a vše chny třípatráky a 4</p>
<p>čtyřpatráky! Tam jsou stovky kluků a holek, kdopak by to všechno mohl znát?!</p>
<p>Něco neobvyklýho se někde zřejmě děje! hovořil pak Vincek uvážlivě. Ti dva, co se tou morseovkou domlouvali, jsou v něčem asi až po uši-------ale v čem, a kde? Něco někde dělají, nebo něco mají-------něco hroznýho se jim možná stalo-------a — a — kam že to musí ty cesty přestat?</p>
<p>No, to taky nevím, někam tam nahoru! vydechl bezna dějně Vláďa.</p>
<p>Šli pak chvíli mlčky a zamyšleně vedle sebe. Z postranních ulic i z domů, kolem nichž kráčeli, se k nim přidávali další chlapci a děvčata z jejich škol. Bylo po hovoru a po úvahách.</p>
<p>Vláďa by byl rád, kdyby mohl jít s Vinckem sám, protože takhle si za prvé o své právě nabyté záhadě pořádně nemohou popovídat, za druhé pak o ostatní hochy a děvčata neměl velký zájem. Jen Vincek, to byl kamarád podle jeho představ!</p>
<p>Vláďovi rodiče neviděli jeho přátelení s Vinckem zrovna rádi.</p>
<p>Připadal jim nepořádný, neupravený, pořád plný všelijakých plánů, pořád Vláďu někam tahá, od učení zdržuje, půjčuje mu hromady knížek, pořád mu radí, aby si koupil a sháněl to či ono, pořád ho k něčemu ponouká!</p>
<p>Ale Vláďa nedal na Vincka dopustit. Co už spolu zažili! Koli krát mu Vincek pomohl v nejrozmanitějších těžkých situacích. Ale co hlavního: byl to on, Vincek, kdo ho naučil rozeznávat, či lépe řečeno dělit hochy a děvčata kolem sebe na lenivé, obyčejné, průměrné a naopak zase na bystré, podnikavé a zvídavé, věčně něco kutící.</p>
<p>Obyčejnými, a těch byla převážná většina, byli všichni ti, kdož neměli žádné jiné zájmy než kino, televizi, a snad ještě fandění některému sportovnímu klubu. Jinak předmětem jejich hovorů bylo jen neužitečné žvanění a vtipkování, drby o tom, s kým kdo chodí, za každým druhým slovem říkali vole, postávali a uplivovali si na rozích ulic, a to bylo vše.</p>
<p>Naproti tomu ti druzí, ti bystří podnikavci a Vláďa se mezi ně tajně a trochu nesměle začal také počítat, měli tisíceré zájmy, sledovali spousty věcí. Sbírali všechno možné, od známek a zápal kových štítků počínaje, až po staré mince, kameny, obaly od žiletek a žvýkaček.</p>
<p>5</p>
<p>Dělali si statistiku čísel vagónů elektrik, kterými kdy už jeli, chodili do různých klubů a kroužků, učili se hrát na kytaru, na trubku nebo na harmoniku. Lisovali květiny a listy stromů a keřů. Psali si deníky, vystřihovali a lepili si do sešitů nejrůznější zprávy z novin a časopisů. Zajímali se o vše možné i nemožné. O létající talíře, o indické kursy pěstování silné vůle, kulturistiku, potápěčství.</p>
<p>Dopisovali si s hochy a děvčaty ze zahraničí. Sháněli pohlednice cizích měst. Pěstovali akvarijní rybky, učili se lasovat, navštěvovali kursy kreslení, jiu-jitsu. Někteří měli své čtenářské kluby s bohatou vnitřní činností, ve které jim radily redakce časo pisů pro mládež.</p>
<p>A všichni tito neobyčejní měli pořád málo času! U nich nebylo ani pomyšlení na bezduché plácání a žvanění o ničem, ani na postávání v ulicích a v průchodech u biografů. Jejich život byl naplněn ustavičnou činností, vzruchem, každá volná hodina času měla pro ně velikou cenu. A tím vším se lišili od těch mělkých hochů a děvčat bez zájmů. Vláďa byl rád, že mu Vincek ukázal cestu. Než se spolu spřátelili, byl i on takovým!</p>
<p>Když se teď rozcházeli na Javorovém plácku, každý do své školy, řekl Vincek povzbudivě: No nic, do odpoledne vymyslíme, co podniknout! Zatím ahoj!</p>
<p>A když se pak znovu sešli po skončeném vyučování a táhli spolu domů, Vincek se rozhovořil.</p>
<p>Musíme nějak nalézt ty dva, co si včera večer povídali mor seovkou, jak jsi říkal, to je základ všeho. Když nebudeme vědět, kdo to byl, je konec se vším a nedovíme se nikdy nic!</p>
<p>Jak je chceš ale nalézt? skoro zoufale vyjekl Vláďa. Je tam snad stovka kluků, o holkách ani nemluvě.</p>
<p>Ale Vincek se nedal: Nesmíme se toho bát! řekl pevně. Kdyby se každej detektiv už napřed takhle vzdával, nevypátral by se ani jeden zločin. Musíme zkusit všechno možný. Máš doma nějakou píšťalu?</p>
<p>Píšťalu? Na co? Nemám!</p>
<p>Tak alespoň ňákej dutej klíč, na který se dá pískat!</p>
<p>Mám doma několik prázdnejch kovovejch patron. Ale k čemu to bude?</p>
<p>Přines je a uvidíš!</p>
<p>6</p>
<p>Došli na roh Veverčí a Zelené ulice. Vincek se tajemně usmál, ale už nic více neřekl. A Vláďovi se nechtělo škemrat o to, co s patronami budou dělat, když mu to Vincek neřekl sám. To byl celý Vincek!</p>
<p>Vynalézavý, tajnůstkářský, někdy nesdílný, nemluvný, jindy zase živý a překypující.</p>
<p>Tak ve tři tady na rohu! řekl Vláďa mrzutě a byl rád, že alespoň trochu projevil nějakou iniciativu. Že určil alespoň hodinu schůzky.</p>
<p>Měl občas nepříjemný pocit, že Vincek je ve všem nad ním. I svými nápady.</p>
<p>Rozešli se každý ke svému domovu a Vláďa poněkud neklidně uvažoval, zda ty patrony opravdu ještě najde.</p>
<p>7</p>
<p><strong>3. Světlo letí znovu tmou... </strong></p>
<p>Vláďova maminka už měla připravený oběd, ten Vláďu tedy nezdržel. Ale po jídle bylo nutno umýt zase kupu nádobí, to byla Vláďova povinnost ve dnech, kdy odpoledne neměl školu. A pak ještě úkoly z matematiky a češtiny-------a najít ty patrony!</p>
<p>Hledal dlouho, rozházel dva kufříky se svými krámy, než jednu našel až skoro na dně. Nezdržoval se hledáním další. Jedna musí stačit. Za chvíli budou tři hodiny!</p>
<p>Dorazil na nároží Veverčí a Zelené ulice trochu udýchaný, a zamrzelo ho, že Vincek tu ještě není. Ale přišel krátce po třetí.</p>
<p>Mám jen jednu! řekl Vláďa a vylovil z kapsy kovovou dutinku staré patrony. Dlouze do ní foukl a patrona vydala zvuk jako zahoukání vzdáleného nákladního parníku. Co ale s ní?</p>
<p>Vincek otevřel dlaň a Vláďa v ní uviděl malou zelenou píšťalku z umělé hmoty. To stačí! kývl spokojeně Vincek. Co s tím budeme dělat? Půjdeme tam do těch dvou ulic, co tvoří strany vašeho bloku, a co se z nich včera signalizovalo. No, a tam si mezi sebou budeme pískat, samozřejmě morseovku a snad uvidíme, že sebou někdo škubne, někdo že si nás všimne, ně komu budeme nápadný. A ten někdo bude snad jedním z těch dvou, co je hledáme!</p>
<p>Vláďovi se Vinckův plán nezdál právě moc chytrý a příliš v jeho úspěch nevěřil. Ale nechtěl Vinckovi kazit přesvědčení, že je to nápad dobrý, a tak nic neříkal. Kromě toho sám na nic lep šího nepřipadl. A tak se mlčky vydali do Zejhorovy ulice, kde včera večer kdosi přijímal z protilehlé fronty domů přes dvory záhadnou zprávu.</p>
<p>Zejhorka byla živou, širokou ulicí této předměstské čtvrti, a jako všechny zdejší ulice byla i ona skoro nabita hochy a děvčaty nejrůznějšího věku. V okolí bylo sice několik malých sadů s hřišti, ale ta byla vyhrazena jen pro malé děti s rodiči a tak pro ško láky, i pro ty starší, zbyla jen ulice . . .</p>
<p>8</p>
<p>Kolem kina Ametyst se potloukalo mezi davem několik členů nebezpečné party výrostků, jimž se říkalo Zelené vesty, protože se každou sobotu vydávali na tramp, oblečení do křiklavě zelených blůz. Bývali zarostlí, s vlasy až na límce, nečistí, a z trampu se vracívali velmi hluční, někdy i opilí. Nohy, obuté do těžkých půllitrů, vláčeli bez zvedání těžce po dlažbě. Byli ostudou všech solidních dobrých trampů.</p>
<p>Parta Inky Solimanové, složená z děvčat i chlapců, seděla i po stávala kolem přízemních oken u jednoho z činžáků s papíry v ruce a něco psala. Byl to nějaký pozorovací závod, který si Inka pro svou partu vymyslila. Inka byla energická dívka a lidé o ní říkali, že měla být chlapcem.</p>
<p>Byly zde i jiné skupinky, Vláďovi a Vinckovi méně známé, a mezi nimi také spousta chlapců i děvčat bez příslušnosti k některé z nich.</p>
<p>Vláďa a Vincek kráčeli zvolna, každý po jedné straně ulice a nepříliš nahlas si pískali přes jízdní dráhu morseovku.</p>
<p>Co děláš? pískal Vincek.</p>
<p>Dejchám! To víš! odpovídal ne zrovna duchaplně Vláďa, rovněž morseovkou.</p>
<p>Pojďme tam nahoru! troufl si Vincek dotknout se včerejší zachycené zprávy.</p>
<p>Vláďa pochopil a pokračoval v odvážném oťukávání: Nelze! Strašné nebezpečí!</p>
<p>Ale nezdálo se, že by někdo z davu chlapců a děvčat jim věnoval nějakou, i třeba jen nenápadnou, pozornost. Jenom jeden ze Zelených vest, když k bandě došli, srazil hrubě Vláďu s chodníku do jízdní dráhy a křikl na něj: Co tady blázníš? Abych ti tu píšťalu nenacpal do chřtánu!</p>
<p>Vláďa i Vincek zmalomyslněli a přešli přes křižovatku ulic k dal šímu bloku Zejhorky. V pískání ale pořád ještě pokračovali. Vždyť ti dva neznámí se přece nemusí pohybovat právě jen před svými domy!</p>
<p>V dalším svém bloku se ulice točila k západní straně a tvořila zde četná zákoutí, vzniklá z nepravidelně položených domů. Bylo tu ještě rušněji než tam, odkud se vydali na svou pískavou cestu.</p>
<p>Z koutu před krámem se staženou roletou se ozýval hádavý křik, do 9</p>
<p>kterého se mísil zuřivý štěkot. Asi čtyři či pět chlapců zde mělo v práci menšího chlapce snědé pleti a smolné černých vlasů.</p>
<p>Vincek přeběhl k Vláďovi přes jízdní dráhu a usykl: A jéje! Zas tady valchujou ňákýho cikána. A to psisko je asi jeho. Snad mu ho chtějí vzít, nebo co!?</p>
<p>Pes neurčité rasy se úzkostlivě tiskl k cikánskému chlapci a zase zuřivě vyrážel proti těm, kdož jeho veliteli ubližovali.</p>
<p>Podobné výjevy zde nebyly zvláštností. V okolí zdejších ulic byla po různých domech umístěna skoro celá jedna cikánská osada, přestěhovaná sem téměř násilně odkudsi z východního Slovenska, aby si tito občané navykli lepšímu, zdravějšímu a užitečnějšímu způsobu života. Zatím se to dařilo jen v málo případech. A cikánští chlapci cítili snad ještě více než jejich rodiče, že zde nejsou víta nými hosty, stranili se zdejší mládeže a bitky mezi nimi a jí byly na denním pořádku. Byl to oboustranný odpor a nepřátelský vztah.</p>
<p>Napadený cikánský hoch měl slzy v očích; bránil se zoufale proti tyranské přesile, kopal a volal něco v cikánské řeči.</p>
<p>Kluci, nechte ho! zavolal Vincek. Vždyť je sám a dokonce menší než vy!</p>
<p>Tak ať nenadává! osopil se na Vincka jeden z chlapců. Kdyby byl zticha, nic se mu nestane!</p>
<p>No, on sám by si sotva asi dovolil vám pěti tady nadávat, nebo vůbec něco si začínat! prohodil pochybovačně Vláďa. Tak už ho nechtě, ať plave ke svým!</p>
<p>Já ho znám! pravil pak zase ještě jeden z těch, kteří cikána týrali. U nich mu říkají Pedro a bydlí v Křiklárně--------viď, že tam bydlíš, a že jsi Pedro, viď?</p>
<p>Cikánek němě přikývl a utřel si rukávem usmolené košile uslzené oči.</p>
<p>Teď se podíval vděčné na Vincka a Vláďu a dal se i se svým psem na zběsilý útěk. Ale nikdo ho nepronásledoval. Hlouček jeho náhodných tyranů za ním ještě chvíli hleděl a pak se rozešel.</p>
<p>Ještě tamhle na ten roh a pak toho necháme! máchl rukou kupředu Vincek a vypadal trochu sklesle a zklamaně. Vydali se na svou bezútěšnou pouť, občas sklidili posměch za své pískání od hochů i děvčat, kteří se zde potulovali či postávali u domů, ale ani stopu 10</p>
<p>zájmu o svou morseovku nezachytili.</p>
<p>Do ulic se sneslo podzimní šero. Rozžehly se lampy a lidé se vraceli z práce. Ruch na ulicích se ještě zvětšil. Město se chystalo na sychravý večer a studenou noc, a dostávalo svůj tajemný strašidelný vzhled.</p>
<p>Shořeli jsme jako papíroví čerti, jdeme domů! bručel Vincek.</p>
<p>Pojď ještě chvíli k nám! navrhl mu Vláďa. Ukážu ti senza nový známky. A taky jak jsem si předělal škatule na sirkový ná lepky.</p>
<p>Vincek jen neochotně souhlasil. Vraceli se, teď už ztichlí, bez pískání, zšeřelými ulicemi zpět. Vyhýbali se nebezpečným kou tům s podezřelými stíny různých part, vyhnuli se Zeleným vestám a brzo byli u Vláďova domu.</p>
<p>Ale známky ani nově upravené krabice si Vincek neprohlédl, ba do Vláďova bytu ani nedošli! Jak běželi vzhůru po schodech domu a dívali se z oken schodiště do ztmavělého vnitřku domov ního bloku se stovkami osvětlených oken, vykřikl Vláďa vzrušeně: Hele — už zase-------podívej se! Támhle! Už zas morseovka!</p>
<p>Už to zase jede-------</p>
<p>Z černé stěny domů, z kteréhosi matně osvětleného schodištního okna ve třetím či čtvrtém patře běžely do tmy přes zahrádky, dvorky, kůlny a nejrůznější stavby opět záblesky světla, jako včera. A Vláďa s Vinckem polohlasně společně četli:</p>
<p>Pak vysílání ustalo, a už se neobnovilo, i když Vláďa s Vinckem čekali na chodbě ještě dlouhou dobu.</p>
<p>Tak vidíš! Vidíš že jsem nelhal! šeptal vzrušeně Vláďa.</p>
<p>Pojďme tam do toho domu! navrhl Vincek spěšně. Musíme toho kluka, nebo kdo to je, objevit, nabídneme jim svou pomoc, je to něco úžasnýho, něco tajemnýho, záhadného, a zdá se, že i nebezpečnýho.</p>
<p>Budou jistě rádi, když jim pomůžeme!</p>
<p>Vláďa se znovu zadíval do levého křídla domovního bloku, od kud předtím signály vycházely, a usoudil: Je to asi šestej nebo sedmej dům od rohu. Tam někde dál pak je Křiklárna.</p>
<p>Sbíhali rychle po schodech dolů a Vincek se v běhu ptal: Co to je, ta Křiklárna? To slyším dnes už podruhý.</p>
<p>To je tady v bloku jeden barák, kde bydlí samí cikáni. Pořád se to 11</p>
<p>tam pere, hádá, pořád tam někdo zpívá, hraje na housle, jindy je tam slyšet nářek a věčnej křik. A tak se tomu domu říká Křiklárna!</p>
</section>
<section>
<p><strong>4. Cesta strachu</strong></p>
<p>Oba byli více než vzrušeni, a to nejen tím, že jsou nějakému tajemství téměř na dosah ruky, ale i proto, že téměř s určitostí vědí, ze kterého domu se vysílá. A ta podivná děsivá sdělení!,, . . .</p>
<p>Nechoď tam sám------- nemusel by ses taky už vrátit! Proč?</p>
<p>Proč by se ten někdo druhý nemusel vrátit? A odkud? A jaké nebezpečí to tam někde v neznámu vůbec hrozí?</p>
<p>Ještě než vyběhli z domu, potkali na chodbě Vláďova otce. Vracel se z práce. Tak kampak, kampak? Kam ještě tak pozdě? za bouřil přísně na Vláďu. Za hodinu je večeře, a ty si letíš ještě někam ven, jako by bylo půl třetí odpoledne!</p>
<p>Ale my jsme tu hned zpátky, tati, vydechl Vláďa trochu vy děšeně. To by tak scházelo, aby právě teď, když mohou přijít záhadě možná alespoň trochu na kloub, se musel vrátit domů! Otec byl ale náhodou ve smířlivé náladě a tak, po několika při pomínkách o brzkém návratu, mu dovolil ještě na chvilku jít.</p>
<p>Vyběhli z domu jako draci a hned zamířili podél řady domů za roh bloku. Byla již tma a pouliční lampy se marně snažily ji roze hnat.</p>
<p>Zářivky zde ještě nebyly namontovány.</p>
<p>Domnívali se, že dům, ze kterého záblesky světla vycházejí, našli zcela bezpečně. Byl to opravdu šestý dům od rohu tohoto rozleh-lého domovního bloku, čtyřpatrový činžák, s mnoha osvětlenými okny. Ted ve večerní tmě a podzimní mlze vypadal obzvláště pochmurně a cize jako ostatně každý neznámý dům.</p>
<p>Tady to bude! zašeptal Vláďa. Tady to určitě je!</p>
<p>Tak tam vrazíme! nadšeně a výbojně skoro nahlas řekl Vincek.</p>
<p>Možná, že tam toho kluka s baterkou ještě nachytáme!</p>
<p>Nekřič! Nekřič tak, člověče! napomínal jej vzrušeně Vláďa. Všude kolem se proháněli cikánští chlapci a děvčata nejrůznějšího věku.</p>
<p>12</p>
<p>Někde tady v největší blízkosti se hašteřila, hlučela a bouřila jejich Křiklárna.</p>
<p>Vincek stiskl kliku dveří do domu, ale dovnitř nevstoupil.</p>
<p>Tak tam zapadni! Rychle! Ať zmizíme z ulice! nabádal jej rozčileně Vláďa.</p>
<p>Jo, to se řekne! Já nemůžu! Vono je člověče zamčíno, nebo co!?</p>
<p>Vláďu až zamrazilo. Ano, už si vzpomíná. Lidé v této ulici si už od soumraku zamykají domy, aby jim cikánské děti nevbíhaly dovnitř a netropily na schodišti hluk a nečistotu.</p>
<p>Tak jsme v bryndě! vzdychl zklamaně.</p>
<p>A to jsou všechny domy tady takhle zamčený? vyjel Vincek. To přece není možný!?</p>
<p>Jsou! Asi jsou, a kdyby nebyly, tak co by to pomohlo, když musíme jít právě do tohohle domu, a ten zamčenej je? vztekal se Vláďa.</p>
<p>Šli bysme do něj přes zdi dvorků těch jiných domů, kdyby byl některý z nich odemčenej! ucedil Vincek. To tě nenapadlo?</p>
<p>Vrátili se od domu blíže k rohu, k domu sousednímu. Ale i ten byl zamčen, a právě tak i všechny domy další až k rohu bloku.</p>
<p>To je k zoufání! zuřil Vincek. Tak musíme zpátky, výš, za ten náš barák!</p>
<p>Rozběhli se zpět, minuli jej a zkusili přitom znovu ještě jednou marně otevřít jeho dveře. A sousední dům za ním byla, Křik lárna!</p>
<p>A hrome, tudy to nepůjde! uplivl si Vláďa a zatvářil se vylekaně.</p>
<p>Dům měl široký vjezd, kdysi dávno byly v jeho dvoře koňské stáje a povoznictví, živnost dnes už neznámá. Každou chvíli jím procházel či probíhal dovnitř i zase ven některý z jeho podiv ných snědých obyvatel. Z domu se ozýval opravdu takřka nepře tržitě křik i zase zpěv, housle, třeskot nádobí i pláč.</p>
<p>Pak se vyřítil se schodů průjezdem do ulice shluk několika rvou cích se výrostků. Měli zlé výrazy v tvářích a dva z nich drželi v rukou otevřené kapesní nože.</p>
<p>No, nazdar! Viděl jsi to? šeptal Vláďa. Viděl jsi ty nože? Člověče, tam nejdu! Tam jde o kejhák!</p>
<p>Vincek mlčel, ale bylo zřejmé, že i on je trochu otřesen, vyplašen.</p>
<p>Průjezd se na chvíli vyprázdnil, klubko rváčů zmizelo kdesi ve tmě 13</p>
<p>ulice a jen podle vzdalujícího se křiku se dalo soudit, kterým smě rem se pohybovalo. Ale neklid v domě trval dál. Oba chlapci rozeznávali občas i jednotlivá slova, nerozuměli jim však. Obyva telé, když byli jen mezi sebou, hovořili cikánsky.</p>
<p>Vláďa byl bezradný. A vědomí toho, že za chvíli musí být zase zpátky doma, aby se otec nezlobil, ho zneklidňovalo a rozptylovalo ještě více. Nevěděl, co počít. Ale Vincek našel brzo svou rozvahu a podnikavost.</p>
<p>Vletíme tím průjezdem do dvora, určoval rozhodným hlasem, až chvilku průjezdem nikdo nepůjde. A jak budeme na dvoře, máme vyhráno. Tam je tma jako v hrobě a jistě liduprázdno.</p>
<p>Vláďa v hloubi duše byl proti tomuto plánu. Nechtělo se mu ani do průjezdu toho strašného domu, natož pak do jeho tmavého dvora!</p>
<p>Tam může číhat steré nebezpečí. Kdyby alespoň neviděl před chvílí ty rváče s otevřenými noži! Měl strach a cítil, jak se chvěje. Za chvíli má být doma. Ale rázně se Vinckově návrhu vzepřít nedokázal.</p>
<p>Nechtěl, aby jej Vincek považoval za zbabělce a strašpytla.</p>
<p>Křik v domě se na chvíli ztlumil. Ztichlo i bouchání nesčetných dveří a také na schodech ustal věčný dupot. A těch několik vteřin zdánlivého klidu stačilo Vinckovi k činu. Uchopil váhajícího Vláďu za rukáv, vtáhl jej do průjezdu Křiklárny a tam se pak dali na tichý úprk do tmavého dvora.</p>
<p>Dobře to dopadlo. Na dvoře, když si jejich oči zvykly na tmu, objevili spousty nejnemožnějších krámů, pytlů s papíry a hadry, staré dětské kočárky, bedny, vše na hromadách mezi různými kůlnami a přístavky. Vnitřní stěna Křiklárny se nad dvorem tyčila jako zeď hlučícího hradu. Všechna její okna byla osvětlena, ale zde na dvoře byl poměrný klid a liduprázdno.</p>
<p>Oba chlapci se tápavě vydali k pravé straně dvora, ke zdi, sou sedící s domem, do kterého se měli dostat. Byla asi tři či čtyři metry vysoká, ale na její vrchol se vyškrábali poměrně snadno po barikádě různého harampádí.</p>
<p>Vincek se přitom propadl jednou nohou do jakési prohlubně, prošlápl cosi jako plechovou nádobu, snad kbelík či nějaký zrezi vělý barel a roztrhl si tepláky.</p>
<p>14</p>
<p>Jsou starý! To je fuk! zašeptal vzrušeně. Jen ať už jsme odtud radši pryč!</p>
<p>Vláďa se podíval s hřebenu zdi na její druhou stranu a hlava se mu zatočila nad hloubkou, do které se díval. Na dvoře druhého domu nebylo u stěny nic, po čem by sešplhali dolů. Jsme v rejži! Tohle neseskočím! zanaříkal.</p>
<p>Ale seskočíš! Uvidíš že seskočíš! Já tam vletím první a zachytím tě.</p>
<p>Jen se pořád tak všeho hned neděs! dodával mu odvahu Vin cek. A už se také přehoupl přes zeď, zadržel se na chvíli jejího vrcholu rukama, pak se pustil a dopadl na dlažbu dvora. Upadl přitom a náraz mu vyrazil na chvilku dech. Ale už volal tiše na Vláďu: Tak dělej! Neboj se! Já tě chytím, nic se ti nemůže stát!</p>
<p>Vláďa si na zdi klekl na kolena, pak spustil nohy a za nimi i celé tělo dolů podél stěny a držel se křečovitě jejího vrcholu rukama po několik vteřin. Pak se pustil, letěl zdánlivě nekonečnou dobu a dopadl na ramena a ruce Vincka. To podstatně zmírnilo jeho pád.</p>
<p>Trochu se zastyděl za to, že Vincek seskočil sám, bez pomoci a nenadělal žádné řeči, zatímco on ...</p>
<p>Ale nebylo času na úvahy. Vincek se už hnal ke dveřím ze dvora do domu. Kdesi za nimi se rozlévala matná záře žárovky z chodby domu.</p>
<p>Dveře byly zamčeny, ale byly tak chatrné a zámek tak mělký, že pod nepatrným náporem Vinckova těla se rozletěla obě jejich křídla dokořán do chodby.</p>
<p>Jsme tu! zajásal Vincek. Vláďa za sebou přivřel rozražené dveře, aby neupoutaly něčí nežádoucí pozornost, a pak se rozběhli rychle po ztichlých schodech a chodbách domu do horních pater. V</p>
<p>polovině třetího se zarazili a mimoděk se přitiskli vzrušením k sobě.</p>
<p>Tam nahoře, u okna do vnitřku domovního bloku, o jedno od dělení schodů výše, než byli oni, zády k nim stál kdosi, ano, je to kluk jako oni, a signalizoval baterkou komusi do tmy dvorů!</p>
<p>Měli ho! Nalezli ho! Dopadli ho!</p>
<p>15</p>
<p><strong>5. Vinckovo proroctví</strong> Chlapec se ulekaně otočil, když k němu po schodech dychtivě přibíhali. Položil zhaslou baterku na okenní římsu. Jeho poplašený výraz se vzápětí změnil na hněvivý a podrážděný, jako když je někdo přistižen při něčem nedovoleném.</p>
<p>Co tady chcete? vykřikl na ně zhurta. A jak jste se sem vůbec dostali?</p>
<p>Vždyť je dům zamčený!?</p>
<p>Vláďa si uvědomil, že jej zná z ulice, občas jej potkává, ale chodí asi do jiné školy.</p>
<p>Heleď, neboj se nás! odpověděl mu teď trochu rozpačitě.</p>
<p>My jsme, já jsem, já vím, že se s někým tamhle naproti přes dvory dorozumíváš morseovkou, a že nesmíš ven — a — A co je vám do toho? zuřil neznámý. Jděte si po svejch!</p>
<p>My bysme vám rádi pomohli! vložil se teď do řeči Vincek.</p>
<p>Podívej se — vy dva — ty a ten tam někde naproti — v něčem lítáte — — něco někde máte-------my jsme váš rozhovor zachytili, a víme, že máte z něčeho strach-------a že někde hrozí ňáký ne bezpečí -------hele, kluci, my bysme vám vážně pomohli-------jsme dva — a mohli bysme bejt dobrá parta — Ale my o vaši pomoc nestojíme! nevrle odmítal Vinckovu nabídku neznámý. A vůbec — my v ničem nelítáme — a žádný nebezpečí nám nehrozí — kdoví, co jste kde chytili — a teď tu ze mne taháte rozumy!</p>
<p>A co to tedy bylo, jak jsi včera vysílal —— no řekni to, Vláďo, jak to bylo, řekni to přesně! A co jsi to vysílal teď asi před půl hodinou — he??</p>
<p>16</p>
<p>Neznámý zde stál zcela otřesený, když mu Vláďa opakoval slovo za slovem vše, co včera zachytil on sám, i dnes s Vinckem. Ale opanoval se natolik, že se nedoznal ani k jedinému slovu, co mu zde Vláďa teď říkal.</p>
<p>Nic! Nic! volal vzrušeně a mával odmítavě rukou, když se vzpamatoval z prvního úleku. Něco jste si vymyslili, a teď tady do mě vandrujete a myslíte si, že vám na to skočím! Nic! My od nikoho žádnou pomoc nepotřebujeme a s nikým se o ničem nemusíme bavit!</p>
<p>Táhněte pryč a nevotravujte mě tady, ro zumíte?</p>
<p>Ale vždyť my to s vámi myslíme dobře! neochvějně začal opět Vincek. Ale neznámý chlapec se znovu tak rozzuřil, že bylo na prosto zbytečné dále jej jakkoliv přesvědčovat.</p>
<p>Vláďu napadla znepokojivá myšlenka, jak se teď dostanou zpět přes tu vysokou zeď na dvoře do té hrozné Křiklárny a zda vůbec bude možno proběhnout na ulici jejím průjezdem, a tak vykřikl na neznámého: Tak nám pojď, prosím tě, aspoň otevřít barák, máte dole zamčeno!</p>
<p>Kudy jste sem přišli, tudy vypadněte! Ještě vám budu otevírat!</p>
<p>Jdeme! kývl Vincek na Vláďu. Pak se ještě obrátil k nezná mému a nakvašeně vykřikl prorockým hlasem: Ještě jednou nás budete prosit, abysme vám pomohli! Na kolenou prosit! Pamatuj si to! Zapiš si to někam! Na kolenou! A my si to budeme moc a moc rozmejšlet! To ti říkám já!</p>
<p>Dali se do běhu po schodech dolů a neznámý je váhavě násle doval.</p>
<p>Po prvním oddělení schodů od okna zůstal stát u dveří s nápisem Bartoň, a tam zazvonil.</p>
<p>Pamatuj si to jméno J Bartoň! usykl Vincek k Vláďovi. Víme aspoň, jak se jmenuje, jak vypadá a kde bydlí. I to je zatím úspěch!</p>
<p>Vběhli na tmavý dvůr a zase přivřeli za sebou vyražené dveře. Hned zamířili ke zdi, přes kterou se museli dostat do dvora Křik lárny.</p>
<p>Zeď byla tak vysoká, že na její vrchol nemohli dosáhnout, ani když co nejvíce vyskakovali, ba ani tehdy ne, když Vláďa vzal Vincka na ramena a k okraji zdi ho vyzvedl.</p>
<p>Hele, tamhle ta bednička nebo co to je! ukázal pak Vincek na menší předmět, bělající se ve tmě na druhé straně dvora. Běželi 17</p>
<p>opatrně k tomu. Byla to stará plechovka od barvy a kus dále od ní byla takových ještě hromada.</p>
<p>Donášeli je poklusem ke stěně a stavěli z nich celou barikádu. Ať se snažili sebevíce, natropili přitom dost hluku. Každé položení či uchopení plechovky znamenalo kovové zazvonění. Někdy se ně kolik nádob sesulo na dlažbu dvorku, a hned byl hluk zase ještě větší. Oba byli zpoceni běháním i strachem.</p>
<p>Když bylo pod stěnou již několik desítek plechovek, takže vy tvořily dosti vysokou pyramidu, pokusil se Vincek na ni vystoupit.</p>
<p>Za skřípotu a zvonivého rachotu plechovek, posunovaných i pro-mačkávaných jeho váhou, dostal se až na nejvyšší bod pyramidy. Natáhl ruce a nahmátl kýžený horní okraj zdi. Vyšvihl se na něj, a jak se nohama odrazil od plechovek, několik jich srazil. S neuvě řitelným rámusením, jež drásalo ještě více beztak již napjaté nervy chlapců, se zřítily na dlažbu a kutálely se zlomyslně na metry od zdi.</p>
<p>Zatraceně! uklouzlo Vinckovi vyděšeně z úst. Dělej rychle!</p>
<p>Ale Vláďu věru nemusel příliš pobízet! Bleskurychle sebral sesy pané plechovky, postavil je znovu na vrcholek barikády a vydal se po jejích nejistých kymácivých stupních za Vinckem. Ale jestliže Vincek shodil při svém výskoku na zeď plechovek jen několik, pod ním se jich pobořily, zvrhly a skutálely s ohlušujícím třeskem celé spousty.</p>
<p>A kdyby Vincek nezachytil Vláďovy ruce a nevytáhl jej s nad lidským úsilím na vrchol zdi, špatně by to dopadlo, a Vláďa by se na zeď a pak do dvora Křiklárny už asi nedostal. Trvalý hluk totiž upozornil nájemníky domu na to, že se v jejich dvoře něco děje. Okna byla otevírána, lidé z nich vyhledali do tmy dvora a jakýsi muž z prvního patra zlobně křičel:</p>
<p>To už sem jistě zase přišla něco krást ta cikánská banda! Zejtra se jde na národní výbor, už toho máme dost!</p>
<p>Jakási žena vběhla z domu do dvora a volala: Vždyť oni ti mizerové už vyrazili dveře ze dvora! Kdoví, jestli už nejsou roz lezlí po celým baráku!</p>
<p>Vláďa a Vincek mezitím zmizeli s vrcholku stěny a v divém zmatku a strachu sklouzli po starém harampádí do dvora Křik lárny. Ale přeběhnout jej k východu a uniknout průjezdem na ulici neměli již možnost!</p>
<p>Vincek vykřikl děsem a Vláďovi se vydral z hrdla jen těžký vzdech. Byli 18</p>
<p>ze všech stran obklíčeni tlupou cikánských výrostků. Stáli kolem nich hrozivě a mlčky. A toto výhružné mlčení bylo horší, než kdyby na ně křičeli a hartusili.</p>
<p>Jejich osud byl zpečetěn.</p>
<p><strong>6. Křiklárna se mstí</strong> Všichni cikáni kouřili. Ohnivé červené body, které Vláďa s Vinc kem spatřili jako první ve tmě dvora Křiklárny, byly jejich cigarety.</p>
<p>Oba byli oněmělí leknutím a strachem, co se bude dít. Parta cikánů postoupila k nim teď ještě blíže a jeden z nich vyfoukl chlapcům kouř do očí.</p>
<p>Proč jste tady!? Co sem k nám lezete? vykřikl pak hněvivě je den z nich.</p>
<p>Vincek se neodvážil ani pohnout, natož pak něco říci.</p>
<p>Z průjezdu Křiklárny sem přibíhali další cikáni, starší i docela malá škvrňata, a ve všech těch cizokrajných temných tvářích Vláďa s Vinckem četli jediné: touhu po pomstě na nich, za všechny urážky a příkoří, jež zde museli snášet od lidí bílé pleti. Za posměch, za opovržení, za věčné podezírání, za to, že sem byli převezeni ze své osady na druhém konci republiky.</p>
<p>Výhružná mlčenlivost byla teď najednou vystřídána křikem a rychlým hovorem v cikánské i české řeči. Pojednou je uchopily čísi silné ruce a vlekly je kamsi ještě hlouběji do dvora. Klopýtali o nerovnou dlažbu, byli smýkáni, taženi i tlačeni a biti. Ale všechnu tu tělesnou bolest skoro ani nevnímali pod tlakem nevý slovného strachu.</p>
<p>Co s nimi udělají ti podivní lidé? Kam je to táhnou? A co se tam s nimi bude dít ? Jaké hrozné úmysly s nimi mají ?</p>
<p>Poslední hrubé popostrčení a smýknutí, poslední zlobné výkřiky, a Vincek s Vláďou dopadli na zem v jakési komoře nebo kůlně. Pak se zabouchly dveře, zvenčí na nich zazvučelo nějaké zavíradlo a oba osaměli.</p>
<p>Krucajda, Vincku, co teď? skoro zavzlykal Vláďa. Hrůzná a zoufalá situace bez naděje na vyváznutí, spolu s právě prožitým utrpením, jehož 19</p>
<p>snad ještě není ani konec,a k tomu strach, že nepřijde včas domů, a že nepřijde snad už vůbec nikdy domů, to vše ho úplně zdrtilo a děsilo.</p>
<p>Zdálo se, že ani Vincek není na tom lépe. A co se týká rodičů, ty měl snad ještě přísnější než Vláďa. Přesto ale se teď zdvihl namáhavě se země a zašeptal: Kde to vůbec jsme? Je tu tma jako v hrobě!</p>
<p>Možná, že to taky bude náš hrob! vzdychl vyděšeně Vláďa.</p>
<p>Vincek mezitím v neproniknutelné temnotě dorazil s napřaže nýma rukama ke stěně kůlny a nahmatal i dveře. Vidím sku linou trochu ven! šeptal povzbudivě, jako by i v tom pohledu na dvůr Křiklárny byla už nějaká spása. Vidím i okna domu, jak se v nich svítí!</p>
<p>A je někdo na dvoře? zkomíravým hlasem pronesl Vláďa.</p>
<p>Není. Pojď sem taky! Třeba dvířka nějak otevřeme.</p>
<p>Vláďa podle sluchu dotápal k Vinckovi, přiložil oko k jedné ze štěrbin a jako vězeň se toužebně zadíval na pustý dvůr. Kdyby byli alespoň tam! Prorazili by průchodem Křiklárny jako vichřice, i kdyby jim v cestě stáli všichni její obyvatelé! Pak si sáhl do kapsy a nahmatal svou Krabičku poslední záchrany.</p>
<p>Vincku! šeptal vzrušeně, vždyť já tu mám, člověče, sirky!</p>
<p>Vincek se však nezdál být potěšen tímto objevem. Co bys chtěl prosím tě s nimi dělat? Neopovažuj se tady rozsvítit! Mohlo by to být zvenčí vidět, a čím méně na sebe budeme upozorňovat, tím lepší. Ať si raději myslí, že jsme usnuli nebo že jsme mrtví, to je fuk, ale jen ať neuvidí, že chceme upláchnout!</p>
<p>A co nůž? nabízel se Vláďa. Mám taky nůž!</p>
<p>To už je lepší! Přihraj ho sem, možná, že s ním nadzdvih neme petlici!</p>
<p>Prostrčil nůž skulinou mezi dveřmi a jejich rámem. Pak pohyboval nožem nahoru a dolů, až nůž narazil na odpor, to byla petlice. Ale pohnout s ní nebylo možno. Byla na očku něčím pevně zaklesnuta.</p>
<p>Vincek zklamaně nůž zavřel a vrátil Vládovi. Neztrať ho, zašeptal přitom pochmurným hlasem, možná, že ho dnes budeme potřebovat ještě k něčemu jinýmu! Vláďovi se při těchto význam ných slovech v mysli vybavil výjev, který před chvílí viděli, běžící cikáni s noži v rukou. Pochopil, na co Vincek naráží.</p>
<p>Pak se pokoušeli jeden po druhém a potom i oba současně tlakem dvířka vyrazit. Pot se z nich jen lil, ač bylo venku i zde lezavé 20</p>
<p>chladno, jaké jen o podzimních večerech může být. Ale dvířka držela pevně, ani se nepohnula.</p>
<p>Pokusy obou vězňů se stávaly pořád zoufalejší, bezhlavější, a tím i hlučnější, neopatrnější. Jen věčný šum, ryk a křik, ozývající se z mnohých polootevřených oken Křiklárny, zatím milosrdně kryl a sbíral do sebe ty temné údery, působené jejich rameny do dvířek.</p>
<p>Potom se z hlubin domu začal ozývat ještě silnější křik než před tím, hádavá směsice hlasů, nářek kohosi a řinkot rozbíjeného ná dobí.</p>
<p>Někdo tam vystřelil! vyhrkl vyděšeně Vláďa. Já jsem to slyšel, oni tam snad někoho…</p>
<p>Na dlažbu dvora dopadlo cosi měkkého, nějaký ranec nebo kus oděvu. Chvíli se kromě pekelného hluku v Křiklárně nic ne dělo, ale pak se v průjezdu ozval psí štěkot a vzápětí vběhlo do dvora cosi světlého. Byl to pes. A za ním i postava menšího chlapce. Pes uchopil do zubů ranec či oděv a běhal s ním po dvoře.</p>
<p>Pedro! vykřikl Vláďa. Pedro, slyšíš nás? Zabouchal silně na dvířka, aby chlapce na sebe upozornil. Div si lebku nepromáčkl, jak zuřivě tlačil hlavou do stěny kůlny. Ano, byl to on, cikánský chlapec Pedro, kterému dnes odpoledne pomohli z rukou bílých hochů. Prosím tě, Pedro, zachraň nás! Ted nám pomoz zase ty!</p>
<p>Pedro se opatrně přiblížil ke kůlně a zeptal se tiše: Kdo je to tam? V</p>
<p>jeho hlasu byl zřetelně slyšet tón podezření.</p>
<p>My jsme tu dva, my jsme, víš, jak jsme ti pomohli dnes odpoledne na Zejhorce, vzpomínáš si? Jak tě tam ňáký kluci tloukli a my jsme přišli a rozmluvili jsme jim to, víš?</p>
<p>A kdo vás sem zavřel?</p>
<p>Někdo od vás. My jsme sem přelezli ze sousedního dvora…</p>
<p>a chtěli jsme Křikl, vaším domem odejít, a vaši kluci nás chytli a teď jsme tady a nemůžeme ven!</p>
<p>Tak pojďte rychle! zašeptl pak Pedro. Jedním skokem byl u dvířek a odjistil petlici. Vláďa a Vincek s pocitem nesmírné úlevy vyběhli ven. Bezhlavě zamířili k průchodu Křiklárny, bez ohledu na hluk a dupot, který se tam ozýval, ale Pedro je zadržel němým pohybem ruky.</p>
<p>Tam ne! vydechl. Tam už nemůžete! Poběžte za mnou! Vytrhl ze 21</p>
<p>zubů psa to, co před chvílí dopadlo do dvora z okna, byla to tepláková blůza a vedl je spěšně na opačnou stranu dvora, než byl průchod, do ještě větší tmy, do hlubin dalších dvorků a zanedbaných zahrádek a jiných záhadných prostor. Spěchali tiše klikatou cestičkou mezi navršenými bednami, plechovkami, barely od barev, dehtu a benzínu a jiným nepopsatelným harampádím, jež ve tmě a spěchu nebylo možno ani rozeznávat. Chvílemi se prodírali křovím.</p>
<p>Pedro šel napřed. Kráčel opatrně, ale jistě, bez tápání. Zřejmě se zde dobře vyznal, šel tudy jistě častokrát, a častokrát se tudy asi sám i zachraňoval. Věděl o každém koutu, o každém zákrutu této tajné cesty, ale zdálo se, že i o určitých nebezpečích v někte rých místech.</p>
<p>Neboť občas se zastavoval s rukou varovně vztyčenou dozadu proti Vláďovi a Vinckovi, bedlivě naslouchal a neobyčejně pozorně hleděl kupředu i do stran stezky. Jeho pes jej věrně a bez hlesu sledoval.</p>
<p>Ušli tak snad sto či dvě stě metrů, později se Vincek s Vládou vždy přeli, jak byla cesta asi dlouhá, až stanuli u drátěného polostrženého plotu.</p>
<p>Pedro zvedl dole ve vysoké trávě pletivo, podlezli je a byli na malém dvorečku, Vláďovi zcela neznámém, i když patřil do téhož domovního bloku, v němž Vláďa bydlel. Zřejmě mnohé ná stavby a stromoví zakrývaly na něj Vláďovi výhled z okna kuchyně.</p>
<p>Pedro ukázal v posmutnělém úsměvu své oslnivě bílé zuby. Tak už to máte dobrý! Tadyhle tím barákem je východ do Zejhorky!</p>
<p>Pedro! Pedro! Ani nevíš, jak jsme rádi! Děkujeme ti! Mockrát ti děkujeme! Nebýt tebe, špatně by to s námi dopadlo. Zachránil jsi nás v poslední chvíli! chrlili spěšně slova díků Vincek i Vláďa jeden přes druhého.</p>
<p>Vy jste pomohli mně, já zase vám, zašeptal Pedro. Ale ne smíte mě prozradit! Nikdy nikomu nesmíte říci, kdo vás pustil ven. A taky tuhle cestu nesmíte nikomu ukázat! Ani tudy sami chodit.</p>
<p>Dodal pak ještě cosi v cikánské řeči, učinil nad svou hlavou podivný pohyb a dotkl se svého čela a obou spánků konečky prstů levé ruky, jako by sám sebe zažehnával nějakým tajemným zna mením. Pak se bleskurychle kočičím pohybem vrhl zpět pod drá těné pletivo a zmizel i se svým psem ve tmě, odkud sem před chvílí došli.</p>
<p>22</p>
<p>Zírali za ním několik vteřin s podivnými smíšenými pocity bezmezné vděčnosti i údivu a obdivu a radosti. Pak přeběhli dvorek do otevřených dveří domu, prolétli jeho chodbou a ocitli se v Zejhorově ulici, v této pozdní hodině již téměř liduprázdné.</p>
<p>Nová hrůza, strach z toho, co bude doma po tak opožděném návratu, vystřídala blahý pocit radosti nad tím, jak šťastně vy vázli.</p>
<p>Ale když se v divém běhu loučili na rohu ulice, řekl Vincek slavnostně: Ať se doma strhne co se strhne, pořád to bude lepší, než co jsme právě zažili!</p>
<p>To se ví! vydechl Vláďa. A Bartoňovo tajemství stojí za to!</p>
<p>Pak se kvapně a rozechvěle rozběhli, každý svým směrem domů, čelit rozhněvaným rodičům, jak nejlépe a nejstatečněji budou umět. . .</p>
<p>23</p>
<p><strong>7. Skrýš U strakaté kočky</strong> Vláďův otec ani maminka nebyli z těch rodičů, kteří se domní vají, že se všechno spraví jen pohlavky a hněvivým křikem. Vláďa se opravdu už ani nepamatoval, kdy dostal doma poslední ránu. Ale tentokrát po tak pozdním návratu se to bez hromobití neobešlo.</p>
<p>Otce dohřálo nejen to, že Vláďa přišel tak hrozně pozdě domů, ale i to, že ho na schodech sám přece ještě varoval, aby už nikam nechodil, že bude za hodinu večeře, a co hlavního, že celé to pozdní večerní toulání provedl Vláďa zase s tím Vinckem, který se pro Vláďu za kamaráda vůbec nehodí a jen ho kazí!</p>
<p>A tak padlo několik ponižujících bolestných ran a celý večer byl pokažen. Rodiče potom už nemluvili a Vláďa se brzo uklidil do svého maličkého výklenku u okna pokoje, kde si teprve mohl trochu od všeho oddychnout a srovnat si v hlavě změť rozčilujících zážitků posledních hodin.</p>
<p>Znovu v duchu prožíval cestu s Vinckem k domu neznámého vysílače morseovky, Bartoň se tedy jmenuje, to je moc dobré, že ho už znají, pak to proběhnutí Křiklárnou, hádavý rozhovor s Bartoňem, nářez, zajetí a hlavně ta hrůza ve dvoře Křiklárny, brr, a teď ještě k tomu ten binec doma!</p>
<p>A co nejhoršího: Vláďa už nesmí kamarádit s Vinckem, nesmí se s ním stýkat, a nesmí ani ven, ani na krok, jen do školy a zpátky a pak na nákup a dost! A tak to má doma zavařené stejně jako ten Bartoň!</p>
<p>Ale jakkoliv měl z otce velký strach, přesto se ráno cestou do školy s 24</p>
<p>Vinckem přece jen opět sešel.</p>
<p>Tak jaký to bylo? volal na něj Vincek na rohu Veverčí a Ze lené.</p>
<p>Vypadal nevyspale, pod očima měl kruhy, zřejmě i on si včera doma protrpěl svoje. A víš, že s tebou nesmím mluvit?</p>
<p>Vláďa se jen trpce usmál: Člověče, vždyť já s tebou taky ne! Dali se oba do hořkého provinilého smíchu. A za rozechvěného rozhovoru o včerejších událostech prošli společný kus cesty do svých škol.</p>
<p>Když kráčeli kolem starodávného domu U strakaté kočky, za táhl Vincek Vláďu do průjezdu a řekl mu: Podívej se, tady je volná a otevřená jedna schránka na dopisy. Nikdo sem nic nedává. Nikomu nepatří. Sem si budeme dávat psaníčka, když budeme mít ňáký důležitý zprávy. Dá se jen ztěžka otevřít, ale když máš ohnutej hřebík, tak s ním dvířka pohodlně vytrhneš!</p>
<p>To je dobrá věc! uznale prohodil Vláďa. Je docela možný, že nás nenechají chodit ani spolu do školy a ze školy. Někdo to prokecne a bude zle!</p>
<p>A prorokoval dobře. Ještě téhož dne se rodiče dověděli, že ráno šel Vláďa do školy s Vinckem. Donesla to místní klepna, jejich sou sedka paní Malašíková. Byla postrachem celého domu a svým tlacháním a donášením klepů způsobila již řadu mrzutostí mezi lidmi v domě a po celém okolí. Každý se snažil být s ní zadobře. Když včera večer slyšela u Denků křik, poslouchala za dveřmi a dozvěděla se, že otec Vláďovi zakázal s Vinckem mluvit. Ráno je zahlédla jít společně do školy, proto vedla její první cesta k Denkům a tak to prasklo.</p>
<p>Vláďa teď už nebyl bit, ale musel vyslechnout mnoho dalších ostrých slov, pohrůžek a nakonec musel dát čestné slovo, že už s Vinckem nikdy nepromluví. A to bylo to nejhorší, co se mohlo stát, protože Vláďa v hloubi duše věděl, že s Vinckem musí a bude i nadále mluvit.</p>
<p>A tak dal své čestné slovo s největšími výčitkami svědomí.</p>
<p>Opovrhoval za to sám sebou, a přesto věděl, že jinak jednat nemohl.</p>
<p>Utěšoval se a sám sebe omlouval, že ho k dání čestného slova otec vlastně přinutil, a že Vincek je v jádru chlapec dobrý, a že spolu tedy mluvit nebudou, ale jen si budou psát do té skrýše U strakaté kočky.</p>
<p>K večeru využil příležitosti, kdy ho maminka poslala na obvyklý 25</p>
<p>nákup do několika různých obchodů a zaběhl ke Strakaté kočce se zprávou: <emphasis>Ráno nás viděli, jak jsme šli spolu. Nesmíme už chodit do</emphasis> <emphasis>školy a ze školy pohromadě. Prohlížej skrýš každý den, a třeba i</emphasis> <emphasis>několikrát. Já ji budu taky prohlížet. Při každém nákupu a cestě ze</emphasis> <emphasis>školy sem zaběhnu. Slibme si věrnost, i kdyby nás pro následoval</emphasis> <emphasis>kdekdo. Ahoj. Vláďa. </emphasis></p>
<p>Dopis napsal už hned odpoledne, po rámusu zaviněném paní Malašíkovou. Věděl, že k večeru půjde na obvyklý nákup a že ho tedy do skrýše bude moci doručit. Zlatý Vincek, měl výborný nápad s tou schránkou! Neuplynulo ani deset hodin od jeho vzniku, a už se osvědčil! S Vinckem že by měl přestat mluvit? A dokonce snad zanechat společného pátrání po tajemství Bartoňe a jeho ne známého společníka ? Nikdy! Nikdy!</p>
<p>S ulehčením vložil dopis do schránky a pak rychle běžel po nákupech, aby dohnal čas, ztracený cestou sem a zpět. Nesmí doma vzbudit ani stín podezření, že se někde už zase toulal, že využil nakupování k něčemu svému. Umínil si také, že se bude doma chovat co nejvzorněji, že bude ochotný ke každé práci, učit že se bude, a tak že snad brzo dosáhne alespoň zrušení zákazu chodit si ven, kdy se mu zlíbí.</p>
<p>Se žhavou touhou a závistí teď jen, při běhání po krámech za nákupy, pozoroval v zšeřelých ulicích spousty hochů a děvčat. Každý si šel, kam chtěl, mluvil si, s kým chtěl, zastavil se, kde chtěl, nikam nepospíchal! A nikdo z nich si té blažené svobody neváží!</p>
<p>Potkával chlapce a děvčata, známé i neznámé, viděl zase partu Inky Solimanové, vyhnul se dvěma Zeleným vestám a chtě nechtě věnoval drahocenné dvě tři minuty pozorování trojice, kterou znal již delší dobu, aniž o ní něco věděl, ale která ho vždy upoutala a vnukala mu pocit jakési marnosti a vlastní ne schopnosti.</p>
<p>Byli to dva chlapci a jedna dívka, všichni přibližně jeho věku. Jejich chování, mluva, smích, pohyby, to vše připadalo Vláďovi obdivuhodné, jemné, vznešené, jako by ani nepatřili sem mezi ty všechny ostatní hochy a děvčata, jež Vláďa potkával a znal. Nikdy je neviděl hlučně se bavit, chechtat se na celé kolo, klackovitě po sobě pokřikovat. Nebyli hrubí ani sprostí, ani neurvalí. A co více: oba chlapci s děvčetem jednali tak, jak 26</p>
<p>zde vůbec nebylo zvy kem. Byli ke své kamarádce pozorní, přátelští a ohleduplní.</p>
<p>Pak ukončil kvapně nákupy a v rozmrzelé náladě se vracel domů. Po schodech i pak doma z okna kuchyně vyhlížel nenápadně do vnitř bloku, zda nepostihne Bartoňe a jeho neznámého společníka při dalším morseovském povídání. Ale ti už byli opatrní! Ani jeden záblesk světla neletěl tmou.</p>
<p>A tak plynuly Vláďovi podzimní dny jeden za druhým, v napětí i nepěkné přetvářce před rodiči. Každý den si s Vinckem vyměnili ve skrýši U strakaté kočky dopisy, jimiž si vzájemně dodávali ná ladu, ale důležitého si nemohli napsat nic.</p>
<p>V ulicích se občas mihl Pedro a Vláďovi někdy připadalo, že jej nepoznává, nebo že s ním úmyslně nechce mluvit. Jeho podivný pes byl pokaždé s ním. Chlapci z okolí o tomto psu tvrdili, že je to mírně slabomyslný tvor, protože někdy od někoho nevzal ani tu nejlákavější kost, ale od jiného ji vzal bez zdráhání. Jindy jej viděli, jak poskakuje a panáčkuje na místě, ač u něj nikdo nebyl a nikdo ho k tomu nevybízel.</p>
<p>Nebo se najednou plížil, couval uhýbal a kňučel před něčím, co nikdo neviděl, a co spatřil snad jen on sám svým psím zrakem!</p>
<p>Ze školy teď Vláďa nosil jen samé dobré známky i pochvaly. Také doma se činil, jak mohl, jen aby si rodiče, hlavně otce, usmířil. Všechno dění, celá jeho mysl, vzpomínky, úvahy se nyní dělilo na dvě doby: na dobu před událostmi v Křiklárně a na dobu po Křiklárně.</p>
<p>Po několika dalších dnech ráno při cestě do školy našel Vláďa U strakaté kočky dopis, který mu tam Vincek dal podle data včera večer: <emphasis>Bartoň půjde zítra s někým tam nahoru. Už tedy asi smí zase ven. Viděl</emphasis> <emphasis>jsem toho druhého. Bartoň mu říká Pepín. Šel jsem za nimi a dost jsem</emphasis> <emphasis>slyšel. Asi mě neviděli. Sejdou se zítra ve tři na Klíčově. Musíme využít</emphasis> <emphasis>příležitosti! Samo Štěstí nám ji nabízí! Já tam budu určitě. Něco si doma</emphasis> <emphasis>už vymyslím, aby mne naši pustili. Pokus se o to taky! Ahoj. Vincek. </emphasis></p>
<p>Vláďa po přečtení dopisu úplně ožil. Konečně se snad bude zase něco dít! A jak to Vincek asi navlékl, že Bartoňe a toho jeho kumpána nejen viděl, ale dokonce i vyslechl? On, Vláďa Bartoňe od toho prvního setkání v jeho domě na chodbě už vůbec neviděl, v ulicích ho zkrátka nepotkal.</p>
<p>Teď tedy jen připadnout na nějakou záminku, aby se zítra dostal ven! Co 27</p>
<p>si jen ale vymyslit?</p>
<p><strong>8. Ontario a jeho Žhavé pomezí</strong> Vláďa se obával, že po takové zprávě a při horečném vymýšlení záminky k odpolednímu odchodu z domova bude dnes s učením ve škole asi konec a možná že to i špatně dopadne. Ale hned první hodinu při vyvolání ze zeměpisu odpovídal na dvojku, a příští hodinu měl báječný diktát z češtiny, takřka bez chybičky. A dalších hodin už se nebál, měl všechno dobré a odzkoušeno.</p>
<p>A tak hned při hlavní přestávce začal úporně přemýšlet, na co se doma vymluvit. Správně usoudil, že jediná věc, kterou rodiče doma obměkčí, či lépe řečeno obelstí, je něco se školou! Řekne, že je někde nějaká přednáška, kdesi až na druhém konci města (aby se otec nemohl o tom jen tak snadno přesvědčit), a že ji škola moc doporučuje. Na to se doma určitě nachytají! Co řekne škola, to je svaté, i kdyby to byl třeba nějaký bigbeatový bugr! Byl sám s sebou spokojen, že to tak vymyslel.</p>
<p>Cestou ze školy domů pak svou záminku ještě vylepšil tím, co se dověděl z plakátu na Vindrychově ulici. V přírodovědeckém muzeu se koná výstava motýlů a brouků. Jsou na ni zvány celé školy.</p>
<p>Vláďova třída sotva půjde, ale on, Vláďa, přímo prahne motýlí výstavu shlédnout za každou cenu!</p>
<p>Ani se nezdržoval psaním odpovědi Vinckovi a jejím vhozením do skrýše u Strakaté kočky. Spěchal od plakátů rovnou domů. Bylo skoro čtvrt na dvě.</p>
<p>Doma ani nemusel příliš škemrat o povolení k smyšlené návštěvě 28</p>
<p>muzea. Otec se chystal právě na odpolední směnu a rád mu svůj souhlas dal. Vláďův zájem o výstavu motýlů a brouků mu nebyl ani trochu podezřelý, protože Vláďa byl opravdu zapálen pro vše, co se týkalo přírody. Dělal si různé sbírky listů, květin, kamenů, obrazů zvířat a sháněl kdejakou příručku o takových věcech. Nadto otec Vláďovi tak věřil, že ho ani nenapadlo, že by Vláďa mohl podvádět a lhát. Však se Vláďovi také až dech zatajil a v očích se mu trochu zamžilo, když při své lži pohlédl do tatín kovy přímé, důvěřivé tváře.</p>
<p>Nebyl rozeným lhářem, a doma vůči rodičům už teprve ne! Bylo to snad jeho první zalhání otci v celém jeho životě vůbec.</p>
<p>Když jdeš na tu výstavu, tak ať vypadáš slušně! pravila pak ještě starostlivě maminka a vnutila mu novou pěknou bundu, před třemi dny právě koupenou.</p>
<p>Co útrap, starostí a strachu kvůli této nové ničemné bundě měl později vytrpět! Ale kdo mohl vědět, co se stane? Byla to zase jedna z těch bezvýznamných maličkostí a náhod, jež často mění osudy lidí třeba i na celý jejich další život. Co vše by se stalo docela jinak, nebo by se i nestalo vůbec, kdyby šel Vláďa v bundě staré, a ne nové! Ale o tom všem mohl už jen uvažovat, až když už bylo dávno po všem.</p>
<p>A tak, nevěda, jakou zrádnou věc na sebe obléká, odešel v nové bundě ven, údajně na výstavu motýlů, ve skutečnosti do ulice Na Klíčově, kde má začít stopovací výprava.</p>
<p>Vyběhl ven z domu jako doživotní trestanec, uprchlý z káznice s pocitem blažené svobody i zase svíravé nejistoty, zda vše dobře dopadne a s výčitkami svědomí nad lží, doma právě spáchanou.</p>
<p>Den byl podzimně vlahý, plný vůně padajícího barevného listí v každém nadechnutí, podmračný a tichý. V takové dny více než kdy jindy se chtělo něco podnikat, někam jít, něco dělat, něco hledat, po něčem pátrat. Čas tedy jako stvořený pro vzrušující tajnou výpravu s neznámým cílem, ve stopách záhadného Bartoňe a jeho kamaráda Pepína.</p>
<p>Nebylo ještě ani čtvrt na tři, když se Vláďa a Vincek setkali náhodně a ještě dosti daleko od Klíčová. Bylo to v Kotlářské ulici u vývěsní skříňky klubu Ontario. Vincek si zde ve shluku jiných chlapců a děvčat prohlížel nové vývěsky, protože měl k se tkání s Vláďou na 29</p>
<p>Klíčově ještě dost času a nadto vývěsky Ontaria stály za to!</p>
<p>Ahoj Vláďo! zaburácel radostně Vincek a zatvářil se spikle necky.</p>
<p>Také Vláďa byl setkáním radostně naladěn. Vídali se sice občas ráno při cestách do školy, ale nesměli se k sobě nikdy ani mrknutím oka hlásit, paní Malašíková měla své oči i špehy všude! Ale zde, tak daleko od jejích lovišť, není snad již nebezpečí!</p>
<p>Nikdy dříve si nepodávali ruce, když se setkali či rozcházeli. Nebylo to u nich zvykem. A pak: vždyť se vídali každý den! Ale dnes, po tom snad více než desetidenním odloučení, si je podali, a oba tím byli nějak dojati a slavnostně naladěni. Ano, jsou kama rády na život a na smrt! Ať se děje co se děje! Přes všechny zákazy! Přes všechna nebezpečenství, jež z jejich zakázaného přátelství mohla vzejít.</p>
<p>Na Klíčov máme dost času! A tady jsou nový pěkný věci! zašeptal Vincek a kývl hlavou k vývěsní skříňce.</p>
<p>Klub Ontario, jemuž skříňka patřila, tvořilo pět podnikavých čilých chlapců. Byli to skutečně zajímaví chlapci, obrazně řečeno štiky v bahnitém rybníku peciválů. Vzali si vzor z legendárních Rychlých šípů, kterých přece bylo také pět, a v mnohém se snažili tento dávný klub, známý z obrázkových seriálů, napodobit.</p>
<p>Dokonce se i tak barevně oblékali, jak Rychlé šípy znázorňovaly kresby v časopisech, a když byli sami mezi sebou, říkali si i jejich jmény! Nejstarší z nich Milan Virkl byl pak Mirkem Dušínem, Jenda Bičík Jarkou Metelkou a byli tu i Jindra Hojér, Rychlonožka a Červenáček! To ale opravdu, jen když byli sami, v klu bovně nebo na některé ze svých nedělních výprav.</p>
<p>Klub pořádal různé soutěže mezi hochy a děvčaty okolních ulic.</p>
<p>Psal kroniku všech velkých i malých událostí celé čtvrti a její jednotlivé listy visely vždy po několik dnů ve vývěsní skříňce. Hoši z Ontaria obcházeli domy a vyzvídali na nejstarších obyvatelích, co se kde tady za dávných časů udalo, jací tady žili chlapci a děv čata před deseti, dvaceti i více léty. Někteří dotazovaní občané si rádi zavzpomínali a často leccos velmi zajímavého z jejich vyprá vění Ontario mohlo do kroniky zařadit.</p>
<p>Chlapci z Ontaria zastavovali s bloky a tužkami v rukou i občany nejrůznějšího věku na ulicích a kladli jim všelijaké palčivé i všetečné otázky. Na příklad: Co říkáte dnešní mládeži? Je lepší, chytřejší, 30</p>
<p>vzdělanější, než jste byli vy v jejích létech? Myslíte, že je rozumné vyhradit v parku všechna hřiště jen dětem do šesti let a školáci že si mohou hrát na ulicích a po domech? Je lepší, aby parta měla hochy i děvčata, nebo jen buď chlapce, či jen děvčata? Někteří dospělí lidé často sami nevěděli, jak od povědět!</p>
<p>Kromě kroniky dávných i nových událostí psal klub Ontario ještě něco víc: byl to vymyšlený dobrodružný příběh, ve kterém vy stupovaly dvě široce rozvětvené party chlapců i děvčat a spousta dalších postav. Děj se odehrával v této i jiných městských čtvrtích, byly v něm jmenovány i zdejší ulice, zákoutí a plácky. Party se vzájemně potíraly, bojovaly proti sobě všemi prostředky, kořistily si své vlajky, do toho pak se míchali i dospělí lidé svými zásahy.</p>
<p>Každý týden chlapci Ontaria napsali a do skříňky vyvěsili dvě tři stránky dalšího pokračování tohoto vymyšleného románu a na toto nové čtení čekaly netrpělivě zástupy nejen zdejších hochů a děvčat, ale i dospělých.</p>
<p>A přicházeli sem a přijížděli na kolech i elektrikami a trolejbusy čtenáři i ze sousedních čtvrtí, pořád ve větším a větším počtu tak, jak se známost o existenci vývěsní skříňky Ontaria s jeho románem na pokračování zvolna šířila dál a dál.</p>
<p>Román se jmenoval Žhavé pomezí a klub Ontario si jej nevymyslel sám!</p>
<p>Začal ho kdysi dávno, dávno sestavovat jakýsi Vilda Drahobejl, asi třináctiletý chlapec z Klepetářky, snad už před patnácti či dvaceti roky!</p>
<p>Napřed si ty příhody vymýšlel jen občas, nahodile, pro své mladší kamarády z domu. Vyprávěl jim je kdysi u půdy na schodech, kde se vždy scházeli. Když viděl, jak se posluchačům příhody líbí, vymýšlel další, přibíral do nich nové a nové postavy a nakonec všechny ty vyprávěčky začal sepisovat do staré účetnické knihy, ze které vytrhl prvních několik listů, popsaných obchodními záznamy.</p>
<p>Asi po dvou létech se s rodiči odstěhoval z města a vymýšlení a psaní příhod se ujali dva jeho nejvěrnější a nejschopnější posluchači-čtenáři Alena Ratajova a Luda Bořinský. Vydrželi a doká zali román psát a své nové čtenáře jím napínat další asi dva roky, než se nějak poškorpili a psát přestali.</p>
<p>Kdo všechno se ve psaní Žhavého pomezí vystřídal pak dále, nebylo dnes už možno zjistit. Ne všichni pisatelé příběhů se do stránek tlusté účetnické knihy podepisovali pod své kapitoly, jež do ní přidali!</p>
<p>31</p>
<p>Účetnická kniha s románem ležela pak dlouho kdesi bez po všimnutí, než se do dalšího psaní pustila jakási Milada Kantůr kova. Dnes už ji tu dávno nikdo neznal, už řadu let zde nebydlí. Byla to prý dívenka droboučká, tichá, s očima nebesky modrýma, klidná a nemluvná. Ale děj, jaký si ona dokázala do románu vymýšlet a kombinovat, předstihl vše, co napsaly generace dřívěj ších pisatelů a nebyl dosud překonán! Ta část příběhů, kterou ona sepsala, patřila k nejzajímavějším, nejpestřejším, i když ani části ostatní, zejména děj dnešního pokračovatele, Ontaria, nebyly špatné a hýřily vzrušujícím dějem s nečekanými obraty.</p>
<p>Pak opět na několik let psaní i čtení Žhavého pomezí ustalo. Tehdejší pisatel, na dlouhou dobu poslední, ze čtvrti odešel, snad někam na učení do jiného města nebo snad dospěl a psaní ho už nebavilo a vytratili se i zájemci-čtenáři, mezi nimiž kniha kolovala.</p>
<p>Až zase teď klub Ontario oživil slávu všech těch dávných pří běhů románu a přidává k nim svoje nové, s novými osobami, s novými ulicemi a v novém stylu psaní. Objevil knihu čirou náhodou, při svých dotazovacích výpravách za dospělými občany čtvrti.</p>
<p>V jednom ze starobylých domů v ulici Na Žandárku ho jakýsi starý muž poslal na půdu domu, kde je prý někde za trámy zapomenutý kufr po jednom z nájemníků, který zde se svou rodinou již dávno nebydlí. V</p>
<p>kufru jsou prý nějaké staré dobrodružné knížky, všelijaká klukovská lejstra, sešity dávno zaniklých báječ ných časopisů pro mládež, jaké se dnes už netisknou, a tak aby tam prý šli a všechny ty věci si vzali!</p>
<p>Chlapci z Ontaria samozřejmě poslechli a v kufru objevili nejen účetní knihu se začatým a nedokončeným Žhavým pomezím, ale ještě spoustu různých písemností, deníků, plánků ulic a něja kých záhadných míst a tím vlastně založili svoji slávu. Něco z těchto lejster, náčrtů, notýsků a plánků jim později někdo odcizil z jejich klubovny, ale to hlavní, kniha se Žhavým pomezím, snad že byla velká a těžká, v klubovně zůstala. Když ji sami do četli, začali v jejím nedokončeném ději pokračovat.</p>
<p>Knihu, zchátralou mnohaletým používáním a putováním po desítkách a snad už stovkách čtenářů v těch dřívějších dobách, však Ontario z rukou již z opatrnosti i jiných důvodů nedávalo! Chlapci se obávali, že by se kniha mohla mezi dnešními čtenáři ztratit, za druhé by už 32</p>
<p>další mnohé kolování po čtenářích nevy držela a za třetí: při takové spoustě popsaných stran knihy, leckdy i nečitelně psaných, by se v četbě moc čtenářů nevystřídalo! Každý by ji měl doma snad měsíc, než by ji přečetl! A tak hoši Ontaria připadli na dobrou myšlenku.</p>
<p>Začali knihu od jejích prvních stránek opisovat na psacím stroji, na volné listy papíru, vždy jen po jedné straně. I obrázky k textu kreslili.</p>
<p>A každý týden vždy dva či tři listy ve skříňce vyvěšovali a po týdnu vyměňovali za nové, další.</p>
<p>Byl to věru pěkný magnet pro jejich skříňku! Hoši a děvčata z celé čtvrti znali teď už celý dosavadní děj, i jeho postavy, chodili se dívat na ulice, plácky, zákoutí a domy, kde se děj, byť smyš lený, údajně odehrával, hovořili o něm a dohadovali se, jak Ontario vyřeší tu či onu situaci, začatou v minulém týdnu, a jak by v příběhu asi pokračovali oni, kdyby jej psali.</p>
<p>Jakkoliv však román Žhavé pomezí zajišťoval Ontariu všeobec nou oblibu a obdiv celého okolí a byl něčím, co neměl žádný jiný podobný klub nebo parta, hoši z Ontaria měli ještě jedno velké tajné přání: aby měli také takové nějaké skutečné, nevymyšlené tajemství, záhadu, nebo vůbec námět k nějaké dobrodružné činnosti, jako kdysi bájné Rychlé šípy měly svůj hlavolam Ježka v kleci a boje a pátrání kolem něho!</p>
<p>To kdyby měli, byla by jejich spokojenost úplná!</p>
<p>Ale i bez takového skutečného a rozčilujícího tajemství měli hoši Ontaria plné ruce práce se vším, co pro své okolí dělali, od psaní Žhavého pomezí až po všechny velké i drobné soutěže a závody. A zájem o vše, co konali, byl více než značný.</p>
<p>I teď u vývěsní skříňky stálo mnoho chlapců a děvčat, a byli zde i dva hoši z Ontaria, vedoucí Milan Virkl a Jenda Bičík. Virkl měl v ruce malý fotoaparát a právě dělal snímek tlačících se čte nářů před vývěsní skříňkou.</p>
<p>Moc tam toho mít nebude! prohodil k Vláďovi Vincek, vždyť nesvítí slunce! Později se ale přesvědčili, že i bez slunečního svitu bylo na fotografii víc, než si mysleli a než jim bylo vítáno!</p>
<p>33</p>
<p><strong>9. Ztracená příležitost</strong> Vincek s Vládou dorazili na Klíčov asi o čtvrt hodiny dříve, než se tam měli sejít Bartoň s Pepínem. Klíčov byl malý plácek v blu dišti úzkých a všelijak pomotaných ulic. Vláďa se zde nikdy nemohl dobře vyznat.</p>
<p>Schovali se za zasklené dveře jednoho z domů a dobře udělali!</p>
<p>Nečekali snad ani deset minut a na plácku se objevil chlapec, jehož Vláďa znal z občasných setkání v okolí svého byd liště.</p>
<p>To by moh bejt ten Pepín! zašeptal k Vinckovi. A opravdu to vypadá na to, že tu na někoho čeká! Chlapec se pohyboval bez cíle po náměstíčku a občas nahlédl do jedné z ulic, jež sem ústila.</p>
<p>A je tady! Je! Tamhle jde! skoro vykřikl Vincek. A ne mýlil se! Právě z této vyhlížené ulice sem přibíhal Bartoň. Po znali jej na první pohled. V ruce nesl malý sportovní pytel.</p>
<p>Oba chlapci se zběžně pozdravili, rozhlédli se trochu znepoko jeně po okolí a pak kvapně odešli směrem k novější části města.</p>
<p>To už to má Bartoň doma asi dobrý! mínil Vláďa, když už smí zase 34</p>
<p>ven!</p>
<p>Ale Vincek neodpovídal a jen soustředěně pohlížel kupředu k Bartoňovi a Pepínovi. Ztratí-li je z dohledu, ztratí se s nimi i vzácná jedinečná možnost dostat se k jejich podivnému tajemství. A kdoví, naskytne-li se ještě někdy později taková příležitost!</p>
<p>Bartoň i Pepín se při chůzi občas otáčeli nenápadně dozadu. Nikdo jiný by si jejich ohlížení ani nepovšiml, ale Vláďa s Vinckem to viděli až příliš dobře a dalo jim opravdu velkou práci, aby je sledovaná dvojice nepostřehla. Z jejího častého otáčení bylo více než zřejmé, že nějaké sledování kýmsi předpokládá a že se ho obává.</p>
<p>Při jednom mimořádně náhlém otočení Pepína museli Vláďa a Vincek kvapně skočit do otevřených dveří domu, který právě míjeli. Zde také Vincek vyhrkl: Hele, máš u sebe ňáký ko runy?</p>
<p>Mám jen Krabičku poslední záchrany! řekl Vláďa a zachrastil jí v kapse.</p>
<p>Mám tam drobňáky, na dvě jízdy elektrikou.</p>
<p>I to je dobrý! oddychl si Vincek. Zpátky bysme holt šli pěšourem! Ono to vypadá, že ti kluci asi něčím pojedou!</p>
<p>A jako obvykle, měl zase pravdu! Když vyhlédli opatrně ze dveří domu, viděli Bartoňe a Pepína, jak míří do ulice, kudy jezdí elektrika. Pospíšili za nimi. Sledovaní se zastavili na nástupišti, opět se nenápadně rozhlíželi a netrpělivě čekali na tramvaj.</p>
<p>A jéjej! usykl znepokojeně Vincek. Hrom do toho! To bude kumšt dostat se do vozu za nimi, aby nás přitom neviděli!</p>
<p>Měli velké štěstí, že na nástupišti čekalo hodně lidí, a tak se mezi nimi ztratili. A teď hlídat! zavelel Vincek a Vláďovi ta slova připadala jako signál poslední naděje. Teď, anebo nikdy! Když si je teď nechají upláchnout, je konec všemu! Na dlouhou dobu! A snad už navždy!</p>
<p>Po kolejích sem majestátně došuměly dva nové elegantní vagóny trati D.</p>
<p>Bartoň s Pepínem je nechali odjet. Mnoho lidí nastoupilo, ale jiní zase vystoupili a čekali zřejmě na vůz jiného písmene. Pak se hřmotně přikolébalo staré odřené Béčko s vlečňákem a Bartoň s Pepínem vklouzli na přední plošinu motoráku.</p>
<p>Rychle! Do vlečňáku, rychle! zašeptl Vláďa, a už se prodírali k zadnímu vchodu skupinou čekajících lidí. Zůstali stát na plošině blízko vchodu a tak měli dobrý výhled ven. Tramvaj se rozjela.</p>
<p>Na každé stanici oba chlapci pozorně sledovali všechny vystu pující z 35</p>
<p>motorového vozu. A vždy si oddychli, když Bartoňe a Pe pína pořád ještě neviděli vystupovat. Jsou tedy ještě v elektrice!</p>
<p>Hurá! Zatím se nic nemůže stát, nemohou se jim ztratit, jsou tady, několik metrů od nich, v předním voze. Horší to bude, až někde vystoupí! Podaří se přilepit se jim zase nepozorovaně na paty a sledovat je dál?</p>
<p>Trať B vedla zprvu lidnatými předměstími, kam se Vláďa s Vinckem jen zřídkakdy dostali. A pak už zabočila mezi bloky továren a jejich ohrad, přetínala koleje železničních vleček a elektrika se musela několikrát zastavit i mimo stanice, když přes ulici funěla dýmající lokomotiva s posunovaným vagónem.</p>
<p>Tady jsem ještě nebyl, vydechl Vláďa.</p>
<p>Já taky ne! Takovouhle cestu do neznámejch končin vždycky ale hrozně baštím! řekl Vincek blaženě. Jednou si to dopřejeme a projedeme všechny trati elektrik, co v městě vůbec jsou!</p>
<p>Pach lokomotivního kouře, tak zcela jiný než pachy jakýchkoliv ostatních dýmů, vnikl do vozu. A na jaře bysme mohli jet někam i vlakem! Aspoň několik stanic! Já jezdím hrozně rád vlakem! zatoužil Vláďa.</p>
<p>Elektrika i její vlečňák se každou další zastávkou více a více vyprazdňovaly. Pokaždé vystoupilo více lidí, než nastoupilo a najednou vozy dojely na konečnou stanici. Vláďa s Vinckem by to na zadní plošině vlečňáku ani nepoznali, ale všichni lidé se kvapně hrnuli k východům a venku pak kamsi spěchali. A prů vodčí na Vláďu a Vincka zabouřil: Tak kam prosím vás byste, kluci, ještě chtěli jet, co? Vždyť jsme na konci!!</p>
<p>Vyběhli zmateně z vlečňáku a očima hledali Bartoňe a Pepína.</p>
<p>Zahlédli je stát v dlouhé řadě na nástupišti autobusu. Připojili se tedy k běžícím tam lidem z tramvaje, kryli se za ně, a když přisupěl modrý městský autobus a vysypal cestující z opačného směru, ve cpali se s čekajícími dovnitř.</p>
<p>Nebylo tu k hnutí a každou další stanici vždy ještě několik lidí přistoupilo. Autobus projížděl teď již skoro venkovsky vypadající krajinou, míjel řady nízkých stavení a dvorců, občas se kolem mihly i shluky jehličnatých stromů, malé skalky a zase dosud neza stavené 36</p>
<p>parcely.</p>
<p>Lidí v autobusu konečně přece jen začalo ubývat. Vincek a Vláďa se úzkostlivě krčili opět na zadní plošině, obrácení zády dovnitř vozu, aby je tam někde zpředu Bartoň s Pepinem nespatřili. A pak se stalo něco, čeho se oba tajně obávali.</p>
<p>Autobus opět zastavil. Byla to již asi šestá či sedmá zastávka. U</p>
<p>předních dveří vozu byl pořád ještě značný shluk lidí. Mezi nimi někde museli být i Bartoň s Pepínem!</p>
<p>Nekoukej se tam! Hned se obrať zpátky! Vždyť nás uvidí! zuřil Vincek na Vláďu. Ale nemusel se obávat! Vystoupilo jen několik osob, a když se autobus znovu rozjel, spatřili venku mezi nimi i Bartoňe a Pepína! Kráčeli kvapně kamsi za nízké domky, krčící se pod vysokou a skoro příkrou skalnatou strání.</p>
<p>Hele, hele!! vykřikl Vláďa zoufale a skoro nahlas do poloprázdného autobusu. Vždyť oni ti mizerové vystoupili! Oni nám vzali draka! Jak je to možný? A my jedeme dál!!</p>
<p>Vincek místo vzteklého naříkání skočil duchapřítomně k prů vodčímu.</p>
<p>Prosím vás, pane průvodčí, my jsme zapomněli vystou pit, mohli byste nám zastavit, víte, my tady měli teď vy stupovat, a my teď…</p>
<p>Ale průvodčí mávl odmítavě a bez zájmu rukou. To je vaše chyba!</p>
<p>Tak si vystoupíte na příští stanici, máte mladé nohy, tak to zpátky doběhnete!</p>
<p>Jakoby naschvál byla to snad ta nejdelší stanice na celé trati. A každým otočením kol vozu se Vláďa s Vinckem nedobrovolně vzdalovali od sledované dvojice, ztráceli nejen metry, ale i drahocenné vteřiny. Když na příští zastávce vyletěli jako střely z auto busu, byli zklamáni i rozzuřeni na nejvyšší míru. A přitom neměli už ani desetník v kapse, aby se mohli vrátit jiným autobusem zpět.</p>
<p>37</p>
<p><strong>10. Co je za skalní strání? </strong></p>
<p>Chvíli zoufale okouněli na stanici a zírali za mizejícím auto busem, jako by od něho mohli očekávat nějaké spásné rozhodnutí, co dělat.</p>
<p>První se vzpamatoval Vincek. Vztekle si uplivl, dal ruce do kapes kalhot a vykřikoval: Tak co teď? Všechno je zvoraný! Všechno je ztracený! Moc pěkně jsme to zvorali! To je fakt! Holt jsme kanóni, co je to platný!</p>
<p>No, tak poběžíme tu stanici rychle zpátky! navrhoval Vláďa. Dal se také hned do běhu, ale opět se zastavil, když viděl, že jej Vincek následuje rozmrzele jen co noha nohu mine.</p>
<p>Prosím tě, víš jak to byla dlouhá stanice? reptal přitom. Nej míň kilák!</p>
<p>Snad ještě víc!</p>
<p>No, tak nepoběžíme, tak jen rychle půjdeme! Víme alespoň směr, kterým šli! těšil ho Vláďa.</p>
<p>38</p>
<p>Spěšně se vydali na předchozí stanici, kde jim Bartoň s Pepínem tak náhle upláchli. Dorazili tam asi za čtvrt hodiny a to ještě šli indiánským krokem. Samozřejmě, že sledovaná dvojice tam již dávno nebyla. Ale věděli, kterým směrem se dala, vždyť oba chlapce viděli předtím z autobusu.</p>
<p>Prošli změtí domků, zaplavených vůní páleného dřeva. Za nimi pak už nebyla žádná zřetelná cesta. Travnatá půda se zde příkře zvedala do podivně rozeklané skalnaté stráně, porostlé pichlavými křovinami.</p>
<p>Stráň, či spíše skalní stěna, byla neobyčejně vysoká a tam nahoře nad ní se klenula mírně zarůžovělá obloha. Zřejmě se protrhla mračna a jimi teď tam kdesi za skalním hřebenem prozařuje vzácné podzimní slunce.</p>
<p>Vláďa se bezradně zastavil, ale teď zase úlohu pobízeče převzal Vincek. Nikam jinam nemohli ti kluci jít, než někam sem do těch skal! pravil tvrdošíjně. Musíme se podívat, co je tam za tou strání!</p>
<p>Něco tam přece musí bejt! Nemůže tam být přece konec světa!</p>
<p>Stoupali pořád výš a výš, občas se zastavovali na malých pro-stranstvích a dolících ve stráni, ale co je za ní, pořád ještě nevěděli, často se prodírali skoro neprostupným, pichlavým křovím nejrůznějšího druhu, od šípků a trnek počínaje až po keře s neznámými barevnými plody. Rozdírali si o křoví ruce i oděv a Vláďa trnul hrůzou při představě, že by si zde mohl roztrhnout svou novou bundu. Proč si ji jen nechal od maminky vnutit! Staré tepláky, v nichž jindy brousil po ulicích, když nešel do školy, by byly miliónkrát lepší!</p>
<p>Protože pokračovali ve strmém stoupání příliš rychle, brzo se udýchali a unavili. Ale mocná touha dorazit až na hřeben skalní stráně a podívat se z něho na druhou její stranu, je silně popohá něla.</p>
<p>Už několikrát se domnívali, že již zdolávají její poslední metry a že budou brzo na vrcholu. Vždy se ale zase vynořila ještě další nečekaná stěna, kterou až do té chvíle zespodu neviděli. A křoví spíše ještě houstlo, než aby mizelo.</p>
<p>Vincku, já, já nevím, ale já se asi budu muset vrátit! vzdychl potom zdrceně Vláďa. Už to chtěl říci o kus níže, ale netroufal si. Ted však už opravdu nemůže! Je na pokraji sil, hodiny přitom utíkají, a domů 39</p>
<p>musí jít oba pěšky a pošlapou snad šest nebo osm kilometrů, když nemají ani vindru na autobus a elektriku.</p>
<p>Neboj se a vydrž to! dodával mu odvahu Vincek. Ještě těchhle pár metrů a musíme už bejt někde nahoře! Dolů to pak půjde líp a domů se dostaneme stopem! Snad něco splašíme!</p>
<p>Vláďa zaťal zuby a počal se znovu prodírat křovím. Za několik minut byl rád, že Vincka poslechl. Ještě dva tři metry hustého trní, pak již jen krátký holý val skály a stáli na hřebeni. A tu spatřili něco, co zprvu ani nedovedli dost dobře pochopit a zrakem ob sáhnout.</p>
<p>Tam dole, kam se zvolna svažovala druhá strana skalnaté stráně, na jejímž vrcholu teď stáli, se v záplavě podzimního žlutého slunce rozprostíral až na obzor ve stříbřitém oparu podivný opuštěný kraj.</p>
<p>Byl plný všelijakých proláklin, jam, roklí a zase jakoby vyvřelých pahorků a náspů, porostlý křovisky i ojedinělými skupinkami po-kroucených stromů, kraj rozbrázděný, skalnatý i zase písečnatý, plný zvadlé zeleně, i skalní šedi, s jezírky, jejichž hladina se až sem leskla v záři slunce jako rozžhavené zlato.</p>
<p>Oba chlapci zde stáli mlčky v němém údivu několik dlouhých minut, než se vzpamatovali. Jejich oči objevovaly tam dole stále nové a nové útvary a všelijaké zvláštnosti a začali se na ně vzájemně upozorňovat.</p>
<p>Vidíš tam tu stěnu? volal Vláďa. Tam vpravo, za těmi třemi smrky nebo co to je, to vypadá jako ňákej starej lom…</p>
<p>No, a támhle je něco jako propast, jako by tam spadl meteor. A hrad!</p>
<p>Podívej se, ty skalky tam vzadu, vidíš je? No, přece tamhle, to je vážně jako zřícenina hradu!</p>
<p>A skutečně tak vypadaly všechny ty bizarní skalní útvary mezi nespočetnými roklinami a pahrbky, byly zde i skalní mosty a brány, vše vytvořeno zřejmě rukou přírody.</p>
<p>Panečku, tady by se tábořilo a tady by se hrály hry! zálibně hovořil Vláďa. Ale Vinckovi tanulo na mysli něco jiného. Máchl ze široka do kraje rukou a zamyšleně řekl:</p>
<p>Tak sem tedy asi chodí ten Bartoň s Pepínem! Sem! Tady je asi to jejich nahoře! Co oni tady asi mají? Co tady dělají? A proč mají takovej strach? Z čeho?</p>
<p>40</p>
<p>Kraj ležel před nimi ztichlý, plný nasládlé vůně, zdánlivě bez života, bez pohybu. Nebyla zde vidět jediná cesta ani pěšina, natož pak silnice, jediné stavení nerušilo ráz a klid krajiny.</p>
<p>Vincka něco škráblo přes kalhoty do nohy nad kotníkem. Ulekaně odskočil, ale hned poznal příčinu. Ostnatej drát, starej rezavěj drát, kdo ho sem asi, a hele, tady leží ňáká tabulka, no jo, vstup do lomů zakázán,t ak voni tu jsou, nebo byly lomy.</p>
<p>Ale to muselo bejt tedy hodně dávno! usoudil Vláďa. Tabulka byla rozrušena rzí, její nápis téměř nečitelný a ostnatý drát se jim lámal v rukou, když se jej snažili zvednout z trávy.</p>
<p>No, dnes už tam dolů nepůjdeme, máchl zase rukou Vincek. Bartoňe a Pepína bysme tam sotva našli a za hodinu bude tma a čeká nás strašná cesta domů!</p>
<p>Však my se sem ještě vrátíme! řekl pak Vláďa prorocky. My se sem vrátíme a to jejich tajemství někde tady objevíme, i kdybysme se tu měli plazit po čtyřech!</p>
<p>Ještě chvíli potom mlčky zírali znovu do kraje, oslněni červenou září zapadajícího slunce. Kraj fialověl, temněl, skaliska i stromy i pahorky v něm vrhaly dlouhé podivné stíny. Nemohli odtrhnout oči od té barevné podívané. Ale obava ze zpáteční cesty a z po kročilé doby je přece jen přiměla k odchodu.</p>
<p>Sbíhali a seskakovali i klouzali z příkré skalní stráně směrem k městu.</p>
<p>Viděli je teď před sebou jako do všech stran rozlité moře světel. Zde na druhé straně, obrácené k východu, soumrak již po kročil. Když přistáli na svých rozviklaných nohou pod strání a vnořili se do změti domků mezi jejím úpatím a silnicí, byla již skoro tma.</p>
<p>S pocitem lítosti i marnosti pohlédli na přijíždějící poloprázdný autobus.</p>
<p>Neměli už ani korunu!</p>
<p>41</p>
<p><strong>11. Zrádná fotografie</strong> Od nezdařené výpravy za Bartoňem a Pepínem uběhlo již asi deset dnů, ale v myslích Vládi a Vincka byla vzpomínka na tu cestu stále živá.</p>
<p>Pořád v duchu viděli ten podivný liduprázdný kraj za skalním hřebenem, zalitý žlutočerveným sluncem a zšedlý v podzimním oparu, a cítili tu zvláštní kořennou vůni, jež k nim z kraje stoupala. Připomínali si však také neustále svou tehdejší únavu a umiňovali si, že takovou hloupost již nikdy nesmí provést, aby šli z domova bez koruny v kapse! Alespoň na dvě-tři jízdy elektrikou či autobusem vždycky s sebou musí mít!</p>
<p>42</p>
<p>Domů se tehdy dostali poměrně šťastně, i když ne právě brzo. Vytrvale a prosebně mávali na každé auto, jedoucí k městu. Smi loval se nad nimi řidič těžkého náklaďáku, až když měli za sebou už asi dvě dlouhé stanice autobusu. Cestou se jich vyptával, kde byli, a jak to, že nemají ani několik mizerných desetníků na auto bus. Odpovídali mu opatrně a byl to dobrý trénink na dotazy, kterými je jistě zahrnou doma i rodiče.</p>
<p>Vysadil je až uprostřed města, takže oba měli domů už jen kousek cesty.</p>
<p>Byla již tma a dosti pozdě. A tak Vláďu doma při vítali napřed mrazivým mlčením, pohlédli zkoumavě na jeho uprášené botky a trním poškrábané ruce, a otec mu pak kladl různé podezřívavé otázky.</p>
<p>Vláďa byl k smrti unaven, ale přesto se mu podařilo dost věro hodně odpovídat a tak otcovo podezření zaplašit. Skoro ale usnul u talíře s opožděnou večeří a maminka napolo zlobně a i sou citně prohlásila, že je velkou nesvědomitostí držet hochy na vý stavě motýlů tak dlouho, až padají únavou.</p>
<p>Dopisy ve skrýši U strakaté kočky pak běhaly mezi Vláďou a Vinckem každý den. Pořád si měli co psát a vždy to bylo téměř výhradně jen o Bartoňovi a Pepínovi a o té nezdařené, a přece tak úžasné cestě za nimi tam daleko za město.</p>
<p>Podzim pokračoval. Dny byly stále kratší a kratší. Počasí se kazilo, rána byla sychravá a přes den často drobně a dlouho pršelo. Listí na stromech i pod nimi žloutlo, červenalo a hnědlo. Vláďa hledal pořád nové a nové druhy pro svou sbírku. Z pouhé záliby, aniž je k něčemu mohl upotřebit, sbíral také lesklé kaštany a žaludy, letošního roku obzvláště velké. V parku objevil druh vzácného cizokrajného stromu gingo, proslulého z příběhu Rych lých šípů o Stínadlech. V</p>
<p>psaníčkách, jež si vyměňovali, nakazil tímto sběratelským zájmem i Vincka.</p>
<p>Ale pak se stalo něco, co přineslo Vláďovi horu starostí a zname nalo na dlouhou dobu konec klidu.</p>
<p>Kteréhosi dne, v úterý, skončilo vyučování výjimečně už ve dvanáct hodin místo v jednu. Vláďa využil této drahocenné hodiny volnosti, o které doma nevěděli, a zaběhl si cestou ze školy do vzdálené Kotlářské ulice, kde visela skříňka Ontaria. Chtěl si přečíst nové pokračování Žhavého pomezí, a vůbec si prohlédnout i ostatní obsah 43</p>
<p>skříňky. Ontario jej vyměňovalo každé pondělí.</p>
<p>Stál zde opět jako obvykle hlouček chlapců a děvčat. Někteří jen četli a prohlíželi kresby a fotografie, i pokračování románu, jiní se o vývěskách živě bavili. Vláďa se vrhl především na Žhavé pomezí a pak se věnoval fotografiím. A tu náhle ustrnul.</p>
<p>Mezi několika jinými zde byla zvětšenina snímku, pořízeného Ontariem tehdy, když zde Vincek a Vláďa spolu stáli a četli, než odešli na nezdařenou stopovací výpravu za Bartoňem a Pepínem! Na fotografii jsou Vláďa i Vincek zcela jasně vidět, Vláďa dokonce ve své nové bundě, kterou měl tehdy poprvé na sobě a to je právě to neštěstí, to je právě ten hrozný malér! Proboha, každý pátek odpoledne chodí otec tady kolem s nějakými výkazy do ústředí svého pracoviště a jistě nikdy nezapomene jako ostatně většina dospělých lidí prohlédnout zevrubně vše, co je ve skříňce nového!</p>
<p>A tak uvidí na fotce Vláďu ve společnosti Vincka, ačkoliv má zakázáno s ním mluvit, a nadto je tam Vláďa ve své nové bundě, kterou měl zatím jen tehdy poprvé, a víckrát ne, na sobě! Podle ní otec pozná datum snímku: byl pořízen v den, kdy Vláďa šel (či lépe řečeno měl jít) do muzea na výstavu motýlů! A tak se bude ptát, co dělal Vláďa zde u skříňky, když muzeum je na docela opačném konci města!?</p>
<p>Vláďovi se až zatmělo před očima strachem a polilo jej horko, když během několika vteřin postřehl, jaké dva hrozné prohřešky fotografie na něj prozrazuje. Je konec! Je konec se vším! To bude doma zase binec! V posledních dvou či třech dnech se zdálo, že už je doma zase všechno v pořádku, a že mu otec snad už opět dovolí chodit si ven, kdy se mu zlíbí, tak jak tomu bylo za té blahé doby před událostí v Křiklárně, teď je ale veta po všech nadějích, otec půjde v pátek tady kolem, to je tak jisté, jako že přijde po noci den, tady uvidí fotku, přečte si napřed pod ní nápis U naší vývěsky je stále živo . . ., pak na ní objeví Vincka s Vláďou v jeho nové bundě, dá si všechno dohromady, a večer doma vypukne peklo!</p>
<p>Vláďa se uštvaně a závistivě teď rozhlédl po chlapcích a děvča tech, kteří zde stáli nebo bezstarostně odcházeli, zatímco noví přicházeli.</p>
<p>44</p>
<p>Co oni vědí, jaké starosti už zase bude on čelit! Co jen udělat? Jak to zařídit, aby otec tudy v pátek nešel? Kdyby se podařilo nějak jej od cesty Kotlářskou ulicí odvrátit, je vyhráno! V neděli večer nebo nejpozději během příštího pondělka Ontario obsah skříňky vymění a tím zmizí i ta ničemná zrádná fotka!</p>
<p>Ale jak to jen navléknout? Co otci říci, aby šel v pátek jinudy?</p>
<p>A i kdyby se to podařilo, nepřijde si otec vývěsku přečíst v sobotu? Má o ni vždy velký zájem, Ontario v ní vyvěšuje i sportovní zprávy z místního oddílu kopané a to ho baví, vždyť za ten klub kopal kdysi jako žák a dorostenec!</p>
<p>V chmurných myšlenkách a usilovném přemýšlení se Vláďa lou dal k domovu. Nemusel pospíchat. Do chvíle, kdy se jindy v úterý vracíval domů ze školy, měl ještě dost času.</p>
<p>Ještě než přišel domů, napadla ho cestou spásná myšlenka. Da leko lepší a snadnější než zrazovat otce od jeho páteční cesty kolem skříňky, bude, když se Vláďa pokusí o to, aby do pátku zrádná fotka ze skříňky prostě nějak zmizela! Jen ale jak?</p>
<p>Snad by bylo možné jít přímo do Ontaria, jeho klubovna je prý někde blízko skříňky a tam o fotku požádat. Nabídne klubu, že si ji koupí!</p>
<p>Že mu za ni zaplatí! A když Ontariovci nebudou chtít, tak je tu ještě jedna možnost, nebezpečná sice, ale spo lehlivá : někdy večer za tmy, v nestřeženém okamžiku, rozbít sklo skříňky kamenem, všechno i s fotkou vybrat, a je po starosti! Všechno vybrat proto, aby nebylo nápadné, že zmizela jen foto grafie. V Ontariu by hned uhodli, že skříňku rozbil a fotku vzal on, když mu ji nechtěli dát či prodat dobrovolně! Takhle se to svede na kohokoliv, třeba i na Zelené vesty, jednou už to ta banda beztak udělala!</p>
<p>Povzbuzen tím, že našel řešení, zrychlil mimoděk krok a za chvíli byl doma. A hned si začal cílevědomě připravovat půdu pro další jednání. Tak jsem měl dnes zase matyku za jedna! prohodil jako mimochodem. Věděl, že na maminku, a ještě více na otce, úspěchy ve škole platí ze všeho nejvíce. A z češtiny jsem to válel za dvě a v zemáku jsem dostal od Dvořáka náramnou pochvalu, že jsem připravil mapy! Všechno tohle byla pravda, Vláďa nelhal. Ve škole se opravdu vždycky činil.</p>
<p>45</p>
<p>Ale to ještě nebylo vše! Nanosil sám a bez říkání čtyři kbelíky uhlí, udělal si úkol z ruštiny a umyl pečlivě nádobí. A pak začal kout své plány dále.</p>
<p>Mami, zaútočil jemně, hele, mohl bych jít dnes odpo ledne už zase jednou ven? Tak dlouho už nikam nesmím!</p>
<p>Maminka se na něj trochu ulekaně podívala. Ven? řekla s údivem, neboť to byla skutečně odvážná žádost. Vždyť přece víš, že ti tatínek zakázal chodit ven!</p>
<p>Ale taťka přijde až večer, a tak se nemůžu dovolit jeho! Ale já vím, že by mně to určitě dovolil, já se chci podívat na skříňku Ontaria, víš, vždyť táta tam chodí taky číst...</p>
<p>No, tak jdi! povzdychla si pak maminka bezradně, ale přijď brzo, aby zase nebyl rámus! To víš, teď by ti to už tak lehce neprošlo!</p>
<p>Vláďa měl vyhráno. Několik hodin rodičovsky povolené svobody má před sebou. V návalu radosti ještě zametl kuchyň a mokrým hadrem sebral prach pod rohožkou před vchodem do bytu. Pak vyrazil za svým cílem.</p>
</section>
<section>
<p><strong>12. V osidlech Ontaria</strong></p>
<p>S rozkoší a blahem, jaké nepoznal už řadu dní, vdechl do sebe před domem vůni zvadlého listí z blízkého sadu i ze stromů po okrajích chodníků. S tváře si smetl pavoučí vlákénko babího léta. Všechno je zatím na dobré cestě! Má plán, co udělat, a téměř celé odpoledne k jeho provedení. Jen kdyby tady byl Vincek! S ním by se šlo do Ontaria hned jinak vyjednávat! Ale kdepak je teď Vinckovi asi 46</p>
<p>konec! Ani psaní ke Strakaté kočce mu Vláďa nestačil dát.</p>
<p>Brzo doharcoval do Kotlářské ulice. Před vývěskou stály dvě dívky z party Inky Solimanové a Vláďa se jich zeptal, kde má Ontario klubovnu.</p>
<p>Tady asi o deset domů dál! řekla jedna z nich a ukázala mu směr. Je tam taky pekařství a dům má červená vrata, tak to už najdeš!</p>
<p>Ale v Ontariu nové členy neberou! připojila varovně druhá.</p>
<p>Nehledám Ontario proto, abych do něho chtěl vstoupit, pro nesl Vláďa trochu popuzeně. Chci si tam jen něco vyřídit! Děkuju! Otočil se od děvčat a hrdě odcházel.</p>
<p>Dům s pekařstvím snadno našel a vzápětí objevil i klubovnu. Byla v rozlehlém dvoře, jakoby přilepena ke zdi, rozdělující dvory jednotlivých domů. Byla to nízká dřevěná kůlna a nesla stopy vlastnoruční výroby chlapců. Dveře do ní byly teď pootevřeny a zvnitřku se ozývaly různé hlasy. V tu chvíli Vláďa pocítil znovu a velmi silně touhu po Vinckově přítomnosti. Škoda, že zde není, to by se to vyjednávalo!</p>
<p>Ale již byl zřejmě zpozorován kýmsi z pootevřených dveří, pro tože se náhle otevřely dokořán a v nich se objevil asi třináctiletý hoch. Ty tady někoho hledáš? zeptal se Vládi podezíravě.</p>
<p>No, já nikoho nehledám! řekl rozpačitě Vláďa. Já jdu k vám. Já k vám jdu kvůli ty fotografii!</p>
<p>Kvůli jaký?</p>
<p>No, tam přeci, jak máte ve skříňce. Já jsem na ní ještě se svým kamarádem, víš, a my bysme ji chtěli mít!</p>
<p>Aha, hm, no tak pojď dovnitř! pokynul mu milostivě člen Ontaria. Ale my tady budeme mít za chvíli schůzku, tak musíš před ní zase vypadnout, na schůzkách u nás nemůže bejt nikdo cizí!</p>
<p>Vláďa se nedal odradit tímto nezdvořilým pokynem a vstoupil do místnosti. U stolu tam seděli ještě další dva chlapci, ale Milan Virkl a Jenda Bičík, které Vláďa tak trochu znal, i když s nimi nikdy ani slova nepromluvil, zde ještě nebyli.</p>
<p>Nikdo z přítomných tří chlapců si Vládi příliš nevšímal. Lepili jakési výstřižky, přehrabovali různá lejstra ve skříni a Vláďa se nesměle začal rozhlížet po klubovně.</p>
<p>47</p>
<p>Byla pěkně zařízená, po stěnách visela záplava různých vývěsek a fotografií a na volných místech stěn byly barevné kresby, přímo na dřevě provedené. Indiáni u táborového ohně, kovboj na vzpí najícím se koni a na obzoru krajiny až u stropu místnosti byly černé obrysy vystěhovaleckých vozů, táhnoucích na Divoký západ.</p>
<p>Vláďa přistoupil k vývěskám a chlapec, který s ním prve mluvil ve dveřích a teď zachytil jeho tázavý pohled, přikývl a pravil: Jo, to si všechno můžeš prohlížet, i když tomu asi nebudeš moc rozumět! To jsou naše všelijaký klubovní závody, bodování a tak, víš?</p>
<p>Bylo všeobecně známo, že klub Ontario kromě mnohých akcí pro veřejnost má ještě svou vlastní velmi bohatou vnitřní činnost. Mezi jednotlivými členy se bodovalo, byla rozehrána dlouhodobá hra, každý z pěti členů klubu vypisoval pro ostatní čtyři nějaké soutěže, klub sbíral společně československé poštovní známky, každý člen klubu měl za úkol donést týdně alespoň deset nových štítků od zápalek, byly pořádány každoměsíční závody v běhu, skoku a hodu koulí. Klub chodil společně plavat, do kina i na sportovní podniky.</p>
<p>Chlapci byli v klubu, ať již venku nebo v klubovně, více než doma.</p>
<p>Ale protože se poměrně dobře učili, rodiče zřejmě asi neměli námitek!</p>
<p>Na tohle vše Vláďa teď zmateně myslil, když prohlížel všechny ty vývěsky s různými výkazy a čísly a okénky, kterým opravdu příliš nerozuměl a jejichž účel si jen částečně dovedl představit podle jejich nadpisů.</p>
<p>Pak se otevřely dveře a vstoupili Jenda Bičík a Milan Virkl. Byli snad jen o rok starší než ti, kteří zde již pracovali. Trochu udiveně se podívali na Vláďu a on znovu opakoval svou řeč o fotografii.</p>
<p>Bičík s Virklem na sebe pohlédli a Virkl se trochu usmál, když řekl: No, když tak o tu fotku stojíte, tak my vám ji vykopírujeme, uděláme!</p>
<p>Tobě, i tomu tvému kamarádu! Abyste měli každej svou! To je maličkost.</p>
<p>Vláďovi vyvstal na čele pot. Byl v koncích! Tohle mu přece nepomůže, když mu udělají fotky nové a ta původní zůstane i nadále ve skříňce! Jak to ale jen říci? Má to všechno vyklopit tak, jak to vlastně je? Proboha, kdyby tu tak byl Vincek! Že ho sem nějak nepřitáhl s 48</p>
<p>sebou!</p>
<p>Chlapci z Ontaria pozorovali s údivem jeho rozpaky a nemohli je pochopit. No tak, co se ti nezdá? vyjel na něj Bičík. Neboj se, že fotky něco budou stát! My vám je uděláme zadarmo! Vždyť ten papír na ně je za pár halířů!</p>
<p>Ale ne, ne, tady nejde o koruny! soukal ze sebe těžce Vláďa. Tady se jedná o něco docela jinýho! Já potřebuju zrovna jen tu fotku, co máte ve skříňce a žádnou jinou!</p>
<p>Údiv Ontariovců tím jen stoupl. Tomu nerozumím, vrtěl ne chápavě hlavou Virkl. Vždyť ti to snad může bejt přece fuk, kterou fotku ti dáme, jestli tu ze skříňky nebo nově udělanou!</p>
<p>Fotka jako fotka! Vždyť ty nový budou úplně stejný, a možná že ještě jasnější než ta ve skříňce, když si na nich dáme záležet!</p>
<p>Vláďa v zoufalství rozhodil rukama. Viděl, že teď už opravdu nezbývá, než vyjít s pravdou ven. Podívejte se, začal pře kotně mluvit, tak já vám to vysvětlím. Já mám kamaráda, Vincek se jmenuje, a nesmím s ním mluvit. A taky nesmím ven, táta je dobrej, ale hrozně přísnej, jednou jsme se moc pozdě vrátili domů a od té doby máme všechno zaražený. Vincek i já!</p>
<p>Ale asi před čtrnácti dny jsme museli nutně jít za něčím moc důležitým, co bude třeba ňákej ohromnej vobjev, když se to po vede, a tak Vincek i já jsme doma zalhali, každej jsme se na něco vymluvili, já na výstavu motýlů a tajně jsme se sešli a šli jsme za tím důležitým ... Já měl na sobě poprvé novou bundu, co mi naši asi dva dny předtím koupili. No a cestou jsme se zastavili u vaší skříňky a vy jste tam zrovna fotografo vali!</p>
<p>Nás i ty ostatní kluky a holky, co se tam taky dívali.</p>
<p>A teď můj táta půjde v pátek jako vždycky kolem skříňky, uvidí mne na fotce, on má oči všude, podle nový bundy pozná, že fotka je z doby, kdy už jsem se nesměl ani přátelit s Vinckem, ani chodit ven, a že jsem měl bejt na výstavě, a ne u skříňky, a bude zle! A proto potřebuju, aby ta fotka zmizela, rozumíte!?</p>
<p>Skončil vodopád svého vysvětlování a hluboce si oddychl. Byl přesvědčen, že upřímným doznáním si polepšil celou situaci, zatím však tím zabředl ještě hlouběji do dalších nesnází. To poznal ale až 49</p>
<p>za chvíli.</p>
<p>Virkl s Bičíkem na sebe opět pohlédli, teď ale nějak významněji než prve, a Vláďovi připadalo, že zavětřili jako dva lovečtí psi. Všech pět členů Ontaria se kolem něho znepokojivě seskupilo a Virkl řekl zvídavě a se špatně utajovaným vzrušením: Aha, tak takhle ono to vlastně tedy je! A jak že jsi to říkal s tím něčím moc důležitým, co může bejt vohromným vobjevem?</p>
<p>To nám musíš vysvětlit, o co vlastně kráčí! To víš, to bude ta jediná vhodná náhrada do naší skříňky za tu fotku!</p>
<p>Vláďovi trvalo chvíli, než pochopil, co Virkl svými slovy myslí.</p>
<p>Uvědomil si, že padl do léčky, kterou si ve své důvěřivé sdílnosti před chvílí při vyšetřování sám nastražil: Ontario mu vydá foto grafii jen tehdy, když jeho členstvu prozradí, kam to tenkrát s Vinc kem šli a koho že to stopují a všechno ostatní, i jak Bartoňe a Pepína objevili na základě jejich morseovkových rozhovorů. A tohle vše se ocitne snad dokonce příští týden ve skříňce a bude po tajemství, po možnosti odhalit záhadné cíle a počínání té dvo jice! Jeho vzrušení tím dostoupilo vrcholu.</p>
<p>Ale vždyť my vlastně ještě ani nevíme, o co jde! začal opět rozechvěně mluvit. My jenom víme, že ňáký dva kluci někde něco mají, někam chodí, kde hrozí velký nebezpečí, ale co tam mají, a co tam hrozí, to vůbec nevíme, my jsme za nimi jednou šli, to jak jste nás zrovna fotografovali a oni se nám ztratili a to je zatím všechno!</p>
<p>Tak nám aspoň řekni, jak se ti dva jmenují, a kam jste za nimi šli!</p>
<p>naléhal Bičík.</p>
<p>Když to je hrozně těžký! kroutil se zpocený Vláďa, jak vám i tohle prozradím, může se všechno pokazit, ti dva kluci by se to mohli dovědět, že po nich jdem a to bysme to potom mohli všechno rovnou zabalit! Až se dozvíme něco víc, tak vám to řeknu, opravdu sem přijdu, čestný slovo…</p>
<p>Oči Virkla i Bičíka ztvrdly a jejich dosud celkem přátelské vý razy tváří se změnily na výhružné.</p>
<p>Tak dobrá! řekl ledově Virkl. Jak vidíme, není s tebou žádná rozumná řeč. Dobře tedy poslouchej, co ti řeknu: tu fotku ze skříňky ještě dnes vyndáme. Ale necháme si ji u sebe, tady v klu bovně a 50</p>
<p>budeme čekat na tvý další zprávy. A když nám to čekání bude už moc dlouhý, a ty nám nepřijdeš říci, co jste vypátrali, tak do skříňky přijde fotka znovu, a pod ní bude nápis: Fotografováno dne toho a toho, na fotce vpředu vidíte dva odvážné hochy, kteří spolu nesmí kamarádit ani chodit ven, ale přesto se spolu přátelí a ven se dostali! Není nad věrnost a nad odvahu!' Poslední slova pronesl Virkl už se zřetelným výsmě chem a zdrcený Vláďa si čím dále tím více uvědomoval, že je úplně v rukou Ontaria.</p>
<p>Členové klubu se pak pustili do svých klubovních věcí, Vládi si přestali všímat a on pochopil, že hovor s ním je u konce a že klub jen čeká na to, aby odešel. Pronesl tedy několik zmatených slov o tom, že se vynasnaží se zprávami přijít co nejdříve a zdrceně i zahanbeně vyběhl z klubovny.</p>
<p><strong>13. Střetnutí <emphasis>s </emphasis></strong><strong>Pepínem</strong> Venku se již začínalo zvolna smrákat a první lampy se rozžehly.</p>
<p>Podzim byl na postupu a soumrak se vkrádal do městských ulic dříve než jindy.</p>
<p>Vláďovi nebylo ani trochu dobře. Věděl, že před chvílí v klu bovně Ontaria všechno náramně pokazil, zamotal. Proto také jeho první 51</p>
<p>myšlenka, jakmile vyšel z průjezdu domu na ulici, pla tila Vinckovi.</p>
<p>Co tomu řekne Vincek? Určitě ho nepochválí! Ale snad něco spásného poradí, jak se z klepet Ontaria vykroutit!</p>
<p>Vždycky si ve všem ví rady, pomůže jistě i teď! Určitě ho něco napadne!</p>
<p>Vláďa nechce čekat do zítřka, až si Vincek vyzvedne jeho psaní U</p>
<p>strakaté kočky a až mu na ně odpoví. Snad by se zbláznil nejistotou, kdyby měl čekat na jeho radu celý den a celou noc! Musí podniknout něco jiného, ještě dnes, hned teď! Půjde k domu, kde Vincek bydlí.</p>
<p>Vsadí vše na jednu kartu, že tam Vincka někde najde a hlavně že je nikdo neuvidí, jak spolu mluví, aby se to nedoneslo domů. A také Vincek má přece zakázáno se s ním stýkat.</p>
<p>Chtě nechtě musel jít kolem vývěsní skříňky Ontaria. Pohlédl rozrušeně na nešťastnou fotografii a napadlo ho, že už asi nikdy nebude moci sem jít na prohlídku nových vývěsek a na pročtení dalších stránek Žhavého pomezí s takovou radostí a zájmem, jako sem chodíval dříve. Nikdy nebude moci zapomenout na tu starost a strach, které mu z této skříňky přišly. Hrom do toho! Nikdy! A je to škoda, chodíval sem rád! Teď asi už do smrti nebude moci ani slyšet jméno Ontario!</p>
<p>Zabočil do ulice Na Klepetářce a tam spatřil dva chlapce, jdoucí proti němu. Když došli blíže, takže i v houstnoucím šeru mohl již rozeznat jejich obličeje, spatřil v jednom z nich, ano, nebylo pochyb, poznal Pepína! Druhým byl kdosi neznámý, koho ne znal.</p>
<p>Během několika kroků, jež je od sebe dělily, nebylo mnoho času na nějaké dlouhé rozmýšlení. Vláďa jen cítil, že je nutno uchopit oběma rukama každou příležitost, kdy se s tou záhadnou dvojicí, nebo i jen s jedním jejím členem, někde sejdou. Musí Pepína zastavit a za každou cenu se pokusit s ním promluvit! V tu chvíli docela zapomněl na svou vlastní situaci, začatou sotva před hodinou v klubovně Ontaria.</p>
<p>Pepín zůstal trochu zaraženě stát, když ho Vláďa oslovil.</p>
<p>Voni ti říkaj Pepín, viď? začal Vláďa bez rozmyslu, jen aby hovor nějak zahájil.</p>
<p>No jo, říkaj! bručel nevrle Pepín. A co má bejt? A vodkud mě znáš?</p>
<p>Mezitím Pepínův kamarád se odtrhl, kývl na Pe pína hlavou a k 52</p>
<p>Vláďově úlevě pokračoval v chůzi sám. Osaměli. Ulice byla skoro liduprázdná a Vláďa měl klid k vyjednávání.</p>
<p>Hele, to je fuk, odkud tě znám, ale já vím, že s Bartoňem po něčem divným jdete a já s mým kamarádem jsme Barto ňovi už jednou nabídli pomoc ve všem, co děláte a na co třeba sami nestačíte!</p>
<p>Ale my si na to klidně stačíme, jen se nestarejte! nevlídně odsekl Pepín. Já o vás už vím! Boža, tedy Bartoň, mně o vás říkal, vlezli jste za ním až do baráku! Jděte si svou cestou a ne strkejte nos do věcí, po kterejch vám nic není!</p>
<p>Vláďu toto tvrdé a nepřátelské odmítnutí dopálilo, tak jako již tenkrát v domě u Bartoňe. Tak dobře! Tak dobře! vybuchl hněvivě. Dnes naši pomoc a přátelství odmítáte. Ale to si i s tím tvým Božou pamatujte: jednou vaše tajemství stejně odhalíme a pak byste byli ještě moc rádi, abysme se spolu přátelili! Už teď</p>
<p>o vás hodně víme! A taky víme, kam to chodíte, jede se tam autobusem, od konečný stanice Béčka! Je to tam za těmi skalami! My jsme tam už byli!</p>
<p>Pepín, až dosud se tvářící posupně, ztrnul zděšením po těchto slovech. Byl očividně otřesen, zmaten, zřejmě poplašen tím, že cíl jejich výprav je Vláďovi a Vinckovi asi znám.</p>
<p>Cože? vykřikl zuřivě, ale hlas se mu třásl strachem, vy víte kam chodíme? Vy mizerové, vy špiclové, vy jste nás špehovali, vy… Chvíli se zdálo, že se na Vláďu snad vrhne a bude jej tlouci hlava nehlava. Zatínal pěsti a přiskočil až těsně k Vláďovi. Byl hrozný ve svém vzteku i strachu.</p>
<p>Vláďa o krok ustoupil a pravil klidně: Tak pomalu, pomalu! Přece se tady nebudeme na ulici rvát jako malí kluci. Ale aspoň vidíš, že by to bylo opravdu lepší, kdybysme spolu my všichni čtyři raději kamarádili než proti sobě válčili!</p>
<p>Nebylo by to lepší! Nebylo! Nebylo! vztekle a zoufale volal Pepín.</p>
<p>Kašleme na vaše přátelení, kašleme na vaši pomoc, my si svoje, svoji, svoje, my si svoje najdeme sami a my vlastně nic nehledáme, my jenom a vůbec dejte nám pokoj, co nám je do vás! Jeho zloba stoupala každým slovem a poslední věty už na Vláďu křičel v běhu, jak se od něho v hněvu i 53</p>
<p>strachu vzdaloval.</p>
<p>Vláďa za ním hleděl mlčky, až mu zmizel za rohem ulice. Pak pokračoval v cestě k Vinckovi a přemýšlel, zda tímto rozčilujícím setkáním s Pepínem něco získali. Domníval se, že ano: Pepín se přece podřekl, že něco hledají! Vždyť řekl my si svoje najdeme sami! Pak se sice honem opravil, že vlastně nic nehledají, ale to už byla jistě jen záchranná výmluva, protože si asi uvědomil, jak se podřekl! Tak to chtěl napravit!</p>
<p>Vláďa se rozběhl teď do Keplerovy ulice, kde bydlel Vincek. A cestou uvažoval, jak bohatý den na události dnes vlastně pro žívá. Začalo to zdrcujícím shlédnutím zrádné fotografie ve skříňce Ontaria. Pak vymámení volna na mamince k cestě ven. Rozhovor v Ontariu s tak nedobrým koncem. A teď setkání s Pepínem! Bude už událostem dneška konec? Kéž by se nyní ještě setkal s Vinckem, aby mu všechno vypověděl, poradil se s ním, jak a co zařídit proti Ontariu, a pak už jen domů, domů, aby nebyl zase mazec!</p>
<p>Ale v Keplerově ulici pobíhal a postával skoro dvacet drahocen ných minut, než se mu jeho toužebné přání vyplnilo, než spatřil Vincka, jak vybíhá z domu s nákupní taškou.</p>
<p><strong>14. Rána do tváře</strong> Vincku! vykřikl Vláďa radostně a s ulehčením se k němu vrhl. I Vincek byl velmi rád, že Vláďu vidí. Pohlédl jen vzhůru do oken ve třetím patře, nedívá-li se za ním maminka nebo otec. Ale byla už skoro tma, a tak nebylo nebezpečí, že by poznali, s kým se to dole před domem sešel.</p>
<p>54</p>
<p>Ahoj Vláďo, co se stalo, že jsi tady? vyhrkl. Ty už smíš ven?</p>
<p>Dnes výjimečné, to víš, táta není doma a maminku jsem umluvil, spěšně vysvětlil situaci Vláďa a pak začal ze sebe chrlit průběh dnešního odpoledne. Vincek naslouchal mlčky, ale s ros toucím neklidem, a když Vláďa hovořil o zrádné fotce ve skříňce Ontaria, zabručel jen svoje známé no těbůch!</p>
<p>Za Vláďova zmateného vyprávění chodili po nákupech, jež měl Vincek obstarat. Ten se jen pořád neklidně obracel, protože ani on nesměl s Vládou mluvit, tak jako Vláďa s ním a i on měl v domě sousedy, kteří byli kdykoliv ochotni jeho rodičům donést, že ho viděli mluvit s cizím chlapcem.</p>
<p>Ale když Vláďa došel ve svém vyprávění až k tomu, jak za vyn dání fotografie ze skříňky musel Ontariu slíbit zprávy o pátrání po tajemství Bartoňe a Pepína, Vincek se prudce zastavil, chytil se i s taškou v ruce, za hlavu a tlumeně volal: Proboha, co jsi to udělal, jak jsi to mohl říct a jak se to vůbec dově děli, že za něčím jdeme?</p>
<p>No, já jsem jim řekl, že já už sám nevím, jak to začlo, opatrně hledal slova Vláďa, aby jeho vina a neopatrnost se nejevily tak velkými, voni se ptali, proč jsem šel tenkrát ven a ještě do konce s tebou, když jsem měl voboje z domova zakázaný, no a tak jsem jim to nakonec musel vysvětlit, to ti dá rozum, že jo, tak jsem jim řekl, že jdeme za něčím, co bude možná velkej vobjev, až na to přijdem ...</p>
<p>Vinckova zloba nad Vláďovou nepředložeností a nevynalézavostí se stupňovala slovo od slova. A to jsi jim to ty chytráku musel všechno takhle vyklopit? To sis nemohl vymyslet něco jinýho? Takhle je máme na krku, mají nás v hrsti! To víš, to bude něco pro jejich skříňku! To jsi jim nemohl člověče říct, třeba že jsi musel utýct z domova, protože jsi potřeboval nutně jít na něco do kina, nebo něco takovýho vobyčejnýho? To tě ne napadlo??</p>
<p>V těch chvílích mě to opravdu nenapadlo! doznával kajícně Vláďa, zdrcený Vinckovou zlobou. Ted při jeho výbuchu vzteku se mu samotnému vlastní hloupost a vina zdály až obludně veli kými.</p>
<p>No, tak teď se na to vykašlu! Ted si pátrej dál už sám, když jsi to tak zavařil! burácel Vincek dále a švihal do prázdna nákupní taškou.</p>
<p>Ale Vincku! Já sem k tobě letím na radu a ty se chceš 55</p>
<p>na všechno vykašlat!</p>
<p>Jo! Jo! Ty všechno zvoráš a pak Vincek má dumat a vymejšlet a radit, že jo! vyrážel ze sebe zlobně Vincek. Vztekal se a zuřil čím dále tím více a Vláďu napadlo odvést jeho myšlenky od maléru s Ontariem na Pepína:</p>
<p>Teď jak jsem k tobě šel, potkal jsem toho Pepína! Nechtěl zase ani slyšet o tom, abysme jim pomáhali a abysme se s nimi spolčili! Tak jako tenkrát Bartoň u nich v baráku, pamatuješ se, viď? A měl jsi ho člověče vidět, jak se vyděsil, když jsem mu pohrozil, že už víme, kam s Bartoňem chodějí a že jsme za nimi už jednou byli!</p>
<p>Tys mu tohle řek?? vybuchl Vincek. No, tak to teď je ale fakticky už všechno ztracený, ty jeden blázne, ty…</p>
<p>Proč by to mělo bejt ztracený? nechápal Vláďa, ale Vincka tato nechápavost rozzuřila snad ještě více.</p>
<p>Protože teď Bartoň s Pepínem budou ještě stokrát opatrnější než dřív, když vědí, že jsme jim v patách a že víme kam choděj!! Ty jeden zatracenej blázne, s tebou tak jde něco dělat!! Po slední slova Vincek už vykřikl vztekle a docela nahlas, bez ohledu na kolemjdoucí chodce. A vzápětí se stalo něco, co se mezi nimi za celou dobu jejich přátelení nepřihodilo ještě nikdy. Vincek, roz čilený, rozzuřený i zklamaný ztrátou všeho a prozrazením toho, co prozrazeno být nemělo, přiskočil k Vláďovi a vyťal mu pleskavou ránu do tváře.</p>
<p>Nastalo strašlivé napjaté ticho. Snad několik vteřin, snad minutu.</p>
<p>Když později Vláďa na tu událost myslil, nikdy nedovedl odhad nout, jak dlouho tu tak proti sobě mlčky stáli, zkamenělí jako sloupy, bez jediného pohybu.</p>
<p>Ani slova kolemjdoucí paní, která ránu viděla a řekla Vinckovi ale ale, proč ho tlučeš, vždyť ti snad nic neudělal... je neroz hýbala. Paní pokračovala ve své cestě a oni zde ještě pořád stáli, mlčky a nehybní!</p>
<p>Vláďovi bylo podivně horko, celá ulice se s ním točila a on cítil, jak mu do očí nezadržitelně vstupují slzy. Krucinálfagot, přece nebude brečet! To by tak ještě scházelo! Facka byla štiplavá, pálivá, ale přece zase ne tak bolestivá, aby se musel dát do breku.</p>
<p>Ale Vincku, zašeptal jen a rty se mu chvěly. Vincku, proč, co jsi mi to udělal!? Hrozná lítost a zahanbení nad sebou samým ho dojaly.</p>
<p>56</p>
<p>Slzy se mu začaly hrnout z očí, jedna za druhou, a on tu stál skleslý a zničený, tak jako snad ještě nikdy nebyl.</p>
<p>Vincek se konečně vzpamatoval. Jako by rázem vystřízlivěl ze své zlosti. Pustil nákupní tašku na zem, uchopil Vláďu oběma rukama za ramena, třásl jím a volal: Ježíšimarjá Vláďo,Vláďo, co jsem to udělal, já nechtěl, Vláďo, prosím tě, nezlob se na mě, Vládíku, odpusť mi to, pro všechno na světě mně to odpusť, já jsem vzteklej lotr, já to o sobě vím, já se tak vždycky zapomenu, tak Vláďo, nebreč už, prosím tě a dej mně facku taky, no dej mně ji, neboj se, ať jsme vyrov naný.</p>
<p>Ale Vláďa stál dál, jen oči si trochu utřel a naříkavě pravil: Jo, to bych tomu dal, to by bylo všechno ještě horší!</p>
<p>A můžeš mně to aspoň vodpustit? Vláďo! Vládíku! cloumal jím jemně dále Vincek. Tak už nebreč, všechno napravíme, něco vymyslíme a tu fotku ňák z Ontaria vymámíme, uvidíš a všechno zase bude dobrý! A Bartoňe s Pepínem taky voblafneme a dostaneme se tam za nimi, budeš vidět, že jo!</p>
<p>Jeho náhlé nadšení, odvaha i důvěra ve zdárné zvládnutí všech nesnází, které vlastně on, Vláďa, způsobil, nakazily i Vláďu. Začal se skrze slzy usmívat, a když se rozcházeli, rozloučili se tak žhavě, jako ještě nikdy za tu dobu, co se znali.</p>
<p>Vláďa pak cestou domů zase ještě znovu bulil. Trochu z lítosti a trochu štěstím. Roztržka mezi nimi byla zažehnána a zá chrana z ontariovských nesnází se zdála být na dosah ruky!</p>
<p><strong>15. Přistiženi! </strong></p>
<p>Podzimní dny ubíhaly. Jitra byla chladná, zamlžená, začátek dne vypadal vždy tak, jako by slunce už nikdy více nemělo vyjít. Ale 57</p>
<p>ukázalo se téměř vždy, během dopoledne se mlhy rozptýlily, a pak nastal stříbřitý den s mírně zamženými obzory, plný vůně vadnoucího listí a jablek. Dospělí lidé si libovali, jaký je letos krásný podzim.</p>
<p>Nad týdenním obdobím dešťů, jež právě odešlo, mávali přezíravě rukou.</p>
<p>Vincek měl doma vyhráno! Už zase směl ven, a dokonce mu rodiče i dovolili znovu kamarádit s Vláďou! Toho zatím podobné štěstí nepotkalo. Opatrný a přísný tatínek nezapomínal jen tak snadno, a povolil Vláďovi zatím jen dvě volná odpoledne týdně, ve středu a v sobotu. O přátelení Vládi s Vinckem nechtěl ale ani slyšet. Vláďa, zkrušený a ponížený všemi nemilými událostmi, byl však vděčen i za to málo.</p>
<p>Vincek zatím užíval své šťastně nabyté svobody velmi užitečně.</p>
<p>Pamětliv slibu, který Vláďovi dal tehdy večer po té ošklivé ráně do tváře, přemýšlel a hledal neobyčejně usilovně nějaký postup v jejich pátrání po tajemném kutění Bartoňe a Pepína.</p>
<p><emphasis>Vím už o nich dost, </emphasis> napsal pak Vláďovi kteréhosi dne v psaníčku ke Strakaté kočce. <emphasis>Dověděl jsem se, že chodí spolu do jedné, školy na</emphasis> <emphasis>Kouklovku. A taky vím, že ve středu odpoledne mají prázdno, a</emphasis> <emphasis>vždycky prý jdou někam na celé odpoledne. Ve škole na ně zuří trenér</emphasis> <emphasis>fotbalového kroužku, protože nechtějí chodit na středeční tréninky. </emphasis></p>
<p><emphasis>To bych řek'! Ti mají ve středu něco jinačího vpácu! </emphasis></p>
<p>A tak bylo jen samozřejmé, že nejbližší středu, kdy měl Vláďa své první volno, se spolu vydali znovu, už tedy podruhé, za záhadnou dvojicí. Dostavili se, mnohem opatrněji než minule, zase před půl třetí na Klíčov, kde se posledně Bartoň s Pepínem sešli.</p>
<p>Ale když za dveřmi domu marně na jejich příchod čekali až skoro do tří hodin, jejich zklamání bylo více než velké. A byl to dnes Vláďa, kdo dostal dobrý a spásný nápad a tak zachránil nejen náladu, ale i ještě mnoho jiného, jak se později ukázalo.</p>
<p>To nevadí, že nepřišli! řekl lhostejně, půjdeme tam sami! Nějak už to škrábání přes ty kopce zdoláme, a pak se vrhneme tam dolů, do těch roklí a skal, vždyť tam třeba i něco obje víme! Co tady v ulicích, když je tak hezky? Byla to jeho dávná záliba, toulky venku za městem, koupání a opalování, stavění ohnišť a vaření na nich, a co hlavního: 58</p>
<p>prozkoumávání nezná mých míst, ať již v odlehlých částech města za podmračných dnů nebo někde venku daleko za městem, když bylo pěkně.</p>
<p>Vincek kupodivu souhlasil a Vláďa si to v duchu vykládal jako snahu ve všem mu vyhovět, za tu ránu tehdy. A skutečně tomu tak asi bylo!</p>
<p>Vincek od té nedobré příhody byl vůči Vláďovi jako vyměněný.</p>
<p>Ohleduplný, vlídný, přátelský. Už žádné utrhování nebo mračení, když Vláďa někdy pronesl něco, co nebylo zrovna moudré, nebo když s něčím, co Vláďa navrhl, nesouhlasil.</p>
<p>Tak hurá na tramvaj! vykřikl bujaře. Vydali se na cestu smě rem ke stanici a šli rychle, aby neztráceli ani minutu. Vždyť se už tak brzo stmívá. Vinckova osvědčená podnikavost a průbojnost jim však zkrátila cestu nejméně o půl hodiny.</p>
<p>Možná, že se smiluje! vykřikl a zamával s úsměvem na červené osobní auto. Řídil je mladý muž — a opravdu zastavil. Vincek k němu doběhl a vyhrkl svou prosbu o svezení. Řidič se trochu rozmýšlel, jel trochu jiným směrem, no, vysadí je asi v půli cesty.</p>
<p>Ale během jízdy se rozpovídali, muž se projevil jako velký sportovec a tramp, a nakonec je dovezl až na autobusovou sta nici, kde jim minule Bartoň s Pepínem zmizeli.</p>
<p>Dnes stoupali do zarostlé skalnaté stěny jinými místy a zdálo se jim, že cesta je méně namáhavá, než minule. Poměrně brzo se ocitli na hřebenu stěny, ale nebyl to její nejvyšší bod. Stali v nízkém průsmyku mezi skálami a hleděli jako očarovaní znovu do toho podivného kraje. Ležel zde před nimi ztichlý, v lehkém stříbřitém oparu, zdánlivě opět bez života, bez pohybu čehokoliv. Celé stránky a plochy v něm se červenaly záplavami zralých šípků, jinde opět se modraly trnkami. Tráva, do šedivá spálená přestálými žáry žhoucích letních dnů, hořela červenofialovými hvozdíky. Na jiných místech zase rostly celé plantáže žlutých divizen ohromných rozměrů nebo se modraly svou vybledlou modří čekanky.</p>
<p>Čí to tu všechno asi je! vydechl obdivně Vláďa.</p>
<p>No, čí by to bylo! opáčil Vincek. Nikoho! To je Země ni koho!</p>
<p>Země nikoho! opakoval po něm mimoděk Vláďa. Tady by se tábořilo! Jistě by tu bylo i koupání! Vždyť jsme tu minule viděli i 59</p>
<p>několik jezírek! Vzpomínáš si? Ted je ale nevidím-------</p>
<p>Nezapomeň, že jsme posledně stáli o mnoho výš, a tak jsme viděli do větší dálky, a větší výšky!</p>
<p>A víš, že je to vlastně príma název? Země nikoho! pravil pak nadšeně Vláďa. Budeme tomu kraji tak říkat, co myslíš?</p>
<p>No, když chceš, usmál se Vincek, polichocen tím, že vlastně on je mimoděk navrhovatelem toho názvu a že se Vláďovi líbí.</p>
<p>Za řeči a veselého halekání sbíhali teď bujaře dolů po svahu, k jihozápadu obrácenému, do toho podivného kraje, do Země ni koho.</p>
<p>Někdy skákali dolů po skalnatých přírodních stupních, jindy se sunuli dolů s proudem písku a hlíny, který jim ubíhal pod nohama.</p>
<p>Brzo se ocitli na úpatí stráně a se vzrušenou myslí, jako lovci vnikající do neznámé džungle, vnořili se do spleti roklí, podivných propadlin a zarostlých obrovských dolíků a jam, přeskakovali malé potůčky a zase vystupovali na nízké svahy a lezli na skaliska, aby za nimi objevovali další a další nečekané útvary, malá údolíčka, skalní plošiny, dolíky zaplněné nazelenalou průhlednou vodou pro zářenou sluncem, osamělé hájky bříz i jehličnatých stromů.</p>
<p>A vše to bylo zalito opět tou žlutou uspávající září podzimního slunce, tisíce cvrčků bzučelo svou cvrčivou píseň, a vzduch byl plný opojné kořenné vůně mateřídoušky, šalvěje, heřmánku a jiného kvítí.</p>
<p>Zde nebyly žádné ruce, které by tyto dary země sklízely, zde všechno rostlo zbytečně, bez užitku, a jen něco málo z toho snad pro potravu ptactva, tady nikdo nebyl. Vincek to řekl dobře, Země nikoho! Když později do svých deníků o těchto místech psali, používali v názvu Země Nikoho i velké N, třebaže to bylo mluvnicky nesprávně. Ale oni si pod slovem NIKDO představovali nějakou bájnou neznámou bytost, a proto to velké N.</p>
<p>Když teď došli opět k jedné ze širokých propadlin, vypadající skoro jako nějaký kráter a naplněné čirou skalní vodou, neodolali a vykoupali se. Stojatá voda byla příjemná, sluncem mírně pro hřátá.</p>
<p>Sem budeme chodit pořád! bájil nadšeně Vláďa. Tohle jsme měli znát už dávno!</p>
<p>Vincek vyplivl vodu z úst a podotkl: No, mockrát sem už letos asi 60</p>
<p>nepřijdem, vždyť už máš říjen-------</p>
<p>To je jedno, tak příští rok, hned od jara, jak bude po sněhu! jásal Vláďa.</p>
<p>Vyběhli z vody a jejich mokrá těla se leskla ve slunci jako sochy z bronzu. Vláďa si s pocitem tajné pýchy povšiml, že je mnohem opálenější než Vincek. To byla jeho věčná touha, být už od jara co nejvíce opálený jako Indián, nejvíce ze všech chlapců a děvčat v okolí, co jen zná.</p>
<p>Zrovna o tom začínal něco povídat, když jej Vincek netrpělivě přerušil: Počkej s tím vytahováním, já něco, tak se mi zdá, že tu někdo je, já slyším ňáký hlasy!</p>
<p>Zmlkli, rychle si natáhli trenýrky a naslouchali. Nic, jen uspá vající bzukot čmeláků a divokých včel, a ten věčný cvrkot. . .</p>
<p>To se ti snad jen zdálo, a co se zdá, to je sen! pronesl Vláďa otřepaný vtip.</p>
<p>Ale Vincek napínal sluch dále, a za chvíli i Vláďa zachytil zvuky, vypadající jako velmi vzdálený hovor, nebo volání. To jsou oni! vykřikl vzrušeně, Bartoň s Pepínem! Rychle!</p>
<p>Chvatně se oblékli a vydali se směrem, odkud zvuky přicházely.</p>
<p>Chvílemi se zastavovali a znovu pečlivě naslouchali.</p>
<p>Fakt! Jsou to hlasy! šeptal vzrušeně Vláďa. Musejí to bejt oni! Kdo jinej by to tady znal?</p>
<p>Jak pomalu a co nejopatrněji postupovali napříč roklinami, ná sypy a dolíky, kryjíce se za četná křoviska, bylo stále více a více zřejmé, že Vincek slyšel správně. Opravdu zde někde někdo byl a něco se zde asi dělo.</p>
<p>Mně se zdá, jako by tam někdo naříkal nebo něco takovýho! šeptal Vincek.</p>
<p>Ale je to víc hlasů, to není jeden.</p>
<p>Radši ať jich moc není, čím víc hlasů, tím víc lidí, a tím hůř pro nás!</p>
<p>usuzoval chmurně Vincek.</p>
<p>Pak hlasy na chvíli zmlkly a oba chlapci v tom tichu úzkostlivě přeběhli volnou nezarostlou loučku k hradbě dalšího křoví. Několik vteřin zde váhali. Nedočkavý Vláďa se chtěl křovím prodrat vpřed, ale prozíravý Vincek jej pohybem ruky zastavil. Sám pak s neko-61</p>
<p>nečnou opatrností začal odhrnovat větévku za větévkou, až v křoví skoro celý zmizel.</p>
<p>Vláďa za ním užasle hleděl, jak se čím dále tím více noří do zelené pichlavé hradby, až najednou uviděl Vinckovu levou ruku, zvoucí jej za sebou. Následoval jej tedy.</p>
<p>Tam vpředu, asi patnáct či dvacet kroků od křoví, v němž byli ukryti, na prostranství prorostlém skalními plotnami a žílami v zemi, stál, zády k nim obrácený, Bartoň. Byl trochu sehnut, opíral se rukama o kolena a hleděl kamsi dolů, zřejmě do nějaké prohlubně.</p>
<p>Byl tak zaujat tím, co v ní viděl, či co v ní měl, že by nevnímal ani mnohem větší šustot, než jaký působili Vincek a Vláďa při svém výstupu z křoví, jímž se právě opatrně prodrali.</p>
<p>Tak se přece aspoň trochu zase pokus dostat se nahoru! volal Bartoň naléhavě kamsi do hlubiny. Přece tu takhle nemůžeme tvrdnout do noci! Za chvíli je tma!</p>
<p>Vono se ti to řekne pokus se! naříkal kdesi dole Pepínův hlas. Kdyby aspoň ta noha tolik nebolela! Hlas se stal pak skoro plačtivým, když pokračoval: Člověče, Božo, já nevím, ale já myslím, já to mám asi zlomený v kotníku…</p>
<p>Ale čerta zlomený, to je podvrtnutí, to nic nebude, uvidíš.</p>
<p>Já bych se nahoru nevyškrábal ani kdyby mi nic nebylo, natožpak s tímhle! Dolů se to klouzalo a letělo jakoby nic, ale jak teď nahoru...?</p>
<p>Takhle mít kus provazu! beznadějně povzdechl Bartoň.</p>
<p>Ani s tím bys mě nevytáhl! To bys musel mít ňákou sílu!</p>
<p>No, trochu bys musel pomáhat, to je fakt, ale šlo by to! Jen to lano mít!</p>
<p>Pak rozhovor mezi nimi na chvíli utichl, ale Bartoň i nadále hleděl dolů do prohlubně. Vláďa se podíval bezradně na Vincka. Nevěděl, co dál. Ale Vincek věděl! K Vládově úžasu vykročil z křoví, do něhož se zády oba zatím pořád ještě kryli a tiskli, a kráčel co nejtišeji k Bartoňovi.</p>
<p>Když byl od něho vzdálen snad jen tři čtyři kroky, zahovořil nahlas a nenucené, lhostejně, k němu: Tak se mi zdá, že jsou páni v ňáký pěkný rejži, že jo??</p>
<p>62</p>
<p><strong>16. Proroctví se vyplňuje</strong> 63</p>
<p>Vláďa ještě nikdy v životě nespatřil někoho tak rychle a tak ulekaně se otočit, jako se teď otočil Bartoň po Vinckových slovech. Snad kdyby vedle něho vybuchla náhle puma, nebyl by tak vy děšen.</p>
<p>Chvíli tu stál nehybně jako sloup, ruce odtaženy od těla, s hlavou vraženou mezi ramena, jako by se chránil před něčím strašným, co má přijít. A pak náhle zase oživl.</p>
<p>Co tady chcete? Co tady už zase chcete? Co se nám pořád lepíte na paty? Vy zatracený čmuchalové!</p>
<p>Z propasti se ozýval Pepínův tázavý hlas, snad se ptal, na koho to nahoře Bartoň tak zuří.</p>
<p>Ale ten nedbal na jeho volání a křičel dále: Tohle je naše místo, rozumíte, to všechno tady je naše, my jsme si to tu našli, my jsme to tady objevili, a vy tady nemáte vůbec co dělat! Táhněte si po svejch! Jděte si kam chcete, ale sem nám nechoďte!</p>
<p>Byl červený v tváři a udýchaný svým zuřivým pokřikováním, a když na chvilku skončil, aby nabral dechu, pořád ještě křečovitě šermoval rukama a ukazoval pravačkou v tu stranu, odkud sem Vláďa s Vinckem přišli. Vincek se jen klidně a pobaveně usmíval nad Bartoňovým soptěním, ale Vláďa byl vždy přítelem spíše smír ného jednání, a tak řekl Bartoňovi jak nejupřímněji dovedl: Tak už se na nás tolik nezlob, to je teď vedlejší, jestli tu můžeme bejt nebo nemůžeme! Hlavní teď je dostat Pepína z ty jámy, přece ho tam nenecháš člověče přes noc, a zmrznout!</p>
<p>Při těch slovech došel až na okraj prohlubně a trochu se zachvěl nad tím, co uviděl. Trychtýřovitě se zužující propast byla asi pět či šest metrů hluboká a její skoro kolmé stěny tvořil drsný kámen s drobnými vyvřelinami. Někde v trhlinách těchto skalních bloků se uchytilo něco prsti a z té vyrůstaly chomáčky šedavé trávy. Jinak po stěnách nebyly žádné výstupky, aby se dalo po nich šplhat vzhůru.</p>
<p>Dno bylo poseto drobnými kameny. A tam dole stál a oběma rukama o jednu stěnu se bezmocně opíral Pepín, a díval se zoufa lým pohledem vzhůru na bledě modrou oblohu. Jak ses tam prosím tě dostal? zvolal na něj soucitně Vláďa. Chtěl mu říci ještě něco utěšlivého, ale Bartoň jej prudce odstrčil, až zavrávoral, a křičel dolů 64</p>
<p>na Pepína varovně: Nic! Nic! Ne říkej nic! Ani slovo! Neodpovídej!</p>
<p>Proč by nic neměl říkat? Proč by mi neměl odpovídat? divil se nechápavý Vláďa. Ale všemi mastmi mazaný Vincek to pochopil hned:</p>
<p>No, zkrátka jsme tady někde u kořene toho jejich tajemství, rozumíš!? pravil Vláďovi. A teď se klepe strachy, aby to Pepín nevyžblebtnul, chápeš, ne? Tady někde možná v ty díře je to všechno zakletý! Tak ale teď nech jednat mě! Obrátil se k Barto ňovi a hovořil k němu s předstíranou lhostejností:</p>
<p>Tak hele, aby bylo jasný, tam dole, to je určitě zlome nina v kotníku, rozumíš! ? Když se na tu nohu nemůže ani vzepřít, tak je to zlomenina a nic jinýho! To já znám, měl jsem to jednou na horách při lyžování. A teď dávej moc dobrej pozor: sám Pe pína nahoru nedostaneš, to víš sám dobře! A taky víš moc dobře, že se tu žádný pomoci od nikoho, kromě nás dvou, nedo voláte. Není tu človíčka, kterej by vás uslyšel a nějak vám pomohl! A za hodinu, nejvejš za dvě, tu bude tma jak v ranci, a vy tady budete voba mrznout a řvát marně vo pomoc jako dva pavijáni!</p>
<p>A tak vám nezbejvá vopravdu nic jinýho, než bejt k nám děsné slušný a zdvořilý, a na kolenou nás prosit o ňákou záchranu. Slyšíš to, jo?</p>
<p>Na kolenou!! Tak jak jsem ti to tenkrát proro koval u vás v baráku, vzpomínáš si, viď?</p>
<p>A my vám pomůžeme, moc rádi vám pomůžeme, Pepína ňák z ty šachty dostaneme a doneseme ho s tebou až do auto busu. Ale pod jednou podmínkou: že nám řeknete dopodrobna všechno, co tady děláte, po čem tady jdete, jaký tajemství tady máte! A že nás ke všemu přiberete, abysme šli za tím spo lečně!</p>
<p>Domluvil, oddychl si a pásl se pohledem na Bartoňovu tvář. A bylo věru nač se dívat, i když to nebyl pohled příjemný. Dobrák Vláďa Bartoňe až trochu litoval. Účinek Vinckových slov na Bar toňe byl opravdu zdrcující. Jeho tvář zbledla do mrtvolné barvy a oči měl vyděšené. Několikrát otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, a zase je sevřel bez jediného slova. Na čele mu stál pot, ačkoliv nebylo ani trochu horko. Byl doslova zdrcen, přiveden z rovnováhy, byl v koncích.</p>
<p>65</p>
<p>Vincek se bez zájmu a opět s líčenou lhostejností podíval dolů na Pepína a pak řekl Bartoňovi: Tak se tu s kamarádem dobře poraďte a zavolejte nás, až se ňák rozhodnete! My si zatím pů jdeme s Vláďou támhle něco číst! Ale dělejte, hoďte sebou, je škoda každý minuty!</p>
<p>Pokynul Vláďovi a ten ho beze slova ná sledoval na pahorek, vystupující asi třicet kroků odtud.</p>
<p>Máme to v suchu! Máme to dobrý! usykl k Vláďovi blaženě cestou.</p>
<p>Držíme je v hrsti!</p>
<p>Ale jak chceš dostat toho Pepína nahoru? namítal Vláďa. Máš provaz? Nemáš! A jedině s provazem by to snad šlo! Nezapomeň, že on se nemůže na tu nohu ani postavit, ani trochu vzepřít. Museli bysme ho doslova na něčem vytáhnout!</p>
<p>Došli k pahrbku a usedli na jeho vrchol tak, že viděli Bartoňe, jak se naklání znovu nad šachtou a tlumeným hlasem se s Pepínem o něčem domlouvá. Z jámy se ozývalo naříkavé bědování.</p>
<p>On tam snad brečí, a já bych se mu vůbec nedivil! po znamenal soucitně Vláďa. Jeho dobrácká povaha nemohla snést představu Pepínova strachu i utrpení.</p>
<p>Seděli zde tak asi pět minut, ale ačkoliv Vincek skutečně vytáhl z kapsy složené včerejší noviny Hlas večera a chtěl číst, nebylo na čtení ani pomyšlení. Vždyť, právě v těchto minutách, ba vteřinách, jsou na dosah toho, co je zaměstnává už po tak dlou hou dobu, teď se rozhodne, dozvědí-li se či ne tu podivnou záhadu, to nepochopitelné tajemné podnikání Bartoňe a Pepína!</p>
<p>Vláďa v duchu obdivoval Vincka, jak uměl okamžitě využít situace a jak to s Bartoňem zachytračil. Ten teď zřejmě nemůže nic jiného dělat, než si koupit jejich pomoc pro Pepína za cenu prozrazení jejich tajemství! A zase se vžíval do mysli Bartoňe a Pe pína, zaskočených Osudem, nešťastnou náhodou, a přirovnával jejich situaci ke své vůči Ontariu. Však on si z ní Vincek také asi vzal vzor!</p>
<p>Vláďovy tajné úvahy byly náhle přerušeny, když na ně Bartoň zavolal: Pojďte sem, my jsme se tedy rozhodli! Mluvil těžce a přiškrceným hlasem. Bylo více než zřejmé, že mluví a dělá něco proti svému vlastnímu přesvědčení a že je k tomu donucen jen zoufalou nouzí, neřešitelnou situací.</p>
<p>66</p>
<p>Když Vincek s Vláďou došli až k němu, řekl Bartoň tiše a zdr ceně: Tak my chceme, abyste nám pomohli! Ale jeho pokorný tón hlasu Vincka ani trochu neobměkčil.</p>
<p>Vy Chcete? Vy chcete? volal posměšně. A nebo pro síte? Tenkrát jsme vám prorokovali, že budete prosit, a na kolenou !</p>
<p>No, tak vás teda prosíme, no! soukal ze sebe ponížený Bar toň.</p>
<p>A na kolenou! křičel Vincek. Řek jsem na kolenou!</p>
<p>Bartoň se vzchopil, zčervenal v bledé tváři a vykřikl hrdě: To nikdy!</p>
<p>To na mně nechtěj! To tady s Pepínem radši umřem'!</p>
<p>Ale Vincku, vždyť jsme přece všichni kluci, tak jakýpak na kolenou!</p>
<p>napomenul jej Vláďa.</p>
<p>Vincek po něm blýskl zlobným pohledem, ale k Bartoňovi už byl milosrdnější. No, tak ty kolena vynecháme! Spokojíme se s tím, že prosíte! A my vaši prosbu o pomoc přijímáme a pomůžeme vám! Jak jsme to řekli! Tak, a teď to ale vysypte: co tady děláte? Co tady máte? Po čem se to tu pachtíte?</p>
<p>Zdálo se, že Bartoň našel svůj klid a rozvahu. To nejde jen tak snadno všechno říct! mluvil uvážlivě. Co když vám to řeknem, a vy nás tu pak necháte dál, a zdrhnete odtud? A nebo se vám Pepína nepodaří zezdola nahoru dostat, ale od nás už budete všechno vědět? Co pak? Nic takovýho! Napřed hezky Pe pína vytáhnete, a pak teprve my vám řekneme svoje!!</p>
<p>Vincek se jen pobaveně usmál: A ty si myslíš, že ti na ten tvůj špek skočím, viď? My Pepína, podle tebe, tedy hezky vy táhneme, zachráníme, a vy nám pak neřeknete nic, nebo si vymyslíte nějakou povídačku a budete počítat s naším milosrdenstvím, že už tam dolů Pepína nešoupneme zpátky! To víš!</p>
<p>To tak akorát! Tůůůhle! Napřed všechno říct, a pak teprve zahá jíme záchranný práce!</p>
<p>Tak nám aspoň řekněte, jak chcete Pepína nahoru dostat? Musíme mít přece ňákou jistotu, že se to povede! My vám tedy věříme, že po našem vypovědění všeho neutečete, a že se o vyta žení Pepína pokusíte. Ale my nevěříme, že se vám to podaří! mluvil zoufale Bartoň. A dát vám to všechno naše jen za váš pokus, kterej se třeba nepovede, to se nám nechce, uznejte to přece!</p>
<p>67</p>
<p>To máš pravdu! řekl smířlivě Vincek. Rozhodně se ale neboj ňáký zrady nebo vůbec podfuku od nás! To spíše my se musíme bát, že Pepína vytáhneme a vy nám pak nic neřeknete!</p>
<p>Naše slovo platí! slavnostně prohlásil Bartoň. Ale ať je tedy po vašem. Řekněte nám, jak chcete dostat Pepína ven, když ne máte provaz! A my podle toho, jak budeme či nebudeme vašemu plánu důvěřovat, buďto vám své tajemství řekneme, a nebo neřekneme!</p>
<p>To je moudrá řeč! kývl uznale hlavou Vincek. O nic nemů žeme přijít, když vám svůj plán na Pepínovu záchranu řekneme, a vy mu nebudete důvěřovat a svoje tajemství nám neprozra díte! Protože ty sám ten náš plán provést nemůžeš, k tomu musíme bejt všichni tři!</p>
<p>Tak poslouchej: my všichni, jak jsme tady na hoře, navážeme svoje pásky od kalhot a z toho bude lano nejmíň dva metry. Pak svážeme do provazce ještě svoje bundy a kalhoty, a to budou další nejmíň tři metry. A to všechno, svázaný dohromady jako lano, spustíme dolů Pepínovi, on se chytí za konec, a my tři ho společně vytáhneme. A pak ho odneseme na zádech až k autobusu, to už bude to nejmenší!</p>
<p>Hlavní, aby byl nahoře!</p>
<p>Bartoňova zdrcená a nedůvěřivá tvář se během Vinckova vý kladu jasnila, a když Vincek skončil, řekl: No, tak jak to říkáš, to vypadá dost nadějně. Tak podívejte se, my vám to, já vám to řeknu, co tady děláme. Ale dejte mi ještě napřed čestný slovo, že to nebudete nikomu dál povídat, a že nás o nic nepři pravíte!</p>
<p>čestný slovo! vyhrkli slavnostně a vzrušeně Vláďa i Vincek, oba skoro současně, a natáhli k Bartoňovi své pravice. Stiskl ji každému pevně a vážně, i když rozechvěně.</p>
<p>A pak řekl pomalým hlasem: My tady hledáme Jeskyni obřích trilobitů!</p>
<p>68</p>
<p><strong>17. Zachraňování Pepína</strong> Co že, co že tady hledáte? vykřikl nechápavě Vincek a jeho oči několikrát prudce zamrkaly.</p>
<p>Jeskyni obřích trilobitů! opakoval neochvějně Bartoň. Tady má být někde Jeskyně obřích trilobitů! Víte, tady je všude plno zkamenělin, kdybyste si všimli těch skalisek a skalních stěn, i těch skalních desek zarostlých v zemi, všude byste museli vidět v kameni zapečený zkameněliny, takový všelijaký rourky, mušle, a zase jenom otisky, tady je na to terén, ale ty všechny věci, co tady jsou, a co už jsme s Pepínem ze skal a z balvanů vytloukli kladívkem, to všechno je nic proti tomu, co tu ještě někde je, ty obrovský obří trilobiti, mají bejt někde v ňáký jeskyni, snad jsou půl metru velký, a snad ještě větší, ani v muzeu takový prej nemají, no, a my je marně hledáme! Už od jara.</p>
<p>Dostali bysme za ně snad tisíce korun! A už se nám tu stalo dost nedobrejch věcí, zdá se, že tu není moc bezpečno, aspoň někde ne, dnes takovou jednu nehodu vidíte sami!</p>
<p>Odmlčel se a máchl rukou dolů do propasti, kde ubohý Pepín pořád ještě v zoufalství a bolestech čekal na svou záchranu. Pak se prudce obrátil k Vinckovi a vykřikl: Tak teď to víte, aspoň zhruba všechno víte, a tak teď ukažte, co umíte! Teď je řada na vás!</p>
<p>Vincek i Vláďa zde pořád ještě stáli bez pohybu, udivení a trochu nedůvěřiví. Vincek byl první, kdo našel řeč: A jak nás přesvědčíš, že je to všechno pravda? Že sis tu Jeskyni obřích trilobitů teď honem, honem v rychlosti nevymyslil, abys nás oklamal? A to pravý tajemství že jsi nezamlčel?</p>
<p>Tak se podívejte na tohle! řekl Bartoň. Sáhl po torně, ze které vypadlo geologické kladívko, a vylovil z ní několik pěkných zkamenělin dosti značných rozměrů. A s nimi menší ohmataný zápisník starodávného typu, s korálkovým ozdobným vyšíváním na lepenkových deskách.</p>
<p>Zalistoval v něm a dal jim číst vybledlé a málo již čitelné písmo.</p>
<p>69</p>
<p>Četli tam doslova: Dnes byl zase nádherný den, plný slunce, a moc jsme toho našli. Ale ani dnes mně Kartus jeskyni obřích trilobitů neukázal. Snad mně ještě moc nevěří, nebo ji teď sám nemůže najít, i když určitě vím, že už v ní byl. Nemohl by mně přece o ní všechno tak dopodrobna zpaměti vyprávět, kdyby ji neviděl na vlastní oči. A tak mně nezbývá než jen čekat, čekat, a nebo snad hledat na svou vlastní pěst. Ale toho se zatím nechci a nemohu odvážit…</p>
<p>Stačí? řekl Bartoň, když viděl, že Vincek i Vláďa tyto řádky dočetli.</p>
<p>No, stačí, no! brumlal nespokojeně Vincek, ale kdo to psal, a kdo je ten Kartus a Bartoň jej netrpělivě přerušil. To je zatím vedlejší, to by byla dlouhá povídačka, teď prosím vás honem dělejme něco s Pepínem, už není moc času, cesta s ním domů bude asi špatná, budeme muset jít asi hrozně pomalu.</p>
<p>Dali se do rychlé práce. Opasky všech byly navázány dohromady a chlapci svázali i své bundy a kalhoty. Vznikl podivný uzlovatý nevzhledný provazec. Bartoň s ním chtěl hned letět k okraji pro pasti a spustit jej dolů, ale Vincek jej zakřikl: Stát! Musíme to napřed vyzkoušet! Co když to nebude držet, něco povolí a Pepín nám spadne třeba z půlky stěny zpátky na dno, na šutry, a po tluče se ještě víc!</p>
<p>Je vidět, že myslíš na všechno! přikývl trochu zahanbeně Bar toň.</p>
<p>Vzali provazec každý na jednom konci a tahali se o něj tak, jako kdyby konali závody v přetahu lanem. Uzly na navázaných bundách a kalhotách se utáhly, a provazec tah vydržel.</p>
<p>Tak, teď můžeme! určil pak Vincek. Teď je to sichr!</p>
<p>Hodili provazec jedním koncem Pepínovi na dno šachty a Bartoň na něj zavolal: Udržíš se? Drž se oběma rukama! Potáhnem tě pomalu!</p>
<p>A obrať se ke skále zády, ať si neodřeš obličej!</p>
<p>Jo, jo, dobrý! Já vím! zasténal z hloubky sklesle Pepín, ale konce provazce se chopil pevně, to všichni viděli a na silném škubnutí provazce i cítili.</p>
<p>Tak jedem! A pomalu, jen pomalu, rychlost by Pepín možná nevydržel! řídil záchranu Vincek. Třem párům rukou vy tahování Pepína nedalo opravdu žádnou velkou námahu. Držel se křečovitě a za chvíli se objevily jeho ruce a pak i hlava nad okrajem propasti.</p>
<p>Pomohli mu dostat se přes okraj napřed horní polovinou těla, potom i 70</p>
<p>nohama. Vylezl na rovinu po kolenou, vzpřímil se, ale pak si sedl a nakonec i lehl a ruce se mu chvěly rozčilením i ná mahou. Tak zde ležel, zdánlivě bez života, s tváří bolestně staženou a očima přivřenýma, obklopen svými zachránci, mlčky a nehnutě. Byl se svými silami u konce.</p>
<p>A co noha? připomněl mu po chvíli mlčení Vincek. Ukaž, jak to vypadá!</p>
<p>Pepín si namáhavě a se vzdycháním sedl a natáhl před sebe levou nohu. V kotníku byla mírně naběhlá.</p>
<p>A s tímhle jsi tam dole tak vyváděl? ušklíbl se opovržlivě Vincek.</p>
<p>Tohle není ani podvrtnutí, natožpak zlomenina. To už bys měl nohu jak bačkoru. To je jen naražená noha, jak jsi tam prudce dopad'!</p>
<p>Trochu to stáhneme, a poběžíš domů sám!</p>
<p>Vzal svou starou košili se záplatou na zádech a obětavě z ní odtrhl po celém jejím dolním okraji pruh v šíři asi pěti centimetrů. Sundal Pepínovi polobotku, napůl shrnul ponožku a pak mu pru hem z košile kotník pevně stáhl. Všichni hleděli na jeho počínání jako očarovaní.</p>
<p>Tak rychle a zručné pracoval.</p>
<p>Tak a teď vstaň, a trochu to rozchoď! Uvidíš, že se rozejdeš, a doma si dáš na to ale octan hlinitej, rozumíš!?</p>
<p>Pepín přikývl, za pomoci Boži Bartoňe a Vládi vstal a udělal několik kulhavých nesmělých kroků. Ale tvář, až dosud zasmušilá, se mu rozzářila štěstím. Může chodit! Může jít domů! Zlomenina to není!</p>
<p>A teď teprve vypukl pravý jásot nad jeho záchranou. Bartoň i Pepín Vinckovi a Vláďovi děkovali, smáli se, a zdálo se, že jim ani příliš nevadí, že těmto dvěma čmuchalům, jak jim vždy mezi sebou nadávali, za Pepínovu záchranu museli zaplatit pro zrazením svého tajemství.</p>
<p>Tak co, kul pak železo neúnavný Vincek, vyplatí se to bejt s náma v dobrým, nebo ne? Heleďte se, my se vám nebudeme tady ňák kór moc vnucovat, ale kdybyste chtěli, tak bysme po ty vaší jeskyni pátrali s vámi, a když se něco najde, bude to jen vaše, chcete?</p>
<p>Chceme! vzkřikli jakoby jedněmi ústy Bartoň i Pepín. A když něco najdeme, rozdělíme to na půl! To vám zase říkáme my! dodal Bartoň.</p>
<p>71</p>
<p>Domů se vraceli s pokulhávajícím Pepínem pomalu, ale jako přátelé.</p>
<p>A cestou se Vincek a Vláďa dověděli ještě leccos velmi zajímavého.</p>
<p>72</p>
<p><strong>18. Boža s Pepínem vyprávějí</strong> Zdálo se, že se Pepínův kotník lepší každým ušlým metrem. Sám to radostně tvrdil, že se mu jde čím dále tím lépe. Už ani nechtěl, aby ho chlapci podpírali jako při začátku cesty. A tak mu pomá hali jen při nějakém příliš prudkém sestupu nebo zase výstupu.</p>
<p>Za jejich zády tam kdesi nevýslovně daleko nad nízkým obzorem zapadalo ohnivě červené slunce. A celý ten podivně krásný opuš těný kraj, Země nikoho, jak ji mimoděk Vincek nazval, se topil v jeho záři. Ze skalisek a hloučků stromů i křovin vybíhaly nafialovělé stíny, a dlouhé pitvorné stíny vrhala před sebe i těla kráčejících chlapců.</p>
<p>Hoši se každou chvíli otáčeli, aby se podívali na tento okouzlující požár nebes a jeho stále se měnící barvy.</p>
<p>To je jako v nějaký kanadský divočině nebo v Arizoně, nebo tam někde ... vykřikoval obdivně Vláďa. Měl doma několik kov bojských knížek a téměř všechny měly na svých barevných obál kách podobné výjevy.</p>
<p>Pak si vzpomněl na to, co mu vrtalo hlavou už tam u té nešťastné propasti, a tak se zeptal Pepína: To jsi tam spadnul, nebo ses tam sám dobrovolně spustil? To asi ne, viď, proč taky!?</p>
<p>Ale Pepín kupodivu přisvědčil: Ba jo, sjel jsem tam po zadku, a schválně! Zdálo se nám, že tam dole na dně, za takovým křovíčkem je něco jako vchod do nějaký jeskyně! Ale nebylo tam nic. Zbytečně jsem si naboural nohu a nahoru to nešlo ani trochu tak lehce, jak jsem si to ještě nahoře představoval, že to půjde!</p>
<p>A jak jste se vlastně o tomhle kraji dověděli? A odkud máte ten notýsek? ptal se Vincek. Teď, protože už byli přátelé, nezněly již tyto otázky jako vyzvídání, ale spíše jen jako upřímná snaha všemu porozumět, vše si objasnit. I oni Bóžovi Bartoňovi a Pepínovi všechno řekli: jak Vláďa zachytil jejich morseovkový rozhovor ve 73</p>
<p>tmě přes dvory vedený, jak šli za Božou do jeho domu přes Křiklárnu a co se jim tam stalo při návratu.</p>
<p>Jo, to začalo už loni, taky takhle někdy v září nebo v říjnu! začal teď Boža. My jsme tady s Pepínem pořád chodili číst Žhavé pomezí do skříňky Ontaria a taky ty všechny ostatní věci, co tam vždycky mají.</p>
<p>Startovali jsme taky na těch modelářských závodech, co loni Ontario uspořádalo, posílali jsme vždycky svoje odpovědi na ty různý otázky a soutěže, co vypisovali, no, a pak nám ale všechno tohle už nějak nestačilo a my jsme dostali takovou hroznou touhu dostat se do Ontaria! Stát se zkrátka členy toho klubu a připravovat s ním všechny ty závody, soutěže, ankety a psát s nimi Žhavé pomezí! Byli jsme s Pepínem do toho všeho celí žhaví...</p>
<p>Boža na chvíli umlkl, jako by se hroužil do svých vzpomínek, a Pepín pokračoval v řeči místo něho:</p>
<p>My jsme s Božou vymysleli sami pak několik takových věcí, co by se daly dělat, taky jsme napsali na zkoušku celou jednu novou kapitolu do Žhavého pomezí, zamotali jsme do ní jednu skutečnou událost, co se přihodila v ulicích až za Severním viaduk tem, no, a když jsme všechno tohle měli, tak jsme to popadli a šli jsme s tím do Ontaria, a řekli jsme jim, jestli by nás vzali do klubu!</p>
<p>No, a vzali vás? vyjekl dychtivě Vláďa. Ne! Nevzali! Všechno, co jsme si vymysleli, i tu kapitolu do Žhavého pomezí, si prohlídli, přečetli, pořád z nás tahali rozumy, odkud to máme, kdo nám to psal, nevěřili nám, že jsme si to všechno dělali sami. A pak nám řekli, že do klubu nikoho neberou, že jich je tak akorát, jako Rychlých šípů, a že mají malou klubovnu, víc členů že by se tam ani už nevešlo, a že by v klubu pak taky nebyla už třeba taková svornost, a zkrátka že nás vzít nemůžou!</p>
<p>Pepín se pak odmlčel a podíval se na Božu. Vincek i Vláďa měli dojem, že sám od sebe nechce dál ve svém vyprávění pokračovat a že čeká, až jestli se Boža rozhodne o dalších událostech hovořit sám.</p>
<p>A co jste teda udělali, když vás do Ontaria nevzali? vybízel je Vincek k dalšímu vyprávění. Co jste jim řekli? A vzali jste si ty svoje nápady a tu kapitolu do Žhavého pomezí zpátky, nebo jste jim to tam všechno nechali?</p>
<p>To je právě ono! My jsme to tam všechno nechali! A tím vlastně to 74</p>
<p>hlavní všechno teprve začalo! řekl Boža. V jeho hlasu se ozý valo jakési váhání, rozmýšlení.</p>
<p>No, a proč jste tam všechny ty svoje návrhy a lejstra nechali, když vás do klubu nechtěli vzít, a co to bylo to hlavní, co pak teprve začalo? dorážel dychtivě Vincek. Správně vytušil, že je zde ještě mnoho důležitého nedopověděno.</p>
<p>My jsme byli tak zkoprnělí a zklamaní, když nás nepřijali, pokračoval teď zase Pepín, že nás to ani nenapadlo si ty věci vzít zpátky. Nechali jsme jim je tam na stole a vyrazili jsme z jejich klubovny otrávení a zklamaní, jako když nás vystřelí! Až potom za několik dnů, když už jsme se z toho trochu vzpamatovali, jsme se utěšovali, že si některý ty naše věci, ty nápady, Ontario třeba vybere, upotřebí je a napíše do skříňky, že jsme to vymyslili my. A tak že aspoň něco málo budeme mít s Ontariem společnýho! Opravdu jsme to čekali a moc jsme se na to těšili. Každý pondělí jsme se chodili na skříňku koukat, to tam Ontario vždycky dává nové věci, to jistě víte, ale naše nápady tam nikdy nebyly. Hrozně nás to míchalo, měli jsme děsnej vztek!</p>
<p>Vláďa si při těch slovech vzpomněl, jak i on marně vyjednával s Ontariem, když chtěl dostat tu zrádnou fotografii, a jak šel z jeho klubovny také tak zkoprnělý a zklamaný, jako asi kdysi odmítnutí Boža a Pepín. Nahlas ale neřekl nic a dobře udělal. Jen ale velký neklid se jej znovu teď zmocnil, když si uvědomil, že tohle všechno bude muset Ontariu říci, i to o té Jeskyni obřích trilobitů, aby tu mizernou fotku dostal!</p>
<p>Boža převzal hovor: Pak jsme se spřátelili s partou Inky Solimanové. Je to docela dobrý klub, i když není tak známý, jako Ontario. Tam by nás byli docela rádi vzali za členy. A když se Inka od nás dověděla, že jsme dali Ontariu několik těch svých nápadů a tu jednu kapitolu Žhavého pomezí, tak řekla, že by její parta si mohla pořídit taky takovou skříňku a dělat různé akce pro mládež z okolí. A s těmi našimi věcmi, co jsme nechali v Ontariu, že by se jako začalo. I to naše Žhavé pomezí že se nějak použije.</p>
<p>No tak my jsme, Pepín i já, s tím souhlasili a Pepín hned letěl do Ontaria, aby nám ty naše věci dali zpátky. Byly to už podrobně vypracované vývěsky s různými pravidly několika závodů a soutěží, pěkně barevně vymalovaný, ten náš kousek Žhavého pomezí měl taky několik kreseb a 75</p>
<p>byl Pepínem krasopisně napsaném, a tak jsme se s tím nechtěli psát a malovat znovu. Ani bysme si to už nepamatovali a nedokázali to všechno znovu tak napsat. No, a řekni Pepíne, jak jsi v Ontariu dopad'!</p>
<p>No, celkem špatně! usmál se trpce Pepín. Napřed říkali, že si ani nepamatujou, že bysme u nich něco nechali, pak zase dělali, jako že ty naše věci hledají, prohrabávali na oko všechny skříně, ale nic našeho že tam přej nemají! Říkal jsem jim, že bych se do těch skříní podíval sám, že ty naše lejstra hned poznám, ale to nechtěli dovolit! Že prej mají ve skříních různý tajnosti a nový vývěsky pro skříňku, a zkrátka do almar že prej nemůžu! Byla to jen ale jejich výmluva! Někdo jim už donesl, že chceme s partou Inky Solimanové dělat taky takovou skříňku, jako mají oni, a taky takovou činnost, a tak ze strachu před naší konkurencí nám ty naše věci nechtěli vydat, jen aby nás poškodili a od zahájení naší činnosti odvrátili nebo aspoň zdrželi! Pepín do-mluvil.</p>
<p>Jo, a tohle vlastně bylo začátkem toho všeho dalšího, co pak přišlo!</p>
<p>pokračoval zase Boža. My jsme ty svoje věci strašně potřebovali, chtěli jsme s nimi začít u Inky Solimanové, když nás Ontario předtím odmítlo. A tak jsme se s Pepínem tajně rozhodli, že si své věci z Ontaria vezmeme sami, násilím, když nám je ne chtějí vydat dobrovolně.</p>
<p>Jednou pozdě večer, když Ontariovci nebyli v klubovně, vlezli jsme tam oknem, to tam neměli ještě mříže, a prohledali jsme obě skříně!</p>
<p>Samozřejmě, že jsme tam svoje věci našli a hned jsme je sbalili! Aby si to ale Ontario nedomýšlelo, že jsme to byli my, co jsme jim v almarách hrabali, tak jsme na oko sebrali v rychlosti ještě hromady jinejch lejster, starejch vývěsek, vyrabovali jsme taky ten starej plesnivěj kufr, co si Ontario tenkrát přineslo i s knihou Žhavého pomezí z půdy od nějakého pána, no, a v tom kufru byl taky tenhle starej notýsek, až toho jsme se pak doma dozvěděli tady o tom kraji!</p>
<p>Ten notýsek psal někdo, my nevíme kdo, a už je to asi moc dávno, není tam žádnej letopočet, a byl to asi nějakej pomocník nebo učedník ňákýho Kartuse, ten mu kraj tady ukázal a učil ho, jak zkameněliny hledat a vykopávat, a taky mu řekl o ty jeskyni obřích 76</p>
<p>trilobitů. Nikdy mu ji ale neukázal, k ní ho nikdy nepřivedl, už jsme ten notýsek snad stokrát přečetli, a nic víc tam o tom není!</p>
<p>No, a co jste z toho všeho řekli v partě Inky Solimanové? zeptal se Vláďa. Začali jste tam svou činnost? Vstoupili jste tam?</p>
<p>Ne! řekl krátce Pepín. Když jsme si ten notýsek přečetli, rozhodli jsme se, že budeme po tom kraji a pak po ty jeskyni pátrat sami. U</p>
<p>Inky jsme ani nemohli říct, že jsme do klubovny Ontaria vlezli! Báli jsme se, že by se to z party vyneslo a Ontario že by se nám pomstilo.</p>
<p>A tak jsme Ince řekli, že jsme svoje věci od Ontaria nedostali, a tak že do její party vstoupíme až někdy později, jestli se nám podaří vymyslet si nějaký věci nový. No, a pak už jsme k ní nikdy nešli!</p>
<p>Vyprávění Boži a Pepína skončilo, když všichni došli ke skalnaté stráni, dělící Zemi nikoho od vzdáleného okraje města s jeho sil nicí, nízkými venkovskými domky a autobusovou linkou.</p>
<p>Neškrabali se však na její vrchol, aby po jeho zdolání se zase řítili a klouzali a padali po jejím velmi příkrém spádu na druhé straně, obrácené k městu! Vyšplhali se sotva do její první třetiny, hustě zarostlé křovím, a zde ukázali Boža s Pepínem Vláďovi a Vinckovi uzoučký průsmyk, ukrytý v houští. A jím proklouznou na druhou stranu.</p>
<p>Taky jsme se při svých prvních cestách sem i zpátky hrabali a škrábali přes celou výšku stěny! řekl s úsměvem Boža, když viděl jejich překvapené obličeje. Ale pak jsme objevili tady tu úžlabinku, říkáme jí Tunel a tak je cesta sem i zpátky mnohem rychlejší.</p>
<p>Takovejch průsmyků a cestiček je tu plno, jen je v křoví najít.</p>
<p>Ještě se naposledy znovu všichni obrátili a dívali se chvíli mlčky zpět do Země nikoho. Obzor byl již fialový, slunce zapadlo, kraj se stápěl do mlh a tajuplného šera. Teď bez slunce a plný stínů, vypadal nevlídně a strašidelně.</p>
<p>Boža šťouchl Pepína loktem a řekl: A teď bysme tady, Pepíne, ještě byli! Ty tam v jámě, já nahoře, a nevěděli bysme, co počít!</p>
<p>Pak všichni proklouzli průsmykem a začali sestupovat směrem k nízkým domkům. Brzo mezi nimi prošli a stanuli u autobusové stanice. Vláďa zacinkal v kapse vesele drobňáky. Dnes nepoběží 77</p>
<p>pěšky!</p>
<p><strong>19. Odvážný plán</strong> Ještě v tentýž večer, kdy se obě dvojice chlapců vrátily ze Země nikoho společně domů jako přátelé, se slabě, ale vytrvale rozpršelo, a déšť trval dlouho do noci.</p>
<p>Každý ze čtyř hochů v tichu a v pohodlí svého lůžka, dříve než usnul, uvažoval s blahým vědomím, jak je dobře, že už je doma, pod střechou a v suchu. I Vincek a Vláďa si s pocitem úzkosti představovali, co by tam v daleké Zemi nikoho teď v dešti, tmě, chladu a tísnivé opuštěnosti asi dělali Boža a Pepín, kdyby jim nepomohli! Tím více o tom přemýšleli a šťastnou náhodu vele bili oba zachránění.</p>
<p>Teď je tam hrůzná tma, déšť a vichr bičují keře plné šípků a trnek, jež nikdy nikdo netrhá, ohýbají pokroucené břízky, smrčky a borovice, je tam samota, snad i nějaké nebezpečí, o skaliska ples kají dešťové kapky a v tom bludišti roklí, pahorků, skal, strání a propadlin i jezírek a potoků je někde i bájná nenalezitelná Jeskyně obřích trilobitů!</p>
<p>Počasí se nezlepšilo ani druhý den. Nepřestalo pršet a citelně se ochladilo. Nad městem se válely těžké podzimní mlhy a v ulicích bylo šero již od páté hodiny odpoledne. A takový čas s hojnými vytrvalými dešti panoval pak řadu dnů. Plány chlapců vydat se v sobotu, kdy má Vláďa volno, znovu do Země nikoho, selhaly.</p>
<p>Nebylo možno tam jít v tak nepříznivém počasí.</p>
<p>Ale i dny, prožívané doma v nucené nečinnosti, přinesly řádku drobných i velkých událostí. Jednou z nich, pro Vláďu velmi 78</p>
<p>důležitou, bylo otcovo svolení k opětnému přátelení s Vinckem.</p>
<p>Vincek se velmi čestně umístil ve školní soutěži slušnosti za první čtvrtletí. Sám se tomu sice divil a říkal, že to musí být nějaký omyl, ale Vláďa jeho úspěch doma obratně ohlásil a sympa tie pro Vincka byly rázem tu! A tak se mohl Vláďa s Vinckem stýkat teď zase už každé ráno cestou do školy a často i při návratu domů, když jim náhodou končilo vyučování ve stejnou hodinu. Skrýše pro psaníčka v domě U strakaté kočky už tedy nemuseli používat.</p>
<p>Téměř každý večer se Vláďa dorozumíval s Božou a Pepínem světelnou morseovkou, spíše ovšem pro zábavu než z nějaké nutnosti, ale vysílali si jen v opatrných náznacích. Co kdyby se někde v těch stovkách oken, jež se dívaly dovnitř bloku domů, našel zase nějaký takový podnikavec jako kdysi Vláďa a jejich hovory by zachycoval?</p>
<p>Musí být krajně opatrní!</p>
<p>V sobotu se všichni čtyři sešli v domě, kde bydlel Vláďa. V chod bě u sklepa stály veliké bedny na úschovu dětských kočárků. Na ty si sedli a Boža s Pepínem předčítali polohlasně Vláďovi a Vinckovi celý zápisník, ze kterého se kdysi dověděli o kraji s Jeskyní obřích trilobitů. V jeho stránkách byly celé geologické rozbory těch míst.</p>
<p>Pisatel byl zřejmě velmi poučený v tomto oboru, snad to byl stu dující geologie a Kartus možná byl jeho profesorem, kdož to ví!</p>
<p>Ze zápisků se chlapci také dočetli, že se v tomto kraji kdysi také dolovalo, lámal se kámen a kopal písek, těžil se vápenec. To vysvětlovalo ten podivný vzhled kraje, jakoby rozrytého nějakými výbuchy, s krátery, zarostlými náspy vyvezené hlušiny, osamělými skalisky, i se zřícenými a do starých štol propadlými skalními deskami.</p>
<p>Ono se to tam opravdu asi někde někdy propadá! řekl mezi čtením Pepín. My, když jsme tam chodili, tak jsme několi krát slyšeli hrozný rány, jako když se řítí skála nebo kamení a taky se nám někdy zdálo, že některé místo vypadá najednou</p>
<p>docela jinak, než jak jsme ho viděli někdy předtím, že je tam najednou třeba ohromná jáma s vodou na dně a předtím že tam nic takovýho nebylo!</p>
<p>79</p>
<p>No jo, namítl Boža, ale je taky možný, že jsme se pletli, že jsme byli někde jinde, kde okolí vypadalo podobně, a tak že se nám to opravdu jen zdálo!</p>
<p>Hm, to je fakt, připustil Pepín, ten kraj tam je tak rozlehlej, já nevím, kam se to až táhne, to je snad na kilometry cesty na všechny strany, a vyznat se v těch všech roklích, jámách, skálách, jezírkách a potocích a houštinách, to je nemožný!</p>
<p>My pořád hledáme tu Jeskyni obřích trilobitů a vůbec ne máme přehled, kde jsme už hledali, a kde ne! dodal pak ještě Boža, což vnuklo podnikavému Vinckovi ohromný nápad: Tak vy nevíte, kde jste už hledali a kde ne! mluvil zvolna, protože přitom již usilovně přemýšlel, jak zařídit to, co právě na vrhne: Tak podívejte se, my tu Zemi nikoho zmapujeme! My budeme zakreslovat na velkej list papíru kousíček po kousíčku jedno význačný místo za druhým, rokle, skály, stromy, jezírka, jámy, všechno! A kde už to prohledáme, tam uděláme na mapě znamení, třeba trojúhelník a to znamení uděláme i ve skutečnosti</p>
<p>tam na tom místě, víte, tam je nakreslíme barvou na skálu, na kámen, na kmen stromu, co tomu říkáte?</p>
<p>Na bednách se rozpoutalo nadšení nad tímto návrhem a hned se dělaly plány, jak začít, kdo přinese papír, kdo nesmazatelné mastné křídy. Vláďa se nabídl, že by s sebou nosil malé rýsovací prkno, na něm by se mapa na napjatém papíru dobře kreslila!</p>
<p>Jindy se zase Vincek vypravil, na Vládův nápad, do muzea, kde prohlížel zkameněliny nejrůznějších druhů a dostal se i do pracovny geologického oddělení, kde opatrnými otázkami oťuká val, zda je možné, aby byli trilobiti ještě větší, než viděl ve vitrí nách. Pracovník oddělení byl velmi potěšen Vinckovým ušlechtilým zájmem o vědu.</p>
<p>Ano, ano, potvrdil mu ochotně, nalezly se ještě mnohem větší exempláře, než máme u nás! A mají značnou cenu, jsou velmi vzácné. U nás v našem poměrně malém muzeu je nemáme, ale opravdu se vyskytují, a kdybys nám chlapče takový kus jednou přinesl, a tu se profesor zasmál tak, jako se dospělí lidé smějí něčemu naprosto nemožnému, v co nevěří, tak bychom dali pod něj mosaznou destičku s nápisem:</p>
<p>80</p>
<p>Tento neobyčejně vzácný exemp lář trilobita nalezl a našemu muzeu věnoval žák ten a ten, dne toho a toho ...</p>
<p>Chlapci tímto rozhovorem Vincka v muzeu měli potvrzeno, že ve starodávném vyšívaném zápisníku nejde o výmysl, o fantazii. A nadšení všech pro hledání tajemné Jeskyně obřích trilobitů se od toho dne zase ještě zvětšilo. Jen aby už zase bylo jednou hezky, a oni mohli tam nahoru, do Země nikoho! A bude vůbec letos ještě někdy hezky?</p>
<p>Počasí bylo nadále nevlídné, sychravé a deště bičovaly každou chvíli celé město. Voda rachotila temně v okapech, klepala na tašky domovních střech, v ulicích hučel podzimní vítr, ale nálada chlapců byla plna pohody a dychtivého očekávání, až zase jednou přece jen vyrazí za dalším hledáním. Jen jeden z nich měl svou dobrou náladu občas citelně pokaženou a to Vláďa, když si vzpomněl na svůj slib, daný Ontariu!</p>
<p>Pořád tam čekají na jeho nějakou zprávu. Na výsledek pátrání, jak to tehdy u nich chtě nechtě musel nakousnout. A když nepřinese, ocitne se zrádná fotka znovu ve skříňce a bude konec! Otec se svým bystrozrakem a důvtipem si všechno spočítá a vy pukne peklo, jaké Vláďa doma ještě nezažil! Nebude odpuštění ani zapomenutí! Hrom do všeho, co jen počít?</p>
<p>Pravda, Vláďa s Vinckem vědí od Boži a Pepína už tolik, že by to stačilo na desítky vývěsek do skříňky Ontaria a Ontariovci by mu za to fotku jistě rádi dali! Ale to přece Ontariu ne může prozradit!</p>
<p>Ontariovci by šli pak za Jeskyní sami a nata hali by vývěskami do Země nikoho ještě spousty zvědavců, bylo by vážně po všem!</p>
<p>A co víc: je možné, že o Jeskyni už sami v tom notýsku četli, vždyť notýsek byl u nich v klubovně v kufru kdovíjak dlouho, než ho tam Boža s Pepínem stopili a tak by poznali, že to byli oni dva, kdož jim tehdy do klubovny vlezli a tam lejstra vybrali! Či snad tehdy neměli vše to, co v kufru z půdy přinesli, ještě probráno a pročteno? Ať tak nebo onak, není možné Ontariu říci o Zemi nikoho ani slůvko! Ale co si tedy vymyslet k jeho obelstění? Jak Ontariovce uspokojit a fotku vymámit ?</p>
<p>A byl to opět vynalézavý Vincek, který pomohl, prozatím ale spoň 81</p>
<p>radou, zdánlivě dobrou, jak to navléknout a situaci zachránit.</p>
<p>Musíme udělat to, co udělali kdysi Boža s Pepínem! řekl Vlá ďovi, když ten kteréhosi rána cestou do školy znovu začal řeč o své mučivé starosti a strachu.</p>
<p>A co udělali Boža a Pepín?</p>
<p>Šli si pro svoje věci, pro svoje lejstra a hotový vývěsky do Ontaria sami, když jim je tam nechtěli vydat dobrovolně!</p>
<p>Dobrá! To vím! Ale co my ? Jak, myslíš, že bysme my, nechápavě ze sebe soukal Vláďa, ale už mu vzápětí trochu svítalo, co má Vincek asi na mysli. A ten jeho domněnku také hned po tvrdil: No samozřejmě, podíváme se do klubovny Ontaria někdy večer, když tam nikdo nebude a snad tam tu fotku i s negativem najdeme! A jestli jo, tak už jsou pak na tebe krátký, ty si oddychneš a my s tebou!</p>
<p>Na rohu Veverčí a Zelené ulice se rozešli, každý do své školy.</p>
<p>82</p>
<p><strong>20. Vzrušující přípravy</strong> Plán vniknout násilím do klubovny Ontaria byl tak nebezpečný, že se s ním Vláďa a Vincek nesvěřili ani svým novým přátelům Bóžovi a Pepínovi, i když spolu jinak kamarádili upřímně a beze lstně. Měli strach, že by se někdo z nich mohl někde nešťastnou náhodou podřeknout a plán tak prozradit.</p>
<p>Už jen představa toho, že by byli při vnikání do klubovny někým přistiženi, byla více než hrozná. Jistě by byli zavoláni Ontariovci a ti by hned letěli s fotkou do vývěsky, nebo snad dokonce k Vláďovu otci. Adresu by si určitě vypátrali!</p>
<p>Několik cest do školy i pak zase zpět bylo věnováno podrobnému vypracování celého toho vzrušujícího podniku. Nic nesměli za nedbat, přehlédnout!</p>
<p>Vincek, který mohl každý večer ven a nebyl teď po svém úspěchu ve školní soutěži chování ani večer příliš omezován, zjišťoval si nenápadně, ve které dny jsou Ontariovci v klubovně. Bohužel tam byli pečení-vaření skoro každý den! Ale v sobotu odcházeli z klubovny dříve, ještě před večerem, chodili společně od šesti do kina.</p>
<p>A protože Vláďa má v sobotu volno, byl tento den uznán jako jediný vhodný, kdy se o tento nebezpečný podnik mohou pokusit.</p>
<p>Horší byl objev, učiněný Vinckem při jeho výzkumných cestách ke klubovně Ontaria: v jejích oknech jsou důkladné mříže ze sil ných 83</p>
<p>plechových pásků a na dveřích je důkladný visací zámek na pevných petlicových očkách. Nedala se ani odšroubovat, ani vy trhnout.</p>
<p>Vincek se pokoušel zámek odemknout hřebíkem nebo jej prostě otevřít pouhým prudkým trhnutím. Ale zámek nebyl z těch laciných filigránských zámečků, které lze odmykat takovým způ sobem.</p>
<p>Ontariovci po vykradení klubovny letos zjara (Boža a Pepín!) se dobře pojistili proti opakování podobného případu!</p>
<p>Jedině, co můžeme udělat, řekl Vincek, je přefiknout zámek! Oknem tam nemůžeme, to by bylo řezání ještě větší a dveře jinak neotevřeme, než když bude zámek pryč!</p>
<p>Vláďa se v duchu zachvíval při všech těchto úvahách, cítil jasně nepoctivost a nezákonnost toho celého počínání. Utěšoval své svědomí jen tím, že do klubovny nepůjdou přece krást, nic cenného že tam nevezmou, ani kdyby tam bylo cokoliv! A že si tam jdou jen pro fotografii v ceně několika haléřů, kterou ho Ontariovci nespravedlivě drží ve svých rukou.</p>
<p>Další den ráno ukázal Vincek Vláďovi pěkný visací zámek, zamčený, skoro nový. To je on? zeptal se nechápavé Vláďa. Odkud ho máš? To je ten z Ontaria?</p>
<p>Ale kdepak! usmál se Vincek. Ten jsem našel doma ve starejch krámech!</p>
<p>No, a co s ním ? Co s ním chceš dělat ? Ty ho tam chceš pak dát místo toho jejich přeříznutýho ?</p>
<p>Ne! S tím se tam pak přece nebudeme zdržovat! odmítal Vincek všechny Vláďovy domněnky. Ten mám na zkoušku! Mu síme ho někde, kde nás nebude nikdo vidět, přepilovat, abysme viděli, jak to asi dlouho trvá, než se přefikne! A jestli to nedělá moc velkej rámus!</p>
<p>Ještě nikdy jsem člověče neřezal žádnej zámek!</p>
<p>Já taky ne! vydechl stísněně Vláďa a v duchu si znovu uvědomil, jak je dobře, že Vincek je jeho kamarád a že se na něj může ve všem spolehnout! Že ho nenechá nikdy v nouzi! Rána do tváře, co mu tenkrát Vincek ve vzteku uštědřil, už dávno byla odpuštěna, přebolena, zapomenuta.</p>
<p>Smluvili se, a když šel Vláďa k večeru nakupovat, setkali se v blízké osamělé uličce, a tam v zákoutí pod plynovou lampou začali svou 84</p>
<p>zkoušku.</p>
<p>Je čtvrt na šest, pravil Vincek a podíval se přitom na hodinky. Tak schválně kdy to bude hotový! Začal zámek pilovat malou pilkou na železo, bez rukověti. Při řezání vznikal nepříjemný a dosti silný zvuk.</p>
<p>Toho se neboj! řekl mu s předstíranou zkušeností Vláďa. Až tam půjdem, přinesu strojní olej a budeme zámek i pilku při řezání natírat! Pak to půjde tiše! Nebyl si tím tak docela jist, ale přál si vypadat před Vinckem zkušeně.</p>
<p>Přeřezávání pokračovalo jen velmi pomalu. Trvalo téměř půl hodiny, než bylo silné očko zámku vpůli. A to se ještě v řezání střídali!</p>
<p>To je votrava, tohleto! zašeptal Vincek nespokojeně. Půl Hodiny, to je děsně dlouhá doba, to tam může na dvůr zatím stokrát někdo přijít, uvidí nás tam, bude se ptát, co tam děláme, dovedeš si to představit, co by to znamenalo ?</p>
<p>Vláďu až zamrazilo, když na to pomyslil. Bylo by snad lepší, řekl chvatně, kdyby, kdyby to pilování dělal za nás někdo Jiný, někdo, koho Ontario nezná! Když bude přistižen on, nebude to tak nápadné, řekne třeba, že se nemohl dočkat nového pokračování Žhavého pomezí, a tak že si to chtěl jít přečíst takhle do klubovny napřed! Byla by to sice hloupá výmluva, ale tomu cizímu klukovi by snad na ni skočili! Když tam chytí mne nebo tebe, uhodnou hned, že jsme tam šli pro fotku a negativ!</p>
<p>Taky by nebylo moc dobrý, kdyby tam natrapírovali Božu nebo Pepína, uvažoval Vincek, i když vím, že by nám tu službu jistě prokázali a ten zámek by tam šli přefiknout! Kdyby ale byli oni dopadeni, bylo by to snad ještě horší! Ontario by jistě usoudilo, že to jsou ti, co jim klubovnu vybrali už jednou a tak by šli po nich a mohli by nás všechny vystopovat až do Země nikoho. Musí to bejt tedy někdo, kdo není ještě v ničem namočenej a já už taky vím kdo: Pedro!</p>
<p>Pedro! vykřikl Vláďa nadějně. Pedro z Kriklárny, to by šlo! Jen ale jak ho získat? Jak mu to říct, aby nic nevyžvanil?</p>
<p>Kde bysme ho teď asi našli?</p>
<p>Určitě někde u Kriklárny! Ale já už musím, Vincku, domů, víš, už 85</p>
<p>jsem moc dlouho na nákupu! Doma bych mohl mít zase mazec!</p>
<p>Půjdu s tebou! rozhodl se Vincek. Vždyť Křiklárna je skoro na cestě k vám! Uvidíme!</p>
<p>Dali se do vytrvalého klusu, aby teď neztráceli už ani minutu času.</p>
<p>Do ulic se již snesla úplná tma a na chodnících proudily davy lidí, vracejících se z práce. Nedalo se běžet rychle.</p>
<p>Před Křiklárnou Pedro nebyl, ale požádali malou cikánskou hol čičku a ta jim ho přivedla odkudsi z hlubin tohoto hlučného domu. Byl uslzený, ale když spatřil Vincka a Vláďu, usmál se a v jeho tmavé tváři opět zasvítily bílé zuby. Jeho věrný pes mu byl v pa tách a teď se postavil na zadní nohy a předními se opřel o Pedra.</p>
<p>Ten jej objal majetnickým pohybem a tak tu stála ta dvojice, chlapec a pes ve večerní tmě, jako nějaké podivné sousoší.</p>
<p>Ahoj! kývl na něj Vincek. Proč brečíš? Co se ti stalo?</p>
<p>Pedro si utřel rukávem uslzené oči i tvář a máchl trpitelsky rukou.</p>
<p>Nebylo asi lehké žít v Křiklárně, i když tam člověk patřil!</p>
<p>Vláďa jej vzal za loket a řekl: Hele, pojď kousek dál, my ti něco chceme říct! Pamatuješ se na nás ještě, viď?</p>
<p>Pedro přikývl a zašeptal něco cikánskou řečí psu. Ten se spustil na všechny čtyři pracky a poslušně šel za Pedrem. Vláďa zapomněl, že spěchá domů s nákupem. Poodešli asi o tři domy dále od Křik lárny a Vincek při pomalé chůzi pořád hovořil bezvýznamné věci o Pedrově psu. Dověděli se, že se jmenuje Dingo a že si ho Pedrova rodina přivezla ze své zrušené osady na východním Slovensku.</p>
<p>A pak Vincek náhle změnil předmět hovoru. Podívej se, Pedro, ty jsi takovej dobrej a šikovnej kluk a my bysme tě tadyhle s Vláďou k něčemu potřebovali! Moh bys nám pomoct? Už jed nou jsi nás zachránil. Teď by to bylo po druhý! Pedro, my ti taky budem vždycky pomáhat, kdybys potřeboval, a chránit tě, víš?</p>
<p>Pedro se zatvářil lišácky a přikývl. Už nebrečel. Vincek ještě několik vteřin uvažoval a pak mu vyklopil celou situaci. Ne chtějí, aby šel do klubovny něco brát! To ne! Nechtějí dokonce, ani aby vešel dovnitř!</p>
<p>Stačí jim, když jen přeřízne ten zámek a pak vyběhne ven na ulici a 86</p>
<p>řekne jim, že je to hotovo! Ani oni nebudou v klubovně nic cenného brát! Pilku mu opatří! A když ho někdo uvidí ? Musí říct, že se nemohl dočkat dalšího pokračování Žhavého pomezí! Vincka a Vláďu by samozřejmě nesměl prozradit, děj se co děj, a nic na ně světě!</p>
<p>Vláďa se pak odhodlal ještě ke slibu, že dá Pedrovi pět korun, když svůj úkol dobře provede.</p>
<p>Já nic nechci! odmítl Pedro. To já nechci, víte, ale já bych potřeboval, já bych chtěl, abyste vy mně taky pomohli! Velmi rádi! jásal Vincek. Ale jak? Jen řekni, co chceš! Pedro zalovil v kapse kalhot a vyndal malý látkový sáček. Já bych potřeboval u vás tohle schovat! Při těch slovech začal opa trně sáčkem třepat do druhé nastavené dlaně, až z něho vyklouzly docela pěkné kapesní hodinky. Podával je chlapcům a dodal: Já vám věřím, že mi je zase dáte, až si k vám pro ně přijdu!</p>
<p>A proč je nechceš mít u sebe? divil se Vláďa.</p>
<p>Oni mi je chtěj vzít! zavzlykal už zase Pedro a máchl rukou ke Křiklárně. Ale Vincek nebyl tak důvěřivý, aby hned tak všemu věřil jako Vláďa.</p>
<p>Pedro! pravil podezíravě. Ty jsi ty hodinky někde vzal a teď máš strach, že je u tebe najdou, viď?</p>
<p>Nevzal! vybuchl Pedro. Já jsem si je koupil v bazaru. Já prodávám Hlas večera a vydělal jsem si na ně!</p>
<p>Byla to asi pravda. Vláďa si vzpomněl, jak sám Pedra viděl několikrát v ulicích ty oblíbené večerní noviny prodávat. Nebyl ostatně sám, kdo si tímto způsobem vydělával! Řada chlapců i děvčat volala po celé hodiny do večerního šera svoje Hlas večera, Hlas večera právě vyšel!</p>
<p>Tak je dej sem! řekl Vláďa a natáhl ruku. Pedro do ní hodinky opatrně i se sáčkem vložil. Byla to opět jedna z těch osudových chvil, jež později utvářely další běh událostí.</p>
<p>Smluvili si pak ještě sraz k nebezpečnému podniku, v sobotu v pět hodin odpoledne v blízkosti domu, kde má Ontario klubovnu a potom se rozešli do večerní tmy, každý na jinou stranu.</p>
<p>87</p>
</section>
<section>
<p><strong>21. Trampoty s hodinkami</strong></p>
<p>Vláďa se při nákupu velmi opozdil, vždyť víc než půl hodiny padlo na zkoušku pilování zámku a dalších nejméně deset minut ho stála cesta za Pedrem a rozmluva s ním!</p>
<p>Otec byl již doma z práce. Významně se podíval na hodiny a zeptal se maminky, kdy Vláďa na nákup odešel. Vláďa ale poho tově předešel nemilému vyslýchání a hned bez mučení prohlásil: Já vím, byl jsem tam moc dlouho, tati, viď, ale já potkal Vincka, a to víš, to je vždycky hned plno řečí a zvlášť teď, když vyhrál v té soutěži slušnosti ve škole, tak pořád o tom po vídá ...</p>
<p>Tatínek pak už nic neříkal a za chvíli byl Vláďův pozdní návrat šťastně zamluven. Pedrovy hodinky ponechal Vláďa v kapse kalhot a teprve když po večeři si šel k učení do svého výklenku v pokoji, vsunul je v nestřeženém okamžiku do spodní zásuvky stolku mezi staré sešity z minulého školního roku. Je to jeho stolek a rodiče mu v něm nikdy nic nepřehlížejí. Hodinky tu tedy nebudou objeveny.</p>
<p>Přesto však kvůli nim prožil ještě tentýž večer několik minut pekelného strachu.</p>
<p>Po úklidu nádobí od večeře se v pokoji vše ztišilo. Vláďa se učil fyziku, maminka něco pletla u velkého stolu uprostřed pokoje. Otec 88</p>
<p>tamtéž četl Hlas večera a občas mamince tlumeným hlasem pře četl úryvek z některého článku.</p>
<p>Pak zřejmě noviny dočetl a tiše vstal, aby se podíval, jak se Vláďa učí. Ten jej za svými zády ani nepostřehl. V pokoji bylo chvíli naprosté ticho. A najednou otec říká: Tady někde něco tiká! Jako hodinky, nebo co! Ale kde by se tu vzaly? Já mám svoje v kuchyni a Vláďa žádné nemá! Co to je?!</p>
<p>Vláďa se začal vrtět a šustit knihami i sešity, aby téměř neslyšitelný tikot hodinek přehlušil. Proboha, co říci? Když hodinky otci ukáže, musí i říci, odkud je má, čí jsou a proč je tady má. A to by nedopadlo dobře! Dlouho by se vykrucovat nedokázal. Otec by se ptal, jak se s Pedrem seznámil, proč právě on hodinky od Pedra převzal do úschovy a zakrátko by z něho vytáhl všechno do poslední písmeny, jako vždy!</p>
<p>Maminka se rozesmála, že tatínek slyší něco, co není, a jestli tu snad někde netiká nějaký pekelný stroj! Vláďa se k ní připojil křečovitým násilným smíchem a do tohoto záchranného hluku se ozval v předsíni zvonek. Tatínek šel otevřít a vedl do kuchyně sousedku, místní drbnu paní Malašíkovou. Maminka odešla pak z pokoje za nimi a Vláďa bleskurychle přemístil hodinky do své kapsy pod kapesník. Tikot již nebyl slyšet. Do rána pero hodinek dojde, on je zahrabe zase do truhlíku a pak bude po starosti. Ale s učením toho večera byl již konec!</p>
<p>Vše toto se sběhlo v úterý a tak do soboty zbývají ještě tři dny, kdy byl čas vše si znovu důkladně rozmyslit, připravit, nebo snad dokonce od nebezpečného podniku ještě ustoupit. Ale o tom, že by do klubovny Ontaria snad přece jen neměli jít, Vláďa ani neuvažoval. Neviděl jiného řešení, jak obávanou fotografii a její negativ získat, než si oboje vzít tímto nedobrým nedovoleným způsobem a tak konečně nabýt zase klidu a bezpečí před otcovým hněvem a novým trestem.</p>
<p>Druhý den, ve středu, měl Vláďa svou povolenou odpolední vycházku. Rád by se byl podíval do Domu sportu, kde v ten den Ontario uspořádalo přehlídku sbírek nálepek od zápalek i jejich bursu. Sbírání zápalkových nálepek bylo zde v okolí velmi rozší řeno.</p>
<p>89</p>
<p>I Vláďa byl jejich vášnivým sběratelem a na přehlídce by se rád pochlubil svými poklady, i jiné sbírky zhlédl. Ale před členy Ontaria se nesměl ani ukázat! Jistě by se na něj hned sesy pali, co je s jeho výzkumem toho tajemství a až v sobotu fotka a negativ zmizí z klubovny, hned by pochopili, že pachatelem je on.</p>
<p>A tak své středeční volno věnoval jen na schůzku s Vinckem, Božou a Pepínem, a protože bylo mokré počasí, do Země nikoho se ani tentokrát nevydali. Chodili jen po ulicích, za silnějšího deště se ukrývali v průchodech a dělali plány, jak začnou s mapo váním toho tichého opuštěného kraje, který jim všem tak učaroval.</p>
<p>A všechna místa si tam nějak pojmenujeme! vykřikl přitom nadšeně Pepín. Některým jsme už jména dali! Ještě než jsme se s vámi seznámili!</p>
<p>To je pravda! přizvukoval Boža. Máme tam už Měsíční kráter, to je jedna taková velká propadlina dost daleko ve vnitrozemí, taky vás k ní někdy dovedeme, jestli k ní najdeme cestu. Pak na příklad tam máme Jeskyni zklamání. Mysleli jsme si totiž už, že je to ta s těmi trilobity, co hledáme, ale nebylo tam nic než drobné lastury, a tak jsme ji tak pojmenovali. Nebo tam je Obětní kámen, velký plochý balvan, jako nějaký oltář starých Aztéků, a leží uprostřed malé loučky! Nemůžeme pochopit, jak se tam dostal! I ten vám někdy ukážeme. Ale kam vás asi nedovedeme, to je Ztracený vodopád. Je to hrozně daleko, teče tam prudký potok a ten najednou padá s vysokého skalního schodu asi o dva metry níž. Hledali jsme ho pak ještě několikrát při pozdějších výpravách, ale nikdy jsme ho už nenašli. Snad jsme nasadili na potok někde moc vysoko nad ním, nebo zase až pod ním, zkrátka jsme vodopád už neobjevili!</p>
<p>Vincek a Vláďa jen hořeli vzrušením při vyprávění Boži a Pepína. Už s nimi o Zemi nikoho tolikrát mluvili a vždy se od nich o ní dozvídají zase ještě nové a nové věci!</p>
<p>A co to nebezpečí? zeptal se pak Vincek. Signalizovali jste si tenkrát o tom! Co to je? Vy jste se tam něčeho báli, viďte?</p>
<p>Boža s Pepínem na sebe znepokojeně pohlédli a Boža odpověděl: My si myslíme, vlastně my to skoro určitě víme, že tam necho díme sami!</p>
<p>Někdo, nebo něco, tam někdy je! Už třikrát na nás lítaly velký 90</p>
<p>kameny, vždycky z nějaký vyšší skály nebo z křoví, kdyby nás zasáhly, tak jsme mrtví! Proto jsem taky nechtěl, aby tam šel Pepín tenkrát sám, když jsem nesměl ven!</p>
<p>Chvíli o tom všichni uvažovali a hovořili, kdo by to asi mohl být.</p>
<p>A ještě tam máme jedno místo pojmenované! odbočil pak Pepín k dřívějšímu hovoru. A to jméno jsme si vymysleli, už když jsme vás znali!</p>
<p>Vážně? divil se Vláďa. A kde to je? Známe to místo? Byli jsme tam už?</p>
<p>Byli! A dokonce s námi! Je to ta propast, jak jste mě z ní tenkrát zachránili! Dali jsme jí s Božou sami druhý den název Propast přátelství!</p>
<p><strong>22. Vzhůru do klubovny Ontaria</strong> Čtvrtek a pátek se Vláďovi vlekly v rozechvění zoufale pomalu. Snad tisíckrát uvažoval, nemá-li nebezpečnou cestu do klubovny Ontaria snad přece jen raději odřeknout! Ale nerozhodl se, a když nadešla sobota, jeho vzrušení dostoupilo vrcholu.</p>
<p>Den byl opět zatažený a občas drobně pršelo. Byl jako stvořený pro podnik, který Vláďu a Vincka, a nakonec i Pedra, čekal. V šeru a mlze se zdálo vše být jaksi skryto, utajeno, a Vláďa byl tomu jen rád.</p>
<p>Zaprvé nebude nutno odpoledne vysvětlovat Bóžovi a Pepínovi, proč nemohou jít do Země nikoho, kdo by tam šel v takovém počasí!?</p>
<p>Zadruhé bude navečer brzo tma a to se pro jejich záměry jen hodí!</p>
<p>S Božou a Pepínem se Vincek a Vláďa setkali po třetí hodině.</p>
<p>Zabrousili s nimi na chvíli k vývěsce Ontaria, kde už byla pěkně upravená vývěska se zprávou o úspěchu středeční výstavky zápalkových nálepek a pak se vydali do méně známých ulic směrem k Severnímu viaduktu, odkud vlastně kdysi dávno byly čerpány první náměty pro román generací, Žhavé pomezí.</p>
<p>Tady také byli svědky velké bitky několika chlapců, kteří zde prodávali Hlas večera a dostali se do pěkné pranice kvůli tomu, kdo z 91</p>
<p>nich má opanovat nejvýhodnější prodejní místo, nástupní chodníček u stanice elektriky. Vláďa při tomto nepěkném výjevu tím více myslel na Pedra, zda se teď někde tady takhle nerve, jistě také zase někde křičí svoje Hlas večerááá, a jestli nezapomene v pět hodin přijít. Na štěstí je sobota, a to už se Hlas večera prodává téměř od oběda, tak snad bude mít Pedro v tu dobu už doprodáno!</p>
<p>Velké výčitky si Vláďa také dělal proto, že o dnešní výpravě do klubovny Ontaria nic neřekli Bóžovi a Pepínovi. Nevěděl dobře, proč jim to nemají říkat, vždyť by to snad neprozradili! Ale Vin cek si to tak přál a Vláďa už se mnohokrát přesvědčil, že v těchto věcech má Vincek lepší rozum než on!</p>
<p>Čím více se blížila pátá hodina, tím byl vzrušenější a netrpěli vější.</p>
<p>Podaří se mu a Vinckovi nějak nenápadně se od Pepína a Boži odpoutat? Nebudou se divit, že už se jde domů? Situaci jako obvykle zachránil vynalézavý Vincek! Podíval se na hodinky a řekl: Tak kluci, já už musím domů, od pěti je v televizi prima detektivka.</p>
<p>A vidíš! Málem bych zapomněl! připojil se vděčně Vláďa. Tak to letím taky!</p>
<p>Obrátili se všichni zpět ke svým ulicím a brzo se rozešli. Vláďa s Vinckem ovšem jen zdánlivě! Za chvíli potom už obcházeli v blízkosti domu s klubovnou Ontaria. Pedro jim vyběhl vstříc z vrat domu Na korálku, kde byl do té doby ukryt. Za ním se plíživými skoky přihnal i jeho pes Dingo.</p>
<p>Toho psa tu nevidím rád! zasykl nevlídně Vincek. Může moc pokazit! To tam půjde do toho dvora s tebou? Při těch slovech podával Pedrovi malý proužek pilky na železo.</p>
<p>Nebojte se, nepokazí nic! A kdyby hrozilo nebezpečí, dá mně znamení líp než člověk! řekl Pedro a pohladil Dinga po uších. Ten chňapl jeho malou ruku do tlamy, ale neskousl ji a jen ruku vděčně držel v zubech. Ale ještě tam nemůžu, ještě je tam Bičík a Strašidýlko! Ostatní tři už odešli.</p>
<p>Strašidýlko byl nejmladší člen Ontaria a byl v klubu asi tím, co u legendárních a trvale tajemných Rychlých šípů Rychlonožka. Osvojil si i jeho různé průpovídky, tak jak je znal z textů obrázkových seriálů 92</p>
<p>o nich a ze dvou knih, jež byly o Rychlých šípech napsány.</p>
<p>Bude lepší, když my dva zapadneme zatím na chvíli sem někam do baráku, mínil Vincek a ty pro nás přijdeš, až bude vzduch čistej!</p>
<p>Dobrá, souhlasil Pedro, tak se schovejte sem, co jsem stál já, než jste přišli, ale já pro vás nepřijdu, přiběhne pro vás Dingo a to už já budu pryč a zámek bude taky pryč! S těmi slovy odběhl a Dingo jej opět následoval jako stín.</p>
<p>Vincek i Vláďa zašli za vrata domu, kde se Pedro předtím skrýval, a zde s napětím očekávali, co se bude dít dále. Občas spolu šeptem prohodili nějaké slovo, zkoušeli snad už stokrát svoje baterky a chvílemi vyhlédli ze vrat přes ulici k domu s klubovnou Ontaria.</p>
<p>Pedro se v jeho okolí bezstarostně a nená padně probíhal, hrál si s Dingem a vydržel v této předstírané zábavě, i když se z průjezdu domu vynořili dva chlapci.</p>
<p>I ve tmě poznali Vincek a Vláďa většího z nich. Byl to Jenda Bičík.</p>
<p>Menší byl jisté Strašidýlko. Kráčeli na opačnou stranu ulice, než byli Vincek s Vládou schováni, ale ti přesto jako uštknuti skočili zpět do úkrytu za ochranu vrat.</p>
<p>A teď to začne! zašeptal chmurně Vláďa. Teď to teprve začne! Zuby mu přitom mírně drkotaly strachem, i když zatím přímé nebezpečí ještě nehrozilo.</p>
<p>Prosím tebe, co budeš dělat pak, až budem uvnitř? usykl Vincek.</p>
<p>Jestli se mně tam rozklepeš, tak to tam radši ani nepůjdem! Nejhorší to má Pedro a koukej, jak na to jde statečně! Při těch slovech vyhlédl ven. Pedro ani jeho pes už na ulici nebyli.</p>
<p>Šero houstlo víc a víc. Rozsvítily se plynové lampy a ty tmu jen dotvrdily. Zvedl se vítr a hučel ulicemi, šelestil v korunách javorů, rostoucích po okrajích chodníků a rozhazoval závěje spadalého listí pod nimi. Po obloze se rychle hnala těžká mračna. Nastal nevlídný strašidelný večer.</p>
<p>Vincek byl vývojem počasí velmi spokojen, hlavně pak vítal hukot větru. Aspoň Pedra nikdo neuslyší, jak tam vrže tou pil kou, a taky bude na ulicích míň lidí, to je jen dobře, že je takhle!</p>
<p>Brzo potom se spustil ještě drobný déšť, hnaný větrem každou chvíli na jinou stranu. Oba chlapci si vyhrnuli límce. Bylo chladno a v 93</p>
<p>průjezdě, kde se ukrývali, nepříjemně profukovalo.</p>
<p>Pak se ve vratech zjevil Dingo jako duch. Několikrát zaslídil po průjezdu, zacouval vyděšeně před něčím, ač tam kromě Vládi a Vincka nikdo a nic nebylo, a zase vyběhl.</p>
<p>Oba chlapci ještě chvíli čekali. Pak vyšli z domu a nenápadně se vydali na protější chodník. Pohybovalo se zde jen několik osa mělých dospělých chodců. Z jednoho domu se vyloudala malá holka. Šla s plechovým džbánkem někam pro pivo.</p>
<p>Jako dva stíny vklouzli pak do domu s klubovnou Ontaria. V</p>
<p>průjezdu u stropu matně svítila slabá žárovka. Prolétli jím a dali se pohltit tmou dvora. Ale Pedro zde již nebyl, to přece jen viděli.</p>
<p>Baterky z opatrnosti nerozsvítili.</p>
<p>Skoro po paměti dotápali ke dveřím klubovny Ontaria. Oba zde přece již byli! Vincek při svých výzvědných cestách dokonce ně kolikrát.</p>
<p>Teď přejel rukou po svislém okraji dveří. Ruka narazila na očka petlice. Zlatej Pedro! zašeptl vděčně. Zámek zde nebyl.</p>
<p>Vincek nahmatal kliku a stiskl. Dveře se otevřely se zlověstným vrznutím. Vklouzl dovnitř a Vláďovi nezbývalo než ho následovat. V</p>
<p>železných kamínkách byl ještě žhavý popel. Teplo a pach vysu šených dřevěných stěn místnosti je objaly.</p>
<p>Nesviť! zašeptl Vincek. Až udělám vokna! Z levého rukávu vysoukal dva stočené archy černého papíru. Už od odpoledne je tak nosil, namotané na paži, nastřižené před několika dny podle rozměrů oken.</p>
<p>Z kapsy po hmatu vyndal několik napínáčků a těmi připevnil papíry na okna. Teď teprve mohli rozsvítit baterky, zvenčí už jejich záblesky nebudou vidět.</p>
<p>V chabé záři svítilen se Vincek trochu udiveně a bezradně roz hlédl po útulné malé klubovně. Ale Vláďa zde uvnitř již jednou byl a v duchu doma si snad stokrát nacvičoval, co udělá, až se zde dnes ocitne. Jediným skokem se přiblížil ke skříním, otevřel první a začal se horečně přehrabovat v jejím obsahu.</p>
<p>Nejvíce zde bylo písemností. Staré odložené vývěsky, pečlivě srovnané podle dat, výstřižky z novin, časopisy, knihy, kroniky klubu, čisté nepopsané diplomy k různým závodům a soutěžím.</p>
<p>Také ale mnohé krabice a krabičky se spínátky, s připínáčky, s le-94</p>
<p>penkou i barvičkami, olivkami ke stanům, s barevnými špendlíky.</p>
<p>Zásoby sirek a svíček. Hřebíky, kladivo, kleště a jiné nářadí.</p>
<p>Vláďa, ač doslova ochromen strachem, pracoval rychle. Syste maticky prohledával jednu přihrádku za druhou, prohlížel desky, obálky, krabice, zatímco Vincek se spokojil tím, že mu svítil. A přece to byl on, kdo najednou cosi objevil! Hele, zašeptl, tam dole, foto, vidíš ten nápis Foto? Ta škatule Foto přece!</p>
<p>Vzápětí potom se ozvala kdesi venku ve dvoře ohlušující rána. Nesla se ozvěnou jako vzdálené hřmění do tmy ztichlého vnitřku bloku domů, až zanikla kdesi nad jeho střechami. Vincek duchapřítomně ihned zhasl světlo. Oba byli tak vyděšeni, že nebyli schopni promluvit. Chvěli se vzrušením a Vláďa cítil, jak mu po zádech stéká studená kapka potu.</p>
<p>Ozvěna hromové třískavé rány jim ještě nedozněla v uších a venku se vztekle rozkřičel mužský hlas: To zas ty kluci zatra cený nechali dveře do dvora votevřený! Já je vodtuď ale vypráskám i s tím jejich klubem!</p>
<p>Někdo se zřejmě rozzlobil, že dveře do dvora jsou otevřeny a práskl jimi. A myslí si, že je nechali otevřeny hoši z Ontaria! Horší však bylo, že kroky rozzlobeného muže zamířily teď do dvora ke klubovně.</p>
<p>Vincku, proboha, jde sem! Někdo sem jde! zašeptl zdě šeně Vláďa a přitiskl se k otevřené skříni, jakoby se do ní chtěl vmáčknout. Vincek ale, jako vždy, byl duchapřítomnější. Po pamětí se vrhl tiše ke dveřím klubovny, několika pohyby nahmatal zástrčku a nehlučně jí otočil.</p>
<p>Zlověstné kroky se již blížily ke klubovně. A teď již je muž u dveří a mručí zlobně sám k sobě: Maj štěstí, že tu nejsou! Zřejmě tak usoudil z tmavých oken klubovny. Přesto však zalomcoval klikou, snad pro jistotu, a snažil se je otevřít. To štěstí, že Vincek zastrčil tu západku, to štěstí!! myslel si Vláďa a vlna chvilkové úlevy z hrozného strachu jej zaplavila.</p>
<p>Kroky se neochotně vzdalovaly, pak se ozval hluk otevíraných a opět zavíraných vrat ze dvora do domu a potom se již opět rozhostilo ticho. Vláďa ještě v úzkostech naslouchal, neozve-li se zvuk zamykání, ale Vincek, jako by četl jeho myšlenky, zašeptal: 95</p>
<p>Ještě štěstí, že ve vratech není klíč! Tady se dvůr nezamyká! Čeho všeho si ten Vincek nepovšiml při svých výzkumných výpra vách sem!</p>
<p>Oba chlapci se ještě několik minut ani nepohnuli. Teprve pak se Vincek odvážil znovu rozsvítit baterku. Vláďa bleskurychle vyňal krabici s nápisem Foto. Byla zde spousta fotografií z výprav klubu i různých pouličních akcí Ontaria; snímky z koloběžkových závodů desetiletých, ze soutěže míření do terče, nějaké plavání a mnoho jiných. Vincek postavil baterku na stůl, rozhodil po něm fotografie a horečně v nich hledal.</p>
<p>Tady je! Vláďo, hele, tady je!! skoro až vykřikl radostně po chvíli přehrabování. Vláďa se ale ani nepodíval. Probíral se bezradně hromádkou svitků filmů. Každý z nich byl zabalen do hedvábného papíru. To tu budeme takhle do půlnoci! zašeptal zdrceně, to přece všechno nemůžu. Ale Vincek vrhl na svitky zář baterky a zajásal: Datum, podívej se, všude je datum! Kdy to bylo, co nás fotografovali? Podle toho to najdeme!</p>
<p>Vláďa řekl přibližně den, kdy u skříňky tehdy spolu stáli.</p>
<p>Tak to bude v tomhle! Vincek vylovil svitek s datumem 26. září—12.</p>
<p>říjen a vstrčil do kapsy. Tamtéž putovala i zrádná fotografie.</p>
<p>Chvíli uvažovali, nemají-li vzít ještě něco, nebo udělat zde vůbec nějaký umělý nepořádek, aby se Ontariovci domnívali, že zde řádili skuteční zloději. Vincek pak ale usoudil, že najdou-li klu bovnu v naprostém pořádku, nenapadne je ani ve snu, aby pro vedli kontrolu právě jen fotografií a negativů. Po celé týdny a třeba i měsíce neobjeví ani, že právě ta jedna fotografie a ten jeden svitek filmu zmizely.</p>
<p>V rychlosti pečlivě uklidili fotografie i svitky zpět do krabice, zavřeli za ní skříň a tiše vykročili z klubovny. Na dvoře ani průchodu domu nikdo nebyl. Prošli domem jak nejlhostejněji dovedli, aby nebyli nápadní, kdyby je snad někdo přece jen za hlédl. Nikdo si jich však nepovšiml.</p>
<p>Brzo je pohltila tma.</p>
<p>96</p>
<p><strong>23. Vláďův postrach hoří</strong> Druhý den po úspěšné výpravě do klubovny Ontaria se Vláďa probudil do nevlídného zamlženého rána, ale jeho mysl byla slavnostně naladěna. Je neděle, nemusí tedy brzo vstávat, nemusí běhat po krámech za nákupy, smí dopoledne i odpoledne jít ven (na neděle se otcův zákaz nevztahoval) a co hlavního: má po starosti, po strachu, jak to dopadne s fotkou z Ontaria!</p>
<p>Dnes odpoledne, ještě dříve než se sejdou s Božou a Pepínem, spálí fotku i negativ někde v ústraní, aby po nich ani popel nezbyl! A odpoledne všichni čtyři vyrazí někam do neznámých ulic za Severní viadukt nebo snad dokonce i do Země nikoho, bude-li jen trochu slušné počasí!</p>
<p>V naději na vše to příjemné, co ho dnes očekává, vyskočil posléze z postele, shodil ze sebe pyžamo a poctivě deset minut cvičil. Plnil už druhý měsíc Modrý život a chtěl mít zaplněno okénko Cvi čení.</p>
<p>Po snídani umyl nádobí, napsal bez pobízení krátký úkol z češ tiny, což otce velmi potěšilo, a vyšňořil se na sváteční dopolední toulku s 97</p>
<p>Vinckem, později pak i s Božou a Pepínem. Když na sebe oblékal novou bundu, která mu tehdy před skříňkou Ontaria tak zavařila a kterou od té doby nemohl ani vidět, neubránil se šťast nému úsměvu.</p>
<p>Dneškem počínaje už mu nemusí být protivná!</p>
<p>Ze necelou půlhodinu potom už byl venku a s Vinckem. Spikle necky se pozdravili nadzdvihnutím obočí a hned se radili, kde spálí fotku i cívku negativů. Bylo by jistě pohodlnější a bezpeč nější, kdyby tak učinil Vincek sám už včera doma, když se vrátili z toho rozčilujícího podniku. Ale Vláďa chtěl vidět zničení těch obou hrozných usvědčujících věcí na vlastní oči, sám domů si je ze strachu před otcem vzít nechtěl, aby je u něho nespatřil a tak to domluvili takhle!</p>
<p>Vincek chtěl teď ještě něco o nebezpečném včerejšku povídat, ale Vláďa jej zarazil: Ne, ne, Vincku, ne! Nemluvme o tom radši už nic! Já už o té hrůze nechci nic slyšet, ani povídat, a kdyby to šlo, já bych na to něj radši úplně zapomněl, z hlavy si to všechno vyrval, víš, pro mne ten včerejšek byl hroznej zážitek!</p>
<p>No, tak dobrá, dobrá, chlácholil ho Vincek, ty holt jsi taková fajnovka, všechno tě vždycky hned moc zdrbne, nemáš na takovýhle věci zkrátka nervy, to je to! Ale o vče rejšku už nepovídal tedy nic a jen očima oba pátrali, kde by zrádnou fotografii a cívku negativů spálili.</p>
<p>Našli si odlehlé a dosti opuštěné místo v parku na Zeleném lánu a zde Vincek obřadně vyjmul z kapsy obě věci. Fotografie byla teď již zmačkaná a na cívce filmu chyběl obal.</p>
<p>Díval jsem se na ty snímky doma, řekl Vincek, a třásl jsem se strachy, jestli jsme tam vzali tu pravou cívku. Ale je to vona, podívej se, tady je ten prevít vobrázek! Rozbalil filmový pás s dvanácti negativy a našel v něm ten jejich.</p>
<p>Vláďa si negativ prohlédl proti světlu. Ano, je to on! Včera ho na štěstí ani nenapadlo, že by snad mohli z krabice vzít omylem svitek jiný! Spoléhal na napsané datum. Měl by špatnou noc při takové nejistotě, kdyby jej doma přepadla!</p>
<p>Vincek škrtl sirkou a zapálil roh fotografie. Hořela pomalu, špatně, jakoby neochotně, kroutila se a krabatila. Ale přesto kou síček po 98</p>
<p>kousíčku stravoval oheň na obrázku jednu postavu za druhou, až zbyl z fotky již jen malý hořící růžek. Vincek jej hodil na zem, aby si nepopálil prsty, a opatrně k němu přiložil film. Ten vzplanul skoro výbušně a vydával těžký dusivý dým.</p>
<p>To je pěknej čuďák, co? pravil k Vláďovi, který na dílo toužené zkázy zíral jako očarovaný.</p>
<p>Z cesty za ozdobnými keři vyšlo několik starších mužů-důchodců a jeden z nich na chlapce zahrozil: Co to tu děláte, chuligáni? Proč tady kazíte vzduch, darebové?!</p>
<p>Vincek beze slova rozdupal spálené zbytky fotografie i škvarek negativů a provinile se odtud klidili. Nadávka chuligánů se jich těžce dotkla. Všude tady měla mimořádně špatný zvuk, protože řádění těchto part i jednotlivých chuligánů po celém okolí se stále stupňovalo. Každou chvíli byl jimi někdo někde přepaden a zbit, někdy i oloupen, v sadech lámali stromky a ničili lavičky, v ulicích se ztrácela z veřejných telefonních automatů sluchátka. Množily se rozbité a často i vykradené výkladní skříně obchodů. Zdivočelým hulákajícím, a někdy i opilým, výrostkům zpustlého zjevu se každý raději vyhýbal. Nikdo si netroufl je ani okřiknout, natož pak jejich zlovolnému jednání zabránit. Zelené vesty byly jednou z těch to part a lidé si o nich povídali leccos nepěkného. Jen přistihnout je při činu se zatím ještě nikdy nepodařilo.</p>
<p>Vincek a Vláďa na nepříjemnost v parku zapomněli, ale uklid nili se, až když se shledali v Zámečnické ulici s Božou a Pepínem. I oni byli nedělně vystrojeni. Přátelsky se přivítali.</p>
<p>Z ranních a dopoledních mlh se vynořilo pěkné podzimní slunce, a Boža skoro vykřikl: Tak co, půjdem? Je hezky! A bude hezky, uvidíte, jdeme odpoledne do Země nikoho, co tomu říkáte?</p>
<p>Všichni nadšeně souhlasili. Vždyť už tam nebyli déle než týden!</p>
<p>Já vezmu lano! nabídl se Pepín. Po zkušenosti, již nabyl tehdy v Propasti přátelství, vydělával si prodejem starých lahví a papíru, a brzo si mohl koupit v provaznictví lano o délce asi osmi metrů za poměrně levný peníz.</p>
<p>A papíry, tužky, barvy! vypočítával Vincek. Začneme dnes dělat ty plánky Země nikoho!</p>
<p>99</p>
<p>Kdo jste to sliboval to rýsovací prkýnko?</p>
<p>A kladívka, co kdyby sme narazili na něco většího! usmál se významně Boža. Každý věděl, co tím něčím větším myslí! Velké exempláře tisícové hodnoty v bájné Jeskyni obřích trilobitů! Ale i když nikdo ani na chvilku nevěřil, že by se jim ten zázračný nález právě dnes podařil, přece se všech zmocnila vzrušená radostná nálada nad dobrodružstvím, kterým byla každá cesta do Země nikoho.</p>
<p>Proti nim vyrazil z pokladny kina Ametyst hlouček rozjařených chlapců a děvčat, s pruhem dosud nerozdělených vstupenek na odpolední představení filmu Bitva na řece Karmi. Ale nezáviděli jim!</p>
<p>Svou výpravu tam nahoru by nezaměnili za sebenádhernější film.</p>
<p>Zelené vesty dnes u kina nebylo vidět. Je přece neděle a to bývají kdesi na svém podivném nedobrém čundru, začínajícím zpravidla už vždy v sobotu pozdě večer.</p>
<p>Zato o ulici dále spatřili chlapci partu Inky Solimanové. Tento klub tvořila tři děvčata a dva chlapci. Teď tady na asfaltové jízdní, dráze skoro liduprázdné ulice měli různobarevnými křídami nakresleno jakési bludiště, s mnohými záhadnými značkami, písmeny i čísly, a v tom se pohybovala právě jedna z dívek. Všelijak krkolomně skákala mezi těmito nákresy, prudce se zarážela a zase dávala v běh. Inka Solimanová třímala v ruce stopky a měřila děvčeti čas.</p>
<p>Jiná děvčata se teď někde naparovala před chlapci, koketně se usmívala, klapala svými jehlovými podpatky a vedla prázdné řeči.</p>
<p>Inka místo toho všeho tady vymýšlí hry pro svou partu, chodí s ní na výpravy, píše kroniku a udržuje celý klub v ustavičném zájmu o dobré věci. Není to na děvče jejího věku úžasné?</p>
<p>Teď poznala Božu a Pepína, vždyť spolu kdysi vyjednávali jejich přistoupení do party. Usmála se na ně hezky a pokynula jim hlavou.</p>
<p>Co to tady máte? řekl Boža, když závodící děvče skončilo svůj běh a Inka zmačkla stopky a zapsala čas.</p>
<p>To je jedna z našich her! odpověděla mu. Tak co, kdy k nám vstoupíte ? Mohli bysme toho dělat víc!</p>
<p>Taky to jednou bude, možná! řekl trochu rozpačitě Boža. Prohodili ještě několik slov a pokračovali v cestě ke svým domovům.</p>
<p>100</p>
<p>Nad střechami domů se slavnostně rozhlaholily polední zvony.</p>
<p><strong>24. Stříbrné peřeje</strong> Pěkné slunné počasí z dopoledne vydrželo, a tak Země nikoho přivítala své chlapce opět v záplavách světla, s šedofialovým zamlže ním na obzoru a vůní trav, keřů a jejich plodů, prohřátými skalisky a tichem, do něhož nerušivě zapadaly nekonečné zpěvy cvrčků.</p>
<p>Když se chlapci prodrali Tunelem, tou svou tajnou stezkou v průsmyku zarostlém hustým křovím, zůstali na chvíli všichni mlčky stát, a jen se dívali a dívali do toho podivného opuštěného, a přece tak líbezného kraje. Odtud z výšiny bylo možno přehléd nout mnohem větší jeho část, než když pak budou již dole v něm. Nemohli se nabažit pohledu.</p>
<p>Vláďa se pak rozmáchl majetnicky rukou, opsal jí půlkruh a řekl zasněně: A tohle všechno tady je vlastně naše!</p>
<p>Teď je to naše! poopravil ho Boža, ale kdysi to bylo někoho jiného!</p>
<p>101</p>
<p>Pepíne, jak je to tam napsané? Ty to umíš zpaměti.</p>
<p>A Pepín se nadechl a podivně slavnostním hlasem, jako by pro nášel nějaké zaklínadlo, zvolna mluvil: Toto je sídlo moje, tady je můj kraj.</p>
<p>A kdokoliv sem přijde, vetřelcem se stává, byť jeho úmysly sebelepší byly!</p>
<p>Po těch zvláštních slovech bylo chvíli ticho, ale pak se Vláďa zeptal: A kde že to je, nebo bylo, napsaný? To je přece báječný! Zrovna asi takhle bych to řek, kdybych to uměl tak nabrat! Odkud to máte?</p>
<p>No, v tom notýsku to je! Uvnitř na desce! vysvětloval Boža. V tom notýsku, jak jsme přinesli z klubovny Ontaria, z toho kufru!</p>
<p>To napsal ten člověk, co tu hledal tu Jeskyni obřích trilobitů, dodal pak Pepín. Možná, že to měl od toho Kartuse. Ten byl asi jeho předchůdcem, a majitel notýsku byl asi jeho pozdějším pomahačem, škoda, že se v notýsku o tom nemůžeme už nic bližšího dozvědět!</p>
<p>Zvolna začali sestupovat od Tunelu dolů, chvílemi seskakovali opět po přirozených skalních výstupcích nebo sklouzávali po hlad ké trávě jako po skluzavce, metr za metrem, pořád níž do Země nikoho.</p>
<p>A dnes si to pohasíme hodně daleko! řekl výbojně Vincek, ať do zimy ještě aspoň kus kraje prozkoumáme! To víte, dlouho už sem letos chodit nebudeme!</p>
<p>Vláďa se snažil na čtvrtku, napnutou na prkénku, zachycovat okrajová místa, všem už známá, rokle i skalky a prohlubně. Nebylo to tak snadné, jak si původně všichni mysleli.</p>
<p>Kdepak je dnes asi Ontario! napadlo cestou Vincka. Vzpo mněl si na klub, když před chvílí mluvili Pepín a Boža o notýsku, vzatém z jeho klubovny.</p>
<p>Pepín to věděl. Jo, ti už harcovali dnes ráno někam ven, měli torny na zádech, oni mají svoje tábořiště někde za řekou, za Vranovským údolím, já je viděl, jak šli! Už zase připravují něco pro kluky a holky z okolí. Píšou o tom ve skříňce.</p>
<p>Chvíli o tom hovořili a postupovali přitom stále vpřed. Objevovali nová místa, kde ještě nikdy nebyli a která neznali ani Boža s Pepínem, i když tu brousili už od letošního jara. Nacházeli velké skalní plošiny, rozkládající se několik metrů nad travnatými a zarostlými roklemi, prolézali malé jeskyně ve shluku skalisek a skákali 102</p>
<p>se skalního ostrohu hluboko dolů do závěje sypkého písku.</p>
<p>Pepín držel v ruce dychtivě svoje lano a pořád žadonil: Kluci, Pojďme k Propasti přátelství, budeme se tam spouštět, ať to lano vyzkouším!</p>
<p>Ale ať se snažili jak chtěli, nemohli k tomu místu objevit cestu! Snad se vydali dnes při svém sestupu od Tunelu trochu jiným směrem nebo se při probíhání a prolézání celým tím nepřehledným terénem nějak odchýlili. Propast přátelství dnes byla nenalezitelná. Zato však objevili něco jiného.</p>
<p>Když byli všichni právě uprostřed kamenitého mělkého dolíku, zarazil je Boža pohybem ruky a zaposlouchal se. Slyšíte? řekl pak významně a rozhlédl se znepokojeně.</p>
<p>Ano, slyšeli! Když všichni zmlkli a zůstali stát, slyšeli zcela zřetelně hukot a šum řítící se vody. Ale kde tady je voda? Nikde ani stružka neteče!</p>
<p>Tady je to, podívejte se! Odtud to jde! vyjekl pak Vincek a vrhl se na zem. Přiklonil ucho ke skalnatému plátu a volal dále: No jo, je to tady! Já to říkal! Voda! Hučí tam voda! Hotovej vodopád! To už leželi a poslouchali tajemné a výhružné dunění vod kdesi v podzemí všichni. Nebylo pochyb, tam někde dole se řítí nějaký mocný vodní proud, neznámo odkud a neznámo kam.</p>
<p>Prozkoumali celé okolí na desítky kroků, zda někde neuvidí vté kat vodu do podzemí, nebo zase naopak vytékat. Ale nespatřili nic, po vodě v nejbližším okolí nebylo ani památky.</p>
<p>Tak mi teď něco napadlo, pravil pak náhle Boža. Jestli snad ta Jeskyně, co hledáme, není někde v podzemí! Pepíne, odvážil by ses tam, kdyby to tak bylo?</p>
<p>Samozřejmě! Jen najít tam dolů vchod!</p>
<p>Zvedli se od kamenného plátu, pod nímž duněla spodní voda a vydali se na další průzkum kraje. Všichni přitom o překot hovo řili o možnosti dostat se do podzemních chodeb, ať již hornických štol, nebo přírodou vytvořených.</p>
<p>Vláďa chvatně zakreslil do plánku místo, kde hukot vody za slechli a nazval je Podzemní řekou. Cestou pak pokračoval v dal ším záznamu některých význačných míst, osamělých skalisek neob vyklých tvarů, i 103</p>
<p>malých skupin zakrslých a všelijak pokroucených borovic a bříz.</p>
<p>Dostávali se stále dál a dál do kraje, kam snad skutečně nevkro čila lidská noha od té doby, kdy se zde před mnohými desetiletími skončilo těžení vápence, štěrku a písku.</p>
<p>Pak přišli do táhlého údolí, otevřeného k východu, jihu i zá padu, s protékajícím zde potokem. Na několika místech se dral kupře du přes skalní prahy a mezi kameny, a zde jeho voda zpívala a hu čela tak, že Vláďa dal těmto místům ihned jméno Stříbrné peřeje. Potok měl nízké písečné břehy a písek byl nanesen v souvislých plochách i dále od břehů mezi sporou trávou. Tu a tam byly v něm otištěny staré stopy králíků. Místy tvořily půdu jednolité skalní pláty, pevně v zemi zarostlé. A všude v okolí vyrůstaly opět shlu ky borovic, bříz i keřů, teď modrých a červených trnkami a šípky. Vzduch zde byl průzračný, prosvícený sluncem, v jeho záři se blyštěla nazelenalá voda potoka a prohřátá jím byla i země a vodo rovné skalní desky. Pepín si na ně lehl a volal blaženě: Juú, kdo to tady dole topí? Ten kámen je docela horkej!</p>
<p>Všem se zde líbilo a Vláďa litoval: Škoda, že tu nemůžeme zůstat!</p>
<p>Tady je opravdu nádherně!</p>
<p>Když chcem ještě dnes někam dojít, tak sebou musíme hodit! usadil ho praktický Vincek, ačkoliv i on byl místem nadšen. Vždyť sem zas můžem přijít někdy jindy, a když se nebudem cestou nikde zastavovat, tak tu pak můžem bejt až do večera!</p>
<p>Jen jestli sem budeme trefit! vzdechl pochybovačně Pepín. Viděli jste, že jsme dnes nenašli ani tu Propast přátelství, a že je Tunelu o hodně blíž!</p>
<p>Zvedli se a pokračovali v cestě proti proudu potoka. Neušli však ještě ani sto kroků, když oba břehy potoka se začaly zdvihat asi do dvou metrů nad jeho hladinu a jejich písečný povrch se místy měnil opět na souvislé skalní plošiny, rovné a hladké. Voda ubíhala skalním korytem klidně, zelenomodrá, jako všechny vody v Zemi nikoho.</p>
<p>Zastavili se v místech, kde se břehy začaly zvedat, a Vincek řekl: Sem tak naházet hromadu kamenů a drnů a udělat z nich hráz, tak se voda zvedne o dva metry a bude tu nádherný koupání na sto metrů dýlky! Podívejte se, kam vono se to až táhne!</p>
<p>104</p>
<p>Vláďa si zaklepal mírně na čelo a vyjekl: Lidičky! Klucíí! Já mám nápad! Víte co? Od jara sem budeme chodit, začneme tu přehradu tady, a mohli bysme si tu postavit takovou provázkovou chýši z chvojí, já mám doma o tom knížku, jak se staví, a pak bysme tu mohli tábořit i přes noc ze soboty na neděli a třeba celý prázdniny ...</p>
<p>Jeho návrh byl přijat se souhlasným obdivem, a Vincek v du chu na sebe zuřil, že s tím nápadem nepřišel sám.</p>
<p>Začali znovu prohlížet celé okolí, vybíhali do skalnaté zarostlé stránky, jež údolí chránila od severu, robinzonovské vzrušení a nad-</p>
<p>šení se zmocnilo všech.</p>
<p>Dovedete si to představit, křičel rozjařeně Vláďa, až tady bude v létě slunce pražit, písek a všechno bude rozpálený a my si skočíme do vody, ochladíme se a zase hurá nahoru na horký skály a budeme se opalovat?</p>
<p>A tady nahoře je to taky príma! houkal odkudsi ze zarostlých výšin Boža. Jsou tady báječný skály, úplný rozhledny, sem musíte jít a taky tu jsou ňáký jeskyně, nebo co, aby tu tak byla taky ta naše!</p>
<p>Prozkoumáme, všechno prozkoumáme! odpovídal mu ze zdola Pepín.</p>
<p>Ale na této památné výpravě k tomu již nedošlo.</p>
<p>V nadšeném pobíhání a objevování si ani nepovšimli, že se už začíná šeřit. Obloha se nadto ještě zatáhla souvislou pokrývkou mraků a to stmívání jen uspíšilo. Všech se zmocnila jakási podivná tíseň.</p>
<p>Přiznali si vzájemně, že nikomu z nich zde není dobře, když šero začne zahalovat Zemi nikoho.</p>
<p>Až tu jednou budeme moci bejt přes noc, se stanem nebo v ty chýši z chvojí, to bude něco jinýho, usoudil Vincek, ale teď máme strach, jestli najdem rychle cestu zpátky, a aby nás neza stihla tma dřív, než dojdem k Tunelu. To je to celý!</p>
<p>Ještě jednou pohlédli na kouzelné údolí Stříbrných peřejí, a pak se obrátili směrem k městu. Hovořili zase jako vždy jeden přes druhého, všichni plni plánů a nápadů, jak se zde budou od jara zařizovat k táboření přes noc.</p>
<p>Pepína napadlo ohlédnout se vzad a slabě přitom vykřikl: Božo, podívej se, zase!! Už tam zase hoří!</p>
<p>105</p>
<p>Všichni se naráz otočili. Tam kdesi daleko, v mlze a šeru svítil do tmícího se kraje oheň, či snad ohníček, v té dálce spíše jen jako jiskra maličký, jen jako červenavé světýlko.</p>
<p>Jak to? Někdo tam je! znepokojeně vybuchl Vincek. V jejich Zemi nikoho někdo je! Bylo to pobuřující zjištění.</p>
<p>Už jsme v tom směru oheň a někdy jen kouř, viděli několi krát, řekl Boža. Nikdy jsme se tam do těch míst ale nedostali, je to asi někde ještě zase hodně daleko za tím údolím, co jsme dnes byli. Nevíme, co, nebo kdo, to tam je! A taky jsme měli tak trochu strach tam k tomu místu jít!</p>
<p><strong>25. Přepadení v Krocínově ulici</strong> Zdálo se, že neděle, kdy chlapci objevili v Zemi nikoho Stří brné peřeje, to báječné údolí jako stvořené k stavbě přehra dy a k táboření, byla asi posledním pěkným dnem tohoto pod zimu.</p>
<p>Nadešly zase pošmourné chladné dny plné mlh a vytrvalých drobných dešťů. Již brzo po čtvrté hodině odpolední se začínalo šeřit a ráno šla pára od úst. Ulice byly prosyceny pachem zvadlého zmáčeného listí, v závějích se válejícího pod stromy na chodnících i v blízkém sadu.</p>
<p>Výpravy do Země nikoho musely přestat a chlapci bědovali, že už se tam letos asi nedostanou. Ale i dny ve městě byly pro ně nabity událostmi. Scházeli se teď v závětří Vláďova domu, dole u sklepa, na bednách s dětskými kočárky a zde povídali o všem možném, ale 106</p>
<p>hlavně o tom, co a jak si zařídí u Stříbrných peřejí, až zase jednou, za dlouho, přijde jaro. I Vláďa, ačkoliv pořád ještě nesměl ven kromě středy, soboty a neděle, se v jiné dny často účastňoval těchto sezení.</p>
<p>Doma řekl, že jde do sklepa pro uhlí, a že tam bude dělat pořádek, a tak hodinu, někdy i déle, se vždy mohl besed u sklepa účastnit.</p>
<p>Ve dnech, kdy Vláďa směl ven, procházeli ulicemi, postávali u vývěsky Ontaria, kde četli jeho další pokračování Žhavého po mezí.</p>
<p>Asi třikrát hráli drobné hry s partou Inky Solimanové, lovili s ní bobříka míření, jindy si připravovali podobné hříčky sami.</p>
<p>Jednou potkali Vláďu, když běhal sám po krámech za večer ními nákupy, chlapci z Ontaria, Milan Virkl a Strašidýlko. Tak co bude s tou záhadou, co po ní jdeš s tím Vinckem, co? vyštěkl na něj popuzeně Virkl. Už čekáme dost dlouho, nezdá se ti?</p>
<p>A Strašidýlko dodal výhružně: To se ví! Pamatuj si, ty jeden nádivo, že tě držíme v hrsti! Jak už něco ze sebe nevysypeš, jde fotka znovu do skříňky, to si pamatuj! I s tím nápisem!</p>
<p>Vláďa uvnitř zůstal poměrně klidný, vždyť fotku i negativ už dávno sežehl plamen tam v parku, ale aby Ontariovce okla mal, nasadil do tváře uděšený výraz a začal se vykračovat: Když to je těžký, oni ti kluci, co jsme je stopovali, si snad dělali jenom legraci, nebo co, my jim na nic nemůžeme přijít, ale prosím vás, tu fotku tam ještě nedávejte, já bych měl doma peklo, víte, já, a kdybysme přece jen něco vyšťourali, jsme u vás hned jako na koni, to mi věřte!</p>
<p>Odešli od něho s výrazem, který nevěstil nic dobrého. A Vláďa jen uvažoval, zda už objevili ztrátu fotografie a negativu, a své pohrůžky jen předstírají, či zda je myslí vážně, protože o ztrátě dosud nevědí.</p>
<p>Rozhodně ale z přeříznutí zámku u klubovny Vláďu asi neobviňují, to by mu to již vmetli do tváře! Zámek spíše přičítají některé z těch chuligánských band, které teď od jara sužují a zneklidňují město více než kdy jindy.</p>
<p>V ulici Na Žandárku už tito zdivočelí výrostci přepadli staršího občana a surově jej ztloukli jen proto, že jim nemohl posloužit zápalkami. O vykradených a vytlučených telefonních budkách a jejich rozervaných telefonních seznamech se už ani nehovořilo.</p>
<p>107</p>
<p>Podobné věci byly teď na denním pořádku. Jak se zešeřilo, v méně živých ulicích nebylo příliš bezpečno. Tlupy těchto mladých ni čemů se objevovaly tam, kde byly nejméně očekávány, a pokaždé si nalezly něco, co mohly zničit, nebo někoho, na nějž mohly zaútočit. A ještě horší to pak bylo v noci. Volání osamělého chodce o pomoc v noční tmě nebylo žádnou vzácností, řinkot roztříštěného a sypajícího se skla z pouličních lamp, vývěsních skříněk i oken bytů ozýval se v ulicích takřka každé noci.</p>
<p>Vláďa se dostal do drápů jedné takové bandy kterési středy, když měl volno. Ještě za denního světla chodil s Vinckem, Pepínem a Božou po ulicích a hovořili o nové zajímavé akci, kterou právě připravilo Ontario pro všechny statečné a obratné hochy a děv čata, jak doslova bylo psáno v provolání.</p>
<p>Akce Ontaria se jmenovala Stezka silných a schopných. Bylo to deset jakýchsi drobných závodů, jež měl každý přihlášený zá jemce absolvovat během příštího týdne na různých místech. Byl mezi nimi seskok se zídky vysoké asi dva a půl metru, v parku na hřišti dojít po slepu během minuty k plechovce, vzdálené asi pa desát kroků od startu, u zdi zvané pro tu chvíli stěna smrti čelit po pět minut bombardování tenisovými míčky (uhýbat se bylo povoleno), s dlouhou tyčí od smetáku na ruce balancovat po jednu minutu v malém kruhu, zachytit z deseti míčků, házených z bal kónu ve čtvrtém patře domu, alespoň tři, a samé takové podobné neobvyklé věci.</p>
<p>Žádný z těchto deseti závodů nesměl nikdo zkoušet znovu, když se mu nepodařil. Přihlášení účastníci dostali z Ontaria po pěkné kartě s nacyklostylovaným textem a deseti okénky. Do těch jim byly zapisovány body za ten který závod zdárně ukončený.</p>
<p>Ontario zatím uspořádalo čtyři z těchto deseti plánovaných zá vodů, a ačkoliv se každého z nich účastnilo už více než třicet závodníků,ještě prý ani jeden z nich nedokázal splnit všechny!</p>
<p>K večeru se od Vládi Boža s Pepínem a Vinckem odpoutali a odešli domů. Vláďa chtěl však využít svého vzácného volna, vždyť směl ven ve všední dny jen ve středu a sobotu! A tak se vydal do vzdálené Krocínovy ulice, kde prý v kterési trafice prodávají sirky s cizozemskými štítky. To bylo něco pro něj, pro jeho sbírku!</p>
<p>108</p>
<p>Ulici i trafiku našel a řeči nelhaly! Prodavačka mu vyložila na pult celou řadu krabiček s těmi nejbarevnějšími a nejúžasněj šími nálepkami, pro cizinu tištěnými, až zrak přecházel. Koupil jich šest, na víc neměl peníze. Prodavačka slíbila, že mu schová ty, co si dnes už nemohl koupit, šťasten jako málokdy, vypadl z krámu a uháněl domů.</p>
<p>Za nejbližším rohem ho zastavili tři výrostci zanedbaného vzhledu a násilnických výrazů v tvářích. Jeden jej chytil za klo py a vykřikl na něj tlumeně: Kampak, kampak? Tady zů staneš!</p>
<p>Ale já musím domů! vyjekl zděšeně Vláďa a snažil se ničemovi vyškubnout. Byl uchopen ještě pevněji a druhý výrostek jej zezadu udeřil silně do hlavy.</p>
<p>Co mi to děláte, vykřikl Vláďa zoufale. Pomoc, pomoc! Hlas se mu chvěl hrůzou a slyšel sám sebe jako ve snu. Dostal další ránu a jeden z party usykl: Já ti dám pomoc!</p>
<p>Pořád ho pevně svírali a cítil přitom, že by snad upadl, kdyby ho teď náhle pustili. Tak byl ranami otřesen a omámen. Jeden z darebů byl cikánského původu, černý jako uhel a jeho vzhled naháněl Vláďovi ještě větší strach.</p>
<p>Máš ňáký koruny? Nebo cigára? útočili na něj a nelítostně jím cloumali, až mu zuby drkotaly o sebe.</p>
<p>Já, já nekouřím, blekotal pln zděšení. Vždyť jsem ještě kluk, copak to nevidíte? V duchu se mu vymanil článek z Hlasu večera, jak podobná parta utloukla na Želínském nábřeží dospělého chodce až k smrti. Jak to dopadne s ním?</p>
<p>To kouřej mladší, než jsi ty! jedovatě se ušklíbl ten, který ho pořád ještě držel jako v klepetech. Vláďovi připadal nějak pově domý, snad jej někdy viděl mezi Zelenými vestami, ale nemohl si vzpomenout s určitostí.</p>
<p>Pak mu druzí dva zajeli hrubě do kapes a našli v nich sirky, které právě před chvílí Vláďa koupil. Tak ty nekouříš, co? A k čemu je tohle? Vybrakovali mu krabičky do jedné. A ciga rety nic?</p>
<p>N-ne! jektal Vláďa. Opravdu ne, to já, pro sbírku, já sbírám sirky, nálepky, víte. Jeho mysl byla tak otřesena, že nemohl ani souvisle mluvit a přemýšlet.</p>
<p>109</p>
<p>Dostal několik nových prudkých ran do obličeje a snad by jeho týrání pokračovalo ještě dále. Ale v ulici se objevilo několik chodců a ti záhy poznali, co se zde děje. Parta Vláďu pustila a zmizela jako trojice duchů ve tmě ulice.</p>
<p>Vláďa se potácel domů a jen zvolna se vzpamatovával z toho, co jej právě potkalo. Ale něco málem ještě horšího jej čekalo doma.</p>
<p><strong>26. Nová starost</strong> Dveře mu otevřel otec a v jeho tváři bylo cosi tvrdého, nezvyk lého.</p>
<p>Vláďa ten výraz u otce již znal, byl v jeho tváři vždy, když byl otec nějak pobouřen, rozhněván. Také dvě tři vteřiny zkouma vého pohledu mlčícího otce ve dveřích předsíně Vláďovi signali zovalo cosi nedobrého.</p>
<p>Co se stalo? První Vláďova myšlenka byla, Ontario! Došla jim tam asi trpělivost, vystopovali nějak, kde bydlí a hovořili asi s otcem!</p>
<p>Dobrý večer, táti! řekl rozechvěně, víš že mě přepadli chuli gáni? Teď před chvílí, v Krocínové ulici! Musel to říci, bez ohledu na to, co se snad stalo doma. Byl toho hrozného zážitku plný. A snad tím otce 110</p>
<p>obměkčí, jestli opravdu něco vyšlo najevo!</p>
<p>Kdybys chodil včas domů, tak se ti to nestane!</p>
<p>Vláďa vešel roztřeseně dovnitř, a když si myl na židličce u kamen v umyvadle ruce, vyprávěl, co se přihodilo. Otec ani maminka moc nemluvili, snad přepadení nebrali příliš vážně, když viděli Vláďu celého, nezraněného. Cítil, jak mu zvolna začínají opuchávat tváře po ranách, jež tam venku dostal, a pálit jako oheň.</p>
<p>Ale to podivné mlčení maminky i otce a ten jeho výraz, jej teď rozrušovalo více než to, co přetrpěl před čtvrthodinou v Krocínově ulici. Co se stalo ? Něco se muselo rozhodně doma přihodit a on je v tom určitě nějak zapletený!</p>
<p>V nepříjemném stísněném mlčení proběhla i večeře. Ale když Vláďa odnesl talíře od polévky a chtěl se odklidit do svého výklenku v pokoji, aby se tam učil, udeřilo to na něj v plné síle.</p>
<p>Zůstaň ještě chvíli tady! řekl otec zvláštním hlasem.</p>
<p>Ano, tatínku!</p>
<p>Co je tohle? Čí to je? při těch slovech otec sáhl do kapsy a položil na stůl Pedrovy hodinky. Tak jsem tenkrát přece jen dobře slyšel!</p>
<p>Vláďovi se zatmělo před očima. Proboha! Pedrovy hodinky! Všechno možné jiné čekal, jen ne tohle! Ve zlomku vteřiny mu prolétla myslí vzpomínka na ten večer, jak seděl u svého stolku v pokoji a jak mu hodinky tikaly v zásuvce a otec tehdy poslouchal a divil se, co to kde tiká!</p>
<p>Co ale teď honem říci ? Když řekne, že jsou hodinky Pedrovy, otec se zeptá, proč je má u sebe, a jak se vůbec s tím cikánským chlapcem seznámil, a proč o něm nikdy doma nemluvil? Vláďa mu nedokáže dlouho zapírat! Během několika otázek z něho otec vytáhne i to, že řezali zámek u Ontaria, a proč do jeho klu bovny šli! Ne, ne, o Pedrovi nesmí padnout ani slovo.</p>
<p>Tak co, bude to? zabouřil naléhavě zase otec.</p>
<p>Dalo se všelijak uhnout, vymluvit, kdyby tu byl teď Vincek, věděl by desítky různých vysvětlení, ale Vláďa v hrůze okamžiku nepřipadl na výmluvu právě nejvhodnější. Já jsem je, tatínku, našel! Při nákupu jsem je našel. U voskárny!</p>
<p>111</p>
<p>A proč jsi mně tedy zapíral tenkrát v pokoji, že tam žádné hodinky netikají? A proč jsi se nepochlubil, žes je našel?</p>
<p>Víš táti, já myslel, já měl strach, že bys chtěl, abych je ohlásil na Bezpečnosti, zabředával Vláďa stále více a více do své osudné lži.</p>
<p>No, to budeš muset udělat stejně! řekl otec smířlivěji. To je příliš cenný nález, než aby sis jej směl ponechat! Takovou ne poctivost bych ti nikdy netrpěl. Ani by ses nemohl s hodinkami nikdy nikde ukázat! Ještě dobře, že jsem ti je v truhlíku náhodou objevil, když jsem tam hledal loňskou fotbalovou ročenku! Vzal při těch slovech hodinky znovu do rukou a náhle se rozhodl: Odevzdám je raději sám!</p>
<p>Kdoví, co bys s nimi ty zase ještě proveď!</p>
<p>Vsunul hodinky do kapsy kabátu a pak následovala přednáška o poctivosti, pravdomluvnosti a zase otázky, kdy a kde že ho dinky nalezl, zda byl někdo přitom, když je zdvihal, a jak je to možné, že na nich není ani rozbité sklo, když někomu tedy zřejmé vypadly z kapsy ...</p>
<p>Vláďa už nemohl couvnout. Ano, našel je v ulici U voskárny, nebyly na zemi, ležely v sáčku na takové malé zídce u domu, nikdo u nich nebyl, nikdo se k nim nehlásil, i když tam Vláďa u nich dlouho stál, a kdyby si je nevzal on, jisté by je našel za chvíli někdo jiný a vzal by si je taky, to dá rozum! Bylo to tenkrát v ten den, jak je pak večer tatínek slyšel tikat v pokoji.</p>
<p>Zdálo se, že otec mimořádně všemu a brzo uvěřil. Ukončil vý slech a Vláďa se schoulil u svého stolku ve výklenku pokoje. Z tašky vyndal češtinu, ale místo učení viděl v duchu před sebou Pedra, jak k němu vztahuje ruku a říká: Tak hele, já už si ty hodinky od tebe zase vezmu zpátky!</p>
<p>Co mu na to Vláďa odpoví, až se tato představa stane skuteč ností ?</p>
<p>Jak mu bude moci hodinky vrátit, když budou ležet kdesi v truhlíku úřadovny Veřejné bezpečnosti?</p>
<p>112</p>
<p><strong>27. Jak vydělat peníze</strong> Ráno se, jako teď zase již obvykle, setkal Vláďa s Vinckem cestou do školy na rohu Zelené a Veverčí ulice. Vincek začal Vláďovi vyprávět, co zažili dnešní noci u nich v ulici s chuligány. Rozbili tam výkladní skříň obchodu s fotopřístroji a vybrali ji. Několik lidí šlo prý z divadla kolem, ale nikdo se neodvážil je zne škodnit, zadržet.</p>
<p>Každý dělal, jako že nevidí a neslyší a spěchal od toho dál. A než přijelo auto Bezpečnosti, ničemové byli pryč.</p>
<p>113</p>
<p>Vláďa nechal Vincka vypovídat, a když byl u konce, ohromil ho tím, co se jemu stalo včera v Krocínově ulici. A pak mu vyklopil svou novou trampotu s Pedrovými hodinkami.</p>
<p>člověče, ty jsi rozenej smolař! zlobně vybuchl Vincek a od skočil od Vládi na dva kroky v podvědomém odporu k němu. Já nevím, sotva tě člověk vyseká z jednoho maléru, už zas lítáš v dalším! A to tě nenapadlo vymyslet si aspoň něco lepšího, chytřejšího, než že jsi ty hodinky našel?</p>
<p>Co jsem si mohl vymyslet!? huhlal Vláďa. O Pedrovi jsem nemohl pípnout ani slovo, to víš, to by bylo za chvíli všechno venku! To našeho tátu zase neznáš!</p>
<p>Tak bych řek, že jsem půjčil někomu ňákou vzácnou knížku a von že mi dal ty hodinky do zástavy, nebo že jsi na nich měřil ňákej závod a zapomněl jsi je pak někomu vrátit a von je teď nemocnej a až zase přijde do školy, tak že mu je dáš, jéje, takovejch vejmluv by se našlo, ale to by holt musel bejt někdo jinej, a ne ty! hartusil Vincek. Vláďa šlapal vedle něho mlčky a pokorně jako malý zahanbený chlapec.</p>
<p>Vincek se však najednou zastavil, ťukl se do čela a na tváři se mu rozlil blažený úsměv, když ze sebe chrlil: Ale vlastně, vždyť vono se tak moc nestalo. Pedro půjde na Bezpečnost a ohlásí tam, že hodinky zapomněl na ty zídce a až je tam tvůj otec ode vzdá, tak je Pedro prostě dostane! A všechno bude v pořádku!</p>
<p>I Vláďa uznal, že je to dobrý a spásný nápad. Brzo však bylo po nadšení.</p>
<p>Jak ale Pedro na Bezpečnosti prokáže, že hodinky jsou jeho?</p>
<p>zapochyboval. I kdyby stokrát tvrdil, že je tam zapomněl a všechny jeho řeči budou souhlasit s tím, co tam oznámí můj táta, tak mu neuvěří a budou se ho ptát, odkud hodinky má, a jestli je někde nevzal, to víš, vždyť je to ještě kluk a cikán, těm nikdo moc nevěří!</p>
<p>No říkal přece, že je koupil někde v bazaru, tak jestli je to pravda, musí mít odtamtud ňákou účtenku, ne? mínil Vincek. Zeptáme se ho na to.</p>
<p>Jen ho ale nesmíme poplašit, že jsou hodinky pryč! strachoval se 114</p>
<p>Vláďa. To se musíme zeptat nějak moc moc opatrně a radši se ho zeptej ty! Hned by větřil, že se s nimi něco stalo, kdybych se ptal já!</p>
<p>S tím se rozešli, každý do své školy.</p>
<p>Ale druhý den v tutéž ranní dobu Vincek Vláďu příliš nepotěšil svým průzkumem. S Pedrem už mluvil, ještě včera večer u Křiklárny.</p>
<p>Pedro účtenku nemá, snad prý mu ji v bazaru ani nedali a hodinky stály 160 korun, byly to stříbrné Omega. Pedro samo zřejmě ještě nemá nejmenší tušení, že se s nimi něco děje a je hrozně rád, že je u Vládi může mít. V Křiklárně by prý o ně přišel. Jeho starší brácha po nich pase, chce mu je vzít!</p>
<p>Mezitím, dnes ráno cestou do práce, Vláďův otec hodinky už odevzdal na Bezpečnosti a v poledne při oběde oznámil Vláďoví, že za rok budou hodinky jeho, když se o ně majitel nepři hlásí. Domníval se, že to bude zpráva pro Vláďu radostná a ne mohl pochopit, že se Vláďa nad ní ani trochu neraduje!</p>
<p>Za rok! uvažoval Vláďa chmurně. Pedro si pro hodinky přijde třeba za měsíc, a třeba i dřív, možná že už zítra, proboha, co mu řekne, až je od něho bude chtít zpět? Úzkost, ve které se Vláďa potácel, když u Ontaria byla ještě ta zrádná fotografie, se teď znovu dostavila a Vláďovi nadešly opět neklidné dny a ještě neklidnější noci.</p>
<p>Několikrát uvažoval, zda by nebylo rozumnější Pedrovi vše vy ložit a říci mu, že mu za nějaký čas koupí hodinky nové, nějak by si už na ně vydělal a ušetřil. Vincek mu kupodivu nápad schválil, ale poradil mu, aby Pedrovi zatím nic neříkal! Dost času, až se o hodinky sám přihlásí! A teď honem nějak schrastit ty koruny, něco Vláďa snad má, něco vydělají! Vincek mu bude pomáhat.</p>
<p>Já mám jen osmnáct korun, o kterých doma nevědí, bědoval Vláďa, s penězi, co o nich vědí, nemůžu hnout, to víš, hned by se ptali, za co je chci utratit, to je těžký, to nejde! Ale kdybych věděl, kde se dají koruny vydělat, tak tam budu šrotit každou středu a sobotu až do padnutí!</p>
<p>Vincek o takové příležitosti k výdělku věděl. Brambory! řekl krátce.</p>
<p>Na jižním nádraží se pytlujou brambory. Je to rasovina, ale za měsíc bys ty prachy měl doma!</p>
<p>Šli tam hned nejbližší středu. Vincek se projevil jako věrný ka marád.</p>
<p>115</p>
<p>Bude pracovat s ním, a co vydělá, dá jemu. Nevydělali ale nic. Každý pytel se musel naplnit brambory z obrovské hro mady u vagónů tak, aby vážil padesát kilogramů. Když se pytlovač domníval, že pytel svůj půlmetrák už má, musel s ním na váhu a tam bud do něho přidat, či z něho ubrat, pak s ním z váhy dolů, zavázat a odnést k řadě pytlů hotových.</p>
<p>Pracovali tu studenti i dělníci, muži jako hory, a pot se z nich jen lil.</p>
<p>Vláďa s Vinckem pytel ani nepozvedli a to ještě nebyl plný. Bylo to nad jejich chlapecké síly.</p>
<p>Kluci, najděte si něco lehčího, tady byste se strhali! řekl jim skladník soucitně. Odešli zklamaně z nádraží.</p>
<p>Šero se už snášelo do ulic a první lampy se rozsvěcovaly. Proti nádraží bylo nástupiště elektrik. Po jeho chodníčku pobíhali dva hoši a každou chvíli volali: Hlas večera právě vyšel! Hlas večera! Občas k nim někdo přistoupil a noviny si koupil. A když přijela elektrika a vyhrnuli se z ní lidé, nevěděli chlapci, kam dřív skočit.</p>
<p>Tak a máme to! pravil táhle Vincek. Žádný brambory! Budeme prodávat Hlas večera!</p>
<p>To máš pravdu! vydechl Vláďa. V sobotu začneme! Ale ne u nás v ulici! Táta by mě zabil, kdyby se to dověděl! Někde daleko od nás, kde mě nikdo nezná!</p>
<p>Rozběhli se k chlapcům na chodníčku, koupili si od nich dohro mady jeden Hlas večera, aby si je naladili k hovoru a zeptali se jich na vše, co s prodáváním novin souvisí. Kde se dostanou, kolik se na nich vydělá, a hlavně co s výtisky, které se neprodají?</p>
<p>Dozvěděli se všechno: adresu výdejny novin, noviny se musí hned zaplatit, ale platí se jen třicet haléřů za kus, lidem na ulici se pak prodávají za čtyřicet. Tak je desetník na výtisku! A co neprodáte, vezmou vám ve výdejně zpátky a vrátí vám za ně vaše peníze!</p>
<p>Nadšení Vládi a Vincka neznalo mezí. Ve čtvrtek a v pátek Vláďa nesmí ven. Ale v sobotu začnou!</p>
<p>116</p>
<p><strong>28. Pedrovo znepokojující přání</strong> Po celé ty dva dny, čtvrtek a pátek, Vincek sbíral pečlivě další informace o pouličním prodeji Hlasu večera. Hlavně takové, na které se zapomněli v nadšení zeptat ve středu dvou chlapců naproti nádraží.</p>
<p>Kdy se noviny začínají v tiskárně vydávat, do kolika hodin nejpozději 117</p>
<p>se musí vrátit neprodané a podobné jiné otázky. Také vyhlédl ulice, daleko od těch, v nichž s Vládou bydleli, kde budou Hlas prodávat.</p>
<p>Společně s Vládou pak při různých večerních nákupech si v krá mech rozměnili několik korun za desetníky, aby mohli dávat lidem zpět na větší mince. Okukovali řemeslné prodavače novin, jak mají noviny přehozeny přes ruku, jak jedním hmatem vezmou s ruky výtisk, ve vzduchu jej přeloží a podají zákazníkovi a ještě přitom touže rukou dokáží vzít od něho peníze.</p>
<p>Zkoušeli to doma potajmu se starými novinami, ale příliš se jim to nedařilo. Utěšovali se, že se to časem naučí.</p>
<p>V sobotu brzo po obědě se rozběhli indiánským krokem, 25 kroků běh, 25 kroků chůze, do vzdálené čtvrti, kde byla tis kárna Hlasu večera. Byl tmavý pošmourný den, na Zemi nikoho nebylo ani pomyšlení. Oběma se toto počasí jen hodilo. A s Božou a Pepínem mají smluvenou schůzku až zítra.</p>
<p>Ve dvoraně výdejny novin byla vřava k nepopsání. Dav proda vačů mladých i starých se strkal, hádal, každý se snažil dostat se k okénku co nejdříve a být s Hlasem večera na ulicích první.</p>
<p>Vincek koupil pro sebe i Vláďu za společných 36 korun stodvacet výtisků, a když s nimi po vzoru otrlých a zkušených řemeslných prodavačů vyběhli průjezdem tiskárny do ulice, neopomněl rozechvěný Vláďa připomenout vžitou pověru: Tak Vincku, vykročme levou nohou, ať se nám to povede!</p>
<p>Na ulici si výtisky rozdělili, každý si vzal 60 kusů. Přehodili si je přes ruku, a jak se hnali na svá vyhlédnutá stanoviště, Vincek skoro nepřetržitě vykřikoval dryáčnickým hlasem: Hlas večera! Hlas večera. Právě vyšel! Senzační zprávy a čtyry stránky zábavné přílohy! Hlas večera! Kupte si Hlas večera! Čtyřicet haléřů!</p>
<p>Ostýchavější Vláďa šel vedle něho a styděl se za Vincka i za sebe.</p>
<p>Nebyl zvyklý na sebe upozorňovat a k tomu ještě takovým kramářským způsobem. Ačkoliv to bylo docela poctivé vydělá vání peněz, zdál se mu právě tento způsob najednou zahanbující, ponižující. Ale přesto, když proti nim právě nikdo nešel, odvá žil se slabým hláskem zavolat: Hlas večera! Hlas večera!</p>
<p>Vincek se na něj jen opovržlivě podíval a usykl mezi svým halas ným 118</p>
<p>pokřikováním: Ty kňouradlo jedno, ty toho prodáš!</p>
<p>A přece byl Vláďa první, kdo prodal. Nějaký muž vyšel z domu, kývl na Vláďu a první desetník byl vydělán. Vláďa byl červený jako rak a ruka se mu trochu třásla, když muži svůj první výtisk prodával. Ale jeho odvaha tím šťastným počinkem stoupla.</p>
<p>Chvíli co chvíli je doháněli a předháněli dospělí i nedospělí prodavači, kteří se nezdržovali nahodilým prodejem tady na málo oživené ulici, ale spěchali na svá výnosná zavedená stanoviště, kde už na ně čekali ve frontě jejich stálí zákazníci a noví a noví k nim přicházeli.</p>
<p>Na nástupišti Áčka uslyšeli známý hlas. Byl to Pedro, který zde byl již zřejmě déle a prodával Hlas večera. Ahoj kluci! zavolal na ně vesele. Taky budete prodávat? Ale musíte dál! Tady je nás už moc!</p>
<p>Zřejmě se obával, aby se mu zde neusadili a nepře bírali zákazníky.</p>
<p>Vláďu až polilo horko, když jej uviděl. Neřekne si o hodinky? Kdyby věděl, proč se také vrhli na tento obchod! Ale Pedro měl zatím na mysli něco jiného. Doběhl k nim a řekl: Kluci, mohl bych s váma chodit?</p>
<p>Kam chodit? zeptal se podezíravě Vincek.</p>
<p>No s váma! Vy někam někdy chodíte! Já to vím! Nejvíc v so botu nebo v neděli! Mohl bych jít s váma?</p>
<p>Vláďa byl poděšen a nevěděl co říci. Nemohou přece brát Pedra do Země nikoho! Stačí už, když je drží tak trochu v hrsti tím, že jim přeřezal zámek u Ontaria!</p>
<p>Vincek ale duchapřítomně pravil: Jóó, já už vím, co myslíš, to jsme chodili za jedním klukem, víš, ale teď už s ním nekamarádíme!</p>
<p>Odpoutali se kvapně od Pedra a spěchali dále do neznámých ulic.</p>
<p>Vláďa měl strach, aby jej nikdo známý od nich z okolí při prodeji novin neviděl a teď zrovna tady, v takové dálce, narazí na Pedra! A ještě k tomu ta jeho žádost, aby s nimi mohl chodit!</p>
<p>Ještě než dorazili na stanoviště, které Vincek ve čtvrtek a v pátek vyhledal jako zdánlivě dobrá a nikým neobsazená, prodali šest Hlasů.</p>
<p>Byli tím nadšeni a nesmírně povzbuzeni. Uvidíš, řekl prorocky Vincek, že je prodáme všechny!</p>
<p>Stanovištěm byla křižovatka dvou živých ulic, Largusovy a Poš-</p>
<p>119</p>
<p>tovské. Byly zde stanice dvou elektrik, jejichž traťová písmena viděli poprvé, a jedné trati autobusu. Chodilo zde mnoho lidí, a když křižovatku Vincek v minulých dnech obhlížel, neprodával zde noviny nikdo. Ale dnes byla sobota a to se zřejmě měnila situace.</p>
<p>Na jednom staničním chodníčku poletoval s Hlasem jakýsi menší hoch, na druhém pak dokonce chlapec z míst, kde Vincek a Vláďa bydleli! Vláďu to nejen zneklidnilo, ale i rozzuřilo. Schválně jdou prodávat noviny takovou dálku od domova, jen aby je nikdo ne viděl a nepoznal, už je vidí dva kluci od nich! Pedro a teď tady ten, Jirka Kobliha se jmenuje.</p>
<p>Byl to pobledlý hoch slabší postavy. Vláďa o něm věděl, že pořád shání hochy do čtenářského klubu, jaký mívali kdysi chlapci Rychlých šípů nebo dnes Ontario. Nedařilo se mu to ale, pořád měl štěstí, či spíše smůlu, na hochy nestálé, nevěrné, náladové. Marně se snažil upoutat je pěkným programem, marně pro ně sehnal klubovničku v opuštěném mlékárenském stánku. Chlapci mu nepřicházeli na schůzky, umlouvali si za jeho zády návštěvy biografu a často o něm nepěkně vtipkovali.</p>
<p>Vincek i Vláďa vždy oceňovali jeho vytrvalost a snahu. Ale když teď na ně chabé kývl na znamení, že je poznává, zatvářili se hně vivě a Vincek houkl: Koukej vypadnout, to je naše místo!</p>
<p>Ale já tu byl dřív!</p>
<p>Povídám ti, že je to naše místo! My jsme si ho tady včera vy hlídli!</p>
<p>Vždyť já tu prodávám každou sobotu! bránil se Jirka Kobliha.</p>
<p>Nevykládej a zmiz! vykřikl podrážděně Vincek a postoupil výhružně až těsně k němu.</p>
<p>Kobliha se mimoděk přikrčil, jako by čekal ránu, ale pak se neochotně otočil a pomalu odcházel. Vláďa zde zůstal jako nezaslou-</p>
<p>žený vítěz a začal své chabé vyvolávání Hlasu večera. Vincek přešel na druhý chodníček a menší hoch, co tam prodával, mu vyklidil pole ještě dříve, než na něj spustil.</p>
<p>Hlas večera! Senzační zprávy a čtyři stránky sobotní přílohy! ozývalo se zde pak až do setmění. Ale ať se Vláďa a Vincek činili jak chtěli a volali až do ochraptění, podařilo se jim prodat dohro mady jen 76</p>
<p>výtisků. Jedině díky tomu, že mnozí zákazníci ne chtěli zpátky 120</p>
<p>desetník na svůj padesátník, kterým platili, byl jejich výdělek něco málo přes deset korun. Ale i tak byli oba spokojeni svým prvním prodáváním. Kde jinde a čím by si za odpoledne tolik vydělali ?</p>
<p>Musíme si příště najít ještě lepší místo! plánoval Vincek, když už za večerní tmy, ukřičení a unavení, se táhli s neprodanými novinami zpět do tiskárny.</p>
<p>Vláďa jen řekl: To je fakt! Ale někde tam, kde opravdu ještě nikdo jiný neprodává. To s tím Jirkou Koblihou se nemělo stát! To se vážně nemělo stát! Nemiloval násilí a v duchu pořád viděl postrašené i vyčítavé oči Jirky Koblihy.</p>
<p><strong>29. Někdo za námi jde</strong> Druhý den, deštivou neděli, dopoledne prolajdali Vincek a Vláďa s Pepínem a Božou kolem biografů a plánovali novou cestu do Země nikoho na příští neděli, bude-li hezky. Dnes na ni nebylo ani 121</p>
<p>pomyšlení.</p>
<p>Boža s Pepínem navrhovali, aby tam šli už ve středu, vždyť mají v ten den všichni odpoledne volno a divili se, že Vincek s Vládou k tomu nejeví příliš chuti. Nakonec Vincek uznal za vhodné kousnout do kyselého jablka a povědět jim alespoň částeč nou pravdu.</p>
<p>Podívejte se, řekl, s náma teď ve středy a soboty na delší dobu nebude žádná řeč. Víte, my prodáváme Hlas večera!</p>
<p>To je ohromný! zabouřil radostně Boža. Pepíne, co říkáš, budeme prodávat taky, a co vyděláme, dáme s vámi dohromady a koupíme pak za to na jaro do Země nikoho stany a kotlíky na vaření a vůbec všechno, co tam bude potřeba!</p>
<p>To by bylo príma, pochválil nápad Vláďa, ale kluci, po dívejte se, my ty svoje koruny, co vyděláme, na to teď nemůžeme dávat, my totiž, vlastně já, já musím někde nahradit nějakou škodu, víte, já něco ztratil, a tak teď na to musím šrotit a střádat!</p>
<p>Tím vše tedy bylo zatím odbyto. Odpoledne byli pak všichni u Pepína, kde je jeho maminka hezky přivítala, uvařila jim čaj a dovolila, aby se v pokoji bavili.</p>
<p>Boža sem přinesl opět po delší době zápisník, ukořistěný tehdy zjara z klubovny Ontaria. Znovu luštili některé nezřetelné řádky a nesrozumitelné zápisy, plné různých zmínek a narážek na nějaké dávné události, velké i malé, zřejmě v Zemi nikoho prožité. Znovu četli to podivné vášnivé prohlášení na vnitřní stránce desky zápisníku: Toto je sídlo moje, tady je můj kraj . . ., o všem zase uvažovali a mudrovali.</p>
<p>A když už byli se svými domněnkami v koncích, stočila se řeč od dávných dob, kdy byl zápisník psán, zase na Zemi nikoho z doby dnešní, na jejich Zemi nikoho. Vláďa kreslil zpaměti, jak se staví provázková chýše a všichni se usnesli, že k její stavbě budou shromažďovat a všude shánět staré provázky. Čím více, tím lépe.</p>
<p>To byla tedy neděle po prvním prodávání Hlasu večera. Vláďa s Vinckem další středu a sobotu prodávali opět a vydělali si za tyto dva dny skoro 25 korun. Našli si lepší stanoviště a nebyl tam nikdo, kdo by jim kazil obchody.</p>
<p>Ale příští neděle byla zasvěcena cestě! Cestě do Země nikoho. Už 122</p>
<p>skoro týden nepršelo, bláto vyschlo a vzduch byl podzimně vlahý, jaký bývá někdy na jaře. Slunce krátce po poledni zašlo opět za lehkou clonu mraků, ale to chlapcům příliš nevadilo. Hlav ně, že neprší!</p>
<p>Protože už byl listopad a velmi brzo se stmívalo, vyšli ze svých domovů krátce po jedné hodině odpoledne. Vláďa musel doma svatosvatě slíbit, že nádobí umyje až večer a tonul přitom oba vami, zda to dokáže. Vracíval se ze Země nikoho zpravidla značně unavený.</p>
<p>Všichni měli na zádech torny. Kromě jídla a láhve s pitnou vodou nesl v ní každý své různé potřeby: kladívko na vykopávání zkamenělin, baterky, svíčky a sirky (co kdyby baterka zhasla a oni by byli třeba v nějaké jeskyni?), podle Pepínova vzoru i různé šňůry a lanka, Vláďa své čtvrtky a malé prkénko jako podložku na zakreslování jednotlivých význačných roklí, prohlubní, skal a stro mů, dále nesmytelné voskové barvy. Značil jimi některé balvany, skaliska i kamenné pláty a prahy, vrostlé do země.</p>
<p>Cestou potkávali opět celá procesí chlapců i děvčat, nedělně vyfintěných, jak spěchali z okrajových předměstí, i z venkovských míst, do středu města, do kin, do cukráren a tančíren, či jen na bezcílné bloumání po nejživějších náměstích a třídách. Neměnili by s nimi za nic na světě! Co je to vše proti několika vzrušujícím hodinám, jež prožijí oni v tom zvláštním divukrásném kraji?</p>
<p>Když trochu udýchaní rozhrnuli poslední větve křovinatého Tu nelu, zdrželi se pohledem na svůj kraj jen několik vteřin a již začali sbíhat a seskakovat se skalnaté stráně dolů, po terasovitých prazích a kamenech, i po vadnoucí trávě, spálené letními žáry. Vláďa si pomyslil, že cesta sem ho neomrzí nikdy, i kdyby ji konal tisíckrát!</p>
<p>Vnořili se do Země nikoho jako ryba do vody. Zapadli do blu diště roklí, zarostlých hald, strání, propadlin a skal a brzo po nich nebylo, tam seshora, ani stopy.</p>
<p>Samozřejmě, že půjdeme ke Stříbrným peřejím, viďte? řekl Boža.</p>
<p>Jsou tam nad nimi ňáký jeskyně, nemůžu se dočkat, až je prozkoumáme!</p>
<p>Ale tady, podívejte se, tady by snad mohla být naše Pro past 123</p>
<p>přátelství! volal odkudsi Pepín. Já se docela dobře pamatuju, že jsme tenkrát tudy šli zpátky, když jste mě <emphasis>z </emphasis> ní vytáhli.</p>
<p>Dychtivě, i když nedůvěřivě, jej následovali, třebaže nikdo z nich okolí nepoznával. Ale všichni měli touhu zase jednou spatřit to místo, kde se za tak dobrodružných okolností spřátelili.</p>
<p>Pepín je vedl takřka neomylně, a když seběhli několik stránek a na další se vyšplhali, už jim kraj také připadal známější. Ano, tady už jednou byli! A skutečně, brzo se před nimi otevřela skalní plošina, a tam dál, ano, tam je Propast přátelství!</p>
<p>Hurá! Našel jsem! jásal Pepín. Rozeběhl se k prohlubni, klekl si u jejího okraje na kolena a vzrušeně se díval dolů. Pak vybalil z torny svoje lano a volal: Tak chlapci, kdo se tam spustíte? Žádné strachy, tři ho vždycky vytáhneme, jako jste vytáhli mě! Uvázal na konci lana nestahující se smyčku, které se říká dračí, a významně kýval lanem v ruce.</p>
<p>Nikomu z ostatních tří nebylo volno u srdce, ale nikdo se nechtěl dát zahanbit. První byl spuštěn dolů a zase vytažen Vincek. Pak fáral na dno Boža a nakonec Vláďa. Když stál dole na kamenné drti a hleděl nahoru na malý kousek oblohy, připadala mu propast jako šachta nebo komín. A tváře chlapců nahoře vypadaly maličké, jako liliputánské. Když jej po několika minutách vytáhli nahoru, řekl Pepínovi: Člověče, ty jsi ale měl tenkrát pípu, že jsme sem s Vinckem přišli!</p>
<p>Pepín se jen nevesele usmál, ale nic neříkal. Všichni si v duchu znovu vybavili chvíle tehdejšího vzrušení, zde prožité.</p>
<p>Tak a zvednout kotvy! vybízel pak naléhavě Vincek. Jestli dnes chceme ještě někam dojít, tak sebou musíme pořádně hodit!</p>
<p>Byla to správná poznámka, a tak Pepín sbalil rychle své lano do torny a brzo se vydali na další cestu, když Vláďa předtím ještě označil skaliska a kamenné plotny v zemi žlutou barvou.</p>
<p>Ubírali se směrem, kde tušili Stříbrné peřeje, objevené při mi nulé výpravě. Chvílemi odbočovali do vedlejších roklí a proláklin, a prolezli několik malých jeskyň, či spíše jen skalních otvorů.</p>
<p>Boža měl v ruce svoje kladívko a občas jím zaútočil na nějaký nadějně vypadající kámen, či skalní výčnělek. Kromě několika zka menělých 124</p>
<p>rourek, připomínajících velké žížaly <emphasis>, </emphasis> a nějakých otisků nenašel nic pozoruhodného.</p>
<p>Radši toho už dnes nech, ať se někam dostaneme! mínil Vláďa. Víš přece, jak se teď už brzo stmívá!</p>
<p>Obloha byla zatažena a celý kraj, když jej neozařovalo slunce, přijal opět svůj podivný smutný vzhled. Hochů se zmocňovala zvláštní tísnivá nálada. Hovor vázl, nikomu najednou nebylo do řeči, tím méně do smíchu.</p>
<p>Pepín se chvílemi otáčel dozadu a najednou řekl: Tak se mně zdá, jako by tady někdo byl! Jako když někdo, nebo něco, za námi jde! Nikdo z ostatních však nic neslyšel ani neviděl.</p>
<p>To šustí křoví, jak fouká vítr! vysvětloval Vláďa. Nebo tu přebíhají zajíci a králíci. Vždyť jsme viděli už několik jejich pe lechů nebo nor, či jak se těm jejich dírám říká.</p>
<p>Pokračovali váhavě v cestě. Zastavovali se u každé další rokle a uvažovali, mají-li se dát vlevo či vpravo. Ztratili směr.</p>
<p>Poslouchejme aspoň, jestli uslyšíme ten potok! radil Boža. Ale neslyšeli žádný podobný zvuk, i když strnuli a napínali sluch sebe více. Čím dále se nořili do bludiště tohoto kraje, tím jim bylo jas nější, že jdou chybně.</p>
<p>Nepoznávali již ani jedno místo, kde by již někdy byli, či dokonce kudy by procházeli při své minulé výpravě, když objevili Stříbrné peřeje.</p>
<p>Delší dobu kráčeli, znepokojeni blouděním, mělkým zarost lým úvozem, kde místy objevovali zbytky shnilých pražců i zrezi vělých kolejniček úzkorozchodné důlní trati. Byly tu asi zapome nuty, nebo snad i úmyslně ponechány svému osudu, když důl či kamenolomy lidé před desítkami let zrušili a opustili. Ale úvoz vedl k západu, a tam někde by měly hučet Stříbrné peřeje!</p>
<p>Teď to byl Vláďa, který tvrdil, že zaslechl kdesi vzadu nějaký šustot a snad i kroky. Vrátili se více než padesát drahocenných metrů zpět, prohledali kdejaké křoví a nahlédli do odbočujících roklin, ale neobjevili ani stopu po nikom. Vrátili se tedy a pokra čovali opět vpřed.</p>
<p><strong>30. Chýše smrti</strong> Úvoz se začal svažovat a dovedl je na rozlehlé prostranství, obklopené ze 125</p>
<p>všech stran vápencovými skálami, na různých mís tech navrtanými četnými otvory. Většina jich byla zarostlá křovím a vysokou trávou.</p>
<p>Chlapci se rozběhli po tomto travnatém skalním náměstíčku a opatrně nahlíželi nebo i vnikali do otvorů ve skalách vyláma ných. Byly to chodby a chodbičky, prokopané lidskou rukou v dáv ných dobách, když se zde těžil vápenec. Některé byly dlouhé desítky kroků a chlapci museli použít baterky při jejich prolé zání. Ale ani tady nebyla nejmenší známka po bájných obřích trilobitech.</p>
<p>Vláďa si načrtl položení tohoto skalního náměstíčka do svých mapovacích záznamů a pak se vydrápali po příkré kamenité stráni na její vrchol. Otevřel se jim pohled na další nepřehlednou změť zarostlých hald, skalisek, březových hájků a roklí.</p>
<p>Byli jste tady už někdy? ptal se s pochybami v hlase Vincek Boži a Pepína. Ti jen zavrtěli hlavou a Boža řekl: Při každý výpravě přijdeme vždycky někam jinam, ať děláme co děláme! Za to vám ručím, že kdybysme sem chtěli přijít ještě jednou znovu, že už to místo tady nikdy nenajdeme, tak jako dnes marně hledáme Stříbrný peřeje!</p>
<p>Kraj byl čím dále tím více rozervanější. Občas chlapci přichá zeli k místům, která se i s keři, stromy a skalními prahy propadla do hlubin země, do starých štol, jinde jim půda duněla pod nohama, zřejmě poddolovaná.</p>
<p>Pepín na jednom takovém podezřelém místě začal bujaře po skakovat a měl radost z podivného dutého zvuku, který se přitom ozýval. Země se mírně zachvívala. A byl to Vincek, který první postřehl nebezpečí.</p>
<p>Ty jeden blázne! zařval ve smrtelné úzkosti i vzteku nad Pepínovou nerozvážností. Hned toho nech! Chceš, aby to všechno s náma spadlo a rozmačkalo nás to na kaši? Divoce uskočil z ne bezpečného místa a ostatní se rozběhli za ním. Pepín se tvářil rozpačitě a provinile.</p>
<p>Uznal, že Vincek má pravdu.</p>
<p>Boža přeběhl zarostlou stráň, kamsi se spustil křovinami dolů na druhou její stranu, a najednou odtamtud volal vzrušeným hla sem: Klucíí, rychle sem! Všichni rychle sem! Něco tady je!</p>
<p>Vydali se za ním přes stránku a ocitli se v malém kulatém údo líčku.</p>
<p>Uprostřed bylo nepatrné jezírko, snad deset kroků v prů měru, a opět, jako všechny vody zde, mělo modrozelenou barvu. Ale hochy zaujalo 126</p>
<p>něco jiného.</p>
<p>Tam na druhé straně údolíčka pod převislou skálou stála jakási chýše, primitivně postavená z prken i kusů plechu, zčernalá slu nečními žáry i dešti a sněhy desítek roků. Dvířka do ní byla po otevřena a křoví zvenčí se dralo přes práh až do jejího vnitřku. Celé stavení bylo jaksi pošikmené, nahnuté směrem kupředu, jako by se mělo v nejbližších chvílích převrhnout na svůj pootevřený vchod.</p>
<p>Když chlapci obešli jezírko a užasle postoupili blíže k chýši, poznali teprve, proč se tak naklání kupředu. Těsně před jejím prahem a zřejmě i pod její podlahou, na kterou zatím neviděli, se rozkládala zarostlá jáma, táhnoucí se po celé délce chýše. Jistě zase nějaká propadlá štola!</p>
<p>Bylo téměř nemožné přes tu jámu do chýše vniknout. Okraje propadliny, pokud vůbec byly vidět v hustém býlí a trávě, se drolily při každém pokusu jámu obejít a sypající se kamení a hlína dlouho rachotily na své cestě do neznámého podzemí.</p>
<p>Kdybych věděl, že to skočím, začal pochybovačně Boža a měřil očima průměr jámy, tak se rozběhnu a vletím rovnou dovnitř, propast-nepropast!</p>
<p>Dejte sem lano! Pepíne, lano! zvolal Vincek.</p>
<p>Snad bys tam nechtěl, Vincku, neblázni! strachoval se Vláďa. Může tam být třeba zapomenutej dynamit nebo prach, v takovejch boudách to vždycky v lomech mají schované!</p>
<p>Ale Pepín už tady byl s lanem a Vincek si je uvázal jedním jeho koncem pod pažemi dračí nestahující se smyčkou. Druhý konec vložil chlapcům do rukou a řekl: I kdyby tam opravdu něco takovýho bylo, tak teď už to nemůže bouchnout, to už by bylo dávno promáčený a zkažený! Až se rozběhnu ke skoku, poběžíte s lanem za mnou! Já se pokusím propast přeskočit, vy se zastavíte na jejím okraji! Když nedoskočím nebo sklouznu při dopadu dolů, začnete hned tahat! Jasný?</p>
<p>Rozuměli. Vláďa se trochu uklidnil. Několikrát si vše zkusili a pak se Vincek konečně rozběhl a skočil na ostro. Jámu celkem úspěšně přeskočil, ale nohy, jimiž dopadl přesně na práh stavení, mu ujely a on začal sjíždět do prohlubně před chýší. Zachytil se však rukama 127</p>
<p>prahu chýše a tak zde visel tělem do prohlubně několik vteřin.</p>
<p>Celá chata se přitom nebezpečně zakymácela a zdálo se, že se ještě více nachýlila směrem k jámě, kterou Vincek právě přeskočil.</p>
<p>Vincku! zaječel Vláďa v nevýslovném strachu o kamaráda. Začal rychle s Božou a Pepínem tahat lano k sobě, aby jej zachránili před pádem do propasti. Tím ale Vincka jen odtrhávali od jeho dočasné záchrany, které se křečovitě držel, od prahu chýše. Tvořilo jej poměrně silné a dosud pevné břevno.</p>
<p>Netahat! Netahat! křičel Vincek. Já se vytáhnu nahoru, do vnitř!</p>
<p>Povolili tedy opět lano a Vincek se počal soukat a vytahovat kousek po kousku do chýše. Chvíli klečel na kolenou na prahu, přidržoval se rukama dveřních rámů a díval se dovnitř.</p>
<p>Vincku! Co je tam? volali chlapci nedočkavě. Vincku, řekni přece něco! Vidíš tam něco?</p>
<p>Moc ne! odpovídal Vincek. Ale daleko se asi nedostanu. Jestli tu byla ňáká podlaha, tak je v tahu! Propadla se taky! Je tu díra jako do pekla!</p>
<p>Tak jen do ní nespadni! varoval jej starostlivě Vláďa. Ale Vincek se neozýval a zřejmě uvnitř něco prohlížel. Pak mu na jeho žádost hodili baterku. Na štěstí ji chytil. Kdyby se mu to nepovedlo, letěla by tam někam do neznáma, do podzemí, za pro padlou podlahou.</p>
<p>Viděli, jak si rozsvítil a přejížděl světlem vnitřek chýše. Potom zavolal přiškrceným hlasem: Kluci, mám objev! Tady je něco!</p>
<p>Musíte se sem ňák dostat. A nebo radši ne, aby to s náma nespadlo!</p>
<p>Tady na stěně visí ňákej starej kabát, nebo co to je. Je to celý pro-</p>
<p>žraný a plesnivý a je tu kavalec, ale ten visí dvěma nohama dolů do propasti, a je tu bedna, asi jako stolek, na ní jsou no viny a kamení, ne, to není kamení, to jsou, asi to jsou zkameněliny a támhle na stěně je něco napsaného, ale vždyť to známe, kluci, to přece všichni dobře známe: Toto je sídlo moje, tady je můj kraj, kluci, my jsme vobjevili asi domek toho člověka, co psal ten notýsek, co má Boža s Pe pínem!</p>
<p>Potom si posvítil dolů, tam kde místo podlahy se šklebila černá propadlina. Na chvíli zmlkl. Zřejmě i tam dole něco objevil. Pak se ale podivně úzkostně rozkřičel: Ježíšimarjá, kluci, klucíí, 128</p>
<p>tam dole leží něco bílého, to jsou kosti, au toho je lebka!</p>
<p>Lidská lebka! Já jdu vodtaď! Já chci pryč, já musím vodtaď, prosím vás rychle mě vodtaď dostaňte pryč.</p>
<p>129</p>
<p><strong>31. Co s hrůzným nálezem? </strong></p>
<p>Od výpravy do Země nikoho, při které chlapci, hlavně zá sluhou Vincka, učinili tak pochmurný objev, uplynula již řada dnů, ale hoši o ní hovořili vždy znovu a znovu, kdykoliv se jen někde v ulici sešli.</p>
<p>A to bylo častokrát, většinou však ovšem bez Vládi. Ten pořád zatím ještě směl ven jenom ve středu, v sobotu a neděli.</p>
<p>Když Vincek tehdy křičel na prahu kymácející se chýše na chlapce a chtěl honem honem odtamtud pryč, byli Vláďa, Boža i Pepín snad ještě vyděšenější než on. Z chýše jej dostali za pomoci lana přes propadlinu jen s velkými nesnázemi a Vincek si přitom nejen roztrhl texasky, ale i odřel kolena.</p>
<p>Nikdo z ostatních pak už neměl odvahu do chýše po Vinckovi vniknout a podívat se tam dolů pod propadlou podlahu. A dále už tehdy neputovali a ztracené Stříbrné peřeje nehledali. Nebyl na to už čas, a ani nálada. Stmívalo se ještě rychleji než kdy jindy v těch dnech, protože se obloha zatáhla dalšími těžkými a nízkými mraky.</p>
<p>Obrátili se rychle k odchodu a Vincek nestačil cestou znovu a znovu líčit, co vše v chýši i v rozšklebené propasti pod ní viděl.</p>
<p>I pak při návratu měli pořád dojem, že jsou někým nebo něčím sledováni, a to jim klidu nepřidalo. A tam kdesi daleko daleko vzadu, až skoro na obzoru, zase spatřili znepokojující čer vený bod, vzdálený oheň.</p>
<p>Kdo to u něho asi sedí? Kdo jej zapálil a proč jej udržuje?</p>
<p>A kdo to bydlel v té opuštěné chýši, pod níž našel svůj hrob? Čím déle o tom všem v dalších dnech chlapci přemýšleli a mluvili, tím více se klonili k názoru, že nešťastník byl skoro určitě onen záhadný pisatel zápisníku, snad pomocník nějakého vědce, hleda jícího kdysi v Zemi nikoho vzácné zkameněliny. Zrobil si chýši, aby v ní mohl přespávat a nemusel se po celodenní práci vracet večer do města. Možná, že tam chýše byla postavena již dříve a že opravdu sloužila správě lomu k úschově trhavin nebo nářadí, jak to říkal Vláďa!</p>
<p>A kteréhosi dne, či spíše noci, se země pod chýší asi propadla do staré štoly a její obyvatel se zřítil do podzemních hlubin s ní a tam nalezl smrt.</p>
<p>Snad byl zabit při pádu, snad tam zůstal jen zraněn, ale zemřel tam hladem a žízní, když se z propadliny nemohl dostat ven. A pomoci se v 130</p>
<p>tom liduprázdném opuštěném kraji nemohl dovolat.</p>
<p>Kdo to byl, ten záhadný člověk? Jak se jmenoval? Byl to chla pec či už dospělý člověk ? Z písma v zápisníku to chlapci nepozná vali. A nebylo v něm ani jméno, ani adresa majitele.</p>
<p>Vláďa celé místo samozřejmě zakreslil do své mapy a za sou hlasu ostatních hochů dal místu název Chýše smrti.</p>
<p>Pepín vyslovil domněnku, že by snad hrůzný nález měli ohlásit někde na úřadech. Všichni cítili, že by to bylo to nejsprávnější, ale přitom se v duchu proti tomu bránili. Nakonec všechny jejich myšlenky, úvahy a obavy nahlas vyslovil a řešení celé otázky i určil Vincek: To je fakt, že by se to mělo někde říct! Ale víte, co by to bylo za fofr? Do naší Země nikoho by se nahrnula spousta čumilů, přijeli by tam novináři, Bezpečnost, televize , rozkřiklo by se to a byl by konec s celým naším pátráním i s tábořením v létě u Stříbrnejch peřejí! Nic! Nic takovýho nemůžem potřebovat! Já vám to říkám dobře!</p>
<p>Tomu chudákovi tam dole nepomůžem, toho už nikdo nevzkřísí a tak ho tam nechme, v tom jeho kraji, kde se mu za živa tak líbilo!</p>
<p>A nikdy tam už nepůjdeme! vymiňoval si Boža. Po celé Zemi nikoho bych mohl brouzdat každý den, a třeba i v noci, ale tam, k ty Chýši smrti, tam se mi nechce!</p>
<p>Vincek se trochu usmál: Nemusíš se obávat, že tě tam někdo bude nutit, vždyť my tam stejně už asi nikdy nenajdeme cestu, i kdybysme tam jít chtěli!</p>
<p>Vláďa si v duchu pomyslil, že až jednou sesadí dohromady všechny ty dílčí mapové náčrty z jejich cest do jediné velké mapy, že nesmí být v Zemi nikoho jediné místečko, které by nenašli! Ale nahlas neřekl nic, neboť ani jemu se k Chýši smrti nechtělo.</p>
<p>Nad městem se táhly tmavé mlhavé dny s drobnými dešti i sně hovými přeháňkami a velmi brzkým soumrakem. Listopad se chýlil ke konci.</p>
<p>Chlapci i nadále chodili prodávat Hlas večera. Boža s Pepínem obětavě a poctivě všechny vydělané peníze schovávali pro společné výdaje, až od jara začnou všichni čtyři v Zemi nikoho tábořit. A byli tak kamarádští, že Vinckovi a Vláďovi nic nevyčítali. Oba pevně věřili, že i Vincek a Vláďa budou své vydřené koruny do společné pokladny odvádět, až Vláďa uhradí onu, jim nezná mou, škodu . . .</p>
<p>131</p>
<p>Při všech svých cestách ven z domova si Vláďa dával velký pozor, aby nepotkal opět někoho z Ontariovců a také Pedra! Ontariovci zatím proti Vláďovi nic nepodnikali. Snad už zjistili, že jim nějakou podivnou náhodou chybí zrádná fotografie i její negativ, a že jim tedy Vláďa uklouzl. Že na něj nijak nemohou. A Pedro? Ten se asi ještě pořád obává mít své hodinky doma v Křiklárně, kde zřejmě není bezpečno a je asi pevně přesvědčen, že u Vládi jsou velmi dobře schovány!</p>
<p>Doma měl Vláďa poměrně klid. Otec přinesl ze školy o něm dobré zprávy, pořád se prý hlásí, je ukázněný a slušný! Doma byl Vláďa ochotný ke každé práci, neodmlouval, svůj stolek měl pořád ve vzorném pořádku, jak to otec měl rád a tak jen netrpělivě vyhlížel nějakou vhodnou příležitost, kdy otec bude mimořádně dobře naladěn, aby ho mohl poprosit o dovolení chodit ven zase každý den.</p>
<p>Událost, jaké by se ani v nejbláznivějším snu nenadal a jež se přihodila začátkem prosince, Vláďovi ke kýženému zrušení zákazu vycházek nenadále dopomohla sama! A Vláďa si dokonce o zrušení nemusel ani říkat!</p>
<p>132</p>
<p><strong>32. Zelené vesty přestupují zákon</strong> Stalo se to ve středu. Vincek a Vláďa tehdy doprodali všechny Hlasy večera, které nakoupili, a odbyli je mnohem dříve, než jindy, protože v novinách byl dlouhý článek o těžké dopravní ne hodě na Severním viaduktu, časně ráno se tam srazily dva posu nované nákladní vlaky a několik vagónů spadlo do ulice těsně před přijíždějící elektriku.</p>
<p>Lidé rvali chlapcům výtisky se zprávou doslova z rukou a jen málokterý čtenář si čekal na desetník nazpět, když platil padesát-níkem. Vincek s Vláďou velmi litovali, že nekoupili v tiskárně vý-</p>
<p>tisků mnohem víc, prodali by je všechny. Ale kdo to mohl vědět?</p>
<p>A protože zpět do tiskárny s neprodanými výtisky tedy dnes nemuseli a měli ještě dost času k návratu domů, bloumali v pří jemném rozpoložení večerními ulicemi, labužnicky se prohrabovali v chlebnících záplavou drobňáků, utržených za noviny a povídali si o Zemi nikoho.</p>
<p>Pak se Vincek od Vládi odpojil a šel navštívit svou tetu, když právě kráčeli kolem domu, kde bydlela. Vláďa tedy osaměl, a tak se rozhodl, že půjde k osvětlené skříňce Ontaria přečíst si nové vývěsky a hlavně další pokračování Žhavého pomezí.</p>
<p>Při čtení jeho dnešních kapitol jej však cosi zarazilo. Musel ty odstavce číst znovu a znovu, několikrát, aby pochopil, že tu není něco v pořádku. Smyšlená parta chlapců-hrdinů tohoto románu, převzatá nynějšími, ontariovskými, spisovateli od svých dáv ných předchůdců, se v dnešním pokračování dovídá o jakémsi ne známém podivném kraji poblíž jejího města a pátrá po něm! Podle pověstí, jež se v románu parta od kohosi dověděla, jsou prý v onom lidmi zapomenutém kraji rokle a jezera, skály, ne prostupné houštiny, podivné jámy a tajné chodby . . .</p>
<p>Vláďa až ustrnul. Ano, nebylo pochyb, Ontario píše o Zemi nikoho!</p>
<p>Jen to její jméno v románu není! Proboha! Jak se o ní dovědělo? A zná tam cestu? Z téhle jedné kapitoly se to zatím ještě nepozná, snad 133</p>
<p>až příští pondělí, kdy bude vyvěšena nová, se bude možno dočíst něco víc. Jestlipak o tom ví Vincek? A Boža s Pepínem? Asi ne, to by už o tom hovořili! Zřejmě zde u vý věsky v tomto týdnu tedy ještě nebyli. A v minulé kapitole o Zemi nikoho nebyla ještě ani zmínka.</p>
<p>Vláďa si přečetl pobuřující a zneklidňující kapitolu důkladně ještě zase jednou, už snad popáté, aby mohl zítra ráno cestou do školy Vinckovi obsah co nejpřesněji vypovědět a pak odcházel k domovu.</p>
<p>Ale dnešní večer měl pro něj ještě jedno překvapení.</p>
<p>S hlavou plnou myšlenek a neurčitých obav táhl se unaveně tmou málo známých ulic. V duchu počítal, kolik asi dnes vydělal a plánoval program večera. Napíše si češtinu, opákne slovíčka. Než půjde nahoru, zaskočí napřed do sklepa, klíček má, a vysype tam do plechovky od marmelády to kilo či dvě drobňáků, aby je u něho rodiče nenašli. Zítra během dne je rozdělí na desetníky, pětadvacetníky a padesátníky a vymění je v krámech, kde ho neznají, za papírové peníze. Ty se lépe přechovávají. Jen aby mu na to doma nepřišli, že prodává po ulicích noviny, to by bylo zle!</p>
<p>Když zabočil do úzké Rybářské ulice, zpozoroval ve výklenku jednoho z domů hlouček postav. Jinak se ulicí pohybovalo jen ně-</p>
<p>kolik osamělých chodců. Výklady s nestaženými roletami zářily do tmy opuštěné ulice a tam kdesi vzadu blikal zelený vadný neon.</p>
<p>Postavy se teď odlepily z výklenku, rozestoupily se po chodníku a dvě či tři vstoupily i do úzké jízdní dráhy. Vypadalo to, jako kdyby se k něčemu chystaly.</p>
<p>Vláďovi nebylo volno u srdce. Jestliže se nechtěl vracet a obejít obsazenou ulici oklikou, aby se vyhnul něčemu podobnému, co jej potkalo nedávno, musel by tudy projít. Jeho neklid se změnil ve strach, když v postavách poznal Zelené vesty. A teď, jak výrostci vstoupili do okruhu světla, linoucího se z výkladní skříně obchodu radiopřijímači a televizory, uviděl mezi Zelenými vestami i dva z těch lotrů, kteří ho přepadli a ztloukli v Krocínově ulici a sebrali mu sirky s cizozemskými štítky.</p>
<p>Co tu ti ničemové dělají? Co mají v úmyslu? Něco se přihodí! Určitě se něco semele! Vláďa to zřetelně vidí na jejich číhavých postojích i <emphasis>z </emphasis> jejich výjimečně tichého a opatrného chování. Snad tu na někoho čekají, třeba 134</p>
<p>chtějí někoho přepadnout!</p>
<p>Vláďa horečně přemýšlí, co podniknout. Má se vrátit a spěchat domů jinými ulicemi? Nebo projít mezi bandou a podstoupit nebezpečí, že jej zase ztlučou, a co víc, že mu vezmou všechny peníze, co má u sebe?</p>
<p>V nejistotách a strachu se vmáčkl do potemnělého zavřeného vchodu domu, u něhož před chvílí zůstal nerozhodně stát. Odtud pod ochranou tmy pozoroval, co se bude dít.</p>
<p>Jakási starší paní šla kolem něho směrem k partě. Velmi se polekala Vládi, přitisknutého ke dveřím domu, ale ani trochu se nebála projít shlukem postav před ní. Snad ani nevěděla, že jsou nějací chuligáni a jaké lotroviny po městě páchají a že by jí mohli vytrhnout z ruky nákupní tašku s penězi a zmizet!</p>
<p>Při této představě si Vláďa omotal držadlo svého chlebníku s pe nězi kolem lokte a byl ochoten dát si snad s chlebníkem utrhnout i ruku, než by jej Zeleným vestám vydal.</p>
<p>Paní se mezitím dostala mezi partu a pokračovala klidně ve své cestě, aniž se jí přihodilo něco zlého. Parta se shlukla a uklidila se do stínu na protější chodník, kde v blízkosti nebyl žádný obchod. Ojediněle sem kráčeli dva či tři chodci. Vláďa zatím pro tmu ne poznal, zda jsou to muži nebo ženy a jakého asi jsou věku.</p>
<p>Parta čekala v hloučku a téměř nepohnutě. Ze tmy jen žhnuly a chvílemi se pohnuly žhavé uhlíky jejích cigaret. K něčemu se zřejmě schylovalo.</p>
<p>Chodci přešli. Byli to dva muži a jedna žena. Mladší z obou mužů se na chvíli zastavil u výkladu s radiopřijímači a prohlížel vystavené tranzistory.</p>
<p>Vláďa chtěl vystoupit z výklenku dveří a říci mu, aby zde chvíli počkal, že se tu asi něco stane. Ale když se muž odpoutal od vý kladu a blížil se k němu, Vláďa neměl odvahu jej zastavit. Třeba by se mu ještě vysmál, že je strašpytel. A Vláďa by zbytečné upo zornil Zelené vesty na svou přítomnost.</p>
<p>A tak nechal muže přejít kolem sebe, aniž něco řekl. Muž jej spatřil u zavřených dveří, lhostejně na něj pohlédl a kráčel dále do tmy. Vláďa se za ním díval jako za mizející nadějí a velmi lito val, že jej neoslovil.</p>
<p>Parta se teď zdánlivě rozcházela. Dozadu do ulice odešli váhavě dva její členové, jiní kráčeli směrem k Vláďovi. Zbytek party zůstal u výlohy.</p>
<p>Vláďa ve strachu před prozrazením zmačkl kliku dveří a vklouzl do 135</p>
<p>chodby domu. Slyšel, jak kolem dveří přešly dvojí kroky. Zřejmě hlídka.</p>
<p>Zelené vesty u výkladu si tak asi zajistily ulici z obou stran. Dostaly by od svých hlídek signál, kdyby se blížili nepovolaní chodci.</p>
<p>Vláďa, ač vyděšen, pootevřel dveře domu. Neviděl dozadu, kam odešli ti dva z party, co přešli kolem dveří. Ale viděl skulinou ve dveřích na výklad a na zbývající tři Zelené vesty. Výrostci se pohybovali zvolna kolem již uzavřeného krámu, nahlíželi do výkladních skříní, a tu najednou se rozlehl ztichlou ulicí třesk roztříštěného skla, a Vláďa také již vidí, jak všichni tři ničemové se vrhají k výkladu, prostrkují rozbitým sklem dovnitř ruce a cosi vytahují. Co, to Vláďa ze svého úkrytu a na tu dálku přesně nevidí. Je zpocen strachy a srdce mu buší vzrušením. Celý výjev mu připadá jako nějaký zlý sen. Co teď jen udělat? Co podniknout?</p>
<p>Vláďa si za živý svět netroufne vyběhnout z domu a utíkat k vý kladu, snažit se ničemy zadržet. Ani silný dospělý člověk by se toho snad neodvážil.</p>
<p>Další kusy skla se začaly sypat na dlažbu, jak lupiči znovu lovili ve výkladě rukama a vytahovali další předměty. Několik oken v domech se otevřelo a do večerní tmy zněly vyděšené i rozčilené hlasy: Pomoc, chyťte je, zloději! Rozbili výklad, něco tam berou, pomoc, zavolejte Bezpečnost.</p>
<p>Dva muži se objevili v pozadí ulice, ale byli strženi k zemi hlídkou Zelených vest, která tam před chvíli odešla. Tři zloději u výkladu zanechali svého díla a s věcmi v pytlích se k nim roz běhli. Z domu naproti výkladu se vyřítil starší rozlícený muž s dlou hou tyčí a chtěl běžet za nimi. Ale druhá dvoučlenná hlídka Zele ných vest, která před chvílí kráčela kolem Vláďova úkrytu, se teď přehnala zpět, porazila muže s tyčí a zmizela ve tmě za svými kumpány.</p>
<p>A tu se již Vláďa neudržel. Vyrazil ze svého úkrytu za vraty domu, rozběhl se do ulice a křičel: To byly Zelené vesty! Já jsem je viděl! A všechny je poznám! Zelené vesty to byly! V jeho obžalovacím křiku byla i touha po odplatě za to, co mu Zelené vesty udělaly v Krocínově ulici.</p>
<p>Za ty rány, násilí, i za uloupené sirky s cizozemskými nálepkami.</p>
<p>Vzápětí byl obklopen několika lidmi, kteří sem přiběhli z domů, nebo snad z ulice. Kolik jich bylo? Kam běželi? Opravdu je poznáš? Proč jsi nekřičel dřív? Jak to, že tě neviděli? Takové a podobné otázky na 136</p>
<p>zmateného i poděšeného Vláďu jen pršely. Za chvíli sem dorazil jeden z dvojice mužů, která chtěla ničemy zadržet na konci ulice a byla jimi sražena k zemi. Držel si oko rukou a jeho oblek byl umazán od země, jak se po ní válel při bitce s nimi.</p>
<p>Někdo zatelefonoval na Bezpečnost a za několik minut se přiřítilo její modré auto s bílým pruhem, plně obsazené policisty. Lidé strkali Vláďu k vozu a volali: Tadyhle ten hoch to všechno viděl! Byla to parta nějakých Zelených vest! No, řekni přece, jak to bylo!?</p>
<p>Dva příslušníci Bezpečnosti začali Vláďu vyslýchat, jiný obhlížel rozbitou výlohu, další se dotazoval zdejších lidí, kde bydlí vedoucí vyloupeného obchodu. Mezitím sem došel i druhý občan, který chtěl prchající dareby zadržet, a vzápětí dorazilo další policejní auto.</p>
<p>Řekni nám všechno, jak to bylo! hovořili policisté k Vláďovi. Neboj se, teď se ti už přece nemůže nic stát! Vzpomeň si na všechno, co jsi viděl a slyšel! Všechno je pro nás důležité! Poznal bys toho, kdo skříň rozbil? I ty, co ze skříně něco brali? Kolik jich bylo?</p>
<p>Vláďovi nebylo zatěžko odpovídat. Viděl ještě pořád v duchu před sebou vše tak jasně, že mohl vypovídat bez rozmýšlení a bez přestávek. Policisté si vše zapisovali, ale když Vláďa skončil, řekl mu jeden z nich: Výborně! Hodně jsi nám pomohl. Málokdy se najde tak všímavý svědek, jako jsi ty. Teď tě vezmeme s sebou na stanici, tam sepíšeme protokol, ty ho podepíšeš, a později tě budeme asi ještě volat, až bude s těmi lotry soud! Jestli to jsou opravdu Zelené vesty, tak víme, kam za nimi máme jít!</p>
<p>Vláďa vstoupil rozechvěně do jednoho z policejních aut, za ním ještě oba muži, kteří se pokoušeli Zelené vesty zadržet, a vůz se rozjel.</p>
<p>137</p>
<p><strong>33. Vláďa korunním svědkem</strong> Dny, jež následovaly po řádění Zelených vest v Rybářské ulici, byly pro Vláďu dobou neobyčejného vzrušení, nečekané slávy a ob divu i různých událostí.</p>
<p>Po svědeckém výslechu na stanici Veřejné bezpečnosti byl Vláďa tehdy pozdě večer dopraven domů, ale pozdní návrat neměl pro něj doma, snad poprvé v životě, žádné zlé následky. Vláďa totiž ještě ve voze cestou od rozbité výkladní skříně na stanici řekl policistům, že má strach, co mu rodiče řeknou, když přijde tak pozdě domů. A proto ze stanice odfrčel na motorce hned jeden z členů Bezpečnosti oznámit Vláďovým rodičům, že Vláďa je na svědeckém výslechu a aby o něj tedy neměli starost!</p>
<p>Ještě téže noci byla zajištěna skoro celá parta Zelených vest, i její dva pomahači. Byli mezi nimi i dva z těch, kteří Vláďu ne dávno ztloukli a obrali o krabičky v Krocínově ulici.</p>
<p>Druhý den nešel Vláďa dopoledne do školy, protože byl znovu na stanici Bezpečnosti, kde musel ukázat, kdo z party rozbil okno výkladu a kdo z výkladu něco bral. Jen dva členové bandy nebyli přítomni, policie je nenašla v jejich bytech. Zmizeli, jako když se po nich země slehne a s nimi i jejich kořist, tři tranzistorová rádia a několik krabic magnetofonových pásků.</p>
<p>Ostatní zde seděli tiše, ale se vzpurnými pohledy, zapírali jak mohli, vykrucovali se, že o dvou zmizelých kumpánech nevědí, a že nemají ani tušení, kam odcizené věci ukryli. Také k přepadení Vládi v Krocínově ulici se nechtěli znát.</p>
<p>Zpráva, že Vláďa je korunním svědkem v nejnovějším řádění zdejších chuligánů, se rozlétla po celém okolí jako blesk. Kde kdo o Vláďovi mluvil a chválil jeho statečnost, s jakou sledoval zlý čin Zelených vest a tak dopomohl konečně k usvědčení a pochytání 138</p>
<p>alespoň jedné z těch band, místo aby strachy utekl či se schoval někde hluboko v domě, odkud by nic neviděl.</p>
<p>Odpoledne byl ve škole středem pozornosti všech chlapců i děv čat a při hodině třídního učitele musel na stupínku vyprávět, jak to všechno bylo.</p>
<p>Jsi statečný a bystrý chlapec, řekl mu učitel, a všichni by si z tebe, z tvé odvahy i všímavosti a přemýšlivosti, měli vzít příklad! A jestli lovíš bobříky a tu se učitel trochu usmál, pak si klidně můžeš zapsat, že jsi včera večer ulovil bobříka odvahy!</p>
<p>Reportér Hlasu večera ještě během dopoledne Vláďu vyfotogra foval a v podvečerních hodinách již se jeho podobizna i s dlouhým článkem o loupeži rozletěla v sedmdesáti tisících výtisků Hlasu večera do všech čtvrtí. Statečný chlapec Vladimír Denk, který usvědčil metlu našeho města. Tak zněl text pod jeho fotografií.</p>
<p>Na štěstí pro Vláďu nikoho nenapadlo, ani jeho otce, se zeptat, jak se Vláďa včera večer vůbec až do té poměrně tak vzdálené Rybářské ulice dostal, a tak nevyšlo najevo, že se vra cel z prodávání Hlasu večera. Ani když příslušník Veřejné bez pečnosti včera večer doprovodil Vláďu z auta po schodech do bytu, po sepsání protokolu, se nic neprozradilo! Vláďa ve shonu a zmatku odložil v předsíni tašku s hromadou drobňáků a ještě ráno při cestě do sklepa pro uhlí je tam do plechovky od marme lády propašoval. Dobře to dopadlo!</p>
<p>Pozdě odpoledne, když už byl Vláďa z odpoledního vyučování doma, přinesl otec deset výtisků Hlasu večera s fotografií Vládi a řekl mu zjihlým hlasem: No, tak konečně jsi nám udělal zase trochu radosti!</p>
<p>Naše jméno ještě nikdy nebylo v novinách a ty jsi první z rodiny, kdo se o to přičinil. Tak abys věděl, zato ti dovoluju zase chodit si ven, kdy budeš chtít, ovšem až budeš mít hotové učení a do večeře budeš vždycky doma, to víš!</p>
<p>Když šel druhý den Vláďa do školy, volali na něj i cizí chlapci a děvčata a poznávali jej i dospělí lidé podle fotografie v novi nách.</p>
<p>Vláďa si byl vědom, že na něj kdekdo hledí a z té nezvyklé pozornosti se mu až točila hlava. Byl rázem slavným.</p>
<p>Celým domem i okolím obávaná klepna s jedovatým jazykem, paní Malašíková, byla na Vláďu jako med. Až dosud na něj vždy jen 139</p>
<p>pořád žalovala a posazovala, že bouchá dveřmi, že nedbale zdraví, že trousil popel z kbelíku po schodech a podobně. Teď řekla, že je moc hodný hoch!</p>
<p>Parta Inky Solimanové mu vzkázala po Jarce Doležalové, zda by k nim nechtěl vstoupit, a k založení nového klubu ho zval i chudinka Jirka Kobliha, třebaže se k němu Vláďa s Vinckem tenkrát při prodeji Hlasu zachovali tak nepěkně.</p>
<p>Také Ontario se ozvalo. Přišli k němu Milan Virkl, Jenda Bičík a Strašidýlko s bloky v rukou, tak jak to vídali na fotografiích a v kinech u novinářů z povolání — kladli mu nejrůznější otázky: Jak ti bylo, když šla hlídka Zelených vest kolem tvého úkrytu za dveřmi?</p>
<p>Co křičel ten muž s tyčí, když vyběhl proti Zeleným vestám? Jsi rád, že je o tobě psáno v Hlasu večera? Jak se tvářily Zelené vesty, když jsi je usvědčoval? Nebál ses, že po tobě některý z nich skočí? Byli spoutaní? Dostal jsi za svě dectví nějakou odměnu?</p>
<p>Takových a podobných otázek měli Ontariovci připravených mnoho.</p>
<p>Ale na to, z čeho měl Vláďa největší strach, totiž na ta jemství, po němž údajně s Vinckem pátrají a které jim slíbil jako protislužbu za vyndanou fotku ze skříňky oznámit, až něco objeví, se neptali! Zdálo se, že to je již zapomenutá, zahraná věc. A Vláďa byl tomu náramně rád, a z vděčnosti vypovídal teď na otázky Ontaria co nejobšírněji, jen aby se jim zavděčil a usmířil si je!</p>
<p>Chlapci z Ontaria zpracovali a zapletli celý Vláďův příběh se Zelenými vestami, jen trochu pozměněný, do svého románu Žhavé pomezí a dali do vývěsky i výstřižky z Hlasu večera a celý svůj rozhovor s Vláďou. Co ale Vláďu při čtení Žhavého pomezí nejvíce rozrušilo, bylo líčení, jak se smyšlení hrdinové ro mánu jdou dívat do jakési chaty v opuštěném kraji, kde nalézají kosti dávno tam zemřelého člověka! Nebylo už nejmenších pochyb, Ontario nějakým záhadným způsobem se dovídá i o dalších jejich příhodách v Zemi nikoho! Nebylo možné, že by si náhodou tak shodný děj vymyslelo.</p>
<p>Byly-li nějaké pochyby o tom při před chozích kapitolách Žhavého pomezí, kdy se začalo psát o kraji nápadně podobném Zemi nikoho, teď už pochyby nemohly být žádné! Ano, Ontario ví o Zemi nikoho i o jejich výzkumech v ní, a ví i o Chýši smrti! Ale od koho, jak?</p>
<p>140</p>
<p>Vincek nové pokračování Žhavého pomezí ve skříňce Ontaria také již četl a byl pobouřen a zneklidněn právě tak, jako Vláďa a Boža s Pepínem. Marně si lámali hlavu přemýšlením, kdo Ontariu zprávy dodal.</p>
<p>Asi za dva dny dostala Veřejná bezpečnost i zbývající dva členy Zelených vest, ale bez kořisti. Za žádnou cenu nechtěli pro zradit, kam odcizené věci ukryli, chvílemi se vymlouvali, že nic nevzali, to snad že ti druzí a podobně. Nakonec při soudním řízení s celou partou bylo ustanoveno, že parta bude dána do ná pravného zařízení na čtyři měsíce a tam že si prací musí na způsobenou škodu vydělat.</p>
<p>Účet byl značný, neboť se ničemům připočetla k odcizeným věcem i obrovská skleněná tabule výkladu, kterou při svém vloupání rozbili.</p>
<p>Vláďa byl soudnímu řízení přítomen jako svědek a znovu musel vypovídat, jak se vše seběhlo. Byl rozechvělý nejen vzpomín kou na otřesnou událost, ale i svou nezvyklou úlohou korunního svědka.</p>
<p>Členové Zelených vest po něm nevraživě loupali očima, vždyť on byl příčinou jejich vyzrazení! Ale uprostřed stráží na lavici obžalovaných a nadto ještě spoutaní na rukou, byli teď již neškodní.</p>
<p>O Vláďovi se znovu zase všude hovořilo, a jemu tato pozor nost a obdiv mnohých lidí velmi lahodily. Jen Vincek se na celou tu slávu díval trochu jinak.</p>
<p>No, tak na čtyři měsíce je zašijou a ty budeš mít po tu dobu pokoj, řekl svým suchým praktickým tónem, ale do vedeš si představit, co bude, až se ta horda vrátí z lapáku domů ?</p>
<p>Co by mělo bejt!? divil se nechápavě prostomyslný Vláďa. Tak budou doma a dají si už jistě bacha, aby zase někde něco začli!</p>
<p>Takoví kluci už jsou ztracený! mávl rukou Vincek. Ti už si pokoj nedají! A i kdyby nakrásně dali, tak tobě ho nedaj, pamatuj si to!</p>
<p>Člověče, nemysli si, že by ti to mohli vodpustit! Ta parta po tobě půjde, rozumíš, bude se ti mstít, nikdy ti neza pomene, že jsi proti nim svědčil a že jsi to byl vlastně ty, co je prozradil a tak je za katr vlastně poslal!</p>
<p>Vládi se zmocnil těžký neklid. Zkušenost jej přesvědčila, že se zpravidla vždycky vyplnilo to, co Vincek prorokoval. Přesto si však neodpustil otázku: No, a co jsem tedy podle tebe měl dělat ? Jak jsem 141</p>
<p>to měl navlíknout? A co bys dělal ty na mém místě?</p>
<p>Nevšímal bych si toho! Jak jsi viděl, že je ulice obsazená a že neprojdeš, neměl jsi riskovat, měl ses obrátit a vzít to domů oklikou!</p>
<p>A moh jsi mít pokoj! Je fakt, že jsi tedy udělal záslužnej čin, pomoh jsi dopadnout ty lotry, ale jak jsem už řek, jednou toho budeš litovat!</p>
<p>A tak Vincek nasadil Vláďovi do hlavy červa nejistoty, pochyb i nového strachu a sláva ho už tolik netěšila. Ale nebyla to jediná věc, která z jeho svědectví proti Zeleným vestám vyplynula a těžce ho začala znepokojovat! Stalo se ještě něco jiného.</p>
<p>Krátce po soudu se Zelenými vestami přišel k Vláďovi na ulici Pedro a řekl: Hele, já si vezmu od tebe zpátky ty hodinky! Mýho bráchu zabásli na čtyři měsíce se Zelenejma vestama a tak je doma pokoj a já už se o ně nemusím bát!</p>
<p>S Vláďou se leknutím zatočila mírně celá ulice. V duchu zlomkem vteřiny mu proběhla představa černého cikánského výrostka z Krocínovy ulice, tak vida, on to byl Pedrův brácha!! To se to pěkně zamotalo! Ale nic moudřejšího jej teď tady tváří v tvář Pedrovi nenapadlo, než říci: Dobře, dobře, zítra ti je přinesu! A při tom věděl, že hodinky doma nemá, na nákup nových má sotva osmdesát korun, a že mu je tedy přinést nemůže. Strach před pomstou Zelených vest byl zatím utlumen starostí, co bude zítra.</p>
<p>142</p>
<p><strong>34. Bude Pedro mlčet? </strong></p>
<p>Jako na svou spásu čekal Vláďa ráno na rohu Zelené a Veverčí ulice na Vincka, aby mu sdělil svou novou pohromu.</p>
<p>Vincek se na něj jen útrpně podíval a ucedil: Ty smolaři! Ty jeden nenapravitelnej věčnej smolaři! Tak co teď? Pedro nás může pěkně potopit, když si to s ním rozházíme! Někde vyžblebtne, že nám řezal zámek u Ontaria a je s námi konec! Nejlepší bude, když mu odpoledne všechno řekneš, a aby ti věřil, že ho nechceš o hodinky ošidit, tak mu dáš aspoň to, co už jsme vydělali! A brzo že mu zaplatíš i zbytek!</p>
<p>Vláďa pochyboval, že se s tím Pedro smíří, ale na nic lepšího nepřišel, a tak se na odpolední setkání s Pedrem připravoval s nej většími obavami.</p>
<p>Samozřejmě, Vincek bude u toho a to jej trochu uklidňovalo.</p>
<p>Po obědě si Vláďa napsal matematiku, zopakoval slovíčka a pak si potajmu odpočítal 75 korun. Ty dá Pedrovi jako první splátku. Otec byl ve službě, a tak se Vláďovi podařilo z domova brzo odejít. I když už měl vycházky od něho povoleny každý den, tatínek se vždycky podrobně vyptával, kam jde, s kým půjde a co budou venku dělat. A jemu se dalo jen těžko zapírat a vyprá vět vymyšlenosti!</p>
<p>Vincek už stál před domem, a tak se spolu vydali ke Křiklárně, kde se měl Vláďa s Pedrem setkat. Vincek cestou bezstarostně hovořil a vtipkoval, ale Vláďa šel jako na popravu. Mlčky uvažoval, co vše se může stát, když se Pedro nespokojí se splátkou a vůbec s tím, že místo hodinek má dostat peníze! Možná, že na něj poštve celou Křiklárnu.</p>
<p>Nebo půjde k nim domů a řekne všechno otci. To by bylo ještě horší!</p>
<p>Už od rohu ulice uviděli Pedra. Stál v hloučku chlapců a děvčat 143</p>
<p>i se psem Dingem uprostřed jízdní dráhy a prohlížel něčí kolo. Když Vincka a Vláďu spatřil, vyběhl jim dychtivě naproti. Vláďova nejhorší chvíle nadešla.</p>
<p>Neseš, jo? zvolal Pedro a se samozřejmostí natáhl k Vláďovi rozevřenou dlaň.</p>
<p>Vláďa celou cestu z domova ždímal v kapse svých 75 korun, a teď je už napřed vytáhl, aby dodal důvěryhodnosti svým slovům. Hele, Pedro, začal rozechvěně, já ti za ty hodinky zatím nesu ňáký peníze, ještě ale zatím ne všechny.</p>
<p>Pedro s sebou trhl a jeho výraz se stal podezřívavým. Jak to, jaký peníze? vyjel na Vláďu. Já ti dal přece hodinky, a tak je teď chci zpátky!</p>
<p>Dej sem moje hodinky! Vždyť jsme to měli přece tak smluvený, že mi je vrátíš, až si o ně řeknu! Já je ne prodám!</p>
<p>Pedro, nezlob se na mě! těžce hledal slova Vláďa, u nás doma se s hodinkami stal malér, víš, táta mi je sebral, nechtěl jsem mu říct, že jsou tvoje, tak jsem kecnul, že jsem je našel a on je dal na Bezpečnost, Pedro!</p>
<p>Za rok nám je vrátí, když se o ně nikdo nepřihlásí a ty i já víme, že se přihlásit nemůže, když je nikdo neztratil, tak žádnej strach! Kdybys měl účtenku z bazaru, mohl bys tam pro ně jít hned, ale ty ji nemáš, sám jsi to Vinckovi řek!</p>
<p>Za rok! vykřikl zoufale Pedro. Kdoví, kde budu za rok! A kdoví, jak to doopravdy je! Já se ti vykašlu na peníze, já chci hodinky, takový už nikdy nekoupím-------stály stošedesát ko run — a — Ale vždyť o ně nepřijdeš pro pána krále! vmísil <emphasis>se </emphasis> do řeči netrpělivě Vincek. Za rok je dostaneš zpátky, a aby ses o ně ten rok nemusel bát a abys Vláďovi věřil, tak ti je zatím zaplatí, hele, tady ti zatím nese pětasedmdesát korun, a jak vydě láme na Hlasu, splatí ti i všechno ostatní!</p>
<p>Pedrova tvář se měnila každou vteřinou, každým slovem Vincka i Vládi, na vztekle zlou, a když mu teď Vláďa podal chvějící se rukou 75 korun, sebral je, zběžně přepočetl, ale vzápětí se roz brečel a volal tvrdohlavě: Takový hodinky a jen tak málo mně za ně dáváš, to se řekne, všechno se řekne!!</p>
<p>Ale vždyť ti pořád říkám, že ti zakrátko doplatím i zbytek! uklidňoval ho Vláďa. A co se řekne ? A komu ?</p>
<p>To uvidíš, komu, zloději jeden zlodějskej! křičel v neustá vajícím pláči 144</p>
<p>Pedro. To víš, já budu čekat, až mně to po kouskách budeš splácet, takový hodinky, ty už se neseženou, řekne se to a dost! Všechno se to řekne!</p>
<p>Opovržlivě zmačkal papírové peníze do beztvárného chuchvalce, zastrčil je do kapsy kalhot a utíkal od Vládi a Vincka pryč. Jeho pes Dingo pochopil, že Pedrovi nějak ublížili a sápal se zle na ně. Ale Pedro na něj zavolal cosi cikánskou řečí a Dingo se rozběhl za ním.</p>
<p>Vincek a Vláďa zůstali ještě chvíli nehnuté stát na místě, zara ženi výbuchem Pedrovy zloby a silně znepokojeni jeho temnou pohrůžkou.</p>
<p>Půjde asi k nám, děsil se Vláďa, a řekne tátovi, jak jsme se vloupali do klubovny Ontaria, a že prodáváme noviny!</p>
<p>Vincek nic neříkal, ale vypadal ustaraně. Napadlo ho něco hroz ného, co by bylo ještě horší, kdyby se to vyplnilo, než předpověď Vláďova.</p>
<p>Vláďovi svou obavu nevyslovil, ale ten se to přesto měl ještě tentýž večer dozvědět.</p>
<p>Ať nám dá pokoj! mávl teď Vincek zlobně rukou za Pedrem. Ošidit ani okrást ho přece nechceš, tak co!? A teď jdem do tiskárny pro noviny!</p>
<p>Byl opravdu nejvyšší čas, jestliže chtěli ještě nalézt někde ale spoň trochu výhodné místo k prodeji Hlasu večera a zachytit hlavní proudy lidí, vracejících se z práce.</p>
<p>145</p>
<p><strong>35. Ontario vyhrožuje</strong> U výdejního okénka v tiskárně podstoupili obvyklou tlačenici, ba skoro bitvu, o svých dvakrát sto výtisků a rozběhli se s nimi do ulic.</p>
<p>Hlas večera se dnes opět mimořádně dobře prodával, protože měl navíc čtyři stránky přílohy a začínala v něm dlouho slibovaná nálepková soutěž o pěkné ceny. Vinckovi a Vláďovi nezůstal ani jeden výtisk, a tak ani tentokrát se nemuseli s neprodanými výtisky vracet do tiskárny, když prodej skončili.</p>
<p>S blahým pocitem dobře vykonané práce se prohrabovali v kap sách záplavami drobňáků a další je příjemně tížily v pytlích. A tak se zvolna táhli večerní tmou domů, jako obvykle unavení a ukřičení, ale skoro spokojení. Jen kdyby ten mizera Pedro odpoledne tak divně nehrozil!</p>
<p>Vydělali jsme dnes skoro pětadvacet korun! řekl Vláďa stís něně.</p>
<p>Nejradši bych k němu šel ještě teď a dal mu je, aby viděl, že to s tím splácením myslím opravdu poctivě!</p>
<p>Za stálého povídání se zvolna dostávali z cizích ulic do okruhu svých známějších míst, kde se již cítili doma. Chvíli postáli u vý věsní skříňky Ontaria a v jasném svitu blízké výbojky znovu pro hlíželi její vývěsky. Byl zde arch s nalepenými obaly žvýkaček neznámých typů, několik podivných listů stromů či keřů, jejichž jména měli chodci uhodnout, pak samozřejmě dva nové archy Žhavého pomezí, 146</p>
<p>kronikový zápis z poslední nedělní výpravy klubu a několik výstřižků z nedostupných zahraničních časopisů.</p>
<p>Když pak kráčeli kolem domu, kde Ontario mělo svou klubovnu, vyřítil se z průjezdu Pedrův pes a s ohlušujícím štěkotem se na ně sápal.</p>
<p>Proboha, Vláďo!! vykřikl poplašeně Vincek, jemuž se za čala vyplňovat jeho obava. Dingo, co tady u Ontaria dělá?</p>
<p>Ale než Vláďa mohl pochopit souvislost všeho a něco říci, vy hlédl z tmavého průjezdu domu sám Pedro, a když uviděl Vincka a Vláďu, zavolal do tmy vchodu: Rychle! Jsou tady! Oba jsou tady! Rychle!</p>
<p>Vzápětí na jeho pokřik se ozval průchodem domu dusot běžících nohou a na ulici vyběhl hlouček chlapců, kompletní Ontario.</p>
<p>Výhružně oba obklopili a Milan Virkl na Vláďu zahoukl: Tak už tě máme, panáčku, a už víme všechno! Už nás nebudeš vodit za nos!</p>
<p>Po několik vteřin nebyl Vláďa mocen slova a jen pochopil, že je Pedro zřejmě zradil ze vzteku za ty nevrácené hodinky! A za to, že ho odmítli brát s sebou na své výpravy do Země nikoho. Ano, asi řekl Ontariu, že vnikli do jeho klubovny a sebrali tam tu zrádnou fotku i její negativ a že kamarádí s Božou a Pepínem.</p>
<p>Co víte všechno? vykřikl na Virkla Vincek a snažil se, aby jeho hlas zněl pevné a nebojácně.</p>
<p>Víme, kam chodíte a kde co čmucháte! vyštěkl Bičík, druhý člen Ontaria, Tadyhle Pedro za vámi jednou šel, když jste ho tam nechtěli vzít dobrovolně! Hledali jste něco tam za skálou někde u předposlední stanice trolejbusu. Ještě s nějakým Božou a Pepínem!</p>
<p>Obrátil se vztekle k Vláďovi a soptil dále: A ty jsi nám pořád tvrdil, že nic neděláte, že to byl všechno omyl! Věřili jsme ti a fotku jsme tenkrát vyndali ze skříňky, abys neměl doma malér, ale tys nás podvedl, nesplnil jsi úmluvu! Ty švindléři jeden, ty podfukáři, měli bysme ti za to napráskat!</p>
<p>Ale my jsme se teď dověděli něco ještě víc! vykřikl pak zase Virkl, my už taky víme, že jste Pedra navedli, aby nám přefiknul zámek u klubovny a pak jste nám ji vykradli!</p>
<p>Nic jsme vám neukradli! vydechl zdrceně Vláďa, my jsme, já jsem vám tam vzal jen tu fotografii a negativ, nic víc, i když jsme toho 147</p>
<p>mohli odnést dost, z toho nejlíp vidíte, že ne jsme zloději!</p>
<p>No, moc daleko k tomu nemáte! vmísil se dojednání teď Kája Merhaut, další člen Ontaria. Kdo se dobývá pod zámek, je lupič, rozumíte, i kdyby pak nevzal třeba nic! A vy tady teď jste připravili na příklad Pedra o hodinky, a to taky nic není, vidte, vy svatouškové!?</p>
<p>Nepleťte do toho Pedrovy hodinky! volal Vincek. Vláďa mu je zatím nemůže vrátit, to je fakt, ale už mu na ně dal pětasedumdesát korun a tady mu můžeme dát dalších třicet! Přitom pozvedl svou tašku s drobňáky a zarachotil jimi. Tak co, chceme ho o ně připravit nebo ne?</p>
<p>A co ten přeříznutej zámek, co? vyjel na ně Strašidýlko. To taky dělaj pořádný lidi, že jo??</p>
<p>Nikdy bych se něčeho takového nedopustil a neodvážil! řekl tiše Vláďa. Ale co jsem mohl dělat, když jste mi tu fotku nechtěli dát, dokud vám neřeknu, po čem s Vinckem pátráme a my jsme sami zatím doopravdy nevěděli, o co jde! Byli jste to vy, co jste mě vlastně k přepilování zámku přinutili svou ne ústupností a pohrůžkou! Za mizernou fotku, kvůli které jsem mohl mít doma těžkej průšvih, jste ode mě chtěli, abych vám vy klopil tajemství, které jsem sám tenkrát ještě neznal!</p>
<p>Dobrá, dobrá! přerušil jej netrpělivě Virkl. Tenkrát jsi možná opravdu nevěděl, za čím to jdete, ale dnes to už víš, oba to víte, Pedro vás trochu slyšel, když šel za vámi do té vaší Země nikoho a tak vám dáváme lhůtu na rozmyšlenou: do zítřka do večera, touhle dobou, sem přijdete a zasvětíte nás do všeho, co tam někde děláte, po čem se tam pachtíte a vezmete nás k tomu všemu, anebo vás udáme, že jste vnikli násilím do naší klubovny, a tvýmu otci řekneme o ty fotce! Tak si to přeberte, jak chcete, rozmyslete si to, a zítra večer budete tady, rozumíte? S těmi slovy Vláďovi a Vinckovi pokynul povýšeně rukou a se všemi členy Ontaria i s Pedrem a jeho Dingem zmizeli opět v tma vém průjezdu.</p>
<p>Vláďa a Vincek zůstali ještě chvíli stát před domem celí zkoprnělí.</p>
<p>Ale na to, aby zašli ještě za Božou a Pepínem a společně se poradili, co podniknout a jak z bryndy vybruslit, bylo toho večera již příliš 148</p>
<p>pozdě. A tak se jen oba loudali ke křižovatce, kde se jejich cesty dělily, a rozmlouvali o Bóžovi a Pepínovi.</p>
<p>Teď jsme asi v takový rejži, jako byli voni, když jsme je našli tam u ty Propasti přátelství a my jim slíbili vytáhnout Pepína nahoru, až když nám řeknou, po čem tam jdou! ušklíbl se trpce Vincek. Oba teprve teď, když byli v podobné situaci, pocho pili, jak tenkrát Bóžovi a Pepínovi asi bylo!</p>
<p>Chtě nechtě jim o všem musíme říct! uvažoval zase dále Vincek mrzutě. I o tom, že jsme u Ontaria tenkrát přepilovali ten zámek! To dodnes nevědí. Ale hlavně musíme uvážit, jak se vykroutit z toho, abysme Ontariu nemuseli prozradit to hlavní, co v Zemi nikoho hledáme, tu Jeskyni obřích trilobitů! To kdyby Ontario rozmázlo ve skříňce, tak je po všem veta! A Boža s Pepí nem by nám to nikdy neodpustili!</p>
<p>Snad na něco šikovného do zítřka přijdeme! řekl Vláďa. Ráno je moudřejší večera, to je moc prima přísloví! A víš sám, kolikrát se nám už osvědčilo! Já zítra oběhnu Pepína a Božu a sejdeme se v půl třetí na Paraplíčku. Tam nechodí moc lidí a tam se poradíme.</p>
<p>S tím se rozešli, každý ke svému domovu. Vláďa zaběhl zase ještě do sklepa vysypat haldy drobňáků, utržených za Hlas večera, do plechovky od marmelády. A když pak uháněl po schodech domů do třetího patra a pohlédl z chodby do tmy dvorů, kůlen a zahrádek, napadlo ho, co vše už prožil jen kvůli tomu, že před ne dávném tady zachytil světelný rozhovor mezi Božou a Pepínem . . .</p>
<p>149</p>
<p><strong>36. Zbraní otroka je zrada</strong> Druhý den odpoledne nebylo samozřejmě ani pomyšlení na to, aby šli chlapci prodávat noviny! Vždyť potřebovali nejméně dvě nebo tři hodiny na poradu, co a jak zařídit proti nátlaku Ontaria.</p>
<p>Bylo tmavé nevlídné počasí, studeno a chvílemi poletoval mokrý sníh. Na Bóžovu radu šli všichni čtyři místo do parku k Paraplíčku na poštu do Berdychovy ulice, kde bylo teplo a světlo a také řady stolů i lavic. Tady se usadili a nikým nepozorováni a nepo sloucháni, začali se radit. Mezi proudy přicházejících a opět od cházejících lidí nebyli nápadní.</p>
<p>Vincek několika větami vylíčil Bóžovi a Pepínovi, co vše se stalo a řekl jim i o tom, jak přepilovali u klubovny Ontaria zámek, aby si vzali fotku, kterou Ontario drželo Vláďu v šachu. Boža s Pepínem nebyli ani trochu pohoršeni tímto činem Vládi a Vincka, vždyť i oni si tam kdysi museli jít pro své věci podobným nedovo leným způsobem, když jim je Ontario nechtělo vrátit dobrovolně.</p>
<p>Nejhorší ale je, řekl pak Vincek hněvivě, že ten mrňous Pedro nás tak zradil a vyžvanil jim, kam chodíme. Ty zmínky o Zemi nikoho ve 150</p>
<p>Žhavém pomezí, to má Ontario od něho. Zřej mě nás špehoval, vzpomínáte si, viďte, jak se nám pořád zdálo, když jsme tam byli posledně a našli jsme Chýši smrti, že někdo jde za námi, pořád jsme něco slyšeli, to byl určitě Pedro!</p>
<p>Pedro asi nic jinýho neví, než že chodíme do Země nikoho, hovořil rozvážně Boža. Kdyby věděl víc, jistě by to už vycinkal a Ontario by vám to včera už taky otlouklo o hlavu! Říkali vám, že vědí o Jeskyni obřích trilobitů? Neříkali! A zmínili se o Chýši smrti ? Jen tak neurčitě ve Žhavém pomezí! Tak nic ne vědí. Docela nic! Jen něco mlhavě tuší, že tam něco hledáme, ale nevědí co!</p>
<p>To je fakt! řekl s ulehčením Pepín. A já navrhuju, aby se jim taky nic takovýho neříkalo! Řekněme jen, že chodíme do takovýho opuštěnýho kraje, a že tam hledáme ňáký pěkný tábořiště pro léto, a jednou že už jsme ho našli, a teď že k němu netrefíme, což je pravda a bude to! Tím to jejich tušení a podezření, že tam za něčím moc důležitým jdeme, po něčem že se tam pachtíme, upokojíme a to je to hlavní. I když tam začnou chodit taky, nám to bude srdečně fuk! Ať si chodí!</p>
<p>Pepínova řeč se všem zamlouvala a nikdo z ostatních neměl lepší návrh. Odešli z pošty a vydali se pomalu směrem ke klubovně Ontaria. Vláďa s sebou nesl třicetpět korun v papírových penězích, dnes v různých krámech za včerejší drobňáky vyměněných. Dá je Pedrovi, jestli u vyjednávání bude, aby mu zacpal pusu, a také aby Ontariovci na vlastní oči viděli, že není žádný nepoctivec a že Pedra skutečné nechce o hodinky ošidit.</p>
<p>Před domem, kde mělo Ontario ve dvoře svou klubovnu, nikdo nebyl.</p>
<p>Ale Pepín proběhl průjezdem až ke dvoru, a když se vrátil, hlásil: Jsou tam! Mají světlo v oknech.</p>
<p>Tak jdem tam! Dovnitř! rozhodl Vincek. Nebudeme na ně čekat tady před barákem na ulici jako žebráci, až se jim milostivě uráčí k nám přijít!</p>
<p>Když kráčeli hrdě a důstojně, aby si dodali odvahu i sebevědomí, průjezdem domu, vzpomněl si Vláďa na chvíle hrozného vzrušení, když tudy probíhali před několika týdny s Vinckem pro fotografii a negativ. Jak se to zdálo být už dávno, a co od té doby zase již prožili!</p>
<p>151</p>
<p>Před dveřmi klubovny se všichni zastavili a chvíli poslouchali směsici hlasů uvnitř. Pak ale Vincek rázně zaklepal a otevřel dveře.</p>
<p>Ovanulo je teplo malých železných kamen a pach hořících petrolejových lamp.</p>
<p>Kolem stolu sedělo všech pět členů Ontaria a s nimi Pedro s Dingem u svých nohou. Vláďa pocítil v tu chvíli k Pedrovi odpor a zlobu za to, že se od nich tak odvrátil a že se spojil s Ontariem, které ho kupodivu z nějakých záhadných důvodů trpí mezi sebou. Snad proto, aby z něho tahalo ještě další rozumy o Vláďovi, Vinckovi a o Zemi nikoho.</p>
<p>Milan Virkl povstal od stolu a řekl chladně: Tak už máte roz myšleno, co?? Tak si tady někde sedněte a povídejte!</p>
<p>U stolu místo k seděni už nebylo, a proto si sedli u stěny na bedny, přikryté pytlovinou. Po stěnách visely na různých místech čtyři rozžaté petrolejové lampy a ozařovaly žlutě celou útulnou místnost.</p>
<p>Boža s Pepínem si vzpomněli, jak měli kdysi touhu stát se členy Ontaria a to jak je odmítlo. Však je Ontario teď také poznalo! Vláďu zase napadlo v tomto útulném prostředí, jak by bylo pěkné, kdyby i oni měli takovou podobnou klubovničku, třeba sebemenší, kde by se všichni čtyři mohli scházet, mít tam své věci, dělat tam plány své činnosti, hrát tam všelijaké hry, a snad i při pravovat různé závody a podniky pro hochy a děvčata z ulic, tak jak to dělá Ontario.</p>
<p>Ale všechny tyto úvahy netrvaly déle než několik vteřin. Teď nebyl ani čas, ani klid na podobné přemýšlení! Vincek právě zase vstal z bedny, kam před chvílí usedl a řekl svým rázným přímým tónem: Jakýpak rozmejšlení! Nemáme si co rozmejšlet! Dostali jste nás a držíte nás v hrsti. Řekněte, co chcete, jak si to předsta vujete, a my to tak uděláme! To je jediný, co nám zbejvá!</p>
<p>Členové Ontaria vzájemně na sebe pohlédli dorozumívacími po hledy a Vláďa měl dojem, že se jim Vinckova otevřená řeč za mlouvá.</p>
<p>Pak Milan Virkl promluvil pomalým a klidným hlasem: Po dívejte se, my víme, že chodíte někam daleko za město, do nějakých opuštěných míst, a tam že se po něčem pachtíte, něco tam zkrátka hledáte, nebo tam něco máte! A tak chceme, abyste nás k tomu přibrali! Chceme tam jít s vámi, třeba jednou, třeba víckrát podle toho jak se nám 152</p>
<p>zachce a vy nám o všem řeknete a my o tom budeme psát ve skříňce nebo to zapleteme do Žhavého pomezí. A nic nám nesmíte zatajit, rozumíte?! Při těch slovech se jeho hlas, až dosud klidný a mírný, stal podivně výhružným a tvrdým. Ale hned zase pokračoval skoro přátelsky a mírně:</p>
<p>Jestli tam máte něco, z čeho kapou koruny, třeba sběr ně čeho, nebo tak něco podobného, tak o to vás nechceme při pravit, ani se s vámi o to dělit! Nám nezáleží na penězích, který tam snad někde z něčeho rejžujete! Nám jde o to, co to je! Jak vidíte, není toho moc, co od vás chceme, na to, že vás, jak jste řekli, držíme v hrsti! My s vámi chceme hrát otevřenou hru, žádný podfuky a já myslím, že bysme mohli společně později podniknout ještě všelijaký pěkný věci, až se blíž seznámíme. Ale chceme od vás teď už opravdu poctivý jednání, žádnou uhejbačku, žádný vodění za nos, jako to dělal tady váš kamarád až doteď!</p>
<p>Virkl skončil a v klubovně zavládlo takové ticho, že bylo slyšet nejen hučení ohně v kamínkách, ale i jemný sykot petrolejových lamp.</p>
<p>Když Virkl ještě mluvil, jeho řeč se Vláďovi čím dále tím víc líbila, a kdyby záleželo jen na něm, na Vláďovi, zapomněl by teď na všechny úmluvy s Vinckem, Božou a Pepínem a vy jevil by zde Ontariu upřímně a otevřené vše! I záhadu Jeskyně obřích trilobitů a její marné hledání i nález Chýše smrti a snad by doznal i to, že Boža s Pepínem tady kdysi sebrali z neprozkoumaného kufru notýsek neznámého hledače zkamenělin.</p>
<p>Ale pohled na posupně mlčícího Vincka mu nedovolil promluvit.</p>
<p>Zdá se, že vaše tajemství je víc než úžasný, když tak váháte s odpovědí! pravil pak podezíravě Jenda Bičík. Tak se mezi sebou poraďte znovu ještě jednou, když teď víte, co od vás chceme! A jděte se poradit třeba i ven, abysme vás neslyšeli!</p>
<p>Vincek se toho chopil a řekl: To je dobrej nápad! Jsme tu našup zpátky! Všichni Čtyři se vyhrnuli z klubovny do tmy dvora, dotápali až k jeho zdi asi patnáct kroků od klubovny a šeptem se dohadovali.</p>
<p>Když je to takhle, že by nám z nálezů nic nebrali, jak říkají, tak bych jim to vyklopil všechno! hovořil tiše Vláda. Ale Vincek bouřil: Jen se nedej nachytat na hezký řečičky! To říkaj teď, že od nás nic 153</p>
<p>nevezmou, ale kdoví, jak by to bylo pak, kdybysme jeskyni objevili!</p>
<p>Nic takovýho! Mají nás v prackách, držej nás v šachu, jsme jejich otroci. A zbraní otroků je zrada, to si pama tujte, já jsem to někde čet!</p>
<p>Řekneme jim jen o Stříbrných peře jích a nic víc. Nechte to na mně, já už to s nima skoulím! A ty Vláďo, prosím tě, drž radši jazyk za zuby, ať nic neprosekneš! Do ničeho se nepleť!</p>
<p>Vrátili se zpět do klubovny a Vincek nasadil výraz odevzdanosti, pokory a upřímnosti, když začal hovořit: Moc jsme se radit ne museli, je to jasný jako facka! Tadyhle Vláďa jednou večír zachytil z okna kuchyně signalizování Boži a Pepína. To jsme je ještě ne znali.</p>
<p>Vyprávěli si spolu morseovkou, že chodí někam za město do opuštěnýho kraje a tam že táboří. A taky o tom, že tam najdou tu a tam kousek zkameněliny nebo její otisk. No a my jsme se s nimi spřátelili, začali jsme tam chodit s nimi a říkáme těm místům Země nikoho. Už jsme tam byli několikrát a pořád tam hledáme místo, kde bysme mohli v létě tábořit delší dobu. Už jsme takový jedno místo našli, dali jsme mu jméno Stříbrný peřeje, chceme tam v létě postavit velikou přehradu na koupání. Ale teď na něj ne a ne trefit a tak ho hledáme vlastně znovu! No a to je všechno! To je to celý naše hledání, to pachtění, jak vy pořád říkáte! Když chcete, pojďte se tam pachtit s náma! Aspoň nám přehrada bude rychlejc pokračovat, až to místo zase najdem!</p>
<p>Vincek domluvil, rozhlédl se strojeně upřímným bezelstným pohledem po chlapcích Ontaria a nezapomněl se s vlídným úsmě vem zastavit ani u Pedra.</p>
<p>A je to tedy opravdu všechno? Na vaši čest? zeptal se zpytavě Milan Virkl. Vincek pohlédl znovu na Pedra, aby se pře svědčil, neví-li ten mrňous něco víc, ale Pedro seděl klidně a bez jakéhokoliv náznaku, že snad vyletí se svými vědomostmi o něčem zamlčeném, až Vincek dá čestné slovo, a že je tím usvědčí hned na začátku ze lži.</p>
<p>A tak vsadil vše na jednu kartu, v duchu si zase ještě jednou uvědomil omluvné heslo Zbraní otroka je zrada, a prohlásil slavnostně: Ano, na naši čest!</p>
<p>Vláďa se při jeho slovech duševně úplně svíjel, ale nahlas neod-poroval. Nebylo už možno couvnout, něco více přiznat.</p>
<p>154</p>
<p>Tak to sepíšeme! řekl Virkl věcně. Robe, piš! Tato slova patřila pátému členu Ontaria, Robertu Házovi, písaři klubu. Všechny vývěsky ve skříňce, jež nebyly psány psacím strojem, psal on. Měl pěkné čitelné písmo jako málokterý chlapec a dovedl kreslit i písma ozdobná, prostorová, k nadpisům a záhlavím vý věsek. I jeho sloh byl pěkný.</p>
<p>Ted Rob vyhrabal z lejster na stole čistý list papíru a Milan Virkl mu začal předříkávat věty smlouvy o přátelství, upřímnosti a spolupráci, o čestnosti v jednání, o nezatajování ničeho. Vláďa, Vincek, Boža a Pepín zavedou Ontario do Země nikoho a nebudou nic namítat proti táboření Ontaria s nimi a proti jeho výzkumům toho kraje, ani proti jeho psaní o tom všem ve skříňce Ontaria.</p>
<p>Naproti tomu Ontario chce zapomenout na protizákonné vlou pání Vládi a Vincka do klubovny a nebude tento čin ani jim, ani komukoliv jinému připomínat, vyčítat nebo hrozit jeho prozra zením.</p>
<p>Poctivé přátelství, bez lží a vytáček ať překlene vše nedobré a nepřátelské, co se mezi Ontariem a nimi stalo!</p>
<p>Když Milan Virkl dokončil své předříkávání a Rob celou smlouvu pomalu ještě jednou přečetl, měl Vláďa v duchu pocit veliké úlevy a jakéhosi slavnostního naladění. Ale když při podpisování smlouvy všemi přítomnými došla řada na něj, chvěla se mu ruka. Vždyť s Ontariem ještě ani nezačali přátelit a už přátelství těžce zradili tím, že největší část všeho, co se Zemí nikoho je spojeno, proti smlouvě zatajili!</p>
<p>Když se s Ontariem před svým odchodem z klubovny loučili, podali si se všemi jeho členy ruce, i s Pedrem! Všichni se na sebe vlídně a přátelsky usmívali. Jen Pedrův pes Dingo na Vláďu, Vincka, Božu a Pepína nepřátelsky vrčel a utekl před nimi do kouta klubovny, když ho chtěl Pepín pohladit. Vláďa si vzpomněl na řeči, jež o tomto psu po ulicích kolovaly: že vidí a tuší to, co lidé vidět a tušit nemohou.</p>
<p>Poznal snad, že odcházející čtveřice hochů zde právě spáchala zradu ?</p>
<p>155</p>
</section>
<section>
<p><strong>37. Zima jde krajem</strong></p>
<p>Listopadové dny byly vystřídány prosincovými. Stmívalo se zase ještě mnohem dříve než kdy jindy, počasí bývalo často již silně mrazivé a staří lidé při pohledu na těžká nízká oblaka zkušeně prorokovali, že už brzo napadne sníh.</p>
<p>Ve skříňce Ontaria se ocitla zpráva o uzavření smlouvy o přá telství a spolupráci klubu s partou Vincek—Vláďa—Boža—Pepín. A krátce potom se Ontario s nimi vydalo do Země nikoho na svou první cestu!</p>
<p>Všichni si přitom uvědomovali, že bude brzo tma, a tak že nebude příliš času na nějaké dlouhé putování po tom zvláštním kraji, ale Ontariovci byli na něj velmi zvědavi, chtěli jej za každou cenu spatřit, a proto se výprava uskutečnila. Vincek a Vláďa, ani Boža s Pepínem by tam sami už nešli, ale Ontariu nemohli odřeknout, aby se 156</p>
<p>klub nedomníval, že nejsou ochotni a že ne chtějí dodržovat smlouvu.</p>
<p>Země nikoho v pošmourném prosincovém dnu bez sněhu ne vypadala nijak vábně. Bylo zde smutno a ticho, nikde ani hlásku, natožpak veselý cvrlikot ptactva v keřích a uspávající jednotvárné písně cvrčků, jak to znali chlapci z ještě nedávných slunných dnů října a listopadu.</p>
<p>Hoši Ontaria se zdáli být vzhledem kraje dost zklamáni a dobrák Vláďa je nepřestával utěšovat, že zjara a v létě i na podzim, když celá Země nikoho tone v záplavách slunečního jasu, je zde nádhera a že se jim pak tady určitě bude líbit sama Prozíravější Vincek však se utěšování příliš nezúčastňoval a naopak byl v duchu velmi rád, že Ontariovcům se kraj příliš nelíbí. Jeho bystrá praktická mysl v tom hned viděla výhodu pro ně: alespoň jim sem nebudou moc courat a překážet jim v jejich průzkumech a hlavně v hledání Jeskyně obřích trilobitů! A tak jen s utajovanou radostí naslouchal řečem chlapců z Ontaria, že jejich tábořiště, kam oni chodí, jsou přece jen hezčí, i když třeba ne tak divoká. Divili se, co sem Vláďu, Vincka, Božu a Pepína tolik láká, že sem vydrželi chodit tolikrát za sebou a dokonce že tu chtějí zjara a v létě tábořit i přes noc! A oni jim svůj hlavní důvod ovšem neřekli. Jen Vincek prohodil pokrytecky:</p>
<p>Jo, to víte! Když si jeden na ňáký místo zvykne tak jako my a hodně pěknýho tam prožije, tak už je tam pak jako doma a nikam jinam ho to už netáhne, i když je jinde třeba taky hezky!</p>
<p>První výprava do Země nikoho s Ontariem byla zároveň opravdu již poslední výpravou v tomto roce, co sem chlapci podnikli. Za několik dnů potom napadl první sníh. V městě natropil svým vel kým množstvím značné potíže, třebaže brzo roztál a auta jej roz jezdila a chodci rozšlapali do nemožné hnědožluté břečky. Tam daleko za městem, v Zemi nikoho, jistě zůstal ležet v těžkých závějích, ale v těch by se hoši daleko od Tunelu nedostali, i kdyby se tam chtěli vydat.</p>
<p>Ale i doba, kdy chlapci do svého oblíbeného kraje už nemohli, byla naplněna činností a různými událostmi. Probíhali domy a dvorky v okolních ulicích a hledali nějaké přístřeší, komůrku, kůlnu či 157</p>
<p>zahradní altán, které by si upravili za svou klubovnu.</p>
<p>Mnoho podobných zákoutí a místností našli, ale lidé, jimž pa třily nebo kteří o nich rozhodovali, odmítli jim je propůjčit. My vám za to budeme ve všem pomáhat! A nebudeme tady dělat žádný rámus!</p>
<p>Dvakrát týdně vám umyjeme schody v celém domě! My třeba i něco zaplatíme! slibovali chlapci. Ale nic z toho neobměkčilo nedůvěřivé a neochotné lidi.</p>
<p>Celá čtvrť se z vývěsní skříňky Ontaria dověděla, že klub na vázal s Vinckem, Vládou, Božou a Pepínem přátelství a spolupráci a chlapci tím u svých kamarádů ze školy i ve svém okolí stoupli v ceně. Odlesk obliby a slávy Ontaria padl tím i na ně.</p>
<p>Jen parta Inky Solimanové, a hlavně Inka sama, se na Božu a Pepína trochu rozhněvala, že k nim do party nevstoupili, ale s Ontariem teď že spolupracují! A oni jí nemohli pravý důvod svého činu vysvětlovat!</p>
<p>Vláďa doma a někdy i dole v domě u sklepa na bednách pro kočárky, když se tu sešel s Vinckem, Božou a Pepínem, sestavoval z náčrtků, pořízených na výpravách, mapu Země nikoho. Ale ač koliv jich měl už pěknou řádku, pořád ještě převážná část před pokládané rozlohy celého kraje byla na mapě bílá, to jest, ne známá, neprobádaná. Jen tu a tam jako uzoučké jazyky zabíhaly někde do ní nákresy vykonaných zde pochodů, s malými odboč kami vlevo i vpravo zjištěného terénu.</p>
<p>Do bílé plochy mapy si napsal slabě tužkou: Zde někde má být Jeskyně obřích trilobitů. Prozkoumaná místa označoval ležatými křížky. Dole v rohu mapy měl přehled značek jeskyní, skal, propadlin, roklí i pahorků, stromů a jezírek. U značky ležatého křížku napsal jako vysvětlivku: Prozkoumáno. Nic!</p>
<p>Počkej na jaře a v létě! utěšoval ho Vincek, když Vláďa někdy bědoval, jak pomalu se mapa zaplňuje. Až tam budeme chodit O volnejch sobotách už hned ráno, nebo dokonce v pátek navečer! To pak budeme mít na prolejzání všeho dva dny a mapa bude plná našup!</p>
<p>Pedrovi už hodinky Vláďa dávno splatil a dal mu k jeho údivu dokonce o patnáct korun víc, než zač je Pedro koupil! Jen aby byl Pedro spokojený a nic mu nevyčítal! A trochu také ze strachu, že by 158</p>
<p>snad Pedra mohlo napadnout jít k nim domů žalovat a otci vycinkat všechno o přeřezaném zámku, o Zemi nikoho, i o Vláďově prodávání Hlasu večera po ulicích! Takhle, když je Pedro usmířený těmi korunami navíc, snad ho už něco tak špat ného nenapadne!</p>
<p>Vincek pořád usilovně přemýšlel o nějaké akci, jak to nazýval, která by za pomoci Ontaria a jeho vývěsní skříňky rozhýbala celou čtvrť, a o níž by mluvili i dospělí lidé a psaly noviny, třeba i Hlas večera!</p>
<p>Víte, říkával Vláďovi, Bóžovi a Pepínovi při jejich toulkách po zšeřelých ulicích, já sám dobře nevím, co by to mělo bejt, snad ňákej závod nebo něco jako soutěž, co by se třeba každej čtvrt nebo půl roku opakovalo vždycky znovu a znovu, ale pořád za stejnejch podmínek a pravidel, aby se výsledky těch jednotlivejch ročníků daly porovnávat a aby se mohly lámat rekordy! Bylo by to něco, co ještě nikdy nikdo nevymyslel, co nikde jinde nemají, a co by nás proslavilo!</p>
<p>Nikdo z ostatních tří chlapců mu však v tomto neurčitém pře mýšlení nemohl dost dobře poradit, i když všichni alespoň zhruba chápali, co má asi na mysli. Nápad, ta vše zapalující jiskra, ten nápad chyběl a nikdo z nich mu jej nemohl dát. Boža ani Pepín na podobné vymýšlení prostě nebyli a Vláďa začínal teď mít jiné starosti a na Vinckovu neurčitou myšlenku se nemohl natolik soustředit, aby mu ji pomohl rozvést a proměnit v čin.</p>
<p>Každým dnem se totiž krátila nápravná lhůta, po kterou byli členové Zelených vest odstraněni z města, aby se kdesi v uzavřeném prostředí, vzdáleni všech svodů, učili být lepšími mladými občany, než byli až dosud. Hlas večera přinesl krátkou zprávičku, že jim snad bude dokonce nápravná doba zkrácena asi o třetinu, protože prý se dobře chovají a pilně pracují!</p>
<p>A aby Vláďa na jejich návrat nezapomínal, o to se staraly různé živly, Zeleným vestám zřejmě velmi blízké a přátelsky na kloněné!</p>
<p>Téměř každý den mu někdo vyřizoval, že kdesi od kohosi slyšel, aby se těšil na ten binec, co mu Zelené vesty uštědří, až se vrátí!</p>
<p>Dostal i několik písemných pohrůžek od neznámých pisatelů.</p>
<p>159</p>
<p>Nacházel ty lístky ve schránce na dopisy, jednou i u nich na dve řích bytu.</p>
<p>Také Pedro, který se s Vládou i Vinckem a ostatními po zapla cení hodinek a po smlouvě s Ontariem zase přátelil, několikrát prořekl, že to bude mít Vláďa moc špatné, až Zelené vesty přijdou domů. Slyšel to od kamarádů svého staršího bratra, který je v ná pravném zařízení spolu se Zelenými vestami.</p>
<p>A tak hleděl Vláďa jejich návratu vstříc s velkými obavami a neklidem.</p>
<p>Občasné schůzky všech čtyř chlapců ve Vláďově domě u sklepa na bednách pro kočárky pokračovaly. Boža na ně přinášel vždy notýsek záhadného neznámého člověka, jemuž kdysi patřil, Vláďa zde měl svou mapu, ale všichni si tu prohlíželi i drobné zkameně liny, vylisované barevné listy a nejroztodivnější plody keřů a stromů a všechny tyto věci jim pořád připomínaly Zemi nikoho. Jak jim teď připadal vzdálený a nedostupný ten tichý zapomenutý kraj, utopený a ztracený v zimních mlhách a tmě dlouhých prosincových večerů.</p>
<p>Ale jednou to zase začne, uvidíte! horlil nadšeně Boža, když o Zemi nikoho znovu a znovu povídali. Zima uteče jako voda, přijde jaro, a zase tam budeme chodit! Uvidíte! Dočkáme se!</p>
<p>O vánočních dnech je pozval Milan Virkl jménem Ontaria do klubovny. Měli tam pěkně ozdobený stromek a celá místnost byla prosycena vůní jehličí a pachem hořících svíčiček. Ontariovci je přivítali přátelsky, ukazovali jim fotografie ze svých výprav i růz ných akcí ve městě. Měli pěkně vedené kroniky s barevnými kres bami i spoustou snímků.</p>
<p>Až budeme s vámi chodit na jaře a v létě do Země nikoho, řekl při prohlížení fotografií Jenda Bičík, vyfotografujeme tam kdejaký kout a hlavně ty vaše Stříbrný peřeje. Ty musíme najít za každou cenu, a uděláme tam tu přehradu na koupání, co říkáte?</p>
<p>Vincek mlčel, pořád se nemohl smířit s myšlenkou, že se budou muset dělit o Zemi nikoho s Ontariem. Po první společné výpravě, při které se Ontariu Země nikoho moc nelíbila, si myslel, že už tam nepůjdou a teď jak tady Bičík mluví, už s ní zase asi počítají! Jen Vláďa řekl: No, to bude príma!</p>
<p>160</p>
<p>Před odchodem z klubovny je Milan Virkl ještě na chvilku za stavil, pohlédl významně na členy Ontaria a řekl: My jsme vám vyrobili maličký dárek k vánocům!</p>
<p>Strašidýlko mu podal ze skříně papírovou krabici a on z ní vy sypal na stůl čtyři chlazené oválky, odkrojené z březové větve. V každém byl u horního okraje vypálen otvor a jím provlečena zelená šňůrka, aby se oválek dal někam zavěsit. Uprostřed bylo vypáleno a červeně natřeno okřídlené srdce, indiánský znak přátelství. Pod ním bylo, rovněž vypálené, slovo Ontario. Celý oválek byl přetřen průhledným lakem.</p>
<p>To jsou naše klubovní talismany! pravil potom Virkl. I my, každý z nás, takový nosíme. Někdo jen tak v kapse, jiný zavěšený pod košilí na krku. Ale máme je pořád při sobě, aby nám připo mínaly naše přátelství! Komu takový talisman dáme, tomu chceme být dobrými kamarády, i když třeba není v našem klubu. A kdo jej od nás přijme a nosí, je i nám věrným přítelem! Vezměte si je od nás! Mluvil slavnostně a správnou češtinou.</p>
<p>Všichni členové Ontaria vstali a Milan Virkl obřadně rozdě loval talismany mezi Vincka, Vláďu, Božu a Pepína. Vláďu přitom polilo horko rozpaků. Pohlédl kradmo na Vincka, ale v jeho očích mu četl opět jeho zásadu, kterou vše omlouval: Zbraní otroka je zrada!</p>
<p><strong>38. Vincek plánuje závod</strong> Vánoční prázdniny skončily. Starý rok zmizel do nenávratna a nový se ohlásil spoustami sněhu, tak jak to zkušení lidé proroko vali. Jen málokdy se teď chlapci vydávali do tiskárny Hlasu večera, aby s balíkem novin na ohnutém předloktí běželi obsadit své osvěd čené stanoviště a někdy o ně i zápasit.</p>
<p>Ani únor nebyl svým počasím příznivější. Mrazy se střídaly s oblevami, sníh v ulicích už sice téměř zmizel, ale za městem ležel i nadále a jen opožďující se soumraky naznačovaly, že se zimě přece již jen začíná odzvánět.</p>
<p>Ale chlapcům se nechtělo čekat, až zima odejde úplně. Jejich touha 161</p>
<p>odejít z města a vidět zase po dlouhé době svou Zemi nikoho byla tak velká, že kterési únorové neděle se do ní vydali, rozhodnuti dostat se tam za každou cenu.</p>
<p>Vláďa, aby upokojil svoje svědomí, ohlásil výpravu napřed Ontariu a byl rozradostněný a šťastný, když členstvo Ontaria neprojevilo tentokrát zájem s nimi tam jít.</p>
<p>Šli tedy sami, spokojeni svou samotou, nadšeni cílem, na který se těšili skoro čtvrt roku. A přece se do Země nikoho nedostali! Cesta od autobusu až mezi okrajové domky byla ušlapaná a tak bylo po ní možno docela dobře jít. Ale už několik desítek kroků za domky, tam kde se začínala zdvihat skoro kolmá skalní stráň pohoří, jež dělilo Zemi nikoho od ostatního světa, narazili na zá věje sněhu.</p>
<p>Musíme se tam dostat a musíme! křičel tvrdošíjně Pepín, když se znovu a znovu rozbíhal proti stráni, a po několika krocích zapadl do sněhu až nad kolena.</p>
<p>Udupali kus sněhové plochy a dostali se kousek do stráně. Klou zali zpět i s bílou lavinou a zase se drápali a rvali o každý nový krůček vzhůru. Ještě snad nikdy neměli takovou touhu vidět svou Zemi nikoho, tak jako dnes, když věděli a jasně viděli, že se do ní nedostanou!</p>
<p>Po mnohých marných pokusech, při nichž nepostoupili ani do čtvrtiny výstupu k Tunelu v sedle stráně, unavení a urousaní, se sněhem v rukávech i v botách, se vzdali a mrzutě se vraceli zpět do města.</p>
<p>Ještě před dvěma či třemi týdny v tuto hodinu byla již úplná tma.</p>
<p>Dnes obloha ještě svítila žlutým soumrakem. Ten sliboval, že už opravdu brzo přijde zase ta krásná blahá doba výprav do Země nikoho, zalité slunečním jasem. Bude to poprvé, co ji uvidí ve slunci jarním ...</p>
<p>Za několik dnů po této nezdařené výpravě se chlapci sešli opět u Vládi v domě, dole u sklepa na bednách. Vincek přisupěl jako poslední, ale s radostným výrazem v tváři a halasně oznamoval: Kluci, tak už je to tady, už jsem na to přišel! Bude to príma akce, dostal jsem báječnej nápad, uděláme závod pro pětičlenný druž stva, ale je to až u viaduktu, říká se tam Na terasách, já tam teď zase jdu.</p>
<p>162</p>
<p>Pojďte se mnou - víc hlav, víc rozumu!</p>
<p>Severním viaduktem byla všeobecně zvána vysoká kamenná zeď, proplétající se několika čtvrtěmi města, více než se stovkou číslo-vaných oblouků ve dvorech a ulicích, přes které vedla. Po via duktu hřmotily a dýmaly vlaky na dvojích kolejích, osobní i ná kladní.</p>
<p>Všude tam, kudy se viadukt nad ulicemi a někde i zase hlu boko pod nimi jako v kaňonu a mezi dvorky a bloky domů prodíral, rozděloval svět místních obyvatel jaksi na dvě části. Do spělí lidé, zejména v blízkosti viaduktu bydlící, to snad ani tak nepociťovali. Ale pro chlapce a děvčata vše to, co bylo před via duktem, bylo jejich, patřilo k jejich představám domova, kde vše a každého znali, zde se cítili doma. Co bylo za viaduktem, bylo jim už méně známé, cizí, tam už si nepřipadali volní. Viadukt byl pro ně hraniční čárou, kterou jen neradi překračovali.</p>
<p>Vláďa a Vincek, Boža i Pepín bydleli od viaduktu dost daleko. A tak nebylo divu, že jeho bližší okolí příliš neznali a že teprve teď tam Vincek objevil vhodné prostředí pro svůj závod nebo soutěž, či co to mělo být.</p>
<p>Ale vydali se tam s Vinckem ochotně a on jim cestou vykládal svůj plán. Chce založit nějaký závod s pěti disciplínami, jehož by se účastnila pětičlenná družstva. Náplň závodu bude taková, že v něm nebude záležet příliš ani na věku, ani na tom, budou-li družstvo tvořit jen chlapci, nebo jen děvčata, či je-li družstvo smí šené. Přihlásit se může, kdo chce, kdo dá prostě dohromady partu pěti závodníků!</p>
<p>Nejstaršímu z nich smí být nejvýše 16 let a součet věku všech pěti závodníků nesmí přesáhnout 70 roků. To proto, aby se k závodu nehlásili příliš vyspělí, dospělí zájemci! Proti takovým by nedospělí chlapci a děvčata nic nezmohli, neuplatnili by se!</p>
<p>Vítězné družstvo bude zapsáno do Listiny vítězů, se jmény všech pěti jeho členů a s jejich mezičasy, i s časem celkovým. Listina pak bude někde trvale vystavena, třeba ve vývěsní skříňce Ontaria, až do dalšího závodu. Závod bude tradiční, poběží se vždy dvakrát do roka: na jaře a na podzim. Ale vždy za stejných podmínek a na stejné trati.</p>
<p>Já jen ale dobře nerozumím, v čem těch pět kluků nebo děvčat bude závodit! To někam jenom poběží jako štafeta, nebo co?</p>
<p>163</p>
<p>pochybovačné se zeptal Vláďa, i když se mu Vinckův nápad za-mlouval.</p>
<p>No, štafeta to vlastně je, připouštěl Vincek, ale každej z těch pěti dělá něco jiného! Ten první přeběhne chodník v dolní ulici a vyškrábe se po železným žebříku, co je tam zapuštěnej do kamenný stěny, přes zábradlí do horní ulice. Za zábradlím už čeká druhej člen.</p>
<p>Popadne od prvního kolík a oběhne s ním takovej malej blok domů hned naproti žebříku. Vrátí se tedy tam, odkud vyběhl. Tam stojí třetí člen s kolem. Jak má kolík od obíhače v ruce, sedne na kolo a uhání asi 100 metrů k ohromnýmu schodišti. Moc rychle asi nepojede, protože na ty stovce je několik kanálů a mezi těmi se musí s kolem proplést! Dole u schodů čeká čtvrtej člen. Ten po příjezdu koláře vyběhne schodiště do další, ještě vyšší ulice. Vede tam asi 130</p>
<p>schodů, tak to bude fuška! A tam nahoře čeká pátej člen, u nohou mu leží hromádka deseti kamenů. Musí je sebrat a jen tak v rukou je musí snést se schodů zase dolů a ještě s nimi běžet tu stovku metrů zpátky k hornímu okraji železnýho žebříku. A tady je cíl. Když mu cestou ňákej kámen upadne, musí ho samozřejmě sebrat!</p>
<p>Zatímco Vincek zhruba vše vyložil, došli chlapci do ulic Na terasách.</p>
<p>Ulice tam skutečně vedly jedna nad druhou, mezi nimi byly mnohé schody a kdesi v hlubině za domy supěl vlak po via duktu přes dolní části čtvrti. Prohlédli si úseky zamýšleného zá vodu a stanovili přesně předávací pásma. Několikrát prošli celou trať, i po čtyřmetrovém žebříku šplhali, třebaže si přitom zamazali ruce od jeho nečištěných příček, zaběhli si i nahoru po schodišti do další ulice, tam sebrali deset kamenů a Vincek zkusil s nimi běžet zpět dolů.</p>
<p>A taky musíme dát závodu ňáký jméno, aby si všichni kluci i holky zvykli mu tak říkat! pravil Vláďa.</p>
<p>To je dobrej nápad! pochválil Vincek Vláďu. Tady se to jmenuje Na terasách, tak bysme závodu mohli říkat Terasy! Představte si, že se pak bude říkat třeba Pátý terasy — Osmý terasy — Desátý . . . podle toho, kolikátý to budou!</p>
<p>No — vzdychl Vláďa — a jednou — zadlouho — to už budeme třeba dávno dospělí — a budou jubilejní Stý terasy — a nikdo třeba už ani nebude vědět, kdy to vůbec začalo, a že jsi je vlastně vymyslel ty!</p>
<p>164</p>
<p>Za nadšeného povídání se vraceli zpět do svých ulic, plni plánů, jak závod co nejrychleji připravit a zahájit.</p>
<p><strong>39. Běží se první Terasy</strong> Cestou domů se chlapci zastavili ještě v klubovně Ontaria a ne dalo jim velkou práci jeho členy pro závod získat. Vincek začal barvitě líčit, jak závod bude probíhat, co kdo z pětice závodníků bude při něm dělat, hovořil o diplomech a o trvalém opakování závodu třeba po celá desetiletí.</p>
<p>Ontario bylo více a více nadšeno pro věc a Strašidýlko vyskočil vzrušením s bedny, na které seděl, a volal: To bude bašta! To bude zase jednou něco! Musíme to honem spustit!</p>
<p>165</p>
<p>A tak ještě téhož večera v klubovně Ontaria začli chlapci sepi sovat vývěsku o chystaném závodu Terasy, byly stanoveny přesné podmínky a určeno datum konání, první neděle v březnu, nebude-li příliš sněhu.</p>
<p>Vývěska nebyla ovšem tou jedinou věcí, na které pracovali! Bylo nutno smluvit a uvážit desítky podrobností, kdo bude u kterého z pěti úseků závodu jako kontrola, kdo bude dávat start, jaké budou diplomy pro tři nejlepší družstva, do kdy přijímat přihlášky, jak by měla vypadat Listina vítězů, aby se do ní mohly zapisovat výsledky po řadu let, a mnoho jiných věcí. A tak bylo v klubovně rušno a živo mnohem déle než jindy.</p>
<p>Samozřejmě, že Vincek, Vláďa a Boža s Pepinem byli přítomni a Vincek jako navrhovatel závodu měl hlavní slovo. Byl ve svém živlu.</p>
<p>Šťastný a rozradostněný tím, jak Ontario s obdivem a nad šením jeho nápad přijalo, přímo sršel organizačními návrhy, jež měly průběh závodu co nejvíce usnadnit a zlepšit. Vláďa jej ani nepoznával.</p>
<p>Druhý den se ocitla vývěska s provoláním o Terasách ve vývěsní skříňce Ontaria a do večera věděl o závodu už kdekdo. Ještě tentýž den došly do klubovny Ontaria první čtyři přihlášky. Jedno pěti-členné družstvo tvořili chlapci z osmé třídy školy, která byla skoro naproti domu s vývěskou. Další slepili dohromady hoši i děv-</p>
<p>čata z blízkých ulic. Také parta Inky Solimanové byla mezi těmito prvními čtyřmi přihlášenými.</p>
<p>Ontario bylo k Vinckovi poctivé a uznalé, a tak ve vývěsce o závodu bylo výslovně napsáno, že autorem závodu je Vincek Pro keš a Ontario že při něm vlastně jen pomáhá. Ale byla to pomoc velmi vydatná a Vincek se svými kamarády brzo poznal, že by oni sami čtyři, na uspořádání závodu ani zdaleka nestačili.</p>
<p>Přihlášky se množily, bylo nutno je kontrolovat, číslovat, zapi sovat, spousty hochů a děvčat se dotazovaly na mnohé podrob nosti, v klubovně Ontaria i na dvoře kolem ní bylo pořád jako v úle.</p>
<p>Hlas večera přinesl o chystaném závodu pěkný článek na spor tovní stránce a po jeho otištění začaly další přihlášky jen pršet. A šťastný Vincek rozechvěně četl v článku pořád a pořád svoje jméno a říkal si v duchu hrdě: To jsem já, ten Vincek Prokeš, co se 166</p>
<p>tady o něm píše, to jsem já, co jsem to vymyslel!</p>
<p>Redakce Hlasu večera se také postarala o to, aby Veřejná bez pečnost v den závodu uzavřela pro jakýkoliv provoz ony dvě ulice, kde bude závod probíhat. Ostatně byly to ulice tiché, kde nikdy příliš vozidel nejezdilo.</p>
<p>Dějiště chystaného závodu bylo teď každý den od časného odpo ledne až do soumraku zaplněno hochy i děvčaty z nejrůznějších částí města.</p>
<p>Někteří zde byli jako diváci, jiní zde trénovali jednot livé úseky, protože byli se svou pěticí přihlášeni. Zkoumaly se různé styly lezení po čtyřmetrovém žebříku z dolní do horní ulice, nej vhodnější přeskočení či přelezení zábradlí nahoře, vždyť bude zále žet na každé vteřině! Také bylo velmi rušno na schodišti, kde závodníci trénovali přenášení deseti kamenů v náručí, do kapes ani do tašek se kameny nesměly dávat! Závodníci běhali zatím s kameny svými. Až se poběží závod na ostro, bude se běhat s kameny, které připraví Ontario, aby všechna družstva měla stejné! Po závodu budou tyto kameny uloženy v klubovně Ontaria pro příští ročníky závodu.</p>
<p>Vincek, Vláďa, Boža a Pepín, i chlapci z Ontaria zde byli v těchto dnech skoro pořád. Vláďa tu také několikrát zastihl partu Inky Solimanové, tři děvčata a dva chlapce. Když parta zkoušela, kdo z ní má startovat na žebříku, byla kupodivu nejrychlejší Inka, to báječné sportovní děvče! Po žebříku na kolmé stěně skoro vy létla, nahoře se pružně a elegantně přehoupla přes zábradlí a člen party Jirka Kahoun, který jí měřil čas na vteřinové ručičce svých hodinek, volal: Osm vteřin, ani ne! Necelých osm! Vý borně! Inka jde na žebřík!</p>
<p>Vzrušení se stupňovalo každým dnem. Hlas večera přinesl o zá vodu zase ještě další dva články. A v každém z nich byl závod nazýván také již jen Terasy, tak jak mu říkalo Ontario, Vincek a všichni ostatní chlapci i děvčata. O závod se zajímal kdekdo, i ti pohodlní, kteří se k závodu nehlásili.</p>
<p>Ve skříňce Ontaria v posledním týdnu před konáním závodu se všechny vývěsky týkaly jen Teras. I Žhavé pomezí jim tentokrát muselo ustoupit.</p>
<p>Každý den za soumraku, jak jen skončily Na terasách tréninky, šli Vincek s Vládou se členy Ontaria do jejich klubovny, kde usta vičně 167</p>
<p>měli s Terasami plné ruce práce. Tato společná činnost obě skupiny chlapců velmi sblížila. Hoši se začali vzájemně více po znávat, přátelit mezi sebou a Vláďovi se Ontariovci už ani zdaleka nezdáli tak tvrdými a nelítostnými jako tehdy, když k nim přišel škemrat o tu zrádnou fotografii.</p>
<p>Jen opatrný a všemi mastmi mazaný Vincek Vláďovi pořád kladl na srdce: Prosím tě, ty ale s nimi mluv co nejmíň a o Zemi nikoho radši vůbec ne! Já se pořád jen třesu strachem, že se nějak podřekneš!</p>
<p>Vláďa Vinckově dobře míněným radám naslouchal jen velmi nerad.</p>
<p>Jednak ho mrzelo, že jej Vincek stále pokládá za hloupoučkého chlapce, který všechno spíše jen pokazí, než aby něčím nějak pomohl. Zadruhé pak pociťoval k hochům Ontaria stále větší a větší náklonnost a tak Vinckovy výstrahy před nimi se mu zdály být nejen zbytečné, ale dokonce <emphasis>i </emphasis> nespravedlivé. Což neslíbili Ontariu poctivou otevřenou spolupráci, bez falše a bez utajování čehokoliv? A což i Ontario s nimi teď nejednalo poctivě, slušně a kamarádsky? I klubovní talismany jim věnovali a to přece je pečeť přátelství!</p>
<p>Články o Terasách v Hlasu večera, vývěsky ve skříňce Ontaria a vůbec celý ten rozechvělý shon a přípravy k tomuto neobyčej nému podniku upoutaly pozornost všech hochů a děvčat i z velmi vzdálených částí města k Vinckovi a Vláďovi. Přistupovali k nim v ulicích, kde se trénovalo, oslovovali je, ptali se jich, jak na nápad Teras Vincek přišel, vyzvídali na nich, kde je Země nikoho a Vládi se ptali, zda se nebojí návratu Zelených vest.</p>
<p>A v tomto všeobecném rozruchu a napětí plynul den za dnem, hodina za hodinou, až nastala tak netrpělivé očekávaná první břez nová neděle. Sama příroda podniku přála. Poslední zbytky sněhu již před několika dny zmizely a v sobotu vítr vysušil ulice od bláta a mokra.</p>
<p>V neděli ráno vyplulo na modrou oblohu slunce a ob dařilo ulice jarním vzhledem.</p>
<p>K závodu bylo přihlášeno 38 družstev. Aby šlo vše jako na drátku, a aby nebyly velké ztráty času mezi startem jednotlivých družstev, bylo na Vinckův návrh ustanoveno, že na všech pěti úsecích závodu musí být stále rozestavěni členové nejméně tří dalších hlídek, jež jsou na řadě. Družstvo, které včas nebude po trati rozestavěno, bude 168</p>
<p>diskvalifikováno. Protože družstva měla pořadová čísla a kde kdo věděl, které družstvo právě závodí, nebylo nic těžkého si vypo čítat, kdy už se má která hlídka na úseky rozestavovat. Nikdo ji k tomu nemusel pohánět.</p>
<p>Start prvního družstva byl stanoven na devátou hodinu, ale te prve asi ve čtvrt na deset se podařilo závod zahájit. Všude kolem se totiž tísnily spousty diváků i závodníků dalších družstev a tak dalo velkou práci vyklidit prostory, kde závod má probíhat, aby se závodníci mohli volné pohybovat.</p>
<p>Závodníci Jedničky, chlapci z osmé třídy, neměli patřičnou souhru a ještě těsně před startem se hádali, kdo má lézt po žebříku. Málem zmeškali start a byli by vyřazeni! Chlapec, který se konečně uvolil závod žebříkem začít, lezl dosti pomalu a jeho druh nahoře nad zábradlím, který měl od něho převzít kolík a oběhnout blok domů, na něj spolu s kolářem nepěkně pokřikovali a pobízeli jej k většímu tempu.</p>
<p>Diváci začali křičet vzrušením a tento křik se pak nesl dál a dál, tak jak štafeta cestovala od jednoho úseku k druhému až tam nahoru na schodiště, kde pátý a poslední člen hlídky po ob držení kolíku sebral do náručí deset kamenů a běžel s nimi dolů po schodech a po ulici zpět k hornímu okraji žebříku. Cestou mu tu a tam některý z kamenů vypadl z rukou a jeho sbíráním ztrácel mnoho času.</p>
<p>Dvěstěosmnáct vteřin! Jednička, dvěstěosmnáct! hlásil časo měřič Jenda Bičík. Diváci dobrovolníci běželi mezitím vrátit ka meny nahoru na schodiště. A už startuje družstvo číslo 2. Jsou v něm čtyři chlapci a jedna dívka, které svěřili kupodivu jízdu na kole. Už před chvílí shodila tepláky, aby se jí nezachytily do řetězu kola, a přešlapuje zde teď v trenýrkách, zkřehlá a se ztuhlými kole ny. Dost těžce se rozjíždí, když od obíhače bloku převzala kolík. Pře jela jeden kanál a zasloužila se tím o deset trestných vteřin. U scho diště pěkně zabrzdila a stočila se smykem před prvním schodem tak, že kolo s ním stálo v jednom směru. Chlapec v teplácích bere od ní štafetu a lehce běží po skoro stopadesáti schodech nahoru. Tam už čeká poslední člen a hrne se s deseti kameny dolů. Brzo potom je už znám čas: dvě stě čtyři vteřiny!</p>
<p>169</p>
<p>Družstvo číslo 12 jako první srazilo čas pod dvě stě vteřin. Za běhlo trať za 193 vteřiny. Parta Inky Solimanové za 201 vte řinu. Družstvo devítka bylo diskvalifikováno, protože včas nena stoupilo.</p>
<p>Zvony na kostelních věžích vyzváněly slavnostně nedělní po ledne, ale první Terasy pořád ještě nebyly skončeny. Něco diváků ubylo, odcházeli na oběd. Družstva, jež už měla závod za sebou, většinou zůstávala, aby se dověděla, kdo vlastně vyhrál.</p>
<p>Vítězem závodu se stala parta chlapců z ulice Pod drátovnou časem 165 vteřin. Byli to velmi schopní a sehraní chlapci a jejich pátému běžci neupadl ani jeden kámen, když se s nimi řítil se schodů.</p>
<p>Družstvo Vlaštovky, složené ze samých děvčat, bylo šesté, s časem 188 vteřin. Ještě na místě byly ohlášeny výsledky a rozdány vyplněné diplomy.</p>
<p>Ontariovci i Vincek s Vláďou, Božou a Pepínem pak sebrali všech deset téměř posvátných kamenů, jež dnes cestovaly po scho dech, a odcházeli s posledními diváky i závodníky. Byli unaveni a vyčerpáni tak jako ještě nikdy. Umluvení, ukřičení, upískaní i uběhaní, ale šťastní pěkným průběhem prvních Teras, se loudali domů.</p>
<p><strong>40. Návrat Zelených vest</strong> Ještě mnoho dnů po Prvních terasách se o tomto pěkném pod niku všude hodně mluvilo. Hlas večera přinesl hned v pondělním vydání výsledky závodu, i několik fotografií a pochvalný článek o celé akci.</p>
<p>Vinckovo jméno se v něm znovu rozletělo po celém městě a pěkně bylo psáno i o klubu Ontario: Jen víc takových klubů kdyby bylo, končil článek, hned by ubylo chuligánů! Mládež není zkažená! Ale kazí ji zahálka!</p>
<p>170</p>
<p>Jména členů prvních tří hlídek byla vepsána do Listiny vítězů ve skříňce Ontaria a v klubu určili, že tam bude vyvěšena po celý měsíc. Ostatní vývěsky, mluvící o Terasách, už byly ze skříňky vyňaty a nahrazeny opět Žhavým pomezím a jinými věcmi.</p>
<p>Účastníci prvních Teras rozebírali celý závod, sdělovali si vzá jemně poznatky o něm a srovnávali vlastní výsledky s časy ostatních družstev. Hlídky vítězné si umiňovaly, že na podzim v Druhých terasách musí zase tak čestně obstát nebo snad dokonce překonat rekord absolutního vítěze, chlapců z ulice Pod drátovnou. Družstva se špatným umístěním plánovala lepší sestavu a uvažovala, kde mohla ztratit tolik drahocenných vteřin. V jednom se shodovala družstva vítězná, průměrná i neúspěšná: všechna si umlouvala, že budou po celé jaro i léto cvičit a na trati Teras pořád trénovat, aby byl každý jednotlivec ve formě, až se Druhé terasy poběží.</p>
<p>Styky mezi Ontariem a čtveřicí Vláďa—Vincek—Boža—Pepín, tak časté před Terasami, nyní počaly ochabovat. Vláďa by snad ještě někdy do klubovny zabrousil, ale Vincek k dalšímu stýkání s Ontariem nejevil moc chuti. Nevěřil příliš jeho členstvu.</p>
<p>Co bysme u nich — prosím vás — vlastně dělali? říkával vždycky Vláďovi a ostatním. Jejich členy nejsme — a nikdy ne budeme — na psaní Žhavýho pomezí si stačej sami, na to nás nepotřebujou-------a koukat tam u nich v klubovně na bednách u stěny, jak si oni hrajou svý hry a dělaj si klubovní věci, to nás přece nemůže bavit! Darmo bysme se ještě mohli před nimi něčím prozradit, že vlastně hledáme v Zemi nikoho něco docela jinýho než ty Stříbrný peřeje!</p>
<p>Krátce po Prvních terasách se vrátili domů členové Zelených vest.</p>
<p>Lidé, kteří je už někde zahlédli, říkali o nich, jak se prý tváří pokorně, jsou prý ostříhaní a čistí. Obyvatelé ulic, kde Zelené vesty a jim podobné party nejvíce řádily, o jejich nápravě v kárném táboře však velmi pochybovali. Tvrdili naopak, že se mladí niče mové vrací odtamtud ještě horší, než byli dříve, protože tam prý dostali školu od zkušených kriminálníků. Proto také trafika v Jiřetínské ulici, vyloupená v noci krátce po jejich návratu, byla jim ochotně lidmi připsána na vrub, třebaže Zelené vesty při tomto činu nikdo nechytil.</p>
<p>171</p>
<p>Vláďa se úzkostlivé snažil, aby Zelené vesty nikde nepotkal. Jeho strach před nimi byl nevypověditelný. Od soumraku se vyhýbal osamělým a nebezpečným zákoutím a do blízkosti kina Ametyst, kde bylo oblíbené stanoviště Zelených vest, raději ani nepáchl. Setkání s nimi se však přece jen nevyhnul.</p>
<p>Kteréhosi večera se vracel už jen s Božou a Pepínem z pro dávání novin. Vincek se od nich odpojil už před chvílí na rohu Veverčí ulice. Bylo již šero a klikatá ulička V tůňkách, kterou právě šli, byla skoro liduprázdná.</p>
<p>Ve tmě jednoho z otevřených průjezdů domů proti nim žhavily uhlíky tří zapálených cigaret. Když chlapci došli blíže, zahlédli v černi průjezdu i tři postavy, a když došli až k nim, vykřikl Vláďa zděšením.</p>
<p>V jeho výkřiku nebylo proneseno ani jediné slovo. Byl to bezeslovný výkřik překvapení a nevýslovného strachu. Zato buď Boža, nebo snad Pepín, to si Vláďa nestačil ani uvědomit, zvolal ustrašeně: Zelené vesty!</p>
<p>Vzápětí skočila jedna z postav po Vláďovi, uchopila jej pevným stiskem, smýkla jím do průjezdu domu a začala jím zlobně třást. Ano, byli to tři členové té ničemné party.</p>
<p>Tak to jsi byl ty, ty jeden práskači, co? sípal tlumeně vztek lým hlasem ten, který s Vláďou třásl. Ty vodporná kryso udavačská, teď se připrav na svou poslední chvíli! Vláďa chtěl vykřiknout, volat o pomoc nebo snad prosit o slito vání, ale hrůzou nemohl ze sebe vydat ani hlásku. A jeho zděšení se ještě zvětšilo, když si uvědomil, že tu je najednou se Zelenými vestami sám! Boža a Pepín v nevýslovném strachu prostě uprchli, aby se i oni nedostali do jejich drápů.</p>
<p>Udělal několik zoufalých pokusů osvobodit se ze železného se vření, ale všechno jeho úsilí bylo marné. Těsně u svého obličeje cítil odporný cigaretový pach z úst ničemy, který ho držel, a marně před ním uhýbal hlavou.</p>
<p>Občas jím přestali třást a častovali jej v záplavě nadávek otázkami, na něž nemohl odpovědět: Kdo ti řek, abys proti nám svědčil, co? Jak ses to moh vodvážit? Už jsi byl v takovým lágru, kam jsi nás dostal, jo? Nebyl, viď, tak teď ti to voplatíme, nebudeš si jistej nikde, nikdo tě před náma neuchrání, kdykoliv tě potkáme, zmlátíme tě do němoty, 172</p>
<p>kryso udavačská! A že tě budem potkávat často, s tím počítej!</p>
<p>Vo to se už postaráme! Najdeme tě, i kdyby ses propadnul pod zem-------</p>
<p>I při obludném strachu, jaký prožíval, nezapomněl Vláďa, že drží v ruce tašku s několika kilogramy drobňáků za prodané Hlasy večera.</p>
<p>Svíral její ucha pevně a snažil se, aby peníze v ní necinkaly.</p>
<p>Teď se konečně vzpamatoval a začal křičet o pomoc. Ale vtom také již uslyšel dupot mnohých nohou a volání Vláďo, i různé nesrozumitelné pokřikování. Kdo to sem, ach proboha, vždyť to je Boža, kde se tu vzal, ale to už vbíhá za ním do průjezdu i Milan Virkl a Jenda Bičík, i všichni ostatní z Ontaria, a Pepín, Zelené vesty pouští Vláďu a derou se proti přibíhajícím chlap cům ven z průjezdu a mizí kdesi v zákrutu ulice.</p>
<p>Vláďa byl zachráněn. Zásluhou Boži a Pepína, kteří hned po setkání se Zelenými vestami duchapřítomně letěli do blízké klu bovny Ontaria, kde na štěstí byl celý klub pohromadě při své schůzce.</p>
<p><strong>41. Osudná mapa</strong> V následujících dnech přišlo ještě několik mokrých březnových plískanic. Padal sníh s deštěm a bylo studeno. Jen stále se prodlu-</p>
<p>žující den a opožďující se soumrak naznačovaly, že jarní čas je nezadržitelně na postupu. Pak několik dnů vál silný jižní vítr a vzduch byl pln zvláštní vlhké vůně. Ulice se rychle vysoušely, jen při chodnících v jízdní dráze byly zčernalé zmrazky něčeho, co ještě 173</p>
<p>nedávno bylo březnovým sněhem.</p>
<p>Se sluncem jako by vjel do ulic nový život. Na chodnících se objevilo plno dětských kočárků, malé děti se batolily v parku na pískovišti s barevnými kyblíčky a snad u každého stromu na ulicích stály houfy hochů i děvčat a hráli kuličky.</p>
<p>Tak zejtra jdem, kluci! řekl v úterý Vincek chlapcům, když se sešli na dvorku Vláďova domu, tonoucího v záplavě slunce. A věru, že nemusel říkat, kam že půjdou! Země nikoho na ně čekala, volala na ně ze svých dálek, ozdobená jarním hávem. Půjdou tam zítra poprvé v tomto roce, poprvé na jaře vůbec!</p>
<p>A co Ontario? připomněl Boža.</p>
<p>Vincek se zakabonil a mrzutě zabručel: No, říct jim to musíme, to je málo platný!</p>
<p>Již několik dnů vládlo pravé jarní počasí, obloha byla pořád modrá jako šmolka a keře v parku se počínaly probouzet. A snad právě toto vše způsobilo, že Ontario tentokrát kupodivu nadšeně souhlasilo, když mu přišel Vláďa ještě večer ohlásit, že zítra jdou letos poprvé do Země nikoho.</p>
<p>A tak druhý den, ve středu, stoupala do skalní stráně k Tu nelu celá karavana chlapců: Vincek a Vláďa, Boža s Pepínem, pět členů Ontaria a jako desátý, Pedro, stálý přívěsek klubu, se svým nerozlučným Dingem.</p>
<p>Když se prodrali rašícím houštím Tunelu a stanuli na horním pokraji srázu, svažujícím se do Země nikoho, Ontariovci se hned začali spouštět s veselým halekáním po něm dolů.</p>
<p>Ale Vincek s Vládou a podle nich i Boža a Pepín zde s podivným slavnostním pohnutím, radostí, úžasem i blahým rozechvěním zůstali chvíli mlčky stát a jen očima objížděli celý ten kraj, zalitý jarním odpoledním sluncem, až kam mohli dohlédnout, tam daleko, daleko do šedavého obzoru. Jsou zase tady! V Zemi nikoho! Po tolika měsících! Pro Ontario zatím nic neznamenal, ale pro ně, kteří v něm již tolik zažili, byla Země nikoho krajem skoro posvát ným a zaslíbeným.</p>
<p>Ontariovci byli již desítky metrů pod nimi a oni pořád ještě stáli nahoře u východu z Tunelu. Tak co bude s vámi? houkl na ně vesele 174</p>
<p>Milan Virkl nahoru. Snad nechcete zdrhnout zpátky domů?</p>
<p>Vytrhli se ze svého rozhlížení a počali sbíhat a seskakovat i klou zat za Ontariem dolů.</p>
<p>A žádný koukání nalevo ani napravo, určoval Vincek, a když to bude jen trochu možný, tak si to pohasíme k Stříbrnejm peřejím! Musíme je najít, kdyby hrom bil! Vládo, máš tady tu svou mapu?</p>
<p>Mám! přisvědčil Vláďa se samozřejmostí v hlasu. A mám tam Stříbrný peřeje zakreslený i se vším, co je kolem, ale co nám to pomůže, když před nimi leží hromady bílejch míst, nějak mi to nehraje, když jsme sem tenkrát šli, celý kusy cesty jsem si neznačil.</p>
<p>Milan Virkl jejich hovor zaslechl a hned se k nim přidružil.</p>
<p>Vy máte nějakou mapu? Tady z těch míst? Ze Země nikoho? ptal se se zkoumavým zájmem. To už byli Vincek s Vláďou dole mezi Ontariovci a postupovali proti oslňujícímu jarnímu slunci do vnitrozemí.</p>
<p>No, mám, řekl Vláďa, ale to není mapa tištěná, víš?</p>
<p>To jsem si jen já zakresloval na papír místa, kde jsme už pátr…</p>
<p>kde jsme už byli. Mám ji zabalenou v torně. Ale je to k ničemu.</p>
<p>Nikam podle ní nepřijdem, když je pořád ještě tak neúplná!</p>
<p>Vzpomněl si totiž v poslední chvíli se zděšením, že má na mapě značky Tady jsme pátrali a na jejích bílých místech nepředložené napsaný text Zde někde by měla být Jeskyně obřích trilobitů.</p>
<p>Vincek si to uvědomil snad ještě dříve než Vláďa. Byl v tváři skoro rudý, a jen Vláďa poznal, že to není červeň rozpaků, ale vzteku nad vlastní i Vláďovou neopatrností. Bude-li teď Virkl mermomocí chtít mapu vidět, najde v ní Vláďovy značky, usvěd čující je, že Ontariu neřekli vše, to hlavní o Zemi nikoho že jim zamlčeli! Začal překotně hovořit o bezvýznamnostech, o Te rasách a zase o hledaných Stříbrných peřejích, jen aby zavedl řeč na cokoliv jiného, a odvedl zájem Milana Virkla od mapy.</p>
<p>A když se pak Vincek s Vláďou ocitli o několik kroků dále, za šeptal k Vláďovi varovně: Mapu s sebou nemáš, rozumíš?! Řekneš, že jsi ji zapomněl doma! Už ani slovo o ní! Z očí mu metaly blesky hněvu i strachu a Vláďa si teprve teď jak se patří uvědomil, jak bude těžké 175</p>
<p>chodit do Země nikoho s Ontariem a pátrat přitom po Jeskyni tak, aby Ontariovci nic nepostřehli a oni sami aby se před nimi ničím neprořekli.</p>
<p>Pedro objevil ve stinné rokli, kam nemohlo slunce, sněhovou závěj a začal na chlapce se smíchem házet koule. Sníh pak obje vovali i jinde pod stránkami a zarostlými haldami vyvezeného kamene, k severu obrácenými. Svahy a údolí obrácené k slunci byly však jeho teplem již pěkně vyhřáté a po sněhu na nich nebylo už ani památky. Tráva byla slehlá a přes zimu zešedivělá. Ale tu a tam v ní přeskakovala světle zelená stébla trávy již nové, letošní.</p>
<p>A z modrých výšin zpíval skřivan a jeho píseň dodávala krajině ještě více jarního rázu.</p>
<p>Ontariovci byli jako u vytržení, když se cestou před nimi oteví raly stále nové a nové rokliny, dolíky s jezírky plnými modrozelené vody, i zase skaliska roztodivných tvarů, leckde navrtaná, nebo s malými jeskyňkami.</p>
<p>Už se jim zde začínalo líbit a již se nedivili, proč sem Vláďa s Vinckem a ostatními chodí.</p>
<p>Vincek však sledoval jejich vzrůstající zájem o Zemi nikoho s velkým neklidem, a také Vláďa se z něj již neradoval. Viděl už jasně, jaké potíže z přítomnosti Ontaria v jejich kraji mohou a také budou pramenit! Stačila k tomu jen ta dnešní nepatrná příhoda s mapou. Jak velmi se budou muset mít na pozoru před Ontariem!</p>
<p>Tudy jsme tenkrát šli! volal občas Pepín, jindy zase některé místo poznával Boža nebo Vláďa, či Vincek. Na leckterých roz cestích dvou i více roklin se mezi sebou přeli, do které z nich tehdy zabočili při své první cestě ke Stříbrným peřejím.</p>
<p>Ontariovcům jejich rozepře nevadily. Byli v těchto místech po prvé a líbilo se jim všude, ať již půjdou tím či oním směrem. Rozbíhali se bujaře a bezstarostně s malých stránek dolů do roklin a dávali se vynášet setrvačností a váhou svých těl ze dna roklí nahoru do protilehlých jejich stran. Strašidýlko přitom pořád ječel vysokým hláskem a představoval přiškrcený letecký motor, nabí rající výšku. Vnikali do kdejaké jeskyňky či zpola zasypaného vchodu do některé z četných dávných štol, se skalisek skákali metr i dva do velikých písečných násypů.</p>
<p>Vincek se v nestřeženém okamžiku přitočil k Bóžovi, který mu byl právě nejblíže, a zasykl varovně: Kdybyste náhodou někdo objevil Jeskyni 176</p>
<p>obřích trilobitů, tak ani slovo! Ani mrknutí okem! Jen místo si přesně zapamatovat. Řekni to taky Vláďovi a Pepínovi! Ale opatrně! Pamatoval na všechno, i když byla jen pra nepatrná možnost toho, že by právě dnes, v přítomnosti Ontaria, ten úžasný objev učinili.</p>
<p>Na jednom z vysokých zarostlých náspů se všech deset chlapců zastavilo a ze zábavy začali házet drobné kaménky dolů na skalní plošinku, kde ležel rzí prožraný starý kus plechu. První zásah se podařil Pepínovi a jak radostí začal skákat a zvedat ruce nad hlavu, vyklouzl mu zpod bundy na šňůrce u krku zavěšený talisman Ontaria.</p>
<p>Tak je nosíte, viďte? potěšeně znamenal Virkl. I Boža ukázal oválek na krku a Vincek s Vláďou je vytáhli z kapes.</p>
<p>Já mám talisman radši v kapse! pravil pokrytecky Vincek. Každou chvíli ho tam nahmátnu rukou a tak si to přátelení s vámi pořád připomínám!</p>
<p>Za chvíli se nabažili házení kaménků na plech a putovali dále, pořád k západu. Asi po čtvrt hodině narazili na širší potok.</p>
<p>Toje on! křičel radostně Vláďa. Když půjdeme proti proudu, určitě tam dojdeme! Uvidíte, že nás dovede ke Stříbrným peřejím!</p>
<p>Tak se podívej přece do mapy! vybízel ho naléhavě Virkl. A nebo tam ten potok zakresli, jestli tam ještě není!</p>
<p>Jen podezřívavý a věčně na stráži stojící Vincek postřehl přitom v jeho hlasu nesmírný zájem o mapu. Starou bačkoru Virklovi záleží na tom, jestli je, nebo bude, potok na mapě zakreslený! Ale chce ji vidět, to je to!</p>
<p>Touží po ní! Něco asi tuší a v mapě vidí klíč k tomu všemu. Teď jen aby se Vláďa držel! Teď jen aby to zase všechno nezvoral jako vždycky! A raději mu nahrává od pověď: No, jestli jsi ji Vláďo zase nenechal doma, jako ob vykle!</p>
<p>Vláďa sundává rozechvěně tornu s ramen. Ví určitě, že má mapu uloženou i s tvrdými deskami, místo těžkého prkénka, v krajní úzké příhradě torny. Ještě nikdy ji nezapomněl. Ale to už ví, že před Virklem ji nesmí ukázat. Raději proto tornu ani nerozepíná, jen rukou až po loket do torny pod víko zabořenou se uvnitř přehrabuje, loví, a předstírá, že mapu hledá.</p>
<p>Ale to já ani nepotřebuju! kroutí se Vláďa, no jo, aby ne, měl jsi Vincku pravdu, zase jsem ji nechal doma! Na stole!</p>
<p>Jsem já to ale vrták! Ochotně a překotně si nadává a zlořečí, ťuká si významně na čelo, ponižuje se, a nahazuje si přitom rychle opět tornu na 177</p>
<p>záda. Nebezpečí je snad, alespoň pro tuto chvíli, zažehnáno! A doma s mapy ihned všechny ty značky o Jeskyni vymaže!</p>
<p>Milan Virkl zmlkl, už nenaléhal, aby se Vláďa lépe podíval a rychlými kroky spolu s Vládou a Vinckem doháněli ostatní, kteří šli napřed. Brzo potom začali vpředu Boža s Pepínem cosi radostně křičet a za chvíli všichni stanuli na pokraji tak dlouho hledaného údolí se Stříbrnými peřejemi.</p>
<p><strong>42. Hodina velkých událostí začíná</strong> Teď, v záři jarního slunce, bylo celé místo zase ještě mnohem krásnější než za pozdního podzimu, kdy je chlapci objevili. Modré nebe se shlíželo v hladině potoka a voda tím byla teď spíše modrá 178</p>
<p>než zelená jako jinde.</p>
<p>Skalní pláty svažující se mírně do vody dýchaly teplem sluneč ních paprsků. Voda zpívala přes peřeje a ty samy se ve slunci leskly tak, jako by zde skutečně teklo roztavené stříbro.</p>
<p>Tak jsme tady! vydechl s ulehčením Vláďa, už jsme to našli! Už nikdy sem nesmíme ztratit cestu!</p>
<p>To se nám už nemůže stát, tenkrát jsme šli jen tak nazdařbůh, a nevšímali jsme si cestou moc okolí, mluvil Boža. Ale teď všichni přesně víme, kudy jsme šli, tak žádné strachy!</p>
<p>A už nebudeme nikdy chodit nikam jinam než sem! dodal Pepín. Za několikrát sem budeme trefit i potmě nebo se zavře nýma očima.</p>
<p>Ontariovci se rovněž se zalíbením rozhlíželi po celém údolí. Milan Virkl s Jendou Bičíkem sestoupili až k hučící vodě, něco si povídali a ukazovali přitom do peřejí.</p>
<p>Vincek k nim přišel a řekl: Koukáte asi, kde začít tu přehradu, viďte!</p>
<p>My si to taky myslíme, že zrovna tady by to bylo nejlepší! Břehy tu jsou vysoký a koryto je dost úzký. Tak tady začneme!</p>
<p>Neodpověděli mu a jen se na něj nepřítomně zadívali. Zdálo se, že vzduchem křižuje nějaké tajné napětí.</p>
<p>Vincek odhodil tornu na zem a po něm tak učinili i Boža, Pepín a Vláďa. Ontariovci šli bez toren. Pedro přeběhl po kamenech přes potok a zmizel v protějším křoví a borovicích. Dingo se pře brodil, ač viditelně nerad, za ním.</p>
<p>Vláďa se labužnicky natáhl na vyhřáté skalní pláty a díval se na bílá oblaka, jak jedou rychle po modrém nebi. Božu lákala voda a tak shodil botky i texasky a jen v trenýrkách a tričku se máchal na pokraji potoka. Ještě je na to moc zima, voda je studená! řekl pak a vyběhl zase z vody. Ale mohli bysme aspoň začít nosit kameny ke břehu, aby nás to nezdržovalo, až jednou začneme stavět tu hráz.</p>
<p>Vláďa ho poslechl. Vstal a začal s ním nosit kameny a ze vzdá lené propadliny i drny. Jednou se jim to vše bude hodit. Vincek se k nim přidal. Byl mlčenlivý a zamyšlený. Přítomnost Ontaria ho zde ani trochu netěšila. Byli tu cizím živlem. A přece je tady musí trpět a ještě se tvářit líbezně a přátelsky! Hrom aby praštil do takové situace!</p>
<p>Pepín se krátce po příchodu sem vydal ještě dále proti proudu, kde 179</p>
<p>zmizel mezi zakrslými borovicemi. Tam kdesi za nimi se rýso valy vrcholky skalisek a ta šel asi prozkoumat. A teď se vrací, očima hledá Vincka a pak k němu běží.</p>
<p>Vincku, volá rozdychtěně, nechte tady toho nošení a pojďte se podívat ještě tam kus dál, je tam úplná divo čina, skály, velký místo skoro jako hřiště nebo co, kaňony a kou sek propadlý štoly, a několik jeskyň, v těch by se snad dalo i tábořit.</p>
<p>Vincek kývl na Božu a Vláďu. Jdeme proti proudu. Pojďte s námi!</p>
<p>Ontariovci se zatím svlékali do trenýrek, budou se prý máchat jako Boža, zasmál se na Vincka Jenda Bičík.</p>
<p>A zkusíme zasadit prvních pár balvanů jako základ hráze! dodal nadšeně Milan Virkl, jestli v ty ledárně ovšem chvíli vy držíme!</p>
<p>Vincek s Vláďou a Božou, vedeni Pepínem, se vytratili od Stří brných peřejí celkem nenápadně, aby nevzbudili přílišnou pozor nost. Šli ledabyle, liknavě, jakoby bez cíle, házeli do vody malé kaménky a placatými dělali na hladině žabky.</p>
<p>Když ale zašli za první borovice a křoví a tak se Ontariu ztratili z dohledu, přidali do kroku. Pepín vzrušeně vyprávěl: Je to tam ohromný, já už tam byl! Tam, se budou hrát hry, panečku. To budete vyvalovat bulvy. Kanada je proti tomu hadr!</p>
<p>Ale tábořit budeme tam u peřejí, vymiňoval si Vláďa. Na stanování sotva najdeme někde lepší místo. A je tam voda.</p>
<p>Odbočili trochu od potoka a dostali se do bludiště skal, zčásti ukrytých v borovicových porostech a ve vysokém křoví. Mezi tím se objevovaly rovné plácky i zase úzké hluboké rokle. Terén zde byl skutečně podivuhodně utvářený, nepřístupný, divoký.</p>
<p>Vincek se k něčemu shýbl a zvedl papírovou krabičku od cigaret. To mě moc netěší! řekl přitom. Někdo tu byl. A ne dávno. Škatulka je skoro nová, čistá. Neleží tu dlouho.</p>
<p>A pak se vyšplhali do výšky na travnaté místo se zarostlými skal ními pláty do země, zezadu chráněné vysokou hradbou dalších skal.</p>
<p>Uprostřed této náhorní roviny bylo veliké vyhaslé ohniště, plné popele a zuhelnatělých zbytků větví.</p>
<p>Vincek se otočil od ohniště zhruba v tu stranu, odkud sem přišli. Ve veliké dálce uviděl přes moře pahrbků, skalisek i vršků stromů v 180</p>
<p>šedivém oparu vysoké skalní pohoří. Teď už vím, kde jsme! řekl.</p>
<p>Tam jsou přece naše hranice Země nikoho, tam je Tunel a ten ohníček, co jsme několikrát při návratech domů viděli svítit v dálce, to je tady ten, tady to ohniště! Někdo sem chodí tábořit, to je jasný!</p>
<p>Boža právě prolézal křoví nad malou stránkou u skalní stěny a náhle vykřikl: Já jsem něco našel, kluci, pojďte rychle sem! Tady, tady někdo asi někdy lágruje, nebo co! ? Tady v ty skále.</p>
<p>Vyběhli tam od ohniště, nad kterým až dosud dumali.</p>
<p>Boža stál před otvorem značných rozměrů, zabíhajícím zřejmě dosti hluboko do skály. Nahlédli dovnitř. Poněkud dále od vchodu zahlédli při stranách složené otepi suchého jehličí a drobného chrastí. Několik zmačkaných cigaretových a zápalkových krabiček se válelo po dnu jeskyně.</p>
<p>Teď tu tak mít baterku! Podívali bysme se ještě dál dovnitř! zatoužil Vincek.</p>
<p>Pepín zalovil v kapse a vytáhl krabičku poslední záchrany. Já tu mám sirky a kousek svíčky! A již krabičku otvíral a pustošil její pěkně srovnaný obsah překotným vybíráním škrtátka, několika zápalek a třícentimetrového špačku vánoční svíčičky.</p>
<p>Její mihotavý svit ozářil vnitřek jeskyně na několik metrů do hloubi.</p>
<p>Byly tam další otepi jehličí a chrastí, zřejmě lůžka pro neznámé nocležníky. Tu a tam se povalovaly kusy rozervaných tepláků.</p>
<p>Na přespání to tady může bejt docela dobrý! pronesl Vincek znalecky, ale musely by bejt spacáky. Jinak je tu asi zima, kámen studí! A co je to tadyhle? Posviť sem trochu! Vejš! Nahoru!</p>
<p>Pepín přistoupil se svíčkou ke stěně a Vincek vykřikl tak, jak ho ještě neslyšeli. Přiskočil ke stěně, celým tělem se k ní přitiskl, zvedl ruce do výše a přejížděl dlaněmi cosi ve skále.</p>
<p>Nikdo zatím nevěděl, co se stalo, proč si tak počíná.</p>
<p>Ale když přistoupili trochu polekaně blíže, a když slabý plamínek svíčičky ozářil stěnu, pochopili vše rázem.</p>
<p>Vinckovy dlaně objížděly obrysy čehosi, co trochu vystupovalo ze stěny ven. Byl to, byl to trilobit ohromných rozměrů, jaký ani v muzeu nespatřili, a když Pepín zvedl svíčku ještě o něco výše, viděli tam další, a ještě zase větší.</p>
<p>181</p>
<p>Lidi, my jsme, kluci, víte to, co jsme našli, viďte, blekotal zmateně Vincek, víte, kde jsme, viďte, že to víte, ten notýsek nelhal, Jeskyně obřích trilobitů byla a je doopravdy-------a my jsme ji našli-------podívejte se!</p>
<p><strong>43. Talismany, jež nikdo nechce</strong> Sami přesně nevěděli, jak dlouho v Jeskyni stáli a radostně povykovali, kolikrát znovu a znovu objížděli rukama obrysy dávno 182</p>
<p>zka menělých tvorů neuvěřitelných rozměrů.</p>
<p>Až Vincek se konečně vzpamatoval a připomněl, že by se měli zase již vrátit zpět dolů do údolí, aby jejich dlouhá nepřítomnost nebyla Ontariu příliš nápadná. To víte, dodal, jsou to koumáci, ty se jen tak voblafnout nedaj!</p>
<p>Hodina velkých událostí, začatá znovunalezením Stříbrných pe řejí, pokračovala. Po peřejích jim přinesla objev ohniště, odkud občas svítil přes celou Zemi nikoho do šera až k Tunelu záhadný oheň a dokonce splnila i jejich sen, objevili Jeskyni obřích trilobitů. A přece ještě nebyla u konce se svými událostmi.</p>
<p>Vraceli se od jeskyně veselí i rozrušení a otřesení tím nejúžasněj ším objevem svého života. Chtěli si o tom povídat a nemohli! Vzrušením nevěděli, co a jak by řekli, nenacházeli slov. Všichni se blaženě usmívali, a přece byli spíše rozčileni než naladěni k ně jakému bouřlivému veselí. Byly to pro ně neúnosné chvíle.</p>
<p>Já myslím, že se snad zblázním! řekl jen Vláďa. A mimoděk těmi slovy vyjádřil stav mysli všech ostatních.</p>
<p>Musíme se vzpamatovat, ale ještě tady, cestou! přikazoval Vincek.</p>
<p>Ať nic nepoznají! Vždyť jsme celí vyplašený, já mám hroznej strach, že je to na nás vidět. Jestli si nás Ontario jen trochu všimne, tak to musí poznat, že se nám něco stalo. Že nás potkalo ňáký vohromný štěstí, nebo tak něco a budou se nás ptát, co to je!</p>
<p>Povídejme si tedy o docela obyčejnejch věcech! radil Boža.</p>
<p>Vláďa dal návrh: Vyprávějme si jako pořád o stavbě ty pře hrady na Stříbrnejch peřejích! Vždyť to je taky ohromná věc a baví nás, tak to povídání o ní nebude pro nás nic těžkýho ...</p>
<p>Opravdu s tím také začali. Dolů dáme nejtěžší balvany, řekl Boža, aby hráz nepodemílala voda. Dole je největší tlak.</p>
<p>A hlavně hodně drnů a mazlavý hlíny, to zalepí kdejakou sku linu, přispěl k hovoru Pepín.</p>
<p>Vincek poznamenal, že bude také nutno vybagrovat ze dna ostré kameny a snad i bahno. Boža, který ale ve vodě dnes už byl, říkal, že ve Stříbrných peřejích je všude krásný písek a po bahně ani potuchy.</p>
<p>Za chvíli hovoru si už ani nevzpomněli, že řeč o přehradě začali jen pro své uklidnění a pro oklamání Ontaria.</p>
<p>183</p>
<p>Až zase když prošli řídkými pokřivenými borovicemi a uslyšeli a pak i uviděli, Ontariovce, uvědomili si, co vše je v sázce a teď že nastane jejich nejtěžší chvíle: neprozradit se! Nevyjevit ani náznakem svůj úžasný objev.</p>
<p>Vincek byl první, kdo si povšiml jakési zvláštní změny, jež se v chování a jednání Ontariovců stala, zatímco oni byli tam nahoře ve skálách. Už nepobíhali a nestáli kolem vody, ani nenosili ka meny, ani vesele nepokřikovali. Stáli v hloučku kolem Milana Virkla a někdo z nich, snad Virkl, držel v ruce cosi bílého. Později bílá věc, snad papír či kus látky, zmizela pod bundou jednoho z nich, protože když k nim docházeli, bílý předmět již nebylo vidět.</p>
<p>Jenda Bičík a Rob Ház se po nich poohlédli, ale hned se tvářemi zase vrátili zpět dovnitř hloučku.</p>
<p>Také Vláďa vycítil, že s Ontariovci není něco v pořádku. O čem se to radíte? zavolal na ně od poslední borovice přátelsky. Nedo stal však odpovědi.</p>
<p>Až když došli ještě blíže, hlouček Ontariovců se rozestoupil a Milan Virkl řekl: Tak co, jestlipak jste našli to, co hledáte?</p>
<p>My jsme nic nehledali! odpověděl nejistě Vincek, nepřipravený na takovou podezřelou otázku. Ale byl již zase na stráži.</p>
<p>Tak vy jste tedy nic nehledali, hmm, hmm, pokyvoval hlavou Virkl. A co takhle Jeskyni obřích trilobitů, tu taky nehledáte? Jeho hlas se stal ostrým a jedovatým.</p>
<p>Jakou Jeskyni trilobitů? chabě se naoko divil Vláďa. Už viděl, že je zle, a že jejich tajemství je prozrazeno.</p>
<p>Ale tu již Virkl přikročil až k nim, a oči mu sršely hněvem, když na ně začal křičet: Vy bídáci všech bídáků, vy zrádci všech zrádců, vy nectný ničemný mizerové, ani čestný slovo a slib přá telství vám není svatý, co je tohle? Mapa Země nikoho, vaše mapa, vámi kreslená, ta co jste o ní říkali, že ji váš Vláďa za pomněl doma, našli jsme ji v jeho torně, když jste byli pryč a už víme, co hledáte! Při těch slovech vyndal zpod bundy Vlá ďovu pomačkanou mapu a šermoval jí zdrcenému Vinckovi a Vláďovi před očima.</p>
<p>Boža vrhl poděšený pohled na svou tornu a viděl, že i v ní Ontariovci asi hrabali. Byla teď položena docela jinak, než jak ji zde nechal před 184</p>
<p>odchodem proti proudu vody a její víko bylo odepnuté.</p>
<p>Jenda Bičík zachytil jeho pohled a ušklíbl se hněvivě: Ano, ano, všechno jsme našli, nejen tu mapu a všechno jsme si stačili prohlédnout a přečíst, zatím co vy jste někde slídili! I ten notýsek! Sáhl přitom do kapsy a vyndal zápisník neznámého dáv ného hledače Jeskyně obřích trilobitů.</p>
<p>Boža notýsek nosil na každou výpravu do Země nikoho.</p>
<p>Teď taky už víme, kdo nám ten notýsek a ještě jiný věci ukrad tenkrát v naší klubovně, to jsi byl ty, ty jeden lotře! Jste nejen zrádci a neupřímný kluci, ale jste i zloději, co se vloupávají pod zámek do místnosti a na to jsou zákony, pamatujte si to!</p>
<p>A že jste vy mně a Pepínovi nechtěli dát naše písemnosti a nápady, co jsme u vás nechali, když jsme se hlásili k vám do klubu, to neříkáš, viď?</p>
<p>To nebyla zlodějna, že ne? rozkřičel se Boža, protože cítil, že je v právu.</p>
<p>My jsme si šli jen pro svý věci, a ten notýsek jsme tam vzali navíc jen proto, abyste nepoznali, že jsme to byli my, co jsme tam vlezli!</p>
<p>Je konec našeho přátelství s vámi! burácel hněvivě Virkl.</p>
<p>Tohle všechno jste měli říct otevřeně, když jste byli u nás o váno cích, a když jsme vám předávali talismany přátelství! Proč jste nám to tedy neřekli, he ? Protože byste museli říct všechno, i to, že tu hledáte obří trilobity nebo co! Nemělo mezi námi bejt tajností a vy jste je přesto měli! A nám jste se do očí stavěli jako nejlepší kamarádi. Jste krysy, a ne kamarádi! A talismany sem! Nejste hodni je nosit.</p>
<p>Při těch slovech zuřivě skočil po Pepínovi a jediným prudkým trhnutím mu s krku serval březový oválek se znakem přátelství. Pepín měl talisman zavěšen pevnou šňůrkou a ta se mu teď ostře zařízla vzadu do holého krku, než se přetrhla. Pepín vykřikl bolestí a upadl prudkým škubnutím šňůrky jedním kolenem na zem.</p>
<p>Tak pomalu, pomalu! vykřikl výhružné Vincek a postoupil proti Virklovi se zaťatými pěstmi. Ať se stalo co se stalo, chovat se budete slušně, rozumíš?!</p>
<p>Ty můžeš povídat něco o slušným chování, volal výsměšně Strašidýlko, vy už tak něco víte o tom, co je to slušný chování, vy zrádci!</p>
<p>Boža nečekal, až i jemu snad Virkl bude talisman rvát s krku. Sundal jej i s tkaničkou přes hlavu dobrovolně a hodil jej Virklovi k nohám. Ten jej štítivě skopl do vody a po něm tam hodil opo vržlivým pohybem i 185</p>
<p>talisman Pepína. Vincek a po něm i Vláďa vytáhli své oválky z kapes a mrštili jimi do vody za nimi.</p>
<p>Opravdu nejste hodni, abyste je nosili! zvolal Jenda Bičík. A nechceme je zpátky ani my, jsou zneuctěny vaší zradou! Nejste už našimi přáteli.</p>
<p>Tolik pěknýho jsme spolu mohli dělat, viděli jste to sami při našem prvním společným podniku, při prv ních Terasách, ale teď je všemu mezi námi konec a ten jste zavinili vy sami! Nikdo v celým městě by s vámi neměl mluvit! Však o tom taky napíšeme do skříňky a vy budete mít ostudu nadosmrti, na to můžete vzít jed!</p>
<p>Dingo vletěl do vody za talismany, lovil je v prudké vodě a vynášel kamsi na druhý břeh k Pedrovi, který se tam objevil. Vincek a jeho kamarádi byli tak rozrušeni celým nečekaným vý stupem, že ani nevnímali, zda vynesl všechny, či jen některé z nich. Ale co na tom už teď záleželo?</p>
<p>Zbraní otroků je zrada! pronesl pak, kupodivu klidně a mírně, Vláďa Vinckovo heslo. Nikdy neměl v oblibě hněvivé křiky a hádky. A my jsme byli vašimi otroky! Vy jste nás těmi otroky udělali! Tím, že jste si nás pohrůžkami zavázali k tomu, že vám nedobrovolně musíme říci všechno, po čem jdeme, co dě láme, kam chodíme! Znovu vám to říkám: kdybyste byli dobro volně vydali Bóžovi a Pepínovi jejich návrhy a všechny ty vývěsky, co pro vás udělali, a kdybyste i mně kamarádsky pomohli a dali mi tu fotku, co mě tolik usvědčovala před mým otcem, tak nic z toho všeho špatnýho, co jsme pak my museli udělat, by se ne stalo! Ano, zachovali jsme se nedobře, to je fakt, ale kdo to začal? Vy! Vy jste nás k tomu přinutili! V životě bych nikde nepi loval zámek! Taky Boža a Pepín by k vám jistě nelezli pro svý věci oknem, kdybyste jim je vydali dobrovolně, jak se sluší na pořádný kluky! A pak, když jste nás k těm všem nepoctivostem a k za mlčení všeho násilně donutili, tak podle vás my jsme zrád cové! My jsme zloději! My jsme krysy místo kamarádů!! A co jste tedy vy?</p>
<p>Obrátil se k Vinckovi, Bóžovi a Pepínovi a ve tváři byl roze chvěním tak bledý, jak ho ještě nikdy neviděli. Chlapci, jdem! řekl k nim klidně a tiše, jako by se nic nestalo. Tady dnes už nemáme co dělat, a s nimi tady nemáme už co mluvit! Sebral svou tornu a hodil si ji na záda.</p>
<p>186</p>
<p>Po něm tak učinili i Vincek a Boža s Pepínem. A pak se vydali za naprostého ticha směrem k městu.</p>
<p>Začínalo se zvolna šeřit.</p>
<p>Hodina velkých událostí se skončila.</p>
<p>187</p>
<p><strong>44. Kdy Ontario promluví? </strong></p>
<p>Chlapci ani dobře nevěděli, jak se dostali domů. Jejich mysl byla tak přeplněna a rozrušena událostmi dnešní výpravy, že prostě nebyli schopni obvyklé rozpravy, jakou jindy mezi sebou vždy vedli, když se ze Země nikoho vraceli.</p>
<p>Dnes jejich hovor byl jen kusý, jednoslovný, každý byl ponořen do svých vlastních myšlenek a všichni v duchu znovu a znovu prožívali ten vzrušující výstup s Ontariem u Stříbrných peřejí. Až pak Vláďa promluvil alespoň několik vět.</p>
<p>Taková báječná událost! ucedil lítostivě. Našli jsme Jeskyni, nemožné se stalo možným, skutečným! A tak se to všechno poka zilo!</p>
<p>Hrom do toho Ontaria aby uhodil! To se nám nemělo stát!</p>
<p>Když stáli na pokraji Tunelu a na chvíli své zraky obrátili jako obvykle zpět do tmící se Země nikoho, dnes po prvé jim nebylo dobře, i když vlastně měli důvod radovat se tak, jako se ještě nikdy v životě neradovali . . .</p>
<p>Tam někde v houstnoucím šeru kraje leží jejich úžasný objev, neuvěřitelný a kýmsi neznámým po celá léta marně hledaný. A oni u něho byli, vědí o něm, stačí jen přijít s kladívky kterýkoliv den a začít ze skály vytloukat ty kdysi živé tvory, dnes kameny. Ale tam někde teď také putuje skupina jejich úhlavních nepřátel, s nimiž ještě dnes odpoledne přátelili, a kteří jsou teď schopni všeho zlého proti nim, ba dokonce i připravit je o výsledek jejich tak dlouhého hledání. A to jim hluboce kalilo jejich radost z ná lezu.</p>
<p>Copak o to! mrzutě ukusoval slova Vincek, když už sbíhali na druhé straně skalnaté stráně směrem k autobusu. Že jsme se s Ontariem rozsekali, to by mi ani tak nevadilo! Neznali jsme se s nimi dřív, nebudem se znát zase, můžou nám bejt ukradený! Aspoň budem v Zemi nikoho sami! I ty druhý Terasy můžeme zvládnout klidně sami, bez nich, až je budem na podzim zase dělat! Pomocníků najdem dost jinde, nepotřebujeme Ontario! Ale jde tu o něco jinýho! To víte, Ontario je slavný, má dobrou pověst, má moc! A jestli nás začne ve 188</p>
<p>skříňce pomlouvat a dělat nám vostudu, jak vyhrožovali, tak bysme to měli v ulicích dost zavařený! A ještě jedna věc: teď, když doopravdy už vědí, co jsme v Zemi nikoho hledali, půjdou za tím sami a je docela možný, že jeskyni už najdou taky a vyberou ji ještě dřív, než my se tam znovu dostánem a trilobity vysekáme!</p>
<p>A já mám taky strach, řekl Pepín, že i pak budou chodit ke Stříbrným peřejím pořád a že tam my pak snad ani nebudeme moci sami tábořit, když se tam oni roztáhnou.</p>
<p>Proto také ještě cestou v autobusu si smluvili novou rychlou výpravu do Země nikoho na sobotu. Teď běží o všechno! Kdo tam přijde dříve, toho bude úlovek v Jeskyni obřích trilobitů.</p>
<p>Druhý den, ve čtvrtek, tajně, aby je nikdo z Ontaria neza hlédl, střídavě zaběhli k jeho skříňce, aby se podívali, zda klub už nezačal ve vývěskách s líčením jejich zrady přátelství a zda nepíše dokonce i o obsahu notýsku neznámého hledače jesky ně a o jeskyni samotné.</p>
<p>Ale prozatím tam nebyl o tom všem ani řádek.</p>
<p>Rozrušení ze včerejší nepříjemné hádky s Ontariem dnes již trochu pominulo a radost nad úžasným objevem, nad neuvěřitel ným nálezem Jeskyně obřích trilobitů nabývala u chlapců vrchu. Hovořili jen a jen o ní a dělali plány, co zařídit dále. Jak nej rychleji zkamenělé živočichy fantastických rozměrů vydobýt ze skály, dříve než se k nim dostane Ontario.</p>
<p>Ale sama příroda a všechny její živly jako by se spikly proti jejich plánům. V sobotu a v neděli vytrvale a silně pršelo, a tak se nemohli do Země nikoho vydat. A jako na vztek, v pondělí a úterý, když měli školu, bylo pak krásně, zato však ve středu se samo zřejmě lijáky znovu dostavily a k nim se přidružila i vzácná první jarní bouře.</p>
<p>V sobotu tam už ale jdeme za každou cenu! zuřil Vincek. I kdybysme měli promoknout na kůži! Do jeskyně se už nějak dostanem a tam na nás pršet nemůže! Připravte si igeliťáky a jdem! A hned ráno!</p>
<p>Ani v tomto týdnu se ve skříňce Ontaria neobjevila jediná zmínka o tom, že se klub rozešel v hněvu s Vinckovou partou, tím spíše ne o Zemi nikoho. Zdálo se, že Ontario nechce k tomu kraji už připoutávat pozornost kohokoliv, a že by mu snad nebylo ani milé, kdyby se čtenáři vývěsek dozvěděli o vypuknutí hněvu mezi nimi.</p>
<p>189</p>
<p>To je jen dobře! pochvaloval si Vincek. Se špinavým prád lem se nikdy nemá chodit ven, to se pere doma, ať už ho ušpinil, kdo chtěl!</p>
<p>Všichni se snažili nikde se nesetkat ani s jediným členem Ontaria, ale přesto, zejména ve středu, sobotu a neděli je potkávali skoro na každém kroku. Byla to potkání trapná, nepříjemná a chlapci se na sebe mračili nebo raději odvraceli zraky, aby se neviděli.</p>
<p>To je jistý, že nás špehujou! Hlídaj! usoudil Vincek. Půjdou teď za námi všude jako stíny, budete to vidět! A hlavně, když půjdem do Země nikoho. Budou chtít, abysme je nevědomky za vedli k jeskyni!</p>
<p>Všechny pokusy chlapců získat doma povolení, aby mohli v Zemi nikoho přenocovat ze soboty na neděli a tak tam pobýt dva dny, ztroskotaly. Ani jednomu z nich to rodiče nepovolili.</p>
<p>Stany nemáte a i kdybyste je měli, tak na stanování přes noc je v březnu ještě zima, zem je vlhká a promrzlá! pravil Vláďovi otec. Tak se v sobotu večer vraťte a v neděli ráno si tam jděte znova, když vás to tam tolik táhne. Nakonec to byla pravda a hoši ji uznali.</p>
<p>Úkoly si napsali raději už v pátek odpoledne a večer. Věděli, že v sobotu a v neděli po večerních návratech ze Země nikoho by z učení a psaní úkolů už moc nebylo.</p>
<p>Počasí bylo zase již od čtvrtka velmi pěkné, slunečné a vlahé. V</p>
<p>takovém se úkoly a učení dělá jen velmi těžce, ale chlapci se dokázali ovládnout a své školní povinnosti splnit. Během těchto dnů konali také horlivé přípravy na celodenní cestu. Svíčky, sirky, lana, baterky, krabičky poslední záchrany, kladívka, věci k vaření, na nic nezapomněli.</p>
<p>190</p>
<p><strong>45. Nečekané setkání</strong> I sobota byla krásná, měla nebe vysmejčené do modra čerstvým jarním větrem a záplavy oslnivého slunce přesvítily všechny ulice.</p>
<p>Již brzo po deváté hodině ráno se spouštěli od Tunelu dolů do Země nikoho, samozřejmě až po posvátné chvilce obvyklého a ni kdy nezevšedňujícího rozhlížení po kraji. Jejich mysl byla dnes mimořádně radostná a svátečně naladěná. Vždyť dnes jdou za cílem, k němuž pracovali po celé měsíce a do posledních dnů zdánlivě beznadějné! Ani stín špatné nálady, s jakou se vraceli posledně domů, dnes v sobě necítili.</p>
<p>Hovořili jeden přes druhého, byli k sobě vzájemně ochotní, vlídnější než kdykoliv jindy a plni všelijakých nápadů.</p>
<p>Uvidíte, že se dnes vyráchám! vytahoval se Boža. Je horko!</p>
<p>A Vláďa bujaře vykřikl: A já dnes začnu s opalováním! To byla jeho ustavičná touha, mít co nejvíce a co nejkrásněji do bron zova opálené tělo.</p>
<p>Napřed ale ty trilobity! usadil je Vincek, ale smál se s nimi.</p>
<p>No to je fakt! Dokud je nebudem mít v tornách, tak si nemůžem být jistý! přizvukoval ochotně Boža.</p>
<p>Vláďa se zastavoval u kdejaké květinky a vykřikoval: Mochna jarní!</p>
<p>Heleďte se! A už jsou sasanky! Vidím první sasanky! Dám si jednu do deníku. Pepíne, víš vůbec, jak vypadá třeba podléška?</p>
<p>Vincek se občas starostlivě ohlížel. Co kdyby Ontario napadlo jít za nimi, tak jak to udělal už kdysi Pedro?</p>
<p>Dnes šli skoro najisto a bez bloudění, protože při minulé cestě si všichni dávali velmi dobrý pozor na kdejaký násep, rokli, strom či propadlinu, kolem kterých se ubírali.</p>
<p>Nebylo ještě ani půl jedenácté, když uslyšeli známou vodní píseň Stříbrných peřejí a po chvíli byli u nich. Rozradostnilo je, když 191</p>
<p>zjistili, že je zde liduprázdno. Přiznali si vzájemně, že každý se v duchu strachoval, aby tu už nebylo Ontario!</p>
<p>Kdepak ti, máchl pohrdlivě rukou Pepín, jestli nešli na ty svoje místa za řekou, tak ještě doma vyspávají. Ale kdyby věděli, že sem jdeme, ti by, panečku, sebou házeli!</p>
<p>V údolí bylo teplo, závětří, slunce se opíralo do skalních ploten i do stránky nad nimi, a vzduch byl prohřátý tak jako bývá jindy a jinde až někdy v květnu nebo červnu. A přece byl teprve březen.</p>
<p>Chlapci neodolali a běželi k vodě. Svlékli se do trenýrek a pobí hali po jejím písečném okraji a cákali po sobě. Voda byla ještě studená, ale jim to příliš nevadilo.</p>
<p>Za chvíli vyběhli z vody a počali vařit v šálcích polévku. Někdo si opékal nad ohněm salám, napíchnutý na větévce. Teď, když svou kořist, po které pásli celé měsíce, měli na dosah ruky a v bez pečí, nepospíchali s jejím vyzvednutím.</p>
<p>Ale teď už dost! zvolal pak rázně Vincek. Voblíknout a jdeme na to! Čím dřív to budeme mít za sebou, tím lepší. Pak tu můžeme řádit, jak dlouho budeme chtít.</p>
<p>Celí se oblékli, protože správně usoudili, že v nevyhřáté Jeskyni bude zima. Ulili oheň, tak jak to vždy čítali v příručkách, sebrali torny a vydali se proti proudu k Jeskyni obřích trilobitů.</p>
<p>Ve stinných místech a mezi skalisky, kde slunce nemohlo dobře prohřát vzduch, bylo zase ještě dosti chladno. V květnu a pak později o prázdninách, to už tady bude všechno jiný! usmál se Boža.</p>
<p>Brzo se ocitli na prostranství s ohništěm, jehož oheň již několi krát viděli přes celou šíři Země nikoho až k Tunelu. I dnes bylo vyhaslé, a přece chlapci zaznamenali změnu. Ležely zde dvě plechovky od konzervy, skoro nové, jen trochu zrezivělé nedávnými dešti.</p>
<p>Někdo tu už zase byl! řekl znepokojeně Vláďa.</p>
<p>Sem ať si chodí kdo chce! mínil Boža. Tady nám překážet nebude.</p>
<p>Jen tam dolů, k Stříbrným peřejím, tam ať se nám moc necourá!</p>
<p>Vyšplhali se po mírném srázu k úpatí skalisek, do Jeskyně. Ova nulo je chladno a pach jehličí i chrastí a vlhkého kamene. Celé prostředí působilo na ně tísnivě. Vzpomínali v duchu na nezná mého záhadného pisatele notýsku, který se kdovíjak dlouho marně lopotil po celé Zemi 192</p>
<p>nikoho, se žhavou touhou toto místo najít. Je jím snad ten nešťastník, jehož zetlelé pozůstatky uviděl Vincek v podzemí Chýše smrti?</p>
<p>Toto je sídlo moje, tady je můj kraj. A kdokoliv sem přijde, vetřelcem se stává ... šeptal si pro sebe citlivý Vláďa naučené řádky z notýsku neznámého.</p>
<p>Vincek a Boža rozsvítili několik svíček a umístili je tak, aby jejich záře plně dopadala na trilobity, vystupující ze skály. Pepín už držel v ruce nedočkavě kladívko a učinil pokus dosáhnout ke zka menělině nejníže položené. Nedařilo se mu však. I tento trilobit byl pro jeho menší postavu příliš vysoko. Vyběhl ven z Jeskyně. Všiml si tam prve několika větších plochých kamenů, odštěpených ze skály.</p>
<p>Přinese si je jako podložku pod nohy.</p>
<p>Vincek teď ve svitu svíček prohlíží znovu ohromné exempláře dávno vyhynulých tvorů a říká: Panečku, takováhle potvora se ke mně přivalit v noci do stanu, tak nevím! Ale nikdo se ne směje jeho vtipu. Tady se legraci nedaří.</p>
<p>A najednou se řítí zpět do Jeskyně Pepín a tlumeně volá: Pro boha, kluci, venku, tam dole u ohniště, tam je Pedrův Dingo! A čmuchá kolem po naší stopě!</p>
<p>Pedrův Dingo! opakuje pomalu Vincek. To není dobrý! To není ani trochu dobrý! Kde je Dingo, tam je i Pedro. A kde je Pedro, tam bude určitě i Ontario! Rychle zhasnout svíčky! Tak rychle, na co čekáte? A sám už skáče k první a sfoukává její plamen. V Jeskyni se rozhostilo přítmí.</p>
<p>Ale Dingo již zřejmě vyčenichal jejich stopu a řítí se sem nahoru se zuřivým štěkotem, zastavuje se před jeskyní a doráží na ně.</p>
<p>Vyběhneme raději ven! Dřív než nás tady uvidí Ontario nebo Pedro!</p>
<p>rozhoduje se pak náhle Vincek. V jeskyni nás nesmí nikdo vidět.</p>
<p>Třeba ji ještě utajíme! Tak rychle ven! Hněte sebou!</p>
<p>Počali sbíhat kvapně po stránce dolů k vyhaslému ohništi, pronásledováni nadále prudce štěkajícím Dingem.</p>
<p>Události dostávají rychlý a nečekaný spád. Z borovicového lesíku a vysokých křovin v něm přicházejí sem již Ontariovci a míří rovnou k ohništi.</p>
<p>Vincka jejich nežádoucí příchod rozzuřil jako máloco. Je po všem, 193</p>
<p>alespoň pro dnešek je po všem. Zpátky do Jeskyně jít a trilobity tam vykopávat už nemohou, aby tam nezavedli i Onta rio. Co tady čmucháte? vykřikl na Ontariovce vztekle. Co sem za náma lezete?</p>
<p>Nemáte co dělat ani tam dole u peřejí, natož pak tady! To jsme si všechno našli my a ne vy!</p>
<p>Ano, našli, ale z našeho notýsku, co nám Boža ukradl v klubovně!</p>
<p>rozkřičel se Virkl. Nikdy byste tu nebyli, kdybyste ten notýsek neměli! Kromě toho, my si můžeme jít kam chceme, tohle místo není ani vaše ani naše, tady může být každej, rozu míte?</p>
<p>Táhněte po svých, přidal se k Vinckovu křiku Boža, do smrti byste o tom notýsku a tady o těch místech nevěděli, kdybysme ho od vás z klubovny neodnesli. Dodnes by ležel nepřečtenej v tom plesnivým kufru, tak jak jste ho tenkrát přinesli od někoho z půdy!</p>
<p>To přinesení, to je ta vaše jediná zásluha a to byla ještě náhoda všech náhod! Nemůžete si dělat na nic tady právo!</p>
<p>Jenda Bičík postoupil výhružně vpřed a napřáhl proti Bóžovi ruku.</p>
<p>Nezván, nezván, tebe jsme měli vlastně spráskat zato, že jsi se k nám vloupal do klubovny, ty jeden zloději, ty jsi vlastně lupič, rozumíš, šel jsi pod zámek!</p>
<p>Kdybyste jemu a Pepínovi vydali jejich věci, co jste jim ukradli, nikdy by nebyli zloději a lupiči, uvědomte si to přece! řekl Vláďa.</p>
<p>Vždyť jsme vám to řekli už desetkrát. To vy jste všechno začali, ne my!</p>
<p>Postupně se do hádky přidávali i ostatní. I jemný Kája Merhaut se svým skoro holčičím obličejem křičel, Strašidýlko plivl na Pepína, písař Ontaria Rob Ház vyhrožoval, že se všechno napíše do skříňky a Vincek i ostatní že se nebudou moci ani ukázat na ulici, jakou budou mít ostudu.</p>
<p>My dobře víme, že jste Jeskyni obřích trilobitů už našli! zdrtil je pak Virkl. Jak jsme tu byli posledně s vámi, Pedro šel sám po stráních na druhém břehu potoka a slyšel vás! Tak abyste vě děli : ta Jeskyně i se vším, co se v ní snad najde, je naše, nebude žádný dělení!</p>
<p>S nepřáteli a zrádci se nedělíme!</p>
<p>Pepín chtěl vykřiknout něco na protest, ale Strašidýlko po něm skočil a vyťal mu silný políček. Bóža se vrhl na Strašidýlka, zasypal jej 194</p>
<p>ranami a porazil na zem. Upadl s ním a tak se zde váleli a tloukli jeden druhého.</p>
<p>Vincek k nim chtěl běžet, snad aby je od sebe roztrhl, ale Bičík jej srazil a začal se s ním rvát. Strhla se nepěkná vášnivá řež, roz vášněné mysli chlapců nezvládly situaci. Všichni v této vzrušené chvíli zapomněli na vše. Na slušnost, rytířskost, i na své ještě nedávné přátelství, zpečetěné talismany s okřídleným srdcem v je jich znaku.</p>
<p>Virkl smýkl Vládou tak, že ten upadl a narazil hlavou na velké kameny, ohraničující staré vyhaslé ohniště a chvíli tam ležel skoro omráčen, než se mohl namáhavě opět zvednout. V očích měl kalno, hlava mu třeštila, jeho oči rozeznávaly vše jen matně. Ale to přece jen viděl, že ve rvačce pět Ontariovců s Pedrem jako šestým nabývá vrchu. Kromě toho Virkl a Jenda Bičík jsou starší a silnější. A do vřavy urputné bitky nepřetržitě a zběsile štěkal Dingo, sápal se na Vincka a zase na Vláďu či Božu nebo Pepína, uhýbaje jen před jejich obrannými kopanci.</p>
<p>A najednou s protější vysoké lesnaté stráně se ozývá nový křik, kamení a hlína i záplavy chrastí a listí z loňského roku se sypou dolů pod nohama kohosi a k ohništi sbíhá několik postav s tor nami na zádech, proboha, Zelené vesty!</p>
<p>Co děláte v našem kampu ? křičí jeden z nich a vrhá se mezi klub ko zápasících. Ven odtud! Nebo vás vypráskáme a vykopáme!</p>
<p>195</p>
<p><strong>46. Boj o život</strong> Vláďa je postřehl jako první. Trochu se tou hrůzou vzpamatoval ze svého omámení po pádu na kámen. Ale přec mu ještě není úplně dobře, hlava se mu točí, nohy nechtějí pevně stát, vše se s ním houpe, cítí se jako na vlnách, ale co to je? ? I jiní se tak divně potácejí a padají, je to sen či co a vtom již kdosi ze Zelených vest výstražně křičí: Všichni pryč, pryč, propadá se zem, utečte, rychle pryč!</p>
<p>Vláďa podvědomě uskakuje několik kroků dozadu, také někteří chlapci se rozbíhají, v zemi se objevují široké zlověstné pukliny a najednou za ohlušujícího praskotu a rachotu mizí s povrchu místa ohniště, propadá se kamsi do hlubin a za ním se sklápějí dolů celé kamenné pláty prostranství, kde až dosud všichni stáli a mezi sebou se rvali, otvírá se hrůzné černé podzemí a do vzniklého otvoru se nepřetržitě sype proud kamení i hlíny, kamenné plotny se lámou jako z papíru a všechno všechno letí dolů a Vláďa vidí s hrůzou, jak s tím vším tam nezadržitelně sklouzávají i nějaké postavy, kdo to je? Snad Vincek, ne, ten včas uskočil, Pepín to je, Pepín a někdo z Ontaria — proboha, Ježíšikriste a zase za nimi se valí a letí tam dolů další balvany a kusy skalnaté země a nepřetržitý hluk teď končí tam kdesi dole a pak už je skoro ticho, hrozné ticho, jen malý pra mének drobné prsti pořád ještě syčí po nespadlých nakloněných kvádrech tam někam dolů.</p>
<p>Kájo! křičí zoufale Virkl a běží nerozvážně na sešikmené ka menné pláty, jež se jako zázrakem ještě udržují a kývají nad propadlinou.</p>
<p>Jeden ze Zelených vest ho prudce odtahuje zpět a křičí: 196</p>
<p>Blázne, zatracenej blázne!! Chceš tam spadnout taky ? Tam těm už nikdo nepomůže, bud rád, že jsi živej!</p>
<p>A Pepín, vyjekl Boža a dal se do zoufalého pláče. Pepíne, Pepínku, slyšíš mne? Jsi tam dole? Můžeš ven? Prosím tě Pepínku, Pepínečku, aspoň něco zavolej, něco řekni,ježíšmarjá co já řeknu vašim doma, Pepíne, slyšíš nás? Dopadl na kolena, zakryl si tvář rukama, sklonil hlavu až na zem a zase si v bezměrném zoufalství a strachu rval vlasy.</p>
<p>Zelené vesty zde stály jako sloupy. Výrostci byli také vyděšeni tím, co se stalo, i když z jejich party nechyběl nikdo. Svým po plašným křikem na počátku propadání země snad i leckoho za chránili. Jeden z nich, jemuž říkali Kid, postoupil až skoro tam, kde se země propadla a řekl: Třeba se dá ještě něco dělat, jen nebláznit a neriskovat.</p>
<p>Propadlý otvor byl teď skoro celý zakryt směrem dolů nakupe nými těžkými pláty skály, zmenšil se jimi tak, že by se jím snad jen malý chlapec protáhl. Žádná technika jimi nepohne, nespadnou-li samy.</p>
<p>Kid si lehl na zem, dva z jeho party jej přidržovali za nohy a on se zvolna plížil a soukal po zkrabatělé zemi dolů k otvoru. Zezdola se poprvé ozval slabý nářek.</p>
<p>Jsou živí! vykřikl radostně Kid. Slyším je! Haló, klucíí, je to dobrý?</p>
<p>Nebojte se! Je vám něco? Napjatě poslouchal a okolostojící chlapci jen nejasně slyšeli, že dole někdo něco odpovídá, slabě a trhaně. Ale Kid obrátil hlavu od otvoru a vykřikl dozadu za sebe: Říkají, že jsou moc potlučený, ale snad jsou celí, jsou v nějaké šachtě, nemůžou po ničem vylézt nahoru a někdo tam snad má zlámaný ruce nebo co.</p>
<p>Já tam pro ně vlezu! vykřikl Vláďa. Já se tam snad pro táhnu!</p>
<p>Ty a nebo támhle ten druhej! pravil Kid a podíval se na Roba Háze, který byl s Vládou přibližně stejně velký. Nikdo jinej se tam asi nedostane, vy dva jste tu nejmenší! Strašidýlka pře hlédl.</p>
<p>Rob si zoufalým pohybem zakryl oči a křičel: Ne, ne, já ne, to mě radši zabte, ale já ne, já bych se už nedostal zpátky, já to vím, já ne.</p>
<p>Dal se do běhu směrem k borovicím a jeho vyděšené volání bylo ještě chvíli slyšet, než zmizel kdesi u Stříbrných peřejí.</p>
<p>Nastala krátká rozčilená porada. Řídil ji Kid a Vláďa byl skoro rád, že jsou Zelené vesty tady. Čtyři lana jsou zde. Vincek i Vláďa, Boža i 197</p>
<p>Pepín je mají ve svých tornách. To je k nezaplacení! Při váží Vláďu na jedno z nich a spustí jej dolů. Uváže tam na lano napřed jednoho z propadlých, a když bude vytažen, spustí chlapci lano pro druhého a nakonec tak vytáhnou i Vláďu. Jen pozor, aby se lano nepředřelo o ostré hrany kvádrů v ústí otvoru.</p>
<p>Vláďa si svléká teplákovou blůzu i kalhoty, aby látka nedrhla o okraje otvoru. Snad by se do něho v teplácích ani nevešel. Někdo mu nacpal do kapsy trenýrek sirky a malou svíčičku z Krabičky poslední záchrany. Vincek mu uvazuje v podpaží lano nestahující se dračí smyčkou.</p>
<p>Pláty puklé nespadlé kamenné půdy se pořád nebezpečně pohy bují, a Vláďa má hrozný strach. Ví, že mu hrozí nebezpečí života. Což když se kvádry sevřou a rozdrtí ho, až se bude prodírat mezi nimi dolů ?</p>
<p>Nebo se zavřou nad ním a on už nebude moci pak ven, ani Pepín ne, ani Kája Merhaut! Všichni tam zůstanou navždy a umřou hladem a žízní, nikdo skalními deskami nepohne, ani kdyby sem přijel sebevětší jeřáb. A jak by se sem vůbec dostal? Nebo spadnou balvany na něj, až bude už dole a rozmačkají ho na kaši.</p>
<p>Šourá se vleže po sešikmených plátech, po zádech, nohama k otvoru.</p>
<p>Už cítí, jak mu chodidla spadávají do prázdna. Pláty se mírně pohupují. Z Vládi se lije pot strachem, ačkoliv má na sobě jen trenýrky, a kámen studí jako led. Zdola slyší Pepínovo sténání a naříkání. Kája Merhaut se neozývá. Je snad mrtev?</p>
<p>Vláďa v ruce táhne ještě další dvě lana. Je to vylepšený nápad.</p>
<p>Nebude nutné po vytažení prvního chlapce z podzemí lano znovu vhazovat. Jejich konce drží nahoře spolu s tím, na kterém visí on, spousta ochotných rukou, ať již to jsou ruce jeho kamarádů, nebo Ontariovců, či Zelených vest. Teď je všechno nepřátelství a všechna touha po pomstě zapomenuta. Všechno je jako větrem odvanuto. Teď jen aby se to povedlo! Aby tam nakonec snad nezůstal i Vláďa jako třetí. Vincek vedle Jendy Bičíka, Boža vedle Kida od Zelených vest, ruce všech se vzájemně dotýkají v jediné a svorné touze za chránit ty dva tam dole.</p>
<p>Vláďovi už komíhají celé nohy až po pás v prázdnotě, cítí ledový chlad, čišící z podzemí a teď se sune po šikmé skalní desce do tmy i 198</p>
<p>horní polovinou těla. Ostré hrany kamene ho řeží a děsí. Je u nich již hlavou. Teď se tak ty kvádry sevřít, co by z něho zbylo?</p>
<p>Pomalu, pomalu, pomalu, volá úzkostně nahoru. Zdá se mu, že jej spouštějí příliš rychle. Teď už je pod úrovní země celý. V šachtě je hrozná zima a Vláďa dýchá ztuchlý vzduch, páchnoucí mokrou mazlavou hlínou.</p>
<p>Ještě pořád sjíždí dolů. A teď naráží chodidly na nerovné dno, tvořené hromadou nakupených kamenů a zlomků skalních desek, spadlých seshora.</p>
<p>Dobrý! křičí nahoru přiškrceným hlasem. Nahmatává roz mačkanou krabičku zápalek a rozsvěcuje svíčičku. Ruce se mu třesou strachem i námahou a zimou, škrtá čtyři sirky, než se mu daří svíčku zapálit. O</p>
<p>kus dále vidí v jejím svitu Pepína, podivně pokrouceného a chvějícího se chladem a hrůzou. A vedle něho leží na kamenu Kája Merhaut.</p>
<p>Oba mají odřené obličeje i ruce. Z oděrek jim místy prýští krev. Ale jsou šťastni, že je Vláďa tady, a že snad přece ještě jen budou zachráněni. Zdá se, že Kája je postižen více než Pepín. Zůstává ležet na kamenu, zatímco Pepín se snaží doklopýtat přes závaly kamení k Vláďovi.</p>
<p>Neboj se, Pepíne! říká mu Vláďa konejšivě, ač by sám potře boval uklidnění. Oba vás dostaneme nahoru, dobře to dopadne, uvidíš. Káju vezmeme jako prvního, ať je tam radši dřív. Kájo, můžeš se postavit na nohy? A ty tepláky musíš sundat, neprolez bys!</p>
<p>Kája chabě říká, že se o to pokusí. Je těžce otřesen. Obtížně vstává, ale daří se mu to. Pracně a za Vláďovy pomoci sundává teplákovou blůzu i kalhoty. Klepe se teď ještě víc než předtím.</p>
<p>Můžeš sem blíž? K provazu, víš? říká Vláďa a podává mu obě ruce, aby se Kája dostal na vratkou hromadu sesutého kamení. Konečně je Kája zavěšen do smyčky lana a Vláďa volá nahoru: Hotovo, můžete vytahovat, pomalu, jen pomalu.</p>
<p>Kájovo tělo se zvolna zvedá, nohy se již odpoutaly od kamení, a když Vláďa zvedá svíčku, aby viděl na Kájovu tvář, zdá se mu, že se Kája trochu pousmál.</p>
<p>199</p>
<p>Nahoře otvorem v propadlině je velmi těžké dostat Kájovo tělo ven. Kid a Sandy od Zelených vest leží oba na prsou, ostatní je drží za nohy a pomáhají Kájovi dostat se hlavou nad úroveň propadliny.</p>
<p>Kamenné desky pod nimi se pořád houpají.</p>
<p>Pepínova záchrana je snadnější. Pepín je menší, lehčí, a nadto se zdá, že je méně otřesen a vyděšen než Kája. Sám pomáhá rukama při svém vyprošťování. Asi se také tolik nepotloukl jako Kája.</p>
<p>Vláďu vytahují ochotné ruce jako posledního. Znovu prožívá okamžiky nevýslovného strachu, když se prodírá úzkým otvorem mezi ostrými hranami rozlámaných kvádrů. Ale všechno dobře dopadlo.</p>
<p>Máte to dobrý, kluci! řekl jeden ze Zelených vest, když byli všichni tři nahoře. Máte opravdu víc štěstí než rozumu! A zmizte odtud a už sem nikdy nechoďte, i my tady končíme, přišli jsme tady o svůj kamp, když jste nám ho tak parádně probořili a už nikdy nechceme nic podobnýho zažít. Nechtě to tady všechno na pokoji, i tam to nahoře, jestli jste sem snad kvůli tomu přišli! Mávl neurčitě rukou směrem k Jeskyni obřích trilo bitů a dodal: My si najdem jinde lepší flek, víme o několika.</p>
<p>Odcházeli zvolna se svými tornami na zádech, v zele ných vestách, od nichž povstal jejich název, zvolna se hrabali do protější stráně, odkud sem přišli před půlhodinou.</p>
<p>Děkujem vám! zavolal na ně Vincek. Ten, jemuž říkali Sandy, se otočil a vykřikl: Za co?</p>
<p>No, za pomoc! Moc jste nám pomohli.</p>
<p>Na planině v uctivé vzdálenosti od propadliny zůstali chlapci sami, Ontario a Vincek s Vláďou, Pepínem a Božou.</p>
<p>Když zjistili, že ani Pepín ani Kája neutrpěli žádnou zlomeninu a že až na podrásané tváře a ruce jsou zdrávi, blažená radost se zmocnila myslí všech. Jak se jim najednou zdálo vzdálené a mali cherné jejich vzájemné nepřátelství a hašteření po té hrůze, kterou všichni právě přestáli.</p>
<p>Zírali teď rozpačitě na sebe, neschopni slova a přece cítili, že by se mělo něco říci. Ale nikdo nevěděl co. Až Milan Virkl začal.</p>
<p>Přistoupil k Vláďovi a řekl: Děkujeme ti za záchranu Káji. Byl jsi 200</p>
<p>jedinej, kdo měl odvahu se tam pro něj spustit.</p>
<p>Nikomu z nás ostatních se tam moc nechtělo, i kdybysme se tou škvírou dolů protáhli!</p>
<p>Vždyť já jsem tam šel ale taky pro Pepína! odmítal díky a uznání Vláďa.</p>
<p>A vy jste pomáhali tahat lano, přidal se Vincek.</p>
<p>Chvíli bylo zase rozpačité ticho, ale pak to Virkl řekl naplno: Kluci, heleďte se, nebylo by lepší, kdybysme se zase smířili? Jak to bylo príma, když jsme spolu dělali ty Terasy, podívejte se, my vám už nic nebudeme vyčítat, nevyčítejte nám nic vy taky a tu jeskyni, co tu někde je, tu si klidně vybrakujte sami, my z ní nic nechcem, vy jste si ji našli, tak je vaše, my jen chceme, abysme spolu zase přátelili tak, jako při Terasách!</p>
<p>201</p>
<p><strong>47. Toto je sídlo naše... </strong></p>
<p>Co ještě k příběhu dodat?</p>
<p>Vincek, Boža, Vláďa i Pepín ještě rádi přijali nabídku Ontaria k novému přátelství. Snad jindy by taková smiřovačka byla těžká, nemilá a nikomu by nešla od srdce. Ale zde, po hodinové hrůze, ve které šlo o život chlapců z obou part, bylo vše docela jiné, změklé, zjihlé.</p>
<p>Ochotně zavedli užaslé Ontariovce do Jeskyně obřích trilobitů, když napřed Pepínovi i Kájovi ošetřili odřeniny. A pak po celý zbytek dne tábořili společně dole u Stříbrných peřejí v záplavě jarního slunce a spřádali plány na společné letní táboření v tomto kouzelném údolí, na stavbu přehrady, na nákupy stanů, na nové podzimní Terasy, a na mnoho jiných věcí.</p>
<p>Po marných pokusech vytlouci alespoň jednoho trilobita ze skály v Jeskyni co ukázku pro muzeum, dohodli se, že v muzeu svůj nález jen ohlásí a jeho pracovníci již sami obstarají vyzvednutí vzácných exemplářů. Jejich hlavní úkol, nalezení Jeskyně, byl splněn.</p>
<p>Správa muzea byla velmi potěšena sdělením hochů. Několik odborníků se jimi dalo do Země nikoho k Jeskyni obřích trilobitů dovést a zkameněliny opravdu ze skály vydobyli. Chlapcům na bídli odměnu, ale Vláďův otec navrhl, aby se jí zřekli. Bude jim docela stačit, když k vystaveným exemplářům bude připojena ta bulka se jmény nálezců . . .</p>
<p>202</p>
<p>Zelené vesty si našly jiný kamp a zdálo se, že i na ně zapůsobila otřesná událost, jež mohla skončit smrtí některých účastníků. Už nebude nikdo házet v Zemi nikoho kameny se skály na Božu a Pepína jako kdysi, když tam chodili ještě sami dva ... A snad ani rozbíjet výklady!</p>
<p>Jaro pokračovalo. Země nikoho se zazelenala novou trávou, za plnila se kořennou vůní a rozkvétala tisíci keři planých růží, bílých trnek, záplavami barevného kvítí. A s nimi rozkvétalo i přátelství chlapců obou part, znovu stmelené strachem i šťastnou záchranou životů dvou z nich tam nahoře pod Jeskyní obřích trilobitů.</p>
<p>Když jednou později na prohřátých plotnách u Stříbrných peřejí znovu o té děsivé události hovořili, řekl Vincek odmítavě: Nikdy už tam nahoru k Jeskyni obřích trilobitů nepůjdeme! Nechci to místo už nikdy vidět!</p>
<p>To se ví! přizvukoval Jenda Bičík. Co bysme tam dělali?</p>
<p>A Vláďa se blaženě rozhlédl po kouzelném údolí s loučkami, se Stříbrnými peřejemi, teď již pěkné vzdutými začínající přehradou, rozpřáhl ruce, jako by vše to zde chtěl pojmout do své náruče, a zvolal:</p>
<p>Ano, správně! Co bysme tam dělali? Tam je jen kamení, stín, zima a ta strašná propast. Ale tady je slunce a voda, klid a mír! A proto ne tam, ale tady, rozumíte, u Stříbrných peřejí, tady je sídlo naše, tady je náš kraj . . .</p>
<p>203</p>
</section>
<section>
<p><strong>Obsah</strong></p>
<p>1. Zachycený hovor</p>
<p>1</p>
<p>2. Proč chce Vincek píšťalku 4</p>
<p>3. Světlo letí znovu tmou…</p>
<p>8</p>
<p>4. Cesta strachu</p>
<p>12</p>
<p>5. Vinckovo proroctví</p>
<p>16</p>
<p>6. Křiklárna se mstí</p>
<p>19</p>
<p>7. Skrýš U strakaté kočky 24</p>
<p>8. Ontario a jeho Žhavé pomezí 28</p>
<p>9. Ztracená příležitost</p>
<p>34</p>
<p>10. Co je za skalní stráni?</p><empty-line /><p>38</p>
<p>11. Zrádná fotografie</p>
<p>42</p>
<p>12. V osidlech Ontaria</p>
<p>46</p>
<p>13. Střetnutí s Pepínem</p>
<p>51</p>
<p>14. Rána do tváře</p>
<p>54</p>
<p>15. Přistiženi</p><empty-line /><p>57</p>
<p>16. Proroctví se vyplňuje</p>
<p>63</p>
<p>17. Zachraňování Pepína</p>
<p>68</p>
<p>18. Boža s Pepínem vyprávějí 72</p>
<p>19. Odvážný plán</p>
<p>77</p>
<p>20. Vzrušující přípravy</p>
<p>82</p>
<p>21. Trampoty s hodinkami</p>
<p>87</p>
<p>22. Vzhůru do klubovny Ontaria 90</p>
<p>204</p>
<p>23. Vláďův postrach hoří</p>
<p>96</p>
<p>24. Stříbrné peřeje</p>
<p>100</p>
<p>25. Přepadení v Krocanově ulici 105</p>
<p>26. Nová starost</p>
<p>109</p>
<p>27. Jak vydělat peníze</p>
<p>112</p>
<p>28. Petrovo znepokojující přání 116</p>
<p>29. Někdo za námi jde</p>
<p>120</p>
<p>30. Chýše smrti</p><empty-line /><p>124</p>
<p>31. Co s hrůzným nálezem?</p>
<p>128</p>
<p>32. Zelené vesty přestupují zákon 131</p>
<p>33. Vláďa korunním svědkem 136</p>
<p>34. Bude Pedro mlčet?</p><empty-line /><p>141</p>
<p>35. Ontario vyhrožuje</p>
<p>144</p>
<p>36. Zbraní otroka je zrada</p>
<p>148</p>
<p>37. Zima jde krajem</p>
<p>154</p>
<p>38. Vincek plánuje závod</p>
<p>159</p>
<p>39. Běží se první Terasy</p>
<p>163</p>
<p>40. Návrat Zelených vest</p>
<p>168</p>
<p>41. Osudná mapa</p><empty-line /><p>171</p>
<p>42. Hodina velkých událostí začíná 176</p>
<p>43. Talismany jež nikdo nechce 180</p>
<p>44. Kdy Ontario promluví?</p><empty-line /><p>185</p>
<p>45. Nečekané setkání</p>
<p>188</p>
<p>46. Boj o život</p><empty-line /><p>193</p>
<p>47. Toto sídlo je naše</p>
<p>199</p>
<p>Obsah</p><empty-line /><p>201</p>
<p>Nakladatelství: Státní nakladatelství technické literatury, 1990</p>
<p>205</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEASABIAAD/2wBDAAYEBAQFBAYFBQYJBgUGCQsIBgYICwwKCgsKCgw
QDAwMDAwMEAwODxAPDgwTExQUExMcGxsbHCAgICAgICAgICD/2wBDAQcHBw0MDRgQEBgaFR
EVGiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAImAWcDAREAAhEBAxEB/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABAIDBQYHAQAI/8QAWxAA
AgECBAQDBQMIBgUIBQsFAQIDBBEABRIhBhMxQSJRYQcUMnGBI0KRFTNSobHB0fAWJGJyguE
IF0OS8SUmNERTg6KyRWNkc3QnNTZVk5SztMLS01SVo6Ti/8QAGwEAAgMBAQEAAAAAAAAAAA
AAAgMAAQQFBgf/xABCEQACAQIEAgcECAUEAQQDAAAAAQIDEQQSITEFQQYTIjJRYXGBkbHBF
CMzQnKh0fAkNFKC4RVDYrLxJTVTkhaDwv/aAAwDAQACEQMRAD8AgqzwewqgF9N0pt/+8vhf
+8zo0/s0ZLIxAGrxRki/l9PwxrQmQtficrv0wYlHDN0W3h73xQZOcO13u8NRzJZN4yY020n
TgJIvkQdbMk8zMi21G9ydz64YgRnVL0JJt8JxZQ27OVvv6jFlHjL4hpHbff8AHr54gIoz3t
b5YIgvnN074EsYdHvv8V9/PbfF3LseMjR2JNlPUevpiiznLkV9Qk2vcj92JcrKPirdEb4i5
OzX/HbFFj1BeaZVBPXFSdiItGSvlzVdTDmFOump8ENTO/hjZTcX9Lr8X6sZ2/AzVrlZkUop
bUS/7d/2YamaEKLxTr/WHIliuNY6Mp6C1uoIxWq2BkmRXPfe+zA+A3N7dLeW2NAI7zHUjc7
dLG+JcsbepldyS58r6t/TBObByoa506qRzD123xLljkdXUqhHMceYubYvO/EmVCKiScofGS
DviXKsMGaZjrDHcdcVcsdE1Rp5YmbTttfbF52VlPNVVSiwlbbpY27f5YmdkcT35QrBa00g0
9DqP6sXnfiTKvAVJm+Zy2E1TM9vN2I/WcVnfiRQj4DiVlSD4ZGBv54HM/ELKh337MGJJnkc
jfVrY/XEzvxJkXgjstfXzKFkmlYLuCWJ6fPEzsrIhuSurdAXnOVHUFicXnfiTIhtcwrAukT
Saegs52xedlZF4DbVMurxOSe2JdkPNUzjxK7f398VmZLISlTUSP45329em2Cc2DlRYBwfxX
MVjo45p2KLIW1WTUxPhVr6bqPiudsL64lkyFnp83p3dKppITG1ikpKkm9jpB6+p6YPOy7IZ
NTUa7aza/S/bFXYR2KrkQgcwgDf54oskVqsyqtEUc8khPwJzD9epsMTOwZKKWoU+R59pR40
Mt/FaKRJWAt3VCTgrsUq0ATiXM88kyiOkrpJjDG6iOKcHawPw6vEB8tsDJc+Yaa5Gw5it/Y
jlo/sUt/97HL/AN1nUh9mjJ5JuUdF7o23n9PnfGiwDH6GReU8ZULItt/TDBIiURt9oNr/AJ
2P94+fXEuRIImDU8fL687xJY7qdj87YpMuwBKCz69Nh3t54JFSGG074MASpO3Sw7eeIWIkU
i7dB2xYJwo8Z0MpXUAd+/cHFlCwT53I7nzxRaHVu25/HAhoXKI73Q7bW9MQgjwlTqHiOIRC
fFbYasWCchkeL80dL77/ALsU0QLgq572bdnFx90WPzwDiUSHu0DQ6VuJ3QnU3T5d9sLuWRz
wKhFysZ7gblfn8sMuWBVFN9pzbkpfZ+x8r/TDIyFpDdrG1/UYIsTIv8/PFkESR/Z9LHof4/
rxYIiMXFvLbEILIIHxb4hQ0NlMfbfbELOodvK38MQhyX4LjFlDO/4fXFEFpfVY9MQIJBUAb
+I9R3tgSzqMQNj88QodFNUH/Zm3qMQu6OTUlWB+Zezd7YtFNo7FleYy35dO8jKushN20jvY
bn6YsBzRIUfB+f1Vi1G8aadXMYaRYb9T6YpysVe51+Ecy1xqqDU1mU3+Ed7nbp5YiAdRIey
7gvMWmSWZo2ga4k0sSbGy9bWub7YOURX0leZqnsuymKnnrcuqqh5EnRJoiv5kMSbqGO+vce
E4CjCDlaQGJrSjG8C8/wBG4aiaSnzKiWqiKMkFSQjWU9RZr6bj6Y10sJlbvqmYq2PzJOOjW
6Mu419kGXx1HMo/+TjISYWUF6dvQrcctvlthFSnKG+q8Tfh8Sqi038DMs44XzTKiPeYg0Vy
RNEdQ289tsAakyPT4NWpfi0hL+I9728hiBDlPUz00yz07FZFNw3liWBkr+h3Ms3qp8rkpam
WSYFkKCRi2hlPVb+hIxTQt01e60NwzfmL7EcrK9kpSR02vjmR+1ftOqvs0ZBXSa11DY/eHr
jVFCpSHKeW2hzcm2LKY9FFrlLjp1Yny/fvi2AguZqap8CeJgBpb4dx29cBsNRHSgKQb/3hg
0LY3KDpJ6eeCTKYKzEHyPrgwB66ked+mBLLfmuXU+a5FDUQEGWnXTHbrsBdTffGeEssrGlw
vH0KgqG1vhxpbMw6i6H0uNsAGcKg27DBFCNKFT5jb/hiFCR16Wv2xCCLb6h0HlggRsu977g
j9uIQPy+rn94WMbhz4vM/U+WFziS5JVFKkza3W7HYFdiSvfthOaxYJ7q2kpKRpKm6qem9xt
6YPMUQ8iaJLN22B6jbD0wBSkOdPcdPLFhXEg2+zuWTfw9t8QgNukrJ/NjggRZ2sSbg7H0xC
CW2OwubX2/DEKPW0+EfT8MQsRIw5e2IQbBPS2IUdjud+2IWEKq2BPVz0wIRN5XRmEGdwBsf
XSNu3mcRagVJcgqoraaE/aMB/ZFyb/3euLFpNgX5TLAyRqdH3mOyYheUleF84pMszBazMkq
KqmXSfdqSYQXKnUAzEE2vbdSDgZRuU1qWKn9oeXx2lNLKs58UrNLtcHUB8Emu7bkkjba2K7
XghPVc7ss0/EvCeZMsIhpqJPin57EsBbfQdNyf0bYV2kOzxkQtTJlMRn92R4oNG7nS0ehza
PVYqfGRcDDFJ8xLprkE5VxfT5DQULU1Ema0VO7tXiCXXPErbqyptuDuwP6sHCST2TYNWE5a
XsXzhP2l8O5/IYoqlUmcnkIwKsy9gynowHrbG6GKV9dDk1sHKBaamGCojaGpjV4m2MZ3GNb
MsW07rco3E/ARaFmoPtowL8oi7KPT9MfrxjnhucTqUOIX0np5mLcTcHz0qSV0EBRFPjCeJN
zba3wn0OMx04VEVAMyNv1xQ0TW6DTcwfEWGrFAs3/Phb2K5andY6S/445UX9azpW+rRjVVC
LafvHYgeY7DfG1MztCqaMKpufg6E98RlpEvT0ErUhaOTWzLr23AH+WKuW0Xz2E+zzJOMeIq
6iz9pZaemo+fEIH5J5nNVbki56HpinICreKuV/2o8OUPD3Hmb5TlusUFJIsdOkrcxxeJWY6
up3bBoCMm1c0L2M+xDh3ifhioz3ih5kp5J+Rl3Jl5Asnhd2JBvqkbSvywOexVWeXRFI9tHs
2pOCuMDl9DzPyVVQJU0DynU4+7IpawvpdfwIw2L0AhK5YvYH7JuFuO6XOZM7NUrUEkCU5pp
RHtKHLarq1/hGAlOzLnKxoHDXs49hOa1dRw/kWd1lRXxCQvBzTqHLOlyNcSqdJ62wqUtdUR
VZpeRhntF4Gk4V4tr8iZzL7u6tFKnWSKYao209jvYjzw3MMh2kavlPsE4L4d4Xhzv2lZzLS
tMFvSwPykjdxcR3VXkkkt1C4ByAlV1tHcZ4n9gnB+a8IzcTezrM5K+KBXkNK7c0SCLeRUOl
HWQD7rDfFwncpVbd4yvgTgup4w4hosioJVjepu0s7C4SJBqdyNiSB288U3Y0Nq1zaKn2C+x
KgzSk4azPPq7+kdaoEKB1XUz/D4REyLqI2DNvi+tsZetk9loZH7V/ZfVcA8Rx5a1WKykqov
eKGpZdDMgOlkddwGU+Wxw1PQKM7lrzn2FZFQex5OOVzOqlzB6Omq/dCI+RqndFK3A12Grbf
Awncp1NbGORqIiD1dd1Pa+CYdy9+zbhqbjfi2kyG7RxSa5KqoUX5cCC7kX23JAHzxnlCxd0
aF7UfYRScI8Kvn1Dmc1cKaWNKlJ40XTG5067x+T2BxLCozuzO+EuAMn4t4wy7JKzMGy2PMY
n5NXCqSFqiNdQTQ2kAOoNvX54uFSwTVhn2vey2b2f8AEdPliVjV9LU0wqaWraMRsfEVkVlB
I8JHbzxoTuVGVyeyT2G0tV7Kajj/ADfOZMujjhnngo1gWTWkbaIvEXU3lk2G2Bza2JOdmZD
Ot7SdJAN7YYENjQwudrdRiwTz3t6eeIWda369sQoZKta36jiEGwp7fjiFjsXriiw2ggE8+p
m0hPPviimyaNRFEuw8Vr2Hl5nBCrENU1gkZtMQBfcud2xQxIH+1drkk/PEIOpR1QXVqslr6
ibYuxWYdpgytZW1N36sDi0VIL94rFU2KIO3bYj5nrghWVDkWYVwg9395Cxyf7MDbfr+zAyR
MuuwA9ZWUFe5pKq0i3XnQMSpHT4ttsBZDhh6kzycwtyn2+AWG3fa1m/bi7Esab7N/ajxBT5
stBmlVJmWVMuhZJNPMg0naS9rsOxF++Dp1XB+RgxWCjJXirSNwWvV1SWG0kUgusq2IN91sP
XG51eaOQqXJ6EfmmRUVbTTzLCnvki3LLuGNvhbsQcFKCkvMkK7hK33T5s46yFctzaXQmink
cmIdvljnHo4MqdVcQW7XGJII+juIkVfZJQG+m0VGf1jb644q77OrHuoyWRaapRgUMZPhIAF
7g+g640K6L0kR8dO0eoavEvcfo9jjRe5mtYu3s74T4g4mqpaTJqf3wwR66oF1TQrGwa7kX3
2sMDIjdtWzYPYHw5NkftB4hoapdFbS0nLnj6hbyIw3G2B1E12nHQqHtR4MzXOPatnEVLpJr
6yKOnXvqaJFv8Aj1GCzolJdg2Djn2dcUS8AZPwlwXLT00dBJA1RNUSPGWFN9omnSr31T+Ns
TTmIU+3dkT/AKR3CNVnHs8p86eNfyrkWmeqEe45UoC1AU7HSrWb5DBU3yKpvteRC/6Jawih
4k5Qt9tS3P8AhkwD3G4jkWD2aR+x6XjvOl4Uo6iDiajFR7zNVcwpvNolMQZyD4/ltgpt8xb
csvkY/wAYVVbB7ZP+c08U1VTZpTe9zhSsZhV0aMohvpXl22ubYComkaaD7Jo/+lUlQct4dk
/6oKioDntzGRdG/qoa2C5CcLuwv/RbSZOEs5llGmiau+yJ+HwQrzDfp5XwtLULF8jHOAsyz
zLfaM2acJZe2aTRS1LJQxKW10juQw26DSRY9tsFU1HOCy6+BsldxZ7KONM/hybi/I6zJOKd
UdLEZw8Uyu+8aCop2uLlttYtiszW6M+SUdtUZV7dfZqODs4oXp62or8tzJJDTircyTwtERr
QufiU6wQbYfFK2mhKcr8jVOLFv/ou046XyvL/AP8AFiwFP9Rcl9Z7T5Y93KsfvX6DDcxosf
TP+jTwhWZRwbmvGAo+fmuao6ZVT3Cl4Ke+kXJAHOm7+QGFyd2JqvkWr2b8M8ZV/s9zvhn2g
UjRTV0tUFmeSOXVHW3kYjQzW5crta/pir2lcCVuR8q09Pn3DnE7q7mHN+HavWNX/a0r/sNv
wwdSy9o+Op9Ee3PIR7Q+AuFeIMjXXPPVUywEblYsztEQf/dy6L/LA05aCYLtWIL/AEm87pc
h4T4f9n2XHTEscc1QBt/V6QcqBT/fkBb/AA4Kmi49qVz5pYqQbDfDBthhVI8J3IwYLOMpsL
7Bth/HEIclPhDeR/diEGSxJH44hBUa3I9e2KZB6wtYdfPFFhkAdU32C7n+fXFECon+zcswS
4vc7sb+QxGwGgVYpJpbQReJdzff6m+wxRAn8lyKwvKNXXpfc/txMxLjMkTL4BLsp8b9N/L1
OGEBS+qXTFGZCPg73+eIQ8OazNcWc7csDv5AdsQgZFQtbVKLyMNSL6DufTBWBbAaloS7NEj
I17P5D5d8AHsMB2BPl0viFlipc2WtkiSeGGJ0N3qKdNEvLsUdNK2VxuDbqLbd8Jy2LZsXsw
4rgzOl/JnNfSi2gsoFnU6n8Q/S6r+7Gyg+Rx8ZSyPMaJ9+4O/f/hjoHHexm3tO4SXMotUX5
xiXp/Iv3Q388YMRHLK/Jnd4fXzQt96PwPnzNIXhVo3BV1axB67bW/HCWb2fSuZwe8eyyihJ
0h6elu3fsdvXyxxv9w6j7iMbrIauic80GVVvaTvbvfz/AJ7Y1pJiVUsDzFlYSBSUK3YG2/n
golt8yb4I4+zrgvPBmuUsnMKcuSCUao5Y235bgEEbgWINxgmri5JPRmrVH+lrWe5v7nw3T0
+ZyKAah5i8erz06EZrerYrIzP1XnoVr2Ze07MIOJpc2zSMZnVO0kyvK+n7aX72wNtr2wurG
zuaYxzQyoR7WuMq7Ps6lzGTmUjGJEiiilYKiKNrEW3uSTtgqeu4lUrDnBft2qsg4NqOFsxy
sZzSVHPHMmqGjblVC2aPdZLi5JHzwWWz0KlSuC+yn2w/6vIcwhiywZmleYZN5+UU5QYW+B9
V9WKabGVaebYh+CPalNwrx/V8WJQ+8pXmq51EJNFhUvzPj0n4Gt23wyauLcOzYV7ROM6fjL
iCo4kgoloDUxRRT05k5wZ4106tWlLXQAYFPkw4QcUXrhj/AEh4oMgh4f4vyaLiKiiURxzak
LmNNl5iSgq5A6NscKimttipUbu6G+Mf9ISStyF+HOFMmXIMvkQwyPddYhb4kiSIBI9V9zcn
BakjQd7y1M+4I40zThPP6fOssVOfCCkkMn5uSJxZo2t522PbAyiPksyszX39vns3qcwiz+v
4MduJIQOVVDkvYqPDaU2O3Y6bjF5mZlRmlZPQy72l+0/MuOc6jrayFaajpUMVBRLdgiMbsS
2xZ2tubDywaGU6eU0nIv8ASF4Po+DqDhzM+H5MxpaOmippw7wyRScq1joceYvuMLTkhcqV3
e5WuPvaP7NeIuHHy/JuE0yetM8be/JHTo4RWu6goAfGPphinIuNOV9WGcb+3da3gzL+HuCa
WtyGOiaNHnEqpJ7vAulI1eM/eNi2Kj5guk27siPZ57bc84bzuKu4gzSvzehMbx1GXPOZmu2
6Mgc2DK1uva+BktdCOmreZWfapxxkvFPGc/EOR0c1GtRHH71DU6C3OUaGcBCykFQv1vh6V1
qSMWi/eyL/AEhso4Q4TXh/PaCqq/d53koZaYR6RFIdZQiRktpkJtgHB30BnTbMu9pvG78ac
bZjn+h4qaoKx0cL/FHBEumMG1xfqTbucOS0ChGyKra/TvtviwgeTmBjgkVY5sdwdvLpiwT0
2+34fLEID6rn9mIUORGzdcUyx9NiNQ262xRYasE/N0SoyG2sjpta9/8AdGKJcR7wWdWTw6f
g9LYliDlOXMukFvGfHY2vv3xbRRYHp4Y6BpaiVYpZvDDbsm4Y/M2tgYgc7EBVQlzdLiOMAl
nsNvp064K5YiOthghaODwzN/tR1t364JMpwuwqgjiLcwLe3W/Vj139PPFItjklPXz63vbX2
XrpHn02wbRCHkWTcKv2bfj9cAExjQUcE7kH4T3+eIUGwcuonNgKdma9Pa/LRr7Ib3OnsD2w
DGJJ6Fh4UzysyTPBVRxGKnNpp6cb+FD42i6/BubX+HbFpmetTvGzPpOkmSrpIp4m1RTIHQj
rZu+OnB3VzzE9H6A2Y5eKqneJzv1X0fscSUcysxlGt1ck1+0YD7XeHRToM0jTlsZOTVx/2+
z/AFsQcc7bRno4yTV1szXKga/Zbll+hpqXr9McdfaM6z+zMmzEySGSKU+L/ZuOoPf5g+Rxs
sZTtTlL0lDBUyyIfeNmpRfmKANmt2uN7YEOM03bkTXsz9mcHG/Eb5WleaOnWmeo96WPmENG
yjQVulviwxT8QKvZV+ReK3/Rl4Uoqsw1vtApaadLc2CeOGNhqHdWqARfB9YjN1r8Cm5bwW0
3EjcP5HIuYVAqXhoplYaZNDG8lwSFj0jUeu2Et3ZphLS5qOZ/6O+XVDU8GbcXw0mazC0FOs
aAPfayrJKrvv3AwcWkIliL7GN+0f2WcQcBZpFTZk61FHUhjRZhDcJJp6qQd0db7rhodOaYn
2e+zPiXjnMJKbJ1SOKnAasrqgkQxBugOkEszdlGBYxztqaRP/orrPzqXL+MaSfOYBqlozEP
CfJtEjSIPXTiKpEQ8QZLnXC2d8J8QVWSZrAsOY0w1XB1RsjC6ujH4lIxckNhK5beNfYXmvC
nB9PxRUZnTVMM5gU0yRyBx7yLjc7eHETuUqizWM65ZuSGP78CPLFwFwPm/GXECZJlpSKZ43
mlqJb8qNIxuzaQTuSAPXFMBysrlg9onsi4m4CpaGrzKqp66lrZWh5lNzAI3VdQV9YX4h0+W
JlQMKyZWOE+Ga7ifiKiyKidIauvZkhknLCMWUuSdIY9F8sUG52Rp6/6KXHiElM0yz8Z/wD+
PBaGfr0Z7x/7LuJ+Cq+GLOljMNWG91q6cl4pNPxAEhTqF+hF8FfQZCakVKaVgulXOgbX6fj
fFJBAxQgEi9h104MERuzsQTb9o+Q9MQo91jYHcgf8cQhzxff/ABOLIe1Dp2xZBh1bXa/bri
wRKpsR3wRR2yWKnb/hiEBwBpv+OKKFwp364hZIQ0bVC3VgW20oepudPbzOKuVck5KeyRQRp
aSsBsWvfRGT4R82W+2BKAVotEAqTusx0RDe5I67eWDLZJ0lMaSCMtCzVFQzMl9kEMf3z6XO
+AKYRn1ppo6QeL3eMLqHw7DUzAdySf3YiKiiFzUGJIY9jLMGllv230Ko9LA4ItAVNTq8t2v
pWxNhufRfXFossNPRrGl5QRqsWjt4j5AgbAD9uDBG6mrXQ6X0IPjPcgdhiNl2IaR9jy/vb/
L5YAMeiyqT3E1rSwBdRjERlHOuBfVy+umx64hVwRl03ubk20qO++KCHffHFOy3BOvUAV8S9
9UbfdJtv54qwMj6N9luYVdfwvTSzhBYBAEbUtkULsR06dO2NuGeh5zHwSmWmRLVHM1EArod
bbHyONNjJm0sZ57Z8tjk4RqKtF1OrwrIOoI1gA/PGetC+vM6OBrtdh7B9W2n2SZU25tT0nT
6Y85/uM9Y/szOqoK8ckx8XL+ONfzjIb7qve217b/rxpRlm7HsuzSiSGWlrEWrMzrymm+Era
62dCrK+/W/pi2nyFI1H/R0pIl47qZ4X1xSUE/39WgiZBpIAFiBbY39CRik9bF1JXh7iy+0X
hH2KV/GNfWcR57UUOcyiMVlNHugtGApsYZOqAd8G6tgKee2i0Kf/ou0OXR8f51JCNkoZFo9
XXT7woLAdrra+Dmy6t1EoHtwrqyT2t8STTMedT1Ahgv1SOONeXp8tvELeeGW0JS2N09v8K1
fsUy2rzDSuYo9BIrP150kdpQPmC18KpsBLtnPYgv5N9hWY1+Xi2ZH8ozsyi786JCsfzsqLb
EWsiVtzMfY1wM+ezrntBxnHw/xKlQ8VPDojlqpg8YZ3s7qW16jcaT0xUnHZjZytoRntuouI
8p46Wkz/OznlUlFFprnhWArFIXsmhNtjffB27JdJrlobN7eY2/1JUCfEQ+XdP7mApi4fae8
+VwrXuPqMMNSPpX2E5JJwp7NM444mo5KnMq+J3oaWNGeV4ILiJFVfF9rLv8AK2FrVmfESu7
EyMvzz2jewaWkzummj4lgV2AqY2idqqkbXG4VgptIh0/XFw0Yp9mRh3sJW/tZ4e6jTJLt5f
YSbYupsaJbM3T2oezGt4n46y3MYOLYck0QwxR0BZhO5jlZi8QEiXJvYbdsA8trMz05JFN/0
r+JqnmZRw4cvljplZqxcyl06Jm08spFYk+DX472/DBxWgVHc+fqqnIS4XWjAbqRcHztiRZp
YsRKlDr+NdxIoHQHvir9oLZEdoZX8jtb18r4aKHIlkExDHS3woW9fDbv8jgWWNOuiV02JW+
/UHtgkUxs6bnfc/uwRQzMTdd76On8MWiM8jbErttb64soSQQ23iPfEKGnPiI+v78QgqEi3p
fFELDklHKzxzKAUjN31X07difrgWCyfLLXZYcxpmGmh1Q8u1yVW2/1HiwKA2ZF5rTx6qKk5
gSmgRmSU73udXlYta1gMEEhitzFqaCCkVhKOQiO3xaQx1uo6ddgfTFIKx2knLmpzGqGwHLj
F+m+o2wViEHmFU9TUmeXZnPTyAGwHyGLLRIZJJBBUiSbYBTpN9tXmfS18WgWGZlmVOzfYP4
gLuQfMWt8/wBWLbKRDVE2v5H9mKCEqypH5YgRzxHcsd+2IUIlYKLnf+bYhB6iSGRiZPg2js
OupzYfh1xRTPo/2a0E1BwdRpU25rFth0sG0LY7dbXxuw67J5zHzzVS2N8NrXONBiRSfaoD/
Quq2sdUVx/3i4CZow/eGqsk+yTK7C16ektf6Y8svtGe1n9kZzOBsGF+hu19t+5G+3pjSZ8x
DVVI8MssTJqD7auo/vDz/wA8NiwDSPYdx7w1wnnLy53TstVJE1MlctybMysoa50gbWJ9Bhc
01qtgZ3aB/aTn0Odca5rmaRS0scroiQVFklssYTVpBN1Om4YHoRgWx9HukRwvxLXcJcR03E
OXKGnp/DUQOTplgbZ428r+fbFlzV9DVsw48/0e+J80g4iz7KKgZ5EELo8UjBzGPCJOU3LlC
9i31wzNKxlUZR2M69s3tll46qqeipKV6DJcvcvHDPbnSykaeZIFJVbLsoBPW+Dii4QsPexb
2yjgdp8rzaJ6jh6sk5rcoB5YZNOkkKxAKMANQ67YCS5ouULl4yXPv9GDLOJoOJ8tqqmkzCn
ZpYacR1XJR3BU2i0m3xdL2xJSk+RXbtYzX22cZ5Dxhxu+aZM0jUfusVOskyGIs0eok6etvF
tfBrYKlFo2as9rHsV4m4WpMjz2apmgijgMkIhnQ8yFAPiSxNjhKbXIrq5KV0Zfx7D7DORQR
cJS1VNWPWRjMJ5hUuI6Qg8x1El7sDYi2+GKd0OjnvqXPjz/AEhctyzKMpyv2bVA00w5dRLP
TmyQxKEjRRKBcnqT6YFISqTbuxr2Z/6Sla+aVSce10a5c0INJUQUxGmZW+FhEGJDqf1Yko2
21JOjpoU7J+JOCsk9ucef0laP6LCqmqo6kRSDQtRC905dtfhke3TBTeZBWeQ77bPaDw7n3t
EyfP8Ah+q97p8vgpvtdDxkSw1DSlQJAp6WwdrxsBRi0Tv+kX7QfZ9xnw/lLZFmoqsyoKpmN
NypkblTx2fd0A8LKt98VTYMItMwhZ3jjsp+ytZr9LYto03HadrSA6ykZ2LDxA+nrbAyLQxV
II5tEXRtxcdQR+/FxdwWh8UyPSuZ2Kypblob3seh3+78sVm102LsBqfCPNTsf3YME5IhDKW
jMd91PQW8xi0yMHaxLKep2wRQlbjwkdPitggWJ19R3ta2IQacXsT+PfbEIKXsO/Y4ohduGK
T3nh/MkY6ZjyyF3u0YGu/93C79oCQ9w9XfkxXp6lCYKp92Av6bfjq+WLkiSVz3EdQXqYITG
muGZ94x1WRbAj6W3wJcCtRtNOzzdZWJUm3n4dl37eeDsNsO1LhIhTX+zS50+p7n8MXEpoiZ
CXmNwBfsOn0xYIRzGSG69e+LuUNrTlvEWJHRj64hB003L09BfcgYsg3KDzNNxpPkOuBCZy2
o3/R64hBurKqqqPr8uuLKPRPpCsexutvPzxRDe/YmhPBobnibVmEh5V78vSi+H0Jtq+uNWG
WntODxJ/Wf2mkbb+mNpyike1yRV4NrBfctCw/+0UHC5mvDq7TG5dH+qbJ9Xw+70m3XsMeW/
wB1ns6j+pRRamn+xuPDcfycaEY7gppFl3PjP6x/xwaZZD1lI127vbxMelvPDEy0JoMxrFPu
s51aB9mZPEV22Csdwu/QbYCdNboOO5JDUOnTv6+n68AFcYnproXiNmG/z9MEmVcAqaf3gKh
ssifm2vYEevXDblAJppWnSFb6mawHz64hLDMkckcjxsDqjOlvxwVyxxVJHXpgGGohlJNypF
YEWHZhcYBjLB9ZR82L3hBdiO3l9cXcEim8B6WI7eWCKY7FHTzp3SQfFbAttE3FtSIQPFe3T
b13GBzF2BJqKRdWlrL3t5YYp3BcQK7Bt98MFnZWDdrA/dxSLOI8iE2NtX3fPy/A4jKRJ0WW
Cp+Dwy3Gm97bnt174TKpYbGNyWqKBKuktKQJ4biNxcgEdR/dPfCoyt6FTiVZ0dH0N4SCQRf
pjWhQ81TM0Hu0hLIB4L27d79sCo63DuR9if7Q7+Yw0ATq8RH3h3xZQ1pVlBPXsB54sASfhJ
tbuD/PpiFnqdruOg74ost+V1Slcv0lQ/KliZu48TWBtv2wsWy3UOW065UIzvrXc9/xwxalS
KznELRzx63ZjAjpHfYkHpc7ggHfFZbBRlcgvdp1i0i5PxEjzGIxi2GkpZXJHfriyhEkC3AV
dhfcfrxLFDhgstkGo/eH898QgsRyLYhfF88WRnJEbv8AU4hLA073sALDs377YEIYLOb9+18
QEXFBG8Z5mLITHD3C1VnOaQU0KsaYMj1swsBFDqAY387dB54jaRUr2dt0fTOV5Rl+WUNLQ5
cixUlMoES9zZbXZvvMe5OOmkrKx5Kc5SbzbsMBYgMRYkdMXcrKii+2Ff8AmVV3HR4hf/vVw
EjVh9xNTFz/AGRZPHq0M9PR6W7XAvbv5Y8ve1Rnr6v2JREqru0Oq4t1xqOZGTHqaFQrHXaw
8uvpix1yNq6Rw7kPdgfDbz8vXBJhXIyohVCsrWWXciQny/hgrjUPZdmPLk0KecrKbJ1LA7l
TvuDbzGBcQWFkLr1KdINvB3+WBINVVLzhdSFa3xHywSdgkR8FM6sszWUxsOpFv44LMEkezC
hk1SVYjb3UPyjKAdAcgkLqP3rC9vLEuHBAirbb9YxTYxI6F8Xl64hRN5NPA9O1LL2J0i+36
8CAyIrado52VhYA9fPDEUB3KkEeffBWBD6atQ3Rzu3c2C7YTKASmGOVsD8O1r4AMCNDDK7G
+i/S2DU2DlHfyFSSAEEg2t8Xf9eLVRgtAFTllVA1mXmJ1V1B/XboTg1O4NgzKZtDLTTkqrD
wOdvpfywqfiMjoWCR1t4FCeVtsILRHZnQiZHcJqlCW9du6/twcJ2I0ViysCCwtYlGO3Q41i
Tk1NNB+dTp97t6YtSTJYFZrG+DBGGLK5sNuuCBPEAtfYeg2xChmIFZBfpfEZZaaCmk/JtHW
htkqmiYW2ANiCT0NyThfMrmW7OM3OXUsMUI1Fo7lu4v0t2wS2BSuVKo4jWp1CVE1/p6dJv3
xLsJRBlqYWty5Op3Hr5Yu4Q7TPDYsevl53xTCQ8y61Kx2jsfu9vQemBCGVQLq1eKTF3JlOW
BI1+AW7YJMEZnbUNrWHTEZQKIw0pX0v8Ahgbk5guxHliyjqN27N1PliENC9lebqM/fK9G+Z
07xU7DtJEOaqW/9ZothdTky1LQ3alVIYY16KqAsTjrU42ijyNaWabfmE6xywQfl9cHcWlqU
P2wsP6CVt/+0gJP/ejCnsbaPeDMuy+Wv9l2S0sIQytSUzIJL6bhbi9tx8xvjy8pJVGevnG9
JewzSvhl/LVWlRGYJojcxHY6r73Hfre/frjVT7pz3uORSy2kQ36Cwt09RhsUBJ2ZYOA5ayP
NaxaameonajkH2EixVigsvipCwYGQW3FvhvimGpF7o8ozIVGduZauatny+heNqeGBMxjJlF
45lbXHzQoHMbqR13wOYL9QXhTLMypqSljmgrJ/es1zD8oM9NTtCyukQUZkzLqjQEkty+nit
g81/wDyVJ/AGyNb8N5PRS05NRPl2ZSjLHigFPUzJJKEEs0gM4OlbpoHYbjFfqRyI6HIaE8J
rkKzUT5zW0v5WRQWNXzwBJTwx+C2l6RWJGr4m6Yi+ITl+X7YXFluTZlHStDSwrW5NkPOq4d
K/wBYp58uZ1nII3khmaxPWzA9sSL2QTdrlV455dPw1lMFOrIkuWUU7xrlkXKLyC7y/lH84H
awuPpi43sNj336gnBwpI8j1SUqQzT5ikEeaT0C5nTSeAf1KRReWG5OrUi3I+WBVxtRslqCm
4XyPKL8RU1EmnO8wpcwplozWyTRU6xXp6Wo1AxBSx0uWvvftg3cS5N7X2BqHL8kglpZmy5U
D5BRziuNN75BSzzTspnqYLrr1qOXrN7He2I/1Jd/n8h6pyDK8x4hq+H8yjgoGrKaLNaPM6B
JCiRxRc+UJHJZ1WogDNyyPDJbtiluvMq+l/AzTO62ircyqKqhpVoqOR7UtInSOICyAk/E1h
4j3NzhpaAQbD9+LISENfDpSOYWZBs3a3ywmUWNUySjTxeMCyjdfTCyx8aFjFvg8upH18sUV
I59mQRa3Tf0+uLBPNCkq6JVGo3Aa17X74oGQFBV1EMvu1T4/wDsZt/EL7DBOHNBJh7nVsWO
4sG+X78LsGRlZk0MjNJE2gu2sX6au/qL/twyNSwGUAlSMQmnqWtNENUZ6+H9G+GJ63RTIiZ
LHb/xCxw9CmMSOQw8z+F8ECJ6re2/7sWQ8hHMBO6n16DFMstPDTxpWLTvHzop35fJkG2vST
H13Fm74AGSL5X8P0WaoOcWWQDwSIbacXYGLsVvOeCOH6NCRVVEEpHgBXmKT3JOx6+uLkw46
lW/o9O1SsdHLHUu56Ls3zYHYD64pO4TVhzNKSfK/sWcM3wlk6XHl0PfF3KAfynPpK6r9r4q
xLnjmUwAsoHkRiWLuNvmMqsuteh2JxdiXCYKkSMBup8xiEuKqRyWaQDwy3QdOtt8Ai2rADb
/ADwYJ5F5h8P1xZC1ezOnqZeOMpFMCZIZjUNpNvBEjM2/byxFDNoJxFTJBs+iXZ6hDERpZ7
Bt+l7E/gMdN66HmY9l3CZdhoQWC9/T0xJFUvEoPtmmvwRVKBYa4T6fnVAwqTNlCPaLTwLo/
oNw/q6e5wf+THk8Tu/U9lD7NehFcfZNRS0jZmkFq5FVNS7M6Kb2Nuthc4PA1XfKcriKss2x
nrVCiUx3tcLYeYYXHrvjZcOhDPG5JZTlUhr4qtN13WVD9Crrfv2tiSloCqbUvIuyURYiU7E
fd739TjFc1kZn2RyVNNIguSfuXNm+Yw2lUVzPURTa6E0zRLSy1BhOmV6aRmcQTLcFVL+Ig7
m1yLW741pCU7g5pHOuojYpp3+IhgOgt3uMRjYsBmaaN9Qc69FtSPuUItpuD0tsR9MUNiwOp
zPMjR+5tWVBpW8Puhmk5YC7j7MnTbuMVl1HxSAqPO82y0v+T62oo+YNMvIleLUB56St8Nsm
DOIP73UPEKd5GMKMWVCxKhntqYA9zYXOCsVcLoc+zqhqUqaSvnhqI4+RFMkjArEP9nsfg/s
9MRpAWR187zNswkzCWqnkrpg4kqi5MrcxdDAud7FTpPptgcoehHRQsW1J8K23+6ME2VYXNC
7zSMoAYLrYL8Nj10nvbFJkaBWsJL7W+8PTvgwQyHMuW1pCzp3J8ulx623wvIXmsS1LVwSoN
BvbrfY4W42LvcfVwLBel+nlfAso7drkdLnwm/7cVcgsuo8SWBAspP7ziwNgOoaSOXXvySti
gAIU9j6X74LcO41DmdPKHa5AW3i8/n2xHFoJEbW0+upOhgea+i3RhYX74ZGWgLRGVCj4T8Y
upYdLr0t3w6IDBH1aN+n7D6YMAb8Q69dsQo6qgXDdOoviELPDPHHlcFdTrpqIQpZgf9rAyg
E/NbH/ABYT5BGnxyAsrqLBwGt8xfDk7oUh1vFcXFjuQwDXHlvi5ItjQjp41ZYYo4tW50KAL
+tsUkRGWcVVlPPV8qFtZV2Lv6nARQYFRUyaNa9Qb4JsoXLA1/AFt374osGkoifCR8/8sXcg
TFRabaRqO1r9MQtIFrnZ2sPhTFItjOlQV2uSbn5YsEOihR4RGg3Y+J+9vLBIE0f2JZVGc0z
XMgh0U8S0kMn9qVtb/wDhQfjh1BanN4nPRR87mxa4leONiNb30r39NsbL6nGs2rnWV1IS+q
1sSwSkrFB9s4CcC17XveaD8OYuFVDXhd0Wbgph/QDh5rXPukFgfPRjymIXaZ67/b9gbV8qW
A6vFJ5m23+eMqTi9DFKOaNnuY9xbSNlvETSxDQpAaH8LfqN8dem80bhYPsrKWTh3OYqhFH+
0UeP0t/HCJqxqUEWmhrYSeXcePob4zy8SSpMladImNiADawLb3xQhlS49y0bVa99FvCfDY7
7g73BG1u3XG2g+RmktblSjq4lRJI5NjvqFwbnDrEApokmJsN+l7b9N8QZFkNWUpBLAaRv+r
BDYzI6oD+IA/F18m09MWhjkB6b+mGpimcTwsfPFsiY5JdlAtsDcW88CWeik5Zte6eRxUlct
CZZWKiyeJetv58sWkRibrpFhsOhOLBscldGjVQgXR1buT/DERTOI7rbSdx6W/Xi2iEpltbJ
JLokKkruuobkfMYTONgk7kmxOzMOp8bHYD/hfCgbiw0bFVDBQeu3by3xCHOWArgG2/Q9W26
dBimwiJlgmheQOvxi6leh8tQ23Hng73DQHRVSxSEToGboHPUWPQ37YbKN1oAmC5ly0q25G8
Z8Q+uDp7ATANVmN9lOGA3Esm4s1h188WCzlr7jYnpiEC6aok0NB/s3NyP7XT9mBtzCNe4eq
RWZJTT31W8LPa19O3TFQFtWYdVycuCSS2rQL2w0hAQ8YZRMZKUcyGp3VRIlgO1j5fXAORdj
PM7Mf5Qe3cKSf7Vt7YqIya1OZaXMxjXoe3fbEYKCt7sen7cUQehh8Idtye3rg0WM1sgRNA3
PYDFkuRbqXJPfsO2KIcjROYGfxKO3mcQokstpavMa6OhoU8U223XT36+nbFOQOx9AcDcP0O
Q5BHTQSiYO5mnn2s0h8JF9vh06cbcMuzfxPPY+bdV+WhYnpoXnjn0f1iMixvY/59cacq9pi
VWSVuTH5CNF12bEeiJBXZn/ALZU/wDk+rGb/tYNv+9GFSWhuoS+ssTvCsoT2dcPt/7LT9v7
GPKVVeb9T1zdqSHnqlXxgi1vp+rAZDDn5mfcZlczzA6LNHGo0EDzJ1dfIjGyissbBUd2/ER
wDDU0U2cS0EYnzeDLmnyyIR8w85ZoxNoicHVJFCWYCx88Mevqa8/sVzR8uqauremeup/+Wp
8krKiri5VpTpltTyNHa4cp303IscIlH32YzRbd3Mv8k7kZp/yfMK6mk5+Wg1ioV0uwJCmGS
9jpLMrfK+M8OafLUleGqtz0/wAjk2VR5zk1BHLGiSxM1ZVyhApam5zrP9EAUjyxppu6MVWN
mVerfh2LMOJameno6GKP8k8tBQx1SxtUQGR0EJsBr7n0xpcvgJ/UEjoOHswqMqloqNKLKqu
qzOpqWYLHooqVo2+0k6KFHhG+17YqWpE7b+BWeP8AK4DW0mb0UEENFm8OtoaR1lp4p4jpmj
VoyV/RYC/3sRMmZmf1VOA7bjf4WPb8MENjMjZac9ACD/O/7sMuVmGZISliSSfLF3DPXUqL9
sUMONsLpsD1HpiFNWEbkfFufu9vTEIORCIncgA9Sb9cRlgx03LHpfpggBZKfc6eR7YgLE82
WN7xkhj4dtsRoJD8GZ1sWwcsjDxB99uvXAuCISFNmy9ZNKG3iHZvO9+h8sLlTIHxyXQSqyu
lje+/4/5YXYI7NLEykldVht/xxVglchswjpnnXfRv4zboD1JP+eHQbKaQLJSxaFIkJ2trsQ
L/AKJ8sGpMFgM8A1eTDY/sscMTFg7eEj0GCKEPIQ21/wDPpiihccmmW9u/XFlmq8DZoK3KF
piy8yhJHLAAJS2x/Da+FrcGZZdemO/UqPhHW+DUgbkJnWV0Xus+ZGmT3qKNirJtfb731xV7
kzNGYy0ZZyTsSemJcYGUFK0b3LC/kDtgGy0h+oEerYau9+2IiMHlq9EOlPj/AEutsMIAnUy
a36HFgnSy6tKi7YoIbMxjd1021DSxHWx8jiEZY+HK6TJKWPiPLZBJm8UhBiljDxiAjcAdbt
tdrjwnbElTvEVnea3I2/JOJI8zo3eoCNSOVXmr8Ks41aSOvha637Ww2hibdmRzMVgnfPT38
CwpquFO6WHLmBuT8/446K/I4r/aFs33nNtPU/xwVikzP/bWzDgSuBe8fNgKL3H2g798IrHQ
wS7XmTfDzKvs14f1baqWmH/hx5OrrJnq6v2K9gBVtIImGo+YwUGcyO5X6wWfmfckUAsR+P6
xhyehsw6uyEklpKaqm58MjmVPsJ4CEnhlUizxydRtfYdcFmbNboNDuX1D0+atU0tbPKWsVq
5HYTb/ABcw7G+3rtbC5ao0UdrNGk5FmL1CB5JGl1eFyzNqbp1J7C2MkkVOViw1PKdLB2BKa
GAO1m6rvbY+WFxdgChcX0MUpvKzXYAaLnfTsNXmFGw8u2N9GozLVgtyrXqFiaDnSiAK0Yi1
NpAYhmGm+4YqCRjQZ2jtOKv3JaaRpBFGxKwFrxqx+8nlcAYpsGZD5kqByAtgg1MD29RhkQU
gJqbYEnbrbqN8S41Ij6rlxhjp14LcNMjh+3z64YEmOnpbe2BGPUSjRBCjgC/Q9MWwRDnTby
xYJyRVHw3+vn3xEUNKpCYIoUxt2xRDoILeI/xxZR7Xbt074osPysfahpNSxHfbv+OFzGJEg
hYA6b3HVbYUw1YbkeMjSlt/iTp/PTEIRtaQtzTH7E/nISPL9L64bHzAlEjyvhJY7W8V/TDL
iiPlcFy3YWthiAPBu46/wxGQd2CdLWxRZZOBM8ioc4XnHTTz/Yyt+jq+E/LexwE1zKeqL3n
tHn03KgoWRJ4wxJYbFV6WIvYntigYWKdn+ZcZ05NPmaO8KXPMC3Vx5l1sCPnglEvQgxmAc+
JNPnY3/Vi7F2HoKinJ0g6W7XxTIEqbBrkHAljDtCLXF1623wRYBVyt5dth29MEUOQLykdyP
G3n0GKLBZmu97/M4soufCdOK6han1cq8ZOodSV2UfI2xroRvFiKssoVBwpmtT7y9E8lPmdM
FnomU6dYcHVH6G4v+3bGapFKVpc1oC6mumpL8Me1jMqOs9yzxRGo2cMLC/mOug/+E9bjFU6
kqe2qFYjCQq68/E0rLuMKCueTlI94xvGUIkDW2QqepO9iNj2xvp4lNnHqYGcUUv2wZvS1fA
dR4uXLI8REBsWAEovhM6qZuw1CUHt7Sy5Rf/VhkFjv7rTW/wB3HBSvVZ2sY/4b3AkrHlENu
1rYjp6nLp1SPlQGl9zcBllPMiGncNexOr8L3wOazOnQj2E0Q2Y5fAPPneR8xsfrgkdCNW5G
wK6tdtv0gf24JoLOW7IMwDMoCm6mwLdPwxnmi2r6lypquJodJkAa/wAuvTCWJsyIzinikRx
t3F8MhIkkUTNxLA9l6fDcbn52xtjqZWhgVMhVJEa8Jusijfc+fli7CmgDOnUcp9d2UkmK19
Q6Ng4AJAzRhQrKdQt0Pl5nbFhtkPWwOwH+8owSYSB5KScDVbpuyjrgswYxqBbwn5YItDZaz
fLt1xCC2dGa4Pr5dsUijlxbxDSe1u+LIJAG92CnoP57Ysg2Tv0xARBLC2nY+YxZBfxEAA6+
ljiiw2KutpSX4V+G3f0/VgJRCUh8ZsnOPg1RNu1z3wHVl5jvNp5HeJH+Hffv8sVZoLMNVVO
ptuNR6E+npti4sq4FVKqu46gDt8sNiLZGFAGt2PQ/wwy4sbYH5eY9MWQXr8IXFF3EU7aJb9
bncdsQo0/IM8rsy4eNNCdddTgxRMSQdI6C43uLjC0rOxUlzIqtznjCh0R16a0XprXr8yht0
88GlYhB12YRVLFzAsLEn4Tt8u2CuXYRRsSSTH0v4/4YCRAiYAIFIG4ufPFIoElkUC/xP2XB
kGY4i3jfc4ssfawU6vxxCEabHf8AViiy58E2EoTrZTq/bt8sbcPsJrB3GGcVFDXUbUkpSX8
6dJ66CCt/rgcRbQCgr7kVLmUOYwGbMKQNPq2KOQ66fh22PiJ3sbemFQhcd1dmTnCOdqNMHv
BkmY6qI1Olk5wvZZitnZbvdDa6n02wp07arYCUMyswf2nRUmYZZVZnBqpMwgaOPM8snHiHi
Ua4z006rfO98Ml2tVv8TNTU4dl7eJrPD1OZfZvkC/8AslOfwTHGUrVWdPFQvh7egFUUzopP
bGi6ZwlFo9T0STwqSNwbB7kFLi1xpt3xlrR5nSwlXk+ZESZdOpEcm8o8WrVq2O9w3e+JCWn
kbkwGoyxnclIwq33I6+eDUiSvuMwCWlbQRbfb5Yk4h0sRqS9LnMiDSxsOl/LCHE1bnJc7U3
En3r3A3GLUQJIgZn94kYqDbvbyPrjQjM0NxNTeFlNu7uD17dPPBCJCZ445QY2IkVRcNbf+P
4YJCQKpjPLKqNx0GCRGRkyOLHe0fRrdT6Yg2LBZ5RymLRar3B0tax633vi7B3GHSmbfT4v0
cS7GoaengYdLN2t0xeZltIFaklW5Hw+YwxSFDQViVAF79MWRHr2bbf1xZQl7EE9QN/44hQ3
uRYb4so6NjsLfXEZZ3V0t3/DEIcUm9vriEHYGsy7+K+xOKZEEVlJPBuw0kje3r3+uBTuQZi
pWm+zQgM5spJ03J7XPTFuViNgVTS1NPM0Mqcp4/iRhuPng00wLgxuCduvTFliMQo6Cet++5
xCy5cLpmVLlbZjTLrJlssd7X0Bhe1vPa/lidVdA5+XIek4ppa3eql0NvaJwdr/2lFjhUrl7
bEVUz008quhVgBa1rfjgoogyalE2H3fL+bYJooYd5ZD5KcWghcFMPI6+4OLKHeU2knoF2+u
LsUDVkyqhVfiP7MUWCRAAX9f+OKLLVkIFO0EvUj7Rx069v93G2lohdTUF4nrYqvOZZ40tEq
Kkd/vWJ8QvhVXVkoqyAaSdoplcnwts3fpviqb1Gy1H8xgKTipprIj+Kw2XV3/HDZRAWoxm+
cVE3D700kj6lZbKxvZLjwhuthbpjO0SUdD6R4LueAuHv/hIP/JjhVO+zdL7JDuZRryz3B/b
hkWc6pT0AMuhKCQWuL7Y0N3Od3WDVGWlb8rxjV4VG1v7It1GM84m6hVApqOePwuhT9NMAbI
TvoCVNHzBqNz5n0wcJgzhbVAUlINHhBt372xbHUaoO9CPvmw88Uh7lcGaHlhwtyehNsEncC
RCVcUiSNNGRrsCx6bDth6YgVQVqyNv+cYXB6dPTEaFyiO1hY6tNtJA+d/4WxEJaIyo7XJLf
Pbfrtgg0yJqDM5IA8D9P574KIZ5LWO238O2IxiZ3y+eBGXFkMVsBf1xQMiLkRkcn9H9Xrh4
o43Lu1h8hiwjo0spQ2H7sQEYPhvY+m2LKOjyOxGIWKZ1a9uvlbEKGieu9lHW3niFsUhBPqN
x5g4jIF/lCX/bkyJbSR1NunXAZPAqSCKimjgpIKiHdZHHLnQ36qWIa9m1Dp0tgIu7sAm7hk
1dSZplqwVQEdfTIxiq3ItIBf7JttWw+Hfr1wCi4PTZg5WncqbppNrdca7hjelrkdOn4YshK
5Blnv8AmCROuqIdR2LH4V2/SxERstWZVohy58sTwScuVRYAKDGmrSLWsTvtbDnoK53A8m4f
pa7L2kl8K+Eh13O3Ub9OuBpxuh1TQrsmmOpl5F1h1EKDvsDbfC3uUi1jhqmfK4Zo31cxQwL
Dfxfw6YYloKbdxhsnKuI+gAG/78U4hRZyWiihhsvXq574mUu5GTzIi+JhZfhXC2WQ0vMmmK
rux7/z2wSQTHY47IIx1HU/txEgifoayNMtmm6FfCb9sPjLQTLcDpKmm8Iqk5kDyDUoO4UX6
H64WpB5fAVXjLo6omjkMtOb6diCp8tx0wUmr6EV7anKepuhpqg/Yv0b9E9jg4SLkiLzlHFG
3Rl1DcYleOhUtj6d4QuOAOHTf/qsH/kx52f2jNdT7EJqZtUTAjscEkYMw3l0d4W8r4cmZak
bh9FSs0hOxtsBhdZ6BUUCZnQyOQp/D5YGI2+pByUgVtDDp8V/TvinE0RrXGTCtha2x64lwm
gWqpdUex3xLjKcyMeDdhbtcX6YsdchZYQ5I7fqw5MGxHRwNA32QOpTbT0Fm38PbB3AaCGhk
+MX1DxKTYjV1Gq/bbETM84gVQrEt4dBYlgvkD2Hp5YZcXFWI+ePSQGWysdNx29TfEQwBbuF
tbrhli7nOdq8On54HKGmPRP4rHt2OAcRqYHVuZJCI11dtjg4qwDYMysjAEbjp0wwE4JNLEe
u5xGUMuN9zt526fTF3KYv7oufn6W2xRZwkk9P+GLINXbe2y4sgtLKBvY9MUUP6A7AqfriFh
VPJUQxSRRORFMCJE6q1+5B/HAOKYDRxaXuT4P14IpyJ/IeFKJ1JroWlqGZgit8KgbE6fDfs
RqwEpNCnO+2hLycFZH7oj+6Bn3+2OqMAgWKizEN5g4KnNvcGq8uzZD12R1WUSTVOXn7GEoR
AgP3xYnV1vcnFupaVgqc7rXcDlqqau1QzOYq2Q3SORSDrIuD9P1jD86YRK8P1600H5NnAAu
eU9iQHY/C2w2Y3ZD+jsdxhlN2LmUedGjqHie4eNirA7EG+ESVmHcsvD+fypF7u7W5ahUJ9D
i4sCcSw1WialEim0osdQ/dhwBEZwSrH7q23+WBYSKhVz3YdfXzA/zwoYcRGVGPc/sOGR2uW
0OL4I3fuRZPM3xS0JIYjmkbwaiEY+JO3zOAIPRt4LeXXBFjjFb9Nh2OLLFLu2w274KJQPnD
D3ArYfEN8FUehUtj6Y4TP/ye8O3/AP6WDfsPs+uPPyX1jHV/sV7B+UkI2/nhhzUPZQQ0ZF9
sWwibo/CbkgDz/VhFYbRWozmKqCT3P3fr5+mKpF1EQGYQIeg1Y1GZbkaY3B22who2xlocYD
r1BxRdgKrj8O4sLWB9PLBJjUQdTFTJcg22v/l+rDA1Ir1cVhmE0JsJDdhuyg2tsOxI8sMSu
RsXR1rTI3O+I/COxW/8cFYRM5DQVDLUSmVAlOA7yyPawJsoGzXPXBCZyAKoKyBSNm6hvI9v
wwYKYCIVsbjV3PoR+7BEcwVo2Vrg2He+LCjMYVXkk8Q9DbFNmhBSRIiEL0O5Pc4AsbZVLKL
XvuBiEsMTwBx4R9Png1IpxA+URu34fwwy4LR2Sx8Q7i5v54ogxqZv44sq4nQwB6eZHnfFkH
Ig5I26You5NwZcPdYjquzDWqW8+xOAuJc9Qj3GJDYruR4lxLkuWLhfg6qzGWGrty4AVkg1E
Avb4WP6KAr8ziN23FN30RfYcpy+ipJ55iJqqJGkkiYquoqL2udlUW6n+GEOebQfTpqOvMpe
a5xxFneeRjh6CYuEuaIwq6k3szlmZQi3FgzHtgrqK10KlHMyUzFa7KMmXMeJEoad0kWFqem
meSQ376R1099LHCk8z0uwsq8gBaThLMnTOnonqomBVKmJWMHc/bBLudJ28YwxV7dl8ivo7t
dXsVevp5ve2NNojy8BdNZzA0NyLAufu6ibWPTvjb9KjJ+AtU5qOupXqmiq5p+R1qgeUk2rw
SgeFbv0uv6XcYBSW1wttQOSKopmVJ4nhlcBlWQFbjzF7YsIteXZq9TRhJNpLaXXzW3X64bF
6AsjOIa2NDHG0m/Vk6+E9L4qRIoByvLGqv6xJ4YdWiIW8Uj/AKKj088CkE2EVqU8a8pSC9j
qVNwrHtf0GHyasRXuRc90fQNrC+M7CYlZGC3xREH5ZCLvPIuqOIfD5ltguG00RvQZYEEm2m
/TytiWLTHBfTfv5You4DmsgNIRtuw3xUpaC5H0xw5URQezfhtpHCD3anXUSBvoPnjjtXqMf
iH9QvYOGp1Rdyu4Vh4r/hg2c1BOTA8pvniXLsTEfS/fuR6YBoOLEykOu247DAoJ6kdNCb2I
He2DuKyg70uoeHbz79PTFPUfB2AnhdTced8BYbcFqUe1uo+V+mKGxZW80o2AkkjP2km6Bt/
5OGxkHYrdVEJVRZtXMB8RXorYemCdjVYjcb+p8/44sCSD/cFqLH4JCvl5dPLFpmSpexHVlI
0RQaxLqTUrKQdvhYbeRBw0TGRG1TEN8sRIZmBZtMnYWv8AL9eIHFAlxG9sSxpQ9GwI3Nu2/
W+AZdxEqBgriUbdx6nEuWNvVhbrs/6L+eCUSXG6jlOgkXbti4lsCkRwLDr189sMAG41bX0+
XliwR9h8t8UWSmSUd9c3ZBYfXATFVJciZosur61FWjgLKnhMpIVF6D4j1+mAAcrblryL2cf
lBQ9VXaIka9SY1UDSNns7ncW2+HF5lYqDcnpsaTHQ0MMarBaMKyolupUfox2Ngw74yyrHQp
4Yh81yv8sZfmFAmYJDS67ll0yJEvUhtJC6x9y5sLbjFfSLCnEjuH814C4Vy4ZXQV3v1bUsG
qeQrVNRK/YfZCw09ANsDNTnq0ROwjjGLKa3LmnzCjflJdoA0RVwyj9JwNO/lvbpfF0r3tcj
aM/XiCsAjpxLMIFQryDMQhDd9gLAdsaXhohdfLbkSFJnhMCLLWiGONeVG0ksQa1jqAUpYq2
22FyoRT/8lquyMkpKaqRokaKtrIrSR1VLIIyV8jp1ozKBa+nE1T8F5gPK15hbUeeRssU8U+
Y0Ekfhp6jlyMQ3xKGAGhlPiUqDYdR1wPWc72ftCjG2m68Ct1OX1GT18bSDVDLtZ1dNh2BPh
Dj+dsaqVa5mqQtoyUl4RoM0oXrDLy6gfaEr2hX4m0H0BtjQ5oXFtESYq6VwiLyEjAipICuk
csbXH6Rbr64lrluaRHSUFbChdlsmzE9rE9dt8RWY5TRGSsXqWZul/wDPbFFt3YTDCunc/aH
ovpiWCSLLl1J7tQxl9jL9ot+niGxPlbGqGiEyd2RebyLJOEVrpHtfrvhdSV2FTQL4T2G+Fj
ADNgvup231DEmtBUj6f4Q9zPs94bFWEkpmpIUnEm66DGb3B63xxJtqbsbZW6lXLNnGUZEtD
VVccMCWXWrx3+6LDUEvfy2xpizDJLchMtURwT7EQxtp5jA6fxO38cJnFrUpIPjbbV1BG4/Z
54XmBcR316nt9cXcKIxOtz6efn64tEkgXQx7X79O2KckCkwWriGrUL+o7fO3ni00RkPOwC9
cW4jIMicwfwHw/Kx6n1xEjTBlXqnVKxxIColG7G4W/wB3D1sWxg7HmXuD+3/LBIBkplUr1D
cq5U9UA9O2IKnEJrOH0WO6AENcqT1AP8MEpmSULFXraEq/isfMWw64KI/lH4Sbjf8ADviw7
gLQgGx8zfqMQ1RegXw7JFHndOZqhKWIG/OkXUlwpIDdNj59sLq7FT2DeKYZPe1mLI8FQg5T
oNJfl7MzJ1B3tfAwYOHZCTUU1x4CGkUMgYWup6MMMuPuciy2V01uxH6f8P8AhisxYzUwG+m
1tv8Ajg1IlgdV7d8EATHDORy5pXFdGqGEFpCTZdrWB+d8BOVhdSVkaJlvCNLGjNUaZWjs3j
BESKTtqTq536fqwm7Mty3ZTkMM0pWVWKdEh31FtrczSDpW/QXwLLppskc5zLJcp5MdDTyVD
QlVakg0mVpFtqSJ7eK1/FfbAN39DqUYWWm7G62pqkoqmaliTQw1gygn6OL6nKjdrEfPGeyb
0NU5uCWbvfAzjOKSnzDNKejDNVxSSyLJOgkcGT85php1IViFBCKLhfvMxONceyjnyld3LfD
xHwdw1RpDSRoalLGtCkSLAehE0kQK6h/2cd98ZmpzKuVnOM2puIo5MxeQRxs/KiaoiY1B8x
S05OlQehNzfuw6Y0QTjt+/Uq5F1fDJSgaarhtTn82JbSazq8CsENiRbx2O2HKpcqxX8wyGn
5F49KPqEaNbQgN/IfwxOsSLsWrgv2f5byWqq6phqfAj08cTyKNV/AzjYksRZRbGSribsNRL
5phjhHvOoTt4pAFMgP8AdKgE2F7n+OMuS4yLI/N4qfL6eUx5YsuX1cZ58kYDyAn71tOq4F9
u2Gxm7lPYhkaGnNK6kRQ+PRBPy21ejhPP1Aw3rOYnITGdZLTtkSZlUpya8FaWmk1AFi35sw
FFcnQjaSD2+WNdCqKq0ii1vDKU2WNItRDUyGRqYQorHUF2a+9tIB8DLffGiELsVnsyqV+Wx
UbLpjLuEDCQr4r99j1FwcaYWa9B8bg9DTS1VSIgOvicjsvc4rJdhOViTzbMOTGIU/Ott/dU
bfrwVR20ASuQF7WHXvhA46CfCfPpgigbN1H5P/xDEmtBcmfT3A6M3s+4bsASaSLY/wBw44N
SX1jNzjekiSEZpJRNTHlyICoH3dJ6godsFnMip2HeF8z/ACdIYnpBJBIxtpJ07kGzddlA2H
XoMaIzvqJvldiXzbLIpaf3+gDOg/6Qpt2PVQN9rb/jip0r+pbZEQvclu/menzxnaBUgjkgk
d1PXtthbnYbFXCIoV6dj1vY2xllI1Rp2Gp8vWxDj5MMCpk6q5XM3ywC7RjZb3+nX8Ma6dXx
MkoNFcqqd0Y61/EY0hwkVvPqSNo9Wn4vC5A3t5/TB02aCvxRzRo2gAnue1/LbcYdcWG5JmU
NJMRItw3RgD+OKdySiWX8tCanOg69O5Nja3y69MBlENEJmE1PUMwgkXxC5du/+e2Gw8xM4k
HUoqnUel/567YYCkD1ejkNqup6G/8AHFlwWpHR0ss88cUG07m8bMwUXU3uWbYYKT0NF7Fnz
zJsyqMyjkjo2l1xq04pSH195NGq1yNXTsPxxmUtCqFRRQuoy7MDl6y10bpJCPs0lP2gVj4b
3JIufu9umImiRkuRCSVHKkaFo/Gd3PQ/LBJD0NxsikSaVk21Wceu9x3xCMZkoFkGqLq29vP
64tTKZP8ADGby5VDJFTRoxc6m5oIJ238Q3/HATV2InG5rGS8P5tPRQTV8aRVU4MkUUZLxxH
70jlxbWt/hODSVhKpBfFdbmaUlXHkHLjeosk9WTo1huuna6ntt288IlWimdCjhXLWJVzNT5
DlAjpwXlWO8jykl2BfxPIbXtdthtq7Yzrty8jrVJxw0PGRFplWe8R14/KLS0eSqqkJzVMsw
cXs/L8Onr4bfUnfGhZYLzOPUqOer3AM6r4cuT3LKw9BSxf1WeZPDV1CncqZPijF+kai/drb
DFpX31FEXFltfO8dLSqKicL4KSKzaU28c0gJRRfeynfuW64uVRLVky38wGrGeUFVdJrVIbR
ErWJunxadW+kHoXsv6IOCjNNeQTg1uS+R5TBMixVtXV1dZK6KskJ+wgQjpa7G5v1ZRt0xnq
1JfdQyMCz5/RQClGWVnu9RNC0ckFLFHzDCiX8cj/D8I3AHTrjLTTi7pu4x6mY1MlLQ1E8hp
krtBskwnk5CHqdLfeO97Db546cbvnb2GZkemZ51NmPNo6mdJahggEcsmok/Clxp1em2GOnH
L2rERZZuJ/aFlghGYTSKaa4hMug/Edfja5DbnY3uMK6ulLYHOFZNxFlmYkflOnjintqmmhG
gG33yi7EHvp3xJwcdhidy98NZ3Sxyp/Wg2VU+4hhVbIz38Vm+Ab388IkrMtCeJlpff6iqpU
hnpMvQcuniVVDpsY9VtXhY/og9/o2nW8GBKmgfLeFsj4w/J89IwyyvVXjq6Vw5RptZYN4tR
aMrcftxrjibPUGMdNCk8ScGZtleYM8QFOVsjqG1jW2yFCN2jkbwg+e3bGp1lLW6uKjeOlrl
PZXLnmMTKb6iwNw3cH1wscmEw5YSvMkNl66eh+uGRgU5HZZ4L6Ik0r95+5+XpinIliKztv6
nY9dS/qwM3oVI+ovZ2urgLhoW39zj/APIcefxDtN+p1Kcb00TFVAukt2scDCoIqURjLoJDA
+lbg21Jh6ZjnEejespZlaKUqwJcN1JYkN32sLYepCbNA1cJxMZ4lE3N/wCkRjw+P9Jb+Hc9
Rik1LfRg1act46jtHVpKAQbjo23T09DhFWFhlGoS8agL1tjnT1OrF2R0l5SR0DeWFuNkDHc
HrKWMxqsfRfPpa2BUxuUg6zKI6ij8JF7/AB2F/D88a6VXUy4ilZlEzWgYBo3HT+RvjdGXMC
DuQcdBD4pJFtKvgfz9AcOuFYjqmkl5gaP4gdLeW3Q4YpFbD8kU60kiJJeTsT3APwnETFOIE
VaRLaeX6ddOCTFOABOZVZOYdW+lr7+i3GCRNBu7NAY5LKw8Kv1G2CBcdSMq6WVNgR6AHa/l
/lg0FGRM5Zxrm1PWQc48yljBWVBpUvclhpJvY9rdD3xnlSRTpItNPxDludzGmh1QpL0546n
vfSQbkfTywrK47kjSsC5hktJLE0MWlJ0a6Tb7EdbdbjDVIaiA/IecSSgpE0n2vKEiA2D/AN
q1yAPPEckW6iJuq4LzKinhjgmhqDPcGVQfTtu+nrd7W9d8LVRMV1hYMq9kvFFcm3uZLLd9U
5SRV1WFvAxI8tsHuWplzy+fNMoyp4MxnWaGJ5dckd216btbUwBc7+Qxlm29tjYqWWPa7z5H
oYqzMQKiqiFNErWQFw19wB2A1b722HmcIkjo0p9TT/5fvcGzGmkqXfL3QQ5bGw55TUkk8th
YB9mK7WJbr22GHQsttzlVJOTuwDMDGKaKjy9xSRysI4xGPFNJ0KI46Cx8cnYepxFvdlPYqs
eUZXDSiqr0MD6d2XS73Ll9MCG9n/SPn16Xwx1ntErq/EkmrJMnywiIR0YnJ5ce0mk9zI/xT
zH/AHR2v1xncL67s2Qlk/f71HsqyvL6apWaeKOR5VMtSktucWY+L3mc3VBvcLH5+LFOT5P9
BSVwyo4pghkFNlEcVDAoGpo13WO3XT0W7Wt3PXbEsHJJFI4grqbMtOV5NBNMbMasmQNG8t7
gvIPzun56P7x3xpprJq9EIbuQGecPU2ULys1qGlzcgMtDCLhVYXvI56Aen+eHwnJvRaC5JE
XT8loA9NQtPUw6jPJIfsEB6eVj/ebr54a/N6AAUcKmTmNpB+K7g779Bbf9eDuUPyTynRyqa
OEq11CKwJPa7XYj6H64HKvG5Eadw8cop6ZFinJlnA1NKAshJ6KQCenlfGGpKTeo+DRIy0BR
tVJq1k2ZPuMt91IP/HFKQUorkLgSnpqqKroULVET8yppXbVFK6Hbw3B2B+IG+GJkyCsxzvJ
8zDUhtQulxW5TKh8WsE+GT4RGBtuBpO+Gxb9wHMzzP8tZswklpXWV7qksQURnVoBuwHQt/w
CbVjbGtmWpkk8jtyIGSpqDElOTpS/y79/kcMuMQO2lAWO4Ub4p6BkTXSSS05ck2uNvxwDAk
fWXs2YjgXhkja9HH/5DjgYrvP1Oxh32F6FkqNDRsL+Ii9sZkMkhvKoQ1M9jbFyqGV00PvRK
O/8AJwXXsS6KBXpyuzG217jr88aOsTEZWiPkjkD3t4l6v1Y/M+gw7MKZJ0OmVOt9NrgYw1t
GbcMrrUO0i9r29cZ1I01I2QxVuhlJA8Btr7X/AMsIktSqbOvHqgCoFWNdtHr/AAw2m7eoFS
N9Sl8TZc3OWXSV7b46FKRi2KlNTxB7bASEX+eNNxgLW0PL8Y8tvrgoyLsR6xOUOld1O/cWw
RVkBVlNKb6B0+IDfY99sMiwJIYko25DHtp/bv2wdxCQznD5a0cU1EvuVSLa8vmsqSjo7IzG
wYeRtiRb5ilEiGhlq60RFDC3RhJtpFu97G+HX0CvlV9yQHCNTJLHGNPiYCPbw+L4dVvhLdL
4BzA68EzvIsyyysUSaQVTm2hfWsS6tIGra12P1xM6Y6lJMkqDiGgShhj1vHXx6TdwGXw32+
u3phMoP2DJRb9C8ZHNPW0Yr2ZRHySqR6LKrBrFywsCr/o4S0ZZ6EhwLQe+VNb7/VPJxFzig
pdtCwxAOvKTsjAg+v0wzKthmW60LxTU8+S5MWqDasrSNUuhiVUn79vEPLfzxc7pWNGEp3ep
A8R56aXLpZHQ+55YukkJpZtRHhQCw1OcZpJyeU6dPLD6yW72QFnNVLUvlTVWmFJG/wCjq6W
i5S6iiarl5BqFyvQavvdCRinPNzK1xvn1ZRl6iRjyrqkNLCTqOvYEkWKk9O+HUaYqTBcn4n
lXQgRJJ2p77WARb3+xJuOWmy6ybsbt5YCpBJXJF6hnB+X0nElbLXZnNI2UUJ5UIRWYVUvx8
uxuFiXrbq+18K7unP4DoxcmWnPIedmMctNTxrKnjWWNY5WXULGKLY+Nh1IHh6D0H5mmNFew
qtfWUuTRJBmJamGrmUVL4na36bPvY2bvuOwxfVy5ATqpbaDGX8OtnMsqoZWp4bOsH5tJvGP
C9/iB3LFj8xi43M8tfQna7h6uyunFMlRDl9MVEqmJF5YYruUQBncgE+Jh64prXVglJz7hrL
qZ2zGaqetZrs7SXb7NejymUx8x7j4Vsn7BojWW0ReVoptP77mNWsRWWpjT4YYxpFh0GlQqK
PW2NEnZeZEibpOEKqWYCrljy+7bRRjXJf57Dt2Y4zSxSW3aKyBMuWZLlJCipgNST4YiXkqW
+SRiQi/0wMakp+NvyAcQKvzevo22jiyxl+FqiQmY+VoB0P8AeGCjTjL/AJfvxLSE5dxK81W
TPLJX1eosKmtqGp6dRHuG0KL7eV8MdOy8F6XDvqWn+klFI1PU0ztPOfjEMbBGe/WPVZv1YG
NJ+wbnLDmGS5NxLk4qvf46DiSBv+TX2PPBX8wyGwbXc2HX6XGKhPK7EnG5nlJmkS54w4jo5
DXojiOKQW+0a/KB3XwiTb5beuNFmttjPKN9wbiL+tTSZlUfnatTzIxccuePw6LNp0/D/J6a
6STWm6Fq6divgK2xuQcMyjQPNIglA1ha7jbA1I2QLPqb2cKf6CcN6dj7lGR/uHHnsR32deh
9mvQsU4fkktddvFf4fTGWwbY5kl+Q9x064CpEUmHMQRt07YBEaE7EWtqZvS4+vli/yQLSI2
enC+Ibj73ljbGVzFKNmco5BGCh+HqPUHphFZGnDvkPyznRYH0Fv14RGGporbWFQxawq779W
8rYGouYiOm4YpV9W5sfCfW3bAZOY51EVriRAIW0LqsNr9fX8MbKJhqFEqIwfC3fG5FoEmA5
dnsQ21vTBILMTOWPTRUzK8VpT1v09P44CSdxdyq50KSCpZ1fTdbLG3wdzcfI+mHxTKvcDZ2
lgGlRqNlI67Hv52vgrlZQCJMpdngzW8iQ+KBWZvD4gCI/p907bYNN8hFSm/uj9Vk+QNl+vL
VjDVNngaeV+Ywt8Gpz4SQLC43t3wWf2GWMpqWp7KqnMssrkoZ43nVgJBb86Ani8BW/MQdCO
ve2BqK+o/SSuWapzDJ8yyWqcL7wlMocxuh12vpGlT13+AjvhDnZ+omNNxKpkfCkK5jUR1o1
6Y2aJR8QPZh1C22vqwyVXwNc56E/71PlkcSZhRPJl8UV6CCmUSwy1VxJzJtw6Lf4dsSKuKs
m99Qv2RPmz8T1EtOeYkuo1cjEE3vuFfc2uPrbthjGWNO4jzAGtjpUAdgA8jmxUD4uh2+6L3
22wipPWyN1Cn2HNuxl/E/G0GTV65TmazV9S8d5IYikemSQs6sCQWXmXVDbcLf0wcafNCZMH
yiozHNvdpoY43q4aZn5juFghhXd2EjbBTYlj3364vKkreIJWeMs+ympqfe+VqpHJ/J9NrLN
Vfcapc7FIS17WszfCLAMcMhFgPUr1DWf8n1tXUzXkqWSLkA6dQ36gWARbWsNumLmu1YYjTY
aymyrK6GOFr06sECQteWZ4rtJyAukeFvjlJCrjDGDk2zZnjCOU0PhWqikH9Zq4TVyf1iZQp
AjEdmMcdtV1VXsTfqcXCcbip1HYzLM+NJsyleozxY/fIDJ+S44qYyWXVdWp5GP2hdr72tYX
GHSjJ7bGbMP5TxFItSZJ6j3+StMc5yYzMyUtMBualiFTVpItGO53wupFJFx1Z3NOIfe4rQ8
qlTW3MlYu62O3hAso2vhCQ/KVev4iySFJKepNRLrQl+UUR5Gv4VJbWVTz/fjRToy3EydwTL
ePko2aCPLo6fLHck8q7zqpFgNbk8z8PwwdXCOXPUiYRmGcUNdNrp5efG8fgN/ht97xeFT6W
wqnSa3FzqWGMnytjDyoakRzztdqmF/ttt7lt3t59Bgqs/LRFxkhOYZLSZUkTZa8EtZI32tR
VEM/TdizHw7+X4nFRqufevbyCaKzmkPLqZGnqkqap/GzxWdb9SdSm2wxtpPTRWRYRlGezZa
wK30htaFeoJt0PkQN8E43KsFZdxVWUuaLVI2m4ty9muoOv72ncN03/VgKlPMi1KwxxRxFPx
DXNW111rRGoLhy5cA/EfIBNrX2wVKGVANjL5q9TFzqt2edjonvbxG3hc/2trE23w2n2QWMK
bG3QDGpSLsBZv/ANEY3+8th+OAqgs+qPZwP+ZHDVj0ooyP9zHmsT3n6nZw3cXoWOpjAU/eb
r/NsJTCmcyyOV6OTltynPwNp1AHzttf8cRiCQZHDYU0MseWIK9wPVsU5C3EcqIRMmw1L2ti
U5WFVYkFV0+gkEdO/n6Y27mRPK7iY223323v5YDIOVfUkaY22AOq1k36/twtRBqVLj8TBu/
Ym38cBKBaZXM9qA3QDf7y/vw2mgJMqU8HhJ6jqPnjUiXIGsErApImi9wG8iPhP1w+JLgzy1
GgIHKjYmQFlJYC4W4tb9+HRimBNgFZRCs5VV8E/wB9GBB2+ID0xbehIKwLDTaddvzf3FBNx
2P68LHBdVkMsuWU1XTa3qCWE0bDwKo1MG1gd+lvPBxZllWyyIOryqXLa2mrKttdKqAsFIEw
PZQGvezfgN/LB30sAp59Fv8AkTFZBX8WU7PlFHPOKTYwxAiSMN8bggMG8JvpRg3nfAIkafV
uzJzLeGqeloVEE9WZHpwgZwYnUo/M2jcHQS5vYjvhb13FTm7ktS5NKkK2ZIZprSVAHitvdx
rNmsD9MCX1i9SM4hGjMl9wpZlrkUQOdQ5UkU1lAW9vEzuLb+dsHFXDiXngmiy7hrLIWfL5K
DNJ/CUa7vdgdzr6Bb9LYJytuNWpXON+KqPK6N5Kulep9+D06MrBPtSnxm1j0J+EemEUE5Sc
tDfXjkhGHtMGzTNZq/NqmpcljMzaS5LMFLX+JiSPmcdBRsjIhyDOKiGmemSd0gEbKaZWYCT
XsyNaw0Hqw7/XFdWm7kApZZZZjLOxeVrAv8hYW9ABsB0GCIS1MlPEkVXW6xF4/dKeP45GU7
AP93xdX36Ha+A8iXHp86eJViSIQzqpjnXcGxOrlhTtFGh3Ubm51ElrWmW5ESMtVxNX5T+UE
fk5M0vusVMG21Kgaz38TDp13J7YSqUF6klI5xLxhJNNDFRAxywQpBLWAWml5YsLIDpiXyVN
/XBwp+JTAMtzmPKN1p46iWRQ8rMxPXcxnTsov1Cm/wCwDOnn5hRnbYYzji3NMyKiZxy0XRB
Gg0rGt72RRb9dz9cHCgkVchuZM12drsTvqw6xdzrS6ha/8MWUeilkQ6g9rDtiNAi46iS3KD
uI77qrHv12G2KsXYW0FOH0xOZ5TsAqWF/K7W/Zgbv0LuclpZY5DE40zLsV/dbzxalcIcaGa
IRmRWi1Dw69r+tuov22xSaZQlxFIAtwlj8ZB2v6dycWUO0cdRLTyPBDqlpvHKwHiQHbUT+g
eh2t54p2uVYHQiyma91OllvuFHYfLBECzHZ7fEP0/Q9Ovnh0GCB5xp9wNl6uu/44KrsCz6l
9mh/5jcN//Ax28/gx5rFd5+p28N3F6FkqgNNux6/vxmixso3O5J4oWUde1xsT5Yk3qZw8eK
xAsR8S/wAPTAlnhJYG5t2OFtBhCh9G3U/rxNxMiLrINwxtcm4XG2nIwzRHBQB+iB2w0RI7z
nVdQP8APpi8qFts4+Y+AA9uvz9cC4F9YRda/Odnb73W/T/hikrBKZHTwKu9gT1J8zhkWGiH
roFKt4cNTCItoxBeVdRJGy9Rue2Cuywk0wSJT4SNRAO1z8vn2GBT1DexHy0MEYe7hXNyTe3
X1wdy4j3D1fzhJRGca4LGGI6b6R9+w3O7dT3waRhxS8B7MKGVqElKSOqpS6LKQnMYBr6rjr
cW8LdF6npbBxuYkubEZPTnJC9PljsidZWcH4eouRpu5Btf0w1001cOc25alhR+aFnPU/B5k
H7319cIlHkDqteTCpqNqmKWOnmMUpF9aW1AKbmxPmBbAhx3uN0VFUKPeJDGzxuS0Y+E7m2i
9unfviDgyqlmkESTya2SO5PbU/i6el8IrM7HD4q/mZr7XqpkjytLbh5ZdFtViqBR+Go4fgl
owuIS7S9DH2YWt28sbjCK8aDXpsLfycWQ7GwjkDONSnot7fLfyxRAquzKrq6r3id9UoVVAt
ZY1QeFI1H3VGwGKjEiEGoHOepq2NVPNdnLOT4m7u3Ukd1/XiW8CjlZm9fVt9q9owSViUaIl
ubnTGLKNziKKKGlmkX4fA63Bdbht9iCflti7FifFbTtYdAP14sgjUBb57nEIeDbNfY9h1OL
KFAr93r2xRZ1ZZAGAY2P7sQqx0AkbbdziBILLJIUjghWn3H2hY6r+Zdth9AMB66ltEiz5dl
7CnoE/KGYt4Wl+KJW/wDVqPjPqdsIWaer0iWwerplS9RmVYslXJu0MJWWX6kfZp0+fpg4z5
RWgLAWq9MXLRVX/tJPiZvqen0w1RINUVbU0tSlRC7LLGdUZU6Tc+o/Zi3FNA7kiY6aWHmvI
OfIxXlKLEDrrJ6bnYDrio72LkdHvDt4m5n9ve/pfzxqhTAbBM70/k2NdNnD+Ntt8VPYpn1J
7NLf0F4auf8AqKWP+HHm8T336naw3c9hYKiQlWGnxDZr3t9MZmrDkx7JlZqRiDpufngJCw1
C1t9uzDrbAlM5266m6HFMiH4ZAOtr/d88CkDM9WxhxqXsLHtvhtKRlqRIGq1K7ath5n9mNq
MrQyUW1/vdxhgqwHLDvfyxbASE8iw36YTKQ2MQOpVl262/XgUxsYkRVafiYaR0N+mHRZMpH
VChei7+o2+tu2Gx1IwSF2ty287vr+6O1rdfQYNx5lIcZaapj0EaxvdT/PlitQkQQymoo8ze
tpqsRK9ldWKhNIIBDar32PzGDzKwFSK5l4eK72A1xk2HiBAv5drb74O+hyqUbyQTEkXJ5dw
Xa6qnb5YBPU6U4NoXl8bsfGNL9zsF2J+Q2xZinTaHZ9Z1VHiMQujstiB/E7YgFg3KeHI1yr
SJ5C7t9mWcubBtb6j3GIkaoK6AM3q0i11cm2zPL8k3vvbsLknGbK5HSoTyyu9kYx7ROI6fN
6+Cag8dOkKqkpJG5OpxoIFj0uT3GN2HhljYXiKmed+RHcCcKnMqt66TkpRUF5JpKu3KBXcX
G2oDqwwdWXLxKhHmRHEVbR1mZymgMktHH4YpZAF1Dcl+WoCxAn4UA2GGQjZANkRaxt0fsP1
4IEUzoLFNVytpGNjvf7u1xtbEsQbW+u4xCHY9QkBVyjDo3T0I898RlHALH+G9h5YhBetBG6
aAdRUo/wB4Wv06bHvtiEsN6bDv+7Flngv+YxChyKPU1zcLimEkPSIFsumxxVy2hNnt6dfni
FCZXBsD8NugxaIxJmdLmNmU2s1ja48sTckhKk2PceeIUcYeX44so6jADzv54otE9wvEJ6mq
vbWlO5iY9AWIX9+2DhuU1cZ/riR6qiF1jI/PBdt+l8MhUa3KcSPzd1aj8PTWP34GbumCz6m
9m8PM4J4X8WkCijJPpo3tjzuJXbfqdqhfq/YTdc5VS5FjHcNc76T0NsJyFyk9wzJJtFIGuD
5rv09MKki9w5pQ72s397pv5eeKLaFG3T92AKQpAgKbWtYf5YkWDNBMh+z8RNrfz9cXB2ESR
Xp1BIKkhT8PlbHQiYmDev8An+vBANCoolfY9L4XUdi4xuxx6cW2OhVv13/XjOaMpEV1NpU9
bfesbYNAXIieFi52274agmAzogU6evfDUwLkPPGWiVo/Cy7f7vn2ONNy4xHHlKeFgCltMfY
3+eBQyxA87l0ciu15JCW8Xr0Fj5Xxf3iZLosfCucT18TQSMBUU1uaq7c1DuGt03tY+u+DOd
LD5aq8GWKlp7GMzEB5SzJe9g3z/ZhcmbG1yHZWHMZdi3REtdjtvYYJGGqm35DiRx3VbEffb
VfSy28TD5EjFiUWzKKaGWlVhCywovLRzuWZx42+l9sEtjZTMz9rjR5blWYU6uDzdMESHd9M
jatXlcIuKpR7Q5mJ5flVZmmZJl9OArOA8krEWVLXLW9AemNLdgoq5auKqgUOUR8H5JFZpd6
yYkXMaHfUf7TjfbtbCaTv2maalK1oootRT0tJUtTPK0sEWzyIArE2ubA3+8bb40J31M8oqL
sR7IdXXUT13wQo4erAbW/D64sg4sWxJJ6bfz64Es8UC9fLxee/XFlWJGiyWumCWp5DLUsEo
4ypDSm1zp9ANye2FymkMjG5PtwJmjGNEoZlMQ+1JUDfre52N/S+M/0kf1DIGry2QVHuvKke
fokaKSx336bm3oMOU+YhrkN1GWNEbT6YnHWHUHkH95Vvp+u+CjPw1BsMEW6pc9jba3rgixE
jm5ve5/X+OLRJM8rHfEBR5U79N8Qux6WIb2Hi3/k4iJJA4b7tvrggDum6kDt/P44hBN+33R
/N8QhZOCUJrJ//AHVvrq2v+GCjuEgzOCkwQup0uWVIjt4Y9i23mcNpxFt3ZWc6hSOn8PQuL
D6HFVY2RVz6p9m1/wChfDS2t/UUB/3MeaxPefqdzC9xehZK1E0a+4vb64z5hrQLlF0h66Yw
bXH6hi5sXHQlRp2Ydv13wBGObk2HTC2QdWM2sRe/bFJgyPSwyFLDYdSPT0w1SRnkiGqBpsq
Xv2A8v2Y2QZhmDm5PXr2wYITFGy2K2t98m974zTZoihxrgWsDb+epwFwyLrIAV3A898HYVJ
WIiddI7EemJEhFTghSSraLka9Jtcdd/rjXFMFAWa5RNRSxCYoXmQyJofUNPmRhr0Q6m7ldz
GraM2ufliJmrqyv1uYgykjf0HX6YJItRsP5Lnc+XV8aUiK9VVyRx/abAqG1aQbG2rpftg7X
RirLU1l66mqEWngHMqra4om3Aa3Rtwux674WZ2weOfVI1JKyST8v3iJTsFBNmvve23/DBLQ
z1I33JWnzNMvjYVcUdTMz2o6d1UaYwBqG2q/mrHEvYOmuRcuHq1q/LIqkgU8jAghLlE0MVG
m+5vbBxHtJGL+3iupqaOmolWP3iddVyoaSzn4geoXTqHrfDKSIykezKMS5rX1bW2jWMegdt
Vl6dFixVbRWNOHWodntdDQ1FTUMNR3MYtuwbdRfy8QwuETpyqZVmZnNZXy1k5lk06umw0jb
p88a0rHGqVHN3YC1rn9nywYtio1DNdh0/j5YotHWuzNpU6Lkjz679MUQsuUcM1EkSiRE94q
WWMLKD9krnbSOhkNj16D62XKZajfQ1XJcnpsvZZkV6vlI0UGs62VpT9tJqa27WGrHNqyOlC
nY7mXFFLTNMlO8NRJF1QShfF5E2sP24XGlcJ1LFE4t4rizVBDlw925o/rbRgc2U9NLutvCL
beeNdCjl3M9WeYq/us0Y0lNAbcGwtjTnAUGD1Bazqvj021N2F+3lg0BIHmSVF+08PQiP08z
2xaEyixET9uv7ME0Uh9UMo9E67gbYG4Q2+rqrbDyxaIwZiOZq7HfBCxD62NgbW64ssS5Zmu
w3PliyrE1wxmEVFWvzD9nJGfTxICyjfzO2JctB2cVnvVajR7IIUvba7MLvb0ubYbCQBCZyq
ihBAtdxfue+Lq7An1R7O9X9DOHLC/9RQnz+DHmMV3n6ncw/c9hYKnUyG43tuvljKNzBPD0L
+7ueovtgnYRKZIVNKSokJGw6EWJPlgGyosaSM3G3+Lp+GEtjR/xLYAfP/PFoTJg8rnVfqvp
6Y0xEsCzG+lWVbbXv2w6luIqICnjEdUsbjTsPBf6E3+fbDZRdtRd0GiNbfIee+MkmakIkN/
u77G+JElgapuR6fz1weYXNFfzE7HsLdB+364lNi2w2kWCrybRKvKkhR293gJVpEAFpNN7Et
cG4743wZNCpZ7mLtAYbBaVdElNyze3g8SSKRtYk2Ory64jHYeN5FFzCfmEsp8R7dv+GIkdR
ogbF5RqN2JsgG5udgABhlzOySp46dDLHPTA1lNIHimbUdEkLX0aUIU9N98GrmScc7vF8i8c
PcRtmwlhmCUWY6QRGtzHMdW4j1brYWNifrgH5mKdCVNZuRNbQgQx6ZKiVfzsi9Gja4A8gQW
2GLYiDz7BsjRzpD4GV9RdecLsARvpb1JGKctBtGOvkXTIJhHw7HOOqFwbXsPEevb54OGw+W
586e2/P5K7jJ4dfMioohGlrHexZvnu2NMEAiF4GzCOkgzCNz4Xj1SKTtpCmzf4WbC6qu0bc
NazJT2gziTIqOuhWy1giB7gALtv6qMDR3G4mfYM7AbUF2uemNRzg6ryLMY4BUtSSpSMARMw
8PXSfENh49rdcCpIuzHMuMST0jSJa7jc7hkPa3T64GXMkSxcNcHVlfmVWoj8MSgwu1tJEn2
kb33GkRsDf+0MLqVUkFCnmeho9Lwy1LVLJIQ0cGopM4sdTra6eijpb/hjdbQ206NmFM6JdN
Y5Z2u/U/wGBSvqakioVEHBeY5pPGaqmE7qVkhSUIpfs36OtbdQb405pIztU29ykZjwrnMFX
yadDKn3Jx0Av949PqMMjWjbUzToO+hCGszGnkMDlkKnS0Z/Zh2VMRnktAmKppWRWkElx90+
NfLpgcrDUlzuJq4qVoTJAJOu5NiLH064JMqSjbQj1kdOt274YJuEpUxuPI/vwNgriyw2HRz
ikE2MNAdHg2I+L6m2CuLaGT4V+XkcWQ4g33+gxCBNNHfxYhZJgKU6/CNN/ljTTQuRH52waj
jPTxAW+hwuo9Cj6t9nJA4N4eLDc0Ee3+AY8xi12vadim+wizTMnLuWXbrffGJFthWSPan2S
+/b9+Lm7ApXJGwkYkjr93Y2wtzDtY4KdQtiLAG/1xVirg8ulizi1j38wMMghbYBJKtyA3Xc
WxrUNDPKpqM06GrrYYQA9rv4vh8G9j6Y0UYainIe4mBFRSySWOtS10I0atW6gelvLDpvQAG
gYWHr29cc+qaIHm6h1+BPia9r+m+EoaMVd77BdQ3+mDuAyt5smvUmrSf44bTM8nqceqyuU1
ElVGwPLSLKoYwBpYKoJLC1gTv5Y3RYVyv8X5TmFDG1UQBCCsUhBG0mnVpIO/Q728vXFuJtw
s1sZxmMyyan+8B0xcTYyM5crukaBmkJ8KqLte97D1wxGeTtuGZaKlatqfkyc5LmROUWkUA+
LWLXtv3xcosCnKC56Fjp7TvPTxqKeeIgk9G8rehJwjXmaZNWLdTzu9BEXN3VWBPmL+fnthq
2OA4qM3YnWp7wo6qTHBGBzPu3PW3Tr+vEYdBWRPcJGo93qbk+6SOQi9RrCgG+DpoZIwj2y8
NJS8QNUUcWoyRPLOiKQF5R8bDrsFIv0xrixUWUKhrCllPwuOXI3TrcfvOBkh9OVmWalzPLZ
+GmyzNCsZiZYqbWxXdTp1bfo9fKxwq1pXRpzrLlZW6nKqmkzSBafTIJGQ00v3G32udxseuH
ZrxM04ZGavTQU8+WJLFDz6HMoo2npnFyDJa8ik3Gx+Mel+uMmz80bmuzpsxqPhzJjrSopoj
LrstQvhVgu/5v4UY2+7inUZSormWPJqDL8khlEW8ratSt91WOq3TubC3oPLGabzDYQtsSNZ
zuWpcXA9Og/k4CFrjLEbMaASClnIDyLZEa4NvrjQrhMzTjj2fZbl1FVZnRvMoiK6oDbQLtY
joCLE410qrehza1BRVyh0tfV04vDUSRL02Y9/QYdKCZmU2gmqzmqrYkjqVSRk3WULpkH1Fr
377YGNJR2LlUb3AiQPTzOGCrihLKWB1amBvvbEsXceWCeq8SRMUB8bqD1xV7B6y2HEy6y6f
FvuLgfxxLkUB40cSjYObdSLnFXDcQeSKIHwluhuG/hi7gaA0ire/YeeLBPDzJ28sQoNpl16
Yh8T9cXcjCJpOVeMA6l6j0w7rLaALXUj80V2oRK/6YFvocJls2ST5H1PwBNJFwTw2yWJ9yT
r/cGODiIXmzoOVqSJqorG0XF/Pz3wtU0J69khw9mhFJYrqOq47YqdIbGqTJroNN1bxb+G37
cZ+qD60HOYoOp2/k4Lqri+sB6irDRALsp7fz0w+nSFTqkfNOqxHX4fn/ABxqUDLnJnh00VO
prJ5f6w0ZKJ1KAHrb122xM8VpzHKDsRWZ1K1FWska9izD1O/X6b4zUr6vxGVLaHB4l8x3wt
hIcA+G/wAPywsYhEyg2HUYJIohJsvnrqkqv2cag65eoAG522v+7GilARIAyqg974hWnjRkh
jm1OtyWCRtvc72JI/zxqylom88yyjagrYpzO1IQ7NHzG5n2JL6lUaelxY4dZXLTaPnyqhkk
JZzvfc7D6/XC0daxMcA0FJJxHB73JoOl/dmO45lrC4+vmMGmc/HXyaFsquGpabNKOTJZlpo
EqefmZGozTPcba/F4WFxouAL4N6o5SxGna7XJAM3FWQlqwVlVStLGz2VC476bG41Ei1tsVq
TK7aXD6ZI5x9iRy4o1eMkXULIAw6DyN7YhaeXcvdLPl5WDL6unSF5YdclOhLXVSTdiAdO/9
rBIfTWgpM1pabLhTU8fKpYC6urb/aNuoGnq1+p64JRLzEHW08VZSzwVKiSCo8E0Z+8nTc/F
+vBgHznVUtDTHNaJ5SklNU6aPYsXAd0JsNvhC3vhj3Gx28yRoqOj4hyxqRH5WaU32lLf/ad
5Ywve4Fxhd8r8ma2lUjp3kTnD8ddQZHU0eZIJ6Riz79DGLeEXGq4cXGFTte6HUYdlqRaMnd
46VaW9/c1SKRQLb8sMLdfPCpDkkE1loKZeQS0iWdz/AGte9sUtSNB2SV6yVaDT+c7MN7ne4
+owqrGyL5lnqaKWamZYwC+k2j21MO6i9hc+uERWpcpWM5z+auSGGSik1eIrpk1L02ZXtvqU
7dMa6dn6hvNbQ5Fxa9Xl4pM6hDSp4Gqg7OWjAsEkFhq0+Z3t1weRrYyuP/goVZkfCa1HMFR
NTxyXIgazIL/2wLgehw1VZ+BiqUkuZ4ScNSZQaKbwz0+spKbBT/7t1J+Q33wScriGiByymW
qrYIGYETTKh66rE26C5/DfDZOyCgtTTa32ecL0E6ro952uwkaTZu1wth9OuMsa8ma+oiVjP
BllBXgSCBYCNQgiTTt26dL9cOjdipdkqnvUusujMq3JDeXph9hGZikzevg3Sb59v52xWQLr
GPHMTWuxl2cC42J+nXFZbEz6gs3x6QLD16/uwQI31a56eeLKJGOkXlQmN9T1DFWAv4FX4r/
jfbAXAzfkLqpoEnMdIoCrsH3OoHpe/ni0SKfM7ntG35BFVN9lKZlVYO9tJuxHbfE8islj6S
4KNuB+GyR/1JO9vuDHGrd9+p0v9tEpUkaD2AHh3GFoxyQrKJR7p0vvt2/HDGhVySjqOwPU9
Cd8C0TOKZkc3DG3mwwUA5SGZ6hVTSoDMfLf0wyKFTkIgNaH95hpxULDveQExgkdfIEdcE3Y
KjTbHnDt4oReR7swjWwuevTp88cldqdzryVo2BYrsq3WwJ2+mNpzguJrot+n4YTMbHUc5gv
p64FBXPMVNwf8WLKIutzSamo5KeH7LmAh51ax0nqL9Ad+uGU5agMe9ntKY8xzCS6sAqRo1w
fGBrFwDtcOCL9RjdBEl3TvH8tYKSWWkH9bEbgDSXdeapUqi972PfBt6goxfO8r90quQYyFs
rKT4tVx1uNvn64GSsdLD1HJehL8HZNNDV0mdFlHIcTU8DhgWfdQx6Cw64vKY8XilZpFrzes
gh5lRMY4oCPtpuipqIHj/R62BwZx2sxnfEk9PxX7ouS0hqJ6eSaJ3Eerb4fCQwUglrgXwyO
m42nHLuS/C3EOb0awcLZWi1iRfbSNIH0aV1altY23sF1NgJaavQZ3i+ZDw4MnyWWatm/5Qd
Wlrs01MWJUECxe3QdNji4tMbaw3V5rSTwQQ0Uy1CNaVm1Asz99VvLy7Ww1xa30Azp7aj6ui
FIhp5jrrVTbUSOote+2BZEfM3EHLk4mzJ6L7SNqmXklO41m1u+HjYnIVOVZhHPMJIBY+7Tx
7+Lz6jVvcEE9PocA9UM1jImM64hznM4oHiXlZXBKI+cmoGQk/e1b2sD4cBGCXqNlXlJrkXn
K6uMUD1TAofjZG8J8IJsSe/8AljNJam5hFYkk0UOnws1kf/FuPpcYkQmhdHBNAIZSSCj2ZR
/ZbcfgMVPUtI0HLa2Fxy47Jt4QdzjGKafsK7xflmWCOqnmdozKU1BbFeYejkWFr9D6YbCTu
HB6WRldbSzxvqbmJv8AL9gsR88dGEkxU4EZLAjMVlPQeBh16eeGWM7gPZPwll1VWh6kSVUG
teZCDyipY7s1gSR8rYTVqSSBhh1I1ym4X4ByKnizXKss5lTYmnkcsZA1rG7MWC/PGWdVy0G
UqNilcUZw8VHPUzDmTn4UO2kdunlhlKOtjTU7MWZNK7zNJOxJd21OfMnfG8478RCmQDXuL/
f8/wAMQhISJX0LK1Zl2pGs15oyLg77OunfALXmW1qNT1KsTyY+WnyHbttgkigUvr2J89xiy
ClBWxHXsBiyySy1cykY09DFzJZAVuB4tPQ+I7KPM4FlZLlvyTIqHKvt5h7zWDbVbwKbdE/j
1xeVsfpHzZFcfb5SGHTnrYAW7H9e2CnpETNPmb5wFTyzcFcNJHp1+4x2V2038I744GJmlP1
ZvhG9NEnmWXZrBGS0APYBGUj8e+FOtBMT1Nz1BQZjHRqzxN4i90W7WCAHUxHht5b42JXVzJ
KkOJMunfYHocBqgXSYsyjqWHbcn9uLQqzDMmyWbOHdl1R0sXx1AFwfRSe9sNvpcONLxJ9KS
hoqOZIS0cJGgrfU8jdb/wBn8Mcyri787L97nRpUrNWWpWpebT1F4p2L7/ZqdlPUEEeV8Dh4
uTzfdCxNWKVuZ6O+m17W+lsbZGCLFo4F9hvsfPCpDosSHOu626dR+44VmDRyWZrevkbDr5/
xxFqCx6PJquHmVLwLVEhEiaQ2jVnNtdrjUAG/VjVTg1qWe4YgkWretCIlW0khzGFDqVtH2Y
5fQ2st12xrW4L2DOKpIRSiaKTT4SYpJB3F7OO/hv1xdykZTlmUy5xxbUw5g4MsUcMNNAZA5
YmMMrd1HhUnT54pDL2jZcyYz8ZjQ0tQMpjaoeMxq6LGssgV2sw0uybr3AbthnM51vcUaoi4
kzTI81zCrq56ejVzHLkqoTJIY/Cy31Dlhr6tIJAtffpgsqTGRij3BHs+rc0QZpHNUUMa1DR
1axOpMKwWZY7gqzagbXB8OLeoaL9ktFW0dTmlVJLG9RUTmWVkj5cWqQ7eIgGTSOrYz13dpB
x0Vwusqp5BoiJdUFlNrXvcm699z+GFWzuy0SNjnDDU88tZS2RBcL0D1+Y1FQxCQeJWhUlW1
v8ADpPbTjr421KEYrfxPP4WpKpOUtgXOvZRK+bDNsvzWo96SIxiKo+1axQoQk3xAkMe3yxi
p4hfeWhvk3yKJmXB+Z5bUSvPRchYPsrjxAqfhIYfd9RjRLERlsa8JSYxS0gro2oZPGkvQbB
rHbwXvvv1wvOa5UtCuQvKcu92Un3aGRjyjbwSMSDc7b2GGczJE0LL5Fmy+m5h/PEeDzQlmA
J+QH1xlZvUrk/BeW7MdYBufmN8LH7BBMu3hB+o2/jig0chqZoJuYjEMRp6+XS2AyFWAaism
q6bmzEM6EpLc7W7q/8Ad9PTBRjYmXQqOZy0TTe7uo8O8UgAcG4/tDVjVCL5CJpMh2j0ku35
o/fsTb54eIciayWGMyX1h9B2Kn7p9cKqMGErSLM1UroKfm6tvjvdf8N+xxjUOZuUij+0SX7
VIA5a6ptvbcsx/ZjVRRjxVS6KbU0DpSxSpsjLq+dzcY0J6mFx0E0yRamDRGUg6lXUQu3y3+
WIykiYq8zrKimc1QiWJPBEiLpYsd7k6bHpvgFFIJsgpjuewPbz9cNQtiEj3279cWyEvlWST
VJ1kaIu7Hv8v44haV2W+mpoaWmEdOOVH99h8bH1OCHRiPx6mXUbBL/D6jF3CypasrvHTXyZ
f0TKv7DipLQVWmb/AMBNBFwbwzJMhdFoV8N7blB1x5rHLte06FKVoIswVH16C8VHSx69Bvd
5G6XsCD1uMKw9PXyRVSXvZY+H6VKvK2pyhYXJlbdQ7C3xD5HpjqxV0c+TsxdXwXDJK8ilQr
rr1SBSQ3l+kdv5OJlCVQjsrgy2jkqBXUSySwP4NQD7fpXKIN+vTGf6RkvfkNlRulYMzLiqA
DTSDwDwiNDy1A9T0+mEVamfxQEYZd9St1Ga1s631qjHsu9vT6YVDCRvd3YVTEtLQZiUab23
G++NrZitfccdmtYj/d3OFjEhkbsAG67/AD/hip7BJnTZSR0ucZpjojLFmUnva4/44FIJoG4
h4haGt91E76YIudoVSQ8Qj8Mem6ElpGF99+2NcY5nflyJbRljymm91jpI0CQGNI4wyNsWO7
3sPPphkKmZpAyK37XDKOGwaWoeKIOvNSM/ZyK3hCEjrqvfG6ysBCXaKDwXR1tBnsdXOtXS6
B9kFuvMLXXTLp30qDqIHTC7XG1aysWbJMprWzGtq5asSzSmZaeJnblnxBo3kfxWGkW3Btgs
upnnWjKKihWQwVuc1FZS5/UtK3K0zUWX3MTAyX+IgbgHTqB6DBpWM8XdlolrctoMtnosupU
jpX35YGjxnrcL1v3thXXduw9rs3I0yioopTNGkSP/ALMDwKAdvCb/AIYz1O8NpS0WYr2YcQ
xwxCKmP27+JCPEqi9izX7nsMdfBYFvfunD4ljc8/Mg6HiVsnnGj7VXuZIrgE+oO+N+Lw0Ku
n3kJwjlGN+TJeb2k0fLi5FO/P35qSmwVfMFLgnGKPCZX1ehreJK/X5l+UOeRMdMx1Mlxe58
7jfGyngIpdrUD6dODvBlRz3J65aCaSm1NKVuNNw9hvsB6eWE1MHl22OlDinWKz3KXltTpNR
Cf9qhI/vD+IvjPJGiDNBy6tUxU8beHlxwLc9iVbSxA9EGMzNkdyy0dRoLX6uA4U+Z/ZvhDN
ZIJVgkabAkarHr64ANI5IZiLqQGAOm52v5YsOyIHiCvmy2JHALCUEyBfh6eK57dL9MMpwzC
q1bJyK7BSLUs9RFdvAHSFdytxuOwO47Y0qSRgc77A+Ye80dPT1M9NNTQN9m8qqSAl9y17f4
Re+Acr6IqXZSb5kxPxpwjR0MFDQh+QQJTL9/U3mQCwJ7i+2ERpVG7sZKrSSsH8GxcN5nmLV
cc2pW/PLrK6NumkgAXxdaUkDSUdXEivaLldLeRkBKRHwSM2okgX9Nu2GUZFVY9kqMbIYY1s
CukC1+3TsGw9GZHhDTwkkqqKv3rlj/APp/ZiyiNqZZJ3VBcxrcRIL/AOKw36nBIWxUOUZhU
SKkcDddtXh+Hre9umCBLNQZDS0+l3HOlTc8zpf0Xpt64vQZ1fiSlgzMxbv1Hc4uw+Ksh/ZU
utvK56YgSEaluFPRbfU4JC5lc45IbJ79ftl3+jYXNmWr3j6B4DqGi4L4bdURyKGNhrF7HSN
x5WxwsRG82b3NxpxLJLxAziFaqK7xG6NC5W/bxKQwP82xIKxm6wnuHOIIqfLJq2wio72MT2
MhcbeH0AGNHWZfQC1/UlazP6MqlUlWqJItl12t3tbxYJzKsVqr4kMs7Hkq8W6lRffYfvwmR
aqkPdiS3gXUd7dvO3TCZIpSOqy9fiv989MWmDYXdd9r4u5BLaxb7o7d/wCdsLU7jnDKKMgi
U+E6+m1sG9ibEfzXMwfsfu/5YU4kUh9j9mFGzN4RffrgqcdSSZVuFajMMw4qq/eHaSmC/wB
YVSCh0MyRAn4hpsbafLfbErSjCNlzNmU0OWSkEYglF0azTFmVXsf0LbDfYHCKMo5rAST3Kp
VQTZ9mfuMsa0VBRkcmiOtpQd21u19LPb9G9v29dSv5CrWXmPigmhiiggpWWlUrF3+4RZtb7
kHbr1O2DtYy3bI6vhrKkGCGZ2icWmXYRIV9AviIIBNj179sLlVSJk0JemzLaoEco06j7yac
NyzYAbk7FrDZRikpz8kHeK2ISfP8iQSy/lOjp4KeVfePeWva+4XQp8vhtfBSVnZK8ir+4jx
xBkpy2ekjroZnfUYnKVKqAx8Iuyj6YfToVJSzOLsZataCjZS1IX8ntJpSnZJBfdorm3cnoL
j5HHahjF95M41TC27rRUs5p3pHadg8cz+BeYO17bBumG5qd7rvM10+skstuxEiYamWOwEhX
57jBKTQcoJhC5pUJ1s67AHofphnWMW6KJSkz2nmU09V4BbYtsfofTEunuLdKUdYlPz/ACOp
yypGYR2q6KRw/OIBF730ygbeL9eObiMNl1Wx08JjFLTaS5EplGb/AJSmqS+iGV1jKwrttCG
HhAtf4/njmtZTt0ZKbfiW2gn5scBJtYbjrcXucJkjXfQMqqmSCRXU6Q3jTy1D4gfniJA3sH
09Wj6vFc7EfJvl+GAaGxegito5agRoSvu43k1C9ztYeg73viJ2KnHN6EnleSwwxLrQctT4I
tNvqemM9SsSMbB1bRUFTSyU1RBHLBJtJE4BQ26XB7jthKk1sVNJqz2KTJ7LOEk/NiodtJH5
3ue/QD5Y2RxNRmZYSBGU+QZdwSZcxr61pI5V5UVMEAZt7hiL+Ir+Aw9zdTRAxpxpat3KtxD
xxNmkZp4IhDT3vv8AE1hbcjtv0w2nRymWtXz+gxSLTPSRfaapCN0AaQg+t7geeDKjsMZlPy
ot10sw8II79vLpggJhHDNB4feWF3uwhJ6erfXDEgbXZZQulQe9rW6/PBDYpIf0ADTq6dRir
BJ31EoRqG3ff1xbJEcQG57D7gwIw5MyRgmSydPGTi0LlPQr/GlPTx8Lc5HiZ6isDXha+yqw
s/8Aa88BLmc1vt2PoP2c0a1HBmQKQCRlyWv52XfHnsZOcZ9nxO3CEZU1ctkuQ0tRFMyg0s9
rrHfWNupH9k4fRlmWujMU6diBp6B6YBHswazKy7gHpv5HEk0hLiPQJSq5MyFjcWdOot2IIt
+GLQOh6dk1FotQiG41Dt5de2Kk/AlkI1JqvbUo6X2369jiF3PLr+G/S+38+WBsiC9JNj93o
wxTYcUJkl0i4G/6/niiwQ86R26sfL9WAbI0LRWFhbUx2AHc4hEeW4DVTfmKezSH9Lf4UA+I
37XxaqK9g402K4EoslpcpzOphutRU1kvJZrltEbaBfbYXDYDE1YJa7mmKk35E5Eyovha02z
G4DBdxtc3OMtKrlWm4Uo3fkDmaD3hKhvFLCfsr2Fx3JO9r33xqo1eYDiQddnEcoqJmLSCNf
t2juqjUbaEB3ZiRZdrY1pykxclpoV7OeLMvjoIzNpV2OlcuDqspW97y6iNICjpjVQwzvpqz
LWqW72hVc24vzTM6MZeipl+WBmcU1PdXOr9KS97egtj0FHh8V3tWcKrj5vu6IhEhoUcFY1V
h5KMbcqWxlzSlvdhAmtuOmJmGKA01dUo4aGUx2O3LNvxOFyjfc0RsMVlRmFa2qqdZu12AJH
pcjC+pihsZWF5ZWZflVQKqejjmYfDchLeoFrH0wFaGlr2DjFy2Bs8zLKcyzAvR0gpppDuxc
HmEdW0jwg+fnhdJ5dG7lqjJehG1TU8S3mdRva9x+GGuoluXGDvoD/l2KEyQQyJymGl4nGuI
7eXTCpYrwGfRM2stytVDMtRzYRyfFrj5ZNh/cO5xgZuimi58NcSrUqsdTp5kfwP8Nz332A6
2xnnCx0qFe+jLjVDmUwbT93oPM/zthKND8wencEGIjQ0akMtu/z8sE0BmOnPfdVuVeQ3DIi
2sbncXOB6q5HVsKPtKyFZFTMUq6TzSZLj0+Ek4FYd8kLeJXMe/wBYvDNr04kq3/7EJpIHnu
LdcTqmV9JiEQe0XIpOXHNDUUPMOkSTxWiB8i6lrDFdVItV0Ub2ic6u4rVbNUUqxRCDktrR1
06nKsLjq1jjTR0iZKzzSKxWZXJTqDKunUfCupdu9iASf1YbGVxNgsVWmBSZWj2/NILADrt8
P7MVYZn0BaKkfNa03J5Me7edr/vwyMRMmW6OJU0qi6QNrdvlgxqjYKCXRvnv5YsvW55Yrhm
3ITcntiEnJHpamkp6cTM1kHht1a/ligM4DWVUUsIkhm0t9wkgL8j+zE0BlN3ImOR6ydYKmY
7W0JHpvIX7aht8tsLbKSPcWU8cfCkZjjEae8AKB3sCCTf6Yjehna7Zv3ByVMvBnDsVNKYtd
AgawB1DSvh8QI3x5/Fu0n6ncpK9NewmZq6ro1i5ZlianP5u9428+vpjFFuLQcoXXqEUmcme
l/6FC5Ju3N8YJt2XYbdt8PlidTJ1B03d2YqsZY30jYD5DBRr+IidJiHUHp87np+OG50KcDn
iAuo26jz9cFnRFBnm2AUBtV/5P0wOYljx+LYXN737X88CwkKFiQGW4PbCnUXIfGmzmlFW/l
94fjvitysoNNVNAG0i8kw5C6bXtJ8wR6Xw2LsXTgE5lltDBlUVHUxienZD1Y31qLghhpt4t
hjNT7+fa5pe1iG4RFXRZXFQVUQWpi5jizFvictY7AXUNh1eheV/ElOehOyyyaH0nQD8XXqf
88B1SRXIrvEOZpl1Ik1VUAIjq+hNRlk3+6q72A2sNr97Y3UqN1sZpyKNxBxbmGZKiUxWmpC
NWlb84Bha8j7Lqt2W+OxhOHX1eiOfieIZFZayKykcVPq0De92J7+pJ747sVGO2hxGpz7zuN
yVErX+6B36bYtzGKkhl6t0BVN9tyfXAsZGCPL7xUHXKdh+H4YuzZG0gpUUbs3TqOmCFiWzS
Jdl37C2/wBcU5BqmwGskmqXLKl/0W74RKR0KMNLDXImVQSu/wC35YDOaeosDS0XvgRJY2cg
krYkab/LFKDn5ialSNPW9jv9DFeO6S8g/d1nX+wfvwf+nt+RklxSMfFiGyuSjikpHoIK/V4
eeraZCpOzDfZlPT9d8YKmGlFm6jiozVyGCVVCdRhkRu+oWF/kRhbpsbGpqXLJ+M6flcurVy
SQzaLb9PukrjM6L5G9Yq+483E2WvMJUqVhZrLeUWFuwNrjp3xMoSrITXZ1l0UCSTzc2CU6d
MTh1Ui/xAXK3sLYiJKcV7R3LqzIM2pjTyRpNqB1xm2ry8N9wbdxvipZkV2JFfz7gKqpNdTl
ZNXTLu0HSZLfLZ/2+mCjVvvoZ6lFrbVFco80mp20/Gp2ZTcD/iMNcBUZtD8MguZE1IpO9rd
PJh4Qf34orMSchE3LiRdMVgeUvy+9oVVH44pINkazPVS+70yEsW03Gw/Vv+ODbsBuWrJ6SG
hgMf3j4pG87bW+QwVN3RL2YS8qo9zsi/EcW5eAWdinzmljQrpLE76e/wBbbfTFqoA1ch66s
qHkLK5id9gL/CFwt6hkfUzuiXEpt8WhyTe++46DFAkdLNKbqzXv1HrgiyQyKGpcmRDadyKe
n26M/wB//CoJxYqRPcd0sUXBNOY9tNSEX5WO573IUYWzPB3Zt3BU8kXBPDuliobL01ab22U
dfPHnuIbv1PQ0O4g7MJZXS8krOwFrtfoPIfwxhTbYeg7k2o0gsNR6quBluVFBpT9Ha2/nvg
bl9Wjj6t7dPP8AdiXKcDgLdz9O22DTAcF7TjM1z3P7Pnh8atjLKjcVci4HUbDFyqF06Op67
DQF7W3/AI4zo3gj11OrsaiW1r6beY+73/HGuMfcZOY7kETTzNm8i/ZxsFgS42J2LEGwtbB1
NEH5EhmCvmMvLOowDYRnuq+MfTAU9dX7AHpoiBlralMzNLZYnkB91X4jIVP2rkjYIoI69Th
7g2DexC8X8bxZar0OXMKrNLFGPWKnPcv+k47L+ONeHwcpyEVa6XoUKesrahT7xI80r7zVMp
JkfqbN1CqL7Kpx6LD4NQ1lqzjYjFOekNEAz1Gi0aC57sehONuZmRUooBlqGDdfF3xaGtDPM
mlU2HhH8jFMEXDT6jc+Ht5YuwLkPFwgG4AH6sHYW2BzyM5IZ7r6YCTNFJDV1Q3Tc/q+uEs2
QS5j6zzM2tgAG8umBULjevyrTQ7LUwLtMzS+axbD/PDMsVvqY5VqktuyLFS3LXkIkSN+l1/
DD8+mmhidNt9q7YhkeZGBYs56MNtI+mKlN2DjTVxUNGseptRJ73Pc/L9uMrbNaaEc8I2mMO
7N8RvYYPITrPcOx1EBH2jLa1iLYu1iswHUQ5My+NNumtVA+nhscDOMXyDhUmmQ2ZZPRineq
o5uYFHiQkBwvfr1tjHOlbY2Rq33IqI1EXjjZgeoYXHT1GMzsNuWLKOOM0pIuXVhqiM/Adgw
/wAXe3lhTo+A6GIaGavM8rzBpKioRRUkgeFbFh3v5kdb4NXRV0xijkjQ64olBHn59umLZEe
qcw5gINyD8WnZQT0G++IgZSuG0lNS0VO7SIyzm682QaANumhvF+IvhU3cKOXLqcfN3iWyaZ
H28Xl+3fBqIu4OM1qZ3HNclV3Knb59MGQ9+VFV9vzhHh+WIWM1dcNBKEW6D9L1H8cQpkZJV
OwG5sOvr3xZVxCys/UgeuLKZZOGYJ6ysgji1Kl+VYdSGF5rW6fZ7X9RgWBN2RZfapA1PwfT
xtbUatb26DwudsCZqe5q3Ckmjgnhvf8A6gm/TsuOFi12j0VDuIkKpgIWYppNiVxitqHJHcr
zKMQBL2Hbf9eLlSIiQXNaPTrMlx3PTCupaD0PQVtPLJykYPK3wLcar+XzxHTZQRHTVTWEcR
XV3bYDClJN2LlDmJ+01iNk0v0UHpuP574KELlPQkUyquuDIyQRfemLXHpe2NiwySvJ9kzus
r6bglfFRZLGa3Mm5+/9Xo0Px7kr6W2wylSV77guo3oigxtPm+dSpdEeXXKUssSbC9gF6XO1
/qca6kuZcUkaVPLCsKUVGqrSBFW43Ym266t9vXGWpJS22F6rVjWpI7dNJ2Xv02tf6YG12S9
kZTnPtHq66rrKPh6BFp5VeBs5qBew3VjTJt/vHrjv4TAu3gjm4jEqPqVaOKmpKcIF3u12Yl
id7nUe5v1x16UMmxzaknUeozNPsrXKjoMOSBAJ5r7rtiwQWxfc/QDBWI2h9FA2Xcr36frxa
iLchbyKg0jxsN79hgsyQKi5EbV1RJsep7d8A5joURMMuvwnr5fxwts0xhYfflIL7Ni7FZvA
7GlTOfCNKeZ6YgLaQQKGCFNTkmT7p8vXFKIMpjeppTsenU+WGCh4Lp728ziWFZ/ASzm/Xwj
FZAs4JK3xa2It0t0xbkMjAFkqIRtv0uWwts0KDGhXQatJYFfM9MCqiI6MhiqSjaJxHuxUmw
xG4vYKOe+uxGMjbWcjyxg6s23FkSHZ5HkUfc3074HqWRsXPQwNoejDxm15A5GnV5L1NreeK
UXzLbE8qrKgB9utr7X/AAtglSKzs68UqW1KHt4r77nzPTAuAWckKXJc8zlKjM2fTSpdqivq
GCLq8r7At0FhhLko6DoUnJX5IjasQ08hhik94t8Uw2Q36aO9reeCQt2GWqLRafvN8XoMWS4
OWZiT187YIq4sCQ9tiOvb6Yogm1x18Xb/ACt3xChdNBLUVMdPANU0zKka+bMbAG+3U4hDWM
oyWDK5GZ5o1m93SGCmvbk/fmLW6lmAufTERkqtydlsRPtazBJsipokbmAVCkyeZ0N0GF30C
jHU1TIzbgrhs9CtAm/0XbHHr95noKHcR6oqJBCym5264TGOocwakeUUp0j5Hyw3KKTER5oa
JudrtIo+8Aw8W3Q3GBdPNoXcJyrjWhjqIPeqgrDTJpkVIEI1atCWI3J0ksSxG+E18G5ciRq
2JqLjB65qb3CJo4XMskhlI5nu8b8tD4fBraTbT1+e2M9XDRire4kKt3qSGYZ69DlhiqEmWv
mkmjghCW+ABfEU5lgdV7gfsxsp0bRtu+YhyvIrdZxHn1XA1NSVD1CRqsrchFHK0dxp3Iv0J
3th8aCLXiQeaZhW+9v75f39j+Z3Djv8G9tt8NUC07IlOFKBVzGnzKVI5pgC6EsmpN9GpQ22
nc+K977DCqz7IrPqWzNOKKHK6XXKdUhuQkS326fTCKVBy0JOoZ9xNxk+c5eKJad6SFyC6tI
eaUX4Q3LsBqO5H0x6HBcNyayscvE4q+iK9CFEWwHh87bDHXsc4ZmpKx6J6zRoo4xdqqQHlb
fdVvvE/wBnCaldLRbm2hhs2stIkPPWe8mWojhMVPcWTxske1gCxLeJvn8sFDTd9oVU1eisg
TWWBNuvmP24ahTR33jqO9rWwd0heS+xxpHZbAkL3GBzXGRogtRVCL1YjbC5OxpUBkXkN22v
ityPQIS7qFp1tbqfM4q5T8wmnoZNYapP+AdMXGLYudRJaBctZHB4L2t2HbDnEzxbZFyVMs7
lQdKD4vIf54zTqckbKdLmw6BERetlPTzOH0o6GKtO7FtJ5DSvQDDRSjcHlXX8QsvW2BbNMI
A8kWq7Ht8I74TubEktgYggD9YxTZeVAVTHfYJt54XMbCAlaZwCBsG+LAoLKLSmXoTc+WLsi
7D8IbU0ZYEr8N+/phsZCKkRQSmZwGAEt916W/DFucNnuBlluthU9CJAqozK43UR2DfiBfAO
hGRfXS5ioeHCyfaTXY/A9zceV1PXFfQV4g/TfLUPj4XoOWFmkqHB+NdQVSfUDBSwKRnWPbI
HNcoFDK2kO9PfTHqZevU7Dt+GMNSnlOlSnmAaGGnNSBUJJJFGdTxxC7so6geW3ft1wp35DG
0t9h8xiWSV6eNORq1QqCzIt/uamszEdMXGDYM5DPu7SPy5SQwJB1C1j5drXxTViJjtHS882
jppqhlZtYTp02Gy3Fjuf3YpjIwb2HIIxR1aSyrJA0W6sIr+L6t0F8XYkdHroTlLU5dLaNal
nfaxlXSCPvD12wVxqUNgXjmdDlUEKiwEwcDvurfqwoyz7xu2ROi8GcOa/vUCD/wrjj1++/U
7FLuIj66oZUYrv5AdsCkNaB8uzBoolKqJGU30NcrfsSARfBSp38gUFZtW0OaV9FUZhAlNRU
/2dSlGhUFW+8wXewbrbe2BWaF9bsW6dyy0UXA6iklcUq0cF4QxQaFlbw3BYXLC1r9bHHOhV
quVtdQpU1a6B81zmiiPu1AsfLit/WyiEaVHh0C1vCfPb0xsp0XHmA1cfoKOOaklqK+Bmkry
IlqJWaORQx1FtWzWNuuw7YKVXJpz+RThf0Bc8ro8tqJ6LLKeOoz+WRKaKWwiu2n4+WljojH
drD8MLpyd73eUrKmhX+rTKKgNW1k7RyuiWpYgoGpCGkuwA1atx4t7d8MoYnsiqkLPTYAzrM
Mt4dplqYIFOo6KaEE+NAPCQpNttWxPQdMb6FCVXQxVKqiZ/UV9RmNU9TN8TfCpbVp0jby3+
m2PQUMJGmv+RhqYnNtsIuAxtZSd2+fS+NVjPqcWZpYiJnFPHujMv2rFrX0pHsTcfe2XzOM8
5vZLU0KlDe+hGZxXVVRTe7Skx0ysHjpgbqGAtrPcudyTi6VBRfmDOs5+hC+8GnjKPIdBsdN
9iR0JHQkfLBuy1KSuNrWu+9gPI3wOe4fUjyyRgEs9/Nu2CQzICVFVZisPiI74XKryQ1UxMT
XazbnFJgSQSiF9r3PmOgOLb0F2JKnRKZdMln/tfwwynTsIq1b7DUtTLIpUeFO4+XrhrFKIG
heecRJe33n8vrjLOpfRGuMLK7H5J6VAoRfBe3qf8sMikhTUnzCGnF1EZ8RG5w7MKhR8djry
qq+vdjihigAtU8xiF/Dzwic7mynTsJef9WF5mN6tA0kjMN8VcsQhPUn6HyxCCmm3t0Ha+Jc
mUSXAG+/l54DMHlOGTUllBBxMwFkMMyRkk+Ju/wDxwr8wh7LWrjN9iwgTqxbp9L4bSUm/AT
WlFLXUlzVMGVEkMm3xeuN/WJGDqnLfQ81ZMoOmc8zpY9N8JqVh1PDrwIWpqqidyJTzCpIUn
c+WOdNtux0IpJEzw3ls8HOqpYzHIw5cYOzW6nr543YWll1kc7G1FJ2Ryor1ozI8yAkGwSO1
r+QP78StLK7jKVO8dNgtfyfmCkwEWIGtXO49CuAhaewM26e5A5mHoapOWyE21JIuxFvDtb0
witTUedzTQruXkCHMHkvq8V+5JwClYZLXcStVCW3Ugd7EWxefyBsNZ3U070MUccZRw9ybAX
FsBNg5T6JywkcF8N7b+4J0/urjjVe+/U7FLuIDqwoRnJ0k9MUojOsE5bQ/Y61a9z0xbKU0O
SZXK0ngYpc28JPT1tii7o80RpoVkqpQTEuiMyEXRF6AE9B6YvKuQvMQ7DivMp75PQTSU6g2
mKlUBS/32svyxG4bN6ltlzpMp4qqcp5cubRc5JrtUmGOWbl2u0IBvpsxsQdhbpjm9dDNsE4
6BfC2UZHkxL8uobNnLqk9T4pCl9WpVBIVSWNuhbEm5VNLWj5C+sSJjN6xFRhK66I15kmvZd
/M9B0xroUjLWqWRj+f5/8Alypb3Sfm0kbaYpyCFIHXQv6C7hdt+uPU4Gkoxutzi13r2iLp1
FJENKbqN/443tiN2BT5lFpaxIbpv1wDkaVSsRzZs6JrJJT4RIB1BNuu3l2wvOhvUNq9tAWr
zEo3TUT8N8E6gqNO5GiNpZNUlz3GFpeJoHnCog9dwoHXEYcU2MSuHGhSWK9b7Afr3wnNc0d
mK03FabeHV4u998GoiWwmmp3kG344vbQU9Q6KyeJflbDoU+ZnqT5Djg/GwsLdMPkZKck9EA
zSmeXkRf4mHwj1bGSpV1sjdTpW1Y6auGnh5cI+zTYsdy7fePywMFbUkk5MapVMsvOcDyUdB
hkddS5qysHalUF23bsPn0w1LmKvyAJ5XfYHw98ZpzuzdCCSB4VtexsvbCsw5RFmxvfbBoFi
Gudh26YtsFIRo33NrdT5YoJISzX2+7+OEymNUAYSKGJ7YBFSkd519hsD274cZx6noy+7dP0
e5v64uMQZMkuXFGi3AAHY2w69hVrglVmwUFYxv5/zvjPUrDYUwAPVSarkgefphN2xyCsspH
nqUN7Kh1eXfrhlKnmYFaooR1LHmGaAQsoNr/e/VfHUlZHJjFyZU6p2I6mzdEOOdVkdWPgIg
Mqq5UncaTY2vf1GERjctjIULsUA879cQsejmaJtajxL32xRdriveGkkdmFyd2Nh188FcpKw
znc9E9DCkUHLlV/FLe+oW8sFOcctra+InJJO7d14H0XlctN/Qjh1Hi5kzZfHyd9JB0rv5Wx
5+tK0n6nWT7CB6l4khknM0TsFIGiRdXM72VrFhv2N8VGaYtzHcn8UQjUi1tTuLn6aBuTbth
rmKzkhXtlVJRSSzVTJJCRrhCWbxGwHfx+YPTFavYvrLkJNxFk8kOjmyGJh9qJQPE99xsDdV
2K4W6My8w3BxTKtpKesmikuqQ04sF0MAt9N9PUaVHriSw8fArNLxJeh4ipIoGjlmiifUH1g
onMufCrXso1Mep2wlUEH18iUlq8qooqnOZapqpornmW1gydFVBsrMSbKPljRTi32UrCfNmW
8Q8V5rxBNJTUtVPDkz7T6/C0vdltvYC1jvv8ALHbwuCvuYq1bm9yOMsNMg0fCNgvewx1ttO
RiV5eoLPmO+53bZv4YBzGxoeJDVMzs50/e8tz64W2aqcfEFrJI5JkRW2iHiG+kN5L3288Ii
rmmtP3HIgtvF1Hnh6RlPSVMajw9cDKpYKMRlRUSN5X797fuwuzkN6xRHxEsfXr5YYlYG4qK
NyQbfD2wSVxM5h8bEoAN7d8MjBCJTYRHDci/Tq2NEDLV2GMxmJ2UeLoMLqzG4elZAPiRTTh
vCN5m9SOgxmsal4+4QlpDpGyjp8sGy0w8WVQu2DWgq92C1NXdtIOEzqeBppUrajYkBPTw+e
FGlHRYA79MWkC5HtYNwPCuLKG5JkVb6rt2wOaxdhgys127fqwiUxsENNKSdI2XApFTmcULI
bINR88MV+Qhh8FF3YBmHf8Anrhqpi84tqvlmyDf9+LuyZUBVMxk+KS5v0GFT/MZECux2W97
4TYK5IUVBLJp53ggBu2NFOg3vsKnWUdtyaiSGBH+6SPD/dxvilFGCbc2RFfOhksp1Afo9zj
NVqGunABs8j26m34YytXZoWg4SqeHt2+eGWsCJmXbmD8evywM0Ej27kKNrC5bFLXQo4It92
79fXF5CZgPNVCxL/etb6YTNFM3TMczqKHgzhGekiZwKBTawk7Ja623xzepzSka51VGMbgtX
xxn9ZTLPWZfD7tSbllh92ewN7Bgbnp5WxcsKJVaL5lgy6ugj4SauonNM9dLGWnlZdaIXsY1
UjuouWB+nXAxp62ZbehU824pSeihoqN2Cq7vPUfDzNXwgKCQLDqQBfbDI0le4UV4lZrM3jQ
8lLyTOoESRlbszbBf/wB3cYcRsJRmjp39+PvbPJGZK2mYlIJFbSFGlDqO1hbrbbzwu19hdy
+ZBkeUx06ZtmlHK6Qor62DLFoK6R4ST4Uvp/tXJPhXGeUnsiIDzXi7M6/LIaNKSGhDeOJY2
LSRQg/Z+GwAJHS/Y3t0x0MLhtbvYVVlzIOOkMtQF7dWHl6HHXz2MFrjOdZfCQZGlMbIN7dL
YDPcdSjYqjOd1vue+IadxBJI0pfc9fl64KxTlYQlOIk0r+cPVz2xcYWEymcZARcX/ffFMKI
O62Yny6D1xnluOQZTrpjVpNz1Iw+EbLzEt3YvlCQ2367t0+mCUSpVB8ABdI+WG5TPcehU7W
Hh74gVgtwsEFxcMw6nD7JIxXc5+SIWrYoVI8TuNh5euMNSXvOjSjf0A2kChYr3Frk+ZwnNb
Y0ZbkjRRJFCJHvqboMaI7XM0m27DVTUvc3sT5DC5zH06YISANsKHpCwhAB7YJIpsXqubHov
XywRQxJKWbSt7YTOYyMRltJ6DxDzwnVhXSOWuSL3/VhypIQ6lxUdIGF3bYdumC6tLcHMwhZ
qWBDGniP6KYPOuQORvcbarqCP0U6XvgJSl6BKCBWnLLa+EOTGJIb0lraB+GKUWyMlKCj21E
2Hc/uGNlKmZ6sySUWtbYdsa7GUAzOsOr3eM3Y/Fbf6XwirPkh1KC3YDyj2HjP3vLCMpobFi
MImgfF3Y4OMbAOVxMkek9bnASDQjUwXT122vhbdgkjotFFqbtiJWRTYglSLk9sRyJYCzS5j
VrW8WEzIz6Ep5qGn4S4V96ljitly6BIyrfZfMjGOk+3L1A4hfJAqnFvEGXHLpqSjmSaeQFX
KeJUU/ES3S+NBho03e72I/LuLKKHI4stKxJEh5tVz4wwfc2b7PQ8x8eyM21vLCZxdzpRehW
q3OGk5kmy8wku42a53sAOmDSG3LxwJwPJUz8mYA19VD9q7f7CO9zGg63sBrYG4+Fe5CK1Sy
8it9C3Us2VcOgy8uRVpyUp5nZIy8MHdeoigL2DsAWY+FfCMZ5RlIGLIjOOKa+tqubmFP/V0
HvOU0cqaV16iFnnVgjaVAISM9epxvwuDv8xU6xBtI3NeWa71ErNJMx2JZ9/SxOOulZWWxkn
PMyMlr5tRMMmlQ1rjv5t57YKQUIkbmNfNKSuu4Y+e/phaHoj21XCHqdzhliXPJJEDoXfztg
ripJi2fa2CAsILaFuRv0wqUrD0rg8Q1Sja4G7DCIq7GydkFsHl8KNb9J+3y+eND7Wxm0ih0
JMgA1KB5gH+ODUH4iHNN7C1ikP3/mLYln4hxa8AmOA38TsfoAMEolTmIzCoSx8R0+W31xKj
QNGDIKQsbs19TdPO2MB0lsPZfRGSUSMDoQ7ev+WDpUru/IVWq2VuYZVSBRb6fI4fUkhdGJG
/E2M5quP8lUUajqb9G+Ctb1KzX9DzuL3f8MQrYHll1XA8K2+mFykMSGVex1eeFWCcjuq9+/
rhsbCZXFooH9/zthgAgxLr8ZufU4GyCuxfMjUeXYf5DAOouRLCHiq5ADy+VH+k50/q64Bpv
cK4wsdm6hz5jEUUWSFLFqPoPith8YipSJBGjCWHwDD0Z5AtXmSj7OPdvMfuwM61ti40ebAQ
Re/c4Q5j8o+Ltg0Uzxso3ttiwREjBVve3pgWw0DK4LjUe+5xlQ1i5yskuhbBV+929Thknd2
5AbI9pMj2QERriPtE2As4sFUDoDb9WAqgo0zjq0nCnBI21/kv/wDZjLh12peporO0Y+hRhH
M0gjv1/YNz+A3xpsIeomrqROdXxgALe2myjYHbvgAoKyNc9jvCPB2bZH7xWZdTZpxElRPJH
R1VVUQH3WONWRo449KN4g/xeWMOMq1l9nl873/I6GCpYecstWUo3tayv7zUOG62GrNccvyK
ijjjj51bV1dZUBViGwBZmNlF9lGOBhsdWxDtGMNPX9Tv47gmFwkc1SpPXTZMCziHg/O6qJK
yHKayalkGino83kiOpbfZ6ZhymAKg6fPHUpxxiWaMISX93zOO6PD5O3W1Iv8A5Q0/Ihq7gC
krK6omyqoqXziPU8mQ5pb3qSQbjlTCyy2G+kgE9r424PjdOcuqnHqp+HL2GbH8BrUIdZBqp
S/qiZbm1T4nha4cMQ4Isb73B9dW1sehOFGJFTuAgGrbtb9ZwLHxAt3fWev3R5DFpBNjc7X8
IPzwMpESNXyP2ecLZZkmWZtXUc2dVFfBHUcySQxUKNIurlBYbSSMnRtTjftjzHFuM16ErQh
p/Uz0/BuCUsXHNKf9q39v/gjPbBR5dBU8NyUNBT5etRlQllipIxFGXFTKt7edlG5x1eEYid
XDqc3ds4/FMNChiZ04d2L+RmdS/j0/o411ZGamh+lXUmiLqd5pPL0Hri6Wui9oFXTV+wL1R
xjQgt+v642RsjFO7O9/1WwVwbBMXh7YsIcEgGon6YgG5DZjOkkukGw8v3YyVpm2hTBIk5kw
Ud+pGEwTkx855US+oU8YVdttsapSymSMMzNE4I4V4Or+Go84qqZc5zRGkNbSNV8tKZFl5cb
PTRaJ2DXB1FtO+PO8XxuIoq9NLKt2/wBD0XBsDQxE8k55Zclbf27D/tTosni4IyCqo8ro8v
nNfWxXo4BFdEiiIDkXZt2+8cFwHF1K1OUpu7uBx3Aww9dQhfLlT1fqZKdV9Xr6Y7VzlDLyq
Sex7DAtksMvZiPT+d8CyxO33cLD2OAWNup9cWUwiKmle3h27nrh8EKbRbeGPZjxJxFQVFfl
0ccsNPKtO6NNFA8krLrCR8wrqOkXthNatTp26yWVPbwCpxlO+VXtuCVnD2cZTX/kqfKapMz
k390EDtOxPTsxv8saFKC21F2kz2d+zjjrL8omzzMsokoqCBo0m57pzo+ebRmSEsZlDNsCVG
MnX05yaTV14DskoxT5MrsMBaxY+Ht5nDYoCUh81McQ/UEH+eGZ7C8oLNXNKAtth2wt1glTJ
AcOZ+eG34kahkXIo51pPf22jaZ72WO+720m5XYYDOFlIsHey3NvTBXKHNYVTqbTfsOuJmsX
Y8s8B3LEW72P6sWqiKyMZlmMllUEDt5k9P14VKVw4xNKyX2J1NRBEmcZymSZtVC0FA0DTco
yfAtW4ZeSzX3UKxXvY7Y5NbjNGlUyat82uX78jrUeC4irS62K7Px9P3qUHNMmzDK82q8prU
5NdQSvT1S3DBXiYq2/cbbY6kUclvS4Nz1BWONCQOnmT54ZfkgfUjs0kLRoD11HCpEZpnGrD
+i3BN++Ug/+XCMN3peo3Ed2PoU+rjhjjKsdU5H2g/RHZL+f6WNAlXBIlugU30MQGUDc73sM
VIOJs/sfkp5uI8uqY2hivHUI1MGtIZPdpLO1zqK6VtEoXcXJtbGKts15P4DqH2kfxL4otuU
zcvg/ix7E2oIdgdN71CDrY2+m/lvjzfRuGarJeR7Xph9nD8b+Bm0dNzJUhRVAbbwiyKOreH
oAo7Y+hq0UfOJMumSZyuZZfUUIc+85GqTZdPc800ocRuhbqeW7K6+W4x5bpJgE6XWrvR+B6
nojxBxrOhLuTv7/APKIn2oZYuYUlFxXAAtRVS+454FFgalV1RVPleeMWP8AaF8auAcQdeja
XehoZOP8OWFxFo9yWq/T2fAzumoMxr6xKHL6Z62ok8EUMKl3byso6gY7t0tXscaxZv8AVJx
iU8Ry6GZf+qTV9Osuo9viKqfQtjnS41hE7dYvl79jdHhWKks3Vyt6MqmccN55kdb7rnVDNR
VFuYiyjZ1/SjYXR19VJGN1KUZrMndGOaa05l99mJP9GuIlv/1nL20+tqgX/DHnulH2C9T0v
RJfxT/A/kOe1bL8wzDMeFqbL6SatqTkqlaemjaVz/Wp/uoCfrjTwJ2wcX6/EwcdX8bU/F8k
ZvnPC/E2TkSZzlNXliSnaSpgkiX5amFr42uWbUwIRSrJIY4KaNnZzphiRS0kjf3VufoMa4f
kZ56+pL5twjxLkcFLUZzl01AlaHamacaSwS2rbqpGobNY4KnVjPuu9hU4tbkrQezTjmpy0Z
jFktS1M0fOjNlWR4+utImIlZbdwuI8VSUsjks3hzIqE2s1tCGpqaeqnjpqWJ555jpihiUu7
MeyqLknGq4mSLG3su44aK3uUUUzbrTTVdLHOfTlNKGv6HHNnxjCxdusjf1NtPhmIks2SVvR
lQzrhbOsoqWp85opqGttqWGdSt1/SU9GHqDbBxtNXTumHe2gxRQCKNj9/wA+2H0o5UZqrzM
LyvhziTP52TKctqcwKH7T3eJpFT+81tK/U4y1aqWr0NdOGhofAXB3EuQVuanOMrqqES5XKF
mmjIRvt4NhJupO3njm8anCWDnlafodHgOb6dTv4v4MV7VOYeBuGlB65hmPT/3UGMXRlfUP8
Rv6U2+lf2L4sy8ZFncuWz5tHQ1EmU0xUVFesbGnQs2lQZLaNybdcegemh51anck4S4o4jkk
TIspqcx5P533dCypfpqfZQfQm+Bcox1k0i9SOraKtoKyahroJKWrgblz08ymORGHVWVrEYt
6si2DW4dzuChizCqoKmCiqG5dPVSxOkbsBcqjMADtvthkY3BcrHkpIYftJysanu/XDVFR30
EuTlsEVnvdHBDM9FNFBU392nnjdElC9eWSAGt3tgHWS2C6lvcdyLjnN8grjVU0itFIOXVUM
w1U08f6EqbX9CPEp3Bxkr/Wq0ldGmhelJTg3GS5o2PKfa5wxJw+1YeJ6rLMvjX+s8PCRpK9
X/7GlbZXjbtIWWw+IX6+bfA5qdozapPlc9H/AK5Rcc06MZYlc7dl+b/T3GU8a+0/MeJytFG
Fy7h6B+ZT5TAxfU//AGtTId55rdWbYfdAx38PhoUY5Y6I8/icTUrzz1HeX5L0XIqctXJ+lp
Xtbb0w9zZnynHoq0Rc145Fi68xkbT89ZFsVlYRN+z/ACbLs045yHLsxXm0VZWwxVEV9OtC2
6bWPi6bYGWiIma17TMxmq/Zfmry6VSLMMsjp4IwEhhiXnhY4o12VR2Ax5ngNeVSpUlLV6fM
9V0lwkKEaUIKy7Xy3MEWxBbt5jHpbnlhUkY0kob+e97YoJoZMcoIcrYHBAmi+ynNOBckeuz
jPZ3hzqmMf5GtTNVIlw3MmjQFV567BDIQq/EN+mXE06k42i8t+f6GjDVqcJ3nFzj4J218/I
sNR7YsippOdkOSzVtYr6kr83mBQSddZp4NmN97NKfXGDD8Cowd3eT8zsYrpHiakcqy04vTT
e3r+iMwzOurMyraisqZDPV1crzVU7fFJJI13Y/MnHeiuSPOuyGisMKabeIjdv57YLSIuzkR
WaQkUiSn7zkL8rYQ12bl31NJ4waReFeCSNiMpGk+Xw7/ADtjNh95epprbR9ChzEEGwtbGgA
KyijaoFlG6nUWvZRYE7nt53xUgbmr+yWUVHGNJNVSxCpETwx6U+0dUpZTp+6VAO9gLWAvva
+Wt3H6Mdh19ZH8S+JbKYhOCeLT/wCw0/66qPHnOi3279D2nTJ/VQ/H8jNp6z3Gm5d/61UDU
4/QTqB9euPoCV/Q+by1ZI+zB+ZxRNHfaXLa9ZB6CnZ//Moxz+Ma4af4WdPgzy4um/8Ami2Z
nEJ/Z9xXE1rQU9LVr6PHVItx66ZCMeS6KS+ukvFHsumEF1dN88z+AXwZw3Fla0OQIeRWV6L
PxJWJ+cEennmnVu0cMXxD7z3v0GNHFsXLFYlYaPcvr5mXhODhhcJLFzV5WvH4L2t/kZzmvt
Y4qqM3apyesbLcpVitBk8YU0ywX8IljIKzMw+NnuScenp4OnCGRLQ8tPFVak+slJ5/G/wNM
pPyXxPkmX5dXKI8l4ghElOo3/J1dqaFpKcm5VVmTdb7obHHlZ1Hw7GWX2U90ep6r/UcF1r/
AJinz/qtrr6r8yp8BZbWZXlnFmXVq8uroq+jpqhPKSL3lT9LjbHQ6Tv+HX4jL0T/AJp/gfx
Rbc542pchyTLKbPc3no45qe9BluWQ66iSn1taWocvEoUvq0gt9McjCcPq16Mc0mqfJL5nSx
/EMNh8TLLT6yq32m9l5LRjOW5wrUC5jlVaM0yKtJhngnQ8tmG709XTSagG0m463G6nGLEYW
tgZqcXbwf6nRoVsLxOm4yjaS5c15p/vzAsty/LOF+Nfdsu51Ll3G0ES5FXIQWon52maldjZ
9HNshKm+m3XfHq5SfEMJdPK3v6r5HjIW4fi7VIqai/jtIncsp8qr8tagzSD32roK+GsyahO
4lrG1QlHB+KO5VnHfTjzHCuISw6nBd6VrLz2PWcb4XHEVKc3pBJ5n/wAVr+tgZc74doeJPy
jmnFNNJU5fUc2ukT3h5i8LXdIfs9MhuNI0nT9Mb4dHMT1im2t7vxMNbpNhOolThGSVmkraf
v8AMdyPJ6Snzh6WlX8nVebSS12eVSfnaank1VLUcbfdWGH47fE/XYYfxTGyxOIWGg+xez8/
EzcJwMMLhHjKqzTt2U/y97/IzLNfavxFJmt8peLL8nDEU2VLDFJCYQfCJtasZWYfGzHr0tj
0ccDRhFQUVY868fiKk+slOWf1aNDhmyviPIaCjzEaMhz2LXCt9bZbVhjC8lOzeILHKtyt7M
hsd98eWrVXw7Fdn7GXI9RCguJYN1Gv4inpf+q2uvqvzM2yP2fVsvF1Vw7nRampskMkmeTQ9
RFAwFoifvTsVWM/2r9serxmKjRoub1VjyeDwzr1lCPebNC4k4oouG+H6D+pRsazmfkTh8F0
oKamibQ08yIVaZ2e4F2uxBZj2x5zh2C+m/XV9VyXI9JxLGLAvqMNZSS7U7dr2eBH8K8by8Q
0+ZZeYUy6pgp/emjonlWmqIUkVXSSF2cK6l1ZSDY77YrjHCKVOm6lPs23S5jOB8XqVa8YVr
TvtKyunbx8BHHGY5fQ5LwTV5jAarLqfOKyaspQFYyRoKYlLNYG47HY4Po7f6O/xCeky/i/7
F8WWijqYs1qoqXMK9qjIeIaHkmZvs0WlrYzoblfDGYpLHSOhXHJTnhcas8r+LfgzsVaVHF8
Obowy22XPNH4gVZT5Zl2W5dlsOYUmVZQqE5VR1c3JknRW0PWS7aNczqSWc+g2GNFbA4nH/X
Luck/AVhsfguG/Uzv1tu00r6+HsHIuJOEq/PKinyueGt4opMtgP5d93WojkWhSVp0hmkF0Z
Q6ASafFp646WIoVqWCSU2nBa2+BxcHWw9bHtyhenUl2Vta/Nr5eZWfazm2YT+z7L2qKqSaW
XOZrySsXY6KRbbtew8WF9GqjyTfjL5DulNCEa0FFJLJy9WAeyWuyUZRVe7RQf0rp3lq5qqo
plmk90BijTkTSa1jKs5JAUE364fxudZU81OWVLfz9pn4FSoTq9XVi5ZtvDnuL9tuZVlXw1w
xJW1D1MzVGZnmSks2ke7ja/YYDgE26Db1vJl9IqMIYnLBKKyR29pZuGlqcp4Qy6kkqYcuyu
gy+OtzirqkjeGOStJnuwZHLOwlVFVRc2sMY8XKvWxThSk4qKV7M6GCo4ShglVxEVKUm7Lm/
IIyTizJM+ocyq8u9493y/THFXT5fl8UVRUyfDCkYDyfBd2v8I69RiY6E8PSzOrUzcteYPDp
UcVXyLDwUebzS0RA+0rNKOD2e1AzaKnkqs3dIcjRKeCKVWp5FeeqDxorBEH2f9otbscM4FK
vO86kpOOyu/zFdIqWFpNU6UUp7vfbkvmK9mPB+UZRllDmNVCjZ3U0Umb1VdJEtQ1HRpG0yR
UsD+AzvEuoud9wBaxw7GYyc8QsPB5fF8/RCMFgacMLLFVVnSdox8eV35XLDw57Q63iql964
ezaa92SsybNqqndwv3XZJNEMkMi9bDwm4PY4w4rh+IpzUqMpP8AuNuBx+AqwccTCnTfkt15
Pe5B8K53wFS8fZ7knD0kFHXZnmcQyPMaelSpgH2GmaGGVvFBH7wWKMnUY7GLpValNJScXzs
cTAV6NOpepDrIctbW1389CTizGiyvh/McxzSrjpsnSSminilo1rxJLIX5P2TAjwaWOrHluD
4erNy6ubhbw5ntOkNfD01DrqbqXbtra21yKpc09mPEGaH8mZdRVWdUlEGjNRl4pYZhHJLJM
0dMPsmlii5e8g3ANsehxccVSw2krzW7sr2PLYH6JXxlnFxpy0ir/e834Mg/bBlsFbw9kfEC
xRRz0ksuVV3JjSFSCPeKYlYgo6cxenbA8Exkq1J53eUX8Q+P4GOHr2grQlG6+DDOAcuyCn4
Ko8yiy2jr6uqmqI81lrYEqSrxt9nTgPcRqYSG8NiSTvthPHMXXoOOR5Y/M09HeH4fFKaqay
VudtPH3kzScIezzLeJOIaGmpKKrzummFZQ5TmPOlWGhNHFUyCJPzMjRvIw+0N9I6Y143E1+
oU4WTy3fu5HO4bh6EsR1VXNZuytzd7a+HsA/a1XzVfs2yvnhBHDnbrFHDFHCiJ7nfSqxqqg
XwngGInVjJzbk78zR0iwdOhViqaypw+ZimrU+w+nkMehcvA4CQ3MmohQbux6YXIOw3xJTCG
hhUD4XsT66d8DLYKrTUUXrjbSOGeC1JtbKFLevTbGehvL1Lq7R9CgVk8YH7Exo5gWLXkMeT
xZZDPzTJXJa1MT9m0rAuddyq8tNAZh30gdCcLluAi2+x+llHHFFNUHmTFZzLJ6mnlIHqdyz
H5YZWhalLxsxtB/WR/EviXZJeXwHxc/W1HS2Hr73HjyXRVfXv0PZ9NPsYfjfwMdklZjzC12
O5J6knvj6EfO0W/2VwEZlnGZm/LossliHlzawrAg+dmc/THE49WyYWXnod3gFHrMXDyd/dq
WnP6mLLfZ9UNNZWzvMKWjjBNrwUre8VDW8r6Fxw+imH71T2Hc6Y4m8oU1y7T9uiLEplHE/E
fLP2numb8pvX3eXSfwxz8BpxGz/qkdHizT4UrbZYfI+boPzaHpttj6Aj5+zYuEjJ/q/wAkY
nxCozDlf3RLGR/4iceI6V/aR9P0Pc9D/s6i5XXwLDmqxHiX2guNicwyrnD/ANaaWQyf+K+N
vHv5OF99Dm9F/wCclbbLL4oz32zxr+VeHWbcHJKe30nnx0OCRvhYPy+Zg4xK2Lq/i+SO+yG
rllnz7K2P2E+XmsA8pqORCjD/AASOv1xfHKSlhpX5ahcCrOGMhb72nsZcc/CtR+z9iftF4i
kjjP8AYLUzN/4sYujF+ol+L5Dely/ivWC+ZKU1cMvqOIM7Au+UUlbVQf8Avj9jCfo8oOOFw
Whnxvkm2el6RVnTwFl97Kv37jGMkVJc6y2KoP2BqacS6t7qZF1X+mPpLPmUtjaHlqFq+Lpv
9uuXZwQfXQw/YcfO+E/z+vjI+k8fsuGq23YPnR9Ra/pj3UmeDijX+DQT7OcpJ3/reYqv9y8
J/wDMTjxvSfvQ9vyPbdEXpU9Y/MuOemH8r8VTptPO2RwVdhY3FC0zX+bBfww/jNR/Qaafkc
7o7Sj9PqP+lSt/9rGXe2ppBnWSn/YfkSj5Vunxy6//AB3vjp8Ja+iwt4HN4r/N1b/1DfsfD
flrOt//AEPU7/8Aew4nFl/DT9A+DS/i6X4vkyf9qS0f9COHGqHIKV+ZWQdT9nT4zdGcnUu/
9Rp6V5vpWn9C+ZKZQOfwvwwkYtzaBUQdetVMoxxukXaxOngjv9FezhNeUpfIz/2sZqa72g5
xGhPuuXSjLaRAdhDRKIAPqUJ+Zx7OjTyQUfBHgZ1Osk5veTb94/7Ii54qrGuNIyjMLD/uwP
34xcWf8PP0OjwdfxVL8aJz2tvb2fZKOhOcVZ/Cli/jjldHF9VL8XyOt0p/mY/g+bK97HLHN
85s3TKZbf8A3qnxs4yv4aRh4E/4yn6v4MlPbV/9HuEkv4W/KhP1lhH7sI4B/Lf3Md0k/nH+
GPzImfijjP2jvlnCixUtOGn50hp1eKN2jiCe8VV2caKeFCdrAb9zjpqEKV5bX1bOO51KmWL
u8qtFGnUVFktHQx0UMppOFeH4WmqqxhZ2S451S47zVL2VF/ur2x5CTnxDE6aQX5L9We6pxh
wvCZpa1JfnLkvRfqYhxrxbVcU8RS5hOgpqfSIMtoAbrT0sf5uIeexux7sSceypwUIpR2R4K
pOU5OUtZN3Zr/AufSZ7k2X1WUykZ/ktPFTV1JH/ANI00y6IqmJOrxtEAHsNiDcWOPM8Y4fU
6zrae/lvpzR63gPEaLpfRq1tb2vs0+XqB8Q8DcFcUF5JYV4ezdyf69Rpqo3c9feKMfBc9Wh
t/dOAwnSCUdKyuvHn7VzLx/Re3aoP+1/J/r7ymcG8L5tw37YshyjM4wlXBmEDBo21xSRv4o
5Yn+8jrup/fj08pqUMy1TR5CzTs97lx49a3sozm3/1jln7Z8ea6NPtT9Eew6X/AO3/AHfIy
XhTPWyXibLM4trjo6hJKhf0or6ZVP8AejLDHqJq6szxqk07rdG6Z9kr1nD/ABPw/CvPlSA1
uXj9OTL256W/95TmT8ceT4RLqMW6fjp7tUe36QpYjBwrryfslv8AnYh/ZBlYpuFJ80zeTTR
ZnOcwqB0C5dlKPrk/vTSSNGvyx2eKLrqkKHi7vySOFweX0enVxP8ATHLHzlL9NyucBZ7VZ1
7TsxziqA95zKlzWolA3A5lO50j+4PD9MbOI6YeX4TDwv8AmqX40TvtPv8A6s6IfdOeMfwos
cjo13J+vyO30s+3h+D5mO69P3t+2PTbHlRcYu3Mtt0Qed8VGNwr2B+JZ5ZKOIP2k2/A4Got
C6k7l19ocpj4c4MPf8kLpPqSMZaG8vUbU2j6GdLG0soRQSW8/wBeHCmXHJspoXyyBwyvUrL
bkjxadPWRyRv8QAHphtON2LRqfsxyKvGc0md2SLJqP3hZaqWWKO7chwQFZg7m7gHSO+B4hi
qVOm1OSTa2H4ShUqVY5ItpSWy8yZpMuqMy4Q4kyilaIZjWU1MKWGaVIeYYqlJHCtIVW4Veh
OPF9HMTTo1m5tRTXM9v0uw86tKGROVpPbXkUdfZJxiSvvSUVDD96eorqbSB52jeVz9FOPaz
4xhIq/WRPD0+G4mbsqcvcy6ZdkeV5VkXuNNVrBklPIKjO+I6hTHHLNbSuhfiKxqSsUQ8TEk
99vK4urV4nVUaaapLn8z2OCp0uFUnUrtddJaR5+n6vYzb2i8Y0/EWZRLRRvT5HlsXuuV00n
xcu+p5ZLbcyZvE30HbHscJhY4emoRPE4rEzxFR1Jd6X7t7DReAeJ6TMafL88lvJLQBaHiWA
btyynIFRbuk0JsT+mD5jHlOLYZ4fELExXZvqet4RiFi8HLBy79uz58/yf5Gc517MeMcuzxs
socsqMxgd/8Ak2tpYmlhqISfs5FlHgHh+K5Gk9cepp4mnUhni1lPJSpyhLLJWl4GoZNl1Dk
2V0EOYzKcm4Wp+dnVXHZo2nkkM0sUR6O0kjCKO3W1+mPH119PxnY1pw5ntcPP/TsA3LSrV2
XPwXu3ZAcJZtW51l3FmfVi6HzfN6eW19g2ieQoPMIrqMb+kztQivMwdEofxEvKHzRH+1/Ka
6poeHc9pYXmy+Kh/JtTLGCwhqIZpG0y2vp1rICt+uNfR+vGeGUV3o6NGHj1KUMZO/3tV7hz
2YcO5hlmXZjnFXTvC+awDLcpiZSsk3NlRpnRSLlFWMLfoSdsV0hxChR6taznyD6N4Z1MV1m
1Onq38CZ4gNRXe0XhXhXLYmrDwxLHLmjxeJEqJKhJqtmPQLAqqjMe4ONHC8MsNhbS05s5/F
sV9KxMpx22XoiRlpavM+HeL6TLYWq6+qpV92povFJKPfI3cIvVvCL2GPNdHqkVim27XT+J6
7pXB/RoeUv/AOTE5VljkZJA0UqHS6kFWRgd733BBx9Bvc+d2Nx4dznLs4WLOZntRZtDLlmf
W609TUQmKYtbs9xMnmL+WPDY+i8HjFX+43r8z3WCrfTuHOh/vU1p522/QxfMOBeMMuzk5HN
lNTLmGrlwCGJ5FmF/C8TqCrqw3DA49XGaksyd4+J5PbQ2HJ8nosrymgy3MahY8r4dp2n4gr
VIaJZJpDLOiMNnYsRDGB8TDbHj8WnjsWow1hHn8T2mCn/p2BdSelSo9Fz8v1ZWeEOM5OJuK
uJYKleVPxE4rstp/KakJ5dOPU0zMo8yBjt8XwjqYfLHeO3sPP8AAsWqGJTltLst+vP3klxN
w7S8YZDRUgqoaLO8p5i0E9SdEFRTzNrMDyAHlukl2Qnbcg2xw+CcWhRXVVdI8n+p3ekPBak
6nXUlmb3XP1AeCeDsy4ZbMKvNKik59RQyUdNRUsy1UjNK6MZJGi1Rxoixn71z5Y3cU4vRnQ
dODzN+Bg4LwiusTGrKLjGL56exHfaRleY5lwDl1RQw+8pktXWz5mFZeZDDMkASUoSG0XUgk
A2wvo5Wj1bhpmzXt5B9KaUvpClbsuKV+V9dCa4Wp56XLeDIa2FqWZYIGljlBjZVatldSytY
i6kHftjBxt/xUfZ8Tq9H/wCRn6z/AOqMd9olHnNHxvnUeZU01JLLX1csQlRo9cbzuVdbjxK
R0I2x7Nv3HgobIlfY9Mi8Y+7MfHX0FZRwX7yvCWRfmxSw9cYMfBzoyS8GdLh1RU8RTk9lNF
44y4cruK+DKfL8p0y5pllc9YlEzrG08FRCsb8ouVUvG0YOm9yDtjg8AxtOmpQm8t3dX2PQ9
KMFUdSNWKbjls7ctQH2fcC5nwzS5nW5omjNaym92TLIyJWp6fmpJLPUsmpUJMaqiXvuSbbX
0cYx8JU3Tp9t87bJGfo/w6fWxrT7MVtf7za2QP7X8urqjhThvMYImloMuNbT18yeJYZJ5Ua
ISfo8wDw+eHcAqJ0Mt9U2Z+ksGsY3ycVYl+CuFJuGclWleAnibPFQ1qKLyQUz2aGiH9uQ2k
lH91exxi45jXN9RD2+vgdHo7w5JfSamiXd+cv09oHx/T8SZzVpwDwvSS1EFDKJeI8wA0Upr
VHwyVDWjWCkBIuTu9zvtjrYDCRwlLtWT3bOJxXHyxtfs91aQXz9WSGZZRlGSey7PMspaenr
4aOmihSseBOZPmdbUInvEbsOYmkBhGAR4VF+pxmwOOlicTJx+yitvHzNHEeGxwuFhm+2nL3
K23wuQT+xaSlhlGVZ7KeMsuR5/dUiMULSwLrlhpahH5nNUKQrFQGI7YfT4rSnX6mz8L8mzL
W4PWhh1Xdsjt6pPZsI9nfGWc8Tmty7PAtXU0dHJW02cAaaheSVHLqSLCVX1WVm8Qa25wrjO
ApypSntKK3NXAOJ1YV40ruVOTtbe3mvD02J7OUi/pl7LKmVgKoSzR6T8Rp/etMH+HWzhcXw
WMnhNfOwrpE4xxsrf8b+vMb4myypzP2acQ0VLG01XDPQVbwxqWk5UMjpKwUb+DmC/ljl9Gp
LrJxe7XwO10wi8tOXK7+Rk2YezziLLMtps1rqKaly6rcxxTTLpYta4BXZk1DdSwF+2PYrI3
ZPVbnhc0krtGy8I54RlnDeeg814IxR1vfW9CeS4P8Afpyn448dxun9HxMaq9fce74DL6Vga
lB8m17HqvzIr2uZ5leU8KU+SZYhpI860e70v3oMmoWtAjf/ABFQC7eenHZ4Z9a5V5bz29Dg
8XfVKGGjtT1l5ze/uWhR/Y7pk40fuRlmYkD5Ur408R+wn6My8L/mqX418S3e1I6fZnl5uPF
nr7Hvai/zxyOjf2cvX5Hb6Wfbw/B82YzCBJL4yAvrj0iPLEmGpItHNb4hsBv02F7YbnSBsR
PEc0L0kPLa/jO2/l64XUmrELT7SWtk3BQJ/wDQsex6fFjHS3l6mmT0XoReXpT5ZQsa2nd6m
rjWZABp0re8SX76viPph1hEifoKgNSrKo5YYWj2t4F6X/bjfQhoJqTsTVB7Qs4yij9xpYKK
op1kaZPe6aOoZS9tWhm3AOkbYrEYKlV1nFOweGx1ehpTnKF97MI/1scQ2scvyj/+3x/xxm/
0fDf0L3I0/wCt43/5Z+8Dq/azxN0hpMqgJ/2kdBDcf7+sYv8A0jCr7kfcW+N4x71Z+8q+ec
VcRcQSxvm9fLWcn8zG5tHGP/VxLpRP8KjG2FOMNtDnSk5O8ndvmAFvFbYjzxGw4huTZ9meS
ZimYZZO1PVoLB1AIKN8SOrXV1YdVItgJQTWuwak09NGi7we2qVaVop+H6Vmf84sFTV00DHz
NOjlPwsMceXAcM3e252Y8fxa+8m1zcU37ys8T8dZ5xCkNPVNFT5dTEtT5dSJyqZGO2vTdme
S22tyTjp4fCU6StBWRyq+KqVpZ6jcpeZLcK+1Wbh7hz8mU2WxTZhBLNPl2Yu91imqAimV6c
grI8YT7O5AHcHCK+BhVqKcvu7DqONqUqcoR0U7X8bLlfw8SbyD2z5jT/aZxTyy1zC0uZZdO
KOeb/4hNDwyN/aCr64RiOA0qjz3cJ+K0G0eO1YR6uSjVgtlNXt6PcZzv215hI8j5JSPR10g
KNnNbOaytVSP9k1kjhP9oKT5EYHDcGpUZZtZS8WFieMVq0Or0hT/AKYKy9pVOGOLazh3MJq
yCGGsFVC9PUQ1QZ0kR2VzcqyPfWgN746NalCrHLLYwUKtSlNTg7SXMtdP7YKmGoinh4cyvm
wsJE3rPiU3B/P+eMK4FhP6Toz6QY1ppz0emy/QpeZZnUZlmNVmFVY1NbNJUzlNhrlcu2kdh
c47KRwheTcU5vw/VPU5ZKBzk0VNPKokgmi66JYz4WF+ncdiMZ8RTjONpamrDVpQkpRbjJc0
XSH25qtF7u2RyKpHipqbM6mKmJPblFZCB6B8cD/RMPyul6ux3lxzE3u+rcvFwVyn8We0DOs
/iipJxDQ5XA2uDLaRSsAfpzG1Fmke333Jt2tjpUaFOjHLFWRy8RiKteWeo3KXn8iv0tRMkq
zQSNHLGwaOZW0urA3DAjcEEdsO3EM0Oj9rjEAcQZNFmFV96upZjRyyHzlULLEzHuwUXxy8R
wWhVd3v5HXw3SHFUY5U1JL+rW3tEt7bc1pa2mfKMtgy7L43BrqUFp5auHo8M87i/LZfuxqu
+5vhlHhdKkrQW4jE8XxFdpzls7q2iT8QbiH2upVZbXZXkOTrl1LXxcipq6mU1VU0JYOYwbR
xIDpF7Jf1wrC8NpUHeK1HY7i1fFK1RrLe9kra/ENqPbrFVSyVNdwrTTVcx1Syisq11N946b
m3ywufB6EpNtav1/UZS45i6cFCMllitOyircccfVPF0mXf8npQU2VQvT00KSSz7SSGRiXl8
XU9O2NuGw8aUMkdEc7EYmdWbnPvPwVit09RVQVKTwu0FRCyyQSxnS6MpurKeoII2w6wi5pN
F7Ycvnivn2QvPXf7Sry+oWmSZv05IZI5VUnqSlh6Y5Nfg1GpLNs/I72F6RYqjHLeMkts2/v
W/tOf67c1izWl9wy5Mu4djf8Ar2VRuXkrI2Uo4qahhdjpY6AFCqd7XxqpcPp04ZIrRmHEcT
r1qiqTl2ou68F7ATiT2ptmeXPleUZUmW5a80E9Q80jVNVP7q/MjV3tHGq69yET64mD4dTod
zmVj+KVsVbrLWWyWiRY6r21ZDU5nJmx4froKyaU1DtDmCIEkY6jovT6hudt8ZZ8Boyk5Xd2
77myl0jxEaSpZabilbVPbz1OVftxyiuXRW5XmtTGv3Zc0Vlv8jT2wEuBUpbuT9pdLpBWp9y
nRj6R/wAkHxn7SsnzfhRMlyvL6qh51alXXNPMk+pYI2SNUKJGeshbcY3YHh9PDXy8zDxHid
XGSXWKKy+F+ZLZD7Ysolemq87FVl+c0ui+bUSJMszILCWWBmj0yfpFWIbrbGPF8IhUnni3G
fkbsFx2pRo9TUiqtK1t7O3h5krU+1fgGGnljoaWesWVubNR0FBT5RDO43U1Eys8hAY3sF+V
sSXDJ1dK1RziuWi+AFPi9OhrQpZJvnKWa3ojP874kz/POIvy3UWp6yExLRxwBglMkH5mOAd
gna/fc7nHahlhGyskcGo3Uk5SvJvcv9P7TOGnkFdmH5QyfNt2qVoI0kjeT77wkyQtHqO+k3
A7G2OBiuA0qk88JWuemwvSarGl1VWmqltLt/FWZVeNPafLnFE+U5ZSvSZRNIk1XJUOJ6yrl
j+Bp5PgULq8KJ9ScdLA4Onh12d/HmcniGOq4ppzsox2itkD8G8fZfktFVZdnUFRNls08dTC
9Fy+ZHKF5cotIVFpEtvfYgYDiGCWKSUtLMdwziEsHNyglLMrWf5P2FZ424pl4m4jrc6enME
UzCOjphdhDTRKEghB2FkRRc+dzjXTgoqy2RgnUcm5S1b1ZZfZjx1w9w7lebUWZ09WKnMXj0
11BHBJL7sqMJKdjKVZUYkMdJ3tvjPjMI68cl2l5GrAY36PU6zIp22u7WfiWbMvaPwRXcJ5x
lFNSZhmPvULe5Q1lPSiKGsZdMdSJRK7oyD9Hr0xm4fwp0JdmUmua5GrinGfpSWamoyX3rvb
w2MZlp3jfTKrRsfPHVaaOSnc9DC7PpUjWelzYdPP1xRTYDm8ZjiRDswYgj6Yk9ALmhcY0D1
lNwYBflxZLFJPJymmVRrJGtV7Na2+M1P73qaKmij6EfnGZVU0E1GJFlq6h7VJCKGXSLuTyx
p0KPDa/mcMghDHFmC0qxDou3p9MdqCsjHN3YLq388RloblfQNjviMoC8TvfviixagBvFf0w
LCSPAMbL2P8cKbNCRpns94eyBuFKnNc5yqDM5KysFJRLO0qaIqePXM6NEyEEvKi3v2xweOc
TnhVHJa7Z3OBcJjjJSzNqKXLxZaG4K4Dp6SKtzHh2hyujm3gnr8zqqcSDzRWl1uPULbGTC8
Q4jWV4xjbz/8AJrxnDOHYd5ZVpZlySTEvwj7ODlqZlS5Hl1fQvMafm0mZ1sg5qqHIPjXoCL
+V8DjeKY7DJOfV6+oWA4RgsW2qc6mnjFIr3HXC3BlFwZHnGX5SMqr3zBaamC1M83vEfKZp/
BMz/mzo8Q87Y6XAuIVsTmlUSstrHL4/w2nhJxhCTk2ru/5bGZFyV3FvTHoUzguJxV7n6Yqx
Ljht2wLgXnsI1N1+959sBlL6wSKmynVYeuBcrBqNwZp47nuMIcxqiMNN2H0wAy4nUG64tJE
dzUODfZ/w5Pw9S5vxA1XK2ZiRqSlonji5cMUhi5sjusmpmdWsgA26nfHK4nxn6LJRUczOrw
vgUsZGUs2VJ29pWeOeGTwzxDLlqTe80+iKoopraGkp6mMSRFx91gDZh547FGsqtNTWikrnC
q0nTm4S3i7Fccvfrt6YJsiQ2wj6/D64GSQyLaOgSFQVYPfy/YcAkyNj19L+r7GxvviA8hMo
3+0Hh9L9cUy4lz9n/BGWZ3RVeb5xU1EeX08y0kNNSaBPLOycxrvIGVERbb6SSTbHM4jxBYa
N7XbOtwvhksXNxTtZXbDMz9lkK8YcP5VR5jI2UcTSaaOsqEXnQlZOXLHIqlVdlPwlbBrjph
2DxSr0usSt5GXHYWWGrOnLdfB8zReEOA/Z5Q8SUOVvkMmYSvULBVT505Zx+lppo+XEh/vas
cT/AFurKuqajk7VvM9DV6Oxp4aVZzzNRusu3v5/kfPNdVKaqaODwxiV9Cjy1G36selbPLA4
jqybdP2YohIUGSZjVXNPAzgbGVtht2H+WFTqJDFBstuS8GSAMZlUzX3Mas3hItYXH67YzSr
+A2NDxJNuGKelFoj7uieKQj4jt0LdRgOtbC6tci25BwjQzcN/ljM3rJsv94anSjo1VQSgU6
p6lg/LDa/CAt9sZsZi+pjmyuXwXqbuHcP+kzcFJRt47+xcyI9p2T8Pw8LZBV5Tk0NBPUVdb
TyGNpZGdI1hKcyR2JZhqNsN4XjJV6eaVl2uQrjGBWGrZIttZU/iZkaZ+Zy7WNtx3HnfHVTO
WWmPgecZVJXNWRQQxhjIJVI2+7a+mxb1H44X1/KxbhzIWl4XmrS3ukBkRfjkGyjf598G6iW
4C1FLlUNLzDqJmPg6/D9Rh1NATEajGxQLYWvqFgP52xoEMQRHINM1njPUN0/Xg9kDrciqjL
pNdoN4z9xjuvyPcYyyp+BojU8SMz+lkhp4mcgkue+/TATp2RFO5qfECTHh/hlIRLDbKKdWn
TcM7MeVEFAJL6hqXew64x0934XNVXaPoVWel9ziSj1rK0a82oltZtT2On/w997AY34aN9RF
bTQYRtS6T1PQ46CMlgvLMmzbNJvd8sop62o/7KnjaUgHubA2HqcU5KKu9EXZvY5xFwvn+QV
cVNnNI1JPPEKiEFkfVGSVuChZfiUgi+2F060KivF3QUoODs9GE5BwJxdnlI1XlWWSVVOGMY
k1ImuQdY4uYycxhfolzgK2Kp02lKSTewVOhOV2k2kQlSkkTNHIhR0YpKjAqysDYgg7gg9Rg
2FFCFPhwCGM27Kc84cyfgTK81lq6PMRlVAvu2VLImqbNKmRmMUsItIEi2MhI3C+uPP4jh0q
+LUp/ZxX5ncw3F1h8G4U39fOWvlFLcy2M8R8b8WIss7VudZpLpaeU7KOrMe0cUSAmwsAox3
W1CN9kjhKN9FzNio8tpamehyLKmEOT5dGYYaiTZREl5Kisl8i51SN9B2x85xNaePxVo7bL0
PpmEow4Zg3Ke9ry834fL8zK/aFxUnEeeCSj1R5Hl6e6ZLTnYiBTcyv/wCsmb7Rvnbtj6NhM
LGhTUFsj5jisVOvVdSXel+7EDl2VZjmdWlHl1LLV1kt9EECGRzbr4VufrjRmtuJsWSf2Ve0
SngM7ZDUuEF2SHlzOB/ajjZ3FvlhNPG0JPKpxb9Qp0KiV2mkVOUstw1wV2YHaxGx698aXoI
irku3s/45kyCoz38i1MWV08fPknlAjYxd5VicrIyLfdgthjNLEwzZbrN4GmFF2vyGst9mfH
uaZeldS5U4o5/FTy1EkNMJh5xid4y49QLYwVcXSp6Tkk35mynQnPuxbt4K5CZnkOe5Vmv5M
zHL56XMtgKR4zzG1/DpAvrDdit74cmmrrVMDUsEXsi9pTw8wZFIHtcUzSQJUkf/AA7SCW/p
pvjO8ZRUsueN/VDeoqWzZXbxtp7yux5RWisaCoianlicxyRSqUdXHVWVrMD88dClQcjDXxK
iaNwjxJxPSQJkWVZMnEMcLF4aQ081QYWf4rGBkIViLlWOm+K4hgMNO3WLug8M4njKWbqpZV
L98yn8d13E9VxTXtxPE9NnSsvvUEirGU8A0IEXwqqx6dIHQYU5K1lpFDKcHu3eT3IAyHfw3
JwCkNseihqKiREWMu8ptDCiszMf7IG5OLKLBm3AvGOS0VJW5zlNRQU1axSlaRbFpBvoKC7K
xG4VgCcVCopXs72KyknSeyL2jVMfvMeSSR6hqjgnlggqG8tMEsiy/wDhwh42ipWc4p+qGfR
qjjfK7ejKzW0GYUFZLSV8EtPWQHRLSTKUdG8mV98a7Cblj4I4pzzJpJ6OgpI81hrirSZTJH
JIGkTZXTkkSrIAxF1O42OMtfCQrK01c04bF1aE81N5X8gj2i1/GNRmlJJxLlhyPl01ssy3l
tCkVNrJ1IJCz+KS5ZmNycFSpRhG0bWQNWtOrNym80mbNwlI8nEHCTM2p3pMsLv3JNIl2N8e
RxX/ALgvWJ7XCr/0eX4Z/FnztT5M1VVzJSj7NJG1yyGyjxH4uv4DHqqlW254uMGy78Nezip
rIHqqajkq4kNnrZVZaZd/Fv0P4nGadWXojRGkvaXij4NgjC++VGuwAEUICqCOlibn9WMbmb
I0vYTtJkaxiSekglMX3wiMY1Vf7o3t64lpPkXlitzN+MsvWtq2AkdokcyInM5cansAAokZt
r22UfpHGqmrb7nOrasmfZ4lXDPmsT1ss18rqveImYlGIZCr6b2B6Yz49/Uz8Mpt4RH+LpPn
n/UL45A/oFlAWLXUPX1qxyMfCi6INd/U7AYycB+w/u+SOh0n/mv7F8WUGeomy+ALPHcbuJD
Hy0UnpZgqliL+fpju5DzjiQMuZ5tms4gMzyi/h5rFtAHVjfrgkrFtFlyXPJsrk1RFSCNFtl
ANtOu6nY7d8DOjmIpZSNrTyBzpSdDklZZPCCWPrt+vG2MbJGd3uQzVE1S2mH7OK/ilbr/hv
i02/QGyW45Iy9tyOg88EyrA7yXYjyxZLEPxNf3WA9i5tf5YXV2Ljua9mla9Hw3w9WJ4ZzlM
EVKQfFre99K9L26n/gedRp5pNLxN1SSUU34FEriEjIHb4m73x24RUVYwSk5asHp21Jt1ODQ
JfvZpnoElVwsVZfyy6y09Qjlf6xTxvy4ZF++kurT6NbHI45gPpFDzjqjrcBx/0bEptJxlo/
LzRLcfUAzL2fwVqr/WOHarS/8A8JX/AP7J0H+9jjdFMVdSpPlqjtdMcJlrRq8pqz9V/j4Hu
DK85twjRwQgrV5FIKNox0K1ckk0Eif2tepW+QOFdKcE3KNVc9DR0QxsUp0X+K/ls7lL9rVR
TVHtI4hkprFPeyjuOjSxoqTN/ilVseqopqCT3sePdm9Nio/FYeWHIFux2wHo3n3wxIU2a1w
Jkf5D4b/KlQLZvn8dofOHLb9fRqpl/wBwf2seQ6S8Rsupjz3PY9FOG55dfJaR7vr/AI+PoF
8fZ0OH+FhksLac54giWbMLfFDl17xw+hqWGpv7AHnjT0a4b1cOuku09vQydK+KddV6iHchv
5y/wZbRUlXWVEcFPHzpp3WKGEdTI7aVUfMnHqPM8rfkbXl9Lk3CGQ5mgZjluVRKc6qIG5c2
ZVzty46cS9Vg5lwqj7oLG5OPGSqviOJdO9qMN/M9oqEeG4WNVpSxNTu3+7/lf4K7wlx3Nnv
EMOVS5fSUMlZrGXT5eJIpIJkQyJqYuxkVtNjfcdb46OP4HhnSeRWktmYMB0gxSrJVZdZTk7
NO3PwCuM3iU5R7RVpUnzPJswplzyHZFqkJ1U872Bs+pDG7W32OMnAeIyrUnTm9Yc/Ib0i4V
HDVrw0hP8mt0WXK6+trs4yfNcrkdqjPYYpqcVzCYj3vVE0UzWs6g3HTcdsefxeGeHxSVN66
Wb89D0+ExFPE8PbqxSgr3Uf+OuhVs19pHBknErZdULX1l5/dqriKR0UCQNo1pSFSTCrdjID
boB0x2pdH4tPNJub5nDp9J6kGskIxpL7vO3r4+wtdHJUUr1sdbKkA4dhqpmzBYhNV08EZtU
R0TbFeabbXHzG+OTw+nWlUeFjLKne/s8PC52eLfRacFjJQzt2t4O+qzehVsj4q4a4kzU5TR
UNVl1fIsj0D1E6VAnMSGRkkConLcqpKkEi+3rjrY3o3ThSbg+2vHmcnh3SyrOqo1Yrq5aXX
L9UBe1pPfeFsr4i/9JQVJyqrqvvyxGLnUzOepaPS6autreWH9G8dOVGUG+49PRmDpPwynTx
KaWk1e3nzLOvFMOd8NUldlEtRRZTIZKT8ktpjSKSljjBtyTpkVtd9Tb+eOP0hpyU1Jybzcj
u9FXSlTt1cVKFu143+BlvtujJ9qOeMT1amP40kW+PXYeN6cfwr4Hh6jtKX4n8SkLD4fiH0w
1xAuX72Q8QwZXxMaeRZVkzlEy2DMKcrzaaSaZPtBq+61tL6SDpOMuLw/XU3C7VzVhcQqNRT
cVNLkzVsrzKoyylzeWar91y7L098zGpWMTTRmFuUGpgek7GTQrXHXrjxnDKNWVSVOMsqe/s
Pfcblh6dONWcMzXdWy18fLmU/J/aBwvn+fw5SMsqMs9+k5NFXzVIqDznNo/eU0ILO1gSjeG
/fHarcAo5OxdSODhulOIU/rFF0/LRpeWpIcc5amecG1dTWf/O/DnLlgqn3c0byCGWnkbqRG
7qyeW46YV0dxU7ujLZary8UH0pwEIZa8F3tHbx3TH+A+IaeTgiOnySWXLarKhFDm6RIkXvL
VDylZ+fGea2yAFX6dsM6Q055c+Z5drchXRh0pzdOdNOWrUnr4aWIX2qUkmZ1/DcQhmq6pMm
jaNIxrNjV1N2Nzv0/4Y1cLdsLD2/E5/GYpYyr+JfBGh8Nxyx8X8LRTromSnyxZUNrqwpkuN
rjbHFxP89H1iekw3/tEvwz+LBMh4M4cyyOWqNB7xD7w0dLSnxyVdUW+BOwG93YDYbdbY6+K
xORX3k9EvFnnMFgpVpZb2itZPkl4/oWOkj4ti4hp6qvzSmo4IHU1VNHUpy4ogfFB7shN/D4
dIB+eORDC4h1VOcl79vKx36uJwCw8qdODbtp2dW+Us3zBqyqo6JXr0phLJWTyLlFC+621fn
JANyq3CqvdvQY0Y7FdUtO9LZGXh+C+kOzdoQXafyXxfggDibjKfKK98v1NmVXR+CvqHnmhi
Ew+OKCKnaJY1j+HVYknGlYKP8AuduXNtv8vA5tXiDv9TGMKfLspt+bcrt3EV0+X5/S0H5YD
GgzWL/k/NJrNW0EobSUeUaTNErWNm+6bixxlniJYSok25UpeOrj7f3p5nQpYOnjaDqU0oV4
bpd2XouV/iVrhegqcr4kz3LKrwVdLltbHUQruNUZUaie9+o9MdTHL6if4Wcvhcv4ql4Z0WK
kzeHL+GIamvlp8voqWqlakzBoRU1jzyImuOkiOwIVRqc2t544nCadedNxjLJC+/M9HxyeGp
189ROpUyq0dlbXVv5AdNxic4oKqehzSfOMvhdIczyvNowwAlvo1xFpY2R7EakN1Plti8Zhq
+E+shOTV+f7swOH1cHj70pUlTna6t8npqvBmf8AGHBFFk2dUv5Djkei4gjjqMtor63UyOYm
pQ3VtEoIB6kWvj02CxHX0lPxPKY3DuhVlTf3X+37i+ZDkOScLx1Tvy3nyiFp87zwxrO0bAh
Pdsvje8YJkIjVyLsd9hjmSxlTE1+ppPLBbtbv0OxHh9LC4ZV66zTl3Ycv7viAZb7Yzm2YDK
66CSjpKt+VDJUVHv8AEpY2UVcM6GJkJ+Ixgaeu+N0+EWjeE5xn45m/fc5cOKxzfW06cqfPL
HK0vFNeHmRPHnB9BLk9XnWT0Qy6syxtOd5PFfkqpfR7zACbqofwunQXBG2A4RxWVa9Kp9pH
8zTxrgywzU4O9OWz/P8Ab5mUSu6khurfdx2nocK1zyIF+M+PvbBRiU2RPFAtBTi+9z+zAV2
SJpXEulck4VJuNOTw6R5XO+F8P+96jcUu76FOrZfA3rjeZxFLfkk9ji0DzDKOrnoauCtpjo
qqWRJ4W8njbUv6xi7XBZvdFDQZtXT5eptlPF9EUhv0X3xOZD/9lUAL9MfPaf8ABcRt91v8n
/k+i4p/TuFKf34K/tjo/wAiI4OpP6F8FvmWYw8urollzqsgfYmoDe6ZZAf+8u9vI472M/iM
ZCn92n2n68jzuE/h8FOr96r9XH03kzDHMksjSysXlkJaRj3Zjdj9TjvpHEbsJ/CwwQos3s/
4Vi4gzppK4MuR5Yoqc1cbFkvZIFP6c7+Aelz2xix+MjQpOb5GzA4KWIqqnHd/l5muLW0t8w
4pztB+SstCyS0y+ESyHwUtFF5BrBfRAceF4ZhJY7EZp7Xu/wBD6FxfGw4dhFTp961o/OX75
mL55nGZZ5nFTmtcxmzCul5sukbam2VEHkBZVHlj6UkkrHyw0rhj2aZ7w7xBl2c189LLHSmo
51PA7cynroqKSoSGRWVQxTTclCQCMcnEcRhOlVybwTOrheHyjXoqasqjTXmrk9Sfkz+i2Yf
l1aD8gpU0zVE+YPUACoCuIVVKX7R7gtt0x5DgP0m8uocb6Xue36TLCdh18/Oyj/kg5OP/AG
Z5Okgy+RY2dTGTk2VJC5UizKKmqdJQCNj5479Xh+Lq6VKungkkebo8SwdJ3pUG2uc5fJFT4
i9qeUV3D+Y5BlGTVCLmYiSWsrJ1ZlEMqygpFEiqDdbXLHDOH8Ihh5XjdtqwviXGamKSz5Yx
i76XNI4B2b2fauvu1F/+akxwuMRtjo/2/E7/AAiV+FVP7/gYZncdPT57mHMP2i1tQAO/55s
e4llitTwWactFsbtxKzqnHZQ+P8l5j/8ApOPD8P8A/cZf3HveKr/0qn/+v4GOeyTUfaTkj3
6ySX/+7yY9RXXYfoeRovtx/EviXfj8avZXNva2cUX/AOWqMec6Mff9nzPVdMPtKfpL4oY4B
1D2dUvYDMa63/2VPgek0bZPb8hnQ9/af2/MrPtnMn+svOy+29MP/wDUhx6TDfZR/CvgeOrd
+X4n8SlRr4iFNh3P+eHiix8HfYcU5HsPBmFHqPf8+mCtoLk7mtcSPbhPjrxb+5H0/wCvw48
ZwL+al6P4nv8ApN/K0/xL/qzFOFh/ziyt+pWupj//AJ1x7Gx4ST0Nwz4r+QeOL9qKYj6V0V
seN4Jpi5ekvie96SK+Dp+sf+rKb7KDbJ+I+l2ky+4HTrPjp8ef1HtRy+jULYr+yXyL1xTxl
wjklDw9TZrJJFWSZdzUkWFnUx+9TBQWX1B2I2wHDoTeHhl21+LM3FXBYypfxXwRLR5tl8XF
+TZsXtQLDQVPNtvy/d1bp8scbF1FDFqUuWU9JgqUqvDXCOrlnS/+zCMwzTOcqz3K8+mpORl
xB9wow1ylO4u0bfoyukmu53ub4mIq1oVI12tHsvLw9qCwmEw9TD1MNCV5rvP/AJePpdWB84
olo6wCF+dSyqs9DUHpJDJurf3uzeuOummrx7r2OInykrSWjXmPKObx3kVNN444zl6LfyYLK
fxZzjk4h3xkV+E7OFjk4bNre1T5ozzPJJZM3r5pFPiqJZGUHc6pGJ/vDfHp7HhNCdyurFXw
Y1/+rZm6AdLLNBqsB/gHTHG47D6uP4vken6KT+uqL/ivyZLZgY5OMkrAD71W8Jmerb9JxHy
9X4RDGzWWAu//AIzBTgocTUVsqxWvaBvwRkPWy5jXb+vKgwHR77F/i+Q7pRpiv7F8WRHs4j
VJeI9ItH+T4tC7WNqyElyR3ubDGnjS/hpfvmZejz/jIf3f9WXKoLtnfBEthpocrzmsQ9+dC
8hj/wB1iGxl4dJx4e2uWY1cTpKfFMj2lKHwRF8Rycj2X5uR4efmNBBI97eBFll6/wB4DC+i
6V5v0NfTGetNeUvkZDIxkBmRvDuFfe1xvj16Z4dn0Flrip4nMNQNUedURjq1PdaygDvf/G1
8eHf1fEtP6vie/lHreDJv7sE//q7fA+bKaTXGrNvKy7sfP0GPaQZ4WaPBnl+Dwp3lPXBJt+
SBehGcSRosEGnfxEXPyGBqxWXTxImzReLn/wCRuFRew/I8P7TgcB978QeKfd9CnVRPL8J7b
DG4zxF0u0PlpwQI6TtsbnELNT4EzF6zguNNVqvh+q5QP3vdqomWI/4JlcfXHjelWG0jVW6P
bdEMXdzoPZq6+D/IX7aeJq2XL8vy2qe+ZZwwzrNrbeAKYaGK3YBA8lvUY6PAqEur62ffqft
HI49Vgqqo0/s6Kyr13kZC7X2G2O6cI7DBLNKkMSs8rsEjiXcszGwUepOBuXY3GHJoOHcop+
GaYq08TifOp1O0tew0lQf0KcfZr66j3x894/xHrquRdyPxPpHRnhnUUetn35/lH/O/uFe0r
hLjbMPceHsny7VkeWDmy1jT08UdVXSr9pNd5F8KL9nHftfzx6nhU8LhaNnUhfnqjxfFZ18Z
iHPLK2yVnsRfC/B1HwpVDNcwqYMw4hh3oKWmPOpqST/tpZfglkT7irdQdydrYw8V6Rwy5KL
u3zOtwfoxUnJTrrLBcub/AMB/FvFEHD1dwRTVLsYQKjNc3HVimYk01z5nkKxxp4HhP4Np/f
uZOP4t/T80f9qyX9oZPl9FLRZnw5mstsszWJAlfF9oEdTzKStjA+NL77dVJx5bBV5cPxLzL
TZ+nij1vFMLHiWFU6Wr3Xzj++ZmkvsW46Wp0rBT1dJfw5hDVU/upH6Zkd1KD0ZQfTHuKfEs
LKOZ1I29T59UweIUsihLN6B3Fnszy/IeE6TN6fNhUVHvIo6mHl6I6iRhqvQH45Vi6SFgPP0
xeC4pCu5ZU1BbPxLxvC6mGy57Z5K9ua9fA0fhOnmy+r4Gpq9GpKikp6MVUM3geE+8u+mQfd
OlgbHHkuNVovGxaeit8T2PBaUlwqatq8/t0MOz/h3PP6bV+VnLqk5nJXzaKLluZmDSsykJa
5BXcHpbfHsm0eKWxu+aU01bWca0VJGZ6upy3MoaWCPxPLJpFkQD4m8J2GPGYCcf9RevOR7b
isH/AKVT8shkPsfy2vb2jZe/usuihM8lexQ2gRYJFJmJ/N+I23749ZiZJU3fwPH4dN1I2/q
XxLrxpRVdT7Ksw92ieX3bM6KeoEalikSwzqZHt8KhmALY810YffXPQ9V0wXbp+kvkM8HZdV
0fs4yw1UDwGqrK6ohEilC0RSBVkAO5VipAPftgekrV4rnr8hvRD/c/t+ZVvbdSSR+0zNnmR
xDMKaSFipAdPdYhqQnZhcWuMenwutOP4V8DxVZ9t/ifxZRyv0iX4fX0xqyiM3vJzg6OpquM
MjhooHnmbMKU6EUs1hMpZrC+wUXJwM6mgWTTU2TM6KbMMh45pqVGqJXoJmijiGt30VkT+FR
cnwrfbHiuByX0t+afxPf9J1/B0/xR/wCrMW4dpaup4iyqmpIHmlerp9FPEpZzplUnYXPQXO
Pas8FY2vO6aWoy3jmGnQzyNQVhRIgWZtNXG11C3J2F8eJ4R/OS/uPoPH/5Kn6w/wCpT/ZXT
1H9HOIatonFK8tBHFOwIRnBmZgrdCwHUY6fHvsPajl9HX/Ff2S+RH+3Cjm53Ck2g8l8nsr2
NtS1k5Iv0vuNsaeDfysPb8Tm8b/nanqvgjS+HsqE2b8K5dWRmxo8qSohcaTtTRsysNrbbY4
GOgpY5J7NxPT8OrOnwpzW6U/iymcN8c/lLinNKbNqj+rcQ1J94ke9qeqDEU0oHYJcRMP0Pk
MeixeEVWDi+Z5TAY14WrGouW68Vz/X1NByx6uXLavh+rhP5SytpJ6OIj7TSm9VTp62HMQeh
88ee4bUak6E976evNe397nqOOUlpiqesZWzen3ZfJg0eY00kuU8S0jcxKCeGCuTo6NA2qIs
vUCSIWB8xicRoyhKNXwtf5foThGJjXpVMPzalb0e/ufxKp7R8vGV8Q10AcJCG95hOrwvFMS
8bwnrpcMAfI37Y9PBp6rZniJaaPRknkGU1g4fy7LI0Pvuc1bVkMJ2Ii0LBAWv0DWdrn7u/T
HB42+slCjHWR63ozFUoVcRPSCVvdq/keps5os19oubiglWahocnqKKikTcSQ0tMIzJ/icFh
6HHWxNLJhXHkofI4WBrOpjoTf3qt/eyM9op/wCYnDpZgIhmtdffctyIbD5dzjH0d+xf4vkd
DpSv4r+xfFkX7NlPM4i3uBlyk/WsgsT88bONx/hZez4mTo+/42H93/Vlh4nzujyefgSsq2K
0vKzGKtI6+7TTmKRvkiuWwjgkM+DcXzuN4/VdPiDmt45H7kj3F+R1tXwFxBk6+Kry2ppM0K
ruJIKfUkrp+kBHMsg9N8YeBrqq86Ut/wBP8HS6TNVqVKvDWDv+eq+DRj0aVtZWU2V0Q112Y
OtPTRruS8p09PS+PXSnZHiVG5vFZX0mXNn+fmQe5ZRRyU9LJ0Ek7w+5Uir5lj4/kMeNwMev
xrqfdT/8Hu+JS+i8MhQffkkvnL9D51+z08mPdFADHz+uPZXvpE8PbmzrSJFIiP4nPYfCu+L
k1HzBSuRvEs5kWIL+aRiB6m3XAVal/QijYv8AxibZRwr6ZNB+04mA+/8AiCxX3fQqJNxc9h
tjahL0HqXdP72DsLbCRoAJNtvLBi7sNyHinNciqZqjL2S08fJqIp41likS4azI3WzAEHtjL
XowqrLNXRqoV50pKcG4yXNAnEPEOZZ/mtRmuZyiWtqdPMYKEUBFCKqIuyqqqAAMXGCirLYH
NfV7kYpO464jLJPK5JqaphqYzpmpnSWJx2dDqU/iMOp07rUy1q3gXWb2uZsJHP5GydmclmY
08p8R6/7bHMlwPCf0I60OkGOt9q/y/QYPtczX/wCpMlv1/wCjS/8A82BfBcJ/Qh3/AOQY/w
D+WX5foc/1xZh/tMhyd17hYaiM/is9xgXwLCv7iIukOOX+6/cv0IDjHiqu4rz6TOaqGOiUx
Q08NLEWKRxQRhEVS/iPS+/njp0cMoRUVpFHIqYpyk2+1KT/ADJLhv2i1uUUEeX1VNHmuVRX
5EE7NHLDqN2EEyeJQTvpIZb9sZMdwyhXXbW3PmbeH8WxOFl9W991uv35krP7XuH4/HScNPP
OPhFbW64QfVIYoXb5axjiw6O4dS5s78+lWMlG3Zh5pfqymZ5xln2fZ1Dm2ZVAkqaUp7nEqh
KenRG1LHDCvhRLjcd+98dqNKMI2WiPPzm5Ntu7f5lvk9stdVTvPLw3lrzTO0ksmusUFmN2P
5/zOOY+B4ebvl39TprpFi6cbdZt/wAURlZ7Vc5/pnBxS1DSCogoxlsdCnO5BpxE0Wknmc2+
mQ+LVje8FGNPq/u2scyOLnKfWX7ebNe3P02DqX21VEU8c8fC+XCSJ1kRudW/d3H+2xzY8Bw
/9Px/U61TpFjWrOas/wDiiOyj2oZnQZxn+Yy5fTVv9I5vea+mkM0aLIJWlUo0bhrAyEWJON
uKwkKscsldHOwmLqYeWem7SWm1yUk9slV7lXU1Lw/RUklfSzUT1CTVbssVQmhyFdypNjtfG
fD8Jo0pqcV2l6/qa8XxnE4iGSpJOO/dS2F/65HaGnFZw9SVU8EENNz/AHiqjLLBGIlOlX0j
wqOm2JW4Ph6ks0lqyYXjmLo01CnJZV/xRD8ce0Ko4nossozl8VDSZWJuSEklmY+8FS12lJI
A0CyjGvC4Wnh45YbGHFYqpiJ56ls3krFOep8QCePDXMWoFi4H4lq+Gc0mr4aZKwVNLLSTwS
O8QaOYgmzx2ZTdBhVXDxqxcZbMZSxMqU1ONs0XppcueX+2BKKphrIeGqeOamdZIm98qra1N
x9L9sYI8Bw6d7bebOnV6SYypFwbjaSt3Sp8O8b1eS8U1WdrSpVPVrVJU0+poV01l9YR08S2
vtjoYikqkXF7M52HnKnJSjvF3XMtuX+2aloKqGth4bSKopnWWM+/z/Eu4B0oDbzGOPHgtCL
uk7rzZ3qnG8VUg4zcLNWfZ/yBUHtdWDKYaCvySOuSmkqJY5Vqpaf/AKVO07DlKGUaWkIB62
xoxXD6dd3nyMmE4lXwyfVNWfjG/kPze2xTDlkFPkSxU2X5lT5rypKuSfx04YBE1IBHq17ke
mDwuBp0U8mlzPjcfVxEk6mW68Fb3+ISPbNw5LVmqkyjMvfCdfvP5SUyax0Os097+uMT4BRv
fte86a6S11HLlpZfC2nuuRkntPoZPacONvycdO39T1xtID7t7vzhKU083V9pqKfFjqdT2Mv
lbzODn1vZb3ty329ORYKf2s8IVFf73LBnUVezcxKz3imdjN28egWPrjiy4FTvfNK/jf8Awe
iXSWpkydVTyWtbW1gbNfaJLPxbW8QZTRpHR1YSObL5wCs0ehVcTBNIOtl13S2lrEY6sqSay
y1ujgU6s4SU4vLJO6tyLZR8f8J1NBAssk8ccQ/q9NV0NNmghK7lIJnZHsD0VhjnxwE6elOp
KMfDR/HY6s+KUqrzVqKc/GMnG/qiscUe0zXHWU+QpMlRW6oa7O61l97kiIsUiRfDTow2NiW
ttcDbGvC8PhSlm1c3ze5nxvFaleKp2UKS2jHb2+JFcEcfZdkOVZnlNXSzTGvkjZpqJ44XEa
KQYHLo90Ym9ha5GG4vC9fHK20vIz4LGPD1OsUYyf8Ayv715lgm9pHDx4dzLLIcurZI6+Fo0
iq5aeWKGVraZ1VUB5i2sLEYRguFRw8rxlL0voaeI8YnirZ4QTXNXvbw9AHhv2h5JlvCkeSZ
hR1aqksss70MsSCo1sGTmiRCxMdrLvbD8bw5Ym120vBCuHcSlhJOUYRlLxd7ryXqOZrxXlH
FXA+aZTQZbWvl2WTR18tVWywlEMYYmGHlgN9re8noPM4RhMFHC9mLbzeIfEeIzxUs8oxi14
X19fQjOC/agmU01HS5402ui8FBmtGEaeGM3vDJC+lZoRcgKSCo23GwPGcOjValrGa2aBwXF
J0YuDSqUZbxfyfJllh4z9ldNLUZhls1PT1kqlaibK8pkgq3WTZkV52EMOv72gjb8MIlgcTV
WSVXs+SSb9pqhxDCUXnjRm5cs0lZe4zvjXjGo4lNNRwQDL+H6FmekoFbW7yMLGeofw8yUjb
oAo2XHVwmAhRjlWxy8bxGpiJ556y/JeSKxUPHBELWEh+Dy+eNk5KK0MKTkwGGMu7M58I7+Z
xlSHkbnEmoIq30An8cUypGj8YrfLuF18smp7j6tg8F978RMR938JWqhbRGw7WAx0LGRsRC4
jgJPX9eCA3HDpYX6jriEQyxCgX69hgGGhn1vgBgVTRE2v1wyFO4ipUsFyOI49I29MPbsZoR
uwGScA6R8XnjPKRqjH3CEWaY+AXA6tg6cGwatSMNx8LFCQba3HXDrKPqZnKU/JDEtSD/AGm
v9MInVNEKHuByzvuW6dMZ27vU1qNthcVI8tz0GIoNlSqWDoaGOMAyAaj0Hpg4wSESm2enm3
tGALeeDcrARp+IIytI1+p6dP3YzuV/M1KNjxhOkn8bYWw0Isx87+QxWUu48fDcH4z1P7sHs
ADq6i7SG79h/HC7h2GzzJG8O47X6YC1ywiCMjp4mPW/7sNjAFzDVOkeoHb07DBADXvEUraO
g7Ox2H0wqVQdTh4imYKp2t/ZXz+eBaHxlqMOCx7b9/LADWc3t9NtrYsgPpNyD1HT5YoS0LR
QTYHfBJg2HBTDr87HDEgBxgFQiw8if564qVMmYfpa8rp5rMQo0q99wO4/DCgyapM45DFUVT
A40zpbqp7r08W5sMBKNyXH87yioMUNVl0kb5fMf+kKel97P5Hyt1/HAQq30JYAl0RIlPFC/
MFwYR3boNuq9N98PQAwlExKy1L3f7kamwFj59sMjEGTHPdq7OcyiynK4i9bP8RF7In3mbyU
X3/jiqs7IKEbs2b8kZLw1wLJRpaShp4JJKmaw+3lYWY+pZrAY5Sm5TuaZI+f53llkWMgh08
LL69WJx0lqZtiVko1o6Gnj/2sy85497jV+b1f4d/rjRQW4qowZlEcIml2sbqnmR2/nph09F
cWtXZEVJI807O27P8Ah/wxkbbZoirIXNIiR8teluv6r/XFvQIh8yuEiHz/AHYXLYBmo8ZD+
qcN2A/+aKfb/ew3h673qTF/d9CpVbnp+zHQMjG4FMvX4V/diWInYfkNl6fLEbBSBWcn54TJ
jkh6GDozbWwcIi5zCjIsKlrWPbGi9kZUszBDJLO+hBd8J1k7I02jBXew4lHGhEkzb/ofuOG
xopd4zTxDl3RTz6Rt4f7K9cHOoBCgBO7vt2J6YyTk2bqcFE5yit7/AIYW9Nx0XcLh93pk1z
WLPsg67YbGcYq7M9SMpuy5CmqybCJQt9tRt+zC3Ub8kGqSW+oLUTSLJp1FiNz3JwmbsOglu
N+8FuoGrC7sNivejHsUHi7DyxdyrXPc/cgIB3sMTMTKL57aD4An78XmYLiCySsQTe98A5B2
ORQO4uV+mIkRyCYoV1WPTvbDlEW5BJljjWwA0/r+gxTkDYFeSadwsalmbYIouT8lwiUrjlF
IRyZYnvIpje3wkWOKDQ94mUndvX+GDTLPalYD9Idb4BjriF0mx9en8/PECQp40Zb9CP5I+u
IySWhxUsuoHp088SwvKOCRmFvI7HDIS8ReW+x0nbb9eHCrCGTuvbywE4oJM5HOFOibxR9kv
bfCLBosuSZtPTG0Z/qbCzxdVsN9Xzv+P1wNSipEiwuvjp1d5IV5sUnwufEfhG3U3sdyO3bE
g2VIAU1OY1kUSEmprHEcbPuDqNhc+XnjQ3lXoAlcmTmuXcOCfKcqJYbtm2bE2eokT4YEI+G
JSCDjKqTl2mMc+SA+IuMswq8lGWI7Fp5BLX1HQu6ALy0X4UiQ2RFA+7fvgKdFZrhSnoQuT5
YktUkLoW5l3nCgsdEal2AtvuBbG/uRvzM2bM/IekeerrGeUguzFn3sF9Bf7qjbGiNrWQmUu
ZD5lWe8SeBvsI9ovUdz9cZas8z8h9GGVeYyqjlk9D2Pe3+eAQ0HYyGQj4hf54ojAs2HgiPe
7fuxUgGafxyOX+Qox2ymm/8A1YZgNpfiJi1t6FNnvyzffG+5jsKpARDttgxbYw8jMxH0tjO
2aVEIpae1pXG5+EYJR5vcXKd9EEDuegXrhqXiKk/Aj6qrLmwPToMZ5VWzTCkojtNM8UJ8AR
j9/ufph9KbijPXpxnLx8jnvDN0/E9cLdZhxw6HFhGjmStoXtfqfpgk9O1oU73tHUY1AG62v
2wmdZcjTGl4iAksptuEP3sKSlMNtRHkgCG7nWbfF12w5UkhDqNiJWQbdL7jzwuchkIgpkUP
t4f2/jhFxpy7k6V29TtiyhYQ6uux7/54osdFw3hW6jueuLKG5Fvc9B5+uCsVcVFCNiF69L4
FRLbCVSy+HbDbCjoRrWRC7n4gOpGKlIiLTknAfvsMVXmEvL5rvFDSwkFn5Y/S3X4u++MFbE
a6GilC6Lbm/By5Jl9OcmhVyotNISqzF/0tRFjqGx6Yzxq5nqPqU8pm+atzZHeeNo526Ai5H
1vjbASRYnOjlMPD1T6/uwRaEXN9iL9MHuROx4MA1mJ27WwNhqkhYY6hq2GIXcUJNX5tdh69
sU2S9xFjzPs9vMdR+7EKt4CwD3/HrgkynG5weE7/AKsMUhThY43Lc3W4bvt+/AsmUKpaqSB
7R/HfxQnbV6qfun9uAKJanzMcqyeONjZ4ejKbeR6H1GLcL68wL6jlRR3VXglDJ15191N+j6
d1I8xtiozfMtoCNNNG66hquL6AbXt/NsPzICwmpUCWz/EosBaw8Nx8tzviU1dlT0JHIc8my
wVMsEMbVVRHy46iQtqiG5OgCw8Rt+GCqUszXgCpZSGzWd4Kfkj87U7s999H/wD0cFVlZWBp
xu7+BHxw6QGb52xmNVhuol7d+lxiMjZyJdC27nr/AAxRALOkKxQX82/dgXsDI0zjw66rJuw
GVU369WG4Duv1Kxj1XoU+rUg2A6Y3xMU5WRwsUptC7v3wcxdPc7TweLW25wqK5jZyvoEhtW
1thtfywWVsDMkgaeTmkRw/CPibAzzPRbBQSjq9xphTQbfnZO/YYBtR21GJOW+iPCKeUA7/A
C/hgcrlrYLNGOgdDSGGMtbmSnoMaIpRXmZZycnbkAVTyPJ9oDqX4YxjDVlKT1N9OMYrQXBT
+IFhpuNhi4U/EkphWgAXPYWHbDthW4DU1Wk6QN++FTqjIUwORmdz13wljEdjisR5HF2KbHA
CP7X7LYKyKFR3PU3A+gxVi7i0/FjhiQApUOvffy+eDsVcXo+vp5/LAlBVNAzNqYHR0A6Db1
wEmC5KxY8jyznHQn2dMPFVS9PAOvi9BfGKtPXzCoxc/QvvC01JU1xITTSRIiZfq3ItsD30n
f6k459S516UUWethSeF1ADMRZbgPpPY6T8r4CDsFPXQxziHKWjrtNS4YXvt4Bv3Xzv1GOhC
ZhcbFWzDLoYeS8JZhLcgAAjbqvmGHcEeouMOzA3BQlxcb269LYcihQse30ODINsuq1vPriW
JcW3h2Oy27C+AyDVMUsd11C5IA76R9bHAjFE9cbhdPz3P1xYIkfo7kX327fqOIUOazEGstj
31HF3Ic3kGp2AP6X82xBTHIZhr+0bxdNQ3v+GCi7bi5IkIKp4ZhLGxVh9/ofW/X6jDHHMgd
iSoM5gikDikjd73Y/cYag2kruANv4WxmqUWEpCc5Sinlh9wBMCQRK/lrVdLaT3Fx3wdCTWj
BqLmgZILIO1uvY42pmWREVYdq2R2FmU6RboLDbGapua6StESZEEe+4HU4EYBJpdyT2wsg9y
z93e/ngkQAz/83T992/dip7ASNC42mb3vK1tc/kul/Y2G8P7r/ELxr1XoViewv+l0PpjopW
OfN3G4ruLqMAxi0QZBDdSQbebYkYuT8gZ1VE5Ih5fLTp95saHDSyM6q63Yj3ewu+w/disgX
W+A9EY1GiMbeuCWmwEk3ue1IinovmcA5JBRi5M8KtLKEtcd7dcKckxyptA+rmSXaxZfQYQ1
c1J2H3kVRsBqt2wIQFVzMY7W8R7+QwqVxsbEcEQDUTfzwoMUp2PkNhfF3sCd5g1Cw2G2+IX
Y5Y69tx5DF2KuPKerSbDywzQFjqsD8O/ywWdcimj0mpNjv3vimUncIpReZA/weXzwD2BlsT
tKuqdEgUNIfh1bAW2v3+H9uMlRgU02yxxoadFyqG/NteukUW3FvA25328R+nY4w1J8zr0KV
lYseQwijgNdVOVRb+7jyNvit1uVO34+WFt3GbHK/MpsymdaCq9zZFsjuGW56sLg7dB+vDLL
mJb1KZeapreVVa6k6tMp+LXpbcdmYeG2zA+WHpW2FPU9NkVHOJZqeEtCnjljDXksv34nYgy
hPNfEvfBr9/v5AlTqKE09Qwhva9l0XbcDt540RYLBUYbsT4e3lh1yhOhuu3ywSRVxJJ77/o
kYss8UHUdsVa4SlYWd+p/urthVht7i1UBfFqI6EdL/ACtigrDTKrMPs7X6eX68WkAwiKNwN
kUdVa+DBsOSC6qpswHQDz72xYFhGt4FuQWi/S79cUnl9AXG56SRkh5ilTbpvvvgnLS4FtQX
3ydfgdyy73Bt9PxxntccyRp81l5fLaO4YeFk2PpcHrvhkalhMqSZE89r+I3I3GBuNHXsYl9
epxdyxFMEk8VumKIP9Pu7b9cGQiM8kBEKj7pb92AmwGaHxc39coWO2nLqTf8AwE408PXYfq
zNjX20vJFVrpiENvvY1yZnjEfyuMNAWdNS9sHTXMXXnyTsHztHFEGc2B+Ef5Yc2orUywUpu
yAJatGOmJfrhTqX2NUcPbWRx4qg2NVJpHZe/wCrAy07zDU1tTXtOtI2n7LYXtqP7sLlV8NA
40V97UQVjZfGbnvvhdvEbfwHPs9PoOmLKFL3CWAHU+WB3I9BBa3w+KTsfLFp+GpTv97RAxj
YnU/6sV1V9WH1qWwOyoOh0+eBdNDFJjXKIO24wt0w8wuLRbxDp3xSIx1uWBcWv6YJzQKGvz
jXc2HY4U2M2DlhjToov54NJGfM2K3+mLLQ9TwNLMiL8R2+vlhc52LUbl0p40yyjj5P2tZPo
93IW/jOysqje36IPXqccucszN9KllXmSdBTQ06mIm7o16uQ+Jnk7IDuLA9T/Jz3u8z25GzZ
ZVvzHZZua3ifZfEB5YK9xUjuZpFQwpSpITmMoEsrCwWJD4gvqTh0dfQRIgUpZ5YDKkP2cZJ
5rE9R1Nzvf64fpsKYuOtp3Ca49NfEb6VDsJf0ma19LW3Yr8Xl5tyi7iq6nStp4ZEpjT1D71
TErEo1tcabB76uxDW+WBuEVDOKJoH2jXxb6otbH5Etb9eDuQhpHZbld8EmEzyVN7c1flbbB
52CkgjwWuravIf5YNTuSx5bgh7D6/ycU5BLRiZOazbncdhb9uFoaz0enUTfpiwEO7XsznTs
Gt/lfFpls45AXq58hv0wVkAeDRn7th598WUNNTPpJU3TuO2KaBBmPLN+hwsJnRJcqNwbbWO
IUKdE0dNJvuR/PfFkG7uOpuowJDsUoVjf0xZYozPY/wDhOIQjM0taM+rfuxT2AZfeLZG59F
ftl9J/+HjXgn9X7WIxSvP2Irbq82/+8e2HpXFTkooPg+zo9fSEG1/M427R8jnWcp25jNuf9
pM32Y+EYypZtWbr5OzHc4Z4x4IVt/axTqeBFRe8jsQkkkOs39GwvdjXZLQImTxAA9OmLkVF
Dfh1WtfAN2DsKUD4r4pK5JNI5qUYdkEZ2cdhbV5eXnhlhWoLJIxb92EzkzVCCGbXO5GFsac
7798C2EPaPPYeQxaQtyGz10gXtv6YTNjIIbf031YAMLp2ZgN/EPiwcGLmgpYmY37HfDGLuW
3IqehpKJJymusfflN4tV+ht2Tb5n5b45dZu5spJe0PiM6TSVE8tp5vE0p/2Y+Qt4uygYzOO
b0NMXlCNZaNIoBtptHF5A/eb54q1w7klltHDHH7zXkcqnXmaj4UP6CF/vM7beHEt4ALzAJ5
vfKlqyGkUGUkylPEbjdru+yj6fjh0fARJ3Asw4iqpqcwchQI+kzXZ+ltRJPRQTboMPjSAzE
DE6GSIwllk2sCbbjvfyw+xVyXObnWiy7L/tBH4Tv8RQbqpPcEb4TYKwmpoMtnk5ySxxo9hA
xuQG30xsG3W5F7P4SOmKuSxSswyydXkkijLRA31LuAL27YYmURmlwwDdT0t0t5jBkFNosO/
p/PbEIdSplVAotfr03P1wRFKwQsiymxc36vrOkfLbAoPNc9rTotjY3/AI74IvMKJIS/hDHp
944sgyzs46k+ltz+F8QW2dkX+8T+j0+WLLsLh2UBrb+oxaBZyWJZOlu/cD9WJa5QMYZIm1f
d7YBkPM6svhuD3I6YqwQ0zLci3TviFXEFB1PQ4sljytv+zEIC5mbrF/i/dgZAs0PPY6ZXp6
+sBlp6OjpBNABfV9kLd12388asMux7xVd9r2IErM/ybPZI8vhy+SkAiBE3MjdtYHUaY47Br
bre3lhlCnNbyuvQXXnHlFJkJmtSKJhDINS9gvqMa5sy0Ie8BXOoRty2t/HCr2NLg2KfMqew
ZY28j0wUrC4qQqHPI49jGxwGwxps5Jn6mS+hvIb4XJ6hpHkzdLm6En54qMSSY8M1QkeFr/T
GlGVxY4K9P0TYYYJysbkzIH7vXFNhwgDirT9HrhOU05jstXGLLpO++Bki4y5iFrEFzpOByl
5jkeZln3XbfCFe4yVrCoK1CWVlNz3274pQ1JKVkNvUr3BNhfC7DLhdHXIthpJZt8MjEXORL
rX06QXaHUzW7/pA2Hy8O+JLcWz2WcRVRqQqO4kB1b2K/o9O3lt0xnq0ojIza2JafjOk1aZq
ZvsixXSQQWOxJvbyxneFfiPWMT5EpNxBTrRxPFG+qTd32B37DrYYVGnd+g11VYLpM5g93+0
jZ9J97lvbxMwso+SKNhgnAVn0Jf31xTNNEqqoH2iEDfftguqsTrCg5rxlR+JYaZubNfU7Wt
tcdAe1sPjEHMN5bxPROCq0ZSdF0mQkPq9d9x8h+ODVyB0ddFJ8Udrk2+a7ny+gxHHQtOwlM
+pTWPRpDIjppgkGu6v4vEpK6CY2vutsKyBOaAq3OpqjmuIYk5Tsk8QH2bWJtpGxA6gi++2L
ylXISsrIpZH1IRKtwx67jbr3Hqd8MUAcwCJhqIt0/diWCudapW4BXrvi1Eq51m07rsLE2xC
x2nrA6WsVtb4bX/XqxRdx5qqk1crS5a9ixI/Va2LJmQRFPGYZJo47WPLuWOrfB2DukC9dQ7
jc7dsSwKZ1XWwG9juBt8sTKUL5qRsRbz6emLuRjuum03kS6ne2AckVGIJVw06uTTFwpANnt
+7A3CBda9h88WAdsrDqdsQjPOrA2vv3+uJYsjsyb7bln/Z7XxUtgD//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell