%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1638.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Jan</first-name><middle-name>Hlávka, Jana</middle-name><last-name>Vybíralová</last-name></author>
            <book-title>Pomníky zimy</book-title>
            <coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Jan</first-name><middle-name>Hlávka, Jana</middle-name><last-name>Vybíralová</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>15.8.2019</date>
            <id>b4a9dfb4-d96c-41fa-8828-0ee57bba1151</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>Brokilon</publisher>
            <year>2017</year>
            <isbn>978-80-745-6333-1</isbn>
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p>
		Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
		<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>

<p>
		<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> Po Hubleskou 19, 74301 Bílovec, cz</p>

<p>
		<strong><emphasis>ID 2717-15790951182267401721-174146-0822</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
		Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
		Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
		V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
		Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>

<p>
		Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>

<section>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
</section>

<section>
<p>Jan Hlávka, Jana Vybíralová</p><empty-line /><p><strong>POMNÍKY ZIMY</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 2017 by Jan Hlávka and Jana Vybíralová</p>

<p>Cover © 2017 by Florent Llamas</p>

<p>For Czech Edition © 2017 by Robert Pilch – Brokilon</p><empty-line /><p><strong>ISBN 978-80-7456-335-5 (ePub)</strong></p>

<p><strong>ISBN 978-80-7456-336-2 (mobi)</strong></p>
</section>

<section>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
</section>

<section>
<p><strong>Edice „Evropská space opera“ v nakladatelství Brokilon</strong></p><empty-line /><p><strong>Vendula Brunhoferová: Čas oblevy</strong></p><empty-line /><p><strong>Karolina Francová: Konstantynův efekt</strong></p><empty-line /><p><strong>Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor</strong></p>

<p>1. Mráz a hry</p>

<p>2. Tenký led</p>

<p>3. Pomníky zimy</p>

<p><emphasis>4. Chlad Chiméry</emphasis> *</p><empty-line /><p><strong>Julie Nováková: Blíženci</strong></p>

<p>1. Prstenec prozření</p>

<p>2. Elysium</p>

<p>3. Hvězdoměnci</p><empty-line /><p><strong>Pavel Obluk: Kra</strong></p><empty-line /><p><strong>Robert Pilch (ed.): Capricorn 70</strong></p><empty-line /><p><strong>Aleš Pitzmos: Vesmírná asociace</strong></p>

<p>1. Světlo pulsaru</p>

<p>2. Záře supernovy</p>

<p><emphasis>3. Jas kvasaru</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Jaga Rydzewska: Atalaya</strong></p>

<p>1. Válečníci</p>

<p><emphasis>2. Hvězdný oceán</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>

<p><emphasis>3. Ušlechtilé příměří</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>*</emphasis> <emphasis>připravujeme</emphasis></p>

<p><strong>http://janhlavka.cz</strong></p>

<p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>

<p><strong>https://www.facebook.com/brokilon</strong></p>
</section>

<section>
<p>Prolog</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Špionovi se napětím rozbušilo srdce.</p>

<p>Zůstal stát u výtahu, čekal, až se kroky, které uslyšel, přiblíží. Teprve pak vyrazil, jako by to byla pouhá náhoda.</p>

<p>„Pane premiére,“ uklonil se. „Mám pro vás ty zprávy, jak jste si přál. Všechno je kompletní, seřazené, přesně jak máte rád.“</p>

<p>Podlézavý, radostný tón hlasu, jako pejsek, co vrtí ocasem, když pánečkovi nese kost. Zvládal ten dojem bezchybně a Avrian Dann se ušklíbl, pobaveně a s nádechem opovržení.</p>

<p>„Dobrá. Prohlédnu si je po zasedání.“</p>

<p>„Pane premiére, netroufám si vám radit, ale možná byste to neměl odkládat. Můžete si je přece vzít s sebou.“</p>

<p>„To rozhodně ne. Premiér, co vláčí po parlamentu šanon jako nějaký ouřada, je k smíchu.“</p>

<p>Ano. Avrianu Dannovi vždy záleželo na tom, aby vypadal správně. Vzhled byl důležitý a špion se tomu od něj dobře naučil. Tlustý, plešatý, vždy připravený ohnout hřbet. Tak vypadal,a přesně proto ho nikdy nezačnou podezírat. Každá urážka, posměch nebo úšklebek, kterými ho častovali, byly ve skutečnosti komplimentem, zatímco se jim všem v duchu smál.</p>

<p>„Ale některé ty dokumenty obsahují zajímavé informace, pane premiére. Opravdu <emphasis>velmi</emphasis> zajímavé.“</p>

<p>Špion větu zakončil spikleneckým mrknutím. Význam byl jasný, povedlo se mu vyhrabat na někoho nějakou špínu, a premiér zpozorněl. Podobné věci nikdy nepodceňoval.</p>

<p>Chvíli uvažoval, než kývl.</p>

<p>„Dobrá. Nechte mi to v pracovně, podívám se, až se vrátím. Víte, kde to je.“</p>

<p>Avrian Dann mávl komunikátorem, kterým odemkl dveře svého bytu ve stojednadvacátém patře velkolepé Vládní věže, a špion zakryl rychlou úklonou úsměv ve tváři. Konečně! Konečně bude v pracovně delší dobu sám. Na tuhle šanci čekal celé týdny.</p>

<p>„Jistě, pane premiére. Bude mi ctí! Děkuji za důvěru.“</p>

<p>Dann jen znovu mávl rukou. „A nezapomeňte pak zavřít dveře!“</p>

<p>„Buďte klidný, pane premiére. Naprosto bez obav!“</p>

<p>Zůstal sehnutý, dokud Avrian nezmizel v kabině výtahu. Potom se rozběhl o to rychleji. Dokonalé, prostě dokonalé!</p>

<p>Otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Vadu na kráse představoval fakt, že Dann nebydlel sám, někde tu bude jeho žena Violet. Ale ti dva žili prakticky odděleně, manželství bylo jen líbivé divadlo, takže šance, že ho přistihne, byla mizivá.</p>

<p>Přeběhl vstupní místnost a obývací pokoj k posuvným dveřím premiérovy pracovny. Nezavřel je za sebou úplně, jen natolik, aby úzkou škvírou viděl ven, kdyby se někdo blížil. Vždycky bylo třeba krýt si záda.</p>

<p>Položil složku, kterou přinesl, na stůl a zul si pravý střevíc. Podrážka pod vložkou byla vydlabaná, v dutině byl vložený malý černý přístroj. Vytáhl ho a dotekem sklopil panel stěny, za kterým, jak věděl, se nacházel premiérův osobní sejf. Otevíral se pomocí Dannova palce. Pokud ale premiér po každém použití neotřel snímací plošku, zůstala na ní drobounká stopa papilárních linií, kterou přístroj uměl naskenovat a vrátit v imitaci skutečného otisku.</p>

<p>Špion ho přitiskl na plošku a pár vteřin čekal. Pak se ozvalo pípnutí a dvířka se otevřela.</p>

<p>Skoro mu unikl radostný výkřik.</p>

<p>Sejf tvořily dvě přihrádky: horní byla naplněná počítačovými disky a dolní papírovými dokumenty. S disky nemohl dělat nic – vybavení potřebné ke zkopírování bylo příliš velké, aby ho mohl nosit stále u sebe, a vyžádalo by si to příliš času. Navíc mohly být <emphasis>zajištěné</emphasis> podobně jako premiérův počítač, kam se pokusil neúspěšně dostat už dvakrát. Papírové složky, to bylo ovšem něco jiného.</p>

<p>Vytáhl komunikátor, obyčejný, až na skrytou aplikaci, kterou mu poslal jeho nadřízený plukovník. Dovolovala pořizovat snímky rychleji, tajně je ukládat, šifrovat a automaticky odesílat hned, jakmile se dostal na dosah správného přístupového bodu. Jakou cestou putovaly pak, na tom špionovi nezáleželo. Jeho úkolem bylo jen zaznamenat vše důležité, hlavně pokud se to týkalo Avriana Danna.</p>

<p>Navlékl si tenké rukavice, jen pro jistotu. Bral jednu složku po druhé, pokládal je na stůl a fotil každý list. Dával pozor, aby žádný nepřehodil, a složky vracel zpět ve správném pořadí. Chyb se nebál – co se stal špionem, cvičil paměť i postřeh třeba na obyčejných dětských hrách nebo zábavných kvízech v holovizi. Ani z kamer neměl strach. Pracovna byla sice nacpaná senzory, ale Dann nesnášel vizuální sledování své osoby, takže uvnitř bytu neměl ani jedinou, a zbylé systémy vypnul automaticky s odemčením dveří.</p>

<p>Samotný obsah složek špion nijak nezkoumal. Kopie smluv. Finanční zprávy. Sem tam počítačový výpis nebo vytištěný záznam. Nepochybně všechno, anebo skoro všechno sloužilo k možnému vydírání, ale na tom mu nezáleželo. Měl jiný sen, vzhlížel daleko výš než k té místní sebrance.</p>

<p>Přesto se v jednu chvíli zarazil.</p>

<p>Ta složka vypadala obyčejně, označená jenom písmeny N a V, namísto popsaných stran se však objevily kresby. Některé se zdály kreslené pastelkami, většina pouhou tužkou, tu a tam dokonce přes sebe. Věci a lidé, někteří cizí, ale také ti, které špion znal až moc dobře.</p>

<p>Avrian Dann a nějaká žena s divně rozmazaným obličejem. Katastrofický výjev, v němž stěží poznal Artipoli. Jiná žena, schoulená a nahá, opuchlou tvář pokrytou modřinami.</p>

<p>Tvář algorské císařovny.</p>

<p>Špion sebou trhl, když ji poznal. Ne. Netušil, co to má znamenat, netroufal si ani hádat, ale každý z těch obrázků vyfotil pro jistotu dvakrát, než je vrátil do složky a zpět do trezoru.</p>

<p>Zaklapl dvířka, naposledy se rozhlédl, aby měl jistotu, že po sobě nezanechal žádnou stopu, a tiše zamířil pryč. Tělem se mu rozlévala hřejivá spokojenost. Cítil, že právě udělal velký krok ke splnění svého snu – z téhle zásilky bude mít plukovník radost.</p>

<p>Samozřejmě za sebou nezapomněl zavřít dveře.</p>

<p><strong>Území neznámé</strong></p>

<p>Čas obchůzky.</p>

<p>Probudilo ho jako obvykle bzučení šířící se podlahou, sotva patrné, ale sílící. Otevřel oči, začal dýchat, protáhl se a vstal. Klouby tiše zapraskaly. Přesně věděl, kolik zbývá času, než vyrazí, ale nejdřív se musel najíst.</p>

<p>Došel k velkému tanku, připomínajícímu obrácený průhledný cylindr zabudovaný v podlaze. Do třetiny byl plný zelené, husté hmoty. Naklonil se, dvakrát nabral a vstrčil si ji do úst. Pečlivě si olízal prsty. Bylo to téměř bez chuti a už si skoro nevzpomínal, kdy jedl něco lepšího, ale drželo ho to naživu. To stačilo.</p>

<p>Cestou ven míjel další tanky. Byly prázdné, jejich obsah vyjedl do poslední kapky, stěny otřel a olízal tak, že se leskly jako zrcadla. Tehdy ještě jedl jako obvykle, aby zůstal při maximální síle.</p>

<p>Přitiskl se ke stěně. Počkal na správnou chvíli, a když se dveře otevřely, proběhl malou komorou kolem té bzučící věci, a vyklouzl na chodbu. Tady byla ještě pořád příjemně temná, ale o pár kroků dál začínalo to protivné světlo. Kdyby ho tak mohl rozbít jako poprvé! Jenže tušil, co by následovalo – a další zranění by už nemusel přežít.</p>

<p>Zavřel raději oči úplně a přešel na druhé vidění. Protivné světlo zmizelo, zbyla slabě zářící místa, z nichž vyzařovalo teplo. Většinou tam, kde ve stěnách vedly pálící dráty. Dřív tou dlouhou chodbou běhal, zkoušel závodit sám se sebou, jen pro ukrácení času, ale to měl ještě dost jídla. Teď už šetřil jídlem i silami.</p>

<p>Na první křižovatce se tentokrát rozhodl pro levý směr. Střídal je náhodně, jen pro jistotu.</p>

<p>Procházel velké tiché místnosti a zakřivené chodby. Otevíral spojovací dveře a zase je za sebou zavíral, protože jenom pak se daly otevřít ty další. Přijít na to mu trvalo zkraje dost dlouho.</p>

<p>Všechno vypadalo stejné, ani stopa po nikom cizím.</p>

<p>Po jedné straně většinou míjel další dveře. Nevšímal si jich; dávno otevřel všechny, které mohl, prohlédl každou místnost, snědl všechno, co našel. Možná že za tou hrstkou, kterou otevřít nedokázal, bylo nějaké další jídlo, ale prorazit si je netroufal. Všude ve zdech mohly být za teple zářícími dráty schované ty věci, a on si jasně pamatoval na sykot vlastního spáleného masa i ochromující bolest.</p>

<p>Kdyby se teď podíval doprava, za lichoběžníkovými okny by viděl záři bledého slunce v dálce a bílé tečky hvězd. Další možnost. Vyskočit ven, schoulit se a spát ve věčném chladu. Několikrát už venku byl, stačilo prolézt dírou, kterou něco vyrazilo ve stropě jedné chodby. Pokud přijde chvíle, kdy mu jídlo dojde úplně a stále se nikdo neobjeví, udělá to. Zatím měl ještě čas.</p>

<p>Dokončil obchůzku a počkal u dveří, aby v pravou chvíli proklouzl zpátky. Obešel tu nejedlou věc, která mu otevírala, a vrátil se k tanku. Nabral si ještě jedno sousto, nezapomněl olízat prsty a složil se znovu na podlahu. Za dobu, co tady spával, se na ní už vytvořil otisk kopírující tvar jeho těla.</p>

<p>Zavřel oči, přestal dýchat a vzápětí usnul. Probudí se až na další obchůzku. Necítil strach ani zklamání.</p>

<p>Trpělivost byla přirozeností. Nakonec někdo přijde.</p>

<p>A potom se zase dobře nají.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 1</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Kapitán Dimitrij Polkovskij se nemodlil šest let. Jak tak kráčel palácem ke dveřím císařových komnat, náhle si to číslo vybavil úplně přesně – spolu s myšlenkou, že možná přišla chvíle zase začít. Kdyby to věděl ráno, když nastupoval do služby, zkusil by někde ze šuplíku vyhrabat ten pitomý řetízek s graciánským křížem, o který se vždycky píchl, i když zrovna nechtěl.</p>

<p>Chodba vypadala zcela normálně. Žádná krev, žádné stopy po kulkách, nikde ani šmouha. Jediná známka změny, které si všiml, bylo pár vyměněných obrazů. Dimitrijovi se neulevilo – naopak. Blesková rychlost úklidu, jaký se tu zřejmě odehrál, posilovala nejčernější obavy. A podplukovníka Webera ani velitele palácové gardy Danbara od včerejšího večera nikdo neviděl.</p>

<p>Kapitán šel dál. Nutil se nezpomalovat, i když měl pocit, že na každé noze vláčí kus těžkého ledu. Císař si ho povolal, a pokud se při včerejším plesu staly věci, o nichž si šeptali gardisté, které zaslechl, nejhorší možný nápad by byl přijít pozdě.</p>

<p>Zahnul za roh a spatřil dveře císařových komnat. Nestála tu hlídka; zvláštní. Polkovskij zaváhal, náhle si nebyl jistý, co…</p>

<p>Dveře se prudce otevřely.</p>

<p>Dimitrij leknutím couvl – dvojice Štítonošů táhla z císařových komnat za ruce tělo muže. Podle výložek uniformy to byl někdo z technického oddělení gardy, proto ho kapitán neznal. Strnule zíral na díru v jeho hrudníku, vytřeštěné oči a tlustou krvavou šmouhu, která se za ním táhla na podlaze.</p>

<p>Dva kroky za Štítonoši kráčel vedle té krvavé čáry císař.</p>

<p>Pod paží nesl záznamník, ve tváři měl nehybný, soustředěný výraz. Fakt, že kousek před ním vlečou z jeho komnat mrtvolu, jako by se ho vůbec netýkal. Zadíval se na kapitána, a ten ucítil, jak mu začínají měknout kolena.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, kapitán Dimitrij Polkovskij, na váš rozkaz!“ ohlásil předpisově; alespoň hlas se mu netřásl.</p>

<p>Pohled, kterým si ho Andrej Korwarian změřil, byl jako studený plamen. Štítonoši dotáhli mrtvého doprostřed chodby, pustili ho a nechali ležet. Několik lidí, kteří procházeli okolo, se s hrůzou zastavilo – a při pohledu na císaře, s pochopením toho, co se zřejmě stalo, rychle pokračovalo v cestě. Většina opačným směrem.</p>

<p>Císař odvrátil pohled.</p>

<p>„Přebíráte velení palácové gardy, s okamžitou platností,“ promluvil a vykročil chodbou pryč. Dimitrij ho následoval s vteřinovým zpožděním.</p>

<p>„Já?“ hlesl slabě. „Můj pane. Ale vždyť…“</p>

<p><emphasis>Vždyť jsem jenom kapitán, jakých je v palácové gardě snad stovka. Vždyť nemám žádný titul ani předky. Vždyť mi Goran Weber ještě jako plukovník třikrát zamítl povýšení.</emphasis></p>

<p>Jenže stačilo Korwarianovo ohlédnutí, kratičký okamžik jeho pohledu, a slova kapitánovi uvázla v hrdle.</p>

<p>„Rozkaz, můj pane,“ potvrdil tiše.</p>

<p>Císař uchopil záznamník, a aniž zpomalil, podal mu ho.</p>

<p>„Tito členové gardy jsou převeleni do Mrtvé díry, s okamžitou platností. V palácovém hangáru stojí loď. Osobně dohlédnete, aby tam nastoupili, a do hodiny od této chvíle odletí. Osobní věci jim přiveze další kurýr. Rozumíte?“</p>

<p>„A-ano, Veličenstvo.“</p>

<p>Polkovskij se stěží zmohl na odpověď. Kráčel za císařem jako stroj, zároveň zíral na obrazovku záznamníku. Bylo tam asi třicet jmen, a jemu vzápětí došlo, co mají společného. Měli službu včera v noci během narozeninového plesu.</p>

<p>Takže to byla pravda. Na plese se strhla strašná bitka mezi gardou a lidmi viridianského krále, přesně jak slyšel. A – Bůh pomoz – pak byla možná pravda i to, že někdo viděl odnášet Její Veličenstvo císařovnu, zraněnou, či dokonce mrtvou, a že zabili i velitele její ochranky, jednoho z nejlepších Psů. Císař to chce držet pod pokličkou, proto všichni, kdo mohli něco vidět, zmizí z Algoru. A Alonso Danbar s Goranem Weberem, kteří asi něco strašně podělali, jako ten chlap v císařových komnatách, zmizeli úplně – leží už v márnici nebo někde v graciánské cele.</p>

<p>Kdyby měl teď na krku ten kříž, držel by ho kapitán v pěsti tak pevně, až by měl v dlani tři díry. Lítost nad těmi chudáky na záznamníku se v něm mísila s úlevou, že ten den neměl směnu i on a neskončil mezi nimi, protože mohlo trvat roky, než se vrátí domů. Vzápětí mu ale blesklo hlavou, že přesně to je důvod, proč právě povýšil. Aby se ho císař mohl stejně snadno zbavit, pokud to nezvládne. Anebo <emphasis>až</emphasis> to zvládne.</p>

<p>Dimitrij polkl naprázdno a ohlédl se zpět k císařovým komnatám. Oba Štítonoši stáli znovu vedle dveří. A technikova mrtvola pořád ležela v krvavém tratolišti uprostřed chodby, aby ji musel obejít nebo přeskočit každý, kdo půjde okolo, sluha, voják nebo šlechtic.</p>

<p>Výmluvněji už to snad povědět nešlo.</p>

<p>„Provedu, můj pane,“ zopakoval Polkovskij slabě.</p>

<p>„To je vše. Můžete jít.“</p>

<p>„Rozkaz, Veličenstvo!“</p>

<p>Kapitán se rozběhl pryč téměř poklusem.</p>

<p>Andrej Korwarian se za ním neotočil. Zahnul za roh a pokračoval ke dveřím ošetřovny. I tady stála hlídka Štítonošů. Císař ignoroval jejich zasalutování a vstoupil.</p>

<p>Ošetřovna byla skoro zaplněna. Prázdné zbyly možná dvě postele, na všech ostatních leželi zranění, a ani jeden nevypadal, že by v brzké době mohl odejít po svých. Sonja Tanelová se opírala zády o stěnu v protějším rohu své kanceláře. Působila vyčerpaně, přesto zároveň napjatě. Admirál Leonis Vasari o dva kroky dál měl podobný výraz. U jejího stolu seděl plukovník Severin, obrácený bokem a shrbený, lokty opřené o kolena, hůl v sepnutých rukou. Víc než kdy jindy vypadal staře. A v opačném rohu ve stínu stála nehybně jako socha postava v temně rudém rouchu s kápí.</p>

<p>Ať se před císařovým příchodem v místnosti odehrávalo cokoliv, nyní vládlo nervózní ticho. S Korwarianovou přítomností se atmosféra rázem změnila, avšak rozhodně ne k lepšímu.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>Doktorka Tanelová se narovnala k pozdravu, ale Andrej jí věnoval jen vteřinu pohledu. Pak se zadíval do tváře plukovníka Severina.</p>

<p>„Můj pane,“ plukovník se opřel o hůl a vstal. „Předpokládám, že očekáváte vysvětlení.“</p>

<p>„To ano. Ve vašem zájmu ať je lepší než to, které mi před pár minutami přednesl velitel palácové síťové bezpečnosti. <emphasis>Bývalý</emphasis> velitel.“</p>

<p>Císařův hlas byl velice klidný. Severinův též.</p>

<p>„Můj pane, v této chvíli neznám vysvětlení. Jsou jen dvě hlavní chyby, které může velitel tajné služby učinit. Zaměřit pozornost na vnitřní nepřátele a podcenit vnější, nebo naopak. Mně, jak se zdá, se podařilo obojí zároveň. Nemám nic, čím bych mohl toto selhání obhájit.“</p>

<p>Plukovník Severin po paláci nikdy nechodil viditelně ozbrojen. Přesto, když přišel na ošetřovnu, kam císař všechny svolal, vzal si opasek se služební zbraní. Teď pustil levou rukou hůl, pomalu zbraň vytáhl z pouzdra a položil ji před sebe na stůl, pažbou k císaři.</p>

<p>„Prosím, Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>Sonja Tanelová vytřeštila oči. Leonis Vasari sevřel rty.</p>

<p>Císař v mrtvém tichu hleděl na zbraň, pět nekonečných vteřin. Pak pohlédl zpět na Severina.</p>

<p>„Okázalých gest už bylo dost. Napřed očekávám odpovědi a potom novou zprávu o vašem zdravotním stavu. Protože to je jediná příčina vašeho selhání, jakou momentálně pokládám za možnou.“</p>

<p>„Rozumím, můj pane.“</p>

<p>Severin sklopil oči. Viditelně se zachvěl, a když sbíral svou zbraň, neměl ve tváři ani stopu úlevy, zato doktorka zhluboka vydechla. Na vteřinu se jí zdálo, že něco zahlédla dokonce i na druhé straně. Nepatrný pohyb zjizvených prstů, jako by v nich Mericia svírala neviditelný růženec, ale pokud ano, tichá modlitba už skončila. Vzápětí se císařova pozornost obrátila jinam.</p>

<p>„Jaký je stav zraněných, doktorko?“</p>

<p>Sonja Tanelová ukázala k prosklené stěně kanceláře na první řadu lůžek.</p>

<p>„Těchto pět je na tom nejhůř, Veličenstvo. Dva prakticky nemají šanci přežít příštích čtyřiadvacet hodin, zbylí jen malou. Z ostatních osmnácti by to mohli zvládnout všichni.“</p>

<p>„A oni?“ císař naznačil ke dvěma lůžkům opodál. Na prvním ležel Boris Varga, na druhém Patrik Hill. Jeden měl zavázaný trup, druhý hlavu, oba byli v bezvědomí, připojeni na dýchací přístroje.</p>

<p>„Nadporučík je z nejhoršího venku. Zvládl šok, operace zastavila vnitřní krvácení. Jaterní náhrada se ujímá dobře. Pokud nenastane náhlá krize, uzdraví se. Páže Jejího Veličenstva… to je horší. Byl nutný neurochirurgický zákrok k odstranění krevní sraženiny v mozku, ale hlavně je tu otrava plynem. Byl mu vystavený nejdéle ze všech, kdo přežili. Momentálně nemohu zaručit, že se vůbec probere, kdy, ani v jakém stavu. Pravděpodobné jsou trvalé následky v podobě neurologického poškození.“</p>

<p>„Zjistila jste, o jaký plyn šlo?“ císař hleděl na Patrika bez známky pohnutí.</p>

<p>„Ano. Nervový toxin relativně nízké účinnosti. Naštěstí. Mohli použít něco, po čem by tu nepřežil vůbec nikdo.“</p>

<p>„Nemohli,“ promluvil poprvé Leonis Vasari. „Museli vzít v úvahu možnost, že budou sami zasaženi. I kdyby si král Talminis se svými lidmi vzal protilátku předem, Jejímu Veličenstvu Viktorii by neměli čas ji poskytnout. Každopádně je použití takové zbraně porušením konvencí, které podepsal jak Viridian, tak Menabaran.“</p>

<p>„A ti jejich muži? Členové ochranky ve svých hlášeních uváděli schopnosti v podstatě odpovídající Psům třetí generace.“</p>

<p>„Těla jsem odeslala k detailnímu prozkoumání, jak jste nařídil, můj pane. Výsledky budou večer. Skeny, které jsem v rychlosti provedla, neodhalily implantáty ani technologická vylepšení, ale normální ty výsledky nejsou. Značné abnormality v nervovém i cévním systému, které nemohly vzniknout pouze výcvikem. Navíc se ta těla nezvykle rychle rozkládají, dokonce i ve zmrazeném stavu.“</p>

<p>„Váš názor? Odhad, co to mohlo způsobit?“</p>

<p>„Nevím. Možná rozsáhlý chirurgický zákrok… anebo něco mnohem radikálnějšího.“</p>

<p>Tentokrát se v doktorčině hlase ozval zvláštní tón. Císař se jí znovu zadíval do tváře, i plukovník Severin zpozorněl.</p>

<p>„Konkrétně, doktorko? Jaké máte podezření?“</p>

<p>Tanelová pomalu vydechla. „Genetické inženýrství, můj pane. V nevídaném rozsahu. Možná dokonce takovém, že ti muži byli vlastně <emphasis>vyrobeni</emphasis>. I podle menabaranského práva zcela nezákonné, ale technicky možná zvládnutelné. Vysvětlovalo by to i zrychlený rozpad buněk, má znemožnit pokročilou analýzu k získání důkazů.“</p>

<p>„To není možné,“ Leonis Vasari udělal krok vpřed. „V jejich systému vlády by tak nákladný a dlouhodobý projekt nikdy nedokázali utajit, a jakmile by vyšel najevo, byl by to konec.“</p>

<p>„Pokud se postupovalo oficiálními cestami,“ Severinův hlas zněl zamyšleně. „Můj pane, už za vlády vašeho otce se objevovaly mlhavé zprávy o tajném menabaranském projektu, který měl být odpovědí na naše Psy. I můj předchůdce se domníval, že to může být biologická zbraň. Třeba jsme ji právě poznali.“</p>

<p>„Je to ohavnost,“ Mericiin hlas se ozval náhle a tón způsobil, že sebou bezděčně trhli snad všichni kromě císaře. „Překroucení stvoření. Vrchol myslitelného kacířství, plivnutí do boží tváře. Pokud je to pravda, musí to být zabito a spáleno i s těmi, kdo to vytvořili. <emphasis>Všechno</emphasis>.“</p>

<p>„Pokud je to pravda,“ doktorka potřásla hlavou. „Nejde jen o morální rámec. Bez ohledu na to, jak opatrně by postupovali, nese to riziko. Můžou vzniknout nečekané mutace, choroby, na jaké nikdo nebude mít lék, další žlutá skákavka. Nechce se mi věřit, že by někdo byl natolik bezohledný, aby tohle riskoval.“</p>

<p>„Dobrá,“ promluvil Andrej Korwarian. „Váš úkol, plukovníku. Chci všechny informace z Menabaranu za posledního půl roku, bez ohledu na jejich momentální věrohodnost. Každou drobnost, i tu, kterou jste dříve odložil jako nepodstatnou. Informujte o situaci také našeho <emphasis>hlavního</emphasis> agenta a ujistěte se, že vyvine patřičné úsilí.“</p>

<p>„Jistě, můj pane.“</p>

<p>„Admirále, jaký je stav flotily?“</p>

<p>Leonis Vasari se ihned vrátil k naprostému klidu. „Pokud dáte rozkaz, plná aktivace během dvou dnů, u jednotek rychlé reakce šest hodin. Stačí slovo, a první vlna bude do večera ve skoku k Menabaranu nebo Viridianu.“</p>

<p>„Chcete začít válku?“</p>

<p>Císař jako by doktorčinu otázku neslyšel.</p>

<p>„Dalším úkolem vás všech bude naprosté utajení toho, k čemu včera došlo. Zatím nejrozšířenější varianta zní, že během plesu vypukla přestřelka mezi gardou a ostrahou viridianského krále, což je v podstatě pravda. Vyjma rozsahu ani příliš nevybočuje z <emphasis>tradic</emphasis> minulých let, proto u ní hodlám setrvat. Zajistíte udržování této verze a její šíření neoficiálními kanály.“</p>

<p>„To je proveditelné, Veličenstvo,“ připustil Severin, „ale co absence Jejího Veličenstva? Tu bude velmi těžké utajit.“</p>

<p>„Vyberete mezi svými agenty ženu fyzicky podobnou císařovně, anebo ji k tomu účelu kosmeticky upravíte. Dopravíte ji sem a doktorka ji uvede do umělého spánku. S dýchacím přístrojem na tváři nikdo nepozná rozdíl. Oficiální prohlášení bude znít, že Její Veličenstvo je vážně zraněno, ale mimo ohrožení života.“</p>

<p>„To je zajímavý plán, můj pane,“ Severin zvedl obočí.</p>

<p>„Dovoluji si upozornit, Veličenstvo, že držet člověka v umělém komatu může vést k vážnému ohrožení zdraví. Z hlediska lékařské…“</p>

<p>„To samé platí pro ostatní zraněné, doktorko. Krycí verzi neudržíme, pokud začnou mluvit o tom, co na vlastní oči viděli. Pokud jim to zakážu rozkazem, výsledek bude stejný, proto nesmí být <emphasis>schopni</emphasis> mluvit. Vyjma nadporučíka Vargy, kterého chci co nejdříve v aktivní službě, začněte všem podávat léky, které zajistí, že zůstanou v bezvědomí, dokud k jejich probuzení nedám souhlas. Zdůvodněte to otravou plynem užitým viridianskými vojáky, což také zapříčinilo jejich vypovězení z Algoru.“</p>

<p>Sonje Tanelové vyprchala z tváře barva.</p>

<p>„To nemohu, Veličenstvo! Medikamenty, které by se použily, mají vedlejší účinky, a v jejich stavu…“</p>

<p>„Takže odmítáte, doktorko?“</p>

<p>Korwarianův hlas byl stále klidný. Tvář Sonji Tanelové barvou připomínala stěnu za jejími zády, přesto se dívala císaři do tváře.</p>

<p>„Ano, Veličenstvo, odmítám. Pokud na tom trváte, musíte mne odvolat a nahradit někým jiným.“</p>

<p>„Dobrá. Jste odvolána, s okamžitou platností. Funkci palácové lékařky přebírá Její Excelence Mericia. Domnívám se, že řádoví lékaři budou schopni ten úkol splnit.“</p>

<p>„Jak si přejete, Veličenstvo.“</p>

<p>Chraplavý hlas odpověděl okamžitě. Leonis Vasari zadržel dech. Severin se kousl do rtu.</p>

<p>Tanelová zírala na císaře s vytřeštěnýma očima.</p>

<p>„To nemyslíte vážně! Vždyť… vždyť ani není lékařka! Ti řezníci z Vanerlinu…“</p>

<p>„Jsou plně způsobilí. Pokud dojde k <emphasis>vedlejším škodám</emphasis>, nebudou už vaše starost, byla jste odvolána na vlastní žádost. Samozřejmě ji ještě můžete stáhnout – pokud se zdržíte protestů. Takže?“</p>

<p>Zavládlo ticho. Sonja Tanelová zírala střídavě na císaře a Mericii. V Andrejově tváři nebylo nic. Prostě čekal… zato <emphasis>její</emphasis> obličej viděla náhle až moc dobře.</p>

<p>Zlomeně klesla do křesla za svým stolem.</p>

<p>„Dobrá, Vaše Veličenstvo,“ promluvila tiše. „Stahuji žádost. Udělám, co si přejete. Smím aspoň vědět, jak dlouho předpokládáte, že to bude trvat?“</p>

<p>Andrej Korwarian se ještě chvíli díval do jejího obličeje, než se odvrátil stranou. Odpověď byla krátká.</p>

<p>„Dokud nedostanu zpět svou ženu.“</p>

<p>*</p>

<p>Sergej Gunneli a Gabriel Esposito seděli proti sobě u stolku v předpokoji císařovniných komnat. Oba vypadali bezradně.</p>

<p>„Proč si ji nevezmeš ty?“ prolomil ticho Gabriel.</p>

<p>„Máš představu, jak smrdí? K tobě se hodí víc.“</p>

<p>„Mám rád klid.“</p>

<p>„Já zas svoji hlavu, a už teď mi může prasknout.“</p>

<p>„A co Kulka? Bude mít doma konečně společnost.“</p>

<p>„Jo, a do týdne si z tý chudinky udělá cvičnej terč.“</p>

<p>„Želbohu přesné.“</p>

<p>Gabriel měl ve tváři, nebo alespoň v té její části, na které to šlo rozeznat, zřetelně mrzutý výraz. Nadporučík vypadal jenom nevyspale. Vločka, sedící uprostřed mezi nimi, jako by věděla, že se dohadují o ní, a poněkud dotčeně zamňoukala.</p>

<p>„Tady ale zůstat nemůže,“ zopakoval už popáté Gunneli. „Sluhové jsou lemplové, kdo ví, jestli by ji nezapomněli i krmit. Navíc myslím, že taková kočka by neměla být sama. Hele, co kdyby si ji vzal císař? Přece byla od něj, tak… ehm…“</p>

<p>Gunneli zmlkl. Náhle se zatvářil vyděšeně, jako by mu až teď došlo, co vlastně řekl, a Gabriel suše kývl.</p>

<p>„Už jsi slyšel, jak dopadl ten od síťové bezpečnosti?“</p>

<p>„Myslíš, že to šlo přeslechnout?“ Čumák se otřásl. „Prý tam ležel ještě odpoledne. Taky vím, kolik lidí dostalo lístek na Mrtvou díru, ani nestačili říct doma sbohem. Vlastně jenom čekám, kdy ho dostaneme taky. Máš recht, pitomej nápad.“</p>

<p>„Ano. Takže nezbývá než –“</p>

<p>Gabrielova slova přerušil zvuk komunikátoru v jeho kapse. Vytáhl ho a chvíli poslouchal. Čumák postřehl, jak ztuhl.</p>

<p>„Chápu. Nic nedělej, jsme tam hned.“</p>

<p>Schoval komunikátor a rychle vstal.</p>

<p>„Musíme jít,“ odpověděl na Gunneliho otázku dřív, než ji stihl vyslovit. „To byl Vrba. Na Marodce jsou potíže.“</p>

<p>Neupřesnil jaké, ale tentokrát se Čumák dovtípil okamžitě.</p>

<p>Deset minut, které jim trvalo dostat se z paláce, vypadalo jako věčnost. Naskočili do Espositova vznášedla a po chvilce značně bezohledné jízdy zabrzdili před Marodkou. Pobledlý Vrba na ně čekal u dveří a Čumák zaregistroval, jaké je v hospodě nezvyklé ticho. Skoro jako by měli zavřeno.</p>

<p>„Kde sakra jste?!“ Vrba se k nim rozběhl. „Někdo už určitě zavolal vojenský policajty. Takovej virvál jsem neviděl od –“</p>

<p>Zevnitř Marodky třeskl výstřel.</p>

<p>V tom zvláštním tichu byl zřetelně slyšitelný, následovaný zvukem rozbitého skla a něčím hrozným řevem. Vrba leknutím zmlkl v půli věty, ale než mohl pokračovat, Gabriel ho odstrčil a s Gunnelim v závěsu rozrazil dveře.</p>

<p>Lokál vypadal, jako by se jím prohnala bouře – dva stoly i většina židlí ležela povalených, láhve i sklenice rozkutálené mezi loužemi rozlitého obsahu. Asi deset lidí, obvyklý počet hostů v tuto dobu, se vyděšeně krčilo u stěn. Ti v uniformách měli na opascích jen prázdná pouzdra, zbraně ležely na hromadě na zemi, ale většina stejně držela ruce vzhůru. Uprostřed spouště stála Katrina Sojornerová, bez kabátu, s pistolí v každé ruce. Jedna jakoby mimochodem mířila na publikum, zatímco druhá byla ještě zvednutá do rohu, kde se na podlaze krčil nějaký chlap v uniformě poručíka. Oběma rukama si držel hlavu, všude kolem ležely střepy. Ve zdi za ním napočítal Čumák s ústy dokořán pět velkých děr.</p>

<p>„Co je to, kurva?! Řekla sem, že nikdo nikam nepude!“</p>

<p>Kulka se vztekle otočila po zvuku dveří. Všichni, kdo se během toho pohybu ocitli před hlavní její zbraně, se rychle klidili stranou nebo k zemi.</p>

<p>„Aha!“ Chvíli mžourala, než vycenila zuby v hrozivé parodii úsměvu. Obličej měla bledý, jen tváře zrudlé. „To ste vy? Fajn. Máme mejdan, pojďte se přidat. A ty koukej vstávat, smrade, eště jsme neskončili!“</p>

<p>„Ne!“ poručík na podlaze zoufale zaskučel. „Už dost! Mrzí mě to, madam! Mrzí mě to, přísahám, nechtěl jsem –“</p>

<p>„<emphasis>Drž hubu a vztyk!</emphasis>“</p>

<p>Tón té věty by zvedl snad i mrtvého, o namířené zbrani nemluvě. Poručík se začal roztřeseně škrábat na nohy. Jak vstával, okolo něj cinkaly kousky skla, které mu padaly z vlasů.</p>

<p>„Co tu vyvádíš?“ hlesl Čumák, ale Kulka ho buď neslyšela, nebo ignorovala. Na stole vpravo od ní stála láhev a půltucet skleniček. Položila zbraň v pravé ruce a do jedné si nalila. Obrátila ji do sebe na jeden hlt a prázdnou hodila poručíkovi pod nohy.</p>

<p>„Tak!“ znova sebrala pistoli. „Hezky na hlavu a přímo hleď! Eště mám v zásobníku pět patron.“</p>

<p>„To snad ne,“ vydechl Čumák, kterému to konečně došlo, a za jeho zády se dovnitř protáhl Vrba.</p>

<p>„Přišla před hodinou,“ promluvil napůl šeptem. „Dávala jednu od druhý, pak se začalo žvanit o plese, a že císařovnu postřelili. Tamten blb udělal vtip, že to teda s tou její slavnou muškou nebude tak valný, a Kulka… vybuchla.“</p>

<p>„Ne!“ zakvílel poručík. „Prosím!“ zíral na sklenku před sebou jako na odjištěný granát. „Nemyslel jsem to tak…“</p>

<p>„Dělej s tou sklenicí na palici, než ti ji ustřelím!“</p>

<p>Ruka s pistolí vylétla vzhůru. Poručík se s vytřeštěnýma očima začal shýbat. A Gabriel Esposito se pohnul.</p>

<p>Neřekl ani slovo, prostě švihl rukou a popadl zdviženou pistoli shora. Kulka se stejně pokusila vystřelit, ale vrazil palec za spoušť, zablokoval ji, a vzápětí pistole letěla mezi střepy na podlahu. Čumák ten pohyb sotva postřehl.</p>

<p>„Kurva, co…“</p>

<p>Kulka ani nestačila dokončit, když jí Esposito vyrazil i druhou zbraň. Pořád naprosto mlčky jí zkroutil ruku za záda a narazil ji na stůl, až se zakymácel. Láhev i zbylé skleničky se přidaly k těm na podlaze.</p>

<p>„Jau! Ty hajzle!“</p>

<p>Kulka švihla volným loktem dozadu, ale alkohol ji přece jen zpomalil – Gabriel ucukl hlavou, rána ho minula. Sáhl druhou rukou pod kabát a najednou měl v ruce pouta. Kovově to cvaklo, když nahodil jeden konec Kulce na pravé zápěstí, kolenem ji přitiskl ke stolu a přitáhl si i levé.</p>

<p>Pak se sehnul, popadl kapitána pod koleny a prostě si ji hodil přes rameno jako poloprázdný pytel.</p>

<p>„Kurva, pusť mě!“</p>

<p>Kulka se svíjela, snažila se ho kopnout do zad a Gabriel pod její tíhou zavrávoral, ale hned se narovnal a zamířil k východu.</p>

<p>„Seber to,“ pohodil hlavou k jejím pistolím na zemi, když míjel zkoprnělého Čumáka s Vrbou. „A uklidněte to tady.“</p>

<p>Vrba se nestačil zeptat, jak to má udělat, když ten poručík vypadá na sesypání a ostatní napůl v šoku – Gabriel už byl i se svým nákladem u dveří. Otevřel je kopancem a vyšel do noci.</p>

<p>Nesněžilo, ale mezi východem z Marodky a začátkem nejbližší zastřešené ulice ležely po stranách závěje sněhu, které tam před pár hodinami nahrnulo vozidlo městské údržby. Gabriel udělal krok stranou a shodil Katrinu Sojornerovou na zem – obličejem přímo do té nejhlubší.</p>

<p>Kulka se zajíkla. S rukama za zády jí trvalo pár vteřin, než se převalila. Lapala po dechu, prskala a plivala špinavý sníh, zatímco Gabriel klidně stál a čekal.</p>

<p>„Zmetku jeden!“ Kulka konečně popadla dech. „Je po tobě! Počkej, až vstanu!“</p>

<p>S pozoruhodnou hbitostí přitáhla kolena k bradě a po chvilce úsilí se jí podařilo provléknout spoutané ruce pod chodidly. Chtěla vyskočit, ale v té chvíli ji Gabriel popadl za rameno a shodil zpátky na zadek do sněhu.</p>

<p>„Ty zjizvenej šmejde, já tě –“</p>

<p>„Mlč a poslouchej. Nebo tě tady takhle nechám – jestli se Vrba nepřekoná, do hodiny budeš sedět v base.“</p>

<p>Gabrielův hlas byl pořád klidný, ale Kulku opravdu zabrzdil. Navíc postřehla, jak mu z ruky kape do sněhu krev – při manévru s pistolí si roztrhl palec skoro na kost.</p>

<p>„Fajn!“ s výrazem rezignace si odplivla. „Tak spusť to posraný kázání, ať je to za náma. Stejně už je to fuk!“</p>

<p>„Na kázání chodím do chrámu, a pleteš se, že je něco za námi. Proč myslíš, že tu pořád jsme?“</p>

<p>Ta otázka Katrinu zarazila – vlastně si tu samou kladla ještě předtím, než se to uvnitř tak podělalo. Než mohla přijít na nějakou odpověď, Gabriel pokračoval.</p>

<p>„Alonso Danbar je mrtvý. Goran Weber je mrtvý, anebo si to určitě přeje. Každý, kdo mohl včera něco vidět, je buď mrtvý, nebo skáče do Mrtvé díry, ale my jsme tu pořád. Ty, já, Čumák, proč nás asi císař nechává na Algoru? Myslíš, že by to dělal, kdyby si myslel, že císařovna už nepotřebuje ochranku?“</p>

<p>Kulka strnula. Najednou přestala vnímat zimu, bolest i hnusnou pachuť v krku. Dokonce se přestala snažit vstát.</p>

<p>„Tak moment,“ hlesla. „Ty teda myslíš, že…“</p>

<p>Gabriel se sehnul a tentokrát ztišil hlas.</p>

<p>„Jestli někdo na Viridianu nebo Menabaranu věří, že císař bude jenom sedět a čekat, až mu laskavě vrátí unesenou manželku, tak se zbláznil. Takovou akci nejde provést beze stop. Ať císařovnu schovají kamkoliv, Korwarian ji najde. Pak ale bude potřebovat lidi, kterým ona věří, které zná, protože na nikoho jiného se v tomhle spolehnout nemůže. Přeber si to!“</p>

<p>Narovnal se, vytáhl z kapsy klíč a hodil ho Kulce do klína.</p>

<p>„Tady. Pistole ti Čumák vrátí ráno, až se z toho vyspíš. Já mám ještě nějakou práci.“</p>

<p>Otočil se a vyrazil pryč.</p>

<p>„Hej!“ Kulka zápasila zmrzlými prsty s klíčem. „A kam teda jdeš? Zas do toho blbýho kostela?“</p>

<p>„Ne,“ zazněla z šera slábnoucí odpověď. „Jdu si vyzvednout kočku.“</p>

<p><strong>Newell</strong></p>

<p>Střela s hlasitým hvízdnutím zasáhla vrcholek železné tyče, na které visel terč, odrazila se a skončila někde v písku. Nikola Vanbergová vyčerpaně zavřela oči.</p>

<p>„Pěkná rána,“ okomentoval hlas vedle ní. „Teda, byla by lepší, kdybyste tam byla mířila, ale stejně.“</p>

<p>„Nemá to cenu,“ Nikola zavrtěla hlavou. „Kdyby to byl člověk…“</p>

<p>Nepřinutila se větu dokončit, ale starší muž ve volné blůze s pouštním maskovacím vzorem mávl odmítavě rukou.</p>

<p>„Takhle o tom neuvažujte. Když budete mít pistoli a vědět, co s ní, jak po vás někdo půjde, zareagujete. Nebudete dumat, jestli to zvládnete, prostě toho hajzla odstřelíte. Jo, možná se pak budete cejtit mizerně, ale lepší než necejtit nic. Zkuste to znova, a tentokrát víc dolů. Tak. Moc to zvedáte. Koukejte spíš trochu pod místo, kam míříte.“</p>

<p>Přestože Nikola pořád zápasila s chutí mrsknout pistolí do písku, poslechla. Koneckonců nějaké pokroky za poslední tři dny byly. Už vyděšeně nepřivírala oči při výstřelu, ani jí zbraň při zpětném rázu nevylétala z ruky tak, že jí div neurazila hlavu. S nějakým energetikem by to možná bylo lepší, ale ten v téhle díře buď neměli, nebo jí ho radši nechtěli dát do rukou. Ne že by se tomu divila. Ale zhruba jedna rána z deseti už dokonce našla cíl: menabaranský volební plakát nalepený na kusu tenkého plechu, s terčem ručně namalovaným přes tvář Avriana Danna. Byla už provrtaná skoro k nepoznání, v oddíle Toma Caseyho se tenhle terč zřejmě těšil zvláštní oblibě.</p>

<p>Nikola namířila. S jedním okem přivřeným zkusila poslechnout, držet pistoli pevně, ale ne křečovitě, tisknout spoušť plynule, ne trhaně…</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Kulka křachla skoro přesně do středu terče a přidala k desítkám starých děr jednu novou. Nikolu zaplavil pocit divoké radosti, který ji až polekal, a major Casey ji klepl dlaní do ramene.</p>

<p>„To je ono! Trocha trpělivosti, padesát ran každej den, a za měsíc vás naverbuju.“</p>

<p>„Radši ne, pane Casey,“ Nikola se smutně usmála. „Mě by z armády rychle vyhodili.“</p>

<p>„A myslíte, že mě ne?“ Casey se suše zasmál. „Vlastně, kdysi to už udělali… no nic. Dejte si pauzu, a za hodinu jedeme další kolo.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Nikola s úlevou položila pistoli na malý stolek, vlastně jen plastovou desku položenou na dvou velkých kamenech. Ruka už ji bolela, prsty brněly. Snažila se je rozhýbat, a přitom se otočila.</p>

<p>Pár desítek kroků za jejími zády se zvedala do závratné výše drsná, téměř kolmá skalní stěna. Základna Newellské milice Fort Greg – vznešený název pro zbrojnici a pár baráků napůl zahrabaných v zemi – se nacházela v úzké soutěsce mezi formacemi holých skal ohlodaných písečnými bouřemi. První hory, tak se to tu jmenovalo, pohoří sto kilometrů jižně od Liberty. Na straně blíže městu bylo proděravěné důlními šachtami a těžebními stanicemi, ale tady nebylo nic než písek, kamení a vítr.</p>

<p>Jedinou výhodou byl stín a chládek, který se ráno měnil v až nepříjemnou zimu. Teď však bylo poledne a newellské slunce pražilo nad skalními vrcholky skoro kolmo dolů. Trup <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>, stojícího na dvoře základny, jediné ploše, kam se sotva vešel – za to přistání Daleyho pochválil i Iverson – musel být žhavý jako pec, vzduch nad ním se přímo tetelil. Zadní rampa ležela sklopená a dva muži právě táhli nahoru kovovou bednu, součást poslední zásilky materiálu z města. Do odletu jim zbývaly dva, možná tři dny. Při té myšlence Nikola cítila střídavě strach i úlevu, někdy dokonce obojí dohromady.</p>

<p>S povzdechem vykročila k lodi. Zatoužila po sprše, smýt ze sebe písek, pot i smrad střelného prachu a trochu si odpočinout, než začne znovu. Střelecký výcvik jí už lezl upřímně krkem, přitom to byl původně její nápad, v těch prvních dnech, kdy náhle neměla na práci nic jiného než přemýšlet, hlavně o věcech, na které myslet rozhodně nechtěla.</p>

<p>A samozřejmě musela zkontrolovat Natalii, třebaže tušila, kde i u čeho ji najde.</p>

<p>Nákladový prostor <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> byl znovu zaplněný; kovové i plastové bedny, stíněné přepravní schránky. U některých věcí Nikola vůbec nechápala, na co jim budou, jako třeba sklopné rameno namontované u stěny, o které se už párkrát praštila hlavou. Občas měla dojem, že se Daley s Iversonem chystají snad do války. I teď byli tam, kde je poslední dny vídala nejčastěji: u stolu na konci nákladového prostoru, ponoření do papírů, které Gil přitáhl odněkud z města. Mezi nimi ležel pohozený Iversonův klobouk.</p>

<p>„Co tyhle kódy?“ uslyšela Gilův hlas, když vystoupala po rampě vzhůru do příjemně chladného stínu. „Píšou, že byly poslední platné před tím útokem.“</p>

<p>„Ne,“ odmítl Iverson. Pravou ruku měl stále na pásce, levou přisunul blíž jeden papír. „Tyhle zrušili, sotva jsem k nim nastoupil, platné budou jenom tady ty. Navíc je… eh, zdravím.“</p>

<p>Dnes ji pozdravil asi pošesté, ale na to si už Nikola také zvykla, jen krátce přikývla.</p>

<p>„Jak jde střelba?“ zajímal se Daley.</p>

<p>„Jakž takž,“ odvětila stručně. „Potřebuju sprchu. Natalie…“</p>

<p>„Je nahoře,“ Gil ukázal k žebříku. Nikola si všimla, že i on vypadá nevyspale, pod očima měl fialové kruhy.</p>

<p>„Dobře,“ kývla.</p>

<p>Po žebříku z nákladového prostoru vyšplhala rychle – už ani nemusela myslet na to, že má nahoře v průchodu včas sklonit hlavu. Chodba k pilotní kabině byla pořád stejně úzká, přesto tu došlo ke změnám. Když začala generální inspekce a oprava <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>, promluvila si Nikola s Daleym a ten zase s Iversonem, i když tomu to spíš jenom oznámil. Příčka mezi dvěma miniaturními kajutami na levé straně chodby zmizela, místo nich tu teď byla jediná, přímo spojená s maličkou koupelnou. Pořád žádná sláva, <emphasis>Achilles</emphasis> prostě nebyl nafukovací, ale Nikola si už aspoň nepřipadala jako sardinka v plechovce a troufala si věřit, že to tu Natalie během výpravy vydrží. Teď vzala za kliku a opatrně pootevřela dveře.</p>

<p>„Nat, jsi tady?“</p>

<p>Zbytečný dotaz, ale hlavní bylo se <emphasis>ozvat</emphasis>, pokud možnoNatalii nevyděsit, jako se to Nikole omylem podařilo předevčírem. Panický záchvat bez léků a bez doktora – doktor na téhle základně uměl leda ošetřovat rozbité hlavy a průstřely – totiž nebyl vůbec tak hrozný, jak se Nikola obávala. Byl ještě mnohem horší.</p>

<p>Žádná odpověď nepřišla. Nikola přesto otevřela dveře a klidně vešla, protože jiná skrýš na lodi prostě nebyla. V pilotní kabině se pořád činila trojice techniků z města. Natalie, které se od přepadení <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> vrátil strach z cizích lidí, se k nim ani nepřiblížila a Iverson svoji kajutu pečlivě zamykal, bůh ví, co všechno tam měl. Ne, Nikola věděla, že je Nat tady, a tušila, co dělá, přesto jí ten pohled znovu stáhl hrdlo jako smyčka.</p>

<p>Papíry ležely všude, na stole, na podlaze i na neustlané posteli. Kam se Nikola podívala, viděla jeden a týž obličej.</p>

<p>Doktor Jacob Stens ve své ordinaci.</p>

<p>Doktor Jacob Stens v jejich artipolském bytě.</p>

<p>Jacob Stens u stolku v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis>, Jacob Stens s nemocničním vozíkem, Jacob Stens usmívající se, mračící, zamyšlený. Desetkrát, dvacetkrát, zas a znovu.</p>

<p>Natalie dokázala s až děsivou ostrostí zachytit detaily, připomenout Nikole většinu událostí, které obrázkům odpovídaly, a každý byl jako zrnko soli v nezahojené ráně. Zdaleka ne poprvé v posledních dnech dostala Nikola chuť křičet. Posbírat ty kresby, roztrhat je na kousky, vyhodit z lodi, aby je vítr roznesl po horách do newellské pouště. Zlámat Natalii tužky, chytit ji a třást s ní tak dlouho, až s tím přestane, aby konečně mohla začít zapomínat…</p>

<p>Vší silou se donutila uvolnit svaly a povolit zaťaté čelisti.</p>

<p>Samozřejmě nic z toho neudělá. Pokud byl tohle Nataliin způsob, jak se s jeho smrtí vyrovnat, bylo by surové a hlavně nebezpečné jí bránit. Na konci dne Nikola papíry vždy tiše posbírala a strčila do prázdné krabice ve skříňce pod postelí. Pokud věděla, Natalie se do ní ještě ani jednou nepodívala. Neprobírala se jimi, nebrečela. Jenom kreslila další a další.</p>

<p>„Nat? Slyšíš mě?“</p>

<p>Mezi kresbami se na stole válely talíře od oběda, snědeného stěží z poloviny. Natalie vypadala mizerně, neučesané vlasy jí trčely do všech stran, ale zvedla hlavu a zadívala se na ni.</p>

<p>„Niki?“ znělo to lehce zmateně. Ne z toho, že něco chce, ale jako by se divila, že tam vůbec je, což se Nikole vůbec nelíbilo.</p>

<p>„Nechceš toho chvíli nechat?“ navrhla opatrně. „Zajít třeba dolů. Gil s Darrenem tam něco počítají, můžeš jim pomoct.“</p>

<p>Natalie neodpověděla, jen se znovu sklonila k papíru. Nikola zaváhala, ale nenapadlo ji nic, co by ještě mohla říct, nic, co už nezkusila. Mohla jen čekat a doufat, že to přejde.</p>

<p>Protáhla se kolem stolku. V očích ji štípalo – jestli má začít brečet, sprcha na to byla nejbezpečnější místo. Popadla držadlo posuvných dveří koupelny, když Natalie znenadání promluvila.</p>

<p>„Našli nás.“</p>

<p>Nebyl v tom žádný strach, vůbec žádný pocit, ale Nikola strnula. Po páteři jí přeběhl mrazivý závan, než si uvědomila, koho Natalie nejspíš myslí, ale ani pak se jí moc neulevilo.</p>

<p>„Do hajzlu!“ zaklela, už se nedokázala udržet, a znovu vyběhla z kajuty.</p>

<p>Daley s Iversonem neseděli u stolu, ale stáli na štěrkem pokryté zemi pod rampou. Oba se dívali směrem k vysoké bráně základny svařené ze železných mříží, která soutěsku z jedné strany uzavírala. Když k nim Nikola doběhla, ihned viděla, co se děje: po skoro neznatelné cestě, která k bráně vedla z Liberty, přijížděla vozidla. Napočítala pět malých aut a dvě velká, na kapotě toho vpředu nápadný obrázek parabolické antény, symbolu největší newellské holovizní stanice.</p>

<p>Znovu ji přepadla chuť ječet. Nebo hůř, rozběhnout se ke stolku pro pistoli.</p>

<p>„Neříkal jsi, že nás tady nenajdou?“ zabručel Daley a Iverson pokrčil rameny.</p>

<p>„To <emphasis>Achilles</emphasis>, Gile. Je moc vidět.“</p>

<p>„Hádám, že jim nechcete poskytnout rozhovor? Třeba pak odtáhnou.“</p>

<p>Nikola pochopila, že otázka platila jí, ale odpověděla Daleymu jen pohledem, více než výmluvným.</p>

<p>Reportéři je vyčenichali hned druhou noc po incidentu v klubu. Maršál Jaspers sliboval utajení. Jenomže to, co se stalo v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis>, v jejich bytě a předtím na kosmodromu utajit prostě nešlo, tím spíš, že v tom byl namočený Menabaran.</p>

<p>Někdo musel vynést policejní hlášení, další zase záznamy Přistěhovaleckého úřadu, a dokonce menabaranské zprávy o bombě v DiaVision a vraždě Donalda Prestona. Stačilo pár hodin, aby se hotel, kde je ubytovali, ocitl doslova v obležení. Maršálové je uprostřed noci vyvedli zadním východem a přestěhovali do nového. Ten nevydržel utajený ani do příštího poledne. Nikola vyčerpaná, nevyspalá, Natalie na pokraji záchvatu a venku dav, kamery namířené do každého okna, policejní kordon bránící, aby novináři do těch oken nevylezli, a poslední z menabaranských vrahů, který mohl být kdekoli v tom davu schovaný.</p>

<p>Neúnosnou situaci nakonec vyřešil Darren Iverson jediným hovorem z nemocnice. Když před hotelem zastavilo otřískané obrněné vozidlo, které několikrát vídali jezdit po městě, dohoda byla otázkou několika minut. Nikole bylo všechno jedno. Po tom, co zažila, ji už milice nemohla ničím vyděsit, ani se nezeptala, kam je vezou. Pak byli tady, a Gil sem další ráno přesunul i <emphasis>Achillea</emphasis>.</p>

<p>Doufala, že když nebudou v Liberty na očích, všechno utichne, jenže jak dny plynuly, děl se pravý opak. Kdykoli Daley přivezl z města noviny, viděla Nikola svůj a Nataliin obrázek na titulní straně. Označovali je za disidentky a oběti vládního spiknutí, historky o tom, proč utekly z Artipole, se pohybovaly od mírně přikrášlených po naprosto šílené. Stejně tak stoupala barvitost popisů bitky v <emphasis>Černé hvězdě.</emphasis> Nepomohlo ani to, že podle Daleyho odmítl Jack Evans vpustit novináře do klubu natolik důrazně, že jich několik muselo vyhledat zubaře.</p>

<p>Potom přišel pohřeb Jacoba Stense. Nikola věděla, že na něj nebudou moci jít – byly by příliš snadným terčem – ale rozhodně nečekala, že se změní v demonstraci a dav rovnou ze smuteční síně zamíří k menabaranské ambasádě.</p>

<p>Cestou rostl a nabíral bojovnou náladu. Maršálové nejevili velkou chuť ho zarazit, když se dostal k budově, kde po chvilce úsilí vylomil bránu a vtrhl na pozemek. Personál s ochrankou vyslanectví se zabarikádovali uvnitř, zatímco lidé venku rozbíjeli všechno, co jim přišlo pod ruku. Nakonec se budovu pokusili zapálit, a teprve pak newellská policie opravdu zakročila. Sonické rozháněče davu i slzný plyn se míchaly s dýmem začínajícího požáru, nade vším kroužily transparentové drony s obličeji Nikoly a Natalie, které kdosi pohotově dodal…</p>

<p>To bylo naposledy, co Nikola zapnula holovizi. Když teď viděla přijíždějící auta novinářů, cítila, jak se jí zvedá žaludek.</p>

<p>„Nemůžeme odletět?“ navrhla. „Myslím jenom na chvíli, než je to přestane bavit a zmizí.“</p>

<p>„Bohužel,“ zavrtěl Daley hlavou. „Řízení není zkalibrované, mají s tím skončit večer. Bez něj bych se mezi těma horama protahoval vážně nerad. Navíc myslím, že tihle jenom tak nezmizí.“</p>

<p>Nikola věděla, že má pravdu. Brána sice zůstala zavřená a část novinářů se dohadovala s dvoučlennou hlídkou, ale další za nimi už začali vytahovat z aut vybavení, Nikola zahlédla dalekohledy i gesta směrem k nim.</p>

<p>Štěrk zapraskal a zpoza lodi se vynořil Tom Casey, v opálené tváři přísný výraz.</p>

<p>„Neříkal jsi, že chlapi nic nevyžvaní?“ podotkl Iverson.</p>

<p>„Taky ne,“ zavrčel Casey. „Musel to udělat někdo z těch techniků. Měli jsme je vzít po hlavě a dovézt v bezvědomí. Žádný strach, za chvíli jsou ti paraziti pryč.“</p>

<p>Jistota v jeho hlase Nikolu zarazila.</p>

<p>„Vy jim zaplatíte, aby odjeli?“ nadhodila jediné vysvětlení, které ji napadlo, ale major se na ni zadíval, jako by spadla z oblohy.</p>

<p>„Milice, a platit? <emphasis>Těmhle?</emphasis> Hej, Ahmede! Vyprovoď hosty!“</p>

<p>Na jeho zavolání, i když nepříliš hlasité, se rozletěly dveře ubikace. Objevil se malý chlapík od hlavy až k patě zabalený do volných bílých hadrů. Nikola spolu s ostatními bydlela na lodi, s výjimkou Caseyho nikoho z dvacetičlenné posádky Fort Gregu neznala, ale tohohle člověka si už párkrát všimla – stejně jako toho, že ostatní se většinou snažili držet od něj co nejdál.</p>

<p>Zamířil k bráně a oba strážní si vyměnili pohled. Pak se dali na rychlý ústup každý na jinou stranu. Ahmed vytáhl cosi zpod hadrů a hodil to skrz mříže brány. Hlasitě to bouchlo, vyvalil se žlutozelený dým a Nikola uslyšela jekot. Kouř částečně zakrýval výhled a kupodivu nestoupal, držel se u země jako těžká mlha, přesto rozeznala postavy reportérů vrávorajících v předklonu od brány. Další odhazovali kamery a zoufale se snažili dostat do aut. Vzápětí Ahmed hodil druhou bombu a dým zastřel výhled úplně. S důstojnou úklonou zamířil zpět jako kouzelník opouštějící jeviště po zdařilém představení, a Tom Casey se zachechtal.</p>

<p>„Netuším, co do toho dává, ale budou blejt ještě zejtra touhle dobou. Dobrá práce, Bombaři!“</p>

<p>Ahmed se znovu uklonil, teatrálním gestem se dotkl dlaní čela a zamířil zpátky k ubikaci. Oblak žlutého dýmu se za branou v mírném vánku dál převaloval a Nikola přemýšlela, co říct. Přestřelky. Demonstrace. Pouliční nepokoje, házení plynu po lidech. Vlastně už jí to bylo všechno fuk, jenom pokrčila rameny.</p>

<p>„Asi bychom měli zavřít loď. Co kdyby se náhodou otočil vítr?“</p>

<p>*</p>

<p>Tom Casey měl pravdu: reportéři zmizeli stejně rychle, jako přijeli. O pár minut později se objevil první novinářský dron, ale nedoletěl ani nad bránu – ve skalách nad základnou byla zabudována dvě hnízda protivzdušné obrany, jejichž posádky trochu cvičení uvítaly. Další dva drony dopadly stejně a zdálo se, že tím novinářská vynalézavost skončila. Nikoho na základně to nevyvedlo z míry, jen technici z města pracující na posledních kontrolách <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> vypadali dost zaraženě. Výkonnosti to ovšem prospělo, neboť už před soumrakem oznámil jejich šéf, že je hotovo. Nehodlali se zdržet přes noc, takže je pásák milice odvezl do Liberty. Padlo přitom cosi o zaminování cesty, ale tomu se Nikola jenom usmála. Za nocí, kdy nemohla spát, si dobře všímala vozidel, která občas přijela, potichu něco naložila nebo vyložila a ještě před úsvitem stejně tiše zmizela – Fort Greg nejspíš sloužil jako skladiště nebo překladiště pro ledacos.</p>

<p>Půl hodiny poté, co slunce zapadlo a mezi rozeklanými vrcholky se začaly na oblohu šplhat Ginger a Fred, se před branou objevilo další auto s tmavými skly. Strážní ho pustili bez protestů. Zastavilo pár kroků od <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> a z něj vystoupila starší žena, která soudě podle šatů jako by si odskočila odněkud z opery.</p>

<p>Nikola Vanbergová nespala. Natalii pomáhala usnout dávka prášků na spaní, ale Nikola se jim vyhýbala. Jako by ji děsila prázdnota, do které by se pak propadla. Seděla na zemi s koleny přitaženými k bradě, zády opřená o bok lodi, a dívala se na oblohu, kde světlo hvězd pomalu vytlačoval jas obou měsíců. Ten pohled ji snad jako jediný po všem, co na Newellu zažila, dokázal uklidnit. Když spatřila příchozí, rychle vstala, ale Bianca Sorelová ji přerušila, než stačila promluvit.</p>

<p>„To nic, Nikolo. Všechno je v pořádku. Jen se chci podívat, jak se vám vede, při všem tom povyku.“</p>

<p>Nikola pár vteřin hledala vhodnou odpověď. Nakonec našla jediné slovo.</p>

<p>„Žijeme.“</p>

<p>„Někdy je to víc než dost,“ přikývla Bianca vážně. „Jak se daří Natalii? Francis velmi zdůrazňoval, abych ji od něj pozdravila.“</p>

<p>„Spí. Až se vzbudí, vyřídím jí to.“</p>

<p><emphasis>Pokud mě bude vnímat.</emphasis></p>

<p>Tu větu neřekla, ale Nikole se zdálo, že ji Bianca pochopila.</p>

<p>„Rozumím. Něco jsem vám pro ni přivezla.“</p>

<p>Otevřela dveře vozu a sáhla na přední sedadlo. Nikola postřehla, že tam kdosi sedí, ale v šeru nerozeznala kdo. Vzápětí ji to přestalo zajímat, protože uviděla průhlednou krabici, kterou Bianca držela, plnou menších krabiček povědomých tvarů i barev.</p>

<p>Nataliiny léky.</p>

<p>„Jak… kde jste to sehnala?!“ Nikola krabici Biance téměř vytrhla z rukou. Ta se jenom usmála.</p>

<p>„Pár přátel v Ústřední nemocnici i jinde. Napadlo mne, že je budete potřebovat. Také mám pozdrav od ostatních z klubu. Všem nám chybíte.“</p>

<p>„Chcete říct všem, kdo to přežili,“ Nikolin úsměv pohasl.</p>

<p>„To nebyla vaše vina. Navíc Dina mi řekla, co udělala Natalie, když se ukryli před tím posledním. Tak by nejednal každý.“</p>

<p>Ještě před několika dny by Nikole při větě <emphasis>co udělala Natalie</emphasis> vyletěl žaludek až do krku. Teď jen zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Je… je něco nového?“ zeptala se opatrně a Bianca se poprvé zatvářila ustaraně.</p>

<p>„Ne, bohužel. Maršálové pořád zkoumají loď těch vrahů, ale nezdá se, že by to v dohledné době něco přineslo. Toho posledního stále nenašli, a sílí názor, že je mrtvý, utekl někam do pouště a tam zemřel na zranění.“</p>

<p>Nikola se trpce ušklíbla. „Tomu nevěřím. A i kdyby, vždycky můžou poslat další.“</p>

<p>„Kosmická služba i maršálové zpřísnili kontroly všech lodí z Menabaranu, zvláště těch, co patří korporacím. Nemyslím, že je to pravděpodobné, slečno Vanbergová.“</p>

<p>Znělo to přesvědčivě, jenže po tom, co se stalo, prostě už žádné slovní ujištění nestačilo. Nikola bolestně přivřela oči, ale Bianca Sorelová vzápětí změnila téma.</p>

<p>„Slyšela jsem, že technici odjeli. Takže máte hotovo? Odlétáte brzy?“</p>

<p>„Ano,“ vydechla Nikola. „Darren s Gilem zítra čekají ještě nějaký náklad a večer nebo pozítří ráno vyrážíme. Myslím, že se bojí, aby se o té cestě neprozradilo víc, než už se povídá.“</p>

<p>Nikola věděla, že může mluvit bez obav. Iverson s Biankou nadcházející výpravu probral hned při její první návštěvě tady, den po příletu. Dokonce měla tušení, že část věcí v nákladovém prostoru <emphasis>Achillea</emphasis> byla zaplacena z Biančiných účtů a počet dílů, na které se měl rozdělit případný zisk z pokladu, vzrostl o jeden. Možná o dva, pokud započítala taky newellskou milici. Nikole to bylo fuk. Nezajímalo ji, kolik akce vynese, nestarala se ani o detaily, které Iverson s Dalym denně probíral. Myslela jen na Natalii a chtěla zmizet.</p>

<p>Bianca Sorelová přikývla. Náhle se poprvé zdálo, že má potíže s nalezením slov.</p>

<p>„Slečno Vanbergová… aniž bych chtěla snižovat důvtip kapitána Iversona, mám jisté pochybnosti, zda z té cesty vzejde něco víc než pár nepříjemně adrenalinových zážitků a opět rozbitá loď, které budu platit opravu. Chci ale, abyste věděla, že jsem začala podnikat jistá opatření. Není třeba, abyste riskovala víc, než bude nutné. Až se vrátíte, budu pro vás mít nějaké <emphasis>alternativy</emphasis> bez ohledu na to, zda něco cenného přivezete. A v mém domě budete s Natalií vždycky vítána.“</p>

<p>Něco v těch slovech konečně prorazilo krunýř únavy, beznaděje i otupělosti posledních dnů, a Nikola pocítila vděčnost.</p>

<p>„Děkuji,“ sklopila oči. „Za všechno… i za to, že se neptáte.“</p>

<p>„Ptát se? Později snad, ale dnes?“ Na okamžik vypadal Biančin obličej v měsíčním světle staře. „Někdy přemýšlím, jestli mě víc unavují cizí tajemství, anebo moje vlastní. Obojích mám příliš. Šťastnou cestu a hodně zdaru, slečno Vanbergová.“</p>

<p>Nastoupila do vozu dřív, než Nikola našla odpověď, a auto se začalo otáčet zpět k bráně. Nikola se dívala, jak jeho zadní reflektory mizí ve tmě, a pak se vrátila pohledem k noční obloze.</p>

<p>Za pár desítek hodin tam vyrazí, na lodi, kam si přísahala už nevkročit, na pochybné výpravě s napůl bláznivým pilotem. Všechno dopadlo jinak. Nikolu napadlo, že v jejím životě všechno vždycky dopadne jinak, než čekala nebo plánovala. Možná byl čas se s tím prostě smířit a přestat plánovat cokoliv.</p>

<p>A o pár set metrů dál se Bianca Sorelová zamyšleně dívala oknem na ubíhající temnou pustinu, zatímco Jack Evans na místě řidiče naklonil hlavu na stranu.</p>

<p>„Co myslíte, že najdou, madam?“ Lehce pootočil volantem. Obě ruce v černých rukavicích, kterými ho svíral, byly zase jako nové. Bianca zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Pomníky, předpokládám. Takové, co málokoho potěší.“</p>

<p>„A my? Budeme mlčet?“</p>

<p>„To, bojím se, nepůjde, pane Evansi. Příliš povyku, a navíc je v tom zapojený Menabaran. Už jsem poslala zprávu,“ Bianca Sorelová si povzdechla.</p>

<p>„Chápu, madam.“</p>

<p>V Evansově hlase nebyl žádný pocit. Ze tmy před nimi se vyloupla světla vzdálené Liberty a Bianca unaveně zavřela oči.</p>

<p>Snad už aspoň nikdo další neumře. Zatím.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 2</p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p>„Vaše Veličenstvo? Jste v pořádku, pane?“</p>

<p>Norbert Gleason cítil, jak mu hrdlo kromě bolesti svírá strach. Na dveře kajuty Georga Talminise marně tloukl už asi tři minuty. Král ho musel slyšet, kajuta byla malá. Lepší komfort mu na lodi přecpané vystrašenými diplomaty a personálem bývalého viridianského vyslanectví na Algoru prostě nemohl zajistit, přesto král neodpovídal.</p>

<p>Právě ve chvíli, kdy generál začal uvažovat, jak s co nejmenším povykem vyrazit dveře, a koho požádat, aby to udělal, když sám sotva chodí, se kajuta otevřela.</p>

<p>Georg Talminis už vypadal líp, než když ho Gleason spatřil na Algoru. I když <emphasis>líp</emphasis> byl v tomto případě velmi relativní pojem.</p>

<p>„Odpusťte, generále,“ promluvil tiše. „Neslyšel jsem vás.“</p>

<p>Gleason se už chtěl zeptat proč – úzká postel, kterou viděl za Georgovými zády, byla ustlaná, takže nespal – ale pak sivšiml otevřeného diplomatického pouzdra s algorskou pečetí na stolku a listu plastového papíru v Georgově svěšené ruce.</p>

<p>„Chápu. Veličenstvo, loď před pěti minutami dokončila poslední skok. Jsme na orbitě Viridianu. Během patnácti minut přistaneme.“</p>

<p>Viridianský král několik vteřin mlčel, jako by se snažil srovnat si v hlavě, co ta slova znamenají.</p>

<p>„Kolik času jsme ztratili?“</p>

<p>„Sedm dní a šestnáct hodin,“ odvětil generál bez zaváhání. Byla to první otázka, kterou sám položil pilotovi, a pomyšlení, že od toho, co pro něj bylo jen pár hodin, uběhl ve skutečnosti už víc než týden, mu jako vždy přišlo neskutečné.</p>

<p>„Co moje loď?“</p>

<p>V Georgově hlasu se ozvala úzkost i skoro zoufalá naděje, a Gleason sklopil oči.</p>

<p>„Ne, Veličenstvo. Skoková královská loď se vrátila, ale od té doby nic dalšího z Algoru nepřiletělo. Když uvážím zpoždění, s jakým jsme startovali, kdyby s lady Viktorií opravdu zamířili sem, museli by tu už dávno být.“</p>

<p>Talminis neodpověděl. Jenom stál a generál viděl, jak zatíná zuby. Plastový papír v jeho ruce zapraskal.</p>

<p>„Pane, co chcete dělat?“ promluvil Gleason váhavě. „V pilotní kabině jsem chvíli poslouchal vysílání. Okolo toho, že se loď vrátila bez vás a zůstal jste skoro sám na Algoru, už se rojí spekulace. Některé jsou… nechutné. Ani lidem z vyslanectví nezabráníte mluvit, a parlament bude chtít vysvětlení.“</p>

<p>V Georgových očích se poprvé mihl záblesk vzteku. Rychle se nadechl, jako by chtěl začít křičet, ale v poslední chvíli se zarazil.</p>

<p>Pokynul hlavou, generál vkročil do kajuty a zavřel za sebou. Tentokrát nečekal na vyzvání, s úlevou klesl na postel. V uších mu hučelo, nalomené obratle pod fixačním límcem vystřelovaly bolest při sebemenším pohybu. Doktor z vyslanectví mu před odletem z Algoru nabídl léky, ale Gleason odmítl. Chtěl mít čistou hlavu, chtěl přemýšlet, i když čím víc vzniklou situaci zvažoval, tím větší ho svíral strach.</p>

<p>Viridianský král si sedl na jedinou židli u malého stolu. Mlčky podal generálovi zmačkaný papír. Stručný text na něm byl napsaný ručně, velmi úhledným písmem včetně podpisu, i když inkoust vypadal trochu vybledlý.</p><empty-line /><p><emphasis>Pokud fakt, že Její Veličenstvo algorská císařovna byla unesena, pronikne na veřejnost, učiním Vás osobně zodpovědným a podniknu okamžité odvetné kroky proti Viridianu, s plným vojenským důrazem.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Andrej Korwarian</emphasis></p><empty-line /><p>Generál si ztěžka povzdechl.</p>

<p>„No?“ Georg se slabě ušklíbl. „Nevypadáte překvapeně.“</p>

<p>„Ne,“ přiznal Gleason. „Tohle byla jedna z možností, kterou jsem čekal.“</p>

<p>Ještě ta lepší, chtěl dodat, ale postřehl Georgův výraz.</p>

<p>„Vy myslíte, že blufuje, Veličenstvo?“</p>

<p>„Blufuje? Ne, generále. Viděl jsem ho useknout člověku hlavu za kdovíjakou hloupost – vážně nemyslím, že blufuje. Nehodlám se ale nechat vydírat, ani obětovat Viktorii, aby on nebyl pro smích, že mu unesli manželku přímo z paláce. Protože o to mu jde především!“</p>

<p>„Možná, Veličenstvo,“ Gleason zamyšleně točil papírem mezi prsty. „Na věci to ale nic nemění. Když zveřejníte, co se skutečně stalo, Korwarian na nás zaútočí, a my se neubráníme. I když postavíme k našim majákům všechny lodě, co máme, prostě to nebude stačit. Udolá nás pouhou přesilou, a jak se jeho jednotky jednou vylodí na povrchu, je konec. Viridianští občané nedokážou vést asymetrickou válku s profesionálními vojáky, natož algorskými. A pokud spoléháte na pomoc z Menabaranu, po tom, co Avrian Dann…“</p>

<p>„K čertu s Avrianem Dannem!“ vybuchl Georg a vyskočil. „Řekl… <emphasis>slíbil</emphasis>, že to proběhne tiše. Bez mrtvých! Udělali tam masakr, vraždili na potkání, zabili Eileen a ještě unesli Viktorii. Ten… ta <emphasis>věc</emphasis> Stone, viděl jsem, jak se tvářil! Měl to za úkol, byl to Dannův plán od začátku. Nejspíš ani nečekal, že to přežiju nebo že mě Korwarian nechá jít!“</p>

<p>„To je pravděpodobné. Viridianský král zabit při návštěvě Algoru. To by naprosto zničilo veškeré vzájemné vztahy, Menabaran by měl u nás dveře dokořán.“</p>

<p>„Ano! Takže ne, od něj nečekám žádnou pomoc, ale snad jsou i jiné možnosti. V krajním případě můžeme na čas třeba vypnout naše majáky, nebo tím aspoň pohrozit.“</p>

<p>Gleason prudce trhl hlavou – bolestí se mu zatmělo před očima.</p>

<p>„Pane, promiňte, ale teď mluvíte z cesty! Korwarian se topí ve vortexových krystalech. Může postavit sto, dvě stě skokanů denně, a házet je k Viridianu, i kdybychom se odřízli, nakonec se k nám dostane. Navíc, uvědomte si důsledky. Obchod, firmy závislé na dovozu zboží, celá naše ekonomika by se tím zhroutila. Vy navíc ztratíte veškerý kontakt i informace o své sestře, a parlament? Radši přepíšou ústavu a zbaví vás trůnu, než by tohle schválili. Což udělají stejně, jestli všechno vyjde najevo.“</p>

<p>„Ne,“ procedil Georg mezi zuby. „Tak daleko by nezašli. Nadávat a kritizovat mě je jedna věc, ale tohle –“</p>

<p>„Veličenstvo, přemýšlejte! Tím paktem s Avrianem Dannem jste ohrozil celý náš svět. Antoniova frakce v parlamentu to podá jako velezradu, jediný zločin, za který <emphasis>můžete</emphasis> být sesazen. Obviní vás, možná i mě, každého z vaší administrativy, kdo s tím měl co dělat. Proces se potáhne měsíce, vy budete v domácím vězení v paláci – a lady Viktorie? Už teď je pro ně mnohem víc algorská císařovna než viridianská princezna. Klidně ji obětují, pokusí se vrátit k neutralitě a nechat Korwariana s Dannem, ať si to vyřeší mezi sebou. Ať to nakonec skončí, jak chce, vy se na to budete jenom dívat z cely nebo odněkud z exilu!“</p>

<p>„Takže si mám začít chránit vlastní kůži, tohle mi radíte? Zapomenout na Viktorii, zapomenout, co se stalo Eileen?“ Georgův hlas zakolísal.</p>

<p>„To netvrdím, ale čemu pomůže, když se zničíte?“</p>

<p>„A čemu pomůže <emphasis>tohle</emphasis>?!“ Georg vztekle mávl rukou. „Když budu mlčet, můžu leda doufat, že Korwarian bude chtít zpátky svou ozdobu trůnu. Že začne vyjednávat o výkupném, pokud tedy budou nějaké chtít, anebo mu aspoň nepřeskočí a nevyrazí Menabaran vybombardovat i s Viktorií! Když se ale prozradí, co Dann udělal, veřejné mínění ho donutí ji propustit. Domácí opozice ho nenechá pokračovat, jeho vláda ztratí důvěru!“</p>

<p>„To nevíte! Jestliže vypukne skandál, kdo ví, jak zareaguje. Možná to prostě popře. Pokud vás Korwarian nepodpoří, bude to slovo proti slovu. Anebo třeba přiměje vaši sestru veřejně říct, že s tím únosem souhlasila.“</p>

<p>„No tak! Snad nevěříte, že by to udělala!“</p>

<p>„Dobrovolně ne. Ale ředitel Petrov mi vyprávěl o některých menabaranských metodách <emphasis>přesvědčování</emphasis>.“</p>

<p>„Jakých – mučením? To nemyslíte vážně!“</p>

<p>„Proč ne? Dann už překročil veškeré meze. Zatáhl vás do spiknutí, unesl algorskou císařovnu – čeho myslíte, že ještě <emphasis>není</emphasis> schopen?“</p>

<p>Georg Talminis klesl zpátky na židli. Zíral na Gleasona, v očích úžas i děs.</p>

<p>„Ne,“ zavrtěl ztěžka hlavou. „Pokud… pokud by dokázal Viktorii ublížit, udělá to nakonec stejně. Bude to <emphasis>muset</emphasis> udělat, pokud se Korwarian jeho požadavkům nepodřídí. Když vše vyjde najevo teď, je aspoň naděje, že couvne, než to dojde do úplné krajnosti.“</p>

<p>„Ale tohle už <emphasis>je</emphasis> krajnost!“ Generál zamával pomačkaným dopisem. „Jsme na pokraji války, kterou nemůžeme vyhrát, té samé, kvůli které se vaše sestra obětovala a provdala za císaře. Myslíte, že ji vaše rozhodnutí potěší?“</p>

<p>Georg Talminis sebou trhl. Stáhl hlavu mezi ramena, jako by ho Gleason udeřil.</p>

<p>„Ne,“ zašeptal. „Viděl jsem ji, když zabil toho bodyguarda. Její obličej… tohle mi nikdy neodpustí.“</p>

<p>„A teď se chystáte udělat co? Dejme tomu, že uspějete, Dann vaši sestru propustí – co najde, až se vrátí? Viridian okupovaný císařem, přesně to, proč se nechala uvěznit na Algoru. Navíc bude <emphasis>pořád</emphasis> Korwarianova žena, která po vašem sesazení té okupaci dodá legitimitu. Loutková královna, na kterou národ plive jako na zrá…“</p>

<p>Gleason se zarazil. Chtěl pokračovat, ale postřehl, jak seGeorgovi chvějí ramena. Pod každým slovem jako by se propadal. Musel si zápěstím přetřít oči a slzy, které tam generál uviděl, jím otřásly.</p>

<p>„Odpusťte, Veličenstvo,“ sklopil zrak. „Vidím, že jste rozrušený. To jsem nechtěl.“</p>

<p>Viridianský král zvedl hlavu. Dvakrát polkl a nějak dokázal udržet klidný hlas.</p>

<p>„To nic. Máte pravdu. Já… k čertu se mnou, ale tohle Viktorii udělat nemůžu. <emphasis>Nesmím</emphasis> to udělat. Za žádnou cenu.“</p>

<p>Gleasonova úleva byla jenom krátká, prosycená hořkostí.</p>

<p>„Takže?“ nadhodil opatrně. „Jaké jsou vaše rozkazy?“</p>

<p>„Prozatím žádné,“ Georg zavřel oči. „Zůstanu prostě v paláci. Nevydám žádné prohlášení… ještě ne. Reportéři můžou zpovídat lidi z ambasády, ať klidně řeknou všechno, co vědí. Andrej Korwarian se rozhodl přerušit s námi diplomatickéstyky, bez udání důvodu. Můžou spekulovat, jak chtějí, a parlamentu chvíli potrvá, než se k něčemu rozhoupe.“</p>

<p>Generál kývl, pro začátek to stačilo.</p>

<p>„Musím ale najít rodiče Eileen Gradové. Zjistit, kde jsou, a jet za nimi. Těm to musím říct osobně. Že byla zabita omylem… během náhodně vyvolané přestřelky.“</p>

<p>Gleason neodpověděl – odpor, který Georg cítil sám k sobě, se z té věty přímo valil.</p>

<p>„Potom si musíme sednout a dořešit detaily. Vy, já… a Michail Petrov. Toho jsem měl víc poslouchat. Musím s ním mluvit co nejdřív.“</p>

<p>V té chvíli podlahou otřásl náraz – loď dosedla na povrch.Georg Talminis rychle vstal a generál ho napodobil. Přitom bezděčně pohlédl na dopis ve svých rukou a překvapeně strnul.</p>

<p>Písmo, před několika minutami pouze bledé, skoro zmizelo. Text už byl nečitelný úplně, generál jen tu a tam rozeznal obrys nebo smyčku písmene, a i ty se vytrácely, zbyl jen obdélník bílého papíru. Zřejmě nějaký špionážní inkoust. Mizení muselo začít, jakmile viridianský král otevřel pouzdro, možná vlivem světla… Norbert Gleason se trpce ušklíbl.</p>

<p>Algorský císař skutečně neponechával nic náhodě.</p>

<p>*</p>

<p>Pět kroků dopředu. Zastavit u zdi. Otočit. Pět kroků zpátky.</p>

<p>Seržant Beck už takhle rázoval dvanáct minut. Aby se uklidnil, začal po prvních deseti otočkách své kroky počítat. Pak toho zase nechal, protože to vůbec nepomáhalo. Co chvíli se poškrábal pod límcem civilní košile s krátkými rukávy a kýčovitě barevným vzorem. V životě nevěřil, že tenhle dárek od matky někdy vezme na sebe, natož na audienci ke králi. A to se na tuhle chvíli v duchu připravoval už čtyři nekonečné dny.</p>

<p>Dokončil další otočku a v té chvíli se zdobené dveře na protější straně předpokoje otevřely.</p>

<p>Jinak se neozvalo nic. Nestál tu sluha, který by ho formálně pozval dál, jako tomu bývalo v normálnějších časech, ale seržant nečekal, rychle vešel do salonku a nechal dveře, aby se za ním automaticky zavřely.</p>

<p>Georg Talminis seděl za svým stolem, zatímco křeslo pro návštěvy zabral Norbert Gleason. Generál měl hlavu upnutou v bílém fixačním límci a uniformu zmačkanou, jako by se ještě ani nestihl převléknout, nicméně král vypadal normálně, snad jen trochu bledý. Beck ucítil navzdory všemu úlevu.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se formálně. „Seržant Martin Beck. Hlásím se na váš rozkaz.“</p>

<p>Gleason zvedl pobaveně obočí – až dosud neviděl Becka jinak než v uniformě –, ale Georg Talminis žádný údiv neprojevil.</p>

<p>„Děkuji!“ zavrčel. „To je od vás pěkné, seržante Becku, jenomže já nechtěl vás. Chtěl jsem mluvit s Michailem Petrovem.“</p>

<p>Beck rychle vydechl. „Odpusťte, Vaše Veličenstvo, ale přál jste si mluvit s ředitelem naší tajné služby. Pan Petrov není přítomen, takže právě teď jsem jím já.“</p>

<p><emphasis>Ještě asi půl hodiny.</emphasis></p>

<p>„To chcete říct, že ředitel někam odjel? A kam, sakra?!“</p>

<p>Georgův hlas jasně prozrazoval jeho náladu a Beckovy obavy vzrostly. Vzal to radši stručně.</p>

<p>„Na Menabaran.“</p>

<p>Talminisovy ruce na stole sebou škubly.</p>

<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis>“</p>

<p>Z jeho tónu seržantovi naskočila husí kůže. Blesklo mu hlavou, že takhle asi vypadá rozlícený algorský císař, a rychle promluvil.</p>

<p>„Ředitel Petrov mne pověřil, abych vám tlumočil zprávu, pouze ústně, pane. Mám vám říct, že zjistil, k čemu vás přemluvil Avrian Dann během návštěvy tady, a pokud se vrátíte bez lady Viktorie, i jak to nejspíš dopadlo. Mám vám říct, že odjel na Menabaran bez vašeho svolení, aby získal náskok, než tam loď s vaší sestrou dorazí, a mohl udělat něco, čím situaci Jejího Veličenstva změní.“</p>

<p>Zavládlo ticho. Georg Talminis zíral do Beckova obličeje, jako by nechápal, co říká, ale Norbert Gleason vyprskl smíchy. Jen na okamžik, vzápětí bolestí zkřivil tvář a ruka mu vylétla ke krku.</p>

<p>„Ten mizera!“ vypravil ze sebe. „Kde… jak to zjistil?!“</p>

<p><emphasis>To nechtějte vědět.</emphasis></p>

<p>„Nevím přesně, pane. Myslím, že od někoho z menabaranské ambasády, kdo tu akci zajišťoval.“</p>

<p>„Tuším, koho myslíte,“ Georg přivřel oči. „S panem Eddym bych si také moc rád popovídal!“</p>

<p><emphasis>Na to bys potřeboval lopatu.</emphasis></p>

<p>„Lituji, Veličenstvo. Ten už také není přítomen.“</p>

<p>„Jistě. Nejspíš skočil do lodi, sotva jsem odletěl.“</p>

<p>Georg si naštěstí Beckova slova vyložil po svém, a pokud snad Gleasona napadl <emphasis>správný</emphasis> výklad, k seržantově nemalé úlevě mlčel. Král se zadíval z okna, kde se odpoledne zvolna měnilo v podvečer, a po chvíli zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Dobře. Pan Petrov se rozhodl být iniciativní. Nemůžu se zlobit, kdybych… no, to už je jedno. Co přesně má ale v úmyslu? Co vám ještě řekl?“</p>

<p>Beck se bolestně usmál – konečně mohl říct úplnou pravdu.</p>

<p>„Nevím, Veličenstvo, naznačil mi to jenom v hrubých rysech. Myslím, že má na Menabaranu nějaké kontakty ještě z doby, kdy tam byl jako agent. Chce je obnovit, zjistit, co můžou vypátrat o tom, kde drží vaši sestru. Pak asi uvidí. Ať se stane cokoliv, na konzultace nebo posílání rozkazů z Viridianu a zpět nebude čas, takže ředitel od vás žádá povolení jednat dle uvážení.“</p>

<p><emphasis>Nežádá, je mu to fuk. Jenomže mně ne.</emphasis></p>

<p>„Chce, abych za ním přijel na Menabaran hned, jak vám doručím tuhle zprávu, protože potřebuje vědět, jak to na Algoru dopadlo. A pokud to skončilo, jak myslí, prosí vás, abyste mu sdělil, jak se hodláte zachovat.“</p>

<p><emphasis>Neprosí, to je mu fuk taky. Ale já bych to rád věděl.</emphasis></p>

<p>Georg Talminis znovu chvíli mlčel. Potom pokrčil rameny.</p>

<p>„Nakonec na tom už nesejde – ano. Na Algoru to dopadlo víceméně tak, jak Petrov předpokládá. Vojáci, které mi Dann dal na záchranu Viktorie, ji unesli a mě tam nechali. Zabili plno lidí… včetně Eileen. Korwarian nás pak s celým vyslanectvím vyhostil a napsal mi, že pokud pravda o té věci vyjde najevo, pomstí se celému Viridianu. Takže je zřejmé, jak se hodlám <emphasis>zachovat</emphasis>.“</p>

<p>Georgův hlas zněl příliš unaveně, aby sarkasmus poslední věty zapůsobil správně. Beck se chtěl vyptávat dál, ale rozmyslel si to. Petrovovi na detailech stejně nezáleželo, zajímal ho jen výsledek, a on už cestou do paláce slyšel zprávy o smrti Eileen Gradové. Věděl, že poslední dobou hrála v králově životě značnou roli; tahle rána musela bolet, a brzy do ní začnou lidé sypat sůl po hrstech. Beck opravdu nechtěl být tím, kdo –</p>

<p>„Vy tedy odlétáte na Menabaran? Hned teď, proto tenhle váš <emphasis>neformální úbor</emphasis>?“</p>

<p>Gleasonův hlas přerušil seržantovi myšlenku.</p>

<p>„Ano, pane,“ potvrdil. „Ředitel mi zařídil krytí, mám lístek na trajekt za dvě hodiny.“</p>

<p>Detaily toho krytí se pevně rozhodl nerozvádět a generál znovu zvedl obočí.</p>

<p>„A on sám už odletěl? Je ředitel rozvědky, bývalý agent,určitě ho mají na nějakém seznamu. Dokázal si to zařídit takhle rychle? Jak vlastně cestoval?“</p>

<p>Beck se donutil křivě usmát. „V nákladním kontejneru, pane.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>Tentokrát se zatvářil užasle i Georg Talminis.</p>

<p>„Ano, pane. Sám jsem ho tam zamkl. Prý je to nouzový kanál, který občas používal pro naše lidi. Má na kosmodromu v Artipoli někoho, kdo kontroluje kontejnery, které přijdou od jisté firmy. Když mají správné označení, podívá se dovnitř a vyzvedne, co tam najde… nebo koho.“</p>

<p>Gleason znovu vypadal pobaveně.</p>

<p>„Naše rozvědka je flexibilnější, než jsem si myslel, pánové.“</p>

<p><emphasis>Kdybyste jenom tušili, jak moc.</emphasis></p>

<p>Přesto Beck pocítil obavy. Po té akci s Eddym se Petrov ani nevyspal. Beck ho zavezl domů, kde proběhla krátká porada, pak si sbalil pár věcí a ještě před úsvitem byli na kosmodromu. Přitom rozhodně nebyl v pořádku a v tom kontejneru může sedět kdovíjak dlouho. Becka náhle napadlo, co se stane, když po otevření najdou jenom mrtvolu…</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, prosím, dovolte mi odejít. Musím si ještě před odletem zařídit pár osobních věcí.“</p>

<p><emphasis>Nechtěj vědět jakých.</emphasis></p>

<p>Georg Talminis se otočil od okna. Tentokrát měl hlas pevný.</p>

<p>„Jistě, seržante. Vyřiďte panu Petrovovi, že má můj souhlas udělat všechno, co uzná za vhodné, pokud dostane Viktorii z rukou těch lidí, dokonce i kdyby to bylo zpátky na Algor. Nezajímá mě, koho na Menabaranu podplatí, podvede nebo třeba zastřelí. Pokud uspěje, nechci nic vědět, nebudu se na nic ptát. Avrian Dann mě zradil, nechal unést Viktorii, zabít její ochranku, porušil Chargraffovy úmluvy… pro mě je teď Menabaran horší nepřítel než Algor. Ať pan Petrov jedná podle toho.“</p>

<p>O Chargraffových úmluvách seržant nikdy neslyšel, ale bylo mu jedno, co to je za politiku, jenom zaraženě mlčel. Že někdy uslyší krále mluvit takhle… na Algoru to muselo být opravdu zlé.</p>

<p>„Rozkaz, Veličenstvo,“ potvrdil rázně.</p>

<p>„Dobrá, můžete jít.“</p>

<p>Seržant se rozloučil úklonou.</p>

<p>Pocit úlevy byl nádherný, bohužel nevydržel ani na půl cesty z paláce. Protože na to, co ho čekalo teď, se těšil snad ještě méně než na rozhovor s Georgem Talminisem.</p>

<p>Beckovo vznášedlo stálo u chodníku pár kroků od brány. Žena na sedadle spolujezdce, oblečená v elegantních bílých šatech, na něj trpělivě čekala. Kaštanové vlasy měla rozpuštěné, byla lehce nalíčená a velké hnědé oči nechtěně přitahovaly Beckův pohled. Rychle si připomněl okolnosti prvního setkání a odvrátil se.</p>

<p>„Tak jak?“ zadívala se na něj, když s kamenným výrazem nasedal.</p>

<p>„Hotovo,“ odvětil stručně. „Ředitel měl pravdu, vlastně ve všem.“</p>

<p>Nehodlal to rozvádět, naštěstí jí to zřejmě naprosto stačilo.</p>

<p>Natáhl se pro formulář připravený na palubní desce a rychle ho podepsal – pravomoci ředitele viridianské rozvědky právě přešly na kohosi jménem Robert Rochemore. To jméno mu nadiktoval Petrov, přestože Beck žádného Rochemora neznal, neměl tušení, kdo to je, a v seznamu zaměstnanců ho nikdy neviděl. Ušklíbl se, že by další utajený příbuzný?</p>

<p>„Takže podle plánu,“ konstatovala. „Ta košile ti padne.“</p>

<p>Na tom, že si budou tykat, se dohodli už cestou k paláci. Beck chápal, že je to nutné, ale kdykoli ho tak oslovila, stejně cítil, jak mu nálada klesá o desetinu stupně. Teď už se neudržel.</p>

<p>„Vážně musíme cestovat <emphasis>takhle</emphasis>?“ hodil formulář zpátky a prudce se rozjel. „Když se Petrov mohl nechat poslat na Menabaran v kontejneru, proč nemůžeme i my? Netvrď mi, že nemáme jiný podobný kanál, jak se tam dostat.“</p>

<p>„Nemáme,“ odvětila vážně. „Měli jsme jich několik, ale všechny postupně odřízli, a Michail tam chce někoho legálně. On sám bude mít hodně svázané ruce právě proto, že přijel tajně.“</p>

<p>Dávalo to smysl, ale Beckovi se na tom stejně něco nezdálo, zlý pocit, který nedokázal pojmenovat, protože mu táhlo hlavou příliš mnoho věcí.</p>

<p>„Na kolika takových akcích jsi byla?“ promluvil opatrně. „Myslím mimo Viridian.“</p>

<p>Kupodivu odpověděla bez váhání.</p>

<p>„Na třech. Dvakrát na Menabaranu, jednou na Algoru.“</p>

<p>Překvapeně se na ni zadíval, až přestal na chvíli sledovat silnici.</p>

<p>„Na Algoru?“</p>

<p>„Ano,“ kývla. „Žádná sláva, ale Menabaran byl horší.“</p>

<p>„Horší kvůli jejich bezpečnosti?“</p>

<p>„Ne úplně… to poznáš. Ale klid. Zvládneme to.“</p>

<p>Usmála se. Nejspíš ho chtěla povzbudit, ale úleva se nedostavila ani v nejmenším, navíc už před sebou spatřil bílé zdi vysoké budovy kosmodromu.</p>

<p>„Aspoň jsme to nemuseli takhle vytrubovat. Fajn, zastupoval jsem ředitele naší rozvědky. I když jsem se neukazoval, chápu, že to možná vědí, že můžou mít moje jméno i ksicht někde v databázi, takže tohle… <emphasis>krytí</emphasis> je nutné. Ale úřední záznamy vozí vládní kurýr k synchronizaci denně, ta zpráva se tam dostane dřív než my. Sama jsi říkala, že v Artipoli je všechno propojené, takže účel to splní. Vážně bylo třeba to dávat do novin <emphasis>tady</emphasis>?!“</p>

<p>Seržanta skutečně žádný rozumný důvod nenapadal – tedy kromě podezření, že šlo o další ukázku Petrovova humoru.</p>

<p>„Mluvíš, jako bys spáchal bigamii,“ namítla prakticky. „Přece jsi svobodný, tak v čem je problém?“</p>

<p><emphasis>V mojí matce!</emphasis></p>

<p>Beck to skoro odsekl nahlas, ale kousl se do rtu – ne, skutečně nehodlal popisovat nářky, kdy už si najde ženu, které poslouchal, kdykoli o víkendu přijel na návštěvu. Jenom doufal, že matka to oznámení ve Večerníku přehlédne a že ho neuvidí ani nikdo z těch několika kamarádů nebo bývalých kolegů ze služby, aby jí to dali vědět.</p>

<p>„Zapomeň na to,“ ucedil s nádechem rezignace. „Žádný problém.“</p>

<p>Odpovědi se samozřejmě nedočkal.</p>

<p>Zamířil k otevřenému parkovišti před kosmodromem a Alina Petrovová, už pět hodin a padesát minut Alina Becková, předvedla další úsměv.</p>

<p>„Jestli tě to uklidní, až se vrátíme, nebudu mít žádné námitky proti rozvodu, ani nebudu chtít výživné. Teď se snaž tvářit zamilovaně – vyrážíme přece na svatební cestu!“</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>„Ačkoli nejhorší snad už přešlo, situace je pořád vážná. Jsou to nejtěžší protimenabaranské nepokoje od osamostatnění Newellu. Dostal jsem tři nóty z newellského Senátu požadující vyšetření té události. Tohle už není věc, která jenom tak vyšumí, pánové.“</p>

<p>Menabaranský velvyslanec na Newellu Dominic Enriquez, narychlo odvolaný ke konzultaci domů, ani neskrýval obavy, jaké reakce jeho zpráva vyvolá. Na stole mezi datovými záznamníky leželo i pár listů tmavého newellského papírus pečetěmi diplomatické pošty a Erich Ferrer postřehl, že velvyslanec každou chvíli zabloudil pohledem k čelu stolu, kde seděl Avrian Dann. Premiér vypadal znuděně, ale Ferrer přesto instinktivně cítil napětí. Poslední věta ovšem směřovala na něj a ministr policie pokrčil rameny.</p>

<p>„Jaké dodali důkazy? Loď, které se ani nedokázali dostat do palubního počítače. Fotky jedné mrtvoly. Co máme asi s tímhle vyšetřovat? Osobně jsem mluvil s ředitelem GenetiXu. Kategoricky popírá, že by ta loď byla jejich nebo že toho člověka mají v databázi. Pro GenetiX pracuje osm tisíc lidí jen tady v Artipoli. Mám je snad začít obcházet po jednom, jestli ho náhodou neznali? A falešnou registraci lodi si dnes obstará každý zkušenější pašerák, to by na Newellu měli vědět nejlíp.“</p>

<p>„Já vám nic nevyčítám,“ velvyslanec učinil omluvné gesto. „Nicméně <emphasis>něco</emphasis> jim říct musíme. Aspoň trochu tu situaci uklidnit, vydat prohlášení… pane premiére?“</p>

<p>Dotaz zněl téměř vystrašeně. Avrian Dann netečně přikývl.</p>

<p>„Pravda. Pošlete jim odpověď, že incident bude vyšetřen se vší pečlivostí hned, jak budou podezřelé teroristky Nikola a Natalie Vanbergovy vydány zpět na Menabaran, aby mohly být v té věci vyslechnuty. Do té doby je nám líto.“</p>

<p>Enriquez sevřel rty. „To nedoporučuji, pane premiére. Nebo alespoň ne tímto tónem.“</p>

<p>„Ano?“ po Dannově tváři se mihl úšklebek. „Pročpak?“</p>

<p>„Sestry Vanbergovy měly být <emphasis>cílem</emphasis> toho útoku. Na Newellu panuje silné přesvědčení, že to byla tajná korporátní, nebo dokonce vládní operace. I milice tuhle verzi šíří: že z Menabaranu poslali ty muže, aby je zabili nebo unesli zpátky přes hranici a zastrašili tím další uprchlíky. Když začneme požadovat jejich vydání, jen to bude znít jako potvrzení těchto teorií, nabí…“</p>

<p>„No a co?“ úsměv se z Dannovy tváře vytratil. „Když si ta newellská pakáž skrývá zločince, ať se připraví, že občas ponesenásledky. Kdo lehá se psy, chytí blechy. A jejich nóty? Když budu chtít, zpřísním embargo proti Newellu tak, že budou <emphasis>prosit</emphasis>, aby ty dvě mohli poslat zpátky zabalené a převázané mašlí! A každého smradlavého emigranta, pašeráka a dezertéra, co odsud utekl, hned za nimi! Na Newellu zapomínají moc rychle, kde je jejich místo, ať si dají pozor, abych jim ho neukázal! Tak! Tohle jim odpovězte na jejich nóty! <emphasis>Doslova!</emphasis>“</p>

<p>Teď už Avrian Dann řval. Velvyslanec jen polykal nasucho a Erich Ferrer se rychle rozhlédl kolem oválného stolu. Kromě nich se uzavřeného zasedání Bezpečnostního výboru zúčastnil ještě generál Qillas za štáb, ministr obrany Hamilton a ministr národní bezpečnosti Timons. Ten jediný vypadal při pohledu na běsnícího premiéra spokojeně. Ostatní měli jen strach. Všichni Danna znali, věděli, že v takové chvíli stačí špatné slovo a dotyčný se může loučit s úřadem. Nebyla žádná náhoda, že ministr zahraničí Klose, Dannův oddaný patolízal, na tohle zasedání nedostal pozvánku.</p>

<p>„Dobrá,“ promluvil Henrik Qillas klidným hlasem. „Diplomatické tanečky, při vší úctě, se mě netýkají, ale asi by se hodilo zpřísnit bezpečnostní opatření aspoň v naší soustavě, ne-li na celém menabaranském území. Nerad bych viděl nějakého blázna z milice, jak se vyhodí do povětří uprostřed Artipole nebo to napálí s lodí do některého našeho majáku.“</p>

<p>„To je pravda,“ souhlasil ministr obrany. „Musíme počítat s možnou odvetou…“</p>

<p>„Ne!“ Dannův hlas ho přerušil. „Nehodlám ukazovat, že máme z těch vandráků strach, ani té věci přidávat váhu. Bezpečnostní opatření zůstanou na běžné úrovni. Velvyslanec Enriquez odpoví na jejich protesty, a dál už o tom nechci slyšet. I tohle zasedání bylo víc, než si ta věc zasloužila – hotovo!“</p>

<p>Ferrerův pohled rychle zalétl k ministrovi národní bezpečnosti. Čekal, že začne protestovat, on jako jeden z mála měl pozici dost pevnou, aby si to mohl dovolit. Jenomže Timons místo jakéhokoli odporu jen přikývl.</p>

<p>„Jak si přejete, pane premiére.“</p>

<p>Premiér se zvedl z křesla, ostatní ho napodobili. Dann místo pozdravu na rozloučenou jen mávl rukou, jako by odháněl otravný hmyz, a všichni se klidili z místnosti. Dominic Enriquez odcházel poslední, se sklopenou hlavou.</p>

<p>Avrian Dann myslel vážně každé slovo, i když zuřil. Nepochybně si najde čas Enriquezovu odpověď ještě před odesláním přečíst, a běda, jestli nebude znít, jak chtěl. Ferrer byl upřímně rád, že není v jeho kůži. On to měl jednodušší. Stačilo dělat to, co jako ministr policie dělal poslední dobou čím dál častěji: nic.</p>

<p>Postřehl pohled Henrika Qillase a rychle se vrátil do reality.</p>

<p>Generál opustil místnost. Erich ještě minutu počkal, předstíral procházení zpráv, než čtečku i záznamník vypnul, strčil pod paži a vyšel ven. Na chodbě zahnul doprava, jen pár desítek kroků k pánským toaletám.</p>

<p>Naštěstí tu bylo prázdno. Generál pro jistotu otevřel dokořán všechny kabinky a teď přecházel sem a tam před vyleštěnými pisoáry. Když ministr policie vešel, věnoval mu zamračený pohled.</p>

<p>„Je vám to snad jasné, ne?“ vypálil. „Ta loď <emphasis>byla</emphasis> z GenetiXu. Byli to jejich žoldáci a letěli oddělat ty dvě ženské, aby nemohly mluvit o DiaVision a Prestonově vraždě. Jenom pro jistotu, ani na Newellu jeden nikdy neví, kdo může poslouchat.“</p>

<p>Ferrer o tom vlastně doteď moc nepřemýšlel, ale jak to generál shrnul, mohl jen přikývnout.</p>

<p>„Nejspíš máte pravdu.“</p>

<p>„Nejspíš?“ Qillas si odfrkl. „Ale ta bezpečnost je chyba! Myslíte, že když dala milice posledních pár let pokoj, tak budeme mít štěstí napořád?“</p>

<p>„To je vážně divné,“ souhlasil Ferrer zamyšleně. „Dann tyhle věci obvykle nepodceňuje a Timons je paranoik. Nechápu, proč mlčel. Ledaže…“</p>

<p>„Ledaže co?“ Qillas postřehl, jak zaraženě se ministr policie náhle zatvářil.</p>

<p>„Ledaže s tím počítají,“ Ferrer se zadíval do generálova obličeje. „Dann provokuje Newell už skoro systematicky, co když <emphasis>chce</emphasis>, aby k nějakému útoku došlo? Aby měl záminku.“</p>

<p>„Záminku pro co?“ Qillas přivřel oči. „Snad nemyslíte invazi? To… to by byla hrozná pitomost!“</p>

<p>„Proč? Flotila by to přece zvládla, ne?“</p>

<p>„Ano, ale co pak? Dobýt něco je jedna věc, ale víte, jak vypadá Newell? Hory plné jeskyní tak hlubokých, že tam nevidí ani nejlepší senzory, tisíce úkrytů, kde se schovat. A každý pitomý dědek nebo bába má pod postelí flintu a nenávidí Menabaran. Ta okupace by byla noční můra, nechat je tenkrát jít si po svých bylo nejlepší rozhodnutí, co jsme po válce udělali.“</p>

<p>„Já se nehádám,“ Ferrer se ušklíbl. „Jenom doufám, že na Newellu nikomu nerupnou nervy.“</p>

<p>„Hm… a co vy?“ Qillas přejel ministra zkoumavým pohledem. „Co vaše nervy?“</p>

<p>Od rozhovoru v putyce v Uličkách se neviděli a generál si musel přiznat, že v posledních týdnech sám nespal úplně dobře. Ministr policie byl lano, které drželo nad vodou i jeho, a jediný důvěryhodný informační zdroj, jaký ve Vládní věži měl. Kdyby se složil, následky nechtěl ani domyslet.</p>

<p>Naštěstí vypadal Ferrer vcelku zdravě, upraveně i střízlivě. Na generálovu otázku se nevesele zasmál.</p>

<p>„Držím se,“ ujistil ho. „Už i s tou zatracenou ženskou zvládnu být v jedné místnosti, aniž bych myslel jenom na to, jestli mi nezakroutí krkem.“</p>

<p>„To je dobře. Zkusil jste ji pozvat na rande?“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>

<p>„Jenom návrh,“ generál pokrčil rameny. „Nepřítele je třeba poznat co nejblíž.“</p>

<p>„Vtipné,“ zavrčel Ferrer. „<emphasis>Takhle</emphasis> pevné nervy zase nemám – ani chuť lézt Dannovi do zelí.“</p>

<p>„Myslíte, že oni dva…“</p>

<p>„Nedivil bych se při tom, jak vypadá jeho manželství. Můžete to klidně zkusit sám. Moc rád si vyslechnu vaše hlášení z toho <emphasis>průzkumu nepřítele</emphasis>.“</p>

<p>Venku na chodbě se ozvaly kroky a generál tak odpověď omezil na ošklivý pohled. Ministr si naopak uvědomil, jak dlouho už tu jsou.</p>

<p>„Dobrá,“ přikývl rychle. „Máte číslo toho komunikátoru, co jsem vám poslal?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Když bude třeba, spojíme se tak. Nic jiného nepoužívejte, Timons má prý napíchnutou polovinu Věže, a bůh ví, kdo tu druhou. Na shledanou – odejděte pět minut po mně!“</p>

<p>„Že vás tohle baví,“ zahučel generál, ale to už ministr policie vyklouzl ze dveří.</p>

<p>Chodba byla prázdná a Ferrer si dovolil vydechnout. Qillas se zřejmě choval rozumně a on v posledním týdnu konečně získal dojem, že začíná zvládat všechno, co se na něj přivalilo. Koneckonců znamenalo to jen trochu lhaní, přetvařování a zapírání navíc. Jedním slovem – politiku.</p>

<p>Kromě toho začínal pomalu stavět svou soukromou obrannou zeď, nebo spíše pojistku z dokumentů, které lovil v archivech coby Ernesto Pargena. Pečlivě vybíral nejkřiklavější ukázky propojení Druhého hlasu s korporací <emphasis>GenetiX</emphasis> i případy nejpodezřelejších incidentů, a sestavoval jeden velký, čím dál šťavnatější spis. Ferrer si nedělal iluze. Kdyby s tím vyšel na veřejnost, stranu by to možná položilo, ovšem jeho by to stálo krk, protože by bylo ihned jasné, že je buď autorem sám, anebo to udělal někdo z jeho úřadu. Na druhou stranu, pokud by šel ke dnu tak jako tak, mohl aspoň potopit celou loď… nebo bude brzy moci. Pár věcí mu ještě chybělo, hlavně z doby, než Avrian Dann –</p>

<p>„<emphasis>Promiňte, pane ministře.</emphasis>“</p>

<p>Ferrer leknutím přímo nadskočil – zahnul za roh a prakticky vrazil do Luciany, která přicházela z opačné strany. Záznamník i čtečka mu vyklouzly a skákaly po podlaze. Ministr se rychle sehnul a začal je sbírat, jen aby mohl dostat obličej mimo její pohled.</p>

<p>„Ksakru, jak to děláte, že chodíte takhle tiše?“</p>

<p>Sotva tu větu dořekl, už toho litoval. Cítil, jak ho v žaludku mrazí.</p>

<p>„Nevím,“ odvětila klidně. „Dovolíte?“</p>

<p>Sehnula se, sebrala záznamník a podala mu ho.</p>

<p>„Díky,“ zamumlal Ferrer. Když si tenký přístroj bral, zadíval se zblízka na její ruce, štíhlé, s dlouhými prsty a upravenými nehty. Jak jimi mohla někomu zlomit vaz…</p>

<p><emphasis>Dost!</emphasis></p>

<p>Ministrův pud sebezáchovy škubl za záchrannou brzdu a přepnul mozek do módu <emphasis>stranická tisková konference</emphasis> – v němby se dokázal přátelsky culit i na celý kmen rozlícených lidojedů.</p>

<p>Zadíval se Lucianě přímo do tmavých očí a usmál se.</p>

<p>„To nic, moje vina. Jdete za panem premiérem?“</p>

<p>„Ano,“ přikývla. Ferrer za chladným výrazem jasně cítil ostrou, pronikavou pozornost, stejnou, jakou často vídal u Avriana Danna. Nebylo divu, že si rozuměli, napadlo ho, dva stejní žraloci.</p>

<p>„Opatrně,“ naznačil spiklenecký úsměv. „Nemá dobrou náladu.“</p>

<p>„Chápu,“ přikývla, i když nevypadala překvapeně, natož nervózně. „Děkuji.“</p>

<p>Ferrer si přitáhl kravatu a šel dál s nepříjemným pocitem, že musí ještě trénovat. Luciana pokračovala cestou zpět do zasedací místnosti.</p>

<p>Avrian Dann stále seděl u stolu nad kopií zprávy Dominika Enriqueze. Když Luciana vešla, změřil si ji pohledem, ale nepromluvil. Zůstala stát na opačné straně stolu, zatímco on pomalu klepal prstem na obrazovku a obracel stránky.</p>

<p>Mrtvé ticho se prodlužovalo.</p>

<p>„Nuže, Avriane?“ promluvila Luciana. „Tvůj ministr policie mě upozornil, že se zlobíš. Pokud ano, neměl bys hněv potlačovat. Není to zdravé.“</p>

<p>Jestliže v tom byla ironie, premiér ji nepostřehl. Bez úsměvu se narovnal a hodil čtečku přes stůl. Ať náhodou, nebo jeho obratností doklouzala po zrcadlově lesklé desce k Lucianě a zastavila se na samém okraji.</p>

<p>„Četla jsi tohle?“</p>

<p>„Ovšem.“</p>

<p>Luciana se ani nepokusila na obrazovku podívat.</p>

<p>„To je všechno, co mi k tomu řekneš? <emphasis>Ovšem?</emphasis>“</p>

<p>„Co víc bys chtěl slyšet, Avriane? Ta akce nedopadla nejlépe, uznávám. Přesto nakonec posloužila tvým zájmům, to přece chápeš.“</p>

<p>Dann zvolna opřel dlaně o stůl a vstal.</p>

<p>„Ano, chápu. Proto, a jenom proto, to přejdu. Jestli ale tomuhle říkáš <emphasis>nedopadlo nejlépe</emphasis>, máš asi otřes mozku. Ode dneška mi budeš předkládat ke schválení každou akci, do které budeš chtít zapojit ty kreatury z S-19, a to předem. S melouchy GenetiXu za mými zády je konec. Mluvím dost jasně?“</p>

<p>Dvouvteřinová odmlka. Chladný, soustředěný pohled.</p>

<p>„Ano, Avriane.“</p>

<p>„A ruce pryč od Newellu. Na tohle zatím nejsme připravení, a ty to víš. Pokud chceš tak moc Natalii Vanbergovou – i když podle mě tě kouše paranoia – musíš chvíli počkat. Potom si ji můžeš chytit a třeba rozpitvat jako žábu, ale zatím to necháš plavat. Rozumíš?“</p>

<p>„Ano, Avriane.“</p>

<p>Dann se na ni díval… a neviděl nic. Občas se mu dařilo, anebo měl aspoň ten dojem, nahlédnout pod povrch, vycítit, nač Luciana myslí nebo co chce, tak jako to uměl u ostatních. Jenže poslední dobou, snad co si pořídila ten <emphasis>chameleonský</emphasis> obličej, to šlo čím dál hůř. Myslel si, že když ji bude mít u sebe, líp ji pozná. Děl se ale pravý opak. Jen se před ním pevněji uzavírala.</p>

<p>Musel uznat, že ho tím ještě víc přitahuje. Věřil, že když chce, zvládne si omotat kolem prstu každou ženu. Většinou to stejně byly jenom ambiciózní nány nebo nazdobené coury jako Violet, která zázračně spojovala obě tyto kategorie. Ovšem Luciana byla jako pevnost – přesně taková, po jaké v koutku duše touží každý dobyvatel.</p>

<p>Možná to chtělo zkusit jinak. Namísto oťukávání hezky přímý útok. Uvidí se, jestli –</p>

<p>Ozvalo se zazvonění komunikátoru.</p>

<p>Dann ten zvuk znal, byl Lucianin. Nikdy do něj nemluvila, komunikovala jen textovými zprávami, a možná ani to ne – párkrát zahlédl znaky, které se na obrazovce objevovaly, a nepřipomínaly žádné písmo, jaké kdy viděl. I teď na přístroj jen krátce pohlédla a zadívala se zpět na něj.</p>

<p>„Dobré zprávy, Avriane. Náš host se právě probudil.“</p>

<p>Menabaranský premiér na okamžik strnul. Pak se začal usmívat – všechny dnešní mrzutosti byly zapomenuty.</p>

<p>„Výborně!“ luskl prsty. „Je čas uvítat státní návštěvu.“</p>

<p>*</p>

<p>Barvy a zvuky. Rozmazané obrysy tváří, záblesky světel, ozvěny hudby, střelby i křiku. Ve zběsilém kaleidoskopu se míhaly kolem ní a Viktorie se marně snažila některou uchopit, než se všechno propadlo do tmy. Pak, pomalu a jaksi neochotně, se světlo vrátilo. Pronikalo jí skrz zavřená víčka, dokud si neuvědomila, že je vzhůru, a neotevřela oči.</p>

<p>Šedý strop. Viktorie se na něj pár vteřin nechápavě dívala, než opatrně zatápala rukama kolem sebe a posadila se. Postel, v níž ležela, byla měkká, ale přesto ji bolelo celé tělo, v hlavě jí bušila tepavá bolest a ze žaludku do hrdla stoupal pocit nevolnosti.</p>

<p>Navíc si uvědomila, že tuhle místnost nezná.</p>

<p>Nebyla to její ložnice v paláci, ani ošetřovna doktorky Tanelové. Malá místnost, kde jediným nábytkem byla postel a skříňka u zdi, vlastně vůbec nevypadala algorsky.</p>

<p><emphasis>Kde to jsem?!</emphasis></p>

<p>Viktorie si pokusila vzpomenout, co probuzení tady předcházelo – a povedlo se jí to okamžitě.</p>

<p>Tank s prostřelenou hlavou, hroutící se k zemi u jejích nohou.</p>

<p>Matt Reed s rozstříleným hrudníkem, cizí žena v tratolišti krve. Georgův strážce s tak klidným výrazem, když tiskl spoušť…</p>

<p>Viktorie se zajíkla. Ústa měla náhle plná něčeho odporného. Vyskočila a málem upadla, vrávorala k nejbližším dveřím, ačkoli netušila, kam vedou, chytala se stěny, napůl v panice.</p>

<p>Za dveřmi byla naštěstí koupelna. K umyvadlu s lesklým čidlem místo kohoutku to stihla v poslední chvíli. Nevěděla, jak dlouho to pak trvalo, i když v žaludku měla jenom pálícíšťávy. Nakonec pustila vodu a strčila pod studený proud tvář, bez ohledu na účes, bez ohledu na všechno.</p>

<p>Po pár dalších minutách se třásla už jen chladem a podlaha pod jejíma nohama se konečně přestala točit. Viktorie se narovnala a zadívala do zrcadla nad umyvadlem. Žena, která na ni zírala, připomínala vyděšenou zmoklou slepici.</p>

<p>Otevřela skříňku vedle. Kromě obvyklých věcí tam stála tuba s nápisem <emphasis>Vortexil</emphasis>. Viktorie po ní natáhla ruku, ale zaváhala.</p>

<p>Ať byla kdekoli, skoro jistě to nebyl císařský palác, a kdo ví, zda to byl vůbec Algor. Brát si tu jakékoli léky nemusel být moc dobrý nápad, ať stálo na obalu cokoli. Na druhou stranu, kdyby ji chtěli otrávit, už to mohli udělat dávno. Teď potřebovala hlavně <emphasis>myslet</emphasis>.</p>

<p>Vyklepla z tuby jednu pilulku, zapila ji vodou a sáhla po hřebenu, aby uvedla svůj vzhled do jakž takž snesitelného stavu. Ne že by jí na tom momentálně tolik záleželo, ale rutinní činnost uklidňovala, pomáhala v soustředění.</p>

<p>Teprve teď jí došlo, že na sobě nemá svoje šaty, a dokonce ani prádlo. Oblečená byla ve volné blůze a kalhotách připomínajících pyžamo nebo ležérní domácí úbor. I boty a všechny její šperky byly pryč, včetně algorských klenotů od Andreje. Čím dál lepší…</p>

<p>Dokončila úpravu účesu, jak za daných okolností zvládla, a vyšla ven.</p>

<p>Prozkoumat tohle místo věru nezabralo dlouhou dobu. Obývací pokoj, kde ovšem nebyl ani terminál nebo holovize, pak ložnice, koupelna a toaleta. Úsporně tvarovaný nábytek bez jediné ozdoby, nikde ani květina ve váze. Žádná okna, jenom svítící panely na stěnách imitující sluneční světlo. Žádné vypínače, žádné ostré předměty, sklenice a láhev s vodou z pružného plastu. A samozřejmě dveře vedoucí ven zamčené.</p>

<p>Dvěma slovy: vězeňská cela.</p>

<p>Viktorie klesla na pohovku v obývacím pokoji. Tohle místo i její probuzení vyvolávalo pocit pochmurného <emphasis>déjà vu</emphasis>. Jenže když se takhle probrala naposled, alespoň tušila, kde je a kdo přijde. Tentokrát nevěděla ani to.</p>

<p>Nemohla dělat nic než čekat. Donutila se vrátit ke vzpomínkám, strávit představu mrtvého Tanka, umírajícího MattaReeda, i těch pár záblesků masakru, který na chodbě rozpoutali Georgovi strážci. To bylo snad nejhorší – pomyšlení, že její bratr se na tomhle podílel. Viktorie si neuměla představit důvod proč, co si myslel, že dělá – a vzápětí jí blesklo hlavou, co asi Andrej Korwarian udělal s ním.</p>

<p>Žili oba ještě vůbec? Co zbytek ochranky, co Vločka sama…</p>

<p>Znovu se roztřásla. Donutila se zatnout zuby, zavřít oči a nemyslet už na nic, jen čekat. Protože někdo přece <emphasis>musel</emphasis> přijít, nezavřeli by ji sem, aby ji nechali umřít hlady.</p>

<p>Devadesát minut uběhlo pomalu jako celá věčnost, když se náhle ozvalo zazvonění.</p>

<p>„Smím vstoupit, Vaše Veličenstvo?“</p>

<p>Hlas, který se ozval z nějakého neviditelného mikrofonu, byl mužský. Zněl mladě, uvolněně. Viktorie ho nepoznávala.</p>

<p>Krátce, zhluboka vydechla – bylo to tady.</p>

<p>„Dále!“ odvětila a snažila se, ať to nezní <emphasis>příliš</emphasis> stroze.</p>

<p>Dveře se otevřely. Chodba za nimi vypadala šedá, jednotvárná. Viktorie zahlédla obrys muže nehybně stojícího vedle dveří, zřejmě stráž. Vzápětí dovnitř vešel další muž. Pod paží nesl malou dřevěnou krabici, byl vysoký v dokonale padnoucím obleku, s černými, vzorně učesanými vlasy a modrýma očima. Viktorie se s ním nikdy nesetkala. Přesto ho poznala okamžitě.</p>

<p>„Pan Avrian Dann,“ promluvila pomalu. „Takže jsem na Menabaranu?“</p>

<p>Dannův úsměv byl vřelý, přátelský.</p>

<p>„Ano, Veličenstvo. Přišel jsem, abych vás zde uvítal a omluvil se za nepohodlí i nešťastné události, jež této chvíli předcházely. Zde,“ položil krabici před Viktorii na stolek. „Toto náleží vám, Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>Menabaranský premiér otevřel sponu a odklopil víko. Na černém sametu ležely vyskládané všechny šperky, které měla Viktorie na sobě během plesu, náhrdelník, čelenka, algorský i viridianský pečetní prsten.</p>

<p>„Vaše šaty byly bohužel příliš poškozeny, aby je bylo možné zachránit,“ dodal menabaranský premiér. „Pokud si ale budete přát, nechám vyrobit přesnou repliku.“</p>

<p>„Ne, to nebude nutné. Ty šaty byly plesové, už bych v nich nikam nešla. Přesto děkuji.“</p>

<p><emphasis>Děkuji mu za co?! Že mě tu drží zavřenou? Budu se vybavovat o šatech a špercích – kde je Andrej? Co je s Georgem?! Soustřeď se!</emphasis></p>

<p>Viktorie přemohla nával nervozity i nečekaného vzteku, na něj i na sebe. Pomalu zavřela krabičku.</p>

<p>„Mohl byste teď specifikovat ty <emphasis>nešťastné události</emphasis>, pane premiére?“</p>

<p>Avrian Dann se zatvářil ztrápeně.</p>

<p>„To asi zabere trochu času, Vaše Veličenstvo. Smím se posadit? Pokud byste si přála něco k pití, poručík Stone nás obslouží. Osvědčí se tak lépe než dosud,“ v hlase se mu ozval nádech kousavé jízlivosti.</p>

<p>„Zajisté,“ Viktorie přikývla ke křeslu. „Čaj?“</p>

<p>„Jak si přejete, Veličenstvo.“</p>

<p>Dann se posadil. Nepoužil komunikátor, přesto se dveře po chvíli otevřely. Muže v uniformě bez distinkcí, který vešel, Viktorie poznala okamžitě. Sevřel se jí žaludek, skoro se začala krčit, ale Stone jí nevěnoval jediný pohled. Mlčky položil podnos s konvicí a dvěma šálky na stůl a odešel. V té chvíli Viktoriidošel zvláštní rozdíl: když Stonea viděla s Georgem na Viridianu, zdálo se jí, že je to jen další výborně se ovládající voják. Když se na něj ale soustředila teď, zmocnil se jí náhle pocit, že tenhle muž nemá co ovládat. Že je uvnitř prostě prázdný…</p>

<p>Ta myšlenka přinesla další záchvěv strachu, stejně jako vědomí, že tenhle pokoj musí být sledován a Avrian Dann chce, aby to věděla. Sděloval jí svou naprostou převahu stejně důrazně, jako když jí Andrej při prvním setkání předal viridianský komunikátor s prolomeným kódováním.</p>

<p>Menabaranský premiér upil ze šálku, krátce a spíše formálně. „Dobrá, Vaše Veličenstvo. Jistě máte mnoho otázek. Odkud chcete začít?“</p>

<p>„Co se stalo v algorském paláci?“</p>

<p>Viktorie nezaváhala a Dann se znovu zatvářil smutně.</p>

<p>„Bohužel podle zpráv, které mám, provázela váš <emphasis>odchod</emphasis> bitka s blíže neupřesněným počtem mrtvých i zraněných. Víc prozatím nejsem schopen zjistit, jelikož Andrej Korwarian nastolil velmi přísné informační embargo. Až do té míry, že patrně nechal fyzicky zlikvidovat všechny zbylé svědky té události.“</p>

<p>Viktorie přivřela oči. Ze všech sil se snažila potlačit zachvění – Andrej tedy žije. A nejspíš někoho zabil. <emphasis>Zase…</emphasis></p>

<p>„Co můj bratr?“</p>

<p>„Jeho Veličenstvo král Talminis se k mé úlevě vrátil na Viridian zcela zdráv. Císař se spokojil jen s tím, že ho vypověděl i s celou viridianskou ambasádou a přerušil s vaší planetou veškeré diplomatické vztahy. Bohužel při tom incidentu přišla o život baronka Eileen Gradová.“</p>

<p>Viktorie podruhé zavřela oči. Prsty křečovitě svírala šálek s čajem, úleva se mísila s bolestí. Eileen ani nestihla pořádně poznat. První žena, u které se zdálo, že by ji Georg mohl opravdu milovat, a přivedl ji na Algor na smrt.</p>

<p><emphasis>Georgu, ty blázne, cos to udělal?</emphasis></p>

<p>Znovu se donutila pocity potlačit. Uvolnila prsty a postavila šálek na stolek, hlas se jí ani nezachvěl.</p>

<p>„Dobrá,“ promluvila pomalu. „Můj bratr je na Viridianu, císař doma na Algoru a my dva tady na Menabaranu. Co plánujete dál?“</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, než se k této otázce dostaneme, dovolte mi objasnit, jak tato situace vlastně vznikla. Pak lépe pochopíte kroky, které bude nezbytné učinit.“</p>

<p>Dann nezaváhal, tu odpověď měl připravenou, a Viktorie přikývla. Čím víc se dozví, tím líp.</p>

<p>„Poslouchám vás.“</p>

<p>„Během mé návštěvy Viridianu se na mne váš bratr obrátil s prosbou o pomoc. Zřejmě se tolik obával o vaše bezpečí na Algoru, že přišel s plánem, jak vás odtamtud dostat, v případě nutnosti i proti vaší vůli vzhledem k… psychickým obtížím, kterými byste mohla trpět. Připouštím, že jsem byl skeptický, ale nakonec jsem souhlasil, poskytl k tomu účelu zázemí a vojáky s vynikajícím výcvikem, jako má například poručík Stone… no, zřejmě až <emphasis>příliš</emphasis> vynikajícím. Plán předpokládal, že se váš bratr postará, abyste nastoupila do lodi jen s minimálním či nulovým užitím síly, a pak prostě odletíte na Viridian. Bohužel v tom selhal a poručík se svými muži se rozhodli splnit úkol až moc horlivě. Výsledkem bylo cosi… nanejvýš nešťastného, co si vyžádalo zásadní změnu plánu.“</p>

<p>Dann se odmlčel. Očividně jí dával čas to vstřebat, a Viktorie se snažila ho využít. Mohla to být pravda? Vážně mohl být Georg <emphasis>takhle</emphasis> nezodpovědný? Přece musel vědět, co vyvolá, i kdyby uspěl.</p>

<p>„Já ale nechtěla opustit Algor,“ namítla slabě. „Důsledky by byly… důsledky <emphasis>budou</emphasis> příliš vážné. Můj bratr je král, copak si to neuvědomoval?“</p>

<p>Avrian pokrčil rameny. „Upřímně nemám zdání, Veličenstvo. Snad se domníval, že Andrej Korwarian se s faktem vašeho setrvání na Viridianu smíří, pokud zůstanete manželi ve formální rovině.“</p>

<p>Viktorii bleskl hlavou Georgův rozhovor s Andrejem, i jak poté reagoval na její odmítnutí. Ano. Tohle bohužel <emphasis>dávalo</emphasis> smysl.</p>

<p>Pocit rezignace vystřídal prudký vztek. Ne blázen. <emphasis>Hlupák!</emphasis> Tvrdohlavý, korunovaný blb! Kdyby tu teď stál… Viktorie nechtěla domýšlet, co by udělala.</p>

<p>„Ano,“ procedila tiše mezi zuby. „To si zřejmě myslel.“</p>

<p>Dann znovu pokrčil rameny. „Bez urážky, Vaše Veličenstvo, přišlo mi to lehce naivní už tehdy, a po tak násilné akci, ke které nakonec došlo, tím spíš. Protože oba, myslím, víme, co by se stalo, kdybyste se teď probudila na Viridianu.“</p>

<p>Veškerý strach, který zažila od svého probuzení, nebyl ničím proti tomu, jaký Viktorii sevřel teď. Strašlivá vidina algorské flotily nad Viridianem. Ta hrstka viridianských lodí rozprášena v oblak trosek, Andrej Korwarian s chladnou, precizní krutostí dávající povel k palbě na planetu. A možná se to právě teď dělo! Císař toho byl schopen, o tom nepochybovala. Pustil Georga domů, jen aby mohl být svědkem, vychutnal si jeho pomstu až do dna…</p>

<p>Viktorie se roztřásla. Sebeovládání se jí rozpadalo jak domeček z karet. Najednou jí bylo úplně lhostejné, jestli to Avrian Dann uvidí…</p>

<p>Ale menabaranský premiér promluvil, jako by jí četl myšlenky.</p>

<p>„Naštěstí nemám žádné informace, ba ani náznaky, že by se algorská flotila chystala k úderu proti Viridianu. Když se situace vyvinula tak nešťastně, poručík Stone splnil můj rozkaz, aby vás v případě nutnosti odvezl na Menabaran. Naše flotila je dost silná, abychom se nemuseli bát bezprostředního útoku, a navíc, pokud se hněv Andreje Korwariana soustředí na nás, spíše mine Georga Talminise. Prosím, Veličenstvo, abyste tuto skutečnost dobře zvážila… ohrozil jsem <emphasis>svůj</emphasis> domov pro ochranu toho vašeho.“</p>

<p>Viktorie rychle polkla. Úleva ji zaplavila jako příval, a za ní následovala vděčnost. Alespoň že Avrian Dann přemýšlel…</p>

<p><emphasis>Proč tak pozdě?</emphasis></p>

<p>Myšlenka přilétla náhle, a Viktorii se skoro zdálo, že slyší Andrejův hlas, klidný, ale s nádechem nebezpečného ostří.Georg byl možná takový blázen, aby tu akci vymyslel, ale nedotáhl by ji do konce bez Dannovy pomoci. Pokud mu záleželo na Viridianu, proč na to vůbec přistoupil? Proč mu to nerozmluvil a proč pak odvezl jenom Viktorii, proč nechal Georga na Algoru rozlícenému císaři napospas? Jistě, mohlo pro to existovat plno vysvětlení, ale teď slyšela jen Dannovu verzi – a seděla v <emphasis>jeho</emphasis> pokoji za zamčenými dveřmi.</p>

<p>Viktorie pomalu vydechla. Tak či tak, vše vedlo ke stejnému závěru, rozhodnutí, na které stačila jedna holá věta.</p>

<p>„Ráda bych se vrátila na Algor.“</p>

<p>Dann zvedl obočí – ani teď se nezdálo, že by ho překvapila.</p>

<p>„Ovšem, Veličenstvo. Rozumím, a časem k tomu nepochybně dojde, ovšem nyní musím jako premiér zohlednit také zájmy Menabaranské republiky.“</p>

<p>„Ano?“ opáčila Viktorie udiveně. „Jaké zájmy myslíte? Sám jste řekl, že mým pobytem tady se vystavujete hněvu algorského císaře, a bohužel s tím naprosto souhlasím. Není tedy v nejlepším zájmu Menabaranu, abych z něj co nejdřív odjela?“</p>

<p>„V krátkodobém horizontu jistě, Veličenstvo, ale musím myslet na dlouhodobé zájmy. Sama uznejte, že od vašeho sňatku s císařem utrpěla Menabaranská republika v jeho důsledku řadu ztrát. Přišli jsme o viridianské zásobování. Nyní budeme čelit dalšímu zhoršení vztahů s Algorem – a také zhoršenívztahů s vaším bratrem, který patrně hodlá učinit za vše zodpovědným výhradně mne. Přinejmenším dosti hrubý tón zprávy, kterou mi zaslal, tomu nasvědčuje. V tomto světle bych se nezachoval zodpovědně v úřadu, který mi byl naším lidem svěřen, kdybych vás prostě poslal zpět a doufal, že nám algorský císař velkoryse promine. Ostatně, vy to musíte umět posoudit nejlépe – označila byste Andreje Korwariana slovem <emphasis>velkorysý</emphasis>? Myslíte, že se vůči Menabaranu tak zachová?“</p>

<p>Viktorie se zadívala stranou – co na tohle šlo říct, kromě pusté lži? Andrej teď nepochybně zuřil. Dann nepřeháněl, tohle Menabaran pocítí.</p>

<p>„V tom vám nemohu pomoci,“ odvětila nakonec. „Máte pravdu, že ke zhoršení vašich vztahů s Algorem dojde, ale i kdyby to vážně byla vina mého bratra, vy jste ho nemusel poslechnout. Mohu vám jen slíbit, že pokud se vrátím na Algor, udělám vše, aby následky byly co nejmenší.“</p>

<p>„Já vám věřím, Veličenstvo. Bohužel, má osobní víra Menabaran neochrání. Pokud už došlo ke škodám, které nelze napravit, musíme utrpěné ztráty alespoň snížit. Forma toho snížení bude ještě předmětem jednání, na Menabaranu nevládne diktatura, nicméně se vynasnažím, aby bylo krátké. Vy po tu dobu setrváte zde… jistě se shodneme, že celou situaci je více než vhodné udržet v utajení.“</p>

<p>Viktorie se trpce usmála – hotovo. Přes všechny krásné řeči o zodpovědnosti to nakonec bylo tak prosté.</p>

<p>„Jsem tedy rukojmí,“ promluvila, až se divila vlastnímu klidu. „Využíváte situace, abyste donutil Andreje Korwariana zaplatit nějaké výkupné za můj návrat. Nepřátelé budete po téhle akci stejně, horší už to být nemůže, a tak chcete uhrát aspoň něco.“</p>

<p><emphasis>Jenomže v tom se mýlíte, pane premiére. Horší to být může, a </emphasis>bude<emphasis>. Pro vás… i pro mě. Protože Andrej žádné výkupnénezaplatí. I kdybyste chtěl jenom pero z jeho stolu, spíš vám ho vrazí do krku.</emphasis></p>

<p>Mrazivá jistota, kterou Viktorie cítila, byla jako pistole v zádech. Georg nejspíš ano, ten by Dannovi snesl modré z nebe, pokud by šlo o její bezpečí. Ale Andrej Korwarian…</p>

<p>Avrian Dann se usmál – příjemně, sebejistě. Diskuze dospěla přesně tam, kam chtěl, s výsledkem, který očekával.</p>

<p>„Jsem rád, že si rozumíme, Veličenstvo. Tuto situaci musíme řešit ve vzájemné shodě, už došlo k příliš mnoha neštěstím. Jakmile se na to budete cítit, nahrajete vzkaz Jeho Veličenstvu císaři, aby věděl, že jste v pořádku, a neuchýlil se k… neuváženým krokům. Máte mé slovo, že bude doručen tak rychle, jak jen to půjde. Pokud budete mít jakékoliv požadavky ohledně vybavení těchto prostor nebo jídelníčku, pan Stone má rozkaz vám vyhovět. Během hodiny sem nainstaluje terminál, abyste si mohla zkrátit čas alespoň četbou nebo filmy. A pokud byste se mnou chtěla opět hovořit, vyřídí váš vzkaz a já se pokusím dostavit co nejdříve. Nyní mne, prosím, omluvte. Musím se jít věnovat práci… mimo jiné právě na řešení našeho <emphasis>problému</emphasis>. Vaše Veličenstvo…“</p>

<p>Avrian Dann s úklonou vstal. Viktorie zůstala sedět. Ne z nezdvořilosti, prostě z únavy. Dozvěděla se, co chtěla. Dozvěděla se ještě víc, než chtěla.</p>

<p>Dívala se, jak menabaranský premiér míří ke dveřím. Slyšela jeho slova na rozloučenou a našla sílu mu odpovědět tak zdvořile, jak jen mohla.</p>

<p>Tak zdvořile jako rukojmí.</p>

<p>*</p>

<p>Anet Everhartová čekala na nejdůležitější hovor svého života. Už pět hodin seděla v křesle ve sledovací místnosti a dívala se na obrazovku před sebou – její komunikátor byl napojený na sledovací systémy protiteroristické jednotky. Hlavní technik Aziz Motalib seděl v rohu před vlastní obrazovkou a za jeho zády nervózně přecházel Frank Larkin, ředitel divize a Anetin přímý nadřízený. Kromě nich byla místnost prázdná, ale za mléčně zbarvenými průsvitnými stěnami byly vidět obrysy postav ve velké hale za ní. Jednotku tvořilo patnáct agentů, a všichni byli tady – dokonce i ti, kdo měli zrovna volno nebo jim už skončila směna. Všichni čekali, doufali jako ona, a snad proto Anet vypadala tak klidně.</p>

<p>„Nemůžeme to držet věčně,“ promluvil Larkin nervózně. „Co když se vůbec neozvou? Čím déle odkládám hlášení…“</p>

<p>„Slíbil jsi mi dvanáct hodin,“ připomněla Anet.</p>

<p>„Ano, a možná to byla chyba. Uvaž, že jestli se pleteš, tak těch dvanáct hodin ztratíme, a jak to budu vysvětlovat?“</p>

<p>„O to ti jde? Jak vysvětlíš ministrovi porušení předpisů – <emphasis>jenom</emphasis> o to?“</p>

<p>V Anetině hlasu nebyl patrný hněv ani znechucení. Přesto před jejím pohledem Larkin uhnul.</p>

<p>„Dobrá. Dvanáct hodin, Anet, víc ani minutu.“</p>

<p>„To stačí. Klidně pak půjdu za Ferrerem sama. Řeknu, že jsem tě obešla, zatajila…“</p>

<p>Komunikační terminál před Anet pronikavě zazvonil.</p>

<p>Všichni strnuli.</p>

<p>Anet rychle položila prst na tlačítko spojení, ale nestiskla ho, dokud komunikátor nezazvonil ještě jednou a Aziz Motalib ze svého místa neukázal vztyčený palec.</p>

<p>„Everhartová, slyším.“</p>

<p><emphasis>„Maminko, to jsem já! Je tady pořád tma, bojím se, prosím tě, udělej, co chtějí, pomoz mi, nemů –“</emphasis></p>

<p>Dívčí hlas vyrážející slova v panice umlkl uprostřed věty, jako by jí někdo nacpal do úst roubík. Anetina ruka na panelu sebou škubla. Vzápětí se z komunikátoru ozval jiný hlas, kovový, prohnaný nějakým filtrem tak, že ani nešlo poznat, zda je mužský, nebo ženský.</p>

<p><emphasis>„Slyšela jste, agentko Everhartová? Vaše dcera je v pořádku. Jestli bude i dál, záleží na vás.“</emphasis></p>

<p>„Rozumím,“ promluvila Anet pomalu. „Kolik peněz mám připravit?“</p>

<p><emphasis>„Nechceme výkupné, ale informace. Takové, které můžete snadno opatřit, aniž by to kdokoli zjistil. V opačném případě už dceru nikdy neuvidíte. Je to jasné?“</emphasis></p>

<p>Frank Larkin stiskl rty. Zuřivě si mnul kořen nosu, zdálo se, že přemýšlí. Aziz u panelu rychle mačkal klávesy. Přestal jen na okamžik, aby zamával na Anet v jasném gestu <emphasis>mluv dál</emphasis>. Anet přikývla.</p>

<p>„Dobrá,“ odvětila stále pomalu. „Zařídím to, důležitá je pro mě jenom Marisol. Jaké informace chcete?“</p>

<p><emphasis>„Chceme přihlašovací údaje do interní sítě ministerstva národní bezpečnosti na úroveň pět po následujících sedm dnů. Víme, že se mění každý den. Vždy ráno v osm nula nula je uložíte v uzamčeném souboru na úložišti serveru BadMama pod názvem Marisol a heslem dva devět osm jedenáct. Pokud údaje nebudou souhlasit nebo to ohlásíte, zabijeme vaši dceru. Rozumíte?“</emphasis></p>

<p>„Ano. Chvíli ale potrvá ta data shromáždit, musím –“</p>

<p><emphasis>„Nezkoušejte zdržovat, víme, kdy systém nová data vaší jednotce posílá. Máte čas do zítřejší osmé hodiny. Pak se ozveme.“</emphasis></p>

<p>Aziz znovu zamával rukou, Anet promluvila tentokrát rychleji.</p>

<p>„Dobrá. Chci důkaz, že je Marisol skutečně v pořádku.“</p>

<p><emphasis>„Uslyšíte ji stejně jako teď.“</emphasis></p>

<p>„To nestačí. Mohl to být záznam nahraný předem, můžete jich mít spoustu. Chci videosoubor s ní a s něčím, na čem bude aktuální datum, každý den před osmou. Jinak žádná data neodešlu.“</p>

<p><emphasis>„Tady nekladete podmínky, agentko Everhartová. Nebo byste chtěla videozáznam, kde vaší Marisol uřízneme ucho?“</emphasis></p>

<p>Umělý hlas zněl děsivě klidně. Anet svírala prsty okraj stolu, až jí zbělaly klouby. Přesto odpověděla klidně.</p>

<p>„Poslužte si. Ona to vydrží a já taky, ale vy nedostanete nic. Na tom videu trvám. Váš požadavek by se dal brát jako zrada. Udělám to, jenom když budu <emphasis>vědět</emphasis>, že Marisol žije. Stejné úložiště, stejný soubor i heslo. Stačí deset vteřin záznamu denně. Pošlete ho, a já vám obratem nahraju ta data. Máte mé slovo.“</p>

<p>Pár vteřin temného, naprostého ticha.</p>

<p><emphasis>„Budiž. Zítra za pět minut osm dostanete video. Hned poté odešlete data.“</emphasis></p>

<p>Anet na okamžik zavřela oči. „Dohodnuto. Co bude pak?“</p>

<p><emphasis>„Nic. Za týden budeme mít, co potřebujeme. Potom vám vrátíme dceru. Žádné další požadavky nebudou.“</emphasis></p>

<p>„Dobře. Slibuji, že když Marisol pustíte v pořádku, nebudu vás hledat. Ohlásím to podle předpisů, ale nepůjdu po vás osobně, já ani moji lidé. Jestli ale lžete, jestli mojí dceři ublížíte, najdu vás a zabiju. <emphasis>Rozumíte?</emphasis>“</p>

<p>Tentokrát už Anetin hlas nezněl klidně. Z tónu posledního slova se Aziz bezděčně přikrčil. Umělý hlas přesto reagoval klidně.</p>

<p><emphasis>„Rozumím. Nic z toho nebude nutné, pokud budete spolupracovat. A řekněte agentu Larkinovi, že jestli si nepřestane škrábat nos, bude brzy potřebovat plastickou operaci.“</emphasis></p>

<p>Frank strnul s jednou rukou zvednutou. Spojení se s hlasitým cvaknutím přerušilo.</p>

<p>Anet zůstala nehybně sedět, pohled upřený na černou obrazovku. Pomalu zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Nemáme nic, je to tak, Azizi?“</p>

<p>Operátor si povzdechl. „Ano. Použili upravený satkom, signál měnil satelit každých pět vteřin. Ještě se v tom pohrabu, ale jestli nenajdeme způsob, jak to zúžit, můžou být kdekoliv na Menabaranu, dokonce i na orbitě.“</p>

<p>„Tak jo,“ Frank Larkin se otočil ke dveřím. „Jdu volat.“</p>

<p>„Franku, počkej!“ Anet rychle vyskočila. „Copak jsi ho neslyšel? Oni nás sledují! Poznají –“</p>

<p>„Kdyby měli prostředky sledovat divizi, dokázali by si sehnat ta hesla sami. Blufují.“</p>

<p>„A ta poznámka o tobě?“</p>

<p>„Rána naslepo. Dělal jsem na styku s veřejností, párkrát jsem byl v holovizi. Našli si ta videa na síti, viděli, jak se chovám ve stresu. Jsou to jenom chytří zmetci.“</p>

<p>„Tím spíš bychom je neměli podceňovat. Jestli –“</p>

<p>„Ne, Anet!“ ředitel ji úsečným gestem přerušil. „Dal jsem ti čas a chápu tě, ale víc dělat nejde. Přístup do sítě ministerstva, to je vyloučené.“</p>

<p>„Je to jenom úroveň pět. Tam nejsou kritická data. Jenom soupisy obyvatel, záznamy –“</p>

<p>„Na tom nezáleží. Může to být předehra, zkouška, jestli vyhovíme, a kdo ví, co budou chtít pak. BadMama je pirátský server. Odtamtud nic nevystopujeme – pokud to neoznámíme. Což přesně teď udělám.“</p>

<p>Vyšel ze sledovací místnosti a Anet Everhartová pár vteřin nehybně stála. Zdálo se, že přemýšlí. Pak se rozběhla za ním.</p>

<p>Larkin byl v půli cesty přes sál, který tvořil centrálu jednotky. Agenti, kteří tam postávali nebo seděli u svých stolů, na něj napjatě zírali. Třebaže nic neřekl, z jeho výrazu i z tváře Anet ženoucí se za ním bylo jasné, že věci se nevyvíjejí dobře.</p>

<p>„Franku, počkej! Chci si ještě promluvit!“</p>

<p>Ředitel už stál u dveří kanceláře, ale s rukou na klice se zastavil.</p>

<p>„Mrzí mě to, Anet. Říkal jsem, že –“</p>

<p>„Vím. Musíš to ohlásit, chápu,“ Anet ztišila hlas. „Můžeme si aspoň promluvit o způsobu? Venku… prosím!“</p>

<p>Larkin se na ni zadíval s nádechem podezíravosti. Hlavou mu blesklo, jestli by byla schopna nabídnout, že se s ním výměnou za neohlášení únosu vyspí. Ačkoliv jí táhlo na čtyřicítku, byla Anet Everhartová bezesporu atraktivní žena. Postavu měla perfektní, o to se staralo cvičení nezbytné k tomu, aby si agenti s kvalifikací do terénu udrželi kondici. Frank věděl, že pravidelně dochází na střelnici, její výsledky byly jedny z nejlepších v jednotce. Oválný obličej možná působil trochu nevýrazně a příliš vážně – koloval vtip, že kdykoli se Anet usměje, spadne někde letadlo, a proto je letecká doprava tak bezpečná – přesto by to bylo <emphasis>lákavé</emphasis>.</p>

<p>Jenže chuť na podobný kousek Franka rázem přešla, jakmile si uvědomil další okolnosti. Ačkoli byl ředitelem divize půl roku, autoritu měl prachbídnou. Důvod byl prostý: do funkce ho jmenoval nový ministr policie poté, co starého ředitele Davera přeložili do nějaké díry. Většina agentů si to vyložila jako povolební zabírání klíčových postů vládními poskoky a nový ředitel tím pádem ihned upevnil vzájemnou loajalitu podřízených tím, že se stal terčem společného opovržení. Nebylo to nic okázalého, agenti byli profesionálové, ale Frank to cítil, kamkoli se hnul. Snažil se nedělat scény, věřil, že nakonec si respekt získá, ale zneužít situace Anet Everhartové, aby ji povalil na záda, by byl perfektní způsob, jak veškeré naděje navěky pohřbít.</p>

<p>Kdyby jí pomohl, získal by si možná důvěru ostatních spíš, jenže to také nešlo. Larkin sice ministra policie Ferrara znal, ale nebyli natolik dobří přátelé, aby měl jistotu, že ho při takovém porušení předpisů podrží. Protiteroristická jednotka sloužila navíc jako spojovací článek s ministerstvem národníbezpečnosti, kde šéfoval Golan Timons, a to už byla vysoká liga. Larkin nehodlal kvůli holce, kterou znal jen z fotky v Anetině osobním spisu, vyletět, čistě ze zdvořilosti ale přikývl.</p>

<p>„Tak dobře.“</p>

<p>Pustil kliku kanceláře a zamířil ke dveřím nouzového východu. Jednotka sídlila ve druhém patře budovy ministerstva národní bezpečnosti, pár set metrů od Vládní věže. Přízemí, výtahy a všechny cesty nahoru byly samozřejmě prošpikované kamerami i senzory, ale na nouzovém schodišti od prvního patra výš žádné nebyly. Toho se občas využívalo, když bylo třeba probrat něco soukromě, zvlášť pokud to bylo v rozporu s předpisy. Larkin chápal, že Anet mohla věřit, že má v kanceláři odposlech a všechno, co mu řekne, použije proti ní. Paranoia kvetla více nebo méně mezi všemi agenty s přístupem k tajným informacím, protiteroristickou jednotku nevyjímaje.</p>

<p>Everhartová zavřela dveře. Zůstali stát sami na podestě mezi patry a kolem se rozhostilo náhlé ticho.</p>

<p>„Franku, chci, abys věděl… abys pochopil, co pro mě tohle znamená,“ promluvila s vážnou naléhavostí. „Marisol je poslední, koho mám. Mí rodiče jsou mrtví, její otec zemřel při nehodě. Vychovala jsem ji sama a celou dobu se bála, že přijde podobná chvíle. Snažila jsem se s tím bojovat, abych z jejího života neudělala vězení… i po tom, co se stalo její sestře.“</p>

<p>„Sestře?“ Larkin překvapeně zvedl obočí. „Ve tvých záznamech –“</p>

<p>„Já vím,“ přerušila ho. „Proto jsem s tebou chtěla mluvit tady. Marisol měla sestru, Ines. Když jí byly tři roky, ještě než jsem nastoupila do divize, cestovala s mým přítelem na Newell. Jejich loď přepadli, všechny vzali jako rukojmí. Chtěli výkupné od vlády, ta to předala armádě. Poslali tým, co je měl zachránit. Nevyšlo to, loď vybuchla a všichni tam umřeli. Ředitel Daver byl můj spolužák z akademie. Hodně mi pomohl, a když jsem požádala o přeložení z rozvědky, vymazal Ines úplně z mých záznamů. Nikdo jiný odsud vyjma teď tebe o tom neví.“</p>

<p>Frank zavrtěl hlavou – hlavně úžasem, že si Daver tohle dovolil. Vzhledem k tomu, že do pravomocí protiteroristické jednotky patřilo potírání pirátství, bylo jisté, že s podobnou minulostí by sem Anet nikdy nepřijali. Zfalšovat osobní složku agenta… ne, tohle prostě <emphasis>muselo</emphasis> jít přes postel. Jinak si to Larkin neuměl vysvětlit.</p>

<p>„To je mi moc líto,“ pokusil se o vlídný tón. „Cením si, žes mi to pověděla, ale nevidím důvod, proč ty situace srovnávat. Marisol je někde tady na Menabaranu, nejspíš přímo v Artipoli. To není jako…“</p>

<p>„Ale na tom nesejde! Copak nechápeš? Jestli to ohlásíš, odstaví nás z toho. Národní bezpečnost to začne řešit podle předpisů a znova to zkazí! Jim nepůjde o Marisol, ale jenom o to, aby dostali ty chlapy a nic neuniklo ven!“</p>

<p>„To nemůžeš vědět. Nemůžeš ani vědět, že když to budeš řešit sama, dopadne to líp. Jsi její matka, nemáš odstup. Můžeš udělat chybu, která ji zabije.“</p>

<p>„Ale bude to <emphasis>moje</emphasis> chyba! Já ponesu zodpovědnost, jenom já.“</p>

<p>„Omyl. Ponese ji jednotka a já jako její ředitel. Kdyby šlo o něco menšího… ale takhle divoká akce ne, Anet. Slibuji, že osobně promluvím s Ferrerem. Zajistím, aby na to nasadili nejlepší lidi a pravidelně mi podával zprávy, třeba neoficiálně. O všem, co se stane, se dozvíš první. Dcera se ti vrátí živá a zdravá.“</p>

<p>Snažil se, aby to znělo přesvědčivě, přesně jak se od ředitele čekalo. Jak mluvil, sledoval její obličej, ze kterého se postupně vytrácelo rozrušení, naléhavost i strach, až zbyl jen dokonale profesionální, chladný výraz. Naklonila se blíž k němu.</p>

<p>„Je tohle tvoje poslední slovo, Franku?“</p>

<p>„Je mi líto, ale je, Anet. Nemám na vybranou.“</p>

<p>Jedna vteřina soustředěného pohledu.</p>

<p>„Dobře. Já také ne.“</p>

<p>Anet Everhartová švihla rukou. Pěst zasáhla nepřipraveného Larkina zblízka pod hrudní kost a vyrazila mu dech. Zachrčel, zlomil se v pase. Anet ho popadla za krk, smýkla jím a současně mu podrazila nohy.</p>

<p>Frank padal ze schodů jako bezvládný pytel, neměl ani šanci zachytit se zábradlí. Zastavil se až v dalším mezipatře, hlava mu udeřila o stěnu. Sténal, malátně se snažil vstát.</p>

<p>Ve chvíli, kdy se mu to už málem podařilo, došla Anet k němu. S rozmyslem ho nakopla do pravého spánku tak, až mu hlava podruhé narazila na zeď. Sehnula se, otočila ho na záda a levou rukou otevřela ústa. Palcem a ukazovákem vytáhla jeho jazyk přes spodní ret.</p>

<p>„Měl jsi šanci,“ promluvila pořád s tím klidem. „Na chvíli jsem vážně věřila, že budeš dobrý. Ale ty jsi jenom politická loutka, a mně jde o rodinu. Takže promiň!“</p>

<p>Vší silou udeřila levou dlaní zdola do Larkinovy brady.</p>

<p>Křuplo to.</p>

<p>Vystříkl rudý proud dost silný, aby jí potřísnil ruce i služební kalhotový kostým. Narovnala se, klidně sledovala, jak ředitel chrčí, dusí se vlastní krví, jak jeho obličej fialoví a škubání končetin slábne.</p>

<p>Když ustalo, vytáhla Anet komunikátor a rychle stiskla nouzové tlačítko.</p>

<p>„Pohotovost! Mezipatro nouzového východu, protiteroristická divize. Stala se nehoda, rychle zdravotníka.“</p>

<p>Její hlas zněl otřeseně a vyděšeně. Vzápětí se přes zavřené dveře ozval zvuk poplachu.</p>

<p>O pár minut později dorazila pohotovostní jednotka se zdravotnickým robotem – příliš pozdě.</p>

<p>Dostavili se agenti z vnitřního oddělení, aby provedli šetření. Anet Everhartová, viditelně otřesená, s krví ředitele na šatech, jim řekla všechno o tom, jak nešťastnou náhodou upadl, když s ní probíral detaily jednoho případu. Jak se mu snažila pomoci, ale všude bylo najednou tolik krve. Dálkově kontaktovaný patolog potvrdil předběžnou příčinu smrti s poznámkou, že u pádů z výšky nebo autonehod je takový konec častější, než většina lidí tuší.</p>

<p>Za tři hodiny bylo po všem. Tělo bylo odneseno, krev setřena a agenti vnitřního odešli. Prozatímní ředitelka protiteroristické jednotky Anet Everhartová se převlékla do čistých šatů a vkročila zpět do hlavního sálu. Agenti tam pořád čekali, za celou dobu nikdo neodešel. Dívali se na ni a ona se dívala na ně, zkoumala ty známé tváře.</p>

<p>Elden Bruce, který občas malou Marisol hlídal, když se musela zdržet v práci.</p>

<p>Vince Gardner, který pro Marisol pomohl zorganizovat poslední narozeninový večírek, kam přišel převlečený za newellského teroristu, i s kouřící bombou z knotu svíčky a nařezané násady od smetáku.</p>

<p>Aziz Motalib, který si k ní chodil pro rady, jak vychovávat vlastní holčičku.</p>

<p>Tad Limley, pořád zakřiknutý nováček, co před pár týdny přišel od artipolské policie.</p>

<p>Všichni tu byli a Anet v jejich očích viděla pochopení, podporu i souhlas – i tohle byla její rodina.</p>

<p>Usmála se a kývla.</p>

<p>„Pánové, máme práci.“</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 3</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Nad lůžky s pacienty svítila světla, ale kancelář palácové lékařky byla temná. Sonja Tanelová tak poznala, že v jejím křesle někdo sedí, teprve když od něj byla tři kroky daleko. Leknutím instinktivně couvla, ale muž se pohnul a v šeru se zaleskla kovová rukojeť hole opřené o područku křesla.</p>

<p>„Omlouvám se, doktorko,“ Severin natáhl ruku a rozsvítil světlo nad stolem. „Nechtěl jsem vás polekat.“</p>

<p>„V pořádku, plukovníku,“ Tanelová přesto nevypadala uvolněně. „Přejete si?“</p>

<p>Severin neodpověděl. Pootočil se s křeslem a zadíval se přes prosklenou stěnu kanceláře k nehybným tělům na lůžkách.</p>

<p>„Jak se jim daří, doktorko? Všichni v pořádku?“</p>

<p>„Ne. Poručík Keltenov ve tři hodiny odpoledne zemřel. Což jistě víte.“</p>

<p>„Ne, nevím… to je mi líto. Přiznávám, že jsem dnes po rozhovoru s císařem zanedbal obvyklou porci zpráv. Probírali jsme vaši zprávu o mém zdravotním stavu.“</p>

<p>„Aha,“ po doktorčině tváři se mihl úšklebek. „Rozumím. Přišel jste mi vytknout zaujatost? Nebo přednést pár sofistikovaných výhrůžek? Jako by se stalo.“</p>

<p>„Ne, doktorko,“ Severin zavrtěl hlavou. „Právě naopak. Chci vás ujistit, že ta zpráva nebude mít žádné následky, co se mého vztahu k vám týče. Vím, že jste neměla na vybranou.“</p>

<p>„To mě nekonečně uklidňuje.“</p>

<p>Ironie v té větě nešla přeslechnout a plukovník znovu zavrtěl hlavou. V šeru vypadala jeho tvář nezvykle vyčerpaná.</p>

<p>„Stále jste mi neodpustila, že? To, že jsem tenkrát pověděl Jeho Veličenstvu o vaší dceři, o tom, že je…“</p>

<p>„Neměl jste na to právo. Udělal jste to, abyste si definitivně pojistil císařovu důvěru, a výsledek oba známe. Teď zřejmě došlo i na vás. Jeho Veličenstvo chtělo vědět, zda váš zdravotní stav může negativně ovlivnit úsudek, teď nebo v budoucnu. Napsala jsem jen pravdu, chronická bolest úsudek narušuje. Tím spíš, pokud se stále stupňuje, jako ve vašem případě. Nebyla to ode mě žádná odplata, ale jestli čekáte soucit, nedočkáte se. Teď, prosím… ráda bych ještě pracovala.“</p>

<p>Severin se díval na její tvář. Tvrdé rysy. Vrásky vyryté příliš brzy a příliš hluboko…</p>

<p>Opřel se o hůl a s námahou vstal z křesla. Ze rtů mu přitom uniklo tiché zasténání. Zamířil ven a Tanelová mu uhnula z cesty, ale přímo ve dveřích se zastavil.</p>

<p>„Byli čtyři, doktorko.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Čtyři lidi, kteří o tom věděli, jsem nechal zabít, než jsem Andrejovi řekl o vaší dceři. Dva sluhové, jeden strážný a špeh Jeho Veličenstva Vitalije Korwariana, který přežil vzpouru. Ten, kterého na vás nasadil.“</p>

<p>Sonja Tanelová strnula. Její tvář byla náhle bledší než stěna za jejími zády.</p>

<p>„Lžete,“ hlesla. „Kdyby Vitalij jenom tušil…“</p>

<p>„Byl by vás dal okamžitě popravit i s dítětem. Zajisté. Ani já nevím, proč to neudělal. Možná mu ten špeh nestihl informaci sdělit, anebo on už nestačil ortel vykonat. Ovšem mohl tu zprávu předat později někomu <emphasis>jinému</emphasis>. Lidem, kteří byli i po vzpouře naklonění spíše Vitalijovým způsobům vlády a převzetí trůnu Andrejem je pramálo těšilo. Takových bylo víc, než tušíte. Trvalo mi roky vytrhat všechen plevel i s kořeny. Elena by se jim velmi hodila, s vámi či bez vás. Myslíte, že byste dodnes přežily ve zdraví, kdyby nad vámi nedržel ochrannou ruku Andrej?“</p>

<p>„Ruku, kterou mě zároveň vydírá! Donutil mě být jeho lékařkou, zůstat <emphasis>tady</emphasis>, i když jsem po smrti toho maniaka chtěla jenom pryč, zmizet s Elenou co nejdál od paláce a žít konečně v klidu.“</p>

<p>Přesto to znělo mnohem méně jistě, a Severin pokrčil rameny.</p>

<p>„Ano. To byla cena, a uznávám, že jsem rozhodl za vás. Nebudu předstírat, že lituji, protože ani teď mě lepší řešení nenapadá. Chtěl jsem jen, abyste to věděla, doktorko.“</p>

<p>Chtěl znovu vykročit, ale Tanelová mu zastoupila cestu.</p>

<p>„Co vám dnes řekl císař?“</p>

<p>Plukovníkova tvář zůstala tentokrát nehybná. „Připomněl mi rozhovor, který jsme kdysi vedli o jiné záležitosti. Řekl jsem mu tehdy, že nejtěžší není boj začít, ale ve správný čas ukončit. Andrej prohlásil, že můj boj končí. Mám na vybranou – amputace nohy s adekvátní mechanickou náhradou, nebo rezignace a odchod do výslužby.“</p>

<p>„To přece není tak zlé,“ doktorka překvapeně zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že…“</p>

<p>„Že mne propustí? Nebo rovnou zabije, abych náhodou v záchvatu uražené ješitnosti neudělal něco hloupého? Opět zapomínáte, že Andrej není Vitalij.“</p>

<p>„Pak nechápu, v čem je problém. Amputace s plnou náhradou. I s Andrázsiho syndromem a bez neurálního napojení na tom budete líp než teď. Zlepší se vám pohyblivost, zbavíte se bolestí…“</p>

<p>Severin neodpověděl. Jen se díval a Sonja Tanelová se zarazila.</p>

<p>„Tak v tom je ten problém? Vy se té bolesti nechcete zbavit… kvůli ní?“</p>

<p>Ve tváři se jí objevilo pochopení i konsternovaný úžas a plukovník se nevesele usmál.</p>

<p>„Je zmrzačený, starý, neduživý a škaredý a znetvořený, křivý, zlý, hrubý, pošetilý, tupý cele a horší ještě na duchu než těle.1 Chápu vás, doktorko. Můžete dodat, že je to další žalostný projev mého selhávajícího úsudku.“</p>

<p>1 <emphasis>William Shakespeare: „Komedie plná omylů“, překlad J. V. Sládek</emphasis>.</p>

<p>Přednes měl výborný jako vždycky. Sonja Tanelová přivřela oči, ale smích v jejím hrdle odumřel, než stihl vytrysknout. Vážně se na Severina zadívala.</p>

<p>„Ne, plukovníku. Vlastně je to nejhezčí věc, co jsem tu za hodně dlouhou dobu slyšela.“</p>

<p>„Prosím?“ Severin zvedl obočí.</p>

<p>„Pokud se někdo může zamilovat do ženy jako Mericia, pak možná má tenhle palác ještě naději. A nemějte obavy. Myslím, že jestli věci mezi vámi už došly tak daleko, amputovaná noha těžko něco změní. Pokud něco, Její Excelence je velmi… <emphasis>věrná</emphasis>.“</p>

<p>To slovo rozhodně nebyl kompliment. Přesto se plukovník Severin poprvé opravdu usmál.</p>

<p>„V tom případě mi bude ctí svěřit se do vaší péče, doktorko.“</p>

<p>*</p>

<p>Sergej Gunneli, Gabriel Esposito a Katrina Sojornerová mlčky stáli v půlkruhu a dívali se. Šero okolo nich se měnilo v noc. Tiché pomníky zimy, řady kamenných, po kolena vysokých náhrobků, vyrovnaných jako nastoupená armáda, se táhly, kam oko dohlédlo. Dva, na které se dívali, se od nich nijak nelišily – i je už stačil pokrýt poprašek sněhu.</p>

<p>Gabriel si stáhl rukavici, sehnul se a holou dlaní pečlivěsmetl sníh nejprve z jednoho náhrobku, pak z druhého. V šeru se leskla vyrytá písmena.</p>

<p><emphasis>Npor. Charles Harris.</emphasis></p>

<p><emphasis>Por. David Patterson.</emphasis></p>

<p>Pod oběma jmény s daty narození a úmrtí byl přidán strohý epitaf: <emphasis>Při výkonu služby</emphasis>.</p>

<p>Čumák popotáhl – těžko říct, jestli za to mohl studený vzduch, nebo něco jiného.</p>

<p>„Mluvil jsem s hlídačem,“ promluvil přiškrceným hlasem. „Dali je sem v noci. Sakra, zasloužili si aspoň pohřeb s vlajkou a čestnou salvou, ne zahrabat potají jak mršiny. Není to fér.“</p>

<p>„Že jsou mrtví, to není fér,“ odsekla Kulka. „Jestli na funusu pár nažehlených kreténů střílelo slepejma, to už je jim putna, a mně zrovna tak.“</p>

<p>„Ale stejně, proč <emphasis>takhle</emphasis>?“</p>

<p>„Utajení.“ Gabriel se narovnal. „Císař se snaží všechno zatajit. Napůl jsem čekal, že prostě <emphasis>zmizí</emphasis> a my dostaneme lístek na Noctu nebo jinam pěkně daleko.“</p>

<p>„Tomu se taky divím, že ne, hlavně po tom tvým kousku na Marodce,“ zavrčel Gunneli. „Ten si ještě vypijeme, to vám říkám.“</p>

<p>„No jo pořád.“ Kulka mu věnovala kyselý pohled. „Prostě mi bouchly saze. Po takovým průseru mám snad nárok, a ten dacan si to zasloužil. Kašli už na to. Myslíte, že major ještě žije?“</p>

<p>Gabriel naklonil hlavu stranou. „Kdyby ne, myslím, že by tu ležel taky. Proč by císař nechal pohřbít jen Tanka s Trapem? Musíme počkat a uvidíme.“</p>

<p>„Počkat na co?“ Gunneli si odfrkl. „Až nás pošlou hlídat na ošetřovně tu nánu, co ji vydávají za císařov… <emphasis>au</emphasis>!“</p>

<p>Čumák se předklonil, když ho Katrinin loket trefil do břicha.</p>

<p>„Sklapni!“ zasyčela Kulka a rychle se rozhlédla, naštěstí byl už hřbitov v tuto dobu prázdný. „Když nám to císař nařídí, tak klidně. Gabriel má recht, máme kliku, že jsme dopadli takhle. Držet lajnu a šoupat nohama, to budem. Však není všem dnům konec.“</p>

<p>„Fajn.“ Gunneli s bolestným výrazem pohlédl na hodinky. „Zítra sem můžeme zajít znovu. Seženu nějaký kytky a Gabriel může vzít pár svíček, ale teď musíme vyrazit. Chci vědět, jak to s nimi vypadá.“</p>

<p>Esposito to schválil kývnutím.</p>

<p>Zamířili ke hřbitovní bráně. Ještě byla otevřená, ale hlídač už netrpělivě přešlapoval vedle ní, odcházeli jako poslední. Nasedli do Espositova vznášedla a za další půlhodinu vyjížděli výtahem vzhůru do císařského patra paláce. Opět nikdo nepromluvil, ale ticho se z pochmurného rychle měnilo na napjaté.</p>

<p>Když vstoupili, Gunneliho pohled bezděčně zabloudil k prázdné posteli, třetí v řadě nalevo. Poručíka z gardy, který tam do dneška ležel, neznal, ovšem určitě neodešel nikam na procházku.</p>

<p>„Fajn, že jdete,“ promluvil z postele opodál chraplavý hlas. „Už jsem se tu nudil.“</p>

<p>Všichni tři se překvapeně zarazili. Zpod přikrývky vyklouzla ruka, chytila se postele a nadporučík Varga se s námahou posadil. Tělo mu od pasu až po ramena zakrýval obvaz, ale kromě jediné infuze už všechno, na co byl ještě ráno napojený, zmizelo.</p>

<p>„No teda! Chvíli jsem myslel, že mi přeskočilo. Jak se cítíš?“</p>

<p>Čumák se zasmál, ale nebylo to upřímné. Hračička měl ve tváři barvu, jakou u člověka ještě neviděl, cosi mezi žlutou a fialovou. Oči se mu kalně leskly. Na dotaz se chabě ušklíbl.</p>

<p>„Kdysi jsem čet o zloději, kterého za trest přivázali na šutr, a nějakej pták mu každý ráno užíral játra. Hned bych si to s tím chlapem vyměnil. Jako bych měl v břiše zašitou živou krysu.“</p>

<p>„Co je to, kurva, za bordel?!“ Kulka rychle došla blíž. „Dostal jsi nový játra. Vím o chlápkovi, co je měl a ležel po operaci měsíc!“</p>

<p>„Mně to nevykládej. Taky bych si to hned vyměnil tady s těma,“ Hračička chabě mávl rukou po nehybných postavách na okolních postelích. „Císař měl jinej názor.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>

<p>„Je to tak,“ Sonja Tanelová se vynořila ze své kanceláře. „Podle rozkazu Jeho Veličenstva musí být pan Varga co nejdřív znovu schopen služby. Dostává léky na urychlení regenerace a potlačení nežádoucí imunitní odezvy… bohužel s vedlejšími účinky. Ta terapie ale potrvá už jen několik dnů, pak by měly pominout.“</p>

<p>„Aspoň tak,“ zavrčela Kulka a její výraz Gunneliho překvapil. Vlastně najednou vůbec nevypadala tak drsně…</p>

<p>Čumák se kousl do jazyka a poznámky raději spolkl.</p>

<p>„A jak jsi na tom jinak?“ nadhodil. „Informace a tak…“</p>

<p>„Trap, Tank, císařovna… jo. Vím všechno, jestli myslíš tohle.“ Hračička se znovu bolestně ušklíbl. „Taky proto bych nejradši chrápal. Momentálně… mi je dost mizerně i bez toho. Když myslím ještě na tohle, tak –“</p>

<p>„Tak na to nemyslete,“ přerušila ho doktorka. „A lehněte si, ještě nemůžete vstávat.“</p>

<p>Nejlepším důkazem, jak zle se musel cítit, bylo, že se nehádal. Spíš padl, než si lehl zpátky na postel, a zavřel oči. Kulka se na něj zamyšleně dívala, ale Sonja Tanelová už popošla dál k lůžku, na kterém ležel Patrik Hill. Hlavu měl obvázanou, ale hadičky i infuze stejně jako dýchací maska už zmizely. Gunneli se na doktorku zadíval.</p>

<p>„Jak zlý myslíte, že to bude? Na rovinu.“</p>

<p>„To nevím. Až nebo pokud se vůbec probere, rozhodně nečekejte, že jenom tak vstane a bude zdravý. Hodně lidí by takové zranění hlavy ani nepřežilo, k tomu ten plyn. Může nastat cokoli, narušená paměť, kognitivní i pohybové poruchy… cokoli.“</p>

<p>„Pěkný. Fakt pěkný. Čím to je, že když se koukám kolem, připadám si jak v zasraný márnici?“</p>

<p>Do Kulčina tónu se vrátil vztek a Gunneli postřehl, jak sebou doktorka škubla. Nepromluvila, jen gestem ukázala k východu.</p>

<p>V ponurém tichu vyšli ven a teprve tam Čumák znovu promluvil, jenom dvě stručné věty.</p>

<p>„Do hajzlu se vším. Musím se napít.“</p>

<p>„Jo,“ souhlasila Kulka. „Půjdu taky… žádný blbiny, bez obav,“ odpověděla na jeho pohled, než stačil promluvit. „Gabrieli?“</p>

<p>„Ne,“ Esposito zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jasně,“ Kulka se ušklíbla. „Hele, nějaký modlení je Patrikovi stejně platný jako pochcanej sníh. Nechceš se radši normálně ožrat než si pálit prsty v tý graciánský pelešárně?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Tentokrát se v Gabrielově hlasu ozvalo ostří. Gunnelimu blesklo hlavou, že Kulka zase hledá spíš rvačku než chlast, a rychle se nadechl, ale zvuk jejího komunikátoru ho přerušil.</p>

<p>Vzápětí se ozval současně Espositův i ten jeho.</p>

<p>„Co je zas?!“</p>

<p>Sojornerová začala přístroj tahat z kapsy, ale Esposito už svůj držel v ruce.</p>

<p>Když se zadíval na displej, zatvářil se zdravou půlkou obličeje tak, že se Gunnelimu sevřel žaludek.</p>

<p>„Zdá se,“ promluvil Gabriel pomalu, „že jsme dostali nové rozkazy. Všichni stejné, předpokládám.“</p>

<p>Čumák konečně vytáhl svůj komunikátor. Pohled na obrazovku, kde místo obvyklé palácové zářila elektronická pečeť samotného císaře, ho vmžiku připravil o náladu na pití. Zato když zprávu otevřel, dostal chuť hodit do sebe na ex celou flašku.</p>

<p>Vážně to bylo lepší a lepší.</p>

<p>*</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, v první řadě bych se chtěl hluboce omluvit za to smutné nedorozumění mezi vámi a mojí sestrou. Marina se cítí velmi zahanbena tou záležitostí, douf…“</p>

<p>„To nebylo nedorozumění, barone. Ne z její strany, ani z mé. Co dalšího si přejete projednat?“</p>

<p>Andrej Korwarian seděl v křesle ve své pracovně, ruce položené na skleněné desce stolu. Ztělesněný klid, ale baron Javier Danbar cítil na zádech ledový pot. Mrtvý Alonso. Mrtvý Warren Argayle, nepochybně mrtvý Goran Weber… a všechno ostatní.</p>

<p>Když před lety vypukla vzpoura proti Vitaliji Korwarianovi, byl Javier ještě chlapec. Stěží chápal, co se dělo, ale dobře si pamatoval tu ochromující hrůzu, která se na něj přenesla ze zbytku rodiny, pocit, že celý známý svět okolo se hroutí. Poslední dny byly přesně takové, a touhle audiencí zlý sen vrcholil. Snažil se získat trochu prostoru pokornou omluvou, jenže císař o omluvy nestál a na útěk bylo pozdě. Dlouze se nadechl.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, rád bych si promluvil o tom incidentu provázejícím císařský ples a o smrti mého synovce i dalších lidí. Já… i mnozí jiní pociťujeme velkou bolest nad těmi událostmi. A jsme velmi znepokojeni.“</p>

<p>„Znepokojeni čím?“ Císařův pohled se upíral na baronovu tvář.</p>

<p>„Znepokojeni,“ Danbar znovu nasucho polkl, „pocitem, že jsme klamáni, Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>„Naznačujete, že o té události lžu, barone?“</p>

<p>Klidný hlas. Klidný pohled. Danbar chtěl polknout, ale najednou nenašel v ústech dost slin.</p>

<p>„To bych si nikdy nedovolil, Vaše Veličenstvo. Já… i ostatní chápeme, že někdy je v zájmu říše nutné některé informace utajit. Ovšem zemřeli tu lidé. Můj synovec Alonso, syn hraběte Adelarda, dcera barona Nevilla… ten seznam je příliš dlouhý. Kdyby šlo poskytnout alespoň menší náznak…“</p>

<p>Andrej Korwarian se pomalu opřel v křesle. Jeho ruce zmizely pod stolem, a Javier Danbar musel vynaložit veškerou sílu, aby tím směrem s hrůzou nezíral, jestli se neobjeví namířená zbraň.</p>

<p>Ale císař odpověděl stále klidně.</p>

<p>„Shrnu tu situaci, barone – dovolím vám přerušit mě, pokud s něčím nebudete souhlasit. Po tom excesu vaší sestry a smrti synovce jste ztratil všechny důležité konexe v paláci, protože dobře víte, že ani podplukovník Weber se už nevrátí. Zbylí šlechtici to vědí také. Usoudili, že na rozdíl od nich nemůžete nic ztratit, a přiměli vás, ať už jakýmkoli způsobem, jít coby poslíček tlumočit dotazy, které mi nemají odvahu položit osobně. Počítají přirozeně i s tím, že ten pokus skončí vaší smrtí nebo zmizením, ale to bude také odpověď a můj hněv padne pouze na vaši hlavu. Je to správně, barone Danbare?“</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, tak bych ne –“</p>

<p>„<emphasis>Je to správně, barone Danbare?</emphasis>“</p>

<p>Ostří v císařově hlase se ozvalo náhle jako bleskově tasený meč. Ten s velkým rubínem v jílci, spočívající ve stojanu nově postaveném před vitrínou s kolonizační lodí Adama Korwariana.</p>

<p>Ten, kterým císař před pár dny zabil Warrena Argayla.</p>

<p>Danbar ho koutkem oka stále viděl, měl zbraň na očích od chvíle, kdy vešel do pracovny. S návalem hrůzy mu blesklo hlavou, že teď jde <emphasis>skutečně</emphasis> o život.</p>

<p>„Ano, můj pane,“ hlesl tiše. „Správně. Jen prosím, abyste chápal, že to nebylo dobrovolně.“</p>

<p>„Dobrá. Můžete tedy těm, kdo vás poslali, tlumočit moji odpověď. Zapamatujte si ji dobře.“</p>

<p>Vražedný tón z císařova hlasu vyprchal, ale do vřelosti měl stále daleko. Danbar váhavě přikývl.</p>

<p>„Ano, Veličenstvo?“</p>

<p>„Většina urozených obětí té události, včetně vašeho synovce a syna hraběte Adelarda, byla zároveň důstojníky algorské armády. Čestně padli při výkonu služby, a to je vše, co jejich rodiny musí vědět. Ohledně dcery barona Nevilla a zbylých civilních obětí, ty jsou politováníhodné. Můžete ujistit jejich blízké, že pachatelé byli – a ještě <emphasis>budou</emphasis> – potrestáni se vší přísností. Jestliže jim toto mé slovo nestačí, mohou přijít za mnou, ovšem osobně. Pokud vyšlou dalšího posla vašeho druhu, ať se napřed ujistí, že je <emphasis>opravdu</emphasis> postradatelný. Rozumíte, barone?“</p>

<p>„Ano, Vaše Veličenstvo,“ Javier Danbar rozuměl velmi dobře. „Budu vaše slova tlumočit s potěšením.“</p>

<p>„O tom nepochybuji. Něco dalšího?“</p>

<p>Danbarova úleva se mísila se strachem. Ještě před minutou by to nevypustil z úst, ale teď, když bylo zřejmé, že ho císař hodlá nechat odejít po svých, opatrně kývl.</p>

<p>„Snad… ano, můj pane. Někteří projevili též obavy o osud Jejího Veličenstva Viktorie…“</p>

<p>„Její Veličenstvo se zotavuje. O řízení zásobování se až do chvíle, kdy bude schopna ho opět převzít, postarám sám.Snahy o získání této funkce jsou marné, obavami o Její Veličenstvo se tedy nemusí dále zaobírat. A žádné veřejné <emphasis>polemiky</emphasis> o tomto tématu nehodlám tolerovat – to jim rovněž zdůrazněte, barone.“</p>

<p>Navzdory doznívajícímu strachu Danbar pocítil záchvěv pobavení. Císař skutečně dobře znal své poddané, hlavně ty urozené.</p>

<p>„Rozumím, můj pane,“ uctivě se uklonil. „Pak je to vše. Prosím ještě jednou za promi…“</p>

<p>„Můžete jít, barone.“</p>

<p>Javier Danbar měl co dělat, aby cestou ke dveřím zachoval vhodně důstojnou rychlost chůze. Andrej Korwarian ho nehybně vyprovázel pohledem.</p>

<p>Pak pomalu odsunul křeslo a vstal. Nemusel se dívat na hodiny, aby věděl, jaký je čas. V tuhle dobu vždycky večeřel s Viktorií. Teď, stejně jako v posledních dnech, bude jíst sám. Vlastně se vracel ke svým zvykům z doby před jejím příchodem, mělo by to být snadné. Přesto ale něco…</p>

<p>V duchu mávl rukou. Přemýšlet nad tím by nepřineslo užitek.</p>

<p>Zamířil ke druhým dveřím z pracovny, které se před ním poslušně otevřely. Kráčel chodbou ke své jídelně. Nezpomalil, už ho dokonce minul, ale náhle se zastavil a obrátil zpět.</p>

<p>Velké akvárium stálo ve výklenku chodby. Kdysi tu byla vitrína s otcovými oblíbenými zbraněmi, pak dlouhou dobu nic. Rozměrově nicméně akvárium čirou náhodou odpovídalo, a to byl důvod, proč ho nechal umístit sem.</p>

<p>Andrej Korwarian se sklonil a s rukou položenou na horním krytu nádrže se zadíval přes čirou stěnu. Nasvícený korálový útes zářil barvami, ode dna stoupaly k hladině hloučky bublinek. Malé barevné rybky klidně proplouvaly mezi zelenými lístky rostlin. Dvě nebo tři dokonce připluly až těsně ke sklu, jako by se snažily zjistit, kdo se na ně dívá, očka jako černé korálky. Viktorii by to jistě přimělo k pousmání. Pamatoval si, jakou radost jí nádrž udělala. Doufal, že se sem přijde podívat, doufal, že uvidí –</p>

<p><emphasis>Prask!</emphasis></p>

<p>Na vodní hladinu dopadl úlomek a jako tmavý meteor se snášel ke dnu nádrže. Rybky od skla se rozprchly. Císař pocítil bolest.</p>

<p>Narovnal se a zadíval na pravou ruku. Horní kryt akvária byl prasklý, bezděčně na něj zatlačil tak, až tenký plast povolil. Na dlani se mu leskl krvavý šrám.</p>

<p>Andrej vytáhl kapesník, setřel si krev a urovnal poškozený kryt. Zítra ho nechá vyměnit. Dech měl klidný, obličej nehybný, Přesto ale něco…</p>

<p><emphasis>Přesto ale něco ztratil.</emphasis></p>

<p>Otočil se a místo do jídelny se vrátil do pracovny. Usedl zpět ke stolu a položil dlaň na skleněnou desku. Ve vzduchu nad ní se rozzářilo holografické okno. Pár nepostřehnutelných probliknutí a na průsvitném povrchu se začaly objevovat tváře. Většinou muži, tu a tam žena s chladnými, tvrdými výrazy, všichni v uniformách. Pod portréty se míhaly řádky služebních záznamů, přelévaly se, až písmena připomínala bublinky v nádrži před chvílí.</p>

<p>Vedle okna s portréty se otevřelo druhé, na pár vteřin prázdné. Vzápětí ho začala plnit slova nového rozkazu členům císařovniny ochranky, aniž by se přitom proud snímků a písma vedle zpomalil.</p>

<p>Večeře mohla počkat. Byl čas začít jednat.</p>

<p><strong>Maják Delrond, Newellské území</strong></p>

<p>„Mám to! Zelená svítí.“</p>

<p>Darren Iverson se spokojeně zazubil a Gil Daley vysoukal hlavu zpod ovládacího panelu, jehož horní kryt byl dosud odstraněn. Nikola pod obnaženými spínači viděla změť elektronických desek a drátů. Uprostřed něco zeleně blikalo.</p>

<p>Iverson i Daley vypadali navýsost spokojeně, ale ona cítila lehké zklamání. Po skoro dvou hodinách, co přihlížela, jak se v tom vrtají, čekala trochu víc než jedno zelené světélko.</p>

<p>„Nic ve zlém, ale neměli jsme tohle udělat ještě na Newellu?“ promluvila a Iverson zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Napadlo mě to, ale radši ne. Chápejte, bylo by pak až moc jasné, na jakou akci se chystáme.“</p>

<p>„Jo,“ souhlasil Daley. „Tohle je navigační systém, co zaměřuje loď na frekvence majáků. Dneska už je montují nastavené napevno, kvůli bezpečnosti. Představte si to jako rádio, co má z výroby naladěné frekvence stanic a nemůžete je změnit, jenom přepínat. Já ten modul vytáhl, aby se frekvence musely zadávat ručně. Takže teď to naladíme na první frekvenci z toho Darrenova notesu a uvidíme, jestli tam něco je.“</p>

<p>Daley zvedl odložený kryt a začal ho nasazovat zpátky, zatímco Nikola uvažovala.</p>

<p>„Nebylo by bývalo lepší si tohle zjistit předem? Myslím, než jsme nakoupili všechny ty věci? Co když se maják dávno rozbil a prostě nic nevysílá?“</p>

<p>Gil střelil pohledem po Iversonovi a Nikole došlo, že přesně tohle mu nejspíš navrhoval taky, ale Darren se jenom zasmál.</p>

<p>„Pak budeme muset vymyslet plán B.“</p>

<p>Nikola se radši nehodlala ptát, jaký by byl, hlavou jí už táhla jiná znepokojivá myšlenka.</p>

<p>„Pokud maják bude vysílat, <emphasis>kam</emphasis> vlastně skočíme? Myslím, kam v reálném prostoru? Měli jste v těch papírech nějaké souřadnice?“</p>

<p>Iverson zavrtěl hlavou. „Ne, ale jde to zhruba odhadnout. Bělogvardějský svaz měl jako primární cíl Petersův omyl… tedy, než se zjistilo, že tam ve skutečnosti žádná obyvatelná planeta není. Neví se, jak blízko se stačili dostat. Teď jsme na Delrondu, tahle větev vede taky na Petersův omyl, dodělali ji po kolonizaci Menabaranu, aby to tam mohli zkoumat. Takže nejspíš skočíme zhruba ve stejném směru a budeme pořád na newellském území nebo blízko něj. Jinam to nedává smysl.“</p>

<p>„Chápu,“ kývla Nikola s úlevou. Aspoň to nevypadalo na nějakou výpravu do neznáma.</p>

<p>„Fajn, Darrene,“ Daley dotáhl s puntičkářskou pečlivostí poslední šroub na krytu panelu. „Můžeme to tam naklepat.“</p>

<p>„Tady to je, první souřadnice.“</p>

<p>Iverson vytáhl z náprsní kapsy pečlivě složený list papíru. Obvaz z ruky si už před hodinou odmotal a zahodil, přestože ji ještě nemohl mít úplně zahojenou. Nikola mu nakoukla přes rameno; na listu byl sloupec čtyřiceti čísel úhledně uspořádaných v řadách po pěti. Vypadala naprosto náhodně.</p>

<p>Daley sedl do křesla, prolomil si klouby na prstech, až to zapraskalo, a začal čísla přepisovat na klávesnici před sebou. Každou pětici potvrdil a Nikola viděla, jak na obrazovce zablikala zelená zpráva: <strong><emphasis>SEKVENCE PŘIJATA</emphasis></strong><strong>.</strong> Po chvíli došlo na poslední pětici a zpráva se změnila.</p>

<p><strong><emphasis>FREKVENCE PŘIJATA. VYHLEDÁVÁM SPOJENÍ. ČEKEJTE.</emphasis></strong></p>

<p>„Tak,“ Daley se viditelně nuceně zasmál. „Teď poznáme, jestli jsme v háji.“</p>

<p>„Jak dlouho to může trvat?“ Nikola sledovala obrazovku.</p>

<p>„To se nedá říct. Záleží na signálu, jak daleko od horizontu majáku jsme. Může to být chvilka, ale taky třeba hodiny…“</p>

<p>Obrazovka blikla.</p>

<p><strong><emphasis>SPOJENÍ NAVÁZÁNO.</emphasis></strong></p>

<p>Pod zprávou se objevila další čísla, ale Nikola je nevnímala.</p>

<p>Na dvě vteřiny zavřela oči, zatímco Daley před ní vydal cosi mezi výkřikem a zasténáním.</p>

<p>„Vidíš, Gile?“ Darren Iverson se usmíval od ucha k uchu. „Říkal jsem ti, že <emphasis>mám</emphasis> plán!“</p>

<p>Daley to nekomentoval.</p>

<p>Iverson vklouzl do svého křesla a přehodil na panelu pár spínačů. Hned poté si na hlavu narazil klobouk, dosud pohozený na podlaze. Nikola postřehla, jak se jemné vibrace motoru změnily, a rychle zamířila do volného křesla po Gilově levici. Ten se ohlédl k poslednímu prázdnému sklopnému sedátku, které bylo při opravě lodi nově zabudované vedle vitríny s Darrenovými artefakty.</p>

<p>„Co vaše sestra?“ nadhodil nejistě. „Nepřijde se podívat?“</p>

<p>Nikola uhnula pohledem. „Ne,“ odpověděla krátce.</p>

<p>Neměla chuť to rozvádět. Vysvětlovat, že se s Natalií snažila mluvit, doufala, že ji začátek výpravy konečně odtáhne od kreseb Jacoba Stense a toho krutého truchlení bez slz, které nedokázaly rozptýlit ani léky od Bianky Sorelové. Zbytečně. Gil to možná pochopil, protože jenom přikývl a obrátil se zpátky k panelu.</p>

<p>„Kondenzátory nabité, všechno svítí dobře. Můžeš to nakopnout.“</p>

<p>„Jdu na to,“ Iverson položil prst na známý červený spínač. „Tři. Dva. Jedna. <emphasis>Teď!</emphasis>“</p>

<p>Nikola rychle zvedla hlavu k čelnímu oknu, takže jí ten okamžik neunikl – známé bliknutí, když hvězdy náhle změní uspořádání.</p>

<p>Vzápětí musela zavřít oči, protože ji do obličeje udeřilo oslepující světlo. Nadskočila leknutím a slyšela Daleyho zaklení.</p>

<p>„Ztlum to!“ sykl.</p>

<p>Současně se na panelu rozsvítilo několik varovných kontrolek.</p>

<p>Než stačila promluvit, Daley sáhl stranou a stiskl několik knoflíků naráz. Bodavá záře z oken se zmírnila, kontrolky jedna po druhé zhasly.</p>

<p>„Sakra!“ zamumlal Gil. „To bylo těsné.“</p>

<p>„Nejsme nějak blízko?“ hlesla Nikola konečně. Hvězda před oknem vypadala obrovská. Vyplňovala ho úplně celé, žhnula bíložlutě; bylo to jako dívat se skrz ochranné sklo do nitra vysoké pece.</p>

<p>„Vlastně ne,“ promluvil Iverson. „To jenom tahle potvůrka má objem asi tisíc menabaranských sluncí. Pěkná, že?“</p>

<p>Tón hlasu připomínal dítě, které našlo u řeky hezký kamínek.</p>

<p>„Radši nás vem ještě dál,“ požádal Daley. „Ta tvoje potvůrka pěkně topí, nemusíme ty nové štíty takhle trápit.“</p>

<p>Motory už nabíhaly, Nikola znovu cítila známé vibrace.</p>

<p>„Kde to jsme?“ v žaludku jí doznívalo leknutí. „Kde je maják?“</p>

<p>„Zjištění polohy bude trvat. Přes světlo z té mrchy nejsou vidět hvězdy, možná až budeme dál. A maják… támhle? Darrene?“</p>

<p>V Daleyho hlase se ozval údiv. Jak se <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> otáčel a vzdaloval, do zorného pole čelního okna vplul velký, očividně umělý objekt. Vypadal úplně jinak než majáky, které Nikola dosud viděla. Žádná ramena se solárními panely, jen kompaktní světle šedý válec. Trochu připomínal kávový šálek obrácený dnem vzhůru, bez jediného výčnělku nebo otvoru.</p>

<p>„Jo,“ potvrdil Iverson. „To je on. Viděl jsem je na nákresech, když jsem byl v Petrohradu. Má vlastní reaktor, automatickou jednotku pro údržbu a pár dalších vychytávek. Stavěli majáky na výdrž, aby byly co nejvíc autonomní, jako jejich lodě.“</p>

<p>„Museli být dobří, když vydržel tak dlouho tady,“ ocenil Daley. „Jak se jmenuje?“</p>

<p>„K-59FR,“ Iverson pokrčil rameny. „Bělogvardějský svaz jim jména nedával, ale my bychom mohli. Co <emphasis>Chcíplej pes</emphasis>, Gile?“</p>

<p>„Eh… cože?“</p>

<p>„Víc jak dvě stě let tu nikdo nebyl. To je dlouhá doba. Neříká se to, <emphasis>tady chcípnul pes</emphasis>?“</p>

<p>Iverson se na Daleyho díval naprosto vážně a Gil se chtěl zasmát, jenomže v té chvíli na panelu něco zablikalo.</p>

<p>„Hele,“ Iverson překvapeně ztuhl. „On se hýbe!“</p>

<p>O vteřinu později už to postřehla i Nikola: <emphasis>Chcíplej pes</emphasis>, dosud visící nehybně, se pomalu otáčel. Nebyl to náhodný pohyb, užší strana šálku se viditelně natáčela za lodí a Gil přivřel oči.</p>

<p>„Vzrůstá mi tu hladina energie a radarový signál. Ta věc nás <emphasis>zaměřuje</emphasis>. Darrene, pohni. Zmizíme radši dál.“</p>

<p>Rozsvítilo se další světlo a Daley sebou trhl.</p>

<p>„Spojení! Někdo nás volá na staré univerzální frekvenci.“</p>

<p>Iverson místo odpovědi stiskl tlačítko a z reproduktoru vytryskl ostrý, kovový, zjevně umělý hlas.</p>

<p><emphasis>„Varování. Neznámá lodi, nacházíte se bez oprávnění v dosahu strategického zařízení Bělogvardějského svazu. Byli jste zaměřeni. Máte jednu minutu na odeslání platného identifikačního kódu. Pak zahájíme palbu. Pokusíte-li se uniknout, zahájíme palbu okamžitě. Opakuji. Máte jednu minutu na zadání platného identifikačního kódu. Padesát devět. Padesát osm…“</emphasis></p>

<p>Nikola Vanbergová cítila, jak se jí žaludek mění v hroudu ledu. Gil Daley se s kletbou vymrštil z křesla.</p>

<p>„Ta krabice!“ štěkl. „Byly tam nějaké vojenské kódy!“</p>

<p>Krabice naštěstí ležela na podlaze vedle Iversonovy vitríny. Daley ji obrátil dnem vzhůru, popadl největší desky nacpané šedými newellskými papíry a zběsile jimi začal listovat.</p>

<p><emphasis>„Třicet pět. Třicet čtyři.“</emphasis></p>

<p>Iverson vyskočil. Přidal se k němu, čímž Nikole zatarasil výhled. Ta se nezmohla na nic, jenom pozorovala maják na pozadí žhnoucí hvězdy za oknem.</p>

<p><emphasis>„Dvacet. Devatenáct. Osmnáct.“</emphasis></p>

<p>„Mám to!“ štěkl Daleyho hlas. „K-59FR, autorizační kód.“</p>

<p>Iverson skočil zpátky k panelu. „Diktuj mi to! Musím ho poslat jako data.“</p>

<p><emphasis>„Patnáct. Čtrnáct. Třináct.“</emphasis></p>

<p>„Sedm. Devět. Sedm. Alfa. Tři. Alfa. Sedm. Tango. Čtyři.“</p>

<p>Daleymu se třásl hlas. Iverson tiskl klávesy. Odpočet pokračoval.</p>

<p>„Hotovo! Je to tam.“</p>

<p><emphasis>„Osm. Sedm. Šest.“</emphasis></p>

<p>Hlas zmlkl. Tři vteřiny mrtvého ticha.</p>

<p><emphasis>„Identifikační kód ověřen. Vítejte na zařízení K-59FR.“</emphasis></p>

<p>Daley padl do křesla a zhluboka oddechoval. Iverson kroutil v prstech pramen šedivých vlasů. Nikola si uvědomila, že křečovitě svírá područku křesla.</p>

<p>„Fajn!“ Daley sklonil hlavu. „Tohle je těch <emphasis>pár vychytávek</emphasis>?! Proč jsi, sakra, neřekl, že ty krámy můžou být ozbrojený?!“</p>

<p>„Ve schématech, co mi ukázali, žádné zbraně nebyly.“</p>

<p>„Jo, pročpak asi?!“ Daley se viditelně snažil ovládnout vztek. Iverson dál točil mezi prsty pramen vlasů.</p>

<p>„Stejně si nemyslím, že by ty zbraně ještě fungovaly,“ namítl. „A máme nové štíty, ne?“</p>

<p>„Jo, máme,“ odsekl Daley. „Viděl bys, co by byly platné, kdyby na nás ten krám pustil třeba naváděné rakety. Možná ti to uniklo, ale tohle není algorský křižník!“</p>

<p>Na to Iverson neodpověděl, zato Nikola potřásla hlavou.</p>

<p>„Takže co teď? Vážně chcete tu věc zkoušet rozebírat, abyste z ní vydolovali vortexové krystaly?“</p>

<p>Za okny venku se <emphasis>Chcíplý pes</emphasis> už vrátil na původní místo, zase visel jakoby nic. Daley rozhodně nevypadal, že by ho představa takové operace lákala, a Iverson pokrčil rameny.</p>

<p>„Poletíme dál, Gile. Máme frekvence tří dalších majáků. Když tenhle rozebereme nebo zničíme, už k nim nemůžeme, nedostali bychom se zpátky. Takže se podíváme, co je dál, a když tak potom začneme od konce.“</p>

<p>„Co když ty další budou <emphasis>taky</emphasis> ozbrojené?“ namítl Daley, pohled upřený zpět k deskám. „Nevidím tu žádný další podobný kód. Navíc, jestli ti magoři ze Svazu nacpali automatické zbraně do majáků, kdo ví, co mohli nastražit ještě. Co třeba další viridianská past?“</p>

<p>„Viridianská past?“ Nikola se na něj tázavě zadívala.</p>

<p>„Historka z Exodu. Viridianská frakce posadila maják doprostřed radiační mlhoviny a její špioni nechali jako náhodou uniknout frekvenci se zprávou, že je to přímá větev na Viridian. Naskákalo tam z ostatních frakcí na sto padesát lodí a se štíty, co tenkrát měli, vydržela posádka pár minut. Moc parádní kousek.“</p>

<p>„Těch lodí bylo asi čtyřicet a maják vydržel v provozu jenom půl roku, než ho radiace taky sežrala. Kdyby Svaz vyrobil něco takového, nikdy by to nepřežilo dodneška. No a proč dávat zbraně po celé trase, když by každého cizáka sestřelili už tady? Přece to teď nezabalíme, Gile…“</p>

<p>Znělo to skoro prosebně, a Gil rozhodně nevypadal přesvědčeně. Problém ale byl, že nic jiného kromě neslavného návratu, zadlužení až po uši, na výběr prostě neměli. Rezignovaně potřásl hlavou.</p>

<p>„Fajn. Tak jedeme dál.“</p>

<p>Přepisování dalších čtyřiceti čísel už Daley prováděl s výrazně menším nadšením než poprvé. Nikola pomyslela na Natalii. Co by asi řekla, kdyby tu teď seděla? Řekla by vůbec něco? Byla by zvědavá? Anebo jen… zničehonic se zarazila.</p>

<p>„Zase se hýbe.“</p>

<p>Daley právě dopsal poslední pětici čísel. Roztržitě se na ni zadíval a Nikola kývla k obrazovce.</p>

<p>„Ten maják. Zase se hýbe.“</p>

<p><emphasis>Chcíplý pes</emphasis> se na obrazovce opravdu začal znovu otáčet, jen na opačnou stranu než předtím a výrazně pomaleji. Gil se obrátil v křesle, stiskl pár kláves a zadíval se na obrazovku.</p>

<p>„Darrene, koukni na tu energii. Má ten maják tohle dělat?“</p>

<p>„Nemyslím,“ Iverson se zamračil. „Vypadá to jako přetížení v…“</p>

<p><emphasis>„Varování! Byla zaznamenána porucha hlavního energetického jádra. Nebezpečí destruktivního odpojení zařízení K-59FR. Opusťte ihned skokový prostor! Bezpečná vzdálenost sto osmdesát tisíc kilometrů.“</emphasis></p>

<p>Daley vytřeštil oči. Iverson škubl řízením. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> vyrazil v levotočivém oblouku pryč tak prudce, že Nikola málem upadla. Postřehla, jak se zároveň rozsvítilo zelené světlo na navigačním panelu.</p>

<p><emphasis>„Varování! Byla zaznamenána kritická poru…“</emphasis></p>

<p>Hlas zmlkl v půli slova. Maják už zmizel za pravým okrajem okna, ale Nikola přesto postřehla zášleh rudého světla.</p>

<p>Obě pilotní obrazovky se naráz rozzářily smrští varovných zpráv a Iverson hmátl rukou doleva.</p>

<p>„Ne!“ zařval Daley, ve tváři výraz naprosté paniky, jenomže současně Iverson udeřil do spouštěcího tlačítka skoku.</p>

<p>A světlo za oknem zhaslo.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 4</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Henrik Qillas uslyšel, jak za ním uzávěr dveří zacvakl. Byl to hlasitý zvuk, po němž následoval tlumený hukot nabíhajících systémů zakončený záchvěvem podlahy.</p>

<p>„Proces izolace dokončen,“ oznámil umělý hlas. „Místnost je nyní bezpečná.“</p>

<p>Generál se v duchu ušklíbl – to by tu nesměli být tihle.</p>

<p>„Pane premiére,“ pokývl hlavou. „Přišel jsem na váš rozkaz.“</p>

<p>Podle protokolu měl zasalutovat, ale při pohledu na Avriana Danna ho přešla chuť. Koneckonců, porada měla být neformální.</p>

<p>„Posaďte se,“ menabaranský premiér ukázal ke křeslu na druhé straně malého stolu a generál s nepatrným zaváháním přijal.</p>

<p>Téhle místnosti se říkalo <emphasis>Bublina</emphasis>. Nacházela se v suterénu Vládní věže a její hlavní výhodou byla naprostá odolnost proti odposlechu. S okolím ji spojoval pouze krátký tunel s přechodovou komorou podobnou těm na vesmírných lodích. Když se dveře zavřely, komora se odpojila a místnost zůstala doslova plavat uvnitř další, větší, ze které byl vyčerpán vzduch. Fyzicky nebyly nijak spojeny, všechno v Bublině bylo poháněno z vnitřních baterií a místnost se vznášela na antigravitačním poli. Navíc vnější stěnu tvořila Faradayova klec zajišťující dokonalou nepropustnost vůči elektromagnetickým vlnám.</p>

<p>Generál tu byl během celé své dosavadní kariéry asi šestkrát při klíčových vládních jednáních zasahujících do obrany. Občas se sem namačkal celý krizový kabinet, ale teď tu byl kromě něj a Danna jen ministr národní bezpečnosti Golan Timons a Dannova asistentka Luciana.</p>

<p>Henrik Qillas z toho měl zatraceně špatný pocit – umocněný tím, že před dvěma dny zmizel menabaranský velvyslanec na Newellu Enriquez, a nikdo netušil kam. Oficiálně zpráva říkala jen, že byl odvolán na zvláštní misi.</p>

<p>„Víme, jak to tady chodí,“ promluvil Dann a přetrhl generálovy myšlenky, „takže nebudeme marnit čas. Co přesně víte o tom novém skokovém pohonu algorských lodí?“</p>

<p>Qillas strnul. Čekal ledacos, ale tenhle dotaz určitě ne. Odpověď ovšem nedala velkou práci.</p>

<p>„Nic,“ pokrčil rameny. „Tedy, nic nového. Vše bylo ve zprávách, které jsem vám předal. Víme, že ho mají, nebo aspoň že ho má část Korwarianovy flotily, se kterou přiletěl na Viridian na <emphasis>námluvy</emphasis>, ale to je všechno.“</p>

<p>„Trochu málo,“ zavrčel Timons. „Když uvážíme, jaké riziko pro bezpečnost Menabaranu ta technologie znamená. Co kdyby se jejich flotila dostala jedním skokem přes Fort Knox a naši obranu?“</p>

<p>Qillas pro sebe přikývl – to mohl čekat. Bylo jasné, že Timons se z těch zpráv, které zmínil, neobtěžoval číst ani jednu, anebo se rozhodl pokračovat v tradici Valerovy vlády: kdykoliv byl někdo z generálního štábu pozván na jednání do Věže, pak bez ohledu na okolnosti prostě musel být za něco zároveň seřván. I kdyby důvodem pozvání bylo třeba udělení vyznamenání. Qillas hádal, že si tím politici zvyšují sebevědomí, ale dnes na tu hru neměl chuť.</p>

<p>„Mýlíte se, pane ministře. V těch zprávách, co jsem poslal i na ministerstvo národní bezpečnosti, si můžete najít proč. Naše obrana se už dávno nesoustřeďuje jen na jedno místo. I kdyby se algorská flotila dostala přes Fort Knox, kurýr z Einsteinu doručí varování na Menabaran, ještě než stihnou další skok. Naše flotila tady by na ně byla připravena. Navíc, reálná vzdálenost mezi Fort Knoxem a jejich nejbližším majákem je mnohem větší než mezi majáky na trase z Algoru na Viridian. Nezvládli by takový skok ani s tím novým pohonem, což je ostatně zavádějící pojem. Algor jen našel způsob, jak zachycovat signály majáků na trochu větší vzdálenost. Zvětšili citlivost, víc nic, pohon zůstal stejný. Doporučuji vám číst pozorněji.“</p>

<p>Timonsovi zrudly tváře. Prudce se nadechl – a zůstal sedět, až připomínal nafouklou žábu, stačil jediný Dannův pohled.</p>

<p>Qillas se v duchu ušklíbl. Ať byl ten parchant, jaký chtěl, <emphasis>on</emphasis> ty zprávy četl pozorně, o tom nepochyboval. Navíc si nepotrpěl na neschopnost. Timonsovi tahle ukázka vlastní hlouposti neprospěje, což ovšem ministrovi došlo až teď.</p>

<p>Premiér zamyšleně klepal prsty na stůl. „Stále tedy platí vaše původní závěry, že z vojenského hlediska pro nás ten objev není zásadní hrozbou?“</p>

<p>„Ano, pane. Určitě to je pro Algor výhoda. Můžou rychleji přesouvat jednotky po vlastním území, a jestli to uvolní k civilnímu použití, ekonomický přínos bude slušný. Jen říkám, že to není… superzbraň, kterou by nás Korwarian vymazalz vesmíru. Tím spíš teď, když se už prozradila a on ztratil moment překvapení.“</p>

<p>Qillas postřehl pohled, který si Avrian Dann vyměnil se svou asistentkou. Jako by řekl přesně to, o čem mluvili dřív, možná těsně před jeho příchodem. Premiér kývl.</p>

<p>„Dobrá. Dejme tomu, že byste získal přístup k lodi s tímto vylepšením pohonu. Jak obtížné by bylo zjistit, jak funguje, a aplikovat ho na naše lodě?“</p>

<p>Generál strnul. Zíral do Dannova obličeje, ale viděl jen nečitelný, zkoumavý pohled.</p>

<p>„To… je jenom teoretická otázka, pane?“ vypravil ze sebe.</p>

<p>Dannův výraz se nijak nezměnil.</p>

<p>„Ne. Praktická. Pokud byste <emphasis>měl</emphasis> tu loď, jak těžké by bylo ten pohon okopírovat?“</p>

<p>„To se nedá takhle od stolu říct. Záleželo by to na mnoha věcech. Jaký typ lodi to je? Jak bude ten systém zabezpečený? Bude k dispozici technická dokumentace? Půjde si promluvit s někým, kdo se v něm vyzná, aby ujasnil detaily?“</p>

<p>„Počítejte s nejhorší variantou. Dostanete loď, ale jinak nic. Žádná dokumentace, žádná možnost konzultovat.“</p>

<p>„Potom… nejspíš týdny. Bylo by třeba rozebrat celý pohonný a možná i navigační systém. Opatrně analyzovat každou součástku i její zapojení, dekompilovat software, dávat si pozor na případné pasti…“</p>

<p>„Chápu. Kde se taková věc dá udělat a jak velký personál by to vyžadovalo?“</p>

<p>„Zvláštní výzkumný tým pro skokový pohon při generálním štábu má třicet lidí. To jsou ti s nejvyšším prověřením, co by u toho museli být. Pak by asi byli třeba další, pár inženýrů, podle toho, jak by se práce vyvíjela. No a kde… tady, samozřejmě.“</p>

<p>„Tady jako v naší soustavě?“ Timons se znovu zamračil,třebaže viditelně mírnil tón. „Copak armáda nemá základny nikde stranou? Třeba právě na Fort Knoxu?“</p>

<p>„Fort Knox je obranná instalace. Má personál a prostory na opravy našich lodí, ale rozhodně ne na něco takového. Pokud bychom tu loď měli, jedna chyba, a může být zničena. Vybavení takového druhu jinde než přímo tady v <emphasis>Selene</emphasis> není. Jistě, mohli bychom ho přesunout, vybudovat novou…“</p>

<p>„Vyloučeno,“ Avrian Dann ho přerušil. „Průzkum musí proběhnout v největším utajení. Žádné nápadné přesuny materiálu, stavění nových základen nebo cokoli podobného.“</p>

<p>Klimatizační systémy Bubliny dokázaly udržet dýchatelný vzduch a snesitelnou teplotu jen po omezenou dobu. Čím víc lidí bylo uvnitř, tím dříve se muselo jednání ukončit nebo aspoň na chvíli přerušit. Qillas ovšem cítil, jak mu za krkem stéká pot, i když tu ještě zdaleka nebyli tak dlouho.</p>

<p>„Pane premiére, mohl bych znát detaily? Mluvíte o něčem, co zcela určitě spadá do kompetence generálního štábu. Řekl jste, že to není teoreticky, ale algorská válečná loď v <emphasis>našem</emphasis> systému? Při vší úctě, i kdybyste se k ní dokázal dostat, neumím si představit, jak byste tohle chtěl utajit.“</p>

<p>Avrian Dann přivřel oči.</p>

<p>„To není vaše starost, generále. O kompetencích rozhoduji já. Vy děláte, co vám řeknu. Následky opačného přístupu jsme probrali dostatečně už před časem. Nebo je potřebujete probrat znovu?“</p>

<p>Henrik Qillas ucítil, jak mu žaludek plní žhavý vztek. Ano, tady v Bublině je mohli <emphasis>probrat</emphasis> bez obav. Dann mu mohl připomenout jeho zpronevěru, donutit ho lézt tu třeba po čtyřech. Navíc pohled stranou na Timonsův spokojený škleb dokázal, že i tenhle hajzl ví, o čem je řeč, a královsky se baví.</p>

<p>Generál se donutil ovládnout.</p>

<p>„Ne, pane premiére. Jenom vás žádám o více informací, abych mohl splnit úkol, který požadujete.“</p>

<p>Dostatečně diplomatické, dostatečně podlézavé, na samé hranici, za kterou by se nejspíš zalkl – Dann spokojeně kývl.</p>

<p>„To je lepší. Informace dostanete, jakmile to bude nezbytné. Prozatím chci, abyste budoucí přítomnost té lodi vzal jako fakt a zahájil přípravy. Sestavte seznam všeho a všech, co je podle vás nezbytné. Uvolněte prostory, najděte si záminky, aby bylo možné práci ihned rozjet. Pokud někdo tady na Menabaranu nebude chtít spolupracovat, obraťte se na ministra Timonse, jeho lidé už ho <emphasis>přesvědčí</emphasis>. Žádné chyby – a žádné řeči. Jasné?“</p>

<p>Ne. Jasného tu nebylo naprosto nic, generál přesto mohl jen přikývnout.</p>

<p>„Ano, pane premiére.“</p>

<p>„Výborně. Vzhledem k míře utajení nebudete posílat žádné psané zprávy ani hlášení o postupu. Za týden ode dneška se sejdeme zase tady a já čekám, že bude všechno připraveno. Radím vám dobře, Qillasi, nezklamte mě. V tomhle ne. Teď nás vytáhněte z té věci!“</p>

<p>Luciana, která za celou dobu nepromluvila jediné slovo, se otočila k panelu ve stěně za Dannovým křeslem. Generál cítil trhnutí, jak se ke dveřím připojila přechodová komora.</p>

<p>Hlášení bezpečnostního systému ani nevnímal. Vlastně nevnímal skoro nic celou cestu nahoru až k východu z Vládní věže. Až slunce svítící mu do tváře ho probralo. Chvíli stál a přemýšlel nad tím vším, než zamířil do nejbližší boční ulice, aby vytáhl komunikátor a z hlavy zadal tajné číslo Ericha Ferrera.</p>

<p>O dvě hodiny později už ministr policie seděl proti němu u omláceného stolku ve <emphasis>Šťastné zastávce</emphasis> – nakonec, tahle špeluňka byla pro důvěrné schůzky jako stvořená.</p>

<p>„Nelíbí se mi to,“ uzavřel generál své líčení porady. „Mluvil, jako by tu loď už měl, nebo vůbec nepochyboval, že ji brzy mít bude. Ale jak by to udělal?“</p>

<p>Ferrer si zamyšleně třel bradu.</p>

<p>„Co zběh?“ navrhl. „Však víte, jako když naši důstojníci utíkali po válce na Newell, občas s celou lodí. Třeba se nějakému kapitánovi na Algoru zprotivila zima.“</p>

<p>„Pochybuji,“ generál zavrtěl hlavou. „Pokud v algorské flotile vůbec k něčemu takovému dochází, neslyšel jsem o jediném pokusu, co uspěl. Ani o jednom, za celá léta. Nejde jenom o technické provedení. Tušíte, co by se pak stalo rodině dotyčného a všem z jeho okolí? Slyšel jste o graciánském řádu?“</p>

<p>„Ne každý má rodinu a zapomínáte na peníze.“ Ferrer se znalecky ušklíbl. „Kdyby si Dann našel někoho přístupného, nabídl balík…“</p>

<p>„Jak by někoho takového našel? O většině algorských velitelů nevíme nic, vzhledem k tomu, jak důsledně dbají na utajení. Neznáme dokonce ani jména všech členů jejich štábu. Jakou by měl jistotu, že to přijme? Nejspíš by takovou nabídku okamžitě ohlásil už ze strachu, že to je test jejich kontrarozvědky. A co posádka? Jestli ten pohon mají jenom větší lodě, mluvíme tu o desítkách lidí. Možná o stovkách. Kdyby dostali sebemenší podezření, že kapitán chce zběhnout, okamžitě by vypukla vzpoura. Tyhle akce vypadají uvěřitelně leda v holofilmech.“</p>

<p>„Hm… a proč celá loď?“ přikývl Ferrer. „Kdyby dokázal podplatit nějakého oficíra, bylo by pro něj mnohem snazší prodat jenom plány toho pohonu. Tohle vážně nedává smysl.“</p>

<p>„Proto se mi to nelíbí,“ Qillas se náhle zamračil ještě víc. „Vlastně, zrovna mě <emphasis>napadl</emphasis> jeden způsob, jak by to šlo udělat.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Naše flotila občas pořádá velká cvičení, ale jinak lodě držíme na fixních pozicích. Naše soustava, Fort Knox, a tak dále. Pro obranu je to výhodnější a hlavně lacinější, ale na Algoru to mají jiné. Část jejich flotily je pořád v pohybu, lodě v malých svazech nebo samostatně poskakují mezi jejich majáky. Někde se zdrží pár dnů, někde déle, občas udělají menší cvičení. Asi tak udržují posádky připravené, i za cenu nákladů. Pokud na tohle hlídkování začali používat lodě s tím novým pohonem, třeba by šlo nějakou špionáží zjistit, kdy a kam některá poletí, a počkat si na ni.“</p>

<p>„Počkat? To myslíte <emphasis>přepadnout</emphasis>?“</p>

<p>„Jo. U nějakého majáku blízko hranic, mimo hlavní trasy. Rychlý úder zvláštního oddílu, možná maskovaného za civilisty. Dostat se pod nějakou záminkou na palubu, třeba předstírat stav nouze. Zlikvidovat posádku a s lodí skočit přes hranici, než ji začnou postrádat.“</p>

<p>Ferrer na generála omráčeně zíral. „Vždyť to by bylo pirátství. Státní terorismus! Co by si Korwarian pomyslel, když zmizí jedna jeho loď a za pár týdnů nebo měsíců se vytasíme se stejným pohonem, jaký měla? Bylo by to jasné jakofacka.“</p>

<p>„Omyl, prasklo by to mnohem dřív. Umíte si představit algorskou válečnou loď v menabaranské soustavě, které si nikdo nevšimne? Reportéři, fanoušci, co mají fotky všech našich křižníků doma na plakátech a po nocích civí do dalekohledů? Jako vyhlášení války, naprosto otevřená agrese.“</p>

<p>„Navíc bez souhlasu parlamentu – a ten by pro tohle nikdy nedostal, ani neoficiálně. Ne. Dann nemůže být <emphasis>takový</emphasis>cvok.“</p>

<p>„Vážně?“ generál se ušklíbl. „Jak moc jste si jistý? Po DiaVision, Prestonovi a tak dále? Proč by jinak říkal, že bude jenom ta loď, žádná dokumentace ani konzultace, kdyby měl někoho, kdo mu loď předá dobrovolně? To přece nedává smysl. Ledaže posádka bude po smrti a lodní záznamy zamčené neboautomaticky smazané bezpečnostním systémem při tom přepadení. Nebo vás napadá jiné vysvětlení?“</p>

<p>Ministr policie mlčel. Opravdu ho nenapadalo nic, leda zoufalé <emphasis>to prostě není možné</emphasis>. Nakonec otřeseně zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jestli máte pravdu, musíme to zarazit. Dokud je čas. Ne, <emphasis>pokud</emphasis> je ještě čas.“</p>

<p>„Já mám svázané ruce,“ Qillas se sevřenými rty pokrčil rameny. „Nepůjde to přes armádu, kdyby se taková akce i jenom chystala, musel bych o ní vědět. Kdo ví, koho na to použije, nejspíš to komando svých kumpánů z <emphasis>GenetiXu</emphasis>. Nenechají mě do toho šťourat.“</p>

<p>Ferrer pochopil, že míček míří na jeho stranu hřiště, a žaludek mu sevřel další nával strachu.</p>

<p>„Nevím,“ vypravil ze sebe. „Vážně netuším, jestli můžu něco podniknout. K Dannovi se nedostanu, s tou jeho ženskou ani náhodou. Musel bych zkusit Timonse, ale to bude těžké. Sakra, já jsem ministr, ne špion!“</p>

<p>„Tak přemýšlejte o rekvalifikaci,“ generálův obličej měl tvrdý, zachmuřený výraz. „Protože jestli Dann vyvolá válku s Algorem <emphasis>teď</emphasis>, do měsíce jste leda ministr pohřebnictví a hřbitov bude celý Menabaran.“</p>

<p>Ta věta, za jiných okolností snad podařený bonmot, polila Ferrerova záda mrazem. Ani se nerozloučil, jen hleděl, jak generál odchází.</p>

<p>Možná by zůstal ve <emphasis>Šťastné zastávce</emphasis> sedět až do zavíračky, kdyby nezazvonil jeho komunikátor. Textová zpráva, jenomže ze skryté adresy. To Ferrera zarazilo, jako ministr měl speciální komunikátor, něco podobného rozhodně nebylo jednoduché zařídit. Znovu dostal strach, protože ať šlo o cokoli, na dobré zprávy dnes už absolutně nevěřil.</p>

<p>Přesto, když zprávu otevřel, výsledek překonal veškerá očekávání.</p>

<p>*</p>

<p><emphasis>Hodláte během pobytu na území Menabaranské spojené republiky provádět výzvědnou nebo teroristickou činnost?</emphasis></p>

<p>Martin Beck se na zlomek vteřiny zarazil. Vzápětí si vzpomněl, co mu o té otázce i celém formuláři pro udělení dočasného povolení k pobytu řekla Alina. Rychle klepl prstem na <emphasis>Ne</emphasis> a posunul formulář na další stranu.</p>

<p>K jeho úlevě vypadal zbytek otázek už celkem neškodně. Ne, nepřivážel žádné předměty ani materiál, který by byl v rozporu se zákony Menabaranské republiky. Ne, nehodlal obchodovat se žádným zbožím, které bylo zakázáno zákony Menabaranské republiky. A <emphasis>rozhodně</emphasis> nehodlal na území Menabaranské republiky setrvat po vypršení povolení. Kdyby bylo na něm, s velkou radostí by na její území vůbec nevkročil.</p>

<p>S úlevou odklepl odeslání formuláře a díval se obraz své tváře v zrcadlově lesklé ploše terminálu. Neviděl nic zvláštního, přesto Alina tvrdila, že se za ní skrývají senzory, které se spouštějí během vyplňování formuláře. O jeho obsah vůbec nešlo, nešlo o to, <emphasis>jak</emphasis> na otázky odpoví, ale o jeho reakci na ně. Pokud by systém dospěl k závěru, že se chová podezřele, mohlo se stát ledacos, počínaje tím, že je obratem posadí na loď zpátky na Viridian. Nejlepší bylo odpovídat bez přemýšlení, klepat mechanicky na odpovědi, třebaže se tomu systém snažil bránit tím, že pořadí otázek u každého žadatele nahodile přehazoval. Beck doufal, že to nepokazil, protože jestli…</p>

<p>Panel třikrát zeleně zablikal. Ozvalo se melodické zazvonění a na displej naskočil velký nápis.</p>

<p><emphasis>OBČANE MARTINE BECKU, VÍTEJTE V MENABARANSKÉ SPOJENÉ REPUBLICE!</emphasis> <emphasis>PROSÍM, PŘEVEZMĚTESVÉ POVOLENÍ K POBYTU NA 21 (SLOVY DVACET JEDEN) DEN.</emphasis></p>

<p>Terminál vyplivl plastikovou kartu s hologramem Beckova obličeje. Seržant ani nezkoumal, co je na ní napsáno, rychle ji strčil do náprsní kapsy a pokračoval. Žadatelé o odbavení mohli přistupovat jen jednotlivě a v úzké uličce za ním už se utvořila fronta. Prošel třemi turnikety, nepochybně nacpanými senzory na výbušniny, zbraně a kdovíco všechno, a konečně vyšel do hlavní letištní haly.</p>

<p>Přílet trajektu doprovázel menší chaos, v němž se s Alinou rozdělili. Beck uznával, že to byla nejspíš jeho vina, prostě moc civěl okolo sebe. Naštěstí ji spatřil stát hned za poslední branou a čekat na něj.</p>

<p>„Všechno v pořádku?“ zeptala se, když k ní došel.</p>

<p>„Jo, doufám.“</p>

<p>Seržant si nemohl pomoci, pořád se bezděčně rozhlížel, ale v obrovské hale plné lidí rozeznal jen pár zaměstnanců ochranky v uniformách. Jistě, mohlo jich tu být mnohem víc tajných, ale přesto se neubránil údivu.</p>

<p>„Čekal bych větší kontroly. Neříká se, že na Menabaranu jsou všichni paranoidní zrovna jako na Algoru?“</p>

<p>„Omyl, ještě mnohem víc, aspoň v některých ohledech. A měl bys vidět kontroly pasažérů z Newellu, zvlášť poslední dobou.“</p>

<p>„Dejme tomu,“ připustil Beck.</p>

<p>Z velkého pásu otáčejícího se středem místnosti si vyzvedli zavazadla. Seržant postřehl, jak Alina pozorně prohlédla zámek svého kufru, jako by chtěla zjistit, jestli se v něm někdo nehrabal, ale snad bylo všechno v pořádku.</p>

<p>Zamířili ven a Beck ji tentokrát raději chytil za paži. Alina se po něm rychle ohlédla, ale nepokusila se vysmeknout, měli přece hrát manžele.</p>

<p>Obloha nad kosmodromem byla černá, ale přes světla budov okolo nebyla vidět jediná hvězda. Před letištní halou se kousek nad zemí vznášela řada malých vznášedel s označením <emphasis>Taxi</emphasis>. Alina bez váhání zamířila k jednomu z nich. Beck se zarazil, když otevřela dveře a jemu došlo, že uvnitř není řidič, jen další terminál s okénkem označeným symbolem bankovní karty a instrukcemi k použití.</p>

<p>„Je to bezpečné?“ mračil se. Na Viridianu se automatická vozidla používala vesměs jen jako kyvadlová doprava.</p>

<p>„Celkem ano. Fungují jenom v centru, do nikoho nenabourají, leda by on naboural do nás, ale hlavně jsou diskrétní.“</p>

<p>Alina vytáhla kartu a přiložila ji k okénku.</p>

<p>„Cíl. Hotel Grandia. Jedna cesta. Dvě osoby.“</p>

<p><emphasis>„Cíl, hotel Grandia. Potvrzeno. Prosím, posaďte se a připoutejte, aby vozidlo mohlo zahájit jízdu, občané.“</emphasis></p>

<p>Umělý hlas seržanta nepřekvapil, o tom, že na Menabaranu mluví kdeco, už slyšel vyprávět.</p>

<p>Navzdory absenci řidiče byl prostor uvnitř menší než u viridianských taxíků. Alina se vešla snadno, Beck už s drobnými problémy. Přitáhl bezpečnostní pás a na terminálu se rozsvítilo zelené světlo.</p>

<p><emphasis>„Děkuji, občané. Jízda bude zahájena za padesát sekund. Předpokládaná doba cesty, sedmnáct minut. V případě nutnosti můžete využít funkci nouzového zastavení. Dříve než vyrazíme, vyslechněte prosím krátké reklamní sdělení provozovatele taxislužby, korporace Autodrone.“</emphasis></p>

<p>Umělý hlas začal brebentit o novém geniálním navigačním softwaru pro všechna integrovaná osobní zařízení a Beck obrátil oči v sloup.</p>

<p>Po minutě systém ztichl a vozidlo se konečně rozjelo, plynule a dost rychle. Beck se pokusil zapomenout, že za volantem je jenom halda tranzistorů, a zadíval se z okénka ven. Taxík vylétl výš, zařadil se do horního proudu čtyřstopé vertikální dálnice, kde vozidla poletovala v obou směrech nad sebou jako zářící perly. Na mnohých rozeznal svítící korporátní loga, stejně jako na budovách okolo. Fialový <emphasis>DiaVision</emphasis>, smaragdově zelený <emphasis>GenetiX</emphasis>, většinu zbylých nepoznal. Do toho billboardy nebo holografické výlohy se vším možným od kosmetiky po komunikátory. Některé na plochých panelech, jiné jako by vyrůstaly přímo ze stěn, takže lidé procházeli skrze ně. Zdálo se, že snad každý čtvereční metr plochy kdekoli je využitý, Beck skoro nevěděl, kam se dívat dřív.</p>

<p>„Výborně. Vypadáš přesně jako správný turista.“</p>

<p>V Alinině hlase zaznělo rýpnutí, ale i podivná tíseň. Beck se po ní ohlédl a uvědomil si, že ona se ven nedívá. Zrak upírala jen na plochu terminálu před sebou, ve tváři vážný, zamyšlený výraz.</p>

<p>„Co se děje? Špatné vzpomínky?“</p>

<p>Vlastně nečekal odpověď, ale k jeho překvapení přikývla.</p>

<p>„Tak nějak. Michailovi tady hrozně ublížili. A nejenom jemu.“</p>

<p>Na okamžik jako by Beck zahlédl úplně jinou Alinu Petrovovou, než jakou spatřil poprvé oné noci v bojové výstroji, domlouvající s bratrem úklid auta se dvěma mrtvolami. Nevěděl, co říct, nakonec se aspoň pokusil o uklidňující tón.</p>

<p>„To nic. Zvládneme to.“</p>

<p>Usmála se, ale byl v tom chlad.</p>

<p>„Neslibuj, co nemůžeš splnit, Martine. Nevíš, do čeho jdeme.“</p>

<p>Beck musel uznat, že na tom něco je.</p>

<p>„No… a jaký je vlastně plán?“ zeptal se konečně. „Co budeme dělat, nebo co chce dělat tvůj bratr?“</p>

<p>„Myslím, že budeme oči a ruce. Máme čisté doklady a legální povolení k pobytu. Můžeme se tu pohybovat, ale Michail ne. Artipole je nacpaná bezpečnostními kamerami, hodně se používá biometrika. Většina těch systémů má čistě umělou inteligenci nebo je spravují korporace přes kontrakty s policií. Nemají přístup k tajným zpravodajským databázím, potírají jen běžnou kriminalitu. Ty by Michail riskovat mohl, ale kolem Vládní věže a v centru jsou kamerové sítě spravované přímo ministerstvem národní bezpečnosti, které ten přístup mají, a těm se nesmí ukázat. Když bude třeba vyřídit něco tam, uděláme to my.“</p>

<p>„Ale co když tady vědí, kdo jsem?“ Beck zamračeně stiskl rty. „V době, kdy jsem zastupoval tvého bratra, jsem se snažil nebýt na očích, ale moje podpisy jsou na zprávách. Martin Beck není úplně běžné jméno, a kdyby u nás měli nějakého špicla…“</p>

<p>„Stát se to může,“ přikývla Alina vážně. „I když se Michail hodně snaží, aby nikdo z Menabaranu ani nevěděl, jakou barvu mají dveře v úřadu. Podle toho, co říkal, tady má někoho schopného nabourat se do letištních záznamů. Nemůže je měnit, ale vidí, kdo k nim přistupuje. Kdyby tvoje jméno spustilo nějaký poplach, pozná to a dá nám nějak vědět.“</p>

<p>„A potom?“</p>

<p>„Potom nic,“ Alina pokrčila rameny. „Přicestoval jsi jako soukromá osoba, a pokud nespácháš zločin, nemůžou tě vyhostit ani zatknout. Nanejvýš nás začnou nepřetržitě sledovat, takže prostě budeme jezdit po městě, nakupovat suvenýry, užívat si líbánky a dělat, že nic nevíme. Michail si bude muset poradit bez nás, alespoň od něj odvedeme pozornost. Nejspíš i na tuhle možnost myslel, když nám zařídil… manželství.“</p>

<p>Třebaže tohle vysvětlení dávalo smysl, seržanta nijak zvlášť neuklidnilo.</p>

<p>„Proč vůbec právě <emphasis>my</emphasis>? Tohle by přece zvládli mnohem líp agenti z úřadu, co na to mají výcvik. Některý z nich určitě na Menabaranu byl, přece tu máme lidi… tedy měli jsme…“</p>

<p>Zadívala se na něj a v očích se jí znovu mihl ten pocit. Beck si nebyl jistý, jestli to byl strach, hněv nebo obojí dohromady.</p>

<p>„Správně. <emphasis>Měli.</emphasis> Před pěti lety celou operační skupinu, deset lidí z Viridianu plus místní rezidenty. Michail byl zástupcem velitele v terénu, když ji rozbili. Všechny pozatýkali, došlo i k přestřelce. Potom na nich <emphasis>zapracovali</emphasis>. Vrátili jenom Michaila a Cissu, z těch udělali odstrašující příklad. Ostatní nejspíš budou mrtví. Snažili jsme se později vyjednat propuštění nebo třeba výměnu, ale nikdy na to nepřistoupili. Prostě popírali, že někoho mají, že se vůbec něco stalo.“</p>

<p>„Ale proč?“ Beck se na ni nechápavě díval. „Mohli vyvolat diplomatickou aféru, veřejný soud se špiony. Doma by z toho byl poprask, minimálně Petrov by určitě skončil na dlažbě.“</p>

<p>„Tak Menabaran nepracuje. Všechno musí vypadat dobře. Uhlazeně, čistě jako ty ulice tady. Kdyby rozjeli aféru, museli by přiznat, že nejsme <emphasis>tak</emphasis> báječní přátelé a spojenci, a mohly by na světlo vyjít další věci, ztratili by kontrolu. Takhle prostě lidi zmizí, lekce se udělí a idylka pokračuje. Viridian, náš partner, kterého chráníme před zlým algorským tyranem.“</p>

<p><emphasis>Takže tak dopadneme, pokud se to podělá? Prostě zmizíme?</emphasis></p>

<p>„Nádhera,“ zavrčel Beck. „Kvůli jednomu hajzlovi. Nedivím se, že ředitel toho Lupina oddělal.“</p>

<p>„Oddělal Elise?“ Alina Petrovová sebou škubla. Na okamžik se zdálo, že se rozesměje nahlas. „Tohle ti řekl… i <emphasis>tobě</emphasis>?!“</p>

<p>„No,“ Beck zaváhal. „Ne přímo, ale tak jsem to pochopil. Nebo co je špatně?“</p>

<p>„Nic… ne, vůbec nic,“ Alina se přestala smát. „On ti to Michail vysvětlí.“</p>

<p>Beck zavrtěl skepticky hlavou. Chtěl podotknout, že Michail Petrov není zrovna vysvětlovací typ, ale v té chvíli se ozval umělý hlas taxíku.</p>

<p><emphasis>„Blížíme se k cíli. Občané, prosím, připravte se k opuštění vozidla.“</emphasis></p>

<p>Seržant se otočil k oknu. Kabina taxíku opravdu klesala z horní jízdní dráhy do nejnižší, až se zastavila před honosně vypadající budovou se zářícím holonápisem <emphasis>Hotel Grandia</emphasis>.</p>

<p><emphasis>„Jsme u cíle. Občané, prosím, opusťte vozidlo. Korporace Autodrone vám děkuje za využití svých služeb. Chcete-li získat slevový bonus na příštích deset jízd, aktivujte si náš nový cestovní balíček…“</emphasis></p>

<p>„Sklapni!“ zavrčel Beck a hrnul se ven, jen aby to nemusel poslouchat. Alina ho následovala.</p>

<p>Už skoro automaticky ji znovu chytil za ruku a společně vešli do prostorné recepce plné skla a leštěného kovu.</p>

<p>Beck se napůl obával, že místo recepčního uvidí další užvaněný terminál, ale v křesle za pultem seděla skutečná dívka oblečená do něčeho, co připomínalo uniformu, byť dost minimalistického střihu. Když došli blíž, předvedla jim nacvičený úsměv.</p>

<p>„Dobrý večer, občané. Co si budete přát?“</p>

<p>„Alina a Martin Beckovi,“ odvětila Alina. „Máme tu rezervaci, novomanželské apartmá.“</p>

<p>Dívka se zadívala někam dolů, seržant na její tváři zahlédl odlesk holoobrazovky.</p>

<p>„Lituji. Nemáme žádnou rezervaci na ta jména.“</p>

<p>Beck postřehl, jak Alina strnula.</p>

<p>„To je… divné. Mohla byste se podívat znovu, prosím?“</p>

<p>„Lituji, občanko,“ dívka se o to ani nepokusila. „Nemáme žádnou rezervaci na jméno Beckovi, ale novomanželské apartmá je volné. Přejete si ubytovat?“</p>

<p>„Buďte tak hodná, prosím,“ Alina se donutila k úsměvu. „Rodina, znáte to… pokazí vám i svatbu.“</p>

<p>Recepční odpověděla dalším neupřímným úsměvem a podala jim plastikovou kartu.</p>

<p>„Pokoj deset, druhé patro. Pokud si budete přát pozdní večeři, stačí použít pokojový terminál. Příjemný pobyt, občané.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>Alina vykročila k výtahu a Beck ji s ošklivým mrazením v žaludku následoval. Netrpělivě čekal, až se za nimi zavřou dveře, a pak ztlumil hlas.</p>

<p>„Tu rezervaci tady měl zařídit…“</p>

<p>„Michail,“ dokončila. „Pokud to neudělal, má problémy.“</p>

<p>„Třeba jenom zapomněl. Moc práce nebo…“</p>

<p><emphasis>„Prosím, zvolte cíl, občané.“</emphasis></p>

<p>Umělý hlas výtahu ho přerušil a Beck se po něm vztekle podíval.</p>

<p>„Druhé patro!“ odsekl, zatímco Alina zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Tomu nevěřím. Něco se pokazilo, takovou chybu by neudělal.“</p>

<p>„Tak co dál? Zkusíme ho kontaktovat? Půjdeme za ním?“</p>

<p>Zdálo se, že Alina tu možnost zvažuje, ale pak zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Ne. Jestli není v pořádku… je už pozdě, a nemůžeme se tu hned začít procházet uprostřed noci. Taky se musíme vyspat, srovnat se na zdejší denní režim. Počkáme do rána.“</p>

<p>Spát? Displej hodin nad ovládacím panelem výtahu ukazoval půl hodiny před půlnocí, ale Beckovi ta představa momentálně přišla naprosto absurdní.</p>

<p>Dveře kabiny se otevřely a on rychle vykoukl na chodbu. Všude prázdno.</p>

<p>„Jak bezpečné to tu je?“ zeptal se stále tiše. „Myslím štěnice v pokojích a tak.“</p>

<p>„Přímý odposlech není pravděpodobný, leda by nás vážně měli na mušce už od příletu, jestli ale chceš brouzdat po síti, dej si pozor. Většina hotelů, i těch levných, sbírá informace o hostech do zákaznických profilů pro nějakou korporaci. Co objednávají, jaké kanály v holovizi si pouštějí a tak. Nikdy nevíš, kde ta data skončí nebo jakým robotem je protáhnou, takže radši nedělej nic… podezřelého.“</p>

<p>„Chápu,“ Beck se znechuceně ušklíbl. „To jim tohle nevadí? Profily, kamery, biometrika. Znají tu vůbec soukromí?“</p>

<p>„Jistě, ale berou ho jinak než u nás. Soukromé je to, co víš jenom ty a vláda. Nebo korporace, zvlášť když pro nějakou pracuješ, což jsou tady asi dvě třetiny lidí. Nakonec si zvykneš, vytěsníš to… dokonce i když jsi špion.“</p>

<p>Beck jenom pochybovačně zavrtěl hlavou.</p>

<p>Dveře pokoje deset byly ozdobené kýčovitými ornamenty ve tvaru růžových srdcí. Alina mávla kartou nad zámkem a otevřela. Uvnitř se rozsvítila světla a vzápětí se k Beckově zděšení ozval další umělý hlas, tentokrát laděný do lascivně podbízivého tónu.</p>

<p><emphasis>„Vítejte, novomanželé! Hotel Grandia vám děkuje za vaše rozhodnutí a přeje mnoho štěstí ve společném…“</emphasis></p>

<p>„Příkaz!“ zavrčela Alina Petrovová. „Odpojit všechny audio funkce a zprávy pod úrovní varování.“</p>

<p>Hlas rázem zmlkl a Beck právě skládající zavazadla do kouta vydechl úlevou.</p>

<p>„Díky,“ zamumlal.</p>

<p>„Jdu do koupelny,“ řekla Alina a ze svého kufru vytáhla pár věcí.</p>

<p>Seržant se zatím rozhlížel. Apartmán vypadal komfortně a celkem vkusně zařízeně. Nahlédl do vedlejšího pokoje vybaveného jako pracovna i se stolem a moderním terminálem. Odsunul dveře vedle a hleděl do ložnice, které samozřejmě dominovala postel impozantních rozměrů. Zároveň se z koupelny ozval zvuk tekoucí vody a seržantova úleva se začala vytrácet rychlostí ranní mlhy v létě.</p>

<p>Nepovažoval se za prudérního. Normálně by neměl problém přespat se ženou ve vší počestnosti v jednom pokoji nebo i v jedné posteli, jenže tahle situace nebyla normální ani zdaleka. Měli úkol, na kterém možná nepřímo závisel osud celé planety, nemluvě o Viktorii Talminis, a Alina byla sestrou jeho šéfa. Beck si nechtěl ani představovat, co by Petrov udělal, kdyby došel k závěru, že se k ní zachoval nevhodně. Vzpomínka na <emphasis>rodinný pozemek</emphasis> v bažině byla pořád zatraceně živá.</p>

<p><emphasis>Proč, sakra, nemohly být volné jenom jednolůžkové pokoje?!</emphasis></p>

<p>Dveře koupelny vrzly. Beck se automaticky otočil – a strhl hlavu zpět, když Alina vešla do pokoje oblečená jen v ručníku. Začala hledat ve svojí tašce něco na sebe, zatímco seržant mezi dveřmi ložnice zíral do zdi a snažil se dostat z hlavy pohled na její nohy. Nevypadaly špatně, vlastně celá nevypadala špatně…</p>

<p><emphasis>Dost, krucinál!</emphasis></p>

<p>Kroky na měkkém koberci pokrývajícím podlahu uslyšel v poslední chvíli – vzápětí se Alina naštěstí už alespoň v noční košili zastavila vedle něj.</p>

<p>„Jestli se necítíš dobře, můžu spát na pohovce.“</p>

<p>Nebyl v tom výsměch, jen prosté konstatování, ale seržant si stejně ke svému vzteku uvědomil, že rudne.</p>

<p>„Nesmysl,“ odsekl. „Stejně nejspíš nebudu spát.“</p>

<p>„To bych nedělala. Ať se zítra stane cokoli, budeme potřebovat hlavně myslet. Kdybys chtěl, mám něco na spaní.“</p>

<p>„Ne, díky. Nějak to zvládnu.“</p>

<p>„Jak chceš. Koupelna je tvoje, jdu spát. Dobrou noc.“</p>

<p>Zamířila k posteli a Martin Beck stejně rychle vyrazil na druhou stranu.</p>

<p>Když procházel dveřmi, blesklo mu hlavou, že nejspíš hodně dlouho nebude za studenou sprchu tak vděčný.</p>

<p>*</p>

<p>Ačkoli by Beck přísahal, že nezamhouří oka, usnul skoro okamžitě. Když ho probudil dotek na rameni, ležel zkroucený na pohovce, která rozhodně nebyla tak pohodlná, jak zprvu vypadala.</p>

<p>„Měl bys vstát,“ promluvil Alinin hlas. „Michail nám nechal zprávu.“</p>

<p>Ta slova mu připomněla, kde jsou, a rázem ho probrala. Hrabal se z pohovky a přitom se neubránil zasténání.</p>

<p>„V té posteli bylo dost místa,“ podotkla Alina, ale Beck to nekomentoval. Sen o tom, jak ho Michail Petrov zahrabává vedle Eddyho, ovšem zaživa, byl ještě živý až moc.</p>

<p>„Zprávu… není to trochu neopatrné?“ dostal ze sebe místo toho. „Co psal?“</p>

<p>„Nebyla to skutečná zpráva, jenom inzerát na jedné stránce na síti. Používáme je jako kódy, máme domluvené, co který znamená. Všechno je v pořádku, náš přílet nespustil žádný poplach, a poslal nám adresu, na které se sejdeme.“</p>

<p>Alina byla naštěstí už oblečená a na stole v obývacím pokoji stála lákavě vypadající snídaně. S rukou na klice dveří koupelny se Beck ještě zastavil.</p>

<p>„No, aspoň teď víme, že je v pořádku.“</p>

<p>„Nevíme. Ne, dokud ho neuvidíme. Tak je to tady se vším. Nikdy nevíš nic určitě, pokud to <emphasis>neuvidíš</emphasis>.“</p>

<p>Seržant si pomyslel, že co začal pracovat s Michailem Petrovem, platí tohle pravidlo čím dál víc i doma, ale nahlas neřekl nic.</p>

<p>Když vyšel oblečený z koupelny, zavrtěl hlavou nad Alininými šaty. Materiál připomínal kov s fialovými reflexními proužky, odhalená ramena i záda, sukně končící nad koleny. V podobných úborech vymetala mládež v Utopii noční kluby.</p>

<p>„Neměli bychom být kapku méně nápadní?“ namítl.</p>

<p>„Nápadný budeš spíš ty,“ Alina vycenila zuby. „Rada pro příště. Než někam pojedeš, zjisti si líp, co se tam nosí.“</p>

<p>Beckův úsměv povadl. O módu se nikdy nezajímal. Dokonce ani cestou do hotelu si pořádně nevšímal, co mají zdejší lidé na sobě, na druhou stranu, co mohlo být na obyčejných kalhotách a tmavé košili špatného?</p>

<p>Sotva vyšli z hotelové haly na ulici, pochopil to. Na Menabaranu byly očividně v módě pestré barvy. Čím výraznější, tím lepší. Červené kalhoty, modrá trika, rozevláté duhové blůzy. U řady lidí oblečení dokonce měnilo barvu podle toho, jak na ně dopadalo slunce, anebo úplně nahodile, a Beck zachytil pohledy, kterými si ho pár lidí změřilo. Kdosi prohodil něco o Newellu, co rozhodně neznělo jako kompliment.</p>

<p>„Planeta klaunů,“ ucedil na oplátku Beck a pospíšil si za Alinou, která už mířila přes ulici ke vchodu označenému velkým neonovým štítem: <emphasis>Půjčovna vozidel.</emphasis></p>

<p>Seržanta už nepřekvapilo, že tu není žádná lidská obsluha. Známé přiložení karty, a z podzemní kóje vyjelo vznášedlo podobné taxíku ze včerejška, jen větší a se skutečnou kabinou řidiče.</p>

<p>„Ty máš menabaranský řidičák?“ podivil se Beck.</p>

<p>„Ještě od minula,“ přikývla Alina. „Dívala jsem se, pořád je platný. To nám ušetří hodně starostí… doufám, že jsem to řízení nezapomněla. Žádné poznámky o ženách za volantem, prosím.“</p>

<p>„Nebudu si stěžovat, pokud s námi nepraštíš někde o zeď.“</p>

<p>Beck se nasoukal do kabiny. Už ho ani neotrávila hlasitá výzva z palubní desky k zapnutí pásu, prostě vyhověl, a vzápětí byli venku na ulici, uprostřed rušného provozu nahoře i dole.</p>

<p>Alinin obličej byl ztuhlý soustředěním. Chvíli jí trvalo, než získala jistotu. Z palubní desky se několikrát ozval varovný signál nebezpečného přiblížení a jednou oznámení o dopravním přestupku, ale naštěstí do ničeho nenabourali ani se je nikdo nepokusil zastavit. Seržant sledoval palubní desku i její ruce. Rozhodně to bylo těžší než řízení vznášedel, na jaká byl zvyklý z Viridianu, ale z Kosmické služby měl dlouholetou praxi pilota a po chvilce usoudil, že by to zvládl taky. Ta myšlenka mu přinesla uspokojení – zřejmě první věc, kterou by tu dokázal i bez Aliny. V jistém ohledu žalostná bilance.</p>

<p>Když opět vyhlédl ven, okolí se nečekaně změnilo. Výlohy skoro zmizely. Vozovka se smrskla na jedinou dráhu, úzkou a plnou zatáček, ale provoz byl naštěstí mnohem řidší. Domy vypadaly zchátrale, z některých zbyly jen ruiny s vytlučenými okny a propadlými střechami. Tu a tam ležela hromada odpadků a zdi nabízely přehlídku sprejerského umění. I lidé, které seržant zahlédl postávat většinou v hloučcích u osamocených štítů hospod nebo klubů, náhle vypadali pochybně, a Beckzvedl obočí.</p>

<p>„Takže tohle jsou Uličky?“</p>

<p>„Ano,“ přikývla Alina. „Kdyby vláda vážně chtěla, dávno by už tahle čtvrť zmizela, ale hodí se jim. Předvolební sliby, jak tu potlačí zločinnost, a tak dále. Místo, kam jdeme, když nechceme být vidět, nebo kde seženeme, co by se v centru shánělo těžko. Podsvětí je užitečná vymoženost, když ho dokážeš využívat.“</p>

<p>„Měl jsem si vzít pistoli,“ zabručel Beck a Alina se zasmála.</p>

<p>„Tady seženeš i minomet, zboží pašují rovnou z kosmodromu, sem i ven. Jenom počítej s tím, že do centra ho nedostaneš ani přes první kontrolní bránu, pokud si neopatříš odstíněný kufr nebo speciální dodávku, a ty jsou pěkně drahé.“</p>

<p>Beck si znovu vzpomněl na nezajištěnou rezervaci v hotelu.</p>

<p>„Kam vlastně jedeme?“ zeptal se. „Mimochodem, co to vznášedlo? Neodesílá někam zprávy o naší poloze? Nějaké korporaci, policii nebo třeba na blbou Chiméru?“</p>

<p>„Učíš se,“ přikývla Alina. „Skoro určitě posílá, ale s tím nic neuděláme. Potulovat se tu pěšky není bezpečné a sledovaná jsou všechna vozidla kromě těch se zvláštní výjimkou. Musíme doufat, že se ztratíme v davu… jsme tady.“</p>

<p>Zatáhla za řízení a vůz začal klesat. Zabrzdila trochu moc prudce, Beckem to hodilo dopředu, bezpečnostní pás se mu bolestivě zařízl do ramene.</p>

<p>„Promiň. Není ti nic?“ zadívala se na něj rychle.</p>

<p>Seržant mávl rukou. Rozepnul pás, ignoroval protest z palubní desky, a jakmile vznášedlo zastavilo, vylezl ven.</p>

<p>Když se rozhlédl kolem sebe, nebyl to radostný pohled. Zašlé zdi z prefabrikovaných dílů, místy čmáranice graffiti, zaslepená nebo rozbitá okna. Fialový, protivně jasný neon s nápisem <emphasis>Šťastná zastávka</emphasis> nade dveřmi, zamčenými a zajištěnými ještě masivní mříží. Podle menšího displeje za ní se otevíralo až za dvě hodiny. To tu budou čekat?</p>

<p>Beck se chtěl zeptat nahlas, ale uviděl, že Alina míří jinam, do boční uličky vedle baru. Páchlo to tu močí a odpadky. Seržant zahlédl vypaseného potkana, který bleskově zmizel v haldě neřádu. Sevřel nad tím rty. I v Utopii existovaly lepší nebo horší čtvrti, ale kontrast mezi tímhle a tím, co viděl cestou do hotelu, byl až neskutečný.</p>

<p>Alina sešla po rzí prožraných plechových schodech. O dva metry níž končily plošinkou s dveřmi zapuštěnými napůl ve zdi a napůl v podlaze. Pokrývaly je černé klikyháky. Zvedla nenápadnou záklopku a stiskla zvonek, jednou, dvakrát a znovu jednou.</p>

<p>Chvíli se nedělo nic. Beck vykoukl přes okraj schodů zpět ke vznášedlu. Doufal, že má dobrý bezpečnostní systém, protože jinak by na to, že v tomhle místě vydrží déle než hodinu, nevsadil ani tkaničku od bot. Zauvažoval, co udělají, když se nikdo neozve, ale v té chvíli se dveře překvapivě tiše otevřely.</p>

<p>Uvnitř vládlo hluboké šero. Beck zprvu nepostřehl nic víc, než že muž, který jim otevřel, vypadá staře, vlasy už mušedivěly. Na seržanta se sotva zadíval, ale při pohledu na Alinu se jeho obličej rozzářil.</p>

<p>„Alino! Michail říkal, že přijedeš, ale já… jak jsi vyrostla!“</p>

<p>„Ty ale vypadáš pořád stejně, strýčku Elisi. Tohle je Martin Beck, můj… kolega.“</p>

<p>Alina starého muže bez zaváhání objala, zatímco Beck za nimi stál jako sloup a snažil se přebrat si to v hlavě. Že ho nenazvala manželem, byla spíš úleva, ale <emphasis>strýčku Elisi</emphasis>?! Jestli tohle je ten Elis Lupino, jak to…</p>

<p>„Co Michail?“ Alina poodstoupila. „Je v pořádku? Je tady?“</p>

<p>„Ano. Tedy, teď zrovna ne, šel pro něco ven, ale vrátí se každou chvíli. Pojďte dál.“</p>

<p>Tmavá místnost, kam světlo pronikalo jen okénky těsně pod stropem, připomínala skladiště. Stoly naskládané deskami na sobě s nohami trčícími vzhůru, až to v šeru připomínalo les kůlů, za nimi naházené židle. Další věci i bedny zpola zakryté plastovými plachtami, na nich vrstva prachu. Slabý zápach zatuchliny. Elis se tím obratně proplétal, Alina s Beckem se drželi těsně za ním.</p>

<p>Další dveře vedly do úzké chodby kamsi dozadu. I tady bylo šero, ale už čisto, beze stopy prachu. O světlo se staraly lampy ve zdobených, nezvykle starožitně vypadajících objímkách.</p>

<p>Míjeli dveře s mosaznými klikami. První byly zavřené, za dalšími pootevřenými zahlédl seržant koupelnu. Vypadala bídně, ze zdí se loupala omítka, do vany kapala černá špína z prorezavělého potrubí nad ní. Použitelná vypadala jen sprcha a záchod.</p>

<p>„Jak starý je tenhle dům?“ neubránil se Beck otázce, a Lupino před ním mávl rukou.</p>

<p>„Ach, dost, pane Becku. Tohle je nejstarší část města, vlastně jediná, co přežila od kolonizace, když všude vystavěli ty hnusné věžáky. Na Menabaranu se vláda moc nestará o památky, Uličky ale naštěstí nepatří mezi priority investorů.“</p>

<p>„Rozumím.“</p>

<p>Elis stiskl kliku jedněch dveří na levé straně a otevřel. Místnost byla zařízená jako pracovna. Tady zajišťovaly osvětlení moderní zářivky, malá okna nahoře byla zakrytá. Seržant si všiml nově vypadajícího koberce i toho, že je tu čerstvě vymalováno. Dojem zchátralosti nebo neosobní přetechnizovanosti zmizel, vlastně tohle místo jako první na Menabaranu vypadalo <emphasis>domácky</emphasis>.</p>

<p>Na velkém stole stál terminál se dvěma obrazovkami, k němuž bylo připojeno pár dalších přístrojů. Kolem se válely papíry i několik datových záznamníků, kelímky od jídla a hrnek. Na židli se hrbil malý, trochu tlustý chlapík; neupravené vlasy mu padaly do tváře, zatímco soustředně klepal do klávesnice.</p>

<p>„Alino, Martine, tohle je Nedy Hitchins, náš počítačový expert.“</p>

<p>Hitchins sebou polekaně škubl, teprve teď si uvědomil, že vedle něj někdo stojí, ale hned se zašklebil.</p>

<p>„Hacker, Elisi. Počítačový experty mají ty druhý.“</p>

<p>Vtip Beck pochopil jen rámcově, ale než se stačil na něco zeptat, bouchly v chodbě za jeho zády dveře.</p>

<p>„Tak jak se vám líbí na Menabaranu? Užíváš si líbánky, Alino? Doufám, že je Martin jako novomanžel použitelný.“</p>

<p>„Menabaranskou síť postihla cenzura, nebo jsi zapomněl, jak se hledá porno, bratříčku, že ho loudíš ode mě?“</p>

<p>Nedy Hitchins vyprskl kafe na displej. Beck se zašklebil. Opravdu se <emphasis>nechtěl</emphasis> smát, ale… ale…</p>

<p>Rychle se otočil, a teprve teď mu smích zamrzl na rtech. Petrov s velkou taškou přes rameno sice kráčel od hlavního vchodu rázně, ale seržant si okamžitě všiml, jak vypadá. Pohublý obličej měl bledý, rýsovala se v něm každá kost, oči se mupořád horečnatě leskly. Třebaže jeho zavazadlo nevypadalo těžké, rychle dýchal, a když se zastavil, aby ho položil, musel se opřít rukou o stěnu.</p>

<p>„Jenom klid. Jsem trochu <emphasis>zanedbaný</emphasis>, ale to je tou cestou v kontejneru. Starostlivé dotazy necháme na potom, máte práci… těší mě, že máš dobrou náladu, sestřičko. Hitchi, nesu zbytek tvojí veteše. A vy, nesledoval vás někdo? Jak to dopadlo na Viridianu, seržante? Nebo spíš na Algoru?“</p>

<p>Alina se rychle nadechla. Beck si byl jistý, že chtěla něco říct, ale s viditelným úsilím se ovládla.</p>

<p>„Jak jste čekal. Podařilo se jim to, unesli Viktorii Talminis. Georg se vrátil sám, tu jeho baronku při bitce zabili a Korwarian mu pohrozil, že jestli se všechno prozradí, vyhlásí Viridianu válku.“</p>

<p>Nezdálo se, že by kterákoli z těch zpráv Petrova překvapila.</p>

<p>Hitchins rukávem doleštil displej, protáhl se okolo Becka a popadl tašku. Otevřel ji a začal na stůl vyhazovat obsah. Seržant poznal přístroj na přepisování čipových karet, pár zlověstně vypadajících paralyzérů a dvě modré uniformy, jaké nikdy neviděl. Hlavou mu blesklo, co se, proboha, chystá, ale ředitel už promluvil znovu.</p>

<p>„Nějaké zprávy o výkupném? O podmínkách? Chtějí si pospíšit, nebo nechat všechny podusit?“</p>

<p>„Do našeho odletu žádné nepřišly, takže nejspíš podusit.“</p>

<p>„A král vám vzkazuje, že máte svolení udělat cokoli, abyste z toho jeho sestru dostal,“ doplnil seržant rychle. „Je mu prý jedno jak, a nebude se na nic ptát.“</p>

<p>Pokládal za důležité, aby to Petrov věděl, ale nijak ho nepřekvapilo, že ten se jenom ušklíbl.</p>

<p>„Laskavé. Něco <emphasis>relevantnějšího</emphasis>? Detaily?“</p>

<p>Beck rychle lovil v paměti. „Asi ne, pane. Něco, že Dann porušil Chargraffovy úmluvy a král ho teď bere jako nepřítele.“</p>

<p>„Škoda, že ho tak nebral, když mu jako hrdina tahal z jezírka manželku.“</p>

<p>Beck to nekomentoval. Napůl čekal, že Petrov připomene svůj nápad menabaranského premiéra zavraždit, proti kterému tenkrát tak rezolutně protestoval. Vyhýbal se myšlence, jak by reagoval dnes, ale naštěstí promluvila znovu Alina.</p>

<p>„Co se děje, Michaile? Nezařídil jsi nám rezervaci v <emphasis>Grandii</emphasis>, jsi zalezlý tady. Co nevychází?“</p>

<p>Petrov dlouze vydechl. „Před týdnem udělala zdejší policie razii proti organizovanému kyberzločinu. Sebrali pár hackerů a zablokovali účty, které s nimi byly spojené. Jsou mezi nimi bohužel také naše, co jsme tu měli připravené pro nouzové akce. Náš muž na kosmodromu to ohlásil, ale odletěl jsem, než ta zpráva dorazila na Viridian, minuli jsme se o pár hodin.“</p>

<p>Beck se zamračil. „Před týdnem? Zvláštní načasování.“</p>

<p>„Také se mi zdá. Může to být smůla, ale nemusí. Každopádně jsme přišli o všechno, co tu bylo připravené, účty i krycí byt, který z nich byl placený, ten už také nemůžeme použít.“</p>

<p>Seržant přemýšlel, co tohle znamená. V bytě měli skoro určitě vybavení, zbraně, sledovací techniku. To bylo pryč, ale mnohem horší problém znamenala ztráta prostředků. Beck věděl, že veškeré větší platby na Menabaranu jsou elektronické a zákony na potírání šedé ekonomiky alespoň formálně přísné. Peníze na ta konta museli posílat pozvolna delší dobu, pod záminkami fiktivních firem nebo soukromých osob. Nešlo jen tak sehnat nové, nemohli přivézt z Viridianu kufr peněz a zajít do banky, aniž by je vzápětí zatkla policie. Navíc čas potřebný jenom na skoky…</p>

<p>Tohle nevypadalo dobře.</p>

<p>„Co budeme dělat?“ promluvil. „Pokud nemáme dost peněz, abychom třeba podplatili někoho, kdo může vědět, kde císařovna je…“</p>

<p>„Přejdeme na plán B,“ Petrov se slabě ušklíbl. „Vlastně už jsme přešli, jenom je trochu radikální.“</p>

<p><emphasis>Trochu radikální.</emphasis></p>

<p>Beckovi zatrnulo, tahle slova Petrov nepoužil, ani když šlo o uklizení Eddyho.</p>

<p>„Kolik času budeš potřebovat, Hitchi?“</p>

<p>Hacker už znovu seděl u počítače a na Petrovovu otázku naklonil hlavu na stranu.</p>

<p>„Jestli jsou ty kódy správný, pár hodin. Žádnej problém.“</p>

<p>„Jsou správné.“</p>

<p>„Kolik nám po těch nákupech zbylo? Může se stát, že bude třeba ještě něco.“</p>

<p>„Čtyřicet tisíc, takže bych byl radši, kdyby ne.“</p>

<p>„Můžeme se s Alinou přestěhovat do levnějšího hotelu,“ navrhl Beck, ale Petrov zavrtěl hlavou.</p>

<p>„V žádném případě. Těch pár stovek už nepředstavuje rozdíl, a přece nestrávíte líbánky v nějaké špeluňce. Tohle zvládneme.“</p>

<p>„Co zvládneme, pane? Povíte nám konečně, jaký je plán? Nebo aspoň, co v něm máme dělat my?“</p>

<p>„Vy s Alinou, seržante, se vloupáte do Vládní věže.“</p>

<p>Seržant měl pocit, jako by mu zaskočil jazyk. Postřehl, že i Alina ztuhla.</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>

<p>„Bohužel. Nemáme prostředky a není čas. Nevíme, kdy algorskému císaři povolí nervy a udělá něco, co nechceme, takže na to musíme jednoduše. Kdo jediný teď <emphasis>zaručeně</emphasis> ví, kde císařovna je?“</p>

<p>Odpověď na tu otázku byla přesně tak jasná, jak málo se Beckovi líbila.</p>

<p>„Menabaranský premiér.“</p>

<p>„Správně. Ochranku Vládní věže teď většinou tvoří ta jeho nová garda, Hlasatelé. Spadají pod ministerstvo národní bezpečnosti a já si našel <emphasis>pomocníka</emphasis> v protiteroristické policejní jednotce, která je na ně napojená. Obstaral mi kódy do interní sítě. Až se Hitch projde v jejich systému, vytvoří vám a Alině identity a získáte přístup. Za dva dny je zasedání parlamentu. Avrian Dann se z něj nehne, a jeho žena se účastní jako čestný host nějaké módní přehlídky, večer pak odjíždí na charitativní cestu. Ideální příležitost <emphasis>navštívit</emphasis> jeho pracovnu ve Věži.“</p>

<p>„Počkat,“ Beck zvedl ruku. „Trochu pomaleji. Když máte někoho na policii, proč to neudělá on?“</p>

<p>„Nechci, aby ta osoba věděla, <emphasis>co</emphasis> přesně hledám, protože mi nepomáhá tak docela dobrovolně.“</p>

<p>„Myslíte, že by běžela za Dannem?“</p>

<p>„Nebo za někým jiným. Navíc bych byl radši, kdyby se nezjistilo, že tuhle operaci máme na svědomí my. Takhle to může být kdokoli. Průmyslová špionáž, politická konkurence ze samotné Dannovy strany nebo třeba Síť.“</p>

<p>„Uvědomuješ si ale, že nás můžou poznat?“ Alina došla blíž. „Tedy, mě ne, ale Martina ano. Když byl Avrian Dann na Viridianu, měl s sebou plno lidí. Někdo z nich, třeba i Dann sám, ho mohl vidět nebo vyfotit. Co když někoho z nich potkáme? Navíc kamery ve Věži budou napojené na ministerstvo národní bezpečnosti, a tohle není letiště. I když mu vytvoříš falešnou identitu, pořád ho můžou automaticky identifikovat podle tváře.“</p>

<p>„Ano, proto použijeme část zbytku našich zdrojů a zítra navštívíte <emphasis>EstetCom</emphasis>.“</p>

<p>Alina s bolestným výrazem přivřela oči a Beck se na ni zmateně zadíval.</p>

<p>„Co je EstetCom?“</p>

<p>„Kosmetická klinika,“ odpověděla pečlivě neutrálním hlasem. „Specializovaná na plastické operace.“</p>

<p>„No počkat!“ Beck vytřeštil oči. „O tomhle řeč nebyla!“</p>

<p>„Teď už je. Samozřejmě, pokud chcete ušetřit, pan Hitchins prý zná poblíž jednoho chirurga, který poskytuje podobné služby. Až skončí, nepozná vás ani vaše matka.“</p>

<p>Beck se donutil dvakrát zhluboka vydechnout.</p>

<p>„Proč já? Proč to neudělá on? Nebo Lupino, sakra!“</p>

<p>„Ani náhodou!“ Hitchins nadskočil tak, až málem shodil klávesnici na podlahu. „V takových věcech už nejedu!“</p>

<p>„Slyšíte sám. Bojím se, že já s Elisem postrádáme fyzické parametry profesionálních mlátiček, a nikdo jiný v dosahu není.“</p>

<p>Beck zaťal zuby – to byl samozřejmě fakt. Petrov by si musel kromě obličeje vypůjčit nové tělo a Lupino omládnout o třicet let, aby někdo uvěřil, že slouží v ochrance čehokoli kromě zahrádky rajčat. Vzápětí mu hlavou bleskla další varianta, ať jde prostě Alina sama, ale tu zamítl skoro automaticky.</p>

<p>„Fajn,“ procedil. „Bude ta <emphasis>úprava</emphasis> aspoň vratná?“</p>

<p>„Žádné obavy. EstetCom na některé zákroky poskytuje záruční lhůtu. Dostaneme pak zpátky třicet procent ceny. Co by jinak řekl kontrolní výbor, že tak plýtváme na soukromé požitky?“</p>

<p>Alině zacukaly koutky a Martin Beck dostal chuť do něčeho pořádně praštit.</p>

<p>„Co vůbec chcete najít?“ donutil se ke klidu. „Myslíte, že má Avrian Dann u monitoru papírek ‚algorská císařovna‘ a souřadnice?“</p>

<p>Tentokrát Petrov odvrátil pohled. „Ano… to je slabina, že? S vybavením, co máme, byste měli být schopni zkopírovat všechno, co v Dannově pracovně najdete. Pak se tím probereme a budeme prostě doufat.“</p>

<p>„Prostě doufat. Bezvadné,“ zavrčel Beck. Měl chuť dodat ještě něco, ale v té chvíli se do místnosti protáhl Elis Lupino.</p>

<p>„Oběd je na stole, Michaile. Tobě jsem ho dal do pokoje a myslím, že bychom měli něco dát i jí. Co je tady, nedostala nic.“</p>

<p>„Pravda,“ souhlasil Petrov. „Postarej se o to s Beckem. Alino, pomoz Hitchovi. Já se najím sám.“</p>

<p>Otevřel dveře po straně chodby, které cestou minuli, a Becka napadlo, že si spíš potřebuje lehnout. Kývl a vyrazil za Elisem.</p>

<p>Za dveřmi napravo od pracovny byla malá kuchyňka. Na stole stál připravený podnos s jídlem a dva zmuchlané kusy černého hadru. Elis jeden sebral a natáhl si ho na obličej; byla to lupičská kukla s otvory pro oči. Druhou podal Beckovi. Seržant na něj zůstal zaraženě zírat, ale než se mohl na cokoliv zeptat, Lupino otevřel další dveře na opačné straně místnosti.</p>

<p>Objevily se schody vedoucí dolů. Rezavé kovové zábradlí se viklalo, po zdech se rozlézaly plesnivé mapy. Elis kráčel opatrně dolů a seržant ho následoval. Nechápal, co se děje, ale svíravý pocit v žaludku se vrátil.</p>

<p>Pod schody byly jediné dveře, také rezavé, ale opatřené novou petlicí i zámkem. Lupino se u nich zastavil a kývl na Becka.</p>

<p>„Tu masku. Stačí, že slyší naše hlasy.“</p>

<p><emphasis>Slyší kdo?!</emphasis></p>

<p>Beck přesto poslechl. Elis si přitáhl tác k tělu a volnou rukou začal odemykat.</p>

<p>„<emphasis>Pomoc! Prosím, pomozte mi!</emphasis>“</p>

<p>Výkřik zevnitř se ozval, ještě než úplně otevřel. Beck si stačil uvědomit, že zní šíleně vyděšeně… a pak <emphasis>to</emphasis> uviděl.</p>

<p>Sklep byl bez oken, přesto až nečekaně velký, s vysokým stropem a masivním obloukem. Zdi tvořil jen holý kámen. Svítila tu jediná zářivka na holém drátě od stropu, takže většina prostoru tonula v šeru, ale pod ní stála kovová postel. Na ní seděla dívka, mohlo jí být nanejvýš třináct. Krčila se, nohypřitažené k bradě, na sobě něco, co vypadalo jako školní uniforma, špinavá a zmačkaná. Řetěz na pravém zápěstí i kotníku měla obtočený okolo rámu postele. Ta byla přivařená k uříznutým koncům trubek v podlaze, nešla posunout ani převrátit, ale řetěz byl dost dlouhý, aby mohla ležet i udělat pár kroků okolo. Když Lupino vešel, zadívala se na něj, v očích rudých od pláče výraz hrůzy.</p>

<p>„Pusťte mě, prosím. Nikomu nic neřeknu, přísahám…“</p>

<p>„Tady máš jídlo,“ přerušil ji Elis. Položil tác na podlahu a sehnul se, aby sebral prázdnou láhev, snad od vody. Kromě ní stál vedle postele ještě plechový kbelík místo toalety.</p>

<p>Otočil se ke dveřím po Beckovi. Snad čekal pomoc, jenže seržant se beze slova otočil a vyběhl ven. Cestou po schodech si strhl kuklu a mrskl s ní na podlahu. Proletěl kuchyní i chodbou a bez klepání rozrazil dveře, za nimiž zmizel Petrov.</p>

<p>Pokoj byl sotva dost velký, aby se tam vešel stolek s křeslem, malá skříňka a postel. Ředitel seděl s hlavou skloněnou na stranu, jako by spal. Na stolku před ním ležel nedotčeně vypadající oběd, injekční pistole a otevřené pouzdro s nějakými kapslemi. Při Beckově vpádu natáhl ruku a rychle obojí shrnul do zásuvky stolu.</p>

<p>„Trocha zdvořilosti, seržante, co říkáte?“</p>

<p>„Zdvořilosti?“ prskl Beck. „Co to znamená?!“</p>

<p>„Zdvořilost, to znamená zaklepat, než někomu vrazíte do –“</p>

<p>„Přestaňte! Dobře víte, co myslím!“</p>

<p>„Ano,“ Petrov si povzdechl. „Bez dostatku peněz jsem si musel opatřit jiný motivační prostředek spolupráce.“</p>

<p>„<emphasis>Motivační prostředek?</emphasis> Je to malá holka, proboha!“</p>

<p>„Není to štěstí? Kdyby byla starší, mohli jsme mít ke všemu na krku problémy s dámskou hygienou.“</p>

<p><emphasis>On si ze mě utahuje.</emphasis></p>

<p>Martin Beck si nepamatoval, kdy naposledy jím lomcoval větší vztek. Ani nevěděl, co ho drží, aby Petrova nechytil za krk a nezačal s ním cloumat jako se slaměným panákem. Zatnul zuby.</p>

<p>„Kdo je to?“</p>

<p>„Marisol Everhartová, dcera Anet Everhartové, důstojníka policejní protiteroristické jednotky.“</p>

<p>Seržant měl dojem, jako by se pod ním zahoupala podlaha.</p>

<p>„Takže ona je ten váš pomocník? Tušil jsem, že někoho vydíráte, ale <emphasis>takhle</emphasis>?! Co když to ohlásí? Co když už to ohlásila a nás seberou hned ve vchodu? Taky jí pošlete prst v láhvi chlastu? Jak jste se o ní vůbec dozvěděl?“</p>

<p>„Znali jsme se v minulosti. Naše a menabaranská rozvědka občas spolupracovala, ještě než jsem se stal ředitelem. Jako agent jsem tu dělal operačního důstojníka u několika společných akcí s Anet. Naštěstí bydlí pořád tam kde dřív.“</p>

<p>Beckův odpor ještě vzrostl, zíral na Petrova skoro s úžasem.</p>

<p>„Takže jste byli kolegové? Pracovali jste spolu, nejspíš vás má za přítele…“</p>

<p>„<emphasis>Tak pozor, seržante!</emphasis>“ Petrovovo náhlé zasyčení přerušilo větu v půli. „Já nemám na Menabaranu žádné přátele, to si pamatujte. <emphasis>Žádné!</emphasis> Když jsem se po té katastrofě sebral, kontaktoval jsem Everhartovou. Psal jsem jí, žádal, <emphasis>prosil</emphasis>, ať zařídí výměnu našich lidí, řekne si cenu nebo aspoň to, jestli jsou naživu. Víte, co mi odpovídala?“</p>

<p>„Že to nejde? Nemůže?“</p>

<p>„Ne. To bych pochopil, kdyby to byla pravda. Psala, že o nikom neví! Lhala, že jejich rozvědka nikoho nezadržuje, hrála tu hru <emphasis>nic se neděje, jsme skvělí kamarádi</emphasis> – a vy, co si myslíte? Že zakopáváme jenom gaunery? Že je to holofilm o agentech s pistolí za pasem a sexy kočičkou na lopatkách? Lžeme, vydíráme, špehujeme. Občas to odnesou kolemjdoucí, občas my sami, smiřte se s tím, nebo zmizte. Myslíte, že bude Andreje Korwariana zajímat, kolik <emphasis>našich</emphasis> mrtvých holek zůstane za jeho flotilou, až shodí pár bomb na Utopii? Tady jdou ohledy stranou, a jestli bude té ve sklepě třeba něco uříznout, ruka se mi třást nebude, na to vemte jed. Teď vypadněte!“</p>

<p>Obličej Michaila Petrova vypadal v šeru tvrdší než kdy dřív, víc než tu noc v bažině. Martin Beck pochopil, že protesty jsou marné. Hledal, co říct, ale našel jen jedinou větu.</p>

<p>„Musím na vzduch.“</p>

<p>Vyšel ze dveří, a než jimi praštil, ještě uslyšel Petrovův hlas.</p>

<p>„V tom baru na konci ulice za hodinu otevřou. Zajděte tam a dejte si skleničku, seržante. Prý mají i pěknou tanečnici.“</p>

<p>„<emphasis>Jděte do prdele!</emphasis>“</p>

<p>Z Becka to zařvání vyletělo instinktivně a dveře před ním se prudce otevřely. Stála v nich Alina s užaslým výrazem.</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>„Zeptej se bratra!“ odsekl Martin, aniž zpomalil. „Anebo se podívej, co má ve sklepě!“</p>

<p>Vyběhl po schodech nahoru. Zalomcoval dveřmi na ulici, až pak si všiml petlice a mechanického klíče v zámku. Otočil jím a vyšel po schodech ven.</p>

<p>Páchnoucí, zaneřáděná ulička vypadala pořád stejně odpudivě, ale jemu to bylo jedno. Nad schody si vyčerpaně sedl na zem, rukama objal kolena a jenom zíral na protější posprejovanou zeď. Snažil se přemýšlet, ale kromě vzteku a pocitu hanby měl v hlavě naprosté prázdno.</p>

<p>Z haldy odpadků vylezl další potkan, anebo to byl možná ten samý. Opatrně začenichal, a když se Beck nepohnul, přicupital až k jeho botám. Černýma očima si ho prohlížel, naježené vousky roztažené. Seržanta napadlo, že by si to s ním s chutí vyměnil.</p>

<p>Za jeho zády vrzly dveře.</p>

<p>Potkan bleskově zmizel a Beck koutkem oka zahlédl fialové reflexní pruhy. Znovu se zadíval před sebe. Nepromluvil, dokud si Alina nesedla vedle něj, místa bylo právě tak akorát.</p>

<p>„No?“ ušklíbl se. „Uděláš mi taky přednášku, jak to patří k práci a že jsem naivní idiot?“</p>

<p>„Ne. Tohle přehnal. Je to přesně to, čeho jsem se bála.“</p>

<p>Teprve teď se na ni Beck zadíval. „Ty jsi věděla, co chce provést?“</p>

<p>„Konkrétně ne. Bála jsem se, co udělá, až bude zase na Menabaranu. Martine, on to tady nenávidí. Jestli sis na Viridianu myslel, že je mu všechno fuk a jde přes mrtvoly, tak tady je to pravda. Pokud bude pokračovat… budu s tím muset něco udělat.“</p>

<p>Temný nádech v jejím hlase Becka zarazil.</p>

<p>„Jako co? Praštit ho, svázat a poslat domů v kontejneru?“</p>

<p>Řekl to jako vtip, ale Alina se neusmála, ani vzdáleně ne.</p>

<p>„Třeba. Pokud se přestane ovládat… staráme se o sebe, ale taky se musíme navzájem hlídat. Když někdo překročí meze, ostatní ho musí zastavit. Tentokrát to zřejmě padne na mě. Je to…“</p>

<p>Ať už chtěla říct cokoli, jenom zavrtěla hlavou. Beck se na ni díval a náhle si to uvědomil naprosto jasně: měla strach. Strach, skrývaný pod maskou profesionálního špiona, strach o bratra, strach z minulosti, která tu na ni cenila zuby z každého rohu, i z budoucnosti, jaká je možná čekala.</p>

<p>Chvíli uvažoval, než promluvil, už klidně.</p>

<p>„Alino, jestli matka té holky nebude spolupracovat a on ji zkusí přesvědčit tím, že malé něco udělá, tak –“</p>

<p>„Tak budu muset zakročit,“ přerušila ho pevně. „Tohle nedovolím, a strýček Elis taky ne.“</p>

<p>„Strýček… je opravdový?“ neubránil se Beck otázce.</p>

<p>„Ano. Pár členů rodiny při Exodu skončilo na Menabaranu a zůstalo tady. Elis byl také členem naší první skupiny tady, jediný, koho nechytili. Michail pak rozšířil historku, že ho dal zabít, protože nás zradil, aby ho nehledali.“</p>

<p>„Tak kdo to tedy udělal? Pokud ne on?“</p>

<p>„Nevíme. Michail se to snažil zjistit, ale má jen spoustu teorií. Podle mě to byla náhoda. Když se pokazí akce, většinou za to nemůže zrádce, ale obyčejná smůla. Někdo si něčeho všimne nebo udělá chybu, o které ani neví, a všechno se sesype. Navíc Cissa to hnala hodně na hranu. Riskovalo se víc, než mělo.“</p>

<p><emphasis>Zato teď se neriskuje vůbec…</emphasis></p>

<p>Beck chvíli mlčel, ale když promluvil znovu, najednou se nedokázal ubránit pobavení.</p>

<p>„Jednu věc nechápu. Jak jste vy dva mohli společně vyrůst a nezabít se?“</p>

<p>„Občas moc nescházelo, ale časem jsme uzavřeli mír. Michail plány vymýšlel a já je prováděla. O výprask jsme se pak podělili, aspoň většinou.“</p>

<p>Beck se nezeptal, kdo dostával víc. Vztek odcházel, zbýval jen pocit studu a otupělá únava.</p>

<p>„Takže co budeme dělat teď?“</p>

<p>Alina Petrovová se na něj zadívala a po tváři se jí mihl neveselý úsměv.</p>

<p>„Doufat, že nedostaneme výprask všichni.“</p>

<p>*</p>

<p><emphasis>„Vím, kdo je Ernesto Pargena a co dělá. Měli bychom se sejít, pane ministře. Ve čtvrtek v osm U Makrely.“</emphasis></p>

<p>Tři jednoduché věty, ze kterých ministr policie čtyři noci skoro nespal.</p>

<p>Chápal, o co jde. Kdokoli poslal ten vzkaz, chtěl ho podusit. Sám by to udělal úplně stejně, protože to opravdu fungovalo. Kde mohl udělat chybu? Do šťourání coby Ernesto Pargena vložil všechen programátorský um, dokonce se kvůli tomu poprvé po letech učil věci, které ze svého původního oboru už zapomněl. Ať na něj přišel kdokoli, musel být dobrý. Ale kdo to mohl být?</p>

<p>Jediné, co Erichu Ferrerovi drželo hlavu nad vodou, byla jistota, že autor zprávy nepracuje pro Danna ani GenetiX. Ti by jednali okamžitě. Kdokoli neznámý vyděrač byl, sledoval vlastní cíle, a to dávalo prostor k manévrování.</p>

<p>Pokud dotyčnému šlo o peníze… no, nebude-li příliš nenažraný, Erich Ferrer měl na tajných účtech ulito dost, aby menší výpalné snesl. A pokud chtěl něco jiného, byla to zas jen politika s nožem na krku, na kterou byl Erich zvyklý.</p>

<p>Pravda, byl zvyklý, až na to, že ten nůž držel většinou on.</p>

<p>V každém případě teď už dvě hodiny poposedával u omláceného stolku a poslouchal debaty okolo. <emphasis>U Makrely</emphasis> byla další putyka na kraji Uliček, jenom o málo lepší než <emphasis>Šťastná zastávka</emphasis>. Co tu seděl, získal znamenitý přehled o současných cenách nebíčka, vyslechl barvitý popis kybersexové sado-maso seance v blízkém holobordelu a jen tak mimochodem byl osloven s nabídkou koupě neregistrované pistole. Té měl dokonce chuť vyhovět, ale radši odmítl. Koneckonců před návratem do Věže by ji musel hodit někam do kontejneru, a jestli nebyl vyděrač úplný idiot, pořídil si pojistku, takže by zbraň byla k ničemu. Jediné, co si strčil do kapsy, byla malá rušička odposlechu.</p>

<p>Netrpělivě klepal prsty o stůl a pohledem hypnotizoval dveře. Jestlipak pozná toho, kdo k němu zamíří… ale když se tak konečně stalo, zůstal jen strnule sedět s ústy dokořán.</p>

<p>„Dobré místo, Erichu,“ ministr zahraničí Menabaranské republiky Ingmar Klose, shrbený a v kabátě, který vypadal jako vytažený z odpadků, se usmál. „Smím vám tak říkat? Myslím, že vlastně už máme jistý <emphasis>důvěrnější</emphasis> vztah.“</p>

<p>Erich Ferrer neodpověděl. Tupě zíral a úžas v jeho mysli naprosto vytlačil strach. Klose, ten věčně podělaný Dannův mopslík. To přece nebylo možné!</p>

<p>„Ale no tak,“ ministr zahraničí se dobrácky usmál. „Netvařte se tak otřeseně, drahý Erichu. I když překvapení chápu, zřejmě jsem vypadal v jednu chvíli podobně. Nikdy bych neřekl, že zrovna vy budete mít odvahu podobně slídit.“</p>

<p>Ta slova Ferrera konečně probrala. Okamžik zvažoval, zda to vzít jako kompliment. Rozhodl se, že ne.</p>

<p>„Nápodobně!“ odsekl a aktivoval pod stolem rušičku. „Když už máme překvapení za sebou, můžeme přejít k věci – cochcete?“</p>

<p>„Co chci?“ Klose přimhouřil oči. „V první řadě vědět, pro koho pracujete? To, co děláte, není z vaší hlavy, tím jsem si jistý. Jestliže se plukovník rozhodl si za mě najít náhradu, je od něj velmi nezdvořilé, že mi nedal vědět, a měl si vybrat někoho schopnějšího!“</p>

<p>Teď se v ministrově hlase ozval vztek, nebo spíš uražená ješitnost, zatímco Ferrer zmateně civěl – jaký plukovník?</p>

<p>„Nevím, o čem mluvíte,“ pokrčil rameny. „Na totéž bych se ale chtěl zeptat vás. Pokud mě nehodláte prozradit, asi jednáte v jiném zájmu než v zájmu premiéra. Takže, kdo to je?“</p>

<p>Klose chvíli mlčel. Pak zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Pokud nepracujeme pro stejnou osobu, nevidím důvod vám to sdělovat. Lituji, Erichu.“</p>

<p>„Vážně?“ Ferrer se ušklíbl. Ucítil pevnou půdu pod nohama, dokonce mírné zahanbení. Kvůli <emphasis>tomuhle</emphasis> nafouklému slanečkovi se čtyři dny klepal?</p>

<p>„Zapomínáte, že vám už taky můžu zavařit,“ nasadil ostřejší tón. „Měl jste mě prozradit rovnou, bez téhle schůzky. Jestli vše praskne teď a Dann zjistí, že jste si zkusil přihřát polívčičku, nebude rád. Navíc pokud vyjde ven, co jsem nasbíral v policejních záznamech, padne vláda, a vy jste v ní ministr. Bude se vám líbit vysvětlovat před soudem, že jste o ničem nevěděl? Pochybuji. Možná si myslíte, že taháte za delší konec, ale jsme na jedné lodi. Když se potopí, jdeme ke dnu oba!“</p>

<p>Klose naklonil hlavu na stranu.</p>

<p>„Možná. Ovšem nic to nemění na tom, co bude čekat <emphasis>vás</emphasis>, jestli Avrian Dann zjistí, po čem jste slídil. Hádám, že víte o jeho… blízkém vztahu s GenetiXem dost, abyste měl představu.“</p>

<p>Ministr policie ucítil v žaludku chlad.</p>

<p>„Co vím nebo nevím, je má věc,“ odsekl. „Dobrá. Co kdybychom si tedy šli prostě z cesty? Vy zapomenete na Ernesta Pargenu, já na tenhle rozhovor, a můžeme si hledět svého.“</p>

<p>„To nebude možné. Oba víme, jaké má náš premiér sklony k paranoie. Pokud uděláte chybu, přitáhnete pozornost i ke mně. Nemůžu si dovolit, aby mi někdo dělal za zády něco, o čem nevím… sice jsme na jedné lodi, ale moře okolo je pro dva žraloky trochu malé. Takže můžeme buď lovit společně, nebo budu nucen jednat, i s rizikem následků.“</p>

<p>Ferrer se kousl do rtu. Bastard jeden… na druhou stranu ministr zahraničí mohl být cenný. Avrian Dann sice nevěřil nikomu, ale Klose určitě patřil k lidem, před nimiž si dával pozor nejméně, prostě proto, že ho měl za největšího pitomce. Jak to teď vypadalo, tragicky se pletl, ale právě proto se mohl díky němu dostat dál. Kolik mu ale říct – a jak z něj naopak vytáhnout víc?</p>

<p>„Dobrá, Ingmare,“ ministr policie nasadil úsměv. „Řekněme, aniž bych zatím zacházel do detailů, že některé osoby znepokojují tajné aktivity našeho premiéra. A že sdílím jejich obavy, k jakým následkům pro Menabaran by mohly vést.“</p>

<p>K Ferrerově překvapení Klose vyprskl smíchem – krátce a ošklivě.</p>

<p>„No, to se vskutku <emphasis>mají</emphasis> čeho obávat!“</p>

<p>„Takže víte o té lodi?“</p>

<p>„O lodi? Mluvím samozřejmě o Jejím Veličenstvu.“</p>

<p>„Jejím Veličenstvu?“</p>

<p>Oba se odmlčeli. Zírali na sebe jako dva hráči, kteří současně vytáhli z balíčku eso, anebo si to aspoň myslí. Ferrer viděl v Kloseho očích zmatek a věděl, že i on musí vypadat zmateně. Rozhodl se riskovat a odkrýt karty první.</p>

<p>„Avrian Dann hodlá v blízké době získat algorskou válečnou loď s vylepšeným skokovým pohonem. Zřejmě tak, že ji nechá přepadnout a povraždí posádku pomocí nějakého utajeného komanda.“</p>

<p>Postřehl, jak Klose vytřeštil oči – tohle rozhodně nevěděl. Vzápětí se znovu rozesmál, ale tentokrát tišeji.</p>

<p>„Ach, takže tohle tedy má být výkupné? Kouzelné!“</p>

<p>„Výkupné? Za koho?!“</p>

<p>Ministr zahraničí zaváhal, ale jen na okamžik.</p>

<p>„Avrian Dann už dva týdny tajně zadržuje algorskou císařovnu Viktorii. Jeho lidé ji unesli z oslavy císařových narozenin za pomoci Georga Talminise, kterého pak Dann zradil a Její Veličenstvo si nechal. Samozřejmě že Andrej Korwarian by měl rád ženu zpátky bez rozruchu, a tak mi to plukovník Severin, velitel algorské tajné služby, svěřil za úkol. Aniž bych se chlubil, je to prozatím vrchol mojí kariéry v jeho službách.“</p>

<p>Erich Ferrer neřekl nic. <emphasis>Nedokázal</emphasis> říct nic. Kloseho obličej měl zase ten výraz spokojené samolibosti, zatímco ministr policie měl pocit, že ho někdo praštil palicí.</p>

<p>Císařovna. Únos. Ministr zahraničí algorský špion. Vlastizrada.</p>

<p>To poslední slovo kupodivu Ferrera vyděsilo nejvíc, i když ho slýchal každou chvíli. V parlamentu létalo při debatách jako shnilé ovoce z jedné strany na druhou. Vlastizrada tam,vlastizrádce tady, i když šlo o podplacené výběrové řízení na úklid městských záchodků. Ferrer si do téhle chvíle myslel, že to slovo dávno pozbylo jakoukoliv váhu, ale teď…</p>

<p>„Panebože,“ vypravil ze sebe.</p>

<p>Zoufale se rozhlédl po stole, ale objednal si jen minerálku, chtěl mít čistou hlavu. Zároveň ho napadlo, jaká je šance, že Klose je cvok a tohle celé si vycucal z prstu, že s ním hraje nějakou ujetou hru. Jenže proč by si vymýšlel něco takového, a hlavně, vždyť to <emphasis>dávalo</emphasis> smysl. Takhle se Dann mohl dostat k algorské lodi bez posádky. Proto to neuvěřitelné utajení, o kterém mluvil Qillas…</p>

<p>„Tohle je katastrofa,“ hlesl Erich a znělo to téměř jako zakňučení. „Algorská císařovna… z toho bude válka! I když císař zaplatí, i když ji Dann pustí a nic nevyjde najevo, potom…“</p>

<p>„Potom si to s vámi všemi pěkně vyříká,“ zachechtal se Klose. „Bude to parádní ohňostroj!“</p>

<p>„Vám je to k smíchu?“ Ferrer na něj otřeseně zíral.</p>

<p>„Jistě!“ potvrdil bez mrknutí. „Dělám tomu hajzlovi poskoka pět let, a celou dobu pracuji pro císaře. Na kontě v Algormontu mám plat, už asi deset milionů zlatých, ale ten není hlavní. Plukovník Severin mi dal slovo, že až má služba skončí, čeká mě na Algoru titul. Rozumíte? <emphasis>Šlechtický titul!</emphasis> Lord Ingmar Klose, za zásluhy o říši! Budu mít vlastní palác, své služebnictvo, budu jejich pánem… víte, že na Algoru můžete dát svého sluhu klidně zmrskat, a nic se vám nestane? Žádná podělaná lidská práva, gendery, odbory, petice… nic, nic, nic! <emphasis>Vůbec nic!</emphasis>“</p>

<p>Ministrovi zářily oči. Najednou mluvil víc než ochotně, valilo se to z něj, až mu od úst odletovaly sliny, nadšený, že konečně má někoho, s kým se může podělit… a Erich Ferrer na něj civěl. Pocit, že tohle všechno je noční můra, se vrátil v plné síle. Představil si toho opičáka, jak se naparuje někde v paláci a mlátí bičem služku, která mu rozlila ranní kakao… pijí vůbec na Algoru kakao –</p>

<p>„Omluvte mě!“ zachrčel. „Musím si odskočit.“</p>

<p>Toalety <emphasis>U Makrely</emphasis> na rozdíl od <emphasis>Šťastné zastávky</emphasis> zářily čistotou, Ferrer ale stejně potřeboval jen studenou vodu, kterou by si nalil na hlavu.</p>

<p>Když se vrátil, Klose pořád seděl u stolu a vzrušení z jeho tváře vyprchalo. Zase vypadal lehce vyplašeně jako někdo, kdo každou chvíli čeká facku, jen neví, odkud nebo za co přiletí. Zase připomínal toho premiérova poslušného, ochotného pejska… který mu přitom už pět let potají čůral do postele. <emphasis>Pět let!</emphasis></p>

<p>Takže prakticky od chvíle, kdy se Dann stal předsedou Druhého hlasu, uvědomil si Ferrer, tenkrát naprosto minoritní strany. A tomu Severinovi přesto stálo za to si ho hýčkat, jako by věděl, že Druhý hlas půjde nahoru a jednou získá špeha, o jakém by se mu jinak ani nesnilo. Chytrý chlapík, to musel ministr policie uznat.</p>

<p>„Prosím odpusťte, pokud jsem byl přehnaně přímý, Erichu,“ Klose se usmál. „Zřejmě jsem se nechal unést, chápu, že za poslední dny toho je na vás moc.“</p>

<p><emphasis>Ne. Nechápeš. Nemáš ani tušení!</emphasis></p>

<p>„V pořádku,“ Ferrer dlouze vydechl. „Už si zvykám, ale co chcete dělat vy? Jestli je to s algorskou císařovnou pravda, bude někde pod zámkem, zatraceně dobře hlídaná. Přece nemůžou na Algoru čekat, že ji sám dostanete ven.“</p>

<p>„Pochopitelně. Zcela postačí, když zjistím přesné místo, kde je zadržována, a maximum souvisejících detailů. Předpokládám, že o přímou akci se postará císař, anebo tím někoho pověří. Jistě nebudu jediný jeho spolupracovník na Menabaranu.“</p>

<p><emphasis>Další špioni. Přímá akce. A já… já…</emphasis></p>

<p>Ferrer bolestně zavřel oči.</p>

<p>„To je beznadějné. Jediný další, kdo o tom může vědět víc, je Timons, a na ministerstvo národní bezpečnosti se nedostaneme. Možná kdybych mohl nabourat Dannův soukromý počítač –“</p>

<p>„Ztráta času. Myslíte, že jsem to nezkoušel? Nezjistil byste nic, ten stroj není, jako co vypadá. K uchovávání dat nepoužívá čipy ani disky, ale nějaké organické biosvinstvo. Nedá se napíchnout zvenčí ani zkopírovat.“</p>

<p>„Budu hádat,“ procedil Erich. „Výrobce GenetiX.“</p>

<p>„Ovšem.“ Klose pokrčil rameny. „Mám podezření, že jako spojka slouží premiérova nová asistentka. Buďte opatrný, něco mi říká, že ta dáma umí být nebezpečná i ve velmi osobní rovině.“</p>

<p>„Děkuji.“ Ferrer se donutil usmát. „To by mě nenapadlo. Co dalšího jste <emphasis>zkoušel</emphasis>?“</p>

<p>„Všechno možné. Například jeho osobní sejf. Pořídil jsem snímky celého obsahu, ale bylo tam jen pár kompromitujících složek na některé naše kolegy nebo věci neznámého účelu. Nic, co by souviselo s algorskou císařovnou.“</p>

<p><emphasis>Vykradl Dannův osobní sejf. Klose. Pane na nebi…</emphasis></p>

<p>„Mohl bych ty snímky vidět?“ Ferrer zadržel napětím dech.</p>

<p>„Lituji. Už jsem je odeslal a své kopie smazal. Neponechávám si žádné materiály, které během služby získám. Bylo by to riskantní, a k čemu by mi byly?“</p>

<p><emphasis>K čemu by mi byly.</emphasis></p>

<p>Ferrer se na něj díval, jako by se Klose pomátl, ale vzápětí mu došlo, že to dává dokonale smysl. K čemu by budoucímu algorskému lordovi byly vyděračské spisy na menabaranské politiky? Ministr zahraničí kašlal na nějakou zdejší kariéru, snil svůj ujetý sen a nic jiného ho nezajímalo. Vlastně <emphasis>byl</emphasis> přesně takový, za jakého ho všichni měli, poslušný, oddaný pejsek. Jediné, co nesedělo, byl páneček a umístění vytoužené boudy.</p>

<p>„Co chcete dělat?“ pokusil se nabrat dech. „Proč vůbec myslíte, že vám budu pomáhat? Po tom, co jste mi řekl, už mě nemůžete vydírat. Když povím, pro koho pracujete, udělají s vámi věci, že mi budete závidět, bez ohledu na to, co potká mě. A zrovna teď… teď mám chuť skočit na první loď na Newell!“</p>

<p>Ferrer nevěděl, jak to z něj vyletělo, ale sotva dořekl, s úžasem si uvědomil, že to myslel vážně. Klose naopak pobaveně zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Nepropadejte panice, kolego, a nebuďte hloupý. Newell už dávno není tím bezpečným přístavem, co býval. Když uteče někdo ve vašem postavení, Avrian Dann nad tím nemávne jenom tak rukou, a lidi, které za vámi pošle, určitě nechcete poznat blíž. Řekl bych, že nejlepší pro vás bude vrátit se k tomu, co jsem navrhl, a pracovat pro mě.“</p>

<p>„Chcete říct pro algorského císaře!“</p>

<p>„Na tom nezáleží. Uvažujte v souvislostech. Pokud už Dann vznesl požadavek výkupného, nemáme moc času. Nebo spíše <emphasis>vy</emphasis> ho nemáte. Já mám v případě nutnosti slíbenou okamžitou evakuaci, ovšem vy byste si podobnou výsadu musel zasloužit. Samozřejmě nečekejte, že byste dostal vlastní titul, ale když se budete snažit, ve službách Jeho Veličenstva Andreje se pro vás práce jistě najde. Předpokládám, že i algorský šlechtic má povinnosti… koneckonců mohu mít nějaké místo pro <emphasis>přítele</emphasis>.“</p>

<p><emphasis>Třeba lokaje, kterého bys mohl občas spráskat?</emphasis></p>

<p>„Děkuji, Ingmare,“ Ferrer se donutil vykouzlit úsměv. „To je velkorysé. Rozhodně vám to nezapomenu.“</p>

<p>„Nemáte zač. Začnu přemýšlet, čím byste mohl být užitečný, a dám vědět. Prozatím se rozloučíme… ach, a radím vám, pošlete Ernesta Pargenu na dlouhou dovolenou. Když jsem si ho všiml já, mohl by i někdo jiný, a jak jste řekl, jsme teď na jedné lodi. Příjemný den, Erichu!“</p>

<p>Ministr zahraničí zamířil ke dveřím. Ferrer ho vyprovázel pohledem. Když se za ním zavřely, vyčerpaně se opřel na rozvrzané židli a civěl na desku omláceného stolu.</p>

<p><emphasis>Jsem ministr ve vládě psychopata, který má za sekretářku vraha, za manželku děvku a za poskoka špiona.</emphasis></p>

<p>Navzdory všemu se Ferrer tomu shrnutí málem zasmál. Málem. Každopádně měl Qillas vlastně pravdu. Sice se žádný přepad lodi neplánoval, ale tohle mohlo Menabaran zničit úplně stejně. Vlastně možná už zničilo. A generál, mohl mu o posledním vývoji vůbec povědět? Dokud chtěli potopit Danna, protože ohrožoval Menabaran, byla to služba vlasti, vzato kolem a kolem, nedělali nic špatného. Jenže Ingmar Klose je algorský krtek už celá léta. Pomáhat mu prostě <emphasis>byla</emphasis> zrada, bez ohledu na okolnosti. Co když Qillasovi v jeho vlastenecké makovici přeskočí a půjde ho udat stůj co stůj?</p>

<p>Na druhou stranu bez generála se Ferrerovy možnosti ještě víc zužovaly. I bez hrozby války, dřív nebo později v téhle hře udělá chybu, a potom…</p>

<p>Erich Ferrer vyčerpaně složil hlavu do dlaní.</p>

<p>Co měl, proboha, teď udělat?</p>

<p>*</p>

<p>Co může dělat císařovna v zajetí?</p>

<p>Viktorie si dobře vzpomínala, jak si tu otázku kladla poprvé po příchodu na Algor. Tenkrát se zodpověděla velmi rychle sama, ale o to naléhavěji – a s nepřehlédnutelnou ironií – se vrátila nyní.</p>

<p>Avrian Dann dodržel slovo. Ještě ten den jí další mlčenlivý voják, kterého si pamatovala jako člena Georgovy ochranky, donesl terminál. Knih v něm bylo víc, než by přečetla za celý život. Navíc se z něj dala ovládat obrazovka holovize, skrytá za jedním panelem stěny. Viktorie měla přístup k desítkám kanálů komerčního menabaranského vysílání, a nic nenasvědčovalo, že by bylo cokoliv cenzurováno.</p>

<p>Přestalo ji to bavit už po dvou dnech.</p>

<p>Čtení vnímala vždy jako odpočinek. Ve chvíli, kdy se z něj stala jediná náplň času, brzy sklouzávalo k povrchnosti. Pořád častěji se přistihovala, že bloudí očima po řádcích, aniž vnímá obsah. Menabaranské filmy a seriály jí až na pár výjimek přišly stupidní, korporátní reklamy, nacpané úplně všude, zase úmorné. S jistým zájmem sledovala zpravodajství. Doufala, že zachytí něco z Viridianu nebo Algoru, ale brzy pochopila, že to nemá význam.</p>

<p>Tisk a televize na Viridianu uměly být velmi bulvární i sžíravé. Přesto, když je Viktorie porovnala s tím, co viděla tady, zdály se jí mnohem pozornější i pečlivější k detailům. Menabaranské zprávy byl jen nekonečný vodopád spotů o zločinech nebo společenských pořadů, technicky precizních, ale přitom <emphasis>stejných</emphasis>, bez nejmenší snahy jít dál než k lacině krvavým detailům. Také tolerance médií k vládě byla pozoruhodná. Kritické ohlasy existovaly, ale většinou působily dost krotce. Buď si kabinet Avriana Danna opravdu vedl tak dobře, nebo byl nesmírně schopný v manipulaci veřejného mínění.</p>

<p>Viktorie začínala mít nepříjemný pocit, že spíše to druhé, a že Dannova sebejistota pramení právě z tohoto faktu.</p>

<p>O co mírnější byla média k vládě, o to ostřeji vystupovala, jakmile se něco týkalo Newellu. I po více než dvaceti letech od odtržení to byla pro Menabaran zjevně bolavá záležitost. U každé reportáže o zločinu, kde měl pachatel sebemenší, byť bezvýznamné spojení s Newellem, to bylo zdůrazněno. Zprávy o nepokojích v Liberty, při nichž málem lehla popelem menabaranská ambasáda, byly líčeny jako ukázka typického newellského barbarství, aniž kdokoliv blíže zkoumal důvody, které k incidentu vedly. Newell i jeho obyvatelé v menabaranském podání připomínali ještě horší peklo než Algor v tom viridianském. Viktorie se o tom všem snažila přemýšlet – jenže tím se zase obloukem vracela ke své situaci.</p>

<p>Jestli jí odsud někdo pomůže, bude to Andrej. Georg, ten se nejspíš doma utápí v zoufalství a sebelítosti – Viktorie litovala mnohem více Eileen Gradovou než jeho – a ať k ní Andrej cítil cokoli, tady už nešlo o jejich vztah. Dann napadl <emphasis>jeho</emphasis> palác, unesl <emphasis>jeho</emphasis> ženu, pozabíjel <emphasis>jeho</emphasis> vojáky. Kousek Warrena Argayla, který generála stál hlavu, vypadal proti tomu úplně směšně – tohle byla věc, jakou začínají války. Že ještě ve zprávách nebyl událostí dne vpád algorské flotily, znamenalo jedině: Korwarian plánuje. Čeká.</p>

<p>Dříve či později se pomstí, ať předtím nebo potom, co ji odtud dostane. Takže se hrálo o čas, musela jen vydržet.</p>

<p>Viktorie se snažila si to opakovat stále dokola. <emphasis>Vydržet</emphasis>. Nedostatek kreativní činnosti se dal zatím přežít se zásobou her a křížovek, seriály vystřídal kanál s přijatelnějšími přírodopisnými dokumenty. Až se jí někdo zeptá, jak se tu měla, může klidně říct, že ji strašlivě mučili stupidním vysíláním.</p>

<p>Jediné, co nemohla ničím nahradit, byl kontakt s lidmi. Vojáci, kteří jí třikrát denně donesli jídlo, připomínali spíš stroje. Ani jednou nepromluvili, na její otázky neodpovídali. Chyběly jí rozhovory, chyběl jí Patrik, Vločka, špičkování její ochranky.</p>

<p>A chyběl jí Andrej.</p>

<p>Po třech dnech už před tím faktem nemohla zavírat oči. Ať byl, jaký chtěl, dával jí <emphasis>jistotu</emphasis>. Ráno po probuzení, když se stropní panely téhle luxusní cely začaly rozsvěcet v iluzi vycházejícího slunce, teď místo odpočinku měla úzkostí stažený žaludek a hrdlo sevřené nelítostnou vyhlídkou dalšího dne <emphasis>ničeho</emphasis>. I předsevzetí vydržet se v ten moment stávalo prázdným zvukem. Záchvat pláče, který přišel pátý den zničehonic jako příval, když se zadívala na krabičku šperků od Andreje, zprvu brala jako katarzi, zdravé uvolnění emocí. Jenže se opakoval další den znovu.</p>

<p>Osmý den Viktorii Talminis-Korwarian náhle napadlo, za jak dlouhou dobu samoty může člověk přijít o rozum – a zalitovala, že mezi těmi šperky není prsten od Michaila Petrova. Ten pocit ji samotnou vyděsil.</p>

<p>Desátý den našla na podnosu vedle snídaně obálku se vzkazem.</p>

<p><emphasis>Pan premiér Avrian Dann si dovoluje dostavit se dnes v šest hodin na večeři.</emphasis></p>

<p>Viktorii nad tím papírem málem povyskočilo srdce. Ne proto, že uvidí Avriana Danna, dokonce ani proto, že se snad něco nového dozví. Jednoduše proto, že uvidí někoho, s kým si bude moct promluvit. Kohokoli, i kdyby na chvilku…</p>

<p>O chvíli později radost zchladila studená algorská ostražitost. Devět dnů. Jak těžké by pro Danna bylo jí za tu dobu alespoň zavolat? Nechal ji v naprosté izolaci – čišel z toho záměr. Viktorie netušila jaký, přesto bylo třeba mít se na pozoru.</p>

<p>Pořád byla jen rukojmí.</p>

<p>Příprava na večeři tentokrát netrvala dlouho. Šaty ve skříni byly všechny stejné, neměla z čeho vybírat. Kromě šamponu nebyla v koupelně žádná kosmetika – vytvořit slušný účes tak zabralo nejvíc času. Zaváhala nad šperky, ale pak se rozhodla obejít se bez nich. Konečně, bylo by to jen laciné gesto v situaci, kdy si to nemohla dovolit. Pak už nezbývalo než čekat.</p>

<p>Avrian Dann byl dochvilný, zvonek u dveří se ozval přesně na čas. Když vešel, vypadal stejně, jako když ho viděla poprvé. Upravený. Usměvavý. A s kyticí nějakých fialových květin v ruce.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se. „Děkuji, že jste přijala mé pozvání, a prosím za prominutí, že jsem si neudělal čas dříve. Přijměte alespoň drobnou pozornost k zútulnění tohoto místa.“</p>

<p>„Děkuji, pane premiére. To je milé.“</p>

<p>Radost ve Viktoriině tváři byla opravdová. Když převzala květiny a ucítila jejich vůni… jenže pak ta vůně vyvolala vzpomínku na první růže od Andreje. Ačkoli měla všechny důvody si to myslet, když jí je tenkrát přinesl, <emphasis>nebyla</emphasis> ve vězení.</p>

<p>„Děkuji,“ zopakovala ještě jednou a nechala úsměv vyhasnout.</p>

<p>Než naaranžovala kytici do sklenice s vodou, objevil se voják tlačící pojízdný stolek s večeří. Mlčky naskládal jídlo na stůl a stejně tak mlčky stolek opět odvezl. Dann počkal, dokud se Viktorie nevrátí, odsunul jí židli a teprve pak se sám posadil.</p>

<p>Jídlo bylo vybrané – Viktorii nepřekvapilo, že samé viridianské speciality. Chvíli jedli mlčky. Dann zjevně čekal, ale ona se nutila mlčet. Nevšímat si ho. Neptat se. Tohle nebyl Andrej, ale právě proto na něj mohla něco <emphasis>korwarianského</emphasis> vyzkoušet. Uvidí se, jak dlouho vydrží.</p>

<p>„Vyhovuje vám ubytování, Veličenstvo?“ promluvil menabaranský premiér náhle. „Bylo splněno vše, o co jste žádala?“</p>

<p>Teď se na něj Viktorie zadívala.</p>

<p>„Ano, bylo. Ovšem zda mi vyhovuje… je poněkud zbytečné ptát se vězně, zda mu vyhovuje cela. Vždyť ani netuším, kde jsem.“</p>

<p>„Já vám to neřekl?“ zarazil se v dokonalém… ach <emphasis>tak</emphasis> dokonalém výrazu překvapení. „Prosím, přijměte moji omluvu, Veličenstvo. Tohle místo je lékařské zařízení v blízkosti Artipole, samozřejmě s odpovídající ostrahou.“</p>

<p>Takže nějaká vojenská klinika. To dávalo smysl, od Georga určitě věděli o její vortexové nemoci.</p>

<p>„Ovšem,“ Dann zcela plynule navázal, „snad vás potěší, že celá ta nešťastná situace pokročila ke zdárnému řešení. Dnes odletěl z Menabaranu vyslanec pověřený vyjednáváním s algorským císařem o vašem návratu.“</p>

<p><emphasis>Bože, který chudák?</emphasis></p>

<p>Viktorii ta myšlenka prolétla hlavou zcela spontánně a vzápětí se rychle nadechla.</p>

<p>„S jakými požadavky? Co od něj chcete za mé propuštění?“</p>

<p>Na tohle se prostě nešlo nezeptat, a menabaranský premiér zvedl obočí.</p>

<p>„Jak nejspíše víte, algorská flotila disponuje vylepšeným typem pohonu umožňujícím jejich lodím provádět skoky mezi vzdálenějšími majáky. Výměnou za váš návrat požaduje Menabaran jednu z těchto lodí, abychom mohli pohon prozkoumat. Algorská flotila je i tak dost velká – takže nic, co by císař nemohl snadno postrádat.“</p>

<p>Viktorie právě držela v ruce sklenku. Po té odpovědi ji sevřela tak, až ucítila bolest v prstech. S vypětím sil se snažila udržet klidný výraz. <emphasis>Nic, co by nemohl snadno postrádat? Ty pitomče!</emphasis></p>

<p>Nepochybovala, že kdyby Dann chtěl od Andreje trojnásobek její váhy ve vortexových krystalech, uspěl by spíš. Dobře si pamatovala rozhovor o potřebách Algoru, které stojí nad osobními potřebami jich obou, a tohle byl <emphasis>přesně</emphasis> ten případ. Pokud si Dann myslel, že se to vyřeší prostou obchodní výměnou, nebo pokud existovala jen sebemenší šance, že se tak vážně stane, tímhle požadavkem zmizela. Viktorie ucítila na zádech ledový mráz.</p>

<p>„Napadlo vás ale, pane premiére,“ snažila se ze všech sil, aby to znělo nezúčastněně, „že císař na ten požadavek nepřistoupí? Že s vámi vyjednávat prostě odmítne?“</p>

<p>Dann naklonil hlavu na stranu. Zadíval se na ni tak pronikavě a zkoumavě, až na okamžik Andreje skutečně připomínal.</p>

<p>„Myslíte, že by se to mohlo stát, Veličenstvo? Že by byl tak bezcitný?“</p>

<p>„Já nevím. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, jak by se choval v případě mého únosu,“ – vyjma posledních osmi dnů to byla rozhodně pravda – „a tak o tom nechci spekulovat. Nicméně vy byste měl tu možnost zvážit.“</p>

<p>„To jsem udělal, Veličenstvo. Vlastně, právě to je věc, kterou bych dnes rád projednal. Musíme být připraveni i na tuto eventualitu, už kvůli vám.“</p>

<p>Nezměnil tón, ale tentokrát Viktorie přesto ucítila něco, co se jí nelíbilo.</p>

<p>„Ano?“ pronesla pomalu. „Takže co navrhujete?“</p>

<p>„V prvé řadě je nutné vyhnout se dohadům ohledně vašeho pobytu. K tomu postačí vaše veřejné prohlášení, že akce menabaranských vojáků proběhla s vaším souhlasem coby záchranná operace.“</p>

<p>Sousto, které měla Viktorie v ústech, zhořklo. Odložila příbor na okraj talíře.</p>

<p>„To ovšem není pravda, pane premiére,“ namítla a Avrian Dann se příjemně usmál.</p>

<p>„Jedna z věcí, které jsem se v politice naučil, byla, že pravda je to, čemu věří voliči. Navíc uvažte, že toto prohlášení ochrání hlavně vašeho bratra. Když vyjde najevo, k čemu skutečně došlo, budu kompromitován. Proč to nepřiznat, má vláda nejspíš padne, to ale bude všechno. Dostat vrcholného menabaranského politika před soud je… teorie. Stále mám svoji stranu a <emphasis>ovčané</emphasis> zase krátkou paměť. Stačí pár let, a můžu být zpátky, ovšem váš bratr není volená osoba. Vyjde-li najevo, že inicioval takovou akci bez vědomí vašeho parlamentu… nu, nejsem úplně obeznámen se zákony Viridianu, ale není možné krále sesadit pro podezření z vlastizrady? A toto sesazení bude <emphasis>trvalé</emphasis>.“</p>

<p>Viktorie mlčela. Cítila nůž přiložený k hrdlu a vztek se v ní mísil se zděšením. Netušila, jak moc Dann přehání ohledně vlastní nedotknutelnosti, ale u Georga měl pravdu. Když uvážila náladu na Viridianu, pokud se všechno provalí, <emphasis>mohlo</emphasis> se to stát. Představa, že ho zbaví trůnu, možná dokonce vsadí do vězení… a ona bude další v královské linii. Kromě algorské císařovny bude mít Dann rázem i viridianskou královnu.</p>

<p>Donutila se polknout.</p>

<p>„Chápu. I kdybych ale <emphasis>teoreticky</emphasis> vydala takové prohlášení, nic to neřeší. Nehodlám udělat z Viridianu terč algorského císaře tím, že bych se tam vrátila. To ať je raději bez krále.“</p>

<p>Znělo to tvrději, než sama zamýšlela, a Dann učinil smířlivé gesto.</p>

<p>„Ovšem, Veličenstvo. Nic takového jsem ani nezamýšlel navrhnout. Dalším krokem by byl samozřejmě rozvod.“</p>

<p>„<emphasis>Rozvod?</emphasis>“ Viktorie na něj zůstala nechápavě civět.</p>

<p>„Jistě. Na Menabaranu podléháte našim zákonům. Jsme osvícený svět, v případech domácího násilí nebo nepřípustného zacházení naše právo běžně povoluje rozvod bez souhlasu druhé strany. Prostě vznesete žádost. Při pověsti algorského císaře ani nebudete muset vytahovat nechutné soukromé detaily. Neumím si představit soudce, který by nevyhověl.“</p>

<p><emphasis>Bez souhlasu druhé strany. Nechutné soukromé detaily.</emphasis></p>

<p>„A pak?“ hlesla Viktorie.</p>

<p>„Žádost o politický azyl. Každému soudnému člověku musí být jasné, že se nemůžete vrátit na Algor, a Viridian vám nezajistí bezpečí, vždyť prakticky nemá armádu. Prostě zůstanete tady jako trvalý host naší vlády. Samozřejmě na její náklady, s veškerým komfortem i ostrahou.“</p>

<p><emphasis>Trvalý host. S veškerým komfortem i ostrahou.</emphasis></p>

<p>Viktorie ucítila v ústech další hořkost. Znovu sevřela sklenici – chuť vychrstnout její obsah Dannovi do obličeje v gestu, které měla doteď jen za komicky teatrální, byla skoro nepřekonatelná.</p>

<p>Dokázala se ovládnout. Když promluvila, hlas měla až překvapivě klidný.</p>

<p>„Ujistíme se, že to chápu správně. Napřed chcete, abych lhala o tom, že přepadení algorského paláce, při kterém vaši vojáci povraždili nevinné lidi, se odehrálo s mým souhlasem. Potom mám křivě obvinit svého muže z násilí, abych dosáhla rozvodu. A nakonec tu mám zůstat jako… jako váš <emphasis>maskot</emphasis>, hmotně úplně závislá na vás, pod dozorem vašich vojáků a bez nejmenší šance, že ještě někdy uvidím domov, ať už na Viridianu nebo na Algoru. Je tohle přesný výklad, pane Danne?“</p>

<p>Poprvé ho oslovila jménem. Díval se na ni a Viktorie v uhlazené tváři zahlédla překvapení.</p>

<p>„Odpusťte, Vaše Veličenstvo,“ zvedl omluvně ruce. „Zřejmě si neuvědomujete, že mi jde jen o vaše dobro.“</p>

<p>„Ano. To jste možná napovídal mému bratrovi a on vám věřil, ale já se o své dobro starám sama. Odpověď na vaše návrhy je <emphasis>ne</emphasis>. Můžete o nich zkusit jednat s Andrejem, <emphasis>nějaké</emphasis> odpovědi se vám určitě dostane, ale se mnou marníte čas.“</p>

<p>Viktorie jedním pohybem odsunula židli a vstala.</p>

<p>„Děkuji za večeři, pane premiére. Nyní mne omluvte. Cestu ven znáte lépe než já.“</p>

<p>Avrian Dann… neudělal nic. Jenom seděl u stolu a výraz úžasu v jeho obličeji na ten krátký okamžik, než se Viktorie otočila a zmizela za dveřmi ložnice, byl až směšný.</p>

<p>V ložnici se Viktorie opřela zády o dveře – bez zámku a klíče nemohla udělat nic jiného. Srdce jí bušilo až v hrdle. Ruce se jí třásly, vztekem, strachem i něčím, co ani neuměla pojmenovat.</p>

<p>Napůl čekala, že na ni zavolá. Že začne do dveří bušit nebo udělá něco jiného… ale nestalo se nic.</p>

<p>Když opatrně pootevřela, menabaranský premiér byl pryč, na stole zbyla jen nedojedená večeře.</p>

<p>A Viktorii došlo, že je znovu sama.</p>

<p>*</p>

<p>Avrian Dann zůstal stát za dveřmi. Zíral na sterilně čistou chodbu bez oken zatáčející v ostrém úhlu k výtahu, a až po chvíli si uvědomil, jak komicky musí vypadat. To se mu často nestávalo. V každém okamžiku měl vždy dokonalý přehled o tom, jak působí navenek, od špiček bot až po nejjemnější mimiku. Ovšem teď…</p>

<p>Zavrtěl hlavou a rozesmál se. Počítal se vším. Předstíraný souhlas, pobouření, nechápavost, dokonce i pláč. Že s ním ale takhle vyrazí dveře, po víc jak týdnu okusování si nehtů v tamté díře, to bylo… nečekané. Zábavné. Svým způsobem hodné obdivu.</p>

<p>Ona snad toho Korwariana nakonec opravdu milovala! Napadlo ho, co by asi řekla, kdyby znala <emphasis>skutečný</emphasis> důvod toho všeho. Kdyby věděla o zbytku, počínaje Archou… co by asi udělala pak? Vzala ho po hlavě talířem? Při té představě se rozesmál hlasitěji.</p>

<p>Ale přestože se smál, někde hluboko uvnitř cítil známý, až <emphasis>příliš</emphasis> důvěrný pocit, který měl po každé hádce s Violet: sžíravý, nutkavý vztek. Touhu po ranách, ženském křiku a krvi na podlaze.</p>

<p>Když smích ustal a Avrian Dann zamířil chodbou k výtahu, myšlenka mu hlavou prolétla téměř sama.</p>

<p><emphasis>Toho budeš litovat, ty namyšlená čubko!</emphasis></p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 5</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Vozidlo nečekaně nadskočilo a Čumák na sedadle vyletěl vzhůru. Hlavou narazil na strop, až to hlasitě bouchlo, ale díkypřilbě následovalo jen leknutí.</p>

<p>„Kurva!“ zaklel. „Už toho začínám mít po krk!“</p>

<p>„Klídek,“ Kulka si přehodila v ústech žvýkačku. „Seď, dokud můžeš, a užívej si, dokud to de.“</p>

<p>Kravál motoru ani házení pásáku jako by se jí vůbec netýkalo, stejně jako Gabriela sedícího se sklopenou hlavou naproti ní. Gunneli zprvu myslel, že se modlí, ale teď ho napadla ještě šílenější možnost: že <emphasis>spí</emphasis>.</p>

<p>Čumák deprimovaně zavřel oči. Zaklonil hlavu, opřel se přilbou o vibrující přepážku, ale i pod zavřená víčka se mu dralo sluneční světlo tryskající oknem, za kterým nebylo nic než bílá pustina. Jeli bez zastávky už dvě hodiny.</p>

<p>„Ty, Gabrieli, cos vlastně udělal s tou kočkou?“ promluvila Kulka. „Doufám, žes ji nenechal nacpanou někde ve skříni.“</p>

<p>„Ne, je u doktorky Tanelové,“ odpověděl Espositův hlas bez zaváhání, evidentně tedy byl vzhůru. „Řekla, že by mohla pomoci Patrikovi vzbudit se.“</p>

<p>„Fajn. Dobrej nápad, protože tenhle vejlet se možná protáhne.“</p>

<p>„Stejně je to tvoje vina,“ Čumák znovu oči otevřel a zadíval se na Kulku, co pořád vypadala tak protivně v pohodě. „Je to trest za ten bengál na Marodce, říkal jsem, že to přijde. Nácvik přežití v terénu! Bože, pamatuju si to z přijímače. Jednomu chlápkovi omrzly nohy tak, že mu serža musel uříznout dva prsty, ještě než jsme se dostali zpátky k doktorům!“</p>

<p>„Smůla.“ Kulka znovu přehodila žvýkačku na druhou stranu. „Měl si vzít pořádný ponožky.“</p>

<p>„Děsná sranda. Jediný, co mě utěšuje, je, že na rozdíl ode mě ty budeš muset čůrat vsedě!“</p>

<p>„Tak to mám pro tebe tři slova: <emphasis>plenky pro snipery.</emphasis> Klidně ti nějakou daruju. Snad ti bude pasovat velikost.“</p>

<p>Než Čumák dokázal vymyslet odpověď, Gabriel nadzvedl hlavu.</p>

<p>„Nechceš mu to už říct? Začínají mě bolet uši.“</p>

<p>„Cože?“ Gunneli se zarazil. „Co mi má říct?“</p>

<p>„Že na žádný nácvik přežití nejedeme.“</p>

<p>„Jak <emphasis>nejedeme</emphasis>?“</p>

<p>„Prostě tak,“ Kulka vyplivla žvýkačku na podlahu. „Nácvik přežití se dělá v Peringardský pánvi. To je na jih, ale koukni na slunce. Už tři čtvrtě hodiny se točíme k západu, úplně jinam.“</p>

<p>Gunneli strnul.</p>

<p>„Ale kam teda jedeme?“</p>

<p>„Nemám tucha,“ Kulka pokrčila rameny. „Co vím, není kolem žádná základna. Akorát Vanerlinský hory, ale trvalo by celej den i noc, než bysme tam dojeli, určitě by to vzali vzduchem. Takže kdoví.“</p>

<p>Čumákovi se sevřel žaludek. Natáhl ruku a popadl komunikátor v magnetickém pouzdře na stěně.</p>

<p>„Hej! Tady nadporučík Gunneli! Chci vědět, kam jedeme!“</p>

<p>„Je mi líto, pane!“ I přes hluk motoru zřetelně slyšel řidičův hlas. „Nemám oprávnění vám to sdělit, pane!“</p>

<p>„Jak to, že ne, sakra?! Kdo to zakázal?“</p>

<p>„Lituji, pane. Nemám oprávnění. Všechny informace dostanete až na místě, pane.“</p>

<p>„Na jakým místě?! A <emphasis>kdy</emphasis> tam teda dojedeme?“</p>

<p>„Pane, lituju. Nemám oprávnění –“</p>

<p>„– vám to sdělit! Polib si!“ Čumák vztekle hodil komunikátor zpátky na stěnu. Kulka zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Plejtváš dechem. Je to vypatlanej Štítonoš, zahlídla jsem helmu pod sedadlem, když jsme nastupovali. Ten ti bez rozkazu neřekne, ani co žral k obědu.“</p>

<p>Gunneli neodpověděl. Čím víc o tom přemýšlel, tím méně se mu to líbilo.</p>

<p>„Jestli je to Štítonoš, tak to znamená, že…“</p>

<p>„…mu rozkazy dal císař,“ dopověděl Gabriel, aniž by otevřel oči. „Ano. To je skoro jisté.“</p>

<p>„Ale… pokud je to tak, co když ve skutečnosti má…“</p>

<p>„Nás uklidit?“ Kulka mávla rukou. „Kdyby jo, myslíš, že by se obtěžoval s takovou estrádou? Prostě by nás sebrali, a šmytec. Ne. Mám dojem, že se věci konečně začaly hejbat.“</p>

<p>„Do hajzlu,“ zamumlal Čumák.</p>

<p>Na zavírání očí rázem neměl pomyšlení. Naopak. Zíral z okna do bílé pustiny tak usilovně, až ho začaly pálit a musel si spustit tmavý obličejový štít přilby. Kulka si jen vytáhla další žvýkačku a Gabriel se vrátil ke spokojenému klimbání.</p>

<p>Uběhla další hodina a situace se nezměnila. Pásák uháněl aspoň sedmdesátikilometrovou rychlostí k severu, kolem něj byla jen bílá pláň s tu a tam trčícími tmavými shluky balvanů. Vanerlinské hory v dálce před nimi tonuly v mlze. Přehouplo se poledne a na blankytně modré obloze se začaly objevovat načechrané bílé mraky.</p>

<p>Gunneliho nakonec přestalo civění z okna bavit. Od rána skoro nic nejedl, navíc začínal mít žízeň. S unavenou rezignací zvažoval, že si vytáhne z báglu alespoň tyčinku, anebo požádá Kulku o žvýkačku…</p>

<p>V té chvíli pásák prudce zabrzdil.</p>

<p>Gabriel otevřel oči, Kulka se narovnala. Čumák rychle vykoukl z okna. Prostě nic, jako by zastavili jen tak uprostřed pustiny.</p>

<p>Znovu dostal strach, ale než mohl promluvit, ozval se komunikátor ve stropě.</p>

<p>„Jsme na místě. Prosím, vystupte.“</p>

<p>Čumák rychle vyskočil. Zpod sedadla vytáhl batoh a hrnul se ven, ale Kulka ho chytila v úzké uličce za rukáv.</p>

<p>„Jenom klídek. Hezky spolu, žádnej kvalt.“</p>

<p>Tentokrát se Gunnelimu zdálo, že i v jejím hlase slyší napětí.</p>

<p>Vstala, protáhla si záda a zvedla svůj batoh. Kromě obvyklé výstroje na něm viselo ještě dlouhé zateplené pouzdro s puškou Spector. Ta nebyla povinná, rozkaz zněl jen na běžnou plnou polní, ale Čumák se ani nesnažil jí to vymlouvat.</p>

<p>Gabriel se zvedl poslední. S helmou na hlavě uvedl svůj vzhled aspoň do částečného <emphasis>normálu</emphasis>.</p>

<p>Gunneli udeřil dlaní do velkého tlačítka, dveře pásáku vylétly, sklopily se na dolním pantu a utvořily rampu. Když z ní seskočil, na kost zmrzlý sníh praskal jako rozdrcené sklo. Do tváře ho udeřil mráz i jasné slunce. Uviděl řidiče slézajícího po krátkém žebříku z kabiny – a ještě něco, přímo před nimi.</p>

<p>Ústí tunelu zavrtaného v mírném sklonu do země, po čtyřech metrech končícího masivními vraty. Jinak žádný plot ani výstražná cedule, natož budova. Stěny tunelu i vrata pokrýval kamuflážní zimní nátěr. Stačilo odejít dvacet kroků, a nikdo si ničeho nevšiml. Ze vzduchu to muselo být neviditelné úplně.</p>

<p>Kulka seskočila z rampy pásáku na protější straně. Přejela pohledem vchod a zadívala se na řidiče. Čumákovi se zdálo, že vypadá stejně udiveně jako oni.</p>

<p>„Fajn,“ kývla. „Jsme na místě, tak co kdybys vyklopil, vo co běží? Co je to za díru?“</p>

<p>Štítonoš pokrčil rameny.</p>

<p>„Nevím, madam. Měl jsem rozkaz zavézt vás na tyhle souřadnice a odjet. Myslel jsem, že tu bude čekat nějaký další transport. Tohle vidím taky poprvé, madam.“</p>

<p>„Kurva,“ ucedila Kulka. „No tak deme. Nebudem tu mrznout do večera.“</p>

<p>Nadhodila si batoh a zamířila do temného ústí k ocelovým vratům. Gabriel ji následoval a Čumák se s nepatrným zaváháním přidal. Konečně, co taky jiného.</p>

<p>Na vratech nebylo nic. Žádný komunikátor, tlačítko ani kamera, nic, co by se dalo zmáčknout nebo se do toho mohli zadívat. Jenom těžký kus železa se dvěma svislými a třemi vodorovnými vzpěrami. Kulka se zastavila, zřejmě uvažovala, jestli má zabouchat, ale v té chvíli se ozval skřípot.</p>

<p>Vzpěry se pootočily jako stavítka obrovského zámku a pomalu zajely do betonové stěny i podlahy. Pak se za křupání odpadajících kousků ledu otevřela vrata a za nimi se rozsvítila světla.</p>

<p>Komora byla malá, čtyři metry na délku, s dalšími dveřmi na druhé straně. Jakmile přešli práh, vrata se za nimi zavřela. Kulka udělala další krok a strnula s nohou ve vzduchu.</p>

<p>Nade dveřmi se po obou stranách bezhlučně otevřela dvířka a z nich vyjely černé hlavně. Mířily přímo na ně, ráže připomínala letecký kulomet. Čumáka polilo horko.</p>

<p><emphasis>„Prosím, odložte přilby. Stůjte čelem ke dveřím.“</emphasis></p>

<p>Hlas se ozval náhle, nezněl lidsky, ale Čumákovi to bylo fuk. Rychle si strhl helmu. Víc dělat nemusel, nedokázal z těch černých děr na konci hlavní spustit oči. Kulka s Gabrielem ho napodobili.</p>

<p>Gunneli nezaregistroval žádný viditelný skenovací paprsek, ale nepochyboval, že být tu s nimi Hračička, všechny krámy, které nosil po kapsách, by se už mohly zbláznit. Po několika vteřinách hlavně zajely zpět do zdi a dveře pod nimi se otevřely.</p>

<p><emphasis>„Pokračujte, prosím.“</emphasis></p>

<p>Za dveřmi byla obyčejná výtahová kabina. Čumák k ní vykročil a přitom mrkl po Kulce.</p>

<p>„Poslyš, kdyby ty krámy nahoře spustily…“</p>

<p>„Kečup,“ procedila, aniž se po něm podívala. „Akorát tři fleky zasranýho kečupu.“</p>

<p>Gabriel neřekl samozřejmě nic.</p>

<p>Čumáka už ani nepřekvapilo, že ve výtahu není jediné tlačítko. Samozřejmě mohl jet jenom dolů, a podle toho, jak se mu pohnul žaludek, se rozjel vážně rychle. V duchu počítal vteřiny – pět. Deset. Patnáct.</p>

<p>Teprve po pětadvacáté kabina zastavila. Dveře se začaly otevírat a Gunneli doufal, že tam nebude hlaveň dalšího kanónu.</p>

<p>Místo toho zůstal zaraženě stát.</p>

<p>Prostor za dveřmi vypadal obrovský. Ani se to nedalo nazvat místností, spíš halou, dómem aspoň sto padesát metrů na šířku a dvakrát tolik na délku. Z vysokého stropu zářilo modré světlo, které Čumáka donutilo přivřít oči. Podlahu naopak pokrývala tmavá plocha, která připomínala jemnou mřížku. Jinak byl prostor úplně prázdný. Ani kousek nábytku, ani další dveře. Čumák udělal dva kroky, zřetelně slyšel ozvěnu, a s rozpaky se otočil ke Kulce.</p>

<p>V té chvíli se ozvalo tiché, vysoké šustění.</p>

<p>Z mřížky v podlaze nalevo i napravo od nich vytrysklo… <emphasis>cosi</emphasis>. V prvním momentě Gunneliho napadlo, že je to hustá, šedá kapalina, ale pak spatřil, jak se rozpadá na částečky, které se rozbíhají na všechny strany, lezou přes sebe…</p>

<p><emphasis>Brouci!</emphasis></p>

<p>Čumák hlasitě vyjekl. Pokusil se uskočit a vrazil do Gabriela tak, až málem oba upadli. Postřehl, že Kulka už drží v ruce pistoli, jen začít pálit.</p>

<p>Jenomže ať to bylo cokoli, nevšímalo si jich to. Příval na podlaze se rozdělil do dvou proudů nalevo i napravo jako písek zametaný neviditelným koštětem, a pak se náhle začaly objevovat stěny. Čumák s ústy dokořán zíral, jak se ze šedé závěje zvedají hladké zdi, jako by samy od sebe rostly. Než napočítal do deseti, sahaly mu na obou stranách po kolena a vzápětí už po pás. Riskl krok dopředu, zadíval se zblízka a konečně pochopil, co se děje.</p>

<p>Byly to stroje. Malé, zhruba ve tvaru briliantu, pohybovaly se tak, že se prostě kutálely. Čumák neviděl žádné drápy nebo zámky, přesto se spojovaly k sobě, po desítkách, po stovkách, a dohromady vytvářely stěny. Z podlahy teď <emphasis>vytékaly</emphasis> prakticky kolmo vzhůru, obě zdi už sahaly Gunnelimu po ramena.</p>

<p>Čumák zaklonil hlavu a díval se, jak se jejich vrcholy na obou stranách začínají zakřivovat, až se setkaly uprostřed v gotické klenbě. Místo haly náhle stáli na počátku široké dlouhé chodby.</p>

<p>Pak se na jejím konci objevila mezera, utvořila dveře a těmi vešel muž v uniformě.</p>

<p>Kulka se zavrčením vrazila pistoli do pouzdra; ten chlap vypadal jako kadet, co zrovna vylezl z Akademie. Ani neměl uniformu, jen kombinézu technika. Došel blíž a zasalutoval.</p>

<p>„Poručík Kornel Davidov. Je mi ctí uvítat vás na základně Minotaur! Omlouvám se, pokud jsme vás vyděsili.“</p>

<p>„Vyděsili?“ ušklíbla se Kulka. „To by vás muselo bejt víc. Co je tohle za bordel? Vy tomu asi nevelíte, co, <emphasis>pane</emphasis>?“</p>

<p>„Ne… ne, kapitáne.“ Její tón i pohled Davidova viditelně znejistěly. „Plukovník Ardet má naléhavé jednání. Já jsem hlavní operátor. Tohle je… no, spíš bude univerzální výcvikové zařízení pro zvláštní operace. Základnu dokončili před půlrokem, od té doby probíhají dokončovací práce a ladění systémů.“</p>

<p>„Fajn,“ schválila Kulka. „Ale ptala jsem se, <emphasis>co to je</emphasis>?!“</p>

<p>„Aha. Jistě. To je simulátor prostředí, madam,“ Davidov mávl rukou. „Kdysi, ještě před objevem Lawrencova pohonu, lidé takhle chtěli stavět budovy na jiných planetách. Než tam nákladně vozit materiál, chtěli poslat stroje, které vše vyrobí na místě třeba z písku a postaví základnu ještě před příchodem posádky. Pak přišel Exodus a všechno ztratilo význam, ale my ten nápad trochu oprášili. Tyhle robotické jednotky jsou jako dílky stavebnice, která se umí sama skládat. Můžeme vybudovat cokoli – libovolný počet i uspořádání místností, chodby, dokonce víc pater samostatně navržených nebo zkopírovaných z reálných předloh. Třeba tady… mapa dvacet devět!“</p>

<p>Nepoužil komunikátor, ale někdo musel poslouchat, protože zdi okolo se opět pohnuly. Stěna chodby na levé straně se <emphasis>rozsypala</emphasis> a začala znovu formovat do ohybu, takže uprostřed vznikl volný prostor. Z podlahy jako kmeny stromů ve zrychleném holofilmu vyrašily sloupy, jejich vrcholky spojilo podloubí. Objevilo se zábradlí ohraničující plácek uprostřed, přesnou kopii třetího nádvoří císařského paláce.</p>

<p>„Sakra!“ hlesl Čumák. „To je věc!“</p>

<p>Stáhl si rukavici a dlaní přejel po povrchu nejbližšího sloupu. Byl chladný, ale nepřipomínal kov ani kámen, spíš plast pokrytý vrstvou něčeho pružného. Také nebyl úplně hladký. Zblízka Gunneli viděl jemný rastr v řadách <emphasis>brouků</emphasis>, které na sebe přiléhaly, ale stačilo couvnout o krok a stal se okem neviditelný.</p>

<p>„Povrch jednotek je pokrytý holomřížkou,“ promluvil opět Davidov. „Může mít libovolnou barvu… bílou, prosím!“</p>

<p>Jako otočením vypínače začaly stěny měnit barvu od šedé po neposkvrněnou bělost.</p>

<p>„Můžeme samozřejmě používat i textury, naprosto libovolné! Kamufláž osm!“</p>

<p>Po sloupech se rozběhlo zamihotání. Povrch napřed zmodral, aby se na něm vytvořil zelenočerný kamuflážní vzor, a Čumák se musel zasmát – představil si takhle obarvený celý císařský palác.</p>

<p>„Kde berou energii?“ zavrtěl hlavou. „Přece jsou moc malé, aby měly baterie.“</p>

<p>„Jistě,“ Davidov se usmál. „Napájení je v podlaze, stejný princip jako bezdrátové nabíjení komunikátorů. Jednotky jsou úsporné, stačí jim málo, nejvíc práce odvádí velký počítač pod sálem, který řídí jejich pohyb. Jednotky mají mikrokonektory pro datová i energetická spojení. Můžeme nasadit světla, bezpečnostní kamery, na co si vzpomenete. I prostředí je plně řízeno. Tuhle halu můžeme napustit vodou nebo z ní odsát vzduch, navodit podmínky nulové nebo zvýšené gravitace, cokoli je potřeba. Už žádné náročné přesuny. Všechno se dá nacvičit zde, na jediném místě, a v dokonalém utajení.“</p>

<p>Davidov měl v hlase až dětinské nadšení. Čumákovi se vybavil Hračička, když popisoval nějaké nové udělátko. Škoda, že s nimi není, určitě by toho chlapa zasypal otázkami, až by nevěděl, kam dřív. Kulka naproti tomu vypadala stěží zaujatě.</p>

<p>„Kolikrát už jste to použili?“ promluvil Gabriel. „Myslím pro přípravu skutečné akce.“</p>

<p>Poručíkovo nadšení rázem opadlo – nejen z otázky, ale i z toho, že tváří v tvář Espositovi najednou nevěděl kam s očima.</p>

<p>„Zatím nikdy, pane. Jak jsem říkal, jsme ve fázi testování. Vychytáváme mouchy v softwaru, zjišťujeme možnosti. Předpokládali jsme, že první ostré nasazení proběhne někdy za tři měsíce, ale…“</p>

<p>Davidov se znovu odmlčel. Tentokrát v tom bylo víc než rozpaky, spíš opravdový strach, a Kulka kývla.</p>

<p>„Jo. Konečně se někam dostáváme. Proč jsme tady a co tu budeme dělat? Koukat, jak si plácáte sněhuláky, asi ne.“</p>

<p>„Ne, madam,“ Davidov polkl. „Já… tedy nejsem ten pravý, abych vám to vysvětlil. Tudy, prosím.“</p>

<p>Vykročil chodbou a kopie císařského nádvoří zmizela. Zdi se rozpadly a koberec černých kuliček rychle odtékal do podlahy. Jen poblíž se kus skutečné stěny haly odsunul, aby mohli vyjít ven.</p>

<p>Za dveřmi Čumák ke své úlevě uviděl normálně vypadající chodbu. Dokonce spatřil směrové ukazatele – jeden s nápisem <emphasis>Střelnice</emphasis> mířící doleva a <emphasis>Pozorovatelna</emphasis> ukazující doprava. Davidov zahnul tam a znovu promluvil.</p>

<p>„Základna je tajná, a tedy izolovaná, zásoby nám vozí jednou za dva měsíce. Máme tu ale sklady, obytné prostory, rekreační zařízení. Věřím, že se vám tu bude líbit.“</p>

<p>„Určitě,“ souhlasila Kulka. „Hnít v díře v podzemí byl vždycky můj sen.“</p>

<p>Čumák bolestně přivřel oči, Gabrielovi zacukal zdravý koutek. Jak se tvářil Davidov, neviděli, poručík však už nepromluvil, dokud se nezastavil u dveří.</p>

<p>„Prosím, kapitáne.“</p>

<p>Místnost evidentně určená pro porady. Stůl s holoemitorem, pohodlné židle a muž sedící za stolem. Při pohledu na něj Kulce poprvé od příjezdu skutečně spadla brada.</p>

<p>„Ne,“ hlesla. „To se mi zdá.“</p>

<p>„Copak?“ major Matt Reed se usmál. „Rád vás všechny vidím.“</p>

<p>Protože pořád stáli jak opaření, vstal a zamířil k nim. Kráčel pevně, ale přesto jako by v jeho držení těla bylo cosi strnulého. Čumák postřehl na jeho levém spánku blednoucí podlitinu.</p>

<p>„To není možný!“ Kulka se konečně vzpamatovala. „Jak… sakra…“</p>

<p>„Kouzlo,“ Matt se znovu usmál. „Co vy? Jak jste na tom?“</p>

<p>„Jakž takž… ale hned je to mnohem lepší!“ Gunneli se rozzářil. „Dali tě tedy dohromady hodně rychle!“</p>

<p>„I tak se to dá říct.“</p>

<p>Čumák ironii v Reedově hlase nepostřehl. Zarazil se, až když ho plácl do ramene, protože pod látkou narazil na tvrdý kov.</p>

<p>„Sakra, co…“</p>

<p>Major neodpověděl. Jen si se smutným úsměvem vyhrnul blůzu.</p>

<p>Reedovo tělo od krku po břicho zakrýval černý skelet. Když se otočil, bylo vidět, že obaluje i ramena a záda jako vaječná skořápka. V povrchu se rýsovaly prolisy v místě žeber, spáry mezi nimi vyplňoval materiál připomínající husté síto, který zřejmě umožnil zachovat pohyblivost. Při zběžném pohledu to vypadalo jako balistický krunýř nebo vesta, ale Čumák ani zblízka nenašel sponu, žádné místo, kde se to mohlo otevírat.</p>

<p>„Co je to?“ hlesl.</p>

<p>„To jsem teď já,“ Mattův úsměv pohasl. „Plíce mi spravili, ale měl jsem plno rozbitých kostí. Srůstání by trvalo dlouho, některé by se musely udělat nové, tak mi dali tohle. Je to neprůstřelné, má to uvnitř regenerační jednotku, takže se můžu pořád hojit a s umělými svaly, co jsem měl už dřív, skoro normálně fungovat.“</p>

<p>„Pak ti to ale zase sundají, ne? Až se uzdravíš nebo až tohle skončí.“</p>

<p>Reed neodpověděl. Spustil uniformu zpět, tvář měl nehybnou a Čumák se konečně dovtípil.</p>

<p>„Chceš říct, že je to <emphasis>napořád</emphasis>?“</p>

<p>Matt naznačil pokrčení ramen – jen naznačil, víc to zřejmě nešlo. „Vzhledem k tomu, že mi vzali zbytek žeber i něco v oběhovém systému, tak mi nic jiného nezbude. Když to koupím, půjdu místo do rakve na vrakoviště.“</p>

<p>V té větě nebyl humor.</p>

<p>„A ty… ty jsi s tímhle <emphasis>souhlasil</emphasis>?“</p>

<p>„Nedali mi moc šancí k vyjádření.“</p>

<p>„To je ale svinstvo!“ Kulce z očí vyšlehl vztek. „Jaký úchylný magoři tohle udělají?!“</p>

<p>„Graciánský řád.“</p>

<p>Gabriel se neptal. Jenom konstatoval a na rozdíl od Kulky v tom nebyl vztek, spíš odpor. Reed i Čumák se na něj rychle zadívali.</p>

<p>„Jak…“</p>

<p>„Logické,“ pokrčil rameny. „Na to, aby tě vezli do Mrtvé díry a zpátky, uběhla krátká doba. Když jsem byl v Řádu, slyšel jsem, že ve Vanerlinu je toho mnohem víc, než… se obecně ví. Už předtím tě operovali tam, že?“</p>

<p>Reed zdráhavě přikývl. „Asi už je to fuk – ano. Ve Vanerlinu je výzkumné centrum na novou generaci implantátů. A než začnete vyvádět, chápu, proč to udělali. Já se s tím srovnám, je to můj problém, takže žádné hlouposti. Máme dost jiných starostí.“</p>

<p>Díval se přímo na Kulku, která s přemáháním kývla.</p>

<p>„Víš, co se stalo? Trap, Tank a to ostatní?“ poprvé sklopila oči. „Jestli myslíš, že jsem to podělala…“</p>

<p>„Ne,“ Reed ji přerušil. „Dostal jsem hlášení, které jste dali císaři. Vím všechno, ale jestli jsme to podělali, tak včetně mě. Nechci to řešit. Žádné <emphasis>co kdyby</emphasis>. Musíme se oklepat a jít dál.“</p>

<p>„Což je kam?“ Gabriel mávl rukou. „Předpokládám, že tohle je císařova práce a jde o císařovnu. Co se chystá?“</p>

<p>„Já nevím. Dostal jsem jenom ta hlášení, ale <emphasis>on</emphasis> je tu taky.“</p>

<p>„Cože?“ Čumák strnul.</p>

<p>„Ano,“ potvrdil Reed. „Přijel hodinu před vámi, o něčem jedná s velitelem základny. Předpokládám, že se čeká na zbytek týmu, potom se něco dozvíme.“</p>

<p>„A to bude kdo, majore?“ Kulka se zamračila. „Myslela jsem, že si vystačíme. Jestli půjde o zachraňování císařovny, nemám chuť vodit za ručičku nějaký kretény, nebo dokonce Štítonoše!“</p>

<p>„Nemyslím, že to bude třeba. Víš, kdo zůstal, aby táhl Transportní oddíl, když jsi vypadla do ochranky?“</p>

<p>Kulka na Reeda pár vteřin nehybně zírala. Pak udělala krok a klesla na nejbližší židli.</p>

<p>„Bezvadný!“ hlesla. „Tak tohle teda bude jízda.“</p>

<p>*</p>

<p>Sergej Gunneli se nervózně ošil. Židle pod ním byla pohodlná, přesto měl pocit, že má pod zadkem nasypané střepy. Myšlenka, že by byl nejradši někde hodně daleko, se vrátila s dvojnásobnou naléhavostí. Vlastně spíš trojnásobnou.</p>

<p>Jako první za to mohla společnost u stolu. Bohužel na něj zbylo místo na opačné straně, přímo proti císaři v jeho čele. Gunneli se snažil sám sebe přesvědčit, že Andrej Korwarian určitě nesleduje <emphasis>jenom</emphasis> jeho, ale příliš se mu to nedařilo.</p>

<p>Druhý důvod byl spis, který měl před sebou: žádný záznamník, plastový papír s hluboko vtlačeným rudým označením <emphasis>Přísně tajné!</emphasis> na každé stránce. Část jeho obsahu znal, hlášení, která všichni členové ochranky odevzdali po císařovnině únosu, ovšem zbytek viděl poprvé, a ten stál vážněza to.</p>

<p>„Takže geneticky upravení vojáci,“ promluvil zamyšleně kapitán Walter Gotlieb, ramenatý chlap napravo do Gunneliho, ostříhaný tak nakrátko, až to bylo málem fuk. „Je nějaký odhad, kolik jich můžou mít?“</p>

<p>„A jaké schopnosti? Jenom tohle, nebo něco dalšího?“</p>

<p>Jeho bratr Pavol seděl vedle něj. Nebyli dvojčata, ale sestřihy i něčím v držení těla je přesto připomínali. Oba dva měli na límcích uniforem vedle hodnosti malé psí hlavy, přesto si Čumák nepamatoval, že by o nich v paláci nebo programu Psů někdy slyšel.</p>

<p>„Nemáme žádné další informace,“ odpověděl Andrej Korwarian. „Analytici tvrdí, že ta technologie bude vysoce nákladná. Masová výroba nepřipadá v úvahu, i vzhledem k utajení půjde maximálně o pár desítek jedinců.“</p>

<p>„Jestli ale všichni hlídají Její Veličenstvo, bude to stačit.“ Gabriel zamyšleně otočil stránku na své kopii spisu. „Co poloha? Máme nějaké informace, kde císařovnu zadržují?“</p>

<p>„Na problému se pracuje. Očekávám, že bude brzy vznesen požadavek nějaké formy výkupného. Pokud to bude možné, zásah bude proveden ještě před termínem jeho předání.“</p>

<p>„A pokud nebude, Vaše Veličenstvo?“</p>

<p>„Jak se v tomto případě mění politika říše v případech únosu našich občanů?“</p>

<p>Čumákovi zatrnulo. Byl šťastný, že tuhle otázku, co visela nad stolem už od počátku porady, někdo konečně vyslovil nahlas. Sám by si raději překousl jazyk.</p>

<p>Císař se zadíval Pavlu Gotliebovi do očí. Hlas měl velice klidný.</p>

<p>„Nijak, kapitáne. Právě z toho důvodu bych dal přednost diskrétnímu zásahu, ale jsem připraven i na agresivnější postup.“</p>

<p>Ostří v těch slovech přejelo všem po zádech jako závan mrazu.</p>

<p>„Rozumím, pane,“ potvrdil Pavol Gotlieb.</p>

<p>Natáhl ruku, aby si nalil sklenici vody z konvice uprostřed stolu. Jeho bratr to udělal vzápětí po něm a Gunneli se zamračil.</p>

<p>Ti dva byli divní. V tom, jak mluvili, skoro vždy po sobě, plynule a tak <emphasis>sehraně</emphasis>. I teď Pavol položil konvici a Walter ji uchopil vzápětí po něm, přesně v momentě, kdy se dotkla stolu, jako by ten pohyb měli dopředu nacvičený. Gunneli si udělal v duchu poznámku, že se má po poradě zeptat Kulky, cože mají za <emphasis>úpravu</emphasis>. Jestli s ní tihle dva sloužili kdovíjak dlouho ve stejné jednotce, musela je znát dobře.</p>

<p>„Z toho tedy plyne, že máme možná dost málo času,“ promluvil Matt Reed zamyšleně. „Pokud získáte informace, kde je císařovna…“</p>

<p>„Ihned zahájíme akci. Do té doby všichni zůstanou zde. Využijeme toto zařízení k nácviku standardní operace na záchranu rukojmí. Prostředí i scénáře budou různé s cílem pokrýt alespoň obecně maximum možných variant.“</p>

<p>„A protivníci?“ Walter Gotlieb.</p>

<p>„Půjde o plně simulovaný boj?“ Pavol Gotlieb.</p>

<p>„Hologramy, nebo živí vojáci?“ Walter Gotlieb.</p>

<p>„Simulovaný boj není v tomto případě dostačující,“ odvětil císař. „Jako protivníci poslouží ostraha základny plukovníka Ardeta.“</p>

<p>Plukovník seděl napravo od Čumáka. Mlčel, ale Gunneli postřehl, že prsty sepnutých rukou na stole svírá tak, až mu zbělely klouby.</p>

<p>„Dobrý,“ přikývla Kulka, která kupodivu za celou poradu ještě neřekla ani slovo. „Kdy to rozjedeme, pane?“</p>

<p>„Dnešek můžete věnovat prohlídce tohoto zařízení. První cvičení začne zítra v osm třicet. Připojím se k vám.“</p>

<p>Oba Gotliebové ztuhli.</p>

<p>„Chápu to správně, že si přejete být součástí útočného týmu, můj pane?“</p>

<p>„Ne pouze dozírat nad průběhem přípravy?“</p>

<p>„Ano. Operační velení převezme major Reed. Kapitán Sojornerová zůstane na hrotu, já zaujmu pozici druhého střelce. Nadporučík Gunneli bude mít na starosti zajištění a v případě potřeby usnadní lokalizaci rukojmí. Uspořádání ani složení oddílu není předmětem diskuze. V případě zásadních výhrad přijmu pouze vaši rezignaci. Chce o ni někdo požádat?“</p>

<p><emphasis>To je ono. Padám honem odsud!</emphasis></p>

<p>Gunneliho ruka na stole sebou cukla. Prudce se nadechl… a zachytil Kulčin přísný pohled.</p>

<p>„Ne, pane,“ promluvil rychle, stejně jako ostatní okolo, Gotliebové prakticky jednohlasně.</p>

<p>„Dobrá,“ Andrej Korwarian vstal. „To je vše.“</p>

<p>Ostatní ho napodobili – zasalutování tentokrát rozhodně nebylo jen formální.</p>

<p>Sotva za císařem zapadly dveře, Kulka si nedočkavě prolomila prsty.</p>

<p>„Na tý ceduli venku byla střelnice. Takže někde bude taky zbrojnice, ne? Omrkneme, co mají v týhle díře za plivátka.“</p>

<p>Její zápal nikdo nesdílel. Walter i Pavol Gotliebové se viditelně mračili. Gabriel měl ve zjizvené tváři nečitelný výraz a Matt Reed…</p>

<p>Gunneliho napadlo, že nejvíc ze všeho vypadá unaveně.</p>

<p>Následoval ostatní. Nemuseli hledat dlouho – velké dveře nebo spíš vrata s nápisem <emphasis>Zbrojnice</emphasis> nešly přehlédnout<emphasis>.</emphasis> Kulka otevřela a Gunneliho udeřil do nosu divoký příliv technických pachů.</p>

<p>Třebaže stál ještě dva kroky od prahu, zůstal jako opařený.</p>

<p>Očekával místnost podobnou zbrojnici ochranky v paláci. Pár stojanů s pistolemi a puškami, jeden nabíjecí automat, výstroj do dvou skříní. Místo toho uviděl sklad, ze kterého by se vyzbrojil snad regiment. Místnost větší než jídelna v císařovniných komnatách a vysoká dvě patra, police sahající až ke stropu. Vyrovnané řady pistolí a pušek, projektilové, plazmové, laserové. Dokonce zahlédl šipkové speciály pro boj v kosmickém prostoru, skafandry i s přilbami, ochranné vesty, balistické štíty. Celou jednu stěnu až ke stropu zabírala munice, zásobníky, kazety i baterie, stejně jako granáty, výbušniny a miny. Nechyběly ani těžší zbraně, minomety, protipancéřové a plazmové vrhače, rakety.</p>

<p>Korunu všemu dával nový skoro třímetrový bojový robot stojící na podstavci uprostřed. Rázem bylo jasné, proč musela být vrata tak velká.</p>

<p>„Pánové!“ Hlas Katriny Sojornerové se zachvěl dojetím. „Jsme v nebi.“</p>

<p>Vedle robota stála na stupínku konzole inventárního počítače. Kulka se k němu přihrnula a její prsty se rozjely po obrazovce. Walter Gotlieb jí nahlížel přes rameno, Gabriel se rozhlížel a Reed jen stál.</p>

<p>Čumákovi bleskla hlavou další neveselá myšlenka. U pravidelné zkoušky střelby, kterou skládal, se používala jen pistole. Nic jiného neměl zapotřebí, k čenichání ve skladech nepotřeboval minomet. Těžší zbraň držel naposled ještě v základním výcviku, než vstoupil do programu Psů. Co, proboha, bude dělat s –</p>

<p>„Tady!“ zajásala Kulka. „Tuhle beru!“</p>

<p>Klepla prstem do obrazovky a u vzdálenější stěny ožil robotický podavač. Projel na kolejnici u stropu přes sál a ze stojanu nahoře vytáhl zvláštní automat s hladkým tělem a dutoupažbou, do které se dala zasunout pravá paže až po loket. Následovala munice. Krátké válce, které se nasazovaly do boku zbraně.</p>

<p>„Fajn! Jdeme.“</p>

<p>Zamířila ke dveřím a Gotliebové ji následovali. I oni už měli zbraně, oba stejné projektilové útočné pušky, a Čumákovi došlo, že by si měl taky něco vzít. Naštěstí našel pomoc u Gabriela, který zřejmě váhal stejně jako on. Nakonec sáhl po jedné celkem normálně vypadající krátké zbrani na kraji a Čumák to udělal po něm. Zběžně si ji prohlédl – automat, obyčejné zásobníky. Tím snad nic nezkazí. Ani nepostřehl, co vlastně sebral Matt Reed.</p>

<p>Střelnice vypadala podobně jako ta, kterou znal. Kóje s průhlednými stěnami tvořily oblouk, kolem něhož byl do holé skály vyvrtaný rozlehlý prostor. Podlahu pokrývala povědomá mřížka, a když stiskl aktivační tlačítko na panelu před sebou, vynořili se opět <emphasis>brouci.</emphasis> Místo stěny tentokrát vytvořili poměrně přesnou figurínu člověka s napřaženou zbraní. Čumák zaváhal nad dalšími nastaveními, nakonec ji nechal dojet o trochu blíž.</p>

<p>Zadržel dech. Zvedl pušku k rameni, pevně ji přidržel. Pomalu, ne křečovitě se snažil tisknout spoušť, oko upřenéna cíl…</p>

<p><emphasis>Bum!</emphasis></p>

<p>Díky integrovanému tlumiči nezněl výstřel hlasitě, ale zpětný ráz byl silnější, než očekával. Puška mu v rukou vylétla vzhůru a na malém displeji se červeně ukázalo místo zásahu. Minul terč skoro o půlmetr.</p>

<p>Nahlas zaklel – tak znovu!</p>

<p>Okolo už slyšel výstřely ostatních, protihlukovými stěnami kójí ještě víc utlumené, ale snažil se nerozptylovat a namířil podruhé.</p>

<p><emphasis>Bum!</emphasis></p>

<p>Z okraje levého ramene terče odlétlo pár kousků. Displej to vzápětí potvrdil: škrábnutí, které nevyhodnotil jako zásah, nula bodů. Gunneli zaťal zuby.</p>

<p>Pohled stranou ukázal Waltera Gotlieba, který stál a pálil s pravidelností metronomu. Čumák viděl, jak z jeho terče odletují kousky. Jeden zásah za druhým přímo doprostřed hrudníku, dokud se nevytvořila díra tak velká, že se figurína uprostřed vlastní vahou zlomila a vršek se zhroutil na podlahu. Netrvalo to ani deset vteřin.</p>

<p>Pocit Čumákovy frustrace zesílil. Našel palcem přepínač pro střelbu dávkou, rychle namířil a stiskl spoušť.</p>

<p><emphasis>Bumbumbumbumbum!</emphasis></p>

<p>Táhl zbraň zleva doprava, většina střel minula, ale zbylé vyryly doprostřed terče nerovnou řádku otvorů.</p>

<p><emphasis>Když to nejde tak, půjde to jinak!</emphasis></p>

<p>Jenomže pocit chvilkového uspokojení zmizel v momentě, kdy si uvědomil, že přitáhl pozornost a Walter Gotlieb se na něj dívá. Vlastní zbraň držel ve svěšené paži, probodával Čumáka pohledem a rozhodně nevypadal, že by ho ten výkon ohro…</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Gunneli se leknutím přikrčil. Zvuk přišel z opačné strany a byl hlasitější než všechno, co se doteď ozvalo. Vůbec nepřipomínal výstřel. Spíš jako by někdo pustil z věže bednu porcelánu.</p>

<p>Čumák se rychle otočil – v kóji nalevo stála Kulka, paži zasunutou v té divné zbrani, tvář upřenou k mířidlu. Až na konci střelecké dráhy, víc než dvakrát tak daleko, než měl ten svůj, zahlédl Čumák její terč. Hlavu měl pryč, z pahýlu krku se kouřilo.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Postřehl ostrý fialový záblesk a terči zmizela levá ruka. Neodtrhla se, nevybuchla, jako by se vypařila.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Pravá ruka.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Levá strana trupu pod ramenem.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Levý bok.</p>

<p>Jako by terč byl sušenka, kterou někdo okusuje, a Čumák vykročil blíž. Cestou minul Espositovu kóji. Na displeji ještě svítily jeho výsledky: z patnácti ran třináctkrát zásah. Gabriel teď stál Kulce za zády a sledoval její střelbu.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Poslední kus terče zmizel. Na konci dráhy zbyly jen dvě komicky trčící nohy končící ve výšce stehen, Kulka sklonila zbraň a narovnala se.</p>

<p>„Jo!“ vycenila zuby. „Tudle chci, až zas padnem na ty vylepšený kurvy. Můžou kličkovat.“</p>

<p>Gunneli postřehl, že má pravou tvář zarudlou, a když vytáhla ze zbraně předloktí, aby ji položila na stolek, při pohybu ramenem sebou cukla. Ať to bylo cokoli, asi to kopalo hrozně, nemluvě o štiplavém zápachu, kterého byla kójeplná.</p>

<p>„Co <emphasis>tohle</emphasis> je?“ Čumák ukázal na zbraň. „To je nějaká plazmovka?“</p>

<p>„<emphasis>Nějaká?</emphasis>“ Kulka se na něj dotčeně zadívala. „Antiprotonovej speciál. Ještě není oficiálně ve výzbroji. Hračička mi ukazoval článek o prototypu… před časem.“</p>

<p>„Takže tuhle zbraň ti <emphasis>doporučil</emphasis> Hračička?“</p>

<p>Čumák si nebyl jistý, jestli slyší dobře.</p>

<p>„Má bejt?“ Kulka se zamračila. „S čím máš problém?“</p>

<p>„S ničím. Jenom že… že jsi nikdy nebyla na moderní krámy. Tak jsi mu to vždycky říkala, ne?“</p>

<p>„No, vobčas jo. To neznamená, že nemá i dobrý nápady… vobčas.“</p>

<p><emphasis>Kulka chválí Hračičku. Vesmír už fakt zešílel. Kdyby tu byl, nejspíš by to s ním seklo.</emphasis></p>

<p>Než Gunneli stihl říct něco z toho nahlas, nebo naopak usoudit, že nejmoudřejší bude neříkat vůbec nic, zatvářila se Kulka náhle zaraženě. Zírala za jeho záda, vzápětí se tam zadíval i Gabriel a Čumák se rychle otočil.</p>

<p>Uličkou mezi kójemi kráčel Andrej Korwarian se zbraní v ruce. Když je míjel, Čumák si během zasalutování uvědomil, že je to tatáž, kterou si vybral sám.</p>

<p>Císař zamířil do poslední kóje v řadě a aktivoval terč. Když zvedl zbraň k líci, nemělo už smysl předstírat, že Gunneli nezírá – přes průhlednou stěnu zírali všichni.</p>

<p><emphasis>Bum! Bum! Bum!</emphasis></p>

<p>Nebylo to tak strojově pravidelné ani dokonale přesné jako u Waltera Gotlieba, ale moc pozadu to nezůstávalo. Čumák postřehl, jak z terče odletují kousky, a třebaže nemohl vidět Korwarianovu obrazovku, bylo jasné, že naprostá většina vypálených ran zasáhla.</p>

<p>Císař vyměnil zásobník, nechal vytvořit nový terč a začal znovu v rychlejším tempu. U třetího přešel na krátké dávky. Přerušovaně, pravidelně, z terče zbylo v několika vteřinách jenom torzo a Kulka uznale mlaskla.</p>

<p>„To ujde, kurva. Myslela jsem si, že mu to de akorát s pistolí a na blízký cíle.“</p>

<p>Gabriel pokrčil rameny. „U Gallatey vedl císař osobně obranu první <emphasis>Anneras</emphasis>. Došlo přitom i na boj zblízka.“</p>

<p>„To fakt?“ Čumák se na něj překvapeně zadíval. „Vím, že se to říká, ale myslel jsem si, že to je propaganda.“</p>

<p>„Ne.“ Esposito zavrtěl hlavou. „Dieter zkusil jeden protiútok, víc nestihl. Snažil se obsadit vlajkovou loď, <emphasis>Anneras</emphasis> byla na minimální posádce, ale stejně tam všichni povečeřeli za studena. Císař si z toho odnesl kulku do nohy.“</p>

<p>Neřekl, jak to ví, ale nikdo se neptal. Andrej Korwarian zatím odložil zbraň a zamířil pryč. Ať už byl se svým výkonem spokojený, nebo ne, když opět procházel kolem, v jeho tváři nebylo znát nic. Čumák se za ním díval a pak si povzdechl.</p>

<p><emphasis>Měl bych to brát z lepší stránky. Kdybych střílel líp, mohl by císař dostat komplex. Ale zítra… to bude zajímavý.</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>„Já, Dominic Enriquez, prohlašuji, že tuto poslední vůli jsem vyhotovil bez nátlaku a při plném duševním zdraví, za účasti dvou níže ověřených svědků v čase odpovídajícím elektronické pečeti dokumentu. Konec záznamu.“</p>

<p><emphasis>Tohle je jako scéna z mizerného holofilmu. Měl bych se tomu zasmát. Režisér je packal a herec neschopný.</emphasis></p>

<p>Jenže Dominic Enriquez, bývalý velvyslanec Menabaranské spojené republiky na Newellu, se nesmál. Všechen smysl pro humor, dokonce i ten černý, ho opouštěl při pohledu ven, na obrovskou bílou kouli zahalenou mraky, která se k nim blížila. Donutil se vydechnout a natáhl ruku se záznamníkem přes rameno k druhému pilotovi, sedícímu v křesle před ním.</p>

<p>„Budete tak laskav?“</p>

<p>Jediné dva lidi, kteří mu teď dělali společnost, o tuhle službu požádal už dřív. Pilot po něm střelil pohledem, zamračený a napjatý, ale kývl.</p>

<p>„Svědek nadporučík Avram Brody v čase odpovídajícím elektronické pečeti dokumentu.“</p>

<p>Dominic se natáhl se záznamníkem ke vzdálenějšímu křeslu.</p>

<p>„Svědek kapitán Jonas Dupont v čase odpovídajícím elektronické pečeti dokumentu.“</p>

<p>Enriquez pocítil úlevu. Byl to iracionální, skoro trapný pocit. Neměl kdovíjaký majetek ani stovku příbuzných, kteří by se o něj mohli chtivě porvat ve velkolepé právnické válce. Přesto mu z nějakého důvodu záleželo na tom, aby tuhle věc dokončil, než…</p>

<p>Vyhnul se dokončení myšlenky tím, že záznamník podal Dupontovi.</p>

<p>„Zařídíte, prosím, aby byl doručen? Jak jsme se dohodli?“</p>

<p>„Jistě, pane.“</p>

<p>Pilot strčil záznamník do schránky v palubní desce a Enriqueze napadlo, jestli vůbec bude schopen úkol splnit. Neprohledají po návratu ti zmetci z národní bezpečnosti loď? Nezabaví záznamník jenom proto, že by mohl obsahovat nějaké tajné informace, které se ještě pokusil propašovat zpět s vědomím, že už nemá co ztratit?</p>

<p>A vrátí se tahle loď vůbec?</p>

<p>Při pohledu na výrazy obou pilotů bylo zřejmé, že tahle otázka je teď trápí především. S kratičkým zákmitem pobavení ho napadlo, jak by se tvářili, kdyby věděli, proč sem letí…</p>

<p>Na panelu něco zapípalo. Obrazovku před Brodym zaplnila čísla a druhý pilot sebou škubl.</p>

<p>„Co je to?“ otázal se Enriquez.</p>

<p>„Doplňující údaje místa přistání, pane. Odklonili nás, už neletíme do císařského paláce.“</p>

<p>„A kam tedy?“</p>

<p>„To nevím, pane,“ Brody studoval obrazovku před sebou. „Je to na centrálním kontinentu, asi sto kilometrů od Algormontu. Podle mapy… tam není vůbec nic. Jenom pustina.“</p>

<p>Dominic Enriquez se v křesle schoulil. Jistě. Některé věci se snáze řešily mimo palác nebo obydlené město. Důvěrný rozhovor o unesené manželce. Diskrétní poprava. Úklid těla.</p>

<p><emphasis>Bože, ať je to aspoň rychlé!</emphasis></p>

<p>Ta myšlenka ho nenapadla poprvé, ale ještě nikdy neudeřila tak silně. Nepotrpěl si na děsivé historky ani hororové holofilmy, ale ve své funkci jednoduše nemohl nevědět o graciánském řádu nebo o tom, jaké úkoly pro algorského císaře vykonává.</p>

<p>„Teď to bude trochu házet, pane,“ upozornil Dupont a zvláštní vyjednavač menabaranské vlády v obchodních otázkách – aspoň tak znělo jeho nové pověření oficiálně – kývl.</p>

<p><emphasis>Výborně. Nebude aspoň tolik vidět, jak se třesu strachy.</emphasis></p>

<p>Odvrátil zrak od okna a vyčerpaně zavřel oči.</p>

<p><emphasis>Jak se mi to stalo? Jak se, sakra, stalo, že jsem skončil takhle? Vždycky jsem se snažil dělat svoji práci pořádně.</emphasis></p>

<p>Jenomže Enriquez si i pod vrstvou sebelítosti uvědomoval, že to byla pouze část pravdy. Ano, snažil se. Ovšem právě tak se snažil udržet v přízni menabaranského premiéra. Lhal, když mu nařídil, koukal jinam, když se to čekalo, a – proč to popírat – cítil i škodolibou radost, když se terčem jeho vzteku stal některý z potenciálních stranických konkurentů. Těšil se, že až jednou Danna definitivně znechutí Kloseho trapné, okázalé patolízalství, dotáhne to na ministra zahraničí.</p>

<p>Chápal tu hořkou ironii: kdyby se snažil <emphasis>méně</emphasis>, nejspíš by se nestal velvyslancem. Možná by dostal nějaké nižší místo v diplomatickém sboru, možná by byl dokonce vyhozen ve vlně stranických čistek po Dannově vítězství, ale neskončil by <emphasis>tady</emphasis>.</p>

<p>S Newellem ale nemohl jinak. Snažil se, <emphasis>opravdu</emphasis> se snažil, aby vzájemné vztahy, oscilující roky na hraně ignorace a nenávisti, zlepšil. Učinil ústupky, projevil snahu a začínal vidět výsledky. Ovšem to, co premiér chtěl odeslat jako oficiální odpověď v případu těch dvou uprchlic – který vážně smrděl něčím víc než zločineckou potyčkou –, by veškeré úsilí zmařilo. Možná v tom byla i uražená ješitnost, když se Avrianu Dannovi poprvé postavil na odpor. Třebaže v soukromí, odpověděl na jeho řvaní stejným tónem i slovníkem…</p>

<p>No, rozhodně to byla hloupost.</p>

<p>Jak velká, to si Enriquez uvědomil ve chvíli, kdy Dann <emphasis>ztichl</emphasis>. Zničehonic, uprostřed největšího výbuchu vzteku, byl najednou klidný. Usmál se. Poděkoval mu za upřímnost, dokonce se omluvil, ale oči měl jako dva kusy ledu. Byl to pohled šelmy chystající se zatnout tesáky, a další ráno si ho zavolal do Bubliny. Tam mu řekl všechno, předal jmenování i ten prokletý čip.</p>

<p>K lodi ho vzápětí doprovodil pár Timonsových goril.</p>

<p>Enriquez tím byl tak omráčený, že ani neprotestoval. Nesnažil se o odpor, který by stejně neměl smysl. Cesta na Algor trvala šest hodin lodního času. Vše, co během té doby stihl, byly zmatené myšlenky, strach smíchaný se sebelítostí – a tahle závěť.</p>

<p>Loď prudce nadskočila a Dominic málem narazil hlavou do stěny kabiny. Utáhl si bezpečnostní pás pevněji a znovu vyhlédl ven.</p>

<p>Místo planety spatřil všude v dohledu bílou pláň. Prolétali už spodními vrstvami atmosféry, ale třebaže se detaily zostřovaly, pohled zůstával stále stejně bezútěšný. Enriquez věděl, jak Algor vypadá, přesto teď cítil omráčený úžas.</p>

<p><emphasis>Bože, jak tady můžou žít?!</emphasis></p>

<p>„Tam, pane,“ Jonas Dupont ukázal před sebe. „Nějaký tábor.“</p>

<p>„Potvrzuji,“ přikývl Brody, hlavu nakloněnou, jak naslouchal hlasu ve sluchátkách, který velvyslanec neslyšel. „Máme svolení přistát. Naváděcí radiomaják aktivován.“</p>

<p>Sestup lodi zvolnil. Terén pod nimi se zhoupl, takže Enriquez zahlédl horizont i blankytně modré nebe nad ním. Pak uviděl tábor.</p>

<p>Byl docela malý. Tři stany, jeden velký a dva menší, pár srovnaných beden a letoun zakrytý bílou maskovací plachtou. Stál na rovném plácku lesknoucího se ledu, ze kterého bylodstraněn sníh, a vedle něj zbývalo právě tak dost místa, aby mohli přistát i oni.</p>

<p>„To bude těsné,“ zamumlal Dupont s obavami. „Přecházím na ruční řízení… teď!“</p>

<p>Velvyslanec se rychle chytil pásu. Loď začala uhýbat na stranu.</p>

<p>„Výška čtyři sta.“</p>

<p>„Fajn, to půjde. Tři sta.“</p>

<p>„Bacha na vítr! Jestli to nabouráš…“</p>

<p>V kapitánově hlase byl neskrývaný strach.</p>

<p>„Jenom klid. Výška sto padesát.“</p>

<p>„Dobrý. Dva stupně doleva.“</p>

<p>„Výška osmdesát. Šedesát. Podvozek ven.“</p>

<p>„Podvozek venku. Třicet.“</p>

<p>Enriquez vnímal konverzaci s pocitem odsouzence naslouchajícího dělníkům stloukajícím za okny věznice šibenici. Když loď konečně dosedla a znehybněla, zůstal sedět. Hlavou mu bleskla myšlenka, kéž by tenhle moment trval věky…</p>

<p>„Volají vás, pane. Máte vystoupit… jen vy.“</p>

<p>Velvyslanec dlouze vydechl. „Chápu.“</p>

<p>Rukou, která mu připadala cizí, rozepnul pás a vstal. Nohy měl zdřevěnělé a záda ztuhlá. S bolestnou grimasou se snažil rozhýbat, zároveň si upravoval oblek a kravatu. Ne že by na tom záleželo, ale prostě ze zvyku, který mu pomáhal se uklidnit, aspoň trochu.</p>

<p>„Tady, pane. Vezměte si.“</p>

<p>Enriquez překvapeně vzhlédl – Dupont mu podával silnou bundu s kapucí obšitou imitací šedé kožešiny.</p>

<p>„Je tam osmnáct pod nulou,“ dodal a velvyslanec se plaše usmál.</p>

<p>„Děkuji. Nevím… nejsem si jistý, jak dlouho to tam bude trvat. Počkáte na mě?“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Dupont reagoval bez váhání, ale do očí se mu nepodíval, a Enriquez nepotřeboval desetiletou kariéru diplomata, aby poznal, že lže. Ovšem mohl mu to mít za zlé?</p>

<p>S hořkým úsměvem si přehodil bundu přes ramena, kapuci natáhl na hlavu a obrátil se k východu. Brody stiskl tlačítko, zasyčelo to a ocelová vrata se sklopila dolů i se schůdky.</p>

<p>„Na shledanou, pánové… a doručte ten záznamník, prosím.“</p>

<p>„Ano, pane. Na… na shledanou.“</p>

<p>Enriquez si nestačil všímat, jaký tón tohle rozloučení mělo, protože ho do tváře udeřil algorský mráz. <emphasis>Udeřil</emphasis> byl správný výraz. Jako rána nebo pád z výšky do ledové vody, která obejme, vletí do úst i do plic…</p>

<p>Dominic se pod schody zastavil. Zavrávoral, musel se rychle chytit boku lodi. I ten už byl ledový. Rychle oddechoval, před očima mžitky, a současně vedle něj zakřupal sníh.</p>

<p>„Jeho Veličenstvo vás očekává, pane.“</p>

<p>Voják měl na hlavě černou přilbu s hledím, přes které nebyl vidět ani obrys tváře. Štítonoš, vybavil si Enriquez název císařovy elitní jednotky.</p>

<p>„Tudy, pane,“ zopakoval voják a Enriquez rychle kývl.</p>

<p>„Ano, ovšem.“</p>

<p>Praskání zmrzlého sněhu pod nohama byl zvláštní zvuk. Po chvíli si také uvědomil, jak čistý je ledový vzduch okolo. Třebaže se začínal třást zimou, takový vzduch na Menabaranu nikdy nedýchal. Vždycky byl něčím cítit, kouřem, vlhkostí, umělými osvěžovači, ale tady bylo něco, co nedokázal ani <emphasis>popsat</emphasis>. Scházela mu slova.</p>

<p>Neměl čas je hledat. Štítonoš ho vedl okolo lodi, pár desítek kroků k největšímu stanu. Před zapnutým vchodem stál další strážný s přilbou na tváři, ale víc nikdo – tábor vypadal úplně opuštěný.</p>

<p>Enriquez zauvažoval, jestli císař zvládl přijet sem a postavit ho jen za hodinu, po kterou je nechali čekat od skoku do soustavy. Nezdálo se mu to možné, ale co by jinak dělal v takové pustině?</p>

<p>Strážný u vchodu mlčky zvedl stanovou chlopeň. Když skláněl hlavu, aby prošel, uslyšel velvyslanec za zády zvuk. Nepotřeboval se ohlížet: jeho loď odlétala.</p>

<p>Stan byl uvnitř rozdělen na více částí, na vchod navazovala ulička končící dalším zapnutým průchodem. K Enriquezově nemalé úlevě tu bylo teplo, třebaže žádné patrné vytápění neviděl.</p>

<p>Oba Štítonoši zůstali venku. Kráčel sám k vnitřnímu průchodu a srdce cítil až v hrdle. Do mysli mu vlétla vzpomínka z počátků jeho kariéry: byly doby, kdy o tomhle snil, že se osobně setká s algorským císařem. Žádnému menabaranskému diplomatovi se to už od války nepodařilo, při obchodních jednáních zastupovali Algor vždy členové Korwarianova štábu nebo pověření zástupci.</p>

<p><emphasis>Nu, pozor na sny. Můžou se ti splnit.</emphasis></p>

<p>Záchvěv ironie byl vítaný. Pomohl velvyslanci udržet tvář, když otevřel magnetickou chlopeň a vstoupil do centrální části stanu.</p>

<p>Nebylo tu téměř nic. Žádné ozdoby, symboly moci nebo okázalá nádhera, dokonce ani stráže ne. Jen jednoduchý kovový stolek a dvě skládací křesla – jedno před ním a druhé, v němž seděl algorský císař. I on byl oblečený prostě, pouhá bílá kombinéza bez kapuce, zapnutá až ke krku. Velvyslanec přes stůl neviděl, zda má zbraň.</p>

<p>„Vaše císařské Veličenstvo,“ uklonil se. „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Dominic Enriquez a byl jsem jmenován zvláštním vyjednavačem lidu Menabaranské spojené republiky na Algoru.“</p>

<p>Podle protokolu měl následovat ještě pozdrav premiéra, ale Enriquez usoudil, že by tím mohl vyvolat odpověď, o jakou rozhodně nestál. Ostatně, lpění na protokolu by při tomhle jednání byla jen drzá přetvářka.</p>

<p>Andrej Korwarian neodpověděl. Nehybně seděl a díval se na něj, pak pokynul levou rukou k volnému křeslu.</p>

<p>„Posaďte se.“</p>

<p>Žádný pozdrav ani uvítání. Enriquez přesto pocítil úlevu, vlastně to znělo docela zdvořile.</p>

<p>„Děkuji, Veličenstvo.“</p>

<p>Sedl si, dlaně položil na kolena, a čekal. Korwarian zřejmě nehodlal spěchat a poslední, co ministr chtěl, bylo tlačit na něj. Momentu, kdy naplno vysloví, oč jde, se upřímně děsil.</p>

<p>Před císařem na stole stála termoska a obyčejný plechový hrnek. Korwarian nalil trochu tekutiny, ze které se kouřilo, a napil se. Přitom nepřestával Enriqueze sledovat… a tomu se náhle znovu vybavil rozhovor s Avrianem Dannem, který ho sem dostal.</p>

<p>Ten mrtvý chlad v jeho očích. Podobný viděl teď v císařově pohledu. Bez vzteku. Bez emocí. Ale zatímco Dann uměl ten pohled skrýt, alespoň většinou, Korwarian se o to zřejmě vůbec nesnažil. Neobtěžoval se s předstíráním, možná si ho ani neuvědomoval.</p>

<p>Algorský císař položil hrnek na stůl.</p>

<p>„Dobrá. O čem si se mnou přeje <emphasis>lid</emphasis> Menabaranské spojené republiky jednat?“</p>

<p>V tom slově uslyšel Enriquez nádech, který mu napověděl, že udělal chybu – tuhle ustálenou frázi neměl použít. Naznačovala kolektivní zodpovědnost obyvatel Menabaranu na tom, co se stalo, třebaže si neuměl představit, že by to někdo další z vlády vůbec věděl. Pozdě. Už se tomu nedalo vyhýbat.</p>

<p>„Pan premiér Avrian Dann si přeje projednat podmínky, za kterých se Její Veličenstvo algorská císařovna vrátí zpět na Algor. Ideálně tak, aby incident provázející její pobyt na Menabaranu zůstal důvěrný.“</p>

<p>„Jinými slovy, jaké požadujete výkupné za moji ženu.“</p>

<p>Císař nezvýšil hlas, ale něco v jeho pohledu se změnilo, a ne k lepšímu. K čertu s diplomatickými frázemi… k čertu se vším. Enriqueze znovu zaplavil strach.</p>

<p>„Ano, Vaše Veličenstvo. Obávám se, že tak to je. Prosím, abyste vzal na vědomí, že nemám sebemenší zdání, kde se Její Veličenstvo nachází. Až do včerejška jsem o té věci nic netušil, a důvod, proč jsem tímto úkolem pověřen –“</p>

<p>„Důvod, proč se vás vláda rozhodla zbavit, váš další osud nijak neovlivní. V tom směru není o čem jednat. Věnujte se tématu. Jaké výkupné požaduje Menabaran za moji ženu?“</p>

<p><emphasis>V tom směru není o čem jednat.</emphasis></p>

<p>Dominic Enriquez už za svoji kariéru slyšel pár výhrůžek, i takových, které se týkaly jeho osobně, ale nikdy nic podobného. S drtivou jistotou pochopil, že tohle vlastně <emphasis>nebyla</emphasis> výhrůžka.</p>

<p>Byl to rozsudek.</p>

<p>Žaludek se mu stáhl. Seděl jako zkamenělý, musel vynaložit veškeré úsilí, aby udržel klidný hlas.</p>

<p>„Premiér Dann od vás za bezpečný návrat císařovny požaduje jednu z algorských lodí vybavenou systémem zdokonaleného skokového pohonu, plně funkční. Loď bude upravena dle specifikací na čipu, který jsem přinesl, tamtéž je popsán způsob jejího předání. Termín je ponechán na vás, nejpozději však do jednoho měsíce… s tím, že čím déle nepřítomnost Jejího Veličenstva potrvá, tím těžší ji bude následně utajit.“</p>

<p>Když vytahoval čip z pravé náprsní kapsy, prsty se mu třásly. Položil ho doprostřed stolu před Korwariana.</p>

<p>Císařova tvář se ani nepohnula. Žádný výraz překvapení, hněvu nebo úlevy. Jednoduše <emphasis>nic</emphasis>. Na čip se ani nepodíval, natož aby po něm sáhl. I jeho hlas zněl stále stejně.</p>

<p>„Jak mohu vědět, že je Její Veličenstvo stále naživu?“</p>

<p>„Na čipu se nachází její osobní vzkaz pro vás, Veličenstvo. Je použito diplomatické kódování i formát umožňující zkontrolovat pravost záznamu.“</p>

<p>Krátká odmlka… a otázka, které se Enriquez bál nejvíc.</p>

<p>„Co když to neudělám? Politikou algorské říše je nevyjednávat s teroristy. Co když nehodlám platit <emphasis>jakékoli</emphasis> výkupné? Doručíte mi další lodí část těla Jejího Veličenstva? Upřesnil premiér Dann, kterou začne?“</p>

<p>Nejhorší na tom byl pořád ten klid. Mrtvý pohled.</p>

<p>„Ne, Vaše Veličenstvo,“ velvyslanec se zhluboka nadechl. „Pokud tu nabídku odmítnete, zůstane císařovna na Menabaranu. Vydá prohlášení, podle kterého byla osvobozena našimi vojáky se svým souhlasem. Požádá o anulaci manželství z důvodu domácího násilí a menabaranský soud jí vyhoví. Poté jí bude coby politické uprchlici udělen trvalý azyl a bude žít pod ochranou i na náklady naší vlády. Král Talminis bude donucen tento výsledek podpořit. Tím se upevní svazek Menabaranu s Viridianem a dopady pro Algor i pro vás osobně budou mnohem závažnější než ty, které vyplynou ze ztráty jedné lodi nebo technologie modifikovaného pohonu.“</p>

<p>Pokud nad ním Korwarian vynesl rozsudek, měl Enriquez dojem, že ho právě sám podepsal. Křeslo pod císařem tiše zapraskalo, když se předklonil. Vzdálenost mezi jeho očima a velvyslancovou tváří se rázem zkrátila na polovinu.</p>

<p>„A toto prohlášení i žádost vysloví císařovna dobrovolně?“</p>

<p>„Netuším, Veličenstvo,“ tentokrát se Enriquezův hlas roztřásl. „Tlumočím jen, co mi bylo sděleno.“</p>

<p>„Avrianem Dannem osobně?“</p>

<p>„Ano, Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>„Dobrá. Můžete jít.“</p>

<p>Enriquez strnul s ústy dokořán. Neschopen slova jen zíral do císařova obličeje.</p>

<p>„Pro… prosím?“ vypravil ze sebe. „Jak… jak –“</p>

<p>„Své rozhodnutí oznámím vaší vládě do jednoho měsíce. Teď můžete jít,“ Korwarian se znovu narovnal a odvrátil zrak.</p>

<p><emphasis>Jít? Kam?!</emphasis></p>

<p>Byli uprostřed mrazivé pustiny. Jeho loď odletěla, a Enriquez nepochyboval, že skákala z Algoru tak rychle, jak jenom mohla. Co teď měl udělat? Na Algoru nebyla menabaranská ambasáda, ani jiné zastoupení, nikdo, na koho by se mohl obrátit, možná leda pár soukromých firem. Ale i kdyby našel způsob, jak se dostat domů, co by s ním bylo pak? Všechno vedlo k jedinému závěru, k jediné zoufalé možnosti.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo… chápu, že vzhledem k okolnostem nemáte důvod, ale prosím… o vaši milost. Jestli se vrátím, zabijí mě už jenom proto, že vím o tom únosu. Avrian Dann mě sem poslal, protože věří, že to uděláte vy… žádám vás o azyl, Veličenstvo. Budu spolupracovat, poskytnu vám všechny informace, jakých budu schopen… <emphasis>prosím</emphasis>!“</p>

<p>Nakonec bylo snadné to říct. Až moc snadné, jak jednou začal, a zoufalství ani strach vlastně předstírat nemusel. Někde hluboko uvnitř Enriquez ucítil znechucení, odpor nad sebou samým. Jeho diplomatická kariéra končí žebráním u nohou tyrana –, ale znechucení vzápětí pohltil strach, prostý, primitivní strach o holý život. Ne, na hrdost skutečně nebylo vhodné místo ani chvíle.</p>

<p>Korwarian se na něj díval. V jeho tváři neviděl Enriquez nic, a i kdyby tam něco bylo, v současném rozpoložení by to stejně nedokázal přečíst. Nakonec odpověděl pouhými dvěma slovy.</p>

<p>„Zvážím to.“</p>

<p>Nedodal nic, a nemusel říkat, že tím rozhovor <emphasis>opravdu</emphasis> končí.</p>

<p>Enriquez vstal. Ihned si uvědomil, že se mu třesou kolena, těžko říct, zda strachem nebo úlevou, že aspoň naděje existuje. Alespoň ta.</p>

<p>„Děkuji, Vaše Veličenstvo,“ uklonil se. „A… prosím ještě jednou za prominutí.“</p>

<p>Andrej Korwarian nepřikývl ani neodpověděl. Jako by pro něj přestal existovat. Enriquez vyrazil k východu ze stanu. Srdce mu bušilo jako splašené, ale tentokrát úlevou. Bylo jí tolik, až se třásl. Rychle otevřel chlopeň do přední komory –</p>

<p>Někdo tam stál.</p>

<p>Postava byla otočena zády k němu, mlčící a nehybná. Nebyl to Štítonoš, místo uniformy měla tmavé splývavé roucho sahající k zemi. Velvyslanec se zmateně zastavil. Chtěl promluvit, jenže v té chvíli se postava otočila.</p>

<p>Při pohledu na její tvář – nebo na to, co snad kdysi <emphasis>byla</emphasis>tvář – Enriquezovi uvázl dech v hrdle. S vytřeštěnýma očima couvl. Postřehl, jak se jí v příšerně zjizvené ruce něco zalesklo.</p>

<p>Ostré zabzučení.</p>

<p>Dominikovi se podlomila kolena. Začal se kácet, sjel podél pružné stěny jako loutka s přetrženými dráty a přední chlopeň stanu se otevřela.</p>

<p>Objevili se další dva muži – stejná tmavá roucha a lesknoucí se skalpované hlavy. Popadli ho za ruce, beze slova ho táhli ven kolem té, jež tam pořád stála – velvyslanci až teď došlo, že je to žena.</p>

<p>Do tváře ho udeřilo světlo a mráz. Vlekli ho kyprým sněhem k letounu. Maskovací plachta už byla odhozena stranou, vchod otevřený jako tlama netvora, který se nemůže dočkat sousta.</p>

<p>Enriquez nedokázal promluvit. Propadal se do bezvědomí, necítil už nic než zimu a děs. Přesto těsně předtím, než ho tlama spolkla, mu hlavou prolétly dvě myšlenky, úplně klidné.</p>

<p>Avrian Dann se spletl. Ať už dostane od Andreje Korwariana za únos jeho ženy cokoli, určitě to nebude výkupné.</p>

<p>Naopak on sám měl pravdu.</p>

<p><emphasis>Nebude to rychlé.</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>Když zahalená postava vešla do vnitřní komory stanu, Andrej Korwarian dosud seděl za stolem. Namísto hrnku a termosky měl před sebou otevřený terminál, ve vzduchu se třpytilo holografické okno. Hlavní část zabíraly řádky textu s několika schématy, ale napravo se táhl svislý pás snímků. I z rubové strany se dal rozeznat obličej císařovny Viktorie.</p>

<p>Císař mlčel, pozornost upíral jen na obrazovku, a tak si Mericia sedla do uvolněného křesla a prostě čekala. Po několika minutách Andrej vzhlédl.</p>

<p>„Ať zůstane naživu,“ promluvil věcně. „Ještě může být užitečný.“</p>

<p>„Jak si přejete, Veličenstvo. Domníváte se, že něco ví?“</p>

<p>„Ne. Kdyby ano, nevyslali by ho sem, ale nemohu si dovolit žádnou pochybnost.“</p>

<p>„Rozumím, Veličenstvo. Zpověď toho muže bude svědomitá. Ovšem celé toto vyrušení je… <emphasis>nevítané</emphasis>.“</p>

<p>V chraplavém hlase se ozval jiný tón a Korwarian zvedl obočí.</p>

<p>„Velmistři opět debatují, zda nejsem přehnaně rozptylován manželskými povinnostmi? Bude nutná další připomínka kompetencí?“</p>

<p>„Nikoli, Veličenstvo. Koncil plně uznává, že zásah je v tomto případě nutný. Znepokojuje nás jen vaše chystaná osobní účast na něm. Považujeme to za… nemoudré.“</p>

<p>„Ach tak,“ Korwarian vydechl. „Tuto námitku uslyšímpatrně ještě víckrát. Co se vás týče, pochybuje snad graciánský řád o správnosti mé věci? Nebo vy osobně?“</p>

<p>„Rozhodně ne, Veličenstvo.“</p>

<p>„Dobrá. Tlumočte tedy velmistrům, že jsem se rozhodl svěřit do Boží vůle a s důvěrou pokorně spoléhám na Jeho ochranu při plnění spravedlivého úkolu. Bude taková odpověď koncilu dostačující? Mluvte upřímně.“</p>

<p>V císařově prohlášení nebyla ani kapka ironie. Znělo naprosto vážně, ale Mericiiny zjizvené ruce v klíně sebou škubly. Když promluvila, v hlase měla klidnou odevzdanost.</p>

<p>„Členové koncilu znají dobře váš postoj k Bohu. Ti méně inteligentní tu odpověď vyslechnou s radostí v naději, že je náznakem změny. Ti inteligentnější ji vezmou jako urážku nebo nevhodný vtip. Ani jedněm nicméně nezavdává důvody ke kritice. Nanejvýš k modlitbám za úspěch.“</p>

<p>„V těch vám nebudu bránit.“ Andrej Korwarian rozhodným pohybem vypnul terminál a vstal. „Zrušte tábor, za deset minut odjíždíme.“</p>

<p>Císař zamířil k východu, ale Mericia zůstala sedět.</p>

<p>„A jejich požadavky, Veličenstvo?“</p>

<p>„Požadavky?“ Korwarian se zastavil s rukou na stanové chlopni. „Chtějí ode mne algorskou loď. Dostanou ji<emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>Vyšel ven, ale ozvěna posledních slov jako by se ve studeném vzduchu stále vznášela.</p>

<p><strong>Maják Bělogvardějského svazu N654c13, území neznámé</strong></p>

<p>Blikající světla.</p>

<p>Ne jedna, ale hned dvě výstražné sirény, co spustily zároveň, každá jiným tónem, než je Daley umlčel. Táhl za řízení, snažil se dosud letící loď zabrzdit, obličej bílý jako křída.</p>

<p>Nikola lapala po dechu. Před okny byla jen hvězdami posetá černá prázdnota, ale po chvíli se aspoň zpomalila a zastavila. Spatřila další maják, naštěstí vyskočili tak, že letěli směrem od něj. Za ním se objevila blízká hvězda, podivně bledá, jasností připomínající měsíc v úplňku, ale momentálně nikoho nezajímala.</p>

<p>„<emphasis>Co jsi to, do prdele, udělal?!</emphasis>“</p>

<p>Daleyho hlas se třásl, ale těžko říct, jestli vzteky nebo strachy. Iverson se na něj z pravého křesla otočil. Pramen šedých vlasů mu visel přes tvář, rty měl sevřené. Promluvil přesto klidně, až to vyráželo dech.</p>

<p>„Ten maják vybuchnul, Gile.“</p>

<p>„Jo!“ zařval Daley. „A my teď nemůžeme zpátky! Skočili jsme <emphasis>dopředu!</emphasis> Copak ti úplně přeskočilo?!“</p>

<p>Nikola to pochopila vzápětí, jen ze sebe nedokázala vydat hlásku. <emphasis>Chcíplý pes</emphasis> byl pryč – a oni skočili <emphasis>od něj</emphasis> kdovíkam.</p>

<p>Iverson, pořád s tím neskutečným klidem, si shrnul vlasy z obličeje. Přehodil pár spínačů. Většina červených kontrolek, které ještě svítily, zhasla. Prostřední obrazovku zaplnil sloupec údajů. Nikola postřehla, že některé řádky varovně blikají.</p>

<p>„Viděl jsi tohle, Gile?“</p>

<p>Daley pořád vypadal, že má chuť skočit mu po krku. Na obrazovku se podíval čistě instinktivně, ale v ten moment strnul.</p>

<p>„Co je to?“ Nikola konečně našla řeč.</p>

<p>„Údaje o radiaci,“ Daley měl oči vytřeštěné dokořán. „Na tom majáku musely být termonukleární zbraně. Byla to atomová exploze.“</p>

<p>„Správně,“ potvrdil Iverson. „Radiační štíty převádí záření na teplo, ale tohle by bylo moc. Kdybychom tam zůstali, shoří, a jsme bez ochrany. Na Delrondu je jenom maják. Než bychom nastavili souřadnice, našli signál na skok tam a pak k Newellu a než bychom někoho přivolali, aby nás vytáhl, máme všichni smrtelnou dávku.“</p>

<p>Daley, pohled pořád upřený na obrazovku, pomalu zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jo. Máš pravdu. Promiň. Neměl jsem řvát, udělal jsi to dobře. I když… tyhle údaje jsi přece nemohl vidět, než jsi to zmáčknul.“</p>

<p>„Ne, Gile,“ Iverson se usmál. „Improvizoval jsem.“</p>

<p><emphasis>Improvizoval!</emphasis></p>

<p>Daley sebou škubl, ale nepromluvil, a Nikolu napadlo jediné.</p>

<p>„Jak se teď dostaneme zpátky?“</p>

<p>„Jestli máme štěstí, pořád jsme někde, kde to je pokryté nějakým majákem, newellským nebo jiným,“ odpověděl Daley, ale v hlase měl patrné pochyby a Iverson zvedl obočí.</p>

<p>„To bude ale taky problém.“</p>

<p>Vyvolal další sadu údajů a Daley potichu zaklel. „Senzory jsou v hajzlu.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“ hlesla Nikola.</p>

<p>„EMP je součást atomového výbuchu,“ vysvětlil Iverson. „Vnitřní systémy lodi jsou chráněné, ale všechno, co bylo venku na trupu, je na škvarek. Senzory kromě dalších věcí snímají spektra a polohu hvězd kolem nás a počítač z toho určuje, kde jsme. Teď nemá z čeho. Navíc to odnesla taky čidla skoku, takže i kdybychom byli v pokrytém prostoru, nepoznáme to. Samotný pohon funguje, ale bez zachycení signálu je k ničemu.“</p>

<p>„Takže nejenom nevíme, kde jsme, ale ani <emphasis>nemůžeme</emphasis> skákat?“</p>

<p>Nikolina hrůza se mísila s čímsi jako nevěřícným úžasem.</p>

<p>„Dočasně. Rezervní skoková čidla máme. Až zjistíme, jaké jsou škody, můžeme vadná vytáhnout a instalovat nová. Dá se to udělat zevnitř lodi, porty jsou dole ve skladu.“</p>

<p>„A senzory pro navigaci?“</p>

<p>„Ty ne. Normálně se překrývají, takže ztráta několika senemusí na funkcích ani poznat, a když ztratíte všechny, většinou to znamená takové poškození, že… je už fuk, jestli máte náhradní nebo ne. Zatím je ale nepotřebujeme. Když zachytíme signál nějakého známého majáku, poznáme z jeho frekvence, kde jsme.“</p>

<p>„A jestli jsme někde, kde není signál vůbec?“</p>

<p>Nikola se dívala Iversonovi do tváře a ten pokrčil rameny.</p>

<p>„Budeme improvizovat. Anebo se mrkneme tam.“</p>

<p>Nikola si uvědomila, že Iverson se dívá za její záda do bočního okna a Daley už tam civí taky s očima dokořán. Otočila se a to, co spatřila tam vplouvat, jak se <emphasis>Achilles</emphasis> zbytkem setrvačnosti ještě otáčel, jí utrhlo zbytek od úst.</p>

<p>Iverson se zašklebil.</p>

<p>„Tohle vypadá zajímavě!“ prohlásil s neskrývaným vzrušením.</p>

<p>V prázdnotě se vznášela pětice prstenců ze stříbřitého kovu, i na dálku obrovských. Trubkovitá konstrukce je propojovala navzájem a ze středu toho uprostřed, o trochu vyššího než ostatní, vybíhal navíc v pravém úhlu dolů masivní pylon. Konstrukce vypadala temná, bez jediného světla, jen nehybně visela a leskla se v záři bledého slunce.</p>

<p>Nikola si uvědomila, že má otevřená ústa, a rychle je zase zavřela.</p>

<p>„Co to je?“ Daley konečně našel hlas. „Co, do hajzlu, <emphasis>tohle</emphasis> je?“</p>

<p>Iverson pokrčil rameny. „Nemám tušení. Tahle výprava se mi začíná <emphasis>vážně</emphasis> líbit, Gile.“</p>

<p>Daley ho počastoval vražedným pohledem.</p>

<p>Iverson uchopil řízení a <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> vyrazil blíž. Stanice, pokud to tedy byla stanice, rostla, až úplně zaplnila výhled a Nikola začala rozeznávat detaily na nejbližším prstenci, dokonce i temná okna.</p>

<p>„Ať je to, co chce, muselo to být zatraceně tajné,“ promluvil Daley. „Nikde ve spisech z Newellu není ani slovo, že by Svaz měl stanici, natož takhle velkou a tak daleko od Země.“</p>

<p>Panel před Iversonem zablikal a na obrazovce naskočila zpráva. Nikola ji na tu dálku nepřečetla.</p>

<p>„Co se děje? Zase výhrůžka?“</p>

<p>„Ne, naopak,“ Darren zavrtěl hlavou. „Datový přenos. Posílá nám údaje pro přiblížení, abychom přistáli.“</p>

<p>Nikola nestačila odpovědět. Venku se rozzářilo světlo, jasnější než dosud. Okolo krajního prstence se v kapkovitých prohlubních jeden po druhém rozsvěcely ostré reflektory a Nikole došlo, co to je – byly to doky. Rozeznala spojovací porty vedoucí dovnitř, a jak letěli podél prstence dál, ukázalo se, že ne všechny jsou prázdné. Zakotvené lodě byly mnohem menší než <emphasis>Achilles</emphasis> a jednodušší, jen nízké elipsoidy bez oken a s motory na zádi.</p>

<p>„Tyhle poznávám,“ promluvil Iverson. „Automatické, běžný typ skokanů Svazu.“</p>

<p>Poznámka směřovala k Daleymu, ale ten nestihl odpovědět.</p>

<p>Lodě na prvních docích vypadaly v pořádku. Pak se ale objevila další, a ta rozhodně v pořádku nebyla. Kov na pravoboku trčel napůl vyrvaný, v díře byla rozeznatelná změť pokroucených trubek a nějakých instalací. Panely okolo byly také zprohýbané, prstenec držící motory připomínal rozšlápnutou plechovku.</p>

<p>„Sakra!“ zabručel Daley. „Ta to někde pěkně schytala.“</p>

<p>Iverson dvěma doteky snížil rychlost a ještě víc se přiblížil. Pozoroval poničenou loď s nezvyklým zaujetím.</p>

<p>„Co se děje?“ promluvila Nikola.</p>

<p>„Nic,“ pokrčil rameny. „Jenom že tohle jsem ještě neviděl.“</p>

<p>„Co, rozbitou loď?“</p>

<p>„<emphasis>Takhle</emphasis> rozbitou loď. Žádný oheň, takže ne výbuch ani laser. Náraz taky ne, ty zbytky trčí <emphasis>ven</emphasis>. Netuším, co to mohlo udělat.“</p>

<p>„Spíš mě zajímá, co uděláme my,“ namítl Daley. Iverson se na něho zadíval, jako by se ptal na úplnou samozřejmost.</p>

<p>„Přece přistaneme a půjdeme tam.“</p>

<p>„No, počkat,“ Nikola se narovnala. „Co… co když tam někdo je?“</p>

<p>„Po víc než dvou stech letech? Určitě to řídí počítač a tohle je šance. Zjistíme, kde jsme. Možná tam budou náhradní díly – je to zhruba tak staré jako <emphasis>Achilles</emphasis>. Při troše štěstí můžeme najít použitelné součástky k senzorům, a chtěli jsme přece pořádnou kořist. Vsadím se, že tam bude <emphasis>hodně</emphasis> věcí, co budou stát za to.“</p>

<p>Iversonův hlas zněl nadšeně a Daley si zamračeně prohlížel obrazovku.</p>

<p>„No, aspoň na nás nechce střílet. Dokonce nabízí automatické navádění. Naše systémy i port <emphasis>Achillea</emphasis> jsou kompatibilní, užívali standardní rozměry. Přistání nebude problém i bez senzorů.“</p>

<p>„Vidíš, Gile!“</p>

<p>Nikola Vanbergová mlčela. Znovu zalitovala, že tu není Natalie, i kdyby jenom utrousila nějakou předtuchu katastrofy. I bez ní se ale nemohla ubránit dojmu, že lézt na tu stanici není dobrý nápad.</p>

<p>Jako by všichni nebyli už tak dost v maléru.</p>

<p>*</p>

<p>„Dobrá. Pamatujete, co jsem vám řekl?“</p>

<p>Iverson se jí přes průzor helmy díval do očí a v tom pohledu byla nezvyklá vážnost. Reproduktor v helmě vytvářel divnou ozvěnu. Nikola slyšela jeho hlas dvakrát, jednou uvnitř a podruhé, slaběji, zvenku, což ten dojem jen zesilovalo.</p>

<p>„Ano,“ přikývla s klidem, o němž raději nezkoumala, nakolik je skutečný. „Za žádnou cenu nesundávat helmu, dokud neprohlásíte, že to je bezpečné. Kdyby začala unikat atmosféra, rychle se něčeho chytit. Pokud selže gravitace, nehýbat se, zůstat v klidu a dívat se jenom na svoje boty.“</p>

<p>„Správně. Tak jdeme.“</p>

<p><emphasis>Udatný Achilles</emphasis> zakotvil u jednoho z vnějších prstenců na portu mezi roboloděmi. Iverson teď otevřel poklop v podlaze a začal slézat po žebříku do přechodové komory. Daley ho následoval, Nikola šla poslední. Než za sebou poklop zavřela, věnovala ještě pohled Natalii sedící v pilotním křesle. Nikola ji požádala, aby tam přišla, aby s ní mohla mluvit přes komunikátor. Natalie poslechla, ale to bylo všechno. Neprojevila ani stopu zvědavosti, žádný zájem vyrazit s nimi, a Nikola si nebyla jistá, jestli má cítit úlevu, nebo obavy. Přece by <emphasis>měla</emphasis> být aspoň trochu zvědavá…</p>

<p>Zahnala tu myšlenku. Sama vlastně zvědavá nebyla. K tomu, aby se přidala, ji přiměl obyčejný strach. Strach, že pokud Daley s Iversonem půjdou sami a něco se jim stane, zůstane tu s Natalií v rozbité lodi, o které nemá ponětí, jak se ovládá. Takhle měla šanci, že pokud dojde k potížím, bude moci <emphasis>něco</emphasis> udělat. Anebo si to aspoň sama namlouvala.</p>

<p>Iverson dole otočil zajišťovacím kolem a otevřel dveře. Nikola uslyšela zasyčení vzduchu. Ještě chvíli musela počkat na žebříku, ale pak se místo uvolnilo a její magnetické boty s hlasitým bouchnutím dopadly na podlahu.</p>

<p>Přechodová komora stanice byla větší než pilotní kabina <emphasis>Udatného Achillea,</emphasis> světlo z komory lodi ji však stačilo dobře osvětlit. Nebylo tu nic kromě hermetických dveří na opačné straně, které sice měly lichoběžníkové okénko, ale za ním byla černá tma. Kromě zvuků kroků vládlo okolo naprosté ticho. Nikola cítila, jak jí na zádech naskakuje husí kůže.</p>

<p>„Jaká… jaká je šance, že tu bude někdo z posádky? Myslím živý?“ hlesla. Ta otázka jí ležela v hlavě už od zakotvení, ale Gil s Darrenem ji kupodivu vůbec neřešili.</p>

<p>„Nulová,“ odvětil Daleyho hlas. „Takhle velká stanice může mít hodně účinný systém recyklace i hydroponiku, ale dvě stě padesát let je prostě moc, i kdyby šlo třeba o děti původní posádky. Plno systémů nejspíš dávno nefunguje, drží se jenom základní, a kdoví jestli. Nejspíš je to už prakticky vrak.“</p>

<p>Nikolina úleva trvala pouhý okamžik.</p>

<p>„Takže… takže tam budou mrtvoly? Někde… <emphasis>všude</emphasis>?“</p>

<p>„Ne nutně,“ odpověděl tentokrát Iverson, skloněný u ovládacího panelu druhých dveří. „Než na Zemi došlo k tomu bombardování, pár týdnů se to… no, zhoršovalo. Bělogvardějský svaz měl teoreticky dost času poslat sem evakuační loď, pokud chtěl.“</p>

<p>Něčím otočil a ozvalo se pípnutí. Zámek dveří hlasitě cvakl.</p>

<p>„Hotovo. Můžeme dál.“</p>

<p>Iverson oběma rukama chytil otevírací kolo dveří a Nikola zadržela dech. Čekala… kdovíco. Průvan. Tlumené ozvěny, sípavý zvuk vlastního dechu jako v holofilmech. Místo toho se neozvalo vůbec nic, přes skafandr samozřejmě necítila ani závan a za dveřmi viděla jen zakřivenou, potemnělou chodbu. Její konec mizel za zatáčkou kdesi v naprosté tmě.</p>

<p>Iverson udělal první krok dovnitř. Tentokrát se ozvěna ozvala.</p>

<p>Pak se rozzářilo světlo.</p>

<p>V rozích nejbližší stropní výztuže se bez varování rozsvítily dvě žluté zářivky. Po vteřině následoval další pár o kousek dál. A další. Jako by někdo postupně zapínal světla v dlouho opuštěném domě. Chodba rázem nebyla temná a Nikola pocítila úlevu – v dohledu neležela jediná mrtvola.</p>

<p>„To mě podržte!“ zahučel Daleyho překvapený hlas.</p>

<p>Iverson už měl zvednutou ruku k reflektoru na svojí přilbě, ale stáhl ji zpět. Vykročil a Nikola zahlédla něco na pravé stěně.</p>

<p>„Počkejte! Tohle vypadá jako mapa.“</p>

<p>Daley se vrátil. Tmavý panel splýval barvou se stěnou, zřejmě byl podsvícený, ale světlo se buď nerozsvítilo, nebo nefungovalo. Nikola přesto rozpoznala šedé čáry zjednodušeného tvaru stanice, pět prstenců a vyšší středový, nakreslený ještě jednou z boku. Byly tu i popisky, ale v písmu, jaké nedokázala přečíst. Vlastně takové ještě nikdy ani neviděla.</p>

<p>„Darrene? Rozumíš tomu?“</p>

<p>Iverson došel blíž a chvíli se na panel díval.</p>

<p>„Ano. Dva krajní A a C jsou hangárové, je tam jenom chodba, doky a průchody k nim. B je obytný pro posádku, D označený jako služební. E, ten uprostřed, je velín a něco jménem <emphasis>důvěrné sektory.</emphasis> Pylon uprostřed je hlavní reaktor.“</p>

<p>„Kam půjdeme nejdřív? Do toho uprostřed?“</p>

<p>„Ne. Nevím, jaké zabezpečení tam bude. Pomocné kontrolní centrum je podle tady toho v obytném prstenci. Tam se podíváme nejdřív, zjistíme, jak na tom tahle věc přesně je.“</p>

<p>„Dobrá,“ schválil Daley. Než se otočil, věnoval Nikole povzbudivý úsměv a kývnutí. Pocit <emphasis>užitečnosti,</emphasis> který v ní vyvolal, byl drobný, ale vítaný.</p>

<p>Kráčet tou tichou chodbou bylo tísnivé, ale po delší chvíli, kdy nenarazili na nic divného, to přestalo být děsivé. Nikola si začala uvědomovat, jak se pod skafandrem potí, spolu s nutkavou touhou poškrábat si nos. Podívala se na malý displej všitý do rukávu. Iverson jí při oblékání vysvětlil, co údaje znamenají – vedle komunikačního rozhraní, ukazatele stavu kyslíku a detektoru radiace byl také indikátor kvality atmosféry. Neukazoval žádný problém.</p>

<p>„Proč si nesundáme přilby?“ zeptala se Nikola. „Vzduch je tu přece v pořádku.“</p>

<p>Iverson jí věnoval nečitelný pohled. „Víte, co měl Bělogvardějský svaz jako druhý hlavní obor po kybernetice?“</p>

<p>„Ehm… ne.“</p>

<p>„Biologický výzkum. V době Exodu byla jeho hlavním rivalem Panasijská socialistická liga. Měla přesilu, takže Svaz vyvinul první geneticky cílenou biologickou zbraň, která napadala na základě markerů v genotypu jenom Číňany a pro zbytek lidí byla neškodná.“</p>

<p>Nikolu zamrazilo, už pochopila, kam směřuje. „Žlutá skákavka?“</p>

<p>„Ano. V podstatě krvácivá horečka, silně nakažlivá, ale s delší inkubační dobou, aby napadení neumřeli moc brzy a měla čas se šířit. Takže pár týdnů se nedělo nic a pak začala vymírat celá města. <emphasis>Naráz</emphasis>. Ničeho jste si nevšimli, až vám najednou začalo být špatně. Bolest hlavy. Horečka. Za hodinu jste kašlali krev, za dalších pět z vás už tekly vnitřnosti… všemi otvory. Trvalo to asi dvanáct hodin, a až do konce jste byli většinou při vědomí. Úmrtnost skoro stoprocentní. Vážně si chcete tady sundat helmu, než najdeme ovládání prostředí a vyměníme atmosféru?“</p>

<p>Iversonův hlas byl velice, <emphasis>velice</emphasis> klidný. Nikolu rázem přešla chuť poškrábat si nos, zato ji vystřídala nevolnost. V duchu poděkovala Bohu, že Natalie s nimi nejde.</p>

<p>„Nechci,“ hlesla. „Kvůli tomuhle odpálili na Zemi na Svaz ty rakety?“</p>

<p>„Ano. Část z Číny, nejspíš od těch, kdo přežili někde v krytech, a zbytek od Adama Korwariana. Svaz si dobře nespočítal, kolik lidí se <emphasis>správnou</emphasis> DNA bude i mezi zaměstnanci Korwarianského syndikátu a jak hrozně se naštve. Z větší části Evropy po tom zbylo jenom zamořené spáleniště.“</p>

<p>„Co změnit téma?“ zavrčel Daley. „Tohle fakt nemusím probírat teď a tady.“</p>

<p>„Dobře, Gile.“ Iverson se po něm otočil. „Ale o čem bys <emphasis>tady</emphasis> chtěl mluvit?“</p>

<p>Ta otázka byla tak upřímná, že Nikola navzdory strachu málem vyprskla.</p>

<p>„Co o koťátkách?“ odsekl Daley. „Chlupatých, roztomilých koťátkách v košíku. Co ty na to?“</p>

<p>„Nevím, Gile,“ Iverson se zamyslel. „Nikdy jsem neměl koťátko. Ale měli jsme štěně. Když jsem byl ještě kluk, než ho moje máma –“</p>

<p>„Ne!“ Daley skoro vyjekl. „Tuhle historku teď <emphasis>taky</emphasis> nechci slyšet! Radši na to zapomeň, jo?“</p>

<p>Iverson se dál tvářil udiveně, ale pokrčil rameny.</p>

<p>„Dobře, Gile.“</p>

<p>Na pravé straně chodby se konečně objevily dveře. Iverson je otevřel. Chodba vedla v pravém úhlu od původní, jenže byla užší, s kruhovým profilem. Nikole došlo, že je to jedno z ramen, která spojovala prstence mezi sebou. Nad sebou viděla za prosklenými panely zářící hvězdy, ale radši moc nezvedala hlavu.</p>

<p>Další dveře. Přechodová komora, snad z bezpečnostních důvodů, kdyby v některém z prstenců došlo ke ztrátě atmosféry. Na dveřích ven bylo několik nápisů se šipkami mířícími na obě strany, všechny v tom divném písmu, a Iverson na ně ukázal.</p>

<p>„Nalevo pomocná kontrolní místnost. Napravo společenská sekce.“</p>

<p>Nikola opět pocítila drobnou úlevu.</p>

<p>Darren otevřel a ji už nepolekala automaticky se rozsvěcující světla. Chodba vypadala stejná, až na okénka v pravidelných intervalech. Když Nikola z jednoho vykoukla, překvapeně spatřila <emphasis>Udatného Achillea,</emphasis> zaparkovaného přídí u vedlejšího prstence.</p>

<p>Natalie, blesklo jí hlavou. Slíbila jí, že o sobě dá vědět. Chvíli nemotorně sahala prstem v tlusté rukavici po rukávu, než se jí povedlo přepnout komunikátor v přilbě na správný kanál.</p>

<p>„Nat? Slyšíš mě? To jsem já.“</p>

<p>Po pěti zlých vteřinách se ozvala odpověď, klidná a unavená.</p>

<p>„Jsem tady, Niki.“</p>

<p>„Dobře,“ Natalie si oddechla. „Jenom volám, že jsme v pořádku. Nikdo a nic tu není. Brzy nejspíš budeme zpátky.“</p>

<p>„<emphasis>Nebudeme.</emphasis>“</p>

<p>Strnutí. Pocit mrazu, který se Nikole zakousl přes záda až do samotného morku kostí.</p>

<p>„Nat? Jak to myslíš? Proč nebudeme<emphasis>?</emphasis>“</p>

<p>„To nic, Niki. Na tom nesejde.“</p>

<p>Dvě krátké věty. Pak cvaknutí ukončeného spojení.</p>

<p>Nikola… stála. Nezmohla se na reakci, až si náhle uvědomila, že stojí v chodbě sama.</p>

<p>Sáhla k rukávu a rychle přeladila kanál – včas, aby uslyšela Daleyho hlas.</p>

<p>„…te v pořádku? Našla jste něco?“</p>

<p>„Ano – totiž ne. Jsem v pořádku a nic jsem nenašla,“ přidala do kroku. „Jen jsem mluvila s Natalií, jestli je v klidu.“</p>

<p>„A je?“</p>

<p>„Ano… myslím.“</p>

<p><emphasis>Ale já nejsem. Co tohle, sakra, bylo? Bylo to vůbec něco?</emphasis></p>

<p>Jenže neměla čas dumat. Darren už stál před dalšími dveřmi, tentokrát dvoukřídlými, hustě popsanými nápisy. Otevřel malou skříňku u zárubně a něčím pohnul. Ozvalo se cvaknutí a na další dotek se dveře otevřely.</p>

<p>Místnost byla velká. Nikola zahlédla obrazovky, křesla, dokonce zažloutlé papíry připnuté svorkami na krajích ovládacích panelů, další desky položené na stolech a hrnek od kávy. Všechno pokryté tenkou vrstvou prachu, jasnější a jasnější, jak se rozsvěcela světla, když Darren vešel.</p>

<p>Vteřinu poté, co se rozsvítila poslední zářivka, se ozvalženský hlas. Větě, kterou vyslovil, sice nerozuměla, ale jménov ní stačilo, aby Nikola Vanbergová zůstala stát jako opařená.</p>

<p><emphasis>„Zdravstvujtě. Dobro požalovať na stancii Archangelsk, kapitan Iverson.“</emphasis></p>

<p>Pohled na Daleyho tvář Nikole ukázal, že je na tom podobně jako ona, ale Darren zaváhal jen na okamžik.</p>

<p>„Kampjutěr komanda. Izměni jazyk na anglijskij standard.“</p>

<p>„<emphasis>Provedeno, kapitáne Iversone,“</emphasis> potvrdil hlas a Daley se na něj užasle zadíval.</p>

<p>„Hele, kolik těch mrtvých jazyků vlastně umíš?“</p>

<p>„Nevím,“ Iverson stočil pohled stranou. „Nevím, kolik je jich mrtvých.“</p>

<p>„Zná vás to,“ promluvila konečně Nikola. „Jak, když…“</p>

<p>Iverson ji přerušil nečekaně úsečným gestem. Přes přilbu položil prst na ústa a zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Na základě čeho jsi mě identifikoval?“</p>

<p><emphasis>„Identifikace byla provedena na základě vašeho hlasu, kapitáne Iversone. Autorizovaná aktualizační zpráva potvrzující vaše prověření a totožnost spolu s biometrickými daty byla doručena v čase T minus dva miliony sto dvanáct tisíc sto čtyřicet dva hodin a dvacet sedm minut.“</emphasis></p>

<p>Nikola to nechápala, ale Iverson kývl.</p>

<p>„Rozumím. Počítači, dotaz. Následovaly pak nějaké další autorizované aktualizační zprávy?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Nikola chtěla promluvit, ale Darren znovu zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Jaký je účel stanice Archangelsk a kdo je jejím současným velícím důstojníkem?“</p>

<p><emphasis>„Stanice Archangelsk je kombinovaným výzkumným komplexem se stupněm utajení deset až třináct. Současným nejvyšším přítomným důstojníkem jste vy, kapitáne Iversone. K úplnému převzetí velení je nutné potvrzení identifikace.“</emphasis></p>

<p>Ozvalo se zabzučení a z okraje nejbližšího panelu spadlo trochu prachu, když se v něm otevřela dvířka. Nahoru vyjel krátký tubus podobný okuláru mikroskopu. Iverson k němu sklonil hlavu a Nikola postřehla, jak na jeho přilbě bliklo červené světlo.</p>

<p><emphasis>„Potvrzeno, kapitáne Iversone. Tímto jste převzal velení nad kombinovaným výzkumným komplexem Archangelsk se stupněm prověření jedenáct. Jménem Ústředního výboru Bělogvardějského svazu vám gratuluji.“</emphasis></p>

<p>„Díky,“ Iversonův hlas absolutně postrádal nadšení. „Počítači, dotaz. Mám oprávnění jmenovat důstojníky prozatímního velení?“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Počítači, příkaz. Toto je nadporučík Gil Daley. Tímto je jmenován hlavním výkonným důstojníkem stanice Archangelsk.“</p>

<p><emphasis>„Zaznamenáno, kapitáne Iversone. Nadporučíku Daley, předložte svůj hlasový otisk a sítnicový obraz k uložení.“</emphasis></p>

<p>„Děláš si legraci, že jo?“ Daley se na Iversona zadíval.</p>

<p>„Ne, Gile. Tohle je <emphasis>vážné</emphasis>. Úřední postup. Dělej, prosím.“ Iverson ukázal k okuláru.</p>

<p>Daley s pobaveným výrazem došel blíž. Přitiskl helmu k okuláru a promluvil. „Jmenuji se Gil Daley. Hodnost… ehm… nadporučík.“</p>

<p>Nikola znovu postřehla záblesk červeného paprsku, který přejel po průzoru helmy.</p>

<p><emphasis>„Údaje potvrzeny a uloženy, nadporučíku Daley. Jste zařazen jako hlavní výkonný důstojník stanice Archangelsk se stupněm prověření deset. Gratuluji vám.“</emphasis></p>

<p>„Jasně,“ Daley se ušklíbl.</p>

<p><emphasis>„Kapitáne Iversone, dotaz. Ve vaší blízkosti a na palubě vaší lodi byly detekovány neidentifikované osoby. Přejete si upřesnit jejich pozici ve velení stanice?“</emphasis></p>

<p>Nikola postřehla, jak Iverson pod helmou kývl. Bez úsměvu, jako by se dělo něco, co očekával. Došlo jí, že počítač mluví o ní a Natalii.</p>

<p>„Jak můž…“ začala, ale znovu ji přerušil.</p>

<p>„Počítači, odpověď. Vedle mě stojí Nikola Vanbergová a na palubě lodi se nachází Natalie Vanbergová. Jsou to poradkyně se zvláštním pověřením, jejich rozkazy podléhají utajení. A dotaz. Provádíš sledování lodi s označením <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>?“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone. Sledování plavidla s označením</emphasis> Udatný Achilles <emphasis>je prováděno všemi dostupnými prostředky na základě platných bezpečnostních směrnic.</emphasis>“</p>

<p>„Příkaz. Požaduji ukončení tohoto sledování. Na palubě mé lodi se nacházejí tajná data. Dokud nezjistím stav stanice, musím vycházet z toho, že nemáš dostatečné prověření k jejich snímání.“</p>

<p><emphasis>„Zaznamenáno, kapitáne Iversone. Sledování plavidla identifikovaného jako</emphasis> Udatný Achilles <emphasis>bylo ukončeno.“</emphasis></p>

<p>Nikola postřehla, že teď už se nesměje ani Daley. Opravdu se dělo něco vážného, i když tomu pořád úplně nerozuměla.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Sledování lodi <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> neobnovíš bez mého výslovného souhlasu nebo hlasového upozornění. To se týká jakýchkoli dalších akcí zahrnujících toto plavidlo.“</p>

<p><emphasis>„Potvrzeno, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Počítači, dotaz. Za jak dlouho budeš schopen provést kompletní výměnu atmosféry stanice Archangelsk, její přefiltrování a kontrolu na patogeny?“</p>

<p><emphasis>„Doba provedení této akce čtyři hodiny dvacet osm minut.“</emphasis></p>

<p>„Dobrá. Příkaz a postup. Vrátíme se teď na <emphasis>Achillea</emphasis>. Ihned po uzavření přechodové komory zahájíš kompletní výměnu atmosféry stanice Archangelsk dle předchozího dotazu. Dokončení a výsledek operace oznámíš pomocí audio spojení na frekvenci devatenáct. Tato frekvence bude jediná komunikační linka na loď, kterou budeš používat.“</p>

<p><emphasis>„Postup zaznamenán a uložen k vykonání. Můžete začít, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Iverson mávl na ostatní. Znovu si přitiskl prst k přilbě a ukázal ke dveřím. Nikola pochopila a následovala ho. Daley se dál mračil.</p>

<p>Cesta zpátky na <emphasis>Achillea</emphasis> proběhla rychle. Darren viditelně spěchal a Nikola se nedivila. Po žebříku do pilotní kabiny šplhali, jako by je někdo honil.</p>

<p>Natalie Vanbergová stále seděla v pilotním křesle. Oči měla zavřené, zdálo se, že spí. Jen proto se Nikola nutila mluvit tiše. Nebo aspoň chtěla, ale Daley ji předešel.</p>

<p>„Co je tohle za bordel!“ zasyčel, sotva si stáhl helmu. „Ten krám nás špehoval<emphasis>?</emphasis> Bez upozornění?“</p>

<p>„Zná vás to,“ přidala se Nikola. „Jak je to možné?“</p>

<p>Darren pomalu sundal helmu. Položil ji a prostě si dřepl na podlahu vedle poklopu. Nikola postřehla, že vypadá zamyšleně, ale poprvé také nervózně. Dokonce snad až příliš.</p>

<p>„Stalo se podle mě tohle,“ promluvil. „Když Adam Korwarian uzavřel tu dohodu se Svazem, zapsali mě do jejich systémů, naskenovali můj hlas i sítnici a dali mi prověření, abych mohl ovládat jejich techniku. Ty jejich robolodě informaci o tom rozvezly v dávce aktualizací taky na tuhle stanici, asi prostě automaticky.“</p>

<p>„Ale tu dohodu zrušili,“ namítl Daley. „A Svaz vybombardovali.“</p>

<p>„Ano, ale zpráva o tom už sem nedošla. Žádná další loď. Žádná aktualizace. Počítač jede podle údajů, které dostal jako poslední, i když je to víc než dvě stě let.“</p>

<p>„A to špehování? To by přece neměl dělat bez upozornění.“</p>

<p>„V době, kdy tohle postavili, neplatila stejná omezení umělé inteligence jako dnes. Když jsem byl ve Svazu, měly tampočítače dost velké pravomoci, a to mi dělá starosti. Co by se stalo, kdyby zjistil… některé věci.“</p>

<p>Tentokrát Nikola pochopila. „Třeba to, že ze Země je halda škváry a Bělogvardějský svaz neexistuje? Jestli nás ale poslouchal, když jste mluvil o tom moru…“</p>

<p>„Nejspíš neposlouchal. V hangárových prstencích nemusí fungovat všechny senzory, nebo je tam vůbec nedávali. Proto mě oslovil, až když jsme vlezli do kontrolní místnosti. Možná naše jediné štěstí.“</p>

<p>Daley se kousl do rtu. „Co myslíš, že by mohl udělat?“</p>

<p>„Záleží, jaké příkazy má. Možná že nic. Taky ale možná… na té svazové základně, kde jsem byl, všichni včetně důstojníků věřili, že v případě nepřátelského útoku má hlavní počítač za určitých podmínek oprávnění k autodestrukci i bez souhlasu posádky, co by tam byla pořád naživu.“</p>

<p>Gil Daley vytřeštil oči. „Děláš si srandu!“</p>

<p>Iverson na něj upřel pohled. „Vypadám tak, Gile?“</p>

<p>Nikola se otřásla. „Chcete říct, že nás ta <emphasis>věc</emphasis> může vyhodit do povětří? S celou stanicí, prostě jenom tak?“</p>

<p>„Je to možné.“</p>

<p>„Ale… ale co když o tom začne přemýšlet, teď když jsme tady? Myslím sám od sebe. Jak moc inteligentní může být?“ Nikole prolétly hlavou holofilmy o šílených počítačích. Vzápětí se za to zastyděla, ale Iverson místo smíchu přikývl.</p>

<p>„Další dobrá otázka. Mluvil o stupni deset až třináct, to bylo na žebříčku Svazu už hodně vysoko. Myslím, že by sem nedali něco experimentálního, spíš… vyzkoušený <emphasis>zasrab</emphasis>.“</p>

<p>„Vyzkoušený <emphasis>co</emphasis>?“</p>

<p>„<emphasis>Zasrab</emphasis>,“ Iversonův koutek sebou cukl. „Zasranej automatickej byrokrat. Prostě typ, co jede podle předpisů a nic víc. To nemusí být žádná výhra. S lepší umělou inteligencí by třeba byla šance se domluvit, ale <emphasis>zasraba</emphasis> nepřesvědčíš o ničem, na co nemá směrnici.“</p>

<p>„Lepší a lepší,“ zamumlal Daley. „Co chceš dělat?“</p>

<p>„Zjistit, jak se věci mají. Až se vymění atmosféra, vrátíme se. Nechám vyjet zprávu o stavu a prohlédneme ji. Najdeme bezpečnostní směrnice, zjistíme, jaké příkazy počítač má, a uvidíme. Když se zkusí ptát na něco kolem Svazu, odkažte ho na mě nebo se vymluvte na utajení. A nepovolujte <emphasis>nic,</emphasis> co by se dalo vyložit jako souhlas se sledováním nebo datovým napojením na <emphasis>Achillea</emphasis>. Pořád máme starý operační systém. Když se připojí, může prolomit ochranu a z paměti si vytáhnout všechno. Prostě si budeme dávat pozor na jazyk.“</p>

<p>Znělo to rozumně, přesto se Nikola dál mračila.</p>

<p>„Nebylo by lepší vypadnout?“</p>

<p>„Kam?“ Iverson mávl rukou k oknu. „Netušíme ani, kde jsme, a i když zjistíme, že jsme na pokrytém území, bez oprav nikam neskočíme. Na stanici můžou být náhradní díly, navíc opravy půjdou mnohem snáz, když je loď zakotvená. Plus, chcete domů s prázdnou? Možná nám dají nějakou odměnu za objev, ale až sem vpadne halda mrchožroutů, uvidíme už leda hrst písku. Zatím ani nevíme, jestli ty dva majáky za stanicí vysílají. Tady ale má každá roboloď v sobě vortexový krystal a kdovíco ještě. Můžeme v klidu opravit loď a <emphasis>k tomu</emphasis> dostat všechno, co jsme chtěli. Riziko je podle mě mnohem menší než pokračovat dál.“</p>

<p>Iversonův odhad rizik. Nikola postřehla Daleyho výraz. Zjevně mu hlavou proběhlo to samé, přesto nedokázala najít protiargument. Přísně vzato mohla čekat, že nějakému nebezpečí se na téhle cestě nevyhnou. V maléru už stejně byli. A než na Newellu čekat na další menabaranskou návštěvu…</p>

<p>Daley procedil tichou nadávku, jako by jí četl myšlenky.</p>

<p>„Fajn,“ přikývl. „Tak to zkusíme.“</p>

<p>„Jako zatracený holofilm,“ zamumlala Nikola. „Opuštěné stanice, vzbouřené počítače, co zabíjejí –“</p>

<p>Náhle se zarazila a zadívala se na Darrenův obličej.</p>

<p>„Když sem nedošla zpráva, co se dělo na Zemi, znamená to, že nebyla ani žádná evakuace, je to tak? Takže původní posádka…“</p>

<p>„Pokud nezmizela nějak na vlastní pěst, bude ještě tady,“ dokončil Iverson pochmurně.</p>

<p>Nikola rychle pohlédla na Natalii – naštěstí to vypadalo, že stále tvrdě spí. Škoda, že nemohla udělat totéž.</p>

<p><strong>Newell</strong></p>

<p>„Dej to, kruci, sem! Držíš to jako jeptiška péro!“</p>

<p>„Ne! Teď jsem na řadě!“</p>

<p>„Bacha, pitomče! Nalevo je pojistka, nesahej –“</p>

<p><emphasis>Bum!</emphasis></p>

<p>Tlumenou ránu následoval třískot rozbitého skla a Francis se leknutím přikrčil. Právě chtěl vejít do hlavního sálu <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> pro další podklady k účetnictví, ale rychle couvl a přitiskl se zády ke zdi.</p>

<p>Právě včas, protože vzápětí dveřmi vyrazil ven Henry Tam, tak tak vybral zatáčku a hnal se ke schodům dolů. V patách mu běžela Dina Reola, dlouhou pušku držela za hlaveň a bylo jasné, co s ní hodlá dělat, pokud nebo jakmile Henryho dožene.</p>

<p>Francisovi nevěnovali ani pohled, dokonce málem porazili Jacka Evanse, který se vynořil ze dveří místnosti ochranky. Naštěstí hbitě uhnul a nechal je proběhnout okolo. Dinin hlas, slibující Henrymu výprask i bez pódia s publikem, utichl o chvíli později.</p>

<p>Evans došel blíž a Francis se na něj vyčítavě zadíval.</p>

<p>„Vážně jim chcete někdy dát <emphasis>ostrou</emphasis> munici?“</p>

<p>„Někdy ano,“ potvrdil Evans. Nahlédl do baru na rozbité sklenice a stěny hustě pocákané barvou ze cvičných projektilů. „Letos ale raději ne.“</p>

<p>„Díkybohu,“ zamumlal Francis.</p>

<p>Protáhl se dovnitř a začal rychle sbírat nutné papíry, aby byl pryč dřív, než Dina přižene Henryho z opačné strany zpátky. Přitom mu blesklo hlavou, že opravdu postrádá Natalii Vanbergovou, zatímco Jack pokračoval chodbou k pracovně Bianky Sorelové. Zaklepal, ale neozvalo se nic.</p>

<p>Evans se zarazil. Zaváhal, pak stiskl kliku a otevřel.</p>

<p>„Paní?“</p>

<p>Pracovna byla temná. Svítila jen starodávná petrolejová lampa na Biančině stole a ozařovala její tvář s podivně nepřítomným výrazem. Trvalo dobré dvě vteřiny, než sebou lehce trhla, jako by se probudila.</p>

<p>„Pojďte dál, pane Evansi,“ vyzvala ho tiše. „Zavřete.“</p>

<p>Jack poslechl. Pokud předtím vypadal nepatrně pobaveně, teď zbyla jen obvyklá ostražitá pozornost.</p>

<p>Podobný výraz u Bianky naposledy viděl na pohřbu Wese Zandela a zbylých obětí přestřelky v klubu.</p>

<p>„Co se děje, paní?“</p>

<p>Před Biankou na stole ležel list plastového papíru. Beze slova ho posunula k okraji a Evans došel blíž, aby mohl ve světle lampy úhledné, rukou psané řádky přečíst.</p>

<p>Jak pokračoval, jeho tvář získávala stále tvrdší výraz. Když list odložil, na dlouhou chvíli zavládlo naprosté ticho.</p>

<p>„Co uděláte, madam?“ promluvil Evans nakonec. „Pojedete tam?“</p>

<p>Bianca Sorelová pomalu zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Napadlo mě to, ale ne, pane Evansi. Už to není můj domov. Není to má věc. Navíc… nemyslím, že bych chtěla být u toho, co se tam teď asi děje.“</p>

<p>„Chápu, madam. Takže… nic?“</p>

<p>„Takže nic, pane Evansi. Vůbec nic. Samozřejmě napíšu odpověď, ale nemyslím, že můžeme dělat něco, co by pomohlo. Spíše bychom se měli modlit, abychom nepocítili následky – my všichni.“</p>

<p>„Myslíte, že nastanou?“ Tentokrát šéf ostrahy uhnul pohledem. „I ty… nejhorší?“</p>

<p>„Nejhorší snad ne, ale nějaké jistě. Což je další důvod nikde poblíž nebýt.“</p>

<p>Bianca sebrala list. Podržela roh pod zeleným stínítkem lampy u hořícího knotu. Tenký plast oranžově vzplanul. Obrátila ho a hodila do zdobeného popelníku, určeného speciálně pro tyto účely, aby dohořel.</p>

<p>„Jak pokračuje cvičení?“ donutila se usmát, v očividné snaze o změnu tématu.</p>

<p>„Uspokojivě, paní. Zaměstnanci… se baví.“</p>

<p>„To je dobře, pane Evansi. Potřebují rozptýlení, po tom všem. A nábor nových členů ochranky?“</p>

<p>„Hotov, paní. Hlavně pan Collins je poměrně slibný. Možná ho udělám svým zástupcem pro případ, že bychom museli na čas odjet.“</p>

<p>Bianca mu věnovala nesouhlasný pohled, ale přikývla.</p>

<p>„Dobrá. Nějaké zprávy o kapitánu Iversonovi?“</p>

<p>„Žádné. Předpokládám ale, že pokud se akce vyvíjí dobře, nějaký čas se zdrží. A pokud ne… tak vlastně také. Něco dalšího, paní?“</p>

<p>„Ne, pane Evansi. I když…“ Bianca se náhle zarazila. „Možná přece jenom můžeme <emphasis>něco</emphasis> udělat. Nebo to aspoň zkusit.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Domluvte mi schůzku s velitelem milice. Co nejdřív. Pokud má mezi těmi <emphasis>bouchači</emphasis> někoho trochu obratného, třeba bych pro něj měla práci.“</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 6</p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p>Navzdory tomu, že bylo před půlnocí, král Georg Talminis nespal. Ležel v posteli, civěl do tmy a hlavou mu táhly myšlenky. Nedopitá láhev vína, kterou se je marně snažil zahnat, stála na nočním stolku jako chmurný památník jeho porážky. Georg natáhl vleže ruku, aby ji aspoň uklidil z dohledu, a v té chvíli se ozval komunikátor. Naléhavá linka.</p>

<p>S láhví v ruce zápasil s myšlenkou ho prostě ignorovat, ale nakonec ji postavil zpátky a zvedl ho. Koneckonců, ať šlo o cokoli, určitě to bude lepší než zabývat se těmi myšlenkami.</p>

<p>„Ano?“ promluvil.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo, prosím, odpusťte, že vás ruším,“ ozval se poněkud nervózní hlas, Georg ani nevěděl čí. „Dorazila urgentní diplomatická depeše adresovaná osobně vám.“</p>

<p>Po Georgových zádech přejel závan mrazu, rychle se posadil.</p>

<p>„Odkud? Z Algoru?“</p>

<p>„Ne, Vaše Veličenstvo, z Menabaranu. Odesilatelem je pan premiér Avrian Dann osobně.“</p>

<p>Georg sebou škubl. Dostal chuť tu láhev popadnout a mrštit s ní o zeď. Anebo ji dopít do dna, případně obojí.</p>

<p>„Dobrá!“ procedil mezi zuby. „Jsem na cestě. Sežeňte generála Gleasona a ředitele tajné služby… jak se sakra… Rochemora. Ať přijdou do Modrého salónku.“</p>

<p>„Ano, Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>Když o necelou hodinu později Norbert Gleason prošel dveřmi salónku určeného k diskrétním poradám, Georg Talminis seděl u stolu, před sebou otevřené diplomatické pouzdro. Papír z něj měl v rukou další muž sedící stranou a generál mu věnoval pozorný pohled. Robert Rochemore, dočasný ředitel tajné služby.</p>

<p>Zatímco u Petrova člověk nikdy nevěděl, co si o něm má myslet, tenhle chlap vypadal prostě jako ouřada z nějaké zastrčené kanceláře. Průměrná výška, nadváha, počínající pleš, konfekční oblek. Očka, která jako by pořád těkala někde okolo, zatímco uvažoval, jak seřadit položky na posledním formuláři. Před jeho jmenováním o něm Gleason nikdy neslyšel. Nahlédl do záznamů, ale kam až se dostal, vše naznačovalo, že Rochemore obdržel patřičná bezpečnostní prověření od Petrova přesně dvacet čtyři hodin předtím, než byl jmenován. Do té doby jako by neexistoval. Jak to Petrov udělal, bylo generálovi záhadou. Vlastně celý způsob, jakým vedl svůj úřad, vypadal tím záhadněji, čím blíže ho zkoumal.</p>

<p>Přesně z toho důvodu se Gleason rozhodl v tom raději nepokračovat.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo,“ pozdravil. „Pane Rochemore.“</p>

<p>Král generálův pozdrav oplatil okamžitě a Gleasonovi neušlo, jak přepadle zase vypadá, ale ředitel sebou roztržitě škubl až po dvou vteřinách.</p>

<p>„Ach ano, promiňte,“ rychle položil dokument na stůl. „Tohle dorazilo z Menabaranu.“</p>

<p>„Prosím.“ Georg s lehkým úšklebkem pokynul. „Zajímá mě, co na to řeknete.“</p>

<p>Jeho hlas neprozrazoval nic. Generál se natáhl pro papír a rychle přejížděl očima řádky.</p><empty-line /><p><emphasis>Vaše královské Veličenstvo,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>nejprve dovolte, abych Vám projevil co nejupřímněji soustrast s úmrtím baronky Eileen Gradové. Její smrt je tragickou, nezamýšlenou ztrátou a velmi mne mrzí. Na druhou stranu jsem potěšen, že Vy sám jste opustil Algor v plném zdraví, o čemž mne dostatečně ujistily už předchozí zprávy, které jste zaslal přes vyslanectví. Jejich obsah i tón beru jako výsledek rozjitřených emocí a pochopitelného rozrušení. Nemusíte si dělat starosti, že bych se cítil jakkoliv uražen.</emphasis></p>

<p><emphasis>Věřím, že uplynula už dost dlouhá doba, aby Vaše rozrušení pominulo, a pochopil jste, že výsledek akce na Algoru byl nejen nevyhnutelný, ale i v nejvyšším zájmu Viridianu. K minulosti se již nehodlám vracet, jistě souhlasíte, že je nutné myslet na budoucnost. S radostí vám tedy sděluji, že Jejímu Veličenstvu lady Viktorii se daří dobře a byl jí poskytnut veškerý komfort a ochrana, jaká přísluší jejímu významu. Jejím přáním nicméně je vrátit se zpět na Algor. Domnívá se, že je to v nejlepším zájmu všech, a já plně souhlasím. Z toho důvodu už byla zahájena jednání s algorským císařem, která vyřeší zbylé detaily. Očekávám, že Jeho Veličenstvo zareaguje vstřícně a nejpozději za měsíc by mohla být lady Viktorie zpět doma, bez zbytečného rozruchu nebo trapných reakcí. Otázkou nicméně zůstává, kterou trasou na Algor odcestuje. V tomto směru dosud nebylo učiněno rozhodnutí, takže se dovoluji obrátit na Vás.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsem připraven zajistit návrat Jejího Veličenstva Viktorie do algorského prostoru tak, aby trasa této cesty vedla přes prostorViridianu. Doba, kterou se rozhodne tam strávit, bude ponechána jen na jejím – a samozřejmě Vašem – uvážení. Nicméně vzhledem k vyšším nákladům a komplikacím, které si toto řešení vyžádá, jsem nucen požadovat jménem Menabaranu jistou kompenzaci.</emphasis></p>

<p><emphasis>Viridian má ve svém držení historicky cennou banku genetických vzorků známou jako Archa. Ačkoli je její část Menabaranu známá, stále obsahuje exempláře, které by mohly napomoci našemu bádání a technologickému pokroku. Výměnou za popsanou úpravu trasy návratu Jejího Veličenstva tedy očekávám předání kompletního digitálního otisku Archy do rukou pověřené osoby z menabaranského konzulátu, která se s Vámi brzy spojí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vzhledem k tomu, že nepožaduji vydání Archy samotné, které by pro Viridian zajisté znamenalo nenahraditelnou ztrátu, domnívám se, že to lze brát jako přátelské gesto, kterému Vám nebude zatěžko vyhovět. Jak jsem zmínil, návrat Jejího Veličenstva na Algor je plánován zhruba do měsíce. Po tu dobu máte čas na odpověď, pochopitelně s ohledem na nutný skokový čas jejího doručení. Jinak Vám z celého srdce přeji mnoho zdraví, klidu a dlouhá léta úspěšné, moudré vlády.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>S pozdravem a poklonou</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Avrian Dann</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>P. S.: V případě, že by Jeho Veličenstvo opět chtělo popustit uzdu emocím, dovolím si jen zdvořile upozornit, že vzhledem k dřívějším událostem budou nejspíše případné kontakty Vás a Jejího Veličenstva Viktorie po návratu na Algor na delší dobu značně omezeny. Nepromrhejte tedy tak vzácnou příležitost jen kvůli falešné hrdosti nebo pochybným radám lidí, kteří ve vašem vztahu nevidí nic než strategickou záležitost.</emphasis></p><empty-line /><p>Norbert Gleason pustil papír zpět na stůl. Zavrtěl hlavou – stále pomalu, třebaže fixační límec už odložil před pár dny.</p>

<p>„Neuvěřitelné. Tohle je prostě…“</p>

<p>„Co?“ Georg se trpce usmál. „Drzost? Vydírání? Nebo krásná ukázka diplomacie?“</p>

<p>Gleason se zaťatými zuby znovu zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Myslíte, že píše pravdu? Že se dohodl s Korwarianem na… na nějakém výkupném a Viktorii do měsíce vrátí?“</p>

<p>„Dohodl? To těžko, už jen kvůli času. Nanejvýš mu poslal nabídku a doufá, že na ni odpoví tak, jak chce. Čímž si nejsem vůbec jistý.“</p>

<p>Gleason postřehl, jak se Georg otřásl, a okamžitě těch slov zalitoval.</p>

<p>„Odpusťte, pane. Tak jsem to –“</p>

<p>„Ne,“ král ho přerušil. „Řekl jste to správně. Tohle je otázka, kterou si teď také často kladu. Věříte, že mu Korwarian vyhoví? Dá mu, co chce – a <emphasis>co</emphasis> vlastně může chtít? Odstoupit Noctu? Zaplatit odškodné za Gallateu?“</p>

<p>„Vyloučeno,“ odmítl Gleason rozhodně. „Z toho, co jsem poznal, jak to na Algoru funguje, by si tím Korwarian řekl o velké potíže, možná dokonce o vzpouru. Vydírání může Dannovi projít, jen pokud bude možné, že se to celé utají. Císař nezaplatí výkupné jen za svoji ženu, ale hlavně za to, aby nevyšla najevo pravda o jejím únosu. Pokud ovšem bude chtít něco, čím podryje Korwarianovu autoritu, tak už bude jedno, jestli se vše provalí, nebo ne – a potom Menabaranu pomáhej Bůh.“</p>

<p>„Chápu,“ Georg nervózně klepal prsty na stůl. „Ale neodpověděl jste na otázku, generále. <emphasis>Co</emphasis> může konkrétně chtít? A dá mu to Korwarian?“</p>

<p>„Nevím, Veličenstvo,“ generál sklopil oči. „Popravdě, já se divím i tomu, že tady teď sedíme. Co může Dann chtít, aby to císař dokázal splnit nenápadně a mělo to dostatečnou cenu? Nic mě nenapadá. A jestli mu vyhoví, to už vůbec ne.“</p>

<p>„A já? Mám mu vyhovět?“</p>

<p>„Rozhodně ne, Veličenstvo!“</p>

<p>Gleason se zarazil. Na to, jak nevinně Rochemore vypadal, měl překvapivě energický hlas.</p>

<p>„Ano,“ Georg se kysele usmál. „O tom jsme diskutovali před vaším příchodem. Tady <emphasis>dočasný ředitel</emphasis> je rozhodně proti tomu, abych na nabídku reagoval. I když neuvedl jediný konkrétní důvod.“</p>

<p>„Uvedl, Veličenstvo – protože to chtějí. To <emphasis>je</emphasis> důvod.“</p>

<p>„No,“ Gleason zvedl obočí. „Nic ve zlém, ale jen tohle? Ta nabídka je nehorázná, ale je tady. Říct hned, že se nad tím ani nezamyslíme, mi přijde trochu dětinské.“</p>

<p>„Proč, generále?“ Rochemore se na Gleasona zadíval a náhle ten pohled opravdu připomínal Petrova. „Jeho Veličenstvo už jednou udělalo, co Avrian Dann chtěl. Vyhovělo už jedné jeho nabídce, a jak to skončilo. Teď máme druhou. Říkáte dětinské? Souhlasím. Chytrému dítěti k poučení stačí se spálit <emphasis>jednou</emphasis>.“</p>

<p>Generál zůstal stát málem s ústy dokořán. Tak otevřenou urážku krále od Michaila Petrova v životě neslyšel, a tenhle tlustý ouřada… Gleason ucítil vztek.</p>

<p>„Poslyšte, chlape, jestli myslíte, že jste někde v putyce –“</p>

<p>„To stačí, pánové! Na hádky kvůli slovíčkům není vhodná doba. Ano, za jiných okolností bych ten dopis rovnou zahodil, ale on má <emphasis>pravdu</emphasis>!“ Viridianský král se naléhavě předklonil. „Jestli… nebo až se Viktorie vrátí na Algor, bude konec. Nevěřím, že Korwariana přesvědčí, aby aspoň obnovil diplomatické styky. Žádné návštěvy, žádné soukromé zprávy, <emphasis>nic</emphasis>. Tohle může být poslední šance, jak se Viktorie dostane na Viridian. Já… smířil jsem se s tím, že se musí vrátit na Algor. Ale i kdyby se tu měla zastavit jenom tajně na pár hodin, pořád to bude…“</p>

<p>Georg Talminis nedokončil. Zřejmě se bál, že ho zradí hlas, ale Gleason pochopil, co chtěl říct: poslední šance se omluvit. Prosit za odpuštění a doufat, že poslední vzpomínka, kterou na svoji sestru bude mít, nebude scéna v hangáru.</p>

<p>Generál cítil, jak ho opouští hněv.</p>

<p>„Dobrá,“ vydechl. „Pojďme to vzít logicky. Proč chce Dann právě tohle? Jako první mě napadá vojenské využití. Biologické zbraně, a tak podobně. Když uvážíme, co už udělali, dokonce <emphasis>umělí lidé</emphasis>…“</p>

<p>Gleason měl v hlase úžas. Ani po tolika dnech ještě nedokázal tuhle Georgovu informaci úplně strávit, a král přikývl.</p>

<p>„Jistě, to mě napadlo také. Na druhou stranu, Menabaran vyrobil ty umělé vojáky i <emphasis>bez</emphasis> Archy. Ze Země s prázdnou taky neodletěli, navíc mají neomezený přístup k vykopávkám, které tam teď probíhají. Musí toho mít spoustu z jiných zdrojů, takže – <emphasis>proč</emphasis>? Nebo jak nám to může reálně uškodit? Pro koho by měla dnes ještě Archa cenu?“</p>

<p>Rochemore odpověděl se zřejmou neochotou. „Nevím. Archa je významná z historického hlediska jako artefakt. Symbol. Cena těch dat je dnes už minimální. Ohledně zbytku, ano, Menabaran nepochybně <emphasis>má</emphasis> dost velké vlastní zásoby podobného materiálu.“</p>

<p>„Tak moment,“ Gleason se zamračil. „Cena těch dat je minimální? Vždy jsem všude četl, že Archa má nevyčíslitelnou hodnotu. Viridianský národní poklad, a tak dále.“</p>

<p>„To je právě ten rozdíl mezi hodnotou a cenou,“ odpověděl tentokrát Georg Talminis. „Archa byla poslední velký projekt, na kterém se podílela celá Země, všechny tehdejší státy nebo frakce, co ještě fungovaly. Vzorky zvířat, rostlin, lidí, vše shromážděné v naději, že až Slunce přestane šílet, planeta se ještě dá do pořádku a aspoň něco se obnoví. Jenomže přišel Exodus a my se přestěhovali na planety s vlastním ekosystémem. Ano, pěstujeme si tu pozemské obilí a stromy, chováme prasata i dobytek, ale bylo by zbytečné a hlavně nebezpečné se pouštět dál. Když začneme ve velkém obnovovat formy života ze Země a ztratíme nad nimi kontrolu, mohlo by to vést k těžkým narušením ekologické rovnováhy. A na Menabaranu by to bylo mnohem horší, tam je život soustředěný hlavně v mořích, která se kontrolují mnohem obtížněji. Tím se reálná cena Archy přesunula k čistě historické hodnotě.“</p>

<p>„Přece ale víme, že se menabaranské korporace obnovováním pozemské fauny zabývají,“ namítl Gleason. „Každou chvíli je to ve zprávách, velryby, delfíni…“</p>

<p>„Atrakce pro veřejnost. Pár jedinců, upravených, aby se problémům předešlo. Většina ani nemá schopnost se rozmnožovat. Víc nikdy nezkusili, a dobře vědí proč.“</p>

<p>„Potom je o to divnější, že Dann chce zrovna tohle.“ Generál se zamyslel. „Podle téhle logiky by naopak největší prospěch z Archy měl Algor, protože tam je vlastního života relativně málo a riziko nějaké fatální kolize by bylo nižší.“</p>

<p>„To je také důvod, proč je utajená,“ kývl Rochemore. „Malá část Archy je veřejně dostupná k vědeckým účelům. Několikrát se už objevily pokusy prosadit její plné zpřístupnění, ale vždy byly zamítnuty. Hlavní argument právě zněl, že by to mohlo poskytnout strategickou výhodu Algoru. I po svatbě lady Viktorie s algorským císařem se spekulovalo o tom, že právě Archa byla vedle dohody o potravinách hlavním motivem té… akce.“</p>

<p>„A byla?“ Gleason pokrčil rameny. „Nevím, že by ji po nás Korwarian někdy chtěl.“</p>

<p>„Nechtěl. Nikdy, ani před svatbou, ani po ní. Celkem vzato to není překvapivé. Na Algoru panuje velká skepse vůči genetickému inženýrství, dokonce i k lékařským účelům. Za většinutoho, co dělají na Menabaranu, by je tam postavili ke zdi. Má to historické kořeny, Korwarianova frakce byla za Exodu blízko žluté skákavce, a taky je v tom náboženství. Graciánský řád není právě… <emphasis>pokrokový</emphasis>. Kdyby chtěl císař oživovat Algor tímto způsobem, narazí na odpor ze všech stran. Myslím, že Korwarian došel k závěru, že to prostě nestojí za to.“</p>

<p>„Nějak si odporujete, ne?“ generál se na ředitele zadíval. „Říkáte, že utajujeme Archu, aby se k ní nedostal Korwarian, a zároveň víme, že ji nechce. Tak co z toho platí?“</p>

<p>„Obojí, samozřejmě. Dokud je něco tajné, nemusíme se trápit debatami, k čemu to kdokoli cizí může použít. Šetří to plno hádek, stačí mít jen <emphasis>nějaký</emphasis> důvod utajení zachovat.“</p>

<p>Robert Rochemore to řekl s výrazem úplné samozřejmosti a generál přivřel oči. Vlastně to nebylo k smíchu, ale stejně málem vyprskl. Petrov si svého zástupce vybral dokonale.</p>

<p>„Odbíháme od tématu, pánové,“ připomněl Georg Talminis. „Shodneme se, že na biologické zbraně má Menabaran vlastního materiálu víc než dost. To už koneckonců těmi svými mutanty dokázal. Kdyby jim chtěl nechat narůst ještě žábry nebo chapadla, nemyslím, že potřebuje Archu. Žádná jeho korporace z ní také nezbohatne. Takže <emphasis>k čemu</emphasis> ji chtějí?“</p>

<p>„Možná je to osobní,“ Gleason naklonil hlavu. „Dann… při vší úctě, kdo ví, nakolik je ten chlap duševně zdráv. Třeba si jeho manželka usmyslela k narozeninám pozemského papouška, tak jí ho nechá naklonovat.“</p>

<p>„Proč ale potom nechce <emphasis>jenom</emphasis> toho papouška?“ opáčil Georg. „Proč hned celou Archu?“</p>

<p>„A proč takhle?“ Rochemore zvedl tlustý prst. „To také uvažte, Veličenstvo. Kdyby Menabaran vznesl žádost o Archu formálně v rámci našeho spojenectví, sice by se to parlamentem táhlo pár měsíců, ale nakonec by ji nejspíš dostal, úplně legálně. V tom dopise Dann sice utajení nepožaduje, ale je jasné, že pokud vyhovíme, budeme to <emphasis>muset</emphasis> utajit, aby se nezačali všichni ptát, za co mu ji dáváme. Takže vlastně nejen, že chce Archu, ale tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl.“</p>

<p>„Dobrá připomínka,“ připustil Georg. „Když jsme u toho, co by vlastně dělal, kdyby mě na Algoru zabili? Pak by <emphasis>musel</emphasis> žádat o Archu jenom oficiálně, anebo to pustit z hlavy.“</p>

<p>„To nevíte,“ namítl Rochemore. „Třeba jde cestou, kterou považuje za nejsnazší, ale to neznamená, že je jediná.“</p>

<p>„Anebo chce prostě urvat aspoň něco,“ pokrčil Gleason rameny. „Sice tu není Algor, ale problém je z jeho pohledu stejný. Jak najít něco dost cenného, co mu můžeme dát, aniž to celé praskne? Důležité věci musí projít parlamentem. Nemůžete si dupnout a poslat mu viridianský státní poklad, poslední úroda obilí je už na Algoru a až do další lady Viktorii držet nemůže. Vzorků v Arše je kolik, pár desítek milionů? Úložiště má asi šest pater, ze Země ji tuším vezla celá jedna loď. V digitální podobě to ale bude jenom pár disků a má šanci, že nakonec tam něco cenného vyhrabe. Zůstal jste naživu, tak střílí naslepo a snaží se z vás vyrazit, co ještě půjde.“</p>

<p>„Pohodlné,“ zavrčel Rochemore. „Neznáme důvod, tak si nalžeme, že žádný není. Mé doporučení zůstává stejné, Veličenstvo: <emphasis>Ne.</emphasis>“</p>

<p>„Dobrá,“ Georg Talminis vstal od stolu. „Podle toho dopisu máme asi měsíc čas. Nemůžu to svěřit nikomu dalšímu, ale vám, pánové, dávám úkol: zkuste přijít na to, <emphasis>proč</emphasis> chce Avrian Dann Archu. Na co ji potřebuje, co nemůže udělat bez ní? Vyslechnu si každý váš návrh. Pokud mezi tím bude cokoli, co by mohlo ohrozit Viridian a bude to znít věrohodně, pošlu ho k čertu. Pokud ale ne… jako král mám k Arše neomezený přístup. Můžu udělat kopii sám a sám ji zaslat na konzulát. Nikdo z vás nebude zodpovědný, a pokud nastanou potíže, popřu třeba i před soudem, že jste o tom věděli. Když jsem naposledy Dannovi vyhověl, odnesli to nevinní lidé. To se už nesmí stát. Jasné, pánové?“</p>

<p>Georgův hlas zněl pevně a Norbert Gleason přikývl.</p>

<p>„Ano, Vaše Veličenstvo.“</p>

<p>Rochemore mlčel – generál postřehl jen nesouhlasný úšklebek. Viridianský král sebral dopis ze stolu, vrátil ho do pouzdra a zamířil ke dveřím, ale s rukou na klice se zastavil.</p>

<p>„Mimochodem, žádné zprávy od Michaila Petrova?“</p>

<p>„Ne, pane,“ odvětil Rochemore. „Na to je ale brzy… spojení je příliš riskantní, aby se používalo, pokud nejde o něco zásadního.“</p>

<p>„Chápu. Jestli ale máte jak, dejte mu vědět o téhle <emphasis>nabídce</emphasis>. Třeba něco napadne jeho.“</p>

<p>„Rozkaz, Veličenstvo.“</p>

<p>Na Rochemorově výrazu bylo znát, že tohle je první královo přání, které je mu po chuti. Georg vyšel ze dveří a generál Gleason se cestou ven na opačnou stranu ušklíbl.</p>

<p><emphasis>Petrov bude vyhlídkou na další</emphasis> spolupráci <emphasis>krále s Dannem určitě nadšený. Vlastně by mě moc zajímalo, co asi zrovna dělá…</emphasis></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Martin Beck se díval na svůj obličej a přemýšlel, kdo teď vlastně je.</p>

<p>Seděl v měkkém křesle v maličké místnosti bez oken, kde se po stěnách okolo velkého zrcadla pomalu střídaly měňavé barevné vzory, a do uší mu hrála uklidňující, nevtíravá melodie. Relaxační pokoj po zákroku, tak to nazvala ta blondýna v rádoby antickém ohozu se svým rádoby svůdným úsměvem. Pravděpodobně dobrý nápad, jenomže seržant se teď na relaxaci ani zdaleka necítil.</p>

<p>Znovu se zadíval do zrcadla. Celý jeho obličej vypadal užší, s očima v hlubších jamkách. Vlasy změnily barvu na světle hnědou, oči naopak ztmavly, rty se zaplnily. A na bradě měl teď dolíček, něco, co mu bylo u druhých vždycky spíš pro smích. Beck zíral na tu tvář a snažil se najít stopy svých <emphasis>pravých</emphasis> rysů. Cokoli, co by mu umožnilo poznat se, ale s naprosto nulovým úspěchem.</p>

<p>Přinejlepším vypadal jako svůj o deset let mladší bratranec.</p>

<p>Zavřel oči a složil nový obličej do dlaní. Kůži měl napjatou a trochu ztuhlou, ale jinak nic. Necítil žádnou bolest, nikde nebyly sebemenší stopy nějaké operace. Dokonce i narkóza, kterou použili, připomínala jenom krátké zdřímnutí. Přesto Beck ve tmě za sevřenými víčky necítil úlevu, údiv, a rozhodně ne obdiv, jen plíživý, svírající strach.</p>

<p>Kdo teď vlastně byl?</p>

<p>Už od té Dannovy prokleté návštěvy Viridianu, a snad ještě dřív, jako by kráčel po neviditelném schodišti do propasti. Porušování služebních předpisů. Pak zákonů. Lhaní, vyhrožování a vydírání. Účast na vraždě, teď podíl na únosu dítěte. Kdykoli si myslel, že je konec, že došel na samé dno, ukázalo se, že to byl jenom jeden schůdek, a Michail Petrov ho klidně postrčil dolů k dalšímu. Ano, teoreticky měl pořád na vybranou, ale Beck dobře chápal, že čím níž se dostává, tím těžší bude vylézt zase nahoru – a možná už překročil hranici, kdy to prostě <emphasis>nepůjde</emphasis>.</p>

<p>Takže co?</p>

<p>Zavrtěl hlavou, absurdní otázka. Nic, samozřejmě. Byl vlastně na nepřátelské planetě, psychické hroucení si nemohl dovolit. Navíc když se na všechno vykašle, Alina zůstane sama.</p>

<p>Martin Beck si uvědomil, že právě ona se stává hlavním důvodem, proč zatnout zuby a vydržet. Nepochyboval, že to přesně měl Michail Petrov v úmyslu. Muselo existovat plno způsobů, jak ho mohl dostat nenápadně na Menabaran, i při časové tísni, v jaké byli. Ten plán se svatbou možná byl nejsnazší, ale hlavně ho měl připoutat k Alině a tím i k celé ředitelově povedené rodince, o níž snad jedině Bůh věděl, v čem všem měla prsty. Petrov spřádal kolem lidí pavučiny jako pavouk kolem mušek a tohle bylo další vlákno, kterým si ho omotával. Přestože to však Beck chápal, zjistil, že se dokáže zlobit na něj, ale ne na Alinu – už kvůli pocitu, že ona na tom schodišti už dávno došla mnohem níž. Nemohl ji hodit přes palubu, poslat ještě víc dolů, takže tím tahle chvilka mizerné sebelítosti končila.</p>

<p>Vydechl, opřel se dlaněmi o kolena a vstal. Zadní stěna relaxační místnosti obsahovala dvířka skříně. Když došel blíž, automaticky se otevřela a odhalila jeho složené oblečení. Věnoval mu zachmuřený pohled: jedovatě zelené sako s černými rukávy a upnuté khaki kalhoty s lampasy, které nějak – patrně zcela nahodile – měnily barvu ve spektru od žluté po rudou. Alina to přitáhla z centra, prý poslední artipolská móda. Na ulici v tom opravdu byl nenápadnější, přesto si připadal jako klaun. Teď to na sebe ale házel rychle, poháněný intenzivní touhou odsud co nejdřív zmizet. Zrcadlu už nevěnoval pohled, stiskem tlačítka otevřel dveře a vyšel ven.</p>

<p>Blondýna, která ho sem přivedla, čekala za dveřmi a oblažila ho dalším nacvičeným úsměvem.</p>

<p>„Doufám, že jste s prací naší kliniky spokojen, občane Becku,“ zašvitořila a seržant se ušklíbl.</p>

<p>„Ohromně.“</p>

<p>„V tom případě se budeme těšit na vaši příští návštěvu.“</p>

<p>„Já taky.“</p>

<p><emphasis>Až sem přijdu, abyste mi vrátili ksicht. Protože jinak se pryč nehnu, i kdyby po mně šel celý Menabaran!</emphasis></p>

<p>Ačkoli to neřekl nahlas, předsevzetí seržantovi přece jen zvedlo náladu. Vzdal jakoukoliv snahu předstírat nadšení a doufal, že i blondýnu tyhle povinné kecy s klienty nudí. Asi měl pravdu, protože mu nijak nebránila, když vykročil k dalším dveřím, o kterých spíš doufal, než si pamatoval, že vedou ze sterilního prostoru někam na chodbu.</p>

<p>„Ach, miláčku, vypadáš úžasně! Jsi jako vyměněný!“</p>

<p>Alina neměla s předstíráním žádný problém a při pohledu na její rozzářený výraz se Martina na půl vteřiny zmocnila pochybnost, že to myslí <emphasis>vážně</emphasis>. Když ho objala, chvíli stál jako dřevěný kůl, než mu došlo, že by to měl aspoň pro efekt opětovat.</p>

<p>Další zaměstnankyně EstetComu jim už stála za zády s diskrétním malým terminálem pro bankovní převod. Uskutečnit ho bylo otázkou okamžiku – snazší než zaplatit doma za oběd, napadlo Becka. Po nezbytných frázích, které se snažil nevnímat, byli konečně venku.</p>

<p>Na rozdíl od protivné hudby nebo svítících zdí byly udržované cestičky a keře v areálu kliniky opravdu uklidňující. Procházelo se tu jen pár lidí, a když se po chvíli ocitli bezpečně z doslechu, zavrtěl Beck hlavou.</p>

<p>„Už se nedivím, že tu potřebují tolik biometriky a kamer, když si takhle můžou měnit obličeje jako kabáty. I když nevím, k čemu jim to pak je.“</p>

<p>„K ničemu,“ pokrčila Alina rameny. „Zdejší biometrické systémy zdaleka nesnímají jenom obličeje. Rozpoznávají styl chůze, výšku a proporce postavy, gesta. Kdybys tu žil a měli čas o tobě sesbírat dost informací do profilů, EstetCom by ti nebyl nic platný. Pokud bys tedy neměl zároveň špičkového hackera, který by se postaral o záznamy na těch správných místech. Je ti hodně zle?“</p>

<p>Ta otázka Becka zarazila. Usilovně se snažil předstírat, že se nic nestalo… vážně byl tak průhledný?</p>

<p>„Ne… myslím,“ uhnul pohledem. „Prostě si na to musím zvyknout a moc nekoukat do zrcadla.“</p>

<p>Přikývla. „Tohle je můj šestý nebo sedmý obličej. Už to ani nevím přesně.“</p>

<p>Znělo to lhostejně, ale Beck sebou málem škubl.</p>

<p>„Jak… jak to zvládáš?“ prostě se nemohl nezeptat.</p>

<p>Zadívala se na něj a vypadala, že zvažuje odpověď – anebo váhá, co vlastně může říct.</p>

<p>„Zvykla jsem si. Nebo jsem si to aspoň myslela. Po té poslední operaci, asi dva měsíce po návratu z Algoru, jsem se doma opila, vytahala všechna alba s fotografiemi a Michail mě našel, jak je v obývacím pokoji pálím. Odtáhl mě do postele a slíbil, že už nikdy nebude chtít, abych měla jinou tvář.“</p>

<p>Hlas měla klidný, vyrovnaný. Neupřesnila, kdy k tomu došlo, možná to byla stará vzpomínka, ale Beck tu scénu v duchu viděl tak jasně, až ho mrazilo.</p>

<p>„To je dobře. Takhle se mi líbíš.“</p>

<p>Vypálil to bez přemýšlení, a Alina se kupodivu zasmála. Na vteřinu – pak úsměv znovu pohasl.</p>

<p>„Moc si na tenhle obličej nezvykej. Po tomhle se ho možná budu muset zase zbavit.“</p>

<p>„I když ti to Michail slíbil?“ Beck se zamračil.</p>

<p>„Jsme špioni, Martine. Pořád něco slibujeme.“</p>

<p>Seržant nenašel odpověď. Z toho konstatování, klidného a smířeného, na něj dýchla hrozná prázdnota. Žít ve světě, kde žádné sliby, slova ani záruky nemají sebemenší význam… zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Rád bych věděl, jak vlastně tohle celé začalo.“</p>

<p>„Začalo co?“</p>

<p>„No… vy,“ Beck se rozhlédl, ale v udržovaném parčíku byli stále sami. „Pokud chápu dobře, celá viridianská špionáž, nebo aspoň její vedení, je už kdovíjak dlouho váš <emphasis>rodinný podnik</emphasis> a kontrolní výbor ani nikdo jiný o tom nemá tušení. Nechápu, jak je to možné.“</p>

<p>„Protože si to představuješ moc… <emphasis>petrovovsky</emphasis>. Nemáme žádnou rodinnou radu, co by si rozdělovala posty nebo se scházela někde v bunkrech kout temné plány. Ano, když je potřeba, pomůžeme si nebo důležité věci uděláme společně, ale často se nevidíme nebo spolu nemluvíme měsíce, roky. A co se týče toho <emphasis>jak</emphasis>, byl jsi v kosmické službě, než jsi přišel k nám, je to tak?“</p>

<p>„Je.“</p>

<p>„Tak jsi určitě znal někoho, kdo měl v rodině třeba samé piloty. Dědeček pilot, tatínek pilot. Odmalička máš kolem sebe kosmické lodě, čteš si o nich, posloucháš, až tě prostě nenapadne nic jiného než být taky pilot. Už jen, aby ses rodině vyrovnal.“</p>

<p>„Jistě, pár takových lidí znám, ale tohle snad není totéž. Pilotování lodi se nemusí tajit.“</p>

<p>„I tak to funguje stejně.“</p>

<p>Alina si odhodila z čela neposlušný pramen vlasů a Beck se na ni zaujatě díval, i přes ten stín, který jí pořád viděl v očích.</p>

<p>„Naše rodina je hodně stará. Prapradědeček Gavin se prý osobně znal s Adamem Korwarianem – tak, až šly různé historky, co spolu všechno vymysleli. Naše frakce byla vojensky slabá. Exodus jsme přežili ne proto, že jsme měli hodně atomových raket nebo lodí, ale protože jsme měli hodně špionů, věděli jsme víc a dřív než jiní. A Petrovové se v tom pohybovali sedm generací, ne-li ještě víc, pokud počítáš i Zemi předtím. Sedm <emphasis>generací</emphasis>, Martine.“</p>

<p>Beck pomalu přikývl. „Chápu. Tohle jenom tak nesetřeseš.“</p>

<p>„Ne, to nejde. Vyrůstáš v tom, tví rodiče v tom vyrostli, a když máš děti, musíš je něco naučit, pro jejich bezpečnost – a už jsou v tom taky. A většinu to začne bavit prostě samo. Já ani nevím, kolik mi bylo, když jsem si zkusila napsat první tajnou abecedu, nebo kdy mě děda učil vyrábět neviditelný inkoust. Ještě si pamatuju jeho básničku před spaním. My jsme ti královi tajní vojáci, ve stínech nasloucháme a neznáme strach. S tajemstvími vstáváme, na tajemstvích spíme –“</p>

<p>„– našich kostí náhrobkem je mlčení a prach.“</p>

<p>Beck verš dopověděl naprosto bez zaváhání. Vzápětí se konečně rozesmál, při pohledu na Alinu, která na něj poprvé, co se znali, zírala s ústy dokořán.</p>

<p>„Odkud, sakra –“ hlesla.</p>

<p>„Když jsem poprvé přišel na pohovor s tvým bratrem, měl na stole v kanceláři knihu. Vypadala stará, zajímalo mě, co čte ředitel naší tajné služby, takže když musel na chvíli odejít, podíval jsem se do ní. Byla to sbírka poezie z Exodu, měl ji založenou právě na téhle básni. Zapamatoval jsem si ji.“</p>

<p>„Aha. A prý čte jenom ty newellské braky. Mimochodem, je ti jasné, že to udělal naschvál? Michail má kancelář vycpanou kamerami jako krocana nádivkou. Nechal tam tu knihu, aby zjistil, jestli se do ní podíváš, až bude pryč.“</p>

<p>„Jo,“ souhlasil Beck. „To mi došlo. Tedy ne hned, až když jsem ho poznal víc. Vůbec, kdykoli si myslím, že už mě nedokáže ničím překvapit…“</p>

<p>„Tak se mu to povede,“ povzdechla si Alina. „Chápu, ale teď radši půjdeme. Musíme se připravit.“</p>

<p>Beck byl upřímně rád, když EstetCom zmizel za jejich zády a po chvilce vjeli do spleti Uliček. V duchu se připravoval na příděl Petrovových poznámek ke svému obličeji, ale ředitel ho překvapil i teď. Když s Alinou vešli do pracovny v Lupinově úkrytu, jen ho přelétl pohledem.</p>

<p>„Dobrá práce. Hitch ještě dodělává nějaké drobnosti a služba ve Věži vám začne v půl druhé. Takže stihnete i oběd, jestli chcete.“</p>

<p>Beck zauvažoval, zda pooperační instrukce z EstetComu zahrnovaly zákaz jídla. Nic si nevybavil, takže se natáhl po talíři na kraji stolu – a zarazil se.</p>

<p>„Co ona?“ naznačil hlavou do chodby. „Dostala něco?“</p>

<p>Ráno odjeli s Alinou z hotelu přímo na kliniku. Nezastavili se tu, a Michail Petrov teď pokrčil lhostejně rameny.</p>

<p>„Hitchi?“</p>

<p>„Pardon,“ Hitchins se ani neohlédl od obrazovky. „Měl jsem práci. Myslel jsem, že to uděláte vy.“</p>

<p>„Fajn,“ zavrčel Beck. „Dojemná péče.“</p>

<p>Zlostně popadl svůj podnos a vyšel ven. Kuklu Lupino pověsil na konec zábradlí schodů do sklepa, a on si ji s odporem natáhl. Sešel dolů, zabušil na dveře, po chvilce otočil klíčem a otevřel.</p>

<p>Marisol pořád seděla na posteli, kolena přitažená k bradě.</p>

<p>„Promiň,“ zahučel Beck. „Trochu jsme na tebe zapomněli. Tady je jídlo a pití.“</p>

<p>„Prosím, můžete… mohl byste nechat to světlo? Já… bojím se. Myslím, že pod tou podlahou něco je…“</p>

<p>Marisol se dívala Beckovi do obličeje. V očích rudých od pláče měla pořád strach i zoufalou naději. Seržant přikývl.</p>

<p>„Dobře. Nechám odteď pořád rozsvíceno.“</p>

<p>„Díky, pane.“</p>

<p>Do vyděšeného pohledu vklouzla vděčnost, ale místo uspokojení vyvolala v Beckovi další pocit hanby.</p>

<p>„Za nic,“ zavrčel. „Pod tou podlahou budou jenom myši a brzy to skončí, slibuju. Vrátíš se domů, na tohle všechno zapomeneš…“</p>

<p>Chtěl dodat ještě něco uklidňujícího, ale s každým slovem si jenom připadal jako větší hajzl. Copak na něco takového jde prostě zapomenout?</p>

<p>Položil jídlo na podlahu vedle postele a chtěl vyjít ven, ale dětský hlas ho zarazil.</p>

<p>„Že… že to není pravda, pane?“</p>

<p>„Co?“ zůstal stát s rukou na klice.</p>

<p>„Že moje máma… že zabíjela lidi.“</p>

<p>V odpovědi byl strach, jiný než předtím, ale stejně zoufalý, a Beck se překvapeně otočil.</p>

<p>„O čem to mluvíš?“</p>

<p>Marisol rychle sklopila oči. „Ten… ten druhý to říkal. Když sem přišel udělat fotky pro mámu… říkal, že byla špion. Nebo něco jako špion… že prý zabíjela lidi. Ale moje máma je policistka! Je hodná… že to není pravda!“</p>

<p>Beck pod kuklou zatínal zuby tak, až cítil bolest v čelisti. U jednání s Marisolinou matkou nebyl, ale uhodl, co se asi stalo. Než mu vyhověla, chtěla Anet Everhartová důkaz, že dcera žije. Petrov tedy udělal nějaké fotografie a přitom o ní Marisol něco pověděl. Nepochybně svým <emphasis>taktním</emphasis> způsobem.</p>

<p>„Já nevím,“ Beck sklopil oči. „Neznám tvou mámu… vážně nemám zdání. Promiň.“</p>

<p>Vyšel ven tak rychle, až to připomínalo útěk. Když za sebou zamykal, ještě zevnitř uslyšel cinkání řetězu.</p>

<p>Znovu s pocitem, že po něm stéká smradlavé bahno, se vrátil do pracovny. Alina někam zmizela, zbyl tam jen Petrov s Hitchinsem a ředitel se na něj zadíval.</p>

<p>„Tak co náš andílek, seržante? Postaral jste se, aby měl pohodlí?“</p>

<p>„Nazval byste tu díru pohodlnou?“ odsekl Beck. „To byste se měl tedy rychle přestěhovat – třeba na skládku.“</p>

<p>Postřehl, jak Hitchinsovi škubla ramena a Petrov se ušklíbl.</p>

<p>„Dobře. Když vám to dělá radost, starejte se, ale dejte pozor. Jak jsem znal Anet, nepřekvapilo by mě, kdyby svou dceru pár věcí naučila. Uměla pěkně zatlačit na nůž… což myslím doslova.“</p>

<p>„Jasně, a to jste jí hned musel povyprávět, co? Nenapadlo vás, že její matka má důvody, proč chce Marisol držet stranou – třeba aby nepotkala lidi jako vy?“</p>

<p>„Jsem toho názoru, že člověk má znát svoji rodinu, seržante. Pokud se ji Anet snažila držet v nevědomosti, aspoň pochopí, jak to bylo pitomé. Měla by mi poděkovat.“</p>

<p>Beck se na něj díval. Znovu si uvědomil, že ho nenapadá žádná odpověď. Nebo spíš žádná, která by šla zformulovat slušnými slovy, ale v té chvíli za nimi bouchly dveře a on se otočil.</p>

<p>Zůstal stát málem s otevřenou pusou. Alina Petrovová v padnoucí modré uniformě Hlasatelů vypadala tak <emphasis>jinak</emphasis>. Stažené vlasy a styl líčení dodaly její tváři přísný, nekompromisní výraz, Beck od ní chvíli nemohl odtrhnout oči, než si uvědomil, že je čeká akce.</p>

<p>Nejvyšší čas pustit všechno okolo z hlavy.</p>

<p>„Dobře. Takže se máme dostat do Věže. Jak víme, že nás neseberou hned ve vchodu?“</p>

<p>„Donutil jsem Anet, aby nám dala kódy k síti ministerstva národní bezpečnosti, pod které spadá ta Dannova bojůvka. Takže tam můžeme udělat pár změn v databázi členů, rozvrzích služeb a tak dále. Prostě jsme vás napsali do rozpisu u pracovny Avriana Danna. Anet nemůže poznat, které změny jsme udělali my a které někdo další z těch, co tam mají přístup. Mohla by to zjistit, ale bude jí to chvíli trvat, a určitě nic neohlásí, dokud mám její dceru.“</p>

<p>To znělo rozumně, Beck se přesto zamračil.</p>

<p>„Co původní hlídači? Nebude jim divné, že je najednou vyměnili? A co sám Dann? Co když ty lidi osobně zná, a najednou uvidí dva cizince? Může se začít vyptávat.“</p>

<p>„Pochybuji, že Avrian Dann je člověk, co se stará, kdo mu hlídá dveře, a tihle Hlasatelé se nabírají právě z lidí, co se na nic neptají. Kdybyste se tam pohybovali častěji, samozřejmě by se to nakonec stalo, ale to nebudete. Jednou tam, jednou ven.“</p>

<p>„Takže prohledat Dannovu pracovnu, zkopírovat disky, sebrat, co půjde, a jít. To je <emphasis>všechno</emphasis>, co budeme dělat, správně?“</p>

<p>Beck se na Petrova pozorně díval a ředitel pokrčil rameny.</p>

<p>„Uniklo mi něco? Kam tímhle míříte?“</p>

<p>„K naší rozmluvě doma, jestli by nebylo lepší Danna oddělat. Tohle vypadá jako pěkná příležitost, ale vražda cizího premiéra není nic, na čem bych se chtěl podílet. Bez ohledu na okolnosti.“</p>

<p>Beck postřehl Hitchinsův polekaný výraz. Možnost takového průběhu akce ho také napadla až teď, ale Petrov se krátce zasmál.</p>

<p>„Tak tohle vás trápí? Ne, seržante. Zapomínáte na hlavní cíl. Co by se asi stalo s Viktorií Talminis, kdyby Avrian Dann náhle zemřel?“</p>

<p>Beck se zamyslel. „Záleželo by asi, kdo další v tom jede s ním a jaké dostal příkazy.“</p>

<p>„Správně. Protože ale o těch nic nevíme, radši zachováme pana premiéra ve zdraví. Ostatně, Dann dnes bude v parlamentu nejspíš až do večera a vám služba skončí ve čtyři. Pochybuji, že ho vůbec potkáte.“</p>

<p>„Fajn. Pak nemám problém.“</p>

<p>„Jaká úleva. Uniformu máte u mě na stole.“</p>

<p>Když se Beck v potemnělém pokoji převlékal, kupodivu pocítil konečně něco <emphasis>povědomého</emphasis>. V Kosmické službě se zúčastnil několika tajných akcí, při nichž se vydával za překupníka zbraní, drog, a v jednom případě dokonce za nájemného zabijáka Sítě. Pravda, byl velký rozdíl hrát takovou hru s mikroštěnicí v uchu a vědomím, že když se něco zvrtne, bude u něj během deseti vteřin zásahovka, a podnikat něco podobného na cizí planetě bez nejmenšího zajištění. Přesto si seržant alespoň v téhle chvíli věřil, že to zvládne, aspoň pokud všechno půjde tak hladce, jak Petrov tvrdil.</p>

<p>Když budou mít štěstí, za den dva může být Marisol Everhartová doma u matky, on bude mít svůj obličej a všichni budou na cestě k Viridianu. A Viktorie Talminis se dočká své záchranné akce… u které by ovšem Beck rozhodně nechtěl být. O algorském přístupu k takovým věcem slyšel hlavně od zadržených pirátů. Většina přísahala, že by se v životě nedotkla žádné algorské lodi, a měli k tomu nanejvýš pádné důvody.</p>

<p>Když se oblečený vrátil do pracovny, okamžitě zaregistroval, že Petrov s Alinou o čemsi vášnivě diskutují – a oba při pohledu na něj zmlkli.</p>

<p>„Co se děje?“ zarazil se Beck. Michail Petrov se usmál.</p>

<p>„Nic, seržante. Jen tu s vaší novomanželkou probírám <emphasis>formality</emphasis>. Třeba, že jsem mizerný tchán, který vám neopatřil ani snubní prstýnky.“</p>

<p>Na stole před ním ležely dvě krabičky. Petrov je posunul vpřed a odhalil prosté stříbrné kroužky. Červené zrnko zalisované ve vnitřní straně bylo přesto jasně zřetelné.</p>

<p>Beckovi přejel mráz po zádech.</p>

<p>„Říkal jste, že se nic nepokazí,“ namítl. „Jednou tam, jednou ven, žádný problém.“</p>

<p>„Správně,“ souhlasila Alina. „Tohle už přeháníš!“</p>

<p>„Ano?“ Petrov se na ni zadíval, náhle dokonale vážný. „Myslím, že to by si měl pan Beck rozhodnout sám. Že se nic nepokazí, jsem si minule myslel taky. Pověděla jsi mu, jak dopadla Cissa?“</p>

<p>Alina uhnula pohledem. „Nemyslím, že je na to vhodná doba.“</p>

<p>„Tak dost,“ seržant zvýšil hlas. „Přestaňte se bavit, jako bych tu nebyl. Jestli je to něco, co bych měl vědět, sem s tím. Cissa, ta velela prvnímu týmu tady, správně?“</p>

<p>„Ano,“ odvětil Petrov. „Ona a já jsme byli jediní z Viridianu, koho pustili. Co provedli se mnou, víte. Na ní zapracovali více <emphasis>klasicky</emphasis>. Chirurgicky jí –“</p>

<p>„Prostě ji zmrzačili,“ přerušila ho Alina. „To stačí. Zapomněl jsi ale říct, že ona svůj prsten tenkrát měla a nebyl jí nic platný, protože ho ani nestačila sundat. A že kdybys ho měl ty a použil ho, byla bych teď sama. Já si s tímhle zahrávat nechci, nutit mě nemůžeš. Martin ať se rozhodne, jak chce. Čekám venku.“</p>

<p>Otočila se na patě, zlostně prošla okolo Becka ven. Nepříjemné ticho zaplnil jen Petrovův pohled, až Beck zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Mám stejný názor, pane. Když se něco podělá, radši se s tím porvu než to takhle zabalit. Ještě něco, co bych měl vědět?“</p>

<p>Ředitel s povzdechem shrnul prsteny do zásuvky stolu.</p>

<p>„Ten váš optimismus, seržante… ne, to je všechno. Alina má vybavení, cestou vás poučí, co a jak použít. Hodně štěstí.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>Beck se otočil a Michail Petrov ho nechal ujít tři kroky, než promluvil, náhle tiše.</p>

<p>„Nedovolte, aby ji dostali.“</p>

<p>Seržant málem otevřel ústa. Tohle bylo poprvé, kdy ředitel projevil o někoho starost. Napadlo ho, jaký posměšek by asi na jeho místě řekl… ale přikývl.</p>

<p>„Slibuji, pane.“</p>

<p>Cestou ven bleskla Martinu Beckovi znovu hlavou Alinina slova.</p>

<p><emphasis>Jsme špioni. Pořád něco slibujeme.</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>„…a Menabaranská republika musí zaujmout rozhodný postoj vůči těmto parazitům, kteří ji vysávají. Musíme být důslední ve vymáhání toho, co nám dluží, a opatrní s tím, co jim promíjíme. Podívejme se, na čem všem vidíme logo nějaké korporace. Vláda lidu se stává bezobsažným pojmem. Místo ní máme vládu peněz, korporátní stát!“</p>

<p><emphasis>Ach, a na to jsi přišel až teď? Jaké zázračné prozření. Že jsi neřval stejně, když si tvůj šéf Valer mastil kapsu korporátními úplatky. Na kolikpak sis asi přišel ty osobně?</emphasis></p>

<p>Erich Ferrer dostal chuť vstát a říct svoje myšlenky nahlas, ale podle výkřiků z galerie za ním to brzy udělají jiní. Návrhy na omezování korporací bylo třaskavé téma vždycky. Až moc poslanců bylo na výplatní listině některé z nich a při podobných pokusech dostávali strach o dobré bydlo. Tohle zasedání se asi protáhne, což ale přesně teď Erich potřeboval.</p>

<p>Poslanec toho, co ještě zbylo z Valerových demokratů, statečně řečnil dál. Hřímal o korporátní tyranii, o nutnosti zpřísnit výběr daní a potlačit korupci. Obvyklé žvásty. Když byl Bernard Valer ještě premiérem, pronášela opozice podobné projevy každou chvíli a sklízela za ně stejný posměch, protože všichni věděli, jak se věci mají. Systém fungoval, protože těm nahoře vyhovoval, zatímco ti dole se jen snažili dostat na jejich místo. Zbytek byly leda kecy, co jim k tomu měly pomoct.</p>

<p>Ministr policie se předklonil a vyhlédl k vyšší galerii napravo, kde seděl Avrian Dann. Povyk v sále jako by se ho netýkal, s rukama na područkách křesla hleděl dolů k mluvčímu a s vážným, soustředěným výrazem poslouchal.</p>

<p>Ferrer se ušklíbl, tohle prostě nešlo neobdivovat. Znal Danna dost, aby nepochyboval, že uvnitř řve nudou nebo by toho pitomce nejradši praštil židlí, přesto dokázal sedět a už dvě hodiny se tvářit jako mnich naslouchající čtení evangelia. Nezakolísal na jedinou vteřinu, a ani v tom nejzaujatějším síťovém plátku se nikdy neobjeví zpráva, že se premiér choval neuctivě, natož aby došlo na směšná videa jako ta s Valerem, když tloukl špačky na zasedání o rozpočtu armády. Dann uměl vyždímat ze svého vzhledu a toho, jak působil navenek, každou kapku. Předstíral tak přirozeně, jako dýchal. Bylo úžasné sledovat, co všechno mu díky tomu prošlo.</p>

<p>Úžasné a občas děsivé.</p>

<p>Řečnící poslanec konečně ztichl. Cestou od pultu ho vyprovázel vlažný potlesk i mnohem hlasitější pískot a bučení. Jeho místo zaujal předseda jednání, aby vyhlásil přestávku. Ne, že by na tom záleželo, poslanci beztak pořád courali tam a zpátky, jak se jim zachtělo, ale <emphasis>důstojnosti úřadu</emphasis> bylo nutno učinit zadost.</p>

<p>Ferrer zhluboka vydechl… jdeme na to.</p>

<p>Vstal a zamířil k Dannovu křeslu. Premiér si nechal přinést sklenici vody – v parlamentu se nikdy nedotkl alkoholu –, upíjel a dál se tvářil, jako by hluboce přemýšlel nad tím, co vyslechl. Ferrer došel blíž a naklonil se k němu.</p>

<p>„Pane premiére, omluvíte mne? Dostal jsem zprávu z kanceláře, musím něco nutného zařídit.“</p>

<p>Dann po něm střelil pohledem. „Opravdu? Nebo se chcete jenom ulít z té mizerné nudy? Děláte to teď nějak často.“</p>

<p>Ano, v tom byla potíž. Poslední dobou Ferrer účast na zasedáních parlamentu odbýval, měl příliš práce s pátráním coby Ernesto Pargena. Věděl, že Dann si toho začíná všímat, proto už si nedovolil prostě potichu vyklouznout. Ne tentokrát.</p>

<p>„Vím, pane premiére,“ kajícně sklopil zrak. „Vynahradím to příště, slibuji.“</p>

<p>„No tak zmizte,“ mávl Dann rukou. „Beztak je tu až moc blbců.“</p>

<p>Ferrer urážku spolkl bez mrknutí, poděkoval a zamířil k východu. Ano, blbců tu byla spousta, ale ten největší právě odcházel. Protože to, k čemu se chystal…</p>

<p>Ministr policie na okamžik zavřel oči. Ne. Nebude o tom znovu přemýšlet. Teď bude prostě <emphasis>jednat</emphasis>.</p>

<p>Cestou předsálím se nenápadně rozhlížel. Zahlédl pár ministrů nebo poslanců strany, další ještě budou uvnitř. Byl mezi nimi i Ingmar Klose, ten mizerný, křivý podvraťák.</p>

<p>Mnohem důležitější bylo, že nikde neviděl Lucianu. Některédny se ve Věži vůbec neukázala, ale Dann dal jasně najevo, že pracovní morálka jeho asistentky není tématem sebemenší diskuze. Myšlenky, jakému chudákovi asi někde ve svém volnu kroutí krkem, napadaly ministra policie už samy od sebe.</p>

<p>Ferrer vytáhl komunikátor. Předstíral vyřizování zpráv, ale místo toho aktivoval program, který dával dohromady čtyři dny. Odpojil jím některé bezpečnostní systémy, takže když otevřel nenápadné dveře služební chodby, měl jistotu, že ho na kameře umístěné nad nimi nikdo neuvidí. To byl ale teprve začátek.</p>

<p>Ploché pouzdro, na kterém záleželo nejvíc, si nacpal do náprsní kapsy saka. Teď z něj vylovil padělek karty pro přístup do servisních instalací, přejel jí přes štěrbinu čtečky a otevřel další, o dost užší dveře. Komora za nimi byla zaplněná kabely, síťovými skříňkami a rozvaděči, ale těch si ministr nevšímal.</p>

<p>Sehnul se, otočil uzamykací rukojetí a zvedl poklop v podlaze. Žebřík pod ním vedl na římsu, která obtáčela centrální servisní šachtu Vládní věže, táhnoucí se od suterénu až po vrchol. Nouzové zářivky, které se automaticky rozsvítily, když vstoupil, sice nestačily prostor ani zdaleka osvětlit, ale Ferrer mrkl dolů jen na vteřinu a žaludek měl vzhůru nohama.</p>

<p>Ještě horší to bylo, když došel po římse k dalšímu žebříku a pohlédl pro změnu nahoru.</p>

<p>K poschodí, kde bydlel Avrian Dann, to bylo sedm pater. Když si tu vzdálenost prohlížel na plánech budovy, nepřipadala mu velká. Jenomže když teď stál a díval se na ten žebřík, došlo mu, že poleze bez sebemenšího zajištění…</p>

<p>Na zádech ucítil pot. Touha na všechno se vykašlat a prásknout do bot byla tak silná, že se málem opravdu otočil. Jenže si vzpomněl, kolik úsilí přípravě té akce věnoval, na Kloseho… a na slova Henrika Qillase.</p>

<p>Ne, Erich Ferrer vážně nechtěl být ministrem pohřebnictví.</p>

<p>Se zaťatými zuby se chytil žebříku a začal šplhat. Příčky naštěstí pokrývala protiskluzová vrstva, takže zpocené dlaně nevadily. Snažil se dívat jenom do zdi, šplhal a počítal kroky jako otrok na galejích záběry pádla.</p>

<p>„Chtěl jsem… chtěl jsem jenom slušnou práci,“ zasténal, když minul první poschodí. „Dobře si vydělat. Občas trochu vzít… jako každý. Stejně… stejně jsem nikdy nevzal tolik… Merck… třeba… ten by zkasíroval i sirotčinec. Tak proč… za co mám tohle?!“</p>

<p>Pochopitelně nikdo neodpověděl, ale Ferrer zjistil, že ho to uklidňuje. Odvážil se na okamžik pustit jednou rukou žebříku, aby si otřel pot, a lezl dál.</p>

<p>„Nedělám… nedělám vlny. Hledím… si svého. Chci sedět… v kanceláři… ne být špion! Klose… ten prašivej skřet! Kéž… kéž ho na Algoru nechají zmrznout!“</p>

<p>Mrkl stranou na velká čísla u dalších ramp, které míjel – třetí patro.</p>

<p>„A Dann… posedlej magor! Nemůže… proč není jako Valer? Ten se… do ničeho nehnal. Nikoho nezabíjel… držel hubu a krok! Všichni tu drží… jenom já. Preston… ten taky… proč se nechal oddělat? Taky… jeho vina… tím to začalo!“</p>

<p>Páté patro.</p>

<p>Ericha napadala ještě spousta dalších lidí, kteří můžou za jeho bídu, počínaje vlastní matkou. Měl poslechnout radši otce a být doktorem. Chtěl tu úvahu rozvinout, ale zjistil, že nemá v ústech dost slin. A tak se mlčky táhl dál, snažil se nespadnout, počítal příčky, až byl najednou u cíle.</p>

<p>Natáhl ruku, chytil se zábradlí a přeskočil na římsu nalevo. Vzápětí se mu podlomila kolena. Prostě si dřepl na zem, oběma rukama svíral zábradlí jako tonoucí kruh a klepal se. Byl propocený do nitě, cítil, jak mu odporně lepkavé kapky stékají po zádech. Až teď mu došlo, že si měl aspoň sundat sako.</p>

<p>A že bude muset stejnou cestou zase dolů.</p>

<p>Ta myšlenka ho probrala. Sice věděl, že se Dann nehne, dokud zasedání neskončí, ale nemohl se jenom tak ztratit na moc dlouho.</p>

<p>Vyškrábal se na nohy, došel po rampě k dalšímu žebříku, vylezl pár kroků nahoru a otevřel servisní poklop. Ocitl se v téměř stejné technické místnosti jako předtím. Kartou odemkl dveře, pootevřel a vykoukl.</p>

<p>Tohle bylo patro Avriana Danna. Nechal odsud odstranit kamery, i stráže Hlasatelů hlídaly až přístup do výtahu za rohem. Erich se po špičkách kradl prázdnou chodbou na opačnou stranu, ke dveřím Dannova bytu. Violet odjela na nějakou módní přehlídku, než se odpoledne vydá na charitativní cestu. Jedinečná šance – aspoň tak to říkal Klose.</p>

<p>Což byl ovšem trochu problém. Ferrer vytáhl z kapsy pouzdro a otevřel ho. Obsah vypadal v pořádku: čtyři maličké válečky, ne větší než manžetové knoflíky. Algorské štěnice. Ministr zahraničí tvrdil, že jsou naprosto neodhalitelné. Stačilo je dát někam pod stůl a budou moct poslouchat všechno, o čem se Dann ve své pracovně baví s ostatními nohsledy, s Timonsem, s Lucianou. To bude samozřejmě skvělé, ale proč je tam potom Klose nedal sám už dávno?</p>

<p>Ministr tvrdil, že štěnice dostal teprve před pár dny a neměl příležitost být u Danna sám dost dlouhou dobu. Ferrer se přesto nedokázal zbavit podezření, že právě hraje roli užitečného idiota, ne-li rovnou potenciálního obětního beránka.</p>

<p>Stiskl zuby – dobrá. Bude riskovat, ale pokud to vyjde, tyhle nahrávky už z Kloseho vyrazí. Ne, že si je ministr zahraničí nechá jenom pro sebe a algorského císaře. Mít něco na Danna… bez ohledu na algorskou císařovnu, to za celé tohle šílenství stálo.</p>

<p>Dveře premiérova bytu. Ministr se u nich zastavil a vydechl. Nejkritičtější moment. Klose mu dal kopii vstupní karty, jestli ale nebude fungovat…</p>

<p>Co když to ten bastard celé nastražil, napadlo ho náhle. Spustí poplach, jeho chytí se sadou štěnic v kapse a ten malý šmejd bude z obliga. Ferrer cítil, jak se ho zmocňuje paranoia. Zaváhal, ale nakonec se sklonil. Při tom pohybu se opřel o dveře a stalo se něco nečekaného: prostě se otevřely.</p>

<p>Ministr ztuhl – jak to? Že by Dann nezamkl, když odcházel? Bezpečnostní systém by ho upozornil. Anebo je to nějaká past?</p>

<p>Ferrer si to převaloval v hlavě, ale žádné vysvětlení neznělo přesvědčivě. Na druhou stranu, měl odemčené dveře. Dumat nad nimi mohl pak.</p>

<p>Proklouzl dovnitř. Opatrně se rozhlížel, ale vypadalo to tu prázdně. Takže pracovna. Přes obývací pokoj a doleva. Ministr policie překročil práh – a zůstal jako opařený.</p>

<p>Posuvné dveře do Dannovy pracovny zely dokořán. V levé stěně zahlédl odsunutý panel, za ním dvířka trezoru, nejspíš toho, o kterém mluvil Klose – také otevřená. Na stole ležely rozložené dokumenty. Muž v modré kombinéze Hlasatele nad nimi přejížděl malým přístrojem, žena vedle něj cosi připojovala na boční stranu Dannova počítače. Ferrer na to civěl s ústy dokořán, ale třebaže nevydal ani hlásku, najednou oba současně strnuli, otočili se a zírali na něj.</p>

<p>Dvě vteřiny naprostého ticha.</p>

<p>Žena bleskově sáhla k opasku. Zaleskla se hlaveň zbraně a ministr policie stačil jen hrůzou vypoulit oči.</p>

<p>Pak měl najednou před očima barevný vzorek podlahy.</p>

<p>Ferrer na něj zíral s pocitem lehkého údivu. Nechápal, kde se tam vzal, proč vypadá tak velký… než ho něčí ruce popadly za krk a nevybíravě zvedly na nohy.</p>

<p>„Ne!“ vyjekl. „Pomoc! Prosím, ne –“</p>

<p>Mužská ruka mu nevybíravě zacpala ústa, ale Ferrer zmlkl ještě o vteřinu dřív – navzdory všemu mu došlo, že křičet tady o pomoc rozhodně není dobrý nápad, dokonce ani teď ne.</p>

<p>Muž v uniformě s ním praštil do Dannova křesla. Ministr ani nepostřehl, kdy mu obrátil kapsy, dokud neotevřel pouzdro se štěnicemi.</p>

<p>„Hele! Někdo asi dostal stejný nápad jako my. Tak co, pro koho děláš?“ obořil se na něj, ale než Erich stačil vymyslet odpověď, promluvila žena vedle něj.</p>

<p>„Já ho znám. Ferrer, Dannův ministr policie.“</p>

<p>„<emphasis>Do prdele!</emphasis>“</p>

<p>Po mužově tváři se mihl výraz zděšení, až Erich ucítil pobavení – na půl vteřiny. Protože mu došlo, že ať jsou tihle dva kdokoli, a ať tu prováděli cokoli, určitě to není nic, u čeho by potřebovali svědka. Natož ministra policie.</p>

<p>„Co teď?“ muž se zadíval na ženu. „Necháme ho tady a vypadneme? Těžko může žvanit, když přišel taky špehovat.“</p>

<p>Žena neodpověděla. Měřila si Ferrera pohledem, z něhož se mu sevřel žaludek, protože si vybavil Lucianu. Pak zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Ne. Moc riskantní.“</p>

<p>Sáhla dozadu do sepnutých vlasů a najednou držela dlouhou, tenkou jehlu. Erich vytřeštil oči.</p>

<p>„Počkejte!“ vyjekl. „Já… já jsem na vaší straně! Chci to samé co vy!“</p>

<p>„Vážně?“ žena přivřela oči. „A copak tedy chceme?“</p>

<p><emphasis>To kdybych věděl!</emphasis></p>

<p>Ferrer hrůzou ani nedýchal. Zíral na tenký kus kovu v její ruce. Představil si, jak mu hladce zajíždí do oka… a vyplivl jedinou odpověď, která snad mohla být dostatečně zajímavá.</p>

<p>„Algorskou císařovnu!“</p>

<p>Oba strnuli. Muž vzápětí popadl ministra neurvale za krk a zvedl ho z křesla.</p>

<p>„Co o ní víš? Ven s tím!“</p>

<p>Ferrer rychle polykal. Jehlu pořád viděl na okraji zorného pole, ale očividně uhodil hřebík na hlavičku.</p>

<p>„Vím, že ji Dann nechal unést z Algoru! Je někde tady, někde ji zadržují… chtěl jsem zjistit kde!“</p>

<p>„A proč?“ muž zesílil sevření jeho krku. „Proč by to <emphasis>tebe</emphasis> mělo zajímat?“</p>

<p>Ministr měl najednou před očima mžitky. Byl rád, že dokáže šeptat, přesto nezaváhal.</p>

<p>„Protože… jestli Dann začne válku s Algorem… všechno půjde do hajzlu! Už… už požádal o výkupné… chce algorskou skokovou loď. Není moc času… když zjistím, kde je…“</p>

<p><emphasis>Tak co?</emphasis> To byla slabina, Ferrer se rozhodně nehodlal přiznat ke spolupráci s vlastizrádcem, ale muži to zřejmě stačilo, protože jím hodil zpátky do křesla.</p>

<p>Ministr popadal dech, zatímco se ti dva na sebe dívali. Erich přímo cítil, jak jim hlavou běží myšlenky.</p>

<p>„Budu… můžu vám pomoct!“ zasípal. „Ministr policie… jsem, můžu vám sehnat přístup na hodně míst. Když zjistíte, kde císařovna je, můžete s tím vyjít na veřejnost, nebo –“</p>

<p>„<emphasis>Na veřejnost?</emphasis>“ zasyčela žena. „To se můžete rovnou těšit na válku! A my taky!“</p>

<p><emphasis>My taky.</emphasis> Takže to nejsou algorští špioni. Klose ho nepodrazil, neposlal ho do náruče císařovým hrdlořezům, tihle přišli odjinud.</p>

<p>„Viridian,“ vydechl Ferrer. „Vy… vy jste z Viridianu!“</p>

<p>Ani jeden neodpověděl, ale pohled, který si vyměnili, ministru policie stačil. A v té chvíli si něco uvědomil, něco, co mu rozbušilo srdce víc než předchozí strach.</p>

<p>Cesta ven.</p>

<p>Pomáhat Klosemu byla velezrada. I kdyby to vyšlo, na Algoru ho nebude čekat nic než mráz nebo kulka, ale Viridian, Viridian byl <emphasis>spojenec</emphasis>! Žádná zrada. Jejich tajná služba ho určitě dokáže schovat tak, aby ho žádný Dannův zmetek z GenetiXu nevyčenichal. Stráví zbytek života pod cizím jménem rozvalováním se někde na venkově. Modré obláčky, zelená tráva, žádný led, zima ani starosti, rozhodně ne s penězi ulitými z ministerské kariéry… tohle <emphasis>muselo</emphasis> vyjít! Musí je přesvědčit, za každou cenu!</p>

<p>„Poslouchejte!“ Ferrer se vzrušeně předklonil. „Sbírám na Danna materiály už nějakou dobu. Mám toho spoustu! Dám vám to! Pomůžu vám se vším, když mě dostanete odsud! Rozumíte? Chci jenom zmizet, než to tady bouchne. Proč si myslíte, že takhle riskuju? Lezu sem se štěnicemi, málem jsem si v té šachtě srazil vaz…“</p>

<p><emphasis>O Klosem nemusíte nic vědět… a ani o Qillasovi. Ať jdou všichni k čertu!</emphasis></p>

<p>„Dobře,“ promluvil muž pomalu. „Tohle by měl rozhodnout šéf.“</p>

<p>Žena nevypadala, že zcela souhlasí, ale pak kývla. K Ferrerově úlevě zmizela jehla zpátky do vlasů.</p>

<p>„Budiž!“ popadla ho tentokrát za límec ona. „Určitě máte nějaký komunikátor pro diskrétní použití. Jeho číslo, prosím!“</p>

<p>Slovo <emphasis>prosím</emphasis> neznělo zdvořile, ale Erich se nezdráhal. Žena se ani nesnažila si číslo opsat, jen přikývla.</p>

<p>„Takže to bude takhle. Vy odsud vypadnete, <emphasis>pane ministře</emphasis>! Hezky potichu, kudy jste přišel. Tohle si necháme,“ ukázala na pouzdro se štěnicemi, „a ozveme se vám. Neřeknete ani slovo, protože i když nás seberou, nemyslete si, že jsme sami! Avrian Dann ani algorský císař nejsou jediní, koho byste se měl bát. <emphasis>Jasné?</emphasis>“</p>

<p>„Rozhodně. Na mě se můžete spolehnout!“</p>

<p>Erich Ferrer horlivě přikyvoval. Z pomyšlení na slézání šachtou se mu už zvedal žaludek, ale určitě si nehodlal stěžovat.</p>

<p>Snad tu nic nenajdou a budou ho ještě potřebovat, napadlo ho pragmaticky. Kdyby mu tahle šance měla proklouznout mezi prsty… ale složky o Avrianově spolupráci s GenetiXem budou určitě stačit. Takový materiál na <emphasis>spojence</emphasis> musí viridianská tajná služba ocenit. K čertu, proč ho tohle nenapadlo dřív? Místo všech nervů. Díkybohu za Ernesta Pargenu a jeho –</p>

<p>Postřehl varovné pohledy těch dvou, radši přestal dumat a zamířil ven. Po špičkách se kradl zpátky k technické místnosti a sbíral síly na sestup. Přitom mu bleskla hlavou komplikace. Klose bude chtít vědět, kam se poděly jeho štěnice.</p>

<p>Erich Ferrer prolezl do malé komory, tiše za sebou zavřel a pokrčil rameny.</p>

<p>„Je mi to líto, Ingmare. Já… asi prostě nefungují! Dal jsem je tam, přísahám! Netuším, co se mohlo pokazit! Nejsem přece špion… jen mi dejte znovu šanci. Na mě se můžete spolehnout!“</p>

<p>Krátce se zamyslel – ano, to znělo dobře. Zdržovat, hrát o čas, mlžit a vymlouvat se. To zvládne.</p>

<p>Prostě politika jako vždycky.</p>

<p>Zasmál se, plivl si do dlaní a s vidinou nové naděje začal pomalu slézat dolů.</p>

<p>*</p>

<p>„Co teď? Vypadneme hned?“</p>

<p>Martin Beck se naposledy rozhlédl po Dannově pracovně a pak se podíval na obrazovku svého komunikátoru. První snímky pořídili ihned poté, co vešli dovnitř, aby měli jistotu, že všechno, s čím pohnou, dají zase na správné místo. Dali, ale mělo to háček.</p>

<p>Ani s veškerým vybavení nedokázali zkopírovat disk Dannova počítače, takže ho museli prostě ukrást. Beck ho měl v náprsní kapse s pocitem, že to je tikající bomba. Menabaranský premiér používal pár disků v režimu zrcadlení, takže až počítač zapne, bude moci pracovat, ale samozřejmě se zobrazí hláška. I kdyby si počítač nezkusil rozebrat sám, jakmile ho nějaký technik otevře, bude jasno. Disk neměl nožičky, aby si někam sám odskočil.</p>

<p>„Nemůžeme!“ procedila Alina. „Dole jsou kamery. Když nás uvidí odcházet před koncem služby, určitě to někomu bude podezřelé a ohlásí to. Neproklouzneme.“</p>

<p>Měla pravdu. Kostky byly vrženy, teď mohli jenom doufat. Beck pohlédl na hodinky. Zasedání parlamentu mělo skončit za čtyřicet minut. Služba jim končila za půl hodiny. Pokud se nic nepokazí, mohlo to vyjít. Pokud…</p>

<p>Seržant vyšel ven. Díval se, jak Alina zamyká elektronický zámek a zahlazuje na něm stopy předchozího otevření. Pouzdro s nástroji měla přilepené pod hlasatelskou uniformou na holém těle. Došli ke dveřím výtahu, kde měli hlídat, a Beck se postavil na své místo.</p>

<p>„Možná je to chyba,“ zavrčel. „Jestli ten ministr lhal a spustí poplach…“</p>

<p>„Nespustí,“ Alina zavrtěla hlavou. „V tom jsem klidná. Poznávám štěnice, co měl. Jsou algorské, ten chlap dělá pro Korwariana.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis>“ Beck na ni zůstal zírat. „Chceš říct, že Dannův ministr policie je algorský špion?“</p>

<p>„Vypadá to tak. Dalo se čekat, že císař nebude jenom sedět, no a proto vím, že nás nepráskne. Pokud se provalí, že pomáhal nám, může se ještě vykroutit, ale kdyby prasklo, že pracoval pro Algor, nezachrání ho nic.“</p>

<p>„Ale co pak?“ Beck si to snažil přebrat. „Když bude pomáhat nám a současně dál špehovat pro Algor… no, ale my přece <emphasis>chceme</emphasis>, aby císař věděl, že něco pro jeho ženu děláme.“</p>

<p>„Správně. Navíc by měl být rád, že jsme ho zastavili. Možná si myslel, že ty štěnice jsou nezachytitelné, ale při tom, co má Dann v pracovně, by se brzy divil.“</p>

<p>Beck přikývl. Oproti tomu, co čekal, nebyla v premiérově bytě jediná kamera, ale ty bohatě vynahrazoval senzorický aparát, jehož část viděl, když s Alinou sundal jeden panel stěny. Instalovat v Dannově pracovně cokoli, o čem by nevěděl, bylo nemyslitelné, a zřejmě proto tam chyběly kamery. Premiér sázel na jiný koncept bezpečnosti, než bylo na Menabaranu běžné: akceptoval riziko, že se k němu někdo může vloupat, a zaměřil se na to, aby nebyl schopen nic cenného získat ani tam cokoliv zanechat. Když nad tím Beck uvažoval, měl zlou předtuchu. Ten disk vypadal divně a rozhraní, kde byl zapojený, nepřipomínalo nic, co v životě viděl. Jestli jsou data nějak zvláštně chráněná, anebo tam nebude prostě nic…</p>

<p>„Já nevím, Alino,“ potřásl hlavou. „Naši špioni, jejich špioni, teď už i algorští špioni. Mlátíme do křoví, kde je až moc hadů, a je jenom otázka času, než nás nějaký kousne do zadku. Možná jsme se na to měli vykašlat.“</p>

<p>„Vykašlat? Viktorie Talminis je…“</p>

<p>„Jo,“ Beck ji přerušil. „Algorská císařovna, jasně. A císař srovná Viridian se zemí, když mu ji nepomůžeme dostat zpátky. Ale co když to dopadne špatně a on zjistí, že jsme se v tom vrtali? Pak nám to spočítá o to víc. Možná jsme tomu měli nechat volný průběh a řešit spíš následky.“</p>

<p>„Později, až udělá, co chtějí, a oni mu vrátí manželku? Jak víš, že to udělá? Jestli ten chlap nelhal, chtějí jeho loď, nejspíš kvůli tomu vylepšenému pohonu. Ty věříš, že jim ji prostě <emphasis>dá</emphasis>? A i kdyby, jak víš, v jakém stavu Viktorii vrátí?“</p>

<p>„No počkej,“ Beck se zarazil. „Přece ji nemůžou zabít… ani nic podobného, co provedli tvému bratrovi!“</p>

<p>„Proč ne? Protože by se algorský císař rozzuřil? Vždyť on už zuří, čím to tedy můžou <emphasis>zhoršit</emphasis>?“ Alina se naléhavě naklonila blíž. „Algor při únosech nikdy nevyjednával o rukojmích. Nevím o jediném případu, kdy by to udělal, dokonce i když šlo o někoho ze šlechty. Navíc, jestli si myslíš, že s Viktorií zacházejí líp než my s tou holkou ve sklepě, tak se nejspíš pleteš. Je rukojmí, můžou si s ní dělat, co chtějí. Pro některé lidi to bude lákavé právě proto, že je algorská císařovna. Jestli zkusí odporovat a nebude chytrá, může skončit hodně špatně.“</p>

<p>„Pěkné vyhlídky,“ zabručel Beck. Chtěl pokračovat, ale v té chvíli se z panelu výtahu za jejich zády ozvalo hlasité cinknutí.</p>

<p>Někdo se právě rozjel vzhůru.</p>

<p>Beck rychle couvl na správnou pozici stráže. Alina ho napodobila. Poprvé v její tváři zahlédl úlek – jediný, kdo sem právě teď mohl jet, byl Avrian Dann.</p>

<p>Když se dveře kabiny otevřely, seržant sebral síly a zůstal stát. Menabaranský premiér byl bez ochranky. Doprovázela ho jen vysoká žena v úřednickém kostýmu a obtloustlý chlap, který cupital jako pes na vodítku za nimi se zápisníkem v ruce.</p>

<p>„…tentokrát jim to dáme sežrat,“ uslyšel Beck Dannův hlas. „S plnou parádou.“</p>

<p>„Ano, pane premiére,“ potvrdil chlapík vzadu. „Nařídím právnímu oddělení připravit podklady pro žalobu –“</p>

<p>„Žalobu? Zase zapomínáte, Klose. Druhý hlas novináře nežaluje. Nikdy! Jenom si <emphasis>promluvíme</emphasis> s majitelem novin.“</p>

<p>„Odpusťte, pane premiére,“ chlap stáhl hlavu mezi ramena, jako by se bál, že dostane facku. „Máte pravdu, samozřejmě.“</p>

<p>„Proboha, člověče, naučte se aspoň podlézat na úrovni.“ Dann se zasmál. „Tohle je průhledné, až se stydím, že jste v mojí straně.“</p>

<p>„Prosím, promiňte, pane premiére. Myslel jsem, že –“</p>

<p>Co si Klose myslel, už nezaslechli, protože všichni zmizeli za rohem chodby. Beck přesto postřehl Dannův pohled, když vystoupil z výtahu. Blesková, pozorná reakce, téměř na úrovni instinktu. Vídal podobné u cvičených agentů. Ať byl menabaranský premiér, jaký chtěl, uměl se dívat, a seržant v duchu poděkoval za nový obličej. Na Viridianu se k Dannovi dostal jen na chvilku, přesto teď věřil, že by ho poznal.</p>

<p>Jak dlouho mu potrvá, než zapne počítač? Za jak dlouho začne <emphasis>závadu</emphasis> nějak řešit? Na ajťáka nevypadal, no –</p>

<p>Beckův i Alinin komunikátor zapípal současně.</p>

<p><emphasis>„Střídání na stanovištích devět až dvanáct. Prosíme personál druhé směny, aby se dostavil na stanoviště devět až dvanáct. Opakuji, personál druhé směny na stanoviště devět až dvanáct.“</emphasis></p>

<p>Umělý hlas bezpečnostního systému Vládní věže znovu nastartoval Beckovu pozornost. Přinutil se zatnout zuby a čekat.</p>

<p>Kabina výtahu se otevřela. Dva muži v modrých uniformách pozdravili zasalutováním Hlasatelů, otevřenou dlaní přitisknutou na prsa, a Beck to bez zaváhání napodobil.</p>

<p>„Všechno v pořádku?“ promluvil jeden.</p>

<p>„V naprostém,“ potvrdila Alina. „Hodně zdaru v nudě.“</p>

<p>Oba se zasmáli, a to bylo všechno. Žádné osobní otázky, žádná jména. Hlasatelé nenosili ani na první pohled viditelná služební čísla, označení hodností nebo jmenovky. Jeden jako druhý, jen ty modré uniformy – a paralyzéry na opascích. Beckovi to přišlo divné, potenciálně nebezpečné, ale pomalu začínal chápat logiku. Na všudypřítomně špiclujícím Menabaranu byli Hlasatelé anonymní silou. Premiérova garda beze jmen a bez identit, nad níž mělo dohled jen ministerstvo národní bezpečnosti a jinak nikdo.</p>

<p>Nebylo těžké si představit, jaký druh lidí musela podobná služba lákat, i k jakému typu úkolů mohla být taková organizace použitá. Cestou dolů Becka napadlo, že na téhle planetě něco smrdí do mnohem větších výšek, než se mu zkraje zdálo.</p>

<p>Výtah se otevřel. Stráže před ním pozdravily. Martin s Alinouodbočili stranou do služební chodby vedoucí ke kontrolní místnosti ostrahy. Tady bylo třeba se před odchodem odhlásit a odevzdat komunikátor, který se nesměl vynášet z Věže, nejspíš aby nikoho nenapadlo vylepšit ho o nějakou štěnici. Hlasatelé toho určitě měli možnost zaslechnout během hlídek dost a dost. Vlastně by to bylo ideální místo pro krtka, napadlo Becka, kdyby měl někdo dost kuráže, trpělivosti nebo schopností, aby prolezl všemi prověrkami na ministerstvu až k –</p>

<p>„<emphasis>Pomoc! Nechte mě bejt, hajzlové!</emphasis>“</p>

<p>Beck se zarazil. Hlas vycházel z odpočinkové místnosti pro ochranku naproti přes chodbu. Zněl žensky, rozhodně vyděšeně, a seržant bez přemýšlení otevřel dveře.</p>

<p>Bleskově přehlédl situaci: poměrně luxusně zařízená místnost, pohodlná křesla, stůl a menší stolek s několika láhvemi. Na stěně holoobrazovka, v rohu virtuální herní box. Pět chlapů, tři rozvalení v křeslech a šklebící se, dva uprostřed kroutící ruce za zády ženě, spíš holce s nakrátko ostříhanými vlasy v oranžovém kabátku. Její kabelka ležela na podlaze, obsah rozkopaný okolo. Vyděšeně se snažila vykroutit, ale neměla šanci.</p>

<p>„Co to je?“ promluvil Beck ostře. Ramenatý blonďák v křesle nejblíže dveřím pokrčil lhostejně rameny.</p>

<p>„Co by? Chytili jsme vetřelce.“</p>

<p>„To není pravda!“ vyjekla holka. „Nešla jsem krást! Chtěla jsem se jenom podívat, vidět, jak…“</p>

<p>„Zavři hubu!“ Jeden z těch, kdo ji drželi, s ní zacloumal. „Přišla sem špehovat! Neslyšíte přízvuk? Newellácká děvka, určitě bude z milice!“</p>

<p>„Ne!“ vyjekla žena vyděšeně. „Nejsem ze žádný blbý milice! Chtěla jsem jenom vidět, jak to vypadá ve Věži, zítra odjíždím…“</p>

<p>„Odjíždí! Takže <emphasis>je</emphasis> z Newellu!“</p>

<p>„No a?“ Alina Petrovová pokrčila rameny. „Akorát blbý štěně. Jednu zprava, jednu zleva a kopnout do zadku. Vyřešeno.“</p>

<p>Ten otráveně pobavený tón byl prostě <emphasis>dokonalý</emphasis>. Dokonce i dva chlapi v křeslech se souhlasně zasmáli, ale blonďák naklonil hlavu.</p>

<p>„Jo. Na tom něco je, akorát si myslím, že potřebuje větší lekci. Kdo ví, třeba má někde bombu, nestrkají si je na Newellu všude? Chtělo by to prohlídku, co, pánové?“</p>

<p>„Jasně!“ další chlap vyprskl. „Pěkně vpředu i vzadu!“</p>

<p>Smích zhrubl. Výrazy v obličejích se změnily. Holka ztuhla, jen přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a Beckovi naskočila husí kůže… navzdory vzteku.</p>

<p>„Tak pohyb! Do naha, mrcho, ať nezdržujem!“</p>

<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“</p>

<p>Newellanka se znova začala bránit, tentokrát tak, že ti dva měli problém ji udržet.</p>

<p>Blonďák vyskočil z křesla, očividně s úmyslem jim pomoct, ale než udělal druhý krok, Beck mu zastoupil cestu.</p>

<p>„Tak bacha! Řekli jste, že je to narušitel. Bavit se můžete s děvkama po službě, když ji nechcete vyhodit, tak ji nahlaste!“</p>

<p>Vložil do hlasu tolik autority, kolik dokázal, ale blonďák se jenom ušklíbl.</p>

<p>„Hele, nejsi tady velitel. Když se ti to nelíbí, vypadni, a ty s ním!“</p>

<p>Výzva platila Alině, a Beck, přestože jí neviděl do tváře, přímo cítil její pohled. Udělali, co mohli. Jakmile se podobná <emphasis>zábava</emphasis> v partě hajzlů rozběhne, zastavit se dá jen jedním způsobem, což znamenalo malér. Každou vteřinou se mohl spustit poplach, nehledě na početní převahu, nehledě na všechno…</p>

<p>Martin Beck zavrtěl hlavou.</p>

<p>S výrazem rezignace se otočil a udělal krok ke dveřím.</p>

<p>Popadl ze stolku vysokou vázu, bleskově se otočil a plynulým švihem přetáhl blonďáka po hlavě.</p>

<p>Váza byla z plastové imitace skla, přesto dost těžká – blonďák se složil jako podťatý. Beck získal k dobru tři vteřiny šokovaného úžasu, ve kterých vytrhl paralyzér a vší silou ho vrazil do krku nejbližšímu sedícímu chlapovi.</p>

<p>Ostré zapraštění.</p>

<p>Chlap se i s křeslem převrátil na záda, ale zbylí už byli na nohou a seržant tak tak stačil vykrýt předloktím další ránu.</p>

<p>Někdo mu vykopl paralyzér z ruky a úder do břicha ho odhodil až na zeď. Před očima se mu zatmělo. Vyrazil pěstí vzhůru a našel něčí bradu.</p>

<p>Třesk rozbitého skla, ženský jekot.</p>

<p>Beck uhnul další ráně a koutkem oka zahlédl Alinu, jak uskakuje před letící láhví. Newellská holka uprostřed místnosti seděla obkročmo na jednom z těch, kteří ji před chvílí drželi, a mlátila do něj jako do pytle, dokud ji druhý chlap kopancem neshodil na podlahu.</p>

<p>Beckovi se podařilo zachytit cizí zápěstí a zakroutit s ním. Kosti zapraskaly, muž zařval. Vyškubl zraněnou ruku a seržant mu uštědřil ránu do hlavy, ale současně se mu kolem krku ovinulo předloktí.</p>

<p>Přikrčil se, švihl hlavou dozadu, ale marně. Muž zesílil stisk a Beck se ho marně snažil přehodit. Najednou neměl dech, před očima mu vyskočily rudé mžitky. V návalu paniky se otočil a tvrdě narazil svého protivníka na zeď. Ten vyjekl bolestí, ale nepovolil.</p>

<p>Mžitky se rozlily do šedé mlhy.</p>

<p>Beck chrčel, cítil, jak se mu podlamují kolena, jeho odpor byl čím dál slabší –</p>

<p>Sevření najednou povolilo.</p>

<p>Seržant upadl dopředu, až čelem narazil na podlahu, naštěstípokrytou kobercem. Lapal po dechu, ale snažil se stát, krýt si hlavu před dalším úderem –</p>

<p>Vedle něj žuchlo na zem tělo, ale to bylo všechno. Beckovi se podařilo zaostřit a spatřil Alinu. I ona popadala dech, vlasy měla rozcuchané a v ruce držela svou jehlici. Hrot byl rudý a chlapovi ležícímu vedle seržanta tekla z paže krev. Rána nevypadala nijak hluboká, přesto ležel s očima v sloup.</p>

<p>Ticho.</p>

<p>Beck se vyškrábal na nohy. Místností jako by se prohnal tajfun, převrácená křesla, rozbitý stůl, krev a střepy. Pětice Hlasatelů ležela porůznu na zemi, jen jeden se malátně hýbal. Newellská holka se nemotorně snažila vstát.</p>

<p>Beck polkl odporně chutnající krev a na okamžik doufal, že se mu to jenom zdá.</p>

<p>Alina se vzpamatovala první, dvěma kroky došla k poslednímu Hlasateli a bez okolků mu vrazila jehlici do ruky. Chlap vyjekl, ohnal se, ale vzápětí zvadl. Alina prudce vydechla.</p>

<p>„Musíme vypadnout!“ zasípala a Beck kývl. Byl zázrak, že ten kravál nikdo neslyšel – každou chvíli mohl kdokoliv otevřít dveře.</p>

<p>„Co odhlášení?“</p>

<p>„Ne… zahodit komunikátory. Setřít otisky!“</p>

<p>Alina rychle vytahovala z kapsy kapesník, zatímco Beck se rozhlížel po paralyzéru – naštěstí ho vzápětí uviděl pod tělem ležícího chlapa.</p>

<p><emphasis>Váza! Ještě ta pitomá váza.</emphasis></p>

<p>Zrovna se k ní shýbal, když si uvědomil, že se na něj někdo dívá. Newellanka stála v rohu, v koutku úst krev, na oku začínající podlitinu, a ostražitě je pozorovala.</p>

<p>„Co s ní?“ hlesl Beck. „Když ji tu necháme a seberou ji…“</p>

<p>Alina si právě rychle urovnávala účes a vracela do něj jehlici. Na okamžik se zarazila, pak rychle odepnula od opasku pouta.</p>

<p>„Pojď sem!“</p>

<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“</p>

<p>Holka překvapivě hbitě uskočila ke dveřím, ale než stačila vyběhnout ven, Alina ji popadla a přirazila tváří ke stěně.</p>

<p>„Poslouchej, náno!“ zasyčela jí do ucha. „Už jsme kvůli tobě v maléru! Jestli se chceš odsud dostat živá, drž hubu a dělej, co řeknu!“</p>

<p>Rychle jí nasadila pouta na zápěstí. Zadívala se na Becka a ten kývl.</p>

<p>„Snad… to vyjde. Kdy se proberou… ehm… proberou se, že jo?“</p>

<p>„Za půl hodiny,“ potvrdila Alina. „S výpadkem krátkodobé paměti. Rychle!“</p>

<p>Postrčila Newellanku ke dveřím a Beck přemýšlel, na co mohli zapomenout.</p>

<p>„Počkejte!“ Newellanka se u dveří zastavila. „Můj vercajk! Musíme pro něj.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis> Chápeš vůbec…“</p>

<p>„Jo, krucinál! Chápu, že jste pár debilů, co odpálili moji akci, ale jestli ten vercajk najdou, vmžiku spustí poplach a půjdou po nás všech! Hodila jsem ho za květník vlevo, kus zpátky na chodbě, když jsem viděla, že mě objevili. Je to pár kroků, tak si, <emphasis>kurva</emphasis>, pospěšte!“</p>

<p>Alina rychle vydechla.</p>

<p>„Hlídej ji!“ sykla a vyklouzla ze dveří.</p>

<p>Beck popadl Newellanku za předloktí. Už se nebránila, a když se mu zadívala do obličeje, najednou vypadala až překvapivě klidně – rozhodně ne jako ta holka před chvílí.</p>

<p>Než si to stihl srovnat v hlavě, Alina se protáhla zpátky do dveří. Ukázala černé pouzdro.</p>

<p>„Tohle?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>Alina pouzdro rychle otevřela. Beck postřehl datový záznamník, něco jako stočené optické vlákno s minikamerou na konci…</p>

<p>„Do hajzlu,“ hlesl. „Takže ty jsi…“</p>

<p>„Teď ne,“ Alina vstrčila pouzdro do kapsy. „Musíme pryč. Ty mlč a tvař se ublíženě.“</p>

<p>Příkaz platil Newellance, ale Beckovi blesklo hlavou, že stejně musí vypadat i on sám. Navíc rvačka zrovna nepatřila mezi doporučené pooperační činnosti, cítil, jak mu začíná hořet bolestí celá tvář, ale pozdě bycha honit.</p>

<p>Hlavně neběžet. Neotáčet se. Netvářit se vyděšeně.</p>

<p>Ke služebnímu východu z Věže to bylo pár desítek metrů. Alina strkala Newellanku, Beck kráčel po druhé straně. V mysli mu nelítostně odtikávaly vteřiny – každým momentem mohl poplach uzavřít budovu. Pak bude prostě konec… nehledě na těch pět pitomců, stačilo projít záznamy z kamer cestou.</p>

<p>Na konci chodby se objevil prosklený východ. Senzorový rám na zbraně.</p>

<p>A hlídka.</p>

<p>„Co to, <emphasis>kurva</emphasis>, je?“</p>

<p>Výraz ve tváři velitele Hlasatelů byl víc než výmluvný. Alina se rozpačitě ušklíbla.</p>

<p>„Promiňte, pane. Pár chlapů zdola chytilo zlodějku a nechtěli nic hlásit. Tak ji vzali do odpočinkové místnosti… no a trochu se to zvrhlo.“</p>

<p>„Chápu.“ Důstojníkův obličej zkřivil odpor. „Blbečci! Doufám, že jste tam aspoň uklidili!“</p>

<p>„Ano, pane,“ potvrdil Beck s kamenným výrazem. „Dočista.“</p>

<p>„Tak ji vyhoďte a koukejte se dát do pořádku! Tohle si ještě vyřídíme!“</p>

<p>„Ano, pane!“ potvrdila Alina kajícně.</p>

<p>Postrčila Newellanku ze dveří, ta se tvářila dokonale vyděšeně i zdeptaně. Seržantovi blesklo hlavou, kam půjdou teď, ale Alina vzápětí zahnula a zatáhla je do temného ústí podchodu vedoucího na podzemní parkoviště věže. Jejich vznášedlo bylo před hlavním vchodem na opačné straně.</p>

<p>Alina bez cavyků přirazila Newellanku bokem na hrubou zeď, s předloktím na jejím krku.</p>

<p>„Tak ven s tím! Co jsi zač, a jak víš o nás?!“</p>

<p>„Jak asi?“ Newellanka se ušklíbla. „Nahoře u Danna jste s tím idiotem řvali, že stačilo stát dva metry za dveřma.“</p>

<p>Seržant měl dojem, že se pod ním zahoupala země.</p>

<p>„Takže… ty jsi <emphasis>skutečně</emphasis> z milice? A jak víš o…“</p>

<p>„Vo únosu císařovny?“ Newellanka pokrčila rameny, nakolik jí to Alinino sevření dovolilo. „Hele, šéf má kontakty. Když na Algoru něco potřebujou, milice se občas přičiní. Maňáky nemusíme a pár flint za odměnu se hodí. Nikdy bych ale nevěřila, že jsou takhle vypatlaný. Unýst císařovu ženu, ještěrčí prdeli…“</p>

<p>Vypadala, že se snad začne smát, zatímco Beck jenom zíral.</p>

<p>„Jak ses dostala dovnitř?“ namítl. „Přece <emphasis>nemůžeš</emphasis> mít kartu!“</p>

<p>„Na co?“ znovu se zašklebila. „Kdo myslíš, že tu jejich nóbl věž stavěl? Halda korporátních votroků – a kam myslíš, že pár z nich zdrhlo? Milice má plány tohodle baráku odshora dolů, jaký nenajdeš v žádný databázi. Byla smůla, že jste mě předběhli… a že mě ty blbečci dole načapali, sotva jsem za sebou zaklapla dekl. Ale díky. Sice je to teď v prdeli, ale aspoň jsem těm modrejm prasákům nemusela držet.“</p>

<p>Beck marně přemýšlel, co říct. Nic ho nenapadalo a Alina uvolnila sevření.</p>

<p>„Dobře.“ Sundala Newellance pouta. „Tak se kliď. Být tebou, už to znova nezkouším.“</p>

<p>„Jo, na to bych sama nepřišla,“ odsekla dívka. „Zvlášť když jste mi to takhle posrali. Budeš tak laskavá?“</p>

<p>Natáhla ruku a Alina jí podala pouzdro.</p>

<p>„Fajn!“ Newellanka couvla o krok a zastavila se. „Já sem Dixi. Máme v brlohu vysílačku. Frekvence je sto tři devadesát, kódový slovo <emphasis>Kitty</emphasis>. Když budete potřebovat, zavolejte. Můžem si píchnout navzájem, Korwarianovi to bude putna. Zlomte vaz!“</p>

<p>Nečekala na odpověď, jen se otočila a zmizela ve stínech. Seržant okamžik slyšel ozvěnu jejích kroků, pak vyčerpaně přivřel oči. Jak se vytrácel adrenalin, sílila bolest, únava a pocit skoro pobaveného úžasu.</p>

<p>„Vítejte na prvním meziplanetárním sjezdu špionů. Algorská rozvědka, newellská milice, viridianská – existuje nějaká, kterou jsme ještě nepotkali?“</p>

<p>„Jo,“ Alina se slabě ušklíbla. „MI5.“</p>

<p>„To je kdo?“</p>

<p>„Už nikdo. Městská legenda, ze Země. Zeptej se Michaila, ten o nich ví hodně.“</p>

<p>Zmínka o Petrovovi stačila, aby Beckova nálada klesla na absolutní dno.</p>

<p>„Prima. To bude zase krásná přednáška.“</p>

<p>„Na to se spolehni. I když ti snad na konci neutrhne hlavu, protože ta ženská s ministrem se můžou hodit.“</p>

<p>„Myslíš, že to bude velký průser?“ ukázal Beck k Věži za sebou.</p>

<p>„Těžko říct. Snad se jim nebude chtít moc chlubit, až se proberou. Stejně je to jedno. I kdyby si Dann nechal ten počítač spravit třeba až za měsíc, na další úpravu obličejů nemáme, natož pro dva, a jsme na spoustě kamer. Takže jestli nebude nic v tom, co jsme u Danna sebrali, je všechno v háji.“</p>

<p>Spíš než vztek měla v hlase studené konstatování, a Martin Beck mohl jenom přikývnout.</p>

<p>„Jo. Vypadá to tak.“</p>

<p>*</p>

<p>„Za tohle mi budeš dlužný, Avriane. To je ti snad jasné, a spolehni se, že si to od tebe vyberu, miláčku.“</p>

<p>Violetin hlas přetékal ironií. Nesnášela cestování, a těch několik hodin na módní přehlídce dopoledne nestačilo, aby zapomněla, co ji čeká teď. Právě si ve velkém zrcadle naposledy kontrolovala účes a menabaranský premiér v křesle pokrčil s nevinným úsměvem rameny.</p>

<p>„Já? To přece děláš pro sebe, lásko. Pomysli, jak ti stoupne popularita mezi lidmi.“</p>

<p>„A jak stoupne ta <emphasis>tvoje.</emphasis>“</p>

<p>„Budeš slavnější než algorská císařovna. Ta se také dost věnovala charitě, ještě na Viridianu.“</p>

<p>„K čertu s nějakou charitou!“</p>

<p>Violet ohrnula nos, ale Dann věděl, že zasáhl cíl. V posledních dnech si dal záležet na tom, aby Violet jakoby náhodou zahlédla sem tam něco z jeho studijních materiálů týkajících se Viktorie Talminis. Pak navrhl akci: třídenní charitativní cestu po Menabaranu. Jen Violet sama. Nová nemocnice, pár koncertů, jedna aukce nějakých krámů ze Země. Tak zaplněný program, aby nehrozilo, že se nečekaně vrátí a vyruší ho v nejnevhodnější chvíli.</p>

<p>Normálně by to nefungovalo. Violet na žebrácích, nemocných nebo veřejném blahu záleželo asi tolik jako na newellském písku, ale stará dobrá žárlivost uměla divy. Avrian se v duchu bavil.</p>

<p>Pravda, nejspíše mu to bude předhazovat další tři měsíce, ale aspoň přestane s tím jezírkem u Georga Talminise. A za to, k čemu se chystal, ty tři měsíce stály.</p>

<p>Vyprovodil Violet až dolů pod Věž, kde čekal její vůz s doprovodem. V její ochrance měl samozřejmě lidi, kteří ho budou informovat, kdyby se cokoliv zvrtlo, a poslouchat, o čem Violet komu vykládá. Díval se, jak kolona odjíždí na první plánovanou zastávku. Pak se vrátil nahoru do pracovny.</p>

<p><strong>VAROVÁNÍ. NELZE PŘIPOJIT DISK 2. CHYBA 54. REŽIM ZRCADLENÍ NENÍ K DISPOZICI.</strong></p>

<p>Otráveně odklepl hlášku, která se mu na počítači objevovala už od odpoledne. Ať se propadne, jestli ještě někdy bude dělat Lucianě laciného betatestera krámů z GenetiXu. Zítra jí řekne, aby se na to podívala, a možná si rovnou objedná starý dobrý absolutně <emphasis>neživý</emphasis> počítač, ale na dnešek s ní měl jiné úmysly.</p>

<p>Kromě zasedání parlamentu si toho naplánoval málo, nechtěl být moc utahaný. Odpověď z Algoru ani Viridianu ještě nepřišla. Dalo se ale předpokládat, že Korwarian bude čekat do poslední chvíle, no a viridianský král měl nejspíš plno práce s tím rozhodnout se vůbec pro <emphasis>něco</emphasis>. Takže žádný stres. Když se den nachýlil k večeru, papírování i drobné povinnosti byly vyřízeny a všechno připraveno podle jeho představ, stiskl Avrian Dann tlačítko komunikátoru.</p>

<p>„Luciano? Přijď na chvíli ke mně do jídelny, prosím. Vynořilo se něco naléhavého, co bych rád probral.“</p>

<p>Nebylo běžné, aby ji zval do svých soukromých pokojů, ale párkrát už u něj byla; věděl, že neodmítne.</p>

<p>Otevřely se dveře a Luciana zůstala stát na prahu. Její výraz se nezměnil, ale Dann postřehl, jak na okamžik strnula, když spatřila scénu: prostřený stůl pro dva. Láhev vybraného vína, ztlumené osvětlení doplněné starožitným svícnem s hořícími vonnými svíčkami.</p>

<p>Avrian Dann s úsměvem natáhl ruku.</p>

<p>„Prosím. Dovolil jsem si připravit menší oslavu na počest naší úspěšné spolupráce.“</p>

<p>Luciana mlčela. Pár vteřin jako by zvažovala situaci, než konečně promluvila.</p>

<p>„Cením si toho, Avriane, ale myslím, že to není dobrý nápad.“</p>

<p>„Proč?“ namítl Dann. „Večeřel jsem s tolika panáky a tupci, kteří pro mě neudělali ani desetinu toho co ty, a usmíval jsem se na ně, i když mi z nich bylo špatně. Prosím, dovol mi, ať je to aspoň jednou <emphasis>upřímné</emphasis>.“</p>

<p>Doufal, že lichotka zabere, ačkoli si vlastně nebyl jistý, nakolik to je lichotka a nakolik pravda. Luciana znovu zaváhala.</p>

<p>„No dobře. Přijímám.“</p>

<p>Nebylo v tom žádné nadšení ani radost, ale Dann přesto pocítil uspokojení. První skoba do ledovce úspěšně zatlučena.</p>

<p>Odvedl Lucianu ke stolu a odsunul židli, aby se mohla posadit. Chtěl nalít víno, ale lehkým gestem odmítla.</p>

<p>„Ne, děkuji. Alkohol mi nedělá dobře.“</p>

<p><emphasis>S tím vším, co má v sobě asi předělané, není divu.</emphasis></p>

<p>Jemné připomenutí věcí, na které se mu už skoro podařilo zapomenout, Danna mírně zchladilo, ale nezaváhal.</p>

<p>„Chápu,“ přikývl.</p>

<p>Sedl si proti ní, ukrojil si sousto a upil z vlastní sklenky. Dal si do ní mírný stimulant, jen pro jistotu – bylo by vrcholně trapné, kdyby ho tělo nějakou náhodou zradilo, když to bude nejvíc potřebovat. Zadíval se na ni. Jedla beze spěchu, přesto úsporně. Žádný zbytečný pohyb, žádné dlouhé převalování soust v ústech. Jídlo pro ni byla jen výživa, logistický problém materiálu, který je třeba dodat na správné místo. Typický korporát, pomyslel si. Moc jako král, peněz jako Bůh, ale přitom už ani neví, jak si má vychutnat uzeného lososa.</p>

<p>Vlastně by měla být ráda za trochu povyražení, co jí chystal.</p>

<p>„Takže už vím, že nepiješ,“ konstatoval. „Dobře, protože to je také skoro všechno. Trochu mě to trápí.“</p>

<p>„Proč, Avriane?“ pohlédla na něj. „Víš o mně vše, co potřebuješ.“</p>

<p>Známá odpověď na známou otázku, ale dnes měl pokračování připravené.</p>

<p>„Ano, co potřebuji k práci. Rád bych věděl víc o tobě <emphasis>osobně</emphasis>. Máš nějakou oblíbenou barvu? Květinu? Máš rodinu, někoho <emphasis>známého</emphasis>?“</p>

<p>Nepatrně naklonila hlavu. „Proč? Moje rodina je GenetiX spolu s Menabaranem. Na ničem jiném nezáleží.“</p>

<p>„No tak!“ Avrian mávl rukou. „Mluvíme neformálně, tak nech té politiky – jistěže na tom záleží. Alespoň mně ano.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>Přímá otázka Danna zaskočila, ale zaváhal jen na okamžik.</p>

<p>„Protože si myslím, že existují věci, které máme společné i v osobní rovině. Například, že jsme sami. Já s Violet, sama dobře víš, jak to je. A ty… pro ženu ve tvém postavení musí být těžké najít někoho na podobné úrovni, kdo se tě nepokusí jen využít.“</p>

<p>„Takže jde o návrh intimního sblížení, Avriane? Se mnou?“</p>

<p>Dívala se na něj pozorně, hlas klidný, a Dann usoudil, že kroužení okolo skončilo.</p>

<p>„Ano. Samozřejmě čistě nezávazně, pokud si budeš přát. Máš snad vůči mně nějaké… osobní výhrady?“</p>

<p>Ve světle svíček připomínal její obličej sochu s lesklýma, studenýma očima. Chvíle, než položila příbor vedle talíře. Pomalý výdech, který zněl skoro jako povzdechnutí.</p>

<p>„Doufala jsem, že k tomu nedojde, Avriane. Je ale zřejmé, že ses rozhodl a odmítnutí bys nepokládal za uspokojivé. Vyřešíme tedy tu věc hned. Tam za těmi dveřmi je ložnice?“</p>

<p>„Ano,“ Dann rychle polkl.</p>

<p>„Dobrá. Čekám tě za pět minut.“</p>

<p>Vstala a zamířila ke dveřím. Avrian Dann zůstal sedět.Tentokrát ho nenapadlo žádné kavalírské gesto. Tohle bylo… nečekané. Víc než nečekané. Mělo to nádech něčeho, co se mu nelíbilo, něčeho, co skoro připomínalo strach. Jenže teď už nešlo couvnout.</p>

<p>Třikrát se zhluboka nadechl. Nalil si další sklenici vína a na jeden zátah ho vypil – účinek stimulantu už začínal pociťovat.</p>

<p>Nutil se čekat, i když vlastně nechápal proč. Ověřuje, že v ložnici není kamera nebo štěnice? K čertu… uvidíme, jestli se bude tvářit tak studeně i <emphasis>potom</emphasis>.</p>

<p>Pět minut konečně uplynulo. Dann odhodil sako. Povolil si kravatu, která začínala nepříjemně škrtit. Prohrábl si rukou vlasy a otevřel posuvné dveře ložnice.</p>

<p>Také světlo v ložnici bylo ztlumené. Luciana seděla na posteli, zády k němu – a okamžitě postřehl, že se svlékla. Kabátek, blůza i sukně kostýmu ležely úhledně složené vedle ní na posteli, do šera svítila jen bílá ramínka podprsenky. Avrian se přistihl, že mu buší srdce.</p>

<p>„Myslím… že nebudeš litovat,“ zašeptal.</p>

<p>Zamířil k ní, přitom si začal rozepínat manžety košile. Neodpověděla, jenom se pomalu otočila čelem.</p>

<p>Avrian Dann strnul.</p>

<p>Zastavil se prudce, jako by narazil do zdi. Ledová ruka mu sevřela srdce, zakroutila s ním, až neměl dech. Nezmohl se vůbec na nic. Prostě jenom stál.</p>

<p>„Nuže, Avriane?“ tvář matky, jejíž hrob nenavštívil dvaadvacet let, se usmála. Stejné rty. Stejné oči. Dokonce i ten <emphasis>pohled</emphasis>.</p>

<p>Dann se ztěžka nadechl. Couvl o krok a poslepu spíš vycítil, než našel křeslo, do kterého padl. Když promluvil, hlas se mu třásl.</p>

<p>„Co je to za úchylný vtip?“</p>

<p>„Psychiatrické teorie tvrdí, že většina mužů tajně touží po intimním styku se svojí matkou. Ověříme, zda jsou správné – jsem ti k dispozici, Avriane.“</p>

<p>Elegantním pohybem vstala. Jen v bílém spodním prádle vypadala skutečně přitažlivá – to bezchybné tělo bylo stále její, dokonce i tmavší barva pleti, která teprve nad úrovní hrdla přecházela do bílé. Jenomže stačilo mrknutí, půl sekundy pohledu na tvář, a Avrian Dann s naprostou jistotou věděl, že by mohl vypít třeba celý barel stimulantů, a stejně by to nestačilo.</p>

<p>„Vypadni!“ procedil tiše.</p>

<p>Neurazila se. Prostě se otočila a začala se oblékat. Když se sehnula pro boty, Dann v šeru postřehl něco na jejím pravém rameni – tetování připomínající čárový kód, ale bylo mu to fuk. Kolem krku měl obruč oceli a ledu, v žaludku pocit, jaký ani nedokázal pojmenovat – <emphasis>pouhý</emphasis> vztek bylo příliš slabé slovo, i když neměl sílu se ani zvednout.</p>

<p>Když si zapínala blůzu, její obličej na okamžik ztratil tvar, rozplizl do odporné karikatury, než nabral známou podobu – příliš pozdě, aby to mohlo cokoliv změnit.</p>

<p>Došla k němu a sehnula se. V šeru náhle měla ve tváři soucit.</p>

<p>„Je mi líto, že k tomu došlo, ale dělám ti laskavost. Chceš o mně něco vědět? Jsem dítě Exodu, Avriane. Výsledek osmi generací pokusů a snu, co se dosud nesplnil. Propast mezi námi je větší, než si umíš představit. Kolik třeba myslíš, že je mi let? Ten vztah by nic nepřinesl ani jednomu z nás. Prosím, pochop to a odpusť mi tu lekci.“</p>

<p>Dostal obrovskou chuť ji udeřit. Praštit pěstí do toho obličeje a představit si tam znovu ten <emphasis>druhý</emphasis>, prsty se mu bezděčně sevřely…</p>

<p>A zase rozevřely. Ovládl se, napůl instinktivně, jako kdysi, když ve škole poslouchal narážky na to, čím se jeho matka živí. Bylo to prosté. Když se neovládl a byl hloupý, zbili ho. Pourčitém počtu výprasků ve škole i doma se naučil <emphasis>nebýt</emphasis> hloupý – a o Lucianě věděl dost, aby tušil, že by to dopadlo stejně.</p>

<p>Ponížení bylo pro dnešek víc než dost.</p>

<p>Zadíval se na ni stejně chladně jako ona na něj. Neodpověděl, dokud nedošla ke dveřím, a když konečně promluvil, hlas se mu už netřásl. Naopak, byl až neskutečně klidný.</p>

<p>„Dobře, Luciano, pochopil jsem. O dnešním večeru už nechci nikdy slyšet. Jedno si ale zapamatuj: <emphasis>Ještě jednou na tobě uvidím tamten obličej, a zabiju tě!</emphasis>“</p>

<p>Tón té věty zastudil i jeho samotného. Postřehl, jak se zarazila, než vážně přikývla.</p>

<p>„Rozumím, Avriane. Dobrou noc.“</p>

<p>Nevěděl, jak dlouho seděl, než našel sílu vstát a dojít zpět do jídelny. Svíčky ve svícnu už dohořely. Připravená večeře na stole v šeru připomínala odporné mršiny, vyvržené z mořského dna. Ticho a prázdnota. Najednou by uvítal i Violet s jejím žvaněním.</p>

<p>Vzal láhev vína připravenou pro Lucianu a prostě se napil, bez sklenice, jen tak. Takže to by bylo. Co dál?</p>

<p><emphasis>Co s načatým večerem?</emphasis></p>

<p>Ušklíbl se té otázce. Napadlo ho prostě jít spát, ale nemohl. Nešlo to. Potřeboval uvolnit, co v něm dřímalo, zahnat všechno, co se dralo na povrch tak, až se tím skoro zalykal.</p>

<p>Otočil se ke stolu zády a odsunul zvukotěsné dveře pracovny. Světlo uvnitř se automaticky rozsvítilo a on přivřel víčka, oslněný z předchozího šera.</p>

<p>Klesl do křesla a počítač před ním ožil, zaměřil jeho oči, automaticky ho podle sítnicového obrazu identifikoval a zapnul se. Na holografické ploše obrazovky naskočily snímky, které tam nechal, spolu s chybovým hlášením. Nepřítomně ho odklepl. Bloudil pohledem po obrázcích Georga Talminise a jeho sestry, až se zastavil u Andreje Korwariana.</p>

<p>Vzato kolem a kolem to nebyl žádný krasavec. Tvář, která mohla právě tak patřit přísnému učiteli nebo pedantickému účetnímu. Jako císař měl ale možnosti, které mu Avrian upřímně záviděl. O kolik jednodušší by věci byly, kdyby mohl to co on? A co se soukromí týkalo, jemu určitě žádná coura nedávala <emphasis>lekce</emphasis>. Naopak, svoji ženu měl nejspíš dobře vycvičenou, proto předtím tolik vyváděla.</p>

<p>Avrian Dann se zarazil. O téhle otázce už před časem přemýšlel, ale teď ji spatřil znovu v jiném světle, a pocítil zájem. Vzrušení možná povzbuzené tím, co mu kolovalo v krvi, ale mnohem víc zvědavostí.</p>

<p>Rychle vypnul počítač. Došel ke stěně a zmáčkl komunikátor – hlasové ovládání systému odpojil, aby ho náhodou někdo nevyrušil.</p>

<p>„Příkaz. Připrav vůz. Vyjedu si do města.“</p>

<p>Pípnutí potvrdilo přijetí a Avrian Dann zamířil do šatny pro oblečení, které nosil, když chtěl vyklouznout z Věže nepozorován. Přitom si uvědomil, že se znovu usmívá.</p>

<p>Dnešní večer ještě nebyl ztracený.</p>

<p><emphasis>Uvidíme, jak moc je algorská císařovna zvyklá na lekce.</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>Další den samoty.</p>

<p>Další den přemýšlení o věcech, které neměla šanci změnit.</p>

<p>Viktorie docházela k závěru, že právě to je na celé její situaci nejhorší: bezmoc. Večeře s Avrianem Dannem, kterou ukončila způsobem, jaký pokládala za čím dál méně šťastný, ji jenom prohloubila. Měla se udržet. Předstírat náznak souhlasu, snažit se dostat z něho víc, měla udělat <emphasis>něco</emphasis>. Něco jiného než výbuch, který se jí nepodobal a vlastně ji dost znepokojil.</p>

<p>Vážně stačilo devět dní samotky, aby se tak přestala ovládat?</p>

<p>Co až tu bude zavřená pár týdnů?</p>

<p>Snažila se před tou otázku uhýbat, soustředit myšlenky jinam. Avrian Dann. Ten muž byl nebezpečnější, než si předtím kdy uvědomovala. Uměl manipulovat s fakty, intuitivně najít slabiny, přimět druhého udělat, co chtěl, a ještě mu být vděčný. Viktorie si dokázala představit, že kdyby za sebou neměla delší pobyt na Algoru, kdyby víc nepoznala Andreje, kdyby ji unesli někdy krátce po svatbě, v těch prvních týdnech, kdy kolem sebe viděla jen chlad, a jediný, kdo projevil zájem o její city, byla Mericia… pak by s Avrianovými návrhy souhlasila. Nechala by ho, ať ji tím provede jako ovci na porážku, a až by pochopila, že jen vyměnila jedno vězení za jiné, bylo by na všechno pozdě.</p>

<p>Jako to nejspíš pochopil Georg až ve chvíli, kdy kolem něj leželi mrtví.</p>

<p>Úzkost z toho poznání se přidávala ke všem ostatním stínům, když v tichu zírala na holovizi – a pomalu přicházely další.</p>

<p>Co udělá Andrej?</p>

<p>Že to ten, koho Dann poslal se svými podmínkami, zaplatí životem, Viktorie brala jako pochmurný fakt. Mnohem horší byla jiná otázka. Pokud mu řekne i o Dannově <emphasis>alternativě</emphasis>, může uvěřit, že by ji přijala?</p>

<p>Dokázal by ji tady prostě nechat?</p>

<p>Před pár dny se té myšlence vysmála. Teď, po zkušenosti s Dannovou přesvědčivostí a každým dalším dnem samoty, se začínala prohlodávat jejím vědomím jako jedovatý červ.</p>

<p>Ano, za to, co Dann udělal, se Andrej nepochybně pomstí. Jenže i když algorská flotila změní Artipoli v kouřící rumiště, ještě to neznamenalo, že při tom zachrání ji. Ona Andrejovi věřila, ale jak moc věřil on jí? Věřil vůbec <emphasis>někomu</emphasis>? Po tom, co udělal Georg, a jestli bude mít Dannův emisar dost času, aby mu nasadil možnost její zrady hluboko do hlavy…</p>

<p>Jak mohl mít jistotu?</p>

<p>Jak ji mohla mít ona?</p>

<p>Na to neexistovala odpověď, nebo aspoň žádná, která by zahnala toho červa zpátky do temnoty. Andrej posuzoval fakta, činy. Vzkaz pro něj se snažila formulovat tak zřetelně, jak jenom dokázala – snad ho pochopí správně. Pokud pak nepřistoupí na Dannovy návrhy, neposkytne žádné další prohlášení, neučiní sebemenší ústupek… nic víc stejně dělat nemohla.</p>

<p>Viktorie si protřela oči. Pohlédla na hodiny v rohu holovizní obrazovky. Bylo už dávno po desáté, měla by jít spát. Cítila se unavená, přesto se spánku instinktivně bránila. Čím dál hůř se jí usínalo. A když už usnula, ve snech viděla až příliš krve.</p>

<p>Vstala z křesla, natáhla se po ovladači, aby vypnula obrazovku, a v té chvíli se ozval zvonek.</p>

<p>Viktorie se zarazila. Nedojedenou večeři už její nemluvní žalářníci odnesli a takhle pozdě ještě nikdy nikdo nepřišel.</p>

<p>Než stačila myšlenku dokončit, dveře se otevřely.</p>

<p>Avrian Dann vypadal stejně, jako když ho viděla naposledy – usměvavý, upravený. Zůstal stát na prahu, ve svěšené ruce piknikový koš. Druhou učinil omluvné gesto.</p>

<p>„Dobrý večer, Veličenstvo. Prosím, odpusťte mi ten vpád. Vím, že je pozdě, přesto jsem doufal, že nespíte. Náš minulý rozhovor neproběhl dobře, a já na to myslím už několik dnů. Přišel jsem se pokusit to napravit. Mohu vstoupit?“</p>

<p><emphasis>Jako bych měla na vybranou.</emphasis></p>

<p>Ale Viktorie cítila takový údiv, že jen přikývla. Co tohle mělo znamenat? Vrazí sem málem uprostřed noci, bez ohlášení, bez té hry na etiketu. Co chce? Stalo se snad něco? Je opilý?</p>

<p>Nevypadal tak, aspoň na první pohled ne. Když se však Viktorie dívala, jak menabaranský premiér pokládá koš na stůl, vytahuje z něj láhev vína a úhledně zabalené zákusky, něco na jeho pohybu se jí nezdálo. Ruce se mu netřásly. I tvář měla normální barvu, nic patrného na první pohled. Nic, jen… <emphasis>pocit.</emphasis></p>

<p>„Prosím, Veličenstvo.“ Dann jí odsunul židli. „Vím, že už je po večeři, ale cítil bych se trapně, nepřinést alespoň drobnost na usmířenou.“</p>

<p><emphasis>Na usmířenou?</emphasis></p>

<p>Viktorie ale pokrčila rameny – no dobře, uvidí se.</p>

<p>„Děkuji.“ Sedla si. Zákusky vypadaly lákavě, ale ona se dívala jen na Dannův obličej a snažila se přijít na to, co ji znervózňuje.</p>

<p>„Máte pravdu, pane premiére,“ opatrně vážila slova. „Posledně jsem se zachovala nezdvořile, ale obávám se, že vaše návrhy překročily… jistou míru únosnosti.“</p>

<p>„Zřejmě skutečně ano,“ připustil klidně, zatímco naléval víno. „Chyba byla na mé straně. Evidentně jsem pochopil špatně vaši motivaci, Veličenstvo.“</p>

<p>„Moji motivaci?“ Viktorie naklonila hlavu. „Jak to myslíte?“</p>

<p>„Ano.“ Dann složil ruce s propletenými prsty na stole. „Měl jsem za to, že svůj pobyt na Algoru a manželství s Andrejem Korwarianem vnímáte jako ryze politickou záležitost nutnou k ochraně vašeho domova, Viridianu. Nenapadlo mě, že vás ten muž opravdu přitahuje.“</p>

<p>Viktorie se právě chystala upít ze sklenky vína. Formálně smočit rty – přesto se zakuckala a rychle ji postavila zpět.</p>

<p>„To je… to je trochu zkratkovitý závěr, pane Danne,“ hlesla. „Mé odmítnutí mělo hlavně praktické důvody.“</p>

<p>„<emphasis>Hlavně</emphasis> praktické důvody,“ Dann zvedl koutek v náznaku úsměvu. „Tedy připouštíte, že vaše osobní city k císaři v tom měly místo.“</p>

<p>Viktorie stiskla rty, tenhle směr konverzace se jí přestával zamlouvat.</p>

<p>„Andrej je můj manžel. Jistě, pokud mi někdo navrhnerozvod, navíc způsobem, jaký jste předestřel, <emphasis>budou</emphasis> v tom hrát roli osobní city. Pokud se domníváte, že je pro mě možný opak, pak se obávám, že… že nejsem typem ženy, za jakou mne asi pokládáte.“</p>

<p>„Právě naopak, Veličenstvo. Myslím si, že jste <emphasis>přesně</emphasis> tím typem ženy, za jakou vás pokládám.“</p>

<p>Dannův úsměv se rozšířil, ale Viktorii zamrazilo. V těch slovech nebyl kompliment a v úsměvu ani náznak vřelosti.</p>

<p>Premiér upil ze sklenky vína. Promluvil znovu klidně, nezúčastněně, jako by jenom zvažoval nějaké abstraktní téma.</p>

<p>„Vlastně proto jsem přišel. Abych porozuměl důvodům, proč máte v císaři takové zalíbení. Porovnejte ho třeba se mnou. Co jsem udělal horšího než on? Obelhal jsem vašeho bratra? Částečně ano – zatímco on ho prostě vydíral. Násilím jsem vás unesl – zatímco on hrozil zničením vaší planety, abyste se za něj provdala. Mí vojáci zabili pár civilistů, zatímco on si usekne před snídaní nějakou tu hlavu. Přesto <emphasis>mé</emphasis> návrhy jsou pro vás nepřijatelné a už se nemůžete dočkat, abyste byla zpátky u <emphasis>něho</emphasis>. Povězte mi… je v posteli tak dobrý, Viktorie?“</p>

<p>Viktorie seděla jako přimrazená. Cítila, jak se jí krev valí do obličeje, ale žaludek měla sevřený strachy. Protože teď, <emphasis>teď</emphasis> to viděla: Dannův pohled, chlad, co se zavrtával do srdce. Stejný jako u Andreje, když se chystal někoho zabít, ale přesto jiný, s nádechem něčeho divokého, co se jenom třese nedočkavostí…</p>

<p>Posbírala síly a vložila do hlasu tolik odtažitého klidu, kolik jen dokázala.</p>

<p>„To je zcela nevhodná otázka, pane premiére. Myslím, že byste měl jít. Je pozdě a chci spát.“</p>

<p>Chtěla vstát, ale Dann se bleskově natáhl a chytil ji za zápěstí.</p>

<p>„Dobře. Půjdeme… <emphasis>uvidíme, jestli ten názor na Korwariana ještě přehodnotíš</emphasis>!“</p>

<p>Viktorie vyjekla. Vytrhla se mu a vyskočila, málem ztratila rovnováhu. Rozběhla se ke dveřím ven, instinktivně –</p>

<p>Neudělala ani krok, a Dann stál na nohou. Neoběhl stůl, prostě ho odhodil stranou, zákusky, sklenky na víno i láhev se rozlétly po zemi. Jedním skokem byl za ní. Objal jí pravou dlaní krk a trhl, hodil ji na pohovku, až přes ni málem přeletěla.</p>

<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“</p>

<p>Viktorie nějak našla hlas, zoufalý, panický výkřik, který ani nepoznávala. Chtěla vyskočit, ale srazil ji zpátky. Sedl si jí obkročmo na nohy, ruce přitiskl k pohovce.</p>

<p>„Ticho!“ Vycenil zuby – to už nebyl úsměv, jenom škleb dravce nad ulovenou kořistí. „Jenom drž! Bude se ti to líbit… na <emphasis>něj</emphasis> si už ráno ani nevzpomeneš!“</p>

<p>Ignoroval její pokusy odstrčit ho. Svalil se na ni, pokusil se strhnout z ní šaty, ale Viktorii se při tom podařilo vyprostit ruce.</p>

<p>Nehty zajela do jeho upraveného obličeje, o vlas minula oko. Dann vyjekl a zaklonil se. Viktorie se vzepjala a on málemspadl na podlahu. Snažila se ho kopáním shodit, ale znovu na ni nalehl.</p>

<p>„<emphasis>Děvko! Chceš to drsně?</emphasis>“</p>

<p>Chytil ji za vlasy a surově škubl. Pak přišel úder – ne facka, ale pěst do tváře.</p>

<p>Mlha před očima.</p>

<p>Sladká chuť krve v ústech.</p>

<p>Závrať.</p>

<p>Přitiskl své rty na její, zatímco ji znovu chytil za šaty. Látka hlasitě zapraskala. Cítila jeho dech. Ruce na svých prsou.</p>

<p>Stiskla zuby, škubla. Vyjekl a odtáhl se. Udeřila ho kolenem, ale současně jí tvrdá facka otočila hlavu stranou.</p>

<p>Mžitky před očima. Bolest a pronikavé zvonění v uchu.</p>

<p>Něco zeleného v zorném poli, co se zvolna pohybovalo blíž.</p>

<p>Láhev od vína.</p>

<p>Dokutálela se těsně k prstům Viktoriiny levé ruky, visící přes okraj pohovky. Stačilo uchopit.</p>

<p>Máchla s ní naslepo, v posledním zoufalém vzepětí. S ošklivým křupnutím narazila menabaranskému premiérovi z boku do hlavy.</p>

<p>Dann zařval, tentokrát skutečnou bolestí.</p>

<p>Chytil ji za zápěstí, vykroutil jí láhev, mrštil s ní přes místnost, až se s třeskem rozlétla.</p>

<p>Pak oběma rukama sevřel její krk a stiskl.</p>

<p>Svět před Viktoriinýma očima začal černat. Chtěla křičet, ale sotva chrčela. Bolest v hlavě, zvonění v uších, hrůza a panika. Všechno jí splývalo, i Dannův obličej, který vypadal už úplně bez sebe, vše se propadalo do černoty. Malátně se snažila bránit, ale neměla sílu na nic, vůbec na nic…</p>

<p>Stisk povolil.</p>

<p>Viktorie jako z dálky uslyšela zvuky – výkřik překvapení, nějaká strkanice.</p>

<p>Dannova váha zmizela, jak ho něco stáhlo z pohovky. Snažila se odplazit a při tom také sklouzla dolů, třásla se, choulila…</p>

<p>Mlha před očima na chvíli vybledla a ona uviděla toho vojáka, Stonea, Tankova vraha. Pořád s naprosto mrtvým výrazem držel Dannovi jednu ruku zkroucenou za zády, předloktím objímal jeho krk a táhl ho ke dveřím. Netáhl – <emphasis>nesl</emphasis>, premiérovy nohy kopaly ve vzduchu nad podlahou. Viktorie viděla výraz šoku ve tváři, kterou na levé straně přetínala trojice rudých šrámů. Další krev mu tekla po bradě z prokousnutého rtu…</p>

<p>Dveře za nimi se zavřely. Viktorii se znovu zatočila hlava. V krku měla hořkou, odpornou palčivost, ani se nesnažila vstát –</p>

<p>Dveře se otevřely podruhé.</p>

<p>Viktorie vyjekla – zvuk, který ani nepřipomínal lidský hlas. Ale nebyl to Dann, jenom další dva vojáci s prázdnými výrazy ve tvářích. Jeden nesl bílý kufřík.</p>

<p>Ignorovali všechno, co leželo na zemi, prostě tím prošli, pod nohama jim praskaly střepy i zbytky zákusků. První postavil lékárničku na podlahu, druhý si dřepl a chytil Viktorii za ruce. Chtěla se mu vytrhnout, ale jako by ji svírala skála. Nepokusil se ji uklidnit, neřekl slovo, jen si ji po zemi přitáhl a posadil, snadno jako neposlušné dítě.</p>

<p>Prsty jí sevřel bradu, otočil hlavu napravo a ten druhý přiložil něco k jejímu krku. Viktorie uslyšela bzučení.</p>

<p>Muž přístroj odložil. Poprvé se rozhlédl po spoušti kolem.</p>

<p>Obrátil zrak ke kolegovi. Zahlédla pohyb jeho prstů, jako by šlo o znakovou řeč. Odpovědí bylo jediné úsečné gesto, snad potvrzení rozkazu.</p>

<p>Sáhl pro něco do kufříku a Viktorie to poznala: tlaková injekce.</p>

<p>„Ne!“ nějak dokázala zasípat. „Nedělejte to, pros –“</p>

<p>Přitiskl jí injekci ke krku tak rychle, že ani nedořekla slovo.</p>

<p>Zasyčení, prudká závrať a tma.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 7</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>„<emphasis>Granát!</emphasis>“</p>

<p>Čumák zahlédl černý předmět skákající k nim po podlaze zpoza rohu, ale víc nic. Než k jeho mozku doputovalo poznání, co ta <emphasis>věc</emphasis> vůbec je, Reed před ním skoro tanečně elegantním pohybem granát ze vzduchu odkopl zpátky, odkud přiletěl.</p>

<p>O zlomek vteřiny později přišla exploze, i přes chrániče sluchu hodně hlasitá.</p>

<p>„Jdeme!“ štěkl v jeho přilbě císařův hlas.</p>

<p>Tentokrát se Čumákovi povedlo vyrazit ve správné souhře s ostatními. Rozběhli se chodbou, kterou zaplnil šedý dým, a na průhledovém hledí jeho přilby naskočily rudě zvýrazněné obrysy těl. Jedna, dvě, tři těla.</p>

<p>Vojáci leželi zkroucení na zemi, ruce si tiskli k uším. Jeden hlasitě sténal. Neměli bojový oblek a omračující granát takhle zblízka musel dát hroznou ránu i bez reakce simulující zásah.</p>

<p>Proběhli mezi nimi a Gunneli postřehl, jak Gotliebové na obou stranách vypálili, i v pohybu bleskově, v přesné souhře. Čumák už věděl, že právě tohle je jejich <emphasis>úprava</emphasis>, nějaké propojení nervových drah na instinktivní úrovni, fungující na krátkou vzdálenost. Když se Kulky zeptal, jestli si taky čtou myšlenky, jenom se místo odpovědi ošklivě zasmála.</p>

<p>Tlumená bafnutí a na přilbách ležících vykvetly rudé šplíchance barvy. Zároveň sebou těla znovu křečovitě zaškubala.</p>

<p>„<emphasis>Kontakt!</emphasis>“</p>

<p>Za zatáčky vyběhla další dvojice obránců – příliš zbrkle. Než se stačili stáhnout, Korwarian i Sojornerová zahájili palbu. Jeden padl okamžitě, ale druhý ještě stačil vystřelit.</p>

<p>Trefil císaře do pravého předloktí. Ruka okamžitě ochabla, cvičná puška upadla na zem, Korwarian ji však levačkou bleskově zvedl. Čumák byl vděčný aspoň za to, že Kulka nemohla používat tu antiprotonovou příšernost, i když ona to viděla samozřejmě úplně obráceně. Střelnice musela na výcvik s ostrými stačit.</p>

<p>„Čisto! Jdeme!“</p>

<p>Když Čumák přeskakoval chlápka, který zasáhl císaře, postřehl zděšený výraz v bolestí zkřiveném obličeji, ale neměl čas ho politovat ani v duchu.</p>

<p>Další chodba byla dlouhá. Čumák se hnal za ostatními, ždímal ze sebe poslední síly. Univerzální bojový oblek byl od první vrstvy spodního prádla se senzory až po leskle černou kombinézu, přiléhavé rukavice a helmu navržený ochránit ho před vším od nervového plynu po zásah plamenometem. Zkraje se ani nezdál těžký, ale po hodinovém pobíhání tímhle labyrintem měl pocit, že vláčí na zádech batoh olova. Navzdory chladicímu okruhu mu pod přilbou stékal za krk pot, mžitky před očima splývaly s údaji na hledí, jazyk se lepil na patro. Tenká hadička vedoucí do pravého koutku úst, kterou se mohl napít, už byla k ničemu, poslední doušek polkl před dvaceti minutami. Původně zelený ukazatel tepové frekvence úplně nalevo byl snad deset minut oranžovorudý. Chvílemi měl pocit, že se dusí, bojoval s nutkáním strhnout si helmu…</p>

<p>„Stop!“</p>

<p>Pavol Gotlieb před ním se zastavil tak prudce, až do něj Čumák bezděčně vrazil. Rychle zaklekl vedle Gabriela a soustředil se na blikající světlo mapy v přilbě. Byli na místě, nebo alespoň měli být. Proč tu nestála hlídka? Že by <emphasis>nepřítel</emphasis> uchystal nějakou past? Odpor zatím vlastně nestál za moc, což bylo taky docela divné…</p>

<p>„Nadporučíku?“</p>

<p>Gunneli sebou trhl – uvědomil si, že císař promluvil na něj.</p>

<p>Pravačkou přehmátl ze zbraně na předloktí, stiskl správnou kombinaci tlačítek. Pípnutí a spodek jeho přilby se otevřel. Čumák se rychle nadechl, ale neměl čas na žádnou úlevu. Přímo cítil, jak na něj ostatní za černými hledími netrpělivě zírají.</p>

<p>Sklonil se ke dveřím, snažil se pominout kyselých zápach vlastního potu, kterého byl navzdory filtračnímu systému vnitřek obleku plný… až ucítil něco povědomého.</p>

<p>„Pozitivní, pane!“</p>

<p>„Tak do toho!“</p>

<p>Reed už připevňoval na obě strany dveří magnetické vyrážeče. Kulka s císařem ho kryli, ostatní jistili boky.</p>

<p>„Odjištěno!“</p>

<p>Čumák se přikrčil a rychle zavřel helmu.</p>

<p>„Pal!“</p>

<p>Dveře se v oblaku dýmu zhroutily dovnitř. Gunneli cítil, jak mu na hlavu prší desítky <emphasis>brouků</emphasis> vyrvaných ze zdi, postřehl, jak se hemží kolem a mizejí v podlaze i stěnách.</p>

<p>Tyhle nálože byly pravé.</p>

<p>Reed s Kulkou a císařem vpadli dovnitř, než se dým usadil. Čumák se tiskl ke zdi, jeho úkolem bylo krýt s Gotlieby chodbu.</p>

<p>Uslyšel zvuk výstřelů, ránu a něčí zařvání. Blesklo mu, že ti zdejší ňoumové asi nevědí, co major dokáže. Jestli ho některý v zápalu <emphasis>hry</emphasis> zkusí třeba vzít pažbou přes hlavu, stačí, aby se opravdu ohnal, a může tu rázem ležet <emphasis>skutečná</emphasis> mrtvola.</p>

<p>Vzápětí se mu v přilbě ozval hlas.</p>

<p>„Máme balíček! Hotovo!“</p>

<p>„Cesta ven?“</p>

<p>„Výtah čtyři. Pohyb!“</p>

<p>Čumák pohledem na příslušnou ikonu vyvolal mapu objektu i s vyznačením dosavadního postupu. Po Mattových slovech se automaticky změnila, systém zvýraznil novou trasu. Naštěstí krátkou, jenom kousek za roh – při představě dalšího běhu Čumáka obestíraly mrákoty.</p>

<p>Z místnosti vyrazila Kulka a za ní major. Přes rameno měl přehozenou figurínu v ženských šatech, se zeleným císařovniným šátkem kolem krku, narychlo navlečenou do lehké neprůstřelné vesty. Nesl ji lehce, přestože Gunneli věděl, že váhou i jejím rozložením odpovídá skutečnému člověku.</p>

<p>Zaujal místo uprostřed, ostatní okolo něj jako kusadla pavouka chránící zranitelné tělo. Běželi chodbou zpátky a doprava. Nikde nikdo, <emphasis>pořád</emphasis> nikde nikdo. Čumák už spatřil dveře výtahu. Stačilo jen dostat se tam a celé –</p>

<p>„<emphasis>Kontakt!</emphasis>“</p>

<p>Gotliebové se otočili jako blesk, oba současně zahájili palbu, ale Gunneli byl pomalý. Sotva postřehl stíny vybíhající zezadu –</p>

<p>Něco ho udeřilo do boku a v těle mu vyšlehla bolest. Zařval, ztratil vládu nad tělem a svalil se jako žok.</p>

<p>Reakce, kterou zařídily emitory uvnitř obleku simulující zásah, byla prakticky identická se zásahem nervovým paralyzérem. Čumák měl pocit, že spadl opilý do sněhové závěje. Chtěl vstát, ale nemohl, všechno bylo divně <emphasis>zpřeházené</emphasis>. Cítil, jak ho někdo popadl a táhne, na vteřinu rozeznal za poloprůsvitným hledím Gabrielův zjizvený obličej. Pak se mu před nosem zabouchly dveře. Zatančila rudá světla – a zhasla.</p>

<p>Nastalo hrobové ticho.</p>

<p>Někdo mu otevřel helmu, pak ji nouzovým spínačem pod bradou odemkl a stáhl. Svět začal nabírat pevné obrysy, do končetin se mu vracel cit.</p>

<p>Posadil se, těžce oddechoval. Zkusil vstát – na třetí pokus se mu to povedlo. Rozkašlal se a konečně se opravdu rozhlédl.</p>

<p>Chodba kolem nich mizela, stěny i strop se <emphasis>rozpouštěly</emphasis> jako tající závěje. Ostatní už kromě císaře všichni odložili helmy i zbraně a mlčky stáli. Figurína v ženských šatech ležela mezi nimi na podlaze. Kulka si začala stahovat rukavice.</p>

<p>„No,“ Gunneli se chabě usmál. „Na první pokus to nebylo špatné, ne?“</p>

<p>Nikdo neodpověděl. Nikdo úsměv neopětoval. Jen Walter Gotlieb udělal krok a mlčky botou převrátil figurínu na břicho.</p>

<p>Takže byl zřetelně vidět flek červené barvy uprostřed jejího temene.</p>

<p>Čumákovi se zvedl žaludek. Na okamžik na té podlaze spatřil <emphasis>skutečné</emphasis> tělo i tvář. Představil si střelou roztrženou hlavu, vyteklý mozek… v ten moment by si nejradši vyřízl jazyk z krku.</p>

<p>Andrej Korwarian se pomalu otočil a stáhl si helmu. Tvář měl zarudlou, vlasy na skráních zpocené stejně jako ostatní. Přesto nevypadal ani z půlky tak odrovnaně, jak se Čumák zrovna cítil.</p>

<p>„Majore Reede?“ promluvil. „Souhlasíte s tím hodnocením?“</p>

<p>Matt jeho pohled vydržel, odpověděl stejně pevně.</p>

<p>„Ne, pane.“</p>

<p>„Kapitáne Sojornerová?“</p>

<p>Kulka pohledem uhnula. Její hlas zněl drsně.</p>

<p>„Byl to propadák. Už před tím granátem nás mohli aspoň dvakrát vyřídit. Lezli jsme tam jako kurvy nad ránem, a to nemluvím vo tom konci. Kdyby tady místo tamtěch flákačů byli ty vylepšený zmetci, nedojdeme ani do půlky cesty.“</p>

<p>Ochranka základny včetně plukovníka Ardeta postávala v hloučku o pár kroků dál. Čumák postřehl chlapíka, který trefil císaře, jak se krčí co nejvíc vzadu. Kulce bylo očividně fuk, že ji slyší, ale plukovník zrudl.</p>

<p>„Vyprošuji si takový tón, <emphasis>kapitáne</emphasis>!“ zasyčel. „Zvlášť po výkonu, jaký jste předvedli. Kdybyste byla pod mým velením –“</p>

<p>„Není pod vaším velením, plukovníku. A výkon vašich mužů nebyl o nic lepší.“</p>

<p>Ardet se otočil. Vypadal tak rozlíceně, až Gunneliho napadlo, že vyjede po samotném císaři, ale v posledním momentě se ovládl.</p>

<p>„Prosím za prominutí, můj pane!“ procedil mezi zuby. „Ovšem už dříve jsem vyjádřil své námitky. Personál základny není vycvičený na takové mise, nedokáže –“</p>

<p>„Nedokáže co? Ochránit zařízení, které mu je svěřeno? O tom se mne snažíte přesvědčit, plukovníku?“</p>

<p>Ardet znovu zbledl.</p>

<p>„Ne, můj pane.“</p>

<p>„Dobrá.“ Císař mávl rukou v obecném gestu. „Další cvičení začne zítra ráno v osm nula nula. Očekávám zlepšení <emphasis>ode všech</emphasis>. To je všechno.“</p>

<p>„Ano, pane!“</p>

<p>Plukovník zasalutoval, ale Andrej mu už nevěnoval pozornost, prostě zamířil ke dveřím.</p>

<p>Ticho pokračovalo i poté, co odešel. Nikdo neměl chuť na řeči, všichni byli vyčerpaní. Když odcházeli, Gunneli postřehl, jak se vyhýbají pohledu na figurínu na podlaze.</p>

<p>Šatna byla vhodně umístěná hned vedle sálu. Čumák s úlevou začal svlékat, nebo spíš <emphasis>rozebírat</emphasis> zbytek bojového obleku. Postup nebyl úplně snadný, musel se na něj soustředit, přitom toužil jen po sprše a posteli, kam by si na chvíli lehl.</p>

<p>Koupelna se naštěstí nacházela hned vedle šatny. Gunneli na sebe s úlevou pustil proud vody. Ručníky vypadaly nové, mnohem měkčí, než jaké pamatoval z kasáren. Osušil se a s jedním okolo pasu vyšel ven. Složenou čistou uniformu si vytáhl z výstrojního automatu a položil na plastovou lavici už předtím. Zamířil k ní.</p>

<p>„Musíme si promluvit.“</p>

<p>„Hned, nadporučíku.“</p>

<p>Hlasy se ozvaly plynule a tak rychle po sobě, až sebou Gunneli škubl.</p>

<p>Bratři Gotliebové stáli tři kroky za ním. Byli už vysprchovaní a oblečení, dívali se na něj a Gunneli znejistěl.</p>

<p>„O čem?“ namítl. „Nemůže to chvíli počkat?“</p>

<p>„Ne,“ odmítl Walter Gotlieb.</p>

<p>„Tohle radši probereme hned,“ dodal Pavol.</p>

<p>„No tak fajn,“ Čumák aspoň z hromádky oblečení sebral triko a rychle si ho přetáhl přes hlavu. Ukazovat těm dvěma nahý zadek nějak neměl chuť.</p>

<p>„Ta šaškárna prve. Co si o tom myslíš?“</p>

<p>„Co asi?“ zavrčel Čumák. „Major s Kulkou měli pravdu. Nestálo to za nic.“</p>

<p>„Ale víš proč?“ zeptal se Pavol Gotlieb.</p>

<p>„Protože tam byl Korwarian,“ Walter plynule navázal odpovědí.</p>

<p>„A ty,“ doplnil Pavol klidně.</p>

<p>Čumák zaťal zuby. Skutečnost, že se nepředvedl, si dobře uvědomoval, ale na tak přímé obvinění prostě nedokázal hned zareagovat.</p>

<p>Než něco vymyslel, slova se znovu chopil Walter.</p>

<p>„Kvůli císaři jsou zdejší podělaný až za ušima. Většinaněkam zalezla a ani se nesnažili po nás pořádně jít. Ti, co stříleli v chodbě i potom u výtahu, byli pokaždý stejný chlapi, ale sám Korwarian aspoň ví, co dělá. Ty jenom zdržuješ a kropíš vzduch. Že máš vylepšenej nos? Kdyby se šlo naostro, akce vybouchne a nás všechny kvůli tobě <emphasis>zabijou</emphasis>.“</p>

<p>Gunneli ucítil údiv – jak si proboha v tom zmatku stíhali všímat, jací chlapi po nich jdou – ale vzápětí dostal vztek.</p>

<p>„Dobrý!“ odsekl. „Co chceš slyšet? Že jsem to zvoral? Jo! Vím to a žere mě to. Nikdy jsem se ničeho takovýho neúčastnil, bylo to poprvý. Příště to zvládnu líp.“</p>

<p>„Ne. Žádný příště nebude.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Zítra ráno ohlásíš císaři, že odstupuješ. V zájmu akce.“</p>

<p>„A ve svém vlastním.“</p>

<p>Čumák ucítil ledové zamrazení. Zadíval se Pavlovi do obličeje.</p>

<p>„To je výhrůžka?“</p>

<p>„Ber to, jak chceš, <emphasis>nadporučíku</emphasis>.“</p>

<p>V oslovení se ozval výsměch ostrý jako čepel. Gunneli si najednou uvědomil, že Pavol i Walter jsou o půl hlavy vyšší a určitě o deset kilo těžší – a že je tu s nimi úplně sám.</p>

<p>„Běž do prdele, Gotliebe!“ odsekl. „Nebudeš mi rozkazovat, co mám nebo nemám, nevelíš tomu!“</p>

<p>„Tys asi nerozuměl, co?“</p>

<p>Walter udělal krok blíž. Pavol ve stejný moment couvl – přesně mezi Čumáka a dveře. Jak se otáčel, Gunneli uviděl tetování na jeho svalnaté paži pod ramenem: torzo člověka bez hlavy nabodnuté na ledovém hrotu, pod kterým se rozlévala krvavá kaluž.</p>

<p>„Jestli ti to pořád není jasný, tak jsou dva způsoby, jak vypadnout,“ promluvil Walter Gotlieb tiše.</p>

<p>„A jeden z nich bolí,“ dodal Pavol.</p>

<p>Čumák mlčel. Zíral na ně, žaludek sevřený. Zoufale hledal kudy z toho, ale neviděl žádnou –</p>

<p>Dveře za Pavlem se prudce otevřely.</p>

<p>Katrina Sojornerová musela nedávno také vyjít ze sprchy. Krátké vlasy měla mokré, na sobě jen kalhoty a khaki tílko. Zůstala stát ve dveřích a vycenila zuby.</p>

<p>„Jestli debatujete, kdo ho má většího, musíte si napřed svlíct kalhoty, pánové. Nebo pokud jde vo porotu, ráda se tý role ujmu.“</p>

<p>Šklebila se, ale pohled měla ledový. Gunnelimu blesklo hlavou, že přesně ví, co se tu děje, a Walter Gotlieb přivřel oči.</p>

<p>„Něco tu řešíme, Katrino.“</p>

<p>„Fajn. Můžu se přidat?“</p>

<p>„Nejsi –“</p>

<p>„Sklapni, Walte. Čumákovi, Espositovi ani mně nevelíš. Jestli máš problém, prober si ho s Řezníkem, bude tu za chvíli, anebo s císařem zejtra. Co mu unesli ženu, je prej vstřícnost sama.“</p>

<p>Gunneliho bodlo znovu v žaludku. Ještě nikdy neslyšel Kulku nebo vůbec <emphasis>kohokoli</emphasis> vyslovit Reedovu starou přezdívku takhle nahlas.</p>

<p>Walter Gotlieb poprvé zaváhal.</p>

<p>Za Kulkou se ve dveřích zjevil Gabriel, tichý jako duch.</p>

<p>„No dobře,“ promluvil Walter pomalu. „Snad ale chápeš, o co mi jde. Měla bys zařídit, aby <emphasis>vaši</emphasis> lidi přišli k rozu…“</p>

<p>„O svý lidi se s majorem staráme. Neser se do toho, a rady dávej těm, co vo ně stojí. <emphasis>Jdeme!</emphasis>“</p>

<p>Čumák pochopil, že to platilo jemu. Snažil se nedat najevo úlevu a neutíkat. Pavol Gotlieb neuhnul ani o krok, ale Gunneli ho obešel a vyklouzl ze dveří. Kulka jimi vzápětí hlasitě třískla.</p>

<p>„Bože!“ zasténal. „Díky! Kdyby ses neobjevila –“</p>

<p>„Sklapni!“ prskla Kulka. „Drž hubu a zalez tam!“</p>

<p>V hlase měla takový vztek, až Čumák leknutím znovu zmlkl. Rychle zahnul do nejbližších dveří a bezděčně se přikrčil, když do nich Sojornerová kopla, až to zapraskalo.</p>

<p>Místnost byla komora pro uklízeče. Kromě stojícího úklidového robota a police s všemožnými krámy tu nebylo nic, vlastně měli co dělat, aby se tam vešli. Čumák se rychle nadechl, ale než mohl promluvit, Kulka ho popadla za triko na prsou.</p>

<p>„Povíš mi, cos to tam kurva dělal?!“ Zatřásla s ním jako suchou větví. „To ti do prdele úplně hráblo?!“</p>

<p>„<emphasis>Mně?!</emphasis>“ hlesl Čumák. „Ty dva mi vyhrožovali! Chtěli mě –“</p>

<p>„A ty jsi s nima klidně zůstal sám! Cos čekal po tý sračce, že ti dají metál?! Myslíš, že tohle je pořád palác a navoněný gardisti? Nejradši bych ti nakopala prdel sama!“</p>

<p>Čumák na ni zíral s očima vyvalenýma. Pořád ho držela, a jak se zadíval na její paži, štíhlou, ale přitom málem svalnatější, než byla jeho, uviděl nad loktem tetování: tu samou mrtvolu na rampouchu, jakou měl Pavol Gotlieb.</p>

<p>„Co… co to, do hajzlu, bylo za jednotku, kde jste vy tři byli?“ vypravil ze sebe. „Nikdy jsem nic takovýho neviděl!“</p>

<p>Kulka pochopila, kam se dívá, a kupodivu ji to uklidnilo, nebo spíš probralo, protože ho pustila.</p>

<p>„Jo, to věřím. Zvláštní transportní oddíl.“</p>

<p>„<emphasis>Transportní?!</emphasis> To jste transportovali co?“</p>

<p>„Většinou munici,“ Kulka se ušklíbla. „Z naší flinty do jejich palice.“</p>

<p>„Likvidační četa,“ promluvil Gabriel Esposito tiše. Čumák ani nepostřehl, že také proklouzl dovnitř. „Spadající pod koho? Severina? Přímo císaře?“</p>

<p>„Nemám tucha. Rozkazy přišly, rozkazy se splnily. Konec. A jasně, většinou šlo o <emphasis>tohle</emphasis>, ale byly i akce s rukojmíma.“</p>

<p>„S jakýma?“ hlesl Gunneli. „Já to pořád nechápu. Na koho by vás posílali? Přece není žádná válka…“</p>

<p>„Válka není, ale šmejdi jsou vždycky. Většinou to bylo proti různejm grázlům, pirátům a tak dále. Jeden čas rádi chytali lodě u hranic, brali rukojmí na výkupný. U Viridianu a Menabaranu jim to šlo, ale Algor žádný výkupný neplatí. Nikdy. Akorát všem, co to zkusí, zařídí funus, no a to jsme dělali. Někdy jsme i ty rukojmí dostali živý.“</p>

<p>„<emphasis>Někdy?</emphasis> A major Reed? Ten v tom byl taky?“</p>

<p>„Major byl spíš externista, ale jo, párkrát nám píchnul, než tydle věci zabalil. Já to pak zabalila taky, začalo toho bejt na mě moc.“</p>

<p>„Moc na tebe?!“ Čumák polkl. „No prima. Tak <emphasis>teď</emphasis> teprve mám nahnáno. Ty dva –“</p>

<p>„Ti by tě akorát zmlátili nebo ti něco zlomili, abys byl ze hry. Tak moc snad ještě nezmagořili, aby provedli něco víc. Když se budeš snažit, daj ti pokoj.“</p>

<p>„<emphasis>Snažit?</emphasis> Hele, já jsem napůl mrtvej ještě teď! Dokonce i jemu to šlo líp!“ Čumák ukázal prstem na Gabriela. „Sakra, myslel jsem si, že používáš jenom nože!“</p>

<p>„<emphasis>Teď</emphasis> používám nože. Obránci víry ale cvičí i na podobné akce.“</p>

<p>Gabrielův hlas zněl skoro unaveně. Tentokrát se na něj užasle zadívala i Kulka.</p>

<p>„Tak ty jsi byl –“</p>

<p><emphasis>„</emphasis>Nechci o tom mluvit<emphasis>.“</emphasis></p>

<p>Jeho tón ji umlčel a Čumák najednou ucítil pobavení. Jako by se všechen vztek, strach i frustrace naráz přelily do černého humoru.</p>

<p>„Paráda. Prostě luxus. Vrchol mojí vojenský kariéry: jsem trouba v bandě vrahounů. Díky. Možná má ten Gotlieb pravdu, měl bych vycouvat a říct –“</p>

<p>Čumák ani nedořekl. Katrinina ruka ho tentokrát popadla za rameno a stiskla, až vyjekl.</p>

<p>„To <emphasis>kurva</emphasis> nevypouštěj z huby! Chceš snad zase zpátky, ne?“</p>

<p>„Z-zpátky?“</p>

<p>„K ochrance! Zapni mozek! Proč myslíš, že tu jsme? My <emphasis>všichni</emphasis>! Dám krk, že sem nakluše i Hračička, sotva bude moct chodit, císař na nikoho nezapomněl. Posledně jsme to posrali, a tohle je druhá šance. Dává nám ji, čeká, že teď to nezvořeme – <emphasis>nesmíme</emphasis> to zvorat! Myslíš, že si může dovolit, aby popaláci běhali lidi, co budou vykládat, jak mu unesli ženu? Neslyšel jsi vo těch gardistech, co se pakovali hned druhej den? Jestli to vzdáš, do hodiny máš lístek na Noctu, Mrtvou díru nebo jinam, a nevrátíš se aspoň pět let!“</p>

<p>Čumák strnul. Představil si Irenu… pět let bez ní.</p>

<p>„Něco ale musíme udělat,“ promluvil Gabriel. „Ti dva nám nepomůžou a kdo ví, kolik máme času. Severin určitě jede naplno. Nakonec císařovnu najdou a tahle akce nebude žádná procházka.“</p>

<p>„Jo.“ Kulka pustila Čumákovo rameno. „Takže zbejvá kapku zrychlenej výcvik.“</p>

<p>„Jako můj?“ hlesl Gunneli.</p>

<p>„Ne, tady toho koštěte! Cvičení zejtra začíná v osm. My prostě začneme v šest, ještě jedno kolo. Vykopu ty plukovníkovy slečinky z postelí, donutím je rozjet ten skládačkovej krám. Simulovaný cíle budou muset stačit. Taky si zkusím pohrát s tvým oblekem, pamatuju si nějaký finty. Co ty, jdeš do toho?“</p>

<p>„Bez problémů.“ Gabriel pokrčil rameny. „Promluvím s majorem.“</p>

<p>„Ne,“ sykla Kulka. „Ten má svýho dost. Waltovi jsem kecala, je na marodce a je mu blbě, bude rád, když se do zejtřka sebere. Tohle prostě vyřešíme sami, bude to naše věc. Jasný?“</p>

<p>Gabriel přikývl a Čumák začínal pomalu chápat, že do postele se hned tak nepodívá. Teď ani v budoucnu.</p>

<p>„Pověz mi jedno,“ vypravil ze sebe. „Cos musela zkrajeudělat, aby tě ty dva magoři začali brát vážně? Neříkej, že bylo v tom oddílu tolik ženských, aby se ti taky nesnažili <emphasis>dobře poradit</emphasis>?“</p>

<p>„Jo.“ Kulce se ve tváři objevil skoro nostalgický výraz. „Zkoušeli to, dokud jsem si s Waltem nestřihla ruletu s hlavní v jeho hubě. Zmáčkla jsem to dvakrát, než mu docvaklo, že nekecám. Pak už mi nikdy nic neradil… a ty si běž oblíct kalhoty. Za dvacet minut tě čekáme na střelnici.“</p>

<p>Čumákovi až teď došlo, že je bosý a pod trikem má okolo pasu pořád jenom ten ručník.</p>

<p>Tiše, dlouze zasténal.</p>

<p><strong>Vojenská stanice Konstantin 2, algorské území</strong></p>

<p>„Co to do prdele je?!“</p>

<p>Major s už prošedivělými vlasy přimhouřenýma očima sledoval předmět na antigravitační plošině. Vypadal jako kobliha s dírou uprostřed tvořená trubkou z šedého kovu. Jejím středem procházela jehlanovitá konstrukce, která s ní byla na několika místech propojená a končila podstavcem dole. Rozhodně to nepřipomínalo nic, co by kdo kdy na stanici viděl.</p>

<p>Čtyři muži, kteří dvoumetrovou plošinou opatrně manévrovali z hangáru, měli černé přilby Štítonošů. A loď, která ten náklad přivezla, kurýrní speciál bez jediného označení, vyskočila před dvaceti minutami přímo z Mrtvé díry.</p>

<p>Štítonoši navedli plošinu na velký nákladní výtah, který ji sveze o tři patra vojenské stanice <emphasis>Konstantin 2</emphasis> níž. Tam ji naloží do jiné lodi s poněkud divným jménem <emphasis>Mucholapka</emphasis>, co už čekala.</p>

<p>Major se otočil na muže s nezdravě nažloutlým obličejem stojícího vedle něj.</p>

<p>„Hele, ty s tím krámem poletíš, jo?“</p>

<p>„Už to tak vypadá,“ souhlasil Boris Varga pochmurně. Kupodivu vypadal spíš vystrašeně než zvědavě.</p>

<p>„Neptám se kam, je mi jasný, že je to tajný, ale co <emphasis>tohle</emphasis> podle tebe je? Nějaká atomovka? Neutronka?“</p>

<p>„Těžko.“ Hračička zavrtěl hlavou. „Ty by se vešly do kufru nebo maximálně do kontejneru. Tohle je moc velké, taky to má vlastní zdroj i chladicí jednotku. Musí tam být něco, co potřebuje vysoké podchlazení.“</p>

<p>„Páni. Tak co teda myslíš, že to je?“</p>

<p>Majorova zvědavost evidentně vzrostla a Hračička se na něj poprvé zadíval.</p>

<p>„Netuším. Vlastně nevím, jestli to <emphasis>chci</emphasis> vědět, pane. Teď musím na simulátor.“</p>

<p>Nečekal na odpověď, otočil se a vypadl ze dveří. Nebylo to moc <emphasis>vzorné</emphasis>, ale momentálně mu to bylo fuk. I kdyby si ten major chtěl stěžovat, nanejvýš si bude vytahovat botu velitele <emphasis>Konstantina</emphasis> ze zadku. <emphasis>Mucholapka</emphasis> měla absolutní prioritu na všechno, od údržby přes čas na simulátoru pro něj. Pověření podepsal osobně císař a Hračička si dobře všímal, jak všichni rychle ztichnou, kdykoliv se přiblíží na doslech. Drby tu jely na plný plyn, ale to mu vadilo ze všeho nejméně. Dokonce méně než to, že ho vytáhli z nemocnice, i když se pořád cítil zatraceně pod psa.</p>

<p>Před hodinou, ještě než dorazil tenhle <emphasis>dáreček</emphasis>, dostal letový plán. Za čtyři hodiny <emphasis>Mucholapka</emphasis> zvedala kotvy směr Algor. Tam se nalodí zbytek posádky, o kterém měl Boris dost konkrétní představu, a vyrazí dál. Nejspíš na Menabaran, s tamtou věcí zašitou někde v podpalubí. A on bude pilotovat. Z toho pomyšlení měl Hračička pocit, že mu nová játra vylezou z břicha, jedno kterým koncem.</p>

<p>Protože tomu majorovi před chvílí lhal. Ve skutečnosti <emphasis>měl</emphasis> tušení, co to je, napadlo ho to už ve chvíli, kdy tu věc prvněuviděl. Co asi mohlo potřebovat zdroj, jaký by utáhl bitevní křižník, a kryoniku snad na absolutní nulu? Co mohl přivézt kurýr z Mrtvé díry, kde se kromě jiného nacházel největší částicový urychlovač ve známém vesmíru?</p>

<p>Boris Varga bolestně zavřel oči. Vždycky se potichu posmíval Gabrielovu pámbíčkaření, i když nikdy neměl kuráž si z něj utahovat tak jako Kulka. Ovšem teď…</p>

<p>Chodba okolo něj byla momentálně prázdná, ale když tu myšlenku vyslovil nahlas, nikdy v životě to nemyslel upřímněji.</p>

<p>„Pane Bože, prosím, ať se pletu!“</p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území neznámé</strong></p>

<p>Nikola Vanbergová prudce otevřela oči.</p>

<p>Bylo to rychlé, nepříjemné probuzení, které jí škublo tělem jako křeč. Snažila se zmírnit dech, mrkala do stropu, co i po úpravě kabiny pořád vypadal příliš nízko. Jako by na ni měl každým okamžikem spadnout. Nepamatovala si, co konkrétně se jí tentokrát zdálo, ale rozhodně to nebyl příjemný sen. Tak jako skoro žádný poslední dobou.</p>

<p>„Niki? Jsi v pořádku?“</p>

<p>Natalie seděla na své posteli napravo a dívala se na ni. Výraz měla nečitelný. Nikola se donutila usmát.</p>

<p>„Jo. Měla jsem noční můru.“</p>

<p>„Křičela jsi.“</p>

<p>„To mě mrzí. Nechtěla jsem tě vylekat. Vážně to byl jenom sen.“</p>

<p>Tiché pokrčení ramen. Tak… <emphasis>chladné</emphasis>. Nikola si znovu uvědomila, jak se Natalie od smrti Jacoba Stense mění.</p>

<p>Jako by se jí pořád víc vzdalovala.</p>

<p>„Jak dlouho jsem spala?“ posadila se. Pořád se třásla a záda měla zpocená. Chtělo to sprchu.</p>

<p>„Dlouho,“ odvětila Natalie a Nikola si povzdechla.</p>

<p>„Takže Darren s Gilem už odešli?“</p>

<p>„Chystají se. Počítač říká, že je tam už dobrý vzduch. Darren chtěl, ať tě nechám spát.“</p>

<p>„To je od něj milé.“ Nikola vyskočila. „Jenomže já prostě musím být u toho. Pro případ, že začnou vyvádět… něco. Cokoli.“</p>

<p>Natalie mlčela. Jen se na ni soustředěně dívala po celou dobu, než ze skříňky pod postelí vytáhla čisté oblečení a zmizela v koupelně, i poté, co se vrátila.</p>

<p>„Nat, měla jsi svoje léky?“</p>

<p>Nové pokrčení rameny. Nikola otevřela skříňku, a samozřejmě. Kalíšek pilulek s víčkem tam stál nedotčený vedle termosky, oboje přichycené suchými zipy ke dnu poličky, tak jako většina věcí na <emphasis>Achilleovi</emphasis> pro případ, že by loď ztratila gravitaci. Vrátila se s Natalií na původní dávky všeho, co brala doma na Menabaranu – a neměla sebemenší dojem, že to pomáhá.</p>

<p>Podala sestře kalíšek i termosku. Natalie obsah spolkla bez odporu, stále mlčky.</p>

<p>„Pořád chceš zůstat tady?“ zeptala se Nikola.</p>

<p>Přikývnutí. Naprosto lhostejné.</p>

<p>„Ty nejsi vůbec zvědavá? Myslím na tu stanici, na všechno, co tam je?“</p>

<p>„Na tom nezáleží, Niki. Měla jsi pravdu.“</p>

<p>„<emphasis>Já?</emphasis>“</p>

<p>Tohle Nikolu zarazilo. I když spěchala, přitáhla si nízkou židli a posadila se.</p>

<p>„O čem teď mluvíš, Nat? V čem jsem měla pravdu?“</p>

<p>„Že na tom nezáleží.“</p>

<p>„Na čem?“</p>

<p>„Na ničem.“</p>

<p>Připomínalo to jejich staré rozhovory doma v Artipoli. Jenže teď v tom na rozdíl od dřívějšího zmatku byla zvláštní, znepokojivá vyrovnanost. Jistota.</p>

<p>„Nat, jak tohle myslíš? Kdy jsem říkala, že na ničem nezáleží?“</p>

<p>„Když jsi povídala, že se věci prostě dějí. Měla jsi pravdu. Ať děláme, co chceme, stejně se dějí. Takže na ničem nezáleží. Je to fuk.“</p>

<p>Nikola zadržela dech. Dívala se na ten Nataliin klidný – ach, <emphasis>tak</emphasis> klidný – výraz a hrdlo se jí sevřelo.</p>

<p>„Takhle jsem to ale nemyslela. Ne tak doslova. Na některých věcech záleží. Nemůžeš si říct, že je to fuk, a kašlat na všechno.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože… protože pak bychom vůbec nebyli naživu.“</p>

<p>Dvě vteřiny ticha.</p>

<p>„A jsme ještě naživu, Niki?“</p>

<p>Nikole se sevřel žaludek. Z Nataliina pohledu, z myšlenky, která jí projela hlavou. Bezděčně ztlumila hlas.</p>

<p>„Nat, ty jsi <emphasis>věděla</emphasis>, co se stane? Tam u toho majáku, že vybuchne?“</p>

<p>Další chvilka ticha.</p>

<p>„Nevěděla jsem <emphasis>kdy.</emphasis>“</p>

<p><emphasis>Ale věděla jsi to, a nic jsi neřekla!</emphasis></p>

<p>Do Nikolina strachu prosákla zlost. Naklonila se blíž.</p>

<p>„A vzpomněla sis ještě na něco? Stane se <emphasis>tady</emphasis> něco? Nebo už stalo?“</p>

<p>Ticho. Soustředěný pohled.</p>

<p>„Na tom nezáleží.“</p>

<p>„Mně na tom záleží.“</p>

<p>Nikolu nenapadlo, co říct jiného. Měla snad začít ječet, domáhat se toho, co vždycky odmítala? Bylo to jako krutý vtip.</p>

<p>Natalie se na ni dívala, zdálo se, že zvažuje odpověď.</p>

<p>V té chvíli se dveře její kajuty pootevřely.</p>

<p>„Jste vzhůru?“ ozval se Daleyho hlas. „Jestli ano, za chvilku vyrážíme.“</p>

<p>„Ano. Jenom moment, musím –“</p>

<p>Jenže než Nikola stačila větu dokončit, Natalie se převalila na posteli na bok, obličejem ke zdi.</p>

<p>„Běž už, Niki. Záleží ti na tom. Já budu spát.“</p>

<p>Znělo to klidně, beze stopy trucovitosti. Nikola Vanbergová navzdory všemu, co se jí honilo hlavou, dokázala jen přikývnout.</p>

<p>„No dobře,“ pohladila sestru po rameni. „Budu v pořádku. Pak si o tom ještě promluvíme.“</p>

<p>Možná zahlédla přikývnutí. Možná se jí to jen zdálo. Do obličeje však Natalii neviděla, odpověď nepřišla žádná, a Nikola po chvilce váhání vyšla ven.</p>

<p>Daley i Iverson už byli oblečení. Nikolin skafandr ležel hozený přes křeslo a ona se do něj začala beze slova soukat. Vyhýbala se přitom jejich pohledům.</p>

<p>„Jste v pořádku?“</p>

<p>Ačkoli nic neřekla, Daley se tvářil starostlivě i znepokojeně. Nikola chtěla kývnout, ale zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Já ano. Jenom Natalie… mluví divně.“</p>

<p>„Jak divně? Něco <emphasis>konkrétního</emphasis>?“</p>

<p>Nikola postřehla Gilův tón – takže i on si už všiml. Zaťala zuby. Co mu měla odpovědět? Že Natalie věděla, co se stane na Chcíplém psu, ale prostě se rozhodla nic neříct? Protože jí bylo po Jacobově smrti všechno fuk, i to, jestli budou žít nebo ne? Nakonec se ušklíbla.</p>

<p>„Jo. Že na ničem nesejde.“</p>

<p>Daley se zatvářil nechápavě, ale Iverson k Nikolině údivu kývl, jako by řekla něco, co mu dává dokonalý smysl. Místo vysvětlení však otevřel poklop do přechodové komory.</p>

<p>„Dobře. Pravidla znáte, jde se na to.“</p>

<p>Nikola instinktivně čekala, že vzduch ve stanici bude zatuchlý nebo nějak páchnoucí. Místo toho byl suchý, chladný a cítit v něm nebylo absolutně nic.</p>

<p>„Čím začneme?“ zeptal se Daley. „Projít protokoly může trvat dost –“</p>

<p>„Posádka,“ Nikola ho přerušila. „Ta původní. Když Natalie mluví… jak mluví, prostě chci vědět, co se s lidmi tady stalo. Hned. Myslíme na to stejně všichni.“</p>

<p>Daley nevypadal šťastně, ale nehádal se. Iverson znovu přikývl. Právě prošli tunelem do vedlejšího prstence a on zvedl hlavu.</p>

<p>„Počítači, dotazy. Kdo byl předchozím velitelem stanice Archangelsk? Kolik členů posádky měla stanice v době doručení poslední autorizované datové aktualizace?“</p>

<p><emphasis>„Předchozím velitelem stanice Archangelsk byl doktor generál Irenej Bogdatovič, kapitáne Iversone. V době doručení poslední autorizované datové aktualizace měla stanice Archangelsk patnáct členů posádky.“</emphasis></p>

<p>Poslední věta způsobila, že se nejen Daley, ale i Iverson překvapeně zastavil.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Odpovídal tento stav běžnému počtu posádky stanice v minulosti?“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Není to divné?“ Nikola se na ně zadívala. „Patnáct lidí na tak velkou stanici?“</p>

<p>„Jo,“ potvrdil Daley. „To je hodně divný.“</p>

<p>„Počítači, dotaz. Byli členové posádky stanice vybaveni identifikační čipy dle směrnic Bělogvardějského svazu?“</p>

<p>„<emphasis>Pozitivní, kapitáne Iversone.</emphasis>“</p>

<p>„Kde se nachází poslední zaznamenaná poloha doktora generála Bogdatoviče?“</p>

<p><emphasis>„Poslední zaznamenaná poloha doktora generála Bogdatoviče se nachází v hlavní společenské místnosti prstence B, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Kolik dalších členů posádky se nachází ve stejné místnosti?“</p>

<p><emphasis>„Zaznamenáno dvanáct signálů, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Iverson znovu vykročil. Zase vypadal, že mu odpověď dává perfektní smysl, přestože Nikola nechápala nic.</p>

<p>„Darrene?“ Daley se na něj zadíval. „Ty tomu rozumíš?“</p>

<p>Iverson se na něj zadíval, a něco v tom pohledu polilo Nikolina záda chladem. „Uvidíme.“</p>

<p>Prošli známou spojovací chodbou. Místo doleva však zamířili zakřivenou chodbou doprava, kde měla být hledaná místnost.</p>

<p>Až na to, že tam nebylo nic, jen chodba a holé zdi.</p>

<p>Daley zvedl hlavu ke stropu. „Počítači, dotaz. Kde je vchod do hlavní společenské místnosti prstence B?“</p>

<p><emphasis>„Vchod do hlavní společenské místnosti prstence B se nachází pět metrů před vámi, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>„To je za touhle stěnou,“ Iverson došel blíž.</p>

<p>Zaklepal a Nikola zřetelně uslyšela dutý zvuk. Udeřil silněji. Povrch stěny se pod jeho rukou divně prohnul. Našel spáru v místě, kde se plát spojoval s vedlejším, vrazil do ní prsty a trhl. Zapraskalo to, okraj se viditelně uvolnil.</p>

<p>„Pomoz mi, Gile.“</p>

<p>Daley s udiveným výrazem poslechl. Ve dvou nedalo velkou práci falešný kus zdi, tvořený jenom přinýtovanou a nabarvenou plastovou deskou, utrhnout.</p>

<p>Objevily se dvoukřídlé dveře. Skleněné lichoběžníkové průzory. Za nimi tma.</p>

<p>„Co je tohle za pitomost?“ neubránila se Nikola otázce.</p>

<p>Gil opřel utržený panel o stěnu a natáhl se po ovládání zámku, ale Darren ho chytil za zápěstí.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Aktivuj osvětlení v hlavní společenské místnosti prstence B.“</p>

<p><emphasis>„Provedeno, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Za průzory dveří se rozzářilo světlo. Iverson pohlédl dovnitř s nehybným výrazem, ale Daley vytřeštil oči. Nikola mu nahlédla přes rameno… a strnula.</p>

<p>Mrtví leželi všude.</p>

<p>Po dvou stech padesáti letech v suchém vzduchu připomínali kostlivé mumie navlečené v rozpadajících se zelených uniformách. Lebky bez rtů s vyceněnými zuby a prázdnými očními důlky, potažené žlutošedou pergamenovou kůží se zbytky vlasů. Místnost se podobala luxusní klubovně a nějaký zvrhlý umělec jako by je tam naaranžoval do co nejbizarnějších póz. Tři těla na velké pohovce, propletená ve vášnivém milostném objetí. Další dvě podobná na podlaze. V rohu kousek od nich stočená v klubíčku, podle ozdobné spony ve zbytcích vlasů, žena. Ležela klidně, jako by jenom spala. Jiný mrtvý klečel u zdi proti vchodu, čelem i rukama připomínajícíma ptačí pařáty se o ni opíral jako zajatec ve věčné kapitulaci. Další seděli v křeslech, na stolcích okolo láhve a sklenice, dávno vyschlé, pokryté bílým prachem z rozpadlé kůže. Nikola postřehla, že pár jich dokonce sklenice ještě svírá v prstech a vedle jednoho leží prachem zpola zasypaná pistole.</p>

<p>Celý výjev, třebaže strašlivý, měl v sobě něco fascinujícího. Navzdory odporu musela vynaložit úsilí, aby se od něj odvrátila.</p>

<p>„Bože, co to je?“ hlesla.</p>

<p>Darren Iverson odpověděl tiše, jen dvěma slovy.</p>

<p>„Rozlučkový večírek.“</p>

<p>„<emphasis>Co?!</emphasis>“</p>

<p>Iverson neodpověděl. Nepřítomně zíral do místnosti, až ho Gil prudce popadl za rameno a otočil. Obličej pod šedými vlasy měl Darren bledý, až málem připomínal ty mrtvoly. Dvakrát mrkl a konečně na Daleyho zaostřil.</p>

<p>„To se tak dělalo, Gile. Když toho lidé měli po krk. Domluvili se a uspořádali večírek. Bavili se, dělali všechno možné, a pak si dali něco do pití nebo pustili plyn. Byly i agentury, co je pořádaly. Tenkrát hodně lidí potřebovalo orgány… ti, kdo si je mohli dovolit. Byl to způsob, jak za večírek zaplatit. Když jsem byl třetí rok u Adama Korwariana, řekl mi… že máma taky dostala pozvánku. Chtěl jsem ji zastavit, ale…“</p>

<p>Nedopověděl. Oči měl suché, ale Nikola viděla, jak se chvěje. Sotva postřehnutelně, skoro jako Natalie na počátku záchvatu.</p>

<p>Daley ho nekompromisním pohybem odtáhl dál od dveří.</p>

<p>„Tak jo, to stačí. Počítači, příkaz! Zhasni to blbý světlo… světlo ve společenské místnosti prstence B.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>Průzory potemněly. Iverson naklonil hlavu. Jako by naslouchal a potěšilo ho, že nic neslyší, protože se ztrhaně usmál.</p>

<p>„Dobře, Gile. Jsem v pohodě. Dovnitř nechcete?“</p>

<p>Spíš než dotaz to byla prosba, navíc směřovaná k ní. Opravdu věřil, že by tam chtěla jít, ale Nikola při té představě málem vyskočila do výšky.</p>

<p>„To si pište, že ne! Bože! Proč… proč tohle udělali?! Proč neodletěli? I kdyby museli skočit naslepo, proč to aspoň nezkusili?“</p>

<p>Iverson zvedl obočí.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Kolik plavidel se skokovým pohonem schopných nést lidskou posádku se nachází na stanici Archangelsk?“</p>

<p><emphasis>„Zaznamenáno jedno plavidlo, kapitáne Iversone. Označení: Udatný Achilles.“</emphasis></p>

<p>„Dotaz. Nějaká další?“</p>

<p><emphasis>„Žádná další plavidla splňující zadané podmínky se na stanici Archangelsk nenacházejí, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Proto tak malá posádka. Nejspíš dobrovolníci, co podepsali nějaké extra papíry. Pokud tedy měli na vybranou. Tahle stanice byla tak tajná, že jim nedali možnost evakuace, aby neriskovali, že někdo uteče s informacemi.“</p>

<p>„Chápu,“ souhlasila Nikola tiše. „Pojďme odsud, <emphasis>prosím</emphasis>!“</p>

<p>Iverson kývl. Daley zvedl odložený panel a znovu ho položil před dveře.</p>

<p>„Kdo vůbec tohle provedl?“ zamračil se. „Jestli byli všichni uvnitř.“</p>

<p>„Všichni ne. Počítač hlásil dvanáct plus velitel. Ještě dva tu někde jsou. Ne každý… měl rád večírky, Gile.“</p>

<p>Takže se tu ještě někde válejí dvě mrtvoly. Nádhera.</p>

<p>Na vteřinu Nikola dostala chuť zeptat se počítače, kde přesně, ale vlastně to nechtěla vědět. Třebaže časem by k tomu došlo stejně, upřímně litovala, že na pátrání trvala.</p>

<p>Cesta do kontrolní místnosti proběhla v tichu. Iverson se zřejmě snažil vzpamatovat a Gil se jenom mračil. Konečně se před nimi otevřely známé dveře. Nikola bloudila pohledem po starých panelech i dvourozměrných obrazovkách. Ani zapnuté osvětlení nedokázalo zcela zahnat stíny v koutech sálu a jí náhle připadaly mnohem temnější než poprvé.</p>

<p>„Tak jo,“ Daley si povzdechl. „Když máme za sebou tohle, kousneme do <emphasis>dalšího</emphasis> nejhoršího. Počítači, příkaz. Zobraz polohu této stanice v reálném prostoru. Včetně souřadnic.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, nadporučíku Daley. Poloha i souřadnice stanice Archangelsk zobrazeny na obrazovce jedna.“</emphasis></p>

<p>Nikola se zarazila. Srdce měla zase v krku. Zírala na obrazovku, ale i když jí hvězdy ani čísla nic neříkaly, stačilo se podívat na Daleyho obličej.</p>

<p>„Kurva!“ zašeptal procítěně.</p>

<p>„Jak moc jsme mimo? Jak daleko?“</p>

<p>Nikola se pokusila o střízlivý tón a Iverson se na ni zadíval.</p>

<p>„Úplně a hodně. Říkal jsem, že Bělogvardějský svaz se snažil dostat k Petersovu omylu, jenomže teď jsme přímo na opačné straně. Divné. Na slepou uličku je to hodně velká odbočka. Museli věnovat plno zdrojů i času, aby se sem dostali.“</p>

<p>„Ale co <emphasis>my</emphasis>?! Co budeme dělat?“</p>

<p>„Pokračovat.“ Iverson varovným gestem ukázal ke stropu. „Hezky jedno po druhém. Počítači, příkaz. Chci vidět staniční technický deník. Dál chci seznam bezpečnostních směrnic a řídicích procedur. Taky výpis systémových událostí za posledních pět set hodin. Jo, a detailní plán stanice.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone. Výpis bezpečnostních směrnic a procedur zobrazen na obrazovce jedna. Výpis systémových událostí za posledních pět set hodin a staniční technický deník zobrazený na obrazovce dvě. Detailní mapa stanice na obrazovce tři.“</emphasis></p>

<p>Hvězdná mapa zmizela. Dvě obrazovky ze tří zabíraly stránky hustě popsaných dokumentů a Gil Daley nehlasně zasténal.</p>

<p>Iverson došel ke zbývající, na které zářil obrázek stanice. Rychle na dotekové obrazovce rozkládal jednotlivé prstence na sekce, četl popisy a posouval se dál. Náhle se zarazil. Klepl na velké, červeně vyznačené oblasti centrálního prstence.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Co se nachází v těchto sektorech?“</p>

<p><emphasis>„Tato informace vám není dostupná, kapitáne Iversone.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Cože?“ Iverson přivřel oči. „Přece jsem velitel stanice, ne?“</p>

<p><emphasis>„Potvrzuji, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Tak proč mi není ta informace dostupná?“</p>

<p><emphasis>„Informace o důvěrných sektorech podléhá stupni utajení dvanáct až třináct, kapitáne Iversone. Vy disponujete pouze prověřením stupně jedenáct. Proto vám tyto informace nejsou dostupné.“</emphasis></p>

<p>„Dotaz. Jakým způsobem je možné získat prověření stupně dvanáct až třináct?“</p>

<p><emphasis>„Prověření těchto stupňů může vydat pouze Ústřední výbor Bělogvardějského svazu nebo zplnomocněný zvláštní poradce.“</emphasis></p>

<p>„Aha. Dotaz. Mám přístup aspoň k seznamu výzkumů nebo popisu projektů, které na stanici probíhaly?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone. Údaje o vědeckých projektech i výzkumu probíhajícím na stanici Archangelsk podléhají stupni utajení dvanáct až třináct.“</emphasis></p>

<p>„Jako bych si to neuměl domyslet,“ zahučel s odporem Daley. „Nějakej další zkurvenej mor, možná pro změnu na černochy.“</p>

<p>Iverson místo odpovědi pokrčil rameny a obrátil se zpět k mapě. Klepnutím zvýraznil sektor v prstenci D.</p>

<p>„Tady je hlavní technický sklad. Tam se podívám.“ Spiklenecky mrkl na Nikolu. „Půjdete taky?“</p>

<p>Nikola neodpověděla. I předchozí konverzaci naslouchala mlčky, ale přikývla. Proč vlastně ne. Hlavou jí přitom prolétla Nataliina slova.</p>

<p>I když opraví loď, stejně jsou uvěznění na území nikoho s mizivou šancí na návrat.</p>

<p>Vlastně na tom nezáleželo.</p>

<p>*</p>

<p>„Gile, proč je tu tma?“</p>

<p>Iverson s Nikolou zůstali stát ve dveřích přechodové komory centrálního prstence. V chodbě před nimi se tentokrát žádná světla nerozsvítila.</p>

<p>„Podle počítače je tam porucha. Už asi… no, nějakých devatenáct let,“ odpověděl Daley – Iverson pustil komunikátor na hlasitý odposlech. „Světla ani komunikační systémy počítače nejdou, ale podpora života funguje. A v prstenci D zase půjde všechno.“</p>

<p>„Musíme tudy jít?“ namítla Nikola. „Nedá se to obejít?“</p>

<p>Iverson zavrtěl hlavou. „Z opačné strany jsou ty tajné sektory, tam bude všechno uzamčené. Museli bychom obejít celou stanici a ještě nevíme, jak vypadají chodby jinde.“</p>

<p>„Krása. Proč tam vůbec jdeme osobně? Přece tu musí být nějaký inventární systém. Proč se prostě nepodíváme do počítače?“</p>

<p>Iverson předvedl jeden ze svých letmých úsměvů. „Protože to, co je v počítači, se může od skutečnosti dost lišit. Aspoň jestli to tu fungovalo jako na základnách, kde jsem byl. Věci se zapisovaly a odpisovaly, taky různě <emphasis>vyměňovaly</emphasis>.“</p>

<p>„Čili kradly a šmelily,“ přeložila Nikola. „Chápu.“</p>

<p>Následovala Iversonova příkladu, odepnula od pasu helmu a nasadila si ji. Hledí nechala zvednuté, jen zapnula čelový reflektor. Temnotu prořízly dva kužely světla. Pomohlo to alespoň trochu.</p>

<p>Minuli pár dveří s mosaznými cedulkami. Na všech byly nápisy v cizím písmu a ona k nim kývla.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Kajuty důstojníků,“ odvětil Iverson. „Velitel a dva zástupci. Bydleli tady, ne v obytném prstenci s posádkou.“</p>

<p>Nikola na vteřinu pocítila zvědavost, jak asi bydlení velitele téhle díry vypadalo. Vzápětí si vzpomněla na mumie. Nikdy se nepokládala za pověrčivou, ale chuť na průzkum těch kajut ji rázem přešla.</p>

<p>Další dveře v řadě byly velké, popsané výraznými rudými nápisy.</p>

<p>„Hlavní velín,“ promluvil Iverson, než se stačila zeptat.</p>

<p>„Podíváme se tam?“ navrhla Nikola.</p>

<p>„Zatím ne. Aspoň dokud Gil neskončí s kontrolou. Kdo ví, na co bychom mohli narazit.“</p>

<p>„Myslíte nějaký bezpečnos…“</p>

<p><emphasis>Wheee!</emphasis></p>

<p>Nikola strnula. Kvílivý zvuk se ozval znenadání, přímo z chodby před nimi, a jako by jí vyrazil z plic vzduch. Iverson rychle uskočil ke stěně. Zvuk se ozval znovu, zřetelněblíž.</p>

<p>Nikola couvla. Byla krůček od toho, aby se vydala na panický útěk, když do světla z její přilby vyjel přikrčený stín. Pohyboval se na pásech, vzápětí rozeznala tři paže s manipulátory, hlavu, na které se leskly čočky –</p>

<p>Robot.</p>

<p>Nikola vydechla. Srdce měla v krku, kolena se jí třásla. Nedokázala ani uhnout stranou, ale robot mírně upravil směr. Vyhnul se jí, aniž zpomalil, a Iverson stiskl vysílačku.</p>

<p>„Gile, právě jsme potkali údržbářského bota,“ krátce pohlédlna Nikolu. „Trochu nás vyděsil.“</p>

<p>„Promiňte,“ odpověděl Daleyho hlas. „Nevšiml jsem si, že tam s vámi je. Pořád se v tom systému učím chodit.“</p>

<p>„Kolik dalších tady jezdí?“</p>

<p>„Moment,“ Daley se odmlčel. „Po celé stanici devatenáct.“</p>

<p>„Můžeš zařídit, aby… hmm… nebyli tam, kde jsme my? Nebo kam jdeme?“</p>

<p>„Určitě, dej mi chvilku.“</p>

<p>„Díky,“ zamumlala Nikola.</p>

<p>„Dobrý,“ promluvil Daley. „Cestou do skladu už je nepotkáte, ale když půjdete jinam, musíte mi říct. Nevidím vás, kamerový systém v celé stanici nefunguje.“</p>

<p>„Rozumím.“</p>

<p>Iverson znovu vykročil a Nikola ho následovala. Čím dřív budou z té tmy venku, tím líp. Ani nevnímala, co je na dalších dveřích, dokud nedošli do přechodové komory a známým tunelem do vedlejšího prstence.</p>

<p>Přesně jak Daley tvrdil, tady už světlo svítilo. Nikola si sundala přilbu a Iverson přidal do kroku.</p>

<p>I zde byly dveře popsané nápisy v cizím písmu, jen tentokrát většinou černé a dvoukřídlé. Když se Nikola podívala na zem, postřehla na podlaze stopy pásů.</p>

<p>„Tady bude někde skleník, ne?“ napadlo ji. „Nebo ta hydroponika, o které mluvil Gil?“</p>

<p>Místo odpovědi Iverson stisknutím tlačítka otevřel dveře po pravé straně. Světlo odhalilo místnost plnou ocelových polic. Všechny prázdné, jen na zemi se válelo pár prázdných beden.</p>

<p>„Tohle je druhý sklad potravin. Jsou tu tři a vsadím se, že všechny takové. Tady byla tak malá posádka, že sem jídlo vozili, žádný skleník. Když dodávky přestaly chodit, snížili příděly a čekali. A když bylo jasné, že se nedočkají, uspořádali večírek. Asi to bylo lepší než tahání sirek a <emphasis>recyklace</emphasis>.“</p>

<p>Nikole se znovu pohnul žaludek. Tuhle narážku pochopila, a už se prostě nemohla nezeptat.</p>

<p>„Co chcete dělat? Máte nápad, jak se dostat domů? Na tuhle vzdálenost přece nemůžeme skočit naslepo.“</p>

<p>„Můžeme,“ Iverson pokrčil rameny. „Když se uskrovníme, zásoby stačí na pár měsíců, ale máte pravdu. Radši bych to nedělal.“</p>

<p>„Takže co…“</p>

<p>„Napřed opravíme senzory a skokový pohon. Pak uvidíme. Když mě cvičili, říkali, že hlavní je nepanikařit. Jít promyšleně krok za krokem, když je čas, jednat instinktivně, když není. Klidně se bát, ale <emphasis>nepanikařit</emphasis>. A taky pomůže představit si nejhorší možnost, která se nestala.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Ten atomový výbuch. Mohli jsme být prostě mrtví. Nebo mohly selhat štíty a my bychom teď umírali na nemoc z ozáření. Což není o moc lepší než žlutá skákavka. Anebo mohl být <emphasis>Achilles</emphasis> tak poškozený, že bychom nedokázali přistát. Stanice mohla být hromada šrotu. Mohly tu být zbraně, co by nás sestřelily. To všechno se <emphasis>mohlo</emphasis> stát, ale nestalo. Vidíte? Vlastně máme pořád štěstí.“</p>

<p>Nikola by štěstí definovala rozhodně jinak, přesto musela uznat, že na tom přístupu něco je.</p>

<p>„A vy se bojíte?“</p>

<p>„Trochu.“</p>

<p>Neznělo to přesvědčivě. Nikola uvažovala, jestli mluví pravdu, dokáže se tak ovládat, anebo se prostě <emphasis>nebojí</emphasis> – a co by bylo horší. Než ale mohla odpovědět, Iverson se zastavil u dalších velkých dveří, anebo spíš dvoukřídlých vrat.</p>

<p>„Místnosti okolo jsou sklady údržby, komponenty těch robolodí a tak dále. Plno jich je úplně prázdných. Nejzajímavější věci by mohly být tady. Je to dokonce zajištěné.“</p>

<p>Na ovládacím panelu dveří se tentokrát nacházelo i povědomé kukátko čtečky sítnicového otisku. Iverson k němu přiložil oko, pak stiskl tlačítko. Vrata se začala odsouvat, nezvykle pomalu. Ve dvou třetinách se zarazila, podle pípání z ovládacího panelu Nikola odhadla nějakou poruchu, ale otvor byl dost velký, aby snadno prošli. Světla uvnitř se pomalu rozsvěcela.</p>

<p>Místnost byla největší ze všech, co zatím viděli. Táhla se podél zakřivené stěny prstence, rozdělená poloprůhlednými stěnami na menší oddíly, takže ani nešlo přímo dohlédnout na konec. Řady polic s vyrovnanými kovovými krabicemi ve tvaru přesné krychle, každá s nápisem a čárovým kódem. Byly jich stovky a Nikola se na Iversona bezradně zadívala.</p>

<p>„Co mám vlastně hledat?“</p>

<p>„Cokoli zajímavého,“ Darren sundal jednu z nejbližšípolice.</p>

<p>„Když je otočená takhle,“ ukázal čárový kód naležato, „je prázdná. Roboti je tak dají, aby se nepletly posádce. Vezmu si pravou stranu, vy levou. Senzory budou vypadat jako kamery nebo čočky s obvody na druhé straně. Jestli najdete něco podobného, zavolejte.“</p>

<p>„Dobře,“ souhlasila Nikola.</p>

<p>Lehké hledačské vzrušení, které se jí zmocnilo, však brzy vystřídalo zklamání: skoro všechny krabice na její straně byly otočené naležato. Vytáhla jednu z mála ostatních a překvapilo ji, kolik síly musela použít, přestože byla lehká. Pak jí došlo, že krabice i police jsou magnetické pro případ ztráty gravitace.</p>

<p>Víko bylo jenom nasazené. Když ho odsunula, v ochranném obalu uviděla trubkovitou součástku připomínající regulátor potrubí. Podle výřezů v pěnovém obalu jich tam bylo původně šest, teď zbyla jediná. Rozhodně nevypadala jako kamera, takže ji Nikola zavřela a vrátila zpět.</p>

<p>„Myslíte, že tu vážně něco bude?“ ohlédla se po Iversonovi. „Jestli roboti dvě stě padesát let opravovali tuhle stanici jenom z toho, co tu měli, musí být zásoby už pěkně na dně. Co když tu ty součástky k senzorům prostě nejsou?“</p>

<p>„Taky možnost,“ připustil Darrenův hlas mezi zvuky šoupání krabic. „Když nic nenajdeme, vrátíme se a zkusíme projet počítač. Přinejhorším můžeme vykuchat nějakou roboloď. Většina běžných dílů se dělala kompatibilní mezi různými frakcemi, aby šlo obchodovat. Je možné, že ty součástky budou sedět nebo půjdou upravit.“</p>

<p>Nikola spolkla poznámku, že tím počítačem možná měli začít, přesně jak říkala. Na levé straně už žádná správně otočená krabice nebyla, otevřela tedy dveře v příčce do další sekce.</p>

<p>Málem šlápla na kostlivou ruku v modré uniformě.</p>

<p>Vyjekla, uskočila, až narazila zády na polici a shodila jednu prázdnou bednu. Mrtvý seděl na zemi opřený zády o stěnu s jednou paží v klíně a druhou nataženou. Vypadal stejně jako ti v obývací místnosti, bíložlutá kůže na kostech, zacuchané zbytky vlasů a prach. Ale takhle zblízka…</p>

<p>„Nikolo?“ Ve dveřích se objevil Iverson přivolaný hlukem. Překročil ruku mrtvého a zadíval se na něj, i teď beze strachu.</p>

<p>„Čtrnáctý. Takže zbývá jeden.“</p>

<p>„Jo,“ Nikola našla sílu se ušklíbnout. „Ale proč, sakra, <emphasis>tady</emphasis>?!“</p>

<p>„Hvězdy.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Chtěl vidět hvězdy,“ Iverson mávl rukou a ona si teprve teď všimla, že proti mrtvému je ve stěně velké okno s výhledem na vesmír.</p>

<p>Darren se sehnul a sfoukl prach z uniformy pod pravým ramenem mrtvého, kde měl připnutý štítek se jménem. Bez zábran se zadíval zblízka do vyschlé tváře s prázdnými očními důlky a Nikola postřehla, že se usmívá.</p>

<p>„Poručík Fjodorjev. Přišel sem pěkně sám, žádný spěch. Jenom si sednout, dívat se a spát. Škoda, že jsem ho neznal. Já to chtěl tenkrát udělat stejně.“</p>

<p>„Vy jste se chtěl –“</p>

<p>„Jo,“ Iverson vstal a oprášil si dlaně. „Někdy osm měsíců před návratem jsem začal mít… věcí po krk. Všechno jsem připravil, výhled z pilotní kabiny, poslední hrnek pravého kafe, bombu s dusíkem připojit ke klimatizaci, aby to nebolelo. Pít, koukat na hvězdy a usnout. Bylo mi to fuk, na ničem už mi nezáleželo.“</p>

<p>Z ozvěny Nataliiných slov Nikole přejel po zádech mráz mnohem horší než při pohledu na mrtvolu.</p>

<p>„Co vás zastavilo?“ hlesla.</p>

<p>„Uviděl jsem brouka. Takového malého, co vlezou všude a žerou, co se dá, odpadky, izolaci, tou dobou už jsem tam měl dost binec. Vylezl ze spáry v podlaze, já na něj koukal a napadlo mě, že to je vlastně parťák. Člen posádky nebo aspoň pasažér, celý ten rok a půl. A že když to skončím, jeho zabiju taky. Já předtím udělal pár kousků, kdy lidi přišli k úrazu, ale nikdy jsem nezabil člena posádky. Tak jsem seděl, přemýšlel nad tím, netuším, jak dlouho, no a nakonec jsem dopil kafe, bombu hodil zpátky do skladu a připravil další skok.“</p>

<p>Nikola nevěděla, co říct. Nakonec sklopila oči.</p>

<p>„Natalie to říká taky,“ přiznala tiše. „Že na ničem nezáleží. A já nevím, co mám dělat.“</p>

<p>„Najít jí brouka. Nebo počkat, až nějakého najde sama.“</p>

<p>Nikola nevěděla, jestli se nad tou radou rozesmát, nebo začít křičet, ale Darren už se odvrátil.</p>

<p>„Hele! Tohle vypadá zajímavě.“</p>

<p>Zamířil za roh k další přepážce a Nikola si všimla červené cedulky i bytelněji vypadajících dveří.</p>

<p>„Co se tam píše?“</p>

<p>„Noměr sa speciaĺnoj srědoj. V slučaje patěri ťjažesti ili otkaza sistěm kondicijoněra vchod zaprěščjon.“</p>

<p>„Díky moc,“ zavrčela.</p>

<p>Iverson otočil rukojetí a otevřel. Uslyšela zasyčení vzduchu a do tváře ji udeřil chlad. Rozzářilo se bílé světlo.</p>

<p>Místnost byla malá, sotva dva krát jeden metr s jedinou policí ve vzdálenější stěně. Na ní stály vyrovnané asi pětilitrové nádoby s masivními uzávěry naplněné žlutou kapalinou. Uprostřed každé se vznášel blankytně modrý kámen velký jako vlašský ořech, z jedné strany hladký, z druhé vybroušený do složitých faset. Světlo zářivek se na nich lámalo, blýskalo a Nikola Vanbergová měla najednou ústa dokořán.</p>

<p>„Jsou to…“</p>

<p>„Vortexové krystaly.“</p>

<p>Iverson udělal krok a jednu nádobu zvedl. Lehce s ní zatřásl,až se kámen v kapalině zahoupal, ale neklesl, ani nestoupl k hladině. Naklonil ji a přečetl popisek vyražený v ocelovém víku.</p>

<p>„Certifikovaná kvalita třída tři. Sto devatenáct gramů čisté váhy. Výbrus vzorec alfa dvanáct.“</p>

<p>„To je… jakou mají cenu?“ Nikola konečně našla hlas.</p>

<p>Iverson se otočil a na vteřinu mu oči zářily stejně jako kámen v nádobě.</p>

<p>„Neznám přesný kurz, ale deset milionů? Možná dvanáct.“</p>

<p>Nikola přejela očima polici. Nejspodnější byla prázdná, ale tři přihrádky nad ní zaplněné. Pět, osm, dvanáct, osmnáct nádob.</p>

<p>Deset dvanáct milionů jedna.</p>

<p><emphasis>Panebože.</emphasis></p>

<p>Prudce se nadechla. Chtěla něco říct, možná zaječet, ale v té chvíli zapraskalo v Iversonově vysílačce a ozval se Daleyho hlas.</p>

<p>„Nikolo, Darrene, pojďte sem. Máme další problém.“</p>

<p>*</p>

<p><emphasis>23. červen</emphasis></p>

<p><emphasis>Dnes jsem zakryl dveře do tamté místnosti. Znova jsem se snažil naprogramovat roboty, aby tam uklidili, ale ten hajzl Irenej jim vložil blok úrovně třináct. Nedostanu se přes něj a sám… sám to dělat nebudu. Nechci. Nemůžu. Co jsem udělal, je dětinské, i Ante se mi směje, když stejně vím, že tam jsou, ale snad mi to pomůže. Snad na mě přestanou mluvit.</emphasis></p><empty-line /><p>Gil Daley se otřásl. Z deníku poručíka Ljubora Fjodorjeva, který se s dalším členem posádky Gasparovem rozhodl nezúčastnit <emphasis>večírku</emphasis> a zůstal na stanici sám ještě asi půl roku na něčem, co si pěstovali v jedné z laboratoří, mu zbývalo přečíst pár posledních záznamů. Přesto k tomu neměl chuť – bylo koneckonců jasné, jak to dopadne.</p>

<p>Rychle se obrátil k vedlejší obrazovce ve snaze přenést pozornost k něčemu užitečnějšímu.</p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 422A1: V době nepřítomnosti posádky jsou všechny systémy stanice Archangelsk včetně obranných pod výhradní kontrolou hlavního počítače.#</emphasis></p>

<p>Gil se kysele zašklebil – no, to je bezva. Posunul dokument na obrazovce na další stránku.</p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 422A2: V případě kritického ohrožení bezpečnosti stanice Archangelsk je hlavní počítač oprávněn vykonat opatření v plném rozsahu směrnice 432B3 až 432B11.#</emphasis></p>

<p>Gil přejel prstem po rejstříku, našel ta čísla a zobrazil je.</p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 432B3: V případě kritického ohrožení bezpečnosti stanice Archangelsk je přípustné provést likvidaci datových souborů i technických zařízení podléhajících utajení stupně 12 až 13.#</emphasis></p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 432B4: V případě kritického ohrožení bezpečnosti stanice Archangelsk je přípustné provést eliminaci lidského personálu libovolnými dostupnými prostředky v nezbytně nutném rozsahu.#</emphasis></p>

<p>Daley na pár vteřin strnul. Pak si přečetl řádek ještě jednou a s pocitem nevolnosti posunul stránku dál.</p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 432B5: V případě kritického ohrožení bezpečnosti stanice Archangelsk je přípustné provést kompletní destrukci zařízení, pokud nebudou shledány k odvrácení hrozby dostačující kroky 423B3 a 423B4.#</emphasis></p>

<p>A bylo to tady. Daley tiše zasténal – Darrenův čich na malér. S pocitem, že horší už to být nemůže, skočil na další položku.</p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 432B6: V případě poklesu koeficientuudržitelné efektivity provozu stanice Archangelsk pod 20 % je přípustné provést kompletní destrukci zařízení.#</emphasis></p>

<p>„Koeficient udržitelné efektivity provozu?“ promluvil Daley sám pro sebe. Zadíval se na rejstřík, ale tahle položka tam chyběla.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Co je to Koeficient udržitelné efektivity provozu?“</p>

<p><emphasis>„Koeficient udržitelné efektivity provozu je souhrnné označení souboru parametrů definujících optimální limity hospodárného využití prostředků a zdrojů Bělogvardějského svazu proti jejich opotřebení vlivem provozu, vzhledem k cílům a časovému plánu schválenému jeho Ústředním výborem, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>„Aha. Jasně.“</p>

<p>Daley se pár vteřin snažil pochopit, co ten žvást asi znamenal, nebo jakými dotazy to ze <emphasis>zasraba</emphasis> počítače vydolovat, ale nakonec mávl rukou. Kratší bude požádat později Darrena o překlad do <emphasis>člověčiny</emphasis>. Poškrábal si nos a přešel k dalšímu bodu na obrazovce.</p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 433B1: Veškerá plavidla bez platné komunikační autorizace Bělogvardějského svazu, která přistanou na stanici Archangelsk, budou do prověření zadržena.#</emphasis></p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 433B2: Veškerá plavidla bez platné autorizace stupně 12, která přistanou na stanici Archangelsk a poté se ji pokusí opustit, budou bez varování zničena.#</emphasis></p>

<p><emphasis>#Bezpečnostní směrnice 433B3: Ke splnění směrnic 433B1 a 433B2 bude použito všech technických prostředků stanice Archangelsk.#</emphasis></p>

<p>Daley už zvedal ruku, aby klepl na další stranu, ale vtom se mu rozblikal v hlavě varovný signál. Tohle bylo nějak povědomé.</p>

<p>Rychle přepnul obrazovku na staniční deník. Přejel až na konec k místu, kde systém stanice poprvé zachytil <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>.</p><empty-line /><p>@Čas: 34240928.11 – Detekováno skokové plavidlo v perimetru.</p>

<p>@Čas: 34240928.15 – Aktivovány obranné systémy.</p>

<p>@Čas: 34240991.20 – Platný autorizační kód negativní.</p>

<p>@Čas: 34241722.12 – Aktivován naváděcí přistávací signál.</p>

<p>@Čas: 34244111.30 – Plavidlo zakotveno na portu 34-11.</p>

<p>@Čas: 34244112.08 – Aktivována bezpečnostní směrnice 433B1.</p><empty-line /><p><emphasis>A do prdele!</emphasis></p>

<p>Daley chvíli strnule zíral. Potom klepl na tlačítko v rukávu.</p>

<p>„Nikolo, Darrene, pojďte sem. Máme další problém.“</p>

<p>Snažil se, aby to znělo klidně, ale věděl, že se mu to nedaří. Potom se jenom vyčerpaně opřel v křesle.</p>

<p>Při pohledu na obrazovky plné maličkých písmenek se ho začínala zmocňovat marnost. Bylo toho moc, příliš moc, aby to zvládl za pár hodin projít a nic zásadního nepřehlédnout, jako se to málem stalo před chvílí. Navíc překlad nebyl dokonalý, tu a tam na něj místo normálních písmen vyskočily divné znaky, a mohl se leda dohadovat, zda to je záměr, nebo nedbalost nějakého dávno mrtvého ajťáka, co dostal překlad na starost.</p>

<p>Stovky a stovky provázaných bezpečnostních směrnic, tisíce položek v deníku za dvě stě padesát let. Stěží si udělal představu jen o technickém stavu stanice – většina systémů jela už na první nebo druhou zálohu, plno vedlejších nepracovalo. Kamerový systém kompletně vyhořel při nějakém zkratu před třiceti lety. Spojovací tunel mezi prstenci A a D zasáhl meteorit a počítač nedokázal tak velkou díru opravit, takže ho úplně uzavřel. Když došly díly ve skladech, začal počítač k opravám hlavních rozebírat ty méně důležité systémy stanice, raboval pomocí servisních botů díly z robolodí. V jistém ohledu musel Daley jako technik tu výdrž obdivovat, něco podobného by ani nepokládal za možné. Jestli se sem dostanou vědátoři z Newellu a Luny, budou bez sebe.</p>

<p>Pokud ovšem někdy doletí zpátky, aby jim tu radostnou zprávu sdělili. Šanci na úspěšný skok naslepo do perimetru nejbližšího majáku počítač vyhodnotil na necelá dvě procenta.</p>

<p>Ta myšlenka Daleyho zchladila. O chvíli později se ve dveřích objevil Iverson s Nikolou Vanbergovou a Darren se kupodivu usmíval. Obě ruce držel za zády.</p>

<p>„Koukej, Gile!“ postavil vedle něj na ovládací panel nádobu, ve které plaval modrý kámen, a Daley vytřeštil oči.</p>

<p>„To snad…“</p>

<p>„Jo!“ uculil se Iverson. „Je jich tam ještě osmnáct. Neříkal jsem, že mám <emphasis>plán</emphasis>?“</p>

<p>Daley otevřel ústa, pohled přilepený na vortexový krystal v kapalině, ale pak se ušklíbl.</p>

<p>„Bezva. Tak naplánuj, co s <emphasis>tímhle</emphasis>,“ ukázal na obrazovku.</p>

<p>Iverson se na ni zadíval, a jak četl, jeho úsměv se vytrácel.</p>

<p>„Co je tam?“ Nikola mu nakoukla přes rameno. „Co se myslí tím, že plavidla budou do prověření zadržena? Zadržena <emphasis>kým</emphasis>, vždyť tu nikdo není.“</p>

<p>Iverson se narovnal. „Počítači, dotaz. Plavidlo <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> stále podléhá směrnicím 433B1 a 433B2?“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone,“</emphasis> odpověděl hlas okamžitě.</p>

<p>„Ale velitelem toho plavidla jsem já. Pokud jsem velitelem stanice, proč moje loď podléhá směrnici proti narušitelům?“</p>

<p><emphasis>„Každá loď bez platné komunikační autorizace Ústředníhovýboru Bělogvardějského svazu stupně 12, která zakotví na stanici Archangelsk, podléhá směrnici 433B1 a 433B2, kapitáne Iversone. Posádky se týkají směrnice 432B12 až433B15.“</emphasis></p>

<p>„Tak <emphasis>proto</emphasis> nikdo nestřílel,“ procedil Daley mezi zuby.</p>

<p>Iverson se kysele ušklíbl. „Přesně, Gile.“</p>

<p>„Já to nechápu,“ namítla Nikola. „Co se děje?“</p>

<p>„Pamatujete, jak jsme se divili… tomu, co se dělo na <emphasis>Chcíplém psu</emphasis>?“ Darren udělal posunek ke stropu a Nikola kývla.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Kdo se dostal tam, nějak získal frekvenci toho majáku a neměl kód Svazu, sestřelili ho. Tečka, vyřešeno. Jenomže tahle stanice je moc tajná. Přednější bylo narušitele bez kódu zadržet, nechat ho přistát, aby z něj dostali, co je zač a odkud vzal frekvenci majáku. Když jsme tu zakotvili, počítač mě identifikoval, tím se zrušila platnost směrnic o posádce, ale to se netýká lodi. Myslím, že se vůbec nepočítalo s variantou, že někdo s platným prověřením sem přiletí v lodi, která ho nemá. Tak nebo tak, <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> je pro staniční počítač vetřelec, protože nemá kód, kterým se měl automaticky prokázat před přistáním, hned jak navázal komunikaci. Bude ho tu držet, dokud nedorazí rozkazy shora, co s ním. A jestli zkusí odletět, začne na něj pálit.“</p>

<p>„Ale když jste velitel, můžete tu směrnici přece zrušit!“</p>

<p>„Počítači, dotaz. Jsem jako velitel stanice Archangelsk oprávněny zrušit směrnici 433B2 ohledně plavidla <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone. Pravomoci s prověřením stupně jedenáct dovolují směrnice řady 400 pouze pozastavit.“</emphasis></p>

<p>„Pozastavit na jak dlouho?“</p>

<p><emphasis>„Na dobu vašeho setrvání na stanici, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Daley znovu zaklel. Nikola strnula.</p>

<p>„Chcete říct…“</p>

<p>„Ano,“ Darren Iverson se na ni zadíval. „I když zjistíme, kudy se vrátit, aby <emphasis>Achilles</emphasis> mohl odletět, já musím zůstat tady.“</p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p><strong><emphasis>KONTROLA INTEGRITY DAT DOKONČENA.</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>NALEZENÉ CHYBY: 0</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>PROSÍM, VYJMĚTE DISK ČÍSLO 6.</emphasis></strong></p><empty-line /><p>Georg Talminis vytáhl poslední disk z terminálu a položil doprostřed stolu na hromádku pěti zbývajících.</p>

<p>Když se na ně díval, nedokázal se ubránit údivu: kopie jednoho z největších viridianských pokladů v šesti tak malých krabičkách. Během Exodu se kvůli Arše zabíjelo. Ze Země ji odvezli během tajné operace, o které se dodnes psaly divoké romány, protože pravdu už asi nikdo nezjistí – a teď se ji chystá opět potají vydat do rukou muži, který ho už jednou zradil.</p>

<p>S tím úzce souvisel druhý pocit, který se ho zmocňoval tím silněji, čím déle se na těch šest disků díval: sžíravá pochybnost. Jedná správně? Anebo měl pravdu Robert Rochemore a on opakuje stejnou chybu, kterou už jednou udělal? Ale <emphasis>co</emphasis> zlého se mohlo stát?</p>

<p>Na tuto otázku mu ředitel tajné služby ani generál Gleason nedali odpověď. Na jejich naléhání nakonec pouze vyjmul z kopie veškeré soubory týkající se známých patogenů, virů nebo čehokoli, co by se dalo očividně zneužít, ovšem soudil, že je to zbytečné. Jak prohlásil už na poradě, kdyby se Menabaran vrhl na výrobu biologických zbraní hromadného ničení, dokázal by i bez Archy vyvinout věci, proti kterým bude žlutá skákavka jako senná rýma, ale přesto vyhověl. Alespoň tím zmírnil Rochemorovy neustálé protesty… anebo možná uchlácholil sám sebe.</p>

<p>Pořád to odkládal, doufal, že se objeví něco nového, co mu rozhodnutí usnadní. Jenže Dannova lhůta se chýlila ke konci a nepřicházelo nic. Ani Petrov z Menabaranu neposlal žádnou zprávu, bohové vědí, co tam vlastně dělal.</p>

<p>Všechno zůstávalo jenom na něm. Znovu…</p>

<p>Ozval se zvonek a Georg Talminis za to byl vděčný. Úvahám o vlastní neschopnosti se poslední dobou věnoval až moc často.</p>

<p>„Dále!“</p>

<p>Do pracovny vešel generál Gleason. Ve svěšené paži nesl viditelně těžký stříbrný kufřík.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo,“ kývl uctivě na pozdrav. Očima zabloudil ke stolu a Georg se smutně usmál.</p>

<p>„Správně, generále. Je to ono.“</p>

<p>„Takže jste se rozhodl, Veličenstvo,“ konstatoval Gleason klidně a postavil kufřík na podlahu.</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Georg. „A pokud nemáte nic <emphasis>skutečně</emphasis> nového, už to nechci probírat. Proto jsem taky o tohle požádal vás, a ne Rochemora. Je to vážně bezpečné?“</p>

<p>Gleason klepl špičkou boty do kufříku u svých nohou. „Plášť je z osmi vrstev kovů a kompozitu, odstíněný vůči elektromagnetickým vlnám a prokládaný nanomřížkou. Pokud do něj zkusíte mechanicky vrtat, stačí otvor jako vlas, aby se mřížka narušila. Vnitřek je vyložený hmotou, která se pak vznítí a hoří při teplotě tři tisíce stupňů. Baterie, která systém napájí, slouží i jako rozbuška, životnost u tohoto typu je čtrnáct dnů. Když se kufřík do té doby neotevře, zbytek energie použije ke spálení obsahu. Kód k otevření je jednorázový, po uzamčení se nedá změnit ani použít znovu. Nic bezpečnějšího neexistuje, Veličenstvo, i Michail Petrov tyhle věci používal.“</p>

<p>„No,“ Georg se slabě usmál. „To je zřejmě nejlepší doporučení, co se dá sehnat. Díky, generále. Nechte mi to tady, ráno ho kurýr doručí na jejich konzulát se zásilkou diplomatické pošty. Pak… na to prostě zapomeňte. Nikdy se to nestalo.“</p>

<p><emphasis>Jenomže ono se stalo, Veličenstvo. Tam na Algoru, teď tady… a kdo ví, co se ještě stane. Rochemore má pravdu, děláte chybu.</emphasis></p>

<p>Ta myšlenka Gleasonovi prolétla hlavou s nečekanou jistotou, jenže bez opodstatnění. Další mizerná předtucha v mizerných časech, které mohly být brzy ještě mnohem mizernější, a tak Norbert Gleason jenom přikývl.</p>

<p>„Rozkaz, Veličenstvo.“</p>

<p>Když se za ustaraným generálem zavřely dveře, zvedl král kufřík a položil ho na stůl vedle disků. Musel použít obě ruce.</p>

<p>Víko nemělo panty, jenom šroubovací poklop s osmi zámky po obvodu. Georg ho odšrouboval, zvedl a odložil. V překvapivě malém vnitřním prostoru vystlaném hmotou podobou hrubé vatě ležel papír s návodem k uzamčení. Georg ho přelétl pohledem.</p>

<p>Jeden disk za druhým vložil dovnitř a nasadil poklop. Prstem odsunul kouřový kryt, pod nímž se skrývala maličká alfanumerická klávesnice. Pečlivě zadával jeden znak za druhým, až potvrdil poslední. Zvuk zaklapnutí zámků připomínal ránu soudcovského kladívka po vynesení rozsudku.</p>

<p>Hotovo.</p>

<p>S jistou úlevou klesl zpátky do křesla. Ať udělal chybu či nikoli, rozhodl se. Sáhl do šuplíku pro připravený dopis a pouzdro na diplomatické dokumenty. Slabě se při tom ušklíbl.</p>

<p>Avrian Dann nejspíš čekal, že použije běžný autorizační kód pro meziplanetární výměny citlivých materiálů, ale Georgzvolil jiný. V dopise mu to oznámil. Ten nápad dostal teprve včera, a pokud z něčeho, aspoň z <emphasis>toho</emphasis> měl dobrý pocit.</p>

<p>Jestli ten bastard lhal a Viktorie už nežila nebo byla z Menabaranu pryč, může si svoje slavné výkupné postavit jako ozdobu na knihovnu. Pokud mluvil pravdu, alespoň bude Viktorie vědět, co se děje, a může se sama rozhodnout. Třeba jí to dokonce dá do ruky nějaké karty navíc.</p>

<p>Koneckonců poslední události jasně ukázaly, že některé hry zvládá mnohem líp než on.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 8</p>

<p><strong>Maják Alvarez, menabaranské území</strong></p>

<p>„Pane, slyšíte?“</p>

<p>Generál Henrik Qillas otevřel oči. Zdálo se mu, že usnul před minutou, přesto okamžitě hrábl po komunikátoru.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Máme kontakt, pane.“</p>

<p>Ta tři slova stačila, aby z generála rázem spadla ospalost.</p>

<p>„Bojový poplach. Hned budu u vás.“</p>

<p>„Rozkaz, pane!“</p>

<p>Komunikátor se odmlčel, zato ho vystřídala siréna na chodbě venku a Qillas vyskočil z postele. Počítal s touhle možností, takže si lehl oblečený. Stačilo navléknout sako uniformy, urovnat si před zrcadlem účes, v němž postřehl až moc šedivých vlasů, a rychle vyjít ze dveří.</p>

<p>Cestou na můstek těžkého torpédoborce <emphasis>Devonshire</emphasis> ho minulo pár členů posádky, opozdilců spěchajících na bojová stanoviště. To setkání je rozhodně nenadchlo, ale generál byl na hony dalek toho začít si poznamenávat služební čísla k raportu.</p>

<p>Dveře můstku se odsunuly a Qillas vstoupil. Kapitán Nicholas Enevar vstal z velitelského křesla před hlavní obrazovkou a zasalutoval.</p>

<p>„Pane generále!“</p>

<p>Qillas zasalutování nedbale oplatil.</p>

<p>„Pohov, kapitáne. Co tu máme?“</p>

<p>Enevar ukázal k obrazovce. Loď na ní byla jasně viditelná, přímo mezi <emphasis>Devonshire</emphasis> a majákem Alvarez, dva skoky od Menabaranu a jeden od Fort Knoxu. Při pohledu na ten obraz Qillasovi zatrnulo v žaludku.</p>

<p>„Senzory?“</p>

<p>Nadporučík sedící na stanovišti napravo od kapitánského křesla zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Nic, pane. Žádné štíty, žádné viditelné zbraně, žádná aktivita pohonu. Vyskočili a prostě tady visí.“</p>

<p>„Spojení?“</p>

<p>„Žádné, pane generále,“ odpověděl pro změnu ženský hlas ze stanoviště vlevo. „Zachycuji jen signál jejich navigačního majáku. Bez označení, jenom newellská identifikační signatura.“</p>

<p><emphasis>Přesně jak říkal Dann.</emphasis></p>

<p>Svíravý pocit v generálově žaludku zesílil.</p>

<p>„Co známky života?“</p>

<p>„Na tuhle vzdálenost nezjistitelné, pane. Potřebujeme aspoň dva tisíce kilometrů.“</p>

<p>„Přiblížení na dva tisíce kilometrů. Zaměřit zbraně. Při první známce ohrožení palte.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Qillas hodil bočním pohledem po Nicholasi Enevarovi. <emphasis>Devonshire</emphasis> byla jeho loď, přitom se tu generál prakticky ujal velení bez jakéhokoli přijatelně znějícího vysvětlení. Třebaže Enevar otevřeně neprotestoval, určitě se mu takové uspořádánínelíbilo, teď však jen s přivřenýma očima zíral na obrazovku. Neidentifikované lodě s newellskou signaturou rozhodně nevyskakují z algorského prostoru každý týden.</p>

<p>„Tohle jste čekal, pane?“ promluvil Enevar tiše a Qillas mlčky kývl – což bylo vše, co podle rozkazů Avriana Danna mohl udělat. V duchu se nad tím ušklíbl. Bylo absurdní předpokládat, že se to uvnitř flotily utají, jak si zřejmě premiér představoval, ale to teď nehodlal řešit. Sáhl po komunikátoru.</p>

<p>„Majore, připravte mariňáky na výsadek. A přijďte sem.“</p>

<p>„Ano, pane!“ potvrdil ženský hlas okamžitě.</p>

<p><emphasis>Devonshire</emphasis> zvolna zrychlovala a cizí loď na obrazovce se začala zvětšovat. Délku měla kolem sto osmdesáti metrů, takže oproti menabaranskému torpédoborci byla sotva poloviční. Štíhlá, nahoru vykrojená příď, difuzory Lawrencova pohonu v masivních válcovitých vybouleních po stranách trupu. Čisté linie trupu narušovala jen vrcholová nástavba ve druhé třetině, plynule přecházející do masivního motorového bloku v zádi. Evidentně šlo o plavidlo spoléhající v normálním prostoru na rychlost.</p>

<p>„Dva tisíce kilometrů, generále,“ ohlásil důstojník od kormidla a Qillas kývl.</p>

<p>„Plný sken. Zaměřte se na zbraně a známky života. Ohlaste výsledek hned, jak ho budete mít.“</p>

<p>„Rozkaz.“</p>

<p>Dveře za generálovými zády se otevřely.</p>

<p>„Pane!“</p>

<p>Qillas tentokrát zasalutování oplatil, jak se patřilo.</p>

<p>„Pohov, majore.“</p>

<p>Žena s ostrými rysy a vlasy tak krátkými, až se zdálo, že má na hlavě sotva centimetrové chmýří, vyhověla mlčky. Nebyla oblečená v uniformě, ale v bojové zbroji, kompletní kroměhelmy, rukavic a podpůrné jednotky na zádech. Světlo obrazovek se lesklo na šedém kovu hrudního pancíře, který barvou připomínal její oči, upřené na obrazovku.</p>

<p>„Tohle bude cíl, pane?“ promluvila a generál přikývl.</p>

<p>„Ano, majore.“</p>

<p>Pomalu se otočila a přesunula pohled na něj. „Tohle je algorská fregata, generále.“</p>

<p>Konstatování, které si museli uvědomovat všichni, zůstalo viset ve vzduchu, a Qillas se ušklíbl.</p>

<p>„Není, majore. Identifikuje se newellským signálem.“</p>

<p>„Aha. Pane, mohu s vámi mluvit o samotě?“</p>

<p>Než generál stačil odpovědět, ozval se hlas důstojníka od senzorů.</p>

<p>„Skeny dokončeny, pane. Žádné známky života, minimální energetická aktivita. Hlavní reaktor jede na dvacet procent, většina systémů je vypnutá nebo nefunkční. U zbraní neregistruji ani základní údaje, raketové šachty má prázdné. A podle všeho jim chybí jeden záchranný člun.“</p>

<p>„Pane, mohu s vámi mluvit o samotě?“</p>

<p>Major Prusinowská žádost zopakovala naprosto stejným tónem, jako by hlášení neslyšela, a Qillas kývl.</p>

<p>„Dobrá. Kapitáne, smím?“</p>

<p>„Jistě, pane.“</p>

<p>Nicholas Enevar pokynul ke dveřím své pracovny na druhé straně můstku a generál v tom tentokrát uslyšel patrnou škodolibost. O Lilianě Prusinowské a její zvláštní jednotce kosmických mariňáků kolovaly po flotile všelijaké historky. Rozhodně patřila k lidem, o kterých se věřilo, že klidně seřvou třeba generála. Anebo aspoň řeknou pěkně nahlas všechno, co od počátku téhle akce táhlo hlavou Enevarovi, jen neměl kuráž povědět to Qillasovi sám.</p>

<p>Qillas zamířil ke dveřím pracovny. Major ho následovala. Bojová zbroj tohoto typu byla uzpůsobená na nulovou nebo podstatně nižší gravitaci. Chodit v ní po palubě lodi nebylo snadné, přesto se pohybovala, jako by na sobě měla jenom vycházkovou uniformu. Tohle už vyžadovalo nejen kondici a výcvik, ale léta praxe.</p>

<p>Generál vešel do pracovny. Major počkala, dokud za sebou nezavře. Pak se na něj znovu zadívala.</p>

<p>„Pane, co se tady děje?“</p>

<p>Hlas měla klidný. Žádný hněv ani nervozita, jen tichý důraz a soustředěný pohled. Po tom maléru s rukojmími před lety byla Prusinowská jediná, kdo místo výmluv nebo svalování viny na všechny okolo položil na generálův stůl rezignaci. Qillas ji nepřijal už proto, že zbytku těch idiotů nehodlal nabídnout tak laciného obětního beránka. Teď její pohled opětoval a dovolil trpkému úsměvu vykvést naplno.</p>

<p>„Kdybych vám to <emphasis>mohl</emphasis> říct, buďte si jistá, že jsem to udělal dřív, než jsem vás sem převelel, majore.“</p>

<p>Okamžik tu odpověď zvažovala – nebo spíš to jediné slovo.</p>

<p>„Pane, ať se identifikuje, jak chce, tamto <emphasis>je</emphasis> algorská loď, že ano?“ otázala se pak znovu. Pravdivá odpověď znamenala přímé porušení Dannových rozkazů, ale po vteřině zaváhání se Henrik Qillas rozhodl.</p>

<p>„Ano, majore,“ potvrdil tiše. „Je.“</p>

<p>Na chvíli zadržela dech, cítil to i přes ocel zbroje. Hlavou jí letěly možnosti, otázky i odpovědi, o kterých věděla, že je nedostane. Nakonec všechny shrnula do jediné.</p>

<p>„Co čekáte, že tam najdeme, pane?“</p>

<p>Generál odpověděl stejně stručně.</p>

<p>„Prázdnou loď, nebo nějakou pěkně hnusnou past.“</p>

<p>„Rozumím, pane. Nějaké <emphasis>zvláštní požadavky</emphasis>?“</p>

<p>Qillas chtěl odpovědět záporně, ale v posledním momentě se zarazil.</p>

<p>„Ano, majore. Pokud to nebude past, chci, abyste se na palubě podívala po stopách boje. Nejspíš dobře uklizených.“</p>

<p>Šedé oči se nepatrně zúžily. „A pokud nějaké najdeme, pane?“</p>

<p>„Ohlásíte mi to, mimo záznam. Taky chci vědět, na čem jsem.“</p>

<p>Zvážila, co všechno v těch slovech zůstalo nevyřčeno,a kývla.</p>

<p>„Rozumím, generále. Něco dalšího?“</p>

<p>„Ne, majore. Hodně zdaru!“</p>

<p>„Děkuji, pane.“</p>

<p>Prusinowská vyšla ze dveří, ale Qillas zůstal stát.</p>

<p>Rozhlédl se po Enevarově stole, ale kromě záznamníků a osobních cetek tam neviděl ani skleničku, natož nějakou láhev. Kapitán byl zřejmě abstinent, nebo svůj alkohol dobře zamykal, takže generál neměl čím spláchnout hnusnou pachuť v krku, která sílila, kdykoli pomyslel na to, čeho se účastní.</p>

<p>Pokud Dannův geniální plán selhal, právě poslal jednu z nejlepších jednotek v celé menabaranské flotile na smrt. Že dálkové senzory na té lodi nezachytily život, nic neznamenalo. Na každých dveřích mohla být přidělaná bomba a za každým rohem čekat ozbrojený bot. Vlastně stačilo zaminovat strojovnu a nastavit to, aby po pěti minutách od chvíle, kdy někdo vleze na palubu, celý ten krám vybuchl.</p>

<p>Anebo platila možnost B, a v tom případě se právě stával spolupachatelem pirátství i hromadné vraždy. Kdyby aspoň z Ferrera vypadlo něco nového – při pomyšlení na ministra policie se ale Qillase zmocnil spíš vztek. Poslední schůzku měli těsně předtím, než s <emphasis>Devonshire</emphasis> odletěl, a generál se nedokázal zbavit dojmu, že mu Ferrer něco tají. Že ví něco nového, ale kvůli nějaké vlastní hře si to nechal pro sebe, a on do toho teď spadl jako nahý do hejna mořských piraní.</p>

<p>Se zaťatými zuby vyšel z pracovny zpět na můstek. Prusinowská byla už samozřejmě pryč a na obrazovce pořád visela ta prokletá <emphasis>ne-algorská</emphasis> loď. Cestou ke kapitánskému křeslu Qillasovi bleskla hlavou svůdná myšlenka: prostě nařídit palbu. Rozprášit ji na atomy a Dannovi ohlásit, že se něco pokazilo, že zaregistroval přípravy k palbě nebo něco jiného…</p>

<p>Zavrtěl hlavou – blouznění. I kdyby Enevar a všichni na můstku byli ochotni tu lež podpořit, posádka <emphasis>Devonshire</emphasis> měla čtyři sta lidí. Kterýkoli z nich mohl být Dannův špicl, a pořád tu byly čipy <emphasis>GenetiXu</emphasis> namontované po všech lodích flotily – Qillas zatím nevymyslel žádný nenápadný způsob, jak se jich zbavit nebo aspoň zjistit, co všechno špehují. Při tom, kolik úsilí Avrian Dann téhle akci věnoval, by bylo prostěidiotské, kdyby neměl v záloze pozorovatele nebo pojistky, a ty Henrik Qillas nehodlal spustit.</p>

<p>„Něco nového?“ už bez žádosti o souhlas klesl do velitelského křesla. K čertu s Enevarem, beztak si zrovna v duchu přehrával sladké představy, jak Prusinowská na generála ječela.</p>

<p>„Ne, pane,“ odpověděl komunikační důstojník. „Zkusil jsem standardní frekvence, ale nikdo neodpovídá. Ani jejich automatické systémy nereagují, nepožadují komunikační kódy, nic.“</p>

<p>„Major Prusinowská hlásí, že raketoplány opouštějí dok.“</p>

<p>Všechny oči se upřely k obrazovce. Po chvíli se objevily dva malé stroje, rychle se blížící k cizí lodi.</p>

<p>„Zbraně,“ nařídil Qillas. „Držte tu loď zaměřenou. Jestli odtamtud něco zkusí na naše raketoplány vystřelit, i kdyby to byla pitomá prskavka, opětujte palbu s plnou intenzitou.“</p>

<p>„Rozkaz, generále!“</p>

<p>Qillas znovu pocítil chuť, aby se to stalo, aby dostal <emphasis>skutečný</emphasis> důvod to udělat. V takovém případě by se Dannovi klidně vysmál do očí, jenomže se nedělo nic. Jeden mariňáckýraketoplán zamířil napravo, druhý na levobok. Oba současně přirazily k bočním kotevním zámkům cizí lodi, aniž je cokoli vyrušilo.</p>

<p>„Komunikace, napojte se na zbroj majora Prusinowské. Až proniknou dovnitř, chci to mít na obrazovce.“</p>

<p>„Rozkaz, generále.“</p>

<p>Zvyk, při kterém velitelé lodí v lepším případě jenom civěli, a v horším i žvanili do mariňáckých výsadků, byl v menabaranské flotile jednou z <emphasis>tradic</emphasis>, které se Qillas usilovně snažil vymýtit. V lepším případě to vedlo k otrávenosti, v horším ke katastrofám, když si nějaký tupec z můstku zkusil hrát na plánovače zvláštních operací. Pokud velitel nedokázal důvěřovat lidem, že udělají to, na co byli cvičeni, aniž by jim zíral přes rameno, měl buď mizernou posádku, anebo sám nestál za nic. Přesto se tentokrát generál rozhodl svoji zásadu porušit, tohle prostě chtěl <emphasis>vidět.</emphasis></p>

<p>„Spojení navázáno, pane.“</p>

<p>Obrazovka blikla. Cizí loď se přesunula do levého horního rohu, zatímco střed zaplnil pohled z kamery v přilbě Prusinowské. Na tuto vzdálenost a bez rušení způsobeného bojem byl obraz prakticky bez zpoždění, zcela čistý. Zatím zabíral jen potemnělou přechodovou komoru, mariňáka ve zbroji skloněného u zámku a dva další s namířenými zbraněmi, kteří ho kryli. Vzápětí ten první ustoupil rychle stranou.</p>

<p>„Alfa strojovna, Bravo můstek!“ štěkl majorův hlas. „Střílet jenom na potvrzený kontakt. Jdeme!“</p>

<p>Dveře komory se otevřely. První trojice vyběhla ven, druhá následovala. Obraz začal poskakovat, protože Prusinowská běžela s ostatními uprostřed formace. Qillas zahlédl její ruce se zbraní.</p>

<p>Chodba okolo byla na okamžik temná, ale pak se viditelnost zlepšila, jak se zapojily pomocné systémy. Qillas rozeznával zavřené dveře i podpůrné nosníky. Všechno vypadalo opuštěně.</p>

<p>„Výtah čistej, majore!“ ozval se něčí hlas.</p>

<p>„Nouzový průlez taky!“ přidal se druhý. „Žádný pasti, jenom tma!“</p>

<p>„Bravo jedna, tady taky čistý!“ ohlásil velitel týmu z druhého raketoplánu.</p>

<p>„Tak pohyb, jedem! Dvojko, na signál!“</p>

<p>Obraz se zastavil před výtahem. Kabina se otevřela, zatímco dva mariňáci rychle uvolnili poklop průlezu opodál. Qillas zatajil dech, když současně z obou stran vpadli dovnitř.</p>

<p>Nikdo.</p>

<p>Můstek, asi o třetinu menší než můstek <emphasis>Devonshire</emphasis>, byl stejně pustý jako chodby před ním. Prázdná křesla, i většina obrazovek byla temná, jen asi dvě svítily. Mariňáci se otáčeli s namířenými zbraněmi a skenery, ale neozval se žádný poplach.</p>

<p>„Čistý,“ zhodnotil jeden.</p>

<p>„Dobrá,“ potvrdil hlas Prusinowské. „Nesahejte na nic, dokud se na to nepodívají technici. Alfa?“</p>

<p>„Jsme ve strojovně, madam. Taky čisto. Není tu ani noha!“</p>

<p>V hlase mariňáckého velitele byl znát údiv.</p>

<p>„Rozdělte se po třech a pročešte to. Od strojovny nahoru, každou šachtu, kajutu a hajzl. Vlezte i pod postele, jestli tu nějaké jsou. Hlaste všechno podezřelé.“</p>

<p>„Rozkaz, majore!“</p>

<p>„<emphasis>Devonshire</emphasis>, slyšíte mě, pane?“</p>

<p>Qillas hmátl po tlačítku komunikátoru v opěrce křesla.</p>

<p>„Ano, majore.“</p>

<p>„Předpokládám, že nechcete, abychom zkusili spouštět systémy lodi sami, generále.“</p>

<p>Qillasovi se zdálo, že v Lilianině hlase slyší pobavení. Ve flotilepanovalo nezlomné přesvědčení, že neexistuje lepší způsob, jak z jakékoli techniky udělat hromadu šrotu, než svěřit ji mariňákovi. Samozřejmě to byl nesmysl, aspoň co se oddílu Prusinowské týkalo, ale teď se to generálovi hodilo.</p>

<p>„Souhlas, majore. Až zajistíte loď, pošleme raketoplán s techniky. Zřejmě tu máme menší <emphasis>záhadu</emphasis>.“</p>

<p>Neubránil se sarkasmu, i když věděl, že Prusinowská ho přes spojení nepostřehne. A i kdyby, stejně nebude odpověď jiná, než jaká se ozvala.</p>

<p>„Rozumím, pane. Oznámím, až to bude bezpečné. Konec!“</p>

<p>Nicholas Enevar došel blíž.</p>

<p>„Pane, co myslíte, že to znamená? Přece, newellská loď nemůže jenom tak vyskočit z algorského prostoru, navíc bez posádky.“</p>

<p>„Nemyslím si nic, kapitáne,“ odsekl Qillas. „Sestavte technický výsadek a počkejte na mariňácký signál.“</p>

<p>Vstal z křesla, prošel okolo Enevara a zamířil pryč dřív, než kapitán stihl položit další otázky. Potlačovaný vztek v jeho hlase, když začal vydávat požadované rozkazy, ovšem nešel přeslechnout.</p>

<p>Generál se tomu na prahu výtahu jenom ušklíbl.</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>„Pánové, máme problém.“</p>

<p>Nedy Hitchins vypadal mizerně. Pod očima měl kruhy, a Beck postřehl, jak se mu zimničně třesou prsty. Po stole i na podlaze se vedle počítače válely kelímky od kávy a malé lahvičky nějakého energetického nápoje. Beck jich napočítal asi deset, určitě o dost víc, než byla doporučená dávka. Bylo jasné, že hacker celou noc nespal, pracoval jen na disku z Dannova počítače, a teď si je s Petrovem zavolal.</p>

<p>Ředitel, kterému bylo hackerovo zdraví očividně ukradené, promluvil první.</p>

<p>„Jaký problém? Nemůžete to dešifrovat?“</p>

<p>„To ne. V noci jsem napsal dešifrovací program, teď před chvílí jsem ho spustil. V podstatě to využívá <emphasis>náš</emphasis> systém, tedy ten, co jsme vyvíjeli ve firmě, kde jsem pracoval, než ji shrábl GenetiX. Vylepšili to, ale nechal jsem si tam zadní vrátka, nebo spíš slabší zeď, kudy se dají udělat, ale koukněte.“</p>

<p>Klepl na klávesnici a pomalu se zaplňující modré kolo na obrazovce vystřídala varovně blikající hláška.</p>

<p><strong><emphasis>POZOR! CHYBA 224. PŘIPOJTE IHNED KONEKTORC KE ZDROJI!</emphasis></strong></p>

<p>„Co to znamená?“ Michail Petrov přivřel oči.</p>

<p>Hitchins se otočil se židlí a opatrně zvedl Dannův disk, aby neuvolnil žádný z kabelů, co k němu připojil. Ukázal Petrovovi maličký, nezvykle tvarovaný port označený písmenem C na spodku.</p>

<p>„Tohle. To je problém.“</p>

<p>„Na co to je?“ Beck se naklonil blíž. „To nevypadá jako datový konektor.“</p>

<p>„Taky není,“ Hitchins disk položil. „Je na krmení.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>

<p>„Tahle mrcha k šifrování používá elektroniku, ale samo paměťové médium je organické. Ještě to není volně na trhu, má je akorát armáda, ale v noci jsem si našel všechno, co na síti bylo. Má to být nová generace extra bezpečných disků. Je to něco jako… jako jogurt, řekněme, geneticky upravené bakterie, co dokážou uchovávat binární informaci. Všechny metody, které se berou na invazivní čtení disků nebo pamětí, si s tímhle můžete strčit někam. Mikroskopy, částicové skenery, tekutý dusík – na nic. Možná s tím nepůjde ani skákat mezi majáky, jenomže když je to živé, musí to jíst. Tím portem se to krmí.V Dannově počítači na to musel být nějaký zvláštní systém. Možná stačí pár kapek denně a jednou za půl roku vyměnit flašku ve skříni, jenže my tu flašku <emphasis>nemáme.</emphasis>“</p>

<p>„Dá se to něčím nahradit?“ Petrov přesunul pohled na hackerovu tvář. „Nebo jak dlouho vydrží o hladu?“</p>

<p>„Přesné složení toho roztoku znají akorát v GenetiXu, a tam si ho ohlídají. Vydělají těžký prachy, až ho budou prodávat všem, co si ty krámy koupí. Když tomu dáme nějakou náhražku, nejspíš rovnou chcípne. Jak dlouho vydrží bez žrádla, to právě netuším. Ta hláška se začala objevovat, je to asi hodina. Musí počítat s možností poruchy, výpadku nebo třeba toho, že ten disk se bude muset přenést. Jestli to je ale úmyslně udělané jako bezpečnostní opatření pro případ, že disk někdo ukradne…“</p>

<p>„Bude ta doba krátká,“ dokončil Petrov zamračeně.</p>

<p>„Stačíme to vůbec dešifrovat? Anebo proč to nezkopírujeme hned? Pak si to může zdechnout, dešifrujeme to poz…“</p>

<p>„To nejde,“ Hitchins Becka přerušil. „Má to vlastní nativní formát propojený s hardwarem disku. V zašifrovaném stavu se z toho zkopíruje jenom guláš, kde nic nepřečte ani pánbůh. Aby s těmi daty šlo cokoliv dělat, musí se <emphasis>napřed</emphasis> dešifrovat celá. Myslím, že pan Petrov má pravdu a je to něco jako dvoustupňové zabezpečení. Když někdo ukradne disk, prostě nebude mít čas, aby z něj něco přečetl, než mu pojde.“</p>

<p>„Lepší a lepší.“ Beck sevřel rty. „Další vysvětlení, proč zabezpečení u Danna vypadá tak mizerně.“</p>

<p>„Dobrá,“ Petrov zamyšleně poklepal prsty na stůl. „My ale přece máme výhodu, vás. Řekl jste, že znáte slabinu, dokážete se do toho dostat rychleji.“</p>

<p>„To jo, jenomže nevím, kolik času máme. Možná hodinu, možná tři, ale možná jenom deset minut, to jsem vám právě chtěl říct. Takže než se to dešifruje, jdu odpadnout, a vy sipromyslete, co budete chtít hledat nejdřív. Protože toho možná moc nestihneme.“</p>

<p>Hacker odstrčil židli a vstal, viditelně nejistě. Sehnutý Petrov ještě chvíli zíral na obrazovku, než se narovnal.</p>

<p>„Musí u toho někdo být?“</p>

<p>„Ne,“ odcházející Hitchins mávl rukou. „Dal jsem si alarm na komunikátor, probudí mě, než dešifrování skončí. Anebo kdyby to chcíplo, ale pak to bude stejně fuk.“</p>

<p>„V tom případě musím někam zajít.“ Petrov se zadíval na Becka. „Nechcete mi dělat ochranku?“</p>

<p>Seržant zaváhal. Ne, že by se mu moc chtělo, ale v ředitelově hlase jako by slyšel nezvyklou naléhavost.</p>

<p>„Dobře, pane,“ svolil.</p>

<p>Venku pršelo. Ředitel si přehodil přes hlavu kapuci obnošeného kabátu, ale seržant zprvu pocítil radost. Dokonce dešti nastavil tvář, jako by doufal, že smyje špínu z okolí i z něj, avšak úleva se nedostavila. Tenhle déšť byl jiný než na Viridianu. Kapky vody místo osvěžení přinášely pocit jakési vtíravé slizkosti. Snad to byla iluze vyvolaná cizostí světa a jeho pocuchanými nervy, ale Beck rychle sklonil hlavu a přitáhl si límec kabátu.</p>

<p>Naštěstí se po pár minutách zdálo, že déšť slábne.</p>

<p>Petrov zamířil s jistotou hlouběji do Uliček a Martin kráčel za ním, rozhodnutý se na nic neptat. Ředitelových komentářů měl už víc než dost po návratu z Věže. Přesto Petrov vzápětí promluvil sám, aniž se ohlédl.</p>

<p>„Kde je Alina?“</p>

<p>„Ve městě,“ odvětil seržant. „Shání suvenýry, kterými budeme mávat, až se večer vrátíme do hotelu, a hlasitě básnit, jak jsme si užili den.“</p>

<p>Tahle fraška lezla Beckovi na nervy čím dál víc, ani se to nesnažil skrývat.</p>

<p>„Jak vám to jde? Vycházíte spolu?“</p>

<p>„Myslím, že dobře.“</p>

<p>„Vzal jste si ji do postele?“</p>

<p>Petrov i tohle řekl naprosto samozřejmě, ale Beck sebou škubl. Vlastně podobný dotaz časem čekal, ovšem rozhodně ne tímto tónem.</p>

<p>„Jistěže ne!“ odsekl.</p>

<p>„Proč? Není váš typ?“</p>

<p>„To s tím nesouvisí.“</p>

<p>„Vážně? No, u většiny mužů v tom nějaká souvislost je. Nechcete to aspoň zvážit?“</p>

<p><emphasis>Proč jsem s ním jenom šel?!</emphasis></p>

<p>„Ne, nechci!“ odsekl Beck.</p>

<p>Petrov pokrčil rameny. „Škoda.“</p>

<p><emphasis>„Škoda?</emphasis> Co tím sakra chcete říct?“</p>

<p>Tentokrát se ředitel zastavil. Otočil se, a Beck si uvědomil, že nemá ve tváři ani náznak úšklebku.</p>

<p>„Chci tím říct, že by mi vůbec nevadilo, kdybyste vy a Alina navázali <emphasis>skutečný</emphasis> vztah. Pořád mám plno řečí o práci, co děláme pro Viridian. Jenomže pokud vás nezastřelí, jednou ráno se možná probudíte v prázdném domě a dojdou vám dvě věci: že jste starý a že jste udělal příliš mnoho pro vlast, ale příliš málo pro sebe. No, s tím, co mám v sobě, nebudu mít ten luxus probudit se starý, ale nechci, aby takhle dopadla Alina. Anebo vy. Hlavně ona už toho má za sebou příliš.“</p>

<p>Tentokrát měl Beck s nalezením vhodné odpovědi značné potíže.</p>

<p>„To jako… mám chápat tak, že mi dáváte <emphasis>požehnání</emphasis>?“</p>

<p>„Jestli chcete. Napadlo mě, že jste typ, co ho potřebuje.“</p>

<p>„A Alina? Jí ho dáte taky?“</p>

<p>Petrovův koutek vylétl vzhůru.</p>

<p>„<emphasis>Tak</emphasis> mladý zase umřít nechci, seržante.“</p>

<p>Znovu vykročil a Beck ho zaraženě následoval. Co se Aliny týkalo, čekal od ředitele ledacos, ale <emphasis>tohle</emphasis> určitě ne. Navíc že by ona a on… potřásl hlavou. Mírně řečeno nepravděpodobné.</p>

<p>Skoro si nevšiml, že přestalo pršet, zato si uvědomil, že lidí okolo přibývá. Mladí i staří, většinou v ošuntělém oblečení, jenom občas se mihly pestré barvy obvyklé v centru města. Všichni šli podobným směrem, Beck s Petrovem bez problémů zapadli.</p>

<p>Ulice se otevírala do malého náměstí. Kdysi zdobená dlažba skoro zmizela pod vrstvami bláta, mezerami prorůstaly trsy trávy. Z něčeho, co snad byla fontána uprostřed, zbylo torzo zarostlé rozvětveným křovím. Domy lemující náměstí vypadaly všechny jako zbytek Uliček, některé zanedbané, většina úplně neobyvatelná, ale přesto tu vládl čilý ruch.</p>

<p>U zdí stály stánky z plastů nebo kovových trubek zakrytých tenkými foliemi, jiné z podomácku zděných anebo jen naskládaných cihel. Na kusech látky, provazech nebo všemožných talířích bylo pověšeno i položeno všechno od čerstvých ryb po ředkvičky. Napravo od Becka povlávaly v mírném vánku ručně vyšívané barevné šátky, o kus dál zahlédl pod zděným přístřeškem velký hrnec, z něhož se kouřilo. Hlasy, dohadování o cenách, tu a tam smích. Směs všech dialektů od menabaranského až po newellský. Beck na to zíral s úžasem – když si vzpomněl na luxusní výklady a mrakodrapy ztrácející se v mlžném oparu o pár stovek metrů dál, měl pocit, že se ocitl na jiné planetě.</p>

<p>„Jestli máte něco v kapsách, hlídal bych si to,“ probrala ho Petrovova poznámka. Ředitel se ponořil do ruchu tržiště a Martin pospíšil za ním.</p>

<p>„Co budeme kupovat?“ musel zvýšit hlas a ředitel se zasmál.</p>

<p>„Inu, co je pro nás nejcennější zboží, pane Becku?“</p>

<p>Seržant se zamračil. „Informace?“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>Chtěl se zeptat jaké nebo za jakou cenu, ale usoudil, že vykřikovat to tu není dobrý nápad. Gestem odmítl nabídku na koupi čerstvého mořského zelí, ať už to bylo cokoli. Petrov proplouval davem jako ryba korálovým útesem a Beck se ho snažil neztratit. Postřehl, jak se ředitel rozhlíží, než náhle změnil směr.</p>

<p>V rohu náměstí ve vchodu napůl rozpadlého domu postávala parta mladíků. Dva okusovali z dlouhých špejlí kousky ještě kouřícího masa, které Beckovi rozhodně nepřipadalo chutné, další se o něčem dohadovali. Beckovi neuniklo, jak se od nich většina kolemjdoucích drží dál, ale ředitel zamířil právě k nim. Když se přiblížil, hovor okamžitě ustal.</p>

<p>„Zdravím, pánové. Někoho hledám.“</p>

<p>Nejvyšší z nich se otočil. Měl holou hlavu, na levé polovině nabarvenou na žluto a na pravé na tmavozeleno. Když se na Petrova zadíval, čočky v očích změnily barvu z neutrální modré na efektně hrozivě rudou.</p>

<p>„No a, strejdo? Vypadáme jako turistický průvodci?“</p>

<p>Ostatní vyprskli smíchy, a byl to přesně ten typ smíchu, ze kterého často nevzejde nic dobrého. Petrov se zasmál taky.</p>

<p>„Pomůže tohle?“ sáhl do kapsy a něco mu hodil.</p>

<p>Nevypadalo to jako mince, spíš malý kamínek. Zelenožlutý ho chytil a zvážněl. Jeden z kumpánů za ním odhodil špejli, na které ještě zůstalo trochu masa, další dva vstali. Zaleskly se hroty cvoků na rukavicích i články řetězů místo opasků.</p>

<p>Beck vycítil napětí. Myšlenka na nedobrovolné obrácení Petrovových kapes se vznášela ve vzduchu a seržant si výmluvně odkašlal. Pohledy se ihned přesunuly na něj. Na rozdíl od Petrova nevypadal jako snadná kořist, a když nedbalým pohybem položil dlaň na kapsu bundy, kde ovšem neměl nic, žlutohlavec mávl rukou, na které zachřestily tenké kovové náramky.</p>

<p>„Klídek, jo? To je jiná, strejdo. Kdo je ten šťastnej?“</p>

<p>„Jmenuje se Geof Spinker. Vyšší než já a starší. Možná žije na ulici. Skoro určitě na něčem jede.“</p>

<p>Žlutohlavec chvíli přemýšlel, než zavrtěl hlavou. Beck postřehl v jeho levém uchu náušnici ve tvaru otevřené žraločí tlamy, měli ji zřejmě všichni.</p>

<p>„Soráč, strejdo. Takovýho neznám.“</p>

<p>„Počkej,“ kumpán s hlavou obarvenou pro změnu na černomodro do něj strčil. „Nemyslí Smažku Spinkyho?“</p>

<p>Při vyslovení toho jména všichni vyprskli.</p>

<p>„Možná,“ připustil Petrov a žlutozelený zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jestli jo, tak marníš čas. Ten týpek je úplně vodvařenej.“</p>

<p>„Kde ho najdu?“</p>

<p>„Poflakuje se kolem veřejný kliniky tady za rohem.“</p>

<p>„Dobře. Ještě jedna věc. Nějakou dobu jsem byl mimo hru. Pořád Žraloci kšeftují s Ventrelem?“</p>

<p>Úsměvy rázem pohasly. Zelenožlutý přimhouřil oči.</p>

<p>„A kdyby? Jste fízlové nebo tajný?“</p>

<p>„Vypadáme tak?“</p>

<p>„Von jo,“ ukázal zelenožlutý na Becka. „Tebe by museli koupit ve výprodeji.“</p>

<p>Všichni znovu vybuchli smíchy a Petrov se k nim bez váhání přidal. „Ne, nejsem policajt. Řekněme… turista. Sháním něco speciálního od Ventrela, expres.“</p>

<p>Šéf místního gangu, nebo co to vlastně bylo, kývl.</p>

<p>„Tak to vybal a uvidíme, strejdo.“</p>

<p>Petrov úmyslně pomalu sáhl pod kabát. Vytáhl lístek přeloženého plastového papíru. Žlutohlavý se na něj zadíval, jeho oči znovu změnily barvu na modrou. Seržant rozeznal tři řádky nějakého textu, snad čísel, ale nic víc. Žlutohlavec ohrnul nos.</p>

<p>„No, todle vypadá na pořádnou jízdu. Fajn,“ strčil lístek do kapsy maskáčových kalhot. „Jestli z toho kápne provize, bez obav.“</p>

<p>„Kápne,“ potvrdil Petrov. „Kontakt na mě je tam, ale řekněte Ventrelovi, že na to má tři dny. Pak se musím pakovat.“</p>

<p>„Jasná zpráva, strejdo.“</p>

<p>„Díky za spolupráci, pánové.“</p>

<p>Beck ještě po očku sledoval tu partičku, ale na nepřátelskou akci to nevypadalo. Za chvíli byli z doslechu a seržant se vrátil pohledem k Petrovovi.</p>

<p>„Ehm… pane? Můžu se zeptat –“</p>

<p>„Ne,“ do Petrovova hlasu vklouzl známý chlad. „Soukromá záležitost.“</p>

<p>Beck jenom zvedl obočí.</p>

<p>Ulička za tržištěm, kam Petrov zahnul, vypadala podobně jako všechny, kterými zatím prošli. Jediný rozdíl představoval velký červený kříž a svítící neon s nápisem <emphasis>Veřejná klinika</emphasis> na jednom z lépe vypadajících domů. Déšť vyčistil vzduch, takže když seržant zvedl hlavu, nad ruinami a černými střechami zřetelně viděl vysoké mrakodrapy centra s Vládní věží uprostřed. Zase ten zvláštní pocit, že se dívá oknem do jiného světa…</p>

<p>Kolem vchodu kliniky postávalo nebo posedávalo pár bezdomovců, všichni vypadali otrhaně a nezdravě. Na příchozí zírali se zřetelnou nedůvěrou.</p>

<p>„Hledám Spinkyho,“ oslovil je Petrov. „Kde je?“</p>

<p>„Vevnitř,“ jeden z pobudů si odplivl. „Chrní.“</p>

<p>Ředitel otevřel dveře. Beck ho následoval.</p>

<p>Čekárna byla k seržantovu překvapení čistá, lavice podél stěn vypadaly nově, jako by to tu nedávno prošlo nějakou rekonstrukcí. Posedával tu půltucet lidí, někteří nevypadali moc při sobě. Ředitel přejížděl pohledem z jednoho na druhého, než se zarazil.</p>

<p>„Spinkere? Jsi to ty?“</p>

<p>Muž na samém konci čekárny se otočil. Byl neoholený,neurčitého věku, stejně špinavý a oblečený v hadrech jako ostatní. Chvíli civěl do prázdna s otevřenými ústy.</p>

<p>„Jo,“ hlesl. „Myslím, že jo. Spinker… Spinky. To <emphasis>jsem</emphasis> já.“</p>

<p>Petrov rychle došel blíž. Nikdo okolo mu nevěnoval pozornost. Ředitel se sehnul a bez zaváhání nad zápachem, který se z něj šířil, chytil muže za ramena.</p>

<p>„To jsem já! Michail! Pamatuješ?“</p>

<p>Spinky se na něj díval, ale jako by měl problém zaostřit, pohled mu neustále sklouzával stranou. Po chvilce zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne. Žádnýho Michaila neznám. Hele, zrovna se mi povedlo něco sehnat. Je to mý, a tohle je můj flek. Vypadni!“</p>

<p>Chtěl se obrátit na druhou stranu, ale Petrov ho přidržel.</p>

<p>„Podívej se na mě!“ zatřásl s ním. „Pamatuješ? Já, Cissa, ostatní… než nás dostali. <emphasis>Vzpomínáš si?</emphasis>“</p>

<p>„Ne!“ Spinkymu se v otupělém výrazu objevil vztek. „Já tě neznám! Jasný? Vypadni, nech mě bejt! Tady to je můj flek!“</p>

<p>Shodil Petrovovi ruce, schoulil se na lavici a Beck postřehl nehty s nazelenalými lůžky. Tohle už párkrát viděl, nebíčko…</p>

<p>„To nemá smysl, pane,“ řekl tiše.</p>

<p>Petrov mlčel. Díval se na tu trosku před sebou, jako by doufal, že se stane zázrak. Potom zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Máte pravdu.“</p>

<p>Bez ohlédnutí zamířil ke dveřím. Beck musel zrychlit, aby ho venku dohnal.</p>

<p>„On byl váš přítel?“ promluvil opatrně.</p>

<p>„Ne, seržante. Já nemám <emphasis>žádné</emphasis> přátele na Menabaranu. Byl to místní rezident, doktor biochemie a genetiky.“</p>

<p>„Doktor?! A to takhle dopadl po tom, co…“</p>

<p>„Co s ním skončili? Ano. Dostal jsem zprávu, že se objevil a je tady. Doufal jsem, že mě pozná. Že mi něco řekne.“</p>

<p>„Jako proč vás tenkrát dostali?“</p>

<p>Petrov po Beckovi hodil pohledem.</p>

<p>„Alina měla zase starost o moje duševní zdraví?“ Jízlivost z jeho hlasu přímo kapala.</p>

<p>„Ne,“ odvětil Beck pevně. „Jen říkala, že vám to nedá pokoj. Že chcete zjistit, co se stalo, i když to byla asi nějaká chyba –“</p>

<p>„Hloupost! To nebyla žádná chyba. Prostě na nás vtrhli. Šli na jistotu, někdo nás předhodil – ale já ho najdu, nakonec ano. A ne, nečekám, že to budete chápat.“</p>

<p>„Naopak!“ odsekl Beck. „Už to chápu moc dobře. Zklamal jste mě, pane!“</p>

<p>Petrov přivřel oči. „Prosím?“</p>

<p>Beck se rychle rozhlédl – třebaže ulice teď vypadala prázdná, donutil se ztišit hlas.</p>

<p>„Co tohle začalo, přemýšlím, proč se chováte tak pitomě. Vím, jak pracujete. I když jste přišel o zázemí, měl jste <emphasis>týden</emphasis>, než jsme přijeli, abyste vymyslel nový plán. A ze všech možností, co vás musely napadnout, jste vybral tu nejblbější!“</p>

<p>„Seržante, pozor! Jestli myslí –“</p>

<p>„Unést dítě agentce! Pověsit na nás protiteroristické, když ani nemáte jistotu, že v těch datech něco najdeme. Jenomže vám šlo o něco jiného. Nevíte, kdo vás prásknul, tak v tom vymácháte čumák aspoň Anet Everhartové. Ať pocítí, jaké je mít strach o někoho z rodiny, jako jste ho měl vy, když vám odmítla pomoct! Udělal jste si z téhle akce hřiště pro osobní pomstičky, i když to může zabít císařovnu a zničit Viridian. Víte… tušíte, co byste mi řekl, kdybych <emphasis>tohle</emphasis> provedl já?!“</p>

<p>Michail Petrov zadržel dech. Přivřenýma očima zíral do Beckova obličeje uprostřed prázdné, rozbité ulice… než se trpce usmál.</p>

<p>„Nejspíš nic pěkného, seržante.“</p>

<p>„Ano! Jedna malá holka bude mít zážitek na celý život – a teď, co když má Hitchins pravdu? Co když ten krám chcípne, než z něj něco dostaneme? S protiteroristickým za patami už tu neuděláme <emphasis>nic</emphasis>. Skončili jsme, hotovo! Celá akce v hajzlu – kvůli vám!“</p>

<p>Ředitel sebou trhl. Beck to postřehl, jak se na něj díval, než se otočil s hlavou mezi rameny.</p>

<p>A než mezi dvěma kroky řekl tři slova, o kterých seržant nikdy nevěřil, že je uslyší.</p>

<p>„<emphasis>Mrzí mě to.</emphasis>“</p>

<p>Martin nevěděl, co má odpovědět. Ne, rozhodně ne <emphasis>to je v pořádku.</emphasis> V pořádku nebylo vůbec nic. Přesto, když se díval na Petrovova shrbená záda, když si vzpomněl na všechno, co tomu předcházelo… pomalu ho přešel vztek.</p>

<p>„No dobře,“ povzdechl si. „Asi nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem. Stejně ale jednu věc nechápu.“</p>

<p>„Ano?“ ředitel se neotočil.</p>

<p>„Proč jste se nepokusil dostat jméno toho práskače z někoho… z ostatních? Myslím těch, co vás mučili. Určitě byste některé zvládl najít, a Alina mi řekla, jak to chodí. Že Menabaran všechno zametá pod koberec, i když je to sebehorší, oficiálně nic neřeší. Kdybyste sebral někoho jako Eddy…“</p>

<p>Nechal větu nedokončenou a Petrov se znovu otočil.</p>

<p>„Ano, seržante. To mě samozřejmě napadlo, a udělal bych to <emphasis>velice</emphasis> rád. Problém je, že si na nikoho nevzpomínám. Pastička nebyla to jediné, co mi dali na rozloučenou. Předtím se mnou provedli něco, po čem jsem prostě všechno zapomněl. Tváře, místa, všechno. Od chvíle, co nás sebrali, mám v hlavě jenom díru. Ani nevím, <emphasis>co</emphasis> jsem jim řekl… nebo odkud mám <emphasis>tohle.</emphasis>“</p>

<p>Petrov si vyhrnul pravý rukáv a Beck na spodní straně zápěstí uviděl jizvy. Okrouhlé, dvě řady přímo v místě žíly. Se zamrazením mu blesklo, že vypadají jako od…</p>

<p>„Správně,“ ředitel se ušklíbl. „Je to od zubů. Nevím, jestli mých. Měl jsem jizev víc, nechal jsem si jen tyhle. Myslel jsem si, že mi pomůžou si vzpomenout.“</p>

<p>Znovu si shrnul rukáv.</p>

<p>„Máte pravdu, seržante. Zatáhl jsem do akce osobní motivy a zachoval se jako idiot. Jenže už je pozdě. I kdybych Anet vrátil dceru, půjde po nás stejně. Teď už vážně můžu jenom doufat, že se nic nepokazí – tentokrát kvůli <emphasis>mně.</emphasis>“</p>

<p>Otočil se, shrbený zamířil zpátky k úkrytu a Martina Becka nenapadlo nic, co by ještě mohl dodat.</p>

<p>*</p>

<p>Erich Ferrer se zadíval do zrcadla a naposledy si urovnal kravatu. Všechno vypadalo dobře. I on vypadal dobře, přestože mu žaludkem kroutil strach. Naštěstí věděl, co s tím udělat.</p>

<p>Sáhl do kapsy, z malého dávkovače vyklepal do dlaně žlutou pilulku a zapil sklenicí vody ze svého stolu. Měl už vyzkoušené, že účinek nastoupí do deseti minut, tedy právě včas, než dojde k Avrianu Dannovi a zjistí, co chce. Nic dobrého to nebude, tím si byl ministr policie jistý. Náhlé pozvání do premiérovy pracovny brzy zrána vždycky věstilo malér, tím spíš, že ve zpravodajství ani hlášeních ministerstva policie se neobjevilo vůbec nic zvláštního, takže muselo jít o něco tajného.</p>

<p>Ministr nacvičeným úsměvem pozdravil Mika v předpokoji a vyšel na chodbu. Ranní ruch ve Vládní věži vypadal jako jindy. Žádná zvláštní opatření, žádní vojáci ani Hlasatelé. Takže včerejší nezvaná návštěva u premiéra prošla bez povšimnutí. Vlastně – hned dvojitá nezvaná návštěva.</p>

<p>Pilulka začínala působit a Ferrer se té myšlence málem zasmál. Strach ho opouštěl, odplouval pryč, zůstával pocit lehké euforie. Trochu se to podobalo mírné opilosti, až na to, že se nemotal a vnímání měl naprosto jasné. Ten dealer v Uličkách, na kterého náhodou narazil po schůzce s Klosem, tvrdil, že to jsou pravé algorské bojové pilulky. Skoro určitě lhal, ale ministrovi to bylo fuk. Po dvou by klidně pozval Lucianu, aby si s ním při západu slunce zatančila na střeše. Božský vynález.</p>

<p>Samozřejmě to mělo mouchy. Dojezd, jakmile účinek vyprchal, nebyl příjemný, a Ferrer měl nehezkou předtuchu, že pokud se jimi bude takhle cpát, vypěstuje si brzy závislost. Ale co. Lepší závislost než zlomený vaz. Až bude na Viridianu, klidně se nechá zavřít někam na odvykačku s výhledem na potůček s lesíčkem.</p>

<p>Té myšlence se Ferrer už opravdu zasmál, když nastupoval do výtahu. Jakmile se však kabina znovu otevřela, nasadil vážný výraz a zrychlil krok. Nejspíš zase přijde poslední.</p>

<p>Dveře se otevřely, sotva Ferrer zaklepal. Ministr policie vstoupil a rychle se rozhlédl. Účastníci ho nepřekvapili, ale ani nepotěšili: Avrian Dann sedící ve vysokém křesle za stolem, prsty s dokonale upravenými nehty složené do stříšky. Krok napravo za ním Luciana ve svém kostýmku šedé myši. V křesle napravo Golan Timons, ministr národní bezpečnosti, nalevo první mopslík Ingmar Klose, ministr zahraničí. Ferrer si ovšem ihned všiml, že hlavně ministr národní bezpečnosti vypadá, jako by ho někdo držel za jednu nohu z okna Věže. Takže <emphasis>opravdu</emphasis> nějaký tajný malér.</p>

<p>„Dobré ráno, pane premiére,“ pozdravil. Dal si pozor, aby si nesedl, dokud nebude vyzván, ale Dann jenom kývnutím ukázal k volnému křeslu. Ferrer vyhověl.</p>

<p>Pět vteřin nepříjemného ticha.</p>

<p>„Pánové, svolal jsem vás, protože včera došlo k vážnému bezpečnostnímu incidentu. Během zasedání parlamentu se někdo vloupal sem do mé pracovny, hrabal se v mých věcech, a dokonce ukradl disk z mého počítače.“</p>

<p>Dannův hlas byl velice, <emphasis>velice</emphasis> klidný. Klose vykulil oči v dokonalém šoku i leknutí. Timons sklopil zrak k podlaze a ministrpolicie ucítil leknutí, které na okamžik přemohlo i pilulku. Takže přece jenom…</p>

<p>Vzpamatoval se bleskově, jen se rychle nadechl.</p>

<p>„Dobrá, pane premiére. Okamžitě zahájím vyšetřování. Pověřím tím nejlepší –“</p>

<p>„Ne,“ Dann ho lehce zvýšeným hlasem přerušil. „Žádné veřejné vyšetřování nebude. Nehodlám poslouchat vtipy, že vedu zemi, a přitom si neuhlídám byt. O tomhle se ven nedostane jediné slovo.“</p>

<p><emphasis>Takže proto žádní vojáci. No jistě. Avrian Dann a jeho důraz na to, aby vše vypadalo hezky čistě. Špína se vypere v soukromí, ale o to důkladněji.</emphasis></p>

<p>„Chápu, pane premiére,“ přikývl Ferrer opatrně. „Ovšem rizika plynoucí z možného úniku informací –“</p>

<p>„Jsou nulová,“ Dann ho znovu přerušil. „Ať ten disk ukradl, kdo chtěl, nebude mu k ničemu, takový hlupák nejsem. Jde mi o něco jiného. Vy tři jste byli jediní ministři, co se nezúčastnili celého včerejšího zasedání parlamentu.“</p>

<p>Věta zůstala viset ve vzduchu jako smradlavý kouř.</p>

<p>„To… to přece nemyslíte vážně, pane premiére!“ Ingmar Klose nadskočil, až židle pod jeho vahou zapraskala. „Že… že by někdo z nás… že bych <emphasis>já</emphasis> byl schopen něčeho takového! To je tak… tak sprosté! Myslím samozřejmě od toho odporného zloděje, ne od vás, pane premiére…“</p>

<p>Ferrer se díval na jeho rozhořčený a současně ublížený výraz, a pocítil úžas. Jak <emphasis>tohle</emphasis> zvládal celé roky, a nejspíš bez pilulek? Ministr policie si proti němu připadal jako trapný amatér; rychle se pokusil nasadit podobně dotčený obličej.</p>

<p>„Pane premiére, nepovažuji takové podezírání za vhodné. Navíc, ve vší úctě, je to nepodložená hypotéza. I <emphasis>kdyby</emphasis> za tím stál někdo zevnitř, nebude si špinit ruce osobně. Pověří tím někoho a sám bude sedět na zasedání, všem na očích.“</p>

<p><emphasis>Ano. Protože by nikdo nebyl tak pitomý, aby si napřed málem zalétal ve ventilační šachtě a pak se ještě nechal chytit</emphasis> dalšími <emphasis>zloději. Stupidita jako alibi, originální.</emphasis></p>

<p>Díky pilulce se tomu Ferrer málem zasmál.</p>

<p>Avrian Dann si ho změřil pohledem a přikývl.</p>

<p>„Tu možnost beru v úvahu. Ovšem pro déšť se občas přehlédne oceán, a je prostý fakt, že <emphasis>vy</emphasis> alibi nemáte. Pokud tedy o té věci cokoliv víte nebo tušíte, radím vám to vyklopit, protože zatím si jenom sbalíte kufr. Později to bude horší. <emphasis>Mnohem</emphasis> horší, pánové.“</p>

<p>Tentokrát se žádná chuť smát se nedostavila – Ferrerova záda polil chlad. Hlavou mu blesklo zasedání o incidentech na Newellu i Dominic Enriquez, který další den zmizel neznámo kam. Ministr policie bezděčně zabloudil pohledem k postavě za Dannovým křeslem.</p>

<p>Jak tam tak tiše stála, zničehonic se mu vybavil obrázek kata za královským trůnem, jen čekajícího, až panovník kývne prstem.</p>

<p>„Rozumím, pane premiére,“ procedil mezi zuby. „Po odchodu ze zasedání jsem pracoval. Nemám svědky, ale můžete nechat zkontrolovat můj počítač. Zjistíte, které soubory byly upravované v době, kdy se to vloupání, předpokládám, odehrálo. Za nikoho dalšího mluvit nemohu.“</p>

<p>S úpravami těch souborů si dal opravdu práci – díkybohu.</p>

<p>Ingmar Klose se znovu prudce nadechl, ale Dann ho přerušil gestem ruky.</p>

<p>„Vy šetřete dechem, stačí mi váš obličej. Dobrá. Vyšetřování, jak jsem řekl, proběhne interně. Kdo ho povede, o tom rozhodnu sám, pokud se vám ohlásí, budete s ním spolupracovat. Poskytnete mu přístup ke <emphasis>všemu</emphasis>, třeba i ke svému šatníku. Pokud chcete žvanit o ústavních právech, prosím. Rád si to poslechnu spolu s vaší demisí. Jasné?“</p>

<p>„Ano, pane,“ potvrdil Ferrer tiše. Kdo bude Dannův slídící pes, věděl úplně jistě – tohle bude zlé. Mnohem horší, než kdyby se do toho pustil Golan Timons. Idioti viridianští! Disk s důkazy proti GenetiXu měl doma v trezoru. Bude muset zmizet, a stejně tak věci z počítačů v kanceláři, hlavně Ernesto Pargena. Taky stopy schůzek s Qillasem, prostě <emphasis>všechno</emphasis>.</p>

<p>„Dobrá, to je vše. Můžete jít, pánové!“</p>

<p>Ferrer ani nevnímal ujišťování nebo podlézavé kecy ostatních, probral ho až Dannův hlas.</p>

<p>Rychle vstal a vyrazil ke dveřím. Postřehl Kloseho pohled, snad nebude tak pitomý, aby ho zkusil nějak kontaktovat, a zamířil k výtahu. Přitom se pro sebe ušklíbl.</p>

<p>Dobrá. O důkazy se postará, v Uličkách bylo plno místeček, kam se dalo něco schovat. Zbytek zlikviduje ještě dnes, a pak ať si ta mrcha čenichá.</p>

<p>Dokud měl tyhle božské pilulky… stačilo jenom vydržet.</p>

<p>*</p>

<p>„Byl to někdo z nich. Přímo či nepřímo.“</p>

<p>Luciana promluvila vteřinu poté, co za posledním návštěvníkem zapadly dveře. V hlase neměla ani stín pochybností.</p>

<p>„Možná,“ Avrian Dann odsunul křeslo a vstal. „Ferrer ale může mít pravdu. Navíc jestli to souvisí s tou Korwarianovou děvkou, klidně to mohla být <emphasis>vnější</emphasis> práce. Na Algoru měli dost času sem někoho poslat.“</p>

<p>„Poslat ano, ale připravit podobnou akci ne. Pomysli, Avriane, jak obtížné by to bylo pro někoho, kdo sem do Věže denně nechodí nebo tu nebydlí. Kdo neví, jaká jsou bezpečnostní opatření na tomto patře, kudy se sem dostat a kde vůbec máš pracovnu. Tohle udělal někdo, kdo všechny tyto věci dobře zná a nebojí se, protože věří, že má tvoji důvěru, takže nebude doopravdy podezírán. Ferrer, Klose a Timons jsou lidé, které si sem zveš nejčastěji, tvé hlavní opory ve straně. Provedl to některý z nich.“</p>

<p>Dann se zamyšleně zadíval z okna na Artipoli. Dnes od rána chvilky slunce střídala zatažená obloha, déšť a nepříjemný vítr, jako obvykle v tuto roční dobu. Ideální počasí na podobnou mrzutost. Nechal si Lucianinu analýzu projít hlavou a musel uznat, že v ní nenachází chybu.</p>

<p>„Dejme tomu. Pak je otázka, jestli sledoval vlastní cíle, anebo pro někoho pracuje.“</p>

<p>„Předpokládám to první, ale vzhledem k načasování nevylučuji ani druhou možnost. Musíš tedy počítat i s rizikem, že máš ve své blízkosti algorského špeha, nejspíš už dlouhou dobu. Z toho důvodu by bylo vhodné vést vyšetřování s vyšším důrazem než obvykle.“</p>

<p>Lucianin hlas zněl stále stejně, ale premiér se otočil od okna.</p>

<p>„Tím myslíš co? Že je zatáhneš někam do Axisu a necháš ty svoje mutanty pohrát si s elektřinou a studenou sprchou?“</p>

<p>„V podobných případech preferuji spíše chemické prostředky.“</p>

<p>Neusmála se a Avrian Dann dobře věděl, že to žádný vtip nebyl. Sevřel rty.</p>

<p>„Začínáš to přehánět, Luciano.“</p>

<p>„Přehánět, Avriane?“ lehce zvednuté obočí, první náznak nějaké emoce.</p>

<p>„Ano. GenetiX třeba můžeš vést jako nějaký mafiánský spolek, kde z práskačů naděláš žrádlo pro ryby, ale tohle je <emphasis>vláda</emphasis>. Nejde se tu chovat stejně. Dokud se ti kašpaři budou bát jenom o funkce a platy, můžeme být v klidu. Jakmile se ale začnou bát o krk, je jenom otázka času, než některému začne být židle i plat fuk a udělá něco pitomého. Kdyby Ferrer, Klose nebo Timons napochodovali teď do DiaVision a v hlavním čase pustili na síť všechno, co vědí, neustojí to ani jeden z nás. Už tak mám pocit, že poslední dobou zacházím moc daleko.“</p>

<p>„Jako včera v noci?“</p>

<p>Otázka byla vznesena samozřejmým tónem, ale Avrian Dann na okamžik strnul. Přesto pohledem neuhnul.</p>

<p>„Ano. Byla to stupidita a nemusíš mi to připomínat, ale myslím i jiné věci. Třeba s tou lodí… nelíbí se mi, kam to celé vede.“</p>

<p>„Začínáš mluvit jako Bernard Valer.“</p>

<p>Dann přivřel oči. „To byla výhrůžka, Luciano?“</p>

<p>„Samozřejmě ne, Avriane. Odpusť, pokud to tak znělo.“</p>

<p>„Dobře. Co se toho vyšetřování týče, dělej, co umíš. Prohrabej databáze, vytahej těm třem idiotům všechny kostry ze skříní. To je mi jedno, ale dokud nebudeš mít <emphasis>skutečné</emphasis> důkazy, nic víc.“</p>

<p>„A pokud ty důkazy získám?“</p>

<p>„Tak mi je ukážeš, a uvidíme. Do té doby žádní zmizelí lidé. Žádné další <emphasis>nehody</emphasis>. Stačilo. Rozumíš?“</p>

<p>„Jak si přeješ, Avriane.“</p>

<p>Díval se na ni a jako obvykle neviděl nic. Možná se mu zrovna v duchu od srdce smála. Možná přemýšlela, jak chytře by se ten zákaz dal obejít.</p>

<p>A možná už plánovala, jak ho zabije stejně jako Valera; o čemž Dann po včerejšku ani v nejmenším nepochyboval, že udělala.</p>

<p>Na okamžik ucítil záchvěv něčeho, co zatraceně připomínalo strach, ale potlačil to. Luciana… byla Luciana. Musel připustit, že bez ní by mu trvalo mnohem déle dostat se tam, kde momentálně byl, ovšem to platilo i naopak. Možná ji potřeboval, ale ona jeho také. A včerejší lekce ho něčemu <emphasis>opravdu</emphasis> naučila.</p>

<p>„Dobrá,“ obrátil list. „Jak pokračuje naše druhá záležitost? Už jsi vyřešila ten problém?“</p>

<p>„Bohužel ne, Avriane. Mí experti tvrdí, že bez spolupráce Jejího Veličenstva to není možné. Večer ji navštívím. Jsem si ale jistá, že ji dokážu <emphasis>přesvědčit</emphasis>.“</p>

<p>V poslední větě Avrian Dann znovu zaslechl tón, který se mu nelíbil, ale tentokrát se jenom ušklíbl.</p>

<p>„Kdybys potřebovala pomoct, stačí říct. Přemýšlím, jak velký je ten Talminis idiot. To ho nenapadlo, že když to nebude chtít otevřít dobrovolně, prostě na ni <emphasis>zatlačíme</emphasis>?“</p>

<p>„Viridianský král upírá veškerou pozornost na jediný cíl, jedinou osobu, na které mu záleží. Snadno pak přehlédne možné vedlejší efekty svých rozhodnutí. Což je chyba, kterou jsi včera udělal i ty, Avriane.“</p>

<p>„Už jsem ti řekl, že tohle nechci probírat! Jestli myslíš, že mi na té ženské –“</p>

<p>„Já ale nemluvím <emphasis>o ní</emphasis>, Avriane.“</p>

<p>Navzdory probuzenému vzteku se Dann zarazil. „O kom tedy?“</p>

<p>„O Andreji Korwarianovi.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>

<p>Avrian Dann se málem rozesmál, ale pod Lucianiným pohledem mu smích uvázl v hrdle. Došla k němu blíž, tak blízko, že se ho skoro dotýkala.</p>

<p>„Domnívám se, že toho muže jistým způsobem obdivuješ. Chtěl bys být jako on. Mít jeho možnosti i volnost při rozhodování – a také ženu, která bude vyhovovat tvým potřebám, jako Viktorie Talminis vyhovuje potřebám algorského císaře. Aniž by sis to uvědomoval, stále se s ním měříš, a proto jsi ji chtěl získat na intimní úrovni. Muži se vždy porovnávali a soupeřili, tím spíš, pokud byli vládci. Na tom není nic zlého. Měl by sis ale tu potřebu přiznat a mít ji na paměti, až budeščinit rozhodnutí, aby tě nedovedla k chybám jako ta včerejší. Protože kdybys Viktorii Talminis vážněji zranil nebo zabil…“</p>

<p>„Vím, co by se stalo,“ odsekl Dann. „A díky, Luciano, aspoň ušetřím za terapeuta. Umíš taky vynášet smetí a luxovat? Třeba bych mohl vyhodit i domácího robota.“</p>

<p>Luciana neodpověděla. Neohradila se, nenabídla žádnou vtipnou poznámku, a menabaranský premiér se odvrátil. Znovu se zadíval do okna na zamračenou dopolední oblohu. Když po chvíli promluvil, nebyl v tom už žádný vztek ani jízlivost.</p>

<p>„I kdybys měla pravdu, co na tom sejde? Blíží se to ke konci. Až bude Andrej Korwarian mrtvý, stejně zůstanu jenom já.“</p>

<p>Aniž si to uvědomil, vlastně to znělo skoro smutně.</p>

<p><strong>Maják Alvarez, menabaranské území</strong></p>

<p>Procházet se touhle lodí v sobě mělo něco zvláštního.</p>

<p>Henrik Qillas se už za roky služby prošel po palubách spousty plavidel – válečných křižníků, luxusních jachet korporátních ředitelů i zabavených pašeráckých rachotin, které sotva držely pohromadě. Na tuhle loď se chtěl podívat hned, jak ji mariňáci prohlásili za čistou. Přesto, když tu teď byl, snad ještě nikdy nezažil tak divný, skoro nepříjemný pocit. Mlčky se rozhlížel po holých, světle šedých zdech, naslouchal hukotu lodních systémů a přemýšlel, jak ho pojmenovat.</p>

<p>Možná <emphasis>nevítanost</emphasis>?</p>

<p>Na levé straně chodby se objevily dveře. Generál k nim kývl.</p>

<p>„Tam je co?“</p>

<p>Liliana Prusinowská, která mu kráčela po boku i přes zbroj skoro neslyšně, naklonila hlavu.</p>

<p>„Podle umístění možná palubní zbrojnice, pane.“</p>

<p>„Možná, majore?“</p>

<p>Prusinowská místo odpovědi došla ke dveřím. Stiskla tlačítko a ty se odsunuly. Qillas se zadíval dovnitř.</p>

<p>Místnost byla prázdná. Nic než podlaha, strop a čtyři holé zdi. Na několika místech v nich generál zahlédl otvory, kde snad bylo cosi uchyceno, ale mohlo to být cokoliv od postele přes police na nádobí až po stojan na pušky. Generál potřásl hlavou.</p>

<p>„Takže říkáte, že takhle to tu vypadá celé?“</p>

<p>Prusinowská mu věnovala pronikavý pohled. „Pane, viděla jsem lodě, co šly do šrotu víc vybavené, než je tahle. Není tu jediný kus nábytku, v kuchyni ani hrnek na kafe a na toaletách ani držáky na papír. Odmontovali úplně všechno, co nebylo nutné pro chod lodi, nebo z čeho by šlo poznat, komu patří.“</p>

<p>Tohle bylo zvláštní, víc než zvláštní. Vůbec nic tu nezapadalo do generálovy <emphasis>pirátské</emphasis> teorie, ale Henrik Qillas zatím neměl čas zformulovat nějakou novou.</p>

<p>„Co stav lodních zbraní?“</p>

<p>Major pokrčila rameny. „Jakých zbraní? Oba sklady munice jsou prázdné, raketové šachty taky. Z kolejových děl jsou vytrhané cívky a od laserů odřezané vedení. Ne přeřezané, <emphasis>odřezané</emphasis>, kusy prostě chybí. Tahle loď by mohla něco střílet jedině tak, že si někdo stoupne do přechodové komory a bude to odtamtud házet.“</p>

<p>„To neznamená, že nemůže natropit škodu. Co autodestrukce? Nějaký skrytý systém, který ji spustí, třeba až s ní skočíme k Menabaranu. Měli bychom na to energii?“</p>

<p>Další pokrčení ramen. „Jistě, ale s reaktorem takhle na minimu by to stačilo možná na vyhození strojovny. Není tu nic, čím to nakopnout, žádné muniční sklady, i palivové nádrže má skoro prázdné. Na účinné pole letících trosek by trvalo aspoň třicet minut, než by výkon reaktoru dostatečně stoupl. Plno času, aby se všichni ztratili.“</p>

<p>Qillas přikývl, přesto stále cítil neklid. Pocit, že něco přehlíží, že mu to visí přímo před nosem.</p>

<p>„No dobře,“ prozatím to odsunul. „Podíváme se na můstek, jak si vedou ostatní.“</p>

<p>„Tudy, pane.“</p>

<p>Ve výtahové kabině si Qillas všiml, že zmizely dokonce štítky z tlačítek. Vážně důkladnost, ale loď měla jen tři paluby, takže trefit můstek nedalo žádnou práci.</p>

<p>Tým techniků z <emphasis>Devonshire</emphasis>, oblečených v lehkých skafandrech s otevřenými přilbami, už se činil. Boky několika panelů byly odmontované, z vnitřností se táhly kabely k mobilním terminálům položeným na sedadlech i jen tak na zemi. Čtyři lidé se vrtali v něčem, co generál odhadl jako stanoviště navigace, další se o něčem dohadovali nad jedním z terminálů. Nicholas Enevar, který si samozřejmě tenhle výlet také nenechal ujít, jim se zamračeným výrazem nahlížel přes rameno.</p>

<p>„Pane,“ pozdravil, jakmile Qillas s Prusinowskou vešli. Světlovlasý mladík, který vypadal snad až moc mladý na důstojnickou hodnost, ho vzápětí napodobil.</p>

<p>„Nadporučík Paolo Grimaldi, velitel technického týmu, pane!“ představil se s patrnou nervozitou a generál mávl rukou.</p>

<p>„Pohov, nadporučíku. Tak co pro mě máte?“</p>

<p>Grimaldi si rozpačitě projel rukou vlasy.</p>

<p>„Teprve začínáme, pane, ale… bohužel asi nic moc.“</p>

<p>„Palubní deník? Záznamy plavby? Databáze?“</p>

<p>„Smazané, pane, všechno. Disky jsou přepsané tak, že z nich dostaneme asi leda šum. Operační systém byl podle vnitřních hodin nainstalovaný před devíti dny. Pak tam posádka ještě udělala pár úprav, zřejmě nastavila automatický skok a zmizela.“</p>

<p>„Jakých úprav?“ Qillas se zamračil a Grimaldi viditelně znejistěl.</p>

<p>„Pane, navenek ta loď používá newellský operační systém; což je v podstatě modifikovaný náš. Tak to bude připadat každému, kdo ji zkusí řídit na čistě uživatelské úrovni. Když ale půjdete níž, na úroveň systémových ovladačů a podobných věcí, tam není newellský ani bajt. Všechno jsou to algorské programy.“</p>

<p>Enevar nevypadal překvapeně, zřejmě tuhle informaci obdržel první, ale přesto se na generála napjatě zadíval. „Znamená to, že Algor začal Newellu dodávat válečné lodě? Je tohle nějaký prototyp upravený pro jejich potřeby, pane?“</p>

<p>Kapitán si při nedostatku informací zjevně začínal tvořit vlastní teorie, ale Grimaldi zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Nemyslím, pane. Kdyby jim dodali loď, proč tam vůbec něco instalovat? Navíc podle náznaků tohle bylo děláno… narychlo. Je to bastl, pane, sice slušný, ale pořád bastl. Testy pro provoz v plné zátěži by to nikdy neprošlo. Jediným účelem podle mě je, aby ta loď <emphasis>vypadala</emphasis> co nejvíc jako newellská.“</p>

<p>„Ale proč, sakra?“</p>

<p>Kapitánova otázka směřovala viditelně ke Qillasovi, ten ho ale odbyl mávnutím ruky.</p>

<p>„To je vedlejší. Spíš mě zajímá, co v tom vašem <emphasis>bastlu</emphasis> může být schované. Zkusíme s tím pohnout, a stane se co? Vypne se gravitace, vypustí atmosféra nebo nějaká jiná legrace?“</p>

<p>Grimaldi se zamyslel. „Teoreticky… nemůžu zaručit, že tam nic není, pane. Jak jsem říkal, sotva jsme začali, a algorské systémy neznáme dvakrát dobře, ale nepřijde mi to pravděpodobné. Zvažoval jsem třeba i vir nebo kybernetický útok, pokud bychom propojili naše systémy přímo. Zatím jsme ale nenašli stopy po něčem takovém, a když se k tomu nepřipojíme, stejně se to nemůže stát.“</p>

<p>„Dokážete s tím letět?“</p>

<p>„Letět, myslíte skákat? To ano, generále, navigace i skokový pohon fungují. Udělali jsme základní diagnostiku, žádné známky poruchy ani poškození. Nádrže pro raketové motory jsou na minimu, ale na trochu letu po systému to stačí.“</p>

<p>„Takže to chcete vzít na Fort Knox, pane?“ Enevar se stále díval do Qillasovy tváře.</p>

<p><emphasis>Nechci. Nejradši bych to tu nechal viset ještě měsíc, dokud se v tom technici opravdu nepřehrabou. Jenomže…</emphasis></p>

<p>„Ano,“ potvrdil Qillas. „A pak na Menabaran. Oficiálně je to loď podezřelá z pašování. Zadrželi jsme ji a eskortujeme ke kontrole.“</p>

<p>„Podezřelá z pašování <emphasis>čeho</emphasis>?! Algorského vzduchu? Co se tady, <emphasis>krucinál</emphasis>, děje?“</p>

<p>Enevar poprvé zvýšil hlas, a navzdory mizerné náladě Qillas pocítil mírné pobavení – přece jenom měl ten chlap nějakou páteř. Bohužel se ji rozhodl narovnat v nevhodnou chvíli.</p>

<p>„Co se tady děje, není vaše starost, kapitáne. Vaše starost je dělat, co říkám. Pokud neznáte význam slov <emphasis>plnit rozkazy</emphasis> nebo <emphasis>tajná operace</emphasis>, zkuste si je najít ve slovníku!“</p>

<p>Lilianě Prusinowské zacukaly koutky. Grimaldi i technici se usilovně snažili tvářit zaměstnaně a kapitán zrudl.</p>

<p>„Rozumím, <emphasis>pane</emphasis>!“ procedil mezi zuby. „Nějaké další rozkazy?“</p>

<p>„Ano. Vrátíme se na <emphasis>Devonshire</emphasis> a připravíme skok k Fort Knoxu za dvě hodiny. Skočíme synchronizovaně. Nadporučíku, vy a váš tým zůstanete tady, budete pokračovat v průzkumu. Cokoli nezvyklého mi ihned ohlásíte. Majore, pro všechny případy tu necháte hlídku. Ostatní mariňáci se můžou vrátit. Nikdo další sem bez mého svolení nevkročí. A <emphasis>nikdo</emphasis> nebude na <emphasis>Devonshire</emphasis> hloupě žvanit! Je to všem jasné?“</p>

<p>Grimaldi i Prusinowská rozkaz potvrdili bez váhání. Enevar jenom prkenně přikývl.</p>

<p>„Dobrá,“ Qillas se otočil k výtahu. „Takže za dvě hodiny. Mimochodem, zjistili jste aspoň, jak se jmenuje, pane Grimaldi? Nechci pořád říkat jenom <emphasis>ta loď.</emphasis>“</p>

<p>„Ehm… ne, generále,“ nadporučík zrudl. „Lituji, v počítači není žádné jméno ani označení typu.“</p>

<p>„Já ano, pane.“</p>

<p>Liliana Prusinowská to řekla úplně samozřejmě, ale všichni se na ni ihned zadívali. Grimaldimu málem spadla čelist.</p>

<p>„Madam… jak…“</p>

<p>„Jak jsem řekla, hodně dobře tu uklidili. Odmontovali i typové štítky ze zařízení, ale u ventilační šachty ve strojovně jeden přehlédli. Algorská imperiální fregata <emphasis>Leonidas</emphasis>.“</p>

<p>A bylo to venku. Třebaže už na tom vlastně nezáleželo, stejně všichni měli jasno. <emphasis>Leonidas</emphasis>. Henrik Qillas si vybavil historické souvislosti. Zauvažoval, jestli to byla náhoda nebo něčí svérázný smysl pro humor, zatímco Nicholas Enevar se zatvářil vztekle.</p>

<p>„Proč jste nám to neřekla hned, majore?“</p>

<p>Odpověď Liliany Prusinowské byla tak nevinná a současně dokonale mariňácká, až se generál poprvé za celou dobu málem rozesmál.</p>

<p>„Neptali jste se.“</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>„Tak jo, pánové. Připraveni?“</p>

<p>Nedy Hitchins si prolomil klouby prstů, až to zapraskalo. Michail Petrov si přitáhl křeslo blíž ke své pravé ruce a Beck se naklonil přes jeho levé rameno. Vedle něj se skláněla Alina, tak blízko, že se ho dotýkala… což si uvědomoval až pronikavě jasně.</p>

<p>Donutil se přestat na to myslet a zadívat se na obrazovku. Modrý kruh byl zaplněný, pod ním blikala žlutá oznamovací zpráva s legrační ikonkou něčeho, co asi měl být poskakující delfín.</p>

<p><strong>DISK PŘIPRAVEN!</strong></p>

<p>„Napsal jsem vyhledávací skript, který se rozběhne, jakmile to otevřu,“ promluvil Nedy. „Bude projíždět obsah na klíčová slova, Viktorie, Algor, Korwarian a tak dále. Výsledky se ukážou na druhé obrazovce, toho si nemusíte všímat, všechno se nahrává. My tady můžeme koukat na soubory přímo. Takže, čím mám začít?“</p>

<p>„Itinerář,“ odvětil Petrov okamžitě. „Když unesete algorskou císařovnu, budete se na ni chtít aspoň <emphasis>podívat</emphasis>. Premiér nemůže cestovat úplně utajeně, takže nejspíš pod nějakou záminkou – čili všechno za poslední tak měsíc. Hned potom soukromý deník, jestli něco takového má, a korespondenci.“</p>

<p>„Fajn. Jde se na věc.“</p>

<p>Nedyho prsty se rozjely po klávesnici. Úvodní obrazovka zmizela, naskočila pracovní plocha. Zdálo se, že premiér používá běžný operační systém, Hitchins snadno našel příslušný program. Beckovy oči bloudily po záznamech – byla toho spousta. Výjezdní zasedání, otevření nějaké nové hydroelektrárny, desítky schůzek v samotné Vládní věži. Parlamentní jednání a jména, spousty jmen. Qillas, Klose, Timons, Ferrer. Další označovaly jen monogramy nebo zkratky, které mu nedávaly smysl – ale nic, co by vypadalo na první pohled podezřele.</p>

<p>„Tam!“ Alina ukázala prstem na jednu složku v pozadí, označenou písmeny AVK. Hitchins ji otevřel. Videa, spousta videí, a Beck sebou bezděčně škubl, když na náhledech poznal osoby. Viktorie, Andrej Korwarian, Georg Talminis. Vypadalo to vytahané ze zpravodajských serverů, dokonce i algorských a viridianských.</p>

<p>„Studijní materiál,“ zabručel Petrov. „Co ten deník?“</p>

<p>„Hledám ho,“ zabručel Hitchins. Prsty mu na klávesnici jen kmitaly, soubory na obrazovce se bleskově otevíraly a zavíraly. Beck postřehl koncepty projevů, nějaké účetní seznamy, poznámky ke všemu možnému, ale stále nic, co by naznačovalo –</p>

<p><strong>POZOR! CHYBA 224. PŘIPOJTE IHNED KONEKTOR C KE ZDROJI!</strong></p>

<p>Varovné okno vyskočilo přes obrazovku a Hitchins mezi zuby zaklel.</p>

<p>„Dělejte!“ sykl Petrov. „Přece tady <emphasis>musí</emphasis> něco být!“</p>

<p>Hacker ani neodpověděl. Nějak dokázal ještě zrychlit, seržant už ani nevěděl, jak –</p>

<p><strong>POZOR! CHYBA 224. HROZÍ AKUTNÍ SELHÁNÍ DISKOVÉ JEDNOTKY. PŘIPOJTE IHNED KONEKTOR C KE ZDROJI!</strong></p>

<p>„Zpátky!“ štěkl Beck. „Tam, co to bylo?!“</p>

<p>Jenom se mu to mihlo před očima, ale když se Nedy o krok vrátil, rozeznal to lépe, soubor s povědomou zelenou ikonkou a názvem GenX. GenetiX.</p>

<p>Hitchins klepl do klávesnice, ale místo obsahu se objevilo okénko k zadání hesla. Hacker zaklel znovu, tentokrát hlasitě.</p>

<p><strong>POZOR! CHYBA 224. HROZÍ AKUTNÍ SELHÁNÍ DISKOVÉ JEDNOTKY. PŘIPOJTE IHNED KONEKTOR C KE ZDROJI!</strong></p>

<p>„Parchant paranoidní! Zkusím to –“</p>

<p>Ať už chtěl zkusit cokoliv, než dořekl slovo, obraz se zlomil, rozpadl do změti barevných čar a vzápětí byl pryč. Zbylo jen jedno statické okno se zprávou.</p>

<p><strong>LITUJEME. DOŠLO K FATÁLNÍMU SELHÁNÍ DISKOVÉ JEDNOTKY. CHYBA 224. PROSÍM, KONTAKTUJTE TECHNICKOU PODPORU KORPORACE GENETIX. DĚKUJEME!</strong></p>

<p>„Do prdele!“</p>

<p>Nedy Hitchins se zvrátil v křesle. Na čele se mu perlil pot. Beck si uvědomil, že zadržuje dech, až se málem dusí. Rychle se nadechl a zadíval na druhou obrazovku s výsledky vyhledávání.</p>

<p>Kromě složky videí, kterou už viděli, byla prázdná.</p>

<p>Hitchinsův program nenašel nebo nestačil najít jediný výskyt slov, která by vedla k Viktorii nebo místu, kde se nachází. Disk byl zničený, informace, pokud tam nějaké byly, ztracené.</p>

<p>Seržant rychle pohlédl na Petrova. Ředitel hleděl na obrazovku s poslední zprávou, obličej jako z ledu. Když konečně promluvil, ta tři slova zněla až neskutečně klidně.</p>

<p>„To je konec.“</p>

<p>*</p>

<p>Viktorie se vymrštila na posteli.</p>

<p>Lapala po dechu, pokoušela se strhnout ruce na svém krku… až jí došlo, že to byl jen sen.</p>

<p>Zůstala vyčerpaně ležet, snažila se uklidnit. Srdce jí tlouklo jako zběsilé, noční košili měla propocenou. Pohled na svítící čísla budíku na nočním stolku ukázal půl šesté ráno. Co teď? Zkusit znovu usnout?</p>

<p>Při tom pomyšlení Viktorie ucítila záchvěv skoro instinktivního odporu – a strachu. Nevěděla už, kdy naposledy se pořádně vyspala, ale zatímco <emphasis>předtím</emphasis> jen nemohla usnout, teď se spánku bála. Bála se toho, co se jí bude zdát.</p>

<p>A bála se, koho spatří, až se znovu otevřou dveře.</p>

<p>To bylo nejhorší. Její rozum se snažil ji uklidnit. Stráže měly očividně rozkaz nenechat jí ublížit, a ať už ho vydal kdokoli, zahrnoval i menabaranského premiéra. Navíc ani sám Avrian Dann neměl zájem, aby se jí něco stalo. To, co udělal, určitě sám bere jako chybu, ať už ho k tomu vedlo cokoli.</p>

<p>Jenže to všechno byla pouhá slova. Slova tváří v tvář snům a dveřím, které se mohly kdykoli bez varování otevřít.</p>

<p>Konečně nabrala dost síly, aby vstala a zamířila do koupelny. Sprcha byla rychlá – snažila se všemožně zkrátit činnosti, při kterých se cítila nejzranitelnější – a Viktorie se vyhýbala pohledu na nateklé, fialové modřiny na pažích, hrdle i obličeji.</p>

<p>Její dozorce patrně vůbec nezajímalo, jak vypadá a jestli jí v době jejího bezvědomí dali nějaké léky, týkaly se asi jen šoku nebo případných vážnějších zranění. Občas cítila mírnou závrať, patrně pozůstatek otřesu mozku. V pohmožděném krku ji při mluvení pálilo, což ale bylo celkem jedno, protože mluvit neměla s kým. Druhý den po <emphasis>tom</emphasis> to zkusila – když strach zvítězil a ona se zeptala vojáků, kteří jí přinesli oběd, zdaAvrian Dann chce ještě někdy přijít. Nelogická, hloupá otázka, za kterou se teď styděla, přitom odpověď byla stejná jako vždy: mlčení a kamenné tváře.</p>

<p>Ranní toaleta prováděná hlavně ze zvyku. Pak obývací pokoj bez oken. Do snídaně zbývaly dvě hodiny, kdy nešlo dělat <emphasis>nic</emphasis>. Po chvíli hraní si s ovladačem dokázala spustit na obrazovce alespoň záznam východu slunce, ale i ten byl příliš sterilní a umělý. Mnohem déle se dívala na datum v horním rohu. Byla tu už přes měsíc. Ještě jeden, a může tu oslavit i svoje narozeniny. Se záchvěvem černého pobavení ji napadlo, že to by překonalo i ten zkažený dort v osmi letech.</p>

<p>Snažila se neztratit pojem o čase, ale někdy jí to připadalo jako tři dny a jindy zase jako sto let. Co ovšem bylo důležitější, uplynul skoro měsíc od chvíle, kdy Dannův vyjednavač odletěl s podmínkami jejího propuštění na Algor. Premiér sice neřekl, jak dlouhé ultimátum Andrej dostal, ale <emphasis>moc</emphasis> dlouhé býtnemohlo – možná právě měsíc? Pouhá spekulace, jistě, anebo spíš zoufalá naděje, ale pokud ano, zbývalo pár dnů a celé to skončí. Nebo se aspoň pohne někam dál. Protože Andrej odpoví, i kdyby jenom tím, že z tohohle místa udělá spáleniště. Právě teď Viktorie s chutí vítala jakýkoli konec, třeba i takový, pokud by –</p>

<p>Ozval se zvonek.</p>

<p>Viktorie strnula. Okamžik se prostě <emphasis>nedokázala</emphasis> pohnout, nic než jedno vystrašené trhnutí. Prudce se nadechla, chtěla promluvit –</p>

<p>Ne. Nějaký instinkt jí zavřel ústa dřív, než z nich stihl vyjít zvuk – tuhle hru už hrát nebude. Předstírané <emphasis>smím vstoupit</emphasis>, hrané zdvořilosti. Avrian Dann strhl všechny masky a Viktorie je nehodlala znovu nasazovat. Kdokoli je venku, ať prostě <emphasis>vejde.</emphasis></p>

<p>Dveře se otevřely.</p>

<p>Nebyl to menabaranský premiér. Viktorii se úlevou zatočila hlava a věděla, že se jí reakci nepodařilo zakrýt. Zadívala se na tu ženu. Rozhodně nikdo z veřejně známých členů Dannovy vlády – vysoká, v padnoucím manažerském kostýmu, bez jakýchkoli šperků. O stupeň tmavší pleť, než bylo na Menabaranu běžné, pronikavé oči. Myšlenku, že jde o lékařku, Viktorie zamítla okamžitě, třebaže si ji žena měřila, jako by se snažila odhadnout škody.</p>

<p>„Dobré ráno, Veličenstvo,“ promluvila neznámá a Viktorie s pocitem znechucení odvrátila tvář. Další šaškárna.</p>

<p>„Dobré jak pro koho,“ opáčila stroze, už zcela bez ohledu na nějakou etiketu. „Přejete si?“</p>

<p>„Přišla jsem zjistit, jak se vám daří, Veličenstvo, a omluvit se za průběh poslední návštěvy Avriana Danna. Musím přiznat, že jsem byla patrně její nepřímou příčinou a vztah premiéra Danna k ženám je bohužel poněkud… <emphasis>neuspořádaný</emphasis>.“</p>

<p>„Omluvy nejsou třeba. Pana premiéra zajímalo, v čem je horší než algorský císař. Předvedl mi to názorně, jen doufám, že se tu už neukáže.“</p>

<p>„Ne, to se už nestane, Veličenstvo.“</p>

<p>Krátký záchvěv úlevy vystřídaný údivem a opatrností. Viktorie se na tu ženu zadívala znovu. Její ujištění rozhodně neznělo jako lež, ale kdo…</p>

<p>„Můžete mi říkat Luciano,“ odpověděla návštěva na otázku dřív, než ji stačila Viktorie vyslovit. „Dalo by se říct, že jsem administrátorkou tohoto zařízení.“</p>

<p>Takže to <emphasis>ona</emphasis> tady velela? Ji poslouchaly stráže s mrtvými tvářemi a němými rty? To bylo nečekané.</p>

<p>Než stačila Viktorie najít odpověď, Luciana mávla rukou ke dveřím.</p>

<p>„Je nezbytné, abychom projednaly několik věcí, Veličenstvo, a předpokládám, že pracovní snídaně i obědy už pozbyly vhodnou atmosféru. Nechcete se projít?“</p>

<p>Viktorie ztuhla. Ta nabídka byla lákavá. Jako sladká návnada, ve které je zabalený jed. Jenže vzápětí si znovu uvědomila, jak moc už tohle místo nenávidí. Jakékoli rozptýlení, šance dostat se aspoň nakrátko jinam, bylo vítané.</p>

<p>„Dobře,“ přikývla.</p>

<p>Poprvé vyšla z těch dveří na chodbu. Byla široká, ale stejně pustá, bez jediného okna. Kromě nich tu nebyl nikdo a dveře, které viděla dál, byly označené jen čísly, bez nejmenšího náznaku, co je za nimi. Šlo o nějaké podzemí? Kosmickou stanici? Dann tvrdil, že je na klinice v blízkosti hlavního města, jenže Viktorie už naprosto ztratila důvěru v <emphasis>cokoli</emphasis>, co Avrian Dann kdy tvrdil.</p>

<p>Po obou stranách dveří stáli dva vojáci, které Viktorie tak dobře znala. Jeden držel velký kovový kufřík. Oba se tiše jako stíny zařadili za ně a Luciana k nim pokynula hlavou.</p>

<p>„Můžeme mluvit bez obav, Veličenstvo. Jsou zcela diskrétní a spolehliví. Mají rozkaz vás chránit, i kdyby měli obětovat život.“</p>

<p>„Toho jsem si všimla. I když případné indiskrétnosti byste se měla obávat spíše vy. Já jsem jenom rukojmí.“</p>

<p>Luciana odpověděla úsměvem – vřelým jako vytasená čepel.</p>

<p>„To je samozřejmě pravda, Veličenstvo.“</p>

<p><emphasis>Konečně tu někdo nazval věci pravým jménem!</emphasis></p>

<p>Viktorie poprvé pocítila skoro pobavení a pomalu vydechla.</p>

<p>„Dobře. O čem tedy chcete mluvit?“</p>

<p>„Za prvé je tu otázka vyjednávání s algorským císařem, o kterém vás premiér Dann informoval. Lhůta, kterou dostal na odpověď, brzy vyprší, ovšem dosud se nijak nevyjádřil.“</p>

<p><emphasis>Brzy!</emphasis> Takže měla pravdu! Viktorie cítila, jak jí poskočilo srdce, ale ze všech sil se snažila nedat nic najevo.</p>

<p>„Žádný strach,“ opáčila lhostejně. „Ozve se vám v pravý čas.“</p>

<p>Najít pro to tvrzení jistotu bylo náhle překvapivě snadné – hlodající červi tentokrát zmizeli.</p>

<p>Luciana přikývla. „Sdílím váš názor, Veličenstvo. Nicméně čistě pro případ, že se obě mýlíme, bude po vypršení lhůty nezbytné přejít na alternativu nastíněnou premiérem Dannem. Pro začátek tedy prohlášení, kterým oznámíte veřejnosti, že jste byla osvobozena z Algoru se svým souhlasem.“</p>

<p>„Takové prohlášení nevydám. Nebudu muset, protože Andrej vám odpoví – ale i kdyby neodpověděl, neudělám to.“</p>

<p>Viktorie si uvědomila, že ho už nazývá jménem zcela bez zábran.</p>

<p>Luciana její odmítnutí přešla klidně. Prostě pokračovala, jako by nic neřekla.</p>

<p>„Dále je zde jistý problém vytvořený vaším bratrem, který nám pomůžete vyřešit, Veličenstvo.“</p>

<p>Tentokrát se Viktorie překvapeně zastavila.</p>

<p>„Já? Jaký problém?“</p>

<p>„Kromě jednání s algorským císařem proběhlo také to s vaším bratrem. Byla mu přednesena možnost vaší zastávky na Viridianu během zpáteční cesty na Algor v případě vašeho propuštění, a to výměnou za jistý předmět. Váš bratr vyhověl, ovšem tak, aby k tomu byla nezbytná vaše pomoc. Poručíku?“</p>

<p>Stone s kufříkem mlčky popošel vpřed. Zvedl ho a bez patrné námahy držel v natažených rukou, zatímco Luciana otevřela víko. Uvnitř byl v plastové výplni další, menší kufřík hranatého tvaru s kruhovým poklopem na vrchní straně. Viktorie ho ihned poznala: viridianská schránka na bezpečný transport nejcennějších dokumentů nebo předmětů.</p>

<p>„Podle dopisu vašeho bratra je k otevření nutný váš osobní autorizační kód. Prosím, Veličenstvo.“</p>

<p>Viktorie mlčela. Dívala se na schránku i na Lucianin obličej a hlavou jí letěly myšlenky. Pocit údivu. Překvapení. Odpor nad dalším vydíráním její osobou. A Georg, který už zase našel způsob, jak aspoň část své zodpovědnosti přehodit na ni. Proč ji nikdy nenapadlo, k čemu to může vést, proč se víc nesnažila přivést ho k… Viktorie zavrtěla hlavou. Na tom teď nezáleželo.</p>

<p>„Co je uvnitř?“ otázala se.</p>

<p>„Obsah pro vás není nijak důležitý, Veličenstvo.“</p>

<p>„Pak lituji.“ Viktorie se odvrátila. „Bez zastávky na Viridianu se cestou <emphasis>domů</emphasis> obejdu, a můj bratr také.“</p>

<p>Luciana nevypadala překvapeně. Jako by Viktorie dělala přesně to, co očekávala, a namísto hněvu pokrčila rameny.</p>

<p>„Dobrá, Veličenstvo. Ukážu vám tedy ještě něco.“</p>

<p>Znovu vykročila chodbou a Viktorie ji následovala – neměla na vybranou. Oba vojáci stále šli za ní, včetně toho, který nesl otevřený kufřík se schránkou. Držel ho jako nic, ale Viktorie si vzpomněla, jak jsou tyhle věci těžké, i na to, jak předtím vynesl z jejího pokoje Avriana Danna. Co bylo tohle místo, co bylo tohle za lidi? Nebo spíš <emphasis>nelidi</emphasis>? Ani netušila, jak ji ta myšlenka napadla. A co se chystalo teď?</p>

<p>Hrdlo jí začínal znovu svírat strach.</p>

<p>Zašli za roh a vzhled dveří na pravé straně chodby se náhle změnil: pět v řadě blízko sebe s černými okénky a malou klávesnicí na zárubni. Na rozdíl od ostatních v chodbě je označovala písmena, a Luciana znovu promluvila.</p>

<p>„Možná víte, Veličenstvo, že na Menabaranu pokládáme zločin za nemoc. Namísto pouhé izolace pachatelů se snažíme najít příčiny jejich asociálního chování a změnit je pomocí lékařské vědy. Věřím, že každý člověk je cenný, pokud plní úkoly, které mu jsou svěřeny v zájmu celku. Pak společnost vzkvétá. Lidská práva nejsou nic, pokud je nevyváží splněné povinnosti. A člověku, který při jejich plnění selže, je třeba najít jiný, méně náročný úkol.“</p>

<p>Došla ke dveřím s písmenem B a dlouhými prsty rychle vyťukala na klávesnici kód. Černé okénko začalo světlat, až se stalo průhledným a Luciana kývla.</p>

<p>„Prosím, Veličenstvo.“</p>

<p><emphasis>Ne! Nechci to vidět!</emphasis></p>

<p>Myšlenka na hranici paniky, které se Viktorie nedokázala ubránit. Přesto přistoupila blíž.</p>

<p>Cela za dveřmi byla docela malá. Možná dva krát tři metry, bez jediného kusu zařízení, jenom stěny a strop vyložené šedým polstrováním. Uprostřed dřepěl na podlaze muž. Mohlo mu být tak třicet, byl nakrátko ostříhaný, vyhublý a úplně nahý.Zíral do okénka s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy. Z koutku mu po bradě tekla slina, na spáncích i hrudi měl stopy připomínající popáleniny. Při pohledu na Viktoriin obličej se začal nepříčetně usmívat. Vycenil zuby, vyplázl jazyk. Sjel rukou dolů, naprosto bez zábran začal divoce masturbovat…</p>

<p>Viktorie s výrazem hrůzy i odporu couvla. Nezmohla se na slovo, a Luciana natáhla ruku. Jediný dotek, a okénko opět zčernalo. Zavládlo krátké ticho.</p>

<p>„Tento muž byl donedávna jedním z nižších ředitelů korporace GenetiX. Selhal, když dovolil, aby cenný lékařský materiál unikl nelegálně na Newell, proto bylo nutné najít mu jiný úkol. Pomáhá teď s výzkumem efektivnějších metod nápravy lidského chování i eliminace jejich vedlejších účinků. Bude Menabaranské republice stejně užitečný jako ve své dřívější pozici, ovšem způsobem, který pro něj už není <emphasis>tak</emphasis> příjemný.“</p>

<p>Viktorie mlčela. Snažila se zpracovat, co viděla, ale hlavně to, co viselo ve vzduchu, k čemu rozhovor směřoval nejspíš od počátku.</p>

<p>„Chápu,“ odpověděla, až se divila, jak klidně. „Pokud nesplním úkol, který jste mi tady na Menabaranu přidělila, vy nebo Avrian Dann, přinutíte mě k tomu méně příjemným způsobem. O tom je tahle vaše <emphasis>hra</emphasis>?“</p>

<p>„To není hra, Veličenstvo. Vše, co se stalo, co sem přivedlo nás dvě, i co se ještě stane, má nekonečně hlubší kořeny. Sahají až k mým předkům, kteří měli sen. Sen, že lidstvo pozvednou z éry úpadku a na jiných světech ho poprvé v historii konečně sjednotí.“</p>

<p>Tentokrát Viktorie v Lucianině hlase uslyšela <emphasis>pocit</emphasis>. Tentokrát její obličej nebyl lhostejný. Ale to, co tam viděla, se jen přidávalo ke strachu, jenž jí kroutil útroby. Přesto se zmohla na ušklíbnutí.</p>

<p>„Takže ke světlým zítřkům pod vládou Avriana Danna? Úchvatná představa. Co myslíte, že mu algorský císař udělá, pokud mě budete mučit?“</p>

<p>„I Avrian plní svůj úkol. Pokud by zemřel, bude nahrazen, dříve či později. Andrej Korwarian nerozpoutá válku, o které ví, že by Algor zničila i v případě vítězství. A co se mě týče, pravá vláda musí být nezávislá, a tedy skrytá, protože jen tak je imunní vůči vnějším tlakům. Avriana Danna poutají závazky ke straně, voličům, zákonům a svědomí. Mne nesvazuje nic. Až zemřu, budu zapomenuta. Nikdo kromě těch, kteří přijdou po mně, nezjistí, co jsem v životě vykonala, takže mi málo záleží na hněvu Andreje Korwariana nebo na tom, co budu muset udělat vám. Preferuji sice vědecká řešení, ale také mohu přijmout Avrianovu nabídku <emphasis>pomoci</emphasis>. Poručík Stone už zajistí, aby vše proběhlo hladce – takže, Veličenstvo? Kterému způsobu splnění svého úkolu dáte přednost?“</p>

<p>Ticho.</p>

<p>Lucianin pohled, prázdné tváře vojáků a dveře cel s černými okny.</p>

<p>Vzpomínka na Dannovy ruce na hrdle.</p>

<p>Viktorie se otočila. Měla pocit, že se třese, ale ruka, kterou odsunula kouřový kryt dotekového displeje na víku pouzdra, byla pevná. Mlčky tiskla jeden znak za druhým, sekvenci viridianského královského kódu si stále dobře pamatovala.</p>

<p>Kovové cvaknutí.</p>

<p>Viktorie chtěla zvednout poklop schránky, aby aspoň zahlédla, co je uvnitř, jenže Stone víko vnějšího kufříku vzápětí přibouchl, rychle jako blesk těsně před jejími prsty. Luciana přikývla.</p>

<p>„Děkuji, Veličenstvo.“</p>

<p>Viktorie na ni upřela zrak. Najednou dostala neskutečnou chuť použít něco z výrazů, které občas nestřeženě zaslechla od Kulky, když přišla v ochrance řeč na algorské šlechtice nebo některé generály. Doznívající strach, ponížení, pocit porážky…</p>

<p>Nakonec to vše v sobě zadržela a jenom se ušklíbla.</p>

<p>„Předpokládám, že procházka končí. Můžu se vrátit do cely, nebo máte na srdci ještě něco?“</p>

<p>„Ne, Veličenstvo.“ Luciana její sarkasmus ignorovala. „To bude vše. Alespoň prozatím.“</p>

<p>Viktorie se mlčky otočila a zamířila zpět. Luciana ji nechala udělat čtyři kroky.</p>

<p>„Možná si o mně myslíte, že jsem krutá, Viktorie, ale mýlíte se. Snažím se jednat tak citlivě, jak jen mohu. Někteří přede mnou pro náš sen udělali mnohem horší věci. Kdybych například chtěla, zničím za půl roku život na Viridianu tak, že Země proti němu bude kvetoucí zahrada.“</p>

<p>„Vážně? Co si o vás myslím, o tom nemáte ani ponětí, Luciano, a žiji s algorským císařem. Jemu by to samé nezabralo ani týden.“</p>

<p>Tentokrát Viktorie popustila uzdu všemu, co v ní doutnalo. Neotočila se, aby viděla, jak se Luciana tváří.</p>

<p>Žádná odpověď však už nepřišla.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 9</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Když se ozval zvonek, plukovník Severin ležel oblečený na pohovce ve své komnatě. Přestože nespal, trhl sebou. Tušil, kdo přichází, a rychle sáhl po holi na místo, kam ji vždy odkládal…</p>

<p>…a kde teď nebyla.</p>

<p>Okamžik se díval na prázdnou dlaň, než prudce zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Vstupte, můj pane!“ zavolal.</p>

<p>Plukovník se postavil právě ve chvíli, kdy Andrej Korwarian vešel do dveří. Pohyb doprovázela bolest, pět dnů od operace ještě rána nebyla úplně zhojená, ale oproti dřívějšku to bylo pouhé slabé pálení.</p>

<p>Než mohl promluvit nebo pozdravit, císař mávl rukou.</p>

<p>„Posaďte se, plukovníku. Jsem si vědom faktu, že se stále nacházíte v rekonvalescenci.“</p>

<p>„Děkuji, Veličenstvo,“ Severin s úlevou klesl do křesla.</p>

<p>Zadíval se pozorně do císařova obličeje a na první pohled neviděl nic zvláštního. Na druhý už ano: bledší pleť, náznak kruhů pod očima, výrazněji vystupující lícní kosti. Nepostřehl by to nikdo, kdo se na tvář Andreje Korwariana nedíval opravdu pozorně, a tomu se poslední dobou raději všichni vyhýbali, ale bylo to skutečné a Severin potlačil povzdech.</p>

<p>„Očekával jsem vás, můj pane. I teď si samozřejmě udržuji přehled o dění, hlavně v záležitosti, která vás zajímá nejvíce, ale prozatím není co hlásit. Náš hlavní <emphasis>přítel</emphasis> na Menabaranu pouze oznámil, že se mu podařilo získat potenciálně velmi cenný zdroj informací a očekává průlom možná v řádudnů.“</p>

<p>„Upřesnil detaily?“</p>

<p>„Ne, Veličenstvo. Ponechávám mu jistou autonomii v konání. Dosud se jevil spolehlivým a patřičně motivovaným, dodal už řadu cenných materiálů z těsné blízkosti Dannovy vlády.“</p>

<p>„Ano, to je jedna z věcí, o které chci mluvit. Znovu jsem si prošel materiály, které v poslední době zaslal, včetně jistých kreseb. Ve světle posledních událostí se jeví být <emphasis>velmi</emphasis> zajímavé. Znáte jejich původ?“</p>

<p>„Ne, Veličenstvo. Vyfotografoval je spolu s jinými materiály v osobním sejfu Avriana Danna. Očividně pro něj měly význam, když je uchovával, ale nenacházelo se tam žádné vodítko, kdo je jejich autorem.“</p>

<p>„A vaše teorie?“</p>

<p>Severin pomalu zavrtěl hlavou. „Žádná, můj pane. Vzhledem k tomu, <emphasis>kdy</emphasis> musely ty kresby vzniknout, je časově nemožné, aby zobrazovaly události, které však zjevně zachycují. Kdyby se našly jinde, označil bych to za pouhou zvláštní náhodu. Nicméně jejich přítomnost v sejfu menabaranského premiéra…“</p>

<p>„…naznačuje minimálně, že ho jejich původ zajímá stejně jako teď mne.“</p>

<p>„Ano. Instruoval jsem našeho agenta, aby se pokusil zjistit víc, ale nedosáhl žádného pokroku. Ať premiér vzal ty kresby odkudkoli, nezdá se, že by o tom někdo další cokoli věděl. Alespoň nikdo v Dannově vládě.“</p>

<p>„Dobrá. Ovšem toto není hlavní ani jediná otázka, kterou jsem s vámi chtěl prodiskutovat, plukovníku.“</p>

<p>„Rozumím.“</p>

<p>Na stolku vedle pohovky ležel otevřený počítač. Severin se po něm natáhl, otočil ho tak, aby na obrazovku oba viděli, a rychle stiskl několik kláves. Objevila se Viktoriina tvář. Císařovna seděla v křesle před neutrálně zbarvenou stěnou, na sobě jednoduché šaty bez šperků. Vypadala v pořádku, když promluvila, hlas měla pevný a jistý.</p>

<p><emphasis>„Generále Korwariane, zatím jsem živá a nezraněná. Premiér Dann mi nesdělil, co za můj návrat bude požadovat, nicméně vás prosím, abyste to dobře zvážil. Nechci, aby tato zpráva vyzněla jako poučování o nezbytných kompromisech, generále. Ale někdy je změna postojů k užitku věci. To je vše.“</emphasis></p>

<p>Obrazovka zhasla a císař se zadíval na Severina.</p>

<p>„Nuže, plukovníku? Co o tom soudíte?“</p>

<p>„Pravděpodobně totéž co vy, můj pane,“ Severin pokrčil rameny. „Její Veličenstvo vás oslovuje vojenskou hodností, protože nechce dát únoscům najevo, jak hluboký je její osobní vztah k vám. Nechce vás poučovat o kompromisech, tedy nechce, abyste jakékoliv dělal. A změnou postojů… předpokládám, že myslí spíše své vlastní, po událostech, k nimž došlo v paláci. Snaží se toho sdělit tolik a tak nenápadně, jak jen dokáže. Na osobu, která v tom není vycvičená, je její výkon… dosti působivý.“</p>

<p>„Ano,“ připustil císař pomalu. „To je jedna možnost výkladu. Ta optimističtější.“</p>

<p>„Ale?“ Severin zvedl obočí.</p>

<p>„Ale očekával bych, že mi přednesete i druhou. Nechal jste ten záznam analyzovat?“</p>

<p>„Ne, Veličenstvo. Zde na Algoru by to bylo riskantní, jde o přímý důkaz, že císařovna byla unesena. Analýzu by museli provést v Mrtvé díře a to by trvalo dlouho. Navíc nelze čekat, že by něco přinesla. Lidé Avriana Danna ten záznam nepochybně mnohokrát prošli. Pokud by tam bylo cokoli, co by pokládali za rizikové, bylo by to odstraněno. Proto také nechali Její Veličenstvo mluvit otevřeně, s vědomím, že pokud řekne něco nevhodného, prostě to ze záznamu vymažou nebo ji přimějí nahrát vzkaz znovu. A pokud čekáte, že vám přednesu jako možnost, že se císařovna Viktorie dopustí zrady nebo začne se svými únosci skutečně spolupracovat, ne. Nebo alespoň to rozhodně nepovažuji za pravděpodobné, můj pane. Na to si dovoluji říci, že vaši choť znám příliš dobře.“</p>

<p>Jestliže Andrej Korwarian pocítil jakoukoli úlevu, nedal ji znát. Odvrátil zrak od obrazovky zpět k plukovníkově tváři.</p>

<p>„Dobrá. A <emphasis>jakých</emphasis> možností se tedy obáváte?“</p>

<p>„Co se týče císařovny, především toho, jaké následky může její pobyt v zajetí zanechat. Oba jsme vojáci. Víme, jak lze se zajatci zacházet. Navíc při technických možnostech, jaké Menabaran má.“</p>

<p>„Rozumím,“ přikývl Andrej. „Toto nebezpečí si uvědomuji. Ovšem pokud by Dann Její Veličenstvo zabil, válce se nevyhne. Až se vrátí, ať už v libovolném stavu, vše se dá vyléčit. Nebo pokud ne vyléčit, pak alespoň… milosrdně ukončit.“</p>

<p>Pořád to znělo klidně. Velmi klidně, ale plukovník sklopil oči.</p>

<p>„Ovšem,“ připustil. „To je také alternativa.“</p>

<p>„A další vaše obavy?“</p>

<p>Severin znovu zvedl hlavu. „Ty se týkají vás, můj pane. Stejně jako alternativy, kterou zvolíte, pokud se nepodaří lokalizovat polohu Jejího Veličenstva včas. Veličenstvo, odpusťte, ale… kolik hodin denně poslední měsíc spíte? Tři hodiny?Čtyři? Dvakrát denně cesta na Minotaur a vyčerpávající fyzický výcvik. Mezitím běžné povinnosti, k nim <emphasis>navíc</emphasis> správa Potravinového fondu a té přestavby věže, kterou se snažíte z pochopitelných důvodů dokončit brzy. Nehledě na možné chyby v úsudku, uvědomujete si, jaké další dopady to na vás může mít? A ten… náklad, co je právě na cestě sem. Můj pane, vím, že to může znít jako drzost, ale proč jste mi o tom alespoň neřekl? Chtěl jste snad znovu otestovat moji bdělost?“</p>

<p>„Ne, plukovníku.“ Císařův hlas byl klidný. „Nechtěl jsem, abyste byl jakkoliv spoluzodpovědný za případné nasazení té věci. Už teď vaše svědomí trpí mnoha činy spáchanými na můj rozkaz. Nepřidám k nim ještě tento.“</p>

<p>Severin uhnul pohledem. Na okamžik se zdálo, jako by se shrbil pod tíhou zahanbení, které mu náhle dopadlo na ramena.</p>

<p>„Děkuji, Veličenstvo,“ přiznal tiše.</p>

<p>„Co se mé únavy týče, zapomínáte, že u Gallatey jsem nespal asi tři dny, a vy se mnou. Tyto obavy bych očekával spíše od doktorky Tanelové.“</p>

<p>„Která má, žel, příliš velký strach, než aby vám je přednesla, poté co jste znovu otevřel některé <emphasis>možnosti</emphasis> stran její dcery. A u Gallatey jsme byli také o patnáct let mladší, můj pane.“</p>

<p>„Teď jsme zase o patnáct let moudřejší, plukovníku.“</p>

<p>„Vskutku? Nehledě na tu druhou možnost, vy pokládáte za moudré zúčastnit se osobně případné akce na záchranu císařovny? Vaši vojenskou způsobilost nezpochybňuji, ale co když akce selže? Co když budete zabit? Anebo hůř, zajat?“</p>

<p>„Zabit mohu být kdykoli, dnes či zítra, i tady na Algoru. Zajetí, tomu se dokážu vyhnout. Pokládám svoji osobní účast na té akci nejen za moudrou, ale i zcela nezbytnou.“</p>

<p>„Proč? Kvůli Jejímu Veličenstvu?“</p>

<p>„To je první důvod. Chci osobně vidět, v jakém stavu jinajdu, i jak na moji přítomnost zareaguje. A ten druhý,“ Andrej Korwarian se naklonil v křesle blíž. „Snad <emphasis>opravdu</emphasis> nevěříte, že věc jako únos algorské císařovny přímo z císařského narozeninového plesu se natrvalo utají?“</p>

<p>Severin uhnul očima stranou. Mlčel, ale císař si vzápětí odpověděl sám.</p>

<p>„Tuto událost je možné popřít, ale ne utajit, rozhodně ne trvale. Muži ležící v bezvědomí v nemocnici se budou muset jednou probudit. Gardisté, které jsem poslal do Mrtvé díry, se jednou vrátí. Ať to zakážu sebevíc, budou šeptat, a ten šepot se rozšíří, až vznikne legenda. Musel bych nechat popravit úplně všechny, je, členy Viktoriiny ostrahy, její páže, každého, kdo tu událost přežil. Můj otec by to tak nepochybně udělal. Věděl, že algorský císař nevládne zbraní, ale respektem a strachem, ovšem už nechápal, že příliš mnoho strachu vede k opačnému účinku.“</p>

<p>Plukovník s viditelnou neochotou přikývl. „Zřejmě to tak skutečně je, Veličenstvo. Takže vaše řešení…“</p>

<p>„Pokud není možné vzniku nežádoucí legendy zabránit, lze jí čelit vytvořením jiné legendy. Takové, která bude příznivější.“</p>

<p>„Rozumím. Jestliže není možné utajit únos Jejího Veličenstva, nebude možné utajit ani záchrannou operaci, kterou povedete. Tím spíše, pokud si úplné utajení nebudete <emphasis>přát</emphasis>. Vhodně vypuštěná pravda vám navrátí respekt, který jste teď pozbyl. Anebo se legendou stane odplata překonávající veškerou představivost. Nicméně tohoto výsledku lze dosáhnout i jinak.“</p>

<p>„Jak? Podvodem? Že se schovám, zatímco vy najdete vojáka, který se za mě bude na té akci vydávat? Nebo si místo mě ušpiní ruce?“ v Andrejově hlase se ozval patrný odpor. „Ne, plukovníku.“</p>

<p>„Jste tedy už rozhodnut?“</p>

<p>„Ano. Vyrazíme včas, abychom přiletěli dřív, než lhůta vyprší. Pokud do té doby získáme informace, zaútočíme. Pokud ne… Její Veličenstvo si nepřálo žádné kompromisy. V každém případě to ale bude mé a <emphasis>pouze</emphasis> mé rozhodnutí. Od rozkazu až po prst, který stiskne tlačítko.“</p>

<p>Severin tentokrát neodpověděl. Hleděl do prázdna a v tom pohledu bylo více lítosti než čehokoli jiného. Andrej Korwarian pokládal rozhovor zjevně za ukončený, protože vstal.</p>

<p>„Čeká mne transport na Minotaur, plukovníku, musím jít. Věřím, že mne uvědomíte, pokud by dorazily jakékoli nové informace.“</p>

<p>„Jistě, Veličenstvo. A prosím…“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Buďte opatrný, můj pane.“ Severin upřeně hleděl na Korwarianův obličej. „Možná že od Gallatey uplynulo patnáct let a mnoho věcí se změnilo, ale… stále mi na vás záleží. Jako na příteli.“</p>

<p>Andrej neodpověděl. Jen lehce přikývl.</p>

<p>Obrátil se ke dveřím, ale s rukou na klice se zarazil.</p>

<p>„Snad byste měl vědět, že Její Excelence Mericia se právě nachází v palácové galerii.“</p>

<p>Severin potlačil stěží patrné trhnutí. „Jak…“</p>

<p>„Z Newellu dorazila zásilka obsahující kromě obvyklých věcí i několik kusů umění, které se dostaly do vlastnictví zdejšího chrámu z vykopávek na Zemi. Nechal jsem je sem dopravit a požádal Její Excelenci o posouzení. Domníval jsem se, že by vás tento fakt mohl zajímat, plukovníku.“</p>

<p>Císař nedal Severinovi čas odpovědět. Prostě vyšel ven a plukovník zůstal sedět s očima zahleděnýma někam do prázdna.</p>

<p>Po chvíli se sklonil a pomalu si vyhrnul pravou nohavici. Díval se na černou tyč z lehké slitiny, která vedla od umělého kolenního kloubku k chodidlu. Po jejím boku se táhly napájecí vodiče. Baterie i procesorová jednotka se skrývaly výš, těsně pod místem, kde se protéza napojovala na pahýl ve stehně.</p>

<p>Severin přejel po chladném kovu dlaní. Samozřejmě to celé mohl nechat zakrýt imitací tkáně a pokožky tak věrnou, že by ani na dotek nikdo nepoznal, že noha není pravá, pokud by do ní nezkusil něčím říznout, ale z nějakého důvodu se mu to pomyšlení příčilo. Předstírání… ne. Ne v tomhle.</p>

<p>A ne v jiných věcech.</p>

<p>Vstal z křesla. Kráčel nejistě, ale byla to spíš otázka zvyku. Jednoduše odvykl normální chůzi, kterou mu teď protéza dovolovala i bez neurálního napojení, jenž by mu umožnilo ji skutečně <emphasis>cítit</emphasis> jako součást vlastního těla. Upravil si vlasy a oblékl kabát. Zamířil ke dveřím… a zastavil se.</p>

<p>Když se z nemocnice po operaci přesunul do svých komnat, hůl se směsicí odporu, smutku a úlevy hodil do skříně. Teď ji znovu potěžkal v ruce. Známý, povědomý dotek… a i když ji už nepotřeboval k chůzi, náhle neviděl důvod, proč se jí vzdávat.</p>

<p>Některé věci nebylo zapotřebí měnit.</p>

<p>Když vyšel z komnaty a za doprovodu lehkého ťukání hole zamířil k palácové galerii, navzdory přetrvávajícím obavám se sám pro sebe usmál.</p>

<p>*</p>

<p>Sprška barevných kulek zabubnovala na zdi nad jejich hlavou. Ten chlap prostě skočil doprostřed chodby a pálil. Nesnažil se krýt, vsadil vše na jedinou kartu v naději, že se trefí.</p>

<p>Netrefil. Než stiskl podruhé, smetly ho na podlahu střely obou Gotliebů a Čumák napravo se pod přilbou zašklebil. Ten musel být zadlužený až po uši – a tohle zatraceně bolelo.</p>

<p>„Pozor!“ štěkl Reedův hlas. Gunneli se bleskově odvrátil.</p>

<p>Prásk!</p>

<p>Kus stěny před nimi se probořil jako halda písku, a vzápětí se vrhli skrz. Podařilo se. Pětku chlapů čekajících u cílových dveří, rozestavených, aby pokryli obě strany chodby, zjevně nenapadlo, že by si útočníci mohli udělat vlastní vchod uprostřed.</p>

<p>Čumák ani sám nepostřehl, kdy začal pálit. Prostě <emphasis>reagoval</emphasis>, bez přemýšlení, skoro bez vědomého míření. Jenom jeden z těch pěti stačil vystřelit, cvičný projektil však pouze lízl barevnou šmouhou vršek císařovy helmy.</p>

<p>Přeskočili ochromená těla. Pár vteřin, než Reed připevnil na dveře další nálože. Čumák bez zaváhání zaujal místo ve formaci nalevo, vedle Pavla Gotlieba a Esposita. Nikomu nepřekážel a nikdo nepřekážel jemu, jako kolečko v precizně seřízeném stroji.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Dveře vybuchly, major s Kulkou a Korwarianem vpadli dovnitř. Jeden obránce tam čekal jako pojistka, ale proti majorově rychlosti neměl šanci. Ani granáty nelétaly – natolik už ochranka Minotauru Reeda poznala.</p>

<p>Figurína v šatech císařovny seděla zády opřená o stěnu v rohu. Čumák se neotočil, hlídal svůj vymezený prostor, přesto v duchu počítal. Navléct na ni ochrannou vestu. Narazit na hlavu helmu. Zkraje jim to trvalo asi dvacet vteřin. Teď už méně než polovinu.</p>

<p>„<emphasis>Hotovo! Úniková cesta!</emphasis>“</p>

<p>Počítač vyhověl a v Čumákově hledí se rozsvítila trasa.</p>

<p>V sevřené formaci zacouvali proraženou dírou zpět. Zasažený voják ještě ležel zkroucený uprostřed chodby. Dobu ochromení řídil počítač podle závažnosti zásahu. Po takové spršce by nevstal, ani kdyby cvičení trvalo ještě hodinu, a to už rozhodně nehrozilo.</p>

<p>Rychlý ústup chodbou za roh. Tahle mapa připomínala dětské bludiště, spirála chodeb a místností obtáčející centrální šachtu vedoucí vertikálně celou výcvikovou halou. I tady prostě prorazili díru namísto náročného dobývání dveří, stačilo nastřelit vzhůru lana a vyjet po samočinných navijácích. Teď stejnou cestou dolů.</p>

<p>Zastavili se. Reed složil z ramene „císařovnu“, opřel ji zády o stěnu a císař se natáhl po laně, aby připnul sponu k její vestě. V té chvíli Čumáka udeřil i přes filtr do nosu pach cizího potu.</p>

<p>„<emphasis>Bacha!</emphasis>“</p>

<p>Korwarian bleskově uskočil – barevné střely ho minuly o vlas. Vzápětí Kulka zleva a Walter Gotlieb zprava pokropili šachtu palbou, v tak úzkém prostoru ani nemuseli mířit. Když Gunneli nakoukl dovnitř, aby se připnul k lanu, uviděl pod sebou na dně bezvládná těla. Chytří prevíti, místo aby vyjeli až nahoru, zkusili si počkat <emphasis>uvnitř</emphasis>. Málem jim to vyšlo.</p>

<p>Čumák zadržel dech a odrazil se. Naviják tiše bzučel, když klouzal dolů po laně, napravo od Reeda s císařovnou přes rameno. Nikdo už nestřílel, obránci základny buď skřípali zuby na podlaze, nebo je hledali kdovíkde.</p>

<p>Když se jeho nohy dotkly země, časomíra v Čumákově helmě měřící dobu akce se zastavila na jedenácti a půl minutách. Gunneli na ta čísla zíral a uvažoval, jestli se mu nezdají.</p>

<p>Jedenáct a půl minuty.</p>

<p>Císařovna živá.</p>

<p>Ani jeden kritický zásah.</p>

<p>Pohledem na další ikonu si vyvolal zprávu o svých výsledcích. Přesnost střelby 97,4 procent. Lepší byla jen Kulka a Andrej Korwarian, kromě Gabriela a Pavla o jednu desetinu trhl tentokrát i Waltera Gotlieba. Čumák na okamžik zavřel oči.</p>

<p>Poslední tři týdny jako by se vrátil do kasáren, když jako bažant běhal za trest kolem ubikace, a snad ani to nebylo tak zlé. Kulka ho tahala z postele ráno v pět. Střelnice, rychlý taktický výcvik s ní, Gabrielem a občas i Reedem proti simulovaným cílům v labyrintu. Lekce běhu v bojovém obleku.</p>

<p>Gotliebové jejich snahy okázale ignorovali, evidentně přesvědčení o Čumákově totální neschopnosti, a Gunneli s nimi zkraje naprosto souhlasil. Když po snídani v osm přiletěl k prvnímu ostrému cvičení Andrej Korwarian, cítil se napůl mrtvý, a první dny dokonce Kulka musela sáhnout k nějakým neschváleným úpravám jeho obleku v obavě, že ho císař jinak prostě vyrazí. I tak projevoval až obdivuhodnou toleranci. Po výcviku hodina oddechu, vyplněná většinou jenom snahou nabrat dech. Zhltat oběd. A znovu. Střelnice. Labyrint. Druhý hlavní výcvik v pět. Kulka neznala slitování a císař byl přesný jako hodinky.</p>

<p>Když večer konečně padl do postele, spánek se měnil v černou díru bezvědomí vyplněného útržky snů o zoufalém úprku kostičkovými chodbami.</p>

<p>A další den znovu.</p>

<p>Po prvním týdnu byl Gunneli tak vyždímaný, že si ani nevšiml, jak se jeho výsledky zlepšují, dokud ho na to Reed neupozornil.</p>

<p>Po druhém týdnu postřehl, že se Gotliebové přestali při pohledu na něj šklebit. A teď… teď zachytil Walterovo krátké, významné kývnutí. Mlčky, ale to víc než stačilo.</p>

<p>Stěny okolo se začaly s povědomým tichým ševelením rozpadat a Kulka si strhla z hlavy helmu.</p>

<p>„Kurva, jo!“ bez zábran praštila drahým kusem vybavení o zem. „Takhle se to má hejbat, šmejdi! Zrovna takhle!“</p>

<p>Zkraje se sice snažila v císařově přítomnosti mírnit, ale když pochopila, že Korwarian její slovník jednoduše přehlíží, s úlevou se rychle vrátila k obvyklým způsobům.</p>

<p>„Uspokojivé,“ souhlasil i císař. Matt Reed jen přikývl. Čumák znovu postřehl, jak lehce naklání trup doprava. Vždy po výcviku většinou mizel na ošetřovně, a i když si ani slovem nepostěžoval, všichni cítili, že do normálu má daleko. Jak moc, to se Gunneli neodvažoval ani hádat.</p>

<p>„Bylo to spíš štěstí,“ namítl Walter Gotlieb. „S tímhle uspořádáním chodeb na sobě. Pochybuji, že skutečný cíl bude vypadat podobně.“</p>

<p>„Nebuď furt takovej negativista, Walte,“ Kulka ho plácla po obrněném rameni. „Až to bude naostro, budem mít na svý straně moment překvapení. Ty zmetci vystydnou, ani nepoznají, která bije.“</p>

<p>Poslední zbytek zdí okolo se roztekl do podlahy. Znovu stáli v obrovské prázdné hale a o kus dál pár vojáků z ochranky pomáhalo vstát posledním dvěma zasaženým. Při pohledu na jejich bolestivé škleby se Čumák nedokázal ubránit škodolibému potěšení. Jenom jeden desátník vypadal, jako by právě slavil narozeniny.</p>

<p>Andrej Korwarian došel do rohu místnosti. Na bytelném stojanu tam stála prosklená neprůstřelná schránka. Její obsah nádherně žlutě zářil. Císař položil dlaň na skenovací zámek a horní víko odskočilo. Sáhl dovnitř a z čtvrt metru vysoké hromady sebral jednu minci v ochranné plastové kapsuli. Algorský lev na rubu, tvář císaře Vitalije Korwariana na líci. Podle dosud užívané metriky staré Země dvacetiuncový kus čistého zlata.</p>

<p>Císař mávl rukou a hodil. Desátník s pohotovou obratností chytil.</p>

<p>„Děkuji, můj pane!“ předpisově zasalutoval s víc než ročním platem v dlani.</p>

<p>Andrej jenom kývl.</p>

<p>Voják nadšeně zamířil k východu. Kulka se s ublíženým výrazem nadechla, stačil ale Reedův pohled, aby spolkla vše, co měla na jazyku. Čumák musel uznat, že císařovo řešení problému,na který narazili při prvním cvičení, bylo účinné. Za každý svůj zásah dal úspěšnému střelci jednu pamětní minci. Vlastně to bylo účinné snad až moc. Protože bojové obleky byly identické a v rychlosti se většinou nedalo poznat, na které pozici císař přesně je, vojáci pálili prostě po všech, občas s naprosto sebevražedným nasazením.</p>

<p>Na druhou stranu Čumák tušil, že pokud při akci narazí na ty vylepšené chlapy a podaří se jim sebrat císařovnu, nebudou se chovat o moc jinak.</p>

<p>Císař se zadíval zpět k ostatním. „Další cvičení dnes v obvyklou dobu. Brzy také dorazí naše loď a pilot.“</p>

<p>Gunneliho tělem proběhlo zamrazení a Reed přivřel oči.</p>

<p>„Už vyrazíme, pane? Máte nové informace?“</p>

<p>„Očekávám je během několika dnů.“</p>

<p>„Skvělý!“</p>

<p>Kulka se ani nepokusila zastřít spokojenost, ale Čumákovo mrazení zesílilo.</p>

<p>„Pane… Veličenstvo?“ promluvil opatrně.</p>

<p>„Ano?“ císař se už cestou k východu zastavil.</p>

<p>„Bude… než vyrazíme, bude možnost nějakého kontaktu? Myslím s domovem. Na pár hodin. Nebo aspoň dálkově?“</p>

<p>Andrej se na něj jen zadíval a Gunneli už věděl, jaká bude odpověď.</p>

<p>„Vzhledem k povaze této akce ne. Můžete však napsat dopisy. Máte mé slovo, že v případě potřeby budou doručeny.“</p>

<p><emphasis>V případě potřeby.</emphasis></p>

<p>Čumák moc dobře chápal, o jaký případ půjde. Ostatní také.</p>

<p>Ta slova do velké míry zchladila radost z úspěšného cvičení. Odstrojování i vše po něm včetně oběda proběhlo v tichu, dokonce i Kulka vypadala zaraženě. Fakt, že to, co se chystá, rozhodně nebude běžná akce, i všechny možné katastrofické scénáře jim znovu plynuly před očima jako toho prvního dne.</p>

<p>„Hele, co dneska večer?“ oslovil Gunneli Kulku, když vycházeli z jídelny. „Nešlo by si dát pauzu? Rád bych se normálně vyspal.“</p>

<p>Dvě vteřiny se na něj dívala, než mávla rukou.</p>

<p>„V klidu. Dneska si to zasloužíme.“</p>

<p>Gunneli chtěl odpovědět, jenomže v té chvíli se zpoza rohu vynořila známá postava a on rázem zapomněl, co měl na srdci.</p>

<p>„<emphasis>Hračičko?!</emphasis>“</p>

<p>„Hej, co ty tady?“ Kulka se zašklebila.</p>

<p>Boris Varga pořád vypadal mírně nažloutle. Viditelně zhubl. Přesto kráčel jistě a při pohledu na jejich údiv se zakřenil.</p>

<p>„Marodění skončilo. Když císař zavolá, vojáci musí jít. Jak se vám vede?“</p>

<p>Z jídelny se vynořil Gabriel s Reedem, přilákaní hlasy, a Kulka mávla rukou.</p>

<p>„Celkem to ujde. Máme tým na záchrannou akci a vypadá to slušně. Císař v tom jede s náma, osobně. A tady z toho trouby je už pěknej vrahoun,“ rýpla do Čumáka loktem.</p>

<p>Gunneli při pohledu na Hračičkův výraz vyprskl, ale vzápětí mu hlavou blesklo něco, po čem mu úsměv zmrzl na rtech.</p>

<p>„Císař říkal, že dneska dorazí pilot. Snad to nejsi <emphasis>ty</emphasis>? Ty… ty přece neumíš pilotovat!“</p>

<p>Čumák nevěděl jistě, jestli to bylo konstatování nebo prosba, ale Hračička každopádně přikývl.</p>

<p>„Umím. Než jsem přišel do ochranky, dělal jsem chvíli vesmírnou akrobacii. Než mi došlo, že nechci skončit zapíchnutý v nějakým asteroidu. Licence mi propadla, ale už ji mám zpátky, poslední tři neděle v simulátoru málem i spím. Zrovna jsem se vrátil shora, byl jsem si osahat <emphasis>Mucholapku</emphasis>.“</p>

<p>„Mucho-co?“</p>

<p>„To je loď. Nějaký výzvědný speciál. Navenek nákladní křáp, ale ty systémy uvnitř… paráda. Je na oběžný dráze Algorutýden. Teď nakládají zásoby a dělají kontroly. Jsem tu jenom na den, císař chtěl moje hlášení osobně, zítra se zase vracím. I když nechápu, proč sakra já? Jako by v celý zatracený algorský armádě nebylo dost pilotů.“</p>

<p>„Protože patříš k ochrance,“ promluvil Matt Reed. „Bez Trapa jiného pilota nemáme a císař přibral jen tolik lidí, kolik bezpodmínečně musel.“</p>

<p>„To je pěkný, ale radši si nepředstavuju, jak budu pilotovat z Menabaranu s letkou stíhaček za zadkem.“</p>

<p>„Toho bych se nebál,“ odvětil Gabriel zamyšleně. „Tohle nebude žádná výprava s flotilou. Ani Menabaran si nemůže dovolit přiznat, že unesl algorskou císařovnu, takže když se nám to povede, těžko dojde na nějaké honičky. Prostě potichu proklouzneme a stejně tak zmizíme.“</p>

<p>„Hele, to je asi fakt!“</p>

<p>Hračičku ta vyhlídka viditelně potěšila, ale Gunneliho přesně naopak. Znovu mu došlo, že pokud to má proběhnout takhle, největší riziko ponesou oni a žádné zálohy ani posily nebudou.</p>

<p><emphasis>V případě potřeby…</emphasis></p>

<p>„Jo,“ donutil se usmát. „Je fajn, že jsi zpátky. Já teď musím jít. Mám na práci nějaké psaní.“</p>

<p>*</p>

<p>Boris Varga ležel na úzkém kavalci. Jednu ruku měl pod hlavou, zatímco ve druhé držel záznamník a studoval údaje v něm. Bylo po deváté večer a věděl, že by měl odpočívat, pořád se cítil unavený a občas přímo pod psa. Ale copak to šlo? Copak se mohl jenom válet, když tohle místo bylo tak <emphasis>zatraceně úžasné</emphasis>?</p>

<p>Kornel Davidov se ukázal být ochotným průvodcem a nadšenou spřízněnou duší. Hračička s ním prolézal základnu celý den, odhaloval tajemství robotického systému i počítače,který ho řídil, a na rozloučenou dostal tolik manuálů, že by mu stačily na rok. Právě se tím probíral, a už ho napadla asi dvě vylepšení, která Kornela určitě budou –</p>

<p>Ozval se zvonek.</p>

<p>Hračička otráveně zvedl oči ke stropu. Rozhodně teď nechtěl, aby ho někdo rušil. Pak mu blesklo hlavou, že to může být Matt Reed, rychle položil záznamník a vyskočil. Protože jak tak majora přes den sledoval, něco se mu na něm nezdálo. To, jak se nenápadně stranil ostatních, odpovídal, jenom když musel, a jakmile mohl, tiše se vypařil.</p>

<p>Až moc to připomínalo Trapa.</p>

<p>Hračička prudce otevřel dveře – a zarazil se. Na chodbě nestál Reed, ale Kulka ve vycházkové uniformě, dokonce bez pistole. Místo ní měla v ruce podlouhlý předmět zabalený v lesklém papíru.</p>

<p>„Zdravím,“ kývla. „Můžu? Nechci, aby mě tu nějakej blb viděl.“</p>

<p><emphasis>Proč, proboha? A odkdy se vůbec ptá, jestli smí dál?</emphasis></p>

<p>Hračička byl tak překvapený, že jenom ustoupil stranou. Kulka vešla a patou za sebou přibouchla dveře.</p>

<p>Na to, jak byl pokoj malý, byl zařízený celkem komfortně. Kromě postele nechyběl stolek s židlí ani pohodlné křeslo. Kulka se natáhla a podala mu předmět, který držela.</p>

<p>„Pro tebe.“</p>

<p>Boris Varga ani teď neřekl nic. Dvě vteřiny zíral, než tu věc vzal a rozbalil papír. Byla to láhev nezvyklého tvaru, plná zelené tekutiny. Hrdlo bylo zapečetěné voskem, etiketa vypadala omšelá – tohle rozhodně nebyl marodérský rum. Spíš něco o dost staršího, a určitě i dražšího.</p>

<p>„To je… díky,“ dostal ze sebe konečně. „Sakra… škoda!“</p>

<p>„Škoda?“ Kulka nakrčila obočí.</p>

<p>„No, Tanelová mi řekla, že s těmahle játrama můžu vypíttřeba metanol s dehtem, a budu mít leda běhavku. Odteď klidně přechlastám celou Marodku.“</p>

<p>„Jo tak.“ Kulka se zašklebila, ale úsměv vzápětí zmizel. „No… a co v paláci? Vypadl jsi až po nás, jak to tam vypadalo? Co Patrik? Ta historka s utajením furt drží?“</p>

<p><emphasis>Proč se ptá, když už jsem to přes den všem říkal snad dvakrát?</emphasis></p>

<p>Hračička se na ni díval… ksakru, kdyby to nebyla Kulka, skoro by to vypadalo, že je nervózní.</p>

<p>„Co jsem naposledy viděl, tak jo. Ty chudáci z plesu jsou pořád v bezvědomí. Patrik taky, ale nikdo další nezařval, teda aspoň než jsem odjel. Severin má novou nohu, to je tak jediný dobrý, aspoň pro něj. Tanelová je jako přešlá mrazem a císaři se klidí z cesty, kdo může. Sice nebyly žádný další popravy, ale pár generálů slízlo masáž hřbetu, a dokonce prý došlo i na nějaký lordy ze štábu.“</p>

<p>„Sakra, a já u toho nejsem. No, ale ta flaška… i když se už neožereš, dobrý pití to může bejt i tak, ne?“</p>

<p>„To určitě jo.“</p>

<p>„Fajn. Já… přemejšlela jsem, co ti dát… tam za to.“</p>

<p>„Tam za to?“ zopakoval Hračička nechápavě.</p>

<p>„Tam v paláci. Nechal ses střelit místo mě.“</p>

<p>„Jo, tohle,“ svitlo mu. „To nic nebylo.“</p>

<p>„To teda něco bylo,“ odmítla důrazně. „Kolik chlapů myslíš, že by si kvůli <emphasis>mně</emphasis> nechalo udělat díru do břicha?“</p>

<p>„No, třeba major Reed by určitě –“</p>

<p>„To je něco jinýho. Vím, že jsem do tebe furt ryla, ale… přemejšlela jsem nad tím. Nad tebou, nad sebou, prostě nad náma.“</p>

<p><emphasis>Nad námi?!</emphasis></p>

<p>Udělala krok k němu. Hračička ji sledoval a zničehonic si intenzivně uvědomil, jak blízko je. I jak malý je ve skutečnosti tenhle pokoj.</p>

<p>„Jak… to jako myslíš?“ hlesl.</p>

<p>„No, že bysme to mohli třeba zkusit, spolu.“</p>

<p>„Jako rande? Tohle zkus –“</p>

<p>„Civilní blbiny přeskoč. Teda, jestli už jsi dost v pořádku.“</p>

<p>Hračička měl v krku najednou naprosté sucho.</p>

<p>„Já… já nevím,“ vypravil ze sebe. „Teda, myslím, ale nezkoušel jsem –“</p>

<p>„Tak sklapni a polib mě.“</p>

<p>Najednou se přistihl, že ji drží. Anebo spíš že ona drží jeho. Což byla maličkost oproti tomu, když se vzápětí ocitl zpátky na posteli, hlavou se praštil o odhozený záznamník a Kulka mu hbitě rozepínala košili. Postřehl tiché zavrčení, znělo jako <emphasis>zas musí holka dělat všechno sama</emphasis>. Vzápětí vážně přišel první polibek.</p>

<p>Následovala už jen naprostá, totální ztráta iniciativy.</p>

<p>Z blíže neupřesněných důvodů dorazila Kulka na ranní cvičení s pětiminutovým zpožděním.</p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území nikoho</strong></p>

<p>Nikola Vanbergová tiše vyklouzla z kajuty.</p>

<p>Natalie spala na své posteli stočená s dlaní před ústy, jako obvykle po večerní dávce léků, ale ona už dvě hodiny civěla do zdi a právě ji to přestalo bavit – i kdyby měla jenom tak bloumat po <emphasis>Achilleovi</emphasis>.</p>

<p>Iverson přizpůsobil denní režim stanice dennímu režimu lodi, takže právě vládla <emphasis>noc</emphasis>. Když se Nikola zadívala z okna na tu temnou hmotu na pozadí bledého slunce, nedokázala se ubránit téměř nenávisti. Byla sice zvyklá na počítače, které mluví, i na smlouvy a směrnice skrývající drobnými písmenky zrádné háčky, ale byly to háčky, které <emphasis>chápala</emphasis>. A počítač vám bez správného kódu nanejvýš zamkl dveře od bytu nebo zablokoval účet, ale rozhodně vás nechtěl vyhodit do povětří, zastřelit nebo nutit zůstat někde, kde se válejí mumifikované mrtvoly.</p>

<p>Jestli byl Iverson zvyklý na <emphasis>tohle</emphasis>, už se Nikola nedivila jeho odporu k „mluvícím věcem“, který jí zkraje přišel tak ujetý. Zlatý Newell s jeho mechanickými zámky, vlezlými sousedy a toulavými psy. K tomu ještě Natalie, její krize…</p>

<p>„<emphasis>Do hajzlu! Kurva!</emphasis>“</p>

<p>Daleyho tlumený hlas provázelo ocelové křachnutí. Šlo to zdola ze skladu a Nikola se překvapeně zastavila – měla za to, že Gil stejně jako ostatní spí.</p>

<p>Otevřela dveře a pomalu slezla po žebříku dolů. Daley se opíral zády o jednu větší, řemeny upoutanou bednu a rychle oddechoval. Před ním ve stěně byl otevřený panel, ve kterém se zřejmě snažil něco montovat, a kus napravo u zdi menší plechová krabice. Podle promáčkliny na boku se tam dostala tak, že ji pořádně nakopl.</p>

<p>Nikola si lehce odkašlala a Daley se k ní překvapeně otočil.</p>

<p>„Vy nespíte?“</p>

<p>„Nemůžu usnout. Tak… chodím.“</p>

<p>„Jo,“ povzdechl si. „Já taky ne. Chtěl jsem nasadit ty staronové krámy, ale někde to babrám, a nevím kde.“</p>

<p>Sehnul se k otevřenému panelu a Nikola došla blíž. Nakoukla mu přes rameno – ve změti součástek vynikala jedna ve tvaru vykrojeného válce. Byla už připojená několika kabely k obvodům okolo a Daley se ji snažil nasadit do prohlubně, kam zřejmě měla zapadnout, ovšem stále neúspěšně. Nikola se zamračila.</p>

<p>„Ehm… nechci vám radit, ale…“</p>

<p>„No?“</p>

<p>„Není to celé obráceně?“</p>

<p>Daley strnul. Pár vteřin zíral do otvoru a pak vyprskl smíchy, třebaže v něm bylo cosi zoufalého.</p>

<p>„Fajn. Budu z vás muset udělat asistentku, protože mně už asi regulérně hrabe.“</p>

<p>Rychle součástku odpojil od kabelů, otočil a znovu připojil. Tentokrát vklouzla na místo docela lehce, ozvalo se pípnutí a nahoře se rozsvítilo zelené světlo. Daley vrátil kryt panelu zpět, zajistil ho a narovnal se.</p>

<p>„Tak jo, ten byl poslední. Naštěstí.“</p>

<p>„To jsou ty věci pro skokový pohon?“</p>

<p>„Jo. Sice asi hned tak nikam skákat nebudeme, ale říkal jsem si, jeden nikdy neví. A musel jsem něco dělat. Ještě je v pilotní kabině zkalibruju a hotovo. Taky jsem vrátil navádění skokového pohonu na automatiku. Pohrál jsem si s řídící jednotkou a podařilo se mi přidat do seznamu frekvencí ty další dva majáky za stanicí. Kdybychom museli skočit rychle, už žádné ruční ťukání čísel.“</p>

<p>Nikola zaváhala, ale nakonec nedokázala mlčet.</p>

<p>„Vážně nemáte žádný nápad, jak z toho?“</p>

<p>„Myslíte, jak se odsud dostat? Nebo jak se odsud dostat, aniž bychom tu museli Darrena nechat?“</p>

<p>„Obojí. Jestli jsou za touhle stanicí další majáky, třeba vedou někam, kde je to pokryté. Díval jste se?“</p>

<p>„Jo, zkoušel jsem to.“</p>

<p>„A?“</p>

<p>„A nic,“ Daley s úšklebkem zvedl nakopnutou bednu. „Souřadnice i frekvence dalších majáků mají taky to posraný utajení dvanáct. Frekvence sice máme z toho, co jsem dostal na Newellu, ale <emphasis>kde</emphasis> v reálném prostoru jsou, zjistíme leda tak, že k nim skočíme. S opravenými senzory, samozřejmě. I kdyby ale ta trasa vedla třeba rovnou zpátky na Newell, bez Darrena <emphasis>neodletím</emphasis>. Viděla jste, jak vypadal při pohledu na ty mrtvoly?“</p>

<p>„Jo.“ Nikola sklopila oči. „Potom… mi taky něco vyprávěl.“</p>

<p>„Jasně.“ Daley se ušklíbl. „Umím si to představit. Prostě <emphasis>ne</emphasis>. Pokud časový index stanice odpovídá, cestou sem jsme proskákali tři neděle, a to byla nejkratší trasa. Takže i kdybychom našli cestu domů, bude trvat <emphasis>nejméně</emphasis> stejně dlouho, než se dostaneme na Newell a zpátky. Klidně ale třeba dvakrát tolik, nemluvě o čase, než tam seženeme někoho schopného ten krám hacknout a nezabít nás, aby se to pak zase nezopakovalo. Může to klidně skončit u dvou tří měsíců nebo i víc, a tak dlouho tady Darrena nenechám. Nevrátím se sem pro jeho mrtvolu. Rozumíte?“</p>

<p>Jeho hlas zněl nečekané rázně a Nikola rychle zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Já přece nechtěla navrhnout, abyste to <emphasis>udělal</emphasis>! Na tomhle místě bych nenechala samotného ani… ani ty lidi, co nás s Nat chtěli zabít. Jenom se snažím najít řešení. Nejde třeba ty staniční zbraně odpojit? Přeříznout kabely, rozmontovat. Anebo vytáhnout počítač odněkud ze zásuvky.“</p>

<p>„To mě napadlo, ale ne. Jádro počítače je chráněné kdovíčím a je v aktivní zóně reaktoru, samozřejmě úmyslně. Nikdo se k němu nedostane na dost dlouho, aby stihl něco udělat, ani ve skafandru. No a staniční zbraně? V těch pravidlech bude určitě nějaká ochrana proti sabotáži, a bezpečnostní systém kromě kamer pořád funguje. Navíc je tu <emphasis>koeficient udržitelné efektivity provozu.</emphasis>“</p>

<p>Vyslovil to tónem nadávky a Nikola zavrtěla hlavou. „Čeho?“</p>

<p>„Znáte to, když máte třeba staré vznášedlo, co se pořád rozbíjí? Tak si nakonec řeknete dost, místo další opravy ho prostě vyhodíte a koupíte nové. Tady je něco podobného. Počítač má rovnici, podle které vyhodnocuje, jestli je ještě efektivní udržovat zbytek stanice funkční. Když se porouchá nebo opotřebí příliš mnoho systémů a dojdou náhradní díly, nebo když už nebude schopen ty poruchy opravovat, nepřijde žádná údržba a výsledek výpočtu klesne pod nějakou hranici… no, tak stanici vyhodí do povětří.“</p>

<p>„Vyhodí i s <emphasis>posádkou</emphasis>? To je přece…“</p>

<p>Nikola ani nedokázala najít vhodné slovo a Daley pokrčil rameny.</p>

<p>„Exodus. Lidí bylo jako much, miliony jich umíraly hlady, tak proč si lámat hlavu s patnácti? Každý byl postradatelný, lidský materiál… tak to říká Darren. Taky je možné, že to bylo míněno jako pojistka právě pro tenhle případ – kdyby stanici museli opustit, nebo se s posádkou něco stalo, aby tu časem nezůstal viset nefunkční vrak, který by někdo mohl najít a hrabat se v něm bez dovolení. Každopádně čímkoli, co tu rozbiju, tenhle koeficient dál snížím a riskuju, že to bouchne. Navíc, máte představu, jak složité ty systémy jsou? Když do něčeho říznu, aniž bych <emphasis>přesně</emphasis> věděl, co dělám, může se stát cokoli. Počínaje tím, že mi to urazí hlavu. Půl roku to tady budu studovat, a stejně si nebudu <emphasis>úplně</emphasis> jistý.“</p>

<p>„A kdyby Darren někomu předal velení?“ navrhla Nikola opatrně.</p>

<p>„Myslíte třeba mně?“ Daley se ušklíbl. „Sice bych se tu možná nezcvoknul, ale to <emphasis>taky</emphasis> nejde. Darren jako velitel smí jmenovat nižší důstojníky, ale jeho náhrada by musela mít stejné prověření ze Svazu, které má on, stupeň jedenáct. Což já pochopitelně nemám. Tím pádem, i když tu zůstanu, pořád budu jenom zástupce bez oprávnění rušit směrnice. Budu moct leda sedět a koukat, jak na vás ten krám střílí.“</p>

<p>Nikola zavrtěla hlavou. Skoro pobaveně ji napadlo, že kdyby tuhle zápletku viděla v holofilmu, přišel by jí jako úplný brak.</p>

<p>„Takže co teď?“</p>

<p>„Nic. Prostě nic. Teda možná… pořád se vám nechce spát?“</p>

<p>„Ani omylem.“</p>

<p>„Tak si můžeme udělat výlet. Našel jsem v inventárním systému součástky pro senzory – nebo místo, kde by měly být. Můžeme pro ně zajít, a když už v tom budeme, odnést na <emphasis>Achillea</emphasis> zbytek <emphasis>pokladu</emphasis>. I když je nám zrovna na dvě věci.“</p>

<p>Nikola se nad tím zamyslela a kývla.</p>

<p>O dvacet minut později za nimi Daley zabouchl dveře přechodové komory stanice. Oblékli se rychle a tiše, aby nevzbudili Natalii ani Darrena. Daley měl na zádech skafandru batoh a Nikola tlačila malý antigravitační kontejner. Gil s sebou vzal dvě svítilny, takže temným úsekem stanice mohli projít bez potíží. Nikola se přesto nedokázala ubránit myšlence, jaké by bylo zůstat tady sama týdny, možná měsíce, bez jistoty, kdy nebo jestli vůbec se někdo objeví, aby ji vyzvedl. Z té představy se jí obrátil žaludek.</p>

<p>„Tak uvažuju, co se stane, pokud se s tímhle nákladem vrátíme na Newell,“ nadhodil Daley cestou ke skladu.</p>

<p>„Jak to myslíte?“</p>

<p>„No, Newell má nedostatek vortexových krystalů, zvlášť téhle kvality. Nejdou odstínit před senzory, takže se nedají pašovat, a Menabaran samozřejmě dovoz zatrhl. Jestli se vrátíme s tímhle nákladem, nejspíš ho od nás koupí rovnou vláda. A pak, až si postaví pár skokových lodí, to může docela zamíchat karty.“</p>

<p>„Anebo nám je newellská vláda zabaví a neuvidíme ani vindru,“ zahučela Nikola.</p>

<p>„Bez obav,“ Daley se zasmál. „Nejhorší, co může newellského úředníka potkat, je obvinění, že se chová jako na Menabaranu. Kdyby jenom zkusil někomu <emphasis>sebrat</emphasis> něco, na co má vlastnické právo, bez ohledu na záminku, letěl by z kanceláře oknem. Navíc máme Bianku Sorelovou, a ta dokáže pohnout hodně kolečky.“</p>

<p>To byl pro Nikolu zdaleka nejpřesvědčivější argument ze všech.</p>

<p>Vrata skladu byla pořád ze dvou třetin otevřená, na ovládacím panelu pod čtečkou sítnicového otisku blikala červená kontrolka. Nikola zamanévrovala kontejnerem dovnitř a vtom ji něco napadlo.</p>

<p>„Ehm… nelekněte se. Za těmi dveřmi v přepážce napravo sedí mrtvola.“</p>

<p>Gil se na okamžik zarazil, než pochopil, a přikývl.</p>

<p>„Díky. Najdu napřed ty součástky k senzorům. Nenakládejte ty krystaly beze mě. Chtěl bych napřed vidět, kde a jak jste je našli… prostě jenom tak.“</p>

<p>Znělo to rozpačitě, ale Nikola se poprvé usmála. „Chcete se pokochat truhlou s pokladem, než ji vybereme?“</p>

<p>„Tak nějak,“ souhlasil Gil za rohem. „Mám i komunikátor na fotky. Mimochodem…“</p>

<p>„No?“</p>

<p>„Kde je ta vaše mrtvola? Já žádnou nevidím.“</p>

<p>„Jak nevidíte? Je hned vedle dveří, naproti oknu.“</p>

<p>„Kterému oknu? Cože?“</p>

<p>Nikola Vanbergová strnula. Poslední, co chtěla, bylo znovu vidět ostatky poručíka Fjodorjeva, ale teď rychle prošla dveřmi v přepážce a zastavila se vedle Daleyho. Stál, tázavě se díval přímo k místu, které měla na mysli.</p>

<p>Kromě pár hrstí žlutobílého prachu tam neleželo vůbec nic.</p>

<p>*</p>

<p>Darren Iverson zlehka zaklepal na dveře.</p>

<p>Nikdo se neozval, ale on přesto otevřel a zůstal na prahu. Natalie Vanbergová seděla zády k němu u stolku. Tužka tiše skřípala po papíru. Chvíli bylo ticho.</p>

<p>„Ahoj, Darrene. Nikola je s Gilem. Myslí si, že spím.“</p>

<p>Promluvila, aniž zvedla hlavu nebo se otočila, a Iverson kývl.</p>

<p>„Ahoj, Nat. Gil si taky myslí, že spím. Můžu se posadit?“</p>

<p>Neurčité gesto mohlo znamenat ano právě jako ne, ale Iverson vytáhl druhou židli a sedl si. Se zájmem natáhl krk a pokusil se dohlédnout přes Nataliina záda k papíru.</p>

<p>„Co kreslíš?“</p>

<p>Natalie pořád mlčky zvedla papír, aby na něj viděl. Doktor Jacob Stens sedící za stolem. Tělo bylo zatím jenom načrtnuté, ale tvář zřetelná, dokonale vystižená. Iverson se zatvářil zklamaně.</p>

<p>„Trochu nuda.“</p>

<p>Tentokrát se Natalie zarazila.</p>

<p>„Nuda?“</p>

<p>„Kreslit pořád to samé. Myslel jsem, že už zkusíš něco jiného.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Prostě proto.“ Pilot pokrčil rameny. „Dělat pořád jedno a totéž je nuda. Děláš to tak dlouho, až tě napadne, že na tom vlastně vůbec nesejde.“</p>

<p>„Taky si to myslíš, Darrene?“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Že na ničem nesejde.“</p>

<p>Iverson tu otázku zvážil. „Ne. Když jsem byl sám, myslel jsem si to. Ale teď mám <emphasis>Achillea</emphasis>, mám Gila, mám posádku, tebe a Nikolu. Takže na něčem sejde. Navíc je to tady zajímavé.“</p>

<p>Natalie nesouhlasně nakrčila nos. „Tobě se tu líbí?“</p>

<p>„Těžko říct.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Je to jako přijít po dlouhé době domů. Plno věcí znáš,rozumíš jim a je ti tam dobře. Jenomže pak zakopneš o něco, kvůli čemu si vzpomeneš, proč jsi odešel. No, a už… ti není dobře,“ Iverson rychle zamával dlaní nahoru a dolů. „Takhle to pořád <emphasis>poletuje</emphasis>.“</p>

<p>„Zapomněl jsi hodně věcí?“</p>

<p>„Myslím, že celkem dost. Proč?“</p>

<p>„Já se bojím… že taky zapomenu. Vím, že Niki to chce. Ale já… nemůžu. Mám strach, že se to stane. Že se mi ztratí… úplně.“</p>

<p>Tentokrát se Nataliin hlas zachvěl. Iverson chvíli vypadal nechápavě, ale potom kývl k papíru.</p>

<p>„Aha. Bojíš se, že zapomeneš na Jacoba? Protože ti na něm záleželo, teď je pryč a ty máš strach, že přijdeš i o tu vzpomínku. Proto ho kreslíš pořád dokola?“</p>

<p>Němé, tiché přikývnutí.</p>

<p>„To se nestane.“</p>

<p>Darrenův hlas zněl překvapivě jistě a Natalie se k němu konečně otočila.</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože já jsem nezapomněl na žádného člověka, na kterém mi vážně záleželo a je už pryč. Přitom jsem nikdy nezkoušel žádného kreslit. Jasně, nemyslím na ně pořád, ale vím, že když bude třeba, vzpomenu si. Jednu dobu jsem s nimi i mluvil, ale to nebylo moc zdravé. Musel jsem pak jíst spoustu pilulek a bolelo mě z nich břicho.“</p>

<p>Natalie souhlasně přikývla. „Taky jím zase spoustu pilulek.“</p>

<p>„A bolí tě břicho?“</p>

<p>„Někdy.“</p>

<p>„Tak toho možná chce nechat. Tedy ne pilulek, toho kreslení. Mimochodem, nemyslím, že Nikola chce, abys na Jacoba zapomněla. Chce, aby ti bylo líp, jenom tomu nerozumí. Každopádně zkus počkat pár dnů. Uvidíš, že nezapomeneš.“</p>

<p>Zdálo se, že Natalie shledává ten návrh zajímavým. Chvíli mlčky přemýšlela.</p>

<p>„Kdybych zapomněla, připomeneš mi?“</p>

<p>„Rozhodně,“ ujistil ji Iverson. „Zatím mi prostě namaluj něco <emphasis>jiného</emphasis>. Ať to není taková nuda.“</p>

<p>Tentokrát ticho trvalo jen krátce a Natalie přikývla.</p>

<p>„Dobře, Darrene.“</p>

<p>„Fajn,“ Iverson zívl a vstal. „Teď se jdu ještě prospat. Brzy musím zpátky na stanici, pořád tam máme práci.“</p>

<p>Natalie se na něj ale už nedívala. Otočila kresbu doktora na druhou stranu, soustředěně zírala na bílý obdélník, a pilot po chvíli pokrčil rameny.</p>

<p>„Možná by ses taky měla ještě prospat.“</p>

<p>Žádná odpověď, ale Iverson místo naléhání tiše vyšel ze dveří.</p>

<p>Natalie se za ním neohlédla. Nakreslit něco <emphasis>nového</emphasis>. Co nebude nuda. No dobře, ale co? Zamračila se a poprvé po době, která asi byla dlouhá, si <emphasis>opravdu</emphasis> zkusila vzpomenout. Trvalo to nějakou chvíli, ale pak se jí ve tváři objevil úsměv.</p>

<p>Tohle bude ono!</p>

<p>Rychle vytáhla z krabice pod postelí čistý bílý papír a pustila se do práce.</p>

<p>Aspoň se Darren nelekne… pokud se tedy už nelekl.</p>

<p>*</p>

<p>„Ne, sakra!“ Nikola zvýšila hlas. „<emphasis>Viděla</emphasis> jsem ho tam. Darren taky, přesně tam, kde jsem vám ukázala. Znova podívat se tam ale nepůjdu, dokud nebudu vědět, co se stalo!“</p>

<p>Cesta zpátky na <emphasis>Achillea</emphasis> se změnila spíš v útěk a Nikola si s nádechem zahanbení uvědomovala, že to byla její vina. Daley jen v rychlosti naházel sklenice s krystaly do kontejneru – součástky k senzorům nehledali vůbec – a měl co dělat, aby jí stačil. Hned potom mezi nimi propukla hádka, když se ji pokusil přesvědčit, že si s tou mrtvolou jen spletla místo, a nakonec probudili Iversona. Seděli teď znovu v kontrolní místnosti stanice a Darren s kruhy pod očima zamyšleně žmoulal mezi prsty pramen šedivých vlasů. Pak naklonil hlavu na stranu.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Kde se právě nachází poručík Fjodorjev?“</p>

<p>„To už jsme zkoušeli,“ namítl Daley. Odpověď přišla vzápětí.</p>

<p><emphasis>„Poručík Ljubor Fjodorjev není na palubě stanice Archangelsk, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Vidíte?“ zavrčela Nikola.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Kdy a kde byl poručík Fjodorjev naposledy zaznamenán na palubě stanice Archangelsk?“</p>

<p><emphasis>„Poslední zaznamenaná přítomnost poručíka Fjodorjeva proběhla v čase T minus čtyři hodiny dvanáct minut v hlavním technickém skladu, prstenec D, sekce 11, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Čtyři hodiny,“ Iverson pohlédl na Nikolu. „Takže jestli zmizel, bylo to brzy po tom, co jsme ze skladu odešli my dva.“</p>

<p>„Ale <emphasis>jak</emphasis> zmizel? Mrtvola se přece nezvedne a neodejde.“</p>

<p>Iverson chvíli uvažoval.</p>

<p>„Co údržbářští roboti?“ obrátil se na Daleyho. „Stáhl jsi je, takže jsi zasáhl do jejich programů. Možná se rozjeli znovu a přešli na nějaký program, který vyhodnotil tělo jako odpad. Kdyby ho hodili někam do recyklace a zničili implantát, počítač to mohl vzít jako opuštění stanice.“</p>

<p>Nikola pocítila úlevu, tohle znělo pravděpodobně. Daley ale přešel k jedné obrazovce, sehnul se a chvíli klepal na klávesy. Nakonec zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne. Žádný se k tomu místu za posledních pět hodin ani nepřiblížil.“</p>

<p>„Může mít poruchu,“ namítla Nikola. „Třeba tam byl, aniž by se to zaznamenalo.“</p>

<p>„To těžko. Taková porucha by musela zasáhnout víc systémů naráz, navíc selektivně.“</p>

<p>„Když to tělo neodtáhl robot, musel to udělat někdo jiný.“ Iversonův hlas zněl vzhledem k tomu, co prohlašoval, až neskutečně klidně. „Počítači, dotaz. Jsou na stanici Archangelsk další živí lidé kromě těch v této kontrolní místnosti?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone. Na stanici Archangelsk nebyly detekovány žádné další živé osoby.“</emphasis></p>

<p>„Počítači, dotaz. Jsou na stanici Archangelsk strašidla?“</p>

<p>Z Nikoly to vyletělo napůl vážně, napůl s černým humorem, kterému se prostě nedokázala ubránit.</p>

<p><emphasis>„Negativní, poradkyně Vanbergová. Na stanici Archangelsk nebyla detekována žádná strašidla.“</emphasis></p>

<p>Daley vydal přidušený zvuk. „Takže co? Co myslíš, že se stalo?“</p>

<p>Iverson si poškrábal nos. Znovu chvíli uvažoval.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Zaznamenal jsi nějaký další pohyb členů posádky stanice Archangelsk mimo zde přítomných v poslední době?“</p>

<p><emphasis>„Upřesněte parametry pojmu</emphasis> poslední doba<emphasis>, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Řekněme tři sta hodin.“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone. Během posledních tří set hodin byl zaznamenán pohyb jednoho člena posádky stanice Archangelsk. Poručík Ante Gasparov, asistent hlavního inženýra.“</emphasis></p>

<p>Umělý hlas zněl pořád dokonale lhostejně.</p>

<p>Ticho, které zavládlo, bylo doslova hrobové. Gil Daley strnul s ústy pootevřenými. Nikola měla pocit, že jí polili záda kýblem ledové vody, a Iverson poprvé vytřeštil oči. Další slova vyslovil velmi pečlivě.</p>

<p>„Počítači, žádost o analýzu. Tvrdíš, že na stanici Archangelsk není kromě osob přítomných v této místnosti žádný živý člověk. Přesto se podle tebe poručík Ante Gasparov pohybuje. Mrtvý se <emphasis>nemůže</emphasis> pohybovat. Vyhodnoť a vysvětli tento rozpor.“</p>

<p>Pět vteřin hlubokého ticha.</p>

<p><emphasis>„Nejsem schopen splnit, kapitáne Iversone. Signál implantátu poručíka Ante Gasparova neregistruje známky života. Z toho důvodu je poručík Ante Gasparov vyhodnocen jako mrtev. Přesto podle signálu implantátu vykazuje poručík Ante Gasparov v průběhu posledních tří set hodin pohyb. Nemám žádné údaje, které by tento rozpor vysvětlily.“</emphasis></p>

<p>Nikola si uvědomila, že to je poprvé, co mezi otázkou a odpovědí následovala tak dlouhá prodleva.</p>

<p>„Tak jo,“ Daley prudce vyskočil. „Tohle je moc! Ten pošahanej krám zcvoknul! Má švába v obvodech!“</p>

<p>Nikola stále nebyla schopná slova a Iverson zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Chci vidět trasu pohybu poručíka Gasparova po stanici za posledních sto hodin. Dále chci, abys provedl úplnou autodiagnostiku obvodů a softwaru se zaměřením na možnost kognitivních chyb nebo chybného vyhodnocování dat.“</p>

<p><emphasis>„Potvrzuji, kapitáne Iversone. Trasa pohybu poručíka Ante Gasparova za posledních sto hodin zobrazena na obrazovce jedna. Hloubková autodiagnostika obvodů zahájena.“</emphasis></p>

<p>Všechny obrazovky v místnosti zčernaly kromě jedné, té, na kterou se všichni zadívali.</p>

<p>Při pohledu na rudou stopu, která se na ní zobrazila, tentokrát zalapali po dechu všichni. Čára se táhla křížem krážem stanicí, v jednom místě protínala místnost, kde právě stáli – a dokonce i prstenec, u kterého kotvil <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>.</p>

<p>„Počítači, dotaz,“ jako první promluvil Gil Daley, v hlase neskrývaný strach. „Kdy naposledy byl poručík Gasparov v téhle místnosti?“</p>

<p><emphasis>„Poslední zaznamenaný pobyt poručíka Gasparova v pomocné kontrolní místnosti proběhl před dvěma hodinami pětatřiceti minutami, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>„Podívejte.“ Nikola se prstem dotkla jednoho místa čáry. „Tady je ten sklad, ne? Takže… tam byl taky. A… dveře zůstaly pořád otevřené, myslím, že se porouchaly, když jsme tam šli.“</p>

<p>Iverson kývl, obličej znovu klidný. „Máme vysvětlení zmizení poručíka Fjodorjeva. A taky důkaz, že počítač nemá žádné šváby.“</p>

<p>„Kde… kde je teď?“</p>

<p>Darren se zadíval na místo v centrálním prstenci, kde čára končila. „Počítači, dotaz. Nachází se právě poručík Gasparov v důvěrném sektoru tři?“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Má poručík Gasparov bezpečnostní prověření stupně dvanáct?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Jak se tedy dostal do toho sektoru?“</p>

<p>Pět vteřin ticha.</p>

<p><emphasis>„Nezjištěno, kapitáne Iversone. Neregistruji známky násilného vstupu do důvěrných sektorů stanice Archangelsk.“</emphasis></p>

<p>„To snad není pravda,“ zamumlal Daley.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Komunikoval s tebou poručík Gasparov? Během posledních tří set hodin vznášel nějaké dotazy nebo příkazy?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone. Nebyly zaznamenány žádné dotazy ani příkazy poručíka Gasparova.“</emphasis></p>

<p>Darren chvíli mlčky studoval plán stanice. Pak zamířil ke dveřím. Daley udělal krok a rychle mu zastoupil cestu.</p>

<p>„Co chceš dělat?“</p>

<p>Iverson se na něj zadíval, jako by ho ten dotaz překvapil.</p>

<p>„Dojdu si zpátky na <emphasis>Achillea</emphasis> pro pistoli. Pak do staniční zbrojnice. Seženu si nějakou větší zbraň a půjdu ho najít.“</p>

<p>„Jako <emphasis>sám</emphasis>?!“</p>

<p>Výraz údivu se prohloubil. „Může to být nebezpečné, Gile. Měl bys s Nikolou zůstat tady. Jste moje posádka.“</p>

<p>„Tak moment!“ Nikola se vzpamatovala. „Já nejsem brouk. Jestli tady něco je a jestli to <emphasis>chceme</emphasis> hledat, tak všichni! Když půjdete sám a něco se vám stane, co budeme dělat?“</p>

<p>„Gil dokáže řídit <emphasis>Achilles</emphasis>. Právě proto byste tu měli zůstat.“</p>

<p>„To je mi fuk,“ odsekl Daley. „Nenechám tě samotného honit… strašidlo!“</p>

<p>„Nevěřím na strašidla, Gile. Věřím na hlasy, věřím na mluvící věci, ale na strašidla nevěřím. Zjistím, kdo to je. I bez počítače musí vědět, že tu jsme. Byl v téhle místnosti. Kdyby chtěl, mohl tu počkat, nechat zprávu, cokoli. Když nechce on, udělám to já.“</p>

<p>„Fajn, ale jdu s tebou. V tomhle kašlu na logiku. Prostě <emphasis>jdu</emphasis>!“</p>

<p>„Já taky,“ přidala se Nikola.</p>

<p>Darren se na ně díval. Zaraženě, nechápavě… než pokrčil rameny.</p>

<p>„Tak dobře.“</p>

<p>„Počítači, příkaz,“ promluvil Daley. „Ohlásíš odteď okamžitě každou změnu polohy poručíka Gasparova.“</p>

<p><emphasis>„Zaznamenáno, nadporučíku Daley. Upozornění. Příkaz nemusí být možné splnit.“</emphasis></p>

<p>„Proč, sakra, ne? Vysvětli!“</p>

<p><emphasis>„Některé části stanice Archangelsk utrpěly poškození vnitřních systémů znemožňující sledování přesné polohy. Dřívější pohyb poručíka Gasparova byl extrapolován ze získaných dat, ale sledování v reálném čase může být nepřesné.“</emphasis></p>

<p>„Nádhera,“ zavrčel Daley. „Takže ho můžeš zjistit, až když nám někde skočí na záda.“</p>

<p><emphasis>„Nerozumím dotazu, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>„To nic, zapomeň na to.“</p>

<p>„Taky chci větší zbraň,“ procedila Nikola mezi zuby. „A hned!“</p>

<p>*</p>

<p>Pod dveřmi jejich kajuty se svítilo. Iverson s Gilem už mířili do pilotní kabiny, Darren nesl ve svěšené zdravé ruce pistoli, ale Nikola se zastavila. Že by byla Natalie už vzhůru?</p>

<p>„Nat?“</p>

<p>Žádná odpověď. Nikola opatrně otevřela dveře.</p>

<p>Natalie seděla u stolku zády ke dveřím. Před sebou měla papír a Nikola slyšela známé škrábání tužky. Opatrně jí nakoukla přes rameno. Žádný další portrét Jacoba Stense. Nějaký široký vchod, který silně připomínal staniční chodbu.</p>

<p>Nikola zaváhala.</p>

<p>Dost ji zajímalo, co se Natalie chystá nakreslit. Na druhou stranu, pokud kreslila <emphasis>cokoli</emphasis> jiného než dosud, byl to pokrok, který nechtěla překazit. Navíc když tu zůstane, musí jí říct, co se momentálně děje. Což sice nakonec stejně bude muset, ale třeba se to do té doby vysvětlí, třeba zjistí, že to byl omyl…</p>

<p><emphasis>Jak jí mám sakra v tomhle stavu povědět, že se kolem potulují oživlé mrtvoly? Když dokonce i já začínám být strachy bez sebe?</emphasis></p>

<p>„Nikolo, jdete?“ ozval se zvenku Daleyho hlas.</p>

<p>Natalie ani teď nereagovala. Tužka dál skřípala po papíře.</p>

<p>Nikola Vanbergová naposled zaváhala, než s provinilým pocitem couvla a tiše zavřela. Protože tohle… to prostě nešlo.</p>

<p>„Už jdu,“ procedila mezi zuby.</p>

<p>O dvacet minut později znovu kráčeli chodbou stanice. Nikolu jakýmsi zvláštním způsobem uklidňovalo, že Gil tentokrát vypadá úplně stejně vystrašeně jako ona. Zato Iverson…</p>

<p>Na okamžik se jí zmocnil pocit, že ho tahle šílená záhada jakýmsi způsobem <emphasis>baví</emphasis>. Dokonce si na hlavu zase narazil ten směšný klobouk.</p>

<p>„Co když je to nějaký člověk?“ napadlo ji, když procházeli spojovací chodbou do vedlejšího prstence. „Někdo, koho sem přivezla nějaká loď, co zase odletěla. Dali mu zásoby a nechali ho tu za trest nebo třeba omylem. Možná umí manipulovat s počítačem. Zahladil stopy, upravil programy, aby ho nesledoval, a schovává se, protože se nás bojí.“</p>

<p>„To mě nenapadlo,“ připustil Daley. „Proč se ale schovává <emphasis>takhle</emphasis>? Proč by bral implantát někoho z posádky, který můžeme sledovat, a když už, proč jenom poručíka? Kdyby vlezl do tamté místnosti, mohl mít třeba čip toho generála, co tu velel.“</p>

<p>„Navíc mu není nic platný,“ dodal Iverson. „Implantát slouží pro případ nouze. Když se někdo zranil a nemohl o sobě dát vědět, aby šlo rychle zjistit, kde nebo jak na tom je. Není to klíč, nedostanete se s ním k ničemu tajnému, na to by byla třeba hesla, prověření, sítnicové otisky. Pokud tu je někdo, kdo zná tyhle věci jako já, tohle by věděl. <emphasis>Počítalo</emphasis> se s tím, že si někdo může vzít implantát někoho jiného, aby špehoval.“</p>

<p>Nikola se ušklíbla. „Vzít jako vyříznout, když ho zavraždí?“</p>

<p>„Třeba. Tenkrát viděli všichni všude špiony, zvlášť když se to týkalo skokových lodí nebo frekvencí majáků. Na základně vás svlékli do naha, jenom jste překročili práh, stačilo křivě mrknout, kam jste neměli, a byli jste fakt v pořádném průšvihu.“</p>

<p>„Krásná doba,“ zahučela Nikola.</p>

<p>Darren neodpověděl, právě se zastavil u dveří zbrojnice. Nápisům na nich Nikola ani teď nerozuměla, ale varovný symbol pistole v rudém kruhu byl obecně srozumitelný. I tentokrát musel Iverson k otevření dveří přiložit oko ke čtečce.</p>

<p>Rozsvítilo se světlo, Daley udělal krok dovnitř a zůstal stát s ústy dokořán.</p>

<p>„Tohle je <emphasis>taky</emphasis> normální?“ hlesla Nikola.</p>

<p>Zbrojnice byla obrovská. Byla ještě větší než sklad náhradních dílů, navíc tvořená jedinou halou, z jedné strany ohraničenou zakřivenou stěnou staničního prstence. Kovové police od podlahy až ke stropu. Řady pušek s oválnou hlavní, desítky a desítky, kam Nikola dohlédla. Proti nim stojany s pistolemi, dokonce několika různých typů. Jeden se velice podobal té v Iversonově ruce. K tomu plechové krabice, zřejmě s náboji, a spousta dalších věcí.</p>

<p>Chvíli na to jenom zírali, než se Gil trochu nuceně zasmál.</p>

<p>„No, rozhodně budeme mít z čeho vybírat.“</p>

<p>„To pochybuji,“ opáčil Iverson klidně.</p>

<p>Napravo od dveří stálo cosi jako výdejní pult s velkou obrazovkou. Darren ji aktivoval a rychle prstem obracel stránky nějakého seznamu. Tady byly místo angličtiny jen ty cizí znaky, ale Nikola si okamžitě všimla, že každý řádek červeně bliká, a Daley se přestal usmívat.</p>

<p>„Co se děje? S těmi zbraněmi je nějaký problém?“</p>

<p>„Ne. Zbraně jsou v pořádku. Problém je munice.“</p>

<p>„Sakra!“ Nikola pochopila. „Dvě stě padesát let stará, co?“</p>

<p>Iverson kývl. „Ty pušky jsou projektilové. Munice má životnost čtyřicet let, reálně nejspíš vydrží víc, ale tak dlouho ne. Ty náboje nevystřelí, všechny zásobníky jsou zničené.“</p>

<p>„Co energetiky?“ navrhl Daley.</p>

<p>Darren došel blíž a vytáhl jednu pistoli ze stojanu. Odsunul kryt v pažbě. Něco přepnul, namířil na podlahu a stiskl spoušť. Nestalo se vůbec nic.</p>

<p>„Polymerová baterie, čtvrtá generace, nevyměnitelná. Životnost asi tři tisíce cyklů. Kdyby je nechali v udržovacím režimu, snad by šly nabít, ale drželi ty zbraně neustále v pohotovosti. Nabít, nechat vybít, zase nabít, pořád dokola. Sto let, a muselo být po nich,“ Iverson mávl rukou po místnosti. „Šrot, Gile. Všechno.“</p>

<p>Nikola se nezmohla na slovo. Zírala na stovky zbraní dobrých leda jako motyky na brambory… a zničehonic dostala chuť se smát.</p>

<p>„Proč, krucinál, tohle dělali?“ zavrtěl Daley hlavou. „Patnáct lidí, a zbraní pro regiment. <emphasis>Na co?!</emphasis>“</p>

<p>Darren pokrčil rameny. „Stupeň utajení dvanáct, Gile.“</p>

<p>„Vážně je to všechno na nic?“ vzpamatovala se Nikola. „Běhá tady mrtvola a my nemáme <emphasis>žádnou</emphasis> zbraň?“</p>

<p>Iverson se vrátil k obrazovce. Dál přesouval stránky, červená a nic než červená… a pak náhle Nikola zahlédla zelenou barvu.</p>

<p>„Tam! Koukejte.“</p>

<p>Darren zastavil. Přečetl popis a vykročil podél řady stojanů. Všechny byly označené čísly, po chvilce se u jednoho zastavil.</p>

<p>Stojan byl jako šuplík částečně zasunutý do stěny. Iverson ho vytáhl – za obyčejnou puškou byly uloženy tři jiné, o poznání robustnější, s hranatým žebrovaným tělem a hlavní, do které by Nikola málem vstrčila pěst.</p>

<p>„K40 Voschod,“ Iverson pušku s námahou zvedl.</p>

<p>Pažbu tvořil masivní rám doplněný o výklopnou třínožku. Iverson ji otočil a posadil zbraň na podlahu. V místě zaměřovače se s pípnutím rozsvítil malý displej.</p>

<p>„Funguje!“</p>

<p>Nikola se zaradovala, ale pilot na ni upřel pohled, který radostně rozhodně nevypadal.</p>

<p>„Tohle je protipancéřová plazmovka. Určená na ničení cílů jako obrněná vozidla nebo těžké letouny. A víte, kde zrovna jsme?“</p>

<p>Nikole zmrzl úsměv ve tváři.</p>

<p>„I na nejmenší intenzitu ten výboj propálí stěnu jako nic. Když z tohohle vystřelíme proti oknu nebo vnějšímu plášti, bude fuk, na co míříme i jestli se trefíme – v tu ránu večeříme za studena. O střílení u rozvodů, kyslíkových nádrží nebo <emphasis>čehokoli</emphasis> výbušného ani nemluvím.“</p>

<p>„Takže si to shrneme,“ pronesl Daley pochmurně. „Máme cimru zbraní na nic a pak tři krámy, ze kterých nemůžeme střílet. Nemůžeme odletět, a i kdyby, není kam. A běhá nám tady <emphasis>strašidlo</emphasis>.“</p>

<p>„Měli jsme si vzít nějaké zbraně na Newellu. Mají jich tam plno!“</p>

<p>„Nemám rád zbraně,“ připomněl Iverson.</p>

<p>„Taky jsme mohli ozbrojit loď. Sakra, proč vlastně nemá <emphasis>Achilles</emphasis> výzbroj? Mohli jsme se odsud prostřílet!“</p>

<p>Nikola by nikdy nevěřila, že bude takhle mluvit, ale najednou si nemohla pomoci. V duchu se ušklíbla – ano. Skoro nikdo nemá rád zbraně, dokud ovšem nějakou nutně nepotřebuje. Jako třeba teď.</p>

<p>„Když Menabaran chytí pašeráka v ozbrojené lodi, automaticky ho bere jako piráta, a za to jsou mnohem horší tresty,“ vysvětlil Daley. „Když nelétáte po místech jako Křižovatka, je hloupé to riskovat, a kdo s tímhle počítal? Navíc i kdybychom zbraně měli, nevím, jestli by k něčemu byly. Většina obranných systémů stanice funguje, při opravách měly prioritu. A já nejsem žádný expert na kosmickou válku.“</p>

<p>Nejspíš měl pravdu a Nikola si povzdechla.</p>

<p>„Takže co teď?“</p>

<p>Iverson to chvíli zvažoval. Potom podal Daleymu pistoli. Zvedl plazmovou pušku z podlahy, sklopil trojnožku a hodil si ji přes rameno jako kyj.</p>

<p>„Nemusíme z ní střílet,“ konstatoval. „Pokud je tady někdo, kdo má rozum, postačí na něj namířit. Chcete taky jednu?“</p>

<p>Na vteřinu byla Nikola v pokušení kývnout.</p>

<p>„Radši ne.“</p>

<p><emphasis>Protože bych to mohla zmáčknout.</emphasis></p>

<p>Sice tu větu neřekla, ale podle letmého úsměvu jí Iverson dobře rozuměl. Vykročil zpátky ke dveřím.</p>

<p>„Pořád <emphasis>to</emphasis> chceš jít hledat?“ zeptal se Daley.</p>

<p>„Víme, kterými dveřmi šel do těch tajných sektorů, Gile. Chci vidět, jestli jsou v pořádku nebo jak vypadají, ať říká počítač, co chce. A nemusíte chodit se mnou.“</p>

<p>„To už jsme probrali,“ odsekl Daley.</p>

<p>Cesta znovu vedla chodbami, kde nefungovalo osvětlení. Přesto pistole v Daleyho ruce i kanón na Iversonově rameni, o kterém Nikola věděla, že představuje spíš další riziko, do určité míry uklidňoval. Než došli k cíli, strach se smrskl na pouhý stažený žaludek a bezděčně zaťaté zuby.</p>

<p>Poslední kus chodby před vstupem do důvěrných sektorů byl také temný, z toho za ním však plynulo dost světla, aby nepotřebovali svítilny. Iverson naznačil Daleymu, aby ho kryl, a s puškou poněkud neobratně namířenou vyrazil ke dveřím. Byly masivní a netypicky bílé, s průzorem tentokrát z neprůhledného skla. Rudá varovná označení Nikola odhadla na zákaz vstupu s nutnými výhrůžnými dodatky. Sama radši zůstala vzadu.</p>

<p>Samozřejmě se neotevřely, když Darren došel blíž. Iverson chvíli naslouchal, ale nic kromě tichého hukotu klimatizačních systémů se neozývalo.</p>

<p>Prozkoumal spáru mezi polovinami dveří, ale i zdálky v šeru bylo vidět, že je nedotčená, beze stop po nějakém páčení. Odklopil krytku na výklenku u pravé zárubně – číselná klávesnice a snímač sítnicového otisku. Iverson po něm přejel dlaní, prohlédl uchycení panelu zdola i jeho šrouby. Žádné vyvrtané otvory, žádné známky násilného vniknutí.</p>

<p>Vůbec nic.</p>

<p>Daley cosi zavrčel a došel ke dveřím, Nikola ho následovala.</p>

<p>Iverson se k nim otočil, a ji napadlo, že takhle nejistě ještě nevypadal za celou dobu, co tu přistáli.</p>

<p>„Co třeba ventilace?“ navrhla. „Třeba leze nějakou trubkou nad stropem nebo v podlaze jako… no, jako v holofilmech.“</p>

<p>Daley potřásl hlavou. „Trubkami tady by neprolezla ani kočka.“</p>

<p>„Tak nějaký skrytý průchod?“</p>

<p>„Tohle je kosmická stanice, ne strašidelný zámek.“</p>

<p>„Proto se tu vůbec nebojíme, že?“ Nikola se zadívala na Iversonovu pušku. „Co do těch dveří prostě střelit? Přece tam <emphasis>není</emphasis> okno ani vnější stěna.“</p>

<p>Darren to pár vteřin viditelně zvažoval, ale zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Nevíme, <emphasis>co</emphasis> tam je. Nějaké chemikálie, toxický materiál. Navíc kdo ví, co by udělal bezpečnostní systém stanice.“</p>

<p>„Takže se prostě vrátíme a budeme dělat, že se nic neděje?“</p>

<p>„Nemáme zrovna na vybranou!“ odsekl jí Daley, v hlase doutnající vztek.</p>

<p>„Není to úplně zlé,“ promluvil Iverson. „Ať je to, kdo chce, dokážeme ho přes počítač sledovat. Kolem kontrolní místnosti vnitřní sledovací systémy fungují. Když se budeme držet tam, nemůže nás překvapit.“</p>

<p>„A když budeme muset jinam?“ Daley zvýšil hlas. „Pořád nemáme součástky k senzorům a v dokovacích prstencích nejsou systémy funkční, nemůžeme ho tam sledovat. Může si na nás počkat třeba přímo u lodi!“</p>

<p>„Já nevím, Gile. Prostě <emphasis>nevím</emphasis>!“</p>

<p>Iverson poprvé zvýšil hlas. Nikola v jeho hlase uslyšela frustraci, a víc – beznaděj. Najednou se jí vybavila Natalie, její zoufalství z vizí, kterým nerozuměla. Darren možná nechápal svět <emphasis>venku</emphasis>, ale tady, na palubě <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>, i na téhle stanici se cítil jistě, na území, kterému rozuměl a věděl, jaké nástrahy skrývá. Teď mu náhle známá půda ujela pod nohama a nezbylo mu nic.</p>

<p>Zadívala se ostře na Daleyho, který pochopil.</p>

<p>„Promiň, Darrene,“ zmírnil tón. „Vím, že děláš, co můžeš.“</p>

<p>Iverson neodpověděl. Znovu si hodil pušku na rameno a se sklopenou hlavou zamířil pryč. Prošel pár metry šera až k místu, kde se chodba znovu osvětlovala…</p>

<p>…a zničehonic se zastavil.</p>

<p>Trhnutím sundal pušku z ramene, hodil ji na zem, až se Daley leknutím otočil ke dveřím, ale tam se nic nehýbalo. Iverson padl na kolena a Nikole došlo, že se dívá na něco na podlaze. Sklonila se vedle něj a uviděla to také.</p>

<p>Vroubkované koleje vtlačené do podlahové krytiny.</p>

<p>Darren Iverson se začal smát. Stáhl si klobouk, mával jím před obličejem jako vějířem, jako by neměl dost vzduchu. Vybledlé odznaky se v šeru leskly.</p>

<p>„Tak… <emphasis>takhle</emphasis> to dělá!“ vypravil ze sebe.</p>

<p>„Cože?“ Daley k nim rychle došel. „Jak?“</p>

<p>Pilot neodpověděl. Dál se otřásal smíchy, ale Nikola pohlédla ke dveřím. Zapnula svítilnu, namířila kužel světla dolů. Vytlačené stopy byly jasně viditelné, vedly středem chodby až k bílým dveřím – a pokračovaly <emphasis>dál</emphasis>.</p>

<p>„Ty podělaný roboti!“ hlesl Daley. „Já… já nekontroloval jsem <emphasis>všechny</emphasis> trasy! Takže jezdí i tam!“</p>

<p>„A jakmile počítač otevře, aby projeli, proklouzne za nimi,“ Iverson se přestal smát. „Vsadím klobouk, že když porovnáme časy, kdy chodil tam nebo ven, s trasami botů, sedne to.“</p>

<p>„Proč to počítač nezarazí?“ Nikola se snažila pochopit, jak by mohlo být řešení tak prosté. „Jestli tam ani členové posádky bez prověření nesměli…“</p>

<p>„<emphasis>Živí</emphasis> členové posádky!“ Daley vypadal, že má chuť se rozesmát i nafackovat si zároveň. „Implantát toho chlapa hopočítači hlásí jako mrtvého, a nikoho nenapadlo naprogramovat omezení přístupu chodícím mrtvolám. Takže počítač ví, že se podle implantátu hýbe, ale nebrání mu, a protože kamerový systém nefunguje a biosenzory ho kdoví proč nevidí, ani vizuálně nepozná, že přes ty dveře leze někdo, kdo nemá.“</p>

<p>„Ale <emphasis>kdo</emphasis> to tedy je? Jestli je tak chytrý, aby přišel na tohle? A proč ho nevidí biosenzory?“</p>

<p>Po Nikolině otázce se Gil s Darrenem přestali usmívat.</p>

<p>„Nevím,“ odvětil Iverson. „Každopádně teď máme mnohem víc možností. Když víme, že si sám neotevře a je zrovna uvnitř…“</p>

<p>„Pokud zabráníme robotům jezdit tam, nedostane se ven!“ došlo Nikole. „Ať je to, kdo chce, prostě ho tam zavřeme. Nebo… nebo můžeme udělat to samé, proskočit, až pojedou!“</p>

<p>„Ne,“ Iverson zavrtěl hlavou. „Ty biosenzory, nezapomeňte. Počítač pozná, že my <emphasis>jsme</emphasis> živí. Když tu budeme, neotevře, ale…“</p>

<p>„Ale?“ Daley zvedl obočí a Darren se znovu usmál.</p>

<p>„Myslím, že mám další plán, Gile.“</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 10</p>

<p><strong>Maják Fort Knox, menabaranské území</strong></p>

<p>„Skok dokončen, generále. Časová ztráta T minus čtyři dny osmnáct hodin.“</p>

<p>Henrik Qillas vzal hlášení navigátora na vědomí kývnutím. Díval se na obrazovku, kde pořád nebylo nic. Pravda, fluktuace v subprostoru a všechny ty vědecké kecy. Ani když dvě lodi skočily zároveň ke stejnému místu, nikdy nevyskočily <emphasis>úplně</emphasis> současně. Ve vzácných případech mohl být rozdíl třeba i hodina, a generál to pochopitelně věděl. Přesto mu teď táhly hlavou děsivé historky nebo spíš legendy o lodích, které zmizely následkem poruchy nebo úmyslné sabotáže skokového pohonu a už se nikdy neobjevily. Ještě z války jich kolovala spousta, pokud to tedy byla –</p>

<p>Modrý záblesk. Vpravo na hlavní obrazovce se zničehonic objevil známý podlouhlý trup, a Qillas vydechl úlevou.</p>

<p>„Kontaktujte <emphasis>Leonida</emphasis>. Ověřte, že je všechno v pořádku, a pokud ano, začněte připravovat přesun na Menabaran. Letové kontrole Fort Knoxu sdělte nejvyšší prioritu na skok. Jestli budou mít nějaké námitky, pošlete je za mnou.“</p>

<p>„Rozkaz, generále.“</p>

<p>Nicholas Enevar to procedil málem jako nadávku. Od scény na můstku na Qillase mluvil, jen když bezpodmínečně musel, a generál nepochyboval, že se bude při případných námitkách velitele Fort Knoxu snažit – jen aby byl generál co nejdřív z <emphasis>Devonshire</emphasis> pryč.</p>

<p>Ne, že by Henrik Qillas právě teď nechtěl totéž.</p>

<p>„Dobrá,“ vstal z křesla. „Ať technici začnou připravovat úplné vypnutí systémů té lodi. Hned potom, co skočíme k Menabaranu, ji chci mít kompletně odpojenou, na Selene ji můžeme táhnout. Jestli se neobjeví nic nového, zavolejte mi, jakmile dokončíme skok.“</p>

<p>„Rozkaz, generále.“</p>

<p>Qillas zamířil k výtahu. Nespal asi osmnáct hodin lodního času a začínal to pociťovat, ale teď potřeboval nad tím vším popřemýšlet, ještě než se vrátí na Menabaran a on bude muset okamžitě podat Avrianu Dannovi hlášení, jak premiér požadoval. Ignoroval všechny pozdravy členů posádky, v kajutě padl do křesla a nalil si konečně sklenici brandy z láhve, kterou si prozíravě přinesl na palubu. Světla nechal ztlumená, jen upíjel, mžoural do šera a uvažoval.</p>

<p>Takže žádný pirátský přepad, tahle teorie byla zjevně mylná. Proč by se nějaké komando obtěžovalo s tak složitou kamufláží, a hlavně kde by na to vzali čas? Na tomhle museli pracovat experti z algorské flotily, což znamenalo, že to probíhalo se souhlasem císaře. Proč by ale Andrej Korwarian něco takového dovolil? Dobrovolně jistě ne, takže musel. Avrian Dann ho nějak přitlačil ke zdi – žádné pirátství, ale zatracené vydírání.</p>

<p>Henrik Qillas přikývl. Ačkoli si neuměl představit, čím mohl menabaranský premiér zmáčknout algorského císaře, tenhle scénář mu celkem seděl. Dejme tomu, uvažoval dál. S tak pečlivě upravenou lodí mohl Dann oblafnout flotilu – Enevar, Prusinowská i ostatní přímí účastníci dostanou mlčenlivost rozkazem, ti, kdo se k tomu jen nachomýtnou, si ničeho nevšimnou. Takhle velká pašerácká loď sice bude vypadat hodně divně, ale ne úplně nemožně. Případů, kdy se pašování coby vedlejšáku věnovaly i firmy provozující větší plavidla, znal dost, jenom je bylo mnohem těžší při tom chytit. Mohlo se to podařit, ovšem co <emphasis>pak</emphasis>? Co udělá Andrej Korwarian na oplátku? Že <emphasis>něco</emphasis> udělá, o tom Qillas nepochyboval. Někoho jako on není možné vydírat bez následků. Jako shození první dominové kostky v řadě, kdo ví, čím to mohlo skončit.</p>

<p>Henrik Qillas znovu pocítil strach a zároveň znechucení. Žádný politik nikdy neviděl dál než k příštím volbám. Avrian Dann byl sice zákeřnější, prohnanější a zjevně schopný všeho, ale v tomhle zůstal stejný jako Valer i všichni ostatní. Pakty s GenetiXem, zabíjení, vydírání algorského císaře. Všechno fuk, jako by po něm měla přijít potopa. Jak daleko vlastně mohl zajít… a co když ta potopa tentokrát <emphasis>opravdu</emphasis> přijde?</p>

<p>Generál pomalu zavrtěl hlavou. I kdyby, nemohl s tím nic dělat. Byl jenom voják, poslouchal rozkazy. Zastavit potopu byla jeho práce teprve ve chvíli, kdy začala, a blbosti politiků sledoval už dvacet let. Takže vzato kolem a kolem, nic nového.</p>

<p>Qillas se trpce usmál a spláchl tu pachuť dalším douškem brandy.</p>

<p>Sáhl po záznamníku na stole. Grimaldiho tým dodal první zběžné analýzy <emphasis>Leonida</emphasis>, hlavně technické specifikace<emphasis>.</emphasis> Henrik se na ně díval a snažil se vidět ta čísla v širších souvislostech.</p>

<p>Vylepšený skokový pohon. Jistě, to očekával. Trojnásobné vrstvy protilaserových ochran trupu. Trochu staromódní, laserové zbraně se čím dál víc přesouvaly spíše do doplňkovévýzbroje. Kvalitní pancéřování přídě a spodní části. Osm vrstev na sobě, skoro až předimenzované.</p>

<p>Qillas se zamračil, zajímavé. Naznačovalo to, že se s fregatou počítalo pro nějaký typ individuálního čelního útoku, ale Andrej Korwarian vždy preferoval boj v uzavřených sehraných formacích. U Gallatey právě tím rozprášil flotilu toho idiota Dietera, který nepochopil, že válka není porovnávání číslíček a početní přesila neznamená automatické vítězství. Naznačovalo tohle, že se koncepce algorské flotily nějak mění? Pokud ano, jak? Škoda, že nevěděl, jak dlouho byla fregata v aktivní službě, anebo kdy ji postavili. Qillas si udělal poznámku, že se na to má co nejdřív zeptat. Kdyby odhadl, nakolik –</p>

<p>Ozval se zvuk komunikátoru a generálovi trvalo vteřinu, než se odtrhl od strategických úvah a sáhl po něm.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>Na malé obrazovce se objevila tvář nadporučíka Grimaldiho s lehce nervózním výrazem. Snad ještě nervóznějším, než když ho viděl naposled.</p>

<p>„Generále, omlouvám se, pokud ruším, pane. Ale vydal jste rozkaz, abychom <emphasis>Leonida</emphasis> připravili k úplnému vypnutí, jakmile skočíme k Menabaranu.“</p>

<p>„Ano,“ Qillas pokrčil rameny. „Je s tím nějaký problém?“</p>

<p>„No… ano, pane. Obávám se… že to nebude možné, pane generále.“</p>

<p>Grimaldi vypadal už přímo zdeptaně a Qillas rychle položil nedopitou sklenici.</p>

<p>„Okamžik, nadporučíku. Dám si vás na velkou obrazovku.“</p>

<p>Přesunul se ke stolu a o chvíli později už viděl Grimaldiho na větším monitoru. Seděl v jednom z křesel na můstku <emphasis>Leonida</emphasis>, na klíně položený terminál.</p>

<p>„Dobrá, vysvětlete mi to. Běžné lodě přece <emphasis>jdou</emphasis> uvést dorežimu hibernace, kdy je vypnuté úplně všechno kromě jediného obvodu, co umožní zase to ručně nahodit.“</p>

<p>Grimaldi kupodivu vypadal, že se mu ulevilo – a udivilo ho, že Qillas vůbec o nějaké vysvětlení stojí, místo aby začal rovnou řvát. Generálovi to napovědělo leccos o stylu velení Nicholase Enevara – celkem nic, co by ho překvapovalo.</p>

<p>„Ano, pane,“ potvrdil nadporučík. „Jenomže tady to prostě nejde. V celém velitelském rozhraní není volba pro podobné vypnutí a nenašli jsme takovou rutinu ani na nižší úrovni v počítači. Systémy téhle lodi jdou ořezat, ale nikdy ne úplně vypnout. Počítač, hlavní i záložní pohon, komunikace, řízení prostředí, to prostě poběží <emphasis>pořád.</emphasis>“</p>

<p>Qillas se překvapeně naklonil k obrazovce. „Tohle je normální? Myslím pro algorské lodě.“</p>

<p>„Já nevím, pane,“ přiznal Grimaldi. „Nechal jsem si poslat záznamy, které o jejich technice máme, včetně nějakých lodních manuálů získaných rozvědkou. V některých systémy pro centrální vypnutí jsou, ale jsou to úplně jiné třídy lodí. Možná tyhle fregaty opravdu stavějí pro nepřetržitý provoz.“</p>

<p>„To mi přijde bláznivé,“ Qillas si prsty podepřel bradu. „Přece musí mít rezervy, neaktivní zálohy. Nemůžou držet všechny lodě v pohotovosti <emphasis>pořád.</emphasis> Ty náklady… ani algorský císař snad nemůže být takhle paranoidní.“</p>

<p>„Ano, pane. Plus věci jako opotřebení, zkrácení životnosti celé lodi. Je to zvláštní. Samozřejmě je tu možnost, že ta funkce v systémech byla, ale úmyslně ji odstranili, když tam natáhli tu newellskou kamufláž a zneškodnili zbraně.“</p>

<p>Mrazení v generálově žaludku se vrátilo, silnější než kdy dřív.</p>

<p>„Můžete tohle potvrdit, Grimaldi? Nebo naopak vyloučit?“</p>

<p>„Ne, pane generále.“ Nadporučík dlouze vydechl. „Rozhodně ne dřív, než bude připravený skok k Menabaranu. Jestli si dali práci to schovat, může trvat týdny, než najdeme stopy, nemluvě o zpřístupnění té funkce.“</p>

<p>„Nejde to udělat jednodušeji? Povypínat všechno manuálně, odstřelit rutiny v počítači…“</p>

<p>„Ne, pane. U hlavních systémů jsme nenašli žádné manuální vypínače a všechny tyhle subrutiny jsou chráněné. Když je zrušíme, okamžitě se spustí znovu. Což je normální, nikdo nechce, aby se uprostřed plavby třeba omylem vypnula gravitace nebo vypustila atmosféra. Jediný způsob by byl přerušit vedení od jádra, prostě ho přeříznout, ovšem to může způsobit dost vážná poškození, možná i katastrofální selhání systémů.“</p>

<p><emphasis>Jinak řečeno vyhodit všechno do povětří. Krucinál.</emphasis></p>

<p>Qillas se mlčky díval na obrazovku a uvažoval. Kdyby to bylo na něm, nehnul by se, dokud by nezjistil, jak to udělat. Že Korwarian jenom tak dá někomu svoji loď, aniž by v tom byl nějaký háček, tomu nevěřil ani na vteřinu. Jenomže zůstat viset tady, krok před Menabaranem a všem na očích? Fort Knox byl samozřejmě plný vojska. Dann by ho přetrhl, tím spíš, že mu dal přímý rozkaz letět po nezbytné bezpečnostní kontrole <emphasis>okamžitě</emphasis> domů. Nemohl se tady najednou jenom tak zarazit, ne bez skutečného důvodu.</p>

<p>„Dobrá,“ promluvil Qillas zvolna. „Napadá vás nějaký způsob, jakým by šla absence toho vypínání zneužít, pokud je úmyslná? Jakkoli, aby to ohrozilo loď?“</p>

<p>„Ne, pane,“ zavrtěl Grimaldi hlavou. „Určitě ne, pokud tu nikdo není. I kdyby tam bylo třeba něco, co spustí ten proces vypnutí najednou samočinně, není tu posádka… tedy kromě nás, a my máme skafandry. Stačí zavřít přilby a skočit do člunu. A kdyby se to stalo třeba těsně před skokem, loď prostě zůstane stát. Nenapadá mě, co by se s tím dalo provést, jenom… je to prostě divné, pane.“</p>

<p>„Chápu,“ přikývl generál neochotně. „Takže pokračujeme podle plánu. Chci, abyste tam hlídal. Kdyby se objevilo cokoliv, co s tímhle souvisí a nebude se vám to zdát, hned mě zavolejte. Dejte to na první místo seznamu věcí, na kterých se začne pracovat, až s tou lodí zakotvíme. Nikdo nesáhne na nic jiného, dokud nezjistíme, jestli ta mrcha jde úplně vypnout, anebo jak.“</p>

<p>„Provedu, generále!“ Grimaldi rozhodně přikývl. „Já… děkuji, pane.“</p>

<p>„Za co?“ Qillas se slabě usmál. „Že jsem vás rovnou neseřval pro nesplnění rozkazu, protože je to samozřejmost?“</p>

<p>„No… ano, pane.“</p>

<p>„Já nejsem kapitán Enevar, nadporučíku. Navíc na téhle akci neberu <emphasis>žádnou</emphasis> věc jako samozřejmost.“</p>

<p>„Rozumím, pane. Přesto díky.“</p>

<p>„Za nic, nadporučíku. Konec.“</p>

<p>Obrazovka potemněla. Henrik Qillas se vrátil do křesla k nedopité sklence brandy.</p>

<p>Špatný pocit v jeho žaludku trval, ale s prvním douškem se začal vytrácet. Avrian Dann chtěl tu zatracenou loď tak rychle, jak to jenom bude možné. Takový rozkaz dostal – a tak ho prostě splní. Luštění záhad mohlo počkat na později.</p>

<p>Čím dřív to bude mít z krku, tím líp.</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>„Martine, vzbuď se. Máme problém.“</p>

<p>Seržant Beck se nemusel probudit – samozřejmě vůbec nespal. Po všem, co se minulý den stalo, nedokázal usnout, navíc ho ze rvačky ve Věži pořád bolel obličej. Slyšel, když Alina tiše sklouzla z postele a odešla, ale měl za to, že si jen potřebuje odskočit. Teď rychle otevřel oči a posadil se.</p>

<p>„Co se děje?“</p>

<p>„Strýček Elis mi poslal zprávu. Michail se po večeři sebral a odešel. Prý řekl, že si musí něco vyřídit, byl pryč celou noc a ještě se nevrátil.“</p>

<p>Beck procítěně zaklel. Měl chuť přidat něco nelichotivého na Petrovův účet, ale strach v Alinině obličeji ho odradil. Hrabal se z té protivně velké postele a přitom mrkl na hodiny – pět ráno.</p>

<p>„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se, zatímco na sebe házel oblečení. „Ta holka v recepci bude mít řeči.“</p>

<p>„Půjdeme zadem. Včera jsem zkusila nabourat bezpečnostní systém hotelu. Nejsem Hitchins, ale snad se mi povedlo vložit smyčku do kamer na schodech u zadního východu.“</p>

<p>„Fajn,“ Beck se rozhodl ignorovat slovo <emphasis>snad</emphasis>.</p>

<p>Za deset minut vyklouzli zadním vchodem Grandie, aniž se spustil zřejmý poplach. Stále byla noc, třebaže obloha mezi mrakodrapy se už jasnila. Nejbližší půjčovnu vznášedel se sice rozhodli už nepoužívat, ale Alina tam přesto zamířila. Beck neprotestoval. Od včerejšího fiaska s Dannovým diskem tušil nějaký další průšvih, a nejspíš se právě dočkal.</p>

<p>Elis na ně tentokrát čekal už před úkrytem.</p>

<p>„Pořád nic?“ vypálila Alina místo pozdravu, sotva zastavili, a on zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne. Nevrátil se a komunikátor je hluchý.“</p>

<p>„Napadá tě, kam mohl jít? Neřekl něco, neudělal…“</p>

<p>Lupino zavrtěl hlavou. „Vůbec nic. Jenom že má schůzku a musí si vyřídit osobní věc. Vlastně ne, ne osobní – <emphasis>obchodní</emphasis>!“</p>

<p>„S kým by tady mohl obchodovat?“</p>

<p>Beck se zamračil. „Když jsi byla ve městě, vyšel si se mnou na procházku. Byli jsme na takovém tržišti tady blízko. Mluvil tam s nějakými chlapy, vypadali jak nějaký gang. Dal jim papír pro někoho jménem… sakra. Nevím, Venel? Vanzel?“</p>

<p>„Ventrel?“ navrhl Elis.</p>

<p>„Jo! Ventrel, to je ono.“</p>

<p>„Kdo je to, strýčku?“</p>

<p>Lupino s bolestným výrazem přivřel oči.</p>

<p>„Dealer, ale ne pouliční. Má tu někde laboratoř, dobře vybavenou. Vaří pro boháče ve městě, a taky věci na zakázku.“</p>

<p>„Ne!“ Alina strnula. „To snad neudělal!“</p>

<p>„Co?“ Beck se na ni zadíval.</p>

<p>„Než ho tenkrát pustili, kromě té Pastičky mu udělali něco, po čem zapomněl, co se tu dělo. Snažil se pak ty vzpomínky vyvolat i chemicky. Nic, co mohl sehnat na Viridianu, nepomohlo, ale na některé látky nemáme technologii a nemají životnost, aby se daly přivézt lodí. Jestli si tu sehnal nějaké takové svinstvo…“</p>

<p>Lupino se ušklíbl. „No, těch dvacet tisíc, které nám zbyly, by na dávku mohlo stačit.“</p>

<p>Beck dostal chuť praštit se do čela. „Mělo mi to dojít. Ty jeho řeči, že teď odpovědi dostane. Jak nebezpečné to je?“</p>

<p>Alina se na něj tvrdě zadívala. „Tyhle látky nabudí neurony k vyšší aktivitě, aby se obnovily potlačené spoje. Je to jako pustit do obvodu víc proudu a doufat, že nic nevybuchne. Epileptický záchvat skoro zaručený, klidně trvalé kognitivní poškození.“</p>

<p>„Kam s tím mohl jít? Přece by si to nepíchl někde v podchodu, a do nemocnice nemůže, tam prověřují identitu.“</p>

<p>„Asi vím kam,“ otočil se Beck prudce na Lupina. „Pojďte!“</p>

<p>Když všichni naskočili do vznášedla, uvědomil si Beck, že má o Petrova vážně strach, přestože v duchu stále slyšel jeho poznámky k akci ve Věži, a hlavně k <emphasis>záchraně dámy v ohrožení.</emphasis> Tehdy měl znovu chuť popadnout ho za krk, ale teď se přesto bál… bál se kvůli Alině. Když se díval, jak usilovně se snaží o chladný výraz, ale přitom se jí třesou ruce, zničehonic ucítil kromě soucitu i kapku závisti. Protože sám neměl sourozence, a když nad tím uvažoval, vlastně kromě matky nikoho, kdo by se o něj <emphasis>mohl</emphasis> bát.</p>

<p><emphasis>Sakra, ať je ten cvok v pořádku. A ať už všichni vypadneme z téhle planety, i kdybychom měli doma vletět třeba doprostřed algorské trestné výpravy.</emphasis></p>

<p>Mezi ruinami Uliček se právě vyhouplo slunce, když seržant zabrzdil před vchodem veřejné kliniky a všichni tři vpadli do čekárny.</p>

<p>Na lavicích se pořád povalovaly postavy feťáků a bezdomovců, Becka do nosu udeřil zápach moči a nemytých těl. Rychle je přelétl pohledem – žádný nevypadal jako Petrov. Alina došla k recepčnímu pultu a udeřila dlaní do zvonku.</p>

<p>„Haló! Je tu někdo?“</p>

<p>Ze dveří vzadu vyšel muž v modrém zdravotním úboru. Vypadal nevyspale, na tváři měl dvoudenní strniště.</p>

<p>„Nemusíte řvát.“ Mrzutě se na ni zadíval. „Co chcete?“</p>

<p>„Hledáme přítele. Možná přišel v noci, on… asi udělal hloupost. Vysoký jako já, tmavé vlasy, výrazné lícní kosti, černá košile. Vypadá trochu pohuble.“</p>

<p>Doktor se zamračil. „Cizinec? Viridian, žádné doklady?“</p>

<p>Alina na vteřinu zaváhala, ale pak kývla. „Ano.“</p>

<p>„Jo,“ doktor kývl. „Jeden takový tu je. Pojďte.“</p>

<p>Obešel pult a otevřel dveře na opačné straně. Alina ho rychle následovala.</p>

<p>Krátká chodba vedla do velké místnosti, spíš haly rozdělené mobilními stěnami se závěsy na maličké kóje. V každé stála jedna postel a zdálo se, že všechny jsou obsazené. Beck znovu ucítil ten zápach, třebaže tentokrát promísený s nemocniční dezinfekcí. Při chůzi zahlédl několik postav na postelích a nemohl se ubránit dojmu, že se nejspíš nedožijí konce týdne.</p>

<p>„Tady,“ doktor odhrnul jeden závěs na levé straně. „Je to váš…“</p>

<p>„Michaile!“</p>

<p>Alina byla rázem u postele a doktor suše přikývl.</p>

<p>„Asi je.“</p>

<p>Petrov vypadal zase o kousek hůř než předtím. Neučesané vlasy mu trčely na všechny strany, hrudník pokrytý snímači měl vyhublý, že Beck snadno spočítal všechna žebra. Navíc přibyla řada fialových podlitin. Vypadal v bezvědomí, na druhou stranu se zdálo, že dýchá pravidelně.</p>

<p>„Jak je na tom?“ promluvil Elis Lupino.</p>

<p>Doktor došel ke stolku s přístroji vedle postele.</p>

<p>„Rozhodně líp, než když se před půlnocí složil v čekárně. Ať si šlehnul, co chtěl, nebyl to dobrej trip. EEG vypadalo jak Dieterův masakr, ale snad to zvládne. Tihle narkoturisti. Letí si užít, a pak je sbírají do márnice. Snad dostal za vyučenou.“</p>

<p>„Bez obav, doktore. Mám přesně, co jsem chtěl.“</p>

<p>Všichni ztuhli. Michail Petrov otevřel oči a chabě se ušklíbl.</p>

<p>„Alino… teď ne, ano? Moc se necítím.“</p>

<p>„Ty pitomče!“ Alina v pěsti zkroutila přikrývku, jako by měla chuť ji bratrovi nacpat do krku. „Až se sebereš, tak tě roztrhnu jako hada!“</p>

<p>„Kdy myslíte, že může odejít?“ otázal se pragmaticky Lupino, a doktor si poškrábal strniště na bradě.</p>

<p>„No, zřejmě se orientuje… pokud zvládne chodit, třeba hned. Víc mu stejně nepomůžu. Šaty má na vyhození, ale někam do hotelu vydrží. Ovšem ta pistole zůstane tady.“ Doktorův pohled zpřísněl. „Normálně vyhodíme každého, kdo sem přitáhne víc než kudlu, i kdyby vypouštěl duši, jinak tu máme brzy samé přestřelky. Ale Spinky řval jako pominutý, že je kámoš… i když ho asi v životě neviděl.“</p>

<p>„Spinky.“ Ředitelův pohled se otočil někam do prázdna. „Takže si nakonec vzpomněl.“</p>

<p>Doktor pokrčil rameny. „Donesu vám věci a něco k pití, ať se seberete. Šťastný konce mám rád. Leťte s rodinou domů a hulte radši viridianskou trávu, z té je akorát břichabol.“</p>

<p>Šťastné konce. <emphasis>S rodinou.</emphasis> Beck se tomu ušklíbl a Petrov tentokrát neodpověděl.</p>

<p>O půl hodiny později všichni opouštěli kliniku. Petrov v šatech špinavých tak, že už byl k nerozeznání od somráků venku, se stěží vlekl. Beck s Alinou ho museli podpírat. Lupino cosi domlouval s doktorem, seržant tipoval, že došlo i na nějaký příspěvek klinice za špatnou paměť, ale pak už všichni seděli ve vznášedle a mířili zpátky do úkrytu.</p>

<p>Cesta probíhala v tichu. Alina se soustřeďovala na řízení a ředitel… ne, jak se na něj Beck díval, nevypadal unaveně ani nepřítomně. Spíš zamyšleně.</p>

<p>„No, a bylo to k něčemu?“ odhodlal se zeptat. „Vzpomněl jste si na něco?“</p>

<p>Alinino zašeptání rozhodně neznělo slušně, ale Petrov přikývl.</p>

<p>„Dalo by se říct, seržante. Vlastně myslím, že na všechno.“</p>

<p>„Na všechno?“ Elis se na něj bokem podíval.</p>

<p>„Ano. Jen je to trochu zpřeházené.“</p>

<p>„Fajn,“ zavrčel Beck. „Co nechat třídění na doma?“</p>

<p>„Na doma?“ Petrovův koutek se zvedl v povědomém úsměvu. „Ještě jsme tu přece neskončili, seržante. Tohle berte jako mé řešení soukromé nepříjemnosti.“</p>

<p><emphasis>Soukromé nepříjemnosti!</emphasis> Alina se prudce nadechla, ale s největším úsilím zůstala zticha.</p>

<p>Lupino zahnul a zastavil před zadní uličkou. Ředitel užzvládl vystoupit a jít sám, přestože ne moc jistě.</p>

<p>„Hej, jste v pořádku?“ uvítal je Hitch v chodbě s patrnou úlevou. „Vypadáte dost děsně.“</p>

<p>„Ano,“ Petrov zamířil ke dveřím koupelny. „Vzpomínkový mejdan trochu zdivočel. Potřebuju sprchu nebo dvě.“</p>

<p>„Taky nový šaty. Smrdíte jako kanál,“ konstatoval hacker, ale ředitel už ho buď neslyšel, nebo ignoroval.</p>

<p>„Udělám snídani,“ řekl Lupino, znělo to spíš jako povzdechnutí. Alina mlčky vyrazila za bratrem a Beck usoudil, že vlastně <emphasis>nechce</emphasis> slyšet, co mu teď poví.</p>

<p>Vrátil se do pracovny. Nedy Hitchins už zase seděl u počítače. Pořád tam byly nahrávky toho, co získali z Dannova disku. Petrov to procházel až do večera – než asi usoudil, že to je na nic a vyrazil na svoji feťáckou výpravu.</p>

<p>Hacker naopak vypadal spokojeně. Opíral se v židli, s nohama hozenýma na stole se zakláněl, až seržanta napadlo, že se musí každou chvíli převrátit na podlahu. Sáhl pro termosku položenou vedle terminálu a do dvou omlácených hrnků nalil trochu už vystydlé kávy.</p>

<p>„Dáte si, pane Becku?“</p>

<p>„Proč ne?“ pokrčil seržant rameny. „A já jsem Martin… Hitchi?“</p>

<p>„Správně,“ hacker se zasmál. „Nedy mi říkala jenom máma. Tedy vlastně spíš Nedíčku… a tak.“</p>

<p>Rozpačitě zmlkl a Beck se napil. Přesně jak čekal, káva byla studená a mizerná.</p>

<p>Zadíval se na Hitchinse a najednou pocítil zvědavost – z Petrovovy bandy mu právě on přišel nejdivnější.</p>

<p>„Nic mi do toho není, ale jak jste se k tomuhle přimotal? Chci říct, vy přece nejste <emphasis>z rodiny</emphasis>?“</p>

<p>„Myslíte rodiny ředitele Petrova? Ne, díkybohu! Tedy… vlastně… tak nemyslel jsem –“</p>

<p>Hitchins se viditelně polekal, ale Beck rychle mávl rukou.</p>

<p>„To nic, chápu. Když ale nejste z rodiny, tak jak…“</p>

<p>„Našel si mě,“ pokrčil hacker rameny. „Asi přes Elise, ten zná většinu lidí v Uličkách. Vlastně se tím tak trochu živí, shání ty správné lidi na správnou práci.“</p>

<p>„Chápu,“ přikývl Beck.</p>

<p>Chtěl se zeptat, jestli Hitch ví, jak dopadli spolupracovníci předchozího týmu, nebo kolik mu za tu pomoc Petrov slíbil. Vtom se ale z počítače ozvalo cinknutí a krátká melodie.</p>

<p>Hacker rychle položil hrnek a shodil nohy ze stolu. Stiskl pár kláves, naklonil se k obrazovce, kde se otevřelo nové okno, a Beck mu nahlédl přes rameno. Obsah stylizovaného papírového listu tvořilo jen šest řádků písmen a čísel, zdánlivě nahodilých.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„To je zpráva pro Petrova,“ Hitchins kývl k adrese v rohu. „Myslím, že od toho člověka na kosmodromu, co ho dostal sem. Dojdete pro něj? Tohle by asi chtěl vidět co nejdřív.“</p>

<p>„Jasně.“</p>

<p>Beckovi se sevřel žaludek. Zpráva pro Petrova, čili nejspíš z Viridianu. Ale jaká? Bleskla mu hlavou skoro bláhová naděje, Viktorie je volná! Jenže hned mu došlo, že to je nemožné. I kdyby se Avrian Dann nějak dohodl s císařem, neuplynulo dost času, aby se o tom mohli dozvědět při všech těch skocích mezi Algorem, Menabaranem a Viridianem, které by byly k doručení těch informací třeba. Takže se to týkalo něčeho jiného, a na dobré zprávy už Beck v téhle záležitosti absolutně nevěřil.</p>

<p>Z koupelny se ozývaly hlasy. Beck je slyšel přes dveře a neušlo mu, jak vztekle zní, ale snažil se neposlouchat a prostě zabušil.</p>

<p>„Pane! Měl byste sem –“</p>

<p>Dveře se rozlétly tak prudce, že sotva uskočil, aby ho netrefily do hlavy.</p>

<p>„<emphasis>Co je?!</emphasis>“</p>

<p>Michail Petrov už měl na sobě čisté oblečení. Stále vypadal pod psa, ale z jeho zasyčení Beckovi přejel po zádech mráz.</p>

<p>„Přišla vám zpráva, pane,“ donutil se klidně odpovědět. „Hitch říká, že z Viridianu.“</p>

<p>Ředitelův výraz se rázem změnil. Skoro Becka odstrčil a rychle kulhal k pracovně. Za ním vyšla z koupelny Alina. Obličej měla bledý, ale tváře jí hořely… Beck radši spolkl všechny otázky.</p>

<p>Když ho dohonil, Petrov už se skláněl nad obrazovkou. Hitchins beze slova uvolnil místo. Beck čekal, že něco udělá, spustí nějaký program, ale ředitel neudělal nic. Strnule zíral na zprávu, jen rty se mu pohybovaly. Pak se mu najednou z tváře vytratila barva.</p>

<p>Zavrávoral a musel se chytit stolu, Beck se lekl, že omdlí.</p>

<p>„Hloupost!“ zašeptal. „Bože… taková <emphasis>zasraná</emphasis> pitomost!“</p>

<p>„Prosím?“ osmělil se seržant.</p>

<p>„Michaile?“ Alina za ním se naklonila blíž. „Co je ti… co je v té zprávě?“</p>

<p>Petrov se rychle nadechl. „Je to od Roberta. Georg Talminis dostal nabídku z Menabaranu, že se Viktorie po propuštění bude moct zastavit doma, výměnou za digitální kopii Archy.“</p>

<p>„Archy?!“ Alina zůstala s ústy dokořán. „Jako toho archivu genetických vzorků? K čemu by to komu bylo?“</p>

<p>„Ano,“ Michail Petrov se zasmál, připomínalo to spíš divoký škleb. „K čemu! Bože… proč mě to nenapadlo dávno! GenetiX! Nám pod nosem… celou dobu!“</p>

<p>Chtěl se otočit, ale podruhé zavrávoral. Tak tak stihl dopadnout na židli. Beck na něj zíral, ale než se mohl zeptat, Petrov se otočil zpět k počítači. Prsty se mu třásly, přesto s jistotou listoval otevřenými stránkami Dannova zkopírovaného itineráře… než zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne. To nestačí. Moc málo… a není čas!“</p>

<p>„Moc málo <emphasis>čeho</emphasis>?“ promluvila Alina. „Není čas na co? Michaile, jestli se necítíš –“</p>

<p>„V životě mi nebylo líp!“ odsekl Petrov, než mohla otázku dokončit. „Jenomže… tohle nestačí. Nestačí prostě poslat adresu… ledaže…“</p>

<p>Znovu se zatvářil zamyšleně a pak prudce vstal.</p>

<p>„Výborně, pane Becku!“ zadíval se na Martina. „Nakonec ten váš <emphasis>idealismus</emphasis> bude k něčemu dobrý. Musím někomu zavolat a někam zajít. Alino, klidně pojď se mnou, ať zase nemáš <emphasis>starosti.</emphasis> Vy zůstaňte tady a pomozte panu Hitchinsovi balit. Až se vrátím, mizíme z téhle planety.“</p>

<p>Beck měl na jazyku otázku, první z celé spousty, ale Petrovova poslední věta mu zavřela ústa. Postřehl, že i Nedy se rozzářil.</p>

<p>Když se znovu otočil, byl ředitel s Alinou v patách už v půli cesty ke svému pokoji. Martin Beck sice pořád nechápal, o co jde, ale najednou mu to bylo jedno. Detaily zjistí později.</p>

<p>Všechno, na čem záleželo, bylo, že odtud konečně vypadnou.</p>

<p>*</p>

<p>„Lepší už to nebude?“</p>

<p>„Ne, tohle je nejsilnější filtr.“</p>

<p>„Zkus vytáhnout vrchní část. Tam napravo, není to světlo z okna?“</p>

<p>„Uvidíme.“</p>

<p>Tad Limley spolu s ostatními v operační místnosti napjatě sledoval obrazovku nad počítačovým doupětem Azíze Motaliba. Celou ji zabíralo video Marisol Everhartové přivázané na rezavé posteli v něčem, co podle pozadí vypadalo na sklep. Byl to dost nehezký pohled a v prvním okamžiku všechny viditelně zarazil, ale po hodinách úprav, kterými se Azíz snažil záznam co nejvíc vyčistit, se už vrátili k profesionálnímu odstupu, včetně samotné Anet.</p>

<p>Obraz se začal měnit, barvy se lehce posunuly, stíny zostřily. Ale když to skončilo, technik zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne, Anet. Je to odraz od té postele. Podle stínů tam žádné okno není. A i kdyby bylo, úmyslně používají nízké rozlišení. Nevytáhnu z toho víc, protože tam prostě víc <emphasis>není.</emphasis>“</p>

<p>V Motalibově hlase zněla frustrace, skoro až bezmocný vztek. Tohle byl pátý videozáznam, který dostali, a vodítko absolutně žádné. Marisol zabíraná vždy z boku, se čtečkou, na které svítila úvodní strana největšího artipolského deníku, hozenou na břiše. Bylo znát, že dýchá a je naživu, ale jinak nic. Záznam netrval deset, ale sotva pět vteřin – příliš krátce, aby jim mohla poslat jakýkoliv tajný vzkaz, i kdyby něco takového uměla. A k tomu úmyslná nekvalita, o které technik mluvil.</p>

<p>„Možná by pomohlo audio,“ navrhl Elden Bruce. „Vyžádejte si, že s ní chcete znovu mluvit. Třeba tentokrát chytíme něco z pozadí.“</p>

<p>„To už neudělají,“ zavrtěla Anet s chladnou jistotou hlavou. „Spoléhala jsem na tohle, že bude dost času, aby nám Marisol něco řekla. Učila jsem ji to, ale oni s tím počítají. Neukážou nikdy ani ruce nebo celý obličej.“</p>

<p>„I první hovor byl filtrovaný,“ doplnil Motalib. „Projel jsem to vším, co mám, není tam ani milisekunda šumu v pozadí. Tihle vědí, co dělají.“</p>

<p>To bylo už zřejmé, a nikoho nenapadlo, co na to říct.</p>

<p>Nevyvíjelo se to dobře.</p>

<p>„Něco odjinud? Ze sledování sítě, odposlechy…“</p>

<p>„Ne, Anet. Nikdo se nikde na fóru nechlubil, že má pod palcem protiteroristické. Pár záchytů klíčových slov, co jsem zadal, ale nic. Zkoušel jsem sledovat aktivitu sítě ministerstva, ale je tam moc lidí. Nedá se to zúžit, když nevíme ani zhruba, co odtud chtějí. Navíc myslím, že teď už by to bylo k ničemu.“</p>

<p>Anet přikývla. „Protože mají, co potřebovali. Ať chtěli ze sítě Národní bezpečnosti cokoliv, nejspíš to dostali hned první den, dál je to jenom kouřová clona. Jde o to držet Marisol, aby nás neměli hned za zadkem, dokud nezmizí.“</p>

<p>„Jo,“ souhlasil Aziz pochmurně. „Vidím to stejně.“</p>

<p>Nevyslovené zůstalo viset ve vzduchu: mizení půjde mnohem snáz, když nezůstane žádný svědek.</p>

<p>A do konce týdne zbývaly už jen dva dny.</p>

<p>„Můžete zvětšit pravý horní roh? Ten okraj oblouku.“</p>

<p>Anet se ohlédla – Tad Limley takhle promluvil snad vůbec poprvé. Doteď jenom seděl nebo postával stranou, díval se a poslouchal. Najednou ale vypadal nezvykle zaujatě.</p>

<p>Aziz po něm vrhl překvapený pohled, ale pokrčil rameny. Celkový pohled na obrazovce vystřídala světlá šmouha nezřetelného kamenného oblouku na kraji – sklep byl asi poměrně vysoký.</p>

<p>„Jo.“ Tad Limley bezděčně udělal krok blíž. „Zvýrazni to.“</p>

<p>„Co?“ namítl technik. „Co tam chceš vidět?“</p>

<p>„Cihly v tom oblouku. Jak vypadají? Já… něco mě napadlo. Možná. Jde to?“</p>

<p>Aziz se zadíval na Anet, která kývla.</p>

<p>„Moment,“ zabručel.</p>

<p>Trvalo pár minut, než se obraz znovu změnil. Barvy se posunuly do šeda, bližší detaily rozmazaly, ale vzdálenější zjasněly. Teď už byly kameny v oblouku vidět lépe. Přestože je pokrýval nános špíny, bylo znát, že nemají stejný tvar. Jako by tvořily vzor, a zaujetí v obličeji Tada Limleyho vystřídal záchvěv nadšení.</p>

<p>„Jo! Sakra, já… já, musím pro něco domů! Počkejte chvíli! Hned budu zpátky!“</p>

<p>Nečekal na odpověď, na svolení ani na otázky. Prostě vyběhl ze dveří a nechal za sebou jenom nechápavé pohledy. Aziz zavrtěl hlavou. Vince Gardner procedil něco o zelenáčích. Anet Everhartová jednoduše mlčela. Ale stejně nemohli dělat nic jiného než čekat, dokud bývalý referent osmého artipolského okrsku o dvacet minut později znovu nevrazil do dveří. Pod paží nesl cosi už jen zřídka viděného: skutečnou silnou knihu s papírovými listy. Když ji hodil na stůl, dala se rozeznat obálka s vyobrazením nějaké staře vypadající budovy a nadpis <emphasis>Artipole, prvních 100 let</emphasis>.</p>

<p>„Můj bývalý šéf,“ Limley začal rychle listovat, „měl rád historii. Tohle mi dal… dal jako dárek, když jsem vyřešil první případ. Říkal… vždycky říkal, že policajt musí znát svůj rajon… Tady! Podívejte!“</p>

<p>Otočil dva listy zpět a obrátil knihu od sebe.</p>

<p>Aziz, Vince Gardner, a dokonce i Anet se naklonili blíž.</p>

<p>Kniha musela být stará, papír změnil barvu do oranžového odstínu, což se podepsalo na kvalitě fotografií. Přesto byl zřetelný snímek honosné budovy a pod ním další ukazující sklep zaplněný policemi s láhvemi. Oblouk pod stropem vytvářel vzorek tmavých a světlejších kamenů uspořádaných tak, že připomínaly obrysy vinných lahví, vždy otočených po dvou hrdlem a dnem k sobě. Vince se nahnul blíž a nahlas přečetl drobný popisek.</p>

<p>„Vinný sklípek rezidence Alachron. Autor návrhu: Giles Peres.“</p>

<p>Jako na povel se všichni znovu zadívali na obrazovku. Pak dolů ke knize. A znovu vzhůru.</p>

<p>„Sakra, jo!“ hlesl Aziz Motalib. „Asi to <emphasis>je</emphasis> ono.“</p>

<p>„Co je to za budovu? Kde stála?“</p>

<p>Hlas Anet Everhartové připomínal zasyčení hada.</p>

<p>„Staré centrum města, někde na pravém břehu,“ odpověděl Tad Limley bez zaváhání. „Postaveno v sedmdesátém, patřilo to nějakému korporátnímu řediteli. Všechno to strhli ve stoosmašedesátém, když se budovala Věž a nové centrum. Pak tam postavili baráky, je ale možné, že nějaké sklepy nechali a nemusí to být ani v záznamech, teď jsou to všechno Uličky.“</p>

<p>Aziz Motalib už byl skloněný nad svou stanicí. Prsty se mu bleskově pohybovaly po klávesnici.</p>

<p>„Má pravdu! Našel jsem starou databázi budov se souřadnicemi. Rezidence Alachron, architekt Giles Peres. Teď je tam budova vedená jako skladiště. Vlastník nebo pronajímatel neznámý.“</p>

<p>Video z hlavní obrazovky zmizelo. Vystřídala ho mapa Artipole a na ní rudý bod, skoro přesně uprostřed Uliček. Anet Everhartová se na něj dívala zúženýma očima jako dravec, který spatřil kořist. Když promluvila, hlas měla až neuvěřitelně klidný.</p>

<p>„Civilní vozidla, plná výzbroj. Všichni s terénním stupněm dva, odjezd za pět minut. <emphasis>Potichu.</emphasis>“</p>

<p>Důraz na posledním slově nešel přeslechnout. Agenti s výcvikem pro práci v terénu vyrazili ke dveřím. Tad Limley se mlčky přidal. Když vycházel ven, Vince Gardner ho klepl pěstí do ramene.</p>

<p>„Pěkný. Zaválel jsi, mladej.“</p>

<p>Bylo v tom skutečné uznání od druhého nejstaršího agenta po samotné Anet. Přesto, když se Tad usmál, musel se do toho nutit.</p>

<p>„Díky, pane.“</p>

<p>Měl chuť pokračovat, ale zarazil se. Když pominulo vzrušení ze stopy, již objevil, a chvilkový okamžik uspokojení, znovu se vrátily otázky, které mu poslední dny nedávaly spát. Možné odpovědi na ně se mu líbily čím dál méně.</p>

<p>Po Prestonově smrti to na osmém okrsku nemohl vydržet. Všechno na něj padalo, hlavně pocit <emphasis>svinstva</emphasis>, ve které se vyšetřování šéfovy vraždy změnilo, a fakt, že neexistovalo nic, co s tím mohl dělat. Začal pít, častěji a víc než kdy dřív. Dokonce zvažoval stejné řešení, které zvolil Collins. Jenomže na rozdíl od něj měl v Artipoli rodiče a věděl, jak se poslední dobou všichni dívají na rodiny newellských emigrantů.</p>

<p>Nakonec zaťal zuby. Donutil se sebrat. Podal žádost o přeložení k protiteroristickému, a třebaže nic nečekal, byla schválena. Nová budova, stejná, ale přesto nová práce. Nic, co by připomínalo minulost. Vyhovovalo mu to… až do událostí posledních dnů.</p>

<p>Ta tragická nehoda Franka Larkina. Tak krásně načasovaná, aby Anet mohla převzít vedení a řešit únos dcery po svém. A hlavně skutečnost, že se nad tím nikdo, <emphasis>vůbec nikdo</emphasis> v jednotce ani slovem nepozastavil. Všichni to vzali jako samozřejmost, a v jejich pohledech četl Tad dokonce tichý souhlas.</p>

<p>S jakými lidmi to vlastně pracuje?</p>

<p>Limley si na novém místě zatím s nikým moc přátelské vztahy nevypěstoval. Té otázce se teď prostě nemohl vyhnout, ale co měl tedy udělat? Uznával, že Anet měla právo tenhle případ řešit sama. Kdyby byli na osmičce, Donald Preston by jí pomohl, a předpisy vem čert – na druhou stranu si byl Limley právě tak jistý, že by nikdy nekryl zabití nadřízeného, ať k němu došlo úmyslně, nebo ne.</p>

<p>Má se koukat stranou jako všichni? Uhodit na Anet? Jakou odpověď by asi dostal, on, zelenáč? Přiznání v slzách – od ní, o které se šeptem tvrdilo, že je tvrdší než většina chlapů z jednotky?</p>

<p>Zatímco s ostatními sjížděl výtahem dolů, Tad Limley zachmuřeně potřásl hlavou.</p>

<p>A k čemu se schylovalo teď? Jistě, Anet si půjde pro dceru, ale co únosci? Dokázala, že všechno zůstalo utajeno. Oficiálně žádný případ únosu neexistoval, jenže to zároveň znamenalo, že za něj nemohla nikoho zatknout. I kdyby nahlásila zmizení Marisol dodatečně, Limleyho absolutně nenapadal způsob, jak zfalšovat hlášení, aby dávalo smysl, že ji našli <emphasis>jenom tak</emphasis> za pár hodin, než jim celý případ mohla sebrat národní bezpečnost. Tak pitomou lež by nikdo, natož nadřízený nebo ministr policie, nikdy nezbaštil. A jakmile by vyšlo najevo všechno, hlavně o přístupových kódech ministerstva předaných bez svolení kdovíkomu, všichni účastníci by byli rázem bez odznaků, a to jenom pro začátek. Anet tohle musela vědět. Ostatní jako Vince nebo Elden to také museli vědět. Takže <emphasis>co</emphasis> bylo teď v plánu?</p>

<p>Schylovalo se k další vraždě? K několika vraždám? Zahlazeným jako sebeobrana nebo výsledek náhodné razie na kdovíkoho – tohle znamenalo Anetino <emphasis>potichu</emphasis>? A on? Bude jenom stát a dívat se?</p>

<p>Co by mu poradil Donald Preston?</p>

<p>„Možná je to uspěchané,“ promluvil. „Peres při první přestavbě navrhoval polovinu města, tou dobou byl eso. Ten motiv s lahvemi mohl použít i někde jinde, a když v Uličkách někam vrazí policie, okamžitě se to roznese. Jestli se spleteme, můžeme ty pravé varovat nebo vystrašit tak, že udělají něco hloupého.“</p>

<p>Anet Everhartová vzala jeho slova na vědomí kývnutím. „Azizi, slyšel jsi?“</p>

<p>„Už na tom dělám,“ potvrdil technikův hlas z komunikátoru. „Než tam dojedete, projdu všechno, co ten chlap navrhoval, jestli mezi tím nemůže být další takový sklep. Kdyby ano, dám vědět, ale myslím, že by to byla sakra velká náhoda.“</p>

<p>„Dobrá. Ohlas se, jestli něco zjistíš.“</p>

<p>Limley se snažil zachovat nehybný výraz – tolik k pokusu aspoň získat čas. A věděl, že Motalib má nejspíš pravdu. V celé Artipoli zbyla už jenom hrstka budov z doby, o které byla řeč. Možnost existence druhého stejně vypadajícího sklepa se stejným vzorem na stropě byla absurdně malá. Nevedla z toho žádná klička.</p>

<p>Na okamžik ho napadlo prostě vypadnout. Sice patřil k agentům se zkouškou na terénní stupeň dva, tedy s povolenou účastí při ozbrojených zásazích, kterou si přinesl ještě z osmičky, ale něco mu říkalo, že kdyby se omluvil a zůstal v centrále, nikomu by to nevadilo. Tím spíš ne, jestli správně odhadl, co se chystalo.</p>

<p>Jenže znovu mu blesklo hlavou, že ať už by Donald Preston na jeho místě dělal cokoli, zaručeně by se nekoukal jinam.</p>

<p>Anet Everhartová svým klíčem otevřela dveře zbrojnice vhodně umístěné vedle výtahu. Všichni si začali chystat výstroj a Limley si okamžitě všiml jakou. Protiteroristická divize měla jako jediná policejní složka v Artipoli oprávnění k užití smrtících zbraní. Ve skříních byly jak projektilové, tak energetické typy, a přesně po těch teď všichni sahali. Limley jediný vytáhl puškový paralyzér, přičemž postřehl Gardnerův pobavený pohled.</p>

<p>Natáhl si ochrannou vestu s nápisem POLICIE, přidal přilbu, rukavice a chrániče kolen a loktů. Nebylo to kompletní vybavení užívané zásahovými oddíly, ale většinou stačilo.</p>

<p>Protiteroristické mělo dvě vozidla, sledovací a zásahové. Obě byla obyčejná aeroauta dodávkového typu, jedno bílé, druhé šedozelené. Úmyslně byla nechávána špinavá, s tu a tam odřeným lakem. Samozřejmě zamířili k šedozelenému zásahovému. Anet se ujala řízení, ostatní vlezli dozadu. Nikdo zbytečně nemluvil.</p>

<p>Z podzemní garáže rychle vklouzli do městského provozu, který už touhle dobou začal sílit.</p>

<p>„Příjezd tak za patnáct minut,“ oznámila Anet do komunikátoru spojujícího kabinu s prostorem pro pasažéry.</p>

<p>„Rozumím,“ potvrdil Vince Gardner.</p>

<p>Sáhl pod sedadlo a vytáhl kotouč černé pásky. Nenuceně utrhldva kusy a přelepil bílé nápisy POLICIE na vestě i helmě. Podal pásku Eldenu Bruceovi a otočil se, aby mu druhý muž zakryl také nápis na zádech. Sám Bruce to vzápětí udělal po něm. Stejná mlčenlivá samozřejmost jako ty zbraně. Limley to pozoroval a znovu cítil, jak se mu stahuje žaludek.</p>

<p>Páska nakonec doputovala jako k poslednímu k němu. Zamračeně ji obrátil v prstech. Argumentovat, že je to proti předpisům, by bylo směšné, ty šly v tomhle případu do horoucích pekel dávno. Přesto už mlčet nevydržel.</p>

<p>„Co se bude dít?“ Zadíval se na Gardnera. „Nic ve zlém, ale chci vědět, na čem tady jsem.“</p>

<p>„Jak to myslíš, na čem jsi?“ Starší agent naklonil hlavu. „Jedeme dostat pár hajzlů, co jiného?“</p>

<p>„Tak proč ta páska? Přece <emphasis>jsme</emphasis> poldové.“</p>

<p>„Jasně, ale to snad nemusí nikdo vědět. Zvlášť tentokrát.“</p>

<p>„Hele, v klidu,“ připojil se Elden. „Napoprvé jsem byl taky nervózní. Dělej to co my, a bude to dobrý.“</p>

<p>Mluvili s ním zas jako s pitomým zelenáčem, ale to zrovna Limleyho trápilo ze všeho nejméně. Dělej to co my. Proč ta rada najednou zněla tak nepříjemně…</p>

<p>Přesto poslechl, zakryl páskou svou kombinézu i helmu a nechal Gardnera, ať se mu postará o záda. Vince spokojeně kývl.</p>

<p>„Vjíždíme do Uliček,“ oznámil Anetin hlas.</p>

<p>Ostatní se zájmem vykoukli z oken dodávky, ale Limley ne. Uličky znal moc dobře, když tu pod Prestonem šoupal chodník. Věnoval se svým pochmurným myšlenkám, dokud aeroauto po pár minutách nezačalo zpomalovat.</p>

<p>Průhledový displej Tadovy přilby ožil. Nabídl mapu ulice, kterou se pohybovali, se zvýrazněnou trasou vedoucí k cíli i blikající tečkou v odhadovaném místě sklepa. Aziz zřejmě nenašel žádné použitelné plány vnitřku údajného skladiště, což Tada nepřekvapilo. V Uličkách se přestavovalo načerno kde co a pořád. Chtělo by to poslat dovnitř aspoň vosu, zhrubazmapovat, jak to tam vypadá. Jenže to by vzali sledovací vozidlo a nevystrojili se jako do války, takže Limley mlčel.</p>

<p>„Azizi? Něco nového?“ promluvil Anetin hlas na hlavní lince.</p>

<p>„Nic,“ odvětil technik. „Podle mě jste správně.“</p>

<p>„Dobrá. Připravte se. Já a Vince na hrotu, Elden s Tadem jako druzí. Odpálit dveře, pak EM granát. Jakmile bude čisto, rozdělte se a hledejte Marisol. Nic jiného mě nezajímá. Jasné?“</p>

<p>Anetin hlas byl naprosto klidný. Ovládala se dokonale a ostatní příkaz bez váhání potvrdili.</p>

<p>„Rozkaz,“ přidal se i Limley. Sice nepadlo slovo, jak mají naložit s podezřelými, ale za této situace to bylo asi pořád lepší, než kdyby to Anet řekla nahlas. Dodávka začala zpomalovat, otáčet se v ústí uličky, až úplně zastavila.</p>

<p>„Jdeme na to. Tři. Dva. Jedna. <emphasis>Teď!</emphasis>“</p>

<p>*</p>

<p>Komunikátor zazvonil právě v okamžiku, kdy si chtěl Erich Ferrer strčit do úst další pilulku.</p>

<p>Od schůzky u Avriana Danna se nestalo nic zvláštního. Nikdo ho nekontaktoval, nesnažil se ho vyslýchat ani vzít paralyzérem někde v temném koutě. Premiér se choval jakoby nic, Klose se choval jakoby nic, dokonce i Luciana. Přesto byl pocit ticha před hroznou bouří přímo hmatatelný a naprosto nesnesitelný. Jakkoli si Ferrer umiňoval, že <emphasis>protistrachové</emphasis> pilulky zkusí omezovat, musel vynakládat veškeré úsilí jenom na to, aby jich nebral pořád víc.</p>

<p>Teď sebou vystrašeně trhl. S nikým z lidí, kteří měli číslo tohoto komunikátoru, teď rozhodně nebylo bezpečné mluvit, ale ignorovat je také nemohl.</p>

<p>Na okamžik zaváhal – má si to vzít tady? – ale pak se rozhodl,že ne. Jeho kancelář sice měla být bezpečná, ale to neznamenalo, že po posledních událostech pořád je. Ztlumil vyzvánění, hodil pilulku zpátky do dávkovače, dávkovač do kapsy a rychle vyšel ze dveří k toaletě, příhodně umístěné nedaleko. Mike v předpokoji už ani nezvedl hlavou – poslední dobou tam šéf odbíhal často. Asi špatné zažívání.</p>

<p>Ministr policie rozrazil dveře, rychle se přesvědčil, že je sám, a zvedl přístroj k uchu.</p>

<p>„Ano?“ Dal pozor, aby se raději nepředstavil.</p>

<p>Hlas, který se ozval, zkreslený nějakým softwarem k nepoznání, přešel rovnou k věci. Stačily dvě věty, aby Erichovi vyletělo srdce až do krku.</p>

<p><emphasis>„Je čas pokračovat v započaté spolupráci, pane ministře. Potřebujeme informace o jednom zařízení, formálně spadajícím pod ministerstvo policie. Jedná se o –“</emphasis></p>

<p>„Nepřipadá v úvahu!“ přerušil ho Ferrer. „Neměli byste mi teď ani volat. Nevím, co jste u Danna sebrali, ale je z toho strašný povyk. Podezírají i mě! Teď pro vás nemůžu nic udělat.“</p>

<p>Hlas odpověděl bez zaváhání, jako by přesně tuhle reakci čekal. Na rozdíl od Ferrerova byl naprosto klidný.</p>

<p><emphasis>„Možná nechápete svoji situaci. Zavázal jste se spolupracovat výměnou za ochranu. Pokud jste změnil názor, můžeme ho změnit také my. Třeba anonymním telefonátem panu premiérovi ohledně aktivit jednoho jeho ministra.“</emphasis></p>

<p>Erich Ferrer měl okamžik pocit, že mu zaskočil vlastní jazyk.</p>

<p>„Nezkoušejte mě vydírat! Když na mě přijdou a já jim všechno povím, půjdou po <emphasis>vás</emphasis> taky! Navíc neříkám, že nechci spolupracovat. Jenom… jenom to prostě nejde <emphasis>teď</emphasis>. Jaké zařízení vůbec chcete?“</p>

<p>„<emphasis>Klinika se zvláštním režimem Axis. Oficiálně pod správou ministerstva policie, neoficiálně korporace GenetiX.</emphasis>“</p>

<p>GenetiX! Pouhé to slovo stačilo, aby Ferrer málem vyskočil do výšky.</p>

<p>„To tedy <emphasis>rozhodně</emphasis> ne! Ani nevím, jak moc mě sledují. Až se to tu přežene, třeba něco vymyslím, ale teď ne. Už mi nevolejte!“</p>

<p>Přerušil spojení dřív, než ten chlap stihl něco říct, a prudce se nadechl. Bylo to lepší a lepší.</p>

<p>Vzpomněl si, co chtěl udělat – teď tu pilulku <emphasis>skutečně</emphasis> potřeboval. Zapil ji dvěma doušky z kohoutku, urovnal si vlasy a zamířil zpátky do kanceláře. Jenom klid. Tohle zvládne.</p>

<p>Sotva otevřel dveře předpokoje, spatřil Mikův výraz a rázem věděl, že něco není v pořádku. Asistent měl ve tváři zvláštní směs rozpaků s kapkou strachu. Gestem ukázal ke dveřím kanceláře a položil si prst na ústa. Ferrer kývl a prudce otevřel.</p>

<p>Okamžik zůstal zaraženě stát, ale pak se ušklíbl.</p>

<p>„Dobrý den. Copak, rozbil se vám počítač?“</p>

<p>Luciana usazená v jeho křesle, záda rovná jako pravítko, sebou neškubla ani se nezatvářila rozpačitě. Když mu oplácela pohled, prsty na klávesnici se jí ani na okamžik nezastavily.</p>

<p>„Ne. Byla jsem pověřena panem premiérem vést vyšetřování nedávného incidentu v jeho kanceláři. Rozhodla jsem se začít u vás potvrzením alibi, které jste uvedl při posledním rozhovoru.“</p>

<p>Premiérova sekretářka lustruje počítač ministra policie. Znělo to… ne, vlastně to <emphasis>neznělo</emphasis> jako vtip. Bylo to prostě cosi úplně neskutečného. Ferrer málem začal řvát, než si připomněl, co je tahle <emphasis>sekretářka</emphasis> zač doopravdy.</p>

<p>Klesl do křesla pro návštěvu a přetavil všechno, co v něm vřelo, do kyselého úsměvu.</p>

<p>„Aha. Prosím. Snad vás moc nerozruší ta složka videí, co mám na uvolnění stresu.“</p>

<p>Nebýt nastupujícího účinku pilulky, v životě by k tomu nesebral kuráž, ale teď mu jízlivost z hlasu jenom kapala.</p>

<p>Luciana mu věnovala krátký, netečný pohled.</p>

<p>„Nemusíte mít obavy. Nahých těl jsem už viděla spoustu.“</p>

<p>„Gratuluji. Kariérní vzestup byl určitě rychlý. Potrvá vám to dlouho? Rád bych dnes ještě pracoval.“</p>

<p>Pět vteřin ticha, poslední pohled na obrazovku, než odsunula křeslo a vstala.</p>

<p>„Ne, jsem hotova. Vaše údaje souhlasí.“</p>

<p>„Díky,“ ušklíbl se. „Doufám, že <emphasis>tímhle</emphasis> to končí.“</p>

<p>„Tady ano. Nicméně několik <emphasis>pomocníků</emphasis> jsem pověřila kontrolou počítače ve vašem bytě. Probíhá právě teď, ale nemusíte mít obavy. Nezpůsobí žádné škody.“</p>

<p>Řekla to úplně samozřejmě. Cestou ke dveřím ani nezpomalila a Erich Ferrer mlčel. Jednoduše <emphasis>nedokázal</emphasis> odpovědět, jenom na ni zíral, dokud za sebou nezavřela. Pomocníci. U něj doma. Teď.</p>

<p>Vydal ze sebe zvláštní zvuk, cosi mezi smíchem a zasténáním. Ať si poslouží. Disk se vším kompromitujícím uklidil ještě ten večer, co se vrátil od Danna, do šikovné bezpečnostní schránky v Uličkách. Měli jste být rychlejší, zmetci. Pocit, že ji přelstil a má stále navrch, mu poskytl aspoň špetku zadostiučinění.</p>

<p>V té chvíli zazvonil komunikátor znovu.</p>

<p>I tohle zazvonění Ferrer poznal, ačkoli ho už pár týdnů neslyšel. Henrik Qillas.</p>

<p>Tentokrát ministr policie vyběhl ze dveří bez zaváhání – pokud nebyla jeho kancelář úplně bezpečná předtím, <emphasis>rozhodně</emphasis> nebyla bezpečná teď. Mikův výraz tentokrát vypadal dokonale chápavě. Ferrer rozrazil dveře záchodu, patou je za sebou přibouchl a přitom zvedl přístroj k uchu.</p>

<p>„Jsem tady! Už jste zpátky?“</p>

<p>„Právě jsem vyskočil, volám přes laser.“</p>

<p>„Dobrá. Co… co ta loď? Máte ji?“</p>

<p>Otevření tohohle tématu ministrovi sevřelo žaludek strachem navzdory pilulce, ale prostě se <emphasis>musel</emphasis> zeptat.</p>

<p>„Ano,“ potvrdil generál. „Není ale taková, jakou jsme čekali.“</p>

<p>„Jak to myslíte?“</p>

<p>„To je na delší vyprávění. Na Menabaranu budeme za osm hodin. Hned jak to půjde, se vrátím dolů a sejdeme se.“</p>

<p>Erich rychle polkl. „To může být problém. Tady se stalo pár věcí, které –“</p>

<p>„To je mi fuk!“ V Qillasově hlase se ozval vztek. „Nezajímá mě, jaké tanečky si tam hrajete. Tahle věc smrdí a mám pocit, že jste mi něco zatajil, což se mi nelíbí. Rozumíte? Takže si tu schůzku koukejte zařídit, pro vlastní dobro!“</p>

<p>„Počkat! Nevíte, co –“</p>

<p>Henrik Qillas však čekat nehodlal – ozval se jen tón ukončeného spojení.</p>

<p>Erich Ferrer s komunikátorem v ruce zíral do prázdna. Místnost kolem jako by se na okamžik zahoupala. Vzápětí to přešlo. Qillas dorazí za osm hodin. Aspoň den mu určitě potrvá, než se dostane dolů. Něco už vymyslí, toho zeleného blbce dokáže vodit za nos kdykoli. Všechno je v pořádku. Zvládne to.</p>

<p>Strčil komunikátor zpátky do kapsy, otočil se ke dveřím, a v té chvíli zazvonil potřetí. Tentokrát zvukem, který neznal.</p>

<p>Ministr policie strnul. <emphasis>Nechtěl</emphasis> to vzít. Děsil se toho, kdo tam může být tentokrát, ale číslo na tenhle přístroj nebylo jenom tak k mání. Už fakt, že ho volající zná, vyžadoval, aby hovor zvedl.</p>

<p>Se zaťatými zuby komunikátor znovu vytáhl. „Ano?“</p>

<p>„Tady Klose,“ odpověděl známý hlas.</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“ Ferrer se neubránil úžasu. „Kde jste sebral číslo?“</p>

<p>„Říkal jsem, že nejste jediný, kdo umí zacházet s počítači. To je teď nicméně vedlejší. Volám, protože ke mně před chvílí zavítala <emphasis>návštěva</emphasis>.“</p>

<p>„Chápu,“ ministr se soustrastně ušklíbl. „U mě už taky byla. Doufám, že nehrozí nějaké nebezpečí.“</p>

<p>„Z mé strany? Ne. Ovšem <emphasis>vy</emphasis> buďte raději opatrný, Erichu.“</p>

<p>V tónu ministra zahraničí nebyla starost; náhle z něj čišela spíš hrozba, a Ferrer se zamračil.</p>

<p>„Co tím myslíte?“</p>

<p>„Myslím tím, že jsem vám nedal příkaz ani svolení u premiéra krást. Ať jste vzal cokoli, doufám, že jste to dobře ukryl, a až tenhle hon pomine, podělíte se. Opak by byl <emphasis>velmi</emphasis> nemoudrý.“</p>

<p>Ministr policie okamžik zíral s ústy dokořán.</p>

<p>„Já… ale já nic nevzal! Musel… musel to udělat někdo jiný!“</p>

<p>„Ach, skutečně?“ V Kloseho hlase se ozval patrný výsměch. „Třeba agent z Chiméry, že?“</p>

<p>„K čertu! Říkám, že <emphasis>nic</emphasis> od Danna nemám!“</p>

<p>„Jak myslíte. Pokud na tom ale hodláte trvat, vezměte v úvahu, co je v sázce. Jestliže budu nucen ohlásit plukovníku Severinovi, že jste zatajil informace, které mohly napomoci nalezení Jejího Veličenstva, můžete počítat s <emphasis>další</emphasis> nezvanou návštěvou – poslední, jakou v životě dostanete. Doufám, že rozumíte, Erichu.“</p>

<p>„Já… ale já říkám, že nemám žád…“</p>

<p>„A totéž, pokud byste se mě pokusil zradit. Už jsem odeslal na Algor zprávu, že pro mne pracujete. Kdyby se mi cokoli stalo, budete první, koho se přijdou další agenti Jeho Veličenstva na Menabaranu poptat na detaily. Umějí se ptát <emphasis>velmi</emphasis> důrazně. Příjemný den, Erichu!“</p>

<p>Spojení se přerušilo. Vzápětí se ozvalo zachrastění, jak komunikátor vypadl z Ferrerových prstů a skákal po čistě umyté podlaze. Ministr zíral do zrcadla nad nejbližším umyvadlem, a jako by ani nepoznával, koho tam vidí. V hlavě mu hučel uragán. Luciana. Viridianští špioni. Qillas. Klose. Algorští špioni. A <emphasis>on</emphasis>.</p>

<p>Přerývaně se nadechl. Na vratkých nohou došel k umyvadlu a pustil vodu. Nabral ji do dlaní a prostě si ji vyšplíchl na tvář, bylo mu fuk, jak moc si zmáčí košili. Pomohlo to, trochu ano.</p>

<p>Dobře. Klose je nabubřelý blb a beztak blufuje, Menabaran nemohl být plný algorských vrahů. Až Dannovo pátrání poleví, sejde se s ním a přesvědčí ho, že nic cenného opravdu nemá. Žádný problém. Všechno bylo v pořádku. Zvlád –</p>

<p><emphasis>Nezvládnu to!</emphasis></p>

<p>Myšlenka projela Erichu Ferrerovi hlavou jako vypálená kulka. Ne se strachem, ne s panikou, byť měl k oběma blízko, ale s něčím mnohem horším: <emphasis>s</emphasis> <emphasis>jistotou</emphasis>. Když se na sebe díval, jako by už teď viděl mrtvolu. Stal se z něj ideální obětní beránek a vlci vyli za každým rohem.</p>

<p>Musí pryč. Ne za týden, ne za měsíc, <emphasis>hned</emphasis>! Prostě se vypařit, než to s ním skončí zle, ale jak? A kam?</p>

<p>Ministr policie dál civěl na svůj ztrhaný obraz v zrcadle… ale kupodivu, když se soustředil jen na <emphasis>tuhle</emphasis> myšlenku, nebylo řešení vůbec těžké.</p>

<p>Otočil se, došel ke zdi a sebral komunikátor, naštěstí nerozbitný. Rychle se vrátil k číslu, z něhož mu dnes zavolali poprvé, a stiskl ho.</p>

<p>Softwarem zkreslený hlas se ozval skoro okamžitě.</p>

<p><emphasis>„Ano?“</emphasis></p>

<p>„Přemýšlel jsem nad tím. Seženu vám, co chcete, ještě dnes do večera. Všechno, co se dá, o Axisu, ale mám podmínku.“</p>

<p><emphasis>„Poslouchám.“</emphasis></p>

<p>Ministr policie se nadechl. „Do rána zmizíte z Menabaranu a vezmete mě s sebou. Na Viridianu mi zajistíte novou totožnost i ochranu, bez podmínek, na dobu neurčitou. Souhlasíte?“</p>

<p><emphasis>„Nemám výhrady. Ovšem počítejte s tím, že dalším otázkám se nevyhnete. Je hodně věcí, které bychom o Avrianu Dannovi chtěli vědět.“</emphasis></p>

<p>„Fajn,“ Ferrer se zasmál. „V tomhle vám milerád vyjdu vstříc.“</p>

<p><emphasis>„Dobrá. Pak jsme dohodnuti.“</emphasis></p>

<p>„Výborně. Až budu mít ty informace, zavolám vám. Osobně se teď sejít nemůžeme, tak si rozmyslete, kam je mám poslat… a kam pak přijdu, abyste mě vyzvedli.“</p>

<p><emphasis>„Dobrá, pane ministře. V tom případě brzy na shledanou!“</emphasis></p>

<p>Spojení se ukončilo a Erich Ferrer vydechl.</p>

<p>Bude si muset zkontrolovat počítač. Kdo ví, co tam ta děvka mohla nechat. Anebo líp, vystrnadí pod nějakou záminkou Mikea a udělá to od něj. Poslední úkol Ernesta Pargeny. A pak… pak…</p>

<p>Pak tohle šílenství skončí.</p>

<p>Když Erich Ferrer vyšel z toalety, pořád se cítil hrozně, ale aspoň už se netřásl.</p>

<p>*</p>

<p>Henrik Qillas vztekle praštil do tlačítka ukončujícího spojení a opřel se v křesle. Už o tom neměl pochyby. Z toho, jak vyděšeně ten parchant Ferrer vypadal, bylo jasné, že něco okolo téhle věci zjistil a zamlčel. Generál mu stejně nikdy úplně nevěřil, ostatně jako žádnému politikovi.</p>

<p><emphasis>Jen počkej, až se uvidíme! Já ti to spočítám!</emphasis></p>

<p>Ta myšlenka spolu se dvěma doušky brandy ho uklidnila. Pár vteřin soustřeďoval myšlenky na další hovor, který bude podstatně náročnější. Pak znovu sáhl k ovládání komunikátoru a zadal číslo, jež upřímně nenáviděl.</p>

<p>Komunikační laser <emphasis>Devonshire</emphasis> zacílený na satelit na oběžné dráze Menabaranu dovoloval i na současnou vzdálenostkontakt se zpožděním jen pár vteřin. Generál nemusel čekat dlouho, než se na obrazovce objevila tvář Avriana Danna. Okamžitě si všiml, že ani on nevypadá dvakrát dobře naladěně.</p>

<p>„No?“ vyštěkl premiér. „Jak jste na tom, Qillasi? Máte tu loď?“</p>

<p>„Ano, pane,“ potvrdil generál. „Přiletěla těsně před vypršením té lhůty, co jste dal.“</p>

<p>„Dobrá. Nějaké komplikace?“</p>

<p>Qillas zaváhal. Probleskl mu hlavou Grimaldi a problém s celkovým vypnutím, ale usoudil, že to by Danna stejně nezajímalo. Koneckonců za vyloženou komplikaci to ani označit nešlo.</p>

<p>„Ne, pane.“</p>

<p>„Skvělé. Kdy budete mít tu loď v doku?“</p>

<p>„K Menabaranu dorazíme za osm hodin.“</p>

<p>Avrian Dann se zamračil. „Proč tak dlouho? Civilní lodě to od majáku sem zvládají za poloviční dobu!“</p>

<p>„Ano, pane, ale ta loď má skoro prázdné nádrže. Nemůžeme s ní letět rychleji, protože pak by mohl nastat problém s brzděním, nezbylo na něj dost paliva. Mohli bychom ho ušetřit tím, že ji budeme část cesty táhnout a až později ji necháme přejít na vlastní pohon, ale vlečení tak velké lodi po soustavě by vzbudilo pozornost a získali bychom stejně jen pár hodin. Podle mě to nestojí za to.“</p>

<p>„Aha. Souhlasím,“ premiér neochotně přikývl. „Takže za osm hodin. Hned jak budete mít tu loď zajištěnou, dorazíte sem s úplným hlášením. Budu chtít znát detaily.“</p>

<p>„Jistě. Taky bych rád znal pár odpovědí na –“</p>

<p>„To probereme v bublině, generále, teď mám práci. Zatím si vedete dobře. To je všechno.“</p>

<p>Obrazovka zčernala, a Qillas znovu dostal vztek. Že ho Dann ve Věži pošle s otázkami k čertu a ještě mu znovu připomene, jak ho má v hrsti, bylo víc než jasné. Vyšachuje ho z té věci tak důkladně, jak bude moct, anebo to aspoň zkusí, ale to se splete. Generál nehodlal tuhle záležitost pustit z očí. Jakmile bude <emphasis>Leonidas</emphasis> v doku na <emphasis>Selene</emphasis>, bude mít dost způsobů, jak situaci okolo něj sledovat méně oficiálními kanály. A pořád měl toho šmejda Ferrera.</p>

<p>Osm hodin. Právě dost času, aby se před příletem k Menabaranu konečně vyspal, napadlo generála. Chtěl vstát, ale v poslední chvíli se zarazil. Znovu se natáhl ke komunikátoru.</p>

<p>„Hlášení, pane Grimaldi. Jak to u vás vypadá?“</p>

<p>Nadporučíkův obličej s můstkem algorské lodi v pozadí byl pobledlý s fialovými kruhy pod očima. Hlídku, kterou ho Qillas pověřil, vzal rozhodně vážně, i když se mohl klidně vyspat v nějakém křesle jako druhý technik, kterého Qillas viděl napravo, bez rizika, že na to kdokoli přijde. Generál si udělal poznámku, že na to nesmí zapomenout, pokud bude někdy o téhle věci psát nějaké skutečné hlášení.</p>

<p>„Normálně, pane,“ potřásl hlavou. „Tedy žádná změna. Zkoušel jsem se dál hrabat v počítači, ale po tom vypínači ani stopa. Tohle bude chtít vážně čas.“</p>

<p>„Dobrá, nadporučíku. Teď už se tím trápit nebudeme, jsme skoro doma. Vydržíte tam ještě osm hodin, než doletíme, anebo mám poslat někoho na vystřídání?“</p>

<p>Grimaldi vycenil zuby. „Vydržím, pane! Ajťáci jsou odolnější verbež než mariňáci.“</p>

<p>Generál se zašklebil. „Zkuste tohle říct Lilianě Prusinowské.“</p>

<p>„Ehm… radši ne.“ Grimaldi okamžik sbíral odvahu. „Pane generále, můžu mít prosbu?“</p>

<p>„Ven s tím.“</p>

<p>„Nechci se vyptávat, ale je mi jasné, že až tahle loď zakotví, vrhne se na ni spousta expertů. Mohl byste se přimluvit, abych se směl se svým týmem přidat? Jsme dobří, opravdu, a tohle… mě zajímá. Jestli chápete…“</p>

<p>Technik rozpačitě zmlkl, ale Qillas přikývl.</p>

<p>„Chápu, nadporučíku. Nemůžu vám nic slíbit, nezáleží to úplně na mně, ale zkusím se přimluvit.“</p>

<p>„Děkuji, pane!“ Grimaldi se rozzářil. „To mi úplně stačí.“</p>

<p>„Výborně. Takže za osm hodin se uvidíme. Mezitím… pokračujte v hlídce. Pořád platí, že kdyby se začalo dít cokoli, co vám přijde podezřelé, okamžitě zavolejte.“</p>

<p>Grimaldi sice vsedě, přesto předpisově zasalutoval.</p>

<p>„Rozkaz, pane generále!“</p>

<p>„To je všechno.“</p>

<p>Qillas ukončil spojení a dlouze vydechl.</p>

<p>Pořád se mu to nelíbilo. Pořád se nedokázal zbavit dojmu, že něco přehlédli, že tady něco pořádně smrdí. Cítil ten kouř, jen neviděl oheň. Na druhou stranu zbývalo už jen osm hodin.</p>

<p>A tak či tak se teď potřeboval vyspat.</p>

<p>*</p>

<p>„Hotovo!“</p>

<p>Nedy Hitchins přihodil na hromadu zavazadel poslední objemný speciální kufr, do kterého před chvílí s láskyplnou péčí zabalil svůj počítač i s monitorem, a hodil sebou na židli.</p>

<p>V úkrytu zůstal sám jen s Martinem Beckem. Elis vyrazil na nákup. Seržant jenom doufal, že nepůjde o lahůdky z tržiště. A Michail Petrov s Alinou odešli uložit disk s daty o Axisu, která jim po poledni poslal Erich Ferrer, a pár <emphasis>detailů</emphasis> poté doplnila partička z milice v čele s Dixi.</p>

<p>Při tom pomyšlení Beck na vteřinu zavřel oči. Petrov byl náhle k neuvěření ve formě. Poslouchat ho, jak napřed vydírá ministra policie a hned vzápětí domlouvá spoluprácis newellskou milicí, organizací, která byla jenom tak mimochodem podle viridianských zákonů zhruba stejně legální jako graciánský řád…</p>

<p>Beck zavrtěl hlavou – nic. Koneckonců nebyli na Viridianu, a jak znal Petrova, silně by se divil, kdyby tohle byla jeho první kooperace s milicí, při jeho vztahu k Menabaranu zvlášť. Takže něco od Ferrera, pár stavebních plánů vyhrabaných kdovíkde Dixi, stačilo je zabalit a doručit. Dokonce i Alina vypadala zaraženě, když prohlásil, že zná umístění mrtvé schránky vybírané nějakým místním algorským špionem, a nazval to <emphasis>rodinné dědictví.</emphasis> Alina s ním chtěla jít nejspíš právě proto, aby se přesvědčila, že je to pravda, a ne záminka pro nějaký další šílený kousek.</p>

<p>Jinak to bylo celé divné. Beck v Dannově itineráři sice viděl poznámky o Axisu, hned několik, ale kde vzal Petrov přesvědčení, že císařovna je právě tam? Zřejmě to souviselo s něčím, na co si vzpomněl, ale rozhodně nehodlal rozvádět. Každopádně si byl jistý, což muselo stačit – a Martin Beck se nevyptával. Otázky mohly počkat, na téhle planetě už hodlal udělat jen dvě věci. Dostat zpátky svůj obličej a pustit Marisol. První bylo v plánu, jakmile se Alina vrátí, stačilo zajet do EstetComu. Druhé měli zařídit Lupino s Petrovem: prostě Marisol se zavázanýma očima nacpat do vznášedla a vysadit u okraje Uliček s neregistrovaným komunikátorem. Na tohle hodlal Beck dohlédnout osobně, i když každodennímu ostudnému rituálu s nahráváním vzkazu její matce výměnou za kód, navíc už zbytečný, se vyhýbal jako moru.</p>

<p>Pak bude stačit jenom nastoupit s Alinou na večerní trajekt, zatímco Petrov si podruhé vleze do kontejneru. Hotovo.</p>

<p>Ano, pořád tu byl menabaranský ministr policie, kterému slíbili odvoz. Beck tu skutečnost opatrně připomněl, ale z Petrovovy reakce usoudil, že se občan Ferrer hned tak nedočká. Fakt, že byl zřejmě zároveň i agentem algorského císaře, shledával Petrov jako další skvělý důvod nechat ho radši, kde je. Beck si pomyslel, že by rozhodně nechtěl být v ministrově kůži, ale co.</p>

<p>Jak si kdo ustele, tak si taky lehne.</p>

<p>Hitchins znovu hodil nohy na stůl a nalil si další kávu, zatímco Beck se zadíval na haldu kufrů na podlaze. Vypadalo to jako zavazadla celého sportovního mužstva i s manželkami. S Alinou měl věci v hotelu, sbalit se bude otázkou deseti minut. Hitch ovšem většinu té hromady skladoval už zabalenou tady. Takže s odjezdem narychlo předem počítal, a Beck si snadno dal dvě a dvě dohromady.</p>

<p>„Chápu,“ promluvil. „Jdete na Viridian s Michailem. To byl váš <emphasis>honorář</emphasis> za tuhle akci?“</p>

<p>„Přesně tak,“ souhlasil hacker. „Pan Petrov mi slíbil, že až to tu skončí, vezme mě s sebou a dá mi práci. Zkoušel jsem už na Viridian dvakrát emigrovat legálně, ale nedostal jsem ani vízum, určitě kvůli tomu tady.“</p>

<p>„Aha,“ Beck kývl. „Máte záznam.“</p>

<p>„Nikdy mě nezatkli ani za přestupek.“</p>

<p>„Tak teď nějak nechápu.“</p>

<p>Hitchins pomalu sundal nohy ze stolu a zadíval se Beckovi do očí. „Pane… ehm, <emphasis>Martine</emphasis>, já nedělal vždycky tohle. Ještě před pěti lety jsem byl společníkem v programátorské firmě, co vyvíjela bezpečnostní software. Šifrovací programy, kryptozámky a tak. Konkurovat korporacím je tu těžké, ale dařilo se nám – než jsme já a pár dalších dostali nabídku<emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>„Nabídku na co?“</p>

<p>„Abychom provedli <emphasis>zásah</emphasis> do budovy jedné korporace a něco tam vzali, zdrojové kódy jejich vyvíjeného programu. Ne jenom hacknout je, ale přímo se tam vloupat, dostat se přes zabezpečení, sebrat kořist, nasadit virus na zahlazení stopa vypadnout. Shodou okolností šlo o korporaci, která byla naším hlavním konkurentem, vydělali bychom na tom dvakrát.“</p>

<p>„Prostě průmyslová špionáž. Chápu. A vy jste s tím souhlasili.“</p>

<p>„Jistě.“ Hitchins se smutně usmál. „Byli jsme pitomci, co si myslí, že jsou nejchytřejší na světě. Že když umíme ťukat do klávesnic, dokážeme si hrát na superšpiony. Samozřejmě to celé byl podraz. Ti, kdo nás najali, patřili k té samé korporaci, kterou jsme měli okrást, a šlo jim právě o to, aby nás dostali z cesty. Když nás chytili pěkně při činu, přišla další <emphasis>nabídka</emphasis>. Penále a odkup firmy za almužnu, anebo soud a převýchova. Skončili jsme obraní dohola, k tomu s nálepkou průmyslových špionů. Kdo stojí o takové zaměstnance?“</p>

<p>„Rozumím,“ přikývl Beck. „Nejste odsouzený, ale postarali se, aby každý, u koho můžete hledat práci, o tomhle věděl. Možná to i <emphasis>přibarvili</emphasis>, dali pár úplatků, aby měli jistotu, že na té černé listině zůstanete pěkně dlouho a nezkusíte jim to třeba nějak oplatit.“</p>

<p>„Tak nějak. Korporace mají dlouhé prsty, když chtějí a dáte jim záminku. Můj kolega společník bral skoro sedm set tisíc měsíčně, teď opravuje počítače za sto babek na hodinu. Další začal fetovat a před dvěma měsíci si šlehnul naposled. O posledních dvou vůbec netuším, kde skončili, no a já zapadl tady do Uliček. Není to tak špatný život… když si zvyknete.“</p>

<p>„Stejně ale chcete pryč,“ namítl Beck. „A na Viridian, proč? Nebylo by jednodušší dostat se na Newell? To přece dost lidí odsud dělá a nějaká práce by se tam pro vás určitě taky našla.“</p>

<p>„Na Newell?“ Hitchins se znovu rozesmál. „Ne, pane Becku. Jednou jsem byl hloupý, ale <emphasis>takhle</emphasis> pitomý nejsem.“</p>

<p>„Nechápu.“</p>

<p>„Na Menabaranu se to mění, a ne k lepšímu. Úplatky, černé listiny, to tu bylo vždycky, ale poslední dobou se začíná pracovat jinak. Mého známého, taky hackera, před pár týdny zavraždili. Byl to právě ten, co mě naučil, jak napíchnout systémy kosmodromu, a nebyla to žádná loupež ani nic podobného. Úkladná vražda. Říkalo se, že se zapletl do nějaké vládní špíny. Komisaře, který to vyšetřoval, pak zabili při přestřelce, a přímo od Dannova ministra policie přišel rozkaz to uzavřít. Dvě vraždy – a nic. Lusklo se prsty, ticho. Pak tu máme naše <emphasis>hochy v modrém</emphasis>. Není to dávno, co jich pět skoro umlátilo pár turistů z Newellu. Chcete vědět, co se jim stalo? Taky už navštívili několik lidí, co na síti napsali něco ošklivého na adresu premiéra a byli tak pitomí, že to udělali pod pravými jmény.“</p>

<p>„To víte jistě? Znáte někoho takového? Nebo jste to četl někde na síti… anebo vám to pověděl Michail Petrov?“</p>

<p>„Obojí, ale je toho víc. Zapněte si tu někdy zprávy a zkuste číst mezi řádky. Kdyby se teď Avrian Dann rozhodl poslat na Newell flotilu <emphasis>udělat pořádek</emphasis>, dvě třetiny Menabaranu budou jásat a ta třetí radši mlčet. A kdyby se to mělo stát, rozhodně tam nechci být.“</p>

<p>„No tak.“ Tentokrát se Beck musel zasmát. „Věříte, že by mu parlament schválil <emphasis>válku</emphasis>? Pro pár blbin? Menabaranská armáda má ještě dost z výprasku od Gallatey a válka je drahý špás. Až by ten účet předložil, po dalších volbách by šel leda chytat ryby.“</p>

<p>„Pokud tady ovšem nějaké <emphasis>další volby</emphasis> ještě budou.“ Hitch se předklonil. „Na síť občas unikne něco z Věže. Třeba návrh zákona SVA, Sjednocená vládní autorita. Připravený na ministerstvu národní bezpečnosti, pěkně potichu. Rozpuštění parlamentu, přechod výkonných pravomocí pod úřad premiéra, omezení některých bodů ústavy, a tak dále. Nakonec, až bude pod kontrolou i Algor a dojde k anexi Viridianu a definitivnímu sjednocení.“</p>

<p>„Definitivní sjednocení, jasně,“ zopakoval Martin. „A stačí maličkost, dobýt Algor. Úplná zívačka.“</p>

<p>„Netvrdím, že je to pravda celé<emphasis>,</emphasis> ale chtěl jste osobní zkušenost. Ten dokument jsem viděl <emphasis>osobně</emphasis>. Byl pravý, s elektronickými pečetěmi ministerstva.“</p>

<p>„Věřím. Občas nějaký blb vyplodí něco takového. Na našem ministerstvu vnitra byste určitě vyhrabal podobné hlouposti, i s oficiálními razítky, ale je to jenom popsaný papír. Žádný příčetný parlament to neschválí a žádný politik, který má rád svou židli, mu to nikdy ani nepředloží.“</p>

<p>„Možná ne teď. Dannův mandát ale potrvá ještě tři roky. Proto chci pryč. Jednou jsem neutekl včas, dokud to šlo, podruhé tu chybu neudělám.“</p>

<p>„Chápu,“ přikývl Beck neutrálně.</p>

<p>Ve skutečnosti mu to bylo jasné. Hitchins nejspíš trávil celé dny pročítáním paranoidních síťových blábolů, které musely být na Menabaranu ještě kreativnější než na Viridianu – a Petrov, ten byl na paranoiu přeborník. Dohnat hackera k panice a omotat si ho okolo prstu mu muselo trvat tak deset minut, ale co. Viridianská tajná služba prostě zaměstná o jednoho počítačového piráta navíc.</p>

<p>„Každopádně,“ navázal Hitchins, „radši budu za blázna na Viridianu než tady za –“</p>

<p>Přerušila ho ostrá rána. Světla v místnosti v jediný okamžik zhasla. Vzápětí od dveří zařval uměle zesílený hlas.</p>

<p><emphasis>„Tady policie! Nikdo ani hnout!“</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>Dveře pod schody se rozlétly, stačila jedna rozbuška pod zámek. Vtrhli dovnitř – místnost plná naskládaných krámů a další dveře. Vince Gardner je otevřel výstřelem a kopancem. V chodbě za nimi bylo světlo, ale vzápětí Anet Everhartová mrskla dovnitř váleček EM granátu. Zapraštěla elektřina, padla tma, nebo spíš hluboké šero.</p>

<p>Zatím žádný odpor.</p>

<p><emphasis>„Tady policie! Nikdo ani hnout!“</emphasis> zařval Limley hlasem, který zněl díky posilovači v přilbě ještě důrazněji. Zobrazení se mu automaticky přepnulo na posílené vidění. Dva chlapi, kteří asi byli v jedné z bočních místností, se hnali úzkou chodbou pryč, a Tad zvedl paralyzér.</p>

<p>Stiskl spoušť, vysoký muž na konci se složil jako podťatý. Druhý následoval vzápětí – ale Anet Everhartová nedržela paralyzér.</p>

<p>Chodbou zavanul ostrý pach spáleného masa.</p>

<p>„Sklep je tudy!“ štěkla Anet a zahnula s Vincem doprava. Elden Bruce pokračoval chodbou, Limley ho následoval. Systematicky vykopával každé dveře, zatímco ho Elden kryl. S policejními výzvami už se nezdržoval, stejně nebylo komu je adresovat, vypadalo to tu úplně prázdné.</p>

<p>Když došli do velké místnosti, odkud oba podezřelí utíkali, Limley uviděl srovnané kufry. Vážně byli na odchodu, překvapili –</p>

<p><emphasis>„Maminko!“</emphasis></p>

<p>Výkřik na společné frekvenci ho zarazil. Anetin hlas vzápětí zmlkl, jak přerušila spojení, jako by nechtěla, aby to ostatní slyšeli.</p>

<p>Elden rychle zamířil chodbou zpátky a Limley ho následoval. Pak spatřil Anet Everhartovou přicházet zleva, beze zbraně i přilby. V náručí nesla holčičku v příliš velké kostkované košili, zřejmě na smrt vystrašenou, ale živou.</p>

<p>Tad Limley na vteřinu zavřel oči. Zásah byl zbrklá šílenost, většina podezřelých – protože takovou akci sotva zvládnou jen dva chlapi – nejspíš dávno zmizela. Zato tu ležel mrtvý, kterého těžko půjde vysvětlit bez dalšího nestydatého lhaní… ale aspoň <emphasis>tohle</emphasis> se podařilo. Marisol byla živá a zdravá. Aspoň to.</p>

<p>V té chvíli uviděla mrtvolu na podlaze.</p>

<p>Obtloustlý muž prakticky neměl hlavu. Na krku mu po zásahu energetikem na plný výkon zůstala jenom spálená černá švestka s otvory místo očí a úst, kde se v seškvařeném mase leskly žárem roztříštěné zbytky zubů. Marisol strnula s očima dokořán a Anet ji bleskově otočila z dohledu.</p>

<p>„Vezmi ji do auta, Vinci!“ rychle ji předala Gardnerovi. „Najdi deku a něco k pití. Za chvíli tam budu.“</p>

<p>„Mami, zůstaň se mnou! Prosím!“</p>

<p>Marisol se ji pokusila vyděšeně chytit za krk, a Anet zaváhala, ale zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Promiň, zlato. Tohle… to je strýček Vince, přece ho znáš.“</p>

<p>Vince Garner pochopil a rychle si stáhl přilbu.</p>

<p>„Postará se o tebe. Já jenom něco zařídím a přijdu. Potrvá to pár minut, slibuji!“</p>

<p>Marisol nevypadala přesvědčeně, ale už nevzdorovala. Gardner s ní rychle zamířil ven a Anet se obrátila k ostatním.</p>

<p>„To je všechno?“ tón měla znovu dokonale profesionální.</p>

<p>„Všechno,“ potvrdil Elden. „Není tu ani noha.“</p>

<p>„Měli sbalené kufry,“ dodal Limley. „Myslím, že ostatní už zmizeli, tihle tu měli jenom uklidit.“</p>

<p>Anet přikývla. „Nějaké zbraně? Počítačové vybavení?“</p>

<p>„V místnosti za námi jsou na stole kabely, ale počítač jsem neviděl. Asi ho vzali taky.“</p>

<p>Limley sevřel rty, takže informace ze sítě ministerstva byly ztracené. Čím dál lepší.</p>

<p>„Určitě ale nechali plno otisků,“ podotkl. „Třeba tady.“</p>

<p>Sklonil zbraň, z pouzdra na opasku vytáhl skener a přitiskl dlaň mrtvého na plošku. Obrazovka blikla a vzápětí se na hledí Limleyho přilby objevil výsledek.</p>

<p>„Nathan Hitchins. Podle databáze obyvatel nezaměstnaný, původním povoláním programátor.“</p>

<p>„Takže hacker.“ Anet se slabě ušklíbla. „Co tady ten?“</p>

<p>Druhý muž pořád ležel v bezvědomí na boku u stěny chodby. Elden ho při kontrole místností nepříliš jemně odkopl stranou, aby nepřekážel. Limley mu zvedl ruku a přitiskl ji na skener.</p>

<p>„Nic, madam. Bez záznamu.“</p>

<p>V té chvíli muž tiše zasténal a Anet mávla rukou.</p>

<p>„Najděte nějakou židli.“</p>

<p>Bruce vyhověl. S Limleym zajatce zvedli, rychlá prohlídka neodhalila žádnou zbraň ani doklady. Posadili ho, ruce mu spoutali za zády. Muž po chvilce otevřel oči a rychle, bolestně oddechoval. Z rozbitého nosu mu tekla krev. Zvedl hlavu a přivřenýma očima se rozhlédl. Bruce židli postavil, aby dobře viděl na Hitchinsovu mrtvolu. Při tom pohledu sebou zajatec viditelně trhl.</p>

<p>„Proč?“ zašeptal. „Neměl… neměl zbraň. Nebylo –“</p>

<p>Elden se napřáhl. Rána, spíš políček mu otočil hlavu k Anet, která ho pozorovala s výrazem ledového chladu.</p>

<p>„Dobrá,“ promluvila velice klidně. „Začneme něčím jednoduchým. Jak se jmenujete?“</p>

<p>Muž se na ni tři vteřiny díval. Pak vydechl, v očích náhle tvrdý výraz.</p>

<p>„Chci… právního zástupce. A žádám… o kontakt s konzulátem Viridianské republiky. Jsem viridianský státní občan.“</p>

<p>„Právního zástupce. Konzulát Viridianské republiky.“</p>

<p>Anet to zopakovala mile. Dokonce se usmála.</p>

<p>Mávla rukou a tahle rána zněla jako úder do boxovacího pytle. Kdyby Elden nepřiskočil a nezachytil ji, židle i s vězněm by se převrátila. Ke krvácejícímu nosu se přidala ústa.</p>

<p>Limleymu se žaludek sevřel strachem.</p>

<p>Muž těžce zakašlal. Bolestí chvíli nemohl popadnout dech. Anet ho popadla za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Promluvila přímo do jeho obličeje, z téměř důvěrné blízkosti.</p>

<p>„Tak znovu. Vaše jméno?“</p>

<p>Sípavé nadechnutí.</p>

<p>„Jsem… jsem viridianský státní občan. Žádám o právního –“</p>

<p>Rána zleva. Krev.</p>

<p>„To jméno!“</p>

<p>„Jsem viridi…“</p>

<p>Rána zprava. Víc krve.</p>

<p>„Jméno!“</p>

<p>Tentokrát muž neodpověděl. Syčivě dýchal skrz zaťaté zuby. Krev už měl po celém obličeji, v šeru připomínala lesklou rudou masku. Díval se na Anet a v očích měl strach, ale i nenávist. Limley takový pohled znal, tak reagovali zatčení rozhodnutí nepromluvit prostě proto, aby fízlové nedostali, co chtějí, bez ohledu na následky.</p>

<p>Everhartová ten pohled opětovala klidně. Soustředěně.</p>

<p>„Pamatujete si, co jste řekli, když jsem s vámi mluvila?“ hlas měla pořád milý. „Co uděláte, když nebudu spolupracovat, co mi z Marisol pošlete? No, bylo to docela <emphasis>inspirující</emphasis>.“</p>

<p>Pomalu sáhla do kapsy své vesty. Tiše to cvaklo, objevila se čepel dlouhého vystřelovacího nože. Limleymu blesklo hlavou, že vypadá skoro <emphasis>historicky</emphasis>. Anet ho otočila v prstech – světlo z oken těsně pod stropem se zalesklo na perfektním ostří.</p>

<p>Levou rukou znovu popadla zajatce za vlasy. Když mu přiložila nůž zdola pod ucho, muž pochopil a hrůzou vytřeštil oči.</p>

<p>„Vaše jméno, <emphasis>prosím</emphasis>!“</p>

<p>Rychlý, panický nádech. „Beck. Martin Beck.“</p>

<p>„Výborně. Pro koho pracujete, pane Becku? Co jste chtěli v síti ministerstva národní bezpečnosti?“</p>

<p>Muž se nadechl podruhé… a zaťal zuby.</p>

<p>„Myslíte, že to neudělám? Anebo vás nechám vykrvácet? Ne. S tím si poradíme, a po uších přijde na řadu něco dalšího. Co jste chtěli v síti ministerstva národní bezpečnosti?“</p>

<p>Beck se roztřásl. Už ani nelapal po dechu, jenom zíral na její obličej. Limley postřehl Eldenův úšklebek i ten krutý úsměv na Anetiných rtech. Jako blesk mu prolétlo hlavou, že to <emphasis>nehraje</emphasis>.</p>

<p>A že to udělá, ať ten chlap odpoví nebo ne.</p>

<p>Přesně v momentě, kdy na nůž přitlačila, skočil Tad Limley vpřed a chytil ji za ruku.</p>

<p>„Dost, madam! To stačí!“</p>

<p>Anet se zarazila. Zadívala se na prsty, které jí svíraly zápěstí, a dvě vteřiny vypadala opravdu překvapeně.</p>

<p>„Pusťte mě, agente!“ procedila tiše. Zabodla pohled do jeho obličeje a Limleymu přejel po zádech mráz, ale nepovolil.</p>

<p>„Ne! Ne, jestli v tomhle chcete pokračovat. Už to zašlo moc daleko.“</p>

<p>„To je pravda. Proto to teď ukončíme.“</p>

<p>„Mučením? Vraždou? Jsme poldové, proboha! Vaše dcera je venku. Co až se zeptá, od čeho máte na sobě tu krev?“</p>

<p>Anet sebou trhla. Navenek neznatelně, ale jak Limley svíral její ruku, jasně to cítil. Rukavice měla opravdu od krve a rudé kapky, které při ranách odlétly z Beckova obličeje, jí stékaly i po kombinéze, přímo po černé pásce zakrývající nápis POLICIE.</p>

<p>Pomalu se narovnala. Tad ji pustil. Naprosté ticho rušil jen těžký dech zmláceného muže na židli. Z naříznutého ucha se mu na krk valila další krev.</p>

<p>„No dobrá,“ Anet otřela čepel nože o rukáv a zavřela ho. „Azizi, jsi tam?“</p>

<p>„Ano, madam!“ Limleymu se zdálo, že se technikův hlas třese, přes komunikátor asi všechno poslouchal.</p>

<p>„Odvezu Marisol domů, pak se sem vrátím. Společně to tu prohledáme. Kdyby se po nás někdo ptal v úřadě, vymysli si sledovací akci.“</p>

<p>„Rozkaz, madam.“ V Motalibově hlase byla znát úleva.</p>

<p>„A co s ním?“ Bruce ukázal na zkrvavenou postavu na židli. „Dostal dost zabrat. Když ho někam odvezeme…“</p>

<p>Nechal větu nedokončenou, ale Limley pochopil – přesně jak čekal. Žádné zatčení. I kdyby Anet na Becka třeba hodila Hitchinsovu vraždu, jakmile se ocitne v cele na stanici, nemůže ho tam prostě <emphasis>nechat</emphasis>. Tím spíš, jestli nelhal a byl vážně cizinec.</p>

<p>Se sevřeným žaludkem se na ni zadíval a po Anetině tváři se zase mihl úsměv.</p>

<p>„Uvidíme později. Teď se s ním nikam vozit nemusíme. Sklep je přece volný.“</p>

<p>*</p>

<p>„Už chápu, proč si vězni škrábou na zdi cel čárky za každý den trestu. Jsou jeden jako druhý a takhle mají aspoň jistotu, že vůbec uběhly.“</p>

<p><emphasis>A taky chápu, proč začnou mluvit sami se sebou, jen aby slyšeli živý hlas.</emphasis></p>

<p>Viktorie dostala na okamžik škodolibou chuť říct nahlas i to, ale ovládla se. Pokud byla tahle cela – pokojem to už dávno nenazývala ani v duchu – napíchnutá, ti, kdo seděli se sluchátky na uších, nemuseli vědět, jak moc už je na dně.</p>

<p>Docela stačilo, že si to uvědomovala ona sama.</p>

<p>Obrátila zrak k holovizní obrazovce. Vysílání běželo, nějaký chlap ve fialovém saku polepeném třpytivými flitry cosi vyprávěl naslouchajícímu publiku, ale zvuk byl stažený na nulu. Viktorie ho tak nechávala už pár dní. Čím víc jí chyběl hlas živého člověka, tím víc na nervy jí lezly hlasy umělé. Zvláštní paradox.</p>

<p>Chvíli se dívala, jak muž naprázdno pohybuje rty, kdoví proč namalovanými na světle zeleno, než zavrtěla hlavou a vypnula to. Nemělo to význam – ráno se málem znovu rozplakala, když v reklamě na nějaké kočičí krmení uviděla kotě vypadající úplně jako Vločka.</p>

<p>Obrátila raději pozornost k obrazovce počítače. V trojrozměrné krychli vyplněné průzračnou sítí ze svítících čar se tam vznášely ikony dvou planet a maličké figurky představující lodě, základny a Žrouty. V téhle partii si zatím nevedla zle. Třeba tentokrát dokáže aspoň <emphasis>něco</emphasis> vyhrát.</p>

<p>Když ji přestaly bavit křížovky, začala Viktorie zkoumat hry v počítači a našla i tuhle: elektronickou verzi Žroutů, o kterých novinářští zlí jazykové na Viridianu občas tvrdili, že je to od Exodu jediný hodnotný příspěvek Algoru lidské kultuře. To samozřejmě nebyla pravda, ale rozhodně byl nejpopulárnější.</p>

<p>Třebaže nikdo nevěděl, kdo přesně Žrouty vymyslel, už pár let se hráli skoro všude. Samozřejmě včetně samotného Algoru, kde u nich Viktorie občas přistihla i pár členů své ochranky, hlavně Gunneliho. V podstatě šlo o tahovou strategii, v níž bylo cílem hráče ubránit planety před invazí všežravých mimozemšťanů. Pravidla nebyla složitá, základy se daly naučit za půl hodiny, i když se během doby objevila řada různě upravených variant. Ta, kterou teď hrála, byla zřejmě úplně původní, přesto Viktorie zjistila, že dá dost práce neskončit během třiceti tahů bez lodí i bez planet, s velkou červenou nulou na skóre.</p>

<p>Vzato kolem a kolem nebylo nic překvapivého, že podobnou hru vymysleli zrovna na Algoru, ale právě to ji lákalo. Párkrát ji napadlo, na jak vysoké obtížnosti by asi Žrouty požíral k snídani Andrej… a když se dívala na obrazovku na přikrčeného mimozemšťana s pavoučíma nohama a šavlozubými tesáky, najednou se jí vybavil Avrian Dann.</p>

<p>On i ta ženská Luciana.</p>

<p>Viktorie potlačila zachvění a rychlým pohybem počítačvypnula. Partie se automaticky uložila, může nad ní podumat později. Teď… ačkoli bylo teprve odpoledne, náhle se jí začínalo chtít spát.</p>

<p>Poslední týden se jí to stávalo pořád častěji. Čím hůř spala v noci, tím unavenější bývala přes den. Zkraje se s tím snažila bojovat, za každou cenu dodržovat obvyklý režim, ale teď už prostě spala, kdykoli mohla. Anebo spíš kdykoli dokázala.</p>

<p>Zamířila do ložnice a na okamžik povolila uzdu myšlenkám, které se pokoušela zahnat ničením mimozemských flotil.</p>

<p>Co asi Georg poslal Dannovi v tom kufříku?</p>

<p>A kdy pro ni znovu přijdou?</p>

<p>Na tom prvním už vlastně nezáleželo, ne teď, ale Viktorie si uvědomovala, že s každým dnem stoupá pravděpodobnost toho druhého: že přijdou, hezky oblečenou a nalíčenou ji posadí před holokameru a do ruky jí vrazí scénář, který měla hrát. A i když se tisíckrát zapřísahala, že nebude, strach v jejím žaludku šeptal šílenýma očima muže ve vypolstrované cele nelítostnou pravdu.</p>

<p><emphasis>Už tě zlomili jednou.</emphasis></p>

<p>Kdyby tu byl Andrej…</p>

<p>Viktorii zaštípalo v očích. Skoro poklusem se rozběhla do koupelny. Rychle ze sebe strhávala šaty, jen aby už byla na jediném místě, kde si dovolila brečet: pod tekoucí sprchou. Protože i když to byla směšná algorská pýcha, ti, kdo tohle místo sledovali, můžou vidět její nahé tělo, na němž bledly modřiny po Dannových rukou, její bolest, beznaděj, dokonce i strach, ale jednu, <emphasis>jednu</emphasis> věc už neuvidí.</p>

<p>Její slzy.</p>

<p>Když bylo po všem, Viktorie s pocitem naprosté otupělosti vlezla do postele. Ani se nepodívala na hodiny, na čase tu stejně nezáleželo. Jenom zavřela oči a skoro okamžitě usnula.</p>

<p>O pár minut později se otevřely dveře.</p>

<p>Dva muže v bílém s tiše bzučícími antigravitačními nosítky doprovázel poručík Stone. Stejně jako oni měl na tváři dýchací masku. Proti uspávacímu plynu bez barvy i zápachu, který už z klimatizace celou ložnici naplnil, nebyli imunní dokonce ani členové S-19.</p>

<p>Díval se, jak pomocníci opatrně přenášejí Viktoriino bezvládné tělo na nosítka, a následoval je ven.</p>

<p>Ordinace, anebo místnost, která se tak mohla jmenovat, se nacházela za neoznačenými dveřmi v chodbě o pár desítek metrů dál. Kromě dalších dvou mužů v bílém tam čekala i velitelka a Stoneovi se jako vždy prohnala tělem podivná vlna horka, když ji spatřil.</p>

<p>„Madam!“ pozdravil a Luciana přikývla, než se zadívala k nosítkům a <emphasis>materiálu</emphasis>, který na něm ležel.</p>

<p>„Začněte,“ nařídila. „Opatrně.“</p>

<p>„Jistě, paní.“</p>

<p>Střed místnosti zabíral ocelový stůl, nad nímž se od stropu sklánělo rameno špičkového chirurgického robota. Muži v bílém Viktorii začali svlékat. Z lékařských důvodů panoval v místnosti chlad. Deska stolu musela být jako tabule ledu, přesto, když na něj Viktorii položili, ani se nezachvěla. Uspávací plyn bude působit ještě nejméně hodinu. Tím pádem nebyla potřebná ani kovová pouta, která čekala zasunutá v rozích.</p>

<p>„Základní sken,“ oznámil muž u hlavní konzole a stiskl pár kláves. Rameno robota ožilo, s bzučením sjelo níž a holoobrazovka v rohu se rozzářila. Luciana se dívala, jak trojrozměrný řez prochází Viktoriiným tělem, zatímco po stranách naskakují údaje. Četla je stejně rychle, jak se objevovaly, a po chvilce přikývla.</p>

<p>„Teď vzorek.“</p>

<p>Od ramene se odpojil menší, jemnější manipulátor. Tenká jehla zajela Viktorii do paže. Čiré hadičky se naplnily rudou krví a rychle ji odvedly do dalšího stroje vedle robota.</p>

<p>Tentokrát trvalo déle, než se na obrazovce objevily výsledky vedle rozfázované šroubovice DNA, ale muž u konzole přikývl.</p>

<p>„Perfektní, madam. Žádné riziko alergické reakce, stoprocentní shoda.“</p>

<p>Luciana přikývla. Výsledek ji nepřekvapil, první vzorky ostatně nechala odebrat hned poté, co Viktorie dorazila na Menabaran. Ale při akci jako tato nebylo možné zanedbat žádné riziko… a Luciana si musela v duchu přiznat, že prostě chtěla být osobně u toho.</p>

<p>Protože tyto minuty a povel, který vydá, se více než vyrovnaly Caesarovu překročení Rubikonu, i když se o tom nikdy nikdo nedozví.</p>

<p>„Zaveďte směs.“</p>

<p>Druhý muž otevřel chladicí skříňku a vyjmul infuzní láhev, kterou dopoledne přivezl zvláštní kurýr S-19 z centrály GenetiXu. Nasadil ji do patice v boku robota. Stačilo pár dalších stisků kláves, aby rudou v hadičce vystřídala bílá.</p>

<p>Viktorie se ani teď nepohnula. Dál ležela nehybně na chladné desce a hrudník se jí zvedal nádechy, zatímco jí mléčně zbarvená tekutina proudila do žíly.</p>

<p>Za dvacet minut se láhev vyprázdnila. Jehla vyjela Viktorii z paže a po rance přejel paprsek regenerátoru tak rychle, že nestačila ukápnout ani kapka krve. Luciana se sklonila nad Viktoriin obličej. Studovala uvolněné rysy, zavřené oči. Sehnula se ještě níž, až se její rty skoro dotýkaly Viktoriina čela. Promluvila tiše, laskavě.</p>

<p>„Je čas splnit úkol, Veličenstvo.“</p>

<p>Ignorovala udivené pohledy mužů v bílém – už nepotrvají dlouho. A poručík Stone jen stál, dokonale spokojený, že může být se svou velitelkou ve stejné místnosti.</p>

<p>„Dobrá.“ Luciana se narovnala. „Počkejte patnáct minut, pak udělejte ještě jeden sken, oblečte ji a vraťte zpět. Další kontrolu provedeme pozítří.“</p>

<p>„Ano, madam,“ potvrdil muž v bílém. V očích se mu objevila úleva, když Luciana kývla na Stonea a společně vyšli ze dveří.</p>

<p>„Dohlédněte na ně, poručíku,“ promluvila, jakmile se dveře zavřely. „Až skončí, odveďte je dolů a odstraňte. Kontrolu pozítří provedeme jen my dva.“</p>

<p>„Rozkaz, madam!“ potvrdil Stone a pocit spokojenosti zesílil. Nebylo podstatné <emphasis>proč</emphasis>, stačilo jen, že mu velitelka dala důvěru.</p>

<p>Luciana přikývla, s nádechem lítosti, protože ti muži pracovali dobře. Jenže když překročíte Rubikon a svůj sen máte na dosah, nemůžete si dovolit žádnou chybu.</p>

<p>Zamířila pryč a o něco později vyjela z ordinace nosítka s bezvládným tělem.</p>

<p>Když se Viktorie za dvě hodiny probudila, jen na okamžik měla zvláštní pocit chladu.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 11</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Siréna.</p>

<p>Ještě pět vteřin potom, co otevřel oči, si Čumák myslel, že se mu to zdá. Pak mu došlo, že se opravdu spustil poplach. Ve dvě ráno.</p>

<p>Se zaklením vyskočil a začal na sebe házet oblečení. Přitom se snažil uhodnout, co to má znamenat. Možnost jedna, císař nebo Kulka se zbláznili. Možnost dvě… nad tou radši ani moc neuvažoval.</p>

<p>Vyběhl ze dveří, ještě si zapínal opasek a málem porazil Gabriela Esposita, který právě vyšel ze svého pokoje. Vidět jeho obličej tak hezky zblízka, to člověka probudilo líp než celý litr kafe. Čumák ani neřekl <emphasis>promiň</emphasis>. Jenom vyhekl a pospíšil si za ním ke konferenční místnosti.</p>

<p>Z opačné strany chodby už kráčeli Gotliebové, oba učesaní a ustrojení jako na přehlídku. Gunnelimu blesklo hlavou, že asi v těch uniformách a bagančatech i spí, zrovna jako Kulka. Pokud tedy s tím, co měli v hlavě, vůbec spí. Nikdo další nebyl vidět, personálu základny se tenhle poplach očividně netýkal.</p>

<p>Do konferenční místnosti Čumák vklouzl poslední. Přehlédl situaci: Andrej Korwarian v čele stolu, Matt Reed po jeho pravé ruce, Kulka po levé. Gunneli pozdravil a zapadl na nejbližší židli, stejně jako ostatní. Nikdo nepromluvil ani slovo navíc – císař určitě nepřiletěl uprostřed noci jenom tak si poklábosit.</p>

<p>Korwarian odpověděl na všechny pozdravy obvyklým kývnutím a stejně tak obvykle přešel rovnou k věci. „Lhůta určená Menabaranem k zaplacení výkupného za Její Veličenstvo se blíží ke konci. Přeji si být osobně u toho, až vyprší, a proto za několik hodin odlétáme na Menabaran. S veškerým vybavením nutným k záchranné operaci.“</p>

<p>Čumák cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Walter Gotlieb kývl, výraz stejně nehybný jako císař.</p>

<p>„Rozumím, pane. Máme k dispozici nějaké nové informace o poloze císařovny?“</p>

<p>„Ne, ale stále je očekávám. U majáků, kterými budeme prolétat, máme zpravodajské zdroje. Stejně tak na Menabaranu. Pokud jsou informace o Jejím Veličenstvu už na cestě na Algor, zachytíme je cestou nebo přímo po příletu, a budeme jednat.“</p>

<p>„A pokud žádné nové informace nedorazí?“</p>

<p>Pavol Gotlieb ten dotaz vyslovil stejně klidným hlasem, jakým prve promluvil jeho bratr, ale Čumákovi přejela po zádech ledová čepel. Postřehl, jak sebou Kulčina ruka na stole trhla – bylo to tu. Jak čas běžel, ale žádné novinky nepřicházely, jedna otázka ležela všem v hlavě. Nikdo ji nevyslovil nahlas, dokonce ani když byli sami, možná ze strachu, jak by mohla znít odpověď, ale jak čas běžel, byla čím dál naléhavější.</p>

<p>Ať bylo výkupným cokoli, sehne algorský císař hřbet a zaplatí?</p>

<p>Andrej Korwarian opětoval Gotliebův pohled a odpověděl bez nejmenšího zaváhání.</p>

<p>„V takovém případě je připravený náhradní plán. O něm rozhodnu, pokud to bude nezbytné.“</p>

<p>„Rozumím, pane.“</p>

<p>Pavol přijal tu odpověď bez námitek, asi mu stačila. Gunnelimu ani náhodou. Snažil si představit, jaký může být <emphasis>alternativní plán</emphasis> pro únos císařovny, poté co získal od Kulky a Gotliebů představu, jak Algor podobné případy běžně řešil dřív. Nenapadalo ho vůbec nic, co by ve světle těch historek vypadalo adekvátně – ale dokonce i to <emphasis>nic</emphasis> ho děsilo.</p>

<p>Na půl vteřiny ho napadlo skočit do té jámy a prostě se <emphasis>zeptat</emphasis>, jenže Andrej Korwarian už vstal od stolu.</p>

<p>„Vše potřebné bylo naloženo, loď čeká na orbitě. Raketoplán pro nás dorazí do pěti minut. To je vše.“</p>

<p>Císař prošel okolo nich ven. Dveře se za ním zavřely.</p>

<p>Kulka i Matt Reed vstali současně, oba mlčky. Gunneli s ostatními se na ně zadíval.</p>

<p>„Co si o tom myslíte?“</p>

<p>„Nic,“ zavrčela Kulka. „Radši.“</p>

<p>Matt pokrčil rameny. „Rozhodně pořád věří, že nějaké informace dorazí. Ta loď je nějaký špionážní speciál, ale i tak představuje taková spousta vojenského materiálu, co asi povezeme, riziko. Poletíme přes kontroly a Menabaran kvůli pašování na Newell pořád přitvrzuje. Netahal by všechno s sebou, kdyby to chtěl vzdát.“</p>

<p>„A záložní plán? Víš o něm něco?“</p>

<p>„Ne. Císař mě s ničím navíc neseznámil, ale mezi věcmi na palubě je… prý něco divného. Hračička tvrdil, že to přivezli z Mrtvé díry, a tvářil se u toho, jako kdyby snědl talíř paskřivců. Myslím, že to bude souviset.“</p>

<p>„Měli bychom jít,“ promluvil Walter Gotlieb, než Čumák stihl zareagovat.</p>

<p>„Nechceme, aby na nás císař musel čekat,“ doplnil Pavol.</p>

<p>„Dobrá poznámka,“ přikývl Reed.</p>

<p>Cestou k výtahu ani nahoru nepotkali nikoho. Základna byla tichá jako hrobka a Čumáka napadlo, jak se budou zdejší opičáci radovat, až ráno zjistí, že vypadli. Možná kromě těch, kterým se při cvičení nepovedlo trefit císaře.</p>

<p>Těžká vrata nahoře se otevřela nehlučně. Ledový vzduch, kterému Gunneli za ty týdny, kdy byl zavřený tady, odvykl, ho roztřásl. Noc byla temná, závěje sněhu se třpytily a křupaly Čumákovi pod nohama. Ten zvuk, třebaže známý, mu najednou přišel zvláštní, krásný… možná proto, že to mohlo být naposledy, co ho slyší.</p>

<p>Raketoplán se zhasnutými světly stál pár metrů od vchodu. Zadní dveře měl otevřené a před nimi stály dvě postavy. První byl císař. Druhý muž se zlehka opíral o vycházkovou hůl. Zdálo se, že o něčem debatují, ale když se ostatní přiblížili, zmlkli.</p>

<p>Matt Reed nastoupil první, ostatní ho následovali. Andrej Korwarian zůstal venku, dokud se dveře nezavřely, teprve pak zamířil okolo stroje na opačnou stranu k pilotní kabině. U řízení seděl Boris Varga. Světlo přístrojů zatančilo na kovové hlavici vycházkové hole a plukovník Severin se slabě usmál.</p>

<p>„Vznesl bych ještě pár připomínek, můj pane, ale bylo by to pouhé marné úsilí pokrytecky přinést úlevu vlastní vyděšené duši. Takže mohu jen popřát hodně štěstí.“</p>

<p>Císař mlčky přikývl.</p>

<p>„Nezúčastnil jsem se zasedání štábu, protože jsem zařizoval poslední <emphasis>nezbytnosti</emphasis> tohoto výletu. Zvědavost mi nedá – čím jste odůvodnil členům svoji nadcházející nepřítomnost? Přece jen, i v nejlepším případě půjde o dva až tři týdny.“</p>

<p>„Vyjel jsem si na lov, sám. Vystopovat kořist hodnou císaře zabere nějaký čas.“</p>

<p>Severinovo pousmání trvalo pouhý okamžik.</p>

<p>„Velmi <emphasis>trefné</emphasis> vysvětlení, můj pane. Budu tedy muset do vašeho návratu nějakou vhodnou trofej zajistit.“</p>

<p>„Nebude třeba. Nehodlám se vrátit bez té nejcennější.“</p>

<p>Plukovník zvedl obočí. Zvažoval, co zaslechl v Korwarianově hlase. Přikývl, až to připomínalo úklonu.</p>

<p>„Potom tedy lovu zdar, Veličenstvo. A prosím… neuspěchejte případné rozhodnutí, pokud se nezdaří nalézt stopu. Ne kvůli říši. Kvůli sobě, můj pane.“</p>

<p>Andrej Korwarian nepřikývl, ale ani nezavrtěl hlavou.</p>

<p>„Brzy se zase uvidíme,“ řekl jen a vyhoupl se do kabiny.</p>

<p>Zabouchl za sebou dveře a Severin couvl, aby ho nezasáhl odletující led, když se raketoplán začal zvedat ze země. Poryv ledového vichru mu stáhl kapuci kombinézy dozadu, ale plukovník toho nedbal.</p>

<p>Stál a se zakloněnou hlavou hleděl vzhůru ještě dlouho poté, co se malý stroj rozplynul v temnotě.</p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území nikoho</strong></p>

<p>Robot vypadal jako legrační krab s půlmetrovým tělem, kamerami na dvou pohyblivých tykadlovitých stopkách a šesti článkovanými nohami. Nechybělo ani klepeto v podobě manipulátoru vyrůstající z jeho hřbetu jako štíří ocas.</p>

<p>Daley pohnul páčkou ovladače a robot se rozběhl, docela svižně. Ťukání kovových nožiček v nákladovém prostoru <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> připomínalo zvuk Iversonových hodin z pilotní kabiny. Robot doběhl k otevřené bedně, ze které ho před pár minutami vybalili. Vystrčil jedno tykadlo za roh. Naobrazovce před Gilem viděla Nikola pohled z jeho kamery, ostrý a zřetelný.</p>

<p>Další Daleyho pohyb, a robot pokračoval dál. Dorazil ke stěně a bez zaváhání po ní vyběhl jako pavouk. V polovině cesty ke stropu zůstal stát. Točil tykadly na všechny strany a s nimi se pohyboval i obraz na monitoru. Na okamžik v něm Nikola zahlédla také sebe.</p>

<p>„Dobrý,“ poslal Daley robota zpátky na zem. „Myslím, že funguje dobře.“</p>

<p>Darren Iverson celou akci sledoval s mírně fascinovaným výrazem a Nikola se neubránila úsměvu.</p>

<p>„Na co tohle vlastně je? To je nějaká hračka?“</p>

<p>„Kdepak,“ zavrtěl Daley hlavou. „Používá se při průzkumu a k záchranným pracím. Tenhle prcek vydrží všechno, zimu, radiaci, toxickou atmosféru. Kdysi jsem s nimi pracoval.“</p>

<p>„Dobře, že vás napadlo ho vzít.“</p>

<p>„Mě ne. Je od Bianky Sorelové, zaplatíme jí pak z výdělku.“ Daley se náhle zamračil. „Myslíte, že o tom <emphasis>věděla</emphasis>? Že by si zjistila, co jsem dělal…“</p>

<p>Nechal větu nedořečenou a Iverson se jenom zasmál.</p>

<p>„Radši pojďme na to, Gile. Začínám být zvědavý.“</p>

<p>Daley zvedl robota z podlahy. Zřejmě moc nevážil, snadno ho nesl pod paží po žebříku nahoru a chodbou až do pilotní kabiny. Iverson ho následoval s řídicím terminálem v kovovém kufříku.</p>

<p>Když procházeli okolo, Nikola znovu nakoukla do jejich kajuty. Natalie už zase spala. Podložku s papírem a zřejmě nedokončenou kresbou si tiskla k tělu, jako by to byl plyšový medvídek, a Nikola pocítila úlevu.</p>

<p>Tohle už <emphasis>trochu</emphasis> připomínalo návrat k Nataliinu normálu. Možná se i tahle šílenost nějak vyřeší, takže jí nakonec nebude muset ani lhát, předstírat, že se vůbec nic neděje. Nebo aspoň ne moc. Dál… se prostě uvidí.</p>

<p>Staniční údržbářský robot čekal v chodbě hned za přechodovou komorou, kam ho Daley přivolal. Gil položil kraba dozadu na rovnou plochu nad pravým pásem a vytáhl komunikátor.</p>

<p>„Počítači, příkaz! Spusť údržbářský program jedna alfa.“</p>

<p><emphasis>„Provedeno, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>Velký robot za hlasitého vrčení zamířil chodbou pryč a Gil se spiklenecky zašklebil. Iverson ukázal zpět k přechodové komoře – tuhle akci bude rozhodně bezpečnější koordinovat mimo byť jen teoretický doslech staničního počítače.</p>

<p>„Nepozná ten údržbář, že má černého pasažéra?“ zeptala se Nikola, když za nimi zapadly dveře. „Anebo senzory stanice?“</p>

<p>„Kdepak,“ zasmál se Daley. „Je moc lehký a vnitřní senzory tady jsou poškozené. Navíc myslím, že by ho nezachytily, i kdyby nebyly, má dvě stě padesát let náskok.“</p>

<p>Iverson mu předal kufřík. Daley si dřepl v přechodové komoře na podlahu a přitáhl si ho na klín. Stiskl pár tlačítek. Obrazovka ve víku ožila. Zprvu byla černá, výhled zakrytý tělem velkého robota, ale když pohnul ovladači, jedno tykadlo se vysunulo do strany a rázem bylo přesně vidět, kam míří.</p>

<p>„Spustil jsi jenom toho jednoho?“ zeptal se Iverson.</p>

<p>„Jo,“ potvrdil Daley. „Můžu jim libovolně nastavit trasu.“</p>

<p>„Proč jsme tedy nepoužili <emphasis>jenom</emphasis> toho velkého?“ chtěla vědět Nikola.</p>

<p>„Nedokážu ho přímo ovládat ani se napíchnout na jeho obrazový výstup. Můžu nastavovat jenom trasy, po kterých jedou. Ale díval jsem se ještě na pár věcí.“</p>

<p>Robot na obrazovce projel první spojkou do vedlejšího prstence a pokračoval podél kontrolní místnosti dál, a Darrenzvedl obočí.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Ante Gasparov se začal pohybovat před necelým rokem. Předtím jeho mrtvola ležela ve velínu. Teď tu brouzdá, zkraje jako by něco hledal, ale poslední měsíce už docela pravidelně. Pomocná kontrolní místnost, strojovna, parkovací prstence, velín. Stejná místa, jenom občas změní směr nebo pořadí. Co ti to připomíná?“</p>

<p>„Hlídku,“ odvětil Iverson bez zaváhání. „Projít stanoviště, ale ne stejnou cestou, aby to nešlo předvídat.“</p>

<p>„Jo, mně taky. A když se nehýbe, <emphasis>vždycky</emphasis> je v těch skrytých sektorech. Ani jednou nezůstal mimo ně bez pohybu víc než hodinu, aspoň nakolik počítač dokázal zjistit.“</p>

<p>„To dává smysl. Když chce spát, je to nejbezpečnější místo. I kdyby sem nečekaně přišel někdo cizí, nedostane se tam, nemůže ho přepadnout.“</p>

<p>„Takže <emphasis>kdo</emphasis> to tedy je?“ Nikola znovu ucítila tlak v žaludku. „Hlídkuje, jedná docela promyšleně, ale nemluví s počítačem. A co vlastně jí? Okusuje stěny?“</p>

<p>„Já fakt nevím,“ zavrtěl Daley hlavou. „Asi bych souhlasil, že to je člověk, co nějak uvízl nebo ho tu nějaký hajzlové schválně vysadili. Rok tady je plno času, aby zcvoknul a začal se chovat divně… ale co to ostatní? Kromě hlídkování nedělá prostě <emphasis>nic</emphasis>. V době, kdy tu byl, jsem našel záznam jenom o jednom bezpečnostním poplachu, a to mohla být porucha. Jinak ani stopa, že by se snažil třeba něco opravit, odvysílat zprávu, cokoli. Taky jsem prošel deníky. Žádná loď s posádkou tu za dvě stě padesát let nepřistála, a pochybuji, že by někdo zvládl ty záznamy tak pečlivě zfalšovat. Navíc proč, nikdo o téhle stanici neví. Dokonce jsem spočítal i servisní boty, jestli náhodou nějakému nehráblo a nezačal tu takhle strašit, ale ne. Vůbec to nedává smysl.“</p>

<p>„Zkusil jste na něj promluvit?“ nadhodila Nikola. „Poslat třeba zprávu přes počítač, že o něm víme?“</p>

<p>„Napadlo mě to, ale… rozmyslel jsem si to. Aspoň dokud neuvidíme, <emphasis>kdo</emphasis> to je.“</p>

<p>„Což snad bude brzy,“ ukázal Iverson gestem k obrazovce. „Už tam skoro jsme. Nahráváš, Gile?“</p>

<p>Daley rychle stiskl jedno tlačítko. „Už jo. Díky.“</p>

<p>Údržbářský robot projížděl posledním temným úsekem chodby. Nikola Vanbergová zatajila dech.</p>

<p>Bílé dveře se otevřely. Údržbář jimi projel, a Nikole neunikla jejich tloušťka, navíc to vypadalo na pevnou ocel. Tohle by možná neprostřelili ani tou šílenou flintou.</p>

<p>Za dveřmi byla maličká komora a Nikola sebou škubla, když se od stropu vyvalila záplava bílé páry nebo plynu.</p>

<p>„Dekontaminační procedura,“ zamumlal Daley.</p>

<p>Trvalo asi minutu, než pára zmizela a dveře na druhé straně se otevřely. Chodba za nimi byla skoro temná. Nikola pocítila lehké zklamání, ale vzápětí se s bliknutím rozsvítila nouzová světla u země. Ani s nimi to nebylo valné, ale aspoňněco.</p>

<p>Údržbářský robot dojel k něčemu jako počítačová konzole. Natáhl jednu paži, zasunul ji do portu a obrazovka nahoře se rozzářila. Daley pohnul ovladači, rychle s krabem vyšplhal po údržbářových zádech, aby na ni viděl, ale řádky údajů se měnily tak rychle, že je okem nešlo sledovat.</p>

<p>Gil mrzutě zavrčel. Údržbář stál u konzole a bylo těžké odhadnout, jak dlouho mu kontrola systémů, nebo co to vlastně prováděl, potrvá, takže Daley s krabem slezl na podlahu a začal se rozhlížet.</p>

<p>I tahle chodba měla bílé stěny. Vypadala široká, troje dveře na levé straně, dvoje na pravé, jedny větší na konci. Na všech rudé nápisy, kterým Nikola nerozuměla, ale symbol biologického rizika, a dokonce radiace poznala hned.</p>

<p>„Jestli to začneme prolézat, toho robota tam budeme asi muset nechat,“ podotkl Iverson. „Nerad bych pak zase měnil atmosféru.“</p>

<p>„Hm,“ zamumlal Daley a přeběhl s krabem k nejbližším dveřím. Vyšplhal po stěně k ovládání. Obraz ve víku kufru se automaticky otočil, aby si Nikola nemusela vykrucovat krk.</p>

<p>Krab klepetem stiskl tlačítko a dveře se otevřely.</p>

<p>Nouzová světla svítila, ale Nikole trvalo okamžik, než rozeznala, co vidí – a než jí po zádech přejel mráz. Místnost připomínala pitevnu, dokonce i se stěnou a řadou dvířek boxů na těla. Byl tu jediný velký stůl s něčím jako manipulačním ramenem nad ním. Konec tvořila kulovitá hlavice s nástroji, leskly se tam skalpely, jehly… a z rohů stolu visela masivní kovová pouta.</p>

<p>Daley si jich všiml současně s Nikolou a na okamžik viditelně strnul. Iverson jenom přivřel oči.</p>

<p>„Popojdi sem, Gile,“ ukázal prstem. „Chci vidět, co je tam napsáno.“</p>

<p>Daley vyhověl. Každý box na mrtvoly měl na dveřích štítek. Krab doběhl blíž, zvedl tykadla a zaostřil tak, že i ve slabém světle se daly znaky bez problémů rozeznat.</p>

<p>„Projekt S-11, subjekt alfa,“ přečetl Iverson.</p>

<p>„Subjekt alfa,“ zopakoval Daley. „Takže zasraný pokusy na lidech. Nedivím se, že to bylo tajné.“</p>

<p>Mluvil, jako by se mu chtělo zvracet, ale Nikola si všimla, že Iverson vůbec překvapeně ani pobouřeně nevypadá.</p>

<p>Krab se otočil a ona spatřila druhou stěnu. Tvořilo ji okno do nějaké pozorovací místnosti, dokonce se stolkem a pohodlnými křesly. Nikole blesklo hlavou, jací úchylové se mohli chtít dívat na to, co se vedle dělo, ale pak si všimla, že dvě křesla jsou povalená, stůl divně nakloněný a dveře na pravé straně za ním dokořán.</p>

<p>„Hele!“ ukázala tam. „Takhle to asi nenechali, ne? Nebo to udělal ten robot?“</p>

<p>„Opraváři se věcem vyhýbají,“ zamumlal Daley. „Na tohle se podíváme.“</p>

<p>Do pozorovatelny vedly hned další dveře na chodbě. Daley vylezl s krabem k jejich ovládacímu panelu a klepl do tlačítka. Poslušně se otevřely. Nezdržoval se slézáním na podlahu a obcházením poražených židli, prostě šel po stěně dál až na druhou stranu – a zarazil se.</p>

<p>Dveře, které viděli přes sklo pitevny, vypadaly zblízka jinak než ostatní. Lišily se barvou, ale především, veřeje na krajích byly už na první pohled podivně zdeformované. Zřetelně se daly rozeznat hluboké rýhy na zárubni, vždy po třech proti sobě ve stejné výšce.</p>

<p>„Někdo to tu opravoval,“ promluvil Daley zamyšleně. „Tohle jsou dveře ze skladu, univerzální. Ale koukněte na ty šrámy.“</p>

<p>„To… tohle přece není od páčidla!“</p>

<p>Nikdo Nikole neodpověděl. Iverson se natáhl blíž, až se nosem div nedotýkal obrazovky, a ona se musela sehnout, aby viděla.</p>

<p>„Víme, kde <emphasis>přesně</emphasis> teď je?“ hlesla.</p>

<p>Neřekla, koho myslí, ale Daley zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jenom že je v téhle oblasti. Počítač tam přesnou polohu nezobrazuje, nemám ani plán místností.“</p>

<p>„No, tohle <emphasis>vypadá</emphasis> jako stopa,“ konstatoval Iverson.</p>

<p>Daley proběhl s krabem vyraženými dveřmi. Chodba za nimi byla užší, dveře v ní postrádaly varovná znamení, ale na stěně Nikola zahlédla nápis se šipkou.</p>

<p>„Co je tam?“</p>

<p>„Botanická sekce,“ přečetl Iverson. „Mrkni tam, Gile. Že by tu přece jen měli nějaký skleník?“</p>

<p>Daley kývl.</p>

<p>I na téhle chodbě svítilo nouzové světlo, přesto Nikole přišlo, že šero je mnohem hustší. Dveře na konci. Další nápis.</p>

<p>„Pěstírna,“ přeložil už bez vyzvání Iverson.</p>

<p>Krab vyběhl po stěně a stiskl tlačítko.</p>

<p>V místnosti za nimi nesvítila ani ta nouzová světla. Vypadala velká a v hlubokém šeru Nikola spatřila něco jako oválné skleněné tanky zapuštěné do podlahy. První v řadě měl uražený vrchol jako snědené vejce naměkko, na podlaze se leskl koberec střepů.</p>

<p>Krab vyrazil blíž. Objevily se armatury a další nádrže. První byla zářivě lesklá a čistá, ale Nikola postřehla, že obsah té druhé je <emphasis>zelený</emphasis>…</p>

<p>Nalevo v šeru se něco pohnulo.</p>

<p>Daley škubl páčkami, krab se otočil…</p>

<p>Obraz se převrátil tak prudce, že ho ani automatický systém nestihl srovnat. Jako by robota něco popadlo, otočilo…</p>

<p>…a na černé obrazovce ve víku kufříku se rozblikala zpráva.</p>

<p><strong><emphasis>Spojení přerušeno.</emphasis></strong></p>

<p>Naprosté ticho.</p>

<p>Nikola Vanbergová měla pocit, že kdyby jen hnula prstem, v ten okamžik na ně spadne strop. Ta chvíle se táhla jako věky. Přerušil ji až Daley, když klepl na ovládání a vyvolal nahraný záznam. Poslední vteřiny pustil pomaleji, díval se přivřenýma očima…</p>

<p>Nestačilo to.</p>

<p>Pohyb v rohu byl příliš rychlý, šero příliš hluboké. Z toho, co tam bylo, nešel rozeznat ani obrys.</p>

<p>Ovšem tříprstý pařát, který kraba popadl a na poslední zlomek vteřiny zakryl kameru, rozhodně <emphasis>nebyla</emphasis> lidská ruka.</p>

<p>Ticho prolomil až Darren Iverson, když dlouze vydechl.</p>

<p>„No dobře,“ prohlásil. „Změnil jsem plán, Gile. Tohle <emphasis>nechci</emphasis> hledat.“</p>

<p>*</p>

<p>„Počítači, příkaz. Zastavuji pohyb všech údržbářských robotů stanice. Zůstanou na současných pozicích a nepohnou se bez výslovného svolení.“</p>

<p><emphasis>„Varování, kapitáne Iversone. Tento příkaz může závažně ohrozit technický stav stanice Archangelsk. Žádám o druhé potvrzení příkazu s přihlédnutím k této skutečnosti.“</emphasis></p>

<p>„Potvrzuji příkaz.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz potvrzen, kapitáne Iversone. Varování. V případě výskytu poruchy v kritických částech stanice má počítač v souladu se směrnicí číslo 481G1 až 481G5 oprávnění váš příkaz ignorovat a provést nezbytné opravy k zachování funkčnosti.“</emphasis></p>

<p>Daley, který až dosud poslouchal mlčky, začal rudnout ve tváři.</p>

<p>„No tak fajn!“ vyskočil. „Prostě najdu kus trubky, urazím každýmu z těch botů palici a bude –“</p>

<p>Iverson rychle zavrtěl hlavou, ale než mohl promluvit, ozval se umělý hlas.</p>

<p><emphasis>„Varování. Úmysl záměrného ničení zařízení stanice Archangelsk je hodnocen jako přestupek. Do vašeho záznamu byla vložena důtka, nadporučíku Daley. Pokus o jakékoli záměrné ničení zařízení stanice Archangelsk může vyústit v bezpečnostní zásah.“</emphasis></p>

<p>Gil vytřeštil oči. Nadechl se, ale než mohl začít řvát, Iverson mu prostě připlácl dlaň na ústa. Za jiných okolností by Nikola stojící opodál při tom pohledu vyprskla.</p>

<p>„Zaznamenáno,“ řekl rychle. „Počítači, příkaz. Pokud se objeví taková kritická porucha, upozorníš mě dřív, než k její opravě vyšleš roboty. Odporuje to nějak směrnicím?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone. Příkaz potvrzen.“</emphasis></p>

<p>Daley strhl Darrenovu dlaň a couvl.</p>

<p>„Fajn. Jsem v pohodě… je to dobrý. Díky!“</p>

<p>„Nemáš zač, Gile,“ usmál se Iverson a Nikola odvrátila pohled. Hlavou jí pořád běžel ten záznam z kamery robota a to, co v něm viděla. Ale něco tam bylo, ještě něco <emphasis>jiného</emphasis>, co ji zarazilo…</p>

<p>„Bylo to zelené.“</p>

<p>Daley i Iverson se na ni zadívali a Nikola rozpačitě pokrčila rameny.</p>

<p>„V té nádrži. Než ta věc rozbila robota, bylo tam něco zeleného. Jako řasy nebo špenát.“</p>

<p>Iverson vypadal nechápavě, ale Gil se zamračil.</p>

<p>„Jo. Máte pravdu. Sakra!“</p>

<p>Rychle se vrátil do křesla a popojel s ním k vedlejšímu monitoru. Sáhl na klávesy, ale zarazil se.</p>

<p>„Já… nechtěl jsem o tom mluvit, ale dva ti chlapi zůstali naživu i po tom, co se ostatní… však víte. Ten jeden si psal deník, asi půl roku.“</p>

<p>„Jasně,“ souhlasil Iverson. „Taky jsem to dělal. Nějaký čas to pomáhá.“</p>

<p>Gil po něm střelil pohledem a jeho obavy patrně vzrostly, ale pokračoval. „Ke konci už je ten deník divný, ale teď mi Nikola něco připomněla. Musím to najít, počkejte.“</p>

<p>Chvíli posouval stránky, až se zarazil. Ukázal k obrazovce a Nikola mu nakoukla přes rameno.</p><empty-line /><p><emphasis>12. září</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsme skoro u dna třetího tanku. Nevím, kolik porcí zbývá, ani to nechci počítat, ale pak už budeme mít jenom ty zelené. Jsou plné, ale Ante trvá na tom, že řasy tam jsou pro člověka jedovaté a nejde s tím nic dělat. Jediné, co by na nich přežilo, jsou ty věci z nádrží, není to legrační?</emphasis></p><empty-line /><p>„Věci z nádrží?“ zopakovala Nikola. „Jaké?“</p>

<p>„Netuším,“ Daley pokrčil rameny. „Myslel jsem, že ten chlap blázní, ale to, co jsme viděli…“</p>

<p>„Jaký je poslední záznam, Gile?“</p>

<p>Daley znovu zaváhal, ale pak posunul deník na konec.</p><empty-line /><p><emphasis>22. listopad</emphasis></p>

<p><emphasis>Dnes ráno jsem přišel do velínu a našel tam Anteho. Byl mrtvý a divné je, že vypadal, jako by se to stalo dávno. S kým jsem si to tedy povídal ty poslední týdny? Nevím. Vlastně už nevím nic, jenom že chci pryč. Všechno jsem připravil. Taky jsem zničil záznamy projektu S-11 a do růstových nádrží nalil kyselinu. Udělal bych to samé i s nádržemi z K, ale ty nedokážu ani otevřít. Třeba mi to pomůže tam, kam půjdu. Jestli tyhle záznamy někdo ze Svazu najde, ať se na Zemi stalo cokoli, už je mi to fuk. Rozumíte? Ani té vaší poradkyně se už nebojím. Jestli to chcete rozjet znova, budete muset začít od nuly. Kdybych našel Irenejovy velitelské kódy, vyhodil bych to tu do povětří celé. Taky jsem zastavil program skokového průzkumu. Už je to jedno a člověk má za sebou na konci uklidit. Ante říká, že ano. Sbohem.</emphasis></p><empty-line /><p>Nikole po páteři přeběhl mráz. Daley se díval na Iversona, ale ten zamyšleně hleděl do prázdna.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Jaké bylo služební zařazení poručíka Fjodorjeva?“</p>

<p><emphasis>„Služební zařazení poručíka Ljubora Fjodorjeva bylo asistent hlavního vědeckého důstojníka, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Na co myslíš, Darrene?“</p>

<p>„Probíhal tu nějaký biovýzkum, a asi nešlo o viry. Pokusy na lidech, růstové nádrže. Gile, co když se tu snažili vyrobit něco <emphasis>nového</emphasis>? A co když se jim to povedlo?“</p>

<p>Daley na něj užasle zíral.</p>

<p>„Nového, to myslíš nějaké… příšery? <emphasis>Mutanty?</emphasis> A jako že něco z toho tu pořád ještě <emphasis>žije</emphasis>?“</p>

<p>„Stojí to za úvahu, ne?“ Iverson zvedl prst. „Za prvé, stanice takhle daleko a utajená. Chtěli mít jistotu, že se o tom nejenom nikdo nedozví, ale kdyby něco uteklo, nedostane se to na Zemi. Za druhé, ty zbraně. Co když tu byly právě pro ten případ? Za třetí, píše tam, že zničil nějaké výsledky pokusů, ale ne všechny. Něco ještě zbylo v těch dalších nádržích. Mohlo trvat roky, než to vyrostlo. Pak to vyleze, počítač to pustí, anebo nastane porucha. Šmejdí po stanici, žere řasy ze zbylých tanků, co byly pro lidi jedovaté. Proto taky poblíž spí. A je to chytré možná jako opice nebo pes, takže si umí otevřít dveře přechodových komor, ale už ne něco složitějšího. Celkem to dává smysl, ne?“</p>

<p>„Ale je to dvě stě padesát let! Co by přežilo tak dlouho?“</p>

<p>„Stanice přežila. Já přežil. Četl jsem, že na Viridianu jsou žraloci, kteří žijí ještě déle.“</p>

<p>Daley se dál tvářil nevěřícně, ale Nikola ho přerušila, než mohl promluvit.</p>

<p>„Dobrá,“ snažila se uvažovat věcně. „Dejme tomu, že to tak je. Co dál? Zatím to máme zavřené, ale jestli v tom sektoru dojde k poruše, nebo tam něco schválně rozbije, počítač pošle roboty, a dostane se ven. Pokud to bude naštvané, klidně to může jít hned po nás. Odletět pořád nemůžeme. A <emphasis>rozhodně</emphasis> tu nemůžeme nikoho nechat, takže co?“</p>

<p>Chvíli nikdo neodpověděl, než Iverson pokrčil rameny.</p>

<p>„Využijeme čas. Pořád potřebujeme součástky k senzorům. Musíme je přinést a přijít na to, jak je nainstalovat. Jestli to uteče, můžeme se stáhnout do <emphasis>Achillea</emphasis>. I kdyby rozbil dveře, než vyleze nahoru, uděláme z něj cedník, a přes komunikátor můžeme počítačem sledovat jeho polohu. Dokud máme tuhle výhodu, držíme náskok.“</p>

<p><emphasis>A jestli o ni přijedeme?</emphasis></p>

<p>Nikole to blesklo hlavou, ale zaťala zuby.</p>

<p>„Takže kde jsou ty součástky? Ve skladu, kde jsme byli?“</p>

<p>„Jo. Pokud nefungují, ještě můžeme vykuchat některou roboloď, tam by měly být stejné –“</p>

<p>„<emphasis>Ty lodě!</emphasis>“</p>

<p>Iversonův hlas je přiměl se otočit. Pilot měl ve tváři stejný výraz, jako když prve spatřil stopy údržbářského robota na zemi. Naklonil se nad obrazovku s deníkovou zprávou.</p>

<p>„Taky jsem zastavil program skokového průzkumu,“ přečetl nahlas větu. „Takže možná nejsou <emphasis>všechny</emphasis> rozbité! Počítači, dotaz. Jaký je počet a operační stav průzkumných plavidel stanice?“</p>

<p><emphasis>„Na stanici Archangelsk se momentálně nacházejí třicet čtyři průzkumná plavidla, kapitáne Iversone. Jedenáct z nich má poruchy neslučitelné s operačním nasazením. Tři byla demontována za účelem získání náhradních součástí pro klíčové systémy stanice Archangelsk. Dvacet plavidel je podle rychlého diagnostického testu v optimálním provozním stavu.“</emphasis></p>

<p>„Počítači, dotaz. Jaký byl poslední program těch plavidel?“</p>

<p><emphasis>„Dotaz nelze zodpovědět, kapitáne Iversone. Program průzkumných plavidel stanice Archangelsk podléhá stupni utajení dvanáct.“</emphasis></p>

<p>Daley se zatvářil, jako by kousl do červivého jablka, ale Darren mávl rukou.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Byl poslední průzkumný program dokončen?“</p>

<p><emphasis>„Negativní, kapitáne Iversone. Průzkumný program byl přerušen rozkazem poručíka Ljubora Fjodorjeva v čase T minus –“</emphasis></p>

<p>„V pořádku, stačí. Dotaz. Pokud byl původní program přerušen, mám oprávnění nastavit nový? Mimo stupeň utajení dvanáct?“</p>

<p>Ticho. Počítač zřejmě narazil na problém s odpovědí, a Nikola se už chtěla zeptat, o co jde, když se ozval znovu.</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone. Nebyla nalezena žádná směrnice, která by zakazovala spuštění nového průzkumného programu, pokud byl předchozí platným rozkazem přerušen. Prosím, zadejte perimetr skoku.“</emphasis></p>

<p>Největší obrazovka se rozsvítila hvězdnou mapou a Darren se nad ni naklonil. Téměř bez zaváhání označil prstem jednu oblast.</p>

<p>„Tady. Maják K-59FR byl poruchou vyřazen z provozu. Je nutné obnovit trasu pro spojení se Zemí.“</p>

<p>K-59FR. <emphasis>Chcíplej pes!</emphasis> Nikole trvalo okamžik, než pochopila, o co se Iverson snaží. Zatajila dech. Snad žádných pět vteřin se jí nezdálo tak dlouhých jako těch následujících.</p>

<p><emphasis>„Ztráta signálu majáku K-59FR potvrzena. Cíl přijat, kapitáne Iversone. Proběhne hloubková diagnostika systémů funkčních průzkumných plavidel a poté bude aktivován program. Procentní pravděpodobnost skoku do cílového prostoru byla vyhodnocena na dvě celá třicet čtyři procent na jednu loď. Riziko její ztráty v důsledku kolize s objekty jedna celá osm procent. Průměrný skokový čas sedm dnů dvacet dva hodin. Žádám o konečné potvrzení programu dle uvedených parametrů.“</emphasis></p>

<p>„Potvrzeno. Spusť program.“</p>

<p><emphasis>„Program spuštěn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Nikole se zdálo, že se zvuk systémů stanice v pozadí změnil, jak se zapojily další, dosud tiché. V duchu se snažila počítat. Něco přes dvě procenta na loď. Dvacet lodí. Takže celkem… padesát procent? Každý týden. Pokud se všechny vrátí a otočí, pokud tu dokážou vydržet dva nebo tři týdny, aniž by je tamta věc zabila nebo se zas něco nějak šíleně nepodělalo –</p>

<p>„Myslíš, že to vyjde?“ Daley se na Darrena zadíval, jako by jí četl myšlenky.</p>

<p>„Technicky… proč ne?“ odvětil Iverson už zase s klidem. „Každá ta loď je vlastně maják. Nevydrží dlouho, musí dobíjet energii, ale na skok tam a zpátky stačí. Víc nepotřebujeme, když se některá trefí. Naštěstí to není velký perimetr.“</p>

<p>„No ale co odlet? I když se to povede, jak odletíme <emphasis>odsud</emphasis>?“</p>

<p>„Jedno po druhém. Gile, seženeme ty součástky k senzorům. A vy byste se měla prospat.“</p>

<p>Nikola se zadívala na hodinky v rukávu skafandru a překvapeně se zarazila. <emphasis>Šest hodin?</emphasis> Nikdy by ji nenapadlo, že tahle šílenost trvala tak dlouho. Navíc předtím spala možná třicet minut.</p>

<p>A Natalie byla pořád sama…</p>

<p>„Dobře,“ souhlasila. „Prosím, dejte na sebe pozor.“</p>

<p>„Bez obav. Zvládneme to. Jsme dobrá posádka.“</p>

<p>Nikola se Iversonově přesvědčení musela usmát.</p>

<p>Gil s Darrenem zamířili ven a ona se vydala zpět k přechodové komoře <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>. Pohled na hodinky jako by sám přitáhl únavu. Strach sice zůstal, ale ji s jistým pobavením napadlo, že si na něj začíná zvykat. Opuštěné stanice, mrtvoly, zakázané výzkumy, příšery… a co.</p>

<p><emphasis>Vítejte v našem holokině!</emphasis></p>

<p>Cestou po žebříku do pilotní kabiny málem vyprskla.</p>

<p>S úlevou ze sebe stáhla skafandr a hodila ho přes křeslo. Spodní oblečení měla propocené a lepilo se jí k tělu. Zamířila do kajuty, tiše, aby nevzbudila Natalii, pokud ještě spí. Dát si sprchu a padnout, zapomenout –</p>

<p>„Niki? Jsi to ty?“</p>

<p>Hlas se ozval dvě vteřiny předtím, než sáhla na kliku. Bezděčně sebou škubla, i když byla dávno zvyklá.</p>

<p>„Jo, Nat.“ Otevřela dveře. „Jsem to já. Neměj strach.“</p>

<p>Natalie seděla u stolu. Dívala se na ni viditelně polekaně.</p>

<p>„Už zazvonilo, Niki?“</p>

<p>„Zazvonilo?“ Nikola se zarazila. „Co?“</p>

<p>„Zvonek, Niki.“</p>

<p>Zvonek. Jasně. Co by taky jiného mohlo zvonit na kosmické lodi. Nikola si povzdechla.</p>

<p>„Ne, Nat. Nic nezvonilo.“</p>

<p>Natalie s úlevou kývla. „Kde je Darren?“</p>

<p>„Zařizuje něco na stanici,“ odvětila Nikola vyhýbavě. „Proč?“</p>

<p>„Chtěl, abych mu nakreslila obrázek. Je hotový.“</p>

<p>Na stolku opravdu ležel pomalovaný list papíru. Natalie jí ho podala.</p>

<p>Jediný pohled stačil, aby Nikolu rázem přešla ospalost.</p>

<p>Chodba stanice. Nakreslená tužkou, převážně vystínovaná, přesto jasně poznatelná. Dveře za rozdrásanými zárubněmi, přesně ty, které viděla na záznamu kraba. A mezi nimi…cosi.</p>

<p>Nikola s viditelným úsilím odtrhla z kresby pohled a zadívala se na Natalii.</p>

<p>„Nat, <emphasis>co je to</emphasis>?“</p>

<p>Úsměv. A odpověď, tak sladce samozřejmá.</p>

<p>„Ante, Niki. Darren ho bude hledat. Dáš mu ten obrázek? Nechci, aby se lekl.“</p>

<p><emphasis>Ne, určitě se nelekne. Zato já…</emphasis></p>

<p>Nikole se nějak povedlo ovládnout všechno, co jí letělo hlavou. Bleskově to zvážila… a ne. <emphasis>Rozhodně</emphasis> teď nehodlala jít spát.</p>

<p>„Dobře, Nat,“ hlesla. „Radši… radši mu ho donesu hned. Počkej tady, ano?“</p>

<p>„Dobře, Niki.“</p>

<p>Nebyl v tom ten dřívější nezájem ani lhostejnost, nebo aspoň ne úplně. Nikola přesto necítila úlevu. Vyšla z kajuty a zamířila zpátky do pilotní kabiny. Při pohledu na skafandr zaváhala, ale vzpomněla si na Iversonovy příkazy a důraz, s jakým ji nutil je opakovat.</p>

<p>Položila papír a s tichou nadávkou se začala soukat do nohavic. Skafandr zevnitř páchl, těch pár minut zdaleka nestačilo, aby ho vnitřní systém údržby usušil a vyčistil. Nikola odporem zadržela dech, pokusila se zrychl…</p>

<p><emphasis>Crrrrr!</emphasis></p>

<p>Nikola leknutím vyskočila na jedné noze – a vzápětí ležela na podlaze. Hlavou se bolestivě praštila o křeslo. Protivný, hlasitý zvuk pokračoval a jí došlo, co to je: budík ve vitríně s Iversonovými krámy, ten, který mu připomínal, že musí natáhnout svoje hodiny.</p>

<p><emphasis>Už zazvonilo, Niki?</emphasis></p>

<p>Nával strachu Nikole zkroutil útroby jako křeč. Proč se jenom nezeptala, co se má stát, až zazvoní? I když by se asi nic konkrétního nedozvěděla, i když by…</p>

<p><emphasis>K čertu s tím!</emphasis></p>

<p>Popadla kresbu a s napůl zapnutým skafandrem otevřela poklop v podlaze. Ze žebříku do přechodové komory málem spadla. Poklusem jí proběhla, otevřela dveře komory stanice.</p>

<p>Přesně v okamžiku, kdy udělala první krok dovnitř, se ozval z jejího komunikátoru známý hlas.</p>

<p><emphasis>„Varování. Došlo k násilnému narušení integrity důvěrných sektorů stanice Archangelsk. Varování. Došlo ke kritické poruše v důvěrných sektorech stanice Archangelsk. Varování. Zaznamenán pohyb člena posádky Ante Gasparova.“</emphasis></p>

<p><strong>Maják Wolheim, Menabaranské území</strong></p>

<p>Ostré drcnutí způsobilo, že se Čumák instinktivně chytil okraje stolku před sebou. Pár lesklých nábojů uprostřed se začalo kutálet ke kraji a Walter Gotlieb jim nastavil dlaň, než mohly spadnout.</p>

<p>„Další skok,“ okomentoval Pavol. „Kde myslíte, že už jsme? Na Saljutu?“</p>

<p>„To vypadá na Křižovatku.“ Kulka zručně míchala karty. „Tam to vždycky takhle drncalo, pamatuješ, Walte?“</p>

<p>„Jasně,“ zasmál se Gotlieb. „Nebyla by to sranda, kdyby nás teď zkusili přepadnout?“</p>

<p>„Jo! Jako tenkrát, když si císař vyjel na vejlet.“</p>

<p>Následoval smích, ale Čumák se k němu přidal jen z povinnosti. Nevěděl sice, o čem ti tři mluví, ale možnost pirátského přepadení mu vtipná rozhodně nepřišla.</p>

<p>„Fajn, jedeme dál,“ přejela Kulka prstem paklík karet.</p>

<p>Walter krátce pohlédl na karty v dlani. „Dvě.“</p>

<p>Kulka mu je hodila a pohlédla doleva. „Co náš muž víry?“</p>

<p>Esposito s nečitelným výrazem mlčky zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Jednu,“ požádal Čumák.</p>

<p>Dostal ji, ale byla to jenom mizerná sedma. Ani se nesnažil skrýt mrzutý výraz, když hodil karty před sebe na stůl. Walter s Pavlem odkryli současně, ale nejvyšší list nakonec položil Gabriel. Už potřetí.</p>

<p>„Hele, nemáte hazard náhodou zakázanej?“ postěžovala si Kulka, když k sobě shrnoval ze středu stolu výhru.</p>

<p>„Jistě,“ přikývl Gabriel. „Taky nehraju o peníze.“</p>

<p>Namísto mincí nebo bankovek se před ním kupily lesklé náboje do pistole. <emphasis>Drsňácký poker</emphasis>, tak tomu Kulka říkala, když tu hru hned po startu lodi rozjela. Pokud Čumák chápal dobře, v tom povedeném oddílu s Gotlieby to byl před akcí něco jako zvyk.</p>

<p>„Klika,“ ohrnula Kulka nos. „To mně ale řekni, kde ses to teda naučil?“</p>

<p>„V semináři, samozřejmě.“</p>

<p>„A vo co jste tam hráli, když ne vo prachy? Vo vyražený zuby? To muselo mít plno bratrů vyndavací chrup.“</p>

<p>Walter Gotlieb s bratrem se rozesmáli znovu. Tentokrát i Čumáka píchlo v žaludku. Než ale stačil Esposito odpovědět, ozval se z komunikátoru u stropu Hračičkův hlas.</p>

<p>„Bacha, lidi! Míří sem celní inspekce, všichni zalézt!“</p>

<p>„<emphasis>Co?</emphasis>“ Kulka zůstala zírat. „Celníci na <emphasis>Křižovatce</emphasis>?“</p>

<p>Pavol Gotlieb stiskl komunikátor na stěně.</p>

<p>„Dotaz. Kde teď vlastně jsme?“</p>

<p>„Wolheim,“ odpověděl Vargův hlas. „Jeden skok před Menabaranem, takže pohyb.“</p>

<p>„Nemožný!“ štěkla Kulka. „<emphasis>Nemůžeme</emphasis> být už takhle daleko.“</p>

<p>„Můžeme,“ dovtípil se Čumák. „Ten vylepšenej pohon, pamatuješ? Tahle loď ho musí mít, bereme to zkratkama.“</p>

<p>„To je fuk.“ Walter vstal. „Sbalte krámy a pohyb do rakví!“</p>

<p>Čumák shrnul ze stolu pár <emphasis>žetonů</emphasis>, co mu zbyly, a strčil je do jedné kapsy, karty vrazil do druhé. Slyšel, jak Kulka pořád něco mumlá, ale vlastně ho to nezajímalo, v hlavě pořád slyšel Hračičkův hlas.</p>

<p><emphasis>Jeden skok před Menabaranem.</emphasis></p>

<p>Walter Gotlieb rychle vyťukal na obrazovce počítače zdánlivě nahodilou sekvenci znaků. Cvaklo to, plát podlahy před nimi se odsunul a odhalil pečlivě ukryté prostory pod dnem dolní paluby téhle lodi, kterou nějaký vtipálek pojmenoval <emphasis>Mucholapka</emphasis>. Tady bylo naskládáno a upevněno veškeré jejich vybavení. Obleky, zbraně, munice – a docela nahoře pět dlouhých schránek tvarem opravdu připomínajícíchrakve.</p>

<p>Čumák klepl na spínač a horní část víka se odklopila. Ostatní okolo se už soukali dovnitř, rychle je následoval. Jakmile klesl do měkké gelové podložky, která schránku vyplňovala, víko se samo zaklaplo. Ještě slyšel, jak se nad nimi uzavírá i podlahový úkryt. Obestřela ho naprostá tma.</p>

<p>Trvala jen okamžik, vzápětí se ve schránce rozsvítilo světlo a před jeho obličejem malá obrazovka. Evakuační záchranná kapsle, jak se ta věc správně jmenovala, byla určena pro nouzové opuštění lodi. Kdyby klepl na správné tlačítko, kapsle by se naplnila kapalinou, která by ho ochránila před přetížením při odhození, a dokonce se dala dýchat. Potom by si do žíly zavedl kanylu s roztokem, který by ho uspal a utlumil vitální funkce. Nebyla to hibernace, přesto by v tom stavu dokázal přežít i několik týdnů, při troše štěstí dost dlouho na to, aby ho někdo našel podle vysílaného nouzového signálu.</p>

<p>Takhle by to aspoň fungovalo na válečné lodi. Tady byly kapsle jen proto, aby se do nich mohli při inspekci schovat, protože podle <emphasis>papírů</emphasis> posádku tvořili jen císař, Hračička a Matt Reed. Pod falešnými jmény, pochopitelně. Kdokoli tu akci připravoval, na ten fakt myslel a přidal do počítače kapsle možnosti, jaké se tam rozhodně běžně nenacházely. Čumák si mohl číst, zapnout hudbu z bohatého výběru, dokonce pustit film, byť jen dvourozměrně.</p>

<p>Gunneli neudělal nic z toho. Vleže v naprostém tichu zíral na mlhavý obrys vlastní tváře na obrazovce a uvažoval.</p>

<p>Ať tahle loď skákala jakkoliv, fyzikální zákony musely platit. Zatímco pro ně uplynulo od nalodění pár hodin, doma uběhly dny, možná týdny. Irena o něm neměla jedinou zprávu. Pokud by se snažila něco dozvědět přes císařskou kancelář, samozřejmě jí nic neřeknou. A jestli tahle akce skončí špatně, všechno, co dostane, bude jeden dopis. Dokonce ani tělo, které by mohla pohřbít, protože Menabaran sotva bude tak laskavý, aby ho vydal…</p>

<p>Když na tohle všechno Čumák myslel, svíralo se mu hrdlo a chtěl brečet jako malý kluk. Jenomže pak pomyslel i na jiné věci.</p>

<p>Na Tanka s dírou v hlavě. Na Trapa, kterého vytáhli z trosek pásáku rozmašírovaného na kaši, na Patrika, co se možná už nikdy neprobudí, na majora, který je na tom kdovíjak, a proto se všem vyhýbá. Někdo mohl žvanit, že to je prostě osud vojáka, ale tohle nebyl žádný osud. Žádná válka ani smůla, akorát sprostý podraz.</p>

<p>A nakonec tu samozřejmě byla císařovna. I Kulka, která měla pro šlechtice leda sprosté nadávky, ji brala, a Čumák nebyl hluchý. Slyšel plno řečí o tom, co s lidmi umějí na Menabaranu udělat, a i kdyby dvě třetiny z nich byly lži, pořád to bohatě stačilo. Navíc už tam byla týdny, zavřená kdovíkde.</p>

<p>Ne. Když pomyslel na Irenu, litoval Gunneli toho, že tenkrát nevyhověl Gotliebům a nevykašlal se na to. Když ale myslel na všechno ostatní, byl zatraceně rád, že na téhle akci je. Ať už se bude dít na Menabaranu cokoli.</p>

<p>Ta myšlenka přinesla Čumákovi klid. Zhasl obrazovku. Zavřel oči a prostě ležel v tichu a teplém, tlumeném světle. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, možná dokonce na chvíli usnul, vzbudil ho až ostrý zvuk komunikátoru.</p>

<p>„Čistý vzduch,“ promluvil Vargův hlas. „Můžete vylézt.“</p>

<p>Čumákovi blesklo hlavou, že zní nějak divně, ale to už se kryt podlahy nad ním začal odsouvat.</p>

<p>Otevřel víko kapsle a začal se škrábat ven. Vedle něj vylézali ostatní, jako první samozřejmě Kulka s otráveným výrazem.</p>

<p>„To je dost, kurva! Už jsem si myslela, že nás tam necháte shnít. To neumíte ani vypakovat pár zasranejch celníků?“</p>

<p>Otázka platila Hračičkovi, který zrovna slézal po žebříku z horní paluby, ale ten jí neodpověděl. Ve tváři měl nepřítomný, skoro otřesený výraz. Seskočil z poslední příčky a otočený zády se opřel o stěnu, jako by měl potíže i stát rovně.</p>

<p>„Je ti něco?“ Kulka se zarazila. „Neupadnuls na hlavu?“</p>

<p>„Ne. Tohle bylo… prostě…“ Varga se na ni zadíval a na vteřinu vypadal, že se začne řehtat. „Kdyby… kdybyste to viděli…“</p>

<p>„Viděli <emphasis>co</emphasis>? Tak se vymáčkni!“</p>

<p>„Ty chlapi přišli na palubu, takoví tři ouřadové. Jeden kouká na papíry a najednou povídá – hele, víte, že vypadáte úplně jako algorský císař? A Jeho Veličenstvo… přikývne. Ano. To mi lidé říkají často.“</p>

<p>Kulka vyprskla. „Kecáš! To řek?“</p>

<p>„Přesně tohle… a s tím svým výrazem, však víte. Ten chlap se začal smát a ptá se – co budete dělat na Menabaranu, Veličenstvo? Navštívíte mořské lázně? A císař – ne. Hledám svoji císařovnu. Ti tři vypadali, že dostanou infarkt. A já… já málem taky.“</p>

<p>Teď už se smáli i oba Gotliebové a Kulka si musel otřít oči rukávem.</p>

<p>„Dobrá prdel! A co říkali na támhleto?“</p>

<p>Kulka ukázala prstem do rohu nákladového prostoru a Hračičkovi v jediný moment zmrzl úsměv ve tváři. Dvoumetrová kovová bedna byla upevněná k podlaze, a dokonce i stropu <emphasis>Mucholapky</emphasis>. V horní části měla okno z matného skla, kterým se přesto dal rozeznat předmět uvnitř. Vypadal stejně, jako když ho Varga viděl při nakládání, jen trubkový prstenec někdo polepil barevnými flitry ve tvaru hvězdiček a na podstavec přidal plastové karikatury plamenů.</p>

<p>Podle lodní dokumentace to byl supravodivý ohňostroj objednaný korporací Autodrone coby dárek k ředitelovým narozeninám. Když se ale Hračička na tu výzdobu díval, měl pocit, že vidí krásně ozdobené náměstí, kde za chvíli začne hromadná poprava.</p>

<p>„Neříkali nic,“ uhnul pohledem. „Korporace z Menabaranu si nechávají vozit plno blbostí.“</p>

<p>„Jasně,“ kývl Walter. „Žádná radiace, žádný vortexy. Akorát nadupanější mraznička s magnety. Co by na tom mohlo smrdět?“</p>

<p>Nebyla to ironie, jen konstatování. V hlase ani tváři neměl nic. Hračička přesto vycítil, že tenhle chlap si stejně jako on domyslel, co vezou, ale mlčí, protože je mu to prostě fuk.</p>

<p>„Musím zpátky do pilotní kabiny.“</p>

<p>Varga se s výrazem zmoklé slepice otočil – a přímo před ním právě slézal po žebříku dolů Andrej Korwarian.</p>

<p>Hračička rychle couvl. Tvář mu zbledla. Císař musel aspoň část rozmluvy slyšet, zachoval však zcela neutrální výraz.</p>

<p>„Máme souhlas ke skoku na Menabaran za dvě hodiny,“ oznámil. „Podle počítače pravděpodobně vyskočíme během dne.“</p>

<p>„Rozumím, pane.“ Walter Gotlieb ihned přešel na profesionální tón. „Jaký je další plán?“</p>

<p>„Ten bude závislý na situaci. Možná budeme muset několik dnů počkat, než dorazí druhá loď.“</p>

<p><emphasis>Druhá loď? Jaká druhá loď?!</emphasis></p>

<p>Čumák se nechápavě rozhlédl po ostatních, ale Walter jenom ukázněně přikývl.</p>

<p>„Rozumím, pane,“ zopakoval – a císař se znenadání sehnul.</p>

<p>Když se narovnal, držel mezi prsty pikové eso, které muselo zapadnout, když narychlo smetali karty ze stolu. Zadíval se po ostatních a Kulka s lehkými rozpaky pokrčila rameny.</p>

<p>„Trocha relaxu před akcí, pane. Nic víc.“</p>

<p>„Drsňácký poker, kapitáne?“</p>

<p>Císař se na ni díval pevně, soustředěně. Přesně tím pohledem, po kterém často někomu vystřelil mozek z hlavy.</p>

<p>„Ehm… jo, pane. Chcete se přidat? Nábojů máme dost.“</p>

<p>Gunnelimu nad tou drzostí na okamžik vynechalo srdce – ale to nebylo nic proti tomu, když Andrej Korwarian přikývl.</p>

<p>„Dobrá. Velitel by měl mít smysl pro <emphasis>tradici</emphasis>.“</p>

<p>*</p>

<p>Matt Reed seděl v maličké kajutě před zrcadlem a díval se na sebe.</p>

<p>Šedé triko nechal přehozené přes židli a zrcadlo bylo dost velké, aby viděl všechno. Šedé čáry syntetických svalů na pažích, na které si už zvykl, ale i to <emphasis>další</emphasis>. Černý kov začínající pod klíčními kostmi, stále zarudlé okraje v místě, kde se spojoval s tělem… i to, jak málo z toho těla už zbývalo.</p>

<p>Přejel dlaní po povrchu hrudního pancíře. Nic. Žádný tlukot srdce ani teplo. Pod prsty cítil jenom chlad a ten chlad jako by se mu zakusoval až do morku kostí. <emphasis>Koho</emphasis> teď vlastně vidí? Ten pocit, o němž věřil, že se ho dávno zbavil, byl zpět, dvakrát silnější. A slova, co tenkrát slyšel v Mrtvé díře, ta, kterým se vysmál a odpověděl věcmi, co –</p>

<p>Zazvonil zvonek.</p>

<p>Reed sebou škubl. Prudce se nadechl. Oči ho pálily. Otřel si je zápěstím, sáhl po triku a rychle si ho přetáhl přes hlavu.</p>

<p>„Jo, dobrý!“</p>

<p>Dveře se otevřely. Boris Varga zůstal stát na prahu, viditelně rozpačitě, ale než mohl promluvit, major ho kývnutím pozval dovnitř. Dveře za ním se samy zavřely.</p>

<p>„Nemáš být u řízení?“ Reed se vcelku úspěšně pokusil o normální tón.</p>

<p>„Je tam Jeho Veličenstvo. Chtěl být v kabině po skoku sám. Myslím, že kvůli komunikaci, kontroluje, jak se tu věci mají. Zachytili jsme signál nějaké další lodi, kterou asi čekal, jenom ne tak brzy… nevěděl jsem, že je nás víc. To je nějaká záloha?“</p>

<p>„Nevím určitě,“ přiznal Matt. „Zmínil se mi jen, že je nutné, aby se akce rozjela, než dorazí.“</p>

<p>„Možná nějaká Severinova špehovací parta,“ usoudil Varga.</p>

<p>„Možná. Pořád čeká nové informace.“</p>

<p>„A když se nedočká?“</p>

<p>V Hračičkově hlase se ozvala nepokrytá úzkost a Reed se na něj zadíval s pochopením.</p>

<p>„Ty víš, co vezeme.“</p>

<p>„Jo. Tak nějak jsem si to domyslel. Ty taky?“</p>

<p>„Císař mi to řekl, když jsme odletěli.“</p>

<p>„No, to je od něj fakt milý!“</p>

<p>Hračička ta slova vztekle vyprskl, ale hned jich zalitoval. Vlastně byl <emphasis>šťastný</emphasis>, že si o tom s někým může aspoň promluvit, zatímco Reed potřásl hlavou.</p>

<p>„Taky z toho nejsem nadšený, pokud to chceš slyšet.“</p>

<p>„Myslíš, že to udělá? Když císařovnu nenajdeme… anebo když ji nevrátí? Anebo… prostě jenom tak?“</p>

<p>„Jenom tak ne. Ale myslím, že jestli ji nenajde… to prostě nemůže <emphasis>neudělat</emphasis>. Ne po tom, co provedli na Algoru.“</p>

<p>„Fajn.“ Varga se trpce usmál. „To bude krása, až vydá ten rozkaz a budeme mít –“</p>

<p>„Nevydá,“ tentokrát ho Matt přerušil. „Udělá to sám, o tom nepochybuji. Další důvod, proč tady je osobně a nikomu nic neřekl. A jestli si myslíš, že se ti bude blbě spát, pomysli, jak se potom bude spát <emphasis>jemu</emphasis>.“</p>

<p>Řekl to ostřejším tónem, než měl v úmyslu, a Hračička sevřel rty. Musel uznat, že to byla dobrá poznámka.</p>

<p>„Co ostatní?“ nadhodil. „Myslím, že Walter Gotlieb to ví taky, ale Kulka a Čumák –“</p>

<p>„Neříkej jim nic. Jestli na to dojde, stejně to zjistí. A pokud ne, anebo jim to neřekne sám Korwarian, nech to plavat. Není třeba mít věci horší, než už jsou, po Tankovi, Trapovi a Patrikovi. Když si budeš potřebovat promluvit, jsem tady já.“</p>

<p>Tohle byl Matt Reed, jakého znal, a tentokrát se Boris usmál. Něco v těch slovech mu skutečně ulevilo, vzápětí však zvážněl.</p>

<p>„A ty? Jak jsi na tom?“</p>

<p>„Mně… je fajn.“</p>

<p>Zaváhání v Reedově odpovědi bylo nepatrné. Očima neuhnul, ale Hračička přesto zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Tak proto jsi věčně zalezlý tady nebo na ošetřovně? Proto s ostatníma mluvíš, jenom když se na něco ptají a vyhnul ses i tomu, když Kulka s náma cepovala Čumáka? Protože je ti fajn?“</p>

<p>„Kulka potřebovala něco <emphasis>dělat</emphasis>, ne se užírat, že to v paláci podělala. Proto jsem do toho nemluvil. Navíc, bez urážky, tohle není tvoje –“</p>

<p>„Ale je. Krucinál, <emphasis>je</emphasis> to moje věc!“ Boris se naléhavě naklonil. „Císař teď dvě hodiny mastil s ostatníma karty, ale oni tam čekali <emphasis>tebe</emphasis>! Je jim fuk, jak vypadáš pod hadrama. Nedělej to co Trap!“</p>

<p>„Trap?“ Reed se zamračil.</p>

<p>„Jo! Ten kolem sebe taky postavil zeď. Vtloukl si do hlavy, že ho ostatní nevidí jako člověka, a tak si našel <emphasis>náhradu</emphasis>. Proč myslíš, že na tu poslední jízdu vzal blbej pásák, a ne císařský vznášedlo? Ve kterým by to přežil, i kdyby s ním spadnul?“</p>

<p>Tentokrát major sklopil oči. „To mě napadlo. Nechtěl jsem to ale řešit, po tom, jak to s ním skončilo.“</p>

<p>„Myslel jsem si to. Každopádně nedělej totéž! S Trapem si vyčítám, že jsem něco nepodnikl dřív. Ale s tebou… každýmu z nás jsi držel hlavu nad vodou, když bylo třeba. <emphasis>Chceme tě zpátky!</emphasis>“</p>

<p>Major neodpověděl. Díval se Vargovi do obličeje a jeho prsty si přes stůl nějak našly cestu k poručíkovu zápěstí. Bezděčně stiskl silněji, než chtěl, bolelo to, ale Hračička si nestěžoval… a v té krátké chvíli Matt Reed něco ve svých prsou <emphasis>rozhodně</emphasis> cítil.</p>

<p>Pustil Vargovu ruku a s lehce rozpačitým úsměvem se odvrátil.</p>

<p>„Říkáš, že císař fakt hrál <emphasis>karty</emphasis> s ostatními?“</p>

<p>„Jo.“ Hračička se zašklebil. „Vsadím se, že ten prevít Gabriel začal schválně prohrávat, jenom aby Kulka musela –“</p>

<p>Reedův komunikátor hozený na stole zapípal. Major po něm sáhl.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>Úmyslně nebo pouhou náhodou nechal odposlech nahlas. Hračička jasně uslyšel císařův hlas, dvě krátké věty, z nichž se mu znovu sevřel žaludek.</p>

<p>„Pohotovost. Dorazily nové informace.“</p>

<p>*</p>

<p>Pilotní kabina <emphasis>Mucholapky</emphasis> byla malá. Pouze císař s Reedem a Walterem Gotliebem seděli, ostatní museli stát, sklonění nad panelem, kde se ve vzduchu pomalu otáčel holografický obraz. Nejprve planety, té samé, kterou mohli vidět za okny. Pak velkého ostrova a města, které Gunneli poznal okamžitě, třebaže v zeměpisu nijak nevynikal: Artipole. Vzápětí se mapa posunula kousek stranou a u pobřeží se rozblikal červený bod. Rychle se zvětšil, změnil v ostrůvek s komplexem staveb. Čumák snadno rozeznal pár strážních věží s velkou budovou, dvojnásobný plot a bránu na konci asi půlkilometrového mostu k pevnině.</p>

<p>„Klinika Axis,“ promluvil císař. „Jde o psychiatrické zařízení se zvláštním režimem, specializované na léčbu pachatelů závažných zločinů. Formálně je pod kontrolou vlády, ale fakticky ho spravuje menabaranská korporace GenetiX.“</p>

<p>Vězeňský blázinec. Císařovna. Čumák se otřásl a Kulka kývla.</p>

<p>„Jasně. Vojáci žvaní. Ve cvokárně se císařovna schová líp, beztak jich tam mají plno. Moc pěkný.“</p>

<p>Nebylo v tom uznání ani kompliment.</p>

<p>„Pravděpodobně,“ souhlasil císař. „Podařilo se také získat částečné plány.“</p>

<p>Hologram blikl a objevil se jiný. Dva obrazy vedle sebe, půdorys i boční pohled.</p>

<p>„Hlavní budova má tři nadzemní a dvě podzemní podlaží. V nadzemních jsou umístěni pacienti, v podzemní technické a bezpečnostní zázemí. Druhé podzemní podlaží bylo přidáno před pěti lety, kdy zařízení prošlo rekonstrukcí. Jeho účel je nejasný. Vyskytla se teorie, že se tam provádí tajný vojenský výzkum, včetně experimentů na lidských subjektech.“</p>

<p>Korwarianův hlas byl stále klidný. Zato Čumákovi přejel po zádech ledový mráz. Tentokrát ani Kulka nehlesla.</p>

<p>Levý hologram se otočil a zvětšil. Připomínalo to šesticípou hvězdu s paprsky zakončenými vždy trojicí místností.</p>

<p>„Základní půdorys. Uprostřed se nachází centra ostrahy. Výtahy jsou zde,“ rozblikaly se tři místnosti na protilehlých stranách. „To platí pro první podzemní podlaží. Plány toho druhého neznáme. Je možné, že přístup tam vede pouze z kontrolního centra samotného, anebo úplně odjinud, a je zvlášť zabezpečený.“</p>

<p>Walter Gotlieb přivřenýma očima studoval obraz. „Jak početná je ostraha? S jakou výzbrojí? Na věžích obranné instalace, nahoře na střeše hangár. To může být hodně obsazené.“</p>

<p>„Oficiálně tvoří personál třiapadesát lidí, z toho jedenadvacet členů ostrahy. Reálná čísla budou nejspíše vyšší, na druhou stranu ne všichni musí být v tom okamžiku ve službě. Vybaveni by měli být jen lehkou výzbrojí, ale vnější perimetr objektu je silně chráněný automatickými systémy. Pokud je Její Veličenstvo drženo v nejnižším patře, což je pravděpodobné, lzepodobné čekat i tam, a počítat s přítomností stejných geneticky modifikovaných vojáků, kteří se účastnili přepadení císařského paláce.“</p>

<p>Knedlík v Gunneliho krku jako by se změnil v kouli ostnatého drátu. Ticho okolo stolu se dalo krájet.</p>

<p>„Odkud jsou ty informace, pane?“ promluvil Matt Reed pomalu. „Jak jsou staré? Jaká je úroveň věrohodnosti?“</p>

<p>Tentokrát se zdálo, že Andrej Korwarian na okamžik zaváhal.</p>

<p>„Informace pocházejí z různých zdrojů. Jak se zdá, na nalezení Jejího Veličenstva pracovalo více osob, než jsem i já očekával. Údaje se navzájem doplňují, takže věrohodnost je vysoká. Odeslány byly teprve před osmi hodinami. A je tu ještě něco.“</p>

<p>Hologram zhasl. Hned se objevil jiný: snímek kresby na papíře. I tohle byl Axis, jen nakreslený ze směru od moře: strohý útes bičovaný vlnami až k úpatí zdi hlavní budovy. Na obrázku byla noc, světla v zamřížovaných oknech nahoře a proudy větrem hnaného deště dotvářely výborně dojem ponuré strohosti.</p>

<p>„Tyto kresby,“ promluvil císař, než se stihl kdokoliv zeptat, „byly před časem získány z vlastnictví menabaranského premiéra. Nepodařilo se zjistit, kdo je autorem, ale nachází se tam i tato.“</p>

<p>Další obrázek – a tentokrát následovalo naprosté ticho.</p>

<p>Kresba Axisu připomínající první, ale jen načrtnutá v obrysech. Jako by autor začal malovat jeden motiv, pak ho napadl jiný, a tak pokračoval na tom samém papíře. Druhý obraz byl mnohem ostřejší, křivky dotažené. Žena schoulená pod tekoucí vodou, snad ve sprše. Nahá, ve tváři se zplihlými vlasy výraz bolesti i strachu, živého, až mrazilo.</p>

<p>Ve tváři, kterou poznali úplně všichni.</p>

<p>Čumák polkl. Nedokázal od obrázku odtrhnout zrak, byl jako magnet přitahující hrst železných pilin. Uvědomil si, že promluvil, až když uslyšel vlastní hlas.</p>

<p>„Říkal jste, že tyhle obrázky někdo zachytil před časem… takže ještě <emphasis>před</emphasis> tím únosem? To přece…“</p>

<p>„Ano,“ potvrdil císař. „Zatím neexistuje vysvětlení, jak je to možné. Nicméně původ těch kreseb je nezpochybnitelný a spolu s ostatními údaji je pokládám za dostatečné k zahájení akce.“</p>

<p>Někde velmi hluboko pod vrstvou šoku i zmatku proběhla Čumákovi vlna chápavého pobavení.</p>

<p><emphasis>Aby ne. Kdybych já viděl Irenu nakreslenou takhle, vrazil bych tam, i kdybych neměl</emphasis> vůbec nic <emphasis>dalšího.</emphasis></p>

<p>„Rozumím, pane,“ potvrdil Pavol Gotlieb. „Jaký bude postup? Infiltrace? Výsadek shora?“</p>

<p>Hologram blikl, plán Axisu se vrátil.</p>

<p>„Riziko při seskoku přímo do komplexu by bylo příliš vysoké a infiltrace časově náročná. Z dostupných alternativ byl vybrán útok přes vnější stěnu. Směrem od moře je ochrana slabší a zeď hlavní budovy je tam dlouhodobě vystavená působení vln, což ji muselo oslabit. Seskočíme mimo dosah senzorů, přiblížíme se a prorazíme otvor na úrovni prvního podzemního podlaží. Ovládneme bezpečnostní centrum, vyřadíme automatické systémy a lokalizujeme Její Veličenstvo. Manévr na odpoutání pozornosti nám umožní akci dokončit a stáhnout se dřív, než dorazí silnější posily z města.“</p>

<p>„Manévr na odpoutání pozornosti, pane?“ Reed zvedl obočí.</p>

<p>„Ano, majore. Jeho přípravy už probíhají. Bohužel ho není možné spustit v libovolný čas, musíme akci zahájit s dostatečným předstihem ještě před setměním. Prozatím jsou povětrnostní podmínky příznivé, nad cílem je nízká oblačnost a mlha. Pokud se počasí nezmění tak, že bude nutné začítokamžitě, zbývá nám ještě šest hodin. Po tu dobu si můžete odpočinout. Nějaké otázky?“</p>

<p>Čumák měl otázek plnou hlavu. Rozhodně však mezi nimi nebyla žádná, kterou by chtěl položit nahlas, a tak mlčel jako ostatní. Císař vstal.</p>

<p>„To je vše.“</p>

<p>Vyšel ven a jediný Matt Reed ho rychle následoval. Ostatní stáli a dívali se na hologram stále zářící nad stolem a ticho trvalo, až Čumák konečně našel slova.</p>

<p>„Hele, jsem jediný, komu se ten plán zdá trochu… odvážný?“</p>

<p>„Není odvážnej. Je šílenej,“ ukázala Kulka prstem k hologramu. „Ten barák je zasraná pevnost. Jestli tam hlídají jenom nějaký gumy a spolíhají se, že ji nikdo nenajde, může to jít. Ale pokud je tam zalezlej regiment, budeme v hajzlu.“</p>

<p>„Já si nestěžuju,“ zamumlal Hračička. Myslel to upřímně. I sebešílenější akce mu právě teď přišla lepší než odpálit <emphasis>tamto</emphasis>.</p>

<p>„Rizika si císař jistě uvědomuje,“ doplnil Esposito. „Přesto jde s námi.“</p>

<p>„Jo,“ Kulka se ušklíbla. „Což mě na tom sere snad nejvíc. Už ani nemůžu nadávat, že ty mrchy, co podobný kraviny vymejšlej, si sedí v teplíčku, zatímco nám opicím tam ustřelej prdele.“</p>

<p>„Není to ale příjemná změna?“ Walter Gotlieb se usmál, lehce jako napůl vytažený nůž. „Úplně jako za starých časů. Skočit do vody a plavat.“</p>

<p>„Samozřejmě, na někoho to může být moc,“ pokračoval Pavol skoro nezúčastněně, pohled upřený na Čumáka.</p>

<p>„Na někoho možná,“ souhlasil Gunneli. „Zvlášť když ani neví, kdy se naposledy vykoupal, akorát si honí triko.“</p>

<p>Pavol Gotlieb se zasmál, krátce, až to znělo jako vyštěknutí. Kulka pochvalně přikývla.</p>

<p>„Jo. Takhle se mi líbíte, pánové. Chcípat se má s humorem. Jdu se na to kapku vyspat.“</p>

<p><strong>Newell</strong></p>

<p><emphasis>Třísk!</emphasis></p>

<p>Zvuk byl přes dveře Biančiny kanceláře stěží patrný, ale Jack Evans ho uslyšel.</p>

<p>Vteřina mu stačila, aby byl u dveří. Vpadl dovnitř tiše a bleskově, levou paži svěšenou, pravou zvednutou k úderu. Pod nohama mu zakřupalo sklo a muž v temně rudém rouchu s kápí rychle uskočil, ve zjizveném obličeji nepředstíraný úlek.</p>

<p>„<emphasis>Ne!</emphasis> To… to je v pořádku, Jacku!“</p>

<p>Biančin hlas ho zastavil v poslední vteřině – tón, stejně jako fakt, že ho oslovila jménem.</p>

<p>Na chvíli úplně strnul, teprve pak se pomalu otočil.</p>

<p>Majitelka Černé hvězdy stála vedle svého stolu. Obličej měla bledý, jenom tváře nachově rudé. Z dokonalého účesu se jí nějak uvolnil pramen vlasů, který jí teď visel podél skráně. Zdálo se, že má problém popadnout dech. Na stole ležel zmačkaný list papíru a karafa s vínem. Sklenice ne – její střepy se válely u dveří.</p>

<p>„Paní?“ Evans se narovnal.</p>

<p>„To nic,“ zopakovala Bianca pomalu. „Už… už jsem klidná. Vy… můžete jít. Odpověď dostanete obvyklou cestou, brzy. <emphasis>Velmi brzy!</emphasis>“</p>

<p>Pokud se graciánský mnich nad tónem její odpovědi zarazil, nedal na sobě nic znát. S viditelnou úlevou rychle proklouzl okolo Evanse ven a Bianca klesla zpět do křesla. Než se šéf ostrahy mohl na cokoli zeptat, hodila mu přes stůl pomuchlaný papír.</p>

<p>„Tady. Jen si to přečtěte, pane Evansi. A pak… <emphasis>pak</emphasis> mluvte.“</p>

<p>Jack došel blíž a mlčky papír zvedl. Přelétl očima několik prvních řádků. Rychle pohlédl na Bianku. Znovu sklopil zrak k dopisu, dočetl ho do konce a odložil.</p>

<p>„Nu?“ Bianca ze zásuvky vytáhla další sklenici a nalila si. Ruce se jí pořád slabě třásly. „Co na to říkáte?“</p>

<p>Jack Evans se jí zadíval do tváře. Hlas měl klidný.</p>

<p>„Jestliže tohle udělá, paní, můžeme čekat válku. Možná další okupaci, možná něco horšího. Ať ta akce dopadne jakkoli, bude přesně typem záminky, kterou menabaranský premiér chce.“</p>

<p>„Správně, pane Evansi.“ Bianca se zavřenýma očima vydechla. „A on to <emphasis>udělá</emphasis>. Tím si buďte jistý.“</p>

<p>„Pak musíte odletět, paní. Jestliže dojde k invazi, Liberty bude jedním z hlavních cílů, a na Menabaranu si dobře pamatují, jakou roli jste tu hrála při odtržení. <emphasis>Černou hvězdu</emphasis> nepřehlédnou. Ostatní se můžou ukrýt za pomoci milice, ale vás začnou hledat a nepřestanou, pokud budou věřit, že tady stále jste.“</p>

<p>Evansův věcný tón způsobil, že se Bianca poprvé usmála.</p>

<p>„Přesná analýza, pane Evansi. Nepochybuji, že jste už nejméně druhý, kdo k ní dospěl.“</p>

<p>Jack Evans přivřel oči. „Chcete naznačit, že je v tom záměr?“</p>

<p>„Ovšemže ano! Plán uvnitř plánu, jako obvykle. Proč asi nám o té akci dává vědět tak pozdě<emphasis>?</emphasis> I kdybych hned nastoupila na loď, nedorazím včas, abych to zastavila, třeba jen teoreticky – možná už <emphasis>teď</emphasis> je to v běhu. Tohle je jeho způsob, jak mě dostat zpátky, aniž bych měla na vybranou. Protože když tu zůstanu, ohrozím lidi, na kterých mi záleží, a to on moc dobře ví!“</p>

<p>Šéf ochranky odvrátil pohled stranou. „Takže, paní?“</p>

<p>„Takže dobrá, pane Evansi. <emphasis>Dostane</emphasis>, co chce. Sežeňte pro nás loď. Jen my dva, s nezbytným krytím, vymyslete si, cokoli budete pokládat za vhodné. Protože už je stejně pozdě, není důvod spěchat. Řekněme… odlet do týdne?“</p>

<p>Evans přikývl. „Žádný problém, paní. Co ostatní v klubu?“</p>

<p>„Nikomu ani slovo. Pořád je šance, že budeme mít štěstí a za pár týdnů se zase normálně vrátíme. Když ne, nechám instrukce pro každý případ u Francise.“</p>

<p>„Rozumím, paní. A…“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Počítáte také s jinými riziky?“ Evans ukázal na papír. „I bez podrobností je jasné, že ta akce bude nebezpečná. Jste připravená na možnost, že… selže?“</p>

<p>Bianca Sorelová dlouhou chvíli mlčela. Pak jednou pomalu přikývla.</p>

<p>„Ano, pane Evansi. A už proto tam <emphasis>musím</emphasis> být.“</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 12</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Konstrukce připomínala diamant anebo model nějakého atomu: dva vložené osmihrany propojené svislými i vodorovnými příčkami. Uprostřed visel kontejner s výzbrojí, okolo byly ve spojnicích tyčí přimontovány zámky k zacvaknutí zádových spon zbroje a vnější obvod lemovaly malé manévrovací trysky a padáky.</p>

<p>Čumák sledoval, jak Kulka s Pavlem Gotliebem kontroluje všechny spoje. Pracovali rychle, zjevně s touhle věcí měli zkušenosti. Sám už byl oblečený, chyběla mu jenom helma a rukavice. Žaludek měl stažený, ale to bylo všechno – kdesi hluboko ucítil dokonce nádech pochmurného uspokojení.</p>

<p>Aspoň nikdo nemůže říct, že ty týdny s jazykem na vestě na Minotauru byly k ničemu. Ať už to nakonec dopadne, jak chce.</p>

<p>„Máme povolení k přistání,“ ozval se z komunikátoru Hračičkův hlas. „Patnáct minut, tak s tím pohněte, lidi.“</p>

<p>„Jo, kurva!“ zavrčela Kulka se skenerem v ruce. „Už to bude.“</p>

<p>Andrej Korwarian, pozorující přípravy z opačné strany, se otočil. Také on už byl kromě rukavic a helmy oblečený. Došel k vysoké bedně v rohu, několika pohyby uvolnil zámky víka a odklopil ho.</p>

<p>Šedý kov i nalepené hvězdičky se zaleskly. Císař přejel po zaoblené základně a stiskl jeden z obyčejně vypadajících šroubů. Tiše to zavrčelo, ze základny vyjel krátký válec rozdělený na pět výsečí. Ty se rozevřely jako okvětní lístky a pod nimi se rozsvítila malá obrazovka s numerickou klávesnicí.</p>

<p>Andrej rychle zadal osm čísel a potvrdil. Obrazovka zablikala. Místo odpočtu se na ní objevila jen tři slova.</p>

<p><strong><emphasis>DÁLKOVÉ ODPÁLENÍ AKTIVOVÁNO</emphasis></strong></p>

<p>Císař dalším stiskem klávesnici vypnul. Kovové lístky se znovu zavřely, válec zajel do pláště, jako by nikdy nebyl.</p>

<p>Korwarian se narovnal. Když se otočil, stál vedle něj Walter Gotlieb.</p>

<p>„Dálkové odpálení, pane?“ kývl hlavou k bedně a v hlase neměl ani tentokrát nic. „Co když ale budete zraněný?“</p>

<p>„Právě proto, kapitáne,“ odvětil Andrej. „Spoušť je napojena na snímač mé mozkové činnosti.“</p>

<p>„Chápu, pane. Císařův pohřeb má být velkolepý.“</p>

<p>Pokud se Andrejův koutek na okamžik zvedl, téměř se to nedalo postřehnout. Neodpověděl.</p>

<p>„Deset minut, pánové!“ oznámil Hračičkův hlas. „Jdeme na přistání.“</p>

<p>Bylo cítit, jak se podlaha <emphasis>Mucholapky</emphasis> naklonila, zvuk motorů se změnil. Císař si nasadil helmu a rukavice, ostatní ho napodobili. Andrej došel k šestihranu jako první, sklonil se, aby podlezl jednu příčku vnější vrstvy, a přitiskl se zády ke střední tyči. Cvaklo to. Matt Reed ho následoval, po něm Kulka i oba Gotliebové.</p>

<p>Na Čumáka vyšlo místo zády k nim. Když otočil hlavu,jediný, na koho viděl, byl Gabriel Esposito. Ten dorazil poslední, doteď mlčky stál ve vzdálenějším rohu, oči upřené k zemi. Gunneliho samozřejmě napadlo, čím se tam zaobíral, a nebyl jediný, protože vzápětí se Kulka zasmála.</p>

<p>„Tak co říkal pánbíček? Těší se aspoň na pěknej mazec?“</p>

<p>„Nevím,“ odpověděl Gabrielův hlas. „Nejsem prorok. Mluvím k Bohu, ne on ke mně.“</p>

<p>„No, to je štěstí,“ souhlasila Kulka. „Už teď je s tebou k nevydržení, co teprve kdybyste byli dva.“</p>

<p>„Pět minut,“ oznámil Hračička.</p>

<p>Na displeji v Čumákově helmě se rozběhla čísla. Odpočet jedné minuty k vypuštění, dosažená výška. <emphasis>Mucholapka</emphasis> byla moc velká, aby s ní šlo někde nenápadně přistát bez povolení, ale zároveň malá, aby se tam dal schovat nějaký výsadkový modul. Tohle byl kompromis. Bojové zbroje i konstrukce rámu měly protiradarovou ochranu a možnost, že je zachytí jinak než vizuálně, byla malá. Tak se všichni dostanou k cíli bez rizika, že se při samostatném seskoku příliš rozptýlí. Zpět je bude muset vyzvednout loď, což Čumáka zarazilo, ale císař prohlásil, že pak už to nebude problém. Neupřesnil, co tím myslí, a neudělal to ani Matt Reed.</p>

<p>Což Čumáka vlastně znervózňovalo taky.</p>

<p>Třicet vteřin.</p>

<p>Vrata nákladového prostoru se začala otevírat. Gunneli na ně neviděl, ale slyšel i přes helmu hvízdání vzduchu a ucítil, jak se rám navzdory upevnění k podlaze zakýval.</p>

<p>Dvacet vteřin.</p>

<p>„Hele, a co nějakou modlitbičku i pro nás?“ Kulka si evidentně nehodlala dát pokoj. „Nebuď krkoun, nenechávej si všechnu boží milost pro sebe. Pokud teda bude dost krátká.“</p>

<p>Deset vteřin.</p>

<p>„Jedna stará mě napadá,“ souhlasil Gabrielův hlas. „Ó, Pane, nedopusť, abychom to podělali!“</p>

<p>Nula.</p>

<p>Pokud chtěla Kulka něco odpovědět, nestihla to. Zámky cvakly. Rám se prudce přetočil a Gunneli tak tak zvládl nevyjeknout. Půl vteřiny viděl strop nákladového prostoru a pak ho zničehonic vystřídalo tmavé nebe.</p>

<p>Padali.</p>

<p>Čumák na vteřinu zahlédl <emphasis>Mucholapku</emphasis> nad nimi – lehce změnila směr, aby je nestrhla do smrtící aerodynamické brázdy za sebou. Pak byla pryč a okolo sebe viděl jenom vrstvu mračen. Kupodivu neměl ani pocit, že padá. Bez referenčního bodu se mu zdálo, že se prostě vznáší nebo stojí na místě.</p>

<p>Obrazovka v přilbě vychrlila záplavu údajů. Okolní teplota. Síla větru. Mapa, odhadovaný čas k otevření padáku, odhadovaný čas přistání. Gunneli je všechny ignoroval kromě odpočtů času a mapy. Jedna minuta volného pádu z pěti tisíc metrů až do tří set. Teprve pak se padák otevře. Mířili přímo na cíl.</p>

<p>„Pamatuješ na seržanta Bravena?“ promluvil na společném kanálu Pavol Gotlieb. „Jak při výsadku až do posledního kilometru spal?“</p>

<p>„Jistě,“ odpověděl Reedův hlas. „Hlavně když si před seskokem přihnul tak, že ho museli vystrčit.“</p>

<p>Kulka a tentokrát i Walter se krátce zasmáli.</p>

<p>Deset sekund k otevření hlavního padáku.</p>

<p>Výška pět set.</p>

<p>Čumákovi blesklo hlavou, že doma se ani nemohl podívat ze střechy, aniž by dostal závrať. Co by asi řekla Irena, kdyby viděla <emphasis>tohle</emphasis>?</p>

<p>Tři sta metrů. Teď.</p>

<p>Prudké trhnutí. Čumák byl stále otočený tváří dolů, ale jak to diamatem hodilo vzhůru, měl náhle trup šikmo, nakláněl se dopředu jako lyžař po skoku z rampy do dálky. Když zaklonil hlavu, viděl proti obloze kopuli padáku. Když ji sklonil, znovu spatřil mraky. Vypadaly teď jinak, spíš jako vzdouvající se mlha.</p>

<p>„Dobře,“ promluvil mu v helmě Walterův hlas. „Zapínám ochrany a senzory. Uvidíme, co tu mají.“</p>

<p>Gunnelimu poprvé zatrnulo v žaludku. Běžný laser by možná vychýlila difrakce atmosféry, ale raketa země-vzduch by trefila zaručeně.</p>

<p>„Jaký je plán, pokud začnou střílet?“ promluvil Gabriel, jako by mu četl myšlenky.</p>

<p>„Pod tři sta metrů se dají použít nouzové padáky zbrojí,“ odpověděl Reedův hlas. „Rozdělíme se a po dopadu na hladinu zaměříte na signál Jeho Veličenstva nebo můj.“</p>

<p><emphasis>Ale já neumím plavat!</emphasis></p>

<p>Čumák to málem bezděčně řekl nahlas, než si vzpomněl, že zbroj by ho na hladině udržela, aspoň nějaký čas.</p>

<p>Třicet vteřin k dopadu.</p>

<p>„Všechno jde hladce,“ promluvil Reed. Konstatoval zřejmé, ale přesto jeho hlas Čumáka uklidnil víc než čísla na displeji.</p>

<p>„Tady máme tu mrchu,“ doplnila Kulka.</p>

<p>Čumák se pokusil otočit na její stranu, i když mu překážel Gabriel. Pouhýma očima neviděl nic, ale systémy v přilbě mu vykreslily projekci Axisu ze senzorů, jak se ostrov vynořoval zleva. Po chvilce se v projekci rozblikaly výstražné ikony upozorňující na věci, které počítač určil jako součást obrany. Většina se soustřeďovala na věžích a ploché střeše hlavní budovy, kterou narušovala jen kupolovitá nástavba malého hangáru.</p>

<p>„Vybavení jsou pěkně,“ zhodnotil Matt.</p>

<p>„Jo,“ potvrdil Walter Gotlieb. „To vypadá na celou protileteckou baterii.“</p>

<p>„Bezva špitál,“ procedila Kulka. „Teď bacha!“</p>

<p>Do dopadu zbývalo deset vteřin a Gunneli rychle sklopil zrak. Systém automaticky odpojí padák tři metry nad hladi…</p>

<p>Přišlo to bleskově, že to stěží postřehl – vrstva dýmu se protrhla, půl vteřiny pohledu na hladinu připomínající krepový papír a krátký, prudký pád.</p>

<p>Rám dopadl s hlasitým šplouchnutím a Čumák zůstal na okamžik obličejem <emphasis>dole</emphasis>, přímo pod vodou.</p>

<p>Ostré křupnutí, jak se uvolnily zámky, a zase byl nahoře. Vnější vrstva diamantu se oddělila a zmizela pod hladinou. Na dolním konci se vedle Gunneliho prudce nafoukl oválný plovák. Věděl, že druhý je na opačné straně.</p>

<p>„Uvolnit se!“ štěkl císařův hlas. Čumák postřehl, jak GabrielEsposito vedle něj zmizel – rychle <emphasis>sáhl</emphasis> pohledem po ikoně v přilbě. Zbrojí projel záchvěv.</p>

<p>Začal klouzat, ale docela pomalu, voda sahající po pás ho nadnášela. Snadno stačil sevřít tyč nalevo od sebe, obrátit se čelem k ostatním a rozhlédnout.</p>

<p>Z rámu zbyl jen spodek prostřední vrstvy, šest křížem spojených tyčí se dvěma plováky a kontejnerem uprostřed, tvořící jednoduchý člun. Ostatní se ho drželi – Korwarian s Reedem vpředu, vedle něj Kulka a Pavol Gotlieb, Walter s Gabrielem na opačné straně.</p>

<p>Major se otočil. „Všichni v pořádku?“</p>

<p>„Jo.“ Čumák nějak našel hlas. Viditelnost byla špatná, ale pohled na vodu <emphasis>všude</emphasis> okolo byl přesto neskutečný. „V tak velký vaně jsem se ještě nekoupal.“</p>

<p>Zoufalý vtip, ale kromě císaře se zasmáli kupodivu všichni.</p>

<p>„Fajn,“ potvrdila Kulka. „Hladkej výsadek. Ne jako ten náš poslední, co Walte?“</p>

<p>„Pravda,“ souhlasil Gotlieb.</p>

<p>„Snad to tak půjde i dál,“ plynule dodal Pavol.</p>

<p>Čumák vyvolal diagnostiku své zbroje. Žádné poruchy, výstrahy, všechny řádky jen šedé a zelené.</p>

<p>Zvláštní člun se pohnul, malý pohon naskočil. Pomalu vyrazil vpřed a pohupoval se na mírných vlnách. Nebylo třeba plavat, stačilo se jen držet. Gunnelimu se po chvíli zklidnil dech.</p>

<p>Hmota ostrova Axis se z kouřové mlhy vyhoupla zničehonic. Najednou prostě <emphasis>byla</emphasis> ani ne třicet metrů před nimi. Tyčila se do výšky, zastiňovala oblohu, a Čumák musel dát Kulce zapravdu. Bez ohledu na císařovnu, čím víc se blížili, tím víc ponuře a nepřátelsky to místo vypadalo. Vzpomněl si, jak kdysi, ještě jako zelenáč, jednou viděl Noctu. Jen zdálky, ale pocit měl tenkrát přesně takový.</p>

<p>Přibližovali se pomalu. Pohon na dně kontejneru výstroje byl úmyslně slabý, aby nemohl být snadno zachycený. Pro senzory by se neměli ničím lišit od haldy nějakého odpadu plující po hladině, a těch by tu měla být spousta. Do moře lidé vždycky házeli kdeco.</p>

<p>Čumák přepnul hledí na infra. Zeď budovy Axisu spadající do moře byla úplně kolmá. První okna začínala asi ve dvanáctimetrové výšce. Gunneli rozeznal tři – dvě černá, ve třetím se svítilo. Blesklo mu hlavou, že kdyby tam byla císařovna, stačilo by jenom vyšplhat a přeříznout mříž.</p>

<p>„Co když nám nevyjde ta díra? Dokázal bys tam vylízt, vylepšenej?“</p>

<p>I Kulka se dívala k oknům, jen se její myšlenky evidentně ubíraly jiným směrem. Reed tu otázku chvilku zvažoval.</p>

<p>„Ano. Musel bych se ale zbavit zbroje. Radši bych to nedělal.“</p>

<p>Kulka to schválila zabručením.</p>

<p>Pak byli u cíle. Kolmá zeď se tyčila před nimi a Čumák slyšel pleskání, jak do ní vlny narážely. Viděl bílou pěnu a smetí nakupené všude okolo, neidentifikovatelné trosky, kusy folie, něco jako půl rozbitého plastového kontejneru. Člun proplul mezi tím, zlehka narazil do řasami porostlé zdi a zůstal stát.</p>

<p>Císař přehmátl dozadu. Kontejner se rozevřel jako motýlí křídla, stále zavěšený uprostřed rámové konstrukce. Uvnitř bylo všechno, zbraně, Kulčina puška, pouzdro s Gabrielovými noži i další vybavení, včetně přilby pro Její Veličenstvo – a úplně nahoře metrový tupý válec šedého kovu s masivními rukojeťmi po stranách.</p>

<p>Walter Gotlieb se otočil. Jednou rukou se přidržoval a pomohl císaři ho vytáhnout, posunout dopředu a přitisknout ke zdi. Píplo to, zůstal tam přilepený a v Čumákově helmě se rozsvítilo varovné hlášení. Odjištěno.</p>

<p>Téhle věcičce se říkalo <emphasis>beran</emphasis>. Gravitační generátor s vlastním zdrojem, co dokázal nárazově vytvořit pulz o stonásobku běžné gravitace, a současně nálož, která se synchronizovaně odpálila. Pulz by dokázal vyrvat kus i ze stěny pevnosti a exploze by ho vzápětí vmetla dovnitř, přímo na případné obránce.</p>

<p>„Fajn.“ Kulka si spokojeně navlékla na levou ruku připravený speciál. „Můžeme zaklepat na dveře. Jak se to má s tím odvrácením pozornosti, pane?“</p>

<p>Andrej Korwarian na okamžik strnul. Ať dělal ve své přilbě cokoli, trvalo to déle než obvykle, ale pak se k ní otočil.</p>

<p>„Musíme jen chvíli počkat, kapitáne.“</p>

<p>*</p>

<p>Padla mlha.</p>

<p>Přivalila se od pobřeží a jako přílivová vlna vrazila do Uliček. Zadusila zapadající Slunce, přehodila oponu přes vzdálené mrakodrapy, změnila ruiny i rozbité zdi v nezřetelné karikatury. Jen občas jí probleskla kalná záře neonu, ohňů ve starých kontejnerech nebo podomácku vyrobených hořácích.</p>

<p>Alina Petrovová nespokojeně stiskla rty. Krčila se na ploché střeše anebo spíš stropě bývalého druhého podlaží budovy, pod rozbitými zbytky krovu, a dalekohledem hleděla přes ulici k černé dodávce zaparkované před vchodem bytu Elise Lupina. Samotný vchod už přes mlhu vůbec neviděla, dokonce i vzdálenější roh dodávky se ztrácel. Když ho však obešli dva muži s objemným igelitovým pytlem, který nemohl obsahovat nic jiného než mrtvé tělo, byli vidět velmi dobře.</p>

<p>Elis Lupino, který klečel vedle Aliny, svůj vlastní dalekohled u očí, sebou při tom pohledu trhl. Michail Petrov dívající se za jejich zády, vsedě s jednou rukou v klíně, se ani nepohnul.</p>

<p>Alina promluvila, než mohl kdokoliv něco říct.</p>

<p>„To není Martin. Je moc malý. Musí to být Nedy Hitchins.“</p>

<p>Ozvala se v tom patrná úleva, ale když Lupino odpověděl, v jeho hlase rozhodně žádná nebyla.</p>

<p>„Na tom nesejde. Když tady někam vtrhne policie, co předstírá, že policie není, nemůže to dopadnout dobře. Pro nikoho, kdo se připlete do cesty. Tihle nepřijeli nikoho sebrat.“</p>

<p>Právě Elis je varoval přes komunikátor, když se vracel se zásobami a všiml si cizího vznášedla u vchodu. Pak už se jen dívali ze střechy a za tu dobu viděli víc než dost. Anet Everhartovou, když odjela s dcerou a po půlhodině se vrátila sama. Muže v policejní výstroji se zakrytou identifikací, jak z dodávky i ven přenášejí věci. A teď tohle.</p>

<p>„Nemá jistotu,“ promluvila Alina znovu. „Musí jí být jasné, že její dceru nemohli unést Martin s Nedym sami. Neví, kde jsou ostatní ani co udělali s informacemi z ministerstva. Nechá Martina naživu, dokud to nezjistí.“</p>

<p>„Což nejspíš nebude trvat dlouho. Alino, s tímhle ne –“</p>

<p>„Ne!“ přerušila ho. „Já odsud bez něj nejdu. Rozumíš? I kdybych měla jít dolů a vystřílet to tam!“</p>

<p>Z chladu v jejím hlase znovu mrazilo.</p>

<p>„Tolik ti na něm záleží?“ promluvil Michail Petrov za jejími zády tiše.</p>

<p>„Ano – to jsi přece chtěl, ne?“ Alina se k němu otočila. „Proto jsi zařídil tu šaškárnu s manželstvím. Chtěl jsi, aby mi na něm začalo záležet, aby mi zase na <emphasis>někom</emphasis> začalo záležet. Povedlo se. A jestli chceš vědět proč, tak možná proto, čemu se <emphasis>ty</emphasis> vysmíváš. Proto, že jemu ještě není jedno, že musí někoho zabít nebo si vyměnit obličej. Je mi fuk, že jsme splnili úkol. Bez něj nejdu!“</p>

<p>V mlhavém příšeří vypadaly rysy Petrovovy tváře nehybné, jako by patřila mrtvému. Neodpověděl, zato Elis Lupino si povzdechl.</p>

<p>„Na to budeš potřebovat pořádnou zbraň. Mám jenom paralyzér, co si beru na nákupy, to je na nic. A posily. Ve střílení nejsem zrovna dobrý.“</p>

<p>„No a?“ odsekla Alina. „Tohle jsou snad Uličky. Kolik práce dá sehnat třeba granátomet? Nebo pár chlapů, kterým nebude vadit odprásknout si policajta? Tolik jich tam dole není, aby to nešlo zvládnout. Nezajímá mě, jaký z toho bude poprask, až vypadneme.“</p>

<p>„Všechno jde,“ připustil Elis neochotně. „Do rána tam ale asi nezůstanou. Jestli chceš něco udělat, musíme hned. Znám pár lidí, kterým můžu zavolat, když jde o něco podobného, ale chce to peníze.“</p>

<p>„Máš pravdu.“ Alina sklonila dalekohled. „Michaile, kolik ti zbylo?“</p>

<p>„Něco málo,“ odvětil Petrov vyhýbavě a obrátil zrak k Lupinovi. „Půjčíš mi tu svoji hračku? Chci se na ni podívat.“</p>

<p>Elis sáhl pod kabát a podal mu malou stříbrnou pistoli, sotva do dlaně. Petrov ji otočil v dlouhých prstech.</p>

<p>„Ano,“ přikývl. „Ta bude stačit. Promiň.“</p>

<p>Bleskově zbraň namířil své sestře na prsa a stiskl spoušť.</p>

<p>Alina stačila jen vytřeštit oči. Lupino v poslední chvíli zachytil její tělo, aby nenarazilo hlavou na hranu rozbité zdi.</p>

<p>„Přeskočilo ti?!“</p>

<p>„Ne,“ povzdechl si Petrov. „Jenomže na <emphasis>takovou</emphasis> akci mi peníze nezbyly, a plán B by mi po dnešním ránu jenom tak neschválila. Jak jsi řekl, nemáme čas.“</p>

<p>Položil paralyzér na podlahu a začal si rozepínat bundu, klidnými, pomalými pohyby. Elis, stále podpírající Alininu hlavu, se na něj díval. Zděšení v jeho obličeji vystřídala rezignace.</p>

<p>„Za tohle tě zabije,“ prohlásil přesvědčeně. „Až se za deset minut probere, urazí ti hlavu.“</p>

<p>„Nemyslím.“ Petrov se nevesele usmál. „Fronta je moc dlouhá, aby na ni stačila přijít řada.“</p>

<p>Položil složenou bundu na zem a skloněný vyrazil po rozpraskané podlaze ke zbytku schodiště dolů.</p>

<p>„Jestli ji zvládneš dostat dolů, sežeň odvoz,“ promluvil přes rameno. „Deset minut bude tak akorát, pak posbíráte, co zůstane.“</p>

<p>„Jak to myslíš, <emphasis>co zůstane</emphasis>? Co chceš dělat?“</p>

<p>Michail Petrov se s jednou rukou na zrezavělém zábradlí zastavil. V mlze jeho obličej připomínal spíš ducha. Odpověděl tentokrát bez úsměvu.</p>

<p>„To, co jsem měl udělat hned na začátku.“</p>

<p>Potom byl pryč a Elis Lupino ještě pár vteřin seděl. Vyčerpaně si protřel oči. Začínalo toho být vážně moc, ale co se dalo dělat. S povzdechem zkusil Alinu zvednout a přehodit si ji přes rameno.</p>

<p>Bohužel zjistil, že od doby, kdy ji zkusil nosit naposledy, <emphasis>opravdu</emphasis> zestárl.</p>

<p>*</p>

<p>Byli doma.</p>

<p>Na hlavní obrazovce <emphasis>Devonshire</emphasis> zářil Menabaran, modrozelená koule zahalená záclonami bílých mračen. Když ho člověk spatřil poprvé, ustrnul v bázni i úžasu. Po stopadesáté se už jenom na okamžik zastavil, zaznamenal ten obraz, jako si všimne hezkého slunečného dne za oknem, okolo kterého projde, a pospíchal dál.</p>

<p>Generálův pohled se stočil doprava, kde se na tmavém pozadí noční strany planety leskla stanice <emphasis>Selene</emphasis>, kovová chobotnice roztahující do prázdna chapadla zakončená žebrovanými instalacemi doků připomínajícími ptačí klece.</p>

<p>„Základna povoluje zakotvení, generále,“ promluvil komunikační důstojník. „Dok číslo sedm je připravený.“</p>

<p>„Dobrá,“ kývl Qillas. „Pane Grimaldi, slyšíte?“</p>

<p>„Ano, pane,“ potvrdil známý hlas. „Kurz zadán a ověřen. Za dvacet minut jsme tam.“</p>

<p>Nadporučíkův hlas zněl unaveně, ale spokojeně.</p>

<p>„Výborně,“ schválil Qillas. „Vedl jste si dobře. Sedněte s ní a můžete se vyspat.“</p>

<p>„Rozkaz, pane!“</p>

<p>Generál už předtím vybral pro algorské plavidlo dok přesně na odvrácené straně od Menabaranu. Fregata byla příliš velká, aby ji mohl zaparkovat někde v hangáru a zavřít za ní vrata, ale aspoň zajistí, že na ni nebude z planety civět každý blb s dalekohledem. <emphasis>Selene</emphasis> byla neustále obsazená, lodě se tam zastavovaly, opravovaly a zase odlétaly průběžně. Po počátečním údivu <emphasis>Leonidas</emphasis> prostě zapadne v davu. Pokud tedy někdo nezačne žvanit.</p>

<p>Takže bylo hotovo. Zbývalo sletět dolů, podat Dannovi hlášení a umýt si nad tím ruce. Qillas sice netušil, jaká špína za tímhle <emphasis>dárkem</emphasis> algorského císaře stojí, ale nepochyboval, že pořádná. Proto také necítil radost, jenom úlevu, že to skon…</p>

<p>„Pane, <emphasis>Leonidas</emphasis> mění kurz,“ promluvil důstojník od senzorové stanice. „Nový vektor směřuje mimo <emphasis>Selene</emphasis>, pane.“</p>

<p>Generál si povzdechl. Grimaldi nespal asi dvacet hodin. Navíc nebyl kormidelník. Nejspíš spletl –</p>

<p>„Pane generále, něco… něco není v pořádku!“</p>

<p>Grimaldiho hlas se ozval o vteřinu dřív, než stačil generál promluvit.</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Qillas. „Jste na špatném kurzu.“</p>

<p>„Já… já vím, pane!“ v Grimaldiho hlase se ozval strach. „To nedělám já!“</p>

<p>Henrik Qillas strnul. „Cože? Na obraz!“</p>

<p>Obrazovka blikla. Objevil se můstek <emphasis>Leonida</emphasis> a Grimaldi skloněný nad konzolí. Zběsile tloukl prsty do panelu i terminálu vedle sebe, zatímco na obrazovce se množily červené pruhy.</p>

<p>„Spustil se tu nějaký divný program,“ promluvil, aniž zvedl hlavu. „Byl zahrabaný někde v záložní paměti. Převádí na sebe navigaci a další systémy, odpojuje mě od řízení!“</p>

<p>„Vypněte to!“ štěkl Qillas. „Okamžitě, jakkoli!“</p>

<p>„Já… já, snažím se!“</p>

<p>„Kapitáne, <emphasis>Leonidas</emphasis> aktivoval hlavní trysky,“ vpadl do toho znovu důstojník od senzorů. „Prudce akceleruje!“</p>

<p>Nicholas Enevar za Qillasem vyskočil z křesla.</p>

<p>„Kam, poručíku? Jaký je jeho kurz?“</p>

<p>Z boku panelu před Grimaldim vyletěly jiskry. Qillas zaslechl ostrý praskot. Nadporučík s výkřikem uskočil. Vzápětí zhasl nejen jeho počítač, ale všechny obrazovky, dokonce i světla na celém můstku kromě nouzových. Ve stejné chvíli důstojník odpověděl na Enevarovu otázku.</p>

<p>„K… k Menabaranu, pane! Míří přímo do atmosféry!“</p>

<p>Qillas měl pocit, že mu břichem prolétlo kopí a přibodlo ho k podlaze.</p>

<p>„Grimaldi, vypadněte!“ zařval. „Všem na <emphasis>Leonidovi</emphasis>, opustit loď!“</p>

<p>„A-ano, pane!“</p>

<p>V šeru na můstku zahlédl Grimaldiho postavu běžící k výtahu. Mariňácký raketoplán byl stále zakotvený u pravoboku – jenomže o dvě paluby níž.</p>

<p>„Kdy ta loď vstoupí do atmosféry?“ Qillas se snažil ovládnout.</p>

<p>„Touto rychlostí asi za minutu, pane. Pořád ještě zrychluje, motory jedou naplno.“</p>

<p>Což vyjde tak akorát. Navzdory hrůze, která jím otřásala, ucítil generál vztek. <emphasis>Idioti!</emphasis> Zatracení pitomci to byli! Starali se jen, jestli ta loď nemá na palubě zbraně, jestli nemůže vybuchnout – ale ona <emphasis>sama</emphasis> byla zbraň. Protilaserová ochrana. Nemožnost vypnutí. Zesílené pancéřování, aby snesla průchod atmosférou i palbu. Na co autodestrukce? Stačil nehybný cíl, který nemůže uhnout ani uletět.</p>

<p>„Nabít děla!“ štěkl za Qillasem Enevarův hlas. Ani se nepokusil aktivovat lasery, zjevně také četl Grimaldiho hlášení. „Zaměřit tu loď a pal, okam…“</p>

<p>„Ruším rozkaz!“ Qillas se prudce otočil. Enevar se na něj zadíval, v obličeji vztek, ale generál promluvil první, tiše přes zaťaté zuby.</p>

<p>„Zbláznil jste se, kapitáne? Když tu loď zničíte <emphasis>tady</emphasis>, trosky se rozletí na všechny strany. Zasáhnou nás, <emphasis>Selene</emphasis>, každou loď v dosahu, a většina je civilních, nemá dostatečné pancéřování. Za jak velký masakr chcete být zodpovědný?“</p>

<p>Měl pravdu a v Enevarově výrazu se objevil strach, ale vzápětí zmizel.</p>

<p>„A vy, generále?“ odsekl. „Za jaký masakr chcete být zodpovědný <emphasis>vy</emphasis>, jestli spadne někam do obydlené oblasti? Pozemní obrana není dimenzovaná na takové cíle, nemusí to zvládnout!“</p>

<p>I on má pravdu, uvědomil si Qillas.</p>

<p>„Třicet vteřin ke vstupu <emphasis>Leonida</emphasis> do atmosféry!“</p>

<p>Hlas od senzorové stanice bylo to jediné, co se ozvalo, celý můstek bez dechu naslouchal.</p>

<p>Qillas cítil, jak mu ve spáncích hučí krev. Ten pocit nezažil od Gallatey. Tohle rozhodnutí chtělo čas, jenže on žádný čas neměl. Kolejová děla <emphasis>Devonshire</emphasis> dokázala spolehlivě zasáhnout cokoli ve vesmíru, ale v atmosféře se projektily navržené pro kosmický boj vychýlí, velmi pravděpodobně minou nebo je odrazí koule ionizované atmosféry, která se okolo padající lodi vytvoří. A rakety schopné útočit na planetární cíle v běžné výzbroji flotily vůbec nebyly – z takových výdajů by se ty slečinky v parlamentu pominuly, od toho přece byla planetární obrana.</p>

<p>Takže co? Který masakr měl riskovat spíš?</p>

<p>„Pane, zachycuji automatickou komunikaci,“ v hlase spojového důstojníka zněl spolu se strachem úžas. „Z <emphasis>Leonida</emphasis>.“</p>

<p>Qillas i Enevar se současně otočili.</p>

<p>„Cože?“ hlesl kapitán. „Komunikaci <emphasis>s kým</emphasis>?“</p>

<p>„Nevím, pane. Jsou to krátké pulzy, šifrovaná vlna. Připomíná to telemetrii nebo nějaké automatické řízení, kapitáne, a někdo mu <emphasis>odpovídá</emphasis>.“</p>

<p>„Zaměřte ho!“ Enevar znovu vyskočil. „Zjistěte, odkud to přichází. Jestli to jde z nějaké lodi, klidně palte!“</p>

<p>Komunikační důstojník se ze všech sil snažil vyhovět, ale když promluvil, znělo to zoufale.</p>

<p>„Já… já nemůžu, pane! Jde to z planety přes naše komunikační satelity. Pořád se střídají, ani nedokážu lokalizovat polohu.“</p>

<p>„Raketoplán mariňáků se odpoutává, pane! Deset vteřin ke vstupu do atmosféry.“</p>

<p>Hlášení od senzorové stanice způsobilo, že sebou Qillasškubl – a tohle rozhodlo. Pokud dovolí Enevarovi střílet, Grimaldi ani mariňáci Liliany Prusinowské nebudou mít šanci přežít. I kdyby měli tak obrovské štěstí, že trosky algorské lodi létající po celé soustavě na všechny strany nikoho nezabijí, raketoplán, který bude v bezprostředním dosahu, nezachrání ani boží zázrak. A Henrik Qillas možná rozkradl výstrojní fond armády, možná udělal i pár jiných věcí, ale jednu neudělal nikdy.</p>

<p>Nikdy nenechal záměrně zabít své muže.</p>

<p>„Komunikace, spojte se s planetární obranou,“ promluvil generál pevně. „Ať zaměří tu loď a začnou pálit okamžitě, jakmile se dostane na dostřel. Všechny rakety, co mají, na můj rozkaz!“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„Modlete se, ať to stačí, generále.“</p>

<p>Nicholas Enevar klesl zpátky do křesla. Probodával Qillase očima, hlas měl však už klidný – protože bylo pozdě.</p>

<p>„<emphasis>Leonidas</emphasis> vstupuje do horní atmosféry Menabaranu, pane.“</p>

<p>Na hlavní obrazovce to generál viděl jasně: stopu na zářivě modrém pozadí, rudou tečku, která se protahovala do ohnivého chvostu směřujícího obloukem dolů.</p>

<p>„Komunikace z lodi ustala,“ oznámil důstojník u spojení rezignovaně.</p>

<p>Enevar dál zíral s očima dokořán, ale Henrik Qillas pochopil. Algorský císař chtěl mít <emphasis>jistotu</emphasis>. Naprogramovat fregatu, aby jen automaticky spadla, až se přiblíží k Menabaranu, bylo nejisté. Plno okolností to mohlo zhatit, ale stačilo strčit někam špiona s počítačem. Zabezpečení civilních satelitů bylo samá díra, pro profesionála muselo být napíchnutí hračka. Dostal zprávu hned, jak vstoupili do systému, stačilo poslouchat navigační maják. Pak prostě seděl s prstem na tlačítku a čekal na nejvhodnější moment.</p>

<p><emphasis>Jenom čekal? Anebo… mířil?</emphasis></p>

<p>Qillasovi se znovu sevřel žaludek.</p>

<p>„Máte už sestupovou trajektorii? Kam přesně dopadne?“</p>

<p>Trvalo dvě vteřiny, než důstojník od senzorů odpověděl. Jeho hlas zněl, jako by mu někdo okolo krku utáhl strunu.</p>

<p>„Artipole, pane. Dráha sestupu jde přímo na Artipoli.“</p>

<p>„Měli jsme střílet!“ zasyčel Nicholas Enevar. „Říkal jsem vám to, generále!“</p>

<p>Neuvěřitelné. Ten idiot měl v hlase <emphasis>zadostiučinění</emphasis>. Radost, že má konečně navrch a v něčem pravdu, jako by si vůbec neuvědomoval důsledky. Obrana Artipole byla navržená proti běžným atmosférickým letounům nebo menším meteoritům. Cokoli většího měla zastavit flotila. Dvousetmetrová hořící koule narážející nadzvukovou rychlostí do města plného mrakodrapů. Jediná naděje byla, že sestup fregatu poškodí natolik, aby ji střely obrany před dopadem odchýlily nebo aspoň rozbily na menší kusy.</p>

<p>„Podle počítače zbývá deset vteřin do dopadu,“ oznámil důstojník u senzorů a Henrik Qillas ucítil záchvěv krutého pobavení.</p>

<p>Avrian Dann chtěl za každou cenu algorskou loď.</p>

<p>No, tak teď ji tedy dostane.</p>

<p>*</p>

<p>Začalo to jako narudlá záře v mlze přímo za nimi. Čumák se otočil a v první chvíli se lekl, že to je nějaký letoun, snad helikoptéra, která je zaznamenala a letí blíž. Než mu došlo, že neslyší motor, jenom zvláštní, sílící burácení hromu.</p>

<p>Mlhavý závoj se roztrhl v jediném poryvu vichru, jako by do něj někdo foukl. Ohnivá koule se valila oblohou s chvostem černého dýmu za sebou. Hrom se změnil v ohlušující třesk, který Gunneli cítil i přes zbroj, vibroval mu až v zubech.</p>

<p>„Připravit!“ sykl Matt Reed.</p>

<p>Koule prolétla nalevo od nich, vzdálená snad pár set metrů, syčící, praskající meteor tak jasný, že se v jejich helmách automaticky aktivovaly filtry. Vlny okolo nich se zvedly prudčeji. Pak kouli zakryl ostrov Axis, ale Čumákovi se zdálo, že v poslední vteřině zahlédl další světla, chomáč střel odněkud z opačné strany, který se do ní chystal narazit.</p>

<p>Vzápětí přišel výbuch.</p>

<p>Gunneli měl pocit, že mu přes hlavu přejel tank, všichni, dokonce i Andrej Korwarian, se instinktivně přikrčili. V tom momentě Matt Reed aktivoval beran.</p>

<p>Stěna před nimi vybuchla, vylétly kusy kamenů a rozervané izolace následované gejzírem vody. Současně okolo nich pršely střepy z oken nahoře, která musela rozbít druhá exploze.</p>

<p>Rudé světlo zazářilo prudčeji, pak pohaslo, načež ještě jednou vyšlehlo, následované další detonací, už slabší. Čumák ji sotva postřehl, protože ve zdi před nimi, asi metr nad šplouchajícími vlnami, zel náhle skoro přesně kruhový, temný otvor a Reed s Kulkou bez váhání vpadli dovnitř.</p>

<p>„Jdeme!“</p>

<p>Gunneli se zbraní namířenou skočil za nimi, instinkty z Minotauru převzaly vládu. Gabriel pole uzavíral.</p>

<p>Tma trvala jenom okamžik, pak se hledí přilby přizpůsobilo a nabídlo obraz místnosti poseté sutí, kterou tam vmetla exploze beranu. Jinak vypadala prázdná. Podle poražených polic a věcí mezi sutinami šlo o nějaké skladiště.</p>

<p>Kulka se bleskově otočila, namířenou zbraní kontrolovala prostor nalevo, Reed napravo.</p>

<p>„Čistý!“ ohlásila a major to vzápětí na své straně potvrdil.</p>

<p>Na druhé straně místnosti byly dveře. Císař kývl a formace se k nim přesunula. Když se přiblížili, zaslechl Čumák sirénu poplachu, ale jinak nic. Žádné kroky, žádné stráže.</p>

<p>Bylo možné, že se sem skutečně vlámali <emphasis>nepozorovaně</emphasis>? Gunneli si tu myšlenku nechal projít hlavou… ale proč ne? Ta velká exploze musela přehlušit úplně všechno. Co to proboha mohlo být? Manévr na odlákání pozornosti… no, ten tedy ušel.</p>

<p>„Máme kliku,“ promluvil Walter Gotlieb, jako by mu četl myšlenky.</p>

<p>Matt Reed sáhl dopředu a krytý zárubní stiskl zlehka kliku. Dveře se pootevřely, nezamčené. Kromě sirény zvenku stále nic. Ticho jako před bouří – i když ta už vlastně začala.</p>

<p>„Porozhlídnem se?“ navrhla Kulka.</p>

<p>Andrej Korwarian sáhl za záda. Pod levým ramenem zbroje měl připevněný malý válec, stisknutím ho otevřel. Ze schránky vyklouzl létající dron, ne větší než článek palce, proklouzl škvírou dveří ven. V Gunneliho přilbě se nalevo otevřelo nové okno a v něm obraz z kamery. Čumákovi bleskl hlavou lehký údiv, <emphasis>tohle</emphasis> Korwarian při cvičení v Minotauru nikdy nepoužil, ale hned přesunul pozornost k obrazu.</p>

<p>Bílé stěny, šedý strop a podlaha. Pár dveří. Nápisy na nich nestihl přečíst, protože dron letěl rychle dál. Zastavil až ve stejnou chvíli, kdy Kulka sykla.</p>

<p>„Bacha! Tam!“</p>

<p>Kamera se otočila a Čumák to uviděl: oválná nástavba pod stropem v ústí chodby umístěná tak, aby pokrývala obě strany. Kamera a pod ní ústí hlavně, zatím ještě zasunuté. Snad aby neděsila návštěvníky.</p>

<p>„Označuju cíl,“ potvrdil Reed a na mapě, která se automaticky tvořila, přibyl rudý bod.</p>

<p>Chodba končila velkou místností s kruhovou skleněnou kukaní uprostřed. Mapa, kterou viděli před akcí, nelhala – bezpečnostní centrála. Čtyři křesla pro operátory, obrazovky. Detaily Gunneli nerozeznal, ale postřehl varovné blikání skoro na všech. Uvnitř stál jediný chlap v uniformě ostrahy. S vyděšenýmvýrazem něco křičel do komunikátoru, ale přes zvukotěsné stěny nebyl slyšet.</p>

<p>„Samý pancíř,“ odhadl Walter Gotlieb zamyšleně.</p>

<p>„A nahoře další palpost,“ doplnil Pavol. „Určitě budou i na opačné straně, plné pokrytí.“</p>

<p>„Tohle je první podzemní patro,“ promluvil Gabriel Esposito. „Pokud plány souhlasí, průchod dolů by měl být někde tady. Kdybych to stavěl já, udělám ho v dosahu těch střílen, ne na samém konci. Narušitel by musel projít výtahy a <emphasis>ještě</emphasis> se probít tudy.“</p>

<p>Císař neodpověděl, ale dron zareagoval, rozlétl se podél skleněné stěny. Čumák přivřel oči. Znovu zkusil přečíst údaje na obrazovkách, a aspoň u jedné se mu to tentokrát podařilo.</p>

<p>„Vnitřní senzory mimo provoz. Možná je vyřadil ten otřes. Takže palposty fungovat taky nebudou. Aspoň chvíli.“</p>

<p>„Se zemětřesením asi moc nepočítali,“ souhlasila Kulka.</p>

<p>Čumák chtěl odpovědět, jenomže v té chvíli zaslechl cizí hlas, tlumený, přesto zřetelný.</p>

<p>„…jte rozum! Nevíme, jak jsou narušené základy. Nahoře je plno kriminálníků, piráti, sexuální devianti, vrazi. Jestli počítač automaticky otevře cely, zmasakrují, koho uvidí, aby se dostali ven. Zůstal tam civilní personál, doktoři, sestry!“</p>

<p>„Civilní personál není podstatný. Vaši muži se okamžitě přesunou sem<emphasis>.</emphasis> To je rozkaz.“</p>

<p>První hlas zněl vyděšeně, druhý naprosto klidně. Šlo to zpoza rohu, z první levé odbočky za kontrolním centrem.</p>

<p>„Seru na vaše rozkazy!“ do vyděšeného hlasu vletěl vztek. „Moje žena je tam taky. Vnitřní komunikace nejde. Nemůžu ji ani varovat, a vy chcete, abych ji tam nechal a stáhl lidi hlídat nějakou špínu, co dole máte? Polibte mi prdel, vy i ta zkurvená velitelk…“</p>

<p>Hlas zmlkl v půli věty, přerušený zvukem podobným tlumenému zakašlání. Současně dron vylétl za roh.</p>

<p>Chodba končila slepou odbočkou s černými, očividně pancéřovými dveřmi. Stáli v nich dva muži, první v uniformě ostrahy přitisknutý zády ke stěně, s nohama třicet čísel nad podlahou. Druhý ho držel za krk, bez sebemenší námahy, ve tváři netečný výraz.</p>

<p>Muž v uniformě nějak dokázal vytáhnout od opasku paralyzér. Vrazil ho tomu druhému přímo do břicha. Stačil nejméně dvakrát vystřelit, bez jakéhokoli účinku, než sebou jeho nohy prudce zaškubaly. Zbraň mu vypadla na podlahu. Druhý muž ho pustil; bezpochyby mrtvé tělo se zhroutilo na podlahu. Pak se muž otočil a v tom okamžiku ho Čumák i ostatní konečně poznali.</p>

<p>Bývalý velitel ochranky Georga Talminise Stone.</p>

<p>„Fajn,“ promluvila Kulka, v hlase klid, až mrazilo. „Jsme tu dobře.“</p>

<p>Stone se sehnul a z opasku mrtvého vytáhl komunikátor. „Poručík Roberts mi předal velení ostrahy. Všichni členové se okamžitě ohlásí v centrále. V případě odporu udělen souhlas s použitím smrtící síly. Konec.“</p>

<p>Dron se vznášel těsně pod stropem, Gunneli slyšel každé slovo.</p>

<p>Stone se otočil, prošel dveřmi a zavřel je za sebou. Čumák postřehl schody dolů.</p>

<p>Ticho trvalo ještě okamžik.</p>

<p>„Jdeme!“ promluvil Andrej Korwarian.</p>

<p>Hlas se mu nezachvěl, ani teď v něm nebylo nic.</p>

<p>Reed rozrazil dveře na chodbu a rozběhl se, zbraň namířenou. Ostatní ho následovali.</p>

<p>Palpost u vyústění chodby se nepohnul, přesto ho v okamžiku smetla palba Gotliebů. Chlap z ochranky, který zůstal uvnitř prosklené centrály, stál a s vytřeštěnýma očima zíral na postavy v černých zbrojích s neprůhlednými přilbami, ženoucí se k němu.</p>

<p>Vzápětí na průhlednou stěnu zabušila palba.</p>

<p>Zásahy projektilovými zbraněmi stěna vydržela, ale pak stiskla spoušť Kulka. Hvízdnutí, hlasitý třesk. Ve stěně zůstala díra velká jako jablko, z okrajů kapalo roztavené sklo. Chlap uvnitř zaječel, jak ho zasáhly rozžhavené úlomky – a vzápětí mu hlavou prolétly střely z Andrejovy zbraně.</p>

<p>Kulka vystřelila znovu, přidala do skleněných vstupních dveří dva kouřící otvory a vzápětí do nich narazil ramenem Matt Reed. Jeho síla ještě znásobená zbrojí stačila, aby se celá tabule podél otvorů rozlomila. Jeden kus vypadl z rámu, druhý v něm zůstal napůl viset.</p>

<p>„Esposito, Gotliebové, držte pozici! Kryjte výtahy a zablokujte bezpečnostní systém!“</p>

<p>Císař promluvil, aniž zpomalil. Hnal se dál a ani Gunneli se neohlížel.</p>

<p>Druhý palpost nad jejich hlavami. Kulka zvedla zbraň téměř kolmo, začala pálit ještě v mrtvém úhlu. Střely speciálu prošly stropem i stěnou věžičky. Když pod ní probíhali, Čumák cítil, jak mu na helmu padají trosky.</p>

<p>Pořád nikde nikdo.</p>

<p>Kulka vystřelila ještě předtím, než k nim doběhli, ale tyhle dveře vydržely – v černém kovu zbyla jenom žhnoucí prohlubeň. Nebyly tu zámky ani panty, jenom ta černá plocha a panel skeneru na zdi vedle.</p>

<p>Robertsova mrtvola pořád ležela na podlaze. Čumák ho bez váhání popadl, zvedl a přitáhl jeho ruku ke skeneru. Mrtvý jenom pár minut. Jestli byl velitelem ochranky, jestli stačil otisk bez sítnicového ověření –</p>

<p>Pípnutí. Ve dveřích to cvaklo, než Gunneli domyslel.Rozsvítilo se zelené světlo a najednou bylo otevřeno. Schody za nimi vedly dolů, snad nějaký nouzový východ.</p>

<p>Maličký dron se pořád automaticky vznášel u stropu chodby. Když císař doběhl blíž, v dokonalé souhře mu vklouzl zpět do pouzdra na rameni.</p>

<p>Pak už se hnali dolů. Dveře pod schody byly obyčejné, stačilo do nich kopnout. Gunneli zahlédl chodbu, další dveře bez označení na pravé straně a jiné označené písmeny na levé.</p>

<p>Současně z obou stran proti nim vyšlehly výstřely.</p>

<p>*</p>

<p>„To je všechno. Víc toho nemáme.“</p>

<p>Elden Bruce se zadíval Anet Everhartové do obličeje a rozhodně nevypadal spokojeně. Na stole ve zpřeházeném hlavním pokoji před nimi ležela souprava kriminalistických skenerů a polní lampa nahrazující odpálená světla. Zbytek věcí byl shrnutý ke straně včetně počítače. Jeho majitel zřejmě plánoval cestovat někam dál, takže si pořídil odstíněný kufr a EM granát počítač nepoškodil, ale ničemu to nepomohlo.</p>

<p>Anet sevřela rty. „Žádné stopy, co jsou zač nebo co chtěli z ministerstva?“</p>

<p>„Ne. Disk počítače je pryč, museli ho vzít ti, kdo odešli první. Všechno ostatní jsou jenom běžné věci. Podle dokladů tady bydlí někdo jménem Elis Lupino, ale nemá záznam, není dokonce ani v databázi obyvatel. Kdo ví, jestli vůbec existuje, nebo je to něčí falešná totožnost. Nějaký Martin Beck sice podle Azize z Viridianu před deseti dny přiletěl, dokonce s manželkou, ale podle snímků z kontroly vypadal úplně jinak než ten tady. Buď je to <emphasis>duch</emphasis>, nebo vypůjčená identita. Jiné stopy nemáme.“</p>

<p>„Zaujalo mě tohle.“ Tad Limley položil na stůl dalšípředmět: stříbrný pistolový injektor a pouzdro kapslí nažloutlé kapaliny. „To není běžné feťácké nádobíčko, nikdy jsem nic takového neviděl. A výrobní štítek je <emphasis>taky</emphasis> viridianský.“</p>

<p>„Dobře.“ Vince Gardner stojící naproti stolu pokrčil rameny. „Stopa tedy vede na Viridian. Nemohli čekat, že je najdeme, nevěřím, že to úmyslně připravili. Takže koho tam by mohly zajímat informace z našeho ministerstva?“</p>

<p>„Síť,“ odvětil Elden Bruce okamžitě. „Ti jsou všude.“</p>

<p>„Proč by používali lidi z Viridianu, když mohli vzít místní?“ namítl Limley. „V Uličkách je pěšáků Sítě spousta. Vyznají se tu, mají peníze. Zvát někoho zvenčí by byla hloupost.“</p>

<p>„Třeba nechtěli, aby to s nimi bylo spojené, pokud je chytíme.“</p>

<p>„Pokud je chytíme, stejně by řekli, kdo je poslal, i kdyby až po převýchově. Nevěřím, že je v tom Síť.“</p>

<p>Tentokrát Bruce žádnou alternativu nenabídl a Vince Gardner také ne. Nedávalo to smysl, nic tu nedávalo smysl. A čas běžel, nemohli tu tvrdnout věčně.</p>

<p>Anet Everhartová pomalu zavrtěla hlavou. Ve světle lampy vypadala nezvykle zaraženě. Limleyho napadlo, že možná teprve teď začíná opravdu přemýšlet nad tím, do jaké situace všechny dostala.</p>

<p>„Musíme vzít v úvahu možnost, že –“</p>

<p>Ostré zazvonění ji přerušilo. Všichni strnuli. Protože to nebyl komunikátor žádného z nich, ale přístroj Neda Hitchinse, ležící před nimi na stole.</p>

<p>Anet po něm sáhla bez zaváhání. Položila prst na ústa a stiskla tlačítko hlasitého odposlechu.</p>

<p><emphasis>„Dobrý večer, agentko Everhartová. Gratuluji. Dostala jste, co vám chybělo, ale taky něco, co chybí pro změnu mně. Co to celé probrat osobně?“</emphasis></p>

<p>Tentýž zkreslený hlas, který vyjednával po únosu její dcery. Anet přivřela oči.</p>

<p>„S potěšením. Kdy a kde?“</p>

<p><emphasis>„Proč ne hned? Čekám nahoře na ulici.“</emphasis></p>

<p>Spojení se přerušilo. Vteřina ticha. Limley zíral s ústy dokořán a Vince Gardner se nadechl, ale než stačil říct slovo, Anet vyběhla z místnosti.</p>

<p>„Počkej!“ vzpamatoval se Elden běžící za ní. „Tohle je určitě nějaká –“</p>

<p>Jenže Anet už byla v půlce schodů nahoru. Rozrazila dveře a vyběhla ven okolo vznášedla kryjícího pohled na dveře.</p>

<p>Mlha zaplňovala uličku sotva pár kroků za vchodem, propouštěla jen slabé odlesky světla a ozvěny zvuků vzdálených jako z jiného světa. Vánek, příliš slabý, než aby ji dokázal rozptýlit, přinášel od moře zápach bahna.</p>

<p>Anet sáhla k opasku pro infrabrýle, ale v té chvíli se z mlhy vynořila postava. Muž vypadal malý, pohublý a trochu shrbený, jen v černé košili a kalhotách. Kráčel k ní, ruce podél těla, bylo zřetelně vidět, že nemá zbraň. Když se přiblížil, zdálo se, že se dokonce usmívá.</p>

<p>Anet Everhartová zalapala po dechu. Ještě vteřinu stála na místě.</p>

<p>Pak se rozběhla.</p>

<p>Možná ten muž chtěl v poslední chvilce něco říct, ale nestihl se ani zastavit. Anetina pěst ho trefila do obličeje. Padl k zemi jako kuželka. Převalil se na bok, chtěl vstát, ale kopanec do žeber ho srazil zpátky. Zůstal zkroucený ležet, chrčivě lapal po dechu. Další kopnutí ho obrátilo zpět na záda. Rána pěstí mu zvrátila hlavu tak, až udeřil temenemo dlažbu.</p>

<p>Zpoza vznášedla se vynořil Tad Limley. Při tom pohledu se chtěl rozběhnout, ale Elden Bruce ho strhl zpátky.</p>

<p>„Tentokrát ne!“ zasyčel mu do ucha a Limley ucítil, jak mu do boku vrazil paralyzér. „Koukej zůstat stát!“</p>

<p>Anet Everhartová vytáhla pistoli.</p>

<p>Michail Petrov neudělal nic. Ležel, z nosu se mu po tváři řinula krev. Sípavě dýchal, mrkáním se snažil dostat z očí slzy.</p>

<p>Když se k jeho čelu přitiskla hlaveň, jenom se slabě zašklebil.</p>

<p>„Rád… rád tě vidím, Anet. Asi… jsi mě konečně… dostala na lopatky.“</p>

<p>„Tos byl ty, ty hajzle!“ Z toho šepotu šla hrůza. „Celou dobu! Máš… máš tušení, co jsem musela udělat? Za tohle tě zabiju!“</p>

<p>„Klidně.“ Petrovův škleb už úsměv nepřipomínal ani vzdáleně. „Ale… mrzí mě to, Anet.“</p>

<p>„Mrzí? Tak tebe to <emphasis>mrzí</emphasis>?!“</p>

<p>Anetin prst se opřel o spoušť. Petrov ani nepřivřel oči. Hlas, třebaže poznamenaný bolestí, byl pořád klidný.</p>

<p>„Ten únos… to nic nebylo. Marisol bych ti vrátil… tak jako tak. Ale předtím v rozvědce… jsem ti měl věřit.“</p>

<p>Anet vytřeštila oči. Půl vteřiny se ještě zdálo, že vystřelí, ale pak odtáhla zbraň. Vražedný vztek se jí z obličeje vytrácel, zbyly jenom zrudlé tváře.</p>

<p>„Chápu,“ promluvila s nuceným klidem. „Poznámka, abych náhodou nezapomněla, že když ti vystřelím mozek, někdo z té tvojí rodinky nebo kamarádů mi to přijde oplatit. Bez obav. Tu radost jim neudělám.“</p>

<p>Couvla o krok a vrátila zbraň do pouzdra. Zadívala se dolů, jako by u nohou měla hmyz nebo zapáchající zdechlinu.</p>

<p>„Skončili jsme. Nech si ty věci z ministerstva, nezajímá mě, jaká špína v tom je. Vstaň a táhni mi z očí!“</p>

<p>Michail Petrov se nepohnul.</p>

<p>„Co jsem udělal… už nevrátím, ale říkám ti pravdu. Zjistil jsem… kdo nás tenkrát dostal. Nemohla jsi o tom vědět… měl jsem tě poslouchat.“</p>

<p>„Kvůli tomu, že jsem se snažila o těch tvých žvástech zjistit víc, mě vyhodili z rozvědky!“</p>

<p>„Smůla… pro ně.“</p>

<p>Michail Petrov se převalil a začal zvedat. Napoprvé málem znovu upadl, ale Anet Everhartová se nepokusila ani mu podat ruku. Jenom se na něj dál dívala.</p>

<p>„Na tom už nesejde. Mám teď jiný život, a než jsi sem přišel, docela mi vyhovoval. Prostě vypadni. Možná jednou budu o tvoje omluvy stát, ale teď určitě ne.“</p>

<p>„Dobrá.“ Petrov se konečně vyškrábal na nohy a v předklonu si rukávem stíral krev z obličeje. „Ale chci… chci Martina Becka.“</p>

<p>„Aha.“ Anet přivřela oči. „Protože ti na něm hrozně záleží, co? Tak to bych ti měla dát lekci, jaká je to chyba – takovou, co máš tolik rád.“</p>

<p>Z hlasu jí kapala hrozba a Petrov zavrtěl hlavou. Narovnal se a nejistě stál, ale pohled měl pevný.</p>

<p>„Anet… pro nás dva je pozdě. My už si to podělali, já zvlášť. Ale jestli budeme pokračovat, odnese to i těch pár lidí, co nám zbyli. Jestli pořád musíme –“</p>

<p>V té chvíli se ozvaly sirény.</p>

<p>Mlhou se rozeznělo ostré přerušované kvílení a vzápětí se přidávaly další, vzdálenější. V kalném šeru se zdálo, že přicházejí odevšad, z celé Artipole, a Michail Petrov strnul.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Hlavní městský poplach.“ I Anet se zarazila. „Možná zkouška systému… ale jaký blázen by ji spustil <emphasis>teď</emphasis>?“</p>

<p>Rychle zvedla ruku ke komunikátoru v uchu.</p>

<p>„Azizi? Jsi tam? Co se to děje?“</p>

<p>Neozvalo se nic, jen praskot, jako by se linka zahltila nebo ji něco rušilo. Michail Petrov přivřenýma očima pátral v mlze okolo. Sirény neutichaly.</p>

<p>„Tohle se mi nelíbí. Asi bychom měli –“</p>

<p>Rudá záře.</p>

<p>Objevila se zničehonic a vzápětí se mlha v jediném poryvu vichru rozplynula. Ohnivá koule doprovázená černým chvostem jako by letěla přímo na ně, skoro přesně v ose uličky. Zvuk sirén se vytratil v dunivém hřmění a soumrak zmizel, jako by se samo slunce utrhlo z oblohy. Přelétlo jim <emphasis>to</emphasis> nad hlavami a rachot vystřídal vyšší, burácející zvuk něčeho obrovského…</p>

<p>„<emphasis>K zemi!</emphasis>“</p>

<p>Anet Everhartová už ležela a Michail Petrov vedle ní žuchl zpátky na bok.</p>

<p>Vzápětí se svět obrátil vzhůru nohama.</p>

<p>*</p>

<p>Viktorie nervózně otáčela kousek večeře na vidličce. Musela se nutit do každého sousta, protože jenom pohled na jídlo v ní vyvolával pocit odporu – stejně jako už všechno tady.</p>

<p>Ať se podívala kamkoli, na pohovku, kam si od Dannova útoku ani nesedla, na obrazovku holovize, <emphasis>úplně všechno</emphasis> na tomhle místě ji znechucovalo. Nejradši by zavřela oči a nechala je zavřené pořád, dovolila temnotě, ať ji spolkne, aby nemusela vidět, slyšet, uvažovat o tom –</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Viktorie ten výbuch nejen slyšela, dokonce ho <emphasis>cítila</emphasis>. Jasně postřehla, jak se i voda ve sklenici zahoupala.</p>

<p>Světla v místnosti zablikala. Chlap na obrazovce naposledy otevřel ústa, strnul a vzápětí obraz zčernal, kromě úzkého okna s hláškou o síťovém výpadku.</p>

<p>Viktorie strnula. Okamžik ještě seděla s vidličkou stále v ruce, než ji hodila zpátky na talíř a vyskočila. Co tohle bylo? Nějaká nehoda? Anebo… nebo něco <emphasis>jiného</emphasis>? Z té myšlenky se jí rozbušilo srdce, ale vzápětí zavrtěla hlavou. Ne. Ani algorská flotila by nedokázala udeřit takhle rychle. Jakmile by se objevila v menabaranském prostoru, kurýři by to okamžitě oznámili. Začaly by poplachy, evakuace, i ji by možná odtáhli kdovíkam.</p>

<p><emphasis>Odtáhli.</emphasis></p>

<p>Polekaně se zadívala ke dveřím, žaludek se jí sevřel. Jestli se otevřou, jestli ji ti strážní s mrtvými obličeji popadnou… i když tuhle <emphasis>celu</emphasis> nenáviděla, ta představa v ní vyvolala hrůzu. Vzápětí si vzpomněla ještě na něco.</p>

<p>Rychle došla ke skříňce a otevřela zásuvku. Černé pouzdro se šperky z plesu, včetně jejího snubního prstenu i náhrdelníku od Andreje, tam stále leželo. Kdyby odsud musela utéct, <emphasis>tohle</emphasis> tady nikomu nenechá.</p>

<p>Položila pouzdro na stůl, donutila se znovu si sednout a uvažovat. Co to mohlo být? Výbuch plynu nebo třeba munice? Mohla být na nějaké vojenské základně, takové věci se stávaly. Rozhodně to bylo nejpravděpodobnější vysvětlení, zbývala maličkost: uvěřit mu.</p>

<p>Komunikátor ležel na dosah. Mohla zavolat, zeptat se, co se děje. Tentokrát by snad někdo odpověděl, konečně na ni promluvil, i kdyby to byla třeba Luciana. Z ní měla už stejný strach jako z Avriana Danna, čím víc uvažovala nad tím, co při jejich rozhovoru řekla i naznačila.</p>

<p>Viktorie zaváhala. Došla blíž, pomalu natáhla ruku –</p>

<p>Ozvala se střelba.</p>

<p>Ten zvuk byl přes dveře tlumený, přesto zcela zřetelný. Splést nešel s ničím, ne po tom, co ho Viktorie zaslechla při císařském plesu. Vzpomínka na Tanka s prostřelenou hlavou přišla jako blesk.</p>

<p>Rychle odběhla stranou. Vybavila si instrukce, které jí kdysi před Výroční přehlídkou dával Matt, také již mrtvý. Při přestřelce nestát proti dveřím. Nesnažit se schovávat za nábytek, většinou není dost pevný, aby palbu vydržel. Nejlépe zalehnout, anebo se přitisknout ke zdi v mrtvém úhlu dveří.</p>

<p>A tak se tiskla ke zdi se srdcem v krku a snažila se <emphasis>nevěřit</emphasis> té naději. Jenomže kdo <emphasis>jiný</emphasis> by tu mohl střílet? Kdo jiný než –</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Na dveře dopadla rána, až se okolo pantů vysypala omítka. Viktorie sebou trhla, málem vyjekla. Rychle si přitiskla dlaň na ústa, křik ničemu nepomůže.</p>

<p>Druhá rána dveře s praskotem nalomila. Třetí je konečně vyrazila, jedno křídlo s rachotem propadlo do místnosti. Dovnitř vkročila postava v černé zbroji a přilbě s temným hledím. Za ní následovala druhá, Viktorie zahlédla další dvě klečící venku, zbraně namířené. Palba ale ztichla.</p>

<p>První voják se na ni zadíval. Na černé zbroji neměl jméno, hodnost ani jediný symbol. Pak ale promluvil, a ten hlas… ten <emphasis>hlas</emphasis>, zřetelný i skrz přilbu, jí projel jako nůž.</p>

<p>„Má paní, je čas odejít.“</p>

<p>Viktorie nepřemýšlela. Neuvědomila si, kdy se pohnula. Najednou mu visela kolem krku a bylo jí jedno, že mezi nimi je vrstva kovu, mokrého a studeného. K čertu s důstojností, k čertu se… se <emphasis>vším</emphasis>!</p>

<p>„Radši dělejte!“ štěkl zvenku ženský hlas. „Tydle určitě nebyli všichni, a překvapení je v prdeli.“</p>

<p>I tenhle hlas Viktorie poznala – Kulka. Nějak ji probral, třebaže se jí hlava točila a žaludek měla v krku. Chtěla mu toho tolik říct, ale všechno muselo počkat. Pustila ho a couvla.</p>

<p>„Co… co mám udělat?“ vypravila ze sebe.</p>

<p>„Tohle si oblečte. Rychle!“</p>

<p>Druhý voják jí něco natáhl přes ramena, nějakou neprůstřelnou vestu. Ruce se jí třásly příliš silně na to, aby ji zvládla zapnout, ale udělal to za ni, jistě a obratně. V té chvílí jí došlo, že i jeho hlas poznává.</p>

<p>„<emphasis>Matte?!</emphasis> Vy… vy…“</p>

<p>„Ano, madam,“ přerušil ji. „Spěcháme.“</p>

<p>Narazil jí na hlavu přilbu, ani nepostřehla, odkud ji vytáhl. Přes tmavé hledí okamžik nic neviděla, ale vzápětí se rozsvítilo. Tvořila ho nějaká průhledná obrazovka, změť nápisů a údajů, kterým nerozuměla, ale jeden rozhodně přečetla.</p>

<p><emphasis>Ústupová trasa.</emphasis></p>

<p>Andrej Korwarian se otočil. V jedné ruce držel zbraň, druhou sáhl dolů a vytáhl tlakovou injekci.</p>

<p>„Odpusťte, má paní. Je to nutné.“</p>

<p>Uvědomila si, že musel vidět modřiny na její tváři, a na okamžik pocítila iracionální stud. Nebránila se, když jí konec injekce přitiskl k paži.</p>

<p>Po zasyčení následoval pocit slabé závratě. Vzápětí pominul.</p>

<p>„Co to je?“</p>

<p>„Utlumí to možné emoční výkyvy.“</p>

<p>Viktorii blesklo hlavou, kolik litrů toho asi v žilách koluje jemu, ale to už promluvil znovu Matt Reed.</p>

<p>„Držte se mezi námi. Až vyrazíme, skloňte hlavu, neohlížejte se, nezastavujte. Za chvíli budeme pryč. Jasné?“</p>

<p>„A-ano!“</p>

<p>Bezděčně se rozhlédla – a spatřila pouzdro stále ležící na stole. Natáhla se po něm, ale Andrej její pohyb vystihl. Zvedl ho sám, krátce nahlédl dovnitř a strčil ho do pouzdra na boku své zbroje.</p>

<p>„Něco dalšího, má paní?“</p>

<p>Vztek i odpor se vrátily s plnou silou, ale tentokrát Viktorie neviděla žádný důvod jim bránit.</p>

<p>„Máte… máte nějaký granát?“</p>

<p>Reed se zarazil, ale Kulka klečící mezi dveřmi se zle zasmála.</p>

<p>„Chcete před odchodem uklidit, madam?“</p>

<p>„<emphasis>Ano!</emphasis>“</p>

<p>V té odpovědi… bylo všechno. Všechno, co cítila, všechno, co se v ní nahromadilo za poslední měsíc.</p>

<p>„Žádnej problém, madam. Padáme!“</p>

<p>Viktorie sehnula hlavu a rozběhla se ven. Andrej před ní, Matt Reed vzadu. Když probíhala dveřmi, Kulka opravdu něco vytáhla a hodila to po zemi do pokoje.</p>

<p>Vzápětí vyskočili ze dveří. Rozběhli se, Viktorie uprostřed. Výbuch za nimi na okamžik rozhoupal podlahu. Dým následoval zvuk padajících trosek.</p>

<p>Z chodby, kterou ji prováděla Luciana, viděla Viktorie přes kouř pouhé obrysy. Nalevo byla stěna celá prostřílená a dva kroky od ní leželo obličejem vzhůru tělo. Nebyl to Stone, ale Viktorie v letmém okamžiku, kdy kolem proběhli, tu tvář bez výrazu stejně poznala – byla stejná dokonce i teď.</p>

<p>Vzápětí se na vzdálenějším konci zablesklo.</p>

<p>Hvizd projektilů a dutý rachot. Tentokrát Viktorie vykřikla. Přikrčená běžela s ostatními podél cel s černými okny, zatímco Reed s Kulkou pálili. Na konci chodby rozeznala schody nahoru, byli možná pět metrů od nich. Pak tři.</p>

<p>Dveře výtahu vedle schodů se prudce otevřely.</p>

<p>Muž s tváří bez výrazu a nějakou zbraní navlečenou na zápěstí. Proskočil dveřmi kabiny, ještě než se úplně otevřely. Odrazil se od stěny chodby, jako by nic nevážil, vyhnul se palbě. V té chvíli už střílel.</p>

<p>Modré jiskry vyletující z Andrejovy zbroje před Viktoriiným obličejem, zášleh ledového mrazu.</p>

<p>Císař upadl dozadu, muž doskočil přímo mezi ně.</p>

<p>Švihnutí a třesk.</p>

<p>Čumákova zbroj vydržela, ale rána ho odmrštila jako loutku. Narazil na dveře cely s písmenem D, proletěl jimi a zůstal ležet.</p>

<p>Muž popadl Viktorii za předloktí. Zblízka ho poznala – vedle Stonea další z těch, které Georg přivedl do algorského paláce jako svoji ochranku. Hodil ji do kabiny jako kus hadru, nestačila ani vykřiknout. Náraz na stěnu jí napůl vyrazil dech. Otočil se, aby skočil za ní –</p>

<p>Křaplavý zvuk.</p>

<p>Viktorii, která klouzala podél stěny k zemi, se zdálo, že kus těla uprostřed jeho hrudníku prostě <emphasis>zmizel</emphasis>. Najednou tam byla jen kouřící díra a on padl tváří dolů, bez hlesu jako plastový panák.</p>

<p>Viktorii uniklo přidušené kníknutí.</p>

<p>Uviděla Kulku otočenou k nim, ruku se zvláštně vypadající puškou zvednutou. Matt Reed pořád stál na rohu a střílel na opačnou stranu, už mimo Viktoriin dohled.</p>

<p>Andrej ztěžka vstal. Ze zbroje na levé straně mu odpadávaly kusy, šedobílé jako špinavý sníh. Zdálo se, že stěží drží zbraň, ale než mohla Viktorie vyrazit k němu, byl u ní.</p>

<p>„Nahoru!“ Nějak ji zvedl na nohy. „Po schodech!“</p>

<p>Znělo to spíš jako zachrčení. Viktorie si uvědomila, že v kabině nejsou tlačítka, jen klávesnice na nějaký kód. Tudy nikam nevyjedou.</p>

<p>Reed na konci chodby sklonil zbraň a rozběhl se k nim. Současně sebou ležící Čumák škubl a převalil se na kolena. V ústech cítil krev, před očima mu rudě blikalo. Z pravé strany hrudníku při každém nádechu vystřelovala prudká bolest. Sáhl tam, zbroj byla zřetelně promáčknutá.</p>

<p>Uviděl svoji zbraň, zvedl ji a pořád trochu zmateně se rozhlédl po malé cele se šedozeleným polstrováním. Místy ho pokrývaly světlé čáry, jako by po něm někdo škrábal, a Čumák si uvědomil, že rýhy tu a tam tvoří čmáranice nebo slova.</p>

<p>Zasténal a vyvrávoral z cely. Matt Reed zrovna probíhal okolo, popadl ho za ruku a táhl ke schodům. Kulka pole uzavírala.</p>

<p>„Výtah!“ štěkl Reed na úpatí schodů. Kulka vytrhla od zbroje druhý granát a hodila ho do otevřené kabiny. Když skočila do vedlejších dveří ke schodům, doprovázela ji sprška střel. Stoneova rána ji zasáhla do přilby a málem srazila na zem, ale byla to jen pistole, zbroj vydržela.</p>

<p>Zaduněla exploze.</p>

<p>Císař s Viktorií už byli nad mezipatrem. Matt Reed se na vteřinu zastavil, aby na zeď připevnil oválnou nálož.</p>

<p>„Vraž tam pět vteřin!“ prskla Kulka, když ho míjela.</p>

<p>Zdola se ozval dusot nohou.</p>

<p>Reed vytáhl pojistku a rozběhl se.</p>

<p>Viktorie měla pocit, že čas okolo se podivně táhne, zpomalený, rozdrobený na sled okamžiků. Slyšela za sebou detonace, palbu a pak výbuch tak silný, že málem upadla. Ze stropu pršely prach i omítka, za nimi rachot padajícího zdiva.</p>

<p>Propukla další palba, jenže tentokrát <emphasis>vpředu</emphasis>.</p>

<p>„Pospěšte si!“ štěkl v její přilbě něčí hlas. „Na cestě jsou potíže!“</p>

<p>Andrej v čele formace rozrazil dveře. Vrávoral, ale zbraň měl namířenou. Gunneli s Reedem okamžitě zaujali místo po stranách. I když jí Matt zakrýval výhled, Viktorie zahlédla, že chodba vede k nějakému prosklenému stanovišti. Tři vojáci se tam kryli za ovládacími panely a pálili na něco naproti. Skleněné stěny okolo i vzadu byly už rozstřílené nebo vyražené.</p>

<p>Jeden se na vteřinu vztyčil a ze spodku jeho pušky se zablesklo. Následoval další výbuch.</p>

<p>Pak ticho rušené jenom zvukem dopadajících zbytků suti.</p>

<p>„Bezpečnostní systém se restartoval,“ ohlásil jeden z těch tří. „Znova rozjeli výtahy.“</p>

<p>„Jo!“ procedila Kulka. „Všimli jsme si, Walte.“</p>

<p>„Všechno je tu na kódy, nedokázali jsme to zastavit, pane. Jak jste na tom, paní?“</p>

<p>Viktorie si uvědomila, že i tenhle hlas poznává.</p>

<p>„Jsem tady, pane Esposito. Já… já…“</p>

<p>Nenapadlo ji, co říct jiného, prostě to z ní vyletělo. Ten fakt, že <emphasis>přišli</emphasis>, měl v sobě pořád cosi neskutečného.</p>

<p>„Pane, měli bychom vypadnout,“ promluvil muž vedle Gabriela. „Výtahy udržíme pokryté, ale brzy to vezmou po schodech.“</p>

<p>„Souhlasím.“ Andrejův hlas zněl pořád přiškrceně. „Odcházíme.“</p>

<p>Viktorie postřehla, jak se od ní odvrací, jako by nechtěl, aby viděla na jeho bok. Hrdlo jí sevřel strach, ale než mohla něco říct, rozběhl se.</p>

<p>Gabriel s oběma zbylými vojáky proskočil přes rozbité tabule ven. Jeden na rozloučenou přejel dlouhou dávkou všechno, co uvnitř kukaně zůstalo ještě vcelku. Doběhli je, formace se uzavřela.</p>

<p>Zamířil do chodby přímo před nimi. Z výtahové kabiny na jejím konci zbyla rozervaná díra. Kolem ležela těla v modrých uniformách a Viktorie se ze všech sil snažila <emphasis>nevnímat</emphasis>, jak vypadají.</p>

<p>Andrej v čele rozrazil dveře napravo. Nějaký sklad, ale Viktorie si okamžitě všimla velké díry ve zdi. Za ní byla tma, ale jiná než v místnosti. Byla to noc a ona si uvědomila, že slyší šplouchání vody.</p>

<p>Mířili <emphasis>ven</emphasis>! Na svobodu.</p>

<p>Z té myšlenky málem zavrávorala a přesně v té chvíli se Andrej Korwarian zastavil.</p>

<p>„Stát!“ štěkl a z jeho hlasu Viktorii naskočila husí kůže. „Musíme zpátky!“</p>

<p>*</p>

<p>„<emphasis>Mucholapka</emphasis> kontrole. Přistání v pořádku, systémy funkční.“</p>

<p><emphasis>„Kontrola rozumí. Vítejte na Menabaranu,</emphasis> Mucholapko<emphasis>.“</emphasis></p>

<p>Vítejte na Menabaranu.</p>

<p>Boris Varga bolestně zavřel oči. Chtělo se mu smát, i když se vůbec necítil vesele. Při smíchu ho navíc bolelo břicho, a tak se jenom opřel v křesle a vyčerpaně si promnul obličej. Hotovo.</p>

<p>Čelním oknem viděl temné moře a oblohu, když se však otočil doprava, měl krásný výhled přímo na Artipoli. Zářící mrakodrapy, poblikávající loga, která na tuhle vzdálenost nedokázal přečíst, a uprostřed vysoko čnící Vládní věž. Hračička se na to díval, a navzdory všemu ucítil lítost.</p>

<p>Nikdy v životě nebyl na jiné planetě než Algor. Vzpomněl si, že plánoval dovolenou. Vytáhnout Trapa s Tankem aspoň někam na Viridian. Zaplavat si v moři, zjistit, jestli jsou ti komáři opravdu tak děsní, jak občas básnila Kulka, která tam kdysi při nějaké akci už krátce byla. Dobrý plán. Až na to, že teď by na tu dovolenou musel jet sám.</p>

<p>A možná nepojede už nikdy nikam.</p>

<p>Pomyslel na ostatní, na to, jak si asi vedou. Sice měl nouzovou linku k císaři, ale tu směl použít jen v krajní nouzi. Akce už nejspíš začala. Všude se střílí, všechno vybuchuje, Její Veličenstvo někde mezi tím. Jestli se něco podělá…</p>

<p>Andrej Korwarian nevydal žádné rozkazy, co má dělat v případě, že akce selže, a Boris Varga tušil proč. Na obrazovce vnitřního kamerového okruhu lodi dobře viděl, jak se před akcí vrtal v té antihmotové bombě ve skladišti. Nejspíš ji nějak připojil na sebe, takže když ho zabijí… puf. Půjdou prostě <emphasis>všichni</emphasis>.</p>

<p>Ta představa na klidu rozhodně nepřidávala, a pak tu samozřejmě byla poslední <emphasis>maličkost</emphasis>: on a Katrina.</p>

<p>Pořád sice moc nechápal, jak k tomu došlo, ale musel uznat, že se mu to vlastně líbí. Nešlo jenom o postel, byť trvající <emphasis>ztráta iniciativy</emphasis> v této oblasti byla trochu otravná. Prostě bylo fajn někoho mít, pokud to ale mělo pokračovat vážně, muselo časem dojít i na věci jako představení rodině. Katrina byla sirotek, takže tahle část problému odpadala sama, zato on…</p>

<p>Hračičkův táta trávil většinu času vzpomínáním na dědečka hrdinu, jenž slavně padl u Gallatey – a sněním, jak ho Boris buď napodobí, nebo se aspoň dobře ožení. Když dostal přidělení v paláci, byl otec štěstím bez sebe. Nepochybně si představoval, jak mu přivede na oběd hraběnku, a co dostane? Kulku.</p>

<p>„Bože, to bude strašný!“ pronesl Hračička nahlas.</p>

<p>Zavrtěl hlavou – radši na to vůbec nemyslet.</p>

<p>Napadlo ho, že by mohl vylézt z kabiny. Projít se aspoň po ploše, vidět to město víc zblízka –</p>

<p>Rozzářilo se světlo.</p>

<p>Varga sebou leknutím trhl. Objevilo se to na jižní obloze, přímo před ním. Letělo to, jasné, až musel přivřít oči. Vzápětí uviděl záblesky směrem od města, zářivé tečky, které v obloucích vylétly sršící ohnivé kouli vstříc. Hračička už viděl dost raket, aby je poznal.</p>

<p>S očima i ústy dokořán zíral, jak se skoro přesně nad kosmodromem ta sprška světel srazila.</p>

<p>Exploze dorazila s dvouvteřinovým zpožděním. Otřásla celou lodí, Hračička ji cítil až v zubech. Světelná koule se roztrhla na dvě nestejné části. Větší uhnula stranou, jako ve spirále se zřítila někam doprava za město, zatímco menší úlomek pokračoval v původní dráze. Borisovi se zdálo, že jen o chlup minul Vládní věž a zmizel v rudém zášlehu, následovaném další, slabší explozí.</p>

<p><emphasis>Sakra, co to bylo?!</emphasis></p>

<p>Vytřeštěnýma očima zíral na černý mrak, který se začal zvedat nad severní částí Artipole. Jako by tam dopadla atomová bomba. Dokonce i světla v celé pravé části zhasla, a teď se jen pomalu, neochotně znovu rozsvěcela.</p>

<p><emphasis>To udělal císař!</emphasis></p>

<p>Varga netušil jak, ale stejně si byl zatraceně jistý. Vzpomněl si, že padla zmínka o nějakém odvracení pozornosti před akcí, ale myslel si, že to znamená hodit někam pár granátů. Nebo něco podobného. Snažil si to přebrat, a v té chvíli se vysílačka probrala k životu.</p>

<p><emphasis>„</emphasis>Mucholapko<emphasis>, tady letová kontrola Artipole sever! Opakuji,</emphasis> Mucholapko, <emphasis>tady letová kontrola Artipole sever, slyšíte?“</emphasis></p>

<p>S dvouvteřinovým zpožděním Hračička sáhl po panelu. Prsty se mu třásly.</p>

<p>„Jo,“ vypravil ze sebe. „Jsem… jsem tady. Slyším. Co… co to, proboha bylo –“</p>

<p><emphasis>„Musíte ihned odstartovat, po vzletu točte kurz tři jedna sedm. Opakuji,</emphasis> Mucholapko<emphasis>, ihned opusťte kosmodrom, po vzletu točte kurz tři jedna sedm!“</emphasis></p>

<p>Hlas ho přerušil, aniž poskytl jakékoliv vysvětlení, v pozadí jasně slyšel řvoucí sirénu. Vargovi po páteři přeběhl mráz.</p>

<p>„Ale… ale, já zrovna přistál! Jenom před deseti minut –“</p>

<p>„<emphasis>Zamítnuto. Okamžitě opusťte kosmodrom na základě nouzového nařízení!</emphasis>“</p>

<p>Mráz se začínal měnit v paniku. Podle plánu tu měl prostě čekat a pak při odletu vyzvednout ostatní nad mořem. Jenomže když ho teď vykopnou zpátky do vesmíru, kdo ví, jak dlouho potrvá, než zase dostane povolení přistát, pokud ho po tomhle vůbec dostane.</p>

<p>„To… to teda ne,“ vypravil ze sebe. „Rozumíte? Moje… moje posádka je ve městě, já ještě nevyložil náklad, a… a…“</p>

<p>Zoufale se snažil vymyslet nějaký pádnější argument, ale než to stihl, ozval se jiný hlas, ve kterém po úředním odstupu nebyla ani stopa.</p>

<p>„<emphasis>Ty viridianskej vidláku, ta věc spadla do moře pár kilometrů odsud. Víš, jakou vlnu to zvedlo? Teď se valí sem, a jestli sis nevšiml, jsi na</emphasis> ostrově<emphasis>, idiote! Koukej vypadnout, nebo za pět minut budeš žrát bahno. Je ti to jasný?!</emphasis>“</p>

<p>Hračička uslyšel hřmot. Rychle se ohlédl napravo – loď na pozici vedle něj startovala motory, očividně hodně narychlo. Podruhé polkl naprázdno.</p>

<p>„Jasný!“ hlesl. „Já… já už startuju! Kurz… tři jedna sedm, potvrzuju.“</p>

<p><emphasis>„Nemáš zač! Kontrola konec!“</emphasis></p>

<p>Hračička hrábl po řízení. <emphasis>Mucholapka</emphasis> byla postavená tak, že v případě nouze zabrala předstartovní kontrola jenom pár vteřin, ale v té chvíli mu něco prolétlo hlavou jako vypálená střela.</p>

<p>Klinika Axis byla <emphasis>taky</emphasis> ostrov. Navíc na stejné straně Artipole jako kosmodrom, dokonce ještě blíž předpokládanému místu dopadu.</p>

<p>Hračička pustil řízení a hrábl po vysílačce. Naladil nouzovou frekvenci a vypálil to bez formalit.</p>

<p>„Musíte vypadnout! Něco velkýho spadlo do moře, řítí se na vás tsunami! Evakuujou i kosmodrom. Rychle! Nebo se všichni utopíte!“</p>

<p>Nikdo neodpověděl, ale on neměl čas na žádnou odpověď čekat.</p>

<p>Než znovu škubl za řízení, blesklo mu hlavou, jestli Gabriel Esposito myslel v té svojí modlitbě i na tohle.</p>

<p>*</p>

<p><emphasis>Zpátky?!</emphasis></p>

<p>Čumák zůstal stát s ústy dokořán. Jenže Andrej Korwarian, jenom tři metry od cesty ven, se už otočil a rozběhl do chodby. Viktorie ho následovala bez zaváhání.</p>

<p>„Pohyb!“ štěkl v Gunneliho helmě císařův hlas. „Máme dvě minuty, abychom se dostali někam nahoru. Možná méně!“</p>

<p><emphasis>A potom co?!</emphasis></p>

<p>Čumák to pořád nechápal, ale rozběhl se za ostatními. Císař věnoval jeden pohled výtahu napravo, jenže z toho nezbylo nic, výbuch roztrhal kabinu na kusy, které popadaly na dno šachty. Korwarian zahnul ke dveřím na schody – a ty se v té chvíli otevřely.</p>

<p>Místo muže vykoukl okraj nějakého průhledného štítu. Reed s Pavlem Gotliebem po něm okamžitě vystřelili. Projektily se sice odrazily, ale muž, který štít držel, rozhodně nečekal tak rychlou reakci a s vyjeknutím uskočil zpátky – dvě vteřiny, které stačily, aby se dostali z přímého palebného úhlu.</p>

<p>Hnali se podél zbytků centrály k poslednímu zbývajícímu výtahu na opačné straně. Viktorie uprostřed formace viděla, že přes dveře se táhne vodorovná řada otvorů, ale jinak vypadal vcelku.</p>

<p>Korwarian udeřil do tlačítka. Kabina se otevřela – ven vypadlo tělo v modré uniformě prostřílené skrz naskrz stejně jako dvě další za ním. Esposito s Gotlieby hájili pozici důkladně.</p>

<p>Viktorie strnula. Zírala, jak císař s Reedem vyhazuje těla ven jako zlámané loutky. Pocit, že se jí okolo krku stahuje struna, byl stále silnější, ale to už oba vpadli do kabiny.</p>

<p>„Honem!“ sykla Kulka. Současně dvakrát vypálila, zvuk té zbraně Viktorie cítila až v morku kostí. Když se ohlédla, uviděla, na co střílí: podél stěny kukaně postupovaly dvě skupiny mužů v modrém, přikrčených za obdélníkovými zaoblenými štíty.</p>

<p>Výboj speciálu trefil jeden štít do okraje, zanechal rudě žhnoucí plochu, ale neprošel. Současně začali pálit dva muži za štítem. Kulka ukročila, zvednutou rukou se zbraní kryla sebe i Viktorii. Té blesklo hlavou, že do kabiny se všichni nevejdou –</p>

<p>Ostrý třesk.</p>

<p>Reed vystřelil dávku do stropu. Otočil zbraň, udeřil pažbou vzhůru. Stropní deska vypadla. Vyskočil, chytil se, a přestože ve druhé ruce stále svíral zbraň, vytáhl se bez problémů nahoru.</p>

<p>„To půjde! Podejte mi ruce, madam!“</p>

<p>Viktorie natáhla paže. Snažila se nedívat na krev, kterou byla kabina doslova vymalovaná. Postřehla ovládací panel – i tady místo tlačítek jen klávesnice. Reed ji vzápětí chytil a bez námahy vytáhl vzhůru. Stála na střeše výtahu, šachta okolo byla temná.</p>

<p>„Chyťte se tady.“ Matt nasměroval její ruce k mohutné svislé kolejnici vybíhající ze stropu nahoru. „Jenom stůjte.“</p>

<p>Zvedl hlavu a Viktorie zahlédla matný obdélník dveří. Vzápětí vyskočil, prudce, až se kabina zahoupala, zachytil se spodku dveří a zůstal viset.</p>

<p>„Ústup!“ ozval se znovu císařův hlas. Právě prolézal otvorem. „Všichni nahoru!“</p>

<p>Gunneli s Gabrielem a Pavlem Gotliebem zacouvali do kabiny. Kulka s Walterem zůstávali vzadu, vkleče stříleli.</p>

<p>Jeden muž se štítem padl. Když ho zvedl příliš nahoru, výboj speciálu prolétl pod ním a utrhl mu nohu nad kotníkem. Ostatní tak tak stačili utéct zpět, ale druhá skupina postupovala dál. Jedna střela zasáhla Kulku do boku a málem ji srazila na zem. Druhá trefila Waltera Gotlieba do prsou. S ostrým zvukem se odrazila.</p>

<p>Čumák spojil ruce, Gabriel si na ně stoupl, vyšvihl se nahoru. Gunnelimu se ale bolestí zatmělo před očima a málemupadl, bok v jednom ohni.</p>

<p>Reed, visící nahoře za levou ruku, udeřil pravou pěstí do dveří. Kov se prohnul, vznikla škvíra, do které vrazil prsty a s hlasitým skřípotem odpáčil levé křídlo dost daleko, aby se jím šlo protáhnout na druhou stranu.</p>

<p>„Čistý vzduch! Pojďte!“</p>

<p>Andrej Korwarian poslechl bez váhání, přímo po jeho těle přelezl nahoru. Protáhl se dveřmi, otevřel je víc. Gabriel se vyšvihl za ním, rychle, úsporně. Převalil se a zaklekl ve střelecké pozici vedle Andreje, avšak chodba před nimi vypadala stále prázdná.</p>

<p>Císař natáhl ruce dolů. „Teď vy, má paní!“</p>

<p>Viktorie vyhověla – jako stroj, prostě se <emphasis>pohybovala</emphasis>. Zvládla se nepodívat pod sebe v ten okamžik, kdy ji Andrej chytil a vytáhl k sobě.</p>

<p>„Pohněte!“ štěkl zdola přes střelbu hlas Kulky. „Už je dlouho neudržíme!“</p>

<p>Čumák právě vysazoval na střechu kabiny Pavla Gotlieba, a v té chvíli to uslyšel.</p>

<p>Vzdálené, temné dunění, které znělo jako přicházející bouře.</p>

<p>Blížilo se.</p>

<p>Ochranka za štíty ho také zaslechla. Viditelně se zarazila, palba na chvíli ustala. Walter s Kulkou toho využili a zacouvali do kabiny. Gunneli ji už nedokázal zvednout, vylezla ale nahoru po jeho rameni –</p>

<p>Celou budovu jako by někdo nakopl. Zdi, podlaha, <emphasis>všechno</emphasis> se s hrozným praskotem zakymácelo. Světla zhasla, ale díky posílenému vidění v přilbě to Čumák stejně spatřil: temnou masu vody a sutin, která vytrhla dveře skladu a vevalila se do chodby.</p>

<p>Muž v čele ochranky zahodil štít. S křikem se rozběhl zpátky, ostatní za ním. V té chvíli se stěna napravo s pekelným rachotem probořila a další vlna je smetla jako mravence. Gunneli s vytřeštěnýma očima zíral, jak se valí přes kukaň uprostřed, strhává její stěny, křesla, zbytky panelů, řítí se na ně –</p>

<p>„Běž!“ zařval mu do ucha Walterův hlas.</p>

<p>Naprosto automaticky zvedl ruce, někdo ho chytil a vytáhl vzhůru.</p>

<p>„Tam! Nahoru!“ Kulka musela křičet, aby přehlušila rachot dole, bylo to jako stát nad vrcholem vodopádu. Čumák rychle přeběhl přes střechu kabiny, vylezl po Reedově těle a byl v chodbě. Kulka vkleče sáhla dolů. Walter Gotlieb vyskočil, chytil se jí…</p>

<p>…a najednou byl pryč.</p>

<p>Dunící masa vody, bahna a trosek prorazila kabinu, ve zlomku vteřiny odervala dno i stěny a propadla se dolů do šachty i s ním.</p>

<p>Kulce zůstala v rukou jen rukavice zbroje.</p>

<p>S vytřeštěnýma očima vyskočila, po stropě, který se s drásavým skřípotem houpal jako bárka, vylezla přes Reedovo tělo. Major ji následoval, vytáhl se sám oběma rukama nahoru.</p>

<p>Převalil se přes práh přesně ve chvíli, kdy se z vodicích kolejnic odtrhl i strop kabiny a ukazatel životních funkcí u ikony Waltera Gotlieba v jeho přilbě zhasl.</p>

<p>Zbyl jen zvuk vody dunící na dně výtahové šachty pod nimi.</p>

<p>*</p>

<p>Avrian Dann se s pomalým výdechem zaklonil v křesle. Bolely ho oči. Vyčerpání, jistě, ale také pocit svíravé prázdnoty, který tak nenáviděl. Znovu…</p>

<p>Ráno brzy vstával, přesto si tentokrát protáhl pracovní dobu hluboko do noci. Technik z GenetiXu mu dal do pořádku počítač a na holografické obrazovce před ním ještě zářily sloupce čísel, grafy, zprávy. Polovina se týkala programu modernizace armády. Vlekl se, zpožďoval, kradlo se při něm a šmelilo na všech stranách, ale ano, <emphasis>postupoval</emphasis>. Druhou půli tvořilaobvyklá premiérská agenda a zprávy z ministerstev. Dann dbal na to, aby ministři měli ve svých úřadech volnost, ovšem nepropadli pocitu, že smí za jeho zády všechno. Třeba jako ten tupec z veřejného zdraví, co přihrál výběrové řízení na nové vybavení artipolské nemocnice firmě svého tchána tak idiotsky, že si toho Dann všiml, jenom zprávu o té zakázce otevřel. Kdo neumí krást, má zůstat poctivý. Dřív než tohle vyšťourá nějaký novinář, bude lepší najít nového ministra veřejného zdraví – ale až zítra. Dnes už toho měl plné zuby.</p>

<p>Nespokojeně uznal, že tohle byla i jeho chyba. Poslední dobou věnoval až příliš pozornosti algorské císařovně. Povolil stádu otěže, ale to skončí. Příští týden tu Korwarianovu mrchu vykopne zpátky domů a potom už bude jen čekat, až –</p>

<p>Ozvaly se sirény.</p>

<p>Avrian Dann sebou leknutím škubl. Poplach ve Vládní věži zažil naposledy před půlrokem, když nějaký vandrák s newellským přízvukem ohlásil uloženou bombu – a tenkrát ho také zatrhl, změnil podmínky tak, aby k vyhlášení poplachu bylo třeba tu bombu <emphasis>vidět</emphasis>. Jestli někdo spustil poplach teď, buď velmi toužil po vyhazovu, nebo se <emphasis>opravdu</emphasis> něco dělo.</p>

<p>Dann sáhl po komunikátoru. Nehodlal utíkat do krytu a další ráno najít na síti články o zbabělém premiérovi panikařícím při falešném poplachu. Než něco udělá, zjistí důvod.</p>

<p>„Ostraha!“ promluvil. „Co se děje?“</p>

<p>Odpovědí mu byl jenom praskot. Někdo v pozadí mluvil, nebo spíš řval, ale premiér přesto nerozuměl ani slovo.</p>

<p>„No tak!“ štěkl. „Pomalu a zřetelně, neslyším! Co se to děje?“</p>

<p><emphasis>„…nehoda… loď! Dráha… dá… nás –“</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis> Jaká nehoda? Jaká loď?“</p>

<p>Ale ještě než dořekl, nějaký instinkt mu sevřel hrdlo. Protože na orbitě Menabaranu se právě nacházela minimálně jedna loď, která tam rozhodně neměla co dělat. Jestli se to nějak týkalo jí…</p>

<p>K čertu s novináři.</p>

<p>Vyskočil ze židle, prudce odsunul dveře pracovny a vyběhl do obývacího pokoje. Siréna ječela dál.</p>

<p>Dutý hřmot.</p>

<p>Avrian Dann se po něm otočil právě včas, aby spatřil obrovskou ohnivou kouli, která prolétla snad jen pár metrů od oken Věže. Na vteřinu ho oslepila, instinktivně vymrštil ruku k očím…</p>

<p>…a svět vybuchl.</p>

<p>Najednou ležel na podlaze. Slyšel strašlivý praskot a třesk, věci kolem se kutálely a padaly. Neprůstřelná okna se rozprskla jako smítka pampelišek, vodopád střepů vlétl dovnitř. Avrian se schoulil do klubíčka, dlaně si tiskl k uším. Možná křičel, ale ani si to neuvědomoval, cítil, jak mu do vlasů prší sklo i omítka –</p>

<p>Ticho.</p>

<p>Tři vteřiny strašlivé, čiré nehybnosti, zamrzlého času mezi životem i smrtí.</p>

<p>Menabaranský premiér se přerývaně nadechl.</p>

<p>Převalil se, střepy pod jeho tělem tiše křupaly. Zatápal rukou ve tmě, našel něco pevného a opřel se o to, vyškrábal se na nohy.</p>

<p>V uších mu pronikavě, hlasitě zvonilo, jinak neslyšel vůbec nic. Hlava se mu točila, cítil teplou krev stékající po spánku k bradě. Malátně se rozhlížel, snažil se zorientovat. Světla nesvítila, přesto <emphasis>něco</emphasis> viděl. Zpřevracený nábytek, zubatě vyražená okna. A za nimi, přímo ve výhledu, rudý mrak ohně a dýmu zvedající se severovýchodně uprostřed pátého obvodu Artipole.</p>

<p>Dann na to tři vteřiny zíral. Z mozku jako by mu někdovysál všechny myšlenky, zbyl jenom úžas a šílený pocit <emphasis>tohle se neděje</emphasis>. Pak jako by v něm něco přeskočilo, odvrátil se a začal vrávorat pryč.</p>

<p>V té chvíli se na druhé straně otevřely dveře.</p>

<p>Violet Dannová, oči vytřeštěné. Lehkou noční košilku měla nasáklou krví, která v narudlém světle požáru od okna připomínala spíš černý olej. Malátně napřáhla ruce, jako slepá vrávorala místností, a Avrian si vzpomněl, že přímo u postele měla velké okno. Musela zrovna vstát.</p>

<p>Automaticky se otočil. Zamířil k ní… a v té chvíli přilétla myšlenka, rychlá jako blesk.</p>

<p>Další vyražené okno za jejími zády. Desítky pater prázdnoty.</p>

<p><emphasis>Stačí jenom strčit.</emphasis></p>

<p>Na vteřinu se zarazil. Na jedinou vteřinu něco v něm <emphasis>přikývlo</emphasis>, radostně poskočilo nad představou Violet padající s křikem dolů. Koho bude po téhle katastrofě zajímat nějaký její archiv špíny, i kdyby se opravdu vynořil? Národ sjednocený šokem, strachem a soucitem, truchlící se svým premiérem…</p>

<p>…který pak zůstane sám.</p>

<p>S Lucianou.</p>

<p>S prázdnotou.</p>

<p>Avrian Dann udělal rychlý krok. Objal Violet, přitiskl to třesoucí se, vyděšené stvoření k sobě. Snažil se nezavadit o dlouhý střep, který jí trčel z ramene. Držel ji, snažil se ji uklidnit a nevnímal, že se sám třese, až mu zuby drkotají.</p>

<p>Všechny plány, všechny myšlenky aspoň na chvíli zmizely. Prostě jenom držel svoji ženu.</p>

<p>Svíral ji v náručí, ještě když po třech minutách dveře bytu vyrazili zdravotníci se záchrannou jednotkou.</p>

<p>*</p>

<p>„Potřebuju… potřebuju vzduch!“</p>

<p>Viktorie zoufale hmatala pod bradou přilby, ale nebyl tam žádný řemínek. Začínala se jí zmocňovat panika, slepá, šílená.</p>

<p>„Dovolte, má paní,“ promluvil Andrejův hlas. „Takhle.“</p>

<p>Přejel po jejím zápěstí, navedl jí prsty k plochému knoflíku nalevo od brady. Přilba se po stranách otevřela jako škeble, hledí se zvedlo. Viktorie si ji strhla z hlavy a snažila se dýchat.</p>

<p>Chodba kolem byla potemnělá, hluboké šero rušily jenom modré záblesky, které tu a tam blikly, jako by se někdo snažil rozsvítit světla, ale nedařilo se mu to. Dunění vody v šachtě za nimi sláblo. Gabriel se zbraní jistil prostor před nimi, Matt Reed se k němu přidal. Pavol Gotlieb seděl zhrouceně u zdi naproti Čumákovi, divně sehnutému ke straně. Kulka ještě popadala dech.</p>

<p>Těsně za ní se opíral o stěnu Andrej Korwarian, pušku v ruce. Kus pancíře nebo toho, co tvořilo povrch jeho zbroje, měl na levém rameni až k hrudníku odlomený, okraj připomínal skleněný střep. Kombinéza pod ním byla také pryč, odtrhla se i s kusem kůže. Rána se v šeru vlhce, mastně leskla. Ten pohled Viktorii probral.</p>

<p>„Můj pane,“ došla rychle blíž. „Můžu pro vás něco udělat?“</p>

<p>„To bude v pořádku,“ odpověděl klidně.</p>

<p>Volnou rukou sáhl k opasku. Přitiskl si k rameni tenký váleček a stiskl, vytryskla bílá pěna. Postříkal s ní celou ránu a pak nádobku zahodil. Zůstal nehybně sedět, ale Viktorie přesto viděla, že se mu ulevilo.</p>

<p>„Co… co bylo tamto?“ hlesla.</p>

<p>„Nárazová vlna, má paní. Se kterou jsem nepočítal, a poněkud <emphasis>mění</emphasis> naše vyhlídky.“</p>

<p>Hlas měl stále klidný, ale přesto v něm bylo… něco.</p>

<p>Něco, co téměř připomínalo zahanbení.</p>

<p>„Člun?“ otázal se Matt Reed, přestože se zdálo, že odpověď zná.</p>

<p>„Zničený,“ potvrdil císař krátce.</p>

<p>Zavládlo pár vteřin ticha.</p>

<p>„Tady nemůžem tvrdnout, pane,“ promluvila Kulka ostře. „Ty, co se dole utopili nebo jsme je sundali, to určitě nebyli celá ochranka. A kdo ví, kolik je mezi nima těch vylepšenejch kurev.“</p>

<p>Viktorii nedalo práci si domyslet, o kom mluví.</p>

<p>„Tři,“ odpověděla. „Aspoň tolik jsem jich viděla já, toho, co byl v paláci s Georgem, a dva další. Kolik je tu ochranky, nevím, drželi mě… na samotce.“</p>

<p>Kulka k ní otočila hlavu skoro překvapeně, snad kvůli tomu, jak věcně dokázala promluvit. „Dobrý vědět, madam. Jednoho jsem sundala, druhýho jsme dostali v chodbě. A tamten zmetek zůstal dole, snad tam chcípne.“</p>

<p>„To je jedno,“ promluvil Gabriel Esposito. „I kdybychom tu zlikvidovali všechny, brzy se sem přijede podívat někdo z města.“</p>

<p>„Jak… jste se tedy chtěli dostat z Menabaranu?“ zeptala se Viktorie opatrně. „Copak nemáte žádnou kosmickou loď?“</p>

<p>„Ta sem nemůže,“ vysvětloval Matt Reed. „Tohle je vězeňská psychiatrická klinika blízko menabaranského hlavního města. Nejde tu jenom tak přistát, mají protiletecké zbraně. Měla nás vyzvednout dál na moři, jenže člun rozbila tavlna.“</p>

<p>Vězeňský blázinec. Takže tohle znamenalo Dannovo <emphasis>lékařské zařízení</emphasis>. Viktorie spolkla trpký úsměv, další ukázka pravdy dle menabaranského premiéra.</p>

<p>„Správně.“ Gabriel mávl rukou dopředu. „Před námi je vstupní brána a most, tam bude silnější stráž a automatické systémy na věžích. Nemůžeme spoléhat na to, že je vlna vyřadila. Musíme to obejít, dostat se na druhou stranu, snad půjde někde sešplhat dolů.“</p>

<p>„A dole co?“ namítla Kulka. „Až nás tam lokalizujou, postřílejí nás seshora jako králíky. K pevnině je půl kiláku. Chcete zkusit plavat?“</p>

<p>„Ehm… jednou se mi do rány dostala sůl, pálilo to hůř než dezinfekce. Nemyslím, že je dobrý nápad skočit teď do moře.“</p>

<p>Viktorie lehce kývla k Andrejovu rameni a Čumák sebou škubl.</p>

<p>„Mám v háji nějaký žebra,“ přiznal. „Poplavu jako šutr, akorát ke dnu. Hele, a co ta věc nahoře?“</p>

<p>„Jaká?“</p>

<p>„Hangár na střeše. Jestli sem potají vozili i lidi jako Její Veličenstvo, asi by to nedělali po silnici, ne? Takže musí mít něco vlastního, s čím se dá lítat na větší vzdálenost, přímo <emphasis>tady</emphasis>. Stačí obyčejnej vrtulník nebo třeba…“</p>

<p>Čumák zmlkl – až se lekl, jak se k němu všichni kromě Pavla Gotlieba okamžitě otočili.</p>

<p>„V těch plánech žádný stroj nebyl,“ promluvil Matt Reed pomalu. „Hangár můžou mít čistě pro případ, že někdo odjinud přiletí sem. Nebo ho dávno předělali třeba na skladiště.“</p>

<p>„Anebo ne,“ namítl Gabriel. „Nikdo nečekal, že bychom letoun odsud mohli potřebovat. Toho, kdo ty plány sestavoval, možná prostě nenapadlo ho tam dát. Zaměřil se jenom na budovu a věci související s ostrahou.“</p>

<p>„Nejistý,“ Kulka zavrtěla skepticky hlavou. „I kdyby tu nějaký zasraný letadlo bylo, zdejší papaláši v něm už mohli dávno zdrhnout. Když to vezmem nahoru a nic nenajdem, bude sakra těžký slízt zpátky, jestli po nás půjdou. Teda samozřejmě, když to nezatáhnem zkratkou, to by <emphasis>bylo</emphasis> rychlý.“</p>

<p>Nikdo nic dalšího nedodal, tváře za tmavými hledími se otočily k císaři. Andrej Korwarian pomalu přikývl.</p>

<p>„Vyzkoušíme to. I když nahoře nic nenajdeme, horší <emphasis>konečná</emphasis> pozice než tady tam nebude.“</p>

<p>Ať si Kulka myslela cokoliv, bez odmlouvání přikývla.</p>

<p>„Fajn. Jak jste na tom s municí?“ Otráveně si stáhla z ruky speciál. „Tenhle prevít žere jako hladová kráva, jsem nadně.“</p>

<p>Vypadala, že má chuť praštit puškou o zeď, ale nakonec ji zacvakla na sponu na boku zbroje a Čumák zkontroloval údaje v hledí přilby. „Mám dva zásobníky.“</p>

<p>„Já jeden a granáty,“ oznámil Gabriel.</p>

<p>Pavol Gotlieb ani teď nereagoval. Prostě dál seděl se svěšenýma rukama, dokud k němu Kulka nedošla a nezatřásla s ním.</p>

<p>„Prober se, vojáku! Waltovi nepomůže, když tu chcípneš taky, a akce, kurva, neskončila! <emphasis>Vztyk!</emphasis>“</p>

<p>Vteřinu se zdálo, že to bude k ničemu, ale pak Pavol pomalu vstal. Hlas, kterým promluvil, jako by jen odříkával napsaná slova.</p>

<p>„Ano, madam! Mám dva zásobníky.“</p>

<p>„Takže jdeme,“ potvrdil Matt Reed. „Šetřit municí, střílet na jistotu.“</p>

<p>Kulka vytáhla z pouzdra na stehně pistoli a Andrej pohlédl na Viktorii.</p>

<p>„Má paní, s jistým rizikem jsem počítal, ale s tak nepříznivým vývojem ne. Nechci, abyste za mé chyby platila vy. Pokud se rozhodnete zůstat a vzdát se, nebudu vám to mít za zlé. Dost hluboko v podzemí přežijete i to, co bude po mé smrti následovat.“</p>

<p><emphasis>To, co bude po mé smrti následovat?</emphasis></p>

<p>Z něčeho v těch slovech se Viktorii sevřel žaludek. Ani tenhle strach ale nebyl nic, <emphasis>vůbec nic</emphasis>, oproti představě dalšího měsíce nebo pouhého týdne s těmi <emphasis>nelidmi</emphasis>, Lucianou a Avrianem Dannem.</p>

<p>Když odpověděla, nikdy v životě nemyslela žádnou větu vážněji.</p>

<p>„Radši zemřu než tady zůstat.“</p>

<p>Císař neodpověděl. Díval se na ni, a ona litovala, že mu teď přes černé hledí nemůže vidět do tváře.</p>

<p>Sáhl dolů a podal jí její přilbu.</p>

<p>„Vezměte si ji, má paní. Řadová ochranka nejspíš nezná vaši totožnost. Jestli na ně narazíme, budou střílet na nejsnazší cíl.“</p>

<p>„Rozumím, můj pane.“</p>

<p>Když si ji vložila na hlavu, přilba se sama znovu uzavřela a hledí rozsvítilo. Viktorie se snažila přečíst údaje na něm, ale to už Andrej zvedl zbraň a přešel do čela formace.</p>

<p>„Jdeme!“</p>

<p>*</p>

<p>Těla pod vrstvou sutin a bahna.</p>

<p>Ležela všude, rozstřílená, roztrhaná střepinami, rozlámaná jako loutky odhozené mezi troskami. Vlna už opadla, přestože rozbouřený oceán byl přes díry ve zdi jasně slyšet. Praporčík Ecler stál na úpatí schodiště z horního patra, zíral na tu spoušť a snažil se dát si ji dohromady s místem, které tak dobře znal. Nešlo to. Jako by se ocitl v nějakém…</p>

<p>Ozval se zvuk. Ecler se otočil a zůstal jako opařený.</p>

<p>Od levé chodby přicházel muž. Ať měla jeho uniforma jakoukoli barvu, teď byla šedočerná, nic než vrstva bláta, z něhož crčela voda. Pokrývala mu i obličej, přesto kráčel pevně. Prošel místem bývalé centrály ostrahy, nějak dokázal překračovat nakupené trosky, aniž zpomalil, a zastavil se před Eclerem.</p>

<p>Rozkašlal se, v předklonu vyzvracel snad půl litru černého bahna a znovu se narovnal. Pohled v zabláceném obličeji byl jako pohled oživlé mrtvoly, krev z něj tuhla v žilách. Ecler bezděčně couvl, až narazil zády na stěnu, dokonce ho ani nenapadlo začít volat zdravotníky.</p>

<p>„Hlášení, praporčíku,“ promluvil ten <emphasis>zjev</emphasis>. Hlas měl chraplavý, ale teprve podle něj ho Ecler poznal – Stone, jeden z těch <emphasis>speciálů</emphasis> zdola.</p>

<p>„Je to zlé, pane,“ nějak dokázal odpovědět. „Systém ostrahy je vyřízený, komunikace taky. Statika budovy je narušená, spustila se nouzová opatření. Ve městě je poplach, zřítila se tam nějaká –“</p>

<p>„Co narušitelé?“ Stone ho přerušil, jako by ho to vůbec nezajímalo.</p>

<p>„Nevím, pane. Tady… nejsou žádná cizí těla. Asi vylezli výtahovou šachtou, budou někde nahoře.“</p>

<p>„Kolik bojeschopných mužů vám zbylo?“</p>

<p><emphasis>Bojeschopných?!</emphasis></p>

<p>Praporčík na něj nechápavě zíral. Vřískajícího Anselma bez nohy odtáhli na marodku chvilku předtím, než <emphasis>t</emphasis>o přišlo. Jediný zraněný – ostatní byli všichni mrtví.</p>

<p>„Jedenáct včetně mě,“ Ecler přivřel oči. „Snad nečekáte, že je teď půjdeme hledat<emphasis>?</emphasis>“</p>

<p>„Jistě, praporčíku.“</p>

<p>„Pane, tohle byli profíci. Špičkově vyzbrojení, žádná pakáž z Uliček. Nemáme pořádné zbraně, a jestli přijde další vlna, tenhle barák nám spadne na hlavu. Nepošlu svoje lidi, aby –“</p>

<p>„Praporčíku Eclere, už jsem odvolal z velení pana Robertse. Mám odvolat i vás?“</p>

<p>Ani teď v tom hlase nebyl pocit. Žádný hněv. Žádný strach. Při těch slovech a pohledu na ten příšerný obličej Eclerovi přesto naskočila husí kůže.</p>

<p><emphasis>Proč se zrovna tenhle hajzl nemohl utopit?!</emphasis></p>

<p>„Ne, pane,“ odvětil tiše.</p>

<p>„Rozdělíte muže po třech a začnete prohledávat horní patra. Nepožaduji, abyste je zadrželi, jen ohlásili kontakt. O zbytek se postarám.“</p>

<p>On sám proti nejmíň pěti profíkům s plnou výzbrojí. Jindy by se tomu Ecler zasmál, ale tuhle noc ne. Tuhle noc <emphasis>rozhodně</emphasis> ne.</p>

<p>„Rozkaz, pane.“</p>

<p>Chtěl se otočit, ale Stoneův hlas ho zastavil.</p>

<p>„Ještě něco. S těmi vojáky je žena. Neozbrojená, v civilním oděvu. Pokud ji někdo z vašich lidí zraní, osobně si to s ním vyřídím, a s vámi hned po něm. <emphasis>Bolestivě.</emphasis>“</p>

<p>Husí kůže na Eclerových zádech se změnila v další vlnu ledové vody. Všechny případné námitky o lidských právech nebo předpisech se scvrkly, rozplynuly jako pára nad hrncem – tuhle noc bylo možné <emphasis>cokoli</emphasis>. Bezděčně se přikrčil.</p>

<p>„Rozumím, pane,“ potvrdil tiše.</p>

<p>„Dobrá. To je všechno.“</p>

<p>*</p>

<p>Vzduch byl jenom šedý polostín.</p>

<p>Agent protiteroristické divize Tad Limley se v něm vznášel a cítil se podivně lehký. Jako by plul ve stavu beztíže. Hledal očima pevný bod, ale nenacházel nic než tetelící se stínové závoje. Znepokojovalo ho to, ale jako by to sledoval zvenčí, odněkud zdaleka. Byl to zvláštní, skoro příjemný pocit.</p>

<p>Pak se v tom závoji něco pohnulo. Vynořil se muž v nemoderním kabátě s trochu vrásčitou tváří a pozornýma očima. Limleyho zaplavil pocit náhlého bezpečí.</p>

<p>„Šéfe? Je… to hotové? Náš případ?“ Ani nevěděl, jak ho zrovna tahle slova napadla.</p>

<p>Donald Preston se sehnul – Tad si náhle uvědomil, že leží – a usmál se na něj.</p>

<p>„Můj ano. Váš ne, detektive. Snad jste nezapomněl?“</p>

<p>„Nezapomněl? Na co, pane?“</p>

<p>„Případ neskončí, dokud neřeknete vy. <emphasis>Vstávat, pane Limley!</emphasis>“</p>

<p>Prestonova ruka mu sevřela rameno.</p>

<p>Tad Limley prudce otevřel oči.</p>

<p>Ležel na břiše, v ústech cítil krev i hlínu. Nadzvedl se, vyplivl ji a rychle se nadechl.</p>

<p>Tělem mu projela bolest. Pravou paži pod loktem vůbec necítil. Po bradě mu tekla krev. Převalil se, opřel o zdravou ruku a posadil. Nechápavě se rozhlížel, snažil se vstřebat, co vidí.</p>

<p>Ulička okolo vypadala k nepoznání. Chodník, kam až dohlédl v posledním zbytku světla, pokrývala suť. Policejní vznášedlo leželo převrácené na boku, jako by ho někdo odkopl, Hitchinsova mrtvola v pytli se z něj vykutálela ven. O metr dál ležel Elden Bruce, paralyzér vedle ruky – také mrtvý, hlavu doslova na kaši rozdrcenou balvanem, který přiletěl bůhví odkud.</p>

<p>Limley ucítil, jak se mu zvedl žaludek.</p>

<p>Opodál v troskách se cosi pohnulo. Anet Everhartová ztěžka vstávala. Pár kamenů ji zasáhlo do zad, jeden do obličeje, na skráni měla krvavý šrám. Vedle ní se mnohem pomaleji zvedal ten chlap, co do něho předtím mlátila, ten, který zřejmě stál za únosem její dcery. Písek a špína se mu přilepily na rány v děsivé černorudé masce; s vytřeštěnýma očima se rozhlížel.</p>

<p>Domy v dohledu vypadaly, jako by je smetl tajfun. Co bylo pevnější, spadlo, co nebylo, prostě <emphasis>zmizelo</emphasis>. Západní strana Artipole byla úplně temná, z mrakodrapů zbyly jen černé obrysy. Východní tonula v děsivém rudém přísvitu, který se zvedal pod hřibovitým černým mračnem napravo od Vládní věže.</p>

<p>Přímo v místě pátého obvodu, kde bydleli Limleyho rodiče.</p>

<p>Tadovi sevřela hrdlo hrůza a Anet Everhartová se rozkašlala. V uších jí pronikavě zvonilo, ale rozeznala zpanikařený hlas Azize Motaliba v komunikátoru, když se konečně probral k životu. Nakonec to, co křičel, nebylo nijak složité pochopit.</p>

<p>„Loď,“ zachrčela. „Nějaká… velká loď se zřítila. Kus spadl na město, zbytek do moře. Valí… valí se sem vlna!“</p>

<p>Chtěla se rozběhnout, ale muž s rozbitým obličejem jichňapl za ruku.</p>

<p>„Martin Beck. Anet… <emphasis>prosím!</emphasis>“</p>

<p>Vteřinu se na něj dívala, než vyškubla paži a hodila mu kroužek s magnetickým klíčem.</p>

<p>„Je tam, kde jsi nechal Marisol. Jestli chceš, běž si pro něj!“</p>

<p>Mávla rukou a Limley pochopil, stačil mu jediný pohled na dům za nimi.</p>

<p>Vypadal, že každým okamžikem spadne.</p>

<p>*</p>

<p>Prvního člověka Viktorie uviděla hned za rohem. Potácel se uprostřed potemnělé chodby oblečený v něčem jako dlouhé nemocniční pyžamo a každou chvíli bokem narazil na jednu stěnu, pak zase na druhou. V obličeji měl nepřítomný výraz, Matt Reed ho musel odstrčit, aby mohli projít.</p>

<p>Kolem bylo stále hluboké šero rušené jen modrými záblesky zářivek. Nějaký systém se zřejmě automaticky snažil opět nahodit osvětlení, ale pořád se mu to nedařilo. Výsledek byl snad horší než samotná tma – každý modrý záblesk vykreslil na zdech děsivé stíny, které vzápětí pohasly a znovu se vynořily, až to vypadalo, že se samy hýbou.</p>

<p>„Mně se ta přilba pořád přepíná, asi do infra. Dá se s tím něco udělat?“ zeptala se Viktorie tiše.</p>

<p>„Maličkost, má paní.“ Andrej se ani neotočil, ale z výhledu jí rázem zmizela červená barva. Děsivý dojem přetrval, ale aspoň bez náběhu na migrénu.</p>

<p>„Lepší. Děkuji.“</p>

<p>Stěnu napravo tvořila řada dveří, všechny dokořán. Za nimi stejné pokoje, anebo spíš cely s postelí, stolkem, jednou židlí a něčím jako jednoduchý terminál. Když probíhali okolo, v některých zahlédli postavy, jenom tak ležící nebo vystrašené, přikrčené v koutech i pod postelemi. Většina pokojů ale byla prázdná.</p>

<p>Reed odkopl z cesty převrácený vozík s léky a zarazil se, protože za ním leželo tělo. Žena měla nohy i ruce rozhozené, okolo krku utažený pásek nemocničního županu. Kalnýma očima zírala do stropu, na tváři krev. Bílou uniformu sestry měla roztrženou až dolů, spodní prádlo pryč. To, co před smrtí zažila, bylo naprosto zřejmé.</p>

<p>Viktorie znovu ucítila, jako by se jí nedostávalo vzduchu, a Kulka polohlasně zaklela.</p>

<p>„Co je tohle za svinskej bordel?!“</p>

<p>Čumák se donutil odtrhnout od mrtvoly pohled. Myšlenka, že Irena <emphasis>také</emphasis> pracuje v nemocnici, i když jako kuchařka, byla jako rozpálený uhlík.</p>

<p>„Když se stane malér, systém automaticky všechno otevře, aby lidi mohli utéct,“ promluvil. „Tak nějak to ten chlap říkal, ne? No a všechna ochranka naběhla na nás, takže tady nezbyl nikdo, aby držel pořádek.“</p>

<p>„Ale dyť je to <emphasis>cvokárna</emphasis>!“ Kulka měla v hlasu údiv. „Jestli tu většina lidí má sníh v hlavě, jak zvládnou někam rozumně zdrhat? Pokud třeba nehoří, na co jim votevírat, když tu začnou akorát běhat jako krysy a zdržovat, až je pomoc zvenku bude muset chytat?“</p>

<p>„To je jedno, kapitáne,“ odvětila Viktorie hořce. „Někdo napsal směrnici. Nad souvislostmi neuvažoval, možná ho aninenapadlo, že se to <emphasis>vážně</emphasis> může stát. Úředník prostě udělal práci a odešel domů.“</p>

<p>„To ho sem teda měli strčit taky. Musel bejt na palici, madam.“</p>

<p>„Ano. Takhle to ale funguje.“</p>

<p>„Podívejte se, pane!“</p>

<p>Před nimi se na levé stěně objevilo první zamřížované okno a Gabriel se u něj zastavil. Císař zůstal stát vedle něj a Čumák mu nakoukl přes rameno. Při tom pohledu strnul jak opařený.</p>

<p>Stáli přímo nad hlavním vchodem budovy s dokonalým výhledem na bránu i most spojující Axis s pobřežím. Z levé strážní věže zbyly jen trčící základy, pravá byla zlomená v polovině. Brána s plotem zmizela úplně, nezůstalo po nich ani památky. Most byl zavalený sutinami i bahnem, jako by to byly závěje sněhu, ale především, asi čtyřicet metrů za bývalou branou prostě <emphasis>končil</emphasis>. Zbyla jenom díra, ve které byl jasně vidět bouřící oceán, a pak stěží patrný druhý konec u pobřeží. Moře po obou stranách přitom vřelo, temné vlny se vzdouvaly a narážely až k vrcholu naplavených trosek.</p>

<p>V tomhle plavat by zkusil leda sebevrah.</p>

<p>„No,“ promluvil Matt Reed. „Tohle zřejmě řeší naše dilema.“</p>

<p>„Ano, majore,“ souhlasil Andrej Korwarian.</p>

<p>„Aspoň se hned nemusíme bát pos…“</p>

<p>Reedův hlas přerušil výkřik – zvířecí, nelidské zařvání odněkud zpoza rohu, přesně v místech, kam mířili. Následovaly kovové rány. Všichni se okamžitě otočili, zbraně namířené. Andrej kývl.</p>

<p>Očekávali útok, ale nikdo si jich zkraje nevšímal. Dva muži v nemocničních pyžamech se rvali na podlaze uprostřed chodby, škrábali se, kousali jako pár psů. Další stáli okolo a přihlíželi. Jeden na ně ukazoval prstem a hlasitě, nepříčetně se smál. Chodba končila dveřmi, do kterých pár mužů tloukloprovizorním sochorem z nemocniční postele, zatím bez úspěchu. Obraz korunovalo bezvládné tělo v bílém na prahu jednoho z otevřených pokojů – v modrých záblescích jako by sebou pokaždé škublo.</p>

<p>„Šetřit municí,“ připomněl Korwarian a vyrazil.</p>

<p>Přeskočili oba bojující na zemi, z přihlížejících dva uskočili, třetího Reed odhodil na stěnu. Zároveň se z dveří napravo vynořili tři další. Svalnatý, podsaditý chlap měl pyžamo potrhané, na prsou viditelné drápance. Při pohledu na Viktorii uprostřed se mu zúžily oči.</p>

<p>„Hele, ještě jedna baba!“ zahulákal.</p>

<p>Vrhl se po ní, jako by vojáky okolo vůbec nevnímal, a Viktorie se vyděšeně přikrčila, ale Kulka napravo od ní jen švihla rukou.</p>

<p>„Tady máš druhou!“</p>

<p>Když ho pažba pistole trefila do krku, slyšitelně to křuplo. Se zachrčením se zlomil v pase, ale druzí dva pokračovali. Jednomu jako trofej visela na krku potrhaná podprsenka, druhý držel ostrý střep, místo rukojeti omotaný kusem hadru.</p>

<p>Čumák zareagoval instinktivně, prostě vypálil. Dvě rány do prsou, přesně jako při výcviku. Chlap se střepem se zhroutil a ten druhý hned vedle něj. Z prsou mu trčel nůž. Když se Čumák otočil, Gabriel už držel v ruce další.</p>

<p>„Šetřit municí,“ připomenul klidně.</p>

<p>Muži snažící se vyrazit dveře při zvuku výstřelů strnuli. Rychle se otočili a při pohledu na vojáky rázem pustili zbytek postele. Ruce jim vylétly vzhůru.</p>

<p>Reed kopl do dveří – nebyly zamčené, jen zaklíněné něčím z druhé strany. Rozletěly se dokořán.</p>

<p>Ti, kdo se snažili dveře vyrazit, bez poděkování proběhli okolo a hnali se pryč. Současně se ozval přidušený výkřik.</p>

<p>Další dveře v chodbě napravo byly otevřené, podle všeho sklad pro uklízeče. V rohu se krčily dvě sestry a před nimi stál chlapík v uniformě zřízence, spíš ještě kluk. Oběma rukama svíral plastovou násadu od koštěte, v obličeji výraz hrůzy i odhodlání. Korwarian mu namířil na hlavu.</p>

<p>„Na střeše je hangár,“ promluvil ostře. „Je v něm právě teď stroj schopný letu?“</p>

<p>Mladík na něj zíral jako zkamenělý.</p>

<p>„A… ano,“ hlesl. „Je tam… je kvadroptéra. Myslím… myslím, že nikdo neodletěl. Najednou se tu všechno otevřelo… ale… ale já neumím pilotovat! Jestli nás…“</p>

<p>Císař neposlouchal. Prostě se otočil pryč, jen Kulka na vteřinu zpomalila.</p>

<p>„Zalezte!“ sykla. „Zavřete dveře, držte hubu a doufejte, že to tu nespadne!“</p>

<p>Nečekala, co odpoví, a běžela dál.</p>

<p>Křižovatka dvou chodeb, nalevo i napravo končící dveřmi.</p>

<p>Andrej zamířil doleva a v té chvíli se ozval temný praskot. Vycházel zdola, ze základů budovy. V odpověď světla přestala blikat, všechno se propadlo do temnoty a v chodbě za nimi začal někdo zpívat, nebo spíš z plných plic falešně řvát.</p>

<p>Viktorie nerozuměla slovům a nebyla nábožensky založená, ale blesklo jí hlavou, že to zní jako vytí z pekel.</p>

<p>*</p>

<p>Hračička bezmocně zíral na displej. Dvě minuty k dosažení oběžné dráhy. Udržoval rychlost stoupání tak nízkou, jak to jenom šlo, aniž by <emphasis>Mucholapku</emphasis> shodil do vývrtky, a zoufale přemýšlel, co podniknout.</p>

<p>Pokud to na Menabaranu fungovalo jenom trochu jako na Algoru, po takovém útoku bude následovat okamžité uzavření provozu. Potrvá celé dny, než někomu mimo vládní nebovojenské lodě dovolí zase přistát, a na orbitě bude zaručeně dost bitevníků, aby z každého, kdo zkusí nařízení porušit, nadělaly ve vteřině piliny. Jakmile jednou vyletí na orbitu, už tam prostě <emphasis>zůstane</emphasis>, ať chce nebo ne. A naopak, jestli zamíří bez souhlasu kontroly zpátky dolů, koleduje si o pár dalších raket od planetární obrany nebo stíhaček.</p>

<p>Minuta deset k dosažení oběžné dráhy.</p>

<p>Co měl krucinál udělat?</p>

<p>Vysílačka zapípala a Hračička po ní zoufale hrábl. „Ano?“</p>

<p>„Ztratili jsme člun,“ promluvil císařův hlas. „Mise splněna. Pracujeme na náhradním plánu vyzvednutí, odhadovaný čas patnáct minut. Na původních souřadnicích.“</p>

<p>„Pane, ale –“</p>

<p>Císařův hlas zmlkl, než mohl Boris něco říct, ale zdálo se mu, že v posledním okamžiku zaslechl v pozadí střelbu.</p>

<p><emphasis>Mise splněna.</emphasis></p>

<p>Takže ta šílenost vyšla. Mají císařovnu živou. A on… on by je tu měl <emphasis>nechat</emphasis>?</p>

<p>Hračička strhl řízení. Mucholapka se naklonila, v prudkém levotočivém výkrutu začala klesat zpět dolů. O pět vteřin později se ozvala vysílačka.</p>

<p><emphasis>„</emphasis>Mucholapko<emphasis>, tady letová kontrola Artipole sever! Registrujeme změnu vaší dráhy. Okamžitě se vraťte na původní kurz. Opakuji, okamžitě se vraťte na původní kurz,</emphasis> Mucholapko<emphasis>, slyšíte?“</emphasis></p>

<p>Varga tiše, šťavnatě zaklel.</p>

<p>„Slyším, kontrolo, ale nemůžu provést. Mám… mám vážnou poruchu! Slyšíte? Nedokážu dosáhnout oběžné dráhy, kontrolo!“</p>

<p><emphasis>„</emphasis>Mucholapko<emphasis>, tady kontrola sever. U vaší lodi neregistrujeme žádnou poruchu. Opakuji, nevidíme žádnou poruchu, okamžitě se vraťte na původní kurz!“</emphasis></p>

<p>Hračička bolestně zkřivil obličej. Marný pokus. Kontrola měla samozřejmě senzorický přehled o každé lodi až k orbitě. Na tohle šlo reagovat jen jediným způsobem.</p>

<p>Než sáhl doleva a vypnul palivovou pumpu motoru číslo dvě, upřímně zalitoval, že nikdy nepožádal Gabriela, aby ho naučil nějakou modlitbu.</p>

<p>Výsledek byl okamžitý: loď se prudce stočila ke straně a začala padat. Přestože tlumiče držely, Hračičkou to smýklo na stranu. Kdyby nebyl připoutaný, válel by se už po zemi jak míček. Alarmy v kabině se rozječely jak zběsilé.</p>

<p>„Tak co?!“ zařval Boris do vysílačky; strach ani vztek rozhodně předstírat nemusel. „Už to vidíte? Mám v hajzlu motor!“</p>

<p><emphasis>„Tady kontrola Artipole sever, potvrzuji,</emphasis> Mucholapko<emphasis>.“</emphasis></p>

<p>Hlas se krátce odmlčel, pak promluvil znovu, se zřetelnými rozpaky.</p>

<p><emphasis>„</emphasis>Mucholapko<emphasis>, kosmodrom Artipole je stále uzavřený. Vlna napáchala značné škody, nemůžete tady přistát, natož v nouzovém režimu. Opakuji, nemůžete tu přistát. Máte možnost opustit loď?“</emphasis></p>

<p>„Jo, kontrolo,“ procedil Hračička mezi zuby. „Jenomže když vyskočím, kdo ví, kam ten krám spadne. Chcete mít ve městě další <emphasis>dáreček</emphasis>? Žádám o povolení přistát na moři. Zůstanu tady, zkusím to navést na plochou dráhu co nejdál od města. Při troše štěstí zvládnu i vylízt, než se ten krám potopí! Rozumíte, kontrolo?“</p>

<p>Tři vteřiny ticha.</p>

<p><emphasis>„Rozumíme,</emphasis> Mucholapko<emphasis>. Povolení přistát na moři uděleno. Opakuji, povolení přistát na moři uděleno. Vážíme si vašeho přístupu.“</emphasis></p>

<p>„Nemáte zač,“ konstatoval Boris upřímně.</p>

<p><emphasis>„Uvědomíme o vás pobřežní stráž. Jakmile budeme znátmísto dopadu, okamžitě pro vás někoho pošleme. Nepotrvá to víc než deset minut, tak vydržte!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Ach, sakra! Moc štěstí najednou…</p>

<p>„Rozumím, kontrolo! Já… díky moc. Zkusím šlapat vodu. <emphasis>Mucholapka</emphasis> konec!“</p>

<p><emphasis>„Rozumíme. Kontrola konec!“</emphasis></p>

<p>Vysílačka ztichla a Boris Varga okamžik ignoroval kravál i otřesy okolo. Fajn.</p>

<p>Mohl jenom doufat, že se mu podaří ten motor těsně nad vodou ve správný moment nahodit dřív, než si <emphasis>opravdu</emphasis> zaplave. Mohl jenom doufat, že ostatní dorazí, než si toho někdo všimne. A že bomba v nákladovém prostoru omylem nevybuchne. Že kontrola pak zbaští historku o zázračném naskočení motoru v poslední chvíli a nebude ji moc zkoumat, než zmizí. Šťastné konce má přece každý rád, ne?</p>

<p>Hračička se skřípavě zasmál.</p>

<p>Znovu popadl řízení, pohlédl na ukazatele výšky a stiskl tlačítko nouzové frekvence. Vzal to bez formalit.</p>

<p>„Pane, máte třináct minut, abyste se dostali na místo vyzvednutí. Nebo jsme všichni v hajzlu!“</p>

<p>*</p>

<p>„<emphasis>Na Zemi vzpomínáááme, v srdci svém chováááme, dědictví přééédkůůů v nás přéétrvááá.</emphasis>“</p>

<p>Praporčík Ecler se zuřivě zašklebil. Dal by všechny peníze, co měl, aby tomu magorovi vyřvávajícímu menabaranskou hymnu mohl zavřít hubu obuškem. Jenže vřískavý zpěv přicházel z jižního traktu budovy, zatímco oni se hnali k severnímu schodišti – Stone v čele, Ecler a tři další členové ochranky za ním.</p>

<p>Temný praskot se ozval znovu. Praporčík cítil, jak mu na hlavu padá omítka. Pak zvuk utichl, ale dobře postřehl zhasnutá světla i hluboké praskliny, které se objevily ve zdi napravo od něj a jako pavučiny se rozlézaly vzhůru.</p>

<p>„<emphasis>Ke hvězdááám stoupáááme, úúúnavu néééznáme, v jednotě svóóóbodááá po věčnýýý čááás!</emphasis>“</p>

<p>„Tohle je zlý!“ vypravil ze sebe Ecler. „Při rekonstrukci měli problémy se základy na jižní straně. Teď tam uhodila ta vlna. Dole je vznášedlo. Měli bysme vypadnout, než bude pozdě. <emphasis>Prosím!</emphasis> Musíme dolů k –“</p>

<p>„Nepodstatné. Máte rozkazy, praporčíku.“</p>

<p>Stone se jen v běhu krátce otočil. Bahno na jeho tváři už zaschlo do šedočerné, tvrdé krusty, a on se nijak neobtěžoval ho setřít ani se převléknout. Jediná čistá věc, se kterou se vrátil, když se na chvíli někam vypařil, byla zvláštní zbraň, kterou měl nataženou na pravém zápěstí.</p>

<p>„<emphasis>Domóóóv novýýý máááme, hrrrrdě teď zpíííváááme, nááávždy ať vzkvééétááá Menabarááán!</emphasis>“</p>

<p>Hlas konečně došel ke konci… a současně se ozvala vzdálená, ale zřetelná palba.</p>

<p>„Jsou tady!“ zaječel někdo do Eclerovy vysílačky. „Jsme u nouzovýho schodiště dva, musí…“</p>

<p>Hlas přervala exploze, nejspíš nějakého granátu. Stone, místo aby zpomalil, ještě zrychlil. Pak začal ten šílenec krákorat znovu od začátku… a v praporčíkovi jako by praskla struna.</p>

<p>Bylo to úplně snadné: stačilo zpomalit. Nechat Stonea zmizet za rohem prvního nouzového schodiště nahoru. A znovu se rozběhnout – opačným směrem.</p>

<p>Eclerovi muži se přidali beze slova, v dokonalém tichém pochopení. Hnali se dolů ke garáži podél šířících se prasklin ve zdech, nepříčetný hlas za nimi zpíval a praporčík poprvé ucítil zadostiučinění.</p>

<p>Ať si ten magor i s těma hajzlama chcípne!</p>

<p>A Stone, který pochopitelně jejich odchod zaznamenal, někde hluboko pocítil záchvěv uspokojení. Aspoň mu nebudou překážet. Schneider a Sorensen byli sice vyřazeni, ale on stále fungoval. Navíc bylo jasné, kam nepřítel míří.</p>

<p>Tohle zvládne sám.</p>

<p>*</p>

<p>Martin Beck seděl zhrouceně na rozviklané posteli. Všechno se s ním točilo, svět plaval v kalné mlze. Obličej měl v jednom ohni, před pár minutami vyplivl s krví i dva vyražené zuby. Bezpochyby utrpěl otřes mozku. Na Viridianu by ho v tomhle stavu dávno vezli do nemocnice, ovšem tady…</p>

<p>I když se mu myšlenky rozbíhaly jako mravenci z rozkopnutého mraveniště, jedno si uvědomoval zcela zřetelně: nezatknou ho. Anet Everhartová nemohla připustit, aby mluvil o tom, co se tu stalo. Proto ho strčila sem. Jakmile jí řekne, co chce vědět, a vlastně i když neřekne… skončí to jenom jedním způsobem.</p>

<p>Kupodivu necítil strach – i na ten mu bylo příliš zle. Jediným pocitem byla úleva. Úleva, že pokud Michail Petrov nelhal nebo mu nepřeskočilo, tohle celé aspoň k něčemu bylo. A hlavně úleva, že nedostali Alinu. Že aspoň ona je –</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Celá místnost nadskočila, jako by ji nakopl kůň. Postel se vytrhla z podlahy a Martin najednou ležel pod ní. Polní svítilna, kterou mu tu lidé od Everhartové laskavě nechali, se s křupnutím převrátila a zhasla, ve tmě cítil, jak mu do vlasů padá písek.</p>

<p>Někde blízko křachl na podlahu větší kámen ze stropu, kutálel se s rachotem po ní, až se zastavil o stěnu.</p>

<p>Zavládlo ticho.</p>

<p>Beck se převalil, odstrčil trosky postele a vyděšeně hmatal kolem rukama, které mu samozřejmě nechali spoutané. Našel řetěz od svých kotníků a škubl za něj, ale samozřejmě zůstal pevný. Hlavou mu blesklo, že to udělala Anet. Rozhodla se zničit důkazy, vyhodit Lupinův úkryt do povětří a jeho pohřbít zaživa jako krysu ve stejném sklepě, kde držel její dceru.</p>

<p>Poetická spravedlnost.</p>

<p>Beckův strach se změnil v paniku, slepou a zoufalou. Snažil se vrávorat ke dveřím, než ho řetěz strhl zpátky. Začal za něj znovu škubat, rvát ho zoufalou silou. Lapal po dechu, hlava se mu točila jak zběsilá –</p>

<p>Dveře se prudce rozletěly.</p>

<p>Michail Petrov držel v ruce svítilnu. Její záře Becka oslepila, ale to nebyl jediný důvod, proč strnul. Druhým byl pohled na ředitelův obličej… vzpamatoval se, až když mu odemykal pouta.</p>

<p>„Vypadáte… strašně, pane,“ vypravil ze sebe.</p>

<p>Na tváři jako z hororového holofilmu se objevil úšklebek.</p>

<p>„Už jste se teď někdy viděl, seržante? Moc rád bych tohle přenechal Alině, ale… má nějakou práci. Poběžte!“</p>

<p>Beck se nehodlal nechat pobízet. Hnal se za ním, zakopával o sutiny, několikrát upadl. Zaregistroval popraskané stěny, zřícený strop v hlavní místnosti, povalený nábytek. Před lety, ještě jako obyčejný voják, se zúčastnil záchranných prací po zemětřesení a tohle vypadalo docela podobně. Až na to, že nikdy neslyšel o takovém zemětřesení na Menabaranu.</p>

<p>Schody nahoru byly pokryté sutí, vchod napůl zborcený. Petrov se musel hluboko sehnout, Beck za ním prolezl napůl po kolenou.</p>

<p>Sotva vyklouzl ven, zřetelně slyšel, jak se za nimi vchod zhroutil. Ředitel v předklonu vrávoral a lapal po dechu.</p>

<p>Ulice vypadala jako obraz čiré zkázy, seržant měl problém ji poznat. Anet Everhartová s dalším agentem se zatímmarně pokoušeli otočit převrácené vznášedlo do provozní polohy. Nějaký mrtvý ležel na zemi a policajt, díky němuž měl ještě obě uši, jen seděl a vytřeštěně zíral někam doleva, k temnému mračnu s rudým spodkem.</p>

<p>Anet se na vteřinu otočila a Beck před ní instinktivně couvl, ale věnovala mu jen nečitelný pohled.</p>

<p>Limley se vyškrábal na nohy a přiskočil ke vznášedlu. Společně zabrali a stroj konečně žuchl na správné místo. Současně se na konci ulice objevilo jasné světlo.</p>

<p>Druhé vznášedlo, mnohem menší než Anetino, s čelním reflektorem vyraženým, prokličkovalo mezi většími kusy suti a zastavilo před nimi. Dveře kabiny se zvedly. Elis Lupino seděl u řízení a vedle něj na sedadle spolujezdce připoutaná Alina. Vypadala nezvykle bledá.</p>

<p>„Ty zmet –“ s výrazem neskutečného vzteku sáhla po přezce, ale uprostřed pohybu strnula.</p>

<p>„Martine!“</p>

<p>Beck se na ni ztrhaně usmál. Výraz zděšení v jejím obličeji ho jakýmsi mírně škodolibým způsobem potěšil.</p>

<p>„Stihli jsme to jen tak tak,“ oznámil Elis Lupino chabě.</p>

<p>„My taky.“ Petrov hodil pohledem k ruině Elisova domu.</p>

<p>Anet Everhartová se vyšvihla do kabiny svého vznášedla. Motor kupodivu naskočil hned napoprvé. Zatímco se její muži cpali dovnitř, zadívala se na Petrova. Pohled měla unavený, tvrdý… a kupodivu i smutný.</p>

<p>„Jestli se teď zvládneš neutopit, leť domů a sem se nevracej.“</p>

<p>Petrov se usmál, i když to s jeho tváří působilo spíš děsivě.</p>

<p>„Budu se snažit. Dávej pozor na rodinu, Anet!“</p>

<p>Anet Everhartová jako by ještě vteřinu uvažovala, jestli ho přece jenom nemá zastřelit.</p>

<p>Pak trhnutím zavřela dveře.</p>

<p>Vznášedlo vyrazilo tak prudce, až Petrovovi s Beckem narazila do nohou sprška kamenů.</p>

<p>Současně se za nimi ozvalo cosi nového: Sílící hukot.</p>

<p>„Jedeme!“ zahučel Michail Petrov. Vysoukal se na zadní sedadlo. Beck ho napodobil, a jak se otáčel, uviděl to. Dunící masu vody, valící se na konci ulice, tlačící před sebou barikádu trosek. Výškou dosahovala až k oknům prvních domů, dva tři metry –</p>

<p>Elis přidal, sotva za sebou zavřeli dveře – hlas z palubní desky, žvanící o nějakém varování, prostě ignoroval. Zrychlil, ale Beck dál fascinovaně zíral na temnou vlnu za jejich zády.</p>

<p>Proletěli náměstím s tržištěm, z něhož zbyly jen ruiny. Chvíli před sebou viděli zadní světla Anetina vznášedla, než uhnulo někam stranou. Seržant zahlédl první prchající lidi, všechny běžící jedním směrem… a hukot pořád sílil.</p>

<p>Martin zavřel oči. Hrdlo měl sevřené závratí z bolesti i strachu, čekal, kdy přijde náraz…</p>

<p>Místo toho se dunění začalo vzdalovat.</p>

<p>Nechávali ho kdesi za sebou, nahrazovaly ho tlumené výkřiky i troubení vznášedel objevujících se ve větším počtu kolem, všechna mířila do centra.</p>

<p>Beckovi došlo, že vyvázli.</p>

<p>„Kam… kam pojedeme?“ vypravil ze sebe.</p>

<p>„Na viridianskou ambasádu,“ odpověděla Alina bez váhání. „Je na druhé straně Artipole, tam se voda nedostane, a v tomhle chaosu nás snad nikdo nezastaví. Je mi fuk, jestli ji sledují. Vy dva potřebujete doktora, a kosmodrom evakuují. Nebudu čekat, až ho zprovozní, abychom vlezli do nějakého blbého kontejneru… a o <emphasis>tamtom</emphasis> si ještě promluvíme, rozumíš?“</p>

<p>Dotaz evidentně platil Michailu Petrovovi a nesliboval příjemnou konverzaci, ale ředitel se jenom znovu usmál. Když promluvil, navzdory tomu, jak vypadal, to byl zase ten starý Michail Petrov, kterého Beck tak dobře znal.</p>

<p>„V pořádku. Vzato kolem a kolem to šlo docela dobře. A když je práce hotová, můžete si doma užít zbytek líbánek.“</p>

<p><emphasis>Docela dobře. Zbytek líbánek.</emphasis></p>

<p>Martin Beck jenom bolestně přivřel oči.</p>

<p>*</p>

<p>Viktorie lapala po dechu. Snažila se nevnímat nic, jenom běžet. Neposlouchat praštění ve zdech budovy, která se pod nimi asi pomalu hroutila. Nedívat se na zbytky posledních členů ochranky, které palba prostě <emphasis>smetla</emphasis>, než se stačili stáhnout. Proběhli okolo nich a vlastně i přes ně, hnali se po schodech vzhůru. Andrej promluvil, jen když oznámil, že mají asi dvanáct minut. Netušila, jak na to přišel, ale rozhodně tu lhůtu bral vážně, protože zrychlil. Dvě patra vzhůru v plném běhu.</p>

<p>Pak najednou zakopla.</p>

<p>Upadla, a třebaže ji Gabriel zachytil, helma křachla o hranu schodů. Kdyby ji neměla, rozsekla by si obličej. S jednou rukou opřenou o schod před sebou ztěžka popadala dech a Andrej v čele zastavil.</p>

<p>„Dvě minuty pauza,“ oznámil. „Jste v pořádku?“</p>

<p>Dotaz platil jí, a Viktorii se nějak podařilo nabrat dech.</p>

<p>„Ano. Promiňte… že zdržuji!“</p>

<p>„To bude v pořádku,“ promluvil Matt Reed. „Dýchejte, už tam skoro jsme!“</p>

<p>Viktorie chtěla odpovědět, ale Kulka ji přerušila.</p>

<p>„Koukejte tam!“</p>

<p>Stáli v posledním mezipatře. Ke střeše, kde se nacházel hangár, jim zbýval poslední úsek schodů. Po levé straně měli zamřížované okno. I odsud byl výhled na zdemolovanou vstupní bránu kliniky, ale když Viktorie nakoukla ostatním přes rameno, uviděla pohyb.</p>

<p>Po malém dvoře se k vyústění mostu hnalo vznášedlo. Vyjelo zřejmě z nějaké garáže dole, jeho řidič zoufale kličkoval přes nakupené trosky. Dostal se k ústí mostu a zrychlil, řítil se ve zjevném úmyslu chybějící kus mostu přeskočit, protože rozbouřené moře nemohlo vznášedlu poskytnout dostatečnou oporu při jízdě. Matt Reed zavrtěl hlavou.</p>

<p>„To nezvládne.“</p>

<p>Vznášedlo skočilo.</p>

<p>S viděním posíleným přilbou Viktorie jasně spatřila, jak čelně narazilo na rozervanou hranu mostu. Zvuk exploze pohltil rozbouřený oceán, postřehla jenom trup vznášedla, jak se v záblesku převrací a padá do černé, pěnící hlubiny.</p>

<p>„Snad tam byli všichni hajzlové, co ještě mohli střílet,“ zadoufala Kulka pragmaticky, ale Viktorii se znovu sevřelo srdce.</p>

<p>„Jdeme,“ promluvil Andrej.</p>

<p>Schodiště končilo obyčejnými plechovými dveřmi označenými cedulkou <emphasis>Pouze pro personál</emphasis>. Dokonce ani nebyly úplně zavřené. Škvírou mezi nimi pronikala na schody úzká čepel světla a měnila temnotu v šero.</p>

<p>Korwarian, přitisknutý ke zdi, strčil do dveří hlavní zbraně. Otevřely se bez skřípotu, na schody se vylilo další světlo.</p>

<p>Víc nic.</p>

<p>Císař se naklonil a od ramene mu vylétl maličký dron. Proklouzl dveřmi, kroužil okolo a Čumák, třebaže bolestí lapal po dechu, ve své přilbě sledoval situaci.</p>

<p>Hangár byl malý, se zaoblenou střechou. Stál tu jediný stroj, čtyři ramena s vrtulovými motory nahoře, pomocné antigravitační jednotky dole. Pravé dveře kabiny přesně pro čtyři pasažéry a dva piloty byly napůl zvednuté.</p>

<p>Dron obkroužil stroj kolem dokola. Nikde nikdo. Žádní lidé ani automatické zbraně. Hangár zel prázdnotou stejně jako kabina letounu. Rolovací vrata na druhé straně byla svinutá. Stačilo nastoupit a otevřít jedním granátem, ale Andrej Korwarian mlčky stál. Dýchal uvolněně, zvažoval situaci.</p>

<p>„Snadný jak utřít si prdel,“ zahučela pro sebe Kulka. Viktorie stojící těsně za ní ji slyšela i přes helmu.</p>

<p>„Až moc,“ dodal Matt Reed. „Něco tady smrdí.“</p>

<p>„Šest minut,“ připomněl Gabriel Esposito.</p>

<p><emphasis>Smrdí.</emphasis></p>

<p>Čumák rychle otevřel filtry své helmy a nasál vzduch.</p>

<p>„Cítím bahno,“ promluvil. „Čerstvý, zevnitř.“</p>

<p>„Blbost,“ sykla Kulka. „Takhle vysoko voda nebyla.“</p>

<p>Gunneli se nehádal – na to mu bylo příliš zle. Věděl, co cítí, a Andrej Korwarian konečně promluvil, důrazně a klidně.</p>

<p>„Formace. Nastoupíme z pravé strany, já na místo pilota, major Reed jako kopilot. Ostatní dozadu, Viktorie uprostřed. Jakmile naskočí motory, kapitán Gotlieb odpálí vrata. V žádném případě nepoškodit letoun.“</p>

<p>Gabriel Esposito sáhl dolů, v ruce se mu zaleskl dlouhý nůž.</p>

<p>„Rozkaz.“</p>

<p>„Držte hlavu dole, má paní. Vpřed!“</p>

<p>Vrazili do dveří a náhle jako by zavládlo naprosté ticho. Vlny, praskot zdí, všechno zmizelo, zbylo jen pronikavé světlo zářivek, stíny postav na podlaze a tyčící se letoun.</p>

<p>Pět metrů od dveří k otevřené kabině. Pět světelných let.</p>

<p>Čtyři metry.</p>

<p>Viktorie cítila… ne, poprvé v životě opravdu <emphasis>slyšela</emphasis> bušení vlastního srdce v hlavě, jako by se mělo rozletět.</p>

<p>Dva metry.</p>

<p>Stále nic.</p>

<p>Andrej Korwarian zvedl dveře letounu naplno. Nakročil levou nohou, aby nastoupil, na okamžik sklonil zbraň.</p>

<p><emphasis>Pohyb.</emphasis></p>

<p>Mezi okrajem dveří kabiny a jejím stropem byla čtvrtmetrová mezera, jediné slepé místo. Poručík Stone se tam opíral zády o strop, roztaženýma rukama i nohama vzepřený o stěny jako artista nebo pavouk v pavučině. Teď prostě skočil dolů.</p>

<p>Kopnutím zasáhl císaře do prsou, doslova ho vymrštil z kabiny. Druhým pohybem vystřelil – Kulka napravo odletěla, zmrzlé kusy helmy se rozlétly okolo jejího těla po podlaze jako cáry černého peří. Vzápětí je zbarvila krev.</p>

<p>Třetím pohybem popadl Viktorii.</p>

<p>Nestačila ani mrknout a už ji držel, jednu ruku zkroucenou za zády, druhou objímal hrudník. Snažila se vytrhnout, ale bylo to jako vyprostit se zpod betonové desky.</p>

<p>Pavol Gotlieb, Matt Reed, Esposito i Gunneli na ně mířili. Tři hlavně a jeden nůž – ale s jediným prostředkem úniku za zády a Viktorií před sebou.</p>

<p>„Pusť ji!“ procedil mezi zuby Matt Reed. „Odsud se nedostaneš!“</p>

<p>„Ne, majore,“ odmítl Stone. Viktorie poprvé uslyšela jeho hlas, úplně klidný. „Dostaneme se odsud. <emphasis>Vy</emphasis> zůstanete.“</p>

<p>Císař se na zemi převalil a zvedl do kleku. Viktorii se zdálo, že brnění na jeho prsou je zřetelně promáčklé. Namířil zbraň a Stone nepatrně změnil pozici, přesně tak, aby musel zasáhnout buď Viktorii, nebo letoun.</p>

<p>„Splním rozkazy. Vy jste <emphasis>selhali</emphasis>.“</p>

<p>Konečně pocit! Po těch týdnech prázdných tváří a němých rtů konečně Viktorie uslyšela v jeho hlase <emphasis>pocit</emphasis>. Studené, nelidské uspokojení, jako stroj, který dokáže vnímat jen dobře vykonanou práci, dokonale splněný rozkaz.</p>

<p>Volnou rukou si sáhla ke krku. Hledí přilby odskočilo. Prudce, přerývaně se nadechla.</p>

<p>„<emphasis>Zastřelte mě, můj pane!</emphasis>“</p>

<p>Vyšlo jí to ze rtů samo a ucítila, jak Stone za ní strnul, na zlomek vteřiny poprvé zaváhal.</p>

<p>„<emphasis>Střílejte!</emphasis>“</p>

<p>Viktorie instinktivně zavřela oči.</p>

<p>Algorský císař stiskl spoušť.</p>

<p>Stone sebou v posledním zlomku vteřiny trhl, rychlý jako světlo se otočil zády k němu, zakryl ji vlastním tělem. Hlavu měl skoro stejně vysoko jako Viktorie.</p>

<p>Ostré křupnutí.</p>

<p>Z jeho zátylku vyletěla horká sprška a zasáhla Viktorii do vlasů. Obličej začerněný bahnem měla palec od svého… přesto v něm neviděla nic.</p>

<p>Začal se hroutit, pomalu, jakoby neochotně. Pustil ji, odstrčil a vkleče se otočil. V zátylku měl černou díru lemovanou krví a roztříštěnými kostmi. Jednou rukou se ještě dokázal zachytit boku letounu, druhou zvednout, namířit zbraň na zápěstí na Andre…</p>

<p>Do břicha i prsou ho zasáhlo krupobití střel, ve spršce krve procházely skrz něj a končily v podlaze pod kvadroptérou.</p>

<p>Jako poslední se mu do hrdla zaryl vržený nůž.</p>

<p>Bez hlesu se zhroutil na bok.</p>

<p>Všechno, na co si Viktorie později dokázala zřetelně vzpomenout, byla zima a téměř komický pocit vlastních divoce drkotajících zubů. Neomdlela, aspoň ne úplně, ale kousky toho, co následovalo, se prostě vytratily jako film pouštěný na přeskáčku.</p>

<p>Pamatovala si, jak ji Matt Reed vtáhl na zadní sedadlo a jak vedle ni Čumák s Gabrielem položili Kulku s hlavou zalitou krví.</p>

<p>Pamatovala si výbuch, když se dveře hangáru rozlétly.</p>

<p>Pamatovala si, jak se dívala z okna na temnou budovu tyčící se na ostrově přesně v okamžiku, kdy se z ní odlomil celý jeden roh od základů až po střechu a jako při zpackané demolici se zvolna zřítil do rozbouřeného oceánu, zatímco zmrzačený zbytek zůstal stát.</p>

<p>Pamatovala si pohled na město, mrakodrapy a mrak, který se vznášel nad ním jako rozplývající se hřib nukleární exploze.</p>

<p>Pamatovala si velkou loď vznášející se těsně nad vodou, oheň šlehající z trysek a náraz, když vletěli do nákladového prostoru.</p>

<p>Pamatovala si Andreje Korwariana stojícího u nějaké zvláštní věci v rohu, zatímco se loď třásla, jako by se měla rozpadnout. Dělal něco na ovládacím panelu vysunutém z kovového podstavce jako květ, a nějaký voják vedle něj promluvil.</p>

<p>„Nehodíme jim to tam stejně, pane?“</p>

<p>„Ne. Její Veličenstvo by mělo značné výhrady.“</p>

<p>Myslí ji, pochopila, a i když nevěděla, o čem mluví, pokusila se odpovědět.</p>

<p>Pamatovala si, jak se otočil, kovový květ za jeho zády se uzavřel a on došel k ní, lehce se dotkl její tváře.</p>

<p>Pamatovala si zasyčení další injekce.</p>

<p>Teprve potom přišla tma.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 13</p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území nikoho</strong></p>

<p>„Darrene! Gile! Slyšíte?!“</p>

<p>Hlas Nikoly Vanbergové neměl daleko k naprosté panice. I přes komunikátor to bylo znát, a Gil Daley se ušklíbl.</p>

<p>Ne, že by na tom byl zrovna o moc líp.</p>

<p>„Jo,“ odpověděl rychle. „Jsem tu. Slyšeli jsme to.“</p>

<p>„Kde jste?“ promluvil vzápětí Darren Iverson.</p>

<p>„Jsem v chodbě u přechodové komory. Natalie… ona nakreslila… něco, co vám musím ukázat!“</p>

<p>„Ukážete nám to za chvíli. Běžte zpátky na loď. Zavřete přechodovou komoru a nechoďte ven. Vracíme se k vám. Rozumíte?“</p>

<p>Iversonův hlas byl důrazný a klidný. Nikola prudce vydechla.</p>

<p>„Dobře. Kde… kde teď je?“</p>

<p>„Mířil do velínu.“ Daley rozhodně neměl problém pochopit, <emphasis>koho</emphasis> má na mysli. „Jsme ve skladu v prstenci D. Daleko od něj.“</p>

<p>„Dobrá.“ Nikolin hlas zněl mírně uklidněně. „Vracím se. Prosím… buďte opatrní!“</p>

<p>„Bez obav,“ pokusil se Daley o veselý tón. „Nikde se na pokec stavovat nebudeme. Konec!“</p>

<p>Přerušil spojení a Iverson se na něj úkosem zadíval.</p>

<p>„Víš, že jsi lhal, Gile?“</p>

<p>„Nelhal,“ odsekl Daley a hodil na antigravitační vozík poslední bednu. „<emphasis>Jsme</emphasis> zatím daleko.“</p>

<p>„Ale cestou zpátky okolo něj někde budeme muset projít. Neměl jsi to dělat, Gile. Lhát posádce se nemá.“</p>

<p>Iversonův hlas zněl vyčítavě a Daley se na něj vztekle zadíval.</p>

<p>„Slyšel jsi její hlas? Byla strachy bez sebe. Ale máš pravdu, takže bychom <emphasis>fakt</emphasis> měli vypadnout. Víc tu toho stejněnení.“</p>

<p>Iverson se na hromadu na vozíku zamyšleně podíval. Samostatné senzory neobjevili, navzdory údajům v inventárním systému byly prostě pryč. Našli jenom konstrukční moduly k zamontování do robolodí, které ty správné senzory obsahovaly a podle Iversona se daly rozebrat. Osm jich bylo – a jeden vážil asi čtrnáct kilo.</p>

<p>Daley se kysele ušklíbl. „Vím, na co myslíš. S tímhle to půjde dost pomalu.“</p>

<p>„Nevadí, Gile. Když to bude zlé, popadneš jeden, budeš utíkat a já střílet.“</p>

<p>Daley se na něj zadíval v naději, že vtipkuje, ale pilot měl výraz tak vážný, až mu zatrnulo.</p>

<p>„Radši jdeme,“ procedil.</p>

<p>Iverson na vrcholek haldy přihodil plazmovku a Gil se opřel o rukojeť. Vyjeli ze skladu a zamířili k přechodové komoře.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Kde je poručík Ante Gasparov?“</p>

<p><emphasis>„Poručík Ante Gasparov se nachází v hlavní společenské místnosti prstence B, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Daley se na vteřinu zarazil s pocitem, že mu někdo zapíchl do zad pistoli.</p>

<p>„Je docela rychlý.“ Iversonův hlas zněl skoro ledabyle.</p>

<p>„<emphasis>Docela?</emphasis>“ procedil Daley mezi zuby. „Já bych tam takhle rychle z velína nedoběhnul!“</p>

<p>Takže tolik k utíkání.</p>

<p>Opřel se o držadlo silněji a Darren ho napodobil. „Kontroluje… místa,“ zahučel. „Ví… že je něco špatně… ale neví, co přesně.“</p>

<p>Dojeli ke dveřím přechodové komory do středového prstence, skrz který vedla nejkratší cesta k <emphasis>Achilleovi</emphasis>. Přesto se Daley zarazil.</p>

<p>„Co když si to sem namíří zpátky, Darrene? Ve velínu už sice byl, ale pod ním je strojovna. Můžeme se s ním srazit.“</p>

<p>Iverson naklonil hlavu stranou.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Kde je teď Ante Gasparov?“</p>

<p><emphasis>„Poručík Ante Gasparov se nachází v hlavní společenské místnosti prstence B, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Co tam tak dlouho dělá? Prohlíží si mrtvoly?“ zavrčel Gil, ale lehce se mu ulevilo. Dokud trčel tam, byla šance se mu vyhnout, proběhnout středovým prstencem okolo, dostat se k hangárovému prstenci A, a k lodi.</p>

<p>Iverson zřejmě myslel na totéž. Trhnutím otevřel dveře.</p>

<p>„Jdeme, Gile!“</p>

<p>V půli cesty spojovacím tunelem si Daley uvědomil, že za průzorem na druhé straně je tma – zase ten zatracený neosvětlený úsek. Sáhl po přilbě u pasu, ale Iverson ho zarazil.</p>

<p>„Počkej. Světla jsou rozbitá po celém prstenci až k tajným sektorům. Jestli to udělal on, možná vidí líp potmě, a přes průzory v přechodových komorách bude světlo vidět. Až poběžíme kolem spojky k B…“</p>

<p>„Mohl by si všimnout a vyrazit po nás,“ pochopil Daley. Cítil, jak mu pod skafandrem naskakuje husí kůže. „Chceš jít <emphasis>potmě</emphasis>?“</p>

<p>„Je to jenom rovně. Nemůžeme zabloudit. A vypni komunikátor. Ať náhodou nezazvoní ve <emphasis>špatnou</emphasis> dobu.“</p>

<p>Daley vyhověl.</p>

<p>„Fajn,“ polkl podruhé, přestože měl v ústech sucho jako na newellské poušti. „Do toho!“</p>

<p>Iverson otočil zajišťovacím kolem. Vnější dveře komory se otevřely.</p>

<p>Běžet dál bylo jako vběhnout do tunelu. Prvních pět metrů ještě stačilo světlo od přechodové komory, ale mizelo rychle, jak se chodba zakřivovala. Pak najednou nebylo nic, jen černá prázdnota. Daley se opíral o držadlo vozíku mlčky. Snažil se nemyslet, prostě jenom tlačit a běžet –</p>

<p><emphasis>Křach!</emphasis></p>

<p>Roh vozíku narazil do stěny. Jedna krabice z něj spadla a Gil leknutím málem vyjekl. Udržet v naprosté tmě směr bez nějakého referenčního bodu bylo mnohem těžší, než čekal.</p>

<p>Couvl, přitom vrazil do Iversona, ale pak už zase běžel. Přehmátl a natáhl levou ruku naslepo vedle sebe, aby včas našel zeď, než do ní znovu narazí. Lapal už po dechu, v uších mu hučelo.</p>

<p><emphasis>Bože, jak daleko ještě?!</emphasis></p>

<p>Světlo.</p>

<p>Bílá záře se objevila před nimi nejprve jako mdlý odlesk na stěně. Daleymu se sevřelo hrdlo. Tohle byla přechodová komora ke spojce do prstence B – tam, kde byl právě <emphasis>Ante</emphasis>. Zaťal zuby a ještě zrychlil, rozhodnutý proběhnout kolem tak rychle, jak to půjde. Prolétl okolo, hnal se dál bez ohlédnutí –</p>

<p>Odraz světla na zdi prudce zablikal.</p>

<p>Nezhasl, jen se přes něj něco mihlo, na okamžik viditelné jako stínový obraz, zatraceně rychlé – a přímo za nimi.</p>

<p>O půl vteřiny později třeskly dveře přechodové komory, otevřené tak prudce, že narazily na stěnu.</p>

<p>Iverson zaklel. Místo útěku prudce zahnul stranou, vozík nechal stát uprostřed chodby a uhodil dlaní do tlačítka nejbližších dveří nalevo. Otevřely se. Skočil dovnitř a Daleyho vtáhl za sebou. V posledním okamžiku to Gil ještě zahlédl, černý stín, co se vymrštil zpoza zatáčky, něco dlouhého –</p>

<p>Dveře se zavřely.</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Rachot převráceného vozíku na chodbě a beden létajících na všechny strany.</p>

<p>„Počítači, příkaz!“ zařval Iverson. „Zamkni dveře kajuty sto šestnáct!“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone!“</emphasis></p>

<p>Někde hluboko pod vrstvou hrůzy v Daleym probleskl údiv, jak si při tom všem pamatuje čísla dveří.</p>

<p>Rána, skřípot kovu. Tohle už <emphasis>byly</emphasis> dveře. Současně Daleymu došlo, že plazmovka zůstala i s vozíkem venku.</p>

<p>Hrábl dozadu za opasek, snažil se najít pistoli, a někde v naprosté tmě Iverson úsečně vyštěkl.</p>

<p>„Poručíku Gasparove, přerušit akci! Okamžitě se hlaste ve velínu, to je rozkaz!“</p>

<p>Místo odpovědi na dveře dopadla další rána.</p>

<p>Daley konečně vytáhl zbraň. Namířil, jenomže před ním byla jen tma a někde v ní Darren. Jestli začne pálit, jestli se střela odrazí… Vybavil si <emphasis>Černou hvězdu</emphasis>, jak snadno projektil prošel tím chlapem i dodávkou. Pistole se mu roztřáslav rukou.</p>

<p>„Poručíku Gasparove, dopouštíte se porušení rozkazu a ničení zařízení! Okamžitě se hlaste ve velínu!“</p>

<p><emphasis>Tobě přeskočilo!</emphasis></p>

<p>Daleymu to blesklo hlavou současně s další ranou provázenou drásavým skřípotem. Ve tmě se objevil šedý pruh. Došlo mu, že to jsou dveře, <emphasis>otevíraly se</emphasis>.</p>

<p>Namířil pistoli doprostřed zvětšující se škvíry, chytil ji oběma rukama. Snažil se mířit co nejpřesněji, zadržel dech a Iversonův hlas se ozval potřetí.</p>

<p>„Počítači, poručík Gasparov opakovaně odmítá uposlechnout rozkaz a záměrně poškozuje stanici Archangelsk. Žádám bezpečnostní zásah!“</p>

<p><emphasis>„Schváleno, kapitáne Iversone. Bezpečnostní zásah zahájen!“</emphasis></p>

<p>Ozval se nový zvuk: pronikavé syčení a praskot, jako by kapky oleje padaly do ohniště. Daley strnul přesně v okamžiku, kdy chtěl zmáčknout spoušť.</p>

<p>Vzduch prořízlo kvílivé zaryčení, naprosto nelidské, hlasité, až zaléhaly uši.</p>

<p>Rány na dveře ustaly. Ještě jednou to zapraskalo. Daley ucítil odporný zápach spáleniny a něčeho, co připomínalo ředidlo.</p>

<p>Pak zavládlo ticho.</p>

<p>*</p>

<p>„Zmrzneme ve tmě.“</p>

<p>Natalie Vanbergová promluvila klidně, jakoby mimochodem, ale Nikola ztuhla. Na okamžik měla pocit, že jí podlaha maličké kajuty podjede pod nohama.</p>

<p>„Co… ože?“ hlesla.</p>

<p>„Celý vesmír se nakonec roztáhne, až v něm zbude jenom tma a zima. Anebo se smrskne a bude v něm takové horko, že všechno shoří. Planety, lidi, dokonce i hvězdy. Říkali to v holovizi.“</p>

<p>Natalie se k ní neotočila. Skláněla se nad stolkem, předsebou položený papír, jen místo kresby ho tentokrát plnily řady čísel, zlomků a divných písmenek. Nějaká matematika, poprvé od smrti Jacoba Stense. Normálně by se Nikole ulevilo, ale tentokrát ne.</p>

<p>„Díky,“ procedila mezi zuby. „To jsem teď vážně potřebovala slyšet, Nat.“</p>

<p>Natalie po ní na vteřinu hodila provinilý pohled. „Promiň, Niki. Jenom jsem si na to vzpomněla.“</p>

<p>Nikola vydechla a rozhodla se vkročit na tenký led.</p>

<p>„Nechceš si radši vzpomenout na něco víc o tomhle?“ položila před ni papír s kresbou, už trochu pomačkaný, jak ho žmoulala v ruce. „Co… co to vlastně je?“</p>

<p>Natalie se na papír zadívala skoro bez zájmu.</p>

<p>„Strašidlo. Ante. Žrout. Myslím, že nemá vlastní jméno. Čeká tady.“</p>

<p>„Na co čeká?“</p>

<p>Natalie zamyšleně svraštila obočí. „Na nás?“</p>

<p>Lhostejně odstrčila kresbu stranou a připsala na papír před sebou pár číslic.</p>

<p>Nikola zaťala zuby. Posledních deset minut přecházela tam a zpátky po kajutě jako šelma po kleci. Pohledem hypnotizovala komunikátor, jenže ten se neozýval, neozývalo se <emphasis>vůbec nic</emphasis>. Donutila se posadit na židli proti Natalii.</p>

<p>„Dobře. Tak… tak, dá se s tím nějak mluvit? Říct tomu, že… mu nechceme ublížit?“</p>

<p>Natalie znovu zvedla pohled. „Ale to není pravda, Niki. Darren s Gilem ho chtějí zastřelit.“</p>

<p>„No, ale… ale kdybychom se s ním domluvili, neudělali by to.“</p>

<p>„To by měli, Niki. Chce nás sežrat.“</p>

<p>Vzhledem k okolnostem to nebyla zase tak překvapivá odpověď, ale Nikola sebou stejně škubla. Další otázku vyslovila napůl šeptem.</p>

<p>„A… povede se mu to?“</p>

<p>Natalie pokrčila rameny, zrak upřený na papír s čísly. „Nevím. Necháš mě chvíli, Niki? Tohle je těžké, chtěla bych to dopočítat.“</p>

<p><emphasis>Než nás sežere?</emphasis></p>

<p>Nikola tu otázku málem vypálila nahlas, ale udržela se. Vlastně mohla děkovat nebi, že se Natalie chová takhle. Při tom, co se dělo, mohla být právě uprostřed panického záchvatu – a bylo skoro vtipné, že Nikola se k němu momentálně blížila mnohem rychleji.</p>

<p>Znovu se zadívala na komunikátor a tentokrát to už nevydržela.</p>

<p>„Darrene? Gile? Slyšíte mě?“</p>

<p>Žádná odpověď, jen tón signalizující, že komunikátor na druhé straně je vypnutý. Jestli se snaží nějak proplížit kolem toho tvora, asi to bylo rozumné, ale stejně…</p>

<p>Pak Nikolu napadlo něco jiného a rychle přeladila frekvenci.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Kde jsou teď kapitán Iverson a nadporučík Daley?“</p>

<p><emphasis>„Kapitán Iverson a nadporučík Daley se nacházejí v kajutě číslo sto šestnáct, prstenec E, poradkyně Vanbergová.“</emphasis></p>

<p>„Co… cože? Počítači, co je to za kajutu?“</p>

<p><emphasis>„Kajuta sto šestnáct je přidělena komandéru Nadině Orefanové, poradkyně Vanbergová.“</emphasis></p>

<p>Nikola nechápavě zírala do prázdna a hlavou jí bleskla skoro pobavená myšlenka.</p>

<p><emphasis>To si zkusili vyjít na rande?</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>„Počítači, příkaz. Rozsviť světla v kajutě sto šestnáct.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Rozzářilo se světlo a Daley rychle přivřel oči. Pistoli ještě držel v ruce a při záblesku sebou trhl, až málem vystřelil. Pořád nějak nemohl popadnout dech.</p>

<p>Rychle sundal prst ze spouště a rozhlížel se.</p>

<p>Byli v něčí soukromé kajutě. Malý stolek, který porazil, dvě židle, u stěny pod oknem sklopené lůžko se stále rozházenými přikrývkami. Jako by ten, kdo na něm spal, jen na chvíli vstal, protože ho něco vyrušilo.</p>

<p>Na chvíli před dvěma sty padesáti lety.</p>

<p>Otočil se zpět a při pohledu na dveře zůstal znovu jak opařený. Masivní kov byl uprostřed prohnutý, vmáčknutý dovnitř tak, že nahoře i dole vznikla patrná mezera. Zároveň byla obě křídla asi o deset centimetrů roztažená. Hrany na protilehlých stranách hyzdily hluboké trojhranné zářezy, jako by je někdo páčil kusem ostrého železa. Přesně stejné viděli na dveřích v tajných sektorech.</p>

<p>Iverson se opíral o stěnu nalevo. Pramen šedivých vlasů mu visel do obličeje, oči měl přivřené před světlem anebo soustředěním. Zaregistroval Daleyho výraz při pohledu na dveře a promluvil, jako by mu četl myšlenky.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Kde se nachází poručík Ante Gasparov?“</p>

<p><emphasis>„Poručík Ante Gasparov není na palubě stanice Archangelsk, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Gil sebou znovu trhl. Co to mělo znamenat? A co se tady vlastně stalo?</p>

<p>Došel ke dveřím a opatrně vykoukl škvírou. Na chodbě byla stále tma, ale pruh světla z kajuty stačil, aby viděl aspoň něco. Nikde žádné tělo, jen louže čehosi nezřetelného na prahu a tmavá šmouha táhnoucí se od ní někam mimo dohled. Okraj převráceného vozíku, krabice rozmetané všude kolem. Většina vypadala rozbitá napadrť. A na protější stěně hned pod stropem otevřená dvířka, za kterými se leskla čočka laserového emitoru.</p>

<p><emphasis>Bezpečnostní zásah.</emphasis> Daley si začínal dávat dvě a dvě dohromady.</p>

<p>„Bezpečnostní systém stanice… to je <emphasis>tohle</emphasis>?“ hlesl.</p>

<p>Iverson nad ním vykoukl ven. Přímo před jejich očima se dvířka zavřela, dokonale splynula se stěnou, jako by tam nebyla. Přikývl.</p>

<p>„Budou tu všude, Gile. Schované, aby to lidi neznervózňovalo, dokud nejsou potřeba.“</p>

<p>„Já… já myslel, že tu jsou třeba paralyzéry nebo plyn!“</p>

<p><emphasis>Protože jsem idiot a neprošel si technický manuál pořádně. Zajímaly mě jenom zbraně venku…</emphasis></p>

<p>„Tenkrát se na tyhle věci nehrálo, Gile,“ Iversonův hlas zněl jaksi nostalgicky. „Když došlo na problémy, jaký narušitel je stoprocentně zneškodněný?“</p>

<p>Daley couvl ode dveří a strnule se ušklíbl. „Mrtvej. Jasně. Chceš mi ale říct, že velitel stanice nebo základny mohl nechat kohokoli usmažit, prostě jenom tak, stačilo přikázat?“</p>

<p>„Jenom tak ne. Musel napřed opakovaně neposlechnout rozkaz, vážně narušit bezpečnost, anebo ničit zařízení.“</p>

<p><emphasis>Proto ty rozkazy. A já myslel, že mu přeskočilo.</emphasis></p>

<p>Vzápětí se však zarazil znovu. „Proč… ale proč jsi to neudělal předtím?“</p>

<p>„Předtím?“ Iverson se zatvářil zmateně. „Kdy?“</p>

<p>„Kdykoli! Pokud stačí tohle, mohl jsi mu prostě rozkázat… něco. Přijít do velínu, na ošetřovnu, cokoli. A až by neposlechl, dát ho odstřelit. To přece šlo, nebo ne?“</p>

<p>„Asi… ale proč? Nic nám neudělal.“</p>

<p>„Nic <emphasis>neudělal</emphasis>?!“ Daleyho strach rázem vystřídal vztek. „Běhali jsme tu vyděšení k smrti! Po tom všem… co by teda <emphasis>musel</emphasis> udělat?! Ukousnout ti nohu? Mohl být dávno pokoj!“</p>

<p>„Ty bys to dokázal, Gile? Prostě nařídil někoho zastřelit, i když jsi ho ani <emphasis>neviděl</emphasis>? I když to mohl být člověk?“ Iversonův pohled náhle vypadal v umělém světle kajuty zvláštně. „V životě jsem zabil dva lidi – myslím přímo, z očí do očí. Vím, že jsem neměl na vybranou, a je to dávno, ale stejně za mnou občas v noci chodí. Ten chlap z Černé hvězdy… za tebou nechodí?“</p>

<p>Daley se právě nadechoval k dalšímu výbuchu, ale strnul, jako by dostal ránu. Po zádech mu proběhl ledový mráz a před očima se mihla vzpomínka. Díra v hlavě, tělo bezhlesně se hroutící na dlažbu, studený pohled.</p>

<p>Otřásl se.</p>

<p>„Ne,“ odvětil tiše. „Zatím ne… ale vím, jak to myslíš. Promiň. Takhle… jsem o tom neuvažoval.“</p>

<p>„To nic, Gile,“ Iverson se plaše usmál. „Navíc, stejně mě to nenapadlo. Občas mě věci napadají, teprve když je potřebuju.“</p>

<p>Daleyho chvíli uvažoval, co odpovědět. Nakonec jenom pokrčil rameny.</p>

<p>„Myslíš, že je to mrtvý?“</p>

<p>„Tyhle lasery mívaly slušný výkon. Ovšem nic tu neleží, takže… asi bychom měli zmizet, Gile.“</p>

<p>Proti tomu Daley rozhodně nehodlal protestovat.</p>

<p>Že se dveře automaticky neotevřou, bylo jasné, stačilo se na ně podívat. Bohužel se nepohnuly, ani když oba chytili každý jedno křídlo a vší silou je tlačili od sebe. Kov skřípal, drhl ve vodicích drážkách, škvíra se rozšířila na dvojnásobek, ale dál ne.</p>

<p>Daley vrazil do mezery paži i rameno. Nacpal se, kam až to šlo, hmatal prsty po zohýbaném povrchu ke stěně, ale nedokázal se protáhnout. I z ovládacího panelu dveří z chodby zbyla jen trčící změť střepů. Udýchaně ruku vytáhl.</p>

<p>„Tohle… nepůjde!“</p>

<p>Iverson zamračeně přikývl. „Počítači, příkaz. Požaduji opravu zaseklých dveří kajuty sto šestnáct, prstenec E.“</p>

<p><emphasis>„Nelze splnit, kapitáne Iversone. Všechny servisní jednotky plní úkoly s vyšší prioritou.“</emphasis></p>

<p>„Cože? Počítači, o jaké úkoly se jedná?“</p>

<p><emphasis>„Jde o opravy v důvěrných sektorech stanice Archangelsk. Veškerá údržba i opravy zařízení podléhající režimu utajení stupně dvanáct mají v souladu se směrnicemi T342A1 až A8 absolutní prioritu. Lituji, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Daley zasténal. Znovu cítil tu neskutečnou směs strachu i skoro škodolibého pobavení.</p>

<p>„Počítači, ale my jsme <emphasis>zavření</emphasis> v kajutě sto šestnáct. Rozumíš? Nemůžeme ven!“</p>

<p><emphasis>„Vaše současná poloha není podstatná.</emphasis> <emphasis>Veškerá údržba i opravy zařízení podléhající režimu utajení stupně dvanáct mají v souladu se směrnicemi T342A1 až A8 absolutní prioritu. Lituji, nadporučíku Daley.“</emphasis></p>

<p>Daley zavřel oči.</p>

<p>„Přísahám,“ procedil mezi zuby, „že jestli se odsud dostaneme a někdo přede mnou cekne o zvýšení práv nějakýho počítače, nadělám z něj fašírku!“</p>

<p>„Počítači, dotaz.“ Iversonův tón připomínal povzdech. „Kdy odhaduješ, že bude nějaká servisní jednotka volná?“</p>

<p><emphasis>„Čas dokončení oprav v důvěrných sektorech stanice Archangelsk odhadován na jeden den, deset hodin a třiatřicet minut. Maximální možná odchylka sedm hodin, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Daley se rychle, polekaně rozhlédl po opuštěné kajutě.</p>

<p>„Darrene, nemůžeme tu trčet <emphasis>dva dny!</emphasis> Kdo ví, jestli tu je aspoň voda k pití. A jestli tamta věc jenom někam zalezla…“</p>

<p>Iverson přikývl a vytáhl komunikátor. „Nikolo, jste tam?“</p>

<p>Odpověď se ozvala bez nejmenšího zaváhání, jako by přístroj celou dobu držela v ruce.</p>

<p>„Ano! Co… co se stalo? Jste celí?“</p>

<p>„Jsme v pořádku. Jenom nás trochu prohnal <emphasis>kamarád Ante.</emphasis>“ Pokus o humor v Daleyho hlase tentokrát selhal na plné čáře. „Jsme v jedné kajutě ve velitelském prstenci a nemůžeme ven.“</p>

<p>„Jak… proč ne? Ono vás to tam hlídá?“</p>

<p>„Ne,“ převzal slovo Iverson. „Bezpečnostní systém ho zranil a zahnal. Jenomže on předtím polámal dveře, nejdou otevřít.“</p>

<p>„A drahoušek z<emphasis>asrab</emphasis> má moc práce s opravami utajovanýho šmejdu, takže si na nás udělá čas za den a půl,“ doplnil Daley. „Musíte nás dostat ven.“</p>

<p>„Dobře, ale <emphasis>jak</emphasis>?“</p>

<p>„V nákladovém prostoru jsou hydraulické nůžky. Vypadají jako červený válec s rukojetí a velkými kleštěmi na konci. Budou v bedně napravo od žebříku. Musíte je vzít a přinést sem.“</p>

<p>„A… ale co <emphasis>on</emphasis>?“</p>

<p>„Nevíme,“ odpověděl opět Iverson. „Počítač přestal hlásit jeho polohu. Snad je už po něm. Je mi líto, Nikolo, nenapadá mě nic jiného. Den a půl je moc dlouhá doba.“</p>

<p>Jeho hlas zněl vážně provinile a asi to bylo znát i ve spojení, protože se v Nikolině hlase ozvala místo vzteku rezignace.</p>

<p>„Dobře. Jdu najít ty nůžky. Ozvěte se, kdyby něco. Konec.“</p>

<p>Spojení se přerušilo. Iverson se zadíval na Daleyho. Ve tváři měl zaražený výraz, ale Gil se chápavě ušklíbl.</p>

<p>„Jo. Tentokrát musíme počkat, až někdo zachrání <emphasis>nás</emphasis>.“</p>

<p>*</p>

<p>Když kráčela lodí k nákladovému prostoru, uvědomila si Nikola, jak je <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> tichý. Prázdný. Bez Darrena s Gilem jako by se vůbec nelišil od chodeb té stanice mrtvých. Vlastně byl i stejně starý. Myšlenka, že by tu měly strávit samy byť jediný den, jí stáhla žaludek víc než vyhlídka na tuhle <emphasis>procházku</emphasis>. Aspoň že Natalie byla ponořená do výpočtů tak, že zas přestala vnímat okolí, takže mohla z kajuty vyklouznout nepozorovaně.</p>

<p>Daleyho instrukce byly přesné, nůžky objevila snadno. Horší bylo, když je vytáhla – ta věc vážila snad deset kilo. Rozhlížela se po antigravitačním vozíku, než jí došlo, že si ho vzali ti dva.</p>

<p>Ještě že si uklízením záchodů v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> zlepšila kondici.</p>

<p>Vytáhnout nůžky po žebříku zabralo pár minut. Když se jí to podařilo, chvíli popadala dech. Pak vešla do chodby a spatřila Natalii, jak na ni čeká s nakresleným obrázkem v ruce.</p>

<p>Natalii oblečenou ve skafandru, včetně helmy na opasku.</p>

<p>„Hotovo, Niki,“ oznámila. „Dopočítala jsem to. Půjdeme?“</p>

<p>Nikole Vanbergové projela žaludkem vlna horka.</p>

<p>„Ne, Nat!“ procedila mezi zuby. „To v žádném případě. Zůstaneš tady v lodi.“</p>

<p>Natalie se na ni zadívala, spokojenost rázem zmizela. Vystřídal ji strach a nechápavá provinilost, jako štěně, které zničehonic dostalo kopanec.</p>

<p>„Ty chceš, aby mě to sežralo, Niki?“</p>

<p>„<emphasis>Co?!</emphasis> Bože, ne!“ Nikola málem nadskočila. „Jak tě to napadlo?“</p>

<p>„Tak je to přece vždycky. Když je někde vetřelec a ostatní odejdou z lodi, tak tam vleze a sežere toho, kdo zůstal. A pak se schová a sežere zbytek. Vzpomínáš?“</p>

<p>Nikola bolestně zavřela oči. Holovize, jistě. Vetřelec. Třicáté pokračování. Anebo dvaatřicáté? Natalie by to určitě věděla přesně. Zakázala jí tenkrát koukat, protože poprvé to málem skončilo záchvatem, ale stejně si ho pak zapnula znovu.</p>

<p>Snad po padesáté jí blesklo hlavou, jestli i tohle celé není jenom špatný film.</p>

<p>„Ale… ale,“ snažila se zoufale najít argument, „když zavřeš přechodovou komoru, tak se sem nedostane.“</p>

<p>„Může rozbít dveře.“</p>

<p>„To nedoká…“</p>

<p>Jenomže Nikole zbytek věty uvázl v hrdle. Zrak jí padl na papír v Nikolině ruce a hlavou jako kulka prolétla myšlenka, že to, co na něm je, by ty dveře možná rozbít dokázalo. Zrovna jako ty v tajných sektorech. A jestli to bylo dost chytré, teď navíc rozzuřené… proč by to nakonec <emphasis>opravdu</emphasis> nemohlo zaútočit na loď?</p>

<p>Co proboha měla udělat? Pistoli i pušku měli Daley s Iversonem. Na lodi nebyla žádná další zbraň, o níž by věděla, a i kdyby, pouhé pomyšlení na Natalii s pistolí…</p>

<p>Co <emphasis>jiného</emphasis> jí zbývalo?</p>

<p>Zřejmě nic.</p>

<p>„Tak dobře, Nat,“ hlesla. „Půjdeme spolu.“</p>

<p>*</p>

<p>Bezmoc a únava.</p>

<p>Asi to nebyly úplně přesné výrazy toho, co cítil, ale stačilo pár minut poté, co hovor s Nikolou skončil, aby propukly naplno. Gil Daley zvedl stůl, který porazil, a posadil se k němu. Rukama si podepřel bradu. Bloudil pohledem po stěnách a drobnostech na nich zavěšených, po fotografiích na poličce vedle postele. Usmívající se muž. Dvě malé děti. Tahle kajuta musela patřit nějaké ženě a tohle byla její rodina. Nejspíš zůstali na Zemi, zatímco ona se tady snažila vydělat dost, aby jim během Exodu zajistila důstojný život nebo aspoň přežití. Pak skončila na <emphasis>večírku</emphasis>. A ten muž s dětmi? Byl někde ve městě na území Svazu, když tam dopadly rakety? Myslel na ni v ten poslední okamžik? Doufal, že aspoň ona je v bezpečí?</p>

<p>Existovalo vůbec něco jako <emphasis>bezpečí?</emphasis> Anebo šlo nakonec jenom o to, kde si vás smrt najde dřív?</p>

<p>Donutil se odtrhnout od těch usmívajících tváří zrak. Zavřel oči, ale viděl je i za stisknutými víčky. Neunikl jim, stejně jako myšlenkám na –</p>

<p>Zašramocení.</p>

<p>Daley sebou škubl a rychle oči zase otevřel, ale byl to jen Darren Iverson. Pilot klečel na všech čtyřech u dveří a jednou rukou se snažil dosáhnout na cosi venku. Natahoval se, až musel otočit hlavu, tvář přitlačenou na prohnutý kov. Po chvilce ruku vtáhl dovnitř a vkleče si ji prohlížel.</p>

<p>„Co to máš?“ Gil došel blíž.</p>

<p>Iversonova dlaň v rukavici byla plná oranžové polotekuté hmoty připomínající rozbředlý pudink. Právě z ní vycházel ten ostrý chemický zápach, který cítil prve z chodby. Daleymu došlo, že to nabral v louži na podlaze venku.</p>

<p>„Tohle bys neměl,“ namítl. „Co když je to nějak jedovaté?“</p>

<p>Iverson místo odpovědi sklonil dlaň dolů. Zatřepal prsty, až kousky rosolu pocákaly dveře. Pak ruku znovu otočil. V prstech svíral špinavě šedý zub nebo možná šupinu, trojhranný ostrý kus <emphasis>něčeho</emphasis>. Na užší straně měl jako prsten navlečený stříbrný kroužek, ne větší než manžetový knoflík, celý prohnutý a zdeformovaný. Zdálo se, že právě na něj se Darren dívá, a Daley se naklonil blíž.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Implantát, Gile. Ten, co nosili členové posádky.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis> Ale jak…“</p>

<p>Daley nedořekl. Postřehl, že Iverson má ve tváři zase ten nepřítomný výraz.</p>

<p>„Darrene?“</p>

<p>„Lámali jsme si hlavu,“ začal pomalu, „proč má implantát Anteho Gasparova. Odtáhl mrtvolu poručíka Fjodorjeva ze skladu hned, jak jsme ho otevřeli. Anteho mrtvolu jsme nenašli. Zbyla těla v tamté místnosti, ale dveře byly zakryté, než jsme přišli, nevěděl o ní. Taky se tam pak dost dlouho zdržel. Možná ty mrtvoly na něco potřeboval. Napadá mě jeden důvod.“</p>

<p>Daley se s odporem zašklebil.</p>

<p>„Ty myslíš, že je <emphasis>žral</emphasis>? Viděl jsi, jak vypadaly? Vždyť… to nebylo skoro nic.“</p>

<p>„Třeba si vystačí s málem. Anebo tak hladoví, že už sní úplně všechno. Znal jsem lidi, co jedli svoje rozřezané boty a opasky. Každopádně někdy při tom se na něm asi zachytil Anteho implantát. Uvízl mu mezi zuby nebo tak. Neví, co to je, nevzal ho schválně, jak jsme si mysleli. Prostě tu s ním chodí už kdovíjak dlouho a dělá počítači strašidlo.“</p>

<p>Daley pomalu přikývl. „Jo. To dává smysl. O co ti jde?“</p>

<p>„O to, že teď ho ztratil, asi jak ho bezpečnostní systém trefil. To ale znamená, že nemusí být vůbec zraněný tolik, jak si myslíme. Venku na chodbě je toho oranžového dost málo, pochybuji, že vykrvácí nebo něco podobného. Klidně tu možná dál běhá, ale my už ho nemůžeme sledovat. Vůbec.“</p>

<p>Tentokrát Gil ucítil v zádech zamrazení. Začínal chápat, kam Iverson směřuje.</p>

<p>„Jestli nutně potřebuje žrádlo, navíc když je teď zraněný, a jestli ví, že tu je něco nového… <emphasis>Achilles</emphasis>!“</p>

<p>Iverson mlčky přikývl.</p>

<p>Daley už držel v ruce komunikátor. „Nikolo, slyšíte mě? Kde jste?“</p>

<p>Chvíli se neozvalo nic. Pak ostré zapraskání.</p>

<p>A hlasitý ženský výkřik.</p>

<p>*</p>

<p>Nikola si to naplno uvědomila dva kroky za přechodovou komorou <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>. Tohle bylo úplně jiné místo než stanice, kam vešla poprvé. Pamatovala si, jak se bála, před těmi několika dny, které se jevily jako celé nekonečno. Pamatovala si, jak její strach vzrostl, když objevili tu místnost s mrtvolami. Ovšem to pořád nebylo <emphasis>vůbec nic</emphasis> proti tomu, co jí svíralo žaludek teď, když zírala na každý stín a naslouchala každému šustnutí.</p>

<p>Snažila se ale nedávat nic najevo, protože vedle ní kráčela Natalie. Vypadala podivuhodně klidně. Když se rozhlížela, neměla ve tváři nic než zvědavost. Dokonce i při procházení těsnou přechodovou komorou zachovala mlčení.</p>

<p>Nikola raději dělala totéž. Těžké nůžky si hodila přes rameno jako klacek. Prostě šla nejkratší cestou ke spojce do středního prstence, uši i oči nastražené, a současně sledovala Natalii.</p>

<p>Snažila se uhodnout, co se jí honí hlavou. Myslí snad, že je to celé jenom hra, jako tenkrát, když si <emphasis>hrály na agentky</emphasis>v DiaVision? Nikola si najednou nebyla jistá, dokonce ani při tom, jak dobře Nataliiny noční můry, pavouky a nálady znala. Pramenil její klid z toho, že někde uvnitř ví, že se jim nic nestane? Anebo jí to bylo prostě fuk, protože si pořád myslí, že na ničem nezáleží?</p>

<p>„Darren měl pravdu,“ podotkla Natalie náhle bez zřejmé souvislosti, ale Nikola se nezeptala v čem. V mysli jí začalo hlodat něco jiného.</p>

<p>„Nat, kdyby… kdyby se cokoli stalo, kdyby se objevila ta věc, otočíš se a budeš utíkat zpátky do lodi. Nic víc. Neohlížej se ani na mě, jenom <emphasis>utíkej</emphasis>. Jasné?“</p>

<p>„Dobře, Niki. Prostě jako vždycky.“</p>

<p><emphasis>Prostě jako vždycky.</emphasis> Nikola sebou škubla, jak ji ta lhostejně vyslovená pravda praštila do hlavy. Co vůbec dělají poslední dobou jiného, než že utíkají? A kdy s tím vlastně začaly? V Artipoli po té bombě, nebo ještě dřív? Jak moc to zlepší těch pár milionů z jejich podílu, pokud se tedy dostanou živé někam, kde si je budou moct vybrat? Nevymění pak jenom jeden druh útěku za jiný?</p>

<p>Představa bohatství se Nikole náhle nezdála vůbec tak lákavájako zkraje, ale na přehodnocování přístupů k životu nebylo vhodné místo ani doba.</p>

<p>Otevřela dveře spojovacího tunelu ke středovému prstenci. Okna v něm byla větší a Natalie se zájmem sledovala zářící hvězdy i mdlé slunce, odtud jasně viditelné. Nikola ji musela pobídnout, aby pokračovala dál.</p>

<p>Došly ke dveřím druhé přechodové komory na konci tunelu. Za ní už čekali Iverson s Daleym, ale Nikola málem vyskočila do výšky, když se jí nad hlavou ozval umělý hlas.</p>

<p><emphasis>„Vítejte na palubě stanice Archangelsk, poradkyně Natalie Vanbergová.“</emphasis></p>

<p>Staniční počítač se probudil. Natalie se zamračila, jako by uvažovala, jestli má na mysli ji, ale pak se usmála.</p>

<p>„Ahoj.“</p>

<p>Nikola naopak spolkla zaklení – blesklo jí hlavou, že Natalii nepoučila, o čem před počítačem radši nemluvit. Mohla jen doufat, že v případě potíží ji dokáže včas zarazit. Zastavila se s rukou na otevíracím kole dveří.</p>

<p>„Příkaz. Počítači, najdi člena posádky Gasparova.“</p>

<p><emphasis>„Poručík Ante Gasparov není na palubě, poradkyně Vanbergová.“</emphasis></p>

<p>Nikola pocítila naději. Třeba to hlášení opravdu znamenalo, že je po něm. Otevřela dveře komory, aby vešla dovnitř, a Natalie naklonila hlavu nalevo.</p>

<p>„Ante umřel.“</p>

<p>Bylo to rozhodně konstatování, nikoliv otázka. Nikolina úleva zesílila, ale jenom na okamžik.</p>

<p>„<emphasis>Který</emphasis> Ante? Původní… nebo ten žrout?“</p>

<p>„Ten původní přece. Žrout je pořád tady.“</p>

<p>Nikola se zarazila, tentokrát v Nataliině hlase uslyšela cosi nového.</p>

<p>„Ty… ty víš, kde právě je?“ otočila se k ní.</p>

<p>Natalie se zamračila. „Tady?“</p>

<p>„Jistě, Nat. Já vím, že je tady na stanici.“</p>

<p>Komunikátor na jejím opasku nečekaně zazvonil a ona po něm napůl bezděčně sáhla, pohled pořád upřený na sestru.</p>

<p>„Ne, Niki,“ Natalie ustoupila stranou a kývla za jejich záda. „<emphasis>Tady</emphasis>.“</p>

<p>Nikola strnula. Rychle se otočila – a na konci tunelu za nimi se něco pohnulo, mohutný stín dosahující skoro až ke stropu.</p>

<p>Hnal se k nim.</p>

<p>Nikola vykřikla – vyletělo jí to z plic prostě samo. Komunikátor jí vypadl, skákal po podlaze, ale neměla čas ho sbírat.</p>

<p>„Nat, poběž!“</p>

<p>Natalie proklouzla za ní a Nikola zabouchla vnější dveře komory. Přeběhla k vnitřním, trhnutím otevřela a vyběhla na chodbu. V okamžiku, kdy za sebou zavírala, postřehla skrz průzor, jak se kolo dveří na druhé straně začíná otáčet.</p>

<p>„Počítači, příkaz!“ skoro vyjekla. „Zamkni přechodovou komoru!“</p>

<p><emphasis>„Prosím, upřesněte polohu přechodové komory, poradkyně Vanbergová,“</emphasis> umělý hlas zněl dokonale lhostejně.</p>

<p>„Ta nejbližší ode mě!“</p>

<p>Zaječela to v okamžiku, kdy popadla Natalii za ruku a pádila s ní náhle temnící chodbou. Přesto uslyšela odpověď.</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, poradkyně Vanbergová!“</emphasis></p>

<p>Byla by běžela dál, hnala se naslepo i do sílící tmy, kdyby se v cestě náhle neobjevily překážky: převrácený antigravitační vozík, halda rozbitých krabic. Dveře kousek od nich byly pootevřené a příšerně rozlámané.</p>

<p>„Nikolo, tady,“ ozval se z nich Gil Daley.</p>

<p>„Je… běží to za námi!“ vyjekla, sotva dokázala zabrzdit.</p>

<p>„Dejte sem ty kleště!“</p>

<p>Nikola je rychle protáhla škvírou dveří, naštěstí dost širokou.Daley přiložil konec k jejich spodku a stiskl. Ozval se zvuk páraného kovu.</p>

<p>Vzápětí ho překryla rána zezadu z chodby.</p>

<p>Nikola couvla, srdce až v krku. Natalie vedle ní prsty svírala její ruku. Ze svého místa už k přechodové komoře neviděly, přesto Nikola neměla pochyby, co se tam děje.</p>

<p>„Rozbíjí dveře!“</p>

<p>„Jen klid. To se mu hned tak nepodaří.“ Iversonův hlas opravdu zněl skoro jistě. <emphasis>Skoro</emphasis>.</p>

<p>Do ran a skřípotu od přechodové komory, v prázdné chodbě děsivě hlasitých, se mísil skřípot vedle ní. Nikola viděla, jak se spodek dveří kajuty prohýbá, objevuje se v něm zubatě vyříznutá rána jako v otevírané plechovce. Daley se snažil uvolnit kus dost velký, aby se mohl protáhnout.</p>

<p>„Nikolo,“ promluvil znovu Iverson, „prohlédněte ty krabice na chodbě. Vypadá nějaká vcelku?“</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Zepředu se ozvala rána hlasitější než předchozí, provázená třeskem skla. Průzor, blesklo Nikole. Vyrazil ten pitomý průzor! Iversonovu otázku slyšela, ale vlastně ji nebyla schopná pochopit. <emphasis>Krabice. Jaké krabice, proboha?</emphasis></p>

<p>Natalie jí vyškubla ruku z dlaně. Bez zaváhání si klekla a začala prohlížet věci na podlaze. Ani v šeru to nebyl problém vzhledem k faktu, že většina vypadala, jako by je někdo vyházel z okna artipolského mrakodrapu.</p>

<p>„Ne, Darrene,“ oznámila. „Všechny jsou moc rozbité. Je tu jenom ta věc na střílení.“</p>

<p><emphasis>Věc na střílení.</emphasis></p>

<p>Nikolou jako by projel elektrický proud. Skočila stranou a vyškubla Natalii pušku z ruky. Málem při tom upadla, byla ještě těžší než ty prokleté kleště.</p>

<p>Obdélník na spodku dveří už byl dostatečně široký. Daley se snažil narvat kleště pod něj, aby ho úplně odřízl.</p>

<p>„Už… to bude!“ vyhekl.</p>

<p>Současně se ode dveří komory ozval drásavý skřípot.</p>

<p>Otevíraly se.</p>

<p>Nikola zvedla pušku, popadla ji oběma rukama a namířila před sebe. Na vrchní straně byl malý displej. Něco tam červeně blikalo, ale znaky byly stejné jako ty na dveřích všude okolo, nedokázala je ani přečíst.</p>

<p>„Jak se z toho střílí?!“ skoro zaječela.</p>

<p>„Páčka nalevo u spouště,“ odpověděl Iverson. „Stisknout dolů. Spínač napravo otočit po směru hodinových ručiček. Displej musí být zelený.“</p>

<p>Rána. Daleyho zaklení. Odhodil kleště a vší silou do dveří kopl. Obdélník se začal prohýbat ven. Nikola hmatala po studeném těle zbraně. Prsty se jí třásly. Pípnutí.</p>

<p>Displej změnil barvu na zelenou, znaky zmizely.</p>

<p>„Miřte co nejvíc do vnitřní zdi. Rozumíte? <emphasis>Nesmíte</emphasis> prostřelit vnější stěnu!“ V Iversonově hlase zněla přísná naléhavost.</p>

<p>„Hotovo! Pojď!“</p>

<p>Kus dveří s praskotem vypadl. Daley se protáhl ven – podlaha umazaná oranžovým svinstvem mu to vydatně usnadnila. Iverson se hrabal za ním. Současně se v ústí chodby pohnul stín… a v okamžiku, kdy se vynořil zpoza zatáčky, to ve zbytcích světla z přechodové komory i ode dveří kajuty Nikola <emphasis>opravdu</emphasis> uviděla.</p>

<p>Nataliina kresba odpovídala dokonale. Tělo velké zhruba jako lidský trup, celé pokryté černými šupinami. Pohybovalo se to mírně předkloněné na dvou silných nohou opatřených dvěma klouby a drápatým chodidlem s ostruhou, jako by někdo smíchal kohoutí pařát s kobylí nohou. Další dva páry tenčích dlouhých končetin vyrůstaly zepředu, vypadaly jako chapadla bez viditelných kloubů, zakončená třemi krátkými prsty.</p>

<p>Na chvíli se to zastavilo, zůstalo přesně v ohybu chodby, jen se to na ni dívalo. Kulatá hlava, kterou trup končil, prakticky neměla krk. Oválnou tlamu bez rtů v místě, kde by člověk měl nos, lemoval věnec dlouhých ostrých zubů. Nikola viděla, jak se prudce stáhly, a ozval se zvuk: pronikavé mlaskavé zacvakání.</p>

<p>Vzápětí se objevily hákovitě zahnuté drápy, vyjely z konců prstů jako vystřelovací nože. Nikola postřehla, jak se zadní končetiny napjaly –</p>

<p>Stiskla spoušť.</p>

<p>Hlasitě to zasyčelo.</p>

<p>Z hlavně pušky vyletěla koule bílooranžového ohně velká jako pomeranč. Zbraň měla slabý zpětný ráz, mnohem slabší než pistole, se kterou cvičila na Newellu, ale Nikola stejně minula – příliš se snažila mířit podle Iversonovy rady doleva.</p>

<p>Koule trefila okraj zakřivené stěny metr vedle tvora. Okolo se rozletěly úlomky roztavené hmoty. Tvor uskočil, zmizel zpátky za ohybem, ale vzápětí se podlaha stanice zřetelně otřásla.</p>

<p>Iverson vedle ní vyskočil na nohy.</p>

<p>„Dejte mi to!“ vyškubl jí zbraň. „Poběžte!“</p>

<p>Nikola znovu popadla za ruku Natalii, celou dobu stojící jako sloup mezi rozbitými krabicemi. Chtěla se rozběhnout, ale strhla ji zpátky, poprvé s vyděšeným výrazem.</p>

<p>„Tma, Niki!“ vypravila ze sebe.</p>

<p>Ano, v chodbě před nimi byla tma a nic než tma, černá jako propast. Nikola zaváhala, než ale stihla promluvit, Iverson udělal něco se spínačem na boku a ze spodku pušky vyrazilo jasné světlo.</p>

<p>Podlaha pod nimi se otřásla znovu. Doprovázel to podivný zvuk, hluboký tón rezonující stěnami, ale Nikola ho vnímala jen někde na okraji. Znovu popadla sestru za ruku a Natalie, třebaže vyděšená, už neprotestovala. Nikola se rozběhla, táhla ji za sebou a snažila se neztratit světlo z Iversonovy zbraně, poskakující bláznivě po stěnách. Neohlížela se, aby viděla, jestli je ta věc pronásleduje. Prostě to <emphasis>věděla</emphasis>.</p>

<p>Dveře další přechodové komory. Světlo za lichoběžníkovým průzorem. Tunel do prstence B.</p>

<p>Iverson jednou rukou otočil kolem, trhnutím otevřel dveře. Gil za ním už chtěl vletět dovnitř, ale popadl ho za rameno.</p>

<p>„Ne!“ sykl. „Tudy! Tiše!“</p>

<p>Místo do komory táhl Daleyho zakřivenou chodbou dál, zpátky do tmy. Nikola okamžik zaváhala, než jí to došlo a následovala ho.</p>

<p>O deset metrů dál byly v chodbě další dveře. Iverson neotevřel, jen se k nim přitiskl, do výklenku poskytujícího aspoň malý úkryt, sklouzl do kleku a stáhl je k sobě dolů.</p>

<p>Pak zhasl světlo.</p>

<p>Temnota je pohltila tak prudce, že to připomínalo úder do očí. Nikola objala Natalii kolem ramen. Cítila, jak se chvěje.</p>

<p>„Tiše, Nat!“ zašeptala jí do ucha. Sama lapala po dechu. Rychle si přitiskla dlaň na ústa v obavě, že i <emphasis>tenhle</emphasis> zvuk bude moc hlasitý, moc –</p>

<p>Vzápětí <emphasis>to</emphasis> uslyšela.</p>

<p>Skřípot pařátů na podlaze a tišší, šmátravý zvuk, snad od chapadlovitých paží, které se při běhu zachytávaly stěn. Nikola zadržela dech. Tiskla zuby a rty k sobě, i kdyby se měla udusit…</p>

<p>Kroky se zastavily. Mlaskavé zacvakání, stejné jako předtím. Byl jenom pár kroků od nich, těsně za zakřivením chodby.</p>

<p>Zvuk zavíraných dveří přechodové komory.</p>

<p>Nikola prudce vydechla, zadržovaný vzduch jí unikl z plic v zasyčení, ale Iversonova ruka jí sevřela předloktí.</p>

<p>„Ne!“ zašeptal.</p>

<p>Dalších několik vteřin.</p>

<p>Pak slabší zvuk, jak se otevíraly dveře komory na druhé straně. Nikole došlo, že na to Darren čekal: aby šly jedny dveře komory otevřít, ty druhé musely být zavřené. Teprve teď měli jistotu, že je tvor uvnitř a nechal se napálit.</p>

<p>Alespoň prozatím.</p>

<p>Iverson znovu rozsvítil světlo na pušce a Nikola oslepeně mrkala. Srdce měla pořád v krku. Opřela se o dveře za sebou a hrabala se na nohy.</p>

<p>Vtom přišel další otřes, zatím nejsilnější. Málem ji srazil zpátky na zem. Nějak se dokázala udržet a ještě zachytit Natalii. Daley tolik štěstí neměl, skončil na zádech a hlasitě zaklel.</p>

<p>Iversonova puška zarachotila na zemi, jak ji upustil. Světlo bláznivě skákalo po stropě. Nikola uslyšela hukot a hluboké dunění procházející stěnami.</p>

<p>„Co to je?!“ otočila se na Iversona. Pilot byl sehnutý a nehybný jako socha. V hlubokém šeru viděla, jak se mu lesknou oči.</p>

<p>„Něco je špatně. Moc špatně.“</p>

<p>Zvedl hlavu, chtěl promluvit, ale hlas počítače začal dřív, než mohl vyslovit otázku.</p>

<p><emphasis>„Pozor! Zpráva posádce. S politováním musíme oznámit, že součet všech poškození stanice Archangelsk překročil koeficient udržitelné efektivity provozu. V souladu se směrnicemi Bělogvardějského svazu byly zahájeny kroky k bezpečné likvidaci zařízení. Máte dvacet pět minut na nezbytné přípravy. Vaši rodinní příslušníci nebo jiné pověřené osoby budou informováni v nejbližším možném termínu. Bělogvardějský svaz vám děkuje za oddanou a příkladnou službu.“</emphasis></p>

<p>Hlas pokračoval, plynule přešel do jazyka, jakým promluvil, než Iverson změnil jeho rozhraní. Snad opakoval předchozí zprávu, ale Nikola ho neposlouchala. Zírala na Iversona strnulá jako kámen, a Natalie vedle ní promluvila. Ani tentokrát nebylo jasné, zda to je předpověď, nebo otázka.</p>

<p>„Už zmrzneme, Niki?“</p>

<p>*</p>

<p>„Do hajzlu!“</p>

<p>Gil Daley se vymrštil na nohy. „Počítači, příkaz! Zruš to zatracené zničení stanice!“</p>

<p><emphasis>„Lituji, nadporučíku Daley. Příkaz není možné splnit. Máte dvacet čtyři minuty na nezbytné přípravy. Vaši rodinní příslušníci nebo jiné pověřené osoby budou informováni v nejbližším možném termínu. Bělogvardějský svaz vám děkuje za oddanou a příkladnou službu.“</emphasis></p>

<p>Cynismus toho prohlášení bral Nikole dech dokonce i teď. Hrůza prosycená dojmem šíleného <emphasis>neskutečna</emphasis> byla jako omamný dým. Pořád svírala Nataliinu ruku tak tvrdě, až to muselo bolet, ale ta se přesto neohradila.</p>

<p>„To… to nás vyhodí do povětří?“ vypravila ze sebe.</p>

<p>Celou dobu pozorovala Iversonův obličej. Po prvním hlášení se jí zdálo, že v něm zahlédla… cosi. Podivná smršť pocitů, která se na okamžik přehnala, zmizela a vystřídal ji opět soustředěný výraz, jen se sotva patrnou stopou neklidu. Dokonce i hlas mu zněl normálně, když odpověděl.</p>

<p>„Přetíží reaktor stanice. Ty rány musely být chladicí tyče, vyřadil pojistky a vytáhl je naplno. I kdybys dokázal převzít kontrolu, tohle už nezastavíš, Gile.“</p>

<p>Daley na něj zíral s očima dokořán. Než našel slova na odpověď, Iverson se narovnal a vykročil zpět stejnou cestou, kudy utíkali.</p>

<p>„Pojďte. Musíme na <emphasis>Achillea</emphasis>. Rychle.“</p>

<p>Nikola se pohnula napůl automaticky, instinktivně. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> prostě bylo jediné bezpečí, jaké poslední dobou měli.</p>

<p>Přechodová komora do prstence B byla prázdná, Iverson přesto opatrně nahlédl dovnitř. Zůstal stát a Gil se na něj zadíval.</p>

<p>„Máš… máš nějaký plán, že jo?“</p>

<p>Iverson se slabě usmál. „Jasně že mám.“</p>

<p>V tónu jeho hlasu bylo něco, co Nikolu krok za prahem zarazilo. Ohlédla se…</p>

<p>…přesně ve chvíli, kdy Iverson uskočil do komory a zabouchl dveře Daleymu před nosem.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Uzamkni přechodové komory do prstence B. Stupeň prověření jedenáct.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Cvaknutí zámků Nikola jasně slyšela.</p>

<p>„Ne!“ Daley se otočil k jeho obličeji za průzorem. „Co to kruci děláš?!“</p>

<p>Výraz jeho obličeje ale ukazoval, že to dobře chápe.</p>

<p>Iversonova tvář se za oknem usmála. „Promiň, Gile. Nejde to jinak. Počítači, příkaz. Pozastavit platnost bezpečnostní směrnice 433B2. Umožnit odlet plavidlu <emphasis>Udatný Achilles.</emphasis>“</p>

<p><emphasis>„Negativní. Neplatný vstup. Příkaz nutné zadat v textovém tvaru po ověření identifikace sítnicového vzoru v pomocném kontrolním centru nebo hlavním velínu, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Počítači, příkaz! Otevři tyhle dveře!“</p>

<p><emphasis>„Nelze splnit, nadporučíku Daley. Je vyžadována autorizace stupně jedenáct.“</emphasis></p>

<p>Gil do dveří bezmocně praštil pěstí. „Neblázni, proboha! Odletíme odsud, najdeme jiný způsob!“</p>

<p>Iverson mu věnoval jeden pohled a zavrtěl hlavou. Vážně, tak klidně, až to Nikole sevřelo hrdlo jako smyčka. Na okamžik se zarazil, jako by ho napadlo ještě něco.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Převeď seznam frekvencí všech průzkumných lodí stanice Archangelsk do komunikátoru nadporučíka Daleyho.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Tohle potřebuješ, Gile. Lodě budou dál skákat podle programu, i když tu stanice nebude, dokud jim nedojde energie. Když počkáte, máš šanci, že se některá trefí. Lepší plán nemám. Jste má posádka… a vlastně jsem skoro <emphasis>doma</emphasis>. Běžte. Motory se musí nahodit, to bude chvíli trvat. Zatím to tu dodělám.“</p>

<p>„Ne! Vrať se… ty –“</p>

<p>Ale Darren se už otočil. Sehnul se, zvedl pušku, a než prošel dveřmi přechodové komory na druhou stranu, uslyšeli ještě poslední slábnoucí odpověď.</p>

<p>„Komunikátor si vypnu. Nikdy jsem nebyl na dlouhá loučení. Sbohem a hodně štěstí.“</p>

<p>*</p>

<p>Nikola utíkala jako ve snu. Natalie vypadala napůl bez sebe. Gil Daley běžel před nimi a Nikola viděla, jak si utírá rukou oči. Jako by nad jejich těly převzal vládu někdo jiný, táhl je jako loutky s nepřítomnými výrazy.</p>

<p><emphasis>„Pozor! Zpráva posádce. S politováním musíme oznámit, že součet všech poškození stance Archangelsk překročil koeficient udržitelné efektivity provozu. V souladu se směrnicemi Bělogvardějského svazu byly zahájeny kroky k bezpečné likvidaci zařízení. Máte dvacet minut na nezbytné přípravy. Vaši rodinní příslušníci nebo jiné pověřené osoby budou informováni v nejbližším možném termínu. Bělogvardějský svaz vám děkuje za oddanou a příkladnou službu.“</emphasis></p>

<p>„Drž hubu, ty zkurvenej <emphasis>zasrabe</emphasis>!“</p>

<p>Daley to zařval s takovou zuřivostí, až Nikola ucítila škubnutí Nataliiny ruky. Slabé světlo před nimi sílilo. Přechodová komora ke spojce do prstence A.</p>

<p>Ve chvíli, kdy ji spatřil, Gil prudce zpomalil. Nikole trvalo pár vteřin ho dostihnout, ovšem v tu chvíli ho napodobila.</p>

<p>Mohutné dveře byly zprohýbané a visící nakřivo, masivní panty ohnuté, průzor vyražený. Podle škrábanců ten tvor používal přední končetiny jako páčidla. Nacpal je, kam mohl, a prostě trhal, dokud překážka nepovolila. Musel mít obrovskou sílu, ale Daley se přesto díval jinam: na skoro přesně propálenou kruhovou díru vedle nich.</p>

<p>Plazmová střela prošla okrajem stěny u dveří, prolétla komorou, zabořila se do druhé stěny a teprve tam se zastavila. Stačilo jen dalšího půl metru, aby prorazila stěnu spojovacího tunelu. V černě zejícím otvoru Nikola slyšela praskot a zahlédla záblesky, jako by tam jiskřily konce přervaných drátů.</p>

<p>„Ne!“ hlesla s pocitem, že se jí podlomí kolena. „To… to <emphasis>já</emphasis>! Kdybych nestřílela…“</p>

<p>Daley se k ní otočil. Pochopil, co chce říct. Oči se mu pořád vlhce leskly, ale hlas měl kupodivu klidný.</p>

<p>„Ne. Kdybyste nestřílela, dostalo nás to všechny. Neutekli bychom. Už to tady viselo na vlásku, tohle by se stejně stalo, jakmile tu ta věc začala demolovat kdeco. Za nic nemůžete.“</p>

<p>Nikola nedokázala posoudit, jestli ji to uklidnilo. Právě teď nedokázala posoudit nic.</p>

<p>Daley se opatrně protáhl zničenými dveřmi.</p>

<p>„Pozor. Opatrně, kam šlapete!“</p>

<p>Následovala ho, dávala pozor na Natalii.</p>

<p>Dveře na druhé straně byly nepoškozené. Daley je otevřel. K <emphasis>Achilleovi</emphasis> zbývala půlka posledního prstence. Počítačový hlas nad nimi spustil další reprízu <emphasis>úmrtního hlášení</emphasis>.</p>

<p>Čas klesl na sedmnáct minut.</p>

<p>Znovu se rozběhli, přesto pomaleji než předtím. Něco jako by jim svazovalo nohy navzdory strachu a běžícímu odpočtu.</p>

<p>Přechodová komora. Za ní světlo. Byli tu.</p>

<p>Daley zabouchl vnější dveře a otočil zajišťovacím kolem. Lezl po žebříku vzhůru do pilotní kabiny <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> a Nikola ho následovala jako stroj. Pustila Nataliinu ruku a ta zůstala stát.</p>

<p>„Poletíme bez Darrena, Niki?“</p>

<p>Nikola chtěla odpovědět. Chtěla… ale nemohla.</p>

<p><emphasis>Ano. Poletíme. Poletíme, protože ho tu necháme, umře jako Jacob Stens. Všichni kolem umírají, a kvůli nám…</emphasis></p>

<p>„Nat… pojď. <emphasis>Prosím!</emphasis>“</p>

<p>Nedokázala říct nic jiného. Cítila, jak jí po tvářích tečou slzy. Nos měla plný, sestřinu tvář viděla rozmazaně. Ale Natalie kupodivu poslechla a vyšplhala nahoru. Daley za nimi zajistil poklop.</p>

<p>„Sedněte si někam!“ nařídil, zatímco zalézal do kapitánského křesla. „Tohle bude házet!“</p>

<p>Přehodil dva spínače nad svojí hlavou. Starobylé dvourozměrné obrazovky se rozzářily. Nikola spíš dopadla, než dosedla do křesla napravo od něj. Třásla se, hledala něco, čím si otřít oči, ale neměla nic než svoje ruce. V černi za oknem zářily netečné hvězdy a mdlé, narudlé slunce.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Připravit odpojení!“ promluvil Daley do komunikátoru stále spojeného se systémy stanice. „Uvolni kotevní svorky <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>! Dotaz. Máme povolení k odletu?“</p>

<p><emphasis>„Kotevní svorky uvolněny, nadporučíku Daley. Povolení k odletu uděleno.“</emphasis></p>

<p>Nikola ucítila trhnutí. Opravdu byli volní. Darren to dokázal.</p>

<p><emphasis>Dokázal…</emphasis></p>

<p>„Kolik potřebujeme času?“ zeptala se otupěle. „Myslím na odlet.“</p>

<p>Komunikátor na palubní desce byl stále naladěný na frekvenci počítače stanice. Hlášení pořád slyšeli – zbývalo třináct minut.</p>

<p>Daley se na ni díval, v očích pochopení.</p>

<p>„Dvě minuty,“ odvětil tiše. „Myslím, že to bohatě stačí.“</p>

<p>Odsunul ruku od spínače motorů, kterého se před okamžikem už skoro dotýkal. „Počkáme. <emphasis>Musíme</emphasis> počkat.“</p>

<p>Nikola přes sevřené hrdlo nedokázala odpovědět.</p>

<p>Nepostřehla ani, jak Natalie lehce přikývla.</p>

<p>*</p>

<p>„Tak to by bylo.“</p>

<p>Darren Iverson se rozhlédl po prázdné chodbě. Naposledy vykoukl průzorem do chodby, ve které zmizel Gil s Nikolou a Natalií.</p>

<p>Cítil strach, svírání žaludku i hrdla, ale současně byl klidný, stejně jako pokaždé, když stiskl tlačítko skoku naslepo. Vzato kolem a kolem, tohle vlastně nebylo nic jiného.</p>

<p>Jenom další skok do neznáma.</p>

<p>„Takže jdeme,“ promluvil znovu nahlas a nadhodil si těžkou plazmovku na rameno. „Radši bych si našel lepší místečko, ale co se dá dělat.“</p>

<p>Doktor Stens mu radil, aby se zvyku mluvit sám se sebou zbavil. Darren se o to poctivě snažil, ale momentálně usoudil, že už na tom tolik nesejde.</p>

<p>Prošel spojovacím tunelem a s puškou v pohotovosti nakoukldo další komory. Nic se nehýbalo, uvnitř ani v chodbě za druhými dveřmi. Pokud možno tiše otevřel, prošel a se zbraní namířenou vstoupil do chodby.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Uzamkni dveře všech kajut prstence B kromě pomocné kontrolní místnosti.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Tak, Ante. Jestli číháš někde poblíž, už se sem moc tiše nedostaneš.“</p>

<p>Zrychlil krok ke dveřím řídicí místnosti. Cestou se začaly ozývat nové zvuky, tlumené praskání, sotva patrný skřípot. Jak teplota v reaktoru stoupala, pohyb materiálu začínal být znát. Ovšem žádný z těch zvuků nevybočoval z očekávaného normálu a neozvalo se ani nic jiného.</p>

<p>Počítač oznámil posledních osmnáct minut. Spousta času.</p>

<p>Iverson otevřel, znovu s namířenou puškou vkročil dovnitř a rychle se rozhlédl. Povědomý pohled. Prázdná křesla, zažloutlé papíry, tu a tam přilepené lístky na okrajích obrazovek. Na všem tenká vrstva prachu narušená jen tam, kde ji setřel on nebo Gil Daley. Jinak nic. Žádný Ante.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Zamknout dveře a spustit bezpečnostní uzávěr okolo pomocné řídicí místnosti.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Přes zavřené dveře s tichým zasyčením sjela od stropu deska silného šedého kovu. Darren kývl.</p>

<p>Hodil pušku na jedno volné křeslo a usadil se do druhého. Byl čas to dokončit.</p>

<p>Stáhl si rukavice a sfoukl zbylý prach z klávesnice před sebou. Otevřel velitelské rozhraní a do příkazového řádku napsal:</p>

<p><emphasis>#Pozastavit platnost bezpečnostní směrnice 432B6.</emphasis></p>

<p><emphasis>#Umožnit odlet plavidla označeného jako</emphasis> Udatný Achilles<emphasis>.</emphasis></p>

<p><emphasis>#Vykonat ihned.</emphasis></p>

<p>Počkal, než se z panelu vysune čočka sítnicového skeneru. Přitiskl k ní oko, mrkl při červeném záblesku a vrátil se k obrazovce. Velitelské rozhraní vyplivlo blikající zprávu.</p>

<p><emphasis>#Příkazy potvrzeny a splněny, kapitáne Iversone.</emphasis></p>

<p>„No a je to,“ promluvil Darren. „Hotovo.“</p>

<p>Ucítil spokojenost. Nepochyboval, že Gil se s <emphasis>Achilleem</emphasis> domů nějak dostane. Posádka byla v bezpečí, no a on… otočil hlavu k vedlejší obrazovce, na které běžel odpočet. Sedmnáct minut.</p>

<p>„Takže co dál?“</p>

<p>Prohrábl si vlasy a zarazil se, když nenašel svůj klobouk – zůstal na lodi. Nakoukl do hrnku na kávu stojícího na panelu vedle. Na dně zbylo trochu černé vrstvy. Když hrnek otočil a zaklepal s ním, vysypal se rezavě hnědý prášek.</p>

<p>„Sakra, ani žádné kafe. A výhled taky nic moc.“</p>

<p>Jediné okno v místnosti bylo těsně pod stropem, sotva metr velké. Když si ale správně otočil křeslo, pár hvězd skrz ně viděl. Přesně čtyři jasné a jednu slabě blikající.</p>

<p>„No. Představoval jsem si to jinak, ale musí to stačit.“</p>

<p>Pohodlně se opřel v křesle, narovnal záda a ruce složil za hlavou. Díval se vzhůru a vzpomněl si na pilotní hymnu. Když ji četl naposledy, na tom pitomém památníku na Zemi, kde za šestnáct minut budou mít jeho fotku už konečně správně, pěkně ho vyděsila. Teď prostě dostal chuť zarecitovat ji nahlas, jenom tak.</p>

<p>Nadechl se – a v té chvíli se ozvala hlasitá rána. Tahle neměla co dělat s umírající stanicí, přicházela od dveří. Následoval ji ostrý zvuk drápů škrábajících po kovu.</p>

<p>Iverson naklonil hlavu na stranu a rozesmál se. Takhle se smál, když ho dali <emphasis>tam</emphasis>, do šedozelené cely, kde sám drápal nehty po stěnách, až si je všechny ulámal – ale zahnal to a promluvil.</p>

<p>„Vítej na mém rozlučkovém večírku, Ante! Zlobil jsi, takže musíš zůstat za dveřmi. Navíc došlo kafe i zákusky.“</p>

<p>Tvor, jako by mu rozuměl, odpověděl ještě divočejšímvýpadem. Vnější dveře už musely být na kusy, tentokrát slyšitelně zavrzala i ocelová deska za nimi.</p>

<p>Iverson mávl rukou. Vrátil se pohledem ke hvězdám za oknem a myšlenkami k Maggeeho básni. Nadechl se.</p>

<p>A pak… se zarazil.</p>

<p>Přejel si prsty po čele, shodil pár šedivých vlasů a zapátral po pocitu, který se ho náhle zmocnil. Neměl nic společného s tvorem venku, ani s patnácti minutami, které zbývaly. Přesto…</p>

<p>Něco nebylo v pořádku.</p>

<p>Sklonil hlavu od okna i hvězd. Ten pocit poznal, už když jako kluk vyplňoval testy k přijetí na Korwarianovu akademii. Když prostě <emphasis>věděl</emphasis>, že na papír napsal něco špatně, přestože na pohled vypadalo všechno správně, ale někde byla chyba.</p>

<p>„Něco jsem přehlédl,“ řekl a zatahal si za pramen vlasů. „Něco. Něconěconěconěco. Něco jsem přehlédl.“</p>

<p>Jenomže co?</p>

<p>Složil hlavu na stříšku z propletených prstů. Zavřel oči. Tvor venku pořád třískal do dveří, ocelová deska skřípala a prohýbala se. Podlaha stanice se třásla, občas se ozval hlasitější praskot, na obrazovkách okolo blikalo nebo pípalo čím dál víc varovných zpráv. Počítač mu nad hlavou spustil další litanii posledního svazového hlášení.</p>

<p>Nic z toho nebylo důležité. Nijak se to nelišilo od testů na simulátorech, když jim instruktor při počítání kurzu náhle začal střílet za hlavou do vzduchu. Nelišilo se to od <emphasis>hladové vzpoury</emphasis> na základně, od nouzového přistání na jeden motor nebo skoku naslepo. Prostě to odsunul na okraj pozornosti, zatímco vzpomínal, hledal, přemýšlel nad vším, co udělal, uviděl, uslyšel v posledních třech dnech. Stále dokola, znovu. Znovu. <emphasis>Znov…</emphasis></p>

<p>Pomalu zvedl hlavu a zamrkal.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Z jakého důvodu jsi vyžadoval pro poslední rozkaz znovu písemný vstup a sítnicovou autorizaci? Od mého převzetí velení jsi to nechtěl. Nemůžeš <emphasis>změnit názor</emphasis>. Takže se něco muselo změnit ve vstupních datech. Co se změnilo?“</p>

<p><emphasis>„Došlo ke změně lokalizačních parametrů, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Vysvětli. Jakých parametrů a jaké změně?“</p>

<p><emphasis>„Parametrů vaší polohy na stanici Archangelsk, kapitáne Iversone. V důsledku posledních závad ji bez dodatečné autorizace nejsem schopen potvrdit s jistotou, jakou vyžaduje zadávání rozkazů pro směrnice třídy 400.“</emphasis></p>

<p>Iverson nakrčil obočí. „Dotaz. Podle <emphasis>jakých</emphasis> parametrů tedy sleduješ moji polohu právě teď?“</p>

<p>„<emphasis>Vaši polohu snímám na základě vašeho hlasu, kapitáne Iversone.</emphasis>“</p>

<p>Darren pomalu sjel levou rukou dolů. Opřel se o područku křesla a vstal. Promnul mezi prsty pramen vlasů a promluvil si pro sebe.</p>

<p>„Aha. Kamery tady jsou pryč dávno. Implantát nemám. A jestli nějak odešel i zbytek biosenzorů, co mu zbývá? Nic, jenom hlas. Což podle směrnic nestačí… no… ale co kdyby…“</p>

<p>Odepnul od pasu přilbu. Elastický superpevný materiál se nafukoval až vnitřním tlakem, jinak připomínala obyčejnou kuklu s kovovým prstencem límce dole a malým zabudovaným reflektorem nahoře. Natáhl si ji na hlavu a zajistil. Na displeji všitém do rukávu naskočily nové volby a Iverson mezi nimi rychle přepínal, až se dostal ke komunikaci.</p>

<p>Přilba měla vlastní komunikátor. Mohl zvolit libovolný kanál i frekvenci, včetně té, kterou vyhradil pro komunikaci s počítačem stanice, ale ta ho zrovna teď nezajímala. Hledal jinou: frekvenci komunikátoru, který měl v pouzdru na opasku. Trvalo chvíli ji najít a další chvíli na ni komunikátor propojit, ale podařilo se.</p>

<p>„Tak,“ zamumlal. „Uděláme pokus.“</p>

<p>Položil komunikátor na podlahu ke zdi, hlasitost zesílenou na maximum. Vzpomněl si, že když ho na Menabaranu kupoval, jednou z věcí, co prodavač vychvaloval, byl dokonale věrný přenos hlasu.</p>

<p>Odešel na druhý konec místnosti, přímo ke dveřím. V pancéřové desce už byly dvě prohlubně a otřásala se dál, postřehl praskliny i ve stěně okolo. Každá rána zblízka zněla jako výbuch granátu, nemluvě o drsném skřípotu, jak se tvor každou chvíli snažil najít nějakou mezeru, kam by narval dráp. Iverson dostal chuť Anteho okřiknout, ale pak ho napadlo, že mu vlastně pomáhá.</p>

<p>Aktivoval komunikátor v přilbě a promluvil, úmyslně tiše.</p>

<p>„Počítači, příkaz. Sděl mou aktuální polohu.“</p>

<p>Slyšel svůj hlas dvakrát – jednou v přilbě, podruhé, mnohem hlasitěji, z rohu. Vzápětí počítač odpověděl.</p>

<p><emphasis>„Nacházíte se v pomocné kontrolní místnosti, prstenec B, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Příkaz. Ukaž mou polohu na mapě, přesnost jeden metr. Zobraz na obrazovce tři.“</p>

<p><emphasis>„Příkaz splněn, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>Obrazovka napravo od něj se rozzářila a on se na ni zadíval. Zjednodušený nákres místnosti shora. Křesla, ovládací panely. Blikající červený kroužek.</p>

<p>Blikající červený kroužek u zdi tři metry od něj, přesně v místě položeného komunikátoru.</p>

<p>Iverson si uvědomil, že se usmívá. Šklebil se od ucha k uchu.</p>

<p>„Počítači, dotaz. Je plavidlo <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> stále zakotveno u stanice?“</p>

<p><emphasis>„Pozitivní, kapitáne Iversone.“</emphasis></p>

<p>„Pořád čekáš, Gile,“ promluvil tiše a mrkl stranou na odpočet. Zbývalo jedenáct minut. „Do poslední chvíle. Gile, ty…“</p>

<p>Chtěl pokračovat… a zjistil, že z nějakého důvodu nemůže. Oči ho pálily.</p>

<p>Dvakrát rychle zamrkal a setřásl to.</p>

<p>Krátce pohlédl k oknu, ale hned se vrátil zpět. Přilbu nechal na hlavě – brzy ji bude potřebovat – a znovu změnil frekvenci komunikátoru.</p>

<p>„Jsi tam, Gile? Asi mám menší změnu plánu.“</p>

<p>*</p>

<p>„Ano!“</p>

<p>Gil Daley po komunikátoru chňapl jako dravec po kořisti. Hlas se mu třásl, ale ze všech sil se snažil ovládat.</p>

<p>„Jsme tady. <emphasis>Achilles</emphasis> je nachystaný ke startu. Čekáme na tebe!“</p>

<p>„To mě potěšilo, Gile. Vážně. Vím, jak zařídit, aby si počítač myslel, že jsem tady, i když tu vlastně nebudu. Dlouhé povídání.“</p>

<p>„Skvělé! Přechodová komora bude otevřená. Jak rych…“</p>

<p>„To nepůjde, Gile. Mám za dveřmi našeho <emphasis>kamaráda</emphasis> a radši bych ho nepouštěl dál. Navíc bych to asi stejně nestihl.“</p>

<p>Daley si až teď uvědomil zvuky, které slyší v pozadí: duté rány a skřípot.</p>

<p>„Dobře,“ polkl rychle. „Takže co uděláme?“</p>

<p>„Jsem v té pomocné kontrolní místnosti prstence B. Zhruba na pěti hodinách od <emphasis>Achillea</emphasis>. Přiletíš blíž. Já prostřelím okno a vylezu. Ty mě chytíš. Vlastně ne, ty musíš pilotovat, nemáme senzory,“ Iverson se na okamžik zarazil. „Umíte rybařit, Nikolo?“</p>

<p>„<emphasis>Já?</emphasis> Co –“</p>

<p>Nikola se zadívala na Gila, ale výraz jeho tváře jí vzal slova z úst – vypadal, jako by měl omdlít.</p>

<p>„Nic lepšího nemáš?“ hlesl.</p>

<p>„Bohužel, Gile. Myslíš, že to nepůjde? Pořád můžu zůs…“</p>

<p>„Kecy!“ přerušil ho Daley drsně. „To zvládneme. Dej… jenom nám dej chvíli.“</p>

<p>„Dobře. Pospěš si, Gile, zbývá devět minut. Myslím, že na odlet potřebujeme aspoň jednu.“</p>

<p>„Rozumím. Buď připravený za tři minuty.“</p>

<p>Daley přerušil spojení. Nikola se nadechla, ale přerušil ji, než stačila promluvit.</p>

<p>„Pojďte! Rychle, a vezměte si přilbu. Vy na nic nesahejte!“</p>

<p>Natalie se na ně zadívala. Snad chtěla něco říct, ale to už Daley popadl Nikolu za rukáv a táhl ji ke dveřím pilotní kabiny.</p>

<p>Ze žebříku do nákladového prostoru skoro skočil. Než Nikola slezla, stál u stěny napravo od vrat.</p>

<p>Popadl rukojeť na zdi a zatáhl. Panel stěny se sklopil dolů. Z otvoru vyjelo křeslo na konci masivního ramene – přesně to, které viděla Nikola montovat na Newellu. Před ním bylo zabudované zařízení podobné zbrani a rukojeť s jednoduchým zaměřovačem. Střelou byl krátký šíp s kruhovým diskem na hrotu připojený na plochý, rudý pás navinutý v masivním bubnu.</p>

<p>„Posaďte se sem.“ Daley ji nasměroval do křesla. „Vezměte si tu přilbu!“</p>

<p>Nikola poslechla. Zatímco rychle utahoval řemeny, které ji měly udržet na místě, zadívala se na rukojeť. Jedno tlačítko červené, zakryté bezpečnostním krytem. Druhé zelené. Černý spínač. Všechno dost velké, aby to šlo ovládat v rukavici skafandru. Jinak nic.</p>

<p>„Poslouchejte!“ Daley se na ni zadíval, bledý, vystrašený. „Darrenův skafandr nemá pohonnou jednotku. Nemůže manévrovat, brzdit, nic. Jak vyskočí, tak prostě poletí. Teoreticky se může trefit přímo do nákladového prostoru, ale to se nejspíš nepodaří, takže mu budete muset vystřelit lano. Červený knoflík střílí, zeleným ho přitáhnete. Spínačem zavřete vrata, atmosféra se napustí automaticky. Rozumíte?“</p>

<p>„Ano,“ Nikola polkla. „Proč… ale proč prostě nemůžete doletět tak blízko, aby –“</p>

<p>Daley ji přerušil zavrtěním hlavou.</p>

<p>„Vám se zdá, že loď stojí, ale ve skutečnosti se <emphasis>pořád</emphasis> hýbeme. My, ta stanice, všechno. Cestou sem nás na přistání naváděl její počítač, teď už nebude. Když se srazíme, i v minimální rychlosti, je nejspíš po nás. Mám jenom kameru v nákladovém prostoru, co vidí dozadu, jinak nic. Bez senzorů budu rád, když se udržím aspoň dvě stě metrů daleko. To lano má sto dvacet. Čekejte, dokud si nebudete jistá, že Darren letí mimo. Miřte před něj, do směru pohybu. Navinout to trvá dvě minuty. Jestli minete, podruhé už to nestihneme, a honit s lodí ho nemůžeme, neutečeme výbuchu. Jeden pokus, a musíme pryč, s ním nebo bez něj. Jasné?“</p>

<p><emphasis>Ne. Není to jasné – nevím, jak se trefím, když se mi tak třesou ruce.</emphasis></p>

<p>Nikole to prolétlo hlavou někde vzadu, zatímco přikývla.</p>

<p>„Fajn.“ Daley zamířil zpátky – a zarazil se. „Jo, a ať se děje, co chce, <emphasis>neodepínejte</emphasis> se z toho křesla, než budou vrata zavřená!“</p>

<p>Nikola se na žádnou odpověď už nezmohla. Přes přilbu slyšela, jak si Gil cosi mumlá, možná kleje, možná se modlí, zatímco lezl po žebříku nahoru. Sama měla nejvíc ze všeho chuť ječet.</p>

<p>Místo toho položila ruce na rukojeť a zkusila s ní zahýbat.</p>

<p>*</p>

<p>Zvuk od dveří se změnil a Darren se otočil.</p>

<p>Vedle zárubně se objevila zubatá škvíra. Vzápětí jí projelzahnutý dráp, jako kotva se zachytil stěny a škubl. Hrozivě to zapraštělo. Zárubeň vedle pancéřové desky se začala prohýbat.</p>

<p>„Ty tedy musíš mít hlad, Ante, co?“</p>

<p>Zadíval se na pušku, ale zavrtěl hlavou. Stanice se už rozpadala, obrazovky černaly, světla blikala. I <emphasis>pohřební hlášení</emphasis> počítače ztichlo, zbyl jen odpočet: tři a půl minuty.</p>

<p>Vyhodit se sám do povětří o něco dřív by bylo… hloupé.</p>

<p>„Tak se sbalíme,“ konstatoval Iverson. „Máme všechno?“</p>

<p>Nezdálo se, že by na něco zapomněl. Oblékl si rukavice a zkontroloval těsnost skafandru. Komunikátor nacpal pod jeden monitor, aby měl jistotu, že neodletí, až zmizí atmosféra. Znovu si ověřil, že funguje a počítač podle něj vidí jeho polohu.</p>

<p>Skřípot ode dveří zesílil, ale Darren se tam nepodíval, místo toho zvedl hlavu k oknu.</p>

<p>„No tak, Gile! Teď by se to hodilo…“</p>

<p>Jako by ho slyšel, komunikátor v jeho přilbě zapraskal.</p>

<p>„Hotovo, Darrene. Pospěš si! Ta vzdálenost… je trochu problém.“</p>

<p>Daleyho hlas zněl, jako by měl na krku smyčku. Iverson přikývl.</p>

<p>„Jdu na to. Za chvíli se uvidíme, Gile!“</p>

<p>Levou ruku obtočil okolo křesla přimontovaného k podlaze, vší silou se přidržel. Aktivoval magnetické boty – rozhodně nechtěl vyletět jako špunt. Pravou rukou zvedl plazmovku, zamířil vzhůru do okna a stiskl spoušť.</p>

<p>Ohnivá koule prolétla přesně středem šestihranné tabule.</p>

<p>Pak vypukl uragán.</p>

<p>První letěla ven plazmovka. Darrenovi ji to vyrvalo z ruky, ani nemrkl. Následovalo všechno ostatní – klávesnice, propisky, papíry i ten hrnek od kafe. Jako by všechno nasával obří vysavač, a Iversonovi podjely nohy. Vykřikl, chytil se oběma rukama křesla…</p>

<p>…a to se utrhlo.</p>

<p>Rázem byl nahoře v okně. Nekontrolovaným přemetem narazil na hranu, ramenem mu projela bolest. Příliš velké křeslo se vzpříčilo v otvoru, jenom díky němu nevyletěl ven. Uragán naštěstí zeslábl, dekomprese už vysávala vzduch z chodby, a z místnosti nemělo co dalšího odletět.</p>

<p>Iverson zatřepal hlavou. Před očima měl mžitky, v ústech cítil krev. Z ramene mu vystřelovala bolest, ale přitiskl magnetické boty ke stěně a zachytil se.</p>

<p>Škubl zdravou rukou za křeslo. Na druhý pokus se mu ho podařilo uvolnit a shodit zpátky dolů. Vydrápal se do okna, prolezl jím a zůstal ležet na břiše.</p>

<p>Okamžitě pocítil ztrátu gravitace i drobný, ale zřetelný tah, který ho strhával stranou. Stanice <emphasis>Archangelsk</emphasis> se na své poslední cestě začínala převracet, nekontrolovatelně rotovat z jeho pohledu dolů, což ještě zhoršovalo orientaci.</p>

<p>Slabé slunce mu zářilo v zádech. Zaklonil hlavu a spatřil <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>.</p>

<p>Visel nad ním, vzdálený ne víc než dvě stě metrů. Zdálo se, že poskakuje, snaží se dostat blíž a nenarazit do okraje prstence. Zadní vrata se začala otevírat. Darren to viděl zřetelně, na černém hvězdném nebi zahlédl i světlo uvnitř. Zbývalo jenom skočit. Jako vždycky… a ta myšlenka ho probrala.</p>

<p>„<emphasis>Tak pohyb!</emphasis>“</p>

<p>Přitáhl kolena, opřel se o zdravou ruku a vstal. Musel se naklonit, ale magnetické boty ho udržely. Udělal krok. Potom další. Bylo to jako kráčet proti silnému větru, až na to, že nic neslyšel. Postupoval kousek po kousku…</p>

<p>…a uvědomil si, že to nestačí.</p>

<p>Stanice rotovala rychleji, odnášela ho dál a dál od lodi, do stále horšího úhlu. Napadlo ho počkat, až se celý oběh dokončí, jenomže na to nezbýval čas.</p>

<p>Všechno, nebo nic.</p>

<p>Zastavil se. Pokrčil kolena a znehybněl. Snažil se najít nejlepší úhel, zahrnout do něj rotaci stanice, pohyb <emphasis>Achillea</emphasis>, odhadovanou vlastní rychlost.</p>

<p>Pak jedním dotykem na rukáv vypnul magnetické boty a vší silou se odrazil.</p>

<p>*</p>

<p>Když se ozval sykot a výstražná siréna, Nikola ztuhla leknutím. Vzápětí jí došlo, že Daley začal odsávat atmosféru z nákladového prostoru, aby mohl otevřít vrata. Rozhostilo se zvláštní, naprosté ticho. Dívala se, jak vrata stoupají, na okamžik přivřela oči před září cizího slunce, které svítilo přímo do nákladového prostoru. Pak spatřila <emphasis>Archangelsk</emphasis>.</p>

<p>Stanice se pohybovala, z Nikolina pohledu se zvolna převracela na bok, a jí připadalo, že podivně bezvládně. Couvali k ní, ale jaksi trhaně. Rychle se zadívala do zaměřovače, což nebylo nic než obyčejný dalekohled s nitkovým křížem, a spatřila Darrena Iversona. Právě prolezl oknem. Ztěžka se postavil. Nikole se zdálo, že vrávorá, sotva se vleče. Levou paži si tiskl k tělu.</p>

<p>I v dalekohledu vypadal malý, okem by ho na světlém pozadí stěží zahlédla. Žaludek jí sevřela hrůza, až teď naplno pochopila, o čem Daley prve mluvil.</p>

<p>Iverson ušel pět kroků. Jako by chtěl přeběhnout do vhodnější pozice, ale pak se zastavil. Rozhlédl se, přikrčil – a skočil do prostoru.</p>

<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“</p>

<p>Nikole uniklo vyjeknutí. Zdálo se jí, že míří na úplně opačnou stranu než loď. Škubla zaměřovačem, palcem zvedla krytku. Málem zbrkle stiskla spoušť, ale něco, snad vzpomínka na newellský střelecký výcvik, ji zarazilo. Donutila se zatnout zuby – a vzápětí překvapeně vydechla.</p>

<p>I když se jí zdálo, že musí úplně minout, teď jako by se stáčel přímo k otevřeným vratům. Nikola nechápala, jak to udělal, nějak předvídal směr i rychlost, jakou se <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> pohyboval. Letěl po křivce, kolena přitažená k tělu, ruce zkřížené, a ona to bez dechu pozorovala.</p>

<p>Na chvíli to vypadalo, že se trefí přímo do vrat, ale pak začal uhýbat. Rozdíl byl zprvu nepatrný, ale jak se blížil, rychle rostl. Nejspíš proletí u levoboku, mine je jako špatně trefená kulečníková koule.</p>

<p>„Ne!“ zašeptala Nikola podruhé.</p>

<p>Sevřela rukojeť. Zatajila dech, pomalu pohnula ramenem a sledovala Iversonův pohyb.</p>

<p>Stiskla spoušť.</p>

<p>Ucítila trhnutí a vibraci. Střela vyletěla, páska se bleskově odvíjela. Jako by se přitom rozzářila, nebyl problém ji sledovat. Dívala se, jak v táhlém oblouku přetíná dráhu Iversonova pohybu… těsně pod jeho nohama.</p>

<p><emphasis>Minula!</emphasis></p>

<p>Nikola otevřela ústa. Nevyšlo z nich nic. Nedokázala ani křičet. Jen zírala, jak Darren začal mávat, kopat oběma nohama, až se roztočil…</p>

<p>…přímo proti lanu.</p>

<p>Pořád bylo moc nízko, aby ho chytil rukou, ale podařilo se mu ho podebrat jedním chodidlem. Přitáhl druhé koleno, švihl rukou a znovu se roztočil. Vypadalo to jako bezmocné, zoufalé plácání, než Nikole došlo, že si jím omotává pásku výš a výš kolem kotníků. Najednou ji měl už u pasu.</p>

<p>Sáhl dolů, chytil konec a škubl. Zastavil svůj pohyb a Nikola se vzpamatovala, hmátla po zeleném tlačítku a stiskla ho.</p>

<p>Vibrace se změnily. Buben u křesla se roztočil opačnýmsměrem. Táhl maličkou postavičku ve skafandru k lodi a Nikola měla pocit, že jí srdce vyletí z hrdla.</p>

<p>„Mám ho!“ zaječela. „Zvládne –“</p>

<p>Pohyb vzadu <emphasis>za</emphasis> Iversonem.</p>

<p>Nikola ho zahlédla jen koutkem oka, mimochodem. Rychle se zadívala do zaměřovače a dech jí uvázl v hrdle.</p>

<p>Jak se stanice otáčela, okno, kterým Darren prolezl, už mizelo z dohledu, ale ještě to spatřila: černý, nahrbený tvar snažící se prolézt na druhou stranu. Byl širší než člověk, šlo mu to špatně. Dlouhé přední končetiny kolem sebe divoce sekaly, snažily se zachytit a protáhnout ven zbytek těla. Vypadalo to málem směšně, jako chobotnice nebo ještěrka pokoušející se procpat úzkou dírou.</p>

<p>Najednou se mu to podařilo.</p>

<p>Nikola ani nepostřehla jak, ale byl venku. Krátce se zastavil – a rozběhl. Prostě <emphasis>běžel</emphasis> vzduchoprázdnem po trupu, bez magnetických bot i skafandru, s jistotou, proti které Iversonovy pomalé kroky vypadaly jako opilecké vrávorání.</p>

<p>Potom se odrazil.</p>

<p>Nikola vytřeštěnýma očima sledovala, jak se výčnělky na jeho zádech, které jí připomínaly zakrnělé nohy, napjaly. Teď směřovaly jako pruty vějíře od sebe a mezi nimi se roztahovala černá blána. Připomínalo to deštník nebo netopýří křídla, kdyby byla v kosmu co platná – ale tvor na nich stejně letěl přímo k nim.</p>

<p>Nikola sáhla k rukávu po vysílačce.</p>

<p>„Gile! Ta… ta věc –“</p>

<p>„Já ho vidím!“ přerušil ji Daley, v hlase ohromení i strach. „Darrene, <emphasis>dělej</emphasis>!“</p>

<p>„Musíme pryč! Zrychlit –“</p>

<p>„Ne!“ přerušil ji Daley. „Když zrychlím, Darren se zabije, rozmlátí se o trup! Nemůže brzdit!“</p>

<p>Nikole se zdálo, že v pozadí slyší Nataliin hlas, ale nerozuměla, co říká.</p>

<p>Iverson se viditelně snažil Daleyho poslechnout, jednou rukou se přitahoval po laně blíž. To se stále navíjelo. Už byl v půli cesty k lodi, ale tvor ho doháněl. Nikola jasně postřehla, jak lehce mění směr, nějak dokázal manévrovat.</p>

<p>Darrenova hlava se objevila v otvoru nákladového prostoru. Odrazil se koleny od okraje a skočil dovnitř. Jak se dostal do umělé gravitace lodi, upadl. Kutálel se po podlaze jako kuželka, nohy stále zamotané do rudé pásky.</p>

<p>Nikola uhodila do spínače zavírajícího vrata. Na vteřinu ještě zahlédla tu věc – zdálo se, že jenom pár metrů od nich.</p>

<p>„Pryč, rychle!“ zařvala.</p>

<p>Ozval se ostrý sykot atmosféry. Nákladový prostor se znovu plnil. Iverson vyskočil, vymotal se z pásky a vrávoral k žebříku. Vypadal, že sotva stojí na nohou. Nikola odepnula přezky a vyskočila z křesla. Doběhla k němu, chtěla ho podepřít. Chytila se žebříku –</p>

<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>

<p>Od vrat se ozvalo zadunění. Zřetelně rozeznala známý skřípot.</p>

<p>Spustila varovná siréna.</p>

<p>„Narušení trupu!“ štěkl Daleyho hlas ve vysílačce. „Ztrácíme atmosféru, co to tam děláte?!“</p>

<p>Darren neodpověděl a Nikola se na žádnou odpověď nezmohla. Jednou rukou se vydrápal po žebříku a zabočil kolem dveří do chodby. Nějak je zvládl otevřít a držet i proti sílícímu tahu unikajícího vzduchu z chodby.</p>

<p>„Rychle!“ zasípal.</p>

<p>Nikola se tak tak protáhla na druhou stranu – v dalším okamžiku se dveře s tupou ranou zabouchly.</p>

<p>Iverson si strhl helmu a vrávoral k pilotní kabině. Nikolaběžela za ním. Za zády se jí nesl skřípot kovu, zvuk sirény i hluk motorů, jak <emphasis>Achilles</emphasis> zrychloval.</p>

<p>Darren rozrazil dveře, převrávoral místnost a dopadl do křesla. Gil Daley vypadal, že neví, jestli má křičet radostí nebo spíš hrůzou. Komunikátor měl stále zapnutý, ležel na pilotní desce, a Nikola uslyšela povědomý umělý hlas.</p>

<p><emphasis>„Čtyřicet čtyři. Čtyřicet tři. Čtyřicet dva.“</emphasis></p>

<p>Spustila další siréna.</p>

<p>„Ztráta tlaku v nákladovém prostoru!“ v Daleyho hlase se mísil strach s úžasem. „Probourává se nám <emphasis>dovnitř</emphasis>!“</p>

<p><emphasis>„Třicet osm. Třicet sedm. Třicet šest!“</emphasis></p>

<p>„To vyřešíme potom!“ odsekl Iverson. „Motory naplno! Rychle pryč, Gile!“</p>

<p>„To je špatně, Niki.“</p>

<p><emphasis>„Třicet tři. Třicet dva. Třicet jedna.“</emphasis></p>

<p>Nikola se otočila – Natalie v levém křesle se na ni dívala, v obličeji zase ten zamyšlený výraz.</p>

<p>„Co?“ hlesla.</p>

<p><emphasis>„Dvacet osm. Dvacet sedm. Dvacet šest.“</emphasis></p>

<p>„Ten odpočet. Není to správně. Je tam chyb –“</p>

<p>Hlas ztichl.</p>

<p>Vyšlehlo světlo.</p>

<p>Daley strhl řízení, záměrně anebo instinktivně. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> se začal otáčet a Nikola přivřela oči před explozí jasnou jako polední slunce, která se rozzářila na okraji okna. Na zlomek vteřiny zahlédla černé kusy roztrhané stanice <emphasis>Archangelsk</emphasis>, letící jim vstříc jako hejno ptáků, siluetu Iversonova obličeje i Daleyho vytřeštěné oči.</p>

<p>Pak přišel náraz.</p>
</section>

<section>
<p>Kapitola 14</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Vůně.</p>

<p>To bylo první, co si Viktorie uvědomila, přesto chvíli trvalo, než ji dokázala rozpoznat: čerstvá tráva a květiny, směs jako uprostřed rozkvetlé zahrady nebo letní louky. Jak na ni mohla zapomenout? Jak to bylo vůbec dávno, co ji cítila naposledy?</p>

<p>Otevřela oči. Ležela na lehátku stojícím na nízkém, úhledně zastřiženém trávníku. Nalevo, na okraji zorného pole, se zvedal šedý kmen stromu, jehož košaté větve vytvářely stín, který jí padal na tvář. Z nich dolů visely jako závěs šlahouny se srdčitými listy, obsypané modrými květy. Ten druh liány znala, byl viridianský… ale to přece nebylo možné. <emphasis>Nemohla</emphasis> být na Viridianu. Ne, když… když…</p>

<p>Vzpomínky se vrátily, a bylo to jako narazit hlavou do cihlové zdi. Zběsilý úprk budovou plnou šílenců a mrtvých. Střelba a nože, Stoneův nelidský výraz, jeho krev v jejím obličeji…</p>

<p>Roztřásla se. Tohle místo nebylo skutečné, <emphasis>nemohlo</emphasis> být. Ať byla kdekoli, anebo prostě zešílela, nic z toho nemohlo –</p>

<p>Někdo se dotkl její ruky.</p>

<p>„Má paní?“</p>

<p><emphasis>Ten hlas…</emphasis></p>

<p>Prudce otočila hlavu. Andrej Korwarian seděl v jednoduchém křesle krok napravo od ní. Na dosah ruky před ním stál pojízdný stolek, na něm konvice a termoska.</p>

<p>Naprosto bezděčným pohybem jeho ruku chytila dřív, než ji mohl stáhnout.</p>

<p>„Kde… kde to jsem?“</p>

<p>Připomínalo to spíš smrtelně vyděšené zašeptání, ale odpověděl klidně, jako by si toho nevšiml.</p>

<p>„Na Algoru, má paní. Císařský palác. Severní věž, nad vašimi komnatami. Tam, kde se našla vaše kočka. Obnovil jsem projekt botanické zahrady, který byl kdysi zvažován. Toto je výsledek.“</p>

<p>Pár vteřin na něj zírala, jako by jí nedocházelo, co říká. Napětí z ní padalo tak prudce, že kdyby stála, skončila by nejspíš na zemi. Nedokázala říct nic, přes slzy najednou sotva viděla…</p>

<p>„Prosím, má paní,“ jemně vyprostil svou ruku a podal jí kapesník. Viktorie ho použila docela nešlechticky, ale byl to jediný způsob, jak popadnout dech.</p>

<p>Chvíli prostě jenom ležela, pak zvedla ruku. Nejnižší větev stromu a visící květ na šlahounu dosahoval skoro až k ní. Dotkla se ho opatrně, jako by se pořád bála, že zmizí. Když se rozhlédla, viděla toho víc: okrasné keře, řady květin pečlivě naaranžované, aby zakrývaly stěny a vytvářely dojem mnohem většího prostoru, než jaký tohle místo muselo zabírat.</p>

<p>„Je… je to živé?“ vypravila ze sebe. I když to znělo hloupě, prostě ji nic jiného nenapadlo.</p>

<p>„Ovšem, má paní. Umělá botanická zahrada by byla jen trapnou náhražkou. Rostliny byly dovezeny nebo zakoupeny ze soukromých zásob zde na Algoru. Zamýšlel jsem to jako součást dárku k vašim narozeninám, ale myslím, že tato situace bude vhodnější.“</p>

<p>Tentokrát Viktorie zareagovala rychleji: znovu se natáhla po jeho ruce. Kupodivu nevzdoroval, když si ji přitáhla blíž k tváři. Promluvila a hlas jí drhl, ale aspoň slzy už dokázala ovládnout.</p>

<p>„Myslím, že teď jste si způsobil velký problém. Protože mne nenapadá nic hezčího, co byste mi mohl dát… kromě toho, že jste <emphasis>přišel</emphasis>.“</p>

<p>Sotva postřehnutelně zvedl obočí, ale neřekl nic, jen sáhl volnou rukou ke stolku.</p>

<p>„Omluvte tu nádobu, má paní. Obával jsem se, že by se šálek mohl rozlít.“ Nabídl jí termosku.</p>

<p>Teď, když napětí a hrůza opadly, když nezbylo nic než tohle místo a jeho blízkost, uvědomila si, že má v hrdle skutečné sucho. Kolik času uběhlo? Cesta na Algor… nejspíš ji celou strávila v bezvědomí. Což při její vortexové nemoci bylo asi nejlepší.</p>

<p>Pustila ho a napila se. Čaj. Samozřejmě přesně její oblíbený, a k tomu správně oslazený, nebo spíš přeslazený. Jako obvykle nezapomněl na nic.</p>

<p>Upíjela, snažila se srovnat si myšlenky, a přitom cítila, jak ji pozoruje. Když znovu promluvil, znělo to skoro pobaveně.</p>

<p>„Zvolila jste dost radikální taktiku, má paní. Zastřelte mě? Co kdybych se rozhodl nevyhovět? Nebo co kdybyste nepřátelskou reakci neodhadla správně?“</p>

<p>Vzpomínka se vynořila a uhodila, ale tentokrát už na ni byla připravená, zbylo jen studené zamrazení.</p>

<p>„Měli rozkazy ochránit můj život za každou cenu. A kdybych se spletla… i to by bylo lepší než tam zůstat. Věřila jsem, že to nedopustíte.“</p>

<p>„Rozumím,“ přikývl a pocit pobavení se vytratil. „Nepochybuji, že to muselo být obtížné.“</p>

<p>Vypila doušek čaje a pohledem se vrátila k zelené koruně i modrým květům. Ve vzduchu visely další otázky. Otázky, jakým se nemohla vyhnout, i když odpovědi vlastně nechtěla slyšet.</p>

<p>„Co se stalo <emphasis>tady</emphasis>, můj pane? Dostala jsem jen útržkovité informace a nevím, jak moc pravdivé. Jaké jsou… ztráty? Pamatuji si všechno až k zastřelení pana Harrise. Potom…“</p>

<p>Zmlkla v obavě, že ji znovu zradí hlas, a Andrej odpověděl.</p>

<p>„Váš řidič poručík Patterson padl v hangáru, když se pokusil znemožnit lodi vašeho bratra odlet. Další dva členové ochranky byli zraněni, nicméně již jsou ve službě. Během vašeho únosu bylo zabito celkem třicet dva lidí, civilisté i členové palácové gardy. Stav dalších osmnácti zůstává vážný až kritický. Mezi nimi je i vaše páže pan Hill.“</p>

<p><emphasis>Patrik. Ne…</emphasis></p>

<p>Ruka s termoskou sebou škubla. Odhadl to opět přesně, kdyby to byl šálek, obsah by měla na sobě. Přesto, když promluvila, znělo to až neuvěřitelně klidně.</p>

<p>„Rozumím. Budu chtít… navštívit ty zraněné tak rychle, jak to bude možné. Zjistit, jestli pro ně mohu něco udělat.“</p>

<p>„Jistě, má paní. S tím počítám. Péči o potravinový fond jsem převzal sám, dokud nebudete chtít nebo moci se k ní vrátit.“</p>

<p>„To je… laskavé. Co Vločka?“ otázka z ní prostě vyletěla.</p>

<p>„Vaše kočka byla nejprve v péči ochranky a poté ji převzala doktorka Tanelová. Oficiálně slouží jako lékařská pomůcka pro vaše rychlejší zotavení.“</p>

<p>Znovu se k němu otočila, nechápavě a překvapeně. „Cože?“</p>

<p>„Má paní, pokud by váš únos unikl na veřejnost, jednak to mohlo ohrozit vás osobně, a jednak by to znamenalo jak nutnost okamžité otevřené války s Menabaranem, tak nejspíše i vojenského opatření proti Viridianu. Cokoli jiného by vedlo k takovému oslabení mé pozice, že by se pokus o vzpouru stal patrně nevyhnutelným. Někteří z těch, kdo při vašem únosu zemřeli, pocházeli z urozených rodin. Kdyby vyšlo najevo, že císař jejich smrt nepotrestal, a toleroval dokonce únos manželky při oslavě vlastních narozenin…“</p>

<p>Viktorie na okamžik znovu zavřela oči. Algor, jistě. Málem by zapomněla. Na druhou stranu, nebylo to takhle lepší? Lepší, než kdyby si na ni ukazovali prstem, šeptali si, co asi musela prožít. Soucitné pohledy a drby vznešených dam podobných té, kterou Andrej vyhodil neoblečenou ze svých komnat…</p>

<p>Ucítila záchvěv odporu a přikývla.</p>

<p>„Rozumím, můj pane. Souhlasím s tím rozhodnutím. Jak jste to ale dokázal? Přece to muselo vidět plno lidí…“</p>

<p>„Většina přímých účastníků akce během boje zemřela. Zbylé potenciální svědky jsem převelel z Algoru do bezpečné vzdálenosti. Na ošetřovně leží agentka plukovníka Severina, která byla upravena do vaší podoby. Oficiálně se nacházíte v kómatu po zranění náhodně utrpěném při bitce mezi ochrankou viridianského krále a palácovou gardou. Zprávu o vašem probuzení oznámíme ráno… samozřejmě, pokud si nepřejete setrvat ještě nějaký čas v <emphasis>nepřítomnosti</emphasis>.“</p>

<p>Navzdory všemu, co to zahrnovalo, Viktorie ucítila obdiv, dokonce pobavení. Neuvěřitelné. On skutečně utajil únos císařovny. Bezpečná vzdálenost… kam asi převelel ty nešťastníky? Na druhý konec vesmíru? Aspoň se nezmínil o nikom popraveném, pokud tedy nějaký byl. To se časem dozví, ať chce, nebo ne.</p>

<p>„Znamenitá práce, můj pane,“ prohlásila zcela bez ironie. „Nepřítomná jsem ale byla už dost dlouho. Čím dřív se probudím, tím líp.“</p>

<p><emphasis>V mnoha směrech jsem se už probudila.</emphasis></p>

<p>„Co můj bratr?“ vyslovila další otázku. „Je v pořádku? Ví o tomhle všem? Že jsem zpátky na Algoru?“</p>

<p>Znělo to chladně. Mnohem chladněji, než by ji kdy napadlo, že se bude o Georgovo zdraví zajímat, ale nedokázala si pomoci.</p>

<p>„Nepokládal jsem za nezbytné ho prozatím informovat. Váš bratr utajení vašeho únosu dodržel, neboť jsem mu pohrozil vojenským úderem, pokud tu událost prozradí. Pokud vím, těší se dobrému zdraví. Měla byste ovšem vědět, že mu Avrian Dann nabídl, že po vašem propuštění umožní, abyste se cestou na Algor na krátký čas zastavila na Viridianu. Georg Talminis o to očividně velmi stál, nejspíš to viděl jako vhodnou příležitost k omluvě. Cenou byla kompletní digitální kopie viridianské Archy. Váš bratr vyhověl, i když ji údajně zajistil tak, abyste ji mohla zpřístupnit jen vy.“</p>

<p>Termoska Viktorii vyklouzla z prstů. Kutálela se po zeleném trávníku, ale ona to nevnímala. Takže <emphasis>tohle</emphasis> bylo v tom kufříku.</p>

<p>Když znovu promluvila, znělo to prázdně. Beze smutku, beze strachu – jenom prázdně.</p>

<p>„Vždycky jsem věděla, že můj bratr je nezodpovědný, ale nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je taky hloupý. Archa je to nejcennější, co jsme si ze Země přivezli. Je naše dědictví, poslední úlomek domova. A on dal její kopii lidem, kteří ho už podvedli, vrahům a lhářům.“</p>

<p>„Jsem si vědom jejího symbolického významu, má paní, také proto jsem ji od vás nikdy nežádal. Otázka zní, k čemu ji potřebuje Avrian Dann. Pochybuji, že má na zřeteli citovou hodnotu.“</p>

<p>Klidné konstatování bylo jako rána. Pocit ponížení se vrátil silněji než kdy dřív.</p>

<p>„To určitě nemá,“ zašeptala. „On… ani ta žena. Jestli ji k něčemu zneužijí, bude to i moje vina. Georg zajistil schránku mým kódem a já ji otevřela. Přiměli mě k tomu…“</p>

<p>„Rozumím, má paní.“ Zadíval se na ni, a náhle to bylúplně jiný pohled. „Proto jste byla zraněna? Vaše tvář. Vynutili si spolupráci fyzickým násilím?“</p>

<p>Viktorie se usmála, ale byla v tom jen trpkost. „Ne, můj pane. Jenom… mi něco ukázali. Ty rány byly od Avriana Danna, když se mě pokusil znásilnit.“</p>

<p>Něco v ní se křečovitě svíralo, ale prostě to <emphasis>řekla</emphasis>. Andrejův pohled neuhnul ani na okamžik.</p>

<p>„Menabaranský premiér osobně?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdila tak klidně, až se sama sobě divila. „Osobně.“</p>

<p>Ještě chvíli se na ni díval. Když promluvil, nezvýšil hlas. Neznělo to ani rozzlobeně, přesto v tom byl přesně ten tón, z něhož se jí vždycky sevřel žaludek.</p>

<p>„Je nešťastné, že to přežil. Tu chybu v budoucnu napravím.“</p>

<p>Věděla, že by ho měla zastavit, nebo to aspoň zkusit. Neměla by nikomu přát smrt, nebylo to správné.</p>

<p>Jenže stejně tak věděla, že by v tomhle přání byla jenom faleš. Pohár přetekl, už… to prostě nešlo. Pomalu potřásla hlavou.</p>

<p>„Na tom nezáleží, můj pane. Právě teď mi nezáleží na ničem kromě toho, že jste se mnou. Že jsme doma.“</p>

<p>Nedokázala poznat, jestli ho překvapila, ale úsměv, který se mihl po jeho rtech, popřel zdánlivou lhostejnost.</p>

<p>„Nechcete si teď odpočinout, má paní? Zde nebo ve svých komnatách?“</p>

<p>Zavrtěla hlavou a znovu jemně stiskla jeho ruku. „Ne. Chtěla bych jít do <emphasis>vašich</emphasis> komnat.“</p>

<p>Pochopil to okamžitě.</p>

<p>„Jste si jistá, má paní? Máte za sebou traumatickou zkušenost. Taková může –“</p>

<p>„Ne,“ přerušila ho. Musela to ze sebe dostat <emphasis>hned</emphasis>, dřív než ztratí odvahu. „Na Menabaranu jsem měla dost času přemýšleto věcech, které jsem v životě nestihla udělat. Už nechci pořád na něco čekat.“</p>

<p>Zaváhal, ale už jen krátce.</p>

<p>„Dobře, má paní. I když, už je to dlouho, co jsem…“</p>

<p>„Nemám přehnaná očekávání. Prostě buďte se mnou.“</p>

<p>*</p>

<p>Chodby byly prázdné a palác tichý, za okny vládla černá algorská noc. Cestou k císařovým komnatám nepotkali nikoho. Ochranka měla volno a ložnice nebyla daleko.</p>

<p>Pokrývky na Andrejově posteli studily jako kusy ledu, ale rychle se ohřály. Bylo to neobratné, z obou stran možná příliš opatrné, ale rozhodně upřímné. Po chvíli už nikdo nemyslel na včerejšek ani na zítřek, na viny, chyby nebo přísliby. Zbylo jen teplo a blízkost.</p>

<p>A od chvíle, kdy rozepnula první knoflík jeho košile, až po okamžik, kdy se propadla do příjemného spánku s hlavou přitisknutou k jeho rameni, Viktorie jedinkrát nepomyslela na Avriana Danna.</p>

<p>*</p>

<p>Hračička věděl, že se něco hrozně podělalo.</p>

<p>Zběsilý odlet z Menabaranu a ty dvě řízené střely, které jasně viděl na senzorech dvě vteřiny předtím, než <emphasis>Mucholapka</emphasis> skočila pryč, ho pořád budily ze spaní, ale teď se cítil ještě vyděšeněji. Když už zamluvil tu pitomou restauraci, mnohem lepší než Marodku, kam měla Kulka momentálně stejně zakázaný vstup, věřil, že přijde včas. Deset minut bylo ještě v normě. Dvacet taky. Čtyřicet už ale ne, a když neodpovídala ani na komunikátoru, měl jasno.</p>

<p>Něco se podělalo.</p>

<p>Jižní kasárna nebyla daleko, a tak ani nesháněl vznášedlo, rozběhl se nocí pěšky. V důstojnické ubytovně vzal schody nahoru po dvou. Dveře s číslem 128 pořád, anebo možná už zase, neměly zvonek, ale bylo mu to fuk. Jednoduše popadl kliku a zacloumal.</p>

<p>K jeho překvapení se otevřely.</p>

<p>Vletěl do místnosti tak prudce, že málem přistál na břiše. Kulka seděla za stolem, bradu podepřenou levou dlaní. Zadívala se na něj úkosem, skoro otráveně.</p>

<p>„Pitomče. Kdybych nevěděla, jak dupeš, máš už jednu v palici. Co tě to popadlo?“</p>

<p>Hračička nabral rovnováhu a lapal po dechu. V břiše mu bodalo. Zakousl se do něj spravedlivý hněv, vlastně už chtěl vybuchnout, ale něco ho zarazilo.</p>

<p>Na prvním místě pohled na Katrinin obličej. Doktoři, ale spíš ona sama si sundala obvaz z obličeje, takže viděl tu změť rudých, čerstvých jizev, ve kterou se změnila její levá líc od brady až ke spánku. Střepy přilby, zmrazené a roztříštěné zbraní toho hajzla, prosekaly maso až do kostí. Vytahat je všechny trvalo felčarům asi dvě hodiny, a to měla z pekla štěstí: žádný přímo netrefil oko. Hračičku teď ale nejvíc zarazily právě její oči: zarudlé, kalné. Na stole před ní navíc ležel zmuchlaný kapesník.</p>

<p><emphasis>Sakra, přece není možné, aby brečela. Kulka!</emphasis></p>

<p>Rozpačitě stál, civěl na ni, a nakonec z něho vypadlo jenom: „Měli jsme jít na tu večeři, ne?“</p>

<p>Na okamžik sklopila oči.</p>

<p>„Jo, krucinál. Zapomněla jsem na to. Promiň.“</p>

<p>„Stalo se něco?“ zeptal se Hračička opatrně. „Vypadáš, jako… no, jako by ti zrezivěla nejlepší flinta.“</p>

<p>Protože se mu vyčerpáním klepaly nohy, přitáhl si druhou židli – žádná jiná tu stejně nebyla – a posadil se. Přitom se rozhlédl. Pokoj vypadal uklizeně, ovšem hlavně díky tomu, že kromě těch dvou židlí, stolu, kavalce s vojenskou přikrývkou a velké skříně tu nebylo prostě nic. Zdi úplně holé, omítka místy vyboulená, tu a tam dokonce díra po průstřelu. Okno zůstávalo pootevřené, takže tu byla taky hnusná zima, přesto cítil štiplavý pach konzervačního oleje na zbraně. Vlastně to tu smrdělo jako ve zbrojnici, ale Hračička usoudil, že tohle by nevyvětral, ani kdyby urval střechu – v té skříni nejspíš nebyl ani kousek oblečení.</p>

<p>Kulka se na něj zadívala. Chvíli se zdálo, že neodpoví nebo přemýšlí, jestli ho nevyrazit, ale pak přece jenom promluvila.</p>

<p>„Pavol Gotlieb je mrtvej.“</p>

<p>Boris vykulil oči. „Ten, co byl s náma? Z toho tvýho oddílu?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Ale… ale jak?!“</p>

<p>„Nehoda. Pucoval si bouchačku a zapomněl náboj v komoře. Čistej průstřel hlavy. Byla jsem domluvená s Reedem, že ho vezmem do ochranky, major vybírá nový lidi místo Tanka s Trapem. Šla jsem mu to povědět, a zastihla akorát funebráky, když ho nakládali.“</p>

<p>Hračička se otřásl. „To mě mrzí. Přece… ale to je nějaký divný, ne? Že by někdo jako on udělal takovouhle chybu?“</p>

<p>„Jasně že neudělal. To nebyla žádná chyba.“</p>

<p>„No počkej. Snad nechceš říct, že se…“</p>

<p>„A co jinýho?“ zdravou polovinu Kulčina obličeje zkřivil trpký úsměv. „Měl akorát Walta a jednotku. Z jedný akce do druhý, mezi tím jenom dřepíš na prdeli a přemejšlíš. Většinou vo tom, kdy nebo jak to schytáš. Občas dostaneš nějakej metál, ožereš se a jede se dál. Pak seš najednou na konečný, a máš akorát bouchačku v ruce. Ostatní odešli nebo zařvali, Walt se utopil jako krysa, Pavol to teď zabalil… už jsem akorát já.“</p>

<p>To konstatování Hračičku zabolelo, ale další otázka z něj stejně vypadla úplně sama.</p>

<p>„Hele, ty máš fakt nějaký medaile?“</p>

<p>Kulka se na něj dvě vteřiny dívala. Pak sáhla levou rukou dolů a otevřela boční zásuvku stolu. Mezi krámy tam ležela plechová krabice omotaná kusem špinavé lepicí pásky. Když ji hodila na stůl, kovově to zachrastilo. Otevřela víko a Varga vytřeštil oči.</p>

<p>Krabice byla skoro plná. Jenom nahoře rozpoznal dvě velké kruhové medaile za vzornou službu a menší za zranění v boji. A bylo tam toho víc, mnohem víc. Záchrana života. Vzorný střelec, všechny tři třídy. Imperiální kříž… bože, ani Vargův dědeček, o kterém táta věčně žvanil, <emphasis>nedostal</emphasis> Imperiální kříž. Medaile z armádních soutěží, skoro všechny zlaté. Bitevní standarta. Stříbrný lev s hvězdou.</p>

<p>Sám Boris měl jenom dva malé odznáčky za inovace v technice.</p>

<p>„No tě pic,“ hlesl. „Já ale nechápu… tyhle věci se přece zveřejňují. Seznamy jsou v novinách i s fotkama. Musela bys být na první straně snad každej rok!“</p>

<p>„Jo, jenomže skoro všechno je to z tajnejch operací. Myslím, že ty poslední bych ještě pět let ani nesměla nosit. A víš co? Seru na to. Až bude mít Pavol funus, navěsím to na sebe všecko, ať mi Severin políbí prdel!“ Znělo to ale spíš smutně než vztekle.</p>

<p>Hračičkovi letěly hlavou myšlenky. Kolik toho asi měl Matt Reed – krabici od bot? A jestli jenom půlku uvidí táta… no, rozhodně si už nemusel dělat starosti, až mu Kulku zkusí představit. Tedy, jestli zkusí, samozřejmě.</p>

<p>„Koukni,“ začal opatrně, „chápu, že po tomhle nemáš náladu si vyjít, ale přece si můžeme dát něco tady. Teď… už to není tak, že máš jenom bouchačku. Teda neříkám, že já jsem něco extra, ale…“</p>

<p>Zarazil se, nevěděl, jak dál. Sakra, nakonec <emphasis>bylo</emphasis> lepší, když Kulka převzala veškerou iniciativu. Sice se pak cítil jako matrace, ale teď pro změnu jako idiot. Přesto se na něj zadívala, a ten úsměv vypadal náhle jinak.</p>

<p>„Kdo tvrdil, že musím mít něco extra? Jsem ráda, že seš tady, ale z jídla stejně nic nebude. Ani chlastat nesmím. Ráno po osmý mě čekají na plastice.“</p>

<p>„Cože?“ Hračička se znovu zarazil. „Neříkala jsi, že už pod žádnou kudlu nejdeš a je ti fuk, jak vypadáš?“</p>

<p>„Jo, ale ráno jsem potkala jednoho z těch Gabrielových blbečků v červeným prostěradle. Víš, co mi řek? Bůh s tebou, sestro. <emphasis>Sestro!</emphasis> Měla jsem chuť mu přerazit hřbet.“</p>

<p>Borisovi se zadrhl dech. Zvládl nevyprsknout, ale dalo to práci.</p>

<p>„Musíš uznat, že když se podíváš… tak to trochu svádí k mylným výkladům.“</p>

<p>„Já vím, kruci! Todle mě prostě nenapadlo, no.“</p>

<p>Zato Gabriela ano. Proto vypadal tak pobaveně, když ji ještě v bezvědomí po operaci prvně uviděl, pomyslel si Varga.</p>

<p>„Každopádně než todle, to si radši nechám ten ksicht spravit hned zejtra. Cáluje to palác, tak co. Císařovně se taky beztak uleví… teda ne, že by mi na tom záleželo, že jo.“</p>

<p>„Jasně,“ souhlasil tentokrát Hračička pohotově. „Budu rád… teda myslím, že děláš dobře. Klidně tě ráno odvezu – a počkám.“</p>

<p>Zadívala se na něj znovu, jako by podobnou nabídku vůbec nečekala. Pak naklonila hlavu na stranu.</p>

<p>„No, ale i když se nemůžeme nacpat, nic jinýho mi nezakázali.“</p>

<p>Hračička pochopil, že se dívá na postel v rohu.</p>

<p>„Je tady kapku zima, ne?“ namítl slabě.</p>

<p>„Zavřu vokno… a máme deku. Ten ksicht potmě vidět nebude.“</p>

<p>Není nad to brát věci prakticky. Boris Varga ještě vteřinu váhal – ale potom prostě vstal a natáhl ruce.</p>

<p>Bude fajn zkusit jednou taky převzít iniciativu<emphasis>.</emphasis></p>

<p>*</p>

<p>S Gunnelim a Irenou se zdržel déle, než chtěl. Třebaže jenom stál stranou, naslouchal a oni se věnovali sobě navzájem, něco z té radosti, když Čumáka jeho žena poprvé znovu objala, zahřálo Gabrielovu duši. Poslední dobou viděl okolo sebe smrti příliš mnoho a radosti příliš málo.</p>

<p>Přimělo ho to zůstat s nimi, doprovodit je až domů a teprve potom se vrátit k původnímu cíli. Kráčel rychle, ale neběžel – k některým místům se nemá pospíchat zbrkle.</p>

<p>Bohoslužba už skončila, věřící se trousili ven, ale Gabriel stejně zamířil po schodech ke vchodu. Vždy jich několik zůstávalo déle, z rozličných důvodů, chrám s tím počítal a uzavíral se až před půlnočním zvoněním. I tentokrát ho samozřejmě pozdravilo jen pár lidí – těch, kteří ho neznali. Jiní s chladným výrazem prošli okolo, a někteří dokonce uhýbali, když je míjel, jako by i dotek jeho šatů přenášel něco špinavého. Na tu reakci byl zvyklý, nic pro něj neznamenala.</p>

<p>Tiše prošel vchodem a se skloněnou hlavou usedl do poslední lavice. Nehledal žádné <emphasis>lepší</emphasis> místo, protože Jemu nezáleželo na tom, zda člověk sedí vpředu či vzadu. Sáhl pod uniformu, vytáhl kříž a sevřel ho v dlani. Nepotřeboval knihu, kánon znal zpaměti.</p>

<p>Ponořil se do modlitby. Za ty, kdo přežili. Za ty, kdo zemřeli. Přestal vnímat čas i okolí, soustředil se jen na boží přítomnost ve svém nitru. Přesto ho po chvíli cosi vyrušilo: tiché zašustění roucha a zavrzání lavice, když někdo usedl vedle něj.</p>

<p>„Vrátil ses, synu. Pán ti opět prokázal milost.“</p>

<p>Chraplavý hlas se ozval těsně u jeho ucha. Gabriel udělal to, co vždycky, když se setkali: nic. Ani se nepohnul, jako by místo vedle něj bylo prázdné a v uších mu hvízdal jenom průvan.</p>

<p>„Znamená to, že jsi uspěl. Zvítězil jsi v boji proti kacířům a jejich zvráceným výtvorům, pro slávu boží a graciánského řádu.“</p>

<p>Tohle už bylo příliš. Pomalu otevřel prsty, nechal kříž vyklouznout a viset na řetízku. Kapky krve mu tekly po dlani. Promluvil tiše, přesto ostře.</p>

<p>„Nejsem už Obránce víry, ale voják. Plnil jsem rozkazy svého velitele, Bůh ani řád s tím nemá co dělat. A jestli pořád hledáš kacíře, Mericie, řeknu ti, jak jednoho najdeš. Podívej se do zrcadla.“</p>

<p>Zpoza rudé kápě se ozval povzdech. „Pořád plný hněvu. Nebudeš tomu věřit, ale modlila jsem se za tvůj návrat. Ne za návrat Jeho Veličenstva, ne za návrat císařovny. Za <emphasis>tvůj</emphasis>, synu.“</p>

<p>Něco v jeho hrudi se zachvělo. Tahle konverzace byla chyba, věděl to. Nikdy s ní neměl začínat, ale teď bylo pozdě.</p>

<p>„Proč?“ opáčil stále stejným tónem. „Abys za mnou mohla poslat dalšího z mých přátel s nožem jako Ariho?“</p>

<p>„To byl omyl. Přiznávám. Tehdy jsem věřila, že jsi ztracen. Teď ale vidím, že jsi jen zbloudil. Podlehl pochybnostem. Dostal jsi příliš obtížný úkol příliš brzy, a tak –“</p>

<p>„Ne,“ přerušil ji, a tentokrát hlas zvýšil. „Naopak, ten úkol jsem dostal <emphasis>pozdě</emphasis>. Moc pozdě, abych pochopil, že tohle není boží služba, ale ubohost. Snažíš se zbytečně, Mericie. Já se <emphasis>nevrátím</emphasis>!“</p>

<p>„Tak proč sem tedy přicházíš? Nelži v těchto zdech, hlavně ne sobě – pokud je tvá nenávist k řádu i ke mně tak bezbřehá, proč nevynecháš jedinou mši v této lavici? Je snad toto jediný chrám v Algormontu? Myslíš si, že tím bojuješ se mnou, ale ve skutečnosti válčíš jenom sám se sebou, Gabrieli.“</p>

<p>Otočil hlavu a konečně se na ni zadíval. Modré oči planuly přesně tak, jako když je spatřil poprvé. Hrdlo se mu sevřelo, nedokázal se tomu ubránit, ale přesto odpověděl klidně.</p>

<p>„Tady jsem prvně pocítil boží přítomnost, ještě jako dítě. Proto se sem vracím, ne kvůli tobě. A mýlíš se i v tom, že tě nenávidím. Tebe je mi spíš líto. Pokud něco nenávidím, tak to, co jste ve Vanerlinu začali vydávat za víru, ten laciný nátěr touhy po moci. Z toho je mi zle, ale máš pravdu – přišel čas najít si jiný chrám. Sbohem, Mericie.“</p>

<p>Prudce vstal. Než aby šel okolo ní, vydal se na druhou stranu, podél celé řady lavic. Trvalo mu chvíli je obejít, aby se dostal k východu. Celou dobu mlčela – dokud nestál dva kroky ode dveří.</p>

<p>„Přede mnou utéct můžeš, Gabrieli, ale před Bohem ani před sebou ne. Myslíš si, že znáš záměry řádu? Mýlíš se. Jestli je někdy <emphasis>opravdu</emphasis> poznáš, až znovu přijdeš sem, budeš mě prosit za odpuštění. Zapamatuj si to, synu! <emphasis>Zapamatuj si to!</emphasis>“</p>

<p>Gabriel Esposito neodpověděl. Rozrazil dveře a napůl vyběhl do mrazivé noci. V dlani znovu tiskl kříž, tentokrát zcela bezděčně. Chraplavý hlas mu zněl v uších, strašlivý jako hlas božího proroka zvěstujícího poslední den.</p>

<p>Uvědomil si, že se třese.</p>

<p><strong>Maják Bělogvardějského svazu LK-9750, území neznámé</strong></p>

<p>Nikole se zdálo, že plave.</p>

<p>Žaludek se jí zvedal, v ústech měla kovovou pachuť krve, ale něco v tom pocitu bylo podivně příjemné. Uspávající.</p>

<p>Uspávající jako smrt.</p>

<p>S námahou otevřela oči. Skutečně se vznášela, visela kousek nad křeslem, jenom pásy ji držely. Přímo před jejím obličejem cosi plulo: malá rudá kulička.</p>

<p>Kolem bylo šero. Světla v kabině zhasla, jen panel přerušovaně zářil. Slyšela zvuk sirény, i když si nebyla jistá, zda přichází zvenčí, nebo zevnitř její hlavy.</p>

<p>„<emphasis>Natalie!</emphasis>“</p>

<p>Chtěla křičet, ale stěží to zašeptala.</p>

<p>V šeru blízko ní se něco pohnulo. Objevila se ruka. Nic víc, ale Nikola ji stejně stiskla tak silně, jak dokázala.</p>

<p>Zamrkala a zrak se jí projasnil.</p>

<p>Křeslo Gila Daleyho bylo odlomené od podlahy a vznášelo se uprostřed kabiny i s ním. Pořád byl připoutaný, ruce rozhozené. Těžko říct, zda vůbec žil. Prostřední křeslo vydrželo. Darren Iverson v něm seděl, šedivé vlasy se mu pohupovaly okolo hlavy jako svatozář lemovaná rudými perlami krvavých kapek. Nikola viděla, jak se pohnul, s mučivou, pomalou námahou natáhl paži dopředu a něco zmáčkl. Zvuk alarmuztichl.</p>

<p>„Co… se… stalo?“ vypravila ze sebe.</p>

<p>Zkusil k ní otočit hlavu. Jeho hlas slyšela jako z dálky.</p>

<p>„Zasáhl nás… výbuch. Trysky jsou zničené… ale skokový pohon funguje. Přecházíme… na kritický režim. <emphasis>Achilles</emphasis> bude vysílat… nouzový signál… a skákat… zkoušet frekvence. Ty majáky… za stanicí. Jestli vedou někam… kde je pokrytí…“</p>

<p>Umlkl. Možná ztratil vědomí, anebo už neměl sílu. I Nikola cítila, jak se propadá zpátky do toho vznášejícího se spánku.</p>

<p>Naposledy našla sílu stisknout Nataliinu ruku a zdálo se jí, že tentokrát ucítila odpověď, slabou, přesto zřetelnou.</p>

<p>Potom už zbyla jen tma a zima.</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Henrik Qillas pomalu vytáhl z pouzdra pistoli.</p>

<p>I když střelnici poslední dobou silně zanedbával, staral se, aby měl zbraň vždycky čistou a v pořádku. Černý kov v jeho dlani se ve světle zářivek chladně leskl.</p>

<p>Zamrkal a na okamžik odvrátil zrak k obrazovce terminálu. <emphasis>Devonshire</emphasis> se stále vznášela na orbitě Menabaranu, naladěný měl hlavní zpravodajský kanál. Zvuk nechal ztlumený, úplně stačilo to, co viděl. Nekonečné pole trosek. Trčící zbytky zdí jako strašlivé pomníky posypané bílým popelem, který v šeru připomínal sníh, dokud ho nesmyl déšť. Záchranáři vynášející těla, boti opatrně prolézající jako kovoví brouci škvíry v naději, že najdou ještě někoho živého, zachytí slabounkou ozvěnu bušícího srdce. Do toho prostřihy na věnce zapálených svíček u chodníků. Zhrouceně sedící nebo plačící lidé. A vztekle zaťaté pěsti, první nastříkané nápisy slibující pomstu Newellu, první demonstrace a rozbité výlohy. Opakovalo se to pořád, jako zaseknutá páska s nahrávkou noční můry, a Henrik Qillas vyčerpaně zavřel oči.</p>

<p>Co udělal špatně? Sám pro sebe zoufale hledal ospravedlnění, ale nacházel jen sbírku žalostných <emphasis>co kdyby</emphasis>.</p>

<p>Co kdyby nechal Enevara vypálit, trosky <emphasis>Leonida</emphasis> by zasáhly stanici Selene s posádkou víc než sedmi set lidí a prohnaly se menabaranskou soustavou jako dávka smrtícího šrapnelu?</p>

<p>Co kdyby zásahy raket loď jen vychýlily tak, že by dopadla vcelku, místo na okraj třeba přímo do centra města?</p>

<p>Co kdyby uposlechl instinkt, nechal <emphasis>Leonida</emphasis> mimo menabaranský systém, dokud ho Grimaldiho technici nerozvrtají a neodpojí, ať se premiér vzteká, jak chce?</p>

<p>Vlastně na tom nezáleželo. Veškerá <emphasis>kdyby</emphasis> byla ve stínu tří a půl tisíce mrtvých jen ubohé žvanění. Generál se vrátil pohledem k pistoli. Věděl, že nemá moc času.</p>

<p>Takže do toho. Uvolnit pojistku. Strčit hlaveň do úst, opřít konec o patro. Zamířit nahoru, oběma rukama přidržet, pěkně pomalu stisknout –</p>

<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>

<p>Henrik Qillas zíral do černého ústí a pochopil, že to nedokáže. Bez ohledu na to, co udělal nebo co ho čekalo, prostě <emphasis>nemohl</emphasis>. Svíral pistoli, až mu zbělaly klouby. Ruka se mu třásla, po zádech stékal pot a v očích štípaly slzy… ale nešlo to.</p>

<p>Vyčerpaně nechal paži klesnout do klína. Vydechnutí připomínalo spíš zasténání.</p>

<p>V té chvíli se ozval zvonek.</p>

<p>Generál na vteřinu strnul. Pak strčil pistoli do zásuvky stolu, kterou zavřel, a vstal. Rychle si osušil oči a napůl mechanickým pohybem urovnal uniformu. Ať už ze zbabělosti či z jiného důvodu, definitivně se rozhodl. Nemělo smysl něco zdržovat.</p>

<p>Krátce pohlédl na displej nahrazující kukátko. Nicholas Enevar, pochopitelně, tohle by si nenechal ujít. A dva mariňáci Liliany Prusinowské. Zbytečné a směšné, jenže kapitán si chtěl svůj triumf vychutnat a Qillas mu to vlastně neměl za zlé. Kdyby se věci vyvinuly jinak, kdyby došlo na jedno z těch <emphasis>co kdyby</emphasis>, klidně teď mohl být na jeho místě.</p>

<p>Ušklíbl se té myšlence a otevřel dveře.</p>

<p>„Generále Henriku Qillasi, jste zatčen pro podezření ze závažné nedbalosti a těžkého zanedbání služby. Máte právo na obhájce. Máte právo na…“</p>

<p>K Enevarově cti se ty fráze aspoň naučil nazpaměť.</p>

<p>Generál poslouchal skoro lhostejně. Necítil už ani zahanbení nebo strach. Vlastně mu to bylo jedno. Když se však otočil čelem ke zdi a nastavil mariňáckému poručíkovi zápěstí, aby mu mohl nasadit pouta, zničehonic mu došlo, kde <emphasis>doopravdy</emphasis> udělal chybu.</p>

<p>Učinil rozhodnutí, při němž se na životy, které byly v sázce, díval jako na lidi. Pokud generál na bitevním poli vidí své muže jinak než jako figurky na šachovnici, které občas musíobětovat, nevyhnutelně prohraje – jako prohrál on teď. To byla chyba, kterou hledal, ta zapříčinila všechny ostatní.</p>

<p>Přesně ta, jíž se dokázal vyhnout Andrej Korwarian před lety u Gallatey, i nyní, když Avrianu Dannovi a celému Menabaranu poslal svůj strašlivý vzkaz, ať už bylo jeho důvodem cokoli.</p>

<p>Zkalkulovat dobro většiny a ukončit hru. O tom všechno bylo.</p>

<p>Generál Qillas se té myšlence usmál ve chvíli, kdy pouta na jeho rukou cvakla. Na okamžik pocítil téměř smíření, ale neřekl nic.</p>

<p>Nebylo co říkat.</p>

<p>*</p>

<p>„To je všechno, pane premiére. Je mi to líto.“</p>

<p>Hlas Ericha Ferrera zněl spíš vyčerpaně než vyděšeně. Ve tváři měl jasně patrnou únavu. Dokonce i na míru šitý oblek na něm divně visel, bylo znát, že v poslední době zhubl.</p>

<p>Avrian Dann zamyšleně klepal prsty o stůl. Střelil pohledem k Lucianě v rohu, ale v jejím obličeji neviděl jako obvykle nic. Vrátil se očima ke složce, kterou mu ministr policie přinesl.</p>

<p>Ernesto Pargena. Dann měl paměť na jména a tohle mu vůbec nic neříkalo. Podle této složky stál za rozsáhlými úniky dat ze sítě ministerstva policie a možná i národní bezpečnosti. Důkazy, které ministr předložil, vypadaly přesvědčivě: síťové logy, zfalšovaný genetický otisk i fotografie z databáze.</p>

<p>„Jak jste na to přišel?“ přesunul pozornost znovu k Ferrerovi.</p>

<p>„Procházel jsem profily všech úředníků ministerstva, kteří podle místa bydliště mohli zemřít při tom útoku. Když jsem otevřel tenhle, hned mi přišel divný. Číslo kanceláře na záchodku, na sociální síti ani jediný přítel z práce, seznam kontaktů prázdný. A to, na čem pracoval, často zalogovaný v archivu, ale jinak vůbec nic. Mělo to všechny příznaky <emphasis>ducha</emphasis>, tak jsem začal pátrat, kdo ho mohl vyrobit. No… a našel jsem.“</p>

<p>Pod fotografií vymyšleného zaměstnance ministerstva policie byla druhá, tentokrát jednoho prokazatelně skutečného. Nějaký ouřada z administrativního, nezajímavý, v práci průměrný. Ferrer předpokládal, že byl také pachatelem krádeže v Dannově kanceláři. V tom se sice pletl, ale i tak typický dobře zahrabaný krtek.</p>

<p>Dann znovu poklepal prsty na stůl. „Víte, že je opravdu mrtvý?“</p>

<p>„Bydlel přímo v epicentru. Nemám ještě potvrzenou identifikaci DNA, pokud tedy nějakou vůbec najdou, ale podle domovního systému se zalogoval dvacet minut před dopadem.“</p>

<p>„Jinak řečeno <emphasis>nevíte,</emphasis> ne určitě. Teoreticky si mohl sbalit kufry a v klidu se vypařit se vším, co tu ukradl. Protože <emphasis>vy</emphasis> jste si nedokázal uhlídat podřízené!“</p>

<p>Dann nasadil ostřejší tón. Čekal koktavé omluvy. Výmluvy, že nemůže znát každého zaměstnance, dokonce ani s tímhle postavením – což byla pravda, jen ve Věži jich bylo dvěstě – a že prověrky lidí má na starosti národní bezpečnost. Což byla také pravda, a Golanu Timonsovi za to ještě umyje hlavu.</p>

<p>Místo toho Erich Ferrer jenom na okamžik sklopil oči.</p>

<p>„Pokud chcete moji rezignaci, pane premiére, stačí říct. Jenom prosím <emphasis>hned</emphasis>, dřív než budu pokračovat.“</p>

<p>„Pokračovat?“ Dann se nechápavě zarazil. „S čím?“</p>

<p>„Při tom útoku zemřelo třicet šest policistů… třicet šest doteď potvrzených. Ještě mi jich zbývá obejít devět. Chtěl jsem to stihnout dnes.“</p>

<p>„Cože, vy za jejich rodinami jezdíte <emphasis>osobně</emphasis>? Žádné kondolenční dopisy s kytkou?“</p>

<p>„Ano. Domnívám se, že je to tak vhodnější, pane premiére.“</p>

<p>Avrian Dann se rozesmál. „Snad jste nezapomněl na fotografa, který pořídí pár snímků, jak hladíte po hlavě nějakého nového sirotka. V zítřejších novinách je chci rozhodně vidět. Dobře, Ferrere, za tohle máte bod k dobru – a ne. Nechci vaši rezignaci. Stačí mi, když si příště dáte větší pozor.“</p>

<p>„O tom nepochybujte, pane premiére. Je to všechno?“</p>

<p>„Všechno. A moc to s tím utěšováním vdov nepřehánějte. Budeme teď mít spoustu naléhavější práce.“</p>

<p>„Budu se snažit, pane premiére.“</p>

<p>Ministr policie se otočil a vyšel z Dannovy kanceláře.</p>

<p>Dřív než spokojenost kupodivu přišla <emphasis>pochybnost</emphasis>. Stačilo málo. Kdyby nabídl rezignaci sám, Dann by ji přijal, bez podezření – a mohl z toho být venku. Že se ti z Viridianu už neozvou, bylo Ferrerovi jasné. Vyšplouchli ho, dostali, co chtěli, a zmizeli. Anebo v horším případě <emphasis>zmizeli</emphasis> pod vlnou bahna, která spláchla půl Uliček. Bohužel včetně zastávky dráhy, kde schoval do schránky na zavazadla svůj <emphasis>archiv</emphasis>, takže veškerá námaha posledních týdnů vyšla nazmar. Na Danna zase neměl nic, a šanci vypadnout promrhal, teď už by náhlá rezignace vypadala příliš podezřele. Znovu v tom byl sám.</p>

<p>Na druhou stranu… ministr policie se konečně usmál.</p>

<p>Leda idiot utíká ze závodu, který <emphasis>vyhrává</emphasis>. Ten nápad, který dostal těsně po útoku, když ho doma vzbudily sirény, byl prostě geniální. Stačilo najít jednoho mrtvého pitomce. Zbavil se podezření, zametl za sebou stopy a ještě si zavázal Kloseho, protože tím tahem s Pargenou odvrátil pozornost také od něj. Danna nebo tu jeho mrchu sotva napadne, že by mohli mít blízko sebe <emphasis>dva</emphasis> zrádce. A když byl teď navíc ze hry i Qillas… ne. Udělal dobře.</p>

<p>Konečně bude klid. Dann, Luciana, špioni viridianští, algorští nebo třeba z Chiméry – nezájem. Polibte mi všichni. Ministr sice silně pochyboval, že tu loď shodila newellská milice, ale neviděl nejmenší důvod do toho šťourat. Chybu, kterou udělal s Donaldem Prestonem, nehodlal opakovat, a Newell si může Dann klidně nacpat do chřtánu. Nebo kamkoli jinam.</p>

<p>Byl jenom malé kolečko ve stroji a po šílenství posledních týdnů se s chutí hodlal vrátit k poslušnému otáčení. Na řadě byli vdovy a sirotci.</p>

<p>Spokojeně zamířil chodbou k výtahu. Zauvažoval, kterého známého reportéra vyšle do terénu, aby premiér dostal zítra svoje fotky… když mu najednou bleskla hlavou nepříjemná myšlenka.</p>

<p>Vyšetřování pádu lodi se ho sice netýkalo, ale klinika Axis byla aspoň oficiálně zařízením ministerstva policie. Právě teď ji prolézali záchranáři s potápěči a snažili se dopočítat všech živých i utopených cvoků, které ještě nesežraly ryby.</p>

<p>Co, krucinál, udělá, jestli mu některý přinese na stůl třeba algorskou pistoli?</p>

<p>*</p>

<p>„Věříš mu?“</p>

<p>Luciana mlčela – mnohem déle, než bývalo obvyklé. Pak pomalu zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Nevím, Avriane. Celé to působí až moc <emphasis>příhodné</emphasis> a správně načasované. Podezřelý mrtvý, důkazy zničené. Na druhou stranu nemám indicie o ničem jiném. I zvláštní náhody se stávají.“</p>

<p>Dann se zachmuřeně obrátil ke stolu a vedle Ferrerovy složky položil druhou, kterou mu přinesla před chvílí. Otevřel ji a zadíval se na první snímek. Kabina vznášedla těsně předtím, než projelo branou viridianského vyslanectví. Tři muži a žena. Dva z nich vypadající jako po nepodařeném boxerském zápase. K tomu fotografie z kamery Věže u výtahu k jeho bytu. Očividně ten samý muž a žena, jenom v modrých uniformách Hlasatelů.</p>

<p>„Myslíš, že to udělal on?“ klepl Avrian Dann prstem na jednoho z nich a Luciana došla blíž.</p>

<p>„Ano, Avriane. Všechno to jsou viridianští agenti. Pomocí Ernesta Pargeny jim připravil terén, a oni provedli tu krádež u tebe. Už dřív dokázal Michail Petrov dostat na Menabaranu své špiony překvapivě vysoko, ten postup je pro něj typický. Proto sem také přijel. Dohlížel na provedení poslední fáze, operoval nám tu pod nosem a dovolil pořídit tyhle snímky, abychom věděli, že to udělal osobně. Podepsal svoji práci jako obvykle.“</p>

<p>Avrian Dann na okamžik pocítil vztek, ale vzápětí převážilo překvapení. Rychle se na Lucianu zadíval.</p>

<p>„Mluvíš, jako bys toho chlapa <emphasis>obdivovala</emphasis>.“</p>

<p>„Respektuji schopné protivníky, Avriane. Poznala jsem několik členů jeho <emphasis>rodiny</emphasis> v minulosti, a Michail Petrov je jejich důstojný následovník. Navzdory svým problémům…“</p>

<p>Na půl vteřiny se Dannovi zdálo, že chce říct ještě něco, ale zůstala zticha. Vzápětí plynule změnila téma.</p>

<p>„Jaké máš plány ohledně Henrika Qillase, Avriane?“</p>

<p>„Plány?“ Dann se ušklíbl. „Co bych měl ještě plánovat? Lidé teď potřebují cíl. Ne za týden, <emphasis>hned</emphasis>. Někoho, koho jim předhodím, aby si plivli a moc nedumali. Můžu na něj ještě provalit tu zpronevěru, ale to bych nechal v záloze, aby při procesu nedělal kravál.“</p>

<p>„Rozumím, Avriane. Nicméně podívej se na věc z jiného úhlu. Henrik Qillas je jeden z mála schopných důstojníků, kteří mají reálné taktické zkušenosti jak s Algorem, tak s Newellem. Takové muže potřebuješ. Jeho práce při reorganizaci naší armády byla také příkladná. Zvážil jsi, zda není plýtváním obětovat ho pro okamžitý politický zisk?“</p>

<p>„Chceš říct, že bych ho měl z té kaše naopak vytáhnout?“</p>

<p>„Myslím, že by to stálo za zvážení, Avriane.“</p>

<p>„Ale <emphasis>proč</emphasis> bych to měl dělat?!“</p>

<p>Dann prudce odstrčil křeslo a vstal. Okna v premiérské pracovně, stejně jako na celé zasažené straně Vládní věže, už byla vyměněná. Když došel k východní straně a zadíval se ven, v jasném odpoledni byla černá rána na tváři města hluboko dole vidět až děsivě zřetelně.</p>

<p>Čtyři bloky domů v pátém obvodu prostě zmizely. Z okrajů zčernalého rumiště, které po nich zbylo, trčela jen sem tam zeď nebo větší hromada sutin. Budovy dál byly pouhé ruiny, některé se už zčásti zhroutily, další budou muset být strženy. Připomínalo to historická videa z totálně zpustošených, vybombardovaných měst staré Země, před Exodem i při něm, která Avrian Dann sledoval kdysi ve škole. A to věděl, že zdaleka nevidí všechno. Následky vlny, která smetla část Uliček směrem k pobřeží, byly stejně ničivé, jenom méně atraktivní pro hlavní zpravodajství. Koho zajímá pár stovek utopených vandráků ve stínu <emphasis>slušných občanů</emphasis>.</p>

<p>„Tři a půl tisíce mrtvých,“ promluvil, a aniž chtěl, hlas se mu zachvěl. „<emphasis>Tři a půl tisíce!</emphasis> Kvůli tomu, že ten idiot nedokázal tu podělanou loď včas rozstřílet!“</p>

<p>„Tu loď ovšem poslal algorský císař, Avriane. To na něm spočívá vina, a nezapomeň, kam mířila skutečně. Neměla spadnout jen tak, cílem byla Vládní věž. <emphasis>Ty</emphasis>, Avriane<emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>Ano. Tohle si Dann uvědomoval jasně už od chvíle, kdy byl znovu schopen uvažovat. Ale navzdory chladu v žaludku, který se ho při té myšlence zmocnil, zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Pokud za to může on, co potom já? Co <emphasis>my</emphasis>, Luciano?“</p>

<p>„Ani já jsem nepředpokládala, že by Andrej Korwarian zašel tak daleko. Ovšem tím, že uspěl, si podepsal rozsudek. Protože svoji ženu zachránil sám, bude mít o to menší podezření, než kdybychom mu ji vrátili my. A nechtěli jsme snad tu loď později zničit?“</p>

<p>„Zničit ano. Sabotovat, rozbít s ní maják, všechny vyděsit newellskými teroristy jako u DiaVision. Ovšem ne <emphasis>tohle</emphasis>…“</p>

<p>Luciana udělala krok blíž. Stála těsně vedle něj, najednou mu skoro šeptala do ucha.</p>

<p>„Tohle je přece mnohem lepší, Avriane. Lidé <emphasis>jsou</emphasis> vyděšení. Víc než vyděšení, <emphasis>zuří</emphasis>. Všichni stojí na tvé straně, v parlamentu budeš mít volnou ruku ke všemu. Algorský císař jako by už byl mrtvý. Georg Talminis a Michail Petrov jsou problémy, které vyřešíme, až přijde čas. Všechno dobře dopadlo, Avriane.“</p>

<p><emphasis>Všechno dobře dopadlo.</emphasis></p>

<p>Avrian Dann se otočil od okna a zadíval se na ni. Stála tak blízko, že ucítil parfém, který používala, jemný, že byl skoro neznatelný. Jindy, ještě nedávno, by mu přišla neodolatelně přitažlivá. Ale teď…</p>

<p>Pomalu odvrátil tvář.</p>

<p>„Pamatuji si, cos mi řekla tamtu noc, Luciano. Že nemám ponětí, jaká propast ve skutečnosti mezi námi je. Už chápu, co jsi tím myslela – ale máš pravdu. Všechno dobře dopadlo. Teď mě omluv. Musím se zastavit u Violet v nemocnici.“</p>

<p>Zamířil ke dveřím a ani jednou se neohlédl.</p>

<p>*</p>

<p>Tad Limley zaklepal na dveře. Přitom si všiml cedulky na nich: někdo už stihl nahradit jméno starého šéfa novým.</p>

<p>„Vstupte,“ ozvalo se.</p>

<p>Limley vešel a Anet Everhartová sedící u stolu se na něj zadívala. Okamžik vypadala překvapeně. Vstala a už s obvyklým chladným výrazem k němu natáhla ruku.</p>

<p>„Upřímnou soustrast, agente Limley. Myslela jsem, že jste si vzal dovolenou na celý týden.“</p>

<p>„Děkuji, madam. Ano, jdu jen vyřídit jednu záležitost. Nepotrvá to dlouho.“</p>

<p>Sáhl do náprsní kapsy a položil na Anetin stůl dvě věci. První byl přeložený dokument. Druhý služební průkaz.</p>

<p>Tentokrát Anet překvapeně nevypadala. Pomalu dosedla zpátky do křesla a rozložila papír. Vzorně sepsaná výpověď, podepsaná, se všemi náležitostmi. Jenom kolonka důvodu zůstala prázdná.</p>

<p>„Můžete tam napsat, co budete chtít, madam,“ podotkl Limley. „Je mi to jedno.“</p>

<p>Anet zvedla oči od papíru.</p>

<p>„Chápu, že chcete odejít z oddělení, ale proč i od policie? Dám vám nejlepší doporučení, kam si budete přát – a nebudu v ničem lhát, vy <emphasis>jste</emphasis> výborný detektiv.“</p>

<p>Limley se jí poprvé zadíval do tváře. Byl pobledlý, pod očima měl fialové kruhy. V posledních dnech očividně nespal dobře, ale v tom pohledu nezbylo už nic z toho zakřiknutého zelenáče, který na oddělení přišel před pár týdny. Vlastně tam nezbylo skoro <emphasis>vůbec</emphasis> nic.</p>

<p>„Ne, madam,“ pronesl klidně. „To nejsem.“</p>

<p>„Falešná skromnost, pane Limley?“ Anet lehce pozvedla koutek, ale Tadova tvář zůstala vážná.</p>

<p>„Ne. Kdybych <emphasis>byl</emphasis> výborný detektiv, musel bych teď napsat ministru policie hlášení o všem, co se tady dělo minulý týden. Pak, kdybych ještě měl práci, bych musel znovu otevřít případ té <emphasis>nehody</emphasis>, díky které máte tuhle kancelář. A taky bych musel začít otevírat další případy tohohle oddělení z minulosti a podívat se blíž, jak se vyšetřovaly i co se při tom dělo s podezřelými. Kdybych tohle všechno udělal, <emphasis>potom</emphasis> bych byl dobrý detektiv. Protože ale nic z toho nechci, jediná další možnost je tato. Doufám, že mi rozumíte, madam.“</p>

<p>Anet Everhartová se na něj pět vteřin dívala. Pak přikývla.</p>

<p>„Ano, pane Limley. Dokonale.“</p>

<p>Sklonila se a připojila na spodek dokumentu svůj podpis.</p>

<p>„Děkuji,“ přikývl už bývalý agent protiteroristického oddělení. „Zbraň odevzdám dole. Předpokládám, že to bude všechno.“</p>

<p>Tad se otočil, aby sáhl po klice dveří, ale Anetin hlas ho zastavil.</p>

<p>„Co teď budete dělat?“</p>

<p>Tentokrát se zdálo, že je v něm o trochu víc než profesionální zdvořilost, a Limley zaváhal. Jenže na tuhle otázku zatím neznal odpověď ani on sám, a tak jen pokrčil rameny.</p>

<p>„Něco se už najde, madam.“</p>

<p>Anet Everhartová neodpověděla a Limley na žádnou odpověď nečekal. Zavřel za sebou dveře.</p>

<p>Když procházel oddělením, postřehl pohledy několika agentů, kteří si ho změřili. Někteří nejspíš uhodli, proč přišel, a Limley vycítil chápavé úšklebky.</p>

<p>Dobře věděl, co by se dělo, kdyby zůstal. Nezapadl. Stala by se z něj černá ovce, které se všichni začnou vyhýbat. Cokoli vážného by se řešilo, dozvěděl by se poslední, jakoukoli otravnou práci by dostal první. A pokračovalo by to, dokud by nepřišel k rozumu a nenechal se přeložit, nebo svůj <emphasis>zločin</emphasis> nějak neodčinil. Limley tohle všechno jasně chápal a jen to prohloubilo pocit znechucení. Ne, aspoň v téhle chvíli rozhodně necítil žádnou lítost, že odchází. Spíš úlevu.</p>

<p>Minul stůl Eldena Bruce, na němž stála jeho fotografie v černém rámečku, otevřený průkaz s odznakem a pár rudých květin. Policejní tradice tu ctili. Škoda, že nic dalšího.</p>

<p>Chtěl jít dál, ale v té chvíli se zadíval na svůj stůl a došlo mu, že na něco zapomněl: pořád tam ležela kniha, kterou dostal od Donalda Prestona.</p>

<p>Sebral ji, strčil pod paži a zamířil pryč. Na nikoho nepromluvil a nikdo nepromluvil na něj.</p>

<p>Nebe mezi mrakodrapy bylo blankytně modré. Kouř, který se první dny zvedal na východním obzoru, konečně zmizel. I úklidové práce pokračovaly. Trosky, včetně těch patřících domu jeho rodičů, zmizí brzy také. Limley se k tomu místu nehodlal vracet. Vydal se opačným směrem, skoro nazdařbůh, až došel k parku.</p>

<p>Posadil se na lavičku, promnul si nevyspalé oči a rozhlédl se. Lidí bylo málo, většina soustředěná u pouličních obrazovek, kde reklamy prokládaly zpravodajské vstupy. V nejbližší skupince nějaká dívka plakala, ale plačících, zlomených lidí viděl Limley v posledních dnech tolik, že už prostě necítilnic.</p>

<p>Zadíval se na obrazovku, kde momentálně zářilo velkými rudými číslicemi napsané 3639. Potvrzený počet mrtvých se aktualizoval, jako by to bylo skóre přímého přenosu z finále mistrovství póla, a Tad znovu pocítil odpor, ale něco v něm se u té myšlenky zarazilo.</p>

<p>Všichni naprosto samozřejmě předpokládali, že útok spáchala newellská milice. Přitom uběhlo sotva pár dní, a jedinou skutečnou informací, která zatím pronikla ven, byla newellská registrace lodi, plus vzdálená podobnost s dřívějšími atentáty. Limley dobře věděl, že obstarat si falešnou registraci zvládne každý slušný pašerák, a podobnost nedokazovala vůbec nic. Přesto jako by už vyšetřování skončilo a viník byl jasný. Vyšetřovalo se vůbec <emphasis>něco</emphasis>? Nebo policii stačil obětní beránek a lidem <emphasis>selský rozum</emphasis> z holovize? Po zkušenostech z oddílu Anet Everhartové byl už Limley schopný uvěřit i takové možnosti, a k pocitu odporu se poprvé přidal hněv.</p>

<p>Podle šéfa záchranářů, s nímž mluvil, nenašli po jeho rodičích ani ostatky, které by se daly pohřbít.</p>

<p>Samozřejmě bylo vyloučené, aby se k řešení toho zločinu dostal oficiálně, dokonce i kdyby byl ještě agent. Tohle spadalo pod národní bezpečnost, která k tomu nepustí nikoho. Pokud ale byla hlavním podezřelým newellská milice, proč nezačít u zdroje? Collins utekl na Newell brzy po smrti Donalda Prestona. Nejspíš se tam už zabydlel, bude znát prostředí. Když ho najde, mohl by mu pomoci. Pokud za tím stála milice, příprava té akce musela trvat dlouho a podílelo se na ní plno lidí, ale Newell nebyl <emphasis>tak</emphasis> velký.</p>

<p>Tad Limley si překvapeně uvědomil, že ho otupělost posledních dnů opouští, čím víc o tom nápadu uvažuje. Pokud to chtěl vážně podniknout, musí spěchat – zavření skokových tras mezi Menabaranem a Newellem byla jen otázka času. Určitě to bude nebezpečné, tím spíš, pokud něco najde, ale… zmizet pryč od vzpomínek. Pryč od artipolské špíny, na stopě v novém případu. Bez odznaku, bez pověření, zato sám za sebe, podle vlastního svědomí.</p>

<p>Aspoň jednou. Ano.</p>

<p><emphasis>Měl jste pravdu, pane. Případ skončí, až když řeknu já.</emphasis></p>

<p>Zadíval se na knihu ve svých rukou a poprvé za poslední týden se usmál.</p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p>Martin Beck přešlapoval netrpělivě v předpokoji pracovny viridianského krále a bojoval s nutkáním škrábat si obličej.</p>

<p>Když se rozhlédl, tu místnost už začínal znát tak důvěrně, jako by v ní bydlel. Jenže jednání Michaila Petrova s králem trvalo nezvykle dlouho a Becka se začínala zmocňovat nervozita. Svědění čerstvě zhojené tváře mu s uklidněním moc nepomáhalo. Viridianské kosmetické kliniky se těm menabaranským komfortem opravdu nevyrovnaly, ale aspoň měl zase <emphasis>svůj</emphasis> obličej.</p>

<p>Konečně se dveře otevřely. Ředitel vyšel ven a Beck postřehl Georga Talminise za jeho stolem. Právě si naléval sklenku a zdálo se, že má co dělat, aby pití nerozlil. Vzápětí se však dveře zavřely a Beck přesunul pozornost k Petrovovi. I on vypadal jako vždycky. Pobledlou tvář měl už také zahojenou, vrátil se i k obvyklé módě: pod sakem černý rolák ke krku, na rukou rukavice.</p>

<p>Kývl na Becka a zamířil ven. Seržant si předtím umínil na nic se tentokrát neptat a vydrželo mu to skoro až k východu z paláce. Potom… už to prostě nešlo.</p>

<p>„Co se dělo, pane? Jeho Veličenstvo nebylo spokojeno s akcí?“</p>

<p>Neznělo to ironicky, třebaže si Beck neuměl představit, že by s tím, co na Menabaranu prováděli, Jeho Veličenstvo spokojeno být <emphasis>mohlo</emphasis>. Kdyby mu to tedy Petrov povyprávěl celé a popravdě, o čemž silně pochyboval.</p>

<p>Ředitel pokrčil jedním ramenem. „Jeho Veličenstvu je naše akce ukradená a vyvracet idiotovi jeho blbost je ztrátačasu.“</p>

<p>Beck sebou škubl – i když přejít Petrovovy urážky krále bylo náhle mnohem snazší, po tom, co měli za sebou. Nadechl se k další otázce, ale ředitel kupodivu pokračoval sám od sebe.</p>

<p>„Jeho sestra, nic víc ho nezajímá. Archa, to, co možná bude následovat… nic. Viktorie tohle, Viktorie tamto. Jako by už teď nebylo jasné, že je v pořádku.“</p>

<p>„Jasné?“ namítl Beck. „Při tom, jak to vypadalo na Menabaranu a jak vypadal Axis?“</p>

<p>Než odletěli zvláštní kurýrní lodí z vyslanectví, poslal Petrov pár lidí, aby pod záminkou pátrání po pohřešovanýchviridianských turistech udělali snímky města i pobřeží, včetně ostrova s klinikou. Ta vypadala zralá k demolici – anebo spíš, jako by její zpackaná demolice už proběhla.</p>

<p>„Snad nevěříte, že ta loď byla náhoda, Becku? Jak dopadl Axis, to nezpůsobila žádná vlna. Viktorie Talminis je v bezpečí na Algoru, protože kdyby nebyla, k těm třem a půl tisícům by si už menabaranský premiér připisoval zhruba tři nuly. Pro začátek.“</p>

<p>Beck sevřel rty. To, co Petrov právě vyslovil, ho už napadlo také. Zavrhl to jako příliš šílené.</p>

<p>„To přece nemohli stihnout,“ namítl tiše. „Informace o Axisu jste odeslal nějakých pět hodin předtím, než ta loď spadla. I kdyby je ten váš <emphasis>kontakt</emphasis> poslal na Algor okamžitě…“</p>

<p>„Jenomže oni už tam byli,“ odsekl Petrov. „Algorský císař musel poslat svoje lidi <emphasis>dřív</emphasis>, možná dokonce hned po únosu. Mohli sedět zašití na oběžné dráze v nějaké lodi a jenom čekat. Algor o rukojmích nikdy nevyjednával a Korwarian nedělá výjimky. Tohle byl jeho způsob, jakým to dát Dannovi sežrat – škoda, že neuspěl, jak nejspíš chtěl.“</p>

<p>K suchu v Beckových ústech se přidala husí kůže. Neřekl nic, dokud nenastoupili do vznášedla před palácem. Michail Petrov sebou hodil na zadní sedadlo. Zavřel oči, ale nezdálo se, že by chtěl spát. Vlastně vypadal spíš naštvaně.</p>

<p>„V čem je tedy problém, pane?“ osmělil se seržant znovu. „Jestli máte pravdu, císařovna je doma a útok na Viridian už nehrozí. Úkol jsme splnili.“</p>

<p>„Úkol jsme splnili,“ zopakoval Petrov ponuře, aniž otevřel oči. „Vy vážně věříte, že to bylo všechno?“</p>

<p>Seržant chtěl právě nastartovat, ale zarazil se.</p>

<p>„Co všechno?“</p>

<p>„Všechno, co menabaranský premiér chtěl. Myslíte si, že Avrian Dann unesl algorskou císařovnu, podstoupil tak šílené riziko a teď má na krku nejhorší teroristický útok v dějinách… proč? Aby si dokázal, že dochčije dál než Andrej Korwarian? Nebo pro Archu, kterou mohl dostat stejně, jen s trochou víc peněz na úplatky?“</p>

<p>Beck zvedl obočí. „Myslíte si, že v tom bylo ještě něco, pane?“</p>

<p>„Ne, seržante. Já se <emphasis>bojím</emphasis>, že v tom bylo ještě něco. Něco, o čem nevíme nebo jsme přehlédli, a ještě to všichni pocítíme. Takže s hodnocením, jak skvělá to byla operace, bych radši počkal. Teď jeďte, chci domů.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Beck se rozjel. Bylo odpoledne, slunce měli v zádech, a navzdory všemu, co bylo řečeno, si seržant uvědomil, jak se při pohledu na zelené stromy lemující silnici usmívá. Ne – šklebil se jako idiot, co prvně v životě vidí zelenou travičku, ale nedokázal si pomoci.</p>

<p>Jak by se asi tvářil Nedy Hitchins?</p>

<p>Bodnutí té myšlenky smazalo z Beckovy tváře úsměv. Současně za ním znovu promluvil Petrov.</p>

<p>„Ještě jedna věc. Požádal jsem krále o delší dovolenou.“</p>

<p>Beck, který si myslel, že ředitel spí, se zarazil. Ještě neslyšel, že by si Michail Petrov kdy vzal byť jen dva dny volna. Vzápětí však pochopil a přikývl.</p>

<p>„Chápu, pane. Jestli jste si vzpomněl –“</p>

<p>„To, na co jsem si vzpomněl, není vaše starost. Jestli bude třeba, informuji vás. Prostě musím dát do pořádku pár svých věcí. Vy zatím pomůžete Bobu Rochemorovi hlídat Georga Talminise.“</p>

<p>„Proč?“ Beck se ušklíbl. „Aby náhodou neposlal na Menabaran náš státní poklad?“</p>

<p>„Ne. Aby se náhodou brzy neřešila otázka následnictví.“</p>

<p>Tentokrát sebou Beck škubl tak, že vznášedlo vybočiloz dráhy. Naštěstí byl okolní provoz mírný. Rychle se otočil; Michail Petrov měl oči otevřené a díval se na něj.</p>

<p>„To myslíte vážně?“</p>

<p>„Naprosto. Z Dannova pohledu už není nic, co by mu náš král mohl dát. Archu má. K našemu obilí se nedostane nikdy, od nás ani přes Algor, to mu musí být jasné. Diplomatické vztahy budou odteď jenom formalita. Georg Talminis pro něj vyčerpal užitečnost, kromě faktu, že dalším v pořadí na trůn by byla algorská císařovna, což se Menabaranu nehodí. Pokud nás ale vyfotili cestou na ambasádu a ty snímky se dostanou k Dannovi, může dojít k závěru, že ta akce proběhla na králův rozkaz. Tři a půl tisíce mrtvých na hřbetě je náklad i pro někoho jako on. Nemusí uvažovat rozumně.“</p>

<p>„Chápu, pane,“ Beckova dobrá nálada byla definitivně pryč.</p>

<p>„Takže musíte být důkladní. Nové prověrky palácové stráže. Nové bezpečnostní systémy, hlídky, všechno. Budete to muset udělat tak, aby o tom Talminis věděl co nejméně, jinak máte na krku <emphasis>protesty</emphasis>. Tím se to komplikuje, ale spoléhám na vás.“</p>

<p>„Díky, pane.“</p>

<p>Sám si nebyl jistý, nakolik to myslí ironicky. Z tíhy té zodpovědnosti ho mrazilo, a vzápětí přišla ještě horší myšlenka.</p>

<p>„Jestli máte pravdu a Dann <emphasis>má</emphasis> naše fotky z odjezdu, jestli si to spojí s pádem lodi a půjde po těch, kdo to zavinili…“</p>

<p>„Tak kromě Talminise budeme na jeho seznamu i my.“ Po Petrovově tváři se mihl úsměv. „Už vám to došlo? Já… jsem zvyklý, dalo by se říct. Vy máte zase svůj obličej, který neznají, ale Alina… ne, nemyslím, že by souhlasila s další <emphasis>trvalou</emphasis> <emphasis>změnou vzhledu</emphasis>. Takže to bude taky na vás. Rozvod bych být vámi odložil.“</p>

<p>Dům Michaila Petrova stál už před nimi. Naštěstí, protože po tomhle by musel Beck zastavit tak jako tak. Odložit rozvod. K tomu všechno to ostatní. Vlastně <emphasis>hlavně</emphasis> to ostatní.</p>

<p>Ředitel sáhl po klice a vyklouzl z vozu. Ostražitě se rozhlédl, ale než vykročil k domovním dveřím, naklonil se do okénka a poklepal seržantovi na rameno.</p>

<p>„Pokud se ptáte, kdy to celé skončí, tak odpověď je <emphasis>nikdy</emphasis>. Jak jednou naskočíte, vezete se. Vždycky vám někdo nebo něco půjde po krku, ale časem si zvyknete. Zatím si vedete dobře… a vítejte do rodiny!“</p>

<p>Rychlým krokem zamířil přes ulici k domovnímu vchodu a Martin Beck zůstal jen mlčky sedět.</p>
</section>

<section>
<p>Epilog</p>

<p><strong>Maják Dendridgeova skála, algorské území</strong></p>

<p>Komunikátor zvonil protivně hlasitě a Vadim Astapov, kapitán imperiálního křižníku <emphasis>Gerasim</emphasis>, polykal kletby, zatímco ho hledal na stolku u postele. Včerejší noc si četl déle než jindy, ostatně to bylo jediné, co se na téhle hlídce dalo dělat, a teď měl pocit, že ho budí snad deset minut poté, co usnul. Konečně přístroj našel.</p>

<p>„Astapov, slyším!“</p>

<p>„Máme kontakt, pane. Loď v nouzi.“</p>

<p>Hlas prvního důstojníka Wilesiho zněl i po čtyřech měsících plavby pořád stejně škrobeně. Astapov ho neměl rád, spratek ze šlechtické rodinky, který to uměl dát druhým najevo, ale musel uznat, že služebně mu nemůže vytknout jedinou maličkost.</p>

<p>„Rozumím,“ zavrčel. „Hned budu na můstku.“</p>

<p>Neptal se na detaily, ty za chvíli posoudí sám.</p>

<p>Dendridgeova skála byla konec slepé větve, kterou nějací vědci před lety zkoušeli natáhnout k dvojhvězdě, již chtělistudovat. Andrej Korwarian jim to zatrhl, ale už zapnuté majáky ponechal v provozu. Nepoužíval je skoro nikdo, jen občas se tu zastavila hlídka jako <emphasis>Gerasim</emphasis>. Loď v nouzi? Divné, moc divné.</p>

<p>Astapov nad tím uvažoval, zatímco na sebe házel uniformu a v koupelně si rychle oplachoval obličej. Z jeho kajuty to naštěstí k výtahu bylo ani ne dvacet kroků.</p>

<p>„Kapitán na můstku!“ ohlásil Wilesi předpisově, jakmile vyšel z kabiny. Bez zaváhání uvolnil místo v křesle, ale Astapov zůstal stát. Překvapeně se díval na hlavní obrazovku.</p>

<p>Loď nebyla o moc větší než kurýr, ale tenhle typ vůbec neznal – aspoň nakolik dokázal posoudit, protože to byl spíš vrak. Visel v prostoru, neřízeně se otáčel a z úhlu, v jakém právě byl, viděl kapitán zřetelně, co zbylo z trupu na zádi: jen zubatě roztrhané trosky. Blíže k přídi bylo cosi připevněné, snad ramena s difuzory Lawrencova pohonu. Jeden vypadal nepoškozený, ale druhý visel ohnutý, přímo před kapitánovýma očima se odlomil úplně a vznášel se vedle lodi. Jak se <emphasis>Gerasim</emphasis> blížil, dal se stále jasněji rozeznat i blýskající se opar drobnějších úlomků okolo.</p>

<p>Astapov zamrkal. „Hlášení.“</p>

<p>„Kontakt ohlášen před deseti minutami, pane,“ spustil Wilesi. „Vysílá nouzový signál, zřejmě automaticky. Loď se identifikuje jako <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>, kapitán Darren Iverson. Osoba toho jména je v databázi jako hledaná pro dezerci a zradu. Senzory na palubě zachytily známky života a zbytky energie. Držíme je zaměřené, ale žádná stopa po výzbroji, funkční ani nefunkční.“</p>

<p>Astapov se cestou ke křeslu znovu překvapeně zastavil. Ani nevěděl, co ho udivilo víc – jestli to, že padli na loď hledaného dezertéra, anebo fakt, že tam někdo ještě žije. Vzápětí mu ale blesklo hlavou něco jiného.</p>

<p>„Langová, zkontrolujte stav Dendridgeovy skály. Jestli sem ten blázen skočil v pohybu, možná narazil do majáku.“</p>

<p>„Rozkaz, pane.“</p>

<p>Žena v uniformě nadporučíka se chvíli věnovala přístrojům, než zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Negativní, kapitáne. Maják nevykazuje poškození. Snímám dráhu té lodi podle drobných trosek, které za sebou zanechává. Začíná v bodu necelých osm tisíc kilometrů odněj.“</p>

<p>„Chcete říct, že sem dokázali odněkud skočit <emphasis>takhle</emphasis>?“</p>

<p>Úžas v Astapovově hlase byl tentokrát patrný. Vzápětí přišly obavy. Snad ti šílenci nevrazili do majáku v řadě <emphasis>za nimi</emphasis> a nevyřadili ho z provozu? Pak by tu všichni uvázli. <emphasis>Gerasim</emphasis> sice měl pro případ nouze na palubě desítku sond s bójemi, ale prodloužit si zdejší pobyt o pár týdnů, nebo dokonce měsíců bylo poslední, o co Vadim Astapov stál.</p>

<p>Nadporučík zatím přikývla.</p>

<p>„Vypadá to tak, kapitáne. Ehm… smím něco dodat, pane?“</p>

<p>„Do toho, Langová.“</p>

<p>„Pane, tohle vypadá na třídu Ajax, to byl typ průzkumných lodí, který se používal během Exodu. Já… zajímám se o to období soukromě. Tyhle lodě byly stavěné na výdrž a zvládly toho překvapivě hodně i na dnešní standardy. V případě velkého poškození měly něco jako nouzový režim, při kterém se stáhla podpora života na minimum, loď automaticky skákala, pokud měla maják v dosahu, a vysílala nouzový signál. Myslím, že to se děje tady, kapitáne.“</p>

<p>Astapov pokrčil rameny.</p>

<p>„No, teď už určitě nikam neskočí. Děkuji, nadporučíku. Vejde se nám ta věc na palubu?“</p>

<p>Langová chvíli studovala svůj panel.</p>

<p>„Bude to těsně, ale ano, kapitáne.“</p>

<p>„Tak ji přitáhněte. Pane Wilesi, záchranné jednotky s ostrahou se připraví k hangáru. Ošetřovna ať je v pohotovosti. Pokud tam někdo vážně žije, dobře na tom určitě nebude.“</p>

<p>„Rozkaz, pane.“</p>

<p>První důstojník se začal věnovat komunikátoru a Vadim Astapov se konečně posadil. <emphasis>Gerasim</emphasis> zrychlil. Obrazovka vrak stále zabírala, i když se křižník začal otáčet zádí, aby mohl otevřít hangárový prostor, vystřelit kotevní háky a přitáhnout ho dovnitř. Pár minut ticha přerušila až Langová.</p>

<p>„Pane, mám tu údaje o nezvyklé míře radiace, jakou ta loď vyzařuje.“</p>

<p>„Jak nezvyklé?“ Astapov přivřel oči. „A vyzařuje odkud? Tyhle lodě létaly ještě na jaderný pohon?“</p>

<p>„Ne, pane. Radiace jde z trupu. Štíty má skoro pryč, vypadá to, že se dostal nedávno do blízkosti jaderného výbuchu.“</p>

<p><emphasis>Jaderného výbuchu. Nedávno.</emphasis></p>

<p>Vadim Astapov ucítil chlad v žaludku. To, co zatím vypadalo jako zajímavé zpestření nudné hlídky, se právě změnilo v něco úplně jiného. Postřehl, že i Wilesimu strnula ramena.</p>

<p>„Jak silná je ta radiace?“ zeptal se.</p>

<p>„Pod kritickou hranicí, pane. Vnitřní prostory budou odstíněny dostatečně, ale doporučuji, aby se záchranné jednotky nezdržovaly poblíž trupu déle než třicet minut, jinak bude nutná dekontaminace.“</p>

<p>„Wilesi, upozorněte je na to. Ošetřovnu také. Sem s tou věcí, chci vizuální spojení na můstek.“</p>

<p>„Rozkaz, kapitáne.“</p>

<p>„Pane, dovolíte…“</p>

<p>Langová nerozhodně ztichla v půli věty. Astapov se zadíval na její výraz a neubránil se slabému úsměvu. Za měsíce plavby už znal většinu svých důstojníků natolik, aby věděl, čím se zabývají ve volném čase, jen u Langové zatím tápal. Právě to zřejmě odhalil.</p>

<p>„Chcete se připojit k průzkumu, nadporučíku?“</p>

<p>„Ano, kapitáne. Myslím, že bych mohla pomoci, kdyby se vyskytly nějaké potíže.“</p>

<p>„Dobrá, povoleno.“</p>

<p>„Děkuji, pane.“</p>

<p>Langová vyskočila z křesla. Vypadalo to, že má cestou ke dveřím co dělat, aby se nerozběhla.</p>

<p>„Hotovo, kapitáne,“ oznámil o chvíli později Wilesi. „Hangár je zajištěný a natlakovaný, loď je na palubě. Kromě té radiace na senzorech nic nebezpečného. Záchranný tým i ošetřovna připraveny. Vizuální spojení zajištěno, čekáme na váš rozkaz, pane.“</p>

<p>„Obraz. A začněte.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>Obrazovka blikla a ukázala obraz hangáru. Vrak ležel uprostřed, nakřivo, protože se zničenou zádí a bez jednoho z ramen se těžiště vychýlilo natolik, že se napůl převrátil. Podvozek byl asi také pryč. Kolem ležely drobnější trosky, které se uvolnily, když v hangáru zapnuli gravitaci. Astapov si všiml, že loď je poškozená i vpředu, pancéřový štít byl zčernalý a napůl roztavený.</p>

<p>Na scéně se objevil oddíl záchranářů, pro jistotu v přilbách a s ozbrojeným doprovodem. Přechodovou komoru měla ta věc kdovíkde, ale nikdo ji nehledal. Bez podvozku se čelní okno kabiny ocitlo v ideální výšce – rozzářila se plazmová řezačka a o chvíli později bylo i s kusem stěny venku. Rychlý, sehraný postup, přesně jak byli vycvičeni. Kapitán ucítil spokojenost.</p>

<p>„Napojte se na velitele zásahu,“ požádal.</p>

<p>Obraz se změnil na roztřesenější, z kamery na rameni desátníka, který právě lezl s namířenou zbraní dovnitř. Stejně jako on se Astapov snažil zorientovat. Pilotní kabina, až nečekaně velká, vypadala vzhůru nohama. Nějaká vitrína v rohu spadla na zem a rozbila se, krámy z ní se skutálely po nakloněné podlaze do rohu.</p>

<p>„Čisto!“ houkl desátník a sklonil zbraň. Vytáhl skener a nechal ho chvíli bzučet.</p>

<p>„Vzduch je mizerný, ale žádný šmejd. Můžete sundat helmy.“</p>

<p>Sám to udělal vzápětí a hned se rozkašlal. „Fuj. Něco tady děsně smrdí… hej, tady někdo je!“</p>

<p>Klekl si k ulomenému křeslu, pod kterým kdosi ležel, a podíval se krátce na lékařský snímač na předloktí.</p>

<p>„Jeden živý!“ oznámil.</p>

<p>Do kabiny prolezli další dva vojáci a za nimi záchranáři. Otočili křeslo, přeřezali pásy, kterými byl muž stále připoutaný. Astapov ve slabém světle viděl, že je potlučený, rty promodralé. Teplota v kabině už musela být hodně hluboko pod nulou, navíc ten vzduch. Možná pár desítek minut, a nebylo by koho zachraňovat.</p>

<p>„Tady jsou další!“</p>

<p>Desátník se otočil. Kamera zabrala trosečníky: dvě ženy, nezvykle podobné, a muže v prostředním křesle. Hlavu měl bezvládně skloněnou a Astapov si zprvu myslel, že to bílé okolo je přilba, ale pak pochopil, že to jsou vlasy, teď pokryté tající jinovatkou.</p>

<p>Někdo mimo záběr cosi zamumlal. Znělo to otřeseně a Astapovovi se zdálo, že poznal Langovou.</p>

<p>„Tak jo!“ promluvil desátník. „Ven s nima. Pohyb! Ty a ty, prohledejte zbytek lodi, jestli tu není ještě někdo.“</p>

<p>„Za dveřmi by měla být chodba, po stranách kajuty a sklad, a na konci žebřík do nákladového prostoru,“ upřesnila Langová.</p>

<p>„Fuj, to je strašnej puch!“ postěžoval si jeden voják.</p>

<p>Záchranáři utvořili řetěz, podávali si bezvládná těla až k nosítkám venku. Astapov slyšel rychle diktované odhady zranění – podchlazení, počínající otrava oxidem uhličitým, zlomeniny. Nespokojeně ho napadlo, že potrvá asi dost dlouho, než se někoho bude moct zeptat, co se na té lodi stalo, a hlavně kde se připletla k výbuchu atomové bomby.</p>

<p>„Až dokončí evakuaci, chci dovnitř techniky,“ promluvil. „Langová jim může poradit, jak se dos…“</p>

<p><emphasis>„Pane! Pojďte sem!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kurva, co to je?!“</emphasis></p>

<p>Hlasy se ozvaly téměř současně. Patřily mužům, kteří měli prohledat zbytek lodi, a zněly tak, že Astapov zmlkl v půli věty.</p>

<p>Desátník zareagoval okamžitě, ale po nakloněné podlaze to nešlo zdaleka tak rychle, jak by si přál. V chodbě za dveřmi se musel chytat stěny. Bylo tam šero, ale dveře kajut po stranách zůstaly buď otevřené, nebo vyražené, takže zvenčí pronikalo dost světla, aby viděl. Přesto zapnul reflektor na hlavni své zbraně.</p>

<p>Chodba končila dalšími dveřmi a žebříkem, přesně jak Langová popsala. Těsně pod ním zářila dvě světla ze zbraní strážných. Oba vojáci se tiskli ke stěně, mířili na stejné místo, ale kapitán přes jejich záda nerozeznal, co tam vidí, dokud desátník nesklouzl po žebříku dolů a neodstrčil je. Pak zůstal jako opařený.</p>

<p>Většina nákladového prostoru byla jen změtí trosek a zohýbaného kovu. Z jedné rozbité bedny se vykutálela nádoba s něčím, co připomínalo vortexový krystal, ale i ten Astapov sotva minul pohledem, protože uviděl <emphasis>tamto</emphasis>.</p>

<p>Leželo to natažené na skloněné podlaze. Dlouhé paže nebo spíš chapadla bez kloubů, drápy hluboko zaťaté do kovu podlahy, jako by se to z posledních sil snažilo uniknout. Marně – zborcený strop hangáru to zasáhl někde uprostřed těla a skoro přepůlil. Zadek ani nohy, pokud to nějaké nohy mělo, Astapov pod troskami neviděl, jenom oranžovou kaši rozstříknutou všude okolo.</p>

<p>„Pane, co to je?“ hlesl jeden voják, rukavici přitisknutou k ústům. Desátník odpověděl chraplavě a tiše.</p>

<p>„Můstek! Vidíte to?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdil Astapov a něco v něm se vzpamatovalo natolik, aby dokázal pokračovat.</p>

<p>„Wilesi, biologický poplach. Zapečetit hangár. Všichni z té lodi musí do karantény. Zdravotníci a vojáci také, i každý, kdo s nimi přijde do styku. Zřiďte izolační jednotku na ošetřovně. Pokud nebudou prostory stačit, zaberete okolní kajuty. <emphasis>Proveďte!</emphasis>“</p>

<p>První důstojník, dosud zírající na obrazovku, sebou škubl. Rychle začal mluvit do komunikátoru, zatímco Vadim Astapov se opřel dlaní o područku křesla a vstal. V krku měl kámen a v žaludku ledovec, ale navenek vypadal klidně – dobře si uvědomoval, že na něm visí očima celý můstek.</p>

<p>„Přebíráte velení,“ promluvil. „Jdu otevřít naše rozkazy.“</p>

<p>Wilesi po něm hodil udivený pohled, ale neřekl nic. Kapitán stiskl tlačítko dveří své pracovny v zadním traktu můstku. Než vešel dovnitř a nechal je, aby se zavřely, slyšel Wilesiho hlas, jak odměřeně komanduje hlavního lodního lékaře.</p>

<p>Zoufale zatoužil po sklence z láhve viridianského červeného ve svém stole, ale to teď nepřicházelo v úvahu.</p>

<p>Došel ke stěně a odsunul panel zakrývající dvířka trezoru. Zadal kód, přitiskl oko k čočce sítnicového skeneru. Zámek cvakl.</p>

<p>Astapov otevřel trezor a přelétl pohledem obsah: paměťové disky se zálohami lodního operačního systému, šifrovací kódy. Pár dalších věcí včetně osobních jako dvě cenné knihy ještě ze Země – a úplně vzadu zastrčené temně rudé, oválné pouzdro. Nápis na něm zněl: <emphasis>Rozkazy pro zvláštní situace.</emphasis> Když Astapovovi při předávání velení <emphasis>Gerasima</emphasis> vysvětlili, o jaké <emphasis>situace</emphasis> jde, zasmál se s myšlenkou, že se na štábu někdo moc nudil. Zato teď… snad v celém životě neměl k smíchu menší chuť.</p>

<p>Když zlomil pečeť na uzávěru tubusu, tiše to křuplo. Vzápětí uslyšel pípnutí – informace o otevření se automaticky nesmazatelně uložila do lodního deníku. Došel ke stolu, odšrouboval uzávěr. Vypadl jediný list plastového papíru.</p>

<p>Raději se posadil a teprve pak list rozvinul. Text byl krátký, zřetelně formulovaný. Obsah vlastně nebyl ani <emphasis>moc</emphasis> překvapivý, ale z osobní pečeti Andreje Korwariana dole kapitánovi znovu vyschlo v hrdle.</p>

<p>Pět vteřin jenom nehybně seděl.</p>

<p>Potom vložil list do štěrbiny skartovačky na kraji stolu a počkal, až se zasyčením přestane existovat. Vstal, zamkl trezor a vyšel z pracovny. Znovu se na něj upřely pohledy, ale ignoroval je. Promluvil už cestou ke křeslu.</p>

<p>„Uzavřít komunikaci. Od této chvíle jsme v naprostém tichu, zakázaná jsou veškerá spojení i datové přenosy. Na frekvenci velení flotily budeme vysílat jedinou zprávu, sekvenci prvních šestnácti prvočísel zakončenou třemi nulami. Pořád dokola, jinak naprosto nic. Rozumíte?“</p>

<p>Spojový důstojník vytřeštil oči, ale kývl. „Ano, pane!“</p>

<p>„Strojovna, okamžitě začnete počítat skok zpět. Naše hlídka končí.“</p>

<p>Wilesi, dosud skloněný u komunikátoru, se k němu otočil.</p>

<p>„A cíl, kapitáne? Kam poletíme?“</p>

<p>Vadim Astapov se usmál – pochmurně a nevesele při vědomí reakcí, jaké ta zpráva vyvolá. Odpověděl pouhými dvěma slovy.</p>

<p>„Mrtvá díra.“</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p>Andrej Korwarian prudce otevřel oči.</p>

<p>Signál, který slyšel jen on, byl naléhavý, překvapivý – a nevítaný. V této chvíli <emphasis>velmi</emphasis> nevítaný. Odmítavě stiskl rty. Hleděl do stropu, zvažoval možnosti, ale žádné nenacházel.</p>

<p>Viktorie spala vedle něj, hlavu opřenou o jeho nahé rameno. Pohnul se velmi opatrně a pomalu, takže se nevzbudila, když vyklouzl z postele. Jenom se zavrtěla a něco ze spánku zamumlala.</p>

<p>Dotekem na zeď odsunul dveře skříně. Rychle a pokud možno tiše se začal oblékat do uniformy pro oficiální příležitost. Zapnul opasek, zavázal si boty a přitom sledoval údaje. Patnáct minut do přistání. Právě tak akorát.</p>

<p>Věnoval poslední pohled spící Viktorii a vyšel z ložnice. Nerozsvítil, aby ji světlo nevzbudilo. Ráno bude mít co vysvětlovat, ale o to se postará pak.</p>

<p>Vyšel z komnat a kráčel prázdnou chodbou císařského křídla. Byly tři hodiny po půlnoci. Ranní služba i údržba nastoupí až za hodinu, alespoň v tom bylo načasování ideální.</p>

<p>Kývnutím tentokrát odpověděl na pozdravy hlídky Štítonošů u výtahu. Ani nevěděl proč. Nastoupil a rozjel se dolů k hangáru, přitom už vydával rozkazy. Připravit komnatu pro významné hosty. Vyklidit hangár. Zajistit nezbytné utajení.</p>

<p>Kabina se otevřela a on vyšel ven. Minul pár dalších lidí, Štítonošů i gardistů z noční směny. Zaregistroval překvapené pohledy, dílem z jeho přítomnosti a dílem ze sváteční uniformy, ale to bylo vše. Nikdo se neodhodlal na něj promluvit, což bylo naprosto vyhovující.</p>

<p>Dveře hangáru se před ním otevřely. Byl prázdný, všichni, které odsud cestou sem odvolal, už odešli. Došel k vratům a zůstal stát v bezpečné vzdálenosti, když se začala automaticky otevírat.</p>

<p>Přilétající loď byla malá, s viridianským designem, bez zvláštního označení. Čekal v poryvech ledového vichru, které společně s ní vnikly do hangáru a přinesly rotující spirály tajících bílých vloček. Venku zase sněžilo.</p>

<p>Loď zastavila a ohně trysek na zádi vyhasly, všechen hluk ustal. Vrata hangáru se znovu zavřela. Chvíli se nedělo nic.</p>

<p>Boční dveře se otevřely, vysunuly se schůdky. Dolů začala scházet starší žena v elegantních šatech, s perfektním účesem. Dva kroky za ní následoval muž, celý v černém včetně rukavic. Nikdo další na palubě zřejmě nebyl.</p>

<p>I ve střevících na podpatku dokázala sejít ze schodů jistě, bez jediného zaváhání, natož zakopnutí. Když se přiblížila, na rtech měla slabý úsměv, a Jeho Veličenstvo Andrej Korwarian, algorský císař, se uklonil. Vyslovil jen jedinou větu.</p>

<p>„Vítejte doma, matko.“</p>
</section>

<section>
<p>ATALAYA</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Ve vzdálené budoucnosti už lidstvo ovládlo celou galaxii a snaží se dostat ještě dál. Pozemská civilizace je expanzivní, avšak zdegenerovaná. Vládu vykonávají neurikomy, které se vyvinuly z počítačů nté generace – abiotiční občané, obdaření nadvědomím a disponující nepřirozenými silami.</emphasis></p>

<p><emphasis>Společnost se dělí na lidi, podlidi a mocné nadlidi. A z dálky pozorují Pozemšťany prastaré, cizí vesmírné civilizace.</emphasis></p>

<p><emphasis>Na tomto pozadí se odehrává příběh Daga a Orie, uprchlíků ze zločinecké triády. Ač vychováni v duchu bezpodmínečné poslušnosti, přesto si dokázali uchovat nezávislost. Tváří v tvář nebezpečí se rozhodnou připojit k několika špionům, plnícím tajemný úkol v zakázané, uzavřené planetární soustavě. Postupně mezi zástupci tak rozdílných prostředí vzniká silné pouto, zpečetěné společným osudem a riskatním úkolem. Ale musí se toho stát ještě hodně, než se Dag a Orie dozvědí, kým jsou jejich noví spojenci doopravdy.</emphasis></p>

<p>(Anotace prvního dílu.)</p><empty-line /><p><strong>Jaga Rydzewska</strong></p><empty-line /><p>Vždycky jsem byl velkým fanouškem románů s označením space opera. Takové knihy čtu téměř jedním dechem a je mi líto, že je jich na polském trhu tak málo. Jaga Rydzewska v cyklu Atalaya ukázala, že Poláci nijak nezaostávají. Její nejnovější román je nejčistší esencí science-fiction. Skvěle stvořený svět, uvěřitelní hrdinové a dobrý příběh, to jsou prvky, bez kterých žádná kniha nemá na trhu větší šanci. Dílo Rydzewské má v sobě tohle všechno a… ještě víc.</p>

<p><emphasis>(Michał Laszuk, http://ksiazki.polter.pl)</emphasis></p>

<p>1. <strong>Válečníci</strong> brožovaná, 271 stran, 258,- Kč</p>

<p><emphasis>2.</emphasis> <strong><emphasis>Hvězdný oceán</emphasis></strong> <emphasis>připravujeme</emphasis></p>

<p><emphasis>3</emphasis><emphasis>.</emphasis> <strong><emphasis>Ušlechtilé příměří</emphasis></strong> <emphasis>připravujeme</emphasis></p><empty-line /><p>BLÍŽENCI</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>„Co může srazit na kolena celou civilizaci? Válka? Vyčerpání zdrojů?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Totální prohra. Vědomí, že je konec, dál už to nejde.“</emphasis></p>

<p><emphasis>Stalo se snad něco takového pradávné civilizaci Hvězdoměnců, která po sobě zanechala jen síť mezihvězdných zkratek? Je to důvod, proč je tunelů konečné množství a lidstvo nyní naráží na jejich limity?</emphasis></p>

<p><emphasis>Aby pronikalo dál do vesmíru, musí se naučit vytvářet nové tunely – zatím však plně nerozumí ani principu těch současných. Kdo by si také dokázal představit procesy na mnoharozměrné úrovni?</emphasis></p>

<p><emphasis>Možná člověk, který už není tak docela člověkem, jak ke svému šoku zjistí kyberneuroložka Celeste Hewittová v nejpodivnějším případu své značně neortodoxní praxe. Mohou být dva znetvoření mutanti, které s vypětím sil udržoval při životě ilegální genový inženýr, jedním z kousků skládačky vedoucí k novým mezihvězdným tunelům? A mohou pomoci informace, které má na despotické Nirváně s nasazením života získat elysijský agent, který nezná ani své vlastní jméno a mívá nebezpečné sny?</emphasis></p>

<p><emphasis>Další dílek možná spadl do klína trojici vědců, kteří cesty zkoumají – ti se však musejí dát na zběsilý útěk před nepřáteli. A postupně se schyluje k nové válce...</emphasis></p>

<p>(Anotace prvního dílu.)</p><empty-line /><p>1. <strong>Prstenec prozření</strong> brožovaná, 240 stran, 248,- Kč</p>

<p>2. <strong>Elysium</strong> brožovaná, 280 stran, 258,- Kč</p>

<p>3. <strong>Hvězdoměnci</strong> brožovaná, 280 stran, 258,- Kč</p><empty-line /><p>KONSTANTYNŮV EFEKT</p>

<p><image xlink:href="#_7.jpg" /></p><empty-line /><p><strong><emphasis>Arvelské nevědomí: období dvaceti let následující po přenosu stárnoucího člověka do novorozence, v němž si přenesená osoba nevybavuje své předchozí životy. Zajišťuje řádný vývoj mozku nového těla a zároveň chrání dospělou osobnost před psychickou zátěží spojenou se životem ve schránce dítěte. Umožňuje přenesenému jedinci získat náhled na svět nezatížený předešlou zkušeností a ulehčuje tak přijetí nové doby a společenských a technologických změn.</emphasis></strong></p>

<p>Konstantyn Lance arvelské nevědomí prožívá již po padesáté páté a není pro něj o nic lehčí než poprvé. Spolu s tisíciletou zkušeností a vzpomínkami v něm procitá uvědomění, že v jeho rukou leží osud dvou civilizací, které spolu bojují o tenčící se zdroje – Arvelu a Teritorií. Královna Reina Arvelská pochybuje, do jaké míry je Konstantyn ještě člověkem a zda bude ochotný zachránit lidstvo, a proto chystá past. V Teritoriích zatím přebírá moc diktátor Illya Larsson. Jeho kroky mohou snadno rozbít pečlivě připravený plán.</p>

<p>(Anotace)</p><empty-line /><p><strong>Karolina Francová</strong></p><empty-line /><p><emphasis>Karolina Francová (roz. Tobišková), narozena 1974, žije v Liberci. Pracuje jako právnička. Kromě psaní ji zajímá hlavně literatura a film.První povídka jí vyšla v roce 1999 v Ikarii (Vražda) ještě pod rodným jménem Tobišková. První román Algar tarch vyšel v roce 2001 v nakladatelství Straky na vrbě. Konstantynův efekt je její devátou vydanou knihou.</emphasis></p><empty-line /><p>K. Francová: <strong>Konstantynův efekt</strong> brožovaná, 454 stran, 298,- Kč</p>
</section>

<section>
<p>Obsah</p>

<p>Prolog</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p><strong>Území neznámé</strong></p>

<p>Kapitola 1</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Newell</strong></p>

<p>Kapitola 2</p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Kapitola 3</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Maják Delrond, Newellské území</strong></p>

<p>Kapitola 4</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Kapitola 5</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Maják Bělogvardějského svazu N654c13, území neznámé</strong></p>

<p><strong>Newell</strong></p>

<p>Kapitola 6</p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Kapitola 7</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Vojenská stanice Konstantin 2, algorské území</strong></p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území neznámé</strong></p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p>Kapitola 8</p>

<p><strong>Maják Alvarez, menabaranské území</strong></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p><strong>Maják Alvarez, menabaranské území</strong></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Kapitola 9</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území nikoho</strong></p>

<p>Kapitola 10</p>

<p><strong>Maják Fort Knox, menabaranské území</strong></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Kapitola 11</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území nikoho</strong></p>

<p><strong>Maják Wolheim, Menabaranské území</strong></p>

<p><strong>Newell</strong></p>

<p>Kapitola 12</p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p>Kapitola 13</p>

<p><strong>Stanice Bělogvardějského svazu Archangelsk, území nikoho</strong></p>

<p>Kapitola 14</p>

<p><strong>Algor</strong></p>

<p><strong>Maják Bělogvardějského svazu LK-9750, území neznámé</strong></p>

<p><strong>Menabaran</strong></p>

<p><strong>Viridian</strong></p>

<p>Epilog</p>

<p><strong>Maják Dendridgeova skála, algorské území</strong></p>

<p><strong>Algor</strong></p>
</section>

<section>
<p>Jan Hlávka, Jana Vybíralová</p><empty-line /><p>POMNÍKY ZIMY</p><empty-line /><p>Jazyková redakce Jiří Popiolek.</p>

<p>Odpovědná redakce Robert Pilch.</p>

<p>Obálka Florent Llamas, grafická úprava Lukáš Tuma.</p>

<p>Vydání první.</p>

<p>Vydalo nakladatelství Robert Pilch – BROKILON,</p>

<p>Nuselská 1418/51, 140 00 Praha 4</p>

<p>roku 2017 jako svou 436. a 437. publikaci.</p>

<p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>

<p><strong>brokilon@brokilon.cz</strong></p><empty-line /><p><strong>Elektronické formáty Dagmar Wankowska, <emphasis>Liam</emphasis>ART</strong></p><empty-line /><p><strong>ISBN 978-80-7456-335-5 (ePub)</strong></p>

<p><strong>ISBN 978-80-7456-336-2 (mobi)</strong></p>
</section>

</body><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACJAFoBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABQYDBAcCAQj/xABDEAACAQIEAwQFCAcHBQAAAAABAgMEEQAFE
iEGMUETIlFhFEJxgZEHFSMyM3KhsRYkYsHR4fA0NVJTorLCc4KDkvH/2gAIAQEAAD8ATMwz
kVNRdNZUqAVbffywKqZ1SQ6FPPqd8RRItRUKhOnUbEnfDHlvDtNVaP1hu9ysgO9uXP2/DDJ
ScFq5KxTM7J6unmbgW5/1Y4Ir8n0hSVrP3WYL3PrDoefXA+v4OSlYK5JJkC3KbWJIB5+Avb
zwOfh6jDQg1AUy22KC63BI9bytihPl7r3FGqyqb7gbi9vdyxU+a6icGw3/AMO+LuXZE7Mvc
LG+4sdsN6cOL2a/QryHqnGaSxRgGbQFFjYKTscC5SzHU1yTzJ64lpblwAN78xjR+FMlmmCy
kPGv+LVbGj5XFl2WqNU6u/O1774KLneXnbtlHtxxUxZdmcVu0U+YOM+4r4algZqmn1TKNzp
a5xns2ZyUxaFmbSD16YqfPk0TaomIPjfEtJn9clQGSVlud9xhhXieu0D9YPLChLmCumk2Pu
xRaSaplWJFLMTZVA540PhngeupZqefMMrrXVipcLA1lW+/Tc2w3pSozSRGkzUmMA9jHE4cA
/VuNNhcA+/lj1sqp4XRfR81T6VAXkhcagSARe1gdzbc72HXFBcsKssUlBn4Zj9I6UjMoJsb
g6bkDdd7ePlipHO1NTmd6bMoI4u68huFEuvSUJK7bWPjcEddjK1wmgFRHRZpUROLofR2bVz
sqsBY7gb+B8cCc94QGdkdjltdEWHdnemYNf8AaW3Lp7sZfm+V1uRZg9FXwmKRD1GzDxGPaS
eIuoew88Xu2h/zBhcfY88NGRUwoKRanRetqF+jP+Uh2v8AeP4D243SszI09JRprqF1QIPoH
VSDbzP5YWKDjBaCfPGqqiVpGiJiYkF1VQ5G/K4wMbj/AC3Oc3yaiyzMM4ld8zgMsdWsegoG
v6u976fxwb4k4jmoMyqyZsz71jAKeaNUA0KN1Jv9a99sBMk4gy6fg6RuJFlqIRmHaVGhgdT
FuZtzF+f9A88f5hxLS1VNn2V1EdRkCKppXpB3Idrd4ePS/LptywWg4szKo+S+HNYamT00zE
F9r21kfkMZ/mVaufUskFfJreRy8U7fWikPO/7JPP44XMtyOurK30bs2SRTulrvtzsv/wAw5
j5M6lxqSeXS266ohe3nvjPqONaisRZNo1uz+wbnDnTZXm9TEaqngMms21JFIyrboLLbbl7s
WJsj4heKNv1jtFFvs5Tt/wCuBNXwtn9STqppvdTzb/6MQ0/BmeRTq4ppwQbginmFj7dGJ6n
g/iKSTWyVL6ud4pj/AMcdx8IZ4KOSI01R3iLDsZbfDTiOLhPiSOJokSsWNhYoIpgpB57acd
wcK8RU66Ep6js730djNa/s04mbhXO1haf0aVQPrhoZPjbTitkmZVeT5nJUUciCU3XWVDXuf
PHUmZVckru9fUlmYk2Xr8cKsMnZwykc2svu5/uxvnyehH4US/Pt5f8Adhhan2PdxD2ZBxIs
Z8MejsxOkBIEjqzKviAQCf8AUPjiwtP5Y69G8seNThQSdhhKzzjvLIDLSUamo7hDzgXjW+2
1t2/rnjNZIGpqqScQLURaWVbc1JHMePXBSKio54UmXLq6QSKGDrCbNfe48sZ7qNreeN/+Tt
lHDAuw+3k2P3sNd0PK3tBx2qK3PEixRW52t1PLAztkk4vp6aJkkEdDKxZWvuXj2/AfHB1Ij
4YkEXliKpiHo0u3qH8sZ5wXw5l8OTQ5o9QlQViYPTyRg3O9gPD89sU8xyKnh7aCFeyM2s2t
dQB18uu/hiTIc9y6Hh3LYnEOtKSJWve9wgxivZm5uMbJwXntFQZEKebtTKJpDpSF2v3ulhv
hvos1p62nWaBro3K4scdVnzhM0TUFdFTBCS6vBr7TwF7jTiSaaZMhqDWvH2q07mRo76eR3F
8LPA9dSz8WT9ixIaKTYnoBAP3HfrhzTi3IGmMKZlE8g9VAWJ58rDf6pxbbPMtTLZswNSDBB
CZpCouVUc7gb325YzSv+V819c1NQ0z01FewmYgyt525AeX49MTwZ5kQpUnSVoJFbVpWIhS3
iAPq/l7MKXEXGNTmJeniAhgN17OPYsPBm5keQsPvDC6IVIB7MD2XH78C2W4wcjnrkpa14qm
oSGlcsAhsASRtfBXKeKauGkc6QA07kgd2x2Nre/BOLjWtjJG+/O++J6ri/MqvL56ZIHbt42
iUheZYEW9uFuimzLKalaiEzUsnNiG7Mst1Ngb39Q+3ljRXp+HeIb5nJSolY7Au7yPTyKR4M
DpJAA8OmKldxNRUPCWaZLB6S2uGVAKly7AkG5DXItf88ZbRRa3A6nDAI2FIoKG6uAb+3EMW
UPVSNLp7o3OODTMCQF2GFyJGkjZlViEF2IHIeeGPLjWCSVII5pImlYmPTqRyD0HVvxxLJw3
xEsLTw5dWgK7N2Zo3BVTbcEjf+WK1HPmmQZgcxrMomt3kjatgcKWPhcje3ngzR1smc1aZrN
l8k0iIyGGiiZdRUXHeBNidXTfbpiqOLqwpHR0+X09o1CiNYbs1um7G9wLcuuCmZ51U5DM1K
qPLAyCSGVwwIBHdQ3I+qdVvAEDHaV6ZnlFNVSlo5opGsqr3bqL23uNJG1r3vYcjcCI4qfMc
1jaip4aN2RS0TOojDXsbd4kDmbW/PGg5Xwz6XSGaQBnc3VmS2keQ5e/c+eI6zgyfKqOeroJ
hoRC70su8bBRc6TzQ/EeWKlPldZVU0VRHlOXBJkDqGmckAi4v3cV4IqSLKIcuoaSOmVh9Iy
nZ2IIvY73seeFziCmOSUKzwdmsqygkhFIYk7ncX6cuWBn6WZho3qKbYXN6SPxI228uoH78C
80z2szGMQ1RjHZtcKkSrvy9UDHmX51V5ZC4pjEqvuS0StuB5jFSOreCpWpTT2iNrF1uL8+R
2xNW5pPmaJUzupY93SqBQAPIe3HtNUyywmmWRUSINLYKATsL78zy5YmyO02d0ytOsPfvrYb
C29vfy9+PpnLXpjlkDU5UxGMFSDcEW54o8QVtPBkFfJLMkcYp3BZmsAdJGBWR8QZFHkOXpJ
nVAjrSxBlaoQEHSLgi+M3yquTSKgNqDdQdse5hVQ5rPHSEu0QkDM0exBG/P22xQqshpRI8x
d2NvWIJPx2xQjyvL0jMxilLo4Nu1iIbfrccvLHhynJ2Jc01Uuom6rVx2t5bY4m4bo5LGm1x
qbG0smv8rYhk4WNtUdQieQU2/EnEkOR0UOkVbzGVm5wqHFvMc8Fosnyqn1P2bEFbktCjEew
McFMozHMMnCNleYNHTAEejyUZCP5sB18wffhlMUVBULmNbIcymBC9pUEBIb9VUbR7XIPMjY
nCrU/KPIlVKkdLQSIrkK7Q3LC+xJ64Us3qOxgX0d2iaQ2k0Gwbb8/PE9HXmjlkCjlI354nm
zmWQnvGx53xWGbyKNFhp649OdSDkBYctsVps4lka9/3YgfMZ3O7keV8XKTNZ4lADbDBFM+l
G+rfxxXmzmVnGlyATvjrPs0r55pysk0MVUqdpEGIVtIA3H4+/C9oOL9XSVFZDrjSwToxsWv
5fxtiRYrTzBwQe0O1vPFg030Yd1Ko31SR9b2DFKWAhhbkfL+ePBTM2wF744ajYG9r+446GX
vv3Px/njoUpAF2X44kEIXk1/ZiSGm7Soj1N3WYC/vxqtZSZTNw/TUZo0mkkUorhO8hud74W
P0DqhsKZG/a7Qi/nzxcybgytqDUPSsmgEWDtbV5g+WAebVhNPFSGlh7WmmcMwQa9tXM23HL
4YHNWz1U5WQlWVCtrXt5DHUmVzGhapWMmPkQRc8udsV4qWWSQrDFKAFJJYaLWGOlhkCX7OU
vfwfcfAY7WCRQrM8qm/eCxNiaKmmbuxxNv1YkX89wLYlGW1xbeKL2GRf44sUuSVfpEbhYVV
WBOqZPHw1Yc6vNaKgy2OVYgzWax1bXubYEj5SapRpMUZttfSf44OzZ3TQ5ZZHFDMbLPTzkw
yp4Gx3N+hFwemEPMaOeun9IiiFOivqjNQpDv7R6o367+WL2VHL0mjlq0RXjFmDtZWHkev5+
WD1TTzZrS1EFDDpp3uhqpV0rYjdY15t+C+Zwn1eRZxQ1CQS0zSxO1kkiGpD/AAPkbHDLRcL
RCmjNUoidxsrJueXT3j44tRcJZbVydmJ0FyRsvXBHKeGsuo5y0NTFKkSmUgDULDmTg8seTx
zyDtIEKk6gy20nqNx49MRyw5UQW7aFQb2JS1z4cvZ8R44VeIMjapijm7dRC6h17puQeW1ts
L3zHTt3hVIAd7GBtsOfFNZbO8qmIVjFHUBbjf6gxnea56ZJpYkJJBsCwt7cQRZt6HTU9OIr
TSyKzlh4P/L8cPPBlfU1UUk1XIogjc61kO5B5ke7rg3X8SZHHRVSM4UgBIY1vvfbnbnv18M
HDlFBXNBINQEQNtDDvAlTY+V0X4Y4i4boKJgyVU6d7Xa67k8/V/q+PKTIsno2nCyv9PG0Th
mFrNz2tjyTh7JKmSUtNIDIzMQrKNJJLbbeJv8ADFn9HKGVVWSqqJgtyNTLtcAdF6BR8MXvm
ml9FipzFrSJAi6rXsBbEXzBlnWkT4Yzri3+/wDL/wDy/wC1cZznP9613t/fjtPsab7yf7sN
mWfayfc/44AZv/Z3/wCs2NQ4F/sH/aMFq/7TABucn38WKT7XDXl3IYKeriA88f/Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAJgAT8DASIAAhEBAxEB/8QAHAABAAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAUGBAcBAwgC/8QAURAA
AQQBAgMEBAgKBQoFBQAAAQACAwQFBhESITEHE0FRFCJhcRUydIGRobGyFhcjNTY3QlJ1wTR
ykrPRJFNUVXOTlKLC0iUzQ2KCRYOj8fL/xAAVAQEBAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/EABYRAQ
EBAAAAAAAAAAAAAAAAAAABEf/aAAwDAQACEQMRAD8A3MiIgIiICIiAiIgIiICIiAii9RZC5
icRPfqQwzejxukeyVxbuAPDZYmjc/a1Pp+HLWKsVZs+5jjY8uOwO3NBPoiICIiAipl3WeSq
doNTS3wdA5tocbbHenkzYk7jbryVg1Bft4rC2L9OCKd9dhkdHI4t4gOuxHigk0VS09q3I6g
0TLqCPH145fXMcLpTsWt67nb2FZmh9RWNU6Zhy1qvHA+V7hwR77bA8uqCwooSHOWr2pZsdR
ptfSqAC1be8gCQ/sMG3rEePkptARcHfbl1VU0/qy/ldY5fBW6cELcc1pD4nlxdufEnb7EFs
REQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQQ+rv0RyvyV/2KtaGkyEPZBXkxUTZ
bzazzAxx5F+52XOptZQSWM3pealPBOKhFaVw3bZc4D1W7Drz+orr9A1BpjsdbVoRbZSCvu9
rfWcwE7u28yASgwdS5TM6Z0zj8i/PyOzHeRNt1Xvjc08R5jgA5beaktc5vN4zI6bfirJBvz
iF9YgcEhOxG56jqqZmb2KynZ7Dj8BQtukpujs3ZZYHBwIPrbuPxiSfBWHXOWqfCmipQ6RzI
bMdqQticeGLkNzsPYeSDI1A/U2lsrhbztQyXYLdyOtZrSRNaz1ztu3Ybgc1sZa67UstVZFg
mNMkjm34bRbHG535NrgSei2FFKyaJksZ3Y9oc0+woNY6lmlg7bsLJBXdYkFR20bXAE8neJV
l1HlcnJpvIsfgZo2mu8F5mYduXVVTK5OCXtzxcrRIYa8ZrvkEbuEPIIA328yArxrfI18fpO
+6w5280Lo42sYXFziOQ2CCudnP6oGf7Gf7XLr0PJlq3Y3FLhq4myHA812P6OPF/wDtY+hsp
Wx3Y7KbPesdXbLFIzuncXE7fhAG3PfcLHxGWyUXYeG4NszMjSYY5B3ZD2buJJaD15FBm6my
eV01pulk2Z9xykckQt0pXxua/iOzhwgbjYlZOoMxlsTrfAk5KZmIyrg18Ia31H7chvtvseS
qecyGOyvZ4yjp/G2XuqvinvzSQOaWkHn6x5ucT5b8t1fNX4yPUfZ26Su1zpoa7bVVwGzmva
N/p235IM28+7a1pTp0snJDBBAZ7kLQ0hw3AYOm43O/zBVLEZKtie0nWNq1IWt4ImsDfjPed
9mtHiSeismgY558I7UORaW38q1sk2424WsbwtAHhyBPzrX7MTT1lrfUzIZZoLLyybG2OBzR
3ke+/UdOiDYuGp6mp4W1byF59zIva90FU8IZH+60kAbnpuVVtQZHPYDQ8eXtZ6SLPx8Dpaj
nxluzngFvBt5Hr7Fk0ta529pfJY51R8OqaMTwWGIhkm37TT0J28FVrl/HZXs0nxGJo3JcmG
Ns35JoHbgtIc4lx6knkAEG58fO61jatl4AdNCx5A8yAVkqN07Yjtacx00RJY6tGOYIPJoB5
H2hSSAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiKBua303QuGnbykUNgO4e7cHAk+zlzQTyL5
Y4PY17Tu1w3BX0g+SxjnBxY0uHQkcwvpEQcNa1o2a0AewLlEQEUBY1zpqrefRmy0TLLHFpi
IPFv7tlL2L1erSddmk4IGt4y/YnYeeyDIRReH1Lhs+6VuKvxWzDt3nd7+rv0+xSTnNYwvcd
mtG5PkEHK5UXiNSYjPSWI8XdZZdWIEvBv6pO+32FSiD5a1rRs1oHuC+lgtzOOfl34hluN15
jON8A5ua3zPks5BwAANguUXxNLHBC+aVwbHG0uc4+AHUoPtcBrW78LQN+uwUdhtQYrUEUsu
KuMtMhdwPczoCpJAREQEXy97Y2Oke4Na0EucegCxcXlqGap+l42yyzBxFokZ0JHVBmIiICI
iAiIgIiICIiAiIgIiICIiAtbayYx/a/o8PaHDhkOxHluQtizzxVoXzzyNiiYN3Pedg0e0rX
eqHtt9rWjpq7myxmKV4ew7gt2PPdBZMzq51LOx4HF452TybojM+IStjbGzwLnHz8l96X1ZH
qN12tJSko3qEnd2K73B3CfY4dQoyzkW5XXVzE4SGtWyFWs30rJvjDnsBI2Y0eJ5+KiezZkk
etNWsltOtPE7AZ3AAydeew5IJOr2kOvzZGpS09envUZu69Fa5vEeu7nHo0b8upUlpXWcGo4
rrLFSXHXce7htVpjuY+ux38uRUF2ctb+F+tn7Di+EGjf2bvXVpmeGr2ga6nnAMUbYnyDbq0
B5KCQk7RJ5qFjL4rT82Qw9d5a+22w1hcB8ZzWEbkBWzF5KtmMZXyNN/HXsMD2O9hWuPS5cr
2dXMrj5YcBh+7l7upBG0ukPMes48hufAD51aezT9XuH/wBgPtKCs9qNSXA5zEa3qRh5pyiK
yzYes09D9G4V3zOehx2lp81GO9aIO8iaP2yR6oHvJC+9S4OLUenrmJmPCLEZDXfuu6g/Stb
6Fyt/UEOM0rbhLhhrD3XXuHIsj/8ALafe4/8AKgl8fnBoZuLwLtPzSXMm0SmWN7GCWV3NwO
/QjfbmrLqDVEmDyGPpMxFi67IO4IzE9o2d4gg+znuo/tNw772mTk6m7b+IeLdd4HMcPNw+j
n8yaUzA1hk25sQ8MFSqyKMnp3rwHSbH2cm/OgrWBzMmD1PrF1HEz5K4++AyrXGx4RvuSdtg
Bv8AOrlpDWlPVsNhrK8lO7VfwWKkx9eM/wCCitBtb+FWsnbDiOT238dtl04ygHdsuTu0ABW
jpMZbcz4rpieh9u2xQdujsvQMuozVxNr02jMTafK5rprL/W5eQ222A32WM7tahdiI8lWwNy
xGJjFZDHA+j89hxHbmT5L50H+lOu/l5/61k9kMUf4HTO7tu7783EduuzuW6CYy2rvRctFhs
XQdk8m+LvnwCURiJngXOPn5L603qyLUFi7jrFKShkaJDbFWRwfsD0IcORBUbYyTMlrq5iMJ
XrV8lWrN9KyUkfE5rTts1o8TzHXkobQTJIu0vVMct1117I42uncAC47ny5IMjsn7qvQ1DK4
hjG5OUuPQBo3Ujf7QLVei7L09N27mGZzNwStaS3xeGdS32qo0G2fxU6sfj9+/dkrHGWdSzd
u/1bq+aTtUsl2eUXtMTq5pcEjf2Rs3ZwKDGz3aHTw+Fp5qvRmyGNtDlYhe0Bjj0Dgeh6/Qp
DNamnw+Ar5Y4iex3vBxwxSN4oy7bYe3mQOSpui9LS5rsfsYizvGLcsj6znj4o3HCfduPrWR
o/L29UR4XGvBZ8DFxyW/jJH6sY+c+t/8UEtqjUAtR19OR4+ebJZKHjkqMmbGY4xsXBzzyG/
TksrR2oqt6S1gW4o4m3iuFklQODmtaehaR1H+Kxcnk47uuhhsTWqsykVQumyMrOJ0DCfitH
7R+fZQ+hYpoe1HVEc9x1yRsUYdO5oaXkbA8hy5dPmQbLREQEREBERAREQEREBERAREQEREG
LkcfVy2PnoXY+8r2GFkjN9twVD4HRGJwEkEkBnsSVmOjrvsScRhYTuWt8grEiCuZPQ2Gyma
+F3ek1rjm8EslWd0Zlbtts7b2LLxOlsRhLstvHV3QSTRtjk2kcWuA6cidt/aphEEPidLYvC
XLlui2dk153HYc6d7uN3PnsT15lfFHSOHx9+9ehhldPkGcFl0sz3iQe0E7KbRBVKnZvp2mH
RMisPqF3E2pJYc6Fjtuobv1U7h8PTwWOjx9Bj2V49+Br3l+2536lZyICjMZp/HYi9fu0oO7
lyMolnO/IuHl5dSfnUmiCt6h1phMNYlxVwvmuyQ8UdRkRcZ9+QaOW25WVpDDDAaYp0O5bC9
reORjege47kb+O2+3zKTfTqy2WWZK0L54xsyVzAXNHsPULvQQL9I0W5OzkaVi3Qntnis+jS
8IlPmQd+ftCkMXh6OGhfFRgEYleZJHEkukcernE8yVnIggqGj8TjLV6zUFqOXIEmy4WpD3h
O/Pr15nmsjBacx2m6z62MbLHC9xeWPmc8cR6kbk7bqVRBXMpobDZTMfC59Jq3XANklqzujM
rdttnbexd+L0dhMNcmt46s+vLPCIZC2Z3No+fr7eqnEQQuF0liNPxWIcfFK2K0SZY5J3va4
nqdnE8ysOtoLEU4JqlaW5Dj5yTJSZYcIiT15ddj5b7KzIg64YY68DIIWBkcbQ1jWjYNA5AL
AxOnsbhLN+xQhMcmQm76c8W+7vZ5Dr9Kk0QV7MaJxGZy0eWl9Ir3WN4DPWmMbnt8iQu/F6T
w+GyBvUK74Z3RCJ7u9cQ9u+/ME8zud9+qmkQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBE
RAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBER
AREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQVXtA1hLozCxX4abLT5JhHwPeWgc
uvJa7/H7kf9Q1f9+7/BWLt0/RGr8qH2FaDRG2h2+5Dcb4Gtt47Tu/wVt0t2wYTUFyKjZhkx
9qXk3vCDG4+XF4fOvPC5VNexgdxuFyqL2Saml1BpIRWTvYx7u4c4/tt23afo5fMprN6501p
6TusllYo5fGNm73j3hu5UVYEVcwuvtL5+fuMflYnzHpHIDG4+4OA3Upmc1QwGMkyOSmMVaP
bieGl22/TkOaDPRUkdsGiCdvhV//AA0n/apjM6209gK8E2RyTIm2Gh8TQ0uc5p577Ab7IJ5
FGYjUWIztA3sbfingb8dwOxZ/WB5j51HxdoGlJ8mMdHmqxsF3CBv6pPkHdN/nQWNFD6h1Vh
9LVobGXsmCOd/BGWxufudt/wBkFR2H7SdK57JR47H5EyWZQSxroXsB2G55kAdAgtK+ZJGRR
ukkeGMYN3OcdgAqnY7UtHVskaEmXb3jXcLniNxYD/W22WRrifFT6KsvyGUfTx84a11mu3jJ
a4jYAAHfdBq3L9q+qMjqmWlp6VncPm7mtGIg4v57A7+1fee7T9a6YzE2GsTUZpqzWd48wb7
uc0OPQjpvt8yyNI3uy/SWRdkY83ZuWQ3aN01R/wCT8yAG9VTO0i7Bkdd5C7VfxwWBFJG7Yj
dpiYRyKI2d2Ydoed1dn7NLKei91HWMje5iLTvxAeZ81tJee+xvI1MRncpkL0vdVq9BzpH7E
7Djb4BbN/HBoj/Wsn/Cy/8AairuiqFvtT0hRfGyzkZGGWJkzP8AJpObHDcH4vks/T2uNP6p
sy1sRdM8sLQ97XROZy6ftAboLAip1rtX0bStzVZ8o8SwvLHgV5CAQdjzDean8FnsdqTGjI4
uZ01Zzi0PdG5m5HXkQEEkip9ztV0dQuz0rOTeyavI6ORoryHZzTsRuG+YXR+ODRH+tZP+Fl
/7UGd2kZa9hNFXL+OnMFmMtDZAAdtz7VpCHtQ1m6aMHNyEFwBHds8/ctq6p1PpTV+hL/Dmn
1qbZmRSWPRXuLHnmBw7AnotVR4HQ0cjHnXUhDXA7fBMnPb50R6TrvMlaJ7ju5zAT9C7VUr/
AGj6TwToKlzIvY90DJWAQPduxw3aeQ8QszAa707qaeaHFX+9fBH3kgfE5nC3fbfdwCKsKKq
/jL0h8J/B/wAMxd9xcG/C7g3/AK+231qay2exWDp+l5K9FXhPRznfG9w8UEgiiMLqnCahgk
mxV+Oy2L44buHN+Y81AHtf0S1xacpICDsQasv/AGoLsihINX4OzpuTUUVzfHRhxdL3bgRsd
j6u2/1KE/HBoj/Wsn/Cy/8AaguyL5Y4PY1432cNxuNl9ICIiDWfbp+iNX5UPsK0Gt+dun6I
1flQ+wrQaIuFCCo7smys0kcXpDclEI3kDjHq9Aeuyp6+hxEcI3I67BT+mtD53VFpjKVORlc
uAksyN2Ywee/j8yokNOart6W0VkW0vVsZGx3TJP3GhnrEe31hsqg97pHl73FznHcucdyVsz
tawFTTOF07i6gHBC2TiftsZHct3H2la9w8TJs3QilaHxyWY2uaehBcAQgxAS0hzSQRzBHgt
ot1Tb1D2MZOvfl72xQljjDz1cwnlv5qj6yqV6GssvUqRNightvZHG3o0A9ApPT/AOr/AFP7
4PvIKkvuWaWdwdNK+RwAAL3EkAdAvg9CrTrzF0sXdxjKUDYWzY6GWQN/acRzKCuwXbVWKaK
vYliZO3hlaxxAePI+a6By6KyaDxtPK6ifXuwiaJtOxIGu6cTYyQfmKrY6BBf9S5Kzk+yPT0
lqR0kkV2SLjcdyQGnbc/OqHHJJDIJInuY9vRzTsR86uOV/VBhP4lN91VzT9WG7qLHVLDeKG
azGx7d9twXAFBHLYNC9Ys9h+YrTSOeytehEXEd+EFzeQ9nL61TM5Xiq5/I1oW8MUNqVjG+T
Q8gD6Fa8R+pnUHy+D7Qgox6KU1D+c2fJa39yxRZ6KU1D+c2fJa39yxEcY236Ni8tGDt6TAy
L/wDI13/SsSjTlyN+ClAN5Z5GxtHtJ2XRudtt+SvXY9inZHXkE/ATHSjdM53gDtsPtRUl20
4VmLs4J8bNmil6OSB1LP8A+lBdmWd+AdTS2CRs+nMAD4uDeIfdW1+2jEsv6Hfc2/K0JWyNO
3PYnhcPr3+ZeemPfG7iY4tdsRuPbyKg5lkdNK+V53c9xcT716X7LKnonZ5ixtsZWGU//Ikr
zVWgdZsxV2fGleGD5zsvXOLpNx2Lq0mNDWwRNZsPYNkI8sat/THNfL5/vlRC9O57Suj6lO9
mchhaRLGumlkez4zuvP3leZppGyTySNYGNc4kNHRo36Ki2Y/9UmZ/idf7pVPPQrZVvAS4Xs
NM9lhZNfvRT8J/c58P1c1rU9CgtfaJ+e6H8Kq/cVYhsT1y4wzPi42lruBxHED1B9is/aJ+e
6H8Kq/cXPZ/iqOWvZRl6u2dsOPlkjDv2XAcigqa77F21bbEyzZlmbC3gjEjy7gHkF0DorLa
xtNnZtQybYQLcmTlhfL4lgYCB9KDq0LkpsXrTFWIXOAdYayRoO3E1x2IPzFdetaHwZrPLVA
3hDLLiB7Het/NY+mf0oxfyuP7wV57csSynqerkYxsLsOz9h+007fYgg6moXQ9kt3DAjikyT
B7eAt4vtZ9areGq+m5yhU2376zGzb3uAWJxuEZj4jwEglvgSPH6yrn2SYsZLtApuc0OZUa6
dwPsGw+shB6SaOFoHkNlyiKKIiINZ9un6I1flQ+wrQa3526fojV+VD7CtBojd3YXTq2dP5J
09aGVwtAAvjDiBwjzW2I42RMDI2NY0dGtGwC1b2C/o7k/lY+6FtRFaa7fvj4b/7v8lqvBfp
BjflcX3wtqdvwO+Fdsdvyo3/srUmPsilkqttzS4QTMkLR48LgdvqVRMa9/T3OfLZPtWbp/w
DV/qf3wfeUJqHKNzeor+UZEYm253ShjjuWgnopzT7Hfi81O/hPDxQDfw34uiConoVdO0z84
Yb+FQfdVLPQq6dpn5ww38Kg+6g6ezL9K5P4fa/uyqiOgVu7M/0rk/h9r+7KqI6BBdMr+qDC
fxKb7qgdK/pbiflkX3gp7K/qgwn8Sm+6oHSv6W4n5ZF94IOvUn6UZb5bN98qz4j9TOoPl8H
2hVjUn6UZb5bN98qz4j9TOoPl8H2hBRj0UpqH85s+S1v7liiz0UpqH85s+S1v7liIi1sTsU
yrqOtTSLgI7sLmkH94cx/NUGCHvYrD/wDNR8f/ADAfzWbpzLPwWoaOTYT/AJNM1x28W9D9W
6K9Qanxfw1pnI47fY2K72tPkduX1ryc9jopHRvaWvYS1wPgR1XsKGVs8EczDu2RocPcV5b1
3ROO1vlq/DwgWXPHtDuf81CvjRFM5DWuJrBu4dZaXewDmV6rXn/sPxrbesprjxypVnObuPF
x4fsJXoBCNV9uWfZWwdbCRS/lrUneSNB5iNvn7ytQ6XwU2pNR0sVDy7+T13bb8LBzcfoBUp
2lZh+Z13kpSC1leQ1mNJ6Bh2P17n519dn2q8fo7Lz5K5Rmtyui7uIRuADNzzPP3INsdssLK
/ZuIIhwsisQsaPIDcBeez0K3DrXW1bW3Zncs1qctUVr0LCJHA777nwWnj0KotfaJ+e6H8Kq
/cWb2XfnDM/wuX7Fhdon57ofwqr9xZvZd+cMz/C5fsUFHHRW+5+qHGfxib+7CqA6K33P1Q4
z+MTf3YVEJpr9KMX8rj+8FuftyxDrel62RjG5pT+vsP2XDb7dlpjTX6UYv5XH94L0zrOj8J
aNy1QN4i+s8geZA3H2KDyktsdgtMvzOUuFvqxQNYD7Sdz9i1Pz8eq9BdiONbV0W+5t69yw5
x5eDeQVI2MiIooiIg1r25RySaRrCNjn7WhvwjfwK0N6NY/0eX+wV7DREat7CI5I9O5LvI3M
3tDbiaRv6oW0kRFVnXmjodZYE0y4RWoTx1pT0a7yPsK85ZbTOawlp9bIY2xE5h24uAlrvaC
ORC9Zog8kY7AZfLWGwUcbZne47erEdh7z4La+Y0XJpDsdv05Hie5YlZLMYwdgdxsB57ea3A
iDx2a1jY/5PL/YKunaXBM6/hy2GQ7YqAcmE/sr0giJjzT2aV526qkLoZAPQLI3LCP/AEyqi
K1jb+jy/wBgr2IiDzflIJj2RYVohk4hkpiRwHf4qgdK15xqzEkwSgC5FzLD+8F6uRB5O1HX
nOp8qRBKQbs3MMP75VlxME34nM+3uZOI3oNhwnc8wvRiIY8eGtY2/o8v9gqT1BWsfCbPyEv
9Fr/sH/MsXrBEMeWdMYmfIR5mH0eTibjZJG7sI5scx3L6FBejWP8AR5f7BXsNEMVzQGT+Fd
EYyw4OEjYRFIHdeJvqn7F5719bN3XWXm4tx6QWj3Dl/Jen79plHH2Lch2bDG55PuG68jXbT
rt6xbf8aeV0h95O/wDNCtxdgdBzamWyDh6r3siYduuwJP2hbfVM7JaDaPZ5jyGkPsF8z/aS
4gfUArmivKWrK851hmSIJSDfn2IYf3yon0ax/o8v9gr2GiJjzVj4JvxTZhvcycRydc7cB3+
KVUDWsbH/ACeX+wV7ERB5m7Q687s1QIhkP/hVUcmH9xZnZhBM3IZjihkbvi5QN2EeC9Goiv
HgrWNv6PL/AGCrdcrz/ijxre5k3GXmO3Ad9u7C9Kog8n6arWPwnxf5CX+lx/sH94L0vrC36
DpDK2Q7hLKrwD5Ejb+amVQ+2PJ+gaCngDtn3ZGwgeY33P2IPOe/Lcr1H2d0HY7QeJgkbwvM
Ae4e13P+a8zYysbmVqVQN++mYzb3kL11DEyvBHDGNmRtDWj2AbBEjsRERRERAREQEREBERA
REQEREBERAREQEREBERAREQYuTx8GWxlnH2eLubMZjfwHY7EbHYqkfiU0h/m7n+/P+C2CiD
ExeOr4jGV8dUBEFaMRxhx3Ow8ystEQEREBERAREQEREBQWqNIYvV9eCvlBMWV3l7BG/h5kb
c1Oogo+P7ItK43I170Edrva8gkZxTEjcdNwrwiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAi+ZJGRRu
kkcGsYC5zj0AHUqmQdrWkbGY+DI7kvEXcLJzH+Se7yB6/VsguqKgntk0yyO06SDIsdUcGSR
uhaHbk7cvW8CqfY1tXpdrT89Zkux4w0mSiA/G2dCNvU3233Pmg3ci8/dqGrxqCTEZLEyXqt
aSGRoDz3ZcQ/bfYErYsPa1p1mHsXHQ3yylJHBL+SbuXOB229bmPVKC+IqVk+1nS2KZWM007
32IxJ3cUYc6MHpxc+R9itOJy1LN4yHI4+YTVpxuxw5e8EeBQZiIvOvaPrHLP1xkIqGTsw16
7hC1sUhA3A5/Xug9FItG9quYtz6Y0ldgtTRus1XveWSEcR4Y+u3VW4drGmcDQoULU1mzZZV
iEvcx8Qa7gHIkkc/dug2Ii1+e2XTMFGpPbbYZPYbxOrxNEjohvyLjuBzHNSOV7TdOYnEUMq
99ixVyBc2J0EYJBbtvxAkbdUFvRawyGSz+vMvh7em4rUGAil3ns962MyEHmC3i325fWpXRW
P1UdUZnLaibLXhmPDUrGZr2BpPgATtsAPpQXpERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAR
EQEREETqk7aVyhH+iyfdK0JpPC6eyWm4pszlxipGZFzYpRFxGT1GHhJ8AP5r0XbqxXak1Wc
bxTMLHj2EbLU1bsLfDmY5H5kPxsc4kEPdnjI36ddt9htugpHaNifQu0e7ThBbHclZI0efHt
v/AM26+e1OEVtc2YGN4Wx1q7dh0G0TVcNWVG53t1x1JoHDAyIybDwbu7n9Sm9X9lNvU2q7u
YbkIIorELWNjcwktcGBoP0jdEa97Q/Q/gXSXoAAg+DTt/W4vW+vdRZljbpPPRGRokdkK5aw
nmQBJuQPnV/t9iuYt42hTfmqpFMSBpLHdHO32XXd7B7k9qxNFmoGte7eNroj0J8Tugp2dwk
dKWllq0kWRilrNkt1g714fVAO/kOfI+C3Z2Z/A7tF1pcLHJFXke5z4pJON0cnRw3+YH51U8
32Ky33VZqOUjrTCu2Kzu0kSEDbiHv8lOW8PkdC9mRxunY57eRBA468Rc4vcfWftz6D7EVe3
u4WOd5DdeSr80V7KZO3K93FLK+Rmw33JcTzPgtwUqnaHazNTGWr9yKA0XSWLLoto+9c0kN3
28CQD7ivvCdkE+N0/msfZv15Z8jE1kUgjO0ex335ojWWdynwhoHTkLju+lLahPPw/JuH1Ff
NiaHHyZbH3MaZ7d6vA2q/YExHZrtx48xy5K8P7DMu+hHV+GanDHI94/Ju6uDR/wBKquat5D
TOqsk2vkbFK1D3bGN7viE5a1o33PQctwgiMZjizKXK1+uRJFj5n93INi1wi3by8wpPLc+y/
TIPjdtD62q5Tdl2R1pVpak+EhUuX67HW45YzzdtsSNvMDfZS+X7IprWlsNhaeSiYcfJJJJL
Iw/lHP232A6dEGwsPiqWFxkNHHwNggjbyaPPxPvWcuGjZoHkFyiiIiAiIgIiICIiAiIgIiI
CIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiDGbj6TbhutpwC04bGcRN4yP6226yURBEw6lxdjUM2AjnJvws
43x8J2A5ePzqWXnftDs2oe1C9FUsOryWDFF3rX8JaDt4qPzt/M0stnPR83djZRu8DWCZ2x9
YgHr4bIN2z9pOnKr77bE80Qx8zYJnOiO3Gd9tvP4pVlq2YrtSG1A7iimY2Rh26tI3C805C1
Yt4TOvsTPkc65UcS478y1+5Wfir2Yiw+Wo/hSaMEEkYdJPI/dzdvisDdzv7PIIPRhIAJJ2A
6qv2td6cqUW33ZBr6heY+/iaXMDtt+EkdCtf9lGQyGaxepcTPkrEkLIh3EspJfHxh4JG/uB
2WsqMVw0aFavdlibeud3wBxDWu3AB2+dB6prTstVorEYcGStD28Q2Ox9iiLmS0vPkZYLklC
a5RjdK9srGufE1o3J5jktL2JdW39YZHGY7JX7FvDNEdZsL+Fp4HtaS4b+IJ95WHkqF2zrfO
Pt2XwWoqL7E4aPjO4G7s69Nz9SD0JisnVzONhyFJznV5hvG5zeHiG+2+yzFUeyuR8vZxiXS
PLncDxuTvyD3AK3ICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiINP637
LdQah1bdytN9MQytb3feSkO3AHXksG32TaruMyr5H0O9vTtlb+Xd5knf1fat3Ig0rL2S6lf
jMlWD6PHanrvj/LHbZjXB2/q+0L5sdjmoLUN4mzTjkfO2WEB5IdsCCDy5dVuxEGudAdnuY0
tmslcv5KKaK1D3YZED67uvER4bcwPeqtT7HtT1LlBxs0pIat0Tbd4RswOB3HLqQOi3eiDUu
oeyrPWtW3cjhctHWq5N/FYcXFr493BxA268wD1CZbsqzr8/Zu47KRGKxS7mQykh8h4Q0g8j
yJAO620iCv6FwlvTuj6OKvGM2K4cH927dvN5PI+4qwIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiI
CIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiIC
IiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICI
iAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIi
AiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiA
iIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAi
IgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiI
gIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIg
IiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgI
iICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIi
ICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiI
CIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICLrsSPirySRxGZ7GktjaQ
C4+XNVlurbz2usNxDjAwcT28e0jRy9nDvz369PagtSKLyru/pwBtiavM88bY4j6z+XxTtz2
/wUF31thh/8TmcZvjN7w8MXns7q/wCjZBcUVG+EpRHaZ+EL2PiY5zHyObxP2/8AYPDp47+x
XOq90lSF7zu50bSSfPZB3IiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIg
IiICIiCD1Dfy9YCHG0TIJWgekcTfUcTt0J8lA4+tVx9N01/jnNd5YxrpC7vXjkSfDYbD2Ka
1RenjbDUgaQ1281iXfYRsb0G/gS7YD3KpxST5O2ynGyxwV2buEcRLmA+AHgT1+coJH0m/kp
5PR2umsEHicANmA+BPgPZ9uyyqWKMgjsSVXXHvYOU0ojiA26bcyfoXfcvVsXg3U61WbHGci
JskzOEAu5E78+e264pUabImmSGj3IHIT1GbOHn3jeR+hBDajqw/CjA7u6zo4Q1sUALhICHE
hx225ertz81f639Fi8fUHX3LWlhply+QMZo0odi9tePYmZrW8LXNI6b+t4eK2ZCd4Iz5tH2
IOxERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERARFx0G6CtWe8zMOZ
ZW4ZZNmNhjcQNw3mW+zdwI+ddEFy050hrY65FJM5zpI+7dG7vDsAXO4eEgAbfG2Oyq9R1nF
Zq36LVuRvkkdO2ZkT3M2cT8fly6eAKmTmtWSSiOE0zGRzkkcI2j6ef1IOjUlHLCes/Jzixu
wtj4OTfcR039qj6eVyFJjoKTw+KUEGF44m8x128B7fPryWRZlui021lsmxga5geY43Sbxjf
iO7W7N5kbe7cqQxGPa2OO7RgjbZ4nAPI6P5OG3sc07EefNUQmLfHbZc7zEQx+iV3R17Ebz6
oJ+KdzuHDfcjy5j27RrDarENtvUHLbbwWu8tPPhcjK+CZjad+FrpIiOfA71AQfEscef/tI8
lsaFvBBGzcHhaBuPHkoPtERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREB
ERAXxL3gheYQ0ycJ4A48t/DdfaINPDtN1hJqD4EjpYz0sz9yBwu4eL38Sk9Q6o13pisy7k8
ZiJa7nhpdGHHYnz9bkqNLehxnajJesB5igvuc4Rt4nHn4DxUv2jasy2eqQQuxVjH4p0nFHJ
Owh0pHn5eeyK2RprU9XWOmLFmOt3LmB0U0J5gHh8PMc10Y6Y1cB6UBv3JheR5+sWn6vsWL2
a1cRU0fMMXe9Mc9xdYdw8Ja/h6beWyycds7SV0HmRVc/b3F5/kiPi/hYcrNXjts4vg3IGIc
9uKGUAhv/ADN+hXIAAAAbAKDPMtkHST0WQ+/i2+wBTqAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiIC
IiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgLgkAEk7AdSVyvl7Gyxuje0Oa4bEHxCDz7WuVoe1cW5Zo2
1xkCTIT6u2/XdbO1vq3TTNN3KstuvblmiLY4WEPJd4H2e9TH4D6WP8A9Cpf7tG6H0u07jBU
gf8AZhBq/sipXxcyWQa14otqPje79lz+RA9pA3V8oTRV8DbrOdxTSUjwMA3Li4OIaPb6zeX
tVisxU8VhbAiiirV44nHhaA1o5LXT8RZsRvY2/JC281kdYtG5jI+M4bHrtuPcEFyfYicxsX
F6/cV/V9oduR7+Y+lWNatx9WWpbisvvvfHFN6PI124Bf3m4d/Y5beS2kgIiICIiAiIgIiIC
IiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIg654IbUD4LEbZYpBs5jxuHD2rF
GGxrdgKUIHkG9ff5rORBHvwOKkiMT6EJYTuRw+O+/wBqz1yiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiI
gIiICIiAiIgIiICIiAi4TdByi46DcpuCNweXmg5RcAgjcHcexcoCLgEHoVygIi43G+2/MIO
UREBEXCDlEXCDlFw5zWNLnODQOpJ2QEEbg7g+KDlFwuUBFwuHOaxpc9waB1JOwQfSLgEEbg
8kQcouFygIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiINeaijyuL1Zb1DhxNZ9CjiFmg1xLZo3A8TgP3htv
yUlXy1YxZLUGEqOyb3RQmKKGQ+sXb7jyHt9ynoKFmLO3LjnQur2WMbw8+JvCD8x33UDPoCO
DGZmjh7ZosycrJWsG5bGR8Zv9V3kgx8xqB+V0vqio4wmSjT4hNVlJaeJrjtv4EFpC+a2Ss3
dCyw12tkqQ4d3e2eMg96Iz6o8yOpKyzo+/Jj81BLdrCTK1GVwIoi1kHCHNHCPEbO396+KOi
LWJx9qhj7sTK16kYJ4XA8LJS3h7xnlv4hB8YPM3MbovAcMMbmSUe8ltWJNo49m7gE+bidgs
vFawkzsGOjpVYm2rkD55WSPJbCxruHfl13PT3FdP4HZCOjhK8V6u74MrOrvEsZc0kgASNHg
4AcveuuhojIYVuPnxeShFyrC+vK+aMls0TncQ3A6OBQY+lslex2Bk2rtc6XLWWSySynu6zQ
483E+A22C+MjrTJ3tJw3cbBFFYkybabnCb1eT9t2nbo76t1mt0XkIMdVgjyEE8kF+S28WIi
Y5i/n6zR4gkkL5/AW2zTjsbHkmOsNyIvRzPj5E8XFsQPnQduV1vNj/SBDRbakpcDbEMXG5z
nnbiazYbct/FYjcyMHltVZEtJibJU2Ejjwx8TOZPkBvuVIDTmfq5GzPjcvWrxXy19oOrlxZ
Jts50fPluPA7ru/B6+29lrPf1ZRkJIXd1I0lpaxvCWu5c+III3K6rzLaFaSlUqyNs5GOtFY
ZP6krT6wc3bfkdiD5KSq6lvfCeTx+RpQ1ZKVVthjhIXNlBHPY8uQPJRzNAy16EkdO1DXk+E
2X4YGtJhhLRtwAddjuT4KTzGl5czdxlqa4I3VwW2xG0tFhh2PB7uIAoMXE5KWzrd9e5V4LD
sbHOHCUlsYJ2LQ3p157qN1NI1vahho5mWJYH0Zi+GIuPEQeR2BVjjwMzNaSZ7vo+5fTFYRb
HiGx333XRk9O3bOsKOoK08A9Drvh7mQH1uLqdx0QU5lm0dC60LrU0YilkdXrSSO72o3b1Qd
+Y36hdmPe69d0xHp+Wf0uuxkmV9Z4AiLBzeHddzvtsrBZ0XbuU9RGxfjdczrGROc1hDIWNG
wAHU8iea7JNH2Y24e3QvNrZLGxNhkkDTwWYwNi1w8vLyQYuEsO1JrfUcOQJkq4t0VevXJPC
NwS5xHiSQou/Ynx2oNUYGOaQ0HYd1uCPjP5B4bz4T1HPn8ys7NN2MfqOxnMXLCx9+NrbleX
fge5vR7SOYPzLqk0k+d2avTTsdkcrWNbi593DHtsAPE9d/agidMOp6pp0aU0pbHioYnPrl7
myyvMYPG7nvwbnl5ld0hcO2aCAPeIhh3O7vjPDvx7b7dN9lky6MsxwYu1jrkVLL0Io4JLLW
EtsRNG3C8eI5b+xZv4OWXa4i1G+xFwtomqYQD1J4t9/egi+y9z5MXlnySPe4ZSdgL3l2zQ7
kOa+tP2RqnU+oXZBnHDjrIpwQEnhaBvxOI8ST5+S7cJpnOafx16rSvUi+3ZksNlexx7svO+
23jsu/H6WuYPKPv4y1CTbiaL0MwIbLK3/ANQEcwefMIMLEF9HXmW08XyTY+aqyzFG5xIhJ5
OaPIFQOmcjb01BXpZq1JYxGbiLqk8rie4l57xE9dj4K74zAzUslkcvYsNnv3gGjlsyJjfis
Hjt47rpj0syzpFuAyohmayPgZIwHkR0cN+hBQfehxto7HElxLoySXOJJPEfEqfUZp3FOwen
6WLfN37qsQYZNtuL2qTQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERBg5nKR4XE2MlNDL
NFWZxvbEAXbeO25CiKGt6Nu1RgsUb1D4RaHVJLMbQyXcbgBzXHY7eBWRrb9Csx8kf9igsPg
MlnMbpybIz1WY/HxxWIoYA4vkeGbN4iegG/QIM1/aFTbLkGjD5R8WMlMdqVkTHNj28dg7cj
bn0Vkp36uQx8V+rM2StMwSMkHQt81qgz5atPrSam+P0D4Q4bwbHxTCItAc5nhuAVbZ7VXHa
OxOJ007vhkGtgpuc7f1CN3OJ92/zlBO4bUVPPYmTI0GyPjje9hYQA4uaSCOvj4LEx+sKuS0
zYz8FC4K8HHvG5rRI4N+MQOLbz8fBQeFnkwGu7uDfU9Gq5Wv6XXbxh20jRwv5jzA329ijNN
VMk/swtzRZURV+7snufRw7l6244t0GwcTlocthq+VZHJBBYj71om2Dg3qCdiR05rnD5ilnc
e29Ql7yFznNB9oOxVUq2Gu7O8BimEmfJ14oGsa4Nc5vDu/Y+Hqg8/cvnSzHab1nkMLNCKtf
JtFulFxhwBaOF7QfoKC9oiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgI
iIMe7Rq5Ko+pdgZPBINnxvG4d71zSpVsdUjqU4GQQRjZkbBsGj2LvRBg08LjMfNYmp0YYJL
R3ncxuxkPt81iRaQ07BOyeLDVGSxu4mObHsWnzHkovN2NRYx1XJMvxGN9yOF9AxDYse8N5O
68XivgZ3K5S5qE0Zo68WGd3cLS3i75wbxO4vIeHJBPXdPYfI3WXbmOgnsxjZkr27uaPYUh0
9h6+MkxkOOgjpykl8DWbNdv13CrWqdXZOtoaHUOGFdsUscTy+UFx3e4DYN+fqVPZOHPWZaz
cdegpQCMunlfEJHOd4AA8gOp3QdsWmcJDLUlixldr6Q2rODOcQ339XyX3YwGJt5KPJWMfBL
ci27udzd3N28isHSU+Xt0J7WVtMsMkmPojmxBhdEOQcQPPmfdsp9AREQEREBERAREQEREBE
RAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREFHv3szczffyaXvSinIRR9dgh3PLvX899/
LlyC7I8VksNa1K2Cm6y3LOEtYs6B7m8Lg7y2PPdXREFF1Zp203s0i05ja8tmeNkLWho5Hhc
0nn0HQqZ1a3JXdH2YMTFL6VYY2MAeq9gJAcfo3VhRB0Uq7alGCswbNijawD3DZd6IgIiICI
iAiIgIiICIiAiIgIiICIiD/9k=
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACJAFoBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABAUCAwYHAQD/xABGEAACAQMCAwUEBgUICwEAAAABAgMABBEFI
QYSMRNBUWFxFCIygQcjM5Gh0RVCUrHBNVNicnOCg/AWFyQ0Q2OissLS4fH/2gAIAQEAAD8A
xV/rK3FxmPnKlQCG8fKlVxMqyHkU4z3neqokFxcKh25j1NaXSuGYLzkInb3+mEH5+v3Vr9P
+j/tdo52Yp3cnnjrmm6fRl7rkvuGPKMdR3HrS/UOAEtsBiT74XPJtgkjPXwH40ln4VtY3iH
bgGTGAUGRkEj9bypRc6c6HkA5sKpzuBuM4/hQZ0y4nBx1/ZGaL0/Q2LL9WWOdxg7Vrk4eXk
X6leg/VNc2mijUGbkCjBwFJ2NLJOZzzHJJ6k99F2Nu8siqqknPUV1rgzhG5mVLh0kjj/a5s
V0yzs4bKIRxD1JPWiCyjqQPnUJI4515XAYVjOK+FndGu7NJJMbsqtvtXJ769ktJGhdmCg9/
UUsOtyxPzREg+Oanba9epcB0lK5O+4rQpxJfci/XnpWQl1EPHynBrbcN8AaZrnClnrN/ql7
C1zK8SQ21sZTkFugUE9FJrXcM8D6Bp+sGCG8ubqeKHtWS4hMfJuMZBAz1/CjdM1mTiN5rRN
Se0uVUmCBcBZAB3Hrmr4NIdVtIL3VZrO9u5G7KHIZiACd/D/wDKDm4f9mkmiGs62W5jlhp0
jgnyIXcfOqdCtb+fSdHu11qYG/uniblUbBRJ0zv/AMMbeZo3TuKdQXjA6BcHtoxK0SzHAOw
JyR8qu4p4G0/iyzlmjkWC9DOsciqBzMuRhvHcetYbSvohMnD8l/quoPa3YSSRbdFU5Reh+f
X0Irn1rcRNIvOFHnR3bQ/zi1nH2PWumaBxcNL4HsdGawmedWeVJEmKcoYtg+7ggkMR16U54
f4uttJ1M3UttNNJdQ8r80xZhvtktnYAYpRrPFuhadcwS6ZpL28sMyyBu3YnCnOOvfSHVuOj
rPGMWtXNrK9vHyj2dZ2RgAO51wRuc7VpbP6V9L0u4E8Glam74I5JtUlkT7mJHzxQdv8ASgs
OnaVEmnE3FjfyXb+/hHDmTKjbbaT8KPP0q8PxaodTg4YcXbMXaQz7lj3/AORVY+lC6v4LX2
a17O4t71rpgG2IJfKemHxmmLfSat7ql7LNaFba4tDbW68wzEx6lj4E4+4Vymx0i8ubz2fs2
WQHBQDL/IVrR9Ht24Do8vK265iGcffWItI1nu1WTaNcs/oNzTk6s6lpAAXY4GOijuA9BtXs
2oJ2Eci3AEwG4A7qU3l49w3vY2NHQpo0bwc0yvhl7Q4cZGDnu8cVLl0cWyPIxabfmX3t+uM
d3hRfPw/2MnJkseUD4xjffHyxSa79mN45tc9jsF2I7hnr515BK0EnMg3NGh5Ht2uYwSo+MU
Ro2p3ekai11ZuqzHI5mUN19a+k1G6kkZ3vZyzEkkDv++kUUnZxSkHdsL8uv8K6Bb2unw8NS
ahcGZpFleNEW4dAMMQNgegArPdpNKSY/bCD0xM+P31H/bGGOe4UjqTM/wCdSRbjPvz3I/xn
/OjTaSLEjm5mPOM7XDHH40PJ2idJ7jP9s/51CPnYNzXlwhAJH1znJ8OtVc9wcEXM/X+eb86
KhuexcrPd3BXl35HLAZ6ZOd/l99BvGYbmSfshMhDAddiR1HjTKKwtpoklFleOHUMGWM4bPe
KxnMcY8667w9aJdaGolRGRZ5Thlz+uaKu9OLxsAQFxsf2RSS70YRKSvMx7yTtS25iWGKLGM
t1I9fyNVhZFTqcA1XI2R7wBqoRKxwQwz4DNeG35GPunlB64rfcEcM6bHo0esy3MdyViYPaS
Rg8zb8oHU/PrtS3UtBt4GmghXsmmLkDqoA7/AC79/Cr9F1/TYdDsIpEg50to1bOc5CiuSdm
c9K6zw5OU0kRDPvTyZP8AfNN765FlYNII3kI6BRnG3U+VZ2y1OOSL2W6fs1RcdpJtnfvz5Y
pbeGGTCxuHVCVDDoQAK9jnPs7RgLg4zlQemfzoR1HRQMDxr7tDGhdmwq7k+Aqu14gg7V7d0
la2cjmJfrjv5eh+f4U+t9X0/TraKe3uGeONubsmTDIfFT0+R++lHEHF9xqDPBEBFAcryIMF
h4M3h5DA9azwQEfAPlkUIVyK67w2iScOoDtIs8uD/fbaluq6rA7JibmWFstH+qxHQZ9azF7
cPfyu7OWc71XbMRCV/ZJo+IE2wXpjrUViDNvVV7GUspj/AMtv3VnrdOdsd5ppIjCxOVOQcG
vI9MkuXaTl91dzUDCwJAFK41Z0ZlUkJuxA6DzrUDiK/tom063kSKJZXJblyTlietevcxzKn
NFECABzAVO9Fq3I0f24AJIOz53+8dPPFBRxukoyPdc7Ed9HKTzlR1xVixMcYFSZdiGGQdt6
XtpkSzq0ACtzfCfhrcaVwgdQthcS5dm6cy4VfQfnmrb3ga50yxnvLOUFVRnkt5B9WwUZOD1
U/ePKgYNHuLm3jnj0mwCSoHUNK5IBGRnahYxbDR4NOsrWO2DD6x1bZ2IIzg75wcZpBq2krb
Kr5AlZveZTs3nilkdtMzhVZsE9BVkivb4aYlRjckHaira9tZ4GY84K7cx2GfGrIJFaYEyKx
HcG3pxC0AUco97HeajOygbKKCDhbmMufd5wTXeNHNr+hrY2xTseyBBBHhQHEmo2sPD1+7TI
kYt5F5mOACVIxSfRNe0GPQtPSTXLBHW1jDK06AqeUZB3rlGmXij6/myD31Xq+rxTsIFcEKQ
dvSlg1eW33iTkbxJz+VC3N694qcyrzAe8e8mpsBb6e8IlQSiQ8y5znG21U2OoGzZn7Lmc7A
5xinmm6m14HJAUr3A0yVjKPtFUDrk1YNOt5iC0x3Pca0WlO+jQSGzuZFBU5jZuZD6j/JqfL
Fp9x+kbt/0i4ITnuSAsOcbqB9ntkg43G2ay9x9I11HcypFbWMkauQrtDksM7EnvrJX83ZxL
2LFGb4+U45qsuXRbmYcqgiRt/nQkzAgcjZOfCvbQRe1xmf3owd1zjPlVUrq5woqGTjB6iid
PuTHIy5xzfvpl7SSMFqvttRkt2/aTvHfWgtdZ7VEEeG5vdbrt61mtfvdSW6uI5DNbrcBRLF
zEK3KMfMZBNIuU+NFz2008fMq4C9x2J+X51Ca4t3mZp7adZW3cLMFGfQqcffU44oJE5/Zbl
UPRmnX3vT3N6ixtEODbXI/x13/6KinsUkgXsLkEnGe3X/0q2FtPhuTHdWlzhSVYGYHBHooq
9LKySEzywXUQ7RAjCZSCCGP7H9Gi7OKzLZlindHU8rCZTjxOyjcVGaK1jaHse3mDpznMoH6
zD9jyrccI8Gx6lNHcPE1spBO0jNj5bZrXcTaNpn6Jj0+S0W5dwVEvZ4ZWJznPd1rA/wCgE4
2FqjDx7QjP419onBWoX3tL2hQqpGA7Y5vMelINXuVaCG1e0t+1t5mBfsxzn4upxuOm3lQTX
U08uHJUqhXGM48hVq6ZLJCs3J9WWCkHqPPH8adaXwrb3N2jyHkt4zzSueiqKrvtFt7u/uLt
U7NZZWk5e5ckmtDB9G+o6ppaR2zwcgKkF3Zdt/6P9Kn+i/Rn7JBJb3kcTIwyCshLK3iDjzq
qfgG1sb5HnKdioEaEgnqT12866BpOmw6baJDGgXlGNqT8Xaha2Fs0jIGcLtv31gv9ZF2vu9
nGcbZ5T+dGXOrQ2ulhYyLGdsLcW8xMMqeBwdznuIyD3Vgr+0luZzMidiobKdsDzv6juHrv5
UZpYsEmjlukTmj+IO2FYeR760cltNfwzLaRcsBbHtMg5QfFUXq34DzNJL1NXsGWKSCSSJj7
rR5ZSfl0Pkd6h290SFMDgj4lK4OPSuiRNbQ2scgubpXdXUpEmQuGB6Z674z4Zqc72ytCTeX
h5hgjsvMncFv3+nlQ9qkUuoRyxXU5RpAOxlGOXGemTsN8+oFdDZObOCQawnGmiTXCczTAJ1
PUk1hP0DC3vC6UZ3wYGrS8W6gTrGmzEq3ZRThcjf4RXNtS1hpZpEUk4OxYVC31M2kMMKx4l
kdWcsPBv/lbXgq+uLhHmvJV9mjc9osh3KnqR8u+n1/xLw8LC8jY8pwEghXJznbJOOu/f4UU
vCul3UmYYNnGeeOQ5ptDoVpYnnlvZAx7i2M/dTGG10ibaQ+/03lYZ/GrBomitIHEQLKQQe2
br99NgQelVzW8VwnJKgceYoQ6FphOTZx59K5Lxd/Ltp/i/uWue6p/KN3/AFv41KP4YPVf+4
1pNN+1l/qf+NJNR+xb+1NdN4A/3Y+g/jTTUft/nSq0+KX+vTuz+MVrdO+y+VG19X//2Q==
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACJAFoBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABQYDBAcCAQD/xABHEAABAwMCBAIGBAoHCQEAAAABAgMEAAURE
iEGEzFBUWEHFCIycYFCYpGhFSMkM1Jyc7HB0RY0NVOy4fEXNmN0g5KjwtPw/9oACAEBAAA/
AE6539MqVlrmFCkgEK338qCypCEunQk4z3O9QsNplSUNn2dZwSabbNwjGnBs+sr9vphAONv
1vj9lOtu9HKXDhEhStHXKNuvjmiyPRkwEr1PDOTp26jt3qhcPR00yB1XlYTnTtgnr1/8A2a
Bv8HQ0ONDnpSXMYBQMjIJH0vLFBZdqW2eWE6sJSrO4G4Bx8unyqgbPJkg46/oDNXrZw6oqR
+LKzn2hg+zTu3wukNpHIR0H0TWTvstJBf5YSMHAQTsaDulS1alZJV1J71agpCnEp0nOeorZ
eA+HFvJRJWl1tsfS1YrSmkMx0BtGlI+PWuua2dgtP210QlQwQCKT+MrIPVlTY7biinBWlB3
2rHZt8cjLWwSvQD9LqD9lD08RyGl62spIPXNTROJLg3KC0PFGVb7imlHFlxKEn1k9BSM9dE
uN6Tg01+j/AIrZsdjv+X1JmvGMIrDatLjuFK1BJwRnB8K0a18VMLRIlvIWxKERtCUOrBdcK
VKJyoADO/htV4cXwXJMconMJjLYUFc5wpcCyRscDYjGx+PlVK+cSRmZMJNvvIS7zDz8OlxA
RkZ3I8qHtcdR/wCm9yaevaE231ciMtR9hKyEdCBnrmiY4qUy3ImesoSz6moxitSlpcdO6fa
IGc4O3kavR+M7S9DZkuS0NOvKRrYVuWzn2t+471Um8SWiZcYLq7ilcZiRqUUKKkk4IGpJG2
CetZ3x6/fYdtcZuHFyLjGkLCkR0skBYyCMKxg42OxpKhymVOI5gSPOiHrEf+9T99Kq9j1rU
fRLaoDN2ZkXBltyQ+wtbYc6NI7Hf6R7eXxp/ttw4bnSoMQRohkSApboTHDaQjSo4IJOd8dz
VSQ9w1KjQHUx4a21z0NuqaaDIYHg4NROCcDPShciJKVEujl04d4diMNtFUFxpaQpx7WNCVY
Wdj36VauVriQ+HOY5w9w9KnrSVPuRAhtuOjG5GpRUtQHTAH8+7orhh9y92hiHAcXb45VHis
Rwl0qWhKtba9eDgncAA7Dr3h4on22yWt38H2+0rUY6SjMdCskjclQcBB6/RPbxog43wvdeJ
3LdCESNLtzza3EjHLlMqCVK6bEjJH+uwDj2NaZvC8GEA0gmXLSw6kj8SoOkAEfonp9h7VlV
tsU6ZP8AVeUtLqTgthOV7HBwn/Sngeiya4Att17QrdOpkZx2z7VZ1BaRJmoS6cNJytZ+qBk
0e/DbiCpwBPMWcDHRI7AeQG1ev3Rv1Zp1MoB8DBSB27UEnTlyle3jYmiLKLC2uPqkJWQpPN
OHACMHPbxxXemxCI246sqkblafb364AxtvsN6u6+GOQ7y8lR0gbLBG++PljrQGcYhnuGHnk
eyE7Edhnrv1zXMd5cZ0LbSMnpRAOPORVSmgSkfnB/Grdhu82x3VyXBcSl9QKdSkhXX4969d
u0xx1bjlxklalEqIT3+2lplzlMukHdeE/LOf4UUnT5TMlbbUp9tCFlISh1QAAOAAAajbuM1
SsGZKUfAPK/nVpldxdWPyqXjPTnLB/fXdzdlQ2GyJUpKlE5/KF9sefnVaHMmOEl2dJI/bK/
nXUifJQopbmSAf26tvvqETZ5SPy6Tk/wDGV/OryHJgjpUqZJKjv+eV/OikCa3GaWie9IcUU
+8h5RCM9M4O+/h9tD3GixLdkcgSG1BSR1JSSOoJ6+O9F2bZDfYbeFunuBxIUFpZOFZGcjyp
Aztii8xkOXB7Ktuar99MvDtqhKRzljVhOfa6E7Vduqo1rPPZbSCQMpAxmlK9zFS3UEpCcZw
BVFtSsEJ+6pFsLDaiRjA+Jq1b4TsqSzGQhRWo4wBv50yy7E8hAzhIztkY+W9PHAnCtuaske
7rkJknlK1xnGgQTvgDuDt8dqp3XhuLHL8aOjkqfLhAIygJHfy7nPhVrh/ia0McOWxlxMbW3
DaSrOrOQgA1hXLOelEJwcVdJCUAkcw9Kvwi9FbBStJOdXLUT8yB41zKuC3H3GX1kpQrKf4U
OkPl9/IGw6V8yAM7gA4yTTNwrCiXK+R4UjCEOqKcqOMHBxnyNH5LX4Fky5ENxlo+6X0jmEJ
SPaKVHsTnp4UDicQxXrgRNS/JaOwdWvceYT0+37qdLXd7JDjIcRcHEpSoKbaUwcpX02UPHb
bf40s8UcdSrmpyMwAxHOU6G8gqHgpXUj6owPHUKVg2CAeWPlkVQUjI2qzcA4mfJKdgXD386
q5dTggkY6EbYrx1Snl8xSwV43J3zXiW1E5xn7ql0pTupG/gDU8Za+ahtGSFnSkjqM7Vod1t
MlVkkyIyHHGmoay4oDZICe/31nkRvWsAdT0phabUI7YKDlLqQc9hmoGbM7LcW6EHQnc+QqM
xlAkBOw8qCNIW42taEqUEDKiBnA8/CmmJYpE+WtSmA2y+tfLkrOEEhWCFHtQW4W9cW6vQQ2
0842vRqZVrBPgD91efgO4pg+vrhL9VKtOsDbNWp/Cl2t8VEp+E+0wvupG32jaqMaA886ENt
LWo9kjJpy4d9H1+mSkS2oCmgw4hZEkFoLGe2R5dRW5wbczCgiGka28EELAOoefjSTxB6KrS
+85cbUoQHU+2pnTlk+OAN0/LbyqS0cJolQhIQnC19HXUjIH1U9E/eR41Xn8BvWiDJm2+Skp
QgrdiOjLSkpGTpPVBwO2R5VSjWOXLitSWrJaw28gOJCn3CQCMjJ01TYbhoske12+G1FSsfj
FoOziyCM4O+cHGaqOym7Ba1w5jXOYeVlfJWQc5JyN9t/h1NAX2bPN3tT6UKfUnmNu7L652J
6fKmq1G5LiFtu4MoabToS0RzAQPqkEYpzsa7g5IbMuet8KA5jJSkpOR8Mgbg0ej2m2w5Dkm
NAjsvOjC1ttAFQ+VWwQSQO21eKUlCSpaglI6knAFKl64+tMJ8Q2SqXqOl1bQylIO2x6H5Uy
wCwYDBjkFktpKCDsRiqvEMliNw5cXX3kNNiM4CpagBkpIA+2hlh4n4fa4etrbl7tyFoiNBS
VSkAghAyCM1kdnuCE/lGrUFd+1UuK78zJZ9UbXq0qCvZ7fOgsCJzm0yJLpabUSEkbZOMj91
PdrXb4tu/tYB5s6Qy4VKWQCfAfdRy38QuW+Y27HPrCE7LJ2BGMbfLHXuKbZHHFnbbK2pTSx
sM6wN/DFArdxi7KW+hiShwpwStQOPCh04yrnMCUJgJI/QbyB136Hfem21wHE2WPGeXGy0VA
nRtg/Lzpf4iut3s19L9ulBTJbTzGygqbOBuSNvtBBrxxDNtlJuc5w3R0EJ5kogIYzjdKRs3
7OSDjJGxNJsr0pyW5byGodtdbS4oIcVHyVjOxJ75pKukgtMJEdZaUvZzScBX+fnXEhttNzW
pakhPOOQTtRRF2bdZDbrqSUqB93Y4z/ADxXcTiSNDlpd9ULqkHYkncUUl8auXNHL9TSy3pC
feOTjvQ5y6MhnR6oCr9IL/yqIX2S2DpQn2laiStWfh1FSp4quId5jfIawcgJyc/eaY4vpJu
Zt5jc1tK84JDIOR86q/0wv8x9taX22cnR7ASjIJ32oDxPcLsJsptwyIqJIQHWdRCVlIx06E
ZBPhvSzpNX5MSRKZ1pRgJxso4Jz5dvnUb0qMp9SpEOSl5W6wl9KRnyBQSPtqZpDTrYdESY2
g+6pUlI1fAcveuFuxG1bxpYP/MI3/8AHXrcqMtxKAzLTqOM+sI/+dSMyoDU0tzYkw6VFKwq
QkkEfBA/fVgRYQjqfkMTWkFxCW1c9JBCgo59z6oqxBjW4qy8xIcbcSdKg+k4x1OyRuPnUb8
O3suMGOmS/wAxvWcyAn6Sh/d/VrQeEuAI145cyTHVHR7wHNUogjp4fvp24ksltcsiLfIgpk
rcylDobGpCic5B7dazw+jOUDgQ0LA6K5pGfPrXVi4CuMv1pyIpHLBASHFEa9uoPlS1fpaVx
2Ia4UXnxH1JUvljWfe2JxuOm3lVBU6RKf0uEoKGynGMhIx0HhUqbM87GTI5f4orCFA9R54/
jRy08GxZU1DjuURmjrecPRKRUdw4fizrjJmpRykvOrd09k5JOKYk+jK43G0NtsOMcvKVJK1
qSce19X61MNh9GjEGI5FnNtqQsZSpLhKkK3GQcDxrxz0ewIc5t17SY6UpbQSM4yonf/up5h
Q2YMVEdhAShAwAKH8SXJi2W1bzqQpQB0gnG9IP+1SWn2Sy0cbZ0nf76JyL9Fj2cJZWmBIOE
yYz5LLqPAgHc57EZB7Vm90gvzZJktN+roCyWzISQtfxH0Rv338qvWUWxD7T01tvW0MLC1AJ
WPI9/wB/lTU9GfujD7cBnRGKtPrbqSlPmltOAVfHZPmaXLi1fbYtLLsZ11lR9hbOVoUfl0P
kcGofWJhIQqO4FD30KSQQPhWlclhqGmSiTKBKVAttIzpwoHpnr2z4Zrx5DaUpd9YmkDKSAz
npg9M79e/hivoUZpUtmS3LfAcUB6u8Pc05GBucePfOAac6U+NbM7cY2vnBLaeowc1n39GmF
+0JiRnfBjq2pu4xnJbvlofAQeS1JxlO+dA+dZVeOIFPyHWkEnCsAqGPjUMa8mDGjx0s4edc
SpxSh4L7dx0++tC4BuUuWy6/NdQIzTh5iHTuUnqR8t80wXPizh5FtmMrWn3eW00M752znGx
37+FXBwdZZTmtmPhKxnmNunPwopHscWCvmKlO5P6S9Ofsq6YsNw7kk/tVZ/fXBs8BSgvlHU
DkHmK/nV6uVIStJSpIUD2NQG3QicmIzk/UFZhxv/vHb/8Arf4U1lt7/tef+t/Gu2vzcb9ZH
+I04Wn889+z/wDUUt3f+rr/AGyv4VrHo1/qSv1R/Gjd0/Pj40Fhe89+0phge+KPp90fCuq+
r//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACJAFoBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAAAwUCBAYHAQD/xABFEAACAQIEBAMEBQgGCwAAAAABAgMEEQAFE
iEGEzFBIlFhFDJxkVKBscHRFSMzQnKh0uEWJDRigrIHNUNTY3N0hJTw8f/aAAgBAQAAPwDH
VmZiea6a9JG4PnhfNKqudIPXv1xCJBPOqE21G18PqDh+Co0f1hvH0sgP3/H5Y0tFwTzbiOZ
mK9tPrbzw0T/R22mQknZiF8PUdu+KNdwStMQCSTrC+7tYki/X0wpm4cpkaMc/SZLbFBcXBI
/W9MK6igZDoAvYKb7gbi9vuxV9gmlBsN/o4tUWUszL4NXmLHbGkTJF0L+aXp9E4w0iIAZNI
A7BT3xQcljc3JPU+eDUwu4AG/pjofCuTvMUlbWi/S1Wx0aiFFl0AbmKxv01X3xbjzykbYuB
8TjyomoKuOzMPqOMPxTlSxhqiDVIBudLb458s9TPO1NACxUM51MFsACSSTsMUBm0qNqQkHB
IM3qkmDLIVud9xhyufVmkfnj0xm3rAy264JkVWIeJsrnkNo4ayJ226AOCcdVoc8yKnzfMq2
HLRR11TFLepWod+YS1/dOwJIB26WwZ+LMu9llzYVBXMJacRLTj9R+jP8v/AHfBOIuLIJUmp
6DM0VnQAOJTZdtxa1j3+eA1PE8MWQyUdNxZTTVbg82oqQbkW91FAsL+v/w9LxV7XmsdeM/h
iy2LTzoNBPa1r27nH0vGeV1k8GW1Lr7LJSoy1KjeGYXuCPhbA6zifJswzOrirlp62hjZZ6R
5ASFlUCw+BN/3+eOTcQVGYz51PVZqxaonbXqBupHbT/dtsMAgmQuuoAeuLPMi+mMJm2OH2U
wijp1n03qph4D/ALtfP4n9ww/WWBKeCDWObNYyHyF+mNuaWnOZmKTJslXJQGD1RZRIFCne+
q/XvbCGvf2ShoZMnyLh6tpHo43eapKtIZCPED4wf3YLV1GS5fkVBLFk+UTVD0ETtrpkctKV
3DHWCN7dj3wKko+HaPIDw7XVFLHXVcPOln5lzFMf0aiwsdIBvv3297BGiyGbLqHh4impM1e
gjljrFI0vMLhkcjzte/r8Lo+LZaSDi+uhy1IliUJZYraf0ak9PUnCaeWKvofY5yLA3hkPWJ
vL9k/zwjp6KeSo5Ohg4NigF2+WHg4XqWAZeZpO4unb54ztMizVKq+yDxN8Bvhn+UGUlxbU3
l2HYD4Y9krF5SOJhzANx6YXz1BncBiFF+vli8fyOqko3i0m2z+92x84yoyDpYnqS/Tbt8/l
2wWFsoMTaxZr221WA26evX5YX1Ps3OHs3uaRfr1+vEInaF9SjfFoM7QmZLkD3xiOX1tRl9Y
09OwWQ3GogHr8cfPVzO7M1RKWJudv54oxPojkPdrL9/3Y32S5RT1lEJJBKTrdQFmdQACQBY
G2GycM0B3ZZv8AyZP4sFPC2WFbqk9/+pk/ixTn4apE93nj/uJP4sJsxoaahW7zSr5Azv8Aj
hC9VIzHktNbsTM344Ll/NkrEWonl5TkqTzH8Pr17Yu1M0U0aw5XTVNS6ixmWSSxPmSWt8ts
KYqqqSVhUVcgQDpG5b5nv9XzwFl0zPLyw4IIHobdcXEpIpEVxTztqANwuxwivtb1x17hKlE
mSq+km8sn+c4frRtb3DbEzRsu4Rvlhbmjilj0rEzysPCp+3GKraFpqh5ZjqkuQQe1jbFaLL
Ay3VRcmwUA3J+eLlHlEVLWJ7Wl4Wurgb7EWx5xXW5nTV4ocuSKkgIskUK3a3kT0v3sPPvi3
wtkdAmWLmk1RHNojYNTOg8R3sB+PXbC6tyqKJ5Io10NIWNuqgD7O/1YNl+bUUeXU0brFqWF
Ab362GMNoNztjuPAsGvhuM/8aX/Oca6CiuNxg7USrGWI2AucZqsy7mSvM20h2jHn/K2M7mO
Uqskm51ayCABuT0tt6jAPyG0SoQ7hmHi0m1j5YPT0MVAJK6qdzFTIZJC12AAHl3xk67jgV9
W+mkjVWk185kBe/oDsBYD1264vw5nkdRAj6jR1SkEaIzy3bzt+qT6XHoMZ3NuIJaotFGAkZ
2sosSPU+XoLD44UDp7o+WPCtxjufAAjXhmAvKF1TygAnqdbY1lJXUc4jEM4cOCVI72Nji0z
I8Z8QscI80ZbmQIb6RY22AHXGXrMygXMGZCXCsLG+xOyk9Ow+/E4cwjqFeRgBGGsHBuPqwq
4qqZI8irIlIELwsS17FiQwtsenTbHKoV1NbzwwjIjVHcEBHBb0F8DWjaVme2w3OImMg9MBQ
FlLAEhevpjY5Zn9XRoaWGUhYpiy79LlvxxoctzOeihhDyX0klfTvh2eIWCkFzfpipUZ1M9B
UyBiyILW9SDjK1NVpopp5A2m491rEdfwxTFTPXywUKS8qGVzqW+y79T88XZZYnlenuGeVYY
xGSCLkKTcHzOKdNw5Q5q88tNMtLJEgfTpujbXI9D8MHoeGTXxc6Qs9/dVlso9bfjfFmq4Vn
o6WSpge4ClnjYeAgeR6j7PTFOLLpJYkkWhpgrqGF3Ymx+rFcNCcvio6eBYQffYHZ2sRe3wO
F1TEaQhrgyO4BYHY+uNDJmNOZlDMCsMWtkvbrpFvvwN8xV6AkP4+ZsPTEjmaJll0Ziefdrn
bpb7MJaivM9PUozkl2XY992/HEpcwMEI5Q8VQjxufJbr08umBNmjU88zgLqYqxLAHpa3XDH
KMwhkzZYmpwY6gmPlqfc8FxY+h+e+OnZWaRMohWNVChBfC/O66nTJ6smVVTlOLk2F7EYWZb
mmVLllIr5pSqwhQFTKtwdI26459R1AH5y974Dmdckw5Ktcgg7dsVJ5Gpq5kZ2cIRqv39O+C
tUNtZiAeg8sEGYMkei9wWvb1xVknZnQDa574kaoSSaVAVUAAN+psAd/nhlmsEEWUwzJJdjc
t/iAI+ViMUcuzEUTQVokvNT1CkR/SXe+/1fv746hBnUWd5K9XCVhqUXdgLBxa/iHf7fXCDw
Uk3tk59sOy6piLR37gD3Ntwe474SS8ZVCTOscVK6KxCsY7kjzwhnksoCHST71j1wPMJCtdO
ihVGs9BvgAcmQs7FiTub9cWJJRrRQ1gfPHrxjYhr3xF9gPIHbAeYVOPHnkkQJqJA7XwLmFY
2G4JI7/u+z5Y0vCGdyQVTUEz3inXShPY9hfyxUzeaujqJo5ebCJQoeO5Aawt9eFOk4tPFI6
6rWt2PU4lM9NLM0k1PLzG3bTKAL/DScfLDSFdZpqhQehM43+Hgx46URIJp57/8AOH8OJL7K
7BeTOLnb88P4MFV6MSCGpp5ysZIsZRsfqUYmtDRCFpZYahAXUKecLEEN/d9MEpqLL9V5IJm
VgdLCYG3meg6YjNQZejRGOOaXWmrea36xH0fTGr4c4Ko8xkjnkpjCL6h+cZiCPljV5/leXt
lyUUlMs7MCok0WKtfrftjG/wBCpRsKZW9dZ3/finlfDVZWc5qfSQvQM1tXqPhhXWz3iSAwR
a4ZGBbSNR69+4/DFVp5JZLMSCFt06YJHRuyo4XwFgpv+GHuX8PRT1KtIdMKeKRz0AGIVeVw
1NZNUhdCyOz2+iCb4cwcD1uY5cqU7xFbgjUzDbf09cOsq4B9nheCqSNlO4Ic3U+YNsCn4Pp
aOrRpivKUBFuD3J67euNtlNDBRQCMIBYWwp4lrKajiaTQCwG2/fGN/pzUL4eWhtt0/ngU9a
tPQhU/q0rWEsL3jdfI2PX0tcHGVqoHllMgXli/h1jxH4+X24PRLTLIkkyqdHUE7HDkwSVCO
YE0xarCVhYfBR1P7h8cVZ5MwpysZjd0J8JTxA/zx8ZqkjSYXBHvKRY421O1NFSpIKioV2DK
ViW9vEO1+u/Xyv5YJNUUojAarrrWZLKgUjULFtz1HmemKsbLV1cLe11BYSoLPsDpW1reX3i
+N/LQvuQTjFcU5TLMnjlAUbkb3xjvyNE2/tCi+9uScMOIK1mzCkkJB5aSgXHoMYqsry8jqC
eu1xjyCtNOkaKlnYgsSPXGk4aqZZdUlQ68hG8audyD1t9WG9RnWTez1CnwHZYYlub32uTb1
w3HD2XVD3jh2YX1I5vhhFk1JSHW9S4Y9i3X5YZU1Pk8m06Et581h9+LKZTw60ivyfEpBB5z
9fnh6tVC+ytf4YrVdDFVDxRasUjkGWX3px8scf4g/wBaQ/4/sGMlW/2uf44nF0j+r7ThrSe
+/wCz92F9V7h/bOOicHf2c/AYZVv6XC+n6yft4a03vDGkyzqMPf8AZfVhcepx/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4SCjRXhpZgAATU0AKgAAAAgADAEAAAMAAAABAg4AAAEBAAMAAAABAyAAAAECAAMAAAA
DAAAAngEGAAMAAAABAAIAAAESAAMAAAABAAEAAAEVAAMAAAABAAMAAAEaAAUAAAABAAAApA
EbAAUAAAABAAAArAEoAAMAAAABAAIAAAExAAIAAAAiAAAAtAEyAAIAAAAUAAAA1odpAAQAA
AABAAAA7AAAASQACAAIAAgADqYAAAAnEAAOpgAAACcQQWRvYmUgUGhvdG9zaG9wIENDIDIw
MTcgKFdpbmRvd3MpADIwMTc6MDY6MTUgMTc6Mzg6MTgAAAAABJAAAAcAAAAEMDIyMaABAAM
AAAAB//8AAKACAAQAAAABAAACkqADAAQAAAABAAAD6AAAAAAAAAAGAQMAAwAAAAEABgAAAR
oABQAAAAEAAAFyARsABQAAAAEAAAF6ASgAAwAAAAEAAgAAAgEABAAAAAEAAAGCAgIABAAAA
AEAAB8ZAAAAAAAAAEgAAAABAAAASAAAAAH/2P/tAAxBZG9iZV9DTQAC/+4ADkFkb2JlAGSA
AAAAAf/bAIQADAgICAkIDAkJDBELCgsRFQ8MDA8VGBMTFRMTGBEMDAwMDAwRDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAENCwsNDg0QDg4QFA4ODhQUDg4ODhQRDAwMDAwREQwMDA
wMDBEMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwM/8AAEQgAoABpAwEiAAIRAQMRAf/dA
AQAB//EAT8AAAEFAQEBAQEBAAAAAAAAAAMAAQIEBQYHCAkKCwEAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAA
AQACAwQFBgcICQoLEAABBAEDAgQCBQcGCAUDDDMBAAIRAwQhEjEFQVFhEyJxgTIGFJGhsUI
jJBVSwWIzNHKC0UMHJZJT8OHxY3M1FqKygyZEk1RkRcKjdDYX0lXiZfKzhMPTdePzRieUpI
W0lcTU5PSltcXV5fVWZnaGlqa2xtbm9jdHV2d3h5ent8fX5/cRAAICAQIEBAMEBQYHBwYFN
QEAAhEDITESBEFRYXEiEwUygZEUobFCI8FS0fAzJGLhcoKSQ1MVY3M08SUGFqKygwcmNcLS
RJNUoxdkRVU2dGXi8rOEw9N14/NGlKSFtJXE1OT0pbXF1eX1VmZ2hpamtsbW5vYnN0dXZ3e
Hl6e3x//aAAwDAQACEQMRAD8A5zP6pU61pptL2lvvDgND+6s/ItpA3sl8iSSIg/u9078Wt9
oDHODDAmwAET/VVPIsNjnOJ0bDdBAIHsadv9lXsk5a39HLw4YChG9N132tsAEEx4mYVnD6b
67G2SGhziBMxAAc5xcPo+13/gb1RqALhuJhbPS6HvLWtIgTtMGfcPTeJj85ibjjxHVdnn7c
DRpv4v1dLnhrXFz/AADXTE7fo/6/o/0q2cT6pXWFsPaW2ENa73cw2xztR7m7Du9Ra/ROjX2
s90ODx7obrB7btq7PDwWUNBcAXfAD8iky5Y49I1bW5fBlzm8kjw/Y+f1/Uyx1IsIglpdsgk
yJ9u6NvZVsz6q+g2zdD3VguLW7jLQ7ZuGn0V6ntbEQIVbL6fRksc1zR7hB0CiHNknUCmzL4
aBH0yJlXeX/AHz5Lf0FjASACGgkiHH6P0m8fS/c/fVa3p/2WS6CxrmjQkfS3/Ra5p3N/R/+
C1Luev8AQXhvqRIAd2EHcNr90M925q43KvtxXS525mm4aRumfd+j+l7fYrUTGUeIU5sxmhP
gkb7AuZZj2N9rWEzwZ0QrMG7cN4JBj3AyP7St257dXbtrSdw1M/8AUof7cY2p1WkEaO7/AP
UppGPrJmic9DhhfdtYfTB6orLQ4gxuDpaY/df+ct79k1/6Nn3hYOB9ZbWODAAY4J1/zRsWz
/zkv/d/AI8UK6cK3gzcex49/wCrwv8A/9Dk3vrNLmAkCRAI8nLNtdjMa4QXWE6HwCruyn8T
Klj42T1DIrxsVhsvueGVsHJJ/wC+q1LJxaAatHHg4LMpUN290nFsz8htFDHWWO+ixgklel9
H+r3TOjUi/qbt9zf8C0ggO/0Zc33WWfyK1Q+o+N03p/Usbp2MW5Vlxe3KyokWFtdjnson/t
Ix/wCd/wBqP+KXQZHUPq/fYMG1tLrjk1U7KqXUlk27LvVyd76nMfU3b+js/SfufuSC41Gjq
AZGO9Fry4chMxKIEZGMBk24o/1f0kp+slwYW4OOGNbpBAaJ/d/lPQ8n62W4TiL27nbSQ0ag
6+2HtLm/2FIY+ezLy25nSMLH6RWy8tzGtrrcK2bnUPc9t7rGbmt3vs9Fn/W0PFyOiWY9FNr
asOzGwMfqmadjSbcZ7H/adzW+/cyylvrvf/pP+FTeLCN4j6er8V5xc0R6JmxsDeMaH91pt+
v1vpj1mOZY4n2BoAH7m10lFo+vzNm+xpJ3ABkczOvP7yVl/R6vtXVh0mh9A6ZgZrcV1dYj1
7cv19vs9P1/SbX/AMZ6VajX03AxMZmdhtpy8DM6jgu6feBusZVbdVTdQ9z272+jZv8A7H6O
79N6iXHhIN46ScHNAis99Tr08pfvOzV9aen3E02uFNoO19N0Ag92PZZsc1ZPXvqv0zqQ9bG
sGHe4gbtfScT+a/8AOq3f9tINv/Nq7c/qrWUD9s5OMLiAwPe31X1Y+Tkj9JXjWIuBbc3q9v
QuqYlWIMwO9AY9bGNr2tLppfA+0Yl7GO3f4RmT/Ofzv6BRMRZhYoXIeH/dKyQySAGWpcRqB
I14unq/Q4nzDq+Bm9Ly3Ymcw03N1AI0I/frd9F7FTZsNkuJA+9egfWLqfSOqf5NyaGt6XV+
hx8hoJyMdzDs+0GxxPqeo73vrd/O0/8ADLz3quDl9I6hZh5UOLfdXawyyyt2tV9Tvzq7GoZ
AY0SNCuwyjO4iXqjY/vV+63qKYJh8wD8Fb9V/iFjY+e6suI0B5k8ferH7Rt8R94R9yHCj2c
nH+1//0fM7DyV0PRKfsWB6v/a3qLSAe9eKfY6P3X5r27P/AAt/x6wMWkZWbVQ50Me4eo7wY
Pda7+yzctV3UQ+yy9o279Wt/da0bKKuf8HU2utWMNXxHy/i0+Z4jHgj5n/uXocPMHTq8gsG
617A3idCfo/+TWl0l/1Vu6a89Z6jZhXeqXbK2yHCGu9R/wCgv/PfYxcZjdQppc5+TueS0iG
8O3c6yuk+pXVvqb05tmf1K4M6i3IjHbc2x7aqg1kZFTKWW1eu57rWb3fpP9H6Pv8AUmyZhw
6GvCPzNbByh9z1jiA6yHoL0Gb/AIuvqqzAd1bO6pm42IGeobLvTqgH6G+m3FZdvd+bT6frf
4Ncifqf03/xvavrUbbznWPg0yz0dcl2Jx6frfzTd389/OLovrDn/wCLz6yZAv6l9ZcvYyfR
xq63NprmfoV/Yn7rNffc93qvWO36y9FP+K2roBym/tJrwXY2x+6Ptbsg/pNnofzP6T+cVPi
JOpJ16umIxiKiANOjt/WL/FXg9O6LlZvScrKtysRnrNptdWWuaz33t/Q0V2er6TX+l/wih9
Vf8WeJ1XoWN1LqmVk0X5oNrKqTWAKnfzDnerVe5z7a/wBN9P8Awn0EXK/xj9Iq+t+Fl0ZPr
dNux342e9rbNrf0jrca30nNZv8ARn9z+YuuR8T/ABidDf8AXB77ckU9HxMJ2PiW7H7X3PfR
bc5lLK/VYzZU2qve3/tN/wAKiDPaygxhvQcHM+oXTuo/V6zq/wBV7cnKycax9WVhX+k60Cs
7bqq241de/IZ/PMr3frNH81+l9NLqP1XwPqr9XaL+r5N56xlT6XTqX1+kH/ynelbY5uK3b9
qsrfsts/Q1f6RZ31Q+stfRPrTk5duSaen5Pr+sA1zm2GX2YZfU0Od7bHeyzb6lf6T9+xUPr
R1Z3Wev5mf6zr6i7biF0gClg/RV1sd/N1/Tfs/f/SWfpEYmd7kLZiBibAPgnOQ1lbbGP3Ne
3bYwiCP7P7qhnHHzsE4tz9vok24NwBcWSf0+J7Ru9G7d61f+hyP/AAws2i+5rmbnFzHcSZh
Xq8R7M2urV1GRXZYxzRIG1jrPo/yNisynxQOmjSx4hDLAXqTp/Wp6X6kfVat+OerMip+HbI
vyPeS1jC+1ramhzKP8/wBX/uw9bvofUn/TN/7Yr/8ASK5XAdXY11Rs3uILrmDRzq27vTZcP
zv0n0H2M/8APlaBOJ/3Eo/7ds/9KqtTpP8A/9LzTFf6Yvs7issb/bPpu/8AAy9M15IdrCCH
Qxw8SPwXV/Vf6mWfWDGc/FG62pjLLi/IFDR6lmRTUytv2PM3/wBDc97/AFK/pp3Fss4LJPd
5kudEStjCp6CKKhnXN9V4LnvY55iS30g7advt3bL6vS3/AE/0n+l6j/xpeonltX/scP8A5G
Jf+NL1HjbV/wCxw/8AkYmTHEKEpR8Y6FdEV0BeUpZ0NtWPa4teQw/aWPc7V5rq2taxr2e31
PX/AEn+Cs/wf816j5FXQRRYMZ7XWemRWXOfJsa+z3e5zGNbZQyp/wBB/wCkssq/0a6of4pu
okaNr/8AY4f/ACMT/wDjSdS/dr/9jv8A5VpvBrfuT+1d9A8xh09BFFTM21htLdznsc+AS6a
52/yDsur9H1P8J6n6NJn7EFtljoI3NLBue0bTV6jnfTs/7VM9D+c/w/8AIXSD/FX1Hc9haw
GsjQ5o1a76Njf8mfQ37q/69aw7/q/TVlX4LmE2UfTc3LaWkiPYx37P9zm70RDUn3MmutX8v
91aenpixcz6tes0OczbuhxDn6Anu5lnu5f/AKX0f+7KfExujMoqfken6rQN0Pc4On6bnhtj
W+zZ++z+cTU/V6q29lLKXl7ztaTlNAnz/wAnrpHf4sOqgxtphukfbf7+mpDHV8WTJr4olxG
uGMdHkej4GdeXPpDfTo977LCA2ANzq9v0rbNv5lX/AEF1NHT+ivxvsxfezPsa6+p7pZtafo
sosq/R412zc/07PXZbWrnSfqXk9N6xh4976qfWZc9p9b15G0McG/quL7m/9c/62uxyOjY9f
TjiZbGWWuB/SNEHYz6BfLvd+ks3bfoKxxmqB0PRaMUQeIgcfd8+ryMnpNN1eZXvxn2VW2Z9
bALK2Nc1zPtWOwb3Vutax7HUP9P+c/Qfpls7MT/52ur/APsI3/3qTfW7p+z6vdQZW4OFFDH
OLh7wA6rfXub7Nm97fzV6Pvx/L/OH/kk3qyP/0/L/AEyvVv8AFD/Rc8eFGL/5+6kvMzXE6L
0r/FWS3E6l2IpxAP8At3qCdONBZjnZfQLbG1s3vO1oIkpqbWWgvYdzSRB+QVHrNobgzzL2A
qPQ7ZwrXDtYYH9libXpvxZL9VOlX9H/AF8EQIVR/N+B+9VrL7HPJ3FoBIABiITaXBfrWXXg
dMyOovgHDrdYJ/O0/mP+v2ekxv8AwvpryJpdU5tz5s37mZBdEuc/3ZG36Tfbb+kqeut+vXW
/Xux+jz+jx3NyM8jhzgPUx6TH+jr/AE9v/CWU/wCjXL5GO/HuOLYzbYwNJbMlpsay11b/AO
Wzd7/3LPYpYCh5rJkE+TZwixubjPDRWwkR7gRoY5/N/P8Apr0jrnW+ldGG/qOQKnWH9FS0b
7n6/wCCx2fpHN/4T+aXmNTWgOkT7nCPHSP4qj1KyzI6tl5NpNltlpL7HauMBuz/ADGpSjZC
Iyq303ezq92PmYjmuNIc3He125pa6NzciuG3UPf/AKXZ+i/PqtR8nqtOEHv6nd9mkgtZcST
9E+zFbS1321r9v83j/p/366lw/SC/1GV2Hc1mtc8Tz7PzkTrF9juo4+O55Bey14AcdNjHNd
t/lPZb/Of+TRqtks/rF14dQxsjDZW7CxcqBaH7XZlzRteGWD30dNp9b3vq/Wcx/wCf9m9RZ
/236x/+WR/9hav/ACaBR0y223cQdoPuLvFX9laVKf/U4P0wSfCF3/8Aix/mepM7elifhZ1A
rC6V9Sus9UxzlFowqHtDqbMkOabN3836VLWmz0f373/mfpKfXXQ/ULEyumnqDMyssPp47QW
kOY7a/O3Gq0e1+3ez/P8A0ilzEVp3YeWjLiuQoEdXo+vuP2Bk97mT9z3JfV536ndJ0Fhn5t
Yq/WrfUxGiXH9ONuo4DbEuhWsrxLw6QDa3UmNNo8VFfo+rZERx/R3zuER5fgqPWc6jpmFf1
CwB7q/oVTHqWu9tFP8Abs/nP+B9SxAp6/iPyHhzHsYB3cHEkHbpXV6j27v3nLl/rR1zEvzC
HvcMHCe6BybL3e2xwb/wFX6H/g/1hACXFqF0jER0OrU6T0jL6pnbrnkucTfl5EAmXODnva0
+31LbXbKWf+i61b6x0mqnqd5raWUt2kbiTA2NLi97vc7959j1SZ1hl9bsCjqFXSvVLXPefU
DnEiaG23uqbsZV/oqvR/SP/nlPqHSOp0Yv2nKy/tFYG8ZdOS62oge5jnNtPq/1P51m/Yn2b
7MdDhatLWutGwEB1zgJ0MAtYh2fVnqQot6vW0X4rnuNhrlz6iI/pFX0nVv3fz1Pqf8ADeih
Y2ZdRfisfc0Ves0PscGufBe2x+91n7rW/TXpH1YNdeHmOtcG428bg46A7B6hn+U3Y1CczFU
Yh5bpmFjHCqsvsDHuePR2AvdY6HeymirfbdZt27m0sSzug9UyepU59eM0Noa9px7Lmtvt9V
o37fTbbi41tbq2MqovyP8AjX1Lq6el14/UrG0Vsre8fprGNa11g/M9Z7Wtfs2fSr3ek+z9J
6fqe9aRxAPpDyTgbAKCaeTwK8LPx7MfB3DNrgZGLew15VUhpDb8Wz3sb7/52v1Mf/hUv+aX
Uf3fw/2K79esKg9DfnRGXiWY4xslhLLaxZfTjXsqyK9lzK7abrWOr37Fo/8AMD6m/wDlTj/
cf/JJWdkW/wD/1epblusprp9XcKwIrI3Okhvue4qN2PXj0W+gXDR74J3Q4tLpE/ygsjpOXV
ZU3LYQ9lmrbWkEHTX3t/dd/mKXWPrFi4TRUXF19jXTj1gOsg+xrnCf0Fev87ds/wCDUqmNv
VsS0UsuOUy0tZf6X2WHEbYc8br3e3e76aFT1Tpjtznuy31i3dDcUvYC0S5tm23Y530mLiAO
pup0Nrq6olzdzgwkbP5yPZu+iiV5nWqgG1X2tY0BoY19tbWx7dGY1tP5vsTeHsjiL1WF1Tp
zL7gLbsLQCm7LqNLXkmXS5vqModX7HN9d35//AAaq04GP67a7XvZXuDi9jgLA0n3bHObYx2
9n+EXNN+2+obHWS6NGOc4u1O3dU26yy1/u+krcvqaGhxqrAPquMhjS5jm2O9Opz2u/N/SMZ
6tn80kY1sU8QO4+x1rHXYd1lN+TX6TmutxcoANsLtlno45/n/53KFbH2+t+j/4uxRx734+N
TRS69lW3fbU1gY027nfzTnu2V1eltc/Y39JasO/PrdW1lZhlTWsrY9ziWiGvf9AsZuc9n0P
/AFYp0ZFz3WuNrnSQ5zt0vOxhh3u/MYyvb/4GjSLdzKdd1Dp9tYoFm97qG1u/nmkND/tFen
u9L+cet7p3Un39OLscbaLD6ls8iGtO2z+o7du/qLimvF97nbGy/RgBJLZd9Bnqi/2Olv8AL
9iTTmdMaWlrGtuJsawwWkPb6bbf0ZZ6v0Xf8H/wSYRei66G+r6P076w9K6dmsw8/JbTblbn
VWWaMJa51D22X/Qqf6rHMZ6vss/0i6a+4CAQZPA7rwB7LRiNgltTRZWIGhG93td+9/bXTfU
XK6hmZB6JZ1HJr6YKX2+hW4NsPpmsGijI92RhY7t++77O+v8A4P8AnHo8NBadTZL1/wBb86
vOwb+hdPY/P6m59D7MbGG81MqtrzHuy7SWUY36PFdXTTbb6911lX6JaX/PbB/8ruqf+wN//
kFnuso6Hi/ZsaqnD6RXXZbYW7S1oDHNx7KH723XZdmS2mm2vJZb6tn81lf4KzkP/HG69/3K
f/23WjXVT//Wzeq2Nw8X7VgvfiZVj2MyHUHa2wODtz7KIdW7J/0OQxld/wDwiysS+v13PcB
W2yupz7AHOc0tfkt3u2++7/hnfpLf8J/IVnqL22hlJO5zSLXMGpa1rXe+3/R17nfTcqGTcK
n+pU5rGNpa13qNcPoOsj0tn8639N/1tT8Pov8Arf8AcsMpgZuEn9D/AAb4v+k3el9eZgtGN
67CHvt9UD3Aix5+k7btta5iAbbXbXXOD7Q2DYBG4j87b+Z/YVF3WJp9I20ktcXB4baDB+kz
6H6Rmm9m/wDmvf8A6RDOc9gbvsraHjczcy4Bw43D2e5qYCAyal16w+0kj2hpG5wI2iZid5r
d+a7/AAii+vIba6loebm2FpY3Ug6N2mv2XfT/AOBsZ/wyyPtjw7czL9IxtJr9Zkj+VtrUxm
Ocw/pq3Fglz3NuLgBpv3en+YjatKdPJ6blhtll1Ti2ggWuLHtDS47G6211tsa6xzGepT6rP
0jP9IqgrDSQAWl7SCBrodNAfouUMXKzMtxxbupPyaXD3UXPs9MgHcNLW1s9r/oIVbbHvuFF
zKvSAc+p4tMbnNq09Sv96xntd/24l0Brc6aI4hZAOwsi+iZr3se17XTtcHQRBkEP+k2f3VZ
u6pl5WQ+5tRdfc4egylx2t9oG1lTW/Q3t9X02emqkXtsFVrqmucdCW2NBj917mmrd/bRLOl
Zlc+k5rqRWXtsLXmWtG5zT6bX1+t/IR4ZakA6aHRb7kLAMo66x1HqTtq6hfU+vJYwW6gb7a
mHc4e31K32td+/6XsVn6p57Om9dFuW4Ma+i2lx3NBm7Z7mW1u2/QD3tfv8A8GsnFORuDK8p
7rifZX6djmnx3V2scui6J9Wuq9Vyca/JbX9ga5zHANFIbW9prsaykMrd9B/6T2pCMpdDSpZ
ccd5C+gsepy+pZfUraqsDIuttrxC5raXkw15Pvdt/e/lOWd6Z8R9y7zrnQel0sLMJpOVVo3
Gc/wBSWD6H82WWt9v5jLP+D9Nc39hxvEf5n/qVSexP6d2H79hrrxfuVr/jfI//1wdM6cyi5
+JcwU12QNzdP0ntu9S623e9z3S333O/zKUPqn1S6Lm4OZnNvfgZtDDMgPrsIrdkbLtpa1vr
+nspup9P/haLF3+HjVUmx9lQc65nvnXe0a7C1cv9YqHm7PysWsCq3HeL6SIAY1j4sfp6f0v
o7FIh5bonQ+iY+AM3IH27MsrbYypwiqoPYy7d6Z9uRdVu2/pv0Vn+gVvKwsTLGwVm0Gv1LP
Vkl1k/TbYPo+1mz2f4NSwukOyOk4rscltv2eh7wJO8bK3Atj/RvXQYfQbH1VZGVY9jGtGxn
J0Om4D2+l++xIJfNur9LbgPq9Nxc24OIYdXM2bdDYPbZu3+1T+rmIcrreNS8RUS45DiJApD
XfaC8Hb7PR3ro/8AGVgU4+R057QKvXbe5zWNOwQaAHVj6XvXO05tOJhX4uC13rZbfTycx+h
9I/Txsapv81Xb/h7Xu9W2v9F+jYnx79mvm6xH6Qq/3b3Ll11khhcJ0BH3aLab6dvSXAsDbg
xrHOiC5vrU+l7v5LvzVneiW89xpz4L0voz+k4XS8d2dgMyS6ip1pDKH6Fnq++uxu/09tXq+
s7/AAv6P+eegTwCiL4v2IA9yQINcGv+MOF4vpuFk3B1WS91VGVozJguNdoD/Sdtbu9j3fz/
APhNiFk4uZh52ZVlNFUY1rQGP3VO/Rtc2yt8+71W/pV6e/L+rbLY/ZtH6Op97iK8Z0Cus5O
yvb7nvc1j212MQM7rP1fFAAwWPqsr3hrBSJY8x9Da52zc5n0EZZomNUfttEOXnHJxGUSD0E
eF876dZVXdXbbeC0x6h2ulrhP6St7T7tn5+1bozsjIoZViXsda+Tbsc76Tj+Y94bb7m7d7V
k/WjDop6zeytraxtY4tY0NbJb+7Vur3P/kfnrM+zWMgjXWfL/pKxjyHhHp03+1p5uXiZn11
IGttPS9r04imw5/UHVucCG2PD5JB9jf0e4fu/mtf/wBtrf8A2p0X/uS3/OP/AJFea0+uHtr
bEkzumfPVE2X/AOn/APBP/MlJx9aPZr+wfl4x+9s//9Dd6hm9W6RTTidQx/2vVmPbj9PysZ
zMe597xvxsXqFFp9Gn1Nl36/jO9L9F+kxlWy+lWZbjd1yxmQGH2dPoJGIza4el67n7cjqd1
f7+V+rM/Sfq2xX/AKyPYH9BLtI6xif+eslc317rGVRntq9NwLm6cTYT/Mv/AHNrd39dSBAZ
sYMLNjor/s1lmtuI5rn4dh90nZXtuwX7j/P4Xs/R/wBHWrTn9UyvUxaaq+lOrsNORfkPZlO
rsH88zCxattdzmvsrf6+b6NP/AHWuXJ4GVkVPycqh4uPpPbteWvLLNzIc6l36Wz6Xp7mKfT
MnPyfVf6ZAZnPtuosJGwBtNbtz3j81v5n87/IRUej2WT9VOh5VVleXQ/Nfe79Jm3vL8t7h7
Gvblt2/Z/R+gyiln2L/AIGxcl1T/F7ZgPdezLa7BkAOewm5hcdrWXV0+yzb/pqf+2al3rM7
EwKC5uR6jHRNxgjT+cft/lLK6n9acKtuBjfzJOQx11zyAPT2vc1/tLns9Szb9Jv/AFaOM1I
aaEgMeeN45nYxiZA9fT6nhR0mt7wx9prjRllrHNa4D872i36S7LpPUX43T6cau1rLNtPp3E
NEtYA3IpbY9r9v52ze39HvWljnHySTVdXbUeBLSPn/ACkV9fSMdpDmVkuMnaRyPzvafpKxm
xidAekj/Cc7ls8sXETUxLueCv8AptWjN6jS0+rfjvcWvDX1MYwh5c012NcKvoMa1/8A2/8A
4b0/UVY5eU3b6lrbnAOmADLif0btW7nbWu2fpP0n+k/PtV5nUcWi39HcGmJNe6THiW7/APv
qLd1ugwW27gewMR97lD91Pf8ABsf6QjWsf+d/6C8b1boOZ1PO+24rWnHeytjbC4NE1t9N/w
BLb7d7UQ/VnIGOxtwqtcwyNjtYMO2vLI+ltXZ42bgPd6wqD7gNHuhx+8ly0KC+128BoJ5J5
/6KnEjjiBwjQVZ/Sas4e/My4yDKRkBH9C/6z5z+zbKrLPsuAyslx2A7nwDq2pz7HO3bfof+
fEf7Lf8A9wK/+2nf3r0VuHtIc/0w0dg0THhqpy3wrS+8x24RSP8AR+S+LjPFf+F/0n//2f/
tKGRQaG90b3Nob3AgMy4wADhCSU0EBAAAAAAABxwCAAACAAAAOEJJTQQlAAAAAAAQ6PFc8y
/BGKGie2etxWTVujhCSU0EOgAAAAAA8QAAABAAAAABAAAAAAALcHJpbnRPdXRwdXQAAAAFA
AAAAFBzdFNib29sAQAAAABJbnRlZW51bQAAAABJbnRlAAAAAENscm0AAAAPcHJpbnRTaXh0
ZWVuQml0Ym9vbAAAAAALcHJpbnRlck5hbWVURVhUAAAAAQAAAAAAD3ByaW50UHJvb2ZTZXR
1cE9iamMAAAASAE4AYQBzAHQAYQB2AGUAbgDtACAAbgDhAHQAaQBzAGsAdQAAAAAACnByb2
9mU2V0dXAAAAABAAAAAEJsdG5lbnVtAAAADGJ1aWx0aW5Qcm9vZgAAAAlwcm9vZkNNWUsAO
EJJTQQ7AAAAAAItAAAAEAAAAAEAAAAAABJwcmludE91dHB1dE9wdGlvbnMAAAAXAAAAAENw
dG5ib29sAAAAAABDbGJyYm9vbAAAAAAAUmdzTWJvb2wAAAAAAENybkNib29sAAAAAABDbnR
DYm9vbAAAAAAATGJsc2Jvb2wAAAAAAE5ndHZib29sAAAAAABFbWxEYm9vbAAAAAAASW50cm
Jvb2wAAAAAAEJja2dPYmpjAAAAAQAAAAAAAFJHQkMAAAADAAAAAFJkICBkb3ViQG/gAAAAA
AAAAAAAR3JuIGRvdWJAb+AAAAAAAAAAAABCbCAgZG91YkBv4AAAAAAAAAAAAEJyZFRVbnRG
I1JsdAAAAAAAAAAAAAAAAEJsZCBVbnRGI1JsdAAAAAAAAAAAAAAAAFJzbHRVbnRGI1B4bEB
YAAAAAAAAAAAACnZlY3RvckRhdGFib29sAQAAAABQZ1BzZW51bQAAAABQZ1BzAAAAAFBnUE
MAAAAATGVmdFVudEYjUmx0AAAAAAAAAAAAAAAAVG9wIFVudEYjUmx0AAAAAAAAAAAAAAAAU
2NsIFVudEYjUHJjQFkAAAAAAAAAAAAQY3JvcFdoZW5QcmludGluZ2Jvb2wAAAAADmNyb3BS
ZWN0Qm90dG9tbG9uZwAAAAAAAAAMY3JvcFJlY3RMZWZ0bG9uZwAAAAAAAAANY3JvcFJlY3R
SaWdodGxvbmcAAAAAAAAAC2Nyb3BSZWN0VG9wbG9uZwAAAAAAOEJJTQPtAAAAAAAQAGAAAA
ABAAIAYAAAAAEAAjhCSU0EJgAAAAAADgAAAAAAAAAAAAA/gAAAOEJJTQQNAAAAAAAEAAAAH
jhCSU0EGQAAAAAABAAAAB44QklNA/MAAAAAAAkAAAAAAAAAAAEAOEJJTScQAAAAAAAKAAEA
AAAAAAAAAjhCSU0D9QAAAAAASAAvZmYAAQBsZmYABgAAAAAAAQAvZmYAAQChmZoABgAAAAA
AAQAyAAAAAQBaAAAABgAAAAAAAQA1AAAAAQAtAAAABgAAAAAAAThCSU0D+AAAAAAAcAAA//
///////////////////////////wPoAAAAAP////////////////////////////8D6AAAA
AD/////////////////////////////A+gAAAAA/////////////////////////////wPo
AAA4QklNBAgAAAAAABAAAAABAAACQAAAAkAAAAAAOEJJTQQeAAAAAAAEAAAAADhCSU0EGgA
AAAADawAAAAYAAAAAAAAAAAAAA+gAAAKSAAAAGwBiAGkAZwBfAHAAbwBtAG4AaQBrAHkALQ
B6AGkAbQB5AC0AYwBFADkALQAzADQAMwAxADYAMAAAAAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
QAAAAAAAAAAAAACkgAAA+gAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAQ
AAAAAQAAAAAAAG51bGwAAAACAAAABmJvdW5kc09iamMAAAABAAAAAAAAUmN0MQAAAAQAAAA
AVG9wIGxvbmcAAAAAAAAAAExlZnRsb25nAAAAAAAAAABCdG9tbG9uZwAAA+gAAAAAUmdodG
xvbmcAAAKSAAAABnNsaWNlc1ZsTHMAAAABT2JqYwAAAAEAAAAAAAVzbGljZQAAABIAAAAHc
2xpY2VJRGxvbmcAAAAAAAAAB2dyb3VwSURsb25nAAAAAAAAAAZvcmlnaW5lbnVtAAAADEVT
bGljZU9yaWdpbgAAAA1hdXRvR2VuZXJhdGVkAAAAAFR5cGVlbnVtAAAACkVTbGljZVR5cGU
AAAAASW1nIAAAAAZib3VuZHNPYmpjAAAAAQAAAAAAAFJjdDEAAAAEAAAAAFRvcCBsb25nAA
AAAAAAAABMZWZ0bG9uZwAAAAAAAAAAQnRvbWxvbmcAAAPoAAAAAFJnaHRsb25nAAACkgAAA
AN1cmxURVhUAAAAAQAAAAAAAG51bGxURVhUAAAAAQAAAAAAAE1zZ2VURVhUAAAAAQAAAAAA
BmFsdFRhZ1RFWFQAAAABAAAAAAAOY2VsbFRleHRJc0hUTUxib29sAQAAAAhjZWxsVGV4dFR
FWFQAAAABAAAAAAAJaG9yekFsaWduZW51bQAAAA9FU2xpY2VIb3J6QWxpZ24AAAAHZGVmYX
VsdAAAAAl2ZXJ0QWxpZ25lbnVtAAAAD0VTbGljZVZlcnRBbGlnbgAAAAdkZWZhdWx0AAAAC
2JnQ29sb3JUeXBlZW51bQAAABFFU2xpY2VCR0NvbG9yVHlwZQAAAABOb25lAAAACXRvcE91
dHNldGxvbmcAAAAAAAAACmxlZnRPdXRzZXRsb25nAAAAAAAAAAxib3R0b21PdXRzZXRsb25
nAAAAAAAAAAtyaWdodE91dHNldGxvbmcAAAAAADhCSU0EKAAAAAAADAAAAAI/8AAAAAAAAD
hCSU0EEQAAAAAAAQEAOEJJTQQUAAAAAAAEAAAAAThCSU0EDAAAAAAfNQAAAAEAAABpAAAAo
AAAATwAAMWAAAAfGQAYAAH/2P/tAAxBZG9iZV9DTQAC/+4ADkFkb2JlAGSAAAAAAf/bAIQA
DAgICAkIDAkJDBELCgsRFQ8MDA8VGBMTFRMTGBEMDAwMDAwRDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAw
MDAwMDAwMDAwMDAENCwsNDg0QDg4QFA4ODhQUDg4ODhQRDAwMDAwREQwMDAwMDBEMDAwMDA
wMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwM/8AAEQgAoABpAwEiAAIRAQMRAf/dAAQAB//EAT8AA
AEFAQEBAQEBAAAAAAAAAAMAAQIEBQYHCAkKCwEAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAQACAwQFBgcI
CQoLEAABBAEDAgQCBQcGCAUDDDMBAAIRAwQhEjEFQVFhEyJxgTIGFJGhsUIjJBVSwWIzNHK
C0UMHJZJT8OHxY3M1FqKygyZEk1RkRcKjdDYX0lXiZfKzhMPTdePzRieUpIW0lcTU5PSltc
XV5fVWZnaGlqa2xtbm9jdHV2d3h5ent8fX5/cRAAICAQIEBAMEBQYHBwYFNQEAAhEDITESB
EFRYXEiEwUygZEUobFCI8FS0fAzJGLhcoKSQ1MVY3M08SUGFqKygwcmNcLSRJNUoxdkRVU2
dGXi8rOEw9N14/NGlKSFtJXE1OT0pbXF1eX1VmZ2hpamtsbW5vYnN0dXZ3eHl6e3x//aAAw
DAQACEQMRAD8A5zP6pU61pptL2lvvDgND+6s/ItpA3sl8iSSIg/u9078Wt9oDHODDAmwAET
/VVPIsNjnOJ0bDdBAIHsadv9lXsk5a39HLw4YChG9N132tsAEEx4mYVnD6b67G2SGhziBMx
AAc5xcPo+13/gb1RqALhuJhbPS6HvLWtIgTtMGfcPTeJj85ibjjxHVdnn7cDRpv4v1dLnhr
XFz/AADXTE7fo/6/o/0q2cT6pXWFsPaW2ENa73cw2xztR7m7Du9Ra/ROjX2s90ODx7obrB7
btq7PDwWUNBcAXfAD8iky5Y49I1bW5fBlzm8kjw/Y+f1/Uyx1IsIglpdsgkyJ9u6NvZVsz6
q+g2zdD3VguLW7jLQ7ZuGn0V6ntbEQIVbL6fRksc1zR7hB0CiHNknUCmzL4aBH0yJlXeX/A
Hz5Lf0FjASACGgkiHH6P0m8fS/c/fVa3p/2WS6CxrmjQkfS3/Ra5p3N/R/+C1Luev8AQXhv
qRIAd2EHcNr90M925q43KvtxXS525mm4aRumfd+j+l7fYrUTGUeIU5sxmhPgkb7AuZZj2N9
rWEzwZ0QrMG7cN4JBj3AyP7St257dXbtrSdw1M/8AUof7cY2p1WkEaO7/APUppGPrJmic9D
hhfdtYfTB6orLQ4gxuDpaY/df+ct79k1/6Nn3hYOB9ZbWODAAY4J1/zRsWz/zkv/d/AI8UK
6cK3gzcex49/wCrwv8A/9Dk3vrNLmAkCRAI8nLNtdjMa4QXWE6HwCruyn8TKlj42T1DIrxs
VhsvueGVsHJJ/wC+q1LJxaAatHHg4LMpUN290nFsz8htFDHWWO+ixgklel9H+r3TOjUi/qb
t9zf8C0ggO/0Zc33WWfyK1Q+o+N03p/Usbp2MW5Vlxe3KyokWFtdjnson/tIx/wCd/wBqP+
KXQZHUPq/fYMG1tLrjk1U7KqXUlk27LvVyd76nMfU3b+js/SfufuSC41GjqAZGO9Fry4chM
xKIEZGMBk24o/1f0kp+slwYW4OOGNbpBAaJ/d/lPQ8n62W4TiL27nbSQ0ag6+2HtLm/2FIY
+ezLy25nSMLH6RWy8tzGtrrcK2bnUPc9t7rGbmt3vs9Fn/W0PFyOiWY9FNrasOzGwMfqmad
jSbcZ7H/adzW+/cyylvrvf/pP+FTeLCN4j6er8V5xc0R6JmxsDeMaH91pt+v1vpj1mOZY4n
2BoAH7m10lFo+vzNm+xpJ3ABkczOvP7yVl/R6vtXVh0mh9A6ZgZrcV1dYj17cv19vs9P1/S
bX/AMZ6VajX03AxMZmdhtpy8DM6jgu6feBusZVbdVTdQ9z272+jZv8A7H6O79N6iXHhIN46
ScHNAis99Tr08pfvOzV9aen3E02uFNoO19N0Ag92PZZsc1ZPXvqv0zqQ9bGsGHe4gbtfScT
+a/8AOq3f9tINv/Nq7c/qrWUD9s5OMLiAwPe31X1Y+Tkj9JXjWIuBbc3q9vQuqYlWIMwO9A
Y9bGNr2tLppfA+0Yl7GO3f4RmT/Ofzv6BRMRZhYoXIeH/dKyQySAGWpcRqBI14unq/Q4nzD
q+Bm9Ly3Ymcw03N1AI0I/frd9F7FTZsNkuJA+9egfWLqfSOqf5NyaGt6XV+hx8hoJyMdzDs
+0GxxPqeo73vrd/O0/8ADLz3quDl9I6hZh5UOLfdXawyyyt2tV9Tvzq7GoZAY0SNCuwyjO4
iXqjY/vV+63qKYJh8wD8Fb9V/iFjY+e6suI0B5k8ferH7Rt8R94R9yHCj2cnH+1//0fM7Dy
V0PRKfsWB6v/a3qLSAe9eKfY6P3X5r27P/AAt/x6wMWkZWbVQ50Me4eo7wYPda7+yzctV3U
Q+yy9o279Wt/da0bKKuf8HU2utWMNXxHy/i0+Z4jHgj5n/uXocPMHTq8gsG617A3idCfo/+
TWl0l/1Vu6a89Z6jZhXeqXbK2yHCGu9R/wCgv/PfYxcZjdQppc5+TueS0iG8O3c6yuk+pXV
vqb05tmf1K4M6i3IjHbc2x7aqg1kZFTKWW1eu57rWb3fpP9H6Pv8AUmyZhw6GvCPzNbByh9
z1jiA6yHoL0Gb/AIuvqqzAd1bO6pm42IGeobLvTqgH6G+m3FZdvd+bT6frf4Ncifqf03/xv
avrUbbznWPg0yz0dcl2Jx6frfzTd389/OLovrDn/wCLz6yZAv6l9ZcvYyfRxq63NprmfoV/
Yn7rNffc93qvWO36y9FP+K2roBym/tJrwXY2x+6Ptbsg/pNnofzP6T+cVPiJOpJ16umIxiK
iANOjt/WL/FXg9O6LlZvScrKtysRnrNptdWWuaz33t/Q0V2er6TX+l/wih9Vf8WeJ1XoWN1
LqmVk0X5oNrKqTWAKnfzDnerVe5z7a/wBN9P8Awn0EXK/xj9Iq+t+Fl0ZPrdNux342e9rbN
rf0jrca30nNZv8ARn9z+YuuR8T/ABidDf8AXB77ckU9HxMJ2PiW7H7X3PfRbc5lLK/VYzZU
2qve3/tN/wAKiDPaygxhvQcHM+oXTuo/V6zq/wBV7cnKycax9WVhX+k60Cs7bqq241de/IZ
/PMr3frNH81+l9NLqP1XwPqr9XaL+r5N56xlT6XTqX1+kH/ynelbY5uK3b9qsrfsts/Q1f6
RZ31Q+stfRPrTk5duSaen5Pr+sA1zm2GX2YZfU0Od7bHeyzb6lf6T9+xUPrR1Z3Wev5mf6z
r6i7biF0gClg/RV1sd/N1/Tfs/f/SWfpEYmd7kLZiBibAPgnOQ1lbbGP3Ne3bYwiCP7P7qh
nHHzsE4tz9vok24NwBcWSf0+J7Ru9G7d61f+hyP/AAws2i+5rmbnFzHcSZhXq8R7M2urV1G
RXZYxzRIG1jrPo/yNisynxQOmjSx4hDLAXqTp/Wp6X6kfVat+OerMip+HbIvyPeS1jC+1ra
mhzKP8/wBX/uw9bvofUn/TN/7Yr/8ASK5XAdXY11Rs3uILrmDRzq27vTZcPzv0n0H2M/8AP
laBOJ/3Eo/7ds/9KqtTpP8A/9LzTFf6Yvs7issb/bPpu/8AAy9M15IdrCCHQxw8SPwXV/Vf
6mWfWDGc/FG62pjLLi/IFDR6lmRTUytv2PM3/wBDc97/AFK/pp3Fss4LJPd5kudEStjCp6C
KKhnXN9V4LnvY55iS30g7advt3bL6vS3/AE/0n+l6j/xpeonltX/scP8A5GJf+NL1HjbV/w
Cxw/8AkYmTHEKEpR8Y6FdEV0BeUpZ0NtWPa4teQw/aWPc7V5rq2taxr2e31PX/AEn+Cs/wf
816j5FXQRRYMZ7XWemRWXOfJsa+z3e5zGNbZQyp/wBB/wCkssq/0a6of4puokaNr/8AY4f/
ACMT/wDjSdS/dr/9jv8A5VpvBrfuT+1d9A8xh09BFFTM21htLdznsc+AS6a52/yDsur9H1P
8J6n6NJn7EFtljoI3NLBue0bTV6jnfTs/7VM9D+c/w/8AIXSD/FX1Hc9hawGsjQ5o1a76Nj
f8mfQ37q/69aw7/q/TVlX4LmE2UfTc3LaWkiPYx37P9zm70RDUn3MmutX8v91aenpixcz6t
es0OczbuhxDn6Anu5lnu5f/AKX0f+7KfExujMoqfken6rQN0Pc4On6bnhtjW+zZ++z+cTU/
V6q29lLKXl7ztaTlNAnz/wAnrpHf4sOqgxtphukfbf7+mpDHV8WTJr4olxGuGMdHkej4Gde
XPpDfTo977LCA2ANzq9v0rbNv5lX/AEF1NHT+ivxvsxfezPsa6+p7pZtafososq/R412zc/
07PXZbWrnSfqXk9N6xh4976qfWZc9p9b15G0McG/quL7m/9c/62uxyOjY9fTjiZbGWWuB/S
NEHYz6BfLvd+ks3bfoKxxmqB0PRaMUQeIgcfd8+ryMnpNN1eZXvxn2VW2Z9bALK2Nc1zPtW
Owb3Vutax7HUP9P+c/Qfpls7MT/52ur/APsI3/3qTfW7p+z6vdQZW4OFFDHOLh7wA6rfXub
7Nm97fzV6Pvx/L/OH/kk3qyP/0/L/AEyvVv8AFD/Rc8eFGL/5+6kvMzXE6L0r/FWS3E6l2I
pxAP8At3qCdONBZjnZfQLbG1s3vO1oIkpqbWWgvYdzSRB+QVHrNobgzzL2AqPQ7ZwrXDtYY
H9libXpvxZL9VOlX9H/AF8EQIVR/N+B+9VrL7HPJ3FoBIABiITaXBfrWXXgdMyOovgHDrdY
J/O0/mP+v2ekxv8AwvpryJpdU5tz5s37mZBdEuc/3ZG36Tfbb+kqeut+vXW/Xux+jz+jx3N
yM8jhzgPUx6TH+jr/AE9v/CWU/wCjXL5GO/HuOLYzbYwNJbMlpsay11b/AOWzd7/3LPYpYC
h5rJkE+TZwixubjPDRWwkR7gRoY5/N/P8Apr0jrnW+ldGG/qOQKnWH9FS0b7n6/wCCx2fpH
N/4T+aXmNTWgOkT7nCPHSP4qj1KyzI6tl5NpNltlpL7HauMBuz/ADGpSjZCIyq303ezq92P
mYjmuNIc3He125pa6NzciuG3UPf/AKXZ+i/PqtR8nqtOEHv6nd9mkgtZcST9E+zFbS1321r
9v83j/p/366lw/SC/1GV2Hc1mtc8Tz7PzkTrF9juo4+O55Bey14AcdNjHNdt/lPZb/Of+TR
qtks/rF14dQxsjDZW7CxcqBaH7XZlzRteGWD30dNp9b3vq/Wcx/wCf9m9RZ/236x/+WR/9h
av/ACaBR0y223cQdoPuLvFX9laVKf/U4P0wSfCF3/8Aix/mepM7elifhZ1ArC6V9Sus9Uxz
lFowqHtDqbMkOabN3836VLWmz0f373/mfpKfXXQ/ULEyumnqDMyssPp47QWkOY7a/O3Gq0e
1+3ez/P8A0ilzEVp3YeWjLiuQoEdXo+vuP2Bk97mT9z3JfV536ndJ0Fhn5tYq/WrfUxGiXH
9ONuo4DbEuhWsrxLw6QDa3UmNNo8VFfo+rZERx/R3zuER5fgqPWc6jpmFf1CwB7q/oVTHqW
u9tFP8Abs/nP+B9SxAp6/iPyHhzHsYB3cHEkHbpXV6j27v3nLl/rR1zEvzCHvcMHCe6BybL
3e2xwb/wFX6H/g/1hACXFqF0jER0OrU6T0jL6pnbrnkucTfl5EAmXODnva0+31LbXbKWf+i
61b6x0mqnqd5raWUt2kbiTA2NLi97vc7959j1SZ1hl9bsCjqFXSvVLXPefUDnEiaG23uqbs
ZV/oqvR/SP/nlPqHSOp0Yv2nKy/tFYG8ZdOS62oge5jnNtPq/1P51m/Yn2b7MdDhatLWutG
wEB1zgJ0MAtYh2fVnqQot6vW0X4rnuNhrlz6iI/pFX0nVv3fz1Pqf8ADeihY2ZdRfisfc0V
es0PscGufBe2x+91n7rW/TXpH1YNdeHmOtcG428bg46A7B6hn+U3Y1CczFUYh5bpmFjHCqs
vsDHuePR2AvdY6HeymirfbdZt27m0sSzug9UyepU59eM0Noa9px7Lmtvt9Vo37fTbbi41tb
q2MqovyP8AjX1Lq6el14/UrG0Vsre8fprGNa11g/M9Z7Wtfs2fSr3ek+z9J6fqe9aRxAPpD
yTgbAKCaeTwK8LPx7MfB3DNrgZGLew15VUhpDb8Wz3sb7/52v1Mf/hUv+aXUf3fw/2K79es
Kg9DfnRGXiWY4xslhLLaxZfTjXsqyK9lzK7abrWOr37Fo/8AMD6m/wDlTj/cf/JJWdkW/wD
/1epblusprp9XcKwIrI3Okhvue4qN2PXj0W+gXDR74J3Q4tLpE/ygsjpOXVZU3LYQ9lmrbW
kEHTX3t/dd/mKXWPrFi4TRUXF19jXTj1gOsg+xrnCf0Fev87ds/wCDUqmNvVsS0UsuOUy0t
Zf6X2WHEbYc8br3e3e76aFT1Tpjtznuy31i3dDcUvYC0S5tm23Y530mLiAOpup0Nrq6olzd
zgwkbP5yPZu+iiV5nWqgG1X2tY0BoY19tbWx7dGY1tP5vsTeHsjiL1WF1TpzL7gLbsLQCm7
LqNLXkmXS5vqModX7HN9d35//AAaq04GP67a7XvZXuDi9jgLA0n3bHObYx29n+EXNN+2+ob
HWS6NGOc4u1O3dU26yy1/u+krcvqaGhxqrAPquMhjS5jm2O9Opz2u/N/SMZ6tn80kY1sU8Q
O4+x1rHXYd1lN+TX6TmutxcoANsLtlno45/n/53KFbH2+t+j/4uxRx734+NTRS69lW3fbU1
gY027nfzTnu2V1eltc/Y39JasO/PrdW1lZhlTWsrY9ziWiGvf9AsZuc9n0P/AFYp0ZFz3Wu
NrnSQ5zt0vOxhh3u/MYyvb/4GjSLdzKdd1Dp9tYoFm97qG1u/nmkND/tFenu9L+cet7p3Un
39OLscbaLD6ls8iGtO2z+o7du/qLimvF97nbGy/RgBJLZd9Bnqi/2Olv8AL9iTTmdMaWlrG
tuJsawwWkPb6bbf0ZZ6v0Xf8H/wSYRei66G+r6P076w9K6dmsw8/JbTblbnVWWaMJa51D22
X/Qqf6rHMZ6vss/0i6a+4CAQZPA7rwB7LRiNgltTRZWIGhG93td+9/bXTfUXK6hmZB6JZ1H
Jr6YKX2+hW4NsPpmsGijI92RhY7t++77O+v8A4P8AnHo8NBadTZL1/wBb86vOwb+hdPY/P6
m59D7MbGG81MqtrzHuy7SWUY36PFdXTTbb6911lX6JaX/PbB/8ruqf+wN//kFnuso6Hi/Zs
aqnD6RXXZbYW7S1oDHNx7KH723XZdmS2mm2vJZb6tn81lf4KzkP/HG69/3Kf/23WjXVT//W
zeq2Nw8X7VgvfiZVj2MyHUHa2wODtz7KIdW7J/0OQxld/wDwiysS+v13PcBW2yupz7AHOc0
tfkt3u2++7/hnfpLf8J/IVnqL22hlJO5zSLXMGpa1rXe+3/R17nfTcqGTcKn+pU5rGNpa13
qNcPoOsj0tn8639N/1tT8Pov8Arf8AcsMpgZuEn9D/AAb4v+k3el9eZgtGN67CHvt9UD3Ai
x5+k7btta5iAbbXbXXOD7Q2DYBG4j87b+Z/YVF3WJp9I20ktcXB4baDB+kz6H6Rmm9m/wDm
vf8A6RDOc9gbvsraHjczcy4Bw43D2e5qYCAyal16w+0kj2hpG5wI2iZid5rd+a7/AAii+vI
ba6loebm2FpY3Ug6N2mv2XfT/AOBsZ/wyyPtjw7czL9IxtJr9Zkj+VtrUxmOcw/pq3Fglz3
NuLgBpv3en+YjatKdPJ6blhtll1Ti2ggWuLHtDS47G6211tsa6xzGepT6rP0jP9IqgrDSQA
Wl7SCBrodNAfouUMXKzMtxxbupPyaXD3UXPs9MgHcNLW1s9r/oIVbbHvuFFzKvSAc+p4tMb
nNq09Sv96xntd/24l0Brc6aI4hZAOwsi+iZr3se17XTtcHQRBkEP+k2f3VZu6pl5WQ+5tRd
fc4egylx2t9oG1lTW/Q3t9X02emqkXtsFVrqmucdCW2NBj917mmrd/bRLOlZlc+k5rqRWXt
sLXmWtG5zT6bX1+t/IR4ZakA6aHRb7kLAMo66x1HqTtq6hfU+vJYwW6gb7amHc4e31K32td
+/6XsVn6p57Om9dFuW4Ma+i2lx3NBm7Z7mW1u2/QD3tfv8A8GsnFORuDK8p7rifZX6djmnx
3V2scui6J9Wuq9Vyca/JbX9ga5zHANFIbW9prsaykMrd9B/6T2pCMpdDSpZccd5C+gsepy+
pZfUraqsDIuttrxC5raXkw15Pvdt/e/lOWd6Z8R9y7zrnQel0sLMJpOVVo3Gc/wBSWD6H82
WWt9v5jLP+D9Nc39hxvEf5n/qVSexP6d2H79hrrxfuVr/jfI//1wdM6cyi5+JcwU12QNzdP
0ntu9S623e9z3S333O/zKUPqn1S6Lm4OZnNvfgZtDDMgPrsIrdkbLtpa1vr+nspup9P/haL
F3+HjVUmx9lQc65nvnXe0a7C1cv9YqHm7PysWsCq3HeL6SIAY1j4sfp6f0vo7FIh5bonQ+i
Y+AM3IH27MsrbYypwiqoPYy7d6Z9uRdVu2/pv0Vn+gVvKwsTLGwVm0Gv1LPVkl1k/TbYPo+
1mz2f4NSwukOyOk4rscltv2eh7wJO8bK3Atj/RvXQYfQbH1VZGVY9jGtGxnJ0Om4D2+l++x
IJfNur9LbgPq9Nxc24OIYdXM2bdDYPbZu3+1T+rmIcrreNS8RUS45DiJApDXfaC8Hb7PR3r
o/8AGVgU4+R057QKvXbe5zWNOwQaAHVj6XvXO05tOJhX4uC13rZbfTycx+h9I/Txsapv81X
b/h7Xu9W2v9F+jYnx79mvm6xH6Qq/3b3Ll11khhcJ0BH3aLab6dvSXAsDbgxrHOiC5vrU+l
7v5LvzVneiW89xpz4L0voz+k4XS8d2dgMyS6ip1pDKH6Fnq++uxu/09tXq+s7/AAv6P+eeg
TwCiL4v2IA9yQINcGv+MOF4vpuFk3B1WS91VGVozJguNdoD/Sdtbu9j3fz/APhNiFk4uZh5
2ZVlNFUY1rQGP3VO/Rtc2yt8+71W/pV6e/L+rbLY/ZtH6Op97iK8Z0Cus5Oyvb7nvc1j212
MQM7rP1fFAAwWPqsr3hrBSJY8x9Da52zc5n0EZZomNUfttEOXnHJxGUSD0EeF876dZVXdXb
beC0x6h2ulrhP6St7T7tn5+1bozsjIoZViXsda+Tbsc76Tj+Y94bb7m7d7Vk/WjDop6zeyt
raxtY4tY0NbJb+7Vur3P/kfnrM+zWMgjXWfL/pKxjyHhHp03+1p5uXiZn11IGttPS9r04im
w5/UHVucCG2PD5JB9jf0e4fu/mtf/wBtrf8A2p0X/uS3/OP/AJFea0+uHtrbEkzumfPVE2X
/AOn/APBP/MlJx9aPZr+wfl4x+9s//9Dd6hm9W6RTTidQx/2vVmPbj9PysZzMe597xvxsXq
FFp9Gn1Nl36/jO9L9F+kxlWy+lWZbjd1yxmQGH2dPoJGIza4el67n7cjqd1f7+V+rM/Sfq2
xX/AKyPYH9BLtI6xif+eslc317rGVRntq9NwLm6cTYT/Mv/AHNrd39dSBAZsYMLNjor/s1l
mtuI5rn4dh90nZXtuwX7j/P4Xs/R/wBHWrTn9UyvUxaaq+lOrsNORfkPZlOrsH88zCxattd
zmvsrf6+b6NP/AHWuXJ4GVkVPycqh4uPpPbteWvLLNzIc6l36Wz6Xp7mKfTMnPyfVf6ZAZn
PtuosJGwBtNbtz3j81v5n87/IRUej2WT9VOh5VVleXQ/Nfe79Jm3vL8t7h7Gvblt2/Z/R+g
yiln2L/AIGxcl1T/F7ZgPdezLa7BkAOewm5hcdrWXV0+yzb/pqf+2al3rM7EwKC5uR6jHRN
xgjT+cft/lLK6n9acKtuBjfzJOQx11zyAPT2vc1/tLns9Szb9Jv/AFaOM1IaaEgMeeN45nY
xiZA9fT6nhR0mt7wx9prjRllrHNa4D872i36S7LpPUX43T6cau1rLNtPp3ENEtYA3IpbY9r
9v52ze39HvWljnHySTVdXbUeBLSPn/ACkV9fSMdpDmVkuMnaRyPzvafpKxmxidAekj/Cc7l
s8sXETUxLueCv8AptWjN6jS0+rfjvcWvDX1MYwh5c012NcKvoMa1/8A2/8A4b0/UVY5eU3b
6lrbnAOmADLif0btW7nbWu2fpP0n+k/PtV5nUcWi39HcGmJNe6THiW7/APvqLd1ugwW27ge
wMR97lD91Pf8ABsf6QjWsf+d/6C8b1boOZ1PO+24rWnHeytjbC4NE1t9N/wBLb7d7UQ/VnI
GOxtwqtcwyNjtYMO2vLI+ltXZ42bgPd6wqD7gNHuhx+8ly0KC+128BoJ5J5/6KnEjjiBwjQ
VZ/Sas4e/My4yDKRkBH9C/6z5z+zbKrLPsuAyslx2A7nwDq2pz7HO3bfof+fEf7Lf8A9wK/
+2nf3r0VuHtIc/0w0dg0THhqpy3wrS+8x24RSP8AR+S+LjPFf+F/0n//2QA4QklNBCEAAAA
AAF0AAAABAQAAAA8AQQBkAG8AYgBlACAAUABoAG8AdABvAHMAaABvAHAAAAAXAEEAZABvAG
IAZQAgAFAAaABvAHQAbwBzAGgAbwBwACAAQwBDACAAMgAwADEANwAAAAEAOEJJTQQGAAAAA
AAHAAQAAQABAQD/4Q3DaHR0cDovL25zLmFkb2JlLmNvbS94YXAvMS4wLwA8P3hwYWNrZXQg
YmVnaW49Iu+7vyIgaWQ9Ilc1TTBNcENlaGlIenJlU3pOVGN6a2M5ZCI/PiA8eDp4bXBtZXR
hIHhtbG5zOng9ImFkb2JlOm5zOm1ldGEvIiB4OnhtcHRrPSJBZG9iZSBYTVAgQ29yZSA1Lj
YtYzEzOCA3OS4xNTk4MjQsIDIwMTYvMDkvMTQtMDE6MDk6MDEgICAgICAgICI+IDxyZGY6U
kRGIHhtbG5zOnJkZj0iaHR0cDovL3d3dy53My5vcmcvMTk5OS8wMi8yMi1yZGYtc3ludGF4
LW5zIyI+IDxyZGY6RGVzY3JpcHRpb24gcmRmOmFib3V0PSIiIHhtbG5zOnhtcE1NPSJodHR
wOi8vbnMuYWRvYmUuY29tL3hhcC8xLjAvbW0vIiB4bWxuczpzdEV2dD0iaHR0cDovL25zLm
Fkb2JlLmNvbS94YXAvMS4wL3NUeXBlL1Jlc291cmNlRXZlbnQjIiB4bWxuczpkYz0iaHR0c
DovL3B1cmwub3JnL2RjL2VsZW1lbnRzLzEuMS8iIHhtbG5zOnBob3Rvc2hvcD0iaHR0cDov
L25zLmFkb2JlLmNvbS9waG90b3Nob3AvMS4wLyIgeG1sbnM6eG1wPSJodHRwOi8vbnMuYWR
vYmUuY29tL3hhcC8xLjAvIiB4bXBNTTpEb2N1bWVudElEPSJhZG9iZTpkb2NpZDpwaG90b3
Nob3A6OGJkNGU0YTYtNTFlMC0xMWU3LWFjMmYtYzdjMDQ2MGU1MmIxIiB4bXBNTTpJbnN0Y
W5jZUlEPSJ4bXAuaWlkOjRiMWNhMGFmLTQ2ZDYtZTc0Yi05N2ZiLTZjYmI0MjQzZTI5YSIg
eG1wTU06T3JpZ2luYWxEb2N1bWVudElEPSJCRTAwRkIwODFDRTEzMjc1RkUxMURDNkU5QzV
BOUExMCIgZGM6Zm9ybWF0PSJpbWFnZS9qcGVnIiBwaG90b3Nob3A6Q29sb3JNb2RlPSIzIi
BwaG90b3Nob3A6SUNDUHJvZmlsZT0iIiB4bXA6Q3JlYXRlRGF0ZT0iMjAxNy0wNi0xNVQxN
zozMDo1OCswMjowMCIgeG1wOk1vZGlmeURhdGU9IjIwMTctMDYtMTVUMTc6Mzg6MTgrMDI6
MDAiIHhtcDpNZXRhZGF0YURhdGU9IjIwMTctMDYtMTVUMTc6Mzg6MTgrMDI6MDAiPiA8eG1
wTU06SGlzdG9yeT4gPHJkZjpTZXE+IDxyZGY6bGkgc3RFdnQ6YWN0aW9uPSJzYXZlZCIgc3
RFdnQ6aW5zdGFuY2VJRD0ieG1wLmlpZDo0ZDQ4ZTIxMS1lZDk5LTFhNDktOThjNi1hYTIyN
2I1NTRhODYiIHN0RXZ0OndoZW49IjIwMTctMDYtMTVUMTc6Mzg6MTgrMDI6MDAiIHN0RXZ0
OnNvZnR3YXJlQWdlbnQ9IkFkb2JlIFBob3Rvc2hvcCBDQyAyMDE3IChXaW5kb3dzKSIgc3R
FdnQ6Y2hhbmdlZD0iLyIvPiA8cmRmOmxpIHN0RXZ0OmFjdGlvbj0ic2F2ZWQiIHN0RXZ0Om
luc3RhbmNlSUQ9InhtcC5paWQ6NGIxY2EwYWYtNDZkNi1lNzRiLTk3ZmItNmNiYjQyNDNlM
jlhIiBzdEV2dDp3aGVuPSIyMDE3LTA2LTE1VDE3OjM4OjE4KzAyOjAwIiBzdEV2dDpzb2Z0
d2FyZUFnZW50PSJBZG9iZSBQaG90b3Nob3AgQ0MgMjAxNyAoV2luZG93cykiIHN0RXZ0OmN
oYW5nZWQ9Ii8iLz4gPC9yZGY6U2VxPiA8L3htcE1NOkhpc3Rvcnk+IDwvcmRmOkRlc2NyaX
B0aW9uPiA8L3JkZjpSREY+IDwveDp4bXBtZXRhPiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gIDw/eHBhY2tldCBlbmQ9InciPz7/7gAOQWRvYmUAZAAAAAAB/9sAhAAGBAQEBQQGBQUGCQ
YFBgkLCAYGCAsMCgoLCgoMEAwMDAwMDBAMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMA
QcHBw0MDRgQEBgUDg4OFBQODg4OFBEMDAwMDBERDAwMDAwMEQwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwM
DAwMDAwMDAwMDAz/wAARCAPoApIDAREAAhEBAxEB/90ABABT/8QA1wAAAQUBAQEBAAAAAAA
AAAAABAECAwUGBwAICQEAAwEBAQEBAAAAAAAAAAAAAAECAwQFBgcQAAIBAwMCAwUDBwcGBw
0CDwECAwARBCESBTEGQSITUWEyFAdxgUKRoVJiIxUIscHRcoIzFpKyQ1MkF+GiY4M0VCXC0
nOTs+NEdDVVJjYY8PHio9NkRWV1lVYnwzeERigRAAICAQQABQIEBAMGBAYCAwABEQIDITES
BEFRIhMFYTJxQlIUgWJyI4IzFZGhsZKyBsGiQ1Pw4fFzJDTC0uLyY//aAAwDAQACEQMRAD8
Ab84UsAW1vX1sH5qrg+QY3K3IuB49aaRF3JUZLwjXy3BJHvqmyKIEkyl/uoyRGfMF8L1LZs
qMHkCOSxazHpUmi0BJSBp5bHrpWcG9QCZSSxCbh7tBWdjqoBSFAD1A8VNY2OiqBmU7PXBsA
bAHwtUNmtUQvvkdnNiT5vZrUM1TIgjKb9dCPZoaWpXMfHEPTdvU2SJYKluopyw5DQwRlfaC
qkMU9uuoqHHiG47LzUnyZZlQRKxukSi4GmlU4KVEi1x8Ts2WTizlctkxrlRueVcRA/LyC+1
U18++kmP1rYopW3MFG1lW4RhoWAOhP3UnZjVUDTyz7gd5NxtFuorNtmtUiByT1N2PU1Jeg0
7yVA8KIGxCp8D5qIBDSrA3GhpQCZ4qzMS3xUuI5HhT08BVJEtjgr9BThEyiSMMoN9TRCFIQ
IJNsrbbiP8AvDfrerqkTI8RqrgbtSt7/bThENnlTot9KqCZJ4lCup6gEXH300Zthf8ApWDL
tW5YKD5jerRm2FzR5ez5liWjlG0SkgjTwPvrVsylBnzplyYcgiOGSJUA2CysU0H3+2nVmVl
4CPIZbyEESO5Y36a+yreplED4r7Rt0YXuapJE2glBcIQPhYjcPsoaRGgZwySScg2w2d4nVT
7rVpVamPat6V+KAljZQFZQSvlLH3VMaG976kskERVRGNQdb9NfZS4kqxF8uNm4Ak3228KFU
fIVIUDgkFh7KfETsTfLqSQF/asbKg6U4J5CGBlkNgFddCPCiA5npIWUhdCOo2+2lxBWGBGJ
IbodSffRxHKPGHTp99HEOaEaAa2FwvW5tenxGrjJ8WSI7HIJIDaG4sal1L5kXpAsNxsKl1K
ViAwC5sdL6VHEtWInxQBqTe+6lwLVxTFKyuobQkGj20VyQgxmBOpN/Hwo4IHdCtiMEsLdRe
lwErkckPnLKAT0tSdSldETQnYAWIJ8D0qXUtXQ1sd72tYDxpcBq4ogjWNTYmQk630quKB2C
B5lUBACuht41VUjNsnRWAuVC+721SSM2wrGQKV1va4PsNa1gxuxRPa4AtfRfdRoRxImJWVA
bHW/v1NSkjSuzCOUk6Xa1j5QRe+lVkiEZ9daFd6oLbmUAAagHrWMnTBGzFnYottKJLRP6it
cbP2jAXk3E0EsVTMSosAreW510FOSdDxIFyADtNgR7PspyDUkcjrYqD9g99TaxXEkxJx67B
NABZhf2U6WFmo4BMtlaSVmUsL/AN5e1vuqHBtj1BmlQ3AIKj8tQ4NeEESTMrq8RKuD5T0sa
iUXEjZyGfeu5A97lj1P4qltFJMZcuqP1cGxoHBMGJsqjdc3DW8a0gzaCljmyZJZGAd1TXWx
FvZVKpDZIhMLv6RsskWx94udafEl2EhiA26KQCfd0ppIm1wz0Q8jNt0Yg2WtFVHP7hPDAnU
g3v8AFVVSMr5C1ixgxCILKV610JHHbISfJy+/9H7qOLI9w//QqGWRIhkFgY72231N6+xPy0
DbKQMN/mU3+6pbNaqSsyc4AFLAC5sbdazvY6KYivkyQpB1YnprWXM6q49B8OSbgXAI6U1cm
2Ie06lSDrfrRyJrRgOQxAaxt7ADWdmdNAHIIZRYXIIOvtrKx00YM3qKXUm27Vh7aho1kayI
PwFjbT7alopMR92wGTUsLKfYBRyGrMYfUsq3G79Pxpci5Yxlut1sCTqDc9KluQT8yJ3IAC2
uT0A10pNGiqMZXZbAX8bW6fZUqq8i1Zojc2S5I2MdPbeiX5jUeR70HVowzKFk1UjwNJz5lL
8CPQbknAf0wdpGmp8ffUNlfgQbtQtwD40itTzAWve3voBSLsY2LEHd0oSYcl5ClF3Ai1xoa
oXJeQ8ILAW1Ps60QS3OwQI4ifKGUAdG63+6qVfqQ5FCW6aA299Xw+pMskESn2/bca01X6kS
yRMdTfUIFGgPU0+H1JdmTiJHhREjtJFuLsLm48Krj9SOR5IQVLG4UkXFj0px9ROxKIpFHgd
bAHran/Ezdg0ftI5Lqt5DdVBIUAfq9K1j6mVruSVcaxsSGAAsR0qkvqZWvLJ0ibds1Y9R7q
tKfEzu5JgGYWKgbeg6Gq4/UzZIImZhYWB660+H1M2yz4TFvnaKQwikO6/gBV1r6jn7V/Svx
QFBCjBWIO49bmlGhte+pL6cYJMeig6D/wC+mqkOzPel1CrdSb299HEUsfHChRlby/om3WiB
NscIdCALgG/s1quJPMU4wuSVsW8L0+IcxPltoA2W91J1DlPiIYDYi1wevSlxDkImKRr0Hso
4j5sauOwYEWO3260QUshG2NY3BsWOo9lLiV7iGPhjdprfxpcSvcnYYcQggKBS4D5MRsdt99
L2sKXAfMYceRfhFr/FS4/UrkRPA3j08BepdPqUrC+kBYG16FWPEbtAjxozmygewe+nH1BZG
eaDcoNh5fClH1H7jG/J7iBtuD1INHt/UOYj4cegQG1/Lew6Unj+pSyEMkG2+0EC+ut9aXt/
UtXHfLoos26/W9/Cnw+pLuTK7emsO+8ancoNgb/bRx+pNhoVC5BPl/SNPj9Qb0HFYy6sSCA
bX6XpcfqNNwxeT+KO1m3E6H22qsi0WpHWmGA2ezdAOhJFY/xOmRhChhusQTrr4Uv4jTHNIG
ySyoIwekam4tVT9RslLXtY2A8Li4v4U5+pGpFIwVEvYC56EXqbMqqbIBKitdl3ga2BF6h2R
fFyR4k18gm1zqXvppSrZGmSjgazGTJkUbQvsPSk/wAS61hbELRssayhl2OSNCN2nuqGvqUD
XNmBF7dD4ip28TU8zMNCm8W6+yhsIHj0TGLRtdxo1+hvTmvkTsTQiZSvUIGFgR4jpVKr8yG
wtIm2m997a6A+PvrStX5mFmFR442WZ7fojxP21fB+LMnYJijj2IvpqCNS1yTc+6rrj+pja7
C4IHNyguVPgCNK1VPqY2sHY+MoIKEElbkdda0VEc17lvx0EIcFlLWB0NXscrc+Af6Lfofh3
eFEsfH6H//RqRFC8Z2sPVvoOoH3V9h+J+YR5Ambxc6sV269dOmutS48y6trdFByEE0Vg48o
vYVjdNHbhumU0s22QLt09vjXM7HoVroIsgDHUke2hWE6k4diukl7AGqTI4iMrONxuVuAWAp
tDQ1sYM9ybLY9faKjjJSuiCWIbbbbuD8d9Kmyg0qx64kbL6ss5+WSxLINd36NHEbvDgT1OM
kjfdHKJY7elFu0b2620tUto0qreZXmbAJIGPKxJAXz1HJeRsk/M874YZkkidXBtbdS5J+Ac
WvEdFLxfmviuWYWBEmot49KcryE628xrNgL5o4JLHx3f8FCaBKz8RjHjfj9CQg6bd3Q/kqf
T5Fp28yC2AWuYZLa3G7x8PCk+PkaTbzI2+R2bTE+n61ZtLwGnbzPFsCwBgkve9y+nT7KC+V
vMYwwmG30mt/WogStZeJIowiLek+nTzf8FOom35jgcIgqIHuf1v8AgoVkS1ZeIqJiaWgkPt
O7SqSq/qJ2cbhHpYQP9w6HqRv8KaVfIjk2pknROKCoPlZQ9z5t/wDNV+nyM5s/ElVePHlME
u0fr6X/ACU1VeRm728wyKHAZWPy0rBBfdvH5OlXwXkZXyNRqTxDAud2NNcix89tPyVrWtfI
zve3mTJBxLG3ykwGhv6vT81Vwr5GfuW8whcbgwn/AEXIaa+jeqLD81HCvkR7l2SxR8OPN8p
OSNNJP+CtOFfIytlttJOsfDqTbDyApFx+0H9FNKvkZPI/NEoXiCdxxsi9tP2oFvzU3VeQpu
Pjj4bcCcSc38PV/wCCq4ryIdrw9QlF4Q3thZBA6n1R/RVKtfIydrfqLDiE4g5m1MSZT6Mhu
ZfC3TpWiUM5O1e3BOfzIHgj4MRC2LKDtBv6v/BUxrBtkvadyaJeG3WGHOVJ0JksP82qSr4M
i17+DHRxcMW2jBm3a6ibwH3UoQcsjX3EiQ8GdtsCdrager0/NRGhM5X4kxg4U/8AoOQC3S0
oP81KV4jVLxMjlxOGaw+TnDAE7jMABb7qnkvBgq28xrxcNbc2HO3gSJf+CrrHiw4Xjca0HD
AHbhZF+ljKB/NQ7IHTKhrQcMAb4WRpa37QWN/uoB+6vEZ6XCbmKYWQV6X9Uf0UNaSP1+YhH
BgEnByARprKNfzU+KFZ3TiRjLwh0+Tn8ov/AHo/oo4oaeReIzbwJKk4c+oubSj+ik6j9zJ+
oa44MAf7FPt8CZQL/mpcRq+T9QxV4Ikj5ObUX1lt/NS4V8h87x9wxhwLCwwptPEzD+ilwr5
Fq94mQd4+GCm2LN7iJAf5qHWvkaLJd+JCX4YBtuJPqNf2o0/NUvj5Gvr8yE5HBr8WLOR4/t
R/RUzXyLi/meGTwYsflJwR7Jf+Cj0+RPG3mMOXwm2zYsxb8JEv/BSmvkUsd/MjbI4b4hiTW
OljJ/wUpr5FcbbSOjn4YkF8ebauhPqan81Hp8hRfzPI/CuwviTlbXa0o0/NRFfIbdluyQDg
fLbHmYNrpJa35qaVfImcgxxw7HcIJgUIKftBr7ulCrWdiqWt4sn5PH4oYcc8mLM0jS7VcSg
W0vbbaqvWsbE4L2lpMrpRxSSNEcScWNyplFh7+lZejyOn1eY1pOFViDjy3tYD1Ov5qfo8gr
zY2I8OihTiy7iNXEn4vDwqIr5DfLzGNNxYB/2aU3Nm/aePj4UvT5FKtvMgypOJsCMWVQRcX
k6/mpWdfIuit5gzZHGL0xJASuj+oND9lqzdl5Gyo34kOJNitIUSKS50clrix+6kmvIvJMbj
Z5eK2iNcR/Xjc7p/UsCOnw2qNPIda3XiehGACC2O/l6+f4h+TSqivkFm/Mkk/djHTFkRT+E
yX/PajjXyI5X8yPZxZICY8gYLa/qdT7elEV8i1e3mTQ/uwNsEEzKAb+cez7KaS8iLWfmExP
xJiKnFl9YMCJDLpb7LVajyMb814hkX7qFj8vMdpsbSWvf7q1rHkYvlG4VGvF9Y8WUsASf2o
1H5Kr0+RnNvMnxZeFN74c/Qi/qC9/yVouPkYX5eZYIvAMo24s+5R5ry9fzVfGvkc9rX8wmB
uIWyjFmBItpIP6KrQwta3mW2KOGIAbDydb3tMP6KTRNVd+JYf9gf9Uyv7u39/wD/AINZ6+Z
pwv5n/9Kl47PSOdZkZSE+EDUN+Wvr2+R+Y1o6asvRzkUrGbJiDs48Bbpp0FT7cGvvJ6GM7h
nheR2U2Fz5ajJaTXr0abMlkThpCU000NcVnqevRaDFlCoNp8560pK4jgCrAsdSdNfCmmKyC
YZUYqC+xiQGc3sAdCSPcKtWM+Jp+2e2Mfne5ZOFwuRgEEaF48+QFEcKLnRrHqaFaNTPJWDP
c1ifI8hkYjSLI2PI0bOh8rlT4Ushpikrmy4143VrIZ2LoOvQWrO1tDpWObfwAfVTbtNyNTf
xrOTbiQPIQpPQeBHWobNKoHaba28Ne58etS2acR/quJL6DxBo5EupMcvJkiGMrXjDbymmp+
2nyEqweTaB6kr7NwJTxuw8NKJDiDu5tofG/wB9IaQ2VwW8rE+37aRcCbzoAbn30gHKTexte
qRLJBt22FyfGqSkn8S87Y7W5PuKWbH4v0/VxVDziVto2nxudK0xYW29Dj7vex9ZJ5Xxrd8a
f1Fxn/TTuPjeMyc/IfE+Wxk9SRY5QW2+JGtaPHxOeny2C9lSrm1voV3Ldv53Fx8dPl7Wj5C
H1cYq17r7/wAtTakGnX7dMjuq74rcb/1BPCdrZ3KYedmwCP5fjgWymc20AvpWippJGfs1pd
Uf339Val3xX0357NwIM6H5dMXIj9SEO9r+zrV8NJODs/LYKXdG3zRPk/TvubFxZMp/QkSFD
JKkTgsFGpvVqhjb5fr2hJ/c+NdBnB9q85zcL5eGsaYyHZ6sjbQWt0p1roPsdzFhardvky0X
6c9x2JHy7PbRVcEn7L1oqnG/l8G/J6fQD4PtnP5bJnx8cIsmLcZAkOgIO3+WnxNex3KY6q1
npb7S4X6fc2GsHgKnqA9Ukca+Ww+LB07a5M8kvEmEHNJ8qX0ta97/AGVo2kpNV2K2rzX2st
3+m/OqLuIAB1O8VCyJkPs6TIBkdqcli8nDxuRGqT5FvRBNwb+8ULImmaVyOy0PZvBz8bmzY
uUB62MBv29LnUCmrJqQfJ7I0GD2jyPGz48+ckarmY8rRRA+YDbe5FY07KutCs/Xt7aTXiV/
AcCeR5LBwo4RNJK393fZuCjcQWqsuXjSWdGPFzfFLkyy7hlycrMfDbGiwoMJvSXGhUX3DqS
3U6VlgcqZ3C+FVtEFfHxqj0ytzJqCv21vyS3ZDrGyL3g/p/z/ACmG2diJDFhljGjytt3WNj
XLfuY04k9DH8bkyU5JBk/0u7lx8eSbbjSegpcpE/m2jxqK9+j0LfxeZbIG4Hsflubw3ysEw
pFE21zKzCzeNaZO3XHaGicfx981eVUWR+lnczrZThsSCVRXNzb2Vjbu0b3NLfEZbJQjNycQ
UZ0mULLGxjlXxDL1tXVjyVst9ziy4eDdbPVD5u2c2Lh8flmCfJZMhSK19wINtazXYq7QmXf
p24cvAEx+Czc3MjwsaP1Mqd9sY1UEjretcmZVrNmY06zvbjXWxcSfSvuld25sQN+K8tre6s
/32OZTNv8ATMnitSi5jtPk+L5KHj82NVycgKYSH3KwY2Fb07Cum0cmbq3x2Sa1D5fph3Omh
+UQ6aF7EA1Fe1TxYr4LLwM3yPDZXH5smFkgNNEddnmW51610UyVstDB0snsNwOJzuRzUxcZ
A01ix3aAKOpvRayItdUU20LRuwuZ3sokx7fpBhY+6krGK7uOdHJTZvb2fi8lFx0yKmRPb0i
T5WvoLUm5OinarbG7r7a/cEzfTznDoWx0/tfy1LRFflsOkMpud7Wz+HjSXNRDBI2xHjYEFv
ZUwdnU71M1mqPk0WI+nfcBjBWTHVZFDAM1jYi9J1Zh/q+Cd9isl7N5ZOXi4i8bZc67kZWO2
1r1PE7F3sbp7k+kP/3Z8/c/tcZSABcyan8tLizBfNdd6p/7in53t7lOFnhhzdu2ZS0bobg2
62odWdXV7ePOrcN6kfD8TyHK5wwsEBpRGZXJ08ooSHnzVxUd7/aV4ywLgghoyyn7VNjQrG3
tv+DF+ZUxlWQ+qSLG/QfZSB44YXlKuVApvYXuuttelXarZlWa2ZXzkxSASi7dC1+tZwdC9Q
yRlB2rqlr7vZSs4LrWPEYZkEewP5Tqy+JpNjggDRO6h32odb69amS1U9Iv7NGJFlGm7W+vS
pbHUGdhLKoQXkNha3lBqTZaah+NxsjyOllUR3Z9Qtre89a0VTDJkkrp4Q0xdDox6keysuJu
r+Y9o5JWYsLkAAEaCwqkhOyRNsjCgprcWa/hVQZO46PFd1awHlFwbijiLmSx4gkA2jaw+I1
SqQ8kE6YoNiCen8lXShlfKyWLFi3LJIdD1otTUnJd7InTGi8u24Gt2Glaquhm8jgMSG8p9F
SAx8ovrb31SRha4XFjsWPQr0ax1v8AZVpGFmHYuMOoBIBtc1bM9X4FtgwjQ6nd06+ysnY2p
UO+V934PbUyawvM/9Pn0PIFdbDafitX1Fch8DkxSFvzJRTZthtpVPIZU6upR52dI43P5t17
GufJc9DFhgpppBe7C3vrmdjvrTQ8Jzazjy9AaTY+I/KjmxMh45SpMR2s0Z3C599DYJJiQ5M
kpKgX26sw/RFCsK2IKjy3jIMbMjAFg4NjY/ZWisY+3JBkZHq6k6HUnqb1OSxePHAHM5bB2n
Q+tp+Ss7PQ6ar1fwIUlkUkHUFaiSoIZNVJB1HUVMl1QOb7N51F7VLNUhd7re5vYdDSEkSRx
kFSjep5dzAU5FZHmYnaQLlr2HspyJIiWRtpVf7VKS3UkW+0ez200QxTprTYDortr7KBNBsK
obXrWupz3bSN79OURMXuwebb+7TYrpr10IroxY9bf0nz/wA021gn/wB4wsKFsTY0kojddsl
5GII94Jrnroj6NuqsnFZnyN9z2zP+mvbeeCWkwJDiO5/RA0rqybVPA6tXi7WVf+8/cJeMJw
PpTyc6m8vJZYj9+3Rf5qtL+2zn7E2+SovCuNh/dDs3YXawUum1dh2krcC/stVL7ER1v/27y
lsSfT7d8j3KCzOhw3K72JtdT7b1ovE5fmeLthcQ/cX2j+I9QfSXNG4ofmRZlJuNB0IqK/aj
Xsx+7r4kX09Wf/FGNukkYbGtuYkdPYTWq3Mvm6r9vbikXnZSFeR7n9hSQ39hEjUTqcnec4c
f+H/gUPCpKcvCPqyEesBqza+b7arJojt7TVk1FftOhYMDL9W4d66iMbvZb0ayzv8Atyjn+P
pauKtbL8xTc+Fl5LOijDhxkE3LsoCgijHX0Jnp5KJ6RoaflhhZfd/b74k8c0aIiOyncA2nU
1yc2q3OnFgTvVLbxLFu2sflfqZyAnFuPwjHkZTN8J2oLCsX2GsX1OzF0VbsfyKSCbKk5nuu
fOK2x1hlgxE/CI1GjW99b4UqVObtt5baeAR9NuNhi5p+QyAAmFjFiw6b2Nj+aufu2tEHf8X
j9csZ3fwoXujMmRR6eVtnQ+5gBWvVtNFBn3saWa31K1eKNxcAj8ldNXqcbmsqDTz8ef8Ad1
hQ63TIFwpPi5/RtXBWHm1PTzKep/FfaN7PTHwJ+SaeYxpNjlIzK5a5sRper7dW4heJHRy0r
ZqbfY/uG8RglexeWiuylpFIIuDoRrpUdhP3ki+rVftWk34kPZmB6PcuE4MllRx5nZgSR4gm
tezWKbGXx8q6ht+fIrObwCeU5JgPM+RLY/boK2wRwq/oc3ZXLLb8TY83xuN/gVeNjA+YxYI
shlt01u1ebhu/ePZ7dK268L+UynZ+P/8AFXHPbUbje/W4rt7dpxfxPN+Pr/f1/SUfcmCz8z
yjb3DnKexLsABu9xtWuG69uI1ObsVfuTPiWner4mZyvb8uJOk4gSFZdpuQwPjWPXrZVtJv2
uFrUjcA+o+Mf8XzMHZU+Xh8oZhYkddDatunevFycncqq2gzDwklifM5+JmJv7PbXXyUaHFC
kuewYY27m2spI+WmB8BoBWWdtIh1VtLGYy4WbLkIkZV+YawViQPN9ta49jJ4kpSS+00HdEZ
HdfAqem2G4IN9TRTdnmUxuvXyf0md7yVj3Fmne40ACBmA6das6vjWlhrogrn1UdgcOr7nHq
E7r3Ja3tNQhdW3/wCRaNBvf5/2rjBudR8sL7WK3NvdVsz+HjhaEvvYH2Qjf4r457lgu+xZi
TYqb9als7O/kjA1CKzuWKRua5IiVwFlNhvIA+ykzXo2Sw00r6voWfekbNxfbgN2b5d/G5J8
vtp32OT4305cy/mC/pdDDjy8nyMtwqtHixn3k0se5n8/a1q1xL865mc5ngWw+e5DHdgsYkJ
UD9Y3qVjPVwdnljUbwD7+PxZlUhXF7MCNdffT4wOvuWUjTixkNJiNZvi2HUML9PdTbGsj2s
MedJFIyMcxqx2q1vKT9tTuWsTrqmB5PDvEQ6C4bX0ydT9lTfHJrTsK2gBJC5BbYBY210NYN
HUmQTIyuOqn2kVPE0THjCc/3hugt42BvVVoR7kBiYy7fThXebjQdPvNaKhk8j8Q+PjQxVmB
eQXuB8OvsrXgc2TN5EjcTjzKI2G0yabvZTeEivZaK3K4qXHY2vJs03DpYVjbHB10zqwGwvo
oBPjaog14tE0cfm0W1hqapGdmGwRjQitEjnszZdmdht3GJ9k6wmAX2nx8aL34k46u5Rcpg/
I5747FX9B9hI8bVpTUzVmNg9JmZWBCm/WmnqReUyWFI1dTYkEWIGhtVwZNhmOrIVBUA9AD1
JPTWmZtl5x2G+8eqRDfUsql7291RextTEi7xuPj9YRxaITZ5CLeHsrndjsrjCv3ZD+n+G1L
kVxP/9TjAyZduhJsb26617TufNOkjWz5LG+ntvS5iWIgfJBsW1vexqHaTauMhaVj7z4jTpR
JXAVWLKWUKFXwapbGIk6KzbVU3WxVun3U5HAxQGfRiCKJALiYKLswNuu69rU0zF7k06mCQK
zo6yxiU+lc2DC4H5aclOhCGLYEYIBHrm+4fqikV+b+AOiF2NmBApQNsEmtvJYadbfZWdkbU
ZESo+HQtp+WszQVS5BUaj4T7wKBDNtui6eIogckihGGmlqaJYqKGJB0b21SJY5lIUr+WmxJ
jCoFrdB1pFSSI3n3eBpolmo4rMONj5KejFL81D6W6VdxQXB/ZmupLU87IaL6eICvcEJmWJJ
cIoZm1Ci/U11YKTy/A8f5iyXtaP8AzCtzO1+LwuLkyYuagzZUChYU0vesLY1VbnoruO14Vb
V/qDOOmM/025vCbVsHIWeJfYG61pVTjf0OXsp17uJr86Yd3FMMXsbt7iwPNMrZLfyiqstEZ
9Wqydi+T9PoLnLxcXO7c7SwsyZoIJSVaRNSDfTrWiXoSOTHe1M2S1fIsYMXtztZOYxByD5G
bk45ibFZLW3jym/2VfBLQ8/JbJ2q47pJVrfkC8Tiqn0wzkAIHzFgCfYBTXkadnJ/+XVi9i4
4TuOBvH0m/kq3uZ/K3nr3Rf8AZmG03IdwxKvndZAEXqbubVnkcGOartXGv5UQcJ2f3CmbiM
/GZAVJ1Z3Nttr0smatawj1MePmXfdsM+P3tk5OLJ6OTGsXov4btnw/fWWOLYzorjVHBfScb
h934IysZRjdw4yWngOglA9tcdcrxW/lZ6SwLLRpfcis7fwfS53BjdPTeOcB1YWKkVrnsvbb
8yOorLLVP8pu+7olweOzTiC7cnOq5sw6pZQAv31w9dTdSep2kqYrR+axm+CxFGeNoIAhcfk
FehlcHlJKS14vDON2hyE6jzZTqqe+2hrl7E2y8fI9DrJVwc/MsuewI5cfjMxRuZofSb+yKX
V0dqh3aq1MVl+YrV443sAQAADXXyRxe27OGW/EtJh78bIX1OPmB3Rt+G9cPYorao7ulmeK3
F/ayPkO3Fx3DQj1MRxeMj8F6vB2rNww7HRafp2CMLjJG4HNxkUu8jCy/ZWOW8ZZOjr44wut
dxvCcPl4/KwSyQMiKGBY9OlX2M6stDDpda9LJtFfNxZyOZeMXPq5Rc39gN635v2p8kZVxq3
Za87FrBD813FyeM/9zNj+jGfs61xXTVEzuwutsrxmb7cwTF3DiAggxM6fk0ru7P8Ako83pN
++6/iVPNY7Hl8/TT13/lrTruaIx7VfXBWx4Y+bxdLAzJf361WVelkY1/cr+Jp+7e2MHkO4J
cmXl48ORoo1fHdQdANDr7a4sGe1awjt7PWrkvLMHyXGDHzJsdJFyI0ayTAWBFelTI7V1PJy
YotAb2LiMvc40/8AR5v5qWZ+n+JjbFNjJZsbrNOFNv8AaTp/brpT0MXXf8DR90Af4w4EP09
GG5+81GJ6M82yjDdP9JUd2cHzORzWTJBiSSQuAEkA91aVsLoZK48dZG9z4uTi9l8VjzIYp0
lIaNh0NqVXqT07K2ezQd3Nw3HZ74MuVyEeE6QKFSTqdNbUWOX4/sWpWyrV2XNlH29iYuJ35
hY2POMqNQSuQuituQkgfZU+J62fK79d2a4sKPbfD8pNzWZlZsmK2PkEzhRuCoFHmtR4s5ad
vJipiqlPMrO7MjA5BeLxuLmOVj4MJD5jAruBta1/HSqdZqdnSxXxXyWvvksEMIO3+xcaZX2
y5uWs7Dx8h3fyVDtFTJcux2pe2OroDfUaSUcvj5UR2RZuKjs69WPX+enfYv4ZTjsn+W9jIY
2BJkPsDbVA33Y2BArGJPavkjQmxY5V8yC7luh+Gwq6t0/iZZLRoyzVlyIxjSE+nfcIDoof7
a1VFbc5W3XVDfkMuA/7MVcdPTf4vuNDrxBZq20sDzjElPpSXWZRYoetRY1rziSCOHFgQoi7
pfDW5pIq97Wep5sd2t6lo4m+KMDUke2hqS/cXgTQ+RfKmzYdLDTX21SqYXcj2kkfU629lUR
sFoFEYPxOetvCqgy3YPLjyOxIJKjU39lQ6mtbJAzcRG4EkY2ve321Htm1e21oQtiTQEeoup
vYjp99T7ZpzrZEiIu+MuSU8dtUkZyWvGclyWGzjEyWhD3AZCenvrRVMrOAVoMmad5JDvcm5
Zz1N6TqJZEGLgTM92jFww0Gl9KtVMncnTCs7l0JUg7AD0NVBLbD8SOBpI5Au5StvN1VhSKo
i4wEkVgI+sllf8tY2Z00RdxRbDuHmYrqt/fWLOpBXqH9Hw9tIcH/1eIEqSRqPEEe2vXPnqk
TnyWYXJ13H89S0UnqNh9FJU+Yj3wDUx3NzfpqKlo1dgYMylnHxdLey9SUhy3uEKgMPMW11F
AQiT4kG1B5fjI1vVQQyaBA25m8B5FPUn2VVURZlxynGcXi4/HPx+W2dLkQ+pnxFCnoSXPkF
/irTiZVumwDC46bMzFxsRS0jhmRSwW4RSx1PuFZ20LlsAkyHOKQTa0pNydbgWqeR0Vp6v4H
os3FXCmgkxt2ZLKhgy9xGyMA71t0O42qXcvgBtIDIxIbxFhaxrN2LVSNrlQzAj9U+wUkwgU
WIBHwn4TTkTQ5ttt3spiQhO0ADU0APBIXXQjoKcktD1e4ufiPjTJaEkZdNL+2gaQ6MXsBoK
aE2XUUhChdQPzV0bM4LGl7XlRcXnF0s+HY6da6+uk1bTwPL79W3j/+4ZfGiRYRtUA9TpXMq
pHr5XrqantAiWPl8A6/PY5AU+LL0rp6i5TXzPN7dlV1yP8A9MM7zcfP8fidUwsKNNvsa2ta
Z1DSOL42r4Xf68jsW/Pu/wDgztuZNJYyHVh1G03qrP0o58H/AOzkr4cSy7uWLkMHiu4YFH+
0RiHIPiXH4jWkaycnQft3t13/AOn6qhfHqf8Ad5mAjzfMHT8lTVyznz//ALVR/Y2OX7jx9N
PTbQVWRwa9ynKjRouyoXTlu4XTyusblGHgQ5rmz20R0UxTx/pIMLmO4vSDfvKYm/8APRbDj
T2PRxp1ehZcDxP715uDHypXY5O9pZurXVbjrWGa3CqdTpw4PctqELFPxnIyPiSMs2LLtWX8
RF7eb21Vn7lNTVTis4NZzOMD3VxU6qFaVUeU2+JvbXJj/wAq6Z3tf3sVvGy9RZJsk53luJy
/+i5pUxX6B9grn14K6/Kb14e48Vtr+oB43i5MbkZYn0khhkA9+mldeXKrY0zz8GCyyOt9S6
i4ZpODwsZZFjCn1HDfra1yLMvcdo8D1q9N2wqicBrcYRxccBYOYT5CPYayrlau35mr6q9pV
8cZEnHDXTrWjzMyXWTSkJHGQ+iGOre+o96TZ9RWrDJsaDZG8TC6EaA1na0uTetHVQxsOO0e
O4Tym96L35MWPE6VmrImjyyGHqm1WlVEO2WNyPDwAuas1vgBa/vNPJm9DqjHB1q8+UajMfi
pYuSXK9VPiYkDr5qHlTxxAU61ll5yAxYAh7k3AWXeWX7CK3tk5YY+pzUw8ezP8pneYwyM3O
lCkj1HY269a7evZcEeZ2aN5WN5LgYsKbinjkaQ5LI7hhoOh0rLHl5q/wBEa5Ot7d8b/VYj7
2wUk7glZlBHoxanroDT6UOjkPkk1dQZmbF0IPwjwrqT0ODcsOy8a3cg0t/s0tvyCss9vR/E
rDSbfwMbnYh9ae4/9IOv9qupW0ON13LvuiADu/giV19KAA/2jUYbaM4MmNqlv6Sn7s5Tmsf
uDLhhzJIoksUjXoNK6MUM5aYa8VKMrynI8hlqDmTvPs1Xf4E1oqqTqw4lRzXQtu/RF8zxpk
QMfl9CdfAVL3OL4dv27Q/zsq+zHVe6+OUaDc2g/qmo8T0e6v7Vmyy7bzETv7lsWdr4+fuie
M9Gb8IoX3HH2qx1KWW+P1Gd5qafDz8zjYRtkx3MWo8GPlKj76VrOYPR6S5463e11yNP3P2x
l8jhcTiR52NjLiYyiVMg2YyMvW1U6qDzeh3lhvkbx3vN/wApH3lxko7Y4eVpI5psJhjzTxG
6tu0AqXUv4/PX37U4uvNc/UZmHAl22I6aEfZVVodzvLLHGx9kbxSLtimA3WAv5dR1rRJMy5
tsGyMMCMylW2k7Q/tIqHUdb2kgx8yaGS1y8fsIv+eqVo3LyUrYlz4sHJx/XVT6hBJfxuPfS
shYL2r6SP5CCOPy2DEAlj11oVSv3D2GFEtqd3gTf2UkLkxxjB3B2vuILAe6gasxERA21Bdd
aIE2GwoH3tohItb21okYWbROuJLoCRYr4dTVQZe4eGI7L5I9rDU9b0QP3IFkhxmBUx2uLC/
gfGk0SrudCulx44pWSLRTYgHr91ZtHZjyNolx8ZSXLuQydEHjQiXaSyixlNml+MgbDa9vdS
ZKRZY2CJ8gB3CagEsDpp7BU2tB0VoiWLjIlWyXd4mJ0U9B41PuF+0Li8VJb1n3Xa9hbofso
5jrjLnC47Ztut5zqX6Vk7G6oWUGAxNmGo0FSapEv7uX2USOD//W4fcG7H4ut69Y+eTgL4fm
pOKyWyVxocwmN4hBkLvQBxbcB7RSbHxkq5Jw4JICjUgDpcnoPdU8jVVG3Uke0i7W+29EDH9
bnUjwa/UUiWIhkW+0WX8VOQ3LDG9HQSGy2uWtc6dBW1DnyN+Bqc/ju2cftPFz4M525mZiJc
UjQL7fdWr2OSrs7RBisthqYmYFOtiR194rmyHpYivsxxr2v5za/SwFYNaHV4kZcldpFk8B7
zUzICBdQT0toaIKkRgoXXrf4qBJikjZ+io+FaBwIDYgEXv4XphBILBhY3BF70yBb7iPb4mg
JHjaBcnXwFUhbjVUlrn7qIE2FRIN4BqkjJssY5tLEX99bTLOZJIvu2WhHz6STLF8xB6YLH2
mu3BZJNTuef26WfGPyW5Hp+3YIMWSReUhlaJbmNRqfdSt1oTfPkFe5a10nTjy/MTdqyLDz2
E7NtjZ9sjHQAMKfSfHJJl8jXlhsgvm2GVzWZKp3IX2ow1G1RatMz5X5GeD+3RV+ho+YGK/a
XBRRyhpI9ZIl1YdetaWU1SR5+Ftdiza0gse3TiZXa/IcRkSKhhvNiM/tAvZfvoqmtGcXZmu
ZZEtbem5YduR42b2pPxkmWmLM827c+vgKHoY9rksyvWvKC+7Z7fw+L5WLOl5WB0jUqUUWJv
99ZZbytjrV75N68Qvs98dczm5HlVI543ELtpuu5rmyts9LDj2bA8LHb07adT4e+tG5OqIcm
i7YMeNzmJPK/pxpvBY6DzC1Y9lO1ISOnrXi0yXsvaePPkTSpysIWZzIFIF9TfreuZdm1ace
H+I6n0q2vyeTf6Fhnw48vPce6SK64yBXcdNKzryWOya+42y8fexxbTGS5uKX5aaeM3a6tGw
1swFqeO3ohizY3bOrIuo8aKeaLKIAlKbZB7a5OTSg9VYq2ty+hLJiozgDVVUKKSsU6NPRk8
MKqrKBYEVNmaqug8RAW9oFr0SN00HhDtt7KhFibKcialnvT8tr0loU/oNMQve+nsppsjgpk
b6KhGt4i1VOouK1BnxUGoGun5qpMy4PzFlgT56Ka/4bGkrPjxC1Fzkr8vg45mm/wBoVBKSb
Ea2NdGPO6qIOPN0Va08oBOdhjkl4+ONhIMUrut+Sr69muX8xl3KrljU/YyPm+Bx+QzmyRyE
cO5UXYRf4R7b0YM9sajjyJ7XWpltPPiZPkeKEGTJjpIsyr8Mg0vXoYrOy24nkZcVcdoVuQ/
tpYsTnFlyHWNDC67z0u1RnTdYRfV9L1BcrsvGkkdzy+PtaQyKLddb+2lXsW/STfrUX5iv7l
+Vl7r4l4pVkix1iDyj4QVY3rTFMannZaKGkZjvFEk7izJY3EiELZlNx0rqwuEczppBlMyO6
sPdXQmZ6pmn7g4jB5k4cqctDjGGEKyMA3h9tQ9zx+jly9dWTx2vytJR8PgY/E954CNnR5UI
u5yF0QXUi1S9z2M17ZMD9PBv8pVzTtH3VnZULBhFkCWNl8bHwp1UuS1VPrKj/MuJb9yxcbm
d18TyEc8ax5ZRcwE/AU1u1S95MOl7tOvekP0fYVPd+fBn9xZWTG6yR7hEhuSCFFri1Oyk6+
nS1cWu5acDkYeR2ZyWBPKI3hm9aFXOrHSwFM4uzjvXtLJXbhxIcaeEg+oxRmAtpcflrSX5G
3FrcmkmSSMFGBABH31KTHaPBQVUzsND+E3HsvVMKyAy5ZW4Zbn3VnZnRXHIXEzPw8rXQbFJ
IJsevhQ7emSFX+4DvKdoG6+gvRyG6qZBzINxVW0GpqZNeOgonKrrqT0NEi4EySK2oBFrAga
3q6sh1gNWZDIRrfwvpVqxg6ssMOZZCu+7WHktWiOXLWA0+SzK4Dfj+yiDBSCPLGst2tc3sT
0F/GkzalbFPnTomSylw+0DzCsLXO/FjbWxNj8hGihrea9ix8KqrRLxtBEWab7g5Dv8IvoDT
epLTLSGU7xPLLu3EX10G2osaVsy2xOTi3NsN3IsPC4NZWqzprkXiHx8hDGbM17iwHgL+NZc
Wa1v9Cwhz0MPqfdf7KOJqrphMWagkW5IFqByh/z8H6R+KiA5H//X4wcQbNdD7K9pVPmPcI2
wpbboxpr19njUuppXIBy44Uhb7h4/fWbqaq8no02A+UMQb3PiPZQkVI94/UlBVFUt8MeoFO
BSJ6EglIkFidGsdBSE7KCUPtBu232n+SmiFL2GvM9rHXS1Ployq011IHdmAINtLHTwrNvQ1
WjIcgsMJRt0V2sffapexpXcFHqdDY/y1EGjJGUqGEqkSaeU0MSB9GJt1H4aRewlmN76+72U
BIqrIFOl/wBagJHK/wAIt0P5qCWglApVj4+Aq0ZskWG4FutXxM3eCUYstt3gOtNVJeQesZA
vbWnBHInQEdatMmzQTGqkDcBr19taKpg2FQxjUHUNpVqVoZWtIdDGQRpr4e2tog5r2ksoIn
2Bbj7vfWtauNTlyXRZY2PazeA0Fa1OTLk8EHw427QXFvhPuPWraRm7plpj4YLghNPf7elZt
mlKfQt8TAhFvJre9YWZ1Up9C4x8MEKGBO3RVGgsTc1O5uqlrj4pHRaTUFIs4cQHUrcWFgR4
0PIhqvkWWNxyMblAfuH5qwtdHTSj8WXGLgLYAIAPEVzWyrY7MOCdfEtsbFVRotj4mua9z06
YvEPiiVTf2ixFYtnTREypprUyW6jgBSkuBbUhC0DPUAeoAS1AhLEDpTFA3aKchAxogwoVyb
UB5MZWF21I6VormVsbA5cMEWAH2ga1pXIcl+u7MrJ+LPmPplvH4b1vXNVHNl6t+RXTcbJpe
N9PDYev3V0LsV8zjt1LcpaK7I42Rlt6Mh0tbYf6K1WavizG2CxVZPDzNp8s5K9P2bf0U/co
YvFZFZkcRkgFRiSgHqFjY/zUc6+ZLpJUZXE5QOmJNYDwie/8laVyV8zmtjKbL4nKsf8AZMi
/h+yf+iuiuSvmcuRFTkcLlBjbBl1HURP/AEVrKZgrfUBl4rMHkGLKoHX9mwP3aUmka0yLxY
3A4/MWaYDGluVGpRvb9lFKvwDsXq0oYBlYOQMqctiymzHaNjf0VnZW8jrrdQo2IEgzBYDHl
JGtthsDUt28i7NREhAwM8kg48ov1sja+/pTSZnyq1LYbHDyAAX5eYgDS8bf0Vomzluk9QyP
GypI/Jjy+r0KBGHTx6Va1MrQvEhePMjIb5eS6noUa1/yUNFVX1K/JXILMDA6t1KhG/orKyO
qlfqN2zNxbBYJSdpHwHTX7Klv0fxKS/uETLMH0ikAKjqpGtDY3AO0c4b+6fX3Gok00Yvp5Q
W7xMLaLoetUKETY7TI9mR9172VTSTItVNEpnnA1VgNxJbaen5KuSVjJ8bNmVkcI9h08ptVq
xhkwlj8zPMW8jWYa2U+FXyOZ4oAppZfMfTYnoLqTUux0Y6Iq81MmSUkROQbXIU+FYWZ3Y4Q
inMU+m0TiNjctsbT2eFSrBxTCcebLQi0Ul18dh/orRWMr40WOJPynpyLFBkPCPNKViZto8S
TbyinzSMlhdtvAmgzZFmDQRTWPQshOvs0rVWTRnalv9haRc7NujSZTGqDZd12nX7ajgi1ey
aS8QlOXx38xJiXQFL36aX0qXQpZIDoOQEoN2A2j4yfCp9s1rlQ756L/Wr09/SlwK9xH//Qz
H075XsvjOQy5e6ME5kTxFcY2uA/tt76961W9tD5BW9WvkZjM+Tl5RmW+NgTTm2lzHE7akDx
stOyDFsC89icTjcplw8ZkPmYcbBcXKddu9bC+nurKDorbQqJMcKpYt5vwAdDUNGtbCBXk8r
eYr0AoHJZY/BZsuE+fHCzYsJ871osZhbtVT4keNx3I5vr4/H47TssZnmRQCViTUvc+youoN
6246lM/lPlN2Vb3PU1g3KOiG4ZE8m8HwIsG8OtLwKVdR7MWxApA3+oba+6m9gThkKws7kLY
ka7uhpFSRSStIxLEs3Qk+6oZSQywA95pDPaW8ujCgBWYm1xtH6XhQEDQRu/noGwqFluARcn
ofZWlTGwWrBXIJ3EW1rSTGykMGUpjKBevjWiZi0Ra6nwpNhBKBqKcEuEExR3N60rVsyvcss
aMWsBW1KQ9TkyWD4IiB/PWsbnLe5YY8XTxrduYRzZHBZ48PQVcQcrepcYeN0FqztY2VJLnE
xL20rF2O2tNNC5xcQ3GlZs2qmW2NiajSkNlrjYvupWZVVJaY+LoNKytc6KYGWuLigAaVy3y
o78OHVSWcEI9lc1ranoY8aTDIkUCsbOWdONEyqAKls0geALVMjR7pTGLQB6gD1AHqAPUCR4
9KBjbUxHiKBNaDCt9bU5BbDGS1tth7b0ciYlA00bH8bD7DWyZz3xtgUqzi9pXFaV1Oa+OCv
miyb/AN6/5TWydWcd8aK7IjzNbTuB9pretKnHdNFVl/Pgm2TIPvIreqr4GLsymym5GxtlSA
+5jTgxepSZkvKC/wDtk3+Ua0RhfDJSZM3Ji5OVN/lGtaHJkw1ZU5GRyAP/AEmW/jcmuhM53
jQzByc/15T8zJqo6k06szzRCKnPy875qXbky2DHdqbVjaTvwL0pQAvn5q9MmT7bms3JvSkv
YUctnrb/AGlzbq24/wBNHuMTwpifvfki235uVk6lg5tQrtlvHWNiZOY5FTcZUgXpfeelVys
Ze1XyIZ+S5PVVy5COq+Ym9S3YumOvkV8mbyhF/mpN/jqaybsdVVXyJP3hyA44gZMmoN9T7a
bfoFwrzE+cy3sXnY2AsS2tU2TalRpyptWad9/4VU3vUNlKqjQer5DJKxyfTaC1w7eYk+wVX
IOH0IY+QlDgtNIEOhIPWpVweP6Cz8jP6SlctnJuBHfW1J3Lri+g2PkckKv7Vzp1BoWQVsKJ
xy2W4CpPKSLmw06VfuGfsryJF5Wd2ZTMyAgNZmtT9wTxfQCyeSyUmJTJf07KWIa/Ws7XN8W
FRsD/AL2zS5AyJQp1vu9lR7ht7VfI9++M8kRrkyEWLdTS94PYq/ALwO8e48SHLiws+WOHLj
EOWoIJZP0db9am1+QLCq/xEg5/kEAJyT6aqCQGN/v/AKtaVu0ZPqUmP1FxxvcGTNJDiZjGa
HJ8imQeZWPRlNdFMhxdjqpepflPY2a0crkG+xmTzDrY2vVK5lfBoXOLnBlWUN+zDBGZtNW9
1aJnK6NBPqr/AK2P4vzUyYZ//9Hk7TpuufCvoJPj+AjZLEFfiU6sKHYaoQz7niRg3l18g8L
VlbVGlNBmNiCSUCS8cQ80kvXaPbS46Gtrsnij4YSOI3yJIt2jGwJ99UloZ5Pd/lLKLMhXDb
j8dsr05NWhFvMK251t5nK8d3bm+MlXLk8djPK0D5cAKGJ9mjEEeZW1rnyWqvM7cfutJekzu
S+CHsokUdAW62rls14HpKt1vBADjs4AB91+h+2okfqC09IoCxuAegrRGNnYEcQqxB3VmzZE
bHGJF94PsFKTRIRvQOg9T3eFDY1oeDRAjcrkDqb0pBkwyg8IhLOcdW3KlqtMhoanoX+GS32
ikgat5onjOENQJAPZoa0TM3W30CYmwfZN91h/PVVjxMrK/g0Eq+AbaT3+7+mtVxMmsnnUkA
489BP+b+mnCI/uedQiJeLv8M/5v6ar0fUxfu+dQ3HXieu3Iv8AdWtVT6nPd5fOpaYqcOOq5
Wv6Nv6a2rx8Dlt73g6lrjQ8GeqZn/F/prasHHk97zoWuNj8EbeTM/4v9NapI5LLP50LnEx+
ACi65n5F/pqL2Hjple7qXmJidvtayZv3Bf6a5rWZ348T8S6xcTgPKPTzT9oX+msHyex18a+
Jb4+Lw+lo8v7wv9NHr+hUU+pZ4+NxWnkyfzVFnf6G1FT6ljBjcfp5Z/zf01i73+hvRYPK5Y
w42ELWWYfaBWNr3+h3Y6Y/BWLCGCDwDVz2tbxOzHReAXFEgGgNvfUNm9akyhQOlQ2awSUij
1AHqAPUAeoA9QB6gD1AHqAPUAeoA9QB428aBETIpHSqTJaIHhQ+DVSZk6g0uNER5lb8gqq3
v5mN8VPqBZGJh21ST+zauil7+aOa+KnkysycTjiDuSf81dFL3+hwZMWPxTKbLw+IvqmR9ot
/TW6V35HJamPwkpczC4LXcuZ/ZC/01XG/0M3VeBRZuH2+L+TN/Iv9NXRs48ifgUWXi8CbhR
mA+8L/AE101scV6ZPBoDwouHXIkCLlFkAPmsPya101Z5/YrmUa1KfkY+IWeTfFl2bUEW6/l
qL1O7B7rW9CrmThNbpl7f7P9NZRB2VrmXjQGkHDn4Uydv6Fl/prKa/U1osvnUgvw6g+XKue
vT+mlyr9S3XK/Go/5ng1spXKJGuttPz0cqrzE8ObwdRpy+FDb0XJ06m40omoLHmfjUZ8zw1
vhyQw1tprS9yqL9rNXxoOyMjjBjbGSZCVvtsKptCpjyzvUhEvHMiqPWv+HQf01lzgtrJ4wI
+biGNYmSQemxIdAAxBHiabvJVcN1qmgQy4DMW2zAeLGxI+69S7GipfxgXLn45D6UE0s0KAG
MEBbMw83SpdjVVYIThur39byi4tb+mo5F8b/QaMnCCDaZVYdL2/ppcg4X+hJHPAZLIZncLu
uLae3xpqy8RWpf6DxNiy3ZRIliAwa3U1XJCtS8eBDlZXEeuFYS7wACABbT76h3qXTHfj4ET
z8c7MyrMgb4egpckUqX+hE0+BsZ90hlj0VTYkg9aTsjStb/QijfjN1gMix1G0Dr4+NJNFuu
R+NQtPkeoWfb0JIFiPy1dNjGLvxqXnb8vGpycUzeo5QbYvXI0a3gBW+Dc4O7zdGiSfJ4aHN
eWIzvEGJZV6bidevvq5UkLHkiPSGfMYBZVT5sGVgyg2Ph9tWreRhbHf+Uftw/0Mn47dB1/L
Vc2Z+3fzqf/S46I2ZAbBi34db/bXuHy+gsiv0JOnja1xRBPIQRHaQNWbqaIHyRPHGx4/Oux
LKkYX/KFH5WTzXNEEQcSaDoLCi2hT1LzgMricXJlbkEdlEZCBDpu+2t8bSOHs0vdLj5mc5N
03boyQrMx2k3Op8a5c9tT1cFdEvEpGBZyQOhJsfbXLZyd1XBGrKNRa51PjY+ypgt2ZOu35U
m2pY/yVaM23IVzMXbix8a3ETZEszY4PLDIACpkfoxW+JallrYqGXcbg61BSYqknS3TxogGK
iAk2uDTgUkkaEEHbe/w69KIFIoU04JY5VOl+p6VSJYQqkEKdCKvjJDJgCCNb1SqjNwTxKxq
1RGTaDY0XqBWyqYNh+PEbiw0rWtTlyWLTGhN9K2rQ4sly4xIehrdJHDktJcYeMxIIpuyFXG
2X+FhaDQGue7OzHjZf4WJ00rM6VUusXCJI0qJSL4eRdYmAetqi2RI3ribLbG49tNK57ZUdW
PrsssfAHsrmeU9GmBB8OIQo0rG1zsphCVit4Vm7GyrBIFtUyXA61SAt6Ak9cU4FJ6gZ6gD1
AHqAPUAeoA9QB6gD1AHqAPUmB61MBNlEighaAHwquRLqQSYwI6CtK3MrYwHJwtw6XremQ48
uH+JTZvHGxsNK68eRHmZev9Cgz8AgnSuhNM4b4mjO5+H1uKupFmZvOxBr7q1TOW9SkyDNE/
qRmzL194roqzgy0XiiA5uPkJsmFmOgB8auTm9p1coqs7AKndBqp/Cf5qzspO3Dk/UUOVuUn
QrJ7K5mz0sbTApJWA1vfxF6ydzoVSFp/Hcb+ypeReJoqsdAHkvY7V/ExprUV3xC/wDZYFDC
Tex+JfH7q0TqtzFK12CzfNZLbCDHEdLn2Vm0/M3rxqQzTSwosRf1I4ibACxW/v8AGodmvE0
VVYgbM36BjuA+E+ypeSSvajcgacXctu8ovYVLsaVxkAyyrAsoAF7a9b+2ok2WESKWUqzwr+
zjF5A3sNLkVxElkKL6Fka3nEnj5tbfdSkOI1MkpbUEWOl7X/JQrtAqSeTIkab0nUq8gHpG9
hfw1oeWxXtaEXry+t6mnqxsfMbNp9lS8li/bSqIrlydznzHQeFCaIZK0p2p5kDqbCw1F6co
Q+ET7HEZ+E+cjXT200xWgkieWbahclF1AJtVVZlZJbFlxszHNxoyoCiUEyLq321rhs5MM32
MKx13yyfi/atdR42Y1pWJMMuiLbGj3MHDHQ6RXOg6da6ao4L2DvlG9p+P9I9avizD3Gf/0+
SwCBZozI/7MMvqNEdQl/NXuo+UYTmSYRnk+UDfK3Ih9TVyt9CapGbQz043QWPnAsy1SUsjk
0ExRbeK5AhbeWOxPsLDWqdfRYnl/cqV0igMQWtfqayubyQu49NgWAAF7W61nY0rUr8iRNg0
Fx+WsmdGNNOSvk2gnrrcE/b7Kyag7KsflZpnTGjaKOMQR+mGjXaWHW7+01MlyRfDi3JuN5H
5RTkXjAiyttYADzCxJ1t9lKZAYw/F4n2UoCRGjcAexvzUDTFCWZdup8TTQmyXautx06C9Vx
IkVEb7aBciVVIvpqKaRDZNGnlBPj4VaRFmTxxgnQWqlUydgmGI/YK0SMbMOghLEAeFa1UnP
axaYsBNr6V0VocWW5cYuPf+at6V8zhyXLnBxCSNKptIyrV2ZosHAYAGw+ysLXR3Y8cGjwOO
YgG1vurFnTxNDg8WSALa/ZWbtBdaN7Ghw+Jaw0/NWF8yO7D1rPcucXjNvUfmrlvmPSxdUsY
sRAL/AM1czyHdTCkTKiL0qW2aJIUNbQUoKF32ogDxYUoDkIZUHjT4i5iCQn8l6TUAnKkUPf
3UBXVSKHHtoHMChqIDkKJBRAckLuFIcoaWpwOT240QTyPb6ICWLvFEDkS7e6iAk9u9tEBIq
tSCRbmgZ4k0AevQB7y0BAxo0N6pWI4As2EritK5GjC+GSozuIBOgBvXXj7B5mfqNmZ5Lh3A
Y7bfdXbTKmeZlwOvgZLk+KZd2n5q0TOZ0lGS5LCZSQ3T7K6aXOHJTzM3mQqtwAbe2tkl5nL
VuQE5csXUl09niPvpOx0e2rfyg+Q2PlKQRY/nrBwzWidfqUuThzKSUIYHTXQ1lbH5HfjyJ7
kHoRReaQ3Pv0tWTqjarb29JC2TI9xENoHielS2/AtUjfUWP0oGDk75PEnwpT5g23t6SKfPy
ZCBqqob2Gt6TsWsNa/zAUubIHbcNytqQal2TOiuJNaaD2bDkx1cyMMq9ht0AFQ0hJuYaBZC
Vs0gJv1I8bUjWqkdC2C8comiLO6/sWU6Kb3uRRAWdlswfedT6lidGTpcCsyweSdAd2rHptF
Js1rWRoY7LlQRcgD7R7amRqB5YkBfEWIbqNKpCHeSN9w2m2hX23pwJ6qJFBJIAHlJt9lOET
CJIpIEeMtHvUBt6k9T4U9AhEkJmXcyAjcPMi6DaegJpkW4+ZNtYIGUroNoA1a5pzBDaQdxS
Mc2JI1YspDHaNdOta4dzlztKjbYSuR6eW8SqRqx8vxA3vc1pKTMrVVqph8OcHVLPZ16C1uh
tW1MknNfEkWn7T/X+G776rm/M5IXkf/U4+ke5rnTpcDQH217iPlWyWJlF9ykk9D7KpGVgkS
sltoUuP0hpVrclIu+Qk7f/crLw7ZG840f7yGQAV9feLiK34aab42MrL+5Uzst2W23QeNRbY
3ruAzQMbXuASfyVlY6KWRWzl9BbS/XxrFnXUgc20Hj1vUGiIyouBfdf3VMF1ZN8q4xAGBuJ
TuH3U1UXNc/4EZxmAN9KXESuRgFdVNKCpFC7ifb400gbHBDfQ2pwS2SxxgnWmiZHqNvjTgm
SQAnW171SRDZOi9BaqSM2wqKO7WtpWiRjZhcUJJ21oqmDsWuJjgNauhUOLNctsbEJOo0roq
jivlLrCwtxAANW4MaS2avi+IZgvk99c17M7seCNTV8XwTsAfTFrVlyXidVcbexruN7eG0XU
1y37CO7F07Pc0GLw0UepFvZXDfO2eth6KqWCQxIABWLs2dlaVQ/wBRADY1PEvkkMM/vFqpV
IeQQ5CjqaOIuaGtlp0Bp8CXmRC+coNri/sqvbZnbsIi/eINxer9oj9wOGQDbUXNJ1KWQmhm
O/aR4GostDXHknQemQStyNB41MDpk0FEpPwi9EDeRjgW6mlA9X4DWnjOiuL+yjgxPIluNWe
9yGuB1tVcRKyHHIFib9OtqOA/cRGcxQL7gQaaxszeZIaM+M21tc2p+2xe+vMRs5UazED39a
OAe79TwzYzaxvfpRwEs4+PMS3XxtrSdC65iU5K+Wx66/dUKpq7kkcxbprSdQVhxdutqRUjf
UPtpwHI96po4hyPCUnxodRO471dLW1qYHW579k+hGtNNjs0CZXGxzKdL1rjyOpz5cCsjN8p
26WU2S9d2PspnjZ+g1qjEcz223nG0g120fijysmPwZhOX4SaK9hceNddbKDhz4J1qZbMxZU
cranxnYyraNGU2VEVJIvesbI7cbQC+VIoAYAsTYE9awd2jpWPxIJIPMZMlrn2eAosvE2Vp0
QBkZRvthsVH3fkrGzOmlfMEd2AJLeY+FZyaqqFjyZFDqtrONb+FIPbkibzEe2ky6uAY/E2z
4gftqEzVak65DFVDG46XI6e2hsjiKDGqtOhG6+xAvTp41SGC/MTliPKAPEKDUM2UDHmmB0C
KettovakUmSfMFCtwC5N2XYLWoRPGSaLkciPeoSEJJcNeNSQKaE6nhn5NzZIrW6+kppi4i/
Oz6BljsDc2jWnJMCxZMoRiojA0LEoKJFashcfJZe2RQsbBgC6hBoo8arlBm8MkXzeSoJVU8
2qsFW1veKHcaSRZcZy8sWXGwILMQvphAtw3XUVrjuc2fCrUZO+dlyZsuQsaQxliosAzXHhV
6zsRwSUB0b5MEUfr46n1k9SAgJexPU7ela458jmy1T8Qz13/wBUPh3VWvkcntrzP//V5UsM
ghtttGfHxavoOJ8c7CrAwt5+nhTSFyEMd2/aDS/xUeKGmTwOTxufY327LD2+YU/y2Ia/uVA
nLea96ztsbeIJPMQFLXvWTN60gDmjD+Ym3sFZtG1bQCyQnqRYHofbUM2qxYoXZgOg9tNIHY
u8bjy/GqxJv653f5IrppQ4smaL/wACPJw4lBNtaV8YseVlPNCN7HwrmaO6ttCMKAdaRcnvK
NQdaAgVGN6aRLRKNQKohhEYOgFUZ2CYojfWrqjGzgNghuwrWqOe9yzxsZQRet61OS2QucPD
JsbCuiiOHJlg0WBxRcra+vsp2cGePHzNfw3AOxF18PGua1mzvxYUjdcN22bLcAC1YZOxxR3
YcDvoa/C4iCBBe1edkzOx7OHqrGtQ71oo9NAKxhs6ua8CFs8WOvl9tWsRnfNAHJyxDEeArV
YTmt2yF+ZjU+Y1a67MX3SGTnoFF71S6rJ/eg0nPIdfUtVrrmT7gxeZWa6oWdh+j/TVe1BD7
DY5ctr3kZUXxHVvvpcRe42ExTK0Yaylfwte1Q0aqxG/KrFKiCRRI/xDrYUe1IrdiArB5SF+
QaJWMiCNmaT8K6VlfF6J+p19ftLn/hHQctDM5WC8i2G6QfB91L2vSFO0pPZnP4uHo1yLaAV
VOu2Fu9Wu5TZHdvqOqwyNGGOoNb16y8Thy95vYjHOIpKbiZGNw1/Cr9gzr2G9wzH55HugkV
CTpbqai2A0XZYyTkcyzSS/sIUN7E2LAewVPBA89iN82Uzqu8pHOLwmTS5PstV1qjO2RjY+Q
PnDsDMjbHAaq9uRLLAQOVxo1Ae5dql4TVZyWPMABIPw1NqFUyivyKompG7rrR7ZSzuQo8jZ
YfMBeMNp/WNYVx6s6L9iEgjF5FN1y9K+I0x9gNizoyCpfU1i8Z11zEwmYCygG/iKiDSRA0o
9lvYetEBIpMgBJQfdQDtBEMtbEX836NODP3Dzz2IN7VSqDyjoc0Wte5qPaZdOwrBCz48vla
wPsqeLRq7p6MDzeHxshTYC9a489qnNm6dboxfPdlggkR3BHUV6GLspnhdjoWxOTm/PdoyIz
MqHQ16GPLOx5OXrcmYPleHliJup8au6nY563dHqZnNx3jYaW8w61zxB6mK/JA3LqbR+8m/5
KjIjTBuyplVTbSxrnsdiZBIQp9tQaVUkTSC/sNKTVJkXqXI3dL6/kqeRaqOkYlYBIoiV9Q6
i5OtIpKSOVlZFVVB2k+YXDGkNBEUSLjJaRX3HcwH4dPGtKmVwaWyubfHWZpURlZ494AsLC/
iL0DkTRydzFmA8pHuogbsTxYybSbBm2biDT4mTsSLBGACRf9QGq4k82MPl+FbXpcRqRiswk
BPmUdFpQVIpUgEqTqdVH89ApJtgZtyqURbB7AkVUoTgseOid8vFN7WkAHh0rbHByZrRVnlE
IdnQkkSOGOuh3GhRyG03/sLKBgqgoXuq2Yk6WJ0tet6HHZOCf10/Sfpt6ipJ4M//1uaeiwX
cF8o8a+jg+H5DVEhJK3IPjVFHvOF2MD1BN/dSsKQnHQnjuRK6E7CP8oVTXpZDf9ypWzQshY
X6+NY3R0q2oFLE/Q9Kzg3pYhaEnbuGntqGjTkMdAyBb3Ck2qYKqxYyitc0RqDehcIxi4dFY
WYzswP2qK6m9DktWb/wKbLyGZ9t65rWOvHQBmYAlfxeJrJs6VUgLeN+lTJpxIySCXvUyUkS
QudgPvqkTYLQ3ANaIwtsEwi+guPFj4URqZ3LjExcWPHjmyt0pm/uYkO3QfpV1VVUtTjyZLz
6f8RZ4rcWNP3e3vAmYfzVrVV8jmycvMvePi4o2I41/wDxx/orqqqeCPMzWu/E1nE8dx0rr/
2UTp/r2/oqLuNiKde86s3PC9v8cwXbxRBP/LMf5q48jt5nqYMKk3vE9v4EUYL43pi3QuT/A
DV5+TPdbM93B08cSy0jmxYBtjQAD31g1ex21yY6aQC5XMYiE2S58dTWtMFzDL3KLaSubmYX
IQQBr9AXP9FarBf6HG+5V+DBcjmYFLbsaxGhAkP9FaVwX80ZWz0fgwKTk8SQlHxyoFjf1T/
RWtcV14o57Xx/UAyeb4cK/wDs7uVNnIlOg/JVcMnmhTTwBV5DhMyVcdBJi5EgJx39S6Sbfw
temuaMbWoUx7j4mMODPuZD5r9dDat1QxeSk6FzgcjDlQXwp0UdWaUkan3VFlBro0RY+TyTz
SxZWXFG6m/qQglSvspMUVRKM/l5o3KERY40RrWZyNL6UDrqDQx5crGQxhH+GSZz+YU+QWUF
jxmZx6ZgRs6U40UcigJovTXf+jWOSjdTXFaniEz9z8Tx/GRkvsxVWyFTu3uRpciksL5Mqmd
VpCMhyPPyZGQMx2/Z7Npjk/C3tFdNKaHHbM/ErMnufGDqN292GjA6C1X7Zl+7nQvOPkTJgh
mgk9aW25jH4VDUG9Ndy5zJImxriEJPGt0lXQqffaoSLdvIrcflI5A8nMFZZoV2o5crHsPt9
pojyEreZbcb3NhZOKxhjMOJCSiyONDp1U/FU8C1lb2KzKyYmkJaMqh8wyF/ET06fz1aJs2C
ryKx5HpzS2nRfIRpc+FMlWJY+WmMJJlVVXQkG50ogasF4vKrMwZJd67ep0NKyF7qLbKyPTT
FO65EAFv7RNYY05Zd+woRFj8qXexcDaa0hlLKGtz0F7SAWGqsPGp9o0WaCwxO4Fdd/qKEGu
y9Y36504+8qrSSxj5ou7GyhbAnW9qx9g6V3eTDMbMjmUukym3jesrY48Drpmq1oySSaJiwk
UMFFyR1NRxLbxvcFKMXJxsi27/RtWi+pzvl+VohM0ikLJCHt1dKviYrIkTbZZk3wN6gHVDo
wqW0jTi3qhnzeXjEF/iHXd7KaorEPPko0GQczDIwiyE2btA/gayt17LVHZXuVvpYH5TtzCz
EZkQbyLA+GtVj7Nq6Mx7Hx9LqV/xOcdzdhsN37MWA6ivUw9irPB7HSaUW3OV8/wBrSwsLob
bhaw99di42PO42wzJlO5eOlxynlO0ltKx7GBJKDp+PzVsn5mZlVh9lcbUHqqwHKuhNTCN6O
AVyoNqycGyqJc2Kj4aWg+JEhN7dLUoLdRyqxfaPiPQUoEkFYk5XHMTEJG8t5PLfoKtE3rIN
kSBZnCnct9LiptBVFoNLmQ3ACn2AaUqwNIkjsrKfHXWq0IYWgshVjs3Lp76tGLWpMsauF8h
DdCfDSr4ktwNeIhupN+tKBe5IoxmfaiHqdTRA+aHQworqpBuCQ1vEU6ol3JmhUNKEUrpYAn
Q1UEcgzi1kh5LGmSba4IUEeIOlXVetGOZzRkPoSrK7bTYSP10v5jRGpbtt+BOVVjcITfooP
jVwYpku9f8AVHpb76CD/9flrZSb22gvH+HcbV9FyPjPbGifTTp4EGlyHwFjyCQbte5FHIl0
DIJ1/dnIANpZLD+0K05elmbp/cqBtNcW6361DZrx1BMldSFa48KybN6kDHav29DUtmiQPvK
3F/s99Q2a8SP1QBr4X0qLW1KVCVs4/u5NxJYSn+SrtfQSxev+BXSzoz6HWseR0VoQSSe0/Z
UtmkEO82YdaiTSBBIBa40pSOAiBkKWv9lXVmVkGREHTrW1DnvoH4yfpDre1a1Wpha2pezxk
w4FtT6C2sOmprqdZODl6rfiWPF4TyEXB6+ytq1ficPYy8XCN9wHbrylbRnbe3Si10tjLF17
P1M6f2/2kfKSuxR8Uh6WrizZ42Z63X6rf8i/mNL8zg8cpECepMNPVtpXMq2vud7tTF9q1BG
5fKmY7ZNz/oitVhojB9m9vElkyWhjdpJAkYFwOpPtqeKG8ze5T5vO4sSn5ZS7sN2oNbUxnN
fJxKSTm5pJ/IwuoN36W/JWvE5+bBf35jNrJPeQ9SpBFxT4j9wHm5vHlNhdrHUjqfZRxZPKr
3BcvlJHjZI41IOhDMov9vjVVTJbXgCcfg48/LY7ZM7fMQzRscdbC4Y+Aqrqy8TmviT3PLx/
BLGZZE+Vikkkj3yMN8jbvLoemtNM0rjpGm5ZcNxfI4spE/oCU6Y8ZcNdbaX26VDZpjqxY58
/FypYZ3iSFX3SCQEBSfh1HgaNBqUwifmHwYnyAVdnIEbRMGVQT0CUQXeY0YBhd3ejNlZXLs
uXOjWw8SAgBv61DxmVMqX3IXF5AZ3OTtMohiyoJPUxU0BFvE0KhjktUpzyGPFhDHxk3Rhdo
D6qFH21qqjeatdEUXKcyqSbSRKwF3F9OlqdVBhfk2U+PnPG5bZG5N9u46LfXWrlFrEi+4nv
aOCNRkxkmMAIMfy6e/21nasmtbtbmg/x5xxQTQTPI9rHH2eZfbe+hrPgafuFXwBMnvDiZrx
vhtOSLyIABp4VSoZ2zp+ABL3JgSOgUzRIAQqD8I+wVoqpkWy/Qbj8jh7iPnslMPGBky5Orm
+ihRT4IxtltySXiIe6MYEE4QlVBaIyO28j2mxpOhlyzN6X/wBxGvcnGO248YsbMdQJZOvt6
0cBXWZfm/3F9xPceNvVvk4ohovxsTYffT9qTiy3yLxNHndwYghjdoxKdl1FyPLfpUewZYez
aShl7rwUv/2YjM/QmVx/Iai2Bnq4u04Gw918YVUtxKALoCZpP6aj2beZ0Lslhj928X6otx0
MasLeZ5CT+ei2O/6jopnT8C/47uWZgqY3EIVa4a7P0+81k8V3+Y61lqnqixbmuNARMjBCgN
d1SRwR+Q1Hs3/UXXNjX5Q5ef4kSx+liMI7eZ3d9B+WoeC/6jZdjF+n/eEwc/hGcAY0YXwfe
b/y1m+vfzNad3GtqsMXlVMpc4Voh0cMf5Kl4H+oundpb8liX55bCX5VRIDptLDT7qzeF+Zs
uyltVhy5OLlALPENfeRb7az4WrszorlpdaoEzsaFF9SHFWQDqN7dPdrWlL3eknNlw03VW0D
YfNRwb1jhCr+NSzE3+81V+tPiZ4u9XFpWv+Es4OU43kCYHjAlA1R9LisrYrU1R2LsY82lkU
/P9pcbkx7oePjlAINi7Ag/ca0xdm6e5ydnoYnWKrQ5d3/2jiRhGPFK4JOnqOLafbXr4cquv
V6j5jL0smC/ofBHH+Y43DhLAcaqlToN7/00smKr8Dr6+e70djMZL46kj5JR/bb+muK9EvA9
eifmBvJiED/Y1B8Tvb+moaRslbzI2kx94X5ZRf8AWNQ0iuNvMjklxSfJirbp8Tf00nBpWtv
MjEuLuP8Asgu2iMHbQ+3rSHFvMcksSQG8RAMhvqfZTFatvMZO0aEq2OpY2sdx6flotBdU43
HepCtj8oo9+9v6aKwKH5k5ECKsjYqtGx+IOba+HWnCM3Wz2YTHk4IY/wCxK6dAC7afnq015
GTrf9Qdichx247sJAdpt52Ov5a2Vl5HPkx3/UESfJ5MDy40Qxp4xuaEEsrqOpBNVBFU1vqD
K4+I/ENLdBbwpQh21HBYbLtUmUjzezrTgTbgcnpqxtr7z4UiAzBVJc6CRrKwdE2jTS+pq6r
1IjI/QxXQmEzs6iEzyxoL3N1Ol6fiNr/gNJRCGK6mxUr0F6ZFWRX9zdb9aUBJ/9Djt5DtAu
bdK9s+WPFGuff91OBSOVWuoB8daBMKx7rxmb4tddL/AKwq2/QzOy9dQZZLE3pNl8SBn8wK6
kdRUSaJEEkhtZj91Q2aVqCys2mt7dKzbN6oEklY38T4GsmzdUQxpmOJa/8ApP5qVrF1r6gX
1fPUSaKo1pd1KR8T2+ym5oHA3few8KBQFwWuNK0qY3LHGXzXFb0ObIXOFG0g+G/gPvrelZZ
x2aWrZsYuDkaPjbg3bHUgAfrGu5YzxL9hu1o8ze9q9mSSupMZ0sR7/uqL5HXcrD1bWfnY61
w3beLgRK+TZT1CeP3+yvOy5m/tR7XX6sfc/wDCE53JxJZSR6YGkSG1FMU7lZs68CtYZ+aQi
L6cR6n3VvCqca5W8IJljiwYid6o76MfGpnkzTjxKLlubRDdmRFTzam5A6XrdUg58mVTCMbm
dx8hPOZY94gclBZQAAPYfGtK1k5b31IMXNgx2kOQGjDEAL8Vz9tPiyVkfiTTLg40UmSsEdl
G4oDuYbvfU6lO6BY8iAzQxrhySTMwMYUFiwbrtXT4a046aMlWTexcpg9tRMsEshky5JA0kM
g9Jx47bXNZVbNkqzq9C2xZeEm5DGzDgBJ0dRJIWCsgRrDT8VZ5a2aKd8ddWpRQYnbmFzObl
ypK8ODFIxjytm5Cd17WJ0NaPJCkwrirZynxNNicRhLCYJI0THa7HJVy88nvDfgrNy9Tsj0h
kycO0Axnjm2EAbmILNboGciphr6hyq67GQ7lwZOHxTm8YPVwYpP9qidQWBPjuv5h91bUa8W
cuSlkuSehnM3lpZXRmjAxLBo/IAd33V1Kpw3zSh/DcrAc31FJkIilAUaHUe2mqo5+zZpJlG
+S02NHZ2A2EBPaftp0Se50WhW2KmRNyCPYwcfC9r7ifA1naybhHRVreRx49wCky/tSvReg+
2pVSXmS2JEwo1iSRWFlG10JtY/dWiQO6ZIox8cmREIR/aN277KNEQm7EbNCgEhBHqeX4rEe
+h2Q6ptwMlliDoYnZgV23Isb+2kXxJsd93E8h5jc+n5zT8CLJe5QH/aFwu/aX03HwqTRKHs
Twy2Yb9rBRsUnTX21SbZldE/qiJid5aw8rL0uKvlBkqJrYss3Oc4+APUI3Y4Y3PiXNN2jYx
9lS4WzKubIl3jcbr7R1qW7eBtTEnsSQSQ+oFmkk9Pr5Rc2+yhNxJSprqW+B3Vx3FtaHjI8h
b2R53BIPtrF0nfQ6MdkvAsJO5s/PnSSTOZMfS0OHZFt4i/upPG0K+a3Itou8OKxCcZsR4kN
g2W3nLfaam2LyNa9muiZcx918XPEflcyHYoG71Vt+ao4vyN/dp4MscHmeLy4gqtFLKPiKEC
35aTrYK5azDLTHlluz4+eqyN5RE63XT3isbVfijpVk9mGR8hmxbTOFDOPiQ7kpcKtFVz2Sk
lmnnlAAlBBHmA8fsqK1U6o0eRvZwE4HJZcKbG/aKp6EWNqzviT20NsPavXRuSXMwo8tWnxC
IslRfU+UmprZ039Q7Yq3c19NilyMn0GCZI2ZSnzuND91dKhnDlbpbTQPw+deFERnEqFvA3Y
D31nk606o6q9x1SLTk8bi+YgQMQGJIQ+02rmxO+NvyO7sVw5qpylZnKe9fp3IhkKLoemlen
h7NbaHz/a6Txudji/cnbEuPJISCNp6Aa1eXCmpQuv2mnDMVnYrQu1wb20Fq4LVg9vDkVkBs
WVRe4v0rE2SnYhdiQLHSlJrVM9vG06ddLez30SKCSNr44A/TP8lOQsMYEuwI8/2+FDrI1C8
DxJNlvYdddbUJQKV5EpJMZSM+Q6n2C1NfQSiSTH3XBD7B1JIvVKfMzsSh3/ABHU6g20NVL8
yOKZYcZKrGxUiT03u99AtvhtWitJhmUIjWYnaWHlDaC/gKYcUgqKV0kurDS+2/vq1qZPUlR
IzH5nsT1AHWmkZTqG8VBvzsSS/RwpHtrWi9aMM9oqyNrgSxi9hLI1tLA7iKT3NZ0T+giys3
7MgFiNqltLWoJSHftv9Uv6PX89Ei4H/9HjAchd24gfbXtSfMQOleRG83iL9b0chcRqyqWG5
rAfy0NjdR0M5+SzRrchf84UN+lg6+qpAZAADuufGpbNOIwzWO7xNLkHEglkG696ls0rUGll
6gms2zatQOSSwNtayk6OOwyQn5O//KX/ADVLZol6gfdre2lSUe99re+gBCb+N6AHAjQCgGg
+BfDxHWtanNctsLHkdxYEiujHRtnFlyLxNv27wUshF0OpsPGvUpi4qTwuzndnFTs3BdmNOO
MBjO8Yi7vYPM1YZO0ier07Nts3UD4HEqsOMBNkAWZx0U1zvlk32PTpauPRObgWXzck0ixlr
A9bG5++rWNV2MsmW19PtAkyRNObr6npnXUWI+2tGkZTHiSyc5ksjLjbUCghU1uNbVKoi/cf
gZ/lZ8nEieSbIWXLY6RKbkA+JFaqq8DG9mk5ZlRAss7zZzyPKo8oiN11OgNbSjlq41YWIDO
npyr6eKzAE67l99hUNvwKVOWpYRcFxaxmSTI9ZSnwMwVt/gLGk8rZp7PH6ldkQcRjmS8c0S
7QchCb/eKpWJmnmWnBjhsVjkZOU8KOR6CykKQo8QfZUWTLpxT1Dea5vt7HdEw8SLO5bLKiI
yAugUnSRm91Z8WW8lU4jk/0npMbDiy8OR8hJflJlaaMRlppJWPRGP4ad2Ra1ePq/wCUiwZo
fUkxgpxIpWdlxtBtN9VZetU2nWDSiW0EuVnyQsscIjQxKA2OCQCg8Ut40Kugnl8AR+Zijka
RuTkQE+bCeESAaagMATQvoZvMkl4A78lJmKwVI2VxaKXay7B4hkI1NqrglqRfJy0X2lW3b0
ZLDHaYRgEusqB9T+j7KuuY5b42tkD4PaHMx5LxRRM0iRSMDpYgj2itq3pVepnPmxXskmim/
c+ZhLGmbG8JZLkEG2vv99FWrPQrNb1QiRoiYxEECnqF8T77irdfoZK3HxkhSbEiJi9EJ4s7
+Y391Sa1cg0syLIXgYGJzcgCwv7KUl2qAtK3rbVJUrrGD0F/fUwjoqmlsQTRMzlhY6glSdS
3japaKrZQeZplYM91BNgtrm3vtUWTKq1GmpLj7/3TyC7SYwY7uOorbj6dyLr+5QHeB3kJuW
VbBlbQis0maK8aE2LIIZkJj9QjQBjoTVNNsztD2CslZXBIbZK990ajyiwoyNmUw9ifOScR4
C7AR8sDf+0a0tZQpBWq5ewM8TkC4Fj0NRVwyateBcdldq5HcvcuJxMQZYmb1c6QXBSBfiHu
3+Fc/azvHR/U9Lo9Z57w9j6Rk7J7Fx8a83CYXoRRks7wpcLGOrG3XSvn32MtrQmz694MNV9
tf+VHzZ3Jn4vK87m5vHYkeFxofZiY8AEa7FNgwVdLt1NfS4KWrRctz4ju5qWyt1USAO0xAV
nY/qsegrRaHI9GNVyjMQ9rDQAda0cBtqSJLs2lSbjVjfqKzTqLk2WWH3FyOPINmXIkam/pq
x2/fRxkquW9TVcZ9RWRk+ei9aK207NLe+sL9do66931QzW4/NcfkomRjZAdCL+itmdfsXrW
bR01yKwbByW9TJBJvA0O6xH9q2tZ8RrIWGFlQhmMe6KToLm6Mf5qyvQ6a5OPiJnFc6EwShV
nBvFL4j7adaRqGa0+Bl8sS8dmIZG2OTo4Pkk/oroV5RzvTcs4eXxMoMsLnegG9Afhf3VjbG
9xK/kzQYXKvLEIs1Rk4hW28DzofvrnvjW9Nz0cWevHjk1r+ozXeXYWLm4z5WJaWF9QwGqn3
2ro63b1423OTs9BRyp9pwTuzsybFle6G4rpyYVbVHJ1+xbG+LOdclhSQnzXBGlq83KuLPfw
ZE9iqdmAt0N9Aaws1ujtUDl3MQDottaSZLQQGiTGHh5+v3VaIakgMoa5Nw3gaORUEituPkF
wAN1Ek8R6lAHu221tvvoklpjvUJUAeJsPfVJi4k0bSkhCwW3luegNVJLQZhv+22owJaJ9xv
7KpMxzV0IsedLMXUk2sPYCKqR2qExncg1AsL3Ptq0zB1DoPX2HQFOm63iatGN1AfwgccnjW
uF9QWP/AAVrj+9HN2fsYx4iJpuo3SOWdeujGiNSuWiPSxyiBJLEqrGxOpufspwCZHef9Lx9
h6+ylxKk/9LhiygnruJ8K9Y+f4iCe7C3jcWpSNUGfMHbc+BufvqXaCnQfHlf7Hljxbbb8tP
noFsfqqQesx1vQraFOgz1iSq31FTJXAa0w2m/UUmylUGdi2tQzRIhckgis2a+Q1/+ihf1v5
qGNfcDg+Yipk0g9vNrUmxCbrikmNksdttj18KpE2Zc8diySMFGpaurHU4Mtzeds9uvNIg2n
rXqY8aR893ezrCO29ndkj0xPKfTiiBZ3bRQBUZ88KBdbqtepm8+UzuTwosftyaFcZIws2U1
9zC50WvN5qjmx7VcVsyinh9wI/YvdAjZVlxzbpcm9/aTWn72hnb4rM/L/aNfsPutY/2cmMW
b4r3Fvvo/f0Qf6VmXl/tG43037iRj8xlwyq3xbLpaj9/jQf6Tl+n+0JfsXmlVyoxpZDbaWJ
FgPsp/6hj+v+wb+KzeS/2md5H6a94PNLlFIJPELG/mKjqoB9taV72Mwv8AE53q4/2mSz+bg
4l8jGXHMWah2vDOhVkNrXH6ddmHHXJrLPMvldPS0VOFP3HynIGHDily86YAejELBYx4t7K0
yWx492Ydf3MtoqjUp9Ge/wDMcPkS42M0liztIZGA9wFq438njX/0PVp8Fnn1f9RosL6Mcvh
YzKmdDlTuAGedWIt7Br0rH/UqvwOj/Q7f/DIV+jndKZTz/PYMjvbZ6sTuI1H4VXda1N/JUF
X4XKnK/wCI6H6S96Y8jSpzOGsjtckQGwQdEUE6Ck/kaeRX+jZU5Uf7SxTsHug5uJkZbY+TJ
hyLIjRt6d7HxBrK3eoyv9LzpTFTIczwnLcRmTcjzsPpNNIwWGIl1a5v5Hrux56X0R52bq5c
Xqyf+UAyln5DPwsCCWKH5mQR47TArkKX11A8K1nhVtmNeVrKtI9X6jSL9HO8TMzycljLc2a
RVNx4X+2uP/UaRod/+h5Xv/1Dh9H+7o5gkefjiEm75JuX+4Xpv5OiWpn/AKFm+n/MScv2nz
/Ecck+bOs0IkWLJbHvvAY2BtV4+5S7hHF8h8Zl62Pnb7fxIMThVjcycdlvisVJm3Pv2Kftr
a13bWx5F6rerYLMnJxYrvMI87HUEBZwPUdR4j+aqpxv9sj9+yW1Ry/R3meTxIczj8iPDEye
p6MtywDeGlYW+SVXxfge31vgsmSiu/z/AFBJvoH3jIhQ8hihRqDY3JrN/K1OunwGRf8A1Ap
voH3liY0+RLyeI8UEbSbCp/CL0L5Sv/wjZ/CX/wDhnPeFhl5flsTh4Qvr58wx4nf4Q2uv5q
7MmZVUnk4+na1+J0JP4fO9FJb5jDka9rkkWFca+Sqj1bfB3j/5ky/QDvC4LZWKhHUgk39xq
n8nja1/4Gb+EzRCj/mIeQ+jfc/D8DyWS3pZW1RI6QklyFOu1fGqxfIY7aKTk7Xw2fGlke1P
qYJYYJI94O8MNx3aH2Wr0kprKPLtZp6j/l8WS8brYMoKG1ulKqdSaNrUve0fp7m9zZ2Rj8d
kpDLiJ6jiW5BDaVzdntLHueh8fgv2LNJeBss36H90yw4qJkYiiCIRuTfwYn+euVfLUX/0Ou
v/AG/m5OY/5jG9ydsZnbfK/uvkHimm9NZrx9ArV3YM6zqUef3+pbr2i3ibj6Y8D3zj8OeX7
fl48R8kW3NmRuZlERKBdykeU23V5ndy4nk425ek9v4vr56U541W3L9Rpec7d+rPOcXNxWZy
HGQY2SoWVseORZNpOupY9a56ZMFbSuR6PYx9nKuLVa/0s4vmcb8jnZOGbGbEnOOzfgujbL1
7lcqtXkj4zLgdcnFmzH0O7vnhV0yMNlkUOrG97ML1xf6ljbat4fQ9ivwGSJXj/MB5/wBDO7
8TDmy3y8X08eN5HAveyKT/ADVNPkMbcKS7/C5KVl/8TmI9d40ddlpAGNj4EV38tJR5b4rQk
E6QqzFtulto1v7hRaUpJ4tuDe9ufSLvbmuLh5SMRYcMw3QR5BIkI8CV9h8K4r/JKrhnq4Ph
r5K8i7x/od3/AI84ysbPxYZ1HVSbH3Got8jR/wD0Na/C5avT/qNJF9N+85IopZsrDxeQj0b
0d2yRR4kX61l+/qa/6Vl+n+0u8bsvuYxj5jIxhIDrsDWI/LSffqVX4rMvL/aRcp29yfH4xy
ZpFlQN+1aPqgqsXcrdwZ5vjbY1LKrJXG5GBsPKBII3RTAdPYa60vFHDZ8tDC8pHlcPmmKNm
c6MrnTQHw9tarXQ5cjdNvA1HZE3O8/mS42GR8pijdkZMgsFkP4B7a5exkriOzqYsnYex0XD
4TlYH9VZYdfLJEAdjfbXm2z1Z7uLp5Me5U92fTrG5OB5UdYiFLMtr61t1+66uGc3Z+JTq7+
J8495dh5cbSLFEXW589ulepbGstdDwsHYthv6tjl3M8JLhNtkuT4Ma8vLgdND6Hr9xZdUU7
TgEr1YDrWB3pSj3qEwDcfxj+SjkLiI0lx0pSECqRYBSd7GxA9lMUC+pt1a5J9tORcZJUZjo
OrfDTkTRIl2cqxsQL6+0daqSGifDY+s2hC+mwU2q0zPItB8WU+zboLja33USGRE0coKBS3w
ny1pyMrVD8fJdiqtJt8Rfrp7q1pY5rVmS74wheQw3gkNi6hmt43roxv1o4MymrRH6u3Jl81
1LyXPv3GidSrV0QqyBVGpK3uuuhN+lOSYJ9zf6n8d+opyKD//0/noSi9713yeTwHCdSD7T0
p8gdRwK+g7bv2gIAQC9wetJsEtRqSbcecWI+HS3TWifSx2XqQ1p/MGBob0DiIJ/aaOQcBWm
RhY0NjVSEldwsOlSy0Qul9zezwrNourGuD6A/rH+ShIuSJRtJPtqSpGENrSbGLGGtQgepYY
OM0jrp1Nb0ry0ObNk4nQu2e3Gk2krc28tet18PE+Z7vblwjt/ZvaOPi4hz+QYQ4sHmllbQ3
9goz5Z0W5l1uun6rBfN90SclEcTA/2bjFuCRpuFup+2px4Ycvcu/Yn0+Bv/pdsXimjR96qi
WJ69TXnfIW9R7Xwic38tDbHpXnToe8NFwOlDiAUsXUCn4jheAmp16VMgnoe3afZTb0BScz+
tXbkeTxWPz2PDfN49wsjIm5nhbqD9hr0/jssX4eFjwvnesni5+NC4+mnb0HD9vxzelfO5Bf
mcmQizEN8K/cKx7uTlka8jo+K6/t4F529Rro2cMQzatqq21ArjbSPTU+JMLjr4e6ly1KPE3
6E/Z0pSKTw/L9tNvUJPE/lpaJgnINyXHY3IYb4uQgeNwbEi+020Iq6W4sjLTmmj53wuN5nG
7+46V4ZciCDkPlzNtLBVRttyfCvo8macMfQ+ExYuPYX9df+J9Ijqb+3SvmvA++bgVh5T+ah
LQf4gnIYa5uHLiSi0c0ZVmHW5FVS3GyZz9nAs1HR7WOLy8nPxGRkcfkgCVGaOZjrfb8J19o
r6/HjrkSsj8g7VMmLI8b/KyTgoM/nObxuO8pgIWTIk6j5ZTohUfDeufu2WHGeh8R1X2M6TO
2QxoiLGi7UQBVUeAGgFfMTOp+rVSqoRI1rGpS1BvQruf/APYXIkf9Wl/zDV0+5E5H6WfIv0
6iy/8AeB2zvhkCfvBbNYgdXr3Oz9h8x1V/fPswWPT214B9UePWmEiNbabi48aQbnzr9Yvpt
Pw2eec4eN24XPkvmY8QuceY67//AAbmva6HZlcLHzHy3x/B+5U52jcmwsYJAL2G1DqB0r01
ex87worHVv4ejk/v/llyIXjZsZWu4I6OBXm/LNui/E97/t9/3bR+n/xO66aivD8EfVeJ8+/
WpJz37IyRPIjYsQYKLjx9lfR/E/5bPjPn3/dOm/R5pR2Bx6yRsrAyklh0tIfCvH7v+az6D4
j/ACEbIsNynrcr06/fXMelofMHcuLlP3PzLQxSkHkJbuEuP7z219P1v8r+B+f9pr90/wAT6
Y4s7eMxTbzCCIH2/AK+asvUz73E/QoIO5C3+HeT2i5OLKAOpuUIp4kndEdpv27R5HyQvA8l
DjR7Y5grIAo2EuxtqAPbX1V6ykmfnzzp5IS9R176W/RYQvBz3dEfqZGkmDxjarH4h5fa/ur
w+7203FT6z4741Jcr7nahYL7ANALeHsrzW2tz3E52Mt3z35xnanHetPG+VyE11w+PiBZ3bw
3W+BB4munB1rZXCOTt93Hg1b9RwA/UPvw91w9z5PqnJgui4KKRAIWOsW3xv+l+lXsrpUVOJ
8u/krWy80z6Q7Z7jwe4OGx+Uw9yJIP2kD+V436Mjr7jXgZMNsd+PgfW9fsVzVlFtLFG8bI6
BkcbWU6gg+FR4m8J7nMO6OAzOK5ACBXk4/IJbGdAS8UniGt+H9GvX62dPQ+V7/S9i/JfbYq
s7gM3uQJxiRNBlOQUyihAjA6tf3112zqibOOnWeZpI6h2z2/x/b/EQ8XgoFii8zyfikkPxO
fea8K+X3LNs+twYFhoq1LD5qBY5JHJjjiUl3bQWAuTWSXqSRs8i4tvZHOM/wCoPKZPLPJj4
U6cZCbYcuw2nPQl/wBU+Feth6dVWHufMdr5a9rTj0r/ADFjPj4fcfESSY2J6WbGP2+K62AJ
HhprU4b2w2+heTFj7tJro6nz39QPp5yyTySnFmYakEISB7uleleMqlnlYbvr24v7TjvK8Ry
OHPaTHcbPNZlNtPdavKz9bi9D6jB2aXQBO0rBpCm1i24BdPzVleUjev0BmkcnzqTUSXxPIW
vfYSPsokTRJaW9wpAPuq0IkQPuAIP3Cglkqo/ijW+yqRDLDCxZ5HdiSoC7bt+tWiqc+TIqg
y4swkKFSNvXQmk0aOyZIsU4UqEJbwNjTRMpoPxfmg6lkubW1Fx+Stas578S2wBkQTJlSH0Y
4vMN34iOgAretjjyVT0BmyCZtxbRnZzbUeY3qZL4jhkXUksCjEi1iBRJLoe9RfaPynpTkOJ
//9T5zOlxt+yus84bezX6W8KUjgfHMNxZmstrG1VIuOo0Tt8rOBdrWuxPhek36WU6+pEHrG
pb0L4jg/m60JktEt10qpJgVmsfKbWokUEbWa56GkWkeYL6A1/Ef5KCiBtfsqGUhtwR/LUpD
YTjYzSsAoPXwratJMr5Ekb/ALT7WkyHTyFtelq9TrYeOrPne93W9Ed17W7RwuO488lybrBg
wLud2Fm/qqPFq1zZfCpx48CqudgTl+eye48lIIlOPxePYxQjy3A8ZKdcXFfUyydh3emxFAy
5aSRoQMeIkbyQq2A/41XDb+oJJHWvpTlwZHEMkCELGqqZLaMbnpXkfIqLH0Pwl1bkl9Dcsb
Ka81I+gW5ynv3mO8Iu55cXjMjIgwI4VctFHuXefeRXqdXHidfUfO/I9ntVzccfLjH6QfH5L
u5YUmn5LJUasIxGCXHsOmlb3w9edI/2nLXtdrf1f8oKO5e/E5LHTDzZp5XlQfIywjzIx812
tpYU7dfDD22Lp2u3zrL9Lt+k7CjyWu4toLgdASNRXhxqfTcn4oyX1WyHj+nvLsjsjkKqups
wG8a/krs6FZz1R53y6X7a31j/AIll2khg7d49nZpw+NG3ruSS7MosPdWedet/ibddJY6uPy
oG76yuUxuy+UyMeUY+cmMxTIi1KHcBoT7qWCqdkvqPt3dcba8j5kHJd03NuYzyGNx/tEn9N
fRfs8aWx8db5PJG5I3M9xiyPy+db2+vJr+ekuvjjYn99kf5if8Af3cZTYvLZvlHjM/8t6v9
ria2M138qe52r6B8jyGf25yRzcqTKeLM2RtMxcqvpqbXPvNeL8jhrS6heB9b8LmtfG2/M6c
Bc/frXnPc9dbHzZh87yUX1QMEc0kMUnMPG2EJGKMPUtvtfT7K+gVV7E/ynxDq32l/Wj6TDA
NtvYkmw+yvn6n27epFPmY8LwxyyBHyH9OFSbF3sWsv3CnvIm03BIbHbodevuo3Hs4ORfWvi
pMN4eeiIXElHy+bcCwfrG/8t6934jPq6Nnx3/cXxqtdZarV+kuvo52++HwP75yUK5fJgbLj
VYAfL9z/ABVyfJdj3bx4VPR/7e6Cw43dr1WOiE7VY3tYXJ+yvM8j3p3IcDkMTPxknxJVngc
kCVdVO02Nqd1A6OUD9xX/AHByIHU40tv8g0UeqFdaHxx9NM+d/qJ2wjzyOp5NRbex8W8Ca9
rsW9B8/wBen99n2z093urxEfRGV+oPfeH2Xg4HJcil+NycyPEypx1hExsslvFVPxVpTHyT+
hFrQ0aXHninijlhkWaCVQ8ci6hlOoIIrMuU9hmZg42biTYeUnqY2Qhjlj1F1YWI0qlaHoRa
vJNPY+TPqh2zz/YXcBxxLNNwWcxbi8oyN5bamFz+kv8Axq9rB3ZR8z3fi1VykbD+Grk8jM7
s5hZZXcrgodrMWteQe2se/l5VX4nT8NgVLPTwPocgXryY0PdShnzZ9dOY+V+o7RLkOinDhY
qjEWBB10r3fi7xSD5b5rC75JR1f6JynL+m/FTvIzktMdxOptKwrzO25ys9z42sYEjdekCyl
gd1wb3te32Vzs7mkfKHdfJZS92c3F8zJHDHyM3lVyNN/gK+k6r/ALf8D4PtY1+5f4n01xGQ
ZeMiVCyGOKFVdx8V41Nx7a+dvuz7XDaKQL3Asz9v8isUcj5DY0gjjS+5nKkDbbxvVYtLJk9
itnhaXkYv6X/TebicXF5XnpXn5cxq0OM7sVx9y+YEE6vXT2+87xVHmfH/ABFMb531v+X+U6
QQNxGuov7q89nuTrqc/wDqL9VcDtiJuN4+2XzsikJEDuSG40aQ+79Gu/rdO2TV/aeZ3/lKY
pS+44oOYzuWynyebyWyM6XrlxuyPb9EKpC7Vr3seJY6xU+QzZ3ms733A+W4nMixTk4OXJyO
Lpdld/VgIPVlv5qnlxY6VT1UBHY31D5ftDmxmM8mVxc5CclAxLBlv/eJf/SLXJ2uv7p6Hx3
b9i8eFj6n47ksPkuPx8/BlE+HkoJIZF1BB+z2V4Tq04Z9hWyvtse5Lj4ORwJ8Oct6c6lSys
VIPgQVINOjdbSRlxLJR1sV/avbQ4PAaB8qXMyHJMmRKxJI/CACdLCqzZebgw6XVWCn1LiyB
gToze33eNQlpodcePgcM+rv1GyeQyJOC4iUx8Xivt5HMQ2aSRT8C2/0Y/FXs/GdOE72Plvm
fkuX9qmxgIu4OVg2LJm5CRDVEMr21++vTWGj3R87W1kH8d3dy+JlRZEGdLHNEbxxvI7IwH6
dzWeTrVtujbF2r47TV8TpODzXH9+8XKsLy4/Mwp/tGH6jKJNNXi11rzlR4La/az2cjp28en
+ZX7v5ziX1B7My4ZGZmkJ1G8sxv7iK7LVWVenc4+ve3XcW2/6DkXNYeVBAofTa5UtaxsOmt
eTnx2roz6jq5lZaFKHI8TXOdg5WkVb3PX20pE0PEsht5m/LVJkQSq0g19Qi3vq0yWh65ExN
t7bfHU05IgNw8/KjLhWPmUnXXVenWtFcyviT3GLPkOCVdrtq5BItUuxTokxq5MzEXlbQ26m
mrD4pIJhypFluJXAHQgm9UrGNqz4BK5rMrs5L7iAu9ibWq1cytQlMyeoArBg3TwtV8jN0PS
5BUlQTYjQH2+NHIXAd67e3wt99HIOB/9X5wZgbe6utnAkRlja356mS0hoa/hRMjg8rN6clz
e9ril4QN7yRtc+NqTGINPxUJgxwfXU9KqSYHGTXTWk2HETcx8LmhMCQLeEXP4j/ACUwZEw1
1NvdU2RVSbHx97W1BvVcYM8t4Nt2r2zLlSqAhOoA08TXq9fr6Szwu/3UtFufQXZPZ2DxvHP
ynIuIMLFG+edugt+Ee1jV5c35a/ccODBpztsZ3ubvObufkVhx1MPEY1/lMceIGnqP7fsrbB
hVdX9xx9rK7P8ATUEjyUeLHw8Viy2b1MlTtJP6wNa1XmYq0fQZJmJtaBSZGCFSSbIPC4FVx
1kVrNeJ2j6JyM/Czj8KhANdPHWvG+V+5H0f/bi1u/6To5XQ319teV4H1C0ZmczuiLj+4nwM
wA4zRhllIACk+0+NdVMDtWUeTfu+3m4vWfzFyDC/ptHYpIQUYWKFfca53oejxq66eJX48OS
scbSziZop5S8qoFJUk7UHs2dDVqycmXtKEvFBOPLOuMgt6xDaWOrG5vUNVXiaUtZtytjkv1
q7slGKO3jb9qzSztG24qkYsFZR03HzV6/xvXfPmz5z5futzRanRe18xE7d4iT1Qcf5WFVUe
YsbAXt4a15+es2s1+o9rrt1pWdVxQP39kFO0OZljiaSIYpup63LDoKOtDutSe7PtPTwPmtX
dV3W+G24X6KfG1fUOy2PgXVNQiF8lbHqQuoJ0o5VSgpYmyGXOG1ib6i2lZtqNyqYWd1/hxy
I5e2+Y26hM+xP/NLXg/JZJuvoj7L4Ojrhf9R1wakflvXnxOp7P0PkPBy5I/rGwve/Pyqt+t
vWtXt1v/Y/gfMPGv3Kf1PraaeKOZI2+KTeVPsC6nWvGR9J4nJf4iO4sriO3eC5jjWZczB5a
GaIWtf9k5K/2luK269JbRz9u/FKDofandXH9y9vcdzeFIPS5GPesZ6h1FpF/sMDWNlxtBvS
3KqYT3H27hdwcLlcRngnGylAcjqLENp+Snju6uUxZMasotqg2KPHw8OKCMCGCFVjjvooC6A
VKcuTSlVVQYb60d+r2f2Dm5sDD96ZoOJxqabjLICN4H4hH1NXirL/AAM8rSWhP9DiD9Ke2m
veR8RWlb2yEkt+enl1Y8WxqO5XKdu8m36OLMb/ANg1mnDK3Pij6W5pyPqX2o2wBjyijcNB1
fwr0s1poeXhxRmZ9xyyKsilmsL2VR4mvNSPWZx3+KdZP93eMzLdU5KDS9wbk2vXR1vuOftL
0NmW/h3+rE2DKOzOfkvh7gOGzHPwF7n0HJ/D/q617GDeyWxydbtrSr3sfSDyBQb2+zxrh8T
03sZ7vDtHie8OByeF5RPUxcgXimWxeKQfDIjeDKarHZ1ZF6K6g4v/AA+9rc12j9Ue6e3uWB
kycbCRsfJAsk0BkGyQe8jqtdGXJyqc+HCqX0PoRzIduwhbG8h66eyubwOuD5M/iSyDD9WJQ
LBf3fj7fdoa9Lo5OKPI72Ncjt/8PMryfSXhHIHmM97n2TMK4s2t2zu6tYpB0kAbgbdKxmUd
HifFffPLyL3p3DF+GLlMgBb2taTUmvf62WMR8r2usvfk+rOO5Vv3JA8MiMkeJAdPw/s1LD2
nQ/o141lqfQ49loHZedHxOBkTOk8yY8DZUpB3W2i5VTp5iOlRxbaNL34psTtfubh+5OFg5b
iZxkYsyg2v+0jJ6pIPBlp5KOltULFlrfVeplxLGrxNExKh1Kkg2NiLaGoW8mzU7nzx379Me
W7Znm5LCMnIcTI5llmbzzRlj0k8WX9avd6fdrZR9rPjvk/islbO69dTD+ri5J8qWlNvJGfi
9yt4V6LUnjcWgrjs+TFdmR/QeM7WubEA/pCm4fhAq+m2xDz+IkP7eNQIJtfRDXAcjV1NvH9
GptEGq1c7Gl+kX1KftHPHD8pKx7ay2/YyEH/ZpT438I2PX9GvL7vUnWp9D8b8jHpsfSsciu
qOvnRgCjrqCCL3B8a8TXlB9JupWo2R/TF77RcXJ6HXpVNCl7M5p9UfqYnHO/b/ABX7TOmQj
MnQ3MAboo/WNel0em7tWeiPD+X+VWOvt03t+Y5dlQpk8V60USjJg/ZzoPMZB13H9avZTStG
yPl7Udq8kvUZbIkWMkMpeJtAT1U1bMqKQdMp4Br+0Qkgj3UldmnBW8C34jkcuPPxsvj53hy
IDeB1PmVh7R4rTvVXUW1JxXvityrudahnwO+uDlkMaQ81ALZuNod+0f3ifbXmY3bBePynt2
4dikr/ADPzVOH/AFA7HfH4n1GFj80RcDrZeldHYor6yc3R7NsWSHsca5HDaCQra1jXi5KOu
59bhyK6kDu2ov0rJI1YiSHWhDdSZXFtdb1aZm0PVrCgmCXHfz39inT7apMV1J6OeRQQnj1H
tFDYcRQ46+2nMkcSZAdo2m5GulUiXoSQF1tL1Wxvf+imTZSTxSKqm5BJ6E62vWisQ0IHAYA
vfra2v305FxH+v7z7KQoP/9b5vYgaDrXWcKImOhv1qGWiItb3VJSEViEfWiRwMJJ60pGkOA
oCBwI6UwgS+tMUEsdNEupZYOHFOVSRti7jr91dFKnLlyOuwNNihcho1O8X0NQzXloaLtzgp
cuZbLfUaV14OvOrPL7vbVKwfQP077Lhjj+ayisOLCoknnfQIi9Sa7M+VVSS3PF6+J5Lc7/Y
vzFH9Re/hzki8fxm6DgsRiMeK1vWYGxlf/ub1OHBx9T+41z53Z8V9n/UZbClf0yY5LSMdSQ
fDwFq6VqcV4bh7FxiSxpCxB3Tv0BG3avjWjOW7l6Aq5GPLlnyDbYgvRV6lNOD6A+iM4k4GT
aqoECqFW1+p6143yv3I+k/7ctrf/CdHZtDXkNn1D2OQ/UpJU7jllCPO7RxrFApstyfE+Fe5
0UnjPl/mL2pkTS8DNcf37zXb2O8ONOMpGf1FikO9ISAd0akeytn0qWODH8pkxr0+v8AqK4/
X/vMSbYosI9SGKsOv3Vh/p1ZO9fK3erUD836s9+5/EY4+cTG+aeVZZYoluygCyqfwkfpVtX
42lWmcWX5vJbkkuMGQlbIc5M2RMxyiGMmQzepJKWHS56aV3OKuKnlPLzct6n0d2xjcdlduc
Wm4q7cfGAisVYqBrqvvr5rJZ1u19T7rrpWx1l+AZ3Dx2NyHCT8fJkPjfvOMQCRU3ML9OvTp
+KoxW1mNjfNROvFvc5h/uAyHyXh/fTHGEe4zCJfiDaLbx0r0P8AUWlseHX4Os6Df/pxMuj9
xOCRcAQre32Go/1Cz8Dor8PVHn/hqQRhl7ilv1S8CEffS/1B+Ra+Jqkb/wCmf09m7H4zJwk
y/wB4NnZPzM8rKIwnkC2VV+yuLPld3MHo9XB7dYNwCAR76yk6kj4wV2f6yBo2Fj3E4U38Bk
617Ff8k+ea/v8A8UfWWTyseWplxjcY2UcZlaM3draoLjy3/Srx0e9bc5D/ABOZeQv064Zsp
PSn/ekd410t+yf2V0YHFzl7VZo0Zf8Ahr7+kx8zL7PlZWbJD5vAlyNJgP2sAJ0Tevmq+3SH
IunZxDPpuOdzGGdNjgAMGN7MfDSuRHaR+adnx8lImsQ0aA3uB4ke5qVvoDZ8e/xC/UFO6O+
JcLDctxHb4bGxHjIKNOR+3kH/AJP+zXdhpCk4uxk8D6U+hpB+kvbBAtfDQ/y1y5X6jrxbGm
7oue3eVXxOJNYf2DULcb0R8PfS/CeL6idrOLrbk13sbWHmavRy1fA87FlTys+6oMpphKSnp
mKRl81tAv4vvrzkejZ6nJP4kMgT/ThCyshTlIFAOu6xJuPdXX06zc4+9b+2fPOLio2BnyKx
Uo0bKb+YP1BW2otXs1S42TPlsmS1clGj6P8Aop9T27lxY+C5uVf8Rcct4ZjoMiC20P8A1wP
K3+VXi9vrOmqPqOl21kUM6dj/AC2PGcdEKQKT0ve97211rlszsVlVkcEBMzZuxfVIKRzEft
ViJ3FG926m9hxOqCxOoj9SQiLzAEkixpeANtHx/wDxPzbfrBkA/D+7sYj2HRjYV2dbY4u1S
Wdu/h2ypk+kXbuyISeq+UGYahR67G5tXPk+46sXpqdTTJDlCLqjMVFwRf8ALWZotz4O7+zj
/jvuxSVRhyuUFB639U/mr08N/wC3B5PZxf3JPqDgMbPg/dnK5whxuQyMYXeB2eD01x0Cbt3
lQ+LFq4zsrPgXuYuXhdk5sGRntnyLxuVK+eSNrblOy9vd8NSvuTNNOLT8T5a+nX1E5ztHNx
eRwSfSKKMvBufRyEt1sOkluhr1MtVlSR4mPJbBdxtJ9edld79v948KvKcVLuUeTJxn0lhk8
VcdfsavJyUdHDPexZFdaF5LLj7kikHqDIugG3cpFvHwt9tRtqU6pqHqjj31I+jTJ6vM9qY6
u+4yZXFX2g21LQn8Lfq163U+RjSx898h8PyfKn/KcgkyMVpGRoWizQxDwyAgqw0KtevYXqU
nzGTFarC8HkYvS+QzdMWRvJIw80RA61G45cFbzOCcZ5omcTYzIxBA8pUjr9tPjL1NMVmnpu
fTX0nlmj+n3ArlZKyFsVTGSdQv4QSepFfNdiFdn3PTu/aRax8xiZOcuKQyAs5ijYXD7B8X+
VUcTV5Fqj5f5fLynzMzJnkVsxMmX5qVbM5jZvIbjTy2r6LC4VYPhu1RPI/xJ+I5/IxBvW8m
OPjjFg7e/Wt74+Rz0vaj1IebaLIL5GG6HHk8xS1ip+w0NE6JmeMjBGQm4JuCNKho6SMZDQy
pLGSjLqtj4j21EsutJRsO2eSyIvR5fjsj0eTha6oDcEX1DD9Fqdsavp5mNK2xXT/+LHTOUj
43vbtE5mHCYcqKctnYosfSlC2/yW61wUbpk422PUy1pmxu1fur9x84d9doyY00jenY3ubWt
W/a66vqivj+6+XCxzbLhaKQra2teK1DPqMepB5ajxK+g4G3SnJLQ7fTkUDoSd5seqmirCws
cjIbr8XhTbEODEe8k61RMBETujgqfN7KpMi1Qp42DW8Oo10NaGQ8IoUbWXXqKaIZMqQmwbT
TTb13VZLZ6y+w9bUESf/X+bZFUaAa11s4yJrX06VDGMksQLVJdRLWWT7qQxt6BoTWgD2vj0
oAct/u8KEIlU++1WiOLCUkf0RY67jqPsrRXgi1V4lrxPHtlTKbWa4rfHjmxwdnNwR2/wCmv
ZPzM0S+mTIWuD4EAf8Ac9a9PJZY6nzjbz3gsPqR3lj5Dntfh5R+68QgcjlRm3zE6/guPwJ4
1hhx8vUzszWVKqiOafMCXINzaIGxI8LeFb89TB14rTcsMfLCDap2g9GrVW8jlvQmnzNykjc
qOSthTmWZ1x6kmJjzmMN6bG4IjUdelNMWW2sH0h9G8M4XbaLIqxySojm51NyeteL8labI+k
+ApxVn5wb1nTaQZFB9oIrzOJ9HKZwj6rZETd7ZW+djBDjKSivsTd11Ir3ujX+2fHfMxbPE+
BzbJ5M5GSiiRAmpjghI2p/4TSu1M8y6fEWCNZnZ54lCNokkRBJtp0tV8DLlVaNsu29LF4HB
EUKSsGyNzMdxUEDUgdKiu5njfqt9TOSgytYsAOu5egX31qrpGiUanWvpb9TOO4zjIeC5uZo
xjPtwuQ2jaYmN9srH4LXrx+90rcuSPpPjflauvCx0fkcyXl8iHG4bkYYkV0ky8gOrlo/9Wg
/W/Srzq0dayeznfOyVWXhIhMYjdfTUHyXUlrCstzqa10PJcj1FQGVG03MNQw1NJsa2QQWAN
gyhOvUUDnQ8Z4Q+skdiP0h/TSgco5f9Ufrn2x2vxeTh8Tkx8n3FMrRxYsDblidtPUmYfAF9
la4cLszHLmSTPmTs7Km/xvwbyyCSaTkoZZpiRdnaQFrk/pGvRyemkHj4fVkTPrPJmyMXuBx
lNaBpJMt2SRW8ttoUICPMlq8x7I9r8xxP+I7ncTO7UwzBmQzonIqEs+6eTbGweQC9gkZ8nS
rWmpnkUtnB+L5fkOMy8PluOYxZ2BOmTjMf9ZGfH2qwrob5oxr6LSfeP0+714zurtvB53jZ4
hHmLvy4XYepFMAA8didPNc1xM7EzPfXD6i43Z/Y2bm4MyfvnOJ4/jXQhrvJ5nYWJt6a3P8A
WqsS5ML7Hxa0hVXBfcX3M8nUs7C7XPt3a12TGh5zmzPuX6GZGOv0j7XDSorfJJcFhfx99cW
T7j0lojVdy5OOe3uTtMmuLL+Jf0D76S3Fd+k+Lfp3KsffHbrSWKx8igKsbdWbxr2Mq9B4WL
/OPr7kOUZ82aETY542EM08/ropeS3lgt1FeUj2rbnNf4huUVfp9x8MkkSyZGfG0UUbCTyoL
2uPZXR1P8xHJ33OODgEU+7EztmkZKXI06V62RynB83kpF6DMTk+W47kMbkuPnOPnYL+rBIn
sv8ACf0kqMiTrDOvBd11R9afTH6i8T3twbcjYQc3AqQ8nhu2wJIL2Zbn4W6g14mTHxZ9Liy
VyVNbHLsdNs8UUakgRmRW3adb361DsVVQhFkiSBPmMjHABJdWddpudPGnAJeZ8t/xIpjT/V
GWUMrqcCABgQyg2Psrv6lfSeV3rvloda+gj48f0l4OITLjTz/NRISQFXbOzkkXFceZeo9Hr
29J1eOeAemDMjkADdvX2dRWTN9D8+fqS+76j90orBi/LZXp298tvi6a1147aHJkrLPpzg8n
kpeDx1z1TkIZsfHmMbzogx4lURgsVss6XXzxgeWsbLU0ppBpeTn9btvuCcek2JLhPi4UMRC
IkccLEyEFjdb/AAWqZhotpSz4q4/OmjxoQrlQEBF+nSvRdtoPKy4fUzS9p9/9x9q8qnMcPl
CGZNZoXuYslT1jlX/uqm65LUMPoeh9ffTb6o9u9/cCOQgnGFn4y7eR43eA0TA3uL9Ua3lav
PsoZ6lXyUm2izIHRZPVj82o8yjQ+J19lQ1JpoYD6l/Svhu64XzcCaLC5xB5MhSoWQDUCQD/
ADq7er27UcPY8vvfH1yLlX7j5z5rjuW4nlJcDlEbHzIriQNZgw8GUj8Jr28eX3FofM5MLxu
GSR5JyIPlJGFgCID1JNulbVWpxvG55I7v2F3PxfH9j8Tjz6zQQ7WdrAx+YDoev2/hrwM/Xf
Nn13R7SWBfiWsvcYhWXJKQxWmaFs1pFIhjaO5k/Xvf8NRx8DW+VS35nzdJOjmYpNtSOSRCU
G0Sxbid9j13Gveo1WtT5bNXjkf8wP8ANsdhk85Q6W0NqctszspDMfkgxLJqh0dWHSrTOe2B
oblYbSK08Kb41HmXxH3U7DxX1hlO6mxIbaD0Nr/dXPY7lZSkMxs+fAl9XHYrIDa1tDSV9JL
tj5HQu2O9Mnj8GHksIj5sZIGZij4JoivmUj21d6LLSPE4MdrYM38pqu9+3uK5/hYud4gCTE
ygQVt8D+Kt9hrnw5WvQzt7OKf7lD5v7t7cbEnksmin8nurm7fX46nsfG93kjFSIyMRa2teY
e6rSeBoBi3pkkkLAaj2GiqBo8puwpsSQoa9/aKaFEE6h1s1/CmRYKiO1iQd4I1rVMxsPsU3
MVsvtNNEQTQuCAAbr1YjqKqSLII83v8A+CiSYP/Q+cGFdZwIgcDcdKmyNExmweys0i0xqqd
jr7acDnUbaxtQPxPE0mITcQLUhjt5tT8BNDlOoJonQch+JjvIibR1k/mralZRz3vrqdT7D7
XkyZogY9WI8viT4V7GOkLkz5Tu5+duKOnd8dyR9n8EO3eOcLzmelsyVfix4W6gEfjasn/cc
vY2x/21ByQFkx2C6Lr16/b99dHLSDmetpG4O0xsCl7381KSsp6NmYeY2A6UwtsFJeWaKJbl
PG/t8auDGyisnQu1eM9OSKSWP1C2sEFtLX6kine2hnhx/m8Tb89iYrRYMmWZIoocdGLQtZ2
YsbIuovXFhctnblpXirPxMzyWRiPIcdyTmTWKxh2Agj9stvxGutI5eaiNTLdyNgY49HGyJJ
mVSWDtdb+HWrkxrj1lFBgM7bz6YaR/ILADSiuhebQ03H8S21WnZcaNhtZwbkj+qKuzMKpuw
fyc2HjcFxixOrQQTTgkdWuBYm9RRQ2Q9b2SMtkTs2QSwCqmoB6MDVyaKqiCNWMzMSm+Mfg8
KJFtohkm2KXcXkXbqTExHX76Gka0vYrORy8u/kzchYwP9a1/5a58lUd2G7K9ub5rGUBeWzA
66EiZrbfDxrkskj0K3s9gKbuPnCSr8jly6dTM3j99Q7QbJWYLBzWS3JQtkZE0m0i4eR2/np
1yIq2J8GCSZEAZlAClmJFjc9fE1nzGq2YLlSr6e2xGpOh10rK9jbGnJWlpNxKyuw67fUe/8
tYM7lZsiV13LcsRqLEk7b/bQNiM0gFwxFtBrQFUEqzwqSzOijoocrr9xqmZywV5ZiRdi+tw
GZmtf7SajkbeBNASSSzAE9ARVVZjZBUU7BQIy910NnYD7gDWiIbYdDLKV80sxdbCxdtv8tb
1tBz2swo5Um3zbSARbw/PVtnNXGlsMOWisQ2mvw7m8fHrU8kaRY982gKENcXItuJ/lJod9B
cLPcmizj8lmhWtfZbcfAVVMnpZF8PrqKuc+67SaFbaUVyEvFoJv9YlzuB8SGK3+2xFGjKq3
XYjDbI9WYMennbTX7aSSRo7sLzpxJHiAOx/ZDy7m67j760tZMyq7KSETKpYNe1uhJJP3mok
TTZAZxsU+oSOhQMwtr7AaUmtZQj3kBKyyDZ7ZX/pqYLrksgXIxiUJIU319SxJP3ms7IquVy
By48gF1ZyNpHxt0PuvWTodVMxCrOABvlWwtbe1v5aUFu8kqT+Uhhd/wAMnsquRlxEE48oJ3
U+QcSQZB1K3XcQCVYre3tsRRKFDQTHPMFuJJTrZv2jdPy1dWiLNlvx3NPGNnrSADQWdrW/L
XVjyI4c+FvU0cWXJLjBpyZRYWk3XIH311VueVkxtMibKH4iB+iPE0/cF7bJRnOEVHvbXQk3
sfCnyJeNo8wBG5Sbfolj0+y9JjV29BsOQYHWRLAKd3n6eyhMGp0JDL5d7MSSdyG2n3VUkx4
EUbbw0qDbt6ipTKdSwwM+WCRZolUOotZtQb1omc96kuZjpmQNkQlVkBvNENPyUW1FS/FlOd
6klLFVPmUi9Y3R2U21HLP6XELIARMuVcOGtbyeynbYpKbfSDa/TrvwcVmPj5zGTic8iPPiY
aIfCdf1h+Ks81fcXJflDHd49HsHfU/suMMZ4P2uNMPUhlXVXRhcMCPbWtLe7TX7jFzhvyR8
+c7xbY8zrtOleRmxurPqep2FdSiktYD3VyNnfuIWpCJIyCSP1aEEDt3lQjzDoVrQlkqubkI
bBhZlFCIY5QoNmup8PfVCaL/tXtPubuvPXB7ewJc7JGjsgtFEt+skh8q0cwrjO59gfSDsng
eXt3FJ/iXnMNRLkY8Q/wCz8U+8n+/aomTpx4kL3r9N/p/3LlZGTwbf4X7gUbo4Al8LL8Adg
/ui36tVXQjLiTMF/uK+r3/uuP4rf3y/D/rev93/AMateZz/ALZH/9H5xPv0rrPPRG6jqOnj
SZoiMka28KQ41GiwR7aUmUtyM661JS3EboaTQDdLVJR4EE2qlsJhESFiLU61lEO0Jm57V4F
sjESQqT+3Kj/JFergw+k+f+R7fG3Fbwd24QYHZnbMnOZihspv2fH47dWmtoR+qtdGZy4Wx5
eHHxfJ7nI87PyeS5PIz86XfNOxaVzckvf+aheSOi1tEiIyswKDVUHX23psz4Rr5jYmZY7Lc
e6mh21Co4woA22Ol/vq0YtyXfb/AB2NkZCNlPoTuCbgoIHvNEMxvfWDpWHzONhY7NjyJEpB
DM5BJVR0U/0UrKTfko0IuV5TGyhgTZrNHDDiLJFjrdQhZm1LHzNvqMVIbMq5eWj/AClQDiy
RFssJh8fLueUgs0kltQJHOoU/o1qZ3abhGG5WTCzc71YtYm+GHWwC9BRBrV8EXHF4caRRPb
a3sIBH562aOXJbUspsgRhxEyrM3wi/hbXSpSK9wC5SS/b3Gs6gM0k+4E9dBVcTlwT7tymkS
UoUQgLYNvbUGkzrrEjklhSPdKSRbUobfmo0FejnQqcrLnkc2Xy+7TTwrnszux4yjy5n3sr+
I11rmszvxYwLIdtfMT0FuulZWZ01UFdky2LMQWubFf8A7qyvY6qKQePIYZURGtz0HT76xTN
nT0MGkdlcjaC5uSSfG9TyNK1GnIJv5rECwPvpOw4B2YnW43eBJtp41FmaoSLUgi1t3Qg0SF
iVkUP5lFwdfcfA00QmRu7mTUafm/PQ3JdajEjLsNB7RY1KqFrQHxwluosBbaBrb21sqmF7h
QT0xttf2G2orVaGTYrSMqHd0bUmhsjiyGfLbayhrKLHp41LyGlcaBzyCL5r7iQQbj8lZ+4b
rCIMoFddWsLaWtRzE8cMIx5kWGddu69gBV0t6WZ5K+pD0fQBkIbwI9lOrItUkSZ0NmO0E6a
62p1syXQIWdCGYjr0Hj1q+Rm8bCsmUBMZgSCsfS3vNVZmVasAM0gfS9ibi/tqORukIZGUm6
i51uKUjH726g2NXJBJFMGG0nx1BpciWiOYAyXFiL2I9tDKTB5IQdSPboPdUNGyYHMZF+IWH
tFQ0bUIHk6EEm3TSspNFUar6ga2GutCYMLjnKJYEi/s/nq0zF0kJjkFrL1tVVZlapZ4efLC
91fQAXUgkaV00yQct8SZd4s3qASOVs+pN9bGurkmcGSjWw4vt3Rr5rG4c600yE9NSaHLsbv
4VUmdqeQ/eGGmo8FNEiqoZ5JGaEqoZ2B8qjwNMOPqkHSV1Oy9i3x/bSk0dQmHIII2+Fr/AH
U1YxvQPiydpEkPx38wOo/PWtWYPGQziSWQtGNsjG7AaA1Ny6ONxrJDLw+yVfTnGUwP2BKm6
0NeUW08iq9fIxmAZiYlBH5ayT4uDo4K51j6Xd24/O8c3ZnKvfJsX4WZz1FrtDf/ADai1uNu
S2C+OacTCfUPtKbEndduqlrk+Na9iivVNGXRyvFZ1ZyLOxGidw3lIPSvFy44Z9Z18isgEke
y9Zo6IJITY39ooJYsZWwGuvs1NEiaC+Pw87kMyPA43HkzM2Y7YoIVLO33DWlIuJ07h/pVwX
CRR8j37nMZdGi7bwGD5La9J3+GP9ZB56pFqpdN3bz+TntxXDwrwvbyMseNi4amEvGOvqutm
diP0q0SBI6P9Pe6MXD5D5d8ZTwuSzQzwuLsth8ZdvMdaXEqCy7g4h+KnOdGiS8XI2+LLdvN
u6qF9w/RpigF/wB5GV/1Yf3Vuvj+lSgfE//S+cJDfQ11yeekRsCF66HpUwaJkQUi96RbEP8
AdP8AdSBbkYPuqZLQjHSjkIYz6EVJokJF1J9lPwYmX/Cce08q+yuvr0k8/tZlRHffpv2nE3
Cx5GQyx40OS8mTMeioiAk17CsqKNz5KyeXsc/yRxM53/3ZJzvIiSAGPj4SYeNj6WiGha36T
VilCOyi8zNhBGiqCxQny361aQr25PYKWJDGQt93iTpVJGLsxibtyRjodSaExzo2HtAWZSx2
g2DaXtateJz89S4gRIXhUoMjeNwjjO0LVyc99WaaDbDAmTlQ+vGlzGrELqdNvv21m1JrRxq
R87y+aqYOQqQNktigb3XcAm42262p1oYUuudtDJ5eZn5LGTNy2EJ+BLWUfYtNqDolPZAUBx
lkLx/tAh87E23H7PCkirpta6Fw+ZoyruUC2wDUVqt4OWtJe51rivoO2bx+LnHmypnjWUL6A
O3et7X3V5N/leLjj/vPoqf9v80rc9/5f/mE5H8PbzY+LC3PMBjNI1/QGvqW8N1T/q38v+8v
H/25xdnz+/8Al/8A8gWf+G55Vse4nWw8toBp/wAaofyk/l/3mtfgEvzf+X//ACBv/piYHd/
iR728YBb/AD6X+pfQ1/0VR93+7/5lbk/wpTyFdvdLgObf9GB/7us7d9vwOmnxiXiBP/CHkT
KXPdrxWJUj5UHoeuslYvtNnRXppDX/AIOstySe8XsSDpiD/wDKVDztmn7avkQL/Bv6zM8He
Um25Vr4gPmHUf3gpPLJawVXgKn8FpVg57ukLKb6YoA/8pSWQbxKII3/AIJyzHb3e4Qm4BxA
T/5QVPMpUR88d49vL2z3Xynb/wAz85+7ZjF8wV2GQj9W5t+WqViXVDO0OB/xH3VxHb5nbF/
eeTHitMF3FBIbbreNKzHVH0S38FsURt/jB1A/ux8oPz/tKnkU6g+T/B1HB6Rl7ryJTO6x7o
sK4BboW/aeUU1cngit73/hQh7U7Q5buM9xy5z8XjtN8qIAgksQNu7e1uvsoVh8YOD4UK+jH
IwJJFdNFJxZrawdN+jX0jj+pGfzGIeUfjDxkcMgdIxJv9VmFiCy2ttpXvxKw4+Sk6eP4M1L
sx7tlN/D5Yf9/WTym3sDJP4MRs8vd0isfFsUEf59HulLCiI/wVM1y/d8hb2jEAH/AJSody1
jQPl/wVZQxZjF3X6+QkbHHhbFCBpALqpb1DtBPjU8hxB81ZGJk4mVkYmQNuTiyPBMvseNip
/OK0TM77kqBljlvruAOla10TRhdyx6SkDeCTfwv0p1JspJVlZ2WOKG88hWOL3u5CqPvJqr5
ICmKfE+jeN/g1nyONxcjN7lkw86aFHysVYFdY5CLsgbeN20+NYe6dPsoNl/g33bP/i6YBV2
j/Zl9v8AXqnnJXXSGr/Bsrde7ZjY2/6MP+/o98PYQ7/6M08e7JT/AP4y/wDf0e/9A/bo8f4
OY9F/xZKCelsYeH9uj9wSuskNH8GQDEju2UX/APzZf+/pe8U8CHL/AAblendsm7wPyo/7+j
3xftkZP6nfw08r2b21L3BxXJvzK4pvyOOYdrrEesiWLX2nwprNJLwHEmtIl1trqGve4NarU
w+0CkxxGepOtRasG9ckipGbkDWkkKxOIkALN8IF2+6qgzmdjs30p/hx5fvfgG7g5XkX4TAm
NuMjSLfJNGPikIJXan6H6VQ8sHTXDobSL+EPiyhkXuzJCm+pxwP+6pe+J9dEmN/CXietMo7
mzo0gI/aPjqEcEXuh3a1Vey0RbqVfkEZn8OPb3FcVPy3Id2yfu7FRpJ8gRpby+Fw3xeG2ui
vdnSDkyfGref8AccWlfBbIkTEaSTDJPysso2uyDozL4X9ld9dVJ42WvF6DosaY/wB0BI41E
d7GrSMHZPfQVYclGWZgwVTZwNPG3U1TlBKegNKCGaS4te9vG1ZM1QwSMGFzZWN/spJjdZDY
MkenYA3B0PtrVWML0J/UKgN0f3GqszJVlwFTCObg0B/vxkklvaCnSnfYdLRePApxJGR6Evk
1sb61gojU6YacrUCZs7jsyPIxpTFNDIJcaVTaxU3BB+3wrGy130O3G01qdsky8P6g9mDnI1
C8rjj0eWgXqkwHx2/RcVr18iXpZ53cwOr5ScF7w4FsadtLi9iSLVz9zC4bWp6nxva5KDFSL
scqLg3tXlzG579dhYR51HUtoFGpv9gpyODoPbn0l5GTATmO6stO2uCZPUiecXy8lfZBB8Rv
7W20twg2nG9z8PxMcHE9g8W3GwzyCLN5LJscyW/4zLbyoPi2qFq61HEnQV4bPMp7i5vATlV
RS0HKuwXGaWQBN20DzW9lVBUGd47gnObkQyyJLBDPsMkMujFl3eQ7b2FMmArBK43NvHiRjH
gyTaBJ237dtgxPu8aTYzpmfj5PNZeDxefhJPxOIv7DLgf9m5UddtJBJd/4N7c/6tD/AHe2q
kJP/9P5ukN/trqOCp6WNlx433Ah76eIoZSIGIAsL/aak0Gbh6bgn2VJSRGxPhSKQzeOlKAg
Za/30jRbBGLAZJdo8dABVVMsloR07sXt+SaWLy9SB7T9wr2+phiss+V+R7HJ8F4nU+/OU/c
naWP2vgSj1siYy8sqDzLGVG2O/wCv+Kh1bvPgYYIouD+77jlGRkJLPviuVVQqX6L7aGzeIU
BMZYgKCWPga0qc1tAyL1Auw6sK0qY3HwQ3nhNtovZr9L0611Jtb0ssM8rEqpbcSbaaXNaW0
OfEuTH4OT+0IuCxADMvhbqNKKiy1gvMjKj+SZPM0Z80URJYADqbj204Jq9ik7h5aM4fHMhE
Sx4qoqLc67mvWd7Qb4MHK1ilmz5Zo9rtuUr5AfdrWbsdOPHDJOKEhANlCtqQ3tqqE9hoOZw
jgOg3hvEnxNaK/qf4HNjWp9idtWHbvGW6fKxf5gr5bL9zP0DrP+2iy6VBuz35aICBDrodRR
AQeAUCw6DpSkOIhDEg3uviPbTkAeaFcl4njkdRBJ5gh2g+0H2igB2O0jiRWT0XDHQdCL6Nf
30AE2OmtACaeFqEI/O76z6fVXujS181wPtJqkSz30VW31c7QDAE/vOAE/2qdgqfoczxlwPi
JuARrqPC4rMshkkC5EaB7NqUUEdB4EHrTAxX1lSeT6U93oo9O+HIFJN76i506Xp13JtsfCW
LH/skZUa7RpXfRaHmZX62fQv8Gn/zB3bc6jHw7j+1JXLm3O7r/afUw8ftrE3EdFZbEEi97f
ZQB55EWMub7VFzbXp9lAkDScjiKIWZyDOf2N1Nz5d38lAz41/ib7MxuO7wh7t4tQ/D9yBg7
DQLmQ+WRdthtuAv9qrqzO6OPRMogkuPMbW+yug5bbnoxYMLaUIl7nXP4Yuwj3H9Qhy2Uhfi
O3QuQ5JG1slv7ldp+IDzFqxyWOvHU+1pGmAUom4lvN7hWRqPte4P3UANZWPttcG1AHn3kD0
7HXX7KAOcfUz6rQ9id29r4/JsF7f5v5iDNmtcwyJs9OUm19g3+emkJs6CcxJI0fFYTCRRJE
yG6sh8Qw0NSxoIBJ16HxFDENkiSSN45UDxyAq6EXDKRYg/bTQ4Pij+IH6OTdi82eZ4mFj2n
yUhMZW5GJOxuY2/RRv9H+H8Na1vBhkxycr3JJcHqLE/Z7a6k14nJZPwI3jAYsp0JsPZWdkV
Sx036DfSDJ+oHcHzXIIydq8Y4bNlsR8xINRAh/8AKVne50Y8XifbmPi4+NBFj40Ygx4FEcU
SqAoQC20D2Vgzo2HywpLD6ZG2Mi1vEUIEMd/SV3lskMSm7sbLtA8xb3AUMSZ8ZfXL6wQd0c
oe3+2rY/aXGzMWEICrmZAa7SED/Rqfh/S+KujDXxObsW0gwuPnpJGha4fqNenur0aZPA8bJ
ig0XDWyF3JEZspCCsQJBYdNLV00UanmdirmPAvpY1ysKV3i+WkxmEWbjyA+ojE6aP5re9a6
U1Y5LUtjKPkOLaD+4QlNt5QdQL9CDWVqnTizTuU7sBHsA0XRyRqDWDOwSKfYbFiF9/jRWwW
oFJPfRPhPiapWkx4ah5lvxCeDjIufs21q3JjHrYBNaTc1rseotasoNscohEkSxnHywzw9Vt
1V/A39lZ2qb1b8Cz7A7wk7N7qjyp/2nE5o+X5OMaq0TdHI9qHzVk9GdTx+5RqNamy+qPacK
SNPjMsuJOnrY0otsaNtQd3SuxLnRni47PDkX85ybivpxz/cGQ8uNGmHxMJvk8vmH08ZB42Y
/wB59ibq8PNWLH2PWtNJZpOP5XsHs6UR9uYZ5vmlU7u4cxAYY5B0ONA2mh+F281TxOkrsPu
DPzeTysnm8mTk582Ao8rlZGQk6Fd5tGq/i21SQFt24w+ZL5hkkhChNmKRvZhoAL6WtTA7nj
cB3Fy/Z2JiJDJFx0cYONxqkeo6i5u4P4v1qQ5BO3O3ORk5/A/2UCGC+9lNpdoWxjKrpuX9K
iQLnN7A4BMxM9/XXInLpBG+o3Mdd1IRsOE4/DXikxYJVjERMXqPYEsDY60CE/wb/wDnj/3t
/GkKT//U+bGJHXrXUcdUM+EC4IJ8fCkxtEbKd389QUhAP2bikUiJtBbxoKRHekyjyi9vbQg
bND2/xrT5CGurBj5M83u5+FWd+7NxMPt3gcnuXPQBMJLQxHq8p0QD+1Xr5bcapHyuOjvkVm
c95Xl8jMx5MvJctl5OU8s8vsLAWQf1aztk2R3qn9z/AAgbKdoKDaD4e2k0Q3qG4qgkG1r+F
bURhn0DolvJZh0Onh1rVI5bW0CMeHZPewsGuLmqqiMltBvOsTsVLDd5mPspZB9JS2QYGWRI
oLHYvSNFsWv7aijNstS5yc+dMKWMAYxVTsjuL2Ptq2zmrXVGb7jyWkj48vYAYy3Vel7mufN
bY9Lr11t+IAGLRxEKRu0DCs+RrxjcsuPyBGgSTzSXsjHwrfGzkzU57Es2QJFcXC7lstulwe
pJqndOz/AKUSPqvt36h9jYnbvF4+Rz2Gk0eLCkimUXDBADXzd6N2Z9jiz0VFqHN9U/p0li3
ceCu7QXlFR7VjZdmj8Rw+p/08IuO4MEj2+sKPasP36eYx/qp9OkGvceAv2zCj2rB79PMYfq
59Mh17n48aeM60nUpZEXHbvcnA9wYRzeG5CHk8UOUORjNvTcPC40qYKTLFlCkyINzhbBb6E
UxwORNgJ1LHXaT0+ygCRSbai1AEE80OPE887rFBFd5JXIVQBqxYnwoA/Ov6r8ngcl9SO487
BnTJw58xnhnjO5HF+qnxFWiGTfR0lfqv2m6GzHkoCCdbXPsosFT9AMXDxOLWXGgkYz5bvIC
7bmMj6lreArNlkUk8+DJgRz4z5U0h9KTNFrJuPj9tNAZP6rov8Auz71WPJSSY40pa17R9PI
2vxU0TfY+HcCzQJc3G0V349jy82lj6G/g7jCdw9228cfD/zpK5+woOzq2mp9RL4/bXOdR49
KAIyoICg7duotQAnpjapZQ7L8N7aH+agDD/WTsODvH6fclwccI+b2NlccVsoXJhG5ASB0bx
oTA+AkVgJUkRlkVvTlXpZlNj+Q101ZzXXqHiQRxs5G9lO0L7/CqM+Ms+7/AKDdhL2f9NuPw
chNvJZ4+d5E6E+pMAdu4fhVQtctjsSOkL0qUNnjTAZIkhdCrWVfiX20AejsF0XZr8PtoA+Z
f4zwGl7RUi6sc4WPjdY+taYVJllcIF/hp+towp4uxe5ci2K9l4POlPwOf/RnY+H+qb+zTy1
hhitKPqZRqdLa/lrI1Fbp76Akqe5O3uK7j4XM4XloBlcfmp6c0Z0Iv+IfrL8S0AfB31O+m/
L/AE/7pl4bNDPhS3fic4L5Z4r6A9fOvwutb1tJz3pBH9Ouw+Y787lg7e44FVBE3I5YHlx4L
2Lf1vBP1qq140M8eOXJ94dqdq8T2tweLwXDwrBxuHGEjUDzM/VpHPiznU1zHXJYxbfmy15L
yLfa3wgL7KIGV8HHc1Hn488uf6sMXq+vDtA9QOxMY93pjxpSCPnT+Jv64ytLN2H2zkhV27e
dz4jc6/8Ao0ZHT/lK0opJtdI+bIHWL4fh6AVtMHJkXIsMLNaJzoGuPhIvW9LwcuTFKNBjcl
P6kc8BEUqAbSDtJt9njXVWz3OC2BPQvYszPyXGUJWmbLurFzul3L+F66aXk4stVXRhWNj52
ahxD6s0kYY7Y/LbbrtN/ZVtmForqik5Z3gkImIjJIEqLr06G/vrC52YVyRXu48pA1J0PuqF
4myqxseRIW226dKmltQeMtMTkUQvFIvrQPYsnRgbW0rWttTC2PxHn91Nfa2UR7TawptV+pm
/d8FUgyV4kLcPkW/EdKlqv1Lx2yeVQSSHhnDIXnCWuoa2v5qy41k6KWyztU3HA/UvDxOwn4
jOwG5TO4Z/9gTIayHGb4Vb2+mazyZnRNI7MfTrkvysYfnO7eX7kXIfnMhkSGNf3Vx+KNmKj
7rMHRbDRPE1xt8tWe3wrWKoFjxXhhSQRKy7wjSsQbBh+iKACZcFkieOJzMqFRLlKgRSGBJj
2+6mB07tzgsTlIMEPZRkIBBLEPTWLIjFkSQ+9RepA7v2c0KcTBi5MjGTHQKZdfV3rfd5v0K
QmaPBbj409SOFYwQzB+hN/a1SKQSWSXKa2NGpSDzbpOgqhmN5fvLB4vPXjcaJM3KeX1JYQb
IGOgYH9U9aBwW+7nf/AHlB/d+v1/H/AKuiAg//1fmsso0tuP6VdTOSBpY+24qQSGbl6L1qZ
KgbeysD40SMjfrpSktMYLjp0pPcbJsWEyMoA6mqVZZOSx1PsHt+WeaFFQs7kBbeF/Gvb69I
qfJfJ9jlZ1XiaD6qc9H68HbGCxbF4gA5lj5Xy2+L/IHlrO+Tkb9bDxopMZLIz8Suvm+ZOn9
kUPVFJf3P8IWYNkEcyndEdA3iDWqMHbWAzHcBtfAdfGtKnNfRlklmuQSBYXJrapyX3PTTok
wJ8wK6t7KVXqCpKA+TmYoGU3PhUZXJr16QxIWMYRrhZ73DXva1TVwaWmSV8gsjj1FdpQx3E
a05khY9UwLmsQxQceCbk44OmoNyazy12OrFf1W/EFe0eLYjaQLgUnsUtbHsTKsji4DfhRup
+ylS474pY+bIkYi4Ab2LpRaxLxcWSxSxrjFpI1IB827UmtVfRkOrdhuTJDJx+GBGv95IVAH
uFQ4dal0q1awLL6ZspiBN76CpuXTQgyFhjAUxhnbRFC7mZvYFHxNUXhLU3xK1nodY+lv8N2
Zzvp813nC2HxIIkxeGAC5E4GoMpHwI36FeZmzzoe71uvx1PpzheO47i8KLjuMwE4/AgUCKC
JFSNb+AVa4zsZYAg9KbGI6knr5fEUCgzfe/1A7U7K4p+S7gzlx4wpMMPxTSsOixoPMWPt+G
iBnxj9XPr53Z9QZ5MOBn4vtwX9Ljoms0oB+PIbTd/V+FapImTlqhb3BsfZVks2P0cAb6rdp
Hd15OAf8AGqbDqfoIMXFfKky47Nk7jFJKBtcKD8Av7KzZZIkeUZbTNuAYtuAAW1tLigDFfV
tIE+m3eCQY/piXCaaTKAG2R2sD9+lVX7ib/afDWLZYUYD8I6V6KPJybn0F/CFkJHznd00ps
i42GST0+KSubsHd1V6T6iuGNuoNr1zHUSAWFqABJc6JHeP+8lSxdI7FlVvhJHvoAn3C5WxH
jegCBZG9NZPSKkMR6ftBPWgD4t/iW7BbtXv+fkcaLbxHcN8uC3Rckf3q9LKNbqK1ozHJUB/
h47ETu/6hY5ykDcRwgHIZ+vxOp/Yof0lL6sv6NO9gx1PuZHjKAr/d9FAFYmzHEkEey3XwFA
EEuXixzxQSSKJp9xgjJsXCC7bR+rQD0J/GgTFAoQ2fMX8aJ2y9oH35v+bHV4tzLMvSfM5e5
IDFWWzbxoy2NwVP6Q61uznxqNT6/wD4b/rb/ifjR2t3BMP8RYCWw5n0+bx1Fg2p/vU/Etcz
R1pyd1U6jS320ih9AGJ+qf024f6gdrz8PmWizVvJxucRdoJx0YeO39JaEJkH0i+mHG/TztW
PjoCs/JT/ALXlM4DWaW3gT+BOiUwNwz2AJBN7Aj7aQ4IDPtyREGUghmbcbuOlgo9lISZxj+
Iz64DtDj27a4GUHubkI7STKRbEhfQsbf6Vvwfo/FVqsitaD40Icuzuxkkdi0kjG7MxNyST1
JNapHNa0k8WxgD0PS1aVMrBePjvI9ozqa1VZMbXgs8SF4W2sCFPsrepyZb8g/Gmkx29SNrA
NvW/6QrWqg5rLloHTctnsl/VMRlP7R1/4K0djKuCqYLI0ciXO53jJDMfEHxrNs1Sa2BW2oG
jBuq6hT7DUPU1Tb3ISbMSl7W1X2VMwVuKmTb4ui0+QnSQ2PLeQKsjN6Kn4FrRWMHSB88S+n
6sPmxybanUH3imwWgG+4HafxeN76Cs4NlqE4pVuP5V2X1P9mCqT4G/WuXNuj0vj/Ersb0kx
tkiEy2JVgSAL/dWPgel4lnjcdk7fXliEUflUJICC9tb2NAF5wqYTZapmhfk1ffkQkG+06Ft
L2VRQB1TsPE47DyEw2jEvB5cgl4/IDbXtu8u8i5bXpekwO08jxeJBiLJHIyypAViMY+IHWx
9tTIgHi5P3jlQjLQxJjrd2TozL4MKciCeYnjiw5psd0EFiZJAVIW4I11pJBBwDNzcGTlsGb
iA8+SCI5Ysiyh8hm1dSSAEq0UkW/8Aj7uX/qON/wBN/d/98n/SPZ1+H30SM//W+a3AV7N5v
sIroZyDGMN9Va/s0qWUiMtEDpuFCKgaGi2tcsaQ4PbobXs/5qAgjIVnOw6W6VK1LL7gcD18
iMbfEEiu3q45Z5vcz8as7fwc2N2l2jndzTr58ZfR49P08iQWS32V6ea/CkeZ831cLz5ZORQ
SZE5aTIkLvI3qTux8zSPqb159JPeywti2UK3EAHwyTa39UV0+B57cZf8ACFRZUS47xhbux6
+H5K1k57VbtIZEYxCPx5EmgTpYD31asZZKywqOQCDexAvoAWHh4VqrHPbG2yqz88HcyMNq2
0B6a1jbIdmDBoefMD4+8C357VPOQ9qGBwZTmYqx3Fuh6VPI3ti0C4plPlPVRZgfYauljC9d
C55IxnBwiFBAhAC+NgTW99TjxSr2M/nTrZihIAGttTXLdno4a6lZLJIADG5O0X3Ea1ztnYq
qSaDOKeUnc7LfefC9XzIvikkjz94CsNVOtXz3JeKAvMyUjwuPKWBMkoJ8BoKLWitTHDRu1v
4EvAcZz3cXMJxHA4b5/IydQmiRr+lK58qJ76yy9hUOzD03d/Q+lPp19FuF7UKZ3IPHzHdxu
IpZEZ8bEcrfbtX4R/yjf2a8/N2Hc9fr9WuM6jNl5scM4x8dXyomUhWY2cH4iv8ANWEHVIdA
zGNXa6kjVD4HxFIY8CzFhck9RSBnHPrN/EbwHZMM/E8M0fK90aoYVO6HGPQtOy+K/wCr+Km
gk+Ou5+6+4u6+dfluezZM/PkIBZj+zjU/gjX4UX+rWiRDZTEAghRcdCSaRMjRfdca/pE1QG
w+jtz9Vu07An/tOCyj+tU2HU/RK0YYLa1j5SddTWbNBHV7kgggmwU+F+tCAxv1dUp9L+5lU
j/oMm2MAWAuKuv3EX+0+EIN3oogUBdo0r0TyrvU+gf4PEVu4O7o3UFDj4d1Oo+KSuXsHf1v
tPp3Ix4pZIGdmVoZN8YUkAmxGtuo1rmOhDjLIC1hvRV6j4i1+lAzg/cf1N/wl/EqnH5Uu3i
ec4rEx542KhY8ne/pOzN8IUEhrfpUxHc8jMWACQgyREgXQX2j9I2/DSGPTLx5G2xSq5277K
b2BOhoA579fOwF7w+nHI4sEfqcnx9+Q4656yxAll+xk3Db+lQhNAP8PH09bs76eY7TwA8xz
QGfn9NPUA9OPUXG1Nu5f0qGOp1BZCiAswXcdAegHsoQbkh3G23oenjegKnC+P79buj+JnF4
7Em9TheBwcyCDaQY3yWUCZwR/wCL/s1o6NKTBZU7Qd30/nrI3Z4X6X163psD5g/jU+Ps/wC
3N/zYqrFuZ5ftPmYWJP3G3vFdKOdsmwuSz+LzsfkuOnbGz8OQTY+QhsyOpv8AkNZ2WhdLQ2
fdP0R+r+B9RO3BLJtx+4MFRHyeGD+K396g8Y3/AOLWLR0JnRhN5N7Ar4EWuaQ2MiXIVpWkY
SKxvElrWFul6AI4MmT0DNloMUJu3qWBUKOjE0AQ42RJmJBNG0UsDlz6qEkED4Svt/WoYSYD
6ufVXi/p/wBunKUpk9x5114rDkAEm5tN8g6iNKqtSbOD4k5TMz8/kcvk+TnbL5DMkaXLnbU
s7G5Av4D8NdNKwcbycmBX22saIEiVdpYEaimiblnjTwxgHoT1NdGKyUnJerZZQ5MTE2IbSt
K2UnI8bQWZ8WSG20K4/PWzsmY8bJkW4iMgHcp6ioKSFIQxjbIQvhb20xy0N+XWQbgoZ11fd
pp7rUFc34kWXFAybscMkgGqnUGodS8V43K+Qg3DCxOlvfWT0N67j4chk1ubDSqTJvWSxw8w
iUyB1VwLlWAIYey1aKxi8Y2e0pLw2dD5m2i22/gfdQ3I6qCbjDbD5Viv/o4AA+3wrkzbo9T
oPch4vNmj2JKqvjOAJEIuxH21j4HoGow48TKaWRJWkytpOPFMdwBtYWB91AEEkE8eV6koK5
AG10HlJUj3dVoAseP5HN4xEmhZlilY+mhPio6gDpQB0fsb6tczFiE8hkLk48T+msEgJkbrZ
VNEAaDuH6lhcCBuFyIYch19bLQKS8Um6wX33ogZgJ+W5TOwZcefPkTGxt8yobKHL+Yg7dW1
PjQBzZuSy5JWiLFzJ0JvZR46/h+6gDYf4xwP/wCEeO/6H8r/AHj/ABf6/r/e/rfFUgf/1/m
Zm1vtH3VuzmQwnrekUiNmHgaksZu8ra0mOBt7+NqRUBGHEZZgg8bj8gvWlERdwpOidicWZJ
YyB1IBHU2Nev0MUyz5X5XP4F19XuZV+RwO1sVz8rwqB8oL0OTILkH27BWPZvyvC/KdXxmL2
sXJ73MdjqoCi2ugJPsFKpeS0yW+GizYxxbhHEvqoSbBri1q6IlQct36p+hK3HcgAScd7Dr0
/ppwzPnWdxyYfI7gvyzNbzakf01STJbqvETMbI2MjYxQrYoRb7x1pOzLpSu8lfkJyEhJ9Fy
ALDpYVjaWdOPivEhxvm0JRka9wCNLG9JNrwHatX4ks0GbG/qCJgg8dP6aHKITrtIfhx5UwB
SC7uPOrWNreNa45fgYZFWu72LlsLMMcA9Nt3o2QaW0Jv411Qzg92rZWZPF5gTy4zBjfcbjS
sL0Z1481Z3KnIwM1FO2JiCLbdNK57UZ20yV8ytGHnI1/SYqRa1xWHFo7FarW5Njplxh2MZW
66hiB099NT4mVobhM3/03+j3dnf0cDa8X27C7Gfk5VuW6XWBTbc363wrUZs6VUl4HV1utq2
z6i7N7N4fsjFm4rg+NGNxyqpm5KR9+TLIw6uLXax/WrhtZvc9GtVXY0MKRyZrRKqNdVfLnU
lXZxovl8RSf0GiyRQkYUW3DQaeNJlFRmchj8IcnI5GSLE4aGFsibPmYKqybtQQT+jrQgPmH
6yfxR8nzAk4XsQvg8aSyZPMnyyzjpaEf6NP1vxfq1SqQ7QfPD73md7M0hJLOWuxJ6kk9acE
zIgik9dUZwCSOnT76pIXKBskbK5Ug7gSDbwpwJCAMQbC5/F4WpSM2P0dLr9Ve0nXaP8AtOC
xb4dDrepZVD7+iiwDOYsYsJpN06EMSpG7rfprUQaFmHa4Uixtdr+/30gMZ9W1b/dd3Mm21s
KS1jc+FXX7iL/afC+Ng5TQxlYW1UGxtXpcWeNkuk9zv/8ACFjzY/cXdfqIULY2GRcg380lc
3ZTUHo9SyddGfQ3L8xk403HxY6xn5zJOPJI7EbFCliwFtT5bWrkOsj5LmsuKTNh42CLOmgg
9RYvU9O0h1CO1jt3DUGgD4//AIr/ANr9VMedY/RnfiMWdrHUPuYi/wDVtVLUmzg759D/AKq
YncP0xPNcpE37x4Vfk+U9FS7MqC6MFvqXTVqTQ0dR4yb14Y5IowsMkKSRzCwJD+YKVH6INI
AwBi1mYFCNB4k0DIAzM0oilBCkBV2/AR4UCIMnk8PHyY8Bh/teQrNjQNoJNlt1jra16YbGR
+rf1CTs/sTNz4I2/emRfC42EGxOS62upP8Aqx5/7NPHWWTeyqpOFfw7YOTF9TeJmnBaV+Py
3yJDa5kfzMT9rGvQ7WPjRHk9TNzy2PrPW/8ANXmeJ7LGSozKArbbMCTbwB6U9wR8y/xoBnl
7P2C5LZth/Zjq8e5nl2Z80ehMhs0Rv91dBzIRopeqxsCNQdP5KlrQfiWvZPd/cXZvccHP8I
5XMx9Hib+7miPxRyAHUGsrVN62Pu7sD6hcR3r2vBznGy+eSIfOQXF4chV86FPi2huhqGoNJ
NbACigG1mAa40v7dDSGAGfI2mSeaI4qNJ6z+AAPlBHjtHxU4FJku6/qNx/afasvcGX+yhw3
9H03jEQyCxJRcdAT8V/ippSJs+Ju7O6eW7n5/J5zlXZ8qY2iQnd6UIPkjB9w610VUHLkvOh
XeoWSz631FabnPEApAV28RUGsjk2rqDcfkoTEyQt5GPQ+AqiIEjldXFiRfwp8h2qmGR57ob
kXI99XXLBjfCmHJmPe7dSPbWiuc3tQSwyliQTtDdB76tOSLVHx5LwvtY9PwnoataCdJQbBl
Qk+YbN3WwuKpWTOfJR+ADyuCsJWVHEiSHQDqKxy1Z1dfJKhlY7ixHS9ZSdKqKJQbC48oHuJ
p1chx+gTjZDxTEiX4rX8Vt7CKdXqZ3roXvGPFJictJF5nOOFeO1gNeorPOvE6ujKKzGgYsh
FlLD7xasPA9MLjlkhk3sWup+JRYigDTcH3YihY+aiTKxFXaMkC8yW9v6QoAseT4Zo5Fy/Uv
xuTH6mJOg3KANSunRqAJsDjs9eIOVgxl2E6vkZKkEQrY2667j9lAxcbNk/eOL8wVy8NnHzL
k7S6r8SaDr76AkY+M8mccWFCfnpNmFGDfZvY7VYm3hQKQbuPtDN4mdRkCIy7FmdYJQ4DHoj
W/EPxLRI4Kv925X/AFY/67/goFB//9D5jfx93WtmzBIT02YFj8I6mkBATroLikaIaW62FTI
xLX1JoGXfbeI02eoA0Ia33CunBSTi7eSKnYuyUxuE4jK57MUCHjYTOu78cg+BPvava/y8cn
yd5z51VeFjmByMnMysjNyWL5OXIZ5mJubub2v7hXm1ltvzPo80V0XgFoAFA6Voqs420Toze
H3e2tE2Z2SJ1nbaoLsT4i51pufMz4I8JyqFySCTqd3QfZRr5j4JlTyOW7Oxjc+4XrnyN+Z2
YcaXgJBlO+gkYXtc3qU35mmSlUtgiSO43K7F7g/krVVnxMa3XkeWWTIDIzMCdCvsIo5tkui
o9i64mGWMKzAshWw9oPTWurDJxdrJVtmqaC8adN0YFzrfWuxaniu8ToC52PFJjO9zvXwB61
N6GuGzTMvmQMjMiltdQDeuLJU9fFdMp596efUkAEAew6VzunHxPQVZ0PoL6Qfw8Y8y4ncPe
ziVJEXJweEUlk9NvhfIYaNu6+n/AJVcWXNOiPSwdZJTB3f5w4cMGLg+nHCpMC2VYoYGHwLs
0PnGi2rn1OhWWyLP5uR544REPRkiMkkjMLoQfEdaCij7Y5rB5DLmwXnnk5RIGkZpFaMHGaZ
o0IYeUkMv9agEGDKl4jt7bx8c/N5eJHtx4ZHVJsl7naPVlKrf76QHzV9Ueyf4mfqFmq/JcQ
sHERsWxuGiyoREuuhks37R/wBZqEDMKf4YfrWUt+5ogDrb5mLT/jVUkcRp/hh+tRP/ALFi0
Hhkxa/8aiSlUb/9Mn1sVrLwkZ9rDJhsD970chcSRf4YfrW5LNw0YY9S2VF/31HIfE5vz3Cc
pwPNZfEcoohz8N/TyI1YOA3s3CmmJotfpzkiDv7t2WSIzRpnw3gAJ3AtY6DWiwVPvzB5aDE
ll4vAiMskbH5eIv1WNgJABJYj0934fLUlGieeFLhiLlSyi9yR10HU1IzA/VfPeT6U9yNkFF
K8fJ6+y5jViw2jXzVdV6iLbHxBiOVxogxIIUXJOutelH1PIy1TZ3T+FGWRe5u45IUeedsTH
SNFKgWLtuZtxHw1zdlbHb1FFT6C7i5Pk8ni8uHisRM3IxbKY5z6W6ZHU7VY+XzJu83w1ywd
UgCdxxT9wT8ZFh48cuTHEVZFkLrOAC8M8iL6ayomsTbqcDR8t/xYGWT6r47yIYZTxWN6kTH
cVIaTylhoadUK+xWfw8fUFO0vqFjQZshThOd/2LOjYkoGk0jcre3x2Vifw0WQqM+weI55V5
v9yZG7Ely4jlYOL6ar6UETFDudPI27bvXX4WqDQ0rZPqyiLHl87DeG2kqQpANm6UABy8+wy
hFFhyyxNKIvXuqJ1sxG4hjsoAlxIcWTIknx13O7tvyfiHsKqT0U/qUISR8h/wARH1CTuf6h
jiMNy3FdubsUAlgHyukrEH9D4FaujAtZOLt3arBc/wAPWSW+qfDxbtF43KBA9wrr7lvSji+
Op62z6zVr2IOh1vXlo9tjZZGSSOy3jYn1G9gtpQgPmT+NGT9r2eLHcDmm3uKx1rTczy7HzP
I2u4dPHxroOWqGsWA0bQ1LGMW6kEH7TepKO6fwr5XJ4vMdzS4US+j8ipkyDZtsxb9kAraeZ
utZ3RrVn1uZpRgBpXCTPCruXO0KSBuuw8q1masymbzGHNi5PH4OXh4yQTrBlPLI7eXIYfAV
uC0qaVRJxf8Ai0PHy4vbmHjX34c+THLE24WKRLttvtu8v4qvGtSMjhHziG8mnxAm5PU1uzk
bPAkyC2je2hAx7odSNCelOBSJa/lbr4mlASP2l0NwLgUxEEa+J12nWkWecN6ht5QR5fGkOB
UncWu1yOoqlYl0RZQZg03HUVtW5yZMYeksc/xD+3VxyOe9WghYrWA6fpeyta0gzdkI0ZjR0
OqN49SKLMK3KjKx50HqHVB41zQd2LIth2KMaQbhfcBdffeljFldqsiylEbbY3JVurEWsfZR
bc0pDUmr7Bh+aj5+I+GKmo+2scrOzrVIpMabFyl9PaZEOhIuAKiNDqZNNI+WGZ0tNvCsVFl
tTAgCvHO8akB1JDC3lINAGg7b5vkODkEkMDZnHSArl4TXZGQ/Fsv8Le8UAjUcrBirx3777b
LNxU9gWDEtDJ4pMPwkfhagZlOJzvS5xJZ4mfDWRDmwKbM0Y1b0z4MRQI0fJ9sZcmVDlY0Mi
8dypkyeMSRwXEa/D6hBupWgC17Yze2cfhs8cvAhk+WJwUcNcz7gDcj+ehjM9/iPH/Qi+Lb+
Lp7KAP/R+YXBBv7TWjMESZD7Y1hX4gLt99UNIELELr41mzVIaASNKmQHxqx0qkJmx7OgZeQ
ilA3FSLp7QRrXp9SvqPE+RyRRm7+puXx2F2/xXA4MrK2e/wA5yELrcpGmiLf2M2tb93J+U8
74XH92V/0mEggxAumUV/sG1c9Eo1PSvZyElMQLrmG39Q1pC8zKX5HkTFtYZh/yDSaXmDb8j
2zEt/0yzD9U02q+YlPkezPlo4ty5V2toNh1pWVfMMMt7FY0cEqj/aNNbHYRcnrXO1VnarOv
gQFI4nAaU29u00kq+bLduXgWUDY52Ici1up2mtq8fM5L1a8AyLHjLoUlBNze1bVOe9/M0eH
l4yceFNwQbFiPEV2Ueh5ObE3dhMnJI3xbQdo1B1NU7kLrt7Fc+ehUo03pjdqALn76ztc6Fh
fkRZTYE0Ww5VnvcHaelZuGa41avgZ7kY8OLFl25ZIC+bykG165b0rG56eF2b2PuPtfGnzO0
+3VbMfFxUw8UxLEVvlRnHW8cm4EqL/o15V4k9vHMHs2LBflhFNGZ/3gxdMbJf0pUbFUFBCg
6pHfczH9KqE1DBeY575rI4/imL4vzitNkcnGNiqsXWIMQd7NSLkse1JoZpFnUSwPPj7hiZI
UzrEkrKr6W/ZyW30hIumzuNQ46NkqVyWIxBoSWGvk00takUOjzcXNWX5GffKi7JGGqA+xj7
aAJONyVzIxO0MsDQsY9soKkkAageKnwoAKlR/iTaG8SR+SgCOE5CY+54lGQx86IbA+F9aAJ
Yo9qqtyW6sxtegD87/rHJHJ9Ve6GDAgZzjT2g2IqqkWYz6Su0P1Q7WlV0BXkobNL/dg303e
6nYmjPuLicrjsh/39yaN+8MHJyOOV40IjLb/ADugPm9NvAsak0LvAwsVcVZIDJNJI7bpZmA
cqWNwD+j+jt/DUsDK/VfBmX6c91vlZW6GbjzbHsDHEUOpVR5ju06mrr9xGT7T4jx/lGiUvk
AEhdNhv0r0UkeVkTO9/wAJ0EEnOd1JHODGcKBZBt2mzM4uGvpaufspKIOvpzDk6TwObDjdk
RdvZckskU7ZOJi5Lyerk5DRSXXaw6XW/wAXw1gkb2sXuPzPD4eLeIzOvJRBIMeJC07tBGI3
1H449ty9Jjrc+Vv4kZ87J+oOG2dh/JZI4rGBhMonJAZ9rll8bdauiFZnK3jBjvqLm4cdB43
9t6q9SK21Psz6H/U7H5n6YY/IchGmTyvAocHl8meRFkWBdUltbcUKsqf2awZ0o6tjAji8SM
bMR3jBhRSzBGIuNpv5vJekMSdmeMwwhsiSOEtBLKtoiWG0+o4t5vFgKYGA+qf1FTs76aDkM
jKgbuKeL0uLxoAViOQxZRIqXDbEW99aEhWcHxQkknqNNLI008jl5ZWNyzMbliffXZjRw5fU
dl/hnnL/AFe4lSCP+zsy5+4UuxaUHUrDZ9k9NAOmlcVTue4kiho2W+0EfFR4jZ8vfxoMy5H
aCg32rlm/t0StKbmeTY+aN+uy+jE6Vs2YJCMCo1FKQQ1WNxQhs7//AAo5AHI9y4iyomVnQK
MDHfXfNH+0s1tPT9tTY0ofROO/Iz40jZkGNh8TmwiXId3Kl8hQVkRkY+SK4W1qyNWY+XjuV
+TwI8rIniyONmjn5F8SOL0MuOcbYhG5U3GOWGxqZmcv/ilzFXP4HAGSc6Tjo54snLlt65lZ
A2x9oC+VT7K0x7hl2OAyMxPsQ2rVnJBIFufZZgL06iZOI3Mbe1asykgkFzcC5tUsupCZDcL
ax8amTRolsLA7OnUe2mSesWbcosR4UQEkbqV3C1jSGiWMvs1s1x99ORWRPhTuCVNyPFTV0u
5MstVBpMCdGjC6MP0T4V30eh5Oauoe8McgJPlFvCtEkc6vBU5mJNApVvPGfh++ue1Duw5k9
imeNsWUhRdAfhrmqdytzB871VYNpsYiyg3qLPU2pD0XgbP6Xkue4QnlAxV3L7daxu9Trw1h
FxLwqFDlzTopvpBfU1TehqnqDosS+qFDXbpf20hkE+PFkYsqvdJQLXA8aANFwLPEMQY8Pq/
KxlpCdQf0rj7KAQZg5E3Ccn8zix+rwfJ/tcjCbSJx0ZGH6adUoGD8nw7cbyScvxLtlcTlqW
gAsfTPQhrg6CgRfcbyuTwsWJyMcvqOYmLOzKQBJpsAYECgZnebz8bklig47ijBOszyiaJ9x
nWQ6AIf0aAMz6Ob/wBWm/vvlvh/0v6P20CP/9L5mhK+sA/gK2Rz3RFki2QTfQmpZpTYhktu
91KxS3GA9allWCMSPe9XVGWRwjqH0+4wTZcQfRB/eE/ojVvzV7nTr4nynymSYX1M93bzB5n
unkcwNeIN8vi26enF5B+W1cOW3LI7Hr9fF7WKtPICSUiIC1gDSTFaupL6g2ggaDrVciOJGX
O+4obLSHwP+0UkW3fFRUV6nspySwToNS3tp2YUqCKdhDObq35jWStDNnWUEPjCSJrG9/hFX
xkyV4YC7Sw3jOij4ays4OhPkHcfyLR7XPVfhrSlzDNiksJeSRogf9IoLdfE+6t/dOWuDUFy
OWn3qd226i+tZXynRXAmQLny3JYl1OpN6n3DV4URS58m86kK2opPIOuFA2VlNJC6/E7qFAt
ox8KzteUbY6Qz7W4rmOa4fszg+ah4l85RxmFFHiSsIzFMu2N9dQEKedf0mrlsdldEaLl5O4
MjmPUxF2xtAzzSFEnCRMnljVSVKM7bvUdf0aIFy1M9xXE5PE8HJx6ZnI87l5+OrRcnEEkjg
WRvTHpwMQFQbruCfOlA5LvC4LkGHGTcfmJ+8cLFycbDy5o1Rd4Gw/sVY713Atb8K0pKD+Kb
OfuLNQ4MR4x8bHSd2ZkmEtmDKImARV/qtSAdykmVhYjYmerQ4U2RHi4C4sZkurmymTbqoX3
+WgZp4ky44PTAVnjsiG5AKgWuffQAkxyisiIpBsNhFgL+OtAQSCHd6bOLvH0vrqRY0gHqWv
0IA01pgfnj9ZQU+rXcy227s2QnS3Xxq0SwH6WPLF9Su2Hj1kXkICt13j4/0fxUWCp92ZM7P
zE3DchFkYof5jMimxiWimxbbXErW/Ztc/B/k1BRosaKM4WJDDDvxWiUozE6KqDZfxuaAMV9
XxnL9MO55cqGNCvGSAzISxDMw8q3/DYU6iZ8H40w9JBbUbfvrqozhy11O6/wu/PSc53BJg4
K503pY2PkRtL6YixpXdZZAv8ApGUdFqMz2NcCcHVMnh+WwMzD7dDDHxMhlGFm4KrLEm1W9W
TLQn9izfAvplqiSoYTzndeUsSw8ZDPic3IowuDx5gq7vS0kmXZuJiP4/xUVQ3J80/W3C4rB
7owIuKykzcMcfGDJHK059cMxlBdwPxltKpMTqc69XqBca6AdKckwbn6Md7YHaXfMGXyqs3D
cghwuRAF9qS2CyAeOw1nY1ofbUKT8hNLkRzvkYskgMBgYbIRCvlRh1VyD+1FQzSdQrkcsw5
GHjRY0smVmlRPHjgNEkf4mfftFh/lUgb1PjT6+fUDG7t78ONxkjnhOE3Y2I76hpgbSMv6mn
lFbURnkehzc23Hwv0/LWyOQ6//AAxO7/WHjQmjLxuYAfC+0WrPO9jfrrc+0YVlESCQ7pbec
gWUn22rmOk8HZnZfTYAdCehoaBHy/8Axj73m7PZ4/SuMwGM67fgrXEjLK9D5olTbJ00Fa2R
jViMtvsagDy3Gn5KYjsn8O3NY3Fcpy7ssrZDGL01ib0gmtkeWbqsO/yzfqVlZG1bHZZO+cj
KzsLE5nExpOVODPCkrTNPjSPMxBTagMTXG3YzNuajiOSv4zN7lTgu4F4uGJ+YaTGw8hHl+U
x45MVdkJjDfDAi/Hs3b2pcSZOQfWvOwMyfC9LkW5Xl1aU83mWKRDIEQQpjxkaQrb4/xtWlE
Tayg5XoFXdqQK0Mm5DIpAwLHTTSqRz2R6DffVtrHyke406jsJkRMh2joKVkOjBJEv4anrWd
ka1ZPjXKFK1Wxlk3JI0YNYjShVFa2gzIiAuSLe+k1A6WIoyPt99SmVZE0cRLBhqR4VaJs9C
8w3KbZAun4hXTQ87I/A0mCIchdFs9ulduM8rM+IVPxu7Hbct1A/JWlq6GFM8MxnLYEkW4Bt
yHUV5uah7/AF8yaKWVTsNxa3SuSyg9FI1P0zmeN+f2C5OINPvrI7KbGkYuqLJlJeQqCB7Aa
s0QPNmxyLZGsY+lIBV88bTMQVtYn2k0AXhlycDjcVseSOBskB/VIvcDy7T9tAIJaGTNwZZs
Vo41mBkiToEyIv7xR/4SgYR2jyeLjcj8ryAP7r5GyTpfWGU/jH9qgCfm8XJwcvIw2SKRN5i
iDA+eNh5XAFAGazMadcYNAoaWJ1VFjJ3hr28l7UACfuDlv0c7/pHqdf8AS/8Af0CP/9P5fb
4iRWqM4GMxbqb0mNDH1pWGjyrYXqQbLLioN8ygagnUV0YqnN2bQjquBP8AuXtHkOT+GURmD
Gfx9SXTx/VvXscuGGT5WtPe7Cr/AIjmmPdEAPUaE++vKpb0n0uZerQlL63v7qqrM2tCRZrg
DQkdAelVJDqPZ1Ivtsfb4UyYFRhcta4oFYimlVgAQRY3JFJ2NKVGl42FitgfwmpSTKcoemQ
ykC5uPh9lWrQS8Z6aVZLK43MOho0YV0IdrJ1sbdNtZwaNkLy3k3biGAuSRSbLVSOadiNxIP
3CobLrVDUn84HQHxoC2NCyyuDe9wo0I1oCtEQmU2I8Dbr7qRZYnuLuNsYY78xnNjiwWA5Mp
QBTdfLutodRU8RuwXF3H3CFRl5jOWU3u65EoJ0ta4atOCMubkgj7h7lxkPy3M50IPlITJlW
9ul7NUuhdbsHXuTuVJUkTmM9ZowRHIuTLuUN8QB3abvGs3U1Vh79291sS0nP8i7EgljlTHU
dOrUQPkPXvXvVW8vcnJgN8RGZPrbp+KjiHI8vevegUr/iTkwB0Ay57f59HEfI8O9+9ghJ7k
5QEdF+cn/76lxDkKO9+97gf4l5Qk9bZk//AH9NVDkL/jbvkG47j5UAe3Mn/wC/pQHIp8jLy
svJfJy53yMiQ7pZ5WLux/WY3JpibEx8ibHmTIxpXgyImDQzRsUdGHQqwsQaGgktP8Zd5Asf
8Qcluk0cjLmuw9/m1pQEjx3r3ooCL3FyioBYKMucAAe7dRAchk3dnd+XjzY+Vz/Iz48i2kh
kypnRh7GVmIIpJDbK6KYhAV1Y/FWlWZ2qHYPJ5+G/q4WVPhuQA748jxMw9hKkXqtzOWtgtO
4OcjVinK5qBj+HIlH/AHVXxRPJiw89yqznJ/emWcmFCIJjPIXQN12Ne638bU6pA3YppXlch
WZnte1iT1Nze9YwbJkI3g2va1A2TAtYE6k0yJLjC7h7iixpfR5nPhu/qbY8mVBvf4msG+Jr
amqVETbI0yU9y9023DneR3nq3zc1/wDOoeMn3XJTozC5Ym5JJN7klupJ9tOqKtaRXluAVsL
C1JslILxuSzsGSHIwMubCyxGVGRjSNFIAx8w3IQbGqaT3BNp6FjB3b3Xu/wDmHk/eozJx/w
B1SrSrC2WyCm7l7w2gr3Dyl/D/AG2f/vq0eGpiuzYBz+Q5XOCHPz8nPaK/pnJleYru62Lk2
oVIB5GytmjGpIsfGpsVVg7EG3s6VBqjwa2vW3SgICIszIjRlilkiWRSkgjcruVtCrW+IUCl
odBnchDEIsfMyIYVIZY0ldVBX4SAD+Hwo4jeRkkvJ8pNf1uQyZbgAh5pGuAbgammkS7sdFN
JKXMrtIRGwu7Fj916oizbIbAEXXqOtAI8JQPJ09hpyJ1HK43sym1CYmiV23xjxPtq4M9iBy
wAB1t0rNo1R7FlHqWtqTTqwyVDwG3AkC3trY57LQ88YYWtqfGlZCraCveMxOR4eFY8TpVpC
MdwpUk39nuq6si5b4kyggObg9K6as4clZZdcVN6U12axHh7RXTSxwdrHKg1MLRyJuB8rDzL
XanJ4uRwyg5jAj81hdT8NcufGel1crMRyOK0bEa2FzpXm5aQfRYMmhpvpbA8g7hMaszDDUk
gajWuN7np49UaHmWjEq2VkBiS4Y+wa1ZqiqUMG27Rc6j7KBEYaVZrhLBT8N9CfsoAt+4+4+
Nxe3OIIjvnMkiGAa2IYkFqAAu0O88wx8jBJhwzNEEzseK53ARG0lvtDUAavNxcb95zY+HbZ
n40ebgu2gAYX9ME+xqBl3Ll4/JduRetE68zxh2rlhtGhA81/evhQBjhLMzCW5cSkGIBgGO0
+3qKAJf3rJ/1Sf8Avd/9+3xfloEf/9T5ckvuJvWpCEtpUsY00pGhU1U+6mkS9zQ9uYwfIQd
PG9dnXUuDze9lhM131BzFx+I4riFOrscmZel9ukd/tBrr71+P9v8AxHmfD4uVrZf8BimOgv
oT1rgqo0PYe8DHf83jQ3GgJCB9twTelI4JY3YIbaj2k6VaZLRKJLpZTa3Q+BquZHHUglkBI
udT1ANQ2a1RCZDuuTuvUcinUk9a9jbUe+nyE6jlcnW+vspyyIgd6u3RRam2LiDzEtpbUdT9
tQa1UELhRYC59opNFibgL6XJ6D2Uih4KFdPibwoJGSA+H56NFuxrVjDot73NFdVJaUhSy/s
oiRe16rk9DHjqKdpGnj7fbT3Bbg0vl0bRj0IrOGaoiI00N/uqLaKRi7zaxW3sqqqRiIxG4F
QQ3UUtggd+E6Wv1p2WkrYQsJs626+J+2nKS3GxNouQdRqd3WplRIIaVYqbAD7Ka2kJEFjcW
19lKfIpoXb00+8eFDaEKYh4sfvNNoJHIAJGA1utJaibk9GvlBHSmvqJvWCT1B8N9LVTM0jw
ZiADo1tBSlj4oXGSRw4JsSKaq9ws0h/ogA9dw6baprzJViJ4mU7jp7qm1Wi+SYq2I941pEv
RhWN/cSL9la1ZnfcIKJs+ytIZjOoGyWNvGskdC1GO9lAKgkm96kqtZJGvsjYAA7elU9idmx
8IuRfqKKkXehawm8Fx1Hga6dIk43uQOT7PsFSaVBMgWU+bQC5/orNuvmbUBDpoBp79Ky2Nz
1rWFLdSB65FrG9/CmmwhEttNDpVSZwxtjuJ0uOlJtJwymoQ+GXa7b+mxtKpuEHHyFVj6gHX
3ULVSTEDzr9tCWgrDQVLnWmtQa0kNiCGEbfiv0q62MLppkMhsNRY1L8y0BI4Emp6msk9Tey
lFgktwAbgCuhOTmsg1CCgsNR41pJz2QyWBZVGh3DrQ6yVW8DYMZlcddjaaipWPUL5JRcfux
WjDRaMPiWulYji/cawySAlXAl0ZfGmnBF43Wpo+Pz7KLm19D7q7MVzyc+GWOy3hkNjrfxqr
PkKlXUzHLQRiVlK6EHWvPz1R7XVuzQ/RnIgwMvuVHK7psREhVza7E+F68+9YZ9DgtoXmW+P
umTKxN87SD05G0ULa1SpN20VcuCjt6kerr8SDwFMRWzjc7Kn95GC2umvh+agCl53jcls6LJ
8xjniBiI6W8f+NQAf9PeMnPeXFLIGWLJkbFlJ0BWVCLH+1ak2B2P6i9vJwvYHaL5MY/eeJl
Pgyyjq0aAkf5tJW1GVvDZbjHMGSL+u67QCACD8Ph+WqAoO5OBi4/lGRmYpLITjxppYN+Ld0
tQAJ+7cv9I9Nvxfn+2gUH//1flxrk+6tCBG0JApMYz7RUjSkkhB1FqqhNnqjb9oYZkyYwBc
6V6vTrqfP/J5eKYL3vyAzO6Mt0bdHjbMeL2WjFY9q/LIzt+Owe310vGxRmS4BJrmT0OnjBG
zEg2+6iSkhoY7iG8aCoCIifTAvYHrVJmdib9ksBlfVL2iQeJoJjUHbIUWIjBIGtS2Wq6kKz
3NgijxFTJbqeMy9di3okIJIshka4VbjwqlYl1Jjkbusa39mtOSYIHnJY7QEX2CpktIj3eN7
mk2VAhZSbqdaUjgQEk2tqOtEig850ve4HW5p8E/xHxEfbtAI1PjUPbcK7i3YhEFgvgbirtK
qmOy1cEkJBO1j16DxoWuvgZ2TSkVoyQOmvQk6/kqmpUIabIZFcHbuDa209tZPyZa1PBRf4v
h0PjrTdWNo8o3AjQsDaw60KvgDTR5b6H23tQ62aiIEeTaCtztU63+yqpVL0vcFLL/AJHsXu
bjO3oO4ORhjxMHNAbDWSVRPIjdGWG/qbT+ltrix9/FkyulPVav/L/zGl8TqZ8BdS119x1rr
s40a4kwLtbQGwJ6a601WziFuJbSeSO5Kg3Pjak6NfiJtxJ4Qnd13W11N6fCz/EJJY4Qz6fD
Y+W9q0rSdiHcjUPt0HlGlZtvxRVnqIqMzlbWB8fspazDCdCdYgQGbrWlq6GbtuEwekPVVht
cL5QfGrrR8ZItVtSNQbdN4H6SnrQsbmHuNVkjmZXUbbG9TZNasMdWtxiKRbTroPfUxD/qNN
yaEj0nZSCD7/ZWnFpmVl5hZZTApuLn31quTWhjVagMm3foCR4HwrG+j10OmqgiYruC9D1Aq
K18ioe4QynZGOnl0qljcx5Gb3JsRGdgQLgHUjWtKKXBnkfgGAlZRG+g6m3h9tbVo1aDCy8U
NyXVRvuLLoNanJXyHjrKgZgcVyXMchj8dxeO2XyGU4THgTXcT7/YK48uemKjyX9NUdeLG3a
BO4+3+Q7f5NuL5NoRnQ65AhkWUKf0SyErcVn1ezXOudNaW+01vRpwysbrowvoR99bpawQkM
J/a7W+7XxqLel/Urj5D1YMm0+BPT3VUuNhWbk8ApbyagddfbVe3pNthMmggEgkJ0O09aMab
/Ai1uMBUcKkB7gtbQXFbPE215GVr6sZOhQ6jzddvjrRko4kKakQBDEHQkXAOl/srGi8EaNT
tqWXCcTyvL8jDxXGY75fI5DbYYE8D4k+xffSzdnHixu936QpR3cIb3FwuZwXKS8ZnNC2VD/
e/LyLKqt4ruQlbio6/ZrmorU+z8th2xOu5TORe/T30y0FQzNYAEGtUzG1A2GQg6nr0raTC1
SRZ/MRc7hQmZuhcccY8iElT0/Ma3xqTjzzUusFFUWkFiPH2iuytdDzc1vIH5WKNfOvWs7qD
XrWb3A8fMKX3GyN0bwrKmU6b4kwzHyS67W+Lqh9orSt2zDJgjYLwe2ed7myflODwnzZ1BMj
rZYkA/TlbyL95rLNetdzr6eC9p02MbzPH8pxmY+JnRzcdyEJ2sput9p/Cejj3rXBkh7Hr05
UCuM765CBvluWZ8nH0tL4qPfWWqO3HdPc2/F5mFlws3HzCUyDz26gfZTTKkgzsGRlYHQrox
HWqYGl7Bye381n4LuHEefCRTNiZ0IvLj2+O6nV1t4LUsDoHDw/RzhuUhyn5n150kjfEiXHc
TFibLcbahyAv1nyz3J2vg5gxxA+LycsEEamz2UG7kdLstVVAc74TIhyMqNnkKGKbZ8qOpFr
A1QzR9ycZncv22ciAAy4Ev7SO9tiFh5j7aAANmB/1uH+52/3b/3ns6fnoA//1vltlAPWrIE
NAxDepY04CcJLsbi+o0++tMSIzaanQ+0imMHyjoIEaQg+wCvW6jg+Y76eRwvMwbzGWSSZjd
5HJa/tYmvM5TZs+j4RVIRmKqCair0DdkbP0v0pyEaiXF7jpRIQEqf2a1ojNolnB+UjHWzHW
nYmr1BDqDrrbrWTZstyNfiH30imJYhel9aUAOj+MHbqaaQEgYhqsygbNZWBFS2WkM3Fielv
C9SUesfC1vG1EjQ1SwIX8Q6miQg2f0i4rjeZ+p/AcbymMmZx+ZklMjHa+1wEY2NreIrk+Sy
OmBuv3IvHX1Gt7D7a7Ul7q+oT8hxEXIYnb8GTkcfgSswjX0piFHlIOi14vy3fy0xdetHxtn
yrHa39aO7HSvK0+QT2Tl/TzvNuW4w9lYfHSwcZkZceXDLKzJJEoIsC1bd2ufq2q+fNcuPGx
nj4WeiKHtzsjD5j6L87zOPjA8zw+dHKJ1u0jwAWaMD2LfdVdj5P2e7ixPbMrDeJOrB+1eI4
TL+k/d/L5WEk/J4k2OuJlNfdGrtraxFadrtZK97HRfZeljPHjTo2YSaz45e/mAJPhbSvdSS
/E4Zi8HQPq32/wvD8T2PJxeImLNyPELkZsi3vJKWA3m5tXkfGZr3vkn8tjsz0iB/ePbnB4X
04+nXJ4uEkPIcqZxyWUpO6cLKoAbXwB8K4Oj38uTudnHZ+nDw4f4i8lEqVfmD/AF37e4bgP
qFkcdwuGmBx8eLiuMZCSoeSO7NqSdTXpfF5bZcXKz8SewlVpfQM+l3F9rr2h3X3DzXDRc3J
xSwjFx53dFG9rFvKVrk+U7OX9xjx0fHmi8FE6tl3xGd2T3r2t3RIe1YePzOH4318PKSeaVo
zcbdod2AA/RrHOsvVyUXLl7luJVVW9WzLdz8Jwf8Auj7S7kwsNMbkJ8vIweRlQktK0dyrNc
26Ct+r27v5DLgf2UpS9f8AEZXxpYkwrmO2+B4z6W9m57YMbcvz2bJJLmEtv+XjcLsOtrGse
v3cmXt58f5eul/5i7VSpX6l93F9MeO5H65N2zxWIOO4KKKDKz9lzHFjpGHlckm4D/D1oXyN
sfTeW2uT8i/UVfClZeRn48bszuP6yYGDxfFxYnbMmcuIuGjN+1jjNizG9/2lvCum1s2LqPJ
Z/wBxrl/TyM2lbIktjRvzv07i79PbQ7AwPT+fOD6vrS7tu7bf4utc6w5/Z933Hty4l5q4+c
Iwf1K4fjeF795zjOOi9PBxp9sEIuQg67Rf2V6nxOf3erW936nJy9qqV4Rl2k/RFyOg9ld7s
mc6qOEmhDm1tfuqZbHxN3gcPw8v0L5jmnw0PLwcvDjwZ/m9QRMqkr1tbWvHy9nLX5PHi/8A
Tvhvf/EdlaL2m/qaTnn7C7S7W7Tlm7QxeXy+X4/5rKyp5JFcuD7FYCuTrPPnyX9boqWNL1r
WqZX98cP2rkcH2T3BxvCw8T++ZzFnYUDs0bosoGu4k6rWnx/Zye7nxO3L2cXOtrfqDLSqiA
L629lYfa3eoTj4Bj8PycEOVx8CX9OMGyvHc3N7gnrV/CfJvs9b1v8AuU+7iTm66rasGl53s
ztRPrV2z27Fx0cHDcjjYcmXioW2u0kRZidb6sKyffyY/juxlTnJi+3/AGg8aeVIhi7g+nz9
8r22vYeCsR5I8b8wZZdwT1fT3bd1VXr5/wBssvuWm1K5P5fUhf2+fEwn1P4bjeE7/wC4OI4
6P0OPwssx4se6+0BQbfnr1fj72viVn4owzVi0Fv2NwnB8z9N+9I5MJJO4ePWDNwMw33RwqQ
JFFjbzVwfI9m2HsY/05LcDbDi5UbHdh8Pw8vY/enO8thpljAxIYeKke49PJlY3K2I1tV/L9
nKs+DDRxyv/AHf6Bdai4tsJ+ovCcPi8Z2tz/B4ceHi89xymTFjLFEy4rK2pJ1cmtfg+3bJn
7GK3/oZOFTHt4a+l/qNRldo9rYXdH087akwI5J8qFMvnZSW3ytP0ifXoK8bF3c+TrdnM9Hh
ze1T+k3vhrXiv1IaeV7AbvhO3ZOxME478gcIziaTft3WuBursfXy1we7zvEEUdFfhGoH2n2
rwcH1c7r4cY5ODx0Ga+BGJHjMLIpKEMhD+Xp1rHv8AcyfssORROTLWl1+Xib4aLnbz4lV2H
h9q4v007j7o5jgYOczMLkIYofmHceSU2IuCL+3Wt+9bK+xTFS3tp/pEsXp5MNgHYvdP077x
5LD7SxeGzeDghkxcqGWR2DyOARqxFc+fNn6vcw43fms7ty5fylJUdG42IuPxuyO3fpBwHcv
I9tY/Ocny+bkQTy5Eki7ViuRbaR7K3tbNm7dqK3CtKgq1qk34kPdGF2fy/wBHW7t4vt+Dgu
Tg5UYJ+Wd2DR7N2ocmsut282P5L9ta3KnsvL/NyC1avHyXmB/VngOE4riuxsnjMJMSTkeHX
JzihP7WViPMbnrXd8Xlte903KpY581EqJjfo1wnA8pzXLy81gryONx3HTZceJIxVGkQXG4r
al852b4ljVNPdvwF1lXWTWdgZPYXeHNHiJeycLBV8TImGTDLIWVo1JUgFq5PkMebq41kV72
/lsVjrSzsv0mdi7f4fK+j/NcimOg5jh+UjiOYCTI0EpACt7heurJ2MtfkOvif2Z8Nsgq1Xt
Wf6WRcb2/wkX0b5/uPJwkyOSl5CPj+NyXLBotLsYxfT76eXs5L/KLrL/2XmHjqli5fU0Xc+
Z2Z2Hidurj9pwZuZn8VHlZGc2RNHKZHFmN0ddD41wdP3O1ybs0q248fy+k2ycapMz31U4zt
1OE7T5vheKj4l+Zx5JcvGiZnUurEbruWa5+2uz4nNlfYy47uVi48TLsVTqrLxOZyj4g2lq9
pnJUdG20jaachdFnjknaTW9TjvoTuG9Q7fZVvQitj3HZj42QwvZfxCliyQxZ8SujZ8ZOmWi
gN5iK9LDeTwexXgxOWhdVCnpTy1DBeSpw8TKzMlOPwYJc3PyG2w40KFpHJ934a49KI9auN2
f0Or8J9EpeGwouU78Z0jkN4OEw7sxvqBkTdEv8AoiuV9qXCO+nSW7LvJzeaGJHjYsS8TwA/
uuOxgEVgDa7MPO+n6RrFp2ep6KxqqUAvcMXE8vgRxctjLyHHgekpI/bxX8Vk66U5gbRynuv
6SchirNN23L+9MFfM+K1hlIo8CPxD7KTTZjwRznG5DN43L34cj42Shs6G4GnUEGspg0RseG
+oUWURByq7HY/3q9DTVyjadscn8lyWFymNaYRMVZR4xyeVr/dWiEjrPI8Tx08ON3I+KmUcE
+qksVl9NlFyHt8VqcFFb3Zywj7S4HFdP9pysmblHDfF6btZR9991AGYONJi5sHJYcAXHD3n
lJBPqN7qBG77XbGf1cCdt8XKJJBFI/Xf1/M1AFR/gfnP1Pj9D76AP//X+Wm6irIEPjSGhDS
8CkWHFqWEjfo2rfAcvYNdk5PynbGW4+ObbCP7XWu7I4xNfU8jDWewkZAsJFCnSROprhk9hI
jZyahstEbdKENDNfCgoIWXdY2sRTRlZBb2MaebTWrZkmCnRb2v76lmiZGSAoubnw91SWmIo
sQTqPGkBIrnoT5RVIljiVt76YkhrX29b28KAIzbUkW9lSzQVdykEdD1pRyAWwIuTr9lEtsG
2zdfQksPrB2sD4ZR/wDJtXB8n/8Aq2g0w6s2XYySP3F9XERTJI+DmKkaAszFpzawFya+c+a
f9vqudPep/wADvx/fb+kqPobw/M4fM83Nl4OTiwfuTLUyTQvGm4qLAlgK9f5rNidaJWq3zX
5vUYdekNs0/wBDeexeH+n+Uc2L1eP5HmE47Nt1WPJjaO/5Wrxv+4OlbLmpajjLjpa2M6cLh
PyZVt27P2x2D9TeBmskmFnY6xxg3/ZM94z96WrrtmeTude3nifL+r8xlVRVnFWN4SfaNa+p
2rB59fuPoHvz6ec13Z252Nk8flYWMmLwqQuM2dISSx3XUMdRXynW+Zr1cuStq3vNv/TrzPR
z4Ob0aRT/AFY4nK4b6ffTTisoxtPiSZCyPC4liYmVDdHXRutc3wnY93u9u6TVbcPu9N9h58
fGlVJU/wASVh9VMvS5+Rw9P+aFfQ/CaYf8VjDsQ7Id9NcfIyPpV35BixvPO4xwkUal3Pm/Q
UE1w/JWVe7ib00ZXWU1ZL9KeM5PA7T79bLwsjFV+JsjTxPGCQR0LAUfK3x3y4uLTi/mVgrF
HIHwQi5L6Adx407/ALXhOSx8rFjPUJPZGI+810diqr3ldb5acP8AlM8cOjkM+sSDjM7sTtm
F7wcZx2LLYeEmRIHasfjsS/v5Xvkf/QGd7JG/+tWZN2jxPNcjjO0nK94yQ4Yy9tvl8WGOzI
G9r+yvG+Hf7zsUn016vL0/r5HV2a8cf9Rxf6SNb6mdtKAQFzEAHuB1NfVfMXX7S9ThxL1F9
l8VzJ+tD5S8XlnGHM+oMj0JNu0yAX3bbWrmwdnHXrJcqfZ+qv6TS1LPIVP1kk2/VHuE265H
T7qr4Br9pT+Jl203cxUnmCn3V69nLZzKUxFFiLdamLPTwLTmZOmcST/9OXPX/wDfkH+YteB
mUfMYZ/8AYyf+J2UX9l/iH/VjjORy+0uwPk8OfMEfE/tGgieRRc6aoDS+Ly4/dyptV9X5nx
FaXjUDu6sfIg+n300hyIpIJVy3DxSqY3H7YdVaxrDBdvtdlpp/2fy/0l2T41nzNl9aFxe6u
L53FhU/vbsfIxptvQHDyEQOx9u21eV8Al1VW7end9H+Khvmvzhf+2Dc8VP8Q/ZJUhgcPBN/
A/sWr0Mq4/E9pLaf/wCRhVt5k2YHG4bm1+siTnjcr0B3AZGyTBJs9P5k67tttvvr13nx/sa
rlT/Kr+ZfoM6Y7e9IB9aCD9W+6WHQ5rf5i10/EKevX8DDsfcW30HnT/EvLcMRufneIysWJf
1whcf5teb/ANxYHlx4rf8At5q3N+peG19CbIT9x/w9rg5A25HPc0WB8SmJYMPyijFnWX5Fr
/2K+r/GaXXHHBc/S3i5u9uwYe202LL25zUOd6jnU4kl2lA/VXbXN833F08/JKVnpb/nqPq6
0gDx+4xz38QuPye0CL95/LYyr09PH/ZqR9oFd3axLH8U3+ayrkOaZympwvpXyjfUebnMnlO
ObCx+Qk5BsbHmEuWViJb01h67zXk2/wC5sb6ixLHmV9K87U/tG/7FrLympR9gctHzP1e7s5
SOCTFTLwc+RYJxtlUFDo6+DV0fLYXh6mCjas1mp6q/YPDb12/Ap+zsb5v6I9zYfqJCcrmcO
FZpSVRC7WDMQD5a6u5ZU7dbw7cK2t6f/wCJLbdEl4svH7Rf6d/Tnvbiec5fjpOQ5fHxhiYm
NIzSkqwIurKujLrXnW7lfkO/18mOuStcLvy9yvEtYuGOyZT87g5mX/D32ZHh4suXIvJZjus
CNIQLEahQa9Tr5a1711d1rXiRlo7Y0R5WLlYn8NuRBlY8uLN/iAN6cyNG20x6aMBXBzp/ra
ddV+2/q8S1VrBr+oX632Pb/wBOP/2Cl/8AKFeh8SksmX+sxzSqKSD6Ff8AtHugD/3LkfyVH
/cFU/Y8/dDqPeAr+H/d/jZN3/u7L/zTXR89L62ph10uV2vMK+mccefwvfnAymy5HHvnQr7Z
Mdyf5BT+So7WwZlvix8P+YfXt6bT5nu44Fwvor2fxynXlHn5HJTxBWyr/JV/HV5/IWzeNMV
sRn2sjrjSXixPrNx/IZcfaZxMHIyo04OJDJDC8igkDQlQda4fhMlUrzatfVb7mb56u1KpeA
H9VIJoux+wIpkeKZMKUNFICrqdx0KmxFafE2Vu92GnK9BXYt/aqnucxnjGgtZiBpX0EHAmQ
2ZTt29NahKGWwvHl6e2tKs570LB/hUrW5zELJY3PUm/u++oZorB/D57Y2Sg3W3H9na9yfYF
Fa4ciTMOzh9xaHVuP7D5LO46Pku4Zf3DxBActKt8uVB/qYf+6atc/a00MOp8Y5lmq7f5jh+
HxpMfsjj/AN3xsvm5GU7+Qn+12HkB9grznqfQVxQbbtPlOa5Li8lMxpMmBLkxMpaTcxv1I1
oNYgC5nhFkaV5cpJRjJdsWJfMobpu99ApMk+C8ONMdpjDMVjVh099qcgUU+NlRwfOY8jiZC
VEqm1jQBXdxdvdv9whl5uH085VXbzGKoWRdP9Mg8r1LpIjlPc3095nhA2RHbkeK6rn413UD
w9RTqhrJ1gCt4LnuV46UjEnLRspBgJurCirEzu30q+rWJkcbJw+XMkOatgYMhQ0WQvs2nQ7
a0VhphXfPKw5fLR5B5AchkkAsFjMcWPEF2rEo/wC9qkwJO3Fvx3p33pJKrID0FtaoZpO3oM
xs2CJ5fXaWU5WH7FaI3YL/AGRUgdG3Y3+rH95+8f8A8H7aAP/Q+Wzbd9nSrIGnqaQ0INWIp
DLbiF/YzEeG0/feujEjk7L1RddxzFOGxoLeaWTfYdNBXR2XCSOLo15ZXbyMu8vX2nqa4z1E
iMOANRcmpHAu/wALUIEhVF/DSmOSSEXAudTTRFgs39MC+gJrWDEhbxIFx0tUNGiIiNdBp7q
UFIbZla1jZhcUoKEDknobeymhMeXNtbfZRJKFBBFtQLdB7aAG7VuOug1Pvoew5FFgbknpp7
L0q20GbD6S9m8b3j3pj8FyU0uPiSwTytLBb1N0SbgPNcda8j5r5H9n1nkjl6q/+Y6cGPleA
76IxCP6zduILkJnSIhPiFRxW3yenTf4E4kuRsvp3l5OH3R9WMzFkaHLxsPLkhlXqrLkEgiv
nPncdb4urWylPNX/AKTso4vaP0kX0k7/AO9O4eT5nC5rl587EHC5UohksRuVRtP3V2fKfFd
XC6Wx04W9xeoyx57XfFv0lFwsjJ9AebdCVdOYgaNh1BAOoNb5tfkMSf6LDlqjjSDf9y5nG8
99EOT7uxgEzuSxcPG5VL3Y5GI+ze36zKAa8TqPJh+TXXu+S9eTH/LT9Ju4eOV9x84kqI3su
lq+63rJ5NfuOqfXNR+5fp2SL/8AYS6f268n4levJH6zs7e5P33f/dL9KxfTdkm3/PLXj/FS
/ke4/wD7f/SXk+ygL/EgzL9Vsm4uThYnTw/ZV7fwr/8Ax3/UzLs19SCPpVy3J8R9Ne+eQ4v
JbFzoBjGLJj+JfNra9cHy+BZe3ipkU14v0mnW0q4LT6f98d3dydo98JznJzZ0MPFF445LWV
mI1Fcnf+NwYMuJ4q8PWa1y2tR8nJR/Qbjoudy+f7YyJLDmcFFhQ9C8Eof/ADRXb/3RlvgrT
LVcuNv/AAM+mq2bT2Kv6rZnzn1ayx6nqQ4WTiYmPboEiVFI/KDXT8Up6NbtRa9bWMewoyNL
Y673O3H8/wB9d1fTbkZrHmYMfN4GaQk+jnRRX9NAdF9WvCj2MVO0n6cU+7X9dbf/ANTryW5
Lj9DjP0vw8jC+rHBYmWpjycbkRBOp8HRrMPy19H8ret+la1Xy5V5HHhTV4NjlfU36gx/Vlu
FTncgccOWEIx7gr6Zktt+y1ePX4PqX6vN0XPh/4HVkzXWSJMf9ZAq/VDuEaL/tBtfw0r1Pg
FHSp4nL3LN3McdouTpbTXpXrJ6RGpzNybLN7I4qD6T8V3nHLN+8czkZMKbGa3pbEB8y+N64
MXbf7h4ntEnS8S4SXfFAf/Thz/gf37B+TateXdP/AFrEnp/YyFqVif4mg79707r7c7S7Ej4
LlJcCHI4ndLHFYAsp62rDofG9fPlyvLTm+bLyZr46KGCd98vyfLdj/TnkuUyXy82fLdpZ3+
JrSi35KfQ61MPY7FKLjX2ftLytvi35lzzHO42F9fuS4nkjfhu4sWHjc9Oi/tol9NmPXyNXJ
j6/P4ymRf5nWTyY3+m0lO6WWPCwT3LhJh/xI9o4HVcbHxIR7wsTgVOPPa/wue9vvt//AGQ7
Ne+o0Rmcb6n/AFBP1ZHENzeQeObmzjHGJG30vXK7OnTbXof6F1H063dPW8VbT/NxM69i7s1
PiZf60BR9W+61HQZpt/krXs/E1jr0S8ji7D1B/pbzJ4b6h9v8gTcJlpA/9Wf9n/3Va9/Hz6
93+irv/wAnqF1rRb+o231+iHD4nbfaejPhDMznt0/2mdiv5q+b/wC2P7183ZjTOqV/5Dr7j
4VVfIF/h5lmi7h7jVHKqeCy22jpuVdD91ev81jrauOVtYz6VtzNfSRifqN2yxJLnLUknxJ6
1r8u/wD8G38DHDrkYaryQfWwywO0L/vvbvjJVrF9RcUn6+pwt9vD/wADVKM0eEHQOGKt9eO
9dAv+xZo09vpda+f7OnxvX/8Av1/6jpo4yW/pMZ24APoF3cdARymKy39oa4r1+xr3sdfB8i
HVcJ/SS/VMf4j7L7T7+ULJPJD+6ebnt/6RALJcf1ay+Nd8PazYb605csH/ANsjsrlRWX3Fn
P3R3B239A+0Mvg86TAmyORy4Znj6sguwGtZ2+Owdjt29yvLRGt+xelFHkQ873FzfcP8O8+f
zOZJnZi86sQml1OwR3A0+2uPD08eD5tUxrhX9s7f7x2yO2CX+oF+tQ3cD9OBr/7BT+UV7Hx
P+Zl8fWc/Ys/bSZF9Cx/2h3PewI4XIB/IdRUf9w44eDXfKHSjUl/h/Zz30oIuP3bmfk2nWt
vnK2/bv8ph10uV/KRfpXOi9+wwyG0XJR5WE/s/aoyqD/arX5urXxfOq9VVjMenSrz8bP0ss
frBEcDk+P7eSS6cNx0cVh0EjOxb81qj/tG9snWvlt6eV7f9JHy9FTIktawGfVHvTu7tzC7W
x+E5WbAhl4WKSSGO1i4AF9a8v4r4fq9l3tkrytyfqPRfatTHXi9ym+rXI53I9pdh5+dMcnM
yMOVpp3+JjuOpro/7ewUxdrsUouNa8Q7tnaibOZA7gCRc19LXVnkyQyxWe41v1NKyhmnIdE
tj7B7aqqJvYsIWUoRfQA3Y6AH31tJz8G2aXtP6e9zd2q+Rx8HynExC8/NZn7PGQDrsOnqN+
qtZWyQdOHrzua3isvsvtFgva2N+/wDuGO4l5/OUGGI+KwQe7wZxWKrJ0VqkNi7lzJJZs7m8
iXPyZ3uHZtFHjsHgKpo2k2vb00EOCmbFaRZULAsNbmgORZjvfueKJIcLK+WyI9VCxgb1B6E
mgCx4/wComFPzWPJyGFDF6rheSkViNALbtKQQXncuXxHKvknBaJsac7ceaMHdcj2fdSQHPu
V4gq64qs1mINyQov43qgKxWEs3pyhYoYbhDb4iP5aSYFas3IjLePjHB3fGlh6bKOvqKdGFP
cDPcj2D27zoefDYcLziMb2BOJMSev8Ayf8Am1LrAmc17g7d53gc0QcnjvA4a8eQh/Zt7DHI
NKzsiUgrie+eXwmjTLc5mOnlHqEkqPcfGhOCjsHYXcnDcriRRYkz/ORbnMTMoW/vvWnMZo+
Y+pfbnacmM+U0T5eJv9LDgO628eLfr+NDYGR/+q3kv/ckXxbfiP8Acfof8NTyA//R+W2019
tWQhLXpMoaujGl4gXfCSmKUMqgg6FTqDXViOHshPc+XBJPipFAYhHH5wX3Ak/yVfYvLI6OP
im5mWUEhAbpe9cp3IQlddL0pKEuvQj770SBIuxR0/PQSyWJlBB26CqM2gxpIvTI22Nxrete
Riqg7NGSbIb39tS2aJDA8Nj5SD0OtIqBDsIHlNx76Q0NBjuTsNvDXrSkZ4+naxS59t6Q0jw
ZVsCpPiSDTE6is6AfCSpN+tEjSGhk8VPW669KSUDNR9Nu94+y+7MfuD5M5qRRyxSwB9jETL
tNjY9K8z5j41d3rvC3wm1bcvu+w1wZOFpNT2/9QfpT29zuP3Dx3bPI/vPEkabFMuYGTe1+o
2/rVy5+j2cuP23lSr/Qa+7SZVSo7d+pEHFZXeWZlYDySd1408ESo2kRmcvcn8W29a934j36
4ly4ft71ybf5nH8oLsRZuPuRX/TnvKDtLkeQysrFfLXK4+bCVY2ttMwtuP2V2d/q++qqePC
3IyxXVXI7D71xcX6a8j2k+I5y83MTLjydw2KFHQisL9B27FM3KPbXHj+ov3vS1+odwffj8d
2FzvaMmM0kPLSRT4rhv7uRbBr+5gKOx8ZXJ2qdhPjfHXgLHm414mQ12NHfUre3v9lem7aQY
LeTZfUDvrH7qwe2cbGxHxm4HjxgyszX9Rgb7h7K4ep1XhdnPLm+Rtkyc3LF7h79x+U7N7Q7
fXCkhn7ZaUzzFgRKJHDjaPDpXL1PivZ7GbNy5fuuPpj/AC+H/UFs0pL9JqO6vqV9Ke6+bbm
+a7Z5GTNkjjjkMWWEUiJdoAG2s+v8f2cNXWuXT+gu2ZWeqMvwvevHcV2x3RwMfHy7OfkX5J
94Poxo25FY/isK6s/QyZc2PK7f5VeO33ipm4pkXZXe+J25xPceBkYj5B5vD+UjlRrCMjxI8
afd6LzWo1bh7duX9RFLxXiRfTTvJey+8uP7ilx2y48QOsmMjbSwkQjrb31v8j1v3WN0bgKX
4uUimzOUOXz83LTIx9bLOW0V/Ns9Tftv7QK0rh44ljX6eJPLXU0nff1CfuLv1e7eKxn46ZP
QMAZrkSQLY6j9K1cvX+PVMDw2/uVsa2zTZPyLLlPqZwWb9SuI74h4qTHnxvSm5nHVhaTIj0
MkdhYbvZXNi+MvXr2wO/Kfstx/y6foH7q5coM7P3Vjy/UBu6TjuuO+f86McnzbN26167l0r
+x7a/Tx5EXyTbkaL/EXYHcvePdHcHcsEuPjZeJLJxWOvmY5ZFowSPDxrz11M/XwYsWF83W/
9y3/APzLtdOzbOdrfaA193jc9DXuWlNHNZaydD4D6hdrL2Fidmdz8Jk52LhZkmbjz4uQImL
yfhbQ6CvL7HxuZ5nmx34clx48eR0LMuMNHue797Xl7Hyez+2OEyOPxMrKTOyp8vI9U74wAA
PKPAVn1vjr/vK9nNf3HjpbHx48fvJtmXHikV/eve2L3Jw/bfH42I+OeBwjiTSubiQnxFdPT
6Lw2u55e5bkTlycqpD+V77xM7tjtPho8KRZO3ZjLkSk6SAuGsorPH8baubLk5T79Pb2+wu3
YlJfpBPqH3ZH3P3jkdw4WNJiiQRGOJz5laIAeH9WtOh8e+vgWFvlC/5iMmZWurQaDM+rUGf
9TeB72y8GQ/uuDHTLgVvNI0KFNym34r3rnyfEJ9TL1k49/wDPH+X/AIS32PWrQZuLnsdO+1
7qMZMH70/eAxPxlPU9Tbf81d66j9hYuX209vl/DiYrPFpgXvjnMfufvPme4oVONByU3rJC2
pXQC1/HpWnT6/s41SeXEyy5eb2KjDlEGTFlIfPjSpMB0JMbA6fkra+OaWr4Xq6/8wY78XJq
/qX3inefcac16DYyDFjxkhc7jdfib8tcPxPxi6eL20+Q+z2nk8Aj6ed14XZudyeZkxHMXke
OmwEWM2KmYfET7q273S99VXLjwZng7To9jPdoc3B233LxfMSr80nHSrM8KGzEDwpd/re9he
KeMmuLJF+UGyPff0fPcP7+PbfJ/P8AzPzhJyxs9TduHl2/DXlf6f2Xj9v3fTHH7DqedcuUA
vGfVTExu/ue7sycA+nzOPkQxYyPrH6w2gsbeyqzfDc+vjw8+Ps3WXlH3/yk17MNuNyl4zvL
Ew/p3zfaMmK75HK5cWVFkg+VBGb2YV2ZOi7dimVW0p+Um3YmsEnC974eD2J3B2hyOMc2Dkn
jyONyFPkxshfibb+tUdr422Tt489bcVjn3KR/nf8A+o654q6wR8r3tj8h9NeA7PXFeLK4bL
nypsom6Ost7AD3XrTF02s9rz9/5Sb5W0kIO9Mb/dZJ2QMZvmJeS/eAzibR2CbdlrVg/jOXf
/d8v/S9j24/83IpZ/Rx+pp8/wCo30553iOAwu4eAzsjI4TBTBjnx8j01YL1bbtPU1z0+Pz4
sl7Y8sLI+X2jfYXGGpgi7M7t7f4LubluRxOJmPb/ACOI+IOPaUGaONlAP7S2pJ16V3dz4m/
Zw46u8ZcNufu8fv8A8JyLurHbbRlz233r9NO2s2TkOG7fzos/0JYY3nytyBZVINxt6a1h2P
iu1nSpkz+n+gLdylZiv3GR7fnj43mMPk/mFvBkpklBe9g+4r9/Svfy9L3MHsu3pjiecu065
FdV2LHvrm8fuHuvkubSYQR5zhooGuSoAA23qPjulXrYnjT5IjN2rZbcnUl+ofcGF3OvDLjk
Y443jxhSFtdzL+KuTo/F/tk4tz5fQ6L993SXDjBVdz904HO8F23xEKGCTgcd4ZZnNxJvJ1A
8Ky6Hxzw58uV25e9H+E7c3bdqpQZoQRqbCddPGvRrSHucTb8hZ8eJbBZlIPXSqtSQV35B/A
9qczzecuBwsJzso/EqiyRj9KRz5VWpt6TSidtzsHYX0v7C4rk4x3VlJ3DyigsOPha3HxSAf
DJJp6xFRZnZXFBp+Wz87l8deNyJlTBgmf0sSEBIYo1FlVFWwtUpGsRsc77k4nFx4zkQn0pf
V2AILBgRbUUw0IeFxcfKx58MI0YSMBZLXYNe5t160xGvdvksbj1kf08KAWn9PU9Li9Iox/d
/NS8vycUnG+qiQIykhrBwPHSgUmXgysiKb1oJGLXHqAsRcg9GvegTZ2/tTlzmcK6rPCkccO
9T/wAoPw3oGhMPGbJxJp539JAH3FtT9ovQBUw4jPCzSOWjUeTTqfAUAP4nhpmhmlEJaN7Ay
E21c220oAB5PFxzPMIZF9PFtFLGo2ndfaRf89MCHLyUTEONNFHmcbP5ZMKddyAW6gnzKfso
aAw3OfSTF5G0nasxjy2BkfhspgG0/wBVJ0a/4VrJ0A5y6cpxWdJHJ6uDnIdrobqR4Go2EXv
aPYHevfnIuvEYj5RU/wC058x2Y8IAvukkPQU5A6Z/9M0P/wDGnG/9H3/C3/Sf9V/4P/lv+L
RAz//S+XWvVmZGxF6TLET4qS3Blxx2hBHtrqxvU4uxsR8xLu5CQ9VAVfzVGV6mmCsUK6SwO
vWsmzdDbnwqSj3mvTEP66GmhEqdBfoelWiGiQsSgNvGmyYPMzE+U2U0hwe29QdSKBHr3Gg6
daBjAulvZ0pQMjYDboNR1oKHAgEhdL9SaQDSQBbr7DTBDw66fhI8aBHtLgnW17N4mgZ4EC/
j7zQ0kI9faL6gdAL66+NEjPXsLrfQa++iBHlICaL/AEUoAcCQui23+/pagQy53HqQOh8Qfu
plDypLE6MVGpoFIlnt7+tEvwQJiXPUNct0BFEvyHIqJ50O4qQbbj0FLlAnY95NzAHqbhh0/
JRASJexNyB+sOtMJFuGI3Hb7GoaAbfcbm59oOoNCQxb7SD1+wUcQk8G3HUXJ0JNFW2tyWhC
bKNvToL6n7amqjYqRzAdTqL3ANaJpSQPBANrDaemlRV67iYVCt1lKNoE8wI61vyhaVVjNtk
B0AN7geHsNRpvJY4kt8ZNvD23pQtpEIHuNviCLH3CgYqknqbgiw9oNMTY4eQLrY9LjXSqRL
HEqbqNTe4vQxM8Nitbbqb2v4e8UpGmSxm7obbmK33E69aaZF9EJkT7ZCQCfs8KbsFKoCL2I
tc7WJJ6XFZNnTsK1yQQTcDzGhVFJ4knoAd1umnSmEHluCXsfcL+NTutwaEEjai4Fx08KImu
4cTxkDC26/Sw8BQlpvqEDv0W3GwOjez7qqxIRFuVQqt/Oa0pVRqRZllxzE+olt4CMTfT8la
Uepy5UmERIHUSaG9xfxFawjGzGiVBYr1udxuaXJjdNBjzX3kk3/LSdmVVIZNO5j2k3sBtpc
xqqkEc2Y26n2aVm2bpiRgmx8CbXvUpsLMKVL2J6VqY8zof06zvlO1+4o2neGGaWEMUbYSLm
4/q1llO7rQwjF5DDyMh8WJgcaA7tgbaG++oZ0s1+Jmw5ISIR7Ci7o2jvY+FjTQkU3I8LPl8
h62bKYsQsPRjUE7mH2UDD+JXHwUmMXGPBCDtmyL3u3hoaANQnDmbEBjUO0ihGiJsSreOtAG
KPbM3H8vkCNE9KK4Xe1+uhoAjz+z8XKyEMMIjyXUAoCVRmoE0WXbPGwYmDNhyMcbKRWd49S
AQdOvWgaJJeQf5lZjOZQwEZP4bf1aAD4ctRHKAN1irqvgdbUAaNcT1lx8uJtvHwxrLkxm4X
+sP6tAGT5vh8RMZ5cdZEkmlkmZm+CRAd25TQBJwXHRZWUuM8UZkzisaJIdpUEX3hj5aAJMn
iMDE+ci2/OZDbhHPEbKvo9WU/EvSiAOD/VYynu+R5G3M0MZBPsIrCwjun0EOR/u04RGnb5N
uVyY3w0uPUkewG9h+ELfy1VEB2L/C3D/9W/H6HRf/ALbauAk//9P5bJPsqyBGFJjR6G2+xo
W4X2LbAuGAHtrem5x5tgDMlL5EhHUn+Sssj1OnGoRCbX9pqShNfHrSKPUxMW9MQ5GvsFOQa
CCx9Kx11NUzNDFBIF9AKSGyQM1hZb38apkjRa5119lIBApBuupogBjixA/SpMtHlvr+apGJ
tN1v4VQCkqbr4mgBgsdovQA7cNwFt23qaUAKx0ve9OICR1wQLeFLkKRpDbrk29lMJPG5up8
xFACKSNRovUilAMktYWtbdrTgQ1tgUa631ogEesL2HhqPspTBUsdEy71C6tu6P0pyxajBc+
XxBNIBW6Xtf7qJAa6koNLX6a0bjQutyR8JFtKegCgkaEG3to0EOiAO4+wm1PkPxGEKTtIto
LGpTbBbC6ABWN/ZT2YmLc2P6IpSiQmAuFYr0K61snBDGvs09jC5rMEyOxt7qIHIoYLrTQ1q
PV/NYVSIaHgjp1XxNUhC+bfoKGJi7WNr9daEgbgMniSCGMkXYxi35apqDJPkV0zMbi9r1jY
2oiFGNrbtak2aFJuB7V605EkIC4KqTpqbfbSGxxUKml7k62polMYqkGwsb+3rU7vUqR0YIB
01q2S2SRprrqvsp8YIbC0QXtaxrSqMrMOwELeqOgWNia1pWTDJZKD0TlD12g+FE6k3XkekI
jBPxeNO2gVTZCpZyG8GqJktqCQqdATuB0C1XESsiKdAoIAsR4fbUQXWwMpKkDwGtQa6QHRt
eEDxrVM57QaTjgD25yVxu3SRe7pUZTq6OsgmNaHKhkCFhvG5FPhUN6HWtzs3a2MkuCZGj/a
uQIkJttFKSnuH5GDeQCWO/pMNpB6GgC09RMlBi7LbiGsADe1AGg4+IHIjhyQiZCR7oZ/wm3
QGgCny+2+Y5PPyBDijJlkPmmhHk11H30DNZwnbUMOMTycCk4qeK+beBfT7KTAwndeBjDnFx
MYSSZhYSLlWHpsjA/s9PGmhGTn47a8UUDn5hZG+bUroFHspsC24vAeaURRgpHYsZn+Gya0g
LztrOlyMdsNJS6s3psjL+y2sD4/bQBLGqyzvizrE0/Dxy4+XjK145ElH7K3v3GgChPE50Uz
PyanHmaMtigEenGqEWJa2lADZm5w8q+LNGwXMKjHhgChZ3YdUa3wfpUIDgP1S9f8AxfPDON
ssKiN162Kk6fdWNwPoH6AQzj6N8dLCbSHnHIJ/CEsWP5BRUR2n5nB/1n/pHzf/ADftrSAP/
9T5btVkjGIvapYxYlBahDktcJgGFdC2OLKpZWy2LsQPxNrWTOurhDagZ6gD1NAJ49KYyRTb
wFOTNolW4QXv8R8KYmhQbjx160Cg8oKsbX205E0P2sQeuvSiQg85Nxe+lORQeZT5SVvrfpQ
CZGwBbpYa6VLRUjLHQaePvpbDQoJ9MdLk+A1okbQnmPW9qasCQ7c1vGjkKBo3XuVP20ch8R
blr2ubdaUyDqe0CnQ7vCgIE841saBiqSDcA28afImBbg62/LS5BAobQggXPSiRNCbiTusBt
okIFUXKk2/JRICEHfbXf7aOQ4PWPvp8gEAIP2e3WlIHg7AAeB9gokIEJYt42p8ggkRWPRSR
t60+QhASQF8B7ankB63hcC9EhB4W9t7eApjgnivaQ62IpyQ0MIvt8p1p8gg8OttouPE0pHA
1wwbwFJBAlm9tvsplEysxXaLmqRk0ThV2jduI8BVSQ0yUJsRiwJIHlvTkgTNdgsHs2C/u1q
bMulQBzcEi5GtzUSaqozcLdKJKFJPhe1EhB5mXobgjxteiQ4i3J6XPv6UmxNQSbW2k62t0o
kkUR3W+01UhBPHHJ4DQ1cmbaC4YGLC97ewVdUjCzRY4WHKPWIQgGNutbVSRhe2xDLE6JqpD
HxtStZDqCzltunX7KzdzaiRCjtf47/dSTRbovIKVWZL+O4Hp7KuUYv8AA9kKzXPt91TZphX
8AMo9iB4+6s9DoTCMUMsQXx+yta2RjkU+BqeKJk7dzxbbsni2s3TW9K9+R0dSvEbiQIzgFL
EEXNyL36msVodb1Z1PtrJnXjlVI9EYL8W660ypLyZ5JhIGNlJDJ9q0AEcVGzZaNESu86gLf
b76AN3xObjw5cYzYUnA8quV2WB8TSbHY6NiLjCBflggRhuUILDX31kzEoOR7flMvISY+TKr
5gBKMdyaeweFUrFJmZ57srIiSOWT0nxUsWFvPfSrVi0zL9yJh43IpHmoxiEVoo8dACzt8Kk
+P20wM/jw5JWXHzFlglJYCGUbFFx19+lABnbpfDdWkUjGnYxtFsawXqTe36IvQBJx2NEO6c
scLmMmB/0iFHIJksLsDu/D7KANTzUa8hw8UwjixsbDmQuMgja6v8Qa34b0AZPPnlwBPFEsR
xjIPlciIbjA3iiMfhVvw0AfNf1QjMfdswKkNsDNfUkkk3NY2A+lv4ZsWOb6MxSSAsYuRyRG
o9rWFOopOs/us/on/o2z/gqxSf/V+WiSKokjY+akUSRUVJsH45A1PUCujwOe4Ezsu4A+Ukm
1YWZ0QMvSGLQAqKXYIFLMxAQDqWOgA+2gDtWL9LPpt2RxOByH1Rz8l+Zz41yI+3cOyyRQuN
PXJG4P+qDQMLj5f+EkjzcRyq39skht+Q0ANPNfwl9f3Nyv2eo/9NIBf31/CUFH/Y3Kk/8Ah
JP6aAGHnf4Thf8A7B5U+z9q/wDTQB4c9/Ccf/0Byo/51/6aQCHn/wCE/wAO3+VN+v7Z9Pz0
wHjn/wCE09eB5Uf86/8ATS1CD377/hL6/uTlR7vUf+mmB79+fwl/+4+V/wDGv/TTAQ85/CY
BpwXKk+z1X/ppAJ+/v4Tv/cHK/wDjn/poAQ89/CeCAOA5Vh4n1n/ppiGtz/8ACkGIXt3lWF
tD6zD+egYqc/8Awot8fb3KoPb6zn+Q0ASfvz+Ezr+4+V06D1ZNfz0gPDm/4S7f+xOVv/4WT
+mgBP33/Cbr/wBicr7v2r/00wPHnP4TLf8AsPlb/wDhX/poAUc5/CYevB8qP+df+mkwEPOf
wmXsOD5W3t9V/wCmgBf35/CaOnBcqdP9a/8ATQAz9/fwnf8AuDlf/HP/AE0ANbuD+FEdO3u
Vb/nmH89AD4+d/hOY3bguVT3eq5/npgPHNfwkn/8AQvKj/nJP6aQCfvr+Er/3Lyv/AIyT+m
gBf33/AAlC3/YvK+/9pJ/TTAYed/hNBNuC5VvZ+1f+mkB5ed/hOY2PA8qg/S9Vz/PQB5ud/
hOXReB5VrePquP56AGnuD+FEE27e5U/8839NACrz38J5Hm4DlVPs9Zz/PSAX9/fwnHT9wcq
Pf6r/wBNADv35/CWf/0Hyo/51/6aYHjzv8JwBtwHKt7P2r/00aiGDnv4UPHt/lR/zz/00aj
Hjnf4UNuvBcsD7PVf+mq1FoKOf/hQtrwXKg/o+q/9NKWEI9+/f4T2B38Hyq2+G8rm/wCeiW
NJDH57+E8X28ByrW6ftnH8ppAN/f8A/CiGAHb3KlT1f1m0+69AHl7h/hRJ17d5UD2+s5/no
ASTuH+FJSNnbnKuD1PrsLflNAD057+E63m4Hlb+wyubfkNACnnP4Tuv7h5X/wAa/wDTTgBP
39/Chew7f5Uj2+s/9NECHDnf4VNf/h7lh7P2r/009RaC/wCIv4WVNl7d5cj9L1nH89CbCKj
07l/hhAO3t7mGNtR679Py0+ViXWv0EPcf8LLLd+3+XDeCetIf56UsrjUhbuP+Fm3/AMucsT
7PXb+mlLGkho7j/hWuP/hrlemv7dv6aJYyVO4f4VdoJ4Dlh7R6zn+Q05ZOgp7g/hVI/wDYH
Ln/AJ5/6aJYaC/vz+FAkX4Tlk9v7WQ2/PSbYCjmv4Tr2/c/LBR0b1JNfz002ARmt9KuQ7Q5
F+w+NzMcQyxfOnLdm3anbbd0rSmg6pGOiR2kiSzIXKptXUk+NU1I6nYu1+Ib04YlKhbop3d
dTqf7NUEammy+FyAZEwYCMeC+/Jl1Mg8SgFKQI8XGz4wkkQMKyjaxAAsfZrRIFuc+eKOdMx
AAyqI5DqNKUAzadm5vJ5MCrKoEEYCwyDpt9lRYg0mbKuLizTEaIpI091QhMymNmHmMOWZ2I
9MNuY/CR4GtEUjI5nEyZUl2DXlQrFMAWVZb6BaoYx+xORz+VY5nIw5C+mFkZGLPGFAurAnS
gC/k7TkjkhyMTJJxlH7fFOocMNp2ezQ0Acx5TBx+K5OTC45mDgvdpipaNW6KDTGWE2fNPxs
OEgvixWaT1UPnbw2n9H7aAKnhcaJ+QkbLMuLxc0noiI6pu6BiDro1AHAPq1jyY3euVBMbsg
2hx+IXNj+SsLAfT38Llv8Acvjqfxcnk/faxp1JZ0j1eS/TP97/AMT2VcCP/9b5ZemIjtSGS
xdQfZVVE2GJ7fdW06HO1LAGJ3NWDOlHqUigcDemBZ9sqj9x8Uri6tmQAgaG3qChgjon8UBk
/wB8nLxu5kVY4PTDG+0GMGwpIbRie3Pp/wB7dzQT5Xb/AA+RycGOwSeXHUMqsRexpyKC0P0
V+rH/APCueD7fT/4aJDiKPop9WNP/AITzvt9P/hokIHf7l/qwCD/hTPFvD0x/TTkXFjx9Gf
qvfXtTkD7P2Y/ppyLixf8Acx9VyST2pyGvX9mP6aOSDixD9Fvqqevaef8A+LH9NHJBxY7/A
HMfVa1h2ln2/wDBj+mjkhcWM/3LfVYG57Tz/wDxY/podkPixh+i31YvcdqZ4/5v/hqZGkxf
9y/1ZsB/hXP0/wCTH9NEhDEP0Y+rV7r2tngez0x/TTkYv+5b6sG3/wAK5/8A4sf00chQeP0
V+rB1Hauf7v2Y/po5IIFX6L/VezD/AApn3bw9If00ckEHh9FPqwDp2nn/AHxj+mjkg4sb/u
Y+q1wT2pn6X/0f/DRIcWe/3MfVcW/+FM+/t9P/AIaJDixf9y/1Y1v2pnG//J/8NHIOLE/3L
fVgdO1M/wD8X/w0ckCTFT6MfVcNc9qZ/W9vT/4aOSHxYp+jH1ZP/wDquf8A+LH9NLkLizw+
if1ZIJ/wpnm//Jj+mjkHFij6KfVsAD/Cmfp/yY/po5BxYn+5T6tX07Uz/wDxY/ppyHFnv9y
n1bt/8qZ//ix/TRyQcWIPop9Wf/4Uz/8AxY/pokOLHf7k/q2enamf/wCLH9NEhxYo+iv1bG
jdqZ9v/Bj+miUHE9/uW+rFrntPPFulox/TRyQuLK7E+nHfuXmyYOLweXJmobPAFXeDe3Qmm
BZD6KfVsaHtTkAf/Bg/z0uSHxZ4/Rb6tC5PanIW/wDBj+mjkg4sQ/SD6pX17Vz7AdDEP6ap
WSE6MkT6R/U/b5e0+QJta/pj+mq9xEPG/Mjb6X/URBO0nbedtxbDJJjUemWFxu18RTTTFwf
mA8j2T3ZxeLjZfI8Jk4mPm7vlJZVFpNnxbdfCnWGRajXiVk3DcsDc4EtiNLgVNnD2LqvqRf
uPmJAxTAmYRLucBd1h7dKHXQutZ2I04bmGTcvH5BjvYsInIv7L2rNNFujHjguYaQqvH5Lm4
JVYmawtfWwNqbaJjSQ3B7I7v5GWOPC4fLyJJVaSNVjNii9SDU2y1TLVGFj6Z9/L5TwGWC+7
bdALhfi6nwoV0yHVkK9jd2NFLKvDT+jALzNZfKPadatPWBOrEk7P7khELScXkIs/9wSos3j
pY1aRm2exu3ObnlEUeFLJJr+zUC+nWrtVJGctsOHaPc6hT+6MkaXF0Gv56pOoniZcxfSv6n
MA47V5Ao3mUrEtiD0PWlzqHsW8wqH6WfUoNJ/8J8jqjAAxLobf1qtXoQ+vbzBm+lH1KCadp
cjuIGvpL/31Ra9TRde3mByfSL6oO249qchfw/Zj+msXeprXE0Iv0h+qAOvanIf+KH9NNXqD
x28ycfSj6mBCD2nyA/5of01Xu1I9m3mI30l+pTG3+FORA/8ABD/vqPcqHs28xkn0l+pzNZO
1OQ6WH7If00nkqWsVvMdF9Ivqetg/afIaai0Q/poWSpLxW8zRcL2d3dxPEZvHcnx2RxGRnS
I2PFkAJ61vZYmqnkXROpd8J2RlyyxHIcQZEbhUBNyWoqzVJnU+3e2uSOZDAigTxOpyBe/lP
iD76mzgTcHTJ+3WbJxZceY400CmKQMu9HU66iiRciDke1cMQTPOrSzy+ZArbVDe21CcjViP
t/s6ZpEyOW2yooKpDbQjwNK1hya+KPHxMYRxqI4oxoFFhWRLZTcvzuMkkeLI6qkws5Jt5T7
vfWirA0iky4oYMf5mGUx4Y/ZlP0g2nw+NUhwOz+UjXAMPFziF8awLldwOnRR+lTAzvCRcfw
/cj5eP68q5ETnOWS9t7jRvy0gLrExMleXi5MTywQxxl5MUv+zuTcAC3jRAGdbh8TmuX5TKz
cYY4lcOkoO5AyH4b+/rTSGDfLRvh5fHRCKLkzsLzO3lSJDcbF/XpwBVvGM3IxsfEDTSQNJJ
Mziyq5Btr4hT7qcAfOP1rjaHv2dC++QRJvcjqTe+lc9twPoL+HXLlxfoVHMDtA5LIVW+0gk
iqoxHQfnf+WP936vWrA//1/ll6YiM0hksdvGnQlhG+ykitWzJLUEJ61kbo9SAVetAi17WH/
xPxH/rkH/lBTA6F/E+yn60cyQTpHANP/BLSQzsH8GzOvZfPsrFQM+OwB/UFDHVHf8A1Z/9a
35ajU0gX18j/WMffelIQhPWyP8AWN+U0SwSR715/wDWt+U05Y4R71p/9a3+UaJYQj3rTf6x
/wDKNEhCHevKP9I35TRIQjxnn6eow+80SEIT15/9YfymgUIX5if/AFh/KaQQj3zGR/rD+Wg
IEM89/wC8b7jTCEe9Wf8A1rj+1QEHvWnvpI9/eaQQOGRkeMrU5CEAnJyAWPrP108xokcIky
Z8gMLSuBYabjSFARFPP6Y/aNf2ljQEDhPP4ufymgIR71pj/pD+U0pY4Qvrzfpn8tKQhDhPP
b+8aiQ4o98xP/rDTkaqj3rzf6w0SyuKPevN/rG/NRLDijwmm/1holi4IX1Zv9Y1EsOCPCaY
f6RqJYcUL689tHN/ClyYcEcv787S5DjO68Tv7hQ002L/AH3HrcK7dJN39dfg/Ret6WRjZQd
D4nnMXmeMx+U47IL4uUu5LHUN+JGB1DIdDesnJpWyCllkOvqNa17k/wBFTyZo0ioycjLSd0
MrD3Bj/PVJyQ4Y/FyMhmVfVcbmAPm9+tECaRgOYz83I7ezBHIxye5OZOJAQfwQn0vyeWtKo
hwcj+tncJ5Hv9eJxpGHG9rxJhQxhvKcjaPWYDp4rXRhqc94Zjp8lZUxYhHZsVZC8gYneWPj
Wl6olIs+yeUz8DkMyTFyosad8R3jkyE9WMPF5gCp+2s8lOS0Y6qHvBro/qH3SjJjzd4cZj4
mSiNlJBhXMbWI2qpXza9bVy3w3SbOmi11KjE757u41+Yw+N7ghjhym9XInhxCfmHCbFCDbe
FbVrkxWXGf0kUdW2tyowuR7ghwzlSTcmvFxxvCssDyRxCRzfYZRoAT4Vre1G9EjKlLPxY9p
eXzAvyuXyM8sADus8xVYo208rE9L+2hWrV6pFXxtrQhycLmMWNnyllijVgr3k3av0DC+u6n
TPS9mq+Bm63S1J+OjzFzMd5nlKoxZFa5XbsJ0/CK0cEpEfbDM3MFyxP7OdyDp8Sm3SozbFY
kmzZ57TfJRtqZPTCrubaL3X2Vzwzo5I+isSaZcLDCyMAMeLoxtfbWVpNKwTxzzlv7xvymk2
yoREcjI3kiVgBoNaNQ0FGVk7dZX/LRxYuSE+ayf9c4+80cQlEcmTkkC8z/AJaOItCJsrKv/
ev/AJVNIbgfHkz3H7V7n9ahoJRL81k/61/y00hNo5Z9cvmGfhXia86btpOpF/0SavC5ItUo
OJmgNmnuGfaiSsRo46sa6EhJnXu2cji8Hh4Ey8iObNmuFyOhbXTWotuRY0GHmQ5GVKkJDoh
GpPUga2qWTBNlcaMlg7SEW6AVKYiSDG9G5BZtg8oJptlIXPcriva3S4B00FCEzEctgmUtkP
EX9Ug+rpZSvwqBWhRaPiZUOK0k0UUzQx7wreFxYaDxoCTOZCER4Xp7YoGYnaCCwf20xoXkY
U4r5SGRmljy39TLynf4VPQWHhSAPzIcSPFEcLvIn94jFyVfxsCelMDK5AznyZcnEldONlcP
PiqgktKosVYdRTYxuJy2BmZcWPmenBmwuHGcqGMPFf4HBtqKUgXHG8KH7lyM+TIU4c3kWGK
wGwaqSR0pyB8r/wAR0EUP1Tzo0Fl9JCPvvWFgO4/wzWyfpFhQCMZDY/KZEhx9SGU2Hmt0++
qoB0j5dP8Aq0X9/br4/wCrrQR//9D5YemJDPGkMlS11p1EyRW6g9K0ZCB/H7KyNBaAPa3oA
tu1L/4o4j/1yD/ygoA3f8TD7vrLzfuEI/JEKaEzs/8ABv8A/JPcH/r0f+YKmxdTvtTJpB6l
IoPWokUCEU5CD3hSkIFA0phApsPvoCBikmeYeC7bUDSHCiRnqJAgz5GjxGcdVKj8rAUpJJ3
0kYew2okYjGiQZ4HUU5AcOopSAA3j9v8APTAmy/iH2L/JSkCeL+7FNAPFAHqUgeFIaHjpQU
eoYz1IIPUBAoAokBTQB6iQPHQeP3UQEjJoYp4ngm1hkWzWNiPfRsS6yYLBkk7M7klhyDbt/
lZlTI02pjZcn93OPZDkfC/6LLW1kZJwb5lK7lIsRofYdeorBm6sVfJIBks3ttVJCsgaWcY/
H5mSTYQQSuD71QkfnpwyGjnebyUPDniszIYNjds8NJzGTExsGyswkwr/AFt7VrVGbR89465
uRP8AOyo8mRmu2Qx+Is8jX8f61q604MfaZLm42XjTyQzxGKaIhJUYWO46mk3JPBok4CRY+b
wXIuHk9NgRcWfQ3FRkxzVsINFjd289xeTKkeThQy4EsoijfFjd21G3qp8Kz/bclXV8n9TS1
uOqG8NzEzYnOZs3cq8ZyGQGY4fyqsMzcNVVrfs/uqsuK3JeYYb2huAfCz+MPbS8bPzPJo7g
yniI4/8AY/mNSpLGqv7jeiqZUdVXVsHE3CtCS2RyEksuMkc40Cia9yOn92Pw06rKntUaeNV
3seyhxwxL4/zkkjsnpT5LjZZTZww8W/QpcrWtqkv6RtVVU03qFp8nG7iAzq0MTOI5H9SPba
24OLDdr8NXAvAg7UT/AG2eT9HGP5zapzbCwLU2OYFGLjBlMu5SbHwttrDU6D6Ewm3cdgta2
7GiNh/VrGyZtQIi+KpsiyI9T9tUkSzx6fkpigSgBkvQUDIm6ilqDHR/EtEMUk1EMJOdfWOI
OvHk2CRRs4C/ESK2wkXOWYvMZGXxUsMUJSUkiJiOpvW9bGaR2L6axx8rBirlRH1IUvsboCB
a4qbhZGzx8mDF5KONSsas7K9hUtEmgMm7a0bbhUpEsfJMsMLSN+HU0ikV2RkxywlmXesikW
PRRVoDFRY00s8j4uWZSl3WIA2XYb+JqkVBoMKbKzuLTIklDxZBPzNxtK7dLUiWZnIM2PnyJ
CsYKE+gp8xB9tUi0WnJjk8bixm57RsZSsE91UqkfUEadTUEoruZxUzcTGSESMZEI9RTtjA6
2sPEVZRQ8D3KeKzMlM3GZ8XIKwmSI+aFozf1Hv1oYmS8lmjuDmcXExTGkQa7ZgVbynqCBbU
0DRrI+Lx5OQxYkGzERVbKDeV2ZfhUgW0oEz49/iQJ/wB6nIH4vItvs1rFjOu/w7Z7YX0oj9
CX0pZs6dZbGxKixF6uiA2377l/1sHxbvj8f++rSAP/0fll6bJQ0Uih6NqKpEDgfMaYETfFS
Yz1gegpFC7dBTEW3aQA7o4j/wBdx/8AygpDRuf4lHv9ZOcv/wAkP/xYoQM7R/Bxr2T3B/6+
n+YtTYqh32xqTQXWgR6xPsoBCWoGeoAU0ITE9vvpDIUN87JHsSP+eqYkT0hiUACco1sBz7W
T/OFArBb/AN4320AhKQHj0pgKvWgAHxNAE2R8afYKAJ4f7oUgQ+kM8KAFFAz3gKAPUAO9lD
GKOtIYtAHqAPUAeoA9QBW8/wAPjcrx8uPkRCfyMkkR/wBJEeq/92v6y06OCLqSm7M5bNWSb
trlJfV5HAj9TAyTocvB6JJ/4aL+7m/Wq2pJq4LjPBaSQjTaRYH3C/5KlM0goe5nb/DeTjR3
9bkJoMSIDqfUkBb/AIgamjN66HEPq9z6P89x2NYLymcqyjxXC41REg++dN1ddEc+RyoOcwT
SO67d/wCxChZFY+UX0vWjRNmOzSxyJS7+o5Ny9ybn7TQhIgWWSJlmi0lhZZYyOu5DcUNhMH
QO6pYS+H3Tgy4WLhcrGss8+REXaLLjGxoiQDbfe9ceStftfib4stp9JmM7lZTm5ZlbDy5Zt
m7ISElQDGANmnl2j/jV0+1RRHl5mOTs5VbX/gBp6mzyh5DchLKTr+StVCM3VtyHw4/Dh4mm
ObMjR7WigiO4y3uQPb7KzVrNaNQWsakbl8flY0kyyY00MUbKGSVCtg+qFgfGqrstQtVJ6Ew
M4wM6eXddkWKMsLXDkHT8lOviTZBHbSBZM1h0KJGPt3XrLN4GmJGszFDCGIqzWx38v2WrA2
Z37jP/AGTxulv9kh0/s1lY2psGRdWpWGRN8TVSBi/8FDENoEMl8KBkbdRQJjo/iWgCWgDA/
VV/Tm4oJbe6OAxsbH760xsm7Od4MPHDlWWcuqKGknU2AvtOunvroM0a36YzMcG8MjRzRysY
1v8AhLHU0NyDN1m2AVUPpszb3kbpf2ipEavjcxGxlT1BJLGvnK+IqGjOyPT8pDJpi2ldSfU
Q0JBxBPmEnlVd42hReAnSnA4KqTilhfK3yLDjF/VX0x5726VSKQRxuUs8bJjIyemD+xPjf8
VqABsj0MSdMyaM+rkBoWEa3IZvGmBJNJC+PLj5jXQAPGZ/guBYXFIDLyZmRhZNpktjruWOV
AVXaTa6r+rVDKuZsfHmyGxmM+FCp2GUAes0g81/bTkYd29xMk+VHy+ci48bbRx2KmhBXxUV
IjZwlJpyJQVCgGbd4CgR8UfxA5qZX1S5KWLVFConvA0rGBs3n0jmji+meNuk2n5+ewt9laV
BGp+bg/1o/J41Yz//0vlsgGrZI3aLUgkUACmhMX7OtADSBekxoQKPZQhyOAUL76Yi17U/+Z
uHsNfnYP8AygpMEbf+I/a31j57T8UQ+/YKSGztX8HOnZfcNv8Ar6f5gqbF0O+mpLEoA9QM9
QB42oA9QJiNpr7jU+IA0LhuRzrdFWNfvrSwkEgm1SUeuaAAuYYfu1j4Bkv/AJQoJYfJq5Pt
1FBSGX1pAOAvTAUAAigAH8RoESZHxp9goAnhP7IfaaAJKQz1ID16AF8KBiigDw1NAx9qQz1
AHqAPUAeoA9QB7pb3aUMKma7p4HInMObxTLBy2JIcnjJjoBNbzwOf9VkL5f6/mq6sztUk4z
nMbmuOTko19JpCYsqBusE6aSRMPCzDy/pLSaHWxV8xkr+8eJiQ+TDGVy0pPQDFjZB+d60qi
baM+T+R5Sbls2TkZm/vC5hU9NrsWt97G9ddDla9Uk7KcWBcO23ImAlzdegPwoKqrkiwsscL
zSCW4b0/JYaM4pWY6gChh8SkNbzAUa/wG3B0P6Wdwzxrndun5cjIjafB+cjWWJJLa3Vr1zd
uuzSmppivr+kBz+6eb4zkOZwjlcZlHlUiXIyYYEEZCxhLQKR5WH6tOtaXjlWKlK1lbSyKnj
cvuBrY/GLkzFmsscEPqgvbpcC4NbWWKuj2MqK7JsqfuCIDOzXzMKRH9CKZ4GjX1F1KAgBQ1
Z19pqFsU3kXgyDMyeVyFD50uTI2QQ7GYsQxT7fZVYqY6r0kO1mlyRJly34uBEdmWZw5D+yL
Sw/LWtdybMK7dAAk00M2v3Lf+WssprhNS5DSY4O47oZb7evhWJszvnD68LxZN7/Jw9evw1l
Y1psHRfipMZGfiNCBieBpiEoEMk8KBkTdaBD4+ooAloA5l9c1yI+P4zNOO83FxMRmzQi80L
H8Vh4VpjcEWRl+AwuO5TiWfjpRkxyNt3f6VwCL7h+Guh2IRqOOnx8UKqr6cTN6ZeJdpG3w1
60QJmkwXlyIy5JkWG4R2GhB6CkwLyHlJMCNUWNXkAtKQPE9DSFBnsjkMyCWWaCPa9yV1/Sp
wVAuJNk5vIwvCBjPOqgm5Kkr1/LSE0auGFsvNZdDDs9KRw2quOulJskoYcgcbyORjZs7IhN
oJApLE/pAigpFnhTDIkOQhaXj0J/aSeVt50uKYmV7Tu/zsM+1zE6pjs4Pnjvf81AiHuFOQf
DEkaKsmSfTjVhfaqfiA6eamUC8VxeJnbYWi9SFGL5BHlsbW0v7/ZQxl3j8fFLyZyZF2x4Ef
pYcV7ql/wAX20pEZXvn6jdtdu8dkDL5BIMoRl3iJ3SzEGwCjwpSKD48737hwe4u6p+Ww43h
xJbBRJqbjr0qBWNf2F39weB2zB27ls0GVHlyT+uR5LORYVaY0ze/vLgf/eKfDv6j8tVISf/
T+WzWhEiWNrUoGKBc2NOBHrWv7qAEufZSgZ61EBAvtpiLftM37n4aw/8ATYNf+cFTYaNh/E
OSfrFz99f2if5gpIbO2/wc/wDyX3D/AOvp/mCpuXQ78aksSgD1AHqAPE60AevSEIBcge2w/
PQkMCwCGyORfpeew+4Cruyahg6VBYtMcAHOi3Dz26+XX7700iLB0Z3RRN7UU/mpMdXoKRre
kM8DrTAdc3GlAAP4jQIkyP7xPsH8lAiaIfsl+00DRLQM991KAPGkIUUDF6UBIoFqBi3pSMW
gZ6gD1AHqAPUAeoQMjnRXglR/7thY+0XHUUCZgORkbgOUl59VJ43J2QdyQKLhfwxZyr+r0m
/VrTdGTUFN9UMjPxuG7mz8L9ocbiYcTHkQjafnWDsym/6K1pjalJsWTVHz3wPFvnclh4GLj
vkm6v6CWu6RC7WJIGvvra11RS9jJVcRBY8t27zvGSHkeTwGw8TOmvAssiPKttArhS22lgzU
v9tpIzUtVTAFkIySxvKjpHuvuYEXHuFq0bq3owVWmCZMbRTkX0Y3Ug9R4U6zGwNEnH5s+Bm
wZ+OLz4zb1HW4/ED7it6G9GhKE9dTctLjwclyeUubwuBj8jiR5WPNnQtKdr6NFjBfhkHtrj
zWv4KTfFjq3MQDcF3Hl8bw3yXH925PHTx5LyQYiYwKE6WkDgF9b/3dLJf1JumkCx0ifUT8/
wA2M/h/Q5LvDkeQnEoefFlw9sJnCEgKbCzGoWRK3+XoW21+YC5g9vTcbFNh8hymfyllRIsn
HaKBDYF1U+6tsNvW1w9snLLqtZgp8hh+xQXtCm0rawDnqa7EtUcu5advAfLytf4JB+cWrDJ
vBrj0NGoY5OKg3E+nIpI94GtZSbM7/wAP/wCxeM66YcI16/DWVmbU2DozqffUtjI20Y00DE
CsQbC9MQlvspD4jJOgpiIjqbePhSBj4x5gPGgQJyXOcfx6FpHDspClQejHoK0rSSLWgficl
xXJRmFWSQvrJjvY3Hje/Wp4tFtyc/7o+keOvIPyfaWSeJ5N7uYdfQdiL6r76K3IaKDC7ui4
hcXi+8eNkweRj3q+eL/LysT5SD+Gumt0yYOhcdJNhoIzkI8WQqzY80ZDRWI0BobEWyxjcr5
k3nYATqpGtxe6+2kpEUHKQBF9WJiyM/pxRr1fXx9lqqRhKwJwvKYcgAWOZN15G3EPe3SkDL
/EzPSyJI5ImYzHe2QNFJPto4kNBHr4PLRywgmNoDsckAHTXaL/AOdS2Ar/AN54kRfGhb1JY
7bMb3k/FpTQ4HTpByM+OQHWLDO+ZxYBj+iBSCCHlo5cydEEJZ3IaE7rKiDoLe2mEksUXD9u
8dLyPK5SY0ESszPIdq6jUKCbsaTYSfO/1S/if9ffxPY8ZiiBIl5SUWdz47F8Kh3GjgWRlcz
zvIgzPLyOfkMBGg3SOWY9ABUzIzpnG/QbMxuLOb3ly0fbs0y3wOMC+vklm6GZFI9FKpCaMX
z/AGPzXBPuz4fXwXP7PkIDvhYe8j4T9tUkQ9Cq2N/rm6W+L8H5elODPk/I/9T5fKirMUxLC
mVIqgXokUniBrQEiFbeFIJPbfsoDkIR1vQOS17Uv/iXh/dnY/8A5QUmNM2H8Q3/APeLn7G4
9RL/AOSKSKZ27+Dkf/BfcH/r6f5gqbl0O+mpLEoGeoA9cUCPG1ADCdKQCx6uo9/8mtNDYDx
NnhynGpbIfWqsRQMdtrKD0J2/fUlMU9fsokaqwPmteHyfcFP3Xqqk22CsNr4cB9qCx+6kwr
sS1JSPUwF8RpQAD+I0CJMj+8X7B/JQBPD/AHQ+2gCSgZ6gDxpAKKQC3v0oAWgYtID1xQUeu
KAPXFAC0AeoA9QAyUAxSXF7KbD89CEyheISkbkWUFSjxMLiSNtGRvtFWp8CGj5o+pfIrHy2
b2zizyS8Zx2Tug3Ow8tjsikH4xDchK6VSrhmF2/AqOJ4DmivGcmMRZOLzcpcfc+QuOsoU+d
HIIeNf1qnsZMdq8WOvIt+8OHx8KXFePi8Xjmec7lxc85u5fAkEtY1y/G+0rPi5NctbcJKPP
y3yImXIkkmyBIPl3ZiAkYGqkV3+062kxd/TLA8xd0MUwW3VW/mNUm+Tkm8cVAMpFuunS4NM
yNT2j3XyPCRZS4+JhZpKDaM+MSCIg3DRA3rG+FW/M6mtLwD4vcvOQTmTGmjjyTM2Q0yRIZN
7+IfqE/VrThK+glkfkQc53B3A/Helk8i0hyMhJpjtBIlA2K7OPcdKSpKlg7vyLTkO4OebDb
j8nNlyfT2oJW+FEsD5QPxknVqK18SebaKhixWzG48BbX7Sa1RFSw4SdVjmgA8zEH8lY5PM2
xbmnnd15NCrW2xMbD2bRWJqzv/AApJ4PiydScOEn/JrGxtTYOTrSYxj/EaaA8oe3lNMUHmE
e0bUIY0mwIpvAeIpJg0RTGOAbslxCmnU2b7hWirJEmW5bns7MSTH4oCEBjYsdZFHWx/DW1c
ZDsUOLgFXC5UplnybvHsO5S36x8Le+tISFuWEmBKr/MQzJC8C3m29Ag6kkUm5BFtxPOZeTN
HjTMsrSH9k+gui9CCaytjktWDuU4zieZxHxOSx0yojdCkguR7waytRopanPczsTuntaaTN7
Qyvn+POk3D5PnG3qVjJrSuSNyXUu+1O9e3+4GHFciTxPOI/wD0TJGy5At5WPhetOaZm6miz
4ZoZVx2RTCCf9osbKxFha3WqHJF+7cgRwYuRaX0NxaV+nm10JoCSXNkmfj3UxkY5XZ6gtYM
OnX30IS1Je35Wm4uWGaKRiWYPNs2iRB7L0mDQ44OPjSoCqlMhbgR2DWH61CEHcZEsWPJJGy
/JoSUllO1Y7dd7NpQ2gOW/UX+JPtTtdXxuG28tzK3USJ/cxt7RfrUuw4Plzvj6l93955rZX
N5zyRk3THUkRr9ijSs2wg0PY30S7h53HTluYde3u3fxcjmAiSX3QQnzux/C1tlCQzq+AO1e
yMAQdk4ZizZBtm7gzAsmY5tb9mNRArfqVqqAZKfOmmmeTKkafJubysSS9+u5utVxEheM5jI
xt8Z2ywNpNiyKHha/tU6UQPQf+4uxP8A3LH19f4j/efof1P1aIFof//V+YiK1gwQm32UQM9
Y0oA9t8KcAKoAG4iiBC75PZ+YUQM8WbxNvdagCx7ZYjuXh7m/+24/hb/SCpsVU2H8RC7frJ
zwBtd0P5UFSirHbP4O/wD5K7h0v/2gn+YKm5dDvpqTQSgYtAhh/noAWgQ09KQzyGxv7P6Ka
GV3CXbjZT+lPISb26EVTRFSHL5tIpvSeL+7lazbvYLdapUJdoJYe4MR5FWRfSVvxbgf5qTo
UsoVnosnHZe070Mf8lKpVtheMN+MxT0unSkxV2Cj41JSHUwPeIoAA/EaCUSZH94v2Cgonh/
uh9tAElACGgBaAPeFIR4GkMdegD26gYo8aQxKBiigBR0oAWgD1ADX/u5P6rfyUITKCbNx8D
EyOSyW243HwvkzH3Rre35apboix8d5Gdk8rn5fKTAmfkZ5cprakb2vt+4Cu9elaHM9xMqKN
IoN+yWOdC646yk7TusQyeFXbXwRNnZE0EEceQsscEcSShZY8eJ93p+G256X99Z1VFTTzIy8
lUv8XipuRK8Hxhizc7kHUrDKhiO5Vuy+sxsNtYZMyp6n4norHNYKuXAyo0zsbIWOKbDkMck
Za9mXQqCOv21pzTSa8TmVW5TKsEnQqEuL6DStTFrUIjXTUG6/D76dWgYZFlSxxsI9ibvisL
tSjSCZHchjR/ujfFyWPGGnj9SGbRn8bDSsnbwNktCx5I7cp3hIEWTtUeIJVATbStq7GNgF1
AW/i2hFFdgWwbwRhHJenkP6ccn7MH3mssuxeF6mmzht5R4x+GFwD9gUVgbs+hOLTZxPGp+j
hwj/AItZWNcewWnU0DGn46BiEHwoAG5HkMDjMVsnPyUxoFF3LHXSitZCzg4r3v8AxGQx78T
tWASG/pvlNr49VroriOd5Cu7Q+s2fkGSHueD5/FLFVyj5ZI2I/D7atVgOR03ihxvMwpPwuZ
HPG43mB7JKpGhFVyAjTj87jnaEIfUZ9zhrXH2aUokYViQY0vq/MMwXYyzxKQA1x9lOUElRg
QLF6GXOWsimMxD4UQHym48WFLcRf8dyck2Q4yFj9C/+zbD5wtvxUnUJgt1hk2b42LgdQNG+
6srY5KVij7h7J7a7miI5CDbOn93mx+SdT7iKziC0ZnJye++wsNMTLjbuTtl2ssi65Mfsuev
lFaVsS6mq7U7t4jnccDjsk5EgP7TCkt6iHxBB1rVMyaLDlGZnhxDisohJkAseraajxoBaE3
HcZOqSp6rl5EKBFvZS36vhQDZle/PqX2J2JgxRcnkx5vKY6kRcdA25gx8XIOlTIHzD9Rvr3
3n3kXxklHG8Ot9mFASgI/WI+Ks5KM32T9Nu7e88lhxWLbEiN8rk8g+njRDxLytp/ZoSA7Hw
HaP087CgOXjJF3b3JEwDZ06kcfC3X9lEf7wjpd91aVoAvM918jzXpzclI8swYhbkBFXwWNB
ZVUe6r4ikpc/KnKEs/wC0A09gFMUlVI4kAKvtPj76JGT4oV0dF0YWJoCCxsf+LagIP//W+Z
l8wreTmg8F0oYC291KBSe21QSPRf2b/wBn+WkEkeykORCgvTCS07XW3cnD+z57Hv8A+MFTY
ujNR/EEb/WLuA9bSr/mis6mtjt/8Hf/AMl9w/8A7QT/ADBU3KxnfAak0FvdiKAPE9KAGX1o
AU9KAGtSAY7BY3b2I1/yUIbMqOTeDijhhtu5ma9r9TXQkc9mVyzWC7iG95FVBDY9clDa+3y
e6hhJYYudaJ40YkSKd16mCjQ8Qf8AszG+w/y1jY6KhoNIZ4daAHeIoAA/EaBD8n+8X7BQAR
B/dLQBJQMQ0ALQB6kB40gFFAHqBirQxjqkBDTQI8OtAx1ACN0oQMZJ/dya28pA/JrQBx36+
dxRcb2LFwcOnIc7IAwQ2K40erl/61b4q6owscG4zDGRkxwiOZoiNjNj2BAbQWJroybODPG+
T12LLN5g5cWLirDxuIMAyYKloyJ2BFvVlYDVv1v0qxpX1I1eSdPAqcPcHJvc6jUA6jTw9td
tXCk4XZtfxNSeEkm5PEhxcFclAIfU4o5SpLM0ibjaQHRD/wAWvOxZrKp6t8c1TKrkseLD5z
Mxl40ceFkIOF6xyPRuPg9T8Q99dGK9rUXI44SuVTptkIAsAbWq6ozy/cTRrYXq2DCseVk3L
sV/66g1nxHVhkvJ4iNHFn5EeBBIUMezHWYGRXFtKLU0E2ajubmvV4fAx4cqPJg9WUEjDSLz
FRre96yw0hsLvYyTL+zN7WXXSupGbEhO2cuNLikx1NVy2UI8qWaTX9gygfagI/krlxLc3vu
d+7Rzvn+0eBzibtPhRb/66rZhWNlDOmuxcR6Nr08alsqBjvHHG00riOIamRiNBSVZB2g5X9
Qf4ge3eA9XB4X/ALQ5O9vI10B97eFb1xGVsh889z9/dzd1ZTzctmsMdtfk4nIUWPjWxkB8d
HAZmgbH9YyRFcfY5QI/UOb9bVQFvgGaSARvbaCC7qdWcabiBQBe8XLzuBJBlwZEuOJQVXIs
yoQPAe+gaOp8N9Sc/EjiTmEbKdFQK0txIVPiptQBtMLu3gORRRKohY+BXT76QiwjwOOyi4x
siL0zayxlb38bgmiAHrwuTDIoVEaL9MIA33kUgLDYyABDdh08KCZGR4xdy8hJk8Jeu2paKV
hnJxZfp4YKeqiTjeyjylffWLqbcjnPfPY2DP3Jk8jwcj8Pyy7WinxjtVjb8YFCJsD4H1g5X
tpWi77wHmixlsvLYq7tyj9KtORk0cx77/if7h7hy04XtFDxGBlSLjtm2/2mRXYL1/D1pcho
wn1A+m3cGF9ScjtbAil5rlUSJmWK8jFpFDHceideppbjNnwf0c7X7YSPK71yBy/NDzJ21ht
aNPEfMzeNvFVqlURe893fnzY2PixwQ4PGYhX5fh8RfTx1Xw3BeprRIZQ5ozGkwpRAYIeSY/
LSSWEb62Jv+HbVAyszZ5caaTFlcGaFir7DuQnwIPjQIEbKlkUh/hoARAFYEag0AWvGQLuLX
t0/loAvdn63jQB//9f5niTy3vXQkczY4i1OCJPWpDFC6+NMByL+xkPsKj89OAGEHwqYAT23
60QBZdsgnuXhvfnY/wD5QVNjTGaj+IIf/wA4u4L9fVW1v6orOprY7d/B5/8AJfcP/wC0E/z
BU3Lod76VBoR+paWT9VL/AH0AO3MwBvbSgBRQB4mgBrGgGQZTWxpballIoruJvQwuXkSiV4
o7bUC+ceIPUV1paHM2DNKwXQnda/56BHjPKvq2NtB4e2kILxs5y4V1BDXBPTS1EFI2fBEni
oN3hoPsNc99zopsHpUlDiKBiAm4oABv1PjegRLkDzr9g/koAng/uxQBJQMQ0AKaQHqQHuth
QAvt8AOrUwFII1Nre0m1ADPVhBt6qf5QpQOSRbMPKVf7DRASetrY9fEUhyLpQMW4oAaTegR
FlZeHh4eRm50iw4WLG0s8jaAIouadVLFe0I+M+7O5uQ7p7iyudz3JMxMeDD0WPFRiIwAP0h
5q7qUiDkd5ZFwcMr5WRKJGiiwomlcqSFN9FB/LRlfqSQrfTYEkyJpsbHhmsVxlZYztAYhm3
Hc3VtfbWnGNURa2hLjkvK7sgXf1VRa1h4WpreCXbQvpkUdrzzRyRv6kiJJtx2WaLavxLkD+
auOs1ycT1G5xSUKXU6k7tOtybe0n31222g8qjfIXIQCRwBrowNZybXWo5QAoptkk8UY6+09
KSYnoB9xHa/H38oEgIP2NTbEaLOmkYDFJPpwOZFb3uovSSEwUkBJFMSsWICydCo+ymNg842
i48DQkFTR84u9HnHw7FWS34fKKxx7nRY639DubXO7Tk4hj/tPETMy+1oJdQf7NZ5qwXhsXH
fP1P7c7Ljdc9y+eY98WMBqQelRWkmlrwfNvff1m7u7skaOKU8fxwBtFHfcV95Fb1rBi3JiI
sGTDlxORmhiycaQid4mkH7VVbzo4XzC/SrEkPmYJmZM+JGI4ZixjhUbgkZ12gn9HpQA6FlP
lDWjJudw81x7P0aANMs/KY0UeKBGIo/28CoqlgGFtWAu32GgCz4nk3jXdkSyS7D/s+O0ilQ
zG7eU+2gEatMpZ5XyZk9AttWBXJk8nhb2UDLrCk9RxFJOq2BsLWJPhQEAOXJk4kxMcrKSRe
xsfyigIDcDunuCCwTNkZAOpYm59lEBBrcDvfmPkkEiB5yQAxApBBaN3TyaRnZsDdCraak0x
QQv3PzLqXgcozfClxa466UcUNFLkdzLPlyGaLZPt2ya9beNZ2oVJmO9+U47k/pv3JLiyieO
LF9Nv1XDVnEE2OQfS36Uwc1xY7y5flY+O4HjZr+ghDZk7wMp2xqfaTTVZEdL70+pnJclyGb
Nw8EPEpm3MxiUJlzqq2USTDz/2b1qqwBRczJxGHNipxHIvycUmKkmS8ylWWc/HHuPW1VAFJ
mckjItrhW0ZfD81AFfPlZDoInZnjjv6asxKqDrZQdBQBBES66eZV1A6a0AeRmW4k6npQBNj
KUfbe6mgC5wVQko2qdbigCw2xe1vhvQB/9D5wMa2sBaus4OUjSNelAxLeyk6jkcAQRpRAmx
6D/Z5D+sv8tNMHvBFtpBIm299PvogZY9t69x8Mtv/AE/H/wDKCouaYzS/xAAf74e4bf61T/
xRWVTd7Hbf4OzfsruH/wBfT/MFTcuh3uszQFyJVjln3fEYxtHtpgDx5ErFLmxHVftpwKSzI
tbXwpDGk0CGNpQNgmeSMSdvEIbU6E22Oe4tt8177TawJ8TXU9jmJpVsP7Gn5aQDHJBl+xaY
mLGQjbW63Nj91MEbrt7Th8f7/wA2lct3qdVC1XSoKHA0xnr216igCvH8poES5B/aD3AUATQ
G8Yt7daARJegYjGwHvIH5aAHHrUiPewDx60DFGp00t1+ymABk8oQzLi620Mh8D9lOAK+SSW
Vt0jlj7L6fkpwKRm0e+mAoLAgqzLb2GlAw/H5WVPJMu9PBuhH9NS6gWaSRyIHjbdG3Q1MFI
W2gPt60BIhIFrmgcHGv4iu8RDx2P2bhyA5GftyuUAOq4yG6of65F66MGOTmy3OByXZyoA2+
0dNvhb7q7GcyLfHiON2lJKF2nl8kpGT1MMGj2/tbawjledlUu2iK/wBNDE5dysqbfTh2nzA
m191bO3gl/iJaqlMjoGKOTbXaTrTqiLQ0WfyTR8GLNLvmBmRgbRBF8rKR7Sa4vcnMesqNYJ
Asbjs2fDOZDEZMf1BEzgjcHt4j2V2udTy1V6NajJUZoI5AD+zYxufaRWVVLOiybGgXIqmjH
xCYQNPb7aKisVvdrMY8DeR6e8KutiCXGposOpo+QRUzZU3bgFUbx0+AU1YmyGyQFUSSRlAI
GyxuSaUjIJ42ClWUE3v1qkxQaDHngTIzYMjXGmjs9/btFqwqtZN29An6fdySdr9142TOrR4
eRtx8yI6EQzGyP+U1WSvIzpfiR/xPRp/j3FlU3Q4UZVuoIvoazxLQ3scmlmEq6XiYjawXQE
e2tIJJMTiZcuHOyoWRY+PjEswdwCys20CMH4jTAiKpNMWjBSNiGCk2tGLXH30AH5AxBO0uP
EcfGksRGW9Q2t7bfioAlwHKWaO4C3CAkm4P20AWEe8TBiApazfkoA0nBcnGm58hfWbYwRSf
hJ6fkoCSxPKsITIjAu5UMCLkW9lMomjyI50Z5ixKnygUgLabGxEWN41EYdQwTdu1piLfjXL
ldVUr4eI99IAzdJM+wOZQ3kU+NyetAA/IZkwVMdIgskDNumXxAHjQgM9ORGRLLvKuWLPYFT
/avS3AyHBSBvpr36QfIytZQbiwY1jbcAH6dRxSfTDDVgAwz8lg3ifKthb7qugiOVZJJGkcM
WteS4tarYFbkSGOQMhIKtuQDQa6a0wJeb4/M4vLGFlvHK6okoMLh12yC4G4fiHjQACwdl8u
h63/AJqAGxiTW/UeygApV8lybt4CgCaCFmkBXp7KBF3hQiMk9G6W+2gZY2f9EfDt/wCGgcH
/0fnUrauw85DCBekORCv3UIEz1tRremDHi5x5LeDLf8tIp/cvwIgPdSEjzCxBv9ooGWPbjj
/E/C2Ggz8f/PFRkNcRe/Xpi31f7j/8Pb/iisqm7O4/wd3/AMFdw/8Ar8f+YKm5dDvjEsdBY
keWoLkp5mYzyl9WICgeymhNixmzgXuSfzU2JFufD3CpLQy9ADHOlAAXJsVwMo+AQm/3VVNy
bbHPsN/LLfqLE11HKTyPuQH2Jp+WiAGMxJk94W1EARRuNwKm7bqBI6D2+5bhoCevmH565Mm
510LRTfWkUP1sSNLUADT5iiywjU9WoGC7yLE9L60CJ8oj1FI8QKAHY0pRrH4TQAUOpI6GkM
SS1l/rLQA8g3pCPWsfzUxlbyWYzMceM7VHxsKaAAAFtBYez+emB6xpig8aBnrUgPf/AGvQB
Pg5Zx5PZG+jL7PfSaGXehsym6sLioAB5rmsDguHy+Z5BiuHgRmeQDqxHwKB4lzVVWpN7Qj4
/wCa5nN5zmuS53MLfOclKZNsli0cf+jj+xF8tegqwjjtaSnlBSJtt7myqg67mNqVmkpY0kd
E5QducVLx3Edy8Bl5S4ODEuMMfIMfmm1d9D1J1rgrVvlajdv1HZxiq5Io5eG5TI5VcFcPM2
7tmGki2nWJzdLA+V9PbW1e3iVZ5aoxyYrv8q4ldymNjwchlwY4m+SRtifMKFkNhZt1tPiro
x25Vkwy04sNyOajngTFJlKDHWKMEKq7vsHsrCuGHyO790nTiN4rAxTh5jZfG5ORJikSPNDN
6UKRW8wZbje7e6nlvtrBzYMb1gCyjELpDiNixtZ0jZyx2n4a1hJaMi7smRrYkDxqvAQTCNe
lFSWVXdoZI8Bh1Mq2vYj4x1FFho1HIOWzpWJW52aDpbYPCkgZAU0J29Dp9lVAj0iqYHAUl7
39T3UwDM7cZJQpsWA1/sisTXwLPuXIw+a4TjeSi3Ly2LB8nykSKdgij8kMpPTzU0yGjNfUf
m5+ZXhszLF5sPFXDZ+pf0zox+6iqhQaK0mNCSAK7FWCnetxoQD0IpjJcly8hlMca7xcBQAo
N72tQAvFLJLy2MyvEAjFg8wPpgAG6kDrQBI2xm8gXfI7M+24Qa/hv4UAT472azCzdPdQBYI
krQs58xiW5F/CgAzjIMrIaQ4sZd4lMjr7EUXJoAPxdz/B4i+vtNAy9xIXCbibsbC/gKALvG
RQo32L3+I0AWOHYZO/QyN5V26WoAcVYM0e/axawJ/CPE0ABmX0IMo29ZJNyRuCRe4AvahAU
8kSnEjjVNp84aTdcae1PD7aEBlu2kK/S/vpWI8quP8AjGsHuBXfT6KJ/pphux1TkJgy3sbE
LWlBFxPJxrrh4aQ/JTRtKMzkZXaRJVY+QBBfwqxsoGhZsmTcPVjuVC+0dBoaBEORAm/YoG7
qwWgCIxeI0FtKAB41YSnWgAtY1Lix1PhQBZY0FhuvYjqKALeJAyhjoTa33UDDLUAf/9L54I
vXceVJG62pNFidaQI8B5h9tA2PXcYJrfpL/LSKf3IjAoENI1t7elAyw7fXb3NwwPUZ+P8A+
UFZ5NjXD4l59eD/APzf7jv/ANY/mFZV3Oi2x3P+Dv8A+Su4v/Xk/wAwVNy6Heg1gD+iLVJR
VZQtmSD7D+UU0JjAbOp94p2Ei4Ymy+8VBaG26UFEbdKCWV3MMDxect9ViP8AJVU3Jtsc7xH
2ozXvewNdZysnZiV3dF6UCGFhufX9GgZGjqHU+O40MVTo3bxP7mxydDuNcWTc66FrH8IoLF
n0x5D00oAqQbWIPhTAl6r99IAqYD1FH6o/koAYoBNj4dKEIIxpGO5T0FSxokl/D/WWhDHX1
oAZPIscLyE9BTAoQSfM2rN5j99UkAtMD26gBNaAFuakBDTQHgL6UxFtx0pkxVQ6tGdp+ypa
KRxf+IDuo5Gfi9sJFI/F45M2ZNG+jZg+GI21/ZfiH61a4ayc+RnHGPxXFidT9prrmTBITAh
WXMQyWEEN5ZmPQbdQPvrLMlxgpKWaDuePIfPXKkgyIYcmNDjtO+4ugH4D4VHWyKm3+I1zY5
jUHnyOQ+fjHrZjOTEUjeU+vawtte/lX9GtLa1cpbmdY5JSwTkMaWBoJJVe+RGXiSVtzW3G5
Pvq1tCJuV8hb1Lg6AC3gKIhBSsqQlGiaEoVmkmlkQpGshCN7Q1K6lKPAdMllsTcnjDFmjxW
jeOWPzSq7biGbVR/VtU0u2Oyb1IYlu9XJCYUihXqajsU/eIAiwPBTKu4jr8YosNGvy8tTlb
ZcaM7dlmPUjaPZSTAE8oQXQKwLHS/idKtCZ5xtQnwIpiCcyWLa5I1JWze61Y+JpYtu1OQws
PkcjD5BwOK5fHOPnyH8AIvG6/1GtenZRAU1b/AwPeEcmMmPCvmCSsAx03gHar6/pKL039zC
mxTIw9Ag/3ynp7qCyOVGMjMToRYD30ASQQyOUjRS227aeHtoAmXba/S3SgAzGQM3puLi1wa
ADY0X4vhA/PQBY4OUkKzRqgDyx7N5JGh1PQ+ygCXEmijmMcnlicAIaBmiwU9aL0lksIzcv8
AbQBZYa2JVm9U3+P3UAWkTCJh5rN4UAKMsTyvuF5DcN7hQAGxUrIsrbBcgt4WoQFHyEcmNL
MEY7J12hwNWFCAxHBdzT4nbvdXbYw1eHOxciV8lj5lMVyLVh4jQR9MMN8zsbCgF9vz07SkD
4UsLmtKbEmhx/kMSHKL4PzOU8bQ4hkbSG7X9Uj3L5asooMgD1SpNnZfjHS4oJGxorruA2ta
xb20AQNIhb0raqbbvbQA35NmbRdDQAXj4rA6R3IoAsIsZ1Zfdq1Ay1RAE6e8UAJY0Af/0/n
xhavQZ46I3FxcVBohgBPWhjPEa0oAkQf7NP8A1k/logtv1L8CEUCGONNelJjQb22CO5eGP/
5/j2/8YKzudGIv/ruCfq/3Hf8A6x/MKyrubW2O5/we/wDyT3B/+0I/8wVFyqHeJG2RySDqF
vUllQGaT9oera1QCPoB9opiLmQmw9mn8lQUhjHSgZE7C+lCBFTyxtxvI++Fv5K0puK+xzqC
RB5SCTYWtXUjie48y3a12AHgelMBfUHsFIBofUj8N/5xS8AqdM4E/wDY2P8A1m/lrie52U2
LNG0pDHZR/wBlk+7+WmMrGS2tMCQfB94oALm/vvuX+SkBE/U/dQBJifG/2UAES+H9ZaYxx6
1AgXk2K4bH2sKpAVGtzVAhRQMWpA9QAh61QCdKBPY8b+FvvpJSJIC7h7tx+0u1uU57IG/5d
RHhRNb9pkv5Y1H2Gq48tAvaND5YWbkMp5cvNmefIyJGyJpZGvZpDfaPs6V2qsHKJLtuRr01
JOgHWps4IjUIxYHXjjI0ZD5jFVdtFKx61NXJpbwLDkZcOeHDkgEwf09kyySF03D9EH4amtN
WO95Q/geCye4e4cDh4mIbLkCzyi/lhTV2J/VWtcl4gitZLz6vw48HfLY2KoSGGBY44/1UUL
f77VGIeYxD/ZVonwFRtpRv0SGH2rQwQ+aVsid55NJJTu191SMIx1JI/SPxVQBLCz2FSgKPv
MERceP+VH8tNgavMYLmsSoYgR2B/qCkgZAGIuQFub3HsuaYh3mI60AMygzXRTcR2O320mik
yXLnw8jDEkQEMq7Ulh8Vt0YfbQEgX1Z5GbkzwmbKFTImw1SdlFgxjYoG/wAhRWddzUxugZm
jb9koChfE1YEmyNiDagBwUIfLuElzr7qAEUs22y6e0+2gCy4xl3ASAOoYG3jpQBoP3fA3GT
ZMeREPSlSJYGJ9Zg4J3KLfALUAAMLHQajxoAIjMjPEzR62oEabi2sVJ03aEW60FF7imP1iq
x7Da/W96AJcecvmKGTy2sTQBO+G0cjG1vU6/ZQAyWONcWWMOGZQBGlrG9AFbmtFPuWTf6qA
Kgf4RprTewHIsILHyHcK3JPyGWLDUHymsPETNN9KcXf9OBMZVVY8yUiErcufLpWlQL3leTy
Mmd5UgjwojCsDiGMIGVP0r/i/SqhlPJCf2Z2gK3Uj2UCBGAjYqoupN6AGHGhZ96aNe9AguD
FkYjU60DgtYsIRFWHU9aBhkeExBufioAc0ZSIm9ip1oAE+aj/RNAH/1Pn91H216J4yZE6i2
gsalotMbY7aUFSea2n8tOAkcotjTm/4k/loKb9SIkXrepgJFSFXVizbdvQe2kCYV26o/wAS
8Keg+fxwR/zgrLIdGE0H17TZ9YO4x1JmDD71FZVOix27+D4//BfcQ8Bnof8AiipuVQ7rkE/
LS6/gtUFlSkjWAOoAFUhMde9gRa7ChiLXJkZFUKdT1+4VJZHG7NEGY3NADWPWgEU/MtbjOR
J8Irflq6bivsc4gIYra++w8w9ldbOJ7k0h1Op+2hFtDVAuoOt6DNCByFcC4UHTd16il4FVO
ncGw/dEGv4j1rjjU7KbFlETYUmMmn/6NJ9lAyvbw99MBy9LeF6ACpf7z+yKQETfEb+wUASY
3xv9lAImnJCEjqGW1BRJc3pCgG5IF8J/HYQSKEBTjUXPjVALQB69AHr0AJrQB4kgaflpMTH
IskkixRDdK7AKOvWiz8gZwX6091JzvdEfA4MnqcRwDFHe/lly2/vGt4+n8IrpxVhSc9tbSY
p9oI6adNK2kzYHJdyETq/lFIZZEm6Rhj6cKhUW5sD42p1UE2ciG43k+OtMip136H9ttDx+R
3DKhE/In5bA32GyGM/tH1/SNcuZnXhUOTn/ANTMvHzu/uVkx3DwJJ6Mcqm99gFwK3xbGObc
y0o82lwPAGmifA8FO23hTY0SKhNtPdUAHwR2UMRq2lUwFN/U08CKQ2U/fQA/d/8A4UaffQI
1PIxOmY4dQCVjItrpsFCBgpX3UxCr11oAa6MFFvbqfGmwQ2KFXyChFtN5JGtgKQA/1QEXp8
JHGwZBiDaVGmrk+FQkbIxwYGSxF9NosCKYwqONNqt4+w+wUAIU9SUdbdRrQAQYtoBAvbS1A
BeGgupUWcXP/wB9AFvCC0MVlVXsVkYG50PvoAmhhikkMJkC3NjIR0oGHYmMGbaSBtuEf7KA
CceVYyQATa4I8L+2gDRcOyOkW87ZAT99AFviopyANotu1I9lABHIzCXKZQLKNFH2UAAz7Ei
UzixTVSPzUAZTkMiWWeW0tzL4Aak29lAHIG5jKws3mfTRTeGXFcNe4EgsazW5NjcfSwFOy+
NMjlMQcjN8xt+IqoXVRVIaNRyjGHKkdR8xiNJ6g9YdUv00qhlOmE8omdDpcsqjoATewoAgl
geNQXBFx1oAI4/CDyoX0TwPtoAu/khGGKqDboaAHJhFtrNp7aACYoUD9dtulAAuZs3WYeTx
bwNAAO1vZ/8AdQB//9XgTLbpXpweIRt79allpkZ8R7aUFo9pYC330MGPEX+yz/1k/lpOukj
b9SI+p6WpkjWABAPjUtFIN4Bbdy8OAb/7fj/+UFY5NjowPUvvr4pH1i7iuf8ASg/8UVjQ6b
6I7X/CCf8A4L7iP/5/H/mipsy6HdMk/wCzS/1ag0aKqMHQX8KpED4/My628woYIsMr8Jvf/
wC6pLGxG0S/bQECMbXpwIpO4XC8LyBP6AH5TaqpuTd6HNcdmEm6wKKliT7a63rByQS7txIV
bDbf7T7KaLb0PKz3UDqBeiCVUWVgCTGTY2vuN/EVNtEFGdO4Nr8ZAL38xua5HudlC2hIsKl
sqCaY3x3HuoCAAj4ftoCBy+P20CCptJP7IpDInGv2i/5KYD8T42b2igETZDLst7SD+SgqR2
4EXBuKUjgQqGBQ9HBFvfSTBoo5EeKVo2HmXp9lWiYG7x9/sogBd3uokBLn2USAtIDxPv08a
aEZ36jd2jtHtLL5CIj9653+xcQntkcHe/2It6rEpepF7RJ844SBIGRl3yl98kxOrE6sfvbW
ut1gwpfRokZdzEWsaZLI8WJfmf6ilvvpSAWE8vv6n30yYhhXGcTk83zOFwmIP2+dKsYPsQ6
sf8m9TkfFT5FqktHUvqJ3nj8Diw9qcDtDYsaQ5EttFVNCoI/E1ZLHyUmtrRocklxpY5yssT
KxJkIIIN21vrWmN+Bnk1BZk/aW8DVbEpiogt1pSOAiCD1JFW9r+NSIMVQW93QD2VUgNCBXN
9dR/LSGU/e6epLxygfHLt++9Eig0eYHXKZWuWCoDfwsooTGyAi2tUSIBfUfkpgELA1gWXz3
0F/CpY40kPyRhtLLc7ciKBdjAaFXXUUk9B8dYMT3q6tjYAU3SIlFB9lr0F1cozUTkEt4g6C
goscOWNJFlZN4AYFCet6AFDD1bgWB8KAD0G4XXx60AS4sdy9m+0e21AF0ssL8Xjww4qxTQy
M0mVe5kD/h2+FrUAE40RFt1wHNzagZb4+Hi3YqCABpf20ARZUfpxmL9Ija499ABXFTywlGb
oDYj3fbQBpcQsJFkia289DrQBYLApeN5RvsCW8OtAFNzk4TdCiXDDRr9KGBl4IpY3M9zdCS
p99AHGc53fkOYkclmZ3JPvrNE2Wh0r6Zws308wJLgxnkcgEE2NrLpVIdS9lGRIRCl2jjXqd
epvaqGPx8cpvZTZWGunjQAfjcekw2z2ZCNDagCBONaGVto/Zg+WgCwOJIyhwpKkWNABMWHK
sZZRcW9lADZ8Xag9QWY+NAFRm4YZHkSSyqQrBvb10FAEHn/wBSvw/p+Ht6UAf/1uCPavTZ4
hGwFSUhhAHUUijy7fEWotsJk6R/7FOf1kt+Wqj0BZ+pfgQFDa48KUFSNdALbviPSk0NMK7f
X/4k4cDr8/j/AOeKwy7HRg3L/wCvo/8A5xdxX/1q/wCaKxxnVk2Oz/whtt7K7i//AGhH/mi
ptuaUO55DD5aXXwrMtlbH4fZVIgdEbEX/AEhQwD8g+Rb9b0i0Nj/u193WgojZuutMjwKLuu
QJ27msep2j89XTcVvtOc4RF90msdiSPs6V1PY5IJRvYuq6gi9vYaUhAqFkYAHa1rf/AGvTA
Qf3Ztr5wPzipuOiOmdvt/2cP1XNcljrqWwcjb7xUlBbG+O3tI0oGBkfD9tACqOv20CCZ/7y
/wCqKQyNyLg/q0xMdjMFuT4C1AxsjXbrceygcD8ZlKbL3NSxokDgAjxPQ+ypKgE5CFZFVx/
er+eqqybIrRYDX4vG9VIoFvra35aYmLSA9cfzUwHwxiRgtwoPxsegUfEfuFJgfOX1O7tXun
u+SbFdm4jiw2Fxsf4DtP7Wa3tkauzHSEcmSxQxJ6cQ8CetXuRQcwNyy66UIYmAgZ5WI1tYV
LAMWPaN402nQ9dfCqEzQ9qcmnbHHZ3ORKH5rLU4vGXFzCjfFIKiymyRe1Wwfs/BhzefjmyM
WXlM0t6mNjhwkc2RuuTLIdNP0KmzjQqqlBX1CHMP3TkvzEkfzpARo8W4jjsNFI93SijHcyj
wruFx0q7MhCxxAjpUjCcaP9slh4n+SkEE6xaD23qkKDzRebp4ikSUveaEZfEgaXnv94pDNF
lgvlSuR8W0/wDFFNAwWQH2VQhikjpTEFSu+0W0vYFvYT1qfAfgezZHjy8kMf7uJIl06+Wml
oU36jI91rbCxCevqH+SiNB02KOOIFCT76RZNAoDWNABSqN2ooANx2ClSPhJ1+6gAqJANzLq
hP5fdQBcxNHKyCOL0k03J7beNAIscfCdm9VD5PD7aBllhttWzDdfrQAnLQiNUZVuGYWHstQ
BHhSEx7B1DEMTpQBf4ZjSaPc3k0CkUAXeTI/ossQuD8JoAzGdFN6vqSfCehoAqZEYSFt229
wRQBxLOFs7met97WIrNbitsdG+nUUj/TzEQHSTkMgDrZW8tUhU2NNj4gVmY67b7gCRcCqKL
HFVEJJW8b/CKADCUU22noLAUAGY2EZAHCk+1TQBeYPHxRoQ4uHFreygDz4y46rYdW1FAypz
1jLSjUOD5Vt4UCKLJg8rSFl2y7kuR8Pvt76AA/lMn9KP4Nn9n20Af//X4O8dq9Vo8GSJhpb
8lQy0xttLGkUmIFvoKTBsKghLYOQR+klvy1ovsJtf1IFWNmbYOvjSLkVUG6xaxHjSYJhHAe
XuLh/Lb/tDHu3t/aCufLsdWDct/rxKz/WDuMnqJwo+wKBWGM68mx2v+EYkdl9xnx+fj/zRU
23NMZ22Z/8AZ5fsqDQDjN0B91AoFvYj+sKQoDZmJtTKQiOQhpjI3J20kT4Gd73Yr2vlkdSy
1pj3Iv8Aac649/KHZrEA2BF7/dXXbZHImFyThpJHZmFlWwA21Bome3FiL9P1qoTY2Nrrb2u
P5RU3FQ6X24b8e3ukNcljrqW99VHuFSjRBl/2J+yhjgGP4ftoCDw8ftoJCZviP9UfyUgIm6
L9lMD0XwtQNDWOtBSFxTaUiokEgi9tKRQyUnYdvUeNCBg4ginS0gu36Q8KcighmwZ413Bwy
DoDT5CaIPSkGpqhQOjgllPUKOmviBqaUjgw/wBb+6h212wnEYUn/bfPqYlZf9Dij+9f3bho
K2w1lmGa0HAcXGRFREXairr46+JP211nJuw4qNoFJFxA/YNRQgPYUdpSB08algGOvnCg7V/
E3sFU3CCC14HtzO7p5aHBgvHhRgetMDbZEPib7TWbtCb8jSil8fM7Se2uETh14XEgXExI7H
GmQWmWUdJWbruJrlWSWdKpByPvVM9ufyfnU258QEOQ6/C9ujfaRW9DnujPyY5GgHTTWqZCq
eSEgdKBxBPBEfUXTxpCJliFzTQjzQi5P2UFQUHeKXzuIH/Kv+ZTQKC8J3qr/pKPzCmhEEii
mIituO0daoCcGMqVkNgmn36VPgNIK57FYZeTO5svoxEL/VW1C2EzF90B24/EO2ymQ2P3U50
LqUMcZXbc6X1pFFjCsbFRbT20ATSY5J06UASY6AeQ/EelAFlBMFWwFwB+egAzGytxUny62o
BGs47FR41XoLX30DLfDwpZMkQwoheTyi/uoAXn+IlxTCZFAL/i8LigATH4yJwWQhmAu1ABe
KohdRMgMR6260AWgBY7og2wDSgATKxGaBpLaAfz0AUeVh/tArDrc02BwXkVZeR5kAXtI1qx
W5Ntjqf0tCH6b4YcH0zyWRuK9ei9KtCpsaZMWUuSqNYiy36ae2qLDcbFISz9RQBc4PHMSp0
INAF7Dx4S1tT7KADpICIhpa1AFVnGUrIlujAg0FGezVYu7EsZLdKCSqfHklHkYqwDHYfEig
Cu2y/6o9Pz0Af/0OFlQa9Y8CSNlGtS0UmR7RrUtFSesBr+WhIa3CoN3yWTY28yfy06fa/xI
f3ECxuQ5F7+7pQkN2GSJZbEebrcUmh1ZLwgb/EXDEnU5+Nb7pBXPm2O3r7lt9c7/wC+DuTd
1+Y0/IK58Z15djtf8I//AMk9x/8Ar8f+aKm25eI7Zkf3Taalak2II1CoPspCgTo320wRMT8
NAyRT5aQyNj5jTWwkZvvxrdr5J9siD89a4NzLIc/wWYA7W2sF0Ye6umxyTDDHkMrzyzLqY1
BJ+I29lQaqw2VrupYMWCjaaaFZSNiLhbroWcXH3ipyBRHR+12vx8n/AIVq5GdVUW41t9goN
IDQf2VvdUscEIHWmkOD1rkUMhVJ5Dc391A4GH4KVRsRRZDVDRC3WpKFh/vFFKAQUvT76Q4P
OLqRSCCCDSX7dKpiJJh/s7D21KKaAyN5C1ojKApWxcTFyM3Lb0sTEjaaeU9AiC7fmqY5Mtv
ij5O7t7oye7u6c3uDI3CKdvTwIT/osZDZF/tfH/ar0cahHmt6kONEFXpq3Q02ASIzceypHA
5YiWobCCTHitM59gFASHcXxOXy/JxYWMpaSZh5fCw/Ef6lTe8DrSWdx7f4HA4LjlwcMXdjf
KyD1lb/AIK47uTtpSEWVlqUVBzn6iY0YzDkjWcTWnPtUjStqHPcxEuPrWzZmjwgPhUyA9YW
DD3U5FA9IjqackwOEVqUhBme8UvyHBL7TkfmQ1RRbYV24/Gb2oD/ADUxDJhYk0CYMeppkkj
hipRdW0sfsIo8B+Jdd1Khw5nVSHtj7ieh8lTjZd1oYTneE5rNxI8/jyZ4IWIlwm6H3qad3q
TUy0GWvqtBKvy2Vrvx5Pb7AaaLRdYS9FtoepoSAOKKUYKPhpSA/wBK0IZj91OQPQIGa6g38
aIEyyiiAAdR5l8KBmq7caZIjuO8nohoGajj8Y5JkeLcs8Y3KPsoAu83Bhz+JjkkUnISxCnw
toaAAuL4rDCvICwkHlK+w9aAFzeAnU70cMx1C+NAQS8TiMhZW6nQilI4CcwQYWJNNlzx4uL
H0mnsEA8dooJk4f3t9YuNgknwe2UOXkm6tnPqgJ/QWk7jOXyST+jmzZkirlT+cgnzFj7qhV
JtY0HZX1I5Tt3FxOFGMMvjHn9UJbzl5iBp99Vyglandu3OZ43lpZMNH9HksZ2XKwZDtlRh4
WNOtjWDQwcbAspV0Hm1LHQ1UgHYuBBCT6ROmhub0QBZYsAkZUHlv8N/bQIXKYi6KOnlYez3
0AVmWGsAw0GlBRQz4rtPvFyCdSPAUElblQyNktGrWRSCht1oAK/d0n+qH5KAP//R4YLX91e
ufPCMosPaaQ0MdFDaDSk9ipG+mNbUkikwmND8jk/1o/5adF6X+JLfqER9hIBtfqKaIY2VGk
NgLWpMdWJxEbL3Hw4JsP3hjf8AlBXLm2O/qvUs/rnp9X+5Nb3yP5hXPjO3Lsdr/hJH/wAGd
xgdP3hF/miptua4jtUh3RSOOlvLWZtA0qnogi+6w+ygcERDbxcADwtQJk+0EDSgaQ8dKQiN
hTWwGX+ohK9rygHrKn5q1wbmVzDYSKImZgdh0YjwGldNjnVUTyshMxjditgBcdBSRUHtdPP
4CmSz0DedA2p3j+WouOh0PtM7uNlJ1ImNcljsqXlh4dKksIv5BQVAwD3m1ORwO8NKlsEh7H
yiqJaPeAqUJoTT07mnJSRAb7vdSKgXoQ3iOhpjgnik3ixOviakaRIAb6++kxtAwusg9x1ps
iCecL6BJ6C9qSKYJANzXI0A1Iq5gyjU5b/EH3e2Pg4/ZWBKRkZ4WflSp1WFDuWNv0fU61vg
p4nP2MknGYYhcKAdvsNdUnKkWcUegBGgqWy0iZUub26UpKSJ1gN9BY1KGO9LaGLXZiQAoHU
noPvotaCEtTr/AGP2v+4+NTJyFtyWYgdrjWOM9F/prly3k7KUg0ijzDXoLVlJqSACgSRge+
EDZMq219a9/fatqMxyIyMmPpYeBrRmI30fLrrQB4R66jSmKBfTUDpQEDSqgEuQqoLyMxsBQ
kBg+Y5d+T7l4iOCP/YozkCFz/pCEIcj7Ksk0uEAvH4ygaBLL+WiQI5+h9vhTED7W18aYgxV
ePbsQts82wa3vSb0LjUtu7GnfjmLpsDpC4T7qnGy7rQF4SKRMWVHuGDjcp6agGm3LISNp2f
9L+0++OK5zE5fEAyI3i+Xy0G2SNmUm4I+yuXJlaLg553f9G+9+xZXnSBuc7fFyJoR+3jX2b
R1qsWfzCDO4ubxufAWwXL30dLWkQjruQ611ckxFouLGMYEm6rTgCJFjWe8YupGooAscbGcy
AhLKx1oA1ODx7LiDL2sFU2O0dBQBpeHEP7yT5dyRs8x+2gDTokaKxVSykWagCBvRUPGlxLJ
YqQBQxpEiY8sgJUbgF1c6KtvFm8KUik533R9Wu3uBeTA4tf3zzN7LHF/dRt+uw6/dSeRD4t
mOy+2O/8AvGGHn+6ZpYuKOXDCMKEEAJLfyxp+Pp41y3yzsX7cFZ2d9CO5OYzcvJlj/wAOdv
JkOg5DOW2U6BukMHUm34vhrXGvMlnXsPsX6e8FxUvEYPBxcli5Q9PPzuQu2RPfxVh/dH2en
VpMnic45/8Ah8Yclicp2ZltJiw5UMs3C5jBZoUWRTeOQ+WRV9nxUrImDLfXnMnwfrZzWXxM
xxJx6TxvHdNzbQGJB+KlVA3Bfdj/AF7mxPSwu74S0LWVM+MX6e0VewK0ndOGzeM5nFGdxmT
HlYxAZWQi9vYQKrkWWhjWQiwIUfdQITKO8giMINtgQb3oAClxwCTKtzf4PtGhoACkgMkvnX
07C1h4imAMOOMjkNGFVbICPG5oAs/8JT/649N3xeFAH//S4a2osND416x88I3lI8bUhoYVJ
FxQyh0amxv7KIgUhcdhgZJ63aP+WrSipnvZATkg3tqKg2aHPJIoBOhPjSbJVReFJk7i4fXr
yGN/5QVzZtju6yhlj9cST9X+5bi3+0n+QVz0Z25Njtf8JRB7N7i1tfkI/wDNFTfQ1wnaluM
U6XHSsjpPWvDTCCNviFAoCBp91BSEb20iWhja+6heQmZX6ik/4bHvmUVtg3McmhhsUfspNx
NvACuh7mCUkzkgOCeoAtQmEHvL/J+aqbA9AblSdP2gqLoKKDoPZb7uJnP/ACxrjstTuopRo
o9RapehoqkwJ0FJsriCQZUr5AQ2sS2n2UNaAkFjUUhpD9t1FEidTzDaBQibKD20+naiSqoj
9M0uRpxEKkaHWiQaJYo7anT3UpFAoJ+YkXwUAj76QxmQjBrj8XSmnJMCZDE44Hi9gB9lVXc
lsg5Pl8Ht3gsvmeQbZicfGZ39rONFUf1jRX1WMrvij5P5HlM/nOWzeZ5HXL5GUyyA9VT/AE
cYPsRdK9JV4qDg+5k2PFc3P3Uh+JZJGPy1LZSRPFFSkcBYjGvsFrn7elJMa0Nn9Muzo+Yz5
+WzlJ47jDZE8JZxqBf2LWOa8FUrLOiZjl8l2PUgEjw+6uZM740GKDcezU0mxQSL1ppglBiu
7l3zz+XUTdfurWjOa5l2hv1GtayYwNbHsND9tOQgj9LwoCBvptfa1kO3eSToF/WPhTEYvPy
5u6s88XxrtHwWM3+3ZnQysD8KffWkQQ2AZLpN3zxEGOoTAwfXxcUAfiWJjIT79wqZB1NFi2
GDAFFvKTb76BpA2bMcfGfIKbwrKu29viIFMUE3pWcrr49B7KJHxDIFkW+ywNwwYHW3sqW9C
4LTuVUaCSMliwRNobW1TjKyIWKK5nkvujYoSRpbagFNvUmq0OmfRvKw8VOWE06xmeSAxKxs
SLEaVy5S0jqLDcSji4I1W1wftvXI20KTln1C/h+7Y7kkbk+HP7l5y1xk4/lRz7HQaVrXM6i
4nBufxuf7O5g9v914+yV0MuLnwjdHLGOre5l/FXo480okdjxF0WeAiXGYAiZNRr0BrXwkC9
wGY2DL5QfioA02JkzSY4xUfbHIbtbxFCA0fC8W2PMXhYOzCyIOpoAuCWiADEru0dfG/uFMD
J90fUDs3tpGOdl/M5y3KcfAd0hPgDb4ah2gZiZcv6sfUtRjYsb8L265sscN0Yof9ZJ41yZe
ykXjx8mdI7E+ifbnbqLPLCmVmqNzTyiyq3t161zJ2vsdbVcaNhm5+AFSFIFynjZZIncWRJI
/hZQPZXXg6/Dd8jltlkrc1szLc5GS7SSLa+7ofsXwFdLRiBnGL2NhtB6W8apuUMm9BkkA03
dQw/noCAHufsvtfvDFGH3Jx65BUWx+RismTFpYWcDUD31MA0fPP1L/AIfO7+28WfP4l/3/A
MDH5hLCCMiFf+VgFz/aWpszNU1Oddrd79z9p5y5HE5Twshs8DXKHXUFTWcwaH0h9PP4jO3u
daPB59RxvIONplt+zc9Pi8KtXA6ntjliWaFvWgIvHIh3KQehuK0QC7d8gklsSQFB8DYW19l
EAS42PFIzNKRqdABc6USKSROJj/eAlIDQnXadB0/mokXIn+Sk/wBavS3Q9KJHJ//T4gwABY
dTXrwfOJkN+t+lItDbkn3UimSi4Ht0NN7EkgcjAyP68f8ALQ36AS9aBtp2qxOnjUljZmLWv
ey0mOpNwVx3Fwwta/IY2v8AzgrnzbHZ19w/64G/1f7lJ8Mk/wAgrmruduTY7T/CYwHZvcJ/
/WEf+aKnIb4VoduuTjkAeNZnRA7/AEX5KUhBGR5hf3WpSHEJte591OSlUZJoL+FEidRHt1F
C3ItUx31Ha3AxR/ieYbR766MP3GGZaGMxwDG4I8ulz7CK3e7MESSsoL63JtcUID24BRp/9j
TYhsTeVAem+4NK2w6m/wCw7/urJv0EprhyPU78exp4x5B7aiTWqJktuF6TKZWYQb58A+Bf8
9XbYSLIVBUEgPl+ygcHmBPXwoIsh26wAqWyqoQmkWe8u7XrRImSHobfdQSCiUrLMxJBKC3j
0pAys/eWXIQC/lDWtarehLLGFDKVBNhHa32mizhCOLfXvu794cnjdo4Tn5TjyMjlHHwyT/g
iPtCeNdeDHpJw5ryzm0MJNj1roTlGTUFliw6aj7KiRpB6Q3tYXqWykgmGH2ipkcE4gklIgh
UtkTOsMNv0nNv+LQtEJI77xXH8f232/icV6gDxxkMv4nmb429+tcdryzpx1KXnOQTBkxQ3X
LnixwPZvpJnTdhLja7G+g0FJkJk6BStyRUyWjJdxwxyZGSu4XVgfvrajOeyMwYrEg2sPGtp
MGiMqR0F70xETR7r2IHiWJ0FvbVITZj+UzpO4eQbhOOlMXEQefl88HWT/kkq0iGwrKkw+H4
iWeGJY8XFQtDGvi7eVOnjUpjuigx8F8TO7SSUXyZGy5spj19SWJmNUyWy6xEJwICPFD/Kai
SlsB8+pXiHPsliBH9sUxwW7RMszsunmI/PSHBDgy5E/IcsjWb5WdIYtLbSbE/y0eBUGj7pg
l3ZIkVVaP0l8uoI29amjKyLUGxINvAQNa7vcsb+G4iidRUWhdcMVkXFfRGjeBDt8dr+NYZD
Wq0PoFj5uuh0/JXJYxW4hPtHh8QqU5HBh/qp2w3OcAuZjQJPy/DMc3ASRQRKqD9tAfb6se5
bfpV04buYFBxPvLsNcTt7E7/7BfZwmVZuW4iS7Jj7jZyB1X0nurfq12K8OCWBY/MQY844/l
8c8XyW3yBjeGdWF1eN/hO6tufgBc8ZkDDy1coZLJov261T8hF+venE8LhSZvKzfJooJRyfO
1/BVGpos4AwM/e3fnfMx4js/DlxcOVzvzpATM4J1IP4BWF8qQzpP09/hw4niWTlO5pPm874
nRju16ncxrkeWzcIZ03Mz+JxMWPCwYFEcRG2JBZdPsrSnXT1Y5a2KvKfMy9JGURnoiaAfbX
YqJbEO7tuDnEcxgNrt6AdKYDHjc23EsdAT7hQAoVdpQ6re9AHhAgIIFr+J1okJJVj2gPe6+
6gCbCE6SieGUrLGAC49l9Q1/iqWhGH+o/0J7D7135SQLwXPOC45HFULDI3/LRCwuT8TjzVD
qEny79RPo93x2LMTy2GZuNJ/Y8rjXfHceB3D4P+c21Iyf6ffWju7tDIREyGzON0EmJKd3l9
ik9KOQH0x2F9W+ze8o9uNkLhchZfVwZTYk+JW/WtK2A3Xp/LTKqjYX+E9S32VUiY7neb4Tt
3j35Dns2LBwwLhHIEj21O1fipSI5d/wDVB9Nv9Xkf9I2dD/d/pfZS5Dg//9Tibrpp0r2T5p
MgceW9QzZDF10qPEbJASv5DVvYgcP+hZB/Xj/loa9JS+5A9kt109lSUNLuCyqdG60MpE/Bf
/MPCi9x+8Me/wDliufNsdXW3D/rcpP1e7mUeOS38grlrud2TY7V/CddO0O4Rppnx/5oqcpr
heh2tZf2LeTxNZnRyHmb9j0toNKQciMzEuLCiBciYTuLaaUQWrjJpWaPpRAncRpW29KaWpL
sYv6lSt8ngRjxkJrfD9xlmtoY+ORgjD7zW/izmkWafzsB7v5KaAc0psPupsBkM7Eqd2m6ps
VU6D2A7fu7LDm95K4siO/FsatNFt76yNqjZZtikfiPSkwsAcezfP2J1O6tLbCqW3qCoLPeq
LW9mtAAYyZDKZA1rdBQINjmWUbla5/EKllIdc0ihNSb0iWShtdfhsdxpkspJM+7FYdVItf7
6cDYLtsPsNzSTkfEn7q7mx+1O1szm5grTIgTBgb8c7jyCrqpOTLaD5hU5M8suTlSGbKyZDP
kOdSWc3I/s16C00OJalhjwnS2o8PsqbuBrUsseE6Uiw6GE36VI0Exwm3SiBm2+l3by5PMvy
06A43GgrED0MzeP9issuSCqVNlywaXmpbn4FTznommpv4VyQddVoYHv3vfhZ8mDjeAlfnOb
wsqKY42IheJSn6cnwr762rjIvd+Bl8r61d24UpjlwsPIzk0lgiU+knuMhJDPWixmfu2+g1P
r53yR/7HwFH61z/IaftEvNYGyvrF3RktJJLxmHvkGojBH8porQh5Con+o3LSaPxsQJ6nX+a
r4EOwK31B5ILYYUXvJJFqviJsA5Hu7ls6CTEuuLjOtnYG97/nqkiQri+Y7f4nChwBKCCoky
Jk0vIegN/8mmIj7m5viMh+MwY8kSQzZAnzQNAFToppcQs5Dc/Mw8znu3XxJ45WWbIG1DqB6
DaVLHZFlixseNw9LMYyWBFj8ZFSiq7APcMMh4h1AuTPDp/zi0NlpGhlhDZUtvLdyAPfS5Aw
XhYAeV553Vij5qXPW9lX2Um9CjTdyQqk2ascZjRzESrdenXWoxl5FqAxIV7dxxGbEb7aX/G
ab3JrsS4EpiZpFe+1omZbW6MDWd0a12PoeKYSwxyj/Sorj7xXFkMPEf4VOwyFwVIZfiGq36
VVbxqJnPMTAxu2O9srt3KjU9pd5CSbDjbSOLN2/t8fX8My+df167avkkySt4rtLgc1sv6ad
3QDMfj0aft/OItLJxzHyqrgX9THY7X/ALNGW0agcozvp99Ru1ec5HgOFnTkJo1+Z4tMoEvN
iE23QknzPD0da2WX08hNF72N/DrzHPZC8x3pkyNezLC5Ovjon4Kwv2OewzteMO0+z8MYnGQ
okijZ5Lb/ALzTx4WwK3N57Nz5BuPpRnogOp+2uquJITJcbECRhhe51N6uUyZYYI7EaUJNCm
NxSh9mlASI0dzootQEjFxY2bUUBI8wqDboBQBDkukMkUBjsHPx0AFxxpGrAeHWlJMjxEp1L
AAC5v8AmApjkjl2yQvjSxJPiygCTFmCvEw96MDUtSEnEvqR/C127zKzcj2VKvE8n5mPEzG+
LKetonPmiv8ArFqh1KTPmjuDtjurs/ljh8xiZHF8hFrGWDJuAOjI4+JffS2GdB7T/iU724L
jXwpwnIyItsXJm1eM2t1p8gMVzPcvevf3NqMuTI5TkMltsGJEGdr+ARBelIGm/wDpx+sH/u
B/7j1/iH/i+v8Aff8AJ0SB/9XiZbbevXZ82ge5N7UjRDo47AkdT1pwK1iQp5T9lOpNRNrDB
yv68f8ALUx6X+Jp+ZAQXz61nxNUKTbpQS0EcJ/8xcMR1/eGN/nissux2dZ6ll9b9Pq73MPb
k/zCubHudmXY7B/CvKsPZfcbEXtnRf5orPJub4NjtEU6vEVP3VLNpCBfYtIJGNuvfwBFEiY
HyEsm9Ilc2K3I++kyQd+oQSMxP4aaAJwS3yty2jOaGhVMp9RnunGqOgZq3xIzyMygXy29tv
5a3toYbiusZYhtLDU1MlpDgIzsCkn4elAmh3oHHmlgkG2VJCjqfHS9BVUbn6fOv7uzB1869
a4su53YkbCMqU6dKyNtgeVgxIv0poRDjRKuSrjq16BFkI1I/FUIvgNMS+0jToaJCGASRrHD
NLuPkBItV8hNDsWIhI5VZruoOvTWptYaTLSNYpAPNa3WprYfKyHiEUmx8h3p2Rh7j/JSViG
zNJEApHtvb8tPkaKugqYjOwjFyzkBfvpK0/wElx1OQfV7uoc/3PHxWJKW4fg19FdvwvlnR3
H9UeSvQ664nl5rTaTJQ417VpJBaYuLa1S2VBZwYthepbKqg5MUbdTYnpUOwyWPGLH9mhZrB
Y19rGhZYGjpOV3B2z9O+3sTD5KVvnZVM5gQH9pIwBN2tXNHNl8zjndv1k5XmcjKOEWx8acC
M4sIsCgH45Dat6Y4E7mFx+Z5qUDC4zKGGMpyjYcOit73camtUjNshiyovUf5pTh+YpGVXdF
uTRjfrrRASW0WMZlDQOmQP+TYFv8AJNCHJ5saRTrGR77WpSHEaUUG5vfw8afIJGtjPKdiAv
IwNha/SnIm5AXx96glRqATpremhQCZGAX1UdKtEtArYgR97at71qpM1UJ7dvH3hxDhgpBmO
61gLRsR+eosNHU+Ijzub4KHmZ5EjkSJvmUYWvtkZV6fZWLcGyehiZO+MMq0OVitsjyEImgb
dorew1XGQrYny/qcrZEicbxbSOrkiSdto0PuoVYBW1H9v97ctlZ8uNFxiT5mVk+rLFC1rDS
519wpNaC5HTeckGVBkS+YKTGQH6jTp91ZUR02YPhozcIijxDj89D0ZNFoRYyhY5Yz1ZB+UV
LZeNHZexuZk5Xt6J5EEUuLtgb3hBpXJkRlZamgBqGAp6UkgKPvXtk9ydvS4Ecny/IRMuTxe
WOsOVCd0Ug+xq6MNocE2Mhly53eHaOF3Nxcfy/enbErepjkeb14NMnFkvbyzL5l/W210Jw4
8ySz5nHj737T4/uPtxvQ57BPznEu2jx5CaTYkvsV/NDJUVtx08wKvO+oPK8vg4z4kbYaOv8
AtMTDa6yr5ZFF/wAO8HbXVgwoTAIccTt8wzFpkbzAm5vWyUAXWMsZuAlje9/fQ7Ngy3xidq
g6W6UjNhKrpb20gFIHsoAQq1rDpQA6OOgRIYx49KBjTv2AG229ADgoPhQArKVT3GgCDaTof
ChgMKC9iCfcOtMQLz/b3BdxcTPx/cHHRcnx6I8npyC7RlR1ik+JWqGho/PnmIsWHms6HCRo
8SPJkSCNzuZUDkAFvsrMs+4fpr2h232f2vxx4Hjkxs3Ow48jL5JgJMh2lFyu8i+0H4RVJCL
+2R7+vqdD/efp9fiq+IH/1uIyC50616583XQbHGt/fQW2SiJl+yrWxk3I66/00JDQ8BRxuS
34d8fmv11NTySq/wAR1TdkVxs3nUblFwWGv5bdKydjo4tEBJDa6e6k2WkGcIB/iDhiND+8M
bX/AJwVjl2OnrLVll9crD6v9y+I+Y1/IK58e515djsv8KOKJ+x+5CTY/Pp+ZRWeQ6uudnhw
0sQWFj8NYtnXxQfHjwuqjdqOtTIcUJLgRgNr7LE1SZNqor+VwI/XXzDRANPZVIyaBVwo1G4
PZvbemEFhhYMfysfmHUn76hsKox31MxEE/HANpc3rfEzLLUyiYoLKAeul/ZW9mY1qStAMeR
t1nNtD1qZNEhrw3N7hfhtbSmS0KimST9o5ZmkLs5AuTa1EjqtTb/TrEQ4uch6bhYVx5dzux
mzixk2AdfbWZqyvkxYRlatYX1F6Agkhw4lyI7NewJGtAg9YI9LP9utSkLm/IQwqG638L3FJ
1GrPyK/Pgi+Ry0Rt8gjOi9Rf21XAb1JceG2Fjqpu2xN1zqNKHQVGwlUUNcMAeljWfEtthcY
hcWD2NEGLkUonpt5vA6/dS4kqZKFYIduj3P8APejjodcmc+ofckPbXbMk+M9+Uzr4/Hr47m
Fmf7FWtcGLU5+zlisHCMXEUAAm7n4mJ6sTdm/LXotaHlrYtMfFTTWoLLWDHWwH571DKDQI4
18WPsGv8lQxzA3KzcLFjEmdlR4sXXdKwBH3VXAUkXGfVDsni+Sjy5IcnlTiDfBHjrsjlmHw
+dtNKl0KM33Z3b3h9R+bhmyMZcfEhDLjYi6CMN1LOfip1qqignwOzeGxI/U5GQ8g6atCh9P
GVvYzfFJ/YqW22OALncCHOQNjxpheiP2CQIY9B9vmNaJhxMhJFLAdp3AISSrG9iep++qIaP
RMiHejGOT/AFieU04FJpMDlOYxYmkydssSbN0E42SEP4rfroKzaLVjV5fHcNlYkPI4kROHI
AHYf6N/G4+2lBcAnF8dj/viFgbLtcKwPXTrVIiyM9NhSxjyyeoh1DW66nStEZyCOrpoaYpI
2gNtxNx76CwXIwEkAYLZvCRTYj8lJkNEO7OxFSKPLnWPRfSEjhSBrZhfWhVk0ShCcTCkzMG
ADesq2tpbdSs4CqFmgRuXkjPwEym39ViKVNRJamm+nHHvj/UbiHW7LnQySqo9lrVF36QSOp
cjixpiZUS6KjIAD1FYpnZZCcXjo/FxLex3OBRf7mFFoDbYhuUpsdEAZhruN6B1OlfTFWThM
y9/+kC1/srC6Mb7m0A1rP2yB23wpqiAcBbUDWnCQmYXlVPaXfMPNp+z4TuMri8sNAkWYP7m
c+zfqrmuhuarzJPY8a9md8NBf0+3O6ZDJDc+TH5Lq66nypkDzf8AhaVqyoAp+6Ao7py4giq
N42r0HQXOlduBOBD8PD9MAxCwbVvG96vlqBZ4kDhvL7bmhuSWy0SK9mPUUiWEIo0PiKQEgQ
HqKAFCAjpQIURgeFAj1qBiFbC56UDPajXoKQgjJhUY8ZU3J1NCCQVYifDrpTY0KmKC3m0t4
0CZ7NRY8HKUdTBIbj3g0mCPzi5jTms4X6ZUt/8AxhrI0P0B7dC/4W4I/iPHY2n9mtKkssPN
760kR//X4fESXJPTwr11qfPW02JtiKN5OviKrjBmeMumgNj7aUyHEtO0+0e5+68/5Pt3BbO
kU/tJtVgj98knQL9lZWyqp1Yuta30O3dvfQ3i+1sjDn7hRObzJCk0hdtmFE6m5iVf9K/vrl
eVtQj0adStXMkHef0T7a7u5LJye1WHb/JBfUBYWwslj+H9R6fODW+Gr2OC93dmd09o8g2D3
FhtiS/6LIF3glH6Ucg0P3065JOS2BoB4M27j4ZCb3z8Yg+Ft4pZXoV11qW31z0+r3culv8A
aP5hXPRwzqybHY/4UJSnZvcXs+ejNvtUVGQ6usdcmlkSVkv1+E1EGvMU5LWFmII9hogObHw
ZkrFwzk9LUQHIH5CaVsnQnQAWoIYKJpNvWgRYYU8oxo9fb+epZaUGR+oc8hzcIFvhF7VvjM
cm8GajZ2O2/tOpt+etrGVR6iSRmWMFbC5udwP31JrA1pHK2J81xTRFj0EhWUPKrGIuQB0oe
gVZsuwZ3UZaqSAW018K5MqO3HY2GPkyGMrusddaiDV2Kr15DOxZr2NNInkT4+RKM9NdDG2l
DQpA+4O75OIIx48f5jKlXcGY7Qo+zxqqY0/EV87Tgo8T6i8vAZY8vGjynbWI/wB3s+7XdWn
smb7Dkrp+7+Zngy0b00bLIEjqtiFB6A3rRYibZ35g/EZWSeVxF+Yf+8Ww3k3A8Km9Ugx313
OlHOcStr5LkAH21zOPM7lbQ989KOmpqYRMhSZkjwPc2IU3F/dT0EzPQyFgLy7NCWv0CjUm/
wBlN18iXkOJ95dyv3J3HLmRuf3fiAwccl/9Gpsz/wBZjXdjxJI87Pl5WAIVJt7hZfdVNyQW
mJG7WsdPA1DGifN5Tj+Nh35b7nOkMA1Zj9gqYKkqpeT7ty4b4+MvHRv8NgXmsemn4acQJuS
H/A0su2bklyJ8t1D7pSTcP0sPfSd/oCTDY+A47jVtlRq0xuBENAg/WPS9TuXMBMfzAx7YcD
LBpZtpCAjxsbGk0NN+RPBwmbmTlpQzuem29v6KaskWky5xOyclrF19MH4tzXNS2hpMKy/pb
2xmopcTrlHR5kOn5KXuNeAvbT8Sqm+gEU2/5Hm/SI1CTxX/AD3p+99B/t/qZ/lvpB3bxN5Q
q8jGmrZELFjYdND0tVqyZnbHBXYHNcpw8ORhKmyLJsssc6kWI8datUXmZO7LHtrmcZuVxmM
iq4DpIjC4Bt+YH20OgvcgUNjNCryRS46MLiSNTNEdep2gkfkpxA5kblcJm+mJxA7Qt8Em0g
EffY01qIpJlKuYuhHUUAgX02Uk2NhrRBSJniMka71ujdG8RUNFNyA4WK2LNYN5GnVr/wBoU
SJaA8hvyk7X+Fphf3M5NNCTNr2CU/x52fISRbFlViPYb1lkUVgcnQc/YE5AROXjMwsx63vU
UUs6m5GcU5HGQi9wWcn8tFtW2FNEDftDmLCDf1LDrak1pITB27tzi8bjeHhjxgbzIskpY3u
zLXNZmVtyzVjWCs2EEgNJtiY++g8KpSJor+4ODwuc4TL4jMF8fMjMZP6LdUce9GAatMd9YJ
MfwkEndnZ/I9n885TneGcYs+RruEkfmxMxfaWAST+tXRMagUkM3K5E0R5uJY+YjHoZIGof0
/Ksv2uBursw/bImW2H+zJW+7T4fZVeIpLrDF0DKLbhrSbJDVhJ6G5NEiZOuMelqBD1ibUGk
AgBA1FEhB49OlEigQjy/bRICKjMbWokYQIECHS96BEi7bDcN20aCgJBXuCSulje1OQTHBd3
Xx60DIJ4icXLBNwIZB+RTSHB+cfMemeb5G9xfKl26ePqGsyj9Ae2Iz/hngtL/APZuNr9i1a
RLLb5eX2VQH//Q4VjOXFj08Pur1KOTwbKA/CxczPy4sHAx5c3Nn0ixMdS7k9NQPhHvNVZxu
TTDazOs9tfQ7FwGTK+okroQvqxdv8fdpGA1/bTJ8P8AVVq47552PTw9VV3O8do8j20nEY2L
wkePx2AdIcCAekwbxDqLFn/SvWbrJ1usLQj7ugTPw1wnIidHL+swICW8VAp1cBT6lVxiLDL
JlKA/HxqI8SJ73DeJC+2gcRsV3dsXzOD8vyKJk8MylsnCyV3hmPQoTqn6tNC33OM5/wBGoH
5jjuS7TyDGkOXDPPw2YbOiK4LPFIfiUD8NK+oOiWxhPrqxP1b7hd0MYklDR3HxKQLN99ZrQ
Vlodd/hVI/wX3EdbfPR6/2RWeSxvgR1/MJZQ4HmTpUGzQP6i7QD18aZI7HceofaelAxmTua
d2v7LUEsYkQYhQ1r6X99ABeIw+WQX8SPyGpZZkO/teWxlPgutbYzLJ9zKAJ+0AtcEVbZlBK
EHUv5bFdq6C/vvSk1RC4YKVJ0UgEU5Jsh4s0iIqBCCSWBJp2Yqo1nYuk2UCeq6fbXPlOqhq
oSQp+ys/A1kAb+8Njrc00xMXHdjyEYvoEI/LTJgzHfEoPNxQm5KxAC2prbDVGGeykoocDmM
ydmjx2dFAG57ILffXRapy3vqHR9s541yMvGxlOu3cWP/FoVH4jeSAvF4zjcOeGeTkjI0Tht
iKADb3nWm8NfFguxGyLrI7qw/UZhFuLa7Sf6Kz9jH5lvt38gYd2RFriAEf1qaw1G+xfyCYe
6b3C44F1NyDc+ys7Yql1z38jId/8AcJxeDGFHI0edyY2rY6pFfzHT9KnTGib5X4nOMaJRHs
UAIvT238K1tojDcscWA7hfQVmmNk3J8yvHxCDHUPmygmNPAL4t7qlFMweX3JLHks+IVyM4/
wB5myeZEN+iq36PurSCZGz9yd2xztAeW8w/EgB1Iv5bUQJ2g0/afPdwZZE+bmymDhYXfNmn
O3ckmkX5GIqHUpZAP/G2dhXSGdeVzzc/MzxD5WEsfhjQ+Zz73oSE8oThfVPuTHyxLyWNj8g
RptbdEB/ZGlN1LWY1WD9ZuOkcHMwWxbEA7SSg/wAnWsrY2aLMbPhe9+H5QhomilXppJ5h/Z
OtZWxs0rlRsMNsOVVMbKVb2MAfz1k7NGqqmWKxRaFkvf226fbS5NjJVVBbrc+BPhVVbIbTK
zluJ4nkgUzsKHKjtYLKo69Q1x7K2V2ZOqMLy/094yfncTkIcT5WZUZHSA2QqBZT9taVyRuZ
WpJkOA7f5LA5BsTC5vI4qchtjEeUkHoWrdWTM3WCp7xxO4eH5OM8lyuVmZE8W/FkWVtg83V
kNCRMFbh565s6RcgoYSEKMqNVVw3v8KXEuRzHjBkywJngiMlFJU6n2XGlJoqthlioCORvHU
A309tSzXQHmjPkNxt9RTe49tBmyoyRs5KZfAhyT/aJqkiTT9m5q4/enarswVRiqNfazPUXU
oTep0qeQHHzdvT1Qf6aypozqnQdxv8A7MgPsL3/ACmpKqxuMIn5XHLeaNpbadToaH9oM7pi
ADAxgegiS33CuZ7EEyXNYRAIcXINgL+ylEiggi5HGkzBiGQev1CDXp76pFWUIPJW2vSjZGU
MwnfKT8BzvH98YlzjQAYPcEK9Hw5G8sx/Wgc7i36Fb4rSgdT3NR47czLmR+dJlV45PBlZQV
K+61ehi+z+JDB+PgDS3VTZj/8AfWjEaKDGIIUCw8KlktlrHAqqBbWkTJIUFxbpSkUiCPzX8
KJGNMYt0phJG0fuoCRDGLC3UUAeFl6DWgB4by2PWgQjSKCPaaAEmA2EgdaBjFUjze7SmBDk
KRhZevWGT/NNIo/ODmHP745BLCwy5Tf/AJysxn6E9qr/APCnBN0/7Px/82tEIutx/NTA/9H
HdgfQvuXn4k5LnZD27wTgMm9b5mQl9fSi/Df9Out5fI469bXU+ju0eze1O2+H+W7XxBiMWt
NluN+VOp0JMvVfftrJuz3OlJVL0YyQpdBeS/kmtdgfeTe9HJIa1BYuLxMaBoVjVJy5mTK2j
d6jdWptSJNoGz3miZPUPq7V2yN13X91FdCnqAx5qtI0SqoYC8Y8aoZmO6oJ2x1aeZzATct7
DfpRAbmbGTyGXyDuQdqr6UZAvdfbSHEFhzva/Ddy4uPid04K5ilNkOXDZcqHwDLIP7w/qvQ
6kthH0p7GTsbjeawIM7948bmZCzYs+3ZKmwarKh8ffXPbGbY2bYOrAsNVfpWRuwGSykodHB
1NMg9jsPUHmvamArEeozE2160ALCFZyfi2tQCQXiIwRk8N5t9l6TG0Yzuh/m+YeZdYlPpp9
2hrWplf7mVqYwWQjQ7Rcgm1UShflx5N4DK1/KDqL0ihpxy1lC2C6N9opoTHRxBZEJosKpp+
0LJlT26Fawym9WXRmYShSTY+ypa0LkBysyOCU7jp4261Vak2tAFLzRSUSY8diDt3NXRXEY2
zwU2VyrNlS5MiK+Q5t6x8B7q3oqowyObAGVzzMrkzM0gYKkY8RaotYVqale/IZUl7I3Xqab
bBVXiexoszIzsaAuI2mcKGOoF/dRa7KrRGom7KeJ7S8hdVJ3OEOlq53mSNvZZAnbkANky3K
+3bT5C9sKj4rDxYpcmfIIggRpJpDpZUF/8AgqVqynSEcg5LlpeX5KXkZLgP5IEPRYVPl/pr
qVYRyvVi42vlqWOILCFyoB99JoDCcrnzZk0yJLtV7nLn1DuFPwqPwpVcYBMfz3bGRwhxDkQ
PDBn46ZGE867BJG2jeW/S/SgGgXjMTkeQlfG4yFWdfNKwsI0TxZ5D8IoZCNGYeEwuJ/ceSm
TmHPl9XO5JLrCm0eVkU+aSNTUl6FDynD5/FSxQ5djHkp6mJkIbpNHutuv+FhVJEtIZjen66
TZEXzSI59SKQkCT7xQEIJyX4+eSQx4Qwl9OyQY7FlDeG7cSaJBA6YGUjIVV42axR1vHf27W
8aNGNmo4+fv7jONbnMVsx+JhbZJkyrvgU9PM3Wk1U1atBsO2/rOzOuLy4bHdvKkwN4Db2k9
Kn2UyaZGtzpOPzEkkUUzsrDJXdAVa4YfaKy9s3bDxku8AO6y3tsHgSNaOJHIF9eQzqC42AE
EE0nSQkxnd0EuYmLFDMcZ1DlZUA3A30NzVpQDRy/n+Z7hycuGDmw2RlYkZiiyGGjxXv4Ctq
GFmM470mgk9TFeYujRpEInc7m6EMpA0ptgkT8jhchyk0U+HwU2DjwY0UGwKTueJdrSH+uda
iRxA2DLzuPii+f4qLIRAVtLuRr/aDrSY1YZkdzcZtVR29jRsDfd6jkfkvRAnYzj5MUufJkG
IQq97RrcjU++9WkKQvHzzh8xw+cVEkWFAtwfHax/pqY0E3qdO7b5vJ5zi+W5ORkGMM1YsWF
OoG0k3rGNTpT0LqCQjjcZS21G3Fz4k36VCRaCMKCaTKimEeyOBgxPupW+0cnc8SSOTi8eVe
hiUffXK3oSMSV79dBUWRokZvvPnsyCeLj8WX0/VjLSuvxL9lXSoJFf2vM55HFLktIJNpfxY
EdTTdC8mx0WWSONGldwkYGpboLVnZTqckNso8/uHtmfEnxsmT5rHnRopoQu4OrCxX76VXDk
6K9W7MbxWCcThMLCad51xw6xSSfF6JYlF/sDy16mH/LMcig0/H4rRou4+F7fbWjMC5xI0Nm
K2PtqZJkPVATp4UpEO20gE9OgCNo6YEbramEDBQAyRPEUAJtA60ANZLWPhQMa7XvfpSGODk
soHSmSyPK3/ACeSfD0ZP800DR+cHLLfluRPiuXIfu9Q1mWfoP2s1+1eEt0/d+OR/k1ohFn6
hpgf/9LoHA8xO2BxWRMmxTiRenva5JsQa6RVNxxEnGyxRgTGJiOnhepYrF7jcfaPzusrdVY
VEklBzsckaSzSoY9nSw0IvVJlIp83KiliLxOJU2ghCOhqpGBJOfl0eCAFlvr+KmMB5OPEys
KX1ZGR1QybG/SFAGNw8l0iZ5EDI/S3UWoA0vBHElhjlJ3up1U+FAFnG+xi6eUlulAwoFSyE
3jd/FNUJ+ysr4ylcFyBkLkFp4fTPRJF1Rh7vZWXCDVWklx9qsBf2n2j8tRI4HSKApb7aUjg
iinZL/dVIYRk5wi46eRR+3IEcYHi76L+SpFJmO4sVcTMhxL3MMSmQ+1zq3562qY2ZWxreQa
Xu3T202DLCGBHMbsWL3A2ELYa/bepY0MzAiu0e3VGYU0gbAy/nB8Fp2FUvu2JI1yZ2dtqBb
lqz4SacifM5oKzHHF1H4z1P2VdKQZ3uZnM5Q+qzO9t3xE1snBluT4HHcpyBT0k2RnpLLon5
Ki2Q1rikqeQxjj8jNjSSF/Tax29KdSbIBWwmkA6A0MRIjOL7TYkEX+2iQTCcOYpn4s7tv8A
TdXJ9wNFh1Zs8zkTmSeomkLE+mnvNYQbSRo4AuRqp1X2k0wkx/1L5mQY8fb8D7XmtNyNvCM
fCn31pVGV2YAxRxkBBYHS32dK3OeSfHtQEljGLKD+rUMpGa4btjE5LDjlMjxzHe+QY+ttxt
V2uJVLyD6fwcllxnkeWyMmGNFVYpF3eVeilifItRyLgNkm7UfKXhFkhxsGCVQ8MI2xkLqxd
h8ZNQg2J8vmu286V/l4sYblEWNcEbEUWS1UJsgwOJSLGfAy8V8zj8m7BX19OT/WQt4USUh+
J2lwMzuIoM5hALEBQRf76SsLgMPYXGbvUJyk3DXdGNwvp0vT5oFWGH8t2x8zxuJgQ8zNLj4
RPykE0IAjLfFqPbQrGl4aCOagzh2wvDcRHHhxP/7SZJ2Zcq2tjGwCjXXSpq9S+X9s52e3+Y
CSl4U9BAfVlJXagP31taxyvWpf9q9z5HbWJDHI7ZnE5BIOMu60Y/1kRYf8WospNsR13iuZx
cnicfOw5fmcLJY6mx1Guuvlas+JKsS5HLQtveOLbbqpta9vbS3G9zN8sXny49QGjhFwOmtO
CqgYlSNVEqpIL9GUU4LJRyMcYsoWFfBY4wpqYYDpJMthtGS4BFyC1tD9lOGIijhZHWRwJox
cNHJ5lN9NdNKIYnWQDN7Q7WzSZESXjZj02n1YS32HVaCXQyXPdqT8RGmdiyLmY6n9pOqf3b
e0irTIdTIZ8mO8cJiT05lO1ivQ7jVyQjon00Fu2eXRvKkeZGfL7fTN65rm1UbPAxhNg4skh
ZIRuufxG50Ce+pNSwWV5cuHBxxYrYuy/Ci9bn2n9KkI6lhP6fGQbXuHvu+6uWm7/E0qwgZK
pqx2qLfFRZAlqYzvCSN+bEqyLt2i1tda0rsF0ewc8YeSmTD+0dbPZhYbrWqWdETWB2ZymZn
yiXMnL6nZENFS/sqGjXDjVQfcvhYKuhP21PE1q02XnGY0T4OOJVs+1gfsr0sP+WeR2fuLzD
hGxIwbqvQ1qc9ty5hjYKB7KghhIHSkND7+FIqRtADQo60yWQyDW9NCRDfWmB57kdaAGBtLN
0oAbvRlI6CkMiVTuPsHSmhnh5WJNMENncHCyf8AwMn+aaQz83eaP/bmf/61L/5Q1mUfoV2u
SO1OBt48fj/5lWhMsdfZ41Qj/9Pa9nLiScHhNu35L4scQ3i6i9+ldIqmowMeUTmKFNzIoQD
pY+3WpBl4nLvhcdOqufXiIDIeoPu9tKCYKfkO4+VXOCw5G6J4gzQOoZffe+tNVKSIvWz/AE
5JGgRYJQH3ovVPb9tVAyCOSB0Z4FCFmtGb9B46UAVPLcbHNEQCxYGym51v1oApZeFaNtwNl
VblaADeDgxYptSQZxZR4XHWgC9lijVxsPlGoHvoGMZyp2qdD7KJBod60saNdvIBqragj76G
kxJwZvG7rB77k7Z+X9OP0BNCwN7E9a5ctYNsdpNTNt9NgDbabfbWRpIEWI0tdT+IaGqQEce
Tjx8iGyf7rBX1DGT8Uh6U2iUyi53LlyuQkyZhZ3QbV6WFaVMrAKEb79QuoUdaZMljjmB8nH
C7/W9ZfZt27hpUstMTmY9nIZo1DLKQqX8DVIGV6FNkjO1rEfkpwKQjGyYTkMkbeUDx0H300
JiBcvLa0K7YlNjIdFt7qdrAqyNOFjYzXI9aS997aqKlspVg0/GZDNBGd1wOg8BXPY2rYxnM
f+2sw9A0nUe6umphZldGoknsCAZDqx8KbJJ4Rjq8hlVpChtFs6X99JgkT4YAyY1ZRcm233G
mxIusXdju+LJ8IJKN7ayNQmTKTFgmypfggG9R+kw6LSqNnMM05ObnzZct98xMjE9bHoPuFb
1OezK6eMiQKB5VGlW2RA6FCD0pBBaQruCgi4tYipZSKPl+K5biYFyeMyvTx0BQlRrqb6g1S
hkyykk7r7i5CEcWeTQwzMFnEe1HNv02FvLQ4CWaDA4bhceH5ebDjzN1908jyK5NtQPTIXb7
KQ9QvkuI7ci4rIlw+ByIOUUKcSaKVpIrg63RiT8N6IAj7c78yOPQ4PLQOccndC1iHjt9tTB
SZrZO7MNMJMiODOaGQ7jNjLcE+y/SomTRaFXyHfHEZTqJDlK/RfUbYenQgW8aaoibXbK18v
Cmj9QZE6o1+jORfxHWrFsByZWAFAOY+wjRSCaaqJ20gZHJx+2S+Q5jlFpFCkgge0U2hLYL4
YY7xQJk4+XPIHZMKWQbYuns8be6o5HZixyg7tTB5ni5lcZCcdxKzSz5Ms+sUu1CfTQeDGqO
Kyhmgxu5P33iTZeDMnFcPAfUy+RnHlt0Mca+LN4VKRdmY+XvHkcrNlXgT8thhSwmyULySAa
Dy+F6cCViy47k+/8AklSKHHSRY9JJvQCC/tLMNv5KQ+Rc8P27ysj5EcvN8ecwOFjhmnjNyd
dulRyXkPkWq8B3Gu6PNGKsyqCgxsiJ7/cKfNeQuQhwc9UlaSN42itcbSb39lqfKRqzBiG9J
XZvTLsxAtb4aC1YfiZghklGVD6uDkJ6eXBoQYzpf7amSjkf1A7cftvn2wlO7AyAMnj5xqGj
JuB/Z6VdWYWUGz+mhv25zrkiwzYxb3+mbis7mtDZ4HrthYmPiDflS7wJCfLEo6n3VBZZ8Pj
YodVgkb5GH/pWYOs8njGn6t6QHS8DY3F4vlCxqTYkjRffXPjWr/EZm+e5yR8qTHYq0SNYGM
3Bt76u1R1tqZ/Nn9X02IAbrp9tUloPJcIWRxEASQrC9zrrWaWpvPpQPJlKvlH3t7atVMXla
DcaCQ40skrWQi6r7bUnUt3aUo1PGShosYk/Gn566sX2fxOTO9S8x2CS2t5R0rUysXET3t7K
hkzqS3BP2UgFv7jQAl6BjWIFMkiZgdKARGUBpgQ6gG/XwoAaj7lINIZHICDci9MB6C9iTZf
ZTAZkCx0OnhSGgaRyMTKB1/Yyf5poGfnJzS/9uZ58Pmpf/KVmUfob2mgPa3BE+HH4/wDm1a
JZbenF+eqEf//U3/aWJjv2pggsyt8pFtIG3zn2Gulk1LPMMWNkR42NkSGREG+WQ6s3XQeNS
ihzcrNF/ex3mDKVd/f7R76cAUmRyb5HKtMl5WBtLtGi2/DQMPhSRoUgcu8TeeJbkeN/ye6m
I9DBIjuRpc+UeC0AXcSQyKoktewsbeNKRSNn46HR5EBU6XHjRISCS8ZjgD01A8V06USEkJh
sxFuvvokckTRPGb9abGhMiAzRjePISLkH2UDOb5mdDxv1nMsrhFfDAUN4AeysMo6uDcnuTi
iPPmxgt0Udayg0kAl7k4syWgnSWdfiDGwWq4hyHcY+FNmPLn5sO0ncw3DzewUWEA9wZEeTy
8jwPG0exQGDC1gKqqIsgfisHLzskDGeLaWK72cDoPZVSRElxHxOWmNxsvpKsqZBadi3VQ3S
s7WNVUr+fh5g8tmSR4SSGWTdGyydF9pq40EymEXO/OJifJ7myomdBvG60ZF7D76uSEg3ieP
5tcpTlcFlSp12RldSPvrJ2NEi7myOeMgiHbuXGpFlSyWA+zdUsYG/H9xTurJwOYEsd2iWJH
9qnIQWWHJyUGOscnD56EHUiJWA/wCNUtlIzuanI/vKfKXjc1kZz8UIt7P0q1rYyiSvW4lKT
QPAbli8qkA+zpe1N2CAhIVJIjkjN26BrHp77UuRTowqDGdXxmhDSSux3WsQLG3hSdwWNl1N
iZHxTAj0m0IFyb1m2XwZV8rlRZBTGjN4x5mHhuFWkQ2UWZiDUixBHgK0VjJopJ8Tzk9LDpV
JkwMWLaRTJC8a1/ZSZSLGMqV2t5wbEqbWv9lQk0NhfbPbvB813IcTL4vFyMWO0uQzJYWGlj
tI61GWzRVVLgj73+jOPjZkvJdlsywSgvLwjufJ/wCBY3v/AFanHmNcmGEckk5Lm8TOkxRPk
4eXC1mgclXW3svXSnJyskPKZmS3+1SCUi37RhfQ/pUxGm7P+oXcXaWRtw5RPxUxvlcbLZkY
e2MkHZUWpO2hVLQ9Ta/UHuPtfuL6dZvK8YIvmmlgRIXQLPFqPUJtbcoOgrKlGrRJrey8EA9
h9k8NyfZeVnzS5aSQSyAejDdSSgsNxaui91tBCx2ZhuS4tcdyiZEoVdBvUX1P20K0idGmNj
gWCB5BlT6WAOwWLezr1qXaBqsnS/p7jcx3Dw5kjnfkBxObH6MU5WP0pGBB6DpXLmvw1PUwJ
bSZXlMuX9xJgZMQWSTn8qORWa6KY42DbfdurqwLlTkeXl+6DNyw5xReOyppZcGJwZYhpExJ
8tgKanxRHKWabBg9CMLjYS44UX9V7u7Dwv0pMplrDxvcHM2xJJHbGKndjKSkYv4ixH+dUlN
aajm7a7V4vHlh5HJjmZytpA1zG6/1L3o/gIHk7FwHHz2NLJtlH7ObGdlI+3cRRH0FKH4/B9
zwRSti85PF6ZFkkBlLKdCKRSgky+6edw1XGm4xMnDguUkY7ZXY9WsRQORMfvvtv5N2ch55l
AaJF3JCAbne/t91qIHJU97y4nO9rGOE7czhmGThepozY7HzqPaBRVE2chv0hGNN9PO6j6ZO
RjchA4e/4JE61NzSmmhsOJhkyuNjgDGHELN89kj4it9I097Vmy48QtuQDZsWNjqI44UKQY6
/CqD9L2yH20ognkXXLcllQSYuMsmyGWBWkHhqbVOJb/iNuCrEiAsN1trXFvGtGiCJ3JcHrY
2I9mvWgTJXyGcrEPgU2v7b1CrBd8jaS8jywf7OJibhm27PZbxqjO+pYZkz+lGL2Fh+ek0NW
aUF/wAbksMXCH6K/F7da6MaisE3fJmjWbcoa9iTVMixb4rkxrfwqYICQfH20APA99IciXoF
JHIwvTQEJb3WpgRlyPG1AHja1+tKRjGXS60DIQ5vZqYjwY7iCfL4UxpEUj3t9tKBjJdcLJF
rXhk1/smgR+cnNE/vzO/9al/8oazLP0O7T/8AlTgtOvH4/wDm1aIZZ2b2eNqoR//V6D27k5
cnAcY04HppjxocXQOtrnefdXSxILny0Ceq0aLLuFpHu1x4bbdKQw+PD/eWK7yqobrfx8tDE
Pw8PCjYPDYLkDbOgtYFfE/bSGNaXCWVodpBU+R79B7KYAjkxszA3B6GmAdiujxi4vt61Iia
4sQD9goAkkZRDZlsaAA5FilvYWt1NMZBIqiIm97dabGCmX9n0JDNp91HgBgYYI8j60SNlY4
yVXFjjEbL033F6wylVOxt2ZxYYBuJhIHRmUWtWZaaGf4L4Y6/unGudGIUXNKRnl7H4VQSOG
gbwI2DSm0LkiKTsfiTLrw0dm6sE6C1CcCbQPH2Nxyy2/duxF1iMaFGT22I9tDTYJoA5rjI+
3MF8mfDycriwjM7qrNLE3UaD47nSqouQuQTxnH4mbxWJyceDOiZoTarp5rt0DVLTq9Q5Ipe
f4aXG+pPaqrjPabDzFaP3hkt00qwTRtI+EnjdmGI9zoG2i/5qzaKVkD8jhTYcc+U2G8nowN
IND5mBFhTgTsg2Hh8h1jk+XZQyBwluhbqDRAckSQ8XlM2TA8BCK11NvAjwpcR80DZeNg8bx
U/J55GNhYcTzZMzKb2A8BVVQrWSMR2p3JwfdXF/vbBFsVXdSuSgUEoDY3PXdSaZpWIORyfV
/n5GyXlwOKyIo5mRIngUEqr7fjA60QNXR2JO2eEkxsTL9KTByciGOZkx3ZVRnFztFZ2ktWH
ZPFZ/plIeRimhbomQu0/5a61MlGdk4HkcS65ERcMfLLCxOn2VrzMXiZVZUKszBW3AaGxva3
trStkZukFVk4Z+MaqfGtZMmgE451I1okzaEjUq32VQpLbgcX5rNbd/d48TyP79NKzs9S67l
l9OJHGVykw0LxKL/ab2rPJqarRmszczZNHIW2eXyt4gisePka8pKTufg+0e6ccRc1iucgKR
ByeNZJY3toW/TrRWgzdUcX7m7J5ft3lsfjp5EyYMxQcHPHljkF/gkJ0Vvtrpx2kwvoVWFDl
S5kWEg3PMxDA/gRb7mB/R061qoIvYnyUXIEsmIxaBLIY2JU2HRiPHd4VMahLPpLtPj/3Z9D
UlWO0+UjTxxkal28o+zpXPltqd+Jc2kjgWRiZOWZsfpmSTIAXNlQaljc6eWqqzHPWylBWV8
ovEpDgj1UjzzEslv76URA7gPBb05QpSofR30kw+EXt3jsaXEix+VDNLMq2Vnkj6uQPiteuN
cbrfxOrs1dWmtoOM9wy8fHDNGTE+XB3RyskkTo19jblXzW99dmCyVYOK7TWpXdmcVhyw8gZ
pPms+KdRHYM6IjdDt/NVWvJNFWNDR89yHbfbMkWNnSycxzMjBl4zGa2wH/Xyn8H6q1BdVO2
5QL3RzXKcsuNyUhwO3JJAPQw4wqpF7Sesh/rUi64236gnuDluMwokh7UBjw41IeSaOIySPf
4vLcikrnS+s4M9J3Tm5hWDOuWawEoYqQR03L7KvmctsaRa8Dw/d2cmUcPkbJGwQlJDEFvqL
XtuomSVBNkZPf3Hh45J0y4oBYiaCKXX3setIqCi/wAY4Ec8o5XtzDlkIJaXFZsdxJ+FjGtk
NKRwC9sZxXuPD5DnpVkx8gtiHCYed4pbjQDpb30raE2WhP2nkf4S715TiUlY8ZmSCPa50ZC
bxsR7hTiSqvU6R8/8vi/Lo5M4dtqj4EB/F7zb4axS1NG9BnFPtzVIPm2NuJ/Ff8X21pZGKe
poufu8+CRrfEBP23rLH4/iaWAILbT4kHzVbIkJhhMzOqsF2KXFza9IQ7CYJKkslm0PloYBO
Z8ZA0BAOwe+kBJmC8cfuC0CL7jWgkw8aKORGnjW7xBgXAJ/R610UYi9wZvVBUjVDrTYmXeL
IWi08NKGQECSxFzSES+oPbSA8zJbrSAiZh1vpTAiDgk38KYyHIcKCRQgGLMBre/uqoAT1yD
p41Izx82tMIIpNw0HWhAxpQsbDp4nwBoYEPJ5eJg8RlZefkJi4yQyAySnaCSpAtfrUjPzo5
d1bmM10YPG2TIyuOhBckGoLP0M7Pmhm7S4NoJVlEfH4+8IwYjy+6rqQy13yfnqxQf/1tr29
m8XPHxRkWR1/dyRzuujs4+C/wCpXSBa+tNjQSSGCOaBv2Xpk6hidPyUDDcWdYU2ySpdBYIr
eJ8KTENfIxFjDJC0c7HzC9waBg7hJlf8DeBpwOBI3nQKJm09tDEW2FGkrBYTYkXZvbUslkk
myN2Hj0J9tAA7M5Gp0J0pjFk2jdb76ABJJWQyAi6N8fupsYA2SZBuuwIJCKB5Qbe2jwA4n9
TTlS/U7Dvnfu7/AGYevlBmFh+kQpBO2s7VlidoLPG7byJ5JxF3+uXHjxNNKQ04Cp4M139ta
vDoQ7gqcbhPDf8A3jRicWv/ANI8f7dRXCHMfkdvRJEZZPqSGhdd0bL8wd35HqljBMdgcbxT
l0P1IknKxMwVBkqVIX2l6ytQqQSCHB8jt9TWbSzsRkgAeA+PzGq4BJPi4uPOk0X+Pmmx5VN
2MWUSQOtiZNvT3UrWS0Q4IJ8HtsKsUH1Kn9BR+xjMWSoDLr4PWlaeLJbEhwO3Ez4cqT6nGc
wwyJCWx8kuvqWvYmTTpQqEtjlh7cV09X6pZDo1x/c5QsT7/Uo9sORHJjcCQUj+qcrKV2sHx
8phYnwPqVXt/QJCYsrBkh25H1ODKhNl+Wy7legtaQUPGEgfJ91YuCsf7r7pyudkbyzNGmTj
iEjx87MDSVAkq+W727izeOmwczLmnxp4imxjIdCR11tUJCraQTE7u5DDwMbCxFCQQpZoyWC
7ifcbdKTRfOCgfFeUSWYKXf1BGDZR5r0OpSsdO7Q+tvO8YzYvcUf7345gqQFLRzQqgt5f0q
h4zSuU6h2/332b3BtTCzFhyHH/AEPKISW/uvoawtWDprmRa8rFlpjbEMke86TKLlftt4VlB
tyTOddxTScXJu5eBo4HbycrjDy/86g6VSZFqyQ/MieISpImZAR/0rHN1I8Ny+FaKxk8ZGVV
13AqVHTb1+8VasZWoC7AWatEzB1Lji3GDgZMp+N42P3HSi9R1Wo7siVIsfPZjYb4wT9i1nZ
FPcOyM58iUySe2yj2AU0oQxzZlzGqNt9v5KmyFJUd4Y8+d2uY4o0mycHdkQQMC+4H4wbfiC
1pjRF6yZrsfj+0svtnuF5MTkP3vkwiBGwk9aSCA6yGMHqrW6fFWz0Zm6QzPDt7DOTBicZzQ
yBlMII1ysZ8SRP1m3M3931rSilk3O8N3vhwdtf4azef4Tj8fHxVhjzXn+YmkZdHPpJtKf1q
xukram+LI6ao4fzWPx2PKYhmvMcsh8aRI2O+MfiVjoVrf0wZWzWs3YhfIw/3VFHNkzpKmcx
T047aeiNaitqha2keZbN3P23hcasWJ++p+RRG9HJyMgRxwySWuRtAcjT9KjI6rRGdLWVfUA
pyhXiMbAlkXL9Z55hkAEztK58xbXwNZJQbKsqSXt3neR4zi8zHwYnhysqM7ptvmJQ9dapww
lbFZxudyEDyznHmnzMkn152j3Ej3UcQ5cdtySI8oHASHICk3UlSdf6tQzqx3j7iTMzMqJdk
kHrS+LNGRb71tQqox924Lj5W+TaLB2NiV1A/LT0J5+Zuvp9IZOM5COdhIhyV0KncbAXsb1D
ZVWnsbjFgweWyIo4MdndFNkjUkhV8St9amTRHLu8ocSTl8jIXDOPIr7YllQxglTbUGiQaKr
heFl/fMXI8i6iPDZZpTuB6XKxj7auqki+xV8xkZOVy+XybqElnkLxxg32KD5Rf7KHoZp6nR
eF5FOS4qDJisXVRHKPHcPGoag1q9C0xykWUC5022P5KqxC3NPnS/NS4si+UJiqqCsKeP4l2
YFDDKp834qtkE4RV+IBiNFHjSAUNrqACBpb2UmARyEsUIaeeRIYI1UyTSHaqg6amgAjLRfR
h2sGVlVldTdWB9hoAwX1bzv3Fk8PyeCkqc1kiRY8hJBGiCMAj1FH21pRiDvp5/ETxzyLxne
EYwclyFTPXWNz4EkVcgzvPH5ePkYgycKePJx5RdXiIIt91MgIWVtutAib1jpQIfvuKAGM2l
AwZspb7fZ1oAY8qkG2t6AA/VZZCSdKcjCFa+tAxwk8Rp76AHJH6m9yVAQAmRjYD76BQcr+o
/wDER2Z2d62Lx0i8xzIuPSjP7KN/1j41LZSR8sd/fVnvXvfLaXls5lxbn0sOM7Y1X2WHWpb
GVcXYneUnbp7ij4XKfg1JDZ4jPp/l9nvpAH9m/UrvDtDOjy+F5BwiEbsWRi0RA8LGiRHZP/
rG57/3PF/df/j/AG/1afIIP//X07YzYnb/ABeVj/3qYUKysGsvQ10gWj8zgjiIXlQySMvnH
Q66XoAqsHNxo3Y7i2lkHs++gCyHJzPFCERbk2YnqBQAdHJE8wUszEDzDwoKQU0TTLsvoh8t
DJD4mMEaqOviaQCM4JDHUeI9tACBvNfp4rQA9p42AW2rLdqAB5hE5iVY1Uxp+0a51oYEAiB
CptaUXuNttuv21QHGu++3czlPqw2NGREcXCVpXYK1gx8oAv41m5nQGaFfph3ri5GUn7phix
mxgj5xiQgqSCeh+KqV29CIK3mfpb3HFwnrnGtErKYsqONAXYmyi171msimBuphM7B5Pjsg4
+XG3qr8eMLbwPfWnEXIs+E4XE5bH+Yx4zdbrNGtiQL/AIhTrRidi3k7PllIy2RfQQKllRQN
q9NBVWxNrUSuIe0coY4xFdDFuLxs0S71B1O3WsvbgtWKHleDx8OD5jJnZ23WxIAqoZSPC34
KbEysw8fP5Qq0+ICkzquI9gDJIfKEjJt5f16b1JnzNJ/gLunDyJsLJ4h2z4V9WWG0csiJt0
8bdOlW1birCdkibivph3dysbzYnDNkwqxVnYRRhLi5uN3Vah3Wn1F9xV4PYHJZuTkQJERNh
IZsiJgvkjDbbj8PxGnkdKuNS6V5aBeXF3XH2/jdpNnxw8HjbnlixYIw0hkYm+RKCS229Onp
ciahwC43Y+YkTPHmKyzBVjiVQRIBS5CSI/8AB0MiTFZwJY77oiLFSKoY3C7QjmkhgeZY2yV
3Y8oAsbHUG9IYM3E4fH8nk4eXAuUYQFLhzGQTrpakAFlcaHJeAAr4RMx3D7G0oEWnD9/95d
uGNEzJvkx5flc39vC3uU/hqLY5Lx5mdC4T6x9rcrD8j3BAuA0gIbcBNjtf/Nrmtig7KZUz2
d9OcDJH737Jz/lC3mtjv6uM/uKf6Oo4mmjMzk8zkcfmy4HcuKMXLjCs2diaja3RpF99AWch
cWSnprMzpNhObLmQm6gfrL8SVasZRBY5k3/ZmRKpDRKpIdddNKqpI/tucR4eQ2gEttznVbb
aszsE4XL4kmIuWvpjFN/20nlXymx/kqnUzkmh5njM3FZ8WZMq+jiPonvqWhk2LNLsU7mKK1
gqkDSpA50hyu0u+PTjBfEd95F9Hx5fiXT2V0WUmbRVcjyuDBzHNZ+Jigo0cuLxpBIZGlUpI
xH9Qm1VVQEgWa7YXN4s0ckZmgixzDOBusVUAAginJmkXEPc/O5k+TLnzQzQTSbJojEo3k9b
N+HT2UpHB7kMaEcUo49Zih5EKNbhYniAJBpcggu27c4CESQIkkb5CKC7SF1PialDQzI4ji8
SeNY8SJVIJScAkf5VDZUDIcbHRwyo6XBBs+mvjQx7E0RaNQqSSCwt8dIJHnLyRokzA+1heg
ORC8U8ybZZ90d/MLUDKLLwI8XMjmgH+zM9iffbWkCNR2JkxRxZ6OfIZhqQdLjTpUs0rsyz7
m7ii4/BfGx1MOdKNJIiwcWIKkH7ahoqklHzXcA57J4t8oSz5KRhcskEtLNfToKIGpk03H8D
xg4+bCzImV5vMMkghlkbp4eFIuvqOZZ3FS4+XPgSkCaB2sf0lvo2vtrRMwdEmTcDyefxWes
kal4LgSx+BFFtRJ6s375UGWqZOLKHVtSvipt0oBo1oY/K4pICyGIAk1hew0Eo6hbFN5b8VA
SeVQZArAEMQpB6WPWhIclH2rzHIcxkc5DOkRHG5XpY7IAv7MDoxNU0JsB+ukZH0z5MrYi8G
7aR7fcaSEbPjITN2z2+sUbH/s7FN1H/ACYpFJnEPq6jy/UTmy8pMUCxmIbtynyC9q2qSc/n
aCeMRGI5CuPhVdbmrJL7snv7v3sjkAeJlaXEB8/GTkkWt4XpQI+kvp59fu0O7gmFluvE8xo
GxZ9FLj9G9OAOlMW2hhYxuLpIuoP2WpCglSZrWvTFAjM1iL6mgZX5IJYG3uJpgiNZGW/gB0
oGJ6sbD9JfD7aIFA1ZZBKscasX9wuCPfTgNzP98fVHszsnDaXmstZM226Lj8dgZCfDdbwqW
Vxg+XvqP/EL3l3ikmHgX4nhQf7jHJBYfrkVISYzsv6d95d7cmMbgMGTNcm+RmP5YY/aXkbT
T3eakB9LfT7+HfsztOeHI7k2dx8/oREyn5KBrdApH7Y3/E22mkM7OmbMsfpeUKi7BCoHo2t
baV6dKriI5N9SP4b+ze6y/IcGU7c55xub01/2KVv11H92xvq4qWhycV/+lz6v/wDUcb/pHy
/98P7v/rH/AIH/AI/6lIJP/9DWcNPgL25BiZiNLiS4cRgDdQwv49a6QKmTIdyFPnKL6aI4A
Ur4WtQBAIMhYwFbbYlivsNAFvxZvEHZx6oN9p8aALvFnR13Ws/4l9tBSLPFuxFl6dDQyQuV
XPkH5aQESwyI2g1WgBWjdk9Qkhr2P2UAI+2PeQ24Ebb+6gBmYiM4Kh4ioJCnoRpYUMCJwY8
dJ19MzSHasauC62PUrTkDjX1LyxH9UJIcT1o5c/AETutjqpBJ06Uq7k2YdyP1S76myzD8/L
j4kWGuI0JUESkfE97XDW8avHT1SzPkQYnffPpxhwByBOJvWQhyS6shuu3d0rKuNe5JTsDc9
i4fPzxciJPT5OSPzylx+1I9oHStBIxceRyPE8kTjS/KZ3R0DeSYew01awNGrxO9OOycN4ps
ocfmgAT48zbF9xU+N6u17eIVqA5/eKQBEw5ly8xyAqxMXAP2jpWPIqClxJJeX5WHGzXM8rT
E5rMTsVPBAR0pMRuuXn4+SLj/AE2jlk4xxHFDAjKFhQgqq+8e2s8fKu4WVbeBseM77x/35l
5cuBkyRZ0aNks20TERx7RYt+tV5st3iSQq4ahuZ3PgZ+OmN8nlcdxvIk7oYZoUm9VB5HbbZ
gDXJgtkrZNGzrXi4Be1+4MPie15T+6XgzJBLG2Q9pneNGvtkBuPNap7vuXtL9TJwKNQ7n+U
4fK4LMkxONiMWQuO749o4CrWBJDaGn1cuTl/c1qK1JcmEj5ziMTjGxY4vTCZP7C7qWRRqQD
XWkTJQ5XcXbyTNkCObe29JwmoYN0NaIQJnc5wX7thjxXcZ0YAx2YH9m973qhFFmdzfNTyS5
2PFJkm3q5AJDMVFgbDSiAJFymEaylh6T22ka2oAITNbYQGDi/wut1/IahNlSivyuPwJiSsS
wudS0RsCT7VNNqRKSPjsnnuCyBlcPnS4UgN90bXQ21G6L4T+SotQ0rdo2fbn1MkOVzXcHdf
Hx8sJMeDFyRHGqsV/SC2tesbYzWl9Szi4fsjnGkzuwuXXBzrbpu388lEcnqFZutZ8Dod0yh
yJOW4zJkwsmCTj2lBE+NICVI/UNCZLg1fZeLNn9vZskOTA+TDHI74hYBwqobEA9aqrJstDk
8ORlZUceNJIzY8O8+kCQi+YkgiulbHFZ6mn7FyUgyc4WtE8G7aotazDWwqbF1NjByuEi6qZ
kKsAqmxBtpUwNsoPqBHiZGBBlxwtHNgt+0a5F0cdL1pVkWZnu2cbt/k+S9HuLkZMTCw41mx
48fb6s8isAItzeXWm7EorcqXGbMnkSLVsoLHHIdfSvoCR+KioMuuBzuDGUIM7jIponybLGH
cNu2E9b+NDA0PEoO4+cxuK43FbHyFYvlqQVx8aBRYySsdAEHt+KoYwH6kdx8HFy6cZ2fkGb
C4/H2chytgyTzk2/Ze4e1adSkgH6Z9x8lidzYnDyheQ4vl2MGZi5Q3BWC33I3VPupMqCylR
o8rIiTYPSmkREB6KrkAD7BQhNDPUIuSLqTqR4VUEk0B9RrIDrqPcvtNAD8iRlWy7QfbcVEj
KvORWheItZ2BeNwdA32UxoP7Z7n47t3hOY5XPdLJ6YixiLtI/QWHsv8AFUstODGZv1P5jLz
FycvhlR8tBLCLsA0RPlKX8Kls0doj+YlwfrLlcbMsmHxkEc4uGdyXKjoR9t6lsqtg5vr13D
ObyYeI20j43dQQfbSkt5YexXZvf/K8wy5MvE45YXUOjsAwHjuqkzLIuTnwKfK7y51C0ONgR
RSprtG5msfEA9RVSK2NflLzhe7uNfIWLMD4hKbpGjDMC462Ua1aM3odBwPqr2e+KkeVnyRy
wgJpjyMCoqXRCUlr/vS+njsEi5aRnAAA+VmFj7b9KzaGE4/1W+mCzqcjuBI7EFh6EhJsaEh
HK+X724oPy+Hh5bPi5uccmKeIPHIw/CCNDa1aJAZzme5oMjicrGjyJZfmkVHhkLkArqDrT4
gb/F7u737l4nB48coOOwcXEhgiCIUHkUDVhZulLgKTJdw8WmBy2VA+c+dIm3fOSdSw9pquI
DO2+RxuM5NTkxhsSQhZb67dfipwAvMRxtzU88b3ilfdC1+qeFqEgKLKx4pZAxukik7JozZw
faCKYHQOwPrx3l2e8eLyLNzPDAbSGP7ZF91KAPpXsb6kdnd54nrcNnIMkAbsKQgSg+OhqRQ
aPJLI5J0I9vWmhEHqsw2eNrn2j30wBMuZ41No/US2uoFAyt5ruPt/tfjfnOazExMYDfZyGk
P9UDrQ2UfP31H/AIpuSz1l4rsyFsLCN1bkHt60n2forUNiiDh2Pjc93NzKY8UeTy3LZTH04
ow0sjE69NTapkD6I+mn8Kjj0+R+oWQUUhWj4LFfU+6eRPaPwod1MISPofj+M4/iePTjeI46
Pj+OhAC48ChB7NzEfEfe1UkKRJseAuyn4wLgHS1UElTkZGVDO3qW+W6eqFNtx8KYy3wpGkg
NxcEDynxIHU0CPepJ7KUAf//RusTJg/cnHCNm3jFj+LppeukUg8WPMZVlZgepQeC/ZQMs4G
NgpVbtpc60ATsYISqMBuHQqNTQBaYkJkUs+ns8LUDLGGZox5TcUBAQuSzGwNj7aUCHL6zvc
t8I1pgRLlORZTbaelr3pQAxXkLCRv7u9in896cARSZ6wwsp80hO1dw3HrekAHleZPnEUhlB
+aI0ViT5dg/VHWgDhv1b5HI4/wCouI+FktC8mLaVwugBt7b1OxNjNzdycv67AcgZkQ7Q5Ua
gVomZwJ/iHPJJf05VP6tj+WkEBOFzQkniR1x8VHcLLMSx2IerAe6nIkhOcz8SdZ43kiyjE+
3DyYVILgeLUa+ZUlR+8cuNdhWNjYEmRQ5H3mnr4gSR8tmem9wqiSyyvCgV/Tv59vv21PEUl
5J3Bw/Hc56fZmPPLxjIllyl9SWaQqNw91m8aToWmLJ3Z3bKJIU4+bDMjAo0cN+nvqd3qDxX
XgVH+I+Sbk4Z+Wys7Khhe2Rjq4hZkX8N7aVoyIt5FbPn8vPIZoDnvA0haBgskjBbkhd6jwq
UkEWYnzHcR3f+0AGvuPpz+PXwqtA42HYWTmplo3IYnI52JGrL8qBPGSSLKS20/DUWUlVVkA
k8uAAYM3qTrFIev9mnyr5jWK/kPxpc6ImXIjzlxkB3t6TgA203Er0o5oHjsvAIwcqd8hA8h
ZSbgk/kN7VSZDCMkgtKSALm4I18KYi6gE+PxHqxhWSymx1tc2oGFvOkb3kslxoD42AoAgTk
sd5HRVO9PFehogZMuZjn8Vm6EEXtf20C1PJBiPi8hjRyhFzDETrawj8PvqWi+RR5GIq50zA
FseK7rID5hbwBFqjiOtmi347urPiiTH5Jf3ngsNY5STIvs2yGotjLWSSywExsrDyc3icn03
xI29bHmJjkCFegYfHUqupo7aGYgyHTFZF8nzNid+jbb6V0ScdlqW3GZeRx887RkKZIPTY9R
1B836NQ0VWxYr3LkR4wGLHJkZBa7RpiyMAhFt4dQdwL+WlxKbK/lO5OQzcSTEZAsTN+2BBv
ZfA3qloZNlXjY2flZeLj4mFPkSiaOZYY4mLhdw87aaLahlpi8nj8ri5ksuXgz48RnYpLPE6
gG/6RAFVyJZPxXE83yqZb8ZhvlfIx/M5rrpHEE/Ezmw/s3pSNIl4nu7uPG4XP4TGy/QweY3
S8lIF25MihLCP1eqxfq0oHBS46osDqg2okVgi6AW9lMst+zp1g7o42d7iOBpJJAov0iOtJo
fItcZMfN7m9NicaDJjllgZlNmdhcePjQlBLcgPzWBPxyQHFeKeMNvnEhIZwem2mSOXZDghF
kPzmZrIwY2jjX8H9qlIFpidu5GTwk3MjLjONAzpIjPY3jA+HXzfFQ6BJWY0CSZuOFkO15FB
udNT0tUl1KjuxP+zeQuFJjaw91mNSzR6ItO5sXEWX6alpNvqcZhCQggaGYA6GoWp05FKobH
kPrH3b25yHI4OLg8FJhY+XPFjB8ZBIEWQ2MjBjrak66maSZWt9d+8JWyiOJ4KNMgAMxwg4F
v07W/PUKv1HvUoeY7txObw8rP5XCgPOCL0oflE9HD9JfKp9Afit47qrh9Tqpkx+3DWoBzHJ
rl8JDhz4EETQ2mxuQgBEqrsCmNm8RpVJQYcqwoRYdk4ycT3r23yUZjmbl8eb1YnQFY7D8W7
S/wCtVnPc2OV9XeN43kFweKwo+Xy0DKsGNChQSE/ikIogStHgV/Icn3v3BkZMHcXKY/DYOO
N0/GcXDGpKMAf2klrq1PiRJd9pH6Y9tzxTcRwceRlKPPmZUwyZGvqWsyhRTVBSYj6oZ0XOd
1ZvNYMaROrI8MCBRYKoDKQoA8KHUEzJ87kR5Hbs06BULMqsABfd4i9IZtuH5zFHC4LySenJ
HAqheuoFr1aRLM5y2ScvOlmc/wB6dbe7xokcFHNzGIGbcpv8JsLg0SOCaTnsGRMeNYnUwg2
YnqOtS7wHFgMnLwWe8bk6/ZrT5CdSTFzJshWkTYuywYMbGxokIEwXysTNbO4/IfBzUfck0J
I/KBSgJO3dg/xNZ+EYeK74xzPjaInJxC7W9rCiQg77xncPbXJ8Z++MDlIJeOC7mmd1GwW8a
EwaOOfUX+JThMCX9zdnKvJchMwhGc4vGkjMF0Hj1pOwJHz79T27x/xZkcd3LkzZGfHYmFrk
KXFwEQVDZRuvp7/Db3Hznpcl3G57a4JwCizebMnFgf2cem1W/TP+TT3Ekd47e4PiOyoJOM7
T4YYcBCs/JS2fKnsLEvIfh/s7atUGazheUbLdEjTbIynduNxce81UEupoJFkCxE2a6+aJTc
39t6RDPNuRQGjG46ljrpe1AQVPJZ4xuNlnysUGEEkoemnRqZcFHhfUfhFZUbFdnC3Z4zdPs
H2U4HxJv8ecH/1XJ63+H/hogOJ//9KbiZ2k4fFjJvJ6Ee2/srpJQSgkWAvfdY+FBQbir6gP
msygED7aALSOKNSjPrMh6EUAWUMjOxbdo2hAoGEqupA1FABEJQJt/HfSgCR5xFIb+ItpQIZ
j3ZnO3QUACchk7YnAO0KL/koAopObyvUMuOqxnoyHzHXxFCAkil5Kbj1MrbocKQoAxCn9r5
vMvVutDA5F9QcTj5fqHFFyGLmZ6Ni3WPG8hUnwUm1Z2ZdEjKc7Bw+PlxQ8bhZmDGqEzRZpB
YuT7qqrM7lcTpppVmaYwe7Uk6nppSHBJu6m1iNAfaKYiNip06DxPjQCGM2lgdB0tRIhvrTx
yLJBK8Mq9JENmGvhaiRoeef55SAvKZVxrb1D0qEU7fzMHlyp5j6ksglYkjc/mNj1N6snky+
4P6md8dvYgw+H5h8bFUaRGJJALey9Rak+JtjyteBZ/wC/H6reHcBO7pbHiqfa+pT7D8kRy/
Wr6pvq3PEn/wABEKPa+rBdh+SIH+sP1NOjc7f7IY6f7deYfuoBsz6ofUHNw5cPJ5lpMXIUp
PF6SAFCNRpVKiRFuy7Gb3vs27iduinodo6VengYsdHIy9CbW1v7aBFxDyjnEMaqRt2Ar4aG
gA3lOTjyzDdLemGvbT2UDIeMZTkSMjBNPKD7SaUgXEETSTTRbAQpFilrkmk2ORcWeZ+Xi47
DxknypnWKOGayKzN0DMdBSFJYRZXZk5mi5Xh5sDOhlkhmmxZi8e5GKt5T5T5hRASU0mbHLF
FxqkPx+JI3oWRFmYHpvYdapgtA3CycWLt7LiCemrSXZr3Ja2gv7KzK5MqoXAlSQhX2lSwKg
m49hqyINr2V2VD3ImZz/PzfIds4D3zMlFCnKKi/y0I/GT0bbUWZVag/PfUnn87mGyuKlye3
cHGjXD4bjsMBFjxE1USlfjZm89Si7VM3jZzmad5CZJJNZWfQsSblrt7asxsixzO+e84HGTh
ZkmBPEqwCfHazNEvRW/D5aIBFPy3eXeHLYxweW5nL5DE3iX0Z23ISpup2nxFNIpMGXm+Xxs
KXh482eLip29eXCjcokjt19Tb8X2UQUmIwHzLHyhFj8t+gXZ0oHJ7J4nlePiQ5+HJijLg9X
G9RSPUQ9GW/UUCkTipmi5GCRGK2WQMR4goRagCyy5pkz9ySt+yVPSJ/Dp4UmDI4Tfqt7kgg
aHd7aUikcspifeY1diQNRuGnhTA3LfUzuPjcGHhsztXi0iEfqImTiNGzK4sHCFQG3db0my4
MzFNuyo5zEg3Pv8g2ru62C+AqSkUPcEiz4XINYBWO5vbe5oZaRss/ufkOLxezEh43iMqOPg
4JGGdjxyOvm+JZH6H2VlW251WSipW8l3KOZ5heUb9w8UuExaLH+XjImZj8c+26s1/bUu+oq
13PDI4tOC5Ex918a3Jc4w+Yxvl9kcQU+YI4G0aeyiX5Gk14wZ9eH4t1dIu6OLj0sA/qkmw9
wo5PyMOKgm5jh+KPEwLxWQsmckRfILSMYpiv+qU6g0cmF7JVUFLx8Iy+ZwYM55ji3YCNHZX
G4aoD4C9ayYOxpYFjwQ0GBEuOAdjKoO69/wATdaaZMheFzfN4WRJPitGZZDaX1oVnDgaWcP
TkRej6kd5LG3oYfE+XxHHxA7bey1EhBlcvlcvNy5MmeFPUfzOIYhGvv8q03YIMh3Qhx2CRr
+wyfP6Z8GHjalyGW2Jmx/u7GXyDbGL3qk0EEbSo8wIsb3It9lEiSK7EzOIijkXKxBNK7nYb
2sLHXX31Dsa1aFbKhfESB8FCpI/ahdrC3UbhWdtS3ZAWRLxTzRNDhmJY9yygvq/s+yrRDaI
cMoJtj3VWFwLkE28NaurM4DU2qXCqdhOhqoJJG2W2stx+JW8R76UDIMhcvG4yeHFyZYIHG9
8ZXISw16UmBf8A0p+jnfPeHK4ebx+C2PxeLPFLkcnl3ihCqwY7b6ydPwBqzA+ux2P2Zjd35
ndsfHDkOezHDHNzD6gh2aL6EZuqEW+KqVRSHvhpPkS5E07TuW8pLbnF9bfqr7lqkgklycOC
CM5eW4jRRZgVvdfEgVYzM8r2v3VyUm/iMuLFxG/aYysNpKDzXuP0umtKRknE/UPDWDL4x8q
Fea4+EzS4xv5imh9Nz5Zb/qUCgfN9QQcXC5jFwJ+QiniMTcfjyIGjyB5vNc6XXWiAg1mHnc
XyONLjZMLWEd8iHIuNSm8rf9W9TIkfPknPYBzOQXHVIceOWT5dFJsBu1rQob/iSD9KT4b/A
B+NAH//04uKyWGFgAD/ANHjvXSSi0GToIwPioKCsRzHOxIvoLUAXSuWMjyG1rWFABGNIpNg
aBhiTD1FC+IoAYuUtyHaxBOlABCemyi/U9DQMJllMWP5RoepoEUXKZe6H0o9ZHU3oEU2Rkx
Y2LGqQqXL7t4Bvb30IBBkSZOfHJMobIlIVYEuqsAOp+yhgck+tHI4kn1AxRxua8xhxtk5je
xRx1W6+yoakTtBkWklkctIzu1usrFz+U1SRk3IpLW6U2ECEso8woCTyL6i3U6nwoGOOJIBc
r16UCYw44KklbMOlADFiIOiXoAPh43HWDGkknUespeUKLtGPYaDVpFdJCoZwI7qT5Gta48D
amQxsMs0G70jYsCGUgG4++glNkHy2gAFx1c2t1oCWTRYdzHuXyr8VOAUkgwYSDZ9v3UgTga
OOY3tKGXw0sacIfJMnXjsX0goc+r438aBQ0By4U0ZN1JX2ikInxvJCbo3mZRQAXPLCBESrB
lBAKi/UjrTYy1XiYoOYfDjmGYgjjlMiixBkXcR91ZgWnafH8xnZ/Jjj8UzwYyh8rIkO2KFb
2Bd/wAP6tTe0F1pJD3bwefxXcebh8lsxSi+vj5oP7KdOoaNwfNfwtTrYbxwQcACfQljgGVI
279jJdlbf+LqPh61cmb0KSSN45pU/ErsF29RrrSCTQsOGl4g/uuHKj9NVGY8pBTft1IFrrS
gbAeJTi5OUwTyjZEPb7yhc7JhQs7RqLusbWsWbppTRKZp+d71PPZMeHx8X7t7T4lRFwXELc
KqLp6sp/HM/vrNo1qzL8hmz/NuPUawK2t0AtTSKsxcZ/XSYTSFGbUHbuuV6D3VpBjYhypoH
X0jAUZgCSreW/ttSBIAm2qGW9zt0phA2bc8oVdW2A6ddBegCz5PjOSwJMWXNxmhiz8Yy4m6
xDIFtranAFeuRkSQMJMiaf04gkXqu0pQX/AWJ2L+rSKgbA0iOr72uA2v2igRbZQkOdb1CC8
akG1/wiiAZadrjgBzka9wSTHi/SkVXgHm9cjy3926pZJHkRYFswxuVyseVfQA1jliZbNY/p
g0ikLy/M8pyuTFk8jlyZc6xLFHLIbsqoLBQBawAoaKkHxpGLwgtdVbU/ZUDTKzOSWbj8kRK
GaQmwvY/EelXElyQuvM5B44mL1DxsMcUIlYMCIW3hSPFTWKruXbJsbfM+oH1RniGSmJxEEH
IHTHjxMcrHsNrC6a7vGoddTTkVOV3b37M3oTYHFSCMkxr8tGCDp7FtT9sz5SDcn3N9RuRjE
U8eEIoBstFjY8dvvCXNV7Y/eS0M5lcd3HkWyZYhuU+VwQmnjYAaVaxGTyB8HavcrRfvNXk9
DDKtkTIV/Zl+mprT2yfcQRLj8spCtlzLLI5Kum0n+Sp4D9xEJh5ISENyeVu8RtQfzUmgI2w
Mm5YcplbjoTuXx+6kMjTjpC7L+8MkldAbgjX7BVSkBT9xYpgCj1myDaxL30pbiL7HzBLh4q
fu6BisSeZVa508daawtjkbFNIOSx2aHyxEl4kXS1qbqKSvxYDBlGX0Isl5AxWGeNmUa+G0i
jgTJNM00WK8MmNjpBkSCTWOTy+5fNStWAK/Ixosgi3pQKpsNsbXt7Tc0FIPz5uLwuPl43jF
M8bhJMrOmjPqzOfBP9VEKqtBcgjMk4nDy0GRGciGXDWSEY42qHbTW9+lq0gmQTGgxmy3klI
+TivPJc3LH8EVQxyQcjDLlYmdK21WYCRox4BSCB9wqYHJ91capj4Hh4oxshXBgZYUsqXKC5
2CpgUi5bxJErk+k6mwHtqkNDQGiHrtEDJYtYCw0FMDD4/LczyXKBoEnaR3ZGgyltF6SmxaM
/p/oigo13Edydt5ueOHwZ3TkoVJOBNGySKF0b1L6BTSJbMl9SvpN29zPDy5fHwycdy+Jumx
cmEmyOOqC3VXpoaZyr6Sdx8/hdwJBPnQHBjnSPk8Ga13O70wyi24OtNjPpeWLHlzNps8RDA
ufFTp/JSSIPnfuHg8Tje6uSGK8bYkfmZD8IB1/LVFFX62P+jD03/wBmgD//1K3ispPkcBQp
9T5dRu/LXSSWcM7t5SNR1oGWGNueRbMRs10pJDLhJJERWIBUG59utMAiKdN1z+SgCQSH1wy
mwNAC+sUFzrQA0ciwbTRh8NEgF4nINIJxIv7NV3E+00AZrKzJDP8A3u1ySLfbRAyn5nurjO
BgXI5XJRGG5XgHxN7KTtAoOX8v9Qu5u53kxuIUYHHJ8eTu2OVOnxdah2kAOPtfhcPhxyEmW
JuUdtiwq5duupYmqpSCLg8eOxB3Lcbr29lXBAvoO1yPD8XsoEP9OQDaygr+t1pjgjbjPUUt
A4Vh+B+o+z20SMhXKkQCLJBsv+ktYj7RRIMJjxpJo/mIf9ph/RTRh9q0ADqkird1G6+idGo
kQ7qCCNvuoAj9JmG4DaQbWoAWXHkU6+I0oAQRLazA7qBBJQbRtoAVQR8S7x+lQMb6URUnf5
x0FAiIb9l3DA+BGlHGQSCYMrGhdTPHJ6X6Sra/3nShpDgmMXDTqkuDkvcHzerbr91OqQyKX
j5nS11kI6MpvUiEwI8/GyZGXcrBLFmBAPupMZb9t99c/wBsDkV41VEPIxmPKLLcEMLGpgaB
JO7sP94cHOcVMnG4ZCowc0F4JXfU7x+iDrVJIGGYrx5GC0kZhOTlTPMxQ7PRBYt6MY/1dS4
FBWY0WE8rtkZ6YUu59qkFnJXVTcAjzVVVoEGh+n3buX3RHlR5GX+7+B4++Vz3KMdqRR2uy3
/FI4+BalWgcHu/u+sDnBh8RwEJwuzuFGziMcJtlluPNPMev7TwWlJNkUWFHLBCPUsGlAZbe
w+2maIHyHDZcm5N5/8AwaCbBnF5kQaYZEHq+pYAoxFrUNigFzZcItII4pIwWA3l93h8P300
ANkw459P0p97FdzoQRtb9G9JAQ5ONABAyZiTSSxgzptKmPwAv40xB+RxcWNNI/zqvM0fkgU
En4Pf0pyUgBSVx5FI12ChVEEYWFNPg5JhAYxWZhfWxW1NoRpeSwsISYErxsizwBmN+hVQP5
qhIEVJMbKDDcHftjDDRtaY2NHqRu5e4ZWO4eF6hjQ57ghhRIx8F9wt7elA0MgIaAL43b/ON
JlEyMysT+K1qQB8WTMePisbemxK0mykRGXJkzJWVdxRN8m0M20fp6ChIkZ6rH1ysRlWIgMy
BiNdBu00NMUkHrmXHVQywKwZY5HuA5GnUVs3KFUHzmnRhG7bJkIvtZttvaB0NJkJ6ljlT4f
zGM2NG5QWBY+JK+aqpYdmipzORQ5IkVGsxK6+7ShoVXLkb6721t16Cs2ik4cHvUEeSzEH4f
AXNNKSk9PxKXuZXLqjh03RF03DU0UrApUx4FnjSRjFxf2j2aBd/l6WqquGKyQTmI0E2NmRR
z4+BmoW4/IlveULo5QkeZb1TeooA/UieUGOU3VD5jp99HOGLiD52Q8kC3m9XadL+GlPJeR1
UA0FyWBOhHWshyNnml3LZ7blCn7qAsNkldgofX0xsi+w1oyScBPSUshMa2JPgTb21mUWmH3
DBxvb/MxydvQZy5kPy68s6vuxZHsAVfbtLN0tekxn2fjGZOC4l1a9uPxwzeLfsx0NStwQBg
Yrz8qs77zi45BIZrgk6dK0ZVmW2Zhvl8u5yHZMZEMSYsbEDzDq/wCt7KkTIeI4wR4suBLLJ
NjKyiLcSZFt1F7dKBKxzXm8nlx3JlP25m+pzmIzwifJIME8W2/pljYrLH+GqkopeS+r/wBQ
e3sbAx5OOnnzGlBypMyEiMxXsR63w/1aUiLWPsLleM7jh7/xMbHyo84rJkY0FvTaOTwP6+4
+WiRnSOR5kcd23nc/kYrYywwtLDj23PGeg30iEfK/J90z8pyebnTyIZMwkgIuxSfeKosqfm
G/THw7fv8AZTEf/9Xm/aP1O4544MHmF+WljASOcDyWHQVvIkzpOK8ckXrY0iTxOLl01pplB
2EPSItdt/jTEXUeu1LeFACRpLGRIxuCelADHbzFwxG34R7aACFZEQsx3E6geygCBMqEPdwL
E2N6aQBGVLiYvGzZGZlRYOOvmMkrWuB7B40mwOM93/V5Z8mTB7Ux/XYaNmuL2PTyis3Zikw
h4Tl8+U53KySZMzm9mubfcaqtZ3Idi3xkihj2xoqQaIQV3Nca6qPfWvBIXIm9OYkMYyL6qA
otRISOihkJ2rGb+PU0hErYzEqWG2/QEgfmqWwgJxu3uaywDhYTz30C381ORwPzO0u7MBBJl
cNlovUyFCwX7CKUhAB6kkkbJPAJFGnn8rg//b9KiZBoXH7Vy8pjLx+QkUwFzC0npyn7AdH/
ALNUIjycfnMNlj5PCXKRf0lKvb7F8w+00mB5I+KyBtgyhiO3RcizKD7nX4f7dMZNP23zUSB
wEngOonxWGQh+9OlAgYYmUWuXXcNCvUimgQ5MPIaUbmTaOttaIAkj4rPyW9PHlT1D03afy0
CGfuvldjBcpCAdF2i96BjBx3KM8YfIhCqfMdup91AB+ZkyYHDTZOPHG2YG2+oy7hCviwU6N
ek0CJO1vqFmdsri5GXk48mJnaywZeMmSHUHV1UAlKztVlosvqBn9pctyGFyPa0WOrZ8RbLx
8eyqCvVvT6reilWJmcgw5GLXLQtfy7Fa35RWhJc8Njc3C8rwt640stlkX/Ja5oYE+ZmeoGj
5LjYgzDR1BhYEeNvhNSNA3HY/CY3KtmZWJFlwhCpws/eE9l1eG1Jt+YHsLt7tz05HysObJk
aVnifjsqOMxRnpGqy3vb31LnzKQHndpce+LO3EnlGyoh6piykR12eJLRAdKjkxSD8h3bykv
aOJ2kYosPh8RmmligDLJlzs1w+QT8QT8KmtIHJQK08l1iDvJa21NdB/LTaEyylz54QEyYnT
bGNqyAoxFvC9IaYD88qzSu7uj7QYiBu3E6a0EWZPhbp4pWjnb5iIq3yqxuSYzffNvHl2L+j
SZcgqSR3JEm8Ekq2tiD46600gJky8aJXMsbSaEKVNrE+JoQmgfJmdpLOzWCKtjamKA+dlOU
7R6/sxr4/BY0FIiQk4827TyCwoTFBPxeTLDiSCMjdMwjfT8Nr9abYoL/uTlYMuPh4MZGiig
x2BL2uzdDSQtgjsKLt6Xl8bI7kV/wByxysjCMkssljtJA/DupscgXc8eJj9y8hFhuPkpCrQ
kk3F/GpY0wP193kPlUePtqIGRwSuMtgfhFrCmCHYjgQSPt8qk9faWNDKCogWSbIDroQu2+v
3VIBIj28Fj5PhJLItv6tIaDu1+6OR7e52abDSKb5mD05cfIieZXWOzfCnm8aB11Lvtv6jw4
OX3L6fGY+dF3BkRZOYVVk9KMLtkWJG+C1VxIuyx7e5Xg+b7J5HhMThE/2HCmc8qSpLRpO0i
ptPmDLu+JaFJDagB777QxO2+2uJjnmlyp8vF+dinZURN11Ho3tuawaiSa7lHnNjHjOJSM7X
ZmA9zMbGujFWSrT5mdysBhNixbwd0pDbiALA9CTVWM0/qN5VEg5qaNIVijj9P9kjbwRb8J8
S1Ys0mdW9TwV25BleORRtPkI2tbqNKaTL5fUqe5cWU5bk7lKYhkBYmwA+2h6Ap/2mmw+Dy8
XK4dJsVnGXgpMsd77lZbgWFEaFWxX2jcdzXFc1DkYeLkjJ+W9Nzx0Mm4xxqNWEQbRF11tVv
E5MpAs/gszD4/G5aQ45x8mV8YQBx6wdfEr+ial1h6jko8mFxBeVAjB9pUdOnhTtE6CQJCCJ
CFJAF/sqGNDZy+5btfyjw9tCBiOsqxFkYEj4BbU+01bEajk8PtaJuLXjc+abAnhi+ZnYWdM
greVStgNqt0rMpFdmc/zWJ2jy3bkGWf3LlzrPPBtU+o8bDY24jcnT4VqLFH2DBmTnjOJWM3
B47GG3w1QeFUkMuJkgwOJlyJ1IjhjM8gj+JmXUL9lMiSm+n/NfP8bkT5IeKUS7pTKTezG6n
X3UQUzXwsbFAxVJDYEEX39aTIgpOa7e4w8RyH71MPyEjK/qFRC246G8i2Nz0pFSVb4/GcO2
N27zDy5vDcu+7jseXc8McagWSSZ7tuN/Kt6EBS8XxvyHOckvJ5k02FFviwQbw4UWLv3BXtZ
fVj6KasZj/q39WcPkoU7c4HKeLEQWzMldfVA02knwpQBw7MfFfJYxsbX1J8TVAQ/MRfpe7p
QB/9bh/c3047i4TCh5CWNc/iZo1kXOxbuibvBwPMtbMy4wC9s95c927MJOPyPVxvxYzm6ke
4+FKQV/M7P2V9Te3OeCxZLLgZ40MUhsCfcapWNEzdTB02E6IwurjoR7qclEJcFwWYhU8D0N
UkI80kcqs34V+EjwojQFrsQSsY0LbtscfxuT5Rf3mk5iQrq4Rhu5PqrxfGZJwuHT958nIyx
JbWNHc2H9bWp5StAbS3OS968l3Vl9x5HH9wzv6+M2x8cEqoPW22o3IvaFJZ9g4wTCznAAdJ
lCnxFtbXrTGhTKk1McwJ1Nm99aMkkSOOLIjyolCZEbaSAXFj7RUwCCFwePycaeYZLw8mrXj
wwt0k3eIb8NDGzL8ly7vlNhYl4xGLZUvQhh1UVLuUkXHb3H4s8JyZMho2ZtkW0eoW99ZuxS
RseOxFxnWXJxpUxfxZEcpLKD0ZkHRaUlcTbYi/KmNYMnLnyHUSKkU94gnvDBr3pSUkQd0dv
9ndyKYslTxXL2HpZqqNW8dwFg16FeAtSTludwE3E8meMy2vIdY5nXajL0DAi5F63x35SY5K
8YJZsbmI8IPtbIwEJBcftYkI63I8y/fTbJWpW5kPBZzhpovRlOiuPMCfc3QfkpvaRNgT8bP
xMsORgcmcaR/wC7kjk2fzFT960V1UgTr3Rkh2i5zCw+aUatOx9DMA9qypdD/k1KsBJG3b+c
m7GyX41nP7LGzRdfs+YW/wDmVXIAjM7c5zHgGQ2OMnH6jJxHE0QHv2kP/wAWnIAGPktDKGj
sHOln6n+ybGiRSPEo3BZ2/Zs932rY/wBmmMiyYmkMyQZMyI1/SZkG4ey41FqTQgJeC7ixNj
PnQMJRdGljVjb2H2UMasTRYfNoTfkIYr6kxY4DH7DekkElpDIjlFnlsB5XkVdR77XphJ6VS
u4RvJYHyP8ADuHtIB0oaESSZfKpj6lziyDbc2IJHvN6UDTASwY2uyWvuUncLGk0Mnh43FlR
GWZ45RqNAwv7eq0oQw3FTOxFz5YORs8sJRFSQqd5I/CR+as3WRFXmYXNtvbKxmdSpLOyggg
aWG29U1IABwIlQO2LNANtg8R6X66Gxo2EwTI4+4ZjPJvtaP1lYkL7L60pASLhsqWF32ia6L
ZgfhubeNqXITYIuM2BJ6suN6tmZWjkvtZfEaEUxoBkKeoSIvSBJYKuoFz0FUiz0ouCtifcR
QEjpCfVsfYtxQKQlHLTvY67CPzUDSFheUQspOhUA0wEhdkgIjY6TL9nSkBb4HK5eFkJkQMj
2jeMNKokAD6NZT7PChMGpLDjJMJO1p44p93IJnljiPFtZ4m19RZbnx/BanJLUFRyzk5Rdht
JW+4aHdfoaQQPkEiqskn92wuo99IcjMbIJnDEdSB91EDHK4BZWvsVja3jrSHI8SLu3adbgd
Klk8g6HLZ+GGPfSJ3YDwG6kWmX3015heO76TO8/pQYWQ0zwhWKJtUEnd5auCKuDRcRGnJ4v
eUuG+2aSTEkVgEWVlGkm1R7fHbXRjrXzMr2clr2bhY+L9PuRlcTibME8eFllFKrtY70cAjy
stLgp3DkUnf0+dzvY/Dcm3IGU8UNzYk0ZVrMbbU9i6eX9Kqt10qO87GSzW58YMlkYvIQ8Rx
3JFCyS5A+VRgQGYtqopU9NZN7OXBUfuTJyea4rAk2epyWaI2jdzGLuTozkeQaU8lWkFXWZg
su5u08nhPqOO18mFBM02NthinLqBki6D1io2/5NYSa2dbX5cYX6R/cvA5XC95cjxGVHOubh
rue0vrEIVB0kIXcu06aV19anIebi3NVrb8hX9w9o8pL3DlYGKmb/svENnyLOi+oIgAWYrf4
NetR3aqjUalLFen3Lj+kNSPmOPyu2peYXP46LIwkmhmVQ0jYu0APDqbiudXbWiBZMsPVz+U
lzeXzzzmPC/M5eZiIskeHLNoUL2ILLbQAdRWvuOdzDwkG7mhwsXP48/vdOZhlLNOYVKCNz1
QkitMlEtdzOmR2cQU/Lkwq8astvUURa7gEIva/iaybT1Rqtysw42lywL7tz2AvYXIqBk2Th
SRyTRTI0csMe7ba9wDQiWwVUUmMsWRWGrE6C/sq2gRKRKIY1OqAkBv0qzZoiHPkY8dkL4gA
N7OtZ2A+0OHlAj4OJBuMmDjaf2KtFPY0PdWTFi9vZmWhtsT5YKRp522H7SL0kZpHOuZzI8N
8Xj/mWhyMBUkzEUaSqQCBcfFYVZqO4+fkcnuLA/cjyqmVkDKyvmJtyxAqdPT9lJiZ0PleOw
uUxWxs6edUClUkjtsEhPxhfbUbEHP+4/pR25xzwcry/dfISx8VIk8WNLMGZtp0FtNbn2U5G
jE/Vn6p5HIgcZxswGAFLSxyD43VrMCR4/ivVpDOQGVRvYfEbm1/bQBWSzqz+U29vvNADd39
NAH/13cPlzY3H4DK3lbGRJIiAUYG9wynRvvrogFDKDub6U9q9xyNNxJHA8w4uUAvhTHw3Dr
G39WlxJtU433T2j3D2vmjF5vDbFlB/Y5SeaJ/YY5F8tSyWmjR9n/VjuXhmTEzb8nxoGqvrI
qj2GmgWQ7DwHe3b/cWOp42dPmWF3x3NiPy05NE5Au4+/eA7ahcZMyZGZ0XEiNzu95GlPnKg
FbXyOWcj3d3f3nknGjc4PF31ijO3T9Y+NViw3s48Dj7PcrhTb+4tOG7e4zip+NVAJMg5+MW
kPvkHtr0c3WrjxNrc8TB3cmfKvBFT9a5BB9XO52c3f5ryD7RXk4noz6PLWYH9gcdyA7W5Dm
DEzcemYkGRkDURu48u4eAP6VXSxNl4IvSAD0uetx0rQTJIXIO7qjizikwTJ4jZhc2UA2I6j
TrUjZgfUAec7ixEjkN7bnxqLGqOi/T/GgOBFO40RSy2/SvUAb/ABM3FjAULf1LLNu1uD8QP
6poKkH7az8eDHyvSYqXyZFsxvtRGICD3VLKTLrNOPlYryhUchepvfTxpIoz3fOByEQ7d5fA
QzZzeQqsTzgBNRvVQfL9taYLbmXYrsZ7l+9MjjjkcxjS4uNnEf7fxuMFSFiDZg0B/E32Vtx
MUgX6g4+Ljd35kGBjDHw/QxslUA8gM6bjas8D5Iq9TN/szuQxpsb4g3Q293jWy0RCJI5MB1
VJ8FHQaboB6fT9X4T99JVCSRuB4bO1wMn0Zz8cLEQy3++0P56IGCHiOd4ORJkaSEsfLkwMY
CP7Y/ZP+WpAJXujMldIeYix8tB8JzIhjSN/UyY/MxpyPiGAdrygAZWbwcrX0yEGZhn7HTdN
b+tTkUAbYucq70VMyHcVXIwnEgdR4+if2w/yaa1AhWZS2y+1x/opF2P/AJLWYVQE8eWY45E
9NGMml3vdfsqHZCkauRqocIy3s762t7dKYE0/ykbgQ5KzK/V4wwt7rNTAHzeQXEwpZ5HZ8a
O26MX8fGkNCJPGY4p1iYxSKHUNexB9tqQxjzYzMzJtiA6pck/npQB70TkBkEoXxXcevupQO
BIsnLxyzQzSRMBZ/TYqOvuogICJObznj2zFZ0HT1FBJ/tfFSaCBjchjSNulSaG4taGUkD7m
0pQKCCeSFrCGZpVtYh0UOLajUUQEAWTMybfK2w7r3O/U0IEgCRomJLqAAPEWP5qqCjwHGzL
IxJUr0KnrekxI8ePhksYpLlrat4UARpiz+o42K1gwLC/spDRGrFEO+6tYAA6UwH4sKyY7uG
CsJRtUm19KQFjxeIuTncXjuyrHlTmJ2bou7r0qbF0LTgeJ4lOfn4jlM84XF42XPC3IDz2ZF
LJYHwLWWhMVkUvOOoytu4SDbfcLAsd3u06VaIDsfJjkVFk2lY1sFuOtSTBXsRHkXHS9gPcT
rTHAZALYyy9VaRkB+zWgpHisLZBDLZbdaBMWSK3FzOr6HS1IEwz6XZXa0XdsUPdELTcLmY2
RjSpG7rqQGUHZ5vw0WXih13Ou/SrsHsDuflO53xsaTDxlfDbjUjzWLrDKvn+E/pfpVzZLvZ
F8Eyo5rtjB4n6b8rm8DnZUmXxvLPgZeMzGRAjOd2+/6uu6taWcoSxpmA5fvTu3me0sfjs3K
WXjcJ44kWOIRsRFcR7pFGoUE3rsb9LRzP7pA5ZuSlwsbHgyZJ33J8pjeowAlZ7Db+jc+NJv
Y1a8SXkH71jjg7ayeKl/eUOX87EvptLmsyahV0u0Y91aZMs/gZ1roQchP3k3PL3ByfGch+8
YXjmaWbDlRbxfCDdfD8NZtrcuYUFhm/UfGzuZh5fujjf3jsaVswSO2PLL6ihUBZPMRH+Fau
2VR6XxFSd/EXu36i9uyf7bgcTl8dzefx2Rx2djz5EkwONJtMDqznd8Kny1zXvylNyzotktZ
p2ZM/dHGZGf2zl9wwZefxeJxyYwwUmddoSLaGjI+AbvNtrs/tt1ScaerT8xyxblMi85z3Y0
sWDPweFm4uSmQWyWyJfUBjItpreq7DxPZ/7h47RuU/L53H5WPHHExukysdxFwLe6stGtwq0
FrwOTzHGcjNgSQ/8AZ6LOXnlihDDoVTcRuYeyqdapaCq3LM78m+HzT4k1jLDIN+1gw3bd2h
GjD7K57M0CJM6OVM3InB+bmg2oqgbbX1veirFBVXfYPSUsREWUjUNp4CmwRf8AP4/b0PF8X
+5cp8xGhjkyGlBDrksP2yagaI3Ss2WZ/Ne2Dl+JYDT2C9Zso+zeGAD9vlNScHGFv7FaIbAv
qtkTYPb8s0cjy4kOapZAdUa1xu9qk60IlHE+d7i5SfLxmkkKpHu9JVsHZn67j7BVFF5259U
cbt/Pw5IsBcnIlU/PTzlmJe2ij3LSaEdNh+snDSYnrDF/atFuWFb7S9+gogTOA/UXu3kOa7
lyMmSSQQySXEAYgC1rCiBoochyd3qMbHzKeupNz+WmDK3Jk3namnvoAFZbEeWxHhQA659lA
H//0BOMeQ8XhA/6hP5DXSTVQW2Ezend1JB091qCmw1xHk4TYWZCnIca19+DkAOtv1W+JP7J
pNA2c67j+ikJGRn9kS3kdT6nD5Z8y7uohk8beCtUmdscnNI+EzuOzflQk2BymOCctXukin2
adVrelJOPJndRuJx+LkcpIHlaYxndNkHzD8pq60VbamefsXrTbVmq4pI5YJ8hV9HjovLHIN
CzeNeliXlseF2lZR43Ymdklua4PHx2ZjJyGK1j4AOLflrl72SFxO/4ej5t2RXfXQj/AHtdz
FtCMkAfkFeVTQ+gu9UWP0a7rl7dTPOQhzuAzX+X5niXF1lgYfGnskXqtVREtw5NZ3X2uvBz
wZfGyHO7W5NBJxHJDVVQ6/Ly+yVK0raRNFIrEA+/pWkEk0LEqy+NiPzVLQ0c+hY+pOD4SMv
56yZr4G/7RyCnDwIDYgHd+WpJNImbIlrtuJI/loHIFw+Yy485F7/My/5xogSsXcfPR4uLO7
G4jhJKHxY6CjiWrAX1I737v7PxeFm4jkmxpcqGM5CjaVay3t09tY4HDZplexyHmOfl5qTL5
LNgxByGSRJLLHu3ub3N1FdnIwOpcpz3H8/OmdA8Q9fExo2UNojQoVa5NLBWEb5VoZ3kuPnw
coY+V6ZLIHikhcSIVIuPMKtbHKC2Y28xAt4eFKRDbhluwD+A8L0DC8TluRxDtxchxEfiikA
kX/Jfcq04GFryfD5KFORwDBu/9JwmDL/ail3k/wDN7agORCnbkUzMeAzo3kP+hjk9CX78eX
eX/stQElfk43J4GQI83EYZC6o8YOJOD4n0/wAX+XSdW9hxI6bkHyl9D94epKwscTkIwrn3K
4s3/HqZa3FxEkeaOJFmgbHCnWaEeqpFvZ1rWuSviLiF4nHyZ9/3fk40sTA7VaQRSA6dVamI
Zn4uZgSKc7GlxlJISR18jH3MKYFZzsjrweX4K4XW1wdfCkMJwpZf3fiEMLCJNfuoAmhgx55
HWedcV11Ryt70xgrwIXI3ghejipgBv7W3piQEGiAkfj5LxBrxrKDoQ381EDQjSozbrCK/QA
E1DGeKB3AV1ufuoATIx5Ygm9UKn9Ft38lCAhAZCTHZSfEW/ka9USRSruVvUiikItqRZv8Ai
2oBHosLELhpFljGhuhBA/s0oKCFldXukgUageotr1IEU0TPHd0Fz/pB5hQAIcEposSyx3Da
mx6UAIkIhdHEU0JjbfGy+YBqIkJgJjyYWhyFfKAeZ2mPqra7HrcmnxCQTNx8iZo3hCyjbb9
mQfzUAMxGmSSVJoW3EjabWtSgCGfIvlMfAbdw62t1pgFDkkGCMLxSZpkf+soFKAk8vLM8ol
kG4gbbU+IE37yWTjpIfhLUcRF/9GsePK+oHHwSMU3xZChxtPSM6ncCPzVn2JjQrjFv4Fz9N
MvK7Y7vnyXjhyxNHj4oDsVW0mQpEo2bQxSo7CTSaNMWsl13dHhz9t98ZBhJ5LG7kiGbmJK0
Y9CQAIfTBCvr+rVVcaGbThHJS7/ISQLkOuO7EvDew0NlYiuhvSDN2Wxpecyhn9jcXNFEYn4
XHfDyplFvWlkm9SNgVsxsv4qGtAgZzXE99tyPHZD5Ex5POaKHByIpG9YO6Daitfd0HtrWyd
dDNX5bBfNd2d+8XyUHHQdwZEPIYmMq5+MpL7ZR8Xqet6l29tTfJpBpVJIBzPqv9Rlx3f8Af
IlJttEmFiNY9OpirG6SX1Lo9ClxuW5iDH5Dl82HE5LI5WNlnmyl3SRaW3RKu306fDjSfEtX
lpF3F3NBHgce/I9jcNl4/wAsiQ5DNkxySKg27mKy7b3+Ly0KtSF90Il/xN9NNkb530+9O+p
OFnsm77A++m3ZeApQG/JfSCWXe/Bc/wAepO71IM2CUKD7QY+lJK1txwkeTjPo/lR75O4eZw
7sWjjkwzkL/wASwptpbSLczMb7MshS1lkZVZ1KOwsdpZW1UkUNSNIbJLK8Z8FZNpNTAB+DP
h8hyuMM2fH46Eo0TN6UhhRkXyuQrA7nrQkC9VjGquNFZrONFOvUD2VmykR5hb5HIt4gXP31
lYo+ycDLSBe37C7HCxrfbsrRDZfd18b+/u2+RwoVRsnIG4RvpeWLwvQiUfKXJ5IkyBMy+nk
QytF6etlZPKev2VQx2XEXggZGJdoyb+G7xoAQ57QQIyOfVVLKB4nxoAzOZLK87SMWO7zXPt
oAjlmkeEbjqaAIzsVN19aAIN5vc0AP30Af/9EPiZJDg4Kqt1OOu6uklF3BK8kQTYAqfEfbQ
UTbgoVvwE6D2UQEiSyo8wsSuo6GxvQtdBN+JxL6h8lyuT39kwpKZJmjWIta9kFXhc2g5OzV
Wryt4FdxfHxNbCSRVhXz506+F/C9dVMKteFseX2M7jm1r9tSy5nLgyJsHguP3Ji3BltoNq6
3Nb9nJqsS2OXq47pXy3+6BHbFTuLisfHlaWQ8hinIl+xxZb1z9qKrj5Hd8dytrYG+vMZb6w
dxL4HIuf8AJFeXVHtWBeyyv7vzFQaeqLn7hW9XoZ6yaSHleTx+Mk4tc2ZeJkczPgB/2Jc/i
C/hqwLXluA53hYcOXlsUQ42fGHwcuNhLC9x03LcBqEwaB8SyzJfwuWPvAosyVVHPiyjLyh1
Dzvas2bS0bXh5Gj4XDyAw9VAUYN0IvUSxJSHycvFjld8TvISAixag2pyNVIuA5NAcqOeCTG
Lu7I0vlGrXoG6IlzcyTImyIse5EUayyMdBZNbD23pMSLL6uh+Tw+2DBkfLythpMxC7jtta1
TSmpdog59HxPJQt5OYmW/XbGtdDqZSkH4qtBCY3yGlY9ZCgW/5KYNkqfAwJ0P4ibm/2UyQp
zgNgIiYrx8ihu+UJSyyL4Axn4bUDBlWR2CojTfiCIpdifcF1pCGfHYjQ3sx1Fj7GB1FMD1z
QIawVtGBIGtxoR9hGtKBlrhdyczjwiAZIy8HocPOQTxH+y1j+elAydsjtTkFK8jx8/HburY
bjIgHvGPIVCf5VOAI4uzslyZO1OWx+SU/FhxS+hOv9aCbZD/kSNWbQ5KrL4flYM4jLwHhlv
8AtUaNoHJ/Vb+5P3SU0LgRHuPubgcgRRZUr47MCeO5VPVha/TadY+n69EjSYdz/P8AC5fa2
VFk8PNx3KSLH6E+I4lwyQxLHafgJ91JMqEWnZvCYPdfFGLiuQx4OVwTHFPi5biISrtJ3Q3+
zWqVmHFA/M9u81wyiblcOTEw2f00zSN8Jb+st9KHkY/bRVOkgZ9rLIngyMCPzVUkQRsST0s
fba1EiEGuhNrfnoGeC6+79KkIkTEdx+zUsT7KIAYFlHwte3UUIuRG3W862Pgwpkjo3wdUmx
mkY/6RXKW+23WiRApPmYoTbpYncbfbSAUSyCmA4Sk6lAw9tqkByyRnp0/JQORxYEeRyh93j
QwkQ7mXzBZD4BhSAb8jE4uYwp9iG1AHvkJlb9nMwH6Ia/5jQEkEmLkofOgY+O5CD+UUAQth
xmQOYBcdSjfzG1AEL4cRk3Esg963H5RQMibEmClY3VgNddP5aADe38/kOD5dc3EnONPEv7G
ddfjBDikCYfxfcEsbzSz75ZY9jQWOxro4a9/DUUoL5HuR775LK47mMDIjPrcxyMObO2/duW
MAAM2l7WoSIbkoFf8AvR0JYDapvpWicqAtsa7998e3Y2Hhtlo+ahffFse6BZbg3C26V0Xv6
OJmkR8t3JBLx3GLFNbNx8xZZ5lY7l2DysL1na+iRnWmsg/cXcvE8pzUObjRSY7jEaDPkexM
sw0V7++n38vPJyHhxRVL6mUzGZMd1F7Lbre9YNxodT3Y6TIJxWU9DFa1a8vQZxqS42XIuOI
dqWlQKdCSAKwT0KZq+z8nBifi8nNT1ONizlGarL1iIIf+au3rNwcuZ+kP7HTgX+qWFHk40M
3By58sPpZS3xvRJuha+gsPbVdprk/wHSYQD3L+7uB775rL4eOH5XhuUWfEliAaFBe6BQLiw
auB3a4z5nSvuZmuR5PkeX5ybk+Um9fPzJmlypjZTuI8q7R0W3SryJLVExqQYyb99wCwQ2qV
Eplsm5HiTi8PxnKIVY54ltADfWIeIqUU6EvLcVBgQcf8vnRcguTiQ5Mxj0MTzC7xG3jH0qz
OCtne/G5Q3blO0LfqLEVnYaZ9K5vJZuLJwrswEUWNitf3bRV1GdEg5ebLzsyWxiw3hjvDEf
2jOVtvU0NDPmzk8d4uUnbJs8vzMnqA/Fbcdt/fVCADlSeg/pnYTdR9lAEM9zCibdwWx30AU
uW92C3ta+lAEF/Kv9U0ARPKjIABQA0JdbHx6UAL6L0Af//SD4cejx2K3g2OldJKDPVkh1tY
NbYwPX7RQUGjJYJ7Ta/2UCYNNkI3nOpP81GyKTlnGO8pPS7q5XLW/qJGscRHUs/SrxV8fE4
+3F2q+BLxmBFwvCsMqZTJMfUlQeHjrfWu6lPax/Vnh9jO+xkSqtEV2FLHlrkZfrbfUazzdL
Rr4CsqPXk9zrzTSES8cMpub4p18vHtyWNYeLkSCzX61h2NVPmdfTjx+4J+u0hh+rfcxBuTP
oftArjT0O6ykD7Ab/svNv4yr+cVrj1QrSmX0iD3W9lhWhJq+x+8+PwsKftPupGy+zs8+Vzq
+BMeksR6hb6kVDRSIO7e1OT7TzUhllGbxeYvqcPysRBjyIz7T4Oo+IU615E2RzvO4j5XIGT
ADLAxdpQ3VDY+zrSdYLo1+B0Hsft3uXP7Xx+SwOLgnxQGCyzzomwqTe6E3rG12jsx9Xnvep
Q8tk8IuZhZHLckvGskrCaLDVpZF/W08ppwzC9UtgXnuROPx65Kvl5q+oP9pysZ4YhGW8pW4
GrLTgyRc8An7+wXzcDNw8VVUxZMGVOkcjBR1RTRZNnZgw1tPqVQ/uR4OQ4Hh+bwg64WMh45
nY3DTRHzMLdFrSig5s1OL/UUeRiZ2KI2ysaWCOcboJJFIWRf1CetaNmC/CAdrHqKQhNq+yg
oTcRYg69L+NAE2Jm5WJOmRiTNBkR6pLGbEUCPZWVNl5UmXkuHyJTeRwoQE+8LpQAs2BnQxJ
PJB+xfo6eYffagCAoD1sT7RTAQxqepsffQMXZ7goPQ6H81ACPGjBTKu+34raj7PZSgaRc4H
dvcWCixwchJNjpr8tmAZUQHs2zbgv8AZqYHXQtYu6u1+QTZz3EtjB7q2Xgt6sWvi2PPuA/5
oVLNeaZUZ3ZXbme8kPA8oY4rBlXzIrEagGKW/t/BQnBLqZHK7M7l4vJkMmA83pEbZYwUYrb
Qiq5i4lhgd981jwNxs+TJPika4WYTsBHsvVKCGmPg53tzJYiXDbDcqSTCQALeOlKByWIhwJ
oUGLmDIj8WkFyL+DbaIEByJHG7Rzh8Y3ssjWdD9m3Vf7VIosoO2edngGRjcXmTRMT6ciwuV
I9t/EUSIlPZ3ehAMPAcmw/S9FlH3Ucggqc7iuYwH2Z3H5OM+rHfE1re81VnAgZJWKFkfcvj
bXxqq6gGyQca8JePNAkW27GmicMT+qw0NSwAisZIJUqTp7BQAhhB1Vr+6mA0iUG2oPiBc1I
Dbr+kfeLUAISN1gdKBQGYOJHlBgMyLHlHwJLpuP8AW8KBkOR62LO0MjIzLqHRgymkAhyb+A
v7aAPHMyLALIQB7TcUAe+dJ0lVH9lx1/JQNDTLAWF4dl/0GP8AIaBjJIcaQlhKQx/C6bv5K
AGnj2Osaxyj9VrfmNIASfHykO70pl8DYBhb7aY5GTRYRPnVlYgbiVsfz0xDH49A4MEgCGxb
dalTSwpJ0gyUU+nmWS1tlzbX3Up9QMClWWN3uUfTxAosxW0IXLlSPTB94ppa6lzBHkeq+Iw
2ncbC5N/GpspciqI67YSrfEo2naev5aU6QU0SwveJWDpuUDQnafynSjwEgh8nIhgEAfZjgh
yN4sTVVv4Im0NBGFni2xpCYyTuC3INRZS5bKrAdxWSmHE6wZcWPFkSgTLIge6k+O69ReWv6
Sp1F7m40x8xLL6kMqSorwzRFfMbeIp4ruyciaKT5co24SbWta3uNW7CQ++SYceEEbISxjH6
O7rb7aB82NEARio2ITcmwt1+ymIgzvUHHzG1w1vMBp1qWOD6D53kITjYAc3VcCC9uvwVSGX
PHc6md2m0kTSRcvxzKsaR9XU6ITb2VUAc67nh5DNfG5hYNxnB+f2izJKhtudBqpNAigyJ1B
E8OqnQxta4v1oAHnuITsJ39QvsFAFNPvZ1A6n4qAIpInuVB1A0FAEKI27aw0oAmEFreIXwo
Al3+6gD/9MHEuvHYQv5Wx00t0vXSJErSgeJNhagYsOUFuATbxvQAgZZJrL8BI0p1HY5Z3Cs
cnfGb6vmjxYzK48Cw+EVrg3PO78qum5TZWVJl4gjySreq4aeU9QD0UVd72uoZzY6Vrb0k5w
EfjEaRxjYkj2WMfEyqbfnrR09Cb8TK2ZrI49dv1HsDMaXuTholBjxoc7FWGI+I3jWuXPb0w
d3VxJPl42Cfr0pb6vdxjr/ALR/MK5EpR3uEQdiDZx2WvX9qv5hW2LQzs2/oaElT1GtaQIru
Sy/k13vjPPAwsSh0H9YUQBb9rfVbFweHyO3OYwW5Ht3LUiBZGu+HMekkROoH6S1MeQ5KXke
axeMyhjzbpEcBoZl+FkPS/WqaCJKx+U4Iu7xxTxiQnfGmQ6xm/Xyis4TLq42Ej5ng4l9Mcc
kij4PUYsR99OURD8yzl79GVjjDzxLNiIFCYzNvjXb0sLCnI2mMx+W7bmmMnykLyEghJF26/
caSaCsrxLWbJOQCrhRERpAt1jF/EKDa9WLk/Mc3IcjJhpgSZUsmHEbxYsjbo1/q31H5aaHM
j+L4zkuWzhgcbB8zmspZMcMqs4Hgu4gE/fSkmAeaLIgmkgyYWgyImKSwSaOrDQgimBHpbWg
R61jSA9YeygB8cs0aNGkrrG/xRhvL+Q0QA+BYZJUjlmEAc2VyLgHwvQOCfM4/Kw8hYJ3iu/
93JG4dGHXrQNIueLx+Pw+MxsvkeKPJ5PL5DJxirJsUJGDuZqlWNLYkvEWTm+zccuH7cxmlB
s6MXkKn7LrVsSXlqSYfcfY+ZyePhv2pigSnc4UtG5A8FJY1LYR5lj3F2V27JxmTzHaE2Qr4
rA8hwmSAzJGfxxsPi21nyHaiXjBhAqGzjUNezA6/ca00I/ByWOH3DzWILR5bulrMkh3gjw6
1MDVw6bK7V52CKPmoPlcqP8A0ir5X+0jpQVMgDdg5EEeZPxE0WcJ42SOIWuoPjenyJ4mTkw
uW4uLGjGO0Oe8nphbElnJ8o9mtHIFU6NA/M9nxRZXIcLHncwMY5GY8g9TGgV9ERIxe8x/F+
jSbGyq787p+oPbOFwOdxvIZnDY3MQPOYA11EgYXA00Gvw1DCDFT/V36nTkGTunPkPtDkAfk
qf4jL/tz6u94zD5bM7glMe4NLjy7NkiDqu5gTrVtS9yTpPKdg8b3n28O7+yovl8qFSnIcR+
mV0Lp+lfrSrkacNafqE0csaQoxRhZ4mKPHJoyuNCCDW2k6MkeSt/h2sepPSnA5E2gi46/bT
CQvHn4xYhFmYczk/+lQzbSPtW2tQEgsssXqsItxiHwmQWb76cBJDIEaxUWPjTGRsgI18PdS
EeHQ3IIPXW5pQA0qlhYjXwvRAxLAjW9qQhN1h1sPb1oGL6c4AcxOVPRwpP56YSN3HdtYEH2
MCKAk8bHou23iNKQmLJlpCP2kpQHpqfCk2EDWaHJRJLmRSPKT4GmMk9KFiLqBbTTSmJIjlx
oyAEZlt1N70kNuQR4JBvKuCfYRSSHZSQMmQoBKsxYaKgLMT7Ao1oswiVBpeM+mPfPI4i5Eu
JHxOBKA0eVyUggD21O1PM5t/VpKw4Jh2NwoKjK5PI5PLB2+hxWLvQN0/vWZf82kOTRcT9Ne
ACRjkcD5PC0Ms/I56K5/5hVJH+VTglFxjdv/TLH5Fo8U8LMjeSNJg8jbh7NRS4rwHBPPx3Y
EeTIc3g+Nzw+iR4AZJBf7GNOF4gMTtL6W5remeEzMXdYKu5vi99x4Un9BAWf9I+xmDNFzE2
BLrZdxnFvC6AD+WktE0i/DUpT9HcuW543nY81bEgNBsNh9rUKwY8drbIzPcPb3J9triPlyx
TwZxcYkiizn0/iunhVEtwV0OUsk5kDx7ttgsi7fy0QMg5CKX92TElD5ddrX0BvoKGSrHTOO
7x4DnjBHjT+lJj40UTrIbXZVsbXpJllzw/KLwvLLM93hNkyI2PxofFT+rWgIj7tgzsPlByO
DKbZSMJJV/u5YxqPUHTfY7aQNHPsyVJciRoBsTcWZWNrXoEiRXkKLu1J8fdQBXZCSI5t7aA
IpQ4lBVd1xoaAHCMs+o1oAQXXykWPiaAEt/LQB//1K/BYjisTzAsMdLCukSGyTK+gJ3+IFA
yJjtTdr99MEIuWFdVU21191JDrqzmnc05/wAS8pKo0YKhPt9laYHqed3NXBXwYaZOamMzBT
uVpB7gK6Ela0HG78aSTc3kDM5VcLHN4cZRvKjRbDw+2jNblkVV+Uy6lOOPlbex7j+Pn/xHw
kp1Pz2OSfHWQWvWPYxzJ29PNNoLH65Ju+sHcYUXPriw/s1xY0d+TQr+y0/2PMN7WmH8ldFY
gT1RodtMBQosR1V/iB6ffQBT8j2vhZTmWBzizG++wujD2AUDAj2/yHygwzlI8Cm8ayJdgf6
woeoEP+Ec1xdcuHQfonrWfBlIT/COWAFbIQj9IC1OBSOHaOQtv2qt7WHWlAxsnauQwAXJjW
3XQ7qEgZZ8dgZuIrLNP66/hJ8KtIiAtXZj5hYigaHlQzBx5HTWJ0upQ+5hqGoAWUyuzTTSt
LIQN0krFmNv0mNMAqXiObi4qLlZcCX90zMUjzkUvHuH6RW+3+1QxQB9Pf8AreH3UBAu40SI
9cUBB7cACLCze3X8ooAqufijiwYXLsl5QPI234tL0rF1b8DofG5XG8tDi9vYeEZX47FQRZq
S/tEkbVmQMdt76VF9D0urhpk+5wSYvC8tmcs3EQwpJK0ZL8jyEaRRxMvhvj+KlS0k58SxP0
+oi767I7g7ZxEm/dvHcg8xJ+fwJ2lZVFrlkbpRJzU9Tllp2x3Lx2PxuNmcfnLDkQ7UzsXJ9
FJZ1OjxqpN7W8TUM9bHgxXrr/wKPvvhcHjeahn4tlPDcxD89xyD4owxIeNv6rA1WNyeHeqV
mkZljZrHw61qSeUqetx9mv8ALRA0yXEyZ8V1fGkaFwfwE2/JSgcl7j93kPD+9cZMmNJEKyp
pIhDDXWnASdBilEnLjLgjMjQA5YDv+xdHAG176N0oaLpqw88jx3Nxtk5iwywRSWijGL86kb
HqoFiBurnty8EetjpgS1ev4AOLx3GDkhyWbwGOePEojiwzjxQGU/m2/fTrPicua2Kvpr6l/
wBIX3Lxnbci4gwe0+Mx5siXbdFx51Puve6miIWhlgtROLaot8DC5nhM7CzeJ4g8YYWSOaR5
I/lvSdgHIijPxVm3Zo6Mtuslpbk/6Ti/1q52PB+q/O4ONx+M+FjOh9MrtLtJGrM4I8TeujH
ovqeZbzMtFzfbkiASw5HHN1EiH1Yr/rA+e32VpJIT8vjSIZMbNx8qPS7FxE63/Va1EjgZND
PDdpImVG6Ejyf5Q0pyBEGvpa/vGo/LSEOG3w/NTgEIU8bX9x1oGFevwkiquTxkkUo/9JxJS
T96PZaQALhA59Msy/h9QC/5qQEZHt6+6nADWXT3eIpQBLHm58ICxZDovgt7j8h0pARzzzzt
vlfeR42A/koAjDOPDShAwLlgpxtxFyvQffUspEnFkDAiA0te/wBt6aEwkvbW9MQhkoGML6g
XDe21ApNd2HyXD9vwy9yy5fq9xvvxeI4ZYw+xDo+TKx0Xb+CpKRY5icZlynI5Tkp5c7JT1E
yJCx1A+EM3wfdQUSQZXFphTYkOQUkyAC8sco9QW9mtAjNZvZuLLI0mPnS+rIdzNMC5v7Lim
IE43tbIweVGTI6ZSCJhCA1isjaXs1Ay75p+Q4/jMPju3cB4kVN+dygIfIeQ6kIBqoWgRn4e
5u5MbKi/eHI50mOGHqxM7g7DodW8aTGm05iS37n7s7hEeMeMy0ThwtoZsdR6pY9VmbrRBd8
vLwgzS8/yTNvfMyWZbhW3sB5up99EEy19rLvD7ji5LEHGc9CubilfTx8r4Z4b/jU9NKIEkV
PK8Dn8PlHGylEsGhgyyPLIrC6k/rWoM+Tkr86OBcHIPpqsgTQpf+Q02jVpFNxsAl5TBS5RZ
ciKN2U2NncA1nYittTp/fGTP2Z35yvbCbs3isGUNjySayIsgBtf3Xq6ajveDUdp9z8Xn8ZN
xs0qTYU/R5APUglP4rddtVyHW2kspu5e2JMDMHqY4ViN6zL/AHUyHo6+Fz4rSlF2epm39RZ
FVgVudB+G1MkZMgMoHX20ANdChAC3C6igCbH81yU1t1oADnOpBFtdGoAjuvtoA//Vp8G4wM
N7+U46afca6RIRzH6ym9rigY15GbyAaa2b2UAQtEY4jKWVRcAx/iYE+FCDbU5zyghTvLKEj
b4ceMyAe1vAVphWpxd1emROJjdfVzpACzEhR4kmuvBWG39DyOzaYRJx2BLA8+XkEeY7mC9S
3gKeLHHq8xZs8pUXgWnGYjyZ/HPuAvyGM8jnr/eCwFGdRVldPJGRID+ukpX6u9y2F3aYBT/
ZryaHv5qxAF2hjtj8fkhzdy4a33Vu66Gc8noXwkvTKHXpAIT7aY0RsFN+t/dRViL/AOn/AA
Xb3cXMycLyvIS8dkzpfipItvpyS/oNcUr3gpFbz3CcjwnMZHEchHbKgvqPhlj/AAyJTkQAb
lb2tUyBFtJJ1A+2nIxhFj8Z/mpyAoZB1fWlIhyyCgR5m6m/XTUXH30DJIeR5DGx5cLGy54c
HIH7fDR2MLkdLoSQPuoGCh/hFrAdB4A0CPF7nQ0CF3VQDWYnQdfCgcHpoIcqAw5Avb4GOtj
SAHxp+fwMhHx4/VEXwtCLbreDWpRJrTI67FnL9Qu/EJVcNmhYFSm3yG/tJrOy4l3yvdi431
D78hVvluPjxriztpY7vc+6nZEWvAuV3Z3byJKcjj4jXUoZIhAJAbeXULehVkrlaNB+TzXK5
3H8Zh57qy8Yrx41rEhW8CR1qqVgytZPbcGZdSfbpTZI3pQAguDQA5j5R010996YFhw/eXdX
DMvyckWbCgZBjZK6bT4XpyDa8Q6H6wd6YeQno9vQQIr75I8QlY20+2s3yfkXKiCw/wB+fcz
kmftNMjxtKxIDe2hOy3RPHw8Rq/WnuRnHpdm4sJ+IbbgX9utLYp3T0Ydg/Wb6h5O/FyOKwn
xSS6puu6C/2+2mkSkqnOO8uV5Tlu4snl+Yxxj5uVZdFIVkQWXX7qOOsibkpAlibXPiLUyRn
yMGSJj6SblUMT40y0exszmOPJOFmyIh0MTkSg+7a1xS4gHw9yC5/eGAp6ftcVvTY+8q17/d
RygcFhj8hxGWSMXMRW6GGcek/wBgv8VCtImgmTGnhW7xMoPwsBuU/eKokhsD01oAaVFADSo
pjE2jxNhQMlx1ww6/MFlhPxOg3MB7h41IiduMw3I+V5OAhuiTKY2/PpSArnQrJtJvYkXHSh
Ayu5g3xSB/9taixdR3HG2BH7bmnUTJyxqhDSxoGOVsU29VJVI6tGwI/MKkIHfLYb3MeVtv1
JO1yPZTBAzTchjFjFkmaO2305LuAo18aTKHfv8A34/ptiQ+sDdZlO249lTIBK85GsHqCJ1n
OjiJmNh95okcE8Hc0e+PdlyIU6iWMOP+KBRIFxidwZUhHy+TjTEnRQxhbX7acigssfmDLkf
LZ2DvAIG9WSUC5+Lp0FMTC8+Dt7dLgGVBFKLtMkZUXI6ge0UBVLYXhPpf2VNiJm8n3lFiQG
4hhCWkt95NS2dePoXJ8jt/6SYjTRcfi8p3LPAN/qReSIke02odg9jjaGFdy8Vkctg4uXzEG
LwHEQlWhhEm+d1+Abmvbyg+ypVz0ex06qko5ZzuIsK5qY0y5ONG7LHOOrKD5fzVrJ4VqwUf
EA/vjjv/AFzH/wDKCouRj3OqfWrGef61dwqvm1i8o/qiujrVk5O/k4oz+H200mUTjucWeNH
k9RT1K62au2/WlaHkv5PhTXzL3hu983G4yXB7oxvn+P32BJuFXpdLeZWriv1nXU9zB36ZHB
YzdrYnJ4vzXb/ILm4rariTEJkLpfaP0x9lZc50OprUzE2LNiyMmVE8JXytHIpUj7/GmBC8a
iQyBrrbQUAeX0Qdqltp8ffQBDkIVuD/AGb0ADbx+a1AH//Wz2NJbBxbdPRSukmp6QqynXXr
agZEZZChZluliot7fCgbIZnmdomlU3jADH3HpQtwexgOeeXI7szhtCu6KoPuFViU2OLtOKl
tjxIuCrfoaIR4k16uOsI+cvb1kyIrxxoilfSbcb+0067kWcWbC8SM/O8eb/ByGMft/aCs+y
oozo6Foyplb9adifV7uiRuizrr7yK8nEkfR56tpAPakqvhZYB1WTr9orS7h6CxVhalodw8a
mxokeMoUe+qQ4EaVbA+NIIInmZgQNGOgphBF6jLKskLtHLC6vBKnUSLQB1h8zG+p3aoLbIO
8eGS5Nrbwo0Ye1H/ABVnEDRy4s6PJDMjRzwttyIGFiGHW3urREsYzeY2PvA91KAIHB9tOAI
72ogDwktSgRIs2lEDFZr+FEAMY6ez304AJzeRxsnBjifGXG5CHyLlY42o6/8AKLSgCuDZCG
0pvTgCUSEi4P20oAq+Sw+WZ2bFyGkjYaxg2tSZSRStHzKvs2Tq3sVzrWbkpJCridxv8KTke
9/+GkkxQiQYHc/jG39pgf56eo9CVOL59iPUART1sbH81GpOhb8VHzMTsmcFeED9mxPmFXVe
YmkWiyyKqjcWAF19gq4Qh28kX8aIQmKXb20JDB8vImjVTEiyMPiVja9DQkZnlOb5tMp7M2N
GwFkGoFvZWbbRolJXDnua6jNl16jdWbsx8EKee5rxzJLf1qFZhwEHOcttKfPShX+IbjS9xh
xRYcZ3BNs9PIkuif6Uk7quthcTYcT3NJPhmAtFyOJ0aHJXcB9h6rWm+xLqSnhO1+TDek0vD
5P4F3epBu917bRS2DiA5XancHEY+dPNjGfBeG8WXjj1UJB/ER8NDaDgZeLkscgqSQ2hJUC3
5KcigKjmglAAKyX9gs1CYDX4+GW6+UEahW6/dVRI0xcZOVwd5wsqWEBdzRhtyH7QahpgmEp
3Vkxgrm4MWQL23w/sXP2gXvS5MbD8fl+Dyf7rL+XkbrHkgg39gIuKrkLiGfLzbS+zcv6cZD
i39m9qfIUEalSNNfab3/NVLUNhDa1AEbAHwokcDXapVrCaRVcywWD7R/PWd0WmO44H5GIe2
/8ALVVRJO4P5KpoOIw3qdgdmhL+NyKAgY2RAD8YNvDxpFQRtnwAnQ/f0okT0B2y4Sf7pPt8
aUgmxt8X4jGU/WVqUlHvUVf7mcgfrClCHJ68zi4lRwP1rfmpwTyDuP5nlcC/oxRlj8LnqPs
NKEipNFhd/ZLukvIYUORjwaT4kSbJZF8QJfCm7sEpCMHvWKGLIixe1uNLO5kgyMpWkeONui
G/WkqzuduLuvFsV2R3B3NLLNNHnnj/AJgbXgwFEKEewiq3OXNmtdyimEETteZ5MhvH1XLAn
76tVS1M0vVqSkx7VjaMPBezwroSD7DTo9YZlls0nA9eG4/G5LDngyNw+cxjFB1ZbyqLE1rm
wVqmzk6/ateyq0dl7w7eyOR+sXcWTAvrs8iRGJQSVso1ro+LpWG2eZ8/ezVaoP47siYzSOR
Z44JiVfysNo0sK9SuatT5nJhycYRHxfaAbFSWeB2E9/ULp5KlWqdHtXs+TK7O+lzx5XznAZ
BxMlbkRG/psffXDm6ys5Pa6nyV6Pjb7SpyeY5ninfi+58QY4kYFJ5E3wyfY34a861bJwfRY
OzW63H5HG9uyYGLkLjI0kzOJEg8qqoawbcKHBs68fUtiGftLh7tJCrIjjyKXJ1pR5BafAgk
7e42KBZciIKEBBmb4R+WlazY2qpfUrPme2v+tY/xbOlTCMuZ/9fN4tnwMUA7G9FPIa6Sann
RgLsNq28xPhQMHjhjlnjieRlxb/GOl/fR4jYkccEUcrSSsZt+3H8Vax8fuoY2YfNxzP3rkq
B5Sgvbwrbq1mx5nyt+NC6yQi4yIqjcGBXWwFq9S7g+bxJuzY7FSV2MZsC2rew31600icr8Q
4GKCfj9o3E5+KoA6kmQVHacY2bfGp2yoo/rbAsv1i7jQ3MYmDMo8bKK8PGpPrM12kZnje44
eKhmhGOJTO4IQHUWq72hkUTaCo+7Gle3ye322bpTrqF7QLk9zpF8OLuJ6EtTbgKWkFfvEK1
jhi/9aodjVDT3nr/0QAj2NU8hwSw9xtNDLOmKEWMqD5upY1aZFnAbw31ByOE5bH5HAjPzEL
WdQ2jxnqh91F7CqH92fUjE57kV5HH4ZcDJttym9S6yew2NTWxTRn37yS+35MHbpo1DuOBh7
yT/AKoB/ape4OBn+L4j1xf+NR7gQeHdyf8AVb/2qXMIFHeEY/8ARBf27qOYQKO8h4YgP2tT
VwgU95odThLbw8xp8wg9/jNLg/KDT9alzCBjd2RsdxxNPZuo5hAo7tgH/of2+ajmEEo7uDe
ZMHT3NTWQTqMbuxCpHyRF+p3fz0e4HERe7FUf9FNv69P3ELiePd0ZN/k/+NT90fAcO7k6/J
6+PmFHui4Cju+Mf+h6H9a9J5A4wKe84h/6Hbw+Kj3PoUkJ/jNRYjDGvTzUvc+goFHecPjiE
n+tS5jga3eMBuDggg+1tafuBxI5O68J12vx6sviC16XMIBm5fhXbd+6Vv7nNLkghiDl+IVA
Rxa7j+saOSCGExcjxb6Dj0DdGUkVahk2tHgFRZHHuAVwoxbw0q1jMn2Y8GGwzY6ttdFguL2
QAX/JWtcEmV+59GWMuNJAoOQQqtGrxgebdf21vbpJKTmXyDmIZX4n1F5vt7OZeLZowDtZGO
+JwfAxNdPzVw3twcHo427rcJ5L6i9p85Ef372hjx59rfPcczY7E+0xj9n+as+RrBjJ8rEGR
I2NHIkX+iEjDeB7yKasJoli5DLj23QOLa7+tj7Kr3IICYudWMSf7Obsu0G+lHuAgY85GdHx
la/U31pe4W0DS50Ln+4sPYTf+WpKExuTycR/Uw5JICDfyMbfevQ0SIucfvXKIHz2LFla29V
R6b/8SwNNXaBol/xRGxJGIwQ/CC38tUrkNQOTuCNvih2j7a0TRk7Mlx+VinlVQm1SbXvTo3
Yi+VVUwWuZ21g5whjj5MI7g7lZbgE6gXFdX7KUcn+pw/tZVcnHNwG3Glj+YROky3W/5a5sv
XtQ7MPZrl+hVv3BMzeWBQh8L61z8mmdL0Hfv1tpb5YGx11qmxKx6PuERuWOMrg9ULUcgGTc
vx8vmXCML+LK1xfw61MjkGbMVwP2RA6Xv40IJGet+p+W1MXMIhgaVlUAAkbuvhVpGdsrLHD
4NcsgDICXFzcA2rfF1lfxRzZe+q+DLabsniIcIZDcyu8jWJU1ra3Qj8yMq/Ip/lZVZnCQQR
rJHmNICLhSLXtWNuuo3Nad6XEMEjF32/NMiAggjX76ySSN75nGwVIuTjFvTyy69RcE9aq1Z
M8XbndEPz2S1me7D31DpBq7xsWWKhfGjymg3xyFlUG9rroelbYuryx8jnydyL6jcp8NoCI4
zHPbRUa4uPt1qXjj/CV+5dg7j+LgeFM4yEvj5mItz1ZmmX+StstE8TsYYbv3lB9IYqSH6sd
zqhOjpovtZfaKOlHBs5flLPmjeYmDGH9WWMesIJUeQ630FutaZbSjkpRJ6+QDxqwPiTR5Ls
6fC0Q0H9Za2yaPQ5cb/URS8TFCbDz4pXyz+4+BoV0VfGV/N4PF5WOcPPgTLxXXb6bgHT3Vd
nyUMzpa1XK+45B3B2ZldvyvN25kibCYln4yc+3wW9cd+lP26Hsdb5d1f931f+UzuV33hcfC
q5GJOnIEWOGym1/Cx9lcnCy0PbpmpdTW1YKiKLurutw2dIcfjQ2mOLqAB+c104OrZ7nk975
euPSrllp/u/7Z9n4b9T8Vdn7Cp5X+uZPr/uP/0Mtx8wOJjs4unoqN1tRXUTVD5JAjKm+6W3
Etcj7KRQKwYwSFWKmQgen4D7KIBkDSskgUraRPhVh42tehibT1M7hJGe6MyUvvkKgPbS1dn
RrNjxfnLTVIeIVy84LK5MUJ3SoulgPCutepnmT7ddtyyR1lyQkalIDrIw9g6VrL8jj4wt/U
R8hKWxjLiyen8s6zYt/GSJgwH32qM1eVGjfqXePInH9RqO+cbsL6nmPubhecxe2u82gROW4
jkSYYZ5AAGZZdbbfbt81eDxtVn2Cdbowh+ivKsd3+Ku2tx8Rnm/8A5OptaXqNJLQIxvo/zE
CER9zdsHd1Y55P/cVdcjjYzvjq9WxrfRvmpyu3uftry9LZ5H8sdO1rNTA8eNeGp5fojzqhj
/iftr9p1Jz/AGf83WXItqGNj+hXNKQ57l7aZSbWPIaH/wDF0cg4k/8AuT50RGJe4+2FTQkD
PPUdPwVosn0J4IbL9D+45QP/AIn7aVQLDbyFv/6dZtspVSB2+hfMA7W7o7auPA8gf/ydAxP
9xXMWuO6e2wPdyH/m6Qxn+47lTf8A+Ku2/f8A9oH/APJ0AOX6Gcw1gvdXbZv0/wC0P/N0AI
foby6k37p7bB8f+0P/ADdAHh9CuXOo7p7b/wD3h/5ugBw+g/MsQB3R22b9P+0P/N0AO/3Ec
2bIO5+29P8A9Yf+bokD3+4Pnf8A+J+3P/3h/wCboBi/7g+eGn+J+3P/AN4f+boAafoJzYLb
u5u2wV+K/IdP/wAXQIefoNzoUX7m7bCnUf8AaB//ACdMBB9BucvYdzdtXPT/ALQ/83QA8/Q
LuEAE9zduWPT/ALQ/83QAv+4LuPp/iXtv/wDeA/8AydAEb/QnnEkKP3P20H8R+8P/ADdADv
8AcNz6gH/E3bYB6f8AaH/m6NRC/wC4XuFh/wDMvbZH/wC0P/N05YaDofoF3FGySL3F222vl
vyFwf8AiUSx6Cf/AE99xkk/4j7c11/9oD/vKljWox/oD3AhG7ubtxS3QfvD/wA3RIh4/h87
l0t3J24b9P8AtEf/AJOmxweP8P8A3IASe5O3LL8X/aA0/wDxdAhn+4Tnb/8AzN23p/8ArD/
zdAyUfQbnkkVv8Q9taEEg8h1t/Yq+X0FwZLN9F+4TIf8A4h7YQE3VRnnT/iVSyMzeJBWN9J
u5caYStz/a8nl2kPnEi3+RWtOw67oyt162W4p+mPcjGydx9sgDQL8+x/JdKb7traJGa6dFr
MlbJ9D+fnlac9z9tFr3JHIdP/xdcrs2zrrVJaDP9wfPsN47l7bK9f8A2hp/mUkpLPL9A+eb
zDubtxh0v+8PZ/YpJisEwfQTumfJhx4O4u3ZciY+nBEmfuZyfAAR1XKCXRDZvoL3JIGVu4O
3FaFjHJfPKkMvVSCnhVN/QIS8SJPoD3AzBV7j7bLWvb94f/gVn/ApoVvofzh0PcfbGn/5+f
8AvKpWJheY1/oLzxAP+JO21HtGeR//AE6GxqBo+gXPnUdzduf/ALw/83UpjJV+gvcQXaO5O
29f/wBYf/gU24DiO/3DdxqBfuTtr3f9of8A4FNWkXBEkf0Q7nQh07j7Z06f7f8A/gVXutbE
vFV7lrg/Tfu3Gj9Ic92tKGYNc5pvp/Yrqxd29TlydCltg/K7E7nyAi5/I9qzhBZA2cRa/wD
YrS/f5KHUyXQSfptBlsj6G85kSyzp3F21GjNcouf5R7vgrhu23sehSkJfmGD6D9wFbDuXts
hjp/2h/wCbrNsbSWo2T6F88gO7ufttNlr/AO3+3p/o6csrjG5NmfQbufGy/Qze4u3YsoIrm
KXOKnYR5Tb0xoaOQkpIJPodzV7nubtlbnw5A/8A5OnMihCp9DOcY2Xufttj7P3h/wCbolg6
olj+ifcKybU7m7a3qNR8+dAf7FP3GifbTDIPpJ3PGN0fcnbItpuGeR/3FaUzuuyMb9Wlh7f
Sfugp+07j7Za+lznn/vKp9q73JXTohG+kvdIuE7k7ZQ7Cr/7ffQ/alFuxOyKr1qpgqfRbuJ
Qp/wAR9sGwsCc8/wDeVmsjNfbq/Ee/0X7nlFv8R9sm58M8/wDeVTzNkrDVEP8Auc5/d6Z7m
7Z3fo/Pnw/5uprlY3iqgzE+mfcOKqxf4k7YZULHYc5vxdfwVvTs2rXiYZOrSzmdRZPpVysg
JHNdsKx6uue1/wDydN9mV9ol1lH3Fz2525xXDumR3LzXG8niYGTFkYvbfCl8qfOyEvsR2Kp
6aBrE1OTLa64xxReHHSrlObHafppwXLR5HIdxc4vp8lyszZMsI1SMPqkV/HavlramlOKPO7
Ot+VtjUzchIc51t+z9GY7feAK3tjSqebbJFoMnDyGRscoou+gv1A8a7LQ3scrSbLzjc31MU
40wUKBZlHvrN0UyjWtvTJRZSRyTmMyC+8qDusQPAWp6Gbbb3KXuLi0yUUNt9dTZTu2sdK2x
WaMM1E9zm3cuBAM8x5mNvniIs51Nh76u9aPZQY4MuSqhWIFnay+nZQBoq6AD300/Am1dZeo
nqN+e9OWKUf/Rx/GDfx8csEgQY8KXU/i9vWukSC5shDjHHmZlmZ1eOIp+C2p3UDIpmjnI2s
FVDoR1ptaSS2luU/LcxiYDsc2YM7fCg8zm3stUO+g1C/AzXGz5kufk50eK8QnP7IMpsFHje
uzrcqqTxfkrVvGuiLvjOK5FS1saRiRulk2NqPfXdWrWp4/Yy443GzZMjCWLD3O0WuRIqNtU
fo3tVZLN7FYsOztpWwBMOQy8zCxxjsrGNm9MAgBP02rmu24TOvHjrVXe5RdwcxDOPk4sJJS
sn/Sdp3lUG2wPXbXN2MiWi3PQ6fWtWvJ2YJidp83yEKPDgPFEzeaYqQAPbrWNOre+yNsvdx
YnFreo1cXZWDhRRepE8rydXZWAsBXqV6dMa1PFfyd8ja2Mj3OIxmCGLH9BF1UdCR7a8rsW1
hbHs9CVTk7SDccONVcgZCkNsvCxu3mpYlSNTbPzccQbLXHkk/YowWwJHhfxqL8fA1o7JakY
x4tjmxuCLddR41KqU7DDjre1j9mtKB8hPSjHVSPy0cQ5CiGEAltPYLnWjiHIQxRdQLffRAc
j3opoRpfpbwpQOTywxki40/Eb0QLkeaKLeQAQB9tEDkZtS/iDfSx6UQMeIk9Jr/ED5ffVKp
PIjKJ99S0VIZ8vCyqbMDYbrt41fEy5nhjxHQ9Lm+p1p8Be4eECNe4JA6AsaaoHuCDHjJ+H/
jGjgHuDhiQkWN9OgvRwF7jPfJwDqLH7TRwD3GJ8pFu6XHtuaOAe4xzY0AIB1H9Y6UcRrIeX
GgvtN7H3mlwE8jJkwojbbfToLnSrVDN5mT5PCrJjtkYtxInxxXN7e2nfBKlE4+zrDKn0hfQ
n7QTcVgqydrYQY4ZMeNIoNk0W5pp1ZiWHhcHRaInQiWiJYVKuNd22519/jT4hyGjFUm3j9t
PiHMPXFwfUBRWVLD4zfWrrQwvkv4FjjcfjSreOInbruJIrophTOW+ey3ZpON7bxs1Bsxizp
q4uf5666dRWPK7HyFsa1cSHdydh/L8amThRp8xKNphvtKn7TV9nqV4+lGHR+XTvFn6TnOZx
i4eVLjZVvWUXBVri56jSvGsknHifVUy81NdgMY6E7dRfpSrBdrNHjAo9tHEPcNr9HoUj+rH
ZpUm7cnj3BP64qbIWO7cyXPf2NxR+svd8OWojxmz5lVEBABY/hA0610dSib9Ry9+9q1TpqZ
3J7VxMdvVcM6M1tqk3C291dV+uk58Djw/JO2niFRfTp8vjn5Dj3EmNGbSRMxEgPuHjTfS8a
+ol/LJOL+llI+Ljws0JjYunUMTesbVrXSyOtZLPVMBkx4TLbayknQXI0P21g8T3jQ6a2cai
x4ELRSElgVNhrVKisiLZ7Jos+G4rifm1XLVnQC51PU1rh66nU5u32MirNTTN2V29yFkxJfl
shjaIBmO6uyvUx22Z5n+qZqbrkiLG7QlwpvSmg3MhI9Tdobe6l+yhjt8krr02hmpwON4p8Z
Vkw1kLHaGubkjwtXYurRpaHlX72Wrer/2lBz/ZOCcovBA8ULgkRKTo4+3rXLm6ab0PQ63y1
1WGzLx9rY45MYZJ9Rl3xFj4jw0ri9hcoZ6v+ozj5eALmcF8nkxsG3kSpvAJ6lwNazyYYOnr
9v3HB1X+KbAX/HnFGKDVuJg3iIa+VQNbeyueqR1XtxRxU40d7FDuX4tTf8lXxQk3EhC8fEi
rMDuANyuvh7apYjL3nME5jwHi2rjhMjeXkmDNZlPRAvQWp+lCtkY+HDxbX26Xsy7jWqS8jG
2Ww+TCxCWshI8PMacLyEs7JIcLEa4MZ6ebU60Vom9URbsWQYvDYYXzRkDTS5IF/bWrwVMX2
rPYSPg4Gn2RR3PuNKuGoPt2W5rMHszjIsNWyIgbsGN779eovXfXqJLY8fL8pd30Zt8H6X9v
8xgcdNgpHCfmJY5g4J3AHTWnfBVW2Rhi72R5GpextOJ+kPayXU4qMo/vGN9gIrF46rwO1Z8
murLjjexeK47MjysTHVZVNzKoFrDoAKXtVYY+zc3OGmRloIpFECRgka2A/J41leKbG1LWyu
LCQ4MbzMAbH0Zhf7qWW+g+vhVr/wC0o4sTHxIgSVdnG2QW+EX0NdMnFwQJy8/FcdLJvlUKp
Dqyn4iR0p45sTdqqgDzsrAnjFoYlLlXJLWa3tuKtIjkjI81x8ObkOMXKeExHcyzXdbW02kV
qmkc2WqfiZbuDgOQx8E57SfOxoo3tGCPSv0JP4hTkeOpSRemVHkAPiykm/vqkZ5GSemvsb8
opmco/9LG4ylcXEDWdDEoJj9tia6YEiDMz3hjE+bkbYWHxnrtGlDGYzlu+N0hw+FQkMbCc+
PvrPVtJCdkk5IuP46OV4bTPn8zO+2PHRTI24+wCu2qrTc8y+XLe0VXpOmL9OExMH1O5ebHF
ZskZ+TwFvLL6nh64XSIfq079tbIjB8faybsZXuPH7t4aLbbICZj+lHyEJJhdTp1qn229DP/
AE72nNkuNdQfHiz0xk43Dm2YaEPmZJJJY+O4/bXRjTg4L3razvbe320/KTZcWdJBkNBP6Je
P0TOxIf0/d7qd8c6sjDlStWfMhhj4bj+3kSJfUyTKRJmSeCW8CffU1rjW5rd5MuXeF+Uqs/
vp4UXG412kXbZ3kYhAfdaufJ3mtKxB14PjZc5NxuJy3Ic3mIiTTehjxEuSx6+NPFneR6hkw
VwUmNZKLuJT84bOTtsq7tToK5uxpY7+lf0aorGkkGhawtYWrnbR0peQiSEn4mvS0B1Y4M+1
9TT5QJDWlfQbjekM8Xd/eB1JpyA21zamB4E39lqTHBPiYeXm5aYuHFJkZEzbI8eJS0jE9Ol
IcHRU+j0HFcccjvDmo+I5CZbYPEwr684c/C2RtNoh+rTgcGJ5/tjl+GkLZcfrYsh/ZZkRvG
49tx099ICnCg6KL3+GmhNktoyJGY7GAAVPaaUiPY8W9t3gKpKSb2gKKgm/T3VpBjItl6mgU
igR+FNMDxRSbjpTAT03/DQA4RN13LQB4o2hBB9woAje19RYikxo9oenXwpSOCaJmX7aaZnZ
F3w8oMq+LeA8CPZXVgvx0Zw9peKIe5e3/RylzMYqmJOC7KTbaw6j7zWfZ68ao6Oj3OS42+8
zwYi+1tgfQgHSx9tclTvZMyLBK4ikEo2kbwL9fCnIEq42ZJx7ZKxg4mMwjebS+5+lMlkHRR
uOtNWFoXPEcwuImzYGd0IdpNQuuhWujHkOPP1uRfYvdMGNGSJCJZF27xqbjp0rrXY4rU82/
wAfzeu1QxO4clEilySmSuQm8oG3adPMPw1ou1Uyt0KzpoVeSnBZ8cheIR5JOhANY3tR6nTi
yZcWn5TMcpxUvHMhZt8Unwt7K4M2KGev1uyshB6kjY6QFh6aElTt63/WqNjV6M1/0jB/3r9
l6/8A6Txv/KCpybDxvcM+qbNH9ZO7WWwK8jIQT9tXgv5mXaWgFxme8+W0kxvEATbp0r0MeT
m4Z4+fGlsXHGctlYszTYb+m6MHRWFwQfdW+NtHFlwVf3Eeflrl5ZlmVFlclgoAU3Pj0pWtL
LxY+K0bJp4cXkYUgyFj3x9XsFP5R1pujsoZlXLfHZuTMZXEJhRZQK3uyhTe+h9lceTA6s9f
H2OcEK4l4o5Ea5Orix8lqjhbc0WVLRh3G5mXhuk0Za/VWIvW+PJxOXPgVzSY/eLyxhMgq7j
VW26kmuuvZT3PKyfHS9AvE7swo5kjlgb1Wby6WArSvapMGN/jb8W1+UuuYabIEDYKoJGuST
cWvb2mtm4ZxYoq/VJ7k+J4/L4XH5PNgXC5rjW9KGRNDMhPUr41lbFVPkztp3Gv7dftuZTmO
M42fiXyJ5XimiljbCRV8rs0g37291cnYxwpPU6HassirBvfr5mri/Uji99gG4aHe1r3so6V
xdR1nU9L5PE740/GTl2ZjcHzErSxqYJo9C4HXSui+OmR+nwOHHlyYaw9mBPx7RQfJ7FsC5E
1jdr+2o9mDo/cTqAy9vZpQSQsrWspW9qzfWtY1r3aLcfPxUmKgMpv6guCPA1VsbRFewrvQ8
mG8rIIP2gbS3iD40Uq2Va6SNPxPBQxOpjYu7KFdXF/N7q7ceHzPI7XclQan/DL5GM0ZiP+0
jYUta9vfXVbCoPMxdq1bSN4/sabiVkyMt0CWtFrqDUY8Kk17Xad1oX3C8RJnLHDkqw2Poze
I61te0M48eNvJ/A6dwXHQ8b2/jWcsvzM7AFLG9+lcuSzeSD0MeHiuRafP+oFjiQ7AoLINDe
k6OTR3fgT4XJQtG+RMQiRnZHGdDf3VNqvwLo/EIgyWZnnU3RvAmp4RuVXK24Q/j+Wx5MmRY
m3NHFLuH3VnmpoXgu62M1mcxJjKGdNyyCyp46mumtZOOXqc35jlZeQzVHqr8ukpMkBPn8ps
bV1Uxwefe/LcZmZuWIsXHgUz/LOzvkX12t8KH7KSrqLnVeIdx3PCVJEyD6cijUbeo8KWTGa
0zItuLiDxOF2HFfGZvTyG2oxubp9rVnkcG+NSZfujgIuOnxcvEhEGHmoD8uDcRyjqL+ytMT
kyzVKv0o/z/nrfickn//T5LyffeDg4ePi4SfMZaxIrHwBAIra114BKgw3JclyOdLuy5WYX/
u76An8IFR6nuTylHQexvpJymRxkvN9wyL29wjxkxZOQLzyjx9GA+Y/1jWtEkY5MbtBveBzO
K4uPH4nsbCXjvmZVx/3zkAPnzmQ2Lbz/coT+EUNG6roO5fhsvjeV5Tj+UKnKgYCcKSxkawI
AY+DXppjqVmJzvNRyphLL62FjqYxx8o3ptfwt7aSaQVsrLUZP29xczFMD/YXkO75Vz+zdvE
IfD+1XVj7CqeV3Pjefqr9xiO6M/J43lVxs3CfEgQbR6qnY5X9B/hatMvcTg5cPxt6pt/cZb
kOXk5CfdOSuEsnliTSwArjvlk9LF11Sun3la1jN+xSys1kQ9day3OhLTXcueBnOBk5IlV2l
KeWMHQ104LQjh7lPcqvxKnMyMjJypJZ77mPQ9QB0rDJaWdlfTVVXgDkMOvQ9KzLjQQ3IsOo
piFAYB/upjFFjQI906HX2UpELvAFiv5Ov3UmODoXaf0X53k8ROY7ilXt3t7aWGVlf9ImXwE
EHxkn9fatJI0SN5LyPBdmYuZw3ZvGJj5GTDGo59n9TNYEXfcSP2IsfgWtFUDFkZDTn1i88k
j7vmGuxf7b1YB0K8hhxSSpEZMVmtPDON0JBP6J6UMALk+weG5mc/uKZeP5Egt8pJpA5AvZG
/DWbqHGTBZ/E5/D5cuHy+FJDkWsgbQbr/EG6OKSRNkMQbFK+z2661qmc9me85+I7aBQL06E
H3mmEHr39mnsoCBCST7qaEe3sugGlKAHDd+FaAELEHaRrQEC3VunWgSGspHvoGMuRqOtIpB
2HNLEw2jzDWtaXh6GOSnuHSuJ46DubtnLxrWyNltg+IMBdGH9qvUVVkxnzVrvrdhNbOxyOS
JopHhk8rxsVkDdQymxFeFxhwfYWc6omSLajOHUhwwC/fVJENnsiZZJ/UEQjWwAgU+W4Frmg
pMjbU+xTQQeBHs91AMlhRjYKwUt4np99DYp1DcGcwMybgWJHmHT7q3rc589JYTEXOVtQesx
JMo99WtTO6SqarAxJc/iHjljWwVkUyAEC/srvpj5KPA8nJl9nKZHO7ezsWR1tuiiYeYCwsR
XmX67Wngj2qdullPmaD6UxNH9VOyg3/vTGt9nqVhlTg6sFpbHfV9wPqv3i3Rv3lJr7KrE/S
GfczOJPte581bY7QceSsmr4rNxTjSSZbmIFD6O3XX313Y8uh5WfC1bQrh84AMp0cJk7kx5v
wttNjWO7Ot09JZ4jRgtG7bl2+a3trppaDhy1aWhcYmHFm8dnp6AYwBCrN8Vh7K2pRQzivlt
S1ddypPHySxSJDKCG8xUDVbeFYKkpnZ7qVkwcJjSG2w7ol/bK7hUKj2Cos07am1XZIJ+T4T
1VdAFGwHroL+ytHhxtyZe7l8RMricX5GRopTOVIMUaePibn3VORJbDxZ7O8FWeezozGwLBk
0UX6AVisrk6X1VZuRZu5OVlbe8p83UNVXz2H+yolA5+4Gk4psd2sWeOw/5wVGXNNQw9OMyZ
0D+JmQr37xNup4eC1/sFcGK3qPX7VPT/E55g8hH+JFB/FbxsK9KmTU8jPh5BJ/2mZI0S4Y3
Aq25Zzp8UyvkjnhzHC7ti6Mt/CsL11OullaobBymON+M6erFIRt3eFa1unoYXw2jkg/keNT
HSPMgj23HnVdbe+tXh4qUc2Ds8nxYZwOeAoVo90iNuhdfIQT13e2qw3c6kdqiaZuuL7mUEq
8KvKRZSNLH2mut6o8jk6qCy5ObG+VjkZPUZ+sZ6aVNKF5LzXQExObyfmdiwr+0IC7T0rR0S
Mq5nU1mJ+9jxGD/ALVZfmMi4Ovj0FcdkpOyju7DZOVm4545txd2Vxbx01q3WUaWbqEp3DgT
4kRkYM6DcQTa1CU6C9xeJWp3uW5Ew4hWPGkA2uddoHWr9uDP9zDjwCe3OUxJe4s7LiklNse
UAA6E2Gtqzy0moq5NZKfuPKeeOIRsCCmrE+JrXHWGT2snqMJlNNFKALC2hbwq72M8dE9ybG
5CVWIjJFyLuCbG1NMWTGkjV8TP68MayIkhP6VTZSGGzk0U3EwZuH8uR6KmxjYe0VjyOx0DI
I19IYXI48WRg+VSHW56fFep5FVqWX+HOK/6ni/3ez4f9FRyHxP/1OKdn/THuPuXk5P3DGJc
DGb9rzE/7PFiA8WdviYfoit+MbMxq3ZepQdG4niOyezVyMji44u5e4ov7zls4KMWJzo3y0B
+O369TL8TbhXjoxeQ5fIysl8vNzX5sTRjfLN5PQdvwIvQKvsFNVS2JRJ20sseSxw2X1phtX
fYhfG49hHVasrkbLls/E4ybKh4wDlsXOwDFkZWahMqTkecq/xHb+GpgaMjxmPkw5gfFVXkI
GQ6uB8aj4GJ9tUFn4pBvK8b23Jk4QwuSZp8mJ58xJVskWRe/pIR4XpQCfitz3IBcnHj4Tmc
Qcpjs4thyeBYf6CRfMjGh1kXJ7sxHeH0MzMdXye18k5ias3DTeXNhFrkDwkHhpUOpLUOfE5
VJBkY+S8E8Tw5ERAkicFXVh1BU61MihvcJwMxYZJnlN2eOyHqb1pS2hhkxykvqB7gx3Mbk+
JrNbm3meNr+4dKpkoQbbmwpDFIG1z9lMBoS2t9Op+z30mODW9i/THvDvfIK8JhsMKI3yeTn
/Z48S31O9rBto/AvmpDVTuPb3027M7BMM8eL/iPmypMvLZSf7NAf+QgbRrfpSCqVS4KrmeR
ysnNysrOy5MjkCAccyLeP0wdBrotvBatVGUqYIyBJkCK5d/2szWsdKoQfj8ZA2DLK4/YRfD
kAFQGboopALzuEsfCwJJCcTKgVRkyszXlZzuRyjaaLQIq8HGzJ8hkgfcdxWSTaLG4GvuoaC
ReZxpcVfkOXhXlsNjrC5/aJ43R/iWpgHqZXP8ApxLk4j8h2rMc7GUkzcfJZciL3Kekn3UzN
0kxLRSLO0EytFNGbPFICrX+w0jN1gUgKLA3HtIqkQxR7bXv1pwKRyAkG6ae2mKRWVQLHQ+A
oAja1rKSD40hpii4XQX99AHgw9lAChvAfkoEIykagUhpk2OCZLj2VpVQycjhHRuweTyuOzc
bMx1EjowZ4fEgHp7716nS1TPnPkKpOGVH1k4EcZ37yRiVIcLMijzcWM2B2yC5A9vn3V5eas
WZ73x2Tlgr5mFic3c2tdTf2DWsTsaG7rg2F70CFINtfwjQUAPkMZKiNSgsLg9b+NMR6NWKk
AXA1ppSSwpQgudh2gdelqqCLOS6wiuFkxiSRJBLGNUINt3UGujGcedNrQ2UMiekIsdwsRtd
eterjcPQ+cvVpy16gl+JhGOj+m0nqEl7nyhQKPaTUk07GsfmI+D4bjuP+sHYTYBO2TOxWnX
qFZpfb91eV8jRK0LY+l+Gz5Lp89zO/V5Wf6sd5qvU8hIR+WuXEtD0s9kmjIKjRHz/AHWrRV
OdWTCYDMyl921B19hrSuiM7pCNm5LR7BKTGmix3NtddB4VmrMpY0MjyJY2DBmufEGkslp0B
41bQ6D9P8xsnB5SHJlZXQI6kLqfv+yvV6V1atpPnfmMKpejqp3Gd0cfmcfix8nxkMvyWSSJ
LKW9O3jcfpUuzNV6TfpquTS/pMXm5cruBMti3m2kdQa4ct/M9bHSvgTYC5M+TBjk3YONvsF
PGm2Tnuq0bNl3XxeTicHGuAlpgbyCLr5h1NelnpxooPB+Oz8s75vQ5/PPkR/s5F2yKNrX+L
XxryLXtJ9KqJttEF3bXcSTpSbbKiCeABhqvqG66HTbZ1s1Q9i6P1nWP4njbv7hj0txEF/8k
VniWptnc1OWQh9jOg8o+Jh4A11bM4LBuByksU0TabkvY+0e+t631MMmFNMOnMeQ+8WBI1Aq
3qzlU1QKMOJORAkP7I2Jt4VOPGk5Oj3bOkI2GDyeJKoxjIpA0UdTYV34sqejPCzYLV9RZNx
mPkuJIod8iAltdoAHjpWjovA565rxqyfA42Vz68jIhYgRKL1aRNmnoG8hjcgThxybniMlpH
QahTUtwFKpITBLYz7ZUeMJIQN6EENfy/lFO2plkxw5Ng/NYq8RgenZds87H2anWsfYk6bdh
LJH0A35fGVhI7I0kwKq5/CpOulVWkB7i8zP81nQiXZDb01UFyNAa0hI54d3BU4uWgLzuQiD
8Q6geGlCsVbG/tRadu8u2HzMjQyBg+PKdzdGuo0tRo3BnnratJXmgaTkpMoLe3XUDoKqsQF
6tvUR+Cy8yEtigW3XkLHwHsqbVLwXeo3jOGzMhlSCO6lip9gPidaCnNmbnie18OEoZcg+og
u0QIrK9jox9aq1k0Xy7xoojUsrjTxtWUHSw7HwZMjGaK4V9lkZjax60mCAfWz/APXj4fQ8K
Bwf/9XKZvcfO5vG4ETznF4uDFjRcDGAiisAbkqvxE+N66IG9VqDYKYfpiZoI3DL/s8ZNijA
/ERTJhQQtOUMsZjVPmHUzEfiI8PdegEaXt7N4/H4zJw5uIDSZMyzQ8ijEGMRrYxD7fbSgaN
zy3bPPYnARcnKkbYcgR4vTYOYzJooYWoTBiZ3Z+VkcS2fDj7RjqhytjAEKfhJ/SpyCKaLs2
Mhky4wFZ0R50a+0SdXC+4Uag0vAue7O3eO4lsH90zNmQYxV0Yas7HQ6npSTY51AOWw8WSZZ
lE0OTGVmSLd51jcanf1+KnAeMh3MfTzt3u3Ajw+4sAyTCP1cPmsQBcqNPH1CP70D2GodRPc
4V9QfoF3d2nCeVwP+3e3dSvJYynfEAbWmh1KH/KqE4JaOZ7bk20Ck7r+H206smBwvYD3X+6
mIQqbX1F/5KUiLPt7trnu4s4cbweDLyGZKQAkKkqvvdvhUfbSkpI7z25/D1wPbWB+8+75o+
e5oEHH4LDf/ZVf2Ty9ZP6tloSkuDp/bXPvkRhXw1gXFisvFwRiCHEVRtsyX8+74txrRUGC9
wcxjxw43qvAss0blZkb1EWx8gewFr/o1Q2znPJcblTY+Xl5eW2NNEUMeMY7rkbz+H2KKciD
eB4CPlsJkVgqROfWsLWFutr0gL7ieP4uDtyWblXbNxYZPTXHj8oaYmy3IHl29aGBiO8IeQk
zJJMrI+cjYLtmGtljFlQ/YKBFX25lZTrmRxaCTdYnQgi1qAD8yKTPxGNgJY1AeVureBsKBg
cvqYTxjEVo0Cjc6m1iPsoFAubBw3ckCwdw4oEy6Q8rAAk8fs32+MUoEzAdwdhctxIfJxz+8
+KU/wDSYR50H/KJ1WiTK1DOLKu0novhVKxjao+6Nax2sPAnr9lUKBhvuu5uR0NSxilyBt23
99AoEZjb2e6gY29+mlAI8ujA9fbQDHeobhfw+2gXEmx0G/y36VaWvmZ5HobHtaaXHyYZACb
WtbwtrevS6zaUnjfIcXV66mg+vmJPGvanLEhhl4LweoRrdDu1+zdXJ3mpR1fBWbxNScjRbo
1vFDuv9tcJ7PIXHhV5o4WlWFXIDSt8Kg+NVApJY4sdZZBOxaFbqrR+JHQ0oFyIRowuLjwHu
qoEFcfFJLlLHHEZ9x3NECFuF1IuaaQmpJrpIr7VMfm0ivfafZfxq0ZOsMeoUTKqr6LWAuTe
59tUtCbM2PbEkgm+WOO0hYXDk16PVvG54PyFVEqxsczjF/wzKcTIb97gSb8Yny2Pw2+6uuy
fHRHl4eDyJ28zHfTfNml+p/ZUORubIHK429yfBZLW2/fXg9nI9mfa9TGk26/aR/VSaJfq93
iHTdfkJFU3tt161HXt4F9mrakzcr4wAAG62pPurodvA4aVs2MdhJARHsVIbGRSdTf2UnZGt
axuBEnQqnibfkrJNI2S82Tv8t6cPpKVcJaTcepv1FUnqZy9TSdm9x4XD4fLifFGScqNYvMx
AW/jXVgyKqen3Hm97q3y2o0+PGTTcXkZHJ8XLBxs8uLGygTY/wAaOq66E9K7q+tHl5Zw3i3
9wqfqX22cEYfIwqViZRAzFbXNr3rl7+FNpo9D4nsNzS39Rn+HyuPxclMuQGP0wP2d929vbe
sMORVfmdnbw3tXjBpuR57Ix4B896bx8ijFdjX2KoumvtvXXk7Ea+Z52Hop2hfk/wDMYfPz5
suf1XVQdmxiOrAdK87Jfkz3MdOKgF18PZp/RUFwTRi6qfY6dNPxrRZaDxP1HWv4oP8A+4HD
E+PEwX/IKxxbm+dRU5QHsCoJt4qPGupnAPib03B0upI6aH3U51HdaQWkpZIFy1W8d7MBpat
9UpOKqm3Fle800s7vZgzLe3htFc7vPidfBVQfx0iYswlvohBv7b1viuvM5OxXnXibnjc2HJ
w5smO62G1m8LHS9enTJKPns+F0tEliM/OwIkjUCeB03I69B9t6tuDOtE/HiwSTvrJOVDEg2
orL6gB8xAOtqxtm+h1YunZJtuTccLz8fJE4yPvWNiwZ1F5EI1GvitVDiZMq624srsjtnMxO
ExposuM4zZWRb1/2e0BtB43vV0y6wZZcKd+cb+niUbzZaGdG9GUwqCoQ7tL+Bpq0tg8S0gq
IuSiml3SAuvwsl9R9hrJ2Ol4GloRZGWYI3QKxgmXaIyRcDw191TZ6GmGqb1B+HzX+fAFyEg
lsD7bUqW9RfZxL2v8AEibjs2WRFXaS97naOmtOl4RnmwqdDZYGbEsUMs0oiW9pbDcUtoLr4
3rpiUcC00RLByE7OFZfTU3ZNo23ueppQCyPlBa4m9pY3iR2dbeoddaxvBs7tGyw814VWNiG
kYWCfo39tYNncrJl6uMrY4k9MNPaxB+yodjWtQb91Qf9VX4Pb+L9KlLK4n//1ss0B+T46Nl
Ab5ZLi41FjqRXSMjfDEgV43UNotyNov0AuaBA6IIsfzwhpWcM0t7japsbUAXvCZWHHlQwZD
P+77ktjKV3i/VrddvvoA2GLJltlSQ8X6smMfa5eMRrqWZTp5PdQAdHlzZM8uG859F7L82rM
gMY8WQeF6AAOY5jk8LI240kbQIdnQAsALXv+ekBeYvcOBJwYx+WxTt46O2BNFcEzubt6n2C
gBsHEHMnGTjyw5Bw0V5WbcQUkN/Nb2U5A3fBcfFjMqxzGVtp2Ffh2v1AB8KklsP4yY4LT4k
e0Jv3uD0O/rYHqKl1A5f9UP4eew+6nk5Di2Tt7nHuTkxLbDlYj/SoBaO5+J1pQB8ic7wuRw
vOZ3C5bxvkYEpikmhO6MkeKnxBqZE0dG+nP0e4/mu2U7z7m5L5Htj1mgjxcYF8zJkiazJ02
opPiTQtRpHUeB5jFhxW4Dtzim4LjJiBiwYuuRkFTr8zN/ePetFUcGo7afuPEknw4Yop3kPq
RSSKSq29pbxqkhg+XgxTcrk5WW+VmwxrbKOOyQu2QddpUkbo06UwMayY7zSFsZ4zKbRY4c7
fKSdz20pIAd+TlsZsnIabZIQEZiwVFOiqKYB/H81jDkoZseI4iZaskxFyD7DagC7/AHmmZx
TYuLIsOTiN/tMIYBJmvYPrpfWgDFZWe+LnTxsi5bshiAB0jYG17eNAAmFjmOSeaI71axdyN
p9+lAkGxxuYxLqyuDtX2e+gZT5ORsilj3WN+ltbUAQcfKyhQXt5rt7x99AJh4M0WZ6uNL6c
p12LqHHsK+NAQV3M9pcBz6y5cUX7mzVIV8qJScZ3PhIv4b+6kyLVOX5WM+Lkz4jujSQvseS
PVWt4immYWRFtsNTemQISRQAhFAC7T+HwoCT1lB1bU+FAxBaxBoALxbiUbjf21WJamWTWp2
b6Tcfx2ZmRmUJtVTdWF9x9lexjjgj5ftVbycQ7+K3Hgx+N7QxorIyDIPoL+FSq2OleR2nNj
3fisaorI4FCWAkt+JLD7KmqPRbIxaw8vmtrYXGn21FhjgHNwDoeu3QU0JkiIttBoPbTIbJE
A6r5SPxeynBMjvLYFdCABYeB9tNCJFu2rG58CaZLZfYHN5ChAujqPitqRXXXLDPNy9apsoe
VklxPUxQUCrfc1r7rebpXeszaPFvgrTJqybt/icSDv/6ZcksZjzM3kojPqLFRN5TYdPGvO+
SpXimtz3vhuxa2W9H9tI4mX+qsaP8AWXu31QWiHKP6iroSAdReuHro9XtXgocvExZHd8e8c
dz6cbG5AJ0FdTqcFczTIvkAqOH3Hyfswtvi99L2ilmTYmPgsWHq3Vbi5Xra1HtDtlXgJJgS
o9gNyG+wt1tQ6DWerQRhYZaDJRwWJKCwq8dXBlly61g2/Y2ZyHEZCNCBMgJT5eXUC410rvw
bQeN37p2lnTOf4WDnOBEEbpJFEnrywP8AFfxsTVxOjOZO1Vyqcf5z6fti4j8jh5AbEvrER5
lua5r9Lh6ken1/lebiyMtyTTb0x5CNkI0A9prjySenihKV+YDRWEgcLfaQxJFwLe0GspNuY
+R43YyC4mZyzbQAtj4KBVoUjbWZdp8hdP8APWotsXi+5HWv4n//AJ/4b3cTB/miscW509n7
TlKk+aw91/fXUzhWxZ8XxRynDxvvWJd0+lgG9mta4sXJycvZz8FH6jZ/4cxjxkLkgQZAtb3
16XtI8F92ysVh7ahhcsZfTGwxeXUa1j+0R2L5HlpAIvb+PGWE05dQbJbQEDxqVhSNX3G9ka
XicTGjiSKIFwfjUeINdWOq8DyuxktymyNMnGRfKJFN+0xlHmUaNY+F62stDkrWzbt4GC5LH
xVy8mLHS8iSbYkNwdvtvXFeup7OKzhNv0m17F4/JfDx5/TctHM7A+1ABpetsT0hnD2dck1C
O4bZPGYZklkEc2RPvhJ0U7tKutZZzPK/da8kUGNimBmG4sC20f8ADVx4F5MvKIQDk8S/rmT
HYRnd8B1F6xeNnRj7CiGRScVmsGBsyjrIF0UmptjZr79B3CYbR8k6tbTHmvfTwopTUXZyJ4
tP1IGwMfNaNngileIHazIDtBvfqKSqbZGi7il/ZpDIpVna7X610V2PLtTWTZcfDErRtO3mP
miUjoT7fdRajZzvPWUXM3NQ47iOOMSykWBUWFZPQ6KXjVlpwaKqEud+RKdzMfD3CsWdWO6L
0crIhWJCHkbytbwBrNo7FYP+Xk/1vuoDU//XdxXCrFx+JNK0KxwJBIMBzvmeNdWBb7K6QK3
n8WJs5svFxBDiZsrPFiKSyRpe9xQANjwu3owTEtENw9NVC/sr+br1NAFnHLyeFhZ8uDx8UE
mKvoevMFknXHnFwCvjQBZ/T+bl8Li8nLkjlk4e/ojNQXTd+JSfCiQNnjD5eXFkzOPTMiyXa
XISJSD6QFhGP1b2akwM/LgcXhS5eTyOOMtMqOQYmDuIaCR2Ppye/aulIChY5/kx8iJwYgTK
CSBKSPKbeyqQFp9Oea+Sl5DCnVnw89bZDD442QeUL+rekwN9jc1PjPx7SIRFtsUT4yo6E04
FBJyfPnC7j9DHf598gB29MArGoHiTUhBJk52FynA5MePkFnm3bozoFKi9jTa0GfDPdTF+6e
XJsD67Cw6XBtpWSRFzuf025mbC+ivFY2LOqST5uWsqCMSOoD3UqD7a0qi0XXaXcOLgcv8AO
ZMks8sMTFMiMC8Up9qWqoBh+N3flQYxX0JMnHeZycwttcjr8FAFHyHNzchkCXHZUYfsUIYh
m3dS39WgAaWCDH42eV5XOYjhINjbgf0t1AFTBjRI8XrSWDAuftPtoAscVocVxIzvHGu7bdb
jWgAvDyouMfFkw/RyxZt+4WN21EkgPsoAzHI8hmSctNnCeKXNmlBk2LZQg00FAF9jtjzlY4
z6mQWBBHQlvA0AHZvHZMTNj5REOSoBAX4dp8NKAKrMwoDnRoVG7ZYn2mgCLI4XGYgk+i/go
8aBQSDg+SwseHlNhGJkMY0mBBPk1bYKBlxFy/I/4UyO3AkD4OUCwkkUCUOTcG4oaGj555JB
Hy+eg0tOwUCkjnykWwkadaoxR7Q6eNAke2uKBniTa3jTRI2wuL1LLQ5QL6VSJbLHjIS8wup
Nz41tiU2ObPfijuH0t45jkRWugXWyj3+2vVrWKHzF27ZWyj/ihzXPdXCYA0fFwd7lv+UJH8
1eT2HNj6L4yrVbWficgjhiMe1QfUIG5n+EXrJHa3qRSQ7JGjurFPFTQ1JaZ5UCmkS2SBv2a
IVA2k2b20yBzC4vfX2L/PVAtB4WIxuWZvVuNigeU/aaQSOjA8Pi9lUjO6LTjsWJz6jnRRdt
bXrowVW9jkzZHBfy81ijDMWBEUIAAubi/ia6nmT0RwftptNyx7O5HMyfqb2DHOQVj5LFC28
P2h/prh7lpR63xmKtb2gD+qJK/VLvR/TFk5F13+81j136To7n3IySrJJc3sDXQ7ek5rNJj4
fW9RLkqD8NKrbJcJFnFxeVkbgjFtuu4eNbrG2cl+xWoVgYhmjmimiWSYoVj3kjaR4irpihO
SXkVdfMXDx44cfMjlDI+5LFToLVWOujIyZG2oCuPnyMfkUyEJ2Of2RPQkaGnitqZ9iidNTr
XafMQCdoc2cRLKm+ZHt18LV1ZKSeXgu1vsXXMcbgctwzJxCos0rqs5cDYVDA6eysVZ7M6LY
1ZaHHvqJ2PnYIxOWjxvRx8iVxkemNyAJop+8isM2OT0Pj+zE1t4faYSXDmXJYOdH8zEaCuW
2OD01mTAxFtIB/CdajiVyHKiuwLNssVZfeRIulZ22NsX3I6v8AxOgn6gcLcix4nHu33DWsc
W509n7TmWLjQSSyq8o2JqjD8RrtrWZPMyXaSgteJz0xMefGQrac2cn2VvgycdDkz4udqt+A
TPyryRwY8Lm4NgAfKL1q886GC6yTbCsLm2XH9FtshZjvLdRaqx55M8vUl6BvIT4GXgRPEyo
8f4fE1paGcuHHetnIJhckMaQSRSG/4l9lRS8M2y4eS1NZxHdGOrMJ5AyEecGumuSTz7dfIn
+JZY3Ldu5siyzY6q4UiJwo8y+2qSTFZP8AMGJzvGcOl8QNtlO+KK+ljodKmtZYUtaugFn9x
cfmcVjL6KLJ60r6eFzTxW8TntXI8jemwFEIp2JAJFtwA91bW0c+ZlrUHnkx2k3BgBoNp6g1
LZsqOAuPFc3ijLCGXVv0TbxpSSHcRxXHvmvK8ZmZMWc26C4FEak572ri/wASBsDByceOGWJ
vTVjvEAOh8NRUpaGlrts0GPEsKGXkMFMkMfK6W8mtS6t7E2ycVqWTcdg5eImVgNsy2O1o/i
2gVPuuu5tj61b1TruDwdtcpiS+q06Bn13E3t91NZqsh9bIkxMnlvRtg4eSzZkR88oI22PWk
6DrkSNBw2XueVEkWdo4w0lrXPjWNqHTjzMM/f2L+men/wBlqOJvzZ//0LvE7Z5DJ4/AZrLB
8ohDHU2INq6SUCdz4L8dhRJBJv3xqA502EGxAoKBuFxMXkEx4W2CWVTCuQ+4hL9XOlAFfj8
DJDy82NDmR5k0chjjyfNte2gGulAE6x8okc3DTTTY3HRyiduPVm2me+hBA81AGk7a7n5HiO
UjxMuK8sBYQHJa4iSSwXefdelABWTy3G5Uy/vHEkyeJSaaHMy8DVXnIOy/6u6hgE9tRZHMc
JPCmXAuTjtuzDlsEZF12Krf1RrRMAc/h5PNiz54VAjxyX+YdgTcKdDG3jemB1DgZ4Mvi1E5
UiFQY5iDuCkDTpQBRfUAJHyLxYwBxhGvy8xsCD+PoaQFOvc6w8UkWNmtJlSKyTb0sqp02qf
btpsD5j7iMB7i5IxuTF652sepv1rFEWOt9nZeMv0k4LH3Msx5DL3emAGK7v0uoqqlIn4nk8
nFyV+UnXGVCwE8w37gfbWjBlrxGRlZmWX9aMLFEzzLO+1N5P4QKBjZZcH9+7eNxmihbYTGj
Fv2gF5Cpt0agCw7nyI5OEx1xmgTEWdpjGgs99AdxPvoAykxSTJjkZS8T6BB1J8LUAGNPkNu
UoS0Y88bez3UAWGHizYpkypIFZVFvSt4MNKAKqfGebNjybmJY/2bSIBY38DQAamLBju4aJo
MiNQqoCbzbtRc+FAF5iTYspigx43baLzCQ7trt1ANAFdyECHKiNnRdxCOR5bigD2VLaWJ3I
u2iKvxXvYUAC8jg8hxvKy4fIJLhyoqyPil7qBINym36w1oAIMccmMJ1PsAHjpSYHDORWI81
yF22/tjc0kc+YjSPGv/AH/5q0Zi9h3p456yfmpwQN9OEkD1NPsogcjjFj62l0+yiAkjMEJB
/a6+GlJovkTRRRMdvqW99qdUZWNh2rxGJlzoq5DKNw3Ps0r0uri5anjd/s8D6R+nva/BwqI
UzDkTOAQojsFPt3e6n2MrWxx9HD5/cfNH1g7ix+4/qXzefFkPJhwyjFwywtaOEBWA/thq8p
OWz6ileONGbhiUg2a+mtbIwb1I/ShLEF9p+yosXI304Lt5zcWtoDrQVJJIuOWLF23eNlFqc
Ck8keOR/eMPsUUKsi5QOEGPfcZnFv1RVcEhKxLFDi7v79/8kVSqRexo+KwuMIHrZRjU+UsE
HQ100x1POzZrPwJhx3FwTAJkGVGYqQy2NvbVrHUxeWz8C77PxIIvqR2SYzp++MYKL+G6sO9
VKqg7Piclnlc+RUfVRIG+rfeJeTbbkH8L1x4ayj0+49UVvGDFdlEuSxEY2hSgtau6ihHldm
wTk8XxnqF4cpywGgKCtL4asxpnaWqNF2xgcZFEZZs177TaNIwTf8tdmCqqjy+9ldnoi1TB7
d5CZDHkyQyRXMqvGF3HwtatXVScnu5caf8AMFDtET4U7rHIIibSM/l3L7qf7erOb9862RmV
4DiYGcPyTxPE94o9u61ctsdas9xdy9oceBoeN4bhszZJJy0kUvhZLmt1r4nmXz2TadTWdt5
XGcVMY5OZLw3JI9EE6ffUXxsrFmdXBqZZ+1+4cDI4uPkWJ9Nme8A6eNcr5LdHfyrarjep8/
ZuHwEORPHHmvKVdo7GKxsDRStWzfHkywnCIuV4Xtx8WOaHKlRgp3jZpf7qMuNFdbtZeTq4g
yDY8fpNKkjMI5IxewH+kFeddelnuYrt3SOrfxMqj9/cPvYoBxMGoHXyiufDJ19lwoOVomJ5
gZmHsO3rXXVI89toktiWF5W08doquNSOVvIJxk44/Hkt9mwVSVSLyw+VOHRd0WQ3T9Ef01t
KOavPyIUk44E/7Uwv+oKUovjbyJopeNKMpynJ6iyCnyRFqPyBnlxLm2Q9r3+GodzRY/oT4/
IRhBGcxgiG6+X21VbEXwz4BUfIwKSnzLndpbaP6a0pkMHhnwLM5WP8ujbyo1s1hp91b1v6T
h9p8oLjh87tVOLzZM/lMiHlISnyONDFdZPE3t4e29Q8rTUG37RNOUWGPldsTpC8vJlpJbPL
F6YGxx0vXUsqaPLviy41CWhfw4vb6YIlj55zPIWEkIgB2KPhN/1qzTvP0E7KtJj1AJyo8aG
cwl8ibIUFcll9IbB1CpXQjmzVdrLyB8HPggByHCvIx0JPwr7qVkFk5hIueQ7h4iGFJ8ZfUy
Sthjk6H3t9lZzBpWn0LHs3lsB4GlkMcHIM2qW8rofG/uqMmLkdWLNWrgg7z7y4iaKTh8B9m
bu2tlMCIlVfeLmoxLizWyV1qYKF/QBtJukYEuw6GuhWg5715BOHzWZA6R4kxjdwQ8oOhB8K
OUkvElqHfOSf9Zb4bfF+L20+RzyvJn//0ei4MbP21w4H7aZ8SG6x6FFW/WukRl+5OLlzI5J
EmCop0S9ybm16BgGLivgFuMiml9ckKFkTojC7G/v8KANNwnAo2QpxYAmDPtgdWuXR1Nybfn
pAbDI7Tx8fLhzFYSDFO9pP0iOmh9lKSZMnz2HxWPkTyxx+s80t2x5VLO0bdXvTkobj9rcgu
EMSBPTxZyMkY6Fl1HRiRpenIFFznbMIwEJxpIsz1G9WcyeSRSQAGHTymgDK9y4/L8NySpmz
RziERxfMYzK0aArvUAD2W81AF/21yvdnL8sFxXabIzdsZ2hVgVQLAt4C4oEaWXAi5jkJOOx
zEM3EDMyTncjNCPOVK+2kM59y02aVaEJH6M7s7JGLbHAt5T7KbA+e+X05rOAIv6rebrWKIs
dL7RkgXsPixO37FcnJIHS3m8KqpSCMuZ32SrICV0RLAC32VowZPjSM+YDYCFhaVRruoAv4s
beFOJOcWcklXvbaLWt99AygmySvq40zFmV7EnoRegTLDic4ZGG8LopeNrRt0IHuoAJxZIpO
Qh9eNmTVfH4h0JoGb7lTnfKY8vHxQ7vKMqZgLHT2UAZHM47dOhQiw3MVGg3E9TQBJxssiZc
mNnZUUOJlRuJcidS4VreXaw1FAE0OZht+7o8ORMaSBDFNlt8DkH4rdbkUASzSjIZcKB2fGh
cssslviPXp4UARz8RHvYoPU2AdL+Guh+2gALMglz5nmypDJM1gzyks5sLAEn2UAexcHPExi
VA628qfz0mBwrmIyvcPJq/xLM1/tv0pV3OfODAG+laGL2PdOuppSI9u9/XwokIEDG1gL05G
kOAY6FaGxB/H4kkzhbX1ArbFRs5suRVOv9g8NhoU+YFwhDOi9bV7GGirQ+Xz3eXJ9Do/1H7
s/wAI/TTMz8eMYGTmkYXEof7yZ3W0jH9EIlyK8rNlScHt9Lqu0Weh8jx+ppvN2uS7dSWJuS
ftrkPZs5CoCw3n4Ttvb76tMxaGEsCL3BOouDc/ZSbHAqmzgmy2Nx9tUmJkt4j6pcb5HF0bp
Y310qhCooJIAFl6n20iWTY8ZkmVQu7x2nQEDUi9WqEMKg+TaZTIwx4nDFDYsbjothqTVqEZ
ujZex9sd5zYyS4/bnKyxMLrImJJtPsI06UlmRX7Jkh7O75tGV7b5gttO/fiSBQb9VNqPfQ3
03BoOx+1O9E+o3Zk2TwHJY+NjcnjyZE82LIsaIraszEWUfbWXayK1VBt0es6WbYN9Tuzu9c
r6o92ZWL29yWTjZGfI0E8ONI0bqD1UgWZTWWHJCN+zidmoM/F2b9QInJXtjlwdf/Q5T/NXQ
s6g5n05Wpbcf2f3wHHq9t8ruI6nEk/oranYqcWfp2S0RYx9o97qxMXbvKRltL/KygfyVvXN
X9SOW3RyPdBU/bnfsWECvb/ItLeysmNLuA/JWt+0q1+5Mxr8dZ2h1aHcfP8AU3GgnGR21y+
WCgVIpMaYKG9ulZY/kNHqXk+AVrLQoH7f+pEkrSP23yp9Vrspw5RbXoNKwr3ZtqzvXxkaJF
5wHE96YzgTdt8oRfQjFk0H22rpp2qHn9r4vJbWppB233CrmfG4TkPUY3IfGk/nFdS7GNr7q
nmW+P7E/bb/AJSSHB7+xp3mg4bPikGrbcaQBh7DpUvLj/VU0r0exXVVsuX8pZ4fZ2RyAypc
7t3KifIQGR/QcEP7VAFZvNRfmRrXBme9Lz+qDNydq9wY2TNAnb+fkYkbX9T5V9Rb7Ktdij3
shPo53rDn8Ci7k+k+fNjzcjxfCcpFJvjc47wNZrOpOgFcfYrh4vi1/tPV6GfOrqt0/wCqC8
/iL7W7s5Pvfi8rjeCz82CPi4I3fHxpJFD7RdSQLXFeTjcHv5k7KDmA7E7/ACdO1eWv/wCpy
3/krd5FBh+3aQJyHbfcvGwHJ5Ths/Axr2GRk48iR3+0jSqV0RbBYCBUC9xsPRuoJ8bWq4TM
NUEPhTpixZLRsuNOWWFzoWK1cEyMGwRhy2oYBl0OlqUA0IWsoKtrrce6haE8Rgla+h0tY0p
LSRKJlMIXaN5IPrH2AfDTTJaG+u+4G+o16VVbCVFBaxZuN+7oLfGXcOPvrWtvScd8L9xkRy
RqySFZBppp5aTs3sa1xp7jocp1C6gkG4uKanwJfky4wO5MzGBdnJJ+FPD8ldFOxau5w5enW
xOOY5GeIDIyGcrf0yx1UHWw91NZmZ2wpPREEvJsF27gz3vtpvMUsC3gL4vPlx5EnD/7T4Mb
OBfwsdKeO2upnkprHgWGRzeQ0XlltlSE3CAKFHtFulaPIcteslaQZWIJJYvIwHqMfdSTNJl
bEMuWWfZEbE6O/hUWcs0WNVCoEgxsdHyJhGGJKIBdmt41pRxuZ2m2iQv704j/AK03s+EdPZ
Vc0P8AbPyP/9LpPHSY+NxfFzKTc4EYfwuSpFdIIGyYFxMf1cERyNLFtcutwCfZ76AYBm8Rk
j0cgs0+XNYpkMuhX8Sr/VobA1PEeji5GPPiQtHNYfMEgkFzoSfuqWJm3fHw2xlSQXU+Yn3m
paM2Vo4nGeQv6StbowANOR8hmRhvG8fo6ldEUaDaetEjkzH1Ax82XjII8eO/yzFlRV/vCeo
Y1SKRxPutcZRJHEjwtHb1BclTJ1bX22pjH9nZWTFxmTkrnCDDP7Foo2/akP4AdR9tAoNJ2z
yPGcdL6UhyfVCN87K4up3Hy7W/loYybHmjm5WDLbG+Yx8aRrQaAOh/SNDA+YO6PTPc/MGOM
RxHKkKxL0UE3sKyM7nRe1cBMv6Zca8r+mYMjKOOlrmVi/w+6nUtFrgdvy5WIuZGVcxtsaIH
UG160YAebHNBtMabUU+d/CgICY8h5YdxJNhp4UBJUyzCRryGxuRQJsL4oDHmErGyk6regC/
xORVMkMqho9SPtNBRcvzeRDg/LoN0MjbuvT3UAU2JkTT5G1yzMt7qNNKAFys2LaRKhMZFvT
GvmHSgB8Mfpw+uWErTp5oQNYyPbQBreyU4vOmxMTJIgjZzeUDU2F/NQBtuY7UwRHBJhTmTM
cEzBBeMKKUhJlczt94sSVpo1h1vBIwvv9utMChTI+UnTI9TeVurbfspMD555uWN+4uVcfC+
QzA/aaSOfOB7tdD+arbMfA8WFr60wgWwOtAoGm1+ugpSUkwmCLe42k6ezWrrWWZ30Nr2h27
yOflRxwxldxFnIr0sGI8TudhTCep9G9udtdvcFgNyPKIkcGLFvypPGyi+t/bR2Mje2hy9fC
q3l+r+U+bvq/8AUzI797s+c9Mx8Jg/seLw76BAfM5/WevKdddT6nGor+lmJ8pY2G0E3t1tQ
LwgmjLOJGOp2WH5atEMWWUyrGCX8g2gHpRIfQj8b2/LSESKRbTxpolkgS1vAHwqoJbkep12
/hOhvVySdM+ikvEcdyOdzmZhJyGdAjRcZ69mihcDSUp+LWuTNdpndgouMnVOI5r6p8rLNlr
yWYnHhmHrRNEEDKLsscZ1ZVv5qwOouOL5ru8xfMT8xmyrEpedTInmBP4Rt8KQF5BmdxiFnj
5fMnbMHrY4LLeNOm21tafgJovMXkeYXHCZOZLJMxFmUhNT+HoelJaDCFzczIgvj52QjIdsr
MRYNe1ulMBoTm44mjPIZMki6ljYHU9AaTAWGXk0DD53JkdSQ6uw009tqaBj3m5FWVZeVkiD
r12hjfrSYEEMXLDax5fJeFgdz3BOn2DSqbAOhk5SJD6WRLMxXcBKQ35DpRIiIvyrxqTyEsT
n4ulh+apGSwryvo3PISSknarXC/aaICugxZM5d/8A2sxZXAAJDA+7QUQCBfmZIi7y8nnTSK
SwSOwTQ/D0q0wJA/KTTwTjNyIMc3b0GcXc20S9tKQMByR3Ukm48sIUclkDMCygfhK21oT0F
ZSyny8/uyHFnmTlMnNdQHtBtRU9xuKSKZSZHOd+CbaObdIXTe12AkUgXCi60ACZXdX1AwZk
kzyvI40qgT8VlqrpLCQSzLoNrbA1PZicPQ4p9Xez+J4DumLL4Iel29z+MufxaX3bN397GP0
QGvauzruTz+zXiYZi2yxYmJQSqE6LfxANbs5Exhv42HTX22qNRnktu82isbEjW1NCcsWSIh
FckbXJC266UNDQwyuI/SK+VjuAIvrQWkJqCSddbGpRI9wfk4raKZHsfvq19o6xzf4CoSI97
OvmNggPm08TU0b8yLVJI5Dca/dWib8yLIPiG0qXOvVa0Tnc5rsfLlBRsAu599VykXBvVj4B
t1c3Y+JqoJy66ILeaWKKJRjMjTuZIsoghZEGlkuPMAaOXkJ4dJCMZ0jiQbGMpLGRz4j2VrX
Q576iPlsz+lG1gfiam7ErHxQ5SkUZA1J1Y+Bp1cCdeT0G8xl3yxGG09NLHxGlTks5grr09M
sC3P8AoH2dPz1l6jpk/9PpGLKknGcUpRRfChUMvw3set66EFSe3p5IWVSHUXQoAUNtNRTGy
2xONTNhCPkn5pCPlo+iHdqQPZUtiZaWAj+XUCN49Gt0a3W5oJkMxX2rtY+oh6rekyWEYrxi
N1iupHVD1pCk9leo0K+n5CDpfwoQJlDyWRkRu4dlTGRSZgeraeF6o0TOQdwy8blqvHYhKhn
bJmR1BbejdPeKoZlGxPPmZTRCGEaCVFChGPtH61AFrx/KPw6ZGI8kUy5+OiHI+NUBN9o9jU
MCyxMqFsn0QdsMqeWfdZrAeyhgz5o7jX0+5uVXQ2nb4tSdayRnc679N8qJfprx8UiFz8zkt
Gw6qd/hVVNEaDg8cyRcpLBMsEkMQaCFl1kkJ1terYAmXx0rYZTJSRMksGZbDZY0AUmVtiba
puo0JoEVuRhAoWIuSbigAjDxUeW8pK6WC+2gC6woYWAjMbBR8LW60DNFLjepxakx2Km3loA
r3WIKiQIVeK4L+Lbj4/ZQAbgYkJQYwUesrepDkmxG72NQBZHt7OL5EioGZrNLYCzfZQBZ8B
iw4c+6SFgFsNB8LE0AbB+YXDxEEQYSlwLrYix8DSEe7pxsyfCgTIKT/LqZESO3R/Nrb2UIZ
jeJ47Bky29VFaGYEm2tiPbTEz5i7hhWHunmo0HlTJcKPvpIwzlfZiL9BWjRh4CFXYW6GlI9
BRCxsN12PhQgkKx8MyD4SR4mqWNsxvlg2va3ahynvFEXbQ6jTWvTw4NDxO53bPSp3HtHtZe
IwW5HkMiLBwcRN+TkSWVVt4XPU+6qyZVQ5MHVbfL7mci+sH1hPdjnhOB343bUJ/aS6rLlyD
xf2R+6vMtlbPo+p1lTW33/AKTl5sEsRoLBPcKyOh/7xWSMOqxtuXqW6a02hSSQgFXBBsEN7
fbVIl7ngo2gkkoPAHWnAJ6ilFJulwPfRBMi2uo1A+ynAh4Ujqb2o8SWPWOQp6gttvtv43+y
q8RM3n0wk2ZXILHb0VxPVf1vAhzciuTNuej1/sOj8V2jj8nyOJyuSuZDLxypLHgY87pDMZG
/vgoPljYfFt8zVibnRjgDI5LNKY6YrquzHlc+lFtVgLgGzNuNAF/HgSjh8VGlTHy0urysQw
IJ6L4igD3HRyNkgBfUyS24MSVS3tAPWgC6bGXe0Er7jNqiKSoJAoAemOkuw+oRcguSb9NB/
JQBAMdpd5G4B3YsVOhtoKAGRRKJ5DFHJ6lgCjLe56UADz4kfqpLEhiINpQJGW3t8vSgCYRP
jSRDLmZsfqH66HpegCaP1gB/tSZKynygACw++gAj0sIKrvEXcHZsBNzf3CgCBMbAiBihAgM
jeTd1LffQBKjTRwMzELskAYkD4ehoAqM7EeTbNhyPJlJIQqE3UW6m1AA0eHmeuMsvvnBKsW
BAUeKgUANPEQSJNK07xsqlhj3azm2im/hegCh5TG5P5IZSwwDMhdZFaZHaNQg+HYR0/S20g
MLk8/3VlPjy86IPm8Npfl/TJYyxSdFkv+FR8CVT3BbmO+tkks47WV444IkwpPTjjFtu6W9d
fU8Tz++9Uc5CenkI8arIYmV0DjcrW12sD4V1tHnq5Dm3ysiXI9NYjK5cxxgKik+CgeFTxL5
kIgfYTY+XU2pQCuRtjMLbRcHXU+2lxK5oSSHYbaMDpuv0NLiUrCMqKq7WuxH7QW6G9CQE8q
KMGFgTtMj2t9tUvtIT9b/AHcDcAgJF9L9b1mtC0SxqY9fxVoiLMk+YZbWBLnoaHYngieBdq
Fn1c63vrVGeRzsOeVgwQXLdCPCx9lUmxVrG5dTcxn5PF8dgT5UuQnGq6wQuF2RhzfyEak/1
qqIM73BJMjcyxRFhp5iT4+NaSZ+2lqzzZEUKi2h8R4k1PIVacmNZpZot0zelF4N49fZT5Mp
UVXoT5s4TNCQR7n9JDvPW1qdp5EYKt018xvr53sf81LUuEf/U6lh40kXH8MIlQ7MKMTk6pI
ddVroJqwmaxVnjXfYkD22trpQNs9GJFX1Y96KD+xZhbzeNqQy64j1Vk25IEisupPt60EsLE
e2SwAUHpSYhZJzHZrnevxki1AuJJBmJIjyKwlgGkjDwNIOJl+58zYqRu3qKTd0tcbfC5qkU
kc55eRsbMXMwAsM7boDIybxtk+K39mqKKWPCxlx8yTKXImxm/u3HQlOu5aAKVMPjZYpcYpI
MaZlmkdD8BXoKGBLx2byXHx5GJDsaOdg8WTKNzIq+AoYM4TzrSt3ByTOwZ/WYsbdayRFjs3
03iSX6XcWSGBTMyS5Vguhf3iqqWjS42TFxsjQ7o5mTX1mG4WfoFq2BZRyy5mBLYCX1LjX8I
FAGVy+IEE0uPFaf1V3l/YfYKAA5eKYxKZEIsNNtAHsTCiEkblGYA6g0AXkGSPUEUaCzfCKA
L/io4snAZJpBHJG2q0ALx/bgmyGdwXjDWcjpqdKALOPtNfl5J4ImEUE/pufE36UAa3h4cXB
xrZELSusZRV8dzdKABUwfSMjTDZa29D1F6AI83FCL+zU7T8N+lAx8Illj9NGuX8pcdB7jSE
WR4zGdkkjxkxljh2sF/EwvdvvoQmfE3dmnefOgAlRlyaj7aSZhnQEiqbDada1OVsniw5ZOg
0HU1fAzvkSDsPiY3K7pNpa9hW2PFJz5M7SNl252tjSyAgtKT0UafnOld+LAkeJ2+5bY1L97
dp9r4/oxomTyaE7ceI7zddbOw8q1OXNxH1uhlyLk/tOad6fUTuTu+ULyExi41WvDx8RIiH6
0n6Rry8mR2Ppet164a6aszfolSwP4enspJDdxXjI0XXT+WnxHtueAG0Aj7TSgG51JYA3pSL
a4KHb+WmZvcYFBuQummlMaeo8IRoOlUiWPVEVJAyBiw8reygUjlUXZnG5Ftu2mxN6FuA94t
rDoofzKN2q29tN7iNz9LJ/TzOQIiLA4gQs63XzSGuLPuel1vsOy8auNnYXCxJKRm4sqxzzh
9g+XJP7M1kbGxnzuw8bmUizOYxI5oiFnilyVZiDoiFT8Nm1oAtF5LhldMOflcKPEznvgZPr
IfWcGxRPaR7KAD82Xj+Nx4k5DKx8ESyejiyZLiNnlJsqx39tAE+LmYmVkSQYOVj5c+IfQzR
G4don/ABLJb4WoAgj7j4GLEly4+Wwf3dDkCKbI9ZTHG409Jj+legC4Rl+VEnrL8uy+uGBHp
iPruLfo0AV8XJ8bkYkvK42djZHGpu9bMSUGGMJ8W5x7KABs7keFXDx+Tk5LDj4/IsYMuSZR
FKD+gfxUAO4/M4HkZJ24zMhz54ipmTGlExCN+rQBKcSSKU/LRruXRUcbFZj4XNAEeE+Bm/t
MXMhypIJPTy/RlDelL09IkUALFn4c+XlwY2ZjZsmAQZseNw8kLHwk8VoAXlOXx8GNZOTzsX
Cx8o2ByZVjvfpsv11oAj4fk8HkYnj47lMHKnW4mMEgkKj2ttoACyO6u0llt/iDBeZNyZEHz
CC5XSw99ADM/ku2eKxN3JZuNhR5i+vDPk5AJkQMLBD7KAKzjeRxeWinXjeRxc2QyExY6ZCs
/pEdSPYKAMlzWXgpm50eLjR5MATbM7HUS9Nyt7qb3GjC/WLiOVzn7dTD49pWw+LlyMsQ+YL
CJf71tfCuvq+J5nf3Ry0RBbMDe40P216EHkOwxoiOnWk0UrEbqVJ9p8L1DKrqNjKksjPsAF
xp41JcDREGS1r313USHMj9B2dFCFm/ClFVqaVsFS4w/dmPcWb1ZLg+GtCXoX4mPP8AuP8AA
Gjx2EpPQLQq6mrv6RXeMDaBeQnS1JqArqLjvHE7NLGJSykHcbbb9KSUjkmbMZsaLFWKO6G4
lX4yfY1WmTxjUWNDHdbEs2t29nuqzO1pF9Y7gkXX8TeylMiVPEVmSJSSfOfxe2m2Sk7M8iN
Gsc+UN3qi8cfi3vqUa2XgiRYp8rVj8PRD7KdZkzlJh+SqnJCqPTmEa+Y+NdDT5HLib4/xF/
232j2f8NEMcn//1eqcZiTPwPDW0Y4MZCjTWxrokmoXDhnHZYjHvSZPMAbkE9aQ2w/0UlhEA
kKpjD9nEfEmgbZDhNPiZG6e7QSdB+gfbQSW7EPGsqtf9E0hAs+fFGd0r9QBspoEiibK5DFM
0mIwEExJ9NuhpllfN3KnqyLLEx9QCORAAQPbYnpQgPYmNvmhhTEV4MyN/ln3KzbkFz9mlOQ
Mvz03GKgx8VQ876SSHym48KAMjl4mOCIULfNOf2qJa233UMCaLihiLG+wrIoYqj+a+nu6UM
GfPnPsW7h5J3FmMzXA6D2VkjO/gdk+mWLyEn014qbFRZPSy8vej/D8VVVmiL8RifAglNpNj
bJGbQhieg+yrYFxxWL6Dy4+VCy5iWKpcKgA67xf30AXOXxmLm4sU7AFMKMmMRpZjubo1vCg
DOZPHY0CQyw7jMVffG/RfsoApfQ9OQF7ATaXFAB8ePLjemyQ72DaOPZQBseI4DHyDLNDuXL
2BnQ/DagC24riuQTL/YKq4rsPWt+ekJmmPC4kEs0qyERIu9IvBnFAIA43OKZhyGj3mPURn3
0hi8jMuXltPe4cflt4UwDxiYsmLArqP9pQsoXqpHtoEV2NFFAj2YizldRrcCgAyXIyoOMx4
5IVHqbmWa9y4P8ARSBI+Iu5Co7u5xnuf9re4H2mqxHN2UwVZcZSLxsT/WtWy3OR1sFwcziQ
tcYrH9Uv1ql2DO3XdvEsIO6vVmhx4MfGwjLKkRyJ13iMMf7xz+gvjV/uWR/pye7IOf5fmBm
5PHS8r89j47mNJ8FiuPIOt0uFYrWd8rtubYuvXGvSt/1FKoxzc7Ht+I3/AJag19RInyZYA7
lDfFrTSIasSWwx+GT8tVxqSuf0PXxD+GT3a0+NQ5X+g5Rh2N0cltNTehJLYlu/0CseSFYpB
HuBVWOnvIql4k35ytiIjCbzOJGe3toYTf6C3wiPgk/LSmvkxTf6DQ2HawSS/wBtE18mE3+g
qjFvdVkBHiDQnXWA5X+hMzYbyb29V2PQsbUKJE3Y3n0wjxYZeUynZlx3xVjAZS7q/qeFq4u
w1zPV63+Wdk7C4ziszLxsOUt6KSNLKzAqbaW/PWRuZL6a/Tbs7uflvqZkcvx6chk4fKZEHG
b2IYMQ5UA3HVgKAKnkPpj3JxP8P2Q/Lce2Bznb3LPymDG7hnTEO0SP5S2lh/xaANby+fh/U
36ufTjDgi9fjeP41ed5CNyQpEoVoz9okVaAMdxfeU/B8B9SeL4tt/dPcvc0/GcXjrcvaVyJ
HuPhsp8p/SoA1P1d7Gwuyv4ccbt+Ab54eRw5s/J1vJlSEmRj9nw0gOxtt/3bhLmw4Nwp8G/
2VqYHHfpyqJ/CL3CwHxYWeWt7dpAoAyvJYvAS8P8AQsdyqB2y+LPFyLybvRG8jYHI6XakB0
ztj6ZZPbX1xy+Z4HiBgdmniwsGXAymB5SlyQNxYm/uoA6TkcviYmDm58uSDHg4kuQWtYABD
1v7DTA4N/CT3NkScv3TxmfuXK5J4uXV3XVgX2kj3HfSYF59FfSj+rH1TbboJoAbddZTQAn1
N4Hiea+v3ZHEcxijM47JwpFmw5CdmikgkA0wFwvppl9rfUDvbkOK4NuP7Sl4CWHByUdfTMo
hu+m4vu3bvCgDDdtdi9jZP8NnJ9yZPFLJ3CmNltFyB3FhJEws17++kA+TiMHmsn6G8dy2MM
/Dy+NyUmxSTZxe4BNAF3ldqcB2n/ELxOFwnHnisKbiJ5HhLNqxDqW8T4U0Bpclt/ziPEHS1
ljYWRk/TJHmNC3B7GA+sGRkY8/bnpSNitLx0kUoRmG9DL0b9Wu7peJ5fyeyOasQrXB+yu6T
yUiN3fdva+wkAgfZSbLSD+2+Bm5/lf3dDl42E/oyTCfObZFtjG4rf9I/hrKzNsaKpQu3wJB
YM4N72NvyeymguoDxDC8akaEVtVnI7CNiMrCRCVt8FJ19RSyCOFfAx1aQKRJKWZtbnrQlFC
qubv8AAhdv2Sqou0mpNvG1qhVlFVXmCDBks723bdWN/wCapdTZZvAQ5BjikgWNXZ9pMzLuZ
fsqIKWurCsPjcoMDtsj6GR/AHxrXHhMM+ekBvJ8byHqIonE4jRV9RuoUDQfdV2xmOPs0e6B
GiMAtI1x4MPE1HGDV2rbY9FEoU5M48o/u4/aaoayR6UNgUzuWkYXPwRnwpILelF5x0EnzCS
TuIZkHkN9K6KLTU8/NfjsSS48b8gI8pGC7RaVT1Yg218Kq1XOpOO0UlC/uyX/AF5+G3xf/b
8tZ+2ivfsf/9btnACN+C4bzeZMOLXr1BraCKh6RiFo5UAYEnr1tQDGvEhd76k3IX2USEgxO
WUyNgUh49uvgBTGgrjph8isMi+ntFyRrr99AMruTwplk9dQJYyN5A6BfZQCKzIxWchUfdIL
PGv4TfX81OSyvy+PD47mNRHKJCJnJuBf3eNCEUE8T4mUPl2eEQqShjJAJPxH3XFMATj4TOH
M8fqxgF2Z7AhfG1ABc+HBJg47okTSojFBGo9QoD+KhgVWRHnHkYYsLavrLZS2o2keYG9DA+
Ze4onj7l5WFvjXIcELqL39tZ1UmWTwO7/SXkGxvpZxG1yphy8xowVUqXLWBN+tNI0QUuJLm
PHiI6/NKWllcGylib3sNKtjDXyNuMQ15srRS19zNrqS1AGl4/IeMO/Gh4oGCxTwy63Y63B+
2gAfO4TM+d9YFWiYBWt7+vWgACbiptrReiB6Pwlhqb0AWXDcMzMCf7sf3n/2NAG54/HhQ7I
7qzKAbDqvspMArMiTFtJjrsD9V94pCBY8nLkSRQLs2t+treNMCtycDMx5/UD70lW9xpf30D
GxK5Oum21vv61SGXOBDCJHIkNl6qT/ACVBIzJxQuG8quLBidl7m5pgAY5mmMShWKhSEUm9h
7hQ9hwvE+Ne6wV7z55eo+bfp060Yzm7CRWEE9RetE9TBLQcQPdTn6EyJtJuCNB40Qi5jxEV
bdOg0sOlLiS7Njgu63sHhTgUskVeunWqSIbPWbQHT20cQbQ4KQAetHEmSVAS2tNLUlsPwIS
y5Nh0iv8AnrWtdzLJfVDflkKi52tbW1N1JWQGaFkbaTp4GpNFZM9sAFiPNRI5Q9VA1/JQno
Q35EkURYhVG4t0Bqqid43OpfROTGxsnuPGzJfMuFE6R2uwUy6sCdN1ef2fvPW6VqvGds7dM
sPIY2X6QmDYcWwiwLXY3uB7rVidJlvobGr8x9TJ2Y7I+ckeVFAI2AOSRb2e6kwOgcD3D2j9
Qu2OSg42eXM4uQT8TmmaIxsH2XKjcLkUAcs/hE4GOCfuTlslzPl4k8fEYcjEkpjxsbqL9F0
FMDnXbks/a/1O5L6i5WMuV29xvdGZxvIbtfQbIZrT2/U3eX9agDtn8UMsc30ellQl45OSwp
IZAbho3O5W+wg0gNztH+Ai4JF+CYAXuP8Aox8KYHIPpyf/APkbuG3X5LkL3/qmgC07Tf6fc
n9HuxuxO7VZsrubDYcSixNI6yIf7xJFH7IrekAv0ozu5O3e7+S+kHcOW2dHxkJy+A5NC3qe
iRuEch6bdp/F8LUAXf135ZuF+jnOySLtn5P0+PVwRo0511H6q60wOd9n8z27wn1k7AHEcrj
5sfIcHDxfKDGZXEcsMfkDkX8zOB+tQBe/SCNm+qH1XiB2uZIdb6g+o1IArvGKRf4jewyrH1
Dgy7GckguI2tf76JArsTvv6pJ3t3L2V3Zn4uXAvCZmUiY0aqtniZ4/MBe+00AVfagdP4S+U
Co7eri5jO4NlUBl8KAAMbDTM5D6G4bzGEZXE5kCzISrI0ilVII6EFqACPon23hfvnmOW5bP
zczu3tvLl4xky5jIox5CUjkXfdrE+FMDofP5m3bJ6IV4wwZlAsw8Lmiu4M5Z9b553ftLJYB
WODLp1taXxrs6b1Z5vyS0Ry69ySTc3vXbJ5Y8rkND6lnMCtt9W3kDkaLf2mgpIhlh3WDLuA
0sfy0milaBY0cg6Ae4UJCs9AvGSUnUEqAbj+StEjnbQQ0T3G5jZbXH21VkZ1aHZnqjhsXHX
aIhPKw8o3XJ/S60OvoNa3XN/wBJBDCV3FgxY6A+FSlBN7TEEUkTFwgJDN1Psog0VkkGwyQw
7fShX1Atpm67vZpTVUYuzY48nK6SRbNzNtCuegHiLVSvAezGpMsqCBYAbm253+3w+6rVpML
VbcgkpjlZcZF3Xtdh4Vnc6aLip8xJo1yZjAjBI4lspPiwqYCvp1PJioz+kUKv+Er0Jqq0Fb
JpJbxxiLbHnBXWVRYqLkWPtreldNTivaV6PSWmXJBFPsdVkxjGljaxUEVrbfU5cUuv8wN6f
b/6bdLdT0rP0mkZT//X7Jwu6PA4ww+ZRhxb1/RsDW9tCFtJYjIWRd6NtcjpQtR+IQ04eFWV
drqLOTSJZA6xSS+ogKKQA6k6GgpMDzZjjZQWe4jPwL0v99MYPjc6iySJMAY2Uozddo9lOAg
F9WKYBhc7DaK3W1IYYcItiiJkAZiXVj1sfivRIGN5jKMTj5fc7biC2gIXoQL1SAk4zJxZZN
8YZsKGNo5UkIVixpsAPJ5nBxcabIYLjY+1lSd2A091TZwCOO95/W/HHq4HA44aS3pvlnpca
XWp5is4OTmSR5pcnIcerMS7m/W/XrVV0Oe9m9kavtj6jcjwfHY3Dy44m4mCR5lC/GDKbk0G
lbo6n2tzfCc0jZHGTr67A+pC5tJp4USapl5jLI5X01EE5AV49vlIv4U0ODV48co2XcBYxtK
j4S3gacCLGSBWxQfU80liw62t4ikB7k8QtFE0C3Pi/j0oA9xQSGK7AFV+NW0JoGWPDZcc+U
rK9lUFQx6GkxFxPsnVRI1mGlqQgaBxjrkbH2XGwta9waYNjVnhaMCUkbU2ReP30AgAQyCVj
1BItb3UJjks8fFUnabBnAPXUX9tJyLQ9nY+HxvHSPn5EcGJGxeTLkbaNtvw3+K1KUGpwbv3
+IzA42V+O7JQ5c6gxvyMg8tunkHhT5A2vE4TkZD5ebNlysTkZJ9TIDEX3nVjaqpVHJmc7I8
yg6K11OgNtT91U0YajQLHpf31WoNkii/uFCRLHMosABqOv2VaqhSx0cW59oIU0QJseFAvfq
KaIbPWDAk6H2UxjnYORtTbbT29KCSSGIk6ak1SWpNrF1x2OqxZik3IhNyPtFbV8TlzX1RH8
qFIFwwsNfDUXqmpJ5guUg2kEdKzaNaWB2QCSwO8KPitUQbNkkcS2G5r38PZTSM+ZPjJtkuN
Tfyn2VdDO7lHRfo/Ek/cfczzw+rHDxaTAMfLuD2At7zXn9pvme18cq+3MHYO2WCZMGbkxMz
Y8aK6ISEMcnj7iv6Ncx2GV7Wwfq/2XyndqcP2inLYHcGfJlw5TZCpticMFAHts2tAGx+g3a
HcPaXZ+ZidxYwxc7N5OfMTHRg7ASxhVBI99AA30A7T7k7Wxe4IOdw2w5Mzl/XhBIIMVyd2n
hrQAB2J9JeSyeL+pHA91YnyeD3Jyk+Rx0rkNfczNFMoB/CSrUAZ/P7K+rnJfQyfsbN4h5eU
4jkYBx07OtsjDjZiCCSfg9/4aANv27zf1dz4E7b5fsuPi+Ml42XDfk/mFYq4gZE0A/G9hb8
NAHP+C4L628L9K+Q+nUfZQnizIciA8n8yosJ7jdstragCx5P6dfUjiuO+lnJcVxEfKcn2Zj
SryPHeqFPqSkbVv9goAvuyO3/qDyP1izO/e5uDXt/Ck48Y3o+sJSWUbRdgKQBn1i7S7h7ub
tbhuPwXyeEXkvmecme2xI0sV3C43KRemAB9TvpJitL2xzPYfAwY+fxvMwzZ3ySiORsRT52N
7eNAFPx/E/VjtL6h96czw3Zv74we4JkeAyzLGAqHd0/F1pAHd68J9S5+7+zO/uN7bXLz8DA
ZOS4Vp1UwTOCuzceoAPWgAPhu0PqLy/1D7h7x53hIuBjy+GkwIIDKJFMrRelHtI8DTAouM4
n60cZ9Icz6ejskTQZcc0DckMhdwEpvvCezSgA2Lsju3G5X6TyNhFo+2MWSLlZlKsIXc7luL
igArL4DnOK+r3IdxcbgmbtzuLHK8lKpAWOePo5F79RuoAssubFuVbGldHBZ5iSQqDxUaXoW
4mYn6/wY+LldqjCVxFJxzkE9SGkve3hXZ0tWzg+RWyOTBR0rsPJkkORkpjnF9Rhjs4kaG/l
3gWDUypPWZtW6+3+mnBDZJBEhck6D206oi9oRcrjYox2dZCrG3ltXRwg4ne07EiYnq3DA2N
vN9lPhKM3k4hacdifuvDfJcraWYxoBe5B8a04LiT71vdaS/KVeZMZJHMcdgvxsv4R0GlY2a
OvDVpOSJ8eOGMMH3SPqR1NjU2rAVu7OIBBHJkZSwYx3O7CMX0G6slqdKSRIcZoHKfjQlX1v
qDrVcX5GdrNngzOdg8i28ziisjagTEb0o5p7Fdg2xn2km16SS8yrLZD8WFShEgKM5usp/PV
0UkXtH8xZ4eBlD0ny1MGA5smbJ0/NW2NawcuXIn9r5W/QX83bnI4il1Cchh2v6uO4Yi4uPK
bVpTVxucfuVspngUHKLlpyTYmyRQyR3jfTW2mtZ3t64Ovrurxcp8SX/D2d/q/w3/8Awa0/b
i/c0/Uf/9DrfafKYXJ9v4M/GTx5Q+WiST0mBKsoO4EdRW+25Fat1Ln0fU2Mq7LC499qengD
slaAlleRVX8Q6DpU8pBkTKGDRkftF19mtAkU/LepPITMb2S249CfdTLRmzFNHj3j08/mB8R
VFBXGyuMtQxNyfDpQBefPyDJMjAsiKUYXtowpSSynkwMTJhaORB6Qv5yLBRe9y3hTgpI5X3
z9WO1e21fCwvS5HkUDIQmsYPgbjQ1DtBLOFdx96dx9xyk8hkNFiXuuMhsiilLe4rX8i67A+
kfeXeAGRxeL8pwyH9vzOZePGUD8S3sZbf8AJ7qNPAhVfidmwfpX9MOB46bjZcKTuPMyVC5P
MzkxhT/+axjRdp/E3xU1PiaRBge7PoNzWHjScn2jMed4yNTJNiNZcyBRqfL/AKS36nmpszt
hk5fjT5uDlyZGJLJh50BF1F0YH2MptQSrOp1Dsr6zQxZEWL3RFdSbDPj1C+y4FKTVWk7jxn
OYeZxkU+FKmRgy+eKRCrNu6aga00ygzkpOSkWBcWVYlCj1CV6XqggnxWyAhV3UhADv8WJ9g
oAhyMeScsDdWX2aCgYVjZCDHjxwfSZbHZaxpCLCWWTIyNu/zhbg9L+yiACcHEJG+R7EaEN7
aUAhmRATMU91/u91ApEC47qfRRlEY/aOxso95J0FPkNIwnfP177H7OWbGwD++uaACiBDeKN
ve3Rqh5BNI+ce9vqT3l3vlNk85mtBgE/s8SI7Y1X2WFNY51ZlbL4I0H05+hXePdUfziwjhe
AYEPymapUunX9jGfOzHwa22nKQlRvVndsb6B/SqLt08I2JLlPIA03PO+3MEo0DoPhCfqVGp
pwON9//AMPvd/awfP41v8QcDckZWML5MQ8BLGNf/F1rS3mYXx+RzJTGwJU3ANm9oI9orWrk
5HWy3JY0iJVWfarEBm8APbVwSyWTHQEgSLIikhH6E+ymieR70VEOjXmvZk8LUBJ5UfQOLr7
BTSIbF9K50FEC5EiY8piMoXyKdpNx1PupwJsliuFIXx0NUtyLWLPjtzJmbbqPRN/fqK1otz
DK1oSQKxW7Aaezp00rVLQxvbUhyAWtYe2+lZ2RdGCRkxkgABm63FZI3kVI9SLdPZ4VcaEWY
RHAdybLnXUVVUZ2todC+i0xj7z5OJt3pS4FpgCoBuxAXzezrXmdv7z3vjv8o6XwWRlpiTRR
s7Q+qrT+rYz3QmxuPLsrmO03fF5KS4MmRFGZpZWYWUmxAOv2UAWWO5hL7Q5j27zI5OxTb4d
aAI05DjIs7Fx5cmOHL5B2jxYZJLSSlRdginragAyfleHgzMrGn5DGGdhwjJzId6+pBjL+N9
fIPe1ACS8nxMPF/vXJzsZOKIDpmhx6JSQgId17G/6tACS8vwUM+WubyONEcGMZOZEZQBDA2
qSOL6K34aACMjkeNxsKHNycyCDEy3jGNkyPtRzLrEFP69AC5ORgYFpMvJjx/mZVhgaVgA8r
C6xi/wATm2lAEjo7SBArOfxKCNt/sPvoAosju7siHIfGye5eMhmx2KzwvkRq6uOqvdvCkBV
d3/Ujj+CwMLksCXB5bHnLPNCubHjzPjjRZMZnZY5LNYOrGmAZ233jx/L9sPy3JZvHYEiAnO
igy1mjxkY/sxJIDtEjLa+38VAAZ7t7GzSxXuLAmaBDNkyJOhWOBSAWcg9LkUAel7z7Mm9HE
w+4uOmyMp0THhinVixJsqKt+t6AKbie5+S5bM5JzhRR8HizNjYWbHkerPkSx/GNikrGFP6V
AFgZ0LySOm5ZRdkBuSQdDbw0oArOSlBxh6RCuzENGfANoCaABPQYxvDMrrHFhyMcmVnKbhr
ZANPdQtwaOf8A1ylm5BOz5TFtkHHSbgLiwD+FdvQWrPL+TtDX4HJjGQf5673U8pWPNHqDe/
vpQVyHqhJIOmnlpwQ7QSpCygXp1RNnJaYuKZo/NJsGlj9lbycd8nEv8bt6JJo5BlGSF+o6V
0JI4bdmVsH53AtF2/jyQvvUzygMeiXNxc+F6brpBhTsv3n/AEmWm49oHdDdmNi/gGHhXNbG
0enXK2BzgysEiFgdGa2gH30NHRRqurJocX0rMm266i4vc/pUq4yLZZIkxzNKyBwi3PqTEeJ
1qbfQt5IWo6XAmTGIiBKn4SPxD21To+Iq5lOrJW4qaTFxBHjmKOYlwgu2o8t9alYm0pJt2F
ytrsaPH7XkRMSHKivjSEl5tLge9a63114Hl27ys3xfrLFONihiO5vmsNGt6I1CAeNq1eOEc
ry2b/RYlPZWbPgzcjw+dB6QlWKHHlfYXL/o7rVhlyKrUI7sEX3WhbNxpxszOxOfxHy8wJEu
PtsSrbdbEdQtVSMjlI473tSvD7bT9pXfIp+jJ8W3oensrt4PyOXlfyP/0eVcR3PzfAck3I9
r57QMSN2ImsJHsavTzYlfY8TrZ740lY7t9Pf4heE5aSHj+5U/dPLyWSKYm8TnpcVxvG6Hr0
yVvqdtRRKgmhdciNlBWZbbfzVKYLVsrp/OxB+I+P2UxgGZiwTJeY7VHiKoZTfJvktLBFHqm
opDDcbgZI1YuLSKAdg63PSiQkx3ePfnbHZbNPy+asmZtJHHRtuc+zpRyGj5476+tfdfdZkx
MFjxfEG4EURIZ1/WIqYbId4Ml2v2X3H3Pyi8fwWDJyeYxvJsBKICfikf4UT20TAuUn0J2T/
D12p2+Ic3u2dOe5cEFeLiYjChY/61h5pSp/RNKPMpUg6Dykk2XHDhHbixQNaHBgG2BUA/Cq
2FUoLkqHw42+Ek7TqSLaj2CrgUkXHwzxcik8bOl7hQrFTeiByA97di9n934UuZzuIcHllIj
i5XAUK4I/18f4v86lBPE4H3r9K+6e1h81Oi8lw8mqcniDcgH/KoL+m321KM3Uo+3e5ud4DK
XI4fKdFU3+WJOxtfZVQJX8zvvYP114DmPTwu4LcbyBsrO392591JM1VpOmo8U/pzB0kic2x
mj/H+SqGSCGeXJmx5LRvGLi/iKBkGSAuSPQ/ZtsUMri50660AExtHNN6cblT4MDcg9aGI0H
HJK0IWRG9STTcRfdbpap5QTZGb72+pHZXZmPLLzmWkmbttFx0BDOfcbfDRMjg+au9/rX3l3
o2Ri8cy8PwsalkxVbYzqPa34qXEztkgoexPpv3R3hlvjcDgPmOrr8xny6YsQIPxynT7hVwq
mUOx9I/Tn+H3s3tiSLN5jb3Fz6EESSKRiQHr+ziv57dNzbqydnbY2qlU6jmzWjdHClAu2Pw
UKOmwCwpqpTt5GYYMJS5lJUroOp09grRFJB+Awiyo2ilMJ0Lrrrf9IGk1I+SRiPqH9G+x+7
JpsyKMdv8AOEkx8nir+wlJ6CaEf5y1KtBnZKx89d6/TjvDsnJ283h7sBm2xctjftMVwel2H
wn2j8NbVuceTrNGfhieQOylSFXde+hC+yt0clmOkBeZnX8eoAtamTIqh1+IVSIZKu7rahIh
ku0bddCNQPaaqCZJFjADArckix9ntp1WpLZZcYABmC+68Fh+UVrRbmGV7DoJAI9R1tWngZX
Usc0N16HWlxkXMgbAfqBr43qXjNK5SFI1Xytu2X1K1CRpykIgLRyAoSAuqsetXVGVtjWfTW
Cf/E/I5McSSRnGUyB2sd+/pXk9z/MPovjP8o6FEIxJkmFniEBDSLuLPrr4eFcx3Gq7ez8tY
3lhlOxkLwRKRqQdrGgDXZDNHkxRyI3yBVfUDm25mUE2oA5z9WOa4/hu9/pvzvIOkGDx02fL
O7WBskTbFv8ArNZVoAJ7S4Wf/Andnd3cMRHcneWBl5s6yAFsfjxERjQXAsV9PaaAML2v3aO
W/hg5XhchB89wEkGOYmHmGM86tDJr7SXF6QFh9RVQ9z/VYlLr/hfjbDw+BbUAbP6mzQn6Qd
pglSEzOB00I6JfSmBSfxOchykcnb2Lx/mx+Lc9xciAdRHiyxx3090hoA7Ni8njZkUHIQsrR
ZkUWTAOhCSoGB/PQByr6rcNwTfUr6YWwMM/Pcpk/O7YI7TWQf3nl8/9qpAP5njeAf63cHiT
cbhthQ8DOYMaSOL0FZpxZgrDYtMDmPd2LiYvJfWvGxIIY8RYuMCR46qsKklSbIvlU++mB2H
E7d4TFxIAvB4MMMsGOsrpFCfUQqpKmw86k6sGoAzHYfCdv/7we9Wj47EVsflMY4rpBGBEBA
G/Zafs2Lfo0AU/0bkmX6f5rAAxvzmcXY23LZ/FrUAarKM+PLHcMTfcluhU++gANuXyUZiCv
pQNtkG0FyW6A3oEMHJPPtaNHzsd8WYycclyVK+O7/uaFuNmG+tbrLj9rFgmLJHx5ZcUEl7P
JqDXofH7s8f5XdfgcvIuelegzyJPeluP2UQDseMdulDQJyPRWNja/uptEMJiSQ6KCLCroRZ
pbltB6sLhS5bael/aK1nU4svF7Gq4XlWeBoGjDYr23xP8LFRauhPU8zs0VXKBeSbjMmcxRY
O91trusAvsFK1U2ade1qqZAxFxUMbxrg2bdfduvas+BvbLd+IuDDx2Xkel8leEC0jbrfE1h
TVQte1VMnYT9G+24u1BnJjAZCx+qx33uLV5y7i9zhB6uT4zK8PuTr/Uc1TK4SCGW3GJN6Tb
Wd3sLDwtXqZIR4VVedXqW+N3T2jFPhxTcEohVATKkhJXefAVhbG/A6KrfkASS4fzT5mLiE4
IZikZkLMAfH/8GujHVpanDmabdVoe+Z4d0EvH4H7VQwdDIbsx91UtxWVoVbP/ABAGZyeH6g
bCxVjykUvedyNpQeY2+Hd+jWXJLwOvFgtHGfQX/H87w2XxGFHzWHI+QVYpyEMhEmv6VT7dp
mosl/VDBPR7K/1mZ1t/enr+l9tV/c+hXK3kj//S0fO/w/dt9wcLgclwEqcBzkmJGzQxrfCm
YjRWT8H9Za6KZbI5b4as+ce8+xu8+2+Wbj+6MJsMliuPln/oxW9gySjTXwX4qbyKz1EsXBa
Gl7E+s/eHYssEHH5jctxo/v8ADyWuu0f6snw9lGTGlEDx57NuT6P7F+tHY/fDKsE4wOQOsu
HKQG3Wt5b/ABVktDo3NfPjO7CJ7rEW0YC91q+Qtin53mOG7bgfkeazY8HHQGwayyOB4BaPA
as/A4F9SP4oOQzFfj+zIfk8Z/I3ISD9o3h5fZU8m1BNaqYOHCPlOZ5EvO03I8rkNcRKGllZ
ifYL0cVWCb2bcI7t2R/DrkyJBn99yfurAUfs+BxWDZkp/wCWcaRA9au1pHTCt2degwcfjuO
j4btnFThOLjPlhxgA8pt1lb4n3fiqaGqmuxGMRJG3yPt3N8K9Lj21YDXGU021QNkZ1YeIoA
rpcuMuz32ybiBf3UAOx2eTI2qu4fFe9taABs+eeF1kiRCWYuWbXUUAN41siHJJSVFOx3mSS
xRkI+HadKGCRi+6/pD2R3CRm8NkDt/lpgdyAFsSV/YVGsZJpIi9ZONdzdm8925mHB7hwXxd
f2GRbdBIPakq3FWkjmdHXVGk7T+ofdfZ6wDFnObgEBpMOY7iFB/A1N42hYu624Z3Tsj6qds
d4TxmOf5LkQbSY07WJJ/RvWSTqdaaa0NRzs+PCj7dpePRY95uT4G/jVKvkN/7wRs3g+3uOf
luc5KLHxym87TZ2JF9qg63HSh2Q+DOT98/xHc9zIbiux4Dh4yL6Z5FyPWYe4+FRWjs9DG+a
lF6tzk+J2d3VzvLBTFLzHMZDbvRRvVa5/T1sn2tXQ8FaqTj/d83Ck7r2F/DLgY/pch35liW
Qax8DhtdQPATyjrr8SfDWDu3odWPAtzumHhYeHxq4HG40PH8dCoEGJABGlvabdalI2kFOdl
QZDIu0zD+6a2hAHtqgBcmafKWPG9QbpTvd1PT3UCQ2bjUQIV3attJPX7aCpAnwHgffE7MAL
sz6ga1UlSXaPjlU9QBw4sfs9lSQelTHOO2BNHE+Fk3X5XIUPG6nQgqaUDg5B33/DRxHIGTk
OxsleMzbl34icn5aRvZG/8Ao/sq63dTC+FX3ODctwXM8ByD8bzGDLx2dGxUxzLtVz7Y3+Fh
9hrqq0zzsmO1N/tIFxmbTabnppofHrVrktjleTjqGx8TkHzNFIVtcMoNq39iDnt2K/lZNFw
+dKLR48kg/SsQKfth71UpYXH23yLXvBIraXFjb3Uez5mFu0iePi87jp0lkgJ3aNGR1BFq2r
jRm86uPODxDeYzTQt09NkuQD7KTqKua9fIKfj+JWV1izJXRLMhMYXqPtq61ZnbL9BBj8SW3
fNyX6WEYP8APVcH5iV7eQPJg8PrbLkFzc3jAqPbfma+5byGjC4m+45Dk9LbKaxqdWP3r+Rp
/plwhzO9uSGJm3OLxykIfKzq7WKj314neqvdPpviFywufM3+Vwefhx5PIbY8CIt6DxSNvlm
vbzaX8tch6BJxGdDhrgrLAZY/mHhZFswZHFr6eAagDY4GRmS4ohLSOkSNE7i6gPuNhr7EtQ
Bzz629uz9y8/2DwO4wNkzZiY+XcH/aI0Mkd76auoFAGw4buz/E/wBJebz8pfT5jj+KzON5z
GvcxZWNEVbQf6zbvoA4vzfz/AfS/tfmoomn4vuzhYuJ5JAAAmTj5G/HmZvbtLikBrfqI0g7
k+qxhAU/4Y4wgE9BsXT8lAEnd3017M4TsrtjluOjnTl5szhTI0k8ksY9YKW8jeXxoAl7t5/
tbI+p3e6c1PkSJFwS8HhxQQSzR+rJGXkuI1cIfUCdaANl9KeXyuW+lvbWUFUOmK+DLvHnWX
GYxAfq/D+KmBT/AFIObD339K/mIzFJFymQNSNuqD2UACd+8J+/fqMeCzJQRn9tZa4sgbpJ6
oeLX+uFoAzUOLwbfw7c1lcXhxYedJDHi87HHq5y8aXY5Zib+ZRuoA3/AGz2N2x25kpncRBO
mVlYcKzGbKaZbsgY7UbRaAKf6fTt/jPu82Y7uUxiW6EAQDWgCm+k2VEOwc2BpHLpzecVj/A
fPQBosjKZYS41eUgKg6KANWoABnyYPlmkfI2Loo2KTZgf7x7i1EBEmjSX08ZBFk+sFgZZYi
iw77i+9R1++nV6MG4OcfXPbPL2qxTZbjn6G5/vL139DWTx/lra1/A5mMYnWvSVTw+Y44pve
1PiT7hIMa6bbaCjiL3CeLG81rX00FWkZ2yBMeMQLWt7atYzF3CYsRyfKKtUMbZEWnH4uQbw
KCC/Vr9BWiqc2Sy3LpeHhxot8L3YDzPe9zV1UHNkySVeQjZBMcN0H+kkpM1o1XVjUgESj09
Nmrf000O1+Rev353FmcYnFLNswolAkbxceyuRYErSdl+1ZYuLM9kwH5TcosL6H7a6r10Oal
pYRlSQ7eMcII9iAu/Ut5rWA8ajZDVW00FQ5SY+Y+TiKsircyY0uqknx2+FXujDwiwDHP62Q
ZIl9HJvu2DTp4H3VJq6tL+Uqua5KaaFVmj9Nkc3sOpPvrPNeTr62GqfpCeOyXkwIwpI23Sx
N7Gqw2MexWL6k+6T2jpatuQSj//T7920EbtviZNgscWMs3j41orMyaTCOW4vjOWwW47lcSL
kMCdT6mNOodbHxG74X9lqHUaR88fUb+FKMPJyvYD+ourScBlsV06gQSMft0c0KwWqmfO3LY
nJ8JyYxZ8WbieVxm80bho5kPUey4NOxNZR0/tL+Jj6h8LwORx0yJyLBdmPlzD9pGemvtpUU
lWsjnfcvcncvc+a3Idw58k7k6IxOwewBautdDO2adjpP0/+g3dHeHGYkmRAe3uDDAychmLa
eVD5iIYj5tR8L/DVWyKIRGPFZ5HZuUd87T7G7O7BgMPbuCFytgXK5jJG/Lc+0MdIwf8Ak9t
ZKp1BmQm2Uu7By5BMxNyT760gYPNLJG++Owc6Bh4fZ7KaQ0x6RRtCWHxk0AVuPnmNZo3jvt
bykHXrQICysKbIZmChAWv5jbSgBI41h/YNIFuQUIPWgCuzsv0ZSJlvBFuPl9poAz+RmTLIo
jJLS23bvZQEkuNyKxyrKusp8s3sW/soAvIu44snDlwOTxYeT4MH02gyFBHm/Q8Vb3rRANJ7
mJ7g+iMXIo+X2VOd6XYdvZbBXA6kQSH4v6prV5Tly9ZOWjms3DSwZpxs7Hl47kYPiVwY5VI
/JpXTWlbo8q/Yy4TT4P1I754rjjjkR8ltFsTKkF3U/re2ue3Vstjuw/JUsvVozMZeP3B3Hl
nM5/KeeaZv2WL5rEk6BUFOnUjWxhn+QbcU3Oqdm/w+8jl465/PE8BwwAf0iAcyVfYqn+7/A
LVVl7FK6VF1+tkya3Z1rjMHt7t7j4OO7SxEwY5QBkzgbsqQePqSG7a1yObbnr0wUSL3j4BB
GI0kLTSElx4i9A3oGS8lCZExS/ntt8wAoJE5NJ2xWlUbTHpcjqPdQNFKBO7oQT6FlXeq2tY
9NKBstcu4lSP190BA1YW2++gRDlhcaVoEmLhkulhfcetAyC2WV2xw7V0Y7jqDTBg+RHn5Z3
9CreRW0JtQNMv4jIsBT8Wwb71LIc+BSd0cPxXNcOMLmcJeVwGOiuP2sfvjkHnU/Yaas0Pir
7nKc36MTcVPLk8EZeU4lf2jYUgHzMI/kkH9WvS6/bS3Pn/lvjsm+PcjhhxhGFiazKdrQONr
BfEbTrXoc/0+o+ceJU+5RcsVHHbSciZI477VCAbiQPKLCptK31Lo6vdhvIxR8dOsOeArmNZ
V22IMZ6a+2lTLa34Glkq6zMmD57u/5rNkRIkWFDtj0BY299VzZk8btqiobkoXkLrGAW+InU
/nrRXE6W2D48nFkXcVQlBtJIHSrivkc7V6hmJx/DySAvsDN0PQC9Jx5Drkb3ZcL2HxGVGrD
NjBOoVdSKxsl5HVjo/CyRLL9L+Plk3R5dmuRsANgB0pRWdjXhf9SK3hOCxOJ+pfI40Uhx24
/DgnhmG+7kvqpt768LvP+7ofUfEprC/6jTzYvJT5HIJBGMvHgkLZcoc3RWAIsCa5T1AHDys
rDhkmQBfUIfawG7YhsbW+G4oA2g5nHkwJ5GMqYwmR02EtuSRQtj/VI60AV3N4sPOdwdqcwk
qw4/bOVPI+PNctOZFITbt+E39tAA+RwORPzvK8lgZacfB3Xx8uBzXHGN7fNWKR5KBdF8vx/
pUAFZvYeHlfSXC+nk+auTkcakD4vIhXWFZYpC4kAPmsQzLagCPuTsZeX5PvTNTmI437g4jG
4qNBjykwtjgAtJ7d+38NAFr3NwTc7wHB8Ic5MSLiJePmnyWRiJjhKAQoXUFrabqACuyMfH4
Ofms2SU5WbzHJy8hLLBeLyNYIjB/0VFAFH2pgv29gcxxeXktlRchykufhpCDH6EU5LbXbx2
sb0AQ85wEvM852zzTZrJH2/lS5EkMoL+rvULtQj7KADh27Lk96YndMOXEuPi8c+IMNwTLcu
Hut/ZbxoAo+U+nKxcP3bxuPzcWJxXdk0M+DjvEzvjTrYzO4Xqsv6tAB/A4fe2PIF5zn8LmM
KJRBFjYuK2M6ultru7DW4FAEnaqR8PznN8lyeV8wOXzI8gYkKFSixR7POTp19lAFD2zwkPb
3CtxZnjzJ8nksnKEqB1CpObqDfTSgCzEmKeRx1kdXx23KYgST6yCwFh4NQBWpsmWTHcrkxw
zqcvEMgiPmbTU/Cv20CakvZv8Aa4jm8jE0eRFCQpJBRFHl2Bl63FKi1gp1Mn9TMWHM/cJx1
BWHDZFGt/j6V7HxVVFvxPm/+4crreiX6P8AxMN+5nB6ED2V6ixo+e/cDhxU1hceUX6CnwRP
vkycTLt+A7ToTQqpCeZvYLx+AyJiPQidz7QOn5acoSdmXEHaUs0pGPHJGu1dyTDzbra2tS9
xFezZllH2HyapuADv+jU+6C6rgsMHtTkIfUBhFyvUdfz0e8TbqOIBMrgOWlmbHiiMcY+Nj0
t7qaymFeq6irxGRjwiIwbY0/H1uapZDG2G1nsU2VxmXPIyiMrAmpb9KrVw4vGMOMsSi9kiX
4T76t2MfddmByw5ORDLKi2hgG4g+PhSuzppCIJoZZuOw5B5pIWZL9CB8dTbVI1rb1tPZkwA
yQskR9HKtqx/Fb+WrS0Mm4cW9VDwjLZEfzEQXIjfcrkkI32kVLRXOF6ft/QNnxvjGU3p23S
QyqNwLdQCPZU3xmmLKqvQj4oH13hmsRP5htAALHxqqUgXavOpd/uqf9D9XoPy1rxRwfuD/9
Tvnarle1eHuLqcOIsPb1rQzgsoQHNgPivofCmLUbkWU9TuAta9KJZSZme8uw+0O9OPfF7m4
8ZQiUmLNiAXLitrdJP6aLIaeh8L58GDh8tymJx7SSYWPkyRYpm+MqjEea3jpV4tpOfOtT6e
+hH0q7Mj7U4ju7IwhynP8jGZkfKs0GMVNv2cZFrj2mpls2VFVHWeRlyAkbF2kB6NayrbwA6
WppaFJtPQBedGjZYlBuQHLjxNUNIqWj9Nk9RdwJO4eB9lMYy6qzLow3XtbUe6hjkhecQxSN
MCEc+QjwvQMzua0wyTJCSMeQhTL/PQJhZ4+STEyM5GZsZLRyTMdFY9LD30CKIvJOYscyqCA
ShGpBFAFJl5XI44eP8AvGN7htNKAK3Ky5pscTwH9ovUHqLUAJxm3ISR5iQyj9mg0Bb3mgZZ
4cmcqtE0CkSODvI+EjwH20CRsOAx8zKDDJmWBcVtyEdbkWtca0lCGnAbzHbvF8zFk4vcGN8
1iwxF8HJtsyo2Audj+I/rVVbtGV8VLbo4hxPHY+TFlZKzHHxMeR0jdxdzsPsr28D9ysyfF9
9PDl4/cdr7f7b7e7a4XGzeGx/meaycZcmXkcsB3j3rfbEp0WvIz5LNtSfU9Hq0VFaOTLfi+
bycqOJZ8xZ82aMvLv1FvYawVF5HoSmCvmrDyePJEFLxXYgaDpb76uSeKLvBz5ZsoyqymaUb
jY6ALUpDLTJ+TysZMiQbnVriRNCCPbQSCRcjnzT/AC8TbwNZGYXG37KUAWkcaCMRqpVuqqN
Bf20BIHyOKZFLSNeVR5UB00oGCZGTj5MMEsFxPGNkiWoAIwciaWMrMCjG92PU0waCoMQSos
kgYsl7MNNBUyTIQq+ppGdluhY3vTSAgnZoEto+uoHvoY1aNh95isgDemZF2CZdHt7jQtArK
cyY3vXhOGzOFzcrkcdlycONpFzYPJKuwfit8V62xdq9NnocnZ6GLLM1XL9ZxPCykycGLMXz
LIDYX8Omo9tfRYrq1U2fB9jHxyNBAlkkushfcQApck6ezU0GDt9QDJ4DLuzw2cMb28ai1Gz
tx9jQBXFnVgrIUYm2o0rPhbzLd0TxrsBAHXrYVokzJ28wiHchFzu1+GqTM7Qywx86WE+qot
e6ixv0p+Bnwa8QqLk2bV5pEY6XubX9tKFoxc7rZ6EnF53GYX1ByY+YyzGnNcdFDjZJu2yRZ
bAk14HyVOOSYPtvgsnLrtzyty+0103K9l8NnQcZzWfJHzXI4/y8GNixOY9+uyWZwfMHrghn
saeJScTBlKGmmx5lMiyxIjgAMymzLe/l200h/gG8ZyORGBtZ4d0RidCNwBjNxc+FJ/QGi+w
u4sR8fNhmQ2cljKg8wAtf7aNRB+Fn4DY5lmxm+WkKtilifVZR1W/gh8aIFIevI4ZhkeHFPq
vEVUDzBLdBa/SnAa+QPDl4z40jQyOJnsGUqQg8CGbxaiBosPnOJgZGmnfISVbCJddsij4vs
o1BagJypZHyJFCyiR9x9Sw+LxNvFbUtQIXy2SFlLh0TQMRe4J9o8KcMGNjzBGFWJpNr3Mca
2ADnq2tKH5CkZI0UEkrGRJZ2XyGS9gb3sLfiFEPyCRHyFmEBMjfM2s2xdBbW4Joh+Q5GHKh
9TcrsiSLtnR9VZl9o01ohiTAsufZCXgQbQ15Wtd7j8P2GiGN6Hm5LAhigeGBi0ilZlPxbvA
+4Ua+QQwNzkYmREXVL2WYh9rlQzBbqdN2hohhqPn47BjXKn57MlxOPeVDNLGoUiFGLBAFDN
d/0vw0L6gis5HunF5E8f+7PWm4aVS+cGvuTdoIC9hvMW1Wfy0JpORWq3sXvFS4XPQDMIj9L
FAxIrC43Jq1j7Xr1PjlFba/dY8D5yL3o41rXjxJzwHGO52wfca9HkzxPap5ER7Xw2ttQqb3
I8LCk72D2qeQTjcFxcchlkg0H5DSljWOvgiyx5sCIemsKJASA7bdQCfZUuzLrWsw/SEQuse
dKMfbNEDtjkIsx0qU29yrKNnIe+ZDFEXbYJNb/AHUQVyKrI5eMyPBEgLzi28dAKIJdpZ5xK
Yv2fkj6Oze6hEtJlHOMjOdo0e2NH8R9tWnBi6xsNyMFpEuqlMdRYr7fferVzmy43cp37Zyc
2X1JCExE6L4n3j21o8xnbq8dkJldvBY9zECMgqABYkDppVe/PgYPpWXiVGLwWdk/M4bgiaV
N+OD5QCnX8q1fuKC7YnKZJFw2WMdI8vG9Lbb0pk108Tuqq5EzPNjunMSLNgSIqxZUYkx/wZ
IH+d7Kqt1MHJwac10YVi8Hl3MeOFy8YgksT8F/b+lUWywaVx2yPT0DuV7RhxUhyuO3TQOv7
c2vskHxbfbWSzHesDShvkJuzv1f7u3Q9Pb9vuq/eMv2i8j/1e89uadscOb2vhx2H5a0RDLE
T7SCujHwpkkGTIWk9/WhDIWkYw5BU2X03Fzp+Gm9x+B+fnJg/vjmNQR81NcX/WPSqxbMxz7
o+y/orKy/SHtYsNFge9vZu0rNG9tkbLkP2mDt32QeZQKsPEzEuSB+ybd6Y1DD2mmigCbmfl
3CSQMyK5G+/tFMCKGebIfGmiPwnfuHit/GgD0/NwpJMJnRvV0JGoB9gFAyi5nkcV8jHix8a
SCHYQ5Y3BkBoEMlyctMGXBMznFdhI2OOlx01FAGcj5MQcirQpcRm7Kf5KAIee5uTLy5JmRY
0VbBR40AAY5VlZyP2zW8o6WNAFhjcbE+U0ZV1hVQxZdRf7qANlxcnGYXFMuwz5YkBgRhpp1
3GgA/C5TiV5NfVg+SXLT1ZS3mjLr7x0pAXvPcjHmcej8Y8c7tBKGdtdNtvDpQB8o4nIchjR
ZliXRJ5rJ4XvXo9NtUPnfkMNb5dT6Nkk5LF4LippVvHlcbB6MqgkEsgO026VwNzZnu4Fwok
VsErhId5GN6XxOBcnxtSNeEa+ZPLypy8d5YXDbD0QDdsGlABXFctkY+Wi40AkQsNxk9/VaA
Nbl5Hq4k7CB4yo3KU0W3jpSEhMTPggyMRYQFG2zyt+It7fsoYzQSSySqqhgbaBhakQDSYCC
aN1JLA+YHxoHJIuDCjeqkY3N40pE2PEDyOrstkU66U5BsMypofQ9OI2B0IHtpAiqxn2SMAj
MiGxLdCfdTY2SlDOkmxPTt8WlAhvpsEUE7gDpTGis7vMQ7G55kNpBiydevSpexVXJyvsvsn
jczszjJGQ3eK7FTY7jrXt4ckUR8V2sNXksOzOwZYJQySn0/ANqQK6Fkg4X1k9iKPtuRSR6h
U/hYCj3iV14CT2400YWSUG3S66/lpe6aPACZXZc7XEUiG34bD+WqWRGT6z8ynm7X5DHHqNC
y62BGoNWroyeK6I04OcpsMdtSS1iOtOUw4X8dB37hnUXVgQPy0VakTpYE5TtqLMXDbLZlbC
kEkW0kNsB3NGxH6dc+frrMtfA7el3svWuoXpZq4e6MEZ2JLJx0gOMyGAoVZ0I6lGOoJry7f
GX+p9FX57Dfx/4h0nLYjTyZWJxmR/eSTRJKylRJIpDDU/CSd1S/jbfU1/1jGtiqy+F5bGli
3RpDFkwiZgH1ZmYjX7Kzr8fZvQf+s41uyXjMTkRM4cJIqhtsYcrr4XJqv9PyeQ181i8/+Id
AvO7pJN6aEbRv8qgfhUfo0v8AT8nkV/rOP6Fn+5u5Y9jSQLFLIxlimEu0slvaKzXTsy7fKr
yCoMHuiXFXD9OFcYvvlIfViffVPpWEvl6fQmj4HuCQxI0eOwi0Hm6AnxqX1Gt2Ffk8dvHiS
Tdn9xK7SxrjgEG13IHuqF1/qafvsfmSR9m90EIIzjIAPMVcm/5aLYfqy69yjFftPuURrCq4
4kU6N6h2il7L82P95Ub/AIP7rSQvsxbi1mLk/aaSwvzYn3Kjf8G92rIsq/LF91z5yBb3U/Z
fmJd2p5ezO7VktsxGRmLli5JBPso9r6jXcqRjsLu6J1mU4rsWIlUuwDKfHSj2vqN96oj9ld
wxvdIMXIaLd6LvIygq4sVa1P2LEfv6eZHB2FyceCmPLjY7sg3RhpDIEa97bm8xF6fsWF/qF
PMYvZXd2TLHG8sEZmiaLIkRtQLkjYOnSk+u41Bd+jcSVGP9Ou8tskEXJ43FQy5jTyOhacmE
jadgb4ZJPxVWPqsjN8nWiaRq+M4Lh+3+JxuE41LYmPuO59Wkdzd5HP6THzV6mDDwqfP9jLa
9+Q2R40vZgrDw8a2kxgYeTEZC6EmnyDQamRkyp5Yxtv1uKNx8o2HDHzchgkcF28G0tS5pCb
l7BMWFyIkKRoUe91NtLnrSeRDVLJ7E2bxrIfK7zIYwJCwtZ/EVFLTuXkrBV/LpC6MwNgbiw
rVwYtNFk+DPyMYUXjx/EdL1izZYnZEsfB4iRemosi9QKHYXtkEnA5Ew9V7pjroIx+KiuRFe
ywfIx1ji3OCkaqQFPUfZTMyvlhy+QlglylCx467IEQEGw/SppQRdchMnBminiy4wQUIbX4r
jwH21XLwJaX+wnzFfGdcgAScdkneIWHQn40NKrhQat1aEPFpHEJI4my8FxcxkeZL+7xFNWg
57dbTkkJjcQU3ScUm+A2L446r7dv8Aw0PIZ0wrwDYuMU3fDOydyBJjv8JPvHgaz5nQq1W5J
+58n/qXj7V+L2f1afuFcKn/1u6dvMf8M8OPZhRH+WrRDDHcC9zrbSrEROy7QxN2Gn5aXiMj
kIEMwOp9NyB/ZNPxF4HwPyIgHJcuzIZJzlzAe4bjV4tmY5nqj7F+jgY/SDtVTYboWPuturN
bm72RoYchp8hsZpAqqS1wNLCrKe4DM+MZCwYSKx2qPhsaEMyfcmzjst4pdyygiQPfcoBFMA
PjOSycvGjix1vBDGzySdOrGgBvJczkJBJBjxw+iwX132AkE/rUACvlQ5UEcQurpbdIDca++
gCDkuU/dqrIg9QRi0gP4gaAMjk58M2d68R2Rub7fYTQBV8lyN8hHOu1trD20AFAiMxSpMuu
jjdQBosHGyjD6sTl4R5pCjanxtagDZx8Bl5mHDkxRzYodAztturjwFADOW+bzODhhjxd/wA
oTHJIosbfon7KYFRh9xczxnEZfGQQxwI8D/7URdmvfQVLA4XgZEceBkCS7yPJKTr7b139a3
9s+d7tHbLKPoni+4ZBxfA4sYaXGTFxvUibUX9ICwrhWrPewKaIrfqHl35KHjsGZIy6+pJ6f
4WPUNQaa7GTjhzcTKSLElMjHSQA6G+vSgDZ8bxfLtF6ORJHDErrkq9zuv029aANnhcgThZc
mRnKRjbYnQaF9/TZepAhz/nXSI4xWUXAij/ESPspgaHisxVAgd1EwtvB8H8RSJsXMO5pLtr
b8lSSWaYqnaLdKRLZ6SyAsq7ieooTGUHIMmrIxV2YbgPC1WikOxoyB6W8skhvdqGDZZRRbV
dSwAUaGpkkfHxbspu27xFKQkyvf0KHs3nwFKFcWS/5KacotKH/AAMv9MpMU9jcQJWAj9Ibr
fFevWqvSj5TK6+45LbKVDqDe5Nr+zwrdPQ5rNeAKcbcLbQb05JSFOKir5m/s2olDaIQcLwO
xf0j7aUDmwQMWGRRqH++jUX4g8vCxO25SAfEdaNRP6Ak3AoQd0f3jSnqtQePbzYLN27jRys
FkD7gu5wLjXwpqzsoRNqJPUFl7dKMrxWDo37NgvWjlYi2Kr2CsPjMwMyTKTck3tSb0KxqC3
5jAaaHB/ZIzLjKAT4ec1jierN8i0RWvxRDHcBe/wCHpWvJmUIcmI0YIMYMZ8bUSxQgv0ZSF
BeVkC7YW10/LS4l2sxd+TGpO9iPBjpVQJWQsPKyILSG48SvUfbS4yN2jYtIuaWeMRhxboN1
JURTuy5wS4UOWBX9WsclUb4XIasu7zPa/wBlYwdVchIWjdb9feKSRo7EYZFNzovjem0Z8xZ
JRtuSuw/CR1oVUVa+gO+Ux8oOntrRY0Ye6Rs6jwNPiS2RtMLdKpVIdheOmvnxLY/i/kqc1Y
qPHqyrWdhDvN7g26e81rWvpRhay5OSDLfcAiH9q2oNWlJFrN7FWeG5eUMWj2DwkPU0O6Dgw
nC7T5OaVWmASL8THrpWbzI0rgbNPgdvg2QoAF/EPEVlfsQdeHquS6h4/EjA2oNNGNctsjZ3
Y+vWrljpY1K6DQeFCtBWRJvQAyMaOWxsRfwratjizY9SGXj8Z7Ax6nQE+6r9xk5MKgmxsaN
8crayIdbVnfJBrjx+kng42I2J+A9Ki2WTSnWlhEqxot9Ao0UVKbNr0VStfj8fIImmQBSbVt
7kI41gVh54/GRSxAYD4FFL3mFcKR4cPC8fqyICw1RPYaTy6jXWWoPHx8Fmxp4gYmN7Ef3bH
xqrXe5msCXpY+LDfFl2Mobw2jQbaHeVIqYlS0MJXhsVzvxrwt1KLoDWXus67YKv7SaLjMEy
A+kI8gDVvEgVLyM1p16RqEej/wAmPb/w1PMr2KH/1+69tKn+HOGJYhfko/561RBPtBY7T5T
0v1psQ3eBdALH8VCFxkjdYxBPp5zG9j/ZosU7Sj4E5JpDzvKqg8zZUw/4xqqWdtDHMlxln2
d9IMaWP6T9sgWdY8aRn+y/Shr1fwNaOayE8lmwRIZnUxxqpYkaX9gvSoaIqCZ5cmGBWZzJG
Mhl6Fb+w+0VQMZzH/bTrwOMkcc+31Gv/esD1ZifbQBl+8uVxcDL46PEyIUhxk+Wy4YdG3Dw
P61AGe4blHmilyJAJlSfd6N73CtcbqALLkOemzeTys6TEjwhMymPEh+Bdotcf1utAFJzk2V
mkSBS7SHaET3e2gTMkTLFJK0l2liezoaAIcnLkkG/4LG9AArZ8iO8ixW3sNn6NAHQvp7yf7
ZDMWcxayKOhBPSgZ03vLvHm+DzY0DHHwXiUnHAVwoIuvX4b0AY/gO7ZcrmJjJk7RlMQsZsA
S400oAq8nFyMOfOlaf1ZoVk9SPw2n2UAcK+Y3fMMBbdJIT+etMex5mevrO+8DPmLFgYqQeo
8mBiyxSeyyDxqPE9GmxSZzZj89mzsw3/AIypuVNIpgvGch6PJf3Znlb9nHf4gW8RQBvcGDk
4IIOUdZmSEmGSGwe9/G16AD8cYGVIUClMggtHG1wdfCgDVYWVizR48cELR5axBfVJ8xK9dt
IB2T60GQNqmWWRgzONfy0CNbguZRF5POALW6X99SyWg3JzEDbUG2RDoamBcQP98IJiJDYMb
N9/SqgcFZymSyzxyo1okvZvf0ogaD+OilnWE6+XUsPGhhcuVhOqtY+IPjSIEEywM6E3U0gO
f/VXnMbC7P5cvOIvWgkjHvuKpLQ1rv8AwM/9Mst4+w+OWPbaWAK9xc29terWs1R8jmfrZcl
E8pXS+psPGtznbPSMsYuxJJ6AUCI5s5oxdbWb9KgAUcsxbWFX9x60AEx5WMx1x2Rm9nSgAx
EsAQxAPgaBkixxA+Yq1/DxoAnSCI/ClqllIkGEh60Ow1Q8eMk3blYKB001NJ3GseoXjYUck
EMMzGGaEEK7fC6nW2lczycXPmdNcHJDm4xCApmgVSdLbv6KP3P0ZS6f1QPkcFjfGmREEHxD
zf0VVe19GZ5Ol9UAtgQKzbcyJR9r/wBFX730Zj7T80efAx5EUPlwsfte38lV7/0YvZ+qI24
jjmIHzECkewvr+al7/wBGP2J8UQNweJ6hkTPhX2av/RR730Yew141DsSN8Vdj8jCV8dX6fk
qbZJ8GUqNeKLHGMbHTLh/439FRbJ9GXTFPig6MIB/0mI/5X9FZPJ9GdSwPzqJIsZ/9JhsP6
39FNZfoxWwN+NQaSABf+lQ2Gv4v6KtZfozJ9e3nUHMSr0y4dfe/9FUs30Zm8FvOo0GMDzZc
H5X/AKKfu/Ri9r6oQpEyXXMh3eAO4r/JQsv0Yni+qFg9DHkMwyPXyipVBEDtW/ib0Wtz8Bq
rp4jIMCMkG3W5I8Nx9ta8oRnxl/QssbEw0F/Qsttu8jS4rlvc6qY6+TJ5cWGS128g6ChWNL
YwnHQqBrcDpUWZvhpAYJQNSAb6C9YtHU3A1ixBUDTqbdKIB6gks972+ytqo5MloBTIb6VrB
z+4yWNiQd3Q9KlopWkWLYrhSfK1TZM0VkgsyhV3EjaPD3Vi0zoWRVREbStvbQDoBV1bRlH5
hkzxBb/kFUlIsjSWgyKB/wC9kPmHwih3jQnHXxZK04je633HwFLhJdmvAT0b3csdz+BonwB
1T1GNNj7VgyGsI+kvso4taoSvW2jJUDoUFyVOiSA+321LZdZnQs48Iso+ZIYAaAaVzu3kd3
tStSXfi/zfdUyyvbqf/9DufbrKe2uHBJQnCi2ka261oiAnKO1gUbVT1qgH5LxzY+/H/vk/v
L+N6ABP2hglv4xPf3WU03sOi1PhhoI05Tlsxl3SNmTJjr79xua36tEnLPO7l27cVsfXX0lZ
1+knbckzXYQSbraXu3urGfWzuovSL3HiPn4QxenRxuuFIDX2i1OpqgVuQliyI8VXiRI9ZZJ
NAFsPIp99HiDMl3LykmG2ZyZnWCbJcQ4Hp/GkXRju62oAxPcuVizcgRBEGTGx1HzXi8jfET
7W/WoEBcfJMsSxY/lE7DeU+K1Ay95mJsNIXmuszAAx/q2+KgCrgyZUBnxpQ0quNpv4fZQIr
MlxKZw8TevI+7yi4Y+OtAA3orkWhjG2S2ob2eygAYYfy0kb5KM2Kps8a62J8aANd2hxmLhd
2QRw5NsOXbIokN77tSv5aBmg+sXOwy5P7nEYidWEkhBJMlxob9bD2UAc2jlfFj9XHkaTIDD
aP0dtAGij5452PLIEuViPrPfU6eNAHHixKZZ6XeTafdV49jhz/ejufM8vDjcVwRwneKU8Zi
rPtudAguanxOyuxS7v+y5JoSfVyW3rMepVeoNIbATntJGJ2i25IGsg06HRhagaOm9ncxNkY
0ESZQhLsvqGboL9TQB0Dju2r8o+Q0seXCiERMPf7SKQi/xOH9CZZoo1jk2bdx1231Nr+2kK
T0GPi4+Y8jWvMQAp8PfQIukkxsW6e6+nvpCkEmnRQJGAJvcMKIKTKVHyuQzy0sTQ8enmmkX
b5gvT7KY4BeZzMQyY8dj6DMfV2eYsGNwaYjQ8XmgFY4bNAPICp6WH4j7aTCxcRyFl37Rc6K
h8LeN6hoiCtzEdskKPK5H93+kaaQ0jg/1tmln4Tk/VvsgYoImNmDn3eyrtsarf+Be/Tlz/A
IN4q3RYVVj92or18S9CPjc33s2eOVZQLCrZlVEebESgYL062pDZWDHgmgcyf3i/ChpkjMbE
jj8yp/bNAFhABIwUCx8HoGTlEF7at0NAx6IbagEjppUtjSClgkjJ9QMtgDb23qORoqhC2Bu
3XwqdzQJRwQCetQ0aVJkctcaWUVLRXIjLxg6Dd7acMXIjlkBQ+Aqqpk2sDTqkmlgFNXVsyd
ECSYsYGrlT4W1FapsxdUV2Ri5xe0Lrr4+2mQ0QJjZ6f3ig30Wx8achxJo95sGjdgvVRRI/b
QZBI8baQMB77VLY66B6ZiHrE+7xt0rJpm3JeQk0r20jYJ4k+FOpL+igFnyZEF1UuD1JFrVS
JliLNMy7pAAPD21SCGNkW+qL4fnoJaPKZd2qD3E0AgvHWN2PqyrGACQPafZWeRm1EnuExSp
6a2BJtc28TUNM0TS2egSuVJ6Swg2jB3Bfeaz9tTJr79ktHoEIw27r61LRpW8kqTRAi5+2ot
Vm1ciRNLlRHRegqa0ZpfKoA/m5Iy2xiC3XxrT25Oa2cgadmBNunWtFUy5yIGA1trTaFyPGU
HUjWlACF1vbxPifdT4ibjUlhyYpWDFt2w22nQVnajNaZFYmmzIAQzkKDoir7ahVZs8q2IY2
BJllOv4Vq2Yp6keXykUJFj+1/Clr060knL2PBEceTJu9RkLudSouLVVoFRuB2TNmxINbvLq
luqiprVMbdoPYfC5ebGCxIDG7Snw+6jJmrQWHoWyOS5w+HxsQrG0zzNe5udK4r5nY9XD01j
e4fl7zEbGxUGy+32a1FFqdHY+3QpPT5P2L19vhXTKPO5M//9HuHAStH2tw6gXDYUIN/vrRE
E4ZSSzG33VYxsZVm1O3bfXp1oCSZYn+WmII1jkv/kmluFT4LzZZm53lIoSB6OTOUcnQHcda
2padDizVVXL1Prf6SBz9IO1ljPql4n3X0/FrWC3k7avSA3lJs5MqPHJCRRk33dB99XUsxHM
81kxRT40Q9SSeSzSMQFBHQD23qmIyefyMmdN6EuLveOIwWPxK/XdSAy15pPUx51JKG4Cmw8
umpoJgi4zkZ0yrRWWRdEYage+1AwrN7o+elbFyJS86DYsjaaeIoADh5bCxLIsZRHISZj5gP
YVNAFpipMoEvnEDm6SkaEUAR5UzDIlGMqsyAEP03X8KAKrL5FoPUTJi0kW5UG9jQBPxsmXj
LBkmVTqDA6/EBfofsoGbLv10ysvAl2rNm/Lp601uot40AYPOhjiiknSUAObvGDroelAiqTl
XhMxgLIsqFTH1++gDMQK3ykxvcncbmqxrQ4cz/uI75ncBmS4nAy4si7snisf0o0O5yVjF7r
4VJ212KvJ47PGMIIcZ5iqPJlRKR6ipF8Z2+HWgplBtlnKRYzeUHQEa+l7/AGMPZQBrODxMo
jE3bVikkKftDbcR0tQB33tfAzOMxXTOVFKqjRopvo2upqSS6yYMh1GTE/7NvMU6k0Cgqnys
CfLiSbyOt7MTbUeFIaRJl8hjxKWMyjy6uPNt1trQOAQZkQgEEba5LbUeU7bk+z3VUBAPxvK
RCDJwiXkG9gzpqlh4A+NIZHyWdgRvsnT0YY4wYJILOS1+kn6NECgqsnvPH43EbHycZ40mPz
GGIRq9vjJI8KcDgn4H6oY06BZ95iV/SSwBJudLmiCXUj7070z8fPWHBkRMhCpgZ9Ad3h91E
DSOF/ULlp8jBzBlySSzFWDyHW5v1pW1RTcW/gdD+m3zo7Q41ZGO0xLtIF9LV6+NxRHx3YX9
xm4xJ3C69BoD7a0gxq0GCYlRrrRA2wSWNGk3fC3tpiEAWXyWsBSEifGidvKxt7DahlIL+UI
F1GniamS+JJDE3j+WosykgxYnK2ZywNr366e+s2apCvELA3+6hOA4SpHNG0cSzG3pMdoN9b
ilzlwWqxWSJpkv1166GrdZMlfQifMUA66joKpVJdweTLBFr6mqVSHcgfKB2qWIubXqoIkY+
TqTvsAba+73U4CRvzSE7rgAdTQHJErTxKRtNw4uvuNIP4DPmraHp7tKYpQozOh0FKCpJ0zA
NLgn20nUFaCZM0AW8fEVLqX7g2XNBHQD2DwoVRO/0A5MyNiSLAgXHsNWkQwOTkXFyPKBrQT
yIv3s4tfX30Ckf++emgPspNFcgmDmg1r2B/JTgEwyLkkLklhYeN6jgaK/0C15OEWF+ovUe2
arLA/94BrbTtBFPgJ5ZGnJkJ+K4o4h7jI3ziNALt4a1XEXuCrm3a17W6++jgLmTLlqFBbRf
bUcTR2JkPqMAq3v0NQ3A6rk4JTx4aL1DLdr29O389R730Oj9t9eQVjYEUZUquh1YGs7ZGzX
HhSJ/wB1xuRIyg2PlHsqPdZs+urEp46M2LaMKlZDWvXqIvFYqyGXbukPu6UPKxLq0T2J/k4
9tlHXrUPIzT9vUfHhRKblQW946ClbI2i1gRKwIG1PL+qOlZpeeptELT0jI09PVRc+JNU0mZ
8Y1eo3JDyxtETtVupFVVQTkXLT7QP91J/rX/LWnP6GP7b+Y//S7fwQA7b4cHW2FF/PWlSAm
0pAFrIdSasY1mVbknw6AUAImWY8TJDSWZonJ3D4RtNJCR+f/M5brzXKRoQIzlSliPEbjSx2
1IvST7F+kORt+jvasZhb05I2VpB1WzdaEaIMnnh5BnilBeNHKb76tY6VoijK5/aYm5GNIlk
KbzLPc+WJANGv40AYVsXGizZ5DlPBJJJIkU76iyg+Zh76AMjFlCHHYqwYFiHYjVvMen3UCP
YaQxSTzghWbVQfAUAVYxZZ3bIHxF/ID+c2oAu/3XhFMc5JMkRN5dnh91AHn7hlwJHxvU9XG
UFYY20sPfegCz43J4TMg3zuEfTdtNAGx5TtTtnM4mPkOGnSfLhTz4oO4svtPsoAy3DdpjkH
lxII2EzXcqOiWNAw76jYjcXmceCGjUYqpNJ1DMvhQDMRkvFslAxyC+ov7LXvQIpoIZPSecj
aQCQD7KAM9BIpxZr6G71eP7ThzL1ncX5mDHwOMljedc+HjcZePMPS5Qbg96k7VsMHKTTxwY
WLBPPy2atp9G9W7E7gm34gfxUii0TsblcbJxpjjmGTM2EQBGIHgS2mlAFrj4c2HliPIjSV8
SUk47abbdKAOzcVzfGcngESSIs4UJIFvpYaWPjSJgq+zO4InzMrAJlMkUrIsrjyAA++gYWv
y0vLZOJNMEla4jTYGJJ8VPhSYAfcmO2FjNHDIUGyzHYNfbrQBnvThmwo4Z8tnnllT0XJusc
INnvbW9UMJTlXjyU4vjMmIcVgsxbMI0ZRqdx/SqQMpnd5tkchyqcdFFBDmRqjNtLvPY28i/
hLVQE/bmTJykaycmkgXHBiSBRaV4ehjQe1fxUAV3eWD2rx0MScT68ORjLvhxQwLOertK36p
oAD5uaCA8bj5mcs0PJ4/rLNY+pC+3p+WgDnPe7ti4ubHFLv9RGX1HS3W1utTd6BEuTe/T3u
psTtbjsewlSNAGIIFe7gpONHw/e7DrmaN/g87jzJ8IF9QCwpOrRFWixhzYX1HhrS1NFAQjo
x18aICAhUh3jboT4UiqhC+U6LekyguMXF21BGgrJs2WpKkcRNwCCKmSkkOINtDpRBUkbEW1
a1VBDa2kDndl062NyL+H2VVURay2kAlydFAawF9DWkGDesAjZZLAFgobTdemhMGfPIufit0
NMUMhEsk8p9HcT0sTYA/aaUjRYWx8PHXejz5DdX6rc+H3UpGQlGRxJkSKpbpCNT99qZMohS
bJeSVUjZtuo0NgPcaC/wITyDk26a2pyR+J4ZeSIjO8bDHD+mZCDbd7KhWLgUci6jdvAseh6
1ZMhA5QaEuGbqQPAUmgkkbkFZbkgG2lAuQFLmaLbw6H30SOQV8stuBcW+ymSJ6jW6gdLk6U
DQ5QWHxe8H20AyaAHcAzbVPVvZSkUsIjdiReXbY/DbqKcjlhiSbSNzBtKUDkJElgo6eylAy
ZbkC76A60QUKIQWJuT4i3WiRBCQ+QWWzeN9als0rUsseBDGCNz5A/vUI8oWuXm5OtY00FQx
xqoa9qVma0xqJDIdh8PvrGx044aJjYj3+IqGzZImSwNvDwqWzWpMFY69aiS1UQrZtNSetEj
dSZF2i4GtS2XVQKdenXxpSUJYDw19tEktEUjkmyjp1q0Z8hhuOmtutVImhPUHuoFB/9PuHB
MP8McSG+L5KL+etKkEuRO3olU0Yjp7asYKzyFgZT6cZXb+WgZFkZDQQ5RBWR/QdLt0CFTrQ
loNo+BOZQDl+RF9FyJSD4G7Gs67kNn1/wDSnkl/3UdpxWYyjHlVQOmhqqlFgOH5WXlIVQFM
QqZHjX4tdSTWoyz5Jo04V8fAUvI67GZzY66E/dSA5ly3a8XGhWyyJ3VS8QB8shPgfsoA5x3
DjyDPW8axqy3jVemtAioBAncykiOBfi9poAtuJXMeKKdbM7NoLaAeFAFxmYECTwSs5jnI88
VtCTQBkOTHrZUquQWAJPt0NAEWFhzRPD6JtJKdI7daANRh8ry/a26fBljjkyF25JkG4bD7K
ANl2l3JmdwZStEsOHHiwkM0HleQ+1/toGVPOycvzOQIszaYo3KROTcUCF4vtYZ/IjFz3+Vx
IojJLkWuNq+ygALkuy146+Rx8vz/ABmWrMJXXRVFAHHpJFiGekaBoxI+2/gKWO3pObLX1o7
9kdqZMcHb8pcCPK4nEf1fwqzRi1CZ1QXXA9tJxmSuZh8yjZ+DdlkVCXUvo1r3pgWuRyPI4W
LNjDIlklhcTPlztYkOLlB/nUAVOByuM/LPDJLDkxTrueVr3DH33oAOgmy3YRZTHCjia0UUZ
s2nS9AGgPKxRSQR4ONI28Bp5wep6E0AXG93MebHMFltcEC5FtNaTBkPNZHL5czcbOocRw7w
5NrE6gmgEZ6Zs/PwsWIZONExjaBgg2gNuPVqYGZ5j13nx+LaePGggcLkyoDsvY+y2+9AA2H
3TnY4ixosfExsbBm3CZFvLKA2mpuVFqANS/Ktik5GJmqOSDCbHkgQPCkcv94JSehtQBl/lu
R5bOzMjEx/mpNzsceMWJjGrEX/AEaAMZNySyThwzs0RK4pcfBbqutAir7yzHzOLeeeYPOyn
1FHhaputB8dSp7e5TJTjIlDFVsLCvWw5oqkfK97rp5GafjeZnlUL65Vgbakiuqt0zy8/WaZ
pOP7hkjjVTOxa5U+bStEkzkfKpd8d3dlYzRwSftEOpbd4UngbLp2Ta8bzeHlRq6lrP0b2Vi
0dtbFnFyuKRYZFyoIsamCuQZByUQRSZtqkampdSlclfl0FvPuQdPfS4F8wY87FqB/LT4EvI
By9ywxggyeNPgK2VyCv3HEWYixv+I01Un3HIG/PYhVmaRQV6D7aviQ76grc1hSDbvUnqBS4
i9wbJlRvvIYkKPiXwpQPmOxuWCuqu14wN1l/nquIuZDL3FKm/fLZCToD0B6U60IvkM5Ly4i
naZJX3rci5uGv/RWqxnNbOP/AMc8uuEcJWO032v0N20teh4if3DDeI5gZGEEeNo5sY7JXY3
3MaztQ6MeSdwybk5hEYpZGMG7ft3eUn22/SqVjNLZAf8AekiKwW2o824Xb7atUM/dI/3yps
Ax9nS1PgHvQPXnLAqQf63spcBfuESJzMLG5Oh0H20uBazoil5QbgE6tT4CeQSHmWjmSZlQs
ptaUEofto4Ee6SDnomNwyi5JsoNvuo4FrMFR8vG4F3+yodC1mQWmfGbXOntpcTRZUFx8gjK
POt6Q5DI84EBb3seopFJh0WQjYzWF2LDX2AUmhtk8c8Qv57m9x7hRAuQdHlRgCzXpOprWwX
FOzfCwQ/iF+orB0NU3sGRAhQPD8tZ2R0UmYDYybKRWTOulWidG1sOvhWTRtUJjClbr8P4jW
TZ0VqEKyjp0qTVMdpa9ANiGRelED3GmRR0NqIJbggky4SdgfzVaqZWyDZ50sLP5jTVRWyIE
lyZGcJoNvV/bWqoclsonzH2dafAn3Gf/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAlAGkBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAAAAMEBQYHCAL/xAAxEAACAQMDBAEDAgQHAAAAAAABAgMEBREAB
hIHEyEiMRQVIzJBFyRV0jNRVpOUpNP/2gAIAQEAAD8A7No0aNGjRo0aNUu671BYbHJWVUM0
1OcpKlNIUnKlWJMeCCWAHI4ZcKGbPrg+dhuq6Ntetgr7q9ZBcG7CW4uOEPDiwfiP8NQWHBU
4qSpz6pxbOdiP6H6j6uHu93h9Nh+5jGeeePHj+36s5/bHnSdezNGjRo0aNGjRrBdWK+qSwR
W22rTT1twnSjSJgpljaYMquC3hQyrNH8DPMkMOJB4Nb0ulsS6zxU9TC1PA1LUsaISCHuHts
jlh+IkcxyHtn1/ckV7tAaGJFXFQJXLtxPlSF4jPLB8hvHEYz8tkBU675P1au9LuSo22m0nr
bhStIn46kxGcIpYusZQkBlXkFyxwQAW8ZTH1nlqbRJeaO2U0sdIuK23PUFJ4uThUmSTGJIz
kKQFDKxHyDnS1621X0MddVbSrKKgn5JFXhjNHzw2MAqgf2XyA4OAfPjVhc+rUtsNEklieaq
r4BJSUkEhk+pDuBG4fAKqy5wpQuWJBVMAvNpeodbLuSLbl2tabeuU6sI1q378TllHaZXUgM
eXJSngH9nDDi1fYerNVf749tlsv2daPMlbNOxn7SKwVgy+hj8sAX9gvyy8cssY9ZrgtgN/k
2q8NF30p4w87YqGYOeSScAMJ2iCMHJceV44YXrXVTS2qCm2k8k90UGBGuCqGYyvEADx+Mp8
tx858YwTr937qfaFjgqansyTP6STFGWNSFOWVcnkxbHGPkCQSeQVWZcyerde9nlvg2lWQ2M
yvDHcTIspB8hGMPrleWAfcDOQGzrM9Xb+95odv82ha0Vv8ylXRu0mCAFkjCFlDshJOWVT7B
fUh+WZ3Tt+qH2Ckt+4KzcVNW/ht7yoYolPoO3Hzc4/UgPgAEcc5VguM12b+EV4/oW0f+XcP
79ZKP6xurd8iorh9ulkqbhmqEcbPEqiR24lyoRiFI5clxk+QM6TRVUFt21vbblOIatB25Eu
EbH8yxVUaL65K8Tz5Aj/M+W8YRc4LzBsTbNRXVc1Vt6WWYpSxDt9lxKwZS/Egsw5FWbJGXA
GAc3SPR2Tq9T1MlVi1z0wNBUSmSlQwSUpSAdwAsqrlUMnyOJY+QdSeo8Mt96mWeksET0lZJ
BHwUKY3gkaaSTuOFyyHDCU5AYBskA5Gs/U2mt3Pu/dwskz1BVqiqWOmPIVcYqF9Rg+wwQ4+
clBgZI1Nvl/iv/TNZnkT66G4UsVREtOIxGqwzLHwIOBGVXPAAcXMpxhwBCt80VNetgzzypF
FEsbvI7BVRRXzEkk/AA/fW36x3uG/WtrfQ1eJbRUtLWUf435Jy7Sy81Y8cO3HgcP75KgDOl
3q72ut6KFYeEkq0lLTrUGQtwdTAHhHPHFiYmYxpkcYw5xzGaaxbbWtoNlWzckrpRXOe4NTq
0pRokaOMR8eXgEyDkoGQ3MfPIjVFQUtys+87Da0P1FMlyiq7c0q9lKlZXj4yZwSFdUTPzxw
RjII1k9GvTk3SrZ1XPJU1treqqpmMk071MitK5OWYhWCgk5OAAPPgDX23THajUq0P2/jQLh
jSI3ENIC2JGkH5WYB2ABcqAfjXwelWzmgSme1u1LGzSRwGpk4o7AB2B5ciWCoCCSBwGAMtl
0nTfbMtujtstG8lDC2YoHkLCJTklEY+ygueZIIYkAElAFD7ZsOw2J+5ZKd7bJxkHchbk5LA
DJZ+RIXGQhJTJyVJAIi03TLa9v7v2ylmofqYjBU9qdn78LfqibmWwrYGSvFhjww0n+EWxP6
F/25/wC/S4+j2xkeRmtDuHbkqtVS4jGAMDDDxkE+cnJPnGALC3dOdp2rufQ2ns93AkxUSnu
KM+jZb2Q59kPq2BkHAxGh6V7PgnjqVtSNUqwZpH9lkOfbMR/GA3kYCADPrxIBE2u2JZLlcY
blVLUyV1IqLR1LTsXpgnlMZ8OQ2WzIHJJOcjAFXunZ9op7Ncr8Y3luVDb55aeoYhTHMI2Jl
AUABi3v4GA+WUKzMT5q1c/fbd/pO0f7tX/76//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAHAAcAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACJAFoBAREA/8QAGw
AAAwADAQEAAAAAAAAAAAAABAUGAgMHAQD/xABEEAACAQIEAwUEBwMJCQAAAAABAgMEEQAFE
iEGMUETIlFhcRQygZEVI1KhscHRBxYzJDRCYnKy0uHwNUNTY3ODk8LT/9oACAEBAAA/AI6s
zMTzXTXpI3B8cL5pVVzpB59eeMIkE86oTbUbXw+oOH4KjR/KG7/KyA/n6/LFLRcE9rcRzMx
Xpp87eOGifs7bTIST3WIXu8x064BruCVpiASSS4X3drEkX5+X34UzcOUyNGO30mS2xQXFwS
P6XlhXPQMh0AXsFN9wNxe35YF9gmlBsN/s4KospZmXuat9xY7YpEyRdC/VLy+ycQ0iIAZNI
A6BT1wC+pjqNyTzJwRSQs7qFU3vzGOk8KcMVU4SZkkRftFrY6Nl1DS0KhTIpbwvfDEzwKN5
FHxxongpaxNJZT6HETxPwvKFappleUDc6Gucczq6qSmdomLWB68xgH6UkjbVGSDjODN6pJg
yyFbnfcYcrn1ZpH1x5Ym3rAy254G1SzyrGgLMTZVA3OOi8MZLS5akc9aO1qSt+yv3U9fE4b
5hxBVpOYp5Hp1AFoxsbEbfjgc5peQQwVfZuCSZHe4wikzyrp52iGYFtTXLXFj8cM5s2zLL+
yVK9CWu3vDcdPh93gTg+k45rY5FSpiEwOwZCL4x4kpcqzxWE6ikqgbGbSAUbwcfnjmOY0c+
WVbU9QoBG6spurjoQeox9BMhddQA88E9pH9sYTNscVvB9YvD1dT5k0ImlkIvGRyiJ3+J6em
OjUlZw7QRtTxV0LJVSGeUki4iBusQ8ydvS/lhZmPEeRV2b5TXmqp4JoKpFqVZdCmPVe+/PT
e3nv4YT5XU0OW/tAfMZs4yyWiklnZRHNq06gxW4It4D1wypeMKOfOII6vMKPQsEpjeYRsiz
6bK11jWw58/HGGV8UyxZ5TnOs5yeppkWRh7Mq2D6CBfujxwVlvE3DlVBU517RTUdVVRJHPR
SEACRWF3XyI/D1wbmPElLLGf3dzjKYJBPKagTBSZBcaSO6b7YnOJa+iznhCnp6qrp5cw9sc
l4SBo2NjYAd08uXniCosqqqqq7DQyuDutrt8BinHAlQw1JLJpO4vGL2+eI2mRZqlVfZB3m9
Bvhn9IMpLi2pvDoPL0x7JWL2SOJh2gG48sL56gzuA5AF+fhg0zZVY6IwDpIGx59Dj15MsLg
6Ba/M35bdPn8MbYZsq7JtcXfv0vbTty8+fywvqWp2mBp1sgUA+ZxhE7RPqUb4KDO0JmQGw9
8YOymvqcsrmnpWVZTcaioPP1x69fUPIzNVzamJJsvX54QRvojkPVrL+f5YeqzFnAeQBWIAE
jAAA7WAOCoKV5j783/mf9cMoMoRrdp2+//Pf9caKyjiWZo4RMug2J7eTc/PDOiyamWgWapp
6l2cnSxnkC29b4e0PD/Dxe9TBUFTyZaqUr8bNfDuLgThudBJFDK6nqtZKf/bGZ4AyAC5pZg
BvvVzf4sRedV3CVG0lLltHNUMAQ1R7RKY1v4DVdvw9cR7xtDUPN2QmQhgPEEjmPHB8dLTSx
LIKOrcOAwZYzY36jEffa3niyyqkimaR5AzfWNZR13xRx0ESwB+yK78h+uBMyzL6OhCpYSye
75DxwnirGvYG7ndmvfHR6AwDgHS8yFy99JYXG+BsugpTtFIWlc94BrW3NrCx+/DvJ5BlYlq
MwmgjDr3QjAs+/gMPKmrp/o95mmRUeM2JYC+2Ob8JZBQR5THmks6T6Y2D0zoO8d7W/XntgC
uyeCIywxL2Zk1G3NQB+HX4Y2ZRnFDFk1FG4h1JTxg3ve4UY5boN+WOr8I5G1RQLW3splk6e
DEYqZ6CWWHs0huLcuWOUcSsy57UJJJqMblLWta21v9eGB6N++PEnFMDGtNCsMuuRrmTf3cO
KCVKWld0rNM3/AATHcP4eXjzxpqMzPa+1VLARxAsQBsBzOBsy/aWMylakgpOxpNV+1axkP5
AeX342UmZZMlGjrPJDKjalGglSfLw+8emJ3O+J560vDGBFCdtCbFh/WPh5Cw9cJBGCB3B8L
4AK3GO48BAtwxGot/Gl/vnAnH3Fv0DAuX07utXOmrWoFkXccz1uOmOWRzSVba5RqjB3dzy8
h6+GGNFTtUyiGhpJJC5sgG7v+g9MUknDdfltPAZ1vNOxAgiUswt4n9Ma4qetnkASmlYsbKF
jO/yw2r+Ga2LhfMqqsHYCKmdwt7sxA6+GOYUyamA6nDhUYQLdTcOAfnjVHlz1DtJp7o3OMT
AwJAG2EyKzozKpIXckDl647FwVOy5EiK1vrZP75wo4/wCGMwziqhraCn7eRYykg1WOx2sCf
M4XcO/s9zatrI2zdHpKRF6W1ctgB0+WOkZflVBksfZUFOEuO85F3b1PM4MMsj91hz6LsceU
aJSR6KdAiDoRzxjWZxTU0eiqKkP3THa9x1v/AJ4hsw4ZyHMaiaqystQSINZQqDEw8gN1+G2
CcvyNZ6ftYkOpuUkii4HkOS/efPGiq4Tny6kmqqSTuKpZ4JB3CALmx5qfmPLAkOXVNRBHOm
W0QWRQygyuSARfwxpiSmTLIqGkpkgDDvsp2drEXtz5Hnhlw/XyZZLFl7RxukjMQy8wbFifn
izhqWZQey+JwYspa6sLbdMamUKQSbeOPGrI4gLMtxhZX5xE8LxLP2ZYEalNivniZigy2AE1
E81U55ksVH3Y9EWVDvJCyr0XWbfjv8cXeVtSDKYOyC6OzBvhfn1dTxZJWM0qIghcXY2F7EY
V5TnOTJk9Er5vRowp4wymZQQdI2545/l9UthNquD1wxoa3ts1iZD9VESWcmwHdO1/jiups9
pyndmRx67Y9kztStkY38mwsqc0r53AWocKpuVBG/rjXVVVdWooZe8L3YCxOF81PJEwE0yoW
2XUeZ8MK6zMYKOdIidbNzIPujBEFVBVRXhqFVxzVzYj4YJpc4qKBj7PMV1DcHdG9R+mD9Ed
FOK6qb25wQuuewWK/VQPc23B6jrifn45lSeRY6ejdFYhWMVywvzviazGbsol7FjGzmz6TbV
hlQlEncsoIEjC3hvh3TNeUGKHUrczewGGkQjIuto9t/62CIZAgHsykjxYXAwtzfig0Mns1N
2cs39NiO6vlYYiswr5Z5mkmmZ2O9ycAio1Ne5wfS1cfZFWAJB2JxS5PUxVVMYnkCFRZSf6Q
8MI87rK/wBonRmlhWYKJI9RCtpFvxGEmk4LqKeapi1Imy9DsT/rzx8cxaNyHjnR73YLIoF/
QqT9+DqfOK8RAxmoSPfSS6b+n1e+MX4grYyFaSpFuXfj/wAGMo+KK++haipUNt78f/zwElX
AtSRUxVBIJDXlUm/wUYyMFM0LSzx1KrrUKe1WxBDH7PljKmpKC/1kMzI4NiJgfU8hyxk0FL
AY+wE0gdCxvKB1I+x5YruG+Glr9DvG0MZ3tqLW+4YpM9y2g+j0o2pxO7AqJNFirX53xH/uh
UDlAreeu18E5TwpWVPbtTFCotYM1tXmPTCTNpleKGnamg7WCZgW0DUfe69Ry+WBjUyzS6WJ
UqhW1uXkMZnLXkpxLo7l7EHmPO2C8v4ehnqVaQ6YUOqRzyAGMavK4amsmqQuhZHZ7fZBN8O
YOB63McuVKd4itwRqZhtv5eeHWVcA+zwvBVJGyncEObqfEG2NU/B9LR1aNMV7JQEW4PUnnt
54tspoIKKARhALC2FPE1bTUcTSaASBtv1xG/vzUL3dCG23L/PDabNIYMvCqwpJjYTQSkxSL
4Gx3PkRcHpiOraaWqm7aNOxUNdDMCGf1HQeu/lgrLjRLKklSiB094ObBvQ9cO5YZa6GVKSP
TCTb2hxYeiLzb7h5nCGtizWhZY5IXeMnutHdlP6HyONRmqSNJhcEe8pFji3phTx0aTCpnVi
ShSJb6d78r8/PnjZJPTNTROauu74dCippZNQF25nffY4EjIq6mCQ1VRq7RO7Jt7q6bWvy6+
ovi/loXuSDiK4pymWZe/KAo3I3viO+hom39oUX3t2JxUcR1hObZfKdLdmkwFx/VGIfMM2Mk
skak3B2LDGqPMfZoIYRHaSR1LFh4N/liu4VrJp0aWpdRCjnWr8yDzt8OuG1fnuSihq0Y6Tp
CQxC5vfbc288Yjh7Lqh7xw7ML6kc3wfFk1JSHW9S4Y9C3P5YZU1Pk8m06Et49qw/PBKZTw6
0iuIe8pBB7Z+fzw9WqhfZWv6YGq6GGqHei1XwEcgyy+9OD8Mc44k/2zR/9z8BiIzP+f1Xrj
Nf4cHqn97FDQ/xH/sflhNmX83f/qHFlwd/Nz6DDKt/i4X0/OT+3hrTe8MUmWcxh7/uvhhef
eOP/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0