Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1627.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Miroslav</first-name><last-name>Žamboch</last-name></author>
<book-title>Na vlastní pěst</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Sci-fi</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Miroslav</first-name><last-name>Žamboch</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>fbd410f3-617d-421f-b945-7f719189ff66</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Triton</publisher>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>
<p>
<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> , , cz</p>
<p>
<strong><emphasis>ID 1707-10478684951369516691-3039-5565</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>agent John Francis Ková</strong><strong>ř</strong></p><empty-line /><p><strong>28</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>Miroslav Žamboch</strong></p>
<p><strong>NA VLASTNÍ P</strong><strong>Ě</strong><strong>ST</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>PRVNÍ RYZE ČESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>Na vlastní pěst</strong></p><empty-line /><p>Kaviár.</p>
<p>Jedl jsem ho jen párkrát a s vodkou mi opravdu chutnal. Tohle ale nebyl kaviár, maximálně tresčí jikry skřípající mezi zuby. Vlastně ani ty jikry, i ty chutnaly lépe, tisíckrát lépe.</p>
<p>Zvedl jsem hlavu a vyplivl písek. Měl jsem ho plnou pusu a pokud bych byl jeho gastronomickým obdivovatelem, mohl jsem mít nadosmrti vystaráno. Šedivý mokrý písek táhnoucí se na všechny strany, kam až jsem dohlédl. Jeho plochu rozbíjely jen temné tvary... chvíli jsem nevěděl čeho.</p>
<p>Lodí.</p>
<p>Malých i větších lodí. Žádných jachet, ale obyčejných rybářských bárek nejrůznějších velikostí. Jedno ale měly společné – vypadaly hodně opotřebovaně, nebo spíš nepoužitelně. Rakve rybářů, rakve námořníků. Hroby.</p>
<p>Hroby mých přátel, hroby těch, které jsem znal jen od vidění; i těch, které jsem neznal vůbec. Ale je všechny jsem odsoudil k smrti, všechny jsem zabil. Nebo aspoň neochránil, i když to byla má práce. Celkově to vyšlo nastejno.</p>
<p>Nejraději bych zase položil hlavu do mokrého písku, polykal ho, až bych se jím zalkl, abych se nemusel dívat na chátrající trupy rybářských lodí, na šedivý písek, šedivé moře, prostě vůbec na nic.</p>
<p>Zkusil jsem to, ale nešlo to.</p>
<p>Bohužel.</p>
<p>Posadil jsem se, přitom jsem si uvědomil, že je písek mokrý. Každý kousek těla mě pekelně bolel, netušil jsem, zda to bylo neplánovaným přechodem do jiného světa, nebo jde o následky nedávného boje o přežití nás všech, o přežití Agentury. Taky to mohlo být tím, že jsem ležel na dřevěné tyči, zřejmě pozůstatku rozbitého vesla.</p>
<p>Kde to vlastně jsem? A jak jsem se sem dostal? Bylo mi to fuk.</p>
<p>Dech, rychlý sípavý dech někoho, kdo běží už příliš dlouho a nemá na to kondici. A také se bojí, a podle toho, jak mu vrže písek pod nohama, už to dlouho nevydrží. Dřevo zapraskalo, opřel se o jednu z okolních lodí. Někde za mnou. Cítil jsem se příliš bolavý, unavený a nihilistický na to, abych se zvedl a podíval, co se děje.</p>
<p>Pak jsem ho znovu slyšel přibližovat, nakonec se vynořil zprava, zpoza přídě napůl zetleného trupu, o který jsem se opíral.</p>
<p>Byl to dobře rostlý chlapík s delšími vlnitými vlasy, který měl za sebou pár těžkých dnů. Oči měl uštvané, díval se hned na jednu a hned na druhou stranu. Košili roztrženou, kalhoty na jednom koleni rozedřené a celkově uválené, jako by se mnohokrát plazil po zemi.</p>
<p>Už jsem slyšel i jeho pronásledovatele.</p>
<p>Otočil se za zvukem a přitom mě spatřil.</p>
<p>Okamžik si myslel, že patřím k nim, pak si uvědomil, že ne.</p>
<p>„Pomozte mi, prosím,“ zašeptal.</p>
<p>Pořád ještě nechtěl, aby ho snadno objevili. Mluvil měkkou angličtinou, možná s francouzským přízvukem, nebyl jsem si jistý.</p>
<p>„Proč?“ zeptal jsem se a myslel jsem to vážně.</p>
<p>Nezáleželo mi na něm. Nezáleželo mi na ničem.</p>
<p>Jeho oči těkaly směrem k zesilujícímu zvuku a pak zase ke mně.</p>
<p>„Protože mě chtějí zabít.“</p>
<p>Nechal jsem to bez odpovědi. Jeho život, jeho problém.</p>
<p>„Jste tu cizí,“ zkusil to jinak. „Pomozte mi – já pak pomohu vám.“</p>
<p>Dobrý postřeh, dobrý pokus.</p>
<p>A už tu byli, čtyři chlápci. Dva v oblecích, které nebyly šité na míru, dva v pracovních kalhotách a volných košilích s širokými rukávy.</p>
<p>„Tady tě máme,“ zkonstatoval spokojeně nejvyšší z nich a sundal si klobouk.</p>
<p>Na pleši se mu leskly kapky potu.</p>
<p>„Máš to marný,“ doplnil pořez s vlasy do culíku, který nejvíce ze všeho připomínal piráta z béčkového filmu.</p>
<p>Pootočil se a ukázal mi tak obušek, který držel v levé ruce. Ten měl i druhý muž v obleku. Čtvrtý z nich si místo toho pohrával s lanem. Vypadalo to, že to s ním opravdu umí.</p>
<p>„Okradli jste mě, víc už ze mě nedostanete! Nechte mě na pokoji!“ vykřikl pronásledovaný.</p>
<p>Zasmáli se, ten s kloboukem nejvíc.</p>
<p>„To nemáš pravdu. Si piš, že z tebe ještě něco dostaneme. Žluťásci hledají někoho právě takového, jako jsi ty. Nabízejí celé čtyři stovky. A protože odplouvají už večer, musíme si pohnout.“</p>
<p>Znělo to zajímavě.</p>
<p>„Dám, dám vám ty čtyři stovky,“ skoro se zajíkl muž.</p>
<p>Až dosud byl vystrašený, teď ho ovládla téměř panická hrůza.</p>
<p>„Říkals, že už nic nemáš. Takhle dostaneme prachy na dřevo,“ pokrčil rameny kloboučník. „Svažte ho, ať můžeme jít.“</p>
<p>„Čtyři stovky, to je dost?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Trhli sebou, pořez si mě chvíli měřil a pak si odplivl.</p>
<p>„To si piš, a jak se tak na tebe dívám, za tebe dostaneme možná i dvě sta. Vypadáš, že nějakou práci zastaneš.“</p>
<p>Loupl po mně očima, jeho kumpáni pochopili, že mám přijít na řadu jako první.</p>
<p>Námořníkovi se v rukou zformovala smyčka, vypadalo to, že se lano hýbe o své vlastní vůli. To už jsem měl prsty položené na dřevěné tyči pohřbené v písku.</p>
<p>Jeho parťák s obuškem mu sekundoval z druhé strany. Jeden mě praští, druhý toho využije a pokusí se mě spoutat.</p>
<p>Nějaká část ve mně se začínala těšit na to, co přijde.</p>
<p>Teď. Obuškovi jsem mrštil do obličeje hrst písku, provazníka přímočaře praštil koncem pádla do třísel, zlomil se, a než padl k zemi, dorazil jsem ho druhým koncem do spánku a pak čtvrtobloukem nabral mezi nohy pořeza s obuškem.</p>
<p>To stačilo, aby zbylí dva nechali svou původní oběť na pokoji a vystartovali po mně. Kloboučník byl rychlejší a v běhu sahal pod sako. Nakročil jsem si, odrazil se, pádlo jsem stále držel oběma rukama, jedním jeho koncem se opřel o zem a tím prodloužil svůj kop. Zasáhl jsem ho oběma nohama současně. Hýkl, jak z něj naráz vyšel vzduch, a svalil se k zemi jako prázdný pytel, malá sekyrka mu vyklouzla z prstů do písku. Námořník s obuškem už byl blízko, ruka v pohybu. Úder už jsem podběhnout nestačil, byl jsem příliš daleko a neměl jsem rychlost, pouze jsem ho srazil předloktím a šel mu na tělo. Krátký spodní hák do volných žeber, ještě jeden, škubl sebou, a než stačil ustoupit, provlekl jsem mu pravačku pod paží, spojil ji se svou druhou rukou a nemilosrdnou pákou mu zlomil loket.</p>
<p>Jediný, kdo se zvedl, byl pořez. Vypadal otřeseně, ale také nasupeně. Obuch nechal ležet na zemi a postavil se do boxerského postoje, svým střehem mi připomněl rohovníky přelomu devatenáctého a dvacátého století. To byli dost tvrdí chlapi.</p>
<p>Proč ne. Pořád se mi to líbilo.</p>
<p>Chvíli jsme se obcházeli, vlhký písek se trochu bořil. Nespěchal a já také ne, chtěl jsem vědět, co dokáže, chtěl jsem vědět, co dokážu já.</p>
<p>„Vytluču z tebe duši a předtím všechny zuby,“ procedil skrze koutky úst.</p>
<p>Takže se zaměří na hlavu? Na to jsem měl své klouby příliš rád.</p>
<p>Nakročil si, úkrokem o stopu jsem uhnul z jeho přímé linie, pak však nečekaně rychle mrskl nohama a pustil se do mě. Jeho pravačka byla jako blesk a za ní šla celá váha jeho těla. Kdyby mě předtím nevaroval, asi by mě dostal.</p>
<p>Direkt levačkou mi sklouzl po tváři, šel jsem mu na tělo, z krytu ho praštil loktem, podruhé, potřetí a pak ztratil přehled a začal dostávat také. Po krátké skrumáži jsem měl nos nakřivo, žebra pošramocená, on zakrvácené oko. Ustoupil však on, ne já.</p>
<p>Další chvíle oťukávání, šanci pošramotit ho nízkým kopem pod koleny jsem nevyužil, ani jsem ho nepodmetl. Místo toho jsme se do sebe zase pustili.</p>
<p>Dostal jsem rychle za sebou dva těžké háky na spodek, on inkasoval do čelisti, ale místo toho, aby šel k zemi, ještě víc se zarputil.</p>
<p>Já také. Líbilo se mi to, víc bolesti, víc krve, víc násilí.</p>
<p>Pauza, potřeboval si oddechnout. Já také, a právě proto jsem do toho šel znovu.</p>
<p>Okamžik vystřižený z běhu času, po smršti, kterou jsem ho zasypal, si kryl hlavu a nechal odkryté břicho. Spodní hák, spodní hák, jeho protivýpad, schoval jsem bradu za paži a jen sklouzl, další úder, tentokrát výš, pod jeho paži do žeber.</p>
<p>Najednou se potácí, záblesk jeho zakrváceného poničeného obličeje v nejistém krytu, tluču dál a dál a cítím se skvěle.</p>
<p>Dokud nepadne, pak už nemám do koho tlouct, komu ubližovat, pak už nemám na kom si vybíjet svou zlost, zlost na sebe a na celý svět.</p>
<p>Přistihl jsem se, že stojím nad ním a přemýšlím, kam ho kopnout. Skrčil se do embryonální polohy a rukama si chránil hlavu. Bude to prostě trvat déle.</p>
<p>„Nezabíjejte ho,“ zaslechl jsem.</p>
<p>To promluvil muž, kterého čtveřice původně pronásledovala.</p>
<p>„Proč?“ zachraptěl jsem, po hrudi mi tekla má vlastní krev.</p>
<p>Právě to jsem se chystal udělat, zabít ho. Ukopat k smrti.</p>
<p>„Protože to, co se právě chystáte udělat, není správné.“</p>
<p>Blbec.</p>
<p>„Já vím, já to zatraceně dobře vím!“ zasyčel jsem. „Zabil jsem desítky, stovky, možná tisíce svých přátel i těch, co jsem nikdy neviděl. Víte, jaké to je?“</p>
<p>„Nevím,“ zavrtěl hlavou.</p>
<p>Stál uvolněně, beze strachu, a jen mě pozoroval. S lítostí? Nesmysl.</p>
<p>„Jen jsem si jistý, že další smrt nic nezlepší, neuleví se vám. Naopak.“</p>
<p>Měl pravdu. Já jsem věděl, že má pravdu, ale nějak jsem si nedokázal pomoct. Chtěl jsem muže u svých nohou zabít, chtěl jsem, abych... Co se skrývalo za tím <emphasis>abych</emphasis>, to jsem zatím nevěděl.</p>
<p>„Nabídněte mi nějaký jiný, pragmatický důvod, proč bych ho měl ušetřit. Kdybych ho neporazil, on by mě zabil.“</p>
<p>„Nejste jako on,“ zavrtěl muž hlavou.</p>
<p>Byl jsem mnohem horší, mnohem.</p>
<p>Mé myšlenky se mi musely odrazit ve tváři.</p>
<p>„Protože je můžete prodat. Živé,“ řekl rychle.</p>
<p>Chvíli jsem o tom přemýšlel a připomněl si rozhovor, který jsem vyslechl.</p>
<p>„Prodat? To jako myslíte do otroctví?“</p>
<p>„Přesně tak. Dosvědčím vám, že se vás chystali napadnout,“ zaváhal. „Na černém trhu to postačí. U soudce nebo notáře bych se raději v tuhle chvíli příliš neukazoval.“</p>
<p>„Uděláte mi průvodce, poradíte s prodejem, tím splatíte svůj dluh,“ navrhl jsem.</p>
<p>Otázkou bylo, kdo měl dluh u koho, ale to jsem teď řešit nechtěl.</p>
<p>Provazník se trochu neobratně zvedl a pokusil se vzít nohy na ramena. Můj nový známý mu šikovně podrazil nohy a ještě ho nakopl do žeber, až muž zaúpěl. Nebyl zas takový lidumil, jak předstíral.</p>
<p>„Máte nějaké peníze?“ zeptal se.</p>
<p>„Vypadám na to?“ zavrtěl jsem hlavou a podíval se na své ruce.</p>
<p>Bolely jako čert, kůži jsem měl na mnoha místech sedřenou do masa, klouby otékaly neskutečnou rychlostí, v prstech jsem ztrácel cit.</p>
<p>„Nevypadáte. Ale my si je musíme opatřit, a raději někde jinde. Musíme se přemístit jinam, tady budou mít spoustu přátel, někteří by se mohli pokusit je osvobodit.“</p>
<p>To znělo rozumně.</p><empty-line /><p>Šli jsme prašnou cestou, jen občas jsme minuli povoz naložený melouny, rýží, případně kukuřicí, sem tam kárku taženou mulou, nebo byl do ní zapřažen sám majitel. Jindy by mi přišlo absurdní a nepředstavitelné, že na laně za sebou vedu v otrockých poutech s roubíky v ústech čtyři muže. Teď mi to bylo jedno.</p>
<p>„Za chvíli už tam budeme, nebojte se,“ dohonil mě můj společník.</p>
<p>Představil se jako Alastair Durand.</p>
<p>„Necelou půlhodinku.“</p>
<p>Jako by na tom záleželo.</p>
<p>„Dobře,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Chvíli jsme šli bok po boku, potom se z nějakého důvodu otočil.</p>
<p>„Ty parchante,“ zaklel, zazněla rána bičem a pak ještě jedna, tu druhou doprovodilo zasyčení.</p>
<p>„Ještě jednou budeš zkoušet ty svoje triky a prodám tě Mayům,“ vyhrožoval.</p>
<p>Otočil jsem se, zda potyčka nebude pokračovat, ale všichni čtyři naši zajatci najednou pochodovali jako beránci. Durand jim sebral oblečení i boty. Prý ze dvou důvodů – nahý člověk je méně vzpurný, a pak také pro peníze. Za oblečení dostal dvacet sedm dolarů a za dva jim všem koupil dřeváky, aby si dlouhou cestou neponičili chodidla a neztratili na ceně.</p>
<p>„Jak to, že se tak uklidnili?“ zeptal jsem se, aby měl o čem mluvit.</p>
<p>Mé mlčení ho ponoukalo k neustálým otázkám, na které jsem neměl chuť odpovídat. Lepší bylo dát mu nějaké téma, to mě pak nechal na pokoji.</p>
<p>Opět se rozpovídal, příliš jsem ho neposlouchal.</p>
<p>Proč jsem přežil? Proč právě já? Při jízdě v autě, nebo spíš letu autem, mě současně zasáhla protiletadlová střela Maverick AGM-65 G a hyperfantóm. Co proboha udělaly ty tři metráky výbušniny s vysoce nestabilní hmotou superfantómu? Jak to, že jsem neskončil jako interrealitní prach? Nebo jako krvavý hadr, člověk převrácený rubem na líc, jako se to stalo Andree? Měl jsem přece plné právo být mrtvý! Bylo to jako prohrát v loterii, kde vyhrává milion miliard a prohrává jediný.</p>
<p>„Prostě Mayové se tu neobjevují často, ale když kupují otroky, kupují je ve velkém za jediným účelem – jako oběti jejich příšerným bohům,“ zaregistroval jsem závěr dlouhého monologu.</p>
<p>Durand se otřásl.</p>
<p>Prakticky neustále jsme pochodovali mezi tabákovými a kukuřičnými poli, teď se však před námi objevil shluk stromů.</p>
<p>„Už jsme skoro tam,“ zajásal Durand.</p>
<p>„A co ti žluťáci? Proč jste tak zbledl, když se o nich zmínili?“</p>
<p>„Svině jedny nekřesťanské,“ otočil se k zajatcům a na předloktí mu naběhly žíly, jak křečovitě stiskl rukojeť biče. „Žluťáci jsou nejhorší, dokážou z nezralých otroků udělat zralé, a to je lepší umřít.“</p>
<p>„Třeba jako oběť?“ nadhodil jsem.</p>
<p>„Jo,“ přikývl rezolutně.</p>
<p>Zralý a nezralý otrok – zvláštní. Mezi stromy jsem začal rozeznávat první střechy.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že o tomhle světě stále nevím prakticky nic a je mi to fuk. Neznalost zabíjí. No a co.</p>
<p>„Jak se jmenuje to město?“ zeptal jsem se víceméně ze zvyku.</p>
<p>Nacházelo se uprostřed mokřin, protékala jím řeka a k pobřeží to nebylo dále než pět kiláků, vlhké subtropické klima, očividně americký kontinent a na jižní polokouli to nevypadalo. Jméno jsem odhadl, než mi odpověděl.</p>
<p>„New Orleans. A vy jste odkud?“ okamžitě mi vrátil otázku.</p>
<p>Podíval jsem se na něj.</p>
<p>„Mně je to fuk,“ řekl rychle, „zachránil jste mi život. Ale jste cizinec a lidi se budou ptát.“</p>
<p>New Orleans, multikulturní město, spousta Francouzů, černochů, kreolů, Evropanů a jak jsem se z řeči dozvěděl, dokonce i Japonců.</p>
<p>„Z Grónska,“ odpověděl jsem. „Pocházím z Grónska, to je takový –“</p>
<p>„Ledový ostrov hodně na severu,“ doplnil mě rychle.</p>
<p>„Jo,“ přeměřil jsem si ho podezřívavě. „Vy jste tam někdy byl?“</p>
<p>„Ne a neznám nikoho odtamtud, jen jsem o té zemi četl.“</p>
<p>Dobrá odpověď. Uvažoval jsem, zda mi volbu mého původu schválil záměrně, nebo náhodou.</p>
<p>Kus před hájkem a prvními domy stála hned u cesty šibenice. Dva dřevěné sloupy spojené dlouhým břevnem, na něm se ve třech smyčkách houpali oběšenci. Jeden tam visel už dlouho, nohy i ruce mu odpadly, zůstala jen ptáky napůl obraná hlava a trup. Další dva byli čerstvějšího data.</p>
<p>„Trh je na druhé straně, tady se jen popravuje,“ oznámil mi Durand.</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„Stůjte,“ zavelel čtveřici.</p>
<p>Poslechli jako jeden muž, protože byli svázáni i navzájem.</p>
<p>„Umíte to s nožem tak jako s pěstmi?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne tak dobře, ale pár cibulí jsem pokrájel.“</p>
<p>„Stejně si to vezměte, budí to větší respekt než holé ruce,“ sáhl do svého tlumoku a opatrně mi podal arkansaské párátko. Na to, že mě nechal na pláži s našimi zajatci o samotě jen pár desítek minut, dokázal sehnat vybavení velmi rychle. Pozorně jsem si zbraň prohlédl.</p>
<p>Rukojeť z drsného parohu, hlavice z ohlazené mosazi, masivní jednostranná záštita, za ní vybrání pro ukazovák a pětadvacet centimetrů dlouhá čepel s přímým hřbetem. Břitvovité falešné ostří vytvářelo nepříjemný hrot.</p>
<p>Nebyla to klasicky kovaná čepel, ale damascénská. Neznal jsem kvalitu místních kovářů, případně nožířů, ale rukojeť nesla známky dlouhého užívání, čepel nikoliv. To jí dávalo punc dokonalosti.</p>
<p>„To máte odkud?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Taky z trhu, vyměnil jsem to za jejich věci,“ kývl na chlapy za námi.</p>
<p>Moc jsem mu to nevěřil, taková věc určitě nešla sehnat na každém rohu.</p>
<p>„A pouzdro? Tohle si za opasek jen tak nedám.“</p>
<p>Ještě jednou zašátral v tlumoku. Pouzdro byla prostá práce, jen dva kusy hověziny sešité k sobě, ale na opasek se zavěsit dalo. Sám si posloužil dýkou španělského vzhledu, odhadoval jsem, že před pár sty lety mohla klidně dobře sloužit konkvistadorům.</p>
<p>Viditelně vyzbrojeni jsme zamířili do osady.</p>
<p>„Jak se to tady jmenuje?“</p>
<p>„Nemá to žádné oficiální jméno. Říká se tomu Bartonovo, podle chlápka, co to tady před dvaceti lety založil.“</p>
<p>Osada měla jednu hlavní ulici, další domy byly rozházeny nahodile mezi stromy. Venku jsem nikoho neviděl, ale za několika okny jsem zahlédl pohyb. Většina jich byla skleněných, ale pár rámů vyplňovaly zvířecí blány.</p>
<p>„To udělali dobře, že nevykáceli všechny stromy,“ prohodil jsem.</p>
<p>„Taky Bartonova zásluha,“ odpověděl.</p>
<p>Trh představovala udusaná plocha ohraničená dřevěnou ohradou, uvnitř panoval čilý ruch. Lidé debatovali, hádali se, smlouvali, pili. Otroci byli na první pohled k rozeznání. Ne tím, že by vypadali zbědovaně nebo byli nazí jako muži, které jsme přiváděli my. Hlavní rozdíl spočíval v tom, jak se chovali. Stáli nebo seděli se svěšenými hlavami, někteří připoutaní ke kůlům zaraženým do země. Nejvíc mě překvapila přítomnost žen. Ne jako zboží, ale kupujících. Bělošky, černošky, mulatky, kreolky, indiánky, oblečené se střídmou elegancí v dlouhých sukních s korzety nebo v lehkých letních šatech zářících barvami. Některé zde byly jako doprovod, jiné si vybíraly zboží.</p>
<p>„Ženy se neprodávají?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Durand se na mě podíval.</p>
<p>„Ženy se prodávají všude,“ mrkl na mě.</p>
<p>„Myslím jako otrokyně,“ upřesnil jsem s kamennou tváří.</p>
<p>„Prodávají, ale ne tady. Tady seženeš jen chlapy. Většinou na těžkou práci, ale i na jiné věci.“</p>
<p>Vešli jsme otevřenou branou, pár lidí si nás všimlo, ale věnovali nám méně pozornosti, než si dva muži vedoucí na provaze čtyři nahé zajatce podle mě zasloužili.</p>
<p>Vybrali jsme si prázdný kůl, postavili se k němu a Durand na něj navlékl smyčku provazu, na němž byli navázáni naši zajatci. Pečlivě zkontroloval jejich roubíky.</p>
<p>Někteří otroci kupodivu postávali u kůlů neuvázáni, zahlédl jsem šlachovitého chlapíka s postavou běžce. Nevypadal odevzdaně a kdyby se snažil, ukázal by záda každému z přítomných.</p>
<p>„Jak často se stane, že otroci utečou?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Někdy, ale nikdy ne z trhu, to by ho nepronásledoval jen jeho pán, ale i provozovatel, a ti jsou na své jméno hákliví.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Blondýna s očima tak bledýma, že měly téměř bílou barvu, prošla kolem a věnovala mi zkoumavý pohled, pak šla dál. Mladičká černoška s nakrátko střiženými vlasy nad ní držela slunečník a dávala si pozor, aby na její paní nedopadl jediný sluneční paprsek. Pak jsem ji viděl, jak si nechává ukazovat chlapce, kterým ještě nerostly vousy. Víc než šestnáct jim určitě nebylo. Sáhla si na jejich vlasy, prozkoumala pleť, prohlédla si zuby a pak poručila, ať je svlečou. Předmět jejího zájmu byl jednoznačný.</p>
<p>„Prohlíží si je, proč si myslím, že si je prohlíží?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jo, jako hračku do postele.“</p>
<p>Zajímavý svět.</p>
<p>„A co se čeká od mě?“</p>
<p>„Otroky prodávám já, mám licenci, ale vy jste je získal – jsou vaše válečná kořist. Tak to často chodí. A tvařte se výhružně, tady se na zákon moc nehraje.“</p>
<p>Proč mi to řekl až teď? Ale ne že by mě to překvapilo.</p>
<p>Nechal jsem to na něm.</p>
<p>Tři metráky vojenské výbušniny, hyperfantóm, a já přežil. Andrea ne, Vega ne, Bytewská ne, nikdo další. To by možná dokázal vysvětlit jen von Wonder, ale i ten byl mrtvý. Vykrvácel při pokusu o průchod portálovou stěnou. Nestabilní.</p>
<p>„Tak válečná kořist? Nevypadáš na někoho, kdo dokáže přemoci čtyři chlapy.“</p>
<p>Hrozba obsažená v hlasu mě vrátila do reality. Bylo to vítané vyrušení, ty myšlenky za moc nestály.</p>
<p>Velký černoch s irokézským čírem shlížel na Duranda z dvoumetrové výšky, v ruce držel kostěný tomahavk a poklepával si jím o stehno. Kost byla doplněná o ocelové ostří. Zvláštní.</p>
<p>„Ne, to ne já,“ odpověděl mu Durand skoro s úsměvem. „Já jsem obchodník. Ukořistil je tady John Smith,“ ukázal na mě.</p>
<p>Použil nejrozšířenější jméno, alias zločinců a desperátů, a současně se maximálně přesně trefil.</p>
<p>„Chceš se k nim přidat?“ kývl směrem k našemu zboží a pak se spokojeně usmál.</p>
<p>Na té pláži se to nezdálo, ale teď měl Durand nervy ze železa.</p>
<p>Jejich krátká výměna názorů neušla pozornosti okolí, začal se okolo nás tvořit kruh. Černoch si to uvědomoval a líbilo se mu to.</p>
<p>„Vyzve mě na souboj?“ zeptal jsem se Duranda.</p>
<p>„Ano,“ přikývl.</p>
<p>„Jsou nějaká pravidla?“</p>
<p>„Ne. Buď tě zabije a vezme si ty muže, nebo se vzdáš a dáš mu je dobrovolně. Jiná možnost není.“</p>
<p>Je milé, když jsou věci jasné, to se často nestává.</p>
<p>„Vypadáš až příliš spokojeně.“</p>
<p>„Ty ho zvládneš, viděl jsem tě bojovat.“</p>
<p>Důvěra je hezká věc, ale ten velký černoch vypadal, že boj muže proti muži je jeho koníček. Dříve by mě vyhlídka na nadcházející chvíle minimálně znervóznila, teď ale ne.</p>
<p>Černý irokéz dál pokračoval v popichování.</p>
<p>Obchody se jako mávnutím kouzelného proutku přerušily, přítomní zákazníci se shromáždili do skupinek, začali spokojeně klábosit, pohledy přitom nespouštěli ze mě a černocha. Zvláště ženy hlasitě hodnotily naše šance a těšily se na podívanou.</p>
<p>Přetáhl jsem cíp rychle se rozpadající uniformy za bowiák, abych k němu měl volný přístup. Černoch to kvitoval se spokojeným přikývnutím.</p>
<p>„Takže vyzveš mě, ty sráči, nebo ne? Nemám čas tvrdnout tu celej den,“ štěkl jsem.</p>
<p>„Ti muži jsou moji, postav se mi, nebo zemři,“ zabasoval.</p>
<p>„To je výzva?“ obrátil jsem se na Duranda.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Aniž bych se na černocha podíval, sáhl jsem pod bundu. Díky tomu, že jsem se přitom vytočil, nemohl můj pohyb vidět. Bowiák měl stále na očích. Ukořistěná sekerka vyklouzla z vnitřního poutka snadno. Alespoň to bude fér, sekera proti tomahavku. Teda skoro fér.</p>
<p>Už jsem ho měl v ruce, k nápřahu přidal rotaci trupu a vytočení špička-pata. Vůbec neviděl, co ho zasáhlo. Když spatřil zbraň zaraženou do svého vlastního hrudníku, vypadal nekonečně překvapeně. Okamžik jsem si myslel, že se na mě přesto vrhne, ale po dlouhém váhání přepadl dozadu.</p>
<p>„Musím ho zabít?“ obrátil jsem se na Duranda.</p>
<p>„Ne, ale asi by to bylo moudřejší.“</p>
<p>Vypadal stejně šokovaně jako všichni ostatní okolo. Nenadálá smrt bez předchozího násilí vyplavujícího do krve adrenalin je zdrcující.</p>
<p>Sklonil jsem se nad obrovitým bojovníkem. Oči měl zakalené, ale stále vnímající.</p>
<p>Neměl jsem mu co říct.</p>
<p>Obemkl jsem prsty rukojeť svého tomahavku a rázně ji vyprostil z jeho těla. Skřípání přeťatých žeber jsem cítil v dlaních.</p>
<p>Nechal jsem ho ležet na tvrdé udusané hlíně a vrátil se ke kůlu. Tři z našich otroků se mě začali bát, ten čtvrtý, se kterým jsem si zaboxoval, ze mě nespouštěl pohled.</p>
<p>Diváci se trochu zaraženě rozešli a černocha odnesli tři chlápci pryč z ohrady. Umírající tady asi nechtěli.</p><empty-line /><p>Tři muže, včetně zmrzačeného, prodal Durand rychle, s boxerem si dával na čas. Pozoroval jsem ho, obchodování si vyloženě neužíval, ale byl v něm zběhlý. S malým obtloustlým chlapíkem ve fraku barvy pepře a skoro půl metru vysokém cylindru jednal dlouho a polohlasem.</p>
<p>„Skončili jsme, můžeme zmizet. Vlastně budu rád, když z tržiště co nejrychleji vypadneme,“ řekl a schovával štůček bankovek do náprsní kapsy. „Nerad bych tu potkal nějaké známé.“</p>
<p>Vypadal přitom trochu nervózně. Nezeptal jsem se, kolik bude chtít za svou práci. Bylo mi to jedno.</p>
<p>„Zpátky do města? Do New Orleans?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne, jsem utahaný. A v Bartonovu není nijak draho. A i kdyby – můžeme si to dovolit,“ poklepal si na hruď v místě, kde schoval peníze.</p>
<p>Proč ne. Tady nebo tam.</p><empty-line /><p>Seděli jsme u piva, které bylo na můj vkus příliš sladké, a čekali, až nám donesou kukuřici s hovězím, jediné jídlo, které zde podávali. Durand shromáždil všechny peníze do jednoho paklíku a pak je začal počítat, počínal si přitom tak, aby to nebylo na první pohled patrné. Ze zvyku jsem kontroloval situaci. Sem tam nám někdo věnoval víc než zběžný pohled, ale přikládal jsem to mému vystoupení odpoledne na tržišti. Jinak se všichni věnovali vlastním zábavám: pití a hraní karet, klábosení a pití, pití a špásování s holkama, které tady pracovaly.</p>
<p>„Jaký máme rok?“</p>
<p>Durand se na mě podíval, jeho udivený výraz zmizel skoro ještě dřív, než se objevil. Pomalu si na mé podivné otázky začínal zvykat.</p>
<p>„Devatenáct set třicet čtyři,“ odpověděl. „Tisíc.“</p>
<p>Nějak jsem tomu nerozuměl.</p>
<p>„Tisíc dolarů,“ doplnil informaci, když viděl, jak nechápavě se tvářím. „Když to sečtu s penězi, co jsme utržili předtím, a s výdaji, máme dohromady rovných tisíc dolarů.“</p>
<p>„Jak to, že tak moc?“</p>
<p>„Řekl jsem, že obličej vám pošramotil právě náš otrok. Po tom, co jste zabil toho černého válečníka, to hezky zvedlo jeho cenu.“</p>
<p>Uvažoval jsem, kolik to vlastně je, kolik si za to člověk může koupit. Panák kořalky nebo půllitr piva tady demokraticky prodávali za stejnou cenu čtvrt dolaru, dřeváky stály půl dolaru. Vycházelo mi, že tisíc dolarů tady je jako dvacet tisíc dolarů doma. Doma... To slovo už nemělo smysl. Násilím jsem se vrátil zpět do reality. Podle všeho vydělat tisíc dolarů tady bylo mnohem těžší než vydělat dvacetinásobek ve Spojených státech mého světa. Slyšel jsem chlápky od dobytka, jak se baví o mzdě, dostávali čtyři dolary na týden plus stravu.</p>
<p>„To je dost peněz,“ řekl jsem nahlas.</p>
<p>„Jo, to jo, ale mně to stejně nepomůže,“ pokrčil rameny. „Ale dá se s nimi něco podniknout, třeba změnit klima a pokusit se zařídit někde jinde. Půl na půl?“ navrhl.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Posunul přede mě polovinu balíčku ohmataných bankovek, bez počítání jsem je schoval do kapsy.</p>
<p>„A ještě mi tady zbyla volná desítka. Tu můžeme společně projíst a propít,“ navrhl.</p><empty-line /><p><emphasis>T</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lo p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>evrácené naruby. Kosti, vnit</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>nosti, šlachy, žaludek, všechno na povrchu krvavého chuchvalce. Lebka s </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ervenými bulvami a svítící sklovinou zub</emphasis><emphasis>ů</emphasis> <emphasis>ve šklebu. Mozek na povrchu, šedá k</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>ra mozková je možná chytrá, ale hnusná a mazlavá. Oslizlé páte</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ní obratle protínající p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>evrácený trup. Vzdouvající se plíce chraptící n</emphasis><emphasis>ěč</emphasis><emphasis>ím, co m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lo být ústy...</emphasis> Andrea.</p><empty-line /><p>Ten obraz se přede mnou objevil nezvaný, nežádaný, musel jsem se soustředit na Duranda, na poďobaného nosáče u vedlejšího stolu, na korpulentní děvku, která si sedala na klín chlápkovi tak drobnému, že se pod ní skoro ztratil a hihňal se přitom vysokým přiopilým smíchem. Až potom, pomalu a neochotně, ten obraz zmizel. Věděl jsem však, že se tam pořád někde skrývá.</p>
<p>„Musím se napít něčeho ostřejšího, pivo i jídlo je tady příšerné,“ rozhodl jsem.</p>
<p>„Kořalka taky nic moc, ale ještě po ní nikdo nikdy neoslepl a ani mu neochrnuly nohy,“ udělal Durand reklamu místním produktům.</p>
<p>Kývl na hostinského, ať nám přinese láhev a dva pohárky.</p>
<p>Držel jsem v prstech sklenici z hrubého skla se spoustou nečistot a díval se, jak mi Durand nalévá. Kalné sklo, kalná pálenka, kalný zasraný svět.</p>
<p>Obrátil jsem panáka do sebe. První dojem byl tak hrozný, až mě skoro uspokojil. Pak mi začala hořet ústa a krk.</p>
<p>„Co do toho dávají? Kyselinu sírovou?“</p>
<p>Durand jen zavrtěl hlavou, nemohl mluvit a v očích měl slzy.</p>
<p>„Ne, jen pepř a čili,“ řekl, když se vzpamatoval.</p>
<p>Nalil jsem si další.</p>
<p>O něco později, když byla láhev prázdná, se mi konečně podařilo vybudovat tlustou neprůhlednou zeď, která mě oddělovala ode mě samotného a obrazů vypálených hluboko do neuronových spojů.</p>
<p>Na toporných nohou jsem se odebral spát, Durand dole v sále pokukoval po ženských.</p><empty-line /><p>Ráno jsem se probudil za svítání, hlava mě bolela jako střep, v ústech mi chcípla krysa a ležela tam už nějaký ten pátek. Nechal jsem Duranda spát a vyšel ven. Umyl jsem se, přepral si košili a pověsil ji přes zábradlí. I teď, před východem slunce, bylo teplo. Nad rumpálem jsem našel zavěšenou dřevěnou naběračku. Naplnil jsem ji, upíjel chladnou vodu a rozhlížel se.</p>
<p>Rok devatenáct set třicet čtyři. Zatím jsem nezahlédl žádné auto, u nikoho jsem neviděl žádnou palnou zbraň, tenhle svět se vyvíjel dost odlišně od toho, který jsem považoval za svůj. Co budu dělat?</p>
<p>Na tuhle otázku jsem neměl odpověď. Závan větru zvedl kola prachu a s nimi cár papíru. Vypadalo to jako staré noviny. Pár rychlých kroků a měl jsem je.</p>
<p><emphasis>Unie zrušila obchodní omezení v pob</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ežní zón</emphasis><emphasis>ě</emphasis>, hlásaly palcové titulky, bylo vidět, že litery použité k tisku toho měly už hodně za sebou. Začetl jsem se do textu. Pochopil jsem, že omezení se týkalo obchodu s otroky, také mi došlo, že <emphasis>my</emphasis> znamená konfederace. Spojené státy zůstaly po občanské válce rozdělené. Zajímavé.</p>
<p><emphasis>Liga vyhlásila válku Sioux</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m: Šance pro Unii chytit druhý dech?</emphasis></p>
<p>Takže indiáni tady nehráli druhé housle. O podobném světě mi jednou vyprávěl Vega. Snažil jsem se vzpomenout si na to podstatné, co mi o tom světě pověděl. Průmyslovou revoluci přibrzdil nedostatek kovů, hlavně železa. To způsobilo, že jakékoliv výrobky z kovů byly extrémně drahé, průmysl se rozvíjel mnohem pomaleji a armády odmítaly zavést do výzbroje kulomety, protože náboje do nich stály celé jmění.</p>
<p>Prohlédl jsem si rumpál, zábradlí – nikde ani kousek železa. Vzpomněl jsem si na tomahavk černého indiána, kovové ostří pracně zasazené do kosti. Tady to snad bylo s dostupností oceli ještě horší. Vytáhl jsem arkansaské párátko a znovu si ho pořádně prohlédl, tohle Durand určitě jen tak nekoupil na trhu. Proč mi ho ale dával? A kde ho vzal?</p>
<p>Na druhé straně plachty jsem objevil burzovní zprávy. Trójská unce zlata přišla na dvacet a dvě třetiny dolaru. To mi přišlo normální, tedy normální pro rok 1930. Kilogram oceli stál sedm a půl dolaru. Kilogram? Ocel, železo, železná ruda a další se přece vždy prodávaly po tunách. Tady ale ne. Chvíli jsem počítal. Většina relativních žebříčků umožňujících orientaci v nejrůznějších světech, které se mi jako agentovi snažili vštípit, se mi už dávno vypařila z hlavy. Většinou jsem pracoval stylem rychle tam a rychle zpět, nebyl čas na burzovní machinace. Jiní agenti – nechal jsem toho, žádní agenti už nejsou. Vyšlo mi, že ocel je v tomhle světě asi sto padesátkrát dražší, než jsem zvyklý. Kolik by musel člověk zaplatit za auto? To už jsem odhadnout nedokázal. Pokud byly železo a ocel drahé, zpracovávali je v menších množstvích, a tudíž náklady dál narůstaly.</p>
<p>Pokračoval jsem v čtení burzovních zpráv.</p>
<p>Ceny otroků rozebírali ve čtyřech sloupcích. Ve většině používaných zkratek jsem se nevyznal, ale pochopil jsem, že hodnota otroka se odvíjí od rasy, vzdělání, věku, pohlaví a také skutečnosti, zda se jako otrok narodil, nebo byl teprve zotročen.</p>
<p>Vyšlo mi, že necelých dvě stě dolarů, které jsme dostali za tři chlapy, je na černém trhu dost slušná cena. A ty čtyři stovky nečekaně vysoká.</p>
<p>„Vstal jste nějak brzy,“ oslovil mě Durand.</p>
<p>On také, nikdo jiný z hostince ani okolních domů nevyšel. Sledoval jsem ho při umývání. Měl postavu tenisty, hráče squashe, prostě někoho, kdo se rád hýbe; polovinu trupu měl modrou po pořádné nakládačce. Na rozdíl ode mě si s sebou přinesl rezervní košili. Elegán. To na něj sedělo.</p>
<p>„Co to čtete?“ zeptal se, zatímco osychal.</p>
<p>Podal jsem mu novinovou stránku.</p>
<p>Mrkl na ni a vrátil mi ji.</p>
<p>„Je to půl roku staré.“</p>
<p>Mně to nevadilo, ale stejně jsem noviny pustil a nechal plachtit s mírným větříkem.</p>
<p>„Co máte v plánu?“ zeptal se a pak si mě začal prohlížet. „Ty jizvy vypadají dost děsivě,“ ukázal na pozůstatky některých mých dřívějších neopatrností.</p>
<p>„Jo, většinou už jsem neměl čas zajít na poslední proceduru,“ přikývl jsem.</p>
<p>„Jakou proceduru?“</p>
<p>„Kosmetickou přece,“ vysvětlil jsem mu a až pak jsem si uvědomil, že vysvětlování nemá smysl, protože Durand neměl šanci si představit, jakými technologiemi Agentura disponovala, kolikrát mě špičkoví lékaři se špičkovým vybavením tahali hrobníkovi z lopaty, nebo ještě lépe, kolikrát prostě přiložili Charonovi k zátylku kvér a donutili ho vrátit se ke břehu, kde mě původně naložil. Ale Agentura už neexistovala.</p><empty-line /><p><emphasis>... proudy krve a narudlé kašovité hmoty. Mezi betonovými p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>eklady a balvany, v oblacích prachu a matn</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>č</emphasis><emphasis>ervené t</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íšti, se válela potlu</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ená, zp</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>elámaná a rozdrcená t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la... Pod závalem kamen</emphasis><emphasis>ů</emphasis> <emphasis>a železobetonových prefabrikát</emphasis><emphasis>ů</emphasis> <emphasis>se leskl náramek. Její prsty se ješt</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>hýbaly.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis></emphasis></p>
<p>Další vzpomínka, tak živá, že jsem se do ní propadl i teď, za bílého dne.</p>
<p>„Jste v pořádku?“</p>
<p>Asi jsem se nechoval zrovna standardně, protože Durand vypadal znepokojeně.</p>
<p>„Jo, jsem. Jen mám za sebou,“ hledal jsem vhodná slova, „trochu těžší období.“</p>
<p>Jsem prostě mistr jazyka.</p>
<p>„Jaké máte plány?“</p>
<p>Proč je proboha ten chlap tak zvědavý, proč musí neustále něco plánovat? To mu nestačí se nadechnout, vydechnout a tak pořád dokola?</p>
<p>Bolela mě hlava, proklínal jsem sám sebe za to, že jsem zůstal naživu. Ale tomu se dalo snadno odpomoci. Ne sebevraždou, to jsem si nedokázal představit. Jinak.</p>
<p>„Co vy?“ odpověděl jsem otázkou.</p>
<p>„Nejprve tam musíme dojít. Je to kus cesty. Pak vám ukážu město, potřebujete si odpočinout, pobavit se, poznat okolí.“</p>
<p>Poslouchal jsem.</p>
<p>„A potom bych vás rád seznámil se svými nápady, jak vydělat další peníze. Máme slušný kapitál do začátku.“</p>
<p>Všichni chtějí vydělat další peníze, a k čemu to je? K ničemu. Kapitál do začátku. K čemu jsou začátky? Aby se člověk dostal k temným, beznadějným, hořce chutnajícím koncům?</p>
<p>Přesto jsem přikývl. Zabít se dá různými způsoby a prohlídka New Orleans mi jich určitě nabídne spoustu. Bezpočet, pokud se budu snažit.</p><empty-line /><p>Durand mě provedl přímo centrem města, korzem i největšími a nejpřeplněnějšími náměstími. New Orleans tohoto světa bylo fascinujícím místem. Horké slunce spolu s vlhkým subtropickým vzduchem vytvářelo hustou polévku, v níž se hemžili lidé nejrůznějších ras, národností, nejrůznějšího původu. Gentlemani anglického vzhledu v tmavých oblecích s klobouky se na ulicích potkávali se rtuťovitými muži ve zvonových kalhotách, bělostných košilích zdobených pestrobarevnými výšivkami, manžetami posázenými polodrahokamy, u pasu se švihákům houpaly dlouhé zavírací nože, kordy, dýky. Distingované dámy v nařasených sukních až po zem, vždy v doprovodu služebných, se na cestě míjely s nádhernými kreolkami v šatech zvýrazňujících a často přímo vystavujících všechny jejich půvaby, odměřenost se potkávala s flirtem až vyzývavostí. Tavící tyglík světů a kultur. Lidé bílí, žlutí, černí, červení.</p>
<p>V předzahrádkách bezpočetných kaváren, restaurací i obyčejných hospod se klábosilo, pilo, uzavíraly se obchody a dohody, z nichž některé musely být na štíru se zákonem. Chlapík v tvídovém saku s tvrďákem na hlavě se o něčem zuřivě dohadoval s indiánem s jediným černým orlím pérem v čelence, mluvili jazykem, který jsem naprosto nepoznával.</p>
<p>„Nesedneme si?“ ukázal mi Durand na volný stolek pod obrovským slunečníkem vytvořeným z palmových listů vpletených do síťové konstrukce.</p>
<p>„Proč ne,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Sotva jsme se posadili, přišla nás obsloužit mladičká mulatka se skořicovou pletí a velkýma mandlovýma očima.</p>
<p>Durand objednal pro nás oba, mluvil francouzsky.</p>
<p>Při odchodu z ní nespouštěl oči.</p>
<p>„Je krásná,“ ocenil.</p>
<p>„Napůl ještě dítě,“ zabručel jsem.</p>
<p>„Čtrnáct už jí bude,“ odhadl přesvědčeně.</p>
<p>Jiný kraj, jiný mrav, nechal jsem to být.</p>
<p>Donesla nám velké sklenice naplněné průzračnou tekutinou, ozdobené snítkou máty. Usrkl jsem – rum, citron, trocha nějakého likéru, který jsem nepoznal, cukr. A bylo to nádherně chladné, chutnalo to, ale když jsem upil půlku, zjistil jsem, že toho rumu tam není málo.</p>
<p>„Máte nějaký plán, co uděláte s vaším malým kapitálem?“ zeptal se Durand, když dokončil svůj dlouhý a podle všeho lechtivý hovor s obsluhující dívkou.</p>
<p>Přestože byla tak snědá, několikrát se viditelně zarděla.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „Co vy?“</p>
<p>Otázka na otázku je často nejlepší.</p>
<p>„Musím vydělat víc peněz, jsem v průšvihu,“ přiznal bez cirátů a požitkářsky se napil drinku.</p>
<p>Čekal jsem, co mi řekne dál.</p>
<p>„Víte, po otci jsem zdědil dům a nějaké menší peníze. Nic, co by náročnějšímu mladému muži stačilo. Dokud jsem hrál, hodně utrácel za pohodlný život, pouštěl se do obchodů, o kterých by úřady neměly vědět, trochu okrádal jisté lidi, prostě dokud jsem žil jako hochštapler – prostě se mi dařilo. Jakmile jsem získal pocit, že peněz mám dost, že bych se měl uklidnit a usadit, pustit se do respektovaného podnikání,“ pokrčil rameny, jako by tomu sám nemohl uvěřit, „prostě jsem prakticky o všechno přišel a ještě se zadlužil.“</p>
<p>„Smůla v obchodě?“ nadhodil jsem, i když mě to vlastně nezajímalo.</p>
<p>„Ne, jen jsem sedl na lep lepším darebákům, než jsem byl já.“</p>
<p>Zajímavé.</p>
<p>Ale peníze byl jeho problém, ne můj.</p>
<p>„Půjdu se projít,“ řekl jsem.</p>
<p>„Uvidíme se ještě?“ podíval se na mě tázavě a trochu starostlivě. „Zvu vás na večeři, ke Galatoirovi, je to nejlepší restaurace ve starém městě, přímo na Bourbonské ulici.“</p>
<p>„Neměl byste spíš šetřit?“ navrhl jsem mu.</p>
<p>„To je zbytečné,“ zavrtěl hlavou. „Tolik peněz, kolik dlužím, nikdy neušetřím. Ty musím jen vydělat.“</p>
<p>Zajímavá filosofie. K našemu stolu opět zamířila ta mladičká krasavice. Durand se jí zřejmě zamlouval.</p>
<p>„V kolik?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„V devět?“</p>
<p>Na mě trochu pozdě, ale přikývl jsem.</p>
<p>Nechal jsem ho i s účtem za naši útratu a vyrazil ven.</p>
<p>První, co jsem udělal, byla návštěva krejčovství. V Bartonovu jsem se svou rozpadající se uniformou sice vyčníval, ale nepřesáhlo to jisté meze. Tady už jsem budil pozornost, kterou jsem nepotřeboval.</p>
<p>Krejčí mě zapřísahal, že mi ušije všechno na míru a postačí mu k tomu jediný den, já se ale potřeboval převléci hned. Nakonec pro mě našel kalhoty s vysokým pasem, košili španělského stylu se zvonovými rukávy a vestu z chřestýších kůží. Když viděl, že mu chci zaplatit stříbrným desetidolarem, zapřísahal mě, ať mu oblečení vrátím, že něco tak de–klasé, se pro mě nehodí. Hodilo. S úlevou jsem jeho salon opustil.</p>
<p>Brzy jsem dorazil k ulici, jejímž středem vedl kanál, kterým se líně valila žlutá voda. Po hladině kličkovaly desítky lodí, většinou menších nebo větších veslic, sem tam se objevila dlouhá štíhlá loď ověnčená dýmem prozrazujícím zdroj síly. Nepoháněly je lodní šrouby, ale lodní kola, většinou umístěná na konci trupu, protože lodě byly stavěné tak, aby se nemusely otáčet a snadno pluly jedním nebo druhým směrem. Většina plavidel byla naložena zbožím až po okraj a všechna byla konstruována tak, aby se na úzký kanál vešla a nezabrala víc než polovinu jeho šířky. Prostě plavidla speciálně uzpůsobená pro plavbu v umělých kanálech města.</p>
<p>Zahlédl jsem i několik lodí určených pro převoz pasažérů. Nebyly to žádné lidové taxíky, ale luxusní limuzíny jen pro ty, co si to mohli dovolit. Chvíli jsem jednu takovou loď pozoroval. Horní palubu měla vyvýšenou dobré tři čtyři metry nad spodní, aby pasažéry neobtěžoval chaos a zápach dole u hladiny, společnost posedávající u stolů zakrytých slunečníky obsluhovali číšníci v zelených livrejích. Jela proti žlutému proudu. Vyrazil jsem souběžně s ní, přitom jsem si uvědomil, že ne všechny lodě jsou poháněny vesly nebo parním strojem, některé táhly zástupy mužů zapřažených do lan. Burlaci, vybavil jsem si slovo z jiného času a kontinentu.</p>
<p>Zástup houstl, vrazil do mě dobře oblečený muž, jen něco zafuněl na omluvu, pak se vrážení stalo pravidlem a omluvy vymizely. Přizpůsobil jsem se a nakonec jsem se všeobecným chaosem prodral ke zdymadlu. Část lodí se nechávala vodním výtahem vytáhnout nahoru, z části se zboží vykládalo a většinou hned prodávalo na tržišti. Největší podíl okamžitě distribuovaného nákladu tvořily ústřice, krabi, langusty a další plody moře. Protlačil jsem se všeobecným chaosem a otevřel se mi výhled na jezero uprostřed města. Vlastně ne jezero, spíš obrovský bazén o ploše dvou fotbalových hřišť, kolem dokola obsazený dalšími loděmi.</p>
<p>Carondeletský kanál, hlásala pyšně obrovská dřevěná cedule upevněná mezi dva masivní dřevěné sloupy, které zřejmě původně sloužily jako stožáry plachetnice. Kanál, hlásala druhá, o nic menší, umístěná kus před zdymadlem. Předtím jsem si jí nevšiml.</p>
<p>Procházka mě sice nijak neunavila, ale v dusném vedru a po rumovém koktejlu jsem dostal žízeň. Zašel jsem pod podloubí domů obklopujících bazén jako nějaké náměstí a brzy našel hospodu. V ní ale bohužel pivo nepodávali, musel jsem se spokojit s karafou vína s vodou. Majitel mi věnoval zkoumavý pohled.</p>
<p>„Ze severu? Z Unie?“ zapředl řeč a leštil přitom sklenice.</p>
<p>Chvíli jsem přemýšlel, proč se ptá, lidé si obvykle hleděli svého.</p>
<p>„Z Evropy, z Grónska,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Jo, Evropa, můj otec tam žil, ve Francii.“</p>
<p>Už jsem věděl, proč tady nemá pivo.</p>
<p>„Dobré víno,“ podotkl jsem.</p>
<p>„Stále ho vozíme z Francie, stále,“ rozzářil se.</p>
<p>Nevěřil jsem mu, ale protože jsem to neřekl, dostal jsem sklenku navíc gratis.</p>
<p>Během doby, kdy jsem se schovával v hostinci, nebo spíš bistru, vedro ještě přitvrdilo. U umělého jezera parta dobře sehraných chlapů právě překládala malé dřevěné bedničky z jedné lodi na druhou. Dělníci byli všichni ramenatí, s mohutnými trapézy a silnými pažemi, proto mě překvapilo, kolik námahy a úsilí je manipulace s malými bedýnkami stála. A na druhý pohled ani nevypadali jako nosiči, spíš banda zatraceně ostrých chlápků, které někdo speciálně vybral pro tento úkol. Jejich předák zjistil, že si je prohlížím. Nestál jsem o problémy, beze spěchu jsem se otočil kousek stranou a začal stejně pozorně zírat na plující lodě. Opět jsem spatřil kanálovou limuzínu. Společnost nahoře se dobře bavila, právě se začalo podávat jídlo.</p>
<p>Předákovi jsem se stejně nelíbil. Mohl jsem zmizet, ale rozhodl jsem se počkat, co z toho bude.</p>
<p>Z jeho chlapů se ve vlhkém parnu pot jen lil, začali si mezi jednotlivými cestami s nákladem dávat pauzy.</p>
<p>Předák zamířil ke mně. Ne tak, aby mě zastrašil, spíš aby se ke mně nepozorovaně dostal. Metr třiaosmdesát, skříňovitá silueta, buldočí brada, nos, že by stačil na tři, sveřepý pohled. Buldok, pojmenoval jsem si ho.</p>
<p>Otočil jsem se těsně předtím, než se mi dostal za záda.</p>
<p>„Co tu chcete?“ vybafl na mě a postavil se ke mně tak těsně, že by mezi námi nepropadla mince.</p>
<p>Do břicha mi zaryl něco těžkého a studeného. Sklopil jsem pohled. Byla to hranatá hlaveň revolveru.</p>
<p>Lehce jsem pootočil zápěstím, on ucítil hrot bowiáku ve slabinách.</p>
<p>„Dívám se,“ odpověděl jsem klidně.</p>
<p>Kdyby vystřelil, měl bych pokoj.</p>
<p>„Moc střelných zbraní člověk nepotká,“ mluvil jsem tiše a zvýšil tlak na jeho slabiny. „Co se asi tak stane, když s tím vaším kanónem střelíte chlapa ozbrojeného jen nožem?“</p>
<p>Proč jsem to říkal? Proč jsem ho místo toho nevyprovokoval?</p>
<p>Mlčel.</p>
<p>„Tak co se stane?“</p>
<p>„Musel bych utéct. Odsoudili by mě za vraždu,“ připustil a dále mě tlačil hlavní do břicha.</p>
<p>Nevypadalo, že bych ho nějak vyvedl z míry.</p>
<p>„Tak si to rozmyslete,“ dovolil jsem si pobavený úšklebek.</p>
<p>A ten ho přesvědčil.</p>
<p>„Ještě jednou vás uvidím motat se kolem mýho zboží a ukážu vám, co stojí nežádaná zvědavost,“ řekl pomalu a rozvážně.</p>
<p>Právě v té rozvážnosti se skrývala největší hrozba.</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>Tlak na mé břicho polevil, schoval zbraň do pouzdra a odešel. Nechal jsem ho být a pokračoval podél kanálu. Měl pravdu. Do toho, co převáželi, mi nebylo vůbec nic.</p>
<p>Po zhruba dvou kilometrech jsem se dostal ke břehu jezera. Škoda, že tu nebyl Durand, od toho bych se dozvěděl spoustu dalších informací.</p>
<p>I tady se překládalo zboží, ale celkově na mě přístav působil víc průmyslovým dojmem. Chyběli čumilové, lidé na procházce, zděné obytné domy, restaurace. Nahradily je dřevěné boudy, skladiště, příbytky dělníků, dřevěné koleje dřevěných jeřábů určených na překládání těžkých kusů zboží a dlouhá mola postavená na vysokých pilotech zabíhajících daleko do vody.</p>
<p>Ochutnal jsem vodu. Chutnala lehce slaně, ale ne tolik, jak bych očekával u skutečného moře.</p>
<p>„Hledáš práci?“ oslovil mě starší chlapík s pleší. „Spíš ne,“ změnil názor poté, co si mě prohlédl pozorněji.</p>
<p>Měl břicho a nos pijáka, silné paže a buldočí šíje prozrazovaly, čím se živil většinu života. Teď to zjevně dotáhl na šéfa překladačské party.</p>
<p>„Ne, jen se tak rozhlížím,“ odpověděl jsem. „Dorazil jsem teprve nedávno, myslím sem, do New Orleans. Co to je za jezero?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Pontchatrainské jezero,“ odpověděl, „ale je v něm slaná voda, protože je propojené s mořem. Pauza! Do večera máme ještě jednu loď, tak tady zůstaňte!“ zahulákal na svou partu.</p>
<p>„Dáte si se mnou pivo? Pokud je kde?“ nabídl jsem.</p>
<p>„Pivo si dám vždycky rád a místo se najde.“</p>
<p>Skončili jsme na dřevěné lavici u velkého dřevěného sudu zabaleného do bezbarvých hader, na které neustále přitékal tenký čúrek vody přiváděný rákosovou trubkou.</p>
<p>„Díky tomu je studený, sám jsem to tak vymyslel,“ pochlubil se. „Jedno pivo stojí deseťák,“ informoval mě a ukázal na hliněnou misku u kohoutu.</p>
<p>Dno bylo pokryté drobnými mincemi.</p>
<p>Nejmenší minci jsem měl půldolar. Přihodil jsem ho k ostatním.</p>
<p>První pivo vypil dříve, než jsem stačil smočit rty v pěně, s jeho druhým jsem tak nějak držel krok.</p>
<p>Poslouchal jsem jeho vyprávění o přepravě loděmi, o obchodě kolem Mississippi, o zaoceánských plachetnicích, které se do Pontchatrainského jezera odvažují jen nerady, protože se kvůli svému ponoru musí držet jen vyhloubených kanálů.</p>
<p>„Dejte si to třetí, mně stačí dvě,“ pobídl jsem ho, když mě předhonil o další rundu, a pro jistotu přihodil další půldolar. To mu zvedlo náladu.</p>
<p>Ve vzdálenosti pár set metrů od pobřeží jsem znovu spatřil luxusní výletní loď.</p>
<p>„Co tady dělají?“ zeptal jsem se. „Viděl jsem je na kanálu, tady přece není nic zajímavého.“</p>
<p>Předák se zašklebil.</p>
<p>„Ale je, ale je. Sem oči strážců pořádku nedohlédnou, tady si ti, co na to maj, můžou užít zábavy dle svýho gusta.“</p>
<p>S očekávání jsem se na něho podíval.</p>
<p>„Holky, pití, karty,“ pokrčil rameny.</p>
<p>„To všechno jsem viděl i ve městě.“</p>
<p>„Prostě tady se nemusíte bát, tady na periferii, napůl v divočině, můžete všechno, pokud na to máte. Hony na otroky jsou zakázaný už dvacet let. Tady vám obstarají lovnou zvěř, která se o svůj život pořádně popere, hazard bez omezení, boxerský i jiný souboje. Pokud se nebojíte, máte dobrý postřeh, silný nervy a umíte to, můžete si přijít na slušný prachy.“</p>
<p>„Zkoušel jste to?“ odhadl jsem.</p>
<p>„Jo, v mládí jo, ale neměl jsem na to,“ zavrtěl hlavou a na okamžik vypadal skoro zasmušile. Vykasal si rukáv a podíval se na dlouhou klikatou jizvu na předloktí, táhnoucí se od zápěstí k loketní jamce.</p>
<p>„Ale jsem živý, jsem tady a je mi dobře,“ zazubil se.</p>
<p>Nechal jsem ho pátému pivu a zamířil směrem, který mi naznačil.</p>
<p>Kráčel jsem podél oblouku vodní hladiny, vlny šustily jen pár metrů od mě, a pokud jsem se neotáčel zpět, neviděl jsem žádné známky civilizace. Nejužší pás pobřeží tvořil písek, kus dál od moře pruh nízké vegetace, rozbředlá půda mezi šedivými keříky a špinavě zelenou travou s trny prozrazovala, že jde o špatně průchozí mokřad. Až dál od pobřeží začínaly stromy, oleandry a rozložité duby, které před sekerami uchránila právě jejich nedostupnost.</p>
<p>Po písku se kráčelo nejlépe. Poprvé od doby, co jsem se tady objevil, mi nebylo vedro.</p><empty-line /><p>... <emphasis>Rudé slunce se prodírá</emphasis> <emphasis>č</emphasis><emphasis>ernými oblaky dýmu… Nad zni</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>enou krajinou se ty</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>í holografická monumentální postava X-Hawka, jak p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ehlíží zkázu...</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis></emphasis></p>
<p>Hlas rezonující uvnitř lebky, hlas zadírající se do mozku kostí, hlas mazající vzpomínky, ničící lidskou psychiku. Zbraně v rukou, prsty na spoušti jsou náhle nicotné, zbytečné.</p><empty-line /><p><emphasis>„Od této chvíle jsem pánem jediné bazální reality ve vesmíru. Tohle je jenom m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>j sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>t. Ten si nikdo z vás, lidí, nezaslouží…“</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis></emphasis></p>
<p>A mezi troskami mrtví, mí mrtví, Andrea, Ljuba, Vega, profesor.</p>
<p>Přistihl jsem se, že stojím, kotníky mi omývá voda a ruce mám křečovitě zaťaté v pěst. Tak křečovitě, že svaly v první chvíli nechtěly povolit. Najednou mi byla zima a po páteři mi stékal ledový pot.</p>
<p>Tehdy jsem fungoval jako dobře naolejovaný mechanismus, jako stroj stvořený pro válku, jako dokonalý zabiják. Viděl jsem, jak všichni ti, co je mám rád, umírají, ale přesto jsem... konal, zabíjel... stejně to nebylo k ničemu.</p>
<p>Udělal jsem krok, po něm další, a pokračoval jsem dál podél ševelících vln za doprovodu nelibozvučné melodie skřehotajících kormoránů. Kráčel jsem, protože jsem neuměl stát na místě.</p>
<p>Kdyby tady byla poušť, mohl bych pokračovat stále dál, do jejího nitra, bez návratu. Jenomže poušť tu nebyla, místo ní jsem spatřil na bílo natřenou honosně vyhlížející stavbu posazenou na vysokých pilotech. Do vody z ní vybíhaly padesátimetrové stupňovité lávky, u kterých kotvily lodě. Menší štíhlé plachetnice, pohodlně se tvářící veslice, objevil jsem tam i svou známou luxusní výletní loď. Musela dorazit teprve nedávno, protože z komína ještě vystupovaly poslední obláčky světlého dýmu.</p>
<p>Ochranka bude hlídat hlavně přístup od vody a podél pobřeží. Močál a lesní porost budou považovat za dostatečnou ochranu před nežádoucími návštěvníky, zhodnotil jsem automaticky. To už jsem se ale vzdaloval od pobřeží, abych se později mohl přiblížit z nejméně hlídané strany. Přeskakoval jsem z jednoho nažloutlého drnu na druhý, roční období mi přálo, vody bylo zjevně méně než obvykle a dokázal jsem postupovat rychle, bez velkých potíží. Směr, ze kterého jsem se nakonec přiblížil, jsem si vybral tak, abych měl v zádech slunce.</p>
<p>Ani ne za půl hodiny jsem stál u dřevěného, dobře čtyři metry vysokého pilotu pod ochozem, na němž jsem slyšel procházet a bavit se lidi.</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než jsem přivykl příšeří, pak jsem rychle objevil, jak se po podpůrných dřevěných trámech táhnoucích se pod celou stavbou poměrně snadno dostat nahoru. Mou největší starostí bylo příliš se nezamazat. A nezadřít si třísku.</p>
<p>Už jsem se houpal ve visu s rukama zaháknutýma za dokonale ohoblovaná prkna podlahy, nedávno je někdo natřel fermeží a pak bílou barvou. Počítal jsem sekundy: deset, patnáct, dvacet... po minutě se zdálo, že v okolí se právě nikdo nepromenáduje. Přitáhl jsem se, překulil přes hranu, protáhl pod spodní tyčí zábradlí a byl jsem nahoře. Rychle jsem se oprášil a ve chvíli, kdy jsem potkal prvního hosta, jsem se znuděně rozhlížel po okolní krajině, jako bych tam stál odjakživa.</p>
<p>Obešel jsem prkennou promenádu kolem dokola. Celá stavba byla větší, než se při pohledu zdola zdálo, objevil jsem sál pro ruletu a další hazardní hry, dvě restaurace, velkou halu, kde zaměstnanci právě stavěli pódium a chystali kulisy, asi pro divadelní představení, dokonce i travnatý kurt. Co je výš, ve druhém patře, jsem zatím nezjistil. Odhadoval jsem to na hotelové pokoje a ještě výš na provozní místnosti pro personál. Strana komplexu u vody byla přibližně sedm metrů vysoko, na opačné straně, kudy jsem lezl, čtyři. Osm černochů tam právě začínalo stavět ohradu, nebo spíš klec z lehkých proutěných polí. Vybrali si rovné místo bez trsů trávy a vodou zaplněných proláklin a vypadalo to, že to nedělají poprvé.</p>
<p>Vnějšek už jsem znal, zamířil jsem do restaurace, kde bylo u baru volněji. Pokud by po mě někdo chtěl vstupenku či lístek, měl jsem smůlu. Personál ale nevypadal na to, že by někoho z přítomných obtěžoval zbytečnými dotazy.</p>
<p>Po předchozích kilometrech jsem měl žízeň, ale pivo tady nepodávali.</p>
<p>„Víno a vodu,“ poručil jsem si, když se na mě obrátil drobný snědý chlapík ve sněhobílé košili se smutným motýlkem u krku.</p>
<p>„Šampaňské?“ chtěl vědět.</p>
<p>„Třeba,“ nepřel jsem se. „Té vody celý džbán.“</p>
<p>Nadšeně přikývl, jako by posloužit mi bylo jeho životním posláním.</p>
<p>Ovanul mě závan růžové vůně se spoustou podtónů, které jsem nedokázal rozpoznat. Se skleničkou v ruce jsem se pootočil.</p>
<p>Tmavovláska s výrazným obočím i rty a kakaovou pletí; dekolt odhaloval ramena a obtahoval bujné křivky poprsí, stejně jako vypasované šaty tvar těla. Až řasená sukně z vzdušného šifonu dávala prostor pro fantazii. Patřičně podpořenou realitou. Portugalská, případně španělská krev, před jednou nebo dvěma generacemi namíchaná s černošskou, možná ještě říznutá kapkou indiánské.</p>
<p>Výsledek byl uhrančivý.</p>
<p>„Řekl jste něco?“</p>
<p>Měkká francouzština s typickým místním přízvukem.</p>
<p>Někde uvnitř mě se rozeběhl stroj pro konverzaci s krásnými žádoucími ženami, ale nějak už nebyl mou součástí, ignoroval jsem jeho našeptávání.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Zvedla ruku s vějířem a lehce se jím ovívala. Okamžik mě pozorovala.</p>
<p>„To je škoda,“ pokrčila nádherná ramena a otočila se ke svým společnicím.</p>
<p>Všechny byly hezké. Pokud by tady stály samy, každý muž by je označil za krásné, ona je však zastiňovala svou – hledal jsem slovo – živočišností? Sexualitou?</p>
<p>Asi.</p>
<p>Opřel jsem se o bar, o kus dále dva muži debatovali o obchodu. Hovořili o vhodnosti a rentabilnosti různých typů lodí pro plavbu po Mississippi. Dál zase vysoký, ale na kost hubený muž s hřívou bílých vlasů poslouchal mladšího společníka, který mu zdůvodňoval poslední pokles ceny otroků. Bělovlasému se třásla ruka, až whisky ve sklenici, kterou držel v prstech, šplouchala. Celkově stál shrbeně, tak nějak zavinutý do sebe. Klasické příznaky Parkinsonovy choroby.</p>
<p>„Dost bylo obchodu,“ zastavil svého společníka poté, co se mu podařilo dopravit k ústům sklenici a napít se, aniž by polovinu vybryndal. „Pojďme se podívat na zápasy, mám chuť si vsadit.“</p>
<p>Mladší muž nevypadal nijak nadšeně, ale bělovlasého poslušně následoval.</p>
<p>V dostatečném odstupu jsem vyrazil za nimi.</p>
<p>Vyšli na ochoz kolem celé budovy a pak pomalu sestoupili dolů, na pláž. Mezitím zde vyrostla osmiúhelníková klec, kolem ní pár lavic a dva nezbytné barové pulty, u kterých se shromažďovali první diváci. Dva zápasníci stáli každý na jedné straně klece, obklopeni svým týmem, ať už to byl trenér, manažer nebo jen fandové z řad diváků.</p>
<p>Bělovlasý muž si nechal doplnit sklenici whiskou, aniž by po něm barman chtěl zaplatit, a odbelhal se blíž ke kleci, přitom odmítavě mávl na tlouštíka ve střízlivém obleku s bělostným límečkem kontrastujícím s jeho tmavší pletí. Zřejmě bookmaker.</p>
<p>„Ještě nebudu sázet, první zápasy jsou jen pro rozehřátí,“ slyšel jsem ho říkat.</p>
<p>Diváků přibývalo, muži i ženy všech věkových kategorií, jedno měli společné – patřili ke společenské smetánce.</p>
<p>Smrákalo se rychleji, než jsem byl zvyklý, přece jen, New Orleans a celá Louisiana se nacházejí v nižší zeměpisné šířce. Personál, muži v černých kalhotách a bílých košilích s motýlky a mladé ženy v šatech po kolena s bílou mašlí na zadečku, začal roznášet stojany s petrolejovými lampami. Napadlo mě, zda z nich ty šaty spadnou, když se za mašli zatáhne. Podle hladových pohledů, jakými je někteří muži sledovali, asi ano.</p>
<p>Jeden ze zápasníků se s celou skupinou přiblížil ke dveřím do klece – tvořilo je jedno mřížované pole na pantech s petlicí.</p>
<p>Muž byl velký, přes dva metry vysoký, s pěstmi velikosti malých melounů. Nerozuměl jsem slovům lidí okolo něj. Mluvili jeden přes druhého, možná anglicky, nebyl jsem si úplně jistý, jejich řeč byla pozměněna nářečím nebo slangem, ale jedno bylo jasné – v jejich nadšeném povzbuzování bylo něco falešného: Oni věděli, on ne. Přiváděli obětního beránka.</p>
<p>Velký zápasník se protáhl do ringu, přivítaly ho ovace přítomných. Vlažné, pobavené, on si je přesto užíval.</p>
<p>Odložil jsem zteplalé šampaňské na barpult, přitom jsem si uvědomil, že ve vzduchu se vznáší silná vůně silice, šířila se od lamp. A současně jsem zaslechl silné bzučení hmyzu všude okolo, bodavé, krev sající, svědivé bzučení. Žádný z tvorů toužících po lidské krvi však do kruhu světla nepřiletěl – silná vůně je odpuzovala. Vymyšlené to měli dobře.</p>
<p>„Ještě jednou?“ zeptal se mě barman.</p>
<p>Byl to běloch, vlasy ostříhané na ježka a límec měl až příliš těsně utažený kolem masitého krku. Pozoroval mě s lehkým zájmem. Správně odhadl, že nejsem běžný host. Nechtěl jsem to dál zkoušet bez placení.</p>
<p>„Pokud mě nebude stát víc než tyhle kalhoty,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Bez dalších slov vzal čistou číši, naplnil ji a postavil přede mě na papírový ubrousek.</p>
<p>V prstech se mu zaleskla mince.</p>
<p>„Dva dolary,“ řekl a hodil ji do kasy za sebou, až hlasitě cinkla.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem.</p>
<p>„Přejete si?“ přešel k dalším hostům u pultu.</p>
<p>Při chůzi se jeho těžiště nezvedlo ani nekleslo o víc než pár milimetrů.</p>
<p>„Na co sázíš?“ slyšel jsem hovořit jednoho z mužů objednávajících si pití.</p>
<p>„To je těžký, Pittwool si s takovýma dělá, co chce. Ale tenhle je velký, takže na zuby. Nebude mu chtít lámat kosti.“</p>
<p>„OK, takže já říkám ruku. O pití?“</p>
<p>„Domluveno.“</p>
<p>Oba odešli.</p>
<p>Ovanula mě známá vůně, otočil jsem se, kolem procházela kreolská tmavovláska obklopená svými společnicemi, teď už se k nim připojilo několik obdivovatelů. Naše pohledy po sobě krátce sklouzly.</p>
<p>„Znáte ji?“ nadhodil barman.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a napil se.</p>
<p>Víno bylo svěží, jiskrné a nádherně chladné.</p>
<p>„Nejsem zdejší, jen jsme na sebe narazili nahoře v restauraci. Je krásná.“</p>
<p>„To ano,“ přitakal.</p>
<p>Bylo jasné, že za tím ano mělo následovat pokračování, které si ale nechal pro sebe.</p>
<p>Druhými dveřmi vklouzl do klece chlápek v obdobě jednoduchého toreadorského kostýmu. Metr osmdesát, atletická postava, podle pohybu spíš gymnasta než zápasník.</p>
<p>„To nebude pěkné,“ zhodnotil jsem.</p>
<p>„Ale hostům se to líbí,“ odpověděl polohlasem barman.</p>
<p>Podíval jsem se na něho a nedokázal jsem odhadnout, jak to myslí. Ve tváři měl stejně výrazu jako vyleštěné sklenice v policích za ním.</p>
<p>Do klece vstoupil třetí muž, za rozhodčího jsem ho nepovažoval ani chvíli, protože tyhle zápasy pravidla nemají.</p>
<p>Nejprve představil velkého mladíka, nějakého Williama Hornbulla, a zdůrazňoval, jak je silný a že dokáže udržet mladého býka. Možná ano, ale k čemu mu to v kleci bude, mi nebylo jasné.</p>
<p>„A tady náš starý známý, Pittwool!“ ukázal stručně na elegána v toreadorském oblečku.</p>
<p>Ten sklidil jásavý potlesk.</p>
<p>„Bojovníci, do toho!“ odstartoval zápas a klidil se z klece.</p>
<p>Tmavovláska už si vybrala společníka. Jednu ruku měla položenou na jeho předloktí a s neskrývaným zájmem sledovala nadcházející zápas.</p>
<p>Hornbull bez velkého váhání zamířil za svým soupeřem. Šel lehce přihrbený a ruce držel pokrčené před sebou, na můj vkus příliš od sebe a příliš nízko. Gorila na pochodu.</p>
<p>Pittwool nezůstal na místě a kroužil okolo něj jako baletka. V okamžiku, kdy se z hlediště ozvaly první posměšné poznámky, mu dovolil zkrátit vzdálenost. Hornbull vyzkoušel jeden hák, pak druhý, na každý se dlouho připravoval. Pittwool se jim vyhnul, aniž by si pokrčil látku svého kostýmku.</p>
<p>Pak to přišlo.</p>
<p>Dva rychlé údery na spodek, další na žebra, mladý obr se předklonil, ale nepadl a jako býk se vrhl proti soupeři, aby ho dostal na zem. Stejně tak ale mohl zkusit chytit vážku. Skončil na břiše na zemi a Pittwool stranou od něj v uvolněném postoji. Ani se nezadýchal.</p>
<p>„Vzdej to,“ slyšel jsem někoho říkat.</p>
<p>Byl to barman, leštil sklenici s vehemencí větší, než si zasloužila, a asi si neuvědomoval, že mluví nahlas.</p>
<p>Hornbull ho neslyšel a bohužel ho to samotného nenapadlo. Vyhrabal se na nohy, ale jen proto, aby schytal ránu bočním obloukovým kopem na čelist. Zapotácel se a inkasoval další, tentokrát z otočky z druhé strany. Už neviděl, ani netušil, kde jeho protivník stojí, proto se vrhl slepě vpřed.</p>
<p>Diváci nadšeně aplaudovali, udusaný písek skrápěla první krev.</p>
<p>Hornbullovi se přesto nějak podařilo chytit Pittwoola za rukáv, už to vypadalo, že ho sevře ve svém medvědím obětí, ale úder loktem, který mu roztrhl tvář a pošramotil oko, neustál.</p>
<p>Ztuhl šokovaný otřesem a bolestí, Pittwool se podíval na své zakrvácené bolero, zatvářil se nakvašeně, vytočil se na patě, přitom si přitáhl Hornbullovu ruku přes rameno a zlomil mu ji v lokti.</p>
<p>Rozhlédl jsem se po přítomných. Šok z bolesti, které se stali svědkem, rychle zmizel, vystřídala ho úleva z toho, že nebyli postiženi oni sami, a pak živočišné vzrušení z násilí, kterého byli svědky.</p>
<p>Do klece vběhli tři muži a bezohledně z ní vyvlekli zmrzačeného Hornbulla, Pittwool pózoval aplaudujícím divákům.</p>
<p>Otočil jsem se zpět k pultu. Už se setmělo úplně, v kruhu polosvětla vytvářel lépe osvětlený bar vlastní teple žlutou sféru.</p>
<p>„Kolik za to ten kluk dostane?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Pětadvacet, padesát,“ pokrčil rameny, „podle toho, jak se domluvil.“</p>
<p>„Deset, dvacet piv,“ zhodnotil jsem.</p>
<p>„Dole ve městě víc,“ poukázal pragmaticky.</p>
<p>„Byl skvělý, jako vždycky, že?“ ozvalo se za mými zády.</p>
<p>Nemusel jsem se dívat, abych věděl, kdo přišel na drink.</p>
<p>Kráska s doprovodem, jemná vůně ji doprovázela jako závoj.</p>
<p>„Ano, nebylo to špatné,“ odpověděla svému společníkovi.</p>
<p>Úkosem jsem si ho prohlédl, pětadvacet, třicet, ve smokingu, s lehkou šálou kolem krku. Tady to asi představovalo nesmírně elegantní oblečení.</p>
<p>„Hnus,“ ucedil jsem a lokl si šampaňského.</p>
<p>Už zase zteplalo, nevýhoda místního klimatu. Za polárním kruhem zůstává hezky studené, ale zase na něj člověk nemá chuť.</p>
<p>„Co jste říkal?“ otočil se na mě podrážděně mladík.</p>
<p>„Že ten zápas za nic nestál, škoda času.“</p>
<p>„Vy byste předvedl lepší?“ zamíchala se do rozhovoru tmavovláska.</p>
<p>Zblízka měla oči ještě větší, než se zdálo možné, a sametově čokoládová ňadra vzbuzovala spoustu myšlenek, které by mě jindy zajímaly mnohem víc.</p>
<p>„Elsie, nepleťte se do toho, tohle je mužská záležitost,“ snažil se ji zastavit.</p>
<p>Jen po něm blýskla pohledem.</p>
<p>„No, pokud je to mužská záležitost, snad abyste mlčel i vy.“</p>
<p>Zrudl.</p>
<p>„Toho hejska v šaškovském převleku bych z klece vynesl v zubech,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Nepoznával jsem se. Co to do mě vjelo? Kvůli ní? Kvůli tomu, že jsem v sobě cítil permanentní vztek? Na co? Na koho? Na sebe?“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že mi něco říká.</p>
<p>„Ne, kvůli večeři nebojuji,“ odpověděl jsem pobaveně.</p>
<p>Mladík vypadal na to, že by si to se mnou vyměnil, jenomže on by do klece nevstoupil.</p>
<p>„Bojíte se,“ přisadil si pohrdlivě.</p>
<p>„Tisíc dolarů,“ pokrčil jsem rameny, abych to měl z krku.</p>
<p>„Počkejte prosím, zkusím to zařídit,“ podíval se na Elsie sebevědomě.</p>
<p>Je to tak, ti, co zápasy pořádají, vydělají vždy víc než ti, kdo bojují. Ale bylo mi to jedno.</p>
<p>„Jste zápasník?“ ptala se mě a pozorovala mě přitom přes okraj číše s vínem.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Pittwool je dobrý, nepředvedl zdaleka všechno,“ varoval mě barman.</p>
<p>„Taky si myslím,“ přikývl jsem.</p>
<p>„A co jste zač?“ chtěla vědět.</p>
<p>„Voják nekonečně daleko od domova,“ řekl jsem a až pak si uvědomil, že je to čistá pravda.</p>
<p>Mladík horečně debatoval s hloučkem mužů, mezi nimiž byl i Pittwool. Vypadalo to, že se opravdu na něčem domluví, zahlédl jsem, jak bojovníkovi vypisují šek a on si ho strká do náprsní kapsy kabátu.</p>
<p>Mladík zanedlouho spíš přiběhl, než přišel.</p>
<p>„Je to zařízeno,“ oznámil rozzářen Elsie.</p>
<p>Odměnila ho uznalým úsměvem a on celý pookřál. S muži to uměla. Zjistila, že na mě takové jednoduché věci neplatí, proto to ani nezkoušela. Ale možná zkoušela zase jiné věci, které jsem zatím neregistroval.</p>
<p>Rozvážně se k nám dokolébal uvaděč zápasů.</p>
<p>„Vy jste ten muž, co bude bojovat s Pittwoolem?“ zeptal se.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jaká si zvolíte pravidla?“</p>
<p>Pravidla? Překvapoval mě.</p>
<p>„Jaké jsou možnosti?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Jeden vzdá, nebo jeden není schopen boje, nebo na život a na smrt.“</p>
<p>Proč mě to nepřekvapovalo?</p>
<p>„Za tisíc dolarů na život a na smrt?“ odfrkl jsem.</p>
<p>„Zápasilo se tady i za míň,“ odpověděl vážně.</p>
<p>„Do bezvědomí,“ navrhl jsem.</p>
<p>„Dobře,“ přikývl. „Koho mám ohlásit?“</p>
<p>„Johna F. Smithe.“</p>
<p>Pobaveně se na mě podíval.</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>O pět minut později jsem stál v kleci. Zástupy diváků viditelně zhoustly, pověst o mé výzvě se rozšířila rychle a všichni chtěli vědět, jak vypadá další blázen, co chce dostat nařezáno.</p>
<p>Pittwool mě pozoroval ze svého protilehlého místa v kleci. Zkoumavě, ale strachu v něm nebylo, ani co by se za nehty vešlo.</p>
<p>Promnul jsem si prsty, zakroužil rameny, třením si prohřál uši.</p>
<p>Vzdáleně jsem si uvědomoval, že mi nezáleží, jak to dopadne, zda mě zabije nebo zmrzačí. Jen jsem se nemohl dočkat, až to konečně začne, až budu tlouct, kopat, mlátit a bude do mě kopáno, tlučeno.</p>
<p>„Do boje!“ pobídl nás uvaděč.</p>
<p>Začali jsme kroužit okolo sebe. Nevěděl, co jsem zač, a chtěl si mě nejprve oťukat. Byl lehčí, zahřátý a díky tomu možná rychlejší.</p>
<p>Jeho levačka poprvé, podruhé – to se mi otřela o spánek –, pak to zkusil nohou a já mu vpadl do útoku, zkrátil jsem vzdálenost a zasypal ho sérií tvrdých úderů. Zkusil klinč, ale neudržel ho. Dál jsem šel za ním, tlačil se, bušil do něj, jednou se mi vzdálil, ale ztratil rovnováhu, napálil jsem ho patou do stehna a zase byl u něj a bušil jako stroj. Už se ani nekryl, slyšel jsem praskající žebra a on pořád nepadal, nepadal – protože jsem ho namáčkl na stěnu.</p>
<p>„Dost! Už dost!“ křičel někdo, ale k nám do klece se neodvážil.</p>
<p>Odstoupil jsem, zadýchaný, pěsti otlučené až do krve, před pár desítkami sekund elegantní Pittwool se svezl na zem. Oči zavřené monokly, nos dvakrát přeražený, čelist vykloubenou, dýchal přerývaně a mělce. Sehnul jsem se nad ním, vytáhl mu z kapsy šek, který mu předtím dali, a zamířil ke dvířkům.</p>
<p>Obsluhující muž na mě zíral s hrůzou a strachem a beze slova mi otevřel.</p>
<p>Monstrum ve mně ještě nespalo, čekalo na sebemenší příležitost, na sebemenší záminku. Lidé se okolo mne rozestupovali, jako by to nějakým způsobem vycítili.</p>
<p>„Mé peníze,“ slyšel jsem se říkat u baru.</p>
<p>Děsilo mě, co jsem udělal, a ještě víc mě děsilo, že jsem se teď díky tomu cítil lépe než předtím. Permanentní vztek mě opustil.</p>
<p>Dostal jsem šek.</p>
<p>Pochopitelně, tisíc dolarů by se proneslo.</p>
<p>„Vyzvednu si ho zítra, pokud mi ho neproplatí, najdu si vás, Pierre Graute,“ přečetl jsem podpis.</p>
<p>„To bylo ukázkové,“ zhodnotil barman. „A kruté,“ postavil přede mě sklenici s vínem.</p>
<p>Napil jsem se a propláchl si ústa. Nějakou tu ránu jsem přece jen utržil, lok chutnal po krvi.</p>
<p>„Nemám právě dobré období,“ připustil jsem a položil na stůl stříbrný dvacetidolar. „To je pro vás.“</p>
<p>„Kryjte si záda,“ poradil mi. „Pittwool tu má spoustu přátel.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„A co ta večeře?“</p>
<p>Podíval jsem se na Elsie. Pozorovala mě jako něco, co hodně chce a právě teď. Na některé ženy takhle násilí působí, mají rády alfa samce. Představil jsem si chladivou bílou postel někde nahoře, kde bych z ní mohl servat šaty a zkusit, zda je její pleť tak hebká, jak vypadá.</p>
<p>Okamžitě poznala, na co myslím.</p>
<p>„Platí. U Galatoira za dva dny, okolo šesté?“ navrhl jsem.</p>
<p>Okamžik vypadala skoro uraženě.</p>
<p>„Dobře, pokud budu mít čas,“ rozhodla se nakonec nabídku podmíněně přijmout.</p>
<p>Bez dalších cavyků jsem se rozloučil a zamířil do tmy dál od světel. Vracel jsem se zpět do města. Chvíli mě někdo sledoval, ale pak v temnotě asi ztratil stopu a brzy mě nechal na pokoji.</p><empty-line /><p>Čas, kdy jsem měl dohodnutou večeři s Durandem, dávno minul, ale přece jen jsem se do dohodnutého podniku zašel podívat. Durand tam kupodivu seděl a probíral se jídelním lístkem.</p>
<p>„Zpozdil jste se,“ přivítal mě.</p>
<p>„Zpozdil jsem se,“ souhlasil jsem.</p>
<p>„A zase jste se s někým bil.“</p>
<p>„To se stává.“</p>
<p>Přišla servírka, korpulentní žena s poprsím, které před sebou tlačila jako buldozerovou radlici.</p>
<p>„Tak co si dáte, drahoušci?“</p>
<p>Nechal jsem to na Durandovi.</p>
<p>„A láhev žitné,“ doplnil jsem nakonec objednávku.</p>
<p>Potřeboval jsem něco, abych dokázal usnout, abych uklidnil krev, stále mi zuřivě klokotající v žilách, a zbavil se živých vzpomínek, které mě mořily i za denního světla.</p>
<p>Durand jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Každý den to není zdravé, na uklidnění jsou i jiné věci,“ prohodil pouze.</p>
<p>To už nám nesli želví polévku. Voněla výborně. Mechanicky jsem ji do sebe naházel a skončil jsem dříve, než Durand snědl pár prvních soust.</p>
<p>„Vychutnávat ji musíte! Vaří tady výtečně, zvláště polévky. I když i husy tu umí skvěle,“ poučoval mě s mlaskáním.</p><empty-line /><p><emphasis>Koule rodící se nad Ženevou, st</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>na sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tla, žáru a tlaku, domy rozfouknuté jako karty, lidé, ženy i d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti, spáleni na popel, rozmetáni na prach.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis></emphasis></p>
<p>Zase ty vidiny, vzpomínky tak vyryté do mysli, že dokážou přemazat i realitu. Potřeboval jsem svou žitnou. Nebo někoho rozbít na kousky, cítit bolest, vztek, zuřivost. S Pittwoolem to bylo až příliš snadné.</p>
<p>Durand mě ustaraně pozoroval, ale neřekl nic.</p>
<p>Při servírování dalšího chodu prohodil pár slov s číšníkem, ten pak přivedl matrónu v úctyhodně vypadajících šatech halících ji od hlavy k patě. Přisedla si k nám, mně věnovala jen krátký hodnotící pohled a pak konverzovala s Durandem ve francouzštině pomíchané s tolika dalšími cizími jazyky, že jsem prakticky nerozuměl ani slovo. Durand jí pak zaplatil a ona spokojeně odešla.</p>
<p>„O co šlo?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Staré dluhy,“ mávl rukou. „Malé, ale osobní. Vyrovnal jsem je. Co jste prováděl celé odpoledne?“ zeptal se.</p>
<p>Položil jsem na stůl dva šeky. Jeden na tři tisíce a jeden na tisíc. Parchant, dali mu třikrát tolik, co mně.</p>
<p>„Získával jsem kapitál,“ odpověděl jsem a přidal krátké vysvětlení.</p>
<p>Durand zpočátku vypadal, že mým eskapádám nemůže uvěřit, ale dva šeky měly svou váhu.</p>
<p>„S tím už by se dalo ledaco podniknout,“ přikývl, pozoroval oba listy papíru a vypadal zamyšleně.</p>
<p>Přinesli nám jídlo, žitnou sice ne, ale rovnou dvě láhve vína.</p>
<p>„A v jaké oblasti byste chtěl investovat?“ vyptával se mezi sousty.</p>
<p>Vlastně jsem vůbec o ničem podobném neuvažoval a teď, protože jsem neměl nic jiného na práci a všechno bylo lepší než vzpomínky, začal jsem jeho nápad rozvíjet. Přitom jsem pozoroval okolí. Se zkonzumovanými talíři a vypitými láhvemi začal všeobecný ruch zesilovat, tváře hostů růžověly, dámy mávaly vějíři usilovněji, pronášené komplimenty a vtipy byly košilatější a košilatější. V tomhle městě, nebo alespoň v tomhle podniku, snad slovo všední den ani neznali.</p>
<p>„Například v přepravě,“ začal jsem. „Vozit zboží z místa, kde je laciné, na místo, kde je drahé. To bych se při obchodování podíval i mimo město.“</p>
<p>Přikyvoval a čekal.</p>
<p>„A aby to nebylo tak zoufale nudné, bez placení daní, cel a podobných zbytečností.“</p>
<p>Durand při mé poslední větě vyloženě roztál.</p>
<p>„Pašováním se dají vydělat velké peníze, i když – není to vždy úplně bezpečná záležitost.“</p>
<p>„Vadilo by vám to?“ zeptal jsem se vážně.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl pobaveně hlavou, „vůbec ne. A máte na mysli nějaký konkrétní druh zboží?“</p>
<p>Tentokrát jsem zavrtěl hlavou já.</p>
<p>„Nejlépe se obchoduje s otroky, ti jsou všude žádaným zbožím,“ navrhl.</p>
<p>Chvíli jsem to zvažoval.</p>
<p>Ty čtyři chlápky jsem do otroctví prodal, to ano, ale protože se oni chystali totéž udělat mně. Ale prodávat lidi kvůli zisku?</p>
<p>„Nepřipadá k úvahu,“ řekl jsem.</p>
<p>„Myslel jsem si to,“ přikývl.</p>
<p>„Navrhuji uzavřít společnictví. Půl na půl. Vy znáte tenhle svět, já vložím počáteční kapitál,“ poklepal jsem si na kapsu, do které jsem schoval šeky.</p>
<p>„Beru,“ přikývl a napřáhl ke mně ruku.</p>
<p>Ve druhé držel vidličku s něčím tmavým, co lákavě vonělo, ale dvakrát dobře to nevypadalo.</p>
<p>„Ty dvě ženy hledají místo,“ naznačil pohledem a přerušil tak náš ryze obchodní rozhovor, „a takhle pozdě večer už ho neseženou. Pozveme je ke stolu? Jsou hezké.“</p>
<p>Obě to byly míšenky oblečené do splývavých šatů s výraznými dekolty a holými pažemi, i po západu slunce si s sebou nesly slunečníky. Asi místní kolorit.</p>
<p>„Proč ne,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Sotva se usadily, objevil se číšník s dalšími lahvemi vína.</p><empty-line /><p>Probudilo mě slunce pronikající skulinou mezi ne zcela zataženými závěsy, stínícími vysoké okno. Ležel jsem v ložnici ve velké viktoriánské posteli s nebesy, jedné z mnoha v Durandově domě. A pokud jsem si pamatoval, neměl bych tady být sám. Ještě spala, na boku, jednu ruku pod hlavou, ve světle začínajícího dne vypadala mladší a zranitelnější, než jsem si večer a v noci připouštěl. To mě trochu znepokojilo. Přitáhl jsem jí pokrývku k bradě a vykulil se z postele. Pod bosýma nohama jsem ucítil chladné hlazené parkety z tvrdého tropického dřeva, na intarzovaném nočním stolku stála karafa s vodou a jedna sklenice. Žíznivě jsem se napil, přistoupil k oknu a vyhlédl ven.</p>
<p>Durandův obrovský dům stál na rohu Bourbournské a Kanálové ulice, podle pruhu vody rozdělující prospekt na dvě podélné poloviny jsem měl výhled na tu druhou. Bylo ještě brzy, po žulové dlažbě se trousili první chodci, párem koní tažená tramvaj se pohybovala zdánlivě neslyšně, zpod palem lemujících celou jednu stranu ulice se trousili právě probuzení opilci nebo bezdomovci.</p>
<p>Aniž by se ozval jakýkoliv zvuk, věděl jsem, že se probudila. Jmenovala se Anette, dál jsme se při představování nedostali.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravil jsem a otočil se.</p>
<p>Já jsem ji sice přikryl, ale teď jí zpod pokrývky vykukovaly jen zvlněné vlasy.</p>
<p>„Dobré,“ odpověděla.</p>
<p>Do košile a kalhot ze včerejška se mi příliš nechtělo.</p>
<p>Otevřel jsem jednu ze skříní, naštěstí byla plná oděvů. Podle stylu Durandových oděvů.</p>
<p>„Jak ses vyspala?“ zahájil jsem ranní konverzaci.</p>
<p>„Moc tedy ne,“ zahihňala se trochu nejistě. „Ale to ty dobře víš.“</p>
<p>Hloupá otázka, moc mi to nemyslelo.</p>
<p>Posloužil jsem si kalhotami z lehké bavlny, kupodivu jsem nepotřeboval pásek. S košilí to bylo horší, všechny byly už na první pohled malé. Nakonec jsem objevil jednu s krátkými rukávy. S třemi horními nezapnutými knoflíky jsem se do ní vešel.</p>
<p>„Vypadáš jak námořník,“ zasmála se.</p>
<p>„Zato ty vypadáš jako kuře, které se nedokáže dostat ze skořápky,“ vrátil jsem jí to.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že mám nejlepší náladu za celou dobu od... rychle jsem myšlenky převedl na jinou kolej.</p>
<p>Krásné ženy a víno, prastarý recept, který funguje.</p>
<p>„Dáš si snídani?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„To by bylo prima.“</p>
<p>Jak ze začátku vypadala rozpačitě, teď víc připomínala rozvernou mladou ženu ze včerejška.</p>
<p>„Jdu hledat kuchyni,“ oznámil jsem. „Tenhle dům neznám, předpokládám, že se snídaně podává tam.“</p>
<p>Kuchyni jsem našel po čichu, činila se v ní stará vysušená hospodyně mluvící francouzsky, ale opět tím zkomoleným nářečím. Pomalu jsem si na to začal zvykat. Rukama nohama jsem zjistil, kde se bude snídat, a vysvětlil jí, že potřebuji dvě snídaně.</p>
<p>Odbyla mě s gestem, které jsem si vyložil přibližně jako: No to je přece samozřejmé.</p>
<p>Durand se objevil sám, ale když zjistil, že jsme dva, vrátil se pro svou společnici, Gisele. Beze spěchu jsme posnídali a ty dvě se pak rozloučily, že musí do práce. Kde se začíná pracovat v jedenáct jsem se raději neptal. New Orleans tohoto světa mělo množství stránek, které mě stále překvapovaly.</p>
<p>Durand je vyprovodil, slyšel jsem, jak s nimi za dveřmi ještě něco probírá.</p>
<p>„Vypadáte v mnohem lepší náladě,“ řekl poté, co se vrátil, a obrátil do sebe karafu čerstvě nalisovaného pomerančového džusu.</p>
<p>„Příjemné holky,“ zhodnotil, „váš nápad se snídaní byl skvělý.“</p>
<p>„Zajímalo by mě, co vlastně dělají,“ nadhodil jsem a namazal si na další chléb vynikající paštiku.</p>
<p>„Společnice. Zaplatil jsem jejich matróně, aby je uvedla k našemu stolu. Ve městě je spousta svobodných mužů, kteří se nechtějí bavit sami,“ vysvětlil.</p>
<p>„Takže prostitutky,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>Nebyl jsem tedy až tak přitažlivý, jak jsem si po včerejšku mohl myslet.</p>
<p>„Ne,“ protestoval rychle Durand. „Prostitutky najdete jinde a ke Galatoirovi je nepouští. Tohle jsou společnice. Dostávají peníze za to, že sedí u stolu v restauraci s hosty. V ne tak dobrých podnicích, jako je Galatoirův, i provizi z útraty. A jestli s hostem odejdou pryč, to už je jenom jejich věc.“</p>
<p>Trochu mi to pořád vadilo.</p>
<p>„Ale peníze jste jim dal, že?“</p>
<p>„Samozřejmě, přece nepůjdou pěšky. Na drožku a náhradu za ztracený čas, mohly přece dělat něco úplně jiného, ne?“</p>
<p>Durand vypadal, že se mým vyptáváním začíná bavit, raději jsem toho nechal.</p>
<p>„V jaké branži budeme podnikat?“ obrátil jsem se k důležitějším věcem.</p>
<p>Stará kuchařka nakoukla dovnitř, a když zjistila, že s jídlem končíme, začala sklízet ze stolu. Durand s ní chvíli hovořil, ona pak jen odmítavě mávla rukou.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal jsem se, když odešla.</p>
<p>„To je naše Augusta. Sloužila už mému dědovi. Říkal jsem, že jí k ruce najdu pomocnici, ale nechce.“</p>
<p>„Měl jsem za to, že dlužíte, že šetříte.“</p>
<p>„Člověk se dá najmout za pár centů,“ pokrčil rameny. „A jak jsem řekl – nepotřebuji šetřit, musím vydělat. Takže k obchodu –“</p>
<p>O tomhle tématu se zase nechtělo hovořit jemu.</p>
<p>Venku se ozvaly zvony – poledne.</p>
<p>„Nejlepší je obchod s otroky, ale to jste zamítl. Hodně se dá vydělat na pašování alkoholu. V Tennessee pálí vynikající kukuřičné pálenky, po kterých je tady sháňka. Ale konkurence je veliká. Museli bychom někoho vyštípat z obchodu a převzít jeho zákazníky.“</p>
<p>Přikývl jsem na znamení, že je to možnost.</p>
<p>„Nebo bychom mohli pašovat alkohol indiánům. Jejich náčelníci to zakázali, ale pro spousty z nich je to jako droga. To by možná bylo snazší.“</p>
<p>„Moc se mi to nelíbí,“ řekl jsem.</p>
<p>Dveře se otevřely, vstoupila Augusta, na tácku nesla dvě karafy se sklenicemi. Beze slova je postavila na stůl před nás a zase odešla.</p>
<p>Ve velkém prázdném domě působila jako duch.</p>
<p>Durand nám nalil.</p>
<p>„Je po poledni a projednáváme obchod. To se nemá dělat nasucho.“</p>
<p>Napodobil jsem ho, ale svůj drink jsem si silně zředil vodou.</p>
<p>„Obchod se ženami nebudu ani navrhovat, do toho bych sám nešel; pašování drog taky ne… Zbraně,“ řekl náhle a zatvářil se spokojeně. „Pokud vám ovšem nebudou vadit i ty.“</p>
<p>„Zbraně mi nikdy nevadily,“ řekl jsem a byla to pravda. „Kam je budeme pašovat?“</p>
<p>„Přepravovat, říkejme tomu přepravovat,“ opravil mě vážně. „Indiánům. Od bitvy u Wounded Knee, kdy armáda dostala na frak od Sedícího býka, platí přísné embargo na dodávání zbraní indiánům. Je to zbytečnost, protože zbraně i ocel dostávají od Francouzů, Holanďanů, ale ti to všechno musí přepravovat přes moře a o to je všechno dražší. Náčelníci mají permanentní zájem o pušky, sekery, výbušniny. A platí dobře, zlatem nebo kvalitními kožešinami.“</p>
<p>To stálo za úvahu.</p>
<p>„Ale budeme potřebovat peníze,“ obrátil se Durand k prvnímu praktickému problému.</p>
<p>Vytáhl jsem oba šeky a ještě jednou si je prohlédl.</p>
<p>„Je možné, že vyzvednout je nebude až tak jednoduché,“ přikývl jsem.</p>
<p>„Pittwool a jeho kamarádi,“ odtušil Durand.</p>
<p>Oba šeky byly vystaveny na doručitele u peněžního ústavu Whitney Bank. Durand okamžitě věděl, kde se zmíněná banka nachází, bylo to na hranicích Byznys distriktu, na Saint Charles Avenue, která se napojovala na Kanálovou ulici, tedy i pro mě bylo jednoduché se tam dostat. Náš plán byl jednoduchý, vyžadoval jen trochu trpělivosti.</p><empty-line /><p>Od tří hodin jsem seděl u stolku bistra s venkovním posezením a pozoroval okolní ruch. Cihlové domy se tyčily do výše několika pater, jejich zdi spolu s dlažbou znásobovaly vedro horkého tropického dne, po chodnících se hemžily davy lidí a na cestě se vzájemně vyhýbaly automobily nejrůznějších tvarů, rozměrů a jak jsem odhadoval, i koncepcí. Velké náklaďáky většinou jezdily na páru, menší auta na benzin a některá možná i na elektřinu. S unifikací a bezpečností provozu si tady moc starostí nedělali. Karoserie většinou představovaly dřevěné nástavby nebo lehké plátěné konstrukce natažené na nosné rámy. Kov byl používán jen na nejnutnější součásti vozu. Přesto jsem se za celou dobu nestal svědkem jediné nehody. Nejspíš za to mohla výrazně nižší rychlost provozu, než na jakou jsem byl zvyklý.</p>
<p>Objednal jsem si další chlazený kokosový ořech. Mohutná černoška přímo přede mnou mačetou usekla svrchní část ořechu, vložila do něj slámku a nastavila mi kabelu, abych do ní hodil požadovaný pěťák.</p>
<p>Studené kokosové mléko chutnalo skvěle, ale na dusné vlhko stejně nestačilo. Kromě paruky, pod kterou jsem se neskutečně potil, jsem na sobě měl ještě navíc kabát, protože jsem nechtěl ukazovat bowiák ani indiánský tomahavk, který jsem zapomněl v restauraci, ale Durand ho přinesl k sobě do domu. Díky přestrojení a změněnému oblečení jsem předpokládal, že mě nepoznají. Náš hlavní trumf ale představovala skutečnost, že šek jsem si nechtěl nechat proplatit já, ale Durand. Dohodli jsme se, že přijde až po čtvrté, hodinu a půl jsem si dal na seznámení s okolím a vytipování únikových tras, nebezpečných míst a případných podezřelých individuí.</p>
<p>Nejprve jsem se dvakrát prošel tam a zpátky po celé ulici Saint Charles. Nepříjemné bylo, že ji přetínalo množství mnohem užších uliček se spoustou stánků a malých obchodů. Mohli přijít odkudkoliv. Přesto se mi náš plán líbil. Nemohli tušit, že mám společníka. Vlastně mohli, ale nepovažoval jsem to za pravděpodobné.</p>
<p>Durand se objevil o čtvrt na pět. Oblečený v tmavém dvouřadovém obleku s kufříkem z krokodýlí kůže vypadal jako seriózní obchodník nebo vyšší úředník. Oblek z něj dělal robustnějšího muže, než ve skutečnosti byl, přidával mu deset patnáct kilo. Kráčel uvážlivě za svým cílem a svou roli hrál naprosto věrohodně.</p>
<p>Olivrejovaný vrátný před ním úslužně otevřel masivní, bohatě vyřezávané dveře a Durand se mi ztratil z očí. Uvědomil jsem si, že jsem se nepřesvědčil, zda banka náhodou nemá ještě jiný východ. Pak by se mohl se čtyřmi tisíci dolary, představujícími dost vysokou částku, snadno ztratit. To jsem ale nepředpokládal.</p>
<p>Objevil se po necelé hodině, kufřík nesl s o poznání větší námahou.</p>
<p>Podle dohody se měl vrátit ke Kanálové ulici a po ní pomalu dojít až do svého domu, já za ním jako stín.</p>
<p>Jenže on už stín měl. O pár sekund později se ze dveří banky vynořil menší chlápek v obleku, který byl sice slušné kvality, ale jemu očividně nepadl. Umaštěné, špatně ostříhané vlasy, ruka v kapse, pohled upřený k zemi. Pro cvičené oko byl nenápadný jako Eskymák na poušti, ale tohle nebyla žádná hra zpravodajských služeb. Normální život v New Orleans tohoto světa. Svižně, ale abych na sebe zbytečně neupoutal pozornost, jsem vyrazil za nimi. Pokusí se o něco na první křižovatce? Pak to nestihnu. Pokud až na druhé, budu u Duranda včas.</p>
<p>Nějak jsem z jeho způsobu chůze vycítil, že o svém pronásledovateli ví. Jako by náhodou volnou rukou na okamžik zajel pod cíp svého kabátu. Pak se z dokročení pravou nohou vytočil způsobem špička pata do protisměru, švihl rukou, ale současně se zlomil v pase, protože tlouštík v černém klobouku, který ho právě míjel v protisměru, ho udeřil na solar. V dalším okamžiku ho oba dva sehraně chytli pod pažemi a táhli ho jako někoho, kdo dost přebral. Pokud někdo z okolojdoucích celou habaďúru zahlédl, nechal si to pro sebe. Umaštěnec najednou držel v ruce nůž. Schovával ho pod kabátem, ale stejně jsem ho zahlédl. Do hajzlu, další člověk, kterého jsem do něčeho namočil a který na to doplatí. V dalším okamžiku zatočili do jedné z četných úzkých uliček.</p>
<p>Musel jsem napřít veškeré sebeovládání, abych se za nimi nerozeběhl a pokračoval stále stejným tempem. U uličky vyhlédl člověk, rozhlédl se na jednu a na druhou stranu a opět se ztratil. Byli organizovanější, než jsem pokládal za možné, podcenil jsem je.</p>
<p>Dorazil jsem na úroveň křižovatky, kde se mi ztratili z dohledu.</p>
<p>Muž v ošumělém kabátě, před okamžikem kontrolující ulici, už spěchal za svými kumpány. Viděl jsem jeho záda, v pravé ruce držel malý dřevěný obušek. Ostatní se zastavili ve stínu tří vzrostlých palem, stínících uličku. Zatím si mě nikdo nevšiml. Tlouštík držel Duranda a přitom mu zkroutil ruce za zády.</p>
<p>„Naval sem ten kufřík, kreténe,“ štěkl umaštěnec.</p>
<p>Durand moudře poslechl a beze slova mu požadované předal.</p>
<p>Umaštěncem hmotnost zavazadla zamávala, byl těžší, než předpokládal.</p>
<p>„A to je pro výstrahu,“ ušklíbl se.</p>
<p>Už při prvních slovech jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem dokázal, protože tenhle typ hlášek už jsem mnohokrát viděl; výraz primitivů, které baví ubližovat, kterým se líbí ukazovat svou moc, líbí se jim zabíjet. V běhu jsem z poutka vytrhl tomahavk.</p>
<p>„Ne!“ zařval jsem.</p>
<p>Čepel dlouhé dýky se zaleskla, nejprve bodl Duranda do břicha, pak teprve pohlédl směrem ke mně a současně se napřáhl k dalšímu bodnutí.</p>
<p>Bez další přípravy jsem po něm indiánskou zbraň mrštil, to už se hlídač otočil proti mně, obuch v napřažené ruce. Tlouštík se rozhodoval, zda má dál držet Duranda, nebo se vrhnout svým druhům na pomoc. Klín sekery se se zapraštěním zasekl umaštěnci do žeber, mně po odhodu podklouzla noha, nestačil jsem se vyhnout a hlídač mě zasáhl do ramene. Při dopadu na zem už jsem ale držel v ruce arkansaské párátko. Stačil vodorovný sek a hlídač se s výkřikem skácel na zem, oběma rukama si svíral přeťatou achillovku.</p>
<p>Bez dechu jsem se postavil, levou ruku jsem měl nepohyblivou, v druhé jsem držel nůž.</p>
<p>Tlouštík před sebou držel Duranda jako štít, střídavě upíral oči na mě a na kufřík na zemi. Umaštěnec bojoval o každý nádech, oči vytřeštěné, na špatně padnoucím obleku se rozšiřovala tmavá skvrna.</p>
<p>„To vypadá na patovou situaci,“ ocenil tlouštík.</p>
<p>Vybavil jsem si jeho předchozí pohyby. Byl rychlejší a obratnější, než se vzhledem k jeho postavě zdálo možné, pravděpodobně také mnohem silnější, jak někteří jako on bývají.</p>
<p>„Ne, dostal jsi mat,“ nesouhlasil jsem. „Pusť ho a nechám tě odejít.“</p>
<p>„Dej mi ten kufřík, vrať se na hlavní ulici a já ho pak pustím,“ vyslovil protinabídku.</p>
<p>Jen jsem zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Viděl jsi, jak hážu sekerou, nožem jsem ještě lepší. Navíc, jde mi hlavně o ten kufřík.“</p>
<p>Blufoval jsem, ale to on nemohl vědět, navíc mi předchozí události dávaly za pravdu.</p>
<p>„Možná,“ nepřel se.</p>
<p>Viděl jsem, jak mění chvat, kterým Duranda držel, pak se pomalu objevila jeho pravačka. Držel v ní malý revolver.</p>
<p>Náhle se však zapotácel, Durand se mu vyprostil a pevně sevřel jeho ozbrojenou ruku. Viděl jsem, jak vzápětí nadskočil, když ho tlouštík tvrdě zezadu praštil, to už jsem ale opět byl v pohybu. Další ránu už Durand neustál a šel k zemi, tlouštík ke mně pomalu natáčel zbraň, já se ještě mnohem pomaleji odrazil a plachtil k němu vzduchem. Pak vše zrychlilo, výstřel a můj kop oběma nohama se slily v jedno. Zasáhl jsem ho do hrudi a do krku, padl vzad a odklouzal ke dveřím, v nichž se právě objevil vyděšený bledý obličej. Revolver zarachotil na dlažbě.</p>
<p>„Mizíme odsud!“ zavelel Durand v okamžiku, kdy i já dopadal na tvrdé kameny.</p>
<p>Na nadávky nebyl čas.</p>
<p>Popadl jsem kufřík, on se ještě vrátil pro revolver a ve chvíli, kdy na místo začali přibíhat první opatrní zvědavci, jsme na druhé straně zatáčeli do Gravierovy ulice. Ihned jsme zpomalili a vmísili se do čilého odpoledního ruchu.</p>
<p>Prvních pár metrů jsme šli mlčky, vnímal jsem jen splašeně bijící srdce. Potyčka byla příliš krátká, abych při ní spotřeboval vyplavený adrenalin.</p>
<p>„Potřebuji panáka,“ prolomil ticho Durand a bez dalšího váhání zamířil ke stolkům jedné z četných restaurací.</p>
<p>Posadili jsme se, on trochu prkenně. Položil jsem kufřík na stůl mezi nás.</p>
<p>„Myslel jsem, že máte na kahánku, že z vás vypadnou střeva,“ řekl jsem.</p>
<p>„Bylo by to tak, kdyby –“ zabušil si na břicho, ozval se zvuk úderů na kov. „Vzal jsem si pod sako kyrys, dědictví po pradědovi.“</p>
<p>„Opatrnost, která se vyplatila,“ zhodnotil jsem.</p>
<p>„Pánové, co si dáte?“ oslovil nás číšník.</p>
<p>„Koňak, dvojitý,“ objednal si Durand.</p>
<p>„Dvakrát,“ dodal jsem.</p>
<p>Vypili jsme ho beze slov a rychle.</p>
<p>Pozoroval jsem, jak bledost z jeho tváře mizí a postupně se účinkem alkoholu prokrvují až do růžova.</p>
<p>„Proč jste po něm šel?“ zeptal se. „Riskoval jste život, abyste mě zachránil.“</p>
<p>Pokusil jsem si přehrát své vlastní pocity. Všechno se to seběhlo tak rychle, bez šance na přípravu, na rozmyšlení, šlo jen o instinkty. Nejhorší ze všeho bylo, že mi ta krátká vražedná šarvátka udělala dobře. Uspokojení ze zásahu sekerou, radost z rány, kterou jsem utržil, dychtivost, se kterou jsem vystartoval proti hlavni revolveru. Dříve jsem to vnímal jinak, dříve jsem byl chladně kalkulující profesionál.</p>
<p>„Proč?“ připomněl se.</p>
<p>Zřejmě jsem mlčel už příliš dlouho.</p>
<p>„Neměl jsem jinou možnost, zabil by vás,“ odpověděl jsem a mávl na číšníka pro další rundu.</p>
<p>Nebyla to odpověď na otázku, kterou položil.</p>
<p>„Jste šílenec,“ oznámil jako doktor sdělující diagnózu.</p>
<p>„Alespoň víte, na čem jste.“</p>
<p>„To je pravda. Na náš společný podnik,“ pozvedl přinesenou skleničku k přípitku.</p>
<p>Na to, že o fous unikl vykuchání, se vzpamatovával opravdu rychle. Možná za to ale mohl ten dvojitý koňak.</p>
<p>„Na společný podnik,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Nějakou dobu jsme jen tak seděli a pozorovali okolí, Durand se věnoval hlavně ženám. Zdálo se, že některé z nich ho poznávají. Část z nich ho ostentativně přehlížela, část naopak dávala diskrétně najevo, že ho vidí a je jim to příjemné.</p>
<p>„Tamhle vidím jednu svou dobrou známou a je s ní i její přítelkyně. Pozveme je ke stolu? Nebo,“ kriticky shlédl velikost našeho stolečku, „necháme se pozvat k nim?“</p>
<p>„Zase nějaké společnice?“</p>
<p>„To v žádném případě! Obě, Catalina i Sofia, jsou z dobrých rodin, ze starých dobrých rodin, tohle o nich nesmíte ani naznačit!“</p>
<p>„V tomhle kufříku je čtyři tisíce dolarů, alespoň doufám,“ poznamenal jsem. „Asi byste měl alespoň pro tento okamžik upřednostnit obchod před zábavou,“ navrhl jsem.</p>
<p>Zatvářil se lítostivě, ale pak přikývl.</p>
<p>„Ženy, to je moje prokletí. Jak jde o ně, zapomínám na zdravý rozum. Máte pravdu.“</p>
<p>Jako by někdo přehodil výhybku, začal popisovat, jak probíhalo vyplácení šeků.</p>
<p>„Koho asi měli v bance?“ položil jsem otázku, která se sama nabízela. „Kdo dal znamení, že právy vy vybíráte šek?“</p>
<p>„Není to jedno?“ pokrčil rameny. „Pravděpodobně jeden z úředníků, ani mu to nemohu vyčítat. Vždyť nic špatného neudělal, jen dal avízo.“</p>
<p>Jeho přístup se mi líbil.</p>
<p>„Dokázal byste vyhledat chlapa, který včera bojoval v podniku na břehu Pontchatrainského jezera a byl přitom zraněn? Pittwoolova soupeře?“</p>
<p>„To určitě nebude problém, proč?“</p>
<p>„Chci mu poslat dvě stě zlatých, aby měl na toho nejlepšího doktora. Samozřejmě to pak proúčtujeme a strhnu si to ze svého podílu.“</p>
<p>Durand se na mě zamyšleně podíval, zavrtěl nad něčím hlavou a pak přikývl.</p>
<p>„Domluveno.“</p><empty-line /><p>Durandův dům byl velký a nabídl mi, že než si obstarám něco svého, mohu zůstat u něj. Po chvíli váhání jsem přijal. Rozhodlo to, že to byl opravdu obrovský dům, a pokud člověk chtěl, mohl jeho chodbami bloudit nikým nerušen celé hodiny. Také se mi zamlouvala mlčenlivá stará kuchařka Augusta.</p>
<p>Durand mě zavedl do domu a pak vyrazil do společnosti, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem potřeboval být sám.</p>
<p>Po chvíli hledání jsem našel kuchyni, ve spíži si zakrojil do kýty šunky, na pánvi osmahl pár vajec. Slepičích. Ta křepelčí mi připadala příliš malá na zpracování. Z karafy jsem si nalil velkou sklenici vody a posadil se ke stolu.</p>
<p>Byl to bytelný stůl, zčernalý stářím a vším, co na něm ulpělo při přípravě pokrmů během mnoha desetiletí. V desce jsem rozeznával bezpočet zářezů, bodů, jak kuchaři nebo pomocníkům sjel nůž či sekáček na maso.</p>
<p>Až teď se mi připomenul žaludek a hlad, který mě dostihl, byl bezezbytku vlčí. Šunka chutnala výborně, vajíčka jsem si připravil tak akorát a chléb, i když tvrdší, voněl. Naslouchal jsem tichu opuštěného domu, někde v podlaze se činil červotoč, ruch z ulice ke mně nedoléhal ani v nejmenším.</p>
<p>Dveře se otevřely, stará kuchařka vstoupila s petrolejkou v ruce.</p>
<p>Podívala se na mě, na mé jídlo a něco nesouhlasně zadrmolila. Ukázal jsem jí, ať si přisedne, jídla bylo dost pro oba.</p>
<p>Jen zavrtěla hlavou a na něco se mě zeptala. Dokázal jsem rozeznat snad jen, jestli něco nechci. Teď jsem zavrtěl hlavou já a napil jsem se vody. Opět se zatvářila nesouhlasně a odšourala se. Pohybovala se pomalu, ale současně tiše.</p>
<p>Než jsem se stačil propadnout do myšlenek, vrátila se se zaprášenou lahví červeného vína. Postavila ji přede mě, k ní sklenici a vývrtku, a bez dalšího se odporoučela pryč. Podle ní muži v jejím domě zřejmě nemají k večeři pít vodu. Byl jsem si jist, že ten dům považuje za svůj.</p>
<p>Najedl jsem se a s lahví v jedné a sklenkou v druhé ruce jsem vyšel do patra do své ložnice. V průběhu dne někdo ustlal a uklidil, ale stejně jsem měl pocit, že se ve vzduchu vznáší esence Anette. Okamžik jsem litoval, že tady není, že se nemůžu ohřát teplem jejího těla, ale pak to pominulo. Stačilo otevřít okno a vlhkého dusného tepla by se dovnitř vevalilo víc než dost.</p>
<p>Seděl jsem na posteli, pomalu upíjel víno, vzdáleně jsem si uvědomoval, že patří k těm nejlepším, co jsem ochutnal, a nechával své myšlenky volně driftovat. Naštěstí zůstávaly zahalené a neostré, námaha a násilí dnešního dne je otupily.</p><empty-line /><p>Od rána jsem byl v Durandově vleku. Přestože se vrátil až někdy k ránu, sršel energií. Donutil mě zajít do krejčovského salonu, kde si mě přeměřili, aby mi ušili šaty na míru, pak jsme spolu napsali několik dopisů, které nechal roznést poslíčky. Přesněji on je psal, já jen přihlížel. Tvrdil, že lepší bude, když se do začátku obchodu pokusíme získat víc kapitálu, než máme k dispozici, a naše zlaté a stříbrné dolary použijeme tam, kde bude nezbytně nutné použít přesvědčivé schopnosti drahých kovů.</p>
<p>Naobědvali jsme se jen lehce, studené víno s vodou a polévku, a zamířili za pochůzkami k vodě, do přístavu.</p>
<p>Kamenná výstavba okamžitě ustoupila dřevěným domům, skladištím, místy dokonce i chatrčím, vzduch byl tak vlhký, že se pot z kůže ani neodpařoval, koktejl pachů ryb, dehtu, hniloby a spousty dalších věcí, které jsem nedokázal rozeznat, hutný, až omračující. Barev oblečení lidí ubylo, vystřídala je tmavá změť šedé, hnědé, prostě nebarvy, ve které se přemění všechny ostatní při dlouhém používání a následkem mnoha praní. Občas se ale i tady objevil švihák s bílou náprsenkou svítící pod sakem nebo dáma v nařasené sukni. Vždy ale s doprovodem, který zajistil, aby se jich masa šedých lidí nedotkla.</p>
<p>„Proč jsme nešli tam?“ ukázal jsem Durandovi k přístavišti, kde kotvily větší lodi a scenérie nevypadala tak zašle.</p>
<p>„Ten malý parník, jmenuje se Pimrlel,“ ukázal mi. „Nedávno se prodal za čtyřicet tisíc dolarů, a to není v nijak dobrém stavu – má už toho za sebou opravdu spoustu. Chybí nám kapitál na nákup jinde než tady.“</p>
<p>Durand měl talent vyjadřovat věci stručně a jasně. Pochopil jsem.</p>
<p>Kráčeli jsme kolem jednotlivých malých doků a mol, prohlížel jsem si lodě všech možných tvarů a pravděpodobně i různého původu. Téměř všechny byly poháněny parním strojem a víc než polovina patřila ke kolesovým parníkům, které jsem si pamatoval z obrázků knih Marka Twaina, i když tyhle byly mnohem různorodější.</p>
<p>„Vyznáte se v lodích?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že se v tom množství nedokážu zorientovat.</p>
<p>„Vím, co která z nich umí a kolik by měla stát,“ odpověděl a přitom ťukal do dlažby špacírkou, kterou nepotřeboval. „A vy?“ vrátil mi otázku.</p>
<p>„Vedl jsem jednou výsadek z lodi na pevninu,“ prozradil jsem mu.</p>
<p>To, že loď byl ve skutečnosti malý člun, jsem taktně zamlčel.</p>
<p>„To je dobře, sám nemám moc praktických zkušeností.“</p>
<p>Chvíli jsme mlčeli. Přišlo mi, že ani jeden nemáme kvalifikaci potřebnou k nákupu lodi, ale nikdo jiný tady nebyl.</p>
<p>„Budeme si prohlížet jen ty, které se dají koupit za méně než pět tisíc dolarů. Nabídková cena je jiná věc,“ rozhodl pragmaticky Durand.</p>
<p>V průběhu dvou hodin jsme oslovili osm majitelů lodí, nejvíc se mi zamlouval dvanáct metrů dlouhý člun poháněný kolesem umístěným na zádi. Motor, parní stroj, byl však nedávno repasovaný a majitel nebyl ochotný příliš smlouvat, požadoval cenu vyšší, než jsme si mohli dovolit.</p>
<p>„A co tohle?“ ukázal jsem na něco, co připomínalo zbytnělou pramici s palubou na přídi a boulí motoru na zádi.</p>
<p>„To je benzínový motor, ty jsou nespolehlivé a skoro nikdo jim nerozumí,“ odmítl návrh Durand.</p>
<p>Benzínový motor, to spojení mi znělo skoro jako rajská hudba.</p>
<p>„Ta loď má dost malý ponor,“ poukázal jsem.</p>
<p>„Moc toho neuveze,“ kontroval.</p>
<p>„Chceme doručovat drahé zboží,“ připomněl jsem.</p>
<p>Člun, nebo loď, nevěděl jsem, které přirovnání použít, měl na délku nějakých dvanáct třináct metrů a na šířku necelé tři. Místo kolesa ho poháněl lodní šroub, alespoň tak mi to připadalo.</p>
<p>„Oslovte ho, chci vědět, za kolik by ho prodal,“ požádal jsem Duranda.</p>
<p>Už jsem si zvykl, že chlápkům od vody prakticky vůbec nerozumím. Po odpoledni jsem začal rozeznávat pár slov. Pár bylo přesné.</p>
<p>„Myslíte to vážně?“ podíval se na mě.</p>
<p>Neodpověděl jsem a on rezignovaně pokrčil rameny.</p>
<p>Durand se dal do řeči, já se posunkem dovolil, zda se mohu na loď podívat.</p>
<p>Do lodi trochu teklo, ale to mohlo být normální, nebyl to prostě kompozitový trup. Místní to ale s dřevem uměli, věřil jsem, že opravit by to šlo snadno. Zaměřil jsem se na motor.</p>
<p>Benzínový dvouválec, co je zač samozřejmě napsané nikde nebylo, ale podle velikosti válců jsem soudil, že do tří litrů objemu mu moc chybět nebude. Převod síly z klikové hřídele na lodní šroub byl zajištěný koženým řemenem. Zarazilo mě, že kromě hlavních částí, motorového bloku, vlastních válců, klikové hřídele, bylo všechno ostatní ze dřeva, Dokonce i vačky.</p>
<p>„Chce za ten krám šest a půl tisíce,“ oznámil mi Durand.</p>
<p>Ten krám se mi líbil.</p>
<p>„Pojď sem,“ ukázal jsem majiteli, staršímu muži, kterému v úsměvu chyběla většina zubů, v uchu měl zlatý kroužek a na zarostlé hrudi tetování.</p>
<p>Nepřipadal mi jako někdo, kdo dvakrát rozumí motorům.</p>
<p>Poslechl.</p>
<p>„Dívej na tohle,“ ukázal jsem mu a začal vymontovávat svíčku.</p>
<p>Vypadal u toho nervózně, ale neprotestoval.</p>
<p>„Černá,“ oznámil jsem mu. „Za chvíli přestane fungovat.“</p>
<p>Durand pohotově překládal do hatmatilky.</p>
<p>„Tady, vidíš?“ namířil jsem prst na kapky oleje. „Tady to teče.“</p>
<p>Netěsnost hlavy válce, ale to jsem mu nevysvětloval.</p>
<p>„Tady,“ dotkl jsem se vačky, „vidíš, je opotřebovaná, potřebuje vyměnit. A pojďme k lodnímu šroubu,“ přesunul jsem se k zádi. Lodní šroub jsem ve špinavé vodě neviděl, nakonec jsem však našel způsob uchycení a zvedl jsem ho nad hladinu. „Rezavý, sežraný, za chvíli se rozpadne. Nabídni mu patnáct set,“ požádal jsem Duranda.</p>
<p>Rozproudilo se vášnivé smlouvání, chlapík nebyl příliš ochotný ustoupit.</p>
<p>„Nahoď to,“ přerušil jsem jejich bouřlivou debatu a ukázal na startovací řemen.</p>
<p>Nepodařilo se mu to ani po pěti minutách zoufalého snažení a nakonec jsme se dohodli na dvou a půl tisících a týdenním kotvení na místě, které mu patřilo. Byl to dobrý obchod pro obě strany. Na motoru a lodi bylo třeba odvést spoustu práce, kterou majitel neovládal, ale potenciál tohohle stroje byl dobrý a my za něj patřičně zaplatili.</p>
<p>Zpocený a zamazaný od oleje jsem se posadil na lavičku. Dusné vlhko mě zmáhalo.</p>
<p>„Myslel jsem, že loď pořídíme levněji,“ prohlásil nespokojeně Durand.</p>
<p>Netušil jsem, jak to dělá, ale i ve vedru vypadal jako ze škatulky.</p>
<p>„Musíme nechat spravit trup, udělám základní údržbu motoru a necháme si vyrobit větší lodní šroub. Tenhle stroj to utáhne. Tedy pokud posílíme i transmisi,“ ignoroval jsem jeho hnidopišství.</p>
<p>Durand mě pozoroval, jako dospělý sleduje dítě žvatlající nesmysly.</p>
<p>„To bude stát peníze, že?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil jsem mu.</p>
<p>„A jste si jistý, že to zase složíte dohromady?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem. „Ale zkusím to. Vy zařiďte ostatní. Jsme společníci.“</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>„Musíme někoho najmout na hlídání. Odpoledne jdete na zkoušku ke krejčímu.“</p>
<p>„Je to nutné?“ chtěl jsem odmítnout.</p>
<p>„Je. Nezbude nám na nákup zboží a potřebujeme investora. V tomhle ohoze ho nepřesvědčíte.“</p>
<p>Lítostivě jsem se rozhlédl po lodi. Na ní jsem se cítil skoro dobře.</p>
<p>„A nemůžete to zařídit sám?“</p>
<p>„Jsme společníci.“</p><empty-line /><p>Poslední štací celého dne nebyl krejčovský salon, ale putyky nedaleko řeky. Obráželi jsme jednu za druhou. Navštívil jsem spoustu nebezpečných míst, tohle ale patřilo k těm nejhorším. Nebo nejlepším, záleželo na úhlu pohledu. Muži černí, bílí, červení, žlutí, namíchaní, jak si člověk jen mohl představit; opilí, zfetování marihuanou, kokainem, jiní zase střízliví, ale paranoidní; bavící se, hádající se, rvoucí se kvůli křivému slovu, kvůli penězům, kvůli všudypřítomným prostitutkám. Třikrát jsem viděl z hospody vynášet bezvládné tělo. Pokud pocuchaný neměl na místě kamarády a ostatní si mysleli, že to už nerozdýchá, hodili ho jednoduše do řeky. Pokud měli za to, že se vzpamatuje, nechali ho ležet na zemi. Všechna tahle místa jsme prosmýčili, protože jsme hledali kormidelníka. Durand mi vysvětlil, že Mississippi je zákeřná řeka se spoustou mělčin, pohyblivých písků a plovoucích kmenů shromažďujících se na nečekaných místech, a hlavně řeka měnící vlastní koryto stejně snadno a rychle jako ženy šaty. A podle něj loď, zvláště loď, která se vždy nedrží zavedených cest, musí kormidlovat někdo, kdo řeku opravdu dobře zná. Kdo zná dobře tu děvku Mississippi, jak jsem mnohokrát zaslechl.</p>
<p>Neuspěli jsme. Neměli jsme jméno, neměli jsme loď s dobrým jménem. Ty, co by nám kývli, nechtěl Durand. Nevypadal ale nespokojeně, skoro jako by to předpokládal.</p>
<p>V poslední putyce na trase, dál po proudu, kde už si svět uzurpovala jen temnota mangrovníků a bažin, jsem si objednal pivo a Durand sklenku vína.</p>
<p>Já jsem svůj lok zvládl, on ne, a co měl v puse, vyprskl na podlahu.</p>
<p>„Oni tady do toho snad močí,“ odhadl šokovaně.</p>
<p>„Do piva určitě ne,“ upřesnil jsem.</p>
<p>V rohu po sobě začali řvát dva muži. Hádali se o jedinou přítomnou prostitutku. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem pocit, že levou ruku má zafačovanou, protože je malomocná.</p>
<p>„Půjdeme ven?“ navrhl jsem raději. „Jinde nám asi nenalijí, ale raději se obejdu bez toho.“</p>
<p>Durand přikývl.</p>
<p>Pozdě v noci už noc stačila ztratit část svého dusna, podél řeky dokonce vál svěží větřík. Netušil jsem, že tady něco takového vůbec mají.</p>
<p>„Dlužíš mi dvě stě dolarů,“ zaslechl jsem zpovzdálí.</p>
<p>Tady už nešlo jen o peníze.</p>
<p>Kývl jsem na Duranda, v polotmě ředěné jen světlem vycházejícím z putyky jsem ho viděl jako stín.</p>
<p>„Jdu se podívat,“ sykl jsem.</p>
<p>„Nedlužím,“ zazněla odpověď.</p>
<p>„Dlužíš, tadyhle Petrof s Manem mi to dosvědčí.“</p>
<p>„Lžou.“</p>
<p>Jeden muž stál proti třem. Zbraň zatím v ruce nedržel nikdo, alespoň pokud jsem v temnotě dobře viděl.</p>
<p>Mluvčí trojice zněl příliš sebevědomě na to, s jakým klidem mu osamělý muž čelil.</p>
<p>„Dosvědčí mi to a tebe prodám do otroctví, abys svůj dluh vyrovnal.“</p>
<p>„Tví kumpáni mají špatnou pověst a ty stejně nemáš licenci.“</p>
<p>„Prodám tě bez licence!“</p>
<p>Jako by to byl rozkaz, krajní z trojice se dali do pohybu, jenomže současně jsem zaslyšel zašustění látky, napadený švihl rukou. Zachroptění na okamžik zakrylo všechny další zvuky. Hodil po někom nůž a trefil dobře.</p>
<p>„Josephe!“ zazněl výkřik.</p>
<p>Skoro ve stejném okamžiku ze tmy vylétla síť, zahákla se obviněnému z dluhu přes hlavu, v dalším okamžiku někdo zatáhl za neviditelné lano a ovinul mu ji tak kolem trupu. Strhnout ho na zem bylo jednoduché.</p>
<p>Neustále jsem v sobě cítil zuřivost a vztek bublající pod povrchem, přesto jsem odolal nutkání vrhnout se do šarvátky. Nebyla to moje věc. Místo mě však zareagoval Durand. Vrhl se proti dvojici, jeho špacírka se zaleskla, jak trhnutím obnažil skryté ostří.</p>
<p>„Parchanti,“ slyšel jsem ho klít.</p>
<p>Bližšího sekl přes tvář, co provedl druhému jsem neviděl, ale bez hlesu šel k zemi. Pak se obrátil k místu, odkud vyletěla síť, ale slyšeli jsme jen vzdalující se dusot.</p>
<p>Pak, jako by ho uvedlo do rozpaků to, co udělal, schoval čepel zpět do hole a sklonil se ke spoutanému.</p>
<p>„Jsem na braní do otroctví v poslední době háklivý,“ zamumlal.</p>
<p>Chápal jsem proč.</p>
<p>Zkontroloval jsem dva ležící muže. Ten s nožem v hrdle byl mrtvý, druhý s probodnutými plícemi už měl před sebou jen krátkou cestu.</p>
<p>„Kord?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Rapír.“</p>
<p>Nikdy mi nebyl jasný rozdíl mezi těmito zbraněmi, ale dobrá.</p>
<p>Napadený muž se postavil a bez skrupulí vytáhl z těla svůj nůž.</p>
<p>„Nechcete mi říct, že jste kormidelník a chcete nám vyjádřit svou vděčnost tím, že pro nás budete pracovat?“ zkusil jsem to.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Vděčnost je nesmysl.“</p>
<p>Odkráčel do tmy. Takové náhody se prostě stávají jen ve špatné literatuře.</p>
<p>„Jsem unavený, jdu spát,“ oznámil jsem Durandovi.</p>
<p>„Rozumné rozhodnutí, souhlasím.“</p><empty-line /><p>Dlouho jsem nemohl usnout. V obavě před přízračnými vzpomínkami jsem zíral do tmy a proklínal se, že jsem se do té rvačky nevrhl a nezabil toho chlapa, protože pak bych snadno usnul. Snad.</p><empty-line /><p>Zdálo se mi o Andree. Mnohokrát. Jednou ji spálila vlna žáru měnící Ženevu na hekatomby, jindy ji rozdrtila betonová konstrukce narušená explozí a nejhorší ze všeho bylo, když jsem ji omylem zasáhl já sám. Umírala mi v náručí roztrhaná dávkou ze samopalu. Vzbudil jsem se dlouho před svítáním. Rozsvítil jsem lampu a šel se napít. Ze zrcadla se na mě díval nemocný muž s krví podlitýma očima.</p><empty-line /><p>„Nevypadáte dobře,“ přivítal mě Durand u snídaně.</p>
<p>To bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Začínal jsem mít pocit, že toho chlapa potkávám až příliš často.</p>
<p>„Jsme pozváni na večírek, doufám, že vaše šaty budou připravené.“</p>
<p>Na večírek? Nedokázal jsem si představit, proč bych já měl jít na nějaký večírek.</p>
<p>„Hledáme investora, nezbude nám dost peněz na nákup zboží,“ připomněl mi.</p>
<p>Proč já hledám investora? Proč neležím v posteli a nezírám do stropu? Na nic jiného jsem neměl chuť. Místo odpovědi jsem se posadil ke stolu, Augusta se objevila, jako by jídelnu sledovala na monitoru v kuchyni, a přinesla mi na tácu dohněda osmažené tousty, v misce vonící paštiku, omeletu z jednoho vajíčka, tři plátky šunky, kousek sýra a velký porcelánový hrnek, do kterého z konvice nalila kávu.</p>
<p>„Merci,“ poděkoval jsem.</p>
<p>Přikývla, zastavila se a mlčky mě pozorovala. Pochopil jsem, že čeká, až začnu jíst. Duranda bych za další hloupou poznámku klidně vyhodil z okna, ale téhle staré ženě, která vstávala za tmy, aby pro nás uvařila, jsem vzdorovat nedokázal.</p>
<p>Ulomil jsem si kousek toastu, ochutnal paštiku – a uvědomil si, jaký mám hlad a jak je to dobré. Pustil jsem se do jídla s dychtivostí popírající dobré vychování. Něco spokojeně řekla a zmizela.</p>
<p>Durand se zatvářil pobaveně, já se zatvrdil v tom, že se musím naučit rozumět místnímu dialektu.</p>
<p>„Co říkala?“ zeptal jsem se poté, co nás opustila.</p>
<p>„Že jste nespokojený muž a potřebujete ženu.“</p>
<p>Blbost.</p>
<p>„Dobrou ženu,“ opravil se po chvíli.</p>
<p>Dvojnásobná blbost.</p>
<p>Po snídani mě Durand doprovodil do krejčovského salonu, kde mi přeměřili rozešité oblečení. Majitel celou dobu uctivě a nadšeně švitořil, současně sekýroval švadleny. Měl jsem chuť s tím praštit. Proč jsem se nechal uvrtat do tohohle podniku? Proč jsem vůbec něco dělal?</p>
<p>Pak jsme obcházeli putyky blízko řeky a snažili se najmout posádku. Nechával jsem to na Durandovi. Naše návštěvy měly vždy stejný průběh. Durand prohodil pár slov s hospodským, pak s chlapy u baru a šli jsme zase dál. Nepředpokládal jsem, že v poledne v hospodě najdeme ty správné lidi. Přišlo mi, že spíš narazíme na tu nejhorší sortu flákačů, opilců a obecných povalečů. Ale Durand soudil jinak a v téhle záležitosti velel on.</p>
<p>Slunce začalo klouzat z nejvyššího bodu své dráhy, z líné žluté řeky se do okolí šířilo dusné vlhko plné rozkladu a dalších příchutí bažiny, zdálo se mi, že kousek od břehu, hned pod jedním z nespočetných mol, se něco hýbe. Zastavil jsem se, abych se přesvědčil, a opravdu – líný nebo extrémně oprsklý aligátor se rozhodl lovit uprostřed města v přístavu plném lidí a lodí. V noci mohl mít klidně štěstí. Každou chvíli někdo skončil ve vodě, podle toho, co jsem včera viděl.</p>
<p>Durand už zmizel v dalším podniku. Slunce pražilo. Uvnitř bude stín, na druhou stanu zase puch a dusno mnohem větší než tady venku.</p>
<p>S nechutí jsem zamířil za ním.</p>
<p>„A proč bych měl chtít pracovat pro tebe?“ velký hřmotný chlap s neudržovaným plnovousem už ji měl jak z praku, nebo ji ještě měl jak z praku.</p>
<p>Tyčil se nad Durandem, vypouklým břichem do něj téměř strkal a v pěsti držel skleničku s pivem. Nebyla to sklenička, ale standardní džbán, to jen jeho obrovské proporce zatočily s perspektivou.</p>
<p>„Protože dobře platím,“ odpověděl klidně Durand.</p>
<p>Putyka zela prázdnotou, pouze pět pitím unavených štamgastů poslouchalo s neskrývaným zájmem. Něco se dělo, něco zajímavého, chápal jsem je.</p>
<p>„Nedotýkejte se mě,“ požádal Durand muže, když mu položil ruku na rameno.</p>
<p>Musel jsem ocenit jeho chladnokrevnost. Ten chlap byl hora masa a chtěl se prát.</p>
<p>„A když se budu dotýkat?“</p>
<p>Hromotlukovi zasvítily oči nedočkavostí.</p>
<p>Durandova tvář zpřísněla. Možná trochu zbledl a v držení těla se odrazilo napětí.</p>
<p>„Tak za to zaplatíte. Dejte ze mě ty své špinavé pracky pryč.“</p>
<p>Tón odpovědi byl ledový, až řezal, ale chlapovi nedošlo, co to znamená. Okamžik jsem byl v pokušení čekat a sledovat, jak to dopadne – sledovat, jak Durand tasí nůž, co nosí na opasku pod sakem rukojetí dolů, a obra jednoduše rozpáře –, ale pak jsem se rozhodl jinak a pokračoval jsem v chůzi k baru.</p>
<p>„Nemluvíte s mým přítelem právě zdvořile, pane. Asi to jinak neumíte,“ řekl jsem a nechal jsem v hlase zaznít přesně tolik povýšenosti, aby mi hromotluk věnoval plnou pozornost.</p>
<p>A pak už jsem ji měl všechnu, protože jsem ho přímo z chůze praštil do břicha a do tváře a zase do břicha. Ustál to a najednou jsem neviděl na jedno oko, žebra mi nebezpečně zapraskala, jak mi to vrátil.</p>
<p>Půllitr pomalu dopadal na zem, pivo se vylévalo v jediné rozmáchlé vlně. Chtěl mě chytnout, sevřít, rozmačkat, já mu to dovolil, ale současně jsem ho praštil loktem, znovu a znovu, žluté zuby padaly obloukem k zemi, jeho stisk povolil, další zásah, nevěřícně mě pozoroval, další úder, začal se kácet jako věž v Pise. Zakročil jsem vzad a nabral ho do spánku nártem a...</p>
<p>„To stačí, to stačí...“</p>
<p>Durand mě držel za rameno, táhl mě vzad, na zemi ležel sténající obr stočený do embryonální polohy, s hlavou schovanou mezi rukama.</p>
<p>Dýchal jsem jako po dlouhém sprintu, obličej pocákaný krví, ale nebyla to moje krev.</p>
<p>„Platím dobře,“ řekl jsem, „ale takové sračky, jako je tenhle,“ ukázal jsem přítomným na uzemněného muže, „nechci.“</p>
<p>S tím jsem vyšel ven, Durand za mnou.</p>
<p>„Potřebuji se napít.“</p>
<p>Třásl jsem se a nevěděl jsem proč. Možná děsem z toho, co se se mnou děje.</p>
<p>„Znám podnik, který je na tyhle končiny docela slušný, zvládnete to?“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Durand mě podpíral. Potřeboval jsem to, protože se mi najednou podlamovaly nohy. Kdyby mě nezastavil, kdyby mi neumožnil vzpamatovat se, zabil bych ho. To vědomí mě děsilo. Nebo spíš děsilo jednu malou část ve mně, zbytek zůstával ledově klidný, nezúčastěný. Zbytek, který vznikl poté, co zjizvený hrabě zabil mé přátele, poté, co jsem já sám odsoudil k smrti tisíce, desetitisíce neznalých, nevinných lidí.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem, když jsme se usadili v dalším podniku, kříženci na půl cesty mezi hostincem a jídelnou.</p>
<p>„Není zač,“ zabrumlal. „Kdybyste nezasáhl, zabil bych ho. Dopadl by stejně.“</p>
<p>Oba jsme věděli, že je zač děkovat. Durand by ho zabil v sebeobraně a právem. Jako napadený měl nárok bránit se všemi prostředky, které měl k dispozici. Mě nikdo nenapadl, já útočil. A útočil jsem, abych zabil.</p>
<p>Pivo bylo řídké, rezavá obarvená voda, ale chladné. To stačilo. Vypil jsem ho nadvakrát a pak sledoval, jak hasí vnitřní žár mého těla. Objednal jsem si druhé a k němu panáka žitné. Běs zmizel, stejně jako skleněná stěna oddělující mě od světa, cítil jsem se skoro dobře, jen unaveně.</p>
<p>Chvíli jsem ten pocit zkoumal. Proč unaveně? Protože do všeho, co jsem v poslední době dělal, jsem se musel vědomě nutit. Pokud to nebylo zabíjení a mrzačení lidí. Neměl jsem žádný osobní důvod shánět peníze, lidi, kupovat loď. Všechno jsem to dělal ve vleku událostí, prostě z podvědomého pocitu, že něco dělat prostě musím. A to vyčerpávalo, únik z letargie, do které jsem přirozeně spadával, mě vyčerpával.</p>
<p>„Prý hledáte chlapy,“ zastavil se u našeho stolu muž s obličejem připomínajícím hodně dávno vydělanou useň. Černé vlasy mu dělilo kolečko rozšiřující se pleše a na opasku měl dva velké nože.</p>
<p>„Sto dolarů za plavbu, při úspěchu provize z výdělku – dalších sto,“ oznámil mu Durand přímo. „Mississippi, Arkansas, Missouri, kam se vydáme ještě není jasné.“</p>
<p>Několik dlouhých sekund zíral na Duranda, na mě; viděl jsem, jak se nás snaží zařadit.</p>
<p>„Jo,“ odpověděl nakonec.</p>
<p>Otočil jsem se k Durandovi.</p>
<p>„Potřebujeme, aby někdo hlídal naši loď.“</p>
<p>Přikývl, vyplatil muži zálohu a zaúkoloval ho.</p><empty-line /><p>Než jsme opustili oblast přístavišť a skladišť, vyhledali nás ještě další čtyři muži. Dva jsme přijali, dva vyhodili, protože to byly naprosté trosky.</p>
<p>„Nakonec se nám ta vaše rvačka vyplatila. Funguje jako reklama,“ zhodnotil Durand.</p>
<p>„Přesně tak jsem to zamýšlel,“ odpověděl jsem mu.</p>
<p>Oba jsme věděli, že to není pravda.</p>
<p>„Teď ke krejčímu,“ připomněl mi.</p>
<p>Nechtěl jsem jít k žádnému krejčímu, ale malá část mě, ta, co se děsila zbytku, tvrdila, že je lepší dělat něco než vůbec nic. Mlčky jsem přikývl.</p>
<p>„Měl byste si najít nějakou ženu,“ dodal po chvíli.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Jeho poznámka mě překvapila.</p>
<p>Neodpověděl mi, kráčeli jsme mlčky k centru města, kde sporadické olejové lampy vystřídaly plynové. Elektřinou se zde nesvítilo, i když v jiných velkých městech severněji ano – psalo se v novinách.</p>
<p>„Nebo klidně mnoho žen, prostě abyste každou noc s nějakou byl. Jste pak víc normální.“</p>
<p>To už jsme vstupovali do krejčovského salonu.</p><empty-line /><p>Byl to luxusní podnik, k službám zákazníkům patřila i rozlehlá koupelna, jejíchž možností jsem využil, abych se zbavil krve a vůbec špíny z celého dne. Pak mě čekala hodina postávání v roli figuríny; naštěstí skoro všechno sedělo.</p>
<p>U horké silné kávy jsem pak čekal, až bude vše hotovo.</p>
<p>„Vyzvednu vás tady, půjdu se také převléct,“ opustil mě Durand.</p>
<p>Vrátil se v okamžiku, kdy mi švadlena upravovala motýlka a nutila mě, abych se točil kolem dokola, aby se přesvědčila, že je všechno v pořádku.</p>
<p>„Vypadáte skvěle, všechny dámy na vás budou moci oči nechat,“ pochválila si svou práci.</p>
<p>Pak už se slova chopil majitel a zasypal mě superlativy, které prozrazovaly, že v mládí navštěvoval docela slušnou školu, nebo byl nadšeným samoukem.</p>
<p>Lítostivě jsem se díval na nůž, který jsem teď neměl kam dát. Při střihu na pouzdro na opasek nebrali zřetel. S podpažním by to možná šlo, to jsem ale neměl.</p>
<p>„Nůž si tu nechám, stavím se pro něj zítra,“ řekl jsem.</p>
<p>Majitel úslužně přikývl, jako by si u něj dobře oblečení gentlemani takové hračky odkládali každý druhý den – minimálně.</p>
<p>Nechal jsem Duranda, ať vyrovná účet, a sám zašel za švadlenou, abych jí dal něco na přilepšenou.</p>
<p>„Kam přesně máme namířeno?“ zeptal jsem se venku.</p>
<p>Durand se snažil zastavit drožku a moc se mu nedařilo.</p>
<p>„U Hilleuna je dnes večírek, na kterém bude každý, kdo v tomhle městě něco znamená.“</p>
<p>„A vy?“</p>
<p>„A každý, kdo ví, komu podstrčit peníze, aby dostal pozvánku,“ odpověděl bez mrknutí oka.</p>
<p>„Rozumím,“ přikývl jsem. „Líbí se mi vaše pragmatičnost.“</p>
<p>„A mě zase ne vaše –“ chvíli hledal vhodné slovo, „– pragmatičnost,“ použil to mé.</p>
<p>Místo drožky nám zastavil vratký dvoukolák, na němž dopoledne vozili tabák nebo nějaké silně vonící byliny, ale lavice vypadaly čistě. Nastoupili jsme si.</p><empty-line /><p>Hilleunův dům, nebo spíš palác, jak jsem poopravil název, který Durand použil, ležel stranou od vlastního města, obklopený hájkem obrovských dubů, o kterých jsem nedokázal rozhodnout, zda jsou původní, nebo je někdo před sto padesáti, dvěma sty lety vysadil. K hlavní budově, kde se večírek konal, se přijíždělo po cestě dlážděné žulovými kostkami, křemičitým pískem sypané pěšiny se v měsíčním světle leskly jako potoky živého stříbra. Další světlo přidávaly lampy a pochodně zasazené do kamenných soch lemujících cestu.</p>
<p>Stráže v brněních, která vypadala vhodná na maškarní ples, ale ne pro jakoukoliv práci se zbraní, zkontrolovaly Durandovu pozvánku a pak nás uctivě propustily dovnitř.</p>
<p>„S kým konkrétně budeme jednat?“ zeptal jsem se, zatímco jsme čekali v rychle se krátící frontě kočárů dalších hostů. Zběžným pohledem jsem mezi nimi odhalil tři automobily.</p>
<p>„V úvahu připadají tři lidé,“ odpověděl mi a dál soustředěně sledoval naše okolí.</p>
<p>Nechal jsem ho, ať mluví svým tempem, chápal jsem, že právě teď zkoumá území budoucí bitvy. Uměl se postavit nebezpečí tváří v tvář, ale doma byl právě tady – ve městě, uprostřed civilizované džungle dravců jdoucích si ve jménu peněz a moci po krku. Už jednou jsem nadhodil, jak se stalo, že skončil na dně, ale neodpověděl mi. Nezbývalo, než čekat, až se k tomu odhodlá sám.</p>
<p>„Henry Caddell. Plantážník, který hledá, kde jinde by investoval svůj kapitál, a není příliš úzkoprsý,“ začal vypočítávat. „Jeff Bounty, za mládí pirát, který nakradl neskutečné množství zlata. dnes ctihodný obchodník. Ne,“ opravil se, „za mládí kapitán lodi, který se svou podnikavostí domohl velkého jmění, dnes ctihodný obchodník. Ale i tak by mohl slyšet na podnik se stoprocentním zhodnocením vloženého vkladu.“</p>
<p>Durandův výklad mě vlastně vůbec nezajímal. Silueta jednoho z přibližujících se kočárů mi připomněla jiný dopravní prostředek z jiného světa a času – vojenský vrtulník Black Hawk, s ním jsem si vybavil jestřába v lidské podobě, tisíce mrtvých, pach spáleného masa. Vzpomínka začala nabývat na reálnosti, okolní svět se začal ztrácet, hlavou mi rezonovala slova...</p>
<p>„Co je s vámi?“</p>
<p>Durand do mě šťouchl a tím mě zachránil.</p>
<p>„Nic,“ odsekl jsem. „Co jste říkal nakonec?“</p>
<p>„Že třetí osobou je Konrád Brewster. Podniká se železem, ale má problémy s odbytem. Ten by si možná dal také říct.“</p>
<p>Pokud mi dával Durand nějaké pokyny, neregistroval jsem je. Pokud po mně chtěl, abych do jeho hry něčím přispěl, přeslechl jsem jak. No a co. Potřeboval jsem se napít, potřeboval jsem vypnout, nebo se dostanu tam, kam jsem za žádnou cenu nechtěl.</p>
<p>„Tak pojďme, čas nečeká,“ zavrčel jsem.</p>
<p>Zaslechl jsem jen ustaraný povzdech.</p><empty-line /><p>Po krátké mezihře s dalšími strážnými a personálem v šatně nás přivítal šum konverzace, cinkání skleniček a tlumená hudba. Živá samozřejmě, tady ještě k reprodukované nedospěli. Okamžitě se k nám přitočil číšník s tácem, na němž vyrůstal les skleniček se šampaňským.</p>
<p>Durand ve víně smočil rty.</p>
<p>„Hilleun na svých večírcích opravdu nešetří,“ okomentoval. „Prvotřídní.“</p>
<p>Obrátil jsem sklenku do sebe a sáhl si pro druhou, než se tác stačil vzdálit.</p>
<p>„Pamatujte, máme před sebou obchodní jednání,“ připomněl mi.</p>
<p>„Najdete mě blízko baru,“ oznámil jsem mu a nechal ho jeho obchodům.</p>
<p>Jako by na nich záleželo.</p>
<p>Zdvořile, abych nikoho neurazil, protože na tyhle legrácky byl večer ještě mladý, jsem se protlačil k baru.</p>
<p>Procento zastoupení žen se v okolí prudce zmenšilo, ale stále jich tu pár zbylo.</p>
<p>„Ale to se vám opravdu povedlo,“ zaslechl jsem hlas, který už jsem jednou slyšel.</p>
<p>Počkal jsem, až přede mě barman šoupne sklenici s vínem, a až potom jsem se otočil.</p>
<p>Nespletl jsem se, byla to Elsie, žena, kterou jsem potkal v zábavním podniku na břehu Pontchatrainského jezera. I když jsem to nepovažoval za možné, slušelo jí to ještě víc než tenkrát. Téměř okamžitě se naše pohledy střetly. Suitě jejích obdivovatelů jsem se nelíbil ani v nejmenším.</p>
<p>„Hezký večer,“ pozdravil jsem.</p>
<p>Zábleskem pohledu, držením těla, tím, jak se nesla, jak držela vějíř; po krátký okamžik času dávala najevo, že dokáže muži splnit víc, než po čem touží ve svých nejskrytějších fantaziích, pak to zmizelo a změnila se v pouze <emphasis>t</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>eskut</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>nádhernou a žádoucí</emphasis> ženu.</p>
<p>Stejně jako já si to uvědomila i smečka mužů shromážděná okolo ní. Vlastně jsem si s ní domluvil večeři, vzpomněl jsem si.</p>
<p>„Vám také,“ odpověděla a zakryla si přitom rty vějířem. „Vypadáte lépe, než když jsme se viděli minule,“ poznamenala.</p>
<p>Nejmladší ze smečky si pobaveně odfrkl.</p>
<p>„To asi ano. Ale jsou to jenom šaty, jinak jsem naprosto stejný,“ usmál jsem se tak, aby bylo jasné, že to patří jen jí.</p>
<p>Souhlasně pokývla hlavou.</p>
<p>„Ano, vypadal jste velmi dobře. Porazil Pittwoola,“ oznámila ostatním. „Rozbil mu obličej na kousky, na třikrát přerazil nos a polámal žebra, že ano,“ usmála se na mě.</p>
<p>Líbilo se jí, co jsem udělal, smečce to nahnalo strach.</p>
<p>Možná si mysleli, že bych to mohl zkusit i tady.</p>
<p>„Škoda, že jste neměla čas na naši večeři,“ zkusil jsem to.</p>
<p>Odpověděla mi nacvičeným omluvným úsměvem.</p>
<p>„Bohužel. Můj poslíček vás nenašel, měl pro vás zprávu.“</p>
<p>Zdvořilostem bylo učiněno za dost.</p>
<p>„Ale takovým koníčkem se špatně vydělává, ne?“ poznamenal muž mého věku, který se snažil dokonale střiženým smokingem zakrýt kila navíc. Krejčí byl umělec a prakticky se mu to podařilo. Kdyby si dal na hlavu pytel a zakryl jím dvojitou bradu, byl by výsledný efekt ještě lepší.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl jsem, „ale jak jste řekl, je to jenom koníček. Gentleman vydělává peníze respektovanějšími způsoby.“</p>
<p>Měl jsem pocit, že jednoho nebo dva z přítomných jsem v podniku u jezera zahlédl.</p>
<p>Skoro upejpavě přikývla a v tom skoro se skrývalo nekonečné množství příslibů. Mužskou pozornost si dokázala zajistit dokonale. Přemýšlel jsem, zda ode mě něco chce, nebo je to její obvyklý přístup.</p>
<p>„Mám nějaké povinnosti, budu vás muset opustit,“ zaševelila.</p>
<p>„Pánové,“ kývl jsem na ně sklenkou. „Madam,“ vysekl jsem jí poklonu, „doufám, že se uvidíme.“</p>
<p>Poslední část věty opět patřila jen jí.</p>
<p>„John Francis Smith,“ představil jsem se na rozloučenou.</p>
<p>„Elsie Bertrand,“ odpověděla.</p>
<p>Zamířil jsem do jiného koutu sálu, k pultu, kde se hosté mohli posílit studenými pokrmy, přitom jsem zpozoroval, že se jeden z mužů Elsiiny smečky drží za mnou. Třeba to vyjde, třeba se pobavím. Samotného mě překvapovalo, jak se na to těším, ale nechal jsem to tak.</p>
<p>„Pojďte, Caddell nás očekává,“ vynořil se ze zástupu hostů Durand a uchopil mě za loket.</p>
<p>Poslechl jsem ho. Zábava se odkládala.</p>
<p>Pana Caddella už jsem viděl v zábavním podniku na břehu Pontchatrainského jezera. Parkinson se mu příliš nezlepšil, spíš naopak. Vypadalo to, že moc života už mu nezbývá. Jeho průvodce byl někdo jiný než tehdy.</p>
<p>Poté, co přenesl svou pozornost z Duranda na mě, se mu v očích obroubených hlubokými vráskami rozsvítilo poznání.</p>
<p>„Vás už jsem někdy viděl.“</p>
<p>Hlas měl právě tak stařecký jako třes končetin, který ho sužoval.</p>
<p>Zdvořilostní konverzace mi přišla příliš únavná, ponechal jsem si na tváři stále stejný neutrální výraz a čekal.</p>
<p>„To jste vy! To vy jste v kleci málem zmrzačil Pittwoola!“</p>
<p>Takže starý pán byl fandou toho sebevědomého parchantíka.</p>
<p>„Pittwool si to zasloužil,“ odpověděl jsem. „Zmrzačil hloupého vesnického chasníka.“</p>
<p>„Byl to nicka,“ mávl opovržlivě Caddell.</p>
<p>Skutečný sympaťák s křesťanským postojem k bližnímu.</p>
<p>Durand už něco tušil a dloubal mě zezadu do boku.</p>
<p>„Pittwool je nicka,“ řekl jsem, „tak ubohá, že mi nestál za víc námahy.“</p>
<p>Starý muž se rozvzteklil: „S váma, s váma já žádný obchod neuzavřu! Žádný a nikdy. A udělám všechno proto, aby se k vám všichni mí obchodní partneři otočili zády!“</p>
<p>Durand do mě přestal šťouchat, už to bylo zbytečné.</p>
<p>Raději jsme se vzdálili, protože rozčilený Caddell upoutával pozornost okolí, a to jsme nepotřebovali.</p><empty-line /><p>„Tak tohle nevyšlo,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>Durand na to neřekl slovo, jen zakroutil hlavou.</p>
<p>Chvíli jsme pozorovali okolní cvrkot. Hudba začala hrát o poznání hlasitěji a parket se zaplnil. Co se týče muziky, zůstali tady ještě víc pozadu, hluboko v devatenáctém století. Džez, který jsem často slyšel ve městě na ulicích, sem ještě zdaleka nedorazil.</p>
<p>Párkrát jsem zahlédl Elsie i se suitou, která ji doprovázela všude, kam se pohnula. Měla v sobě sexappeal, až živočišnou smyslnost, která způsobovala, že na sebe poutala pozornost mužů všude, kudy procházela. A pokud chtěla, všechno to korunovala a povyšovala svým formálně noblesním vystupováním. Čekal jsem, zda o ní Durand nepronese nějakou poznámku, protože ženy nikdy nepomíjel, teď však vypadal pohroužený do úvah, které s ničím příjemným nesouvisely.</p>
<p>„Desátá,“ podíval se na hodinky v kapse smokingu, „správný čas setkat se s Brewsterem. Doufám, že ten fandou toho vašeho Pittwoola není.“</p>
<p>„Také doufám,“ neodporoval jsem.</p>
<p>Durand zamířil k dalšímu ze salonků obklopujících hlavní sál, následoval jsem ho.</p><empty-line /><p>Brewster byl hřmotný padesátník a ze všech přítomných kouřil ten nejvíc páchnoucí doutník. Vypadalo to, že se právě zvedl od stolku, kde se hrály karty. Kravata mu visela nakřivo, šedivé rozježené vlasy měl z jedné strany slehlé, ale celkově vypadal spokojeně.</p>
<p>„Už jsem byl skoro na lopatkách, ale nakonec jsem je dostal,“ prohodil a ukázal směrem ke skupince karbaníků. „Ted k našemu obchodu. Kdo je šéf?“ pátravě se po nás podíval.</p>
<p>„Jsme společníci,“ řekl rychle Durand.</p>
<p>„Je to tak,“ přisvědčil jsem, když bylo patrné, že Brewster chce slyšet odpověď i ode mě.</p>
<p>„Vy ode mne chcete nakoupit nějaké zboží,“ přešel k věci. „Za účelem rychlého transportu a následného prodeje.“</p>
<p>„Zbraně,“ upřesnil jsem.</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„To tady nemusíme říkat nahlas. Ale nemáte dost peněz a potřebujete si půjčit.“</p>
<p>„Nebo zaplatit se zpožděním,“ navrhl Durand. „Nebo se můžete stát podílníkem na obchodě.“</p>
<p>Brewster se rozhlédl, zda nás opravdu nikdo neposlouchá, potom od pojízdného baru přinesl karafu s pálenkou a tři sklenice.</p>
<p>„Nemám nic proti obchodům, které nejsou úplně v souladu se zákony, ale sám se jich nemohu a nechci zúčastňovat, ohrozilo by to mé jiné zakázky. Takže společníkem určitě nebudu.“</p>
<p>Nalil do tří sklenek štědrou dávku a sám si jednu vzal.</p>
<p>Podle vůně to byl bourbon, dobrý bourbon.</p>
<p>„A vy víte, v čem se chystáme podnikat?“ zeptal se Durand.</p>
<p>„Informoval jsem se na vás,“ odpověděl s dravčím úsměvem. „Pokud s někým jednám, chci o něm vědět co nejvíc. Co se týče vás – neobchodoval bych s vámi. V poslední době se vám nedařilo, což by nevadilo, každému se někdy nezadaří. Nelíbí se mi ale váš styl,“ prohodil k Durandovi. „Vy,“ ukázal sklenkou na mě, „přišel jste odnikud, ale stačil jste udělat pěkný rozruch a naštvat pár lidí. To se mi líbí. A pokud děláte dohromady – je to vaše věc. Kolik pušek byste chtěli?“</p>
<p>Odhadoval jsem, že jedna zadovka určitě neváží víc než pět kilo plus další dvě tři kila příslušenství, řekneme dohromady deset. Sto pušek bylo za tunu, to pro náš člun nepředstavovalo nejmenší problém.</p>
<p>„Tak sto,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Durand se na mě podíval. Brewster se zasmál.</p>
<p>„Dobrá puška se prodává za osm set – devět set dolarů, podle výrobce. To představuje ohromné množství peněz...“ snažil se mě brzdit Durand.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. Sto pušek není zase tak moc. Ze svých zkušeností jsem věděl, že pokud v okolí zuří nějaká guerillová válka, nebývá problém takové množství udat.</p>
<p>„Mně se to číslo líbí,“ prohlásil Brewster.</p>
<p>Durand se zhluboka nadechl. Odhadoval jsem, že nám zbývá kapitál právě tak na nákup jediné. Přišlo mi jedno, jestli se zadlužíme pěti tisíci nebo sto tisíci dolary.</p>
<p>„Jakou velkoobchodní cenu nám nabídnete?“ přešel k jádru obchodu Durand.</p>
<p>„S tím, že zaplatíte řekněme do tří měsíců?“ zašklebil se lišácky Brewster.</p>
<p>„Ano. Až je prodáme my.“</p>
<p>„S tím nechci mít nic společného,“ mávl obchodník odmítavě rukama. „Ani o tom nechci nic vědět. Domluvíme si datum splatnosti.“</p>
<p>Dopil jsem destilát, chutnal výtečně.</p>
<p>Napadlo mě, proč tu vůbec stojím, co tu dělám. Odsouzený k doživotnímu vyhnanství v cizím světě, bez šance na návrat. Návrat kam? A proč?</p>
<p>Položil jsem sklenku, Brewster mi opět nalil a sobě ji doplnil.</p>
<p>„Sto pušek je hodně, tolik zbraní se v celém New Orleans prodá za pět let,“ pokračoval Durand.</p>
<p>Sledoval jsem společnost u karetního stolku, k němuž patřil i Brewster. Tihle se trochu lišili od mužů, které jsme viděli okolo Caddella. Chybělo jim trochu noblesy a byli – dravější? Méně sofistikovaní? Možná rozdíl mezi starou elitou a vznikající novou elitou.</p>
<p>„Jak jste správně řekl, za pušku se počítá od osmi stovek do devíti, podle výrobce. Ty mé patří k nejlepším, některé díly dokonce můžete zaměňovat, jak jsou přesné. Já si počítám devět set padesát.“</p>
<p>„Zaručujeme odbyt na místě, které neovlivní váš stávající trh. Ten myslím moc velký není,“ nenechal se Durand. „Tři měsíce jste jednal s městskou správou kvůli zakázce na vyzbrojení městské policie. Vyhrál jste a objednali si u vás dvě pušky a dva revolvery.“</p>
<p>I Durand se informoval.</p>
<p>Brewster se hněvivě zašklebil.</p>
<p>„To máte pravdu. Peníze, co jsem vydělal, nepokryly ani náklady za doutníky, co jsem při jednáních prokouřil. Dám vám je po šesti stech a dál smlouvat nehodlám. Už na mě čekají,“ ukázal ke karetnímu stolku.</p>
<p>„Se střelivem a dalším příslušenstvím, zabalené v bednách,“ doplnil jsem.</p>
<p>„Dobrá, dřete mě na kost,“ mávl rukou. „ Stavte se zítra odpoledne, smlouva bude připravená u mého asistenta. Těšilo mě, pánové. Doufám, že to bude pro nás všechny výhodný obchod.“</p>
<p>Osaměli jsme.</p>
<p>Tentokrát si dolil Durand, všiml jsem si, že je trochu pobledlý.</p>
<p>„Právě jsme si půjčili šedesát tisíc dolarů ve zboží, splatných za tři měsíce v dolarech,“ zkonstatoval. „Pokud to nevyjde, skončil jsem.“</p>
<p>„Zavřou tě do vězení?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne, kvůli dluhům zcela podle zákona upadnu do otroctví. A Brewster se postará, aby to stálo za to.“</p>
<p>Nic tak malého mi vrásky nedělalo.</p>
<p>Znovu se mi vrátil pocit, že jedu ve vlaku, do kterého jsem nenastoupil, do stanice, kde na mě nikdo a nic nečeká.</p>
<p>„Zítra ráno u snídaně,“ řekl jsem a zamířil do nejhustší tlačenice k hlavnímu baru.</p>
<p>Chtěl jsem být sám a nic neposkytuje větší osamělost než dav cizích, dobře se bavících lidí.</p>
<p>Protlačil jsem se k pultu a skrz metr silnou zeď z křišťálu jsem pozoroval okolní lidi. Jejich slova se slila v anonymní masu hluku bez jakéhokoliv významu. Pálenka ve sklenici přede mnou, už jsem stačil zapomenout, co jsem si vlastně objednal, chutnala mdle, byla bez chuti a bez zápachu.</p><empty-line /><p><emphasis>... X-Hawk zmizel.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Rychle!“ zak</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>el, op</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>el se o rám l</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žka. Ale bylo to, jako by cht</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l odtla</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>it skálu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Hladina portálu ztuhla. Pokryla se matným nachem a od</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ízla von Wonderovi nohy. Mari</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>áci svírali rozp</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>lené l</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žko. Ani se nepohnuli. Krev ze zohavených pahýl</emphasis><emphasis>ů</emphasis> <emphasis>se rozlévala po povrchu l</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žka, valila se p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>es kraje a stékala jim po prstech. Drželi polovinu profesora.</emphasis></p><empty-line /><p>Do hajzlu. Vzpomínka bledla a okolní realita se přes ni dostávala jen pomalu a neochotně. Možná jsem byl opravdu nemocný, možná se za pár týdnů zblázním a budu žít v minulosti, která se pro mě stane peklem.</p>
<p>Překlopil jsem do sebe panáka whisky, poslal sklenku k hraně pultu, zastavila se na milimetr přesně. Barman ke mně vzhlédl, pak ale spolkl svou poznámku a bez řečí mi nalil. Napil jsem se znovu a přitom zjistil, že v odrazu leštěné stěny vidím Henryho Caddella hovořícího s mužem, který do místní společnosti nepatřil. Měl na sobě smoking, ale očividně vypůjčený, zevnějšek celkově neudržovaný, vypadal, jako by dlouhou dobu strávil někde v divočině a teď se alespoň rychle převlékl. Starému plantážníkovi se třásly ruce ještě víc, než když jsem ho viděl před chvílí. Zjevně neměl svůj den, Parkinson útočil. Zarazil mě Caddellův výraz. Upřeně, se špatně skrývanou touhou, sledoval kůží opletenou čutoru na baru před ním.</p>
<p>„Takže je to ono?“ slyšel jsem ho říkat.</p>
<p>Stáli jen kousek ode mě, natočil jsem se víc stranou, aby si mě Caddell nevšiml.</p>
<p>„Ano, přesně to, co jsem slíbil. Můžete to vypít hned. A zaplatit potom.“</p>
<p>Caddell se na něj nedůvěřivě podíval.</p>
<p>„Mám prostředky, jak účinek zvrátit, pokud byste nedodržel slovo.“</p>
<p>Zdálo se mi to, nebo měl ten muž opravdu německý přízvuk?</p>
<p>Caddell přikývl, s obtížemi odšrouboval uzávěr a opatrně nesl čutoru k ústům. Něco mi na tom, co jsem viděl, nesedělo, ale nedokázal jsem ze svého podvědomí vytáhnout, co.</p>
<p>Pil, dokud nebyla nádoba prázdná, při posledních locích mu koutky úst potřísnila tmavá, téměř olejovitě vyhlížející tekutina.</p>
<p>„Chutná to děsně,“ řekl, zatímco si držel hřbet ruky na rtech. Možná měl strach, že to jeho žaludek nezvládne.</p>
<p>„Tak to většinou bývá,“ přikývl jeho společník a s očekáváním starého plantážníka pozoroval.</p>
<p>„Z čeho to je?“</p>
<p>„Z kůry ovce a spousty dalších přísad.“</p>
<p>Z kůry ovce? Zřejmě jsem se přeslechl. Čekal jsem, co bude dál, přitom jsem si uvědomil, že ten zarostlý muž ví, že ho pozoruji. Caddellovi to ale neřekl. Poručil jsem si další pití. Ať si myslí, co si myslí, já už dnes další živou vzpomínku neplánoval, žádné své umírající přátele, idiotského hraběte, co to všechno způsobil, prostě nic takového.</p>
<p>„Přestává to! Bože, ono to přestává!“</p>
<p>Starý plantážník držel ruku před obličejem a s úžasem pozoroval své vlastní prsty. Třes pominul.</p>
<p>Byl to nesmysl, Parkinsonova choroba je neurodegenerativní onemocnění způsobující degeneraci buněk produkujících dopamin. Pak člověk nedokáže koordinovat vlastní pohyby. Leda že by ten nápoj okamžitě zvýšil koncentraci dopaminu v jeho těle, což se mi nezdálo možné. Na druhou stranu by to mělo jen dočasný efekt.</p>
<p>Někdo se mi otřel o loket, otočil jsem se a spatřil znuděně vyhlížejícího chlápka tlačícího se k pultu hned vedle mě. Pokud mi chtěl vybílit kapsy, namáhal se zbytečně, nic by v nich nenašel.</p>
<p>„Stalo se něco?“ zeptal se.</p>
<p>„Netuším, o čem mluvíte,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Pokrčil rameny, oba jsme se rozhodli, že ignorování bude nejlepší.</p>
<p>Napil jsem se a obrátil svou pozornost zpět ke Caddellovi. Vypadal rozjařeně a nadšeně, jeho společník se ale mezitím vytratil. Potlačil jsem nutkání vyrazit po stopě – to, co se tu odehrálo, bylo každopádně zajímavé. Já měl ale jinou práci, za každou cenu jsem potřeboval umrtvit své vzpomínky.</p>
<p>Zvládl jsem ještě jednu skleničku, ale jak se všichni bavili stále lépe a radostněji, dav přestal poskytovat osamělost, kterou jsem hledal. Vyrazil jsem zpět do Durandova domu. Lehce přiopilý jsem si přál, aby se mě někdo pokusil přepadnout, aby se mě někdo pokusil zabít, protože to skrývalo spoustu možností. Bohužel se tak nestalo.</p>
<p>Svlékl jsem se ze šatů a z nějakého popudu jsem je spořádaně zavěsil na ramínko, už nahý si nalil posledního panáka na cestu do říše snů a pak se uložil do čistotou vonících peřin.</p><empty-line /><p><emphasis>Nebyl jsem v pokoji sám. Bylo to divné, protože moskytiéra v okn</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stala neporušená a dve</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e zam</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ené a zav</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ené. Ve st</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íbrném m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sí</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ním šeru</emphasis> <emphasis>–</emphasis> <emphasis>záv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>sy jsem zapomn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l zatáhnout</emphasis> <emphasis>–</emphasis> <emphasis>jsem rozeznával klín, který jsem pod n</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>bez uvažování ze zvyku zarazil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Revolver jsem vid</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l, kde jsem ho v</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>era nechal, na židli u pelesti postele. Nem</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l jsem však pot</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ebu po n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>m sahat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vyklouzl jsem z postele, poprvé za dobu, co jsem se tady ocitl, mi p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>išlo, že je vzduch chladný. Vystoupila ze stínu, poznal jsem ji d</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íve, než jsem ji doopravdy spat</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>il. Napov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la mi to v</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>a to, jak se pohybovala.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Andreo, co tu d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>láš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Neodpov</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la mi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dotkl jsem se jí. Byla studená, ale nerozplynula se mi pod rukama, jak jsem se obával.</emphasis></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>istoupil jsem blíž, na t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>le jsem ucítil její šaty. Mrazily. Stejn</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>jako rty.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsem nahý a ty oble</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ená,“</emphasis> <emphasis>ř</emphasis><emphasis>ekl jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pousmála se zp</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>sobem, který používala, jen když jsme spolu byli sami.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak s tím n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>co ud</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lej.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ud</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lal jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>A snažil jsem se ji zah</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>át, jak nejlépe jsem dokázal, ale stejn</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>to nepomáhalo, snažil jsem se o to až do rána...</emphasis></p><empty-line /><p>Sluneční paprsky dopadaly dovnitř nezataženým oknem, cítil jsem, jak hřejí. Natáhl jsem ruku, abych se jí dotkl. Nenahmatal jsem nic. Prudce jsem se posadil – a došlo mi, že to byl jen sen. Druhá polovina velké manželské postele byla právě tak ustlaná, jako když jsem si do ní v noci lehal.</p>
<p>Sen, ale tak živý sen, jako jsem nikdy předtím nezažil. Sen o celé promilované noci.</p>
<p>Někdo zasténal. To jsem byl já. Bolela mě hlava, a to tak strašným způsobem, že jsem chvíli pozoroval revolver na židličce, zda to s ním náhodou nemám ukončit. Na nějakou dobu jsem musel zavřít oči, abych bušení kladiv na lebeční klenbu zvládl.</p>
<p>Sen, takový nádherný, úžasný a krutý sen.</p>
<p>Znovu jsem oči otevřel a přesto, že jsem si přitom připadal jako hlupák, jsem s hekáním a sténáním prohledal celý pokoj, zda nenajdu stopy její přítomnosti. Samozřejmě jsem nic nenašel.</p>
<p>A vůně? Vznášela se tady její vůně nebo ne? Měl jsem na rukou, ve vlasech její vůni, nebo ne?</p>
<p>Samozřejmě že neměl, jen jsem si to namlouval.</p>
<p>Tohle se nedalo vydržet. Vidiny, halucinace, sny tak hmatatelné, že jsem je považoval za skutečnost i po probuzení. Proč bych to všechno měl dál snášet?</p>
<p>Sáhl jsem po revolveru, zkontroloval, zda jsou perkusní zápalky na svých místech.</p>
<p>Proč? Proč jsem naživu právě já?</p><empty-line /><p>„Johne!“ ozvalo se zabušení na dveře. „Vstávej! Máme toho hodně na práci!“</p>
<p>Durand.</p>
<p>Odložil jsem pistoli. Možná protože jsem si s ním něco dohodl a beze mě by to nezvládl. Ubohá záminka, ale co. Možná protože jsem nikdy v životě nic nevzdal a proto nevzdám ani život sám. Možná protože tolik jiných umřelo?</p>
<p>Podíval jsem se na revolver.</p>
<p>„Jsem vzhůru, za chvíli jsem dole,“ houkl jsem odpověď a chladivý kus kovu odložil zpět na židli.</p><empty-line /><p>„Vypadáte příšerně,“ přivítal mě.</p>
<p>„A cítím se ještě mnohem hůř,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Z celého snídaňového menu jsem si posloužil jen rajčatovou šťávou. I ta chutnala ohavně. Po chvíli uvažování jsem do ní přidal trochu pepře a tabasca a po pohledu oknem ven jsem z baru vytáhl láhev vodky a přilil jí štědrou dávku.</p>
<p>„Co máme na programu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Vy byste snad neměl dělat nic,“ zavrtěl Durand hlavou.</p>
<p>„Převezmeme ty pušky,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Mám z vás hodně nepříjemný pocit. Vypadáte, že byste snadno mohl někoho zabít.“</p>
<p>„Na to nemám energii,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„No, právě, a to mě u vás děsí. Měl byste si najít nějakou ženskou, pak se chováte skoro normálně,“ vrátil se ke své utkvělé představě.</p>
<p>Jednu jsem ve své ložnici měl. Celou noc, a právě ona ze mě udělala tohle. Ne ona, vzpomínka... ztrácel jsem se sám v sobě, cítil jsem se dezorientovaný.</p>
<p>„Sejdeme se u Brewstera,“ odsekl jsem.</p>
<p>Pořád jsem si dokázal vybavit, jak chutná, jak voní, jak vzdychá. Návštěva ze záhrobí.</p>
<p>Vyšel jsem ven, dusné vedro New Orleans mě udeřilo perlíkem mezi spánkové kosti, musel jsem se zastavit, abych ho ustál. Žebrák postávající na ulici zamířil mým směrem, ale po pár krocích si to správně rozmyslel. Na ulici byl ještě jeden muž. Vybral si špatné místo – svítilo na něj slunce. V tmavém plášti mu muselo být pekelné vedro. Vybral si to místo, aby dobře viděl, kdo vychází z Durandova domu. Proč asi?</p>
<p>Změnil jsem původní plán a vyrazil k němu.</p>
<p>Nebyl to plášť, ale pončo, ruce měl schované pod ním a mohl v nich držet cokoliv. Já měl jen svůj nůž.</p>
<p>„Chcete mi něco?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Pozoroval mě, tmavé oči ve tváři bez výrazu, krátké úzké rty. Sáhl jsem pro nůž, sotva jsem se dotkl rukojeti, zpod ponča vykoukly čepele dvou mečů. Mohl jsem to skončit.</p>
<p>Mužův pohled se rozostřil, měl jsem pocit, že nevidí, pak jsem se najednou díval do žlutých zornic někoho jiného.</p>
<p>„Pijete tak brzy po ránu? Nebo se protáhl večer?“</p>
<p>Hlas jsem nikdy předtím neslyšel, asi protože patřil muži přede mnou. Dikci jsem však poznal.</p>
<p>Takže mě nakonec našel i tady. Ale nepřišel sám, poslal prostředníka. Obemknul jsem prsty paroh rukojeti arkansaského párátka, čepele mečů se ani nezachvěly.</p>
<p>„Vypadáte docela zanedbaně,“ bavil se.</p>
<p>Sekl jsem od boku šikmo vzhůru, místo aby mě meče rozpáraly, muž se ani nepohnul, v poslední chvíli jsem předloktí povolil a ze seku, který měl otevřít břicho, se stalo letmé mávnutí, které odneslo jen pončo. Pod rozťatou látkou se objevil další pár rukou, v každé hranatá automatická pistole.</p>
<p>„Působivá koordinace mysl-tělo, to jsem u vás vždy obdivoval.“</p>
<p>Nemohl jsem ho zabít. Bylo to mimo mé možnosti. Tenkrát i teď.</p>
<p>Otočil jsem se a kráčel pryč. Proč ale nezabil on mě? Proto sem čtyřruký hitman přece přišel – byl za tím účelem jednoznačně vybrán a také k němu patřičně vybaven. Za účelem zabití Johna Francise Kováře, agenta, který přežil i ty nejbeznadějnější mise, který přežil i konec Agentury. Z nějakého důvodu se rozhodl, že mě nechá žít, a byl kvůli tomu ochotný i obětovat svého člověka. Ne že by pro něj někdy jeho lidé cokoliv znamenali.</p>
<p>Proč?</p><empty-line /><p>V první otevřené nálevně jsem si dal dalšího panáka a pokračoval v procházce městem. Kde jsou Brewsterovy závody jsem věděl a New Orleans nebylo zase tak velké, aby kamkoliv v městském distriktu nešlo dorazit do hodiny. Prostě jsem se jen tak procházel a pil, abych se zbavil vzpomínek na dnešní noc.</p>
<p>Po třetí zastávce už jsem cítil, jak mi alkohol koluje v žilách. Přestala mě bolet hlava, horko se zdálo snesitelnější a byl jsem si naprosto jistý, že už žádnou další živou vzpomínku mít nebudu. I nádherná a současně krutá prosněná noc s Andreou se příjemně vzdalovala.</p>
<p>Jako vždy v poledne se ulice vylidnily, lidé drželi siestu. Zpoza rohu se vynořily dvě ženy, starší a mladší, podle oblečení lepší služebné. Spatřily mě a okamžitě přešly na druhou stranu ulice. Po chvíli jsem se schválně otočil – opět se vracely zpět na zastíněnou stranu. Opustil jsem obchodní část města a vrátil se do centra. Tam jsem ve výkladní skříni obchodu s lahůdkami zahlédl neoholeného neučesaného muže s krví podlitýma očima, celkový dojem vylepšovaly modřiny a podlitiny, někdo si ho nedávno docela podal. Vypadal jako po hodně dlouhém flámu a ani jeho oblečení nebylo nejčistší.</p>
<p>Už jsem věděl, proč mě nechal žít, proč v poslední chvíli zastavil svého zabijáka – viděl, v co jsem se změnil, viděl, že jsem se ocitl na sestupné spirále. Proto mě nechal, abych si to všechno procítil, vnímal vlastní úpadek, abych si vychutnal pád na dno. Měl jsem sice k dispozici celý svět, ale z jeho pohledu, a vlastně i mého, to představovalo vězení.</p>
<p>A pokud by se v budoucnu rozhodl mě zabít, tady mě bez větších problémů najde.</p><empty-line /><p>Díval jsem se na svůj odraz ve výkladní skříni a přemýšlel. V téhle partii jsem neměl šanci zvítězit, ale je prohra a prohra. Našel jsem kašnu, opláchl si tvář, u pouličního prodavače si koupil dva kokosové ořechy a oba je vypil. Potom jsem navštívil první holičství, které jsem zahlédl.</p>
<p>Než se mnou byli hotovi, přiblížil se čas přebírání zbraní.</p>
<p>Abych se nehonil, vzal jsem si tentokrát drožku. Durand už čekal na místě, před dřevěnou boudou a závorou střežící přístup do areálu firmy Brewster Metal Corporation.</p>
<p>Seskočil jsem z kočáru, o metr a půl níž mě přivítal žár rozpálené dlažby.</p>
<p>„Nebyl jsem si jistý, zda dorazíte a v jakém stavu. Ale vypadáte docela ve formě,“ zhodnotil mě Durand.</p>
<p>„Proč jste si to myslel?“ zeptal jsem se ho a přitom si prohlížel okolí.</p>
<p>Nacházeli jsme se na samých hranicích vlastního města, za skladišti se už rozkládaly volné pozemky, které bylo možné koupit od vlády. Většinou ale šlo o zasolené bažiny. Závora vypadala chatrně, zato brána byla masivní, z dubových trámů, zeď vysoká, a co víc – nahoře ji věnčila spirála ostnatého drátu.</p>
<p>„Prostě – vypadal jste příšerně. Nebyl jsem si jistý, zda si náhodou neproženete kulku hlavou.“</p>
<p>Překvapeně jsem se na Duranda podíval. To byl dost přesný odhad. Až poté, co to vyslovil, jsem si připustil, že ta myšlenka se mi z podvědomí neustále drala na mysl a já ji stále zašlapával. I z toho jsem byl unavený.</p>
<p>„Máte ten revolver, pamatuji si to,“ připomněl mi.</p>
<p>Já si to také pamatoval.</p>
<p>„To je dost drahé, ne?“ ukázal jsem na ostnatý drát.</p>
<p>„Brewster s ocelí obchoduje,“ pokrčil Durand rameny, „možná je to něco jako jeho obchodní značka. Ale určitě bych si rozmyslel, kdybych se dovnitř měl vloupat. Raději bych si vybral jiné místo.“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že pákové štípačky, nebo i docela obyčejné kleště, tady budou hodně specifickým a drahým nářadím.</p>
<p>„Půjdeme?“ ukázal na vstup.</p>
<p>Přistoupili jsme k boudě a zaklepali, vrzly dveře sbité z neohoblovaných desek, z horkého dusného šera se kolébavě vynořil polonahý černoch, po holém trupu mu stékaly čůrky potu. Ospale na nás mžoural a vypadal, že s mluvením je na štíru.</p>
<p>Jako vrátný se moc nenadřel, ale nechápal jsem, proč se smaží uvnitř.</p>
<p>„Potřebujeme se dostat dovnitř,“ řekl Durand.</p>
<p>„A kvůli tomu mě budíte?“ nechápal.</p>
<p>„Jste vrátný, ne?“</p>
<p>„Noční vrátný,“ upřesnil, „denní jsou uvnitř v halách, zavolaj vám i skladníky a nosiče, pokud je budete potřebovat.“</p>
<p>„Těch hal je tam víc, vidím čtyři,“ řekl jsem.</p>
<p>Neměl jsem chuť absolvovat v palčivém slunci přespolní běh.</p>
<p>„Možná bych vám moh pomoct,“ poškrábal se černoch na hlavě tak vehementně, až mahagon dočasně zbledl.</p>
<p>Durand sáhl do kapsy a hodil mu minci, kterou on pohotově zachytil.</p>
<p>„Přišli jsme si pro pušky,“ prozradil mu.</p>
<p>Muž se na nás podíval s o poznání větším zájmem.</p>
<p>„Ta nejmenší hala s nedávno vopravenou střechou,“ prozradil nám.</p><empty-line /><p>Pozemek byl rozlehlý, cesty nevedly nejkratším možným směrem, ale tak, aby se ušetřilo při jejich stavbě. Chtěl jsem si zkrátit trasu a jít přímo, ale Durand zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Tady se to nevyplácí, půda je tu často podmáčená a většina staveb je na pilotech.“</p>
<p>Poslechl jsem. Přestože jsme nijak nespěchali, košile se mi brzy lepila na záda a jazyk na patro.</p>
<p>Před zastřešeným vchodem seděl v houpacím křesle vysoký vyschlý muž, na kolenou měl ručnici a v pouzdře u pasu revolver. Rukojeť byla z hlazeného dřeva, už na první pohled špatně padnoucí do ruky.</p>
<p>Viděl nás přicházet dříve než my jeho, zblízka jsem spatřil, že jednu ruku má položenou na předpažbí, ukazovákem druhé se dotýká lučíku spouště. Osobně bych se raději spolehl na revolver, ale přišlo mi, že na něj není zvyklý.</p>
<p>„Přicházíme si pro zboží, nakoupili jsme u pana Brewstera,“ řekl opatrně Durand a pomalu mu podal složku papírů s firemním razítkem a Brewsterovým podpisem na titulní stránce.</p>
<p>Muž jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Já hlídám, hlídám, aby se nic neztratilo. Chico!“ zahulákal přes rameno. „Máš tu práci!“</p>
<p>„A doprdele práce,“ zahuhlal někdo zezadu.</p>
<p>Chico byl velký tlustý mexikánec s trojitou bradou. Přikolébal se k nám, převzal si složku a beze spěchu ji nějakou dobu studoval.</p>
<p>Hlídač teď držel svou pušku o něco pevněji, byla to klasická dvojhlavňová brokovnice. Měl k dispozici dvě rány, tedy přesně tolik, kolik potřeboval.</p>
<p>„Je to v pořádku, Oli,“ uklidnil ho tlouštík. „Pokud se něco ztratí, přijdeme o peníze,“ dodal na vysvětlenou. „Všechny tyhle hračky,“ mávl rukou za sebe do příšeří skladu, „jsou pekelně drahý. Pojďte se mnou. Sto pušek? Chcete rozpoutat válku?“</p>
<p>Durand se jen zdvořile usmál. Následoval jsem je. Rozpoutat válku? Možná právě tohle byl pravý důvod, proč se s námi Brewster nakonec tak rychle dohodl. Pokud jsem to dokázal posoudit, sto dobrých pušek ve správných rukou v tomhle světě něco znamenalo a pokud by indiáni své bílé sousedy poškorpili, ti by rychle začali utrácet své těžce vydělané dolary za další zbraně. A vydělali by ti, co je vyrábějí a prodávají...“</p>
<p>„Sto pušek s příslušenstvím. Pokud nemáte venku povoz nebo dva, nemáte šanci to odnést,“ mumlal Chico. „Kulovnice s blokovým uzávěrem, ty nejlepší. To jsou bedny v týhle řadě, v každé je pět kousků.“</p>
<p>„Tak jdeme na to, začneme otevírat,“ zavelel jsem. „Chci si každou pušku pořádně prohlédnout.“</p>
<p>Durand i Chico se na mě nevěřícně podívali.</p>
<p>„Jedna nás přijde na menší jmění a budeme je prodávat lidem, kteří za ně zaplatí ještě víc. Budou vybíraví.</p>
<p>Tlouštík vypadal, že se mu do práce moc nechce, ale nebral jsem na něho ohled. Hned u první bedny jsem si ověřil, že jsem udělal dobře. Na místní poměry to byly excelentní strojařské výrobky, zadovky s perkusním zámkem a blokovým odklopným uzávěrem. První pětka hlavní vypadala v pořádku, s uzávěrem a napínacím mechanismem to bylo horší – šlo o ruční práci a ne každý z výrobců byl stejně pečlivý a stejně řemeslně zdatný. Poručil jsem si otevřít další bedny a začal vybírat, dokud jsem nebyl s první pěticí pušek spokojený. Nejvíc mě překvapily náboje. Zápalky byly samozřejmě zvlášť, prach už v továrně nadávkovaný do válečků z tuhého kartonu, na jedné straně přelepených tužší koženou zátkou sloužící k utěsnění. Olověné kulové projektily byly k měkkým patronám přilepeny. Pokud člověk chtěl střelu založit do hlavně, musel často kulku odtrhnout, s úsilím ji zamáčknout až na konec nábojové komory a pak k ní vsunout váleček se střelivinou. K jednotnému náboji jim zbýval jen krok, ale ten možná neurazí, protože proti němu mluvila cena kovu. Ale možná to jednou překonají jiným typem zápalek.</p><empty-line /><p>Pozdě večer bylo našich sto pušek vybraných, dvě z nich jsem odložil stranou do bedny, jejíž číslo jsem si zapamatoval.</p>
<p>„Když mi dáte pozor, aby nám konkrétně tyhle zbraně nikdo neodvezl a nevyměnil,“ ukázal jsem na dvacítku přebraných beden, máte u nás –“ podíval jsem se na Duranda.</p>
<p>„Deset dolarů,“ doplnil a minci muži hodil.</p>
<p>„Přijdeme si pro ně za pár dní i s povozy,“ řekl jsem.</p>
<p>„A co mi zabrání v tom, abych tyhle nejlepší pušky někomu za menší peníz přenechal a vám dal vobyčejný? Bedny jedna jako druhá,“ pokrčil rameny.</p>
<p>„Já to poznám,“ odpověděl jsem mu. „Pokud bys to udělal, vyřezal bych ti z těla pruh kůže a pak tě donutil uvázat si ho kolem pasu.“</p>
<p>Poodhrnul jsem cíp kazajky a ukázal mu nůž.</p>
<p>Zbledl.</p>
<p>„Nikdy by mě to ani nenapadlo,“ zaklínal se.</p>
<p>„Teď už ne,“ potvrdil jsem mu.</p><empty-line /><p>Při cestě zpět do města po svých – tady jsme neměli šanci sehnat si drožku – si mě Durand po očku pátravě prohlížel.</p>
<p>„Změnil jste se.“</p>
<p>„Nemyslím.“</p>
<p>Byl jsem unavený a cítil jsem se unavený. Doufal jsem, že usnu hlubokým spánkem bez snů.</p>
<p>„Dosud jste mi připadal bez cíle, bral jste věci, jak přicházely, teď o něco usilujete. A jste tvrdý, až krutý, skoro mi naháníte strach. Jak vás napadla ta výhružka s kůží? Znělo to dost děsivě a skutečně – jako byste to už dělal.“</p>
<p>„Viděl jsem to,“ odpověděl jsem stručně.</p>
<p>A můj cíl? Sám před sebou jsem ho přímo nevyslovil, ale mé podvědomí už ho znalo. Nepadnout na kolena, neskončit v rozkladu. Zemřít připraven a v plné síle, abych, kdyby mi byly zvrácená štěstěna někdy v budoucnu nakloněna, nepromarnil ani tu nejmenší případnou šanci zabít hraběte. Ale to byl samozřejmě jen sen. Hrabě zničil Agenturu, nejmocnější organizaci, která kdy existovala, já byl sám. Můj skutečný cíl byl vydržet až do konce s vědomím, že jsem se nevzdal. Žádným způsobem a nikomu.</p><empty-line /><p>Na hranicích starého města se nám konečně podařilo sehnat drožku – do skutečného taxíku měla kárka bez pérování se dvěma tvrdými lavicemi daleko, ale po náročném dni a předchozí prohýřené noci, ať už to slovo znamenalo cokoliv, bych byl vděčný i za trakař.</p>
<p>Durandovo upozornění, že studená večeře bude nachystaná za chvíli a že možná bude k snědku připraveného i něco teplého, jsem odbyl mávnutím ruky a z posledních sil jsem se dovlekl do koupelny. Nejraději bych se vykašlal i na očistu, ale věděl jsem, že ráno by mi to vadilo. Vlažná voda mě na chvíli probrala, to mi pomohlo vyšplhat se po schodech do pokoje a pak se v klidu sesunout do postele. Zaklínoval jsem dveře nebo nezaklínoval? Nebyl jsem si jistý, věděl jsem jen, že určitě budu spát dobře.</p><empty-line /><p><emphasis>Na židli byl svázaný Pièrre Yang. Za židlí s Pièrrem Yangem z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stávala krvavá stopa. Rudá</emphasis> <emphasis>ř</emphasis><emphasis>eka. Nad ní svítilo rudé oko. Rudý úsvit.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Budu po</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ítat do deseti a pak ti odst</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>elím par</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>áka.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Obrátil se k Yangovi a p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>iložil mu pistoli k hlav</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>A vyst</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>elil mu mozek.</emphasis></p><empty-line /><p>Ten sen se mi zdál celou noc, pořád dokola. Viděl jsem tu scénu z nejrůznějších pozic, záběrů, z nejrůznějších možností – jako já, jako další přihlížející, jako Pièrre a... jako samotný kat.</p>
<p>Svítalo. Posadil jsem se, krk mě chladil, celé tělo chladilo, až jsem se třásl zimou – to způsoboval odpařující se pot. I ložní prádlo bylo vlhké.</p>
<p>Další děsivá noc. Pozvedl jsem ruku a chvíli si prohlížel prsty, zda se mi chvějí. Ne. Ještě ne. Zatoužil jsem po láhvi, po čemkoliv, co by mě uklidnilo, poslalo můj zběsile, ale současně na prázdno šrotující mozek k ledu. Místo toho jsem se zvedl, potichu přešel do koupelny a dopřál si dlouhou sprchu. Nejlepší by byla mrazivá voda, která tají dech a může způsobit infarkt, ta ale v New Orleans na začátku května už dávno nebyla k dispozici.</p>
<p>Vrátil jsem se na pokoj, oblékl se a šel do kuchyně. Uvařil jsem si silnou černou kávu. Stará Agáta se samozřejmě probudila, musela mít pokoj někde poblíž. Než stačila zaprotestovat proti tomu, že narušuji její království, přiložil jsem si prst na rty a gestem jí ukázal, ať jde ještě spát. Pochopila a poslechla.</p>
<p>Pak jsem rozebral revolver a vyčistil ho. Ta zbraň se mi nelíbila. Vyráběl ji někdo, kdo měl představu, jak takové věci fungují, ale ne dostatečné zkušenosti. Napínací mechanismus kohoutu mi přišel příliš titěrný a slabý, i rám mi přišel poddimenzovaný, buben – možná se mi to zdálo, ale do symetrie mu něco chybělo. Nakonec jsem zbraň opět složil a naprázdno vyzkoušel. Fungoval uspokojivě, v rámci možností. Jednu po druhé jsem pečlivě prohlédl perkusní zápalky, dvě vyhodil a nahradil novými. Pak jsem stejně pečlivě zkontroloval pouzdro, co mi přinesl odkudsi z města Durand. Podpažní pouzdro. Jeden lem jsem seřízl o pět milimetrů, a pak i konec pouzdra – ten, kdo ho šil, měl za to, že ústí hlavně musí být schované. To platilo pro ostří, ne pro hlaveň. Pak přišel na řadu nůž. Neobjevil jsem na něm žádnou chybu, jen pro dobrý pocit jsem ostří obtáhl na koženém řemeni.</p>
<p>Podíval jsem se z okna. Stále ještě bylo příliš brzy.</p>
<p>Přestože jsem neměl hlad, začal jsem chystat snídani. Vajíčka, klobásu, sýr, rozpekl jsem veku, prostřel, nachystal nádobí.</p>
<p>A najednou bylo vše připraveno. Měl jsem chuť to všechno smést na jednu hromadu, rozšlapat, rozbít dveře a... v tom se otevřely, vstoupil rozespalý Durand.</p>
<p>„Nejsem společensky oblečen, ale voní to nádherně a po včerejšku je mi špatně od hladu,“ zamumlal omluvně a pustil se s vlčí dravostí do jídla.</p>
<p>Napodobil jsem ho.</p>
<p>Poté, co zmizela většina toho, co jsem nachystal, si dolil kávu a spokojeně se rozvalil na židli.</p>
<p>„Vypadáte mizerně,“ zkonstatoval.</p>
<p>„Vy také nejste zrovna čerstvá koroptev,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Vstával jsem příliš brzy,“ mávl rukou. „Co máte v plánu?“ zeptal se.</p>
<p>„Prohlédnout a opravovat loď, sehnat mechanika, aby se mrknul na motor. Já spoustu věcí odhalím, ale nejsem dost šikovný, abych je dobře opravil.“</p>
<p>„Musíme přemístit naše zboží,“ připomněl.</p>
<p>„To skladiště je dobře hlídané, nejlepší by bylo zbraně převézt na loď až na poslední chvíli.“</p>
<p>Durand nad tím chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Zkusím to zařídit. A posádka?“</p>
<p>„Dnes ráno mají nastoupit. Tedy ti tři, co jsme je sehnali. Zaplaťme jim malé odstupné a vybírejme znovu. Zvyšme gáži. Budu náročný.“</p>
<p>„Chcete si vybírat?“ odhadl mě.</p>
<p>„Přesně, chci ty nejlepší chlapy na Mississippi.“</p>
<p>„Co myslíte tím nejlepší?“ zapochyboval o mých slovech. „Ta káva je vynikající, jak jste ji udělal?“ změnil téma.</p>
<p>Hrál jsem si s ní a jednu z nádob jsem změnil na improvizovanou džezvu, ale to jsem mu vysvětlovat nehodlal.</p>
<p>„Zkušené, dobré bojovníky, spolehlivé,“ vypočítával jsem.</p>
<p>„Takoví neexistují,“ zavrtěl hlavou. „Nebo možná ano, pokud budeme uvažovat o elitě, například o prezidentově ochrance. Ale takové tady nenajdete, ani na jednom břehu Mississippi.“</p>
<p>„Tak si je vychovám,“ pokrčil jsem rameny. „Jen potřebuji lákadlo – peníze. Kolik – to je na vás.“</p>
<p>Durand se zamyslel.</p>
<p>„Nabídněme jim dvě stě dolarů plus dalších dvě stě po úspěšném návratu. No, to je opravdu moc,“ potřásl odmítavě hlavou, jako by ho vlastní velkorysost zaskočila.</p>
<p>„Na kolik si ročně přijde dobrý zedník?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Dvě stě, dvě stě padesát dolarů,“ odpověděl. „Za rok.“</p>
<p>„Pak se mi zdá, že nabízíme právě tak akorát,“ přikývl jsem.</p><empty-line /><p>Půl dne jsem sháněl šikovného mechanika, který by byl schopný k motoru naší lodi, nebo spíš člunu, jak plavidlo opovržlivě tituloval Durand, přidat další transmisi, která by poháněla ventilátor ofukující žebrování válců a tím zaručující lepší chlazení.</p>
<p>Mořili jsme se s tím tři hodiny, než jsem se dohodli na představě. Klosterman, tak se mechanik jmenoval, chtěl ozubená kola zhotovit z mahagonového dubu a stálo mě hodně úsilí přemluvit ho k bronzu. Přestože jsem hradil náklady na materiál, měl obavy, aby ho neznehodnotil.</p>
<p>Odpoledne se dostavil Durand s prvními zájemci o členství v posádce.</p>
<p>Byli to čtyři muži. Jeden s hrbem a dlouhýma rukama, jeho irsky znějící jméno jsem se ani nesnažil zapamatovat a překřtil jsem ho na Quasimoda, druhý hezoun v červené košili s rukávy sepnutými zlatě se lesknoucími manžetami, třetí chlápek, co neměřil víc než metr pětašedesát, ale byl současně širší než delší, a poslední štíhlý vysoký muž v kovbojských džínech, kárované košili a bičem za pasem.</p>
<p>Počkal jsem, až Durand skončí svůj náborový proslov.</p>
<p>Elegán s manžetami měl pod vestou schovanou nějakou zbraň a vsadil bych se jedna ku pěti, že to je střelná zbraň, ne nůž.</p>
<p>„To jsou slušné peníze,“ přitakal kovboj.</p>
<p>Mechanik se činil u motoru a jen občas po nás střelil zvědavým pohledem.</p>
<p>„Potřebujeme dostat loď na břeh, abychom zkontrolovali a opravili trup. Pojďte mi pomoct usadit ho do vozíku, pak ho vyvezeme po rampě nahoru.“</p>
<p>Osvalený prcek se podíval na nevábně vyhlížející vodu a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nejsem nosič, o tom nebyla řeč.“</p>
<p>Přesto neodešel, jako by byl zvědavý, co bude dál.“</p>
<p>Fajn. Neměl jsem s jeho rozhodnutím problém.</p>
<p>„Jsem střelec, ne nádeník,“ ucedil elegán, povlovným obloukem si odplivl a otočil se. „Myslel jsem, že půjde o víc... ale za ty peníze mi to nestojí.“</p>
<p>Quasimodo přikývl a začal si svlékat kabát, kovboj si prohlížel loď.“</p>
<p>„Ve třech to nedokážeme,“ zkonstatoval, co mi bylo jasné.</p>
<p>Durand si povzdechl a začal se svlékat.</p>
<p>Našel si malý čtverec zelené trávy a na ten pečlivě složil sako, vestu, dokonce i košili a úplně nakonec kalhoty.</p>
<p>To už ho sledovali všichni a všichni se u toho nepokrytě bavili.</p>
<p>„Právě ušetřil třicet dolarů zálohy, to za svlečení stojí, ne?“ podotkl jsem.</p>
<p>„To jo, to nedostane žádná holka za mnohem víc,“ zasmál se kovboj.</p>
<p>Po dvou hodinách úporného snažení, kdy jsem v jednom okamžiku skončil po krk ve vodě, jsme konečně dostali loď, teda člun, do suchého doku. Pomohl nám i mechanik, který nevydržel a přiložil ruku k dílu.</p>
<p>„Takže, pánové,“ opřel jsem se o vyhřátý bort lodi a nechal chvíli obolavělé svaly odpočívat, „finanční ředitel vám vyplatí zálohu. Zítra ráno v osm tady.“</p>
<p>Finanční ředitel ve spodním prádle, s tváří umazanou od oleje, na mě podrážděně zasyčel, pak se ale sehnul nad svými svršky a vyčaroval šest stříbrných desetidolarových mincí.</p>
<p>„A co moje odměna?“ ozval se mechanik.</p>
<p>Křestním jménem se jmenoval Samuel, to jediné jsem se při půldenním pachtění o něm dozvěděl.</p>
<p>„Tolik tady asi nemáme,“ otočil jsem se na Duranda, „budeme muset zajet pro další peníze.“</p>
<p>Samuel jen mávl rukou.</p>
<p>„Stačí na materiál. Objevím se zítra odpoledne a přinesu s sebou součástky, pokud už budou hotové. Budu potřebovat odzkoušet pár věcí.“</p>
<p>Osaměli jsme. Ležel jsem opřený o loď a odpočíval, vůbec jsem si neuvědomil, jak byla naše práce vyčerpávající. Nebo jsem to tak podvědomě plánoval. Abych se konečně vyspal. Ale i včera jsem byl k smrti unavený a pronásledovaly mě noční můry. Ne, to nebyly noční můry, byly to skutečné vzpomínky.</p>
<p>Odpočíval jsem a pozoroval Duranda, jak se v kalné vodě snaží co nejlépe umýt a pak stojí nad svým elegantním oblečením a uvažuje. Nakonec jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Všechno bych to zničil. Hej! Chlapče!“ křikl na procházejícího kluka. „Pokud sem k nám dovezeš drožku, máš u mě dva nikláky!“</p>
<p>„A co něco předem?“ zareagoval kluk.</p>
<p>„Tak maximálně ránu do zubů.“</p>
<p>Kluk se zahihňal a poklusem zmizel.</p>
<p>S večerem sluneční žár ztratil na ostrosti, do běžných zvuků se přidalo pištění komárů; rybina a pach bahna vystoupily z pozadí a staly se hlavními složkami hutné vůně řeky.</p>
<p>Ohlásil se noční hlídač, dostal půl mzdy a začal si chystat dřevo na oheň. Vychutnával jsem si teplo dřeva pod svými zády a chmurně meditoval nad nadcházející nocí.</p>
<p>„Pane, pane, už jedeme! Ale těch deset centů chci hned!“ hulákal z dálky kluk klusající před drožkou – skutečným pohodlným taxíkem.</p>
<p>Durand sbalil své šaty pod paži a hodil chlapci vysokým obloukem dvě mince. Jeho hod byl naprosto přesný a kluk také nezaváhal.</p><empty-line /><p>„Kde bych mohl najít Anette?“ zeptal jsem se Duranda, zatímco jsme se rozvalovali na kožených sedadlech a pozorovali město pomalu defilující kolem nás. Zdálo se, že mu občasný udivený pohled, který po něm vrhali okolojdoucí, nevadí, i ve spodním, po celodenní práci pěkně špinavém prádle seděl a tvářil se jako dokonalý džentlmen.</p>
<p>„To nebude jednoduché, tyhle holky korzují po celém starém městě a chodí do těch podniků, kam je pozvou. Můžete takhle promarnit několik večerů, než ji vůbec potkáte. A také – třeba s vámi nebude chtít mít nic společného.“</p>
<p>„To vůbec nevadí,“ odvětil jsem.</p>
<p>To už jsme byli u Durandova domu. Až teď, po delší době, co jsem zde strávil, jsem dokázal ocenit jeho lukrativní polohu v samém srdci města. Sám o sobě představoval malé jmění.</p>
<p>„Pokud byste ten dům prodal, dostal byste za něj slušnou částku, to by asi vyřešilo vaše problémy, ne?“ nadhodil jsem.</p>
<p>„Nechci ho prodat,“ odpověděl stroze.</p><empty-line /><p>Umyl jsem se, převlékl a pak se s Durandem sešel u večeře.</p>
<p>„Vidím, že hodláte vyrazit do nočního města,“ zhodnotil můj vzhled.</p>
<p>Namazal jsem si na bílou veku krémovou paštiku a přidal k ní kousek ananasu.</p>
<p>„Možná bych vám mohl doporučit místa, kde byste narazil na velmi atraktivní dámy, které za jistých okolností nejsou skoupé na svou přízeň,“ řekl a naráz vyprázdnil sklenici vína s vodou. Augusta, právě přinášející další karafu s vínem, při jeho poznámce nehnula ani brvou.</p>
<p>„Nemám zájem,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„A pokud potkáte Anette, buďte zdvořilý. Může předstírat, že vás vůbec nezná. Tyhle dívky mají svá pravidla.“</p>
<p>„Díky, že jste mi to řekl,“ poznamenal jsem suše. „K ženám jsem vždy zdvořilý.“</p>
<p>Jeho péče mi začínala jít na nervy.</p>
<p>„Pardon, omlouvám se,“ zařadil Durand zpětný chod. „Jen jsem nechtěl, aby vás, nebo ji, potkala nějaká nepříjemnost.“</p>
<p>„Omluva se přijímá.“</p>
<p>Měl jsem pocit, že poprvé na tváři staré ženy rozeznávám jakési pobavení.</p><empty-line /><p>Večerní New Orleans mělo jiné barvy a jiný tep života. Uvolněnější, složený z táhlých dlouhých vln, které zdánlivě nikdy nekončí. V centru byly ulice plné, ale ne přeplněné, kočáry trpělivě popojížděly mezi korzujícími lidmi, lidé chodili ve skupinách, samostatně, ve dvojicích. Byl jsem nalehko, bez revolveru i nože, přes košili jen vlněnou vestu, kterou Durand bez váhání schválil a označil ji za styl, který mužům z vnitrozemí sedí. Netušil jsem, proč mě pasoval na muže z vnitrozemí. Do dvou kapes jsem schoval pár bankovek. Už jsem se v místních cenách vyznal dostatečně a předpokládal jsem, že by měly postačit na hodně veselou noc ve většině podniků v centru.</p>
<p>Zastavil jsem se v baru označeném křišťálovým nápisem Pat O'Brien's Bar. Než jsem se stačil rozhlédnout a zhodnotit, že to je podnik navštěvovaný převážně muži a pokud v něm byla nějaká žena, vždy v doprovodu, barman stál přede mnou a čekal na objednávku.</p>
<p>„Máme dobrý pastis,“ oznámil mi bez výrazu a čekal.</p>
<p>„Pak pastis,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Vypil jsem sotva polovinu sklenky a šel jsem dál. Po hodině a půl bezcílného putování po francouzské čtvrti jsem v Cabardiho restaurantu Anette našel. Seděla i se svou přítelkyní Gisele ve společnosti tří mužů, všichni byli dobře oblečeni, nejstaršímu mohlo být k šedesátce, nejmladšímu ani ne třicet. Posadil jsem se ke stolu v rohu a čekal u sklenky s vínem. Až do chvíle, kdy se muži chtěli zvednout k odchodu, se dobře bavili. To, že s nimi žádná z dívek nechtěla jít, jim ale viditelně zkazilo náladu. Chvíli to vypadalo na hádku, pak se ale objevil noblesní majitel podniku a všechno se uklidnilo. Nechal jsem si přinést kávu a jídelní lístek a přitom se číšníka zeptal, co dámy u vedlejšího stolu pijí.</p>
<p>Bez mrknutí oka odpověděl, že šampaňské. Jinou odpověď jsem vlastně ani neočekával. Požádal jsem ho, aby jim i mně přinesl po sklence.</p>
<p>Potom jsem obě pozdravil úklonou a pozvednutím číše.</p>
<p>Čekal jsem, až mi přinesou jídlo, a přemýšlel, proč dělám to, co dělám. Protože jsem hledal způsob, jak přežít? Jak se vrátit k normálnosti? Možná bylo lepší si žádné takové otázky neklást.</p>
<p>Podnik byl plný, od stolů se ozývalo cinkání příborů, číší, tlumená konverzace i smích. Lidé se dobře bavili, vychutnávali si jídlo, pití, společnost. Z šampaňského stoupaly řetízky bublinek a na hladině praskaly. V tichu bych jejich zánik slyšel, tady ne.</p>
<p>„Pane?“ vytrhl mě z mého zadumání číšník. „Dámy budou také večeřet a zvou vás ke svému stolu.“</p>
<p>Najednou mě mrzelo, že jsem tuhle hru rozehrál.</p>
<p>„Mám vám jídlo naservírovat tam?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Zvedl jsem se a přešel ke stolu, kde seděly Anette a Gisele.</p>
<p>„Dobrý den, slečny,“ uklonil jsem se, „děkuji za pozvání.“</p>
<p>Giselu má formální zdvořilost viditelně pobavila, dala si ruku před ústa, aby zakryla smích. Anette na mou hru přistoupila okamžitě.</p>
<p>Číšník přinesl mou číši. Navázali jsme konverzaci jako lidé, kteří se už jednou nebo dvakrát letmo viděli. Jako by nebyla žádná noc, kdy jsem z Anette žádostivě stahoval šaty a uspokojoval svůj živočišný chtíč. Rozhovor se volně rozběhl, víc mluvily ony a to mi vyhovovalo. Poslouchal jsem jejich hlasy, občas, pokud se to slušelo, přispěl poznámkou. Bylo to mnohem lepší, než pozorovat bublinky v šampaňském. I kdyby mě to mělo stát večeři pro tři. Byly krásné, mladé, dívaly se na svět jednoduchým způsobem. I když jen z mého hlediska jednoduchým. Ony za sebou neměly tisíce mrtvých, zničené město. Možná ještě víc mrtvých a další zničená města – ony neprohrály válku. Obě lehce zrůžověly, možná horkým jídlem, možná perlivým šampaňským. Pokaždé, když Anette pozvedla ruku, rozeznával jsem proti svitu svíček na stole jemné chmýří na předloktí.</p>
<p>„Už budu muset jít, od té doby, co se ztrácí holky, nechci chodit domů pozdě,“ rozloučila se náhle Gisele.</p>
<p>„A vy?“ podíval jsem se na Anette.</p>
<p>„Já to mám kousek.“</p>
<p>Doprovodil jsem Gisele ven, pomohl jí nastoupit do kočáru, který pro ni zastavil dveřník, a vrátil se zpět.</p>
<p>„Moc jste toho za celý večer neřekl,“ přivítala mě Anette poznámkou.</p>
<p>„Není co,“ pokrčil jsem rameny. „Opravujeme loď, najímáme lidi, sháním zboží, co bychom tady lacině koupili a výš proti proudu za víc peněz prodali.“</p>
<p>„Už jsem o vás i něco zaslechla. Prý jste dost tvrdý. A na váš člun se moc zboží nevejde,“ poznamenala zvědavě.</p>
<p>„Člun? Někdo se opováží říkat člun?“ řekl jsem na oko rozhořčeně.</p>
<p>Zasmála se.</p>
<p>„Vás ale nic z toho, co děláte, příliš nezajímá,“ zvážněla náhle. „Usmíváte se jen na oko, hovoříte jen, pokud musíte. Do všeho se nutíte.“</p>
<p>To byla pravda. Měla postřeh. Nechtěl jsem do toho zabředávat. Diskrétní číšník se zhmotnil u našeho stolu s novou lahví. Otevřel ji s tichým zasyčením, dolil a zase se odhmotnil.</p>
<p>„A co mi o sobě povíte vy?“ zkusil jsem otočit rozhovor.</p>
<p>„Nemluvím o sobě s muži ráda,“ řekla a dívala se přitom dolů, na stůl. „Toho, co mě dělá mnou samotnou, mnoho není. A když to někomu povím, přijdu o to. Pokud,“ zamyslela se, „pokud se on nepodělí o část sebe zase se mnou. To se pak nezmenším.“</p>
<p>Chvíli jsem přemýšlel, co tím vlastně přesně myslela.</p>
<p>„Proč vás život nezajímá?“</p>
<p>Vyptávala se důsledně. Moc se mi to nelíbilo. Mohl jsem odejít, mohl jsem jí říct, ať toho nechá. Jenomže pak bych přišel o možnost – možnost čeho jsem přesně nedokázal definovat a raději jsem odpověděl.</p>
<p>„Jsem vězeň,“ odpověděl jsem a vynesl na povrch jednu z věcí, užírajících mě v podvědomí. „Žiji jen proto, že můj věznitel usoudil, že žít je pro mě ten největší trest, to největší mučení.“</p>
<p>Nemohla tomu rozumět, ale mluvil jsem dál, pomáhalo mi slyšet to nahlas, pomáhalo mi to pochopit sama sebe.</p>
<p>„Cestoval jsem po mnoha světech, vesmírech, bojoval jsem v nich spolu se svými přáteli. Mnohokrát jsme vyhráli, ale tu nejdůležitější, hlavní, finální, konečnou bitvu jsme prohráli. Oni jsou mrtví, já živý, odsouzený do kobky tohoto světa, odkázaný na milost a nemilost tomu, kdo nás porazil.“</p>
<p>„Mluvíte pravdu, tohle vás zajímá, cítím ve vás energii,“ poznamenala.</p>
<p>Víc než o to, co říkám, se zajímala o to, jak to říkám.</p>
<p>„Když jsme se potkali poprvé, byl jste prázdný, připadal jste mi jako někdo, kdo se snaží zoufale nasytit, naplnit. A podařilo se vám to, alespoň částečně. Pro tu chvíli. Myslím.“</p>
<p>V první chvíli jsem chtěl protestovat, ale pak jsem jí dal za pravdu. Měla pozorovací talent a pálilo jí to.</p>
<p>„Rozhodl jsem se, že se mu postavím. Až přijde, budu připraven.“</p>
<p>„Vy nevěříte, že zvítězíte,“ zkonstatovala.</p>
<p>„Věříte v Boha?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Zatvářila se vážně. Podobné věci se zde zřejmě nebraly na lehkou váhu.</p>
<p>„Věřím v papá Legbu.“</p>
<p>Papá Legba, strážce duchovních křižovatek a vyjednavač mezi loa a lidmi. Anette věřila ve voodoo. Logické, vždyť jsem byl v Louisianě.</p>
<p>„Nejvyšší duch je Damballah, nebeský bůh,“ vyhrabal jsem odněkud své chabé znalosti voodoo.</p>
<p>Vega, který se jednou setkal s jeho nepříjemnými aspekty, mě donutil, abych se o ně zajímal trochu víc.</p>
<p>„Je to nejvyšší duch, tvůrce světa, ale ne bůh,“ nesouhlasila.</p>
<p>„Dobře,“ přikývl jsem.</p>
<p>Nebyl jsem expert na náboženství a jeho rituály.</p>
<p>„A je pryč, už nezasahuje do věcí nás, lidí. Ani do věcí loa.“</p>
<p>Znovu jsem přikývl.</p>
<p>Anette mě soustředěně pozorovala a její tmavě hnědé oči získaly uhrančivý výraz.</p>
<p>„Bokorové jsou čarodějové,“ řekl jsem opatrně.</p>
<p>„Vím, co jsou zač, je lepší si s nimi nic nezačínat.“</p>
<p>Já si pamatoval jen, že jsou schopni měnit lidi na zombie.</p>
<p>„Představte si bokora, černého čaroděje, který má stejnou moc jako Damballah. Bokora schopného ničit světy, který ale nezmizel v nenávratnu.“</p>
<p>Sledovala mě, vpíjela se do mě pohledem, jako by viděla dál a hlouběji, až někam do mé duše.</p>
<p>„Tak s takovým čarodějem jsem bojoval. A prohrál. Všichni jsme prohráli. A zemřeli.“</p>
<p>Zachvěla se. Ona mi věřila, vůbec nepochybovala o tom, co jsem jí řekl. A byla zatraceně chytrá. Zvláštní kombinace.</p>
<p>Dolil jsem jí skleničku, pohodlněji se opřel a chvíli zíral do křišťálových lustrů zrcadlících světlo... slabých elektrických žárovek. Tahle restaurace byla nóbl a současně hodně moderní. Řekl jsem jí toho spoustu, víc, než jsem zamýšlel. Nezáleželo na tom. Agentura už neexistovala, pravidla neexistovala. Jen jsem uvažoval, proč jsem jí to všechno prozradil.</p>
<p>„Nikdy jsem nepotkala muže, který by měl tolik síly jako ty,“ řekla.</p>
<p>Mohl jsem říct, že mi to lichotí, ale mlčel jsem.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že přešla k tykání. Stejně jako tehdy v noci a ráno. Jako by nás předchozí rozhovor sblížil.</p>
<p>„Přesto říkáš, že to nestačí.“</p>
<p>Napila se, ale bylo jasné, že chuť vína nevnímá, dívala se někam před sebe.</p>
<p>„Takže ses rozhodl počkat, až si pro tebe přijde. Postavíš se mu a umřeš.“</p>
<p>Ano, nevzdám to, nestanu se troskou, jak zamýšlel. To byla ta poslední možnost vzdoru, která mi zbyla.</p>
<p>„Ty bojuješ sám,“ řekla a podívala se na mě.</p>
<p>Myslela to jako otázku, i když otazník chyběl.</p>
<p>Chvíli jsem nad ní přemýšlel.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Byl jsem členem celé armády, ale bojoval jsem sám, maximálně s několika druhy. My jsme se vždy bili sami za sebe. A bojovali jsme sami za sebe. Za to, v co jsme věřili. A co Vega? V co věřil Vincent? To jsem nevěděl a už se to nikdy nedozvím. Měl rád dobré pití, dobré doutníky, krásné ženy a dobrý boj. Špatné pořadí. Krásné ženy, dobrý boj a pak to ostatní? Nebo dobrý boj, krásné ženy a pak to ostatní? Jedna z věcí, co jsem nezjistil a už nikdy nezjistím. Určitě bojoval také sám za sebe.</p>
<p>„On nebojuje sám,“ řekla.</p>
<p>„Ne, je to největší ze všech bokorů, v jeho jméně umírají...“ zarazil jsem se, „tisíce,“ zvolil jsem vhodnou číslovku.</p>
<p>„Ty jsi nechtěl říct tisíce.“</p>
<p>„Miliony, myriády, miliardy, desítky, stovky miliard mužů, žen i dětí. Je to temný Damballah, možná ještě horší, než si sám dokážu představit.“</p>
<p>„To je jeden z důvodů, proč si myslím, že mluvíš pravdu. Říkáš jen malou část, aby to všechno vypadalo věrohodněji.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Dopil jsem skleničku a uvědomil si, že potřebuji na vzduch. Z toho všeho, co jsem vyslovil, na mě dýchala absolutní beznaděj, mé včerejší odhodlání se utápělo v bažině.</p>
<p>„Půjdeme? Doprovodím tě domů.“</p>
<p>Jako by mě neslyšela.</p>
<p>„Všechno, co děláš, musíš dělat naplno. Tebe nebaví vydělávat peníze, nebaví tě to všechno, co jsi mi popsal. Ale můžeš si vybudovat novou armádu, můžeš se pokusit o něco lepšího, než je čekání na smrt.“</p>
<p>Odvrátil jsem pohled od lustru.</p>
<p>Kdo sakra je, aby mi takhle radila! Holka, co zná Louisianu a její okolí? Já navštívil desítky, možná stovky různých světů, mnohokrát jsem prošel peklem.</p>
<p>„Mám si z maníků s noži a mačetami stavět armádu pro boj s bohem?“ zeptal jsem se místo vzteklé odpovědi.</p>
<p>„Ne, postav si z maníků s noži a mačetami co nejlepší armádu pro to, co právě děláš. Třeba ti budou k užitku i k něčemu dalšímu. Víc ti neporadím.“</p>
<p>Nadechl jsem se a zase zhluboka vydechl. Nemělo smysl se přít, nadávat, stěžovat si. Dostalo se mi pomoci, kterou by mi neposkytli ani ti nejlepší psychologové Agentury.</p>
<p>Uvolnil jsem se a spadla ze mě část napětí naakumulovaného v průběhu našeho rozhovoru. Anette náhle vypadala nejistě, jako by i ji naše diskuse strhla víc, než si přála.</p>
<p>„Řekl jsem ti toho spoustu.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila prostě.</p>
<p>„Co mi povíš ty?“</p>
<p>Mlčela.</p>
<p>„Co by sis přála? Po čem toužíš?“</p>
<p>„Chtěla bych muže, který by mě miloval, mít s ním zdravé děti a domov, kde bychom spolu všichni bydleli.“</p>
<p>Amen, napadlo mě. Nejprostší a současně největší přání, jaké žena mohla mít.</p>
<p>Přistihl jsem se, že jsem zavrtěl hlavou. Tohle jsem jí já poskytnout nemohl.</p>
<p>„Doprovodím tě domů,“ řekl jsem. „Doprovodím, to je všechno,“ zdůraznil jsem, než začala protestovat.</p>
<p>Zaplatil jsem, šampaňské je drahé na všech světech, které jsem kdy navštívil, venku jsme bez problémů chytili drožku. Až když Anette řekla adresu, začal se kočí kroutit. Asi to bylo pěkně divoké místo.</p>
<p>„Vy jste taxikář,“ řekl jsem. „Já za vaše služby platím. Buď nás tam zavezete, nebo vás prostě chytnu za límec, vyhodím ven a odvezu nás tam sám. Kočár vám pak zavezu na tohle místo.“</p>
<p>Blufoval jsem, s kočáry mi to nikdy moc nešlo.</p>
<p>Jeho to ale přesvědčilo.</p>
<p>Anette bydlela na samotné periferii města, podle pachů vyplňujících tmu v místech, kde se dál rozprostírala bažina. Tady pouliční osvětlení chybělo úplně, cestu sporadicky ozařovaly jen lucerny kočáru, sem tam z temnoty zasvítilo okno ozářené mihotavým světlem petrolejky.</p>
<p>„Jsme tady,“ oznámila ve chvíli, kdy sjízdná cesta definitivně skončila.</p>
<p>Tohle nebylo místo, kde bych si myslel, že ve skutečnosti bydlí. Nejchudší čtvrť, skoro slum, nebo ještě přesněji – rozhraní civilizace a divočiny? Jak to šlo dohromady s jejím oblečením a životem v luxusních restauracích? Možná nutné investice, aby si vydělala na živobytí.</p>
<p>„Počkejte tady,“ řekl jsem drožkáři a doprovodil ji temnotou k dřevěnému domku na samotném okraji obydlené oblasti. Jen o pár kroků dál se rozprostíral močál, prozradil mi to pach stojaté vody, charakteristická hutná vůně vegetace a pištění všudypřítomných moskytů.</p>
<p>„Nechtěla jsem, abys to tady viděl,“ zašeptala a přede dveřmi se otočila, aby se se mnou rozloučila.</p>
<p>„Myslím, že po tom, co jsme si dnes pověděli, na tom nezáleží.“</p>
<p>Zblízka, tváří v tvář, jsem si uvědomil, o kolik je menší než já. Opatrně jsem ji políbil na rty, nadechl se její vůně a pak jsem počkal, až projde dveřmi a zavře za sebou.</p>
<p>„Už jsem se bál, že se nevrátíte,“ prohodil drožkář s ulehčením a pobídl koně víc, než bylo na mizerné cestě vhodné.</p>
<p>„Také jsem se bál, že se nevrátím,“ odpověděl jsem a nebylo mi úplně jasné, jak to vlastně myslím.</p><empty-line /><p>Pět dní jsme pracovali na lodi, Durand sháněl posádku a další zboží, abychom měli nějaké obchodní krytí. Mužů sehnal spousty, ale moc se mi jich nelíbilo. Najal jsem čtyři a kormidelník stále chyběl. Pracoval jsem do úmoru, každý večer padal vyčerpáním a v noci už mě nikdo nenavštívil. Soustředil jsem se na jediný cíl – dát do pořádku loď a poté vydělat peníze. Teprve potom přijde na řadu další krok. Vydělat víc peněz, najmout víc mužů. A pak si teprve pořádně promyslím, co dál. Snažil jsem se nevracet k tomu, co bylo, a místo toho jsem se snažil dívat do bezprostřední budoucnosti, dařilo se mi to i díky Anette. Pokud jsem se zrovna nesoustředil na práci, vkrádala se mi do myšlenek právě ona. Nevyhledal jsem ji, snad proto, že toho o mě věděla až příliš. A až příliš do mě viděla.</p>
<p>Potáhl jsem za startovací lanko, motor naskočil napoprvé. Chvíli jsem sledoval klínový řemen, byl napjatý tak akorát. Potlačil jsem na páku a přidal plyn. Bronzový lodní šroub se roztočil, voda za zádí začala vířit, loď sebou na řetězu škubla, ubral jsem.</p>
<p>„Prý hledáte kormidelníka.“</p>
<p>Zvedl jsem oči.</p>
<p>Tomu klukovi nebylo víc než šestnáct. Mulat, geny se v něm namíchaly hodně zvláštním způsobem. Vlasy a rty měl typicky černošské, zbytek obličeje jemný, pokožku barvy bílé kávy.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem, ještě víc ubral a pak motor vypnul úplně.</p>
<p>Posadil jsem se na lavici a čekal, co on.</p>
<p>„Já jsem kormidelník.“</p>
<p>„Znáš řeku?“</p>
<p>„Jezdím po ní celý život. Od New Orleansu až po Memphis.“</p>
<p>„A dál?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Dál to neznám, ale to nevadí, protože tahle lodička má malý ponor, té mělčiny nehrozí.“</p>
<p>„Pak nemusíme platit za dobrého kormidelníka.“</p>
<p>To ho znejistilo.</p>
<p>„Ale potřebujete někoho, kdo to umí. Často je na řece méně místa, než se zdá. Znám dobrá kotviště, místa, mám dobré kontakty ve všech přístavech.“</p>
<p>„A co jsi řídil, tedy kormidloval ty?“</p>
<p>Chvíli váhal. Rozhodoval se, zda zalhat nebo říci pravdu.</p>
<p>„Třeba rychlé čluny, na bažinách,“ odpověděl.</p>
<p>Takže pro pašeráky už pracoval. Na těchhle lodních expresech, jak se jim přezdívalo, se přepravovalo jen to nejdražší zboží: drogy, zbraně, lidé.</p>
<p>„Tak pojď ukázat, co umíš,“ pozval jsem ho do lodi a uvolnil mu místo. Nastoupil, chvíli si prohlížel ovládací páku motoru, pak kormidlo.</p>
<p>„Silný stroj,“ zhodnotil.</p>
<p>„To doufám.“</p>
<p>Nahodil jsem motor, odvázal loď a sledoval, jak přidává plyn. Vypluli jsme z našeho přístavu, vůně vody zesílila, dál od břehu upachtěné dusné vedro ustoupilo vlhké svěžesti. Motor vrčel a od přídě se rozstřikovala pěna.</p>
<p>„Bere trochu doleva,“ oznámil.</p>
<p>Pozoroval jsem žlutou, na pohled skoro hutnou vodu.</p>
<p>Strhl loď doprava, pak ji zase srovnal, minuli jsme plovoucí kmen, větve koruny skryté pod vodou se otřely o trup. Podíval se na mě, co na jeho divoký manévr říkám. Neříkal jsem nic. Protější, téměř tři čtvrtě kilometru vzdálený břeh se od hladiny zdál ještě dál, skoro v nekonečnu. Rytmus vln se změnil, jak jsme se dostali na otevřenější vodu, po pravé straně jsme míjeli líně se valící kolesový parník, na horní palubě stáli lidé ne větší než mravenci, z trojice komínů stoupal černý dým.</p>
<p>Sledoval jsem, jak si kluk s lodí hraje, krouží zatáčky a zkouší, co od ní čekat. Líbil se mi, u práce přemýšlel.</p>
<p>„Vezmi to proti proudu pryč z města a nešetři motor, chci vědět, co vydrží,“ přikázal jsem mu.</p>
<p>Velký dvouválec zachrčel a šel do otáček, výfuk vyvrhl oblak namodralého dýmu, který ale rychle ztratil barvu a zdánlivě se rozplynul, loď viditelně zrychlila.</p>
<p>„Zvolni, pak znovu přidej, ale plynuleji.“</p>
<p>Poslechl, příď se znatelně zvedla z vody, do tváří se mi opřel vítr. Nedokázal jsem odhadnout, jakou rychlostí jedeme, šestnáct, osmnáct kilometrů za hodinu? Připadalo mi to jako sto. Během půl hodiny jsme nechali město daleko za sebou, domy vystřídaly cypřišové háje a močály.</p>
<p>„Zvolni a zajeď ke břehu, jak nejblíž si troufneš.“</p>
<p>Motor teď jen tiše brumlal, s tichým šelestěním jsme se sunuli vodou do stínu stromů a vysokých travin. Džungle.</p>
<p>Zblízka se břeh stal ještě členitějším, míjeli jsme spoustu ramen odštěpujících se od hlavního toku řeky. Uvažoval jsem, zda jsou to líné přítoky odvodňující okolní močály, nebo se naopak řeka rozlévá ze svých břehů. Vítr se stal jen vzpomínkou, kapal ze mě pot a bodavého hmyzu okolo mě kroužilo tolik, že nemělo cenu se ošívat.</p>
<p>Před námi se otevřelo dobrých patnáct metrů široké rameno, ztrácející se někde uprostřed moře trávy, ohlazený pahýl stromu na břehu prozrazoval, že tady často uvazují lodě.</p>
<p>„Říká se tomu vodní bludiště. Pokud je člověk zná, dá se dostat i desítky kilometrů daleko. Ale koryta se často mění, po každých druhých záplavách. Chcete se podívat dál?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„Jedeme zpátky, nebo mě ten hmyz sežere.“</p>
<p>Zasmál se, zařadil zpětný chod a opatrně odcouval od břehu. Zahlédl jsem další kmen stromu. Pak ale mrskl ocasem a ztratil se pod hladinou. Aligátor, dobrých pět metrů dlouhý. Tohle místo turistům nepřálo.</p>
<p>Bez dalšího zdržování jsme se vrátili k našemu přístavišti, Durand čekal na břehu.</p>
<p>„Vidím, že zkušební plavba dopadla dobře,“ přivítal mě.</p>
<p>„Dopadla,“ potvrdil jsem. „Beru tě,“ oznámil jsem chlapci. „Plat si dohodni tady s finančním ředitelem.“</p>
<p>Chvíli si myslel, že žertuji.</p>
<p>„Já jsem výkonný ředitel, on finanční. Pokud si plácnete, budeš pracovat pro firmu Durand a spol., rychlá přeprava.“</p>
<p>Teď zase vypadal zmateně Durand. Nechal jsem je, ať si to vyřídí mezi sebou, a začal prohlížet výfuk. Byl moc krátký a při některých manévrech se spaliny snášely rovnou na palubu. Budeme ho muset přebudovat na komín. Přidal jsem tuhle práci do seznamu pro mechanika, který už mezitím odešel.</p>
<p>„Získal jsem slušný kšeft, převoz tří tun džínoviny do Memphisu,“ ozval se Durand.</p>
<p>Už se s klukem očividně dohodl a oba vypadali spokojeně.</p>
<p>„Máme kormidelníka?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano, uzavřeli jsme smlouvu na tři měsíce,“ potvrdil mi.</p>
<p>„Doufám, že ne jen na dopravu do Memphisu,“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Jsem kormidelník a budu tuhle vaši lodičku vést, kam bude třeba,“ vmísil se do našeho hovoru kluk.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Saoti.“</p>
<p>Divné jméno, nahlas jsem to samozřejmě neřekl.</p>
<p>„Fajn, Saoti. Jak jsem řekl, já jsem výkonný ředitel. Pokud potřebuješ něco pro výkon svého povolání, řekni si o to. Spíš dřív než později, protože během pár dní vyplujeme. Kolik vyděláme na dopravě tří tun zboží do Memphisu?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Čtyři sta padesát dolarů,“ prozradil mi spokojeně Durand.</p>
<p>Netušil jsem, zda je to dobrá nebo špatná cena.</p>
<p>„Asi nebudeme přepravovat jen látku, že?“ odhadl kluk.</p>
<p>Vlastně Saoti.</p>
<p>„Jak jsi na to přišel?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„No, po vyplacení mé gáže by vám toho moc nezbylo.“</p>
<p>„To je tak drahý?“ obrátil jsem se na Duranda.</p>
<p>„Já jsem finanční ředitel,“ vrátil mi to. „Loajalita něco stojí,“ zazubil se na mě.</p>
<p>Jindy bych zareagoval obdobně, ale únava způsobila, že jsem se opět najednou začal cítit nezúčastněným, nad věcí, nezaujatým. Opět mezi mnou a světem rostla tlustá stěna z olovnatého skla. Jak to říkala Anette? Soustředit se na první krok?</p>
<p>„Budu potřebovat kormidelnickou nástavbu,“ obrátil se Saoti na mě.</p>
<p>„Proč?“ soustředil jsem se na tenhle jeden konkrétní problém.</p>
<p>„Abych lépe viděl před příď. Je to malá loď, ale přece jen, potřebuji vidět trochu lépe.“</p>
<p>To znamenalo, že budeme muset upravit kormidlo, aby se dalo ovládat přímo z nástavby. Sebral jsem list papíru, na který jsme si čmárali nákresy s mechanikem, otočil ho a společně se Saotim jsem začal tvořit návrh další úpravy lodě. Práce pomáhala. Trochu.</p><empty-line /><p>Večer jsem seděl u hromady novin a probíral se jimi od první po poslední stránku, jako už několik předchozích večerů. Hledal jsem zákazníka, někoho, kdo bude ochoten za naše zbraně zaplatit. Zatím to vypadalo na indiány z Velkých plání, Kríe nebo Šajeny, kteří nebyli ochotní akceptovat prohibici zaváděnou v některých státech Unie a protestovali proti omezení vývozu jejich alkoholu. Došlo už k prvním bojůvkám, při nichž šajenští válečníci vypálili několik celnic na hranicích – ty, kde došlo k zabavení zboží. To znamenalo, že nás čeká dlouhá cesta, nejprve po Mississippi a pak po Missouri. Zaujalo mě, že pro některé indiánské kmeny představoval alkohol nebezpečný jed, jiné jím naopak zásobovaly bílou civilizaci. Vrátil jsem se zpět k našemu problému. Jarní záplavy tento rok už proběhly, čekaly nás sušší měsíce, to znamenalo, že nebylo proč dál čekat.</p>
<p>„Zítra zboží přesuneme,“ řekl jsem.</p>
<p>Durand, který také něco četl, zvedl pohled.</p>
<p>„A co loď, je v pořádku?“</p>
<p>„Poslední úpravy se zvládnou beze mě, jsou jednoduché. Pokud všechno klapne, můžeme naložit i ty tvoje látky.“</p>
<p>„Jak ji pojmenujeme?“</p>
<p>Nechápal jsem, na co se ptá.</p>
<p>„Musí mít jméno, nemůžeme se plavit na lodi beze jména.“</p>
<p>„Máte nějaké na mysli?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Já také ne. Nechám to na vás.“</p>
<p>Šel jsem spát, zítra mě čekala spousta práce.</p><empty-line /><p>Přesto, co jsem Durandovi řekl, jsem dopoledne strávil se Saotim, mechanikem a jeho pomocníkem na lodi. Výfuk jsme přestavěli na komín, postavili kormidelnickou nástavbu, vyladili kormidlo, aby loď netáhla vlevo, a provedli pár posledních úprav, včetně instalace kruhů pro upoutání nákladu. Pak jsem obešel hospody a vytáhl z nich naše chlapy. V nejprudším žáru jsme s našimi čtyřmi muži a dvěma najatými kárami zastavili v areálu Brewster Metal Corporation. Bedny, které jsem označil čísly, ležely na svých místech stranou od ostatních.</p>
<p>„Musím je otevírat?“ zeptal jsem se skladníka.</p>
<p>„Budu raději, když se podíváte, pane. Hlídal jsem je jako oko v hlavě, ale každou hodinu jsem tu nebyl,“ odpověděl nejistě.</p>
<p>Mou výhružku si stále dobře pamatoval. Dal jsem mu slíbených deset dolarů a namátkou otevřel jednu bednu. Byly to ty správné, mnou pečlivě přebrané, zbraně.</p>
<p>„Nakládat,“ zavelel jsem a postavil se k první bedně.</p>
<p>Durand mi pomohl a společně jsme ji přenesli na vůz.</p>
<p>Další dva naši muži, hubený čahoun, kterému říkali Čára, s menším podsaditým rezkem, ten se jmenoval Robin, se už lopotili s další bednou. Moc jim to nešlo.</p>
<p>Krafter, víc než dvoumetrový obr, postával ve stínu a neměl se k dílu. Bartoloměj, drobný Hispánec, vyčkával.</p>
<p>„Co je?“ zeptal jsem se velkého muže.</p>
<p>„Nenajal jsi mě jako nosiče,“ odpověděl Krafter znuděně.</p>
<p>Byl obrovský na všechny strany, šíji měl tak mohutnou, že hlava vypadala až směšně malá, dlouhé gorilí ruce a pěsti jako dětská hlava.</p>
<p>„Pokud se hned nedáš do práce, vypadni. A předtím vrať zálohu,“ nehandrkoval jsem se s ním. Bartoloměj přihlížel. Z Kraftera by šli udělat dva takoví a ještě by kousek zbyl.</p>
<p>„Bez toho by ses neodvážil, co?“ ukázal Krafter na revolver. Nosil jsem ho teď v podpažním pouzdru na levé straně a nůž na opasku.</p>
<p>Obvykle jsem ho měl schovaný sakem nebo vestou, na práci jsem si ale svrchní oděv odložil.</p>
<p>Nechal jsem to bez odpovědi a čekal.</p>
<p>Krafter se po chvíli otálení chopil tři čtvrtě metrákové bedny, nahodil si ji na rameno a sám ji odnesl na vůz. Skončili jsme všichni splavení potem. Na dvě pronajaté chatrné káry byl náš náklad tak akorát.</p>
<p>Dojeli jsme do přístavu, náklad složili na loď, najatý povoz dovezl látky. S těmi už nám pomohli nosiči, které bez problémů sehnal Durand. Tady jsme se nebáli, že se rozšíří pověsti o tom, co vlastně převážíme.</p>
<p>Zbývalo rozdělit hlídky, loď už jsme nemohli nechat bez ozbrojeného dozoru. Už jsem se těšil na sprchu a pořádnou večeři, když u našeho doku zastavila drožka. Slušně vypadající, jedna z těch, co je člověk potkával v Byznys distriktu nebo ve Francouzské čtvrti.</p>
<p>Z kočáru vystoupila Anette. Byla oblečená o poznání jednodušeji, než když jsem ji viděl naposledy, vypadala ustaraně, ale stejně jí to eleganci nevzalo.</p>
<p>Šli jsme ji s Durandem přivítat. I proto, aby to, co nám řekne, neslyšeli všichni ostatní.</p>
<p>„Omlouvám se, že vás s tím obtěžuji,“ začala.</p>
<p>Dívala se na mě, pak na Duranda a zase na mě. Vrátila se k vykání, nebo mluvila na nás oba? Vzdáleně jsem vnímal pozornost, jakou jí věnují ostatní muži.</p>
<p>„Co se děje?“ přešel jsem přímo k věci.</p>
<p>„Gisele se ztratila. Včera se nevrátila domů. Bojím se, v poslední době se ztratilo několik dívek.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, jakým způsobem se Gisele živila, nemusela skutečnost, že se nevrátila domů, nic znamenat, třeba se zapomněla u zvlášť zajímavého klienta. Anette ale měla strach a ony dvě asi o sobě věděly víc, než jsem původně předpokládal.</p>
<p>Podíval jsem se na Duranda.</p>
<p>„Zvládnu to tady,“ kývl na mou nevyřčenou otázku.</p>
<p>„Pojedeme, řeknete mi to cestou,“ vyzval jsem ji.</p>
<p>Nastoupil jsem do kočáru, počkal, až se po schůdcích vyšplhá i ona.</p>
<p>„Kam mám jet?“ zeptal se kočí.</p>
<p>„Kde včera Gisele pracovala?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Měla domluvený večer v restauraci U pikové dámy. Nedávno jsme tam byly spolu a měly jsme štěstí, líbila se nějakému Carisonovi. Později se po ní ptal, tak se tam šla znovu podívat.“</p>
<p>„K Pikové dámě, víte, kde to je?“ zeptal jsem se kočího.</p>
<p>„Jasně, dost drahý podnik, už jedem.“</p>
<p>Instinktivně jsem spěchal. Pokud se skutečně jednalo o únos, nebo něco horšího, čas hrál v náš neprospěch.</p>
<p>„Opravdu se bojím,“ hovořila cestou Anette. „Máme domluvený systém vzkazů, které si předáváme, když – prostě když se nečekaně někde zdržíme, nebo se naskytne nějaká zajímavá práce. Nenechala mi jediný.“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>U Pikové dámy si na Anette pamatovali, hlavní číšník ji znal a několikrát už ji do podniku pozval. O Carisonovi však odmítl mluvit, zřejmě se to neslučovalo s jeho profesní ctí. A přišel mi trochu nervózní, jako by z něčeho měl obavy.</p>
<p>To mě znepokojilo – něco tu nehrálo a pro Gisele to tudíž vypadalo špatně. Z číšníka jsem v jeho vlastním prostředí nemohl dostat víc, musel jsem to zkusit jinak.</p>
<p>Už jsem věděl, že místní nejsou zvyklí vysedávat celý večer na jednom místě, ale přecházejí z jednoho podniku do druhého. Začal jsem tedy zkoušet restaurace i bary v okolí a ve třetím jsem měl štěstí.</p>
<p>„Jo, znám ho, skutečnej džentlmen, dává slušný dýška,“ prozradil barman.</p>
<p>Ještě bylo brzy a bar zel prázdnotou, viditelně se nudil.</p>
<p>„Kde bych ho mohl najít?“ zkusil jsem to. „Potřebuji s ním mluvit, jde o obchod a trochu to spěchá.“</p>
<p>„To se u obchodů stává.“</p>
<p>Sáhl jsem do kapsy a vytáhl dolar.</p>
<p>Podíval se na něj a neudělal nic.</p>
<p>Přidal jsem druhý.</p>
<p>„Pokud mi kecáte a já vás za ním pošlu, mohu s ním mít nepříjemnosti.“</p>
<p>„Na stole jsou dva dolary,“ upozornil jsem ho. „To jsou dost slušné peníze. Pokud s váma ztrácím čas, přidám k nim pár vašich zubů.“</p>
<p>„Má bejvák někde u Skautskýho ostrova, jednou padlo jméno Pařížská.“</p>
<p>„To je ulice,“ řekla Anette. „Ale není to už tak dobrá čtvrť.“</p>
<p>„Peníze ale měl,“ doplnil barman.</p>
<p>Nechal jsem ho s jeho dvěma mincemi a chytili jsme si další drožku.</p>
<p>Pařížská avenue, jak hlásal nápis, začínala jako široký prospekt s výstavními domy, čím blíž k břehu Mississippi, tím víc se měnila v průmyslově-obchodní oblast. Za pomoci pár dolarů a předstírané trpělivosti jsem nakonec požadovanou adresu získal. Carison bydlel někde uprostřed ulice. Už to nebylo to pravé, ale ještě mu výhled z okna nekazila skladiště, dřevěné boudy firem a manufaktur a jeřáby.</p>
<p>„Počkejte v drožce,“ požádal jsem Anette.</p>
<p>Jen zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Chci u toho být, třeba řekne něco, co nám poskytne vodítko. Znám Gisele, znám tohle město.“</p>
<p>Měla pravdu.</p>
<p>Schody jsem vyběhl po dvou – bydlel ve čtvrtém patře. Na ošuměle vyhlížejících dveřích se skvěla ručně psaná tabulka s nápisem O. Carison.</p>
<p>Zaklepal jsem. Nic. Zaklepal jsem podruhé, nic. Teprve potřetí se ozvaly šouravé kroky.</p>
<p>„Kdo to sakra je?“</p>
<p>„John Smith, jsem tu kvůli obchodu, mám v přístavu loď a...“</p>
<p>Dveře se otevřely.</p>
<p>O. Carison očividně vyspával opici. Vyspával ji v sepraném pyžamu původně asi zelené barvy, teď už to tak jisté nebylo, pod očima měl kruhy a táhlo z něj jako z palírny.</p>
<p>„Já o žádné kšefty s loďma nestojím,“ řekl trochu naštvaně.</p>
<p>„Taky tady kvůli tomu nejsem. Včera jste byl na večeři s dívkou jménem Gisele, je to tak?“ vypálil jsem na něho přímo.</p>
<p>„Žádnou Gisele neznám!“ zaprotestoval a pokusil se mi zavřít dveře před nosem.</p>
<p>Nepodařilo se mu to, navíc musel ustoupit, protože jsem se natlačil dovnitř, Anette se držela hned za mnou.</p>
<p>I tady to páchlo jako v palírně. Průhledem chodbou do pokoje jsem zahlédl proč. Na stole se vršil les lahví od piva a pálenek, tady se zřejmě včera bujaře oslavovalo.</p>
<p>„To musí být nějaký omyl!“ snažil se.</p>
<p>„Byl jste včera u Pikové dámy?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„To ano, obchodně, s žádnou ženou jsem tam ale nebyl!“ snažil se vehementně.</p>
<p>Nevěřil jsem mu ani slovo.</p>
<p>„To patří Gisele –“ ukázala Anette na malou taštičku zdobenou perličkami, válející se pod stolem. „Má ji ráda.“</p>
<p>„Našel jsem to ležet na zemi!“ nasadil O. Carison výraz člověka <emphasis>nevím, jak se to mohlo stát</emphasis>.</p>
<p>Natáhl jsem mu ji do břicha, kopl ho kolenem do obličeje a pak mu zkroutil ruku za zády. Aby neměl pocit, že to půjde tak lacino, několikrát jsem s ním třískl o zeď. Zašlá malba získala rudý vzor.</p>
<p>Plakal a současně se snažil něco říct.</p>
<p>Anette vypadala šokovaně, ale já spěchal. Pro Gisele to opravdu nevypadalo příliš dobře.</p>
<p>„Měl jsem ji jen doprovodit k jednomu muži,“ podařilo se mu říct.</p>
<p>Šišlal, v blízké budoucnosti bude muset navštívit zubaře. Několikrát, a navíc hodně dobrého zubaře.</p>
<p>„Gisele by nikdy takhle za nikým nešla,“ prohlásila Anette.</p>
<p>Vytáhl jsem bowiák a opřel ho ostřím O. Carisonovi o ucho.</p>
<p>„Co přesně jsi s ní provedl? Jedna nepřesnost, zalhaní, a přijdeš o ucho. Pak to zkusím s druhým, potom s nosem a dalšími částmi těla, co se snadno řežou.“</p>
<p>Zazmítal se, ale stačilo víc zkroutit ruku. Chvíli jsem měl obavu, že jsem to přehnal, že se zhroutil, ale nakonec znovu promluvil.</p>
<p>„Nalil jsem jí do pití trochu laudána, aby souhlasila. Trochu jsem to přehnal, takže prakticky usínala za chůze, ale podařilo se mi ji naložit do kočáru.“</p>
<p>„Laudánum je roztok opia v silném alkoholu,“ vysvětlil jsem Anette. „Pokud zvolil správnou dávku, mohl si s ní dělat, co chtěl.“</p>
<p>„Kam jsi ji zavezl?“</p>
<p>„Neřeknu, jde z nich strach. Jestli vás za nima zavedu, zabijou mě,“ rozvzlykal se.</p>
<p>„Tak to s nimi budeš mít jednodušší než se mnou,“ prozradil jsem mu a splnil, co jsem slíbil – uřízl mu ucho.</p>
<p>Anette sebou škubla, ale neřekla na to nic.</p>
<p>„K řece, Barokovo skladiště, ten obchoduje s uhlím ve velkém.“</p>
<p>„To je kousek,“ prohlásila Anette.</p>
<p>„Jedeme, a ty s námi.“</p>
<p>Spoutal jsem Carisonovi ruce za zády, a aby nebylo vidět jeho zohyzdění, narazil mu špinavý klobouk. Anette jsem poslal chytnout další taxidrožku.</p>
<p>Cesta nám trvala jen pár minut a pěšky by to snad šlo ještě rychleji, protože bychom nemuseli přes četné kanály po mostech, ale mohli bychom použít lávky pro pěší. Barokovo skladiště byla chatrná dřevěná hala tyčící se uprostřed hor uhlí. Hlídač se mě pokusil zastavit, ale dal jsem mu pár dolarů, aby mě nechal místo si pořádně prohlédnout a nevšímal si úpícího Carisona. Spokojeně odešel a dopřál nám soukromí. Dveře byly sice zamčené, ale to nic neznamenalo. Po deseti minutách práce s nožem jsem se dostal dovnitř. Carisona jsem strkal před sebou. Nechtělo se mu.</p>
<p>Opatrně jsem se rozhlédl. Vnitřek zel prázdnotou, až na jedinou velkou bednu. Přistoupil jsem k ní a přejel po povrchu prsty. Dřevo, ale dřevo, s nímž si dal někdo práci. Zaklepal jsem na něj, zvuk prozradil, že stěny jsou hodně silné. Náš nedobrovolný průvodce těkal očima sem a tam a za každou cenu se bedně vyhýbal pohledem.</p>
<p>„Jak se otevírá?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Ne – nevím,“ zakoktal se.</p>
<p>Nevěřil jsem mu a on to poznal. Rozběhl se, na třetím kroku jsem mu podrazil nohy. Skončil na zemi v uhelném prachu, se svázanýma rukama to muselo dost bolet.</p>
<p>„Jak se otevírá. S jedním uchem se žít dá, bez nosu také, ale je to o dost horší.“</p>
<p>Vsunul jsem hrot bowiáku do jeho nosní dírky. Anette zbledla, dala si ruku na ústa, ale opět neřekla nic. Hrál jsem o život její přítelkyně.</p>
<p>„Ukážu vám to, musel jsem to udělat, jinak by mě zabili!“</p>
<p>Gestem jsem mu naznačil, ať vstane a dá se do práce, potom jsem mu rozvázal ruce. Chvíli se okolo bedny ochomýtal, pak našel výklopný panel, otevřel ho a objevila se kovová destička s jezdcem – ovladačem závory.</p>
<p>Potáhl jsem, slyšel jsem, jak se někde uvnitř pohybuje otevírací mechanismus a cítil jemný odpor. Pak víko odskočilo o pár centimetrů jako na pružinách. Opatrně jsem ho zvedl, uvnitř se objevil prostor jen o málo větší než rakev, překrytý dekou. Zadržoval jsem dech. Viděl jsem tolik smrti a stejně jsem ještě dostatečně neztvrdl, neokoral. Netoužil jsem vidět žádnou další.</p>
<p>Ležela tam, s hlavou zvrácenou, šaty se jí vysoukaly vysoko nad kolena. Podíval jsem se na Anette, oči měla vytřeštěné obavou z toho, co přijde. Uchopil jsem Gisele za ruku, ještě byla teplá. Naklonil jsem se k ní a pokusil se nahmatat puls. Byl tam! Pomalý, líný, puls někoho, kdo se otupený drogami potácí na samotné hranici nebytí.</p>
<p>„Žije,“ řekl jsem a překvapilo mě, jak velkou radost cítím.</p>
<p>Podíval jsem se na O. Carisona a něco ve mně ztvrdlo způsobem, o němž jsem netušil, že jsem ho schopen. Nebo přesněji, dřív jsem ho nebyl schopen. Poslední události způsobily, že část ze mě se změnila způsobem, který se mi tak docela nelíbil, ale nedokázal jsem s ním nic dělat. Jen lpět na malém zbytku toho původního.</p>
<p>„Ty mi řekneš všechno, co víš. Nebo se hodně brzy setkáš se svým bohem. A po kouskách.“</p>
<p>Myslel jsem to vážně.</p>
<p>Zbledl, i Anette zbledla, ale současně přikývla.</p>
<p>Najednou jsem věděl, že je poblíž někdo další, s odstupem zlomku sekundy jsem zaregistroval mihnutí stínu u dveří do skladiště. Na pozorování nebyl čas, poznal jsem jen charakteristický pohyb někoho chystajícího zbraň k výstřelu. Ragbyovým stylem jsem se vrhl po Anette, přitom jsem se ale stočil bokem, abych na ní nepřistál plnou vahou, současně zaduněl výstřel. Vytrhl jsem z pouzdra revolver a přímo vleže vystřelil po siluetě ve dveřích. Minul jsem, on změnil náměr, tentokrát měl na mušce mě. Znovu jsem stiskl spoušť, zásah ho pootočil, jeho výstřel zasáhl podlahu kus od nás, odražené broky se rozletěly všemi směry. Brokovnice! To už jsem spurtoval proti němu. Měl jsem v bubnu čtyři další náboje, on dvě prázdné hlavně. Mohla to být pumpa, ale vsadil jsem na to, že není. Držel ji, jako by nebyla.</p>
<p>Trochu vrávoravě se otočil a pak vyrazil ze dveří. Chtěl jsem ho živého, protože Carison mi už nic nepoví, ta první rána patřila jemu.</p>
<p>Spurtoval jsem za ním. Byl menší postavy, spíš subtilní, oblečený ve tmavých kalhotách, světlé košili a kožené kazajce. I postřelený upaloval rychle, ale věděl jsem, že ho brzy dohoním. Další chlap schovávající se za hromadou uhlí měl červenou placatou čepici. Jen díky ní jsem ho zahlédl. A měl pušku.</p>
<p>Sakra.</p>
<p>Dlouhý prašný skluz, výstřel, kulka vyškubla ze země chomáč trávy a hrst hlíny. Tenhle zvolil kulovnici. Měl mě jako na dlani. Viděl jsem, jak manipuluje s uzávěrem. Překulil jsem se na pravé koleno, levou nohu opřel chodidlem o zem, abych získal stabilitu. Patnáct metrů? Zatajil jsem dech, rukojeť revolveru do obou dlaní, výřez mušky překřížil obrys jeho těla, zatlačil jsem na spoušť. Výstřel. Hlaveň jeho pušky sebou škubla, jak se lekl. Jen lekl, nezasáhl jsem ho. Stále se zatajeným dechem jsem natáhl kohout. Další stisknutí spouště. Tentokrát to stihl i on, ale minul, bzučení kulky jsem slyšel a měl jsem pocit, že mě ovanul závan větru. On se chytil za ucho a s klením se ztratil z dohledu. Postavil jsem se, uprchlík byl jen o kousek dál. Zvolnil, protože předpokládal, že to se mnou jeho krytí vyřeší. Už jsem ho nechtěl dál pronásledovat, ne když se za hromadou uhlí schovával maník s kulovnicí. Namířil jsem mu na stehno a tentokrát jsem se trefil. Mohl jsem nešťastnou náhodou zasáhnout tepnu, ale to jsem byl ochoten riskovat.</p>
<p>S výkřikem se zhroutil k zemi, držel se za nohu, ale nevypadal na to, že se chystá umřít. Skvělé. Alespoň něco vyšlo. Poklusem jsem se rozběhl k pásovému dopravníku, abych měl kryt proti střelci. Podél něho se k zraněnému dostanu prakticky na dosah. Ještě jsem nebyl ani na půl cesty a zazněl výstřel. Je tu ještě někdo další? Nebo se ten mizera stačil tak bleskově přemístit na nové stanoviště, odkud mě vidí? Zastavil jsem se a v podřepu se rozhlížel. Slyšel jsem jen svůj zrychlený dech a vnímal vedro sálající z udusané rozpálené hlíny. Nikde nikdo. Až když jsem se hodně opatrně přiblížil k místu,kde zůstal zraněný, pochopil jsem, komu patřil poslední výstřel. Muž ležel na zemi, už se nedržel za stehno, ale ruce měl rozhozené do podoby šikmého písmene Y. Jeho parťák mu prostřelil hlavu. V čele úhledná dírka, zadní strana lebky roztříštěná, z mozku kaše. Druhý usoudil, že záchrana je příliš riskantní, a aby zajistil mlčení, zabil ho.</p>
<p>V revolveru mi zbýval poslední náboj a rezervní jsem neměl, příště to budu muset napravit. Stejně jsem měl pocit, že kdyby ta zbraň byla o chlup lepší, měl bych místo mrtvoly živého muže k výslechu. V pohybu spouště se skrývala malá nejistota znemožňující přesně určit okamžik výstřelu. Ale lepší něco než nic.</p>
<p>Nejprve jsem absolvoval ještě jeden okruh uhelným skladištěm – nechtěl jsem ze sebe udělat cíl na střelnici. Nikoho jsem neobjevil. V očích mě pálila sůl a byl jsem zpocený i za ušima. Teprve potom jsem se odhodlal k prohlídce mrtvého.</p>
<p>Až na pár dolarů měl kapsy prázdné, žádný doklad, sešitek, nic, co mi by pomohlo. Zato jeho zbraň byla zajímavá. Broková dvojka s upilovanou hlavní a pažbou upravenou do pistolové podoby – lupara. S takhle zkrácenou hlavní byla účinná maximálně na deset metrů. Na masakry v interiéru to ale stačilo spolehlivě. V mém světě ji dlouhá léta používala italská mafie, jak je to tady, jsem netušil. Brokovnice byla stará a nesla známky každodenního nošení. Hlavně a kloubový mechanismus ale byly vyrobeny lépe než jakýkoliv výrobek z oceli, s nímž jsem se tady zatím potkal. Prostě strojově, nešlo o zámečnickou řemeslnou práci. Možná, že na starém kontinentě na tom s ocelí nebyli tak špatně.</p>
<p>Vrátil jsem se zpět ke skladišti. Anette se už podařilo Gisele probudit, chodily spolu v kruzích kolem bedny.</p>
<p>„Potřebuje teď hodně pít. A my odsud musíme zmizet, venku je ještě jedno tělo.</p>
<p>Anette se na mě podívala.</p>
<p>„Já ho nezabil, to jeho kumpán,“ ohradil jsem se. „Nehonil bych se za ním, kdybych ho chtěl zabít.“</p>
<p>To ji uklidnilo.</p>
<p>„Zavezeme Gisele domů, kde se o ni postarají. Neměli by ji nechat spát, musí hodně pít a až se na to bude cítit, měla by něco sníst, slepičí vývar nebo něco podobného.“</p>
<p>Anette jen přikývla.</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než se mi na ulici podařilo sehnat drožku, od které by se ženy neumazaly, tady jezdily spíš nákladní povozy než taxíky. U mě to po mém vyvádění na uhlí bylo skoro jedno.</p>
<p>„Mám hlad jako vlk,“ řekl jsem, zatímco jsme drkotali po nerovné dlažbě. „Mohli bychom někam zajít na večeři, až bude o tvou přítelkyni postaráno.“</p>
<p>„Mají za domem dobrou čistou vodu ze studny, tam se můžete umýt,“ navrhla prakticky.</p>
<p>„Skvělý nápad.“</p><empty-line /><p>Gisele bydlela stejně jako Anette na periferii města. V denním světle na mě prostota, až chudoba toho místa dýchala z každého koutu. Jeden velký chatrný dřevěný dům, ke kterému bylo postupně přistavěno několik menších, ještě hůře postavených. Mezi stromy napnuté šňůry, na nichž se sušilo prádlo, v oplocené části zahrady se honilo pár slepic, před zápražím na plném slunci v houpacím křesle klímala na pohled prastará vysušená žena s vráskami tak hlubokými, že překrývaly ostatní rysy obličeje.</p>
<p>V okolí jsem rozeznával další domy utopené v zeleni. Nebylo jich nijak mnoho.</p>
<p>„Zajeďte tam k tomu stromu,“ ukázala Anette kočímu. „Tam se snadno otočíte a my budeme mít nejkratší a nejpohodlnější cestu k domu.“</p>
<p>O druhé části jejího tvrzení jsem pochyboval, ale neřekl jsem nic.</p>
<p>Teprve při chůzi po cestě vyznačené velkými plochými kameny mi došlo, že má pravdu. Při troše snahy se dalo překročit z jednoho na druhý, aniž by člověk musel po hlíně. Domy zde nestály tak daleko od sebe, protože by si lidé tak moc cenili svého soukromí, ale protože se mezi nimi nacházely plochy podmáčené, periodicky zaplavované, případně trvale zavodněné.</p>
<p>„Anette!“ vyřítili se zpoza domu dva kluci.</p>
<p>Šest sedm let, oba snědí a nazí, jak je pánbůh stvořil, za nimi se vybatolila mnohem mladší holčička, cucající rozpůlený pomeranč.</p>
<p>Až po chvíli se objevila žena okolo třiceti, očividně matka dětí a podle vzhledu Giselina příbuzná, pravděpodobně sestra.</p>
<p>Okamžitě se podívala na stále částečně omámenou Gisele, pak sklouzla pohledem na Anette a nakonec věnovala pozornost i mně.</p>
<p>„Potřebuje se dát dohromady,“ řekl jsem stroze. „Neměla by spát, musí hodně pít, nejlepší by bylo, kdyby se procházela někde venku, ve stínu.“</p>
<p>Žena bez dalších otázek Gisele převzala a opatrně ji vyprovázela pryč.</p>
<p>„Co byl zač ten, co jí to udělal?“ zaskřehotala stařena, jako by bylo jasné, že to musí mít na svědomí nějaký muž.</p>
<p>Už jsem místnímu dialektu rozuměl lépe, před týdnem bych netušil, o čem mluví.</p>
<p>„To už není důležité,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Zabil jste ho?“ zeptala se.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jste dobrý muž.“</p>
</section>
<section>
<p>A šmytec. Žádné morální pochybnosti, nejistota. Jste dobrý muž. Kolik lidí to o mně kdy řeklo? Pozoroval jsem děti švitořící s Anette, starou ženu, nedohotovený dřevěný lavor vysekávaný sekerou z kmene cypřiše. Možná byli chudí, ale žili tu spokojeně. Mnohem šťastněji než mnoho jiných, bohatších.</p>
<p>Uložil jsem si ten obraz do hloubi vzpomínek.</p>
<p>„Tam je studna,“ ukázala Anette a zavedla mě k přístřešku se slaměnou střechou, vlastní studna byla zakrytá deskou a zatížená dvěma velkými kameny. Kvůli dětem, pochopil jsem.</p>
<p>Zabral jsem za kliku. Rumpál byl celý ze dřeva, vyrobený bez přispění jakéhokoliv kovu. Dřevo neskřípělo, někdo ho nedávno promazal, cítil jsem vůni palmového oleje.</p>
<p>Svlékl jsem si košili, předklonil se, Anette mi pomalu lila vodu za krk.</p>
<p>„Mýdlo je tady,“ ukázala mi.</p>
<p>Když jsem skončil s očistou, objevila se Giselina sestra s bílým, mnohočetným praním ztenčeným ručníkem a košilí. Bez límce, pouze se stojáčkem a rukávy po lokty.</p>
<p>Převlékl jsem se a cítil jsem se mnohem spokojeněji.</p>
<p>„Válečník,“ zaskřehotala stařena ze svého místa.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že po celou dobu si mě všechny tři ženy prohlížely. Včetně Anette, jako by mě viděla poprvé.</p>
<p>„Jako Gashinu.“</p>
<p>Nevěděl jsem, kdo to je, a neptal jsem se.</p>
<p>„Mohu dostat nějaký kus látky? Nechci pochodovat po městě s tímhle v ruce,“ ukázal jsem na brokovnici.</p>
<p>Pod své krátké sako jsem ji schovat nedokázal. Giselina sestra přikývla a za chvíli se vrátila s plátěnou brašnou, do níž jsem luparu snadno schoval.</p>
<p>Kočí bez ptaní čekal a vypadal, že mu na nějaké té půlhodince nezáleží. Jeden z chlapců mu přinesl pohár čisté vody a citron. Poděkoval a vypil ji, citron pak krájel nožem na plátky a pomalu žvýkal.</p>
<p>„Pojedeme?“ obrátil jsem se na Anette.</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>Přistihl jsem se, že se mi odsud vlastně nechce.</p>
<p>„Hezké místo,“ poznamenal jsem, když jsme pomalu odjížděli.</p>
<p>„Musí dávat pozor na aligátory, občas se jim vyhřívají na zahradě. Ale ano, je to moc hezké místo,“ souhlasila.</p><empty-line /><p>Seděli jsme v podniku s výhledem na Mississippi, od vody vanul vítr a třepetal s praporky uvázanými na lanech. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, proč tady jsou – k plašení početných racků.</p>
<p>Anette si poručila jídlo z moře – ústřice a pak humra –, já se spokojil s klobásovou polévkou a poctivým T-bone stejkem, hráškem a opečenými brambory. Pivo chutnalo na můj vkus příliš sladce, ale člověk nemůže mít všechno. Lehké vychlazené víno, které nám přinesli k hlavnímu chodu, to napravilo.</p>
<p>Mírný vítr Anette čechral kadeře, jedla pomalu, způsobem prozrazujícím, že na talíři toho hodně zbude. Každé sousto ale vychutnávala.</p>
<p>Snažil jsem se zachovat alespoň zdání společenského dekora, ale pak jsem to vzdal, ukojil vlčí hlad a jako druhý chod si objednal smažené ústřice s uzenými rajčaty. A další karafu s vínem. Maso bylo hodně kořeněné.</p>
<p>Měl jsem hlad a současně jsem vnímal chuť jídla. To byla po mnoha uplynulých dnech úžasná změna. Čím to bylo? Adrenalinem? Tím, že jsem zabíjel? Nebo tím, že jím v dámské společnosti? Tím, že jím s Anette?</p>
<p>„Jsi zamyšlená,“ řekl jsem.</p>
<p>U druhé porce jsem už dokázal konverzovat.</p>
<p>„Užívám si večer. Hodně se mi ulevilo.“</p>
<p>Možná si uvědomila, čemu sama unikla jen se štěstím.</p>
<p>„Kolik žen se ztratilo?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Sedm, o kterých vím.“</p>
<p>„A to to nevzbudilo větší rozruch?“</p>
<p>Překvapilo mě to.</p>
<p>„Byly dobře vybrané. Všechny hezké, ale z chudších rodin. Takových, co nemají na právníky a které policie vyslechne a to je všechno. Prostě se předpokládá, že děvče občas zmizí, a mávne se nad tím rukou.“</p>
<p>„Byli organizovaní, ale ne odsud. Proto využívali místní lidi, kteří se tady vyznali – jako toho Carisona,“ řekl jsem. „Odkud si myslíš, že byli? Ze severu, nebo z Mexika?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Italové, zpoza oceánu.“</p>
<p>Zamyslel jsem se nad tím, protože to nedávalo smysl. Pokud to byli opravdu italští mafiáni z Korsiky nebo odkud, určitě by jim nestálo za to unášet ženy a pašovat je přes tisíce kilometrů vody. Mladé krásné ženy mohli krást doma. Jedině, že by byli z jiné Itálie, z Itálie, do které se mohli dostat jistým způsobem mnohem snadněji než mnoho tisíc kilometrů dlouhou plavbou. Z Itálie jiného světa. To ale bylo jen mé zbožné přání – znamenalo by to, že tady je někdo, kdo dokáže cestovat mezi realitami.</p>
<p>„Budou v tom pokračovat?“</p>
<p>Mohl jsem ji uklidnit, říct jí, že určitě ne, ale nechtělo se mi lhát.</p>
<p>„Nevím. Přišli o obchodní článek a jednoho svého člověka. Maximálně jim záleží na utajení. Logické by bylo přemístit se o dům dál, ale opravdu nevím.“</p>
<p>Přikývla na znamení, že rozumí, olízla si prsty, otřela je i rty do ubrousku, pak se napila vína.</p>
<p>Den se chýlil k večeru, nad komíny proplouvajících parníků začaly tančit jiskry. Byly tam i předtím, ale v záři jasného slunce neviditelné.</p>
<p>„Zabil jsi dva muže. A vypadáš v pohodě. Současně ale nejsi...“ zamýšlela se nad správným výrazem, „tupý nájemný bijec z přístavu.“</p>
<p>„Nezabil jsem ani jednoho,“ opravil jsem ji. „Oba dva zabili oni. Ale máš pravdu, kdybych to považoval za nutné, udělal bych to. Vadí ti to?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>Zatoužil jsem políbit ji na rty, zatoužil jsem znovu si připomenout sametovou pokožku jejích stehen.</p>
<p>Teď se nerozhlížela po okolí, ale věnovala mi plnou pozornost, jako by vycítila, že už přemýšlím o něčem úplně jiném.</p>
<p>„Necháme si zabalit něco dobrého s sebou, k tomu láhev vína,“ navrhl jsem.</p>
<p>Svět nebyl vůbec špatný, i když jen jeden.</p>
<p>„Jídelní lístek,“ požádala procházejícího číšníka.</p>
<p>Jídlo nám připravili do proutěného košíku a přidali dvě láhve vína, jako by podobná přání měli jejich hosté dnes a denně, dveřník nám zavolal drožku.</p>
<p>Jeli jsme a Anette se mě držela za ruku. Cítil jsem její vůni, teplo těla, těšil jsem se z okamžiků a nemohl se dočkat těch, co přijdou.</p><empty-line /><p>Ráno Augusta vzhledem k tomu, že jsem měl hosta, prostřela ke snídani v jídelně a ne v kuchyni jako obvykle. Chléb chutnal lépe než předchozí dny, i šunka získala chuť a kávu jsem pil ne kvůli tomu, že byla na stole, ale protože jsem ji chtěl.</p>
<p>Anette vypadala spokojeně. Pokud si myslela, že to nevidím, po očku mě zkoumavě pozorovala. Nechtěl jsem, aby zmizela z mého života, a přemýšlel jsem, jak to zařídit.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravil při příchodu Durand. „Jak jste dopadli? Podle toho, jak spokojeně vypadáte, soudím, že dobře,“ zahlaholil a sám se své dvojsmyslné poznámce dobromyslně zasmál.</p>
<p>Posadil se, namazal si bílý toust máslem a marmeládou a s chutí se do něj zakousl. V kostce jsem mu vylíčil, co se včera všechno odehrálo, a zašel do svého pokoje pro brokovnici, abych mu ji ukázal.</p>
<p>„Mohou něco takového vyrábět v Evropě?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Netuším, nikdy jsem tam nebyl. Působí to na mě tak nějak obyčejně, jako by tomu při výrobě nikdo nevěnoval péči, jak se to obyčejně u zbraní a věcí z oceli dělá.“</p>
<p>„Průmyslový výrobek,“ řekl jsem. „Asi. Možná. Ale nevím odkud.“</p>
<p>Durand si ještě chvíli brokovnici prohlížel a pokrčil rameny.</p>
<p>„Pracovat budeme až po snídani, ano?“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Už se vám pochlubil, že vás hledal?“ obrátil se Durand na Anette.</p>
<p>Anette se po mně podívala.</p>
<p>„Neřekl vám to?“</p>
<p>„Ne, nepochlubil se.“</p>
<p>„Chyba,“ zazubil se Durand.</p>
<p>Udělalo jí to radost, ale nijak to nekomentovala.</p>
<p>„Jsme po snídani?“ přerušil jsem nakonec společenskou konverzaci.</p>
<p>Durand přikývl ještě s plnými ústy.</p>
<p>„Loď je připravena, odjet můžeme kdykoliv. Ale nejdříve zítra, dnes už je na to pozdě.“</p>
<p>„Co budeme dělat, až prodáme náklad a vrátíme se s penězi?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Nevím, kam tím míříte,“ nechápal.</p>
<p>Mlčel jsem a čekal.</p>
<p>„Zaplatíme dluhy a asi nakoupíme další zboží a pojedeme znovu. Pokud bude všechno klapat,“ nadhodil svou představu.</p>
<p>Anette se tentokrát do konverzace nemíchala, pouze poslouchala.</p>
<p>„Pašování je nelegální,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>„Jistě, ale dá se na něm vydělat nejvíc peněz. A my máme krytí, džínovinu, jsme počestní obchodníci. Nakupujeme a prodáváme,“ nenechal se zviklat.</p>
<p>„Potřebujeme lepší krytí. Takové, aby postačovalo i na další cestu. A všechny následující, co přijdou. A také potřebujeme, aby mezi firmou a tvým domem byla větší vzdálenost, aby pokud se dostaneme do problémů, ty problémy směřovaly na Durand a spol., společnost s ručením omezeným, a nikoliv na Alastaira Duranda.“</p>
<p>Ochrana do hloubky, tak při výcviku označovali způsob krytí, kdy při napadení jádra, vlastního centra buňky, museli nepřátelé překonat množství bariér, od legislativních až po ty zbraňové.</p>
<p>Naslouchal mi, pomalu mu to docházelo a začínalo se mu to víc a víc líbit.</p>
<p>Já se naopak zarazil. Proč jsem to dělal? Proč jsem to všechno komplikoval? Připravoval na další růst? Kvůli tomu, co mi před časem řekla Anette, že jen čekám na smrt? Že bych se měl snažit získat moc, bohatství, vybudovat vlastní organizaci, armádu, abych mohl nepříteli lépe čelit? Nebo jsem jen chtěl zabezpečit Anette, zařídit, aby opustila svůj způsob obživy a neriskovala? Nebo jsem ji chtěl k sobě připoutat? To by asi bylo jednodušší – prostě ji vydržovat. Pokud by to přijala, samozřejmě. Zatím jsem ji neznal dostatečně a netušil jsem, jak moc si cení své nezávislosti, nevěděl jsem, jaká je její cena. Nebo jsem se prostě nudil, čekal na konec a tohle byl jen pokus ze setrvačnosti, pokus vyplývající z mého předchozího života?</p>
<p>Díval jsem se příliš daleko do budoucna a to mi nesvědčilo.</p>
<p>„Otevřeme si malou kancelář. Budeme sledovat nabídky na trhu, snažit se na nich trochu vydělávat a ve skutečnosti budeme vozit jiné zboží,“ rozzářil se. „Tedy, pokud to zvládneme,“ pohasl na chvíli jeho elán.</p>
<p>Měli jsme zboží za mnoho desítek tisíc dolarů a ještě jsme z něj nesplatili ani vindru. Na jeho místě by mi to také vadilo, ale mé starosti byly jiného řádu.</p>
<p>Pak se zase vzpamatoval a spokojeně po mně pomrkával.</p>
<p>„Takže náš finanční ředitel právě vytvořil pracovní pozici. Máš o ni zájem?“ obrátil jsem se na Anette.</p>
<p>Durand se skrytě bavil, předpokládal, že si ji chci takhle udržet jako milenku a zjevně mi to schvaloval a pomáhal mi v tom. Možná měl pravdu.</p>
<p>„Nevím, co na to říct,“ dívala se na mě podezíravě, jako bych žertoval.</p>
<p>„Ze začátku asi moc práce mít nebudeš, ale to se změní.“</p>
<p>Viděl jsem, že váhá. Láká ji to, ale současně se jí na tom i něco nelíbí. Nenechala by se vydržovat, došlo mi.</p>
<p>„Navrhuji, aby sis svou mzdu vyjednala tady s finančním ředitelem, u mě by to byl střet zájmů,“ usmál jsem se na ni a zvedl ruce v omluvném gestu. „Já jsem výkonný ředitel.“</p>
<p>„S tebou o penězích vyjednávat nebudu, nerozumíš jim,“ odbyla mě a položila mi dlaň na předloktí.</p>
<p>S řečí o penězích jsem si na něco vzpomněl a vyndal jsem z kapsy pomačkaných tři sta padesát dolarů, které jsem objevil u O. Carisona. Za tyhle papírové bankovky by každá federální banka měla vyplatit odpovídající množství zlata. A obyčejní lidé měli raději kov.</p>
<p>„Podle mě je dostal za Gisele. Páskové jako on obvykle u sebe tolik peněz nemívají. Asi je ještě nestihl proměnit za zlato.“</p>
<p>Durand se částky pohotově zmocnil.</p>
<p>„Alespoň máme na pronájem a vybavení kanceláře.“</p>
<p>„Pozeptám se po těch dvou, co jsem se s nimi včera srazil, a přitom se porozhlédnu po dalších chlapech,“ řekl jsem. „Jeden nebo dva by se nám ještě hodili. Odpoledne budu v doku, zkontroluji náklad a připravím všechno na zítřejší vyplutí.“</p>
<p>Durand přikývl.</p>
<p>„Já, tady s naší obchodní ředitelkou,“ zakřenil se na Anette, „zařídíme kancelář a zajistím inzerci ve vybraných novinách.“</p>
<p>„Uvidíme se večer?“ obrátil jsem se na Anette.</p>
<p>Až mě překvapilo, jako moc stojím o kladnou odpověď.</p>
<p>„Budu se muset zastavit doma, ať o mě nemají starost,“ uvažovala. „Ale určitě ano,“ rozhodla se nakonec.</p>
<p>Právě jsme minuli okamžik, kdy šlo o pouhou známost, oboustranně vzájemně výhodnou postelovou známost.</p>
<p>Políbil jsem ji na ústa a zvedl se.</p>
<p>„Smlouvej s ním tvrdě, je to vykutálený šejdíř,“ rozloučil jsem se s ní.</p><empty-line /><p>Den jsem strávil vyptáváním po hospodách, ubytovnách, přístavištích, ale také v obchodech a knihovně.</p>
<p>V obchodech jsem se snažil prohlédnout si dovozové kovové zboží. Na brokovnici jsem objevil stopy po strojovém frézování a dalších obráběcích procesech. Chtěl jsem se přesvědčit, zda podobný způsob výroby není typický pro zámořské výrobky. A v knihovně jsem se chtěl dozvědět celkově víc o tomto světě. Všechno, co jsem se zjistil, potvrdilo mé podezření – ocel tu prostě ve velkém strojovým způsobem zpracovávali jen minimálně a zbraně vůbec ne. O těch dvou mafiánech jsem zjistil jediné – přijeli po řece. Vzhledem k tomu, že k ústí Mississippi do Mexického zálivu to bylo jen kousek, neudělám chybu, když je budu hledat proti proudu. S najímáním posádky jsem měl smůlu, žádného schopného chlapa jsem neobjevil.</p>
<p>Do doku jsem se dostal později, než jsem zamýšlel, začínalo se už stmívat. Hlídali Čára s Robinem. Saoti potvrdil, že je loď připravena k vyplutí, nádrže s olejem a benzínem byly plné. Už jsem chtěl odejít, když vrzla dřevěná branka v plotě, který naši muži postavili, aby vyznačili území doku a oddělili ho od veřejných prostor. Téměř ji vyplňoval obrovský svalnatý mladík. Chvíli mi trvalo, než jsem si ho zařadil. Byl to muž, který dostal v ringu od Pittwoola děsivý výprask a byl při tom zmrzačen – ten parchant mu zlomil ruku v lokti.</p>
<p>„Zaslechl jsem, že hledáte muže na práci,“ řekl mladík a pohledem těkal z jednoho na druhého. Nakonec usoudil, že šéfem jsem já.</p>
<p>Jmenoval se Hornbull, vybavilo se mi.</p>
<p>„Vy jste měl zlomenou ruku, že?“ zeptal jsem se ho a šel si jeho zranění prohlédnout zblízka.</p>
<p>„Ano, při zápasech v kleci mi ji zlomil jeden mizera,“ přiznal. „Nandal mi příšernou nakládačku.“</p>
<p>Zblízka mu po ní v obličeji zůstaly ještě nějaké stopy. Ruka však byla naprosto zdravá.</p>
<p>„Doktor mi říkal, že budu nadosmrti mrzák, pak mi ale nějakej džentlas poslal peníze, prý na nejlepšího felčara,“ rozvykládal se. „A nějakej indoš nabízel zázračnou mast, co vyléčí úplně všechno. Prej ji dostal od nějakýho mexikána. Tak sem ji koupil. Dvě stě doláčů, ale vyplatilo se to, ruka se začala hojit z hodiny na hodinu. Jen to přitom zatraceně pálilo a měl jsem hlad jako nikdy.“</p>
<p>Dostal peníze na lékaře a koupil si zázračnou mast... ten kluk byl nebetyčný naivka. Jenomže ona zafungovala a celé to znělo zajímavě.</p>
<p>Prohlížel jsem si jeho loket, on přitom zapumpoval mohutnou paží, abych viděl, že vše funguje, jak má. Pokožka v oblasti kloubu vypadala jemnější, tak nějak dětštější, jako by mast zregenerovala i ji. Mast. Mohla to být extrémně hi-tech léčivá technologie nebo kouzlo.</p>
<p>„Neříkal ten člověk, odkud tu mast měl?“</p>
<p>„Jak sem řek, dostal ji od nějakýho mexe a ten tvrdil, že je odněkud z Vlašska. Nebo Vlámska, nejsem si jistej.“</p>
<p>To mě zarazilo. Vlámsko v Americe? Vlašsko v Americe?</p>
<p>„Neřekl třeba Nové Vlámsko?“</p>
<p>To by mohlo označovat nějakou bývalou belgickou kolonii tady na americkém území.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Název Vlachy nebo Vlašsko označoval v minulosti oblast severní Itálie. Někdy v pozdním středověku, jak jsem si matně pamatoval.</p>
<p>Věděl jsem, že obrovitého mladíka později nenápadně vyzpovídám mnohem podrobněji. Teď jsem na něj nechtěl příliš tlačit, aby neznervózněl, to bych se pak na jeho odpovědi nemohl příliš spolehnout.</p>
<p>„Co umíš?“ zeptal jsem se ho a trochu odstoupil, abych se mu mohl do očí dívat bez zaklánění hlavy.</p>
<p>Byl jako věž, velká svalnatá věž. Krafter tu dnes nebyl, ale vsadil bych se, že mladík má minimálně jeho výšku. Chyběla mu však jeho býčí masivnost. Zatím.</p>
<p>„Umím se rvát!“ rozzářil se.</p>
<p>Nepoučitelný.</p>
<p>„Když jsi dostával od Pittwoola nandáno, nevypadal jsi na to,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>„Vy jste to viděl?“ zachmuřil se.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Byl moc dobrý, byl lepší než já,“ přiznal a bylo vidět, že se mu to nelíbí.</p>
<p>„Co ještě umíš?“</p>
<p>„Zastanu každou práci, která je třeba. Umím jezdit s vozem, se dřevem mi to docela jde,“ vypočítával.</p>
<p>Měl jisté, že ho přijmu, protože jsem ho potřeboval vyslechnout. Ale líbil se mi.</p>
<p>„Beru tě,“ oznámil jsem mu. „Pozítří vyjíždíme. Mzdu si dohodni s finančním ředitelem.“</p>
<p>Zatvářil se udiveně.</p>
<p>„Támhle přichází.“</p>
<p>Před vchodem do našeho přístaviště právě zastavovala drožka s Anette a Durandem. Oba se smáli, až jsem téměř žárlil. Ne téměř, já jsem na něj žárlil. Jak to, že jemu se jí podařilo tak rozesmát a mně ne?</p>
<p>Anette vešla první, málem běžela, a pak mě políbila.</p>
<p>„Máme dům, vynikající!“ oznámila mi spokojeně.</p>
<p>Dům pro mě nic neznamenal, ale její spokojenost ano.</p>
<p>„To je vynikající. U večeře mi povíš víc. A také máme dalšího muže,“ oznámil jsem jim. „Uzavřete s ním prosím smlouvu a vyřiďte všechny další náležitosti.“</p>
<p>Uzavření smlouvy spočívalo v ústní dohodě, potřesení rukou a vyplacení malé zálohy. Durand po mně jen střelil pohledem, obhlídl si mladíka a přikývl.</p>
<p>„Vyřídíme to v domku, ukázal na boudu, která k přístavišti patřila a my ji proměnili v malou dílnu.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.</p>
<p>„Hornbull,“ odpověděl.</p>
<p>Mlčel jsem, i když jsem to věděl. To jméno se k němu hodilo.</p>
<p>„Hornbull,“ pokusil se vyslovit Durand a moc se mu to nedařilo. „Nevadí. Jdeme uzavřít smlouvu.“</p>
<p>Odvedl ho stranou do dílny. Vypadalo to, jako když dítě provádí dospělého.</p>
<p>Tím byly vyřízeny povinnosti dnešního dne. Já měl další stopu, celkem tedy dvě. Tou první byla lupara, nebo přesněji strojařská technologie použitá při její výrobě. Tady by to asi také dokázali, ale vzhledem k nedostupnosti železa a od něj odvozených materiálů zacházeli s ocelí jiným způsobem, víc řemeslnicko-klenotnickým, dalo by se říct. A druhou tajemná vlámská či vlašská mast. Budu pašovat zboží, vydělávat peníze, budovat svou organizaci a při té příležitosti pátrat po možnostech, jak se odsud dostat. Všechno pěkně po řadě, jedno po druhém.</p>
<p>Podíval jsem se na Anette. Ona byla to nejlepší, co mě tady potkalo. Už několik dní jsem neměl žádný příšerný sen a v mezích možností jsem začínal být normální.</p><empty-line /><p>Cestou z přístavu mi Durand oznámil, že kvůli pár obchodním drobnostem, které by ale z hlediska dalšího rozvoje firmy bylo dobré zařídit ještě před naším vyplutím, potřebuje odjezd odložit. Nevadilo mi to, právě naopak. Pátral jsem po Italech, kouzelných lécích a pomáhal Anette zařídit obchodní kancelář. Vlastně to byl malý zděný domek na hranici obchodního distriktu, dál pokračovala říční čtvrť se vším, co to obnášelo – tedy hospody, nálevny, skladiště, překladiště, pololegální tržiště s otroky, prostě celkový chaos a minimální dodržování zákona, se kterým si v tomhle městě většinou příliš nelámali hlavu. Durand mě ujistil, že je to dobrá investice, protože několik společností už v okolí koupilo pozemky a začínalo na nich stavět. Tvrdil, že kde dřevěné stavby vystřídají zděné, prudce stoupnou ceny pozemků. Věřil jsem mu to, jen mi bylo stále divnější, jak se dostal do nepříjemností, které vyústily tím, že ho chtěli prodat do otroctví. Řeč jsem na to ale nezavedl.</p>
<p>Řemeslníky, kteří malovali, pokládali novou podlahu a dávali do pořádku interiéry, si Anette ohlídala sama, já se staral spíš o zabezpečení. Na železné mříže do oken jsem mohl zapomenout, z peněz, co zbyly, je nebylo možné pořídit, a i kdyby – nejspíše by je někdo ukradl. Místo toho jsem nechal nainstalovat bytelné okenice a poctivé dubové dveře. Nejvíc práce mi dal plot. Na plány se tady moc nehrálo, musel jsem neustále dávat pozor, aby ho postavili tak vysoký, jak jsem si přál. Patky sloupů a horní prkna jsem pak osobně osadil velkými skleněnými střepy. Ostnatý drát by byl lepší, ale ten se tady z jasných důvodů nepoužíval.</p>
<p>Při svém pátrání jsem sice o Italech nezjistil vůbec nic, zato jsem zachytil náznak stopy prodavače lektvarů. Hornbull si nevymýšlel. O tom indiánovi sice nikdo nic přesného nevěděl, ale ze tří různých zdrojů jsem se dozvěděl, že opustil město a vyrazil proti proudu Mississippi, prý měl namířeno do Vicksburgu. Nevěděl jsem, zda to pro něj bylo cílové nebo tranzitní místo, ale stačilo mi to.</p>
<p>Anette byla nadšením bez sebe a disponovala nekonečnými zásobami energie. V přízemí zařídila kanceláře firmy Durand a spol., v podkroví jí zbylo místo na dva malé pokojíky. První sloužil jako kuchyně a jídelna v jednom, druhý jako ložnice.</p>
<p>Po třech dnech, kdy jsem se prakticky nezastavil, jsem usínal rychle a probouzel se odpočatý. Pokud se mi něco zdálo, nepamatoval jsem si to a neměl jsem z toho žádné vrásky.</p>
<p>Tentokrát jsem se probudil hodně brzy, vzduch, který zůstával po většinu noci pod střechou až nepříjemně teplý, teď těsně před východem slunce získal příjemnou svěžest. I Anette už byla vzhůru, stála nahá u otevřeného okna a dívala se ven.</p>
<p>Byla krásná.</p>
<p>„Nespíš,“ zkonstatovala bez otázky, pootočila se a nabídla mi jiný pohled.</p>
<p>Chtěl jsem ji, hned, okamžitě, rychle. Neudělal jsem však pro to nic.</p>
<p>„Nespím,“ potvrdil jsem.</p>
<p>„Jsem šťastná, jak jsem si nikdy nemyslela, že mohu být,“ řekla a podívala se na mě.</p>
<p>Ležel jsem, jak jsem se probudil, nahý, vzrušený.</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Bylo to na ní vidět každý okamžik, každou sekundu z uplynulých dní. Měla to v očích, v hlase, ve své energičnosti.</p>
<p>„Vím, že to může trvat jen chvíli, ale udělám všechno proto, aby to trvalo co nejdéle.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Zazněl skřek orla vznášejícího se nad řekou.</p>
<p>„Vím, že mluvíš pravdu,“ přikývla.</p>
<p>Dvěma kroky se přesunula k posteli, prostěradlo zašustilo, jak se kolenem opřela o matraci a obkročmo si na mě sedla. Při vjemu tepla a sametovosti jejího klína jsem přestal dýchat. Naklonila se na mě a políbila mě.</p>
<p>„A pokud to nevíš, věřím ti jako nikomu na světě.“</p>
<p>Než jsem nad tím mohl začít přemýšlet, přestal jsem myslet úplně.</p><empty-line /><p>Odráželi jsme o dvě hodiny později, než jsme plánovali. Původně jsem si myslel, že já budu poslední, ale Durand mě překonal. Dorazil kočárem, a když z něj vystoupil a zavřel dvířka, vykoukla zpoza záclonky v okně bílá ruka s šátkem a zamávala mu. Spokojený druhému spokojenému nezávidí. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem pocit, že to nebyl šátek, ale dámské kalhotky.</p><empty-line /><p>Nahodil jsem motor, Saoti se chopil kormidla, loď hladce odrazila od mola a poddala se rytmu táhlých vln širokého toku dolní Mississippi.</p>
<p>„Přináší smůlu vyplout na lodi, která nemá jméno,“ zabručel Čára.</p>
<p>Přehlédl jsem zbytek mužstva, všichni s ním souhlasili.</p>
<p>Podíval jsem se na Duranda.</p>
<p>„Je to na vás,“ mávl rukou a v očích mu stále svítila prohýřená noc. „Mé jméno je zvěčnělé v názvu firmy, vy byste měl pojmenovat loď.“</p>
<p>Lodě se většinou pojmenovávají ženskými jmény. Několik mě jich napadlo, ale nechtěl jsem se dívat ani do minulosti, ani do budoucnosti.</p>
<p>„Anette,“ vybral jsem jméno.</p>
<p>Durand se na mě překvapeně podíval, ale neřekl nic.</p>
<p>„V prvním přístavu, kde zakotvíme, máte na její dobrý osud u mě panáka,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Všichni pochvalně zamručeli, jen Krafter si odplivl. Pokud plival do vody a ne na palubu, nevadilo mi to.</p>
<p>Saoti se držel víc u pravého břehu, ale občas křižoval přes celou řeku na druhou stranu. Vysvětlil mi, že se vyhýbá oblastem silnějšího proudu. Na můj pokyn udržoval motor spíš v nižších otáčkách, ale i tak jsme předbíhali bachraté kolesové parníky škrábající se proti línému hnědému proudu řeky. Na ty moderní, rychlé, jsme samozřejmě ztráceli. Sledoval jsem zvolna ubíhající břehy. Rýžová pole se střídala s bavlníkovými plantážemi, těch jsem zahlédl méně, než jsem čekal, ale asi na ně zde, na dolním toku, bylo příliš vlhko. Většinou jsme ale proplouvali močálovitými oblastmi, ve vyšších polohách střídaných lesíky. Některé mi přišly vysázené uměle a teprve nedávno. Sem tam jsme zahlédli sloupy kouře zvedající se k nebi z městeček a vesnic dál od řeky.</p>
<p>„Před sto lety, kdy tady začal největší rozvoj zemědělství a průmyslu, bylo všechno dřevo do míle od řeky spotřebováno na palivo pro lodě. Pak nastoupily povodně, které tuhle zemi z poloviny spláchly. Už čtyřicet let je zakázáno spalovat místní dřevo. Proto většina lodí přešla na uhelné kotle, nebo se sem dováží smrk z Kanady,“ vysvětloval Durand.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Probíral jsem se novinami a pár knihami, které se mi zdály dostatečně informačně obsažné, aby stálo za to tahat je na dlouhou cestu, přitom jsem po očku sledoval řeku, Saotiho a zbytek posádky.</p>
<p>„Kde budeme kotvit?“ zeptal se Bartoloměj, když uprostřed odpoledne moskyti a komáři začali víc dotírat.</p>
<p>Už dříve jsme se s Durandem dohodli, že na rozdíl od velkých parníků v noci nepojedeme. Nechtěli jsme za žádnou cenu riskovat náhodnou srážku. Nám by bylo osudné i setkání s vory plujícími s proudem. Jejich posádky většinou kašlaly na základní bezpečnost a pluly neosvětlené.</p>
<p>„Dolní přístaviště v Baton Rouge jsou většinou obsazená, i když my jsme dost malí na to, abychom si tam našli místo. Horní nejsou tak pohodlná.“</p>
<p>„V horním přístavu není tolik hospod, že?“ uvedl pravou podstatu jeho poznámky Durand.</p>
<p>Baton Rouge bylo hlavní město Louisiany a jak jsem pochopil, o nic méně divoké než New Orleans.</p>
<p>Pokud se informace o naší cestě rozšířily, a já nevěřil, že se nám podařilo dosáhnout stoprocentního utajení, nebylo nic snazšího, než v prvním městě dál proti proudu připravit léčku. Náš náklad byl na svůj objem hodně lukrativní a posádka minimální.</p>
<p>„Zakotvíme až těsně před soumrakem někde mimo civilizaci,“ rozhodl jsem.</p>
<p>Saoti se na mě podíval.</p>
<p>„Za Baton Rouge?“</p>
<p>Jen jsem přikývl. Bez dalšího dotazování zvedl otáčky motoru, voda před přídí začala hlasitěji syčet.</p>
<p>„Nic takového nebylo ve smlouvě, máme nárok na poctivé jídlo a slušné ubytování,“ protestoval Krafter.</p>
<p>„Platíme za tři měsíce práce a platíme dobře, pokud se ti to nelíbí, vysadíme tě na břehu,“ nabídl jsem mu.</p>
<p>To stačilo.</p>
<p>Situace se uklidnila, opět jsem se posadil na lavičku a zíral do mapy. Odpichovátkem jsem odhadl vzdálenost mezi New Orleans a Baton Rouge na víc než sto třicet mil, to představovalo nějakých dvě stě deset kilometrů.</p>
<p>„Ostrov Pětka,“ navrhl Saoti. „Je tam klid, jen občas tam staví voraři, když se chtějí opít na pevné půdě.“</p>
<p>Podle mapy to představovalo dalších třicet kilometrů navíc.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Saoti ještě přidal a bez říkání zapnul přídavné větrání motoru. Chytrý kluk.</p>
<p>Při plavbě městem jsem si občas připadal jako na dálnici, všude kolem se v kolonách míjely majestátní kolesové parníky, nízké nákladní čluny zdánlivě se potápějící pod tíhou zboží v dřevěných kontejnerech, mezi tím rejdily malé přepravní lodi a plachetnice. Nad horním přístavem provoz silně zřídl, připozdívalo se a tak pozdě nevyrážel pryč prakticky nikdo, v protisměru jsme potkávali poslední opozdilce.</p>
<p>Večer jsme zakotvili pod velkými cypřiši u skaliska tyčícího se do výšky dobrých deseti metrů. Nemusel jsem chlapy pobízet, aby nashromáždili slušnou zásobu dřeva, spíš mě překvapilo, s jakou vervou se do práce pustili.</p>
<p>Chvíli po západu slunce jsem pochopil proč. Houštiny okolo řeky se rozšuměly, ale nebylo to větrem, to se ze svých úkrytů zvedla mračna bodavého hmyzu. Moskyti, komáři, kousavé mouchy nejrůznějších velikostí a tvarů. Seskupili jsme se kolem ohně, do kterého jsme v pravidelných intervalech přidávali zelené větve a neustále jsme volili mezi udušením nebo sežráním zaživa. Durand z kapsy svého kabátu, prvního kusu oblečení, v němž jsem ho viděl, který nevypadal elegantně, ale spíš prakticky, vytáhl obludně velký, makabrózně páchnoucí doutník. Kouř z něj si foukal pod košili a na krk. Když viděl, jak se ošívám a závistivě ho pozoruji, nabídl mi ze svých zásob také jeden.</p>
<p>„Říká se mu smradlák. V hospodách se smí kouřit jen venku, ale tady je naprosto nenahraditelný.“</p>
<p>Souhlasil jsem s ním.</p>
<p>Po večeři, slanině s chlebem a horké kávě, jsme se uložili ke spánku. Hlídky jsem nerozděloval, utábořili jsme se na hranici řeky s močálem, nejbližší světla lidských obydlí jsem ze skály zahlédl kilometry daleko.</p>
<p>Já jsem však nespal. Neznal jsem ty muže a nevěděl jsem, jak moc jim můžeme věřit. Ukázal jsem Durandovi, ať si odpočine, že další noc to bude na něm. Ležel jsem zabalený do deky pod moskytiérou, která svou funkci plnila tak z devadesáti osmi procent, což znamenalo, že kolem mě neustále něco bzučelo, a přemýšlel.</p>
<p>Baton Rouge mě i při zběžném pohledu z řeky svým chaotickým ruchem překvapilo, nedokázal jsem si představit, že bych bez podrobného, dny nebo spíš týdny trvajícího pátrání objevil jakoukoli stopu po italských obchodnících s bílým masem nebo po osamělém indiánském prodavači zázračných léků. Doufal jsem, že ve Vicksburgu, kam prý měl namířeno, se něco dozvím. To měla být naše první zastávka v civilizaci, to ale ostatní nevěděli.</p>
<p>Celý další den se podobal předchozímu, jen lodí proti nejspodnějšímu úseku řeky ubylo. Provoz však stále zůstával značný. Zdálo se mi, že velké parolodě po řece chaoticky kličkují, ale Saoti mi vysvětlil, že ti, co jedou po proudu, vyhledávají nejsilnější proud, a ti, co proti němu, naopak místa s nejslabším, aby šetřili stroje a palivo. A všichni se za každou cenu vyhýbají útesům a mělčinám, které jsme míjeli každou chvíli a které se, alespoň podle slov našeho kormidelníka, mohly v průběhu jediné vysoké vody přemístit o celé stovky metrů. Nebo úplně zmizet a vytvořit se nové.</p>
<p>Z plavby se mezitím stala rutina. Muži polehávali pod plátěnými přístřešky, které nás chránily před sluncem, a přestože se nijak nenadřeli, nebo prostě protože neměli co dělat, tvářili se všichni otráveně a rozmrzele.</p>
<p>Až příliš, ze zkušenosti jsem věděl, že to nedělá dobrotu, nebo přesněji – může to potenciálně způsobit velké problémy.</p>
<p>„Kraftere, vezmi si někoho k ruce, vytáhněte z nákladu bednu označenou číslem deset a otevřete ji. Potom opět všechno zajistěte proti posunutí.“</p>
<p>V první chvíli vypadal, že bude odporovat, ale nakonec si to rozmyslel. Trvalo jim to dlouho a pořádně se při tom zapotili, protože museli přeskládat polovinu beden. Zavinili si to sami. Bednu číslo deset, kterou jsem chtěl mít nahoře, z nějakého důvodu uložili dospodu.</p>
<p>Slunce pražilo, ovázal jsem si kolem hlavy šátek složený do pásu, aby mi do očí nekapal pot. Durand se kryl pod velkým kloboukem.</p>
<p>„Kdo už někdy střílel?“ zeptal jsem se, když jsem na sluneční světlo vytáhl dvě pušky.</p>
<p>Byly to ty nejlepší z těch, které jsme vezli. Dal jsem je dohromady z dílů, co se mi nejvíc zamlouvaly, byly nejlépe opracované a měly nejhladší chod.</p>
<p>Všech šest mužů s magickým zaujetím zíralo na zbraně.</p>
<p>„Já,“ přihlásil se Bartoloměj. „Předovkou.“</p>
<p>„Já z pistole,“ prohlásil sebevědomě Krafter.</p>
<p>„Tak fajn, pánové. Ukážu vám rozborku a sborku zbraně, čištění, nabíjení, míření. Každý si to budete procvičovat půl hodiny. Pokud vám to půjde, budeme s výcvikem pokračovat dál.“</p>
<p>Loď sebou lehce trhla a pod dnem zaskřípěl písek. Saoti rychle zamanévroval kormidlem a směřoval nás pryč od mělčiny. Vlastně jsme se ocitli někde ve středu rozsáhlé, stovky metrů široké a zřejmě celé kilometry dlouhé písčité plochy. Velké parníky by se až sem nikdy nedostaly, uvízly by mnohem dříve.</p>
<p>Saoti vypadal zahanbeně, i přes jeho snědost bylo patrné, že se červená.</p>
<p>„Pane, už se to nestane. Já – já se zakoukal na ty pušky.“</p>
<p>Pluli jsme teď nehlubokým kanálem, od volné řeky nás na obou stranách odděloval písek dosahující až těsně pod hladinu.</p>
<p>Pokud kanál skončí a přejde v mělčinu, dost se zapotíme. Ale splouvat zpět s proudem se mi nechtělo.</p>
<p>„Ať se to příště nestane,“ doporučil jsem mu.</p>
<p>Všichni teď zpozorněli a sledovali, kudy plujeme. Průplav mělčinou nás směřoval blíž a blíž k pravému břehu, k obrovským topolům střídajícím se s cypřiši, břeh tvořila změť travin rostoucí přímo z vody, takže to vlastně skutečný břeh nebyl, jen místo, kde se řeka stýkala se zdánlivě nekonečným mokřadem. Ze zelené stěny vyčnívaly kmeny připlavené proudem. Přiblížili jsme se, klády sebou mrskly a zmizely ve vegetaci. Aligátoři. Opět jsem se nechal napálit.</p>
<p>Pak najednou žluť písku zmizela a pluli jsme znovu nad temnou hlubinou.</p>
<p>Saoti se s úlevou hlasitě nadechl.</p>
<p>Vrátili jsme se k nácviku obsluhování pušek. Všichni se viditelně snažili a docela jim to šlo.</p>
<p>„Po poledni zakotvíme na nějakém opuštěném místě, vyzkoušíte si střelbu,“ slíbil jsem jim nakonec.</p>
<p>Po obědě bude vedro největší, ale předpokládal jsem, že tentokrát to nikomu vadit nebude. Saoti už dlouho před obědem hledal vhodné místo a na první, co objevil, jsem kývl.</p>
<p>„Proč to děláte?“ zeptal se mě Durand poté, co jsem skončil s dalším kolem vysvětlování a nechal je cvičit. Perkusní zápalky jsem jim však nedal, místo nich na piston nasazovali čepičku z kůže.</p>
<p>„Možná se budeme muset bránit a tyhle pušky jsou prakticky odstřelovačky. Můžeme se do nich pustit na velkou vzdálenost. To často pomůže, aby si to útočníci rozmysleli.“</p>
<p>„Odstřelovačky?“ zopakoval slovo, asi ho nikdy předtím neslyšel. „Někdy zapomínám, že jste přišel... <emphasis>zdaleka</emphasis>,“ dokončil po krátkém zamyšlení.</p>
<p>Co tím <emphasis>zdaleka</emphasis> konkrétně myslel, jsem nevěděl, ale neptal jsem se.</p>
<p>Nácvik střelby se protáhl na tři hodiny. Nejlépe střílel Čára s Robinem, Bartolomějovi to šlo také, ale puška pro něj byla s jeho drobnou postavou pro manipulaci příliš těžká a rozměrná, Krafter měl se svýma obrovskýma mozolnatýma rukama problémy při nabíjení, Hornbull se zbraně prostě bál. Pak přiznal, že pušku vidí vlastně poprvé.</p>
<p>Znovu jsme se nalodili.</p>
<p>„Čáro, Robine, tady máte pušky. Po celou dobu chci, abyste je měli v perfektním pořádku, každý budete připraven vystřelit na můj rozkaz. Pokud zbraň vlastní chybou zničíte nebo ztratíte, strhnu vám její cenu z platu. Rozumíte?“</p>
<p>Při zmínce o stržení z platu sebou oba škubli. Za tři měsíce dostanou mnohem méně. Ani jeden z nich však neprotestoval, spíš vypadali nadšeně. Krafter utrousil stranou něco o volech, kteří měli štěstí, ale nikdo na něj nereagoval a nemusel jsem to řešit. Hornbullovi jeho neúspěch vadil, ale zároveň byl rád, že nemá s puškou nic společného. Bartoloměj byl s výsledkem spokojený.</p>
<p>Další dvě hodiny jsme jeli bez vyrušení a všichni už jsme čekali, až nastane večer.</p>
<p>Znovu jsem zvažoval předchozí rozhodnutí, že nepojedeme v noci. Věděl jsem, že kormidelníci dostávají část svých vysokých gáží za to, že znají řeku jako svoje boty a jsou schopni vést lodě i za tmy. S Durandem jsme to probírali dost podrobně, nechal jsem to být. Utopit se při nehodě ve spánku nestálo za ušetřený čas.</p>
<p>„Najdi místo k přenocování, nejlépe ostrov,“ přikázal jsem Saotimu někdy před pátou.</p>
<p>Trvalo mu to sotva hodinu a našel místo, kde jsme byli schovaní před každým, kdo by o nás nevěděl. Opravdu tady znal každé zákoutí.</p>
<p>Hned po přistání začalo horečnaté shánění dříví na oheň a opět jsme to stihli s prvním náletem moskytů a krvežíznivých komárů, jejich bzučení místy připomínalo zvuk hodně výkonné transformátorové stanice.</p>
<p>„Jsme oba dost unavení, potřebujeme se prospat,“ poznamenal Durand ve chvíli, kdy nás nikdo neposlouchal.</p>
<p>„Rozdělím hlídky, Kraftera si pohlídám, u ostatních to risknu. Vy se vyspěte.“</p>
<p>Nemohli jsme bdít v noci na střídačku věčně. Chvíli nad tím přemýšlel a pak napůl rezignovaně přikývl. Život je plný rozhodnutí založených na odhadech, rozuměl tomu stejně jako já.</p>
<p>I přes to, že jsem dlouho bděl, probudil jsem se hodně brzy, prakticky za šera. Zdálo se mi o Anette nebo o Andree? Nebyl jsem si jistý. Byl to jednoduchý, nekomplikovaný sen, který bych raději zažil v reálu než prosnil v Morfeově říši.</p>
<p>Blednoucí obloha a chladnoucí klid umírající noci, rušený jen občasným zapísknutím opožděného komára, mě vrátily do střízlivé reality. Andrea byla mrtvá, Anette živá. Doufal jsem, že se ve svém malém bytě nad kanceláří má dobře. Víc jsem svým vědomým myšlenkám nesouvisejícím s praktickými problémy života nedovolil.</p>
<p>Vyklouzl jsem zpod přikrývek, rodící se ráno se víc a víc pyšnilo nádechem svěžesti, která brzo pomine, ale teď se v ní nevznášelo nic z hrozby úmorného odpoledního vedra.</p>
<p>Začal jsem se pomalu a opatrně izometricky protahovat, po několikadenním sezení v lodi jsem se cítil rozlámaný. Aniž bych se pro to vědomě rozhodl, přešel jsem k volnému neuspěchanému cvičení, napůl józe, napůl měkkému wušu, a pak k zpomalenému stínovému boxu. Neudělal jsem jediný rychlejší pohyb, ale precizní koordinace spojená s maximální tenzí si vyžádala své, na konci neplánované rozcvičky jsem dýchal hodně zhluboka, srdce bušilo v dvojnásobném rytmu a na čele jsem cítil pot. Získaný klid opět dal mým myšlenkám volnost.</p>
<p>Anette měla svým jednoduchým způsobem naprostou pravdu. Čekat, až si pro mě jednou X-Hawk přijde, opíjet se, to bylo jako vzdát se, dovolit mu naprosté vítězství. Vybudovat pašeráckou organizaci, armádu vycvičených mužů, a být tak připraven na den, kdy se s ním setkám, byl boj až do konce. Prohraju, ale udělám mu to tak těžké, jak to jen půjde. A pokud najdu cestu z tohoto světa, a já věřil, že ano, protože stroji vyrobená brokovnice a léky s neskutečnou účinností nasvědčovaly tomu, že je možné dostat se odsud pryč, bude se muset hodně snažit, aby mě dostihl. Pak bych mohl definitivně uniknout, přežít. Pokud ovšem budu chtít.</p>
<p>Vlastní myšlenky mě překvapovaly, bylo tak snadné a pohodlné vrátit se zpět do odevzdané rezignující letargie. Pohodlnost... to nebylo slovo, které jsem vyznával.</p>
<p>Zbohatnout, pátrat, budovat, vzdorovat, utíkat. Mnohem lepší program, než čekat a měnit se v trosku. Nejvíc jsem věřil v pátrání a nalezení cesty pryč odsud.</p>
<p>Podvědomě jsem dokončil poslední, zklidňující fázi cvičení.</p>
<p>„To vy, to vy jste zpráskal Pittwoola! Strašně mě ta ruka tehdy bolela, proto jsem vás nepoznal!“</p>
<p>Hornbull se někdy uprostřed mé cvičební meditace posadil a zíral na mě jako na zjevení.</p>
<p>„Tiše!“ naznačil jsem mu i gestem. „Ať nevzbudíš ostatní. Jak jsi na to přišel? Vypadám přece úplně jinak.“</p>
<p>„Ale ty pohyby, některé útoky – byl jste to vy, že jo?“</p>
<p>„Musím se umýt,“ zabručel jsem a přešel k vodě.</p>
<p>Zlatý písek pokračoval desítky metrů na všechny strany, voda se přes něj líně valila a proud v něm vykresloval jemné propletené vzory. Tady to na aligátory moc nevypadalo. A ráno pravděpodobně nelovili. I kdyby – zas tolik jsem toho ztratit nemohl, jen svůj život.</p>
<p>Opláchl jsem se v říčním proudu, vypral si šaty a s drkotajícími zuby se vrátil k ohni, který mezitím Hornbull rozdělal.</p>
<p>„Zaděláváte si na zimnici,“ zamumlal Durand, stále ještě zabalený v dekách.</p>
<p>„Zimnici, nebo taky malárii, přenášejí komáři,“ odsekl jsem mu.</p>
<p>„Opravdu?“ zarazil se a najednou vypadal naprosto probuzený.</p>
<p>„Jo, jejich bodnutím se přenáší krevní parazit, jmenuje se tuším plasmodium, nebo tak nějak,“ pátral jsem v paměti po svých kusých znalostech biologie. „Stačí dobrá moskytiéra a jste v pohodě.“</p>
<p>„Odkud to víte?“ zareagoval okamžitě.</p>
<p>To bylo poprvé, kdy dal najevo, že by se rád dozvěděl, odkud doopravdy pocházím.</p>
<p>„V Grónsku máme spoustu moskytů a víme, jak se proti nim chránit,“ odpálkoval jsem ho.</p>
<p>„Našel jsem si, co je Grónsko zač,“ zazubil se. „Je tam pekelná zima a žádní moskyti ani komáři.“</p>
<p>„Bod pro vás.“</p>
<p>Hornbull naše špičkování neposlouchal, vypadal pohroužený do vlastních myšlenek. To mu však nebránilo v přípravě kávy.</p>
<p>„Naučil byste mě to? Naučil byste mě, jak přeprat Pittwoola?“ zeptal se mě nakonec.</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak v kleci vypadal, přerostlé dítě, které se neumí pohybovat. Na druhou stranu – poznal mě při cvičení. Proč bych ale měl?</p>
<p>Už jsem chtěl odmítnout, když jsem zahlédl Duranda naznačovat odpověď.</p>
<p>„Ano,“ poslechl jsem jeho nápovědu. „Při nejbližší vhodné příležitosti začneme. A teď vzbuď ostatní a začni chystat snídani, potřebujeme vyplout,“ zahrnul jsem ho rozkazy, aby mi nezačal děkovat.</p>
<p>Proč Durand chtěl, abych mu vyhověl?</p><empty-line /><p>Vypluli jsme o něco později.</p>
<p>„Zakotvíme ve Vicksburgu,“ oznámil jsem Saotimu.</p>
<p>„Vicksburg je díra, nic tam není,“ zavrčel Krafter, „mohli bychom se dostat mnohem dál.“</p>
<p>„A co Natchez, pane?“ zeptal se Saoti. „Tam bychom mohli získat nějaké zboží pro rychlou dopravu proti proudu. Občas U. S. pošta dává náklady lodím, jako jsme my.“</p>
<p>„Nebudeme zastavovat v Natchezu,“ rozhodl jsem.</p>
<p>Durand vypadal trochu nespokojeně, ale nahlas neprotestoval. Věděl jsem, že kvůli mužstvu. Nechtěl, aby bylo svědkem rozporů mezi námi.</p>
<p>Po hodině plavby jsme minuli Natchez s jeho velkými přístavy a spoustou parolodí na hladině. Na chvíli provoz zhoustl tak jako v New Orleans a Baton Rouge. Přes pár nespokojených protestů jsme pokračovali dál.</p>
<p>Do Vicksburgu nám to při nižších otáčkách motoru trvalo devět hodin. Odhadoval jsem, že na střední otáčky jsme schopni plout rychlostí třináct až čtrnáct kilometrů za hodinu.</p>
<p>Zakotvili jsme u mola, odmítli pomoc při vykládání a ignorovali zvědavé pohledy okolí. Skutečnost, že jsme nenakládali ani nevykládali zboží, vzbuzovala zájem, až podezření. Na palubě jsem nechal Hornbulla a Saotiho, ostatní bych musel přikovat, aby po třech dnech nevyužili příležitosti k povyražení ve městě. S Durandem jsme si sedli do nejbližší hospody, z jejích zamaštěných oken jsme měli výhled přímo na Anette.</p>
<p>„Chcete se mnou něco probrat, tak do toho,“ začal jsem zpříma a po letmé kontrole čistoty sklenic se napil piva.</p>
<p>S pivem to nemělo nic společného. Sladké, perlivé, ale kdysi se to zřejmě vařilo, tedy to bylo zdravější než obyčejná voda z Mississippi, kterou místní často pili.</p>
<p>„V Natchezu jsme mohli naložit lukrativní náklad. Jsme malá a rychlá loď, nedělá nám problém zajet na slepé rameno nebo do jezera spojeného s řekou a dovézt plantážníkovu ženu nebo dceru až domů. Nebo doručit poštu, léky. Za tohle se platí dobře a my peníze potřebujeme. Jsme společníci,“ připomněl mi.</p>
<p>Měl pravdu. Už jsem nebyl agent, který, i když třeba pracoval sám, měl za zády ohromnou sílu Agentury, organizace klenoucí se nad tisíci světy. Závisel jsem na mužích okolo sebe, závisel jsem na Durandovi. A spolupráce, tím méně loajalita, se nedá vynucovat. Možná dá, ale tak to dělal a dělá X-Hawk.</p>
<p>„Máte pravdu,“ přikývl jsem. „Omlouvám se.“</p>
<p>„Omluva se přijímá. A co nějaké vysvětlení? Proč spěcháte a nechtěl jste přistát v Natchezu?“</p>
<p>Řekl, že se omluva přijímá, a myslel to vážně, věc tím pro něj skončila. Durand byl jeden z nejpřizpůsobivějších lidí, které jsem potkal. Pálilo mu to, dokázal rychle reagovat, netrpěl předsudky – alespoň jsem na takové, které by ho omezovaly, zatím nenarazil. Současně měl v sobě smysl pro čest a spravedlnost, který spíš maskoval, než by se jím honosil. Proč bych mu neřekl pravdu? Už jsem nebyl vázán žádným slibem mlčenlivosti, sliby a přísahy ztratily smysl.</p>
<p>Začal jsem pomalu a zjednodušeně vyprávět. Poslouchal mě, nedokázal jsem rozpoznat, co si o všem myslí, ale určitě ho to zajímalo.</p>
<p>„Moment,“ zarazil jsem se.</p>
<p>Oknem jsem viděl, že čtyři přístavní povaleči se zastavili na molu, kde kotvila Anette, a začali diskutovat s Hornbullem.</p>
<p>Nešlo o žádnou intelektuální diskusi a náš mladík si podle pantomimického výjevu zprostředkovaného výsekem okna nenechal nic líbit. Nedokázal jsem odhadnout, o co šlo, ale prvního pobudu, který se snažil vejít na naši loď, prostě chytil za kabát a hodil ho do vody. Jeho tři kumpáni mu nešli pomoct, ale místo toho vyčarovali zpod svých kabátů nože. Hornbull nemínil ustoupit, což bych já na jeho místě udělal. Holýma rukama proti parchantům s čepelí, to je poukaz na krchov. Pak se mu však po boku postavil Saoti. Jemu jsem nechal luparu.</p>
<p>Ti tři dobře znali střelné zbraně a věděli, co dokážou způsobit. Bez dalšího se zdekovali.</p>
<p>„Vidíte,“ řekl Durand, sledující celou scénu spolu se mnou. „To byl důvod, proč jsem chtěl, abyste Hornbullovi slíbil, že ho budete trénovat. Ten mladík není nejchytřejší, ale hloupý není a dokáže být oddaný. Bude vás následovat i do pekla, pokud to chytnete za správný konec. A pro Saotiho jste skoro bůh na zemi, bude vám věrný za všech okolností. Muže dokážete odhadnout skvěle, ale musíte se naučit je k sobě připoutat.“</p>
<p>Svým proslovem mě překvapil, možná jsem ho podcenil.</p>
<p>„Když to všechno vidíte, proč podle toho nejednáte?“ zeptal jsem se. „Proč si nenajdete vlastní muže a nepřipoutáte je k sobě?“</p>
<p>„Vědět neznamená umět. Můžete pokračovat?“ pobídl mě.</p>
<p>Jednou jsem s tím začal, nemělo cenu přestávat v polovině.</p>
<p>Pokračoval jsem s vyprávěním a čím víc jsem se blížil ke konci, tím byly mé věty sekanější, tím studeněji, bez výrazu zněl můj hlas.</p>
<p>„A teď jsem tady. Odpovědný za smrt tisíců, spíš statisíců lidí, odpovědný za naši prohru. Odsouzený k smrti. To je ale ten nejmenší problém. Klesl jsem tak hluboko, že když se mě rozhodl zabít, uvědomil si zbytečnost mé smrti. Život se pro mě stal tím největším trestem.“</p>
<p>„Ale pak jste se změnil,“ poznamenal a zapálil si viržínko.</p>
<p>Smrduté doutníky kouřil jen na řece.</p>
<p>„Rozhodl jsem se být připraven. Získat bohatství, vybudovat si malou armádu mužů a způsobit mu ještě pár nepříjemností. Člověk nikdy neví, co se může stát,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Anette, ta vás postavila na nohy,“ zkonstatoval.</p>
<p>„Možná,“ připustil jsem.</p>
<p>Najednou se mi zastesklo po její nakažlivé živočišnosti, naivním optimismu, jasném pohledu do budoucna a hlavně – radosti ze života.</p>
<p>„Vy ale stejně nevěříte, že můžete přežít.“</p>
<p>„Touché,“ ušklíbl jsem se. „Ne, dokud jsem vězněm v tomhle jediném světě, ne, dokud nemám k dispozici jiné prostředky. Ale vsaďte se, že zkusím všechno.“</p>
<p>„Věřím vám, vy byste bojoval s ďáblem klidně i v pekle.“</p>
<p>„Dobré přirovnání,“ pozvedl jsem sklenici k přípitku.</p><empty-line /><p>Durand se sám nabídl, že se mnou projde Vicksburg a pomůže mi najít stopu po obchodníkovi s léky. Správně podotkl, že asi neprodává jen léky, ale cokoliv, co se dá unést v brašně a jiní lidé za to jsou ochotni slušně zaplatit. Podle Duranda bychom měli pátrat po chlápkovi, co nemá moc nákladu a cestuje odněkud z vnitrozemí dolů do New Orleans a zpátky a projel městečkem ne později než dva týdny před námi. Jeho shrnutí se mi líbilo.</p>
<p>Po několikahodinovém snažení, které nás stálo pár dolarů za pití a spoustu vyslechnutých historek, jsem měl na třech čtvrtkách tuhého papíru informace o třech různých osobách. Vykládalo nám o nich víc lidí nezávisle na sobě, cestovali sami a ve Vicksburgu něco prodali. Rozhodl jsem se nespoléhat úplně na informace od Hornbulla a rozšířit okruh pátrání.</p>
<p>Číslo jedna byl běloch, plešatý čtyřicátník. Podle všeho falešný hráč, k tomu obchodoval s mastmi léčícími souchotiny, neplodnost a návaly krve. Zlomené ruce k tomu nepatřily, ale to nevadilo. Prý tady nasedl na parník do Saint Luis.</p>
<p>Číslem dvě byl indián cestující nalehko. Ten neprodal nic. Muži, co se trochu vyznali v indiánech, tvrdili, že to byl šaman – medicinman. Prý měl kabelu, kterou střežil jako oko v hlavě. Právě to mě donutilo věnovat mu víc pozornosti.</p>
<p>Trojku jsem přisoudil podomnímu obchodníkovi se vším možným. Měl malou káru taženou mulou a ve Vicksburgu prodal spoustu léků na nejrůznější nemoci. Jeden jsme dokonce ochutnali. Byla to slušná brandy s naloženými velkými červy. Proč ne, když to někomu chutná...</p>
<p>Pozdě večer jsme se s pár lahvemi vína a něčím lepším k zakousnutí vraceli k lodi. Saoti s Hornbullem si za svou hlídku odměnu zasloužili.</p>
<p>Kotvili jsme ve starším dolním přístavu, kam kvůli hloubce mohli zajíždět jen menší lodě. Zase odtud bylo blíž do středu města, a proto přístav i přes konkurenci většího a lépe vybaveného konkurenta postaveného výš proti proudu stále prosperoval.</p>
<p>Nespěchali jsme, naslouchal jsem městu a snažil se víc pochopit tento svět. V hospodách dál od břehu vrcholila bujará, až divoká zábava, na zakotvených lodích už se dávno spalo. Vítr se utišil, jako v noci většinou, ve vzduchu se vznášel pach bahna, močálu, ale i kouř z ohňů a cigaret. Ticho a tma. Pokud ve Vicksburgu používali elektřinu, u řeky s ní šetřili. Vykročili jsme na kraťoučké molo, u něhož jsme kotvili my. Bylo to molo pro čluny, ne pro lodě, Anette však stačilo. Po dvou krocích jsem se zastavil. Nevěděl jsem proč, možná mi zvuk kroků po prknech zněl najednou jinak. Otočil jsem se k blízkému křoví, nejbližšímu případnému úkrytu.</p>
<p>„Co mi chcete?“ řekl jsem a současně poklekl na koleno, abych to případnému střelci ztížil.</p>
<p>Durand se zastavil, slyšel jsem, jak stará prkna skřípou pod jeho vahou.</p>
<p>„Vidím vás proti vodní hladině,“ řekl někdo anglicky s přízvukem.</p>
<p>„Já zase velmi dobře slyším,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Opravdu stál v tom křoví, jak jsem předpokládal. Rozvrhl jsem si, jak pokryji prostor, a poslední kulku si nechám do rezervy.</p>
<p>„Přišel jsem obchodovat, ne válčit.“</p>
<p>Překvapivá informace.</p>
<p>„V tom případě si pojďme pohovořit na loď,“ navrhl jsem.</p>
<p>Najednou v tom křoví nebyl, jak to udělal, jsem opravdu netušil. Pohyboval se jako kočka, tiše a bezhlučně. Žádné praskání větviček pod nohama, šustění látky, praskání kloubů. Molo se pod jeho vahou zachvělo, přistoupil na můj návrh.</p>
<p>Obrátil jsem se zpět k lodi. Pokud mě hodlal zabít, už by se o to pokusil.</p>
<p>„Máme návštěvu,“ řekl jsem, aby Durand neudělal nějakou hloupost.</p>
<p>Stačil krok a rozzářilo se světlo – to Hornbull odstínil zakrytou petrolejku.</p>
<p>„Mám vás na mušce,“ ozval se ze tmy Saoti.</p>
<p>„Tady Smith a Durand,“ řekl jsem hlasitě. „Příště musíš s tou brokovnicí být blíž, sotva bys mi pocuchal účes,“ doporučil jsem mu.</p>
<p>Trochu jsme přeháněl, ale jen trochu.</p>
<p>Otočili jsme se, abychom viděli, kdo na nás čekal a koho jsem pozval na návštěvu.</p>
<p>Příchozí byl indián. Vysoký, šlachovitě svalnatý, oblečený v kožených kalhotách s třásněmi, mokasínech, od pasu nahoru nahý. Černé, v záři petrolejky lesklé vlasy spletené do copu, na popruhu přes rameno tomahavk, lišící se ale od jakékoliv sekery, kterou jsem viděl. Trochu připomínal nesymetrické pádlo s jedním koncem vybroušeným do hrotu a jednou stranou nabroušenou. V šeru jsem neviděl přesně, z čeho byl udělaný, ale určitě šlo o kombinaci více materiálů. Dřevo, zvířecí šlachy, kost, ocel? Jeho druhou zbraní byl nůž na opasku s rukojetí směřující šikmo dolů, podobně jako někteří samurajové nosili své meče.</p>
<p>„Posadíme se,“ ukázal Durand na dvě střední lavice, které obvykle sloužily mně a jemu. Plátěná stříška napnutá na laťkách poskytovala přes den ochranu před sluncem a alespoň iluzi soukromí. Indián přikývl.</p>
<p>Nechal jsem jednání na Durandovi, nespěchal a vypadal, že ví, jak na to.</p>
<p>„Hlídejte molo,“ rozkázal jsem Saotimu a Hornbullovi, aby se vzdálili.</p>
<p>Durand vytáhl z truhlice s vybavením vařič a začal vařit vodu. Plamen přidal další trochu světla, odhadoval jsem, z jaké dálky můžeme být vidět. Ze značné. Spustil jsem tři plátěné stěny, otevřenou nechal jen tu z výhledem na řeku. Neviditelný protější břeh byl téměř míli daleko.</p>
<p>Durand v tichu nalil čaj do tří hrníčků, svůj dal indiánovi, sám si půjčil Saotiho plecháč, mně zůstal vlastní.</p>
<p>Usrkl jsem jako první a přitom si popálil rty. Po mně Durand a nakonec náš host.</p>
<p>„Dobrý čaj,“ zhodnotil.</p>
<p>Že by jednání začalo?</p>
<p>„Jmenuji se Johan,“ představil se.</p>
<p>„Chci znát tvoje skutečné jméno,“ řekl jsem. „Já jsem John Smith.“</p>
<p>Indián přikývl na znamení, že můj požadavek chápe.</p>
<p>„Jistá ruka.“</p>
<p>To bylo dobré jméno.</p>
<p>„Řekl jste, že jste tady kvůli obchodu,“ vrátil se Durand k příčině návštěvy po další rundě čaje.</p>
<p>Plamen lampy přilákal několik pištících komárů. Naštěstí ne moc, bylo už opravdu pozdě.</p>
<p>„Vezete zbraně.“</p>
<p>Neptal se, konstatoval.</p>
<p>„Možná,“ nepopřel to Durand. „Zbraně se na cestě vždy hodí. Proč si to myslíš?“</p>
<p>„Malá rychlá loď, dvě dobré nové pušky, se kterými se vaši muži učili střílet. I když nejste moc naložení, neptáte se po nákladu,“ vypočítával.</p>
<p>Musel nás pozorovat, když jsme s chlapy trénovali střelbu, a také si nás zatraceně dobře prohlédl.</p>
<p>„Náklad máte dobře zakrytý, stejně je ale vidět, že je v menších bednách, do kterých se vejdou právě pušky.“</p>
<p>„I kdybychom vezli pušky, proč se zajímáš?“ zeptal se Durand.</p>
<p>Nic z toho, co Jistá ruka řekl, nepopřel ani nepotvrdil.</p>
<p>„Koupil bych je, všechny. Samozřejmě, pokud se nepletu a vy opravdu vezete pušky.“</p>
<p>Podíval jsem se na Duranda. Rychle jsem v hlavě počítal: Jedna trójská unce zlata je asi třicet jedna gramů, za unci zlata je dvacet jedna dolarů.</p>
<p>„Zbraně jsou drahé, obzvlášť dobré zbraně,“ řekl Durand, zvedl se a podal Jisté ruce pušku položenou v hácích zasazených do žeber trupu. „Ceníme si ji na tisíc dolarů.“</p>
<p>Plánovali jsme, že prodáme za devět set. Tisíc dolarů, to je padesát uncí, kilo a půl zlata. Ta představa mi vyrazila dech. Kdybychom je prodali opravdu všechny, museli bychom na loď naložit metrák a půl zlata...</p>
<p>„Dobrá puška, opravdu,“ ohodnotil Jistá ruka.</p>
<p>Vypadalo to, že oba dva jsou stejně dobří obchodníci.</p>
<p>„Kolik takových pušek byste mi mohli prodat, samozřejmě, kdybyste je měli?“</p>
<p>Tentokrát mě pohledem vyhledal Durand.</p>
<p>Vyložit karty, nebo ne? Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Sto,“ přiznal barvu Durand.</p>
<p>Jisté ruce se zablýsklo v očích.</p>
<p>„Sto stejně dobrých pušek, jako je ta, co jste mi ukázali?“</p>
<p>„Sto stejných pušek. Prohlédl jsem je a pro naši obranu vybral tyhle dvě, protože se mi nejvíc líbily,“ upřesnil jsem. „A protože si je budeme muset ponechat pro naši obranu, můžeme ti jich prodat jen devadesát osm.“</p>
<p>„Souhlasím, jedna puška za tisíc dolarů ve zlatě, k tomu kulky a střelný prach na padesát ran plus doprava na místo určení,“ řekl Jistá ruka.</p>
<p>„Kam?“ zeptali jsme se s Durandem současně.</p>
<p>„Do Garden City,“ odpověděl Jistá ruka.</p>
<p>„To je na Arkansasu,“ prozradil mi Durand.</p>
<p>„Saoti?“ houkl jsem do tmy. „Pojď sem prosím.“</p>
<p>Náš kormidelník se ostražitě přikolébal.</p>
<p>„Dokážeme se dostat až do Garden City?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Arkansas neznám,“ zareagoval okamžitě. „Velké lodě se dostanou do Little Rocku, menší až do Tulsy, jak je to výš proti proudu, netuším.“</p>
<p>Jistá ruka nás poslouchal a neříkal nic.</p>
<p>Durand se na něho zamyšleně podíval.</p>
<p>„Nevím, ke kterému kmeni patříte, ale určitě jste z Komančérie.“</p>
<p>Tak tady jsem se ztrácel. Pochopil jsem, že v tomhle světě nebyli indiáni zahnáni do rezervací, ale z novin jsem se o žádné Komančérii nedozvěděl.</p>
<p>„Patřím k Našim lidem,“ odpověděl Jistá ruka vážně. „Ve vaší řeči ke Kiowa – Apačům.“</p>
<p>Durand přikývl.</p>
<p>„Musíme se zbavit i zboží, co vezeme jako krytí, taky bude dobré mít věrohodné místo dodávky. Spousta nákladů se transportuje po Santa Fe trail. Arkansas se jedné její větve dotýká v Dodge City, to je pro nás ideální a důvěryhodné místo. Tam vám pušky dopravíme, dál ne.“</p>
<p>„Pane, opravdu Arkansas neznám,“ protestoval Saoti.</p>
<p>„Poradíme si,“ zarazil ho Durand. „Už jsem tam byl.“</p>
<p>Jistá ruka přikývl.</p>
<p>„Dobrá, obchod uzavřeme před Dodge City. Svezu se s vámi až do města duchů, tam se od vás oddělím a v Little Rocku se zase přidám. Mezitím zařídím vše potřebné.“</p>
<p>Zmizí, aby připravil léčku, a pak se k nám vrátí, aby nás do ní zavedl. Metrák a půl zlata, sto kvalitních pušek, to za nějakou léčku stálo.</p>
<p>„Znám víc měst duchů,“ poznamenal věcně Durand. „Které máte na mysli?“</p>
<p>„Vy mu říkáte Napoleon.“</p>
<p>„Před třiceti lety ho záplava spláchla do Mississippi, celé město v patnácti minutách. Koně, domy, dokonce i saloon a hotel!“ vysvětlil Saoti. „Dnes už tam nikdo nežije.“</p>
<p>Durand přemýšlel. Nechal jsem rozhodnutí na něm. Dobře věděl, že já bych nejraději plul dál proti proudu Mississippi, po stopách indiánského šamana, kterého jsem měl na kartičce označené číslem dvě. Současně jsem si uvědomoval, že jsem sám, že Durandovi něco dlužím, potřebuji ho, i jeho schopnosti. Společně jsme rozjeli tenhle obchod, půjčili si peníze a beze mne by to všechno jen těžko zvládl. Mlčel jsem a čekal na jeho rozhodnutí.</p>
<p>„Cesta bude těžká, bude nás stát víc peněz, než jsme předpokládali. Potřebujeme zálohu na pokrytí výdajů,“ řekl nakonec.</p>
<p>Takže jdeme do toho, nabídka přišla Durandovi natolik lákavá, že se rozhodl riskovat.</p>
<p>Jistá ruka se zamyslel.</p>
<p>„Zítra přinesu zlato jako zálohu. Potom hned tady ve městě zajdeme do banky, zjistíme, kolik zlata je za dolar, sepíšeme, kolik zlata budete chtít za devadesát osm pušek. Pak dohodu zpečetíme.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Durand.</p>
<p>„Dobře,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Své zklamání jsem si nechal pro sebe.</p>
<p>Jistá ruka se s námi rozloučil náznakem úklony a zmizel ve tmě. Znovu mě fascinovala jeho schopnost pohybovat se naprosto potichu. Možná měl dostat jiné jméno, možná mu měli říkat Tichý válečník, nebo zvolit něco ještě profláknutějšího. Nechtěl bych se s ním utkat někde venku, v pralese nebo v prérii bez světel civilizace, bez toho, na co jsem byl zvyklý a s čím jsem uměl dobře zacházet.</p>
<p>„Kolik budete považovat za dostatečnou zálohu?“ zeptal jsem se Duranda, zatímco jsme si chystali skrovná lůžka na lavicích.</p>
<p>„Není to legrační?“ neodpověděl mi. „Snažíme se uzavřít obchod za sto tisíc dolarů a žijeme jako ti nejchudší voraři.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. Člověk musí nějak začít.</p>
<p>„Jsme obchodníci, poctiví obchodníci. Záloha nám musí uhradit náklady na cestu do Dodge City a zpět – pokud by k obchodu nedošlo. Ztrátu času, platy posádky, amortizaci lodě,“ vrátil se k mé otázce.</p>
<p>„To je kolik?“ nedokázal jsem to odhadnout.</p>
<p>„Tisíc dolarů, plus mínus,“ řekl.</p>
<p>„Kilo a půl zlata,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„Přesně. Do banky není třeba chodit, pokud Jistá ruka bude souhlasit.“</p>
<p>Jistá ruka se objevil v okamžiku, kdy jsme dosnídali a na loď se vrátil zbytek naší posádky. Krafter si indiána nedůvěřivě měřil, ale neřekl nic. Jistá ruka přišel až k našemu přístřešku a z malé torny, která mu oproti jeho vybavení při našem nočním setkání jediná přibyla, vytáhl podlouhlý váleček látky naplněný – podal mi ho do ruky – zlatem, nic jiného nemohlo být tak těžké. Nebo uranem, ale o ten tady zatím zájem neměli.</p>
<p>„Kilo a půl zlata za pušku?“ nabídl. „Tohle je záloha, tři kila.“</p>
<p>Podal jsem balíček Durandovi a čekal jsem, že zlato zváží a nějak zkontroluje. Ten jen přikývl a nabídl indiánovi ruku.</p>
<p>„Jsme dohodnuti, vyrážíme,“</p>
<p>Viděl jsem, že v očích Jisté ruky tímto svým „neobchodnickým jednáním“ stoupl v ceně. Durand to s lidmi prostě uměl.</p>
<p>„Pánové,“ obrátil jsem se na posádku, aby jim došlo, že to byl rozkaz.</p>
<p>Saoti se chopil kormidla, Čára odvázal lana a přeskočil do lodi, Bartoloměj s Krafterem nás bidly odstrčili. Motor zabublal, vypadalo to, že zhasne, ale Saoti včas přidal plyn, zrychlili jsme. Jako vždy jsme si vysloužili pár zvědavých pohledů, protože lodí, jako ta naše, na řece moc nebylo.</p>
<p>„Do Greenvillage je to celý den plavby,“ poznamenal Saoti.</p>
<p>Přikývl jsem. Hodinu jsem v noci u petrolejky civěl do mapy.</p>
<p>„Soutok s Arkansasem je až za Greenvillage, večer na neznámou řeku vyplouvat nechci,“ prohlásil Saoti rozhodně.</p>
<p>Překvapeně jsem se na něj podíval. Vždy byl uctivý, až úslužný, teď se zasekl.</p>
<p>„Je to na tobě, jsi kormidelník,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Saoti udržoval o poznání rychlejší tempo než obvykle, jako by byl trochu nervózní, i ostatní chlapi se neustále rozhlíželi okolo a pozorně si prohlíželi každou loď, kterou jsme minuli. Dnes jsme opravdu byli nejrychlejší lodí na řece. Odhadoval jsem, že máme o polovinu větší spotřebu než obvykle.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal jsem se Duranda, když už se nervozita posádky nedala přehlédnout.</p>
<p>„Blížíme se k hranicím Louisiany s Arkansasem, je možné, že potkáme celníky.“</p>
<p>Tohle jsme s Durandem probírali už několikrát. Byla to trochu sázka do loterie, ale jinak to prostě nešlo. A celníky jsem nepovažoval za až tak velký problém.</p>
<p>Od delty Mississippi nás dělilo už pár stovek kilometrů a řeka se viditelně rozšířila. Na středním toku mělo koryto často přes míli.</p>
<p>„Arkansas,“ prohlásil krátce po poledni Saoti.</p>
<p>Krajina okolo – háje v těsné blízkosti řeky na vyvýšených březích a mokřady za nimi – vypadala pořád stejně. Jak to poznal?</p>
<p>„Podle velké dřevěné cedule přibité na tupalu vodním. Z jedné strany bylo napsáno Arkansas, z druhé Louisiana,“ prozradil mi Durand při mém zkoumavém pohledu. Jak prosté.</p>
<p>„Tupalo vodní?“</p>
<p>To jméno jsem nikdy neslyšel. Podle mě tady rostly hlavně topoly.</p>
<p>„Vy se zajímáte o botaniku?“</p>
<p>„Kdysi a účelově, hledal jsem dřevo vhodné k těžbě.“</p>
<p>Durand zjevně zkoušel spoustu různých způsobů, jak zbohatnout.</p>
<p>„Je to za námi? Neuklidníte ostatní?“ navrhl jsem po další půlhodině klidné plavby.</p>
<p>„Není. Celníci obou států mohou kontrolovat lodi až k prvnímu městu na každé straně hranice.“</p>
<p>Hranice tady možná neměli úplně přesně vyznačené, ale v kontrolách se vyznali.</p>
<p>Zpoza zatáčky se kus před námi vynořil parník s kolem umístěným na zádi. Měl dva komíny a z obou stoupal světlý kouř, který se v slunci rychle ztrácel. Světlý kouř, to znamenalo, že topili uhlím a měli moderní kotel s hodně dobrým spalováním. Byl to spíš menší parník, oproti běžným lodím, které jsme potkávali, nižší, nákladní paluba mu chyběla. V první chvíli jsem si nebyl jistý, ale pak jsem se utvrdil, že dvě temné skvrny na přídi jsou opravdu děla. Celníci.</p>
<p>„Klid,“ řekl jsem rázně. „Všechno je domluvené.“</p>
<p>Nebyla to pravda, ale zabralo to.</p>
<p>„Saoti, zvolni,“ přikázal jsem.</p>
<p>Motor snížil otáčky, chraplání a prskání vody pod přídí se změnilo v šelestění. Na signální stěžeň parníku vytáhli tři vlajky.</p>
<p>„Máme zastavit,“ přečetl signál Saoti.</p>
<p>„Poslechni,“ řekl jsem.</p>
<p>Nechtěl jsem nikoho znervózňovat, proto když jsem u revolveru nasazoval čerstvé zápalky, otočil jsem se stranou. Totéž jsem provedl i s brokovnicí. Jistá ruka si tomahavk na popruhu posunul tak, aby měl toporo jen pár centimetrů od prstů pravé ruky, a současně rozepnul pojistný řemínek. Durand nasadil tvář finančního ředitele, kterou používal poslední dny před naším vyplutím. Posádka mu to sežrala, ale já ne. Bál se stejně jako oni. Trochu mě znervózňovalo, že jistým způsobem je mi to, co se teď stane, úplně jedno. Doufal jsem ale, že na tom v budoucnu zapracuji. Parník se přibližoval, my zpomalovali.</p>
<p>Pak jsem sledoval, jak nás hákují, pomalu přitahují a konečně po provazových žebřících opatrně sestupují k nám.</p>
<p>Osm mužů, šest z nich s dlouhými puškami, až na jednoho starými předovkami. Spokojení chlapi, blahobytní ze strachu z moci, kterou zastupovali. Pokud dokážeme zahrát správnou melodii, nic by se nemělo stát.</p>
<p>Nechal jsem všechno na Durandovi.</p>
<p>„Klid,“ řekl jsem polohlasem a díval se přitom na Kraftera, který vypadal nejnervózněji. „Nejste placení za boj se zaměstnanci Spojených států amerických.“</p>
<p>Velitel, vousáč se zlatem na náramenících, se po nás rozhlédl, pak si přeměřil náš skrovný náklad.</p>
<p>„Jste docela různorodá posádka,“ zhodnotil. „Kdo je kapitán?“</p>
<p>„Já jsem majitel,“ přihlásil se Durand. „Alastair Durand z New Orleans, poručíku. Moc toho nevezeme, takže budeme hned hotovi. A než se pustíme do práce, nedáme si nějaké občerstvení? Můžeme u něj probrat papíry a náš kormidelník by si určitě rád poslechl, jak to vypadá výš na řece.“</p>
<p>„Proč ne,“ souhlasil poručík.</p>
<p>Durand ho zavedl k našim lavicím, vytáhl láhev koňaku a krabičku se skleničkami. Poručík si ihned všiml dvou ručnic v závěsech bortu.</p>
<p>„Klidně si je prohlédněte, ale pozor, jsou nabité. Je ale možné, že už v nich prach zvlhl.“</p>
<p>To nebyla pravda, kontrolovali jsme je pravidelně ráno a večer.</p>
<p>Pušky zaujaly celý celnický oddíl.</p>
<p>„Ty musely stát jmění,“ poznamenal někdo.</p>
<p>„Máme je půjčené od pana Brewstera, vlastní firmu Brewster Metal Corporation. Děláme mu reklamu. Až skončíte prohlídku, můžete si vystřelit, a pokud byste o ně měli zájem, můžeme vám příště nějaké přivézt. A za slušnou cenu.“</p>
<p>Během půlhodinky byla láhev prázdná; papíry, kde bylo deklarováno, že vezeme volné zboží, které mezi Louisianou a Arkansasem nepodléhá celní povinnosti, vyplněné a podepsané. Pak nastala chvíle střelby. Z osmi celníků, kteří k nám na palubu sestoupili, čtyři palnou zbraň v životě nedrželi v ruce. To ale neznamenalo, že by si to nechtěli vyzkoušet. Celé to zabralo další hodinu a půl.</p>
<p>Než nás propustili, vnutil poručíkovi Durand svou navštívenku a rozloučili jsme se jako nejlepší přátelé.</p>
<p>Naši muži už vypadali uvolněně a spokojeně, jako by všechno byla jen zdvořilostní návštěva. U amatérů to tak bývá, nejprve vnitřnosti stažené nervozitou, pak až nebezpečný nadhled. To se pak něco může snadno zvrtnout. Pro jistotu jsem je ihned zaúkoloval prací a sám sledoval zmenšující se celnickou loď.</p>
<p>„Kolik jste mu dal?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Dvě stě dolarů,“ odpověděl.</p>
<p>„To je hodně nebo málo?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Hodně. Sto dolarů si nechá, zbytek rozdělí mezi mužstvo.“</p>
<p>„Nebál jste se, že kvůli tak vysokému úplatku bude o to víc chtít vědět, co vezeme?“</p>
<p>Durand se zamyslel.</p>
<p>Před námi se objevil ostrov porostlý cypřiši, zdánlivě vyplňující celé koryto, rozeznával jsem čeření vody prozrazující přítomnost mělčin. Někdy to byly jen falešné mělčiny, jindy skalní útes... nevyznal jsem se v tom, Saoti naštěstí ano. Také jsme spoléhali na to, že naše loď má hodně nízký ponor, odhadoval jsem to maximálně na půl až tři čtvrtě metru.</p>
<p>„Ne, určitě ne,“ odpověděl Durand. „Kdyby náš náklad zajistil, byl by možná odměněn. Určitě by ale nedostal sto dolarů. Jeho muži by pravděpodobně ostrouhali úplně. A Johne,“ podíval se na mě, „myslíte si, že by s vámi rozumný muž, který plánuje dožít se stáří a užívat si toho, co předtím vydělal, chtěl bojovat? Nebo s ním?“ ukázal na Jistou ruku. „I když jen tak stojíte a tváříte se, že nedáváte pozor, jste nebezpečný, smrtelně nebezpečný. Jen hlupák to nepozná. A poručík Portmon hlupák určitě není.“</p>
<p>Durand svůj talent na odhad lidí uměl opravdu využít. Proč jsem se s ním potkal za pro něj tak špatné situace?“</p>
<p>Teď nebyla správná chvíle na otázku.</p>
<p>„Hloubka tři sáhy!“ ohlásil Bartoloměj od přídě.</p>
<p>„Dva a půl!“</p>
<p>Míjeli jsme ostrov po pravé straně.</p>
<p>„Dva!“</p>
<p>„To je bezpečná hloubka pro většinu velkých parníků,“ poznamenal Durand.</p>
<p>S mělčinou přibylo moskytů, v porostu na obou blízkých březích se jim zřejmě dařilo. Sáhl jsem pro krabici s <emphasis>pracovními</emphasis> doutníky, vytáhl dva a podal jeden Durandovi. Zapálili jsme si společně, moskyti a komáři v oblaku modravého dýmu pištěli o poznání víc. Na ně se konvence o používání chemických zbraní nikdy nevztahovaly.</p>
<p>„Jeden a půl sáhu!“</p>
<p>Sáh byl něco kolem metru osmdesáti, pokud jsem si to pamatoval správně. Vody pořád dost.</p>
<p>„Jeden sáh!“</p>
<p>Saoti se na svém kormidelnickém můstku postavil, aby lépe viděl dopředu, tempo zatím nezmírnil.</p>
<p>„Tři čtvrtě!“</p>
<p>„Dvě třetiny!“</p>
<p>To už se všichni muži nakláněli přes bort a zírali do vody. Motor zabublal v nižších otáčkách, zpomalili jsme.</p>
<p>„Půl!“</p>
<p>„Čáro! Šroub z vody, ať vidíš lopatky!“</p>
<p>„Vidím dno! Je písčité!“ zahulákal Bartoloměj.</p>
<p>Osa, na níž bylo upevněno rameno s lodním šroubem, zaskřípala, jak Čára zabral a vytahoval lodní šroub směrem vzhůru, tím zmenšoval náš nárok na hloubku řeky. Saoti současně dál ubíral plyn.</p>
<p>„Dvě pětiny, už jenom dvě pětiny!“</p>
<p>Nějakých sedmdesát čísel vody.</p>
<p>„Šroub na půl ven!“</p>
<p>Voda za zádí začala ještě víc šplíchat, ztratili jsme převážnou část tlačné síly, dál jsme zpomalili.</p>
<p>„Třetina!“</p>
<p>„Doufám, že to je písečná mělčina a neroztrhneme si o nějakou skálu dno,“ sykl Durand.</p>
<p>„Je to písečná mělčina,“ prohlásil rozhodně Saoti.</p>
<p>Loď sebou lehce škubla, jak se otřela o písek, Robin, vyklánějící se ven z lodi, zavrávoral a málem vypadl.</p>
<p>„Dva sáhy, tři... hlubina!“</p>
<p>A byli jsme za obtížným místem. Současně i za úrovní ostrova. Možná, že za nižšího stavu vody to ostrov ani nebyl. Ohlédl jsem se zpět, z ostrovní zátoky právě vyrážel parník, z komínu se mu valila oblaka dýmu, zpočátku černého, pak zbledl. Bylo jasné, že pořádně přikládají, aby nás dohonili. Tím, že jsme se protáhli mělkým ramenem, jsme je překvapili.</p>
<p>Loď se podobala celnické lodi, ale byla ještě nižší, štíhlejší a víc stavěná pro rychlost a obratnost, lopatková kola měla velkou šířku pro maximální záběr. A teď se roztáčela narůstající rychlostí.</p>
<p>Zatím netroubili, chtěli získat rychlost, než na sebe upozorní.</p>
<p>„Saoti?“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>„Ohlédni se, ale nenápadně. A řekni mi, jestli té lodi můžeme ujet.“</p>
<p>„Nevím, pane, nejsem si jistý. Vypadá to na zatraceně rychlou paroloď.“</p>
<p>„Fajn, nebudeme se tedy ani snažit a budeme předstírat překvapení.“</p>
<p>Dokončil jsem větu a zazněla siréna. Všichni se jako na povel otočili.</p>
<p>„Zatraceně,“ ulevil si Bartoloměj. „Zase celníci a máme zastavit. Podle vlajky louisianští.“</p>
<p>„Zpomalit,“ rozkázal jsem, přitom jsem si prohlížel loď.</p>
<p>Nedávno natřená, kormidelnická kabina zářila sklem a chromovým leskem, velký zvon zase zlatem. Vzpomněl jsem si na policejní auta doma. Možná dobrá výkonná auta, ale vždy jen prostředek k výkonu práce. Tahle loď byla něčím mazlíčkem, soukromým mazlíčkem. O dva metry vyšší paluba jim proti nám poskytovala zatracenou výhodu.</p>
<p>„Čáro, vezmi si pušku a náboje nahoru k Saotimu, ukážu ti, koho si vezmeš na starost.“</p>
<p>Sice nechápal, co se děje, ale poslechl.</p>
<p>„Robine, ty na příď. Taky s puškou. Polož ji nabitou, připravenou k výstřelu, na lavici a něčím zakryj, ať není vidět. Udělej to hned a tak, ať to nezaregistrují.“</p>
<p>Potřeboval jsem naše dva střelce postavit co nejdál od sebe, aby nebyli snadným cílem a současně mohli sevřít protivníka do křížové palby.</p>
<p>Podíval jsem se na Jistou ruku.</p>
<p>„Budou nás mít jako na dlani, hodil by se někdo, kdo by je poškádlil z nečekané strany.“</p>
<p>U slova poškádlil ohnul koutky úst do náznaku pobaveného úsměvu a přikývl. Sundal si mokasíny a jen v kalhotách, s nožem v pouzdře, překročil bort a vklouzl do vody. Hladina Mississippi ani nezaševelila.</p>
<p>Durand na mě zíral jako na zjevení.</p>
<p>„Tohle nejsou zaměstnanci Arkansasu, Louisiany ani Spojených států amerických,“ řekl jsem nahlas. „Tvařte se jakoby nic, až k nám sestoupí, každý si vybere jednoho chlapa a toho na můj povel zneškodní. Povelem bude zabití prvního.“</p>
<p>„Jste si jistý?“ zeptal se opatrně Durand.</p>
<p>Parník se rychle zvětšoval. Zlatá písmena jména na bělostném boku na nás vrhala oslepující odlesky.</p>
<p>„Vy už jste viděl celnickou loď, která by se jmenovala Bellucianna? Na kratším jméně by ušetřili spoustu peněz za barvu.“</p>
<p>Lopatková kola teď tepala vodu zběsilou rychlostí, kormidelník a hlavní strojník si užívali plného výkonu kotle. Mohli klidně zpomalit, viděli, že na ně čekáme. Až když to vypadalo, že nás převálcují, začali zpomalovat a brzdit. Naši muži zírali na rychle se zvětšující loď. Napjaté tváře, křečovitě sevřené ruce.</p>
<p>Brokovnici jsem dal do mezery mezi truhlici a bort tak, abych měl pažbu po ruce.</p>
<p>„Až začnu já, začnete i vy, ne dřív,“ zopakoval jsem ještě.</p>
<p>„Stůjte! Celní kontrola!“ zahulákal na nás ramenatý muž v šedé uniformě se zlatými epoletami.</p>
<p>Nejvíce mi připomínala divadelní kostým carského důstojníka.</p>
<p>„Stojíme!“ odpověděl jsem a kývl na Saotiho, ať ještě víc ubere plyn.</p>
<p>Nehodili nám lana, ale v jediném okamžiku tři z nich seskočili k nám na palubu a přivázali nás. Nacvičené to měli dobře.</p>
<p>„Jdete na to nějak zhurta,“ řekl jsem pro formu.</p>
<p>„Nelíbí se vám něco?“</p>
<p>Čtvrtým na palubě byl ramenáč, v ruce držel dvouhlavňovou pistoli a namířil na mě.</p>
<p>„Ne, jen že vaši kolegové, co jsme je potkali před chvílí, na to nebyli tak hrr,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Na mušce nás měli tři jejich střelci. Dlouhé pušky, na tuhle vzdálenost ani moc nezáleželo na tom jaké, pravděpodobně byli schopni trefit, na co mířili.</p>
<p>Další tři chlapi seskočili k nám, začínalo tu být poněkud těsno.</p>
<p>„Co vezete!“ štěkl ramenáč.</p>
<p>Nelíbili jsme se mu.</p>
<p>„Majitel je tamhle,“ ukázal jsem na Duranda.</p>
<p>Dvě hlavně se začaly odklánět, současně se pohnul kohout bicího mechanismu, ramenáč namáčkl spoušť.</p>
<p>On ho chce zastřelit! Došlo mi se zpožděním. Do hajzlu! Krk krajního střelce obkroužilo stopu dlouhé ostří, hlavu ovinula snědá paže. Pušku však Jistá ruka zachytit nestačil, ťukla do zábradlí a padala do vody. Ramenáč zachytil pohyb, bleskově se otočil, třeskl výstřel, jeho už mrtvý druh sebou škubl. To už jsem měl v ruce revolver i já. Rána, další tři následovaly, dvě ramenáč dostal do hrudi, ale dál se držel na nohou, jeden ze střelců přepadl přes zábradlí do vody, Čára šel k zemi, Krafter a Hornbull se zaklesli do svých soupeřů, Durand jednoho jednoduše shodil přes bort.</p>
<p>Znovu jsem stiskl spoušť, nic. Ten prokletý krám se zasekl. Ramenáčovu tvář rozpoltil zlý úšklebek, to už jsem padal k zemi, levačkou jsem vytrhl brokovnici z jejího úkrytu, zadunění, plameny mě olízly, ucítil jsem náraz kulky, současně vystřelil přímo od boku, broky vykously do trupu velkou krvavou díru. Výkřiky, šplouchání padajících těl, Robin s obličejem rozbitým boxerem přepadávající vzad, neschopný vyhnout se dýce v rozmáchlém oblouku. Stiskl jsem i druhou spoušť, zásah z bezprostřední blízkosti změnil mužovou hlavu na krvavou cibuli. Pustil jsem brokovnici a stále vleže znovu natáhl kohout revolveru. Mechanismus si konečně dal říct, střelil jsem do zad chlapa, který visel Hornbullovi na krku, potom bleskově začal přebíjet. Na Jistou ruku se tlačili tři chlapi se sekerami a šavlí. Neuspěli. Konečně jsem měl nabito, ještě nasadit zápalky.</p>
<p>A najednou bylo ticho. Okamžik jsem si myslel, že jsem upadl do bezvědomí a probral se po nějaké době, ale nebyla to pravda, to jen boj tak náhle skončil, ozvala se pronikavá paralyzující bolest. Sáhl jsem si na bok. Sice jsem dost krvácel, ale měl jsem štěstí – kulka mě jen lízla, prošla skrz kůži a nezaryla se do masa hlouběji než na půl palce. Se sebezapřením jsem se postavil. S oporou jsem to dokázal, ale měl jsem mžitky před očima.</p>
<p>Krafter ještě stále držel ve svých tlapách muže, kterému zlomil vaz, další mu ležel u nohou s rozbitou hlavou, Hornbull zíral na sténající trosku před sebou, vypadalo to, že mu zarazil nos někam hluboko do lebky. Čára seděl na lavičce, úplně bledý, a svíral si paži, i ostatní vypadali napůl v šoku z toho, co se v uplynulých minutách odehrálo.</p>
<p>„Durande, ošetřete Čáru, Hornbulle, Kraftere, nahoru na parník k Jisté ruce, zajistěte, že nás nikdo nepřekvapí, Robine?“</p>
<p>Přestože měl obličej jednu krvavou ránu, přikývl na znamení, že je schopen zastat svůj díl práce.</p>
<p>„Vezmi si Čárovu pušku, nabij ji a buď připraven.“</p>
<p>Bartoloměj, který se jako jediný z nás nedostal do boje tělo na tělo, držel v ruce nůž. Za ostří. Další takový jsem viděl zaražený v břiše plešatce ležícího na boku. Už se nehýbal, vykrvácel.</p>
<p>„Potřebuji své čepele zpátky,“ ukázal Bartoloměj nahoru na palubu parníku.</p>
<p>„Jdi s nimi,“ přikývl jsem. Vůbec jsem ho neviděl bojovat, ale svůj díl práce vykonal. A možná větší než ostatní.</p>
<p>Mé rozkazy vlily chlapům do žil nový život a pomohly jim překonat šok z nenadálého boje. Teď se hlasitě smáli každé hlouposti a pokřikovali po sobě. Nervy.</p>
<p>„Popožeňte je do práce,“ požádal jsem Duranda.</p>
<p>Každé hlasitější slovo způsobovalo, že mě ochromovala bodavá bolest. Býval jsem tvrdší. Nebo se takové věci s anestetiky prostě zvládaly snadněji.</p>
<p>V pokladně parníku jsme našli šest set sedmdesát dolarů, k tomu tři pušky a jednu dvourannou pistoli.</p>
<p>„Co uděláme s lodí?“ zajímal se Bartoloměj.</p>
<p>„Potopíme ji,“ rozhodl jsem.</p>
<p>„Vždyť má cenu přes sto tisíc dolarů!“ zaprotestoval Krafter.</p>
<p>„Tihle muži nebyli sami, patřili k mnohem větší organizaci. A pokud se jejich parťáci domáknou, že máme něco společného s jejich zmizením...“ nechal jsem větu nedokončenou. „Vezměte si, co uznáte za vhodné, máte na to pět minut. Hornbulle, jdi na palubu a pořádně tam nalož do kotle, Saoti, ty zatiž záklopky, jak to jen půjde.“</p>
<p>„Jsou tu dva ranění,“ připomněl Durand.</p>
<p>„Máte nějaký návrh, co s nimi?“</p>
<p>„Ne, proboha, to ne,“ zavrtěl nad mou otázkou pohoršeně hlavou.</p>
<p>Asi ji považoval za navádějící.</p>
<p>Všichni muži mě teď pozorovali. Věděl jsem, jaké je správné řešení. Pragmaticky správné, ale otázkou bylo, zda správné celkově.</p>
<p>„Vysadíme je na nějakém ostrově a necháme jim trochu jídla. Než se vzpamatují a dostanou do civilizace, uplyne hodně dlouhá doba.“</p>
<p>Doufal jsem, že umřou, ale nahlas jsem to neřekl.</p>
<p>„Peníze se rozdělí rovným dílem,“ přidal jsem náplast na jejich svědomí.</p>
<p>Za dalších dvacet minut Saoti opět přidal plyn a opuštěnou Belluciannu jsme nechali za zádí. Exploze se ozvala až za další zatáčkou. Všichni přitom sebou škubli, jako by si teprve teď uvědomili, co jsme provedli.</p>
<p>„Kdybychom je nezabili, leželi bychom na dně s proříznutými krky,“ řekl jsem důrazně, hlavně pro Robina a Hornbulla, kteří najednou vypadali nesví. „A Čára to málem koupil natvrdo.“</p>
<p>To zabralo.</p>
<p>A já také. Mohl jsem to mít za sebou. Škoda. Nebo ne?</p><empty-line /><p>Do Greenvillage jsme dorazili až k večeru. Nakoupil jsem slušné pití a něco lepšího k snědku, než byla naše obvyklá strava, a nechal muže na lodi. Zpočátku to vypadalo, že budou protestovat, když ale zjistili, jaký proviant dostali, spokojili se s ním.</p>
<p>Já se s Durandem vydal poptávat po šamanovi. Kupodivu hned ve druhé hospodě si na něho vzpomněli. Hledal loď, která pluje dál proti proudu Mississippi. Lodník, který se s námi dal do řeči, zmiňoval podrobnosti, které si nevymyslel. Věřil jsem, že mluví pravdu.</p>
<p>„Co to pro nás znamená?“ zeptal se Durand, když jsme se přesunuli jinam, sedli si ke stolu a objednali večeři.</p>
<p>„Nic, pro nás nic, máme spolu dohodu – máme dohodu s Jistou rukou,“ řekl jsem. „Možná až později.“</p>
<p>Nejraději bych se vykašlal na Komančérii, pušky a všechny obchody, ale nemohl jsem. Doufal jsem, že tahle stopa během následujících týdnů úplně nevychladne, že mi tajemný indián obchodující s neskutečně dobrými léky nezmizí někde na téměř nekonečných prériích středozápadu.</p>
<p>Napil jsem se piva, opět to byla typická místní nasládlá břečka. Ale studená.</p>
<p>„Zabili jsme čtrnáct mužů,“ prohodil po chvilce Durand. „A máme jediného vážněji raněného.“</p>
<p>„Ano, bylo jich čtrnáct,“ přikývl jsem, když jsem si je spočítal. „Ale na tom už nezáleží, jsou mrtví,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Nás osm zabilo čtrnáct mužů, a to jsme byli v nevýhodě, to je přece neskutečné štěstí!“</p>
<p>„Nebylo to štěstí,“ nesouhlasil jsem. „Připravili jsme se, využili příležitosti. Místo aby oni překvapili nás, překvapili jsme my je. Přepadli jsme my je,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>Tvrdě, nekompromisně.</p>
<p>„Vy už jste podobné věci dělal,“ zkonstatoval.</p>
<p>To nevyžadovalo odpověď</p>
<p>„A vždy jste bojoval proti přesile?“</p>
<p>„Většinou,“ připustil jsem.</p>
<p>„A stále žijete.“</p>
<p>Napil jsem se.</p>
<p>„Děsíte mě. Děsí mě, že s vámi po boku mi připadá úplně normální pozabíjet čtrnáct chlapů, potopit loď, pak jen tak normálně plout dál a teď večer do sebe ládovat hovězí s rýží a pivo.“</p>
<p>„Je to součástí byznysu, nebo ne?“ opáčil jsem. „Ale pivo je fakt zatraceně mizerné.“</p><empty-line /><p>Arkansas byla úplně jiná řeka než Mississippi. Už po pár dnech plavby se suchá prérie tlačila až k břehům, vody ubývalo, vlhké dusno nahradila výheň vyprahlého vnitrozemí. Jeden den střídal druhý v ubíjejícím jednotvárném rytmu, uvědomoval jsem si, že stopa, kterou jsem chtěl sledovat, nenávratně stárne a mizí. Úseky pracného hledání splavné cesty mezi mělčinami a skalisky střídal odpočinek při překonávání umělých jezer vytvořených na řece. Plavba se stala rutinou, jediným jejím vyrušením byly pravidelné tréninky boxu a zápasu s Hornbullem. Honil jsem ho jako psa a výsledek byl vidět, ztrácel na váze a získával na síle i rychlosti, jeho dychtivost s dosaženými pokroky nemizela, spíš naopak. S Durandem jsme každý den prohodili sotva pár slov. Já přemýšlel nad medicinmanem, mafiány; nad čím hloubal on, jsem netušil.</p>
<p>Po dvou týdnech jsme dorazili do Tulsy, dál už považovali řeku pro velké lodě za nesplavnou. Vyhlásil jsem rozchod po částech. Jistá ruka, který byl posledních pět dní opět s námi a v pomyslném závodu mlčenlivosti spolehlivě vyhrával, se vytratil s tím, že se objeví až ráno, Durand zabručel, že se potřebuje nechat ostříhat, oholit a vykoupat v teplé vodě s dostatkem mýdla. Saoti odešel s plánem obejít hospody, kde se scházeli lodivodové a kormidelníci, aby se pokusil zjistit něco dalšího o řece. Já během dvou hodin obešel celou Tulsu. Netušil jsem, jak vypadala u nás doma, tady to ale bylo jen přerostlé rančerské městečko, kde jediný průmysl představovala fabrika na zpracování hovězích kůží a obrovská jatka. A samozřejmě přístav, kde se kůže i maso nakládaly na lodě a odvážely pryč. Díky tomu tady cizinci nepředstavovali nic zvláštního.</p>
<p>Vrátil jsem se na loď a dal ostatním volno do rána, hlídání jsem snadno obstaral sám. Stejně jsem nemohl spát. Teď, před cílem naší plavby, jsem se nebál, že by muži vzali roha. Připravili by se tak o zasloužený výdělek.</p>
<p>Zanedlouho se kupodivu objevil Durand. Zpočátku jsem si myslel, že je to náhoda, že netráví čas někde na pevnině, ale chtěl mluvit se mnou. O samotě.</p>
<p>Na koupený čistý ubrus prostřel přinesenou tortillu, studené pivo, kukuřičné oplatky a červený pálivý kompot, který jsem nedokázal identifikovat. S oplatkami ale chutnal dobře.</p>
<p>„Nad čím stále přemýšlíte?“ zeptal se, až když jsme začali jíst.</p>
<p>Asi byl víc Francouz než Američan. Důležité věci nejraději řešil u jídla.</p>
<p>„Víte nad čím,“ odpověděl jsem nevraživě.</p>
<p>„Vím.“</p>
<p>Seděli jsme na lodi, společnost nám dělaly okolní velké parníky a lidé korzující po břehu. Ne tak extravagantně a současně elegantně oblečení jako dole na Mississippi, ale přesto spokojení, bavící se. Až teď jsem si uvědomil, že někdy v průběhu poslední hodiny pracovní ruch ustoupil zábavě. Civilizovanější, ne tak divoké a nevázané, jaké jsem přivykl v New Orleans.</p>
<p>„Myslíte si, že Jistá ruka dodrží slovo?“</p>
<p>Svou otázkou mě překvapil, naším ochodem jsem se v myšlenkách vůbec nezabýval.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem bez váhání.</p>
<p>„Já si to také myslím, ale musíme být připraveni.“</p>
<p>S tím jsem souhlasil, vždy jsem byl připraven. Na cokoliv.</p>
<p>„Starosti mi dělá to, co se stane na cestě zpátky, až budeme mít na palubě metrák a půl zlata.“</p>
<p>Nechápal jsem, kam tím míří.</p>
<p>„Takové bohatství, na jediné hromadě, může způsobit, že se muži začnou chovat jinak. Znal jsem muže, kteří zabíjeli kvůli jediné zlaté cihle, velkému zlatému nuggetu. My budeme mít celou hromadu zlata.“</p>
<p>Mluvil pomalu a důrazně, aby mě donutil se nad tím zamyslet.</p>
<p>„Myslím, že vím, co máte na mysli,“ přikývl jsem.</p>
<p>Zlatá horečka, samotného mě zlato a bohatství nikdy nezajímaly, proto jsem to u ostatních podcenil.</p><empty-line /><p>Následujícího dne jsme vypluli později, protože Saoti nás donutil koupit a naložit dva koně spolu s tahounskými postroji. Už o hodinu později jsme mu dali za pravdu. Vody bylo dost na to, aby naše loď neuvázla, ale málo na to, aby byl lodní šroub dostatečně ponořený a měl potřebný výkon. Večer jsme byli s Durandem oba rádi, že jsme za ně těch pár desítek dolarů zaplatili.</p>
<p>O tři dny později jsme začali potit krev – opakovaně jsme museli náklad překládat, abychom loď přetáhli přes ta nejsušší místa, a terén nebyl vždy právě schůdný. Arkansas tady měl sice stále nízké, ale současně kamenité břehy, písečné mělčiny ustoupily oblázkovým. Když jsem se občas vzdálil od řeky a prošel úzkým, pár desítek metrů širokým pásem stromů, otevíral se výhled na pustou prérii táhnoucí se do nekonečna. Na severovýchodě se měly tyčit vysoké hory, v nichž Arkansas pramenil. Ty ještě nebyly vidět.</p>
<p>Čím víc přibývalo dřiny, tím méně muži reptali, protože neměli na nudu čas a nezbývala jim síla. Jednoho večera se už Hornbull nehlásil k tréninku. Ležel s ostatními u malého ohně a tupě zíral do hrnku s kávou. Komáři ani moskyti už nás příliš netrápili, bylo na ně tady příliš sucho.</p>
<p>Postavil jsem se k němu, jen zvedl oči a ani se nepohnul.</p>
<p>Kopl jsem ho do obličeje, instinktivně se kryl předloktími a současně se mi pokusil nasadit páku na kotník. Nepodařilo se mu to, ale k zemi mě strhl. Několikrát jsme se přetočili, v poslední chvíli unikl mé páce na loket a snažil se mě sevřít do klinče nohama. Nedovolil jsem mu využít jeho větší váhy, vytrhl se a postavil se. Než také stačil přejít do postoje, uštědřil jsem mu těžký zásah patou do hrudi, vzápětí sám obdržel dvojitý zvedák na břicho.</p>
<p>Ukázal jsem, že bodoval, a zastavil boj. Ostatní na nás zírali jako na dva blázny.</p>
<p>„To bylo dobré,“ zachrčel jsem, zatímco jsem se snažil zvládnout bolest a otřesené vnitřnosti.</p>
<p>Krafter mě pobaveně sledoval.</p>
<p>„Na zemi bojuj, jen když je to opravdu nutné, nemůžeš se bránit víc protivníkům,“ poučil jsem ho. „Přejdeme ke cvičení.“</p>
<p>Našli jsme si plácek stranou a poctivou tři čtvrtě hodinu spárovali a procvičovali útočné i obranné techniky. Ty jednoduché mu šly nejlépe, dokázal je provést s překvapivou přesností – a tvrdostí, která vzbuzovala respekt.</p>
<p>„Proč jste mě donutil trénovat, i když jsme všichni unavení a zítra nás čeká ještě horší dřina?“ zeptal se, když jsme skončili a umývali se v mělčině napůl vyschlé řeky. „Zítra neodvedu ani polovinu práce, kterou bych zvládl bez tohohle tréninku.“</p>
<p>„Protože o tom skutečný boj je. Napadnout protivníka tehdy, když to nečeká, donutit se k útoku v okamžiku, kdy to všichni považují za nemožné. Abys přežil, musíš někdy překonat hranici svých možností. Tohle je hlavní význam dnešní lekce. A jestli ti to pomůže, i já se zítra budu muset šetřit. Urazíme o pár kilometrů méně, no a co.“</p>
<p>S tím jsem se posadil a masíroval si pošramocené břicho.</p>
<p>„Dostal vás, co?“ zubil se spokojeně Krafter.</p>
<p>„Ano,“ přiznal jsem. „Začíná být opravdu dobrý.“</p>
<p>„Na mě nemá.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. Nestál jsem o to, aby to zkoušeli.</p>
<p>„Jste v pořádku?“ zeptal se Durand tak starostlivě, až mě tím skoro naštval.</p>
<p>„Kdy odhaduješ, že dorazíme k Dodge City?“ zeptal jsem se místo odpovědi Jisté ruky.</p>
<p>„Nejdříve pozítří, spíš popozítří.“</p>
<p>„A tvoji lidé tam budou?“</p>
<p>„Ano. Před Dodge City.“</p>
<p>Zda se zlatem, jsem se neptal. To se uvidí.</p><empty-line /><p>Ráno jsem ještě pečlivěji než obvykle prohlédl perkusní zápalky a jednu vyměnil. Nestál jsem o to, aby mě revolver nechal znovu na holičkách. O zbraň jsem se pečlivě staral, ale neměl jsem ji rád, nevěřil jsem jí. Dvakrát jsem trefil chlapa do hrudi a on se stejně držel na nohou a vystřelil po mně. Nevýhoda malé ráže. Také jsem pro jistotu přebil brokovnici prachem z nového balíku. Co kdyby na otevřený náhodou někdy šplouchla vlna.</p>
<p>Čárovi a Robinovi jsem přikázal, ať provedou to samé. Jistá ruka pozoroval naše přípravy, ale nic na to neřekl. Durand si ukořistěnou dvojhlavňovou pistoli zastrčil za opasek. Pouzdro si na ni stále neobstaral, jen provizorní kožené poutko. Bylo vidět, že takhle zbraň nenosí poprvé. Vlastně jsem toho o něm věděl dost málo na to, jak moc jsem mu věřil. Ale to samé platilo i pro něj.</p>
<p>Odrazili jsme od břehu, nízké ranní slunce prozařovalo čistou vodu a zobrazovalo dno v jeho plné členitosti. Prosmýkli jsme se mezi dvěma ostrůvky dál od břehu do hlubší části koryta.</p>
<p>„Budeme muset loď táhnout, pro lodní šroub nebude stačit hloubka,“ poznamenal Jistá ruka po půlhodině klidné plavby.</p>
<p>„Čeká nás další překládání nákladu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>To by byla ideální příležitost postřílet nás ze zálohy. Durand k nám vzhlédl, i jemu to bylo jasné.</p>
<p>„Myslím, že ne. Doufám, že ne.“</p>
<p>„Tak to by bylo skvělé,“ ocenil jsem.</p>
<p>Jistá ruka mi věnoval pobavený úsměv. Měl jsem pocit, jako bychom já, Durand i on byli zkušení pokeroví hráči kalkulující s kartami, co už viděli, a snažící se zohlednit nezohlednitelnou náhodu.</p>
<p>Možná jsem se příliš upnul na bezprostřední problémy a zanedbal jsem příležitost k poznání případného protivníka. O Jisté ruce jsem věděl jen to, že je to prvotřídní bojovník, tichý typ... sledující svůj vlastní cíl. Získat zbraně bylo jen jeho dílčí součástí.</p>
<p>„Mluvíte skvěle anglicky. Bez přízvuku, většina lidí nějaký má.“</p>
<p>Saoti přidal, zřejmě mu řeka připadala najednou hlubší. Proč si to, vzhledem k balvanům prořezávajícím hladinu všude okolo nás, myslel, mi bylo záhadou. Ale on byl kormidelník...</p>
<p>Vrátil jsem se v myšlenkách k Jisté ruce. Jeho angličtina mi připomínala mého učitele v Bournemouthu.</p>
<p>„Studoval jsem ve starém království, v Anglii,“ prozradil mi.</p>
<p>Podíval jsem se na něj, na zosobnění divokého bronzového boha války, jak se ho bezpočtukrát snažili ztvárnit umělci různých věků a národů. Možná jen nacisté by s ním měli problémy, jinak nikdo.</p>
<p>„A co jste tam studoval?“</p>
<p>„Kulturu, společnost, průmysl, vědu.“</p>
<p>Já tam studoval, jak zabíjet, přežít a velet v extrémních podmínkách.</p>
<p>„Takže vlastně všechno,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl se skromným úsměvem. „Všechno, co jsem potřeboval.“</p>
<p>„Hloubka tři čtvrtě sáhu!“ zahlásil Čára.</p>
<p>Hlubší se už ani neobtěžoval oznamovat.</p>
<p>„Mělčiny před námi!“</p>
<p>Už jsme se je naučili poznávat všichni. Čekala nás krutá dřina.</p>
<p>Večer jsme seděli u ohně, unavení do té míry, že jsme měli problém sníst jídlo, které připravil Durand. Obdivoval jsem ho za to.</p>
<p>„Budeme trénovat?“ zeptal se Hornbull, když jsem si nalil horkou kávu. Ta se polykala snadněji.</p>
<p>Toužil jsem ho poslat do horoucích pekel, ale neudělal jsem to, protože čím víc budu zničený, tím lépe budu spát. Začínaly se mi vracet zlé sny a prostá únava už je neodvracela. Jen totální vyčerpání.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděl jsem a postavil se s pocitem, že se přitom musím soustředit na každý sval.</p>
<p>Jinak by mi tělo vypovědělo poslušnost.</p><empty-line /><p>„Zase jste dostal pěknou nakládačku,“ poškleboval se mi Krafter, když jsme se po hodině tréninku vraceli zpět k ohni. Sice jsem se omyl v řece, ale stejně jsem se okamžitě začal potit.</p>
<p>„Jen pár náhodných úspěchů,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>„Na mě by to mladé nemehlo nemělo.“</p>
<p>Na to už jsem neřekl nic a napil se studené kávy. A nabral na lžíci studené fazole. K čemu je teplé jídlo, když od brzkého rána do pozdního večera sužuje člověka vedro. A v noci zima.</p><empty-line /><p>„Dnes bychom mohli dorazit k cíli,“ oznámil Jistá ruka po první hodině plavby v ranním chladu.</p>
<p>„Do Dodge City dnes ale nedorazíme,“ řekl na to Saoti u kormidla.</p>
<p>Většinou se vyjadřoval jen k věcem týkajícím se vlastní plavby.</p>
<p>„Mí lidé budou čekat ještě před městem, půl dne plavby před městem. V pro bílé lidi nezajímavé pustině,“ upřesnil Jistá ruka.</p>
<p>„Studoval jste v Anglii, musíte používat termín <emphasis>bílí lidé</emphasis>?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Jistá ruka se na mě podíval a bylo vidět, že ho má poznámka pobavila.</p>
<p>„Pro farmáře v naprosto nezajímavé krajině. Skály, kamenitá půda, žádné vodní zdroje kromě řeky. Jste spokojen?“</p>
<p>„Ano, přesně vím, jak to tam bude vypadat.“</p>
<p>„Rád jsem byl nápomocen.“</p>
<p>Durand na něho překvapeně zíral, ale neřekl nic.</p>
<p>V nejprudší popolední výhni, v místě, kde se řeka větvila na vějířovité kanály, z nichž každým protékalo snad jen pár náprstků vody, se před námi otevřel pohled na skupinu mužů a koní čekajících na levém břehu. Robin a Čára se okamžitě hnali k puškám.</p>
<p>„Klid,“ zadržel jsem je.</p>
<p>Nepotřebovali jsme nikoho popudit.</p>
<p>„To jsou vaši lidé?“ zeptal jsem se Jisté ruky.</p>
<p>Dlouho mi neodpovídal, jen zíral vpřed s očima zacloněnýma rukou před sluncem.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil nakonec.</p>
<p>Nebylo jich tam málo, odhadoval jsem to na takových dvacet mužů. A podle všeho tam tábořili už nějakou dobu. To znamenalo, že znají terén a měli spoustu času připravit si dobrá střelecká postavení a další léčky.</p>
<p>„Co budeme dělat?“ zeptal se Saoti nervózně.</p>
<p>Nelíbilo se mu to. Mně také ne.</p>
<p>„Přistaneme, proto jsme sem přijeli. Nebo ne?“ obrátil jsem se na Duranda.</p>
<p>Odevzdaně přikývl. Přicházel čas lámání chleba. Čekalo na nás víc lidí, než jsme předpokládali. Buď jsme Jistou ruku odhadli dobře, nebo ne. Velké zisky nesou velká rizika. Vlastně mi to bylo úplně jedno.</p>
<p>„Saoti, přistání máš na povel jako vždy,“ vytrhl jsem z tiché nervozity našeho kormidelníka a lodivoda v jednom.</p>
<p>„Kraftere! Bartoloměji! Buďte připraveni u lan!“ zavelel, ubral plyn, silný protiproud nás začal viditelně zpomalovat.</p>
<p>Natočil jsem se tak, aby na mě nebylo ze břehu vidět, a opět zkontroloval perkusní zápalky.</p>
<p>„Člověk nikdy není dost připraven, ne?“ pronesl jsem směrem k Jisté ruce, který mě přitom pozoroval.</p>
<p>„Není,“ souhlasil se mnou vážně.</p>
<p>Přistáli jsme bez větších problémů, jen Krafterovi a Bartolomějovi musel pomoct ještě Hornbull, aby loď stáhli z proudu až ke břehu.</p>
<p>Z vyvýšeného břehu nás pozorovala skupina indiánů. Válečníci. Neměli uniformy, neměli válečné pomalování, nechřestili zbraněmi, přesto to bylo jasné.</p>
<p>S Durandem jsme přešli na souš suchou nohou, občas je nutné zachovat dekorum. Jistá ruka nás následoval.</p>
<p>„S kým budeme jednat?“ zeptal jsem se a otočil přitom k němu.</p>
<p>Předpokládal jsem, že to bude nějaký malý obtloustlý stařík, který v průběhu času uchvátil bohatství a vůdcovství nad velkým indiánským kmenem, nebo možná i celým kmenovým svazem.</p>
<p>„S Těžkými kostmi, mým bratrem.“</p>
<p>Z hloučku různorodě vyhlížejících indiánů – někteří měli rozpuštěné vlasy, jiní spletené do copánků, další zase číra – vystoupil muž, který velikostí soupeřil s Hornbullem nebo Krafterem, ale na rozdíl od nich bylo patrné, že on je nucen denně využívat každý gram svého těla a nemůže si dovolit tahat s sebou zbytečnou váhu. Velká těžká kostra ověšená spoustou svalů a šlach, genetický mutant. Někdo by řekl zázrak. Viděl jsem, jak Hornbull s Krafterem instinktivně vypnuli hruď a zvedli ramena, já myslel na svých šest nábojů v revolveru. V nedostatečně účinném revolveru, jak jsem se už jednou přesvědčil.</p>
<p>Těžké kosti a Jistá ruka si podali ruce – nechytili se za dlaně, ale vzájemně za předloktí. Předpokládal jsem, že v tváři většího z bratrů odhalím stopy protektorství, nadřazenosti vůči mladšímu bratrovi, ale nic takového jsem tam neobjevil, pouze zdrženlivou radost. Byli partneři, ani jeden nehrál druhé housle, role si rozdělili.</p>
<p>„Jsou nebezpečnější, než jsem předpokládal,“ ucedil jsem tak, aby to slyšel jen Durand.</p>
<p>„Snažíte se mě uklidnit?“</p>
<p>„Ne, jen připravit na realitu,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Já se jmenuji Těžké kosti a jsem náčelníkem kmene, kterému vy říkáte Různé hlavy.“</p>
<p>Nikdy jsem o takovém kmeni neslyšel, ale to nic neznamenalo. Durand nehnul brvou.</p>
<p>Bratr Jisté ruky mluvil anglicky docela dobře, ale se silným přízvukem, který mi připomínal inuitského lektora. Kdysi dávno mě učil, jak přežít v krajině, kde v zimě zamrzá i rtuťový teploměr.</p>
<p>Připadal jsem si, jako bych se octil v mayovce, které jsem tak rád četl jako kluk, jenomže tihle indiáni byli skuteční a vypadali, že boj je jejich životem.</p>
<p>„Tohle jsou starší bojovníci kmene,“ představil sedm dalších mužů.</p>
<p>„Je to na vás, jde o obchod,“ upozornil jsem Duranda.</p>
<p>Pak už jsem se jen díval a víc než na indiány jsem dával pozor na naše muže, aby nikdo z nich neudělal nějakou hloupost.</p>
<p>Během půl hodiny probral Durand základní obchodní náležitosti. Na jeho pokyn jsem pak nechal vynést z lodi namátkou vybranou bednu, Těžké kosti ji přikázal otevřít a pět pušek začalo kolovat mezi přítomnými bojovníky. Nejen staršími, ale všemi. Pokud jsem viděl, zbraň se jim zamlouvala. Nedivil jsem se, mně se také zamlouvala, představovala to nejlepší, co místní průmysl dokázal vyprodukovat.</p>
<p>„Teď chceme vidět zlato,“ požádal Durand.</p>
<p>Napůl jsem čekal, že jeho otázka vyvolá krveprolití, ale Těžké kosti pouze přikývl a muži začali chodit do houští a přinášet odtamtud kusy jílu. Po omytí ve vodě hlína zmizela a nahradil ji zlatý lesk. Bez jakýchkoliv formalit začali zlaté pruty skládat před nás. Měly jen přibližně stejnou velikost, odhadoval jsem, že byly odlity před pár sty lety. Zřejmě starý poklad.</p>
<p>„Jak zlato zvážíme?“ zeptal se Durand.</p>
<p>„Jeden kilogram,“ odpověděl Jistá ruka a vykouzlil klasické závaží pro rovnoramenné váhy.</p>
<p>„Jeden kilogram,“ souhlasil Durand a předvedl své vlastní.</p>
<p>Přihlížejícím se to očividně líbilo, protože se začali pobaveně usmívat. O obchodu měli tedy dost zvláštní představy. Asi jako já.</p>
<p>Sestavit provizorní váhu trvalo chvíli.</p>
<p>Potom Durand a Jistá ruka opatrně umístili obě závaží na misky proti sobě a... váha se ustanovila v dokonalé rovnováze.</p>
<p>„Budeme vážit po dvou kilech,“ navrhl Jistá ruka. „Půjde to rychleji.“</p>
<p>Nikdy dříve jsem si nemyslel, že vážení metráku a půl zlata může být tak nudná věc. Opatrnost mi říkala, že se na nás mohou každou chvíli vrhnout, ale nepovažoval jsem to za pravděpodobné. Přesto jsem se měl stále na pozoru.</p>
<p>„Hej!“ kývl jsem na Čáru, „vyneste všechny bedny na břeh, ať se nezdržujeme. A zlato pak nanoste dovnitř. Nahraďte jím část balanční zátěže.“</p>
<p>Indiánští válečníci začali bedny okamžitě rozbalovat a každý si vybral jednu zbraň. Zbylé zabalili do dek a upevnili ke koňským sedlům.</p>
<p>„Co bychom dělali, kdyby teď své nové hračky namířili na nás?“ zeptal se mě tiše Durand.</p>
<p>Nebylo nad čím přemýšlet.</p>
<p>„Zemřeli bychom,“ odpověděl jsem popravdě.</p>
<p>„Je dobré vědět, na čem člověk je,“ zkonstatoval chladnokrevně a vrátil se k práci.</p>
<p>„Sedmdesát čtyři dvojkilogramů a jeden kilogram,“ odpočítal Durand poslední dávku po mnoha hodinách vážení. „Je to všechno.“</p>
<p>Dohromady to vlastně byla úplně malá hromádka zlata, na objem necelých osm litrů.</p>
<p>Indiáni ale přinášeli další a další pruty a tvořili z nich další kupu.</p>
<p>„Co to má znamenat?“ nechápal Durand.</p>
<p>Já také ne.</p>
<p>„Záloha, vy bílí přece potřebujete na zboží zálohu, nebo ne?“ řekl Těžké kosti.</p>
<p>„A co za tu zálohu chcete?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Další pušky, dalších dvě stě pušek.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„Příště pluji proti proudu Mississippi, nevydám se znovu sem.“</p>
<p>Durand se na mě podíval, ale neprotestoval. Věděl, co je pro mě důležité.</p>
<p>„To je v pořádku, ty pušky dopravíte do Grasspoint, to je na Missouri, kus za Omahou,“ zasáhl Jistá ruka.</p>
<p>„Grasspoint je velké indiánské shromaždiště. Každé dva roky se tam setkávají náčelníci kmenů a kmenových společenství a probírají politiku. Kdo se chystá válčit s kým a jak budou jednat s bílými,“ vysvětlil mi Durand.</p>
<p>„Je to na vás,“ pokrčil jsem rameny, „víte, koho budu sledovat. Poplavím se s vámi, jen dokud se to bude shodovat s mým záměrem.“</p>
<p>„Dobrá, musíme dohodnout podmínky dalšího obchodu,“ rozhodl se Durand po chvíli uvažování.</p>
<p>Dopadlo to tak, že jsme na loď naložili další metrák a půl zlata a pak se projednávaly detaily další dodávky. Celé se to protáhlo až do večera a bylo jasné, že ráno nevyplujeme.</p>
<p>Po přeložení zlata a rozdělení pušek se indiáni shromáždili u ohňů a za chvíli pro nás přišel posel s pozváním. Věděl jsem, že dnes nám nebezpečí nehrozí, byli jsme pro ně užiteční.</p>
<p>Jakmile to šlo, vrátil jsem se zpět na loď, pozoroval ohně a poslouchal zábavu mužů. Alkohol neměli, ale to, co kouřili, ho spolehlivě nahradilo.</p>
<p>„Jste zvláštní člověk,“ ozvalo se ze tmy kousek ode mě.</p>
<p>Hlas jsem poznal, ale netušil jsem, jak se na palubu dostal. Vodu překonal naprosto bez hluku a nějak se dokázal vyhnout i paprskům světla ohňů na břehu.</p>
<p>„Vy také.“</p>
<p>„Vy netoužíte zbohatnout jako váš přítel.“</p>
<p>V první chvíli jsem se chtěl ohradit, že Durand není můj přítel, ale pak jsem to nechal tak. Možná byl. Uvidí se.</p>
<p>„Jste válečník.“</p>
<p>„A nejsme všichni?“</p>
<p>Jistá ruka se usmál.</p>
<p>„Ani zdaleka. Spousta těch, co drží v rukou tomahavk nebo pistoli, nejsou válečníci. Nemají to v duši.“</p>
<p>Zvláštní vyjádření, ale v zásadě jsem s ním souhlasil.</p>
<p>„Proč Hornbulla učíte umění zápasu?“</p>
<p>Další otázka, na to, jak málo toho Jistá ruka sám navykládal, se vyptával docela dost.</p>
<p>„Požádal mě o to. Chtěl jsem mu pomoct.“</p>
<p>Také jsem ho chtěl k sobě připoutat, zajistit si jeho maximální loajalitu, jak o ní mluvil Durand.</p>
<p>Proč lhát nebo nechávat věci nevyřčené. Moje cesta a cesta Jisté ruky se protnuly jako dvě přímky a zase se vzdálí. Prozradil jsem mu i druhou část.</p>
<p>„Myslel jsem si to,“ odpověděl. „V poslední době jste ho nechal párkrát skoro vyhrát.“</p>
<p>Všiml si toho.</p>
<p>„Ano,“ nepřel jsem se.</p>
<p>„Abyste přesvědčil toho druhého velkého muže, Kraftera, že nejste tak dobrý, jak ve skutečnosti jste.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Zatraceně dobrý pozorovatel a psycholog.</p>
<p>„Ale váš chráněnec na to může doplatit, bude se pokládat za lepšího, než ve skutečnosti je.“</p>
<p>Zásah.</p>
<p>„Souhlasím, máte bod. Napravím to.“</p>
<p>Najednou jsem se cítil unavený, příliš daleko od stop, které jsem chtěl tak zoufale sledovat, příliš daleko od všeho. Taky na mě možná působilo pár šluků, co jsem si dopřál z kolující dýmky.</p>
<p>„Půjdu spát,“ rozloučil jsem se.</p><empty-line /><p>Ráno jsme vyplouvali za úsvitu, muži na palubě ospalí a otupělí množstvím omamného tabáku, který včera vykouřili. Indiáni také vyspávali, pozoroval nás jen Jistá ruka se svým bratrem.</p>
<p>„Dali nám jako zálohu další metrák a půl zlata. Jsou tak mizerní, nebo tak geniální obchodníci?“ přemýšlel nahlas Durand.</p>
<p>Pozoroval jsem Saotiho. Zíval, ale oči měl upřené dopředu.</p>
<p>„Čáro, hlas hloubku,“ požádal.</p>
<p>„Vy byste to risknul a to zlato jim ukradl?“ nadhodil jsem.</p>
<p>Otřásl jsem se zimou a zapnul si kabát ke krku. S východem slunce se ještě víc ochladilo, od úst stoupala pára. A v poledne bude vedro k zalknutí.</p>
<p>„Ne, za žádnou cenu.“</p>
<p>„Jak moc budeme muset na zpáteční cestě přetahovat?“ přidal se k nám Bartoloměj s otázkou.</p>
<p>Koně byli po cestě proti proudu tak zničení, že jsme je nechali indiánům. Stejně by nám k ničemu nebyli. On byl nejštíhlejší a nejmenší z nás, těžká práce u lan ho vyčerpala nejvíc.</p>
<p>„Máme o něco menší ponor,“ zauvažoval jsem. „Saoti? Co myslíš?“</p>
<p>„S trochou štěstí jen párkrát a možná vůbec ne – trochu stoupla voda.</p>
<p>„Skvělé,“ ocenil Durand.</p>
<p>Saoti si hrál s plynem, aby zjistil, jak loď reaguje cestou po proudu. Zdálo se mi, že se břehy kolem nás míhají až příliš velkou rychlostí. Proud na středním toku Arkansasu byl poměrně silný a pokud by se před námi nečekaně objevila mělčina nebo skalisko...</p>
<p>Možná by pomohli tři muži s bidly na přídi. Chvíli jsem nad tím uvažoval. Hmotnost lodi, nás ostatních a výstroje plus tři metráky zlata. Asi by to stejně bylo k ničemu. Zůstávalo to na našem kormidelníkovi.</p>
<p>Úkosem jsem se podíval na Kraftera a Robina. Oba, aniž by si to asi uvědomovali, zírali na zlato, zabalené do látky rozmístěné pod rošty spletenými z vrbového proutí na dně lodi. Zlatá horečka, zlaté šílenství. Nedivil jsem se jim. Spoustu mužů by zlákalo i menší bohatství než tohle.</p>
<p>„Je čas na posílení loajality,“ sykl jsem tak, aby to slyšel jen Durand.</p>
<p>Přikývl a beze slova začal chystat kávu ke snídani. S přípravou jídla byla řada na Hornbullovi. Chystal příděly chleba a sušené slaniny. Víc nám už toho nezbylo.</p>
<p>„Saoti?“ křikl ve chvíli, kdy káva začala vřít. „Jak to vypadá?“</p>
<p>„Volná plavba, kam až dohlédnu, pane!“</p>
<p>„V pořádku. Bartoloměji, dones hrnek s kávou kormidelníkovi, potom všichni sem.“</p>
<p>V průběhu uplynulých týdnů jsme se na úzké lodi naučili pohybovat tak, že jsme se jeden druhému snadno vyhýbali. Na levoboku se proud rozbíjel o skupinu rozesetých balvanů, na pravoboku zabíhala mělčina hluboko do koryta, my se hnali středem, kde se řeka temněla hloubkou. Alespoň jsem v to doufal.</p>
<p>Muži se shromáždili kolem vařiče, Durand každému nalil kávu.</p>
<p>„Jsme teprve v polovině cesty,“ začal, „a doufám, že to, co nás čeká, bude snazší, než co jsme absolvovali. Uzavřeli jsme však lepší obchod, než jsme doufali, proto jménem společnosti Durand a spol. vyhlašuji následující: Poté, co v pořádku dorazíme do New Orleans, bude výplata každého z vás navýšena o sto dolarů bez rozdílu.“</p>
<p>„Hurá!“ zajásal Čára, Saoti u kormidla se spokojeně zašklebil, Hornbull se křenil jako šílenec, Robin jen přikývl hlavou a Krafter se tvářil zachmuřeně.</p>
<p>„A ti z vás, kteří s námi pojedou na další cestu proti proudu Mississippi, a posléze Missouri, mají zaručený stejně velký plat plus bonus sto dolarů.“</p>
<p>„To jako sto doláčů k té stovce, co ještě dostaneme navíc?“ ujišťoval se Robin.</p>
<p>„Přesně tak,“ potvrdil Durand.</p>
<p>„To jsou hodně slušný prachy,“ řekl jsem, podíval se na Robina a nechal svou tvář bez jakéhokoliv výrazu. „Poctivě vydělaný. A neriskuješ, že ti kvůli nim někdo půjde po krku.“</p>
<p>Jazykem si tlačil do tváře, až mu tam vznikla velká boule, přitom mě soustředěně pozoroval.</p>
<p>„Za tolik peněz si trochu dál ve vnitrozemí, ale pořád ještě dost daleko od indiánského teritoria, může rozumný chlap koupit tolik dobré půdy, kolik s třemi pomocníky obdělá. Pak snadno najde hezkou hodnou ženu a může s ní spokojeně žít až do smrti.“</p>
<p>Díval se na mě a mlčel.</p>
<p>„Ale někteří muži na tohle nejsou, chtějí pořád víc, rychle a snadno si žijí a ještě snadněji umírají.“</p>
<p>Ještě chvíli čekal, zda něco nedodám, ale já už řekl všechno, co jsem chtěl.</p>
<p>„To máte pravdu,“ přitakal, „ je to spousta peněz.“</p>
<p>Věděl jsem, že teď nemyslí na hromadu zlata pod našima nohama, ale na něco úplně jiného. Krafter bude spojence získávat o něco hůř. Stejně se však budeme muset mít na pozoru.</p><empty-line /><p>Cesta po proudu nám zabrala polovinu času než cesta proti proudu. V okamžiku, kdy jsme se vrátili na línou širokou Mississippi, která nám po Arkansasu připadala jako tekoucí moře, jsem se musel ovládat, abych nenutil Saotiho ke zbytečnému spěchu. Tolik jsem chtěl pokračovat v pátrání.</p>
<p>„Spěcháte,“ odhalil mě jednoho večera stejně Durand.</p>
<p>„Ano,“ přiznal jsem.</p>
<p>Opět jsme kouřili smrduté <emphasis>pracovní</emphasis> doutníky.</p>
<p>„Kvůli Anette?“ pousmál se. „Připadáte mi dost rozmrzelý.“</p>
<p>Málem mě uvedl do rozpaků, už hodně dlouho jsem si na ni nevzpomněl. Neustále jsem přemítal o tom, jak vyrazit po starých stopách prodavače zázračných léků a parchantů s brokovnicí.</p>
<p>„Doufám, že se má dobře,“ řekl jsem.</p>
<p>„Já také. A také, že nestoupne nikomu na kuří oko. Byla tak dychtivá vrhnout se do práce – dal jsem jí za úkol vyhledat lepší přístaviště a od začátku tohoto měsíce pronajmout skladiště, kde budeme moci bezpečně přechovávat zboží.“</p>
<p>„Vy jste skutečně obchodník, že?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen prostě rád plánuji dopředu.“</p>
<p>„Ale když jsme se potkali, tak to vypadalo, že vám to plánování nevyšlo,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Ano, nevyšlo. Namočil jsem se do obchodu, který se ukázal – prostě do obchodu, se kterým jsem nesouhlasil a nakonec jsem se z něj vyplatil. Nebo myslel jsem si, že jsem se vyplatil, ale mí partneři to viděli jinak. Naštěstí jste mi pomohl.“</p>
<p>Oba jsme potáhli z doutníků, komáři a moskyti nespokojeně zabzučeli.</p>
<p>Podíval se na mě, viděl, že dál se ptát nebudu.</p>
<p>„Zvrtlo se to v obchod s lidmi. V nezákonné zotročování, v dodávání lidí na krvavé oběti, lidí na maso jako dobytek,“ odplivl si.</p>
<p>„Myslel jsem, že tohle všechno je s otroky povoleno,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Není,“ odsekl. „Měl byste se o našem světě dozvědět víc, než jím budete takhle pohrdat.“</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekl jsem.</p>
<p>Durand smířlivě mávl rukou, ale už nepromluvil.</p><empty-line /><p>Dalšího dne jsme zastavili v soukromé mincovně, kde nám naše zlato zkontrolovali, vydali na něj certifikát a pak podle pravidel státní licence kov roztavili a následně ve shodě s jeho ryzostí odlili a vyrazili sto devadesát jeden tisíc pět set sedm dolarů v mincích. Malá srážka šla na vrub ne zcela stoprocentní ryzosti kovu. Poplatek za tuhle operaci byl něco přes osm tisíc dolarů. Polovina pro majitele mincovny, čtvrtina pro Louisianu a čtvrtina pro federální vládu.</p>
<p>„U nás doma mají tohle právo jen vlády,“ poznamenal jsem, když jsme odplouvali s nákladem novotou se lesknoucích mincí v malých dřevěných truhličkách. Každá vážila něco málo přes dvacet kilogramů a díky tomu s ní snadno mohl manipulovat jeden muž.</p>
<p>„Vláda ušetří náklady na drahé stroje, jen kontroluje kvalitu kovu, počet mincí a použití raznic. Vydělají na tom všichni zúčastnění včetně nás. Za ocenění a uložení v bance takového množství surového zlata bychom zaplatili takových dvacet tisíc. Takhle se o nás každá banka popere. Novotou vonící poctivé mince...“ vysvětlil Durand.</p>
<p>Nejraději bychom se plavili i v noci, ale měli jsme jen jednoho kormidelníka, a i když se Robin tvářil, že by se ke kormidlu klidně postavil, nechtěli jsme riskovat. Každý večer jsme tábořili, vždy co nejdále od civilizace. Muži tentokrát neprotestovali, uvědomovali si, že převážené zlato může být velkým lákadlem pro kohokoliv, kdo se o něm dozví.</p>
<p>Večer, ve sporadickém svitu skromného táboráku, který záměrně víc kouřil, než svítil, jsem si jednu z našich mincí prohlížel.</p>
<p>„Co to tady je?“ snažil jsem se rozluštit titěrný nápis.</p>
<p>Durand se bez dívání pousmál.</p>
<p>„Při velkých ražbách se na jedno místo uvádí, i kdo danou ražbu nechal udělat. Je ale potřeba lupa, aby to člověk přečetl, a u starších mincí to ani není vidět. Je tam napsáno Durand a Smith.“</p>
<p>Vypadal, že se dobře baví.</p>
<p>„Dal jste mě až na druhé místo,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„A na druhé polovině je Smith a Durand. Stálo to o pět set dolarů navíc,“ teď se smíchy téměř dusil.</p>
<p>„Vy jste za to vyhodil pět set dolarů?“ nemohl jsem tomu uvěřit.</p>
<p>„Nesouhlasíte?“</p>
<p>„Právě naopak.“</p>
<p>Durand a Smith, Smith a Durand. Jedno ze základních pravidel práce agenta Equilibrii Ferrarius zní, vlastně znělo: Zbytečně na sebe neupozorňovat. Já nechal své jméno zvěčnit na sto devadesáti tisících dolarech. Už na tom nezáleželo.</p><empty-line /><p>Ráno jsme se vzbudili ještě za šera. Orleans bylo blízko, všichni jsme už chtěli být doma.</p>
<p>Vypluli jsme na řeku, jako vždy jsem zkontroloval revolver, vyměnil prachové válečky, perkusní zápalky. Tentokrát se na poslední den bez říkání pečlivě připravovali i všichni ostatní. Jako bychom tím mohli odvrátit případnou smůlu.</p>
<p>Sbalili jsme tábor, ohniště zakryli drny, kávovou sedlinu vylili do proudu a vypluli.</p>
<p>Ještě dlouho před polednem jsme dorazili k předměstí. Uprostřed chaosu parníků, motorových člunů, veslic a plachetnic jsem se cítil méně na ráně, víc nenápadný. Ve chvíli, kdy jsme spatřili náš dok a Saoti otočil kormidlem, se na břehu objevil malý černošský kluk.</p>
<p>„Jsem tady od madmoiselle Anette! Máte nové kotviště!“ křičel na nás už z dálky a zuřivě mával.</p>
<p>„Co myslíte?“ zeptal se pochybovačně Durand.</p>
<p>„Buď připraven zařadit zpětný chod a nepřirážej až k molu,“ přikázal jsem Saotimu.</p>
<p>V okolí jsem nic podezřelého neviděl, to však v tomhle kypícím městě, kde se poživačnost snoubila se zhýralostí a násilím, nic neznamenalo.</p>
<p>„Říkala ještě něco?“ křikl jsem na něho.</p>
<p>„Jo, že se vás nemůže dočkat a prý když vás zbytečně zdržím, podá si mě rákoskou. A že je to fakt rázná kočka!“ Jedenáctiletý kluk se znalecky ušklíbl a vysloužil si tím pobavený smích celé posádky.</p>
<p>„Naskoč si,“ houkl jsem na něho.</p>
<p>Durand se zubil naprosto nepokrytě.</p>
<p>Kluk nás navigoval dál po řece a pak do jednoho z četných kanálů. Myslel jsem, že New Orleans už trochu znám, ale tady jsem se naprosto ztratil.</p>
<p>„Tady,“ ukázal nám mokrý dok, na všech stranách ohraničený vysokým plotem, v místě kotviště k němu přiléhala dřevěná budova.</p>
<p>Durand se pozorně rozhlížel.</p>
<p>„Vypadá to jako dobré místo,“ zhodnotil.</p>
<p>Sotva jsme do doku zakormidlovali, další kluk, tentokrát bílý, ale ještě menší než náš dosavadní průvodce, vystřelil ze svého místa, otevřel si dveře v plotě a zmizel nám z dohledu.</p>
<p>Než jsme pořádně zakotvili, objevila se Anette. V krátké skládané sukni, námořnické halence a vlasy delšími, než jsem si pamatoval, stočenými do drobných prstýnků.</p>
<p>„Ahoj!“ křičela už z dálky, přiběhla k nám a skočila mi do náruče.</p>
<p>„Mám strašnou radost, že jsi se vrátil!“ objímala mě a líbala.</p>
<p>Její vůně, hebkost, všechny ty zapomenuté pocity se vrátily, měl jsem pocit, jako bychom se spolu probouzeli na posteli včera a ne před několika měsíci. Spadlo ze mě několik tun tíhy, kterou jsem nedokázal definovat.</p>
<p>Nakonec jsem ji postavil na zem.</p>
<p>„Sluší ti to,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„To je mé kancelářské oblečení,“ skoro se začervenala. „Kdybych věděla, že dorazíte právě dnes, oblékla bych se jinak.“</p>
<p>„Je mi líto, že vám ho hned nedám, ještě nás ale čeká jedna dost náročná operace,“ vmísil se do našeho hovoru Durand.</p>
<p>Anette se zarazila.</p>
<p>„Musíme převézt peníze do banky,“ vysvětlil jsem jí. „Hodně peněz,“ nadzdvihl jsem plachtu a ukázal množství truhliček.“</p>
<p>„A taky vyplatit mzdy, splatit dluh,“ připomněl.</p>
<p>„Do které banky?“ zeptala se pragmaticky.</p>
<p>Pořád se o mě opírala, ale cítil jsem, jak se její pozornost přesouvá jinam, vnímal jsem její soustředění, zaujetí.</p>
<p>Durand navrhl dvě jména, začali o tom spolu debatovat. Nechal jsem to na nich a raději kontroloval okolí. Plot byl vysoký a bytelný, ale necelých dvě stě tisíc dolarů, což byl ekvivalent milionů až stovek milionů dolarů, podle druhu přepočtu, ve světě, který jsem znal nejlépe, bych tady přes noc nechal jen nerad. Kdyby se to rozkřiklo, nestačily by nám náboje. A to jsme jich neměli málo.</p><empty-line /><p>Uložit peníze, vrátit dluh a vyplatit muže nám zabralo celý den až do večera. A to ještě Anette chtěla předvést, co všechno pro firmu Durand a spol. zařídila. Jediné, co ji od toho odradilo, byla nabídka večeře na oslavu našeho příjezdu.</p>
<p>„Vhodné oblečení mám u Duranda, nachystám se a vyzvednu tě u tebe doma,“ navrhl jsem a ona přijala.</p>
<p>Chytili jsme drožku a nastoupili, nejprve jsme jeli k Anette.</p>
<p>„Opravdu nechcete být sami?“ zeptal se Durand, zatímco jsme se na ni oba dívali, jak přechází přes miniaturní pozemek ke kanceláři a svému bytu.</p>
<p>Nechala dům nově vymalovat na čistě bílo, kolem chodníku rostly keříky růží a rododendronů.</p>
<p>„Je zvědavá, chce všechno slyšet, a já nejsem moc dobrý vypravěč. Narozdíl od vás. Někdy později večer vás asi opustíme,“ odmítl jsem jeho nabídku.</p>
<p>„Dobře, teď musíme najít někoho, kdo pro nás vystojí frontu u Galatoira.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, že v nejproslulejším místním restaurantu není možné si stůl rezervovat, člověk ho musí vystát ve frontě.</p>
<p>Durand udal kočímu adresu a za chvíli jsme byli na místě. Už teď, před večerem, stálo před vstupem do restaurantu několik čekajících. Později bude fronta ještě mnohem delší.</p>
<p>Durand vystoupil, chvíli se rozhlížel, pak oslovil poměrně slušně oblečeného muže postávajícího nedaleko.</p>
<p>„Domluveno,“ sdělil mi spokojeně, když se vrátil. „Postará se, aby byl okolo osmé na řadě.“</p>
<p>Pochopil jsem, že pro některé je stání ve frontě způsob obživy.</p><empty-line /><p>V Durandově domě bylo vše přesně tak, jak jsme to opustili. Augusta při našem příchodu jen loupla okem a prohlásila, že koupelny jsou připravené a večeře bude podávána za chvíli.</p>
<p>„Budeme jíst venku,“ zastavil ji Durand.</p>
<p>„To je mi jasné,“ podívala se na něj stroze. „Žádný pořádný muž, který nemá rodinu a po měsících se vrátil z divočiny, přece nebude jíst doma. Ale s prázdným žaludkem vás nepustím. Bude to lehká večeře.“</p>
<p>Horká voda, mýdlo, houba, břitva, pěna... už jsem zapomněl, jak takový luxus chutná. Čisté voňavé prádlo, jemná vlna a chladivé hedvábí. Přestože jsme v průběhu naší cesty nedostatkem jídla nestrádali, musel jsem si opasek utáhnout o dvě dírky. Nakonec jsem se na sebe podíval do zrcadla. Jediné, co jsem ještě potřeboval, byl holič.</p>
<p>Ozvalo se klepání na dveře.</p>
<p>„Dále,“ řekl jsem.</p>
<p>Přepokládal jsem, že Durandovi jeho večerní příprava bude trvat déle, ale nebyl to Durand.</p>
<p>„Lazebník Otto Schichter, k vašim službám. Byl jsem sem pozván.“</p>
<p>Luxus, komfort, pohodlí, na tuhle stránku života jsem dávno zapomněl.</p>
<p>„Prosím,“ pozval jsem ho dál.</p>
<p>Vešel i s velkým kufříkem.</p><empty-line /><p>Pro Anette jsem jel sám, Durand zamířil rovnou do restaurantu. Otevřela mi v dlouhých tmavě modrých šatech s holými rameny, kolem krku měla na hedvábné stužce modrý topaz, na levé paži ladící náramek, a to bylo všechno – to naprosto stačilo. Šaty toho ukazovaly hodně a současně málo, dávaly maximální prostor hříšným představám.</p>
<p>„Vidím, že mi to sluší,“ řekla po chvíli mého mlčení, „ale určitě nebude vadit, když nějaký kompliment i vyslovíš.“</p>
<p>Uklonil jsem se.</p>
<p>„A jdeme na večeři, nechystala jsem se, abys mě teď celou pocuchal a pomačkal,“ zastavila mě v poslední chvíli.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděl jsem, i když to pro mě vůbec samozřejmé nebylo.</p>
<p>Durand už na nás čekal, kupodivu sám.</p>
<p>„Myslím, že tento večer bude příliš privátní, než abych si přivedl hosta,“ řekl, aniž by se ho někdo na něco zeptal.</p>
<p>„Předkrm a šampaňské už jsou objednané, jídelní lístky přinesou za chvíli.“</p>
<p>Bavili jsme se dobře, většinou vyprávěl on, já jen občas přispěl nějakou poznámkou. Nic nepřikrašloval, nic nezamlčel, vystihl všechny důležité a kritické okamžiky našeho podniku. Byl by z něj dobrý agent. Rychle jsem tu myšlenku zapudil. Žádní agenti už nebyli. Anette pozorně, skoro uhranutě, naslouchala. Nedivil jsem se jí, bez dlouhých hodin a dní nicnedělání, bez štípání moskytů a komárů to všechno znělo jako jeden dlouhý dobrodružný příběh, které člověk potkává jen v románech nebo filmech.</p>
<p>Pak přišla řada na Anette. Ani ona neztrácela čas. Pronajala dok, vytipovala tři lodě na prodej, získala kontakt na několik potenciálních kormidelníků a jednu kompletní lodní partu hledající zaměstnání, nabídla služby firmy Durand a spol. pro přepravu nákladů v bezprostředním okolí města. Viděl jsem ji, jak ji to baví, jak je pyšná na to, co dokázala.</p>
<p>Číšník přinesl další láhev, velké ventilátory u stropu se líně otáčely, Anette si nabrala lžičku černého kaviáru, s požitkem ho snědla, podívala se na mě, oči měla velké a hluboké. Pohodlně se opřela v křesle, Durand nám nalil další číše perlivého vína.</p>
<p>Na střídání nebezpečí a pohodlí, na střídání strádání a komfortu, na střídání utrpení a rozkoše něco je.</p>
<p>V klíně jsem ucítil její nohu. Pozvedl jsem číši, přitom jsem druhou ruku schoval pod stůl, jemně ji chytil a palcem pohladil po chodidle, jak to měla ráda, potom prsty objal kotník a jel po lýtku vzhůru, až kam jsem dosáhl, aniž by to bylo vidět.</p>
<p>Pak jsem ruku dal zase na stůl a znovu se napil vína. Ona svou nohu nestáhla.</p>
<p>„Myslím, že už půjdeme,“ oznámil jsem Durandovi tiše.</p>
<p>Chápavě přikývl.</p>
<p>Opustili jsme ho, chytili si otevřenou drožku a v tichosti jeli k ní domů. Držela mě za ruku a mlčela. Únava mnoha dní, dobré jídlo, pití, její přítomnost, to všechno dohromady způsobilo, že ze mě spadlo veškeré napětí, vztek, hořkost i nával toho nejživočišnějšího chtíče, jen jsem seděl, vnímal teplo jejího těla, rozhlížel se do noci a naslouchal zvuku klapajících kopyt, vrzání kožených pásů odpružení a ševelení kaučukových pneumatik na dlažbě.</p>
<p>Pomiloval jsem ji beze spěchu, pomalu, něžně, tak, jak jsem si myslel, že se jí to bude líbit, a jí se to líbilo, třásla se vzrušením, voněla, vrněla rozkoší. Na úplném konci jsem se uvolnil a pomalu se propadal do spánku. Jenže mě probudila a pomilovala ona mě. Hnaná další vlnou touhy, živočišná, bez zábran. Až zpětně jsem si uvědomil, že jsem to byl já, kdo sténal do noci.</p>
<p>Ráno jsem se probudil dříve než ona. Chvíli jsem ji pozoroval, uvolněnou tvář, pootevřená ústa, jednu ruku stočenou pod hlavou, kopečky ňader a tmavé chmýří klína. Okamžik jsem uvažoval, že bych ji vzbudil, pak jsem se ale zvedl. Čekal nás dlouhý den, spousta věcí, které bylo nutno zařídit.</p>
<p>V miniaturní kuchyni jsem začal chystat snídani. Kávu, vodu v karafě, toast s džemem. To po včerejší opulentní hostině naprosto stačilo.</p>
<p>Než jsem vše připravil a vrátil se do ložnice i s plným podnosem, byla vzhůru. Seděla do pasu přikrytá dekou, přes ramena si přehodila lehkou halenku, víc průsvitnou než neprůsvitnou. Kdyby zůstala nahá, byla by rozhodně méně sexy.</p>
<p>„Vždy chystáš ženám snídani do postele?“ zeptala se s nevinným úsměvem.</p>
<p>„Jen tehdy, když ta žena za to stojí,“ posadil jsem se vedle ní a opatrně vybalancoval tác tak, abych nic nepřevrhl.</p>
<p>„Myslela jsem, že se mě pokusíš vzbudit,“ poznamenala.</p>
<p>Takže nespala.</p>
<p>„Čeká nás dost perný den,“ připomněl jsem. „Durand tě určitě zahrne spoustou práce.“</p>
<p>Otevřeným oknem k nám pronikal čerstvý vzduch a hluk začínajícího dne.</p>
<p>„Na co myslíš?“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že se mě před okamžikem na něco ptala.</p>
<p>„Na to, zda jsi pod pokrývkou nahá,“ přiznal jsem.</p>
<p>„Čeká nás rušný den,“ pokrčila s hranou rezignovaností rameny, musel jsem se začít smát.</p>
<p>„Ptala jsem se, zda i ty mě zahrneš prací,“ zopakovala.</p>
<p>Okamžik jsem o tom uvažoval.</p>
<p>„Ne, já tě nezaměstnávám, to firma Durand a spol. A ty pro ni pracuješ v obchodní oblasti týkající se nákupu, prodeje, pronájmu a bůhvíčeho ještě. Nic z toho se mě netýká, já zajišťuji jiné věci.“</p>
<p>„Zbraně, muže, násilí a tak vůbec?“ nadhodila.</p>
<p>„Přesně tak,“ potvrdil jsem. „Takže tvým šéfem bude Durand.“</p>
<p>„To mi vyhovuje, vyhovuje mi, když mi poroučíš v jiných souvislostech.“</p>
<p>Navzájem jsme se pozorovali a zjistil jsem, že jsem to já, kdo se červená.</p>
<p>„Máš na dnešek v kanceláři nějakou práci, která by nešla odložit?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Pak navrhuji, abychom v klidu posnídali a vydali se k Durandovi. Spěchat asi moc nemusíme, beztak bychom ho rušili.“</p>
<p>Pracovní atmosféra snídaně nám vydržela do chvíle, než jsme dopili kávu a mohli podnos bez velkých problémů odsunout stranou.</p>
<p>Možná bych měl minulost hodit za hlavu a vzít to, co mi život nabízel. Uvažoval jsem o tom. Asi ano, určitě – otázkou bylo, zda to dokážu.</p><empty-line /><p>S Durandem jsme se setkali v době, kterou ránem nazývají jen v dekadentních kruzích těch nejdekadentnějších společností. Vypadal, že dřív by to stejně nešlo, přivítal nás v županu s velkou sklenicí vody v ruce, vlasy měl ještě mokré ze sprchy.</p>
<p>Zavedl nás do salonu, ve kterém jsem ještě nebyl.</p>
<p>„Hned jsem u vás, jen si něco ještě musím zařídit. Augusta vám přinese něco k zakousnutí.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„To on tvrdil, že máme dnes hodně práce.“</p>
<p>Anette se usmála, zvedla se, přešla k oknu a dívala se ven tak, aby ji přitom nebylo vidět.</p>
<p>„Zahlédla jsi někoho nebezpečného?“ zareagoval jsem.</p>
<p>„Ne,“ podívala se na mě pobaveně. „Chci vidět, koho bude vyprovázet.“</p>
<p>Uvažoval jsem, podle čeho poznala, že Durandova návštěva je ještě přítomna. Asi intuice.</p>
<p>„Má slunečník, od Doenwoodové, hodně nóbl dáma,“ zhodnotila.</p>
<p>„Doenwoodová?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Asi nejlepší módní návrhářka v New Orleans. Je o ni takový zájem, že si zákazníky vybírá.“</p>
<p>„Poznala jsi tu ženu, co odcházela?“</p>
<p>„Ne, ale poznám, až ji uvidím. Má nádherné bronzové vlasy, šije u Doenwoodové, takových žen moc nebude.“</p>
<p>„Netušil jsem, že Durand má známosti i v takových kruzích.“</p>
<p>Augusta nám přinesla presso, káva provoněla celou místnost.</p>
<p>„Třeba až dosud neměl,“ prohodila. „Je to typ muže, který ženy mají rády. Už přijíždí taxík – krytý kočár, společnosti Bashi a spol. Ti jsou drazí a za všech okolností diskrétní.“</p>
<p>„Proč ho mají rády?“</p>
<p>Její charakteristika Duranda mě zaujala.</p>
<p>„Protože on je má rád a umí to dát najevo.“</p>
<p>„A já?“</p>
<p>Vrátila se od okna, posadila se a dala si přitom nohu přes nohu.</p>
<p>Sukni měla po kolena, ale teď se jí trochu shrnula. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou.</p>
<p>„Tebe ženy většinou nezajímají, máš, nebo možná sám sobě ukládáš, spoustu povinností, úkolů. Naložil sis toho tolik, že na tebe samotného ti moc času ani myšlenek nezbývá.“</p>
<p>Rozhovor se nevyvíjel směrem, který by se mi zamlouval, naštěstí mě vysvobodil Durand. Už ne v županu, ale světle béžových bavlněných kalhotách a košili se stojáčkem místo límce.</p>
<p>„Omlouvám se za zpoždění,“ pronesl se širokým spokojeným úsměvem.</p>
<p>„Káva je výborná,“ odpověděla s vážnou tváří Anette.</p>
<p>„Co máme na práci?“ skončil jsem společenskou konverzaci.</p>
<p>„Potřebujeme začít provozovat legální přepravu jako krytí, za které se budeme schovávat. Tedy koupit nebo pronajmout loď, obstarat posádku, prostě zařídit všechno potřebné.“</p>
<p>Anette před něj položila tvrdé desky s množstvím papírů.</p>
<p>„Tady je zapsané, co jsem až dosud zařídila nebo předjednala.“</p>
<p>Durand přikývl.</p>
<p>„Potom potřebujeme firemní jádro, prostě chlapy, na které se budeme moci víceméně spolehnout.“</p>
<p>Chápal jsem ho. Potřebovali jsme ochranku, nosiče, hlídače, tvrďáky, prostě muže, kteří budou loajální a udrží jazyk za zuby.</p>
<p>„Jádro gangu,“ převedl jsem to do jasnějšího termínu. „Pro nelegální operace.“</p>
<p>„Zní to ošklivě, ale je to tak,“ připustil.</p>
<p>„Hornbull, tomu můžeme věřit nejvíce,“ poukázal jsem. „Za zkoušku stojí Čára a Bartoloměj. Další muže musíme hledat jinde. Vlastně i na Saotiho je spoleh,“ vzpomněl jsem si.</p>
<p>„Dál, musíme se sejít s Brewsterem, kvůli nákupu dalších zbraní,“ vypočítával. „Ale už to chci udělat na úrovni. Přes jeho zaměstnance domluvíme legální obchod a přímo s ním pak budeme jednat o zbraních. To vypadá jako práce pro vás,“ podíval se na Anette.</p>
<p>„No, to asi chce nějakou oficiální funkci, navštívenky a ostatní náležitosti, ne?“ poznamenal jsem.</p>
<p>Agenturní oddělení pro styk s vnějším světem mělo tyhle záležitosti ošetřené do posledních detailů.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Durand.</p>
<p>Anette najednou vypadala nesvá.</p>
<p>„Obchodní ředitelka?“ podíval se na mě.</p>
<p>„To zní dobře,“ přikývl jsem.</p>
<p>Durand začal tím, že dal Anette adresu, kde si má nechat natisknout vizitky, potom bod za bodem probíral její úkoly. Neposlouchal jsem je a přemýšlel o vlastních záležitostech.</p>
<p>„Co máte v plánu vy?“ oslovil mě poté, co skončil.</p>
<p>„Obstarám si nějakou slušnou zbraň, ne tohle,“ ukázal jsem na subtilní revolver, který mě už jednou svým zastavovacím účinkem zklamal. V tvrdé skrumáži se na něj nedalo spoléhat.</p>
<p>„Potom se pokusím najít stopu prodavače léků, co uzdravily Hornbulla. Zajdu za Caddellem.“</p>
<p>Oba se na mě nechápavě podívali</p>
<p>„Plantážník s parkinsonem, co se tak zázračně vyléčil. On od něj také nějaké léky koupil,“ vysvětlil jsem.</p>
<p>„Nemá vás rád,“ podotkl Durand. „Je to tvrdý muž ze staré školy a nemohu říct, že férový. S někým, koho nepovažuje za sobě rovného, nemá skrupule. Neměl byste s ním jednat sám.“</p>
<p>Anette neřekla nic, ale viděl jsem, že znervózněla.</p>
<p>„Vezmu si s sebou posilu,“ slíbil jsem. „Pak se zkusím porozhlédnout, zda si někdo znovu nepronajal skladiště, kde jsme našli tvoji přítelkyni. Ztratila se za dobu, co jsme tu nebyli, nějaká žena nebo dívka?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jediná,“ odpověděla bez přemýšlení. „Ale nevím, zda to něco znamená. Nebyla tu spokojená. Rozešla se s rodiči, její přítel ji odmrštil. Možná odešla sama.“</p>
<p>Stále se o to zajímala, pochopil jsem. Možná si neuvědomovala, jak je to nebezpečné. Zůstávala spousta věcí, které jsme spolu museli probrat.</p>
<p>„Obejdu chlapy, pokud budou souhlasit, pošlu je k vám do kanceláře, kde si je proklepnete vy,“ řekl jsem. „Potom se budu věnovat vlastním záležitostem, máte ke mně ještě něco?“ obrátil jsem se na oba současně.</p>
<p>„Až budu najímat další muže, nemyslím jen pro jádro gangu, jak jste to pojmenoval, rád bych, abyste byl u toho,“ požádal mě Durand.</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Zvedl jsem se a políbil Anette.</p>
<p>„Nezapomeň si s ním domluvit zvýšení platu,“ doporučil jsem jí hlasitě a ukázal jsem na Duranda.</p>
<p>Ten se zubil s pusou od ucha k uchu.</p>
<p>„Uvidíme se?“ zeptala se šeptem.</p>
<p>„Mohu tě pozvat na večeři.“</p>
<p>„U mě doma, budu unavená.“</p>
<p>„Pokud mě pozveš.“</p>
<p>„Můj dům, tvůj dům,“ podala mi klíč.</p>
<p>Durand se zdvořile odvrátil a předstíral, že se dívá z okna.</p>
<p>„Večer,“ políbil jsem ji ještě jednou a klíč schoval do kapsy.</p><empty-line /><p>Obešel jsem nejbližší hospody okolo našeho doku a našel Čáru a Bartoloměje. Moc jsem se s nimi nevybavoval, jednoho jako druhého bolela hlava a v naprostém souladu oba utratili peníze, které si vyzvedli. Naštěstí je Durand přesvědčil, že dvacet dolarů jim stačí, a zbytek jim uložil v bance.</p>
<p>Hornbulla jsem objevil v mizerné putyce, kde pivo stálo desetník a s pivem to mělo společný jen název, kořalka se čepovala hned od rána.</p>
<p>Ležel ve stáji za hospodou.</p>
<p>„Budeme trénovat?“ zeptal se mě, když si protřel oči a poznal mě.</p>
<p>„Za ty peníze, co jsi utratil, sis mohl dovolit slušný pokoj, hezkou holku a k tomu všechno, co dva lidi vypijí a sní. A ještě by ti zbylo.“</p>
<p>„Já vím,“ díval se na mě rozpačitě. „Když ještě nikdy jsem u sebe tolik peněz neměl!“</p>
<p>Co jsem s ním měl dělat.</p>
<p>„Chceš pro nás pracovat nastálo? I když nevím, zda po tom, jak jsi tady vyhodil prachy, nemám tu nabídku zrušit. S hlupáky to nikdy moc nefunguje!“</p>
<p>To ho probralo.</p>
<p>„Pane Smithi, chci! Určitě, moc o to stojím! Slibuji, že už si dám pozor!“</p>
<p>„Ani ses nepopral?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Rozpačitě se podíval na své ruce. Klidně je mohl používat jako lopaty.</p>
<p>„Nevím, asi ne. Nepamatuji se. A neměl jsem na to náladu. Přišlo mi to zbytečné, všichni mi připadali – prostě slabí. A báli se mě.“</p>
<p>Já bych se ho také bál.</p>
<p>„Možná to s tebou zkusím.“</p>
<p>Praštil jsem ho, snažil se krýt, ale byl moc pomalý. Ťukl jsem ho do čelisti, pokusil se vstát, ale podmetl jsem ho, až podlaha zaduněla.</p>
<p>„Jsi teď snadné sousto pro každého, slabý opilec, zapamatuj si to.“</p>
<p>To platilo i pro mě.</p>
<p>Ležel na zemi, zahanbeně se na mě díval a ze všeho nejvíc připomínal štěně velikosti býka.</p>
<p>„Až se dáš dohromady, hlaš se na Rikvotské ulici dvacet dva. Šéfuje tam tomu mladá žena. Budeš jí k ruce, a kdyby si na ni někdo něco dovoloval, roztrháš ho na kousky. Z vězení tě pak vytáhnu. Rozumíš?“</p>
<p>„Jasně, pane Smithi!“</p>
<p>Dál jsem to nechal na něm.</p><empty-line /><p>Od Duranda jsem získal jméno šikovného mechanika, Francise Bentolliho. Neměl dílnu přímo ve městě, ale na periferii, přesněji na jednom ze sušších míst mokřadu, který obklopoval město prakticky ze všech stran. Durand ho popisoval málem jako umělce, mně připadal spíš jako šéf menší manufaktury. V jeho dílně pracovalo pět mužů, viděl jsem soustruhy, frézy, vrtačky, prostě spoustu užitečného nářadí.</p>
<p>„Vyrábím hrací skříňky, kovové ozdoby, hodiny, prostě všechno, na co si vzpomenete,“ hovořil s přehrávaným nadšením, zatímco mě provázel svým královstvím.</p>
<p>Měl na sobě propálené montérky, u pasu zavěšenou kapsu s nářadím a nedokázal jsem si představit, že ho zajímají kovové ozdoby.</p>
<p>„Odléváme sochy z materiálu, jaký si budete přát, jsme schopni vyrobit mříže, rošty, plastiky, prostě jakékoliv kovové ozdoby. Také spoustu jiných věcí,“ dodal, když viděl, že mě to moc nenadchlo.</p>
<p>„Lodní šroub? Ozubená kola? Válce, vačky, hřídele, pušky?“ změnil jsem téma.</p>
<p>„Nevypadáte na to, pane,“ zahuhlal. „Tyhle věci po mně chtějí většinou o něco hůř oblečení páni.“</p>
<p>Nechal jsem to bez odpovědi.</p>
<p>„Jo, to umím nejlépe.“</p>
<p>„Můžeme něco probrat u vás v kanceláři?“ nadhodil jsem.</p>
<p>Dovedl mě do místnosti, jakési dílny se stolem, kde se mezi nástroji ublíženě krčily pomačkané a pošpiněné papíry.</p>
<p>Vytáhl jsem z pouzdra svůj ukořistěný revolver a podal mu ho.</p>
<p>„Prohlédněte si ho.“</p>
<p>Chvíli ho zkoumal.</p>
<p>„Skvělá práce,“ ocenil nakonec. „Něco tak dobře zpracovaného jsem už dlouho neviděl.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Je to špatně navržené, subtilní, ze špatných materiálů a má to malou ráži. Chci po vás něco mnohem lepšího. Podle mých požadavků a z nejlepších materiálů.“</p>
<p>Nechtěl jsem, aby to bylo podle mých návrhů, to by Maurbyho efekt mohl zapracovat naprosto nečekaným způsobem. A nechtěným. Všechno potřebné v tomhle světě bylo, já jen potřeboval, aby to někdo využil a vyrobil mi zbraň podle mých představ. Na základě vlastních znalostí a schopností.</p>
<p>Dlouhé minuty si zbraň prohlížel a pak ji bez dalších otázek s přirozeným nadáním inženýra rozebral na jednotlivé součásti.</p>
<p>„Jo, dokázal bych to udělat lépe,“ řekl nakonec. „Ale bude to hodně drahé. Opravdu hodně.“</p>
<p>Opětoval jsem jeho tázavý pohled a zašklebil se.</p>
<p>„Já moc na hmotné statky nejsem, nejsou pro mě důležité. Ale tohle ano.“</p>
<p>Začal jsem mu popisovat, co se mi na jednotlivých částech revolveru nelíbí a proč. To by Maurbyho škádlit nemuselo, alespoň jsem v to doufal.</p>
<p>„Odkud to všechno víte?“ zeptal se, když jsem skončil.</p>
<p>Asi by nepochopil, že jsem mu předestřel část zkušeností milionů střelců a bojovníků, kteří v mém světě používali revolvery a další palné zbraně.</p>
<p>„To není důležité, ale je to tak. Tady je záloha,“ podal sem mu plátěný váleček.</p>
<p>Sebral ho, ruka mu poklesla pod nečekanou vahou. Poté, co ho roztrhl a na stůl se vyřinuly zlaté dolary, se na mě nevěřícně podíval.</p>
<p>„Vy to myslíte vážně, že?“</p>
<p>„Za tři dny se stavím, abych viděl, jak jste postoupil.“</p><empty-line /><p>Pak jsem šel do přístavu, ke skladišti, kde jsme před měsíci v bedně určené speciálně pro transport lidí našli Anettinu přítelkyni Gisele. Budova vypadala stejně jako tenkrát, jen zámek, který jsme tehdy rozlomili, byl nový. Ale stejně mizerný. Nahlédl jsem dovnitř. Prostor se v šeru zdál prázdný, nepoužívaný. To bylo dost zvláštní, za skladiště tak blízko vody se platily slušné peníze a málokdy zůstávala nevyužívaná. Začal jsem obcházet kolem a zjišťovat, komu patří a kdo má pronajaté okolní budovy. Pak jsem otravoval majitele i uživatele s tím, zda bych si u nich nemohl pronajmout skladiště, které mě zajímalo. Stihl jsem jich najít a obejít zhruba třetinu, ale bezvýsledně.</p><empty-line /><p>Pátrání probudilo mé staré myšlenky, vzpomínky, obavy a přání. Večer jsem nemohl dlouho usnout. Převaloval jsem se vedle Anette, nakonec jsem to nevydržel, vstal a postavil se k oknu. Dlouhé hodiny jsem se pak díval na hvězdy, černou oblohu, kterou časem na východě ozdobil o poznání světlejší pruh šedi, rostl a šířil se, až to nebyla jen šedivá, ale tmavě modrá. Noc skončila a svítalo.</p>
<p>„Moc jsi toho nenaspal,“ řekla Anette, když se probudila.</p>
<p>„Ne,“ připustil jsem a začal jsem vařit kávu.</p>
<p>Posnídali jsme společně, odešel jsem ale dříve než ona, nemohl jsem se dočkat, až znovu začnu pátrat. Musela existovat stopa, která mě navede.</p><empty-line /><p>Možná existovala, ale druhý ani třetí den jsem ji neobjevil. Prošel jsem komplet celé okolí skladiště, o majitelích nikdo nic nevěděl. Nedávalo to smysl. To nikdo nechtěl vydělávat? Takhle svět nefunguje.</p>
<p>Po třech dnech nekonečného přecházení od ničeho k ničemu bez jakéhokoliv výsledku jsem toho měl plné zuby. Naštěstí přišel čas navštívit Francise Bentolliho a zjistit, jak pokročil s výrobou mého revolveru.</p>
<p>Při příchodu do jeho dílny mě nikdo neuvítal, všichni se věnovali své práci. Jen Bentolli se vynořil ze své napůl kanceláře, napůl dílny.</p>
<p>„Přišel jste se podívat?“</p>
<p>To nevyžadovalo odpověď.</p>
<p>Zavedl mě ke stolku, kde na modré látce ležely jednotlivé části zbraně. Rám zbraně, střenky, bicí kohout, bicí pružina, spoušť, výklopnice rámu, samotná hlaveň, válec, součástky přenášecího mechanismu válce.</p>
<p>Jednu po druhé jsem si prohlédl, byly dokonale opracované: ofrézované, vyleštěné, vnější povrchy černěné. Bentolli to s ocelí uměl. Vzal jsem hlaveň a podrobně ji prozkoumal. Osmihranná, se čtyřmi drážkami vývrtu.</p>
<p>„Vy jste určitě vyrobil víc pušek nebo pistolí než ozdobných odlévaných ozdob.“</p>
<p>„Prodej zbraní je omezen,“ odpověděl stroze.</p>
<p>Chtěl jsem se pustit do skládání, ale pak jsem se zarazil a pobídl ho.</p>
<p>„Ukážete mi to?“</p>
<p>Potřeboval se pochlubit, předvést mi své dílo, na které byl hrdý. Díval jsem se, jak zjizvenými prsty poznamenanými prací s tvrdým a často žhavým kovem obratně zbraň skládá dohromady. Určitě to s tímto revolverem nedělal poprvé, protože nic nikde nedrhlo, všechno dokonale sedělo. Během dvou minut se ze součástek stala masivní, stroze vyhlížející zbraň. Nepřipomínala mi žádný revolver, který jsem kdy viděl, Bentolli jí vtiskl svůj vlastní styl.</p>
<p>„Nejvíc jsem váhal, zda ponechat tak velkou ráži, jak jste si přál, hodně to výrobu prodražilo. Myslím množství materiálu a nároky na jeho kvalitu,“ poznamenal.</p>
<p>Věděl jsem, že si náboje budu muset připravovat sám, proto jsem si vybral ráži .50. Černý střelný prach má prostě své limity a pokud člověk chce mít k dispozici dostatečnou zastavovací schopnost, musí zvýšit ráži a váhu kule... nebo délku hlavně. Já se rozhodl pro to první, nikdy jsem nepatřil mezi odstřelovače.</p>
<p>„Nemám rád, když chlap, kterého trefím, nepadne k zemi,“ odpověděl jsem na jeho poznámku.</p>
<p>Bentolli se na mě podíval.</p>
<p>„Myslím, že vám rozumím. Nechtěl bych být váš nepřítel.“</p>
<p>Podal mi zkompletovanou zbraň. Namáčkl jsem spoušť, tím odaretoval zastavovací mechanismus, a protočil válec. Mechanismus tiše cvakal s dokonalou strojovou elegancí.</p>
<p>„Rád bych ho vyzkoušel,“ řekl jsem.</p>
<p>„Předpokládal jsem to.“</p>
<p>Sáhl do zásuvky, vytáhl ven mističku s deseti olověnými kulkami, prachovnici a zápalky.</p>
<p>„Můžeme jít.“</p>
<p>Já vzal revolver a náboje, Bentolli sbalil malý svěráček, sadu nářadí, dalekohled a šli jsme. Nebo spíš jeli na lodi. Jeho střelnice se nacházela uprostřed mokřadu a očividně se tam nestřílelo poprvé. Nářadíčko nebylo třeba, stačilo seřídit mušku a na dvacet metrů jsem spolehlivě zasahoval střed slaměného panáka. Přes velkou ráži byla střelba pohodlná, revolver při výstřelu působil měkce, prakticky nekopal. Nevýhodou byla jeho velká hmotnost, odhadoval jsem, že váží dobře kilo a půl.</p>
<p>„Takže, jste spokojen?“ uzavřel střeleckou zkoušku.</p>
<p>Sáhl jsem do torny, vytáhl z ní balíček a podal mu ho.</p>
<p>„Spočítejte si to a nemusíte u toho spěchat.“</p>
<p>„To je tisíc dolarů,“ zkonstatoval překvapeně nakonec.</p>
<p>„Jo,“ potvrdil jsem.</p>
<p>„Domluvili jsme se na tisíc sedm set padesáti, dáváte mi dva tisíce.“</p>
<p>„Berte to jako bonus.“</p>
<p>„Bonus dvě stě padesát dolarů?“ nechtěl tomu věřit.</p>
<p>„Časem budu chtít další takové revolvery,“ nedovolil jsem mu dále se podivovat. „Už víte jak, máte výkresy, potřebné přípravky. Vaši chlapi si vyzkoušeli, jak na to. Za ty další vám dám sedm set padesát.“</p>
<p>Nechal jsem ho, ať si to promyslí.</p>
<p>„Vy nejste typ, co smlouvá, že?“ zeptal se.</p>
<p>„Přesný odhad,“ zhodnotil jsem. „Až je budu potřebovat, zaklepu na vaše dveře.“</p>
<p>Nakonec jsme si plácli.</p><empty-line /><p>„Máš lepší náladu než včera, předevčírem a vůbec,“ přivítala mě Anette a převzala ode mě karton vína, který jsem koupil cestou. Suroviny na večeři jsem do mikrokuchyňky transportoval sám.</p>
<p>„Podle toho, kolik jsi toho přinesl, máš hlad jako vlk.“</p>
<p>„Zase máš pravdu,“ ocenil jsem a uvědomil jsem si, že ji má vlastně pokaždé.</p>
<p>„Za chvíli se vrátím,“ řekl jsem a přesunul se do koupelny.</p>
<p>Po sprše jsem se cítil jako znovuzrozený. Nalil jsem nám víno a sledoval Anette u přípravy jídla. Ryby, ústřice, smažené banány, hrstka rýže, všechno bylo hotové hned.</p>
<p>„Zjistil jsi něco?“ zeptala se, zatímco jsem obdivoval její postavu zezadu.</p>
<p>„Ani ne, ale přinesl jsem si novou hračku, která mi zlepšila náladu.“</p>
<p>„Tak to jsem ráda.“</p>
<p>Naservírovala večeři, já nalil víno, taková dělba práce se mi zamlouvala.</p>
<p>Mezi sousty jsme pomalu a beze spěchu klábosili. Pokud jsem to mohl porovnat, její zážitky byly mnohem zajímavější a určitě toho dosáhla víc.</p>
<p>„Takže máme novou loď, posádku a zítra vyplouvají s nákladem do Saint Louis?“ shrnul jsem v kostce její vyprávění.</p>
<p>Všechno to bralo prudký spád. Najednou jsem byl spolumajitelem skutečné loďařské společnosti, ne jen organizátor pašeráckého gangu.</p>
<p>„A také kupujeme dvě malé lodi na dopravu menších nákladů včetně pošty do mokřadů. Je tam víc usedlostí, než si většina lidí myslí.“</p>
<p>„Všude lodí nedojedeš,“ upozornil jsem ji.</p>
<p>„Blízko k cíli ale ano, pak nastoupí na řadu nohy, ruce a záda.“</p>
<p>Byla nadšená, dařilo se jí, oč se snažila, její optimismus byl nakažlivý.</p>
<p>„A všechno nám to nese malý zisk,“ prohlásila hrdě. „Alastair to ani nepožadoval, říkal, že to je jen krytí.“</p>
<p>Alastair? To, co jsem pocítil, se skoro podobalo píchnutí žárlivosti. Sebral jsem ten pocit, prohlédl si ho ze všech stran a pak ho zmačkal a zahodil. Nebo se o to aspoň pokusil.</p>
<p>„Úžasné,“ ocenil jsem a myslel to vážně. „Co Hornbull, jak se ti zamlouvá?“</p>
<p>„Nepotřebuji žádnou gorilu, která by mě hlídala. Když jdu na záchod, stojí přede dveřmi!“ rozčílila se. Vstala ze židle, píchla do mě vyčítavě prstem a posadila se mi na klín. „Jdu do obchodu, funí mi na záda, jednám s klientem, tyčí se tam jako balvan! Prostě mě hlídá úplně všude!“</p>
<p>Musel jsem se té představě začít smát. Obrovitý Hornbull před dveřmi na dámskou toaletu.</p>
<p>„Udělal jsi mi to naschvál!“</p>
<p>„Takže se s ním cítíš v bezpečí?“</p>
<p>„Dokážu se postarat sama o sebe!“</p>
<p>„Takže se s ním cítíš v bezpečí?“ zopakoval jsem otázku.</p>
<p>„Ano,“ připustila. „Je na něm vidět, že zabije každého, kdo mi zkřiví vlas na hlavě. Lidé se ho bojí. Trochu mi tím připomíná tebe.“</p>
<p>To byla charakteristika, která mi vyhovovala.</p>
<p>„Ale jinak je milej, skoro milejší než ty.“</p>
<p>Tahle už mi vyhovovala méně.</p>
<p>„Ale stejně chci, aby zmizel, dokážu se o sebe postarat sama!“ rozčilila se znovu.</p>
<p>„Je to dočasná záležitost, než se etablujeme. Umíš střílet?“ pokusil jsem se změnit téma.</p>
<p>Odpověď jsem znal. Spíš jsem chtěl vědět, zda se chce naučit střílet.</p>
<p>Už když jsem otázku pokládal, myslel jsem na něco úplně jiného. Její šaty byly z lehké bavlny, pod nimi neměla nic. Dobře si to uvědomovala a uvelebila se mi na klíně tak, abych si toho všiml i já.</p>
<p>„Ne!“ poposunula se.</p>
<p>Před chvílí se mi její poloha zamlouvala mnohem víc.</p>
<p>„To střílení mě zajímá!“</p>
<p>Zvedl jsem ji do náruče a posadil ji do druhého křesla.</p>
<p>Kdybych to neudělal, ke střílení bychom se nedostali, a to jsem si nepřál. Potřeboval jsem, aby se Anette o sebe dokázala postarat i jiným způsobem než dosud. Na Gisele a to, jak dopadla, jsem nezapomněl.</p>
<p>„Překvapuješ mě,“ řekla pouze.</p>
<p>„Už jsem ti říkal, že vždy udělám to, co pro tebe budu považovat za nejlepší,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Ty moc často nelžeš, že?“</p>
<p>Zkoušela mě a věděla, že to vím. Celé dohromady to způsobilo, že jsem ji ještě víc toužil položit na postel a stáhnout z ní ty lehké šaty, pod kterými neměla už vůbec nic. Jenomže...</p>
<p>Vytáhl jsem svůj starý revolver, vyklopil válec, vytáhl z něj náboje a začal vysvětlovat.</p>
<p>„Je to úplně jednoduché. Jako bys prstem ukázala na to, co chceš trefit, jen u toho navíc stiskneš spoušť. Dvakrát, je to malá ráže. A pokud se chlap dál snaží vstát, i potřetí,“ dokončil jsem. „Máš šest nábojů.“</p>
<p>„A nabíjení?“</p>
<p>„Šest nábojů je dost, nabíjení je zdlouhavé a potřebuje trénink. Pokud ti nepostačí, nebudeš stejně další potřebovat.“</p>
<p>„Víš, že jsi morbidní?“</p>
<p>Nalil jsem nám víno, nejlepší láhev z těch, co jsem koupil, a podal jí sklenku.</p>
<p>„Zítra si vyzkoušíš střelbu naostro.“</p>
<p>„Ráno mám domluvenou schůzku, v jedenáct.“</p>
<p>Ráno, v jedenáct? Zapomněl jsem na specifika tohoto města a kultury.</p>
<p>„Zruš to.“</p>
<p>„I když kvůli tomu společnost Durand a spol. přijde o peníze?“</p>
<p>Než jsem se stačil nadechnout k odpovědi, promluvila znovu.</p>
<p>„Tobě vlastně na penězích tak moc nezáleží.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„A na mě?“</p>
<p>„Zítra si vyzkoušíš střelbu.“</p>
<p>„A na mě?“</p>
<p>„Na tobě mi záleží,“ odpověděl jsem a podíval se na ni.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Postavil jsem se, zvedl ji z křesla a posadil si ji na klín. Všechno má svůj čas.</p><empty-line /><p>Spal jsem dobře, ale probudil jsem se zase příliš brzy. Zvedl jsem se a znovu zíral z okna. Staré vzpomínky bledly, ale stále tam zůstávaly, dlouhý temný úsvit zkázy.</p>
<p>„Pojď ještě spát,“ objala mě a zezadu se ke mně přitiskla. „Dříve nebo později si budeš muset vybrat. Mezi minulostí a starým životem nebo budoucností a novým životem.“</p>
<p>Rozdrcení sutinami, roztrhaní výbušninami, posekaní čepelemi mačet, rozstřílení na kaši dávkami ze samopalů, prostě všichni mrtví vybledli a ztratili se ve stínech a ustoupili teplu a vůni jejího těla. Souhlasil jsem s ní.</p><empty-line /><p>Kvůli střelbě jsme si půjčili pramici a zajeli jsme dál do mokřadu na opuštěný ostrůvek. Anette byla zpočátku ze zbraně nervózní, ale rychle si zvykla, střílení ji začalo bavit. Já otestoval náboje, nad nimiž jsem včera přemýšlel. Dávku střelného prachu jsem nasypal do papírového válečku, na něj namáčkl kulku a pak ji připevnil páskou, kterou jsem zakápl lepidlem. Do kovové patrony to mělo daleko, ale nabíjení pak bylo mnohem rychlejší. S rezervním nábojovým válcem, který jsem také nabil, jsem měl k dispozici dvanáct ran.</p>
<p>„Ta tvoje pistole je strašně veliká,“ poznamenala Anette, zatímco mě pozorovala.</p>
<p>„Zkus si i nabít,“ pobídl jsem ji a ukázal jí, jak na to.</p>
<p>Šlo jí to. Viděl jsem spokojenost, kterou jí to působilo, snahu pořád se zlepšovat. Byla prostě skvělá.</p>
<p>„Ano, je to velká zbraň,“ souhlasil jsem s ní, „ale jsem na takové zvyklý a dostatečně silný. Jen si budu muset nechat ušít nové pouzdro.“</p>
<p>Při odjezdu z mokřadu měla Anette skvělou náladu. Měl jsem za to, že vím proč – ukázal jsem jí něco nového, další část života, a to se jí líbilo.</p>
<p>Společně jsme se vrátili na oběd, to už nás v kanceláři čekal Durand. Po mně chtěl, abych si na další den udělal čas na schůzku s Brewsterem, kvůli nákupu zbraní, pak s Anette probírali další obchodní záležitosti.</p>
<p>„Oběd?“ ukončil jsem jejich debatu.</p>
<p>Skoro neochotně souhlasili.</p>
<p>Našli jsme podnik v jedné z menších uliček, kde obsluhovali i venku, dle jídelního lístku se specializovali na prostou cajunskou kuchyni. Objednal jsem si klobásky andouile s kuskusem a pivo, Durand s Anette si dali jídlo označené jako sezónní specialita jambalaya creole, bílé víno a vodu.</p>
<p>Takový život by nebyl špatný, ta myšlenka se drala do popředí a zápasila s ostatními, co způsobovaly husí kůži a špatné sny.</p>
<p>„Co máte v plánu vy?“ zeptal se mě Durand.</p>
<p>„Dát si ještě jedno pivo,“ prozradil jsem mu.</p>
<p>„A potom?“</p>
<p>Opravdu ho to zajímalo.</p>
<p>„Navštívím Henryho Caddella a zkusím z něj dostat, od koho koupil ten lék.“</p>
<p>Nad odpovědí jsem neuvažoval, se zapomenutím minulosti to bude těžké.</p>
<p>„Už jsem vás varoval,“ připomněl.</p>
<p>„Já vím. Teď tam ale půjdu jako uznávaný obchodník, třeba to zabere.“</p>
<p>„Nemyslím,“ zavrtěl hlavou Durand. „Caddell, to jsou staré peníze, ten za sobě rovného nepovažuje nikoho, jehož předkové před čtvrt tisíciletím nebojovali s Francouzi nebo s Angličany o území Louisiany. A k těm, co je neuznává, nemá žádné ohledy. Je zákeřný a krutý. Neměl byste k němu chodit sám. Na svém území je absolutním vládcem, jeho gorily ho poslechnou na slovo. Šeptá se o lidech, kteří se mu znelíbili a už je nikdy nikdo neviděl.“</p>
<p>„Mokřadů a bažin je tady spousta,“ souhlasil jsem.</p>
<p>„Půjdu s vámi,“ nabídl Durand.</p>
<p>„Před obědem jsem vyslechl, co všechno vás dva teď čeká za práci,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Vezmi s sebou alespoň Williama,“ navrhla Anette.</p>
<p>Oba dva o mě měli starost, zvláštní pocit.</p>
<p>„Kdo to je William?“</p>
<p>„Hornbull,“ vysvětlil Durand s úsměvem.</p>
<p>„Ty se rychle spřátelíš s každým, že?“ potutelně jsem mrkl na Anette.</p>
<p>„S každým ne, jen s těmi, se kterými to stojí za to, takže se snažte, Johne Smithi, ať vás dál mohu počítat za svého přítele!“ vrátila mi to.</p><empty-line /><p>Caddell přímo v New Orleans vlastnil velký dům. V něm však přebýval, pouze pokud měl obchodní nebo společenské povinnosti ve městě. Většinu času trávil na svých pozemcích, které se rozkládaly na nejlepší půdě široko daleko a ze tří stran je obklopoval obtížně průchozí mokřad, místy bažina. Podle mapy to k němu bylo dvacet, dvaadvacet kilometrů. Drožkou by to zabralo zbytečně moc času, místním automobilům jsem moc nedůvěřoval, v nájemní stáji jsme si proto s Hornbullem na odpoledne vypůjčili koně. Já dostal starší hnědku, Hornbull obrovského svalnatého valacha, který působil víc jako těžký pracovní než jako jezdecký kůň.</p>
<p>Při jízdě městem jsem měl pocit, že za zvládání chaotického pouličního ruchu vděčím spíš zvířeti než svému jezdeckému umu. Pak provoz zeslábl a ve chvíli, kdy jsme opustili předměstí se zděnými domy a velkými zahradami a dostali se na skutečný venkov, prakticky ustal. Po půlhodině klidné jízdy dlážděnou cestu nahradily vyježděné koleje, vysušená půda zvonila pod kopyty koní jako kámen.</p>
<p>Od cesty se sem tam odpojovaly menší stezky, očividně méně používané.</p>
<p>„Kdo tam žije?“ zeptal jsem se Hornbulla.</p>
<p>„Farmáři. Jedna nebo víc rodin pohromadě, záleží na tom, kolik je tam k dispozici úrodné půdy. Vyrostl jsem v jedné takové farmářské kolonii.“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>V sedle se mladík očividně cítil dobře, byl na něj zvyklý. Luparu, kterou se na můj rozkaz vyzbrojil, měl i za jízdy pod kabátem a nebyla vidět.</p>
<p>„Co budeme u Caddella dělat?“ zeptal se.</p>
<p>„Nic, chceme s ním pohovořit.“</p>
<p>„Ozbrojeni?“ nechápal.</p>
<p>„Štěstí přeje tomu, kdo má větší kalibr,“ odbil jsem ho. „Nepředpokládám, že bychom kolem sebe mávali železem.“</p>
<p>Dojeli jsme k místu, kde stála velká tabule s nápisem: Soukromý majetek. Jinak nic, žádný zákaz, žádné upozornění. Krajina také vypadala stále stejně. Za povlovným pahorkem se nám však ukázal pohled na obdělanou zemi. Pole cukrové třtiny se na jedné straně střídala se sítí propojených rybníků, u několika jsem viděl muže, jak do vody něco házejí.</p>
<p>„Co v nich pěstují?“</p>
<p>„Raky, sumce, krevety.“</p>
<p>Za chvíli cukrovou třtinu a chovné rybníky vystřídala zdánlivě nekonečná bavlníková plantáž. Slunce na bezmračném nebi ukazovalo svou sílu, byl jsem vděčný tomu, kdo v bezprostředním okolí cesty nechal stát vysoké duby. Nebo je vysázel. Pokud tady Caddellovi předkové sídlili už od válek Francouzů s Angličany, bylo to docela dobře možné.</p>
<p>Na polích pracovalo stále víc lidí. Sklízeli cukrovou třtinu, orali půdu.</p>
<p>„To jsou Caddellovi zaměstnanci?“</p>
<p>„Možná někteří, většinou otroci.“</p>
<p>„Nikdo je nehlídá,“ poukázal jsem.</p>
<p>„Je to zbytečné, vědí, že utéct se nedá. A Caddell je známý tím, že moc otrokářská pravidla nedodržuje. Utéct mu znamená podepsat si ortel.“</p>
<p>Na cestě před námi se objevil muž, zřejmě vyšel zpoza stromořadí, kdy se tak stalo jsem si nevšiml. Počkal, až dojedeme k němu. Trochu menší než já, ale robustnější, s hranatou těžkou bradou, sluncem sežehlý obličej poznamenaný jizvami po těžkém akné. U boku se mu houpala mačeta, za pasem měl dvouhlavňovou pistoli s perkusním zámkem, na opasku pouta.</p>
<p>„Co jste zač?“ houkl na nás sebevědomě. „Tady jste na území pana Caddella.“</p>
<p>„Jedeme právě za ním,“ odpověděl jsem mu.</p>
<p>„Proč? Jste pozvaní?“</p>
<p>„Kvůli obchodu, ale pozvaní nejsme. Někdy je třeba řešit věci, které se vyskytnou neočekávaně.“</p>
<p>Vzbudil jsem v něm dojem, že pro Caddella pracujeme, i když jsem to přímo neřekl.</p>
<p>„Vaše jména?“</p>
<p>Jeho způsoby byly téměř armádní.</p>
<p>„John Smith, William Hornbull,“ představil jsem nás.</p>
<p>„Jo, Smith,“ přikývl. „Ten Smith, předpokládám. Jeďte touhle cestou a na první křižovatce doprava, tam už někoho potkáte. A z cesty nesjíždějte, nelíbilo by se mi to, ani mým lidem.“</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem zdvořilejším tónem, než si zasluhoval, a jeli jsme dál.</p>
<p>„Dost si věřil,“ zhodnotil po chvíli Hornbull. „Byl sám a my dva.“</p>
<p>To bylo přesné.</p>
<p>„Podle mě to nebyl farmář,“ odpověděl jsem. „Spíš pro Caddella zajišťuje ochranku nebo hlídá lidi na polích, případně něco podobného.“</p>
<p>Kousek za odbočkou plantáže ustoupily dubovému háji, ve kterém nás odchytila další hlídka. Ta nás eskortovala až k domu Henryho Caddella. Dům bylo zavádějící označení, většina zámků ve Francii je mnohem menší a prostší. Tohle byl palác vystavený v koloniálním stylu, ovlivněný španělskou a portugalskou architekturou. Hradby nahrazovala tři a půl metru vysoká zeď postavená z kamenů přitesávaných tak, aby se po ní nedalo vyšplhat. Brána byla kovářským šperkem zhotoveným z černého železa. Tolik kovu pohromadě jsem tady ještě neviděl.</p>
<p>Přivedli nás na nádvoří, jinak se křemenitým štěrkem vysypaná plocha nedala nazvat. Před námi se tyčila sněhobílá fasáda Caddellova paláce. Sám majitel zrovna stál v hloučku mužů u kašny, další sloužící přiváděli koně. Dojeli jsme až k nim a sesedli ze sedel. Pokud chce člověk s někým jednat a on je pěší, nemůže k němu mluvit z koňského hřbetu. Už když jsem seskakoval, uvědomoval jsem si, že Caddellových mužů je hodně, nádvoří veliké a bránu mohou kdykoliv zavřít. Ten člověk byl bohatý, mocný a svou moc dával na odiv. Možná byly mé obavy zbytečné, chtěl jsem od něj maličkost, dokonce ani ne laskavost. Přišel jsem uzavřít jednoduchý obchod. Za pár slov získá víc peněz, než spousta lidí vydělá za spoustu let.</p>
<p>„Co jste zač?“ obořil se na nás pánovitě.</p>
<p>Nejenže se zbavil parkinsona, ale částečně i omládl. Teď už nevypadal na sešlých pětašedesát, ale energických pětapadesát.</p>
<p>„Jmenuji se John Smith, tohle je můj asistent William Hornbull. Jsem spoluvlastníkem přepravní společnosti operující na Mississippi. Chtěl bych s vámi uzavřít obchod.“</p>
<p>„Mám své vlastní dopravce,“ zarazil mě stroze.</p>
<p>„To je mi známo, Brandon a syn, stará zavedená společnost. Nepřišel jsem vám ale nabídnout naše služby, přišel jsem v jiné záležitosti.“</p>
<p>Mluvil jsem téměř jako skutečný obchodník. Vystopovat prodejce zázračných léků bylo pro mě tak důležité, že mi nedělalo problém překousnout jeho agresivní povýšenost, urážky, prostě cokoliv.“</p>
<p>„Tak se vymáčkněte, nemám čas,“ štěkl a odplivl si do písku.</p>
<p>„Potřebuji jednoduchou informaci, za kterou rád zaplatím přiměřený obnos.“</p>
<p>Kde se ta slova ve mně berou? Zřejmě jsem narazil na talent, o němž jsem neměl tušení.</p>
<p>Celá Caddellova suita nás pozorovala s pohrdavým pobavením; zrcadlila postoj svého pána, jak byli zvyklí a naučení.</p>
<p>„Tisíc dolarů, tolik stojí můj čas,“ prohlásil Caddell suverénně.</p>
<p>Přestože jsem se snažil, nějak to nevycházelo. Začínal jsem z naší návštěvy mít nepříjemný pocit.</p>
<p>„Souhlasím, zaplatím vám tisíc dolarů za jméno člověka, jeho popis a tip, kde bych ho mohl najít.“</p>
<p>„Jakého člověka?“</p>
<p>Trochu jsem mu vyrazil přijetím jeho ceny dech. Rychle se však vzpamatovával.</p>
<p>„Člověka, od kterého jste před čtyřmi měsíci na večírku u Hilleuna koupil lék, který vám tak pomohl.“</p>
<p>To nebyla dobrá odpověď. Zkameněl, pak zbrunátněl a následně zkřivil obličej do grimasy vzteku.</p>
<p>„Já nikdy žádné léky nepotřebuji!“ zařval.</p>
<p>„Tisíc dolarů za jméno a tip na kontakt,“ zopakoval jsem.</p>
<p>„Na tvé upachtěné peníze se ti můžu vysrat!“</p>
<p>Vytrhl zpoza opasku bič a zkušeným pohybem po mně švihl. Jen jsem se vytočil stranou, aby mě nezasáhl do obličeje, současně však přede mě předstoupil Hornbull, bez ohledu na následky bič zachytil a škubl. Caddell se ve svém vzteku držel příliš křečovitě a nedokázal se včas pustit a skončil na břiše ve svém oslnivě se lesknoucím křemičitém písku.</p>
<p>Jeho muži to vzali jako útok na pána a vrhli se na nás.</p>
<p>Hornbull přísunem zkrátil vzdálenost k nejrychlejšímu, poklesl v kolenou a lehce se předklonil. Všechno tak rychle, že muž nestačil zareagovat a narazil břichem na Hornbullovo rameno. Ten už se ale zvedal, útočník letěl k nebi a pak k zemi v nekoordinovaném přemetu. Ani další chlap v pořadí nedokázal zareagovat na Hornbullovu agresivní obranu a skončil na zemi po těžkém zásahu na žaludek. Třetí Caddellův muž se pokusil Hornbulla zneškodnit obuškem. Jeho rána se svezla po předloktí, Hornbull ho chytil na hrudi a v rozkroku a víc silou než švihem ho přetočil do salta a nechal dopadnout na zem. Hodně špatně provedená katagururma, ale účel splnila. Trvalo mu to ale příliš dlouho, dva se dostali až k němu, oba s nepříjemně vyhlížejícími obušky. Asi na otroky, obuch je ekonomičtější než čepel, nezabíjí tak snadno.</p>
<p>Držel jsem revolver oběma rukama a hledal případného střelce.</p>
<p>„Zabijte je! Zabijte je oba!“ řval Caddell.</p>
<p>Nějaký by tu mohl být. A už jsem ho viděl, přibíhal od levého křídla paláce s dlouhou puškou v ruce.</p>
<p>Blíž, pojď blíž! Nabádal jsem ho v myšlenkách zoufale.</p>
<p>Hornbull dostal děsivou ránu, další inkasoval naplno do břicha.</p>
<p>Místo aby se bolestí sbalil do klubíčka a nechal ze sebe vytlouct duši, znovu napřaženou ruku s obuškem chytnul, současně ukročil stranou, aby získal zlomek času, než druhá dubová palice znova dopadne, a udeřil. Ne proti tělu, ale loktu a zespodu. Kloub nevydržel. Dál jsem se nedíval, střelec zastavil a přiložil pušku k rameni.</p>
<p>Zatajil jsem dech, zpevnil nohy a trup a s muškou lízající střed jeho těla vystřelil. V dalším okamžiku ležel na zemi. Trefil jsem ho do podbřišku, to znamenalo, že i když třeba ještě není mrtvý, brzy bude.</p>
<p>Výstřel všechno zmrazil.</p>
<p>Hornbull v podřepu ztuhl. Soupeř pod jeho nohou s paží napnutou k prasknutí v páce o stehno, za opaskem pistoli, kterou se snažil vytáhnout.</p>
<p>„Dokonči to,“ zavelel jsem.</p>
<p>Kloub zapraštěl, muž začal řvát, na pistoli už nemyslel.</p>
<p>Namířil jsem na Caddella.</p>
<p>„Doprovodíte nás. Pokud se někdo z vašich mužů o cokoliv pokusí, zabiju vás.“</p>
<p>Pár dlouhých sekund mě pozoroval. Věděl jsem, že se snaží zjistit, zda svou vyhrůžku myslím vážně. Zda je pro mě stejné zabít obyčejného chlapa jako jeho samotného. Asi to měl být rozdíl, ale pro mě ne. Nakonec mu to došlo.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil.</p>
<p>Donutil jsem ho jet s námi až k plantážím, kde jsme měli lepší přehled o krajině a nehrozilo nebezpečí přepadu ze zálohy. Až dosud nás mohl ohrozit jednotlivec – <emphasis>hrdina</emphasis>. Teď už by to sám nezvládl a i ta nejlepší specializovaná komanda světa potřebují desítky minut, aby nastoupila do akce. Caddellovi muži sice byli dobří, ale tak dobří zase ne.</p>
<p>„Můžete jet domů,“ dovolil jsem mu.</p>
<p>Zuřil, žhnul jako rozpálený kotel, jako reaktor na hranici neřízené štěpné reakce.</p>
<p>„Zabiju vás, přísahám, že vás zabiju!“ vychrlil.</p>
<p>Vytáhl jsem revolver, natáhl kohout a namířil. Caddell ztuhl, pochopil, že umře.</p>
<p>„Pane, nezabíjejte ho! Je to zbytečné!“ zastavil mě Hornbull.</p>
<p>Povolil jsem tlak na spoušť.</p>
<p>„Proč?“ zeptal jsem se prostě. „Vyhrožoval mi, vlastně i tobě, a je to parchant, který si v ničení svých protivníků libuje. Zabít ho je jediné správné řešení.“</p>
<p>„Byla by to vražda, nemůže se bránit!“</p>
<p>S druhou částí věty jsem souhlasil, s první ne. Bude to sebeobrana. Znovu jsem namáčkl spoušť.</p>
<p>Caddell seděl v sedle naprosto strnule, věděl, že nad tím, zda bude nebo nebude žít, nemá naprosto žádnou vládu. To poznání ho paralyzovalo.</p>
<p>„Já vás prosím!“</p>
<p>Povolil jsem tlak a kohout se vrátil zpátky.</p>
<p>„Je to chyba, ale jak chceš.“</p>
<p>Proč jsem to udělal? Proč jsem Hornbullovi vyhověl?</p>
<p>„Jeďte,“ obrátil jsem se na Caddella. „Ale jestli ohrozíte mě, někoho z mých spolupracovníků, někoho, koho mám rád, zabiju vás. Jeďte.“</p>
<p>Nemusel jsem doplňovat žádné další výhružky, věděl, že to je pravda.</p>
<p>Sotva Hornbull pobídl koně a ujel pár metrů, vyklonil se ze sedla a vyzvracel se.</p>
<p>„Mohl jsi být zmrzačený ty. Vlastně sis to jednou vyzkoušel,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>Už jsem věděl, proč jsem Hornbullovi vyhověl – nechtěl jsem ho ztratit.</p>
<p>Do města jsme dojeli bez dalších příhod. Tahle návštěva se bohužel nevyplatila.</p><empty-line /><p>Vrátil jsem se k pátrání po mafiánech s luparou, jak jsem únosce žen v myšlenkách nazýval. Další dny jsem trávil hledáním v katastru nemovitostí a pozemkových knihách. Doufal jsem, že se dostanu ke skutečnému oficiálnímu majiteli skladiště a od něj pak někam dál. Jméno jsem získal, bylo to nějaký Pere Hemwee, a kromě toho, že pravidelně platil daň z nemovitosti, o něm nikdo nic nevěděl. Daň přicházela každoročně s železnou pravidelností poslední den splatnosti, v hotovosti ji přinášel poslíček.</p>
<p>Zaplatil jsem dvěma detektivním kancelářím, aby Pera Hemweeho našli, jiné kanceláři jsem zaplatil, aby vyslechli příbuzné zmizelých žen. Doufal jsem, že se odněkud vynoří nějaké vodítko, stopa, po které se vydám. Stále nic, zůstával mi jen mlhavý obrys indiánského šamana, který odjel někam na indiánské teritorium. Byl jsem z toho rozmrzelý, mrzutý, upadal jsem do depresí. Nejlepším lékem na ně byla Anette.</p>
<p>Mezitím spěly naše přípravy k závěru. Znovu jsme měli naloženo, znovu jsme vezli špičkové zbraně a střelivo, tentokrát v ceně půldruhého sta tisíce dolarů. S odjezdem jsme ale čekali, dokud se nevrátí naše největší loď z Baton Rouge a dvě lehké lodice, jejichž služby jsme nabízeli farmářům v okolí New Orleans. Durand chtěl odzkoušet a zaběhnout standardní režim fungování firmy, než všechno necháme na Anette.</p>
<p>Vrátil jsem se opět k jedné ze svých neúspěšných detektivních výprav a usadil se v patře v kuchyni. Anette pracovala dole v kanceláři, slyšel jsem ji, protože jsem nechal otevřené dveře oddělující přízemí od podkroví. Slyšel jsem ji chodit od stolu ke skříni s dokumenty, občas cinkl zvonek u dveří, to přišel poslíček. Donutil jsem se soustředit na vlastní práci. Celý den jsem strávil s detektivem vyslýchajícím příbuzné zmizelých žen. Dělal svou práci dobře, lépe, než bych to dokázal já. Teď jsem měl v ruce další seznam jmen s informacemi o dotyčných osobách, pročítal jsem ho stále dokola, abych si všechno zapamatoval, a snažil se nová data porovnávat s těmi, co jsem už měl. Někde tam musela být stopa, osoba, kterou znalo víc dívek, mizera podobný tomu, co mi ho zastřelili pod rukama.</p>
<p>„Ty dokonce i těmi papíry šustíš vztekle,“ vyrušila mě.</p>
<p>Anette stála přede mnou, v každé ruce šálek kávy. Na sobě měla letní ramínkové šaty s květinovými vzory, sahaly sotva po kolena, kožené sandály se zvýšeným podpatkem, okolo krku jednoduché korále z mušliček a kolem zápěstí podobný náramek. Rozpustilé oblečení na pláž nebo nejvýš na večeři s přáteli, nic, co by se hodilo do kanceláře. Na druhou stranu, byla to její kancelář a ona určovala firemní <emphasis>dress code</emphasis>. Celkově vypadala ještě mladší, než ve skutečnosti byla. Pohnula se, látka na okamžik ze strany obtáhla linii těla.</p>
<p>„Měla by sis dávat pozor, takhle na muže působíš jako červená na býka.“</p>
<p>„Já vím, mám ale tebe, sama bych takhle nikam nešla.“</p>
<p>Posadila se mi na klín.</p>
<p>„Ještě že mám železné sebeovládání, jinak bych tu kávu vylil,“ řekl jsem a rychle se napil, protože to s mou sebedisciplínou začínalo vypadat zle.</p>
<p>„Podrž mi můj šálek. A opatrně, prosím tě, jsou to jediné, co mi zbylo po babičce,“ požádala mě.</p>
<p>Poslechl jsem, v každé ruce jsem teď držel jeden a nikde nebyl stůl, kam bych je odložil. Chvíli mě šibalsky pozorovala, pak mi položila ruce na ramena a sedla si obkročmo.</p>
<p>„Jsi potvora,“ řekl jsem ještě.</p>
<p>„Možná,“ nepřela se.</p>
<p>Pak už jsem nedělal nic, jen držel šálky a cítil, jak mi zarývá nehty do ramen. Nakonec jsem nevnímal ani to.</p>
<p>Otevřel jsem oči a před sebou jsem spatřil její tvář. Udýchaná, vlhké rty, ještě rozšířené zorničky. Musel jsem vypadat hodně podobně</p>
<p>„Dopiješ si kávu?“ zeptal jsem se chraplavě.</p>
<p>„Jo,“ přitakala, olízla mi rty a teprve potom si vzala svůj hrníček.</p>
<p>Položil jsem jí ruku na stehno. I přes látku šatů žhnula horkem. Únava i podrážděnost z celého dne ze mě spadly, pominulo bolestivé strnutí šíje.</p>
<p>Políbila mě. Teď chutnala po kávě.</p>
<p>„Tys to udělala záměrně,“ došlo mi. „Viděla jsi, jak jsem vzteklý, a proto jsi přišla.“</p>
<p>„A kdyby? Spojila jsem příjemné s užitečným.“</p>
<p>Zavrtěl jsem nad ní hlavou.</p>
<p>„Pamatuji si všechno, co jsi mi kdy řekl. Chápu to. Možná se budeš muset smířit s tím, že cesta pryč není, že se honíš za přízraky. Nebo ta cesta je, ale není ji možné najít. Pak bude na tobě, jak se rozhodneš. Zda se spokojíš s jedním světem, nebo strávíš život hledáním.“</p>
<p>To byla pravda. Možná opravdu jediným rozumným řešením zůstávalo hodit minulost za hlavu, vybudovat si novou identitu, pohodlný život, připravit se na okamžik, kdy přijdou X-Hawkovi pochopové, a pak mu co nejvíc zatopit. Dokážu to?</p>
<p>„Myslím, že čas na kávu vypršel,“ zamrkala na mě a zvedla se.</p>
<p>„Jsem zaměstnanec a nemůžu si přestávky libovolně prodlužovat, i když,“ podívala se mi do klína, „zdá se, že někteří by si to přáli. Ale to je život.“</p>
<p>Nemohl jsem se nesmát.</p>
<p>„Ty šálky máš opravdu po babičce?“ zeptal jsem se ještě.</p>
<p>„Ano,“ podívala se na mě nevinně, „proč bych ti lhala?“</p>
<p>Vlastně měla pravdu, proč?</p>
<p>Vrátil jsem se ke studiu svých poznámek, najednou mi to šlo o mnoho lépe, začínala se přede mnou vynořovat jména, na která se stálo za to zaměřit. Ale v tuhle chvíli jsem necítil to urgentní nutkání okamžitě vyrazit po stopě. Byla to jen možnost.</p><empty-line /><p>Dva dny na to jsme brzo ráno odráželi od mola. Se starou posádkou, na staré lodi, ale s vylepšeným motorem. Čekala nás dlouhá cesta proti proudu Mississippi a pak Missouri až do Grasspointu. A mě zároveň pátrání po tajemném indiánovi. Anette stála na molu a mávala nám. Na rameni měla kabelku a v ní schovaný revolver. To na mé přání. Dost naléhavé, pokud se to tak dá říct.</p>
<p>„Doufám, že to zvládne,“ prohodil jsem k Durandovi.</p>
<p>„Myslím, že ano, je to skvělá žena.“</p>
<p>Podíval jsem se na něho, myslel to vážně.</p>
<p>„Ano.“</p><empty-line /><p>Den ubíhal za dnem, kromě velké vody, která proti nám vrhla černý proud posetý záplavou kmenů a my museli mezi nimi obtížně kličkovat, se nic zajímavého nedělo. Jednou jsme potkali celní loď a procedura proběhla pro obě strany výhodným způsobem, jedenkrát nás k závodu vyzval štíhlý osobní parník. Ujel nám, nemělo cenu plýtvat benzinem a týrat motor. Zastavovali jsme v každém větším městě na řece. I z pátrání po šamanovi se stala rutinní záležitost. Naučil jsem se pokládat správné otázky a oslovovat při tom ty správné lidi.</p>
<p>Ani po mnoha týdnech stopa úplně nevychladla, natolik zvláštní zjev se nezapomíná. Z vyprávění lidí, kteří ho potkali, jsem si střípek po střípku skládal jeho přesnější obraz. Pětatřicetiletý muž středního vzrůstu, vlasy spletené do copu, který nosil na straně, oblečený do jelenice s třásněmi, na zádech tornu s proutěnou kostrou. Byl ozbrojený dýkou vyrobenou ze starého meče, kolem krku nosil na kožené šňůrce na červeno obarvený váček.</p>
<p>Den plavby za soutokem Missouri s Mississippi v Chesterfieldu jsem získal další ujištění, že jdu po správné stopě. Stačilo se začít vyptávat na indiánského šamana a všichni hned věděli, o koho kráčí, a předháněli se v podrobnostech, které se od sebe podstatně lišily. To mi nevadilo, protože já už svůj popis měl. Před třemi měsíci posádka lodi Princezna Elizabeth do města zavlekla žlutou horečku, která se rychle rozšířila. Úřady zareagovaly karanténou, přesto v izolovaných čtvrtích umřela téměř polovina obyvatel a všechny děti pod pět let věku. Kromě batolete chudé cherokeeské ženy, která tady živořila, protože přišla o manžela a s malým dítětem nemohla pokračovat dál. Prý byla nemocná ona i její dítě a ten muž ji uzdravil. Pak s ním odešla dál proti proudu řeky. Tahle zpráva představovala vítanou vzpruhu. Začínal jsem doufat, že indián má namířeno do Grasspointu, stejně jako my. Dávalo to smysl. Pokud se někdo z lidí schopných interrealitního cestování ukrýval mezi indiány, místo jako Grasspoint, zavedené shromaždiště, jakýsi primitivní sněm, bylo ideálním pro ovlivňování okolí a ideálním startovním bodem pro výpravy jakýmkoliv směrem.</p>
<p>„Grasspoint je až za Fort Bentonem,“ přemýšlel jsem nahlas jednoho večera nad mapou.</p>
<p>Utábořili jsme se v ohybu řeky, kde nebyl protiproud tak silný. Stejně byla ale úvazová lana napjatá a při doteku vibrovala.</p>
<p>„Místo, kam nejdál proti proudu doplují střední lodě při vysokém stavu vody,“ doplnil Durand.</p>
<p>„Zase budeme přetahovat,“ zahuhlal Krafter.</p>
<p>Plátěné přístřešky natažené na jednoduché laťkové kostře, kterou jsme každý večer bleskově vztyčili, sice poskytovaly iluzi soukromí, ale jen iluzi.</p>
<p>„Jsme střední loď?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Spíš hodně malá,“ poučil mě Durand.</p>
<p>„Tak uvidíme.“</p><empty-line /><p>Za Fort Bentonem, městečkem vystaveným okolo pevnosti za poslední výspou bílé civilizace, se ráz koryta změnil. Střídavě se na jedné a druhé straně na vnějším okraji zákrut řeky zvedaly vyšší a vyšší strmé skalnaté břehy, tyčící se nad hladinou mnoho desítek metrů. To se řeka v průběhu věků zařízla hluboko do krajiny. Přetahovat jsme zatím nemuseli, ale pořádně zabrat ano. Překonávali jsme množství míst s tak rychlým proudem, že si s ním náš motor nedokázal poradit, občas šlo už o skutečné peřeje. Museli jsme se chopit lan a dřít jako burlaci. Dva dny otročiny nás zbavily všech sil, třetí den jsem vyhlásil pauzu. A znovu. Skalisek přibývalo, stěny strměly, kameny získávaly ostré hrany vybroušené větrem až do tenkých ostří. Přišel den, kdy už jsme jeli jen mezi skalami a jedinou viditelnou zelení zůstával úzký pruh vegetace okolo řeky. Další ráno skály na chvíli ustoupily, snížily se a díky tomu se nám otevřel výhled na šedivé hory tyčící se nad žlutozelenou krajinou v dálce před námi. Nebo namodralou? Nebyl jsem si jistý, prérie byla úplně jiná, než jsem si ji představoval.</p>
<p>„Grasspoint už nebude daleko.“</p>
<p>Znělo to logicky, indiáni jezdili na koních a pro ně potřebovali trávu. Bylo rozumné setkávat se někde, kde jí bylo dost.</p>
<p>V poledne se na obzoru objevily ostré špičky teepee.</p>
<p>„Zbraně mějte připravené na svých místech, ale nikdo ji nebude brát do ruky dříve, než řeknu.“</p>
<p>S Jistou rukou a jeho bratrem Těžké kosti jsme měli domluvené pouze přibližné datum doručení zboží. Pokud tu ještě nebudou, může to s jinými přítomnými indiány být obtížné.</p>
<p>Tábor, rozkládající se pouze na jedné straně řeky, se před námi rozrůstal jako rozlehlé město. Nebyla zde pouze teepee, ale všechny druhy příbytků, které jsem si dokázal představit. Dlouhé domy postavené ze dřeva a proutí omazané hlínou, ty tuším patřily Irokézům a dalším obyvatelům severovýchodu, drnové hogany připomínající eskymácká iglů, vigvamy na proutěných kostrách. Každá stavba měla okolo sebe velké množství prostoru. Až zblízka jsem spatřil, že mnoho z nich není obydlených, že zde byly ponechány, aby po opravě sloužily pro další příležitosti.</p>
<p>Přítomní návštěvníci sněmovního místa se přirozeně ubytovali co nejblíže k vodě.</p>
<p>Věděl jsem, že nás pozorují, protože jsem zahlédl pár tváří, které se objevily a pak zase zmizely. Podívat se na nás však nepřišel nikdo.</p>
<p>Uvázali jsme loď ke dvěma špičatým kamenům vyčnívajícím z vody. Podle měření jsme měli pod přídí půl metru vody, na břeh bylo možné se jednoduše přebrodit a Čára se k tomu hned hrnul.</p>
<p>„Nech toho,“ zastavil jsem ho. „Tohle není naše země, počkáme raději na pozvání. Uděláme si zatím večeři?“ navrhl jsem Durandovi.</p>
<p>Čekání se mohlo protáhnout.</p>
<p>Jen zavrtěl hlavou. Ostatní také nevypadali, že by měli pomyšlení na jídlo. Napětím strnulé výrazy, jen občas prohozená poznámka, ruce nedaleko zbraní. Teď už měl svou pušku každý.</p>
<p>Musel jsem se podvolit většině. Přemýšlel jsem, zda tady svého šamana najdu. Stále to vypadalo jako ideální místo. A i když jsem s tím pocitem po celou plavbu bojoval, zmocňovala se mě nedočkavost, posedlost znemožňující mi soustředit se na jiné věci, možná i důležitější. Třeba jak vybředneme ze šlamastyky, pokud se tady Jistá ruka nebo jeho bratr neobjeví. Zatím panoval klid, chladný vítr ohýbal stébla trávy a šelestil listy stromů okolo řeky.</p>
<p>Po půlhodině napětí se konečně někdo objevil. Zpoza opuštěného dlouhého domu vyšla skupina mužů. Dva vpředu, ostatní o krok za nimi. Náčelníci s doprovodem? Prvního muže jsem nikdy neviděl, vlasy upravené do pramínků rámujících mu tvář, po většinou už šedivé. Vrásčitý obličej, šlachovitá postava prozrazující, že mnoho pohodlí v životě nezažil. Neměl žádné odznaky prozrazující, že je náčelník. Pokud to spolehlivě nenaznačovala právě jejich absence. Provázel ho Jistá ruka.</p>
<p>Aspoň něco.</p>
<p>Došli až na břeh k nám.</p>
<p>„Je to na vás,“ pobídl jsem Duranda, aby se chopil své role.</p>
<p>Pozvedl ruku otočenou dlaní k indiánům, Jistá ruka mu odpověděl stejně.</p>
<p>Ti dva si spolu vyměnili pár poznámek v jazyku, který jsem nikdy neslyšel. Dokázal jsem však vycítit částečný nesoulad panující mezi oběma indiány.</p>
<p>„Jste mými hosty,“ prohlásil po chvíli obřadně Jistá ruka. „Můžete se vylodit a vstoupit na naši půdu.“</p>
<p>Pak zřejmě totéž pronesl v indiánštině.</p>
<p>Tedy ne jejich hosty, ale jen jeho hosty, to bylo dobré si zapamatovat.</p><empty-line /><p>Brzy jsem zjistil, že v Grasspointu jsou tři skupiny indiánů. Jistá ruka s osmi muži, Orlí hříva, náčelník, s nímž nás přivítal, tady měl dvacítku jezdců, a pak pět bojovníků, které jsem si nedokázal zařadit a podle všeho zde byli jako pozorovatelé. Mohli, ale nemuseli patřit k různým kmenům, nebylo podle čeho je identifikovat.</p>
<p>První večer nepadlo o obchodu ani slovo. Jedli jsme, kouřilo se, v uvolněné atmosféře se pak angličtina mísila s indiánštinou. Durand tvrdil, že Černá hříva patří k irokézským onondagům, ale jistý si tím nebyl.</p>
<p>Druhý den přišlo na řadu předvádění zboží. Durand rozhodl, že jediný možný způsob je jim důvěřovat, proto jsme vynesli všechny bedny na břeh a pár jich otevřeli.</p>
<p>Zbraně přilákaly všechny přítomné, napočítal jsem ještě o dva bojovníky víc než při svém předchozím průzkumu.</p>
<p>„Klidně si je prohlédněte, ale vraťte je na místo, Těžké kosti a jeho lidé nám za ně zaplatili zlatem, budou to jejich zbraně,“ prohlásil hlasitě Durand anglicky a pak totéž zopakoval indiánsky, i když jazykem odlišným od toho, kterým spolu hovořili Jistá ruka a Havraní hříva. Bylo však poznat, že většina přítomných mu rozumí. U části z nich jsem měl takový pocit i u angličtiny.</p>
<p>Sledoval jsem nedůvěřivý údiv, s jakým si Brewsterovy pušky prohlíželi, pozoroval jsem, jak se mění v obdiv a úžas a potom v touhu. Pokud jsem u přítomných viděl palné zbraně, byly to staré muškety bez vývrtu s doutnákovými zámky, vrcholem byla Hnědá Bess používaná britskou koloniální armádou. Před sto lety. Tady to samozřejmě mohlo být jinak. To, co teď leželo v bednách před nimi, představovalo rozdíl mnoha generací palných zbraní a předstihovalo i to, co měla k dispozici armáda Spojených států. Alespoň podle toho, co jsem znal z novin.</p>
<p>„Ale ještě si ty pušky Těžké kosti nepřevzal, takže pořád patří vám,“ promluvil s těžkým přízvukem, ale gramaticky správně jeden z válečníků nepatřících k žádné skupině.</p>
<p>Okamžitě jsem věděl, o co tady jde.</p>
<p>Durand to také pochopil.</p>
<p>„Ne, to jsou pušky náčelníka Těžké kosti. Dodá zbytek zlata, co nám ještě dluží, a může si je odvézt,“ zkusil to Durand ještě po dobrém.</p>
<p>Havraní hříva, Jistá ruka i všichni ostatní se teď dívali a čekali, co bude dál.</p>
<p>„Vezmu si ji od vás. Tohle je indiánská země. Co si vezmu a dokážu udržet, je moje. Vy si to pak vyřiďte s Těžkými kostmi,“ řekl muž, sehnul se a vytáhl z bedny jednu z pušek.</p>
<p>Beze spěchu jsem k němu přistoupil. Sledoval mě a čekal.</p>
<p>„Vrať tu pušku zpět,“ přikázal jsem mu.</p>
<p>Věděl, že na rozdíl od něj jsem ozbrojený palnou zbraní, ale nevypadal, že by to pro něj hrálo nějakou roli.</p>
<p>Usmál se a zavrtěl hlavou, následně ukročil vzad, aby se vzdálil. Rozmáchl jsem se po něm hákem, ale čekal to, kryl se puškou jako holí. Jenže hák byl jen finta, chytil jsem se oběma rukama pušky, přitom mu podmetl nohu, na které měl ještě část váhy, a pomohl tím, že jsem ručnicí zakroutil. Přepadl vzad, přitom jsem mu zbraň vytrhl, přehmátl si a opřel mu ji ústím hlavně o hruď.</p>
<p>Nebyla nabitá ani natažená a on to dobře věděl. Odsunul ji stranou, bleskově se překulil vzad a odrazem z ramenou se dostal rovnou do postoje. V pouzdře na boku měl nůž s dlouhou úzkou čepelí, ten se teď nějakým zázrakem zhmotnil v jeho ruce.</p>
<p>„Je to na tobě,“ řekl jsem mu, vytáhl z pouzdra revolver a natáhl kohout.</p>
<p>Cvaknutí mechanismu zaznělo příjemně hlasitě.</p>
<p>Přiblížil se o krok, nohy tahal těsně nad zemí, nůž držel v pokrčené pravačce kousek před tělem, čepelí mírně vzhůru, levou ruku v boxerském střehu.</p>
<p>„Ještě dva kroky a zabiju tě. A každého, kdo se pokusí něco ukrást.“</p>
<p>„Je vás hrstka a nás hodně, nemáte šanci.“</p>
<p>Po hlase jsem poznal Havraní hřívu.</p>
<p>Bez otáčení jsem odpověděl: „Tak se o to aspoň pokusím.“</p>
<p>Pohled jsem nespouštěl z bojovníka s nožem.</p>
<p>Druhý krok.</p>
<p>Pozvedl jsem revolver.</p>
<p>Zastavil se, chvíli mě upřeně pozoroval, pak jediným plynulým pohybem vrátil nůž do pouzdra. Kdybych to měl udělat takhle rychle já, asi by skončil někde mezi žebry.</p>
<p>Otočil se ke mně zády, směrem k zbylým čtyřem nezařazeným bojovníkům.</p>
<p>„Já s ním ten obchod uzavřu, dá se mu věřit,“ prohlásil anglicky.</p>
<p>Netušil jsem, co to má znamenat. Opatrně jsem vrátil revolver zpět do pouzdra. Jistá ruka se tvářil spokojeně. Až u večerního ohně, po mnoha dýmkách a cigaretách míru, nám všechno objasnil.</p>
<p>Jeho bratr Těžké kosti se snažil přimět indiány k nákupu moderních zbraní. Snažili se o to už dlouho a buď je dodavatelé podvedli, nebo do ilegálního obchodu zasáhla federální vláda, nebo nevyšlo něco jiného. Prostě žádný z kmenů nebyl ochoten investovat nemalé prostředky do nejistého obchodu. Těžké kosti nabídl, že obchod zprostředkuje, a zlato vlastního kmene použil jako zálohu, abychom zbraně dovezli až sem.</p>
<p>A Kanime, tak se jmenoval muž, který mě provokoval, si chtěl ověřit, co jsme zač a jak moc se nám dá věřit. Prý ho mé chování naprosto uspokojilo.</p>
<p>„Takže nic z toho, co je tamhle,“ ukázal jsem na bedny, které teď nikdo nehlídal, „není určeno pro vaše lidi.“</p>
<p>Jistá ruka zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Není, všechny naše prostředky jsme použili na zálohu. Až nám je vrátí, budeme moci zase něco nakoupit.“</p>
<p>V duchu jsem uvažoval, co dvě stě padesát dobrých pušek se střelivem dokáže způsobit v rukou zkušených bojovníků. Docela dost.</p>
<p>Ještě ten večer jsem přestal přemýšlet nad obchodem a nechal vše na Durandovi. Místo toho jsem se začal vyptávat po svém šamanovi.</p><empty-line /><p>Za tři dny byly obchodní záležitosti vypořádány, Anette ztěžkla nákladem zlata, probíhaly poslední přípravy před vyplutím. Díval jsem se na muže, jak naposledy kontrolují trup a lana, Saoti prohlížel motor a transmisní převody.</p>
<p>Stál jsem na břehu, svých pár věcí v torně jsem měl položené v trávě u nohou.</p>
<p>„Takže ty se do New Orleans opravdu nevrátíš?“ zeptal se mě ještě jednou Durand.</p>
<p>„Ne,“ potvrdil jsem. „Tek-Hon-Pia odsud cestoval na sever do Kanady. Všichni ho považují za šamana velké medicíny, ale nikdo mi neřekl, odkud ji bere. Musím za ním, musím to zjistit.“</p>
<p>„Pěšky nebo na koni – prérie a pralesy jsou mnohem rozlehlejší a nekonečnější než Mississippi nebo Missouri. Můžete ho hledat celý život a zůstane jen přízrakem, za kterým se marně ženete.“</p>
<p>„Prostě musím,“ odpověděl jsem pouze. „Zpátky s vámi pojede Jistá ruka, o chlapa na palubě nepřijdete.“</p>
<p>„Po zimě se tady objevím, V polovině května. Pokud tu nebudete nebo od vás nedostanu vzkaz, budu vás považovat za mrtvého.“</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>Podali jsme si ruku.</p>
<p>„Co mám říct Anette?“</p>
<p>„Pravdu. Že pokud najdu, co hledám, nevrátím se.“</p>
<p>Díval jsem se za lodí. Vzdalovala se, zmenšovala, až se z ní stala tmavá čárka, bod, a i ten nakonec zmizel docela.</p><empty-line /><p>V proudu řeky se objevil pohybující se bod, narůstal, až se změnil v čárku, pak v malou loď. Jak se zvětšovala, rozeznával jsem víc a víc podrobností. Byla to Anette, na přídi stál Durand. I po dlouhé cestě oholený, ostříhaný, v dobře padnoucích kalhotách a kabátu šitém na míru. Vypadal dobře.</p>
<p>Indiáni okolo si mě nevšímali a stejně jako já vyhlíželi loď. Na mě už si dávno stačili zvyknout.</p>
<p>Viděl jsem, jak se Durand neustále rozhlíží, poznal mě, až když jsem na něj mávl.</p>
<p>„Vypadáte příšerně,“ zkonstatoval poté, co jsme si podali ruce na přivítanou.</p>
<p>„Zima byla tvrdá a za tu dobu, co jsme se neviděli, jsem urazil mnoho tisíc kilometrů, to se na člověku podepíše.“</p>
<p>Jediné, co mi zbylo z původního vybavení, byl nůž, revolver a pouzdro na něj. Vše ostatní jsem si musel obstarat nové. Chodil jsem teď oblečený do jelenice jako lovci severovýchodních kmenů.</p>
<p>„A získal jste, co jste hledal?“</p>
<p>Podíval jsem se na něj. Půlrok marné honby za přízrakem na mě dolehl v jeho jediné otázce.</p>
<p>„Ne tak docela,“ odpověděl jsem. „Hnal jsem se Tekovi po stopě až k Velkým jezerům. Bohužel jsem ho nedohnal. Ale potvrdil jsem si, že opravdu měl lék s téměř zázračným účinkem. Uzdravil jím náčelníka svého kmene, jak slíbil. Trpěl rakovinou, jakým druhem konkrétně netuším.“</p>
<p>„A kde je teď?“ zeptal se.</p>
<p>„Co máte za zboží, opět zbraně?“ neodpověděl jsem a místo toho se zeptal.</p>
<p>„Ne, jen pár drobností. Přijel jsem sem, protože jsem vám to slíbil. Hlavní náklad povezeme zpátky.“</p>
<p>„A to?“</p>
<p>„Indiánské zlato. Jistá ruka přesvědčil svého bratra a spoustu dalších, že lépe než v skrytých pokladnicích mu bude v oběhu.“</p>
<p>„Prosím?“ nechápal jsem.</p>
<p>„Firma Durand a spol. uzavřela s...“ Durand rozhodil rukama, „... prostě s někým, koho zastupuje Jistá ruka, smlouvu o zajištění ražby zlatých dolarů v hodnotě půl milionů dolarů. Naše provize je deset procent. To je slušné, ne?“</p>
<p>Věci se tady dávaly do oběhu a měl jsem nepříjemný pocit, že za to trochu můžu i já.</p>
<p>„A co Tek? Odkud měl ten lék a kam vám zmizel?“ vrátil se k původnímu tématu Durand.</p>
<p>„Od Velkých jezer se vydal po kanálech a řekách zpátky k Mississippi.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Prý protože zázračný lék získal od někoho ve městě, kde se matka řek vlévá do oceánu,“ ocitoval jsem odpověď, k níž jsem se dopracoval po měsících tvrdé cesty.</p>
<p>Durand jen zavrtěl hlavou a neřekl na to nic. To udělal moc chytře. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, měl jsem chuť zabíjet. Hnal jsem se přes půl kontinentu pro nic za nic, měl jsem sedět na zadku a pátrat v New Orleans.</p>
<p>„Hornbull už pro nás nepracuje?“ zeptal jsem se po chvíli.</p>
<p>Místo něj jsem viděl na palubě dva muže, které jsem neznal. Jinak zůstala posádka beze změny.</p>
<p>„Pracuje, ale – potřeboval si urovnat nějaké osobní záležitosti, proto se této cesty nezúčastnil.“</p>
<p>Připadalo mi, že za tímto oznámením se skrývá něco víc, ale neptal jsem se.</p>
<p>„A vidím, že Krafter vydržel. Trochu mě to překvapuje.“</p>
<p>Durand přikývl.</p>
<p>„Platíme královsky. A když k tomu připočítáte prémie na konci každé cesty... Po téhle cestě se z Bartoloměje, Čáry, Kraftera i Robina stanou zámožní lidé. A Saoti jako kormidelník už bohatý je. Všichni máme štěstí v tom, že držíme jazyk za zuby. Po pašování zbraní se teď začalo poměrně ostře pátrat, protože armáda měla na středozápadě nějaké problémy. Také jsme kvůli tomu zdražili.“</p>
<p>„To ano, dost velké problémy,“ přitakal jsem a uvažoval, kolik z toho zlata, které Jistá ruka spolu s ostatními chtějí uvolnit do oběhu, pochází z indiánských nájezdů, které v poslední době posunuly linii klidu víc než sto mil zpět na východ. Linií klidu se nazývala pomyslná čára oddělující indiánské teritorium od bílé civilizace, za níž už nedocházelo k žádným půtkám.</p>
<p>„Takže místo zbraní budeme pašovat zlato,“ dokončil jsem.</p>
<p>„Ano, ale ke zbraním bychom se zase mohli vrátit. Jen musíme počkat, až se situace trochu uklidní.“</p>
<p>„Nebo najít jiný způsob.“</p>
<p>Po měsících bylo příjemné přemýšlet o něčem jiném než o Tekovi, zázračných lécích a tom, co s tím souviselo.</p>
<p>„Stejně mi to připadá trochu troufalé, převážet tolik zlata s tak málo lidmi,“ usoudil jsem.</p>
<p>„Kdyby to šlo, nejraději bych ho převážel sám, nebo s vámi. Tak aby o tom nikdo nevěděl.</p>
<p>„Takže vy jste se nakonec vrátil,“ zaregistroval mě Krafter.</p>
<p>Radosti v tom bylo jako masa na kosti, co ji za zimního blizardu ohlodáváte v jeskyni už třetí den.</p>
<p>„A vypadáte jako poloviční indoš. Právě tak vychrtlej jako oni.“</p>
<p>„Na vašem místě bych si dal pozor na jazyk, jsme na jejich území,“ upozornil jsem ho.</p>
<p>„No jo, no jo,“ pohodil Krafter hlavou. „Pan chytrej se zase ozval,“ slyšel jsem ho ještě mumlat si sám pro sebe.</p>
<p>„Měl jste problémy s kázní?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Kupodivu ne, skoro mě to překvapilo, protože Krafter je neustálý remcal, znáte ho.“</p>
<p>Nakládka zlata s jeho pečlivým zabalením a uložením trvala celý den. Pozdě večer jsme si ještě doplnili zásoby a následujícího dne brzo ráno vypluli.</p>
<p>Spal jsem špatně, jako pokaždé, když jsem nepadal vyčerpáním a únavou. A to se mi v uplynulých měsících stávalo prakticky neustále. Indiáni byli houževnatější, než jsem si představoval.</p>
<p>Ráno jsem se umýval v řece a opatrně si pral bavlněnou košili, Získal jsem ji výměnou za střeleného jelena. Co by člověk neudělal pro pohodlí. Látka byla na holé tělo mnohem příjemnější než kůže.</p>
<p>„Tady je káva,“ přinesl mi Durand hrníček a postavil ho na bort lodi. Kávu jsem neviděl několik měsíců.</p>
<p>„Vypadáte, že za sebou máte opravdu tvrdé časy.“</p>
<p>„Mám jen deset patnáct kilo pod váhu,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>„Některé ty jizvy vypadají čerstvě.“</p>
<p>„Jsou. Ale jen povrchová škrábnutí. Nemáte pro mě náboje, nebo alespoň materiál na ně? Zbyly mi poslední dva.“</p>
<p>„Mám, překvapilo mě, že jste se zeptal až teď.“</p><empty-line /><p>Celé dva dny jsem si hrál s revolverem. Rozebral jsem ho do posledního kousku, dokonale vyčistil, namazal a zase sestavil. Potom jsem si připravil osmnáct nových nábojů. Naplnil jsem jimi oba válce a třetí šestku uložil do dřevěné krabičky v batohu. Uklidňovalo mě to.</p>
<p>„Špatně spíte?“ zeptal se Durand u další z bezpočetných snídaní v omezeném prostoru lodi. Náklad nás všechny znervózňoval, na břehu jsme zastavovali, jen když jsme opravdu museli. Kvůli jídlu, občas odpočinku, to bylo všechno.</p>
<p>„Proč?“ odsekl jsem.</p>
<p>Jeho věčná starostlivost mi lezla na nervy. Každý den mi položil alespoň jednu stupidní otázku.</p>
<p>„Máte pod očima kruhy, větší, než když jsme se v Grasspointu setkali.</p>
<p>„Spím mizerně od doby, co jsem přestal věřit, že mé snažení má smysl. Je to skoro stejné, jako když jsem se sem dostal. Tehdy mi od toho pomohla Anette, jenomže ta tady není. Začínám mít vidiny, vzpomínky zase ožívají,“ řekl jsem popravdě.</p>
<p>Neměl jsem se pouštět do hledání cesty z tohoto světa, jen mě to vracelo do minulosti. Měl jsem situaci přijmout, jak je.</p>
<p>„Aha,“ přikývl.</p>
<p>Věděl jsem, že bude pokračovat.</p>
<p>„Je tu ještě jedna věc, kterou bychom měli spolu probrat.</p>
<p>„Máme nějaký problém?“ štěkl jsem.</p>
<p>Pokud chtěl společnost pro sebe a nebo v tom už i něco podnikl, bylo mi to jedno.</p>
<p>„No, to spíš vy máte problém a pokud ho nějak rozumně nevyřešíte, může se stát i mým problémem.“</p>
<p>„Jsem jedno ucho.“</p>
<p>Durand se rozhlédl. Většinu podobných hovorů jsme vedli na přídi, co nejdále od ostatních, kde jsme měli největší soukromí.</p>
<p>„Anette,“ řekl prostě.</p>
<p>„Někoho si našla,“ došlo mi.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Pořád to nebylo všechno. Proč to z něj lezlo jako z chlupaté deky? Proč by měla zůstávat sama? Nevrátil jsem se, nechal ji samotnou.</p>
<p>„Bude se vdávat,“ prozradil mi.</p>
<p>To mě trochu překvapilo.</p>
<p>„Odjela s Hornbullem z města, aby ji představil své rodině. Je to kluk z vesnice, nedal si to vymluvit z hlavy.“</p>
<p>Nemohl jsem říct, že mě to nezasáhlo. Spíš jsem předpokládal, že si najde někoho pro zábavu, měla sex ráda a nebyla nijak úzkoprsá. Tohle však bylo něco úplně jiného.</p>
<p>„Hornbull je dobrý muž,“ řekl jsem pouze. „A bude i dobrý manžel, pokud to já dokážu odhadnout. Postará se o ni, bude ji milovat. Zaslouží si někoho takového,“ ukončil jsem svůj proslov.</p>
<p>Durand u mě ještě chvíli postál.</p>
<p>„Dobrá, vypadá to, že žádný problém mít nebudeme. Doufám,“ řekl, než se vrátil do přístřešku.</p>
<p>Další věc, která se mi nepovedla. Bylo jich mnohem víc, zařadil jsem ji k ostatním a nechal tam stát. Už se s tím nedalo nic dělat.</p><empty-line /><p>Dali jsme sbohem Missouri, projeli Saint Louis a opět se vrátili na línou blátivou Mississippi. Nic jsem nedělal, pouze odpočíval, pozoroval řeku a nenápadně i naše muže. Krafter něco chystal. Se dvěma nováčky měl společného víc, než se snažil dát najevo. A samozřejmě důkladně čistil a olejoval revolver. Ve vlhkém dusném klimatu se rez bleskurychle zmocňovala všeho železného.</p>
<p>„Kdybyste chtěl někde schovat loď, jako je ta naše, kde byste to udělal?“ zeptal jsem se Duranda jednoho večera, kdy se mi zdálo, že se Krafter a dva nováčci po straně baví víc než obvykle.</p>
<p>„Řeka často mění koryto, každou chvíli míjíme slepá ramena, kde schováte obrovskou paroloď, nejen lodičku, jako je ta naše. Prakticky kdekoliv.“</p>
<p>„A když byste z toho místa chtěl odvézt několik metráků zlata? Nejlépe ne po Mississippi, protože se budete bát, že vás později vystopují a odhalí?“</p>
<p>Probírali jsme Durandovy návrhy dlouho do noci a nakonec vytipovali několik vhodných míst. Vůbec mi nevadilo, že jsme se ukládali ke spánku dlouho po půlnoci.</p>
<p>Do svítání jsem ležel s otevřenýma očima a snažil se zjistit, co se skrývá ve tmě.</p>
<p>Před polednem jsme míjeli první vybrané místo. Na pravé straně se otevřel falešný přítok, který o patnáct kilometrů dál končil v mokřadu. Před padesáti lety tekla řeka tamtudy. Na konci slepého koryta stál dnes opuštěný přístav a k němu vedla stále ještě slušně sjízdná cesta. Alespoň podle Duranda.</p>
<p>Posadil jsem se, dal si nohy nahoru, na protější lavičku. V tuto chvíli se nestane nic, necítil jsem žádné očekávání, napětí. Všichni klímali a snažili se přežít stupňující se dusno.</p>
<p>Po poledni se ale situace změnila. Kroky mužů přecházejících po lodi zněly najednou jinak, cítil jsem je jinak. Nováček – blondýn – se jako náhodou postavil na místo, kde pod úrovní bortu v úchytech visela jedna z pušek, jeho holohlavý parťák se přesunul na záď k Saotimu. Krafter stál zhruba ve středu lodi u pravého boku a zíral ke břehu, jako by něco hledal. Ve svých plánech jsem zanedbal možnost, že by chtěli ublížit i někomu dalšímu z posádky kromě mě a Duranda. Další citlivý bod byl kormidelník, sakra.</p>
<p>Rozhodl jsem se to trochu popostrčit. Zvedl jsem se, postavil se zhruba na Krafterovu úroveň, ale na opačnou stranu lodi. Když mě viděl přicházet, znervózněl, já se však zahleděl do vody a pak se vyklonil přes bok.</p>
<p>„Durande, pojďte se také podívat,“ řekl jsem nahlas.</p>
<p>Znovu jsem se vyklonil, tentokrát ještě víc, stačilo by do mě trochu strčit. Současně jsem se však snížil v kolenou a jednou nohou zapřel o bort.</p>
<p>Trup lodi se zachvěl, odrazil jsem se do otočky, nejprve jsem se vytočil tělem, nohy v těsném závěsu. Krafter už byl v pohybu s revolverem v ruce. Zasáhl jsem ho ve výskoku ploskou nohy do spánku, přepadl na bok, já doskočil do podřepu. Revolver zarachotil na dřevě. S Krafterem kop těžce otřásl, ale stejně se hrabal na nohy a sahal po noži. Znovu jsem vykopl, tentokrát přímočaře bez výskoku. Chtěl jsem ho trefit do žaludku, ale v přípravě na útok se snížil, dostal to do hrudi. Síla zásahu jím mrštila vzad, přepadl přes bok do vody.</p>
<p>Holohlavec se rozhodl hop nebo trop a rozběhl se směrem k Saotimu. Musel však minout Duranda a ten ho praštil svou vycházkovou holí, kterou vozil i na naše výpravy. Vlastně ho nepraštil, vytáhl v ní ukrytou čepel a sekl. Holohlavý se chytil za bok, zlomil v pase a sklouzl se po břiše až k lavici, do níž za zaduněním narazil hlavou a zůstal bez hnutí ležet.</p>
<p>Vytrhl jsem z pouzdra revolver. Poslední z nich už držel v ruce pušku. Měl odjištěno, ale ještě nestačil zbraň přiložit k rameni a zamířit. Hlaveň teď směřovala šikmo nad mé levé rameno. Alespoň tak to vypadalo.</p>
<p>„Nedělejte to,“ varoval jsem ho. „Nic tím nezískáte.“</p>
<p>Rozhodl se vystřelit od boku. Zahřměl výstřel, kulka mi olízla rameno, já ho minul. Jenomže na rozdíl od něj jsem měl pět dalších pokusů.</p>
<p>Pečlivě jsem zamířil.</p>
<p>„Nestřílejte! Nejsem ozbrojen!“ odhodil bezcennou pušku na zem.</p>
<p>Trefil jsem ho do rovnou do srdce, mrtev byl okamžitě. Do vody jsem ho hodil dřív, než z něj stačilo vytéct moc krve.</p>
<p>Čára s Robinem zírali trochu vyjeveně, ale Bartolomějovi rychle došlo, co se stalo.</p>
<p>„Co s ním, dorazíme ho?“ ukázal na Kraftera, který zuřivě plaval ke břehu.</p>
<p>Saoti mezitím změnil směr, začali jsme se úzkým obloukem vracet.</p>
<p>Jeho otázka měla smysl. Nemohli jsme si dovolit, aby na nás někdo ukázal prstem, aby proti nám poslal své kamarádíčky číhající někde v záloze. Jen oni tři by zlato transportovat dál nedokázali.</p>
<p>„Nehodlám svou duši obtížit takovým hříchem,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Durand i ostatní na mě nechápavě pohlédli.</p>
<p>„Dívejte.“</p>
<p>Od břehu plavala Krafterovi vstříc eskadra aligátorů. Byli o dost rychlejší, přestože se opravdu snažil. Na to, jak byl velký, mě překvapilo, že zmizel pod vodou prakticky okamžitě.</p>
<p>Třetího ze vzbouřenců jsme ošetřili a nechali ležet na provizorním lůžku. Durand ho sekl hluboko, ztratil hodně krve a s našimi provizorními prostředky neměl moc šancí na uzdravení.</p><empty-line /><p>„Vypadáte spokojeně,“ téměř mě u večeře Durand obvinil.</p>
<p>Ostatní muži byli zaražení, zemřeli tři z nich, tři, které znali. Současně si však uvědomovali, že ti tři jim chystali smrt. Jinak by zlato získat nemohli.</p>
<p>„Nejsem,“ odmítl jsem to. „Možná,“ připustil jsem po chvíli mlčení. „Jsem rád, že se to vyřešilo, že tenhle problém máme za sebou.“</p>
<p>Ale nebyla to pravda. Násilí mi udělalo dobře, vzrušení z boje a adrenalin v žilách na chvíli odplavily hlubokou depresi, se kterou jsem poslední měsíce zápasil a víc a víc prohrával.</p>
<p>Spal jsem dobře a po dlouhé době jsem neměl žádný sen.</p><empty-line /><p>O dva týdny později jsme s víc než půl milionem novotou zvonících dolarů dorazili do New Orleans. V přístavišti nás nepřivítal žádný poslíček, který by doručil zprávu o našem příjezdu. Nebylo proč, na nikoho z nás nikdo nedočkavě nečekal. Najatý hlídač a správce v jednom musel postačit.</p>
<p>„Mohu přespat u vás, než si něco najdu?“ zeptal jsem se Duranda.</p>
<p>„Samozřejmě, jste mým hostem, na jak dlouho si budete přát,“ nabídl mi.</p>
<p>Místo jako místo. Uvažoval jsem ale, že se brzy přestěhuji do nějakého hotelu nebo penzionu.</p>
<p>„Jaké jsou další plány s penězi?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.</p>
<p>Veškerá energie mě opustila den potom, co Kraftera spořádali aligátoři. Mělo vůbec smysl o něco usilovat? Z tohohle světa pro mě nebylo úniku, a i když se budu snažit jak nejvíc to půjde, se zdroji, které tady jsou k dispozici, nemám nejmenší šanci. To jsem ale věděl i dřív a dokázal jsem se přes to přenést. Možná jsem si jen myslel, že jsem to dokázal.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že mi Durand něco vypráví.</p>
<p>„Ještě jednou, nedával jsem pozor,“ požádal jsem ho.</p>
<p>Ukázal mi seznam čtyř největších bank, v každé jsme měli na heslo uložit sto dvacet pět tisíc zlatých dolarů.</p>
<p>„Tím bude náš závazek splněn.“</p>
<p>Necelé dva metráky zlata do každé banky. Tedy pět truhliček, odpočítal jsem si.</p>
<p>„Čím rychleji to provedeme, tím to bude jednodušší.“</p>
<p>Dali jsme se do práce.</p>
<p>V prvních dvou bankách to proběhlo až na počáteční ohromení rychle, při východu z druhé už jsem cítil, že jsem zdrojem pro nás nežádoucí pozornosti. Zlato, zlato... přes všechny sliby bankéřské diskrétnosti se zpráva o pokladu rychle šířila.</p>
<p>„Durande, doprovodíme vás do další banky a v okamžiku, kdy truhly nanosíme dovnitř a vy začnete vyjednávat uložení, vás tam necháme samotného. My pak dopravíme poslední zásilku. Nikam z banky nechoďte, stavíme se pro vás později. Nestojím o to, aby vás někdo unesl a snažil se z vás vytlouct heslo.“</p>
<p>„Heslo nestačí, musí mít druhou půlku dokumentu, který ukládám spolu se zlatem.“</p>
<p>„To je jedno, jedeme.“</p>
<p>Každé vzrušení stálo za to, alespoň částečně zvedalo oponu mé rezignace.</p>
<p>Zastavili jsme před bankovním domem Loyd, a zatímco Robin s Čárou nosili truhlice a Bartoloměj je u toho hlídal, já střežil vůz s posledními sto dvaceti pěti tisíci dolary. Skoro jsem si přál, aby se něco stalo a někdo něco zkusil. Nestalo se tak a my vyrazili k další bance. Celé martýrium jsme měli za sebou až večer. Unavení jsme se vrátili do doku.</p>
<p>„Pánové,“ oslovil naši posádku Durand. „Vaše odměna a slíbená prémie,“ vtiskl každému do dlaně váček se zlatem. „A prémie navíc,“ přidal ještě jeden.</p>
<p>„Šéfe, já si s dovolením odpočítám padesát a zbytek si vyzvednu za dva tři dny,“ řekl Robin. „Až mě bude hlava bolet natolik, že na další hýření nebudu mít ani pomyšlení.“</p>
<p>Ostatní ho napodobili.</p>
<p>„Co my?“ obrátil se na mě Durand, když jsme osaměli. „Taky si zasloužíme menší oslavu, ne?“</p>
<p>Mávl na drožku, nastoupili jsme a jeli k jeho domu.</p>
<p>„Bavte se dobře, já nemám náladu,“ odmítl jsem jeho společnost.</p>
<p>„Jste si jistý?“ zeptal se starostlivě.</p>
<p>„Jsem.“</p><empty-line /><p>Umyl jsem se, nechal se ostříhat, oholit a oblékl se do svých starých městských šatů. I když jsem se cestou na lodi částečně vykrmil, kalhoty na mě plandaly a pásek mě dřel na kostnatých kyčlích.</p>
<p>„Kdy se hodláte vrátit, pane?“ zeptala se mě na odchodu Augusta.</p>
<p>„Netuším.“</p>
<p>„Musíte hodně zabušit, spím tvrdě,“ poradila mi.</p>
<p>„Děkuji,“ rozloučil jsem se.</p>
<p>Vybral jsem si restauraci, kde jsme s Durandem už párkrát jedli, nechal se zavést ke stolu pro dva, objednal si a čekal u sklenky vína, které bylo standardní pozorností podniku. Stále ještě existovalo pár vodítek, po kterých jsem se mohl vydat, ale já už nevěřil, že to má smysl. Po tolika měsících, po takovém úsilí... promrhaném úsilí.</p>
<p>Díval jsem se na sklenku a napil se. Znovu jsem se díval.</p>
<p>„Potřebovala bych s tebou něco probrat.“</p>
<p>Zvedl jsem pohled od odrazu světla opalizujícího ve sklenici, který jsem posledních deset minut pozoroval.</p>
<p>Byla krásná i vážná a napjatá.</p>
<p>„Ahoj.“</p>
<p>„Ahoj,“ odpověděla.</p>
<p>„Jak jsi mě našla?“</p>
<p>„Tohle je jediná restaurace, o které ses zmínil a ve které jsme spolu nebyli.“</p>
<p>Podvědomí zapracovalo, sám jsem si to neuvědomil.</p>
<p>„Mohu se posadit?“</p>
<p>Měla teď na sobě mnohem střízlivější šaty, než ve kterých jsem ji kdy viděl.</p>
<p>„Jistě, prosím. Povečeříš se mnou?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Jen s tebou potřebuji mluvit.“</p>
<p>„Tak do toho,“ vybídl jsem ji.</p>
<p>Dokud jsem se hnal po stopě, dokud jsem měl cíl, vizi, neuvědomoval jsem si, že mi chybí. To přišlo až později. Pozdě.</p>
<p>„Nesmíš mu nic udělat,“ vypadlo z ní.</p>
<p>V první chvíli jsem nechápal, o co jde.</p>
<p>„Nesmíš Williamovi nic udělat.“</p>
<p>Aha.</p>
<p>„Ví, že jsi tady?“</p>
<p>„Ne. A ode mě se to nikdy nedozví.“</p>
<p>„Je to velký a nebezpečný muž, dokáže se o sebe postarat sám, v těchhle záležitostech nepotřebuje tvou pomoc.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ano, je silný, obratný, nebezpečný. Ale takové, jako je on, ty zabíjíš tak snadno, jako já...“ hledala vhodný příměr.</p>
<p>„Lámeš mužská srdce?“ doplnil jsem, ale pak jsem omluvně mávl rukou. „Promiň, nemám na to právo.</p>
<p>„Zapomeň na to, nikdy by mě to ani nenapadlo.“</p>
<p>Usmála se.</p>
<p>„Ty sis ale nemyslela, že bych to udělal,“ uvědomil jsem si.</p>
<p>„Ne, nemyslela,“ připustila. „Ale co kdybych se mýlila? Chtěla jsem mít jistotu, je to pro mě moc důležité.“</p>
<p>Chápal jsem ji.</p>
<p>Chvíli jsme oba mlčeli.</p>
<p>„Mám pro tebe něco, co bych ti chtěla ukázat. Ještě nejsme kompletně přestěhovaní. Zatím to zůstalo ve staré kanceláři,“ prolomila ticho.</p>
<p>„Stěhuješ se?“</p>
<p>„Ano, firma se stěhuje a já také.“</p>
<p>„Kdy se ti to bude hodit?“</p>
<p>„Pozítří, zítra se jedeme podívat na pozemek, který bychom chtěli koupit.“</p>
<p>„Tak pozítří. A zítra mnoho štěstí.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Vypadala v rozpacích, to jsem u ní viděl snad jen jednou nebo dvakrát. Vstal jsem, ona také, rozloučil jsem se s ní polibkem na tvář.</p>
<p>Měla, po čem toužila, já, co mi patřilo.</p>
<p>Jídlo vypadalo úplně stejně, jak jsem si pamatoval, jen chuť za nic nestála. Ale to bylo spíš mnou než kuchařem.</p>
<p>Sklenka jako pozornost se podniku vyplatila, objednal jsem si celou láhev.</p>
<p>„Pane?“ vyrušil mě číšník.</p>
<p>Rozhlédl jsem se. Během doby, kdy jsem zíral do prázdna, se sál zaplnil, večer o nějakou tu chvíli zestárl a původně vážné tváře hostů probarvila červeň z dobrého jídla a pití. V mé láhvi zbývalo ještě tak půl skleničky. Zase tak do prázdna jsem nezíral.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Jste zván ke společnosti do Modrého salónku.“</p>
<p>Netušil jsem, že zde existuje Modrý salónek, a ani jsem si nedokázal představit společnost, kam by mě někdo pozval. Kromě Duranda, ale tomu jsem řekl, že nemám náladu. On takové věci respektoval.</p>
<p>„A kdo si žádá mou přítomnost?“</p>
<p>„Jedna elegantní dáma. Pro případ, že byste se zdráhal, mám vyřídit, že jste se s ní chtěl sejít.“</p>
<p>„Díky,“ přikývl jsem a podíval se na stůl a svou židli, zda tam nenechávám nic důležitého.</p>
<p>„Prostřeno je velmi štědře. I co se týče dobrého pití,“ vyložil si můj pohled špatně.</p>
<p>Fajn, v tom případě jsem neměl proč váhat.</p>
<p>Tmavovláska s obočím barvy noci a třešňovými rty, k tomu kakaová pleť, útlý pas a dekolt, který bych doma okamžitě připsal plastickému chirurgovi s dokonalým estetickým cítěním. Elsie Bertrand. Okolo stolu čtyři další ženy a šest mužů, já byl sedmý.</p>
<p>„Děkuji za pozvání. Těší mě, že vás opět vidím,“ pozdravil jsem s úklonou.</p>
<p>Pětatřicetiletý hezoun s tmavými vlasy ulízanými brilantinou se po mě podíval téměř nenávistným pohledem, ramenatý padesátník, kterému dobré bidlo začínalo klenout břicho pod dokonale střiženým oblekem, spíš pohrdavě a znechuceně. Věřil si ve všech možných ohledech.</p>
<p>„Mě také, byl jste dlouho pryč, že?“ přivítala mě zářivým úsměvem.</p>
<p>Plným příslibů, které si chlap raději ani nepřizná. Působilo to na mě tehdy, působilo to na mě i teď.</p>
<p>Ti dva byli hlavní kohouti na smetišti.</p>
<p>„Obchod,“ odpověděl jsem pokrčením ramen a posadil se na prázdné místo proti ní.</p>
<p>Ti dva seděli po její levé a pravé straně.</p>
<p>„Prý jste do města dovezli tunu zlata,“ nadhodil ten starší.</p>
<p>„Pověsti přehánějí.“</p>
<p>Ale jen trochu.</p>
<p>„Ach, promiňte,“ Elsie vykouzlila precizně nadávkované množství rozpaků.</p>
<p>„John Smith,“ prozradila mé jméno společnosti. „Milovník zápasů a...“ zaváhala, „prostě velmi zdatný obchodník, podobně jako vy, pánové.“</p>
<p>Pak na oplátku představila ostatní členy společnosti mně. Jména jsem se ani nesnažil zapamatovat. Jindy bych takové příležitosti využil, ale teď mi to bylo jedno.</p>
<p>Znovu se rozproudila společenská konverzace, účastnil jsem se jí, jen pokud jsem to cítil jako nutné.</p>
<p>Líbil jsem se vysoké plavovlásce s řeckým nosem, viděl jsem na ní, že by byla ochotná kvůli mně poslat svého společníka k vodě. Jenomže byla moc chytrá, přemýšlivá a chtěla si povídat. Na nic z toho jsem neměl náladu. To, co mě na Elsie přitahovalo od první sekundy, kdy jsem ji viděl, přetrvávalo; navíc to bylo umocněno mým šestiměsíčním putováním divočinou, kdy jsem si sáhl až na dno. Teď se mi síly vracely a její sexappeal mě budil z letargie.</p>
<p>Mechanicky jsem odpověděl na otázku, do vzduchu prohodil nic neříkající repliku a před další konverzací se zachránil soustem delikatesy, o níž jsem netušil, jak se jmenuje, a která mi vůbec nechutnala.</p>
<p>Pilo se hodně, společnost se bavila stále nevázaněji a nevázaněji a nakonec se za smíchu a spousty bezobsažných řečí rozpadla. Plavovláska se poté, co zjistila, že nemám zájem, rozloučila a opustila stůl i se svým vysokým, trochu prkenným partnerem, po ní i ostatní páry.</p>
<p>Jen ti dva kohouti stále zápasili o Elsiinu přízeň. A oba začínali být opilí. Podle množství vína bych měl být také, ale neuvědomoval jsem si to. Jeden z příznaků opravdu pořádné intoxikace alkoholem.</p>
<p>„Pánové,“ obrátila se na ně. „Myslím, že večer pokročil, dokázali byste mi obstarat drožku?“</p>
<p>Vymrštili se jako jeden muž, hodně vrávorající muž, a zamířili k portýrovi u dveří.</p>
<p>„Budu se muset rozloučit, doprovodí mě domů, na Orsonovu ulici. Mám tam dům, číslo 17.“</p>
<p>„Rád jsem vás viděl,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Uchopil jsem ji za ruku a naznačil polibek, jak se to tady stále v lepších kruzích nosilo.</p>
<p>Dva kohouti se právě vraceli a mé rozloučení sledovali s vítězným uspokojením.</p>
<p>Při mém odchodu se tvářili jako nejlepší přátelé.</p><empty-line /><p>Někde ve skrytu duše jsem věděl, že dělám chybu, ale bylo mi to fuk. Za patnáct minut jsem se opíral o stěnu, skrytý v temnotě průčelí, a sledoval ulici před sebou. Dům číslo 17 stál hned vedle. Dlouho před tím, než se kočár objevil, rozeznělo noční klid zvonění kopyt na dlažbě. Zato kaučukem potažená kola spolu s koženými péry nebyla vůbec slyšet. A co podkovy zalité do vrstvy kaučuku? Ten nápad jsem si schoval, mohl se někdy v budoucnu hodit. Nápadníci se vytáhli, taxík táhlo čtyřspřeží a vlastní kočár měl přímo královské rozměry.</p>
<p>Vystoupila z vozu, oni s ní, loučení bylo dlouhé, skoro to vypadalo, že se poperou o to, kdo s ní půjde dál. Uvědomil jsem si, že doufám, že začnou být násilní, že se do toho budu moci vložit. Bohužel to nebylo třeba, s muži to uměla dokonale, nakonec si nastoupili, objímající se jako nejlepší kamarádi.</p>
<p>Luxusní taxík odjel, dálka vymazala záři jeho karbidových reflektorů.</p>
<p>Elsie začala otevírat dveře svého domu, na služebnictvo nezvonila.</p>
<p>Vynořil jsem se ze svého úkrytu a dorazil k ní ve chvíli, kdy se jí podařilo najít ve tmě zámek.</p>
<p>„Už jsem se bála, že tu nebudete,“ řekla, aniž by se ke mně otočila.</p>
<p>„Čekal jsem, že si s vašimi přáteli užiji nějakou zábavu, ale nakonec to tak nedopadlo.“</p>
<p>Zámek zaskřípal, jak se jí podařilo otočit klíčem.</p>
<p>„Budu muset tomu starému budižkničemu Alfrédovi říct, ať to dá do pořádku.“</p>
<p>Při druhé otáčce klíčem se mě dotkla.</p>
<p>Zajel jsem jí dlaněmi pod sukni, hlasitě vydechla. Nějakou dobu si nechala všechno líbit, pak zámek měkce cvakl a dveře se otevřely se snadností popírající Alfrédovu neschopnost.</p>
<p>„Pojďme dovnitř,“ vyzvala mě.</p>
<p>Cesta dovnitř, do její ložnice, byla dlouhá, skoro tak dlouhá jako stovky kilometrů zamrznutou kanadskou divočinou.</p><empty-line /><p>Probudil jsem se hodně brzo ráno, spíš pozdě v noci. Za čelem mi pomalu, ale vytrvale tepala kocovina uplynulého večera. Nebyl jsem si jistý, jestli je to kocovina z chlastu, nebo i z něčeho jiného. Pamatoval jsem si, že na nočním stolku stojí petrolejová lampa a hned vedle ní leží krabička zápalek. V jedné z pauz jsme si oba zapálili cigaretu. Po hmatu jsem ji našel, přitom jsem bříšky prstů zavadil o něco jemného. Až záře plamene odhalila krajku hedvábných kalhotek, přehozených přes můj nůž. Ten jsem si na rozdíl od revolveru do města vzal.</p>
</section>
<section>
<p>Elsie spala hlubokým spánkem, oddechovala tiše, hluboce a dlouze. Uvolněnost spánku zvýraznila přirozenou křivkou rtů – dodávala její tváři výsměšnou krutost. Ale kdo jsem byl já, abych soudil. Zvláště po uplynulých hodinách. Pohladil jsem ji, ani se nehnula. Její spánek mi připadal až nepřirozeně hluboký. Stejně jako můj – nic se mi nezdálo, žádné krvavé sny. Odložil jsem cigaretu a přemýšlel. Já vykouřil jednu její cigaretu, ona dvě. Nechutnaly jako ty indiánské, ale něco navíc v nich určitě bylo. Zvedl jsem se z postele, záda mě zaštípala. Otočil jsem se, abych se viděl v matně ozářeném zrcadle.</p>
<p>Zbičovaný bych mohl dopadnout lépe. Kdy mi to svými nehty udělala, jsem si nepamatoval. Vlastně jsem si toho nepamatoval moc, ale všechno, co jsme v uplynulých hodinách dělali, se mi líbilo. Tím jsem si byl jistý.</p>
<p>Začal jsem se oblékat. Potrhanou a rtěnkou označkovanou košilí bych budil zbytečnou pozornost, spokojil jsem se s kalhotami a sakem.</p>
<p>A samozřejmě nožem.</p>
<p>Nohy se mi pořád trochu pletly, při vstávání jsem skopl vázu a solitérní věšák na šaty.</p>
<p>Elsie dál spala.</p>
<p>Nechtěl jsem zmizet bez úplného rozloučení. Po chvíli váhání jsem na zrcadlo napsal stručný vzkaz:</p>
<p>„Dobré ráno, krásko. Nechej mi vzkaz u Bradlyho.“</p>
<p>Tak se jmenovala restaurace, kde jsme večeřeli.</p>
<p>Napůl jsem čekal, že cestou po temných chodbách narazím na služebnictvo, ale nestalo se tak. Hlavní dveře byly zamčené, ale v zámku jsem našel klíč.</p>
<p>Venku už panovalo ráno, čerstvý jitřní vzduch profukující ulicemi mi připomněl, jak moc mě má kocovina ve svých spárech.</p>
<p>Žádnou drožku jsem v okolí neslyšel, vyrazil jsem po svých. Stará Augusta mi otevřela, sotva jsem se dotkl dveří Durandova domu.</p>
<p>„Vy vypadáte,“ řekla mi místo přivítání. „Počkejte v kuchyni, než půjdete spát, něco vám dám.“</p><empty-line /><p>Vzbudil jsem se dříve, než jsem si přál, a v jídelně se potkal s Durandem. Už byl po jídle, ale se svou typickou neuspěchaností si dopřával třetí šálek kávy, na talířku před sebou měl položené tenké viržínko, jednu zápalku a škrtátko.</p>
<p>„Co kdyby se ta zápalka zlomila?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Zkoumavě se na mě podíval.</p>
<p>„Bavil jste se včera dobře?“</p>
<p>„Dalo by se říct, že ano.“</p>
<p>Nad mou odpovědí zamyšleně pokývl hlavou.</p>
<p>„A máte dobrou nebo špatnou náladu?“</p>
<p>„Na to budu muset teprve přijít.“</p>
<p>S tím jsem se posadil. Měl jsem hlad, dřevorubecký nenasytný hlad. A chuť k jídlu jako už hodně dlouho ne.</p>
<p>„To je dobré znamení,“ poznamenal, zatímco mě pozoroval, jak se cpu.</p>
<p>Vzal viržínko, přičichl si k němu, špičku odštípl a vytáhl z tenkého doutníku obilné stéblo, potom si ho beze spěchu vložil mezi rty, ukazovákem jedné ruky přitiskl škrtátko ke stolu a druhou rukou zápalku zapálil a od ní doutník.</p>
<p>„Vidíte,“ řekl, když potáhl a zhasl cigaretu, „nezlomila se. Jsem rád, že vás zase vidím ve formě, že jste se vzpamatoval.“</p>
<p>Jen jsem klamal tělem. Opravdu jsem teď k tomu, abych se probral z letargie, potřeboval výbuch násilí nebo noc plnou lehce perverzního sexu?</p>
<p>„Překvapilo mě, že jste se nezeptal, co Jistá ruka a spol. s penězi, co jsme jim uložili v bankách, zamýšlejí.“</p>
<p>Nezeptal jsem se, protože mi to bylo jedno. To ale nebyla správná odpověď, Duranda by znepokojila a já neměl náladu na jeho starostlivost.</p>
<p>„A co s nimi zamýšlejí?“</p>
<p>„Chtějí je investovat. Chtějí je rozmnožovat ze zdrojů bílé civilizace a pak na ni působit jejími vlastními prostředky – penězi, obchodní mocí a tak podobně.“</p>
<p>Budou to pak indiáni? Ale co. Kdo si zvykne na dobře postavený dům, už se nechce vrátit do promrzajícího teepee, stará pravda.</p>
<p>„To je dost velkorysá představa,“ poznamenal jsem, protože se to ode mě čekalo.</p>
<p>„A víte, s kým chtějí spolupracovat?“</p>
<p>„S vámi?“ tipl jsem si.</p>
<p>„S námi!“ řekl spokojeně.</p>
<p>Představil jsem si příštích pár let. Jak by to vypadalo, kdybychom se do toho pustili. Stále mocnější, silnější, bohatší, s indiánskými bojovníky na jedné straně, se soudy, právníky a najatými žoldáky na straně druhé. Ano, byla to cesta, jak se stát mocným a bohatým. Před pár měsíci by mě to asi zaujalo.</p>
<p>„Bál jsem se, že vás nezaujme vůbec nic, že jste ztracený. Tohle je ta nejfantastičtější věc, která se nám mohla přihodit. Jsem rád, že i vás nadchla.“</p>
<p>Durand se mýlil, představy budoucích let mě nenadchly ani náhodou. Nemělo cenu předstírat opak, nebo ano? Vydělat peníze, být mocný... Co jsem sakra mohl dělat jiného? Uvězněný v jednom jediném světě?</p>
<p>Někdo zabouchal na dveře, pak mnohem razantněji.</p>
<p>„Augustě potrvá, než sejde ze schodů. A nemám rád, když musí jednat s nezdvořáky,“ řekl Durand a zvedl se.</p>
<p>Praskání dřeva. Ten někdo jednoduše dveře vykopl. Revolver ani arkansaské párátko jsem s sebou neměl, vzal jsem proto zavděk kuchyňským nožem.</p>
<p>Dupot nohou, práskání otevíraných a zase zavíraných dveří. Rachot jako hrom, ale vypadalo to, že ho působí jediný člověk.</p>
<p>Dveře třeskly a nárazem o stěnu se rozštíply, prostor mezi veřejemi vyplnil Hornbull.</p>
<p>„Myslel jsem, že máš ještě volno,“ řekl Durand místo pozdravu.</p>
<p>Tázavě se na mě podíval, jako bych já mohl vědět, proč se obrovitý mladík tak rozčílil.</p>
<p>„Anette unesli!“</p>
<p>Viržínko letělo do popelníku, já rozbil šálek s kávou, jak jsem jím nechtěně praštil o stůl.</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Co přesně se stalo?“</p>
<p>Vychrlili jsme otázky současně.</p>
<p>„Koupili jsme pozemek a dům. Měla v něm na mě počkat, já vyrazil pro nářadí a nejdůležitější nábytek, co jsme už měli. Kvůli rozbitému povozu jsem dorazil až dneska ráno. Zmizela. A nenechala mi žádný vzkaz.“</p>
<p>„Mohlo se jí přihodit něco podobného jako tobě. Také jsi jí nemohl nechat vzkaz, třeba se snažila zařídit něco dalšího a nevyšlo to,“ podotkl Durand rozumně.</p>
<p>Hornbull jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„V bývalé kanceláři už jsi byl?“</p>
<p>Dnes jsem se tam s ní měl setkat, ale to jsem nahlas neřekl, ničemu by to neprospělo.</p>
<p>„Ne,“ otočil se na pětníku, připravený vyběhnout zase pryč.</p>
<p>„Stůj a přemýšlej, sakra!“ zastavil jsem ho. „Musíme jednat, jako by ji opravdu unesli. To znamená mít s sebou všechno, abychom mohli okamžitě začít pátrat, vyrazit po stopě,“ prohlásil jsem přesvědčeně.</p>
<p>„Peníze,“ přitakal Durand. „Potřebujeme hotovost.“</p>
<p>„Zbraně,“ přebral si to po svém Hornbull.</p>
<p>Souhlasil jsem s oběma, víc jsem spíš spoléhal na Hornbullovu volbu.</p>
<p>O deset minut později jsme nasedali do lehké drožky, jejíž péra pod naší váhou povážlivě zaskřípěla. Drožkář už chtěl něco říct, ale Hornbull mu položil na rameno svou obrovskou ruku.</p>
<p>„Jeďte,“ udal adresu.</p>
<p>V jeho hlase se skrývala zvířecí bestie, stěží držená na řetězu.</p>
<p>Durand vtiskl muži do ruky dolar.</p>
<p>Vše dohromady zapůsobilo, vyrazili jsme maximální rychlostí, kterou ze sebe byl chudák starý grošák schopen vyždímat.</p>
<p>V pouzdře na boku jsem měl revolver, po kapsách všechny náboje, k tomu tomahavk, na který jsem si v průběhu posledních měsíců zvykl. Durand měl dvouhlavňovou pistoli a svou oblíbenou vycházkovou hůl. Hornbull měl pod kazajkou ukořistěnou luparu, v opaskových poutcích pár nábojů, v pouzdře na popruhu ošklivě vyhlížejícího křížence nože a mačety.</p>
<p>Před Anettiným bývalým domem a současně kanceláří jsme byli za pár minut. Sotva jsme vystoupili, drožkář práskl bičem a štval koně pryč, co nejdál od nás.</p>
<p>Stačil pohled a věděl jsem, že něco je špatně – dveře nebyly dovřené. To by Anette neudělala.</p>
<p>„Opatrně,“ sykl jsem, vytáhl revolver, natáhl kohout a se zbraní u nohy se opatrně blížil k domu po stále ještě pečlivě udržované písčité cestičce.</p>
<p>Buď sjednala zahradníka, nebo se sama o miniaturní zahrádku starala. Růže prosperovaly, a to tady bez pravidelného zalévání nešlo. A trávník byl nedávno posekaný.</p>
<p>„Pozor na ta okna,“ ukázal Durand do podkroví.</p>
<p>„Okenice jsou bytelné, není přes ně vidět. Musel by být otevřený průhled, co jsem k nim nechal přidělat. A ten vypadá zavřeně,“ řekl jsem.</p>
<p>Hornbull to pominul, nebo mu to prostě v tuto chvíli bylo jedno.</p>
<p>Ukázal jsem jim, kam se mají postavit, a opatrně se přiblížil ke dveřím. Pokud někdo v okolí naše manévry před malým domkem pozoroval, nemíchal se do toho.</p>
<p>Dvěma prsty jsem dveře pootevřel víc a pak s hlavou při zemi nakoukl dovnitř.</p>
<p>V přízemí nikdo nebyl, to jsem zjistil jediným pohledem. Také to, že židle pro klienty jsou převržené, někdo shodil na zem pokladnu, bytelná skříň z dubového dřeva na dokumenty byla násilím otevřená.</p>
<p>Naznačil jsem jim, že můžeme dovnitř. Už po prvním kroku jsem věděl, že se tady střílelo. Černý střelný prach nechává v uzavřených místnostech typický, dlouho přetrvávající odér.</p>
<p>Hornbull bez zaváhání vyběhl po schodech do podkroví, Durand za ním, aby toho šílence kryl. Já se zastavil u papírů rozsypaných na zemi.</p>
<p>Vypadalo to, jako by je někdo v honbě za něčím, z jeho pohledu mnohem zajímavějším, shodil ze stolu záměrně. Dal jsem si práci a našel ty, co spadly na zem jako první.</p>
<p>Našel jsem opisy z pozemkových knih, poznámky týkající se pronájmů pozemků, skladišť, doků. Některé názvy mi byly povědomé. Chvíli mi trvalo, než se mi to vybavilo. Všechny výpisy se týkaly kanálu, u něhož se nacházelo skladiště, v němž jsme našli Anettinu přítelkyni Gisele. Anette pátrala dál, a přitom proti mně podstatně rozšířila okruh svého zájmu. Pomalu jsem začínal chápat její přístup. Na co je někomu skladiště, když nemá místo, kde by kotvil? Na co je někomu skladiště kus od vody, když nemá, kdo by mu náklad převezl? Na většině papírů popsaných jejím šikmým úhledným rukopisem stála v rohu stručná poznámka: Slepá cesta.</p>
<p>Jen jediný list byl označený červeným vykřičníkem. Jakýsi Paul Haugen si několikrát krátkodobě pronajímal molo číslo 17b, a to vždy na tři dny. Anette vystopovala, že vždy právě v těch dnech, kdy zmizela některá z žen. Nesouhlasilo to přesně, ale korelace byla zjevná. Schoval jsem papír do kapsy a šel za nimi nahoru.</p>
<p>Nábytek byl převrácený vzhůru nohama, postel páchla krví a většinu podlahy v kuchyňce překrývala velká černá skvrna.</p>
<p>Hornbull stál a díval se střídavě na jednu a druhou stranu, nejvíc ze všeho připomínal lva v kleci, netušícího, kudy kam. I Durand vypadal zmatený. Ve vzduchu se vznášel čpavý pach střelného prachu, mnohem výraznější než dole v přízemí. Ještě jednou jsem se rozhlédl. V téhle místnosti umřeli minimálně dva lidé. Nebo byli těžce zranění, ale spíš umřeli. Dole jsme stopy krve neobjevili. Divné.</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak jsem Anette pomáhal s některými nedodělky po řemeslnících. Jedním z nich bylo utěsnění průlezu na miniaturní půdičku, sloužící hlavně k odvětrání prostoru pod štítem.</p>
<p>Pohlédl jsem ke stropu. Háček zajišťující průlez se nacházel těsně vedle závěsu pro petrolejovou lampu. Hornbull se rozhlédl spolu se mnou a zaregistroval ho okamžitě. Než jsem mu v tom stačil zabránit, natáhl se po něm a díky své výšce na něj bez problémů dosáhl. V dalším okamžiku jsme uskakovali před těly, řítícími se shora. Oba mrtví byli muži, díkybohu.</p>
<p>Leželi na podlaze, jeden na druhém. První byl rusovlasý s bledou pihatou tváří, irčan, jak je kreslí v komisech, druhý tuctový typ s hnědými, dlouho nestříhanými vlasy a obličejem, jemuž dominoval červený baňatý nos silného pijáka. Ale možná ve skutečnosti vypadal jinak, protože smrt spoustu věcí změní. Dostal dvě kulky, jednu do hrudi, druhou do stehna. Odhadoval jsem, že ho zabila ta do nohy, kulka protrhla tepnu a on vykrvácel.</p>
<p>„Dostal dvě kulky, obě do břicha.“</p>
<p>Zvedl jsem oči, Durand mluvil o druhém muži. Měl pravdu.</p>
<p>Vybavil jsem si střeleckou lekci, kterou jsem Anette poskytl. <emphasis>Vyst</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>el rychle dvakrát za sebou, a</emphasis><emphasis>ť</emphasis> <emphasis>máš jistotu, že chlap padne k zemi.</emphasis> Byla chytrá, chápavá a zařídila se podle toho, ale stejně jí to nepomohlo. Dostala dva chlapy, a přesto ji unesli.</p>
<p>„To nebyla náhoda, šli po ní,“ pokračoval Durand a vyslovil tak nahlas mé myšlenky.</p>
<p>Mrtví už lehce zapáchali, v místním teplém klimatu nastupoval rozklad rychleji.</p>
<p>„Znáte je někdo?“ zeptal se Hornbull.</p>
<p>Při tónu jeho hlasu jsem sebou škubl. Připomněl mi pár mužů, které jsem potkal a kteří z nejrůznějších důvodů ztratili to, co dělá člověka člověkem, staly se z nich dokonale fungující výkonné stroje na zabíjení, bez citu, zábran, empatie.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Durand.</p>
<p>Některé z těch mužů jsem sám zabil, nebo jsem tomu napomohl. Hranice mezi dobrem a zlem je tenká, pokud pro ty, co zabíjejí, vůbec existuje. Největší nebezpečí pro ty, kteří bojují s monstry, je to, že se jimi sami stanou.</p>
<p>„Podívejte se na to,“ podal jsem Durandovi papíry, které jsem našel v přízemí.</p>
<p>„Pátrala po lidech, kteří měli něco společného s mizením žen. Věděla, že se o to zajímám, protože jsem předpokládal, že jsou odjinud, z jiného světa.“</p>
<p>„Jo,“ potvrdil Durand. „Říkala, že vám to dluží. Chtěla vám pomoct.“</p>
<p>Skoro mě překvapilo, že svou zlost nevrhl proti mně. Možná protože ji bral takovou, jaká byla?</p>
<p>Zatímco jsme se my dva s Hornbullem utápěli v myšlenkách, Durand prohledal mrtvé. Našel pár mincí, zápalky, malý nůž, provázek. Žádné doklady, nic, co by nám o těch dvou řeklo něco víc. Možná se o to postarali jejich kumpáni?</p>
<p>Proč si myslím, že je jich víc? Ve stupňujícím se horku se zdálo, že mrtví s každou minutou páchnou víc a víc.</p>
<p>„Kolik si myslíte, že jich bylo?“ zeptal se Hornbull.</p>
<p>To bylo poprvé, kdy dal najevo, že přemýšlí.</p>
<p>Durand teď studoval papíry, co jsem mu podal.</p>
<p>„Minimálně čtyři. Dva zabila. Třetí by sám nenarval těla nahoru.“</p>
<p>„Jo,“ přikývl. „Tři by zvládla.“</p>
<p>Nejhorší bylo, že jsem s ním souhlasil.</p>
<p>„Rozjela pátrání ve velkém,“ komentoval Anettiny poznámky Durand. „Zajímala se o drožkáře v okolí a přepravní firmy, majitele doků a mol,“ přeříkával nahlas svá zjištění.</p>
<p>„Předpokládala, že když má někdo zajištěný kanál, jak dostat cokoliv na vodu a pryč z města, že to nebude využívat jen pro jedinou věc,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„Ano. Nejen pro pašování žen, pokud vás vezmu za slovo,“ podíval se na mě, „ale pro převážení jakéhokoliv zboží. Alkohol, lidi, kradené zboží...“</p>
<p>„Zbraně,“ přidal jsem.</p>
<p>„Moc lidí nejde do zbraní, počáteční investice jsou vysoké.“</p>
<p>Složil papíry do kapsy.</p>
<p>„Jediné vodítko, které máme, je Paul Haugen,“ poukázal Durand na zakroužkované jméno v Anettiných poznámkách. „Podle lidí, které zaměstnával, jim v inkriminovaný čas dával volno, aby jím pronajímané molo v tu správnou chvíli nikdo nehlídal. Potřebovali bychom zjistit, komu tuhle diskrétní službu poskytoval.“</p>
<p>„Tak se ho půjdeme zeptat,“ pronesl Hornbull a znělo to, jako by na Haugenovu rakev hodil první hrst hlíny.</p>
<p>„Pokud nezjistíme, pro koho pracovali tihle dva, jsme namydlení, Anette nepomůžeme,“ upozornil ho Durand, než se otočil k odchodu.</p>
<p>Ti dva mrtví byli chlápci, co zařizují citlivé operace, spolehlivé ruce svého šéfa, tím jsem si byl jist. Potřeboval jsem jejich fotky, abychom je při vyptávání mohli ukazovat.</p>
<p>„Je tady někde v okolí fotograf?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„V každé třetí ulici, momentkové portréty jsou módní,“ odpověděl Durand.</p>
<p>„Půjčíme si foťák a vyfotíme si je.“</p>
<p>„Nejdříve vám udělají fotky do druhého dne. To, když si pětkrát připlatíte. Chtěl jsem fotku s Anette pro své rodiče,“ upřesnil Hornbull schopnosti místní technologie.</p>
<p>Vzpomínka se mu odrazila ve tváři, ale nerozplakal se, nepropadl beznaději, jak by to udělala většina mužů, místo toho se mu obličej proměnil v kamennou masku.</p>
<p>„Tak to uděláme jinak,“ pokrčil jsem rameny.</p><empty-line /><p>O hodinu později jsme přešlapovali před adresou, kde podle Anettiných poznámek Paul Haugen bydlel. Myslel jsem si, že to bude dům, ale stáli jsme před dalším obyčejným skladištěm blízko u vody. Na jedné jeho straně jednolitost prkenné stěny narušovala dvě malá okna. Takže tady pan Paul Haugen asi opravdu bydlel.</p>
<p>„Takže jdeme do toho?“ podíval se po nás Durand.</p>
<p>Hornbull s jutovým pytlem v ruce přikývl a jediným kopnutím zrušil dveře.</p>
<p>Teď už nemělo cenu váhat, následovali jsme ho.</p>
<p>„Kurva, co to děláte! Jsem ozbrojený! Zastřelím vás!“</p>
<p>Při slově <emphasis>zast</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>elím</emphasis> jsem zrychlil. Paul Haugen byl zjevně lépe ozbrojený než devadesát devět procent ostatních mužů.</p>
<p>Hornbulla jsem stejně nedohonil.</p>
<p>Haugena jsem spatřil ve chvíli, kdy mu Hornbull vyškubl z rukou starožitně vyhlížející mušketu s trombónovitě rozšířenou lahví. Pak naprosto přirozeně palcem zahasil doutnák, skoro jemně ho praštil pažbou do hlavy a následně ho klouzavým letem poslal k protější zdi. Všechno dohromady mu trvalo méně než sekundu.</p>
<p>„Pokud ho zabiješ, nic se nedozvíme,“ podotkl jsem.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Věděl – vzhledem k tomu, jak zacházel s dveřmi, se vůči Haugenovi extrémně kontroloval.</p>
<p>„Teď to necháme na Durandovi,“ řekl jsem Hornbullovi a jemným tlakem ho přesvědčil, že na násilí přijde čas později.</p>
<p>Durand to s lidmi uměl. Chvíli to zkoušel po dobrém, chvíli blufoval, chvíli mě s Hornbullem využíval jako temnou hrozbu v pozadí. Nevedlo to k ničemu. Paul Haugen se prostě někoho jiného bál víc než nás.</p>
<p>„Určitě jste toho muže potkal, vyjednával s vámi krátkodobé pronájmy vašeho přístaviště. Rezavé vlasy, knírek, spousta pih. Potřebujeme ho najít, dluží nám nějaké peníze, to je všechno,“ zkoušel Durand další přístup.</p>
<p>Haugen jen dál přesvědčeně vrtěl hlavou.</p>
<p>Podíval jsem se na Hornbulla. Čas plynul a pravděpodobnost, že Anette najdeme živou, exponenciálně klesala s každou sekundou.</p>
<p>Položil svou obrovskou ruku Haugenovi na rameno a jednoduše stiskl. Měl výhodu velikosti a správných pákových poměrů, ale i tak – sílu měl neskutečnou. Slyšel jsem praskání chrupavek ramenního kloubu, Haugen se zapotácel, a kdyby ho Hornbull současně nedržel, padl by k zemi.</p>
<p>„Nic vám neřeknu! Nemůžu! Zabili by mě“</p>
<p>„Ale my přece po vás nechceme nic důležitého. Jen odpověď na otázku, zda jste někdy viděl tyhle muže,“ řekl jsem a z jutového pytle vytáhl hlavy chlapů, co je zabila Anette.</p>
<p>Haugen zalapal po dechu.</p>
<p>„Vy jste je zabili!“</p>
<p>Nikdy jsem nepochopil, proč víc než fakt smrti děsí lidi to, jak se zachází s jejich ostatky. I s těmi cizími.</p>
<p>„Jak se jmenovali?“ položil jsem jednoduchou otázku.</p>
<p>„Mathe Revelton, tomu druhému říkali Louis, víc nevím,“ koktal k smrti vyděšený Haugen.</p>
<p>„A pro koho pracovali?“</p>
<p>Hlavy začínaly příšerně smrdět, nejvyšší čas se jich zbavit.</p>
<p>„Pro Petronia přece!“</p>
<p>Durand sebou škubl, to jméno mu něco říkalo.</p>
<p>„Můžeme odsud vypadnout, vím, kam teď jít,“ obrátil se na nás.</p>
<p>Hodil jsem hlavy na zem, zadunění na udusané hlíně připomnělo třesk kulečníkových koulí z lepších časů.</p>
<p>„Pohřběte je hluboko a zapomeňte na nás,“ poradil jsem mu. „Jdeme,“ pobídl jsem Hornbulla, kterému se odejít příliš nechtělo, asi měl pocit, že bychom se od Haugena mohli dovědět i něco dalšího.</p>
<p>Já s ním souhlasil, ale vypadalo to, že Durand ví víc.</p>
<p>„Bertrand,“ řekl pouze, když jsme se k němu venku připojili.</p>
<p>„Prosím?“ nechápal jsem.</p>
<p>„Petronius pracoval pro Elsie Bertrand. Právě ona byla můj obchodní partner a navezla mě do obchodů, které se mi nelíbily. Jí jsem dal veškeré hotové peníze, abych se zbavil závazků, ale stejně jí to nestačilo. Chtěla se mi pomstít. Kdybyste mi nepomohl, udělala by ze mě otroka.</p>
<p>Vybavilo se mi, o jakých obchodech tehdy mluvil. Prodej lidí proti pravidlům společnosti, kde bylo otrokářství počestným byznysem. Prodej lidí na maso, jako materiál na orgie a spoustu dalších hnusných věcí, které už jsem zapomněl. Proč mě to nepřekvapovalo?</p>
<p>„Ale nebyla jen tvá obchodní partnerka,“ nadhodil jsem.</p>
<p>„A proto toho tolik vím,“ přikývl. „A proto byla tak naštvaná.“</p>
<p>O ulici dál jsme si chytli dalšího taxíka, tentokrát velký těžký krytý kočár. Adresu kočímu udal Durand.</p>
<p>„Jaký je plán?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Musíme se nějak dostat dovnitř,“ pronesl chmurně Durand. „Má v domě ochranku čtyřiadvacet hodin denně.“</p>
<p>Já si nikoho nevšiml.</p>
<p>„Jsou velmi dobře vycvičení, pro neprověřené lidi prakticky neviditelní. Já už prověřen nejsem.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl jsem. „Vy zůstanete v drožce, já vejdu dovnitř a pak vám otevřu. Jsem prověřený,“ řekl jsem a tvářil se neutrálně.</p>
<p>Durand se na mě se zájmem podíval.</p>
<p>„Rozumím,“ přikývl nakonec se stejně nezúčastněným výrazem. „Dům má dva vchody, z Orsonovy ulice hlavní, z Francisovy vedlejší, ale používány jsou oba dva. To jen kdybyste to náhodou nevěděl.“</p>
<p>„Nevěděl, děkuji.“</p>
<p>A už jsme byli na místě.</p>
<p>Vystoupil jsem, ještě než se kočár úplně zastavil. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, v noci všechno vypadalo jinak, a také jsem myslel na úplně jiné věci. Nakonec jsem si vybral vedlejší vchod. Francisovou avenue, jak hlásala tabulka, chodilo mnohem méně lidí.</p>
<p>Zabušil jsem klepadlem a čekal.</p>
<p>Nic jsem neslyšel, ale najednou jsem si byl jist, že si mě někdo soustředěně prohlíží. Zatraceně soustředěně, pak ten pocit pominul.</p>
<p>Čekal jsem, přitom jsem si uvědomil, že na nedočkavého milence až příliš klidně, tak jsem se do svého postoje pokusil vdechnout trochu netrpělivosti. Naštěstí se konečně ozvaly kroky a skřípění zámku a závory.</p>
<p>„Prosím,“ otevřela mi stará, léty svraštělá žena. Za ní v šeru chodby jsem rozeznal tmavou siluetu. Kdybych někoho nečekal, nikdy bych si ho nevšiml, tak dokonal splýval s pozadím.</p>
<p>„Co vás sem přivádí, seňore? Madam neříkat, že vy dnes přijít.“</p>
<p>Mexičanka.</p>
<p>Vyloučil jsem všechny složité důvody a vybral ten nejjednodušší: „Potřebuji Elsie, totiž madam, hned vidět, okamžitě, hned!“</p>
<p>Sám sobě jsem nezněl příliš přesvědčivě, ale ve tváři staré ženy se objevil vědoucí spokojený úsměv.</p>
<p>„Vy muset počkat v salonku pro hosty. Ona nebýt připravená na návštěvu.“</p>
<p>S tím se otočila, současně se silueta na konci chodby pohnula. Pochopil jsem, že až dosud na mě mířil nějakou zbraní.</p>
<p>Ale teď už ne.</p>
<p>Vytáhnout tomahavk ze závěsu na vnitřní straně kabátu nejde úplně potichu a on to zaslechl. Ať se ale pokusil o cokoliv, nestihl to. Ostří se do něj zaseklo se suchým třesknutím, jako by to ani nebyl člověk.</p>
<p>„Pšt,“ sykl jsem, chytil starou ženu pod krkem a přiložil jí ruku na ústa.</p>
<p>Nevzpírala se.</p>
<p>„Kam vás mohu zavřít?“ zeptal jsem se tiše. „Kde vás neuslyší, když nebudete dělat příliš velký hluk? A nějakou dobu tam pohodlně vydržíte?“</p>
<p>„Do skladu zeleniny?“ navrhla věcně.</p>
<p>Asi věřila na mužské a ženské role, muži jsou násilníci, ženy oběti.</p>
<p>Tělo na zemi se ani nepohnulo, zřejmě jsem ho trefil dobře.</p>
<p>Pochybovačně jsem se podíval naznačeným směrem na úzké schodiště do podzemí.</p>
<p>„Opravdu tam nějakou dobu vydržíte?“</p>
<p>Nic jsem proti ní neměl, netušil jsem, zda za hodinu budu ještě žít, a nepřál jsem si, aby někde v podzemí umřela hlady a žízní.</p>
<p>„Jistě, seňore, nejchladnější místo v domě. Klid, dobré víno, dobrý česnek, dobře se tam spí.“</p>
<p>Proti gustu...</p>
<p>„Prosím,“ pobídl jsem ji do temnoty. „A buďte nějakou dobu potichu. Mí přátelé jsou... jiní než já.“</p>
<p>„Já být chytrá, já vědět, kdy muž poslechnout a kdy ne.“</p>
<p>Usmál jsem se na ni a zavřel za ní dveře. Potom jsem šel naopak otevřít ty hlavní na ulici.</p>
<p>„Ani to moc dlouho netrvalo,“ prohodil Durand, když kolem mě procházel dovnitř.</p>
<p>„Udělal jsem dojem,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„To je co za opici?“ zastavil se Hornbull nad tělem, které jsem ještě neměl čas si prohlédnout.</p>
<p>„Indián, indián z amazonských pralesů,“ prohlásil Durand.</p>
<p>Měl pravdu. Ten muž, tetovaný znaky slunce a půlměsíce, nevážil víc než padesát kilo, byl malý, šlachovitý, ale současně smrtelně nebezpečný, protože vedle něj na zemi ležela téměř metr dlouhá foukačka. Zvedl jsem ji a vytřásl z ní šipku se řvavě červeným opeřením.</p>
<p>„Stačí dotyk,“ ukázal jsem na hrot, „a jste mrtví. Tihle prcci používají ty nejsmrtelnější jedy na světě.“</p>
<p>„Kam teď?“ zeptal se Hornbull pragmaticky.</p>
<p>Netušil jsem.</p>
<p>„Do modrého budoáru, tam se líčí a obléká,“ chopil se vedení Durand.</p>
<p>Znal to tu opravdu dobře. A Elsie znal ještě lépe.</p>
<p>Obezřetně jsme se kradli chodbami, Durand nás posunky upozorňoval na nebezpečná místa. V mezipatře schodiště strnul uprostřed pohybu. Hornbull zůstal s jednou nohou dotýkající se podlahy jen špičkou, já s chodidlech ve vzduchu. Někdo tam byl, ale neviděl jsem kdo.</p>
<p>Durand se pomalu přikrčil, nekonečně opatrně odložil svou hůl a tasil nůž. Nosil ho na boku stejně jako já revolver. Z každého jeho pohybu bylo patrné naprosté soustředění. Opatrný krok, druhý, zmizel nám z dohledu. Tlumený sten, čekal jsem zvuk pádu těla, ten ale nepřišel. Durand se vrátil do našeho zorného pole, na košili tmavou skvrnu od krve.</p>
<p>„Můžeme jít dál, už je to jen kousek.“</p>
<p>Pokračovali jsme v cestě, při ní jsme museli překročit dalšího jihoamerického indiána. Bůhvíjak je zlákala do svých služeb. Umřeli daleko od domova.</p>
<p>Zastavili jsme před elegantně zdobenými dveřmi s klepadlem.</p>
<p>„Kdo půjde první?“ naznačil Durand ústy nehlasně.</p>
<p>Hornbull na to měl svůj názor, a než jsme se stačili dohodnout, byl uvnitř.</p>
<p>Elsie byla ještě v negližé. Otočila se se štětečkem v jedné a miskou s pudrem v druhé ruce.</p>
<p>„Ty?“ podívala se na Duranda.</p>
<p>„Ty?“ zopakovala směrem ke mně.</p>
<p>„Hledáme Anette, ženu, kterou tví kumpáni unesli,“ prohlásil stroze Durand.</p>
<p>„O tom nic nevím. Ale že ty ses s nimi spolčil, to ti nikdy neodpustím,“ oslovila mě.</p>
<p>Ta ublížená výčitka mě měla zpomalit. Nezafungovalo to.</p>
<p>Otočil jsem se, pozvedl revolver a dvakrát za sebou vystřelil. Na padesátikilový stín to asi bylo plýtvání střelivem, ale kdyby stačil fouknout...</p>
<p>Otočil jsem se a zahlédl třesoucí se zářivě rudé opeření šipky zabodnuté do dřevěného rámu zrcadla.</p>
<p>Tak to nakonec stihl.</p>
<p>„Kde jsme skončili?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Nic nám neřekne,“ zkonstatoval Durand. „Dobrovolně,“ dodal. „Ale mučit ji nebudu,“ řekl rychle.</p>
<p>Zahlédl jsem v její tváři mihnout se vítězný výraz, který však rychle zmizel.</p>
<p>„Ani já ne,“ řekl jsem. „Ale klidně ji zabiji,“ dokončil jsem.</p>
<p>Tentokrát spokojeně nevypadala ani desetinu sekundy.</p>
<p>Byla to pravda. Některé věci prostě stále nedokážu, a až je dokážu – nebudu už to já.</p>
<p>Oba jsme se podívali na Hornbulla.</p>
<p>„Kde je Anette?“ zeptal se jí mírně.</p>
<p>„Nevím,“ zavrtěla téměř triumfálně hlavou.</p>
<p>Hornbull přikývl, rozhlédl se, odsunul stranou stolek, velkou dekorativní vázu a pozvedl okraj koberce, trhl jím a vybuzenou vlnou zkusil, zda půjde zvednout od podlahy.</p>
<p>Šel.</p>
<p>„U řeky, myslím na rozhraní bažiny delty, kde už žádné velké lodě nekotví, jsou nálevny, kde vám prodají půl galonu pálenky nebo dvacet piv za dolar a ještě vás nechají vyspat na slámě. Není čistá, ale nechají vás vyspat se.“</p>
<p>Dost laciné hospody, musel jsem v duchu ocenit.</p>
<p>„Shromažďují se tam malomocní, syfilitici, blázni, prostě tahle sorta nejubožejších lidí,“ pokrčil rameny.</p>
<p>Odkud tohle všechno věděl? Jak se na taková příšerná místa ten ještě nedávno naivní a nevinný mladík dostal?</p>
<p>„Můj brácha tam skončil,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku. „Chtěl jsem ho dostat ven a přesvědčili mě, že nejlepší způsob, jak to udělat, je získat peníze zápasem v kleci. Nebyl.“</p>
<p>Teď už to dávalo smysl. Elsie ztratila trochu svého nadhledu. Hornbullovy vzpomínky byly realisticky bolestivé a odhalovaly část jeho povahy, kterou jsem neznal. Kterou nikdo z nás neznal.</p>
<p>„Brácha je mrtvý, už na tom nezáleží.“</p>
<p>Věta zněla jako dopadnutí ocelové opony, oddělující jedno dějství od druhého tak definitivně, jak to jen jde.</p>
<p>„Tam žádnou ženskou, ani tu nelacinější štětku, nedostanete. Ví, jak by skončila, už se to stalo. Ale prodávají se tam zvířata. Nejžádanější jsou ovce a krůty,“ pokračoval Hornbull studeným hlasem bez emocí.</p>
<p>Někoho mi tím připomněl. Durand se na mě podíval a já pochopil. Připomněl mi způsob, jakým jsem v poslední době mluvil tak často právě já.</p>
<p>Hornbull se nečekaně rychle pohnul, chytil Elsie za šíji a stiskl ji tak, že se neodvážila ani pohnout. Já také ne. Stačilo, aby zabral jen o trochu víc, a rozdrtil by jí krční obratle a s nimi i míchu.</p>
<p>Mrštil s ní na koberec a pak ji do něj bleskurychle zabalil.</p>
<p>„Když vám za ovci dají všechno, co mají, co asi budou ochotni zaplatit za takovouhle krásnou ženu?“ zeptal se hlasitě s chladnou vypočítavostí. „Nebudu smlouvat.“</p>
<p>Také nebyl tak jednoduchý, jak jsem si myslel. Šlo mu o Anette, šlo mu o všechno. Změnil se v někoho úplně jiného a já si nebyl jistý, zda je to správné, zda tu změnu přežije.</p>
<p>„Udělají pro nás všechno,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„Jak dlouho tam taková holka vydrží?“ zajímal se zdvořile Durand.</p>
<p>Rozehráli jsme pokerovou partii, naším protihráčem byla Elsie zabalená v koberci. Ale měla trumf, který jsme nedokázali přebít – Anette.</p>
<p>„Než se začne hnilobou rozpadat, nebo než se zblázní?“ nadhodil Hornbull.</p>
<p>Přejel mi mráz po zádech. Ten vesnický kluk si to nevymyslel, on to viděl. Pochopila to i Elsie a začala v koberci řvát.</p>
<p>„Takže budeš odpovídat?“ zeptal se Durand.</p>
<p>„Ano! Ano!“ křičela a zalykala se strachem.</p>
<p>Výslech jsme nechali na Hornbullovi. Ve své umíněnosti byl naprosto přesvědčivý a neposkytoval prostor k jediné pochybnosti. Věděla, že stačí, když mu uspokojivě neodpoví na jedinou otázku, a odnese ji tam, kam vyhrožoval. Měl lepší výsledky, než kterých bych dosáhl já, lepší než specialisté na výslechy z Agentury. Ale stejně mi to jistým způsobem bylo líto. Hornbull, kterého jsem znal, mi mizel před očima.</p><empty-line /><p>O dvě hodiny později jsme se tiše sunuli rostlinami porostlou vodní hladinou močálu za severovýchodní čtvrtí New Orleans. Já s Hornbullem u vesel, Durand na přídi. Z nás znal místní krajinu nejlépe.</p>
<p>Na dně štíhlé pramice ležela svázaná Elsie s roubíkem v ústech. Aby ji nesužovala mračna všudypřítomných moskytů, přehodili jsme přes ni dvakrát složenou stanovou celtu.</p>
<p>„Kolik má Petronius pod palcem lidí?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Já s Hornbullem jsme veslovali, Durand dělal lodivoda. Dalo mi práci vyrovnat se síle záběrů mladého obra, naštěstí ho každou chvíli mírnilo upozorňování, že musíme zpomalit.</p>
<p>„Celkem, nebo na základně?“ zeptal se Durand.</p>
<p>Obloha byla jasná a měsíci do úplňku chyběly dva dny. Díky tomu jsme rozeznávali hladinu kanálu vinoucího se mokřadem, ale to bylo všechno.</p>
<p>„Na základně,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Většinou tam nebylo víc než šest, osm chlapů.“</p>
<p>To bychom měli zvládnout. Nečekají útok, s největší pravděpodobností nebudou držet hlídku, a když budeme mít štěstí, budou opilí, jak už to u takových band bývá.</p>
<p>„Zabijeme ji,“ promluvil po dlouhé době Hornbull.</p>
<p>Nejprve jsem nechápal, co tím myslím.</p>
<p>„Pokud Anette nezachráníme, zabijeme ji.“</p>
<p>Elsie hlasitě vydechla, jak do ní Hornbull šťouchl nohou.</p>
<p>„Nemusí to být její vina, když se nám to nepodaří,“ řekl jsem opatrně.</p>
<p>„Ale ona za to může, že Anette unesli,“ předestřel Hornbull svůj pohled na věc.</p>
<p>Mlčel jsem. Svým způsobem měl pravdu, ale před pár hodinami jsem s ní byl v posteli a...</p>
<p>„Ano, zabijeme ji, když Anette nezachráníme. A nebude důležité, proč ji nezachráníme. Souhlasím,“ ozval se z přídě Durand.</p>
<p>Udělal jsem horší věcí. A vlastně, oba měli pravdu.</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem a pak si uvědomil, že to nestačí. „Zabijeme ji, když Anette nezachráníme.“</p>
<p>Zpoza celty se ozvalo vzteklé funění, víc jí roubík nedovolil.</p>
<p>Pluli jsme dál, pokládali jsme vesla do vody tak opatrně, že nezaznělo ani šplouchnutí, v nočním tichu a bezvětří pach hniloby, rozkladu a zvuky plynů stoupajících k hladině v podobě velkých bublin získávaly na síle a výraznosti, jako by už nikdy neměl existovat žádný sluneční den.</p>
<p>Další tlumené zvuky. Tentokrát nám Elsie chtěla něco říct. Sklonil jsem se k ní, odkryl ji a s nožem přitisknutým k hrdlu roubík odstranil.</p>
<p>„Petronius už nemá základnu na starém místě,“ zašišlala přidušeně a začala plivat.</p>
<p>Pramice se zachvěla, jak sebou Durand trhnul.</p>
<p>„Jak to? Kde?“</p>
<p>„Říkal, že to místo je malé a neposkytuje dobrou únikovou cestu. Přestěhoval se k Vidlím.“</p>
<p>„Ty jsou ale dost podmáčené,“ podotkl Durand. „Zpomalte, za chvíli mineme rozcestí kanálů, kde se budeme muset rozhodnout,“ přikázal.</p>
<p>„Našli jsme indiána z kmene Ketiamů, ti žijí v bažinách. Ukázal nám, jak postavit skladiště a dům na Vidlím poloostrově.“</p>
<p>Nám. Elsie se zapomněla. Nedivil jsem se jí, právě jsme nad ní vynesli podmíněný rozsudek smrti.</p>
<p>„Proč se to jmenuje Vidlí poloostrov?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Protože z něj vedou dvě únikové cesty, jedna na severovýchod, druhá na jihovýchod. Jeho čelo omývá voda Zeleného kanálu, zbytek ohraničuje mokřad. Nedá se proplout, nedá se projít.“</p>
<p>„Nezapomeň, že když ji dnes nezachráníme, zabijeme tě,“ připomněl Durand.</p>
<p>„A když ji zachráníte?“</p>
<p>„Jsi volná,“ odpověděl jsem tentokrát já.</p>
<p>Zlý a hodný, funguje to, i když my to teď hráli hodně drsně.</p>
<p>„Je tam ještě třetí úniková cesta, po vodě směrem na východ. Ten kanál není v nejužších místech širší než metr, ale kanoe se protáhne.</p>
<p>Věděla toho o Petroniovi a jeho tajemstvích hodně, to se muselo uznat. S muži to prostě uměla.</p>
<p>„Jak vypadá molo? Pokud tam je?“ vyptával se Durand.</p>
<p>Popsala všechno velmi podrobně a pečlivě, pár detailů, na které jsme se ptali, nevěděla, to mě jen přesvědčilo, že mluví pravdu. Elsie Bertrand chtěla za každou cenu přežít a vůbec jí nevadilo obětovat kvůli tomu své komplice, včetně svého milence. Ale to jsem koneckonců byl i já, takže z toho důvodu jsem se pohoršovat nemohl. Také nám prozradila, že existuje ještě jedno místo, kde se dá přes spleť zakrslých mangrovníků dostat až k břehu. Z jihozápadu ke kamenité pláži, kde pod vodou byla skála, na níž nic nerostlo.</p>
<p>Opět jsme se opřeli do vesel. Vodu jsme jen šimrali, zabírali jsme opatrně a trpělivě a snažili se do puntíku vyplnit Durandovy šeptané pokyny.</p>
<p>„Už bychom měli být tady,“ sykl Durand.</p>
<p>Ještě to ani nedořekl a v měsíčním světle jsme spatřili vodou vybělené sloupy mola.</p>
<p>Netušil jsem, zda si jeho vybídnutí k naprostému tichu představuji, nebo slyším, ale bylo to fuk. Pokud by nás teď zahlédli, postříleli by nás jako divoké kačeny. Podle Elsie byli Petroniovi muži na místní poměry excelentně vyzbrojeni. Zprostředkovávala koupi čtyř Brewsterových kulovnic.</p>
<p>V naprostém tichu, s vesly jen hladícími hladinu, jsme dorazili k miniaturní oblázkové pláži. Jednotlivé valouny mi v měsíčním světle připomínaly lidské lebky poházené na břehu.</p>
<p>Věděli jsme, že skladiště je nalevo od nás a dům sloužící za hlavní Petroniův stan napravo. Elsie tvrdila, že lidi nikdy ve skladišti nevězní, že na to má v domě postavené speciální sklepení. I v tom jsem jí věřil.</p>
<p>Durand do vody vklouzl jako had a zatáhl pramici do stínu vysokých, tisům podobných stromů. Vylodili jsme se.</p>
<p>„Pokud Anette nezachráníme, zabijeme tě, ten z nás, kdo přežije,“ slyšel jsem, jak šeptá Hornbull Elsie, opět skryté pod celtou. A s roubíkem v ústech.</p>
<p>Jeho urputná tvrdost se už jednou vyplatila. Bez ní by nás Elsie nechala padnout do léčky.</p>
<p>Postupovali jsme v řadě tak pět kroků jeden od druhého. Půda i rostlinný koberec byly nasáklé vodou, pohybovat se naprosto bezhlučně nebylo až tak těžké.</p>
<p>Pod příkrovem stromů bylo ještě méně světla než na kanálu. Trochu mě to znervózňovalo. Bylo příliš brzy na to, aby všichni spali, měli bychom vidět světlo z oken domu.</p>
<p>Kousek přede mnou se ozvalo zachrchlání a odplivnutí.</p>
<p>„Zasranej šéf, nutí nás chodit chcát do vody, jako bysme to nemohli udělat hned za barákem.“</p>
<p>Neviděl jsem je, taková byla tma.</p>
<p>Mí společníci, o nichž jsem měl dosud alespoň tušení, zmizeli, najednou vůbec neexistovali – pravděpodobně ztuhli stejně jako já.</p>
<p>„Jo, Petronius je pes,“ ozval se druhý hlas.</p>
<p>Byli dva, nebo ještě víc? Chlapi ale obvykle nechodí močit ve skupinách...</p>
<p>Šustění látky, pach potu a zaschlé moči, o chvíli později pach čerstvé moči a zvuk dopadající kapaliny. Přesně jsem věděl, kde je.</p>
<p>Krok, po kterém si budu muset přeprat kalhoty, vodorovný sek tomahavkem, až příliš hlasitý zvuk prorážené kosti –</p>
<p>„Derry? Co se –“</p>
<p>Zdušený výkřik.</p>
<p>Odhadl jsem to na ránu nožem do hrudi, ale netušil jsem, zda se to činil Durand nebo Hornbull.</p>
<p>O dva méně.</p>
<p>Pocit uspokojení zrušila vystřelená světlice. Dosud neproniknutelný stín ustoupil záři bílého světla. Pod chabým příkrovem řídkých jehličnatých větví nás měli jako na dlani. Drželi hlídku a měli k dispozici světlice, proč jsem s tím nepočítal? Podcenil jsem je!</p>
<p>„Poplach!“</p>
<p>Strážný měl svou pozici na stromě.</p>
<p>„Jsou pod stromy před křovím!“</p>
<p>Třeskl výstřel, zášleh z hlavně mě oslepil. Kulku jsem neslyšel, ale vzápětí zazněl další výstřel, podle místa to musel být Durand se svou dvouhlavňovou pistolí.</p>
<p>„Ááá!“</p>
<p>Hlídku sice nezabil, ale aspoň ji sundal z hnízda, excelentní práce.</p>
<p>Ozval se hluk otevíraných dveří, dupot po prkenné podlaze, křik.</p>
<p>Jen světlo jsme neviděli.</p>
<p>„To křoví, někde před námi musí být křoví, co stíní,“ štěkl jsem a vyrazil vpřed.</p>
<p>Hornbull byl rychlejší, o kus přede mnou zazněl praskot lámaných větví.</p>
<p>Ve chvíli,kdy jsem narazil na stěnu pichlavých trnů, jsem se chtěl zastavit a vzdát to, jenomže on už byl na druhé straně.</p>
<p>Nezbylo mi, než ho následovat. Čepel mi projela ramenem, vlastně to nebyla čepel, ale trn, druhý mi zničil kalhoty a rozerval stehno. Ale byl jsem skrz!</p>
<p>Světlice stále zářila vysoko nad námi a umožnila mi spatřit chlapa s puškou u ramene, mířil skoro mým směrem. V dalším okamžiku mířil přímo na mě. Blbá náhoda – ve špatném čase na špatném místě.</p>
<p>Neměl jsem šanci, viděl jsem odlesk světla prstene na ukazováku, kterým mačkal spoušť. Pak najednou ležel na zemi, puška teprve padala. Sejmul ho Durand výstřelem odněkud zezadu, to znamenalo, že už použil obě své hlavně.</p>
<p>Zapomněl jsem na smrt a běžel dál, Hornbull už měl slušný náskok.</p>
<p>Trnitý val, kterým jsme proběhli, stínil rozptýlené světlo prosvítající zavřenými okenicemi Petroniova hlavního stanu. Teď už jsem ho viděl, a současně i muže běžící proti nám.</p>
<p>Dva měli pušky, dva pistole nebo revolvery. Ostatní nože, palice, sekery.</p>
<p>Zastavil jsem, obětoval cenné desetiny sekundy správnému postoji, zatajil dech, uchopil rukojeť oběma rukama, natáhl kohout.</p>
<p>Prásk.</p>
<p>Střelec vlevo šel k zemi, trefil jsem ho předpisově do hrudníku a věřil jsem, že náboj ráže .50 nerozchodí.</p>
<p>Přesunout náměr o zlomek stupně vlevo, znovu natáhnout kohout.</p>
<p>Single action revolver chce své.</p>
<p>Prásk.</p>
<p>Současně se mi o ucho otřel závan horkého vzduchu, dva výstřely se slily v jeden, a to mě rozhodilo.</p>
<p>Sakra – minul jsem!</p>
<p>Prásk.</p>
<p>Podruhé ne.</p>
<p>Světlice ztratila část jasu, ale ještě pořád ho poskytovala dost, aby ti, co to umí, zasáhli to, na co míří.</p>
<p>Hornbulla už od rojnice nepřátel nedělilo víc než deset metrů. Pušku už neměl žádný, ale záblesky z pistolí oslepovaly každou chvíli. V běhu s krátkou hlavní je těžké se trefit.</p>
<p>Měl bych mu pomoct, měl bych běžet za ním a pomoct mu!</p>
<p>Zmačkal jsem to nutkání do malé nevýznamné kuličky a zahodil. Prásk, prásk, prásk.</p>
<p>Poslední rána byla uspěchaná, vyhodil jsem oknem dolar a snížil Hornbullovu šanci na přežití.</p>
<p>Těch lidí bylo nějak moc, Petronius posílil od doby, co Elsie poskytoval informace. Sáhl jsem do kapsy, současně druhou rukou vyklopil válec, stlačil pojistku, vyhodil ho z osy a zasunul na jeho místo rezervní, nabitý.</p>
<p>Najednou odkudsi zleva zazněla dávka – ze samopalu! Podle zvuku to byl německý MP-40! Ten tady neměl co dělat! Naštěstí v místě, odkud byla vedena palba, vzápětí něco explodovalo a střelec už se neozval.</p>
<p>Vrátil jsem se k aktuálním problémům. Nepřátele jsem nepočítal, ale určitě jich i po mé palbě proti nám, proti Hornbullovi, běželo mnohem víc než osm, spíš patnáct.</p>
<p>Mechanismus cvakl, konečně se mi podařilo válec zaaretovat. Další výstřel mi ožehl ucho, ale tentokrát mě nerozhodil, já trefil přesně.</p>
<p>Prásk. Prásk. Prásk...</p>
<p>Současně s mým šestým výstřelem se Hornbull srazil s čelem rojnice. Bylo to jako když vlna dopadne na skálu, první dva muži vyletěli vysoko do vzduchu a poté, co dopadli, se už nezvedli.</p>
<p>Už v běhu jsem vrátil revolver do pouzdra a vyrazil za Hornbullem. Nenechal se zastavit, jako nějaký superdozer stále postupoval vpřed. Jenomže mu nikdo nechránil záda ani boky. Dohonil jsem ho ve chvíli, kdy se mu velký tlusťoch snažil zarazit do ledvin ošklivě vyhlížející zubatý nůž.</p>
<p>Tomahavk v boku mu v tom spolehlivě zabránil, pak se mě někdo pokusil vyvrhnout čepelí delší než mé předloktí, raději jsem sklouzl na zem a rozpáral mu stehno až ke slabinám a ty k tomu pro jistotu přidal. Hornbull mi zase zmizel.</p>
<p>Znovu jsem ho stíhal.</p>
<p>Pak už jsem nevěděl, co se děje, jen jsem vnímal nože, sekery, pažby, snažil se jim vyhnout a zabít jejich majitele.</p><empty-line /><p>O věčnost nebo pár desítek sekund později, nebyl jsem si jistý, jsem se přistihl, že visím zlomený na zábradlí, Hornbull klečí na prahu hlavních dveří a chrčivě oddechuje.</p>
<p>Ne, neprobodli mu plíce, byl jen stejně vyčerpaný a neschopný pohybu jako já.</p>
<p>Nebyla to věčnost ani desítky sekund, spíš pár minut. A ty nás připravily o všechny síly. Snažil jsem si v hlavě přehrát vražedný chaos, který jsme právě přežili, ale nepodařilo se mi to. Bylo toho prostě moc. Zvedl jsem pohled.</p>
<p>Přímo na schodech přede mnou leželi tři poslední muži, přes které jsme přešli. Víc obránců domu nezbylo.</p>
<p>Dveře vrzly, Hornbull přepadl. Opíral se o ně a nedokázal udržet rovnováhu.</p>
<p>V žlutém obdélníku světla se objevil muž.</p>
<p>Šéf. V bílé košili s naškrobeným límcem, vestě, kalhotách s puky a nablýskaných botách. Tohle všechno jsem viděl, ale nedokázal jsem s tím nic udělat, jen jsem lapal po dechu. Hornbull také.</p>
<p>Dobře oblečený, dobře vypadající muž pokývl, pozvedl ruku, z mého pohledu dosud skrytou za tělem. Byl i dobře ozbrojený, držel v ní revolver. Jednu z místních, subtilně vyhlížejících, řemeslníky na koleně vyráběných zbraních. Teď však stačila. Pozvedl ji a zamířil na temeno vyčerpanému Hornbullovi.</p>
<p>Zachrčel jsem a pokusil se zvednout, výsledkem bylo, že zamířil na mě.</p>
<p>Z noci se vyřítilo tornádo, narazilo do dobře vyhlížejícího muže a povalilo ho na zem. Nebylo to tornádo, ale Durand se zlomenou větví, kterou mu zarazil hluboko do břicha.</p>
<p>Konečně jsem se dokázal postavit a bzučení srdce přešlo ve zběsilý tep.</p>
<p>„Vypadá to, že jsme vyhráli,“ řekl Durand, postavil se a začal si štítivě čistit oblečení od krve, kterou se právě potřísnil.</p>
<p>„Anette,“ podařilo se vyslovit Hornbullovi. „Musíme najít ten sklep.“</p>
<p>Našli jsme ho.</p>
<p>Byl do výše jednoho metru zatopený vodou, Anette stála přivázaná ke kůlu a podle toho, jak vypadala, za sebou měla hodně těžké chvíle.</p>
<p>Hornbull ji něžně vynesl nahoru a v náručí zabalenou do prostěradel na naši loď.</p>
<p>„Zabiju tě,“ prohlásil, když z celty vyprostil Elsie.</p>
<p>Dívala se na něj, na Anette, která byla jen napůl při vědomí. Uvědomovala si, že její šance na přežití nejsou velké. Stejně ale neprosila.</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Něco jsme slíbili.“</p>
<p>Nepoužil jsem vykřičník. Durand se na mě podíval.</p>
<p>Až teď jsem si všiml, že má tvář poznamenanou hlubokým šrámem a starost o krví potřísněnou košili byla jen symbolická – byl od krve celý.</p>
<p>„Ale oni se k ní chovali tak strašně! Udělali jí...“ začal Hornbull, ale okamžitě jsem ho přerušil.</p>
<p>„Prohledej tohle místo, dobij každého zraněného, kterého najdeš. Zapal to tu, vymoč se na ně, prostě udělej všechno, co budeš chtít, všechno, co ti udělá dobře. Počkáme na tebe.“</p>
<p>Durand mlčel.</p>
<p>„Nebo ty, co přežili, muč, trýzni je, zmrzač je. Udělej cokoliv, je to jen tvoje věc. Ale něco jsme slíbili. A to musíme dodržet. To bychom měli dodržet.“</p>
<p>„Protože pokud to nedodržíme, budeme jako oni?“ doplnil Durand.</p>
<p>Podíval jsem se na něj a najednou jsem se cítil strašně unavený. Měl pravdu, existuje hranice, kterou může člověk přestoupit jen jednou, cesta zpět už nevede.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Hornbull přikývl, posadil si Anette na klín, objímal ji a do doby, než jsme je dopravili do jejich nového domu, nepromluvil.</p><empty-line /><p>Hned dalšího dne jsem si chtěl Petroniovu základnu prohlédnout za světla, ale nedokázal jsem to. Přestože jsem neutrpěl žádné vážnější zranění; zhmožděnin, naraženin, oděrek a spousty dalších drobností bylo tolik, že jsem se stěží dokázal dobelhat do jídelny.</p>
<p>Augusta po mně loupla okem, pak se podívala na Duranda, který už seděl na svém místě a tupě zíral na hrnek s kávou.</p>
<p>„Ten aspoň tolik neskuhrá,“ zabrblala a pohrdlivě se na něj zašklebila. „Přinesu vývar, ten vám udělá dobře.“</p>
<p>S tím zmizela v kuchyni.</p>
<p>„Nemáš moc autoritu,“ nadhodil jsem a uvažoval, zda si dokážu nalít kávu, aniž bych přitom pobryndal stůl.</p>
<p>„Byla moje chůva a vlastně mě částečně vychovala. Mámu jsem nepoznal, umřela brzy. Otec měl jiné starosti,“ vysvětlil.</p>
<p>Augusta se vrátila, přinesla mísu s vývarem a každému nám nandala štědrou porci. Vývar, pro zraněné a vyčerpané to nejlepší. Naštěpené řetězce aminokyselin jsou pro pošramocený organismus nejsnáze použitelným stavebním materiálem. Je to poznatek moderní vědy, ale i bez něj ošetřovatelky bezpočetných století připravovaly nemocným vývar.</p>
<p>Po vývaru jsme dostali hrnek horké vody s štědrou dávkou sherry a příkaz, že se máme odebrat zpět do postelí. Na oběd prý budeme zavoláni.</p>
<p>Rád jsem poslechl.</p>
<p>Spal jsem do večera, kdy jsem se najedl. Zda to byla večeře nebo oběd, jsem se neptal. Augusta jen bděla nad tím, abych toho snědl dost.</p>
<p>Následující ráno jsem se cítil fit natolik, abych vyrazil ven.</p>
<p>Augusta po mě loupla u snídaně okem a neřekla nic.</p>
<p>„Budete obědvat?“ zeptala se, když sklízela ze stolu.</p>
<p>„Ne, děkuji. Ale večeři bych si dal,“ požádal jsem.</p>
<p>„V sedm hodin vyhovuje?“</p>
<p>Souhlasil jsem, do té doby bych měl být zpět.</p>
<p>„Co Durand?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Pořád spí, nic nevydrží. Už jako dítě byl takový,“ pokrčila rameny.</p>
<p>„Jistě,“ měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář.</p>
<p>Durand, který zastřelil hlídku, prošel přes chlapa, co nám zůstal v zádech, aby větví zabil Petronia, co se nám právě chystal prostřelit hlavy, nic nevydrží. Augusta byla opravdu z tvrdého těsta.</p>
<p>„Těším se na večeři,“ rozloučil jsem se.</p>
<p>Měl jsem dobrou náladu. Netušil jsem, zda ještě stále pramení z vražedného násilí, jehož jsem byl účastníkem a vlastně i iniciátorem, nebo z toho, že mám stopy, po kterých mohu znovu pátrat.</p>
<p>Raději jsem to nezkoumal.</p>
<p>„A co se slečnou Elsie, co ji vězníte v pokoji?“ zeptala se, než jsem odešel.</p>
<p>„Je nebezpečná,“ uvažoval jsem nahlas.</p>
<p>„To bezpochyby pro muže je,“ přitakala.</p>
<p>„Kam jsme ji to vlastně zavřeli?“</p>
<p>„Zamkla jsem ji v pokoji, kde dříve přebývala, když tu byla jako host.“</p>
<p>„A nemůže utéct?“</p>
<p>„Může skočit ze třetího patra.“</p>
<p>To znělo uspokojivě.</p>
<p>„Ještě jeden den ji necháme pod zámkem a pak se rozhodneme, co a jak. Zvládnete to?“ zeptal jsem se s trochou pochybností.</p>
<p>„Já určitě, ale o vás dvou mám jisté pochybnosti. Tedy pokud ji nezabijete.“</p>
<p>Augusta neměla se světem problémy. Některé věci prostě nechávala na mužích.</p><empty-line /><p>Vrátil jsem se do svého pokoje a důkladně vyčistil revolver. Zbavil jsem ho spalin z černého střelného prachu, špíny, všechny části dokonale promazal a pak ho opět sestavil. Následně jsem ho pečlivě nabil. Rezervní nábojový válec jsem nechal na bojišti, budu se muset obejít bez něj. Tomahavk i nůž jsem nabrousil, pouzdra naolejoval, aby byla kůže hezky měkká. Mé šaty už byly vyprané, a kde to potřebovaly, i vyspravené. Augusta byla poklad. Budu se muset zeptat Duranda, zda si to uvědomuje. Okamžik jsem uvažoval o holení, ale do společnosti jsem nemířil a nechal jsem to tak. Strniště alespoň odvede pozornost od modřin a podlitin.</p>
<p>Nejprve jsem zamířil do našeho doku, kde jsem doufal, že potkám Saotiho.</p>
<p>Pro něj nebyl problém sehnat kanoi. Společně jsme ji naložili a naší lodí mě zavezl až na okraj města, k mokřadu, odkud to k Petroniově základně nebylo víc než pět kilometrů.</p>
<p>„V kolik hodin si přejete, abych pro vás přijel?“</p>
<p>„Ve čtyři, pokud nepřijdu do pěti, zabal to. A zítra ráno se tu objev v osm. Pokud nepřijdu ani tehdy, vrátím se do města jiným způsobem.“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že už tady nejsem sám. Mám k dispozici malou organizaci, pár mužů, kteří vykonávají mé rozkazy. Pár dobrých mužů.</p>
<p>Téma, nad kterým jsem mohl přemýšlet.</p>
<p>Spolu jsme kanoi položili na vodu, usadil jsem se do ní a nechal si špičku odtlačit od bortu lodi.</p>
<p>Saoti opět nahodil motor a brzy mi zmizel z dohledu.</p>
<p>Až za dne jsem dokázal ocenit křivolakou spletitost kanálu. Mnohokrát jsem si vybral slepé rameno a musel se vracet, občas jsem se protahoval tak úzkými skulinami ve vegetaci, že se větve otíraly o kanoi z obou stran. Matně jsem si vybavoval, že s pramicí jsme se museli do slova a do písmene protlačit. Jak Durand našel cestu ve tmě, jsem nechápal. Musel mít v hlavě mapu s kompasem a GPS navigací – a k ní pár geostacionárních družic na oběžné dráze.</p>
<p>Po třech hodinách plahočení jsem v zelené stěně močálové vegetace spatřil bílé kůly mola. Dostal jsem se na místo, i když jsem tomu už příliš nevěřil. Otřel jsem si zpocené čelo a přitom rozmázl pár nejneodbytnějších komárů. Od mého putování s indiány na mě neútočili tolik jako dříve, vybírali si jiné bílé muže. Možná to mělo co dělat s množstvím soli a koření v těle. Ale to jsem se jenom dohadoval.</p>
<p>Uvázal jsem kanoi za příďové oko a opatrně vyšplhal po žebříku nahoru.</p>
<p>Stačilo se nadechnout a bylo jasné, že mrtví zůstali na místě. V teplé Louisianě se těla rozkládala opravdu rychle.</p>
<p>Překonal jsem vysekaný holý prostor až k valu z trnitých šípkových keřů. Ty tady asi nerostly původně. Vypadalo to, že ještě před Petroniem tady sídlil někdo jiný. Ale to už muselo být hodně dávno.</p>
<p>Za trnitou bariérou jsem se zarazil... těl v trávě přede mnou leželo příliš mnoho. Pak jsem si uvědomil, že vedle více nebo méně ohlodaných mrtvol se rozvalují přežraní aligátoři. Tak přežraní, že spolu ani nebojovali o maso a už vůbec se nenamáhali reagovat na mou přítomnost.</p>
<p>Vyhnul jsem se jim a svůj průzkum jsem začal v oblasti, odkud zazněla dávka ze samopalu. Od doby, kdy přesnost a kadence zbraní dala na frak touze generálů, aby jejich vojáci měli oblečení v kohoutích barvách, stačí pohled, aby člověk poznal vojáka v moderní uniformě. Tím spíš v uniformě německé armády třetí říše. Půl hodiny mi trvalo, než jsem odehnal dva aligátory a mohl mrtvého prohledat. Podle všeho ho zabila exploze zbraně, z níž střílel – s největší pravděpodobností samopal. P-38, případně P-41. Kdyby byl Bezděk ještě naživu, určitě by podle roztrhaných zbytků zbraně dokázal říct víc. Bezděk měl pro takové věci cit, z podoby pistolí, z jemných konstrukčních detailů automatů dokázal usoudit na zákruty, kterými se ten či onen svět ubíral.</p>
<p>Můj souboj s aligátory mi přinesl jediné – tenhle mrtvý a jeho zbraň nepocházeli z tohoto světa, ale ze světa, kde u karetního stolku stál Hitler a hrál svou partii.</p>
<p>Muže s největší pravděpodobností zabil Maurbyho efekt. Nic jiného tak bizarní explozi velmi spolehlivého samopalu nemohlo způsobit. Na druhou stranu – tento svět byl sice oproti technologiím používaným ve většině druhých světových válek trochu pozadu, ale nezdálo se mi, že by tady mohl německý samopal takovým nebezpečným způsobem zdegradovat – možná po desítkách, stovkách let. Ale ani to se mi nezdálo pravděpodobné. Ze svých zjištění jsem nebyl schopen učinit žádné závěry. Odporoval jsem sám sobě.</p>
<p>Pustil jsem se prohledávání domu a okolí. Našel jsem bednu upravenou pro transport lidí – podle rozmístění pout a celkových rozměrů žen. A poslední nález byl také překvapivý – množství zlata v podobě obřadních masek, náušnic, náhrdelníků a svatých symbolů. Odhadoval jsem to na nějaký aztécký, možná mayský poklad. Jen se mi nezdálo, že ty věci všechny vypadají jako nedávno vyrobené. Dříve bych zlato nechal na místě, protože pro mě nebylo důležité, teď jsem si však uvědomoval, že ho mohu využít; použít k budování... své pašerácké organizace. A co bude dál, se uvidí.</p>
<p>Odhadem dva metráky zlata jsem natahal do kanoe, víc jsem se neodvážil. Zbytek jsem ukryl v porostu mangrovníků. Odhadoval jsem, že dříve nebo později sem někdo z lidí, s nimiž Petronius udržoval obchodní nebo osobní vztahy, přijde.</p>
<p>Schůzku se Saotim jsem samozřejmě nestihl, ale nechtělo se mi v močále zůstávat přes noc. Proto jsem stálým tempem pádloval s kánoí po kanálech mokřadu a pak po líné Missisippi až k našemu doku. Zabralo mi to tři hodiny. V průběhu té doby jsem si uvědomil, že jsem ve svém pátrání po lidech majících přístup do jiných světů skoro nepokročil. Nezůstal nikdo živý. Kupodivu mi to zatím náladu nekazilo, to přijde až později.</p><empty-line /><p>Se setměním jsem dopádloval až k našemu doku. Měl jsem štěstí, Saoti byl ještě v dílně. Možná to ale nebylo štěstí, možná tam přespával.</p>
<p>„Hej!“ křikl jsem na něho. „Potřebuju pomoc!“</p>
<p>Pomohl mi uvázat kanoi, já měl po několika hodinách sezení znecitilivělé nohy.</p>
<p>„Nabral jste vodu? Máte ponor, jako kdybyste vezl čtyři další lidi.“</p>
<p>„Ne, potřebuji bednu, do které naskládáme tohle všechno,“ poodhrnul jsem ubrusy a závěsy z Petroniovy základny. „Spíš tři bedny, abychom to byli schopni naložit. A pak drožku.“</p>
<p>„Zavolám Kanibeovi, často pro nás jezdí a moc se nevyptávají,“ odpověděl a vytratil se.</p>
<p>Devadesát osm mužů ze sta by jen při zahlédnutí nákladu, který jsem přivezl, propadlo zlaté horečce, což by v reálu znamenalo, že by udělali všechno na světě, jen aby poklad získali pro sebe. Saotiho to ani nenapadlo. Duranda to ani nenapadlo, Hornbulla také ne – zvláštní shoda okolností. Nebo to vězelo v něčem jiném?</p>
<p>Nakonec jsme aztécké zlato naložili do čtyř beden a ty společně horko těžko přetáhli na neohrabaný čtyřkolák.</p>
<p>„Nic jiného neměli zrovna k dispozici,“ omlouval se Saoti.</p>
<p>Mávl jsem nad tím rukou.</p>
<p>„Jedeme,“ ukázal jsem vozkovi poté, co jsme zafixovali čtvrtou bednu.</p>
<p>Na skládání jsem si přivolal Duranda, který, když viděl těžké bedny, se tvářil všelijak. Všechno ho bolelo a na rozdíl do mě za sebou neměl celodenní rozcvičku. Nakonec jsme to však zvládli. Kupodivu ani když zjistil, co je jejich obsahem, nijak ho to nerozveselilo.</p>
<p>„Zase zlato,“ pronesl pouze.</p>
<p>„Večeře?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Jo, Augusta na vás stále čeká, mám hlad jako vlk.“</p><empty-line /><p>„Co vám tak kazí náladu?“ zeptal jsem se ho u jídla.</p>
<p>„Elsie,“ odpověděl stručně. „Nevím, co s ní budeme dělat. V pokoji ji nemůžeme držet věčně.“</p>
<p>„Tomu problému rozumím,“ přikývl jsem.</p>
<p>„Vy o tom přemýšlíte?“ zeptal se překvapeně.</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Nejsem vrah, jen tak ženy nezabíjím, i když si to zaslouží. Navíc – byla to má milenka. Nechci ji zabít.“</p>
<p>„I když se vám chtěla pomstít a prodat vás do otroctví?“ popíchl jsem ho.</p>
<p>„I tak.“</p>
<p>Ať žije sexismus.</p>
<p>„Ale zasloužila by si to.“</p>
<p>„To určitě,“ přikývl. „Podle práva by dostala oprátku. Pokud ji však vydáme zákonu, upozorní na nás, a to nemůžeme potřebovat. Z prodeje zbraní indiánům se nedávno stal hrdelní zločin.“</p>
<p>To jsem netušil. Oba jsme věděli, že bychom ji zákonu nevydali, i kdyby tomu tak nebylo.</p>
<p>„Nemá tohle překlasifikování na hrdelní zločin něco společného s posledními porážkami federální armády?“ nadhodil jsem.</p>
<p>„Je to možné. My s tím sice nemáme nic společného, ale dotýká se to našeho podnikání,“ odpověděl bez mrknutí oka.</p>
<p>Zaváhal jsem. Chce Durand vycouvat?</p>
<p>„Zvedneme ceny,“ dokončil svou úvahu a současně mě tím uklidnil.</p>
<p>Pořád ale vypadal nespokojeně. Elsie mu ležela v hlavě.</p>
<p>„Elsie využijeme. Bude pracovat pro nás,“ vrátil jsem se k tomu, co ho znervózňovalo.</p>
<p>„Nikdy jí nebudeme moci věřit,“ poukázal.</p>
<p>Viděl jsem, že ho ta myšlenka zaujala.</p>
<p>„To ne, budeme ji muset neustále sledovat, kontrolovat, hlídat. Pokud má naše firma vzkvétat, musíme zaměstnávat i takové lidi.“</p>
<p>Dlouho o tom přemýšlel.</p>
<p>„Pokud na ni máme spoléhat, budeme muset mít někoho, koho se bude bát. K smrti bát. A ani jeden z nás to není,“ podotkl správně.</p>
<p>Věděl jsem, že takového člověk už mám – Hornbulla. Toho se Elsie děsila. A oprávněně.</p>
<p>„To se vyřeší,“ nechal jsem si to pro sebe.</p>
<p>„Vy ale nemyslíte jen na obchod,“ vrátil se Durand k našemu podnikání.</p>
<p>Nepopřel jsem to.</p>
<p>„Chci vybudovat silnou firmu,“ poukázal jsem místo toho. „S vámi jako partnerem.“</p>
<p>„Export-import?“ upřesnil.</p>
<p>„Přesně, export-import bez omezení. Za co si zaplatíte, to my doručíme.“</p>
<p>Ta myšlenka se mu líbila. Viděl jsem, jak přemýšlí o penězích, které jsme vydělali, o zlatu indiánů, které by mohl zpracovat, o pokladu, který nám spadl do klína.</p>
<p>„No jo, ale kdo ji bude hlídat? Myslím Elsie? Bude to práce na celý úvazek.“</p>
<p>Durand měl možná své chyby. Měl příliš rád ženy, pohodlí, dalo by se říct, že měl sklony k dekadentnímu způsobu života, ale určitě mu to pálilo a odvaha mu také nechyběla.</p>
<p>„Pánové,“ vstoupila do jídelny Augusta. „Máte návštěvu.“</p>
<p>„Uveď ji, prosím,“ požádal ji Durand.</p>
<p>Přivedla Hornbulla.</p>
<p>Já o vlku, vlk za dveřmi.</p>
<p>Se svou býčí čelistí nebyl hezký ani předtím, teď měl obličej, jako by se po něm přehnalo stádo koní. Spíš bizonů, tohle by koně nezvládli.</p>
<p>„Posaď se,“ vybídl jsem ho, přisunul mu podnos s jídlem, kuchyňský nůž a bez ptaní nalil víno z karafy.</p>
<p>Byl trochu rozpačitý, ale už to nebyl ten jeliman, jako když jsem ho viděl poprvé. Trénoval jsem ho, intenzivně a dlouho, ale to, co předvedl v mokřadu na Petroniově základně, se vymykalo možnému. To bych nedokázal, ani Vega by to s nejvyšší pravděpodobností nezvládl. A nevsadil bych si na to, že bychom to my dva zvládli společně.</p>
<p>„To je pro vás,“ podal mi nezalepenou obálku. „Od Anette.“</p>
<p>Byla tu jedna věc, kterou jsem musel vyřešit hned, jednou provždy.</p>
<p>„Máš se mnou nějaký problém?“ zeptal jsem se přímo. „Kvůli Anette?“</p>
<p>„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou. „Ona také ne. Pokud vy ano, je to jen váš problém.“</p>
<p>Odpověď chlapa, odpověď za deset bodů z deseti.</p>
<p>„Já ho nemám. Vybrala si.“</p>
<p>Po krátkém zaváhání jsem doplnil: „Vybrala si správně. Víš, co je v té obálce?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl. „Psal jsem to, co mi diktovala. Nejraději by vám to všechno řekla sama, ale je moc slabá. Ale spěchá to.“</p>
<p>„Děkuji,“ odpověděl jsem. „Až se to bude hodit, poděkuji jí osobně.“</p>
<p>„Bude se těšit,“ pronesl vážně.</p>
<p>Opravdu už nebyl ten naivní chasník. Dospěl, byl si vědom své vlastní ceny. Einstein z něj nikdy nebude, ale za nepřítele bych ho nechtěl.</p>
<p>Už jsem chtěl dopis otevřít, ale Durand mě zarazil.</p>
<p>„Ještě tu máme jednu věc,“ řekl. „Vidíš ty bedny?“ obrátil se na Hornbulla a ukázal na aztécký poklad, který jsme k Augustině nelibosti složili v jídelně, protože žádná jiná místnost v domě nebyla dostatečně rozlehlá, abychom ho v ní mohli rozložit a prozkoumat.</p>
<p>„Třetina je tvoje.“</p>
<p>Durand se na mě podíval, zda budu protestovat, ale neměl jsem proč. Hornbull měl nárok na podíl stejně jako my dva.</p>
<p>„A co v nich je?“ nechápal Hornbull.</p>
<p>„Kořist,“ odpověděl jsem. „Jsou plné zlata.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Hornbull se zvedl, jednu bednu otevřel a zjistil, že mu nelžeme. Ve tváři se mu odrážel sled myšlenek: Štěstí, radost, obezřetnost, obavy, odmítání.</p>
<p>„Mám všechno, o čem jsem kdy snil,“ řekl prostě. „Ženu, kterou miluji; půdu k obdělávání; dům, kde budeme bydlet. Nepotřebuji žádné zlato.“</p>
<p>„Ale nemůžeš ho odmítnout,“ podotkl Durand. „To nejde.“</p>
<p>„Nejde,“ souhlasil po chvíli přemýšlení Hornbull.</p>
<p>„Můžeš se stát podílníkem, můžeme ho pro tebe spravovat.“</p>
<p>„Podílníkem?“</p>
<p>„Export-import, Durand a spol.“</p>
<p>V rozbité tváři velkého muže se objevil úsměv.</p>
<p>„Můžete...“</p>
<p>Přímo jsem vnímal nápady honící se mu za čelem, pak si uvědomil, že ho čeká milující žena, dům a půda k obdělávání. „Můžete rozjet obchod ve větším!“ dokončil o poznání zdrženlivějším tónem.</p>
<p>„Jo,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Pokud jsem se v něm úplně nepletl, přijde čas, kdy Hornbull přijde, a místo můžete řekne můžeme.</p>
<p>Sepsali jsme jednoduchou smlouvu stanovující, že je pětinovým akcionářem firmy Durand a spol. s tím, že právně se všechno doladí později. Viděl jsem, jak váhá, jak ho zajímá, na co se chystáme, ale jak současně chce být co nejdříve doma.</p>
<p>„A co teď?“ zeptal se Durand, když jsme osaměli. „Co s Elsie? Kdo ji bude hlídat?“</p>
<p>„Anette,“ odpověděl jsem bez zaváhání, protože jsem to tak už několik hodin měl promyšlené. „Samozřejmě, pokud bude chtít, pokud ji zcela nepohltí rodinné starosti. Ale to nepředpokládám.“</p>
<p>Anette hlídač, Hornbull kat...</p>
<p>V první chvíli chtěl protestovat, pak se zamyslel a dlouho mlčel.</p>
<p>„Znáte ji víc než já,“ řekl nakonec. „Možná by to mohlo fungovat.“</p>
<p>Neodpověděl jsem mu, to už jsem studoval Anettin dopis.</p>
<p>Byl stručný, faktický, popisovala v něm všechno, co vyslechla v průběhu svého zajetí. Nepředpokládali, že by tady zůstala. Měla být transportována jinam, na místo, které označovala jako „chateau“. Opravdu to znamenalo nějaký francouzský zámek? Spíš mi to připadalo jako nějaká fonetická zkomolenina. Také nepředpokládali, že by přežila. Psala, že se o ní zmiňovali jako o <emphasis>masu pro toho prasáka</emphasis>. Možná proto si před ní vůbec nedávali pozor na jazyk. Na konci dopisu shrnula všechny informace o způsobu transportu unesených žen, které zjistila. Informace rozdělila na to, co fakticky vyslechla, a na svou vlastní interpretaci vyplývající z kontextu a jejích vlastních znalostí. Přestože nikdy neprošla žádným školením a naučila se jen číst a psát, mozek měla jako břitva, rozený zpravodajec.</p>
<p>Podal jsem dopis Durandovi.</p>
<p>„Potřeboval bych upřesnění, kde k předání unesených dochází,“ řekl jsem, když jsem si text pročetl poprvé. „Vy znáte krajinu, třeba vám to řekne víc než mně.“</p>
<p>„Nedává to úplně smysl,“ odpověděl.</p>
<p>V tom jsem s ním souhlasil.</p>
<p>Podle Anettina textu občas mělo jít o propadání, občas o kanál, občas prostě <emphasis>o to</emphasis> místo.</p>
<p>„Ale myslím že vím, kde to je. Je to jeden z kanálů za číslem čtyři,“ rozhodl se nakonec Durand.</p>
<p>Číslo čtyři označovalo orientační kámen kousek za New Orleans. Poslední před Saint Louis měl číslo 129.</p>
<p>Hodinu jsme diskutovali nad mapou, popíjeli u toho víno, a pak tak nějak plynule přešli k Elsie, Anette, Andree a ostatním ženám, co jsme za svůj život poznali. Ráno jsem se probudil s lehkou hlavou a chutí vyhoupnout se na loď a zamířit k <emphasis>propadání</emphasis>, jak nejčastěji Anette místo, kam byly unášené ženy transportovány, nazývala.</p>
<p>Posnídal jsem a dal se do práce.</p>
<p>Večer v doku, když Saoti startoval motor, se v poslední chvíli objevila Anette.</p>
<p>Stále s kruhy pod očima, pohublá, ale už to byla ona.</p>
<p>„Tebe bych tady nečekal,“ přivítal jsem ji a políbil ji na tvář.</p>
<p>„Nestavil ses,“ obvinila mě.</p>
<p>„Nerad ruším rodinné štěstí,“ řekl jsem vážně. „Ale společnost Durand pro tebe má zajímavou nabídku.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že její nastávající manžel je naším společníkem, je vlastně i ona částečným podílníkem... začínalo to být zajímavé, ale ne tak, abych o tom vážně přemýšlel.</p>
<p>„Musím ti říct spoustu věcí, co mě napadly, když jsem je poslouchala,“ přerušila mé pobavené myšlenky. „Oni ty holky –“</p>
<p>„– převáželi do jiného světa,“ dokončil jsem za ni.</p>
<p>„Pomůžu ti, pomůžeme ti, s Williamem,“ řekla vášnivě. „Zločiny musí být potrestány.“</p>
<p>Trestání zločinů je vždy rizikové.</p>
<p>„Durand pro tebe má zajímavou nabídku, něco, co se ti bude zamlouvat,“ řekl jsem místo toho, abych se s ní přel. „Je to hodně komplikovaná práce. Nevěřil, že ji může zvládnout jedna žena, ale přesvědčil jsem ho. O únoscích žen si můžeme promluvit později.“</p>
<p>Lhal jsem, ale nevadilo mi to.</p>
<p>Potřeboval jsem se zbavit všech pomocníků. Netušil jsem, jak bude <emphasis>propadání</emphasis> – brána, portál, je jedno, jaký termín člověk použije pro průchod do jiného světa – vypadat. Také to mohly být dvě sfingy, které, pokud člověk neřekl správné heslo, spálily nešťastníka na prach vulkanickým plamenem. Nebo dva lafetované kulomety, vyrobené strojaři třetí říše s nadáním pro magii, které neznalého rozstřílely na malé kousíčky. O dostatek munice a inteligenci se staralo kouzlo. Tohle všechno jsem už zažil. Tohle bylo jen mé pátrání, mé riziko.</p>
<p>Nakonec jsem ji přesvědčil a Anette odjela, aby probrala podrobnosti s Durandem. Až se u něj objeví, dojde mu, že jsem z toho vynechal i jeho. Sfingy a kulomety byly jen můj byznys. Naložil jsem se Saotim kanoi, on se pak chopil kormidla a přidal plyn, lodní šroub zaklokotal a začal tepat vodu se strojovou pravidelností.</p>
<p>O dvě hodiny později, krátce po setmění, jsem na kanoi odrazil od lodi, Saoti mi mávl na pozdrav a otočil loď k návratu. Budeme ji muset přejmenovat, napadlo mě. Až se vrátím.</p>
<p>Pádloval jsem křivolakým kanálem a přitom jsem si uvědomil, že kmen mrtvého stromu, uvazovanými lany zbavený kůry a ohlazený do lesku, už jsem jednou viděl. Tehdy jsem však netušil, že zde kotvili lidé, mající napojení na jiné světy. Snad.</p>
<p>Opatrně, ale ustáleným tempem, jsem pádloval dál a dál.</p>
<p>Kanál se nořil hluboko do krajiny, která postupně přestávala připomínat mokřad, vůně i zvuky hmyzu evokovaly mnohem úrodnější a sušší oblast. Pak mě ale opět náhle obestřel pach hniloby, světélkující kořeny hnijících stromů, kuňkání žab, a zase jsem byl uprostřed bažiny. Měl jsem pocit, že pádluji už celé hodiny a stojím na místě, ale podle hvězd na obloze to byl klam. To si jen temná, člověku nepřívětivá divočina zahrávala s mými nervy.</p>
<p>Pak, v neidentifikovatelném okamžiku, se něco změnilo. Netušil jsem co. Vytáhl jsem pádlo z vody, abych naslouchal a dozvěděl se víc o svém okolí. Moskyty i komáry jsem ignoroval a oni mi z větší části opláceli stejně. Do kanoe něco narazilo, rozeznal jsem temný stín, obrovitý aligátor sebou mrskl a zmizel v hlubině.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že se bez vlastního přispění pohybuji. To bylo zvláštní, v mokřadu proudy obyčejně ustávaly. Břehy se zúžily, stébla travin se teď otírala o kanoi ze všech stran. Proud o poznání zrychlil. Čím to mohlo být?</p>
<p>Byl jsem tak daleko od lidských obydlí, že jsem se rozhodl to risknout a zapálil petrolejku. Noc získala na výrazu, každý stín skýtal úkryt pro nepřátele, kteří tu naštěstí nebyli. Posvítil jsem si na hladinu. Voda se čeřila okolo kamenů čnících ven, traviny splývaly s proudem, který unášel i mě. Už jsem nemusel pádlovat, stačilo kormidlovat.</p>
<p>Současně jsem si ale všiml, že kanoe se víc a víc ponořuje, jako bych nabíral vodu. Vytáhl jsem pádlo z vody a loď prozkoumal. Téměř sucho, stejně jako když jsem do ní nastoupil. Skončil jsem s průzkumem, znovu si posvítil ven, hladina proti bortu stoupla o dalších pár centimetrů! A nebylo to lodí! Ve světle lampy jsem viděl kusy dřev, které neplavaly, ale proud je kutálel po dně! Viděl jsem ryby neschopné dostat se ode dna, smýkané tahem vody!</p>
<p>To nenabírala kanoe, ale voda ztrácela své obvyklé vlastnosti a přestávala poskytovat vztlak předmětům!</p>
<p>Moje loď šla definitivně ke dnu, zbývaly poslední centimetry, než se voda přelije přes okraj. Než se tak stalo, uvědomil jsem si, že v tom případě nedokážu plavat ani já...</p>
<p>Nadechl jsem se a odrazil ve snaze doskočit ke břehu, ale kanoe mi pod nohami uhnula, skončil jsem ve vodě, která mi neposkytla prakticky žádnou oporu, a pozvolna se snášel ke dnu.</p>
<p>Proč mi nepřišlo divné, že bahnitá voda močálu je tady najednou tak čirá a průzračná?</p>
<p>A hluboká?</p>
<p>Proud zesiloval, hladina se vzdalovala a svět temněl, až zhasnul docela.</p><empty-line /><p>To be continued...</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABNAD8BAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABAUCAwYAAQf/xAA5EAACAQIEAwYEAwYHAAAAAAABAgMEEQAFI
TEGEmETFEFRcYEikaHBMkKxFRZSYnLwIyQlQ3OCov/aAAgBAQAAPwD66RjgAb4hUTR08Ek0
ptHGpZj5Ab4QSwZdS0BzDOlgSaY9o7SbqSbhR46Cw08sTWlg7ETZbWzxoRdWhnLqfZrr9MT
TM62kv3qJaqNf9yFeVwOq7H2PthrTVVPWQ9rTyLIhuLjwPiD5Hpi7TXEvvbHDbTC2Zv2nXC
nj1paWQNO3g7jVU9AbE+w88AcbwxScKVskiKzRKHjY7q3MBcfPBVFTxU+WQQwoqIsa2VRpt
ih/Ei3lbAzLLBP3ukcRz/nB/DKPJvsdx9MOqGuizCkWaMFTcq6N+JGG6nrgVM/WoRWpcvq5
g2qsQqKet2b7Y9/1HMdJ3SigO6QtzSOPIvpy+wv1wa0aU1AYKV4qQBCsRKgqhOxtcX1164y
PFtdnEXDNVS5jQwFJeVBVQTaE3BB5CLjbF7Z9mkWVpWLkfNTCJX5hVAty2ve1r4PWUyQpJy
FGdQ3K2631scVSHlub7D54Hpq1ctzETyMexnHZzAC+oBKt9CPceWL8tcpRRxkn4CUPQgkH9
MNo5LqB6DCDjetKZdSU5Tm7erj+L+HlYHFHHdXUyZNLCaNhD2qkT84I+W+LcszCf9l08VRR
PBSx0ak1BkBBAUDQDUaXPtgPhZ0bLJTG8joaqTlaRiSVvpqemGszfBc/mwH2TVNdS04W4eU
39kc4YACDMK2mOyTlx6OOf9SR7YKWTy8MZnjaYPFlsZOve726aD74I43lvw5N/wAiDfBFSR
+7Ljw7mbeP5MYagz2TLaCtpqeP/FqJDyyE/gFraDxONDwxQT0lEZKhnBlK8sbG/KB08CcaH
JY+1z0Pe4poCSLbMxsPorYJzgd3zKGp2WoTsGP8y3ZfoW+QxWj6XuLdPDGK4wrzNXUwjQmO
AsR8QPOwaxtb0trvhrxbMJuGGkGzlGHT+74OrZAOHJgTr3Qj/wAYxfDlVTUmaM1QEUFSEkc
bE2+Wx1642YlRwpjcMpsQQd8OeGKf/JSVhGtW/Mv9A0X7n/thjmdEK/LpKdSBIbPEx/K6m6
n0uNel8YvM857jSRz927QvIY3hY25TqCDofEWwpy3Kpq3MEr6mnFPTIeaKAG1rajTy098G8
VOzZBLt+Jb39cEVMcsmUywx/E7QEKu1zy7YRZNlXessqYayB4yZLozLZhoNsPoaV5Upsshk
PauixdounKqqAzW8LD6kY3NPFHBHHFEoSONQqqNgAMSY3uBtbGcz+i7rOcwjF4JiBOPCN9A
H6A7HrY+eACWBJ67nCniXXJZRpbnX9cMob9moF7WBv5iwGIu6pE8jkKoW5N9NtcPeH8tanj
asqFInqB8KtvHHuq+p3PXTww51Pvi4AEnriDxq6MjqGVlsVYXBHljK1+XtlDG/M9EdEk3MX
8rdPJvY9RZ6aGriMcyhkflJHob7+2IylIlaSQ8qi1yT/fmcNspyZppErK1Csa/FBAw1v4O/
XTQeG5120Gl9ceW0xYNscxIv0GIsqsGRgGVgVYHW4xmc4yuLK6M1tG5SNSOanOq6/wAJ3X0
1GDctyWIdlW1MhqJWQMilbJF/SPPqb4cja3THdceePtj/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAHoAUwDASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABAACAwUGAQcI/8QASRAA
AgEDAgQEBAQCBwYFBAEFAQIDAAQRBSESMUFRBhNhcRQigZEyobHRQsEVI1JVkuHwByQzYnK
TJTQ1Q4IWRFPxJlRjorLS/8QAGQEAAwEBAQAAAAAAAAAAAAAAAQIDAAQF/8QAKhEAAgIBBA
ICAgIDAQEBAAAAAAECESEDEjFBBFETcSJhMjMUI4GRQqH/2gAMAwEAAhEDEQA/ALfTzixi5
cu3qaI39PtR9pYaKtpGF1ZmGNiYz+1TfA6N/ejf9s/tTaTqCQuv+WpJrsqsnt+QpZNWvwOj
f3o3/bP7UvgdG/vVv8B/aqbiVFVn2+1LPt9qtfgdG/vVv+2f2pfA6N/erf8AbP7VtyBTKrP
t9qWfb7Va/A6N/erf9s/tS+B0b+9W/wC2f2rbkamVWfb7Us+32q1+B0b+9W/7Z/al8Do396
t/2z+1bcjUyqz7faln2+1WvwOjf3q3/bP7UvgdG/vVv+2f2rbkamVWfb7Us+32q1+B0b+9W
/7Z/al8Do396t/2z+1bcjUyrz/rFc+1WvwOjf3s3+A/tS+B0b+9X/wH9q25GoqvtSyf9CrX
4HRv71f/AAH9qXwOjf3s3+A/tW3INFVn0/IUs+n5CrX4HRv71b/Af2pfA6N/erf4D+1DcjU
VWfT8hXQTnl+Qq0+B0b+9W/wH9qQsNGz/AOqt/gP7UdwKZVgnPL8hXcn0+wq0Fjo/TVG/wH
9q78Bo/wDeh/wH9qFoKTKrJ9PsK5n2+wq2+B0fpqh/wH9qXwGj/wB6H/Af2rWg0VWe2PtSG
fT7Vaix0cc9Tb/Af2pfA6P/AHm3/bP7VtyqjUyrGc9PsKeD0/kKshZaPj/1Nv8Atn9qctlp
H96Mf/gf2rWgpMr1+n2FTKPb7CjlsdLxtqLf4D+1SLZ6aOWoN/gP7UjdlY45K/PoPyqJ2PF
t+gq2+F07+8G/wH9qY1lpmf8A1Fh/8D+1KmrCyuh3J2H2FFoMdvsKJis9OXlfs3/wP7VMLW
xB/wDOE/8AxrN3wNGkDry6fanAZ6D7UX5FmB/5k/4f8q6ILUja5P2pKHTQMo3Gw+wqUEjt9
hU4gtv/AM5PuKf5FuT/AMb8qAdyBRk8iB9qRztuKJ8m2H/vH/DXDDb/AP5/yo0C0YOw/wDI
xex/U0RvQ+n/APkYvb+ZomraP9cfo5/J/ul9nN6W9KlVCAt6W9Kln0rGFvS3pAg8jSrGFvS
3pUqxhb0t6VKsYW9LelSrGFvS3pUqxhUselKlWML6Uvp+VKlWMIYzThjpXADmu4rGF9fyro
x0rlIc6yGyd/Oln0pUhvWMhD2xXd6WMUs46Vgncgd6Snf/ACpDBGaQFAyWSdDkcx9qnXl0o
eMZxmikXapypF48UNIz2rgBPPH2qXgrvl4HKkTQ+0amFxy+1Eo3Imh8U9RnHOg2EILAjapE
yD0qFFJ61OvTpSNlUiQNnmaeWGN67HbyyfhQgdzsKIXTnP4nA7bVkmzOUV2CE5FLGw50Z/R
uOUo/w13+jjt/Wj/DRpi74+zz6wOLGIYzt/M0Rn0qCwGLCL2/maIx0FX0f64/Ry+T/dL7OZ
pVLFD5oO+Mb710W7kEr0OB61QltZENzsem9SiBSo33PrQcMsqas1vIfkIwowNjjPOpI5ZH1
C4BciGOMnIA2wQCR9c/aovXjf8A0614s1z6JGUq2APamnsRUjTwBoQXdmdQy4QksM4yQBtT
TcwGUoSSA3CWAPCD2J70y1Yvsi9GfobnvS59+eDTJriFJGQk4UgE8JwCe571Es/DLceY44I
yMH0IoucbWQLSnTddBFdqH4qPDEll4BxEMpzjvinecnGiZ3cZUY5ijvj0xXpyWGhzusaFnO
AOZ7UkdZBxIQRk7jkSKbKvGN3KgA5IAII65yDQ9rJwQNK78MPJMgDbvsBuaWU3GdPgeOmpa
baebC6VRC5jIYniXgHEwZSCB3xXBeQnABbLDIAUkkdxTfJFCrSn6JicdK7Qkt0A0Dox8t2I
IAJJwOWKmFxH5RlLYUEg5BB+3egtSLbp8BlozST9ktIg7evKolnjZXbOOAfMGGCB33qOW6Q
wSmMsrqhIDKRt3GelF6kUrsC0pt1QV12pVDBcRzcKgniKgjIIBGwJH1qbNGMlJWhZQlB01k
VIc6WaQ51gI7XRXK6OtYJ2kBSrvWtZkjmKkVd6aBvjpUi0HwMkSRiiUAqGMbVOm1RkzogiV
VBqQoOGmxjvUx5g9KRsskiAxZpwTGdtqmwDRdlapM/E5GF5Jn9aGW6A6SsgtrOS4wV+Vf7R
H6VaQWUUGCBlsfiO5qcKFGAMD0rvSnSSRCU2xYpV2lTCirldrlYx5np4/wBxh9v5miCM71D
pqn4CH2PT1NGqmATzptH+uP0HyFetL7JIYMwkAhWI2Nd4ZVbBOQO386nt8leFs7cqnjhIBA
HM5zTOWRVHBn7mCc3NzcJE7GJkdcKcsBsQO+1ELaSxcaiNiTZEE4JHEWyRnvuavRGETng9+
1c4e3ff3rmekr5O1eRJJKiqsrZhdWpaNgBZhSSpGDnkfX0oN7aQWL2RgkM5cgEqeEgtkNxc
th65rRAnbO/r60myRjc79d6PxpLk3zO7oyt5ayJPIY1mSTIAwCySctztgU2SG4U3TiM54ly
Qudsbkd8VpXTbHDgVA0KrE2RuR0orSV3Yj1njFmfhjD3kmFkKNFw8UgJJOfXlXbJHLlpAR5
aiNSRjO5yRR7Dcj171znsd/eqR0UmnfBCfkOSarqgO8JYrDhlRjl2VSQB22HWuzPxW5WBWP
DjI4CCB3AI3I9KLxikRnemcG23Yi1ElFVxn/pWFSZJzGsjKYcBnzljn1qZEYS25KnCxEE4O
xxyowjrk10CkWgl2Ul5La4rBWIJIhAzRvhZXzhScDoaeY3JadVYr5ocLjcgDGcVYEZz61wj
P70F46qrC/Jb6z2ATRtcNO6BgCgUAggsQc4wadPI00UgSJsCMjiYEHPQAUZjbrj3pHudz3p
viXvnkT/IysfQKVb4yBuE4CEEkbDYbUVmkKXKqQio2RnNzq1WBZroNN5V0E0z/AGImOBrvt
TRtXQSDQGTHA0udc3POug9M1g2PB25CnKwB3qMGujc5oNDJ5C42BAohd+VBRNg70ZGwIqMk
Xg7JkOKmXJG3Oh0IzjO1ERgDnUi64HAA7Z+/Wi7Da6G/NTUdmiyXKqwBGCfyq2CIpyFAI64
poonOdLaPpVyu1Q5ztKuZ2pA5rBO1ylSrGPP9IjVtNtzjcrufqaOWAs5O4A71FovD/Q9qDz
Ck5+po/iUjlzNLpP8ACJfyIp60vsjSEoSeZ6VMpb+Icu1cDY35+tdUjPPnTtk0vQjcQCcQG
ZPNwCIyw4iD6c6RmhE/keYnmkZCcQzjnnHOsxrbzQeIzcQAloIkc42OBz/I0ZFcR3Xim3nj
3R7bI9OeM1yryLk1WU6/4d78T8VK+rLqaeGBQZpkjBOAXYDJ7CngBtwdscx68sVnfEKPqWp
LZRbi3haVvfGQPerTRLo3ekQyE5ZRwN6Ebf696eOrum41gnqePt0ozvL5XonmmjhkjjaRFd
z8qswBY9hUdxNFCgeV1jXOMscDPvQPiaEmyhu1yWtpAQRzAP8AnihdYnXUbiwtkI4JMSt1w
MVpazi2qz0aHjqcYu8dk0rRGZlSVGbmVBBIHrTcdqGiTOu3I2+WEEe22KJOAM5xjc+1dGnP
crfWDj19Jackl6sZ5iB/L414v7Odz9KcTwjLMABz7D3NUjO5uDf7lfOC/Tej9V42sgYwSvE
CccyKlHyd0ZOuOPo6J+GozhG/5cv0EpLHKSI5FfHMAgmuNPAjFWnQEHBBYZFVsItZbiF7Rx
BIpBKuDhu/uam1a3hW3eZYgshYZbfJ3oLXm4OSSwH/ABdNaqg21YYJ4WDMsyHh3JDDYU7jR
o/MV1KDfiB2oR7aGHT5JI4wrPEOIjO+1CWcxW0nt3/iQsmeu24rPyJRaUkuDR8SGpFyg26f
ZYTz8MHmRFGyQASwCjvk5qVT8oJIOwJIPP2qscf+AIMDmOnrVnCv9THsPwj9KfT1HOX/AAj
raMdOGOmyNriBWKtOikHBBYZFODoV8ziBUDPFnb71WgWhvrn4rhA4tuIHI+30rtntZ3RQny
gSEyOY35UkfIk3RWfhQUU0845/ZK11J8TwieLyiQePiXIHbFGiRfL4wy8ONmJGD9aqLaXTV
gUTxkyYOSFJzv71Pfqvw1uyBjbg7qMg4PQ1PT1pKLk6fZXW8aLnGFNZ5LGOWOXPlurY/snN
NNzbqSDPHsdwWAxQNqts12ktpII8D5o2BBP71zVLWCJFeOMBmccRycmqfPPZuSWGTXi6S1V
Btq1/4WSTRy/8KRXwd+Eg4p+MnvUMUMFtkRIE4tyATvgetSgggEEYPblXTByat8nDqKKk1F
4HAb4rvI4rgpwGaLFHrRUZI5UMgIoiPc7VKZeHIQmSaPt7dpbeSUKTw4x698VXoD2rQWhjt
LKMSMF4hnJ65qKSbyVlJpKitRmVgyk5HIjpU/xcx/8AcO1SzJZSHiEwQnnjO/0qN0sV/wDu
uHIx3zRSDui+UcF7Mpzx59+VNa9uFB/rDk8+RH0pcFi2wvuf/LS8iyO3x3/+NCmZSh6Ivj7
gHJlb9aMhvpmgkYshKHYnYEdqH+Gsh/8Ae/lRNla2jq6CQTjIJ2xg0yTFk4tYR2HU+OVImj
GX5FWBxVjUccEUX/DjVfYVJTZJOjC6KM6Rb/8ASf1NHA46UDopxpFuP+U/qaP2O9DSVwj9F
fI/ul9jgdq6CKZvmkGxzp2Ssq2iWXxXKkiko9pwkkbHbcZ70DpFrJZeJDDIGKRI4VsHHDjI
9OtaZW2pwY43zsK5noJtO+HZ3R8tqNVhqjNWNhdarcXN/HeSWheUqMKTxD7jaiNBWSwvbvT
ZCW4SHVipAPfHryq+Lbbk5O+9NaUhdznHKjHQUWmujT8pzi4tYawRX1t8TYSxEH50Iwe9Zj
Q45WuvOmBHkIIwWHTPStK91Jyzt3oGV2ZvmIO9UekpTUiMfJcNKUK57Km4vRaa3cSujsHQI
OEZ7ftSm1BZbKZokkVgAoDLvvtVn050sE9z9aK0pK0pYYJeRCW1uFtdlKNLnNlj4luErxeX
g4z9+f7U9J7k6ZFJAp4ozwyKV3IHuKtsHnS4Se+1BeMo/wAXyhpeZKf80nnBSSMl7cQ/D2r
I4bLsRgYozVgTYtzJ4hsBnr2o/hPOl9CaMdCoyTdt9iy8q5waVJcewO4H/hbYH/tjHfkKAm
tmbS4J0yJI1IIGxIJ+9XfD6elLG+c0Z6CnywaXlS03aXdlM6k6CgAJORsBuN+3OrSFf6iMY
P4RkHvipQMbUsU0NPY7u8Cauv8AJGqrNlVbW0ct/d+bErAMOHiX1PKjJ4lSzkVFCgIcADFE
4Pc7866BQjpKMaXPs0/IlOal16KSzv4YLVIpLeQsoOcIDnfuaJuZ5xBDcQITEfxoVGQM1Z4
PPJrgG+aSOjJR27sFJeTCU92zvOSlTgur+J7W3aJUOXYjHXrjaptXGYYwAfx5xjJ5VZkZpp
BorQqDXbBLyr1IyUcJYXZFJDHMoEiAgYIx3xUgGNgAMDYDpSOeldA/WuhYONttsQHWpETJ3
2pgGSKIRCRQboaKs6kYGMHNExR+lMSMg+tFRKQKhKVnTCNEsUQO1WuoIPIjAAGDtVfb585Q
eXEKuyobYgH6UsVaaDN7WmUZQjrQs65JGR3rTeUn9gfauGGI840/wimUadiy1LXBlUGDipV
wOeBXbxeG9lwMDjOAB61baZAj2IZ41+ZidwNxnankk8gUqRUFwT3xVjZSra2hmX+teRgvAC
Mg74yaD1BFjvHVFCqMYAG3IURpMMc4mSVAy/KcH60FFJWLKTYWdQmjKebalEZgvEHzgk43q
wqFbWBYhGIlCBuILjbNTZrCmD0X/wBJt/8ApP6mrEcqr9EONKt/+k/qasM0ul/CP0i2v/dL
7On1puMUs55muZNOyIuLBpwcdTUZySK6F9K1GtkxYMN+21QkEkA7etPVTyp4GDvuaNBuxiw
cecADG+e9TGwiIDMBkjlSQAjB5VKTxDmTihbGSRVy2hEhEeDjkDUDRuhAYYJ5CrWUliCMZX
qBjNCXIMmGOQc7DtTptiSikChciuhaeFAGDXeHamEI+GkVzUmMbYpVjEXBS4al2pAdqxiPh
rnDU3D6UuDNYFEHDS4SN8UR5YOaQQZrGohCZ3pwQZ3qXhrvCMULDRCUwKayZqcrmuFM1rCk
ClMGkEyanZK4ExRBWRiR/MKMhj2qOJMtj1o6OPCgipTdIvpxydjhB51MI+HlTUJzipOdc92
dSVHUXDZGxG/vV0Kp15UZcSt8PGysVzzI/wBd6eLpEdSNtINpGqSa4kA/4jE/pQ3xlyPwzu
B71SNslKDiGXGkTTzvIsiAMxIBzVjaQtb2qRMwYqMEiqMXt3j/AI8n3/ypG8uWGDO/Lfema
bQgRqFrcSXjtHE7KcYI5chStWm0+OSR4Gy5VVDHGTv1oUXVyowszgAcs1baey3VoBLl2RyS
W78/51mmlRhh1KZJOB7dQFcIx484J5dN6ssUxoo3/EgO4P1p9KYwWjtjSrcD+z/M0cGPPNV
uksBpcA/5T+po3jzjfahpL8I/RXyP7pfZKW9aXGKZkHrXRz509EUxwPEaeAR3pqjen1gjlA
GKdTKcp3rBQ9QcYp2cDY1wHJGDThk9KFBG4+YMCMjpUU6kqeWc5xjlUpGdh0NcmUYBINMZg
s0QRARn61Fn6YqR2ZjuCANhUZG3LlTrgkxpO+1cJruKWN6xhc66KWBikOdYw9QCKcF55FcW
pQCeVYyRFK0cMTSyEhFAyR0HemxTR3ALRsGA545inXsSy2csb5wwwcHBwTQ8GmrZNxwSORs
CrEEEUjbsqlFx/YUVxTSKkxkcq5w04lDMZpYp/DTgozyoGI+E8wPvXOEnc1OE2pwiye1ZJm
oihXEgBHM9qsBDhRsRSsrYGQMRy70c9ucE5qOosnRptJZK8jhOwqQHbcfauTkRruD6bUL5u
22RnpSxg6spKaToLeQLgZ29KJtCl1G0DEjgOdtiRVQWJPPNTWs7W8wkGT0IzzFOoURlO0Wc
mlRPjhkZfzoG4trWBiFnZ2/shQfuadcahNcAgHgQ9FO/3odI2lcKilidzj+dMkTdkeCOg36
V1eA442K7gcWCQPfG9WX9EN5OfMHmeg2I7UDJBJC3DIpUg59D+9FNMAQmkySIGSeNgRsRk0
dDA9ja8MYV3zliTgepqpilkhJaJypPMDkfpVtbN8fbETqNm3wcUrs3AoLuaZ8eWnD/AGuL9
O9G5oZbGBCCFOQdvmNE0DHnWlk/0ZBj+z/M0YCTy6UHpQJ02H/p/maLBwc4o6X9cfop5H90
/skDEc6erVAZCaQkI5U7VkLC1ftUoOaDSTNEqR96DwMnZJjrSG4I5UgaRDfwkA+tAYeoI51
JyHOmAMAAWJPXpXaFsKHEDvjNcYEjGDSAPpT1Gc70TPJAYTjBwT0NDyR8O36VYBATzORUDo
DkrzG1FWK0A8ONqWAKmMYBO3OosY2pkI0c+tdAroG1OC+1FGEo3qdFyNhUaqaIjX86wUQ3a
kWsh9v1FSmPOQcVX+I7oW1lFEC/HPKApXGAAMnP3FWVsQ9qhJLHABJG+ampLc4juL2pjCgA
2Fc4KmKiucOaoAiCelPWImpFXPSpkjBO+aHBiJY8cxUqw55CiEhB/wA6IihAOcZpXNGG2sf
CMY5daIYZHSnABV2AFRuSFO/PrUW7dhToAvVBUAYyDvQBSrGZCcnOaFZcdKtHgzdgxQiu4x
saewx0puPrWGJrWETTCNn4ARttufSruGCOBeGNQB+tZ9cg5yRvsR0q4s70TqEfZxz7GlYrD
KZJEkq8LqCp5g0+lQAVdxppj+aHLDO6nmPaptOIjgkLHADb59hRxrgVRnAAzzrWYhF3CzKq
OGLHG1T/AEpjRKxUkbqcjFPrGPPNKz/RsBx/D/M0URnrUWkR8Wk27Y5qf50W0eByraL/ANc
for5C/wB0/sGblTcnpUjoRypnCasczQ+I4Yb5o1Bn0oFRk/KRkcwKmSXBCk470rVjRdchoF
dB9KYkqtsDUg35UmUO6O5p22KaKcBnasZHRjFOGwyKaBXcmsE7xc8Hc0gqj1J5+tcxikO/W
igWMli7HbtjlUDRgbEUWTsQRUEpGTgUyYAcqOlOAp1IDfFMIdUAGp4xgZAqJO/c0VEoYF22
UdTtQugpMzfi3jL6cdwokf6nC1c6Wc6cud8Mc9zsKq/F4+XT+imVsY5HYcqsrORbbSGndGZ
UBYqo3IwOWa51JLVeToSvTDCKQQ1yGRZokkXPC4BHsRmpQOmK6LIsSL6UVHGTjAFMjA7VM8
i29tJO4PDGhY4GTgAk49cVOUjcgc+u6VZSeXNeRKc7gNk5zjkKMj1C1cBkmBHQjNeMXIlvN
YYqSczbZ22BzXoGnMW4UDbE8wcioOWTohpJ9msF3BIQqyKSeW+59qfgnnn2NUd3amNVLTlC
7BUcAEqTsNuu5qxsLW6tY2W5vTdEkYYpw479TnNMTnFJ4ZLKoO4FByod6PcZFByxDjL43Iw
TmqQYiQIwxtTCKmkWmYpx0N4dq60kdvE00sgjRBxMx5Ad6cBjeoNQtmvNPmtoyA0igAnIAO
QentQTNwgm38Q5iDvZXbR8HH5nlgbDbOCf8/SpZ/EEJnht7KMXUsy8f4wiqu43J65GMc6oc
TzajJcyDj+GRjOYnLKihDhBkAZJy3LbIrultDc/H3M9ubeC4Hm+dJjMAIwFYHqfxbdxQojb
L621wS3EcVxbeQsp4UkEiuvF/ZJHI7fnVuDWIgJVbYMFlh8/PnRAKikyAnAznfAG42x71r1
vYTsWIPYgigFWwilUXxUA/wDdT70vioP/AMqfesExmiDOj23qp/U0cIyedCaEudGtiP7J/U
1YEE8qTSf4R+jp8hf7ZfYPJDvz+9QmIjpRpG245V0Ip371RNkHEBMZCkAAE9xzp8VsGOSOQ
ongHFjH+ddAIyDtjrRsFIhFsFOVNSxqwHzd6k2zz513YUpqG4zTgAK6O9IisYQ3pDakM0s0
QCpVxnVACTzNRyzBQSDy7UVZhzsBkZFQM2TmovO4nx0qTAOOmaYFi5inKpO/2rgbJ4QMkHB
A5D3omKLqd6zZqsUUJY5bO3QU6/tGvbGS2WUxcYGWA2x2ON9/Sp0XFPOAM4pG7RRKuDCatp
D6Re2ZN09wtxxAKwICcONgCdhgjf0q007SF1O0ae5ubj8ZTgVuFcDHb3pnjJgLjTN/4pN+2
y0N4dvbu4165sUKm3iVWl3I4ewx1JOMnpioNLfT4LqT2X2aC0/3OdbF24oyP92YnJIHNSep
HT0qxXf2ztUF1brcRcJwGB4lfG6kciKdZStNGRIAssZKyL689vQjerJ0QeQ2MctqI4Qy8JH
MEYI2O1RRKTjNTjY/62pZOxUjxW/u7Ww1GdJJlWVHIIIOxzgg4FaLStb0vgUx3fFw4H4Wz9
QQKp/EaIviy7AUHiZsgjO+Sc/nV1oGhJqUPnzuyopGFU4J779qlydUJOi9fVILkwYkVikis
BuDjIz+5rUnvnnVM/h3TbREeK3bzPwghm/iGD1qyspC9nGT+JRwNkdRsfzFPTRDUkpcEzbL
QshGOdTTSKmAxwW5Z64oZ2zsaeCERC+9MI9KexzTWp2UQgBttQ+pzPbabNPFs6qOE4zgkgZ
A7jOaJG/euMiupVlDKRuCMgilM8qiifzYpF02A2otAxklLXQV5mwMFjg4BJGQBjpyqNLxtQ
+IgmdLa3vAI2kLcSI6bHDct8DftV78BZggi0gGAQP6sbZ59KlWNEjEaoqoBsoAAHsKNk9jM
5FCtzLHEs0c8rPxkw/MqKHJJY52PLnueVaMknO3M10Kq7AAfSuKGGeLHpigNGNI5jPOlg7b
V0iuEe9YcqNCH/gtt/0n9TVj0xQOgjOiWuCBlSdjvzNWBXB3xtUtL+ESmv8A2y+yPhIbi6U
wj58786nxnnSwD0FPZIYFxg9O1NZiT71KAAcYppU8VZMVjQQSAeeOdOwK7jp2rhPSimA6BS
pdKarhmK75XY5BANZAsdS3PKltXR6UwBFQRggYPehZUA2x9Kbc6pb2t7HaS8QeRSwbGygHG
9TkPN/w1KqQPmYb+4FBSQdoERwNvjf7n2qVVd8c1HXuanW2VTnGTyJI3NSCLGxpnKwKIyKM
LsowDz9aJQYHKmomBy5U8UrGSSHqccq6SMb598U0Ecs1ReKZ9UWKGPSbhUnByyMB8wJAUHt
kkbfWg5JKxllgfjMjztMIxs75GehKjPtz35bVW6XdQ6fr7XzzKitEEdCcBscifrvVJfpqOn
+IEt9ZlaS6kRWVg/mLwhsgA4GBsdsdKC1SWYahNwzyKoIAVTgD5RXPKTu0WTUUenL4q0YnD
Xaqe4BI/QUybXtHjuFvLe9Vm2R0OQHUnGckYyK8rPnsP+K2/IneuqjgL/WyFhzII3+hFb5J
A2xfR6Zf+J3mnC6feRRwrkHBUs5778h2/PtRFh4puAiJMsMuDgycYUkd8Zxn2rzeGO5Jz8Q
+MnYhP/8AmrC2u72DZLuVRn8ICkH8qXex9kayi9v9Bg1HWpr+LVYYw7EhJBnJPZgcYz6Vae
HUNpB5c/yHiK7nION9iNiKzI1DVGZf96lOTy4VwR65HKni9vrQ5jjtxIM/N5QJ374xmmUn2
gpJG71bW4opEiSN5MYcuh2GDRtkGXzJeFhHORIqnHyEjf6Hn9TWIi8UuyrFdabDLwjBIcgn
bfAIOPvVpb+MoZVSOOxuFJIACyrtjkN+lOpNvJKUElg0l8PmtzjI84ZzzxwmopDnf1ptvfL
qMEcwhkiw4yrgZBwfvsfzqV0q0Hgl+gdudLY/SnMu/KuBcUzQUzo5DbnSrntXQDnvQaCd+l
LFOHLelsaARuKQG2Kdj0pctsVgHOHNdxypDPWljOKwbMTpF3c2sUZV1KFCADvg+1Wj6jeqV
dlDRk5O4zyqp05/9zjCx/MowSTgHfpVnEOOFi5GMHkCSD6Z5143zTilTwejq6cXOXssbe8W
SESPkYAyTgY7USrBgCpBB61RXCRtBmE4woJyTkkdDXbW/JUQFipHJs5IPY1SHlv/AOkc8tD
0X1cPeoBcxhQWfBI61MpJXNd8JqaVHLKLTyLeuGmtNGhwzAe9NM0fmhC4ySQcfrTb4rsVp+
h+c9aQO/OoFuA8joV/B1zu1SJKjMQCcjmDzox1IvsR2uUPJIroPSm5zypFgilmYKFGSSdgB
1J9KewJ2U98IX8VWazkBVhJPEcDntWgUcQxgAVgvEN5Dd64GC+ZbxCNGZWyHUMCSMb7ZP2r
apfWpXKToy4BBBwMdPy71NNKyqTbQUwx0G1Mx1od9TszsbqIdxxCuf0nYBATdx++c0U0jPI
TxEchS4qD/pfTf/6xPpn9qa2taevEBcqQBk4B39Bnma25Aphk06wQtK+Sq7YA3JPID1NB2q
M92pmVRcjE0wU5CEghVzjoAT7gnrQg1SwdlvL24jUIMxQkHCnuSdi3btVVq+qiKWG6tLsid
nLSxKcqBgYUkdcDHvnFLKS5KRi2yn8V3S3/AIot7iOVTHGREig5LYJJODy3qgv2J1C4O+DJ
n8hRuv3cd74pgv0gaBJEXiU7hWAOQD2PPfvVfesWvJydvnJx9BUnTYZXWR/PHMDFT27AHGM
ihySAB3H8qJskLNnGQaBVMOhUy8QUDY88cthRUcYU4O5Peu2q8KMSMZJz+lTog4uJtiOQpq
EbaJWx5YHqN/qKdKEJODzNNKFyO1KUduQNMHlETAK6lSNjg7dMGp7DgjvLfCEHAViTnJwck
dt6jRcsBjnn9Kmt04bmE923+1BrIU8G2tAGtbd4yCQykjPP5RRgw426cx1FZPRLgWnBcSlx
GijnkjONsdNycVcx3lxcv5oIhBGQMZ+560y1EhHpysPZMfWmFDQ/HdMwAYkscZwBimtrFhF
d2dg1wXmvFZoWAyr8PMZG2eePaqLUsWUNvZOfSkD0p7AcwTj1G9MIxTp2Izua6K4N6eBRqz
WIDFPC1wCnAZrUE4Rmlw7DangYrpFC0Y8wtLkoY42U8BUkMDjB7UZLqc9twqsYK984HtWck
uJYTs4OGGAeYHUVO96bdQ0pdgx/DjIFeHsbSPR1JVN/ZdXOr4t1whEjsAQDjH702y1S3Nw0
UkQDA7EHfbvmqG61qCdQiQ4Zf4m/lUC3yieJpPmyQGI2IHf1orTdZQnyGwvtTheWFIyE4jn
OdzRN74kjso1XhbkASu/13rEfGtJLJFGA0YY4ZtyPUe9FXV2bnhE0a8AGdudNFShwyc5KT4
LL+kTqdwbhrkmEfwnIPbmKs4b0Ff6sNwg4XbIwOuazli8LwSxjaMHiKjYk+lWNre8MGIoyB
/AhO/D6mklbyKqot4b0LdgYbJHPtVklx5zlUi3xu2d81nrW8MpGQYsEjGN89varSO58sZ4R
y5g8xU3KnjDA4posbeQqxVixwd+KlqMC3tnJB5hjZhkMBnGN8Y6ig0cRqZXY4xsAc5+lVc+
ryQW9xIHyXOAWBwo77V36XkppJkXp5wUVvdypNxI3C6qQc/meXOtPpFpqFvA8V1bkq2WRhg
gZ5VixOIbn4gSDKnIIBIJ54I9eVaOLx9IEHm2sJI2yrHBHseVWjJPkdxaeEGMl9BNg2kDcR
JClBxEe3anGaRd5dGj25kJiqC68XT3eqR3UUcds0KFYmYgkknJBPY7bYq4Tx2Hh8lrEi4ZC
GUzqFVsb7c8elPuSQqjJjjd/GMLKysIYHlOHlYA8CjmQCOeP9Zo/T/DEUm0M3CqEgBtznqc
dM0Fol/p1oFeaZGmdQdugB2BP5nrV8dTsb+RPKlClD/xFIBX0G+PvS2m8sptpYB5PCcd86w
STcUcThnIjGCf7Oefvii28Hwo3HGUlUjJSRcD/AF71Z6XNGIxbibzAp+V+IHi36kdatcjuK
ooxasi5Si8Hjfi1bm11FlGizWyElQ4UlJMEAEYBA5H71XTWUHxDJKssUiACQJhgWIGTknP+
ea9zZQ68LAEEbgjIrL694Ktb4Pc2CCC6IGVz8kmO46e9B6a6MtS+Tzj+jrNgGNzcKBjnGD/
OrTSNFiuboRw3UjNjiAZMcvrQOpl9OilgkjkS4RgvlhTkHPtjGOtPtdYeOMXlqJopAuwWNi
R6cufpSbWVU00WVzJp8t/8KlzIsrZUKsWQSB/ka7YJa3rXQjvBKtrwgjgOTnnnPLBzU/hzQ
rlC2sX8T/Fzk8AIP9WpO+Rjmep6UY2jpBqNzewhka5jCyIBsWB2NJu2low3KxvwItnhZn8x
A2QCPxLTXMGZB8OAjDAAYgr7Efzom5jkmjj4WA4O5xn/AFiq26dbccUjqig4JLADJ9aG9sd
6aiJ44AsarGwywUnjOSMHkTyP0qWG1tI76ArfSAj5vKkI3xzydtulDsS3llcEcQJPTGOeap
fEEyLeAMwyIgR67mipNoRpI1kk0b3UdunCUiUORnryA/U/WjY74LiLIAHL3rMaACmnJM7Eu
65JP5frVgJ+Esx5jljvSW7KqqNPBeWfDGl1KF+Mc28Iz+JipJx+lYyG7j09dGnMTyHSDdwu
udyUbOMn3G9W3irSPj9GtJ9PkzqOj8NwqRuC2CAxBAycnGRtvj1oNrGC6t7m/uLhY7W5Aud
9uBZFBkyDzxwn6kVdtpJHHW6TbNbDqEEsUUrERrNGsyFjvhhuD7HIojKsvEpDA8jnOaqLDx
FBdaLa6nHbslu/EqIyYYqDhTvyBAzQepeKYsLHG5iZzjIbYDvnGKZaij2DY2i3vb+O1gyjq
z5xjIz9qBGtTmBpUjwCRgsRgd6pLe7dZhNJGrjcj5s8+p70eZEmg48gYJygPP2rm1PIk3h0
VjpqslqmquYVBPE5O5UbYqW21lHuFhKlgduMDG9U8RiNuJXYBQd13zn+dS2U6SllEZBwcED
kc7VNeRNML00+jUgg4w3tvzrvaqFYpbcB1kJcE4zk4Fcm1S9RwFZMY/s/510x8qL5JvSl0e
T3MpF1IBuAe/LanzXhki4AmG23NTTaZNLK0ilFDnIJcA8u2ajOjXhGEVX9Aw3qEUqWB9WT+
SQA84XPCMnrmoHuHYY29fSrY+GtUYZWykcc9iP3pDw1qo3/AKNkPuw2/OqUiLkwfSmMZbi3
Dd96tbq2uJ3Ty0ChgMYxvQsGg6xFcCR7CVlHJQRj9as2ttYypTT3QDYgkY/I1KcG3aGjJJU
ytKz2ruuwcjHIbf51Ja3dzxBXlbAGAAACD0FENpurTEiS1ChhwjLAEepyaGfQL5Cr8MgYc2
BBH5GtsbVMKkiZr6S7JhuAQ8YyoUYwe5PWjBriLbhOFmYYByMZ2qsTTLgTcbxSnY/h6++9O
ms2wQI2VgBjI5n2pXpYNvTLl9aDwoI8qSNwRypsvBLYleIBmBB9e1Ucdnc5yYpGwdsYA/Wj
ILO9nlEcNjcFl3JG4+/KstFp4A5pFRHxJMYzuQT1rkqo+zqMk5wdqsdZ0+5sp0uZbZkRiAw
I3H270Oyxt/C3LOwzTStMdSTK5raHIxge5rT6euhy6SpkhD6iwKyNgkkDkeePTNUpW2Ozgq
e2MVApihm445GTYgHORvzpVJp2UpNcobc6axuGaF5EBOwVjtmj9O0rU1BkjvZ0K8uIkj7Gn
QwwSxgfFIx6M5IIq206G+jIFvqcbgH8LN/I1Keo+mXhBJW1/wCHbSXxJbna9WT0dAd/oBVn
HrPiiEDeBtsbg7n71Y28GqyIvmRwyL/aUg/zogRzQAcUDZHM1Bask8lNkJKrA7fxR4kRsS2
0LD0B/erGLxfqK586xDADORkVGbo5wYefcV1ZYuLBXGeYxTLyZLhiPxoPolXx9bISbmymTB
xlVzj3qa28e6TdsY4mIbqGXGPeq9prbiIZ0znkwxiojHp7njCw89yoFUXlTfYv+LCy8l8UW
jocMm3egW12weTEjxjPbnVLcPYwMW4UbPPApgtbWdBJCBgnoSMGqx1XLlg+FQWEF3mrWci8
MUsUTAnBYkgj0GKzl6RqV7HbyX1skO2WVsEHO2xqXV447WEMEyzHbf8AOsq8ULSsZFZiT0N
OpJrArv0afUr6SwQ20ssUpIGCjBcjpk771nWRr26jGUCk4Yq+So6kbUyS2Eal8NwgbAtmuw
6vBbERraMcgcTcQznrTxuhMXk1VpdRQR+UWZ0AAUBDnYYFTQTJLcLGiSM8jgKoTmTtvWfXW
4TuLeQDPNsY/Wrjw54k0y21Bri/Z4liQ8B4QwLHA6Z6HOTWUW2O5pLDD/EnhDWo/EMnijSt
TihkjRAiENx4UAFexB7Gl4U05tZuLy91mMNIkxRYlOEAO5AHYknb0obWv9rFg1nLDZadcSl
1IDy4UYyRkEE/SqfRfFmo2JjurW0ieO6YDynlI4STgEnGPtyq7TaOVOKN3rWnrZ6XcP50jr
PIuFJACAAgBQOQxWRFrKse5jOD8qgZx6k9TV2+s3+vIllNaRQAf1hEc3EQBkYJIHXtzoPVx
c2W0JabK7ELjhHrjnn+Qrm1E3LBeNNWwcNNHDwtiSQD5RkDJ9BRcbAoiTMFkIzwk4P2qghF
z5qyzZBQ5ODvjrU8sss9z5pSQYHyMV6+tSoxdJeRQyKcsRxAYwcZ7miEvV+NdlnAYHBUHYd
qz1rNfCVmliJBXIGM5I+u1Cq9zLdGX4Nzk5CgEgEfSttTCmbRtTniJYLxqw3Oc0PLdyTPxm
Mg1SRX2pKqg2UrEHP4CBjpt1qZ77UHYs1lMCeyn9qXY/Q6kvZUMLYOzPcordQUBIpJJbqMi
4lYHlwjhH3o1dCe4UT+XGFcZ4mbc/QfzpDQoVBy8O25AlIrsgk4o4fIcvlkBm9RBgS3XbPm
Df8AOnRTtMRwTXJx0acbfSpHsLWFxwtG5PLIZh9xTJrdjFwxLbxAnmsZOfTJp6RG5HJb3y5
AjXE/L+GU4+uKibUUXZmuT6h2IP51GYbyPIhYBRjJCgE/lQ00WoTEjz2KnkOLl+VakD8iV9
RtyfwSE532JP51Ml9Coyr3GB04cAVXLp16eRJAHViDU8WnaocBWQAj+KQAe29Zo1tB66igG
UklbPIBt6eusyD5cTfeqo6XfMxUhHYHmrggfWp10uWNgs3ljH/9wEflWoZMsV1N2yQ8gOOT
Nsfzpp1S6hPHE5XO3PH86jSCBPlM8WRvgHJ/TlQ9yiO3DES+MghEJ/ICs4mbVjptVFy5W5Z
ZSdgSCSD/ADqIM6KAVGx54PLpQTQqtyjJI3CTghlxg536VroNKS4sAYyZBgAMDy9OVJKNof
TlkzzOhBbywd8HrUbXVqMLLBg8iwAz6VYT6ZdxzeXEpJycZ5e5pgtLeCcNcOJ5QMiOMbDtk
1zSSbrs7IyaX6ILWCzn3KyAZyDw7CruyGlxrw8bcWcliPyqtee5uZQjo0ceCcBdhjG2BR0M
McEYZUd2J3HBjA9PWpShJ8IpHUSfJoLKG3ZQ63/lrjI3x+VWHFcIP92u4pe3f75xVNFZCSF
HgR3ZsZjVSWX1wKLETwxsiW0okyMAoeIDO+QfSk+CdZQ3zRb5C5F1ViOMKe+AK5bxztOwZQ
eEZIDZqJAmR51rchyM4TOD71DFO9vf5iik4c8yhJx1B70FoytFVqJJ0w+4gDxtIIFZgM4AG
/5VWvDclPlsMAbjJAz9KsLyZhEWhfIYHI4SCv0PQ1mk1O7N+bGG5ikuCcBCwznsDyz6c6o/
GdiLyIxR26jfgLy2bqB1B2plhM0XEqxtwg8iasl0jUL2Xgnu5OIMVMaxHII55Bxtvzq3sPC
MUERM0kkkhO+BgD0wTvVoeM0rslLyU3hFLf2cV7ahXUr1BzuKymoaatjIWDFyeQHP616hLo
xVMJGWwMYLY/LFU83hh5S3HBEpY5DcyD67birLSRF6rfBgYknkC8FoXKMGIdvlZeowN/rQF
x4fvy7jhUM6lo1UnYkZAyRucbY2xXqEHhVVYGSMOwGCUJAHqATTdR0yxvJEijnlgETAylEB
DEdAeY+lMkkhLbyea6VqcqaekEmleYYcoWKZJO5323NSXt7NOvHBYfDtGpx8nCrAkZBwADW
8i0yyUmJJJFRic5UnJxgHOdj3p03hyK5t5IUmOH5MSOEegH+dFVdmbdHnkGiQXM8NvdTGFJ
ACZEU8Kk7lSfStp4f0eyvAmqSTmKK2nWG3jdAFKDYAA4BJJznJ3J57U+38FX9k4kF7HMpYf
J5JwR1BOTv61SatqzRX62V/EwFtIp8pWIQhTkAA7DO5yO9UclwJGLTPQrbw7Fa63d6liNTK
ixIFG6BdiSRgYOAcY2p1zYJcI0ZabAwcg7Z+1WmlXg1PTIL21XgSZQQrdOmKnkDDmD9DtSS
jaspGVYMiPDVy0pwrFTnBJG1P/oDUlX8RwDy4xkitUjkjmf3qUb4zvnmCKT40FzafBl4dEu
85aOTluC+P0qX+hL/JKxlQRuFmI/IVpCABsKeGOMg8vSmWmhXqMy40bURjDSL2+ck5+9GR6
PeeWOKaQH/qNX+OI79DUmQABkUy0kL8skeZWWl3Fzp8bpaQvxDZ5CxyN9yAcU4eHihDyQWq
lDkcMDDf771qPDKKPD9oWODwnmfWrUCMj+En70umvxQ2ul8svswy21rC+PKZiefBCRv6Zpz
wRuR/uMz45cSkbe2MVuRGhP4BnuAKRt1Ybrzp1ngkkjzyXRbW6J/3K4Uk78LYH8qiHhAy/w
DDWVR0zKP3r0dtNicgsm9RtpkAGAhU9wcUXFmdHnDeDZk2did9sygkeuCRU48IwMg8yQEgb
hRg/cHFbv8AouFW4uAH1YZqj8Ta7B4bgiJiEss2QiLgAgDcnrj/ACoVXIGlWCjTwpak4klk
ZR+EYbY+u9WcHgezMfFgNkbDJyKGsfHWny2PxF5FIkocIYoAHIHfJ5VqUu41aN/JZo2AYMz
gAA8sjvRwLn0ZuTwVYh8zsAo5EsSwHblR0XhrToV4o5T8uCFaUgjHbAFWV7qloqNIG8tU3d
mGFHrk1Qy60s84NpGGVuc75CAf8vVvoMVm0jJNhN1pcBl89reMEDmzAk/QCm+cbQYmlKK3K
MKCcdPaira4lvI/JhljTbLyfxAdfas7rOraNYziPz0kZTlmVy7N9OnI86lJt/RSKp0lkgOr
22pavLp9tIFMYIAkUgMRzBI7VYWOnGNwWt7dVJ/9rBzv68qw2j31kniS6up5GggdnKMV4iA
Tnpy2rf6frugKQqSrcOe8gA9Nq0dqVBlGV2aBDppCrJaRM4XHE67bctwMH6UYl1BJHwSWag
DmFXiGPTAqrPiFnYQxxBFHIBAdvbNH2usQtiCWSJJXOFTiCsfYdasnRJoIh1HT4Y+CAOMHH
CIn/ai4J0uRxxKygj8TIVz9CAaFkvJoTw/DqSTtlwNvempfXDMB5cYBPSQsf0p1IV0izAON
96ikt0fuDjmDioluJmUER5J545fnU6uSPmXB96LaaMnZh/GmrWWg3dnOJi1yGPEmcll/skd
OeR7VhtNaK88Rtfoqx273AdgclgOIEj32xmp/9qukGw19L8XBk+N4jwkfgIx9xuKq9HcjT0
cgtwg4VeZ33IHtUXzgqng9vsYbNVa5tzhZTxE8snvRpdcbDnWO8MX7x6S7SI2IOJsHfIxkU
HD/ALQnuZkQ20casMkhskD61lNRRoxcng27Kuc8Iz9qhea1iJD4LEbgZOPtyqtk1CJLRLmS
QsjgkHi2G1UU/iW23LxNgjOxG/vipy1GuFktHTTeWW8897NxoEjEZJ4QrhSR2O29BI+owJw
rbW4XG/C5z+n61Tf/AFXYAk8EwydxtioLjxdDHETDbnjIPDxMMH1zXO5Sk8o6VGK4NKL+eN
g01oFUDLESg4A7DrT4dTs72IEqwVmwFxuCTgE45CvML3XZ3lNxLKeJQSAo2Ax0HWr7R/F2l
2kRDwsJCAWZjzPPGOlUjaQklbLnxHdajYzj4e4MdsQF4VIBJH5155qV3PqGrvJcsZCDwglc
nhH+uda278VW2pzBkslLoT5ZYk5zzyMb5qp1nUFuZ7d7S3htZIwQ5jAyScc8AU0W7J6kVQT
b+K9Ts7VLa2ljWOMcKruMAc+RxUyeN9ZGA8qHPpmmSarp9tFFHe6ZFdXAUcchRQST6nngVK
t/oc5Rf6IC8RHIhQO3I0rlngrGGAu18X6pdSiDiRXYHJKnYdxW/wBKikm06F2kLOUHEx5sa
8qtURNbIUBV+bCg8gByr1nQD/4XCOoQVXTyyWs6jaDI4+EYOc43rgiKE8yDyog7HpvSyDtX
RtRybmQ8LYOPvTuXOn4VuvKu4FbabcUHhZVbw5Z5A/CeY9auBHGBnhUH2ql8MTInhy0Dc+E
7/WrMzwj+Pn2qOm1tX0dGun8kvsJyg6DNO8xByFBG5hBxxn7UhdI20fP1NUUiG0OEoxyNLj
Q88fWgTNID86n6GoZLpR+KOUevOtv9gcQue6WP5OHmOfSvHfHsssni2WS4EwgSNVjLIeHAA
J4TyGSTXpGp61p2lQCS9nWPnwqTlifQZrzXxR4hl8RXKxwrHFaxgqAxJMgPIntjoBUpu3gr
BUC6TqMUl7DBFwwRcXzyqgbA9QfXAyeXOttceJGlkFvolg95K+zTtkQxknBy2PmHoPvWZ8G
eFpGlF28gWNW/iUksM8sHYD/W1bi2tLGxLrZxlHZcFFY8LEHOwzgE+m1BYwM1uRT3Ok3A0+
4u7q5/pbUFUvFEwxBGR0VBscdCc0N4d1+x1Cwme/WG2ntl4pCwCgjqQOhB2wK0MFy1wWCRe
U4GcMcE4zt715j4sEc3iO5NrAQ4UGZYwSrMNyxx6czWk8Agk3TNCL/V/GE72GiwtaWCf8WT
G7b9SOWR0H1rRad/s90qxt1e7jjlmPMzHOSee1N8C39mNHV7KNkCsQ0QYAA7bknmTscmry7
uo2fzyqGQDZi3ER6Y5UYxW22JObUklgweiaBpl/JqwfTlu2W8KQoucoo4jtjkNhQGteBZ4X
kn02GSCRBxCBiSTjf5Tzz71deBLvNjfXHmuvHckkq3CCeu43zvVpqGqW0KSXU34EBYyO2AM
ds8z0pUklgZyblkwFp4xubSxktr8TC4hBVGB3P/ACsOnvmifDWi6lruqJrepEwxxsHh4xwh
iOWB2FA3Gl3Xim6udShthDFj5EO3FjqfU1rPAWrPPaPpt5IGntyRGzjJKdgT2NZNLIZRTX7
NbHNO2HkuGk3/AIEAz9T/ACoqPUZw3ALNm9ZGG3uaCe6WMH+sZ2OwVMEZqvvb3URwiFljUj
HCVJOc9elZ60V2LHx5yNOuoMqjzTHHg8lPT3NA3/i6y0/hVszSMdkjwTj1rMOmsytxq8Q2A
BKnOPfeibXQ7mTLvZQFicsRKRxfcfrUnrtukjoXjKKyzO+Pb1vFc9qbS3dUt0bPFgHiJHT2
Aqv0TR9WW5tII7IqocBnfkBzJPYEAj616fa6MYoifgkVuqhwfzoTUtZtNGAW6gcEnBEeHx7
4P5UfklVtAUIN1F2TtaxW1ncC2h4QyMQq5OSRjFeP3S3FlKwlR4mIPysCCRnnuK9GvvFweA
f0fbtxODiWXkNv7Of1rDeKLqa7aKW4kaRwhAJ6ZNBTbYzhXRA2u309olqLp0RN1AO31HWik
v1urcOSFkQEOg5jbmB2NZ2OT5iMnYflRDsEhMvGUZEJDDnv09c03OANdkun63C3mLcWsb5J
Kl5CCB02BAonVXtvKtJLScSBweJQd0YjcH7bVlbaEXEiR4Yls4PDkqe1Xj20cFrbohJZ8sc
4ABxjHuKecUqE05OTB5SWhlZiTlTjO9QxOSvETzAomUD4WQYGynfvQakKmCe1IuC7WQg3Lo
6KjlSc7g4xvRKX9uuElXKA7kDPF6k1VswEgJO4Gw9zXYyGkzkFVBOD3xVUsHPJ5L6e+trmz
HBIS8ZAXiGDjt6+9SWLsbmMcRzxLgZrPwMShzz4jj0q106Rl1CIk7Agnb0qTWToi8KzQWOZ
df4VzgFzn6Yr1Hwk076bI02eASlYs4/CMDp65ryzSlkS4muwp45GKwpnGx5sT2r1/RIha6N
bxdQmSfU9afSf5EtdfiHu4BxtntTTMAN9qDebiY+h96iMjjHPBPOr78kVp2g4PwsMEZPSnt
KQeVAByW2OSOVOa4BPzc6CkZ6eSt8MwhvD9oTGDlTuWPc9KtVtR1jTf0J/nQPhRv8A+NWew
/Cf1q58wDmRSaaW1WN5Dfyy+2QpaqoIEagHngCnLaIDtGg9cVJ5qf2sV3zU7iqpJEG2cWEA
9PtUctqrAldmPI9M1L5qdxUNxcqsZ4WB7kHlWaVYBlHjt/4O8RXmtTy3MRmZ5GIcyKFwTtt
nYYxVXeaZc6fqf9H3MccUsaCQhWyCp5Yr1qW5lMvyugweZOwHcmvPvG93EfEFqAY3kSAhmQ
YLAsMAn03x71Fp2WUk1gtdH1oy8FoBwMBsqgYI60XrkV28CS2Su11GwKhSASDzGDsayvh+a
Q3gnmKQI5IVnJJwCAcAe4+9af4ibULC8h0y4AvYyURwccLDGDv3FBrAybLBJZ20s3d/F5U8
UZZgCDnAzkgcqzXgWylvjfak5HHcMYySMgg7kD03Aqt1O78aWulzJeTQyW5UpIykFiDtvgV
3w1q/iW10EJp2i/E2qyNiQMQS2csDg745UMGUXnJYXdhceDL/AOMt14tOnIE0KtxFDnY4/w
BdqN1TxJa2NpG0CtO9whZSNlVcYJOKDuPF80dqyar4auY42GHbhJXf3H86wN/eyT8UMTPHb
L8yR56HkNvTpS0+gxSat8l5pmu3ei6TBHC8BWVnmYSKG2JAGeoOxoyTUrrxdParqUsVnpgc
BEA4RNINiR1I9eQrEQMBcRpMSYiwDb4GM/51f6jBcXWqPLZxPNbKqrA0IJVQAMgAcjnn60e
GO0mnR6pDpcVrEkbD5AMIkY3zWA1G7g07xct3bRtBGs3DKhOSTnDH0BBB9K00PiL/AMJtne
CaS58oKykFFUgYySfboKxHiE5ZnkdfNlZpCo5DPMDPPp9qDp8Cxi45o1s3jKC2uZLZbJ8Ix
AYODkd+Xairbxlpsn4ra44wM5IBAA67Gs7Boh1KCC7FyVMsSMPlyRtj+VEx+GJYmLJdAsQR
gqO3oai4RTOhTm0ahPFuk4HGZiTvjy9gPbO9ER+MtH4S5eRyvJFQ5Ptmsivh++DhIz5uQcl
VJx9Of1px8M38KtO4VURSxZsqAMjY561ttK0ByUsGluPFl1qUMotibSJRwgADjPrnp9KzOo
MBpu7EswVmLHJJOMkmlYTrHC6Nvuev3oK/uA1sQB8pZRj61Jtt5ZeMIpYVBdoRJZrk5whwc
+tUuuAGOFQdyDt3xvVrYtw2AOf4P51R6/N5aW75I3Iz9KfTT3C6lKJVjbLNtgch2H/6oF7o
XYYSsQhG0Y2G3LJolJ1dlQsCSdgPrVRKx4SQNwTt6ZrthHJwaknVIJ4VgmSVMhs5XBORjrm
riHVYJUWG5iXJBAkKkkEkknIPPPeqdWJjUsSeFQF9T1NTQkMGA4WcH8JONu4NPJWTg30WVw
WRDGQWLrs45N6g8qCAIyG6AdMURpy3DXYhKGSIqeNSCwReZYHoQMnahjOSxXhYji2OOme/W
o7a4Oj5LWURTHhl4T/EARU1rGJpBEj4LLhQ38RPQdq5GI/MlecSKGHysVJI35CnWM1tFNxT
KzEEFSRt9cU/RO7diZHhZomADqcEA5ANHaVbTXl8gViEVeJmJwABzyadOltcOZU2ckZUDIY
nb71bWlstpGun4BdgJLh84CjmEz+Z+gqUnSwXhFyf0aPSole4heRAiAqqkncL0G/Ik7/avS
rWVjbqxXAYY4c5x9RXmujFr3XoojGWhhUyOAMjIBC57b16JBOsbIsgx5oHDtsSP0o6SaNrN
MlYr/YwaRKOh2IPTenMQzEd65wYzgCqk/QwI2+By60vKB5mpAGBAIyKcY1J/wAqAdxR+H7o
LoNrHxsMKdgPU1ZhZJNwzH1LYqm0GRxolsFTB4Tkn3NH/wBa3Nzv0Wk0/wCKNr18sl+w5ba
TmWVfds10wNjKvxd+EUCpZDzPuxzREd8V2LggdAKoSydkDpzz9qFlZypHGftRg1DP4YS9Ma
8lYbWS+5BrJLkWTtUVTqwYELKRnfYAVivG+krBcxaoxZTcsIirDJBUEgg9t9/WvQZpYmUMC
ck/MCMD6VhP9o2pRIbJRJnCu3CScEAgD/8AdBrII4RlrS8W1RUlYALLgg7kAjc47ZA+9W+m
+IIbW8uhHxr8bMhhfh2VuEDf0JH51h31J7m8ybdU+XhCJk53zkk+grV6PpfxuoWsMwdWMiy
Mo2wBg5FaSwNFu8G01TTbi78P3bkKqtCxLZyCQM7emaA/2faukPhy4tTGGe2uGYb81bBB9s
gitY09vHYfDFeKMqVCt1B5/wA68hlvp/COuXUQQiJwQEAyrocld+45Z9KV/oeCcmbzWPEUF
vCZbycBAcBQM8Xoo6n6V5dqFwZr6ScosHmttGGGUA5ZwMA46dKsr2C6l0063eygzsV+HRSO
GNSdz2yRtWalLFclid8k55k1qClSJoIvibuOOSQKjsAz4zwgnnt9KMkW4srl4AHjdW4QoYr
gnlj8jVUzFR8uQcY2NXazx6zp4glYLqEC4EjHaZANgf8AmA2HpWknyOpKqNF/Q93OisPEEx
coMhmDgHqBvyrO6vaXFldSJc3RuGCZDkknGeWPpVaDLBcFYHZCSAMEj9KLu7nzSZWyRGoAL
HJbH7mlUWnzZpSTWEaDRfFt3Z2MED2EU8UQCozKQ2M8sjH3r1bQFtb20iuJ7URNInFwMM4/
16714LaeJNVtIvLiu2CgfKhUELvnqKv9D8Xa9d3D20uoyspQswONx2BAoSi093SGUty23ye
p674ls9Id4bVFkmUZKIBt7n7VjL/VbnVpFe5kcRhgfJBAUHPXB396CtxxmRiWY8J+Yk5Oee
e52FcjPyHPTH+dQlJtlYxUUqFE4LMMkHJyPrQV2/DEPVx/OpFkLTS42YMQR9aDvXItQ/Zs/
rSpZLJ0izgcCyjwcZQA/Y1QeJW/qbcbHBP8quIJB8DFnmEUj61T64gmMAYgbscdSOhp9PEi
ep/ApYYWdw4B2zjHTHWhpwGd1UDAP0xV3FbtDFPI5ASJDgjlkjAqlAjO4LEnBORsRXbB2ef
NUkEiIeVxf2RgDNF2PB8O5RSSSoLE8zuTgdgMUK7qQEU4A5mrWwaM6XEirwskjhmzsxIHT0
AArTdIXTVs4pcgqrFQRg4JAIpwswUzjYnn1PoBRUFvxL5rK3lg42G7HsPTvU4jZnJYEYG2B
so/eobjprHBW/C8LKxG4GFXpgd/SktghXzJCMDcnGMdgBVjLG0mQEOBt6AetFWWgz6lOkAH
BEo8yV2OAq9ST+lbdRlC2AWkC20Bv5YioJ4bdCPxNndjvyFTwuIYuNiWYnLE7lj2+p60tQn
W7vhHCuLaDEcKg7BRtkHlvuafpSjU9Yjt4gAitjABOSBzNIk5PJVtQWDe+DrK7trNJ51WOM
o0jqT80hJOMjsAAB7GtbDMJoQ4QDgO47bZ2+9VumILeKSJ5BK0hwxHTAwFHoBn7mjrZ4leS
NeQYA++KvFUiDdu2FLHxrxJuCedPRCxz27U6BxCrLjkdgKQmLE8OBv2p0lRNttsc/8AVoTj
PYVCOJlBL8J7Yp7MTttk8q5wtgbCgFYM7oCZ0W1IXJ4ep25mrlE4h8xA9BtWb0YuNJtvnCj
hOxONsnpV1DMAuzE7bnGB96WH8EHWv5ZfY67jRBxcR9qiiu1QbQq3qabczwn8UmSOmc0Obx
MfKq4FPSJOXRYrqYVdohnsozTJL64kGI04M9WOT9AKqXvZGPCg4Qewri3kyAAsq9CzVroDC
TbkhjLOSCdxXmP+0oxNrVpDbSGR0tyWTsC2xzyyccq3U2pW+6iV5m5EHIAP2ryvxrMzeK5m
KlAYUCgnOAAevvmssmSKzTR5dzPPKFxFGTlhkZA2H1OBW58K3MvAs0gEs8iEl2O42B29N8Y
rCHi/oOWcMfndVPtuRnvuBXoXhuMnSIJFAAKKucbZO/1pZ4VspFdIuL2a9ttMmu4rYz3Krm
OLOS3Yn0HPA51i5vDupatBeXupOwvnAaKEb9eRG4UdAO9baaaOGJRcT+XtgLnc+uBuTVedS
Mak2sSsqHLSSHYb88Dn9eXrUJalLB0Q0mjzmW5vorX+jJCyRxPxNERgg9cZ6UJKFKcQYYzj
hzg71rdfsbm6s5dTltnYR4LzH5dthgd+dZOZY5JP6pmYuNwwwRjn6VWMrQsopPkgkBwcgjb
baiEhZgZeLgKgMpPUinSTAqEcscADAII+4pBjwZC4AO5J3H0prfAiSTONdM9wCECsRuo5k1
FcyGTEQyQp+Y9zUaSkTrJEPmByAd84pz7uSo2O4HbNFKmBtDRhds8yBV14bwNUkY7ExHP3F
UpBBx1yN6t/D5xezOeQiA+5/wAqE/4seH8kau1fEbE5HX6VDHKShA5mUjPcZrlvKJFlA5Ab
CmQn5FPeQ/qa40snVdgyOTdyY6kn8x+9R3Yxp7k4wG/mafa8Kys8rBVCkknkKHmuJLpWt4Y
QyFvlIBy3r7Vkm2M5Lade+WK0iVCGkCDbOABjmT/Kg4op7iXzCxJJ3Zjnb07Vb6f4ZurpfN
lRkjPLlj/OtNp3hdFQNMDgHOO/pii5xjwJ8cp1Zi9YgnttFReA8MrjJ64Azkms+FHnqoBwF
ByTzFet67ZI+gX0PlrgQtwgAbEDO3rsa8ZUszABmGcAYNX8ee+LZz+Tp7Gl+iwJLcWBzrRe
ENOTUZJoZcmNFEjAciQdgT9azBjZXKScSup3Uk59PpW18GXCw3lsUQIjN5bjnxZGN/rVNR/
iS0Y3JFrc2YEpUKFRdlAOwHt0qNLNHbgjGVBGT0Jq9u7EzycUSlQzc8chRtlo5Xh+XKjcAj
GT3NcKm6PSemk8lbbaGI4w5UF2Oy7HJPcVB4sv49MgGiWrr8TMA146/wAIxsm3Lbc1pdQuY
/DulS6q6hpEHDbxsfxudh9P868qluJZLiS6mbjllcu7k5yxOTjPTO1UjF1nlkpSTeOF/wDr
G30os7YKuONxttuB1+tan/Z3ZLbQTXkqFXIwJGHU9AO9YyzludR1lLa3TzHkPCFK8W3U+gx
1r1vTtMTT7BgrF5EUs7Y+VDjG3r+lWjFpHJOe6VdFlpscYQBVI2OOpJzkk+tS2kLiVmByDI
cnvjlRmnxCTT4po0HzqAmeZ9T+ZoiO1CMAoBVTufXOTVEmKpomjhIyT1rpiOc0QAPtSK1RR
VE97siCgbHnUny4HKmOCB69KHZnzW46Clu7MhpDBdJt/mjX5TuSM8z3qWWdSRxXmB1wRisg
HIVAjcBxktnO2egrlzJarETPcyO+RgF8DHsKnCtq+geRN/NL7NKbmy3xI8mDuRtXP6QskXi
VCMdWyfzrFDUoYGxahyx2GCT9hTZ4NWv0xNcNHCTkgkLgep5DamtE4uzSan4mhtAVRlZ+w9
uVZ688RanfoBHDhAdjwFiaBj/o6xXKyCd98MpyoOcc+v5U99TnaPKFYYgObnGT6AVNzrhFo
6TfLD7a9uQFWZjAF3LE7n2A7/as14mheTVEuHy8ZjAVjzBBOQfXepJ9ahjBWNTK/V2O30oR
J5dQlZbhHlLA8IQYAbofalTknZZacarlkllaQ3+mTWCyrFIzB4y5GGbB+XPQkDb1Iq68J60
7ab/R0jeXNE2DnIIxsMD0rLPDLY3bW8ylWBGQRkf51PNPLa3EOpwqdyEmIGxPTPYkfpVOVR
N1F2jY21lqV9c8CxcEfEQZnPMdSBzJrTabo+m6f/WXU4uZMZ+cDhG3QcqpZNQzpscluwjWT
dmzgbj/AEKAOpSImEcNjqRyHXBrikm2d8JLai88a61BeaHc2UfCFdBjI3yDkfpXkhVg+VGB
jAPvWg1DU4pmkjL8bBSTg5BOOW1ULj5BzBA79q6dJOKycuq03gjaM8IPEe596mUMEOSSGJp
TYEe/YAU6UhFCn8WCRVeSKecg0QIXIUkcR64qVmZzxEBdgoA9KSACBcDAJP8AKuITwketF5
YVwcxlvarPQyRcTjpwD9arACWJPKrTRBi5mHeP+dLP+I8OUaG2bdgANlGfcmnWy5iXPISNn
86jtDmaUdBw5qe2BMBXG5dsDO/M1xvk7F7BDpV1d3bRlD5aMQABsBnmT1JFarRfDXCyl0G+
+cbkdvarSwtC6xuwAAwQB1JrR2cSKAduEcyOZP7Urk5Og0oKxkGmpHFg/gHUjl7U2aFFXPC
QBsFHM/51YTTBV4jnYbKB09u9NCKUEsgHGB8o7D96ziuCa1JXbKO5tVkjlSQY41KgHpkEV4
PLaFdQ8rGOGUoQPQ9a981W5is7O5vZieC3iLnAJJx7fSvFNKhOpaw0oTHmTfKmeRY/5/nVf
HTjYnkPdtXZfeK9EVNEt9TRMTxhRKQfxJgDf2OKrvDdy0ccrhjmIhx3yDmtX4onA0a8PCGU
QlQuNguQB+dY7w8hMbkjIcqoycAgnBFPGTcMmlFKar0etW9zHctG6ghGUMM7ZBGc1e2oRoy
8rCONAWdiRgAc96ydjIpukiyAgIUDGR2G/eh/HviEWWmjRrN/62bDTsvRe2ahp0pOzo1rcU
lyyj8YeIn1/VwsIIs4MrEgJw3QtjlWanYSTrbIcYOGOepPIU1bh4YjKcBieGIk/nVv4UtrM
yS3V3GH8oEqDuM4JJI6kkYFXVt2zl1JKKpdGl8NeHtLsJvOlZxeRIHLRnIQEEDODvk8h6HP
atSlz5unDS4yDcXZ2AO6rn5mbtjG3vVB4RdrvTpp4rPy4nlADsPmkCg5YnkdzgY7VodLvYh
4jeGC3zwp/WSsMEk8gPQCqpHNyrNVFGlvFHEuAqKFAGwp0S8CE99zVbqOo/Dyw8I4lcEcI5
kjGD+oo+CR2GXXgXhGBneqppk2mkTggjNdx1qIXCEZDAjOMg7ZrrNlTg8udNYKY/AP0qNo1
J5CksgPM9KdkGtaYUmeHzTWwHDIznHNVPWqy7aGVgI0IUcs7kGu6g+bpmLKOHA2549RTLXy
nuUWR+FCclsE7Yz/ACqEH+K+ja6XzS+yygUWdik7qi+YSvEMEqcbbczVDcXWpzM3mypIpOw
IIGB6VBJHK0zypPIvExYYcjrtt/KoZbm/XJEvH0+ZBmi2GERyvOJBxWqqu4LAk4PfGahZZZ
pOOTjODjLHOPbpUMl/eZwwU4G54RUIvpATxRddtzQ2suplpbwafFITciSQkZAQgAn1J/lRy
a5HZBlt7SOMDko3J9zVEt4hADBxk7gcj+dSLdWzHEjYHqDkflSuFvIy1HwjmpX1xqN+s8wQ
OQFwuBgDkcVJFIfLaGQsiSjByPlJG4znqD1rgTTHId2Oc7YBUj1yKka2sjwgTSsScqGf88k
bU6aSROVttkcOqX0EPw5lJRTgBtyvsKkF9eI3ygHjXGHI4jnbOOlQvaZkDxyE4OSWYZ+hHW
nPYSSPxNPz3JY5/PFZqPQqcrGkSTSyvMirJ5THZQAwA+xoRzlfU0WdNkJXgukwBgLkj7nHK
o2068G5CkDoGH5VsdMem+iG4I4VG/MU2RiXAODuce2aIlsrmRUKwO2/Mb/SojbTJMBLDIgB
ycqcgUU0GMWm2RRN/Vhf7JNdQ437muLEwVgNsHrkVxVwx3yAc7GjgDTQ8bEn1/lVnooBnkJ
PNMfmDVYD8xH33q00RgJXHUgAUk3+LH01+WS7tGK3VxnPJSCR2FH6ZYy3bsGyqCU8RPMjmM
fvUdjpkk0rzS5SJ8YXGGYAY39K00ESxIobYYGFG2Pr2rinJdHZCLZb2ahYlVvlRV4Sc8x2B
/nVlFcqiDsB8qgVRpdZIVRxHoBsPt0qwtmK/OxBcjkeQ9qkm0y0oJot4cjMkhBJ5A74HrTZ
ZC5Kp7ls8vShUmMgwTseZ7+gqO5v4bOB5XZUVQSS3IYHOqWc+xplV41vorLwpf5yWkj8sep
Pf0rzTwOBHeebKoaNVfGOZPCR19SMUX4v8XLrsMtjCgFusoZZQTl8DYEdBmovCFk0VvJcNx
FmIREI2xzLb8xnH2rojcdN3yRdT1FXRbeJblI9BlEjEtPhFXfA3yMn2FUGhOV1C2hZgqBkB
OMgE5OTUni3U0mnj06Eho7duKQg5y5GMZ67UR4L0pr3UJLiUkQwEMxPU9AT6DJopbdPPYW3
PVVdGzW6h0zT5NTuceWgPlKdi5O2cdycAdq891K7mv7yW8nGJZW4nA5AcgB6AYH0ovxT4i/
pbVVtoWzZ2j/Lw8nbkSfQchVWsclyHWMs2SBsM5JOB+ZpYw2pXyV1NRPjohkmMww0eWcBIs
E4UZ3OO/Ktnp2jwLafA2zSN5iAzO7BWZjsAAMkAZPvVboWlw3Vnd3mGLwN8igfKOQJHrVr4
e0K/n1s6lcAQxAkoqnh4gOX055zVsHnTk7Nejm0tILO2XgihRVCqckZ2A/In1q+s7MxQIzo
VuJBk4H4V7UJoumgSLPLjj4y2DuCx2z64HL1q6lVn4mUnhOSW9uQpkgrkFfgF0kjBTgHBxu
B3qOa7mmDBAwUEAEbEDuaIhsnI8yQ4yeXp2psRjtzKmQzE5JNboe0yONsCCJDsrFsjO/p96
OiE5ud88PDyNCQy4HChwM9O9dkvZlfY9BRTzkzT6LJoigzmovOIwN/tTEu3nt+LAGTg13zk
QBTjNFtCpPs8D1IwtePiMCQEZbiIBOOoqKOcNKG8jhXABw2R2Jye9SXgmGoyssLOhPUAA8u
u9RvExCoyDJOAqzAnJ5HAHPfvSxX4L6Jaz/3S+wC/gu9NmIZGeJiWjkz8rKeRH+ulCHUGYY
8o5B33zR2qSzXM0nHJ8kf9XGOnCpx/KqxoQG3OD1wKCrse2hPN5hzwN67U077qpP0prI+Tw
Mduma4kkwJYMR3wKajXY6GFp5lhQqGYnHEcAYGeZqEnBOGGx5jepjLIcBiHI5YAz9sUPK/G
BkHGCAcAUyVmcqHRTSLdqTuoOMgd9qMbz1ZcsxBHNlPfbmKZp0Azx4yFHyg8896sBE0gAHE
zscBTvt39BSSkrwNFNoCS4lVmUgNvjIwNqf8WT/CcA4wTVmtgsbY4h0zgffentpbZwGUA9T
0qbmiqiwFJ1ALFADjod/oKc1zEdsyZPbmPvRRsQhyeEkcyFxtQjwEDiaIk9MA0FQR6sjZD3
yx4H4XQ/mQDU9vBLNC0sd5GY0JHFk88ZxvQAhB3ZWB5kg559658T5ds1uGIjLFiCMEnAA3+
lGrMn7E2qyJvJGHzt337V1dU4hh7UOP+kftQEr5IBbAB5nfFEKEZflOcHOx507pLgCbbLCH
UtPBUXNkxB5gRjOPerix1DwukomCNBJjBHCcCsyox/Ccd646qDuG29c0jin7HUmuD0m01fS
GYFdQgJOw4iBRgmt5n4vjIiDsCrDFeTGNT1675Ap6EoQVbhwdsE5/yqT0Y+yq1muj14SRwL
mOWHbcnzBk0jq9rGcT3MaADOCdzXky3E5IDSucf8xNSC5kK8Jd8Hvg5/Kl+Fexlrv0erT+J
7SGLMMqMQNuEg4+lYHW9avdVdlfjWAkjGSM71ULPIpLqQcHGAAP0NEQ3Uqsc4b3yB+lPGCi
xJyc1+iaztrO24bi8ZHQDKxKSSxHQ0ZdeIXlgZbeLgkc7sAMKuNgAO1DSX2Y8yWytuBkKCR
6jNdhudHSTiuLaQrvuMA559DRw+UIotKkVNraTalqJAzsSXkA/CP36Vc6xqbaXp6aPZOELj
jmZTggEciR1I/Wpxq2kafDNLaQSRhhlY3OSzYxue1ZyMvcyyXl0QTIxYgndj2FPzl9GSUVS
eexW0OEBxuwyRjkuetXtpGq27qQVeRQFJ2APQEc8nmfYUJp+nyzyieb+rgA4pJG/DjoueWf
StPZaLLcyrKyqYHbjDBsjOOn1rZbJ6kqW1C8PW04SLTIhwxOMuRuSRuTmtTYSTz6wlnDD5d
rbgh3ZTgkDfBPMCjtJ0aOwiLkAyMBk9hjlmjraJnWVlyuTgMew/c0SCiF2ru8zsAFjjXhjQ
cx6n1NWauCg4yFUAe2aq7ROGNlXJJIy3UnrmibiVfLWHc8RG/tTJjNBzELEzE7LvVRcq0kz
KgKqwBY9d6t5trPAH4gBULQg8eVGMjBPXApmsIEWV8aBBwj6k0puEjJ5iusQXJycDpmoHJK
55gmgUCbAsW4egPKppiPM5VDYMoJHc9qNa2LHNajYPnnUrqVtUmiVZXVWGwOBjbkKktR8Ld
w3HA6FCH4XO5wQeQHLnQOt3V2+pTxQsIwGxlTgnYdqrlh1G3lFxwvIyj8e7Yz3FGCuCRDVa
WrJ/stbrZgR8yliSDz26VAwVwWBySTkcgB3+lCLdTTyhpomZQSWKDBGfTlRpuLFUXyroDhO
6PHkjPPfrS7WgOdg7QjYAYZgNjsd6jXcsQPxN1G+O1WTiwmchLkzFRlmUcNQvalnSa2Hmws
BlhvwkdCBRSYFJNgRkKShoWw6b5AwVPvQ8ELXLhAx2yWJOwHUgetEOjPcOI2CqQWYEgcuYp
RFFKwhSGZgWYd+g+gprpFEk8llbwxhCFRlVQQM8zVrbW3lqGwONhtgDIHQUPEEigEjYbBwN
92PfFGW3EW42OzAEDry5CuaVtnTFJIdHBiQFwCBjA7nr/r0qcSLKpCKeEbZxj61HLOYlMZ/
wCK2eHO23Yj2p0ZCwxrjLHcAnljtU3ZaMVQHe/IQEywIGehG9M4XmjBCkKM4JGw7AUREr3E
gIXbOMkZyd859OVTSlLa2MrldwcqQCCev8q19BcLyUV+6WsZRPxMcNtz7Cqpg2Txb4OSTyz
R1xI9xJ5jAhTsgA6HmfUmhxCXcjfgXmf0FdEcI5ZLIJIpEHmE9RjbauxSAggsq7Z5VJeAta
74ALDGKght0eMEk8R2GxqipqyTbTClJcbSqPTNO8qVl2kjb0DDP2oQ2ZKtwkhlGcZ50FhuM
IoIJO4plFPsDm0WbidSRwqe4GM1C0ki7GPb67U1YT5aqQCScg5xj09acYJRj+scdt80KRlN
jlukxhoz2+UmiFeNhtnHMgjNBulwicSt5gHNWAJpqXvGuGjUn0yKzgmsDrVXZaxvajY8Q23
ztk1OJYAQMkZ774qoW6Ty+HgbfbnnenrdRKSCWX0Ixip7GOtVFsbuMkrhSoGMEc6EmeKaEC
MYYnfI/nUKtDOmeJh1wV/akZVSPKsWA5AAj2pVGmVWomRwQG5uvLweuTnGAKKZTJMFHyImy
53CgdamsYvLt+CRTxSHiYjmB2z0NclYrOlpGDwOxJcDcjqaZu3QiaSst7cSXNgLIqzQc2wS
Fbbn9q1mlagqC3061eN1wPmVCCqgDJO+x6Cq7S7KOw06FLWcXUl0hVeMYKMdt+2xq70HQod
MieNwRcZxO+cjAJIA9Dt70EiEmzQ2jS3c4kIYIEyAT1PIn6Ucz8FuEQ/KzEH1xUNurxQs7Y
ywyBjkOlIlWEUIbLAkyY/hz0ohS9hkJaOI4ySRsBTtN4Li6+bJMY27UPcXCxKsS5DO2B7Cm
M91b4itgd8cTAbk0VyFq1RpxuMbVBdcLRlc49tqFtWmRcyzF2IyRjYVHJOXlxnOOeKo5JoR
Qadg8y8CHoAd6Hj3bG5HTNFFyz7d6dFZ4uuoHOkSKt0SWcGJQSNjvVmYxTYkVeVS9BVIxwR
lLJ80ao0ialcFY4gvFzPM4HfnQqz3MKjyoljDHJIU4P161YakJTqE5juYVydwQCRy55odLC
/mUSu/mRj+Icj9tqSH8UQ12/lkv2CvHeXSEOVdRz4V2Hvihms4FGWMYPZcZ/Wj75hbR4IB4
gR+IjPvVSHRWz5YH3xTptCIUhW2z5aqwYY7GmQ3c8RxAjR5OSFbmfWpXMZQsHjBHIEnNNtJ
7dblfjJGSEbsIlBYntz2opWhlaHyXRVUZkbiAHEXYEk9x1ApwlmaLzB8yoRxNjIBPLOaVxL
a3d6wtA8MTACMPkkHlyHrRraPJphD3WoxKJFIEbKWDZ5jHQ9q21WUUmkCDVbheHLrhcbcAI
q0tdalVkLpASoyuSRj7VFf29lb2MV3aQiaIgIXJwQwGcEd6hSKfU9RWCEK7uFJccjkAnIHI
Dl9KHxpjLVkie51KWaYTyqeME4bzBge2RRX9MEjCCQMF3Iww9SNxQ+raNdWbQrcvGEOcKp3
CjmfUHvVfBE0kLzRIeAkjfGQuM5x9Kn8aKrXovk1mJIFD/M56hSDj9PzqKW5jvmVF4VjJAA
Y4/1vjNVl3GkUEUsMq4wFwrYKkjcke4/OqwzSl9pWIG5JOMfvS/Em8MZeTayXdwjMyRxg5Y
4U9QOp9AKeyRxJ5IPyqCST/EepqkTULm3k8wylxjG+5xU8uprNEAQck7422o/G1wK9RMivT
xpxnb5sKOW1Swx8KrgE7cxzHrQ0k8UqgcWADk9xRcVxbJb5Ey8ZBwu+fSnppUSk1ZHI5iKu
DnBwSOopqxxmaWQAH5QB2yTjNRvIQnC2MMc8+VdhuUjlw7Bo3ThIA5dvsaKTSwBsKSINuxI
6ADauqsbtwAsGG2DjB+lML5XhDjiAGCDzHfNMLMZiy7gcjyApXYbHSI0ZIBA6gjt2NVso8u
YnA3GcYqzncgADBON8dN81WzniuVUnIzg08EBhtlbBijSYGd8cs/WpLuGNWwAeI5yM7Aeoq
eJeGQBh8qnHrgUx4JpbomFQxUFyMcgOp9hU7bYzdIjgjRMiRihzsScc9wCOx7048Mzs8QaJ
VI4kY54fY9qkEN3qQfgWS5eJCzFRnCjGeXQYqewtLmf4ie2QMMBShO5zjoT+dCTxY0HnPAb
HpcsqCRJiA2Ty39xWg0XR7NbP/e5JZLssOEsAFUZ5Dbtg5PWgNGuJdNASRhA3Cy8DgEkdSM
1dWt0ystrE3lcagzPMwRCpxyPMk55Cppso2WMc1lpNxGxsnkAB4mXGEJOy9ATjfIq60Kza5
mknk4vLkYuVYEY7KT+Z7VT+IjHBPaXbTy8KAM0Ma7SKp22PLtyqzs9Qv9X0olbb4SO4Jjii
GQUGcliRuSR1p1hE26dFlJcm6ZoLOUIUbDyIMkAdB2qcy29qirjic9jufeq+E2mjQC3RgHB
+YcyzHmSetKxBvLppMHhBO9AaN2HzyKCtw65Kj5c9SeZ+lciuX4kAPEWplxG8kpyTwZAVew
xR0EMcaKzqAVHOmHSDkBbAxzG/rUNvD/XyAkHB2Iqe2lEqngAAA5mhbUMt4Wz8pY57EUUK3
kkhhLygbbcz7VJLPiTKHltmk7iGYcONyOuNjQN7J5bMqkjfI9KJuWW8M68AOetT+apA3qlg
k4YgDnJGTThcEDGaKkwbEzwTWrAm8eZChMjZIAJPSq46je6cvkpKQCDsMACru/1q1tLuWO7
s45mjOEIJ4iCM79MChEutN1Zi13p6WYP4ZQzYOO3Q1oL8UQ1or5ZP9lQs0tzIJGBkb/mGQa
LfSpr7LExxOADwgYBFGSpHNbSJp0U5KHBkCjhI7k8xTfL1mVi7oowgIwMlgCBgAA7++BTpZ
EwuANtGQcIaNixPCN9s+9Og0eysRK2pM4KNsFGeE56jrV7Yw6fPATfXE8YVgBFC6s7P12PT
nv0qzgttE1YLDCtzFIQC/wAoYKBzJJ68vrWt3RujNWtml/byXVjCyR2rAeYEIBJ/Dkc/rTt
EieXVGtNShYkguFnXOTnc7+lbXTfCkGnRvPNO8gY8QiUEBgDsDjr1o69tbaSACMCV24SiMA
Cu55tsBsBTJW7FbKi18K25uxPaZW3kA44iCVYA9PTv3o+90mPTVeaxgCyTgBmiAyoAwBv6c
6u9Ndb+0jRYvKnAbiVTjhHXf1rrXFvbx4Iyqg5zyGDvvVaVCJuzy19L1XV2Ma3jTL+Au4wE
XPIepOftXD4dntnI+IwFHCoUHJwNwQfT3rdS+II2glksraJbZCQW4cF+5GOeN6q7vWUCJMU
R+FCQo3BPYjmDtUpQ6Gt+jErbQiBzPFcg8RCuAAmw2JJ3O/ShLaKydXjmkYzkjy1j3DHsTy
H1/OraXxk83Ha3VpD5LHYIMcH71XXV5YIq/DQgMc8RHLOeW9LtSGRXPY3PmMJIjEFP8e2P3
+lJbRFJ45tsc1G1FXOrRvDhLciUtkMxBULjkB/OmRme4tpBhW4t8YwcDqKOQ2wFgijAA3PN
h+ldUwkbqvPqSP0FOKNnhCkk77CiIdOllILrwqTv3o2ZPAMwj/hVT/8AIk/nUqpF5eDEVzz
YE7VNPi2bgjhAA/ibcmo/MMhBfBI6YwKVthpkaxyK2YSSg6EU7zmTZ3PD2wQP0qX4p0OOFd
u1PS4jlbhkVQMczQu+UZNgTznOUcDflyqIBmcscn150dc2qL86AFT1HIVCMLjA+1MmqwHId
BO74aTcqACRsRjuKIMaOS5kYjG4xkY9+gqqcCHheJgzMN8ZyDUZklkO5kLAY6YpNlux1LBp
tIuTDqaIhk+HbCzRxPhpEPMdwKs9S+CsdSa+sobiOzkTCRSJgsRgEDtgg/rWTBa3W3kt7k+
Z/FhcYO2B61rojqGp2cVo+DLO3EplwMAHJxnl3xU5Kh4u1QJDLJLxT3bLJIxBij5Ab7DPLb
PKr6x0PUL+/gCIvnIA7MxyiYOx326Vaab4e0cSyWs106GVCrHgHlgkZDAHcEc81PF4Wu4Jh
DFqXxMBxiTiIJXtj7b8qVWFpdFpDp8Oq3AW6v45pYNj5a7565I2xn0q5k8iyt1EYz5SErnp
tz+9D6bYw6ZbrDHlpWyW759e9WX9H8UErnDuy8IyRj1xRSYaXLMbHDLe3OebMdiQdq0ttps
9taKkagcXM52NF2tra6XDxsAzkZO2SKmgmlvJV/qSqcwSeQ9qKRlSZBHBwIA/znPQEU1wbi
Tyo84XmQNvbNG3kqRusJJPF/Co3Pua4X8mMt5YHZR196NDbmSWcDxRYBGKia4htpSspK5J4
djuaOt3VoQy435jtQ2oWkdyIy7FQp3IIGB9aLVIS8mZ1O7v73UVW3XhhDAAZwfc1oP6OaeJ
FmPzqoBIPM1PbCzVmWDhbgGWbGSfrTrTUY7yRxFG/CpxxnGCewoJJmtoG+CaMBWbkNjiohA
42wT9KuXAKb9KrZHKuRRaGjJnj13HZKPMmtFlkz+IrnfpVLqL3DR8U9m3ADlVGOFR09q0pi
aQ44woAzgdfcdaCu4LCZRFdTZX8RTiJLe4G2KeFbF9HN5Ev90r9lRp1zO5aG0jHCwwzcwff
HaiZ7K6DErMfLRcu6NwgY6EDGa0Ggpp4WSK3jQIcBhjcepzzq2e00+WLyVhVg53ZsZOMHAH
baqKNompK+DIaf4dimiN00wEbgtxsp4kI657frWkh09o7dTauJCEGeAcJI239RR0MluJltb
WNZGCnzcH5SDtg9qsoJ7WOFVnh4CpIIQABQOgPWtSQG2xml6YF09/MlZ5ZzxFXfJGdhjsPS
hbmC5shIslssgK/IGPDw9ySOZqZ9XtxcvHbxksuOEZ3JPIDuaA1a/umhd7hGjCqSFJ39QaF
voF2V48QxWIZrS2aRmbBiUkk5wOvKrp2F/poaSDy0dQzq5GQCOWB7151aeIry41NWjtQ6s+
fLXIJGQOfStZfXkkViomkMIb8RzuB6d8cqKYeDJ61fD41rVrkWlpApEUcJJLjPI45d6qJka
aOJ7S/ExkbBjGVKHHUnn71bzwpN50senJcNxf8QLkkdz61VXLR+dIfKWJgN0UY4dttulbk1
9A1tpsbs6yeY02cBFGcn/910ade/Fm2a2MeBlgygFV5ZzTbTU7i2kd4JPLkZSAx3K55ketW
VpLcwTG5M3myuASzbhvT9aVugpPllTLpgS4K8fEqk7g59vrRkFqEXIB32Jz0q5OnNeWnmvb
rbSMflKEgYzzINU2pWMliR5t2sikgYUnJJHQb0ttjYFJcQR/Iqhn6kbAfWmz3UiW/F5eA23
Fg4H16mq5plH4UI3BJJyTV5e6vZS6UYoxl3XATBypwPptQzY6imiiZi5+d2Y0hjkv3NcVGG
QQQR0IwaMjsgNON8biIf1vliHi+c7Z4sdvWmA2kgcKOvM9acIeMEqBjqe1PjieZuFEJPTAq
SZPhVKSEMx/hXkPfvRdEVbdjGWKKPg8znzCimKbRFJYtuNs96HcljjOPSik0xmhEzNx55Iu
xpaXsumxqeRKRwkIGOOJgcZ+lFR20I0y4WWVBMzgplTkAc+fQimKl2sIjhgeKNiSoVCSe5y
aKhsVhtmeVPOkJ3TJz9SaVtIZKy20CKwbSjM9tHLJASCzDPEc5Bz7bUfHdtqTusdopcHihC
Z4k6EAZwc+tAafbK9uqsix8ZAWJGwSeme53q5W2SzuHtLS6V711MTgDhEY/iyx57EjbHPNI
8sLaQVomm3d06rdSOoZiOBv+I3sp3x6nYVs7eF7dMl1VlQKEU5AAPU9TVLBdJYQoIcGbh4S
4JYt3OTvj60dayXEWnzzSDhJwUeQHBGdwO55UAxaXA68kv1uYoyTDFKwCsmcnJ3J61o4biI
IiK4AQcK74+p9TWVsrq8kneSQtIrAYZxuD0I9KtYgOHzZCERTsWON/SigrJdXM0MUJZQkrY
oezu5CxMqlB0wcCqufU0UcMCeYx/iOwFBfEXE9yhZyADyB2ojJo0ct1CJvMP4uQ36UFd6g9
w4t7ZHck/MyjAHuaBW7kF25bDDGACOR61Yh2jjHAoTIySBzoWFZDoJzBEEJGQMY7UHqIkvl
KKSDjbB61EkxLgMSeeDUeo3LwWjmE4dsgYGSBWbwM0lkamoQ2MI03zUM7qfNfPI9BU+lzNb
sI0cmMZO++TWNgiknuwWdizNktzJrWWagfxE8PKgKsl8t7nOcYx3oK5dGlyWIOO9R8XCje2
1ASrI78QY7+tNYaRgLnS7m+iIjuUhViCFwSW+o/SgY/CepicgtGYxzkLbUTeasYSLeKMPIm
AcnAGfXrQt9D4gvoQJZVitjuTG/Dgeu9GFbUuzj8hr5pfZJqF5Z6bpb6fYStNdv+N4xgKc7
gn9KL0jTNfutJYKzhpgcFiAcEdO1VqQ2VrLGsKF1TBZtxxnv3q/l8bLawCKOIAgYABOBVU8
5JplZZ6IfDjNdandgMNwgc49MgUdZalc62ZZbRSLOAhSX2LuegHPAHWqlr+4124YRaY9ycZ
LEgLz5knYCtL4c0m8jt5IHEYlclnCEeXEo3xnqfWtduh6dGfvluIfEFrI05giCggqcsGAw2
QfpirbUdW+FCJIguC7AsnDguOpz3qw1CDSvgWmZ1u+EkjhJI4uykc/pWetsrm5uIUhBGERV
BLnOwHX/APVF47ESbZbWSWEltJqUVq1qshIVMAE454+tZvWrqWVmRkPCFIA55PetxEIE01J
NQiEdtwlIlxu7D25VmWVGnKqueMkjbIUe/WkUk+yktOSbbRT+GL02um3E15xLGrbZ59f9Zq
p10XF9qPA8CQOoBJXkwIyDnrkVo7+K3IitjbS3IYliFYKCRz68vequ8tptQuFkETKSioqAg
BQBgUdyqrM4SVNrBSxRWtqcNh5cEgc8UdZWt7eXifDuUVdzheQ+uxq4sPDUSOGkyxG5XA39
+tXU0a21m6xssKqpJYjdRjngelZJGpvoqb+V7aFbYXIeRgeN3P4dt8Y5VnJJ4Zgw8vzHAOH
4jg47UaliNSmZLdZZTzDbgNvjJA/Uk0bbadbaL+JEvNQJ4ViUcSR56k8ifTpW5Ak10ZdcXj
BEtyGBwCoOM+tcmtXSUiQqjjAAUjGR3PfvV7MpllBmlQuTgqpC++42B+tRyaZJJclIrdpAo
DAKAx4e5IyBkUu5J0UUZNX0UBVzKQWyc4JznJo6CEeTI6tGpQ4wy5LH3ow2CwozO4jOOIJw
5J7AkdeVPtrFmQ3BhZkwAucYz125/Ws2vYKfoGtIZXLSEliNgAcKCf1p8llEVaWQnbmSdhU
l9wxKvDKqO2eIAHGPpsTXDcGeE4gFwIkJKsOEYAxnHPrn3rNgUW3SQCNNuVjiuDA3kTkhH6
MAcHB99t6Ka3WAJCcxsGDDckZPr9tqtNAt3vYma8z5MQAihXI4mJyAcchgEnGOVWDabarJw
qphkIwVVyQADuADuPvSykPGDv8AY+wtbm8RY4VEjMeEOdgOXMnYDrvRNjZyPDJZiGFmDmTz
DjKgDBAJ6dfferC0sZBD5svEIFGQEIBO236dd6HZWnf+rAQnYBRgAevep2hqbfBy006DBum
idCwKFY1BZmx/CTnGR1xnfajNPtdKgvC7Ws8JAIy0nEQCN8gACi7G9kTy7aGEyyghQBsSe9
R61PLcWySLb+U7EqSMHiIJzvnI+tFSTxYJQkllEy3VgjFolkmlGyhwAoGewqxtit5bvPdAO
0ZHCu+MnoBy+lZqBWRVzgFjtg71ojeWsGnQRrJlihcnByTnH5Gs5L2GMZS4QTEpduEAA43w
NhUepXJRFt05Dck96Ms4HhsjcSMBxjIyd8YqkN3HdT8KsXdjsSCBjPrRbSayMoya4OoxK5N
W9lp7GHzjg8Q2qOx03iZXlkRVJwACCT7d6s7+9isbcqiq0gX5UG5OBnJA9KzaDFP0VaW7yX
qRjK75ON8D196t7lCG4QCAoA9vWobHy4bb43JnZwHYpjibqAAeXbBoy/ZRE7AKHcDClsHt0
O9a17HUWsUAQRM8xbooKj71DqoEYRQASxP6UfZS272rNHIDwkqTywRsee/OhNRRZGR+eCyH
HQgZ3rJprBmmuig0y2drzb+Ekn0FaG2QKTI5wMbU2CwFnErHHmSgZHPAPIVDe3CGVbGNvmT
eRh0PasgLBaxIrkZ3yNvWh5Y3SQgLt7VNaSK0sYAzgDNGzxAuOXLt60Q2eWJFptri4mjW5n
kGVi3JzyHKob6G4eMzXRjsIANkkbAI6ADmftV/N4r0fTGjeDw5bmZlBY+ZwkfXB7VU3Hi7Q
rmXjm8IQzux3ZrpifzWngkoqmcmsr1JN4ZlnukaQhAeEHZh1qZShTj8lXJOAWHI+gPOtRDr
+gqOL/6MtQen+8E/qtTL4k0VSGHhK3Vl3GLgjBH/AMaesck0kgbQvDusSESzW5ht3woVmwz
r14R0qx1cS6F515LbK8bNwohfAORjBA5j61GP9p0ayYXw2GwcZe7LfqpxUjeMYdeItp/CkN
wAc4kuiQD9VpHGLfOTpWpOMWlxVGWGoS37M02FzxeVHGvADgclA6Z55G9W9rpl4G+IuFWNe
AhUO5ZyB+EDkQc78q0Ud94f0oC6l0C2hlYYJWQsf/iSOX2p6eJrS7bzIvDymNM8Mkk3D/Lr
R+OLdvsVaskkrXBltVtZljxNP5fFsqA5CcjknYAnH51U3N2wZbe3bBAw2B09DXoSXNnqaFz
4at2XqXnIyR2AG9BrJpMUxUeEreNtyzGZsADmc45UI6UU010NLyJSTTayZOLEdp50xChBuS
Nzvk470IuomVgY8rHwkkkZJOdvpjpV1e+MtC42hl8IQvGhPDm5YAjvjhp2l+ItDv7hY4/BU
CpkAt8SxwPQcO9ZaUU79jPyZtJNqlgkt4y7RMoLlsHJHCcYwQR0H7VV3arLcAJDLdMgIVI8
mPkRhjsD2rWXviWytJPJtvDMc7Eckmx9OW1By+I9PmXyJPC0M0zD/gQ3TMF/6iAAKz0o+2B
eROujNPcSmNRJLFAUIBtocEjGRwkjodutCMon1AyBjGsScRBOETcHJxzzuMVq4tf8L2LiOf
w9YwyucCOO6LnPYnGAfrXbnxFosMbKvhKCRGbLATYyehO29L8aaD88rX6MfbJbNcM6WrOGY
njlwcA7jC8sZxz6UTGrmbzJrss38KqOFF9wOZ9+VW03jfQLebyh4RtSTjOLonH14cfnRdl4
l0e7V5V8HWy8AzxG5OP/APWs4J99UCOs4+ubM4DHaAIQxILEkk5yTkEn2zQl3q9tAXVpWP4
sRqMhgQcAnO2+9bmLxDaXsjLa+DYDg4Z2n4F988PKhL3UvBUMhWfwxaz3AJDJFKzYbqMkAU
vxx9jf5M6xRkbZRqOlxLBA7MAvyyLiPKnJwT1IzUE2oW4vJlheSVyjKpRckMSNgeeBjnW0t
dZ06SPzLfwVa8FuAwBu2BA6YHDg8zV9YT6NI6zWnhqzSVxkkycJx13xtQ+OPFmXkS7q0ZLT
4oSg8uIAseNyx3YnGR2GByFMdo4wwDKFDE4IDMOwJ/lWuGv+HbGQwJpdqJXPzBJ8r9TjnSu
Nc8NW8amPQ7d2bbhBGfvg0PjVO3yD/IkmmuUY8R310MRCZojuVbYY57CrDTrOW7jd4wwjjZ
QzYJIyeg64xWmt9ftoIww0CGISDYedvj122qwGu2kdqssmnQQA5/qzLhj7DG9H400six1Wp
OS7M9awXRgSCGNcxyhy74UNvkHOM79qCg0+S/ubjjkSMJxYOdmbPIenrWvh1bTb3IOmRkDf
DH+RG9WKW9ibYynS4UjGSBkDP0xWWlG7sovJm11RitE0yWe9JmThghIZ9hgkdAfWpJtJled
iCvC0/wAgJ3CEk49961TX9jb25WKwVYxuV4sb1DaajaTyFhpiAqflPHnJ9NqL0o0kGPkTjJ
td8g2qtM7pZJFwlBtwtnIPI5xVYvh9rbTnEpBu5EZVUtkKCfbqMVs+GBIzdSW0avjOSSST9
qq7jVbUMzS6ejHGSS/+VF6a7FjrShe0pZtHuJ2iaHygojVfxY8ogjJAA32Bp0VhN8ddzvGj
8YcJKWPEMjAGO3rV9Y6lbXNsZI7FEGSOHi5/lUZ1e1BdPgF+QAj59jke1L8Ub5Kf5M6SooN
KsLu6huo7QRDhCIVO6nAw2Mg7+pFFjS7mNtPjnt4ZFtR854xxFsnG5HIA5x3q80q8tSrC3s
lhwckK2ck/SuyXcAmYNZoTuSeLn+Vb44+xv8ibeSig0aSGHUXuVUxzqxV1yzKeIkAYGTnIP
oan022ddIiNwMSuS8mRgknvn0Aq/S5jEfywKMDcZ/LlVbPqtuhKCwV8ncceP5Vo6ai7s09e
U000MNwqxnUJzlI/liUD8TYwCfSs7aR58/UWcHiJ2J5GtFPqFn8JwnTomRAWKGTAGPXFUEP
iLTXs3YaDCsan8Pnnc+gxTtL2c7lngO0G7EuGL78ZFabzFIHzCsrpGv6fLK0cOhxwYGcrKT
n8q0iXUJQH4RRt/a/yrJL2Mm30eHX6NNeuGOykYGeQpgaKIhUUOw5k8hSpUdP+K+iPkf3SL
PTdJv8AUiCqBY87knANX8XhqNFAuOEKNyAdzSpVaiD5JSulW1wttHaxM5G4YjIHqADj64pt
1c21iWnjiQF8KAoGWPQAUqVKkOgUW8jsl5fHDMcxqxyEHt3otre6upI4ih4WbHE2Mt6gdAB
vmlSp+heyx1K+k0u0QWsKsgPzEnGdtt+mTQkeqDWbeS3kDJxDhdRgED0OaVKs8ClW/g74mZ
+GQvCMYMg3Ax3FW8Gn2mk2pWJVyAOJjjJpUqagWUrC6vpDFZgwW7bSSY+Zt99+goTUb2z0m
xe1sVwzAiRwPmIzyz39aVKovktwgHQ/DyyyNfTKsZ2ZeM5CL9eZx1ou9m0e9T4RJJJwGyRE
xAOOZJG+MUqVKwopnudJRlSx0eOdgd5HBIznbAzvt1rTrBFaw/F3RJKJkxKQqKOeAOppUqV
8ARQpr11qdzwTho7XBIjiPAMdMkbnarLStDS5tBNbWrTsCWxLsibnY43J2z2pUqAEX2laZe
y3fx1x5TSKeEKzBFAA2GB09qs7rQTHF573ghfBd/LYcIHUZ5Ab0qVYainsvDtvesxsbGORE
O8tyxIJPLA69afbaRPa6h51yY+FFwhTGAfQdMeopUqItBTxmd8YGB1OKiNsVk4nUM4HygHI
ApUqCMXem6asMfxExJkfYKG5Ad6MnveJQpbIA2GQBSpUR1wASB7uZIUwOI746Vb20EGnkFm
EjgYIHIGlSojIjv8AUWn2UhVGwANUN7MX+TOSTvvzpUqUyLa2UW+m5RAm2QM7mo7exklBOQ
C2CxJ60qVYoWVrbi2iO4ydyQaBe5UXqw7cTbnFKlWCW/DwQsRjOO9Z2UFS5P4iTjJpUqwXw
V8txJbxOyBWJG4OCDv69KpLmU3dw0hRI+IjZQFUeuBSpUCcuTSeHdIiEZmaUs7HbhOAB/Ot
IIuEAb/elSolocH/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell