%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Ilona</first-name><last-name>Andrews</last-name></author>
<book-title>Magie změny</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Urban fantasy, Urban fantasy</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Ilona</first-name><last-name>Andrews</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>9aa4e389-d8d9-4f24-84c7-0d9cc7d58eb7</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>FANTOM Print</publisher>
<year>2016</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>
<p>
<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> , ,</p>
<p>
<strong><emphasis>ID 9777-14351719972401442421-160956-0769</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p>Ilona Andrews v nakladatelství</p>
<p>FANTOM Print</p><empty-line /><p>Magie mrtvých</p>
<p>Magie spaluje</p>
<p>Magie útočí</p>
<p>Magie krve</p>
<p>Magie zabíjí</p>
<p>Magie na vzestupu</p>
<p>Magie ničivá</p>
<p>Magie změny</p>
<p>Magic Binds *</p><empty-line /><p>Magie střelného prachu</p><empty-line /><p>* Připravujeme, český název bude upřesněn</p>
</section>
<section>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line /><p>FANTOM Print</p>
<p>2016</p>
</section>
<section>
<p>Copyright © 2015 Andrew Gordon and Ilona Gordon</p>
<p>Translation © Hana Šimečková</p>
<p>Cover © Juliana Kolesova</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-7398-834-0 (ePub)</p>
<p>ISBN 978-80-7398-835-7 (mobi)</p><empty-line /><p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>
<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p>
</section>
<section>
<p>Poděkování</p>
<p>Tento příběh by nebylo možné vyprávět bez vedení a redakčních připomínek Anne Sowardsové. Moc Ti děkujeme za tvé rady a přátelství. Také bychom rádi poděkovali naší agentce Nancy Yostové za její hlubokou, nekonečnou trpělivost a ochotu řešit zdánlivě nikdy nekončící proud telefonátů, e-mailů a krizí.</p>
<p>A jako vždy jsme vděční všem lidem, kteří přiložili ruku k dílu, aby se z rukopisu stala kniha. Michelle Kasperové, hlavní produkční editorce, a její asistentce Julii Quinlan. Judith Lagermanové, umělecké ředitelce, Julianě Kolesové, umělkyni zodpovědné za obrázek na přebalu, a Jasonu Gillovi, návrháři přebalu.</p>
<p>Také bychom rádi poděkovali našim beta čtenářům, kteří tak obětavě podstupují muka pročítání napolo hotových rukopisů. Jsou to, bez žádného zvláštního pořadí: Ying Dallimore, Laura Hobbsová, María Isabel Amoretti de Pagano, Nur-El-Hudaa Jaffar, Kelly Brooke, Beatrix Kaserová, Olivia Toune, Nicole Joury, Christian. A pak hlavně Shannon Daigle. Díky, Vibho Pateli, Liso Rigdonová, JeNoelle Flom, Liz Semkiu, Olgo Zmijewska-Kaczorová a Bambi Parfan za pomoc s lékařskými záležitostmi. Za všechny chyby si můžeme jen a jen my sami.</p>
<p>Nakonec bychom Vám všem chtěli poděkovat, že jste to s námi vydrželi tak dlouho. Doufáme, že se Vám kniha bude líbit.</p>
</section>
<section>
<p>1.</p>
<p>Projížděla jsem nocí prostoupené ulice Atlanty na mamutí oslici. Jmenovala se Mazlík, měřila tři metry i s ušima a její strakatá, černobílá srst naznačovala, že nejspíš někde v tmavé uličce přepadla holštýnskou krávu a teď se po světě promenádovala v jejím hávu. Moje krvavými cákanci pokryté oblečení zase naznačovalo, že za sebou mám zajímavou noc. Většina ořů by byla nervózní, kdyby jim na zádech seděla žena pokrytá takovou spoustou krve, ale Mazlíkovi to zdá se nevadilo. Buď ji to nerozrušovalo, nebo byla natolik pragmatická, že věděla, odkud se berou její mrkve.</p>
<p>Přede mnou se rozprostíralo město, opuštěné, tiché a prostoupené magií, vystavovalo své ulice svitu hvězd jako nechal květ rozvité plátky zalévat světlem měsíce. Magie dnes v noci proudila Atlantou jako hluboká, neviditelná řeka. Vlila se do míst utopených ve stínech a vzbudila tam hladová stvoření se zářícíma očima a jehlovitými zuby. Všichni s trochou rozumu se schovávali za opevněnými dveřmi a po setmění zamykali mříže na oknech. Naneštěstí pro mě selský rozum nikdy nepatřil mezi mé přednosti. Mazlík tiše klapala ulicemi, cvakání jejích podkov znělo nepřirozeně hlasitě. Noční stíny nás sledovaly a já jim to oplácela. <emphasis>Pojďme si zahrát hru „Kdo je lepší zabiják“. Já a můj meč ji zbožňujeme.</emphasis></p>
<p>Ani jedna z příšer se nenechala vyprovokovat. Mohlo to být kvůli mně, ale s největší pravděpodobností kvůli monstru pohybujícímu se souběžně s naší trasou. Ucítily ho, ukryly se a doufaly, že je mine.</p>
<p>Byla skoro půlnoc. Měla jsem za sebou dlouhý den. Záda mě bolela, oblečení mi páchlo po krvi a horká sprcha zněla božsky. Včera v noci jsem upekla dva jablečné koláče a byla jsem si docela jistá, že tam pro mě alespoň jeden kousek zbude. Mohla bych si ho dát s čajem, než půjdu spát…</p>
<p>V mysli se mi rozhořela otravná jiskřička magie. Upír. No bezva.</p>
<p>Jiskra mi v hlavě „zabzučela“ jako naštvaný komár a zamířila blíž. Patogen Immortus, nemoc zodpovědná za vampirismus, zabíjela mysli svých obětí a zanechávala za sebou jen prázdnou skořápku, hnanou všepohlcující touhou po krvi. Upír puštěný ze řetězu jen lovil a zabíjel, a když mu došla kořist, umřel hlady. Zrovna tenhle krvesaj nemohl řádit, protože jeho prázdnou mysl svíral v telepatickém sevření nekromant. Nekromant, nebo se jim také říkalo navigátoři, seděl v místnosti kdesi daleko a řídil upíra silou vůle, jako by šlo o autíčko na dálkové ovládání. Slyšel to, co upír, viděl to, co on, a když krvesaj otevřel ústa, vycházela z nich navigátorova slova.</p>
<p>Potkat krvesaje tak daleko na jihu znamenalo, že patří Lidu, podivnému kříženci mezi korporací a výzkumným ústavem, jehož zaměstnanci se věnovali studiu nemrtvých a při tom bokem vydělávali peníze. Lid se mi vyhýbal jako čert kříži. Před dvěma měsíci zjistili, že muž stojící za celou jejich organizací, téměř nesmrtelný mág se skoro božskou mocí a magií jako z legend, byl shodou náhod mým otcem. S podobným vývojem měli trochu problém se srovnat. Takže ten upír tu nebyl pro mě.</p>
<p>Ale stejně… Znala jsem většinu hlídkovacích tras Lidu a tenhle nemrtvý se rozhodně pohyboval mimo obvyklý kurz. Kam kruci míří?</p>
<p>Ne, není to moje věc. Není to můj cirkus, jejich nemrtvé opice mě nezajímají.</p>
<p>Cítila jsem, jak se upír otočil o devadesát stupňů a zamířil přímo ke mně.</p>
<p>Domov, sprcha, jablečný koláč. Možná, kdybych si to opakovala jako modlitbu, zafunguje to.</p>
<p>Vzdálenost mezi námi se zkracovala. <emphasis>Domov, sprcha…</emphasis></p>
<p>Nemrtvý seskočil ze střechy nejbližšího dvoupatrového domu a dopadl na cestu vedle mě. Vyzáblý, pod hrubou kůží mu vystupoval každičký sval, jako by někdo vystavěl anatomický model člověka z ocelového drátu, a pak ho přelil vrstvou gumy tenkou jako list papíru.</p>
<p>Do háje.</p>
<p>Nemrtvý otevřel ústa a z nich vyšel Ghastekův suchý hlas. „Tebe jde najít jen těžko, Kate.“</p>
<p>Hleďme, hleďme. Nový šéf atlantské pobočky Lidu mě přišel navštívit osobně. Udělala bych pukrle, ale byla jsem příliš unavená, abych sesedla z oslice, a meč na zádech by se mi jen pletl do cesty. „Žiju na předměstí a skoro každou noc jsem doma. Moje číslo do práce je v seznamu.“</p>
<p>Upír naklonil hlavu, napodoboval tak Ghastekovy pohyby. „Ještě pořád jezdíš na té obludnosti?“</p>
<p>„Jestli chceš, můžeš ho udupat,“ pověděla jsem Mazlíkovi. „Podpořím tě.“</p>
<p>Mazlík ignorovala mě i upíra a vzdorovitě proklapala kolem něj. Krvesaj se plavně otočil a srovnal s ní krok. „Kde je tvoje… drahá polovička?“</p>
<p>„Někde kolem.“ Nikdy se netoulal moc daleko. „Proč, bojíš se, že by se o tomhle romantickém dostaveníčku mohl dozvědět?“</p>
<p>Upír na vteřinu ztuhl. „Cože?“</p>
<p>„Setkal ses tady se mnou potají, na opuštěné ulici uprostřed noci…“</p>
<p>Ghastek nasadil tón tak ostrý, že kdyby šlo o nůž, skončila bych nasekaná na nudličky. „Tvé pokusy o humor mi přijdou velmi znepokojující.“</p>
<p>Chá-chá.</p>
<p>„Ujišťuji tě, že jde pouze a jen o pracovní záležitost.“</p>
<p>„Tak jistě, že ano, ty sladká prdelko.“</p>
<p>Upírovi se rozšířily oči. V opevněném pokoji kdesi hluboko v útrobách Kasina teď Ghasteka nejspíš chytala pohoršením mrtvice.</p>
<p>„Co děláš v mé části lesa?“</p>
<p>„Technicky vzato je tvou částí lesa celé město,“ poznamenal Ghastek.</p>
<p>„Pravda.“</p>
<p>Před dvěma měsíci se můj otec rozhodl dramaticky si nárokovat Atlantu jako své území a já se ho pokusila podobně dramatickým způsobem zastavit. On věděl, co dělá, já ne, takže jsem si město náhodou nárokovala místo něj. Pořád jsem si nebyla úplně jistá, jak přesně zábor města funguje, ale očividně jsem nad ním převzala ochranu a teď jsem měla zodpovědnost za jeho bezpečnost. Teoreticky by mě měla magie města vyživovat a usnadnit mi práci, ale neměla jsem nejmenší představu, co to přesně znamená. Doteď jsem necítila žádnou změnu.</p>
<p>„Ale stejně, slyšela jsem, že tě povýšili. To nemáš nějaké patolízaly, kteří by plnili každé tvé přání?“</p>
<p>Upír zkřivil tvář ve výrazu, z něhož vstávaly vlasy na hlavě. Ghastek se musel zašklebit.</p>
<p>„Myslela jsem si, že budeš šťastný,“ pokračovala jsem. „Chtěl jsi být velký kápo.“</p>
<p>„Ano, ale teď musím jednat s tebou. <emphasis>On</emphasis> ke mně promluvil… osobně.“</p>
<p>To „on“ vyslovil s takovou nábožnou úctou, že mohlo jít jen o Rolanda, mého otce.</p>
<p>„Věří, že díky našim sdíleným zážitkům můžeš zaváhat, když dojde na to mě zabít,“ pokračoval Ghastek. „Takže mám jedinečnou kvalifikaci, abych vedl Lid na tvém území.“</p>
<p>Ukázat mu, jak moc mě děsí, že mám nějaké území, by dost pošpinilo mou pověst Strážce města.</p>
<p>„Mám s tebou spolupracovat. Takže tě v duchu vzájemné spolupráce informuji, že naše hlídky spatřily velkou skupinu ghúlů mířících k městu.“</p>
<p>Ghúlové byli poslové špatných zpráv. Stejně jako u vlkodlaků a upírů u nich docházelo k infekci, inkubaci a následné proměně, ale zatím nikdo nedokázal přijít na to, co proměnu v ghúly spouští. Byli chytří, zákeřní, nadpřirozeně rychlí a živili se lidskými mrtvolami. Na rozdíl od upírů, které trochu připomínali, jim zůstávala část původní osobnosti a schopnost přemýšlet. Brzy jim tak došlo, že nejlepší způsob, jak získat lidské mrtvoly, je zabít pár lidí a nechat jejich těla hnít, dokud nebudou dostatečně rozložená, aby se dala sníst. Cestovali ve smečkách o třech až pěti členech a útočili na malé, izolované usedlosti.</p>
<p>„Jak velká je ta skupina?“</p>
<p>„Třicet a víc,“ řekl Ghastek.</p>
<p>To nebyla skupina, ale zatracená horda. Ještě jsem neslyšela o tak velké ghúlí smečce.</p>
<p>„Odkud sem míří?“</p>
<p>„Od staré dálnice v Lawrenceville. Máš asi tak půl hodiny, než dorazí do Northlake. Hodně štěstí.“</p>
<p>A s tím upír odběhl do noci.</p>
<p>Ještě před pár desítkami let byste se do Northlake dostali za pár minut. Teď se mezi mnou a tou částí města rozkládalo bludiště zřícenin. Náš svět trpěl magickými vlnami. Ty začaly bez varování před pár desítkami let při apokalypse způsobené magií, kterou jsme pojmenovali Změna. Když magie zaplavila náš svět, nebrala zajatce. Zadusila elektřinu, shodila letadla z oblohy a rozbořila mrakodrapy. Na cestách nahlodávala asfalt a vdechovala život monstrům. Pak zase nečekaně zmizela a všechny naše technické vymoženosti a pistole znovu fungovaly.</p>
<p>Po Změně se město scvrklo, když první magická vlna způsobila katastrofální destrukci. Lidé se cítili bezpečněji ve větších počtech, takže většina předměstí podél staré dálnice teď bylo opuštěných. V Tuckeru žilo pár opuštěných komunit, ale lidé, kteří se tam usadili, věděli, co můžou očekávat od divočiny živené magií, a pro smečku ghúlů by bylo těžké je zabít. Proč se obtěžovat, když se ani ne o osm kilometrů dál po cestě rozkládal Northlake a vyznačoval tak vnější okraj města? Šlo o hustě osídlenou oblast, plnou předměstských domků, lemovaných na okraji pár strážními věžemi podél třímetrového plotu korunovaného žiletkovým drátem. Stráže by si dokázali s pár ghúly poradit, ale třicítka ženoucí se jejich směrem by je převálcovala. Ghúlové by během pár vteřin přelezli plot, pozabíjeli stráže na věžích a pak by celé místo proměnili v krvavou lázeň.</p>
<p>Bezpečnostní složky nepomůžou. Než bych našla fungující telefon a přesvědčila Útvar pro paranormální jevy, že se k Atlantě blíží skupina ghúlů šestkrát větší, než je obvyklé, z Northlake by se stal ghúlí bufet. Sněz, kolik můžeš, takový bufet.</p>
<p>Po střechách nade mnou proběhl obrovský tmavý stín, skočil a překonal mezeru mezi dvěma budovami. Na okamžik ho zalilo světlo hvězd, ozářilo mocně osvalené tělo, čtyři mohutné nohy a tmavošedou hřívu. Sice jen na vteřinu, ale i tak se člověku zastavilo srdce. Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru. Jako by se noc rozestoupila a ze svých útrob vyvrhla prehistorického tvora, zrozeného z lidského strachu a vrčení hladových zvířat, ozývajících se ze tmy. Spatřila jsem ho jen na okamžik, ale ten obraz se mi vypálil do mozku. Tělo mi okamžitě dalo vědět, že jde o dravce a já jsem oběť. Znám ho už tři roky, ale instinktivní odezva mě pokaždé zasáhne úplně stejně.</p>
<p>Šelma dopadla na zem, zamířila k severu a pak se rozplynula ve tmě. Mířila k Northlake.</p>
<p>Namísto abych odtamtud utekla, jak rychle to jen šlo, stejně jako by to udělal každý alespoň trochu při smyslech, jen jsem popohnala Mazlíka, dokud se nerozběhla tryskem. Nemůžete nechat svého snoubence, aby se popral s hordou ghúlů sám na vlastní pěst. To se prostě nedělá.</p><empty-line /><p>Přede mnou se rozprostírala prázdná plocha Lawrencevillské dálnice. Cesta tu procházela skrz nízký kopec a na obou stranách držely svah kamenné zdi. Zaparkovala jsem u ústí kopce, těsně předtím, než přešel do rozlehlého, naprosto rovného pole. Místo stejně dobré jako každé jiné.</p>
<p>Pomalu jsem si protáhla krk. Nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Mazlíka jsem nechala uvázanou u stromu asi kilometr zpátky. Ghúlové by o ni normálně nejevili zájem, ale měla na sobě můj pach a jeden z nich by se mohl pokusit rozervat jí krk, jen tak naschvál.</p>
<p>Měsíc se vyvalil zpoza mraků a jeho paprsky osvětlily pole. Noční obloha se tyčila neskutečně vysoko, hvězdy v jejích ledových dálkách se třpytily jako diamanty. A pak přišel chladný větřík, opřel se mi do copu a do oblečení. Byl začátek března, jaro nastoupilo náhle a přineslo s sebou teplé počasí, ale v noci na nás zima ještě pořád cenila ledové zuby.</p>
<p>Když jsem byla posledně takhle daleko od města, ještě jsem byla chotí Smečky, největší organizace kožoměnců na Jihu. To už ale bylo za mnou. Vypořádat se se třiceti ghúly bez posil bude drsné. Naštěstí pro mě jsem měla nejlepší posily ve městě.</p>
<p>Když jsem si nárokovala Atlantu, rituál vytvořil hranici. Cítila jsem ji nějakých patnáct metrů od sebe, neviditelnou demarkační linii. Měla jsem hranici jít prozkoumat už dříve, ale měla jsem plné ruce práce s oddělením se od Smečky a zařizováním nového domu. A taky jsem dřela jako kůň, protože naše úspory nejsou nekonečné a jednou nám dojdou… Ale předstírat, že se nárokování vůbec nestalo, mi nepřineslo žádné výhody.</p>
<p>Něco se v dálce pohnulo. Soustředila jsem se na to. Pohyb nepřestával, obzor se vlnil. O pár nádechů později se z vln staly jednotlivé siluety, běžící podivným, kymácivým klusem. Opíraly se o paže jako gorily, ale nikdy nepřešly do běhu po čtyřech.</p>
<p>Páni, to je ale ghúlů.</p>
<p>Představení začíná! Sáhla jsem po meči na svých zádech a vytáhla Sarrat z pochvy. Matná, téměř bílá čepel zachytila slabé měsíční paprsky. Jednosečná a ostrá jako břitva, někde na pomezí mezi rovným mečem a tradiční šavlí. Lehce zahnutá, takže se výborně hodila pro sekání i bodání. Sarrat byla rychlá, lehká a ohebná, a brzo se jí dostane pořádná rozcvička.</p>
<p>Pokroucené siluety se přibližovaly. Vědět, že na vás čeká třicet ghúlů, byla jedna věc. Vidět je klusat k vám, byla zas naprosto jiná. Projela mnou jiskra instinktivního strachu, zostřila mi vnímání a pak se rozpustila v klidnou ostražitost.</p>
<p>Sarrat to vycítila a začaly z ní vycházet tenké pramínky páry. Protočila jsem šavli, abych si rozcvičila zápěstí.</p>
<p>Horda ghúlů se nepřestávala blížit. Jak se vždycky připletu k podobným věcem?</p>
<p>Zamířila jsem k nim s mečem v ruce, špičkou zbraně jsem mířila k zemi. Mé sociální dovednosti nebyly žádná sláva, ale zastrašování jsem zvládala dobře.</p>
<p>Uviděli mě. Přední řady zpomalily, ty zadní však stále běžely plnou rychlostí. Masa ghúlů se nahrnula k sobě, jako vlna tříštící se o skálu, a pak se konečně zastavila těsně před hranicí města. Zůstali jsme stát, oni na jedné straně neviditelné magické bariéry, já na druhé.</p>
<p>Byli štíhlí a svalnatí, paže měli neúměrně mohutné vzhledem k tělu, zakončené dlouhýma, lopatovitýma rukama. Každý prst končil krátkým, zakrouceným drápem. Kostěné výčnělky, vyrážející jim z kůže na náhodných místech na zádech a ramenou, připomínaly krátké zakulacené rohy. Sloužily jako obranný mechanismus. Kdyby se kdokoliv pokoušel vytáhnout ghúla z jeho doupěte, rohy by se zaklínil o hlínu. I vlkodlak vybavený nadlidskou silou by měl velké potíže ho odtamtud dostat. Už jsem na ghúlech viděla rohy dlouhé i deset centimetrů, ale většina výčnělků na téhle skupině neměřila ani centimetr. Na hrudi, krku a tváři měli kůži tmavě šedou, podobnou kamufláži používané armádou pro boj ve městech. Záda a ramena jim pokrývaly skvrny blátivě hnědé. Nebýt vodnatě žlutého svitu jejich duhovek, úplně by splynuli se silnicí.</p>
<p>Žádný z nich nebyl zmrzačený, vyhladovělý nebo zesláblý. To nemluvilo zrovna v můj prospěch. Musela jsem vymyslet nějakou strategii a rychle.</p>
<p>Ghúlové na mě civěli podivně zkosenýma očima, vnitřní koutky měli o hodně níž než ty vnější.</p>
<p>Vyčkávala jsem. Jakmile začnete mluvit, přestanete vypadat tak strašidelně a já neměla v úmyslu nijak snižovat svou děsivost. Ghúlové dokázali vnímat, takže cítili i strach, a já potřebovala každou možnou výhodu, která se dala ze situace vytěžit.</p>
<p>Obrovský ghúl se prodral dopředu. Dobře krmený, s vyrýsovaným mohutným tělem. Dřepnul si přede mne. Kdyby se postavil, měřil by víc jak dva metry. Mohl vážit nejméně sto kilo, všechno z toho byly pevné svaly a ostré drápy. Hnědý vzor na jeho zádech nebyl téměř vidět. Namísto toho měl na bocích pruhy světlejší a tmavší šedé.</p>
<p>Zhoupl se dopředu a tváří se dotkl hranice. Ucukl a upřeně se na mě zahleděl. Nebyl si jistý, co přesně cítí, ale věděl, že hranice a já jsme nějakým způsobem spojené.</p>
<p>Někteří ghúlové byli mrchožrouti, neškodní a někdy i výdělečně činní. Žili jsme v nebezpečném světě. Velmi často se těla nedala získat zpátky, protože byla pohřbená pod sutinami nebo lidé zemřeli příliš hrůzným způsobem a příbuzní by nezvládli zemřelého identifikovat. A pohřbít těla do masového hrobu bylo jako říkat si o pohromu. Lidská těla totiž vyzařovala magii i po smrti, a nedalo se odhadnout, co z toho hrobu při příští vlně magie povstane. Většinu ostatků putovala do krematorií, ale občas úřady vyslaly na místo ghúly, aby to tam vyčistili. Bylo to levnější a rychlejší.</p>
<p>Vsadila bych ruku, že tihle ghúlové nebyli licencovaní mrchožrouti, ale musela jsem si být naprosto jistá.</p>
<p>Ghúl se na mě upřeně díval. Věnovala jsem mu svůj nejoslnivější vyšinutý úsměv.</p>
<p>Ghúl překvapeně zamrkal nažloutlýma očima, napnul se jako pes před útokem a otevřel tlamu. Pysky se mu roztáhly v pomalém, neuspěchaném zazubení. <emphasis>Přesně tak, ukaž mi ta svoje velká zubiska, fešáku.</emphasis></p>
<p>Přední část jeho čelisti zdobila řada silných, ostrých zubů, které se směrem dozadu zmenšovaly a připomínaly spíš čepele s rozeklanými okraji. <emphasis>Mám tě.</emphasis></p>
<p>Ghúl vyhákoval čelist a z hrdla mu vyšel hrubý, chraplavý hlas. „Kdo jste?“</p>
<p>„Otočte se na patě a zamiřte pryč. Pak přežijete.“</p>
<p>Zaklapl ústa. Očividně to nebyla odpověď, kterou očekával. Kate Danielsová, přeborník na překvapení. <emphasis>Žádný strach, teprve začínám.</emphasis></p>
<p>„Jsme licencovaná úklidová četa,“ oznámil mi vedoucí ghúl.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Asi osm set metrů za ghúly se polem pohybovala naprosto neslyšně tmavá silueta. Na vteřinu jsem si skoro myslela, že se mi to jen zdá. Můj mozek odmítal přijmout, že by se něco tak velkého mohlo pohybovat tak tiše. <emphasis>Ahoj, zlato.</emphasis></p>
<p>Ghúlové ho nezpozorovali. Byli naučení všímat si lidského masa a já stála přímo před nimi jako výstavní, příhodný cíl.</p>
<p>Vedoucí ghúl se natočil, aby mi ukázal tetování na levém rameni.</p><empty-line /><p><strong>Columbia, JK</strong></p>
<p><strong>014</strong></p><empty-line /><p>Místo udělení licence a její číslo. Myslel si, že jsem včerejší.</p>
<p>„Jsme mírumilovná skupina,“ pokračoval ghúl.</p>
<p>„Ale určitě. Jen jste si zaběhli do města, abyste si půjčili trochu cukru a pozvali lidi do vašeho kostela.“</p>
<p>„Bráníte oficiálním záležitostem města. Tohle je diskriminace.“</p>
<p>Tmavý stín se vynořil na silnici a zamířil k nám. Budu mu muset získat trochu času, aby se dostal dost blízko a mohl zaútočit.</p>
<p>Zadívala jsem se na ghúla. „Víte, co je na ghúlech tak výjimečného? Jste neskutečně přizpůsobiví. Vaše těla se mění podle okolí rychleji než u devadesáti devíti procent tvorů nebo rostlin v přírodě.“</p>
<p>Moje oblíbená příšera se plížila na obrovských tlapách.</p>
<p>Zdvihla jsem šavli a položila si matnou čepel naplocho na rameno. Ze Sarrat začaly vycházet tenké pramínky páry. Zbraň vycítila potíže a těšila se na ně.</p>
<p>„Řeknu vám, co před sebou vidím. Vaše barva se změnila z hnědé v šedou, protože už nemusíte splývat s hlínou. Vaše pruhy mi naznačují, že trávíte hodně času pohybem v lese. Rohy máte krátké, protože už se neschováváte ve svých norách.“</p>
<p>Ghúlové se přisunuli blíž a oči jim začaly zářit jasněji. Nelíbilo se jim, kam tím mířím.</p>
<p>„Drápy nemáte dost dlouhé a rovné, aby vám ulehčovaly hrabání, ale zakroucené a ostré kvůli trhání masa.“</p>
<p>Ghúlové na mě vycenili zuby. Byli jen krůček od násilí. Musela jsem mluvit dál.</p>
<p>„Vaše výstavní zuby se taky změnily, už nejsou úzké a rozeklané, ale silné, masivní a ostré. Takové zuby vám narostou, když potřebujete v tlamách udržet mrskající se kořist. A to vaše fešácké tetování je dva roky staré. Všichni ghúlové licencovaní v Kolumbii teď mají pod číslem licence vytetovaný rok.“</p>
<p>Ghúlové naprosto ztichli. Jejich oči se na mě upíraly jako desítky malých, zářících měsíců. Ještě pár dalších vteřin…</p>
<p>„Zabte ji,“ ozval se další ghúl. „Musíme si pospíšit.“</p>
<p>„Zabte ji. Čeká na nás,“ připojil se třetí.</p>
<p>„Zabte ji. Zabte ji.“</p>
<p>Vypadali strašlivě zoufale. Dělo se něco divného.</p>
<p>„Kdo na vás čeká?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Sklapni!“ zavrčel vedoucí ghúl.</p>
<p>Naklonila jsem se dopředu a sjela ho svým nesmlouvavým pohledem. „Vypadáte vypasení. Plundrovali jste venkov a tloustli z té spousty lidí, co jste zavraždili. Dala jsem vám šanci odejít, ale teď už je příliš pozdě. Dobře si uvědomte tento okamžik. Zadívejte se na hvězdy, nadechněte se studeného vzduchu, protože tohle je vaše poslední noc. Příštích pár nádechů bude vašich posledních. Zabiju vás všechny do jednoho.“</p>
<p>Vedoucí ghúl zavrčel, zanechal jakékoliv přetvářky. „Ty a jaká armáda?“</p>
<p>Přitáhla jsem k sobě magii. Tohle bude bolet. Vždycky to bolelo. „To je na lvích dlacích skvělé. Nepotřebujete jich celou armádu, stačí vám jen jeden.“</p>
<p>Ghúl zkřivil tvář. „Ty nejsi lví dlak, maso.“</p>
<p>„To nejsem.“ Kývla jsem směrem za ně. „Ale on ano.“</p>
<p>Velitel ghúlů se prudce otočil.</p>
<p>Z temnoty na něj upřeně zasvítily dvě zlaté oči. Obrovská, lvu podobná šelma otevřela tlamu a zařvala. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem neslyšela skutečného lva. Znělo to jako hřmění bouře. Ohlušující hladové hřmění, při němž vám spadlo srdce až do kalhot a přerušilo se vám v mozku ono životně důležité spojení mezi logikou a ovládáním vašeho těla. Byla to zvuková vlna tak silná, že se při ní stovky kožoměnců krčily, když ji uslyšely. Viděla jsem to na vlastní oči. Vlčí zavytí uprostřed noci vám naježilo chloupky na zátylku hrůzou, ale lví řev převálcoval všechen váš rozum i trénink, a zaútočil přímo na ono tajné místo ukryté kdesi hluboko, které vám v mysli ječelo, ať se nehýbete.</p>
<p>Ghúlové se zastavili, ztuhli jako sochy.</p>
<p>Otevřela jsem ústa a vyplivla slovo moci. <emphasis>„Osanda.“</emphasis> Poklekni.</p>
<p>Slova moci pocházela z dávno zapomenutých dob, tak prastarých, že dokázala ovládat samotnou magii. Jen pár lidí o nich vědělo a ještě méně jich dokázalo ona slova používat, protože abyste se je naučili, museli jste si je přivlastnit. Přijmout je za své, nebo vás zabila. Znala jsem hrstku slov moci, mnohem víc než kdokoliv jiný, koho jsem potkala, ale za jejich používání jsem stejně platila vysokou cenu. Pro mého otce se slova moci spojila v jedinou řeč, kterou dokázal mluvit plynně a bez jakýchkoliv následků. Jemu neublížila, ale já za jejich použití vždy zaplatila.</p>
<p>Magie se ode mne odtrhla. Připravila jsem se na povědomý nával agónie. Zpětný ráz se do mě zakousl a prošel mi vnitřnostmi, ale tentokrát mu cosi muselo otupit zuby, protože to nebolelo tolik, jak jsem si pamatovala.</p>
<p>Magie narazila do ztuhlých ghúlů. Jejich kolena a lokty zapraskaly zároveň, a všichni do jednoho padli na asfalt. To mi získá alespoň deset vteřin. Kdyby byla vlna magie silnější, slovo by jim polámalo kosti.</p>
<p>Máchla jsem šavlí. Sarrat se setkala s kostnatým krkem ghúla a prošla vazivem a hrubou kůží jako rozžhavený nůž máslem. Než jeho mrtvola stačila padnout na zem, bodla jsem druhého ghúla do hrudi a cítila, jak špička Sarrat prošla tuhým uzlíkem jeho srdce.</p>
<p>Tělo lva se přeskupilo a vzpřímilo. Kosti vyrazily vzhůru a novou postavu obklopily mocné svaly. Stačil okamžik a vpřed vyrazila nová příšera, na půli cesty mezi člověkem a lvem, tvor z noční můry. Dva metry dvacet vysoká, svaly tvrdé jako ocel jí pokrývala šedá srst. Drápy zakroucené a strašlivé. Ghúl po něm skočil. Curran popadl tvora za krk a máchal jím, jako by vytřepával mokrý ručník. Nocí se rozlehlo odporné zapraskání a ghúl ochabl.</p>
<p>Z třetího ghúla jsem udělala dva oddělené kusy a čtvrtému prořízla hrdlo.</p>
<p>Ghúlové se probrali a obklopili nás jako roj. Lva připomínající šelma mávla drápatou prackou a útočícího mrchožrouta vykostila jediným precizním máchnutím. Vnitřnosti zapršely na silnici. Trpký puch ghúlí krve, smíchaný s charakteristicky ostrým, kyselým zápachem rány v břiše, mi sežehl nosní dírky.</p>
<p>Oblečením mi prošly drápy a na zádech mi vyryly bolestivé, palčivě horké čáry. <emphasis>Chcete si hrát? Tak fajn.</emphasis> Stejně jsem potřebovala rozcvičku.</p>
<p>Z mé šavle se stala zeď oceli ostrá jako břitva. Řezala, sekala, propichovala, procházela masem a syčela, když se na ní po kontaktu s magií zbraně vařila ghúlí krev, která ji zalévala. Pohybovala jsem se rychle, ustupovala drápům do strany a blokovala útoky zubů. Na zádech mě zabodal další ohnivý škrábanec. Ghúl mě popadl za botu. Trhnutím jsem se osvobodila a patou jsem mu zarazila hlavu do cesty. Tělem se mi rozlilo vítané teplo, svaly jsem najednou měla ohebnější a poddajnější. Svět nabyl křišťálově čisté obrysy. Čas mi pomohl tím, že začal ubíhat pomaleji. Ghúlové na mě útočili, ale já byla ještě rychlejší. Pokoušeli se mě sekat drápy, ale moje šavle je našla dřív. Vychutnávala jsem si to. Každičkou vteřinu boje, každou kapku krve prolétající kolem, každý okamžik ustupujícího odporu, kdy Sarrat trefila svůj cíl.</p>
<p>Pro tohle mě vychovávali a trénovali. Ať už to bylo dobře nebo špatně, byla jsem zabiják. Tohle bylo mé poslání a já se nevymlouvala.</p>
<p>Ghúl se tyčil přede mnou. Rozpůlila jsem ho odshora dolů klasickým úderem vedeným shora. Padl. Na jeho místo nenastoupil nikdo další. Otočila jsem se na špičkách, pátrala po dalším protivníkovi. Po mé levici lví dlak pohodil rozlámané tělo na zem a otočil se ke mně. Poslední ghúl se tiskl k zemi, uvězněný mezi námi.</p>
<p>„Živého,“ zavrčel lví dlak.</p>
<p><emphasis>Na to už jsem dávno myslela. Pojďme zjistit, kdo je ten tajemný, který je očekává.</emphasis> Zamířila jsem ke ghúlovi se zbraní ruce.</p>
<p>Chvěl se. Zadíval se napravo, pak nalevo. Nejdřív na lvího dlaka, pak na mě. <emphasis>Přesně tak. Jsi v pasti a nikam odsud neutečeš.</emphasis> Kdyby se rozběhl, lehko ho doženeme.</p>
<p>Ghúl se napřímil, trhnul drápatou rukou u svého hrdla a podřízl si krk. Vytryskla krev. Ghúl zachrchlal a padl na zem. Oči mu vyhasly.</p>
<p>No, to se teda podívejme.</p>
<p>Lví příšera otevřela tlamu a z ní vyšel lidský hlas s dokonalou výslovností. „Nazdar, zlato.“</p>
<p>„Ahoj, miláčku.“ Vytáhla jsem z kapsy kus látky a opatrně utřela čepel Sarrat.</p>
<p>Curran ke mně přistoupil, objal mě paží kolem ramen a přitáhl mě k sobě. Opřela jsem se o něj, cítila jsem na boku pevné svaly jeho hrudi. Prohlíželi jsme si cestu posetou zmrzačenými těly.</p>
<p>Adrenalin pomalu ustupoval. Barvy přestaly být tak výrazné. Škrábance a hlubší rány se jeden po druhém hlásily o slovo. Záda mi hořela, levý bok mě bolel a stejně tak i levé rameno. Zítra se nejspíš probudím s parádní modřinou.</p>
<p>Přežili jsme další boj. Teď se vrátíme domů a život půjde dál.</p>
<p>„Co se tady sakra stalo?“ zeptal se mě Curran.</p>
<p>„Nemám tušení. Většinou se neshlukují do tak velkých skupin. Největší oficiálně zaznamenaná skupina ghúlích plenitelů měla sedm členů, a to se považovalo za výjimku potvrzující pravidlo. Jsou teritoriální a samotářští. Takhle se shlukují jen kvůli ochraně, ale tady na ně jasně někdo čekal. Myslíš si, že je s tím Ghastek nějak spojený?“</p>
<p>Curran se zašklebil. „To mi u něj nesedí. Ghastek jedná, jen když tím něco získá. Zabitím ghúlů jsme mu nijak nepomohli. Ví, co dokážeme. Musel si uvědomit, že je zašlapeme do země.“</p>
<p>Curran měl pravdu. Ghastek věděl, že se ghúlů zbavíme, nikdy by nás nepoužil na svou špinavou práci. I když měl své chyby, byl jedním z nejlepších navigátorů, Pánem mrtvých, a svou práci miloval. Pokud by chtěl ghúly mrtvé, vyslal by sem pár upírů nebo by podobnou příležitost využil jako trénink pro své tovaryše.</p>
<p>„To mi nedává smysl,“ řekla jsem a přitáhla jsem zbytky své magie k sobě. Klouzavě se v drobounkých kapičkách začala valit ke mně, na asfaltu vytvořila malou kaluž. Odtlačila jsem ji stranou, nechala ji ztuhnout a pak na ni dupla. Pod podrážkou se roztříštila na netečný prášek. Krev si uchovávala svou magii i oddělená od těla. Co si pamatuju, musela jsem svou krev strážit, protože kdyby ji někdo prozkoumal, ukázala by na mého otce jako kompas. Bývaly časy, kdy jsem musela jakékoliv stopy své krve zapálit, ale teď mě poslouchala. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli to ze mě dělalo lepší bojovnici nebo ještě horší ohavnost. „Vypadali zoufalí. Skoro jako by je něco pohánělo, jako by se potřebovali dostat k nějakému cíli.“</p>
<p>„Přijdeme na to,“ pověděl mi Curran. „Je skoro půlnoc. Já bych řekl, že bychom měli jet domů, umýt se a vlézt si do postele.“</p>
<p>„To zní jako plán.“</p>
<p>„Zbyl nám ještě kousek toho jablečného koláče?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Myslím, že ano.“</p>
<p>„No bezva. Pojďme domů, zlato.“</p>
<p>Náš domov. Pořád to na mě působilo jako rána do žaludku, i když jsme spolu byli už tolik měsíců. Byl přímo tady a čekal na mě. Kdyby na mě něco zaútočilo, zabije to. Kdybych potřebovala pomoc, bude tu pro mě. Miloval mě a já zas jeho. Už jsem nebyla sama.</p>
<p>Mířili jsme k mému oslíkovi, když řekl: „Sladká prdelko?“</p>
<p>„Nemohla jsem si pomoct. Ghastek má v zadku pravítko velikosti telegrafního sloupu. Viděl jsi výraz toho upíra? Vypadal, že má zácpu.“</p>
<p>Curran se zasmál. Našli jsme Mazlíka a zamířili domů.</p>
</section>
<section>
<p>2.</p>
<p>Náš dům se nacházel v krátké ulici jedné z novějších zástaveb. V minulém životě patřila mezi části Victoria Estates, čtvrti vyšší střední třídy, tichého místa s úzkými ulicemi a starými stromy tyčícími se k nebesům. Pokud jste chtěli žít co nejblíž u lesa, ale stále zůstat na předměstí, tady jste měli šanci. Pak ale přišla magie a stromy v Hahn Forest na jihu a parku W. D. Thomsona se vzbouřily. Ta samá podivná magická síla, jež ohlodávala mrakodrapy, dokud z nich nezbyly jen pahýly, vyživovala stromy, takže rostly nepřirozeně rychle, pronikly do čtvrtí a pak je pohltily beze zbytku. Victoria Estates se poddaly svému osudu bez hlesu odporu. Většina lidí se přestěhovala.</p>
<p>Asi před čtyřmi lety se jedna dravá developerská firma rozhodla získat prostor zpět a v lese nechala vykácet obrovskou mýtinu připomínající tvarem ledvinu nebo fazoli. Na vzniklých pozemcích vybudovala domy ve slohu typickém pro časy po Změně, se silnými zdmi, zamřížovanými okny, bytelnými dveřmi a rozlehlými zahradami kolem. Naše ulice ležela na vnitřní straně fazole, nejblíž k lesům, zatímco se z ní oddělovaly dvě další cesty a zatáčely na sever a západ v rozšiřujících se obloucích. Naše ulice byla krátká, jen sedm domů na opačné straně, a pět na naší, kde náš dům stál uprostřed.</p>
<p>Jak jsme zatáčeli na naši cestu, natáhla jsem krk, abych viděla na dům. Bylo to třípatrové monstrum posazené na zhruba dvouhektarovém pozemku, celém obehnaném ploty, vzadu se stájí a pastvinou. Milovala jsem každou cihlu a trám. Patřil mně a Curranovi. Byl to náš domov. Dřív jsem žila v bytě a už jsem nějaký čas strávila i v dost špinavých dírách. Dokonce jsem jednu dobu žila v pevnosti, ale tohle byl po dlouhé době první dům, kde jsem se cítila naprosto doma. Pokaždé, když jsem ho opouštěla, měla jsem strašlivé podezření, že než se vrátím, zmizí, zhroutí se nebo shoří do základů. Když se mi někdy podařilo získat něco hezkého, osud mi to většinou nechal jen na tak dlouho, aby mi na tom začalo záležet, a pak to rozbil na malé kousíčky.</p>
<p>Ještě jsem náš dům neviděla, překážela mi v tom zatáčka. Odolala jsem, abych nepobídla Mazlíka k rychlejší jízdě. Měla za sebou únavnou noc.</p>
<p>Curran se ke mně natáhl a sevřel mi ruku ve své chlupaté pracce. „Ještě měsíc.“</p>
<p>Před dvěma měsíci, prvního ledna, jsme s Curranem oficiálně odstoupili jako Pán šelem Smečky a jeho choť. Jeden den jsme stáli ve vedení patnácti set kožoměnců a ten další už ne. Technicky vzato jsme odstoupili o pár dní dříve, ale aby to bylo jednodušší, oficiální datum jsme určili na prvního ledna. Měli jsme devadesát dní na to, abychom formálně oddělili naše finance a obchodní zájmy od Smečky. Pokud se kdokoliv rozhodl, že chce opustit Smečku jako část našich lidí, museli to udělat, než ta doba vyprší.</p>
<p>Dnes bylo prvního března. Třicet dní a budeme naprosto volní.</p>
<p>Formálně jsme stále zůstali součástí Smečky, ale nepodléhali jsme její hierarchii. Už jsme se taky dále nemohli účastnit vedení Smečky jakoukoliv formou. Během těch devadesáti dnů jsme ani nemohli navštívit Pevnost, obrovskou tvrz, kterou Curran postavil za své vlády, a jež sloužila jako hlavní centrála Smečky. Naše přítomnost by totiž mohla podkopat autoritu nového alfa páru, který se snažil upevnit svou moc. Jakmile období oddělení skončí, v Pevnosti nás neodmítnou, ale všeobecně se předpokládalo, že se tam příliš dlouho nezdržíme. Přesně tak se mi to líbilo.</p>
<p>Bodl mě pocit viny. Smečka znamenala Curranův život. Vládl jí od chvíle, kdy ji pracně složil dohromady z oddělených skupin kožoměnců. Bylo mu tehdy patnáct. Teď mu bylo třicet tři. Odešel od sedmnácti let svého života, protože mě miloval.</p>
<p>Loni v prosinci, když jsme s otcem měli tu menší roztržku kvůli Atlantě, mi dal Roland na výběr. Buď se vzdám své mocenské pozice ve Smečce, nebo zaútočí na město. Desetitisíce životů na jedné straně, zůstat chotí na straně druhé. Rozhodla jsem se odejít. Nebyli jsme připraveni proti Rolandovi bojovat. Umřeli by kvůli mně lidé, a nakonec bychom stejně prohráli. Tíhu podobné viny jsem nedokázala snést, takže jsem odešla od Smečky, abych nám získala nějaký čas. Curran se rozhodl odejít se mnou. Smečka nebyla z jeho rozhodnutí moc šťastná, ale jemu na tom nezáleželo.</p>
<p>„Chybí ti to?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Co, Pevnost?“</p>
<p>Legrační, že přesně věděl, na co se ptám. „Ano. Být Pánem šelem.“</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl. „Tohle se mi líbí. Odvedu svou práci a pak jdu domů. Je v tom určitá konečnost. Můžu se podívat zpátky a říct si, že jsem dnes dosáhl tolik a tolik. Líbí se mi vědomí, že nám nikdo nezaklepe na dveře a neodtáhne mě pryč, abych musel řešit nějaké pitomosti. Už žádné komise, žádné malicherné rivality, a už žádné svatby.“</p>
<p>Do zorného pole se nám dostal obrovský javor před naším domem. Byl nedotčený. Možná dům taky přežil v jednom kuse.</p>
<p>„Smečka mi nechybí. Ale schází mi, že jsem ji držel v chodu,“ řekl Curran.</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Je jako složitý stroj. Všechny klany a jejich alfové se svými problémy. Chybí mi to, že jsem mohl zasáhnout, a pak fungovala líp. Ale ten tlak mi rozhodně neschází.“ Zazubil se, svými děsivými zuby jako by vyhrožoval měsíci. „Víš, co se mi líbí na tom, že nejsem Pán šelem?“</p>
<p>„Tím myslíš krom toho, že můžeme jíst a spát, kdy chceme, a můžeme se v nádherném soukromí milovat, kdy chceme, a nikdo nás nebude rušit?“</p>
<p>„Ano, mimo to. Líbí se mi, že můžu dělat, cokoliv se mi zlíbí. Pokud chci jít a zabít pár ghúlů, prostě jdu a udělám to. Nemusím kvůli tomu tři hodiny sedět na setkání Rady Smečky a debatovat nad aspekty zabíjení ghúlů a jejich dopadem na dobro Smečky a každého zatraceného klanu.“</p>
<p>Tiše jsem se zasmála. Smečka měla sedm klanů, oddělených podle druhu vnitřního zvířete kožomenců a každý klan měl dva alfy. Jednat s alfy musel být jeden z kruhů pekla.</p>
<p>Curran pokrčil svalnatými rameny. „Klidně se směj, jak chceš. Když mi bylo patnáct a Mahon na mě tlačil, abych převzal moc, udělal jsem to, protože jsem byl mladý a hloupý. Myslel jsem, že je to královská koruna. Neuvědomoval jsem si, že je to spíš řetěz a koule na noze. Teď jsem puštěný ze řetězu, a líbí se mi to.“</p>
<p>Předstíraně jsem se zachvěla. Vzhledem k tomu, jakým způsobem prohlásil „líbí se mi to“, jsem se ani moc nemusela snažit. „Puštěný ze řetězu. To zní nebezpečně, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Krátce se na mě zadíval.</p>
<p>„Možná natolik, že bych tě radši ani neměla pouštět do domu. Nevím, jestli můžu riskovat usínání vedle tebe, ó Nespoutaný. Kdo ví, co by se mohlo stát?“</p>
<p>„Kdo tady mluvil o spánku?“</p>
<p>Otevřela jsem ústa, abych si z něj dál utahovala, a zase je zaklapla. Neviděla jsem ještě dům, ale dohlédla jsem na kus předního pozemku, zalitého žlutým elektrickým světlem. Bylo po půlnoci. Moje chráněnka Julie měla být už dávno v posteli. Nebyl důvod, aby se tam svítilo.</p>
<p>Curran se dal do běhu. Pobídla jsem Mazlíka vpřed.</p>
<p>Ta se zarazila. Očividně se jí do běhu nechtělo.</p>
<p>„No tak, oslíku!“ zavrčela jsem.</p>
<p>Mazlík začala couvat.</p>
<p>Do háje s tím. Seskočila jsem z jejího hřbetu a rozběhla se k domu. Klika mi povolila pod rukou, trhnutím jsem otevřela dveře a vběhla dovnitř.</p>
<p>Naši kuchyni zaléval měkký svit elektrických světel. Curran ustoupil na bok. U stolu seděla Julie, zabalená do deky, blonďaté vlasy rozcuchané. Uviděla mě a zívla. Zpomalila jsem dost na to, abych nevrazila do kuchyňského stolu, a vešla do kuchyně. Naproti Julii seděla u stolu jednoruká žena s hřívou tmavých, kudrnatých vlasů a před ní stál hrnek kávy. George. Mahonova dcera, ve Smečce pracovala jako soudní zapisovatelka.</p>
<p>Otočila ke mně hlavu, výraz měla ztrhaný. „Potřebuju pomoc.“</p><empty-line /><p>Julie znovu zívla. „Pa, jdu spát.“</p>
<p>„Díky, že jsi tu se mnou zůstala,“ pověděla jí George.</p>
<p>„Žádný problém.“ Julie shrábla svou deku a pak zamířila nahoru po schodišti.</p>
<p>Ozvala se dutá rána.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ zavolala. „Spadla jsem, ale jsem v pořádku!“</p>
<p>Vydusala po schodech a podle zvuku zavírajících se dveří dorazila až do své ložnice.</p>
<p>Přitáhla jsem si židli a posadila se na ni. Curran se opřel o zeď, stále ve své zvířecí podobě. Většina kožoměnců dokázala změnit formu během dvaceti čtyř hodin jen jednou. Proměnit se dvakrát během krátké doby s velkou jistotou zaručovalo, že na pár hodin upadnou do hlubokého spánku a vzbudí se velmi hladoví. Curran sice snesl mnohem víc než jiní, ale měli jsme za sebou dlouhou noc a proměna ho stále unavovala. Nejspíš chtěl kvůli téhle konverzaci zůstat ve střehu. Poté, co byla Curranova rodina povražděna, ho Mahon našel a ujal se ho. Curran a George vyrůstali společně. Její pravé jméno bylo Georgetta a vždycky vyhrožovala, že vám utrhne hlavu, pokud byste ji tak oslovili. Byla pro Currana něco jako nevlastní sestra.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptal se Curran.</p>
<p>George se zhluboka nadechla. Tvář měla pobledlou, rysy jí ostře vystupovaly, jako by měla kůži na obličeji nataženou příliš těsně. „Eduardo se pohřešuje.“</p>
<p>Zamračila jsem se. Klan Mohutných se z velké většiny skládal z medvědodlaků, ale pár jejich členů se proměňovalo v jiná velká zvířata, třeba v divoké kance. Eduardo Ortega byl bizonodlak a v obou svých formách byl obrovský. V boji se nepral, jednoduše srážel své nepřátele k zemi jako buldozer, a když se mu dostali pod nohy, už nevstali. Měla jsem ho ráda. Byl přímý, upřímný a statečný. Bez mrknutí oka se dokázal postavit mezi nebezpečí a své přátele. A byl taky nechtěně k smíchu, ale to bych odbočila.</p>
<p>„Mluvila jsi se svým tátou?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Ano.“ George se zadívala do svého hrnečku. „Nebyl z toho zrovna nešťastný.“</p>
<p>Proč by byl Mahon šťastný, že se Eduardo pohřešuje? Bizonodlak patřil k jednomu z nejlepších bojovníků klanu. Když jsme odjížděli k Černému moři, abychom pro Smečku získali lék, klan Mohutných obsadil tři místa v naší posádce. George se přihlásila na první, Mahon na druhé a vybral Eduarda jako třetího.</p>
<p>„George,“ řekl Curran. „Začni od začátku.“</p>
<p>„Eduardo a já jsme spolu,“ řekla George.</p>
<p>„Tím spolu myslíš ‚spolu‘?“ Myslela jsem si, že se Eduardovi líbí Jimova sestra.</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>No to mě podržte. Od Černého moře jsem je v Pevnosti viděla oba snad stokrát a nikdy bych neřekla, že spolu něco mají. Asi jsem slepá nebo co.</p>
<p>Když o tom teď tak přemýšlím, strávili spolu hodně času na zpáteční cestě od Černého moře…</p>
<p>„Jak dlouho?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Když jsem se vrátili z cesty za panaceou,“ řekla George. „Miluju ho a on zase mě. Pronajal nám dům. Chceme se vzít.“</p>
<p>Páni.</p>
<p>„A Mahon dělá potíže?“ tipl si Curran.</p>
<p>George se zašklebila. „Ed není medvěd a jemu bude dost dobrý jedině kodiak. A když už ne kodiak, tak alespoň jiný druh medvěda. Proto jsme byli tak opatrní. Snažila jsem se s tátou promluvit před sedmi týdny. Šlo to špatně. Zeptala jsem se ho, co by se stalo, kdybych si začala něco navážno s jiným kožoměncem, který by nebyl medvěd.“</p>
<p>Zadívala se znovu do hrnečku.</p>
<p>„Co říkal?“ zeptal se Curran tiše.</p>
<p>George vzhlédla a v očích jí zablýsklo. Na okamžik mi před očima probleskla vzpomínka na obrovitého řvoucího medvěda, který vtrhnul do místnosti. George se proměňovala v kodiaka, stejně jako její otec. Podcenit ji byla smrtelná chyba. Myslela jsem si, že je zkroušená, ale teď jsem konečně dokázala určit emoci, která jí tak zostřila rysy. George byla naštvaná a musela použít veškerou sílu své vůle, aby nevybuchla.</p>
<p>Když promluvila, hlas se jí třásl vztekem. „Řekl mi, že mě vydědí.“</p>
<p>„To zní jako on,“ potvrdil Curran.</p>
<p>Prudce vstala ze židle a začala pochodovat kuchyní, kroužila kolem kuchyňského ostrůvku jako zvíře v kleci. „Řekl, že mám povinnost ke klanu. Že bych měla předat své geny a mít medvědodlačí děti s pořádným medvědodlačím mužem.“</p>
<p>„Řekla jsi mu, že jestli má tak rád medvědodlačí muže, možná by si měl jednoho vzít?“ poznamenala jsem. Zaplatila bych si za to, abych mohla vidět Mahonův výraz, kdyby to uslyšel.</p>
<p>Nepřestala přecházet sem a tam. „Ze všech těch pitomých archaických věcí… mu musel zatvrdnout mozek. Možná začal senilnět.“</p>
<p>„Sama víš, že podobné ptákoviny říká pořád,“ začal Curran.</p>
<p>Prudce se k němu otočila. „Neopovažuj se mi říct, že to tak nemyslí.“</p>
<p>„Ne, myslí to vážně,“ řekl Curran. „Hluboko ve svém srdci je přesvědčený, že medvědi jsou něco víc. Když to říká, myslí vážně každé slovo, ale pak se podle toho neřídí. Za sedmnáct let, co vedu Smečku, jsem na něj měl dva tucty stížností, a vždycky šlo o věci, které řekl. Nikdy o to, co udělal. Má jasnou představu o chování nevhodném pro alfu a medvěda. Odpravit Eduarda není jeho styl.“</p>
<p>„Ty jsi tam nebyl.“ George nepřestávala přecházet sem a tam. „Neslyšel jsi ho.“</p>
<p>Pokud jim dám šanci, budou se o Mahonovi bavit celou noc. „Co se stalo poté, co jsi mluvila se svým otcem?“</p>
<p>George zavrtěla hlavou. „Víš, co ty kecy o předávání genů znamenají? Znamená to, že jestli budeme mít s Eduardem někdy děti, otec si bude myslet, že nejsou dost dobré. Nechápeš to, Kate. Jsem jeho dcera!“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne,“ utrousila jsem. „Nikdy jsem s vlastním otcem neměla problémy.“</p>
<p>George otevřela ústa a zastavila se. Pokud přišlo na problémy s otci, vyhrávala jsem na celé čáře.</p>
<p>„Co se stalo poté, co jste si s Mahonem promluvili?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„S Eduardem jsme to probrali. Odvádí totiž příležitostně práci pro klan Mohutných a taky mi pomáhal s právní evidencí. To všechno by zmizelo. Jim mého tátu potřebuje, aby si udržel svou mocenskou základnu. Nemám ani stín pochybnosti, že kdyby táta dělal moc velký humbuk, moje zaměstnání ve Smečce by najednou vzalo rychlý konec taky.“</p>
<p>„Tvoje máma by ho za to zabila,“ řekl Curran.</p>
<p>„Ano, to by udělala,“ souhlasila George. „Ale bylo by to až poté, co se stalo, a hlavní argument by byl, že už je hotovo a Jim mě nemůže vzít zpátky, protože by vypadal slabě a nerozhodně. Takže jsem si začala potichu nechat vyplácet své investice, a Eduardo nám pronajal dům ve městě a zaregistroval se v Cechu.“</p>
<p>Cech žoldáků byla největší agentura zaměřená na úklid po magických vlnách v Atlantě. Když se lidé setkali s nějakou magickou bestií nebo problémem, nejdřív zavolali Útvaru pro paranormální jevy, ale policisté v Atlantě po Změně byli přepracovaní a bylo jich málo. V některých případech zavolali Řádu milosrdné pomoci, ale když jste jednali s rytíři, dávali jste jim plnou moc nad situací. Když se policie nemohla dostavit a celá věc byla příliš bezvýznamná nebo pochybná pro Řád milosrdné pomoci, zavolali jste do Cechu. Mohli jste si u nich najmout osobního strážce, uklízeli magický nepořádek, brali zakázky typu „najdi a znič“. Dokud se jednalo o peníze, nebyli vybíraví. Členem Cechu jsem už devět let. Dřív to bývalo dobré místo, kde si vydělat peníze, ale od smrti zakladatele to tam šlo od desíti k pěti.</p>
<p>„Jak se mu vedlo v Cechu?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Dobře,“ řekla George. „Říkal, že mu sice někteří lidé dělali potíže, ale nic co by nedokázal zvládnout.“</p>
<p>Nebylo divu, že se mu v Cechu dařilo, na podobný typ práce seděl. Když lidé zavolali do Cechu, chtěli uklidnit, že o jejich problém bude postaráno, a skoro dvoumetrový chlap se svalnatou postavou olympijského zápasníka působil velmi uklidňujícím dojmem. Někteří ze štamgastů se budou pokoušet ho odrbat, protože nemají rádi konkurenci, ale Cech rozděloval práci podle území. Každému žoldákovi přidělili ve městě určitou oblast, a pokud zakázka spadala právě tam, automaticky jim byla přidělena, takže i když zbytek žoldáků mohl Eduarda pomlouvat a znepříjemňovat mu život, nemohli mu nijak zabránit, aby vydělával peníze.</p>
<p>„Myslím, že táta na nás přišel,“ pokračovala George. „Minulý týden si s Eduardem přišel promluvit Patrick.“</p>
<p>V myšlenkách jsem si projela hierarchii klanu Mohutných a pokoušela se mezi kožoměnci najít Patricka. Byl to Mahonův synovec, jeho přesná kopie, se stejným přemýšlením a velikostí.</p>
<p>„Pověděl Eduardovi, že to, co dělá, je špatné, a jestli mu na mně záleží, nechá mě na pokoji a nebude mě odtrhávat od vlastní rodiny.“</p>
<p>Curran se zašklebil.</p>
<p>„Udělal by Patrik něco takového sám od sebe?“ zeptala jsem se ho.</p>
<p>Curran zavrtěl hlavou. „Ne, Patrick je Mahonova hlásná trouba. Patrick je vymahač, ne myslitel. Proto ho Mahon nepřipravuje na pozici alfy.“</p>
<p>„Eduardo mu pověděl, že nemá vůbec ponětí, o čem mluví. Patrik odešel. V pondělí se Eduardo nevrátil do svého domu. Čekala jsem celou noc.“</p>
<p>Popadla jsem zápisník a pero z vestavěné poličky. „Kdy jsi naposledy s Eduardem mluvila nebo ho viděla?“</p>
<p>„V pondělí ráno v sedm třicet. Ptal se mě, co bych chtěla ten den na večeři.“</p>
<p>Dneska byla středa, ale jen velmi malou chvíli, protože bylo zrovna těsně po půlnoci. Eduardo se pohřešoval asi čtyřicet hodin.</p>
<p>„Nezavolal mi během oběda,“ řekla George. „Většinou volá. Myslela jsem si, že se někde zdržel. V pondělí večer jsem šla do jeho domu. Neukázal se tam. Nezavolal a ani nenechal vzkaz. Vím, že existují nějaká podělaná pravidla o tom, jak dlouho se má čekat, než se vyhlásí pátrání, ale říkám vám, že to není jeho styl. Nenechá mě jen tak, bez odpovědi. Něco se mu stalo.“</p>
<p>„Mluvila jsi s někým v Cechu?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Byla jsem tam dneska ráno a vyptávala jsem se na něj. Nikdo mi nic neřekl.“</p>
<p>To mě nepřekvapovalo. Žoldáci rádi dělali tajnosti.</p>
<p>George se chvěl hlas potlačovaným vztekem. „A když jsem vyšla ven, moje auto bylo pryč.“</p>
<p>Curran se naklonil dopředu. Hlas mu zledověl. „Ukradli ti auto?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>To bylo podlé i na Cech. „Mysleli si, že je snadný cíl,“ vysvětlila jsem. „Mladá žena, sama, jednoruká, nevypadá na bojovníka.“ Neuvědomili si, že se během mrknutí oka dokáže proměnit v půltunového medvěda.</p>
<p>Vstala jsem, došla k telefonu a vytočila číslo do Cechu. Pokud Eduardo vzal zakázku, Úředník o tom bude vědět. Když někdo zavolal Cechu s problémem, Úředník zjistil, do které zóny spadá, a pak zavolal příslušnému žoldákovi. Pokud byl volaný nedostupný nebo nemohl zakázku zvládnout, Úředník zavolal další osobě „na pořadníku“, dokud nenašel někoho, kdo ji vezme. A kdyby nikoho nenašel, připnul by lístek s kšeftem na tabuli, což znamenalo, že si ho může vzít kdokoliv. Některé zakázky šly přímo vybraným lidem, protože vyžadovaly speciální kvalifikaci, ale většina práce se řídila podobným vzorcem. Rozdělování práce tak fungovalo jako dobře namazaný stroj a Úředník tam byl tak dlouho, že už si nikdo ani nepamatoval jeho jméno. Byl to prostě Úředník s velkým U, chlápek, který se ujistil, že máte práci a taky za ni dostanete zaplaceno. Pokud Eduardo vzal v pondělí kšeft, Úředník bude vědět kdy a kde.</p>
<p>Telefon zazvonil.</p>
<p>„Ano?“ ozval se nabručený mužský hlas.</p>
<p>„Tady Danielsová. Potřebuju mluvit s Úředníkem.“</p>
<p>„Je pryč.“</p>
<p>Divné, Úředník většinou první týden v měsíci pracoval noční směnu.</p>
<p>„A co Lori?“ Lori byla záskok za Úředníka.</p>
<p>„Ta tu taky není.“</p>
<p>„A kdy se mají vrátit?“</p>
<p>„Jak to mám kruci vědět?“ zavrčel chlap a položil to.</p>
<p>Co se k čertu v Cechu dělo?</p>
<p>Otočila jsem se na George. „Zastavíme se tam hned ráno.“ I kdyby tam teď Úředník nebyl, on nebo jeden z jeho podřízených by tam měl ráno dorazit. „Vím, že je těžké se na něco takového ptát, ale nemohlo se stát, že by Eduardo dostal strach a odešel?“</p>
<p>George nezaváhala: „Ne, miluje mě. A i kdyby odešel, neopustil by Maxe.“</p>
<p>„Maxe?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Svého mopse,“ řekla. „Má ho už pět let a bere ho všude s sebou. Když jsem se tam v pondělí stavila, Max byl v kanceláři a měl dost vody a jídla tak možná na den.“</p>
<p>Eduardo měl mopse. Z nějakého důvodu mě to nepřekvapilo.</p>
<p>„A co s tím Jim dělá?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nic,“ odpověděla George. „Nahlásila jsem mu Eduardovo zmizení soukromě. Pověděl mi, že to prošetří, a pak mi o dvě hodiny později řekl, že táta ví, že se Eduardo neozval.“</p>
<p>Krátce jsem se zadívala na Currana.</p>
<p>„Mahon vytáhl klanovou kartu,“ vysvětlil. „Eduardovo zmizení je záležitost klanu Mohutných. Dokud kožoměnec není přímo zaměstnancem Smečky jako takové, nebo klan nepožádá o Jimovu pomoc, nemůže toho moc udělat. Může říct svým lidem, aby mu dali vědět, pokud Eduarda zahlédnou, ale nebude po něm aktivně pátrat.“</p>
<p>„Nemůže nebo nechce?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Obojí,“ řekl Curran. „Aktivní pátrání by zahrnovalo výslechy členů klanu Mohutných, což by narušovalo Mahonovu autoritu alfy. Existují přísná pravidla ochraňující autonomii každého klanu ve Smečce, a tohle by překročilo meze. George má pravdu. Jim potřebuje Mahona, aby si udržel moc nad Smečkou. Neudělá nic, čím by si ho vědomě poštval proti sobě. Za rok nebo za dva, až bude mít moc pevně v rukou, to možná bude jiné, ale zatím Jim ví, že se pohybuje na tenkém ledě. Pokud bude Eduarda aktivně hledat, Mahon to může překroutit a říct, že se ho Jim snaží urazit a zneužívá svou pozici Pána šelem. V okamžiku, kdy tohle Mahon udělá veřejně, bude to znamenat vyjádření nedůvěry v Jimovu schopnost vést ostatní. Další klany začnou řvát, že je Jim diktátor, který nerespektuje jejich práva. Jestli k tomu dojde, Jim nemůže vyhrát. Pokud neudělá nic, bude vypadat jako slaboch, a jestli Mahona vyzve, budou ho brát jako diktátora. Je to hodně špatná pozice a Jim je příliš chytrý, než aby se do ní sám dostal.“</p>
<p>Curran měl o Mahonovi pravdu. Bylo dost nepravděpodobné, že by Medvěd, jak se Mahonovi říkalo, nechal Eduarda zmizet. Příčilo se to jeho etickému kodexu. Ale pokud by Eduardo zvládl zmizet sám, Mahon by mohl situace využít. Prostě by po něm zas tak usilovně nepátral. George měla obrovskou rodinu. Vyrostla v Atlantě, a kdyby zmizela, pátral by po ní celý klan Mohutných. Eduardo byl outsider. Dorazil do Atlanty zhruba před třemi lety, a co jsem věděla, tak ve státě nebydlel nikdo z jeho rodiny.</p>
<p>„Ani nevím, jestli je naživu.“ Georgino sebeovládání povolilo. Oči se jí zalily slzami. Hlas se jí proměnil v kolísavé vrčení. „Může být mrtvý v nějaké díře a nikdo ho nehledá. Pořád to vidím v hlavě, jak tam někde leží, studený a bez života, pokrytý špínou. Možná už ho nikdy neuvidím. Jak se něco podobného může vůbec stát? Jak může někdo milovaný jednu chvíli být tady, a pak v další vteřině prostě zmizet?“</p>
<p>Curran se odlepil ode zdi a něžně ji objal svými monstrózními pažemi. „Bude to v pořádku,“ pověděl jí tiše. „Kate ho najde.“</p>
<p>Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná, že ve mě má naprostou důvěru, nebo naštvaná, protože právě dal slib, u něhož jsem si nebyla jistá, že ho zvládnu splnit. Rozhodla jsem se pro to první, protože jsem viděla v naší cestě pohřbenou minu a musela jsem jim o ní říct.</p>
<p>George bezhlesně plakala, z očí jí kanuly slzy starosti a vzteku. Během cesty k Černému moři mi kryla záda. Bojovala pro Smečku a obětovala svou paži, aby zachránila život těhotné ženě. Byla vždycky ta, kdo překypoval sebevědomím a dobrou náladou, vypadala, že je jí dobře ve vlastní kůži. Lehko se rozesmála a říkala to, co si myslí, protože neměla sebemenší problém obhájit své názory. A teď tady plakala bez sebe strachy. Strašlivě mě to štvalo… Jako by se se světem dělo něco špatného. Život nebyl fér, ale tohle už bylo příliš. Musela jsem to napravit.</p>
<p>George odstoupila od Currana a protřela si dlaněmi tvář, jak se snažila setřít slzy.</p>
<p>„Máme problém,“ oznámila jsem jim. „Jakmile začneme tahat za nitky, stopy nás můžou zavést zpátky ke klanu Mohutných. I kdyby nás George oficiálně najala a Špičkově ostrá agentura by po Eduardovi začala pátrat, Jim nám to pořád může stopnout. Je to v naší smlouvě. Když Smečka autorizovala základní kapitál pro agenturu, vložila do smlouvy položku, že v případě kdy je do nějakého zločinu zapletený člen Smečky, vyšetřování musí být schváleno Pánem šelem. Jim může vyšetřování vetovat.“</p>
<p>„Kdo to tam přidal?“ zavrčela George.</p>
<p>Kývla jsem na Currana. „On.“</p>
<p>„Tehdy se to zdálo jako dobrý nápad,“ řekl.</p>
<p>„Tak jak to obejdeme?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Curran se zadíval na George. „Teď se tě na něco zeptám a potřebuju, aby sis to velmi dobře promyslela, než odpovíš. Slyšela jsi někdy, že by se Eduardo Ortega vyslovil, že chce opustit Smečku jako součást mých lidí?“</p>
<p>Hezky. Pokud Eduardo opustil Smečku s Curranem, pak bude mít Curran autoritu i povinnost ho ochránit.</p>
<p>George se vytáhla do své plné výšky. „Ano.“</p>
<p>Měla jsem pocit, že zrovna zalhala.</p>
<p>„A já s tebou hodlám Smečku opustit také,“ prohlásila.</p>
<p>No páni.</p>
<p>„Promysli si to,“ řekl Curran. „Znamená to, že budeš muset přerušit veškerá pouta se svým klanem. Tví rodiče z toho taky nebudou moc nadšení. A jestli se ukáže, že tvůj otec nemá s Eduardovým zmizením nic společného, můžeš toho začít litovat.“</p>
<p>„Dej mi tu smlouvu,“ řekla George.</p>
<p>Curran se ani nepohnul.</p>
<p>„Currane, dej mi ten papír.“</p>
<p>Přešel k jedné polici, vzal z vršku jeden z pořadačů a otevřel ho na prázdné smlouvě o oddělení od Smečky. „Jakmile to podepíšeš, musíš se naprosto oddělit od Smečky během třiceti dnů.“</p>
<p>George vzala pero a podepsala se na určenou linku. „To není problém. Můžu odejít už dnes v noci.“</p>
<p>„Ne, to nemůžeš,“ zarazila jsem ji. „Musíš se vrátit.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože nemůžeme jen tak nakráčet do Pevnosti a začít vyšetřovat. Zabraňují nám v tom zákony Smečky. Ty to víš, je to něco za něco. Nepokoušíme se ovlivnit lidi, aby s námi odešli, a Jim zas nemůže zasáhnout, pokud se členové rozhodnou odejít. My už nejsme součástí Smečky, ale ty ano.</p>
<p>Musíš se vrátit, dělat dál svou práci a naslouchat,“ pokračovala jsem. „Mají tě rádi a uznávají tě. Eduardo byl taky oblíbený. Mohla bys něco zaslechnout. Pokud někdo z klanu Mohutných opravdu může za Eduardovo zmizení, ty mu to budeš neustále připomínat svou přítomností. Budou se užírat vinou, a jestli se budou cítit špatně, mohli by se přijít přiznat nebo tě alespoň nasměrovat správným směrem.“</p>
<p>„Dokážu bojovat,“ zavrčela George. „Jen proto, že nemám jednu ruku…“</p>
<p>„Já vím, že tě to nezpomaluje,“ pověděl jí Curran. „Ale potřebuju tě uvnitř Smečky. Promluv si s Patrickem. Přinejhorším ho vždycky můžeš zkusit přechytračit. Pochval ho, že se o tebe stará. Zjisti, co ví. Mohlo by nám to pomoct najít Eduarda.“</p>
<p>Zamyslela se nad tím. „Fajn.“</p>
<p>Přitáhla jsem si k sobě zápisník. „A teď potřebuju, abys mi o Eduardovi něco povyprávěla. Kde žije, jaká je jeho rodina, co rád dělá. Řekni mi všechno.“</p>
<p>O půl hodiny později jsme měly hotovo.</p>
<p>„Měla bych jít domů,“ řekla George.</p>
<p>„Máme tady dost ložnic,“ pověděla jsem jí. „Nechceš u nás přespat?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ne, chci být doma pro případ, že zavolá. Najdeš ho, Kate?“</p>
<p>George se na mě dívala s povědomou úzkostnou nadějí. Už jsem ji dřív viděla u lidí dohnaných k bodu zlomu. Občas někoho milujete tolik, že když se jim stane něco špatného, udělali byste cokoliv, jen abyste je udrželi v bezpečí. Pokud bych jí slíbila, že se Eduardo jako kouzlem zhmotní před námi, když se George bodne do srdce, udělala by to. Topila se a prosila mě, ať jí hodím nějaké stéblo, kterého by se mohla chytit.</p>
<p>Otevřela jsem pusu, abych jí zalhala, ale nedokázala jsem to. Když jsem to samé někomu slíbila posledně, našla jsem ohlodanou mrtvolu jejího milovaného. Tak se mnou začala žít Julie. „Slibuju ti, že uděláme vše v našich silách, abychom ho našli. Nepřestaneme hledat, dokud něco nenajdeme nebo nás nepožádáš, abychom přestali.“</p>
<p>V jejích očích byla znát jasná úleva. Neslyšela nic z toho, co jsem jí řekla, až na „něco najdeme“. „Díky.“</p>
<p>George odešla. Zamířila jsem nahoru, zatímco Curran zůstal dole, aby zkontroloval dveře. To byl náš večerní rituál. On zkontroloval dveře dole, já okna v prvním patře, a Julie ve druhém. Vystoupala jsem do prvního patra a tam se zastavila. V mezipatře seděla Julie, zabalená do své přikrývky. Držela v náruči plyšovou sovu.</p>
<p>Pamatuju si Juliin výraz, když mi pověděla, že viděla potrhané tělo své matky. Vryl se mi do paměti. Když Juliin otec zemřel, její matka příliš pila a nevšímala si dceřiny existence tolik jako dřív, ale hluboce svou dceru milovala a Julie jí to oplácela s bezvýhradnou oddaností dítěte. Ten den zemřel kus Juliina dětství, a ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ho přivést zpátky. Tak moc bych si přála, abych našla Jessicu Olsenovou živou, ale zemřela ještě dřív, než jsem po ní začala pátrat.</p>
<p>Julie o tom nemluvila. Nikdy nevyslovila jméno své matky. Jednoho dne jsme procházeli ulicí kolem garážového výprodeje a Julie se beze slova zastavila. Došla ke krabici plné hraček a vytáhla z ní velkou plyšovou sovu, připomínající se svýma hloupoučkýma bílýma očima, žlutým trojúhelníkem zobáku a plandavými křídly spíš velkou kouli z hnědého sametu. Objala ji a já v jejích očích spatřila zoufalství, které mi lámalo srdce. Na místě jsem tu sovu koupila a ona si ji vzala domů. Později mi pověděla, že mívala podobnou, když byla ještě batole. Ta sova byla její tajná, vzácná připomínka chvil, kdy byla milovaná a šťastná, v bezpečí a chráněná před světem dvěma lidmi, kteří ji zbožňovali, a nikdy by ji nenapadlo, že jí tu jistotu svět jednoho dne rozbije na kusy. Našli jsme ji před rokem, ale stejně ji každou noc objímala, když šla spát.</p>
<p>„Dala jsem jí zbytek jablkového koláče,“ pověděla mi. „Doufám, že ti to nevadí. Je medvěd a ti mají rádi sladké. Cítila se pak líp.“</p>
<p>„Nevadí mi to,“ řekla jsem.</p>
<p>„Najdete ho, že jo?“</p>
<p>„Pokusíme se.“</p>
<p>„Pomůžu vám s tím,“ řekla Julie. „Jestli budete něco potřebovat, stačí říct.“</p>
<p>„Určitě.“</p>
<p>Posbírala svou sovu a přikrývku a vstala. „Mám George a Eduarda ráda. Vždycky na mě byli hodní.“ Zaváhala. „Nechci, aby poznala, jaké to je.“</p>
<p>Srdce se mi pokusilo vyskočit z hrudi. Bolelo to. „Já vím.“</p>
<p>Julie jen kývla a zamířila do třetího patra.</p>
<p>Eduarda najdu. Najdu ho, protože je to přítel, protože George si už vytrpěla dost a zasloužila si šanci být šťastná, a protože vím jaké to je, když přijdete o milovaného.</p>
</section>
<section>
<p>3.</p>
<p>Bylo ráno a zrovna vládly technologie. Stála jsem v naší sluncem zalité kuchyni a nasmažené palačinky skládala do malé věže. Julii začínala škola až v devět, protože cestování v temnotě Atlanty po Změně bylo pro děti příliš nebezpečné, a my si naše pracovní hodiny určovali sami. V naší profesi nám nikdo nezaručil oběd a nebyli jsme na večeři vždycky doma, takže se naším rodinným jídlem stala snídaně. Kožoměnci měli rychlejší metabolismus než normální lidé a dokázali sníst šokující množství jídla. Curran nebyl žádnou výjimkou. Půl kila slaniny se peklo v troubě. Když jsem se ji pokoušela péct na sporáku, výsledkem byla spálená slanina, oblak dýmu a všechno kolem pokryté mastnotou. Kilo párků se vařilo v dalším hrnci a já právě smažila desátou palačinku.</p>
<p>Slunce svítilo skrze okna dovnitř a na dlážděné podlaze kreslilo paprsky dlouhé obdélníky, klouzalo po světlém kameni kuchyňských desek a tančilo na dřevě skříněk, až na tmavém povrchu hrály červené odlesky. Vzduch voněl po smažící se slanině. Otevřela jsem okna, takže kuchyní povíval jemný vánek, příliš studený, ale to mi nevadilo.</p>
<p>Po snídani pojede Julie do školy a my zase do Cechu žoldáků. To bylo nejlepší místo, kde začít pátrat po Eduardovi. Podle George nebyla Eduardova rodina zrovna dostupná. Jeho rodiče žili kdesi v Oklahomě, ale Eduardo s nimi neudržoval kontakt. Neměl žádné sourozence. Byl přátelský ke všem, ale nejbližší člověk a jeho nejlepší kamarád byla George. Trávil s ní všechen svůj čas.</p>
<p>Julie přidusala do kuchyně, prudce dosedla do židle a pohodila blonďatými vlasy, aby jí nepadaly do tváře, přes kterou se jí táhla dlouhá šmouha od bláta. Ještě víc bláta měla na džínách. Když jsem ji před lety našla na ulici, byla vyhladovělá, skoro zanedbaná. Teď jí bylo patnáct. Dobré jídlo a neustálý trénink se vyplácely. Na pažích se jí rýsovaly svaly, ramena se jí rozšířila a v jejím postoji byl znát druh připravené jistoty, kterou jste získali vědomím, že i když může útok přijít kdykoliv, vy ho sebevědomě odrazíte.</p>
<p>„Chci nového koně.“</p>
<p>Zdvihla jsem obočí.</p>
<p>Curran se ze zadní verandy protáhl do kuchyně. Plavovlasý, svalnatý, se širokými rameny, pohyboval se jako dravec i ve své lidské podobě. Nezáleželo na tom, jestli byl v kožešině, odrbaných džínách a obyčejné šedé mikině jako teď, nebo byl úplně nahý. Vždycky jste získali dojem, že se v něm skrývá stlačená, téměř nepotlačitelná síla. Před měsícem na naši společnou první zakázku šel ve své druhé podobě. Klient se před ním zamknul v autě a odmítl vyjít ven. Curran se proměnil zpátky v člověka, ale klient nás stejně vyhodil. Podle všeho byl Curran v lidské formě pořád příliš děsivý. Nejspíš proto, že ať už si na sebe vzal cokoliv, nedokázalo to zmírnit jeho tvář. Když jste se zadívali do jeho jasných, šedých očí, věděli jste, že během okamžiku může přejít v násilí, a že to bude brutální a že si bude počínat účinně. Až na chvíle, kdy se na mě díval jako teď. Přistoupil ke mně a lípnul mi letmou pusu na rty. Hmm.</p>
<p>„To je milé,“ oznámila nám Julie. „Ale stejně toho nového koně chci.“</p>
<p>„Žádost zamítnuta,“ pověděl jí Curran.</p>
<p>Obrátila jsem palačinku. Tohle bude ještě zajímavé.</p>
<p>„Cože? Proč?“</p>
<p>„Protože ‚chci‘ ještě neznamená ,potřebuju‘.“ Curran se opřel o kuchyňský pult. „Viděl jsem tě na pastvině. Nechceš nového koně, ty ho vyžaduješ. Předlož nám svůj požadavek.“</p>
<p>„Nesnáším Bruta,“ řekla Julie.</p>
<p>Zadívala jsem se skrze okno na pastvinu, kde obrovský fríský kůň kroužil kolem plotu. Brutus patříval Hughovi d’Ambray, vojevůdci mého otce. Zabít Hugha patřilo mezi mé životní cíle. Už jsem se o to pokusila dvakrát a pokaždé se smrti vyhnul magií. Ale to nevadí. Do třetice všeho dobrého.</p>
<p>Po našem posledním setkání jsem skončila s Hughovým frísákem a Curran, kterého jinak koně nezajímali, se z nějakého důvodu rozhodl, že si ho nechá, když jsme se rozhodli odejít od Smečky. Hřebec dělal dojem a Julie se rozhodla, že na něm bude jezdit do školy. Řekla jsem jí, že je to špatný nápad, ale naléhala na mě.</p>
<p>„Vynech z toho emoce,“ řekl Curran. „Druhého člověka dokážeš líp přesvědčit, když ho donutíš pochopit důvody, proč po něm něco takového žádáš. Musíš mu ukázat, že na tvém místě by došel ke stejnému názoru. Jakmile s tebou souhlasí, bude pro něj mnohem těžší ti říct ne, protože to pro něj bude, jako by se hádal sám se sebou.“</p>
<p>Jednou Pán šelem, vždycky Pán šelem. Staré zvyky se odnaučují pomalu, a v jeho případě mu asi zůstanou už navždycky.</p>
<p>Julie se zamyslela. „Neposlouchá moje rozkazy a pořád se mě snaží shodit.“</p>
<p>„Nejsi na něj dost těžká,“ pověděla jsem jí. „Hugh váží přes sto kilo, spíš sto třicet v plné zbroji. Jsi příliš lehká. A Hugh ke svým koním taky není zrovna něžný.“</p>
<p>Julie zpražila fríského koně pohledem. „Je hloupý.“</p>
<p>„To je. Tak se dá líp vycvičit do bitvy.“ Přilila jsem na pánev víc palačinkového těsta.</p>
<p>„A zlý. Posledně, když jsem ho vzala do školy, snažil se rozbít stání, aby se popral s jiným koněm.“</p>
<p>„Je to válečný kůň,“ ozval se Curran. „Učili ho, že jakýkoliv jiný kůň je výzva.“</p>
<p>Julie přimhouřila oči. „Pokud se budu pořád zraňovat, způsobí vám to emoční nepohodlí a taky budete muset platit za doktora. Jestli nad ním ztratím kontrolu, může zranit jiného koně a vy budete zodpovědní za škody. A kdyby přišlo k újmě jiné dítě, budete se cítit strašně.“</p>
<p>Curran přikývl. „To všechno jsou oprávněné argumenty. A teď to něčím uzavři.“</p>
<p>„Potřebuju normálního koně,“ pověděla nám Julie. „Takového, na kterém můžu jezdit do školy a nechat ho tam ve stájích, kde nebude nikomu z nás dělat starosti. Koně do města, který bude dobře reagovat na povely, neshodí mě ani mě nezraní.“</p>
<p>S neustálými tanečky magie a technologií byli koně nejspolehlivějším dopravním prostředkem ve městě. Juliina škola stála šest kilometrů odsud, bylo nemyslitelné, aby tam jela na kole. Magie neustále ohlodávala cesty a hodně z nich se rozpadalo. Třetinu cesty by musela kolo nést. A to nezmiňuju množství knih, které s sebou do školy tahala a kvůli nimž se jí těžko udržovala rovnováha. Párkrát jsem zdvihla její batoh a připadalo mi, jako by byl nacpaný kamením. Na druhou stranu, kdyby ji někdo napadl a ona by se jím dokázala včas rozmáchnout, útočník by rozhodně skončil v bezvědomí…</p>
<p>„To je mnohem lepší,“ řekl Curran.</p>
<p>„Po snídani zavolám do Blue Ribbon Stables,“ dodala jsem já.</p>
<p>Curran zdvihl hlavu a vyklonil se, aby se podíval na přední dveře. O okamžik později jsem uslyšela, jak na naši příjezdovou cestu vklouzlo auto.</p>
<p>„Kdo je tam?“</p>
<p>„To za chvíli zjistím,“ Curran plavně vstal a zamířil ke dveřím.</p>
<p>Slyšela jsem, jak se otevřely dokořán. O okamžik později se do kuchyně přihnala drobná indonéská žena s dlouhými tmavými vlasy a silnými brýlemi a padla do naší židle.</p>
<p>„Dali.“ Julie se usmála.</p>
<p>Dali na ni zamávala. Když jsme odstoupili, Pánem šelem se stal Curranův nejlepší kamarád, Jim Shrapshire. Dali se tím pádem stala Paní šelem. Teď měla mou práci se všemi problémy a nepříjemnostmi, které přinášela.</p>
<p>„Choti,“ řekla jsem. „Je to velká čest.“</p>
<p>„Do háje s vámi,“ oznámila nám Dali. „I s tím vaším svinstvem. Končím.“</p>
<p>Zasmála jsem se a sáhla po bramboře. I když patřila Dali mezi tygrodlaky, byla vegetariánka. Jen palačinky jí nebudou stačit. Julie se ke mně připojila, zdvihla další nůž a začala škrábat brambory vedle mě.</p>
<p>Curran vešel dovnitř. „Věděla jsi, že máš v předním nárazníku promáčklinu?“</p>
<p>„Já vím,“ řekla Dali. „Po cestě sem jsem trefila pár odpadkových košů, Byla jsem frustrovaná a potřebovala jsem si to na něčem vybít.“</p>
<p>Sousedé to budou milovat. „Co se stalo?“</p>
<p>„Pohádala jsem se s Jimem.“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Desandra.“</p>
<p>To mi došlo. Ze sedmi klanů Smečky byl klan Vlků ten největší a jejich nová alfa byla… svérázná.</p>
<p>„V Pevnosti není žádné soukromí,“ řekla Dali.</p>
<p><emphasis>Ale nepovídej.</emphasis></p>
<p>„Myslela jsem, že zajedu do svého starého domu nebo k mé matce, ale Jim by mě tam zkontroloval. Tak jsem přijela sem.“ Dali se na mě upřeně zadívala. „Měla jsem svůj dům ráda, bydlení v Pevnosti stojí za houby.“</p>
<p>„Já vím,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>„Můžu se zdržet na snídani?“ zeptala se.</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Zrovna jsem vytáhla slaninu z trouby a obrátila bramboráčky, když u domu zastavilo další auto. Curran se zasmál a zamířil ke dveřím.</p>
<p>„To neudělal.“ Dali opravdu zavrčela. Ani jsem nevěděla, že to dokáže.</p>
<p>Do kuchyně vešel Jim. Někteří lidé měli zvláštní nadání. Jedni byli okouzlující. Jiní zase jasně oplývali inteligencí. Doolittle, mág léčitel Smečky, dokázal pacienty uklidnit už jen tím, že je pozdravil. Jimovo zvláštní nadání bylo působit hrozivě. Sto osmdesát pět centimetrů vysoký a stavěný, jako by se měl živit tím, že bude prorážet zdi a uskakovat kulkám nepřátel, vyzařoval kolem sebe příslib toho, že vám nakope zadek. Sálalo to z něj jako horko z rozpáleného asfaltu. Na vyhrožování nikdy nedošlo, ale když vešel do místnosti plné tvrďáků, i větší muži před ním uhýbali, protože když se na ně zadíval, slyšeli praskat vlastní kosti.</p>
<p>Budu muset být při naší ranní konverzaci hodně opatrná. Jakákoliv zmínka o Eduardovi by mohla v Jimově mysli spustit poplach. Zákaz vyšetřování od Pána šelem byl teď tou poslední věcí, kterou jsme potřebovali.</p>
<p>„Sláva Pánovi šelem!“ Zamávala jsem špachtlí, abych svá slova podpořila.</p>
<p>Jim mi věnoval ošklivý pohled a zadíval se na Dali.</p>
<p>„Tys mě sledoval!“ vyskočila tygrodlačka se zuřivým výrazem ze židle.</p>
<p>„Ale kdepak. Jel jsem si s ním,“ Jim ukázal palcem na Currana, „promluvit o jeho penězích. Jen jsme oba náhodou zamířili na to samé místo.“</p>
<p>„Věděl jsi, že jsem tady.“ Přimhouřila oči a zadívala se na něj. „Tvoje gorily mě sledovaly, že?“</p>
<p>„Nejsou to gorily, ale lidi z naší bezpečnostní služby. A ano, sledují tě. Jsme teď v nebezpečné pozici. Zrovna jsme převzali moc nad Smečkou a já se nechci nechat zaskočit.“</p>
<p>„Jsi paranoidní a posedlý kontrolou.“</p>
<p>A to bylo ještě zlehčení situace. Než se Jim stal Pánem šelem, působil jako šéf bezpečnosti Smečky. Já si myslela, že jsem hodně paranoidní, ale výše Jimovy paranoie sahala až kamsi do stratosféry.</p>
<p>„Moje paranoia nás udržuje v bezpečí.“ Jim si protřel obličej. Najednou vypadal unavený. „Dali, právě jsem strávil osm hodin tím, že jsem se hádal s Radou Smečky. Myslíš, že bys řvaní na mě mohla odložit na později?“</p>
<p>„Ne!“ Povzdechla si. „Ano, tak dobře.“</p>
<p>Sáhla jsem do ledničky. Budeme potřebovat víc párků.</p><empty-line /><p>Normální lidé během jídla mluvili. Družili se, udržovali mezi sebou společenskou konverzaci, dokonce si i vyprávěli vtipy, a během toho přestávali chvílemi jíst. Kožoměnci jedli s naprostým soustředěním, jako by šlo o velmi důležitou záležitost, která vyžaduje jejich plnou pozornost. Mluvení během jídla, kromě obvyklého „podal bys mi prosím tohle nebo tamto“, se bralo jako nevychovanost.</p>
<p>Zabralo jim plnou půl hodinu, než se konečně odtáhli od svých talířů. Jim si tiše povzdechl. Vypadal ztrhaně. To u něj nebylo obvyklé. Dali se k němu natáhla a tiše ho pohladila po ruce. Vzal její ruku do své a něžně ji stiskl.</p>
<p>„Takže o čem jste se hádali?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Snažíme se prosadit bezpečnostní reformu,“ pověděl nám Jim. „Jeden z předpisů vyžaduje, aby se členové Smečky přebývající v Pevnosti nebo ve svých klanových domech zapsali, než zamíří do města. Měli jsme během posledních pár let problém sehnat všechny, když došlo na stav nouze.“</p>
<p>„To zní rozumně,“ poznamenala jsem. Námořníci to dělali, když vyráželi na pevninu, vojáci při opuštění vojenské základny a nebyl důvod, proč by to členové Smečky nemohli dělat také.</p>
<p>„Je to jeho první zákon jako Pána šelem,“ řekl Curran. „Alfové se budou vzpírat, aby zjistili, jestli se podřídí.“</p>
<p>„Hádali jsme se,“ řekla Dali, „A pak Desandra prohlásila, že pokud Pán šelem chce vědět, kde je dvacet čtyři hodin denně, pak mu s radostí vyhoví.“</p>
<p>Zasmála jsem se. Dali mě zpražila pohledem.</p>
<p>„Přesně to dělá,“ pověděla jsem jí. „Když jí něco není po chuti, začne říkat věci, kvůli kterým se začneš cítit nepohodlně, aby tě vykolejila.“</p>
<p>„Chtěla jsem ji proklít.“ bodla palcem směrem k Jimovi. „Nedovolil mi to.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že Daliny kletby se v polovině případů obrátily proti ní, to nejspíš bylo dobře.</p>
<p>„Alfu Vlků potřebujeme, aby ta reforma mohla projít.“</p>
<p>„Nechtěla jsem ji zabít,“ pověděla mu Dali. „Jen bych jí zalepila pusu, aby už ji nikdy neotevřela.“</p>
<p>„Jak znám Desandru, to by ji zabilo,“ poznamenal Curran.</p>
<p>„Postaral jsem se o to,“ dodal Jim. „Pověděl jsem jí, že jestli potřebuje někoho, kdo by ji neustále dvacet čtyři hodin denně sledoval, Smečka jejímu přání vyhoví a přidělí jí chůvu. A vůbec, co jste dělali poslední dobou vy?“</p>
<p>Přemýšlela jsem nad tím, jestli Mahona popadl záchvat šílenství a zabil svého budoucího zetě. „Lovili ghúly.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Pověděla jsem mu o hordě.</p>
<p>Zamračil se. „Třicet.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„To je zatraceně hodně. Nechte mě promluvit s mými lidmi. Uvidíme, na co přijdu. Hodláš zajít za Mitchellem?“</p>
<p>„Přemýšlela jsem o tom.“ Lidé, kteří o Mitchellovi věděli, se dali spočítat na prstech jedné ruky, a Jim si tady oznámil jeho jméno, jako by o nic nešlo. Proč mě to nepřekvapovalo?</p>
<p>Curran se na mě krátce zadíval. Budu mu muset o Mitchellovi později povědět.</p>
<p>Jim se naklonil dopředu, s pohledem upřeným na Currana. „Koukni, už sis užil. Je to devět týdnů. Už se můžeš vrátit. Řekneme, že šlo o prodloužené prázdniny. Studijní dovolenou.“</p>
<p>Curran se naklonil dopředu také, upřený pohled Jimovi oplatil. „Skončil jsem.“</p>
<p>Jim upustil vidličku na stůl a sesul se v židli.</p>
<p>„Jestli to tak strašně nenávidíš, tak odstup,“ pověděl mu Curran.</p>
<p>Jim zkřivil frustrovaně tvář. „Nemůžu. Jen by to podělali.“</p>
<p>Curran se zasmál.</p>
<p>„To bylo zlé,“ poznamenala Dali.</p>
<p>„Není to legrační,“ zavrčel Jim.</p>
<p>Ale ne, bylo to ohromně legrační. Naprosto k popukání. Uculila jsem se na Jima. „No, já si pamatuju člověka, co mi donesl loni v září pět centimetrů tlustou složku, pověděl mi, že klan Hbitých a klan Šakalů proti sobě vyhlásily krevní mstu, detaily jsou všechny ve složce, a pak odešel.“</p>
<p>„Jo, jo.“ Curranovi zajiskřily oči zlatem. „Cože to tehdy řekl?“</p>
<p>„Pověděl nám, že to musíme nějak vyřešit, protože on má na práci důležitější věci.“</p>
<p>„Kam tím míříte?“ Jim se zašklebil.</p>
<p>„Karma je svinstvo,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Klidně vzdychej, jak chceš,“ řekl Curran. „Ale faktem je, že jsi ten post chtěl. Jsi chytřejší než já a dost silný, aby sis moc udržel. Měl jsi se Smečkou své plány a já ne vždy souhlasil. Teď máš šanci zařídit se po svém.“</p>
<p>Magie se přes nás přelila jako rychlá, neviditelná vlna. Všichni se na okamžik zastavili, aby si přivykli.</p>
<p>Jim vytáhl z kabátu jednoduchou béžovou složku a položil ji na stůl.</p>
<p>„Co je v té složce?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ zeptal se Jim. „Jakmile se do toho pustíme, už nebude cesta zpátky.“</p>
<p>Curran se na něj prostě zadíval.</p>
<p>Jim otevřel složku, vytáhl štos papírů a podal je Curranovi. Curran si přečetl první stránku. „Co to má sakra znamenat?“</p>
<p>„Věc se má takhle,“ řekl Jim. „Vlastníš příliš mnoho krámů. Máš alespoň čtvrtinu ve více jak dvaceti dvou procentech ze společností Smečky. Jen pár z těch podniků je zavedených natolik, aby byly schopné přijít s tolika penězi, aby tě vyplatily. Hodně z nich jsou nové firmy a každý dolar zisku zase putuje přímo do nich. Pokud tě vyplatíme teď hned, jak po nás chceš, Smečka zkrachuje.“</p>
<p>„Kecy,“ ucedil Curran.</p>
<p>Jim rozpřáhl ruce. „Tohle mi řekli naši účetní. Chápu, že teď můžeš mít problém s peněžním tokem, ale to by se nedělo, kdybys zůstal Pánem šelem.“</p>
<p>Curran se zatvářil bezvýrazně, obličej nečitelný jako kamennou zeď. Ajaj.</p>
<p>„Nepokoušej mě.“</p>
<p>„Nepokouším tě, jen ti říkám, jak se věci mají. Smlouva, kterou teď držíš, shrnuje náš návrh. Namísto peněžního vyplacení ti nabízíme výměnou podnik za cenu padesáti procent celého tvého podílu, a pak, až začnou další firmy vydělávat, je můžeš nadále vlastnit a sklízet svou část výdělků, nebo dle uvážení svou část prodat.“</p>
<p>„To by dávalo smysl,“ řekl Curran, „jen kdybych neměl oči a nečetl to a chyběl by mi mozek, abych tu smlouvu pochopil. Sepsal to Rafael, že?“</p>
<p>„Možná se na to podíval,“ odtušil Jim.</p>
<p>Rafael byl alfou klanu Boud. Byl příliš pohledný pro své vlastní dobro a spárovaný s mou nejlepší kamarádkou, Andreou Nashovou, a naprostý dravec, pokud šlo o cokoliv obchodního. Pokud tu smlouvu sepsal on, bude to dobrá dohoda pro Smečku a špatná pro nás.</p>
<p>Nepotřebovali jsme peníze nijak zoufale, ale velký kus naší hotovosti padl na nákup a vybavení domu. Nikdy jsem se Currana nezeptala, kolik peněz má, protože i když je označoval za naše společné peníze, velkou část z nich si vydělal ještě dříve, než mě potkal. Ale měla jsem dojem, že jsme se blížili ke dnu našich rezerv.</p>
<p>Teď když jsme oba měli čas soustředit se na Špičkově ostrou agenturu, začalo se nám dařit a mohla by nás plně živit během jednoho roku. Potíž tkvěla v tom, že jsme stáli proti hodně tvrdé konkurenci. V hierarchii čištění paranormálního nepořádku naše agentura stála až na samém konci a Cech patřil mezi naše největší konkurenty. Museli jsme si účtovat méně než oni, a i když se teď Cech potýkal s vážnými problémy, pořád jsme měli potíže se jim vyrovnat. Nepomáhalo také, že Smečka poskytla peníze na startovní náklady naší agentury a já i Curran jsme se chtěli té půjčky zbavit co nejdřív.</p>
<p>„Co nám nabízíte?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Cech žoldáků,“ oznámil nám Jim.</p>
<p>„Cože?“ Musela jsem se přeslechnout.</p>
<p>„Cech žoldáků,“ zopakoval.</p>
<p>„To je pitomost,“ pověděla jsem mu. „Mám smysl pro obchod asi tolik jako dubové poleno, a i já vím, že je to hloupost.“</p>
<p>Od úmrtí jeho zakladatele Cech žoldáků řídila komise složená z žoldáků-veteránů, administrativních pracovníků a zástupce Smečky. Nefungovalo to. Věděla jsem to, protože jsem zastupovala Smečku. Pro Cech jsem pracovala od svých osmnácti let. U žoldáků se neočekávala dlouhá životnost, ale mě je těžké zabít a pro Cech jsem pracovala víc jak osm let, což ze mě dělalo veterána. Měla jsem mezi nimi slušnou pověst, ale i když se k tomu přidal můj status veterána a měla jsem za sebou moc Smečky, k Cechu se mi podařilo dostat jen asi polovinu času. Dokud jsem tam byla, udržovala jsem mír a něco se dalo i udělat, ale když ne, z toho, co jsem slyšela, se vnitřní spory vyhrotily natolik, že Cech stál těsně před bankrotem. Jim tohle všechno věděl. Kdysi taky býval žoldákem a měl špehy po celém městě.</p>
<p>„Za prvé, žoldáci a administrativa jsou příliš zaměstnaní tím, že si jdou jeden druhému po krku,“ ozvala jsem se. „A za druhé, Smečka nevlastní dost Cechu, aby se nám to vyplatilo.“</p>
<p>„Ale ano,“ řekl Jim. „Žoldáci odprodávali své podíly a já jsem najal žoldáky kožoměnce, aby je skupovali.“</p>
<p>Myslel si, že jsem včerejší. „Prodávali své podíly, protože Cech skočil z útesu a teď se střemhlav řítí kamsi k zemi. Krysy opouštějí potápějící se loď, to snad víš.“</p>
<p>Jim to odmávl úsečným gestem. „To je vedlejší. Kate, Smečka teď ovládá třicet šest procent Cechu. Ten podíl vám převedeme, takže se z vás dvou stanou dva největší držitelé akcií.“</p>
<p>„To je špatný nápad,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Podobnou dohodu nebereme,“ řekl Curran.</p>
<p>„Poslední slovo, jsem Pánem šelem,“ řekl Jim. „A říkám vám, že tohle je naše nabídka.“</p>
<p>„Tvoje nabídka smrdí,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Naše nabídka je více než fér.“</p>
<p>„Nemůžeš mě donutit, abych s tebou souhlasil,“ řekl Curran. „Zákony Smečky v tomhle mluví naprosto jasně. Jsem alfa, který odstoupil, mám svou autonomii.“</p>
<p>„Ne, to nemůžu. Ale mohu ovlivnit, co ti nabízíme a teď je to zrovna tohle. Jsi můj kamarád, ale Smečka je teď mým zaměstnáním. Takže chceš, abych se teď vrátil ke všem těm lidem, do jejichž firem jsi investoval, a řekl jim, že je ti jejich živobytí úplně lhostejné?“ ozval se Jim. „Jen si to chci ujasnit.“</p>
<p>„Vlastním deset procent Rafaelovy recyklační firmy,“ zavrčel Curran. „Roční příjmy má v milionech.“</p>
<p>Pak mi to došlo. „Proto Rafael tu smlouvu sepsal. Nechce zaplatit.“</p>
<p>„Sepsal tu smlouvu, protože jsem ho o to požádal.“</p>
<p>Curran se na něj zadíval. V jeho postoji se odehrála neznatelná změna. Nic zjevného. Jen mu mírně ztuhla ramena, narovnal záda a v očích mu zahrál tlumený příslib čehosi. V té chvíli najednou všichni věděli, že je debata u konce. Takhle dřív umlčoval Radu Smečky.</p>
<p>„Děkujeme Smečce za její štědrou nabídku,“ oznámil. „Ale odpověď zní ne. Julie se musí dostat do školy a my zase do práce. Díky za návštěvu. Jste u nás kdykoliv vítáni.“</p>
<p>Jim vstal. „Popřemýšlejte nad tím.“</p>
<p>Dali se zadívala na Julii. „Chceš svézt?“</p>
<p>„Jasně!“ Julie seskočila ze židle.</p>
<p>Dali řídila jako šílenec. „Nezabij mi dítě.“</p>
<p>Tygrodlačka si jen odfrkla. „Nezabila jsem ji, když jsem ji učila řídit, nebo ano?“</p>
<p>Curran vstal a odešel do vedlejší místnosti. S Jimem jsme se na sebe krátce zadívali. Sáhl po složce.</p>
<p><emphasis>Schází mi to, že jsem ji držel v chodu…</emphasis></p>
<p>„Nech ji tady, prosím,“ řekla jsem.</p>
</section>
<section>
<p>4.</p>
<p>Cech se nacházel v opuštěném hotelu na okraji Buckheadu. Kdysi futuristicky vypadající věž padla za oběť magickým vlnám stejně jako zbytek obchodní čtvrti. Mrakodrapy se hroutily dvěma způsoby. Buď se pomalu rozpadaly, dokud se nezřítily v oblaku prachu a sutin, nebo se rovnou skácely. Hlavní základna Cechu patřila mezi ty druhé. Věž se rozlomila asi ve výšce sedmi pater, jako by ji někdo usekl. Renovace a opravy ji připravily o další dvě a teď měla budova Cechu pět pater, z nichž jen čtyři byly použitelné. Cena za žití při apokalypse ve zpomaleném rytmu.</p>
<p>Našli jsme si místo na velkém otevřeném parkovišti napravo od budovy a vystoupili z auta. Tam už na nás čekaly dva tucty různých vozů. George říkala, že Eduardo jezdil v obrovském černém Tahoe, připomínajícím tank. Něco takového jen tak nepřehlédnete. George řídila FJ Cruiser. Ani jedno z aut na parkovišti nebylo.</p>
<p>Společně s Curranem jsme procházeli parkovištěm. Curran se krátce, rychle nadechoval, zkoumal pachy ve vzduchu. Abychom mohli Eduardovi jít opravdu po stopě, potřebovali bychom Dereka. Curranův čich byl sice mnohem lepší než můj, ale byl kočkovitá šelma a ty lovily většinou podle zraku. Zatímco Derek, kdysi Robin k mému Batmanovi, byl vlk. Dokázal by vystopovat můru v naprosté tmě jen podle pachu.</p>
<p>Zavolala jsem do Špičkově ostré agentury a nechala na záznamníku zprávu pro Dereka, aby tam zůstal pro případ, že bychom ho potřebovali. Curran ho kdysi zachránil, když se zbytek Derekovy rodiny proměnil v lupy, a mladý vlkodlak mu byl naprosto oddaný.</p>
<p>„Přemýšlela jsem,“ oznámila jsem.</p>
<p>„Měl bych se začít bát?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Myslela jsem si, že se Derek oddělí s námi. Chápu, proč to neudělal Barabáš. Miluje právničinu, ale Derek ve Špičkově ostré agentuře pracoval už od začátku.“</p>
<p>„Není to zrovna téma, které bych s nimi mohl probírat,“ řekl Curran, „Je to osobní rozhodnutí každého zúčastněného. Nesmí být vyvíjen tlak ani z jedné strany. Jim jim nemůže nabídnout něco, aby zůstali, a já zase nemůžu využít jejich emoční oddanosti, abych je nutil odejít.“</p>
<p>Hádám, že to asi dávalo smysl.</p>
<p>Pročesali jsme parkoviště, dle očekávání jsme Tahoe nenašli, a pak jsme zamířili k budově Cechu.</p>
<p>Těžká železná brána zela dokořán. Ve vstupní hale jsme nepotkali živou duši. Zkontrolovala jsem hlavní knihu příchodů, ležící na kovovém stole. Eduardo se zapsal v pondělí, 28. února. Ale prvního března od něj už zápis nebyl.</p>
<p>„Včera se nedostal do Cechu,“ řekla jsem.</p>
<p>Curran nasál vzduch a zašklebil se.</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Smrdí to tady jako na skládce. Jsou tu náznaky jeho pachu, ale staré. Řekl bych, že tak asi padesát hodin.“</p>
<p>Padesát hodin by souhlasilo s naší časovou osou. Pokud Eduardo zavolal George v sedm třicet v pondělí, nejspíš do Cechu dorazil o hodinu nebo dvě později.</p>
<p>Prošli jsme velkými dřevěnými dveřmi a vstoupili do vnitřního sálu. Hotel byl vybudovaný jako dutá věž s otevřeným atriem ve svém středu. Každé patro bylo osazené balkóny, které se terasovitě zdvihaly a lemovaly vnitřní zdi, dovolovaly přístup k jednotlivým pokojům.</p>
<p>Ve svém minulém životě býval hotel nádherný, celý zbudovaný ze světlého kamene a drahého dřeva a jeho výtahy měly průhledné stěny. Bylo to ještě dřív, než jsem tady nastoupila, ale viděla jsem staré fotky. Ty ukazovaly vestibul jako oázu zeleně, kompletně i s umělým proudem v okrasném jezírku, kde vypasení oranžovo-bílí kapříci koi něžně proplouvali pod lekníny. Moderní bistro zabíralo jeden roh, hned vedle něj na vyvýšené plošině měli stálí zákazníci vyhrazené místo pro happy hour, a luxusní restaurace nabízela steaky a humry. To všechno teď bylo pryč. Bistro, koi i zeleň zmizeli beze stopy. Restaurace se proměnila ve společnou jídelnu, kde nabízeli levné, ale slušné jídlo hladovým žoldákům vracejícím se z dlouhé práce a na vyvýšeném prostranství dřív využívaném při happy hour teď stál pracovní stůl Úředníka a za ním velká tabule s přehledem volných zakázek.</p>
<p>Většinou byla tabule puntičkářsky organizovaná a přehledná. Úředník vypisoval volné zakázky na kartotéční lístky, označil je různými barvami podle důležitosti a pak je úhledně připnul na korkovou tabuli. Ta dnes vypadala strašně. Pokrývaly ji náhodné kusy papíru, trčely do nejrůznějších směrů a některé se překrývaly. Na pár z nich byly dokonce skvrny od kafe. Další vypadal zatraceně podobně jako použitý ubrousek z jídelny, jehož předchozí majitel si musel pořádně nandat mastné šťávy z masa. Co to sakra…?</p>
<p>Porůznu se tady poflakovalo asi dvacet žoldáků, někteří seděli u stolů. Přejela jsem dav pohledem. Moc veteránů tu nebylo. Cech přitahoval různé typy lidí. Někteří tvrdě pracovali, jiní se poflakovali po Cechu a planě tlachali nebo čekali, až jim ta správná zakázka spadne přímo do klína. Většina z momentálních návštěvníků patřila k té druhé partě. Pár vypadalo opilých. Většina z nich nebyla ani moc čistá. Jak jsme procházeli kolem, žena po naší pravé straně zachrchlala a pak plivla na podlahu. Okouzlující.</p>
<p>Tihle lidé zůstávali v Cechu každý den. Někteří tu nejspíš spali. Jeden z nich buď ukradl auto ustarané ženy pátrající po svém příteli, nebo zloděje znal. Mně řeknou, kdo to udělal.</p>
<p>Nakyslý puch rozkládajícího se jídla se vznášel ve vzduchu, podlahu hyzdily blátěné šmouhy a odpadkový koš v rohu přetékal. Schodiště vedoucí do zbývajících třech poschodí pokrývala roztomilá patina špíny.</p>
<p>„Danielsová!“</p>
<p>Otočila jsem se. Opálený tmavovlasý muž kolem čtyřicítky na mě zamával od nedalekého stolu. Lago Vista. Přešla jsem k němu a posadila se. Curran se posadil vedle mě. Lago byl svým způsobem žoldákem po celý život, ale k Cechu se přidal až před třemi lety, kdy se do Atlanty přistěhoval z Lago Visty v Texasu. Líbilo se mu, když mu lidé říkali Lago. Nebylo to jeho skutečné jméno, ale nikdy nemluvil o záležitostech, které za sebou zanechal, tak jsem se neptala. Společně jsme pracovali na několika zakázkách. Možná nebyl tak rychlý jako kdysi, ale měl spoustu zkušeností a dokázal je patřičně využít. Odváděl svou práci a dělal ji dobře. Ani já, ani nikdo jiný kvůli němu nepřišel o život. To z něj dle mého názoru dělalo ucházejícího žoldáka. Pokud jste potřebovali parťáka na kšeft, bylo mnoho horších lidí než Lago, tedy pokud jste se dokázali vypořádat s jeho neustálými návrhy. Lago byl typ stárnoucího sportovce, měl rád známosti na jednu noc a sám sebe považoval za velkého svůdníka.</p>
<p>„Dlouho ses tady neukázala.“ Lago zdvihl konvici na kávu. „Potřebuješ palivo?“</p>
<p>Káva ve skleněném džbánu byla černá jako noc a vypadala dost mazlavě. „To je várka ze včerejší noci?“</p>
<p>Lago pokrčil rameny.</p>
<p>To kafe se nejspíš pražilo tak dvanáct hodin. Ne, díky. „Kde je Úředník?“</p>
<p>„Ty jsi to neslyšela? Odešel… a úklidová četa taky, stejně jako všichni administrativní pracovníci. Vypadáš dobře, Danielsová. Vážně moc dobře.“ Lago mě dlouze přejel pohledem od hlavy až k patě.</p>
<p>„Přestaň se na ni dívat a možná přežiješ déle,“ oznámil Curran příjemným, přátelským hlasem.</p>
<p>Lago se krátce zadíval na Currana a zdvihl obě ruce vzhůru. „Hej, nechtěl jsem urazit. Jen složit poklonu.“</p>
<p>Curran neodpověděl. Lago si poposedl, jak mu najednou bylo nepohodlně, a přesunul svou pozornost zase ke mně. „Co je to za chlápka?“</p>
<p>„Je to můj…“ Snoubenec? Miláček? „Je můj.“</p>
<p>Lago vědoucně přikývl. „Takže ta věc s Pánem šelem nakonec nevyšla? To je v pořádku, slyšel jsem, že to byl pěkný kretén. Takové svinstvo nemáš zapotřebí.“</p>
<p>Na Curranově tváři se nezrcadlila žádná emoce. Lago vystrčil ruku před sebe. „Lago Vista. Říkejte mi Lago.“</p>
<p>„Lennart.“ Curran se natáhl a potřásl Lagovi rukou. Zatajila jsem dech, jestli to žoldákovy prsty přežijí. Nezkřivil se bolestí ani se neozvalo zapraskání kostí. A právě proto byl Curran tak děsivý parchant. Když se přestal ovládat, tak jen proto, že se tak sám rozhodl.</p>
<p>„Co se s adminstvem stalo?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Shromáždění Cechu neschválilo rozpočet. Bez rozpočtu se nevyplácí peníze. Úklidová četa odešla jako první, potom kuchaři. Úředník to vydržel asi měsíc a půl, ale pak to vzdal taky.“</p>
<p>Panenko skákavá. „Kdo bere telefony?“</p>
<p>Lago pokrčil rameny. „Kdo má zrovna chuť? Stejně už tak často nezvoní.“</p>
<p>Výborně.</p>
<p>„Proč rozpočet neprošel?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Protože Bob Carver chtěl vyrabovat svůj penzijní fond.“ Lago polkl hlt kávy a zašklebil se nad její chutí.</p>
<p>Bob Carver tu pracoval asi patnáct let a patřil k tomu vzácnému druhu žoldáka, který dobře spolupracuje s ostatními. Byl součástí čtyřčlenného týmu známého jako Jezdci apokalypsy, kteří brali větší, složitější zakázky. Polovina Shromáždění se skládala z administrativních pracovníků, druhá polovina ze žoldáků, a Bob Carver byl vedoucí personální referent a vedl žoldáky. Než se můj otec rozhodl aktivně se zajímat o moji existenci, působila jsem jako třetí cíp trojúhelníku a zastupovala zájmy Smečky. Nemyslela jsem si, že jsem kdovíjak důležitá, ale muselo to být dost, abych tu vlnu šílenství držela dál, protože během mé nepřítomnosti se Cech urval ze řetězu.</p>
<p>Curran nepřestával pozorovat Laga, naslouchal a vyčkával. Lago zhltl další doušek kávy. „Funguje to takhle: pokud vydržíte v Cechu dvacet let, dostanete vyplacenou penzi. Peníze se na ni odvádí už z první zakázky. Není to moc, asi tak pět procent z celkové částky, ale na konci těch dvaceti let se to nastřádá. Pokud zemřete dřív, než těch dvacet let uplyne, jste v háji. Ať už jste zaplatili cokoliv, zůstane to tam. Vaše rodina dostane pozůstalostní dávku, ale to je všechno. Nevím, na co kruci Bob ty peníze potřeboval, ale chtěl si je vypůjčit ze svého příspěvku.“</p>
<p>„To je nelegální,“ poznamenal Curran. „A hloupé. Pokud se všichni vrhnou na penzijní fond, nezůstane z něj vůbec nic.“</p>
<p>Lago na mě mrknul. „Líbí se mi. Ale ano, máte pravdu. Přesně to říkal Mark taky. Mark je vedoucí provozu. Bob ty peníze asi vážně potřebuje, protože sehnal dohromady pár žoldáků na svou stranu a dali dohromady dost hlasů, aby rozpočet zastavili. Říkal, že neustoupí, dokud mu nedají jeho peníze.“</p>
<p>Úžasné. Prostě úžasné.</p>
<p>Naklonila jsem se blíž. „Lago, znáš Eduarda Ortegu? Velikán, tmavé vlasy, vypadá, že by dokázal prorážet zdi.“</p>
<p>„Párkrát jsem ho zahlédl.“</p>
<p>„Měl s někým nevyřízené účty?“</p>
<p>„Jistě. Pamatuješ si Christiana Heywarda?“</p>
<p>„Toho hromotluka, Afroameričana s buldokem?“</p>
<p>„Ano, přesně toho.“</p>
<p>Ten Christian Heyward, kterého jsem si pamatovala, byl opravdu milý, rodinně založený muž, který měl velmi malou toleranci pro voloviny. Přišel se svým americkým buldokem, splnil přidělené zakázky a pak se zase vrátil domů ke své ženě a dětem. „Měl s Eduardem problém?“</p>
<p>„Ne. Odešel v den, kdy se Eduardo přihlásil, tak mu dali Heywardovu zónu. Je to dobré území. Některé lidi to naštvalo, ale nešlo o nějakou velkou věc. Víte, jak to chodí. Ten chlápek vypadal, že se o sebe dokáže postarat, a nikdo nechtěl přijít k újmě. Stěžovali si na něj za jeho zády, ale to bylo všechno. Nikdo nechtěl skončit se zlámanými kostmi.“</p>
<p>„Jeho přítelkyně tady včera byla,“ řekl Curran. „Hledala ho tady. Někdo jí ukradl auto.“</p>
<p>„To je škoda. Chlape, nemůžu ti pomoct. Včera jsem tady nebyl. Ale jeden z nich mohl.“ Lago se krátce zadíval na shromáždění. „Většina z těchhle hajzlů je tady každý den. Ale hodně štěstí se získáním jejich pozornosti. Jedna polovina je opilá, druhá má kocovinu a té další části je to u prdele.“</p>
<p>„Díky.“ Neměla jsem žádný problém se získáváním pozornosti.</p>
<p>Vstala jsem. Potřebovala jsem udělat něco efektivního a hlasitého, ale ne příliš děsivého, nebo se žoldáci prostě rozprchnou. Zamířila jsem ke stolu nejblíže ke dveřím. Pokud začnou utíkat, budou muset proběhnout kolem nás. Curran šel vedle mě. „Takže jsem kretén?“</p>
<p>„Nemůžu ti pomoct, prostě máš takovou pověst.“</p>
<p>Uculil se. „A ty chceš pomoc?“</p>
<p>„Ne, to zvládnu.“ Jeho pomoc by nejspíš zahrnovala zařvání a žoldáci by se pak rozprchli na všechny strany.</p>
<p>Kdybych začala s Eduardovým zmizením, nedostala bych se nikam. Všichni pravděpodobně včera viděli George ptající se na něj. Nikdo jí nepomohl a nikdo mi s tím nepomůže ani teď. Pohřešovaná osoba byla vážná věc a žoldákům se podobná pozornost nezamlouvala. Uzavřeli se do sebe jako škeble. Nikdo z nich se nepřihlásí jako svědek, ani dobrovolně neposkytne žádné informace. Musela jsem to zahrát na to zmizelé SUV. To byla krádež. Sice vážná krádež, ale stále jen krádež. Všichni by pochopili, když se to budeme snažit vyřešit bez asistence policie.</p>
<p>Vyschlý hranolek mi zakřupal pod podrážkou.</p>
<p>„Nemůžu uvěřit, že se nám Jim pokusil prodat takovou děravou bárku.“ Až ho příště uvidím, řeknu mu naprosto přesně, jak se ohledně toho cítím.</p>
<p>„Jim je teď Pán šelem,“ řekl Curran. „Smečka je na prvním místě. Přátelství až na druhém.“</p>
<p>Metr od stolu jsem vyskočila a dopadla na jeho desku. Nedopadla jsem tiše, ale s hlasitým zaduněním.</p>
<p>Žoldáci se ke mně otočili a zadívali se na mě. Podle jejich výrazů mě pár z nich poznalo.</p>
<p>„Znáte mě,“ řekla jsem. „Víte, co dokážu.“</p>
<p>Dívali se na mě.</p>
<p>„Včera sem přijela jednoruká žena v modrém FJ Cruiseru. Někdo ho vzal. Chci vědět kdo.“</p>
<p>„Danielsová.“ Od jednoho ze stolů vstala žena a zamířila ke mně. Bylo jí čtyřicet, měla vypracovanou, mohutnou postavu a zlé oči. Vypadala povědomě. Její oděv a modřina na tváři naznačovaly, že za sebou měla pernou noc, a hledala někoho, na kom by si mohla vylít zlost. „Něco ti dlužím.“</p>
<p>Znala jsem ji, ale nemohla jsem si vybavit její jméno… Věnovala jsem jí tvrdý pohled, jen tak pro jistotu. Nepřestávala se blížit. Kruci. Vyšla jsem ze cviku. „Vážně?“</p>
<p>„Jo. Vzala jsi mi kšeft.“</p>
<p>Aha. Alice Golanská. Posledně jsem ji viděla skoro před dvěma lety. No, tomu říkám pořádný závan minulosti.</p>
<p>„Takže si to vyjasněme. Jsi naštvaná, protože jsi před dvěma lety byla příliš opilá, abys odvedla nějakou práci, a vytuhla jsi v jídelně Cechu, takže Úředník mě tam poslal místo tebe?“</p>
<p>Pokrčila rameny a zdvihla ruce před sebe. Hleďme, hleďme. Někdo tady má trénink v karate. „Naučím tě, že krást práci se nemá.“</p>
<p>„Uvědomuješ si, že mi ten kšeft přidělili?“ A to jsem ani nezmiňovala, že se to odehrálo před dvěma lety.</p>
<p>„Myslíš si, že jsi nějaká smetánka, lepší než my všichni. Stáhnu tě z toho stolu a zadupu ti ksicht do země.“</p>
<p>Curran se usmál.</p>
<p>Tak fajn. „Promyslela sis to dobře?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Podívala se na mě a udeřila pěstí do dlaně druhé ruky. „To si piš.“</p>
<p>Padla jsem na koleno a zasadila jí drtivou ránu do čelisti. Pěst mi sjela dolů jako bourací kladivo, vložila jsem do toho úderu veškerou svou setrvačnost. Takhle někoho omráčit bylo dost obtížné, protože to vyžadovalo sílu, rychlost a moment překvapení, ale když to zabralo, udělali jste hodně velký dojem. Alice vyvrátila oči v sloup, ztuhla a pak padla přímo nazad, jako podťatý strom. Hlava se jí od podlahy trochu odrazila.</p>
<p>Sál najednou ztichl. Ha! Pořád to v sobě mám.</p>
<p>„Ještě někdo se mnou má nějaké nevyřízené účty?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Ostatní žoldáci tiše seděli na svých místech.</p>
<p>„Zeptám se znovu.“ Vstala jsem. „Modrý FJ Cruiser. Kdo ho má?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„Možná jste ji neslyšeli,“ řekl Curran. „Nebo ji možná nevidíte tak dobře. S tím vám můžu pomoct.“</p>
<p>Stůl pode mnou se pohnul. Koutkem oka jsem spatřila, jak ho Curran drží jednou rukou třicet centimetrů nad zemí. No dobře.</p>
<p>Žoldáci ztuhli.</p>
<p>„Byl to Mac,“ ozval se zleva hispánský velikán ve vybledlé pracovní uniformě. Jmenoval se Charlie a pravidelně plnil kšefty, když jsem ještě pracovala pro Cech. „Mac a ten jeho pitomý vidlácký bratranec… Bubba? Skeeter…?“</p>
<p>„Leroy,“ opravila ho Crystal a pohodila vlasy odbarvenými na blond. „Mají ho Mac a Leroy.“</p>
<p>Ta jména mi nezněla povědomě. Curran tiše položil stůl zpátky na zem.</p>
<p>„Jo, Leroy,“ řekl Charlie. „Viděl jsem, jak do něj dnes ráno nasedají. Mířili za zakázkou do Chamblee na ulici Chamblee Dunwoody Road.“</p>
<p>Byla jsem si docela jistá, že ta zakázka patřila do Heywardovy zóny.</p>
<p>„K tý dámě s kočkama?“ zeptal se menší, drobnější chlapík v červeném svetru. „Co už předtím volala?“</p>
<p>„Jo,“ souhlasil Charlie. „Něco křídlatého se pokusilo sežrat její kočky.“</p>
<p><emphasis>Přesně tak, pověz mi víc.</emphasis></p>
<p>„Znovu?“ zeptala se Crystal. „Eduardo tam šel už v neděli. Říkal, že na její kočky zaútočilo obrovské klíště.“</p>
<p>„Tohle nebylo klíště,“ řekl Charlie. „Prý to podle ní lítalo. Klíšťata nemají křídla.“</p>
<p>„No, ať už to bylo cokoliv,“ pokračovala Crystal, „vím, že to zabil v neděli, vrátil se sem a nechal si zaplatit. Pak znovu zavolala v pondělí a on tam zas jel. Tehdy jsem ho viděla naposled.“</p>
<p>Byla to opakovaná zakázka. Klient zavolal do Cechu poprvé v neděli kvůli klíštěti, Eduardo šel a postaral se o něj. A pak zavolala znovu, protože se ten problém objevil zase. Odjel, aby to vyřídil, a zmizel. Pak klient zavolal potřetí. Dnes. To znamenalo, že to stvoření, jež ji obtěžovalo, mělo velkou rodinu nebo tam Eduardo vůbec nedorazil. Ale v neděli zakázku dokončil, což znamenalo, že o ní bude zápis.</p>
<p>„Zmínila se ta paní, jestli se Eduardo v pondělí ukázal?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Charlie zavrtěl hlavou. „Byla v práci, takže nevěděla, jestli tam byl. Ale zněla vážně naštvaně, že se o to nikdo nepostaral.“</p>
<p>„Kdy Mac s Leroyem odjeli?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Před půl hodinou,“ odpověděl Charlie.</p>
<p>Zrovna jsme se s nimi minuli.</p>
<p>„Pytlačí na Eduardově území?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Crystal rozpřáhla ruce. „Není tady, aby jim to zatrhl, nebo ano?“</p>
<p>„Mají s ním nějaký problém?“ zeptal se Curran.</p>
<p>Charlie pokrčil rameny. „Ti mají problém se všemi. Eduardo dostal dobré území. Snažili se ho odtamtud vytlačit a on jim nakopal zadky.“</p>
<p>„Nedělalo mu to velkou starost,“ ozvala se Crystal.</p>
<p>„Znala jsi ho dobře, že?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Mluvila s ním pokaždé, když sem přišel,“ vysvětlil Charlie.</p>
<p>Crystal po něm střelila nevraživým pohledem.</p>
<p>„Nekoukej na mě tak.“ Ukázal na nás. „Mají problémy s tebou, se mnou žádné. Tak do toho nezatahuj zbytek, když jde jen o tvůj ubohý zadek.“</p>
<p>„Snažila jsem se ho poznat blíž, jestli chápete, jak to myslím.“ Crystal se zatvářila kysele. „Očividně je jeden z těch chlapů, co ‚nemůže, protože má přítelkyni‘. Byla tady včera. Není výjimečná, a navíc je mrzák.“</p>
<p><emphasis>Ty jedna mizerná, ubohá parodie na člověka.</emphasis> Svrběla mě pěst. Měla jsem hroznou chuť Crystal jednu vrazit.</p>
<p>„Takže jste viděli mladou, jednorukou ženu zoufale hledající svého partnera. Věděli jste, že jí Leroy a Mac ukradli auto, a nic jste neřekli. Nikdo z vás pitomců jí to neřekl, ani jí nenabídl, že ji odveze zpátky domů.“ Skoro jsem vrčela. „Všichni jste měli důležitější věci na práci, jako sedět tady, opíjet se a plivat na podlahu.“</p>
<p>Nikdo se mi nedokázal podívat do očí.</p>
<p>„Co jsi zač? Morální policie?“ zeptal se postarší žoldák. Vypadal opile.</p>
<p>„Ano, jsem, Chugu. Pamatuješ si, jak sis tehdy zlomil nohu, a s Jimem jsme tě přišli vytáhnout z díry pod zřícenou budovou?“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Až budeš mít příště potíže, nevolej mi.“</p>
<p>„Já to přežiju,“ odtušil.</p>
<p>„Nedávej sliby, které nemůžeš splnit.“ Seskočila jsem dolů a zamířila k Úředníkovu stolu. Potřebovali jsme knihu záznamů o zakázkách.</p>
<p>„Kam míříme?“ zeptal se Curran tiše.</p>
<p>„Získat knihu záznamů. Když je zakázka splněna, zapíše se do knihy, než dojde ke schválení vyplacení částky. Podle těch šašků Eduardo už jednou šel odvést práci na tu samou adresu. V neděli ta dáma volala ohledně obrovského klíštěte, on tam jel a zabil ho, a pak mu zaplatili. V knize by o tom měl být záznam.“</p>
<p>Problém, který jel vyřešit v pondělí, byl pořád aktivní, protože klient zavolal dnes ráno do Cechu znovu a vidláčtí zloději aut ho vzali. Občas se to stávalo. Zabili jste nějakého tvora, ale neuvědomili si, že není sám, takže jste museli vyrazit na místo podruhé a zakázku dokončit. Museli jsme si s klientem promluvit. Mac a Leroy vzali lístek s popisem kšeftu, kde bude adresa klienta, takže kniha zakázek byla naše nejlepší šance.</p>
<p>Eduardovi se něco muselo stát v pondělí, během druhé zakázky nebo na cestě tam. Kdyby byl normální člověk, obvolávala bych nemocnice, jestli někde neleží zraněný, ale standardní protokol pro zraněné kožoměnce nařizoval, že lékařské složky mají okamžitě kontaktovat Smečku. Ta totiž měla své vlastní mágy léčitele, vedené Doolittlem, který mě dokázal vyléčit z pokraje smrti tolikrát, že jsem to přestala počítat. Eduardo mohl být zraněný, mrtvý nebo sedět někde ve vězení, protože ho za cosi zatkli, ale rozhodně nebyl v nemocnici.</p>
<p>Dřepla jsem si za Úředníkův stůl a zkusila zatáhnout za zásuvku se záznamy. Normálně byla zamčená. Dveře zásuvky se prudce rozletěly dokořán.</p>
<p>Žoldáci nás pozorovali.</p>
<p>„Snaž se vypadat nenuceně.“ Vytáhla jsem vrchní knihu a položila ji na stůl.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože to, co dělám, je bez povolení nelegální, a máme kolem sebe asi dvacet svědků sledujících každý náš pohyb.“</p>
<p>Curran zkřížil paže na prsou, až se mu vyboulily bicepsy, opřel se o stůl a upřel na naše obecenstvo svůj charakteristický pohled. Všichni se najednou rozhodli, že bude lepší se dívat všude jinde. Jasně. Nenuceně, to sotva.</p>
<p>„Vidíš,“ řekl. „Žádní svědkové.“</p>
<p>Prolistovala jsem stránky. Eduardo v podstatě čerstvě nastoupil. Bude se řídit přesně podle pravidel. V neděli byly jenom tři zápisy. Páni. Mělo by jich tam být tucet nebo ještě víc. Když byl dobrý den, Cechu vládl chaos, jak jím procházel neustálý proud žoldáků, odcházejících a vracejících se ze zakázek, a neděle během silné vlny magie měla být dobrým dnem pro kšefty.</p>
<p>Druhé jméno odshora. <emphasis>Paní Oswaldová, 30862 Chamblee Dunwoody Road. Stížnost: obří klíště žere kočky. Stav: vyřešeno, kontaktován Biohazard kvůli odstranění pozůstatků. Eduardo Ortego.</emphasis></p>
<p>Jedny ze dvou konferenčních dveří na opačné zdi se otevřely a z nich vystoupil vedoucí administrativní pracovník, Mark Meadows. Skoro jsem ucouvla. Mark začal jako tajemník Cechu, ale po smrti zakladatele se z něj stal vedoucí administrativního oddělení. Jeho životní krédo by se dalo shrnout jako: „Jsem manažer střední úrovně a jsem na to hrdý.“ Tvář měl vždycky perfektně oholenou, bez modřin, na rukách nemíval oděrky nebo rány. Nehty si udržoval upravené a lehká vůně drahé kolínské ho provázela kamkoliv šel. Mezi drsnými žoldáky vyčníval jako profesor v kriminále. Většina žoldáků jím pohrdala, protože neznal slitování. Uctíval boha zisku a žádný dojemný příběh ho nedokázal obměkčit, aby zákony Cechu nedotáhl až do konce.</p>
<p>To byl starý pan Meadows.</p>
<p>Tenhle Mark rezignoval na své zásady. Jeho obyčejně dokonale upravený oblek byl pomačkaný. Tvář měl zarudlou a výraz vystresovaný. Jeho vlasy vypadaly, jako by je popadl do dlaní, ale zastavil se těsně předtím, než by si je opravdu vyrval. Tvářil se ztrápeně. Nebylo pochyb, že právě odešel z dalšího zasedání Cechovního shromáždění.</p>
<p><emphasis>Dívej se jinam, dívej se jinam…</emphasis></p>
<p>Oči se mu rozsvítily. „Danielsová!“</p>
<p><emphasis>Do háje.</emphasis> „Nemám čas, Marku,“ zavolala jsem.</p>
<p>„Ale máš čas porušovat zákon a narušovat soukromí klientů tím, že čteš knihu zakázek.“</p>
<p>Bleh. „Hledám pohřešovaného žoldáka.“</p>
<p>„Škoda. Jsem členem Shromáždění a formálně tě tímto vyzývám, aby ses tam objevila. Nemůžeš odmítnout.“</p>
<p><emphasis>Ale do čerta, že nemůžu.</emphasis> Zaklapla jsem prudce knihu a nechala vklouznout zpátky na původní místo. „Teď a tady odmítám.“</p>
<p>„Hleďme, hleďme!“ Z otevřených dveří se vynořil Bob Carver. Vysoký byl přibližně jako Mark a měli podobný odstín hnědých vlasů, ale tam veškerá jejich podobnost končila. Markovi bylo kolem třicítky, dobře jedl a trávil hodně času v tělocvičně. Byl vyrýsovaný. Na druhou stranu Bob byl štíhlý, ale tím druhem tvrdosti, který přijde, když vás život ošlehá a zanechá ve vás brázdy jako ve skořápce vlašského ořechu. Táhlo mu na padesát a vypadal jako člověk, který si prožil drsné časy, a vyšel z nich ještě silnější než předtím.</p>
<p>„To jsou k nám hosti.“</p>
<p>Dělal divadlo pro přihlížející. To není nikdy dobré.</p>
<p>„To mluvil na tebe nebo na mě?“ zeptal se Curran zdánlivě lehkým tónem.</p>
<p>„To nevím,“ řekla jsem. „Ale jsem si docela jistá, že se k tomu nakonec dostane.“</p>
<p>„Zdravím obě Vaše Výsosti.“</p>
<p>Bob se okázale, předstíraně poklonil a přitom z nás nespouštěl oči. Za ním se vynořovaly další povědomé tváře, jak se žoldáci uvnitř místnosti přišli podívat, o čem je ten humbuk. Veteráni Cechu Rigan a Sonia a zbytek Bobových Jezdců apokalypsy: Ivera, pyromantka, která to uměla s čepelemi. Mág Ken, vysoký flegmatik s nepřítomným výrazem na úzké tváři, jako by neustále přemítal nad čímsi mimo lidské chápání, a pak tu byla ještě Juke. O pár let mladší než já, o dobrý kus štíhlejší a velmi usilovně se snažila působit ostře a drsně. Namísto toho ale vypadala jako naštvaná gotická víla. Krátké vlasy jí na hlavě trčely v krátkém asymetrickém účesu, paže měla tenké jako hůlky a tmavé stíny s tmavě fialovou rtěnkou jen zdůrazňovaly křehkost jejích jemných rysů. Studovala Sōdžucu, umění boje s jari, japonským kopím. Byla v tom docela dobrá.</p>
<p>„Jsme tak rádi, že jste se rozhodli poctít nás svou přítomností,“ řekl Bob. „Přišli jste do slumu mezi nás, pouhé smrtelníky?“</p>
<p>S Bobem jsme vycházeli vždycky dobře. S Juke moc ne, protože jsem si z ní ráda utahovala, ale Bob a já jsme se vždycky chápali. Kam tímhle mířil? Opřela jsem se o stůl. „Museli byste to tady uklidit, aby se to dalo považovat za slum, Bobe.“</p>
<p>Bob přimhouřil oči. „Vím, co jste dělali. Vím, že ta vaše Smečka obalamutila dost žoldáků, aby jí prodali své podíly, takže teď máte pod kontrolou třetinu Cechu. A vím, co si o tom skupování akcií myslíte.“</p>
<p>Jim bude skákat radostí, až se dozví, že někdo mluvil s Cechem za jeho zády. To vůbec neposílí jeho paranoiu. Vůbec ne.</p>
<p>Bob se teprve rozjížděl. „Takže o tom to je, co? Myslíte si, že sem přijdete, začnete nám rozkazovat a zachráníte nás. Postavíte nás do latě. Tak to pro vás mám novinku.“ Dramaticky se rozhlédl kolem. „Žádné stavění do latě nebude. Ani poklonky, ani pořádek. “</p>
<p>Curran pokrčil rameny. „Fajn, za mě dobrý.“</p>
<p>Bob se zamračil. „Je mi u prdele, jestli si myslíte, že je to dobrý nebo ne. Říkám vám, že přesně takhle to bude.“</p>
<p><emphasis>Bobe, ty smutný, ubohý parchante.</emphasis> Pokud neodvedu pozornost pryč od Currana, brzy tady vymaluje stěny vnitřnostmi Jezdců apokalypsy.</p>
<p>Zazubila jsem se. Když máte pochybnosti, naštvěte je humorem.</p>
<p>„Je tu něco směšného, Danielsová?“ zeptala se Juke.</p>
<p>„Jen mě baví koukat, jak si váš šéf kope vlastní hrob.“ Kývla jsem směrem k Bobovi. „Jen tak dál, Bobe. Nedrž to v sobě. Svěř se celé skupině se svými pocity. Dostaň to všechno ven.“</p>
<p>Žoldáci u stolů se uchechtli.</p>
<p>Bob zavrčel. <emphasis>Přesně tak, soustřeď se na mě…</emphasis></p>
<p>„Kdysi jsi býval někdo, Lennarte.“</p>
<p>Do háje. Chtěl, aby mu někdo rozbil hubu, a jestli řekne ještě víc, tak to udělám sama osobně.</p>
<p>A ještě neskončil. „A mám pro tebe novinku: Jsi nikdo.“</p>
<p>Vážně? Nikdo?</p>
<p>Bob si protáhl ramena. „Vyhodíme tě na zadek před…“</p>
<p>Cechem se rozezněl hluboký, nelidský dravčí hlas, studený jako led a beze špetky pobavení. Uvědomila jsem si, že se Curran směje. Polkla jsem, abych zahnala knedlík, který se mi najednou zhmotnil v hrdle.</p>
<p>V sále Cechu najednou zavládlo naprosté ticho. <emphasis>Ale ne.</emphasis></p>
<p>Curran si pozorně prohlížel Boba Carvera, jako by ho doteď pořádně neviděl, a teď si konečně všiml, že existuje, a rozhodl se mu věnovat veškerou svou pozornost. Oči mu zajiskřily zlatem, jeho pohled přikoval Boba na místě. Znala jsem tíhu toho pohledu. Bylo to jako dívat se přímo do hladového chřtánu džungle. Bez slitování a bez rozumu. Uvědomovali jste si jediné… že on je lovec a vy oběť. Krev se vám nahrnula do údů, dýchání se vám zrychlilo a všechny myšlenky se rozpadly a roztekly, dokud nedokázal váš mozek vyhrabat jen dvě možnosti. Bojovat nebo utéct. A vybrat si jen jednu bylo naprosté mučení.</p>
<p>Bob zbledl. O krok ustoupil, skoro mimoděk, a sklouzl do povědomého obranného postoje. Natočený napolo ke Curranovi, ruce zdvižené. Z tváře se mu vytratila veškerá brunátnost. Najednou všichni věděli, kdo je v téhle místnosti to největší zvíře, a nikdo se nechtěl stát jeho cílem.</p>
<p>Curran se odrazil od stolu, pohyboval se plavně a odměřeně. Jeho oči připomínaly dva zářící měsíce a v hlase mu zazníval hluboký vrčivý podtón. „Takže ty mě chceš vyhodit na zadek?“</p>
<p>Bob polkl.</p>
<p>„Tady na to nemáš dost lidí, Bobe. Potřebuješ posily. Jen do toho.“ Obnažil zuby v ostrém, dravčím úsměvu. „Počkám.“</p>
<p>Lidé kolem pomalu sahali po svých zbraních. Žoldáci se naklonili dopředu, váhu přenesenou tak, že skoro neseděli na židlích. Bude stačit jediný hlasitý zvuk a rozprchnou se.</p>
<p>Do ticha se síní Cechu rozhlédl Curranův hlas. „Když jsem tady dnes přišel, ještě jsem se nerozhodl, co udělám. Díky. Pomohli jste mi dospět k rozhodnutí. Rozhodli jste se tu dnes něco začít. A až bude konec, přijdete za mnou a požádáte mě, abych vám velel.“</p>
<p>Musela jsem to Bobu Carverovi nechat. Dokázal sebrat dost síly vůle, aby otevřel ústa. Ale pak se konečně přihlásil o slovo jeho mozek, protože ji zase zaklapl.</p>
<p>Curran se otočil ke mně. „Kate? Máš všechno, co potřebuješ?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Fajn. Pro dnešek jsme skončili.“</p>
<p>A s tím jsme odešli. Nikdo neřekl ani slovo.</p><empty-line /><p>Zabralo nám čtrnáct minut, než jsme Jeep zaklínáním nastartovali. Auta s očarovanými motory fungovala i během vln magie, ale nadělala tolik rámusu, že i pubertální metalisté prosili, jestli by to nešlo tišeji. Kabina v autě sice byla odizolovaná od hluku, ale pořád jsme museli zvýšit hlasy, abychom se slyšeli.</p>
<p>Curran vyjel z parkoviště. Ulice se míhaly kolem. Otevřela jsem přihrádku na rukavice a vytáhla z ní pár vrhacích nožů. Podle žoldáků ta stvůra žeroucí kočky létala. Nepoužívala jsem pistole. Obecně se mi totiž moc nedařilo s technicky založenými zbraněmi vystřelujícími projektily. Dokázala jsem se vcelku úspěšně trefit s lukem a šípy, ale dejte mi střelnou zbraň a z metru minu i slona.</p>
<p>Curran měl klidný výraz, koutky úst uvolněné.</p>
<p>„Převezmeme velení nad Cechem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano, to uděláme. Nebo spíš já. A ty jsi zvaná.“ Krátce se na mě zadíval. „Měla by ses ke mně připojit. Bude to legrace.“</p>
<p>„Až najdeme Eduarda.“</p>
<p>„Nehodlal jsem všechno zahodit a rozdrtit Jezdce apokalypsy,“ oznámil mi Curran. „Co trochu důvěry? Eduardo je jeden z našich. A najít ho je to nejdůležitější. Navíc, kdybych se rozhodl vytrhnout Carverovi páteř z těla, už bych to dávno udělal.“</p>
<p>„To vážně dokážeš?“</p>
<p>Curran se zamračil. „To nevím. Chci říct, teoreticky, kdybys zlomila páteř nad pánví, mělo by to jít, ale pak jsou tu ještě žebra… Budu to muset někdy vyzkoušet.“</p>
<p>Tak dobře, no. To nebylo vůbec znepokojující. Vůbec ne. „Co myslíš, o čem se baví normální lidé během jízd autem?“</p>
<p>„Nemám tušení. Pověz mi o Bobu Carverovi.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. Jakmile se Curran jednou upnul na cíl, bylo skoro nemožné ho vychýlit z dráhy. Jako byste se snažili odtlačit pryč rozjetý vlak.</p>
<p>„Bob je jako žralok. Někde jsem četla, že žraloci potřebují plavat, nebo se utopí. Nemám vůbec ponětí, jestli je to pravda, ale můžu ti říct, že Bob pořád plave. Já se učím. Každý boj znamená příležitost se zlepšit. Pokaždé, když spolu trénujeme. Naučila jsem se pár věcí i z boje s ghúly, z pozorování Hugha a bojování s ním.“</p>
<p>V Curranově tváři lehce cukl sval. Byl to nepatrný pohyb. Kdybych mrkla, zmeškala bych to. Hugh byl pro nás oba pořád problém.</p>
<p>„Bob je jako já. Lidé se na něj podívají a pomyslí si: ‚Ten je za zenitem. Je dobrý, ale není tak silný, ani rychlý jako býval.‘ Ale Bob je jako jeden z těch instruktorů bojových umění, kteří roky trénovali. Když potřebuje, pohybuje se rychle, protože nad tím nepřemýšlí. Prostě to udělá. Jednou jsem ho viděla porazit muže, který byl o patnáct let mladší, rychlejší a lépe trénovaný. Skupina sedmi žoldáků včetně Jezdců apokalypsy splnila zakázku a tomu chlapovi se nelíbilo, jak to provedli, takže si usmyslel, že se s Bobem popere. Jeho přesná slova zněla: ‚Rozmlátím ti ksicht na sračky a pak tě donutím je sníst.‘“</p>
<p>Curran se usmál. „Úplný básník.“</p>
<p>„Jo. Bob ho varoval, že jestli se ho jen dotkne, neskončí to dobře. Chlap prohlásil, že mu to nevadí, tak začali zápasit v hlavní síni Cechu. Bob ho během boje popichoval. Používal jen nenáročné, zákeřné údery. Facku do tváře. Rychlý kop do holeně. Nakonec ten chlápek ztratil trpělivost a v momentě, kdy mu Bob dal prostor, šel mu po krku a to doslova. Bob ho nechal, aby mu sevřel ruce kolem hrdla, ale pak ho bleskurychle praštil dlaní naplocho do ohryzku. Chlap ho pustil, trochu se zapotácel a pokračoval dál. O půl minuty později začal zpomalovat. Bob ho řezal ještě další minutu a pak ten chlap padl k zemi. O pět minut později mu musel záchranář rozříznout krk. Bob ho praštil tak akorát a zranění hrtanu podobným tupým úderem způsobilo otok, který mu zablokoval průdušnici.“</p>
<p>„Přežil?“</p>
<p>„Ano. A pak se vystěhoval z města. A ještě jedna věc. Když zdravotník dával do pořádku hrtan toho chlápka, Bob odešel do jídelny a koupil si hamburger. Bob není hajzl, dokud se mu nepokusíš ublížit nebo ho nějak obalamutit. Pak těžko říct, co udělá. Ale děkuji, že jsi ho nezabil.“</p>
<p>„Nemám v plánu ho zabít. Může být užitečný a nikdy by se nemělo plýtvat dobrou pracovní silou.“</p>
<p>„To zní, jako bys ve svých představách už převzal moc nad Cechem, upravil jeho strukturu a našel v ní pro Boba místo.“</p>
<p>Usmál se na mě.</p>
<p>Občas… říct, že mě děsil, by nebylo úplně přesné… spíš mě znepokojoval. Cech neměl ani ponětí, co ho brzy čeká.</p>
<p>Zahnuli jsme na Chamblee Dunwoody Road.</p>
<p>Jeep najel na hrbol, až jsem se musela zapřít rukou o palubní desku. Vůz nadskočil, Curran prudce stočil volant doprava a auto se zaskřípěním zastavilo. Bezpečnostní pás mě trhnutím stáhl zpátky.</p>
<p>„Tady to je.“</p>
<p>Na konci příjezdové cesty stál velký, dvoupatrový dům z hnědých cihel. Musel být postavený ještě před Změnou, než se magie a technologie pustily do svého šíleného valčíku. Moderní stavitelé dávali přednost menším oknům. Snížili jste tak možnost, že vás něco zubatého se svítícíma očima a chutí na lidské maso překvapí v ložnici po dlouhém dni tvrdé práce. Okna na tomhle domě byla dost velká, aby jimi prošel Curran ve své zvířecí formě. Paní Oswaldová velikost oken vykompenzovala tím, že na ně nechala připevnit mříž, kde každá tyč měla tloušťku pěti centimetrů. Většina z nich byla nedotčená, ale mříž na obrovském okně nad garáží měla tyče zohýbané do stran, jako by do nich cosi obrovskou silou narazilo.</p>
<p>V polovině příjezdové cesty ležel béžový dámský střevíček na vysokém podpatku. O něco dál se válela kabelka stejné barvy. Paní Oswaldová musela vyjít ven, uvidět něco, co ji vylekalo, a pak zaběhnout zpátky dovnitř a přitom ztratit kabelku a botu. Muselo ji to vyděsit natolik, že tam ty věci nechala ležet.</p>
<p>Stáhla jsem okno. Curran udělal totéž.</p>
<p>„Necítím žádnou krev,“ pověděl mi.</p>
<p>To bylo divné. Jestli to byl správný dům, Mac a Leroy už tady měli být. Odjeli o skoro hodinu dřív před námi. Ulice byla prázdná. Kde se kruci ti idioti flákali?</p>
<p>„Eduardův pach je tady taky, ale starý a slabý. Cítím tady něco divného, Připomíná to vlka.“</p>
<p>„Vlka?“</p>
<p>Přikývl. „Ale má to takovou hořkosladkou pachuť.“</p>
<p>Z toho, co říkali žoldáci, kočky paní Oswaldové ohrožovala okřídlená stvůra. Vlk s křídly? Ruská mytologie zahrnovala vlka s křídly a jeden z důležitých volhů, ruských pohanských kněží, jednoho choval jako domácího mazlíčka. Upřímně jsem doufala, že do toho Rusové nejsou zapletení. Jednat s volhy znamenalo jednat i s čarodějkami, a když jsem zabrala Atlantu, neudělala jsem jim tím zrovna radost.</p>
<p>Tiše jsme seděli.</p>
<p>Minuty se táhly.</p>
<p>Z oblohy nad námi se ozvalo zavřeštění vysokým hlasem. Začalo zvysoka, nešťastný truchlivý výkřik, a neustále sílilo a zostřovalo se, dokud nerozčesávalo vzduch jako svištění šipky z dalekonosné kuše. Tmavá silueta plavně klesla z oblohy a narazila do mříže, která se pod tím náporem otřásla. Na okamžik jsem si myslela, že odpadne z cihlové stěny, ale kovové pruty vydržely.</p>
<p>Tvor dopadl na zem na všechny čtyři. Štíhlé tělo mu pokrývala šedá srst, stejně tak i boky a dlouhý vlčí ocas. Nohy měl zakončené chlupatými pařáty připomínajícími soví, ozbrojenými zahnutými drápy o velikosti mých prstů. Z ramenou mu vyrážela dvě obrovská křídla. Otočil se směrem k nám. Na masivním krku seděla hlava připomínající orlí, i s tmavým zobákem velkým jako sekera.</p>
<p>„Kate?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Je to vlčí gryf,“ zamumlala jsem. „Lví pocházejí z Řecka a Kréty, tenhle je ze severní Afriky. Zmínky o nich jsou součástí berberského folklóru. Něco o páření obrovského ptáka a vlka.“</p>
<p>„Potřebuju o něm něco vědět?“ vyzvídal Curran dál. „Plive oheň?“</p>
<p>Setkala jsem se s tímhle druhem už dřív, ale jen jednou. „Pokud ano, nevím o tom. Ten předtím to nedělal, u tohohle to ale nemůžu zaručit.“</p>
<p>Vlčí gryf sklonil hlavu a zaměřil se na nás dravčím pohledem. V kohoutku mohl měřit nejméně metr.</p>
<p>„Postaráme se o něj nebo počkáme?“ zamyslela jsem se nahlas.</p>
<p>„Mohli bychom ho zabít.“ Curran se upřeně zadíval na gryfa. „Tak bychom se nemuseli starat o gryfa i o ty dva šmejdy najednou, až se objeví. Navíc se potřebujeme dostat do domu, abychom si promluvili s majitelkou, a to se nestane, dokud ten tvor nebude mrtvý.“</p>
<p>Oba jsme se zadívali na gryfa.</p>
<p>„Tohle je druhá příšera lovící kočky, kterou paní Oswaldová nahlásila,“ zamyslela jesm se nahlas. „Někdo nebo něco úmyslně útočí na její kočky. Jestli ho zabijeme, je dost velká pravděpodobnost, že ta tajemná nemesis paní Oswaldové pošle něco dalšího.“</p>
<p>„Není to naše práce,“ poznamenal Curran.</p>
<p>„Já vím, ale co když se příště ukáže něco ještě horšího?“</p>
<p>Gryf roztáhl křídla, rozběhl se a pak vzlétl. Pozorovali jsme, jak stoupá s každým mávnutím křídel, dokud se z něj nestala jen tečka v mracích. Ani jsme nevěděli, jestli Mac a Leroy tuhle zakázku odvedou. Možná se rozhodli, že se tady neukážou.</p>
<p>Gryf se snesl obloukem dolů a znovu narazil do mříže. Tyče se ohnuly. Dlouhou chvíli visel na místě, drápy škrábal o sklo, a pak dopadl na příjezdovou cestu.</p>
<p>„Až do ní narazí příště, dostane se dovnitř,“ řekla jsem. A jestli se mu to povede, roztrhá všechno ukrývající se v domě na kousíčky. Tohle už nebylo jen o kočkách.</p>
<p>„Chytíme ho do sítě,“ navrhnul Curran. „Můžeme mu poranit křídla a zabalit ho do ní.“</p>
<p>„Až skončíme s Macem a Leroyem, pustíme ho a necháme ho běžet domů,“ dokončila jsem. Sledovat ho ve vzduchu by bylo složité, ale na zemi to bude brnkačka. „Přímo k jeho majiteli.“</p>
<p>„To zní dobře.“ Curran přimhouřil oči, odhadoval vzdálenost mezi námi a gryfem. „Zlato, vadilo by ti zahrát si na návnadu?“</p>
<p>„Už jsem si myslela, že se nezeptáš.“</p>
<p>Vystoupili jsme z auta současně. Vyklouzla jsem ven a rozpřáhla ruce, abych vypadala větší, a zamířila vpřed. Vlčí gryf se na mě zaměřil. Koutkem oka jsem viděla Currana, jak bezhlučně, elegantně klouzal nad cestou.</p>
<p>Udělala jsem další krok. <emphasis>Přesně tak. Pěkně polehoučku.</emphasis></p>
<p>Gryf roztáhl křídla. Srst na hřbetě se mu postavila, chlupy naježené jako ježčí bodliny.</p>
<p><emphasis>Jen klid.</emphasis></p>
<p>Gryf ohnul krk a otočil křídla dolů a do šířky, abych je viděla celé a mohla si prohlédnout každé šedé a černé kropenaté pírko. Vypadal obrovský. <emphasis>Přesně tak, fešáku. Ukaž, co v tobě je. Jsem hrozba a jdu si pro tebe.</emphasis></p>
<p>Curran už byl skoro dost blízko, aby po něm skočil. Mohl by to zkusit už z místa, kde stál, ale gryf vypadal dost obratně, aby mu uskočil a pak by zmizel. Ještě metr a už to půjde.</p>
<p>Ulicí se rozlehl řev motoru na očarovanou vodu, blížil se k nám. Vrrr. Poslední, co jsme potřebovali, byl nějaký přihlouplý soused, co gryfa vystraší.</p>
<p>Udělala jsem další krok. Tvor na mě zacvakal zobákem, dvě medově zlaté duhovky mu slabě zasvítily. Byla škoda, že mu budeme muset ublížit, ale nedalo se jinak. Curran se připravil ke skoku, těsně před odrazem.</p>
<p>Pomalu…</p>
<p>Přiřítil se k nám modrý FJ Cruiser s hromovým burácením a pak se zaskřípěním zastavil. Dveře auta se s klapnutím otevřely a z nich vyskočil hromotluk v černých kalhotách a kamuflážním triku se vzorem tygřích pruhů, udělal kotoul přes jedno rameno, nahodil pózu s kuší a pak na gryfa vypálil dvě šipky.</p>
<p>Curran jim uhnul z cesty, nelidsky rychle. Levá šipka mu hvízdla kolem boku, a pak uvázla ve dveřích garáže. Pravá se gryfovi zaryla do hrdla. Šelma pobouřeně zavřískla. Druhý z mužů vypálil z kuše nad kapotou terénního vozu. Zasáhla gryfa do hrudi. Obrovská křídla jednou mávla v zoufalé snaze zdvihnout tělo ze země a pak ochabla a gryf se svezl na asfalt. Medově zlaté oči naposled zazářily a pak vyhasly.</p>
<p>To se teď opravdu stalo?</p>
<p>„Jo, ty svině!“ zařval první z mužů. „Jo! Pojď si pro mě!“</p>
<p>Curran se na ně otočil, tvářil se strašně. Skočil po prvním z mužů, popadl ho a pak jím mrštil přes pozemek.</p>
<p>Jeho parťák v městských maskáčích a černém triku vystartoval zpoza auta a máchal svou kuší. Zaútočila jsem na něj, ale meč jsem měla bezpečně ukrytý v kožené pochvě na zádech a Curran byl větší a děsivější, tak mě pan Maskáče ignoroval. „Hej! Hej, tys ho nechal –“</p>
<p>Kopla jsem ho do břicha. Byl to nízký kop zepředu, zasáhl ho přímo nad rozkrok. Lidé většinou v podobných případech příliš natáhli nohu, trik však netkvěl v kopnutí samotném, ale v tom, že jste zdvihli vysoko koleno a pak dupli vpřed. Maskáče si rukama sjel k nohám, zapotácel se nazad a narazil do auta.</p>
<p>Na pozemku se tlučhuba překulil do dřepu, kuši stále držel v rukou. Curran zamířil k němu. Kecal vypálil. Curran se vyklonil z cesty jen tolik, aby šipka neškodně hvízdla kolem něj, a pokračoval k němu.</p>
<p>Vytrhla jsem Maskáčím zbraň z ruky a odhodila ji stranou. Pokusil se mě praštit pěstí. Zachytila jsem ho za zápěstí a zakroutila jím, vpravo a nahoru. Když klesl do kleku, kopnula jsem ho kolenem do obličeje. Chvíli mu trvalo, než se s tím vyrovnal, a já mezitím vzala jeho loket levou rukou do páky a zakroutila. Jen tak pro jistotu, kdyby dostal nějaký zajímavý nápad.</p>
<p>Kecal před sebou máchal kuší jako kladivem. Curran jeho zbraň zachytil, vytrhl mu ji z rukou a rozlomil ji na dvě půlky. Kusy kuše se rozlétly vzduchem, Curran muže popadl, přirazil mu paže k tělu a pak ho zdvihl ze země. Kůže na tváři se mu začala přeskupovat.</p>
<p>„Ne,“ zavolala jsem.</p>
<p>Jeho lidské rysy se rozplynuly, jak se mu popřesouvaly kosti, čelisti se mu roztáhly, zesílily a zmohutněly, stejně jako lebka, a novou tvář mu pokryla šedá srst. Žoldák v jeho sevření na Curranovu novou, příšernou tvář jen upřeně hleděl. Zbytek Curranova těla zůstal naprosto lidský. Nikdy jsem nepotkala kožoměnce, který by ovládal částečnou transformaci stejně dobře jako on. Měl nad svým tělem absolutní kontrolu.</p>
<p>Žoldák otevřel ústa, rozšířené oči upřené do divokého zlata Curranových duhovek. „Aaaaha aaaaa…“</p>
<p>Curran otevřel obrovské čelisti. Jestli si dá hlavu toho muže do tlamy a skousne, žoldákova lebka pukne jako vejce upuštěné na zem.</p>
<p>„Ne,“ zopakovala jsem.</p>
<p>„Zabije ho,“ zasípal Maskáče. Oči se mu zalily slzami. To se stává, když dostanete do obličeje kolenem.</p>
<p>Z čelistí Curranovi vyjely tesáky, neustále se prodlužovaly… Nikdy jsem si neuvědomila, jak děsivé je pozorovat rostoucí zuby v reálném čase. Dobrý základ na noční můry.</p>
<p>„Currane, nemůžeš mu ukousnout obličej.“</p>
<p>„Ale ano, můžu,“ řekl Curran svým příšerným hlasem.</p>
<p>„Neměl bys.“</p>
<p>„Ukradl George auto. A střelil mě.“</p>
<p>„Minul.“</p>
<p>„Minul, protože jsem rychlý a uhnul jsem. Když mu ukousnu hlavu, už se o to znovu nepokusí.“</p>
<p>„Zabije ho!“ Maskáče se snažil vykroutit z mé páky, tak jsem mu zkroutila paži ještě o něco víc a zdvihla ji výš.</p>
<p>„Až budu potřebovat tvou pomoc, řeknu si,“ pověděla jsem mu. „Currane, nech mu hlavu na krku, prosím.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože je to nelegální. Technicky vzato jsi ho napadl jako první, když jsi s ním přehodil pozemek.“</p>
<p>„Zas tak daleko jsem ho nehodil.“</p>
<p>Protočila jsem oči.</p>
<p>„Mohl jsem ho vyhodit přímo nahoru a nechat ho dopadnout na asfalt.“</p>
<p>„To by taky bylo nelegální.“</p>
<p>„Pořád opakuješ, že by to bylo ‚nelegální‘, jako by mi to mělo něco říkat.“</p>
<p>Nedokázala jsem říct, jestli se je jen snaží vystrašit, nebo je chce vážně zabít.</p>
<p>„Prosím přestaň, udělej to pro mě.“</p>
<p>„Tak dobře.“ Curran lehce povolil své sevření. „Chceš k tomu něco dodat?“</p>
<p>Obrovský žoldák se chraptivě nadechl. Tvář se mu třásla vypětím, jak se snažil něco říct: „… naser si!“</p>
<p><emphasis>Ach ty pitomče zabedněná.</emphasis></p>
<p>„Jdi do prdele!“</p>
<p>„Leroyi!“ vyštěkl Maskáče.</p>
<p>„A ta tvoje děvka taky!“ prohlásil Leroy.</p>
<p>Curran se na mě zadíval. „A co teď? Můžu mu ukroutit hlavu?“</p>
<p>„Pořád je to nelegální,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Curran sevřel Leroyovi rameno, až v něm zapraskaly kosti. Leroy zaklapl ústa.</p>
<p>„Nedělej to!“ vyštěkl Maskáče.</p>
<p>Jelikož si teď Curran hrál s Leroyem, tahle hlava dubová musela být Mac. „Nedělej si s ním starosti, radši se soustřeď na mě. Co jste provedli s Eduardem?“</p>
<p>„Žádného Eduarda neznám!“ zasípal Mac.</p>
<p>Zkroutila jsem mu paži ještě o něco víc. Vykřikl.</p>
<p>„Vím, že se jmenuješ Mac, a tohle je tvůj vidlácký bratranec Leroy. Vím, že jste na Eduardově území, přebrali jste mu kšeft, a že jste jeho snoubence ukradli FJ Cruiser. Podívej se na mě. Podívej se mi do očí.“</p>
<p>Mac se na mě zadíval. Pobledl.</p>
<p>Můj hlas byl jen o něco málo hlasitější než šeptání, ale vložila jsem do něj hodně zloby. „Eduardo je můj kamarád, jeho snoubenka taky. A je to jeho sestra.“ Ukázala jsem na Currana. „Řekni mi všechno, co víš, nebo ti tady v tomhle místě zlomím ruku,“ poklepala jsem mu na rameno. „A pak budu pokračovat tady, tady a tady. A žádné množství léčivé magie ani ocelových šroubů už ji nespraví. Už nikdy nesroste správně a bude vždycky bolet.“</p>
<p>Mac na mě zíral skelným pohledem. Překotně ze sebe sypal slova. „Nevíme, co se Eduardovi stalo. Byl to jeho kšeft, ale ta pani zavolala dneska ráno a řekla, že se Eduardo včera neukázal. Tak jsme tý jednoruký holce sebrali auto. Jeli jsme vyřídit zakázku jejího chlapa, a je to pěkné auto, tak jsme si ho prostě půjčili.“</p>
<p>„Naučte se líp lhát,“ oznámil jim Curran studeně. „Včera v noci přišla hledat Eduarda. Nevěděli jste, že tu zakázku dostanete, dokud vám dneska ráno ta paní nezavolala.“</p>
<p>Macovi selhal hlas. „Co po mně kruci chceš, chlape? Jo, jasně, to zatracené auto jsme vzali. Vzali jsme ho! Víte, kolik takový auto se dvěma motory stojí? A jen tak si tam stálo. Došlo nám, že když se ten čurák nevrátí domů, bude stejně nejspíš mrtvý. Co by sakra jeho ženská s podobným autem dělala? Stejně má jen jednu ruku. Potřebovali jsme auto, tak jsme si ho vzali.“</p>
<p>A udělali by to znovu. To jsem v jeho hlase dokázala zaslechnout. Podobný typ lidí jsem potkala už dřív. Někteří měli svůj vlastní mravní řád. Možná se tak úplně neshodoval se současnými zákony, ale pořád to byl řád. Zákony, jimiž se Mac a Leroy řídili, se daly shrnout do jediné věty: udělat všechno, když jim to oběma pomůže. Nezáleželo na tom, komu tím ublíží. Nezáleželo na tom, že jejich okradená oběť se bude muset bez něčeho obejít nebo ji může někdo zranit či zabít. Kdyby se dneska ráno našla Georgina napolo ohlodaná mrtvola, protože ji po cestě domů někdo zavraždil, neměli by výčitky svědomí. Prostě by pokračovali dál.</p>
<p>Pokud zabili Eduarda, muselo by to být na velkou dálku a stříbrnou kulkou do hlavy. V osobním boji na blízko proti němu neměli šanci, a oba to věděli. Ale i kdyby se jim to nějak podařilo, a vzali si jeho auto a vybavení, něco z toho by teď měli u sebe, protože byli příliš hloupí na to, aby to někam schovali.</p>
<p>Krátce jsem se zadívala na Currana. Zavrtěl hlavou. Leroy nebyl cítit po Eduardově krvi.</p>
<p>„Víte, co Cech dělá se žoldáky, kteří ostatním kolegům kradou vybavení?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Mac zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Dají jim pokutu. Deset tisíc. Za pytlačení na území jiného žoldáka je dalších deset tisíc. To u vás dvou dělá čtyřicet tisíc. Hádejte, co udělám, až se vrátím zpátky do Cechu?“</p>
<p>„Nikdo tě tam nezná,“ ucedil Mac.</p>
<p>„To se mýlíš. Všichni mě tam znají. Mám odslouženo devět let.“</p>
<p>Mac pobledl.</p>
<p>„Takže máš na výběr, Macu. Sebereš se a i se svým přihlouplým bratrancem opustíte tohle město. Nebo se můžete vrátit, postavit se Cechu a pak pro ně nějakých dalších pět let dělat přesčasy. Ale my tam budeme taky a můžu ti slíbit, že ti budu ztěžovat život, jak jen to půjde.“</p>
<p>Pustila jsem jeho paži. Curran nenuceným gestem pohodil Leroye na asfalt. Leroy padl na zadek, vyskočil a pak vystartoval na Currana. Ten ho nechal přiblížit a pak ho praštil hřbetem ruky, skoro jakoby mimoděk, jako když se člověk ožene po mouše. Trefil ho přesně na ucho. Leroy se otočil na místě a zapotácel se. Mac ho zachytil.</p>
<p>„Máme v autě vybavení,“ řekl Mac.</p>
<p>„Můžete si ho vyzvednout v Cechu,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Jsi podělaná mrcha, víš to?“ vyprskl Mac.</p>
<p>„Nějak to se sebou přežiju.“</p>
<p>„Ještě jsme spolu neskončili!“ Leroy píchl prstem směrem ke Curranovi. Asi chtěl vypadat agresivně, ale podklesávala pod ním kolena.</p>
<p>„Ale ano, skončili,“ pověděl mu Curran. „Běžte, než změním názor.“</p>
<p>Mrtvola vlčího gryfa se zachvěla. Uprostřed ní se vyboulilo maso jako krvavě rudý nádor, rostlo čím dál víc.</p>
<p>„Co to sakra?“ Curran zavrčel.</p>
<p>„To nevím.“ Vytáhla jsem Sarrat z pochvy.</p>
<p>Nádor pukl.</p>
</section>
<section>
<p>5.</p>
<p>S Curranem jsme zacouvali dozadu. Z mrtvoly gryfa vyrazil metr dlouhý, oranžovo-hnědý osten směrem k obloze. O okamžik později tělo zevnitř probodl druhý. Oba se ohnuly, aby se opřely o cestu, na každém se ježily patnáct centimetrů dlouhé, tuhé štětiny. Mrtvola se otřásla, jako by ji cosi vysávalo.</p>
<p>Ostny se napnuly a vynořila se ven obrovská hlava, připomínající hmyz, také pokrytá štětinami. Trčely z ní dva páry tmavě hnědých kusadel, jako dvě krabí klepeta o velikosti scimitarů. Vnitřní stranu klepet lemovaly tmavé, téměř černé rozeklané zuby.</p>
<p>Panenko skákavá.</p>
<p>Tím tvor ještě nekončil, zvedal se dál z mrtvoly gryfa. Dvě tlusté chelicery na podávání potravy ke kusadlům, velká hlava připomínající oválnou kouli s hrbolem uprostřed, korunovaným dvěma černýma očima o velikosti baseballových míčků, a nohy, spousta dalších nohou vynořujících se článek po článku, hruď a nakonec dlouhý, segmentovaný zadeček. Mrtvola vlčího gryfa splaskla, svraskla se a pak zmizela, jak ji nová nestvůra vtáhla do sebe. Na příjezdové cestě stál obrovský hmyz. Z třímetrového těla trčelo deset nohou, první pár gigantický a dlouhý, další menší, ale držely ho asi metr a půl nad zemí. Ta zatracená stvůra byla stejně velká jako FJ Cruiser zaparkovaný za námi.</p>
<p>Obrovský hmyz si promnul svá kusadla a ticho pročíslo skřípání. Zašklebila jsem se.</p>
<p>„Co to sakra je?“ Curran zavrčel, přesouval se doprava.</p>
<p>„To nevím.“ Já zamířila zase doleva. Vypadalo to, jako by se spářil štír a hodně chlupatý pavouk a jejich potomek byl padesátkrát větší než jeho rodiče. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Ta klepetokusadla vypadala, že dokáží projet kostí jako máslem. Nemohli jsme dovolit, aby se ten hmyz dostal do domu. Roztrhal by celou rodinu na kusy.</p>
<p>Nohy měl celé z chitinu. Kdybych se je pokusila proseknout, jen bych Sarrat zlomila. Pokoušet se je rozdrásat drápy nám taky moc nepomůže. Tlustý zadek byl měkčím cílem, ale bude zatraceně těžké se k němu dostat.</p>
<p>Ulicí se rozlehl hluboký, suchý hlas, tak prostoupený magií, že mi téměř zarezonovala na kůži. <emphasis>„Zemřete.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč já?</emphasis></p>
<p>„Žádná přání u nás neplníme, zkuste to v Iowě. Slyšela jsem, že tam jsou vstřícnější.“</p>
<p><emphasis>Hele, tati, když už se blíží ten Den otců, našla jsem ti bezvadný dáreček. Užij si to.</emphasis></p>
<p>Hmyzák na mě ukázal nohou. <emphasis>„Zemřete.“</emphasis></p>
<p>Curranovi zezlátly oči. Oblečení na něm se roztrhalo a v cárech dopadlo na ulici, jak se z něj vyřinul obrovský tvor na půl cesty mezi lvem a člověkem. „Chci vidět, jak podobné svinstvo zkusíš na mě.“</p>
<p>Hmyz na něj zaútočil šokující rychlostí. Curran bleskově zdvihl ruce a zachytil přední pár tvorových končetin ve svém sevření. O kus ho to odtlačilo.</p>
<p>Panenko skákavá. Na asfaltu <emphasis>poodjel</emphasis> o kus dál.</p>
<p>Rozběhla jsem se do strany, snažila se obkroužit tvora zleva. Bodl proti mě nohou jako kopím. Skrčila jsem se a zkroutila do strany, takže jen neškodně zaskřípala na betonu, kde jsem ještě před chviličkou stála, a pořádný kus z něj vyrvala. Máchl po mně další nohou. Viděla jsem, jak se blíží, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Podrazila mi nohy. Proletěla jsem se nad trávou, zády narazila do něčeho pevného. Dřevo suše zapraskalo, jak jsem proletěla plotem.</p>
<p>Jau. Překulila jsem se na nohy.</p>
<p>Curran stál uprostřed ulice, rukama stále svíral přední nohy tvora. Pavoučí štír na něj útočil znovu a znovu, snažil se ho chytit do kusadel. Kdyby se sevřely kolem Currana, usekly by mu paže.</p>
<p><emphasis>Tak na to zapomeň.</emphasis></p>
<p>Zaútočila jsem na pavouka. Znovu se mě pokusil bodnout nohama. Uhýbala jsem dopředu a dozadu. Jak mě kruci vůbec mohl vidět? Přede mnou dopadla noha. Skrčila jsem se vlevo a spatřila, jak se jedno z černých očí natočilo, aby sledovalo můj pohyb. Mohl se zároveň dívat dopředu i dozadu.</p>
<p>Bodla jsem do mezery mezi dvěma nohama. Sarrat projela do hmyzího zadku. Trhla jsem zbraní nazpět, abych ránu ještě rozšířila. Další nohou se mě pokusil bodnout, sjela mi po zádech k boku, když jsem se stočila, abych se jí vyhnula. Projela mnou bolest. Uskočila jsem dozadu. Z rány pavoukovi odkapával průhledný sliz, odhaloval shluky poloprůhledných vnitřností, jako by někdo svázal k sobě rybí měchýře. Přelil se přese mne štiplavý zápach, ostrý a smrdutý, jako puch hnijící ryby. Hmyzák si rány ani nevšiml.</p>
<p>„Kate,“ ucedil Curran mezi zuby. „Zasáhni ho magií.“</p>
<p>„Nemůžu,“ nohy po mně sekaly jako vír čepelí. „Držíš ho, zasáhne tě to taky. Pusť ho.“</p>
<p>„Jestli ho pustím, roztrhá mě.“</p>
<p>Nemohl ho ani odhodit. Hmyzák měl těžiště příliš vysoko nad zemí, a Curran tak nedokázal vyvinout dost velkou páku.</p>
<p>Jediné slovo moci, které by mu nezpůsobilo přímé zranění, by štíra zmrazilo přibližně na čtyři vteřiny. Za tu dobu bych nedokázala způsobit dost velkou škodu. A jakmile by se oba vzpamatovali, pavouk by rozsekal Currana na kusy.</p>
<p>Nedokáže ho udržet věčně.</p>
<p>Noha přímo nade mnou se zvedla, hmyzák mi jí chtěl probodnout hrudník shora. Skočila jsem střemhlav pod ní, přímo pod pulzující zadek, a bodla vzhůru. Zalil mě řídký sliz. Oči mi z toho strašlivého zápachu zaslzely. Bodala jsem znovu a znovu, sekala na kusy kluzké vnitřní orgány připomínající rybí měchýře, ty se skrze řezy řinuly ven a visely z ran jako nějaké nechutné ovoce. Pořád to ale nebylo dost.</p>
<p>Curran zavrčel. Zadek hmyzáka se pohnul o nějakých patnáct centimetrů. Ta věc ho začínala přemáhat.</p>
<p>Vrazila jsem levou ruku pod triko, kde mě zranila pavoučí noha. Když jsem prsty odtáhla, měla jsem je od krve. Posadila jsem se zpříma a vrazila mokrou ruku do rány, kterou jsem předtím vytvořila. Magie v mé krvi křičela, nemohla se dočkat, až ji použiji. Pobídla jsem ji. Krev proudila od zranění na rameni nahoru po paži až do pavoučího štíra, kde nabyla pevné podoby. Tucet tenkých ostnů probodl tvora zevnitř.</p>
<p>Pavoučí štír zavřeštěl. <emphasis>Tohle jsi už cítil, co? Na, tady máš ještě.</emphasis></p>
<p>Zadek tvora padl ke mně. Pavouk se postavil na zadní, jak se mě snažil rozdrtit. Prudce jsem zdvihla paže a zkřížila je, abych hmyzáka zablokovala. Najednou zadek zmizel. Odkulila jsem se doprava a vyskočila na nohy.</p>
<p>Na ulici se pavoučí štír řítil ke Curranovi. Masitý kus hlavy, ovládající levé kusadlo, vypadal zmrzačený. Curran ho musel praštit, když se postavil na zadní.</p>
<p>Rozběhla jsem se k hmyzákovi.</p>
<p>Ten bodl přední nohou. Curran ji srazil stranou. Druhá noha bodla také, příliš rychle. Úzká čepel předního článku sjela Curranovi po rameni. Popadl ji levou rukou a pravou udeřil proti kloubu. Přední článek se odlomil.</p>
<p>Skočila jsem mezi zadní nohy hmyzáka, vyskočila a dopadla na pavoukova záda. Tvor mával končetinami kolem. Bodla jsem Sarrat tak hluboko, jak jen to šlo, a sevřela ji.</p>
<p>Curran vyrval pavoukovi kus nohy a zarazil ji do boku zvířete, přímo pod zlomenou končetinu.</p>
<p>Drápala jsem se nahoru po zadečku a snažila se dostat k hlavě a dvěma černým koulím očí.</p>
<p>Curran popadl zlomenou nohu a nepřestával jí bodat, strefoval se stále do toho samého místa. Sliz odletoval kolem. Hmyzák vřeštěl, znělo to jako skřípání nehtů na tabuli, a mlátil sebou dopředu a zase zpátky.</p>
<p>K očím se nedostanu, shodil by mě.</p>
<p>Vytrhla jsem Sarrat a zachytila se okraje rány, kterou jsem vytvořila. Řezala jsem do hrudi tvora, snažila se mu oddělit zadek od zbytku těla.</p>
<p>Curran nepřestával bodat.</p>
<p><emphasis>Propíchnout, vytáhnout, propíchnout, vytáhnout, propíchnout…</emphasis></p>
<p>Curran se zakousl do pavoučí nohy a oderval ji od těla.</p>
<p><emphasis>Propíchnout, vytáhnout, propíchnout…</emphasis></p>
<p>Čas uplýval.</p>
<p>Lapala jsem po dechu, krátce a roztřeseně. <emphasis>Umři, kruci. Tak už sakra umři. Umři!</emphasis></p>
<p>Pavoučí štír se otřásl.</p>
<p>Curran mu skočil na hlavu. Zableskly se drápy a pavoučí štír oslepl. Nepřestávala jsem ho řezat na kousky. Curran začal bušit pěstí do zátylku štírovy hlavy.</p>
<p>Zadek se odlomil od hrudi. Zhoupl se a pak padl, poloprůhledné vnitřnosti se s vlhkým plesknutím rozstříkly na cestě. Chitin kryjící hlavu pavoukoštíra se prohnul dovnitř a povolil. Přední část tvora se nahnula a pak padla, vzala nás k zemi s sebou. Během mrknutí oka jsem seděla na zemi tváří v tvář Curranovi, a pod námi se z rozdrceného pavoukova krunýře řinul vlhký sliz.</p>
<p>Bolelo mě celé tělo, jako bych právě doběhla dlouhý závod. Lapala jsem po dechu, na čele mi vyrazil rychle chladnoucí pot. Měla jsem lehkou hlavu. Možná příliš mnoho krve.</p>
<p>Curran zhluboka oddychoval. Rána na jeho rameni odhalovala rudé maso pod kůží. Okraje se začaly stahovat k sobě, ale z masa mu trčely dlouhé hnědé štětiny. Tuhé „vlasy“ lemující hmyzákovu obrovskou nohu.</p>
<p>„Máme plamenomet?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Měli bychom si jeden pořídit.“</p>
<p>Zadívali jsme se na sebe. Ten zápach byl teď skoro nesnesitelný. Byla jsem od hlavy až k patě pokrytá slizem z pavoučího štíra a vlastní krví. Curran se naklonil do strany a odplivl si. Přesně tak. On do té zatracené věci kousl.</p>
<p>„… vodo rychlosti a duše…“ ozval se mužský hlas zleva.</p>
<p>Otočila jsem se.</p>
<p>Na druhé straně ulice se Mac a Leroy pokoušeli zaklínáním nastartovat motor FJ Cruiseru.</p>
<p><emphasis>To si ze mě děláte legraci.</emphasis></p>
<p>Dva žoldáci nás uviděli. Můj a Macův pohled se spojily. Donutila jsem se vstát.</p>
<p>„Ale ne, ne, ne.“ Zdvihl Mac ruce vzhůru. „Nevstávejte. Už odcházíme.“</p>
<p>Curran vedle mě vycenil zuby.</p>
<p>Leroy popadl tašku z auta. „Jsou to moje věci!“</p>
<p>Rozběhli se ulicí kamsi pryč.</p>
<p>Otočila jsem se ke Curranovi a ukázala na ně. Nedokázala jsem najít slova. Zavrtěl hlavou.</p>
<p>Natáhla jsem se magií a vyhledala jsem drobné kapky své krve. Poslechly mé volání. Zatlačila jsem. Krev vytekla z netvorovy mrtvoly a shlukla se na cestě do malé louže. Pak ztuhla a rozpadla se na prach, když z ní vyprchala všechna magie, a ten rozfoukal vítr. Jako by tam nikdy nebyla.</p>
<p>Přední dveře domů se pomalu otevřely a z nich vystoupila Afroameričanka kolem čtyřicítky. Měla na sobě vycházkový oblek. Za ní natahovali krk dva pubertální kluci, aby zahlédli, co se děje.</p>
<p>Žena přešla k nám, opatrně se přitom vyhýbala loužím slizu, a pak nám nabídla šek. Okraj papíru tancoval ve vzduchu, chvěl se. Utřela jsem si ruku do džín, jak jsem jen zvládla, a vzala si ho.</p>
<p>Zaměřila svou pozornost na své dva syny. „Dejte zvířata do přepravek a vezměte si, co potřebujete. Tony, zavolej otci a pověz mu, že budeme v Red Roof Inn. Může se s námi setkat tam.“</p>
<p>„Jestli je tu ještě něco dalšího…“ začala jsem.</p>
<p>„Už nic dalšího nebude,“ odpověděla. „Stěhujeme se pryč.“</p><empty-line /><p>Paní Oswaldová nebyla ochotně spolupracující svědek. Hlavně se starala o to, aby své dvě děti, dvě kočky a huskyho dostala do auta a odjela odtamtud, co nejdříve to půjde. Dostali jsme z ní informace jen proto, že jsme s Curranem souhlasili, že je budeme hlídat, zatímco balili a startovali své SUV. Neměla nejmenší tušení, kdo mohl jít po jejích kočkách. Se sousedy se nehádala. Neměla vyloženě konflikty v práci, alespoň ne takové, které by mohly vyvolat podobný útok na její kočky. Její manžel byl mimo město na obchodní cestě.</p>
<p>V sobotu, 27. února, přišla domů a našla na zadním pozemku obrovské klíště. Děsivým hlasem jí oznámilo, že si přišlo pro její kočky. Zavolala do Cechu. O hodinu později přijel Eduardo a klíště zabil. Nějací lidé z města, nejspíš oddělení Biohazardu ÚPJ, přijeli a ještě v noci si pozůstatky odvezli. Vlčí gryf se objevil v pondělí ráno. Nejdřív byl o velikosti špringeršpaněla a ji i její dva syny naprosto ignoroval. Pokoušel se prohrabat do domu, ale mříže vydržely. Malá šelma nevypadala jako strašlivá hrozba, tak znovu zavolala Eduardovi a šla do práce. Když se vrátila domů, gryf už tam nebyl. Vzhledem k tomu, že v pondělí ráno v devět skončila vlna magie, nebylo to až zas tak překvapující. Myslela si, že Eduardo přišel, když byla v práci, a že se o vlčího gryfa postaral nebo že gryf odletěl pryč.</p>
<p>Dnes ráno, když se paní Oswaldová chystala odjet do práce poté, co přišla magická vlna, zaútočil na ni z oblohy mnohem větší gryf a pokusil se ji rozsápat. Zaběhla zpátky do domu a zavolala Cechu.</p>
<p>Pozorovat, jak se proměnil v obrovského brouka, už na ni ale bylo moc.</p>
<p>„Můžu použít váš telefon, abych zavolala Biohazardu?“ křikla jsem na ni přes řev motoru na očarovanou vodu.</p>
<p>„Udělejte, co musíte! Já se musím postarat o své děti!“</p>
<p>Paní Oswaldová šlápla na plyn a vyrazila z příjezdové cesty, jako by jí za patami hořelo. Zamířila jsem dovnitř a zkusila telefon. Oznamovací tón. Pro jednou se alespoň něco povedlo. Po paměti jsem zadala číslo.</p>
<p>„Biohazard,“ ozval se na druhé straně nabručený mužský hlas.</p>
<p>„Jmenuji se Kate Danielsová. Mám tu obrovskou mrtvolu pavoučího štíra na Chamblee Dunwoody Road. Potřebuju, abyste sem zajeli a vyzvedli si ji.“</p>
<p>„Jistě,“ oznámil mi hlas. „Hned to bude. Jste osmá v řadě, takže se tam dostaneme za dvacet čtyři hodin.“</p>
<p>„Jedná se o OP v hustě zabydlené oblasti.“</p>
<p>V telefonu se rozhostilo ticho. „Jak špatné to je?“</p>
<p>„Po smrti se proměnil ze savce ve hmyz. A pokud nepočítám nohy, byl ten hmyz tři metry dlouhý.“</p>
<p>„Chvíli tam vyčkejte, dorazíme během půl hodiny.“</p>
<p>Ze zkušenosti jsem věděla, že to bude spíš pár hodin, ale aspoň, že přijedou. Zavolala jsem do kanceláře. Zvedl to Derek, hlas měl chraptivý. „Špičkově ostrá agentura.“</p>
<p>„Můžeš se s námi potkat tady?“ Dala jsem mu adresu.</p>
<p>„Hned vyrážím.“</p>
<p>„Díky, je tam Ascanio?“</p>
<p>„Připravený a ke všemu svolný,“ oznámil náš boudí stážista.</p>
<p>„Zavolej na policejní okrsek v Dunwoody a zkontroluj, jestli někdo na Chamblee Dunwoody Road nepodal nějaké stížnosti ohledně Oswaldovic rodiny.“ Dala jsem mu adresu.</p>
<p>„Ano, choti.“</p>
<p>Buď převážila síla zvyku, nebo si ze mě utahoval. Spíš to druhé. Zavěsila jsem a zamířila do garáže. U zdi jsem našla krabici s nářadím a v ní dlouhé, rovné elektrikářské kleště. Perfektní.</p>
<p>Vrátila jsem se s nimi ke Curranovi. Proměnil se zpátky v člověka a natáhl na sebe oblečení, i když byl pokrytý slizem. Zrovna se snažil vypláchnout si ústa zahradní stříkačkou.</p>
<p>„To chutnal tak hrozně?“</p>
<p>„Nemáš ani tušení. Ten sajrajt se nedá odplavit jen vodou. Už jsem to zkoušel.“</p>
<p>„Ukaž mi to rameno.“</p>
<p>Krátce se na mě zadíval. Zdvihla jsem kleště a zacvakala jsem jimi.</p>
<p>„Máme tady hotovo?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne. Musíme počkat, než se ukáže Biohazard.“</p>
<p>„Proč? Je to mrtvé.“</p>
<p>Povzdechla jsem si a posadila se na schody přede dveřmi. „Protože se u toho projevila oživovací přeměna. Bylo to mrtvé, ale místo toho, aby tak zůstalo, proměnilo se to v něco jiného a znovu to ožilo. A taky šlo o mezikmenovou proměnu, ze savce ve hmyz. To znamená velkou šanci, že se to příště vrátí k životu jako něco opravdu podivného, třeba jako suchozemská chobotnice střílející blesky z chapadel.“</p>
<p>„Tak proč to prostě nezapálíme a nerozprášíme popel?“</p>
<p>„Protože i popel by se mohl proměnit v něco ošklivého, jako třeba pijavice nebo masožravé kytky. Zabili jsme to. To znamená, že jsme znovu spustili proces přeměny, tak teď nad mrtvolou musíme držet stráž, dokud se neobjeví Biohazard a nevezme ji do karantény.“</p>
<p>„A když to neuděláme?“ Tón měl čím dál hrubší.</p>
<p>„Dostaneme za to deset let ve vězení natvrdo.“</p>
<p>„Takže jsme lidem prokázali službu, když jsme to zabili, a teď nás za to trestají?“</p>
<p>„Jop.“</p>
<p>„To je směšné. Krvácíš. Nelži mi, cítím krev. Jsi zraněná. Potřebuješ mága léčitele.“</p>
<p>„Zas tak vážně zraněná nejsem.“</p>
<p>Nakrabatil rty a vycenil zuby. „Jak moc zle musíš být zraněná?“</p>
<p>„Existuje výjimka, která nám dovoluje opustit místo činu, pokud jsou naše zranění ohrožující na životě. Museli bychom pak doložit papírové potvrzení z nemocnice nebo od kvalifikovaného mága léčitele, dokazující, že jsme museli podstoupit zákrok, nebo bychom zemřeli. Moje zranění mě neohrožují na životě.“</p>
<p>„Papírování není problém.“</p>
<p>„Ano, ale nebudu lhát.“</p>
<p>„Jak víš, že tě ta zranění neohrožují na životě? Jsi pokrytá slizem z vnitřností. Jak víš, že nejsou jedovaté?“</p>
<p>„Pokud jsou, postaráme se o to, až mi začne být zle.“</p>
<p>„Tak dobře. Já tady s tou věcí zůstanu, a ty si mezitím zajeď do nemocnice.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Upřel na mě svůj alfa pohled.</p>
<p>Rozšířila jsem oči, jak jen jsem zvládla. „Ale samozřejmě, Vaše Výsosti. Co jsem si myslela? Samozřejmě půjdu a hned to udělám, jenom se na mě tak nedívejte.“</p>
<p>„Kate, nastup do auta.“</p>
<p>„Možná bys měl ještě dramaticky zavrčet. Nemyslím si, že jsi mě dost zastrašil.“</p>
<p>„Do toho auta tě naložím sám.“</p>
<p>„Ne, to neuděláš. Zaprvé jsme museli být dva, abychom tu věc zabili, a jestli se znovu promění v něco jiného, zase budou potřeba dva. Nenechám tě s tím samotného. Za druhé, jestli se mě opravdu pokusíš odnést do auta, budu se vzpírat a začnu krvácet ještě víc. A za třetí, do toho auta mě proti mé vůli nacpat můžeš, ale nemůžeš mě donutit, abych řídila.“</p>
<p>Zavrčel: „Grrr! Proč nikdy neuděláš, co po tobě žádám?“</p>
<p>„Protože mě nepožádáš. Prostě mi to povíš.“</p>
<p>Zadívali jsme se na sebe.</p>
<p>„Nejdu do nemocnice kvůli nějakému mělkému škrábnutí.“ A možná vykloubenému rameni, pár řezným ranám na nohách a zhmožděnému pravému boku. „Mohla jsem dopadnout i hůř. Mohla jsem narazit do cihlové zdi, namísto do takového milého, křehkého starého plotu…“</p>
<p>Zdvihl ruku. „Jdu do auta pro lékárničku.“</p>
<p>Neznala jsem žádné jiné mágy léčitele kromě Doolittla, který pracoval pro Smečku. Žena, která mě ošetřovala předtím, než jsem potkala Currana, se odstěhovala. V nejbližší budoucnosti to budu muset nějak vyřešit. V naší branži byl přístup k dobrému mágu léčiteli naprosto nezbytný.</p>
<p>Jeho nabručené Veličenstvo se vrátilo i s lékárničkou. Vyhrnula jsem si rolák a snažila se přitom nešklebit bolestí. Otočila jsem se k němu zády.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Není to tak zlé.“</p>
<p>Teplýma rukama mi opatrně sjel po kůži. Studený solný roztok se mi přelil přes ránu. Zachvěla jsem se.</p>
<p>„A co tohle?“ Curran se dotkl konečky prstů bolavého místa na levém boku.</p>
<p>„To je ze včerejška od ghúlů. Až to vyčistíš, použiju zaklínadlo. Zahojí se to samo.“</p>
<p>Do mokrých zad se mi opřel studený vítr, až mi zajektaly zuby. <emphasis>Díky, počasí. Taky se jdi vycpat.</emphasis></p>
<p>„Základní důvod je ten, že když jsme to zabili už jednou, pravděpodobně to zvládneme znovu. Tohle je obydlená zóna. Uděláme správnou věc a pohlídáme to.“</p>
<p>„To je pěkně pitomý zákon,“ oznámil mi Curran. „Je jednodušší se do toho vůbec neplést.“</p>
<p>Zazubila jsem se. „Aha! Teď se konečně začínáš chytat. Vítejte v lidské společnosti, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>„Kate. Zaklínej.“</p>
<p>O deset minut později se rozhodl, že se rána dostatečně zatáhla, aby ji mohl zakrýt obvazem. Přetáhla jsem si rolák přes záda. Bohužel, zatímco byl vyhrnutý, stačil zchladnout, a teď byl na kůži studený jako led. A vrstva slizu taky nepomohla. Curran se posadil vedle mě.</p>
<p>„Rameno,“ pověděla jsem mu. Sundal si košili a odhalil ten nejúžasnější hrudník na světě. Popadla jsem do kleští první hmyzí štětinu, jež z něj trčela. Byla velká jako tenčí jehlice na maso. „Připravený?“</p>
<p>„Udělej to.“</p>
<p>Vytrhla jsem štětinu. Byla dobrých pětadvacet centimetrů dlouhá.</p>
<p>Vydal ze sebe krátké, drsné zamručení. Muselo to strašlivě bolet. Utřela jsem gázou krev na jeho rameni. „Ještě čtyři.“</p>
<p>„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“</p>
<p>Podařilo se mi je všechny vytáhnout za méně než minutu. Čím méně ho to bude bolet, tím lépe. Curran si znovu oblékl košili a přitiskl mě k sobě. Pohled mu potemněl. Ať už přemýšlel nad čímkoliv, rozhodně to nebylo dobré.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Měla jsem pocit, že přemýšlel nad tím, že kdyby byl ještě Pánem šelem, teď by tady měl tým kožoměnců, kteří by hlídali mrtvolu pavouka, zatímco on by mě vezl do Pevnosti, kde by mě Doolittle postavil zase zpátky na nohy.</p>
<p>„Být člověk není zas tak špatné, nebo ano?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Pamatuješ si na Savellovy? Žijí v domě naproti nám.“</p>
<p>Heather Savellová byla můj osobní trn v patě. Oblast sice neměla sdružení vlastníků domů, ale Heather ho strašně chtěla mít. V jejích představách bylo to sdružení opravdové a ona mu předsedala. Brala ty imaginární povinnosti velmi vážně. „Jistě.“</p>
<p>„Posypali hranice svého pozemku chilli.“</p>
<p>Skoro jsem zaskřípala zuby. Posypali pozemek pálivými papričkami, aby se Curran držel dál, jako by byl nějaký toulavý pes, co čenichá kolem.</p>
<p>„Očividně jim nedošlo, že ho můžu překročit.“</p>
<p>„Promluvím si s nimi.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou znovu. „Ne, jsou vyděšení, protože mě neznají. Chápu je. Ale nechápu tebe. Proč je ochraňuješ?“</p>
<p>„Protože se nedokážou ochránit sami.“</p>
<p>Curran se na mě zadíval s tvrdým výrazem. „Ve Smečce jsou všichni stejní, patříme k sobě, jsme jednotní. Každý něčím přispívá, někteří více, někteří méně. Všichni se tam snažíme dosáhnout společného cíle. Žít v bezpečí.“</p>
<p>„Stejně jako lidé tady.“</p>
<p>Curran se zašklebil. „Kdybych tě bil na ulici, nehnuli by ani prstem, aby ti pomohli.“</p>
<p>„A kdybys mě bil uprostřed Pevnosti, pomohl by mi někdo? Nebo by se všichni raději dívali jinam, protože alfové se perou a není to jejich starost?“</p>
<p>Curran zavrčel. „Kate…“</p>
<p>„Máš předsudky proti lidem, kteří nejsou kožoměnci.“ Opřela jsem se o něj a on mě objal. „Jsou to opodstatněné předsudky, protože když se lidé někoho bojí, chovají se k němu podezíravě. Pro většinu lidí jsou kožoměnci příšery, a ty jsi jim kraloval. Chápu to. Pro Smečku jsem byla příšera zase já a podle toho se ke mně chovali.“</p>
<p>„Ne všichni.“</p>
<p>„Ne, všichni ne. A to mám přesně na mysli.“</p>
<p>Otočila jsem hlavu a políbila ho. Rty měl horké. Na jazyku mi zatančila povědomá chuť.</p>
<p>„Nikdy jsi nežil mezi nekožoměnci, Currane. Já ano. Viděla jsem muže vběhnout do hořícího domu, aby zachránil psa. Viděla jsem, jak se lidé dokáží obětovat pro někoho naprosto neznámého. Ne všichni jsou toho schopni, ale je jich dost, aby na tom záleželo. Proto jim pomáhám. Dej jim šanci. Myslím, že by tě mohli překvapit.“</p>
<p>Povzdechl si a přitiskl si mě k sobě blíž.</p>
<p>„Vážně zvažuješ, že převezmeš vedení nad Cechem?“ zeptala jsem se ho. „Je v troskách.“</p>
<p>Uculil se na mě. Byl to šťastný úsměv pobaveného dravce. „Zvládnu to.“</p>
<p>„Nebude z nich nikdy druhá Smečka. Jsou příliš nezávislí. A neradi uznávají autority.“</p>
<p>„Nepotřebuju druhou Smečku. Smečka má stejně příliš mnoho pravidel. Mám pro ty lidi pár nápadů, jen o tom ještě nevědí.“</p>
<p>„Na každém kroku proti tobě budou bojovat.“</p>
<p>„V to doufám.“ Curran se tiše zasmál. „Vyrovnám se s nimi po jednom nebo ve větších skupinách. Bude to legrace.“</p>
<p>Jako puštěný ze řetězu mě začínal děsit. „Tohle na vás miluju, Vaše Chlupatosti. Vaši pokoru a skromnost.“</p>
<p>„A nezapomeň na můj bystrý intelekt a chlapecký šarm.“</p>
<p>„Chlapecký?“</p>
<p>„Cech má něco, co Smečka postrádá,“ pokračoval Curran. „Různorodost. Jsou tam střelci, bojovníci na blízko, lidé používající magii. Možná to budeme potřebovat, až…“ Odmlčel se.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Změnil se vítr.“ Curran vstal a zamířil kamsi po chodníku. Šla jsem za ním. Prošli jsme kolem jedné lampy, pak druhé… Ještě dvacet metrů a budu se muset vrátit zpátky. Odešli jsme příliš daleko od mrtvoly pavoučího štíra.</p>
<p>Curran se zastavil a dřepl si. Přes chodník se táhl velký, světlý škrábanec. Zhluboka se nadechl a zkřivil obličej.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>Výraz měl ponurý. „Ghúlové. Hodně ghúlů.“</p>
<p>Dlouhý kolísavý jekot sirén poháněných magií se rozlehl skrz ulice. Kavalerie se blížila.</p>
</section>
<section>
<p>6.</p>
<p>Biohazard dorazil ve velkém stylu. Dvě černá SUV a obrněný kamion, který na návěsu táhl ocelové kontejnery. Z SUV vyskákalo deset lidí v ochranných oblecích a jeden podsaditý, tmavovlasý muž v červené mikině, na níž bílými písmeny stálo: ČARODĚJ NA SVOBODĚ. Svět je malý.</p>
<p>Čaroděj v mikině s kapucí píchl prstem mým směrem. „Ty! Nečistá! Pověz mi úplně všechno!“</p>
<p>„Ahoj, Luthere. Myslela jsem, že děláš pro ÚPJ.“</p>
<p>Zatvářil se kysele. „Zbytečně moc politiky a příliš málo magie, plus měli problémy s mou profesionální strategií. Navíc jejich zdravotní pojištění stojí za prd.“</p>
<p>„Takže tě vyhodili?“</p>
<p>„Skončil jsem.“</p>
<p>„Když jsem odešla z Řádu, pověděl jsi mi, že jsem pošpinila své jméno.“</p>
<p>„To proto, že jsi odešla ve vzteku kvůli nějaké hlouposti, jako je zachraňování lidských životů. Já skončil, protože jsem z toho mohl vytěžit co nejvíc. To nevíš, že hrát si na hrdinu je předem prohraná bitva? Placené je to mizerně, a lidi tě pak stejně nenávidí.“ Luther se zadíval na Currana. „A co je tohle za samčí exemplář?“</p>
<p>Curran nabídl Lutherovi ruku k potřesení. „Lennart.“</p>
<p>Luther ji popadl a přičichl si k ní. „Kožoměnec, kočkovitá šelma, nejspíš lev, ale rozhodně nejde o tuctového afrického Simbu. Máte takový divný pach.“ Krátce se na mě zadíval. „Proč se vždycky taháš s takovými podivíny?“</p>
<p>„Je to její zvláštní talent,“ oznámil mu Curran. „Přitahuje nás jako magnet.“</p>
<p>Luther zavrtěl hlavou a začal se věnovat mrtvole brouka. Kreslíř Biohazardu se tvora urychleně snažil naskicovat, zatímco zbytek lidí stál kolem s kyselinou a plamenomety. „Povězte mi o té věci.“</p>
<p>Vysvětlila jsem historku paní Oswaldové.</p>
<p>„Promluvilo to?“ zeptal se Luther.</p>
<p>„Ano.“ Normální zjevení neměla vlastní vědomí. Nemluvila, a pokud ano, nebylo z toho cítit takové množství moci. „V tom hlase bylo hodně magie. Byla cítit na kůži.“</p>
<p>„Nelíbí se mi to,“ řekl Luther.</p>
<p>Mně se to taky nezdálo. „Někdo je zaujatý proti kočkám. Nevím, jestli přímo proti kočkám paní Oswaldové nebo všeobecně, ale je vytrvalý. Nejdřív poslal klíště. Když ho Eduardo chytil, sesilatel poslal gryfa, a když ten byl příliš malý, aby pronikl mřížemi, vložil do něj víc magie, aby vyrostl. A gryf se pak změnil v tohle.“ Kývla jsem k mrtvole. „Ani kruci nevím, co to je.“</p>
<p>„Na hlavním velení máme chlapa přes brouky. Zavolám ti, až na to přijde.“ Luther se zamyšleně díval na mrtvolu. „Ta mezikmenová proměna mi dělá starosti.“</p>
<p>Mně také.</p>
<p>Kreslíř zamával skicákem. „Hotovo.“</p>
<p>„Tak fajn, panstvo,“ zavolal Luther. „Zabalte to, označte a obmotejte řetězy.“</p>
<p>Četa začala na pozemku rozdělávat plastovou plachtu.</p>
<p>„Ty, Luthere,“ řekla jsem. „Nenajali jste v poslední době nějaké nové ghúly, že?“</p>
<p>Luther se ke mně prudce otočil a upřel na mě pohled, jako když žralok ucítí ve vodě kapku krve. „Něco víš. Povídej.“</p>
<p>„Zvědové Smečky našli hodně mrtvých ghúlů na jedné z cest na východě,“ vysvětlil Curran. „Snídali jsme s Pánem šelem a on se o tom zmínil.“</p>
<p>Luther si ho zamyšleně prohlížel. „Jasně, budu vám věřit. Vlastně počkejte, mám mozek. Promiňte, úplně jsem na to zapomněl. Ghúly našli na kusy. Někdo je roztrhal drápy a rozsekal mečem. A tady stojíte vy dva, jeden má drápy a druhý meč.“</p>
<p>„Nejsme jediní lidé ve městě ozbrojení mečem a drápy,“ odtušil Curran.</p>
<p>Luther přimhouřil oči a zadíval se na nás. „Co máte vy dva za lubem?“</p>
<p>„Zrovna teď nic,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Nevěřím ti.“</p>
<p>Derek k nám klusal po cestě. Měl na sobě šedou mikinu a staré džíny, a běžel tím charakteristickým vlčím krokem, který vypadal neuspěchaně, ale rychle jím překonávali celé kilometry. Bylo mu devatenáct, měřil něco málo pod metr osmdesát, měl tmavé vlasy a svalnaté atletické tělo. Lidé se za Derekem otáčeli. Pak však spatřili jeho obličej. Před pár lety se snažil zachránit dívku. Stvoření, jimž patřila, ho zajala a na tvář mu vylila roztavený kov. Zotavil se, ale jeho tvář to poznamenalo. Rysy měl hrubší, jejich kdysi pohledná dokonalost byla pryč. A pohled jeho tmavých očí to jen zhoršoval. Tvrdý, jako by patřil někomu staršímu, koho semlela bolest a utrpení, ale dostal se z toho. Poničený, ale nezlomený. Opřel se o náš džíp a nahrbil se.</p>
<p>„Tak fajn,“ oznámila jsem mu. „Vyšetřujeme zmizení kožoměnce, snažíme se ho najít. Nějaká pomoc by se nám hodila.“</p>
<p>Luther zdvihl ruku. „Tady tě zastavím. Kožoměnci jsou záležitostí Smečky. Pokud si nevyžádají naši pomoc písemně, nemůžu nic udělat. Nechci to vůbec slyšet.“</p>
<p><emphasis>Jaké překvapení. Držte mě někdo, než mi samým překvapením selže srdce.</emphasis></p>
<p>„Páni, to je od tebe milé, že se tak staráš.“</p>
<p>„Pán šelem je hajzl,“ řekl Luther. „Už dřív jsem jednal s jeho zástupci, a řeknu vám, že bych ho nechtěl naštvat.“</p>
<p>Vážně jsem teď chtěla vidět výraz na Curranově tváři, ale to bych se musela otočit a vypadalo by to divně. „Pověz mi o těch ghúlech, Luthere.“</p>
<p>„Nemůžu to potvrdit ani vyvrátit.“</p>
<p>Opravdu? „Je to veřejně dostupná informace. Můžu zajet do města na radnici a strávit tři hodiny prohrabáváním dokumentace Biohazardu, nebo bys mi to mohl prostě říct. A jestli budu muset promarnit tolik času, budu vážně podrážděná.“</p>
<p>Luther přenesl váhu dozadu. „Až mi srdce usedá. Toho se mám asi bát, že?“</p>
<p>„Ne, jenom se ti snažím říct, že když jsem podrážděná, nerada se dělím o informace. Chceš vědět, proč se horda ghúlů pokusila vniknout do města. My to chceme vědět také. Nakonec na to přijdeme a pak s tím můžeme přijít za tebou nebo tvými bývalými šéfy v ÚPJ.“</p>
<p>Povzdechl si. „Ne, nenajali jsme žádné nové ghúly.“</p>
<p>„Mluvil jsi s Mitchellem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nechce s nikým mluvit.“ Luther se zašklebil. „Něco se s ním děje.“</p>
<p>„Se mnou by promluvit mohl.“</p>
<p>„To je pravda.“ Luther si znovu povzdechl. „Víš ty co, nechám tě setkat se s Mitchellem, ale jestli s tebou promluví, řekneš mi, co povídal. Chci vědět, co se s ním děje.“</p>
<p>„Dohodnuto.“ Byla bych pitomá, kdybych na to nekývla. „Dnes v noci.“</p>
<p>„Ne, zítra. Včera v noci jsme ho nakrmili, takže teď vyspává.“</p>
<p>Mitchellovi se nelíbilo venku. Většinu času se schovával ve svém doupěti a dostat ho ven poté, co se najedl, bude nemožné. Už jsem se o to pokoušela dřív a k ničemu to nevedlo. „Zítra to bude stačit.“</p>
<p>„Fajn. Tady jste skončili, huš, kšá, můžete jít. Nedělejte nic, co bych nedělal já, děti.“</p>
<p>Zamířila jsem k autům.</p>
<p>„Počkej,“ zavolal Luther.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Přiklusal ke mně. „Nepřipadá ti město nějaké jiné?“</p>
<p>„Jak jiné?“</p>
<p>Prohrábl si prsty vlasy. „V prosinci se něco stalo, něco divného.“</p>
<p><emphasis>Pokračujte dál, není zde nic k vidění, žádní lidé nárokující si město v dohledu.</emphasis></p>
<p>„Podivné věci se tu stávají pořád.“</p>
<p>„Ne, tohle bylo jiné. Připomínalo to bouři. Bouři magie. Převalila se přes město a teď je cítit jinak. Necítíš, že by bylo nějaké jiné?“</p>
<p><emphasis>Lži, lži, zatloukej.</emphasis> „Ne.“</p>
<p>Luther studoval moji tvář upřeným pohledem. „Nejsem šílený.“</p>
<p><emphasis>Ne, to nejsi.</emphasis> „To je nad moji platovou třídu.“</p>
<p>„Je to jako svědění a nemůžu se poškrábat.“</p>
<p>„Možná byste si s tím měl zajít k doktorovi,“ poznamenal Curran.</p>
<p>Luther na něj ukázal prstem. „Nelíbíte se mi.“</p>
<p>„Měj se, Luthere.“ Zazubila jsem se.</p>
<p>Zamířil pryč, ale ještě na nás volal: „Přijdu na to! Nejsem šílený!“</p>
<p>Jestli to jednou odhalí, budu mít hodně co vysvětlovat.</p><empty-line /><p>„To si všichni myslí, že jsem hajzl?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Jedině lidé, kdo tě znají nebo tě potkali.“</p>
<p>Dlouhou chvíli se na mě díval.</p>
<p>„Byl jsi horlivý zastánce Smečky a jejích zájmů,“ pověděla jsem mu. „Zájmy Smečky jsou velmi často v rozporu s těmi lidskými. Pořád tě miluju. Derek k tobě vzhlíží stále stejně.“</p>
<p>Derek zrovna teď klečel u škrábance na chodníku a hluboce dýchal. „Tři ghúlové. Jeden samec, dvě samice. Pach je asi tak padesát hodin starý, plus mínus hodinu.“</p>
<p>Padesát hodin by asi tak odpovídalo času, kdy v pondělí Eduardo odpověděl na telefonát paní Oswaldové ohledně vlčího gryfa.</p>
<p>„Zajímavé načasování,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Přišli sem a zase odešli po té samé trase,“ řekl Derek.</p>
<p>„Jak dlouho tady byli?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Pár hodin.“ Derek ukázal na úzké místo mezi domem a dřevěným plotem. „Skrývali se tam, za popelnicemi.“</p>
<p>Tři ghúlové tam prostě seděli a čekali, zatímco obyvatelé domu odešli do práce. <emphasis>Vůbec si nás nevšímejte, jen tady odpočíváme za vašimi popelnicemi, mneme si naše velké, ostré drápy, zatímco vaše chutňoučké dětičky míří do školy.</emphasis> To vůbec nebylo děsivé. Ne, vůbec ne.</p>
<p>„Proč?“ zamyslela jsem se nahlas. „Jestli se skrývali, existují na to i lepší místa.“</p>
<p>Curran zamručel. Jeho výraz mi napověděl, že myslí úplně na to samé. „Špatný úkryt, ale dobré místo na přepad.“</p>
<p>Krátce jsem se zadívala k domu paní Oswaldové. Ulice byla slepá, o pár domů dál končila. Dalo se sem dostat jen jedním směrem.</p>
<p>„Nějaké jiné pachy?“ zeptala jsem se. „Nějaké lidské pachy? Nenapadli tam někoho?“</p>
<p>Derek zavrtěl hlavou.</p>
<p>Curran se na mě zadíval. „Nepřipadá ti to divné?“</p>
<p>„Všechno mi na tom přijde divné. Ghúlové jsou samotáři. Žijí poblíž hřbitovů, schovávají se v doupatech a cestují za úsvitu nebo během noci. Nesdružují se do skupin a nepromenádují se na denním světle v obydlené oblasti. Pokud vlastník toho domu není sériový vrah a nepohřbívá své oběti vzadu na pozemku, není důvod, aby tady byli.“</p>
<p>„Vzadu žádná těla nějsou,“ oznámil nám Derek. „Ucítil bych pach jejich rozkladu.“</p>
<p>Smysl pro humor? Nenalezen.</p>
<p>„Hlavní je, že je velmi nepravděpodobné, že by tyhle dvě podivné události,“ ukázala jsem na popelnice jednou rukou a druhou zas na mrtvolu pavoučího štíra, „nebyly propojené. Myslím, že tady čekali na Eduarda.“ A dala bych klidně rok svého života za to, abych pochopila proč. „Ghúlové, které jsme zabili v Lawrenceville, odpovídali na něčí volání. Říkali, že na ně někdo čeká. Nedávají si dostaveníčka u kafe nebo při pozdní snídani. Myslím, že je nějaký jiný tvor využívá pro své vlastní záměry.“</p>
<p>„To by vysvětlovalo, proč jsou tak organizovaní a chovají se divně,“ řekl Derek.</p>
<p>„Dokážeš je vystopovat?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Jistě,“ usmál se Derek.</p>
<p>„Pojďme se jich zeptat na pár věcí,“ řekl Curran.</p>
<p>„Dojdu pro auto,“ pověděla jsem jim. Pěšky bych je jen zpomalovala.</p>
<p>O patnáct minut později jsem je dohnala v džípu. Budu pak muset poslat někoho zpátky, aby vyzvedl Georgino auto.</p>
<p>Lvi nebyli známí pro svou schopnost uběhnout maraton, ale Curran byl lví dlak, a to podle lidských standardů pořád znamenalo vynikající běžec. Společně s Derekem se řítili ulicí dobrých pětačtyřicet kilometrů v hodině, což se u nich dalo označit za osvěžující tempo.</p>
<p>Ghúlové pocházeli z arabské mytologie. Jedna z nejranějších zmínek o nich se objevila už v <emphasis>Tisíci a jedné noci</emphasis>. Zvěsti o vlčích gryfech pocházely ze severní Afriky a byly známé Berberům. Muslimové dobyli severní Afriku v sedmém století po Kristu, takže technicky vzato by mělo existovat nějaké slabé zeměpisné pojítko mezi gryfem a ghúly. Ale dál to nedávalo žádný smysl. Ghúlové se nezodpovídali žádné vyšší autoritě. Nešlo o nemrtvé, zůstávala jim jejich svobodná vůle a veškeré pokusy ovládat je zvenčí většinou dopadaly špatně. Byli to zbabělí, samotářští mrchožrouti nebo příležitostní dravci, kteří si vyhrabávali hluboká doupata, kde se ukrývali před lidmi a slunečním svitem. Neměla jsem vůbec ponětí, jak do toho zapadal pavoučí štír nebo kočky.</p>
<p>Možná, že ten neznámý útočník, jehož stvůry napadly paní Oswaldovou, byl vážně rozladěný, že se do toho Eduardo pletl, a poslal ghúly, aby ho unesli nebo zabili. Ale to by pak naznačovalo, že ta osoba dokáže ovládat armádu ghúlů. Nebo možná znala někoho, kdo to dokázal, a ten jí nebo jemu dlužil laskavost. A jestli jste dost mocní, abyste ovládli ghúly, proč se vůbec starat o nějaké kočky?</p>
<p>Vydechla jsem. Všechny tyhle divoké teorie měly jedno společné: Šlo jen o teorie. Dokud nenajdeme důkazy, veškeré mé prapodivné úvahy neměly cenu.</p>
<p>Curran a Derek přede mnou zatočili doleva na Valley View Road. Následovala jsem je. Ulici lemovaly malé obytné domy, usazené mezi stromy a keři. Vypadalo to na relativně tiché sousedství. V Atlantě po Změně nebyla žádná čtvrť úplně bezpečná, ale tahle patřila mezi ty stabilní. Pokud jsem věděla, tak s ní Eduardo neměl žádné spojení krom toho, že tady vzal jednu náhodnou zakázku v Cechu.</p>
<p>Tahle šlamastyka se začínala zamotávat čím dál víc. Zamotané případy jsem neměla ráda. Vzpomněla jsem si na George, vrhající se do cesty meči, aby ochránila těhotnou Desandru. Paměť mi nápomocně přihrála i vzpomínku na bezvědomého Eduarda pokrytého krví. Snažil se příšeře zabránit, aby zaútočila na Doolittla a Jimovu sestru. Skoro přitom umřel. George a Eduardo už si vytrpěli dost. Zasloužili si trochu štěstí. Chtěla jsem je dát zpátky dohromady a vidět je šťastné. Chtěla jsem, aby se vzali a měli roztomilá miminka.</p>
<p><emphasis>Kde sakra vězíš, Eduardo? Do čeho ses to namočil?</emphasis></p>
<p>Zahnuli jsme vlevo na Ashford Dunwoody Road. Po levé straně se v mém zorném poli objevily pozůstatky Walmartu. Curran a Derek zamířili k nim. Tři sta metrů mezi mnou a Walmartem vypadalo, jako by někdo nacpal skladiště do mixéru. Zem pokrývaly ostré kusy betonu, pospojované dohromady pokroucenými armovacími dráty a polámanými dřevěnými trámy. Tu a tam se třpytilo rozbité sklo, zaslepené špínou, když se od něj odrazil zbloudilý sluneční paprsek. Výborně. Jestli je budu následovat, to si můžu klidně tady a teď proděravět pneumatiky.</p>
<p>Derek zpomalil a začal dělat menší kruhy mezi sutinami. Ghúlové se tam museli zdržovat.</p>
<p>Curran se přikrčil. Celé tělo se mu při tom napnulo jako stlačená pružina, a pak vyskočil na metr osmdesát vysoký betonový balvan. Dopadl lehce a napřímil se, pohled upřený na drolící se vrak hypermarketu. Pozorovala jsem křivku jeho širokých ramen a lehce prohnutou linii jeho zad. Vítr se opřel do jeho teplákové soupravy a na okamžik odhalil obrysy jeho vypracovaného těla, svaly připravené poslat ho během mžiku vstříc nějaké neviděné hrozbě. Ten příslib síly na mě působil jako magnet. Kdybych ho neznala a projížděla bych kolem, zastavila bych, abych se na něj podívala pozorněji, a snažila se přijít na to, kdo ten děsivý přitažlivý parchant je.</p>
<p>A já s ním dneska půjdu domů. To se mám.</p>
<p>Fajn. Něco se mnou bylo vážně špatně. Za prvé, koukala jsem na něj jako nějaký zamilovaný idiot. Za druhé, zírala jsem na něj, zatímco jsem seděla v autě uprostřed ulice a motor stále běžel. Pokud by se z druhé strany vyřítilo další vozidlo, mohla bych si prožít zábavu a vzrušení čelní srážky. Stočila jsem auto k obrubníku. Určitě to byl následek ztráty krve. Jistě. To bude ono.</p>
<p>Derek se otočil o sto osmdesát stupňů a proběhl kolem mně po cestě kamsi zpátky. Curran seskočil z balvanu a dohnal ho. <emphasis>A je to tady zase.</emphasis> Povolila jsem brzdu. Meadow Lane Road… Rozbořená parkovací garáž se tyčila po naší levici, napolo schovaná za borovicemi. Curran a Derek se sehnuli a zamířili dovnitř. Zaparkovala jsem a pak sešla dolů z kopce za nimi.</p>
<p>Přede mnou se rozprostíraly prostory garáže. Chvíli jsem jen stála, nechala oči, ať si přivyknou šeru. Holé šlahouny, stále se vzpamatovávající ze zimy, pokrývaly pravou i levou stranu garáže, směrem dozadu houstly k místu, kde se propadl strop. Tři auta, přikovaná na místě pod drtivou vahou betonu, tiše rezla v levém rohu na opačné straně. Vedle nich čekal Curran. Derek dřepěl u něj. Před nimi zela v betonové zdi prasklina. Z místa, kde jsem stála, vypadala černá jako noc, nejméně dva a půl metru vysoká a metr široká.</p>
<p>Samozřejmě. Proč by nemohlo jít o strašlivou temnou kobku? Alespoň jednou bych byla ráda, aby šlo o bezstarostnou procházku skrz zahradu plnou růží a slunečního svitu.</p>
<p>Přiklusala jsem k nim. Derek se zhoupl na špičkách a otočil se ke mně. „Stopa vede tam dovnitř.“</p>
<p><emphasis>Ne, nevede.</emphasis> „Tak dobře.“</p>
<p>Derek se skrčil a zamířil do díry. Dívala jsem se za ním. Beton končil asi po metru a půl, kde přecházel do tunelu vyhrabaného v hlíně, svažujícího se dolů. Ovanul mě studený, navlhlý závan.</p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p>Cítila jsem, jak se Curran za mnou napřímil. Zády jsem se otřela o jeho hruď. Nechtěla jsem se vydat dovnitř. Udělala bych cokoliv jiného, ale nechtěla jsem tam jít.</p>
<p>„Zlato?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Zrovna teď tam Eduardo někde dole mohl být a čekat na naši pomoc. Vkročila jsem do mezery a vyrazila vpřed. Prostě budu muset klást jednu nohu před druhou a nemyslet na ty tisíce kil zeminy a skály, které mě pohřbí zaživa, až chodba spadne.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.</p>
<p>„Je mi skvěle.“ Dereka pohybujícího se v temnotě přede mnou jsem skoro neviděla. Moje představivost mi nabídla obraz laviny uvolněné zeminy, která padne do tunelu přede mne, pohřbí mě a dostane se mi až do plic… Na jazyku jsem ucítila chuť adrenalinu. Tunely nikdy nepatřily mezi má oblíbená místa, ale dneska se mé tělo opravdu překonávalo.</p>
<p>„Zrychlil ti pulz.“</p>
<p>Prostě jsem si musela vybrat kožoměnce. „Očividně mi tmavé úzké tunely vedoucí hluboko pod zemí moc nesednou.“</p>
<p>Objal mě. Zastavila jsem se. Srdce mi prudce bušilo. Co se to se mnou sakra dělo?</p>
<p>Curran mě políbil do vlasů. Tiše a horce mi zašeptal do ucha: „Tohle není Mišmar.“</p>
<p>Hlavou mi proudily myšlenky, jako by mi někdo vylil na hlavu kyblík studené vody. Věznění v tunelu naplněném vodou, visení na kovové mříži… jak jsem držela Ghastekovi hlavu nad vodou, aby se neutopil… běh tmavými chodbami zatímco nás pronásledovaly stovky nemrtvých…</p>
<p>Příval vzpomínek přerušil Curranův hlas, klidný a konejšivý. „Nejsme v pasti. Je to jen díra v zemi.“</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o něj. Když jste zhluboka dýchali, oslabovalo to úzkost, tak jsem pomalu dýchala a snažila se, aby mé výdechy byl delší než nádechy, a nechala se objímat.</p>
<p>Tep mi zpomalil. Ten podivný nepříjemný pocit stále přetrvával, ale ustoupil natolik, že jsem ho dokázala ovládnout. Stiskla jsem mu ruku. „V pohodě, zvládnu to.“</p>
<p>Pustil mě a já si dál razila cestu vpřed, snažila se zrychlit.</p>
<p>Tunel se zúžil, takže jsem rameny drhla o hlínu. Výborně. Úzkost mě nepřestávala svírat. Soustředila jsem se na dýchání, pomalé a hluboké.</p>
<p>Minuta uplynula. A pak další.</p>
<p><emphasis>Prostě se nezastavuj. Pokračuj dál. Skončí to.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jednou skončí.</emphasis></p>
<p>Měla jsem pocit, že jsme pod zemí věčnost. Museli jsme jít dobré půl hodiny.</p>
<p>Muselo to skončit…</p>
<p>Jak daleko se ten zatracený tunel vůbec táhne?</p>
<p>Na bedra se mi přilepila dlaň a pak sjela dolů.</p>
<p>„To jsi mě teď zrovna chytil za zadek?“ zašeptala jsem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Currane!“</p>
<p>„Ano?“ V jeho hlase jsem zaslechla potlačovaný smích.</p>
<p>Neskutečné. Zrychlila jsem. „Stopujeme ghúly a ty mi saháš na zadek.“</p>
<p>„Vždycky se ujišťuju, že dávám pozor na důležité věci.“</p>
<p>„Ale samozřejmě.“</p>
<p>„A navíc, jestli tunel spadne, nebudu mít možnost to udělat znovu.“</p>
<p>„Stejně už nebudeš mít možnost. Už před sebou Dereka ani nevidím. Možná slyšel o tvém osahávání a rozhodl se nám dát trochu prostoru.“</p>
<p>„Možná se jen moc loudáš.“</p>
<p><emphasis>Vrrr.</emphasis></p>
<p>„Měla bys taky dělat víc rámusu, když jdeš,“ pokračoval v návrzích Curran. „Možná si tě ghúlové spletou s malým podzemním slonem a utečou.“</p>
<p>„Až se odsud dostaneme, pořádně tě nakopu.“</p>
<p>„Můžeš to zkusit.“</p>
<p>Tunel zatáčel. Dereka skoro padesát metrů přede mnou osvětloval slabý svit. Seskočil dolů do světla. Já to vzala oklikou. Stačila chvilka a zachytila jsem se okraje ústí tunelu. Přede mnou se rozprostírala obrovská otevřená jeskyně, jejíž dno bylo asi dva metry pode mnou. Osvětlovaly ji sluneční paprsky proudící dovnitř dírou ve stropě. Jeden z nich dopadal přímo na pochroumané auto postavené na čumák uprostřed podlahy se zadkem vystrčeným do vzduchu, jehož kapota připomínala zmačkanou plechovku od coly. Derek nebyl nikde v dohledu.</p>
<p>Pochroumané černé auto.</p>
<p>Žaludek se mi sevřel neodbytnou předtuchou. Seskočila jsem dolů. Náraz mě tvrdě uhodil do chodidel. Jeskyně se rozpínala ve dva obrovské tunely vlevo i vpravo, příliš podobné, takže musely být dílem lidské ruky. Začínalo to být čím dál lepší.</p>
<p>Curran dopadl vedle mě, neslyšně jako duch. Nebylo fér, že se tak velký člověk dokázal pohybovat tak tiše.</p>
<p>„MARTA,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Zamračil se na mě.</p>
<p>„Dopravní systém, Metropolitní Atlantská Rychlá Transportní Autorita. Zrovna jsme vstoupili na červenou linku.“</p>
<p>MARTA začala v sedmdesátých letech dvacátého století a rozrostla se v síť autobusových a vlakových linek, některých nad zemí, některých pod ní. Během své největší slávy ji využívalo k přepravě čtyři sta tisíc lidí denně, ale vlny magie ji rozdrtily. Vlaky padly magii za oběť jako první. Ne, že by jich tolik havarovalo, ale díky magii se zrodila příšerná stvoření, libující si v tmavých tunelech, lovící chutné svačinky, které se jim dobrovolně scházely na nástupištích. Lidé odmítli chodit pod zem. Autobusy se ještě nějakou dobu držely, ale nakonec město hodilo ručník do ringu. Teď stály stanice MARTA opuštěné, jejich tunely se proměnily v doupata tvorů s ostrými zuby.</p>
<p>„Jak daleko vedou?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Nemám tušení. Zrovna ji rozšiřovali, když udeřila Změna. Pravděpodobně existují kilometry a kilometry kolejí pod zemí.“ Stopovat ghúly skrze kilometry tunelů by bylo jako lovit krysu v bludišti s tuctem východů.</p>
<p>Pohybovali jsme se s Curranem společně, tiše mířili k autu. Kam se sakra poděl zázračný chlapec?</p>
<p>SUV stálo přímo pod dírou. Vzhlédla jsem. Byla dost velká, aby jí prošlo auto.</p>
<p>„Je tohle Tahoe?“</p>
<p>Curran zdvihl ruku, popadl převodovku a potáhl. Kov skřípěl a sténal, jak se zadek SUV naklonil směrem ke Curranovi. Je fajn být lvím dlakem.</p>
<p>„Jop. Je to Tahoe.“</p>
<p>Děs se přese mě přelil ve studené, lepkavé vlně. Muselo jít o Eduardovo auto. Ghúlové ho zabili, nechali jeho tělo hnít, a pak sem dotlačili auto, aby ho už nikdo nikdy nenašel.</p>
<p>Curran pomalu stáhl zadek SUV a nechal ho posledního půl metru spadnout. Lak na obou stranách auta hyzdily dlouhé škrábance. Ghúlí drápy. Kouřová skla na autě napraskla, ale nevysypala se. Praskliny pokrýval prach. Neviděla jsem vůbec nic. Sáhla jsem po dveřích na straně řidiče. V mých představách na jeho místě ležela Eduardova zmrzačená mrtvola umazaná od vlastní krve.</p>
<p><emphasis>Nebuď mrtvý… Nebuď mrtvý…</emphasis></p>
<p>Zatáhla jsem za dveře, které se zaskřípěním rozletěly dokořán a odhalily vnitřek auta.</p>
<p>Prázdno.</p>
<p><emphasis>Uf, to bylo o fous. Uf.</emphasis></p>
<p>Curran otevřel dveře na opačné straně. „Cítím jeho pach, je to jeho auto.“</p>
<p>Vnitřek Tahoe vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo plné nožů.</p>
<p>„Cítíš jeho mrtvolu?“</p>
<p>„Ne.“ Nadechl se. „Smrdí po ghúlech.“</p>
<p>„Po těch našich, co jsme zabili?“</p>
<p>„Ne, po jiné skupině. Tyhle pachy jsou starší.“</p>
<p>Takže tady řádila víc než jedna horda ghúlů.</p>
<p>Derek vyšel z levého tunelu. „Pachová stopa končí tady.“</p>
<p>„Jak to myslíš, že končí?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Prošel jsem tunel oběma směry.“ Derek se opřel o špinavou zeď. „Stopa vede sem a pak najednou končí. Na obou stranách tunelu nejsou žádné čerstvé pachy ghúlů.“</p>
<p>„Nemohli prostě jen tak odletět,“ řekla jsem.</p>
<p>„Můžou jim narůst křídla?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„O tom pochybuji.“ Ghúlové s křídly, to jsme všichni potřebovali. „Kdyby jim mohla narůst křídla, už by to udělali. Je to skvělá obranná modifikace a oni bývají zbabělci.“</p>
<p>„Jejich pach mi říká, že se dostali až sem a pak zmizeli,“ oznámil nám Derek.</p>
<p>Promnula jsem si tvář. „To by naznačovalo teleportaci.“</p>
<p>„D‘Ambray se teleportuje,“ řekl Curran.</p>
<p>„Ano, ale Hugh používá slova moci a speciální vodu, se kterou si pohrál Roland. Ten druh teleportace je trik mého otce a nikdo jiný ho neovládá. Navíc bychom věděli, pokud by byl Hugh ve městě.“</p>
<p>„Jak?“ zeptal se Derek.</p>
<p>„Cítila bych ho, kdyby překročil hranici Atlanty.“</p>
<p>Curran se ke mně naklonil. „Existuje nějaká hranice?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A kdy jsi plánovala, že se o tom podělíš i se zbytkem třídy?“</p>
<p>„Nějak na to nepřišla řeč.“</p>
<p>Nevypadal zrovna šťastně. Když máte potíže, změňte téma. „Ale hlavní je, že je teleportace složitá a vyžaduje svinskou tunu magie.“</p>
<p>„A svinská tuna je technický termín?“ vyzvídal Derek.</p>
<p>Chytrák jeden. „Ano,“ zavrčela jsem. „Během potíží se Strážci majáku jsem ohledala místo činu. Udělali to volhové.“</p>
<p>Volhové byli ruští druidi, a na rozdíl od těch opravdových, kteří se snažili vyrovnat s historickým stigmatem lidských obětí, na etiku zvysoka kašlali.</p>
<p>„Byli to opravdu mocní pohanští kněží, ale museli obětovat člověka, aby získali dostatek energie.“</p>
<p>„Kam tím míříš?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Podívejte se kolem. Žádné známky rituálu, jen hlína.“</p>
<p>Všichni tři jsme si prohlíželi jeskyni.</p>
<p>„Nemám vůbec tušení proti čemu stojíme,“ utrousila jsem. „Vážně, ale vážně se mi to nelíbí.“</p>
<p>„Potřebujeme Julii,“ navrhl Curran.</p>
<p>Jakmile byla do zločinu zapojená magie, velmi rychle se rozhodlo, že odhalení druhu magie na jakémkoliv místě činu je životní nutnost. Proto vyšetřující používali m-skenery, neskladné těžké mašiny, schopné zachytit druh magie a přiřadit k němu barvu. Modrou pro lidi, purpurovou pro upíra, zelenou pro kožoměnce a tak dále. Julie byla lidským ekvivalenem m-skeneru, mnohem citlivějším než ten nejmodernější model.</p>
<p>Vytáhla jsem z kapsy klíče. „Teď už by měla být doma.“</p>
<p>Curran si prohlížel díru ve stropě jeskyně. Bylo to dobrých dvanáct metrů vysoko. Derek si převzal klíče, dal si je do džín a zacouval, aby měl dobrý rozběh. Curran spojil ruce dohromady a přikrčil se, udělal z nich schůdek. Derek proti němu vyrazil, tak rychlý, že z něj byla jen šmouha. Pravým chodidlem stoupl na Curranovy ruce. Curran se napřímil a pažemi vymrštil Dereka jako pružina. Zázračný chlapec vystřelil vzhůru rychle jako blesk. Na vteřinu jsem si myslela, že se mu to nepovede, ale pak se zachytil zlomené kovové trubky čnící z okraje díry. Přitáhl se nahoru a zmizel na denním světle.</p>
</section>
<section>
<p>7.</p>
<p>Sedadlo spolujezdce hyzdily dlouhé škrábance, látkový potah byl roztřepený a rozervaný. Někdo na něj použil spíš drápy než čepel. Mnohem hladší rána se táhla přes přístrojovou desku a opačný konec spolujezdcova sedadla. Na desce byly promáčkliny, v některých ulpěly kusy kostí a chuchvalce tmavě rudé tkáně. Vnitřek Tahoe zdobilo několik tmavých šmouh barvy narudlého dehtu. Všechny byly mimo sedadlo řidiče, což znamenalo, že byl Eduardo uvnitř, když se bojovalo. Posadila jsem se na sedadlo řidiče… téměř jsem nedosáhla na pedály… a máchla rukou. Jop. Eduardo měl v ruce nějakou krátkou sečnou zbraň, podle rýhy v přístrojové desce nejspíš mačetu, a po něčem s ní sekal. Pak mu zbraň vyrvali z ruky, tak začal útočníky otloukat o přístrojovou desku.</p>
<p>Vytáhla jsem z kapsičky na opasku malý plastový sáček, vytáhla z něj špetku prášku a posypala jí krev. Tmavě zelený prášek zbělal.</p>
<p>„Vernonie, železný plevel,“ vysvětlila jsem Curranovi. „Ghúlové ho nemají rádi. Nejsem si jistá, jestli jim ubližuje, ale reaguje s jejich krví.“</p>
<p>Curran zkoumal palubní desku. „Na to, že byl připoutaný k sedadlu a ghúlové útočili všude kolem něj, kladl zatraceně velký odpor.“</p>
<p>„A to mě mate.“ Natáhla jsem se dovnitř a dotkla se zbytků Eduardova pásu. Z vrchního úchytu ho viselo asi dvacet centimetrů, končil roztřepeně a zdrsněle.</p>
<p>„Přehryzali ho,“ řekl Curran.</p>
<p>„Ano. Když ho přepadli, měl zapnutý bezpečnostní pás. Jsi ghúl. Tenhle chlap po tobě seká zbraní a drtí lebky tvých kámošů nalevo napravo a namísto toho, abys ho zabil na místě, když je upoutaný v sedadle, dáš si načas, abys pás přehryzal a vytáhl ho ven.“</p>
<p>„Chtěli Eduarda živého.“</p>
<p>„Ale proč?“</p>
<p>Prohledali jsme zbytek Tahoe. Našla jsem Eduardův batoh, měl v něm oběd a peněženku se sto dolary v hotovosti. Zásoba zbraní skrytá vzadu v autě byla netknutá. Kdyby šlo o lidského útočníka, sebral by pistole a taktické chladné zbraně. Ať už Eduarda unesl kdokoliv, neměl zájem o jeho zbraně nebo peníze, což pravděpodobně znamenalo, že naše ghúlí teorie byla správná. Nejenom, že ghúlové Eduarda unesli, taky strčili jeho auto do díry, aby ho skryli. Za normálních okolností nebyli tak zákeřní. Ovládal je nějaký druh zlovolné inteligence, která měla očividně plán. Kdybychom tak jen přišli na to, co za plán to je.</p>
<p>Posadila jsem se na skálu a Curran se natáhl vedle mě. Vypadal strašně. Před nějakou dobou sliz začal smrdět jako leklá ryba, a zatímco jsme se plazili pod zemí, smíchal se s uvolněnou hlínou, aby na kůži vytvořil krustu připomínající cement. V mém případě se do toho ještě bezpochyby přidala krev, prosakující mi skrz obvazy. Bolelo mě rameno. Záda taky. Ani jeden z nás od rána nejedl. Curran musel umírat hlady. Jsme to ale pár.</p>
<p>Všiml si, že si ho prohlížím. „Tak jsme tady, v téhle špinavé díře.“</p>
<p>„Jop. Vypadáme jako dva ghúlové, co se vyváleli v hnijících mrtvolách.“</p>
<p>Blýskl mým směrem zářivým úsměvem. „Hej, zlato. Chceš si zalaškovat?“</p>
<p>Zasmála jsem se mu.</p>
<p>„Pokud bych plánoval unést Eduarda,“ zamyslel se Curran nahlas, „a věděl jsem, kam jede, nejjednoduší by bylo postavit nějaké kožoměnce blízko jeho cíle, aby ho mohli přepadnout, až bude přijíždět na místo určení. Až na to, že ten cíl je obydlená oblast, takže kdyby mí lidé Eduarda přepadli, museli by ho odtáhnout z ulice, kde by křičel a kladl odpor.“</p>
<p>„Ano. To je příliš riskantní. Příliš na očích, příliš mnoho možných svědků,“ souhlasila jsem.</p>
<p>„Chtěl bych dostat svou oběť z ulic rychle a tiše, tak bych prohledal možné trasy k jeho cíli, našel dobrá místa na přepad a postavil na každou trasu skupinu kožoměnců a jednu poslední skupinu nechal hlídat cílovou stanici, jen tak pro jistotu.“</p>
<p>„To dává smysl.“ A přesně to ghúlové provedli.</p>
<p>„Tak co je na Eduardovi tak výjimečného?“</p>
<p>„To nevím.“ Povzdechla jsem si. „Možná je to tajný ghúlí princ.“</p>
<p>Chtěla jsem se vyškrábat z té díry a něco zabít, jen aby byl Eduardo v pořádku. Namísto toho jsem tady musela sedět a čekat. Natáhla jsem se ke Curranovi a stiskla mu ruku.</p>
<p>„Neboj se,“ řekl. „Najdeme ho. Unesli ho živého, takže po něm něco chtějí.“</p>
<p>„Nejde o to ho najít, ale najít ho včas.“</p>
<p>„Ví, že pomoc je na cestě,“ řekl Curran. „George ho miluje. Ví, že ho hledá, a že k tomu přesvědčí i Smečku.“</p>
<p>„Pořád si říkám, jak mi to mohlo uniknout,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„George a Eduardo.“</p>
<p>„Byli hodně opatrní,“ řekl Curran. „George svého otce miluje. Nechtěla, aby spolu Mahon s Eduardem bojovali. Mahon je Popravčí Smečky a má víc zkušeností, ale Eduardo je mladší, ve zvířecí formě o dobrých dvě stě dvacet kilo těžší, a měl by velkou motivaci. Nezáleželo by na tom, kdo by vyhrál. Když by skončili, jeden z nich by byl mrtvý a druhý by umíral.“</p>
<p>„Vážně by s Eduardem bojoval?“</p>
<p>„Záleželo by na okolnostech. Marta většinou dokáže Mahona zkrotit, ale někdy mu selže sebeovládání.“</p>
<p>„Ale proč? Co by tím dokázal? Krom toho, že by byli všichni zúčastnění nešťastní?“</p>
<p>Curran si povzdechl. „Mahonův problém je, že má některé velmi konkrétní představy, jak se má muž chovat a jaký by měl samec medvědodlaka být. V představách mu to přijde skvělé, a tak se tím nechává unést. Nerozpakuje se podělit o svou medvědí moudrost. Ale pak se jeho názory střetnou s realitou a většina z nich nepřežije. Ve svém jádru není zlý. Myslí to dobře a byl by rád, aby ho lidé považovali za dobrého člověka, takže když na ty jeho nesmysly zareagují špatně, šokuje ho to a musí se přizpůsobit. Tak třeba když Teta Bé poprvé přišla na setkání Rady Smečky, usmyslel si, že jí poučí o tom, jak by muži měli být muži a ženy zase ženami, a alfové klanů by měli být muži a ženy by jim měly pomáhat, ne naopak.“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Co udělala?“</p>
<p>„Poplácala ho po rameni a pověděla mu: ,Božínku, ty musíš být strašně špatný v posteli.‘“</p>
<p>Ha!</p>
<p>„A pak se otočila k Martě a pověděla jí, že pokud bude někdy potřebovat muže, který ženy respektuje natolik, aby si o nich myslel, že jsou lidé, má jich hned několik k dispozici ve svém klanu.“</p>
<p>To znělo přesně jako Teta Bé.</p>
<p>„Mahon zbrutnátněl a celé to zasedání mlčel jako hrob.“ Curran se zazubil. „Už to pak nikdy nevytáhl. Nechal jsem ho v čele Smečky asi na měsíc, protože jsem musel vycestovat daleko za naše území, a vrátil jsem se ke vzpouře v plném proudu. A nebylo to jeho činy. Vlastně vládl docela dobře, když jsem byl pryč. Bylo to kvůli jeho řečem v Radě Smečky. Řekl, že se snažil dávat ostatním alfům poučení, a byl zmatený, proč mu všichni jdou po krku. S Eduardem to bude to samé. Mahonova prvotní reakce bude, že začne zuřit a nejspíš se pokusí Eduarda vydráždit natolik, aby ho napadl. Jen proto, že George miluje a chce jí být dobrým otcem. Podle něj je to ta nejlepší volba, ta vhodná volba, aby ji držel dál od člověka, který je podle něj špatná partie. Je nejspíš přesvědčený, že kdyby George viděla celou věc z jeho pohledu, souhlasila by s ním.“</p>
<p>„Jsem si docela jistá, že si to myslí o všech.“ Už se mi taky dostalo dávky Mahonovy moudrosti. Vzbuzovala ve mně násilné choutky.</p>
<p>Curran si povzdechl. „Mahon svoje dcery zbožňuje. Kdyby teď George za svým otcem šla, rozplakala se a řekla mu, že je jí bez Eduarda mizerně a cítí se strašně, Mahon by všeho nechal a rozběhl se Eduarda hledat.“</p>
<p>Mrkla jsem. „Vážně?“</p>
<p>Curran přikývl. „Ale ona to neudělá a já s ní souhlasím. Když to vezmeš z jejího pohledu, proč by měla svého otce manipulovat? Nechce po něm štěně. Pověděla mu, že tohle je muž, kterého miluje, a očekává, že se s tím Mahon vypořádá, jako by měl každý milující rodič. Je to pořád jeho dcera a je stejná jako on. Měli mezi sebou rozepře, co je znám. Miluje ho, ale taky ho občas nenávidí. A tohle je jedno z těch období.“</p>
<p>Muselo být zajímavé vyrůstat v podobné rodině. „Manipuluješ s ním?“</p>
<p>„Vím, co by Mahonova verze Pána šelem měla říkat a dělat. Když po něm něco chci, naservíruju mu to tím způsobem. U Mahona je to občas dost, aby zabručel a prohlásil, že to udělá, protože jsem Pánem šelem. Očekává občasné diktátorství, protože podle něj to schopný Pán šelem dělá. Kdybych podobnou taktiku zkusil na Jima, řekl by mi, že přijde později a že bych si měl nechat vyšetřit hlavu.“</p>
<p>„Mahonův Pán šelem je tvrdý chlap, který musí dělat těžká rozhodnutí, že?“</p>
<p>Souhlasně zamručel. „A který nemá čas na hlouposti.“ Curran vzhlédl. „Auto.“</p>
<p>O okamžik později jsem to uslyšela také, tlumený řev motorů na očarovanou vodu. Zakašlaly a pak zmlkly. Skrze díru ve stropě do jeskyně nakoukla Juliina blonďatá hlava. „Ahoj.“</p>
<p>„Ahoj,“ řekla jsem.</p>
<p>Juliina hlava zmizela a nahradilo ji chodidlo ve smyčce z lana. To klesalo dolů, pomalu spouštělo Julii na podlahu jeskyně. Měla na sobě pracovní oblečení. Staré džíny, černý rolák a boty. Ve smyčce na opasku jí visel taktický tomahawk. Kestrel vážil půl kila a měřil třicet tři centimetrů. Široká hákovitá čepel se zužovala dolů do zákeřného bodce, stočeného dolů, naostřeného do úzké špičky. Používal se jako nářadí a občas jste ho mohli pro legraci házet po shnilých polenech. Julie se rozhodla, že to bude její oblíbená zbraň. Všechno mé vysvětlování, jak jsou meče lehké a všestranné, s ní ani nehnulo.</p>
<p>Povzdechla jsem si. Měla jsem spoustu naprosto bezvadných mečů, vyvážených a vyrobených přímo pro ni. Když poprvé začala nosit sekeru, zkoušela jsem ji přesvědčit, ať dá přednost meči, ale neustále odolávala, dokud jsem se jí nezeptala, proč ten tomahawk tahá všude s sebou. Pověděla mi: „Protože s ním udělám díru do všeho.“ Rozhodla jsem se, že mi to jako důvod stačí.</p>
<p>Kdyby mrtví mohli posuzovat živé, můj adoptivní otec Voron by se kvůli sekeře otáčel v hrobě. Zasvětil celý svůj život tomu, aby mě naučil používat meč. Považoval ho za dokonalou zbraň. Ale Voron byl stejně dlouhá léta mrtvý a já jeho ducha vyhnala ze své paměti. Občas ke mně ještě promlouval, ale jeho hlas už mi neřídil život.</p>
<p>Julie se zašklebila. „To je Eduardovo auto?“</p>
<p>Přikývla jsem. Derek sjel po laně dolů.</p>
<p>„Fajn.“ Přesunula svou pozornost k polorozdrcenému Tahoe. „Ošklivá nažloutlá oranžová… Ghúlové. Spousta ghúlů.“</p>
<p>Obkroužila pomalu auto a pak vzhlédla, zrak upřený na jedno místo asi metr osmdesát nad autem. Oči se jí rozšířily. Lehce se usmála, jako by pozorovala něco nádherného.</p>
<p>„Je to jako plamen,“ zamumlala. „Krásný plamen. Ne oranžový nebo žlutý. Spíš měděný.“</p>
<p>„Měděný?“ Co se sakra zapisovalo měděně?</p>
<p>„Nazlátlý, stříbřitý druh mědi,“ pokračovala. „Ta magie vybuchla přímo tady.“ Ukázala nad Tahoe. „Je to jako červené zlato. Moc pěkné. Ještě jsem nikdy nic takového neviděla.“</p>
<p>Modrá znamenala člověka, stříbrná boha, slabě žlutá zase zvíře… Ještě nikdy předtím jsem se s nazlátle stříbřitým druhem mědi nesetkala. Co jsem s tím měla ksakru dělat? Ani to neznělo správně. Tvor, který se zapisoval v barvě červeného zlata… Ještě by se mi vysmáli.</p>
<p>Julie naklonila hlavu na stranu. „Není vyloženě proměnlivá.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Magie většinou nemá jen jednu barvu,“ řekla.</p>
<p>„M-skenery ji tak tisknou, protože nejsou až zas tak přesné,“ řekla jsem.</p>
<p>„Opravdová magie se přelévá a mění odstíny,“ dodala Julie. „Magie ghúlů vypadá žlutooranžová, ale jde spíš o šmouhy olivové a oranžové, které se smíchaly dohromady s něčím velmi světle hnědým. Dokonce i upíři mají ve své purpurové stopy rudé a modré. Krátce vzhlédla. „Ať už je to cokoliv, má to velmi jednotnou barvu. Jsou v ní velmi světlé tečky zlata a stříbra, ale jinak je víceméně jednolitá.“</p>
<p>Jednolitá magická stopa znamenala, že ať už to vydávalo cokoliv, mělo to velmi koncentrovanou charakteristickou magii. „Nějaká modrá?“</p>
<p>Julie zavrtěla hlavou.</p>
<p>Modrá znamenala lidskou magii. Každá bytost s původem odvozeným od člověka, třeba ghúl nebo kožoměnec, ve své magické stopě ukazovala modrou. Nikdy se stop své lidskosti nedokázali zbavit. Ať už šlo o cokoliv, nezačalo to jako člověk.</p>
<p>Promnula jsem si tvář. Nepřipadala jsem si po tom o nic chytřejší. „A kde se ta měděná záře nachází?“</p>
<p>Julie se zamračila. „Asi metr dvacet nad autem.“</p>
<p>Postavila jsem se na kapotu Tahoe a pak vyšplhala na střechu.</p>
<p>„Co to děláš?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„To nevím. Jen se v tom snažím najít nějaký smysl.“ Vstala jsem.</p>
<p>„Dobře, stojíš přímo v ní,“ řekla Julie.</p>
<p>Nic jsem necítila. Upřeně jsem se zahleděla na oblohu a čekala, až z nebes sletí nějaká stopa a dopadne mi přímo na hlavu. V téhle chvíli bych to i uvítala.</p>
<p>Ze svého místa jsem měla výhled na celou jeskyni, dva tunely, celou oblast, odkud jsme přišli, hliněnou podlahu, na níž auto dopadlo, a uvolněnou půdu rozhrabanou ghúlími drápy, jak se přemisťovali. Mou pozornost upoutal slabý odlesk po pravé straně. Mezi hlínou se odráželo cosi zářivého. Ta samá jiskra svítila i nalevo, v naprosto stejné vzdálenosti. Hmm. Pomalu jsem se otočila kolem své osy. Víc jisker, pohřbených pod hlínou.</p>
<p>Sklouzla jsem z Tahoe. Ze země byly odlesky neviditelné. Vytáhla jsem z kapsy kus gázy, klekla si v místě, kde jsem měla pocit, že jsem ho viděla, a odhrnula jsem hlínu. Uvolněná půda sjela stranou a odhalila úzký pruh průsvitného, lesklého písku. Vypadal křehce, ale držel v jednom kuse, jako by přišel do kontaktu s velkým žárem a ten ho přetavil ve sklo.</p>
<p>Julie si klekla vedle mě a natáhla ruku, že odhrne víc hlíny.</p>
<p>„Nedotýkej se toho.“ Předala jsem jí gázu. První pravidlo přežití v Atlantě. Když uvidíte něco podivného, raději se od toho držte kruci dál.</p>
<p>Začali jsme odhrnovat hlínu. Julie a já z jedné strany, Curran s Derekem na straně druhé. Během dvaceti minut jsme měli hotovo a já znovu vyšplhala na Tahoe. Kolem auta se táhl perfektní kruh zesklovatělého písku, asi dvacet centimetrů široký, ležel na hlíně jako tenká skořápka špinaveného ledu na povrchu rybníka po prvních mrazících. Někdo se ho snažil zahladit, nejspíš ghúlové, ale stejně tady byl.</p>
<p>„Měděný?“ zeptala jsem se Julie.</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Takže co to znamená?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Myslím, že tady nahoře došlo k náhlému návalu magie.“ Ukázala jsem nad auto. „Nejspíš jde o zbytkovou magickou stopu po teleportaci. Skupina ghúlů ze sousedství Oswaldů sem přišla a teleportovala se za zbytkem ghúlů, ať už se shromažďují kdekoliv. Tenhle kruh připomínající sklo je fyzický důkaz.“ Bylo to alespoň něco. „Teleportace obvykle vyžaduje nějakou kotvu, nějakou hmotu z místa, kam se teleportujete. Hugh s sebou nosil vodu. Tahle skleněná hmota je nejspíš kotva. Rozhodně chci vzorek.“</p>
<p>Možná, když to necháme analyzovat, přijdeme na to, odkud pochází. Pak se tam vypravíme a poprosíme ghúly, aby nám Eduarda vrátili. Pěkně poprosíme a budeme se smutně koukat.</p>
<p>„Jestli se objevil, když se teleportovali, kdo ho zahrabal?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Možná ho zahrabali ještě než se teleportovali,“ poznamenala Julie.</p>
<p>Seskočila jsem z Tahoe, vytáhla sáček se zipem a Sarrat z pochvy. „Možná byste měli poodstoupit.“</p>
<p>Zacouvali dál.</p>
<p>Rychle jsem řízla. Tenká krusta skla se rozbila na kusy. Počkala jsem, jestli ze skla nevyrazí jehly nebo nám nepřichystá nějaké jiné milé překvapení, ale zůstalo ležet na hlíně, vypadalo nečinně. Použila jsem gázu, abych kus zvedla, asi deset centimetrů široký a sedm a půl dlouhý, a nechala jsem vklouznout průhledný úlomek do zipového sáčku na důkazy.</p>
<p>Julie přimhouřila oči a nakrčila nos. „Strašně smrdíte. To jste se plazili kontejnerem na odpadky?“</p>
<p>Co by byl můj život bez trochy pubertální drzosti?</p>
<p>„Dlouhý příběh,“ pověděl jí Curran. „Vidíš tady ještě něco dalšího?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Hodně ghúlů a výbuch měděné. To je všechno.“</p>
<p>„Takže tady jsme skončili,“ poznamenal Curran.</p>
<p>Eduardo už chyběl přes osmačtyřicet hodin. Každou minutou šance na jeho nalezení klesala a já nevěděla, kde mám pátrat dál.</p><empty-line /><p>Poslali jsme Dereka a Julii zpátky domů a pověděli jim, ať se staví u domu Oswaldových pro Georgino auto. My dva jsme pak jeli k Eduardovi domů. Představa, že bude Julie řídit, mi pořád způsobovala noční můry, ale já už v jejím věku seděla za volantem, takže jsem se nemohla vymlouvat.</p>
<p>Jeli jsme s okny staženými i přes studený vítr. Na cokoliv jiného jsme byli příliš aromatičtí. Zvažovala jsem krátkou odbočku do kanceláře, abychom se narychlo osprchovali, ale bude prostě jednodušší jet a domovní prohlídku udělat hned.</p>
<p>Eduardo bydlel na pěkném místě v Sandy Springs, v bytelném dvoupatrovém zděném domě postaveném po Změně na půlakrovém pozemku. Zdi v přízemí vypadaly zesílené, s úzkými okny, chráněnými ocelovými mřížemi. Okna v prvním patře byla větší, ale ocelové mříže na nich byly stejně dobře udělané jako v přízemí. Plot chyběl. Každý kožoměnec proměněný v lupa nebo upír mimo kontrolu zdolal i ten nejvyšší plot během mrknutí oka a ostnatý drát jim potíže taky moc nedělal. V Atlantě po Změně ploty nepomáhaly udržovat příšery venku, ale lidi uvnitř, aby se z nich stala snadná svačinka.</p>
<p>Curran odemkl ocelové bezpečnostní dveře a pak i pevné vnitřní díky klíčům, které nám nechala George. Podlahy z tvrdého dřeva. Čistý dům, vzdušný i přes úzká okna. Úhledný. Curran se nadechl. „Cítím tady jen Eduarda a George, nikoho jiného. Obejdu to tady ještě zvenku.“</p>
<p>Zamířila jsem do kuchyně. Žulové kuchyňské desky, čisté a vyleštěné. Hezké dubové skříňky. Veselé kuchyňské utěrky s našitými jasně červenými jablíčky. Velký pevný stůl bez ozdob a jen dvě židle. Pronájem tohohle místa musel stát malé jmění. Žádné známky boje. Žádná krev. Pokračovala jsem dál. Obývací pokoj. U levé stěny stála knihovna, víceméně prázdná. Pár pohodlných sedaček velikostí uzpůsobených pro kožoměnce, každá lemovaná pletenou dekou, nabízel měkké místo k sezení. Na konferenčním stolku ležel stoh knih, jedna z nich napolo pootevřená, protože do ní někdo strčil tužku, aby si pamatoval, kde skončil. Hrnek s troškou čaje na dně čekal vedle knih na svého vlastníka. Tohle nebyl žádný dokonale čistý dům, byl to Eduardův domov. Místo, kde doufal, že budou žít s George, a já se cítila podivně, když jsem jím procházela, jako bych jim bez povolení zasahovala do soukromí. Dokázala jsem si představit ty dva, jak tady sedí na příliš velkých pohovkách, přikrytí pletenými dekami, každý s vlastním hrnkem čaje a společně si čtou.</p>
<p>Žádné fotky na zdi. George měla pravdu. Eduardo nejspíš se svou rodinou vůbec neudržoval kontakt. Vlastně dům nebyl ani pořádně vybavený. Ještě asi neměli šanci sehnat všechen nábytek, nebo si ho nemohli dovolit.</p>
<p>Obývací pokoj skončil, a na opačném konci chodby se nacházel další pokoj, obdélníkový a poměrně úzký. Někdy v minulosti muselo jít o formální jídelnu, ale teď ji proměnili v kancelář, s jedním osamoceným čtvercovým oknem, dost velkým, aby se jím protáhl člověk, ale nic většího. U jedné stěny stál pracovní stůl a na něm ležel telefon a žlutá kniha. Na zdech visely zbraně, povětšinou sečné. Většina kožoměnců používala drápy. Těch pár, kteří trénovali speciálně pro boj, používalo nože. Eduardovi nerostly drápy. Jeho arzenál se skládal z různých krátkých mečů. Dvě mohutné zbraně visely na stěně. Velká ocelová palice s dřevěnou rukojetí a stejně těžká sekera. Kdybych si kteroukoliv z nich vybrala a pokusila se bojovat, musela bych je držet oběma rukama a trvalo by mi věky, než bych jimi máchla. Eduardo se jimi pravděpodobně dokázal ohánět stejně lehce jako já svým mečem.</p>
<p>Zastavila jsem se u dvojice iberských ocelových falcat. Měřily kolem padesáti centimetrů, s pětatřicet centimetrů dlouhými čepelemi, jednobřité a lehce zakřivené. Vypouklé blízko špičky, ale vyduté blízko jílce. Meče, které překvapily Římany během druhé punské války.</p>
<p>Měla jsem dvě falcaty z té samé kovárny, na jílci nesly stejnou značku. Byly ručně kované z vysokouhlíkové oceli 5160 a zakalené v lázni z roztavené soli, aby se snížilo riziko kazů, pokřivení a prasklin. Mezi mečem a předmětem, který tak jen vypadal, byl velký rozdíl. Už jsem viděla moc hezké čepele vyrobené z nerezové oceli, které vypadaly dobře, dokud je někdo doopravdy nepoužil a ony se pod tlakem nerozpadly v půlce. Meče pro opravdový boj se musely vyrábět z pružinové oceli odolné proti únavě, jako byla 5160. Před Změnou ji lidé používali na pružiny v náklaďácích. Obsahovala chrom a křemík a byla drahá, ale vydržela zatraceně velkou zátěž, než se zlomila. Eduardo měl dobrý vkus.</p>
<p>Přešla jsem k pracovnímu stolu. Na korkové tabuli měl připevněné kusy papíru. Většina vypadala jako zápisky žoldáka, čísla klientů s drobnými poznámkami. <emphasis>1728 Maple Drive, okřídlený had na stromě. 345 Calwood, divoký pes. Zavolat do Cechu kvůli Waltersovi, platba má 5 dní zpoždění.</emphasis> Sundala jsem tabuli ze zdi. Dnes večer si ji projdu. Na rozdíl od fiktivních detektivů řešících zločiny v náhlém návalu geniality, jsem se pachtila skrz své vyšetřování a zjistila jsem, že důkladnost se vyplácí.</p>
<p>Na rohu stolu ležela kupa otevřené pošty. Na místě ji držel velký, hladký kámen. Odsunula jsem jej stranou a dopisy prolistovala. Účty. Všechny uhrazené, žádné nebyly po splatnosti. Výpis z bankovního účtu. Eduardo měl naspořeno celkem šest tisíc dolarů a k tomu dva tisíce na běžném účtu. K výpisu byla přišpendlená stránka, detailní výpis nákladů, pojištění, poplatků za služby, a tak dále, u každé byla rozmáchlým širokým písmem dopsaná poznámka. Některé poznámky měly částky vynásobené dvěma. Vytvářel rozpočet pro sebe a George. Pod ním napsal Eduardo velkými písmeny <emphasis>Potřebujeme víc peněz</emphasis> a dvakrát to podtrhl.</p>
<p>Zkontrolovala jsem zásuvky. Papíry, pera, lepicí papírky na poznámky, štosy lístků ze zakázek… Prolistovala jsem je. Nejnovější byl týden starý. Musel je týdně katalogizovat. Některé dny měl tři zakázky, někdy šest nebo sedm, jen pár hodin od sebe. Dřel jako kůň. Vzal práci, dokončil ji, vrátil se do Cechu a spal tam, dokud se nevyskytla další, a takhle to šlo den co den. George to nemohla vědět, jinak by ho zastavila.</p>
<p>Odsunula jsem kontrolní útržky zakázek stranou. Malá dřevěná krabička… Zvedla jsem ji a odklopila západku. Na sametovém polštářku ležel prsten. Velký kulatý safír vroubily trojhranné okvětní lístky posázené drobnými diamanty, takže celek připomínal rozvitý květ lotosu. Kov prstenu byl naprosto černý. Čtrnáctikarátové zlato potažené černým rhodiem. Už před Změnou by byl drahý, ale teď, když technologie utrpěly, se jeho cena vyšplhala šíleně vysoko. Kožoměncům nevyhovoval dotek drahých kovů. Stříbro pro ně bylo jedovaté a zlato bylo jen o něco málo lepší. Rhodium je izolovalo proti zlatu. Rafael dal prsten s černým rhodiem Andree k narozeninám a rozpoutal tím mánii. Smečka si o tom povídala celé dny.</p>
<p>Dívala jsem se na víc než sedm tisíc dolarů v malé krabičce. George byla příliš praktická, aby od něj někdy očekávala podobný prsten. Kdybych se jí zeptala, řekla by mi, že by se klidně spokojila s nerezovou ocelí. Ale stejně ho pro ni koupil. Chtěl jí dát jen to nejlepší, a kdyby někdy zjistila, jak moc dřel, aby si to mohl dovolit, asi by ho zabila.</p>
<p>Safír zachytil světlo přicházející oknem a uvnitř zajiskřil ohněm, jako by se kapka čisté mořské vody proměnila v krystal a zachovala si všechnu svou barvu a uzavřela v sobě hlubiny oceánu. Budoucnost dvou lidí tady seděla na sametovém polštářku. Vybavila se mi Georgina slova. <emphasis>Mohl by ležet mrtvý v nějaké strouze…</emphasis> Zahlodala ve mně starost. Zatlačila jsem ji kamsi hluboko do svého nitra a krabičku zaklapla. Eduardo nepotřeboval mé emoce, ale pomoc.</p>
<p>Sáhla jsem po koši na odpadky. Občas vám o lidech řekly věci, které se rozhodli vyhodit, víc, než ty, co si nechali. Asi dva a půl centimetru nad papíry trčel v koši kus jílce. Nezaměnitelně hladký a světlý povrch hlavice byl z kosti. Hmm. Podivné.</p>
<p>Vytáhla jsem ji ven. Lehce zahnutá dýka v pochvě, celkem šedesát pět centimetrů dlouhá. Pochvu měla vyrobenou ze dřeva a omotanou černou kůží. Špičku pokrýval stříbrný list a stejný byl asi pět centimetrů na vršku, zakroucený do složitého zdobného vzoru s pletenci stříbrného drátu, s filigránem a ozdobený niellem. Spočítala jsem zapletené copánky. Jeden, dva, bylo jich celkem pět. Rukojeť někdo pracně vyřezal tak, aby dal kosti dostatečně strukturovaný povrch, aby vám nevyklouzla z ruky, když ji zakrvácíte. Jasně modrozelený tyrkysový kámen, veliký jako nehet na mém palci, zdobil rukojeť a ještě větší, jasně rudý karneol krášlil hlavici jako neprůhledná kapka krve. Páni.</p>
<p>Sevřela jsem jílec v ruce. Kost byla teplá, měkká a trochu drsná. Jako si potřást s někým rukou.</p>
<p>Čepel vyjela z pochvy s tichým zaševelením. Čtyřiceticentimetrová dvousečná čepel se třpytila, jako by někdo chytil sluneční paprsek a spoutal ho v oceli. Po celé délce zahnuté čepele se táhlo stříbrné písmo, jemné a elegantní. Arabsky jsem nemluvila, ale naučila jsem se rozeznávat některé verše. Muslimové ho často používali proti zlým duchům. <emphasis>Hasbija-lláhu la iláha illa huwa alajhi tawakkaltu wa huwa rabbu-l-‘arši-l-‘azim. Alláh mi postačuje, není boha mimo Něj, jen na Něj se spoléhám, je to Pán trůnu mocného.</emphasis></p>
<p>Kinžál. Nebyl ruské výroby, na to měl moc zakřivený profil. Tohle byl kinžál v arabském stylu. Nechala jsem dýku naplocho balancovat na prstě. Dokonale vyvážená. S rukojetí osazenou z obou stran, ostrá, ale bez křehkého ostří, a s podobně rozloženou vahou do těla vnikala skoro sama. Tohle nebyla zbraň, ale mistrovské dílo. Takové zbraně jste si cenili a předávali jste ji potomkům.</p>
<p>Takže falcaty byly na zdi, ale kinžál skončil v koši. Proč? Jestli se Eduardovi nelíbil, proč ho neprodal? Peníze potřeboval.</p>
<p>Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru. Ramena napnula. Někdo mě sledoval.</p>
<p>Pomalu jsem vzhlédla. Za oknem začínalo slunce klesat k obzoru. Někdo stál ve stínu stromu asi padesát metrů ode mne, napolo skrytý za nízkou větví. Tmavou siluetu jsem u ještě tmavějšího kmene skoro neviděla.</p>
<p>Tři vteřiny ke dveřím, pět, abych překonala vzdálenost mezi námi. Příliš dlouhá doba. Pokud ten pozorovatel nebyl úplně člověk, zmizí, než stačím vyjít ze dveří.</p>
<p>Naklonila jsem se dopředu, soustředila se na toho pozorovatele. Svaly se mi napnuly.</p>
<p>Stín tam stále byl, u kmenu stromu. Rozhodně lidský.</p>
<p><emphasis>Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát…</emphasis></p>
<p>Lidská silueta se pohnula.</p>
<p><emphasis>Přesně tak. Pojď blíž, pojď si hrát.</emphasis></p>
<p>Větev uhnula pryč.</p>
<p>Sáhla jsem po šavli.</p>
<p>Na otevřené prostranství vyšel Curran.</p>
<p>Do háje.</p>
<p>Popadla jsem z poličky plátěný pytel, vložila deo něj dýku, korkovou tabuli a účty, a vyšla ven. Stále se zdržoval u stromu.</p>
<p>„Přestaň mě děsit.“</p>
<p>„Eduarda někdo sledoval.“ Kývl směrem ke kmeni stromu. Asi metr nad zemí byl na kůře téměř neviditelný škrábanec. Popadla jsem silnou spodní větev, botou jsem se opřela v místě škrábance a vytáhla se nahoru do stromu, na místo, kde se silný kmen rozděloval ve dvě větve. Kdybych si tam dřepla, pořád jsem viděla na okno a stůl u něj. Pokud by se svítilo, viděla bych dovnitř do kanceláře.</p>
<p>„Je to vrstevnatý pach,“ pověděl mi Curran. „Lidský, mužský, přišel sem několikrát. Naposledy před pár dny.“</p>
<p>„Stalker?“ Seskočila jsem ze stromu.</p>
<p>„Už to tak vypadá.“</p>
<p>„Dělal něco, když tady byl?“</p>
<p>Curran zavrtěl hlavou. „Ne. Nemasturboval, neplival a nepotil se. Jen byl čas od času na stromě.“ Curran si dřepl u suchého listí a mulče u kořenů stromu. „Většina lidí se pohybuje, když čekají. Přešlapují z nohy na nohu.“ Ukázal na mulč rukou.</p>
<p>„Tohle nevypadá porušeně.“</p>
<p>Přikývl. „Pach je sice starý, ale silný. Přicházel sem často a nějakou dobu se zdržel na místě a nevrtěl se. Tenhle chlapík ví, jak se nenechat spatřit. Nebyl nerozhodný, nebál se, že ho někdo chytí. Prostě tam stál a díval se. A když skončil, odešel na konec ulice. Tam pachová stopa končí. Je pravděpodobné, že tam nastoupil do auta.“</p>
<p>Ukázněný a trpělivý. Dobré pro něj, špatné pro nás.</p>
<p>„Věděl by Eduardo, že ho někdo sleduje?“</p>
<p>„Těžko říct.“ Curran se zamračil. „Kdyby byl kočka nebo vlk, hlídkoval by na svém území a všiml by si toho pachu hned. Eduardo je ale bizon. Kdybych tak jen věděl.“</p>
<p>„Je možné, že ten pach minul?“</p>
<p>„V téhle roční době vítr obvykle fouká z jihovýchodu. Necítil jsem ho, dokud jsem nevylezl přímo na strom. Eduardo by neměl důvod sem jít, pokud nesekal trávník, což ještě pár dalších měsíců dělat nebude. Takže ano, je možné, že ho minul. Ale bizoni mají dobrý sluch a výborný čich. Takže o něm možná i věděl.“</p>
<p>„Kdyby o něm věděl, nerozhrabal by ten mulč nebo něco takového, aby si označil své území?“</p>
<p>„To nevím. Nemám ponětí, co bizoni dělají, krom toho, že na vetřelce zaútočí.“</p>
<p>„Mohli bychom se někoho zeptat?“</p>
<p>Curran na mě bezmocně hleděl. „Ve Smečce je jen jeden bizonodlak a ten se zrovna pohřešuje.“</p>
<p>Bleh. Všechny naše stopy končily ve slepé uličce. „Vůbec nepomáháš.“</p>
<p>„Proč bych na to najednou měl být expert?“</p>
<p>„Z nás dvou máš víc zkušeností jako stalker.“</p>
<p>Opřel se dozadu. „Vážně?“</p>
<p>„Ano. Když ses mi vloupal do bytu, než jsme spolu začali chodit, vrtěl ses, když jsi mě pozoroval?“</p>
<p>„Mohla bys to už nechat být?“ zavrčel.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne, nevrtěl jsem se. Jen jsem tě kontroloval, abych se ujistil, že ses nenechala zabít. Chtěl jsem vědět, že pomalu neumíráš ze svých zranění, protože nemáš rozum a polovinu času sis mága léčitele nemohla dovolit. Nestál jsem tam a nekoukal na tebe. Vešel jsem, ujistil jsem se, že jsi v pořádku, a odešel jsem. Nebylo to úchylné.“</p>
<p>„Možná trošku.“</p>
<p>„Ale zabralo to, nebo ne?“</p>
<p>„Jak to mělo zabrat?“</p>
<p>„Jsi stále naživu.“</p>
<p>„Ale ano, samozřejmě, je to celé tvoje zásluha.“</p>
<p>Oba jsme se chvíli dívali na mulč. Byli jsme oba podráždění. Eduardo se pohřešoval už příliš dlouho.</p>
<p>„Žádní ghúlové?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Žádní. Prošel jsem celý perimetr pozemku. Našla jsi něco?“</p>
<p>„Vytvářel rozpočet pro sebe a George. Potřeboval peníze.“</p>
<p>Curran upřeně hleděl na strom, v jeho výrazu se jasně odrážela frustrace.</p>
<p>„A taky tohle.“ Ukázala jsem mu dýku.</p>
<p>„Hezky,“ řekl Curran.</p>
<p>„Našla jsem ji v odpadkovém koši v kanceláři. Vyrobili ji pro muže.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Protože to muselo stát pořádný balík peněz. A pokud by byl někdo ochotný utratit tolik za dárek pro ženu, bylo by na něm někde zlato. V islámu je pro muže nošení zlata a hedvábí <emphasis>haram</emphasis>, zakázané. Muslimští muži mají být odhodlaní, nezlomní a rozhodní, oddaní své víře a ochraně své rodiny. Zlato a hedvábí jsou znaky luxusu, což je u žen v pořádku, ale u mužů se to odsuzuje.“ Pohladila jsem stříbro na pochvě. „Tahle dýka byla vyrobena pro muže. Má na sobě ochrannou modlitbu, a je ozdobená <emphasis>feruz</emphasis>, tyrkysem, který pomáhá při získání pomoci shůry a vítězství v bitvě, a <emphasis>aqiq</emphasis>, karneolem, který ochraňuje proti zlu a neštěstí.“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že se na mě Curran upřeně dívá.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Jak si to všechno vůbec pamatuješ?“</p>
<p>„Je to moje práce.“ Chladné zbraně patřily mezi nezbytnou výbavu při mé profesi. Pokud se s tím dalo řezat do těla a řezalo to dobře, něco jsem o tom věděla.</p>
<p>Curran si ode mě zbraň vzal a přičichl si k ní. „Namočili ji v něčem, co odstraňuje pach, a pak to vyleštili hřebíčkovým olejem. Voní podobně jako jeden z tvých mečů.“</p>
<p>„Tohle není Eduardova obvyklá zbraň,“ řekla jsem. „Dává přednost širším čepelím nebo těžkým zbraním. Tohle je precizní dýka určená pro osobní ochranu. Ghúlové pocházejí z Arábie. Vlčí gryfové jsou zeměpisně blízko. Nebyl Eduardo čistě náhodou muslim?“</p>
<p>„Ne. To bychom ho viděli při modlení, když jsme byli na lodi. Předtím jsme spolu mluvili a nebyl nábožensky založený. Možná, že svého stalkera zmlátil a dýku mu vzal. Proč ji ale neprodal? Proč ji zahodil?“</p>
<p>„Nemám tušení. Mohla bych tu dýku vzít zítra ke kováři.“</p>
<p>„Jestli mu ji někdo dal, zajímalo by mě, co tím sledoval. Dávat kožoměnci něco ozdobeného stříbrem,“ řekl Curran. „Buď ji původně vyrobili pro někoho jiného, nebo ten dárce neměl ani tušení.“</p>
<p>„Nebo si mohl myslet, že Eduardo bude muset zaútočit na něco, co nemá rádo stříbro.“ Povzdechla jsem si.</p>
<p>Při každém vyšetřování přijde čas, kdy vám dojdou možné věci na práci. A my do toho bodu dospěli. Do rána už nebudeme moct udělat nic dalšího.</p>
<p>„Pojďme domů,“ prohlásil Curran.</p>
</section>
<section>
<p>8.</p>
<p>Projížděla jsem skrz město a naváděla auto kolem podivných překážek, které nám Atlanta házela pod kola. Curran relaxoval na sedadle spolujezdce, nepřítomně kamsi koukal.</p>
<p>„O čem přemýšlíš?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„O jejich domě,“ pověděl mi. „Až se mi ten únosce dostane do rukou, zlámu mu vaz.“</p>
<p>„Pořád uvažuju o tom Eduardově stalkerovi,“ poznamenala jsem. „George říkala, že Eduardo pronajal dům před šesti týdny, po týdnu od její promluvy s Mahonem. Tys mi pověděl, že ten stalker nevoněl jako kožoměnec. Eduardo se snažil ze všech sil vydělat co nejvíc peněz. Všechen čas trávil v Cechu nebo na zakázkách. S vnějším světem se do kontaktu moc nedostával, jen s Cechem a George.“</p>
<p>„Ten stalker musí mít nějakou spojitost s Cechem,“ poznamenal Curran. „Někdo, s kým pracoval nebo koho potkal během kšeftu.“</p>
<p>„Ano. Potřebujeme plný záznam jeho zakázek. Je dost velká šance, že ten stalker bude někde mezi nimi.“</p>
<p>„Jak se k němu dostaneme?“</p>
<p>„Nemůžeme,“ zabořila jsem se zády do sedadla. „Kniha příchodů je jen na několik dní. Jak znám Úředníka, než odešel, uzavřel všechny knihy a založil je do evidence. Abychom se dostali k úplnému přehledu, museli bychom přesvědčit Marka, aby odpečetil staré záznamy. Neudělá to.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Protože technicky vzato je to bez povolení nelegální, protože by Cech někdo mohl zažalovat, jestli s ním spojí Eduardův únos, a protože je to neskutečný blbec, který si užívá to málo moci, které má. Pokud na tom nevydělá, nehne ani palcem. Kdybychom měli na své straně Úředníka, mohla bych ho přesvědčit, ať mě nechá nahlédnout. Úředník za ně má naprostou zodpovědnost a člen Cechu je v nebezpečí, ale Úředník je pryč. Mark nám s tím nepomůže a s Bobem a jeho lidmi bych taky nepočítala.“</p>
<p>Krátce jsem zvažovala, že se do Cechu vloupám a záznamy ukradnu, ale nebyla jsem si jistá, kam je Mark přemístil, protože nebyly v Úředníkově trezoru ve stole. A v Cechu nikdy nebylo prázdno. Pokud se nenaučím kouzlo neviditelnosti, zvládnout podobný kousek před očima tuctu přihlížejících by bylo velmi složité.</p>
<p>„Tak dostanu Úředníka zpátky,“ prohlásil Curran.</p>
<p>„To by ho museli znovu zaměstnat, a to oni neudělají. Neměli dost peněz, aby si ho udrželi už v začátku, a nejsem si jistá, že ho cechovní komise vůbec bude chtít zpátky. Všichni jsou připravení vyrabovat penzijní fond a Cech zavřít.“</p>
<p>Curran zase získal nepřítomný pohled. „Postarám se o to.“</p>
<p>Když jsem zatočila na naši ulici, slunce už zapadlo, a já uviděla náš dům s okny rozsvícenými zevnitř namodralým svitem vílamp. Stříbro v mřížích chránících okna lehce zářilo, reagovalo s magií a měsíčním svitem, jako by ho pokrývala vrstva fosforeskující barvy, zářilo stejně jako bezpečnostní dveře.</p>
<p>První měsíc po nastěhování jsem strávila tím, že jsem všude kolem našeho pětiakrového pozemku budovala clony, a jak jsem vjížděla na naši příjezdovou cestu, mírný konejšivý tlak, když jsme projeli skrz obranné kouzlo, na mě zapůsobil, jako by mě dům pohladil po vlasech.</p>
<p>Žaludek mě bolel hlady. V rameni mi hlodala slabá, ale neústupná bolest. Boky mě bolely taky. Byla jsem unavená, umírala jsem hlady a smrděla jako tři dny stará mršina. Pavoučí sliz mi ve vlasech uschl na cosi připomínající cement. Pro sprchu bych zabíjela.</p>
<p>Naproti přes ulici Heather Savellová přestala mluvit s paní Waltonovou a zamířila k nám. Curran zatnul zuby. Neměla jsem vůbec pochybnosti, že ve své hlavě si Heather zrovna teď připravovala proslov jménem našeho neexistujícího sdružení majitelů. Už nám stačila vlídně připomenout, že většina lidí si své popelnice schovává v garáži, namísto aby je postavila vedle domu, a že máme na trávníku šedesát centimetrů dlouhý lysý pruh, kde dělníci vykopali zeminu, aby se dostali k prasklé trubce.</p>
<p>Měla jsem jen velmi málo trpělivosti s lidmi, kteří se mi snažili rozkazovat, co mám dělat. Curran jí měl ještě méně. Vyrůstal v chatě v lesích do svých dvanácti let. Pak mu lupové vyvraždili rodinu a on žil odkázaný sám na sebe skoro rok, umíral hlady v lese, dokud ho Mahon nenašel. O dva roky později se stal Pánem šelem. Když promluvil, celá Pevnost ztichla. Když vešel do místnosti, všichni na něj upírali oči. Když něco chtěl, přinesli mu to a ještě se omlouvali, že to zabralo víc jak půl minuty. Mezi obyčejnými lidmi nikdy nežil a nevěděl, jaké to je, a dneska neměl důvod být v blahosklonném rozpoložení. Tím, že si posypala pozemek chilli, si ho Heather taky zrovna nezískala. Ne, že by jí rovnou ukousl hlavu, ale dokázala jsem si představit, že by její hlavu dal do tlamy a chvíli ji tam držel.</p>
<p>„Teď je řada na mně,“ pověděla jsem mu. „Tys to řešil posledně.“</p>
<p>„Jestli budeš potřebovat posily, zavolej.“ Vysedl z auta a zamířil dovnitř. Vystoupila jsem taky a zdržela se u auta. To zvládnu. Jen musím být srdečná a neubalit jí jednu pěstí. Brnkačka.</p>
<p>„Ahój,“ pozdravila Heather, slovo protáhla. Šla opatrně, jako by se bála, že ji pokoušu.</p>
<p><emphasis>„Ahoj.“ Kate Danielsová, dobrá sousedka. Nedáte si nějaké sušenky?</emphasis></p>
<p>„Promiňte, že obtěžuji… Co to je za puch?“</p>
<p><emphasis>Pavoučí vnitřnosti.</emphasis> „Můžu vám nějak pomoci?“</p>
<p>„Hmm, jedná se o to, že mě sousedé požádali, jestli bych s vámi neprobrala pár záležitostí.“</p>
<p>To se vsadím. A ona to břemeno statečně vzala na sebe. „Povídejte.“</p>
<p>„Jde o schránku.“</p>
<p>Naši společnou schránku jsem viděla koutkem oka. Vypadala neporušená.</p>
<p>„Víte, pošťák viděl vašeho manžela během jedné z jeho procházek.“</p>
<p>„Je to můj snoubenec,“ pověděla jsem jí. „Žijeme v hříchu.“</p>
<p>Heather překvapeně zamrkala, jak ji to na okamžik vykolejilo, ale vzpamatovala se. „Aha, to je milé.“</p>
<p>„Velmi. Rozhodně to doporučuji.“</p>
<p>„Chtěl jsem říct, že viděl vašeho snoubence v jeho zvířecí formě. Jak bych to jen… Znepokojilo ho to.“</p>
<p>To byla obecně normální reakce, když jste se s Curranem setkali poprvé.</p>
<p>„Nejsme si jistí, jestli nám ještě někdy dovezou poštu.“</p>
<p>„Dostali jste nějaké oficiální oznámení z pošty?“</p>
<p>„Ne, ale…“ Heather se pokusila usmát. „Mysleli jsme si, kdyby to třeba váš snoubenec už nedělal.“</p>
<p>„Nedělal co?“ Najednou jsem pocítila silnou touhu Heather uškrtit. Byla jsem tak unavená z lidí, kteří se chovali, jako by byl Curran nelidský sériový vrah, který rdousí miminka v zavinovačkách.</p>
<p>„Nechodil kolem ve své zvířecí formě.“</p>
<p>Žádné škrcení. Sousedé se neškrtí.</p>
<p>„A bylo by velmi milé, kdyby omezil rozsah svých procházek.“</p>
<p>Měla jsem za sebou vážně dlouhý den. Nervy jsem měla pocuchané a ona usilovně brnkala na to, co z nich zbylo.</p>
<p>Pomalu jsem se nadechla. Dva roky řešení konfliktu u kožoměnců a jejich konflikty s lidmi se musejí někde projevit. „Podle Guzmanova zákona se může kožoměnec ve Spojených státech pohybovat v jakékoliv formě dle svého výběru. Diskriminovat kožoměnce podle formy jejich těla je federální zločin. Navíc je nelegální ustanovovat omezení, která narušují jejich možnost svobodně měnit formu. Upřímně doufám, že sousedé kolem nepřemýšleli nad tím, že by podobnou petici podepsali.“ Protože jestli ano, donutila bych je ji sežrat. Pomalu.</p>
<p>„Ne, ne, samozřejmě, že ne.“</p>
<p>„Jsem si jistá, že jste mi tady nenavrhovala, že by se měl můj snoubenec omezovat v tom, jakou formu si zvolí na ulici u jeho vlastního domu?“</p>
<p>„Ne, to samozřejmě ne,“ řekla, snažila se vycouvat. „Jen… když ono to rozrušuje psy…“</p>
<p>„Navíc se neprochází, ale hlídkuje. Žijeme blízko zalesněné oblasti. Jsem si jistá, že už jste tu slyšela výt kojoty. Soudě podle těch plakátů upozorňujících na ztracené mazlíčky tady v sousedství zmizelo dost psů a koček. Ale žádní po patnáctém lednu. A víte proč?“</p>
<p>Neodpověděla.</p>
<p>„Protože patnáctého ledna jsme se sem nastěhovali. Můj snoubenec je dravec na vrcholku potravního řetězce. Zabral si své území a teď všichni nižší dravci ví, že by ho neměli pokoušet.“</p>
<p>Magie zmizela, jako by někdo strhl ze světa závoj. Vílampy vyhasly a naskočila elektrická světla na verandě, zalila mě v celé mé zakrvácené, odpudivé kráse. Heather se ostře nadechla.</p>
<p>„Potřebujete ještě něco dalšího?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne.“ V tváři pobledla.</p>
<p>„Díky moc, že jste se zastavila. Jestli se ozvou z pošty, že přerušují dodávku služeb, přijďte s tím za mnou. Postarám se o to.“</p>
<p>Přikývla a pak vyrazila přes ulici ke svému domu. Téměř běžela.</p>
<p>Vešla jsem do našeho domu, zavřela za sebou bezpečnostní i přední dveře a vydechla. Donesla se ke mně lahodná vůně dušeného masa. Začaly se mi sbíhat sliny. Doslova. Měla jsem <emphasis>takový</emphasis> hlad.</p>
<p>Dostala jsem se do kuchyně právě včas, abych uviděla Currana, už dávno osprchovaného, jak z pece na dřevěné uhlí vytahuje hrnec s dušenou zeleninou, kterou připravila Julie. Grendel, náš příšerně velký černý bojový pudl ležel rozvalený na koberci a čistil velkou kost. Když mě uviděl, zamával ocasem a pak se vrátil k ohryzávání masa. Julie rozložila na stole nádobí.</p>
<p>„Potkal jsi včera pošťáka, když jsi dělal kolečko?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Curran nasadil opatrně neutrální výraz. „Ano, potkal.“</p>
<p>„A udělal jsi něco, čím bys ho mohl vyděsit?“</p>
<p>„Byl jsem naprosto přátelský.“</p>
<p>„Hmm.“ Pokračuj prosím se svou milou historkou, nebudu tě soudit.</p>
<p>„Zrovna dával zásilky dovnitř. Já jsem procházel kolem, tak jsem mu řekl: ‚Zdravím. Hezká noc, že?‘ a pak jsem se usmál. On naskočil zpátky do své dodávky a zabouchl dveře.“</p>
<p>„Nezdvořák!“ přihlásila se Julie.</p>
<p>„Nechal jsem to být,“ pokračoval Curran. „Jsme tady v sousedství noví.“</p>
<p>Bývalý Pán šelem, hodný a velkorysý soused. „Takže ses připlížil za něj, vyděsil jsi ho tím, že jsi na něj promluvil, a když se otočil a uviděl třísetkilového mluvícího lva, vycenil jsi na něj zuby?“</p>
<p>„Nemyslím si, že to proběhlo zrovna takhle,“ řekl Curran.</p>
<p>„Přesně tak se to stalo, Vaše Chlupatosti.“ zasmála jsem se a zula si boty.</p>
<p>„Volala George,“ řekla Julie. „Dvakrát.“</p>
<p>„Řekla, jestli něco našla?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne, jenom chtěla vědět, co se děje. Taky volala nějaká Sienna a nechala mi svoje číslo. Dala jsem ho na tabuli.“</p>
<p>Sienna byla Pannou čarodějek věštkyň. Oficiálně byla sesterstva čarodějek v Atlantě samostatná a nezávislá. Neoficiálně všechna naslouchala Věštírně, kterou tvořily tři čarodějky. Stařena, Matka a Panna. Každá z nich měla zvláštní schopnosti. Sienna viděla do budoucnosti. Sevřel se mi žaludek. Nikdy mi nevolala. Když jsem s věštkyněmi mluvila posledně, nechaly si mě předvolat do svého doupěte v bývalém Centennialském parku.</p>
<p>Zamířila jsem k telefonu, podívala se na číslo napsané na malé křídové tabuli nad ním, a vytočila ho.</p>
<p>„Haló?“ ozvala se mladá žena na druhém konci.</p>
<p>„Sienno, tady Kate.“</p>
<p>„Jsem ráda, že jsi zavolala.“</p>
<p>„Takže to znamená, že se mě Věštírna nerozhodla proklít až do sedmého kolene?“ S čarodějkami jsme uzavřely dohodu. Ony mi pomohou a já zabráním svému otci, aby si nárokoval Atlantu. Když jsem si namísto toho nárokovala město já, nenesly to úplně lehce.</p>
<p>„Nemluvím teď s tebou jako člen Věštírny,“ řekla Sienna, „Ale jako žena, které jsi zachránila život. Dívám se do tvé budoucnosti, Kate. Z očividných důvodů.“</p>
<p>Čarodějky měly strach, že teď půjdu proti jejich sesterstvům. Já, se svou obrovskou mocí, u níž jsem neměla nejmenší ponětí, jak se k ní dostat nebo ji použít.</p>
<p>„Dříve jsem vídávala tvé budoucnosti. Bylo jich mnoho a lišily se. Poslední dobou mám jednu a tu samou vizi stále znovu. Vidím muže na kopci. Je oslnivě slunečný den. Obloha je jasná a modrá, a tráva pod jeho nohama je smaragdově zelená. Místo tváře má šmouhu a pokaždé, když se na ni snažím soustředit, narazím na zeď odporu. Něco drží. Nevidím, co by to mohlo být, ale je to životně důležité. Pak se otočí a odejde pryč. Myslím si, že ten muž je tvůj otec. Ve spojitosti s tebou mě nenapadá nikdo jiný s dost velkou mocí, aby úmyslně omezoval mé vidění.“</p>
<p>Na tom jsme se shodly. „Nějaký náznak, co mohl držet? Jak velké to bylo?“</p>
<p>„Je to… šmouha. Připadá mi to jako zbraň, Kate. Nahání mi to strach.“</p>
<p>Výborně. „Díky. Dáš mi vědět, pokud uvidíš ještě něco dalšího?“</p>
<p>„Zvážím to.“</p>
<p>„Díky moc.“</p>
<p>Zavěsila jsem. Curran se na mě krátce zadíval. Sluch kožoměnců byl mnohonásobně lepší než lidský, takže slyšel celou konverzaci. Ať už měl můj otec za lubem cokoliv, bude to pro nás špatné. Katastroficky špatné. To jsem teď potřebovala…</p>
<p>Dolní koupelna se otevřela a z ní vystoupil štíhlý muž. S čistě bílými vlasy a jasně modrýma očima, čistýma jako obloha bez mráčku. Ani jedna myšlenka v dohledu. Ale ne.</p>
<p>Christopher mě uviděl. V očích mu zajiskřilo. Usmál se, jako by mu někdo dal drahý dárek, a tiše prohlásil jedno jediné slovo: „Paní!“</p><empty-line /><p>Opřela jsem se o zeď. Christopher byl kdysi neskutečně chytrý. Taky dřív pracoval pro mého otce. Nikdy jsme z něj nedostali celý příběh, ale provedl něco, čím Rolanda rozladil. Ten ho potrestal a pak ho dal Hughovi d’Ambray, který Christophera strčil do kovové klece a pomalu ho mučil hladem až na pokraj smrti, než jsem ho dostala ven. Christopher o sobě prohlašoval, že je roztříštěný. A to přesně byl. Jeho mysl se vznášela, rozbitá na tisíc střípků, a nikdy jste nevěděli, který z nich nad ním zrovna má kontrolu. Někdy byl tak chytrý, až to bolelo. Jindy se choval jako malé dítě. A pak občas vyváděl věci, jako že se vyšplhal na vrcholek jedné z věží Pevnosti a pokoušel se vzlétnout. Byl přesvědčený, že umí létat a že to stále dokáže, jen kdyby si vzpomněl jak. Obvykle jsem to musela být já nebo Barabáš, kdo mu to vymluvil.</p>
<p>Nechali jsme Christophera v Pevnosti. Bylo to pro něj nejbezpečnější místo. Věděl, jak vyrobit panaceu, životně důležitý lék, který kožoměnci potřebovali, aby se nestali lupy, a Smečka ho bude střežit a postará se o všechny jeho potřeby. Nemohli jsme ho nechat bez dozoru.</p>
<p>Otočila jsem se k Julii. Pokrčila rameny. „Seděl na našem prahu, když mě tady Derek vysadil.“</p>
<p>„Paní,“ prohlásil Christopher šťastně.</p>
<p>No páni. „Ahoj, Christophere.“ Snažila jsem se znít tak něžně, jak jen to šlo. „Jak ses sem dostal?“</p>
<p>„Přišel jsem.“</p>
<p>Přišel. Pevnost byla odsud skoro dvě hodiny autem. Jak nás pro všechno na světě vůbec našel?</p>
<p>Christopher se nepřestával usmívat, pohled očí připomínajících dvě alpská jezera měl blaženě prázdný.</p>
<p>„Nechceš se zdržet na večeři?“ pověděla jsem mu.</p><empty-line /><p>Zabralo mi čtvrt hodiny a dvě plné hrsti šampónu, než jsem z vlasů ten pavoučí šlem dostala. Měla jsem taky spoustu času přemýšlet. Zítra budu muset vzít to sklo za odborníkem. Bohužel kterákoliv soukromá laboratoř schopná magicky úžasný písek analyzovat bude mít list čekatelů, a kdybych to vzala k policistům, ničeho bych nedosáhla. Eduardo byl dospělý muž, kožoměnec, a měl potíže se svým alfou. Z pohledu nezúčastněné osoby bylo docela možné, že se prostě rozhodl od svých problémů na čas utéct. Pátrali by po něm, ale rozhodně by jeho případ neměl prioritu.</p>
<p>Ve městě existoval jeden člověk, který by byl schopný sklo analyzovat za tak krátkou dobu. Jestli tam půjdu, Curran se bude ježit a mě to bude stát malé jmění. Ale musela jsem to udělat. Čas se krátil.</p>
<p>Kinžál nám nabídl další možnost, kde jsem mohla pátrat. Stříbrné ornamenty na pochvě byly propracované, ale ne zrovna jedinečné, a čepel byla naprosto jasná stopa. Nápis byl vytvořen metodou koftgari, kdy kovář poškrábal čepel, přikoval do zářezů tenký, plochý stříbrný drát, a pak ho nahřál, aby tam stříbro drželo. Koftgari moc dobře nesnášely delší používání a ten kinžál nevypadal jako znovu potažený starožitný kus, takže muselo jít o nedávnou koupi. Ve městě byly jen dvě kovárny schopné dodat zbraň v takovéhle kvalitě, a jen v jedné dokázali udělat koftgari. Druhý kovář dával přednost intarzii; do čepele vyrazil dlouhé zářezy a pak je naplnil drátem. Zítra půjdu a zaklepu Nitišovi na dveře. Kdysi jsem od něj kupovala zbraně. Nebude se mu to líbit, ale promluví se mnou.</p>
<p>Přála jsem si, abych mohla s Mitchellem mluvit už dnes v noci, ale nemohla jsem si vybírat. Mitchell přežil, protože ho Biohazard ukrýval před veřejností. Mohla jsem se s ním potkat, jen když se jim to hodilo. Naštvat Biohazard nebylo v mém nejlepším zájmu, a nezáleželo na tom, jak moc jsem se chtěla dozvědět informace o ghúlech.</p>
<p>Mimoto už nebylo moc cest, které bychom mohli zvolit. Před pár lety bych se pokusila o zaměřovací kouzlo, ale teď byly naprosto zdiskreditované. Magie tvořící jejich podstatu se většinou obrátila proti vám a poslala vás na hon za přeludem. Jen jste tak ztratili čas.</p>
<p>Osušila jsem se, jemně poklepala ručníkem přes škrábance a zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Záda mi získala půvabnou švestkovou barvu. Když jsem se zkroutila, abych se na ně zadívala, bolelo to. Další den, další zranění.</p>
<p>Oblékla jsem se a zamířila dolů na večeři.</p>
<p>O hodinu později jsme dojedli a já uklízela nádobí, které Curran umyl. Julie dnes uvařila, takže měla od kuchyňských povinností volno. Na stole si rozprostřela domácí úkoly. Christopher si sedl vedle ní a listoval jejími učebnicemi.</p>
<p>Utírala jsem zrovna talíř: „Zítra se půjdu setkat se Saimanem. Potřebuju, aby analyzoval to sklo, co jsme našli. Bude to drahé.“</p>
<p>Curranovi potemněl pohled. „Vezmi s sebou Dereka.“</p>
<p>„Ne, setkám se se Saimanem bez chůvy.“</p>
<p>„Nelíbí se mi to.“</p>
<p>Christopher tiše vstal a odešel z kuchyně.</p>
<p>„Věříš mi?“</p>
<p>Curran zatnul zuby. „Věřím ti,“ prohlásil. „Ale tomu zvrhlému úchylovi nevěřím, že tě udrží v bezpečí.“</p>
<p>„Já vím. Ale Eduardo ho potřebuje. A jakákoliv jiná laboratoř by zabrala příliš mnoho času.“</p>
<p>„Stejně se mi to nelíbí.“</p>
<p>„Jestli se Saiman o něco pokusí, rozsekám ho na malé kousky.“</p>
<p>Curran se na mě zadíval. Pohled jsem mu oplatila. Myslela jsem to vážně. Pokud Saiman překročí určitou mez, udělám všechno, abych ho usadila zase zpátky.</p>
<p>„Zatímco tam budeš, stavím se v Cechu,“ řekl Curran. „Stalkeři nesledují někoho, koho neznají. Eduardo a ten muž, který ho pozoroval, se museli nějak setkat, a i když se nemůžeme podívat na záznamy, teď už mám jeho pach. Jestli byl během posledního týdne v Cechu, poznám to.“</p>
<p>„Jestli Eduarda někdo stalkoval, promluvil by si o tom s někým ze Smečky?“ zamyslela jsem se nahlas.</p>
<p>„Nepověděl o tom George,“ řekl Curran.</p>
<p>Pravda. Nezmínila to a tohle nebyla jedna z věcí, které byste považovali za nerelevantní, když vám chyběla milovaná osoba.</p>
<p>Christopher se stále nevracel.</p>
<p>„Julie, kam šel Christopher?“</p>
<p>Zdvihla hlavu od papírů. „Říkal, že jde domů.“</p>
<p>„Cože?“ Domů. Ve tmě. Celou cestu do Pevnosti.</p>
<p>Pohodila jsem utěrku na kuchyňskou linku a vyběhla ven, do zimy. Náš přední pozemek byl prázdný. Dosprintovala jsem na konec příjezdové cesty a rozhlédla se na obě strany. Támhle byl, šel po příjezdové cestě u sousedů.</p>
<p>„Christophere!“</p>
<p>Zamával na mě a zamířil přímo k jejich dveřím. Běžela jsem za ním a snažila se neuklouznout na zledovatělém asfaltu. Když se ohlédnu zpět, boty by byly výborný nápad.</p>
<p>Ke Christopherovi jsem se dostala ve chvíli, kdy klepal na dveře souseda.</p>
<p>„Ahoj,“ dotkla jsem se jeho ramene. „Kam jdeš?“</p>
<p>„Domů.“ Usmál se. „Doma se mi líbí. Je tam teplo a knihy.“</p>
<p>„Tohle není –“</p>
<p>Dveře se otevřely a v obdélníku elektrického světla se objevil Barabáš. Na sobě měl tepláky a triko, které mu na štíhlé postavě plandalo. Rudé vlasy, rozježené jako vždycky, mu stály na hlavě, takže se rysy jeho pohledného hranatého obličeje zdály ještě ostřejší. Uviděl mě a oči se mu rozšířily.</p>
<p>„Ehm,“ poznamenal. „Eh. Dobrý večer, Kate.“</p>
<p>„Co tady děláš?“</p>
<p>„Ehm.“</p>
<p>„Žijeme tady,“ vysvětlil mi Christopher a vešel do domu.</p>
<p>Přestěhovali se hned vedle nás. Christopher a Barabáš bydleli hned vedle a nikdo mi o tom neřekl.</p>
<p>Barabáš konečně znovu našel slova. „Existuje takový báječný vynález. Vyrábí ho z kůže a vevnitř je vyložený měkkou látkou. Patří na nohy, které ochraňuje od zimy a drsných povrchů. Říká se mu boty. Měla bys je vážně vyzkoušet.“</p>
<p>„Pronajali jste si dům vedle nás?“</p>
<p>Barabáš nakrčil nos. „Ne tak úplně. Prosím, pojď dovnitř. Vypadá to, že ti prsty na nohou brzy upadnou, a jestli budeš mít omrzliny, Curran mě vykuchá.“</p>
<p>Vešla jsem dovnitř. Přízemí měli otevřené, stejně jako my. Levou stranu obývacího pokoje zabírala obrovská hromada kartónových krabic.</p>
<p>„Zrovna jste se přistěhovali?“ zeptala jsem se tak sladkým tónem, že byste ho mohli namazat na toust. Přestěhovali se sem a neřekli mi to.</p>
<p>„Asi před dvěma týdny. Tohle všechno jsou Christopherovy knihy. V jedné z ložnic na ně budou police a některé dáme sem podél zdi.“ Barabáš mávl směrem k levé straně místnosti.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře.</p>
<p>„Vstupte!“ zavolal Barabáš.</p>
<p>Dveře se otevřely a dovnitř strčil hlavu Derek. „Čau, nemáš nějakou lepící pásku?“</p>
<p>Uviděl mě, o krok ustoupil a pak beze slova zavřel dveře. No tak fajn.</p>
<p>„Zbabělče,“ zavolal Barabáš dost hlasitě, aby to Derek slyšel.</p>
<p>„Kam?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Do domu na opačné straně od vás.“</p>
<p>„A předpokládám, že tenhle dům a ten, kde bydlí Derek, byly náhodou ve slevě…“</p>
<p>Zastavila jsem se. Curran nespoléhal na štěstí. Byl důkladný, plánoval dopředu. Vybavila jsem si naši ulici. Na naší straně stálo pět velkých domů včetně toho našeho, zády k lesu, a já si nepamatovala, že bych někdy viděla jejich vlastníky nebo auta. Musel koupit celou ulici. No páni. To by vysvětlovalo, proč nám začínají docházet peníze.</p>
<p>„Oddělili jste se od Smečky?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano.“ Barabáš mě pozval, ať se posadím na hnědou plyšovou pohovku.</p>
<p>Posadila jsem se a složila studené nohy pod sebe.</p>
<p>„Kdo další?“</p>
<p>„Zatím Christopher, Derek a já. Jezábel o tom taky uvažovala, ale nakonec se rozhodla proti tomu.“</p>
<p>Přikývla jsem. Jezábel chodila s Louisem, který byl každým coulem kožoměnec patřící do Smečky. Louis byl vdovec. Měl pětiletou dceru, kterou Jezábel zbožňovala, a chtěl, aby vyrůstala v bezpečí Smečky. Poté, co Jezábel dělala Julii chůvu a viděla všechno, co se může dítěti stát, souhlasila.</p>
<p>„Dereka bych pochopila,“ řekla jsem. Mezi Jimovými lidmi nebylo pro Dereka místo. Derek chápal bezpečnost a byl to dobrý bojovník. Žádné jiné schopnosti už ale neměl. Jednou jsem se s ním zkoušela bavit o studiu na univerzitě. Usmál se na mě a odešel.</p>
<p>Derekova kariéra v bezpečnostních službách Smečky pro Dereka skončila. Robert, jeden z alfů Krys, převzal pozici šéfa bezpečnosti. Svým podřízeným musel věřit, a s Derekem nepracoval natolik dlouho, aby se mezi nimi důvěra utvořila. Robert si přivede své vlastní lidi, a kdyby se k té přehlídce Derek přidal, musel by začít znovu od nuly. Jeho jediná další možnost byla vrátit se do klanu Vlků, kde by na něj Desandra tlačila, aby přijal pozici bety, protože měl zkušenosti, lidé ho respektovali a ona si nemohla dovolit mít ho jako rivala. Jenže Derek nechtěl mít s klanovou politikou nic společného, to dal docela jasně najevo. U Dereka dávalo smysl, že se odtrhl od Smečky, jenže Barabášovi se jako jejímu advokátovi dařilo.</p>
<p>„Ale nechápu tebe,“ řekla jsem. „Miluješ provozování práva.“</p>
<p>„A teď ho budu provozovat pro tebe a Currana.“</p>
<p>V podstatě vedl právní oddělení Smečky, a teď to všechno opustil? Nevěděla jsem, jestli mám cítit vinu, vděčnost nebo frustraci. „Pochybuju, že s námi budeš mít moc práce.“</p>
<p>„Byla bys překvapená,“ řekl Barabáš.</p>
<p>„Myslela jsem si, že jsi celý žhavý pracovat s Jimem.“</p>
<p>Barabáš zavrtěl hlavou. „Zůstal jsem tam dost dlouho, abych usnadnil přechod. Jim potřebuje jiného právníka. Trisha mě nahradí. Bude mu velmi vyhovovat.“</p>
<p>„A Christopher?“</p>
<p>Barabáš si povzdechl. „Christopher nechtěl bez tebe nebo mě zůstat v Pevnosti. Jakmile si uvědomil, že jsme oba odešli, chodil po chodbách a plakal a pak přešel do katatonického stavu.“</p>
<p>Zatnula jsem zuby. „Řekla jsem jim, ať mi zavolají, kdyby byly potíže.“</p>
<p>„Namísto toho zavolali mně,“ řekl Barabáš. „Tak jsem přijel a vyzvedl ho.“</p>
<p>„A Jim ho nechal jít jen tak?“ Přeci jen to byl Christopher, kdo k nám přinesl recept na výrobu panacey.</p>
<p>„Neměl na výběr. Christopher se rozhodl, že bude žít tady se mnou. Dobře se o něj postarám. Jim ho stejně vždycky považoval za bezpečnostní riziko, a jestli výrobci panacey narazí na nějaké potíže, ví, kde ho najít.“</p>
<p>Christopherovi se dařilo líp. Za posledního půl roku zvládl dodržet rozvrh, oblékat se a udržovat osobní hygienu, ale pořád měl chvíle naprostého zmatení. V Pevnosti na něj naši hlídači dávali pozor, ale tady veškerá zodpovědnost ležela na Barabášovi.</p>
<p>„Teď dokonce i vaří,“ řekl Barabáš. „Začal s tím docela náhle. Prostě odešel do kuchyně a dal se do toho.“</p>
<p>„Co udělal?“</p>
<p>„Sněhové pusinky ve tvaru labutí. Byly neuvěřitelné.“</p>
<p>„Barabáši…“</p>
<p>„Kate, rád se o něj starám. Nedělá mi to žádné potíže.“ Barabáš zdvihl hlavu. „Curran je venku.“</p>
<p>„Tys ho slyšel?“ Když Curran chtěl, dokázal se pohybovat naprosto neslyšně. Často jsem toho litovala, protože si užíval, když se zničehonic objevil za mnou a já překvapeně nadskočila.</p>
<p>„Ne, ucítil jsem ho.“ Barabáš se zašklebil. „Je těžké to popsat. Je to určitý druh uvědomění, že tě v naprosté tmě míjí něco velkého a nebezpečného. Neslyšíš to, ani to nevidíš, nemá to pach, ale víš, že to tam je. Uvnitř Pevnosti to bylo lepší. V Pevnosti byl vždycky, takže tam člověk neustále cítil malou část téhle moci, a vždycky tam bylo dost lidí, což taky pomohlo. Ale teď je to víc zarážející. Není tu a najednou se objeví.“ Dlouze vydechl. „Na to si budu muset chvíli zvykat.“</p>
<p>Ha! Takže jsem nebyla jediná.</p>
<p>Curran zaklepal na dveře.</p>
<p>„Je otevřeno,“ ozval se Barabáš.</p>
<p>Curran vešel dovnitř. V levé ruce držel Příručku Cechu a Jimovu smlouvu, a v pravé moje měkké vatované boty.</p>
<p>Podal mi boty a usmál se.</p>
<p>Úsměv jsem mu oplatila a obula se.</p>
<p>Curran nabídl Příručku Cechu a Jimovu smlouvu Barabášovi. „Cech trpí problémy s peněžním tokem. Žoldáci chtějí vybrakovat penzijní fond, tak si vynutili zastavení provozu. Administrativní personál jim odešel, protože jim nikdo nezaplatil, a ztratili takhle i úklidovou četu. Rád bych Cech převzal.“</p>
<p>„Uvidíme, co se bude dát dělat,“ řekl Barabáš a smlouvu i Příručku si vzal. „Chceš se tam dostat silou nebo to provést trochu jemněji?“</p>
<p>„Chci znát své možnosti. Vepředu jsem napsal stručný přehled. Podívej se na poslední ustanovení v Právech členů a zjisti, jestli by se tak nedalo dostat dovnitř.“</p>
<p>„Zítra budu něco mít.“</p>
<p>Nedokázala jsem si vzpomenout, co bylo sakra poslední ustanovení v Právech členů. Příručku jsem kdysi znala zpaměti od začátku do konce, ale od doby, kdy jsem ty vědomosti musela použít, už nějaká doba uplynula.</p>
<p>„Nezapomeň mi to naúčtovat,“ pověděl mu Curran. „Nehorázně draho.“</p>
<p>Barabáš mu věnoval kratičký úsměv. „Budu velmi štědrý ve svých účtovatelných hodinách.“</p>
<p>Zamířili jsme ven do zimy a domů. „Neřekl jsi mi to,“ pověděla jsem Curranovi.</p>
<p>„Nebylo to mé právo.“</p>
<p>„Nechápu, proč mi to neřekli ani oni.“</p>
<p>„Všichni patřili do našeho vnitřního kruhu,“ pověděl mi. „Věděli naprosto přesně, jak moc chceš z Pevnosti a pryč od Smečky. Chtěli ti dát trochu prostoru.“</p>
<p>„To si mysleli, že dostanu záchvat vzteku?“</p>
<p>„Zlato, ty nejsi typ, co dostává záchvaty vzteku, ale spíš člověk, co se děsivě usměje a pak začne bodat.“</p>
<p>Zadívala jsem se na něj.</p>
<p>„Typ s tvrdým pohledem.“ Uculil se. „Věděli, že chceš soukromí. Nechtěli, abys měla pocit, že se nás snažili nějak stíhat. Už to začínalo být trochu směšné, tak je dobře, že je Christopher trochu popostrčil.“</p>
<p>Mávla jsem směrem k naší straně cesty. „Kolik z těch domů vlastníš?“</p>
<p>„<emphasis>Vlastníme</emphasis>, a tady všechny.“</p>
<p>„Máme tu ještě něco dalšího?“</p>
<p>„Ten les přímo za námi nám taky patří.“</p>
<p>Ty lesy se táhly dost daleko. Kdysi tam za námi bývalo obrovské golfové hřiště a nákupní středisko, ale stromy a keře je pohltily už před dávnou dobou. „Kolik akrů?“</p>
<p>„Pět set dvanáct.“</p>
<p>Otevřela jsem ústa. Nevyšla z nich ani hláska.</p>
<p>„Přemýšlel jsem, že ho pojmenuju Pětisetakrový les,“ pověděl mi Curran.</p>
<p>Konečně jsem donutila ústa se pohnout. „Kolik jsi…?“</p>
<p>„Tři miliony.“</p>
<p>Pane bože.</p>
<p>„Bylo to v podstatě za pusinku. Pořád se to tam snažili vyčistit, ale stromy tady mají dost vysokou náklonnost k magii. Pokaždé, když se snažili nějakou oblast vyčistit, lesy tam vyrostly během pár týdnů znovu, a to je pro nás perfektní. Jakmile lesu dovolíme, aby se normálně vyvinul, růst uvnitř se sám zpomalí.“</p>
<p>„A proto nám docházejí peníze?“</p>
<p>„Ano.“ Usmál se na mě. „A nejsme bez peněz. Jen teď máme pevně daný rozpočet.“</p>
<p>Tiše jsem se zasmála. Z nějakého důvodu to všechno dávalo smysl.</p>
<p>„A o těch lesích jsem ti pověděl. Dokonce při třech různých příležitostech.“</p>
<p>Ne, to neudělal. „Na to si nepamatuju.“</p>
<p>„Na začátku února jsem ti řekl, že přemýšlím nad tím, že koupím k našemu domu trochu půdy navíc.“</p>
<p>Tu konverzaci jsem si vůbec nevybavovala. A trocha půdy navíc znamenala jen další akr, ne les pětkrát větší než ten, kde bydlí Medvídek Pů. „A co jsem ti na to řekla?“</p>
<p>„Pověděla jsi mi ‚A to chceš probírat zrovna teď<emphasis>?‘</emphasis> a pak ses zeptala, jestli ho prostě nemůžu překousnout na dvě poloviny.“</p>
<p>Aha, už jsem si vzpomněla. „Byli jsme v napolo zatopené garáži s vyšinutým šílencem, co po nás metal blesky.“</p>
<p>„A pak jsem se to pokoušel řešit znovu ten druhý víkend, co jsme se nastěhovali. Byli jsme zrovna v ložnici. Vyřizovala jsi nějaké papírování a já vyšel ze sprchy a řekl…“</p>
<p>Jo, tak na to jsem si vzpomínala naprosto jasně. „Řekl jsi: ‚Ahoj, zlato, chodíš sem často?‘“</p>
<p>„To předtím.“</p>
<p>„Nepamatuju si, co jsi říkal před tím. Kvůli tobě se mi špatně soustředilo.“</p>
<p>„Na mou obranu, to papírování jsi vyřizovala nahá.“ Curran se zazubil.</p>
<p>No co už. „A kdy to bylo potřetí?“</p>
<p>„Přinesl jsem ti papíry do práce a řekl: ‚Podívej se tady na to. Tenhle pozemek kupuju.‘ A ty jsi mi pověděla, že se cítíš trapně, že bys mi měla říkat, jak utrácím své peníze. A jestli chci koupit nějaké pozemky navíc, tak ať to udělám.“</p>
<p>Dobře, tak měl pravdu.</p>
<p>Curran se ke mně natáhl a stiskl mi ruku. „Co se stalo, stalo se. Smečka teď patří Jimovi, a i když z toho dělá velké divadlo, bojoval by o ni se mnou, kdybych se rozhodl ji převzít zpátky. Ale teď se musíme postarat o naše lidi. To nejmenší je, že jim poskytneme místo k žití, prostor, kde můžou v noci běhat, když chtějí, a nějaký způsob, jak si vydělat peníze.“</p>
<p>V té chvíli se měsíc rozhodl vyjít zpoza mraků a zaplavit ulici měkkým bledým světlem. Vždycky jsem měla ráda tmu. Svět se zdál pod nekonečnou noční oblohou tak nějak větší. Rozhostil se ve mně podivný klid.</p>
<p>„Mám starost o Eduarda.“ pověděla jsem mu. „Naše stopy jsou sice lepší než nic, ale pořád jsou slabé. Postupujeme příliš pomalu. Čím déle se pohřešuje, tím menší je šance, že ho najdeme živého. Jako detektiv nestojím za nic…“</p>
<p>Curran zdvihl obočí. „Málem bych ti to i uvěřil.“</p>
<p>Zdvihla jsem ruku. „Jsem špatný detektiv, ale zase mi výborně jde otravování lidi.“</p>
<p>„Ano, to jde.“</p>
<p>Haha, moc vtipné. „V téhle chvíli bych se normálně rozhodla stát se pro únosce osinou v zadku. Udělala bych z toho osobní věc, aby se na mě zaměřil, a ať už Eduarda unesl kdokoliv, udělal by první poslední, aby mě dostal. Usnadnilo by mi to přístup k němu a snížilo možnost, že ublíží dalším lidem.“</p>
<p>Curranovi zažhnuly oči dravčím světlem. „Tak z toho udělejme osobní záležitost.“</p>
<p>Ukázala jsem přes rameno na dům. „Julie.“ Předtím byla Julie v Pevnosti. Teď byla tady. Byl hodně velký rozdíl mezi věží plnou zabijáků a domem na předměstí. Sice šlo o velmi dobře chráněný dům, ale stejně.</p>
<p>„Julie bude v pořádku,“ řekl Curran. „Máme silné clony a dobré dveře, a naši sousedé mají velkou starost o její bezpečí. Jak se mu dostaneme pod kůži?“</p>
<p>„Ghúlové. Nevím, jestli mu na nich záleží, ale používá je.“</p>
<p>„Tak se na ně zaměříme.“</p>
<p>„Půjdu a promluvím si s Ghastekem, když si ty promluvíš s Jimem,“ řekla jsem. „Někdo musel vidět ghúly, jak se pohybují městem, ať už upíři nebo kožoměnci. Najdeme je a zabijeme. Když mu vylámeme dost zubů, nakonec se naštve a přijde nám dát pěstí do nosu.“</p>
<p>Curran vycenil zuby. „To si užiju.“</p>
<p>„To jsme dva.“</p>
<p>Alespoň, že máme plán. I špatný plán byl lepší než žádný.</p>
<p>Sousedstvím se rozlehlo vrnění motoru auta. Na naši příjezdovou cestu přijel smečkový džíp. Vyskočila z něj George.</p>
<p>„Našla jsi něco?“ zeptal se Curran.</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Našli jste ho? Našli –“</p>
<p>„Víme, že ho unesli ghúlové,“ pověděla jsem jí. „Byl naživu, když ho unesli. Nevíme proč.“</p>
<p>Její tvář připomínala bledou masku. Zuby měla zatnuté, pohled horečnatý. „Ghúlové? Cože?“</p>
<p>„Pojďme dovnitř,“ pověděla jsem jí. „Všechno ti vysvětlíme.“</p>
</section>
<section>
<p>9.</p>
<p>Mazlík klapala po cestě kodrcavým klusem. Tryskem běžela jako šampion a pohodlně se na ní jelo krokem nebo cvalem, ale z jejího klusu mi jektaly zuby. Párkrát jsem se ji pokusila zastavit, ale dneska ráno si vzala do hlavy, že bude klusat, a jakmile si něco usmyslela, žádná síla na zemi nemohla změnit její názor. Vzala jsem ji na projížďku, protože magické vlny v poslední době přicházely v krátkých etapách a trvalo věčnost, než jste nastartovali motor na očarovanou vodu. A taky proto, že se před pár týdny Buckheadem prohnala bouře doprovázená neviditelným krupobitím. Kroupy jste neviděli, ale jejich dopad ano. Ne, že by to způsobilo příliš velké škody, většina oblasti se stejně nacházela v troskách, ale silnice se proměnila v překážkovou dráhu plnou děr.</p>
<p>„Snažíš se mě zabít, že je to tak?“ Přesunula jsem se v sedle, snažila jsem se najít místo, kde by mě nebolela záda.</p>
<p>Mazlík mě ignorovala a klusala dál.</p>
<p>Když jsem se ráno probudila, tělo mi dalo jasně najevo, jak se mu nelíbí, že den nestrávím v posteli. Vyškrábala jsem se ven, připravili jsme snídani, a pak jsem vyrazila na jednu stranu a Curran s Julií na druhou. Možná jsem si měla vzít auto. Potřebovala jsem dneska pokročit s případem a Saiman byl moje nejlepší šance.</p>
<p>Saiman si pro své doupě vybral okázalý luxus střešního bytu v Champion Heights. Tu budovu jste nemohli minout. Byl to snad jediný mrakodrap, který ještě v Buckheadu zůstal stát. Jeho majitelé do clon budovy vložili neskutečné množství moci, obelstili magii, aby si myslela, že je budova jen gigantický kus přírodní skály. Během magických vln jeho části vypadaly jako žulové skalisko, ale zrovna teď z Champion Heights byla jen patnáctipatrová budova, zahalená ranní mlhou a nasvícená zezadu paprsky vycházejícího slunce, jako by šlo o nějakou tajemnou věž zlého vladaře.</p>
<p>Mazlík si odfrkla.</p>
<p>„Taky se mi to nelíbí,“ řekla jsem jí. „Ale jejich stáje budeš zbožňovat, umřeš tam blahem.“</p>
<p>Projeli jsme parkovištěm plným uhlazeně vypadajících drahých aut a já Mazlíka stočila ke stáji. Se zaměstnancem stáje jsme pak měli krátkou debatu, jestli se dá Mazlík kvalifikovat jako jezdecké zvíře. Nicméně jsem u sebe měla dvacet dolarů a byla jsem ochotná se s nimi rozloučit, takže jsem už z principu vyhrála. Když byla Mazlík bezpečně ustájená, vyšplhala jsem po schodech k předním dveřím, kde na mě hlídač namířil kalašnikov. Dala jsem mu Saimanovo heslo a o pár chvil později mě výtah vyplivl v patnáctém patře. Od mé poslední návštěvy vyměnili koberec v chodbě. Nový byl tmavomodrý, s neskutečně vysokým vláknem. Kdybych si na něj stoupla, nejspíš bych se do něj zanořila až po uši. Měli do výtahu dát plovací vestu, jen tak pro jistotu.</p>
<p>Přešla jsem k Saimanovým dveřím a zaklepala na ně.</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Byl doma. Saiman měl rád své zvyky. V noci jste ho buď zastihli, nebo ne, ale ať už měl sebedobrodružnější večer, ráno se vždycky vrátil domů.</p>
<p>Stála jsem u dveří a čekala. Uslyšel mé zaklepání. Jednou stačilo. Nakonec ho jeho zvědavost přemůže a on dveře otevře.</p>
<p>Chvíle uplynula. Další se proloudala kolem.</p>
<p>Se Saimanem nás pojila dlouhá minulost. Potkali jsme se přes práci pro Cech. Podařilo se mu naštvat pár volhů a já jsem mu nakonec dělala osobní stráž během jedné velmi dlouhé noci. Saiman byl polymorf. Dokázal na sebe vzít libovolnou lidskou podobu, jakéhokoliv věku, pohlaví a velikosti v rámci lidských norem. Během té noci prohlásil, že když na sebe vezme správnou podobu, vyspí se s ním kdokoliv a pak mi navrhl, jestli chci sex. Pověděla jsem mu, že pro mě je k tomu potřeba víc, než jen fyzická přitažlivost. Saiman snášel špatně odmítnutí. Dal mi velkou slevu na své služby, abych za ním chodila a on se mohl dál pokoušet mi dokázat, že má pravdu. Pak mě zkusil použít jako prostředek odplaty proti Curranovi, protože Pán šelem nějak urazil jeho hrdost. Můj milý, chápavý snoubenec se vloupal do Saimanova skladiště, kde měl polymorf uskladněná velmi drahá auta, vyrval z jednoho luxusního vozidla motor a použil ho, aby zničil zbytek Saimanovy sbírky. Od té doby svým způsobem zakopali válečnou sekeru, za pomoci velkého množství peněz, ale nedalo se odhadnout, jakého se mi dostane přijetí.</p>
<p>Zámek cvakl, jak se západka odsunula stranou. Dveře se rozlétly a za nimi stál Saiman. Měl tvář mého otce.</p>
<p>Dokonale ji okopíroval, od elegantní čelisti přes rovný nos až k mistrovským obloukům obočí, černým jako smůla, ale nedokázal napodobit jeho oči. Rolandovi z očí zářila těžko potlačovaná moc. Hugh mi jednou pověděl, že stát mu tváří v tvář bylo jako dívat se do očí slunci. Já to udělala a magie vyzařující z mého otce mě zavalila jako lavina. Poprvé za dlouhou dobu mě to donutilo ustoupit. Ne proto, že bych se bála smrti, ale protože jsem měla strach, že mí milovaní zemřou se mnou. Tehle „Roland“ měl Saimanovy oči. Cynické, ješitné a smířené s faktem, že musí žít ve společnosti idiotů, kde nikdo nemá ani zlomek jeho intelektu a není hoden dýchat stejný vzduch jako on.</p>
<p>Zasmála jsem se.</p>
<p>Saiman si mě zamyšleně prohlížel, moje reakce ho zjevně vyvedla z míry. Nejspíš mě plánoval zastrašit nebo rozrušit. Naneštěstí pro něj nevypadal o nic podobněji mému otci, než kdyby se proměnil v osmdesátiletou stařenku.</p>
<p>Zkusila jsem se na něj podívat znovu, a jen jsem se rozesmála hlasitěji.</p>
<p>„Pojď dál,“ utrhl se na mě.</p>
<p>„Ano, tati.“ Následovala jsem ho dovnitř a pochechtávala se.</p>
<p>Saimanova tvář získala půvabný brunátný nádech. „Na tom není nic směšného.“</p>
<p>„Budeš se svou novou podobou muset něco udělat. Rozesmíváš mě.“</p>
<p>Saimanovi se rysy začaly přesouvat po obličeji. Můj žaludek zapomněl, že je uvnitř mě, a pokusil se prchnout hrůzou. Saimanovi se pohnuly kosti, natáhla se mu kůže v groteskním tanečku zvedajícím žaludek. Pod kůží jako by se mu posouvaly tenisové míčky. Vlasy zmizely, jak je vsákla kůže, postava ubrala na mohutnosti a nakonec přede mnou stál nový člověk. Plešatý, střední postavy, s tváří ani ošklivou, ani krásnou – připomínala prázdné plátno se dvěma všímavýma očima. Tohle byla jeho neutrální forma, tu používal nejčastěji.</p>
<p>„Mnohem lepší,“ pověděla jsem mu a snažila se přesvědčit žaludek, aby v sobě nechal snídani.</p>
<p>Saiman mě mávnutím ruky vyzval, ať se usadím. Jeho byt byl oázou supermoderna. Samé zaoblené futuristické linie, ocel, sklo, černé stěny a bílý plyšový nábytek. Trochu postrádal duši.</p>
<p>Usadila jsem se na bílé pohovce. „Na člověka prostoupeného magií máš dost rád technologie.“</p>
<p>„Líbí se mi její civilizující vliv.“ Saiman si sedl naproti mně.</p>
<p>„A fakt, že je čím dál dražší ji sehnat, v tom nehraje žádnou roli?“</p>
<p>„To je vedlejší, Šarrim.“</p>
<p>Šarrim. Králova. Tak mi říkali Rolandovi lidé. Saiman nebyl jen expert na magii. Obchodoval s informacemi. Tajemství patřila do jeho provozního inventáře a zrovna teď se snažil vymáchat mi nos v tom mém. To bylo v pořádku. Tuhle hru můžou hrát dva.</p>
<p>„Myslím si, že je to naprosto k tématu téhle diskuse, Aesire. Řekni mi, chodí Loki někdy navštěvovat svého vnuka? Co si myslí o tvém doupěti?“</p>
<p>Saiman se posadil rovněji.</p>
<p>„Ušetřím ti námahu,“ řekla jsem. „Přestaň předstírat, že jsi na to nepřišel dřív, než jsem si nárokovala město. Jsi už takový. Viděl jsi slova na mé kůži a jel jsi s námi k Černému moři a procházel se po hradě Hugha d’Ambray. Nedá se popřít, že jsem svému otci podobná. Přišel jsi na to a rozhodl ses, že s tím nic neuděláš. Hrál sis na hloupého, protože jsi chtěl vědět, jak se to všechno vyvine. A teď to víme. Budeš si muset vybrat, Saimane. Chceš raději mluvit s Šarrim, nebo Kate Danielsovou? Můžu být obojí, ale zaručuju ti, že jedna se ti bude líbit méně než druhá.“</p>
<p>„A co kdybych řekl Šarrim?“ zeptal se Saiman opatrně.</p>
<p>Opřela jsem se o pohovku. „Pak bychom mohli probrat, proč jsi mě nepodpořil, když jsem se postavila proti svému otci. Máš kontakty po celém kontinentě. Věděl jsi, že přijde Hugh d’Ambray. Věděl jsi, že Roland bude následovat. A neudělal jsi nic, abys mě varoval. A teď jsi v mém městě a máš tu drzost nosit podobu mého otce. Byl to vtip, nebo ses tím snažil něco vyjádřit, Saimane?“</p>
<p>Naklonila jsem se dopředu a sjela ho svým tvrdým pohledem.</p>
<p>Saiman seděl nehybně.</p>
<p>„Velmi ráda bych znala vysvětlení.“</p>
<p>Saiman otevřel ústa. „A kdybych si vybral Kate?“</p>
<p>Vytáhla jsem plastikový sáček s kusem špinavého skla. „Potřebuju tohle analyzovat. Hledám pohřešovaného kožoměnce. Možná si na něj pamatuješ. Vysoký, mohutný, proměňuje se v bizona. Jmenuje se Eduardo Ortego a jel s námi na tu zábavnou dovolenou u Černého moře. Našla jsem jeho auto a kolem byl kruh právě z tohohle skla. Kruh mohl mít nějakého tři a půl metru v průměru a byl asi patnáct centimetrů široký. Na m-skeneru se sklo zapisuje měděně. Cokoliv mi o tom můžeš říct. Mytologický původ, druh magie, cokoliv. Naše obvyklá sazba.“</p>
<p>Saiman zamrkal. „To je všechno?“</p>
<p>„Jop.“</p>
<p>Díval se na zipovací sáček, jako by to byl štír a chystal se ho bodnout. V duchu musel horečně kalkulovat. „A co když řeknu ne?“</p>
<p>„Pak ho vezmu někam jinam.“</p>
<p>Saiman si propletl prsty a opřel se o ně, zadíval se do dálky.</p>
<p>„Klidně si dej načas.“ Opřela jsem se pohodlněji do sedačky.</p>
<p>„Chceš mi dát najevo, že nemáš nejmenší úmysly ovlivňovat dění ve městě?“ zeptal se Saiman.</p>
<p>„Ne, dokud neusoudím, že je mého vlivu potřeba.“</p>
<p>„To není hodnotící otázka, ale faktická,“ pověděl mi. „Na tu existují jen dvě odpovědi. Ano, nebo ne. Hodláš vládnout?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Saiman si mě zamyšleně prohlížel. „Nedokážu se rozhodnout, jestli nechápeš ošidný charakter situace, v níž se nacházíš, nebo se před ní jen z vlastní vůle schováváš jako pštros strkající hlavu do písku.“</p>
<p>„Vždycky přijdeš s nějakou lichotivou metaforou. Když jsme spolu mluvili posledně, přirovnal jsi mě ke kaktusu.“</p>
<p>Saiman se zamračil a svraštil čelo. „Kate, tady nejde o tebe samotnou a o přínos tvých jednotlivých činů. Jde o Nimroda. Jsi jeho dcera. Nárokovala sis území nezávislé na něm. Všichni, kdo s ním mají nevyřízené účty, sem přijdou.“</p>
<p><emphasis>A půjdou po mně? Ale nepovídej.</emphasis> „Díky, toho bych si nevšimla. Tvoje shrnutí toho, co oba víme, bylo rozhodně ohromující.“</p>
<p>„Budou tě zkoušet. Budou tě vyzývat. Budeš potřebovat podporu. Když to necháš být jen tak, město se promění v hromadné bojiště, jak se různé mocnosti pokusí ho vyrvat jedna druhé, aby měly tu čest vyhnat Nimrodovu dceru.“</p>
<p>„Hodlám město ochraňovat. Žádné hromadné bojiště nebude.“</p>
<p>Saiman se zarazil a znovu se na mě upřeně zahleděl. Něco, co jsem řekla, mu očividně zaseklo jeho impozantní mozek.</p>
<p>„Budeš město ochraňovat, ale nehodláš mu vládnout.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jaký pak má smysl ho chránit? Nic tím nezískáš. Ocitneš se dobrovolně v nebezpečí, ale nebudeš z toho mít pražádný prospěch. Je to proto, že chceš získat uznání svého otce?“</p>
<p>„Ten si může svoje uznání strčit tam, kam mu slunce nezasvítí. Je mi to jedno.“</p>
<p>„Tak proč?“</p>
<p>„Protože jsem si město nárokovala. Jsem zodpovědná za jeho bezpečí.“</p>
<p>Mlčel.</p>
<p>„Žiju tady,“ řekla jsem. „Mám Atlantu ráda. Nechci, aby se proměnila ve hrozné místo, kde vystrašeným lidem vládnou hajzlové. Ty tady žiješ taky. To nechceš, aby se neproměnilo v peklo na zemi?“</p>
<p>Rozhostilo se ticho.</p>
<p>„Všichni, s nimiž přijdeš do kontaktu, se dočasně zblázní.“ Saiman se nahrbil na pohovce. „Tvůj otec, Nimrod a Stavitel věží, má skoro božskou moc. Jsi dítě ženy, která ho zradila, a zjevně naprosto netoužíš mu sloužit. Tvá moc, tvá samotná existence je pro něj přímou výzvou. Ale namísto toho, aby tě zabil, dovolí ti autonomně operovat, protože pravděpodobně čeká, že dospěješ a stane se z tebe reálná hrozba. Ten divoch, se kterým ses rozhodla sdílet lože, budoval Smečku po sedmnáct let. Jeho samotná identita byla založená na tom, že je Pánem šelem, a přesto to všechno opustil, aby s tebou mohl žít na předměstí, i když jeho odstoupení nebylo nikdy podmínkou dohody, kterou jsi uzavřela se svým otcem. A Smečka dovolí, aby se to stalo.“</p>
<p>Kde všechny tyhle informace získal? „Curran mě miluje. Odešel, protože chce být se mnou.“</p>
<p>„A tvůj otec?“</p>
<p>„Neměl dítě už velmi dlouho. V téhle éře jsem jeho prvorozená.“</p>
<p>Saiman zdvihl obočí. „To mi nic neříká.“</p>
<p>„Fascinuje ho moje existence.“</p>
<p>Saiman otevřel ústa a zase je zaklapl. „Nehodlám být součástí tohohle šílenství.“</p>
<p>Zdvihl uzavíratelný sáček a posunul sklo zpátky ke mně.</p>
<p>„Špatný tah,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Tvůj otec tě zabije,“ řekl mi Saiman. „Možná ne dnes, ale rozhodně brzy. A pokud tě v brzké budoucnosti nezabije on, tak jakákoliv další mocnost pokoušející se získat město ano. A až se to stane, všichni, kdo tě podporovali, se stanou obětí čistky. Jsi malomocná. Pošpiníš každého, koho se dotkneš.“</p>
<p>Páni.</p>
<p>„Stát se tvým spojencem znamená podepsat si rozsudek smrti. Tím, že tě budu podporovat, nic nezískám. Tím, že tě odmítnu, sice riskuji, že tě naštvu, ale opustila jsi Smečku, takže už nadále nejsi v pozici, kdybys ji proti mně mohla poštvat, a sama mě přímo nepotrestáš, protože tě svazují vlastní morální pravidla.“</p>
<p>Fajn. Alespoň vím, jak si u něj stojím. Zdvihla jsem sáček na zip a odešla.</p><empty-line /><p>Prošla jsem skrz dveře do Kadamova zbrojířství o půl desáté. Kovárna se nacházela v bytelné budově v jihovýchodní části města. Když jsem si sem přišla před sedmi lety poprvé koupit zbraň, byl tady jen Arnav a jeho syn Nitiš a dcera Neha. Během let práce přibývalo a s ní rostla i kovárna. Když jsem vešla dovnitř dnes, uviděla jsem dva tovaryše, jeden ukazoval zbraň zákazníkovi a druhý doplňoval poličky. Učeň, kterému nemohlo být ani patnáct, ke mně přiběhl a zeptal se, co bych chtěla. Řekla jsem, že si potřebuji promluvit s Nitišem, a o pět minut později mě odvedl dozadu, kde Nitiš tiše kontroloval několik bloků oceli.</p>
<p>Střelil po mně pohledem. Byl to středně velký muž, s hustými tmavými hlasy, jasnýma tmavýma očima, a úsměvem, který mu dokázal rozzářit celý obličej. Nitišova rodina přišla z Udaipuru v Indii, z kraje, který dodával mughalským vladařům zbraně do války už od šestnáctého století. Koftgari měl v krvi. Bylo to precizní umění, zvlášť když šlo o písmo. I ta nejmenší změna v křivce arabského nápisu nebo špatný sklon nožičky keltské runy na čepeli mohly pozměnit její význam. Nitiš byl nejlepší ve městě.</p>
<p>Vybalila jsem kinžál a položila ho na stůl. Jeho úsměv se vytratil. Natáhl ruku a spěšně přes zbraň přehodil látku.</p>
<p>„Je to jeden z tvých výtvorů,“ řekla jsem.</p>
<p>Nitiš zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Je,“ pověděla jsem mu. „Na čepeli je koftgari tvé výroby. Existuje jen jediné kovářství schopné vyrobit zbraň takové kvality a podle vzoru vidím, že není tvého otce. Pro koho byl vyrobený?“</p>
<p>„Tohle není dobrá konverzace,“ odtušil tiše.</p>
<p>„Vím, že kupec byl muž, pravděpodobně vyznavač islámu.“</p>
<p>Nitiš zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Můj kamarád se pohřešuje. Našla jsem to v jeho kanceláři. Vím, že jemu nepatří. Měl se ženit.“</p>
<p>„Já jsem ženatý a mám i děti,“ řekl Nitiš.</p>
<p>Stáhla jsem látku a znovu odhalila dýku. „Jen potřebuju jméno. Nevrátí se to k tobě. Můj přítel je někde pořád naživu. Je to dobrý člověk a jeho snoubenka ztratila paži, když ochraňovala těhotnou ženu. Zaslouží si šanci být šťastní. Potřebuju jen jméno.“</p>
<p>Nepodíval se na mě.</p>
<p>„Co kdyby to byla Prema, kdo by se pohřešoval?“ Nechala jsem jméno jeho ženy ležet ve vzduchu mezi námi jako těžký kámen. Za tohle půjdu přímo do pekla. „Nitiši, kdybych měla na vybranou, nepřišla bych za tebou.“</p>
<p>Nitiš znovu přehodil přes zbraň látku a naklonil se blíž. „Pojď se mnou.“</p>
<p>Zvedla jsem dýku a následovala ho kovárnou, podél žáru výhní a zvuku dopadajících kladiv, až do místnosti vzadu. Otevřel těžké dveře, nahodil světla a zavřel za námi. Kolem mě se rozprostíraly čtyři stěny pokryté zbraněmi.</p>
<p>„Neznám jeho jméno,“ řekl Nitiš. „Ale vím, co si kupuje.“ Ukázal na nůž na zdi.</p>
<p>Třicet centimetrů dlouhý, jednobřitý, začínal rovně od rukojeti a pak se stáčel lehce doprava, zužoval se a pak se stočil doleva u špičky. Dýka měla vyztuženou trojhrannou špičku, na samém konci byla jehlově tenká. Zákeřné ostří. Silný hřbet, aby se čepel nezlomila. Jednoduchá rukojeť, kost omotaná kůží. Peškabz. Ze sedmnáctého století, perský ekvivalent průrazného náboje. Ta zesílená špička dokázala projít kroužkovou košilí, jako by tam ani nebyla. Projela by mezi žebra, a když jste bodli ve správném úhlu, zasáhla by srdce. Sakra.</p>
<p>Tiše jsme se dívali na čepel.</p>
<p>„Na čepeli není žádná kresba,“ řekla jsem tiše.</p>
<p>„Ne. Většinou nechce damascénskou ocel. Tohle je nula šestka,“ pověděl mi Nitiš bezvýrazně. „Svinsky těžko se opracovává.“</p>
<p>Nula šestka byla nástrojová ocel. Udržela si ostří nekonečně dlouho a řezala líp než ty nejlepší damašky. Taky byla nevystopovatelná. Vybral si nástrojovou ocel, protože takový byl účel jeho nože, byl to nástroj. Nebyl určený k lovu příšer, ale lidí. Patřil zabijákovi.</p>
<p>Nitiš vykročil vpřed, vzal velkou, osm centimetrů tlustou složku ze stolu a začal jí listovat. Pak se zarazil a ukázal mi stranu. Vrhací nože. Ne načančané zbraně, ale užitkové, jednoduché pruhy oceli, pětadvacet centimetrů dlouhé a dvanáct široké. Dostatečně silné, aby se zbraň neohýbala, čepel na obou stranách po první čtyři centimetry a pak pokračovala jen na jedné straně. Žádná rukojeť, jen čistá ocel. I když filmy naznačovaly něco jiného, zabít člověka vrhacím nožem šlo velmi těžko. I kdyby se nůž zabořil do těla, bylo dost nepravděpodobné, že jím zasáhnete něco životně důležitého. Většinu času jste nože vrhali, abyste protivníka naštvali a on udělal něco hloupého, abyste ho rozptýlili nebo mu prostě způsobili bolest a krvácení. Tyhle nože zajedou do těla jako horký nůž do másla a zatraceně těžko se budou vytahovat.</p>
<p>Nitiš obrátil stránku. Další dýka, tentokrát s rovným ostřím. Totožná užitková, jednoduchá estetika. Stejně zabijácký nástroj.</p>
<p>Kovář zavřel knihu.</p>
<p>„Nějaké meče?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>To znamenalo, že kupec buď meč nepoužíval, což bylo dost nepravděpodobné vzhledem k tomu, jak často na nás Atlanta vypouštěla nejrůznější magické svinstvo, nebo měl oblíbenou zbraň a byl dost dobrý, aby ji nezničil.</p>
<p>„Můžeš ho popsat?“</p>
<p>„Tmavé vlasy. Bradka. Mohutná postava.“ Nitiš zdvihl ruce. „Vysoký, nosí brýle a mluví tichým hlasem. Klidný. Nevypadal jako člověk, který by si něco takového koupil.“ Ukázal na zbraň.</p>
<p>„A jak vypadal?“</p>
<p>Nitiš si povzdechl. „Jako mírumilovný muž.“</p>
<p>„Kdy si přijde pro ten peškabz?“</p>
<p>„To nevím,“ odtušil Nitiš. „Někdy se staví hned ten den, kdy mu dám vědět, že je hotovo. Někdy přijde po měsíci. Nikdy předem nezavolá. Platí předem a pak se objeví bez varování.“</p>
<p>„Zavoláš mi, až si ho přijde vyzvednout?“</p>
<p>„Možná, že si ho nevyzvedne vůbec,“ řekl Nitiš. „Před rokem mluvil s mým otcem a nechal ho pracovat na tomhle.“</p>
<p>Nalistoval poslední stránku knihy, kde byla polovina stránky přeložená, aby vznikla papírová kapsa, a vytáhl z ní fotografii. Byla na ní kulatá skříňka ze začerněné oceli, o něco málo menší než fotbalový míč, s kulatým víkem. Na první pohled to vypadalo, jako by byl dekorativní vzor koftgari náhodně zapracovaný do tmavého povrchu oceli, ale při bližším pohledu na víko to bylo jasné. Žádná náhoda. Ocel zdobilo arabské písmo, tenké jako pavučina.</p><empty-line /><p><emphasis>Bismillah ir-Rahman ir-Rahim…</emphasis></p>
<p><emphasis>Ve jménu Boha nejmilostivějšího,</emphasis></p>
<p><emphasis>utíkám se v ochranu Pána záře jitřní,</emphasis></p>
<p><emphasis>před zlem Jeho stvoření,</emphasis></p>
<p><emphasis>před zlem temnoty, když se šíří,</emphasis></p>
<p><emphasis>před zlem těch, jež odhodlání zviklají,</emphasis></p>
<p><emphasis>před zlem závistníka, když závidí…</emphasis></p><empty-line /><p>Súra al-Falak, stotřináctá kapitola koránu. Celá schránka byla pokrytá ochrannými verši.</p>
<p>„Skříňku už měl dávno vyrobenou,“ řekl Nitiš. „Nás potřeboval kvůli koftgari.“</p>
<p>Islám ochraňoval své věřící před nadpřirozenem. Ať už chtěl cizinec do té schránky uložit cokoliv, počítal s tím, že mu nebesa pomohou to udržet vevnitř.</p>
<p>„Podíval jsem se dovnitř,“ řekl Nitiš. „Byla hladká a vypadala jako vyrobená z kosti.“</p>
<p>„Ze slonoviny?“</p>
<p>„Ne, z kosti. Připomínalo to vnitřek lebky.“</p>
<p>Tohle začínalo být čím dál lepší.</p>
<p>„Můžu ji vidět?“</p>
<p>„Vyzvedl si ji před dvěma dny. Na nůž se ani nezeptal. Nemyslím si, že si pamatoval, že ho objednal.“</p><empty-line /><p>Upřeně jsem pozorovala skrz přední sklo řetěz přehrazující vjezd na parkoviště u Špičkově ostré agentury. Řetěz většinou zahrazoval vjezd v noci, ale teď už bylo skoro jedenáct. Měl by ležet u jednoho ze sloupků. Namísto toho tam stále visel natažený a bránil mi jet dál.</p>
<p>Derek obvykle dorazil do kanceláře ráno kolem osmé. A kdyby se sem nedostal on, Curran se měl už dávno vrátit ze svého výletu do Cechu žoldáků. Možná se v Cechu zdržel, ale to bylo dost nepravděpodobné. Po jeho reakci na Bobův proslov se s ním žádný ze žoldáků nebude chtít pustit do křížku. Podobná pochůzka mu nemohla zabrat víc jak patnáct minut. To se v Cechu dostal do potíží? V představách se mi vynořil obraz Cechu v troskách, z nichž se vynořil můj miláček, řval a máchal kolem ochablými těly Jezdců apokalypsy.</p>
<p>To by bylo k popukání.</p>
<p>Dobře, to nebylo úplně nejproduktivnější myšlení.</p>
<p>Rozmluva se Saimanem mi rozhodně zkazila náladu. Z paměti se mi vynořil hlas mé mrtvé tety: <emphasis>Lidé jsou pro nás jako rybky. Umírají. Ty zůstaneš.</emphasis> Saiman měl svým způsobem pravdu. Nebyla jsem pošpiněná proto, že bych byla odsouzená k záhubě. Bylo to kvůli mé moci. Druhu moci, která korumpovala, proměňovala lidi v pokroucené verze sebe samých. Já byla pokroucená už tak.</p>
<p>Zaparkovala jsem před budovou a zkusila dveře. Zamčeno, to se dalo čekat. Odemkla jsem a vešla dovnitř, do velké hlavní místnosti. Rolety byly stále zatažené. Vytáhla jsem je a nechala světlo dopadnout do široké místnosti se čtyřmi stoly. Dřív tu bývaly dva, jeden pro mě a jeden pro Andreu Nashovou, ale teď měla Andrea plné ruce práce s vedením klanu Boud. Taky byla těhotná. Snažily jsme se každý pátek sejít na obědě, a když jsme tam šly posledně, snědla celá dvě kila grilovaných žebírek. Chtěla sníst i kosti, ale to jsem jí vymluvila. Našpulila pusu a prohlásila, že jsem děsná negativistka.</p>
<p>Teď byl její pracovní stůl prázdný, přesně jak ho nechala. Prohlašovala, že se za něj vrátí, ale já o tom pochybovala. Můj stůl stál napravo od toho jejího, Derekův byl přímo za tím mým a Curranův se nacházel za Andreiným. Ani na jednom ze stolů nebyl žádný vzkaz. Výborně.</p>
<p>Padla jsem do židle. Saiman měl pravdu v jedné věci. Pokud padnu já, město padne se mnou. Být mým spojencem znamenalo podepsat si rozsudek smrti. Jak je sakra všechny udržím v bezpečí? Ani jsem nedokázala najít Eduarda. Předtím jsem byla zodpovědná jen za vlastní bezpečí. Pak jsem se stala zodpovědnou za bezpečí svých přátel, nadto ještě bezpečí Smečky. Teď jsem musela hlídat celé město. Mé povinnosti narůstaly a ne zrovna dobrým směrem.</p>
<p>Nechtěla jsem to dělat. Nechtěla jsem být za město zodpovědná.</p>
<p>Nic z toho by se nestalo, kdybych si nenárokovala Atlantu. Ale nechat mého otce, ať město přidá ke svému rostoucímu impériu, by bylo horší. Můj otec chápal pojem demokracie a svobodné vůle. Jen měl pocit, že by se obojí mělo provozovat v rámci jeho vlastní vůle. Býval to král, tyran a dobyvatel. Nikdy ho na vedoucí pozici nezvolili. Nejspíš by se podobnému nápadu vysmál. A i kdyby se rozhodl, že by mělo dojít k volbám, nějak by očaroval masy, aby ho zvolily, protože by si naprosto upřímně myslel, že je ten nejkvalifikovanější člověk, aby moudře vládl.</p>
<p>Mít tady soukromou chvilku, kdy se budu litovat, ničeho nedosáhlo. Nepřispívalo to k pátrání po Eduardovi. Musela jsem najít někoho, kdo to sklo analyzuje. Čím dřív, tím lépe. A musela jsem se dostat do Cechu.</p>
<p>Zkontrolovala jsem záznamník. Tři zprávy. Stiskla jsem tlačítko.</p>
<p>„Hej, ty trhlá ranařko,“ ozval se Lutherův hlas. „Náš chlapík přes brouky se podíval na toho vašeho obra. Jde o solifugu, nebo se jí taky říká velbloudí pavouk. Je to pavoukovec. Největší exempláře mívají kolem patnácti centimetrů i s nohama, a nejsou jedovatí ani nebezpeční pro lidi. Pár se jich vyskytuje i v Arizoně, ale můj chlapík tvrdí, že tenhle pochází nejspíš ze Středního Východu nebo severní Afriky. Ještě pořád není pozdě říct mi, co víš. Jestli máš v sobě kouska slušnosti, zavolej mi.“</p>
<p>Ghúlové, vlčí gryfové, nápisy v arabštině a teď solifugy. Tohle všechno ukazovalo na jednu a tu samou zeměpisnou oblast. Potíž byla, že jsem naprosto netušila, jak by to mohlo všechno pasovat dohromady. Nemohla jsem Lutherovi říct, co vím, protože jsem nevěděla nic. Možná, kdybych šla ven a dala almužnu nějaké chudé, tajemné stařence, a ta by mi prodala magickou lampu se spolupracujícím džinem, který by zodpověděl všechny moje otázky.</p>
<p>V přístroji klaplo, přešel na další zprávu. „Ahoj, tady Barabáš. Zavolejte mi prosím hned, jak si to poslechnete.“</p>
<p>Vytočila jsem číslo. To jsem zrovna potřebovala, další stav nouze.</p>
<p>Telefon zazvonil jen jednou, než ho Barabáš zvedl. „Ahoj, myslím, že jsem našel kličku, jak nás tam dostat.“</p>
<p>Zděšení nad dalším stavem nouze se ruší.</p>
<p>„Pověz mi víc o tom nouzovém opatření v Cechu.“</p>
<p><emphasis>Tobě taky dobré ráno.</emphasis> „Jde o zastavení náborů. Žoldáci v Cechu jsou dodavatelé služeb, ale stejně musí být formálně najatí Cechem. Když Cech usoudí, že je příliš málo zakázek na jednoho žoldáka, uplatní se tohle opatření do doby, než je víc zakázek nebo méně žoldáků.“</p>
<p>Na kus papíru jsem začala kreslit útes.</p>
<p>„To opatření je v platnosti právě teď,“ řekl Barabáš.</p>
<p>„Nepřekvapuje mě to. Celé se jim to tam rozpadá.“ Dodala jsem k útesu pár panáčků a pod něj nakreslila padající dolar.</p>
<p>„Podle mého průzkumu a informací, které jsem dostal od Jima, to vypadá, že administrativní pracovníci jsou životně důležití, aby Cech byl schopný vykazovat zisk.“</p>
<p>„Ano. Úředník je to hlavní kolečko, co roztáčí soukolí.“</p>
<p>„Oprav mě, jestli se mýlím. Bob Carver a jeho Jezdci chtěli přístup k penzijnímu fondu. Uzavřeli rozpočet Cechu, takže administrativa nedostala své peníze a odešla. Bez Úředníka a jeho lidí nedochází k efektivnímu rozdělování práce. Nikdo nebere, nerozřazuje ani nesleduje zakázky, takže se zákazníci naštvou, když se nikdo neukáže. To znamená méně práce pro Cech a méně peněz. Je to začarovaný kruh.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Přidala jsem panáčka skákajícího z útesu pro dolarovou bankovku a připsala mu nad hlavu: Bob. „Cech potřebuje peníze, aby najal administrativní pracovníky, ale aby vydělávali peníze, už tam nějaké administrativní pracovníky musejí mít.“</p>
<p>„Musíme ten bludný kruh přerušit.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„V manuálu je ustanovení, které dovoluje každému jednotlivému žoldákovi, aby přispěl do Cechu penězi a přesně určil, na co půjdou.“</p>
<p>Protřela jsem si tvář, ale nepomohlo mi to, abych přišla na něco skvělého. „Navrhuješ, abychom Cechu dali naše peníze?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Barabáši, je to potápějící se loď. Chceš vyhodit oknem další peníze?“</p>
<p>„Vyslechni mě.“</p>
<p>Slavná poslední slova. „Fajn.“</p>
<p>„Investujeme do Cechu peníze pod podmínkou, že budou utraceny za najmutí administrativních pracovníků. Jestli se Úředník vrátí, práce –“</p>
<p>„Kšefty.“ Jestli trvá na pokračování podobné hlouposti, může taky začít používat správné označení.</p>
<p>„Jakmile budou kšefty znovu pořádně přiřazovány, žoldáci zase začnou vydělávat peníze. To nám okamžitě přidá na prestiži.“</p>
<p>„A co se stane, když peníze dojdou?“</p>
<p>„Musíme se ujistit, že peníze vydrží, dokud Cech zase nezačne vydělávat. Tu prestiž a dobrou vůli, kterou si vybudujeme, a náš podíl použijeme, abychom otevřeli jednání o rozpočtu. Lidé nemají rádi chaos. Chaos znamená, že nemůžou vydělávat. Potřebují silné vedení. Musíme si vybudovat pověst jako lidé, za kterými přijdete, když potřebujete vyřešit nějaký problém.“</p>
<p>„Kolik peněz budeme potřebovat?“</p>
<p>„Můj odhad rozpočtu naznačuje, že budeme potřebovat alespoň 142 860 dolarů, abychom mohli finančně podpořit administrativní provoz se základním týmem na příští čtyři měsíce, což je doba, za kterou bychom měli podle mých odhadů začít vydělávat.“</p>
<p>Chvíli jsem tu částku zpracovávala.</p>
<p>„Kate?“</p>
<p>„Dej mi vteřinku.“</p>
<p>„Dá se to zvládnout. Curran mi dal rozpočet na tři sta tisíc dolarů.“</p>
<p>Páni.</p>
<p>„Kate?“</p>
<p>No, když mohl utratit miliony za les, tak proč ne za Cech, že? „Pokračuj.“</p>
<p>„Individuální příspěvek může být maximálně padesát tisíc dolarů. Jim do toho nechce zatahovat žádné členy Smečky a nouzové opatření nám zabraňuje, aby tam přijali Currana nebo kohokoliv jiného. Zasekli jsme se. Nemáme dost lidí, abychom mohli věnovat potřebné peníze.“</p>
<p>„Jen tak na okraj, myslím si, že je to příšerný nápad.“</p>
<p>„Rozhodně tvé námitky vezmeme v potaz,“ řekl Barabáš.</p>
<p>„Podívej se do kapitoly o členství, pod korporace. Můžu přijmout až tři lidi jako svou externí výpomoc. Odvrácená strana je, že jestli něco podělají, přímo pokutovaná za to budu já.“</p>
<p>„To jsem viděl. Vyžaduje to, abys byla korporačním členem alespoň půl roku.“</p>
<p>„Jsem korporačním členem víc jak rok. Změnila jsem typ členství poté, co mi Curran dal Špičkově ostrou agenturu. Jeden velmi chytrý smečkový právník s ježatými zrzavými vlasy mi to poradil z daňových důvodů.“ A taky proto, že měl Cech dobré zubní pojištění pro své korporační členy.</p>
<p>„Smečkoví právníci dávají dobré rady,“ poznamenal Barabáš. „I když si na to vůbec nepamatují. Zavolám ti nazpátek.“</p>
<p>Zavěsil.</p>
<p>No. Hádám, že se o to Curran opravdu postará.</p>
<p>Pokud budeme chtít převzít Cech, budeme potřebovat Úředníka. Prolistovala jsem telefonní seznam. Neměla jsem ani ponětí, kde by Úředník mohl být, ale věděla jsem, kde najdu Lori. Byla jeho oblíbená chráněnka, protože, jak se mi svěřil jednou pozdě v noci, měla v hlavě mozek a uměla ho použít. Její rodiče, Karen a Brenda, vedli pekařství na Campbellton Road, které se jmenovalo Sladké tvářičky. Pamatovala jsem si to, protože jsem se tam jednou zastavila, abych si tam koupila lízátkový dortík na špejli, a jedna z jejích matek… myslím, že to byla Brenda, ale nejsem si jistá… si ze mě utahovala kvůli mému meči, dokud Lori nevyšla z kuchyně a neřekla jí, ať si ze mě přestane dělat legraci.</p>
<p><emphasis>A, tady to je.</emphasis> Vytočila jsem číslo.</p>
<p>„Pekárna Sladké tvářičky.“</p>
<p>„Můžu mluvit s Lori, prosím?“</p>
<p>„Ahoj, Kate, co pro tebe můžu udělat?“</p>
<p>Je fajn, když vás lidé poznají. „Nevíš náhodou, kde bych našla Úředníka?“</p>
<p>Lori si povzdechla. „Víš, jak vždycky mluvil o tom, že si otevře bar, až odejde do důchodu?“</p>
<p>Ne, ale na tom nezáleželo. „Koupil si bar?“</p>
<p>„Ne, sehnal si práci v Ocelovém oři. Říkal, že chce získat cit pro tenhle druh byznysu.“</p>
<p>Ocelový oř byl bar na pomezí, nacházející se na neviditelné hranici území Smečky a Lidu v Atlantě. Byla to neutrální hospůdka a u jejich vlastníků jsem měla docela vliv. „Kdyby ti někdo čistě hypoteticky nabídl tvou starou práci v Cechu, měla bys zájem?“</p>
<p>Následovala odmlka, než mi do ucha naléhavým hlasem zašeptala. „Kate, jestli mě odsud dostaneš, budu ti kupovat pití celý rok. Jestli budu muset nanést krém na ještě jeden mrkvový cupcake, asi se půjdu oběsit.“</p>
<p>„Díky za pomoc.“</p>
<p>Zavěsila jsem. Ocelový oř se otevře za další hodinu nebo dvě.</p>
<p>Světlo na záznamníku na mě blikalo. Přesně tak. Víc zpráv.</p>
<p>Znovu jsem zmáčkla tlačítko.</p>
<p>„Tady je oddělení docházky v akademii Seven Star. Vaše studentka, Julie Lennart-Danielsová chyběla následující hodiny…“</p>
<p>Julie nikdy nechodila za školu. Zledověla jsem.</p>
<p>„První…“</p>
<p>Ráno nebyla nemocná.</p>
<p>„Druhou…“</p>
<p>Curran by ji vzal přímo do školy.</p>
<p>„A třetí.“</p>
<p>Chyběla celé ráno. S Curranem se do školy nikdy nedostali.</p>
<p>„Prosím dodejte potřebnou dokumentaci během dvou pracovních –“</p>
<p>Přelila se přese mě vlna magie. Sakra, přesně to jsem potřebovala.</p>
<p>Popadla jsem telefon a zavolala do akademie. Pracuj, do háje.</p>
<p>Pípnutí… Pak další.</p>
<p>„Akademie Seven Star, u telefonu je Emily.“</p>
<p>„Jmenuji se Kate Danielsová. Objevila se dnes Julie vůbec ve škole?“</p>
<p>„Ne, madam.“</p>
<p>„Zavolejte mi prosím hned, jak se objeví.“</p>
<p>Zavěsila jsem a vytočila číslo k nám domů. Telefon zvonil. A vyzváněl dál a dál…</p>
<p>Co se sakra mohlo stát?</p>
<p>„Zanechte vzkaz,“ ozval se můj vlastní hlas.</p>
<p>„Currane, kde sakra jsi? Nemůžu najít Julii. Julie, jestli tam jsi, zvedni telefon. Nebudeš mít kvůli tomu potíže. Jen potřebuju vědět, že jsi v bezpečí.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Zavěsila jsem a vytočila Barabášovo číslo.</p>
<p>„Ještě to nemám,“ oznámil mi.</p>
<p>„Viděl jsi Currana dneska ráno odjíždět?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Měl s sebou Julii?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Už je zpátky?“</p>
<p>„Ne, byl jsem tu celé ráno, slyšel bych auto.“</p>
<p>„Zavolej mi, jestli ho uvidíš. Prosím.“</p>
<p>Zavěsila jsem.</p>
<p>Julie a Curran zmizeli. Stejně jako Eduardo. Bylo by potřeba armády ghúlů, aby Currana přeprali, a raději by umřel, než by dovolil, aby dostali Julii. Kam s ní mohl jet?</p>
<p>Zavolala jsem do Pevnosti, na stanoviště přední stráže.</p>
<p>„Dovolali jste se Smečce…“ ozval se Artie.</p>
<p>„To jsem já.“</p>
<p>„Choti… Tedy, ne Choti. Ex-choti?“</p>
<p>„Je Curran v Pevnosti?“</p>
<p>„Ne. Ani jeden z vás tady nemůže být, dokud nevyprší vaše lhůta devadesáti dní pro oddělení…“</p>
<p>Zavěsila jsem.</p>
<p>Julie bývala dítě z ulice. Pokud ji neunesli ghúlové, pak se rozhodla vynechat školu a najít ji bude skoro nemožné. Najít Currana bude jednodušší. A jakmile se mi to podaří, může mi říct, jestli ji vysadil ve škole. Do Cechu měl jet jako první. Zavolala jsem tam. Nějakého z těch pitomců donutím, aby mi řekli, jestli tam je.</p>
<p>V uších mi zakvílel rychlý tón odpojeného telefonu, jako tep srdce při útěku. Co to sakra…? Vytočila jsem číslo přímo do Markovy kanceláře. Telefon cvaknul jednou, podruhé a pak se mi do uší zařízlo ječení, vysoké, syrové zavytí zrozené z lidského děsu. „Pomoc! Pomozte mi!“</p>
<p>Hlas zanikl v hlasitém zapraskání a povědomý mladý hlas zavřískl: „Blíží se!“</p>
<p><emphasis>Julie.</emphasis></p>
<p>Cech byl odsud méně než dvacet minut na koni. Vyběhla jsem ze dveří.</p>
</section>
<section>
<p>10.</p>
<p>Byla jsem blok daleko od Cechu, když nad budovami proletěl kus zdi o velikosti auta a na okamžik zastínil slunce. Strhla jsem Mazlíka doleva. Stočila se stranou. Zdivo padlo na cestu s hlasitým zaduněním, jen tři metry od místa, kde jsme před chviličkou byly. Cihly se rozlétly po ulici, odrážely se od cesty. Na ně padlo s vlhkým mlasknutím tělo a zůstalo nehybně ležet jako hadrová panenka. Hlava padla obličejem ke mně, krev se jí valila z úst a mrtvé oči se upíraly k netečné obloze. Leroy. Panenko skákavá.</p>
<p>Mazlík přešla do trysku. Po cestě jsme skoro letěly, zahnuly jsme za roh a pak vystřelily na krátkou Phoenix Drive, vedoucí k Cechu.</p>
<p>Zorné pole mi zablokovaly dvě obrovské nohy. Pokryté kudrnatými tmavými chlupy, tyčily se do výšky nejméně deseti metrů, než končily povadlými, vrásčitými půlkami. Chodidla, nejméně tři metry dlouhá, oranžově žhnula, stejně jako kov čerstvě vytažený z kovářské výhně. Ožehlo mě teplo, jako bych otevřela dveře rozpálené pece. Cítila jsem pronikavý zápach tavícího se asfaltu. Cesta kolem obra byla rozměklá jako vosk hořící svíčky.</p>
<p>Mazlík smykem zabrzdila, evidentně v šoku. Vzpomněla jsem si, že bych měla zavřít pusu.</p>
<p>Za obrem třímetrová dvoukřídlá brána do Cechu stála lehce pootevřená a zprohýbaná. Musel do ní kopnout nebo udeřit pěstí, ale vyztužená ocel vydržela, tak změnil strategii a zaútočil shora, jako medvěd snažící se dostat do úlu. Dveře už moc dlouho nevydrží, kov začínal zářit. Dřív nebo později je žár z obrových nohou roztaví.</p>
<p>Kde se toulá policie, když ji zrovna potřebujete? Proč tady nebylo ÚPJ a nestřílelo do téhle chodící hory vším, co měli po ruce? Pro podobné průšvihy přece žili.</p>
<p>Kolos se otočil, ukázal mi světlá záda a pak břicho. Kůži měl povadlou a vrásčitou, jako by byl štíhlý a měl faldy zároveň. Kdyby byl obyčejné velikosti, hádala bych mu tak padesát. Hlavu měl na úrovni pátého, napolo zničeného patra Cechu. To znamenalo, že je přes dvacet metrů vysoký.</p>
<p>Pokud byla Julie uvězněná v Cechu, Curran tam byl s ní. Proč nebyl venku a nebojoval? Kdyby byl Curran uvnitř, obr by touhle dobou byl už mrtvý. Byl zraněný? Viděla jsem ho projít ohněm s oběma nohama zlomenýma.</p>
<p>Musela jsem se dostat dovnitř.</p>
<p>Odsunula jsem vrcholící strach stranou. Přelil se přese mě klid. Pokud byli Julie a Curran uvnitř, nejrychleji jim pomůžu tak, že obra odstraním. Panikařit jsem mohla později.</p>
<p>Teplo sálající z jeho nohou bylo nesnesitelné. Ze země se na něj útočit nedalo. Skrze ty dveře se taky nedostanu. Musela jsem se dostat na jeho úroveň a všechny sousedící budovy byly příliš daleko, abych z nich mohla skočit. Odlákat ho bude lepší. Jestli ho donutím, aby mě pronásledoval, můžu ho zavést, kam budu chtít. Bylo to riskantní, ale musela jsem se o to pokusit.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla a z plných plic zaječela: „Hej, blbečku!“</p>
<p>Obr mě ignoroval.</p>
<p>„Mluvím s tebou, ty svraštělá zadnice! Tady, ty velký chlupatý pitomče!“</p>
<p>Kolos se zadíval kalnýma očima doleva. Jeho tvář bývala kdysi lidská a ještě se stále daly poznat lidské rysy. Nos, malé oči, plešatějící hlava olemovaná podlouhlými tmavými vlasy. Ale rty se mu odhrnuly a odhalily ostré, nelidské zuby. Jak jsem přihlížela, rostly mu uši a prodlužovaly se a zašpičaťovaly. Nadočnicové oblouky porostly a zastínily mu oči.</p>
<p>Ještě pořád se měnil. Nedalo se odhadnout, jak bude vypadat, až metamorfóza skončí.</p>
<p>„Dívej se na mě, když s tebou mluvím, ty šmejde!“</p>
<p>Kolos se odvrátil a kolébavě se pohnul, nabídl mi znovu kratičký pohled na svou tvář. V levém ušním lalůčku se mu něco jasně zatřpytilo, drobná, svítivá jiskra. Duhovky nemrkajících očí mu žhnuly oranžově, jako by uvnitř hořel. V těch očích nebyla žádná inteligence, jen druh tupé, hloupé zuřivosti.</p>
<p>Poslední pokus. „Dvacet metrů vysoký, ale stejně máš mrňavého ptáka!“</p>
<p>Žádná reakce. Tohle nezabíralo. Buď mě neslyšel, nebo se chtěl vážně dostat do Cechu a k čemusi uvnitř.</p>
<p>Obr se naklonil dopředu, vypadalo to, že se chce sehnout. <emphasis>Ale ne, ne… raději ne… Pane bože.</emphasis> Některé věci si z paměti nevymažete. Moje oči.</p>
<p>Obr nakoukl do okna ve čtvrtém patře, napřímil se a pak se napřáhl rukou silnou jako kmen stromu a praštil do vrchního patra Cechu. Cihly se rozlétly. Nohy mu zažhnuly jasněji. Po lýtkách vzhůru mu stoupaly tmavé, kovové odlesky. Na nohách mu vyšlehly plameny a vzduch naplnil čpavý zápach hořících lidských chlupů. Proměňoval se v kov, a pokud jsem mohla soudit podle těch nohou, doruda rozžhavený. Už jsem viděla hodně podivných věcí, ale tohle nikdy. Pro takovou metamorfózu a vůbec k přivolání podobného obra, muselo být použito závratné množství magie.</p>
<p>Nejdřív zabít, rozebírat původ potom.</p>
<p>Ve třetím patře se z okna vyklonil nějaký muž a vypálil dvě šipky do měkké tkáně pod obrovou bradou. Tvor zařval a ohnal se po něm s nečekanou rychlostí. Muž se snažil skrčit a zalézt zpátky, ale ztratil rovnováhu. Obr žoldáka smetl dlaní. Muž padl s odporně vlhkým mlasknutím na zem. Obr zdvihl gigantické chodidlo a dupl.</p>
<p>Zkurvysyn.</p>
<p>Železo se na jeho nohách vyšplhalo o dalších pár desítek centimetrů výš. Pokud se promění v kov úplně, bude nezničitelný. Musela jsem vyrovnat naše šance a rychle.</p>
<p>Jediná další cesta do Cechu vedla zadními dveřmi. Normálně byly zamčené a zavřené na závoru zevnitř, ale bylo to lepší než nic.</p>
<p>Odtáhla jsem Mazlíka na stranu a pobídla ji do trysku. Budovy se míhaly kolem. Doleva. Zase doleva. Lidé utíkali pryč a dál do města. Vystřelily jsme ke křižovatce, kde jsem seskočila z Mazlíka a rozběhla se za roh k zadní části budovy.</p>
<p>Zadní dveře zablokoval pokroucený vrak něčeho, co dřív mohlo být velkou dodávkou, kabinu to mělo promáčklou a pokroucenou. Na tom ležel pomačkaný černý sedan a ještě dřevěná kára. Musel popadnout vozidla, která našel na ulici, a zahradil s nimi zadní vchod. Chytré.</p>
<p>Tři metry nad barikádou ve zdi zelo zabedněné okno. Kdysi muselo být funkční, protože se někdo obtěžoval vybavit ho kovovou mříží. Samotná mříž teď byla pryč, ale ocelové držáky a kus rámu tam stále zůstaly.</p>
<p>Tohle byl vážně hloupý nápad. Při šplhání po autech ze mě bude snadný terč. Jestli si ta věc uvědomí, co chci udělat, nebudu mít kam utéct. Nehledě na to, že jsem neměla ani tušení, co je za tím dřevem. Jestli tam byla pevná zeď, budu mít potíže. Nezáleželo na tom. Musela jsem se dostat do Cechu.</p>
<p>Obr zařval. Cihly se rozlétly nad Cechem jako roj meteorů. Skrčila jsem se za roh a dívala se, jak tepou do země. Poslední kousek se odrazil od asfaltu.</p>
<p>Skočila jsem do otevřeného prostoru a kryla se.</p>
<p>Jsem blbá, blbá, blbá…</p>
<p>Sprintovala jsem k autům. Metr a půl od dodávky jsem vyskočila a začala se škrábat po hoře aut nahoru. Natáhla jsem se, chytila se zdi poseté dírami a vytáhla se nahoru. Budova se otřásla. Horozelectví nikdy nebyl můj šálek čaje. Šplhat se po třesoucí se stěně, zatímco o kousek dál prožíval nahý obr krizi středního věku a bušil do budovy jako rozmazlené batole, patřilo na seznamu věcí, co bych někdy ráda dělala, až na samé dno. Až se budu pokoušet o něco dalšího, mohla bych se třeba ještě zapálit nebo tak…</p>
<p>Prsty mi podklouzly. Sjela jsem kousek dolů a zachytila se na vyčnívající cihle. Pěkně polehoučku.</p>
<p>Obr zařval a znělo to jako hučení tornáda. Chudáček, byl celý vystresovaný. <emphasis>To je v pořádku, počkej pár minut a já tě zbavím všeho trápení.</emphasis></p>
<p>Přitáhla jsem se až k oknu, napnula se a popadla levou rukou kovový rám. Vydržel. Pravou jsem praštila do dřeva v okně, vyzkoušela ho. Odpovědí mi bylo duté zadunění. Bylo za ním prázdno.</p>
<p>Popadla jsem rám oběma rukama a přitáhla kolena k tělu. Rám zaskřípal pod mou vahou a zahoupal se jako vyklající se zub. Nejspíš upadne po prvním kopnutí. Měla jsem na to jeden pokus, maximálně dva.</p>
<p>Kopla jsem proti dřevu oběma nohama. Prkna zaskřípala, ale vydržela.</p>
<p>Odrazila jsem se znovu a kopnula podruhé. Prkno napravo se s hlasitým křupnutím rozlomilo na dvě půlky.</p>
<p>Po pravé straně se za roh budovy zachytila gigantická ruka. Do háje. Neslyšel mě, když jsem na něj z plných plic křičela, ale prasknutí dřeva ano.</p>
<p>Zpoza stěny se vynořila hlava. Nejdřív tvář, pak brada a nakonec oko velké jako pneumatika. Z obrova ušního lalůčku na mě zamrkala jasná jiskra.</p>
<p>Narazila jsem chodidly znovu do prken. Dřevo povolilo, zrovna ve chvíli, kdy se zbytek rámu uvolnil ze zdi. Prolétla jsem oknem a narazila do nečího stolu. Papíry a prostředky na čištění se rozlétly kolem. Jau.</p>
<p>Světlo z rozbitého okna zmizelo, nahradila ho ruka. Otvorem prošly dva prsty, zapřely se o zeď a vytrhly jí kus ven. Vyškrábala jsem se na nohy. Ruka vrazila do místnosti a pokusila se mě chytit. Tasila jsem Sarrat a sekla ho přes masité prsty. Z rány se vyvalila krev.</p>
<p>Obr zavyl a vytrhl ruku ven. Prudce jsem se otočila. Zdi lemovaly kovové police naplněné štosy papíru a čisticími potřebami. Byla jsem v nějakém skladištním kumbálu. Na opačné zdi mě malé dveře lákaly k sobě. Popadla jsem kliku. Zamčeno. Krucinál!</p>
<p>Zeď za mnou se otřásla. Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla, jak se ke mně blíží červené auto jako beranidlo. Uskočila jsem do strany a přitiskla se ke zdi. Auto narazilo do dveří, až kov zapraskal a zasténal. Snažil se mě jím rozmáčknout, jako bych byla brouk.</p>
<p>Udeřil autem znovu do dveří jako kladivem, svíral ho ve své metr osmdesát široké ruce.</p>
<p>Vystřelila jsem doleva, vtiskla se mezi poličky a jeho ruku a řízla jsem ho do palce; zajela čepelí až do masa. Vytryskla krev. Tvor zaječel a trhl rukou zpátky, prsty stále obemknuté kolem auta. Přerušila jsem mu natahovač šlah. Hodně štěstí, až bude chtít tu ruku znovu rozevřít.</p>
<p>Sekla jsem do ní dvěma rychlými, precizními řezy. Podlahu zalila krev. Obr zavyl a napnul svaly. Pěst mu vyrazila z místnosti ven jako korek z lahve. Přiběhla jsem ke dveřím, naklonila se dozadu a kopla těsně pod zámek. Dveře se roztříštily. Prodrala jsem se jimi do chodby. Nacházela jsem se na druhém podlaží na vnitřní terase. Pode mnou se rozprostírala podlaha Cechu. Lidé se krčili u stěn.</p>
<p>Budova se otřásala. Kus nejvrchnějšího patra zmizel, jak ho obr odlomil. Na okamžik zaplavilo sluneční světlo vnitřek věže a já spatřila Kena a Juke ve třetím patře, jak se tisknou ke zdi vedle momentálně nefunkčního výtahu. Ken měl soustředěný pohled, cosi mumlal. Juke svírala luk. Julie a Curran nebyli nikde v dohledu.</p>
<p>Denní světlo ustoupilo, jak se v mezeře objevila obrova gigantická tvář. Otevřel ústa a ukázal nám zažloutlé zuby. Cechem se rozlehlo tupé zařvání. Výborně. Naštvala jsem ho.</p>
<p>Sprintovala jsem podél terasy ke schodům. Obr se pokusil sáhnout dovnitř celou paží, prsty roztažené jako nestvůrnou dračí tlamu připravenou někoho popadnout, a chňapnul naprázdno. Masité prsty prohrabávaly vzduch.</p>
<p>Juke vystřelila ze své skrýše, zdvihla luk a vypálila. Šíp zasvištěl vzduchem a zakousl se obrovi těsně pod levé oční víčko. Juke uskočila zpátky do úkrytu. Obr se po ní ohnal, snažil se hřebetem ruky zasáhnout terasu, kde se schovávala.</p>
<p>Ken srazil dlaně k sobě. Mezi nimi se vyvalil směrem k obrovi proud nažloutlé páry. Kolos trhnutím zdvihl ruku nahoru, aby si chránil tvář. Pára mu udeřila do dlaně, na kůži mu vyrašily puchýře a pukly. Cechem se rozlehlo zavytí, které otřáslo zemí, tak hlasité, že mě málem srazilo k zemi.</p>
<p>Schody se tyčily přede mnou. Sprintovala jsem po nich nahoru. Čtvrté patro proletělo kolem. Zahnula jsem za ohyb schodů a uviděla nad sebou oblohu. Obr vyrval kus pátého patra, takže teď poslední část schodiště trčela nad budovu a nevedla nikam.</p>
<p>Donutila jsem se zpomalit a těch posledních pár kroků jsem ušla. Potřebovala jsem u něj být co nejblíž, aby to zabralo, a nemohla jsem si dovolit, aby mě z toho schodiště smetl.</p>
<p>Obr řval přímo přede mnou, pokoušel se chytat lidi dole pod námi. Přitáhla jsem k sobě magii a vyplivla slovo moci. <emphasis>„Aarh!“</emphasis> Stop.</p>
<p>Magie se mnou prohnala jako ohnivá bouře a narazila do kolosu. Ale namísto toho, aby ho popadla a zmrazila, moje moc narazila do neviditelné stěny, odrazila se a pak se plnou silou obrátila proti mně. Skutálela jsem se ze schodů a padla na zeď. Otřáslo to snad každičkou kostí v mém těle. Křičela jsem, ale agónie mě po chvíli obrala o hlas. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem se pohnout. Obr nade mnou, tmavý rozmazaný stín, nepřestával hrabat v budově.</p>
<p>Nezabralo to. Slovo moci se obrátilo proti mně.</p>
<p>Čas se zastavil. Hlava se mi motala. Sevřel mě vír bolesti, temný a neúprosný. Měla jsem pocit, jako by mi někdo odřezával kus nitra, postupně, jednu tenoučkou vrstvu po druhé. V ústech a krku jako bych měla žiletky. Dobrý bože, tolik to bolelo. Tak hrozně. Bolely mě uši. Krvácely mi ruce. Hruď se mi odmítala zvedat. Připadalo mi, že umírám.</p>
<p>Zuby nehty jsem se držela při životě, ale tolik to bolelo. Kdybych to vzdala, bolest by přestala.</p>
<p>Vstaň! Musela jsem vstát.</p>
<p>Nohy se mi proměnily v želé. Měla jsem pocit, že mám polámané všechny kosti v těle, a teď mám tělo naplněné jejich úlomky.</p>
<p>Obr se narovnal a zdvihl pěst. V jeho sevření se zmítal nějaký člověk. Černé vlasy. Nebuď Juke…</p>
<p>Obr otevřel velikánskou tlamu, skousl žlutými zuby.</p>
<p><emphasis>Ty zkurvysyne.</emphasis></p>
<p>Pohodil dolní část lidského těla stranou jako použitý kapesník a znovu sáhl dolů.</p>
<p><emphasis>Ne, tak na to zapomeň.</emphasis></p>
<p>Moje zuřivost převládla nad agónií. Chytila jsem se jí jako záchranného lana a donutila se převalit na všechny čtyři. Vstanu. Musela jsem vstát.</p>
<p><emphasis>No tak, nohy. Narovnejte se.</emphasis> Pár centimetrů… A pak dalších.</p>
<p>Tohle mu neprojde. Za to zaplatí. Už nezabije nikoho dalšího.</p>
<p>Bolest mě trhala na kusy. V mozku mi vybuchla bílá mlha a já na okamžik oslepla.</p>
<p>Soustředila jsem se na dýchání. Klid. Musela jsem zůstat klidná.</p>
<p>Mlha se rozestoupila v dalším náhlém návalu bolesti. Vrátila jsem Sarrat do pochvy a vytáhla dva vrhací nože. Teď jsem se jen musela rozběhnout. Brnkačka.</p>
<p>Vyrazila jsem po schodech nahoru. Bolest mě trhala na kusy. Jeden schod, druhý, třetí… Poslední stupínek se tyčil přede mnou, obrova záda dole, jak se předklonil a natahoval, aby popadl víc lidí.</p>
<p>Skočila jsem přímo dolů, s oběma noži v rukou. Dopadla jsem na gigantova záda nohama napřed. Sklouzla jsem a obě zbraně mu zaryla do masa. Dotýkat se jeho kůže bylo jako otevřít dveře rozpálené pece.</p>
<p>Obr se houpavě otočil, snažil se mě srazit rukou, ale dopadla jsem skoro přesně do středu jeho zad, těsně vedle páteře. Jeho prsty neškodně plácaly pode mnou.</p>
<p>Vytrhla jsem levou zbraň, natáhla se a zabořila ji o patnáct centimetrů výš. Krev se vyřinula z rány v horké záplavě, promočila mi oblečení. Obr si protáhl ramena, svaly se mu převalovaly pod kůží. Vytrhla jsem pravou rukou druhý nůž a zabořila ho ještě výš než ten první. Levá, pravá, levá, pravá. Měla jsem pocit, že si samou námahou vykloubím paže. Levá, pravá, levá, pravá…</p>
<p>Z páteře vedle mě vyrazily silné, hrubé, železné ostny, rostly a spojovaly se v hřeben. Kůži měl teď obr skoro příliš horkou, aby se jí dalo dotknout. Pořád se ještě proměňoval a zrovna teď mi to pomáhalo. Přidržela jsem se ostnů a začala se škrábat výš.</p>
<p>Velká ruka se natáhla přes rameno a plácla do kůže asi třicet centimetrů nad mou hlavou. Kůže pode mnou se otřásla. Do háje. Pokud vyšplhám ještě výš, rozmáčkne mě na placičku.</p>
<p>Z útrob Cechu vyletěl roj much, každá mohla být velká asi jako tenisový míč, a zavířily obrovi kolem hlavy. Ten zamával rukama. Z toho pohybu mi podklouzly nohy. Jen jsem pevně sevřela nože a visela na nich. Přestal se otáčet a plácl se dlaní po obličeji. Krátce jsem vzhlédla. Mouchy visely v hustém mraku na jedné straně, pak se pomalu přesunuly na druhou. Obr se po nich ohnal a zavyl.</p>
<p>Někdo mi pomáhal.</p>
<p>Vyšplhala jsem se po zádech kolosu nahoru, pracně, za pomoci nožů, a když to bylo možné, chytala se ostnů. Přede mnou se tyčilo jeho rameno. Už jsem skoro na místě…</p>
<p>Zabořila jsem nůž ještě naposled. Přede mnou se rozprostíralo rameno, metr dvacet dlouhé a devadesát centimetrů široké. Krk nemohl mít vyšší než metr. Popadla jsem plnou hrst jeho vlasů, přehodila mu jednu nohu přes rameno a obkročmo si na něj sedla. Jeho tvář teď už skoro nepřipomínala lidskou, z úst mu zbyla jen široká brázda, kořen nosu měl zploštělý, jen se dvěma širokými nosními dírkami trčícími přímo z obličeje jako nozdry býka. Mouchy mu ještě pořád bzučely kolem hlavy. Daleko pod námi stál na otevřeném prostranství Ken, zaklínal s rukama napřaženýma, obličej stažený námahou.</p>
<p>Vytáhla jsem Sarrat z pochvy. Krční žíla nebude stačit. To může trvat i deset minut, než zemře. Zdvihla jsem čepel a bodla mu ji hluboko ze strany do krku, pod ohryzek v místě, kde se krkavice věnčila na vnější a vnitřní. Krev mi zalila ruce, vystříkla z rány jako horký pramen. Bodla jsem hlouběji a tepnu nařízla. Nemusela jsem ji přerušit úplně, stačilo jen způsobit dost velkou škodu. Díky částečně přerušené krční tepně stejně vykrvácí rychleji.</p>
<p>Jasně rudá krev stříkala kolem jako gejzír, zalila mi tělo a tvář jako proud z hasičské hadice. Ano!</p>
<p>Obr se zapotácel, vyvedený z rovnováhy. A do háje. Jak se sakra z takového šíleného dopravního prostředku vysedá?</p>
<p>Schovala jsem Sarrat zpátky do pochvy, popadla obrovy vlasy oběma rukama, a držela se. Kolos se kolébal dopředu a dozadu, tiskl si ruku ke krku a snažil se zadržet příval tryskající ven. Visela jsem mu na vlasech. Ruce mokré krví mi podkluzovaly. <emphasis>Padni. No tak, dělej a padni.</emphasis></p>
<p>S hlasitým zařváním se zapotácel nazad, divoce se otáčel, vyvedený z rovnováhy, a pak se zhoupl dopředu. Krev dál stříkala. Musela jsem vydržet jen další minutu nebo dvě. Už byl v podstatě mrtvý, jen o tom ještě nevěděl.</p>
<p>Zavrávoral doprava a já krátce zahlédla schodiště. Někdo běžel nahoru.</p>
<p>Kolos se naklonil dopředu, opřel se jako opilý, snažil se zachytit o budovu Cechu. Hlavu zvrátil nazad. Běžec s kopím v ruce skočil, a já spatřila jeho tvář. Lago. Dopadl na obrovskou tvář. Hlavice kopí zablýskla, jak na ní zahrálo světlo, a Lago obra bodl přímo do obrovského oka.</p>
<p>No, nebylo to milé a dramatické zároveň? To se teda vytáhl, když sem skočil na samém konci. Kdybych se nedržela jako klíště a nešlo mi o život, pomalu a sarkasticky bych mu zatleskala.</p>
<p>Obr zařval. Celé tělo se mu otřáslo. Potácel se kolem Cechu, snažil se zachytit prázdného vzduchu a selhával. Podlomila se pod ním kolena a klesl dolů, tváří ryl o zničený vršek Cechu. Lago skočil zpátky na budovu. Takový přepych jsem si nemohla dovolit.</p>
<p>Obr se houpavě předklonil. Jestli padne nazad, usmrtí mě.</p>
<p>Krev z něj stále stříkala. Neohrabaně se svezl dolů, padl na všechny čtyři před zničenou bránou Cechu. Dolů to bylo asi pět a půl metru, země byla celá posetá sutinami po jeho řádění. Musela jsem to risknout.</p>
<p>Pustila jsem se a skulila se po jeho zakrvácených zádech dolů, nabrala jsem rychlost. Záda skončila a já padla přímo dolů, s pokrčenými koleny a rukama kolem hlavy. Náraz mi zarezonoval v chodidlech. Bože, to bolelo. Překulila jsem se, nechala ruce spadnout k tělu a uviděla, jak na mě obr nevraživě hledí, jedno oko plné zloby, z druhého mu zbyl jen světlý svěšený vak, z něhož trčelo kopí. Jeho obrovitá ruka zastínila slunce. Neměla jsem kam uhnout. Schoulila jsem se do klubíčka. Prsty udeřily do země po obou stranách vedle mě. Minul. Minul!</p>
<p>Ruka se znovu zdvihla a já se po čtyřech odplazila pryč, šplhala přes kusy cihel a malty. Obr se mě pokusil pronásledovat, ale podlomila se pod ním levá paže. Padl neohrabaně na zem a překulil se na záda. Země se otřásla.</p>
<p>Zacouvala jsem od něj pryč, směrem k bráně Cechu.</p>
<p>Hlava mu dopadla na asfalt. Zdravé oko vyvrátil v sloup. Otřásl se a zůstal nehybně ležet. Krev, předtím stříkající v silném gejzíru, teď zpomalila v pramen.</p>
<p>Zevnitř Cechu se vyvalili lidé. Hledala jsem mezi strachem a šokovanými výrazy povědomé rysy a plavé vlasy. Nic.</p>
<p>Za všemi ostatními se vykulhal nějaký muž.</p>
<p>„Zůstal ještě někdo jiný uvnitř?“ zavolala jsem.</p>
<p>„Ne, já jsem poslední.“</p>
<p>Z boku vyběhla žena se zoufalým výrazem, běžela na opačnou stranu než všichni ostatní.</p>
<p>„Mami! Mami! Tady!“</p>
<p>Julie. Prudce jsem se otočila po směru hlasu.</p>
<p>Z davu vyběhla tmavovlasá dospívající dívka. Žena ji objala. A pak i muž.</p>
<p>Pane bože. To byl ten hlas, který jsem slyšela v telefonu. Moje Julie v Cechu nebyla. Tahle Julie patřila k někomu jinému.</p>
<p>Otřásla mnou úleva. Posadila jsem se na kus budovy a opřela se o ni. Paže mě bolely, ramena ještě hůř, a poslední ozvěny nepovedeného slova moci mnou stále lomcovaly, svíraly mi vnitřnosti v ohnivých vnitřních křečích. Bolelo mě stát. Sednout si byl neuvěřitelný luxus. Takže jsem seděla a vychutnávala si ten báječný pocit, kdy nemusím nést vlastní tíhu na nohou.</p>
<p>Vytáhla jsem z kapsy gázu a utřela si oči. Když jsem ji odtáhla, byla nasáklá krví. Slovo moci se obrátilo proti mně. Stalo se mi to už dřív. <emphasis>Ud</emphasis>, slovo přikazující něčemu zemřít, většinou také nefungovalo. Abyste s ním něco zabili, nejdřív jste si museli cíl naprosto přivlastnit. Když jsem ho zkoušela poprvé a podruhé, bolest byla tak příšerná, že jsem si myslela, že zemřu. Tohle bylo horší. <emphasis>Aarh</emphasis> znamenalo jednoduchý příkaz zastavit. Obvykle cíl zmrazil asi na čtyři vteřiny. Zatím se nikdy neobrátilo proti mně. Slábla jsem? Nebo byl ten obr příliš velký? Byl nějakým způsobem imunní proti mé magii? Měla jsem spoustu otázek a žádné odpovědi. Bleh.</p>
<p>Rudý proud vytékající z krku obra konečně přestal. Vykrvácel. Byl konec.</p>
<p>Zavřela jsem oči a velmi klidně seděla.</p><empty-line /><p>Dokonce i v Atlantě po Změně byl obr velká senzace. Nejdřív dorazil ÚPJ následovaný kolonou sanitek, které doteď parkovaly kolem Cechu. Policie obra prohlédla, rozhodla se, že je mrtvý, ale stejně ho obklopila taktickými vozy jen tak pro jistotu, a začala všechny vyslýchat. Sepsali se mnou výpověď a pak mi pověděli, ať neodcházím z místa činu. VJON, Vojenské jednotky obrany proti nadpřirozenu, dorazily po nich a neprodleně se pustily s ÚPJ do války o pravomoce, protože ÚPJ je nechtělo nechat vyhodit obrovu mrtvolu do vzduchu a zbytek spálit, jen tak pro jistotu. Hoši z VJON se mnou taky sepsali výpověď a pak mi pověděli, ať neodcházím z místa činu. Když se ukázali lidé z atlantského úřadu pro vyšetřování, řekla jsem jim přímo, že nemám žádné úmysly opustit místo činu a že jim nebudu odpovídat na otázky, dokud nepřivedou policejního kapitána, který mě obviní, že jsem nebezpečný živel, a bude požadovat můj odznak. Pak už mě nechali na pokoji.</p>
<p>Další v pořadí dorazily týmy novinářů v divoce rozjařené záplavě. Internet byl mrtvý a televize fungovala jen nahodile, takže jsme se většinu zpráv dozvídali skrz noviny, ale ukázalo se i pár televizních štábů a okamžitě obklopily Laga. Stál tam s nimi už nějakých dvacet minut s okouzlujícím skromným úsměvem.</p>
<p>„Jste zraněný?“ zeptal se jeden z reportérů příliš nahlas.</p>
<p>„Nic vážného, ale ano, budou mě bolet nohy,“ mrknul Lago. „Už nejsem tak mladý, jako jsem býval. Nehojím se tak rychle, ale někdy se i starý pes musí postavit do boje, aby ochránil svůj domov.“</p>
<p>Seděla jsem na kusu spadlé suti před dveřmi do Cechu. Hlava mě strašně bolela. Měla jsem pocit, jako by mi někdo do zátylku bušil kladivem. Pokaždé, když dopadlo, mě zalila vlna bolesti, a hrozilo, že se mi rozskočí hlava. Pak na okamžik bolest ustoupila a dostavila se neskutečná úleva, než kladivo znovu dopadlo. Uvědomila jsem si, že bušení v mé hlavě souzní s mým tepem. Něco se mnou bylo špatně, s mou krví. Měla jsem pocit, jako by se magie v ní vařila. Každá žilka a vlásečnice jako by byla sežehnutá zevnitř. Nemohla jsem s tím nic dělat. Jen tam sedět a počkat, až to přejde. Až tady skončím, půjdu navštívit Doolittla. Ať už jsem ve Smečce skončila nebo ne, stejně mě ošetří. Až na to, že jsem měla zakázán vstup do Pevnosti ještě dalších třicet dní. Kruci.</p>
<p>Mrtvola obra se válela na zemi asi šedesát metrů ode mne. Padl na opačném konci velkého parkoviště u Cechu a teď ležel na boku, levou ruku nataženou k Phoenix Drive, nohama mířil k Cechu. Většina bezpečnostních složek se utábořila po mé pravici, přímo na ulici. Náhodní přihlížející koukali na obra a procházeli parkoviště i přes hrdinné snahy ÚPJ je udržet dál. Tu a tam postávalo pár žoldáků, odhadovali škody na svých vozidlech. Alix Simos, jehož našlapaný Lexus skončil přímo pod obrovým stehnem, vypadal, jako by právě přišel o člena rodiny.</p>
<p>Před mýma očima se skupinka pubertálních kluků ve věku od dvanácti až do šestnácti let blížila k obrovu tělu. Jeden z nich, hubené plavovlasé děcko, držel dlouhou větev.</p>
<p>„Hej!“ vyštěkla na ně policistka. „Vypadněte odtamtud!“</p>
<p>Hubený kluk dloubl do mrtvoly větví.</p>
<p>Policistka k nim zamířila, na obličeji výraz božího hněvu. Děti do obra dloubly ještě jednou a pak se rozprchly, přeskakovaly přitom sutiny.</p>
<p><emphasis>Hele, tady leží mrtvola něčeho velkého, děsivého a magického, co žralo lidi, když to ještě žilo. Myslím, že půjdu a dloubnu do toho klackem. To bude žůžo.</emphasis> Povzdechla jsem si. Puberťáci. Některé věci v Atlantě zůstaly stejné i po Změně.</p>
<p>Z postranní ulice se vynořilo černobílé zvíře připomínající koně, nenuceně si to proklapalo přímo mezi žoldáky, policií a vojáky přímo ke mně a dloublo do mě nosem.</p>
<p>„Nazdárek,“ řekla jsem.</p>
<p>Mazlík do mě dloubla znovu. Sáhla jsem do malé sedlové brašny, vytáhla z ní mrkev a nabídla ji oslici. Mazlík ji shrábla z mé dlaně a šťastně ji chroupala. Poplácala jsem ji po líci. Bylo mi špatně od žaludku a ten pocit nechtěl zmizet.</p>
<p>Snažila jsem se myslet v krátkých, jednoduchých myšlenkách. To méně bolelo. Curran v Cechu nebyl, ani Julie. Neměla jsem ponětí, kde jsou. Dám ÚPJ dalších pět minut a pak jim řeknu, že odcházím, ať už se jim to bude líbit, nebo ne. A jestli s tím mají problém, poštvu na ně Barabáše.</p>
<p>Juke ke mně přišla společně s Kenem. Málem jsem se vyvrátila. Juke vypadala bledší než obvykle, rysy zvýrazněné adrenalinem. Vypadala naštvaně. Ken se tvářil nezúčastněně jako obvykle.</p>
<p>„Nejsi mrtvá,“ pověděla jsem jí. „Myslela jsem, že tě ten obr překousl vedví.“</p>
<p>Juke zkřivila tvář. „Nebyla jsem to já, ale Roger.“</p>
<p>„Aha.“ Rogera jsem znala jen zběžně. Byl to hubený mladík s tmavými vlasy.</p>
<p>„Jak to dokážeš vydržet?“ mávla Juke směrem k Lagovi. „Dělá ze sebe zasraného hrdinu!“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny.</p>
<p>„Opravdu? To jsou kecy!“ bodla prstem směrem k Lagovi usmívajícímu se na reportéry. „Ty jsi obra zabila a on za to shrábne veškeré zásluhy.“</p>
<p>„Neudělala jsem to kvůli zásluhám.“</p>
<p>Juke na mě vteřinu zírala, pak zaklela a odešla pryč, dovnitř do Cechu skrz zprohýbanou bránu.</p>
<p>„Díky za ty mouchy,“ pověděla jsem Kenovi.</p>
<p>Ken se zarazil. Vždycky odměřoval slova, jako by byla vodou a on se nacházel uprostřed Sahary. „Není zač,“ odpověděl konečně. Krátce se zadíval na Juke, která se klátila pryč a po cestě kopala do kusů cihel. „Je mladá.“</p>
<p>Do toho slova vložil neskutečné množství významu. Juke byla impulzivní a odvážná, občas až zbrklá, a chtěla si něco dokázat. Pro ni byla pozornost věnovaná Lagovi velká nespravedlnost. Pro mě to byla příhodná úleva. Nechat se přepadnout bandou reportérů se mi vážně nechtělo. Pokud mě Lago vůbec nezmíní, budu nadšená.</p>
<p>Kývla jsem k mrtvole obra. „Víš, jak to začalo?“</p>
<p>Ken se opřel o kus skály vedle mě. „Do Cechu přišel nějaký muž. Vešel dovnitř a neřekl nic. Jen vyčkával. Něco na něm bylo divného. Chris se ho zeptal, co chce, a muž odpověděl: ‚Rozdrtit své nepřátele.‘ Potom se otočil a odešel. Pak,“ Ken hlasitě tleskl, „magie. Kopnul do předních dveří, ale ty se zasekly. Snažili jsme se dostat ven zadními, ale ty byly taky zaseknuté a nedaly se otevřít. Zbytek znáš.“</p>
<p>Na parkovišti drobný, šlachovitý Alix Simos stále dřepěl u vraku svého Lexusu. O pár metrů dál mu cosi pověděl Cruz, o patnáct centimetrů vyšší a pětadvacet kilo těžší žoldák. Simos ho ignoroval.</p>
<p>„Měla jsem pocit, že jsem v obrově uchu zahlédla něco blýskavého,“ pověděla jsem.</p>
<p>Ken přikývl.</p>
<p>„Teď už to tam není. Zkontrolovala jsem to.“</p>
<p>„Nebylo to tam, už když padal,“ řekl Ken.</p>
<p>„Jsi si jistý?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>Oba jsme se zadívali na Laga. <emphasis>Ale podívejme, náš hrdina si vzal na památku suvenýr. Ty chamtivý pitomče.</emphasis></p>
<p>„Špatný nápad to vzít,“ poznamenal Ken.</p>
<p>Teď jsem byla na řadě já, abych přikývla.</p>
<p>Reportéři se začali rozcházet. Improvizovaná tisková konference musela být u konce. Lago ke mně přikráčel se zářivým úsměvem. „Hej, Kate! To se nám dneska ale povedlo, co?“</p>
<p>„Co jsi tomu obrovi vzal, Lago?“</p>
<p>Zdvihl překvapeně obočí, ale pohled měl úlisný.</p>
<p>„Vzal jsi mu něco z ucha.“</p>
<p>Lago se na mě zazubil. „Nevím o čem to mluvíš, zlato.“</p>
<p><emphasis>Řekni mi zlato ještě jednou a uvidíme, jak dopadneš.</emphasis> „To bylo vážně pitomé. Byl úplně nahý až na tu věc, což znamená, že hrála hlavní roli při jeho proměně v obra. Vzal jsi očarovaný předmět neznámé síly tvorovi obdařenému ničivou silou, který dřív býval člověkem. Nemáš vůbec ponětí, jaký vliv na tebe bude mít.“</p>
<p>„Máš zatraceně živou představivost.“</p>
<p>„Má pravdu,“ ozval se Ken.</p>
<p>„Odevzdej to,“ vybídla jsem ho. „Nestojí to za to.“</p>
<p>Lagovi úsměv odumřel na rtech. „Hele, chápu to. Jsi ublížená, protože ses musela dělit o slávu. Ale nemám důvod lhát.“</p>
<p>„Lago, podívala jsem se té věci do očí. Byly prázdné. Možná začal jako člověk, ale skončil jako obr s inteligencí batolete. Nedokázal ani mluvit. To vážně chceš?“</p>
<p>Zdvihl ruce do stran a zvýšil hlas. „Myslíš, že to mám? Tak mě prohledej! Jen do toho!“</p>
<p>Policisté se dívali naším směrem. Byl příliš sebevědomý. Nebude to mít u sebe. Kdybych hrdinného zabíječe obrů zkusila prošacovat, musela bych odpovídat na spoustu otázek a pravděpodobně by mě vzali do vazby. Nemohla jsem si dovolit strávit hodiny ve vězeňské cele nebo u výslechu. Musela jsem najít Currana a Julii.</p>
<p>„Snažím se ti zachránit život,“ ucedila jsem mezi zuby.</p>
<p>„Vždycky jsem tě respektoval, Kate,“ řekl Lago a nechal ruce padnout k bokům. „Ale tohle, tohle je čistá závist. Myslel jsem si o tobě víc. Je vážně ostuda, když jdou žoldáci veteráni takhle proti sobě.“</p>
<p>Vrrr.</p>
<p>Otočil se na patě a odkráčel. Za ním ten stejný hlouček dospívajících zkoušel podruhé dloubat do obra. Oni i Lago měli úplně stejně vyvinutý pud sebezáchovy.</p>
<p>Ken se díval za Lagem. „Musím přemýšlet.“</p>
<p>Zdvihla jsem obočí.</p>
<p>„Možná budeme muset brzy zabít dalšího obra,“ pověděl mi. „Musím vymyslet jak.“</p>
<p>Povědomý Jeep zastavil u linie policejní blokády a já úplně zapomněla na Kena i Laga. Dveře se rozletěly dokořán.</p>
<p>Srdce mi prudce bušilo v hrudi.</p>
<p>Curran vyskočil ven s nesmlouvavým výrazem. Byl pokrytý krví. Julie vyskočila z dalších dveří, tvář, oblečení i sekery taky od krve. Za ní z auta vylezli Derek a Ascanio, oba v bojové formě. Kde sakra byli?</p>
<p>Silná kovová kůže na obrově chodidle se vyboulila a pukla jako vřed. Zalil nás oblak páchnoucího plynu a z mrtvoly se vyřinuli jacísi tvorové. Metr osmdesát dlouzí ještěři, pokrytí tuhými ostnatými šupinami, takže připomínali kruhochvosta, pádili vpřed na svalnatých nohách.</p>
<p>Vytáhla jsem Sarrat z pochvy.</p>
</section>
<section>
<p>11.</p>
<p>Ještěři se vyřinuli z mrtvoly v nepravidelném půlměsíci podél parkoviště jako černá a hnědá skvrnitá záplava, zablokovali mi cestu ke Curranovi a ÚPJ. Na setinu vteřiny jsme na sebe jen koukali. Kůže na něm pukla a pokryla ho šedá srst a pak mi ještěři zaclonili výhled.</p>
<p>Znovu došlo k oživovací přeměně. Ta se vyskytovala příliš vzácně na to, aby neměla spojitost s velbloudím pavoukem. Ať už měl ten neznámý odpůrce koček, který trápil paní Oswaldovou, jakýkoliv důvod, rozhodl se zbavit Cechu jednou provždy. Možná šlo o pomstu, protože jsme mu neustále zabíjeli domácí mazlíčky.</p>
<p>Puberťáci ztuhli na místě jako vyděšení králíci, ještěři jim odřízli únikovou cestu. Dva žoldáci na parkovišti sáhli po zbraních. Osamělý policista, uvězněný za hlavou obra, pomalu vytáhl taktický nůž a zacouval, zády se opřel o pokroucené nákladní auto.</p>
<p>Ještěři si nás upřeně prohlíželi, duhovky jim zářily tmavě oranžovou. Různě velcí, někteří tmaví, téměř černí, velcí jen jako boxer, jiní velcí jako poníci. Rychlí, hbití a ozbrojení pěticentimetrovými tesáky. Bylo naprosto jasné, že nepůjde o býložravce. Plazi reagovali na pohyb. Pokud jste běželi, pronásledovali vás. Mezi nimi a pubertálními výrostky bylo jen asi dvacet metrů a pak je ještě dalších pětatřicet dělilo ode mě a Kena.</p>
<p>K autům ÚPJ nemáme šanci se dostat. Cech byla naše nejlepší možnost.</p>
<p>Ken vedle mě zdvihl ruce a začal tiše zaklínat, nepřetržitým, tlumeným mumláním, do každého slova vložil moc.</p>
<p>„Neutíkejte,“ zavolala jsem.</p>
<p>Děti se ke mně otočily.</p>
<p>„Pojďte ke mně. Pomalu.“</p>
<p>Výrostci zamířili za mnou. Dva žoldáci, Alix Simos a Cruz, couvali také, pomalu a opatrně, sledovali moře tvorů vlnící se čím dál více těly. Ti dva byli nejdál od Cechu.</p>
<p>Ještěři se přibližovali. Jedna mrtvola se nemohla proměnit v takovou masu zvířat. Spíš to vypadalo, jako by se někde hluboko uvnitř něj otevřel portál a vyvrhoval je ven.</p>
<p>Proud ještěrů se rozdělil, oba prameny se zatočily a utvořily hloučky, jak si tvorové prohlíželi bitevní pole.</p>
<p>Nejbližší ještěr, velký hnědý tvor pokrytý černými skvrnami, otevřel tlamu. Vyšel z ní hluboký hlas, slova potrhaná řadou ostrých zubů. „Maso.“</p>
<p>No páni.</p>
<p>Druhý ještěr vyštěkl totožným hlasem: „Maso.“</p>
<p>Zvířata nemluvila. Tohle byla buď velmi, velmi pokročilá mytologická stvoření, nebo někdo celou hordu ovládal, pilotoval ji stejně jako navigátoři nemrtvé. Tak nebo tak se naše situace změnila ze špatné v ještě horší a skončila přímo v kategorii <emphasis>všichni tady umřeme</emphasis>.</p>
<p>„Maso.“</p>
<p>„Maso.“</p>
<p>Vzduch se chvěl, jak stovky ještěrů opakovaly to samé: „Maso… maso… maso…“</p>
<p>„Neutíkejte!“ zavolala jsem.</p>
<p>Cruz se otočil a strčil do Alixe, vložil do toho celou svou sílu. <emphasis>Ty zkurvysyne.</emphasis> Menší žoldák spadl na zem. Dopadl na dlaně, jako by se pokoušel dělat kliky, přidržel se cesty a naprosto ztuhl. Cruz se otočil a rozběhl se do Cechu.</p>
<p>Ještěři otočili prudce hlavy za prchajícím žoldákem, pohyb je přitahoval jako žraloky krev ve vodě. Malý, černý ještěr mu skočil do cesty a naježil na zádech hřeben ze zářivě rumělkových ostnů. Cruz máchl mačetou.</p>
<p>Černý ještěr otevřel tlamu posázenou ostrými zuby a vychrlil na muže proud napěněného slizu. Cruz zaječel. Kůže se mu natáhla jako roztavený vosk, roztrhala se a sklouzla z něj, odhalila pod sebou zakrvácené svaly. Cruz padl k zemi, křik utnutý v polovině. Ještěři se po něm vrhli a místo, kam velký žoldák padl, se proměnilo v klokotající vír šupinatých těl.</p>
<p>„Maso!“ řval zbytek ještěřího davu. „Maso!“</p>
<p>Puberťáci se dali taky do běhu. Ještěři zaútočili, drápali se za nimi. Na druhé straně parkoviště se dali do křiku lidé, jak k předním řadám dorazila první vlna ještěrů.</p>
<p>Běžela jsem ze všech sil vpřed, Sarrat tasenou. Hlava mi protestovala, bolest mi bušila v lebce.</p>
<p>Alix vyskočil na nohy a rozběhl se za dětmi.</p>
<p>Vysoké, vytáhlé dítě zakoplo o cihlu a padlo na zem. Zbytek proběhl bezohledně vedle něj až za mne.</p>
<p>Alix sprintoval ze všech sil, ruce mu pumpovaly. Nejbližší ještěr se mu ohnal po nohách, zuby projely jen prázdným vzduchem ani ne třicet centimetrů od Alixova lýtka.</p>
<p>Vrhla jsem se před dítě na zemi. První z ještěrů se dostal na dosah a já mu usekla hlavu.</p>
<p>Alix proběhl kolem mě, vytáhl chlapce na nohy a vlekl ho s sebou. Příliš pozdě. Budou potřebovat čas, aby se zvládli dostat do budovy. Pokud ho potřebují, získám ho pro ně.</p>
<p>Ještěři se rojili všude kolem. Bodala jsem a sekala a pomalu ustupovala nazad. Pocit nevolnosti byl teď nesnesitelný, horká, skoro oslepující bolest hlavy hrozila, že přehluší všechno ostatní.</p>
<p>Nad parkovištěm Cechu se nesl lidský křik.</p>
<p>Sek a ustoupit. Sek a ustoupit. Musela jsem odtamtud odejít a nenechat se přitom roztrhat na kusy nekonečným proudem plazích tvorů.</p>
<p>Ještěři postupovali v nepravidelném půlkruhu, snažili se mě obklíčit. Bylo jich příliš mnoho…</p>
<p>Mezi ně skočil černý, chlupatý pes a narazil do nich. Proud žíravého slizu proletěl kolem a padl kamsi daleko ode mě, neškodně se rozlil po zemi. Obrovský černý pes sevřel ještěrův krk mezi zuby a zatřásl jím jako teriér s krysou.</p>
<p>Grendel. Curran ho musel vzít s sebou.</p>
<p>Ještěři se šokovaně zarazili.</p>
<p>Obrovský pes vyplivl nehybné tělo a zazubil se na mě, až blýskly obrovské bílé tesáky. Ty mu zahrály modrým ohněm a zatancovaly nad jeho huňatou srstí.</p>
<p>„Hodnej pejsek.“</p>
<p>Grendel se postavil po mé levé straně a zavrčel.</p>
<p>Bolest hlavy mi znovu sežehla mozek. Popadla mě závrať a v krku mě zapálily kyselé žaludeční šťávy. Do háje s tím. Předklonila jsem se a pozvracela se. Pak se přihlásily o slovo endorfiny a bolest hlavy na malý okamžik ustoupila.</p>
<p>Ještěři zaváhali, jejich oči bez zorniček žhnuly studeným hladovým ohněm. Takže když jsem je kosila já, nebylo to děsivé, ale s černým chlupatým podvraťákem se ještě nesetkali.</p>
<p>„Maso,“ ozval se řev ještěra.</p>
<p>Ostatní se k němu přidali. „Maso… maso… maso…“</p>
<p>Ještěři na mě zaútočili jako jeden. Sekala jsem a krájela, kopala a bodala. Těla padala k zemi kolem mě. S Grendelem jsme ustupovali, bojovali o každý centimetr. Tesáky klaply mým směrem. Ještěr se zachytil zuby o Grendelův bok. Pes zavrčel a já ještěrovi do zad ponořila Sarrat. Drápy mi přejely po nohách. Otočila jsem se a sekla dalšího. Z hrdla mu vykvetl šíp. Koutkem oka jsem za sebou zahlédla Alixe s lukem v ruce. Natahoval luk a vypouštěl šípy plavnými, rychlými pohyby, působilo to u něj stejně přirozeně jako dýchání.</p>
<p>„Posádko, seřaďte se!“ vykřikla nějaká žena na parkovišti kdesi za masou ještěrů. „Utvořte perimetr! Bojovníci nablízko dopředu. Chci mága tady a tady. Zapalte je. Lučištníci kolem mágů. Ať se vaše palebná pole prolínají. Chovejte se, jako by to nebyl váš první večírek!“</p>
<p>Třicet centimetrů. A pak dalších. Pokračovali jsme dál. Zhluboka jsem dýchala. Mysl mi sčítala utrpěná zranění a já je ignorovala. Grendel krvácel, ale stále bojoval, trhal ještěry na kusy. Kruh ještěrů kolem nás se zužoval. Teď se zaměřovali spíš na Grendela, brali ho jako jednodušší cíl. Dokud budu dýchat, mého psa nedostanou.</p>
<p>Riskovala jsem ohlédnutí přes rameno. Dvacet metrů k Cechu. To bude hodně těžkých dvacet metrů. Měla jsem nutkání znovu zvracet.</p>
<p>Ještěr přistál přede mnou, tělo rozlámané.</p>
<p>Po pravé straně tvorové odletovali stranou, jako by je odhazoval buldozer. Někdo silný a hodně motivovaný se prodíral bitevním polem ke mně.</p>
<p>„Co to sakra je?“ prohlásil Alix.</p>
<p>„Můj miláček.“</p>
<p>Curran vyrazil na otevřené prostranství, dva metry třicet vysoká příšera, oděná do ocelově tvrdých svalů a šedé srsti. Slabé pruhy se mu křižovaly na těle jako tmavé jizvy po biči. Z drápatých pracek mu odkapávala krev. Na levém boku mu chyběl kus kůže, odhaloval syrové maso svalů.</p>
<p>Lví dlak popadl nejbližšího ještěra, s hlasitým prasknutím jím zakroutil a pohodil ho stranou. „Nazdar, zlato.“</p>
<p>„Ahoj.“ Sťala jsem nejbližšímu ještěrovi hlavu. „Kde jsou děti?“</p>
<p>„S VJONem.“ Vyvrhl dalšího tvora rychlým seknutím drápů. „Všechnu tuhle zábavu si užíváš beze mě.“</p>
<p>„Moc toho tady nedělám. Jen si dávám čaj a sušenky.“ Sekla jsem dalšího ještěra. „A hluboce přemýšlím.“ <emphasis>Miluju tě.</emphasis></p>
<p>„Tak v tom případě se k tobě připojím.“</p>
<p>Taky mě miloval.</p>
<p>Společně jsme couvali pryč. Brána do Cechu se tyčila za námi.</p>
<p>„K zemi!“ vyštěkl Ken.</p>
<p>Popadla jsem Grendela do medvědího objetí a padla k zemi. Curran dopadl vedle mě, ruku přehozenou přes moje záda.</p>
<p>Nad hlavami nám prošel proud smrduté žluté páry a narazil do předních řad ještěrů. Svíjeli se, na šupinaté kůži jim vyrazily puchýře. Zemřeli na místě. Vyskočila jsem na nohy a uběhla posledních deset metrů k Cechu. Grendel proběhl kovovými vraty jako první, pak já a nakonec Curran. Oba jsme se otočili a pak zablokovali úzkou mezeru mezi křídly brány. Mezera nemohla být širší než čtyři metry, takže ještěři budou muset útočit jen tři najednou. Juke se postavila vedle nás s kopím v ruce. Alix za ní natáhl znovu luk.</p>
<p>Curran mě objal jednou paží a přitiskl mě k sobě, i přes krev, srst a to všechno. Cítit ho takhle u sebe bylo nepopsatelné. V životě jste zažili jen pár okamžiků opravdového štěstí. Tohle byl jeden z nich. Objala jsem ho pevněji, užívala jsem si každou chvíli toho doteku.</p>
<p>„Jděte s tím někam!“ zavrčela Juke.</p>
<p>Odlepili jsme se od sebe právě včas, abych viděla, jak bodla kopím prvního ještěra.</p>
<p>Bože, za chvíli mi pukne hlava.</p>
<p>„Kde jsi byl? Co se stalo?“ Dalšímu ještěrovi jsem usekla kus tlamy.</p>
<p>„Jen jsem vzal děti a jeli jsme pobít pár ghúlů,“ řekl Curran.</p>
<p>Aha, takže v tom případě to bylo v pořádku,… Počkat. „Cože jsi udělal?“</p>
<p>Kopl dalšího plaza, který odletěl mezi ostatní jako vystřelený z děla. „Než jsme odjeli, zavolal jsem Jimovi, abych si s ním promluvil o ghúlech, a ten řekl, že na nějaké narazili v tunelech MARTA. Tak jsem vzal děti a trochu jsme si zalovili.“</p>
<p>Já ho zabiju. „Jen abychom si to ujasnili. Jim ti zavolá a řekne: ‚Hele, našli jsme v tunelech hordu ghúlů‘ a tvoje první myšlenka je ‚Bezva, vezmu děti s sebou‘?“</p>
<p>„Bavily se.“ Do hlasu se mu vloudil opatrný tón. Curran věděl, že kolem něj krouží žralok, ale nebyl si jistý, odkud přijde útok.</p>
<p>„Dokonce jsi s sebou vzal i psa.“</p>
<p>Grendel si ten okamžik vybral, aby se pokusil protáhnout vedle mě. Zatlačila jsem ho zpátky, tak začal pobíhat sem a tam za námi a vrčet.</p>
<p>„Ten se taky bavil. Jen se na něj podívej. Ještě je celý rozjařený.“</p>
<p>Grendel se zastavil, otřepal se, až se krev z jeho kožichu rozlétla na všechny strany. Pak se zase vrátil ke kroužení.</p>
<p>„Myslela jsem si, že máš pudla,“ řekla Juke.</p>
<p>„Taky že to je pudl.”</p>
<p>„To není pudl.“</p>
<p>„Proměňuje se.“ V časech nouze se Grendel proměňoval v obrovského černého psa. Bohužel byla tahle proměna řízená jeho podivným psím mozkem, a někdy se prostě rozhodl, že bude v bitvě mnohem lepší, když něco očůrá a pak se půjde vyválet v nejbližší zdechlině.</p>
<p>Černý ještěr se protáhl mezi těly ostatních a zemřel ještě dřív, než otevřel tlamu. Z krku mu trčel Alixův šíp.</p>
<p>„Tak dobře,“ okomentovala to Juke. „Tvůj kůň je osel, pudl zase obrovský křízenec s vlkem a tvůj přítel je, no, to, co sakra je. Ty máš vážně problémy.“</p>
<p>„Sklapni,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>„Vyválel se v pár mrtvolách ghúlů,“ řekl Curran. „Užil si to.“</p>
<p>To mě vůbec nepřekvapovalo. Grendel měl zvrácený smysl pro osobní hygienu.</p>
<p>„Jsi bezohledný nezodpovědný pitomec.“</p>
<p>„Já?“ Curran roztrhl plaza vedví.</p>
<p>„Ty.“</p>
<p>Juke se zazubila.</p>
<p>„Chtěla jsi, aby to bylo osobní. Tak jsem to udělal osobní. A ty mi chceš kázat o nezodpovědnosti?“ Curranovi zajiskřily oči zlatem. „Uviděla jsi obra bourajícího budovu a namísto toho, abys utíkala pryč, naběhla jsi přímo dovnitř. A pak jsi na něj vyšplhala, abys do něj mohla dloubat mečíkem. Jak ses plánovala dostat dolů? Nebo ses naučila létat a neřekla mi to?“</p>
<p>„Neměň téma. Zavolali mi z akademie Seven Star a řekli mi, že se Julie nedostala do školy. Nemohla jsem ji najít. Nemohla jsem najít ani tebe.“</p>
<p>Juke se uchechtla. „Neměl s sebou brát děti, co?“</p>
<p>„Ty se do toho nepleť,“ pověděla jsem jí a vytáhla Sarrat z ještěřího těla. „Všechno jsi tak pečlivě připravil a ani jednou tě nenapadlo, co se stane, když nebudu moct najít tebe ani Julii. Zabilo by tě, kdybys mi nechal vzkaz?“</p>
<p>Juke najednou překvapeně zamrkala.</p>
<p>„Zabere to dvacet vteřin. ‚Ahoj, Kate, beru děti a budeme bojovat proti ghúlům, vrátím se kolem oběda.‘“ Zamávala jsem rukama. „Myslela jsem si, že jsi uvězněný tady v Cechu s Julií.“</p>
<p>„Proč bych sakra byl v Cechu i s Julií?“</p>
<p>„Protože jsi sem měl dnes ráno jet a protože jsem měla pocit, že jsem ji v telefonu zaslechla křičet o pomoc.“</p>
<p>Curran mi věnoval půl vteřiny svého tvrdého pohledu. „I kdyby sis myslela, že jsem v Cechu, co myslíš, že bych celou tu dobu dělal, zatímco by ji obr trhal na kusy? Seděl si na rukách?“</p>
<p>„Myslela jsem, že jsi třeba zraněný.“</p>
<p>Zadíval se na mě. „My dva už jsme se někdy potkali?“</p>
<p>Ustoupila jsem okatě o velký krok vzad.</p>
<p>„Co je?“ zavrčel.</p>
<p>„Dělám prostor pro tvé ego.“</p>
<p>„Tak dobře. Měl jsem nechat vzkaz!“</p>
<p>„To jsi měl.“</p>
<p>„Odpověz mi laskavě, když jsi uviděla obra, tak jsi zaváhala, nebo jsi rozjařeně zavýskla a rozběhla se k němu?“</p>
<p>„Rozběhla se k němu,“ vložila se do toho Juke.</p>
<p>„Překusoval lidi v půlce.“</p>
<p>„Tak vidíš,“ poznamenal Curran. „Vzkaz by nic nezměnil.“</p>
<p>Vzkaz nebo ne, bylo mi to jedno. Byla jsem šťastná, že je naživu.</p>
<p>Vlna magie skončila. Plazi padli k zemi jako jeden muž.</p>
<p>V hlavě mi vybuchla bolest, jako by mi někdo nalil na mozek benzin a zapálil mi ho přímo v lebce. Z uší mi vyklouzlo cosi vlhkého a já si uvědomila, že je to krev.</p>
<p>„Kate?“ Curran se v mžiku proměnil do lidské podoby.</p>
<p>„Bolí mě hlava.“</p>
<p>„Nerozumím ti.“ Výraz měl vyděšený a zoufalý. „Co se děje?“</p>
<p>„Bolí mě hlava.“ Věděla jsem, že to říkám. Slyšela jsem svůj vlastní hlas, jen jsem nedokázala rozeznat slova.</p>
<p>„Doktora!“ zařval Curran.</p>
<p>Agónie v mé hlavě přehlušila vše ostatní. Klesla jsem na kolena a svezla se na zem. Svět se ponořil do ticha, až na šum mého vlastního tepu.</p><empty-line /><p>Otevřela jsem oči a okamžitě si přála, abych to neudělala. Bolest hlavy mi skrz ně zaryla do mozku ostré čepele.</p>
<p>Strop nevypadal povědomě, ale ten odér ve vzduchu jsem si vybavovala. Vytříbená vůně dezinfekčních prostředků a roztoků a podivná „vůně léků“, která mi napovídala, že jsem v nemocnici. K podobnému závěru mi taky hodně pomohla kapačka na paži a rukáv na měření tlaku. Ruka mi ležela na pochvě Sarrat. Někdo mi dal meč do postele.</p>
<p>Proč to tolik bolelo?</p>
<p>Tichý hlas s lehkým nádechem přízvuku z pobřeží Georgie pronikl skrze mou bolest hlavy. Ten nížinný, noblesní jižanský dialekt, který odmítal vymřít a polykal souhlásky na konci slov. Pokud jsem mohla soudit podle intonace, doktor zrovna ordinoval a nebyl úplně šťastný.</p>
<p>A to má být nějaká novinka? Vzbudila jsem se pod cizími stropy do péče naštvaných mágů léčitelů víckrát, než jsem si dokázala zapamatovat. Jediná otázka zněla, ve které nemocnici jsem skončila tentokrát?</p>
<p>Naklonila jsem hlavu na polštáři. Dobrý doktor seděl na kolečkovém křesle a povídal si s dalším pacientem nebo možná se svým pomocníkem, pořádně jsem na něj nedohlédla. Hlas měl tichý a uklidňující, a já nedokázala tak úplně zaslechnout, co říká. Když jsem zamžourala, byla jsem schopná trochu mu odečítat ze rtů. <emphasis>Nitrolebeční krvácení.</emphasis> Něco mi říkalo, že bych měla vědět, co to znamená.</p>
<p>Otočil se ke mně. Něco se mi v mozku natáhlo a se zábleskem bolesti jsem tu tvář poznala. Doolittle. Proč jsem nepoznala jeho hlas? Počkat, jestli je tady Doolittle, znamená to, že jsme v Pevnosti. Nemohli jsme tady být. Našich třicet dní ještě nevypršelo. Otevřela jsem ústa, že jim to oznámím. Nevyšlo z nich ani slovíčko.</p>
<p>Dobře, jestli nemůžu mluvit, alespoň si sednu.</p>
<p>Záda mě odmítla poslechnout. Panika mi ztížila dýchání. Cítila jsem své tělo, nohy, ruce, dokonce i prsty na rukou a na nohou. Cítila jsem Sarratinu pochvu pod konečky prstů. Jen jsem je nemohla přimět k pohybu. Moje svaly se nedokázaly sladit s mou myslí.</p>
<p>Byla jsem paralyzovaná.</p>
<p>Ne. Ne, ne, ne. Živím se mečem. Nemůžu být paralyzovaná. To nejde.</p>
<p>Odkudsi z hlubin paměti se mi vynořilo slovo. Krvácení. Krvácení uvnitř hlavy se říkalo nitrolebeční. Věděla jsem to. Věděla jsem, že je to špatné. Jen jsem se skrz bolest hlavy nedokázala probojovat k významu těch slov.</p>
<p>Dveře se otevřely a dovnitř strčila hlavu nějaká žena: „Doolittle?“</p>
<p>Doolittle se k ní otočil v křesle a podle jeho výrazu by jí nejradši ukousl hlavu, kdyby na ni dokázal dosáhnout. Vážná záležitost.</p>
<p>„Trisha se ptá, jestli byste si mohl vyhradit minutku a podívat se na nějaké papírování.“</p>
<p>„Jestli mě chce Trisha vidět, může přijít sem dolů.“ Zněl kousavě.</p>
<p>Žena se stáhla a zavřela za sebou dveře.</p>
<p>Ten další muž řekl něco nepovědomým hlasem, úplně jsem nezachytila jeho slova. Zamrkala jsem a zoufale se snažila na něj zaměřit. Curran. Co se to se mnou sakra dělo?</p>
<p>„Teď nemůžu nic udělat,“ pověděl mu Doolittle stroze. „Magnetická rezonance ukázala mnohonásobné krvácení. Malé cévky v mozku jí v podstatě vybuchly. Skoro hned se zacelily, proto teď nesvíráte její mrtvolu, a její tělo se začalo magicky uzdravovat, ale škody už byly napáchány. Měla by být mrtvá. Kdyby to byl někdo jiný, už by byl dávno po smrti, ale je příliš tvrdohlavá na to, aby zemřela. Zrovna teď nedokážu udělat vůbec nic. Dokud se magie nevrátí, má jediná možnost je tlumit symptomy. Sleduji její krevní tlak. Podal jsem jí mannitol, abych otok udržel pod kontrolou, a antikonvulzivum, ať znovu nedostane křeče. Potřebuju udělat tolik věcí a vy byste měl být zase někde jinde. Nedal jsem vám něco na práci?“</p>
<p>„Co když zase přestane dýchat?“</p>
<p>„Jestli bude zasažen její dýchací systém, dostane dýchací přístroj. Běžte pryč.“</p>
<p>Curran se na mě krátce zadíval. Mrkla jsem a pak byl u mé postele. „Kate. Zlato.“</p>
<p>Pořád jsem nepoznávala jeho hlas.</p>
<p>„Řekni něco.“</p>
<p>Otevřela jsem ústa. Nevyšlo z nich ani slovíčko.</p>
<p>„Currane,“ zavrčel Doolittle. „Uhněte.“</p>
<p>Curran se pošoupl stranou a jeho místo zaujal Doolittle v křesle.</p>
<p>„Slyšíte mě?“ zeptal se Doolittle, pomalu vyslovoval. „Jestli ano, jednou mrkněte.“</p>
<p>Mrkla jsem.</p>
<p>„Vaše magnetická rezonance ukazuje na prasknutí mnoha malých cévek ve vašem mozku,“ řekl mi Doolittle klidně.</p>
<p>Krvácela jsem do mozku, nemohla jsem mluvit, měla jsem potíže s mluvením. Symptomy se seřadily jako články řetězu. Otevřela jsem ústa. Soustřeď se. Ty to zvládneš. Jednu hlásku po druhé.</p>
<p>„M.“</p>
<p>Vyslovím to zatracené slovo.</p>
<p>„Mr… mrtvice.“</p>
<p>Curran vedle mě si přejel dlaní po obličeji.</p>
<p>„Ano,“ řekl Doolittle. „Měla jste mrtvici. Několik mikromrtvic současně.“</p>
<p>To jsem já, vždycky musím překonat všechny ostatní.</p>
<p>Doolittle se na mě zadíval přimhouřenýma očima, výraz měl zádumčivý. Obvykle vypadal kolem padesáti, ale dneska se zdál mnohem starší. Unavený černoch s vlasy prokvetlými šedinami a vlídnýma očima.</p>
<p>„Jak se dnes cítíte?“</p>
<p>Otevřela jsem ústa a soustředila se, abych to slovo pronesla. Hlas jsem měla tak slabý. „B…“</p>
<p>Oba se naklonili blíž, aby mě lépe slyšeli. Bojovala jsem s návalem bolesti, ostře jsem se nadechla.</p>
<p>„B… Bezva.“</p>
<p>Curran prudce vystartoval ze židle a zmizel mi ze zorného pole.</p>
<p>„To je dobře,“ pověděl mi Doolittle, výraz stále zasmušilý.</p>
<p>Zkusila jsem sevřít svůj meč. Nedokázala jsem to. Měla jsem na něm položenou ruku, protože mi ji tam dal Curran. Věděl, že se díky Sarrat budu cítit v bezpečí. Ale teď jsem ji ani nemohla sevřít v dlani.</p>
<p>Nedokázala jsem udržet vlastní meč.</p>
<p>Chtěla jsem jet domů. Musela jsem jet domů. Okamžitě. Dostat se z téhle nemocniční postele.</p>
<p>Nějaký muž strčil hlavu do dveří. „Ariela rodí.“</p>
<p>Doolittle odjel na křesle ke dveřím. „Hned jsem zpátky. Je zmatená a pod vlivem sedativ. Nedějte nic, čím byste jí mohli přitížit. Žádná stresující témata. Nic, co by ji mohlo rozrušit. Méně informací je v téhle chvíli lepší. Same, zůstaň přímo tady a sleduj ji.“</p>
<p>Tmavovlasý muž vešel do místnosti a opřel se o vzdálenější zeď.</p>
<p>Musela jsem odtamtud pryč. Panika mi sevřela hrdlo drápatou prackou a stiskla.</p>
<p>Curran vešel do světla přicházejícího z okna a zastínil ho. Ucítila jsem jeho teplou dlaň na ruce.</p>
<p>„Bude to v pořádku,“ pověděl mi a pohladil mě. „Bude to v pořádku.“</p>
<p>Musela jsem mu říct, že potřebuji jet domů.</p>
<p>„Co se děje?“ Curran se ke mně naklonil blíž.</p>
<p>„Nemyslím si, že byste ji měl podporovat v mluvení…“ začal Sam.</p>
<p>Curran se k němu otočil. Duhovky mu zahořely zlatem.</p>
<p>Sam zaklapl ústa, až bylo slyšet cvaknutí zubů.</p>
<p>„Co se děje, zlato?“</p>
<p>Konečně se mi podařilo vymáčknout: „Domů.“</p>
<p>Ve tváři mu cukl sval. „Ne, zlato. Nemůžeme jít domů. Doolittle se o tebe dobře postará. Jen musíš vydržet, dokud zase nepřijde magie.“</p>
<p>„Domů.“</p>
<p>„Bude to v pořádku.“</p>
<p>Musela jsem ho donutit, aby pochopil.</p>
<p>„Začíná být příliš rozrušená,“ pověděl mu Sam.</p>
<p>„Bude to v pořádku,“ pověděl mi Curran. „Jsi v bezpečí. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil.“</p>
<p>Cítila jsem, že mi vlhnou oči. Curran pobledl.</p>
<p>„Domů.“</p>
<p>„Zrovna teď nemůžeme jet domů. Vyrazíme hned, jak ti bude líp.“</p>
<p>Po tvářích mi sjelo v pramíncích horké vlhko. „Musíme domů.“</p>
<p>Curran se tvářil strašně. Ústa se mu zkřivila bolestí. Potlačil ji a pak znovu vypadal klidně, ale já o tom věděla. Viděla jsem to. Když ho donutím pochopit, vezme mě domů.</p>
<p>„Neplač,“ zašeptal.</p>
<p>„Prosím,“ zažebrala jsem. „Prosím.“</p>
<p>„Co je doma tak důležitého?“</p>
<p>Otevřela jsem ústa. Hlas jsem měla tak slabý. Objal mě oběma pažemi a zdvihl si mě k sobě.</p>
<p>„Chci… umřít doma.“</p>
<p>Curran se zatvářil šokovaně, jako by dostal facku.</p>
<p>Doolittle ze sebe vyrazil skřípavý skřek, který se mi zařízl do uší.</p>
<p>Curran mě pustil.</p>
<p>„Vypadněte,“ oznámil mu Doolittle ledovým hlasem.</p>
<p>Curran otevřel ústa.</p>
<p>„Běžte pryč, nebo vás nechám vyvést z Pevnosti.“</p>
<p>Curran se otočil na patě a neslyšně odkráčel.</p>
<p>Doolittle se obrátil k Samovi. „Co jsem říkal?“</p>
<p>„Já vím, ale…“</p>
<p>„Ale?“</p>
<p>„Je to Curran,“ řekl mu Sam, jako by to všechno vysvětlovalo.</p>
<p>„Je mi to jedno, jestli je to Curran. Na svém oddělení jsi bůh ty. Běž.“</p>
<p>Sam prchnul. Doolittle přijel na křesle ke mně.</p>
<p>„Domů,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„To je naprosto směšné. Nikdo nejde domů.“</p>
<p>Skrze cévy se mi rozlil chlad. Příliš pozdě jsem spatřila Doolittla, jak z kapačky vytahuje injekční stříkačku. Padla na mě únava, hrozilo, že mě s sebou stáhne do nevědomí.</p>
<p>Bojovala jsem, abych vyslovila: „Nechci… umřít… tady.“</p>
<p>„A teď mě prostě urážíte. Pokud tomu budu moct zabránit, nikdo dnes nezemře.“ oznámil mi Doolittle. Jeho hlas se zdál čím dál vzdálenější a slabší. „Jste v bezpečí. Váš šílenec je hned za dveřmi, hlídá vás. A teď si odpočiňte. Odpočívejte…“</p><empty-line /><p>Vzbudila jsem se, protože se na mě někdo díval. V pokoji bylo šero. Celé tělo jsem měla jako z olova, byla jsem tak unavená. Všechny systémy v těle mi jeden po druhém vypovídaly službu. Nedokázala jsem říct, co mi způsobovala mrtvice a co sedativum. Byla jsem ztracená a nedokázala se dát dohromady.</p>
<p>Měkké elektrické světlo stojací lampy osvětlovalo dospívající dívku sedící u mé postele. Byla bledá, plavovlasá a proti světlu vypadaly její obrovské hnědé oči jako dvě tmavá jezírka.</p>
<p>Byla důležitá. Byla pro mě životně důležitá.</p>
<p>Julie.</p>
<p>„Kate,“ zašeptala roztřeseným hlasem. „Kate?“</p>
<p>„Ano?“ dostala jsem ze sebe.</p>
<p>„To jsem já, Julie. Ty umíráš?“</p>
<p>Viděla jsem na ní, že zoufale chce jinou odpověď. „Mám tě ráda.“</p>
<p>Výraz její tváře uvnitř mě cosi zkroutil.</p>
<p>Zadívala jsem se na ni a pak na Currana. „Moc vás miluju. Oba…“</p>
<p>„Nemůžeš umřít.“ Popadla mě za ruku. Oči se jí zalily slzami. „Jsi všechno, co mám. Kate, prosím. Prosím, neumři mi.“</p>
<p>Hlava mě strašně bolela. Nelíbilo se mi, že pláče. Musela jsem ji uklidnit. „Bude to v pořádku.“</p>
<p>„Kate, neopouštěj mě.“ Po tvářích jí stékaly slzy. „Není to fér, není to fér!“</p>
<p>Dveře se rozletěly dokořán.</p>
<p>„To mám na ty dveře pověsit zámek?“ zeptal se Doolittle.</p>
<p>„No tak.“ Curran se objevil vedle postele, vzal Julii za ramena a něžně, ale rozhodně ji odtáhl.</p>
<p>„Umírá?“ Julie se mu pokusila vytrhnout.</p>
<p>„Bude v pořádku,“ pověděl jí.</p>
<p>„A co když ne? Co když –“</p>
<p>Dveře se za nimi zavřely a já už nezaslechla zbytek.</p>
<p>Nikdy jsem se necítila tak bezmocná.</p>
<p>„Domů,“ pověděla jsem Doolittlovi.</p>
<p>„Brzy,“ slíbil mi.</p>
<p>Lhář jeden. Musela jsem odtamtud pryč. Nechtěla jsem skončit svůj život v nemocniční posteli. Strávila jsem příliš dlouhou dobu bez magie a tělo mi vypovídalo službu. Cítila jsem se stále slabší. Museli mě vzít domů. Chtěla jsem umřít u nás doma. „Příliš dlouho…“</p>
<p>„Jste tady jen pár hodin. Zdá se vám, že je to déle, protože se probouzíte i po sedativech.“</p>
<p>„Julie.“</p>
<p>„Julie bude v pořádku. O tu se teď zrovna nestarejte,“ řekl. „Soustřeďte se na uzdravování. Odpočívejte.“</p><empty-line /><p>Vzbudila jsem se bolestí. Mozek jsem měla zpomalený a přemýšlení zmatené. V ústech jsem cítila pachuť nějakých léků. Byla jsem tak unavená. Klesala jsem stále hloub do temných vod bolesti a vyčerpání. Tyhle příznaky jsem znala. Tělo mi vypovídalo službu. Proč mě jen nenechají jít domů…</p>
<p>Byla noc a v pokoji vládlo ticho. Doolittle stále seděl ve svém křesle, v klíně nějakou brožovanou knihu, oči zavřené. Vlasově tenká čára jasně oranžového světla lemovala okraj dveří. Někdo je zapomněl úplně dovřít. Do místnosti ke mně dolehly tiché hlasy. Napnula jsem uši, abych rozeznala, o čem mluví.</p>
<p>„A co když se z toho nedostane?“</p>
<p>Julie.</p>
<p>„Zvládne to.“ Curran. Hlas měl pevný jako skála, tichý, silný, uklidňující.</p>
<p>„Ascanio říkal, že může zůstat paralyzovaná. Že by mohla mít amnézii…“</p>
<p>Jiskřička mého starého já se na malý okamžik probojovala skrz bolest ven. Krucinál, to ten kluk projednou nemohl držet pusu?</p>
<p>„Neposlouchej, co ten idiot říká. Kate by nikdy neopustila svou rodinu. Taková není a neudělala by to.“</p>
<p>O jaké Kate tady mluvíme? Protože tahle ležící v posteli neměla na vybranou.</p>
<p>„Ale co když ano?“ naléhala Julie dál. Hlas se jí chvěl. „Nechová se, jako by byla sama sebou. Je to bojovnice a teď ani nebojuje. Ascanio mi pověděl, že říkala, že chce jít domů a umřít tam.“</p>
<p>Jestli se uzdravím, ten malý bouda toho bude litovat.</p>
<p>„Ascanio by si neměl pouštět pusu na špacír,“ řekl Curran. „Když mají lidé úraz hlavy, občas to na krátkou chvíli změní, jací jsou. Brzy se vrátí do normálu.“</p>
<p>A často byly tyhle změny nevratné. Jednou jsem zabila muže, který se po zlomenině lebky proměnil v násilného sadistického tuláka.</p>
<p>„Vím, že je to děsivé. Ale musíš věřit Doolittlovi. Je pod těžkými sedativy. Zrovna teď prostě není sama sebou,“ vysvětloval Curran. „Až přijde magie, Doolittle ji vyléčí.“</p>
<p>„A co když se nikdy nevrátí domů? Co budu… Nebudu mít nikoho…“</p>
<p>„Budeš mít mě. Vrátí se domů, ale i kdyby se tak nestalo, budu tu pro tebe pořád,“ ujistil ji Curran. „Jsme rodina. V mém domě budeš mít vždycky místo. Neopustím tě. Kdyby se mi něco stalo, postarají se o tebe Andrea a Rafael. Derek tady pro tebe taky vždycky bude. Máš lidi, kterým na tobě záleží, Julie. Nejsi sama.“</p>
<p><emphasis>Nejsi sama…</emphasis></p>
<p>Někdo tam nahoře mě musel vážně nenávidět. Já jsem taky chtěla lidi, kterým na mně bude záležet. Tak dlouho jsem toužila ta slova slyšet a teď, zrovna když jsem si našla malý kousek štěstí, jsem to měla všechno ztratit kvůli podobné pitomosti. Musela jsem se uzdravit. Teď hned.</p>
<p>Zatnula jsem zuby.</p>
<p>Takhle to neskončí. Ne takhle. Ne teď. Přežiju to.</p>
<p>Bojovala jsem s tepající bolestí v hlavě a snažila se najít něco… cokoliv… co by mě vytáhlo ze studených tmavých vod na povrch. Musela jsem přežít, než přijde magie.</p>
<p>Brala bych cokoliv. Jakoukoliv pomoc, nezáleželo na tom, jak malou.</p>
<p>Odmítala jsem dál klesat. Odejdu odsud po svých. Budu znovu s Curranem. Uvidím Julii vyrůstat.</p>
<p><emphasis>Chci přežít.</emphasis></p>
<p>Bojovala jsem, snažila se vydrápat výš k povrchu, ale stále jsem klesala.</p>
<p>Cosi hluboko uvnitř mě se pohnulo, jako by se nějaký neidentifikovatelný sval zatnutý příliš dlouho uvolnil v záplavě nové bolesti. A pak jsem to ucítila. Slaboučký náznak proudu, tlačícího mě vzhůru. Neskutečně slaboučký, ale byl tam. Zabalila jsem se do něj a na kratičký okamžik můj omámený mozek pochopil jeho podstatu. Město, které jsem si nárokovala, mi odevzdalo to něco málo zbytkové magie, kterou si udržovalo i během vlády technologií. Země, kterou jsem si zabrala, se mě pokoušela udržet naživu.</p>
<p>Nebylo to dost, abych se zvedla. Skoro neznatelný proud, ale natáhl se ke mně. Cítila jsem, jak město dýchá. Bylo plné života. Drobounká stvoření plazící se půdou, rostliny vyrůstající ze země, břečťan a kudzu šplhající po rozvalinách, plaší tvorové ukrývající se ve svých doupatech, dravci číhající ve tmě, lidé ve svých domovech. Ti všichni obětovali maličký zlomek magie, jíž v sobě nesli. Zranilo je to, byla jim drahá, ale přesto mi ji odevzdali, protože jsem o to požádala.</p>
<p>Přestala jsem klesat.</p><empty-line /><p>„…vraťte se tam a řekněte mu, že jestli si myslí, že mi může diktovat, koho smím léčit a koho ne, tak tady končím,“ oznámil komusi Doolittle. „A vrátím se, až zamrzne peklo.“</p>
<p>Otevřela jsem oči. Pokoj byl stále tlumeně osvětlený. Hlava mě pořád bolela, ale přestala jsem klesat.</p>
<p>Vedle Doolittla stála žena, neviděla jsem jí do tváře. Curran se opíral o další postel jako tmavý stín. Paže měl zkřížené na prsou. Oči mu slabě svítily zlatem. Vyzařovala z něj hrozba a vzduch ztěžkl napětím.</p>
<p>„Tak to Pán šelem nemyslí. Zákon uvádí, že alfa, který odstoupil, nemůže během doby oddělení pobývat v Pevnosti. Proto jsem přinesla tenhle papír.“ Žena ho ukázala Doolittlovi. „Tenhle dodatek k zákonům Smečky vám dává právo ošetřit pacienty, kteří nejsou členy Smečky, v zařízeních Smečky, pokud usoudíte, že jejich stav vyžaduje okamžitou péči.“</p>
<p>„Tohle je nemocnice. Nepotřebuji ničí povolení, abych mohl ošetřit pacienta.“ Doolittle ten papír vzal a začetl se.</p>
<p>Žena se zadívala na bývalého Pána šelem. „Currane.“</p>
<p>Curran se tvářil pochmurně. „Trisho. Jak se mu to podařilo protlačit? Rada by tohle nesnesla.“</p>
<p>„Nevědí, že je to kvůli tobě,“ řekla Trisha. „Zasedání začalo těsně před tím, než jste sem dorazili, a Jim to přednesl v rámci Zákona o spolupráci, a jako příklad uvedl, že když se na území Smečky objeví zraněný kožoměnec, občas není dost času na dodržení všech formalit. Přidal to k dodatku k zákonu o hranicích, a oni to schválili, aniž by se na to blíž podívali.“</p>
<p>„Chytré,“ poznamenal Curran.</p>
<p>„Je to Jim,“ řekla mu Trisha, jako by to všechno vysvětlovalo. „Nikdo kromě osobních strážců neví, že jste tady. Nakonec se to dostane ven, ale Rada opustila Pevnost, takže jsme vám získali pár hodin navíc. Jak je jí?“</p>
<p>Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem teď být středem zájmu.</p>
<p>„Odpočívá,“ řekl Curran.</p>
<p>„Nasrin!“ Slyšela jsem, jak Doolittle zamířil na křesle do chodby. „Potřebuju další názor na tenhle papír…“</p>
<p>„Co uděláš, jestli zůstane paralyzovaná?“ zeptala se Trisha tiše.</p>
<p>„Postarám se o ni,“ řekl Curran.</p>
<p>A to přesně udělá, věděla jsem to. Otevřela jsem oči.</p>
<p>„Mám tetu kvadriplegičku,“ zamumlala. „Je to velmi těžké. Mohli bychom ji tady pro tebe nechat…“ Zarazila se. „Omlouvám se.“</p>
<p>Úžasné načasování. Možná by si mohla půjčit jeden z mých nožů a rovnou mě bodnout, když už je tady.</p>
<p>Doolittle přijel zpátky s papírem v ruce. „Podepsali jsme ho.“</p>
<p>Curran ho od něj převzal a podal ho Trishe.</p>
<p>„Potřebuje Jim ještě něco dalšího?“ zeptal se studeně.</p>
<p>„Ne.“ Trisha si uvědomila, že ji posílá pryč. „Hodně štěstí.“</p>
<p>Otočila se a zamířila pryč.</p>
<p>Curran si zavřené dveře dlouhou chvíli prohlížel.</p>
<p>„To je v pořádku,“ zamumlal Doolittle konejšivě. „No tak, seženu vám nějaký čaj…“</p>
<p>Curran zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Zůstaňte tady,“ řekl Doolittle a odjel ke dveřím. „Hned jsem zpátky i s čajem.“</p>
<p>A dveře se za ním zavřely. Na okamžik se nedělo nic, ale pak se Curranův postoj změnil. Do ramenou a zad se mu vkradlo napětí. Vypadal jako muž zahnaný do kouta, zraněný a stojící proti přesile, odevzdaný osudu, ale ponuře rozhodnutý nedat se lacino. Jeho tvář připomínala neutrální masku, ale jeho oči měly k bezvýraznosti daleko. Přetékaly bolestí a strachem.</p>
<p><emphasis>Ach Currane.</emphasis></p>
<p>Snažilo se ho to ohnout a on na to nebyl zvyklý. Nevěděl, jak to vůbec udělat, a bojoval proti tomu, ale ať už ho sžírala jakákoliv úzkost, teď pomalu vyhrávala. Stáhne ho na dno a rozdrtí ho. A všechna jeho moc, jeho síla vůle a výbušná síla mu přitom nepomůžou a on to věděl. Vypadal jako člověk u smrtelné postele svého milovaného.</p>
<p>A ten někdo jsem byla já. Procházel si tím kvůli mně.</p>
<p>A to toho na mně k milování zrovna moc nebylo. Byla jsem sobecký pitomec, ale něco ve mně způsobilo, že mě tenhle muž miloval… hluboce a bezvýhradně. Věděl o mně věci, pro které bych jinak umřela, abych je udržela v tajnosti. Věřila jsem mu víc než komukoliv jinému ve svém životě. Záleželo mu na mně. Trpěl a já chtěla, aby to přestalo. Chtěla jsem ho vidět šťastného. Tolik jsem ho milovala.</p>
<p>Chtěla jsem mu říct, že jestli Trishu dohoní na chodbě a přivede ji sem, praštím ji za něj do paže. Dostala jsem ze sebe jediné slovo. „Mrcha.“</p>
<p>Odrazil se od postele, o níž se opíral. Všechen strach z něj spadl. Donutil se tvářit neutrálně. Můj Pán šelem.</p>
<p>„Pojď,“ zašeptala jsem.</p>
<p>Přišel k mojí posteli.</p>
<p>„Blíž…“</p>
<p>Naklonil se ke mně.</p>
<p>Vyžádalo si to veškerou mou vůli. Zdvihla jsem ruku a praštila ho pěstí do čelisti. Byl to ten nejubožejší úder na světě. Prsty jsem mu jen lehce přejela po strništi a pak mi ruka vynechala a padla na postel.</p>
<p>Curran překvapeně zamrkal.</p>
<p>„Vypadal jsi smutně,“ vysvětlila jsem.</p>
<p>„Takhle se mě snažíš rozveselit?“</p>
<p>„Co… s tím… uděláte?“ zeptala jsem se. „Vaše Slabošstvo?“</p>
<p>Ukazováčkem se dotkl mého čela, hlas měl zhrublý. „Ťuk. Jsi ze hry, drsňačko.“</p>
<p>„Nechám vás o samotě na pět minut, a když se vrátím, tak se vzájemně častujete údery a perete se,“ ozval se Doolittle kdesi z místnosti. „Od vás to očekávám, Kate, protože nemáte rozum, ale vy, vy byste měl být chytřejší. Prát se v nemocnici. Vypijte si svůj čaj.“ Doolittle jednu ze sklenic podal Curranovi.</p>
<p>Curran ji poslušně stáhl až do dna.</p>
<p>„Ten čaj byla lež,“ pověděla jsem mu tiše.</p>
<p>Přikývl. „Přidává do něj sedativum.“</p>
<p>Takže to věděl a stejně ho vypil. „Jaké sedativum je schopné uspat… kožoměnce?“</p>
<p>„To nevím.“ Curranův výraz nabyl na uvolněnosti. Posadil se na moji postel, pohyboval se velmi opatrně. „Neřekne mi to.“</p>
<p>„Potřebuje to,“ oznámil mi Doolittle. „Nespal od doby, co vás sem přivezli.“</p>
<p>„Vy svůj čaj dostanete skrz kapačky,“ pověděl mi.</p>
<p>„Už žádný čaj. Jsem po něm smutná a jako praštěná pytlem.“</p>
<p>„Velmi bych ocenil, kdybyste mi přestala mluvit do toho, jak mám dělat svou práci. Až budu potřebovat poradit, jak naporcovat něco dvacetkrát většího než jsem já a během toho málem umřít, tak se vás zeptám. V téhle místnosti je jen jeden mág léčitel, a jelikož jsem to já, rozhoduji o tom, jaký lék podat a kdy. A pro vaši informaci, může za to vaše zranění hlavy, ne sedativum.“</p>
<p>„Otrava.“</p>
<p>Cítila jsem se podivně lehká a chtělo se mi spát.</p>
<p>„Lehni si ke mně,“ zašeptala jsem.</p>
<p>Curran se natáhl vedle mě. Dotýkali jsme se pažemi. Donesl se ke mně jako pach, tak povědomý a uklidňující.</p>
<p>Držel mě za ruku, palcem mě jemně hladil po kůži. Vzpomněla jsem si, jak chutnal. Na pocit, když bylo jeho tělo na mém. Na jeho tíhu. Na sílu jeho paží, když mě objímal. Na jeho oči a to, jak se na mě díval…</p>
<p>„Zůstaň se mnou, Kate,“ řekl.</p>
<p>„Zůstanu,“ slíbila jsem mu.</p>
</section>
<section>
<p>12.</p>
<p>Magická vlna mě vytrhla ze spánku. Drtivá bolest hlavy pro mě teď už byla dobře známou agónií. Tohle dostaveníčko s mrtvicí trvalo už příliš dlouho. Bolest sice byla intenzivní, ale už jsem mohla myslet jasně. Proud magie města mě vyzvedl o několik centimetrů výš.</p>
<p>Otevřela jsem oči vstříc rannímu světlu a spatřila Doolittla, který se na mě díval. Curran seděl na druhé posteli.</p>
<p>„Na tohle jsme čekali.“ Doolittle přijel ve svém křesle blíž.</p>
<p>„No panečku.“</p>
<p>„Odejděte, prosím,“ řekl Doolittle.</p>
<p>Curran vstal a udělal krok ke mně.</p>
<p>„Pamatujte,“ varoval ho Doolittle. „Máme dohodu. Počítám s tím, že ji dodržíte.“</p>
<p>Curran přistoupil k mé posteli. Objal mě pažemi a přitiskl mě k sobě, až mi kosti zaprotestovaly. Hlas mu zněl jako tiché zavrčení. „Počkám na tebe, ať to bude trvat sebedéle. I kdyby ses rozhodla nikdy nevrátit. Ale to je tvoje volba.“</p>
<p>Pustil mě, otočil se na patě a odkráčel. Tak dobře, no.</p>
<p>Doolittle si mě prohlížel tmavýma očima. „Váš mozek je velmi křehký. Přemýšlejte nad ním jako nad lesem protnutým mnoha navzájem se křižujícími cestičkami, po kterých jdou signály do vašeho těla. Některé jsou jasně vychozené, jiné časem zarostou a nahradí je jiné, ale všechny vznikly přirozeně. Zrovna teď jsou ty cesty poškozené. Můžu použít magii, abych je obnovil.“</p>
<p>Cítila jsem, že za tím vším se někde skrývá jedno velké „ale.“ „Ale?“</p>
<p>„Berte to, jako bych je znovu v tom lese vysekal, ale násilím, namísto toho abych počkal na jejich přirozený vývoj. Udělám naprosto vše, co bude v mých silách, ale i moje moc je omezená. Cesty, které vytvořím, se nebudou úplně přesně shodovat s těmi starými. Už jsem to dříve provedl při čtyřech různých příležitostech. Obnovil jsem funkce, a v jednom případě i vzpomínky, které se ztratily při události, jež onu amnézii způsobila. Nicméně, jednomu z mých pacientů se drasticky změnila osobnost a u dvou dalších se objevily silné úzkosti a hlásili mi epizody odosobnění, kdy měli pocit, že se nedokáží kontrolovat, jako by se probíhající události děly někomu jinému. Cítili se odtržení od reality a od svých vzpomínek. Jeden z nich se časem zlepšil. Další opustila rodinu a odstěhovala se pryč ze státu. Měla čtyři děti, manžela, jenž jí byl oporou, a rodiče v důchodu. Nikdo o ní neslyšel už víc jak devět let.“</p>
<p>„Vy jste úplné radostné sluníčko, doktore.“</p>
<p>„Existuje tady alternativa,“ řekl Doolittle. „Mohli bychom nechat mozek uzdravit postupně, je tady velká šance, že se dá do pořádku sám.“</p>
<p>„Jak velká šance?“</p>
<p>„Značná. Jste naživu a získala jste zpátky nějaké slabší motorické funkce jen proto, že se po zranění, které mrtvice způsobilo, cévy ve vašem mozku samy zase uzavřely. Proces uzdravování začal ještě dřív, než vás ke mně přinesli. Věřím, že s mou pomocí postupem času získáte většinu z toho, co jste teď ztratila.“</p>
<p>„Jak dlouho by to zabralo?“</p>
<p>„To nevím.“ Doolittle se naklonil dopředu. „Ale už jsem viděl, jak se to stalo.“</p>
<p>„Jak dlouho to zabralo u případů, které jste pozoroval?“</p>
<p>„Tři roky do úplného uzdravení u jednoho pacienta a čtrnáct měsíců u dalšího.“</p>
<p>Tři roky.</p>
<p>„Jak dlouho to zabere, když mě vyléčíte hned?“</p>
<p>„Bude to zázračně rychlé,“ řekl Doolittle. „Až skončím, odejdete odsud po svých a bezpochyby se vrhnete přímo do dalšího pošetilého boje.“</p>
<p>To bylo naprosto jasně dané.</p>
<p>„Chci, abyste věděla, že máte na výběr,“ řekl Doolittle. „Curran je… No, je důvod, proč jsme ho všichni následovali. Když něco chce, dokáže být velmi přesvědčivý.“</p>
<p>„Ale neříkejte.“</p>
<p>„Ale bude se řídit podle vašeho rozhodnutí, to vám slibuji. Jeho city, nebo city kohokoliv dalšího kromě vás, tady neznamenají nic. Jenom vy si můžete určit rychlost vlastního uzdravení. Nedokážeme plně pochopit, jak mysl pracuje, ale vše uvnitř je propojené. Nedá se zaručit, že pokud zmírním poškození, budete prožívat ty samé emoce, které jste cítila vůči lidem ve svém životě. Curran na vás počká.“</p>
<p>Jestli mě Doolittle uzdraví, existovala možnost, že už nebudu chtít být sama sebou. Jak těžké muselo být pro Currana odejít z místnosti a riskovat to?</p>
<p>„Postará se o vás a neopustí vás, pokud se rozhodnete dát si na čas. Ani Julie. A já tady budu vždycky.“</p>
<p>Na to se dalo říct jen jediné. „Díky.“</p>
<p>Doolittle se ke mně natáhl a něžně mi stiskl ruku. Jeho přísná, klidná maska mága léčitele povolila. „Neměla jste opustit Pevnost. Podívejte, co se stalo.“</p>
<p>Měla jsem chuť plakat a ani jsem nevěděla proč. Stiskla jsem mu ruku. „Vážně si myslíte, že na mě Curran počká?“</p>
<p>„Dal mi své slovo. Věřte mi, nikam neodejde. Je celý váš, takže ano, počká.“</p>
<p>„Ale udělá to samé můj otec?“</p>
<p>Doolittle si povzdechl.</p>
<p>„Co se stane, když můj otec zjistí, že neudržím meč v ruce? Počká tři roky, nebo vypálí město do základů, protože ho nemůžu zastavit?“</p>
<p>„Na tom by nemělo záležet,“ řekl Doolittle mírně.</p>
<p>„Ale záleží.“</p>
<p>„Uzavřeli jste dohodu.“</p>
<p>„A já v tu dohodu věřím jen proto, že tady jsem, abych ji vymohla. Ví, že jeho moc není nekonečná. Při boji na život a na smrt bych ho zranila a to mu dělá starosti. Musím být schopná mu čelit. Nedokážu ochránit město, pokud nebudu.“</p>
<p>„Teď není čas dělat si starosti o město,“ pověděl mi Doolittle. „Ale starat se o vás.“</p>
<p>Mezi námi se rozhostilo ticho. Nebylo to fér. Nebylo fér, že po všem, čím jsme si prošli, by mě zabrání města mohlo připravit o všechny, které jsem milovala. Nebylo to fér, ale takový byl život. Dobří lidé umírali. Zlí žili šťastné životy. Proto se někdo musel postavit za ostatní, a ten někdo jsem byla já.</p>
<p>„Curran mě miluje,“ řekla jsem. „Nikdo mě ani v minulosti tolik nemiloval. Vidím mu to na očích. Chci, aby se mnou zůstal, aby se mnou zůstala i Julie. Chci svou rodinu. Chci vás všechny.“ Dala bych cokoliv, abych si mohla svou rodinu udržet. Cokoliv, krom toho, abych zradila všechny své zásady. „Jsem naživu, protože mě zachránilo město. Dalo mi svou magii, když jsem umírala.“</p>
<p>„Kate…“ pověděl mi Doolittle tiše. „Technologie byla celou tu dobu u moci.“</p>
<p>„Já vím. Ale ve všech z nás, ve všem živém, se vytváří magie a taky se ukládá. Je v nás i během té nejsilnější vlny technologií. Proto mohou kožoměnci pořád změnit svou formu. Včera, když jsem umírala, mi každá živoucí věc na území, které jsem si nárokovala, odevzdala maličký kus své vnitřní magie a nabídla mi ji. A já ji přijala.“ Hlas se mi třásl. „Přijala jsem ji, abych přežila.“</p>
<p>Doolittle otevřel ústa.</p>
<p>„Podívejte se na můj mozek. Uvidíte pokrok, který by tam neměl být. Mluvím v celých větách.“ Naklonila jsem se dopředu. „Mohla jsem si říct o víc. Mohla jsem ji vyčerpat všechnu, abych se uzdravila. Vysát vás všechny do sucha.“</p>
<p>Doolittlovi se rozšířily oči, jak mu začal docházet význam mých slov. Mohla jsem rozpoutat zkázu, jen abych se zachránila. Ucouvl.</p>
<p>Oba jsme věděli, co se dělo živým bytostem, když z nich někdo najednou vytrhl jejich magii. Před rokem totiž Strážci majáku, teroristická organizace posedlá zahnáním magie, spustili přístroj, který udělal přesně to samé v Palmettu, městečku na okraji Atlanty. Když jsme se tam dostali, z Palmetta se stal masový hrob.</p>
<p>Doolittle zapolykal. „Roland nesmí zabrat tuhle zemi.“</p>
<p>„Dokud budu žít, tak k tomu nedojde. Přijala jsem za ni zodpovědnost. Musím ji ochraňovat. Jsme teď spojené čímsi, čemu dost dobře nerozumím, ale jsem si jistá, že tahle země neobětovala svou magii, abych mohla tři roky ležet v posteli a dávat si na čas. Zrovna teď tam venku město terorizuje tvor, který vysílá hordy ghúlů, aby za něj odvedly špinavou práci. Je imunní vůči mé magii. To znamená, že jeho moc a ta moje mají něco společného. Mohl ho sem poslat můj otec. Musím ho zastavit. Nemůžu se k Atlantě obrátit zády. To by znamenalo vykašlat se na Currana, Julii i vás. Příliš mi na vás všech záleží. Uzdravte mě hned.“</p>
<p>Doolittle zavrtěl hlavou a protřel si oči. „Jakmile začnu, budu to muset dokončit. Zabere to čas a nebude to příjemné, a taky si možná nevybavíte nic kolem doby, kdy se vaše zranění stalo. To vyléčit nedokážu.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Povzdechl si. „Každý si neseme svůj kříž.“</p>
<p>„A já jsem ten váš?“</p>
<p>Přikývl. „Snažím se rozhodnout, jestli je to trest nebo požehnání.“</p>
<p>„Trochu obojího.“ Usmála jsem se. „Klidně ho můžete přivést zpátky. Ať aspoň oba víme od začátku, jak na tom jsme.“</p><empty-line /><p>Měla jsem pocit, jako by se mi mozkem plížily stovky pavouků. Svrbělo mě z toho v nose. Občas za něco zatáhli a pak mě popadlo nutkání zvracet. Když se to stalo poprvé, Curran mi přinesl velký kbelík. Vzala jsem mu ho. Kdyby mi ho měl držet, bylo by to už příliš. Pořád jsem měla nějakou úroveň. S žaludkem na vodě a slabá, ale co naděláte?</p>
<p>Pomalu se mi vracela vláda nad vlastním tělem. Bylo to jako se prodírat proti velmi silnému proudu hasičské hadice nebo jako chůze pod vodou, zatímco mi na hlavu shora padaly těžké bloky. Občas na místo zapadly bez námahy, jindy dosedly tak těžce, že jsem měla pocit, že mi prošly mozkem. Vzpomínky na události dávno minulé mi vybuchovaly v hlavě, jako by se zasekly v nekonečné smyčce.</p>
<p>Julie plačící v restauraci nad krevetami a krabími nožkami.</p>
<p>Andrea táhnoucí mě na oběd.</p>
<p>Valily se na mě a neustávaly. Magická erupce. Fomoriané běžící po poli.</p>
<p>Mišmar.</p>
<p>Gregovo rozdrásané tělo.</p>
<p>Moje teta. <emphasis>Žij dlouho… Dítě. Žij dost dlouho, abys viděla, jak kolem tebe všichni milovaní zemřou. Trp… jako já.</emphasis></p>
<p>Curran. <emphasis>Zůstaň se mnou, zlato.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zůstanu. Přísahám, že ano.</emphasis></p>
<p>Umírající Teta Bé.</p>
<p>Curran.</p>
<p>Labutí palác.</p>
<p><emphasis>Můj otec.</emphasis></p>
<p>…</p>
<p>Smrt. Tolik smrti. Zabila jsem tolik lidí. Tolik lidí, na nichž mi záleželo, zemřelo. Tolik mrtvých za mnou.</p>
<p><emphasis>Opravdu jsi moje dcera.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsme mocná a skvělá monstra. Láska vyžaduje oběti. A když něco miluješ tak, jako ty své lidi, Kvítku, musíš za to zaplatit. Staré síly se probouzejí. Ti, kteří spali, mrtví nebo ne tak úplně mrtví.</emphasis></p>
<p>Pod tím tlakem jsem se ohnula dopředu. Něco horkého mi vyrazilo z očí a já si uvědomila, že pláču.</p>
<p><emphasis>Tohle je moje město. Jsou to mí lidé.</emphasis></p>
<p><emphasis>Budu tě lovit. A uspěju. Možná ne teď, ale nikdy se nevzdám.</emphasis></p>
<p>„Hotovo,“ oznámil nám Doolittle hlasem ochraptělým námahou.</p>
<p>Curran mě objal. Bylo to tak prosté gesto, ale jeho dotek mě vytáhl ze zamotaného chaosu vzpomínek zpátky do přítomnosti a ukotvil mě v ní.</p>
<p>Oba se na mě dívali.</p>
<p>„Ahoj,“ řekl Curran tiše.</p>
<p>Polkla jsem. V hlavě mi tepalo.</p>
<p>„Zafungovalo to?“ zeptal se Curran Doolittla.</p>
<p>„To nevím.“ Doolittle zněl unaveně.</p>
<p>Curran vstal a zvedl ruku. „Kopni mě do dlaně.“</p>
<p>Odrazila jsem se z postele. Říká se, že chůze je jen rytmické kontrolované padání. Můj pád se ukázal jako nekontrolovatelný. Přistála jsem na zadku.</p>
<p>Curran se ani nepohnul.</p>
<p>Vyškrábala jsem se zpátky na nohy. Vlastní tělo mi připadalo jako zdřevěnělá končetina, do níž se vrací cit.</p>
<p>Prudce jsem přešla do hákového kopu. Rychlého, natočila jsem bok a nohou udělala oblouk tak rychlý, že ve vzduchu byla vidět jen rozmazaná šmouha. Chodidlem jsem ho plácla do dlaně. O krok ucouvl. Přimhouřil oči.</p>
<p>„Ťuk,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Zabralo to,“ prohlásil Doolittle.</p>
</section>
<section>
<p>13.</p>
<p>„Na co si pamatujete jako poslední?“ zeptal se mě Doolittle.</p>
<p>„Moje slovo moci se obrátilo z nějakého důvodu proti mně. Myslím, že ten zpětný magický ráz způsobil moji mrtvici. Pokoušela jsem se obra zmrazit a nepodařilo se mi to. Slovo moci se odrazilo a zasáhlo mě. Měla jsem pocit, že mi vybuchla hlava.“ Cítila jsem se podivně bezvýrazně, jako by ve mně nezůstala žádná emoce.</p>
<p>„To se taky stalo,“ řekl Doolittle.</p>
<p>Curran mě pozorně sledoval.</p>
<p>„Byla to ta nejhorší bolest hlavy v životě. Měla jsem pocit, že umírám.“ Snažila jsem se vybavit si víc. „Zabíjela jsem obra. Lago na něj skočil, ale už jsem obrovi otevřela tepnu na krku. Spadli jsme dolů. Potom už nic.“ Hlas mi zněl taky bezvýrazně, jako by mluvil někdo jiný.</p>
<p>„Zabila jsi obra. Ukázaly se bezpečnostní složky. Z mrtvoly se vyrojili ještěři,“ dodal Curran.</p>
<p>„Jak velcí? Jakou měli barvu?“</p>
<p>Zabralo mu asi deset minut, než jsem byla v obraze. Dnes byl pátek, čtvrtého března, čtyři odpoledne. Ztratila jsem čtvrtek, velký kus pátku, i když bych přísahala, že jsem v té nemocniční posteli ležela déle. Dvacetičtyřhodinové zpoždění mohlo Eduarda stát život.</p>
<p>„Nějaké novinky ohledně Eduarda?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Curran.</p>
<p>„Kde jsi byl? Myslela jsem si, že jste s Julií uvěznění v Cechu.“</p>
<p>„Jel jsem pozabíjet pár ghúlů,“ řekl Curran.</p>
<p>„Měl jsi nechat vzkaz.“</p>
<p>„Měl jsem nechat vzkaz,“ zopakoval a zatínal přitom čelist.</p>
<p>Vstala jsem z postele a přesunula se do koupelny. Nohy mě poslechly. Poslední zbytky bolesti hlavy sice přetrvávaly, ale už také začínaly mizet. Vyčistila jsem si zuby a opláchla si tvář studenou vodou. Cítila jsem se otupěle a tak nějak odtržená od reality, jako bych nebyla ve svém těle, ale stála opodál a koukala se na nějakou cizí ženu.</p>
<p>„Musíte zůstat ve střehu,“ donesl se ke mně Doolittlův hlas. „Nedá se nijak určit, kolik funkcí se jí vrátilo. Může být dezorientovaná, může u ní dojít k ostrým změnám osobnosti. Normálně bych očekával, že pacient začne panikařit, ale oba víme…“</p>
<p>„Že spíš někoho probodne,“ dokončil Curran.</p>
<p>Utřela jsem si tvář do ručníku a zadívala se na sebe do zrcadla. Velmi pomaličku se ve mně probudil náznak poznání. <emphasis>Ahoj, jmenuji se Kate Danielsová. Ráda tě poznávám. Pořád dokážu lidi kopnout do hlavy. Jsem to pořád já. Mám kolem sebe lidi, kteří mě milují a já zase je. Mám práci.</emphasis></p>
<p>Cítila jsem se líp. Ležela jsem a odpočívala v nemocnici celé hodiny. Velmi pomalu, kousek po kousku, jsem se začala cítit znovu sama sebou. Cítila jsem se svěže, jako bych vstala v pondělí po velmi odpočinkovém víkendu.</p>
<p>Vyšla jsem z koupelny.</p>
<p>Doolittle poodjel ke dveřím.</p>
<p>„Kam jdete?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jdu si lehnout,“ řekl. „Protože jsem starý a unavený a vyčerpal jsem svou dávku vzrušení na celý měsíc. Kate, žádné namáhavé aktivity. Žádný boj, sex ani slova moci. A hlavně ne proti obrům. Jestli podobnou zkušenost zopakujete, zabije vás to. Váš mozek se ještě pořád uzdravuje. Nedělejte nic, co by vám mohlo zvýšit krevní tlak. Přijďte mě navštívit za týden. Vůbec nevím, proč vám to tady říkám, protože jsem si jistý, že mě budete stejně ignorovat.“</p>
<p>Přešla jsem k němu a objala ho.</p>
<p>„Ale no tak.“ Doolittle zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Díky za všechno.“</p>
<p>„Teď mě poslouchejte,“ sjel mě doktor tvrdým pohledem. „Nechci vás pohřbívat ani vidět v rakvi. Ať už jste sebetvrdohlavější, jednou se budete muset přestat chovat ke svému tělu, jako by to byl meč, který se dá znovu nabrousit pokaždé, když ho zlomíte.“</p>
<p>„Když se meč zlomí, jen naostření ho nespraví.“</p>
<p>Doolittle otráveně zabručel. „Kate! Dávejte na sebe pozor. Jestli to nechcete dělat kvůli takovému starochovi, jako jsem já, udělejte to kvůli svému budoucímu manželovi a své dceři.“</p>
<p>„Žádná slova moci proti obrům,“ slíbila jsem mu.</p>
<p>Odjel pryč. Zavřela jsem za ním dveře a otočila se.</p>
<p>Curran stál u postele, paže zkřížené na prsou. Zamířila jsem k němu.</p>
<p>„Jsi zpátky nebo ne?“ zeptal se tiše.</p>
<p>„Tak trochu.“</p>
<p>„Kate.“</p>
<p>Způsob, jakým vyslovoval mé jméno, ve mně probudil nutkání natáhnout se k němu a dotýkat se ho.</p>
<p>„Potřebuju vědět, na čem jsme.“ Pohled šedých očí mu potemněl. Nebyl naštvaný, ale rezignovaný. „Je mezi námi všechno v pořádku? Jsme naprostí cizinci, na prvním rande nebo spolu dneska odejdeme domů?“</p>
<p>Přistoupila jsem k němu blíž a políbila ho. Na okamžik nereagoval, pak mi polibek začal oplácet, přitáhl mě k sobě a pevně přitiskl. Pohladila jsem jazykem ten jeho, nechala jsem jeho chuť smíchat s tou mou. Zaplavilo mě očekávání. Takhle to mělo být. Byl můj. Můj Curran. Skoro jsem ho ztratila, ale bojovala jsem o něj a tady byl a miloval mě. Rukama jsem mu přejela po hrudníku nahoru a objala ho kolem krku. Stáli jsme tam, propletení, skoro jako jeden, ochutnávali se, dýchali ten samý dech. V té chvíli jsem se cítila úplná.</p>
<p>Měla jsem pocit, že hořím.</p>
<p>Tělo měl tak horké a tvrdé, kůži rozpálenou, rukama mi bloudil po zádech, sjížděl stále níž, dokud mi nevzal zadek do dlaní. Líbal mě, tvrdě a hladově, vpíjel se do mě. A s každým polaskáním jazyka jsem šílela víc a víc. Vklouzla jsem mu prsty do vlasů a přitiskla se k němu. Chtěla jsem takhle zůstat věčně, v jeho objetí, úplná, milovaná a chtěná. Potřebovala jsem víc.</p>
<p>Ve vzpomínkách se mi vynořovali další lidé: můj adoptivní otec, Greg, můj biologický otec… <emphasis>Ztraťte se, vy všichni. Je můj. Chci ho, vybrala jsem si ho a je můj. Nemusím se před vámi ospravedlňovat, ani před nikým jiným. Jestli se vám to nelíbí, jděte se vycpat.</emphasis></p>
<p>Odlepili jsme se od sebe. Oči měl plné zlatých jiskřiček. Ať už ho předtím držela zpátky jakákoliv sebekázeň, podařilo se mi rozbít ji na kusy. Pohled měl tak žhavý, že mi oblečení mělo shořet přímo na těle, a netušila jsem, proč jsem ještě oblečená. Zdvihla jsem bradu a on sklonil hlavu k mému krku. Lehce mi stiskl kůži na krku mezi zuby, až mi po páteři přejelo slastné zachvění.</p>
<p>„Miluj mě,“ zašeptala jsem. „Miluj mě a budeme v pořádku.“</p>
<p>Rukama mi bloudil po těle, hladil a rozdmychával ve mně touhu s každým tahem svých tvrdých prstů. Nadechl se mého pachu. Otírala jsem se o něj a cítila za látkou jeho džínů dlouhou, tvrdou erekci. <emphasis>Ano, prosím.</emphasis></p>
<p>Někdo zaklepal na dveře.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Curran vyrovnaným tónem.</p>
<p>Políbila jsem ho na citlivé místo pod čelistí, ochutnala jeho kůži, strniště mě lehce zaškrábalo na rtech. Přivádělo ho to k šílenství. To jsem si taky pamatovala.</p>
<p>Oči mu zezlátly úplně.</p>
<p>„Chtěl jsi nejnovější informace o Cechu,“ prohlásil Derek za dveřmi.</p>
<p>Ale krucinál.</p>
<p>„Za hodinu mají poradu. A Trisha vám vzkazuje, že máme půl hodiny na odchod z Pevnosti, než naše přítomnost způsobí problémy. Mají potíže udržet v tajnosti, že jsme tady.“</p>
<p>„Currane?“ zavolal Derek.</p>
<p>„Slyšeli jsme.“ Curran mě pustil s tichým zavrčením. Vypadal, že mu působí fyzickou bolest ode mě odstoupit.</p>
<p>„Má to nejhorší načasování,“ poznamenala jsem. „Vždycky.“</p>
<p>„Je to jeho superschopnost.“ Curran se zašklebil. „Stejně bychom se museli zarazit. Nechci, abys toho později litovala. Mohla by ti vybuchnout hlava.“</p>
<p>„Vážně? To jsi tak dobrý, že by mi z toho vybuchla hlava?“</p>
<p>Chvíli mu to zabralo. Výraz mu přešel ze soustředěného v zamyšlený. „Ta možnost tady je. Ale nejsem doktor a Doolittle řekl, že by se to mohlo stát.“</p>
<p>„To je hodně očekávání, které budeš muset splnit.“</p>
<p>„Já očekávání neplním, jen překonávám.“</p>
<p>A taky je ohromně skromný.</p>
<p>„Chceš jít domů?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne, chci zajet do Cechu a pak najít Eduarda.“ A vykopat jeho únosce z města.</p>
<p>Zpod postele vytáhl tašku. „Tvoje vybavení. Řekl jsem Derekovi, ať se zastaví doma.“</p>
<p>Otevřela jsem tašku a v ní uviděla svůj opasek, vrhací nože, staré obnošené džíny a sáček s podivným špinavým sklem, které jsme našli u Eduardova auta. „Miluju tě.“</p>
<p>Přitiskl mě k sobě, políbil mě na čelo a nadechl se vůně mých vlasů. Ve způsobu, jakým se mě dotýkal, byla znát úleva.</p>
<p>„Je to v pořádku,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Já vím.“ Mluvil tiše. „Vždycky tu pro tebe budu. Přejdu celou zeměkouli, pokud budu muset.“</p>
<p>Zavřela jsem oči a zašeptala: „A já ti vyjdu naproti.“</p>
<p>O pár minut později jsme se vynořili v čekárně. Derek se hrbil u stěny. Julie seděla vedle Ascania. Toho samého Ascania, který jí pověděl, že bych mohla skončit paralyzovaná a že jsem chtěla jet domů, abych tam mohla umřít.</p>
<p>Julie mě uviděla a vyskočila na nohy. Ascanio ji popadl za ruku, snažil se ji zadržet.</p>
<p>Tak amnézie, hm? No, tak uvidíme, jak tohle dopadne.</p>
<p>„Nevím, kdo jsi,“ pověděla jsem mu. „Ale nesahej mi na dítě.“</p>
<p>Zatvářil se překvapeně, jako by dostal facku. Pustil ji. Julie mě objala a já jí to oplatila.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Jsem,“ pověděla jsem jí. „Nikam nejdu. Neopustím tě. Rozumíš?“</p>
<p>„Rozumím.“ Přikývla. Promluvíme si o tom později, až nebudeme před tolika lidmi. Některé věci bylo lepší probrat v soukromí.</p>
<p>Curran už byl v pohybu a já šla vedle něj. Potřebovali jsme co nejrychleji vypadnout z Pevnosti.</p>
<p>Derek a Julie šli za námi. Ascanio se za mnou rozběhl. „Kate! To jsem já!“</p>
<p>„‚Já‘ je hrozné jméno,“ pověděla jsem mu. „Měl by sis vymyslet nějaké alespoň třípísmenné.“</p>
<p>„Ascanio! Určitě si mě pamatuješ.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“</p>
<p>„To není fér!“ prohlásil.</p>
<p>„Ano, tohle je určitě jen o tobě,“ pověděla mu Julie.</p>
<p>Ascanio se zarazil. „Zařídím, aby sis na mě vzpomněla!“ zavolal za námi.</p>
<p>Naše čtveřice pokračovala dál.</p>
<p>„Pamatuješ si ho?“ zašeptala Julie.</p>
<p>„Samozřejmě, že si ho pamatuju.“</p>
<p>Uchichtla se.</p>
<p>„Kde je Barabáš?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Říkal, že bude v Cechu pro případ, že bychom se rozhodli jejich setkání zúčastnit,“ oznámil nám Derek. „Taky nám sbalil něco na cestu. Mám to v autě.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl Curran.</p>
<p>„Musíme se zastavit u Ocelového oře a vyzvednout Úředníka,“ dodala jsem. Když do Cechu přijdeme s ním, bude to jako uštědřit Bobovi nečekaně ránu přímo do žaludku.</p>
<p>„Měla jsi šanci se podívat na obra?“ zeptala jsem se Julie.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jakou magii měla jeho mrtvola?“</p>
<p>„Měděnou,“ řekla. „Stejně jako u Tahoe.“</p>
<p>To jsem si myslela. „Promluvíme si o tom víc v autě.“</p>
<p>Otevřeli jsme velké dveře a cestu nám zastoupilo šest lidí. Poznala jsem dva. Osobní stráž Pána šelem.</p>
<p>Curran ani nezpomalil.</p>
<p>„Ehm…“ prohlásil jeden z nich.</p>
<p>„Uhněte,“ řekl Curran.</p>
<p>Poslechli ho. Zamířili jsme chodbou dál. Drobná žena se vynořila zpoza rohu a přihnala se k nám, narovnala si své velké brýle. Dali. A hele, poznala jsem ji. Jedna nula pro mě.</p>
<p>„Počkejte.“ Dali nám zastoupila cestu. „Kate, ty chodíš?“</p>
<p>„Ano.“ <emphasis>A taky kopu.</emphasis></p>
<p>„Poví mi někdo, co se děje? Vím, že děláte něco ve spojitosti se Smečkou, ale Jim se mi vyhýbá.“</p>
<p>„Řešíme to,“ řekl jí Curran.</p>
<p>„Tebe jsem se neptala.“ Dali se zadívala na mě. „Co se děje?“</p>
<p>Za starých časů bych poodešla dál chodbou, abych se ujistila, že to, co řeknu, někdo nezaslechne a nezpůsobí to potíže, ale už jsem nebyla Chotí a nezáleželo mi na tom. „Eduardo se pohřešuje a Mahon ho nechce hledat, protože si myslí, že z něj nebude vhodný zeť. George požádala Jima o pomoc, ale ten nechce překročit svou autoritu.“</p>
<p>Dali zamrkala a otočila se k osobní stráži. „Rodney. Jdi a sežeň mi Eduardovu složku.“</p>
<p>„Nemůžu.“ Mohutný kožoměnec nakrabatil tvář do omluvného výrazu. „Jimovi se nebude líbit –“</p>
<p>Dali se naklonila dopředu, upřeně se na něj zadívala těžkým pohledem. „Nezajímá mě, že se to Jimovi nebude líbit. Udělej to.“</p>
<p>Rodney zaváhal.</p>
<p>„Na co čekáš?“ zeptala se ho Dali. Její tón dával jasně najevo, že ji odpověď nezajímá.</p>
<p>„Čeká na nějaké ‚nebo‘,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„K podobné výhružce je většinou připojené nějaké ‚nebo‘. Udělej to, nebo se stane něco hrozného.“</p>
<p>„Nedostane ‚nebo‘.“ Přes duhovky se jí přelil slabě zelený svit. „Nebude žádné <emphasis>nebo</emphasis>. Udělej to. Protože jsem to řekla.“</p>
<p>Rodney sklonil hlavu. „Ano, alfo.“</p>
<p>Pozorovali jsme ho, jak se vzdaluje chodbou.</p>
<p>„Začíná ti to vážně jít,“ řekla jsem.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Přišla jsem na to. Většina lidí udělá, cokoliv jim řekneš, pokud vystupuješ dostatečně autoritativně, nedáš jim na výběr a přijmeš zodpovědnost za jejich činy. To je docela děsivé, ne?“</p><empty-line /><p>Dostat Úředníka pryč z Ocelového oře bylo nakonec až směšně snadné. S Curranem jsme tam vešli a posadili se u baru. Úředník zrovna leštil panáky utěrkou. Byl to upravený muž ve středním věku se světle hnědými vlasy. Byl by z něj dobrý barman. Rád naslouchal lidem.</p>
<p>„Kate. Dlouho jsme se neviděli.“ Úředník si nás prohlížel. „Co si dáte?“</p>
<p>„Líbí se ti práce barmana?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Má to své momenty,“ řekl. „Je to složitá záležitost. Udržovat si přehled o dodavatelích, jednat se zákazníky.“ Nezněl zrovna nadšeně.</p>
<p>„Kolik jste vydělával v Cechu žoldáků?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Čtyřicet tisíc.“</p>
<p>„Jestli se vrátíte zpátky, zaplatím vám šedesát.“</p>
<p>Úředník stáhl utěrku z ramene a zavolal dozadu: „Hej, Cashi! Končím.“</p>
<p>Když jsme vycházeli z baru, Úředník se usmál: „Dělal bych to i za míň.“</p>
<p>„Nechci, abyste to dělal za méně peněz,“ řekl Curran. „Je nutné vám zaplatit tolik, kolik si zasloužíte. A jestli Cech rozběhnete, promluvíme si o zvýšení platu.“</p>
<p>Úředníkův úsměv se jen rozšířil. „Počítám s tím, že to dodržíte.“</p>
<p>A teď jel za naším Jeepem ve své dodávce. Jedno malé vítězství po druhém.</p>
<p>Curran řídil. Magie byla v plném proudu a motor řval, ale odhlučnění kabiny hluk ztlumilo natolik, že i když jsme museli zdvihnout hlas, dokázali jsme se normálně bavit.</p>
<p>„Víme tohle,“ pověděla jsem jim. „Ghúlové pochází ze starověké Arábie. Stejně jako vlčí gryfové a velbloudí pavouci. Před gryfem napadlo Oswaldovic obrovské klíště, ale ta žijí všude možně, na každém kontinentě kromě Antarktidy, a tu bych taky úplně nevyřazovala. Takže to mohlo být klíště z arabské oblasti.“</p>
<p>„A co ti ještěři?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Nepamatuju si, jak vypadali, kvůli tomu zranění hlavy, ale je možné, že jsou to azdaha.“</p>
<p>„Co jsou azdaha?“ zeptal se Derek.</p>
<p>„Perští draci. Stará íránská mytologie je plná zabíječů draků.“</p>
<p>Uvažování tímhle směrem mě vedlo k velmi znepokojujícímu závěru a já se snažila ze všech sil použít popírání jako štít a skrýt se před ním.</p>
<p>„Existuje tady vzorec,“ řekl Curran. „Všechno je spojené s místem původu.“</p>
<p>„Ano. A oživovací proměna je velmi vzácná. Aby se objevila takhle krátce dvakrát po sobě, je ještě vzácnější. Vsadila bych svou pravou ruku, že ať už je za vlčím gryfem a ghúly kdokoliv, může i za obra a azdahy.“</p>
<p>„Musíš Julii dostat za tvým kamarádem čarodějem,“ řekl Curran.</p>
<p>„Myslíš Luthera?“</p>
<p>Přikývl. „Říkala jsi, že těla uskladňují v karanténě. Měl by toho velbloudího pavouka někde u ledu?“</p>
<p>Jak znám Luthera, tak ano. Měl by ho uloženého u ledu a hrál by si s ním, dokud by někdo z jeho šéfů neztratil trpělivost, nevzal mu ho a nezapálil ho. Věděla jsem, na co Curran myslel. Pokud bude velbloudí pavouk taky vyzařovat měděně zbarvenou magii, budeme mít potvrzeno, že všechno, co jsme dosud potkali, je vzájemně propojené.</p>
<p>„Luther mi slíbil, že budu moct navštívit Mitchella.“ Krátce jsem se ohlédla přes rameno na Julii. „Chtěla bys navštívit márnici ÚPJ a podívat se na podivné zbytky jednoho tvora a pak zajít na návštěvu k ochočenému ghúlovi, kterého tam chovají?“</p>
<p>Julie nakrčila nos. „To bych mohla. Nebo bych taky mohla strávit večer psaním eseje do Současné angličtiny o příšerně nudné knize o lidech žijících před Změnou v jednom malém městečku, která nemá na můj život absolutně žádný vliv a vůbec mi nepomáhá. Nevím, obě ty možnosti jsou tak lákavé…“</p>
<p>„Myslím, že ta nová škola ještě zhoršila tvou hubatost,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Ty jsi ji zhoršila,“ pověděla mi Julie. „A já jsem tvůj trest.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Každopádně, všechno, co jsme při pátrání po Eduardovi potkali, pochází z arabské mytologie, což znamená z té samé zeměpisné oblasti jako moje magie. Stejně jako magie mého otce.“</p>
<p>„Myslíš, že za tím stojí Roland?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„To nevím. Vím, že ten obr byl imunní vůči mému slovu moci. Moje magie se od něj odrazila a pak následovalo peklo. Nemůžu riskovat použití slova moci proti podobné příšeře znovu, nebo mi vybuchne hlava.“</p>
<p>„Právě jsme ztratili jednu z našich největších zbraní,“ shrnul to Derek.</p>
<p>„Ne nutně,“ odpověděl Curran.</p>
<p>„Nemůžu ho napadnout slovem moci přímo, ale můžu ho použít na okolí. Moje magie nepůsobí jen přímo proti tomu tvorovi. Použila jsem slovo moci na ghúly, kteří naprosto jasně odpovídali na jeho volání, a to fungovalo, jak mělo.“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Derek.</p>
<p>„Protože mezi ghúly, gryfem a obrem existují docela klíčové rozdíly,“ vysvětlila jsem. „Řekněme, že za tím vším stojí nějaké stvoření, nějaký sesilatel. Má určitý záměr, ale je omezený tím, že své cíle může dosáhnout jen během vlády magie, tak si našel nějaký způsob, jak ovládat ghúly, a používá je, aby plnili jeho rozkazy. Moje slova moci proti nim fungují, protože i když je sesilatel ovládá, stále si udržují vlastní magii.“</p>
<p>„To dává smysl,“ poznamenal Derek.</p>
<p>„Dobře. Tak, gryf je seslaný tvor, sesilatel ho vytvořil v podstatě z ničeho. Je vyjádřením jeho magie, takže na něj moje slova moci můžou, ale nemusí fungovat. Nemyslím si, že je obr seslaný, protože bylo vidět, že na sobě měl předmět moci. Byl lesklý, viděla jsem ho na jeho uchu. Myslím, že to mohl být nějaký druh šperku.“</p>
<p>„Jak víš, že jde o předmět moci?“ zeptala se Julie. „Možná to byla nějaká náhodná náušnice.“</p>
<p>„Protože jinak byl obr nahý a byla na něj příliš malá.“ Ten předmět ho s největší pravděpodobností proměnil v obra, protože byl dříve nejspíš člověkem, ne seslanou bytostí. Když dojde k takové proměně, sesilatel by musel lidské tělo naplnit svou magií úplně.“</p>
<p>„Je mi to jasné,“ řekla Julie. „Sesilatel posedl člověka a proměnil ho, takže se z obra v podstatě stalo jeho ztělesnění. Je to skoro, jako by se tím obrem stal sesilatel.“</p>
<p>„Přesně tak. Moje slova moci fungují na tvory, které ovládá, mohly by zaúčinkovat na tvory, které sešle, ale rozhodně nefungují přímo na něj.“</p>
<p>„Žádná slova moci,“ ozval se Curran.</p>
<p>„Souhlasím,“ přidala se Julie.</p>
<p>„Nemám v plánu použít slovo moci, dokud nebudu mít absolutně na vybranou.“ V duchu jsem si poznamenala, že se mám zeptat Luthera, jestli se jim podařilo získat předmět moci. Měla jsem pocit, že mi něco chybí, nějaká životně důležitá informace, ale když jsem se ji snažila vybavit, nedokázala jsem to.</p>
<p>„Nechápu, proč zaútočil na Cech.“ Derek se zašklebil. „Jaký k tomu měl důvod?“</p>
<p>„Pomsta,“ poznamenal Curran. „Podívejte se na to z jeho úhlu pohledu. Nejdřív se rozhodne, že má něco proti kočkám, a začne útočit na rodinu Oswaldů. Sešle klíště. Eduardo, žoldák, přijede a zabije ho. Pak já a Kate zabijeme nějaké jeho ghúly. Pak sešle vlčího gryfa a zabijí ho další dva žoldáci z Cechu. Když promění gryfa ve velbloudího pavouka, tak ho s Kate zabijeme, a zrovna jsme tam dorazili z Cechu. Pak ty, Ascanio, Julie a já vejdeme do tunelů a zabijeme víc jeho ghúlů. Kdybych byl jím, naštvalo by mě to a zamířil bych do Cechu, aby za to žoldáci zaplatili, a ujistil se, že mě nebudou dál otravovat.“</p>
<p>„Jediný problém s tvou teorií je, že Eduardo do ní nezapadá,“ dodala jsem.</p>
<p>„Proč ne?“ zeptal se Derek.</p>
<p>„Nezabili ho,“ řekl Curran. „Kdyby Eduarda přepadli, protože je žoldák, proč ho prostě nezabít? Proč se obtěžovat s tím vším a unést ho? Co je na Eduardovi tak výjimečného?“</p>
<p>„To se nedozvíme, dokud nezískáme přístup k jeho dalším zakázkám v Cechu,“ řekla jsem. A abychom to mohli provést, budeme potřebovat dvě věci. Pomoc Úředníka, a aby se zbytek Cechu díval jinam. Tak nebo tak, všechno záleželo na tom, jak dopadneme v Cechu.</p>
<p>Curran zahnul na Phoenix Drive. Z vrchního patra Cechu zbyly jen trosky, střecha byla rozježená a polámaná, ale všechny sutiny z parkoviště zmizely. Vraky aut i kusy budovy. Ulici pokrývala dvoucentimetrová vrstva stříbřitého prášku.</p>
<p>„VJON to tady posolil a upekl dozlatova.“</p>
<p>Curran se na mě krátce zadíval.</p>
<p>„Spálili kontaminovanou zemi a pak ji posypali solí.“</p>
<p>Sůl byla univerzálním očišťovadlem od všeho magického. Když jste nevěděli, s jakým druhem magie máte tu čest, měli jste dvě možnosti. Kontaminovaný předmět zapálit, nebo ho pohřbít v soli. VJON obvykle použil obojí, vžil se pro to termín posolit a upéct dozlatova. Měli skvělé plamenomety a na ulici se teď válelo nejméně několik náklaďáků soli. Jestli to něco magického přežilo, budu hodně překvapená.</p>
<p>„Dobře, tvařte se vážně,“ pověděla jsem dětem.</p>
<p>Zaparkovali jsme stranou. Popadla jsem tašku, kterou Barabáš dal Derekovi pro naše představení v Cechu. Curran vystoupil z auta a přehodil přes sebe plášť. Ten plášť byl Barabášův nápad. Velký, černý, olemovaný černým peřím, nařasený na Curranově pravém rameni. Smečka ho pro něj nechala vyrobit poté, co utrhl hlavu vranímu bohovi během magické erupce. Nikdy si ho nevzal na sebe. Barabáš ho poslal po Derekovi společně s mým náhradním oblečením a vzkazem pro Currana, na němž stálo: <emphasis>Obleč si ho, prosím</emphasis>. Plášť vás nutil přesunout pozornost k jeho tváři, a do té jste se mu dívat nechtěli, ani vidět moc v jeho očích. Curran, Zabíječ bohů.</p>
<p>Úředník nás dohnal, a jak si prohlížel škody, obličej se mu čím dál víc protahoval. „Ježíši. Včera jsem se tady byl podívat, ale nedostal jsem se blíž. Úřady to tady uzavřely.“</p>
<p>„Dáme to tady zase dohromady,“ pověděla jsem mu. „Bude jako nový.“</p>
<p>„Ještě lepší,“ poznamenal Curran.</p>
<p>Zamířili jsme do Cechu. Pod nohama nám křupala sůl.</p>
<p>Zubožená kovová brána Cechu byla otevřená asi na třicet centimetrů. Někdo se polovičatě pokusil stlačit obě křídla k sobě. Muselo to zaměstnat několik lidí, protože okraje dveří zanechaly škrábance na posoleném chodníku.</p>
<p>„Měl bys udělat nějaké dramatické gesto s otevíráním brány,“ pověděla jsem Curranovi.</p>
<p>„Chtěla bys vidět dramatické otevírání brány?“</p>
<p>„Ano, chtěla. A hodně.“</p>
<p>Na rtech mu na okamžik zahrál úsměv. Zrychlili jsme, hnali jsme se tam skoro vojenským krokem. Jeden z žoldáků vystrčil hlavu v mezeře, uviděl nás a zase zmizel.</p>
<p>Dorazili jsme k bráně. Curran ani nezpomalil, jen zdvihl paže a rukama do ní strčil. Zatlačil víc a ona se se sténáním kovu otevřela, křídla skřípala o podlahu.</p>
<p>Curran pokračoval dál. Můj děsivý, děsivý parchant.</p>
<p>Vešli jsme do hlavního sálu Cechu. Podlaha tady byla holá. Většina střechy byla pryč a nad námi se rozprostírala otevřená obloha. To bude chtít tolik práce. Práce a peněz.</p>
<p>Žoldáci seděli nebo postávali u stěn. Uviděla jsem Barabáše stát po levici. Naše pohledy se setkaly a on se usmál.</p>
<p>Uprostřed sálu stál Mark, Bob Carver, Ivera, která byla jediným dalším členem Jezdců apokalypsy ve Shromáždění, Rigan, velký plavovlasý hromotluk, který vypadal, jako by si ho tady zapomněli vikingové při nějakém nájezdu, a Sonia, elegantní Afroameričanka se svaly šermířky. Výborně. Členové Cechovního shromáždění se sešli v plném počtu.</p>
<p>Všichni se na nás dívali. Mark nám věnoval krátký pohled a pak se otočil zpátky k davu. Oblek měl na sobě nakřivo. Kravata mu visela volně kolem krku. Vypadal horečnatě.</p>
<p>„Roky jsem tuhle špinavou díru vedl, dělal jsem vašemu pitomému zakladateli chůvu,“ řekl Mark.</p>
<p>Výrazy lidí kolem potemněly. Urážet památku Solomona Reda nebyl dobrý tah.</p>
<p>„To já jsem vyjednával s dodavateli. To já jsem vám obstaral smlouvy za velké peníze. To já se staral o naše VIP klienty. Malinovova smlouva? To jsem pro vás sehnal já. Kšeft pro Horowitze? To jsem domluvil taky. Ne Solomon Red, ne Úředník, já.“</p>
<p>No bezva. Zrovna jsme ho přistihli uprostřed proslovu, kterým se snažil všem dokázat, jak je výjimečný.</p>
<p>„To jsou kecy,“ ozval se Rigan. „Práce pro Horowitze jsem se zúčastnil. Ani s námi nechtěli mluvit, dokud je Solomon nepřesvědčil, že jsme dobří.“</p>
<p>Mark se k němu prudce otočil. Přimhouřil oči. „Víš ty co, Rigane?“ Zhluboka se nadechl.</p>
<p><emphasis>Vydržte… vydržte…</emphasis></p>
<p>„Jdi do prdele!“</p>
<p><emphasis>Tady to máme.</emphasis></p>
<p>„Do prdele s vámi všemi!“</p>
<p>Odejde z Cechu. Cítila jsem to. Bob to taky věděl, protože nemluvil. Na rozdíl od tří čtvrtin přítomných Bob taky věděl, že vést Cech bez Marka bude skoro nemožné.</p>
<p>„Skončil jsem s obhajováním sama sebe. Skončil jsem s ospravedlňováním se. Tohle místo je vyřízené. Vyřízené!“ Mark se zazubil. „No, ale nehodlám jít ke dnu spolu s ním. Našel jsem si jinou práci. Končím.“</p>
<p>„Co teď sakra máme dělat?“ zavolal jeden ze žoldáků.</p>
<p>„Je mi naprosto u prdele, co zbytek vás posraných zvířat udělá. Skončil jsem. Jen jsem vám všem chtěl dát vědět, jak strašně každého z vás nenávidím. Shnijte si klidně v pekle, je mi to jedno.“</p>
<p>Mark se otočil k odchodu.</p>
<p>„Počkej,“ zavolal Bob. „Co tvůj podíl?“</p>
<p>Mark se prudce otočil. „Chceš ho, Bobe?“ Zahihňal se. „Je to tak? Mé bezcenné akcie, které jsi se svými neandertálci srazil z dvou set sedmi dolarů za kus na padesát šest centů? Nedostaneš je, Bobe, už jsem je prodal. A taky jsem za ně dostal vyšší cenu než na trhu. Užijte si zbytek vašich životů v téhle rozbořené trosce.“</p>
<p>Mark se teatrálně uklonil, otočil se a odešel.</p>
<p>Rozhostilo se ticho.</p>
<p>„Kdo koupil jeho akcie?“ zeptala se Sonia.</p>
<p>„Já,“ ozval se Barabáš.</p>
<p>Všichni se na něj zadívali. Bob Carver měl výraz člověka horečně počítajícího své šance.</p>
<p>„Odvolávám se na ustanovení o darech a dobročinných příspěvcích,“ prohlásila jsem. „Poslední položku Práva členů v Příručce.“</p>
<p>Všichni se zadívali na mě.</p>
<p>Zdvihla jsem tašku. „Věnuji dvacet tisíc dolarů Cechu, aby byly použity jen na plat Úředníka a asistenta dle jeho výběru na další dva měsíce, pokud bude Cech ochotný ho znovu přijmout na stejnou pozici.“</p>
<p>„To nemůžeš udělat,“ vyprskl Bob. „Nemůžeš si prostě koupit cestu dovnitř.“</p>
<p>„Ano, může,“ řekl Rigan. „Kruci, ano, rozhodně může.“</p>
<p>Bob se k němu otočil. „Měli jsme dohodu.“</p>
<p>„Tvoje dohoda nezahrnovala to, že ona daruje peníze. Co si do čerta myslíš, že tohle je? Řád?“ Rigan oslovil dav: „Zdvihněte ruku, kdo tady pracujete zadarmo.“</p>
<p>Nikdo se nepohnul.</p>
<p>„Kdo si chce nechat zaplatit?“</p>
<p>Zdvihl se les rukou. Je hezké, když lidi sami odvedou vaši práci.</p>
<p>„Tři z mých posledních výplat nebyly úplné,“ řekla Sonia. „Tři! Dělá se mi z toho zle.“</p>
<p>Bob hledal oporu u Ivery. Pokrčila rameny.</p>
<p>„Proč o tom pořád mluvíme?“ zeptal se Rigan. „Jsem pro, aby Úředník získal svou funkci zpět. Všichni pro?“</p>
<p>Zdvihl ruku. Sonia se k němu přidala. Ivera zdvihla ruku. Bob zaváhal, ale taky se přidal. Kdyby hlasoval proti Úředníkovi před očima celého Cechu, jen by tím pohřbil své vedení ještě hlouběji.</p>
<p>„Většina,“ ohlásil Rigan. „Jsi zpět, Úředníku.“</p>
<p>Někdo vzadu zatleskal. Dav se toho chytil a sál se naplnil potleskem, dupáním a hvízdáním.</p>
<p>Úředník se lehoučce uklonil.</p>
<p>„Dobře, dobře,“ zakřičel Bob. „Ale teď máme větší problémy. Třeba nám chybí zatracená střecha.“</p>
<p>„Podle ustanovení o korporacích žádám, aby byli přijati tři lidé jako má pomocná síla,“ řekla jsem.</p>
<p>„To může počkat.“ zpražil mě Bob pohledem.</p>
<p>„Ne, nemůže,“ řekla jsem.</p>
<p>„Co jsem kontroloval posledně, Danielsová…“ začal Bob.</p>
<p>„Zabila toho obra,“ ozvala se jedna z žen. „Probodla mu krk. Lago si přivlastnil zásluhy, ale viděla jsem ji, jak to udělala.“</p>
<p>Lago si přivlastnil zásluhy. To znělo jako on, ale vůbec jsem si to nepamatovala. Muselo se to stát někde mezi padajícím obrem a ještěry, o nichž mi pověděl Curran.</p>
<p>„A jakou to s tím má spojitost?“ vykřikl Bob.</p>
<p>„Kdyby nebylo jí, Cech by už nestál,“ odpověděla žena. „Nech ji udělat, co chce.“</p>
<p>„Kde jsi byl ty, Bobe?“ přidal se další žoldák.</p>
<p>„Plnil jsem kšeft,“ vyštěkl Bob.</p>
<p>„Nech ji mluvit.“ Alex Simos vykročil vpřed. To bylo nečekané. Skoro jsem ho neznala.</p>
<p>„Koho chceš najmout?“ zeptala se Sonia.</p>
<p>„Jeho, jeho a jeho.“ Ukázala jsem na Currana, Dereka a Barabáše.</p>
<p>„Ne,“ ozval se Bob. „Nechápete to? Chce to použít, aby se vyhnula nouzovému opatření.“</p>
<p>Barabáš otevřel ústa. Zavrtěla jsem hlavou. Bude lepší, když to řeknu já.</p>
<p>„Bobe, není to na tobě. Jsem registrovaným korporačním členem víc jak rok. Můžu svou výpomoc najmout kdykoliv.“</p>
<p>„Má pravdu,“ ozval se Úředník.</p>
<p>„Budeš za ně zodpovědná, když něco podělají,“ řekl Bob.</p>
<p>„Fajn, jste přijati,“ oznámila Sonia. „Úředník zařídí papírování.“</p>
<p>Bob rozpřáhl ruce.</p>
<p>„Co je?“ Sonia ho sjela pohledem. „Chci vidět, kam to povede. Všichni tři jste přijati.“</p>
<p>Ustoupila jsem a na mé místo nastoupil Barabáš. „Špičkově ostrá agentura se odvolává na ustanovení o darech a dobročinných příspěvcích. V souladu s finančními limity daruje sto padesát tisíc dolarů Cechu, padesát tisíc od každého nového člena, aby byly utraceny následovně: Osmnáct tisíc za opravu střechy, deset tisíc na opravy vnitřního vybavení, dvanáct tisíc na vyrovnání nezaplacených účtů za služby…“</p>
<p>A ještě neskončil. Jak na to vůbec zvládl přijít za méně než čtyřicet osm hodin? S každou položkou Bobův výraz potemněl o něco víc.</p>
<p>„… a konečně šestnáct tisíc k obnovení zásob munice pro zbrojnici. V zájmu toho, abychom se ujistili, že budou peníze rozděleny tak, jak bylo zmíněno, mě Špičkově ostrá agentura ustanovila pokladníkem těchto peněz.“</p>
<p>„Všichni pro, abychom ty peníze popadli, než změní názor, a nechali tohohle chlapíka, aby se postaral o všechno administrativní svinstvo?“ ozval se Rigan.</p>
<p>„Nechápete to?“ Bob ukázal na Currana, který se zlověstně tyčil ve svém tmavém plášti vedle Barabáše. „To on. On to financuje.“</p>
<p>„Je mi naprosto jedno, kdo to financuje,“ pověděla mu Sonia. „Jsou to peníze, Bobe! Peníze na ruku!“</p>
<p>Bob zaskřípal zuby. „Všichni jsme o tohle místo bojovali. Museli jsme si ho zasloužit. Nemůžete nechat nějakého cizáka, aby šel a převzal to tady. Chce si koupit cestu dovnitř.“</p>
<p>„Mohl bys prosím vysvětlit, jak to, že jsem cizák?“ zeptala jsem se. „To od tebe bylo zlé, Bobe. Ranil jsi všechny moje city.“</p>
<p>Dav se pochechtával.</p>
<p>Rigan oznámil Bobovi: „Nic za to nechce.“</p>
<p>Bob otevřel ústa a zase je zaklapl.</p>
<p><emphasis>Jo, právě tě vyšachovali.</emphasis> Curran nežádal žádnou zvláštní pozici v Cechu, jen tu obyčejného žoldáka.</p>
<p>Curran se usmál.</p>
<p>„Tenhle muž nám dává kouzelné peníze a bez závazků,“ řekl Rigan. „Nechtěl za to žádnou speciální moc. Nesmlouvá s námi. Jen nám nabídl peníze. Ty nějaké peníze máš, Bobe? Jestli nám chceš dát sto padesát tisíc, tak klidně použiju ty tvoje. Kruci, použil bych peníze kohokoliv, pokud se do Cechu zase pohrnou kšefty.“</p>
<p>„Hlasujme,“ řekla Sonia a zdvihla ruku.</p>
<p>Rigan se k ní přidal. Ivera zaváhala.</p>
<p>„Ivero, pohni prdelí. Ano, nebo ne?“ řekl Rigan.</p>
<p>Žoldáci, lidé kultivované povahy a noblesního vystupování.</p>
<p>Ivera zdvihla ruku. Bob po ní střelil ublíženým pohledem.</p>
<p>„Ty peníze potřebujeme,“ pověděla mu tiše.</p>
<p>„Hotovo.“ Rigan si promnul ruce. „Právě jsme schválili rozpočet na další dva měsíce.“</p>
<p>Bob si odplivl na podlahu a odešel. Ivera ho následovala. Špatný tah. Zrovna dal Curranovi možnost tahu na branku a on ji beze zbytku využije.</p>
<p>Curran se zamyšleně díval na Bobův plivanec. „Měli bychom to tady uklidit. Popadněte lopatu nebo koště a jdeme na to.“</p>
<p>„Nejsem vrchní uklízečka,“ ozvala se jedna z žoldaček, Paula.</p>
<p>Curran se k ní otočil. „Zvláštní, já taky ne. I když, záleží, koho se zeptáte. Občas skončím u toho, že uklízím svinstvo, co nadělali jiní lidé. Ale to jste si všichni zažili. O tom život žoldáka je, že?“</p>
<p>„To bys nepochopil,“ pověděla mu Paula.</p>
<p>Curran se na ni krátce zadíval. „Chápu to tak, že pocházíš z privilegované rodiny.“</p>
<p>Paula ucouvla. „To není tvoje starost.“</p>
<p>„Nepocházím z movité rodiny,“ řekl Curran. Jeho hlas se rozezněl, naplnil celý sál. „Všechno, co mám, jsem vytvořil vlastníma rukama a musím tvrdě pracovat, abych si to udržel.“</p>
<p>„I Danielsovou?“ zeptal se další žoldák.</p>
<p>Pár lidí se zachechtalo. Curranovi tvář nakřápla úsměvem. Byl to zářivý a nakažlivý úsměv. „Zvlášť Danielsovou. Pracuju na tom denně. Jinak by se mnou nevydržela.“</p>
<p>Víc smíchu.</p>
<p>„V jednu chvíli jsem si myslel, že budu bohatý, ale když jsem opustil svůj lid, nabídli mi raději akcie v Cechu, než aby mi zaplatili.“</p>
<p>„To tě teda vzali na hůl,“ oznámil mu někdo.</p>
<p>„To jsem si taky myslel,“ řekl Curran. „Ale jak se ukázalo, já jsem převezl je. Myslím si, že tohle místo je továrna na peníze.“</p>
<p>Lidé se rozesmáli.</p>
<p>„Měl by sis nechat vyšetřit hlavu,“ dodala Paula.</p>
<p>Ignoroval ji. „Nejsem tady, abych pronášel proslovy nebo něco řídil. To už jsem dělal dřív. Mám rodinu a jsem tu z jediného důvodu. Chci vydělávat peníze.“</p>
<p>A právě vyslovil ta magická slovíčka. Teď mu naslouchali všichni.</p>
<p>„Než někoho najmu, podívám se na jeho náčiní a místo, kde pracuje. Když najímám elektrikářku, chci, aby měla čistou a uklizenou dílnu a nástroje v dobrém stavu. Když najímám zabijáka, chci se ujistit, že má respekt ke své práci i ke své zbrani. Podívejte se kolem. Na podlaze jsou odpadky. Špína. Staré jídlo. Nevoní to tady zrovna skvěle a vypadá ještě hůř.“</p>
<p>Žoldáci se rozhlédli kolem, jako by tu byli poprvé.</p>
<p>„Kdybych zrovna teď prošel dveřmi a uviděl tohle, nenajal bych nás. Vypadáme slabí. Vypadáme jako lajdáci.“ Curran zavrtěl hlavou. „Soudě podle tohohle místa bych nikdy neřekl, že je tohle cech zkušených řemeslníků. Protože přesně to jste. Nasazujete svůj život každý den, abyste si vydělali pár dolarů a pomohli lidem. Ne každý může tuhle práci dělat. Tohle je cech řemeslníků, stejně jako v případě elektrikářů nebo zednářů, až na to, že když se něco podělá tady, nevyletí nikde elektřina nebo se nepostaví křivá budova, ale umřou lidé.“</p>
<p>Teď už viseli na každém jeho slově.</p>
<p>„Zasloužíte si víc, než přijít a pracovat v odpadcích. Jakmile se kšefty začnou hrnout, najmeme si úklidovou četu a dobře je zaplatíme, protože budeme moct utrácet. Ale aby nás někdo najal, musí se sem dostat předními dveřmi, aniž by se mu zvedal žaludek. Mimoto, támhle je moje dítě.“ Kývl směrem k Julii. „Nechci, aby si myslela, že dělám na skládce. Takže zvednu zadek a uklidím to tady. Jestli jste příliš nóbl, abyste se tímhle místem chlubili, nebo pokud se příliš bojíte špíny, nevadí. Běžte si sednout ven se zbytkem výjimečných případů.“</p><empty-line /><p>O čtvrt hodiny později jsem stála vedle Úředníka, který vytáhl seznam Eduardových zakázek. Motala se mi hlava. V levém boku mi mravenčilo. Pokud jsou tohle ty nejhorší vedlejší účinky, budu nadšená.</p>
<p>Cech se zatím proměnil v rušný úl. Zametaly se odpadky, suť odhazovali do koleček a Curran porůznu kolem zdvihal jednou rukou obrovské kusy zdiva, které opadaly ze stěn, a vynášel je ven.</p>
<p>„Tady to všechno je.“ Úředník mi podal seznam napsaný rukou.</p>
<p>Přelétla jsem je pohledem. Rutina, rutina, rutina… Nic ani vzdáleně neukazovalo na arabskou mytologii. Nic v dané zástavbě. Tohle vypadalo jako slepá ulička… Eduardo těch posledních pár týdnů hodně pracoval. Spal vůbec někdy?</p>
<p>Počkat.</p>
<p>Ukázala jsem na zápis z pátého února. „Tady se píše, že odmítl kšeft.“</p>
<p>Úředník zkontroloval seznam. „Na to si pamatuju. Ráno vzal zakázku, vrátil se o dvě hodiny později a nechal ji.“</p>
<p>Odmítnout kšeft nebylo vyloženě neslýchané, ale jakmile jste se jednomu upsali, bylo nutné ho splnit, takže Cech dovoloval odmítnout jen tři ročně. Byl taky vyznačený modře, což znamenalo dvojitou sazbu. „Co se stalo?“</p>
<p>„Šlo o úlohu osobního strážce, důležitý klient. Rose tam šla s ním. Když jsem pak s ní dělal závěrečný rozhovor ohledně zhodnocení a odpovědnosti, tak mi řekla, že všechno šlo dobře, dokud Eduardo nespatřil souseda, který se vrátil domů. Počkat… Nepamatuju si to zas tak přesně.“ Úředník prolistoval další knihu. „Tady. ‚Muž kolem padesátky, výška metr osmdesát, mohutná postava, tmavé vlasy, tmavé oči, bradka, snědá pleť, brýle…‘“</p>
<p>Vsadila bych boty, že šlo o Nitišova zákazníka.</p>
<p>„,…jel na dechberoucím černém arabském koni.‘“</p>
<p>„Arabském?“ To samo o sobě nic neznamenalo.</p>
<p>„Ano. Rose se v koních vyzná. Dobrých pět minut básnila, jak skvělý ten kůň byl. Tak se podívejme, Rose poznamenala k Eduardovi: ,Tohle vypadá jako kůň za milion dolarů.“‘</p>
<p>Eduardo se zadíval na sesedajícího muže. Muž ho poznal a oslovil ho jménem. Eduardo neodpověděl, ale vešel dovnitř, vzal si vybavení a odešel. Muž se za ním díval, ale nezastavil ho. Konec příběhu.</p>
<p><emphasis>Zdravíme Eduardova stalkera.</emphasis></p>
<p>Úředník vzhlédl. „Přišel přímo sem, odhlásil se z kšeftu a vzal rovnou další. Řekl jsem mu, že je to špatný zlozvyk, a on odpověděl, že to bylo osobní.“</p>
<p>„Mohla bych dostat adresu toho souseda?“</p>
<p>„Ne, ale tady je adresa toho kšeftu.“ Úředník ji zapsal na kus papíru. „Jen pro tentokrát.“</p>
<p>„Slibuju.“</p>
<p>„Byl to váš přítel?“ zeptal se Úředník.</p>
<p>Nelíbilo se mi, jak to „byl“ znělo. „Pořád je.“</p>
<p>„Doufám, že ho najdeš.“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>Potřebovala jsem Dereka. Brzy bude tma a já si budu muset promluvit s Mitchellem, protože byl stále naší nejlepší šancí zjistit, co ovlivňuje ghúly v oblasti kolem Atlanty. To setkání jsem nemohla zmeškat.</p>
<p>Krátce jsem vzhlédla a spatřila Ascania, jak kličkuje sálem. Vedle něj šel Afroameričan ve středních letech, oblečený do obleku.</p>
<p>Ascanio mě uviděl a zamířil k nám.</p>
<p>„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Tohle je pan Oswald,“ oznámil mi Ascanio. „Stavil se v kanceláři, tak jsem si myslel, že by bylo lepší, kdybyste si s ním promluvili sami.“</p>
<p>Pan Oswald. Žena, jejíž rodinu jsme zachránili před velbloudím pavoukem, se jmenovala Oswaldová.</p>
<p>Zdvihla jsem ruku. „Pan Oswald?“</p>
<p>„Díky, že jste mé ženě a dětem zachránili život,“ řekl.</p>
<p>Obvykle bych mu nabídla, že se můžeme usadit v jedné z postranních místností, ale zrovna teď bylo všechno tak špinavé, že bude lepší postát. „Žádný problém, pane. Omlouvám se za naše prostory. Během poslední magické vlny jsme tady měli nějaké potíže. Jak se daří rodině?“</p>
<p>„Dobře,“ řekl. „Najali jsme si stěhováky a dali dům k prodeji. Nechceme zbytečně riskovat.“</p>
<p>„To je pochopitelné.“ Mluv dál, mluv dál…</p>
<p>„Pamela zmiňovala, že jste se vyptávali, jestli měl někdo problém s námi nebo s našimi kočkami.“</p>
<p><emphasis>Prosím, řekněte nám, že s vámi měl někdo nějaký problém a že znáte jeho jméno a adresu. Prosím, všehomíre, alespoň jednu takovou laskavost.</emphasis></p>
<p>„Před pár dny jsem pracoval na pozemku, po bouři, co se prohnala nad městem. Byl jsem vepředu a tenhle chlápek si ke mně přijde a začne něco mlít o tom, že se mu naše kočky dostaly do auta.“</p>
<p>„Viděl jste ho někdy předtím?“</p>
<p>Pan Oswald zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že ne. To by bylo moc jednoduché.</p>
<p>„Pověděl jsem mu, že si mě musel s někým splést, protože Sherlock a Watson jsou domácí kočky. Podle mě to nedává smysl. Kočka je dravec. Musí ven a lovit, aby byla spokojená, ale děti měly strach, že je něco sežere, tak je chováme uvnitř.“</p>
<p>„Co vám ten muž řekl?“</p>
<p>„Začal být velmi rozrušený.“ Pan Oswald se zamračil. „Zdvihl hlas, mával kolem sebe rukama, a pokračoval v… dá se to popsat jen jako rozkřikování se. Myslel jsem si, že je opilý nebo zfetovaný. Nakonec se dostal k tomu, že mi pověděl, že všechno bylo fajn, dokud jste se ‚vy lidé‘ nepřistěhovali sem s ‚vašimi rozmazlenými fakany‘. V té chvíli jsem mu řekl, ať vypadne z mého pozemku.“</p>
<p>„Poslechl vás?“</p>
<p>„Pověděl mi, že teď má svázané ruce, a odešel.“</p>
<p>Vytáhla jsem svůj kapesní zápisník. „Jak vypadal?“</p>
<p>„Táhlo mu na šedesát, tmavé vlasy, plešatějící, obyčejná postava.“</p>
<p>„Běloch, hispánec,…?“</p>
<p>„Běloch, přišel v obleku s kravatou. Měl brýle.“</p>
<p>Příliš neurčitý popis. „Něco dalšího? Dokážete si vzpomenout ještě na něco?“ zeptala jsem se. „Tetování, jizvy, něco neobvyklého?“</p>
<p>„Na uchu měl náušnici.“ Pan Oswald nad tím chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Ano, pamatuju si na to. V levém uchu měl náušnici, jednu z těch visacích, s velkým skleněným drahokamem. Myslel jsem si, že je to divné, protože k němu vůbec neseděla.“</p>
<p>„Jak víte, že šlo o sklo?“</p>
<p>„Byl jasně červený, velký asi jako mandle ve slupce, dobré tři centimetry dlouhý. Myslel jsem si, že vypadá směšně.“</p>
<p>V hlavě se mi spustil alarm.</p>
<p>„Mohl byste mi tu náušnici nakreslit?“ Podala jsem mu zápisník.</p>
<p>Rychle načrtl obrysy a pak mi ho vrátil. Vypadalo to jako trs vinných bobulí slepených dohromady a pokrytých kovovým korkem s drahokamem v samém středu.</p>
<p>„Naprosto jasně to byla hodně špatná imitace,“ řekl. „Zlato vypadalo příliš světlé, jako jedna z těch kovových barev v plechovce, a náušnice samotná byla stará a zprohýbaná.“</p>
<p>Do háje. Stará věc byla špatná. Jednoduchý design taky.</p>
<p>„Měl ten drahokam vybroušené plošky?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne, byl hladký. Jak že se tomu říká?“ Zašklebil se.</p>
<p>„Polokulový výbrus,“ řekl Ascanio.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>A právě jsme skočili z bláta do louže. „Děkuju moc, pane Oswalde. Hodně jste nám pomohl.“</p>
<p>„Samozřejmě. Omlouvám se, že jsme vám to neřekli dřív, ale Pamele jsem se o tom nezmínil. Už tak měla starosti kvůli našemu sousedství.“</p>
<p>„Proč měla starosti?“</p>
<p>„Děly se tam podivné věci. Začalo to auty. Na konci slepé ulice máme jednoho souseda. Dalo by se říct, že je to nadšenec do motorek. Každou zatracenou neděli, pokud není magie u moci, zrovna, když si chceme přispat, začne jezdit nahoru a dolů po ulici. O dva týdny později jsem ho uviděl sedět na patníku a brečet. Někdo mu rozdrtil všechny jeho motorky a auta na maděru. Viděl jsem, co z nich zbylo, vypadalo to, jako by je někdo pošlapal.“</p>
<p><emphasis>Ale nepovídejte.</emphasis> „Kdy to bylo?“</p>
<p>„Minulé pondělí. Ale to nejhorší se stalo minulý čtvrtek. Pověsili jsme výzdobu kvůli Dni Změny. Na naší ulici bydlí hodně dětí.“</p>
<p>Den Změny byl novým svátkem, zrozeným z hrůzy první vlny magie před dávnými lety. V den výročí lidé věšeli ven ozdoby: praporce ze stuh, kříže, půlměsíce, Davidovu hvězdu. Zapálili modrá světýlka a malé děti chodily po ulici, klepaly na dveře a výměnou za sušenky a sladkosti lidem dávaly drobné talismany. Byl to způsob, jak oslavit život na výročí dne, kdy na Zemi zemřela jedna dvanáctina lidské populace.</p>
<p>„Měli jsme všechno vytažené ven, stuhy, příšery z drátů, všechno. Celá čtvrť byla vyzdobená. A pak všechno přes noc zmizelo.“ Pan Oswald si odkašlal. „Všechno z celého sousedství, jako by to nikdy neexistovalo. Mluvil jsem s Arniem, který bydlí přes ulici, a ten mi řekl, že se ten den vracel domů pozdě večer. Projížděl kolem ozdob, zaparkoval do garáže, pak si vzpomněl, že by měl zkontrolovat poštovní schránku, tak vyšel ven. Zdobení domu bereme velmi vážně. Strom na pozemku jsme ovázali stuhami, dětem to zabralo dobrou hodinu. Arnie mohl v garáži strávit možná minutu, ale když vyšel ven, všechno z celé ulice zmizelo. Jaký druh magie způsobí, že všechno zmizí během pár minut?“</p>
<p>Takový, který dokázal proměnit normálního muže ve středních letech ve dvacetimetrového obra. Minulý čtvrtek bylo čtyřiadvacátého února. Eduardo zmizel v pondělí, osmadvacátého. „Pane Oswalde, kdybyste mohl zapátrat v paměti, prosím. Kdy jste s tím mužem mluvil o vašich kočkách?“</p>
<p>„Před pár dny,“ řekl.</p>
<p>„Bylo to před nebo po tom čtvrtku?“</p>
<p>Zamračil se. „Muselo to být před. V pátek jsem odjížděl, takže to musela být… Byla to středa. Pamatuju si, že to byla středa, protože jsem vezl popelnici k obrubníku.“</p>
<p>„Nevíte, kdo by za tím mohl být?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nemám tušení. Ale doufám, že toho hajzla najdete. No, už bych asi měl jít.“</p>
<p>„Samozřejmě. Vážně díky za pomoc.“</p>
<p>Odešel.</p>
<p>„Proč je důležité, jestli měl drahokam plošky?“ zajímal se Ascanio.</p>
<p>„Protože lidé začali rozřezávat kameny až od čtrnáctého století. Předtím na to neměli vybavení, tak je vybrušovali dokulata. Ten muž řekl, že viděl starověkou náušnici s tři centimetry dlouhým rubínem.“</p>
<p>Zaměřila jsem se na Ascania. „Pracuješ pro mě?“</p>
<p>„Ano. Povýšili jste mě z neplaceného stážisty na placeného.“</p>
<p>„Čí nápad to vlastně byl, udělat z tebe stážistu?“</p>
<p>„Tvůj. Andrea si myslela, že je to moc nebezpečné,“ dodal nápomocně.</p>
<p>„To protože má lepší hlavu než já.“ Byl to jeden z důvodů, proč byla mou nejlepší kamarádkou. „Potřebuju, abys zavolal na policejní okrsky v Chamblee a Dunwoody a poptal se, jestli si někdo nestěžoval přímo na Oswaldovy nebo na něco v jejich sousedství.“ Vzhledem k tomu, že dům Oswaldů ležel přímo na hranici, nedalo se odhadnout, kam byly stížnosti nahlášeny.“</p>
<p>Ascanio se zatvářil zvláštně. „Už jsi mi dřív řekla, ať to udělám. A nikdo si nestěžoval.“</p>
<p>„Zavolal jsi tam nebo jsi tam šel osobně?“</p>
<p>„Zavolal jsem.“</p>
<p>Jelikož byl stážista, musela jsem ho vycvičit. „Hlasitá motorka, spousta veselých dekorací a kočky sedící na autech jiných lidí. Co mají společného?“</p>
<p>„Nevrlého souseda, který máchá holí a řve po lidech, aby vypadli z jeho pozemku.“</p>
<p>Nebyl úplně beznadějný. „Nevrlí sousedé si stěžují a většinou si stěžují i státním institucím, a často písemně.“ A občas, když jejich stížnosti všichni ignorují, uzavřou smlouvu s mystickými silami. Bohužel za to člověk vždycky zaplatí. „Dokážeš být okouzlující, Ascanio?“</p>
<p>Ascanio mi věnoval úsměv. Nebylo to pouhé zazubení, vypálil ten úsměv jako střelu z katapultu, která by velmi pravděpodobně měla velmi zničující dopad na všechno ženského pohlaví, od patnácti let až do třicítky. Perfektní.</p>
<p>„Potřebuju, abys zajel na policejní oddělení v Dunwoody a byl okouzlující. Poptej se kolem. Někdo si musí vzpomenout, že tam ten muž zavolal. Když tam nic nenajdeš, běž na zdravotní středisko a pak zavolej do útulků. Máš auto?“</p>
<p>„Ano.“ Přikývl.</p>
<p>„Běž a udělej to pro mě. Nevracej se, dokud na něco nepřijdeš. Potřebuju jméno.“</p>
<p>„Fajn, pak si na mě vzpomeneš?“</p>
<p>„To nevím. Mám amnézii, paralýzu a přeju si zemřít, a to všechno nezmizí jen tak.“</p>
<p>Otevřel ústa a ztuhl. „Fajn, jsem pitomec. Chtěla vědět, co by se mohlo stát, tak jsem jí to pověděl. Neměl jsem.“</p>
<p>Dobrá volba. „Přivez mi jméno. Pak si zkusím znovu vzpomenout.“</p>
<p>Vyrazil pryč a já zašla pro Julii. Potřebovali jsme najít Luthera a zeptat se ho na pár věcí.</p>
</section>
<section>
<p>14.</p>
<p>Divize Biohazardu se nacházela ve velké, bytelné budově postavené z obrovských bloků místní šedé žuly. Velikánská černá cedule vepředu oznamovala jeho oficiální název: Centrum pro prevenci nemocí a kontrolu magie. Zaparkovala jsem před budovou na místě vyhrazeném pro návštěvníky. Byly jsme tam jen já a Julie. Požádala jsem Dereka, aby vyrazil na adresu domnělého stalkera, sledoval jeho dům a udělal všechno, aby ho nikdo neviděl. Curran zůstal v Cechu.</p>
<p>Den vyhasl a zchladl ve studený večer a obloha na západě získala ledově purpurovou barvu, jak se slunce klonilo k obzoru. Magie byla dnes v noci silná.</p>
<p>Curran mi nabídl, že pojede se mnou, ale já naléhala, že to musím vyřídit sama. Bylo potřeba, aby tam zůstal a zašpinil si ruce s ostatními, protože žoldáci to budou respektovat a já musela jít za Lutherem kvůli ghúlovi. Nabídl mi to znovu a já mu znovu řekla ne, a nejen proto, že Mitchell by nevylezl ze svého doupěte, kdyby ho vycítil přicházet.</p>
<p>Currana se nedalo ignorovat. Ne, že by u mě vyloženě postával, ale dával mi jasně najevo, že pokud bych měla zkolabovat, zachytí mě. Zrovna teď by se dal považovat za obdobu jednotky trénovaných zabijáků, kdykoliv k dispozici, připravených vás bránit při nejmenší známce provokace. Po mé mrtvici byl napjatý. Dokázala jsem vycítit, že balancuje na úzké hranici mezi udržením si tváře a ztrátou jakéhokoliv racionálního uvažování. Přišel o rodiče a sourozence kvůli lupům, a nikdy se z toho nevzpamatoval. Strach, že se mi něco stane, ho neustále užíral, a když musel sedět dva dny na rukách, zatímco čekal, jestli zemřu, a děti vyšilovaly, přivedlo ho to na pokraj nepříčetnosti. Byl tak napružený, že z něj ta energie sálala. Kdyby do mě někdo nečekaně narazil, roztrhá ho na kusy. Zrovna teď by byl nejradši, kdyby mě mohl nacpat do opancéřovaného pokoje vystlaného polštáři a hlídat mě, dokud všechno to šílenství, pohánějící ho vpřed, neopadne a on si konečně uvědomí, že budeme oba v pořádku. Nikdy by to neřekl nahlas a rozhodně by se o to nikdy nepokusil, ale to nutkání tam bylo. Viděla jsem mu to na očích.</p>
<p>Možná to bylo tím, že byl zrovna teď výjimečně napnutý, nebo tím, že tomu tak u nás bylo vždycky, ale cítila jsem se naprosto bezpečně, když byl poblíž. Cítila jsem se chráněná. Byl jako armáda skrytá v jediném člověku.</p>
<p>Zrovna teď jsem ten luxus pocitu bezpečí nechtěla. Potřebovala jsem cítit strach, zažít ten dobrý, elektrizující druh strachu, který mě udržoval ostražitou, když mi šlo o život. Potřebovala jsem vědět, že všechno stále funguje, jak má, že jsem pořád rychlá a dokážu zabíjet, a že zvládnu Atlantu na vlastní pěst. Že jsem stále sama sebou.</p>
<p>„Vím, že si děláš starosti. Ale potřebuju to udělat. Buď půjdu, nebo se můžu rovnou sbalit a odejít do důchodu,“ pověděla jsem mu. „Budu opatrná.“</p>
<p>„Měla bys počkat,“ pověděl mi.</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>Odpověď v jeho pohledu byla jasná: Navždy. Musela jsem jít, protože nebudu mít vždycky ten luxus, aby mi stál po boku, a oba jsme se s tím museli vyrovnat.</p>
<p>„Slib mi, že jestli narazíš na dalšího obra, nepůjdeš po něm, dokud se tam nedostanu,“ řekl Curran.</p>
<p>„Slibuju.“ Obr byla anomálie. Bylo dost nepravděpodobné, že narazím na jiného.</p>
<p>„Myslím to vážně, Kate. Další mrtvici nezvládneš.“</p>
<p>A ani on ne. „Dávám ti své slovo.“</p>
<p>Teď jsme stály před budovou Biohazardu. Doufala jsem, že mi paže a nohy budou fungovat stejně dobře jako předtím, než se to všechno stalo.</p>
<p>„Jak došli od CPNKM k ‚Biohazardu‘?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Centrum začalo jako divize atlantské policie. Kdykoliv před Změnou došlo k vraždě nebo nějakému násilnému sporu, lidé zavolali na místo činu úklidové čety. Ty vyčistily krev, rozkládající se těla, zvířecí výkaly a takové věci. Biohazard.“ Vystoupila jsem z auta a zamířila k budově. Julie mě dohnala.</p>
<p>„Tehdy byla magie ještě nová, ale lidé rychle přišli na to, že ty dárečky, co jim zanechává, je nutné studovat a někde uzavřít. Nikdo pořádně nevěděl, jak to udělat, takže atlantská policie nakonec vytvořila svou vlastní divizi Biohazardu. Dali tomu povědomé jméno, nejspíš proto, že se pak cítili lépe a všichni věděli, o co se jedná. Během let se Biohazard rozšiřoval, dokud ho guvernér neoddělil a vládním nařízením ho nezařadil pod státní instituce.“ Zastavila jsem se u zdi a ukázala na tmavý, lesklý flíček v žule. „Víš, co to je?“</p>
<p>Julie na něj zamžourala. „Ne.“</p>
<p>„Tmavý turmalín. Takhle budova je postavená z žuly ze Stone Mountain, která má přírodní inkluze turmalínu. Proč?“</p>
<p>Julie nakrčila čelo. „Turmalín se často používá pro očišťování. Dokáže vyrábět slabý elektrický proud, když dojde ke tření nebo ho nahřeje slunce, a je dobrý vodič magie, takže zesiluje jejich clony.“</p>
<p>„A co dalšího?“</p>
<p>Podívala se na mě. „Eh…“</p>
<p>„Věštění,“ pověděla jsem jí. „Používá se jako věštecký kámen. Pomáhá jim ve výzkumu. Jdeme.“</p>
<p>Přešly jsme k velkým dveřím. Clona mě stiskla, na okamžik mě připravila o dech a pak tlak zmizel. Prošly jsme.</p>
<p>Kývla jsem na strážnou za opevněným recepčním pultem. „Kate Danielsová. Přišla jsem za Lutherem.“</p>
<p>„Běžte dovnitř,“ pověděla mi žena. „Druhé patro, velké dveře napravo.“</p>
<p>Zamířily jsme nahoru po kamenných schodech. Kolem nás procházeli lidé, tiše spolu promlouvali, někdy uvolněně, jindy napjatě. Dorazily jsme do druhého patra a vydaly se vpravo. Před námi se rozprostírala opuštěná chodba, zalitá modrým svitem vílamp.</p>
<p>„Kate?“ zeptala se Julie tenkým hláskem.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Pamatuješ si mě, že? Nemáš amnézii.“</p>
<p><emphasis>Ach, Julie.</emphasis> Otočila jsem se a objala ji. Bezvládně se o mě opřela.</p>
<p>„Pamatuješ si, jak jsem tě vzala do Pelican Point? Jedla jsi tam krevety a plakala.“</p>
<p>Popotáhla.</p>
<p>„A když jsme tehdy koupily tu sovu?“ poznamenala jsem. „Ta ženská za ni chtěla třicet dolarů, a pak, když jsme se dostaly domů, jsem s tebou musela skoro bojovat, abychom ji daly vyprat?“</p>
<p>„Ano,“ řekla.</p>
<p>„I kdybych měla amnézii, pořád bych si pamatovala, že tě mám ráda.“</p>
<p>Krátce mě objala, pevně stiskla a pak pustila. Pak jsme šli dál chodbou, jako by se nic nestalo, přímo k velkým kovovým dveřím, které nám stály v cestě. Zaklepala jsem na ně a otevřela je.</p>
<p>Luther stál u laboratorního stolu, v ruce držel průhlednou nádobu naplněnou suchými bylinkami. Byl oděný do světlého nemocničního oblečení, které za sebou mělo příliš mnoho bělení, a tvářil se kysele. Na stole ležela mrtvola ještěrovitého tvora, rozevřená a roztažená jako kuře připravené ke grilování. Luther se nad ním sehnul a obnaženou tkáň posypal bylinkami. Bleh.</p>
<p>„Vážně, Luthere? Kdybych věděla, že máš takový hlad, vzala bych ti nějaké jídlo s sebou.“</p>
<p>Když mě uslyšel, otočil se. „Ty!“</p>
<p>„Já.“</p>
<p>„Co to je?“ Zadíval se na Julii. „Tvoje zmenšená kopie?“</p>
<p>„Julie, to je Luther. Buď opatrná, je velmi chytrý. Luthere, to je Julie, moje adoptovaná dcera.“</p>
<p>„Ukazuješ jí, jak to chodí?“ Luther přimhouřil oči a zadíval se na Julii. „Copak máš za magii? Senzibilka? Celou tu dobu jsi u sebe měla senzibilku a ani jsi neřekla? To od tebe není vůbec hezké, Danielsová. Vůbec.“</p>
<p>„Podělím se, když ty taky.“</p>
<p>Luther rozpřáhl ruce. „A všechny mé věci jsou tvé a tvé jsou mé.“</p>
<p>„Evagelium podle Jana, Jan 17,“ poznamenala Julie. „Ale ne dle krále Jakuba.“</p>
<p>Přesně tak. Bible krále Jakuba používala „všecky“ a různé jiné, zábavné archaismy jako „posvětiž“ nebo „světať“.</p>
<p>„Nový americký standard,“ řekl Luther. „Jsem patriot a jsem na to hrdý.“</p>
<p>„To je ten ještěr, který vylezl z obra?“ zeptala jsem se, než se rozhodnou, že se budou dál vzájemně ohromovat vlastní genialitou.</p>
<p>„Je, a musel jsem o něj bojovat s vojskem a georgijským Úřadem pro vyšetřování. Zrovna jsem ho poprášil pelyňkem.“</p>
<p>Hezky. Ať už měl Luther jakékoliv chyby, rozhodně nebyl hloupý. Přešla jsem blíž a zadívala se na mrtvolu.</p>
<p>„Proč pelyněk?“ zeptala se Julie. „Myslela jsem si, že jen zahání zlo?“</p>
<p>„Protože je spojovaný s bohyní Nu Wa,“ vysvětlil Luther.</p>
<p>„Je důvod, proč Nu Wa ve starověkém čínském umění zobrazovali s lidskou hlavou a tělem hada,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>Luther se zadíval na hodinky. „Tři, dva… Jedna.“</p>
<p>Obnažená tkáň změnila barvu na smaragdově zelenou.</p>
<p>„Drakonoid,“ řekla jsem. Z deště přímo pod okap.</p>
<p>Luther se zadíval na strop a frustrovaně zavrčel.</p>
<p>„Proč je to špatné?“ vyzvídala Julie.</p>
<p>„Jsou zdokumentovány čtyři případy, kdy někdo viděl opravdového draka,“ řekl Luther. „Jsou jako UFO naší éry. Moc o nich nevíme… ne, zapomeňte, co jsem řekl, máme spoustu mýtů, takže víme hodně o tom, jací by mohli být, ale nemáme skoro žádné empirické důkazy, které by ty kecy podložily. Víme, že jde o bytosti s nesmírnou magickou mocí. Tři z těch případů se staly během magické erupce.“</p>
<p>„Drakonoid je všeobecný termín pro všechny protodraky,“ vysvětlila jsem. „Protodrak je něco jako primitivní drak, který není ještě úplně drakem, ale rozhodně nejde jen o obyčejnou ještěrku nebo hada. Mají v sobě vážně hodně magie. Pokud jich sesilatel dokázal vytvořit stovky, co dalšího ještě zvládne seslat?“</p>
<p>„Já si myslela, že jsi s jedním hodně dávno bojovala?“ řekla Julie.</p>
<p>„Ne, bojovala jsem s nemrtvým drakem, hromadou kostí s velmi slabým povědomím, co kdysi bývala. Pokud sesilatel přivolá draka, budeme mít zatracené potíže.“</p>
<p>„Nemusel by to být ani drak,“ dodal Luther. „Úplně by stačila saň, abychom byli až po krk v maléru. Pro boj s draky neexistují žádné protokoly. Nemáme ani tušení, co můžeme očekávat. Bojovali bychom proti němu naslepo. Tohle město není na draka připravené.“</p>
<p>Zadívala jsem se na Julii. „Barva?“</p>
<p>„Ta samá,“ řekla. „Měděná.“</p>
<p>To jsem si myslela.</p>
<p>„Měděná?“ zamrkal překvapeně Luther. „Co se sakra zapisuje měděně? Danielsová, co mi neříkáš?“</p>
<p>Popírat skutečnost můžete jen do určité doby. Zhluboka jsem se nadechla. „Myslím, že tu máme džina.“</p><empty-line /><p>Luther padl do židle. „Jak moc jsi si jistá?“</p>
<p>„Dost na to, abych to řekla nahlas.“</p>
<p>Přejel si dlaní po obličeji. „Víš, kdyby mi to řekl kdokoliv jiný, usmál bych se a přikyvoval, a až by odešel, zavolal bych jeho kontaktům pro případ nouze a doporučil jim, ať ho hospitalizují, co nejdříve to půjde.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Džin je problematický, protože jde o vyšší bytost?“ chtěla vědět Julie.</p>
<p>Přikývla jsem. Opravdoví bohové se mohli zjevovat jen během erupcí magie, kdy svět neustále zalévala silná magie. Jindy byli takzvaní bohové jen výmyslem vůle sesilatele, nebo tvorové obývající nějaké ztělesnění nebo obraz. Jejich moc v těchto formách byla výrazně omezená. Většina tvorů, se kterými jsme se po Změně setkávali, začala jako lidská bytost a proměnili se do nového tvaru, nebo ovládali moc, která nebyla nijak výrazně větší než u průměrného člověka. Ale i tak se tyhle bytosti držely magie. Fomoriané, mořští démoni, zaútočili během erupce, a rákšasové pořádali výpravy do naší reality skrz portál, a běželi zpátky, kdykoliv se magie vytratila ze světa.</p>
<p>Džinové a draci byli úplně jiná pohádka.</p>
<p>„Jak jsi přišla na džina?“ zeptal se Luther.</p>
<p>„Dlouhý příběh.“</p>
<p>Vstal ze židle a zatáhl za páku. Na stůl klesl silný, kovový kryt a skryl ještěří tělo. Luther propletl masivní řetěz skrz oka na krytu a na stole, několikrát ho kolem krytu obmotal, pak ještě zajistil visacím zámkem a zmizel v postranní místnosti. O okamžik později se vynořil se třemi hrnky a džbánkem kávy.</p>
<p>Začala jsem od setkání s ghúly a všechno mu to podrobně vysvětlila a vynechala jen detaily, jako že mě Ghastek nasměroval ke ghúlům, ochranu města a mikroskopické mrtvice. Netrvalo dlouho, než si spojil jedno s druhým. Měli jsme tu nespokojeného souseda, který se nějak zapletl s velkým zvířetem mezi magickými bytostmi arabské mytologie. Vyslovil tři přání a pak magická mocnost posedla jeho tělo a proměnila ho v obra. Obr potrestal Cech za to, že se do toho pletl. Tohle všechno by souhlasilo s džinem. Plnili přání, pocházeli z arabské mytologie a byli známí svou pomstychtivostí. Byla to solidní teorie, ale pevná asi jako švýcarský sýr. Pořád jsme nevěděli, co džin chtěl, proč shromažďoval ghúly nebo proč unesl Eduarda.</p>
<p>Když jsem skončila, Luther vydechl.</p>
<p>„Ten chlap měl nekonečnou moc na dosah ruky, ale místo toho si přál zničení sousedových motorek, ukradl dětem ozdoby a přivolal příšeru, aby sežrala všechny kočky.“</p>
<p>„Díky všehomíru za malé dary.“ Mohlo to skončit mnohem hůř.</p>
<p>„Taková ukázka moci vyžaduje vyšší bytost, takže máš pravdu. I když je to dost šílené, možná tu máme džina. Proč teď? Proč tady?“</p>
<p>Na totéž jsem se ptala sama sebe. Pokud džin existoval, bude stejnou hrozbou pro Rolanda i pro mě. Magie mého otce byla i mou magií. Měl tohle být nějaký extra výjimečný test? Poslal mi můj otec podobný milý dárek, aby viděl, jestli si s ním poradím? Byl to jeho způsob, jak mě podkopat, aniž by se do toho přímo zapojil? Nebo to spolu vůbec nesouviselo? Vážně se to nedalo odhadnout.</p>
<p>„Jestli je to džin, tak jaký druh?“ Luther se zamračil. „Je to marid, ifrít, šejtan?“</p>
<p>„Nejde o džanna,“ zamyslela jsem se nahlas. „Ti nemají dost moci. Mohl by to být marid, ale pokud se dá věřit literatuře, ti spíše ovládají živly.“</p>
<p>„Ale maridové jsou často popisovaní jako obři,“ podotkl Luther.</p>
<p>„Pravda. Něco pro tebe mám.“ Sáhla jsem do batohu a vytáhla sáček se špinavým sklem. „Našli jsme kolem Eduardova auta kruh z tohohle. Myslím, že je to roztavený písek, který použili jako teleportační kotvu. Potřebuju vědět, odkud pochází.“</p>
<p>Luther popadl sáček a zdvihl ho, aby světlo vílampy procházelo skrz. Zamžoural. „Co je ta kroutící se jasná věc ve skle?“</p>
<p>Jediné, co jsem v něm viděla, byla hlína. Dívala jsem se na něj pod lupou. Povzdechla jsem si. „Luthere, ne všichni máme magický zrak. Nevidíme to, co ty.“</p>
<p>Rozepnul sáček a přejel rukou po skle. „Ohó, to je něco.“</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Ještě nevím, ale rozhodně to není nic.“</p>
<p>Mágové. Vyjadřovali se v hádankách.</p>
<p>„Myslíš, že má cyklus tří přání?“ zeptal se Luther. „Splní tři přání a pak posedne tělo? Proč?“</p>
<p>„To nevím. Můžu si promluvit s Mitchellem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Můžeš to zkusit. Já to zkoušel včera. Dokonce jsem mu přinesl velmi chutnou mršinu, ale nechce vyjít ze svého doupěte.“</p>
<p>„Zkusím to.“</p>
<p>„Dobře,“ okomentoval to Luther. „Seženu uspávací pistoli pro případ, kdyby selhala magie.“</p>
<p>„Je to nebezpečné?“ vyzvídala Julie.</p>
<p>„Ano,“ pověděla jsem jí. „Potřebuju, abys zůstala s Lutherem. Všechno ale uvidíš z balkónu.“</p>
<p>„Ale –“</p>
<p>„Jestli se mnou půjdeš dolů, Mitchell nemusí vyjít ven.“</p>
<p>Tvář jí pohasla. „Tak dobře.“</p>
<p>Luther vyšel ze zadního pokoje a nesl s sebou velikánskou pušku. „Můžeme?“</p>
<p>Následovali jsme ho z vyšetřovací místnosti dál chodbou až ke dveřím vedoucím ven. Luther vytáhl z kapsy svazek klíčů a chvíli mezi nimi jednou rukou vybíral, než našel ten správný a odemkl. Vyšli jsme na soukromý betonový balkón, táhnoucí se podél boku budovy asi patnáct metrů. Před námi se rozprostíral velký pozemek, obehnaný šestimetrovou kamennou zdí, nahoře korunovanou smyčkami žiletkového drátu. Drát v sobě měl stříbro a světlo vycházejícího měsíce ho pokrylo namodralým svitem. Tu a tam na pozemku rostly stromy, některé obyčejné, jiné podivné a pokroucené. Nalevo z jednoho z kmenů vytékal černý sliz připomínající asfalt. Napravo se skupina keřů s drobnými červenými lístky ježila šedesáticentimetrovými, jasně oranžovými trny. V trávě se vznášely maličké modré koule, pohybovaly se různými směry. Celým pozemkem proudila magie, tvořila tam jezírka, kroutila se mezi stromy, prosakovala z lístků a spirálovitě klesala do země. Dokonce i země samotná se tam změnila. Ostré výstupky průhledných, citrínově zbarvených krystalů procházely jejím povrchem jako hřbetní ploutve mýtických mořských hadů plujících pod hladinou. Tu a tam se zvedaly ze země malé žíly světlé, bílé skály a utvářely kulovité útvary asi třicet centimetrů vysoké a upevněné k půdě tenkými kořeny.</p>
<p>„Co to je?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Odkladiště. Tady dáváme věci, které chceme studovat,“ vysvětlil Luther.</p>
<p>„Tady dávají věci, u nichž naprosto netuší, co jsou nebo co s nimi mají dělat,“ pověděla jsem jí. „Nenamlouvej mému děcku pitomosti, Luthere.“</p>
<p>Jen protočil oči. „Ano. Je to přesně, jak řekla.“</p>
<p>„Co když se dostanou ven?“ zeptala se Julie.</p>
<p>Ukázal nahoru. Julie se vyklonila ven. Věděla jsem, na co ukazuje, ale stejně jsem se tam krátce zadívala taky. Masivní katapulty a střelné zbraně lemovaly střechu budovy, všechny mířily na odkladiště. Cokoliv by se odtamtud pokusilo uniknout, skončilo by rozstřílené na krvavou kaši.</p>
<p>Svlékla jsem si kabát a stáhla boty.</p>
<p>„Tak proč tam máte ghúla?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Protože dřív býval jedním z nás,“ řekl Luther. „Mitchell byl velmi nadaný. Studoval ghúlismus a my všichni jsme si mysleli, že to celé rozlouskne. Ukázalo se, že patří k těm dvěma deseti tisícinám procenta.“</p>
<p>„Aha.“ Přikývla. „To dává smysl.“</p>
<p>S Mitchellem jsme se znali dlouhou dobu, ještě za dob, kdy býval člověkem. Patřil k těm šílencům do zdravého způsobu života, kteří běhali vyčerpávající maratony a pak se naštvali, když se neumístili v první desítce. Když se začal proměňovat a pak zmizel, Biohazard mě najal, abych ho našla a v tichosti přivedla zpět, protože se za něj cítili zodpovědní. Pokaždé, když se na veřejnost dostal nový případ ghúlismu, lidé začali vyšilovat, a proto se ÚPJ snažila všechny nové ghúly co nejdřív zlikvidovat. Nikdo v Biohazardu nechtěl, aby Mitchella ulovili a zastřelili.</p>
<p>Jen dva lidé z každých deseti tisíc, dvě desetitisíciny procenta, byli náchylní ke ghúlismu, a důkazy naznačovaly, že byli pravděpodobně pokrevně spříznění. Statisticky vzato měl občan Atlanty větší pravděpodobnost, že ho roztrhá kožoměnec, ale každý nový případ ghúlismu vždycky rozpoutal paniku, protože pro ty dva z deseti tisíc neexistoval lék. Kožoměnci byli stále lidmi. Žili v domech, měli práci, děti a vedli relativně normální životy. Ghúlové se schovávali na hřbitovech a ládovali se k prasknutí mrtvolami.</p>
<p>Když jsem po něm začala pátrat, všechny ty maratony mu stejně ve výsledku nepomohly. Mitchell udělal to samé, co většina lidských a nadpřirozených uprchlíků. Uběhl nějakou vzdálenost a dřepl si do prvního úkrytu, který našel, a shodou náhod šlo o tunel kanalizace South River. Našla jsem ho a dovedla jsem ho sem dřív, než se k němu mohli dostat lidé z ÚPJ.</p>
<p>Stáhla jsem si rolák. „Mitchellovi se v odkladišti líbí. Cítí se tam v bezpečí, dobře a pravidelně ho krmíme, a nikdo ho neotravuje. Zrovna teď je to pro něj nejlepší místo. Venku v divočině by se mu samotnému nevedlo dobře.“</p>
<p>Můj meč následoval, pak pásek a kalhoty. Opřel se do mě studený vítr. Vrrr.</p>
<p>„Kruci, Danielsová.“ Luther zavrtěl hlavou.</p>
<p>Krátce jsem se zadívala dolů. Nohy mi pokrývaly obrovské fialové modřiny. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsem k nim přišla. „Riziko povolání.“</p>
<p>Když mě Doolittle obvykle ošetřoval, všechno se mi zahojilo. Bral to jako svou profesionální hrdost. Paměť mi přihrála vzpomínku na Doolittla vyjíždějícího z místnosti. <emphasis>Jsem unavený….</emphasis> Uzdravit můj mozek ho naprosto vyčerpalo. Nezahojil mi modřiny, protože mu na to už nezbyly síly.</p>
<p>A já byla nevděčný pitomec, který to bral jako samozřejmost. Jakmile tohle skončí, budu ho muset vzít na večeři a povědět mu, jak moc si cením jeho pomoci.</p>
<p>Zachvěla jsem se. Teď jsem na balkóně stála ve sportovní podprsence, kalhotkách a ponožkách.</p>
<p>„Takhle tam nemůžeš jít,“ řekla Julie.</p>
<p>„Taková jsou pravidla,“ pověděla jsem jí. „Mitchell se snadno vyděsí. Je rád, když ho člověk uklidní, že u sebe nemá žádné zbraně.“</p>
<p>„Proto s ní Mitchell mluví. Šílené, co?“ Luther položil pušku a začal točit klikou po straně balkónu. Zpod balkónu vyjela třicet centimetrů široká kovová rampa, přejela nad plotem a roztáhla se až dolů, zastavila se asi metr padesát nad zemí. „Nepůjdu tam nahý, a to jsem kvalifikovaný mág. Není to jen tím, co tam dáváme, ale taky všechny ty věci, co se tam vylíhnou samy…“</p>
<p>„Nepomáháš,“ zavrčela jsem.</p>
<p>Luther se krátce zadíval na Julii a zmlkl.</p>
<p>Přehodila jsem nohy přes betonové zábradlí balkónu a vstoupila na rampu. Mrazivý kov mi spaloval chodidla. Opřel se do mě další poryv větru, zastudil tak, že jsem to cítila až v kostech. Jak se vždycky připletu k podobným věcem?</p>
<p>„Pamatuj si, snaž se ho držet přímo na očích,“ řekl Luther. „Nemůžu ho svázat, pokud ho nevidím.“</p>
<p>Vyrazila jsem po rampě. Chození na klouzavém ledovém kovu devět metrů nad zemí, zatímco mi studený vítr drhnul kůži z těla – bezva. Jestli spadnu, skončím přímo na žiletkovém drátě. Jupí.</p>
<p>Bože, ten vítr byl studený.</p>
<p>A jak jste strávila svůj páteční večer, slečno Danielsová? Mimo město, dala si výbornou večeři a šla tančit jako normální člověk. Jo, jasně. Až konečně chytíme toho, kdo za celým tím svinstvem stál, vybiju si na něm všechny svoje frustrace najednou. Zbili mě, sekali, drápali, pohazovali si se mnou jako s hadrovou panenkou. Moje magie se obrátila proti mně a explodovala mi v mozku, ztratila jsem kusy svých vzpomínek. Vzpomínek, které mi byly drahé a potřebovala jsem je, abych ochránila své milované. Skoro jsem ztratila svou rodinu. Měla jsem v sobě neskutečné množství frustrace. Zatraceně, mohla bych ji klidně i rozdávat.</p>
<p>„Tvá druhá máma je fajn člověk,“ ozval se Luther za mnou tiše. „Není moc lidí, kterým by záleželo na tom, jestli děsí ghúla.“</p>
<p>Očekávala jsem, že se Julie ohradí, že nejsem její máma. Neřekla nic.</p>
<p>Došla jsem až na konec rampy, končící přímo nad skalnatým výběžkem. Perfektní, prostě perfektní. Dřepla jsem si, posadila se a pak pomalu sjela dolů. Chodidla mi udeřila do tvrdého kamene. Zuby mi zajektaly. Chtěla jsem se obejmout pažemi, ale z temnoty mě cosi pozorovalo. Když jste vypadali jako oběť, jen jste tím provokovali dravce. Narovnala jsem ramena a zamířila po kamenité zemi dál.</p>
<p>Vlevo ve vysokých keřích s černými listy se cosi zachvělo a rozsvítily se tam stříbřité protáhlé oči. Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru. Začal mnou proudit adrenalin, instinktivní strach, horký a ostrý.</p>
<p>Upřeně jsem se na ty oči zahleděla. „Odprejskni.“</p>
<p>Oči se zúžily do štěrbin. V křoví zašustilo, jak se jejich majitel rozhodl ustoupit. <emphasis>Přesně tak. A nezastavuj se.</emphasis></p>
<p>Obešla jsem kaluž mazlavého oranžového slizu a vyšla na malou mýtinu, přesně devět metrů širokou. Věděla jsem, jak je velká, protože ji Luther jednou za pár týdnů nechával posekat. Zabralo to vždycky pět lidí. Jeden řídil obrněnou sekačku a zbylí čtyři řidiče hlídali.</p>
<p>Uprostřed mýtiny trčela ze země velká bílá skála. Vedle ní se rozevírala v zemi díra, tak černá, že vypadala naplněná tekutou temnotou.</p>
<p>Vybrala jsem si místo asi tři metry od skály, vzala kámen o velikosti grapefruitu, dřepla si a zaťukala jím o kamenný výčnělek.</p>
<p>Ťuk. Ťuk.</p>
<p>Nic.</p>
<p>Mitchell vyžadoval trpělivost. Znovu jsem zaťukala, bušila jsem do kamene v pravidelném, opakujícím se rytmu. Seděla jsem zády ke keřům. Byl ze mě skvělý cíl, dřepící a téměř úplně nahý.</p>
<p>Ťuk… ťuk… ťuk… <emphasis>No tak, Mitchelle. Pojď si se mnou popovídat.</emphasis></p>
<p>Ťuk… ťuk…</p>
<p>V temnotě ghúlího doupěte se cosi pohnulo.</p>
<p>Položila jsem kámen a vyčkávala.</p>
<p>Nejdřív se vynořila dlouhá, lopatovitá ruka, ozbrojená rovnými, úzkými drápy, následovaná tenkou paží, groteskní hlavou a rameny. Po chvíli se Mitchell vysoukal z doupěte celý a dřepl si ven. Svit měsíce sjel po jeho kůži barvy hlíny, poseté skvrnami šedé a tmavší hnědé, a rozsvítil mu oči děsivým stříbrným světlem. Rohy – zakroucené, ostny připomínající výrůstky na ramenou a zádech – měl skoro patnáct centimetrů dlouhé, dvakrát delší, než když jsem ho viděla posledně. Něco Mitchella vyděsilo a jeho tělo na to zareagovalo. Kolem levého kotníku měl omotaný dlouhý řetěz, a přímo nad ním mu nohu hyzdil zhrublý pruh zjizvené kůže. Rozdrásal si vlastní nohu, aby ten řetěz sundal. Jestli mu ho dal Luther, budeme si muset vážně promluvit, až tady skončím.</p>
<p>Mitchell se nepohnul. Ani já ne. Dřepěli jsme proti sobě, dělilo nás ani ne devadesát centimetrů. Museli jsme být skvělá podívaná. Nahý ghúl a skoro nahá žena třesoucí se zimou, tváří v tvář.</p>
<p>Mitchell otočil hlavu a zadíval se na měsíc. Oči mu zářily.</p>
<p>„Povězte mi o tom řetězu,“ řekla jsem.</p>
<p>„Našel jsem ho.“ Hlas měl zhrublý, jako by mezi zuby drtil štěrk. „Věc, která tím byla připoutaná, zemřela, tak jsem si ho vzal.“</p>
<p>Takže se na řetěz uvázal sám? „Proč?“</p>
<p>„Ty to neslyšíš? To volání?“ Mitchell se znovu zadíval na měsíc. „Volá nás. Je to jako tíha. Drtí tě a tlačí a tlačí. Bolí to.“ Zadíval se na mě a zkřivil tvář. „Bolí to.“ Dotkl se čela. „Tady.“ Drápatou prackou si sjel ke krku. „A tady.“ Ještě níž k hrudi. „Tady… a tady. V břiše. Svírá mě. Bolí to.“</p>
<p>Zaplavila mě náhlá zloba. Mitchell už si vytrpěl dost. Ztratil svou lidskost a svou rodinu. Byl to vyděšený, tichý tvor, který nikdy nikomu neublížil. Chtěl jen žít v bezpečí ve své noře. A teď ho nějaký nadpřirozený hajzl mučil.</p>
<p>„Kdo tě volá?“</p>
<p>„To nevím. Ale cítím to. Vidím ho ve své mysli. Nechci jít.“ Mitchell se zadíval na řetěz. „Nechci jít. Umřu, jestli půjdu, ale bolest sílí. Jednoho dne si ukoušu nohu a půjdu.“</p>
<p>„Dokážeš mi povědět, odkud to volání přichází?“</p>
<p>„Proč?“ Mitchellův hlas přetékal zoufalstvím.</p>
<p>„Abych tam mohla jít a zastavila ho.“</p>
<p>„Nedokážeš to. Nejsi dost silná. Na jeho magii nejsi dost silná.“</p>
<p>„Zvládnu to a taky to udělám. Nikdy předtím jsem tě nezklamala. A nehodlám ani teď.“</p>
<p>Mitchell neodpověděl.</p>
<p>„Dovol mi ti pomoct,“ zašeptala jsem. „Nech mě, ať tu bolest zastavím.“</p>
<p>Mitchellovi se zachvěla tvář. Tělo se mu otřáslo. Přímo před mýma očima se vzor skvrn na jeho kůži přeskupil a ztmavl. Rohy mu vyrostly o dalšího půl centimetru. Panenko skákavá. To bylo šílené i na ghúla. Musel být neskutečně vyděšený.</p>
<p>„Dozví se to,“ zašeptal Mitchell. „Bude vědět, když ti to povím.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Poslal ostatní, aby mě přivedli, ale já se zahrabal hluboko a oni dostali strach, než se prokopali až ke mně. Sledují mě.“</p>
<p>Do háje. „Kdy to bylo?“</p>
<p>„V den, kdy jsem se krmil.“</p>
<p>Takže v úterý. „Jak se dostali skrz plot?“</p>
<p>Mitchell se naklonil ještě blíž a zašeptal: „Vyhrabali díru. I teď tam čekají a pozorují nás.“</p>
<p>Vyhrabali tunel. Samozřejmě. Jakmile tady skončíme, s Lutherem ho budeme muset najít. „Když mi to povíš, slibuju ti, že je zabiju a pak ho najdu a zabiju ho taky.“</p>
<p>Kůže mu skoro zčernala. „Ne, má další. Některé jako já, jiné takové, jaký bych měl být. Má další. Má člověka v kleci.“</p>
<p>Eduardo. Tohle byla moje jediná šance.</p>
<p>„Zemřeš a on za mnou pošle další.“</p>
<p>„Nikdy jsem ti nelhala.“ Rozdrápala jsem si hřbet pravé paže nehty. Vyrašila tam drobounká kapka krve. „Zastavím ho.“</p>
<p>Natáhla jsem k němu paži. Chřípí se mu zachvělo. Zaměřil se na krev a oči se mu rozsvítily.</p>
<p>„Ochutnej,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Mitchell pomalu opřel jednu drápatou ruku o zem, naklonil se dopředu a sklonil hlavu. Mezi zuby mu vyklouzl silný jazyk a škrábavě přejel po stopě krve na mé kůži. V ústech mu vybuchlo světlo, nádherný oheň, jako by polkl drobounkou žlutou hvězdu. Cévy v jeho krku se rozsvítily ohnivou září. Projela jeho krví až k srdci a proudila mu tělem do všech končetin.</p>
<p>Mitchell zazářil, prudce vzrostl, tělo měl najednou větší, silnější a svalnatější. Zavířily kolem něj plameny, hladily ho, ale nikdy se ho nedotýkaly. Tvář se mu prodloužila v delší tlamu, která mohla patřit drakovi nebo démonickému psovi. Z hlavy mu spirálovitě vyrazily ohnivé rohy. Oči mu zaplály jasnou oranžovou, jako by uvnitř něj zuřil požár. Cizí intelekt si mě prohlížel se studenou lhostejností.</p>
<p>Mitchell vykřikl. Cítila jsem, jak magie uvnitř něj explodovala a padla na zem. Skrze mýtinu se prohnala vlna žáru, lámala větve. Mitchell se otřásl a pak se vrátil do své staré podoby.</p>
<p>Událo se to tak rychle, že jsem si myslela, že jsem si to možná jen představovala. Možná, že ano…</p>
<p>„Do prdele!“ vyštěkl Luther.</p>
<p>Ne, opravdu se to stalo.</p>
<p>Mitchell zdvihl hlavu. Oči mu ještě pořád hořely.</p>
<p>„Vezmi si ji,“ zašeptal.</p><empty-line /><p><emphasis>Ohnivé oči se mi vpálily do mysli. Mezi námi se rozprostírala magie, propletená mocí a teplem. Dotkla se mé mysli a v hlavě se mi rozhořel oheň. Obrazy zavířily.</emphasis> <emphasis>Jeskyně… Ne, vnitřek napolo zřícené budovy. Patra se propadla a zbyly jen vnější zdi. Bledé paprsky měsíčního světla pronikaly dovnitř dírami ve střeše. Ze stropu visela klec dost velká pro člověka. Uvnitř byl muž, vyhublý, s potrhanými šaty a zakrvácený. Eduardo. Ghúlové. Zemi pokrývaly desítky ghúlů, zakrývaly ji svými těly jako přikrývka…</emphasis></p>
<p><emphasis>Nával světla a magie, jako by někdo rozsekl samotnou realitu a vyřinuly se ven kosmické plameny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvář v ohni. S drsnými rysy, výraznou čelistí a svalnatým obličejem, tváře a obočí mu zdobily výrazná černá tetování. Tak podobná lidské, a přesto tak cizí… Dlouhé špičaté uši zdobily kroužky ze zlata, jeden za druhým. Límec ze zlata posázený jasně zelenými drahokamy. Hříva rovných černých vlasů, každý vlásek zářil zevnitř zlatým jádrem jako uhlík slabě pokrytý sazemi. Zdvihající se křídla…</emphasis></p>
<p><emphasis>Oči plné ohně, přetékající arogancí a šílenstvím.</emphasis></p>
<p>Hlas mi otřásl myslí<emphasis>. „Jste slabí a zemřete. Zrádce zemře. Vaše město přede mnou poklekne.“</emphasis></p>
<p>„Tohle město si klekat nebude, hajzle. Jdu si pro tebe. Začni se modlit.“</p>
<p>Vize se rozpadla a realita mě znovu přivítala ve svém chladném objetí. Zamrkala jsem a spatřila jen Mitchellovy nohy, jak se znovu vrhl zpátky do doupěte.</p>
<p>„Počkej…“</p>
<p>Cítila jsem, jak se mi čísi pohled upírá do zad, přímo mezi lopatky. Ztuhla jsem, stále ve dřepu, jedno koleno opřené o zem.</p>
<p>Vteřina se provlekla kolem, bolestně pomalu.</p>
<p><emphasis>Jsi na tahu. Uvidíme, jak jsi dobrý.</emphasis></p>
<p>Něco prudce vyrazilo z křoví. Otočila jsem se na patě a spatřila ghúla uprostřed skoku, zahnuté drápy zdvižené.</p>
<p>Neměla jsem kam uhnout.</p>
<p>Překulila jsem se na záda, abych sladila svou setrvačnost s tou jeho, a vykopla oběma nohama. Patami jsem ghúla zasáhla do břicha a přehodila ho přes hlavu. Dopadl tvrdě na zem, pleskl o ní zády. Vyskočila jsem na nohy a vrhla se po něm, zrovna když se mu podařilo přetočit na břicho. Padla jsem na něj koleny, velmi tvrdě. Ghúl se pokusil vstát a já ho popadla z boku za hlavu, přirazila ji blíž k páteři, abych stlačila obratle k sobě, a zakroutila. V krku mu ruplo se suchým prasknutím, jako když zlomíte větvičku.</p>
<p>Ghúl zachrchlal a třásl se. Během chvilky se mu krk zahojí.</p>
<p>„Čistý výhled!“ vykřikl Luther. „Potřebuju čistý výhled!“</p>
<p>Popadla jsem kámen, kterým jsem předtím přivolala Mitchella, a udeřila jím ghúla do hlavy. Drobné kapky krve odletovaly kolem. Bušila jsem do hlavy mrchožrouta kamenem tak rychle a silně, jak mi jen paže dovolovaly. Lebka mu pukla jako vaječná skořápka, úlomky kostí zaražené dovnitř, a pak jsem rozdrtila kamenem i měkký mozek.</p>
<p>Ghúl ochabl. Vyskočila jsem na nohy. Stříbrné oči mě pražily pohledem ze tmy. Jeden pár, druhý, třetí… Příliš mnoho.</p>
<p>Sprintovala jsem k plotu, nad kamenitou zemí jsem skoro letěla. Podrost za mnou zašustil. Pronásledovalo mě skřípání drápů a namáhavé dýchání.</p>
<p>Luther na balkóně zdvihl ruce přímo vzhůru, paže se mu chvěly vypětím, pak obrátil dlaně s narovnanými prsty k zemi a s vypětím zatlačil paže přímo dolů, silou, jako by plaval ve vodě. Přízračný zelený svit zavířil kolem něj a vyrostl v zářící mrak. Julie popadla kliku kovového mostu.</p>
<p>Luther prudce zdvihl levou ruku, prsty zakroucené jako pařáty. Tmavé kořeny se vyvalily ze země ve výbuchu drnů, vyrazily vzhůru a vyrostly na nich třicet centimetrů dlouhé zelené trny. Ghúl po mé levici zavřeštěl. Koutkem oka jsem postřehla, jak se zmítá v chumlu lián. Luther vrazil druhou ruku do vzduchu. Další ghúl vykřikl.</p>
<p>Už jsem byla skoro u rampy. Tři metry a jsem tam.</p>
<p>Ghúl se vyhnul kořenům, sprintoval vpřed po všech čtyřech a skočil na mě ze strany. Levou rukou jsem ho popadla za pravé předloktí, paži jsem mu natáhla, trhla jím vpřed a dolů, pravou paží jsem mu obemkla zezadu krk a rukou vklouzla až do podpažní jamky. Předloktím jsem mu zatlačila na zátylek a padla na koleno, do lokte jsem vložila sílu celého svého těla, rozdrtila mu obratle a potrhala měkkou tkáň. Celá záležitost nezabrala víc, jak půl vteřiny. Pustila jsem svíjejícího se ghúla a znovu vyrazila k rampě.</p>
<p>Metr od ní jsem vyskočila. Prsty jsem se zachytila studeného kovu, vytáhla se nahoru a rozběhla se po mostě. Jak jsem se po něm řítila, Julie točila klikou a most navíjela zpátky. Přeskočila jsem poslední metr a půl a dopadla vedle ní. Otočila jsem se zpátky k odkladišti. Sedm ghúlů vylo v bezmocném vzteku u plotu, oči jim svítily, cenili na nás zuby.</p>
<p>Nejmenší z nich se otočil a chtěl utéct. Ze země vyrazily kořeny a vytvořily bariéru ve tvaru půlměsíce, asi třicet metrů v průměru. Ghúlové se otáčeli kolem dokola a zjistili, že jsou v pasti.</p>
<p>Luther se usmál. „Kdepak, miláčkové. Tohle je moje území a vy jste tady vnikli bez povolení. Zaplatíte za to.“</p>
<p>Čaroděj se hluboce nadechl, zdvihl paže, jako by hodlal vzlétnout. Magie se před ním třásla, jako elastické lano natažené příliš silně. Svaly na zádech se mu napnuly, jak prudce srazil paže k tělu, s dlaněmi otočenými vzhůru.</p>
<p>Země se pod nohama ghúlů pohnula, jako by se najednou proměnila v kapalinu. Klesali hlouběji, horečnatě se snažili osvobodit vlastní končetiny, ale půda je držela pevně. Uprostřed mýtiny se udělala zelená bublina, vyrostla do velikosti baseballového míče a pak vybuchla. Vyrazil z ní jasně smaragdově zelený zářící prach. Výtrusy, uvědomila jsem si. Miliony výtrusů. Přelily se přes ghúly. Horečnaté pohyby mrchožroutů ztratily něco ze své zběsilosti; zpomaloval čím dál víc, jako kdyby bojovali ve zpomaleném záběru a jejich těla samotná se postupně měnila v kámen. Výtrusy vyrašily. Na ghúlích tělech vyrazil hustý koberec mechu nejrůznějších druhů, pokryly je jako sametová přikrývka. Jemné růžové stonky vyrostly na teď už téměř nepoznatelných tělech, na jejich koncích se otevřely drobounké bílé kvítky a vypustily do vzduchu maličké, zlatě zářící tečičky. Vzduch voněl sladce, jako les po ranním dešti.</p>
<p>Luther se nadechl a usmál se.</p>
<p>„Moc hezké,“ řekla Julie.</p>
<p>„No, nesedíme tady jen na zadku a nevyřizujeme papírování,“ řekl Luther. „Živíme se prací.“</p>
<p>Natáhla jsem si kalhoty. Chodidla jsem měla dobitá, jak jsem běžela po kamenité zemi. Prostředníček na levé noze jsem nejspíš měla zlomený.</p>
<p>„Myslela jsem si, že jsi slíbila Curranovi, že nebudeš dělat nic násilného.“ Julie mi podala rolák.</p>
<p>„Ne, slíbila jsem mu, že nebudu bojovat s obrem.“</p>
<p>„Takže dodržuješ přesné znění zákona, ale už se nedržíš jeho ducha,“ řekla.</p>
<p>„Ano.“ Konečně mi přestaly jektat zuby. Miluju tě, roláku. Miluju tě, kabáte. Miluju vás, boty. Hmm, báječné, teplé boty.</p>
<p>„Tak proč mě vždycky seřveš, když to udělám já?“</p>
<p>„Protože to neumíš dost dobře, aby ti to prošlo.“</p>
<p>Julie zamrkala. „Co to bylo za chvat, ten na konci?“</p>
<p>„Pochází z Eskrimy, filipínského bojového umění. Až budeme mít chvíli čas, ukážu ti ho, ale budeš ho muset trénovat, protože je nutné ho provést hodně rychle, aby fungoval.“</p>
<p>„Dozvěděla ses od Mitchella něco?“ zeptal se Luther.</p>
<p>„Ano. Je to ifrít, velmi mocný. Červený a černý jako uhel a má velmi rád oheň.“ Kdyby to byl marid, podle lidových pověr by byl modrý, a my se museli držet folklóru, dokud ho skutečný život nějak nevyvrátí. „Má zatraceně hodně moci a z nějakého důvodu drží Eduarda v kleci.“</p>
<p>V Eduardově kleci jsem viděla misku vody, ale ne jídlo. Ramena mu trčela z trika a tvář měl vyzáblou, takže nejspíš hladověl. Obyčejný člověk dokázal přežít zhruba dvacet dní bez jídla. Kožoměnec musel sníst dvakrát až třikrát tolik co normální člověk té samé velikosti. Jejich regenerační schopnosti hladovění trochu zpomalovaly, ale ne dost. Pokud Eduarda z té klece nedostaneme někdy v příštích třech dnech, už se nemusíme obtěžovat s hledáním.</p>
<p>Ticho prořízl ostrý jekot. Vyšel zevnitř budovy.</p>
</section>
<section>
<p>15.</p>
<p>Luther trhnutím otevřel dveře a sprintoval chodbou. S Julií jsme se hnali za ním.</p>
<p>„Co to sakra je?“ zaječela jsem přes vřeštění.</p>
<p>„Můj poplach. Někdo se mi zrovna vloupal do laboratoře.“</p>
<p>Zahnuli jsme za roh a skoro se srazili se čtyřmi dalšími lidmi, jedním v obleku, dvěma v nemocničním oblečení a jedním v protichemickém obleku bez helmy a rukavic. Všichni v sobě nesli tolik magie, že by dokázali srovnat se zemí menší budovu. Luther se protáhl kolem nich a rozrazil dveře do své laboratoře. Kovový kryt byl zdvižený, tělo drakonoida leželo volně přístupné. V boku mu zela hluboká bodná rána.</p>
<p>„Kruci!“ Luther si prohrábl vlasy. „Bodnul do mého exempláře!“</p>
<p>Někdo se dostal do budovy, obešel všechna bezpečnostní opatření a vloupal se do Lutherovy laboratoře. Kdyby média zjistila, že do Biohazardu, skladiště všech nebezpečných a podivných věcí, někdo pronikl nepozorovaně, padla by velká spousta hlav.</p>
<p>„Tudy!“ vykřikla žena. „Utíká předními dveřmi ven!“</p>
<p>Mágové se otočili na patě a hnali se tam. Chlap v protichemickém obleku otevřel nejbližší okno. Na pěstech mu vyrazily plameny. Udeřil pěstí do vzduchu, odloupla se mu od ní ohnivá koule, přeletěla dolů na ulici a vybuchla.</p>
<p>No páni.</p>
<p>Všichni až na pyromanta se rozběhli ke schodišti. Abych neměla pocit, že o něco přicházím, rozhodla jsem se rozběhnout také.</p>
<p>Společně jsme se vyřítili z předních dveří. Ulice zela prázdnotou. Nezbylo tady nic, jen metr a půl dlouhá vypálená šmouha.</p>
<p>„Kam se poděl?“ vykřikl Luther.</p>
<p>Nikdo neodpověděl.</p>
<p>„Kde je Chumlinka?“</p>
<p>„Jana ji s sebou vzala na výjezd,“ odpověděl muž.</p>
<p>„Ale no tak! K čemu je nám pes stopař, když tady nikdy není?“ zalomil Luther rukama.</p>
<p>Nad hlavami nám proletěla další ohnivá koule a plameny se rozprskly na ulici.</p>
<p>„Garcío, mohl bys přestat zapalovat všechno kolem?“ zařval Luther.</p>
<p>„Pardon!“ zavolal muž z okna. „To byla nehoda.“</p>
<p>Zakryla jsem si dlaní obličej. Julie vedle mě stiskla rty a dělala tlumené mňoukavé zvuky, jak se snažila nesmát.</p>
<p>Dveře Biohazardu se rozletěly a z nich se vynořila Patrice Lane, šéfka oddělení Nakažlivých nemocí, a za ní houf jejích techniků.</p>
<p>„Tak fajn, kde je? Jsem nabitá stafylokokem. Dejte mi dvě vteřiny a bude pokrytý vředy. Pak nám řekne všechno.“</p>
<p>„Utekl,“ vysvětlila jí tmavovlasá žena.</p>
<p>„Cože?“ Patrice překvapeně zamrkala.</p>
<p>Julie se zlomila v pase a začala chrčet.</p>
<p>„Přestaň s tím,“ pověděl jí Luther.</p>
<p>Ze stínů vyšel muž. Na sobě měl džíny a hnědou bundu s kapucí, která mu teď ležela na zádech. Průměrné výšky, měl světle hnědé, lehce kudrnaté vlasy a příjemnou přátelskou tvář s přivřenýma modrýma očima, velkým nosem a rašícím knírem a bradkou. Na jeho očích mi přišlo něco neurčitě povědomého.</p>
<p>Přišel ke mně. „Choti. Je taková čest vás znovu potkal. Jejda. Tak bych vám neměl říkat.“ Měl lehký irský přízvuk.</p>
<p>„Možná si vás nebude pamatovat,“ řekla Julie. „Ona–“</p>
<p>„Jardin,“ řekla jsem. Když jsme se setkali posledně, byl ve své krysodlačí formě a já ho skoro bodla. Pracoval pro Roberta, alfu klanu Krys a současného šéfa bezpečnosti Smečky.</p>
<p>„Ach,“ řekl Jardin. „Takže si pamatujete. Jsem poctěn.“</p>
<p>„Co je zač?“ chtěl vědět Luther. „Kdo jste?“</p>
<p>„Není to on,“ ozvala se tmavovláska. „Ten druhý chlapík byl starší, vyšší a oblečený v černé.“</p>
<p>„Je členem Smečky,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Aha. Počkejte!“ Lutherovi se rozsvítily oči. „Zvládnete stopovat?“</p>
<p>„Ano.“ Jardin přikývl.</p>
<p>„Bezva. Vyběhl odsud muž. Máte jeho pach?“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Jardin. „Viděl jsem ho a taky poznám jeho pach, ale víte, nechytíte ho.“</p>
<p>„Cože?“ otázal se muž v obleku. „Proč?“</p>
<p>„Měl s sebou koně.“</p>
<p>„Koně.“ Luther zamával rukama. „Máme několik pokročilých vozidel. Koně dohoníme. Když budeme všichni zaklínat najednou, nastartujeme ani ne za tři minuty.“</p>
<p>Ha. Když zaklínal víc než jeden člověk, auta startovala rychleji. Proč jsem to nikdy nevyzkoušela? V duchu jsem si ten poznatek uložila do paměti, abych ho mohla později blíž prozkoumat.</p>
<p>„Byl to velmi rychlý kůň,“ řekl Jardin.</p>
<p>„Jak rychlý?“ zeptala se brunetka.</p>
<p>Krysodlak se usmál. „Měl křídla.“</p>
<p>Ulice naprosto ztichla.</p>
<p>„Nádherná černá křídla,“ dodal Jardin.</p>
<p>Takže ifrít věznil Eduarda na nějakém neurčeném místě a naše jediné vodítko právě odlétlo na okřídleném koni.</p>
<p>Všichni začali mluvit najednou. Mágové mávali rukama.</p>
<p>Lutherův hlas zazněl nad všemi. „Zavolám Řádu.“</p>
<p>Vážně? Zdvihla jsem obočí.</p>
<p>„Promiň, Danielsová,“ řekl Luther. „Takový je protokol. Teď je potřeba těžkého kalibru.“</p>
<p>Ustoupila jsem a usmála se na Jardina. „Černý kůň?“</p>
<p>„Ano.“ Přikývl.</p>
<p>„Arabský?“</p>
<p>„Omlouvám se, ale tohle nepoznám.“</p>
<p>Vsadím se, že vypadal jako kůň za milion dolarů.</p>
<p>„Chtěl jsi něco?“</p>
<p>Sáhl do bundy. „Můj alfa tohle předložil Pánu šelem, ale Jim má pocit, že na to teď není ten pravý čas. Můj alfa je jiného názoru. Má pocit, že jde o hrozbu pro Smečku a celé město. Říkal, že byste o tom měla vědět.“</p>
<p>Předal mi štos polaroidů. První z nich ukazoval velký šedý blok zformovaný ze zbytků různých budov. Vedle něj stála osoba. Ten blok mohl být nejméně deset metrů vysoký. Srdce mi s trhnutím poskočilo v hrudi. Tohle už jsem viděla. Takhle můj otec vybudoval Mišmar.</p>
<p>Prolistovala jsem zbytek fotek. Další blok. A další. Uprostřed pole stál na skládacím stolku malý dřevěný model. Můj otec stál vedle muže držícího plán. Stále měl podobu „moudrého otce“, staršího muže s rysy Dia nebo Mojžíše v druhé půlce jejich života, vypadal moudře a krásně, vládl nadpřirozenou mocí a jeho tmavě hnědé oči byly bezvěké… Profil mého otce se rozostřil. Na fotografii se na mě otočil a mrknul. Jak milé.</p>
<p>Julie si připlácla dlaň na ústa. Jardin pobledl.</p>
<p>Zkurvysyn. Budoval další věž. Tohle území si nevezme.</p>
<p>„Kde byly pořízeny?“</p>
<p>Jardin se vzpamatoval natolik, že dokázal mluvit. „Blízko Lawrenceville.“</p>
<p>Těsně za mým územím. <emphasis>Ale ne, tak to ne. Jen přes mou mrtvolu.</emphasis> Ještě líp, přes tu jeho.</p>
<p>„Díky,“ pověděla jsem Jardinovi. „Vyřiď Robertovi, že se o to postarám.“</p>
<p>Otočila jsem se a zamířila k našemu autu. Nakráčet k otci přímo by mohl někdo brát jako vyhlášení války, a pokusit se ho kontaktovat pomocí magie bylo jako koledovat si o průšvih. Co se týkalo magických vlastností, byl kilometry přede mnou a otevřít mezi námi jakékoliv magické spojení by bylo nemoudré. Neměla jsem ani ponětí, jak ho kontaktovat, ale někoho takového jsem znala.</p>
<p>„Jedeme domů?“ zeptala se Julie vedle mě, šla rychlou chůzí.</p>
<p>„Ne.“ Hlas jsem měla pevný jako ocel. „Míříme do Kasina. Musím si promluvit se svým otcem.“</p><empty-line /><p>„Jak to na té fotce udělal?“ zeptala se Julie. „Jak? Když tu fotku pořídili, technologie byly u moci.“</p>
<p>„To nevím.“ Ráda bych taky věděla, co znamenala Siennina vize, ale zatím se nedostavilo žádné moudro, ani porozumění. Vadilo mi to.</p>
<p>Procházely jsme skrz parkoviště Kasina, kde měl Lid, oblíbený kult mého otce lomeno zoo, kde jste si mohli pohladit nemrtvého, své hlavní velení v Atlantě. Šlo o kopii Tádž Mahalu, posazenou uprostřed obrovského pozemku, kde dřív georgijský Dóm nabízel svých víc jak sedmdesát tisíc sedadel sportovním fanouškům. Dóm už byl dávno pryč, padl za oběť vlnám magie, a teď oblasti dominovalo Kasino. Během dne se nádech jeho čistě bílého mramoru měnil podle barvy oblohy, ale v noci, osvětlený svitem silných vílamp, vypadalo spletité kamenné mřížování naprosto nehmotné, jako z jiného světa, jako by celou obrovskou budovu utkali z měsíčního světla nějací kouzelní pavouci. Dlouhé obdélníkové fontány, ozdobené sochami zachycujícími hinduistické bohy uprostřed pohybu nad vodou obarvenou světly, se táhly až ke dveřím Kasina, a jak jsme mezi nimi procházely blíž, v mysli mi zářila rudá světélka upířích myslí. Plazili se po zdobených parapetech, pohybovali se uvnitř Kasina, a dole pod budovou, kde se nacházely stáje, byla zem naprosto rudá, jako by šlo o příliv nějakého krvavého moře. Nejradši bych tam sáhla a rozdrtila je jednoho po druhém, dokud by moře červených světélek nezmizelo a nezůstala jen pokojná temnota.</p>
<p>„Nenahání ti to strach?“ vyzvídala Julie.</p>
<p>„Nemůžu si dovolit vyšilovat. A ani ty ne.“</p>
<p>„No, já…“ Julie se zastavila, oči doširoka rozevřené.</p>
<p>Otočila jsem se k ní.</p>
<p>Upřeně se dívala na Kasino, dolů, kde by měly být stáje. „To jsou… ?“</p>
<p>Tohle nebyla její magie senzibilky. Byly jsme příliš daleko, oddělené od stájí tunami půdy a kamení.</p>
<p>„Upíři,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>Před nějakou dobou skoro zemřela a já očistila její krev svou vlastní, abych ji zachránila. Šlo o krevní rituál mého otce, ale byla to jediná možnost. Připoutala jsem ji k sobě stejně, jako byl Hugh spojený s mým otcem, a stejně jako on nikdy nemohla odmítnout můj přímý rozkaz. Snažila jsem se to před ní udržovat v tajnosti. Pokud mě paměť neklame, zatím se mi tomu podařilo vyhýbat jednoduše proto, že Julie obvykle udělala, co jsem po ní chtěla, aniž bych jí musela něco přikazovat, a v těch vzácných případech, kdy jsem musela něco rozkázat, Julie byla ochotná poslechnout. Jednoho dne přijde čas, kdy bude chtít udělat naprostý opak toho, co jí řeknu, a pak zjistí, že jsem ji okradla o svobodnou vůli. Toho dne jsem se děsila, ale řešit to budu, až ten čas přijde. Zrovna teď jsem se musela vyrovnat s úplně jiným vedlejším účinkem. Zdálo se, že moje krev Julii mění.</p>
<p>„Mají jich tolik,“ zašeptala Julie.</p>
<p>„Ano.“ Stála jsem vedle ní. „Drží to pod pokličkou. Kdyby lidé věděli, kolik upírů se pod Kasinem skrývá, nikdo by jim tam nechodil sázet.“</p>
<p>Přejela Kasino pohledem.</p>
<p>„Cítíš každého z nich?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Myslíš, že by ses dokázala natáhnout a jednoho popadnout.“</p>
<p>Přimhouřila oči. „Mám pocit, že bych mohla.“</p>
<p>„Fajn. Až najdeme Eduarda, můžeme začít cvičit. Teď mě následuj a nech si svou moc pro sebe.“</p>
<p>Došly jsme až k bráně do Kasina. Dvě stráže nás schválně ignorovaly. Prošly jsme do vstupní haly. Nejdřív ke mně dorazil hluk: mechanické vrčení automatů, upravených, aby fungovaly i při vlně magie, hřmot lidských hlasů… Nadšené výkřiky jakéhosi výherce zněly skoro jako pták v bolestech… řinčení kovových žetonů… to všechno se slévalo v jednu matoucí, hysterickou kakofonii. Pak jsem hlavní patro spatřila. Desítky automatů osvětlených vílampami a obklopených hráči, a za nimi zelené karetní stolky a rulety, tváře hráčů pokeru zbavené jakýchkoliv lidských emocí. Tím vším elegantně proplouvali obsluhující, a tu a tam tovaryš v černé a purpurové, barvách Kasina, pozoroval místní patrony.</p>
<p>Jeden z tovaryšů, průměrně vysoký muž kolem pětadvaceti s nevlídným obličejem, mi zastoupil cestu. „Promiňte, budu potřebovat nějaký průkaz.“</p>
<p>Zamračila jsem se na něj. „Můj průkaz?“</p>
<p>„Její.“ Ukázal na Julii. „Nezletilým není do Kasina vstup povolen.“</p>
<p>„Vyřiďte Ghastekovi, že je tady Kate a chce se s ním setkat. Pro mě udělá výjimku.“</p>
<p>Tovaryš se zatvářil nadutě. „Je mi líto, ale zrovna teď nepřijímá návštěvníky.“</p>
<p>„Mě přijme.“</p>
<p>„Ne, to si nemyslím. Pracuju přímo pro něj a jsem si docela jistý, že se dnes s vámi nesetká.“ Ukázal rukou na dveře. „Tudy prosím. Nerad bych volal ochranku.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Tak fajn. Hádám, že mu to povím osobně.“</p>
<p>Natáhla jsem se svou magií a popadla moře rudých světel pode mnou. Všichni upíři ve stáji najednou nehybně seděli. Držet dvě stovky upírů bylo hodně těžké a mému mozku se to vážně, ale vážně nelíbilo.</p>
<p>Tovaryš přede mnou si ničeho nevšiml. „Možná jsem se nevyjádřil jasně,“ řekl, vyslovil to přehnaně pomalu. „Občas mluvím moc rychle.“</p>
<p>„To bude určitě tvým oslňujícím intelektem, že?“ zeptala se Julie.</p>
<p>Snažila jsem se vážně usilovně nesmát. Mohla jsem jen doufat, že si někdo všiml, že jejich nemrtví se koukají všichni jedním směrem a nehýbou se, protože jsem cítila, jak se téměř rozpadám ve švech.</p>
<p>Tovaryš zrudl. „Podívejte, jsou dva druhy lidí, kteří tady patří. Ti talentovaní, kteří tady pracují, a ti další, kteří si sem přijdou užít a utrácet peníze. Vy tady nepracujete a –“ dlouze přejel pohledem po mých džínách a okopaných botách, „nevypadáte, že byste měla peníze.“</p>
<p>Zezadu se vynořila Rowena. Její jasně rudé vlasy jí seděly na hlavě jako koruna v těžkém složitém copu. Měřila metr padesát pět, a postavu, oděnou do brčálově zelených, jiskřivých šatů, měla nemožně dokonalou. Úzký pas, štědře obdařený hrudník, dokonalý zadek a hezké nohy. Měla neskutečně nádhernou tvář. Lidé se za ní nejen obrátili, ale zůstali na ni hledět, a to se docela hodilo, protože byla zodpovědná za vztahy Kasina s veřejností. Byla taky třetí nejsilnější Pán mrtvých ve městě a úctyhodný nepřítel. Když se někde objevila, většinou to byla událost sama o sobě, ale teď působila dost komicky. Běžela tak rychle, jak jen jí dlouhé úzké šaty a střevíčky na patnácticentimetrovém podpatku dovolovaly, což nebylo zrovna rychle. Dva tovaryši za ní, muž a žena, oba kolem pětadvaceti a oblečení do vycházkových obleků, spíše než do uniforem, se snažili najít křehkou rovnováhou mezi spěchem a přebíháním. Učedníci ze starších ročníků, blízko k absolvování.</p>
<p>Pustila jsem upíry.</p>
<p>Rowena mě uviděla a svou rychlochůzi ještě zrychlila.</p>
<p>„Nepatříte sem,“ pokračoval tovaryš. „Žebráky tady netolerujeme.“</p>
<p>„Máš velký malér,“ oznámila mu Julie.</p>
<p>Rowena dorazila až k nám. Naoko se usmívala, ale pohled měla strašlivý. Tovaryš ji uviděl. „Paní, já to zvládnu –“</p>
<p>Praštila ho do zátylku. Ucukl.</p>
<p>„Pokloň se,“ ucedila skrze zatnuté zuby.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Pokloň se, ty idiote.“</p>
<p>Tovaryš se s překvapeným výrazem předklonil.</p>
<p>Rowena se na mě usmála. „Šarrim. Hluboce se omlouváme za tohle nedorozumění. Je tu nový a nečekali jsme vás tu.“</p>
<p>Šarrim. Králova. Nesnášela jsem, když mi v dobách, kdy byl Curran Pánem šelem, říkali Choti, ale dala bych tomu vždycky přednost před Šarrim. „Žádný problém.“</p>
<p>Tovaryš byl stále předkloněný. Podle výrazu na jeho tváři neměl naprosto tušení, co se děje.</p>
<p>„Tudy, prosím.“</p>
<p>S Julií jsme následovaly Rowenu. Tovaryš za námi se napřímil. „Kdo to byl?“</p>
<p>„To je jedno,“ pověděla mu tovaryška. „Tady máš neschopenku. Musíš jít domů.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Jsi hrozně nemocný,“ ucedil tovaryš mezi zuby. „Musíš jít domů a lehnout si. Byl jsi celý večer doma, a jestli se Ghastek zeptá, vůbec netušíš, kdo na patře pracoval místo tebe. Běž.“</p>
<p>Zahnuly jsme za roh a vydaly se po schodišti dolů. Přelil se přese mě suchý, odpudivý zápach, puch nemrtvých. Přímo nad námi ze stropu visel upír, držel se tam díky dlouhým drápům. Kostnatý, šedý a lysý, linula se z něj odporná magie. Kdybych se začala dávit, naprosto by to zkazilo celou chvíli, tak jsem se ho snažila ze všech sil ignorovat. Mířily jsme dolů a nemrtvý nás následoval, oči mu zářily tlumenou rudou.</p>
<p>Rowena si velmi opatrně udržovala neutrální výraz. Naše matky byly vzdálené příbuzné, na což už musela touhle dobou přijít. Dlužila čarodějkám laskavost, a ty ji za to donutily přísahat, že mi bude pomáhat, protože v té době se mě snažily posílit, jelikož Sesterstva neměla nejmenší chuť otročit pro Rolanda. Nikdo kromě čarodějek věštkyň a nás dvou o té dohodě nevěděl. Ať už se v Roweně mlely jakékoliv emoce, držela je pod pokličkou.</p>
<p>Klesaly jsme stále níž do útrob Kasina, prošly skrz ocelové dveře do betonové chodby a pokračovaly do bludiště tunelů navržených, aby zmátly upíry bez pilota pro případ, že by zámky na jejich klecích nějak selhaly. Tunely konečně skončily a my se vynořily do rozlehlé kulaté místnosti naplněné celami s upíry, v každé řadě byly vždy dvě u sebe a táhly se až do středu místnosti. Ten puch byl nesnesitelný. Julie vedle mě se ostře nadechla.</p>
<p>„Není třeba se bát,“ řekla Rowena. „Jsou bezpečně zavření.“</p>
<p>Julie po mně střelila pohledem. Položila jsem jí ruku na rameno, snažila se ji uklidnit. Příliš mnoho nemrtvých. Jejich magie jí zahlcovala smysly.</p>
<p>„Takže Ghastek nechtěl Natarádžovu kancelář?“ Bývalý šéf Lidu používal okázalou kancelář v kupoli Kasina, kompletně i se zlatým trůnem a uměleckými díly nedozírné ceny na stěnách.</p>
<p>„Vyklidili jsme ji a udělali z ní klub pro děti, aby se měly kde zabavit, zatímco se tady jejich rodiče zbavují peněz,“ řekla Rowena. „Chceme se stát místem, kde jsou rodiny vítány.“</p>
<p>Málem jsem se zakuckala.</p>
<p>Zahnuly jsme doleva a vyšly po schodišti na balkón z neprůhledného skla, poskytujícího výhled na obrovský sál. Rowena zaklepala a otevřela nám dveře. Ghastekovu kancelář jsem navštívila už dřív. Příliš se od té doby nezměnila. Zdi lemovaly stejné poličky s knihami a různými podivnými předměty, na čestném místě stále visely okovy pro čarodějnice z pozdního šestnáctého století, ta samá půlměsícová rákosová pohovka a samozřejmě upír způsobně usazený v rohu jako ostražitá lysá kočka.</p>
<p>Ghastek stál u okna zabírajícího celou stěnu a usrkával kávu z bílého hrnku s nápisem <emphasis>Noční směna: Děláme to potmě</emphasis>. Z téhle strany bylo sklo okna křišťálově průzračné, nabízelo skvělý výhled na stáj s nemrtvými, a Ghastek si ji prohlížel, jako by ji vlastnil, což byla víceméně pravda. Byl oblečený do padnoucích, námořnicky modrých kalhot a pleteného šedého svetru s nádechem do modra. Oboje vypadalo elegantně a zdánlivě jednoduše, což pravděpodobně znamenalo, že to bylo odporně drahé. Vzorek na svetru narušoval malý černý sametový trojúhelník, těsně pod hladce pleteným límcem. Trojúhelník samotný ho musel stát dalších tři sta dolarů.</p>
<p>Oblečení měl trochu volné, měl by víc jíst.</p>
<p>Z nějakého důvodu mi myšlenka na Ghasteka a jídlo nedělala dobře. Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, dokud se mi z paměti velmi pomalu nevynořila odpověď: Společně jsme hladověli v Mišmaru. To bude ono.</p>
<p>„Takže se ti ten hrnek líbil?“ zeptala jsem se. Poslala jsem mu ho k Vánocům.</p>
<p>Ghastek se otočil ke mně. Rowena se posadila na pohovku.</p>
<p>„Díky za ten milý dárek,“ řekl Ghastek a zvládl těm šesti slovům vtisknout naprosto žádnou emoci. „Co pro tebe můžu udělat?“</p>
<p>„Potřebuju, abys zavolal mému otci.“</p><empty-line /><p>Ghastek na mě zůstal zírat. Rowena překvapeně zamrkala.</p>
<p>„Co tím myslíš, zavolat tvému otci?“</p>
<p>„Použij telefon, vytoč jeho číslo, prostě mu zavolej.“</p>
<p>Ghastek se to chvíli snažil zpracovat. „Těžko je zavolat Rolandovi.“</p>
<p>No páni. Hádám, že od něj příště dostanu přednášku, že do Mordoru se nedá dostat jen tak. „Dobře, tak jak se s ním obvykle spojíte?“</p>
<p>„Neděláme to,“ oznámila mi Rowena.</p>
<p>„Když nastane něco, co považujeme za závažné,“ pověděl mi Ghastek, „vyplníme žádost.“</p>
<p>Telefon zazvonil. Ghastek ho zdvihl. „Řekl jsem, že máte odložit mé hovory.“</p>
<p>Oči se mu rozšířily. Velmi opatrně položil hrnek a pak mi nabídl sluchátko. „To je pro tebe.“</p>
<p>Vzala jsem to.</p>
<p><strong><emphasis>„Kvítku,“</emphasis></strong> ozval se mi do ucha otcův hlas. Jeho magie se přese mě přelila, jako by někdo rozčísl atmosféru a mě zalil vesmír v celé své kráse. Naprostá, monumentální moc v jeho hlase mě obírala o dech. Musel na něčem pracovat… nejspíš na té zatracené věži… protože když jsem s ním mluvila posledně, dal si načas, aby se krotil a dopad jeho slov nebyl až tak… kosmický.</p>
<p>Stiskla jsem tlačítko reproduktoru a telefon položila. Chtěla jsem mít obě ruce volné pro případ, že by z telefonu něco vyskočilo a pokusilo se mi jít po krku.</p>
<p><strong><emphasis>„Tohle mi rozjasnilo noc,”</emphasis></strong> pokračoval otec<strong><emphasis>.</emphasis></strong></p>
<p>Rowena ztuhla, naprosto, jako socha. Julie vytáhla z kapsy kus křídy, nakreslila na podlaze ochranný kruh a posadila se do něj. Na opačném konci místnosti Ghastek zatínal zuby, nejspíš se snažil zmírnit efekt Rolandova hlasu. Jo, tak to hodně štěstí.</p>
<p><strong><emphasis>„Jak se ti daří?“</emphasis></strong> zeptal se otec.</p>
<p><emphasis>Řekni něco diplomatického… něco…</emphasis> „Jestli v Lawrenceville postavíš věž, rozbourám ji, zapálím a posypu solí místo, kde stála.“</p>
<p>Ghastek si zakryl rukama tvář a promnul si ji. Nedokázala jsem odhadnout, jestli to bylo hrůzou nebo frustrací.</p>
<p><strong><emphasis>„Tuhle konverzaci bychom měli vést osobně. Už vím, co si takhle zajít na večeři?“</emphasis></strong></p>
<p>Cože? „Ne.“</p>
<p><strong><emphasis>„Když jsem se probudil poprvé, pár roků před Změnou, často jsem býval hostem v takovém decentním řetězci restaurací, měli hodně bohaté menu. Nemůžu si přesně vybavit jméno, ale bylo tam ovoce a hmyz.“</emphasis></strong></p>
<p>Ghastek se mi snažil něco neslyšně říct. Zavrtěla jsem hlavou. Už tak jsem byla dost rozhozená, jak jsem se snažila udržet své magické štíty. Mluvit s ním během vlády technologií bylo o mnoho jednodušší. „Tu věž považuju za vyhlášení války. Zabraňuješ mi, abych mohla rozšířit své území. Tohle naprosto jasně porušuje naši dohodu.“</p>
<p>Ghastek popadl kus papíru ze stolu a začal na něj cosi zuřivě kreslit.</p>
<p><strong><emphasis>„Moc rád bych tě zas viděl.“</emphasis></strong></p>
<p>Pán mrtvých zdvihl svou malůvku. Byl na něm zadek, nad nímž přelétala včela. Cože?</p>
<p><strong><emphasis>„Nemluvil jsem s tebou už sto dní.“</emphasis></strong></p>
<p>„Z mé strany to nebyla nepozornost.“</p>
<p>Musela jsem se zašklebit, protože Ghastek ještě cosi dočmáral na papír a znovu ho zdvihl. Na zadek přikreslil lísteček. <emphasis>Ale ano, jistě, to všechno vysvětluje. Díky, pane Nápomocný.</emphasis> Odmávla jsem ho. Rowena vstala, po špičkách přešla ke Ghastekovi a ten papír mu vzala.</p>
<p><strong><emphasis>„Mám volno zítra v pět,“</emphasis></strong> řekl. <strong><emphasis>„Vezmi s sebou i rodinu.“</emphasis></strong></p>
<p>Rowena zdvihla papír. Bylo na něm tiskacími písmeny napsáno: APPLEBEE‘S.</p>
<p>Ach… aha. „Nehodlám s tebou večeřet v Applebee‘s.“</p>
<p><strong><emphasis>„Zítra v pět. Díky, že jsi mě pozvala na své území. Jsem tak rád, že se sejdeme. To mi dá příležitost zastavit se v naší místní pobočce. Těším se, až se dozvím, jak to tam jde.“</emphasis></strong></p>
<p>A zavěsil.</p>
<p>Ale krucinál.</p>
<p>Natáhla jsem se a opatrně vypnula tlačítko reproduktoru.</p>
<p>Julie vydechla a vystoupila z kruhu.</p>
<p>„Pomohlo to?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nevím,“ řekla a zadívala se na Ghasteka. „Omlouvám se za tu pokreslenou podlahu.“</p>
<p>Mávl nad tím rukou. „To je v pořádku.“</p>
<p>Rowena zdvihla obočí. „To jsi zapomněl jak psát?“ zeptala se tiše.</p>
<p>Ghastek se na ni jen zadíval. Naprosto jsem to chápala. Být v přítomnosti Rolandovy magie vyžadovalo vaši pozornost. Soustředili jste se, abyste ji zablokovali, dokud vám to nezkratovalo normální myšlení. Jako byste se snažili vést inteligentní debatu, zatímco se vás pokoušel vcucnout obrovský maelström. Museli jste šlapat vodu, aby vás nevtáhl pod hladinu, a to zabíralo veškerou vaši koncentraci.</p>
<p>Přišla jsem tady, abych mu možná vyhlásila válku, a namísto toho jsme skončili u plánování večeře. Změnu v Atlantě přežilo jen jedno Applebee‘s. Řetězec začal v Decaturu v Georgii v osmdesátých letech dvacátého století a jediná restaurace toho jména tam stále stála a tvrdili, že jsou ti první a původní Applebee‘s.</p>
<p>Budu muset jít na večeři. Zastávka v místní pobočce byla výhružka. Nebyla jsem si jistá, jestli si to Ghastek nebo Rowena uvědomovali, ale já jeho vzkaz pochopila naprosto jasně. Bylo jen na mně, jak ta nečekaná inspekce dopadne a kolik hlav pak díky ní padne.</p>
<p>Na člověka, který si nebyl většinu mého života jistý, jestli existuju, můj otec pochopil velmi rychle, jak se mi dostat na kobylku.</p>
<p>Ghastek se opřel dozadu a zkřížil paže. „Měl jsem slibnou kariéru. Dosáhl jsem uznání a nějakého nepatrného pocitu bezpečí. A pak jsi přišla ty.“</p>
<p>Aha. On i desítky rukojmích, které tady v Kasinu pracovaly, si klidně můžou brečet, jak chtějí. „Kdo tě učil kreslit, Ghasteku? To ani zdaleka nevypadá jako jablko. Spíš jako zadek.“</p>
<p>„Spíš jako broskev,“ poznamenala Rowena.</p>
<p>„Za méně než dvacet čtyři hodin mi sem dorazí inspekce,“ oznámil nám Ghastek suše. „Pokud jste skončili s kritizováním mých kreslířských schopností, mám práci.“</p>
<p>Opřela jsem se do pohovky. „Dělá ti ta inspekce starosti?“</p>
<p>Vypadal uraženě. „Ne. Můžeme přijmout inspekci kdykoliv a obstojíme i při pečlivé prohlídce.“</p>
<p>„Jestli jsi nervózní, mohla bych se ujistit, že sní něco lahodného a sladkého, než sem přijde. Jako velkou porci trojmléčného dortu nebo čokoládový pohár.“</p>
<p>Ghastek se na mě upřeně zahleděl. „Vypadněte.“</p>
<p>Vstala jsem a velmi okatě jsem popotáhla. „Pojď, Julie. Očividně tady nejsme vítané.“</p>
<p>„Doprovodím vás ven,“ oznámila mi Rowena.</p>
<p>Došla jsem ke dveřím, otočila se a zadívala se na Ghasteka. Otec sice chápal, co mě pohání vpřed, ale já byla jeho dcera a studovala jsem ho celý svůj život.</p>
<p>„Pořád nad ním přemýšlíš jako nad bohem. Je to člověk. Miluje život a všímá si každého okamžiku. Každá vteřina je pro něj naplněná nekonečným údivem. Všímá si povrchu látky pohovky pod konečky prstů a barvy čaje v šálku. Takhle zůstává naživu, protože kdyby ho někdy přestal bavit svět a on o něm ztratil iluze, stal by se stínem svého dřívějšího já a zemřel by, stejně jako moje teta. Chovej se k němu jako k člověku. Jestli chceš udělat dobrý dojem, nepřipravuj mu žádné velké oficiální uvítání. Setkej se s ním osobně a ujisti se, že se mu dostane těch drobných každodenních zdvořilostí.“</p>
<p>A s tím jsem odešla ven.</p><empty-line /><p>„Můžu s tebou mluvit v soukromí?“ zeptala se Rowena polohlasně, když jsme vešli do vstupní haly. „Venku?“</p>
<p>„Jistě.“ Měla jsem docela dobrou představu, o jakou konverzaci půjde. <emphasis>Proč jsi mi neřekla, že jsi dcera mého téměř nesmrtelného šéfa? Nějak na to nepřišla řeč. Jak budeme pokračovat dál?</emphasis> Bleh.</p>
<p>Ale byla ke mně připoutaná přísahou, kterou dala čarodějkám. Otočila jsem se k Julii. „Běž napřed a nastartuj auto, prosím.“</p>
<p>Julie věnovala Roweně krátký pohled ze strany, tak plný pubertálního opovržení, že by dokázal okamžitě sežehnout na popel malou armádu, a pak zrychlila před nás.</p>
<p>„To dítě je úplně stejné jako ty,“ pověděla mi Rowena a tón jejího hlasu dával velmi jasně najevo, že to nemyslela jako lichotku.</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Už jsme byly skoro u dveří, když k nám téměř přisprintovala tovaryška s krátkými tmavými vlasy.</p>
<p>„Potíže,“ pověděla jsem Roweně.</p>
<p>Otočila se. Tovaryška dorazila až k ní.</p>
<p>„Teď ne,“ řekla Rowena.</p>
<p>Tovaryška polkla naprázdno a zašeptala: „Frederik se obnažil před dvěma mladými ženami před dámskými toaletami.“</p>
<p>Roweně se rozšířily oči. Otočila se na podpatku ke mně. „Jen minutku.“</p>
<p>„Klidně si dej načas. Počkám na tebe u fontány.“</p>
<p>Vyšla jsem ze dveří Kasina. Po puchu nemrtvých chutnal noční vzduch jako doušek chladné vody za žáru letního dne. Pohostinnosti Lidu jsem měla na jeden večer dost. Možná, kdybych si opláchla tvář vodou z jedné z těch pěkných fontán, třeba by to trošku smylo ten puch.</p>
<p>Muž mi zastoupil cestu. „Kate!“</p>
<p>Znala jsem ho? Už jsem ho potkala dřív. Vykročil vpřed a světlo mu dopadlo na tvář. Lago Vista. Až na to, že tenhle Lago omládl nejméně o dvacet let. Ten, na kterého jsem si pamatovala, měl kolem pětačtyřiceti. V mé paměti mu zřídly vlasy, svaly na postavě mu trochu ochably a tvář mu začaly rozrývat vrásky. Tenhle Lago byla na vrcholu sil. Stál vzpřímeně, ramena měl široká a hrudník mu vyplňoval koženou bundu. Když se neuspěchaně loudal ke mně, v jeho chůzi nebyl ani náznak kulhání. Vlasy měl husté, oči jasné a jeho úsměšek přešel ze zlehčujícího v samolibý.</p>
<p>Všechny varovné sirény v mysli se mi rozezněly na poplach.</p>
<p>„Ahoj.“ Lago na mě mrknul. „Nevěděl jsem, že sázíš.“</p>
<p>„Kdepak. Jsem tady pracovně.“ O Lagovi jsem si musela vzpomenout na něco důležitého. Životně důležitého. Bolela mě z toho hlava, ale když jsem se pokusila ty vzpomínky vybavit, nebylo tam nic.</p>
<p>„Jen jsem ti chtěl říct, že jsme v pohodě. Nedržím v sobě zášť.“</p>
<p>„O čem to sakra mluvíš?“</p>
<p>Lago se uculil „Tomu říkám správný přístup. Dávná minulost.“ Zamával paží, jako by házel neviditelný baseballový míč. „Pšá, je to pryč a zapomenuto.“</p>
<p>Dobře. Rozhodně mi chyběl důležitý kus vzpomínek.</p>
<p>„Kde máš chlapa?“</p>
<p>„Doma.“</p>
<p>„Ooo, vyrazila sis do města sama.“ Přikývl. „To se mi líbí. Pojď, můžeš si zatočit párkrát ruletou na můj účet.“</p>
<p>„Ty si můžeš dovolit sázet, Lago?“</p>
<p>Sáhl do bundy. Vypadala úplně nová, stejně jako kalhoty a boty. Vytáhl svazek bankovek, které držela pohromadě gumička, a zdvihl ho mezi ukazováčkem a prostředníčkem. „Jsem v balíku.“</p>
<p>Skoro jsem si to i vybavila. Cítila jsem, jak se cíp té vzpomínky kroutí někde kousek mimo můj dosah. „To máš bohatého strýce, o kterém nevím?“</p>
<p>„Ale ne, takhle jsem se vypracoval sám. Tak, co říkáš, Kate? Co si se mnou užít? Budeš se mít skvěle. Tvůj chlap se to nemusí dozvědět.“</p>
<p>Lago měl vážně drzost.</p>
<p>„Promiň,“ pověděla jsem mu. „Mám se tady s někým za pár minut setkat a pak jdu domů.“</p>
<p>Lago se zamyslel. „Víš ty co, máš pravdu. Proč bych tam měl chodit? Je tam příliš mnoho lidí. Pojďme se místo toho projet. Vždycky jsem si myslel, že jsi kus, Kate. Hmm, ty nohy!“</p>
<p>A právě jsme přešli přímo do děsivého území. Vážně jsem mu nechtěla zlomit ruce. „Ne.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Nech to být, Lago.“</p>
<p>Usmál se na mě. „No, kruci. Myslím, že to budeme muset provést jinak. Chci tuhle.“</p>
<p>Magie mě popadla, snažila se mě přitáhnout vpřed. Stiskla mě zdrcující moc katastrofických rozměrů a otřela se o mě cizí inteligence. Všechny chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru. Shodila jsem štíty a zatlačila zpět. Nohy se mi z toho vypětí třásly. Nemohla jsem vykřiknout, protože jsem neměla hlas. Všechnu svou vůli jsem vyčerpala na to, abych se nepohnula.</p>
<p>Lago mě pobídl rukou, ať jdu k němu. „Auto ať je tady, šup, šup, šup. Ať to lítá.“</p>
<p>Ze stínů naprosto neslyšně vyklouzl elegantní stříbrný kabriolet.</p>
<p>Lago otevřel dveře dokořán. „Dovnitř s tebou.“</p>
<p>Magie mě stiskla a drtila ve svém sevření. Proudila z Laga, ale nepatřila mu. Byl jenom prázdnou skořápkou, kotvou v naší realitě pro něco prastarého a mocného s povědomým nádechem. Zrovna jsem si s tím popovídala na odkladišti Biohazardu.</p>
<p><emphasis>Takže tady jsi, drahoušku. Netrvalo ti to dlouho.</emphasis></p>
<p>Opřela se do mě moc, vynucující si poslušnost. Silná. Tak silná. Zatnula jsem zuby a zatlačila zpět. Ifrítova magie se lehce stáhla, šokovaná odporem.</p>
<p><emphasis>Přesně tak, ty syčáku. Jen si to zkus. Jdu si pro tebe.</emphasis></p>
<p>Moc mě svírala čím dál silněji. Soustředila jsem se, abych zdvihla ruku. Lago se musel zmocnit té zářivé věci, která visela obrovi na uchu, ať už to bylo cokoliv. <emphasis>Ach, ty pitomče pitomá. Nikdy neuzavírej dohody s bytostmi, kterým nerozumíš.</emphasis></p>
<p>„Řekl jsem, že chci tuhle,“ pověděl Lago. „Co se s tebou děje?“</p>
<p>Moc mě drtivě sevřela, snažila se mě vytáhnout na nohy.</p>
<p><emphasis>Zabiju tě. Přijdu si pro tebe a zabiju tě.</emphasis></p>
<p>Zvedala jsem ruku, neskutečně pomalu, jako bych plavala skrz tuhnoucí asfalt. Měla jsem pocit, jako by se mi trhaly svaly a jeden po druhém se odlepovaly od kostí. Přítomnost zodpovědná za kouzlo se do mě opřela celou svou mocí. Moje a džinova magie se střetly a přetlačovaly jako dva meče zaklesnuté proti sobě.</p>
<p><emphasis>Ruku jsem měla skoro u jílce Sarrat. Ještě dalších pár centimetrů a už ji mám. Promiň, Lago. Když se vytáhne kotva, loď odpluje.</emphasis></p>
<p>„Kate?“ Rowena došla až k nám.</p>
<p>Lago si promnul bradu. „Dobrý bože. Bez urážky, Kate. Zapomeň na ni, vezmeme s sebou tuhle.“</p>
<p>Rowena pobledla. Magie zmizela. Odlétla jsem sedm a půl metrů dozadu a dopadla na zadek. Zabralo mi půl vteřiny, než jsem se překulila na nohy. Auto už zrychlovalo a mířilo pryč do noci, Rowena seděla na místě spolujezdce s prázdným pohledem.</p>
<p>Sprintovala jsem za kabrioletem.</p>
<p>Upír po mně skočil a srazil mě k zemi. Párkrát jsme se překulili a nakonec skončil na mně, rudé oči mu žhnuly. Silná ústa se otevřela jen pár centimetrů od mého obličeje, dva tesáky v měsíčním světle připomínaly kosy.</p>
<p>„Ani hnout!“ vyštěkl mi navigátor do ucha. „Identifikujte se.“</p>
<p>Praštila jsem krvesaje do hlavy. „Ty blbečku! Unesl vaši Paní mrtvých. Slez ze mě, sakra. Sežeň Ghasteka! Řekni mu, že stará mocnost unesla Rowenu. Pohni, kruci!“</p>
<p>Upír na okamžik ztuhl.</p>
<p>Pak se brány bílých minaretů nade mnou doširoka otevřely a na chodník začali pršet upíři.</p>
</section>
<section>
<p>16.</p>
<p>Patnáctiletí jsou příšerní řidiči. Jezdí příliš rychle, nedbají na silniční pravidla a myslí si, že jsou nesmrtelní. Existují chvíle, kdy takového patnáctiletého ztřeštěnce za volantem rozhodně potřebujete. Pronásledování kabrioletu, řízeného únoscem nekromantky, po opuštěných ulicích Atlanty uprostřed noci patřilo mezi ně.</p>
<p>„Je moc rychlý,“ zavrčela Julie.</p>
<p>Najeli jsme na hrbol. Jeep vyletěl do vzduchu a se zaskřípěním zase dopadl na vozovku. Přejela jsem si jazykem po zubech, jestli je ještě pořád mám všechny.</p>
<p>Nad námi po budovách uháněli upíři.</p>
<p>Něco nám se zaduněním dopadlo na střechu. Stáhla jsem okénko spolujezdce a dovnitř nakoukl upír, visel hlavou dolů.</p>
<p>„Rozhodně mě to nepobavilo,“ oznámil Ghastek upírovými ústy.</p>
<p>„No, tak to se omlouvám. Nech si na pokladně vrátit vstupné.“</p>
<p>„Mohla bys alespoň pro jednou navštívit mé pracoviště a nezpůsobit při tom obrovský incident?“</p>
<p>„Já ho nezpůsobila.“</p>
<p>„Ne, máš pravdu. Vyjádřil jsem se špatně. Mluvila jsi s mužem, který pak unesl Paní mrtvých, což od nás vyžadovalo masivní ukázku síly, která bezpochyby povede k finančním ztrátám a negativní publicitě ani ne čtyřiadvacet hodin před tím, než přijde tvůj otec na inspekci. ‚Incident‘ je slabé slovo. Jestli to má odvést pozornost, nevyjde ti to. Více než třetina našich sil zůstala v Kasině pod schopným velením. Zvládnou odrazit jakýkoliv útok.“</p>
<p>„To nemá být odvedení pozornosti,“ ucedila jsem skrz zatnuté zuby. „Jde o ifríta, který chce ovládnout město.“ Taky s sebou vzal ani ne čtvrtinu jejich celkového počtu upírů.</p>
<p>Krvesajova tvář naprosto znehybněla, jak nad tím Ghastek přemítal.</p>
<p>„Moment.“ Julie zahnula za roh šílenou rychlostí. Auto se převážilo na dvě kola. Popadla jsem držadlo nad oknem. Jeli jsme takhle vteřinu svírající žaludek a pak dopadli zpátky na všechna čtyři kola.</p>
<p>„Džin,“ řekl Ghastek nakonec.</p>
<p>„Ano. Je to stará mocnost, pravděpodobně spojená s nějakým předmětem. Ten muž v autě je žoldák. Věřím, že se mu ta věc dostala do ruky, tak si přál mládí, kouzelné auto plné peněz, a pak ženu, a teď je čas, aby za to zaplatil.“</p>
<p>„Džin ovládne lidského hostitele,“ řekl Ghastek. „Takže ten obr, který zničil Cech, byl taky džinovského původu, a jelikož se tři přání tohohle muže zrovna vyplnila, můžeme očekávat dalšího.“</p>
<p>Ať už měl Ghastek jakékoliv chyby, rozhodně nebyl hloupý.</p>
<p>„Měl bych ještě něco vědět?“ zeptal se.</p>
<p>„Je to ifrít, takže zbožňuje oheň. Poslední obr byl přes dvacet metrů vysoký. Ještě pořád se proměňoval, když jsem ho zabila. Kovové nohy, vysoký žár. Nízká inteligence, nemluvil, hodně zuřil, a jakmile padl, zábavná oživovací proměna. Jeho mrtvola se proměnila v drakonoidy.“</p>
<p>„Nádhera,“ řekl Ghastek. „Ovlivňují předchozí schopnosti hostitele jeho výkon?“</p>
<p>A proč jsem se na to sama sebe nezeptala dřív? „Nemám tušení. Lago je zkušený, dobře trénovaný žoldák. Hádám, že to brzy zjistíme.“</p>
<p>Upírova hlava zmizela a já zaslechla Ghastekův hlas: „Vedoucí týmu jedna a dvě, spojte se a zaútočte na nepřátelské vozidlo. Tým tři a čtyři, udržujte pozice. Vedoucí týmu čtyři, pokus o kontakt, pokud bude bez odezvy, zastavit a rozebrat. Pozor na poškození žárem.“</p>
<p>Upíři zrychlili, sbíhali se kolem jedoucího auta. Šest upírů napravo seskočilo na Lagův kabriolet. Byli uprostřed skoku, když se střecha auta zacvakla. Na autě se utvořily kovové pláty, překrývaly se jako šupiny. Pět upírů na ně dopadlo, hbitě jako kočky. Šestý sklouzl a skutálel se dolů.</p>
<p>„Musíš být rychlejší, Evženie,“ prohlásil Ghastek.</p>
<p>Krvesajové se pustili do pancíře, drápy se jej pokoušeli odervat. Linie auta se přeskupily, jak pancíř zesílil a pokryl i kola. Dvěma z upírů se podařilo odervat horní panel. Proletěl vzduchem, a na jeho místo zapadl okamžitě další.</p>
<p>„To nechápu.“ Julie strhla řízení. „Takže džin ovládne tělo po třech přáních?“</p>
<p>Jestli nás nezabije ifrít, tak její řízení určitě.</p>
<p>„Ano, taková je teorie.“ Protože džin chtěl z neznámých důvodů posednout hostitele, bude ho aktivně nutit k vyslovování přání. Osoby se slabší vůlí nedokázaly nutkání něco si přát odolat, a čím víc přání vyslovily, tím odtrženější od reality byly. Za normálních okolností by se mě Lago nepokusil unést. Byl to sice samozvaný Casanova, ale ženy neznásilňoval. A soused Oswaldů by určitě nechtěl vypustit smrtící příšeru v obydlené oblasti. Musíme to zastavit, než přijde k újmě ještě někdo další.</p>
<p>„Ale Lago už svá tři přání vyčerpal. Proč se na tom autě dělá pancíř?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Protože ifrít potřebuje na proměnu čas. Pokud Laga teď zabijeme, zastavíme ji, tak ho chrání.“</p>
<p>Julie na to šlápla. Jeep z motoru vymáčkl další malé zvýšení rychlosti. Jeli jsme teď tři metry za Lagem.</p>
<p>„Ale proč vytváří obry?“</p>
<p>„Kdybychom to věděli, pak bychom ten problém vyřešili.“</p>
<p>Z šupinového brnění vyrazily ostny. Krvesajové jim uhnuli všichni současně. Jeden z nemrtvých se zazmítal nabodnutý na osten, pak se z něj odtáhl a pokračoval v drásání pancíře.</p>
<p>„Vedoucí týmu dva, zastavit a rozebrat.“</p>
<p>Řítili jsme se dál ozlomkrk ulicí, když Lago znovu zahnul. Výborně. Různě jsme kličkovali skrz městský blok velký skoro osm kilometrů čtverečních, a teď jsme málem dorazili na místo, odkud jsme vyjeli… Hmm. Pokud pojedeme rovně, dorazíme přímo do Molí díry. Molí díra, kde kdysi stálo Molen Enterprises, byl sto čtyřicet metrů široký kráter lemovaný třicet centimetrů silnou vrstvou skla. Vznikla, když se jedna z nejbohatších rodin v Atlantě pokusila vysedět fénixe. V Molí díře probíhala spousta zábavných aktivit, od závodů na kolečkových bruslích po turnaje v pouličním hokeji, ale zrovna teď bude opuštěná.</p>
<p>„Auto září,“ oznámila mi Julie.</p>
<p>Kovové šupiny kryjící auto po levé straně začaly slabě, ale jasně svítit. Lago se proměňoval a pokud si nepospíšíme, Rowena se tam upeče zaživa.</p>
<p>Zaklepala jsem na střechu. Žádná odpověď.</p>
<p>Rozepla jsem si bezpečnostní pás.</p>
<p>„Hodláš mu skočit na auto?“ zeptala se Julie. „Můžu se dostat blíž.“</p>
<p>„Cože, zbláznila ses? Ne, nebudu mu skákat na auto. To funguje jen ve filmech.“ Vystrčila jsem hlavu z okna. „Ghasteku!“</p>
<p>Krvesaj stočil hlavu ke mně.</p>
<p>„Pevně se drž auta,“ pověděla jsem mu, padla zpátky do sedadla a znovu se zapnula. Lago může mít kouzelný kabriolet, ale naše auto zas řídilo děcko, které se naučilo řídit od Dali. „Blíží se k ostré zatáčce doprava, bude muset zpomalit. Julie, pamatuješ si, jak se dělá PIT manévr?“</p>
<p>Julie se uculila. „Můžu? Můžu, prosím?“</p>
<p>Obrnila jsem se. „Do toho.“</p>
<p>Lagovo auto před zatáčkou zpomalilo. Julie na to šlápla. Náš džíp na okamžik předjel bývalý kabriolet, najel si k němu zleva. Dvě auta se lehce dotkla a pak Julie strhla volant doprava. Jeepem otřásl náraz. Kabriolet se roztočil a sjel z cesty, doklouzal po asfaltu až do Molí díry a tam se zřítil.</p>
<p><emphasis>Vítej v jednadvacátém století, pitomče.</emphasis></p>
<p>Jeep pokračoval dál, stočil se nebezpečně blízko k budově. Minuli jsme lampu o nějakých osm centimetrů a Julie pak zastavila.</p>
<p>Plácla do volantu oběma rukama a pak zazpívala vysokým hlasem: „Zmáááákla jsem to!“</p>
<p>„Skvělá práce.“ Vyskočila jsem z auta s mečem v ruce a rozběhla jsem se k okraji Molí díry. Kabriolet ležel na boku. Dva upíři drásali dveře spolujezdce.</p>
<p>„Zajistěte slečnu Danielsovou,“ rozkázal Ghastek za mnou.</p>
<p>Přede mne dopadli čtyři upíři.</p>
<p>„Co to sakra?“</p>
<p>„Je to záležitost Lidu,“ oznámil mi Ghastek rázně. „Budu považovat jakékoliv násilí z tvé strany za vyhlášení války.“</p>
<p>„To sotva!“</p>
<p>„Myslím to vážně. Zítra máš velmi důležitou večeři. Nehodlám riskovat.“</p>
<p>Vrrr. Praštit krvesaje by sice ničeho nedosáhlo, protože Ghastek by z toho nic necítil, ale stejně jsem to chtěla udělat. Chtěla jsem mu useknout hlavu. Svrběla mě ruka.</p>
<p>„Kate!“ Juliin hlas zazněl jako zvon. „Nemůžeš bojovat s obrem, slíbila jsi to.“</p>
<p>Do háje. Schovala jsem Sarrat zpátky do pochvy. „Tohle si budu pamatovat,“ ucedila jsem mezi zuby.</p>
<p>„Úplně se třesu strachy,“ poznamenal Ghastek suše. „Omluvte mě.“</p>
<p>Krvesaj se rozběhl vpřed a odrazil se do obrovského skoku. Dopadl mezi dva upíry drásající dveře a bodl rukou dolů. Dveře se s klapnutím otevřely. Ghastekův upír skočil dovnitř a vynořil se s Roweniným bezvládným tělem. Otočil se a předal ji dalšímu krvesaji, který odběhl sprintem od auta.</p>
<p>Kabriolet vybuchl.</p>
<p>Vyvalil se mrak kouře a spirálovitě začal stoupat k obloze. Uvnitř mraku se pohnulo něco pevného. Něco mohutného a naplněného magií až k prasknutí. Dým zavířil a utvořil sloup, otáčející se jako tornádo, z něhož vystoupil ohromný kolos. Přes jednadvacet metrů vysokou postavu pokrývaly tvrdé svaly. Oči mu rudě zářily, uši měl špičaté a hříva rovných černých vlasů mu spadala na záda, ale tvář měl stále poznatelnou. Vypadal jako Lago.</p>
<p>Obr zaťal ruce v pěst, gigantické paže ohnuté v loktech, a pak zařval k obloze. Zalila nás vlna tepla. Na Lagově hrdle se zatřpytilo něco zářivého. Zamžourala jsem. Náušnice. Propíchl si jí kůži pod klíční kostí, nejspíš, aby ji skryl. Náušnice musela vyžadovat kontakt s krví. <emphasis>Lago, ty hlupáku. Ty zabedněný pitomče.</emphasis> A teď umře. Nedalo se ho nijak zachránit. Taková škoda.</p>
<p>„Slíbila jsi to,“ ozvala se Julie vedle mě tenkým hláskem.</p>
<p>„Uklidni se. Nebudu s ním bojovat.“</p>
<p>Ghastekův hlas zazněl nad Molí dírou. „Všem týmům, sejměte ho.“</p><empty-line /><p>Zkřížila jsem ruce na prsou. „Už je to patnáct minut.“</p>
<p>„Šestnáct,“ ozvala se jedna z mých upířích chův ženským hlasem. „Madam.“</p>
<p>To to zrovna nezlepšilo.</p>
<p>Dostali jsme odpověď na to, jestli hostitelovy schopnosti ovlivňovaly ty obrovy. Lago přežil jako žoldák devět let. Byl zatraceně rychlý. Upíři se ho pokoušeli sekat, ale on je zachytil, polámal a pak odhodil stranou. Když se zregenerovali, polámal je znovu.</p>
<p>Na nohách se mu začaly formovat lesklé kovové šupiny a pomalu šplhaly výš. Teď je měl do půli stehen.</p>
<p>Něco z obra odpadlo a teď to leželo na hromadě. Vypadalo to jako bledý červ připomínající člověka. Zamžourala jsem tím směrem. Byl to upír. I když byl normálně vyzáblý, teď natekl do směšných rozměrů, jako by někdo sebral panáčka Michelina ze starých reklam a proměnil ho v nemrtvou příšernost. Jako by upíři i tak nebyli dost odporní.</p>
<p>Upír vedle mě otevřel ústa. „Vedoucí útoku, máme jedna dvacet osmičku v chodu. Povolení přinést ho zpátky?“</p>
<p>„Povolení uděleno.“</p>
<p>Upír odsprintoval přes skleněný kráter až k nemrtvému červovi.</p>
<p>„Co je s ním?“ zeptala se Julie.</p>
<p>„Příliš mnoho krve,“ ozval se jeden z navigátorů skrz dalšího krvesaje. „Tohle se téměř nikdy nevidí, ale už to bylo pozorováno během kontrolovaného výzkumu v laboratorním prostředí. Zabere to v průměru čtyřicet osm litrů krve zkonzumované v neustávájícím proudu, nebo krev asi jedna celé dvacet osm holštýnské krávy, aby u upíra došlo k tomuto stavu.“</p>
<p>Obr měl příliš mnoho krve a pořád regeneroval. Nedokázali ho vysávat dost rychle. Nemohla jsem na něj použít slovo moci, ale něco jsem přeci jen udělat mohla.</p>
<p>Upír, který nás opustil, zdvihl nafouklého nemrtvého, přehodil si ho přes záda, pak se přes sklo přihnal zase zpátky k nám a tu příšernost shodil vedle nás. Upírův pohled otupěl.</p>
<p>„Fuj.“ Julie se otřepala. „Fuj.“</p>
<p>Slovo fuj to nevystihovalo ani zdaleka. Upír vypadal, že mu brzy popraská kůže. „Proč ho nikdo neovládá?“</p>
<p>„Příští hodinu nebude schopný se pohnout.“</p>
<p>„Prosím, vyřiďte Ghastekovi moji zprávu,“ pověděla jsem. „Tvoje taktika nezabírá. Nech mě vám pomoct.“</p>
<p>Upír poslušně opakoval slova.</p>
<p>„Říká, že máme situaci pod kontrolou.“</p>
<p>„Řekni mu, že ne, nemáte. Teď ho nedokážete zadržet. Co se stane, až metamorfóza proběhne celá?“</p>
<p>„Říká: ‚Tvé starosti jsme vzali na vědomí.‘“</p>
<p>Vrrr. „Hajzl jeden.“</p>
<p>Nemrtvý otevřel ústa a pak se zastavil, jak se navigátor zarazil. „Měl bych… ?“</p>
<p>„Ne,“ pověděl mu jiný nekromant. „Neměl bys.“</p>
<p>Karavana černých SUV zacpala ulici vedoucí ke Kasinu. Auta utvořila půlkruh kolem Molí díry a vyvrhla Ghasteka a hlouček tovaryšů. Poznala jsem dva Pány mrtvých. Toakase Kakau, tmavookou ženu původem z Tonga v jižním Pacifiku, a Ryana Kellyho, velkého bělocha, který vypadal každým coulem jako korporátní finanční žralok, až na to velmi dlouhé fialové číro.</p>
<p>Tovaryši a Páni mrtvých se rozprostřeli kolem Molí díry, utvořili nepravidelný kruh. Tovaryška vedle Ghasteka zdvihla velký roh ke rtům a ostře na něj zatroubila.</p>
<p>Upíři se rozběhli do kráteru. Každý tovaryš dokázal ovládat jednoho, Pán mrtvých mohl pilotovat dva, nebo v Ghastekově případě tři. Kolem Molí díry bylo asi dvacet lidí a dole pravděpodobně asi třicet upírů. Každý krvesaj byl označený šmouhou jasné, fluorescenční barvy, mohli mít snad tucet barev, některé zdobil kruh nebo křížek. Dělo se něco vážně divného.</p>
<p>Upíři se rojili kolem Laga, šplhali mu po nohách k hrudi a břichu. Obr zařval a začal je odhazovat kolem. Dopadali na zem, někteří na nohy, jiní v polámaných kupkách. Šupiny mu teď sahaly až do pasu. Nohy mu začaly zářit. Sklo se pod ním za chvíli rozteče.</p>
<p>Ghastek zdvihl ruku. Roh znovu zavřeštěl v odpověď.</p>
<p>V mé mysli tlumeně rudé šmouhy magie, které představovaly třicet upírů v Molí díře, najednou změnily barvu v jasně červenou.</p>
<p>Dobrý bože. Pustili upíry na volno.</p>
<p>Upír bez kontroly přešel v okamžité běsnění. Zabíjel, dokud v jeho dosahu nezbylo nic s pulsem. Kdyby to zjistil ÚPJ, nikoho by nezatkli. Všechny by na místě postříleli už z principu. Tohle bylo šílené. Teď už jsem tu barvu chápala. Označili si krvesaje, aby je mohli zase rychle popadnout, aniž by vznikly zmatky.</p>
<p>Nemrtví se pustili do obra. Ten zařval, horečně se je snažil srazit dolů. Maso odletovalo kolem, jak ho drásali drápy, rvali z něj celé kusy a hrabali hlouběji. Upíři se navršili na kolos, šílení touhou po krvi.</p>
<p>Minuta uplynula. Obr byl stále na nohou.</p>
<p>Další…</p>
<p>Dva upíři padli na zem, těla plná krve. Lago je rozšlápl.</p>
<p>„Pomalu,“ řekl Ghastek.</p>
<p>Obr se zakymácel, nahrbil se, jako by se snažil schoulit do klubíčka. Upíři ho teď pokrývali celého.</p>
<p>Magie vybuchla s mohutným zahřměním. Lago se s ohlušujícím zavytím napřímil a rukama máchl přímo vzhůru. Upíři z něj popadali, odhození neskutečnou silou.</p>
<p>„Pochytat!“ vyštěkl Ghastek.</p>
<p>Roh znovu zběsile zavřeštěl. Navigátoři popadli mysli svých upírů.</p>
<p>Lagova chodidla pokryly nedýmající oranžové plameny. S řevem se otočil, jeho tvář už vůbec nepřipomínala lidskou. Kovové šupiny mu sahaly ke klíční kosti a ty v pase a níž už oranžově zářily. Sklo pod jeho nohama změklo a roztékalo se. Obr se zadíval na nás, pak dlouze na město a zdvihl nohu…</p>
<p><emphasis>Tak na to zapomeň.</emphasis></p>
<p>Vytáhla jsem Sarrat, rozřízla si levou paži a pak zakrvácenou čepel vrazila do těla nafouklému upírovi. Má krev sjela po šavli, její magie se rozšířila krví nemrtvého, rychle jako jiskra po zápalné šňůře. Během půl vteřiny mi všechna krev patřila. Vytrhla jsem ji upírovi z těla. Vznášela se ve vzduchu přede mnou jako obrovská koule. Vrazila jsem do ní krvácející ruku a poručila tekutině zploštit se v pevný disk, šedesát centimetrů široký. Otočila jsem se na místě a pak jím mrštila celou svou silou a svou magií.</p>
<p>Disk letěl a ještě se roztahoval, jak svištěl vzduchem, získal okraj ostrý jako břitva, a projel obrovým krkem. Metr a půl široký disk se při nárazu roztříštil v prach. Hlava obrovi padla na stranu, krk ze tří čtvrtin odseknutý, ústa se mu tiše křivila, jeho rudé oči se dívaly každé na jinou stranu. Vytryskla krev, přelila se mu přes trup a pak zasyčela a vypařovala se při kontaktu s horkými šupinami pokrývajícími jeho kůži.</p>
<p>Tak. Žádná slova moci.</p>
<p>Molí díra naprosto ztichla a v tom tichu se ozvalo nocí klapání podkov. Obrovský šedý kůň se tryskem hnal k nám, nesl jezdce v šedém plášti, držícím kopí se zářící zelenou jiskrou na špičce.</p>
<p>Obr padl na ruce a kolena, trhal krkem, snažil se přehodit těžkou hlavu zpátky na své místo. Rána na krku se pokoušela uzavřít.</p>
<p>Kůň skočil na obra, produpal po hřbetě kolosu skrze plameny až k jeho hlavě. Jezdec si přitiskl kopí k tělu a vrazil ho do krvavého pahýlu obrovy lebky. Kůň se postavil na zadní, rýsoval se proti oranžovým plamenům. Jezdci zavlál plášť, spadla mu kápě. Nick Feldman, rytíř Řádu.</p>
<p>A do háje. Jsme vyřízení.</p>
<p>Mohutný kůň skočil, plavně překonal vzdálenost mezi obrem a Molí dírou.</p>
<p>Obrovi vybuchla hlava. Krev a mozek se rozlétly kolem, postříkaly upíry přede mnou. Mě ten hnus ohodil od hlavy až k patě taky.</p>
<p>Naprosto fantastické. Třešnička na dortu tohohle povedeného dne. Curran mě zabije.</p>
<p>Nickův hlas se nesl kolem. „Řád vám děkuje za pomoc. Laskavě se rozejděte.“</p>
<p>Ghastek vystoupil vpřed, velikost koně na něj naprosto nedělala dojem. Dva upíři se pohnuli současně a sedli si po obou stranách vedle něj jako věrní psíci.</p>
<p>Obrnila jsem se.</p>
<p>„Je to záležitost Lidu,“ oznámil Ghastek studeně.</p>
<p>„Lid tady nemá žádnou pravomoc,“ opáčil Nick. „Toto vyšetřování patří Řádu.“</p>
<p>„Byl spáchan zločin na členovi Lidu a my jsme na něj rázně odpověděli se zdrcující silou. Lid shledává přítomnost a reakci Řádu za nedostatečnou, aby dokázal správně zabezpečit tělo.“</p>
<p>V překladu to znamenalo, ty jsi jen jeden a nás je moc.</p>
<p>„Já jsem zákon,“ řekl Nick. „Braňte mi a ponesete si následky.“</p>
<p>„Co jsem posledně kontroloval, Řád nepatřil mezi složky veřejného pořádku,“ řekl Ghastek nebezpečně mírným tónem.</p>
<p>„Jsi tady sám,“ zavolal někdo.</p>
<p>Ghastek si vyhradil chvíli, aby se zadíval k mluvkovi. Až se vrátí do Kasina, někdo poletí.</p>
<p>Ale do háje. Vážně jsem nenáviděla Řád.</p>
<p>„Tři,“ řekla jsem.</p>
<p>Všichni se zadívali na mě. Julie vytáhla sekery.</p>
<p>„Má tady tři lidi. Biohazard přizval Řád během objevení předchozího obra. Takže tato událost navazuje na pokračující vyšetřování, schválené formální žádostí státní bezpečnostní složky. On je zákon. A já hodlám zákon dodržovat.“</p>
<p>Ghastek se odmlčel. V mysli se mu odehrávaly nějaké horečné kalkulace. Nemohl ustoupit a neexistovaly žádné dobré možnosti. Pokud by nechal tělo Řádu, bude muset vysvětlit Rolandovi, jak džin unesl Rowenu a proč vyplýtval několik upírů a spoustu zdrojů, aby obra zabil, a teď z toho Lid nic nemá. Pokud by si nárokoval tělo, musel by vysvětloval Rolandovi, proč napadl rytíře Řádu, porušil asi půl tuctu zákonů a způsobil rychle rostoucí horu účtů za právníky.</p>
<p>Zkusí to tělo získat. Hodnota mrtvoly posedlé a proměněné džinem bude pro Rolanda znamenat víc, než právní problémy.</p>
<p>Protočila jsem šavli, abych si rozcvičila zápěstí. Brzy tady poteče krev.</p>
<p>Ghastek zdvihl ruku. Nemrtví se naklonili dopředu jako jeden.</p>
<p>„Zůstaň u mě,“ pověděla jsem Julii.</p>
<p>Sirény zavyly, čím dál víc se blížily. Vozový park Biohazardu a auta ÚPJ se vynořila zpoza rohu a zaplnila ulici. Ghastek si je dlouhou chvíli upřeně prohlížel. „Sežeňte právní oddělení.“</p>
<p>Zadívala jsem se na Nicka. „Je to náušnice, asi o velikosti švestky. Propíchl si jí kůži na hrudi.“</p>
<p>Jestli mě slyšel, nedal to na sobě znát. <emphasis>Není zač.</emphasis></p>
<p>„Ifrít se pohybuje od hostitele k hostiteli a snaží se získat čím dál mocnější oběť. Musíte tu náušnici zajistit.“</p>
<p>Nick odjel, aniž by cokoliv řekl.</p>
<p>„Kurva.“</p>
<p>„To jsi čekala vděčnost?“ zeptala se Toakasa.</p>
<p>„Ne, čekala jsem, že tu magii nějak zkrotí, abychom tu neměli dalšího obra.“ Budu muset najít Luthera. Ten si alespoň dá říct.</p>
<p>Přiběhla ke mně žena a vrazila mi do ruky kus papíru. Krátce jsem se na něj zadívala. Účet na osmdesát dva tisíc dolarů. „Co to má sakra znamenat?“</p>
<p>„Tolik stál ten zničený upír,“ zašvitořila tovaryška. „Hezký den!“</p><empty-line /><p>Odmítla jsem odtamtud odejít, dokud nenajdou náušnici. Biohazardu zabralo čtyři hodiny, než prošli pozůstatky hrůzostrašné mrtvoly a dali do karantény každý kus obra, který odstranili. Seděla jsem na okraji Molí díry a koukala se, jak pracují. Julie usnula v autě. Právníci Lidu a právníci Biohazardu se dohadovali nad tím, kdo získá náušnici, když se nakonec najde, ale nakonec všichni ztichli a jen se dívali.</p>
<p>Technici Biohazardu náušnici opatrně umístili do krabičky vyřezané z kostky kamenné soli, kterou pak položili do plastikové nádoby lemované sopečným kamenem. Sopečné kameny byly vystaveny tak vysokým teplotám, že byly magicky netečné a odolné proti všem druhům ohňové magie.</p>
<p>Technici zapečetili krabičku a Nick ji pak okamžitě zabavil.</p>
<p>„To nemůžete!“ Jestli se Luther ještě víc naštve, asi ho na místě raní mrtvice. Měl na sobě protichemický oblek a sundal si helmu, aby mohl mluvit. „Je nutné to otestovat a studovat.“</p>
<p>„Otestovat jak?“ zeptal se Nick. „Plánujete ho pozvat na čaj a zeptat se na jeho rodinu? Víme, že jde o džina. Je nutné ho zadržet. A na tom jediném záleží.“</p>
<p>Luther se obrátil ke svým právníkům, kteří touhle dobou už ztratili veškeré zdání profesionality a odpočívali na dekách vedle právníků Lidu, kteří se s nimi podělili o kávu. „To může udělat?“</p>
<p>„Jop,“ pověděla mu hispánská právnička a posunula si brýle na nose výš.</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Dal jste mu tu moc, když jste podepsat tu žádost,“ pověděl mu hubený právník s tmavou pletí. „Říkal jsem vám, že to nemáte podepisovat.“</p>
<p>Nick uložil krabičku do sedlové brašny.</p>
<p>„Mrtvoly vykazovaly oživovací přeměnu v každém z případů,“ pověděla jsem mu dost hlasitě, aby to Luther slyšel. „Až na tenhle. To znamená, že džin chce, abyste tu krabičku dostali. Chce schopnějšího hostitele a nevíme, co je jeho konečným záměrem. Nicku, nedávej ji do Krypty, kde k ní může mít každý rytíř přístup.“</p>
<p>Nick mě ignoroval. Jasně. Alespoň vím, jak si u něj stojím. Měla jsem pocit, že můj původ a fakt, že nějakou náhodou sdílel své příjmení s mým zesnulým opatrovníkem, s tím mělo hodně co dělat, ale teď nebyl správný čas ani místo, abychom to tady rozebírali.</p>
<p>„Ať už si o mně myslíš cokoliv, víš, že bych ti o tomhle nelhala. Nedávej tu krabičku na poličku v Kryptě, kde se k ní můžou dostat úplně všichni.“</p>
<p>Nic. Bylo to jako mluvit do zdi. Bože, tahle noc stála naprosto za houby.</p>
<p>Luther zamával rukama k právníkům. „Nemůžete vznést nějakou námitku? Hodlá s ní odjet.“</p>
<p>„Jste vyřízený,“ pověděl mu jeden z právníků Lidu. „Žádost Řádu je neprůstřelná.“</p>
<p>„Přesně tak,“ souhlasila brýlatá právnička. „Takže to znamená, že jsme tady skončili?“</p>
<p>„Skončíte, až mi seženete to tělo,“ utrhl se na ně Ghastek.</p>
<p>Právníci skupinově zasténali.</p>
<p>Nick odjel do noci.</p>
<p>„Jestli džin posedne rytíře Řádu, jsme v háji,“ pověděla jsem Lutherovi. „Podívej, co zvládl provést s žoldákem.“</p>
<p>Luther se na dlouhou chvíli zamyšleně zadíval na tělo, pak párkrát praštil vzduch pěstí, několikrát ho kopnul a nakonec mrštil helmou o zem.</p>
<p>Být občanem dodržujícím zákony bylo občas neskutečně na prd. Zamířila jsem k Jeepu, abych probudila Julii. Pro dnešní večer jsem měla Atlanty až dost.</p>
</section>
<section>
<p>17.</p>
<p>„O tom obrovi mu nebudeme říkat,“ pověděla jsem Julii.</p>
<p>Slunce vycházelo a slibovalo nádherné ráno. Dala jsem Curranovi své slovo, že nebudu útočit na obry, a porušila jsem ho. Nechtěla jsem se s ním teď hádat. Nechtěla jsem se s ním hádat vůbec, ale obzvlášť ne teď. Ještě před týdnem bych řekla, že je náš vztah pevný jako skála. Ale během toho týdne se stalo tolik a oba jsme byli hodně vystresovaní. Dnes jsem si nebyla jistá, jak daleko ještě můžu zajít. Prostě jsem to nevěděla. A byla jsem příliš unavená, abych to teď řešila.</p>
<p>A taky jsem se potřebovala vyspat. A jídlo. Zabíjela bych za kus žvance. A za sprchu. A za spánek. Musela jsem přestat myslet v kruhu. Krátce jsem zvažovala, že zajedu do Špičkově ostré agentury, abych se osprchovala, ale Curran by na mě stejně ucítil krev. Musela bych se do vody namočit na hodně dlouho, abych všechnu špínu dostala z vlasů i kůže, a já prostě chtěla jít domů.</p>
<p>Budu o tom Curranovi stejně muset nakonec říct, protože jsme se shodli, že si nebudeme lhát, a protože ifrít byl pomstychtivá svině. Urazila jsem ho a znovu mu odpravila obra. No, technicky vzato to udělal Nick, ale já v tom hrála velkou roli. To znamenalo, že nám pošle nějaké milé překvapení, až zas získá svou magii. Škoda, že se nedalo přesně určit, za jak dlouho to bude.</p>
<p>Julii se rozšířily oči tak, až by si jeden myslel, že před námi přistál růžový létající slon. „Chceš, abych lhala?“</p>
<p>Když se jí to hodilo, Julie neměla vůbec problém trochu poupravit pravdu, ale když jsem to navrhla já, dostavil se u ní šok a rozhořčení. Jak to vlastně přesně fungovalo? „Ne, jen ti říkám, abys mu dobrovolně ty informace nedala.“</p>
<p>„A když se mě zeptá?“</p>
<p>„Řekni mu, že se má zeptat mě.“</p>
<p>„Budete se s Curranem rozvádět?“ zeptala se tenkým hláskem.</p>
<p>„Nemůžeme se rozvést. Nejsme ani svoji.“</p>
<p>„Pane bože, budu jedno z těch dětí.“</p>
<p>„Z jakých dětí?“</p>
<p>„Co bývá o víkendu u rodičů na střídačku.“</p>
<p>„Kruci, Julie, nerozvádíme se… Proč sakra na naší příjezdové cestě parkuje šest aut?“</p>
<p>Obě jsme zůstaly hledět na naprosto plnou cestu, kde stály čtyři Jeepy Smečky, Daliin Plymouth Prowler a elegantní stříbrné Ferrari, což bylo Rafaelovo oblíbené auto.</p>
<p>„Něco se stalo,“ řekla Julie.</p>
<p>Zaparkovala jsem o padesát metrů dál, jen tak, pro jistotu, a uháněla ke dveřím. Klika mi povolila pod rukou, bylo odemčeno. Vešla jsem dovnitř, Julie se mi držela za patami.</p>
<p>„Chci vědět, proč mi nikdo neřekl, že skoro umřela!“ Andrea.</p>
<p>Následovala jsem její hlas až do kuchyně. Seděla za stolem a plnými hrstmi se ládovala studentskou směsí čokolády a oříšků. Rafael seděl vedle ní a hladil ji po zádech.</p>
<p>„Jsem její nejlepší kamarádka. Mám právo to vědět!“</p>
<p>„Ty máš právo to vědět?“ zamávala George rukou. „Jsem do toho přímo zapojená a mně taky nic neřekli.“</p>
<p>„Všichni jsme měli právo to vědět,“ ozval se Robert, dlaní zakrýval mluvítko telefonu. Jeho manžel Thomas stál vedle něj a upíjel kávu z hrnečku s obrázkem koťátka. Oba alfové klanu Krys byli tady.</p>
<p>„Nárokovala si město. Je to záležitost Smečkové bezpečnosti,“ oznámil Robert a pak si zakryl volné ucho dlaní a vrátil se k telefonování.</p>
<p>„Je to záležitost Kate a Currana,“ prohlásila Dali.</p>
<p>Jim si přejel dlaní po obličeji. „Nikdo vám to neřekl, protože byste se hádali celý den, a když byste konečně dospěli k nějakému závěru, byla by už mrtvá.“</p>
<p>„Ale prosím vás,“ poznamenala Desandra. „Nejsme přece malé děti.“</p>
<p>„Skoro bych ti to i uvěřila,“ pověděla jí Dali.</p>
<p>Plavovlasá alfa klanu Vlků na ni mrkla.</p>
<p>Curran stál u trouby, za celým shromážděním. Naše pohledy se setkaly. Viděla jsem mu na očích, jak se mu ulevilo… a pak přesně tu chvíli, kdy si uvědomil, že jsem od krve a jiného hnusu. Duhovky mu zahořely zlatem.</p>
<p>„Bylo to moje rozhodnutí,“ řekl Jim. „Smiřte se s tím.“</p>
<p>„Co to je za smrad?“ otočila se Andrea. Najednou všichni ztichli.</p>
<p>„Špehové hlásí, že blízko Kasina došlo k dalšímu incidentu s obrem,“ prohlásil Robert a zavěsil.</p>
<p>„K jakému incidentu s obrem?“ zajímala se Desandra.</p>
<p>Curran se tvářil strašně.</p>
<p>„Incidentu, kdy se tam objevil obr,“ vysvětlil Robert a pak mě uviděl.</p>
<p>Curran byl v pohybu.</p>
<p>V jednu chvíli stál a v té příští jsem se ocitla na chodbě a pod nohama jsem měla jenom vzduch. Popadl mě za ramena a zdvihl si mě k obličeji. Hlas měl ledový. „Jednu věc. Prosil jsem tě, abys udělala jedinou věc.“</p>
<p>Byl fakt naštvaný. Byla bych raději, kdyby na mě řval.</p>
<p>„Mrzí mě to.“</p>
<p>Něco dunivě udeřilo do vchodových dveří.</p>
<p>„Dala jsi mi své slovo a porušila ho.“</p>
<p>„Ano. A je mi to líto. Ale neměla jsem na výběr. Snažila jsem se zachránit Rowenu.“</p>
<p>Otevřel ústa.</p>
<p>„Jsem lehkomyslná, hloupá, zklamala jsem tvou důvěru a zachovala se špatně. Mrzí mě to,“ pověděla jsem mu. „Nezlob se na mě.“</p>
<p>Dveře se znovu dunivě otřásly. Curran mě upustil a trhnutím dveře otevřel. „Co je?!”</p>
<p>Koukal se na nás devítimetrový býk s obrovskými kovovými rohy a očima velkýma jako podšálky. Obrovské nohy mu pokrývaly plameny, šlehaly mu kolem podkov. Býk otevřel tlamu a vyvrhl na nás oheň.</p>
<p>Curran mě prudce otočil a přitiskl si mě k sobě, aby mě chránil vlastním tělem před plameny.</p>
<p>Oheň narazil na neviditelný štít clony domu, rozstříkl se a neškodně padl na zem. Curran mě odstrčil stranou. Lidská forma pukla a z ní se vyřinulo víc jak dvoumetrové monstrum a zaútočilo na býka.</p>
<p>Osm kožoměnců v kuchyni pokryla srst ve stejný okamžik a vyrazili kolem mě skrz chodbu ven, následovaní Grendelem, který si mohl uštěkat hlavu.</p>
<p>„Živého!“ zavolala jsem za nimi. „Potřebujeme se ho zeptat na pár…“</p>
<p>Býk sklonil hlavu, připravený potrhat Currana rohy. Curran ho popadl za levý roh a praštil gigantického tura do hlavy. Hlava býkovi pod tím úderem padla na stranu, ale Curran ji trhnutím vrátil zpátky, aby zvířeti mohl zasadit další úder pěstí do lebky.</p>
<p><emphasis>No nic.</emphasis></p>
<p>Curran do něj bušil znovu a znovu, pěst dopadala jako kladivo a narážela do kosti. Býk se pokoušel zacouvat, trhnout hlavou a osvobodit roh z Curranova sevření, ale lví dlak ho držel pevně a pokračoval v úderech. Z boku býkovy hlavy odletovala krev. Příšera se pokoušela jít vpřed, odtlačit Currana z jeho místa. Curran sevřel rohy oběma rukama a zabořil drápatá chodidla do země. Pod šedou srstí se mu vyboulily svaly, slabé tmavé pruhy na ní vystupovaly jako jizvy po biči.</p>
<p>Curranovi lehce podjely nohy a pak přestaly. Bojovali spolu tváří v tvář, býkovy šílené ohnivé oči se upíraly do Curranových šedých, studených jako led. Kožoměnci vyčkávali v nepravidelném půlkruhu.</p>
<p>Býk napjal svaly, ale Curran ho držel.</p>
<p>Do prdele.</p>
<p>Býk otevřel tlamu a zabučel. Curran na něj zařval zpátky, znělo to jako ztělesněná zuřivost. Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru.</p>
<p>Zaplál oheň, pokryl býkovi boky. Curran se mu vyhoupl na hřbet, jednu ruku stále na rohu. Otevřel obrovské lví čelisti a zakousl se býkovi ze strany do hrdla. Ohnivá příšera zavřeštěla, když se do ní kožoměnci pustili, bez ohledu na plameny.</p>
<p>„To je dobře,“ řekl krysodlak v bojové formě vedle mě Robertovým hlasem. „Byl hodně vystresovaný. Omluvte mě.“</p>
<p>Protáhl se kolem mě a připojil se k jatkám. Já se jen opřela o rám dveří a pozorovala je.</p><empty-line /><p>„Přestaneš se tím cpát?” zavrčela jsem.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Andrea. Seděla na zemi a žvýkala nějaký neidentifikovatelný kus hovězího masa.</p>
<p>„Je to kus masa z něčeho, co vyvolal džin.“</p>
<p>„To nevíš jistě.“</p>
<p>„Kdo jiný by poslal ohnivého býka k našemu domu poté, co jsem pomohla zabít obra posedlého džinem? Přestaň jíst. Mohl to dřív být nějaký člověk,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>„Je mi to jedno.“</p>
<p>„Andreo! Nevíš, co to udělá s dítětem!“</p>
<p>„Bude hezké a silné.“ Andrea se znovu zakousla do masa, trhala ho na kusy ostrými boudími zuby.</p>
<p>„Je to důkazní materiál.“</p>
<p>„Všude kolem se ti ho válí spousta.“ Mávla rukou směrem ke zbytku býčí mrtvoly roztrhané snad na sto kusů a rozeseté po našem pozemku. Curran ho rozerval na kusy holýma rukama. „Celý den umírám hlady a jím tu studentskou směs… to je jak zobání pro ptáky. Jsem těhotná, unavená, cloumají se mnou hormony a mám strašný hlad. Takže tady budu sedět a jíst hezky maso.“</p>
<p>„Má pravdu,“ pověděla mi Desandra a zakousla se do dalšího kusu. „Je to opravdu slušné jídlo, podle mě chutná jako anguský skot krmený trávou. Tvůj snoubenec byl moc hodný, že nám ho naklepal.“</p>
<p>To by stačilo. Měla jsem dost. Už mi prostě bylo všechno jedno.</p>
<p>Odkráčela jsem z příjezdové cesty až k domu. Na cestě se rozvaloval obrovský bílý tygr, mrskal ocasem po malém hejnu motýlů, kteří se na jásavě barevných křídlech vznášeli kolem její zářivě bílé srsti. Obešla jsem Dali i motýly a zamířila dovnitř. Curran seděl na gauči v obývacím pokoji, zpátky ve své lidské kůži. Gauč byl pokrytý krví. V pořádku. Stejně se mi ta barva moc nezamlouvala.</p>
<p>Sedla jsem si vedle něj. Pozorovat ho, jak rozerval býka na kusy, nebylo jen děsivé. Byla to jedna z těch věcí, co nikdy nezapomenu. Vtisklo se mi to do mozku. Curran měl nad sebou absolutní kontrolu, takže když otevřel dveře a to divoké smrtící monstrum vyskočilo ven a užívalo si ničím nespoutanou destrukci, mrzla vám z toho krev v žilách hrůzou. Od doby, co jsme se odstěhovali z Pevnosti, měl méně šancí se odreagovat. Tam lidé chápali, co je zač. Pokud něco chtěl, stačilo zdvihnout telefon, a lidi se jen sbíhali, aby mu mohli vyhovět. Ale tady, tady se ze všech sil snažil být ohleduplným sousedem. Normálním člověkem, ne v tom pravdivém smyslu slova, ale způsobem, který připadal ostatním rodinám na předměstí přijatelný a neděsil je. Doteď jsem plně nechápala, jak těžké to pro něj muselo být.</p>
<p>Byl konec. Lidé to viděli. Zastavili se a zírali, a nedalo se to vzít zpátky. A já z toho byla nevýslovně šťastná.</p>
<p>„Julie se mě zeptala, jestli se budeme rozvádět,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„Řekla jsem jí, že to nejde, protože nejsme ani svoji.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Teď už to chápu,“ pověděla jsem mu. „Opustil jsi Smečku a všechno to zahodil, protože sis myslel, že spolu budeme vést šťastný, pokojný život. Byl jsi tak hodný a ujal ses role klidného, milého člověka, který žije na předměstí se svou rodinou, a namísto toho se stává podobné podělané svinstvo. Já –“</p>
<p>Objal mě paží a přitiskl mě k sobě.</p>
<p>Zmlkla jsem.</p>
<p>Společně jsme seděli na gauči.</p>
<p>„Toho obra jsem se ani nedotkla. Nepoužila jsem žádná slova moci. Jen jsem po něm hodila nějakou nemrtvou krev. A pak mě ohodili tímhle hnusem.“ Skoro jsem dodala: <emphasis>Přísahám</emphasis>, ale kousla jsem se do jazyka.</p>
<p>„Zabiju cokoliv, co by se ti pokusilo ublížit,“ řekl mi tiše.</p>
<p>„Já vím. Já taky zabiju cokoliv, co by ti chtělo ublížit,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Curran se na mě zadíval. „Jen nemůžu přijít na to, co mám dělat, když si ublížíš sama. Na koho jsem vlastně naštvaný?“</p>
<p>Otevřela jsem ústa. Nenapadla mě žádná chytrá slova. „Jestli na to někdo dokáže přijít, jsi to ty. Ty jediný se mnou dokážeš vydržet.“</p>
<p>Neodpověděl.</p>
<p>„Mám špatné zprávy.“ Když už jsme s tím začali, můžu mu to všechno vysypat najednou.</p>
<p>„Povídej.“</p>
<p>„Řád si zabral náušnici, v níž přebývá ifrít. Nenechají nikoho jiného, aby ji prozkoumal. Eduarda drží v nějaké opuštěné budově. Umírá hlady a my nemáme možnost zjistit, kde přesně. Viděla jsem ho ve vizi. Nezbývá mu moc času.“</p>
<p>„Něco dalšího?“ zeptal se Curran vyrovnaným tónem.</p>
<p>„Ano. Můj otec staví věž poblíž Lawrenceville. Chce s námi dnes povečeřet. V Applebee’s.“</p>
<p>Paže kolem mých ramen se třásla. Krátce jsem se na něj zadívala. Curran se smál.</p>
<p>„Miluju tě,“ pověděla jsem mu. „A je mi úplně jedno, co si kdo myslí nebo říká. Nemusíš být nikdo jiný než sám sebou, Currane. Nepřetvařuj se pro mě, protože já chci jen tebe.“</p>
<p>„Uvědomuješ si, že se všichni sousedi odstěhují pryč, že?“</p>
<p>„Kašlu na ně. Dobře jim tak. Je mi úplně jedno, jestli mezi ně zapadneme. Nikdy jsem nechtěla dobré sousedské vztahy nebo aby mě považovali za normální. Jen chci žít s tebou a Julií v jednom domě. Můžeš být sám sebou. Ty pro mě děláš to samé, takže je to jedině fér. Přestaň se tak usilovně snažit zapadnout. Miluju tě právě proto, že jsi svůj.“</p>
<p>Políbil mě do vlasů.</p>
<p>„Stalo se něco zajímavého, když jsem byla pryč?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Pamatuješ si, jak jsme George poslali, aby si nenápadně promluvila s Patrickem?“</p>
<p>Ale ne. „Bojím se zeptat…“</p>
<p>„Pokusil se ji poučovat ohledně jejích povinností ke klanu a ona mu řekla, ať drží klapačku. Pověděl jí, že ji za ruku odvede k jejímu tátovi.“</p>
<p>Na pár vteřin jsem zavřela oči. „Přežil to?“</p>
<p>„Ó ano. Nezabila ho. Zlomila mu obě nohy, ale je naživu.“</p>
<p>„Byla to oficiální výzva?“</p>
<p>„Ne, klasifikovali to jako rodinnou roztržku, protože George se rozhodla oddělit a už není součástí klanové hierarchie.“</p>
<p>Rafael vešel do místnosti. Na sobě měl obnošené džíny a koženou bundu, a kdybyste poslali jeho a profesionálního modela po ulici, za ním by se otočilo víc lidí. Na Rafaelovi bylo jednoduše něco, co vás nutilo myslet na sex, emanovalo to z něj jasně a silně, a ještě sem nepotkala ženu, která by na to nezareagovala. Samozřejmě, že se obvykle snažily ze všech sil svou reakci skrývat, protože Andrea to zatraceně dobře uměla se střelnými zbraněmi.</p>
<p>Rafael si dřepl u Currana a pověděl mu: „Hele, právě jsem přišel na to, jak bychom všichni mohli vydělat spoustu peněz.“</p>
<p>„Pokračuj,“ vybídl ho Curran.</p>
<p>„Vykoupím domy vašich sousedů a nabídnu jejich domy členům Smečky žijícím ve městě. Každá rodina ve Smečce ráda utratí životní úspory, jen aby mohla bydlet vedle bývalého Pána šelem, a něco mi říká, že se vaši sousedi svých domů velmi rádi zbaví.“</p>
<p>Curran se znovu zasmál.</p>
<p>„Vyděláme malé jmění,“ pokračoval Rafael. „Musíš jen čas od času vyjít ven ve své bojové formě a zařvat. Obzvlášť, když je tma. Budou je chtít prodat tak ochotně, že budeme muset ve frontě vydávat čísla.“</p>
<p>Zasmála jsem se.</p>
<p>„Myslím to smrtelně vážně.“ uculoval se Rafael. „Nějaké peníze navíc by se vám hodily.“</p>
<p>„Měl bys zastavit svou ženu, aby nejedla neidentifikovatelné maso,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Curran mě pohladil po zádech.</p>
<p>Desandra vrazila hlavu do místnosti. „Měli byste si pospíšit. Mahon je tady.“</p><empty-line /><p>Mahon stál na trávníku. Velký, podsaditý hromotluk s kudrnatým plnovousem. Vypadal, že mu schází jen kroužková košile, palice a nějaký hrad, který by bránil. A to ještě jeho lidská forma vypadala slabě a uboze oproti té zvířecí. Proto taky sloužil jako Popravčí Smečky. Když se na vás zamračil, i ostřílení bojovníci si radši hledali úkryt. Ale jeho dceři to bylo naprosto jedno. Stála vzdorovitě uprostřed pozemku a jednou rukou si kolem sebe přidržovala deku. Většinou by proměna z člověka ve zvíře a zase zpátky v tak krátké době kožoměnce uspala, ale úhel její bojovně vystrčené brady mi napověděl, že byla velmi motivovaná neusnout. George byla naštvaná. Oba vypadali, že každou chvíli vybuchnou. Obrnila jsem se.</p>
<p>Naproti přes ulici se u domu Heather Savellové shromáždil dav sousedů. Úžasné. Není nic lepšího, než rodinná rvačka dvou kožoměnců, zvlášť když nevinní přihlížející stojí příhodně opodál.</p>
<p>„… to oddělení od Smečky je směšné. Užila sis legraci,“ zahřímal Mahon hlubokým hlasem. „Ale teď už s tou hloupostí skonči. Vrať se domů.“</p>
<p>„Ne.“ Kdyby George měla moc mrazit, to jediné slovo by jejího otce proměnilo v kus ledu.</p>
<p>„Ze Smečky neodejdeš.“</p>
<p>„Ano, odejdu.“</p>
<p>Mahon rozzuřeně vydechl. „Kvůli čemu?“ A pak zaburácel: „Nějakému chlapci?“</p>
<p>George vycenila zuby. „Není to chlapec, ale chlap. A je můj. Vybrala jsem si ho.“</p>
<p>„Ano, stejně jako sis předtím vybrala Aidana, a… jak jen že se jmenoval… Nathana. Přejde to. Nezahazuj svůj život jen tak.“</p>
<p>„Svůj život bych zahazovala, kdybych zůstala s tebou. Chceš, abych si vzala medvědodlaka a byla hodná a poslušná chovná samice.“</p>
<p>No páni.</p>
<p>„Chci, abys zůstala se svou rodinou!“ zaburácel Mahon.</p>
<p>„Nezvyšuj na mě hlas!“ oplatila mu zařvání George.</p>
<p>„Vychovali jsme tě, oblékali, krmili a vzdělávali, a ty nám to takhle oplácíš?“</p>
<p>„Udělal jsi všechno, co jsou rodiče ze zákona povinni dělat. Gratuluju, tati. Nezanedbával jsi mě. Díky. Ale to ti nedává právo svazovat mě do konce života. Nemáš na to nárok. Je to můj život a žiju ho já.“</p>
<p>„Neopouští vaši rodinu,“ ozval se Thomas. „Jenom Smečku.“</p>
<p>„Ale houby.“ Mahon vypadal o něco větší, výraz tváře mu potemněl. Ukázal na Currana. „Může za to on? Následuješ jeho příkladu? Chceš to všechno zahodit, protože nějaký… člověk nedokázal dál žít v Pevnosti? Pořád ho otravovala a otravovala, až se konečně podvolil a teď se na něj podívej. Roky zmařené práce! Roky! A všem se nám teď bude dařit hůř. On myslí rozkrokem, ale ty, ty jsi byla vždycky chytřejší.“</p>
<p>Je zvláštní, jak občas dokáže být zděšené ticho hlasité.</p>
<p>Curran se zasmál.</p>
<p>Mahon na něj nevěřícně zíral.</p>
<p>Na opačné straně ulice na mě Heather civěla s otevřenou pusou. Usmála jsem se a zamávala na ni.</p>
<p>„Co je na tom směšného?“ zaburácel Mahon. „Měl jsi být Pánem šelem. Měl jsi založit odkaz a vybudovat dědictví!“</p>
<p>„Jsem šťastný,“ pověděl mu Curran. „To nechceš, abych byl šťastný?“</p>
<p>„Tady nejde o štěstí! Je to o povinnosti a závazcích. Máš něco dělat se svým životem!“</p>
<p>„A co tvé povinnosti?“ zeptal se ho Curran mírným tónem. „Jaký jsi měl závazek vůči mé družce, když jsem ležel v kómatu?“</p>
<p>Mahon otevřel ústa.</p>
<p>„Ochraňoval jsi ji?“ zeptal se Curran. „Pomohl jsi jí? Udělal jsi vůbec něco, abys podpořil to tvé budoucí dědictví?“</p>
<p>„Není to vhodná družka, a nikdy nebude. Je člověk!“</p>
<p>Ale ano, samozřejmě.</p>
<p>„O tom ty nerozhoduješ,“ prohlásil Curran. „Není to tvoje volba. Já si ji vybral. Vedl jsem Smečku sedmnáct let a zradila mě, když jsem ji nejvíc potřeboval. Ty jsi mě zradil.“</p>
<p>Mahon ucouvl.</p>
<p>„Mé závazky ke Smečce skončily,“ řekl Curran. „Nedokázali jste dodržet svou část úmluvy.“</p>
<p>„A když už mluvíme o povinnostech,“ vložila se do toho George. „Co sis sakra myslel, posílat patnáctiletého kluka proti Andorfovi? Byl to medvědí berserk s roky zkušeností a Curran se teprve začínal holit. Proč jsi tam nešel ty, tati?“</p>
<p>„Ztichni,“ utrhl se na ni Mahon. „Nebylo ti ani dvanáct. Nemáš ani tušení, co bylo v sázce. Poslal jsem ho, protože jsme potřebovali vůdce, a mě smečky nechtěly následovat!“</p>
<p>Zamířila jsem k Andree a sedla si vedle ní. Měla jsem za sebou dlouhý den a už mě unavilo stát.</p>
<p>„Takže tvoje pohodlnost a vznešené ideály ospravedlňují, že jsi poslal dítě na smrt, a pak ses rozhodl na něj naložit břemeno, aby řídil životy ostatních lidí?“ George zdvihla obočí. „Abys mohl stát za trůnem a užívat si, že jsi z něj udělal krále? Možná by ses měl zeptat sám sebe, tati, proč ti všechny děti chtějí utéct. Možná ten problém není v nás.“</p>
<p>„To by stačilo!“ zaburácel Mahon. „Tohle teď skončí. Jdeš se mnou, i kdybych tě odsud musel odnést. Neoddělíš se od Smečky. Půjdeš pod –“</p>
<p>„Dost.“ Jimův hlas projel Mahonovým řevem jako nůž.</p>
<p>„– zámek a –“</p>
<p>„Řekl jsem dost!“ zaprskal Jim. „Žádný člen Smečky nebude zasahovat do oddělení jiného člena. Nikdo nebude omezovat svobodu jiného člena Smečky proti jeho nebo její vůli jen proto, že je to otec opilý mocí. Začni se ovládat, alfo.“</p>
<p>Kdybych teď začala pomalu tleskat, Mahonovi by nejspíš vybuchla hlava.</p>
<p>„Měl by sis to rozmyslet,“ pověděl mu Mahon.</p>
<p>„Neporušíš zákony, které jsi sám pomáhal vybudovat. Zákony, které platí pro všechny.“ Jim zpražil Mahona pohledem. „Budeš se podle nich řídit. Pokud nejsi schopný je dodržovat, odstup z funkce a klan Mohutných si najde alfu, který to zvládne.“</p>
<p>„Ty –“ začal Mahon.</p>
<p>„Jsem Pán šelem,“ řekl Jim.</p>
<p>„Ne nadlouho,“ zaprskal Mahon.</p>
<p>„To má být výzva?“ Jim vycenil zuby. Dali vstala ze svého místa na cestě a plavně přišla blíž, jednu obrovskou tlapu po druhé jako nějaký tichý vznešený stín, a postavila se vedle svého druha. Pražila Mahona intenzivním pohledem modrých očí.</p>
<p>Mahon se krátce zadíval na Currana.</p>
<p>Curran zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Přidáš se na jejich stranu a půjdeš proti mně?“ Mahon vypadal šokovaně.</p>
<p>„Pleteš se,“ pověděl mu Curran. „Zákon je zákon, ať už se ti to líbí nebo ne. Buď jsi alfa a řídíš se zákonem, nebo jím nemáš právo být.“</p>
<p>„U tebe to tak je vždycky,“ ozvala se George. „Roky jsi Currana uháněl, aby si našel družku, a když se tak konečně stalo, neschvaloval jsi mu ji, tak ses rozhodl, že všechny ty věci, co bys měl jako otec dělat, pro tebe neplatí. Roky ses mě ptal, kdy se hodlám usadit, a když se tak stalo, taky se ti nezamlouval. Teď zmizel a je tvá povinnost alfy po něm pátrat, ale nemáš ho rád, tak ses rozhodl, že to neuděláš. Všechny ty tvoje řeči o závazcích a povinnostech nic neznamenají. Myslíš si, že jsi chytřejší než my všichni dohromady. Ale nejsi. Podívej se, co tady provádíš, tati. Chceš vyzvat Pána šelem, kterému jsi přísahal svou věrnost, jen proto, že se ti nelíbí muž, kterého tvá dcera miluje. Protože to nějakým podivným způsobem uráží část tvé hrdosti. Takhle ty sloužíš svému klanu a vedeš ho? To nemáš žádné zásady?“</p>
<p>Hořící kámen o velikosti basketbalového míče prosvištěl oblohou a dopadl na ulici před náš dům. Skočila jsem před Andreu, snažila se ji ochránit vlastním tělem. Výbuch otřásl zemí.</p>
<p>„Co to děláš?“ Andrea mě odtáhla zpátky. „Jsem kožoměnec, já zregeneruju!“</p>
<p>„Jsi těhotná.“</p>
<p>„Ale huš, sklapni.“</p>
<p>Uprostřed ulice vyrostly jasné, zlaté plameny tři metry vysoko a metr a půl do šířky. Uvnitř nich se Eduardo svíjel v kleci. Ifrít ho trestal, protože jsme mu zabili býka.</p>
<p>Ulicí se rozlehl hlas, tak nabitý nelidskou mocí, že se mi zakousla do kůže jako statická elektřina. Všechny chloupky na pažích se mi postavily do pozoru. „Všichni viníci zemřou. Hle, zrádcovo sémě, pohleďte na jeho utrpení.“</p>
<p>George se rozběhla. Vyskočila jsem na nohy a hnala se za ní. Jim se pokusil po ní chňapnout, ale nebyl dost rychlý. George vyběhla na ulici a vrhla se přímo do ohně. Plamen se rozprskl na tisíc jisker a proměnil se v desetimetrového zářícího hada.</p>
<p>George vykřikla vysokým hlasem z plných plic. Byl to výkřik přetékající zlobou a bolestí, zkoncentrovaný do jednoho děsivého kvilu drtícího duši. Křičela, jako by se uvnitř ní cosi rozbilo a nic už to nedokázalo dát dohromady.</p>
<p>Had na ni zaútočil. George ho popadla za krk, zdvihla ho výš a pak jím praštila o asfalt. Plaz zasyčel, mohutné smyčky se snažil obtočit kolem George a rozdrtit ji. Medvědodlačka mu přišlápla tělo k zemi. Svaly na paži se jí napjaly a roztrhla hada vedví. Světlo v plazových očích vyhaslo, ale George nepřestala. Trhala ho a drápala, znovu a znovu, vybíjela si na něm svůj žal.</p>
<p>Pozorovali jsme, jak se slzami v očích běsní, dokud ho konečně nepustila. Pak jsme ji s Curranem odvedli pryč z ulice zpátky do domu.</p>
</section>
<section>
<p>18.</p>
<p>Otevřela jsem oči. Ležela jsem na boku v naší posteli. Měla jsem podivný pocit. Chvíli jsem nad ním přemýšlela a uvědomila si, že Curran neleží vedle mě.</p>
<p>Zatemňovací závěsy proměnily naši ložnici v tiché, tmavé místo. Neměla jsem nejmenší tušení, kolik je hodin. Když se George uklidnila, Lyk-Vé si konečně vybral svou daň a ona padla na postel v jedné z našich volných ložnic. Pokusila jsem se Rafaelovi co nejlíp popsat budovu, kterou jsem viděla ve vizi. Vlastnil recyklační společnost, která vybírala užitečné věci z rozpadajících se mrakodrapů, a měl složky s informacemi o skoro všech větších ruinách ve městě. Všechno si to zapsal, ale bylo mi jasné, že ho žádná budova nenapadla. Můj popis byl příliš obecný. Říkal, že se bude muset podívat do svých složek, a Dali mi pověděla, že vyšle pátrací tým do budov, které Rafael identifikuje. Curran mi sdělil, že Dereka vysadil na adrese, kterou nám poskytl Úředník a která patřila k Eduardově kšeftu, který odmítl, a že ten pach poznal. Patřil muži, který stalkoval Eduarda. Pořád jsme nevěděli, kdo je to nebo proč je Eduardem tak posedlý. Bylo hezké, že dvě a dvě k sobě seděly, ale výsledek se zatím ještě pořád rovnal dvanáct, takže nám to moc nepomohlo.</p>
<p>Džin tentokrát mluvil anglicky a nebylo to jedno jediné slovo. Jeho moc sílila. Podobné novinky neměl rád nikdo.</p>
<p>Konečně všichni odešli. Vyškrábala jsem se nahoru, dala si dlouhou sprchu a pak padla do postele. Vzbudila jsem se, když Curran přišel do pokoje a zamířil do koupelny, aby ze sebe smyl krev. Ještě z ní nevyšel, vycítila bych, že se pohybuje kolem. Instinkty mi fungovaly, ať už jsem byla vyčerpaná nebo ne.</p>
<p>Vyklouzla jsem z postele, přešla po hladké dřevěné podlaze až ke koupelně a postrčila dveře konečky prstů. Seděl v naší obrovské litinové vaně, opíral se o stěnu a měl zavřené oči. Kromě naší postele byla jeho oblíbeným místem právě vana. Obrovská, vyrobená na zakázku, aby se do ní pohodlně vešel i ve své lví formě a měl tam dost místa, během vlády technologií ji nahřívala elektřina a za magické vlny zase očarované sopečné kameny. Obvykle se tvářil uvolněně, když se takhle namáčel, ale zrovna teď měl napnutý výraz. Skoro se mračil, silné obočí nakrčené, čelist zatnutou.</p>
<p>Od té doby, kdy jsem se vzbudila v nemocniční posteli a dívala se, jak pochoduje po mém pokoji, celý ustaraný a naštvaný, zosobněná síla a pevná vůle, jsem chtěla udělat jednu věc.</p>
<p>Vyklouzla jsem z trika. Kalhotky následovaly a já přešla nahá k vaně. Vany a lázně mě vždycky dostávaly do potíží. Dotkla jsem se prsty vody. Byla téměř vroucí.</p>
<p>Stálo mi to za to.</p>
<p>Vkročila jsem do vody, sahala mi až do půli stehen.</p>
<p>Oči měl stále zavřené.</p>
<p>Ohnula jsem se v kolenou a klesla jsem na něj, obkročmo se na něj posadila. Stehny jsem se otřela o jeho dlouhé, štíhlé nohy.</p>
<p>Curran prudce otevřel oči, divoké a pronikavě šedé. Přitiskla jsem rty na jeho a špičkou jazyka mu přejela po dolním rtu.</p>
<p><emphasis>Vrať se ke mně. Vyjdi z toho temného místa, kde se teď zrovna nacházíš, a namísto toho vnímej mě.</emphasis></p>
<p>Otevřel ústa a polibek mi oplatil, sevřel mě pevněji. Cítila jsem, jak pode mnou ztvrdl. Jazykem mi vklouzl do úst, polibek prohloubil a já se na něj položila, tělo jsem měla horké a poddajné. Vydal ze sebe tichý vrčivý zvuk, zavibroval mu v hrdle, hrubý a mužský, plný ryzí touhy. Cítila jsem, že ať už přemýšlel nad čímkoliv, nechal to být. Teď byl můj. Zmizely starosti, strach, zítřek. Teď jsme tu zůstali jen my dva a přítomnost.</p>
<p>Odlepil se od mých rtů, něžně mě kousl do krku a nadechl se mého pachu. Prohnula jsem se, otírala se o něj, chtěla jsem ho cítit uvnitř, chtěla jsem víc. Rukama mi stiskl zadek a přitáhl mě blíž, drsně a tvrdě, jedním jediným majetnickým pohybem. Rty se mi přisál na prs, jazyk přitiskl na bradavku a já se málem rozpustila.</p>
<p>„Jsi tak zatraceně nádherná,“ zašeptal, hlas zhrublý.</p>
<p>Znovu mě políbil, tělo pode mnou napnuté a pevné jako skála. Přejela jsem mu dlaněmi vzhůru po hrudníku. Kůži měl stejně horkou jako voda kolem. Pomalu jsem přesunula dlaně po svalnatých ramenou nahoru a prsty mu zajela do krátkých vlhkých vlasů, snažila se neztratit všechno sebeovládání. Rukou sjel níž, dolů po zádech, přes oblinu zadku, po noze, aby se lehce otřel o citlivou kůži na vnitřním stehně. Dotkl se mě. Trhla jsem sebou a odtrhla se od jeho rtů, když mě tam zakryl dlaní. Prsty vklouzl dovnitř, palcem přejížděl po tom nejcitlivějším místě. Až jsem zasténala. <emphasis>Víc. Víc, prosím.</emphasis></p>
<p>Zkušenými prsty vjížděl dovnitř a zase ven, dráždil mě, laskal a mé tělo se poddalo tomu rytmu. Veškeré sebeovládání mě opustilo. Jela jsem mu na ruce. Pozoroval mě, šedé oči naplněné intenzivní touhou. Rozpálilo mě to ještě víc. Prsa jsem měla napnutá až k bolesti. V podbřišku se mi usadil neustávající tlumený tlak, který hrozil, že každou chvílí povolí.</p>
<p>„Udělej se pro mě,“ pobídl mě autoritativním hlasem. „Udělej se pro mě, zlato.“</p>
<p>Tělo se mi sevřelo kolem jeho prstů, vlny rozkoše mě utopily. Sjela jsem dozadu, malátně a bezvládně, ale zachytil mě. „Ještě ne.“</p>
<p>Prsty mě laskal dál. Lapala jsem po dechu, krátce a roztřeseně. Celý svět se smrskl na pohyb jeho prstů.</p>
<p>„Znovu,“ pověděl mi.</p>
<p>Ne, rozhodně nebylo možné, abych znovu…</p>
<p>Vyvrcholila jsem, třásla se, na místě mě držely jen jeho ruce, jak mnou cloumal orgasmus. Cítila jsem se těžká a vyčerpaná, plula jsem ve svém soukromém horkém nebi, kolem vířila pára stoupající z vody. Takhle nějak vypadalo štěstí.</p>
<p>Vnikl do mě, cítila jsem, jak mě jeho silná délka roztahuje. Tělo se mi sevřelo kolem něj, stále pulzující ozvěnami orgasmu, a on zasténal.</p>
<p>„Jsi na řadě,“ vydechla jsem.</p>
<p>„Ještě ne.“</p>
<p>Opřela jsem se jednou rukou o stěnu, abych získala oporu, a jela na něm, srovnala své pohyby s těmi jeho, sevřela ho. Zatnul zuby. Cítila jsem, jak se snaží odtáhnout, odpojit se a zpomalit. Ale ne, nevydrží, protože jsem chtěla, aby se udělal taky. Chtěla jsem, aby se se mnou vznášel na obláčku blaha, a neměla jsem vůbec v plánu hrát fér. Sjela jsem pravou rukou dolů pod vodu a prsty obemkla kořen jeho penisu, se zbytkem ještě stále uvnitř mě. Zalapal po dechu. Zapumpovala jsem, přejížděla nahoru a dolů.</p>
<p>„Kate…“ zavrčel.</p>
<p>„Miluju to,“ zašeptala jsem a přejížděla prsty nahoru a dolů. „Miluju, když mi tohle děláš. Miluju, když si uvnitř mě.“</p>
<p>Zavrčel a obrátil mě. Dopadla jsem na kolena, zachytila se rukama za okraj vany. Jednu ruku mi zabořil do vlasů a pumpoval do mě zezadu, vnikal hluboko, v rychlém, tvrdém rytmu. Poslední zbytky jeho sebekontroly ho opustily, jak do mě vrážel. Ztratila jsem se, každý mocný pohyb mě posouval čím dál blíž okraji, dokud jsem se z něj nezřítila a nevyvrcholila zase. Otřásl se uvnitř mě a oba jsme klesli do vody.</p><empty-line /><p><strong>* * *</strong></p><empty-line /><p>Voda byla příliš horká, ale neměla jsem sílu vylézt. Cítila jsem se vyčerpaná a opilá, tak jsem tam jen ležela, hlavu opřenou o jeho hruď. Konečky prstů mi přejížděl po paži nahoru a dolů. Oči měl zavřené, tvář uvolněnou. Rty měl zvlněné jemným náznakem úsměvu.</p>
<p>„Nechoďme nikam,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Magie je u moci,“ řekl tiše.</p>
<p>„A?“</p>
<p>„Když se neukážeme na večeři, tvůj otec se zhmotní tady v koupelně.“</p>
<p>„Možná by ho mohl zastrašit pohled na tvé intimní partie,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Zasmál se.</p>
<p>„Nad čím jsi přemýšlel, než jsem přišla?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Přemýšlel jsem nad tím, že jsem nikdy nepoznal svého otce,“ řekl. „Vybavuji si z něj jen vzpomínky z dětství. Nemám vůbec ponětí, co byl zač jako člověk nebo jaké názory zastával. Mahon se stal mým otcem, ale měl jsem pocit, že jeho uznání bylo vždycky něčím podmíněné. Ale pořád byl všechno, co jsem měl. Ty jsi měla Vorona.“</p>
<p>„Který byl ohromně pokřivený člověk,“ odpověděla jsem. „Teď mám Rolanda. Myslím, že to říká všechno. Můj jediný pokrevní příbuzný je megalomaniak s nesmírnou mocí a neotřesitelným přesvědčením, že ví, co je nejlepší.“ A říct to nahlas to jen zdůraznilo. Bleh. „Prostě nemáme s otci zrovna štěstí, ale to jsi všechno věděl.“</p>
<p>„Napadlo mě, že jednoho dne se stanu otcem i já,“ řekl. „A nemám vůbec ponětí, co ksakru budu dělat.“</p>
<p>„Už vlastně jsi otec. Tak trochu.“</p>
<p>„Julie byla hodné dítě, už když jsi ji našla. Většina té nejtvrdší práce už byla hotová. Mluvím tady o vychování malého človíčka od jeho prvního nádechu. Ani kruci nevím, co bych s dítětem dělal.“</p>
<p>„Myslím, že z tebe bude skvělý otec. Mnohem větší starosti mám, co za matku budu já.“</p>
<p>Naše děti zkazíme. To bylo nevyhnutelné. Julie mě naučila, že nikdy nedostanete dítě, které byste chtěli nebo očekávali. Dostali jste takové dítě, jaké jste dostali, a pokoušeli jste se ze všech sil ujistit, že z něj vyroste slušná lidská bytost. Jen na tom záleželo.</p>
<p>Před očima se mi mihla představa Andrey sedící na našem pozemku, ládující se zbytky býka. „Jestli budu těhotná a zabijeme něco magického, nenech mě to sníst.“</p>
<p>Uculil se.</p>
<p>„Kdyby byla Teta Bé naživu, Andree by to rozhodně neprošlo.“</p>
<p>Ale Teta Bé byla mrtvá. Nikdy dítě Rafaela a Andrey neuvidí. Železní psi Hugha d’Ambray ji zabili, ale Hugh by jen nástrojem a můj otec ho používal podobně jako beranidlo, když chtěl někde rozrazit dveře. Roland za to nesl konečnou zodpovědnost.</p>
<p>„Zjistila jsem, co znamená, když si zabereš území,“ řekla jsem.</p>
<p>„Povídej.“</p>
<p>A to jsem taky udělala. „Nebyla to halucinace, Currane. Zlepšila jsem se, když jsem neměla.“</p>
<p>Vydal ze sebe napolo zavrčení, napolo frustrované zamručení. „To znamená, že ovládá magii i během vlády technologií. Nezaváhá, aby se kryl.“</p>
<p>„Ano. Zaútočit na něj mimo magickou vlnu, jakmile bude na svém území, znamená, že ohrozíme životy všech tam. Všechny je vyčerpá až k smrti, aby se udržel naživu. Bude toho hluboce litovat a vyčítat si to, ale udělá to. Jeho vůle žít překoná vše ostatní.“</p>
<p>„Dostaneme ho,“ ujistil mě Curran.</p>
<p>„Já vím.“ Jen jsem neměla ponětí jak. Jak zabijete někoho, kdo má tolik moci?</p>
<p>„Musíme na to jít chytře. Budeme ho sledovat, zkoušet, a když budeme vědět, že vyhrajeme, rozdrtíme ho.“</p>
<p>A proto byl tak děsivý parchant. „Currane…“</p>
<p>Políbil mě do vlasů. „Ano?“</p>
<p>„Nemůžu dostat Sienninu vizi z hlavy. Snažila jsem se na ni nemyslet, ale pořád se mi vybavuje.“</p>
<p>„Je to jedna z možných budoucností,“ řekl. „Není pevně daná.“</p>
<p>„Já vím. Jen bych ráda věděla, co znamená. Většinou ho ve snech vidím na travnatém kopci taky. Jen když ho vidím, vždycky buduje nějakou věž.“ Otec se těch snů aktivně zúčastňoval. Nebyla bych překvapená, kdybych viděla jen to, co mi dovolí.</p>
<p>„Než Jim a Robert odešli, zeptal jsem se jich, kdy stavba té věže začala,“ pověděl mi Curran.</p>
<p>„A?“</p>
<p>„V den, kdy jsme zabili velbloudího pavouka.“</p>
<p>„Na co tím narážíš?“</p>
<p>„Dokud jsme nezabili pavouka, nic tam nebylo. Ten večer položil první blok a neudělal to nijak jemně. Proč stavět věž zrovna teď a všem na očích? Nemá tady žádnou mocenskou základnu. Není připravený ji bránit, pokud na ní nebude neustále usazený.“</p>
<p>To byl rozumný argument. Roland trávil většinu svého času ve svém malém vznikajícím impériu na Středozápadě. Jeho verze řádu nového světa byla docela křehká, musel tam být, aby na ni dohlédl. Proč by všeho nechal a přišel sem, aby vybudoval věž? Musel vědět, že mi povolí nervy, když to zjistím.</p>
<p>Aha. Tak to to vysvětlovalo.</p>
<p>„Snaží se odvést pozornost.“</p>
<p>Curran přikývl. „Z nějakého důvodu mu ten džin dělá starosti. Pokaždé, když pokročíme, zintenzivnil stavbu tak, že nebylo možné ji dál ignorovat. Snaží se ti dostat do hlavy.“</p>
<p>„Ale proč? Myslela jsem si, že džin mohl být nějaký zvrácený test, který popostrčil naším směrem, ale jestli je to zkouška, proč nás prostě nenechat, abychom se s ním vyrovnali?“</p>
<p>„Tvoje magie na džina nefunguje přímo. A co jeho?“</p>
<p>„To nevím. Přirozená odolnost tam stále bude, protože moje magie je i Rolandovou, a ta moje se od ifrítova hostitele odrazila dost tvrdě. Ale Roland má mnohem více moci, a ovládá ji o tisíce let déle než já. Možná by byl schopný ifríta přemoct, ale je možné, že by ho to stálo hodně magie. A to nemluvíme o jen tak ledajakém džinovi. Je ifrít, kteří mají být podle všeho hned druzí po maridech, co se surové magické moci týká. Podle mýtů mají ifrítové společnost hodně podobnou jako my. Existují v klanech a mají svou vlastní šlechtu, založenou na moci. Myslím si, že náš džin je vysoko na potravním žebříčku, protože na sobě měl zlato a smaragdy. Měla jsem možnost krátce nahlédnout do jeho mysli. Je v ní chaos. Je naprosto šílený, ale ovládá závratné množství moci. Měl jsi ho taky cítit. Bylo to jako zatracená sopka.“</p>
<p>Curran se opřel dozadu. „Takže pokud nejde o test a ifrít může představovat pro Rolandovu moc výzvu, proč nám s ním nepomůže? Vyhraje, pokud ifríta sejmeme.“</p>
<p>„Nemám tušení.“</p>
<p>„Informace od Roberta naznačují, že se časová osa perfektně shoduje. Pokaždé, když jsme udělali krok blíž k džinovi, Roland své stavební plány prováděl ještě okatěji. Je to jako by vůbec nechtěl, abychom s džinem přišli do kontaktu. Nechce, abychom ho zabili.“</p>
<p>„Ani si nejsem jistá, jestli bychom to dokázali, Currane. Ifrítova moc roste. Když v prvních dvou případech něco seslal, zdálo se, že jen plní přání, aby mohl ovládnout hostitele. Tentokrát přivolal obrovského býka a pak na nás shodil meteor a hada. Ani nevíme, jestli stačil ovládnout nového hostitele. Takhle si na nás vybíjí zraněné city kvůli obrovi. Nemůžeme dovolit, aby v tom pokračoval. Je hrozbou, a nejen pro Eduarda nebo nás. Je hrozbou pro všechno v jeho blízkosti.“</p>
<p>Curran se zašklebil. „Slyšela jsi, co řekl?“</p>
<p>„To zrádcově sémě? Jo, o čem to sakra mluvil?“</p>
<p>„To přesně nevím,“ řekl Curran. „Ale Dali zapátrala. Mají Eduardovy doklady o přijetí do Smečky ve složce. Jako místo narození vyplnil Atlantu v Georgii. Pověřila pár lidí, ať zavolají do Oklahomy. Bizonodlačí stádo se Smečkou oficiálně nemluví. Chrání Eduardovy rodiče.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„To nikdo neví. Ale Dalini lidé zvládli neoficiálně zjistit, že se Eduardova matka stala členem stáda šest let poté, co se Eduardo narodil. Jeho otec je bizonodlak vysoko v hierarchii stáda, a nechce o ničem ani slyšet.“</p>
<p>„Jestli Eduardovi rodiče ifríta nějak zradili, je možné, že ho za to trestá. To mu nechtějí pomoct?“</p>
<p>„Dali měla pocit, že to Eduardově matce nikdo neřekl. S kýmkoliv její lidé promluvili, řekli jim, že ji včera viděli na oslavě narozenin, kde se smála a bavila se. Podle všeho svého syna opravdu miluje. Kdyby věděla, že se pohřešuje, pravděpodobně by přijela sem.“</p>
<p>„Podařilo se jim vytáhnout povolení ke svatebnímu obřadu?“</p>
<p>„Eduardovi bylo sedm, když se vzali.“</p>
<p>To nemuselo znamenat naprosto nic. Spousta lidí se svatbou čekala. Nebo to mohlo znamenat, že manžel Eduardovy matky, je jeho nevlastním otcem.</p>
<p>„Myslíš, že se ji manžel snaží chránit?“</p>
<p>Curran přikývl. „Od nich žádnou pomoc nezískáme.“</p>
<p>„Pak budeme muset pracovat s tím, co máme.“</p>
<p>Možná bych se na to mohla zeptat Rolanda. Nebyla by to legrace? <emphasis>Hele, vím, že jsme nepřátelé na život a na smrt, ale mohl bys mi pomoct s tímhle?</emphasis> Ponořila jsem se hlouběji do vody. Nechtěla jsem jít.</p>
<p>„Chtěl jsi někdy zabít Mahona?“ A proč jsem se ho zrovna teď zeptala na tohle? Vrrr.</p>
<p>„Ne, ale bývaly časy, kdy bych udělal cokoliv pro jeho uznání.“</p>
<p>To mě nepřekvapilo. Poté, co musel přihlížet, jak mu lupové zavraždili rodinu, Curran žil sám v lese, a ti samí lupové, kteří sežrali těla jeho rodičů a sestry, ho pronásledovali. Mahon vedl skupinu kožoměnců na výpravu do lesů. Teď o něco zestárl, ale i když jsem byla sama o sobě dost silná, zaváhala bych, jestli s ním bojovat. Pro vyhladovělého dvanáctiletého kluka musel být Mahon něco jako hrdina z pohádek.</p>
<p>„Jak jsem vyrůstal, uvědomil jsem si, že mnou manipuluje, aby dostal, co chtěl,“ pokračoval Curran. „Pamatuju si, když mi to došlo poprvé. Bylo mi osmnáct. Chtěl, abych schválil nějaký zákon, a já si chtěl jít pohrát se svou novou holkou.“</p>
<p>„Jakou holkou?“</p>
<p>„Tu neznáš. Byla to blondýnka a měla obrovská prsa.“ Zamračil se. „Jmenovala se nějak na K. Kayla… Kelly… Tak nějak.“ Uculil se. „Žárlíš, zlato?“</p>
<p>Protáhla jsem se proti němu, mluvila jsem líným, pomalým tónem. „Je teď Kelly v téhle vaně? Ne. Takže nemám na co žárlit.“</p>
<p>„Mahon mě pořád otravoval, tak jsem jí pověděl, ať počká, a seděl tam dvě hodiny a studoval nějaký zbytečně dlouhý zákon o procentech ze zisku, který Smečka pobírá ze svých podniků.“</p>
<p>„To zní fantasticky.“</p>
<p>„Taky že bylo. A když jsem skončil, Mahon mi řekl, že by na mě byl můj otec pyšný. Uvědomil jsem si, že můj táta dával přednost izolaci. Smečka by mu byla lhostejná, stejně jako to, že zedníci platí dvanáct procent a učitelé sedm. Tohle bylo jen prázdné povzbuzení, které mi Mahon nabídl pokaždé, když jsem udělal něco, co se mu líbilo, protože věděl, že mi otec chybí a že bych byl rád, kdyby na mě byl pyšný. Když odešel, zůstal jsem tam sedět a vybavil si všechny příležitosti, kdy to takhle použil. A že tím nešetřil.“</p>
<p>Výraz mu ztvrdl. <emphasis>Zdravíme Pána šelem.</emphasis></p>
<p>„Tehdy jsem věděl, že se musím odstřihnout z jeho vodítka, protože nechci být ničí loutkový vladař.“</p>
<p>Ne, být loutkou se k němu nehodilo, stejně jako úloha Šarrim neseděla mně.</p>
<p>Můj život byl jako rovná linka vedoucí k jednomu cíli: zabít Rolanda nebo při tom pokusu zemřít. Ten cíl nepřežil střetnutí s realitou. Rolandova moc byla příliš velká a já neměla dost odvahy, abych zemřela při pokusu o jeho vraždu, zatímco bych pozorovala, jak všichni mí milovaní shoří na stejné pohřební hranici. Stalo se přesně to, před čím mě Voron varoval. Zamilovala jsem se. Přijala jsem zodpovědnost za dítě. Měla jsem přátele a nedokázala jsem je odsoudit na smrt kvůli důvodu, který vlastně ani nebyl úplně můj. Přežila jsem.</p>
<p>Když jsem se nad tím zamýšlela zpětně, byla to správná volba. Vlastně ta jediná možná. Ale Voronovy výchovy se jen tak nezbavím. Vychoval mě, abych mohla zabít Rolanda nebo přitom zemřít. Tak nebo tak by to Rolandovi ublížilo, a to Voronovi stačilo. Neodbytný pocit selhání ve mně pořád byl, a cítila jsem dost viny a hanby, že bych s nimi dokázala naplnit menší jezero. Ta vina poháněla můj vztek, a pokaždé, když jsem o Rolandovi přemýšlela, ruka, v níž jsem obvykle držela meč, mě svrběla. Věděla jsem, že na podobnou konfrontaci nejsem připravená, ale nějak jsem si nalhávala, že dokážu vyhrát tak, jak jsem obvykle vyhrávala. Za pomoci brutální síly a šermířského umění.</p>
<p>Nastal čas dospět. Měla jsem zodpovědnost za území, které jsem si nárokovala, a za všechno živé uvnitř. Měla jsem povinnosti ke Curranovi a Julii, ke svým přátelům a sobě samé. Zasloužila jsem si žít vlastní život. Rozběhnout se na nepřátele s taseným mečem a bušit do nich slovy moci stejně jemně jako kladivo už dávno nefungovalo. Teď jsme hráli vyšší ligu. Ta mrtvice byla bolestivým poučením, ale pomohla, abych pochopila určité věci: Musím bojovat chytřeji.</p>
<p>„Nemůžeme dát najevo, že jsme přišli na to, že má ta věž odvést pozornost,“ řekla jsem. „Zkusím se na to zaměřit a možná se dozvíme i něco o ifrítovi. Stejně si myslí, že my oba nedokážeme nic víc, než řešit všechno pěstmi. Nebude očekávat žádný sofistikovaný podraz.“</p>
<p>Curran se usmál. „Chceš, abych v příhodných chvílích vrčel a pak sliboval, že rozmlátím pár hlav na kusy?“</p>
<p>„Byl bys tak hodný?“</p>
<p>„No, možná to pro mě bude náročné, ještě jsem nikdy nic takového nedělal.“</p>
<p>Uchechtla jsem se.</p>
<p>„Ale pokud budu mít správnou motivaci, budu se snažit co nejvíc.“</p>
<p>No páni. „Máš na mysli nějaký speciální druh motivace?“</p>
<p>Naklonil se ke mně a v očích mu hrály drobounké zlaté jiskřičky. „Ano, mám.“</p>
<p>Od dveří ložnice se ozvalo tlumené zaklepání. Curran vstal, obmotal si ručník kolem boků (což by nemělo být sexy, ale bylo) a pak otevřel dveře koupelny. „Ano?“</p>
<p>„Za dvacet minut musíme jet,“ zavolala Julie skrz dveře ložnice.</p>
<p>„Zůstáváš doma,“ pověděla jsem jí.</p>
<p>„Ale už jsem se oblékla a namalovala.“</p>
<p>„Ne,“ zavrčela jsem.</p>
<p>„Co když je to nějaký chytrý úskok, a když budete na večeři, přijde sem Hugh d’Ambray a unese mě?“</p>
<p><emphasis>Pro lásku Boží…</emphasis></p>
<p>„Teď to nedostaneš z hlavy,“ zavolala Julie. „Budeš si dělat starosti celou noc.“</p>
<p>Curran se zasmál.</p>
<p>Já se ponořila hlouběji do vody.</p>
<p><emphasis>Proč já? Proč?</emphasis></p>
<p>„Mimochodem, Ascanio je dole,“ řekla Julie. „Říkal, že byl okouzlující a jméno toho nevrlého souseda je Justin Thomas Rogers. Ascanio má jeho adresu. Jeho dcera ho včera nahlásila jako pohřešovaného. Prý získal jeho fotku. Strkám vám ji teď pod dveřmi.“</p>
<p>Curran vešel do koupelny a ukázal mi fotografii. Zachycovala muže ve středních letech, plešatějícího, hubeného, ale stejně měl trochu faldy. Obr, který běsnil v cechu, měl jeho obličej. Tady to máme, potvrzení, které jsme hledali.</p>
<p>„Můžu mu říct, že už sis na něj teď vzpomněla?“ zeptala se Julie. „Hrozně se lituje a chce, abych mu přitom dělala společnost, a mě už to vážně nebaví.“</p>
</section>
<section>
<p>19.</p>
<p>Vešla jsem do Applebee’s ve svém pracovním oděvu: tmavých volných kalhotách, šedém svetru a jednoduchém černém kabátě. Sarratina váha mi pohodlně odpočívala mezi lopatkami. Curran šel vedle mě. Chtěl si na sebe vzít tepláky, protože se prý „snadněji trhají“. Zeptala jsem se ho, jestli radši nechce nějaké striptérské džíny, aby nevypadal jako ruský gangster z filmů natočených před Změnou. Potom se pán urazil a nasoukal se namísto toho do obyčejných džínů.</p>
<p>Julie si s sebou přinesla své Kestrely. Obutá byla do masivních černých bot s kovovou špičkou, oblečená do vínově rudého svetru, který jsem pro ni upletla, a do krátké skládané sukně. Neměla punčochy, i když byla zima. Některé věci postrádaly logické vysvětlení. Prostě jste se s nimi museli smířit.</p>
<p>Hosteska si nás tři prohlédla a pak ukázala na ceduli nad svou hlavou. „Máme tady přísný zákaz zbraní.“</p>
<p>„Co když jsou mé pěsti smrtící zbraně?“ zeptala se Julie.</p>
<p>Ze zadní místnosti se vynořil manažer, uviděl nás a pak se skoro rozběhl chodbou.</p>
<p>„Své pěsti si můžete nechat,“ řekla hosteska. „Ale –“</p>
<p>Manažer před námi téměř zabrzdil smykem. „Tudy. Váš stůl je připravený.“</p>
<p>Žena otevřela ústa a znovu je zaklapla.</p>
<p>Odvedl nás do zadní části restaurace ke stolu u okna. Byl určený pro šest lidí. Můj otec tam seděl sám, zahalený do prostého hnědého pláště. Plášť už zažil lepší dny a hluboká kápě skrývající jeho obličej se třepila. Snažil se být ze všech sil nenápadný, svou magii složil a omotal kolem sebe. Ten jeho pokus o „boha v šatech žebráka“ sice dělal dojem, ale já ho stejně prokoukla.</p>
<p>Jak jsme se k němu blížili, shodil kápi z hlavy a přivítal nás svou tváří. Hugh to jednou popsal: „jako by vyšlo slunce“. Říct, že byl Roland pohledný, bylo hodně slabé slovo, asi jako byste vichřici nazvali něžným vánkem. Můj otec byl krásný, tvář měl dokonale souměrnou, s bronzovou pletí, hranatou bradou lemovanou krátkou šedivějící bradkou, plnými rty, silným nosem, vysokými lícními kostmi a velkýma tmavýma očima pod hustým obočím. Jakmile jste ty oči zahlédli, zapomněli jste na všechno ostatní.</p>
<p>V bibli v Knize Jobově existovala pasáž, kde bylo řečeno, že věk nezaručoval moudrost, ale že šlo o ducha ztělesněného člověkem, o dech Všemocného, který dával moudrým lidem porozumění. Když jste se zadívali mému otci do očí, jeho duch vám ten pohled oplácel. Oči mu zářily mocí, jako by ho naplňovala samotná podstata magie. Byl bezvěký, ale velmi, velmi živý. Byl to muž, který chodil po zemi ještě před tím, než někdo sepsal bibli, a jeho moudrost byla stejně obrovská a bezvěká jako pohoří Saravát. Nezabránila mu však v tom, aby se dopouštěl velmi lidských chyb nebo byl imunní vůči malichernostem, jako byly pomsta, trest nebo zavraždění mé matky, protože si myslel, že je příliš nebezpečné, abych se narodila.</p>
<p>Jo, tím posledním si to podělal.</p>
<p>Julie za mnou klopýtla, ale zase se narovnala. Curran vypadal naprosto lhostejně. Bývalý Pán šelem? Ohromení veškeré žádné.</p>
<p>Přišel ke stolu a odtáhl dvě židle. Já se posadila na jednu a Julie na tu na druhé straně. Kdyby se něco zvrtlo, můžu ji levou rukou odstrčit do kóje vedle nás během půl vteřiny.</p>
<p>Curran se posadil vedle mě. Tvář měl uvolněnou a výraz nečitelný.</p>
<p>Manažer postával vedle nás s výrazem naprosté oddanosti.</p>
<p>„Ledový čaj,“ řekla jsem.</p>
<p>„Colu,“ oznámila Julie.</p>
<p>„Ledový čaj,“ objednal si Curran.</p>
<p>„Pro mě také ledový čaj. To bude všechno,“ řekl otec.</p>
<p>Manažer odběhl.</p>
<p>„Mohl by ses nějak zdržet očarování našeho číšníka?“ požádala jsem ho.</p>
<p>„Hnusí se mi špatný servis,“ pověděl mi a usmál se. „Dovolil jsem si objednat ochucené brambory ve slupce a cibulové kroužky. Jsem tak rád, že jsme se tu sešli.“</p>
<p>Nastal čas odehrát svou roli. „Ta věž, otče. Chci, aby zmizela.“</p>
<p>„Není to věž, jen vysoká budova.“</p>
<p>Vytáhla jsem z kabátu polaroid a položila ho na stůl. „Tohle je model věže.“</p>
<p>„Považujeme ji za hrozbu,“ oznámil mu Curran. „Jestli chcete válku, máte ji mít.“</p>
<p>„Stavím si sídlo,“ vysvětlil Roland.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Abych ti mohl být blíž, samozřejmě. Během let jsem začal nesnášet hotely a chci nějaké pohodlné místo, kde můžu zůstat, až tě budu navštěvovat.“</p>
<p>„Nechci, abys mě navštěvoval.“</p>
<p>„Rodiče ne vždycky dělají, co po nich jejich děti chtějí,“ řekl Roland. „Někdy se neohlášeně ukážou a otravují své potomky ohledně stravovacích návyků. A přesně to teď hodlám udělat. Už jste vy dva stanovili datum svatby?“</p>
<p>„Neměň téma,“ zavrčela jsem.</p>
<p>„Kvítku, ty pozemky jsem koupil. Nemůžeš mi zabránit, abych na nich postavil, co chci. Ale jestli tě to rozrušuje, jsem ochotný se dohodnout, že nebude mít víc jak dvě patra.“</p>
<p>Ano, a každé to patro bude vysoké třicet metrů. „Celá budova nebude vyšší než šestnáct a půl metru.“</p>
<p>Roland se usmál. „Tak dobře.“</p>
<p>Číšník dorazil, podsaditý tmavovlasý mladík, kterému táhlo na třicet, donesl široký tác s pitím, ochucenými brambory, křupavými smaženými cibulovými kroužky, mozzarelovými tyčinkami, a preclíky s pivní omáčkou, a všechno to začal vykládat na stůl. Můj otec očividně objednal celou nabídku předkrmů.</p>
<p>„Tak, když jsem to přiznal, svatba. Kdy už přestanete žít v hříchu?“</p>
<p>„To teda sedí, zvlášť od tebe. Promiň, ale kolik žen jsi měl?“</p>
<p>„V poslední době jen jednu.“</p>
<p>„Ano, a zavraždil jsi ji.“</p>
<p>Číšník hrdinně svíral malé talířky s předkrmy.</p>
<p>Roland si povzdechl. „Už o tom nemluvme.“</p>
<p>„Byla to moje matka.“</p>
<p>Číšník málem upustil cibulové kroužky.</p>
<p>„Ano, a hluboce jsem ji miloval.“</p>
<p>Číšník položil poslední talířek na stůl a zarazil se. „Chcete si objednat?“</p>
<p>„Hranolky se sýrem,“ řekla Julie.</p>
<p>„Je mi to jedno,“ opáčila jsem.</p>
<p>„Přineste mi nějaké maso,“ objednal si Curran.</p>
<p>Můj otec se otočil na číšníka. „Objednávka dítěte zůstává, přidejte k ní ještě koktejl, Shirley Temple. Moje dcera dává přednost Baja tacos, s krevetami orestovanými, ne smaženými, s minimem cibule. Přineste jí ostružinový ledový čaj s citrónem navíc. Můj budoucí zeď má rád jehněčí, medium rare, bez pepře, s pečenými bramborami s máslem a solí, bez zakysané smetaný, a pivo značky Newcastle Werewolf, i když se spokojí i s Brown Alem nebo Blue Moonem. Já si dám steak s bourbonovou omáčkou a sklenku červeného.“</p>
<p>Číšník mu téměř zasalutoval, než odběhl.</p>
<p>Můj otec nás nechával sledovat. Nejenom sledovat, ale tak důkladně pozorovat, že věděl, že si z jídla vyndavám vařenou cibuli.</p>
<p>„A teď, kdybychom mohli přestat předstírat, že jsme méně než opravdu jsme, takhle konverzace by probíhala mnohem hladčeji.“ Roland si namočil preclík do pivní omáčky.</p>
<p>„Fajn, kolik špehů máš na mém území?“</p>
<p>„Dost.“ Roland se usmál. „Nemůžu si pomoct. Je to úděl rodiče. I když nás naše děti nechtějí v životě, nemůžeme si pomoct, a alespoň je sledujeme z dálky a jsme připravení je ochraňovat nebo jim poskytnout pomoc.“</p>
<p>Sledovat z dálky… Zajímavé.</p>
<p>„Neodpověděli jste mi na otázku ohledně svatby.“</p>
<p>Opřela jsem do židle. „Proč ti na tom tak záleží?“</p>
<p>„Řekněme, že jsem trochu staromódní,“ pověděl mi. „Lidé mluví. A ptají se, jestli a kdy dojde k nějakému formálnímu svazku.“</p>
<p>„Co je to za lidi?“</p>
<p>„D‘Ambray,“ řekl Curran.</p>
<p>„Jak se má Preceptor?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Neviděl jsem ho.“ Můj otec pokrčil rameny. „Vzal si svého druhu studijní dovolenou. Je na cestě, aby našel sám sebe.“</p>
<p>„Byl to jeho nebo váš nápad?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Trochu obojí.“</p>
<p>Číšník se objevil s naším pitím, uklidil prázdné talíře a znovu zmizel.</p>
<p>Roland poslal Hugha do exilu jako trest za jeho selhání. „A zatímco je na studijní dovolené, můžeš naprosto všechno zapřít. Ať už spáchá jakoukoliv šílenou prasárnu, když bude v exilu, nejsi za ni zodpovědný. Jak pohodlné.“</p>
<p>„Je to docela pohodlné, že?“ Roland se usmál.</p>
<p>Vrrr.</p>
<p>„Neustále trváš na tom, že chceš mít možnosti otevřené, a to způsobuje rozruch,“ řekl Roland. „Nenech se mýlit, složité machinace jsou velmi zábavné, ale tahle židovsko-křesťanská doba má některé přísnější konvence. Je to vidět i na řeči. ‚Žít ve hříchu‘, ‚udělat z ní počestnou ženu‘, ‚žít na hromádce‘… to poslední samozřejmě naznačuje, že je člověk příliš chudý na sňatek, tak musí žít někde na hromadě v malé chatrči. Mimochodem, není to kvůli penězům, že?“</p>
<p>„Přestaň,“ zavrčela jsem.</p>
<p>„Chápu, že jste museli sáhnout do úspor,“ řekl Roland.</p>
<p>Ale ne, to neudělal.</p>
<p>Curran upil hlt ze svého piva. „Vaši špehové neodvedli svou práci úplně dokonale. Nevyčerpali jsme naše peníze. Jen jsme úspory v hotovosti přesunuli do nemovitostí. Měna může padnout nebo ztratit na hodnotě, ale země si pořád udrží svou hodnotu. Už jí víc není. Nicméně pokud někdy budete mít málo peněz, dejte nám vědět. Můžeme rozprodat pár našich pozemků a velmi rychle.“</p>
<p>Ha! Ta sedla.</p>
<p>„Jistě, budu to mít na paměti. Nechci vás nějak otravovat. Jen bych tě rád odvedl uličkou k oltáři, Kate.“</p>
<p><emphasis>Buď zdvořilá, buď zdvořilá, buď zdvořilá…</emphasis></p>
<p>„Ne.“</p>
<p><emphasis>Tak. Bezva. A je to.</emphasis></p>
<p>„A co když budete mít dítě?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„No a?“ Kam tímhle mířil?</p>
<p>„Nechceš, aby tvé děti byly nemanželští parchanti, Kate. To nikdy nedopadne dobře.“</p>
<p>Položila jsem hlavu na stůl. Buď to, nebo by došlo na fyzické násilí.</p>
<p>Jídlo dorazilo. Zdvihla jsem jedno ze svých Baja tacos a ze samého zoufalství ho snědla. Jestli mám v téhle konverzaci pokračovat, budu potřebovat energii.</p>
<p>„Jak to jde ve škole?“ zeptal se Julie Roland.</p>
<p>Všechny smysly se mi rozběhly na plné obrátky.</p>
<p>„Fajn,“ opáčila. „Díky. Zrovna jsem dostala jedničku za svou esej o Danielovi.“</p>
<p>„Použila jsi Apokryfy?“ zeptal se Roland mírným tónem.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odvětila Julie.</p>
<p>Apokryfy, sbírka starověkých textů nezahrnutých z různých důvodů do moderní bible, měly celou kapitolu věnovanou Danielovi. Starověký Daniel byl hodně velký drsňák, na rozdíl od jeho moderní verze, která kladla důraz na skromnost a pasivní odpor. Bylo dost dobře možné, že jsem za tou konverzací viděla víc, než o čem byla, ale styl, jakým spolu mluvili, naznačoval, že to není poprvé. Julie bude mít co vysvětlovat. A můj otec by mi měl přestat strkat nos do života, nebo toho bude litovat.</p>
<p>„Tvojí babičce se přitížilo,“ řekl Roland.</p>
<p>Cože? Kdo? Kde? „Moje babička je mrtvá.“ A její magie, udržující ji mezi životem a smrtí, poháněla blázinec Mišmaru, vězení mého otce.</p>
<p>„Tvojí druhé babičce,“ řekl.</p>
<p>Ztuhla jsem.</p>
<p>„Matka tvé matky stále žije,“ řekl. „Už jí moc nezbývá. Je jí osmdesát devět. Občas ji navštěvuji a v poslední době se začala velmi rychle zhoršovat.“</p>
<p>„Ví, co se stalo její dceři?“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Ví jen, že zemřela.“</p>
<p>Nacházel si cestičky, aby nemusel vyslovit jméno mé matky.</p>
<p>„Neví o tobě. Už jí nezbývá moc času. Jestli se chceš o své matce dozvědět víc, můžu zařídit, aby tě za ní odvezli, ať si spolu můžete promluvit, než tu šanci navždycky ztratíš.“</p>
<p>Svět se mi právě obrátil vzhůru nohama. Svou matku jsem si nepamatovala. Ani náznak tváře, zašeptání hlasu, ani její vůni. Houpal přede mnou návnadou, a já si nebyla jistá, jestli víc nenávidím jeho, protože se snažil zneužít její památku, nebo sebe, protože jsem jeho návrh zvažovala.</p>
<p>„Kde je?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„V Seattlu,“ řekl Roland.</p>
<p>A bylo to tady. Chtěl mě pryč z města a dál od ifríta. To si teda vybral zatraceně silnou návnadu. Jistě, zařídí mi odvoz tam. Ale vůbec nezmínil cestu zpátky.</p>
<p>„Můžeš tam být za tři dny,“ řekl.</p>
<p>Za tři dny bude Eduardo mrtvý. Tím jsem si byla jistá.</p>
<p>Curran na mě krátce pohlédl a já v jeho očích zahlédla varování. <emphasis>Ano, já vím. Snaží se mě vykolejit a dostat z města.</emphasis> Z nějakého důvodu otec vážně nechtěl, abych se s džinem setkala, a právě z toho důvodu jsem musela zůstat.</p>
<p>„Omlouvám se, ale budu to muset odmítnout.“ Ta slova bolela, když jsem je vyslovovala. „Mám tady záležitosti, které musím dodělat.“</p>
<p>„Kate, další šanci už nedostaneš.“</p>
<p>„Nebudu obtěžovat starou ženu, která mě nikdy neviděla, v jejích posledních dnech. Mé místo je tady. Mám tady práci a nemůžu odejít, dokud ji nedokončím.“</p>
<p>„Tak tedy dobře,“ řekl Roland. Ani náznak zklamání. <emphasis>To je od tebe fakt milé, tati.</emphasis></p>
<p>Chtěla jsem ho bodnout vidličkou. Pokusil se zneužít památku mé matky, aby mě zmanipuloval. Bude toho litovat.</p>
<p>„Navíc, ty jsi znal Kalinu nejlíp.“</p>
<p>Upřeně jsem ho pozorovala a koutky očí se mu zachvěly, když jsem vyslovila její jméno. <emphasis>Jak ta tvoje hořká medicína chutná, otče? Na, tady máš další lžíci.</emphasis> „Proč mi o ní nepopovídáš ty? Byl jsi tam až do samého konce. Viděl jsi, jak v jejích očích vyhasl život.“</p>
<p>Roland upil hlt ze svého vína.</p>
<p>„Jestli si přeješ vědět, jak tvá matka zemřela, povím ti to, Kvítku. Ptej se.“</p>
<p><emphasis>Nepouštěj se do toho. Nepouštěj se do toho a nezacházej do podobných končin, protože jsou nebezpečné.</emphasis></p>
<p>Kašlu na opatrnost. Potřebuju to vědět. „Řekni mi, jak má matka zemřela, otče.“</p>
<p>Čekal.</p>
<p>Navzájem jsme se bodali slovy a předstírali, že nás to nebolí.</p>
<p>Chtěla jsem to slovo ucedit skrze zatnuté zuby, ale to uspokojení mu nedopřeju. Jen díky vypětí celé mé vůle znělo nenuceně. „Prosím.“</p>
<p>„Na jižním okraji Wolf Trap je taková malá kavárna,“ řekl. „Tam jsem tvou matku uviděl poprvé.“</p>
<p>Wolf Trap ve Virginii, severozápadně od Arlingtonu, bylo nové město, zbudované od základu Řádem. Rytíři milosrdné pomoci tam měli své hlavní velitelství. Má matka chvíli pracovala pro Řád. A můj otec to město navštívil, procházel se po ulicích přímo na očích desítek rytířů, kteří by se přetrhli, jen aby ho zabili, kdyby věděli, co je zač.</p>
<p>„Seděla sama u stolku, četla si knihu a upíjela kávu z naprasklého bílého hrnku.“</p>
<p>Hlasem spřádal kouzlo, plné touhy, lásky a žalu. Chtěla jsem věřit, že je falešné, ale měla jsem pocit, že jsou jeho city opravdové. Tak skutečné.</p>
<p>„Slunce svítilo skrz okna a její vlasy zářily jako to nejdražší zlato. Posadil jsem se u jejího stolu a zeptal se jí, proč nepožádá o jiný hrnek. Pověděla mi, že v nedokonalosti je jedinečná krása. Žádný jiný hrnek nebude nakřáplý tím samým způsobem. Připomínalo jí to, že každý moment v životě jí mohl přichystat zážitek, který ji navždy změní. Když se rozhodla, že už má dost útěku, našel jsem ji tam znovu, v té kavárně, sedět u toho samého stolku. Sedl jsem si na druhou židli a pověděl jí, že ji miluji. Řekl jsem jí, že nemusí utíkat, a že kdyby chtěla měsíc z nebeské oblohy, natáhnu se pro něj, vezmu ho z nebes a dám jí ho. Pověděla mi, že jsi nádherné dítě. Že jsi z části ona, z části já, a že jsi dokonalá. Vzala mě za ruku, políbila mě na prsty a řekla: ‚Miluju tě. Nehledej ji.‘ A pak mě bodla.“</p>
<p>Bolest v jeho očích mnou pronikla, stále živá a ostrá i po skoro třiceti letech.</p>
<p>„Tvoje matka věděla, že tvá samotná existence je výzvou mé moci. Zradila mě kvůli tobě. Ale nebyla to soukromá událost. Konvertovala mého vojevůdce a otočila se zády k našemu svazku. Jádro mé moci, mí nejbližší, o tom věděli a očekávali nějakou akci. Moje vláda a hrdost to vyžadovala. Zrada, která šla tak hluboko, vyžadovala veřejné potrestání. Voron byl jen loutkou. Ty jsi byla děťátko a nenesla jsi žádnou zodpovědnost za to, co se stalo. Takže zbývala jen tvá matka. Když mi vrazila nůž do oka, věděl jsem, že obětovala svůj život, jen abys ty mohla žít. Pokud by byla mrtvá, volání veřejnosti po pomstě by bylo uspokojeno. Tak jsem respektoval její přání a zabil svou milovanou ženu kvůli dítěti, které jsem sám pomohl přivést na svět.“</p>
<p>Pořád ji miloval, po všech těch letech. Musel ji milovat víc než cokoliv na světě, a byl příčinou i nástrojem její smrti. Kdyby ji nemiloval, nesouhlasil by s mým početím. Nenaplnil by mě svou mocí a pak by se nepokusil zničit, co s láskou vytvořil. Pověděla jsem mu, že naše rodina jsou monstra a on mě opravil. Řekl, že jsme mocná a skvělá monstra. Ale na naší moci nezáleželo. Pořád jsme byli prokletí.</p>
<p>„Tvá matka tě milovala ještě předtím, než ses narodila. Nic, ani všechna má moc, nedokázalo její lásku zmenšit. Chtěl jsem ji víc než cokoliv za celý život. Když si pomyslím, že všechno, čím jsem, bylo poraženo tou nejjednodušší a nejzákladnější ze všech věcí. Matčinou láskou k dítěti.“</p>
<p>Natáhl se ke mně a stiskl mi ruku. Příliš pozdě jsem zjistila, že jsem nechala spadnout své štíty a moje magie naplnila místnost, takže ji mohl vidět každý s darem.</p>
<p>„Tvoje magie je nádherná, má dcero,“ pověděl mi Stavitel věží, oči mu světélkovaly mocí. „Měla bys ji ukazovat častěji, protože jsi dokonalá.“</p><empty-line /><p>Když jsme skoro skončili s jídlem, Julie oznámila, že je jí zima. Curran jí nabídl, že s ní půjde k autu, aby si mohla vzít mikinu. Vstali oba současně a vyšli ven. O okamžik později se objevil číšník a položil přede mě talířek s kouskem čokoládového dortu.</p>
<p>Zadívala jsem se Rolanda. Zavrtěl hlavou. „Já to nebyl.“</p>
<p>„Džentlmen vám to objednal na cestě ven,“ pověděl mi číšník, a pak před Rolanda položil kávu a odešel.</p>
<p>Čokoláda byla zatraceně drahá. Ukrojila jsem vidličkou tenoučký plátek a ochutnala ho. Rozpustil se mi na jazyku. Budu ho muset sníst hodně pomalu, ať mi vydrží.</p>
<p>„Myslíš, že tě doopravdy miluje?“ zeptal se otec.</p>
<p>„Ano, miluje.“ A já musela změnit téma, než začne podruhé konverzaci o svatbě. „Otče, proč se naše magie odráží od lidí posednutých ifrítem? Je to kvůli zeměpisné blízkosti?“ Jo, to nebylo vůbec nápadné. Vůbec.</p>
<p>„Co ses pokusila použít?“ zeptal se.</p>
<p>„Slovo moci.“</p>
<p>„Pamatuju si, jak jsem to zkoušel. Nejhorší bolest mého dětství. Nech mě, ať tě učím. Je toho tolik, co nevíš, Kvítku. Nech mě, ať ti pomůžu v tom udělat pořádek. Nebo mi alespoň dovol, abych tě uchránil základních chyb.“</p>
<p>„Zkusil si to.“ Ukrojila jsem si další kousek dortu.</p>
<p>„Bylo mi osm.“</p>
<p>Ach… aha.</p>
<p>„A udělal jsem to hlavně proto, že mi to zakázali.“ Roland upil kávy. „Chtěl jsem vědět, co se stane.“</p>
<p>To znělo hodně podobně jako já.</p>
<p>„Máš zčásti pravdu, ta odolnost vznikla kvůli zeměpisné blízkosti a kvůli chybě v odhadu tvého prapraprapra…“ Zamračil se. „Ne, počkat. Prapraprapraděda. Ifrítové ohrožovali hranice jeho území a on se rozhodl, že dítě smíšené krve bude skvělý nápad. Tak si vzal za ženu napůl člověka, napůl ifrítku. Byla to jeho čtyřicátá žena. Pamatuju si to, protože to bylo hezké kulaté číslo. Počal s ní dítě, dceru, a jak očekával, měla částečnou imunitu proti magii ifrítů a na bojišti si počínala zuřivě. Byla v nástupnictví na trůn příliš daleko, takže si s ní nelámal hlavu, a když se konečně rozhodl si jí všímat, bylo už příliš pozdě. Bararu, Zářivá, Hvězda údolí, si prosekala cestu skrze jeho potomky až k jeho srdci a usedla na jeho trůn. Byla to tvoje prapraprababička.“</p>
<p>„Zabila své bratry a sestry a pak i otce?“</p>
<p>„No, abychom byli spravedliví, nechal popravit muže, kterého si chtěla vzít.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Snažil se omezit její moc. Začínala být u armády příliš oblíbená.“</p>
<p>Opřela jsem si bradu o pěst. „To je roztomilá historka, tati.“</p>
<p>„Řekla jsi mi tati.“ Roland se usmál.</p>
<p>„Moc bych za tím nehledala, být tebou. Proslavil se někdo z naší rodiny něčím, co nebylo násilné?“</p>
<p>„Tvůj prapradědeček vyléčil lidi z Moru bezbožných. Byl to velmi nakažlivý kmen chřipky a hrozilo, že vyhladí lidskou populaci na celém kontinentě.“</p>
<p>„Dobré vědět.“</p>
<p>„Samozřejmě, že cítil povinnost to udělat, protože ten mor rozpoutal tvůj prapraprastrýc.“</p>
<p>Jen jsem na něj zůstala zírat.</p>
<p>„Historie nám dává životně důležitá poučení,“ pověděl mi Roland. „Tak například, nemám vůbec žádné plány zavraždit Currana.“</p>
<p>Dokud jsme měli naši dohodu, nemohl ho zabít. „Proč, bojíš se, že bych tě připravila o trůn?“</p>
<p>„Ne, nechci si zlomit srdce tím, že tě budu muset zabít, Kvítku.“</p>
<p>Hm-hm. „Zlomit srdce.“</p>
<p>„Nevěříš mi,“ poznamenal.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Usmál se a já si uvědomila, že takhle vypadá hrdý rodič. Byl na mě hrdý, protože jsem měla dost rozumu, abych očekávala, že se mě pokusí něčím nachytat. Zapřála jsem si, abych k němu dostala nějaký tajný manuál, jak s ním jednat.</p>
<p>„Co budeme dělat dál?“ zeptal se.</p>
<p>„Můžeš mě učit hned tady a teď. Potřebuju vědět víc o ifrítech.“</p>
<p>Na kratičkou chvíli se zarazil. Byl to jen zlomek okamžiku, ale já ho pozorovala velmi ostražitě. Z nějakého důvodu mi vážně nechtěl o ifrítovi říct víc.</p>
<p>„Tak dobře. Můžeme ten čas, který nám můj budoucí zeť tak mile poskytl, využít k něčemu potřebnému. Odpověz na jednu z mých otázek a já odpovím na jednu tvou.“</p>
<p>Nic nebylo nikdy jednoduché. „Fajn.“</p>
<p>„Když Hugh přišel zabít Vorona, nenašel v domě žádné známky toho, že by tam žilo dítě. Ty jsi odešla do lesů, ale kde byly tvoje věci?“</p>
<p>Takže Hugh a Roland spolu vedli dlouhou řeč, než byl preceptor vyhoštěn. „Hugh nehledal dost pozorně. Voron znal jednu jasnovidkyni.“ Jmenovala se Anna, byla to bývalá žena mého mrtvého opatrovníka, a už mi neodpovídala na telefonáty. „Myslím, že mu řekla, že se stane něco špatného, když mě vyslal z domu ven, protože vždycky, když jsem odešla do lesů, sbalila jsem si svou sportovní tašku a zakopala ji pod borovicemi na kopci za domem.“</p>
<p>„Ale přece tam musely být nějaké další známky tvé existence,“ řekl Roland. „Život dítěte se prostě nemůže vlézt do jedné tašky.“</p>
<p>„Můj ano. Dost spodního prádla a ponožek na týden, dvoje džíny, pět trik, svetr a dvoje boty. Moje nože, opasek a meč se tam vešly taky. Zubní kartáček, hřeben, oblíbená kniha a to bylo všechno.“ Dokázala jsem to všechno naházet do tašky za deset minut a bylo to, jako bych nikdy neexistovala.</p>
<p>Roland se na mě díval s podivným výrazem.</p>
<p>„Můžeš se zeptat na navazující otázku,“ řekla jsem mu.</p>
<p>„Hračky, mejkap, šperky, šaty, roztomilé boty, kotě nebo možná štěně?“</p>
<p>Zasmála jsem se mu.</p>
<p>„Ani domácí mazlíček.“ V očích se otci odrážela hluboká lítost. Opravdu ho to trápilo.</p>
<p>„Domácí mazlíčci učí děti empatii. Voron se mě snažil proměnit v psychopata. Navíc jsme často někam vyrazili bez varování. Nemohli jsme se vázat.“</p>
<p>„Život dítěte by měl být naplněný radostí. Bolí mě, když vím, že jsi takhle žila.“</p>
<p>„Kdyby bylo po tvém, nežila bych vůbec.“</p>
<p>Roland vydechl.</p>
<p>„Teď jsem na řadě já.“</p>
<p>„Jak jsme se domluvili. Můžeš se zeptat na jednu otázku. Dobře si ji rozmysli. Většinou získání správné odpovědi záleží na tom, že položíš správnou otázku.“</p>
<p>Bylo toho tolik, na co jsem se potřebovala zeptat. Jedna otázka to ani zdaleka nepokryje. Musela jsem se zeptat na tu nejdůležitější.</p>
<p>„Pokud je ifrít uvězněný v prastaré náušnici, co by mohl získat tím, že splní vlastníkovi náušnice tři přání, pak ho promění v obra a zničí kus Atlanty, a poté ten proces opakuje?“</p>
<p>„Jak víš, že jde o ifríta?“</p>
<p>„Viděla jsem ho ve vizi.“</p>
<p>„Měl na sobě nějaké šperky?“</p>
<p>„Ano. Zlato s velkými zelenými kameny.“</p>
<p>„Smaragdy nebo peridot. Takže tu máme sultána.“</p>
<p>Hlavně se nezeptat. Řekl, že může jít jen o jednu otázku, a musela existovat cena za to, když jste nedokázali dodržet pravidla. „Jeden by si myslel, že ifrítí sultán bude nosit rubíny, protože mají barvu ohně. Lidé žijící na arabském poloostrově si cení smaragdu nad všechny kameny, protože je zelený a Arábie je z většiny vyprahlá. Ale džinové nejsou lidé.“</p>
<p>Roland se naklonil dopředu, pohled měl potutelný. „To by si jeden mohl myslet. Měl by si taky oprášit své znalosti geologie a zjistil by, že ten nejčistší peridot se dá najít v <emphasis>haraat</emphasis>, lávových polích na západě Saudské Arábie. Když sopky na západě vybuchly, vynesly ven peridoty z hlubin magmatických komor. Džinové si těch kamenů cení nejvíc, protože se vykoupaly v ohnivé krvi planety. Nosí je jedině nejvýše postavení ifrítové.“</p>
<p>Číšník přišel a dolil mu kávu.</p>
<p>„Bůh vytvořil lidi z hrnčířské hlíny a džiny z bezdýmného ohně,“ pokračoval Roland, jakmile číšník odešel. „Dokonce i lidé, kteří nejsou seznámení s Koránem, tuhle větu znají. Přemýšlela jsi někdy nad jejím významem?“</p>
<p>„Lidé jsou vytvoření z hlíny. Jsme propojení se Zemí a s její půdou. Její magie je naše magie. A jílovou půdu je skoro nemožné očarovat.“</p>
<p>„Ale hliněný hrnec se očarovat dá.“</p>
<p>Přemýšlela jsem nad tím. „Ale k vytvoření hrnce je potřeba nejdřív přidat vodu, ve které je kouzlo, a pak hlínu vypálit ohněm.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Takže džin má mnohem víc magie než my.“</p>
<p>„Nejenom že jí mají hodně, ale jsou z ní přímo stvoření. Vyžadují jí velké množství, aby přežili. Džin absorbuje magii ze svého okolí a ukládá ji v sobě jako baterie. A teď si vezměme například tvého ifríta. Je uzavřený v náušnici, uvězněný, pravděpodobně během těch tisíců let bez svobody zešílel. Chce svobodu, ale chybí mu magie, aby se osvobodil a existoval v našem vrtkavém světě.“</p>
<p>„Může se zjevit jen v případě, když posedne lidského hostitele,“ řekla jsem. „To mi došlo.“</p>
<p>„Plnění tří přání je prastarý rituál. Ve skutečnosti jen v mnohém usnadňuje posednutí. Aby člověk mohl vyslovit přání, musí nejdřív otevřít svou mysl džinovi a přijmout jeho magii. Věřit, že dokáže splnit každé přání. Takže se z nepřátelského ovládnutí stává svádění. S každým přáním je tělo čím dál víc připravené, dokud se mysl džinovi naprosto nepoddá. Někteří dokáží člověka ovládnout pomocí jediného přání, ale obvykle to zabere tři. Jakmile ifrít posedne tělo, zásoba magie onoho člověka patří džinovi.“</p>
<p>„To pořád nevysvětluje, proč je proměňuje v obry.“</p>
<p>„Dva důvody. Za prvé, co jsem slyšel, tak je proměňuje v obry a pak se je pokusí transformovat v rozpálený kov. Za mých časů se ti nejmocnější ifrítové před bitvou proměňovali v obrněné giganty. Tenhle stav jim taky dovoloval vstřebat velké množství magie z okolí.“</p>
<p>„Takže pokaždé, když vytvoří obra, zesílí.“ Dokázala jsem to proměnit v prohlášení namísto otázky, ale tohle už bylo na hranici.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Bylo to jako skákání na trampolíně. První odraz byl nízký, druhý větší a třetí vás dostal ještě výš. Nejdřív džin posedl někoho s trochou magie, což mu dalo dost moci, aby posedl Laga, který jí měl víc, což mu posléze dalo dost šťávy, aby byl schopný posednout někoho s ještě větším magickým potenciálem. Třeba rytíře Řádu. Doufala jsem, že se mu to nepodaří. „Zmiňoval jsi dva důvody.“</p>
<p>„Džinové jsou ze své přirozenosti pomstychtiví všichni, ale u ifrítů je nejpravděpodobnější, že v sobě budou chovat zášť. Jsou to nesmírně hrdá stvoření. Stačí je urazit jednou a budou tě lovit přes nekonečnou poušť jen proto, aby tě viděli umírat. Jakmile něco podnikneš proti němu, stane se tvým nepřítelem do konce života. A pokud mu nějak zkřížíš plány, taky to poznáš.“</p>
<p>„Ano, poznala jsem.“ Poslal k nám domů ohnivého býka.</p>
<p>„Slyšel jsem. Co bys na jeho místě chtěla?“</p>
<p>„Pomstít se těm, kdo mě uvěznili. Ale ti jsou dávno mrtví.“</p>
<p>„Krev nikdy neumírá, Kate. Jen roste jako strom skrze generace. Ifrítové dokáží vycítit své vlastní, zvláště příbuzné k určitému klanu. Hledej někoho, koho nenávidí. Pravděpodobně shromažďuje magii, aby se stal dost mocným na to, aby mohl rozpoutat svůj hněv na potomky svých věznitelů. Protože je urozený, povolá si nižší džiny, aby ho poslouchali. Identifikuje svoje oběti a pak je bude mučit a mrzačit, udělá všechno proto, aby co nejvíc trpěly. Ifrítové nejsou z těch, co by někomu poskytli rychlou smrt.“</p>
<p>Eduardo, zrádcovo sémě. Musel být potomkem těch, co ifríta polapili. A teď ho ifrít mučil.</p>
<p>„Jakmile skončí se svou pomstou, obrátí se proti menším cílům. Pak bude chtít vládnout, protože to za svého života dělal.“</p>
<p>A pak se staneme jeho cílem my. Musíme tenhle řetěz posilování moci přerušit, než dojde někam dál.</p>
<p>„Dovolila jsi mi jednu otázku. Já ti taky jednu povolím,“ řekl.</p>
<p>„Proč používá ghúly?“</p>
<p>„Protože je zvyklý vládnout. Nejspíš si myslí, že potřebuje armádu, která by poslouchala jeho rozkazy, a z jejich samotné podstaty jsou pro něj lehcí k ovládnutí. Teplá ti dort,“ upozornil mě Roland.</p>
<p>Pramen vědění vyschl. Měla jsem víc otázek. Chtěla jsem se zeptat na ghúly a na poražení ifríta, ale můj čas vypršel. Zodpoví mi jen jednu otázku, tak jsem se spokojila s tím, že si dojím zbytek dortu.</p><empty-line /><p>Když jsme konečně zastavili na příjezdové cestě před naším domem, večer pomalu umíral a slunce krvácelo poslední zbytky své síly na obzoru. Udělali jsme si krátkou zajížďku. Odpovědi mého otce při večeři mě donutily přehodnotit pohled na našeho stalkera, tak jsme se zastavili na adrese, kterou mi dal Úředník. Když jsme tam přibrzdili, Derek se vynořil ze stínů a oznámil nám, že nikoho neviděl. Vyzvedli jsme ho a nechala jsem u dveří krátký vzkaz a zatížila ho kamenem. Pak jsme odjeli domů.</p>
<p>Magická vlna opadla. Technologie měla planetu znovu ve svém sevření. Alespoň si od ifríta na krátkou chvíli oddychneme.</p>
<p>Chtěla jsem se svého otce zeptat na tolik věcí. Chtěla jsem vědět víc o ghúlech. Chtěla jsem, aby mi pověděl, proč rozbil Christopherovu mysl. Chtěla jsem se dozvědět víc o své matce. Ale to byla šikmá plocha.</p>
<p>Ale byl tady ještě jeden člověk, kterého jsem se na to všechno mohla zeptat. Potíž byla, že ne vždy se na něj dalo spolehnout.</p>
<p>Vystoupila jsem z Jeepu.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Curran.</p>
<p>„Jo. Půjdu si na chviličku promluvit s Christopherem. Myslíš, že ten vzkaz zabere?“</p>
<p>„Určitě to neublíží.“</p>
<p>Zamířila jsem k Barabášově domu. Zbývalo jen doufat, že je Christopher při smyslech.</p>
<p>Barabáš mě pustil dovnitř a vrátil se k příručce Cechu. Christophera jsem našla sedět na koberci na podlaze v dolním obývacím pokoji, obklopeného knihami. Tvář se mu rozzářila, když mě spatřil, pohled měl jasný.</p>
<p>„Paní.“</p>
<p>„Ahoj, Christophere.“ Sedla jsem si na koberec mimo jeho pevnost postavenou z knih.</p>
<p>„Jsem rád, že jste neumřela.“ Usmál se.</p>
<p>„Já jsem taky ráda. Přišla jsem za tebou pro radu.“</p>
<p>„Má mysl je rozbitá,“ řekl. „Ale pokusím se.“</p>
<p>„Co víš o ghúlech?“</p>
<p>„Ghúlové jsou padlí džinové,“ řekl.</p>
<p>„Padlí jako jsou démoni padlými anděly?“</p>
<p>Naklonil se dozadu, přenesl váhu. „Džinové jsou magická stvoření. Vyžadují ji k přežití. Čím víc magie, tím víc…“ Snažil se najít to správné slovo.</p>
<p>„Jsou mocnější? Větší?“</p>
<p>„Vyvinutější. Když ztratí svou magii, stanou se z nich ghúlové. Padnou.“</p>
<p>Christopher držel ruce paralelně s podlahou. „Ghúl.“ Zdvihl ruce tak vysoko, jak jen dosáhl. „Marid.“</p>
<p>Přikývla jsem. Marid bude mít mnohem víc magie než ghúl.</p>
<p>Christopher s tím chvíli bojoval a pak dal ruce k sobě, až z nich vytvořil jednu pěst. „Jedna S. Dva S. Dva P. Tři S.“</p>
<p>A ztratila jsem nit. „To nechápu.“</p>
<p>Christopher se zamračil. „Jedna S.“ Odtáhl ruce od sebe. „Dvě S. Dvě P.“</p>
<p>„Mluví o elektronové konfiguraci atomu.“ Barabáš k nám přišel s kusem papíru a perem, posadil se vedle mě a pak nakreslil na papír kruh. „Tohle je jádro atomu. Protony a neutrony namačkané k sobě, tvoří jednolitou masu. Má kladný náboj.“</p>
<p>Nakreslil kolem jádra kruh a na kružnici přidal tečku jako planetu obíhající kolem hvězdy. „Elektrony mají negativní náboj a dané orbitaly.“ Nakreslil další, širší kruh a pak ještě další. „Ty orbitaly mají své vědecké notace. Nejnižší je 1s. Tenhle je 2s. Tenhle větší je 2p. Čím dál je od orbitalu, tím víc elektronů se na něj vejde. Na první se vejdou dva, na druhý osm, a tak dále.“</p>
<p>„Fajn.“ Tohle bylo hodně mimo mou platovou třídu, ale když jsem se dokázala naučit klínové písmo, můžu se naučit i něco o orbitalech elektronů. „A jakou to má spojitost s džinem?“</p>
<p>„Nejsem si jistý.“ Barabáš se zadíval na Christophera.</p>
<p>„Elektron skáče,“ oznámil mi Christopher. „Je excitovaný.“</p>
<p>„Aha. Elektrony existují ve dvou stavech. Základní, nebo taky nejnižší energetický stav, a stav excitovaný. Abych to hodně zjednodušil, elektron chce přirozeně zůstat na nejnižším orbitalu. Nicméně pokud absorbuje trochu energie, může ‚přeskočit‘ na vyšší orbital. Teď to asi patlám jedno přes druhé, ale už je to hodně dávno, co jsem měl na univerzitě chemii. Tak například, když máme atom neonu, ten má konfiguraci 1s2 2s2 2p6, pokud si dobře pamatuju. Pokud mu předáme nějakou energii, třeba ho nasvítíme, jeden z těch elektronů může přeskočit na vyšší orbitu jako je 3s, 3p nebo někdy i 5s. Pak ten elektron tu energii vydá ve formě světla a ‚spadne‘ zpátky do základního stavu.“</p>
<p>„Džin,“ doplnil Christopher nápomocně.</p>
<p>„Takže si to vyjasněme. Ghúl je základní stav džina. Nejnižší magická forma. Takže kdyby ghúl nějak získal magickou energii, vyvinul by se v džina vyššího řádu, stejně jako excitovaný elektron skočí na vzdálenější orbital?“</p>
<p>„Ano.“ usmál se Christopher. „Stane se svou pravou podstatou.“</p>
<p>„Ale pak se změní zpátky v ghúla, když se jeho magie vyčerpá?“ zeptala jsem se. „Padne znovu?“</p>
<p>„Ne.“ Christopher zavrtěl hlavou. „Džin produkuje víc magie.“</p>
<p>„Dává ti to smysl?“ zeptal se Barabáš.</p>
<p>„Tak trochu. Nevíme přesně, proč jsou ghúlové takoví. Ale z folklóru víme, že byli za starověkých časů poměrně vzácní, když byla magie při síle. Jiné druhy džinů byly zmiňovány častěji. A teď zrovna máme přehršel ghúlů, ale žádného džina. Taky víme, že někteří džinové se vzájemně křížili s lidmi. Můžeme tedy předpokládat, že velmi malé procento lidské populace hluboko v sobě nese geny džina. Mají krev džina, ale příliš málo magie. Takže se s příchodem magické vlny promění v ghúly. Jejich magie je příliš slabá, aby se stali něčím jiným. Proto jsme ještě nezjistili, co ghúlismus způsobuje. Existuje nejspíš nějaký spouštěč, co změnu rozběhne, ale nejedná se o nemoc. Je to genetická predispozice.“</p>
<p>Christopher se na mě usmál.</p>
<p>„To by vysvětlovalo, proč jedí mrtvá těla,“ řekl Barabáš. „Lidské ostatky, zvlášť po nějaké nadpřirozené události, mívají hodně zbytkové magie.“</p>
<p>„Pravděpodobně je instinkt nutí, aby nashromáždili dost magie k proměně.“</p>
<p>Barabáš přikývl. „Ale jestli tomu dobře rozumím, pokud ghúl nějak získá dost magie, aby se vyvinul do své pravé formy, tak ‚nespadne zpátky‘ jako elektron?“</p>
<p>„Ne, protože jakmile se jednou promění, získá schopnost vstřebat víc magie ze svého okolí a bude schopný přežít. Jediný problém je dostat k té hranici proměny.“ Zatím se to všechno shodovalo s tím, co mi o džinovi pověděl můj otec. „Christophere, mohla by má krev dát ghúlovi dost energie, aby se vyvinul?“</p>
<p>Christopher nad tím přemýšlel, pak vstal a začal prohledávat krabice. Minuta uplynula hlemýždím tempem, a pak druhá. Vytáhl starou knihu, prolistoval ji a pak ji položil přede mne. Hmm. Alchymistické symboly. Vypadalo to jako klasický renesanční nesmysl… Otočila jsem stránku. Kruh, v něm symbol pro éter, trojúhelník ukazující dolů tlačící na trojúhelník mířící nahoru. Ve středu se svíjela postava v plamenech. Nad ní odkapávala krev z poháru drženého useknutou rukou. Tak se podívejme, <emphasis>viridis flammae</emphasis>, zelené plameny. Blá, blá, blá… Duch zimostrázu, vitriolová sůl…</p>
<p>Barabáš mi koukal přes rameno. „Ty něčemu z toho rozumíš?“</p>
<p>„Jo, je to základní alchymie. Použili methanol a kyselinu boritou k vytvoření trimethylboritanu, a pak ho zapálili. Hoří jasně zeleně.“ V hlavě se mi kousky plánu začaly skládat dohromady. Vážně to zvládnu, kdyby všechno jiné selhalo.</p>
<p>„Takže nevíš nic o elektronech, ale rozumíš středověké chemii?“</p>
<p>„Elektrony mi nepomůžou přežít.“ Usmála jsem se na Christophera. „Díky, Christophere. Jsi skvělý.“</p>
<p>Objal mě. Bylo to tak prosté gesto beze slov a vůbec k němu nesedělo. Christopher se nerad dotýkal jiných lidí. Strávil příliš mnoho času v Hughově kleci pomalou smrtí hladem ve své vlastní špíně. Veškerý fyzický kontakt bylo nutné navazovat velmi opatrně, ale tady byl a objímal mě, tak jsem držela a usmívala se na něj. Na pár okamžiků jsme seděli na podlaze vedle sebe a Christopher mě něžně objímal kolem ramen.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře. Barabáš otevřel. Julie stála ve dveřích. Její výraz tváře napovídal, že je naprosto jasně zneužívaná a žádný dospělý nikdy nemůže pochopit celý rozsah jejího utrpení.</p>
<p>„Mahon si přišel promluvit s George, ale ta ho nepustí do své ložnice, tak spolu mluví přes dveře,“ odrecitovala monotónním hlasem. „Mohla bys prosím přijít domů, protože Luther a nějaký rytíř z Řádu tě přišli navštívit a Curran s nimi nemůže mluvit, protože stojí v chodbě, aby se ujistil, že Mahon a George nerozbijí dveře a navzájem se nezabijí.“</p>
<p>Proč já?</p>
</section>
<section>
<p>20.</p>
<p>Vešla jsem do domu a uviděla rytíře a čaroděje usazené za mým kuchyňským stolem, popíjející kávu. Kdybyste k tomu přidali Juliiny zlodějské schopnosti a můj meč, skoro jsme tvořili klasickou družinu dobrodruhů.</p>
<p>„Škoda, že nám chybí klerik,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Oba se na mě zadívali, jako by mi narostla druhá hlava.</p>
<p>No nic. „Co pro vás můžu udělat, pánové?“</p>
<p>„Náušnice je pryč a já nemůžu sehnat jednoho ze svých lidí,“ oznámil Nick.</p>
<p>Posadila jsem se do židle a protřela si obličej. Julie se usadila na pohovce se zápisníkem a několika knihami.</p>
<p>„Jen do toho, dostaň to ze sebe,“ řekl Luther. „Pak se nám bude spolupracovat líp.“</p>
<p>„Řekla jsem ti, ať to nenecháváš někde, kde k tomu budou mít lidé přístup.“</p>
<p>„Nenechal jsem. Dal jsem to do Krypty, do zadržovací jednotky ve zdi, dokud to nepřijede prohlédnout expert z Wolf’s Head.“</p>
<p>Krypta sloužila jako depozitář Řádu, kde ukládali všechno nebezpečné a magické, ale příliš cenné, aby to spálili.</p>
<p>„Ztratil se vám ten expert?“</p>
<p>Nick neřekl nic. Výborně.</p>
<p>„Co se stalo, stalo se. Není nutné se navzájem obviňovat,“ pověděl nám Luther.</p>
<p>„Tohle je ztráta času,“ prohlásil Nick.</p>
<p>„Proč mě nemáš rád?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Nick se opřel do židle. Vlasy měl sestřižené hodně nakrátko a jeho rysy vypadaly jako vytesané ze žuly. „Mohl bych tím naplnit celou místnost. Začnu třeba od toho, kdo jsi a co jsi udělala.“</p>
<p>Musel tím odkazovat na zabrání města.</p>
<p>„Neměla jsem na výběr.“</p>
<p>„Ne, vždycky je na výběr.“</p>
<p>Luther po nás házel podivné pohledy. „Měl bych vám dvěma nechat trochu soukromí?“</p>
<p>„Ne,“ pověděla jsem mu. „Chápu to. Máš se mnou problém, tak co s tím uděláš?“</p>
<p>„Ještě jsem se nerozhodl. Uvažuju nad tím, že tě zabiju.“</p>
<p>„Rytíři Ochránce,“ pověděl mu Luther káravě.</p>
<p>Nicka povýšili. Před tím byl křižák. Fungoval jako skalpel. Když jste měli ošklivý vřed, poslali jste na něj křižáka, ať ho probodne. Odvedl svou práci, uklidil nepořádek a šel si zase po svých. Když jsem ho viděla posledně, byl v hlubokém utajení a předstíral, že slouží Hughovi d’Ambray. Strávil roky tím, že infiltroval Hughovy Železné psy, a bývalý šéf Řádu, Ted Moynohan, těsně před svou smrtí jeho krytí prozradil. Všechno, co si musel Nick vytrpět, přišlo vniveč. Ta zkušenost ho změnila. Když jsem ho potkala před lety, byl vyšinutý, ale stále člověk. Muž přede mnou vypadal, že se proměnil v kámen, zvnějšku i vnitřně. A teď dělal Tedovu práci. Kdo si sakra myslel, že bude dobrý nápad, když Nicka pověří vedením atlantské pobočky Řádu?</p>
<p>A teď mi vyhrožoval v mém vlastním domě, kde ho mohla slyšet Julie.</p>
<p>„Klidně si to zvažuj, jak chceš,“ pověděla jsem mu. „A až douvažuješ, běž a sežeň všechny rytíře ze své pobočky. Přiveď je sem, a když vy všichni zaslepení fanatici spolu zvládnete spolupracovat, pak se možná zamyslím a budu brát tvou výhružku vážně. Do té doby ksakru sklapni, protože jestli mi budeš ještě jednou vyhrožovat před mým dítětem, dokončím, co Hugh začal.“</p>
<p>Něco Nickovi projelo pod kůží, jako by mu po pažích sklouzly dva golfové míčky.</p>
<p>„Tak dobře,“ okomentoval to Luther. „Vidím, že je mezi vámi hodně napětí a nějaké nedořešené problémy. Každopádně nám ani jedno z toho nepomůže s ifrítem. Zesílil a teď se zmocnil rytířky Řádu. Nechci být negativista, ale město nemusí příští magickou vlnu přežít, tak co kdybyste svoje naštvané obličeje odložili na později a zkusili se chovat jako rozumní dospělí?“</p>
<p>Nickův intenzivní pohled pohasl. Ať už se mu to líbilo nebo ne, měl povinnosti k Atlantě a já taky.</p>
<p>„Měl by ses tomu dítěti omluvit,“ pověděl mu Luther tiše.</p>
<p>„Omlouvám se,“ zavolal Nick.</p>
<p>„V pořádku,“ řekla Julie, aniž by zdvihla hlavu. „Jsem na to zvyklá. Jen mi dejte vědět, jestli spolu budete bojovat, ať můžu odejít do jiného pokoje. Zítra musím odevzdat esej.“</p>
<p>Luther se na mě zadíval. „Vidíš? Omluvil se. Tak co máš?“</p>
<p>„Ty první,“ řekla jsem.</p>
<p>Sáhl do vaku a na stůl položil fotografii. Na ní se usmíval plešatějící muž kolem pětapadesáti.</p>
<p>„Justin Thomas Rogers.“ Nedokázala jsem odolat, abych v tom Nickovi nevymáchala nos.</p>
<p>Nick se zamračil. Budu muset Ascaniovi později poděkovat.</p>
<p>„Byl to licitátor při dražbách. Přesný titul jeho práce zněl: Specialista na certifikovaný majetek. Když v Atlantě zemře nějaký cizinec, město si najme jednu ze tří firem, aby jeho majetek rozprodalo. Rogers a společníci patřili mezi ně. Poslední prodej se uskutečnil v sobotu devatenáctého února. V pondělí se neukázal v práci.“</p>
<p>„Jakou nemovitost prodal posledně?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Dvě rodinné, které jsme prověřili, a státní případ,“ řekl Nick. „Před týdnem vešel neidentifikovaný muž na Bezejmenném náměstí přímo do provozu. Měl u sebe poznámky, které naznačovaly, že přijel lodí do Savannah. Ta loď je teď pryč. Noviny prohlašovaly, že přijel z New Yorku, ale newyorkské přístavy o tom nemají žádnou dokumentaci.“</p>
<p>„Pašeráci.“</p>
<p>Nick přikývl.</p>
<p>„Pokud budeme předpokládat, že se ta náušnice dostala od toho člověka k Rogersovi, znamená to, že ji měl u sebe víc jak týden,“ řekla jsem. „Musel mít neobyčejně silnou vůli, protože džin si podmanil Laga během osmačtyřiceti hodin.“</p>
<p>„Rogers byl svědomitý, zásadový muž,“ řekl Nick. „Dělal hodně práce pro charitu. Byl pro džina větší oříšek než žoldák.“</p>
<p>„Oba dva zapomínáte na Samanthu Binekovou,“ ozval se Luther. „Ta rytířka, která se pohřešuje. Džin prolomil výchovu Řádu za méně než den. S každým hostitelem je silnější.“</p>
<p>„Povězte mi o Binekové,“ řekla jsem.</p>
<p>Nick se zašklebil. „Třináct let služby, rytíř archivář. Nepatřila k mým lidem. Přijela sem z Wolf‘s Head speciálně proto, aby určila, jestli se dá náušnice přemístit do trezoru na hlavním velení. Má vynikající pověst. Vešla do Krypty, aby předmět prohlédla. Doprovázel ji rytíř Obránce. O tři hodiny později je Maxine šla zkontrolovat. Bineková v trezoru aktivovala jeden z artefaktů, zneschopnila rytíře a zmizela pryč.“</p>
<p>„Co použila?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Železnou masku. Dvě hodiny si myslel, že je uvězněný na lodi otrokářů. Serval si polovinu nehtů, když se snažil prohrabat skrze stěny ven.“</p>
<p>Rytíři archiváři měli speciální výcvik pro nakládání s nebezpečnými magickými předměty. Ta žena měla veškerý možný trénink, během let své služby ohodnotila stovky artefaktů a podnikla každé možné opatření. To nebylo dobré. Museli jsme se dostat k džinovi, než použije svá tři přání a promění se. Škoda, kterou by zvládl napáchat v jejím těle, by mohla dosáhnout katastrofických rozměrů.</p>
<p>„Teď je řada na mně,“ ozval se Luther. „Analyzoval jsem vzorek toho tvého skla. Jde o písek spečený dohromady za velmi vysoké teploty. Obsahuje betonový prach, takže pravděpodobně patřil do části budovy, a magicky nabité řasy. Nevypadá to, že by se ty rostliny do betonu a písku dostaly přirozenou cestou, ale spíš, že je tam někdo úmyslně přimíchal.“</p>
<p>„Řasy?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>Tomu lidé v mé branži říkali stopa nebo možná dar shůry. Kolik budov v Atlantě v sobě mělo magické řasy? Hádám, že jich zas tolik nebude. Vstala jsem a vytočila Rafaelovo číslo.</p>
<p>„Ano?“ řekl.</p>
<p>„To jsem já. Potřebuju pomoc.“</p>
<p>„Jsem tu pro tebe,“ řekl.</p>
<p>Dala jsem ho na reproduktor. „Existuje nějaký důvod, proč by suť ze staré budovy mohla obsahovat magické řasy?“</p>
<p>„Stavební firma Lazarus,“ řekl Rafael. „Asi dva roky po Změně, kdy lidé začali pozorovat první známky eroze způsobené magií, přišla stavební firma se zaručeným způsobem, jak ochránit budovy proti magickým vlnám.“</p>
<p>Když se jednalo o magii, neexistovaly žádné jistoty ani záruky.</p>
<p>„Našli určitý typ řasy, která měla potenciál vstřebat hodně magické energie, takže ji přimíchali do betonu. Počáteční testy naznačovaly, že bude odolný proti magii. Fungovalo to skvěle asi prvních pět let, než přišla první magická erupce.“</p>
<p>Erupce připomínaly tsunami magie. Několik dní nepřerušené, nemožně silné magie. Byl to čas, kdy se mohli zjevovat bohové.</p>
<p>„Ukázalo se, že řasy fungovaly jako balónek naplněný vodou. Nějakou magii vstřebaly, ale když je erupce přetížila, pukly. Všechno vybudované z Lazarova betonu padlo během erupce nebo do měsíce po ní. Byl to jeden z těch větších skandálů scény s atlantskými nemovitostmi.“</p>
<p>„O kolika budovách tady mluvíme?“</p>
<p>„Špatná zpráva. Ten recept si licencovali. Dokonce to namíchali do štuku a tvrdili, že tak ochrání obytné stavby před magií. Lazarus se stal miláčkem tehdejší obchodní komunity, protože všichni zpanikařili a spěchali, aby měli korporátní střediska odolná proti magii. V podstatě všechno vybudované mezi Změnou a první erupcí v sobě to svinstvo bude mít. Vyskytuje se tak často, že na něj ani nemám oddělenou složku.“</p>
<p>Osud mě právě praštil pěstí do tváře a teď se mi chechtal.</p>
<p>„Mohl bych projít všechny naše složky a vytáhnout každou trochu větší stavbu podle data, ale chvíli to zabere. Pár dní. Chcete, abych to zadal svým lidem?“</p>
<p>„Ne.“ Eduardo neměl pár dní a ani město ne. „Díky, Rafaeli.“</p>
<p>„Není zač. Kdykoliv, Kate. Myslím to vážně.“</p>
<p>„Slepá ulička,“ řekl Luther. „Jak milé.“</p>
<p>„Mohli bychom zkusit něco jiného…“</p>
<p>Někdo zaklepal na vchodové dveře. Vstala jsem a otevřela je. Za nimi stál vysoký muž, na levém rameni nesl batoh. Vypadal staře, mohlo mu být skoro šedesát. Na sobě měl tmavé kalhoty, dost volné, aby ho neomezovaly při pohybu, zastrčené do vysokých bot, svetr a přes něj přehozený šedý plášť. Obvyklý oděv někoho, kdo se pohyboval po atlantských ulicích. Postoj měl stále vzpřímený a ramena široká. Kdysi musel být velmi silný, ale věk mu vzal něco z jeho mohutnosti. Podle jeho postoje jsem dokázala odhadnout, že u sebe pod pláštěm má alespoň jeden nůž a je schopný ho okamžitě použít. Olivově snědou kůži mu rozrývaly vrásky, ale tmavé oči za kulatými brýlemi měl chytré a bystré. Kdysi tmavými vlasy mu prokvétaly šediny a krátká udržovaná bradka mu lemovala čelist. Připomínal mi lidskou verzi mého otce.</p>
<p>Julie se vyklonila z gauče. „Pane Amir-Moezi? Co tady děláte?“</p>
<p>„Zdravím, Julie.“ Hlas měl tichý a klidný.</p>
<p>Krátce jsem se na ni zadívala. „Ty toho muže znáš?“</p>
<p>„To je pan Bahir Amir-Moez,“ řekla Julie. „Vyučuje historii starověku a islámská studia u nás na škole.“</p>
<p>Pan Amir-Moez se na mě zadíval. „Našel jsem váš vzkaz. Přijímám vaši pomoc.“</p>
<p>Konečně se něco podařilo. „Zlato!“ zaječela jsem.</p>
<p>„Ano?“ zavolal Curran shora.</p>
<p>„Můžeš říct George, že Eduardův otec dorazil?“</p><empty-line /><p>U kuchyňského stolu nás teď sedělo sedm. George probodávala Bahira pohledem. Mahon, velký hrozivý stín, zabíral židli vedle své dcery. Dohodli se, že svou diskusi odloží na později, dokud se tohle nevyřeší. Eduardův otec nás požádal, abychom mu říkali jménem, a posadil se na židli vedle mě.</p>
<p>„Jak jste to věděli?“ zeptal se.</p>
<p>„Dali jsme si to dohromady,“ pověděla jsem mu. „Zjistili jsme, že se Eduardo narodil v Atlantě a že jeho matka si vzala svého současného manžela, když bylo Eduardovi sedm. Ifrít ho označil za zrádcovo sémě, což naznačovalo, že Eduardovi předkové ifrítovi nějakým způsobem sloužili a že by mohl být ifrítem částečně i on sám. Taky jsme věděli, že Eduardo prudce zareagoval, když vás uviděl, a zrušil svou účast na zakázce, i když zoufale potřeboval peníze. Když se ho zeptali na důvod, uvedl, že je to osobní. Našli jsme dýku, kterou jste mu dal, a která neseděla k jeho postojům k náboženství. A pak jsem dnes byla na večeři se svým otcem.“</p>
<p>Nick chytil záchvat kašle. Nechala jsem mu chvíli, aby se s tím srovnal.</p>
<p>„Pověděl mi, že rodiče si nemůžou pomoct, a když mají šanci, budou na své děti dohlížet.“</p>
<p>„Když to podáte takhle, zdá se to opravdu dost očividné,“ řekl Bahir.</p>
<p>Sáhl do svého batohu, vytáhl z něj kovovou schránku a položil ji na stůl. Světlé stříbrné linie koftgari vystupovaly z povrchu, písmo drobné, jako by ho někdo na začerněnou ocel napsal očarovaným perem. Aját-al-kursí, verš Trůnu, súra al-Fātiha, poslední dva verše ze súry al-Baqara, první verš ze súry al-Imran, velký kus ze súry al-Džin…</p>
<p>„Jak dlouho to kovářům zabralo?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Rok,“ odpověděl Bahir.</p>
<p>„Věděl jste, že se ifrít blíží?“ zeptal se Luther.</p>
<p>Přikývl. „Začalo to v den Eduardova narození. Nejdřív to byly sny. Násilné, znepokojující sny. S Rimou jsme byli manželé tři roky, měli jsme malého syna, a já je nechtěl ohrozit, tak jsem vyhledal odbornou pomoc. Šel jsem za psychiatrem. Dostal jsem léky na předpis, které jsem bral podle plánu. Sny nepřestávaly. Nejdřív nedávaly smysl, ale postupně začal být jejich význam zřejmý. Něco se blížilo. Něco mě lovilo. Vize byly plné smrti.“</p>
<p>„Vědomě jsem se rozhodl vize potlačit. Zjistili jsme, že je Rima kožoměnec. Smiřovala se s tím velmi těžko. Byla bizonodlak, nepříliš známý druh, a podle jejího nejlepšího vědomí ji nikdy kožoměnec nenapadl. Ani jeden z jejích rodičů kožoměncem nebyl a mezi její matkou a otcem to vytvořilo silné napětí. Její otec po ní žádal, ať podstoupí test otcovství. Hluboce ji to ranilo. Brala to tak, jak to bylo: Odmítnutí všech těch let, kdy byl součástí jejího života. Jí nezáleželo na tom, jestli je nebo není jeho biologické dítě. Přerušila veškerý kontakt se svou rodinou. Potřebovala mě, tak jsem strávil další rok tím, že jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že jsem narušený. Mí rodiče byli mrtví, neměl jsem se koho zeptat na radu.“</p>
<p>Bahir si povzdechl. „Jednou v noci jsem se vracel domů z práce. Byla tma. Nervózní žena ke mně přišla a ptala se na cestu. Vytáhla na mě nůž s plamennou čepelí a bodla mě. Nezemřel jsem. Čepel mnou prošla, a když nůž vytáhla, nezbyla po něm ani rána. Byl jsem celý. Skoro jsem ji uškrtil ze strachu, ale rozum převládl a já ji pustil. Pověděla mi, že jsem ifrít, součást prastaré krevní linie táhnoucí se až k časům dávno ztraceným v mlhách dějin, kdy nějaký ifrít vycítil slábnoucí magii a rozhodl se svou pokrevní linii smíchat s lidskou, aby ji zachoval. Ifrítové dokáží vycítit ostatní ze stejného klanu. Pověděla mi, že existují další lidé jako já, kteří vycítili mou přítomnost, a poslali ji, aby mě otestovala.“</p>
<p>„Tomu ale říkám test,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Co kdybyste zemřel?“ zeptala se George.</p>
<p>„Pak bych nebyl ifrít,“ usmál se Bahir „Nakonec jsem potkal některé lidi z mého klanu. Měli vize také a byli vyděšení. Snažil jsem se najít odpovědi, ale našel jsem jen legendy složené dohromady z útržků vizí a ze snů. Kdysi dávno vládl království džinů mocný ifrít. Neznáme ho jménem. Jeden z členů mého klanu ho pojmenoval Šakuš, což znamená Kladivo, protože jeho sny mu způsobovaly silné bolesti hlavy, jako by mu do ní někdo bušil kladivem. Šakuš velel mnoha válečníkům a princům. Jednoho dne na jeho území chytili svatého muže a přivedli ho k němu. Král ifrítů se svatému muži vysmíval a pak rozkázal, aby mu sťali hlavu. Když se svatému muži kutálela hlava z ramenou dolů na podlahu, otevřel ústa a proklel ifríta, aby zešílel.“</p>
<p>Doteď to znělo jako klasická výstražná povídačka, kterou jste našli v každém folklóru, poselství jasné jako facka. Nebuďte zlí na náhodné neznámé a lidi v nouzi.</p>
<p>„Nakonec se král ifrítů opravdu zbláznil, ale jeho magie byla příliš mocná, a ani když všichni jeho válečníci spojili síly dohromady, nedokázali ho přemoct. Nedokázali ho zabít. Někdy, když je váš nepřítel příliš mocný, dá se porazit jedině tak, že jeho sílu někde uzavřete. Šakušovi válečníci uzamkli jeho esenci do amuletu. Nikdo neví, co s ním provedli, ale když se vynořil v mých snech, šlo o náušnici na lalůčku staré ženy. Období technologií oslabilo pečeť na jeho vězení, a když přišla magie, šíleného ifríta probudila. Nejdřív byl slabý, z jeho moci zbyl pouhý ševel. Zabralo mu roky, aby zkazil vlastníky náušnice, ale s každou obětí o něco zesílil.</p>
<p>Jeden z členů mého klanu má věštecký dar. Dokázal se dostat ve svých snech dál než já. Pověděl mi, že Šakuše žene vpřed pomsta. Tři ifrítí válečníci provedli rituál a uzavřeli ho do náušnice, a teď Šakuš loví jejich potomky a jednoho po druhém je zabíjí. A až skončí, obrátí se jeho hněv proti zbytku klanu, který ho zradil. To znamenalo, že jednou se dostane až ke mně. Viděl jsem tvář svého předka ve svých snech. Zaklapl nad amuletem víko.“</p>
<p>Pokud ifrítové tak žíznili po pomstě, jak tvrdil můj otec, nebude před ním úniku a žádný úkryt nebude bezpečný. Šakuš ho najde.</p>
<p>„Nabídli ti tvoji lidé, že ti pomůžou?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Nejsou to válečníci. V naší společnosti existují kasty. Jen ti s mocnější magií a násilnou povahou bojují. Příslušníci mého klanu jsou umělci, učitelé a obchodníci. Jeden je právník, další sestra na pediatrii. Žena, která mě bodla, učí na základní škole. Tahali si slámky, aby rozhodli, kdo test provede, a ona si vytáhla tu nejkratší. Byla strachy bez sebe, ale Šakuš ji děsí víc. Kdyby s Šakušem bojovali, stali by se z nich jen oběti. Pohltil by jejich magii. Byli tak šťastní, že mě našli. Mysleli si, že je ochráním před šíleným stvořením, v nějž se Šakuš proměnil.“</p>
<p>To muselo být hrozné. Myslet si, že jste konečně našli odpovědi a pomoc, kterou potřebujete, jen abyste si uvědomili, že na vás všichni spoléhají, abyste je zachránil. „Co jsi udělal?“</p>
<p>Bahir se opřel do sedadla. „Musel jsem se ubránit. Musel jsem ochránit svého syna, tak jsem začal trénovat. Zkoušel jsem doja a kluby bojových umění, ale nebyl to ten správný druh tréninku. Tak jsem požádal lidi z mého klanu a ti konečně našli člověka, který by mě trénoval. Byl to zabiják. Zdvihal se mi žaludek z toho, co jsem se naučil.“</p>
<p>„Ale měl jsi pocit, že je to správné,“ řekl Nick.</p>
<p>Bahir přikývl. „Ano. Žádné tlakové body ani podvolovací chvaty.“</p>
<p>„A vaše žena?“ zeptala se George.</p>
<p>„Většinu z toho jsem před ní skrýval. Nechtěl jsem, aby musela nést tíhu vědomí, že neviditelný strašný tvor pátrá po jejím manželovi a synovi. Bylo to mé břemeno. Příslušníci mého klanu mi nemohli pomoci s bojem, ale podporovali mě v jiných směrech. Jeden z nich byl kovář, vytvořil mi zbraně. Ostatní hledali informace. Prohrabali jsme se folklórem a historickými prameny, i tím málem, co existuje. Nakonec jsme díky kombinaci mnoha hodin studia a věšteckých snů vymysleli návrh schránky.“</p>
<p>Kývl směrem ke skříňce na stole.</p>
<p>„Měla by ifríta znovu uzavřít a zapečetit ho.“</p>
<p>„Měla by?“ zeptal se Mahon.</p>
<p>„Jistější si být nemůžeme. Schránka podobného návrhu byla už jednou použita svatým mužem, uzavřel do ní rozlíceného pouštního marida. Pokud dokáže zadržet písečnou bouři, měla by udržet i Šakuše.“</p>
<p>„A vaše žena?“ zeptala se George. „Jen se snažím pochopit, proč jste nikdy nebyl v Eduardově životě.“</p>
<p>„Nebylo to z mého vlastního rozhodnutí. Bod zlomu přišel ve chvíli, kdy manžel jedné z učitelek na univerzitě, kde jsem vyučoval, přišel a měl s sebou pistoli. Byl to narušený člověk. Opustila ho a on se ji snažil uštvat. Vzal jsem mu život. Stalo se to velmi rychle. Uviděl jsem zbraň. On na svou ženu vypálil. Já zareagoval.“</p>
<p>Hlas mu zněl bezvýrazně. „Bylo to skoro, jako by mě ta dýka ovládla a sama mu vjela do těla. Mohl jsem ho odzbrojit. Věděl jsem jak, ale neudělal jsem to.“</p>
<p>Trénink na výkonného zabijáka nestačil. Museli jste se taky naučit, jak zvládat stres a strach, zvyknout si na násilí natolik, že jste se od toho traumatu distancovali a dokázali jste zvážit, jak tvrdé násilí je nutné použít. Když tělo spustilo přípravu na boj nebo útěk, Matka příroda vypínala naše mozky. Byl to biologický mechanismus pro přežití. V době, kdy naše mysl konečně zpracovala plný význam přítomnosti dravce, už jsme dávno běželi k nejbližšímu stromu.</p>
<p>Bahir nebyl přirozený predátor. Kdyby měl chvíli na rozmyšlenou, pravděpodobně by toho muže nezabil, ale pod tíhou okamžiku jeho tělo prostě zareagovalo podle tréninku.</p>
<p>„Spáchal jsem hrozný hřích.“</p>
<p>„Kdo zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – bude souzen, jako by zabil lidstvo veškeré,“ ocitoval Luther tiše.</p>
<p>„Ano.“ Bahir přikývl.</p>
<p>Korán měl mnoho různých veršů, některé odkazovaly k válce, jiné k míru, ale pátá súra se naprosto jasně věnovala vraždám. Lidský život byl vzácný.</p>
<p>„Zašel jsem za mužem, který mě vyučoval, a zeptal se ho, proč se to stalo. Řekl, že jsem moc starý. Začal jsem příliš pozdě. Uvědomil jsem si, že z mého syna musí být lepší bojovník než já. Eduardovi tehdy bylo šest, tak jsem ho vzal na trénink. Když na to Rima přišla, rozlítila se. Chtěla vysvětlení, tak jsem jí všechno pověděl. Plánoval jsem, jak jí to všechno řeknu, a v mé hlavě to znělo docela rozumně, ale když přišlo na vlastní vysvětlování, všechno se pokazilo. Plácal jsem páté přes deváté. Musel jsem znít jako muž uprostřed hlubokého psychotického zhroucení, blouznící o vraždě, svatých mužích a pomstychtivých ifrítech. Tehdy jsem začal vyrábět schránku, tak jsem ji Rimě přinesl ukázat. V té době ještě byla jen ocelová.“</p>
<p>Nitiš řekl, že uvnitř byla kostěná. „Co je pod ocelí?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Lebka mého otce.“</p>
<p>Tak dobře, no.</p>
<p>„A víko je složené z kostí mé matky.“ Zkřivil tvář hanbou. „Znesvětil jsem jejich hroby, abych ji mohl vyrobit. Oběma kolovala v žilách krev ifríta. Otestoval jsem jejich kosti a magie v nich ho pomůže spoutat.“</p>
<p>Jo, kdybych byla jeho ženou a on to na mě vybalil všechno naráz, rozhodně bych z toho nebyla nadšená.</p>
<p>„Rima se zhrozila. Požádala mě, abych se přihlásil do nemocnice. Odmítl jsem. Požádala mě, ať přestanu našeho syna vystavovat násilí. Pověděl jsem jí, že si ho to najde dřív nebo později. Alespoň ho na to můžeme připravit. Myslela si, že jsem duševně chorý.“</p>
<p>Povzdechl si. „Moje žena je něžná, mírná žena, ale když dojde na našeho syna, dokáže být velmi tvrdá. Když jsem další den šel do práce a vrátil se domů, byla pryč. Našel jsem ji o dva týdny později. Odcestovala do Oklahomy a přidala se tam k bizonodlačí komunitě. Zkoušel jsem jí to vysvětlit. Zůstal jsem tam tak dlouho, jak jen jsem mohl, ale brzy bylo jasné, že svůj názor nezmění.“</p>
<p>„Bizonodlaci jsou stádová stvoření,“ řekl Curran. „A mívají pocity křivdy. Jakmile se k nim jednou přidala, ochrání ji před všemi dravci.“</p>
<p>Bahir přikývl. „Ano. Začalo mi být jasné, že bych je musel všechny zabít, abych se dostal k ní nebo k Eduardovi. Svou ženu a syna jsem miloval, ale nedokázal jsem se přinutit k dalšímu násilí, a i kdyby na něj došlo, co by to vyřešilo? Odešel jsem a žil dál svůj život, trénoval a doufal, že když můj syn vyroste mezi kožoměnci, naučí se bránit, až přijde čas. Má žena se mezitím znovu vdala. Její manžel mého syna adoptoval. Posílala mi Eduardova vysvědčení, a byl na nich uveden jen jako Eduardo Ortego. Dalo mi to naději, že bude těžko k nalezení. Byla to falešná naděje, ale já se jí držel.“</p>
<p>„Jak se jmenuje plným jménem?“ zeptala se George.</p>
<p>„Eduardo Bassam Amir-Moez. Pojmenovali jsme ho po jeho dědech.“ Bahir si povzdechl. „Vize zeslábly a zmizely, a po skoro deset let jsem neměl žádné sny. Pak ale před rokem začaly znovu, ještě živější než dřív. Šakušova moc rostla s každou novou obětí. Blížil se. Šel po stopách mé rodiny.</p>
<p>Během let, kdy jsem pozoroval, jaké odporné činy spáchal, pochopil jsem, že je to větší než jen já a můj syn. Alláh nezatíží duši víc, než daný člověk dokáže snést. Byl jsem pro to vyvolený, tohle je moje životní poslání. Pokud Šakuš bude pokračovat bez omezení, stane se morovou ránou tohoto světa a to nehodlám dopustit. Ale kovář, který mi pomáhal, zemřel, tak jsem se musel obrátit na Nitiše, aby schránku dokončil. Připravoval jsem se na finální bitvu. A pak jsem uviděl svého syna a uvědomil si, že se kruh uzavřel. Pokoušel jsem se s ním mluvit, ale neposlouchal mě, tak jsem ho hlídal a doufal jsem, že budu poblíž, až Šakuš udeří. Zkoušel jsem mu dát zbraň, která by mu poskytla alespoň malou výhodu. Útok na Eduarda jsem propásl.“</p>
<p>Táhl na ramenou tuhle tíhu celá desetiletí sám. Byl zázrak, že ho to nezlomilo.</p>
<p>„Proč jste nepřišel za Řádem?“ zeptal se Nick s pochmurným výrazem.</p>
<p>„Co bych vám řekl? Že mám vize, kdy umírají neznámí lidé? Že jsem z části ifrít? Váš Řád je známý tím, že není zrovna vlídný ke komukoliv, koho považují za odchylku.“</p>
<p>„Řád je složený z lidí,“ řekl Nick. „A lidé se mění.“</p>
<p>„Možná,“ utrousil Bahir.</p>
<p>„A co ta mrtvola drakonoida?“ zeptala se Julie z gauče.</p>
<p>„Bylo to jedno z Šakušových stvoření. Bál jsem se, že můj meč jím projde, stejně jako tehdy prošla dýka mnou, když mě mí lidé poprvé podrobili zkoušce. Chtěl jsem se ujistit, že má zbraň funguje, abych ji pak mohl použít na Šakušovi.“</p>
<p>„Povězte mi o té schránce,“ řekl Luther. „Naprosto jasně jde o nějakou mezidimenzionální zadržovací jednotku.“</p>
<p>„Co to znamená?“ zeptal se Mahon.</p>
<p>„Je to předmět, který existuje jako jedna věc v naší realitě, a jako jiná v další. Vede na místo, které je spojené s naší rovinou bytí, ale taky existuje mimo ni.“</p>
<p>„Jako mlhy keltských bohů,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ano. To znamená, že někdo musí aktivovat portál na to druhé místo, udržovat ho otevřený, a pak ho zavřít, jakmile se džin octne ve schránce.“ prohodil Luther k Bahirovi.</p>
<p>Bahir přikývl. „Existuje rituál. Naučil jsem se ho zpaměti. Schránka musí ležet na zemi… například v prvním patře nebude fungovat… a musím kolem ní nakreslit složitý kruh a napsat kolem svaté verše. Pak otevřu portál svou krví a budu ho držet otevřený. Pokud bude všechno provedeno správně, jakmile náušnici umístíme do skříňky, stane se ze mě prostředník a vykážu ho pryč. Problém bude dostat náušnici dovnitř. Někdo musí zabít lidského hostitele a fyzicky vzít náušnici a donést mi ji. Jakmile ji položím, nebudu moct se schránkou pohnout.“</p>
<p>„To bude hodně těžké,“ poznamenal Luther.</p>
<p>Díky, pane Očividný. Šakuš udělá vše ve své moci, aby se do skříňky nedostal. I kdybychom s sebou přivedli celou pobočku Řádu a dokázali současnému hostiteli odebrat náušnici, ať už se jí dotkl kdokoliv, stane se Šakušovým cílem. Mohl by přeskakovat z jednoho rytíře na druhého. Bleh.</p>
<p>„Pomůžeme s tím,“ ozval se Mahon do náhlého ticha.</p>
<p>George nadskočila. „Tati?“</p>
<p>Objal ji paží kolem ramen. „Nezajímá mě, jak mocný je. Na mého budoucího zetě se nesahá.“</p>
<p>„Dokud se budeš držet dál od náušnice,“ řekl Curran.</p>
<p>Mahon se na něj zadíval.</p>
<p>„Má starosti, co za přání bys vyslovil,“ pověděla jsem mu. „První přání, Curran ať je Pánem šelem. Přání druhé, George je jeho Chotí. Přání třetí, proměňovat se v ještě většího medvěda.“</p>
<p>George se na mě zhrozeně zadívala.</p>
<p>„To máš o mě tak nízké mínění?“ zeptal se Mahon. „To vážně bolí.“</p>
<p>Zněl opravdu rozrušeně. Ale ne, zranila jsem city svého nevlastního tchána.</p>
<p>„Pořád nevíme, kde Šakuš je,“ řekl Nick. „Dokážete ho vycítit?“</p>
<p>Bahir zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Znám někoho, kdo to zvládne,“ řekla jsem. Pravděpodobně za to půjdu rovnou do pekla, ale neměli jsme na vybranou. Museli jsme zachránit Eduarda a město.</p>
<p>„Mitchella použít nemůžete,“ řekl Luther. „Za prvé, je to neetické. Za druhé je to kruté. Za třetí to byl můj kolega a je to záležitost základní lidské slušnosti. Pro boha svatého, vždyť je to ghúl.“</p>
<p>„Co kdyby už nebyl ghúlem?“ nadhodila jsem.</p>
<p>Luther otevřel ústa a zarazil se. „Hodláš ho znovu zapálit?“</p>
<p>„Tak to vypadalo?“</p>
<p>„Ano. Vlastně jsem měl docela starost.“</p>
<p>„Pak ano, něco takového.“</p>
<p>„Mám morální povinnost ho ochránit,“ řekl Luther. „Odpověď zní ne.“</p>
<p>„Proč se nezeptáme Mitchella, co by chtěl?“ poznamenala jsem. „Pokud odmítne, odejdu. Pokud se přihlásí dobrovolně, pomůžeš mi.“</p>
<p>„Pomůžu ti přesně s čím?“ zeptal se Nick.</p>
<p>Vysvětlit mu to by trvalo dlouho a bylo by to složité. „Uvidíš. Bahire?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Proč jste se neproměnil v ghúla?“</p>
<p>Bahir překvapeně zamrkal. „Měl jsem?“</p>
<p>Ghúlové byli džinové bez dostatku magie, aby získali svou pravou formu. On jí musel mít dost.</p>
<p>„Dokážete se proměnit v ifríta?“</p>
<p>Bahir se usmál. „Ne úplně.“</p>
<p>Tak to to vysvětlovalo. Už měl v sobě dost magie, takže naprosto obešel ghulí stádium.</p>
<p>„Fajn.“ Curran se naklonil dopředu, v hlase mu zazníval nezaměnitelný tón rozkazu. Najednou se všichni soustředili na něj. „Musíme to omezit. Čím víc lidí, tím víc potenciálních cílů k posednutí pro džina. Budeme to já, Kate, Bahir, Mahon a George.“ Krátce se zadíval na Mahona. „Někdo další?“</p>
<p>„Promluvím si s rodinou,“ řekl Mahon.</p>
<p>„Já!“ přihlásila se Julie.</p>
<p>„Ne,“ odpověděli jsme s Curranem současně.</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Zrovna jsi dostala jednohlasné rodičovské zamítnutí,“ oznámil jí Luther. „Dál už nebojuj, tohle jsi prohrála.“</p>
<p>„Já půjdu.“ Derek vystoupil ze stínů v chodbě.</p>
<p>Curran se nad tím zamyslel.</p>
<p>Derek vyčkával.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Curran nakonec. „Kdo další?“</p>
<p>„Já půjdu,“ řekl Luther. „Pod podmínkou, že pokud mě džin posedne, jeden z vás mě zabije. Mé zásoby magie jsou příliš velké.“</p>
<p>Curran se zadíval na Nicka.</p>
<p>„Šest rytířů,“ řekl Nick. „Včetně mě.“</p>
<p>„To by mělo stačit,“ řekl Curran.</p>
<p>Mahon a Nick vstali současně, zamířili k telefonu. Já se šla nahoru obléct.</p>
</section>
<section>
<p>21.</p>
<p>Curran zastavil na parkovišti před budovou Biohazardu, následoval Lutherův náklaďák. Derek se zavrtěl na zadním sedadle. Byl tak tichý a nehybný, že jsem skoro zapomněla, že tam je.</p>
<p>Během jízdy jsem měla chvilku, kdy jsem si říkala, jestli tohle někdy skončí. Ale pak jsem se rozhodla, že je to šílené. Vždycky to takhle bude. Jednou za pár měsíců pojedeme na jistou smrt a budeme ochraňovat lidi, které nikdy nepotkáme. Někteří lidé malovali obrazy, Jiní pekli chleba nebo sušenky. A my dělali zase tohle, ať už to kruci znamenalo cokoliv. Jen jsem nechtěla umřít a nechtěla ztratit Currana. Chtěla jsem zachránit Eduarda.</p>
<p>Chtěla jsem, abychom pak zase měli na nějakou dobu klid a normální život, když ne na pár měsíců, tak alespoň na pár týdnů.</p>
<p>Magie dnes v noci byla silná. Když jsem vystupovala z auta, oblil mě teplý vzduch. Ve vzduchu visela změna.</p>
<p>Přes hvězdy nad námi přeletěl tmavý stín a nad prostranstvím zakroužil okřídlený kůň, černý jako noc. Arabští koně nikdy nepatřili mezi mé oblíbence. Byli neskutečně oddaní a pro správného jezdce by se uhnali k smrti, ale na můj vkus byli trochu nervní. Tenhle kůň byl ale dokonalý, od sametové srsti a hedvábné hřívy, až k oblým zužujícím se kopytům jeho elegantních nohou. Z ramenou mu vyrážela rozložitá křídla, černá jako půlnoc. Ladně se nechal nést vzdušnými proudy, oživlá elegantní bytost z legend. Dokonce i Mahon jej pozoroval, napolo venku z auta.</p>
<p>Zachytila jsem koutkem oka Currana, jak se postavil vedle mě. Pozorovali jsme, jak kůň zlehka dosedl na asfalt s Bahirem na zádech.</p>
<p>„Přál sis někdy, abychom žili normální život?“ zeptala jsem se ho tiše.</p>
<p>„Ano. Ale pak bychom nikdy nedostali možnost vidět něco takového.“</p>
<p>Bahir sesedl, lehounce jako pírko.</p>
<p>„Kde jste ho našel?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Bahir pohladil koně po nose. „Já ji nehledal. Amal si našla mě.“</p>
<p>Mlaskl jazykem. Amal se oklepala a její křídla zmizela.</p>
<p>Atlanta byla den ode dne čím dál podivnější.</p>
<p>„Pojďte,“ zavolal Luther. Následovali jsme ho do budovy, nahoru po schodech, až na opačný konec dlouhé chodby, kde zely dokořán obrovské dvojité dveře. Před námi se rozprostírala obrovská místnost, zbavená nábytku. Podlaha byla pokrytá barvou, jinak používanou na tabule. U stěn stály bronzové koše na oheň, naplněné uhlím, připravené k zapálení. Tohle musela být jejich zaklínací místnost.</p>
<p>Uprostřed ležel v ochranném kruhu nakresleném křídou Mitchell jako malá kupka. Glyfy kolem clony slabě zářily, do kouzla musel někdo vložit zatracené množstí síly. Podlaha kolem ghúla byla posetá kusy látky. Žena seděla v křesle u stěny a četla si.</p>
<p>„Krev,“ řekl Curran.</p>
<p>Krátce jsem se zadívala na Luthera.</p>
<p>„Snažili jsme se ho obléct do svěrací kazajky, aby si neublížil,“ povzdechl si Luther. „Snaží se rozbít si hlavu o podlahu.“</p>
<p>„Co se stane během vlády technologií?“ zeptal se Nick.</p>
<p>„Z podlahy vyjedou mříže,“ vysvětlil Luther. „Teď jsou dole, aby se nepokoušel vrhat proti nim.“</p>
<p>Přiblížila jsem se ke kruhu. „Mitchelle.“</p>
<p>Jestli mě slyšel nebo vycítil, nedal to na sobě znát.</p>
<p>„Nereaguje,“ oznámil mi Luther. „Zkoušel jsem to.“</p>
<p>„Já se před nějakou dobou pokoušela ječet,“ ozvala se žena. „Je někde hluboko uvnitř své vlastní hlavy.“</p>
<p>Krátce jsem se zadívala na čáry kruhu. Měly držet magii uvnitř, ne venku. Hmm. Nikdy předtím jsem to nedělala, ale mému otci to fungovalo.</p>
<p>Přitáhla jsem k sobě svou magii. Přišla ke mně dychtivě a připraveně jako poslušný domácí mazlíček. Shromáždila jsem ji kolem sebe, pevně ji sbalila k sobě a nechala ji proniknout do svého hlasu, natáhla se ke ghúlovi svou mocí.</p>
<p><emphasis>„Mitchelle.“</emphasis></p>
<p>Luther nadskočil. „Ježíši, Danielsová.“</p>
<p>Ghúl se rozvinul, zdvihl deformovanou hlavu a překulil se na nohy. Šla jsem podél hranice kruhu. Mitchell se pomalu otáčel tak, abychom byli tváří v tvář. Takhle zblízka jsem na barvě uvnitř kruhu viděla krvavé šmouhy.</p>
<p>„Ty…“ zašeptal ghúl.</p>
<p>„Dokážeš vycítit ifríta? Volá tě teď k sobě?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Víš, co jsi zač?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano…“ Sklonil hlavu, ale zabořil do mě pohled. „Jssssem plamen. Jssssem bezdýmný oheň. Tohle,“ rozpřáhl paže mým směrem, „je moje vězení. Zabij mě.“</p>
<p>Poklekla jsem na koleno. On se naklonil tak blízko, jak mu jen hranice kruhu dovolovaly. Oddělovalo nás jen nějakých osm centimetrů.</p>
<p>„Můžu zařídit, abys byl zase úplný,“ zašeptala jsem. „Ale má to svou cenu.“</p>
<p>„Zaplatím.“</p>
<p>„Zastav,“ řekl Nick. „Slíbí ti celý svět a pak z tebe udělá svého otroka. Nemůže si pomoct. Má to v krvi.“</p>
<p>„Cože, co mají znamenat ty řeči o úplnosti?“ Luther zamával rukama. „Co se děje?“</p>
<p>Mitchellův upřený pohled nezakolísal. „Raději budu otrokem než zůstat takhle.“</p>
<p>„Pokud tě udělám úplným, musíš mi pomoct bojovat s ifrítem,“ pověděla jsem mu. „Dokážeš ho najít, až budeš úplný?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jakmile skončíme s džinem, bude tvůj domov tady, pod Lutherovým opatrovnictvím. Budeš divizi Biohazardu sloužit pět let.“ To by jim mělo dát dost času, aby přišli na to, co s ním udělají.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Přísahej na oheň, jež v tobě hoří.“</p>
<p>Ghúl otevřel ústa. „Přísahám.“</p>
<p>Vstala jsem, vytáhla jsem z batohu knihu a vrazila jsem ji Lutherovi. „Potřebuju tyhle zásoby.“</p>
<p>Přelétl stránky pohledem. „Co to je?“</p>
<p>„Vyvineme Mitchella do jeho pravé podoby.“</p>
<p>„Eh, tak dobře. Počkat, cože?“</p><empty-line /><p>Uhlíky byly zapáleny. Dokončila jsem kreslení alchymistického znaku pro éter a už jsem téměř dokončila i symboly. Mitchell seděl uvnitř dvou trojúhelníků. Těsně u nich stál stůl a na něm dvoulitrový pohár plný čiré tekutiny, trimethylboritanu, sirky a malé zkumavky naplněné mou krví. Odebrala jsem si ji, než jsme odjeli z domu.</p>
<p>V místnosti se shromáždil houf Lutherových kolegů. Vysvětlila jsem mu teorii o nejnižším stupni džina a on ji zase předal dál svým kolegům. Reakce byly smíšené, jestli by se to tak dalo říct. Donesly se ke mně jejich hlasy: „Uvědomujete si, že jestli tohle zabere, našli jsme lék na ghúlismus?“</p>
<p>„Ano, ale lék je horší než samotná nemoc. Nemůžeme běhat kolem a proměňovat ghúly v džiny.“</p>
<p>„Technicky vzato už jsou stejně džinové.“</p>
<p>„To je vedlejší.“</p>
<p>„Nemáme vůbec tušení, čeho jsou schopní.“</p>
<p>„Co je v té zkumavce?“</p>
<p>„Říkáte, že bychom to neměli dělat?“ zeptal se Luther.</p>
<p>„Ne,“ ozvala se žena. „Jen říkám, že je to nelegální, nebezpečné a možná i neetické, ale rozhodně bychom to měli provést.“</p>
<p>„Ano, Margo má pravdu.“</p>
<p>„Je to možnost, která se naskytne jen jednou za život.“</p>
<p>„Je to jen experiment.“</p>
<p>Mágové.</p>
<p>„Co si myslíš o tom, že to udělá?“ To musel být Mahon. To hluboké zavrčení mohlo být jen od něj.</p>
<p>„Necháváme jeden druhého, aby byl sám sebou,“ řekl Curran. „Nemusí se mi líbit všechno, co dělá. Miluju ji.“</p>
<p><emphasis>Taky tě miluju. Jen to měj na paměti, až uvidíš, co teď provedu.</emphasis></p>
<p>Nakreslila jsem poslední kruh kolem glyfů. Clony měly různé druhy a zrovna tahle neměla zadržovat, spíš fungovala jako čočka, zaměřila veškerou magii vstupující dovnitř na stvoření v ní.</p>
<p>Mitchell se na mě zadíval. „Pospěš.“</p>
<p>Zdvihla jsem pohár trimethylboritanu a přelila ho na něj, nechala ho prosáknout do trojúhelníku na podlaze.</p>
<p>„Ví, že je hořlavý, že?“ zeptal se někdo.</p>
<p>Zdvihla jsem lahvičku s mou krví a vytáhla korek.</p>
<p>„Až ti řeknu, vypij ji.“</p>
<p>Natáhl ke mně svou drápatou pracku.</p>
<p>„Ještě pořád máš čas si to rozmyslet,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Mitchell si vzal lahvičku drápatou prackou.</p>
<p>Škrtla jsem sirkou. „Teď.“</p>
<p>Zhltl krev. Nechala jsem sirku dopadnout dovnitř clony. Vyšlehly smaragdově zelené plameny. Mitchell křičel, otáčel uvnitř clony a svíjel se, na kůži se mu objevily puchýře. Zaměřila jsem na něj svou magii a cítila, jak zesiluje. Má krev ho spalovala zevnitř, sjela mu hrdlem hluboko do břicha a probudila tam slabou jiskřičku zcela jiného ohně. Sáhla jsem po ní, jak ji omývala má krev, a zašeptala slovo moci.</p>
<p><emphasis>„Amehe.“</emphasis> Poslechni.</p>
<p>Šok mi zaškubal myslí. Prošla mnou agónie. Svět kolem se ponořil do mlhy. Bojovala jsem s ní, snažila se udržet na uzdě oheň uvnitř Mitchellova těla. Pokud mi vyklouzne ze sevření, bude po všem.</p>
<p>Curran za mnou zavrčel. <emphasis>Ano, použila jsem slovo moci. Zažaluj mě.</emphasis></p>
<p>Mlha se rozestoupila. Zapotácela jsem se, ale Doolittlovy opravy mého mozku musely vydržet, protože jsem zůstala sama sebou.</p>
<p>Mitchell stále křičel, kůže se mu odlepovala, obnažené maso syčelo na ohni.</p>
<p>Pobídla jsem je a plameny odpověděly, poddajné mé vůli. Rozdmychávala jsem je, vkládala do nich svou magii. Mitchell padl na zem a schoulil se do klubíčka.</p>
<p>„Umírá!“ vyštěkl někdo za mnou.</p>
<p><emphasis>Vyviň se.</emphasis> Jako když foukáte na rozhořívající se oheň, abyste mu pomohli hořet víc.</p>
<p>„Tohle bylo vážně neuvážené…“</p>
<p><emphasis>Vyviň se</emphasis>, přemlouvala jsem ho a dál do něj vkládala svou magii. <emphasis>Vyviň se.</emphasis></p>
<p>„Huš, ticho tam.“ řekla Patrice.</p>
<p>Zelené plameny pohasly, vsákly se do Mitchellova těla.</p>
<p><emphasis>Vyviň se!</emphasis></p>
<p>Drobounký plamínek vnitřního ohně vybuchl a proměnil se v doběla rozžhavený požár. Mitchell se prudce postavil na nohy. Z úst a očí mu vyšlehl jasně oranžový plamen a přelil se přes něj, strávil jeho maso. Pustila jsem ho. Tělo se mu svíjelo, trhal sebou jako loutka na provázcích. Oheň se rozdmychal ve vír a uvnitř něj se začalo formovat nové tělo, mohutné, svalnaté a čtyřnohé.</p>
<p>Plameny zmizely, jak je pohltila nová kůže. Přede mnou stál podivný chlupatý tvor na čtyřech drápatých tlapách, hlavu měl o dobrých třicet centimetrů výš než já. Jasně červený a pokropený černými skvrnami připomínajícími ty levhartí, jeho tělo připomínalo psí, štíhlé a silné jako u dobrmana. Podél hřbetu mu spadala hustá, dlouhá hříva uhlově černých vlasů. Kolem nohou se mu obtáčel dlouhý lví ocas. Hlavu měl korunovanou dvěma rohy, stáčejícími se vpřed po stranách jeho štíhlého obličeje, připravených trhat. Jeho rysy se nepodobaly ničemu, co jsem kdy viděla. Úzká dlouhá čelist, posázená dokonalými ostrými tesáky naznačovala vlka a aligátora současně, zatímco oči, velké a jasně oranžové s tmavými oválnými zorničkami připomínaly spíš dravou kočku.</p>
<p>Bytost, která dřív bývala Mitchellem, pohodila hlavou, až se mu hříva rozlétla kolem. Zdvihla ji, otevřela tlamu a vykřikla. Nebylo to zařvání, ani zavrčení, vydala ze sebe melodický výkřik vysokým hlasem, připomínajícím kvil dravého ptáka vysoko v oblacích.</p>
<p>„Do prdele,“ ujelo někomu za mnou.</p>
<p>Mitchell se naklonil dopředu, aby se mi zadíval do očí. Smrtící čelisti se otevřely, ukázal mi tesáky a černý jazyk.</p>
<p><emphasis>Neucuknout, hlavně neucuknout.</emphasis> „Zdravím, Mitchelle.“</p>
<p>„To jméno se ke mně už nehodí.“</p>
<p>„Chceš jiné?“</p>
<p>„Ano. Pojmenuj mě, člověče.“</p>
<p>Ať stojí za to. „Tvé jméno je Adib, podle vlčí hvězdy v souhvězdí Draka.“</p>
<p>„Přijímám své jméno. Dlužím ti.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Skočil po mně. Byl tak rychlý, že jsem si uvědomila až ve vzduchu, že mě vyhodil na hřbet. Dopadla jsem na něj obkročmo a chytila se jeho hřívy.</p>
<p>Curran skočil dopředu.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ řekla jsem.</p>
<p>„Své dluhy splácím.“ Ifrítí pes zdvihl mohutnou hlavu. „Slyším šílencův hlas. Následujte mě.“</p>
<p>Vyřítil se ven ze dveří a odhodil přitom mágy kolem. Sevřela jsem jeho hřívu v rukou a snažila se nespadnout.</p><empty-line /><p>Cestování na hřbetě tajemného ifrítího psa znělo teoreticky bezvadně a naprosto proveditelně, protože byl velký asi jako menší kůň. Ale koně byli trénovaní nosit lidi, zatímco ifrítí psi ne. Musela jsem zapojit všechny svaly, abych se mu na zádech udržela. Probíhal ulicemi, skákal přes překážky, občas uhýbal autům a plašícím se koním.</p>
<p>Po třech minutách našeho závodu nás dohnal Curran, obrovská šedá šelma, ani lev, ani člověk, speciálně uzpůsobená pro běh. To byla Curranova zvláštní moc, dokázal své tělo proměnit tak, jak se mu zrovna hodilo. V téhle formě mě dohnal už víckrát. O pár okamžiků později se k nám připojil Derek, stále ve své lidské formě. Nad námi stín zaclonil hvězdy a pak plachtil vpřed. Ifrít byl sice rychlý, ale abyste předběhli okřídleného koně, potřebovali jste úplně jiný druh rychlosti. Zablikala modrá jiskra a pak osvětlila jezdce i koně. Bahir s sebou musel nést vílampu. Letěl nad námi jako naváděcí světlo. Doufejme, že ho Mahon, Luther a rytíři uvidí.</p>
<p>Magie po mně přejela jako drsná žíňka. Překročili jsme neviditelnou hranici Jednorožčí ulice. Samozřejmě. Proč bychom mířili někam jinam? Jednorožčí ulice procházela jako otevřená rána středem města, jako by nějaký neviditelný nepřítel vzal nůž a bodl jím hluboko do samého srdce Atlanty, a teď z ní vyvěrala v gejzíru magie. Normální pravidla tady nefungovala. Tady se všichni proměnili v dravce a kořist, rostliny na vás útočily, mech byl jedovatý, a každý váš pohyb sledovaly zářící oči.</p>
<p>Magie tady vřela a přelévala se, jak jsme rychle jako šipka uháněli mezi tmavými ruinami kdysi majestátných mrakodrapů. Adib zahnul doleva, přeskočil zbytky zřícené budovy a řítil se pryč z Jednorožčí ulice, běžel severozápadně podél drolící se Colier Road. No, to bylo nečekané.</p>
<p>Colier Road byla jednoduchá ulice se dvěma pruhy, která dříve procházela obydlenou oblastí, ale jak Jednorožčí ulice rostla, pohltila jižní konec cesty a z Colier Road se stala ulice, která nevedla nikam. Během magických vln tvorové ukrývající se v Jednorožčí ulici vycházeli ven a hledali maso a krev, a cesta je hezky nasměrovala přímo k jejich obětem spícím v krásných domech postavených v koloniálním stylu. Všichni s alespoň trochou rozumu se přestěhovali a během let se obydlená oblast, kdysi lemující Colier Road, vylidnila. Opuštěné domy sledovaly náš postup svými tmavými okny.</p>
<p>Ifrít stále běžel. Obrovská ruina se hrozivě tyčila nalevo. Probleskla stará cedule, zprohýbaná a zamazaná. PIEDMONTSKÁ NEMOCNICE. Přesně tak. Původní nemocniční komplex stál tak blízko Jednorožčí ulice, že část jej se během Změny zřítila. Město si v té době ještě neuvědomovalo plný dopad existence Jednorožčí ulice, a nemocnici znovu vybudovalo o pár kilometrů dál po cestě, ale jak se obytné čtvrti vylidňovaly, stejně tak chátrala i nemocnice, a jestli ji postavili s těmi řasami, první magická erupce ji dodělala.</p>
<p>Ifrítí pes zatočil, sledoval dál cestu. Před lety to tady muselo být nádherně upravené, ale teď se stromy a keře vzbouřily a vyplňovaly uměle vytvořené trávníky. Proletěli jsme kolem kamenného ukazatele s nějakými šipkami a Adib proběhl stěnou zeleně, aby se vynořil na prázdném parkovišti. Stará nemocnice se tam krčila v šeru. Nejméně tři patra z ní ještě zůstaly stát, sloupy pouličního osvětlení, na nichž byly umístěné vílampy, stále slabě zářily, snažily se bojovat s temnotou parkoviště. Adib se zastavil před vchodem na pohotovost pod betonovou střechou. Jízda byla u konce. Díky, všehomíre.</p>
<p>„Počkáme na ostatní,“ pověděla jsem mu a sklouzla z jeho zad. Stehna mě příšerně bolela.</p>
<p>Byli jsme sami. Curran a Derek se museli někde zdržet.</p>
<p>Adib se rozhlédl, zdvihl hlavu a zhluboka se nadechl. „Půjdu napřed a prověřím to.“</p>
<p>„Počkej…“</p>
<p>Ifrítí pes proběhl skrze rozbitý vchod do nemocnice a zmizel v šeru. Do háje.</p>
<p>Posadila jsem se na zem. Tělo mě bolelo, jako by mě někdo zmlátil pytlem plným cihel.</p>
<p>Derek proskočil zelení a přiběhl ke mně.</p>
<p>„Kde je Curran?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Musel se vrátit. Auta a koně se nedostanou skrz Jednorožčí ulici a medvědi jsou pomalí.“</p>
<p>Jo, vsadila bych se, že Mahon si tu honičku vyloženě užíval.</p>
<p>„Pomáhá zdvihat…“ Derek se odmlčel. „Něco se blíží.“</p>
<p>Sáhla jsem po šavli.</p>
<p>Prázdným parkovištěm se rozlehla ozvěna klapání kopyt. Do zorného pole nám zleva přišlo stvoření a zastavilo se pod lampou. Vysoké mohlo být metr osmdesát, liniemi svého štíhlého, téměř křehkého těla připomínalo gazelu, ale krk a mohutný hrudník vyloženě patřily koni. Boky mu pokrývala světlá pískově hnědá srst s tmavšími, skořicově hnědými pruhy. Z čela mu vyrážel jeden třicet centimetrů dlouhý roh, úzký a ostrý jako čepel šavle. Od očí se mu přes tvář táhly dlouhé tmavé skvrny, jako by brečel. Do háje.</p>
<p>Tvor se vrátil k pomalému kroku, zamířil k nám, silueta jeho těla se vlnila skoro hypnoticky.</p>
<p>„To je jednorožec?“ zeptal se Derek.</p>
<p>Tvor prošel pod další lampou. Roh měl potřísněný tmavorudou skvrnou. Do háje, do háje, do háje!</p>
<p>„Ne, není.“ Vstala jsem ze země. „Je to šadavar, perský jednorožec.“</p>
<p>„Beru to tak, že nejsou zrovna milí.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Derek vstal.</p>
<p>Stromy a keře zašustily. Z křoví se vynořili další šadavarové. Malé hříbě po naší pravici se protáhlo kolem své matky. Neslo si v zubech utrhnutou lidskou paži, stále ještě v rukávu. Jeden, druhý, třetí… bylo jich sedm, dvanáct… Příliš mnoho.</p>
<p>„Budeme s nimi bojovat?“ zeptal se Derek.</p>
<p>„Ne, budeme rozumní a počkáme na posily.“ Museli jsme se postarat o mnohem větší hrozbu. Naběhnout na stádo masožravých jednorožců by sice bylo statečné, ale až směšně hloupé. Proč riskovat, že vám zaboří roh do boku a vyřadí vás z boje, když byly posily přímo za rohem?</p>
<p>Velký šadavar zahrabal kopytem.</p>
<p>Derek se krátce zadíval na betonovou střechu nad našimi hlavami. „Pomůžu ti.“</p>
<p>„Jdi na to.“</p>
<p>Derek mě popadl za pas a vyhodil mě vzhůru. Zachytila jsem se za okraj střechy a vytáhla se nahoru. Šadavar zaútočil.</p>
<p>Derek vyskočil, odrazil se od budovy a dopadl vedle mne.</p>
<p>Šadavar se postavil na zadní, vycenil na nás dlouhé trojúhelníkovité zuby, oproti krvavě rudým dásním vypadaly žluté. To úplně stačilo, aby vás ten pohled pronásledoval v nočních můrách.</p>
<p>„Jasně, jasně, stále se usmívat.“ Žádný strach. Posily se blížily.</p>
<p>Okřídlený kůň kroužil nad námi.</p>
<p>Krátce jsem vzhlédla. „Až budeme bojovat, dohlídni mi na něj, prosím.“</p>
<p>„Určitě,“ souhlasil Derek. „Proč?“</p>
<p>„Někteří lidé jsou přirození zabijáci. Curran je takový, já taky. On ne. Bahir je výsledek toho, když někdo přinutí vraždit slušného, hodného člověka. Je urputný a dokáže zabíjet, když musí, protože je přesvědčený, že je to jeho povinnost, ale nemá dost zkušeností, aby mohl dělat promyšlená rozhodnutí. Může se pokusit obětovat pro vyšší dobro.“</p>
<p>„V tom si můžete podat ruku,“ řekl Derek.</p>
<p>„Já se obětovala poté, co jsem zvážila všechny naše možnosti a uvědomila si, že není jiného východiska. On všechny ty možnosti vidět nemusí. Vzal někomu život a sžírá ho vina. Může vidět svou oběť jako pokání. Chci, aby to přežil, jestli se nám všechno podaří. On a Eduardo si zaslouží šanci promluvit si.“</p>
<p>Okřídlený kůň proplachtil nízko a Bahir seskočil na střechu. Amal zamávala svými úžasnými křídly a vznesla se nad nás, než dosedla na drolící se zeď budovy.</p>
<p>„Potřebujete pomoc?“ zeptal se Bahir.</p>
<p>„Počkáme, až sem dorazí auta,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Aha. V tom případě počkám s vámi.“</p>
<p>Sedl si vedle mě.</p>
<p>„Znáte mého syna dobře?“</p>
<p>„Vím, že je upřímný a statečný. Nezaváhá, když se má postavit mezi své přátele a nebezpečí. Je George oddaný a pracoval dlouhé hodiny v naději, že s ní vybuduje rodinu. Jsem hrdá, že ho můžu nazývat svým přítelem.“</p>
<p>Bahir zůstal zticha.</p>
<p>„Mluvil jste s George?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano. Říkala, že ho viděla hořet. Šakuš mi mučí syna.“</p>
<p>„Viděli jsme ho hořet během jednoho z útoků ifríta. Nevíme, jestli to byla skutečnost nebo další iluze.“</p>
<p>„Myslíte si, že je můj syn stále naživu?“ zeptal se.</p>
<p>Chtěl po mně ujištění. Bohužel jsem mu žádné nemohla nabídnout.</p>
<p>„Viděla jsem ho ve vizi,“ pověděla jsem mu. „Hladověl v kleci. Nebyl v nejlepším stavu, ale myslím si, že je naživu, protože ifrít čeká na vás.“</p>
<p>„Čeká, až mi bude moct zabít syna před mýma očima,“ řekl Bahir.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Bahir si povzdechl. „Jestli se vám náušnice dostane do rukou, musíte vědět, co očekávat. Ifrít vás bude pokoušet. Od okamžiku, kdy se dotknete jeho vězení, se zaboří hluboko do vaší duše, otevře ji, bude se živit na vašem největším strachu. Když se bojíte stáří, nabídne vám mládí. Když si myslíte, že jste oškliví, slíbí vám krásu. Pohne horami a vzkřísí mrtvé, a pokud mu bude chybět moc, aby to provedl, alespoň vaši mysl obelstí a přinutí vás myslet si, že to udělal. S každým přáním mu odevzdáte kus duše a on bude lhát a podvádět, dokud vás neposedne úplně.“</p>
<p>„Jak s tím můžeme bojovat?“ zeptal se Derek.</p>
<p>„Musíte džina odmítnout.“</p>
<p>„To se lehčeji řekne než udělá,“ pověděla jsem.</p>
<p>„Ano. Ale v naší duši existují síly větší než on. Oddanost. Povinnost. Láska. Čest. Jestli si nejste jistí, ještě není dost pozdě si to rozmyslet.“</p>
<p>Usmála jsem se. „Zůstanu, ale díky za proslov pro povzbuzení.“</p>
<p>„Máte vlastní život.“</p>
<p>„Vy a váš syn taky. Eduardo je můj kamarád, odmítám ho nechat zemřít v kleci.“</p>
<p>„Ano, ale málo lidí by pro kamaráda riskovalo jistou smrt.“</p>
<p>„Dělám to ze sobeckých důvodů,“ pověděla jsem mu. „Pokud ifríta nezvládneme zastavit, pustí se jako další do mé rodiny. Několikrát jsme mu zkřížili plány a je to arogantní zkurvysyn, který nesnáší prohru.“</p>
<p>Bahir nevypadal úplně přesvědčeně.</p>
<p>Vzdálený řev motorů na očarovanou vodu oznámil, že se kavalerie blížila.</p>
<p>„Prostě to dělají,“ poznamenal Derek. „Neptejte se jí proč. Jednoduše její pomoc přijměte. Lepší už to nebude.“</p>
<p><emphasis>Díky, zázračný chlapče.</emphasis></p>
<p>„Jestli to přežijeme,“ řekl Bahir, „a budete něco potřebovat, ať už to bude cokoliv, zavolejte mě.“</p>
<p>„Je možné, že té nabídky budete litovat.“</p>
<p>„Naprosto cokoliv,“ zopakoval Bahir.</p>
<p>První z vozů projel zelení, velké černé SUV s kovovu mříží chránící chladič. Za volantem jsem letmo zahlédla Martu, Georginu matku. Byla to plnoštíhlá Afroameričanka s bohatou hřívou kudrnatých vlasů. Mluvily jsme spolu jen párkrát. Při setkání Rady Smečky většinou pletla, a když se naše pohledy setkaly, usmála se. Teď se neusmívala. Uviděla nás, spatřila hlouček šadavarů, a šlápla na plyn. SUV najelo do stáda. Pár jednorožců zvládlo odcválat pryč, ale aspoň tři zůstali ležet. Marta nahodila zpátečku a přejela cukající se těla ještě jednou.</p>
<p>Panenko skákavá.</p>
<p>Tři další vozidla následovala jejího příkladu a srážela stádo. Marta s klapnutím otevřela dveře a vystoupila. Šadavar se do ní pokusil vrazit. Popadla ho za roh a plácla ho naplocho po hlavě. Šadavar zasténal a padl k zemi, nohy mu cukaly. Na druhé straně vysedla z auta George, popadla nejbližšího šadavara za hlavu, zakroutila paží, aby ho stáhla dolů a pak na něj dupla. Dobrý bože.</p>
<p>Z vozů vyskákali další kožoměnci. Vypadalo to, že se ukázala celá Georgina rozvětvená rodina.</p>
<p>„Jestli se to hýbe, zabijte to!“ zavolala Marta. „Na tomhle parkovišti kromě nás nezůstane dýchat nikdo jiný.“</p>
<p>Přidržela jsem paži před Derekem. „Štípni mě.“</p>
<p>Natáhl se ke mně.</p>
<p>„Jau!“</p>
<p>„Je alfa klanu Mohutných,“ poznamenal. „Marta je moc milá, ale jen do chvíle, než se někdo pokusí ublížit její rodině.“</p>
</section>
<section>
<p>22.</p>
<p>V době, kdy dorazili Curran a Mahon společně s šesti rytíři Řádu, Lutherem, Patrice a dalším mágem Biohazardu, jehož jméno jsem nepostřehla, parkoviště bylo poseté mrtvolami šadavarů. Klan Mohutných neutrpěl žádné ztráty.</p>
<p>„Přišel jsi o jatka,“ oznámila jsem mu.</p>
<p>Curran se zašklebil. „Zmeškala jsi, jak jsem přenášel koně přes sutiny.“</p>
<p>Curran a koně spolu nevycházeli. On si myslel, že jsou nepředvídatelní a nedá se jim věřit, oni zase, že je lví dlak.</p>
<p>Počkala jsem, dokud nebude Mahon z doslechu. „Proč jsi mi nikdy neřekl, že je Marta terminátor v přestrojení?“</p>
<p>Usmál se. „Byla to nejlepší kamarádka Tety Bé. Myslel jsem si, že ti to dříve nebo později dojde. Kde je tvůj odvoz?“</p>
<p>„Zamířil do nemocnice na výzvědy.“</p>
<p>„Pak bychom ho měli následovat.“</p>
<p>Zabralo nám asi třicet vteřin, než jsme všechny shromáždili. Prošli jsme dveřmi jako jeden muž. Derek jako první, protože stopoval Adibův pach, Curran a já, pak Bahir, který jemně vedl Amal. Rytíři, mágové chránění ze všech stran, protože snadno přišli k úhoně, a nakonec klan Mohutných. George šla mezi svými rodiči. Společně se svou matkou měly totožné nepřístupné výrazy. Mahon naprosto jasně upadl v nemilost.</p>
<p>Prošli jsme opuštěnou chodbou pohotovosti, pak dveřmi, jejichž křídla se válela na zemi. Kdesi vepředu zářilo světlo z díry v drolící se zdi. Derek zamířil tím směrem. Následovali jsme ho.</p>
<p>Před námi se rozkládala rozlehlá zahrada. Mezi zelení zářily pestré květy. Rybníky nabízely křišťálově čistou vodu, odrážely se v ní jemné růžové, bílé a levandulové okvětní lístky lotosů. Nad hlavami nám šustily palmy, stály podél zakroucených cestiček vysypaných zlatým pískem.</p>
<p>Prošla jsem mezerou. V dálce se korunoval celou okázalou zahradu vysoký palác. Postrádal zářící bílou dokonalost a štíhlé minarety Tádž Mahalu s jeho obloukovými balkóny a zlatými kupolemi. Namísto toho se tady mezi zelení tyčil k obloze les obrovských sloupů, po celé délce natřených na zářivě červenou. Každý sloup končil vyřezávaným zdobeným podstavcem ve svěží modré, téměř tyrkysové barvě, na němž na zahradu vrčela socha zlatého zvířete, jehož hlava a tělo nesly tíhu ostré obdélníkové modré střechy, ozdobené vzorovanými parapety, z nichž vyrážely zlaté ostny. Byl to prastarý palác zrozený za dob, kdy si lidé cenili barviv, výška vzbuzovala posvátnou bázeň a elegance a jemnost patřily mezi chyby spíše než mezi přednosti. Měl dávat najevou pravou moc. Moc donutit nespočet lidských bytostí, aby se pachtily celý svůj život jako otroci, aby zdvihli tyhle sloupy do jejich závratné výšky. Bušil vám do všech smyslů jako kladivo. Nenáviděla jsem to tady.</p>
<p>Kolik moci musel využít, aby tohle vytvořil z ničeho?</p>
<p>Curran vedle mě narovnal ramena. Palác byl výzvou předhozenou neviděným protivníkům. <emphasis>Přijďte a vezměte si ho, jestli se odvážíte.</emphasis> Curran nakrabatil ret, oči měl zlaté. On se odváží.</p>
<p>Dloubla jsem do Currana loktem. „Hele, když jsem řekla, že by bylo fajn vymalovat dolní patro na modro, nemyslela jsem tenhle druh modré.“</p>
<p>„Možná je to jeho tajný trumf,“ pověděl mi s ponurým výrazem. „Bude stačit třicet vteřin v paláci a oslepneme.“</p>
<p>„Musí být dobrých čtyři a půl kilometrů široký,“ ozval se Nick vedle mě. „Jak to sakra všechno složil do téhle budovy?“</p>
<p>„Šílenec lže.“ Adib se vynořil z křoví a zastavil se v půlce rybníka.</p>
<p>„Ty květiny nemají vůni,“ řekl Derek. „Cítím tu prach a pár dalších věcí, ale nic z toho.“</p>
<p>Dřepla jsem si u rybníčku a nabrala trochu vody. Viděla jsem ji v ruce, ale necítila ji. Jako by byla nehmotná.</p>
<p>„Rytířka archivářka si musela tohle místo přát,“ řekl Luther. „Ale džin na to neměl dost moci, tak jí dal alespoň iluzi.“</p>
<p>Bahir sáhl po pochvě u pasu a vytáhl odtamtud zbraň. Byl to nádherný meč, skoro rovný, s jediným ostřím, a kusem čepele, asi pětadvacet centimetrů dlouhým, zakrouceným pro zákeřné údery. Bahir se řízl do paže. Krev mu stekla po zbrani a vyšlehl z ní oheň. Zdvihl plamenný meč jako pochodeň. Jeho kůže získala tmavší zlatý nádech. Oči mu zrudly, teď připomínaly dva zářící uhlíky. Zahrada se před ním rozestoupila a odtála. Otevřela se v ní stezka asi třicet centimetrů široká, nevysypaná zlatým pískem, ale tvořená typickou hlínou a kamením v Atlantě.</p>
<p>„Veďte nás,“ pověděl mu Curran.</p>
<p>Následovali jsme Bahira k paláci.</p><empty-line /><p>Cesta k paláci měla zabrat jen patnáct minut, ale nakonec to bylo dvakrát tolik. Znovu jsme probrali náš plán. Curran vymyslel strategii, a jeho plány většinou vycházely. Přinutit ostatní, aby se jeho plánu opravdu drželi, však bude naprosto jiná záležitost. Zeptala jsem se Nicka, jestli s sebou přinesl víc bojových hlavic Galahad. Jen se mě otázal, kolik hlavic stojících deset tisíc má podle mě asi tak povoleno použít. Pověděla jsem mu, že stručnost je fajn vlastnost a odpovědět ne by úplně stačilo, a pak nás Luther poctil proslovem ve smyslu „přestaňte se hašteřit a zachraňte město“.</p>
<p>Z hlíny se postupně stal písek, květiny začaly vonět a vzduch naplnila vlhkost. Asi tři metry od schodů do rudého paláce se iluze proměnila ve skutečnost. Zastavila jsem se, abych si odebrala trochu krve. Možná jsem to mohla udělat dřív, ale nechtěla jsem si zahrávat s její mocí. Prošli jsme mezi gigantickými sloupy do sálu utopeného ve stínech, naše kroky zněly na leštěném kameni hlasitě. Na jeho konci stál masivní vyřezávaný trůn z kamene, nabarvený s křiklavou nevázaností. Na něm seděla žena ohromující krásy. Tmavé vlasy, naaranžované ve spirálovitých vlnách, jí spadaly na éterickou, světle zlatou a modrou róbu. Vlasy měla propletené zlatými řetízky, kolem krku jí ležel náhrdelník z krvavě rudých rubínů a jediná velká náušnice, zarážející a nepatřičná ve své jednoduchosti, jí zdobila levé ucho. U trůnu jí seděl černý panter. Hladila ho po hlavě rukou s dlouhými nehty. No páni. Vešla jsem do starého filmu o Sindibádovi. Jen škoda, že místní příšery nebudou jen animované loutky.</p>
<p>Za jejím trůnem stáli muži, oháněli se meči. Někteří měli tmavou kůži, jiní světlejší. Někteří byli oblečení, jiní víceméně nazí, ale každý z nich se dal považovat za dokonale pohledného mužského jedince. Rychle jsem je spočítala. Bylo jich alespoň čtyřicet. Měla vlastní soukromou armádu mužských modelů.</p>
<p>Natáhla jsem se vpřed svou magií a setkala se s povědomým odporem. To bylo zatraceně hodně magie, ovinuté kolem rytířky jako štít. Použít proti ní přímo slova moci bylo mimo hru. A nemohli jsme ji ani přímo napadnout.</p>
<p>„Je chráněná magickým štítem,“ ozval se Luther za mnou.</p>
<p>„Přesně tak, jak řekl,“ potvrdila jsem. „Džin vkládá každou kapku své moci, aby ji ochránil. Nemáme dost palebné síly, abychom se k ní dostali. Budeme ji muset donutit k proměně, ať se přestane chránit a začne útočit.“</p>
<p>„To znamená, že si bude muset něco přát,“ upozornil nás Luther. „Pokud si bude přát, aby nás rozdrtil strop, nebudeme s tím moct cokoliv udělat.“</p>
<p>„Ifrít je stará mocnost,“ pověděla jsem jim. „Nejsou komplikovaní a dobře reagují na dramatické chování. Ifrít nás bude chtít zlomit osobně a vidět nás trpět. Musíme ji pobídnout, aby s námi bojovala.“</p>
<p>Bahir si přetáhl kapuci přes hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje. „Ze dvou třetin už patří džinovi. Nechte to na mně.“</p>
<p>„Ne dokud s ní nepromluvím,“ řekl Nick. „Patří mezi rytíře Řádu.“</p>
<p>Krátce jsem se zadívala na Currana. Pokrčil rameny. Mohli bychom počkat pár minut navíc, než se poženeme na smrt, abychom se ujistili, že má Nick čisté svědomí.</p>
<p>„Pamatujte si, pokryje ji kovem,“ řekl Curran. „Čím rychleji udeříme, tím lépe.“</p>
<p>„Může tvůj meč proseknout i kov?“ zeptala se mě rytířka.</p>
<p>„To zjistíme,“ řekla jsem. Už jsem měla obrů až po krk. Měla jsem pro džina překvapení a nemohla jsem se dočkat, až mu ho ukážu.</p>
<p>Došli jsme až k trůnu. Žena na nás shlédla. Přes oči se jí přelily plameny a zmizely.</p>
<p>„Měla bys vyhodit svého bytového designéra,“ pověděla jsem jí. Nemohla jsem si pomoct.</p>
<p>Jestli mě slyšela, nedala to na sobě znát. To je problém s prastarými mocnými bytostmi. Nemají žádný smysl pro humor.</p>
<p>„Tohle je moc hezké,“ řekl Nick a vykročil vpřed. „Už sis užila svoje, Sam. Nastal čas vrátit se domů.“</p>
<p>„Jsem doma,“ oznámila mu žena, její hlas se rozléhal obrovským sálem.</p>
<p>„Taková nejsi. Tohle neděláme,“ řekl Nick. „Máš práci a povinnosti k Řádu. Složila jsi slib.“</p>
<p>„Tohle jsem já,“ pověděla mu. „Strávila jsem roky zkoumáním předmětů moci a odoláváním jejich volání. Teď jsem na řadě já. Zasloužila jsem si to. Jsem hodná toho všeho.“</p>
<p>Zněla vzdáleně, emoce v jejím hlase byly tlumené, jako by ji někdo nadrogoval. Jasně. Samanta byla pryč.</p>
<p>„Co se stane, až magie skončí?“ zeptala jsem se a nechala batoh sklouznout z ramene. Přinesla jsem si s sebou poslední zbytky své zásoby nemrtvé krve. Teď zbývá jen doufat, že bude stačit.</p>
<p>„Tady magie nikdy nekončí,“ oznámila nám. „Na tomhle místě jsou všechny rozkoše moje. Navždy. Ale vy sem nepatříte. Tohle místo je jen pro mě. Odejděte a ušetřím vás.“</p>
<p>„Hej, mrcho,“ ozvala se ostře George a vykročila vpřed. „Kde je Eduardo?“</p>
<p>Samanta se na ni upřeně zahleděla nemrkajícíma očima.</p>
<p>Kůže na Nickových pažích pukla a rozevřela se, vyrazily mu z nich dva zelené biče a odrazily se od Samantina štítu. Bývalá rytířka Řádu otevřela ústa. Její zuby nepatřily člověku. Pohodila hlavou dozadu a zasmála se.</p>
<p>„Klidně se směj, jak chceš.“ Bahir si stáhl kápi.</p>
<p>„Ty!“ zasyčela Samanta. Džin musel cítit jeho přítomnost, ale až pohled na něj musel ifríta vydráždit.</p>
<p>„Žiju, netvore. Jsem tady a přišel jsem si pro svého syna.“</p>
<p>Magie kolem Samanty vyrazila vzhůru, rotovala jako neviditelné tornádo. Tvář jí potemněla, oči jí začaly zářit jako dva uhlíky.</p>
<p>„Nemáš dost moci, abys mě porazila!“ zaječel Bahir.</p>
<p>Samanta zavřeštěla, její hlas se mi zařízl do uší. „Přeju si moc, abych zničila své nepřátele!“</p>
<p>Narazil do mě vítr, odhodil mě dozadu. Kousek jsem letěla, spadla jsem, sjela po podlaze a překulila se na nohy. Derek po mé levé straně chytil Bahira ve vzduchu a položil ho na zem.</p>
<p>Zatím na trůně, zachyceném uvnitř magického tornáda, Samantino tělo rostlo. Nohy jí zesílily, hřbet se natáhl, paže vyrostly tak, že připomínaly kmeny stromů. Rty jí ustoupily a odhalily les zubů, uši se jí protáhly, oči se jí protočily v důlcích, proměnily se v jezírka oranžového ohně. Strop nad ní se rozestoupil, odhalil klec visící na silném řetězu. Eduardo popadl tyče klece a ucukl. Vypadal jako svůj vlastní duch.</p>
<p>Samantha zdvihla své obrovské paže k obloze, černé drápy na konečcích prstů jí zářily, a zavyla.</p>
<p>Houf mužů za ní se zachvěl, proměnil se a namísto modelů na nás zaprskala smečka tvorů připomínajících lvy a roztáhla kožnatá křídla. Mantikory. Kruci.</p>
<p>„Klane Mohutných,“ zařval Curran. „Sejměte mantikory.“</p>
<p>Medvědodlaky pokryla srst. Mantikory zaútočily, vřeštěly a plachtily nad podlahou.</p>
<p>„Zaujměte svá místa.“ Curranův hlas zazníval nad vrčením a prskáním. „Pamatujte na plán.“</p>
<p>Plán. Jasně.</p>
<p>Rozběhla jsem se k obryni. Mantikora se na mě snesla shora. Uhnula jsem jí do strany. Drápy mě škrábly na hlavě a pak nade mnou skočil půltunový lední medvěd a narazil do nestvůry. Kouleli se po podlaze a vrčeli na sebe. Běžela jsem dál.</p>
<p>Samantina obrovská noha se tyčila přede mnou. Mantikora do mě narazila. Drápy mi přišpendlila pravou paži k podlaze, probodla mi biceps. Nade mnou se otevřela obrovská ohyzdná tlama, snažila se mi ukousnout celou hlavu. Bodla jsem jí vrhací nůž ze strany do krku, vytrhla čepel ven a bodla znovu. Stříkala na mě horká krev.</p>
<p>Najednou mantikora zmizela, jak ji někdo odhodil do strany. Překulila jsem se a uviděla Adiba, jak šelmě prokousl hrdlo. Hříva mu hořela. Drápy mu zářily a od chlupatých boků mu odletovaly jasné jiskry.</p>
<p>Běžela jsem k obryni. Na opačné straně se tři rytíři pohybovali společně, snažili se dostat na místo.</p>
<p>Jak jsem sprintovala, vytáhla jsem z kapsy malou lahvičku své krve. Druhý obr dokázal hojit svá zranění. Tenhle se bude hojit ještě rychleji a pravděpodobně budu mít jen pár vteřin, než se znovu uzdraví, takže jsem to musela provést rychle. Další šanci nedostanu.</p>
<p>Samantinu kůži pokryla černá, vazká tekutina, vyrazila jí z pórů jako pot. Vzduch naplnila lehce nasládlá vůně. Džin ji pokryl surovou ropou, abychom po ní nemohli vyšplhat výš. Zkurvysyn se učil, ale ne dost rychle.</p>
<p>Tasila jsem Sarrat. Nade mnou se zdvihlo obrovské chodidlo, šlapka svítící žárem, na kůži se objevovaly první náznaky formujících se dlouhých, kovových šupin. Odběhla jsem do strany a otočila se na místě, když dupla. Rozdrtila jsem lahvičku krve na čepeli Sarrat. Má magie zajiskřila, zareagovala na magii šavle a utvořila na ní druhé ostří, karmínové a nepřirozeně ostré.</p>
<p>Kdesi nade mnou Bahir vykřikl: „Postav se mi!“</p>
<p>Amal se snesla dolů na tvář obryně jako jestřáb a Bahir rozsekl bývalé rytířce tvář plamenným mečem. Zachytila jsem záblesk George lezoucí nahoru po sloupu k Eduardově kleci.</p>
<p>Obryně se ohnala rukou po Bahirovi, snažila se ho popadnout svou drápatou rukou a úplně zapomněla, že tam jsem.</p>
<p><emphasis>Díky, Bahire.</emphasis> Zaútočila jsem a sekla přes zadní část nohy obryně. Karmínové ostří projelo skrz tenké počátky kovového plátu a Sarrat se zařízla do elastické tkáně těsně nad patou a přerušila ji. Pápá, Achillova šlacho.</p>
<p>Obryně zavyla a pokusila se mě kopnout teď už nepoužitelnou nohou. Uskočila jsem tak daleko doprava, jak jsem jen zvládla, a okamžitě jsem věděla, že to nebylo dost. Curran mě chytil ve vzduchu, síla jeho odrazu nás odnesla do bezpečné vzdálenosti. Noha nás minula jen o pár centimetrů. Dopadl na zem. Zkroutil se na místě a hodil mě zpátky k obryni. Tenhle pohyb jsme nacvičovali při našich ranních trénincích a navyknuté pohyby teď převzaly vládu. Dopadla jsem na zem, dosprintovala k druhé noze a přesekla i tuhle šlachu.</p>
<p>Obryně zaječela, její řev mě udeřil do ušních bubínků. Zacouvala jsem pryč.</p>
<p>Čtyřicet metrů ode mě na Curranovi vzkypěly svaly, proměnil se částečně ve lva, jak se snažil nahromadit co největší hmotu svého těla. Vedle něj zařval Mahon, obrovský kodiak.</p>
<p>Samanta se pokoušela zůstat vzpřímená, potácela se, jak jí kotníky odmítaly nést její váhu, a spatřila mě, jak couvám pryč. Kruci. Takhle byla obrácená na špatnou stranu. Jestli do ní narazí teď, selžou. Musela jsem ji přinutit, ať se k nim znovu otočí zády.</p>
<p>„To je všechno, sralbotko?“ Běžela jsem kolem ní. Otočila se ke mně a zahoupala se.</p>
<p>Lev a medvěd vyrazili vpřed, rozběhli se.</p>
<p>Samanta otevřela ústa, zahřmělo a vyrazil z nich zářící proud magie přímo ke mně. Neměla jsem kam uhnout. Zdvihla jsem proti němu paže. Magie do mě narazila.</p>
<p>Nebolelo to.</p>
<p>Měla jsem pocit, jako by mezi mnou a proudem moci vyrostla neviditelná zeď. Magie do ní narazila, dopad mě odhodil o pár desítek centimetrů dál, ale nebolelo to.</p>
<p>Obryně se zapotácela a chytila se za hlavu, vyvedená z rovnováhy.</p>
<p>Ha! Takže ta odolnost fungovala na obě strany. Karma je svinstvo.</p>
<p>Rytíři se k ní blížili z obou stran.</p>
<p>Curran a Mahon jí narazili zezadu do kolen. Dopad jejich společné váhy už byl na její zraněné nohy příliš. Klesla na kolena a dlaněmi se opřela o podlahu.</p>
<p>Curranovo tělo se přeskupilo, plynule vzkypělo do bojové formy.</p>
<p>Rytíři přispěchali k ní. Čtyři z nich vrazili velká kopí do hřbetu jejích rukou, snažili se ji přišpendlit k zemi. Nickovi pukla kůže. Dva biče, zelené a zdrsnělé, jako výhonky nějakého kouzelného stromu, mu vyrazily z paží a obmotaly se jí kolem krku. Rytíři jí do masa stříleli háky opatřené řetězy. Tři z nich za ně táhli na jedné straně a Curran tahal za ty na straně druhé, přitahovali jí hlavu stále níž. Mantikory na nás útočily a klan Mohutných útočil zase na ně, snažil se od nás držet šelmy dál.</p>
<p>Obryně zdvihla ramena a přitiskla bradu k hrudi, aby skryla krk. Nick pod tím náporem zavrčel jako zvíře. Jeho biče povolily a on se zapotácel nazad.</p>
<p>„Je čas!“ vykřikl Luther.</p>
<p>Podlaha vybuchla a zpod ní vyrazily rostliny, aby se zachytily za krk a tělo obryně. Bahir jí seskočil na hřbet a začal mečem sekat do úzkého odhaleného pruhu kůže.</p>
<p>„Teď použiji vektor nákazy,“ oznámila Patrice. „Za tři, dva, jedna…“</p>
<p>Přitiskla ruce obryni na paži. Obryně se chvěla a otřásala, jak se džin snažil zregenerovat. Hlava obryně klesla o dalších třicet centimetrů.</p>
<p>Zalil nás žár. Na tváři mi vyrazil pot. Najednou se mi těžko dýchalo. Lutherovy rostliny začaly usychat. Patrice vykřikla a zapotácela se nazad, z dlaní se jí kouřilo.</p>
<p>Obryně zařvala. Kov se jí začal po hrudi šplhat až ke krku. Kruci.</p>
<p>Curran pustil svůj řetěz a skočil obryni pod bradu. Napnul silné paže. Zaprskal a zdvihl jí hlavu, aby jí natáhl krk. Teď byla řada na mně. Vklouzla jsem na uvolněné místo. Sarrat líbla její krk a já uskočila pryč. Nové krevní ostří šavle se rozdrolilo, jak se jeho magie vyčerpala, ale škoda už byla napáchána. Krev se jí vyvalila z obou stran krku. Přerušila jsem jí krkavici i krční žílu, otevřela jsem jí v krku mezeru.</p>
<p>Obryně se napnula, zoufale se pokoušela stáhnout hlavu dolů a zavřít si rány. Curran zasténal. Tělo se mu otřásalo. Oči měl úplně zlaté.</p>
<p>Seshora na obličej obryně spadly dvě postavy. George a Eduardo. Eduardo spojil pěsti dohromady a praštil jimi Samantu přímo do levého oka. Na druhé straně drásal její pravé oko třínohý medvěd. Poslední věc, co kdy uvidí, bude syn muže, kterého nenáviděla, a žena, která ho miluje.</p>
<p>Nad námi na krku obryně Bahir vykřikl. Meč mu pokryly plameny a rozšířily se i na něj. Oči mu zazářily jasně rudou, jejich svit jasně viditelný i skrze plameny. Bahir máchl mečem do mezery, kterou jsem udělala, a oddělil obryni hlavu od těla. Curran zamručel a odsunul hlavu stranou. Padla do krve. Tělo se jí třáslo a pak padlo na podlahu.</p>
<p>Přede mnou zasvítila jasná, zlatá jiskra. Náušnice, v uchu obryně vypadala maličká. Skočila jsem po ní, ale Nick mě předběhl. Krátkým mečem usekl obryni ušní lalůček. Šperk padl do kaluže krve.</p>
<p>Samantha vydechla v dlouhém, bublavém povzdechu. Její tělo se proměnilo v popel a rozpadlo se, popel rozfoukal vítr. Mantikory zmizely, palác zablikal a pak se vypařil také, jako plamínek dohořívající svíčky. Stáli jsme na opuštěném dlážděném prostranství, za námi ležely trosky nemocnice.</p>
<p>„Teď!“ zaječela jsem na Bahira. „Položte to kouzlo na zem! Teď!“</p>
<p>Bahir popadl křídu a nakreslil na zem kruh tak blízko, jak jen kaluž krve dovolovala. Ruce se mu třásly.</p>
<p>Mezi náušnicí a kruhem bylo nejméně sedm a půl metru. A do háje.</p>
<p>Nick sáhl po náušnici.</p>
<p>„Pryč!“ zařval Curran. „Ustupte pryč, jestli chcete žít!“</p>
<p>Lidé se rozptýlili kolem, vzdálili se od náušnice. Museli jsme ji dostat do Bahirovy skříňky, než si vyžádá další život, a rozhodně jsme nebyli ve stavu, kdy bychom zvládli bojovat s dalším obrem.</p>
<p>Nick se dotkl prsty zlata. Udělal krok ke kruhu. Oči mu zbělaly.</p>
<p>Zarazil se ve ztuhlém postoji. Ruka se mu pomalu posouvala výš, třásla se mu svalovým vypětím, ve tváři mu cukaly svaly. Pár centimetrů. A pak dalších. Vábení džina bylo příliš silné. Slíbil Nickovi všechno a nic, vyplnění všech tužeb, splnění všech přání, neomezenou moc, neslýchané bohatství, nadpřirozenou spravedlnost… Pověděl mu, že může mít, cokoliv bude chtít. Nick si za chvíli strčí náušnici do ucha.</p>
<p>Curran praštil Nicka předloktím zezadu do hlavy. Rytíř se zhroutil k zemi. Čas najednou začal ubíhat šnečím tempem. Náušnice prolétla vzduchem, bolestně pomalu, a Curran ji chytil do ruky.</p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p>Curranovi se naježila srst. Tvář měl najednou bezvýraznou. Udělal malý krok ke kruhu. Oči měl upřené do dálky. Neviděly, jako by oslepl.</p>
<p><emphasis>Ne, ne, ne.</emphasis></p>
<p>„Nemůže tě mít,“ pověděla jsem mu. „Jsi můj. Bojuj s ním. Bojuj, Currane.“</p>
<p>Svaly na Curranově tváři se otřásaly, hlava se mu přeskupovala. Čelisti se mu prodloužily, vyrazily mu z nich větší tesáky. Začal se proměňovat v cosi příšerného.</p>
<p>Další krok. Srst mu začínala doutnat.</p>
<p>Ztrácela jsem ho. Cítila jsem ho, jak se mi vzdaluje za oponou džinovy magie.</p>
<p>Postavila jsem se před něj. „Currane, miluješ mě?“</p>
<p>Zaměřil se na mě. Na ruce se mu objevily lysé skvrny, kůže mu tam vybublala.</p>
<p>Ve vzduchu před námi se začala zhmotňovat postava, průhledná se slabými obrysy, ale poznala bych je kdekoliv. Džin hledal v Curranově mysli silnou emoci a našel nenávist, kterou mohl využít. Přivolával iluzi Hugha d’Ambray, protože ho Curran chtěl zabít. Jestli Curran na podobnou návnadu skočí, ztratím ho navždy.</p>
<p>Řízla jsem se do předloktí. Krev mi tekla po kůži, zalila ji tekutým teplem. „Dej mi tu náušnici. Jestli mě miluješ, tak mi tu náušnici dej.“</p>
<p>Curran se otřásal, všechny svaly mu ztuhly vypětím.</p>
<p>„Jestli jsi mě někdy miloval, dáš mi ji. Prostě rozevři ruku a nech ji spadnout.“ Krev mi na ruce vytvořila rukavici. Měla by mě ochránit, alespoň na pár vteřin.</p>
<p>Hughova postava byla skoro hmatatelná.</p>
<p>Curran zavrčel. Rozevřel dlaň. Náušnice padla dolů a já ji chytila rukou v rukavici.</p>
<p>Moc mnou projela a rozrazila dveře do mé mysli. Všechna tajná místa, každou skrytou vzpomínku, každou provinilou myšlenku, okamžitě se je dozvěděla. Nemilosrdně mi trhala duši na kusy.</p>
<p>Udělala jsem krok. Daleko přede mnou plameny proudily dolů z Bahira, olizovaly hranice kruhu a spojovaly ho se skříňkou v jedno. Držel portál otevřený.</p>
<p>Šest metrů zbývalo. Dobrý bože.</p>
<p>Po tváři mi tekly slzy.</p>
<p><emphasis>Nemůžeš porazit svého otce,</emphasis> zašeptal hlas uvnitř mě. <emphasis>Můžu ti pomoct. Dám ti moc, jakou ještě nikdo nikdy neviděl.</emphasis></p>
<p>Rozrývala mne agónie. Další krok. Hořely mi vlasy.</p>
<p><emphasis>Dám ti jeho hlavu. Už nikdy se nebudeš muset bát, že někoho zabije.</emphasis></p>
<p>Vize mi zavířily myslí: hrob mého otce, usmívající se Julie, Curran líbající mě na rty, stáli jsme uprostřed ráje, šťastní, volní a v bezpečí.</p>
<p><emphasis>Osvobodím tě z tvých okovů. Vyzdvihnu tě do sladkého vzduchu nahoře, kde budeš moct dýchat. Všechna ta bolest zmizí. Vezmi mě za ruku.</emphasis></p>
<p>A další krok. Bahir a jeho kruh byli tak neuvěřitelně daleko. Tak daleko.</p>
<p><emphasis>Stačí mě jen vzít za ruku.</emphasis></p>
<p>„Miluješ mě?“ zeptal se Curran.</p>
<p>Samozřejmě, že tě miluju.</p>
<p>„Dej mi tu náušnici.“</p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis> Sevřela mě bolest, hrozila, že mě srazí na kolena. <emphasis>Ne, zůstaň se mnou. Zůstaň!</emphasis></p>
<p>Miluju ho, udělám pro něj cokoliv. Musela jsem mu tu náušnici dát.</p>
<p><emphasis>Zůstaň!</emphasis></p>
<p>Nechala jsem ji spadnout.</p>
<p>Curran zachytil kus zlata. Padla jsem na kolena do krve obryně.</p>
<p>Curran udělal pomalý krok vpřed. Vyškrábala jsem se na nohy a vzklykala přitom. Po tom druhém kroku mě bude potřebovat.</p>
<p>Trvalo mu asi třicet vteřin, než ho udělal. Když ho konečně dokončil, vypadal skoro mrtvý. Když jsem ho požádala, náušnici mi dal. Vzala jsem ji, tu nekonečnou bolest jsem uvítala.</p>
<p>Tak jsme šli, každý vždycky dva kroky. Jednou jsem padla na zem a musela se plazit krví, ale nezastavovali jsme. Kruh se blížil.</p>
<p><emphasis>Pohleď na svou budoucnost. Pohlédni do těch nejhlubších hlubin svého srdce. Víš, co tvůj otec chce.</emphasis></p>
<p>Kruh už byl skoro v dosahu.</p>
<p>Do mysli mi vrazila vize.</p>
<p><emphasis>Tají před tebou budoucnost, ale má moc je příliš velká. Já ho vidím. Ukážu ti, co vidím…</emphasis></p>
<p>Svět zmizel. Přede mnou se rozkládal kopec, se smaragdovou trávou pod modrou oblohou. Na jeho vršku stál Roland. Držel dítě.</p>
<p>Magie vyrazila proti mně, povědomá a přesto odlišná. Vycházela z dítěte, tak silná, až mi brala dech.</p>
<p>Můj syn měl Curranovy šedé oči.</p>
<p>Byla to pravda. Cítila jsem naše spojení skrz propast času. Cítila jsem lásku, kterou jsem do svého dítěte vložila. Moje dítě.</p>
<p>Můj syn se ke mně natáhl…</p>
<p>Roland se usmál a otočil se, odnášel dítě někam pryč.</p>
<p>Zaječela jsem. To nemohl. Bylo to naše dítě. Můj život, moje duše, všechno, v co jsem doufala.</p>
<p><emphasis>Tohle chce. Tohle vždycky chtěl. Víš, že je to pravda. Vezme ti syna. Použije ho, aby tě ovládal. Promění ho v monstrum. Nemůžeš to zastavit.</emphasis></p>
<p>„Dej tu náušnici do krabičky, zlato,“ ozval se Curran vedle mě. „Ty to zvládneš.“</p>
<p><emphasis>Ale já to můžu zastavit. Já ho zastavím. To své dítě nemiluješ? Nechceš ho udržet v bezpečí?</emphasis></p>
<p>Udržím ho v bezpečí. Zvládnu to. Na to tě nepotřebuji.</p>
<p><emphasis>Ale ano, potřebuješ. Sama ho neporazíš.</emphasis></p>
<p>Nepotřebuji tě.</p>
<p>„Nepotřebuji tě. Nepotřebuji tě! Nemáš nade mnou žádnou moc!“ Uslyšela jsem svůj vlastní hlas a uvědomila si, že křičím.</p>
<p><emphasis>Zemřeš a shniješ beze mě. Tvá rodina shnije v zemi. Všichni tví milovaní budou povražděni. Vezmi mě za ruku a já ti dám nekonečnou moc.</emphasis></p>
<p>Pustila jsem ji.</p>
<p>Náušnice spadla, odrazila se od okraje skříňky a padla do kruhu. Selhala jsem.</p>
<p>George sevřela ruku kolem zlata. Medvědodlačka vykřikla, tvář se jí zkřivila, pohled měla strašný. Zatnula zuby. Svaly na její paži vypadaly, že se jí každou chvíli rozervou. Na pahýlu se jí začala formovat nová paže.</p>
<p>S hrdelním výkřikem se George posunula vpřed a pustila náušnici do skříňky. Z malé schránky vyšlehly plameny. Eduardo se vztyčil nad ni, víko v ruce. Oheň ho oblil, spaloval mu paže.</p>
<p>Eduardo přitlačil víko dolů. Proud ohně se ho snažil udržet dál, přetlačoval se s ním. Eduardo napnul svaly. Víko kleslo o vlásek, pak o další.</p>
<p>„Dokázeš to, synu,“ zavolal Bahir.</p>
<p>Eduardo napnul všechny síly. Na pažích se mu vyboulily příšerné svaly. „Nemáš nic, co bych chtěl!“ zařval a přirazil víko dolů.</p>
<p>Magie mě odhodila dozadu. Složité linky kruhu se roztočily a otáčely se, jako by se rozplétaly vrstvy důmyslného zámku.</p>
<p>Nocí se rozlehl příšerný křik. Přitiskla jsem si dlaně na uši.</p>
<p>Země uvnitř kruhu se otevřela a skříňka klesla do hlubin jako kulka vystřelená z pistole, zmizela v temnotě. Magie zapraskala a pak všechno ztichlo.</p>
</section>
<section>
<p>Epilog</p>
<p>Usrkávala jsem ledový čaj, sklenici v levé ruce. Pravačka pod obvazy ještě pořád neměla kůži i po týdnu Doolittlovy opatrné péče, ale říkal, že za dalších asi deset dní bych ruku měla mít v pořádku. A taky mi sdělil pár dalších vybraných slov, o nichž jsem vůbec netušila, že je má ve slovníku. Teď seděl u jiného stolu a pozoroval, jak Eduardo a George pomalu tančí na svém pozemku. George vypadala v čistě bílých šatech nádherně. Eduardo byl ještě pořád příliš hubený a nejspíš by měl ještě odpočívat v posteli, ale zkuste být tvrdohlavější než medvědodlak a bizonodlak dohromady. To se vám nepodaří.</p>
<p>Eduardo mi asi patnáctkrát pověděl, jak moc je vděčný za záchranu. George mě v jednom kuse objímala. Taky nám domů poslala čokoládu. Stěhovali se do domu vedle Barabášova, což znamenalo, že je teď často uvidím. Jestli mi někdo z nich ještě jednou poděkuje, budu muset utéct z domu.</p>
<p>Pohodila jsem hlavou, abych si přehodila cop na záda, než jsem si uvědomila, že už ho nemám. Žár z ifríta mi ožehl všechny vlasy. Teď jsem je neměla ani k ramenům. Přivádělo mě to k šílenství.</p>
<p>Na opačném konci pozemku seděl u stolu Mahon, rukou si zakrýval obličej. Byla jsem si docela jistá, že uronil pár slz a nechtěl, aby to někdo věděl. Bahir byl usazený u stejného stolu, vypadal tam trochu nepatřičně. Promluvili si s Eduardem. Pořád to mezi nimi nebylo ještě úplně v normálu, ale George vyslovila naději, že se to zlepší.</p>
<p>Během minulého týdne do Atlanty vtrhlo jaro. Všechno zezelenalo, jako by se i příroda sama radovala z uvěznění ifríta. Všechno kvetlo a z kvítků jabloňových větviček ve vysokých vázách na stolech s bílými ubrusy se v teplém vzduchu linula do světa něžná vůně. Byla jsem tak ráda, že se George a Eduardo rozhodli pro svatbu pod širým nebem, namísto toho aby se snažili nacpat patnáct set lidí do hlavního sálu Pevnosti.</p>
<p>Po zádech mě pohladila čísi dlaň.</p>
<p>„Ahoj,“ řekl Curran.</p>
<p>„Ahoj.“ Opřela jsem se o něj a on mě objal.</p>
<p>„Všichni se žení a vdávají,“ řekl.</p>
<p>Jen jsem broukla v odpověď.</p>
<p>„My bychom měli taky.“</p>
<p>V představách se mi vynořil obraz otce na travnatém kopci, odcházejícího s naším dítětem v náruči. Objala jsem ho paží kolem zad, doufala jsem, že jeho síla tu představu zaplaší. „Myslela jsem, že už jsme se na tom dohodli. Ty ses zeptal, já řekla ano, a je to všechno v pohodě.“</p>
<p>„Ano, ale to bylo teoreticky. Určeme si datum. Opravdové datum.“</p>
<p>„Jako třeba?“</p>
<p>„Já nevím, co bys říkala na šestého června?“</p>
<p>„Noc Ivana Kupaly, kdy se všechno ve slovanském pohanském folklóru zblázní?“</p>
<p>„Poslední den vlkodlačího léta.“ Curran se na mě uculil.</p>
<p>Každý rok, první víkend v červnu Smečka slavila vlkodlačí léto. Jedli, pili, oslavovali radost ze života a prostě si užívali.</p>
<p>„Myslím to vážně. Vezmi si mě, Kate.“</p>
<p>„Žádný kněz nás neoddá.“</p>
<p>„Nepotřebujeme kněze, můžeme poprosit Romana, ať vede obřad.“</p>
<p>„To nemyslíte vážně, Vaše Chlupatosti.“</p>
<p>Curran vstal ze židle a klekl si. Pane bože.</p>
<p>„Vezmi si mě.“</p>
<p>„Co to děláš?“ ucedila jsem skrze zatnuté zuby. Tváře mi hořely tak, že svatební dort o pět metrů dál musel tím horkem roztávat.</p>
<p>„Formálně tě žádám o ruku. Poprvé se to neujalo.“</p>
<p><emphasis>Zabijte mě někdo.</emphasis></p>
<p>„Currane! Vstaň! Lidé se na nás dívají.“</p>
<p>„Jen ať se dívají.“ Usmál se na mě. „Vezmi si mě, Kate.“</p>
<p>„Fajn, takže poslední den vlkodlačího léta.“</p>
<p>Vstal, naklonil se ke mně a lípnul mi letmou pusu na rty. Polibek jsem mu oplatila a uslyšela jsem potlesk. Ženich a nevěsta přestali tancovat. Eduardo nám tleskal. Někdo zleva se k němu přidal. Andrea. <emphasis>Taky se jdi vycpat.</emphasis></p>
<p>Usmála jsem se a lehce na ně zamávala. „Jsem na tebe tak strašně naštvaná.“</p>
<p>„Nebuď naštvaná. Víš co, přinesu ti ještě trochu čaje.“</p>
<p>Zasmál se, vzal mi sklenici a odešel k jinému stolu, aby ji dolil.</p>
<p>Vezmeme se… a budeme mít dítě. Budu to dítě milovat víc než cokoliv jiného na světě a pak mi ho můj otec vezme.</p>
<p>Ne, to se nestane. Musela jsem najít způsob, jak ho porazit. Co ksakru udělám. Jak zabijete něco nesmrtelného?</p>
<p>Bahir se přiblížil k mému stolu. „Můžu si sednout?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Posadil se napravo ode mne. „Jen jsem vám chtěl ještě jednou poděkovat.“</p>
<p>„Není třeba. Jak to jde s Eduardem?“</p>
<p>Bahir se usmál. „Některé rány se zahojí až časem. Je na mě naštvaný, že jsem ho opustil. Zlobí se na svou matku, že mu nic z toho neřekla. Eduardo byl vždycky citlivé, něžné dítě.“</p>
<p>Pokusila jsem se představit si skoro dvoumetrového bizonodlaka vytrhávajícího obryni oko jako citlivé dítě. Nepovedlo se mi to. Jen jsem zamručela.</p>
<p>„Chápu, že jeho nevlastní otec nebyl příliš chápavý rodič, ale neztrácím naději.“</p>
<p>Curran nám dolil sklenice a vracel se zpátky k nám. Tolik jsem ho milovala. Milovala jsem jeho oči… jak se na mě díval. Jeho chůzi. To, jak mě přiváděl k šílenství…</p>
<p><emphasis>Někdy, když je váš nepřítel příliš mocný, dá se porazit jedině tak, že jeho sílu někde uzavřete.</emphasis></p>
<p>„Bahire,“ řekla jsem tiše. „Před bojem jsi mi pověděl, že pokud bych někdy cokoliv potřebovala, pomůžeš mi s tím.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ta nabídka stále platí?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Po svatbě, až se situace uklidní, bych se ráda sešla. Chci, abys mi o té krabičce pověděl všechno, co víš.“</p>
</section>
<section>
<p>Trable s turovitými aneb</p><empty-line /><p>
úskalí překladu dlouhých knižních sérií</p>
<p>Milí čtenáři,</p>
<p>jak jste si jistě všimli, z buvolodlaka Eduarda se nám po dvou knihách stal nečekaně bizonodlak. Ráda bych Vám k tomu napsala pár slov. Občas se stane, že i přes sebepečlivější průzkum se některá překladatelská řešení časem ukážou jako ne úplně vyhovující. A přesně to samé se stalo i u Eduarda, který se v předchozích dvou knihách v textu objevuje pouze jako „werebuffalo“ a autoři se jeho životnímu příběhu začali věnovat až v <emphasis>Magii změny</emphasis>.</p>
<p>Slovo <emphasis>buffalo</emphasis> má v angličtině zajímavou historii. Začalo se používat někdy v osmdesátých letech šestnáctého století a označovalo druh domestikovaného skotu používaného v jižní Asii a Středomoří, u nás známého jako buvol. Angličané plavící se do Ameriky bizona ještě v životě neviděli, a tak mu (špatně) začali říkat „buffalo“ také… a od třicátých let sedmnáctého století se to v Americe jaksi stačilo vžít.</p>
<p>U Eduarda nebyla zeměpisná příslušnost jeho vnitřního zvířete tak úplně jasná, hlavně proto, že Ilona s Andrewem v <emphasis>Magii na vzestupu</emphasis> tvrdili, že milý pan Ortego přišel do Atlanty odjinud (což, jak se ukázalo v této knize, nebyla tak úplně pravda). Vzhledem k tomu, že v Atlantě Ilony a Andrewa našli útočiště zástupci národů z nejrůznějších koutů světa, včetně Indonésanů, Indů, Arabů, Slovanů, a mnohých jiných, jsem se při překladu <emphasis>Magie zabíjí</emphasis> rozhodla, že dám přednost geograficky rozšířenější variantě a bude z něj buvolodlak. Kdo mohl tehdy tušit, že půjde zrovna o „amerického buvola“ a že se z epizodní zmínky vyklube tak důležitá postava?</p>
<p>A nejsem jediná, kdo přejmenovával. Od doby <emphasis>Magických darů</emphasis> se komise Cechu (Guild Committee) zřejmě rozhodla, že její pojmenování není dostatečně efektní a na výši, a proměnila se v Cechovní shromáždění (Guild Assembly).</p>
<p>A i když si Gordonovi zakládají na pečlivém průzkumu reálií, když píší, i mistr tesař se občas utne… nebo spíše přepočítá a děj pak uhání dál jako parní válec a nedovolí chybku opravit. Svět Kate Danielsové tak získal jednu menší kuriozitku. Noc Ivana Kupaly, která se normálně v Rusku a na Ukrajině slaví z 6. na 7. července, se v knihách odehrává o celý měsíc dřív. Zapište si datum do diářů, jsem si jistá, že se autoři postarají o to, abychom na onu noc rozhodně nezapomněli.</p>
<p>Možná Vám mohou výše uvedené detaily připadat jako maličkosti, ale věřím, že si vysvětlení zasloužíte. Přeci jen i díky Vám je možné si knihu přečíst v českém překladu, a jsem ráda, že si příběhy o Kate Danielsové stále zachovávají Vaši přízeň.</p><empty-line /><p>Na shledanou u dalšího dílu!</p><empty-line /><p>Hana Šimečková</p>
</section>
<section>
<p>Obsah</p>
<p>Poděkování</p>
<p>1.</p>
<p>2.</p>
<p>3.</p>
<p>4.</p>
<p>5.</p>
<p>6.</p>
<p>7.</p>
<p>8.</p>
<p>9.</p>
<p>10.</p>
<p>11.</p>
<p>12.</p>
<p>13.</p>
<p>14.</p>
<p>15.</p>
<p>16.</p>
<p>17.</p>
<p>18.</p>
<p>19.</p>
<p>20.</p>
<p>21.</p>
<p>22.</p>
<p>Epilog</p>
<p>Trable s turovitými aneb úskalí překladu</p><empty-line /><p>
dlouhých knižních sérií</p>
</section>
<section>
<p>Ilona Andrews</p>
<p><strong>Magie změny</strong></p><empty-line /><p>1. vydání</p>
<p>Anglický originál Magic Shifts</p>
<p>Překlad Hana Šimečková</p>
<p>Obálka Juliana Kolesova</p>
<p>Jazyková redakce Boris Hokr</p>
<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>
<p>Vydalo nakladatelství FANTOM Print</p>
<p>jako svou 449. publikaci</p>
<p>Ostrava 2016</p>
<p>Elektronické formáty Dagmar Wankowska</p><empty-line /><p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>
<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACbApsBAREA/8QAHA
ABAAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAYHBAUBAwgC/8QAUhAAAQMDAQQGBAgKBgkDBQAAAQACAwQFE
QYHEiExE0FRYXHRIjKBkRQVM0KhscHSFiM1NlVyc5SywiZSYpKi8Bc0Q1NkdIKz4SQlk0RU
Y4Ti/9oACAEBAAA/ALiqJmU1PJPIcMiYXux2AZKin+kzTxcWtdVHHZDlfY2jWQjIjrT/APr
lIto+n5KqKndJPE6V4Y0yxboBJxxJPAKUxyMlY17HBzXDIcDkEL7RERFo7tq22WerFLP00s
pbvEQR7+7xxxxyK1zto9jZ67K1vjTkLodtW0uw4fUTNPYY8fapJZr1RX2hFbQSdJETjJ7cA
/aFsEREREREREREREREREREREREREREREREXC5RERERERERERERF01VOyqpJqeQkMlY5jiO
eCMFVBcNk1dDXTyUt7kjgdITG0zOyG54A4bhRCou140xWGiueZOJDeJJx28T3haK7X+Ssqm
PaHAMcHYPXj2r0DoHUcV407SD1ZIYmRub4NAypeDkZXKIi655RBA+UgkMaXEDuVO1+oIY56
y77rt2qeZGB3rNaRy+hV/ddTV15rPg9NI6JriQMEg/QVv4tmc1XGx9RcMSu5te85H0K29E2
iHTtkjt8L3v4h73OOfS3Wg44DhwUrbxC5REREREREREREREREREREREREREREREUUu20C3W
m6yUElNPKY93elZu7oyM9ZUkpauCtpmVNNK2WKQZY9vIhYF91HQWCkdPVvy7HoRNPpP7gsb
Sur6LVkNRLRwyxtgLQekxxznlg9y36IiIiIiIiIiIuFi1NMJQqK2oUzWaqlD/AJjG/S0KuK
hwdKS3kp1st1EbZdvgshxFL6zi7kPDHcvQ1LKJYgQV3oi4UJ2j3gU9DDbG8DVEudK1+DFuF
pwR15z2j2qjtSX01UjqeLgwcPr7lp7R+VYPE/UV6BtNC6onDj2hTKloxC0cFmAYC5RERERE
REREREREREREREREREREREREVc7S9Ob0RvVE0tnbwnx6W+PRa3hnhjjyCru1a5qLK94irnU
kgGHMMfSj2ZGFr5ay46xupo6Avc6d5dJK53BxOScA4x7Fdmj7PS6ctjKKnd0jz8pLgjfOSR
wycYzhSxhy3K+kRERERERERERcKhNsJI1NVkf1Yvqaq+uVufRshl3JAyVucubw59SxKeZ1P
OyZmC5pyMr0rs/1Cy82WNxmEkzOEhBBHrOx19gUyHELlF1VFRDSwPnnlZFEwZc97gA0d5Xn
jWt/qbpdpHMZu1NY4NcyIZwG4AI6+I4qOXK2uiqoYHBwEMWCHDB59awLYN28xjsc4fQV6Us
AG8FKRyXKLhQ+9bQaOildDb2irMbh0krcOjA4E8QeeM+0KTW24w3S3wVsG8I5mB7Q7GRntW
WiLhaqv1PZrc2cTXCnMsAJdA2VvSEgeqG559yjj9rOn4zh8Fc098bB/MuYtrOnpnhrY6zic
Z3GYH+JSKl1PZazo2xXOlMkuN2Ppm7+T1YzzW1BBGVgXO+W60FgraqOJ8nqsc8BxHbgnkug
aqsJaD8cUIz1GoZkfSufwpsH6aoP3hnmvui1DarjUyU9HXQTvjaXO6ORrsAEDPA94WFNrWy
wzui+Eb7mHB3HNIz718HXNmbze8f3fNfH4fWIf7c+9v3lyNe2M8pne9v3kOu7I0ZMrgO0lv
3luLZdqK703T0U7JWZwd1wOD7Cs1ERdVRUw0kD56iVkUTBlz3uAAHeStHQ62s9YZBNK6g3C
APhpbF0nP1ePH/yFl/hTYP0zQ/vDPNPwpsH6ZoP3hnmn4U2D9M0H7wzzT8KbB+maD94Z5p+
FNg/TNB+8M81nRV1JPSmqiqYnwBpcZWvBaAOvK0r9cWVsr4xMX7ri3LS0g49q4GubIHAPmL
ATjLi0AfSt/BPFUwsmgkbJG8bzXsOQ4doK7ERcLT12qrVQVDqeScPkZweI3NO4ew8eBWE/X
9hj+UqC39ZzB/Mtrbb7bbtROrKOshkiYCZCJGncHH1sHhyWufriyNlcxtR0m6SN5jmkHwOV
0VOsrNLGWve/BGOO75qsrzYNI1ddJURVBiDzncBYAPBZtibYLKMUkhLj84luQfephQ6os9M
0Olmd45b5qU0N6t1bbnV0FZCadg/GP6QYZwyd45wOBXSdUWD9NUH7wzzT8KbB+mqD94Z5rY
09TBVwtmp5mSxu4h7HAg+0LtRYN0u9DZ6cTVtQyIHg1rnAF/hk8VgxawsUpGbjTx565JWgf
WuZdYWGJ2PjSleMc2TMI+tfNLrLT9S1xF0posdUkzBn6V3/hTYP01Q/vDPNPwpsH6Zof3hn
msqiu1uuJcKKup6kt9YRSh2PcsxYFXfLTQTmCruVLBKBkskma1wHgSsd2qrA1pPxzQnA5Co
Zn618UWrLLX1woqevgdM4Za3pW+l3DB4lblcrg8lQm2Djqaq8IvqavnUGn/hui6KpiG9JFH
6o4Z9YqsnNcx7mOGHNOCFYmyfVHxZc/i+onZHBNyBYSSeOOI7yvQNPIJIwV3IoZtHvsFvsz
qJ5yan0ZAPmt7feFUOkLVLqC/SXKeN/QREYfvDA4Ecv+ldmqWg3+sdgD0zyUPt35bZ+u76i
vSdg9YKUjkuUWBerg21WmorXcoW5PvwqD1HqGnZbpYaZrWveeO6MZ4+Heptsdv8U9jfQSVT
5KiN+dx5JIaGtHM95VpsdvNBX0setrKe30klVVSCOGJu895BOB7FW+r9fRT0REMz6ai45lY
4h0xyMbpHFuDzzzyq8pIr1q6saKeIx059J0rnAvIzxJdnOeKkdPswhErJKi6PkHNzSXZXfU
7LqWZzDTXF8IGc8XcVHrzZLzpFwnYTPSh262UEBwPHjnOeQW52W6yu1Zqk0U9TJJTTD0myu
LyMNeRgnlxCsHWej2asbBKyqNPNCMB3HGOJxgKtL3TN0ZcRRVUsVS10YcHmPtz257FEWVk2
ob0ymjIhhe7GWcMcuxW5orR7dPVtRIbgahlRA6IjBDhktOcnwWov2hJrLT1l5bcukY1++Ii
Dyc7Hb3qDXjVLpaBscO62V3MgdS22nNFDUFpZXuuksDnHBaXOPHAOfpW5GyxzfSbe35HIen
5qK6jtF/skT2yv34Op3DO7g8easLY/WFloe17ycnPEq1GO3m5X0iKOa8mji0fcA92N6PA7+
IVEsfetXTGOiZiOPgDkZ+sdi+26E1OeRcf+ofeX1+Aeqf7X94feXI0RqmBrpiPRYC45IIAH
/Uu6O7stVCTXRwvePRB6PmcLR0Pw/VF8jigaWs3uIjO7gY/8L0PaaOmbYBaMkwmEwuLeBII
wePbxUBvOziqtMNXXUVy6TDi6OFwJOC7gMk9hUCumoumtxbgMnaeIA71Z+yXVXxjaPi+aXf
mh49fotAaMe8qzGneGV9IsG73KC022arqJRG1owCQT6R4AcO/Cpa9ahjoqGprKkMNZVvL3D
d+cQeH0LQ6Y0/LrGSqqKi4GANxhgzjmexW/o7TdJY7HNbWyum+EtLZn5PHORw7OBUWvOzp9
lirrnS3L8THvSMheCSG54DOVAL1qd76ZkEIaHkkOcBjHELc2TQjb1bmVbrpJGXfNJcVtWbL
C0gtvLx/e81EtTUF+0/G2OpdmCTO6/hnq7+9WTstEVboaooKouMdS8tfg8SCxoPFYdZstnp
RLU01xEnElkTmk8M8sk9ihMl/pxHJSztjbMwY3msxnh4KRbPNpbbXVfFNykzSPeejkOTuch
3nGByV4QzNmja9pyHDIK7FGNbaVOqaGGBtT8HMLi4OwTzx2eCq3Uulrpo+mbVRSMr6f/akt
9U9XM+KilphrdW3hkAk+DQ73pOZwwM93ip1T7LyYjGy7gg9Za7Pvyo/fIrjo24mCphjqaZ3
GOTdHEdvHJ7VHrhf47hVRs4QQE+mWDBHuVybObFS2aB9XBcHVjKjHRu9IAY3gc57/AKlYrD
vNyoVrPQjL9XNuMNX8HmDcSbwLg4AYHBUrV3GrrqttqoomdK9waSGgHj3+1TzROiJLTc6W5
1VW7p4iC6NxJ4449atgVPDms1cFUHtgP9KKnwi+pqmdgp21mmqemd6ssBYfA5CpXVNpfaL/
AFUBZIGdK4tL2FuRvHGFrqGqloqyKoheWPY4EOAzhel9CagZe7HBOJHPeAGyOc3GXYBP1qW
r4mlZBC+WQhrGNLnE9QC8+7Q75JeLxUMY5rnSPdTx8Rgxhzi0qYaVsbLRbIaZsLWTP4ylri
c8SR9ahmrW7moq9vZIVDLd+XGfru+or0jYT6YUqHJcooRtRvJtmnDThjXCrO48l2N0Djn6F
Q15tFZTWihrp2tDZuk9IHnh2FudmN6dbdQspw1u7P6LnudjALm+S9GUEokhBBzwWUq31xfa
e41jre4D4LROLpXk+s8EtLPtVVQ9PrDUzW+i6nh9VrjjdGP/AOVatspiyKOkpwejZwz2qUU
doO6C4LPFtGOSw7hZ2T00kMrN+ORu65vHiFSVmZLpraC9jKGUNLjusDHHhuu81fNveZIQD2
KpNrMQ/CQAj/6dh+lyguiPy83Hb9hXoCx0xc0E/wCeS69ew7ujK89gZ/G1edL2xrTGQOpWl
s4jMthhb3j+FqsqO2ZjHBRnXumqq5abngpW5e3L8duGu81p9nVmrrXRblVEYzkjBHFWlT/J
DK7kXCg+1aw11+02yKhYHuieXuGeOMY4dq0eltLy2SzMgcCJpeMg7ME4+tSiiszy0EgrN+J
z2KJ6iurIauW1QF0YiafhMpHADGd3j2g81Umoa347ujKC3xExxHcaG5PIke7CnemLU+2U7a
eNu66TG+BxHWftVo2akdHCN4LIu7m01BLUP9VgyfevLl43pZqmVmN1jmh3tCydG3o2a/QTE
nc3xloHPiPJen7XVCqpIpB89gd7ws5FWO1LUbY5GWyOYhkWTUx4GHE7rmcVTF/qpamWJzyc
PZvbpGMcSppsuaXU84HX5lXXa6bdiBKxNZRf0UuJ7ICvNd7aGyw4HMn7FbOgozLa6dvVw+t
WFHbMxjh1KPa00/VV2namnpGB0hGQCeeFp9nFsrLdZmQ1UTo37+d0gg8mqwzBv0x8F5l1hT
AakfFGMF7gB9C0UkL6ad0cgLXA4/8AKtrZVrmWGWOzVsrehOdwvIbueseHbkkK62ODhkI4Z
Cgu1KnxpCc9r2hVrsvjcJa2McwHD6Wq5LTQkxAlY+p9Px3W0VFLJEJN5jtwEkAO3SAeHivO
GoLPNZLpLSyxvZuk43mkDmeXaOCmuzHWUdtrTQ1rcicj8aOeRnHD2q/qaVkkLXMcHNIyCDk
FVltV1fBDTtttLUh4z/6hjcFr+LcAHtBHHCiuh9KhzX3avDnzkjowQQM9oPXyVm2e3yFwe4
c1JBS8AsxcHkqA2uyNfqicsIIxHy8Gqf6QGbRQj+x9qj+13SxqqJl1p4p5JYwA8NI3Wt6jj
HeqUVi7JdSvoLwLdK+d8c/BjA70GkloBxnuXoKCTpIwVEdo9++LLOaSOTdlnBLgD/s8EOVQ
aSo3XrUrqyWNk9NTuLQ17d4boPDn4q47PSdJLvlvAcvpVV62aG6ruQ7JnKC0BDb20k4G+77
V6QsDg6QFpyO1SwcguVweCofareXXi/mhp5XiNpMBY53oh7ScnC2usNM0w0bFDG6Z/wACae
j9Icd47xzwVQUlQ+irYpgXNMbgXbpwea9L6JvDLrZqadjXtG6G4fzyApFcak0dtqaoDJhhf
IB24BK89auvJkpqiVhLHV0zpXAcMF3ErJ2b0sRo55hG0zPLfTI4ji7kVclitrI42uLRnwUg
a0NGAF9L5c0OGCFpqqx0clZ8M+Cw/CP97uDe5Y54zyWfRwdE0DCqLa3+c4/5Zn1uUC0P+X2
+PmvRti+RHh5LE2g/mTcfBn/cavOF8ad1juxWvsvYTYYXDlvD+FqtN07KekMshw1jclVRTa
kulz2gRMpq2oNBUStf0LpXFrWb7QRjOFaDaVhk3gAs5jd1uF9IuF8yN3m4WJ8CaZN4tHuWX
HG1jcABaHV2oJLFQMFLE2WrqCWwtcMtyME5GQeWVR2sL/I2R1tpqiSWoeQJpnOJe89QJ6+B
wszRdhloofhlRGzpZfUy30mggEH61aOn7QCRI9uT3+1TGOMRtAAwtJrh7o9H3B7eYYMf3gv
PtntjrtWXGmaGE7m/6YyODSVGJWPpalzN7D43Y3m9yvzZVqU3WzCnkdM6Wn4OfK7OQc4xx7
lZTTvDKxbrcY7TbJ66ZrnRwN3nBvMrztKa3VeqhTF09T6eZXb2XOGARxPYB9CxNaW2GjutT
DCXFkDixpdgnAypFso+Sn/z2q86D5ALXaz/ADRuf7By80X0fjID3n7Fb+zqNxtdO7HDh9as
qSqgo6Mz1EjY4mAFz3cgqv0bqC43XWDYqmvnliLH70TpXFg4cOBKstlKwybwAWXu7sJHcvM
esB/Sxh//ACN+xSTUWkYblYaSupYhHUtp2FxaAA70eZ4ZJyVXDXVFBVgbzopozkEHBCuzZl
tGFyxarrO74X8x73E7/qgDiSc5KtVrg5uQoftS/M2X9qxVrsrGbhcB+t9bVdtsAEIWZIwPa
QQq72k6OF6tb5KanjNVHxa7dG8e7OFQLRUUFZgb0U0Z7cFW3bNpE8GjHUtSTHVCPo2TREjc
G7zJznOetRvTFq/DC+OqK0yvo4SS4g+sSDx455kBW7Q0bHuZHFE2OJvqsY3AHsUopaZsMYA
AHBZGFyuDyXmnXdUKu6zSjl0u77iArX0b+SqL9QfWpZdbbDc7W+lnbmOVoDhnC8vansk9gv
U1HPCIt0jdbvh3MA8/asK2VbqC5U9U15YYnh28BywV6d0nfIbrZ4amN+8NwBx7wOKqHaNqL
44u0gppjLHM4Mpju4wwgA8MdvapHoiyG3WeESRbs8wDiQ7OWlowrNtdL0UIJHFUjrn87rn+
2cq/gduXXPY932r0bpZ/SRRuHDPmpmOQXK1uoLh8WWOrqWyCOVsL+iJGfT3SW/SFQ9PFSXL
WMU91fvNkPSyni30nZJPDvVnm52qajlhNS304y0ZaT1YVGahtUVFV1G5NvkSE53cZ596sLZ
DqFzw631E+SPkmbuO3PHHYFbN6eHacuB/4WX+ErzFqGXfZG3Pqux9anGymPpKOTuI+tyu2g
jDIAspfEtRDCQJZWMzy3nAZXV8YUf8A91D/APIENdRnnUw//IF9xVNPK7dimje7GcNcCVTm
1r85x/yzPrcoFof8vt8fNejbH8iP89ixNoP5k3HwZ/3GrzlfHDomt6yV321+oGU8Zp2vfBu
jdDHAcMLafDr+IzvW+oPeag492FsdnV0kk1XJJVkCQjdaMDh6TexXtb5elAKzlyiLhFiXW4
MtdtnrHgO6GMuDCcbxAzge5UrqfVktOySurDv1tQfxUeeDWZ4DgMDgeeFFtL2GoutWblWOx
F1kgEvPv4cla+n7QZXswzEbAA0dg4KfUdM2CMADCylHtefmZcf2Y/iCpjZ0A/VdS08Q5mD/
AHVrdo1hfbLwagD8XNxa0N4AEu689ywtCX91h1DDN0ZkY4kFvSbo9Vw7D2r03QVLZ4Q5rg4
dRB5qC7WdT/FtrNtppvx0jd6aMs9aM5xxI7R1KNbM9PmkpXXWqgxNMfxUnSZ4ZcDwz4KL69
GLvcAeqV32ra7KPkZ/89ZV5W/5ALX6z/NG5fsHLzTfXYMTQOJJ+xZVC/UbI2GFsjoeoNcAt
m2t1AG4Nunce+fI92Fn7L66aXV81TPweWkEYxj0SFe9vl6Vue5Zr/k3eC8w6w/Otn7Vv2K6
NPUjaiy0QIBzTR8/1QoBtH0JLAx1woYt9g5sHAs9UdvHPHwVYwzS00zXscY5Y3AtI5ghXxs
62hQ3GkgttxqAalrQ1khGN7A5HhgYxzzxW62oEO0ZKR/vWfaq22U/lG4f9X1tV3Wz5ELNXT
UwiWMjCoHajpKKz10NXSvwyYkiLd5Y3QfSJ49qgkbn1FfHDKSWF4aRnHBXvpm3x0dqgpKfB
G6HEhuDxGcKbW6iETQSOK2Q4BcouHcl5f1X/rcn7d/8QVw6M/JVF+oPrU8aMxDwVM7adP5d
BcqekeXYPTStYSPmgZPgFTqn2ktTVVrsFXTtqHxyShoZJnG4A7J4944LF05SG/6q6eIs6CE
hwY849EYJHDKuez0gfM3dbhjeDQOoKWxs3GAKgtc/ndc/2zlXjndHXOdyw4r0RoqTpKCB+Q
c54jxKnbfVC5Vd7XL1BSWaOiId8ILhUMOBu4aHDHPnlVPR6YvV7pvjFk43JHEjBPDr7O9Z7
NF6lLcNrHY8XfdWl1Jpy8WqFstaZJWuON7BIHPrwOxfOhLu2z6npp3sLmEuDsDJ9V3L3r0b
WOdU6eroo2l7308jWtAySS04C8xXnfZWT08zHRyQzOa5jhgggkEEKwtkVTAYqiAyNEoLcMJ
GTxeeAV4Uh/Ehd6hG0DSNw1LUUUtFPDE2na4O6V5GckcsA9irSs6OwVc1FdKWPfiziQg4dg
4yCcZHArR2yOr1ZfBRUEkdIzj6RcW9RPf/AFVaez/SFRp24SVlZXCokc0saGv3gAcdw7FoN
rBzqUH/AIZn1uUD0P8Al9vj5r0bY/kR/nsWJtB/Mm4+DP8AuNXm++84/BWRoJsr7BC1hPMc
v1WqeNoagxYOSCMEKtxpmuodetqaa3yx0nTNBc2N276wOc4xjAVyWlpawZ7FtEREXy97Y2F
7yGtaMknkAqo1lqN1VVT1UkoNuowTC1pyJXjJD29R4EjOVVTI6rVd5c9ziGEnHbjjjHNWrZ
LOxojp4GkxMPAkcTxVi2mgbTQt4dXktnyXKjuvPzNuP7MfxBUzs046sn/V/lVh630+LxpmU
tyHxNL8t5kBp4cu9ee5GdFM9n9RxHHuKvnZnqttRpeV1R0Y+AMLiyI5cWgFx4E81BLvV1Wt
Na9DFOHtfK4x9OcbsZLt1pxnkrbtlFHC2OCGNrI4xwa3lnr+lVBtCbu325jslctjsp+QqP8
APWVeVu+QC1+s/wA0bl+wcvM99+Vh8T9is/RrZZLVTtYTjgprHRVIYDkqvNLWC6W/Vs9RU0
c0cUnJ5jcB6uOZCuC0NLYxns8lsX+o7wXmHWH51s/at+xXlpL8k0P/AC8f8IW/r6JlRCWkZ
yMYVG7RNn5onvudtj/Fk/jIgDkczwAHLgq/pKqWjn3mcHjg5p6/FWzU6wZqTZ9JDPKBUslZ
hryA94y7jjPVwWt2WN3bpch2F/1tV2Wz5ELOXCqzbDG0y20Ec2yfyqlmAC+tA6px9a9E6Uh
DqeEn/dt+pTJrQ0YC+kXC6K2rgoaOWqqZOjhibvPdgnA9i826thwOl6nzOcD2guGFbWjB/w
C1UX6g+tT2P5NvgtPqqzQ3qy1FJK1zg5pIDTglw5fSvLl4ts1ouk1HPGY3RuI3SQcccdSxj
UyuaGB5a3sBwrf0JaW2+1Rg9G+SY5LgzBHHGMq0bPSiOJpx1LbdSoXWkJfqq6v6hO5VrXDd
q3jvK9B6C4Wik8D/ABFWA31QuXENBJ5BUHtOusl7vwpy8PhjnbFEWDdyw88+0qZWG0x0tmp
Kam3g0xNe4F2eJaMqRw2dwYOfvWg15pqSu0xUBsojMIMpLhnIDTw+lUG1z6OoEsZ9KNxGfo
XovQl8iu9kie2cSyAYkOCMHJ7VUm1PT8ls1TUVIka9tSXTkNbjd3nuPHtWi0jfJLFeop2Pa
xrjhxc3PUR9q9OWSvirqGKohdvRyN3mnuWzXxK3eaqM2swg3iTtFP8AzPUZ2cFzNQZbzx/K
5X1ZYHOja52Sq42rN/pKB/wzPrcoHof8vt8fNejbH8iP89ixNoP5k3HwZ/3GrzhfWnDCrU2
ZNDrHDkZ4j+FqteKFhiHojkseegY52Q1Q7Vmsp9N3GKho4gXNaHyF3HeB5AdinkErpYWvew
scRxaTnC7UXCKC66vcj522ukqdyOIF1bu5DmcA5gz3jPLKpXUF5lvdxZbaU9HTteGNA4Z4k
Z8OKmmnNPQW2mjiiAfM8Aufjlw6lZ1itLIImuLeKkLWhrcBYF9u0dltM9fL6sYA9pIA+kqI
aD1ZftQXSdtcyI0UTCBIxgbl/DHXnkSt5ryRo0fXtJ4uYMf3gqc2btLNXTtPU3+VXlSwsmp
Cx7Q4EYIIyCvOe0Sw/EWppo+kY4SnfAY3dAzx+1aqgvD7TBLFTPkHTNIduvIHLHHtCsTZrZ
swvu05bI+U5Yd3i0nB+1WxbKbA3iFR+0RmdQXcjqmeu/ZXUNaZofnO5fSr2tvyAWBrP80bl
+wcvNF+BEsHifsVubPGh1tp8js+tWhFCwxD0RyWLNQMc7IaFD9Wa2fpe6UlHTRh4eWukJHM
ZcC0dh4DipxT1AqaCOfG70kQfjsyMrzXq1ofqBk7Dlhlbg+5XhpL8k0H/Lx/whSzGRxWru1
qhrqaSKRgc17SCPYV5/11oyWyVb6iNv4p7iWuGOPHl7MqP0l4FPQui3Rvjl9Km2yWUyVdbI
7m8OJ97VeNs+RCzkVXbYR+Ntf6sv1tVKNGL+39uPrXo7SX+qQ/s2/UpauUWg1DrK06beyKt
lIlkaS0NGRkdvZzVfah2lsuFI+mldBDSkkuEMge6Zv9Ujq7eCrHUOohdnhkMe5Ez1T19Xkp
loLaHTW9jKO6yOLWNyJMDhxHBW7pzWFp1I+SK3SPeYWguLm4HYt68bzSFR22TSognbeKWBj
GPOJXb5y53pk8PDCrrT1tfcroyNrWua3JcCcdR8le2mbe0FoYzdY3kPappVVkFntctZUbwi
gZvP3Rk48FE6ravp5sLvg0rnTfNbKN0H25VUal1dBPV1U0bGumqpDI4NdlrCRjAPWoPNKZp
XSEYJOVZOh9o8dqZFR3Al8Y+cRjcGTy7eataz7Q9P3mtjoaSoe6Z/AAtAz9K12oNpdnpaao
pqaQuqx6IbIA1vPB4+GVUNPqKii1Jb3Fx+D0z270mOeHgq2LBq2yXW6MpaWdz5ZD6Ix/5U/
aAGqNas1LYrS0268F+7URZLQ3gWnI55HYV501BU0fw2eKiY3oXPJYQ7OBnIUp2a62pLE51H
XZjhI3t8ceIVoVsVo2gace6MOfDvFrXuBBa7A4gA8eBVFah0lcbFWSRvge+Jp4Pa0kHl5rb
aK17XaVkNM70oCc9E4AceHM4zyCuKg2qadqmQtfO9sr2jeAaMNOOIzlZdZtH07RbvSVL3Bw
Jyxodjx4qm9oGq4b3dJX0bQ4SAxx7pyS3LiCe/jyWq0TNVUF8ZIKOV4dz9A8ODvNX4/UVt0
7bWT1826HHAa3BcefHHZwVUbQ9X2y53j4bQuMrDC2MB3Aggk8vaoPp2rbS3yGZ7xGwOy4ns
XobSOq7Rd5n01HMXOijMji4ANABA557wtZrrW1knsdbaY6gmofugHA3ch4J457lR99ucNY/
ooWDdafWypvs/1pa7VRClrnGNrADvjmTgDGPYrGi2raWDAPhMvDsYPNYV32q2t1G9tpla6c
tPGZwZu8DxHaeXBVpaJmao1lBTSSfijK+SV/a4g5+lX9R1HSYAOVsByXKKNaz1VS6dtjgal
jKyUYhbvDIPaewc+Koq86ohjoDQUR33PJMkh68nP2lc6ONktr/hdwmBlcz0MH1DkEdfcVPr
brLS1K7ekqn57mjzUhi2q6TjbgVUnD+wPNdNZtYtJb/wC2ujmd1id4jCr3WeuJLtUMklkY5
zQWw08bg5jMgBx3hx44B4qT6Ir4dH6TjluszWipkDmhhDncuz2LD1jr633OSmEDmmmpzvkk
4e4kYI3VEdGakoKHVM1bWOdFHI3hgZ5Nwrv0pqi1X8PioJi90YJcCAOzv7wtHtU0468afdJ
G6Tfp+LWRs3i/Lm+SoK10MtXdIadrcP3xkO4dYV86ZpjHBT04Zjo2NDscRkAArbVWvtPWeo
fRz1DnPjxl0bQ5vEZ5571TGtNRUdddK+Sk/GsqpHPa7saeC1+hbxTWi/MlrHlkJznAz1FX7
pjWVlvLnwUdTl0bS52/gAAcSea1WsNd2F9puFrbUl0743RtcACwnl62e5URfLhDWSsbE3hH
n0s+Hkp1s71ja7TQCG4SuaWuBzjwVixbVtLBgHwmXh2MHmsO67VrW6ncLVIx8haQTM4M3e8
dqrqy3Eai1zAyRjqpglEs78es7ewXHHIcVaNTtC0/bXPpJp3tMbd30W5A6ueVSF5vFM6Knp
2APdE8Oc4HI4HKsvSm0myU1pp2VzzDJExrAG8cgNAz4qzrVdKW8W6OupHF0Mmd0uGDwOPsW
YRkYWmvNohr6Z8M0fSRv9ZuTx456l561roip05VmWFrpKR3quAPo8Bz+lbnZS7dlqfb/Kr3
tX+rjwWesG7XeislC+srphHG3qyN53cB1qo9oetLPeZKOWjkc8U7ZA9rxunJ3cdfcqqNYyW
7Nqi3dZ0gccdmVeukta2GSSlohVhsr2AAvw0AhuTk57lZIOQuUUV1Pom0ahnFTXdMHNBGIy
0A+OQexQ6r2caapyQ2Gc47dz7q1U2ibKw4ZTPPiGeS+qfQ9kkOH0zx4BnkplpHT9v09LJJb
xK3pmgOa4jHb1AKcRO3m5Wn1VZYr1ZaikfFE9z2HcMrchrsEA/Sqxs2g3WKrke5zZHE8C3q
593erMsNCIIW5HFbK62+G6WyehqC9sUzd1xYQDjuVf1ey7TMZy5tS495Yf5VpqrQGn4s9HB
KfHc+6tc7RlpDsCld/db5LIp9D2SQgPpnjwDPJSGw6IsltuMFfStmZNC4ObxaAfHDV3VuzX
T1S99RN8Je97i45cw8Sf1VoqnZ/p+J+6yCU+O591bXTejbRa7lDX0zJWSxHI4tAPDrwO9WT
C/eaFHdU6KtWpallVcHT70cfRhrHN3cZJ5EHtKhNw2caeps9FDKfHc+6tdFoeyvfh1M8Dwb
5KwtK2ums9t+BUm/0Rdv4eRwOAOoDhwXfd7JDWRYkhZI3sc0EdSgNz2fWyd07+gLJZAcFoa
ADjwWii2WSB2Y7jueDyP5VmwbLZOmaam6ukiB9JvSE5Htatx+AOn6KRk0EEj5IzkB4YQT/d
WfRWUNqN6GnZEDz3GgZW8uWirdf2wyV76hpiYWtEbgARnPWCo3X7MtN0+S2Odx/tFh/lWlO
h7N0m6KZ+PBvkpVpTS1ss00stK2RpniMT2nd3SCQTwA58Aua3Znp2cvllNU4vcXEFzMcT+q
o7W6B0/TnEcEh8Qz7q6KfQ9ikdh9PIB3Bnks3/RtYXuzH0zG9mW/dWPVbMbQSHMkkwB84t+
6vqxaLpbNdhVwPeXNHogEc+PPgrQtMRDAStsi4UV1Roa0ajrBW3AzmQMDN1jm7uBnqLT2qD
3DZ9p+ldiOCU+O591YlPoeySOw+neB3BnktizZ1pkjLopv8H3V9f6OdMf7qf8AwfdXB2daY
H+yn/wfdWPLoLTsZ/FwzZ79z7q28ekqK6UkFLVdN0cAw0gjOPaO9dFXsz03EN7o53O7yz7q
1J0JYuk3RTyY8GfdUt0fpq26fqn1NCJWukZuOa4txgkHqA48ApnNGJ6cg9YVVR7PGWm/TVb
C2aJ/qdIN57eXXjuU4sFu6EAkLUVmy7Tz3PkkkrHFxJIL2fdUfr9nOnabPRwzHx3PurWs0P
ZnSYNM/Hg3yUo07oy0WyWWWmEzHTROicMtAw4YPIc1zUbMNOOjy91W/wDWew/yqP12gbBTu
xHBKfEM+6umn0PYpXAPp3gdwZ5LOOzawvIMfTMGOWW/dWNVbMrQcGOSThzyW/dWVprStPp+
4yT0pJdJGYyTjOMg9QHYto7ZvY63fmqTUudIS5w3m44nPW1ais2eaegOI4JT47n3V8Uuz6w
TOw+CUeAZ91WPpyigtFsit9KXmKLO7vkE8ST1eK3g5LhzQ4KO6lsEN1oZIJGAhw7Bz9ygun
NGy6fuMzmva6KUkho6skd3LgrQtrCyAA9izVptS6aodS00UNc+ZrIXFzeicBk4xxyCoXXbL
9NR5du1Lz/aLD/KtBPoWyRyFrKZ5GesM8ln2zZ/Y3ytk6OaN7eILN0Ef4VatPIXNGVkovh8
bZBg5WHLaKeU5c6T2EeS6jp+jPzpfePJBYKMcnS+8eSyIrZBD6rn+0jyWU1oaMBHMD24KxH
2qne7eJfnxHksmKFsLcNz7V9kZCx5aGKb1i72YWM6x0jubpPePJfH4PUX9aX3jyXIsFG3k6
X3jyXdHaqeP1XP9pHku51FE5uCXfQsZ1kpXnJdJ7x5L7jtVPF6rn+0jyWWyMMGBlHxh4wcr
EltNPN6zn+wjyXULBSA5DpPePJZMVBFD6pdw7cLvMbSMFY0tsgm9YuHhjyXR8Q0mc78vvHk
uRY6UfPl948l9fEtN/Wk948l2x26CP1S7248lkdE3dxxWNNbYJvWc/2EeS6PiCjznek948l
3xWyCH1XP9pHkux9HG9uCXLFksVJKcudJ7CPJfDdPUbTwdL7x5LtFmph86T3jyXBslK7m+T
3jyXDLHSsdkOk9pHks6OFsQw3PtXYiL4fGHjBysGay0s5y90nsI8l8N0/Rt5Ol948l9/ElK
PnSe8eSfEtL/Wk948kNkpT8+T3jyXz8Q0hPry+8eS74rbBCMNL/AG48kltsEvrOf7CPJdHx
DSZzvSe8eSyIrbBD6pf7SPJZIaAMLokoYpTlxd7MLsip2Q+rn2rl8LZBgk+xYklnppTlzpP
YR5LrFgowc70nvHku+O2QReq5/tI8l2Oo43jBLliyWKklOXOk9hHkvhunqNvJ8vvHku0Wam
HzpPePJcOslK7m+T3jyXDLHSxu3g6TPeR5LKFHGG7uXY9ix5LNTSH0nSe8eS4ZZaVhyHSe8
eSyoqWOL1S72ru5LlfL2B4wVjG3QF29l2fZ5LIZG2MYGV9rggEYKxpaCKX1i72YWMbDSOOS
6T3jyXZHZ6aL1XSe0jyWWyFsYwCfauxERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERF/9
k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAEDAwMBAREA/8QAHA
ABAAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAYHBQgBAgQD/8QAVhAAAQMDAgMEAgsKCwYEBwAAAQACAwQFE
QYSByExE0FRcSJhFBcyM1SBkZShscEVIzQ1NnJzdLLRFiQ3QlJidbPCw/AIJmSTotNEU2OC
JUNVktLh8f/aAAgBAQAAPwC5kRERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
REREREREREREREREREREREREREREREREReevrI7db6mtmDnR00TpXhgySGgk49fJV37fOlf
gN2/5Mf/cT2+dK/Abt/wAmP/uJ7fOlfgN2/wCTH/3F7LRxm03ervS2ympLmyaqkEbHSRRho
J8SHnl8SnwcD0K7IiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIuHENaXE4A5klVHqzjeLdd3Umn6anrYIhi
SeUkte7xYWu5jHj3qf6U1TTapsNPc4I3xCTLXMeACHDkcczyznCzoOQuURERERERERERERE
RERERERERERERERERERF8qiNk0D4pGhzHtLXA94PVVxqHhzpqqmkqDQOZKR1ZI5oHPwHJa/
kEHBGCsnp63xXO8Q01RkQuzvI8ifsVzaYsFltc4mt9Dtfu3Bz3l5B5dM9FYtFI97QXL3IiI
iIiIiIiIiIiIiIiIiIiIsDra7Nsmka+4OaXCJreQdjq9revxrVFWzwf1FIyGa1Sva2OEh0Q
yMncXF31BXbTSCSIFfZERERERERERERERERERERERERERERERERERcEZGF5KqjbLG7IWpFx
GK+Uev7FntDQCa4Sk9WhuPpV9actjOxa4ju/cpNHEIxgL6oiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIqz
433mah0vDbIo2OZc3ljyQct2Frhjn4j1qjrrZquzOgZWNDJJo9/Z97OeMFffS1yFp1FS1Za
XBri3A/rDH2rZ+x1XbU7ef+uSy6IiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiLpJ727yWoF
y/GE3n9iknD38Yz+Tf8AEthbAP4s3yX21Bf6DTNpfc7k57aeNzWuLGbjknA5KJ+3Xoz4RV/
Nint16M+EVfzYrN6Y15YtXTzw2qWZz6doc/tIizkTgKRrlFwvhWXCit7GvrayCma44a6aQM
BPgMqBVnG3SsUDzSuqJpmg7WOhLQT5rHW7jtapqnZcKF9ND/TYS8/JgepSiy8UNKX2qdT09
f2LmsLy6pAibgEDqT15qWMkZIxr2ODmuGQQcghcqBy8Z9HQyvjfPVbmOLT/ABc9Quvt16M+
EVfzYqc09VT1cDZ6aaOaJ/Nr43BzT5EL7IsPqPVFt0tRNrLm6VsLjjMcZdjmB9oUY9uvRnw
ir+bFPbr0Z8Iq/mxUo05qa26ptpuFsfI6ASGPMjNpyMZ5fGsuuHODWlziAAMknuVe1XFugG
taSwW+BlVBLK2KarMu1rHE4OORDhjBzlWA2RrxlpyF3RERERcLXfiBUt1hxP8AYdskc4x/e
CJPRAfHu3fV1WS4h2aSttRrYYg58Dt73E9GAOJ+xVUDg5HVX9wrvUdbYaeNj3OdTgRSbh/O
Abn61ZjTloK7LhQes4w6Roa2ejnnqhLTyOieBTkjc04P0hfOLjNo6aVsTampBccAugIA+NT
emqoaunZPBI18cgBa4HK+yLB6n1fadIU8E92klYyoeWM7OMv5gZUc9uvRnwir+bFPbr0Z8I
q/mxUhm1jaINNRahfJL7BmZva4RkuxgnmPiUe9uvRnwir+bFce3Xoz4RV/Nint16M+EVfzY
rMWXiNpe+teae5Rw7OvsoiLPlkqQUlfR18Zko6uCpYDguhkDwPkXoRQObjNo+CaSF9RVb43
FrsU56g4XT269GfCKv5sU9uvRnwir+bFe+0cUtJ3qq9j09cYXf0qlvZN+Un1KUUtdSV0faU
dVDUMBwXRSB4+UL0IohfeJ+mdOXia1XGaobUwbd4ZCXD0mhw5+RCx/t16M+EVfzYp7dejPh
FX82Ke3Xoz4RV/Nint16M+EVfzYqUWjU9svdi+7VFI91Jh5y9m13o5zy+JRf26tGfCKv5sU
9uvRnwir+bFeq2cWtKXa4RUNLPUmaYkNDoCByBPX4l5fbr0Z8Iq/mxT269GfCKv5sV7RxU0
ubEb121R7EFUKXPYHd2hbu6eGB1Xh9uvRnwir+bFey0cVtLXu609to56k1FQ7ZGHwFoz5ry
v40aNY9zHVFXlpwf4uVx7dejPhFX82KmNnu9JfbVBc6FznU9Q3cwubtOM46fEsNf+IemtOG
JtbcGyOkc5u2mxKWluM7gDy69/rUQq+Ottjqy2lt75qXdjtnEtPyYWZouMmkqyeCnbLUiaZ
7WAdgcbicdVOw4HoV2RERF0k97d5LUC5fjCbz+xSTh5+MZ/Jv8AiWw1g/Bm+S9txoaS40jq
aupIaqBxBMU0Ye0kdOR5KlOMen7Ta6Sjqrfb4KN75ezc2CJsbSMOPQDqoNoyio67UUMdcwy
QsHabOWHEEYBBHMeIV+adp7dSPMlutlJRukAD3U8LYy4evA5qXxElvNfRFF9da3otF2rtZf
vlZO1wpoce6IwCfDAyMqiKd+oeI92njq7pKWB5n7OSR7oocn+a0k4HPHJWjbtL6boaKOkjs
1JVdmPfamBkkjueebsc+q9T9M2NzD/u/bRkdRSR/uVZax4fNtFL7NtXayQxj78yRwLgOZLs
8uXIL16J4tXGwiGhurn1lG0hoe5xdIwc+8noOXLHQK+rbc6a6UMVZSSiWGZoex4B9IHv5qP
XjRump6aZn3Bt8bpAQZI6WNrxnvBx1Wu+qLI6wX6oocOEQc50O45Jj3ENz8QUr4a8RZtOTx
2uudNNRTStYzLyRBk4yATyHMkgBbBUdXHV07JonbmPaHNPiCvQvFc7fRXKmMFdRwVcXXs54
w9vyFUxxa0jb6Smiudrt8dK6PDJWU7Gxx7BuO7aAOeSBnwAWD4a2i3VM01bcaNlTtw2KOVr
XxkHOSWkdeSu6wQ0tHTCGho4KSEnd2cEYY3JHXA71IG+5WA11e3ae0fX3JsfaGNrW7fznBv
+JarRSyQyNlie6N7TlrmnBB9RWyuhNTC+2OmqNr2+jsIecnLSRn6FNGnIyuURERFhtWXuKw
aarrg+ZsUjIX9gXAkGTaS0cvEhURw+hbeNT116qy72TG8zN2HDS6QuDsjw5q2pLJFdbRUUk
+4RzxuY4t5HBGOS1zulGbfc6mkLSBFK5rcnJwDyU04U372BeDb5ZGsim9Jgwcl52jHyBbDU
cvawtK9C4PRRG/6O09X01Q19loWSzkudPHTMbJuzkndjOSeq1wvduNovNVby/ead+3cO9WN
wx4mOt3Z2O8SEwE4p5ySS0nJId1zkloGOivOGYSsDgV9VjrtarddYmMuNvpa1sZyxtRC2QN
PiMjkqU4taVobbHDdLfTQUke4ROhhjDAScnOAPUvlw3tVnfbHVVbQQVkszy3FRE2RrQ0noC
OXXmrcpKSiqLa2hfQU7qNrdracxNMYHht6KpuM9qttrmtAt1tpaLtBNv9jwtj342Yzgc8ZP
yrBcNmUD7vVC4UNPWM7D0WzxB4B3DmAVasdg09UwuA09bW7gRltJGCPLkoxduFdnlp53UEk
8FU85YXvBjbz5jAHTGVCZKrUvD+7sgp7jPHGyRsrWMlcIZ8f0mg8x3EFW7oDinT6omFtr2C
C4YywAHbLyJO3rjAHf4qxA4OGQofqPSunm2quljsFsbKYZCJBSR7g7aeecdcrWeVhildGTk
tJGVfFvoNO1LGj+D1sJwP8Awkf7litRcNbTXxT1FAw0dU4Ds2s2tiHPn6IHhn6FXtl1Nf8A
RN1MLJ5oxE8drSOkJYeh5tBxnC2J0nqiDU1lguETS3tOTh/WHI/Ss+sHdtOWOunkq6yyW+p
qH43SzUrHvdgYGSRnoAFrJqiKKDVd2hhiZFFHWzNZGxoa1oDzgADoFZOhqWyVOm6FtTZaCo
nLXbpJaZjnO9I9SRzUvbp3T7m5/g7bPmcf7lBtacPre2jqblbGGnmaTI6LkI9oBy1rQBjnj
6VIeFdds0dT0UjQ5m+UOa7mDlxyCFkdW8P7HeLMYqG3UluqGndHLTwMj54xh2Bkj1LXyRhj
lfGTktJGVdnD6WxV1mo6iKy0TKqmY2J0/sdm9zw0Bzt2M8+a92s9H2Ko0vWOprPS0k0ET5o
30sDI3FzWnAJA6Z7lQzMRVDe0bkMeNzT6jzC2C0+LBerLCGWKgbSTOEwgNMzZvxjdjGM45Z
VX8R6C2R61NBa6NtG87BI2NrWxc2twWtA5d+fFT3RlhtVip4Wto4aitY7eaqSNrntdgA7XY
yBy6esr766tOmbdpSqqpLLRQPcC2OSGmY128g7eYHioDw807Q1TxdrgxlTGx5bHTvaHNJxz
3AjBHPl6wpzrrV/8F9KMt9mdFRVE/wB7jiiYWdnEQ7LmbcBpBxgqHcPNM0lzMt7vLHVQc89
k2TDmyO5h5eCDnqD5qxm2GxSs2ssFt2Zzt9iR4z8ir/WOlobRfrZc7dSGKB1Sztwza1jDuY
G4AxjPNXXaq8zgZWXXKIiLpJ727yWoFy/GE3n9iknDz8Yz+Tf8S2GsH4M3yWXIyFUnHmIMs
VucO+qP7JVX6Jbu1FGP6h+xbD6bpgKdh9Q+pSQDAXK+VRUwUdO+oqZo4IYxufJI4Na0eJJ5
Baq6wvkmqdW1dy7FjHTPaxrIzuB2gNBHjnGfjVk6ToxR2WlpYYTG57GyTNwc7y0ZznyViWq
04ja54Ky4oI9uMLH19nbLGdoWumvNPSWDUEjdjxBOS6NzmkbjyLseWVLeDOqW0E89kndFHH
K4zxve8Bz3na3aAevIZV34ZUxZBzkKjOI1uiqeKdHRyt3Ry0zcjx5v/cq8uttltda+nka4A
e5cW4DvJWVwp4gR0Egst1qBHE73iV5a1rTgkhxOMdAB4lXlFK2RuQQV2IyobxNpW/wHusnh
AfrUD4a0na2Smf63ftuVwW2mbHA3yC945Kq+NlxqZIbXY6Oo3iskd7Kpo8Oc5oLHNJHUdCf
iVaa/09BYa+njoqZ7KfsgHS4O1z8u7+mcDopBwjvjoama3TVA25aYIzgY90XY7z3K+aSQSQ
NIK+6IiIiqvjteaaHT9NZnB/siolE7CB6O1uQcnx5rHaCt09Bp2mgn2EyuMzdhz6LgCPjVp
0FPtpsEdyoXjHZ6ii1X90JNnYVjQ2LB55Y1oOflChtkrmW280tbICWwyBxAHNbQadrm1NHG
4H3TcrOovlNAJGkFax6vohU8TLhRbi0SVgZkd2cLA3S2VFqqjDOwgZ9B+Dhw9R+NWfwn4gu
pyLJdqiNsDG/xeWRzW7R6IDO7lyJ8eau2KVsrA5rgQfBdi3cOarHjjThmjYnj4ZGP+lyj/D
Ck7axQv/8AVerioaZrIQqh4/xhk1jx3if/AC1CNAjN3m/RfaFf9ipGvp25WSltbHjkFEtWa
Qhu9ukpp4yQclrgDljsEA/Fla/V9JUWe6yQPZJFJBIdvaMLSQDyOD8q2F4b6uGoNPQunmdJ
VQ/ep3PAbueACSMd3NSi+MbJY60/8PJ+yVqZWcq2b88/Wr40jAJCzPqU7ktjHxcvBaz6+i7
HXN1j/ozY/wCkKf8ACG4TxW/2O9x7IOOwY9bsq54H74wV2kYHNOVqfrIY1rfB4XCf+8crC4
cR77dRg+v9pW/S0LDA3yXyrLZFICzI34ztzzx4qN2PS/3Db7HY98g7V8m5wx7pxOPpUsbSh
9PtK184s2KS2aodWk5ZWgEDHudrWtXo4VXZsVfLb5pmMY70o2ucAXO78ePIK9RTsqKQ458i
tb+IGnpLBqaobtmdBUOMrJXsIaSTkgHocZUn0DqyG2aaq5KqeIyUbXGKFzwHOaAOg6nmvBo
C0OuN1rL5I2WJrXnscs9GTfuDsHvxgdFbVjtRLg8gqEcbLsd9Dp6imjndId00Ebg57X5GwF
o5gkO5eK9+lLC2itNHC2J0b3xNklY4EEPLRuyD05qL8aIewvFrb/wrv2ivpw2ucE1C217sS
xPLsHA3ZyeXj0V0W2gZ7HaT4L5XSyQVbA17N4BDsc+o6LtbqJ1O7oVmR0XKIiLpJ727yWoF
y/GE3n9iknDz8Yz+Tf8AEthrB+DN8lmFU/Hz8n7b+tn9gqrNDflJH+YfrC2O05+Cs/NH1LO
ooNxdvTbRoeoidGXGvJpgc+5JaTn/AKVrnQfjGm/St+sLYDStIJSHuGcqwYmBkYAC+i4IBC
qrjVZIJtOi5uyJKN2GY6em5gOfkVMWOubbL3SVr/cwyBxwtn9PVwqqRjs+6blVhrgbuNVsH
jTN/wAxey96QgvdC9rmBsgBLJABlpwcfF6lUN1tVXZbg+lqmFj2H0XAj0h3HkrT4YcTHdpF
Y71MS53o09Q4lxccgBh5HnzJ3E45K6Y5GyNDmnIKi/Ez+T+7/q5+sKD8LR/u7S+bv23K26P
3hvkvuqThqpNWcXKq6sgLKa15gkY9wcM7XsBx6yPBZDiDZWXDS9TUPJHsUGduO8hpH2qotP
XCa2XylqYC0O7QNJcMjBOD9C2h0/ViejYQ7Ix9gWZRERFwtX+JWoI9Q6yq6ilq3VFCwtbTk
hwAG1u7AdzHpA9y+dFxCv1BDFFA+n2wsDGbos8gMBZdnGnWDG7Wy0eP1cfvWC1Lri8arjjZ
dDTu7LOwsiDSM4zz+IKPK8uEt9ZVWWOmdUOlqKckS7skjLnFvM9eStiN25gPiF2XB6LWy/t
3cZp2+Nxb9imd80lHd7fI0xjeBljsDIPn8Sp6voqm0176eYGOWM9QfXjPJXRwr4gsuFOyz3
GcisjH3suye1GSTzxgYyBzKtdjw9oI71XPHT8h4f12P9l6wvCcf7tQfppFbtN7yFTn+0F79
YvKo/y1BuH/AOOJv0X2hbD6f/Bm+Sza+U0TZWEEZVA8Z7Gy33qmuLXc6wOaW46bA3968HCi
vlpdQzR9q8ROgJ2bjt3bm88eKvqtm7XTlYf+Gk/ZK1Rrfw2f9IfrV+aOkYNji9uOXPPJSbU
+tbPpW1tqKupa6WXLYY25dvIxnmAcYznmtZ6+sr9S3uWtmaJKurkBdsbtBdyHxK1tCWw0DY
YACMc3DPQnOVb1GCIBlfd3uStTtZ/lvfP7Qn/vHKweG80TLfRB0jWnn1OP5yt43e30FuNTU
1cTIowNzgd2O7oOarzTmsRqrirWvgqnvt1NQPFPt3Ma8CRhBLTjnzI5hWVEGSuyML1NaAMK
B8UtONvOmqhzdjJadpmEhZk4aMkDwzha922vmtVxirafAlhJLdwz3Y+1bSafrWVVK0tcHA9
4UL4yWFlZp03ABxloyCwN79zmtP0KhmlwOGkjcMHBxlXno2hjprRTUcOSxo3c/FxyVZNtpx
FCOS1+op2604nz3OoidENwlAB6OjDQOf8A7VcVnp+1l3kdSovxm0ubjaYrrSwPlqqTk7DwA
2LDnOOD1OcdOapKhr6q2VbamlkdHKw9xx8qvXQXFa23Snp7fdZRTXB7hG0bXFsp5cxgYb39
T3KymSRzs3Mc17T3g5C5DAO5d0RERdJPe3eS1AuX4wm8/sUk4efjGfyb/iWw1g/Bm+SzCqf
j5+T9t/Wz+wVVmhvykj/MP1hbHac/BWfmj6lnUVX8eWOfpGh2tJDa5pOO4bHqi6D8Y036Zn
1hbJaRYOwZ5fYFMR0XKKBcZGj2u6139eL+8atcWMc94a0EuPQBbJ6KlcaOJp7mD7VC9a/y2
Wv9Wb/mKxbTC2WPaQo7rzRkN3oHDswJG843jq05Ge7vxhUJV0lTbKx0M7HRyxnwwrw4Wa/F
3pvuXXzNbVwACMOIBlHpdOfPAAz5qT8SXh/D27kH/wAOfrChPC38naXzd+25W3R+8N8lhdd
31mn9I19X27oJnwvip3tIyJSx23r6wqL0ZrG2afdW1NwFdPV1rg6UxsYWkgk55uHM5Uwm4s
6SqrfLR1VuuUscrS17TFHhwPd7tU7UOjfUyuhaWxueSxp7hnkFe3CW9Gs09FE4bfYzuwHr2
tbz+lWg07mgrsiIiwGtr8/Tmla25QmPt4mAxNkPJxyOXyLXjRtmbda2epqYGTU7Glrmuz7o
8x9qnFLou2SHJtkRHkV7f4D2j/6PB8hXzm0NajGdtqhacdQDyVT3ygNtvFTSbC1schDcjqM
qQ8NbybbqFsD5Wxw1Hutxxlw6D6VshbphLTMOe4fUvYuD0Wt18/lpm/tJn2K7bVA2aHBGVD
+IWgY7xD7Ip2tjq2DDHnOCOfI8jy5qkJI6u1XANe18FTTvDhkYLSOYP1FXnw04lR3uGO1XO
QR3CNoa1xIAnAHUc8l3Ik8sL7ccnB2hYSPhsf7L1iOE/wCTMH6aRW5Te8hU5/tBe/WLyqP8
tQbh/wDjib9F9oWw+n/wZvks0uVS/H5uG2UjvdN9TFANB/j4uzjbHn/qC2BZIX6ZrM/Bn/s
lav1v4bP+kP1qdW7S1ymoZKSkuxjicwtEbnYac9x9HpzUFqqd9DXTUspa58Ejo3FpyCWnBx
6uStHSzLfcbfHNQ0tPTyv5TMhzhp8O/wBSsfT1lEGHlv8ArmpYxu1uFy73JWp2s/y3vn9oz
/3jlktP6TortSQTT1E7DJ1DMcueO8KTt4WWV0e77oV2cf1P3LHaHop9Oa5q6aUEfxVzWOPR
43s5jx6K8rNKZIwSe5ZheS4UzKqlkikaHNc0tIPeCFq9rmxyWHVdZTP7MMlkdNE2MnDWOc7
aDkdcBWNwfvzpqD2BJsaKZwawA83AnOT8qtG8CJ9onfIQGiM5JWpUnZ9o7st2zPo7uvxq6+
FNxZcLcGyStfPEQHjPNoy7H0BS3iNqP+DejZ5YZ5IKuoHZ00keMtf17/UCoJw2t3sfT3s3t
C91wfvcD3FrnNVq2WmDIQcL13GmFRA5uOoVK6z4csdLNVUDRFM527bzDSc8yeWfFVlW0NRb
6gwVMbmP6jIxkeIUn0ZxEu+l5qelbN2tva/Bhk9ywE5cR058yVsdarpBdaCCsgdmOeNsjM4
6EZC96IiIuknvbvJagXL8YTef2KScPfxjP5N/xLYawfgzfL9yzCqfj5+T9t/Wz+wVVmhvyk
j/ADD9YWx2nPwVn5o+pZ1FHNd2yW76Tr6OnibLPJCREHYHpY5cz0WrQ7SkquYxJC/zwQVsL
w7uja+0U0xeHPLG78dztoyrCByMrlFXHG260lJox1tmkLamue0wN2kh2x7C7n3ciFR2nKSS
qvERY0ERHe/Ph/orYLR8JbC3/XeVCda/y2Wr9Wb/AJisqxdAs1U0zZ4y0hVVxD4fNucRq6M
bKuMejy5PGD6PXAycc1TLH1lpuAc0vgqIH93Igj7FaZ4iRal4b3WgrSIrjHT4cCeUo9H0hy
AGST6PqXt4W/k7S+bv23K26P3hvkql423Sprq62aYo3RyeyXteWBwyJMlrQfD3Sx0XD6xth
gbNQydsI29rid3usc+/xyvdHw500WZdbpc/rD/3qF690tSWMU0tupXxxO3dqXPLv6OOvmV6
+Fd+dQ3R1vllAhl9KNuOr+Xf5BbCUMwlhBXqREXCpTjxqBzquj082EtDGCqdMJPdbtzdu3H
qznPxL4cPrS2CzQv2ubJVHdI1wIwQ4gfQrYtdqiEDSWjp4L3/AHNh/oj5Fw62wkH0R8ipHj
Vp/wBh11NdoyBE9opywNxl2XuznPh6lWlHUGkrIKkN3GKRr8ZxnBzhbOaNuwuNnpKkt2GaF
j9u7O3LQcZUpQ9FrdfP5aZv7SZ9ivOxe4H+vFZarpWVEZaQqr19oGO5ROqIAGVLAS1wb7rk
OR5+rr3Kmmuq7PcjtcYamne5pIPQjIP2qe6n1y/V3DosqYWw1FPXxg/fATINrznGBjrhSPh
P+TUP6aT61blN7yFTn+0F79YvKo/y1BuH/wCOJv0X2hbD6f8AwZvks2uFr3xqvktfqttuEr
JKaiYHR7MHDnAbuY8lidBW55qnVpcRn72GFvUcjnKvVjC3TNZn4M/9krV+t/DZ/wBIfrV26
Zou22/Eo3xQ0bLBi8UsILQMThoxjmADjPPJKimidTN05eGvqGl9JIdsmDjZkj0uhzgDotlb
NV09XRRTQEFkjA5p9RCya4d7krU7Wf5b3z+0J/7xynXD+lE9uo/Xn9oq1YLE10A8vD/9qO3
HQ5k1JDdm1JaIYuz7IR+69LdnOfixhS+0QmFgBWWXDhkEKmeNOl+0jZfaeHL4htqHl+MMzy
5Z8T3KvdB3h9n1TSODDI2oe2AjfgN3Ob6XTnhWjxT1V7H0rFZadu+e5kN7Rs210O1zHdMc8
9OoVcan0ebHZaKpMZZU4DKmMHeN3pEuznGOQC+/DG+/cm/mmfhsdVjc4nGC0HH1rOcUrvW6
m1HQact8jJYmsDhHyGJsvB9I+rCsG2UrcxRsjaxrABtaMAeKmdHF2UDR6l2bUU8sr4WzRuk
Z7pgcCW+YXkrrZFVMIIHyKB6k0LTVzHdpEHDxAwe/vyqRv9pdZLxPQOeX9ngh23HUA+J8Vb
vB68zPsXYTSF3ZzljMno0NbgK243bmAruiIi6Se9u8lp3VzCoqnytBAcehWf0JVdjf44P/A
D8/Q1xWx9gOaZvksyqn4+fk/bf1s/sFVZob8pI/zD9i2O05+Cs/NH1LOrAaz1NS6V09UV1Q
Xl5btjZHjeSSBkZ8NwKwXDc3eXRzKm9XJ9fLWv7eJ0jy5zIy0ANOfWD8qq7iZo6S2XZ9woa
XFJNzcIxhsZAb9ZyV5uG+r4tP3E0tbIWUkxyHZ9FjvE8/UtjaOds0DXA5yvSvnPPFTQPnme
GRxtLnOPQAd61r4lavdrDUYZTNeKSlcY4GP6lxwHHrjBLRhZTSGnJaKEeyImiokdk4HpNbg
eifjCubT9F7Hp25Hd+9UzxFv1PHxSjraeTcKKPsZCO57S8EfSrhsJyGqRdy81XSsnjIIVR8
Q9BCta6tpI9tU3vGMPHLryyeQ5KnJoZKeZ8MzCySMlrmnqCrf4WTD7jQR+BP7blcNIcU4Pq
Wv9DLQax4sVd0YZo4QRVQgEA7mbAAevLPgrZtlAKmQucFnhaYwOiivEPS4uelqqKJwY5je1
yf6vPw9S14ttfLa7jDWwta6SF25oeDj6FtFpmvbVUcbg4HcO5SBcoi+VTOylppaiU4ZEwvc
fAAZK1T1lepL9qu4Vzql9RCZ3inL3Z2xbiWtHqGVdun4RNUMIHIAKf07NkTR6l9VwoNxWtd
PW6NrZpmBzqZhljOBydzGfpWtquThFfO0txopanfNC84YSSWswAPiVyRPD2Ahdz0Wt18/lp
m/tJn2K8rCRsH+vFZ9eSso2VEZBGeSpbiLw+kdPJcrbETLkmSIY9Pn1Ax1595VUK5OE8v/w
ADij/9V6uKm95Cpz/aC9+sXlUf5agWhKiKG9uZI8NMrNrAe85Wxen/AMGb5LNqG6+19b9J2
qaNkokuUjS2GFvVriDhx5j0QQM4581r1QW6s1JdJpQAN8hkmk/mtLiT9PNWrpeyiLsYYw4s
iAaC7r3KyK2IQaarc8gKWTP/ANpWqVU5r6uVzTlpeSD481fuinslEb2ODmnGCPNTK72yKvo
HRSMD2uGCCFrJqqwP07fJqIslEIOYXy4Je3x5evKnvCziC+mqI7Hc35jd7xMc8uRJDiT5AY
CvKKQSMBBXd3uStTtZ/lvfP7Rn/vHKweGUsb6KlY1wLmHDh4ekrqpPeG+S5khD+oUB13qep
pLnb9OWKRzrhPM19QISRJExpY7nzHItLvHkFP2zNeeRX0WG1LaILzapqKoaXRSgBwGPEHv8
lqtPBWWi4GKZj6aqp3A4PJzHdR9ilelxNq3VkVfcmRSR0sTWStIJ34YQ08888gFWpcLI290
E9PLvDJ2FpLCAQD4ZBVDV1HU2K9PglidHLTShzWydcA5aTjxGFKtD077xqee+Vkbmlr3SMd
Hyb2hPMc8noVd1lpskPIUjaMNAVO0V4+4XHS5+yy9kFwIiiGeTnu7MA/QVb0UzZByK5lgZK
0ghazcUZ4ZddVradzXxMDAHN7zsbn6VLOGVJLRUcW5wInd2ox3AtHL6FddJ7yMr7oiLzXKp
korZVVUUJnkghfIyIdXkNJDfjxhUnqLiVru5xNjoLFWWlv8A8zFMZd4/9zOXxKsn2u4R+7o
Klv50Lh9i5pobjTVDZqennbKw+iRETj6FZ2g9c6tF4pKC4UlRUU88wY6V1OGCNpxz5M+3vV
q6p1BVWLT8txoLc+4zsc1op2Zy4E4J5Anl5Kjdeak1TrOSFtRYqyipIAC2n7Bzhv55duLQe
hxjpyUPhpblSVDJYqWoZLG4OaeyPIjmOWFYum+JWq7TTdlUWGoubs+i/szHgeGGsXuu3FbW
tZT7Lfpyqt0n/mNhMv0Ojx//ABQW8VGrdTV8ct7irZXEhpcaTYAOQ6NaAry0vCLfbKW2xym
VlNGIw8jGcLLXi0RXCgkikj3Ne0gjnzBCpHU3DaalqN1qaA0uIMbicNHPvJOV20vrXWGlXs
pX0VRXUUDHNbTmHABJzneGlx6nv71KIuNl8kfsj0dI939Fsjyf2Fgr7dtccRah1vFDLbqOP
7+IJm7G5HL3ZaCT6R5Z+pe+y6Go7FI2d7zVVm0YcQQIyR6QxnB6/QptYbMS/tHt7/3LG6r1
9qCwXWttFs0vUVMccYEVaxryMuYDkDYQcE9M9ypO4UV8rK6etrqCsdUVEjpZXup3N3Occk4
AAHM9ysCw8S9SW6ljik03UV8rfdS7XM3c/AMwFdlrrnV9spamSIwyTQskdGerCQCR8S9i8d
dRMqIiCMqkuJmiKj2SbpQxl21mJImtJJ5uO4eJ5jkvrw4ZPSW1r3wvDmBzgwtIJwTyTWGt9
U3i2VNlptOVtLTl5Y6Zkb3do0OGP5nLpnkVCNPT3fTl09mMtNTI4sLCx0Tm5BIPh6ldPDjU
9dfpKuOus0lvEDWFjn7vvmc56gdMfSrCByq019re92+419jpNLVFbTmEMFWwPIO5gz0aRyz
49yoqS03KI4kt9Uw/1oXD7FN9E601Bp2JtELPUV0W4CMFjm9mCSTzDTnme9X7a611dbaaok
jMUksTXujP8wkAkfEvaix9+uM9psdZX01K6rmp4i9kDc5kI7uQJVB6u1drnU4nppbdXUlul
LT7EbS52kAfz9gccnn171CHW2vYcPoqhp9cTh9imeltaapsk4LrbUXCEDDYux24PjkNyrt0
bqSq1FZG1tdbXW6btHM7F5OcDGDzA6qRA5XgvdfPbLVNWU9K6qljGWxNzl3yAqi9Wa31zqK
KWlFpraGhmj2S04pN+7mf5xZkd3f3KAPttfGcPoqhvnE4fYvvbXXe2VsdZQRVEc8Zy1wiLs
csdCMFW3wy1hq246gdSX1076PsHOa6SlbGA4EY5ho8T3rNap4j32zXWagodK1FbEGejUM34
yfJpCo+4U1/rrhLXV1FWOqZnbnyGnLST44AACsDSfETUdtgpqGbT1RWkODDOWuZhueXIMxy
H1K8KWo9kQMkLdpc0Et8F9l4bhQsqYyC3Ko/iNoYwSuuVBC7cffWNBO7l1+joFkeFkM0NBG
2WN7D2juTmkHvVo3681NisD66kt76+ZvuYWA5PInuB8FR3EDUF+1s6hdUaXq6D2GJMYje7d
u2+LRj3P0qH00F0oapk8FLURzRnLSYScHyIVjWHidqm229tPLp2orpgCO32OZnmccgzHLP0
L7U2pOKmopp3UUxoIRz7Kop42YBPQFzMlY628MJ9zai/VmXMkBMDDvEje8bgQRnopZSWSJg
bTUdP2ULejRk/Seamlks7aZgJbzUCvHE7Uk1NW27+BFUGSNkhEuJOhBGfcfGqektVyiP3y3
1TPzoXD7FPdBaoulrnt9r+4c0sbpmxvnIcNoc/m73Pdn6FfsT2yxDyUH4gaSjvtrkYGDtW5
fG7nycAcd/rVAS2q5UdU5nsOpDo3kBwid3Hr0Vl6H4ialt7ILXW2iorYzJhs7oyzs2YAxgN
59Cck96lepOJV9s17noKLSVRXwRtYW1DN+HbmBx6MI5Ekde5UpfKe7XG81tymtFXTmrqHzF
hhd6O5xOMketevTF3vmnK0SUtDPNGXBz4eyPpYPjtJCseDi/qNkYa3RFQ4DvBk//AAWOvfF
LXVcxgtdjq7UWn0nNp+23df6cfLu+RR7QUd1i15DcLhS1TXOEpfJLEWjJafEY71fNrldMAT
3rMjousjQ9pCoHi9pp1NfIrhRUch9kt+/vbuduf0HlyHcvTom2y0dLFEQdz/SOW4PMZwrgt
lGBSjI7lTPGPTj6e9U9xpqeWR1UHCUsY4hu0MDc+GclfbQtskpKOJhDgZT2jmubgtJA5fQr
otcHZwN5L39ypnjRp6511fSXSigMkUERY/s+b92Seg59ywmnuJuqrBT9lX2qevja1rYu0j7
LYBy6hnPu6+C9964raxvFubFabDU252/L544jNvbg+jhzMDqDn1LEWfQVYysdX33a5xIeyN
rs7ieeTjGMcuSsjTdsIma/bgeSn0TdsYC+iIi6v9ysLcYJZMhpPyqM1mnH1RO7JXkZo7Y7c
Bz+JZegtMtKRgn5VJaZj2xYJWOudJJUAgKMyaVL5d+OfxLI0dompgACRj1r2mmqMY3H5V45
rZPK7m4/KsraLYYObuqz2wFm0hYuvs0NSCSwZ8gsBLYXQuOwcj3LintoppN8dPEx/wDTawA
/KvU6nqJuRJ+VfelsQLw54z5rO01IyBgDWgLpWNcYyGqL3C0SVTzk9660NnlpnDBPVSWhZI
1oDisgOiYysdcbdHVMILQfiWFpLAylqN0bA0DwACydRA8w7AVHZrFJJNvOeqy9ro5KcAZUg
izt5rz1jHPjICiN0sDqyUkhfO36fkpJAW8lLaBj2MAce5ZBcrpKCWHCj9ypZZsgE8/Wo3Ua
YfO8udk816aKwSUrhtJCkVBDKzAcT8qzTPco/wBzyWDudNLKCGk8/WovV6XdUuJdzXxi0gY
nZaMfIs1brZNTkDJxnxWc7OTscZ7lH6+zSVLzkldqC0S0pGCVJaJr2tAcV7kIysZc7XFVxk
OYDkeAWJobCykqNzGBoz3ABSRrS2LAWEutJJUZGeqjE2lXSS78c/iWQo7TNTABpIx617hST
uGC4/Ku7LKZT6eSsnSWiGDB2DPkFkmsawYAwvDXMe9hAKidysD6uQly5tthfSSAt5c1LaJj
2sAK+9RA2aMtcAcqJ3bTDJnlzWgHyC+VvsstK8YJ+VSJkcghxnuWBu1okrCc81iqfTD4JQ9
oxgrNwUtRG0AOPyrmWCpcMbj8q8jbVNJMC4k8/FSe20nYRALIosNerXFXwlskbX45jcAcHx
WIt2nmQT7to6+pSuGMRxhoWMvVrir4dskbXjrhwB8FibfYGQT7to6+pSqJgZGAF9FjbnRCp
iIworUWHLzvjbI3PR4BC+8NJLDF2cTGxt8GjAX1hszp5A6TmpBQW+OmYMNC965REXC6mNp6
hcdizwTsmeC57JnguQ0DuXBiaeoXHYs8E7JngnYs8E7FnguwaB0XZF0dG13ULoaaM9y5bTs
b3L6BoHRELQeq69kzwTsmeC5DAOi7IuMZXGwZQsae5dexZ4LkRtHQLtjCFoPVdeyYe5cdkz
wXYNA6Lsi4wupjaeoXHYs8E7FnguRG0dAuyLqY2nqFx2LPBOyZ4LnsmDuXOxvguOyZ4J2TP
BchoHQLsi4IyuNgzlc4XUxtPULjsWeCdizwXIiYO5dgAFyi6loPVdeyZ4J2TPBdg0Douy6l
jT1C47JngudjfBdTCw9ydgzwTsI/BcdgzwXIhYOgXcABcouCAeq6iNoXdcEA9V1EbQu6Lgj
K6OhY7qF19ix+C7tja3oF3RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERERER
ERERERERERERERERERERERERERERERERf/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAODAn8DASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAABAUCAwYHAQAI/8QAUhAA
AgEDAwIFAQUGBAQCBwERAQIDAAQRBRIhMUEGEyJRYXEHFDKBkSNCobHB0TNS4fAVJGJyQ/E
WFyU0U7KzJ1RjgoOSoiZzNWR0hJOjlMLS/8QAGgEAAwEBAQEAAAAAAAAAAAAAAAECAwQFBv
/EACwRAAICAgIBBAICAgIDAQAAAAABAhEDIRIxQQQiMlETcUJhBSMz8FKh0eH/2gAMAwEAA
hEDEQA/AMXpwaCQ+Ywwpzx81q9JZTBKiS5AbIX296ycnEpJBXK+oDvTnQpjGQBhmYZ/SvPl
vYpGjEcogZ5FBGdq47Yokxh44nH4ieWFVb/2WASUznDD8JNE2qoC2MEKMkismZMDaDLEFwX
DY2gdatabyYhl9wY5XA6VZNKtvOr7SrjgnPvVH7Pzdh5UD0tnGKkA21m85nmBxkYI96sljY
BSSAB0+RQllMwvGjKEb03Z28A5pkygOCWySOnvUyAHGHZQTgAdAOmKOs2AYqTkOO/agGKiU
ja2M9T2qcExEoY9Aa8vPEpaY1KgcEkEe1R25IyCQanuJG4H6Zr4DJHNef8A0dH9kGGASamp
woJ5GOlS8sNgKQSOSKioxkqobFFDLUQHkg5PXFQkZlJyQR0r5Zt2e2D3qDqDknqTmlKS6RS
KjmMgjP5V4zAgnPPuavZSeeBgc0PgeaVTJOOAO9JJvozejwyE5HJxzzUgzAAbQABjpQF9qN
lYc3l1HG+MiNT6jSiXxlaxMyRxSMAuRnAzXQvS5JLSIt2adWwhHXJ/SpIcnjoP4Vlm8W2Mc
EcihmmI5iPY/WiIPF2nyMoZmjB6k0S9Fla6KUmjQtJyMHPeppOQcbTwcVz7UfG9y85S02wo
r8ZXJI96Dg8ZaoCwE0Z3H98YAArVf4zLKNuiuUjqPm5469+akD0Nc9sftDVnAu7cHJxmLt+
Va6w1iy1GFZLa48zI5BPI+orlzehyYvkilP7Guc/SvDxmqhKDwannrnnNcfB2aXaPfqa+qI
x3zX2cd+KKoD084I6CpEYHsaiD0+K+JGfb60wPgOMEV5jnipj3r084I7VQUfKwCkV4ME8jF
eV7g5z8VSEejnOeg7V4B0JBJ/nXxr0ZA5xxVAfEZ7/lXqDBAxXx5OSMVJehHTJqogSQjdyM
969XaQAe3vUtuVJBIJ4r07WGdoGBXSogJPETMIrVC4XdcKOR19qZ26n7y5LNhUwFPzSfWiJ
tbsoPNYbJFfA4xWgtU5kZgxLvnnt/pXu4I8cSX/fswW22fMp3MMZAr5eQByOO1Wk4cqOeO1
RZRknnkd68tw9zaNSGOMgA4OPrUslVxgjP8K+LhSAmOe5qBc5JLGmuMfJJMNtOeR25qLPlS
QDj2qG4sSP5VDDAEkMQPY0JvpCJKolJ/CpXt70NOQhJO5WU96uSXy0zuAOMg4/nVNxMLnId
dpA6qO1bqCcSWUv+02hWOCMNgdaGJ2blOckcc9PmpNAcbkkyhPJzXgfywFdlK4xV/iA+cMh
XkEEfiDVASnAAOQW6/NTCZUlCOR2FDOnqxtLZHUij8YF4n9RjICge1TWcOSoOWA7npQWPLc
hhkn2PSrWdYwWQZNJRp2I+uYR5pYHdggZC0JJAEcq3pI4BB60Zb3HmghQMYxkjrUZomkckY
DKMEn2rVxpWIASXymO7nuc9qIR1mUSDHpGSDVbwJNGSZMP0KjvXkESW0Iy2CxJxniplBVY0
DXV08YxGWYFvUPavIpWnKoGAzg5zwKJu4IZIfMA25HJHcUmimQOUyRg7cDnHx9K2hFOAgyW
JpNwGQrZwD3/0q2G38qPIztIyTmvoiJHUSMyFgcY+OPyFWMAI/wBkd2c5x0xWnC1YECsczz
MBgqBwDnZ8ivoZAVYoxEZJXp0x/WvdKhIuFEjKPMGCM9KN1e3t7QxkelmO7APUjjmteNiB4
VYnEmQpPOe1WOylCQoDn+QoWG8WSUbiSoPBHc0Qx8y5WM7VXbu3E/lisnGmMlDOCfwnbjv3
q1SgJTeCpPt1xQsLA3DEupKHaNvP6flVzopT0jBHY96TXFgFRDEWAFYHng9M0PcFRkh9wA6
VTE7AEEqrA8bj0qDtuTau0OT1z1xTUb2I8kdQwXZuUrnJ719FOY2CqoPHCivVEjxhGxEBxn
271WyqJBIZBnOPTVuOhF7iERO4lO8H0gdxVUDlbgqpztTj/pqLCMoFG4A8/SqTJ5ZBCHBGe
ePpWHGwDyzLGN3c/pT/AMPQqus28nmFy24jjHVTSCFzJtIIGFGQRnNOvDEssuswBnTaobgD
k+k0Yl/sX7KOPXyvlWB7Z4PX3ozRCWndXbayHejDv7j9K+uVyTGxwynHHaqbYmEr2Mb103o
b6NykYkijAJYlck++KusZAdy7SrMevvQSy7EjZWMik+rB6UVYN6pN4I4yD7c1i2YtFVyz+a
SME9w3f4r1QHjLKFJx6snrj+tX3dqmC7ZILfmKpiGQiNtA7/NHgC4SOXR8EgJtHxRgwMYBw
f3hSq3mMzyRqTvQZbPfHBFNoTG9uCAfSO/Xis5sdFDHbKwJPIxUogThRgZ968lJBBAyWOfp
Xq7gSoUEjtmuTNG1Y6HEBAtgCQxHt2r5R78EfxoSykQErlgzDgEe1Fu3Az2ryZaZutokZQM
genIxxUVUxgAKQPmoqMDJ7+1eqxyeuPmlysLPTknBH6V82cE5BAqt34OTgClOp6rFYqGL7Q
RnpnH1q8eN5HSE5UH3WpRWyEsWLdVRB6j+XYfNZDUvFUk0pit51jiXOY4PxE/L9qTarqtzq
srAsY16Nt/E/wBT7UuXEI8tdqITnAPFe96f0sMa32Tdh1zdxmMvHDGCfxbvUR+ZoSTVZJCP
M8kBRtGVAoC5vVyESQkd/V1+lCCZWky6k/U9a7lAEMZ7qRS0ixqu3qUOcE1XbSl5ZHJyAMh
QOtAGZRymBkdu1U+ew5Gcjjg4zVqIxlMFjjEjEDcfxZ5NCmeNhsHBznJNXS2zvGrshJI6E9
Kp+6xxgefMiAc4AyaKQWfGYkE4PB6jtV9veyQMJIJGjZeuDjNBARqRt3Ek8Y716WXI9W1iO
ppuKa2M6V4c8WzTAxXhMqxjk9ZFH/8AsP41toJo7iBZoZFkRx6WU8GuDW9w8LqyOVZRlSp7
+9brw/4qWIxrIyozf4qAel/+oex/nXh+u9An7saKizoJ6V9jkEmqre5iurdZoWDIw4INWEg
9TjFeDW6ZZIkcV8CCT3HSojn5NeqO2RSpBZNTkEYqWQBwK8BAwR3r3Ix061JR4Oea9wQc5z
X3HavQMVSA9Az14HxXxwBjPFfZOMdhXwODV2B6MMemKkADyOSPavgB1Ar5Rk4qogWLgJknB
PtUwCAWwuMd+9Vg4B9zUwM4BbBPeu3HukS3Rlr4RnxkkaciMZ4bqcVqbRCII+STjJyfesfB
I1z4svJF2tsdhvA/FgY4rZxLsiCjgKMCvcnqLoxgtHhAU53Yye9RLEnBHB/jXynLAhgCT37
V8wPGT0PUdq8zvotsgrAY9IJx3FQyQQFHWpkMBkAHHtUCxZgCPy9qOLJsk6AAEDABrxyNmS
SAw5qSneCvXB7d69IKhiE3ZGME1tGIgEgK+CQR1PPWh/Lk7bevA96MbIYLtULjOfeohQJCr
HcGPpwtdMIWgA2hYMGPpBHRW6YoiCKNyVb0pjkheTVxZYXKmMAEfiJqvc8h24IXuwbr+Vaq
AFRit4S3kBt2eh5r6JTMWIBDAY4NEqWVfM6Z6k0OyJ5gZCc5/Sq4JAUSRbASwJGfxUOyHYP
2qLyfxDk01lRJI93pYMOfc0vltDmPyZdu4jhugqZY0IDYEJ5kZxtGcqtegsQQQxRhwQOteN
5hLCKUDcccjj6VbEfLkaEc5GUye/tUJeBC5pSjuOAQPSx6nFDG4YuyqdwU5HHSmlza7IPMC
NvQbiSeCT2pSyyRkkAkkbuB0z1FPhQBEjRTR4Yk5G8kHqe2KH2RQRLMSskhBHI6fJqVyuVQ
oFGwevaOuOn5UMjSmU4XdGDuZD371rCOgLFLlcYzk5Jz1z2ppbLCS6yMpiIwFDYx7UEMr5h
kIVpCMgdVB5zVyogVZBGSADtAHNVFAC3VoltqOBJjb6o2J4I7fWr71otQtlkjDMUAAJPFe3
MFu8vmXNwqekbEB5FVWUAMMkKEOCfwBux/rWiAps0McshlYERnkrzg0VdzRgBtoPGAB3qLR
PbxrDCoyTu4Oc568VJAyW6MCpccHI/3zWc1uwPIVXyQwAjKv+AdRRqtkkOD6jkjuaCQ7wEj
j3u74ZvbbRgbCAgD1ex61M1ewKJCgd2k3BieFB6fU1ctxbkZWIZcZ3Z7UtmaWSXAZmUjJ46
Gr7aHZETGx4XJUr1/tV1SQHt4yukcYkJU8kjsK8iWAW5JRUJOMhuRQzsZbsxnJ2nHC9am5w
dhChGPUjpjtUyfgVFyviPrlhxyOPoaEubhg6oSCFG3I7+9WXNy6KYSoTdJ1x1B6Zqkx+Z5I
RvMkwc4Xp/rSUaANtVlEqtIGGwH0kdscGtP4WO6/tWK7WO4MMYydp5rLwh5XZBKY+53HkYF
O/CTKut2QLszyh2bLZwdh4FRFf7F+wOaayUa9EkeVSQduxqLQiQGQEhig3fOOKP1KBXiJMY
HPT2zQ0SuEhLDKEkZq70WPbCYvp0MgkAYnY4I9qbWfDgFSTt6471ntFmiZri2JAOd6knpT3
T5pndWl3AZ2c8YHasZaIYXdsYZRg5GeM9s1VMvlY55X271K/OZwDwrLx8VVtMgVFlCsBjc3
SpUhAWmDN9cMTuGM8++ac2zqQQg2gHoe1KLIf8AN3W0jBAJye/emNm22UKcgkZye9KYUFSx
4hABBIOcmqFb1FmxwcYHeiZWVkZFHPX6UGSAMDkqf1rGStDCY5HS4V1YEE54PT603JBAxyD
70ljYFQScZHtTa0bzLdSOcHFeVnVF4+z3OOAM14AccnOO1XAcnjrQOo3sNhbtJMcKB0HU/F
YQi5OkU0Ba1q9tpUAkmwzt+CP/AD/6VhbrUJr2Vri7cGM8hF6VPUb19Qu3vblgdowAeiDsB
SebzLgAuGSH91QPW/8AYfNfSem9MsUd9kPWyM1yZWKw5Az+EHr9TXzJ5NqzySBiTjC9PmpN
5UaJGx8rPPlIv9epNA3lwI9qg42jpmuxL6EUtIMkrEq4NDMwLEYLE9BnpXzNJIC0gIB6VbF
GCCyjr8dK16GVKmc7hgY7HpUQFJyMjHsKIdcRAIvPFUythwAVPAPHfNNbGXR3MkR2NJlRzR
0NzaOAG2hj9KXQKspIwDxzntXzwqSRhRjpx1opAHXFkshYw/syB+EN/KlzJLCcHDAjkGrI3
mhbCkjackYzj8qNWaGZFEwU7h+MdqAFqNgEKep/Ce9EpL6wYy64IPJ6f6VC5tZIiJEBKk5z
7/2qlGZnyeGBzRVjN94T8TrbEQ3TbFJxuzwSa6IkizIJEIKnpmuCLOACoPfnNbLwr4wksAL
S6LS227CsT6kz/OvE9b6Bz9+Pv6HZ0sZxyQPpXoA6jtVMM8VzCk0bo6uMgqc5qYOeAACD3r
wHGnTHZapzgDvzUyCV9xVJGASOKuHQbSCCKhlxPg2Bke9eqecmojqc9BUlIBIFBRMc9K8BA
JBrzJB9q+HXIpgSycZ7Cpg5AJ4NVlhivs4IGcmtIiLQcn2/rX3mKoZywUKCdx7Yqskjg8Gh
dVkMOjX0452Qkc/PFd3pY3lijObqLEHhYtNNPISW3zY57ZOTW1DYQknqOhNZXwZAItKhdlI
JJI+e1adgnljAzjgZr2Mj4w/ZC6KgxPI78nNSD7gAQCvxXycIAfarVUHHHbtXDjVjIrlVJJ
ySOgqsRmNAQM5OTnqKKwh5Uc57V44yvGOO3vXVwtiBVYgMCucHrivmY4LEkDOPpUiygEDv1
5rwyAAbYw+Du2ntVxxgVBMqWK4ycHJ/FURsLkhiGHAGelXsXlQkR4zzz2qkpggncwHua6Ix
oAW5d4CEVdxI4fHSh1mmDn7wRwDyO1Gyws/KS5yPwmvDHIDh4s4GMg9PyrVJgUf8QRQ25cK
o646irVnYlTEA8ZP6UM0UIJyz5B/8QZA/0rwP5c+xSrDnoelN6AMkkLnCkBV7FQc1U2MKEZ
Qccrj3oIPsbaoZnLZweQKtadoolM6ZDudpUcr7CkhHq22ScLxnG0c5NBzRsS0sfJQ8E/hNG
iVPKCgEHOOaDf8AZlghDIOwPXNRJIKLppVkhjZT6ScbR2pNe20tpckDd6h2Gduabwqy/s5A
NhH4SKG1NHS3Ludu4Ywe657/ADVVoQvyIU8osXYrtPzkfyqSWgVYwWIZPTvA6g1MIkcqxKR
weQO47D+tEBmKsrMFQAgkdfypIAUzpFMEWTKy+lyVyQQaMVWdFAzGrDK7OvBpYFM135YAQg
blHwKZxq8cRmZSAoCgluT+X1qwEl3tF/KWQMqtjluuOwPvUrFSblSu5WKk+rt/arb1PMvY2
UKCRk56Nj3qENwWu0jON37x7n6UgDdQnFvFECHWTZ6m67s+9AsDOim3fewUMcHo3t9aIvZZ
LmIGTPmK21Qw4P8AvrVFtHdREhIQsjcMwHDYGR9DQ1sBrDa+WY3OVdjnnpnpVMkkjXIZG2o
h6heM148tzKIkDAlVy69etDTsIztQ4z6mBbpScQPoi8s0jshZc8Z46VKa4WGBI0Ykk5OB1/
OorNI6vgYwckEeo1BD5l2A4G0DDfP+tD6AvixbkzPIWJJ6HpmhpZSsrenPO4MT7/HeiCDGj
ARttTjI7nHFBuWhmiZmUqSHJI6e4qK5MAhYWu4pZdylxjr8VCaP9piLKAHIwe9TtAXVyW2s
RnKDp8VGVkQyKwJIUFQO5FS7sRW9yQ/7VVXB7/Hen3hCUy+IrR8DB342jgeg0ilVbq3KBl3
A8r7/AJ078IZXxLaBeEO7K+2I2qkqmgoz+sQKZgDjc6YwO2KQIWMUsW7LRtn8jWvvIIpHyz
YKnBxzis00AS8YBR6hjnuKyi7RaA4y1rf2su7CSHDcflWuZ827MHyUT0AN04rPXsB/4cQCQ
8RDdOhFMoH8zSwztjdEQSO5xSk7VkvscyrI8MEjEsSgySPihnk8tWz0AwfmmduhOnW+TuZo
V6d+KHttNQNI0zhipwq9sViAqsYpIbmcurKzKBgr0pjEwVgQckHgiqGlYapegk+nb1PbbUz
kgAZG7v702AyByMkjBHOB1ofawVs+kAZAIq5PVFycjHv1qLqQIyWyQOMnrUAQgQEBN5I/lT
exI+7kDnB7d6UbmR8jAJ9qb2AYWikjAJrzPVKkXDsvdhGpdjgAZrDeINV++z4DHy0BAA708
8RXzhDaQAlurkHp8VlViBcysq7Qe/auj0OClzkXJpKxcbZ5CGfgfuLngfJ+aCup1QOsG52J
9ZLf7wKM1C7ZiUtmZQv4mf8ApSKWTcSIj5jLyd3GfmvZirMT0KN7SBwCB3ah7grGx2lZHI5
JPC/3NeuxRApO5jzx2oedsuSVwP510RQEdhkcckDuTRDtglVBVUGBjvmvIlxgsAOM175bEE
kAZJ60xoqmcqpGcFuFqtVBKhuPQP4VZMmbhRnIX25rwL6Qeu04/Wn4GfQIFcjzF565PSjfI
81Rho1YDqW4NCSQqWBzk+wq+BsEKQBg5weKTAqeExuQzgY6Ybp/pUNwQg7gpz1HemUsMZA3
grn3HA/0pZPA0LlSCCOcH+/emhhKXoXKhQobqCuR9fpVM8SMoMbA46gdPyoUuSQS3SvUmMZ
OBgZ6U6A9PGQy7SDjg1ZG7IQ6k8dx2qRaKY53bWPHPeoFdrEDkfFJgbjwh4k8gi1mJ3Pwue
g+R/auhwXKXCBhxz27VwqFyrhgSpB656V0fwtr63SrBI4juFHGej/Irw/8h6O/9kANuASAQ
cipID2HFCW9yJgSmFdfxJ7/AEopWBB5PHavAaa7LiyROOCMY5xXwJAyPeo8nqMmpL0+v8Kl
lkiW6mvQeMioZPbkVLOABQgJZ7D615uJbrzXhORkcAccVEtjJzkjv71tElkmk4PGSPalXiq
Zo/CtxwxEsix+n/fvTLIyexx+lLvEaNMujWyJvMly0rKF/dHFen/j1eW/pP8A96M59BujIb
ezSDj9lGqkn3PNM+jAE4BFD2qCPzG6Bn/lU3dQzYGcGvR9SqpCT0RBxkZJ5xRMAO31cHFDi
VyRgDkUQM45zkVjiir0BYOVPAAzjjvUWKg4Y9e9RDkDpkD37VW7bzgk8c9K7Ir+hFp2SLyp
bt0rwKFGR29jVbKQQCQoI/WvCq7BhifpWtATeXPIAIJ96qdhtIIJHyKgSUzwTkd6pMjBwSC
Q3cHpTGWyLGoBYYzwMf0qpgqISGLA8cjmvGlYRgnJGe45xQ11Mj4CxgYPdetWBN18y0I8tu
eeTSvkTlhG2wDKk8Yo551KqTu2pngNQdzcwx7lEqrkA4IJJpSAp+9SwxmQsJEJyoC4II7Zo
s3sdwW2GRSpBZW7ZpY99EYliEySI49ZIxhj2qiJlN+FErq6j0EcjNRYDS/CBI2heSIMB+Ec
kVFjhwwHlgdwM0FcX1xGhSREUjOGyecVZaXK6jbMkI2gH1juc+1N9gG2t1HdzGFzjnduzyK
8uovMlwCW2g7lPU5PalzRG0mSMMJA+ckHkAdPzplLOstm08WSR6ee1CfgRQIowQFAEjDoev
xQF7ugfZ5mSE554X/ZoXNy7uRIFaMkjJ/XH5VbFDPMfL8xScgerkDP9TQARpiNIA0oLFjgY
4wBTCcrsLEBVRcDJ4/86riCjAJJ8oY47dqB1e9zPHDHtAHI561fgECSMAIpHUsxBC8dOf4V
dbMgnV1gjVmByPxH+NCXM6LEACcu+S3t/pRWlQiSVg29ii5wD0B6j9akC6ff93UtI3HqVB3
/ALUfAf8AlAZFZGGd27nHHb3oeW3jktghkKSAbuDweaMnIWJhHgsf3Vb+WapCF0jTECWOTa
cYOB1oZkdo1jYDaGz5h74P8aMFiHgVlYx5Ygr0PHwelWGWLypEiUBVHJc5xihgCBWJ5b1Hn
J6H25qi3QSXKkFlRX2lnHU+wolVEiNsUMpHq29B859qhbbDdxrLLuROQE9z056VmwLborHZ
O5fcxk9ODyQPf2oIosoUvJuYr0UfhFS1EOHZUjZkPSRepP8AahD50ZA8tgdv++aqKpAMLYy
RkRgRlcZ5HvVV6Rv9PDfhyB3qzTlkEoEigEfFe3rYlA8wSDAAUHnnuKlK2AHEjOSdo35xwe
tP/BxI8U2qFCpzIef+w0mQBAuGwc4IHGDTjwlG58W2crNkkyd/+hqlf8i/YEPu28MCcgpSP
ULcC5jbI6AjHcdP1p4HIiw2Q47jvSi/RnshIG2vbvnpziuZdjF5YbGLgkAgPnv2qzTubKe2
GSULBc9qAaVzJLGx5YnOfmitGn2ajgHBchiAeuKtgzY6cf8A2ZbBWwRGASD0xVzYZysY9C8
80t0hhFZLHtJ8t2XDHrzTKKXncmASMEHoRXPLsQolQf8AE7xiy+orgDrwKmykhA2VA4qhFY
XFwXIbL7eO1FRBSApbvjmqYBNuNqFRk7hkZ7+9SZcqoRc5HQ1XGVDAq3OT19qvVDIhUn5HH
QVLAGDICAVCuTzzTaCZLbTDK5DBQT9aUkgRgsMkHkn2r67vdmnRIrYRjgjHXNcebG8kkiov
You3aaR5HYM7csM9qzmqamYV27lUgY3AfypzfSgQFEBBAxtA6Vlb3YsrSMBI/bPRa9bDBRS
Qu2L5ZZLkgyMYogc4J9T18ZjgCGIqAfST7/1qiSYM2SSM9Sep+lQM5DZRQpx1JyRXYkOj50
uJDlcqD/GpLayFhuIxkH6VKKGe8cBZHkOegpwuiXMNhNcujDy1z0olNLsKFqr+1KsW2kHoK
sRQpwsTH/uOKqiimmkJViHjGcA9cdf718WkEoBkbDd80hJFMu7zWJxkHIwa8iAa4dGYAMci
rJIzJKwO7njeT1qmaMAKynlRg57VZSLmTYmCpyDxz1qxbiIBRMpCnjdjNVksYhP128OB2Hv
XhAVm4DAjOPcUAHqkqx+bDIZFz2oKZ1JCPEVz0B6A/FWQrLbKs9uxeNj0PUfFEfeba7jKzw
4O71Mp5H1FAxPJHknGRgd6HZG6k4+tNZLaJBhJGIHvzQzwqwJDZx7CqTAC3Y5OfyoiObIwS
OO9QaIKPUW/MVFVAPp7e9DpoC4spOMDH1o2wu3tplkjZgVOVz2oAMCMYOPYCpgMpyDkD46V
DjaoDr2iajFqdhFKkwEwHY857g/NaC2uRMgGNso6g964jpuqzafcrPAcMD26N9a6Rofia11
UK6uI7lRh4z3+lfOes9E4Nyj0C0a1WD5IG3B5zUx0IHWg4rtJQCGG8/x/1okuGwVIINeQ1v
ZVkwQBj/ZrwNwKj+9718Rk9MUDs9JyeoH0r4K3XAxmvVXn3xVnmJGpHTPtW0IeWSzwRgAlx
6sZ57UHqd6B4kt7JUDNbWgctj8OaJTNxcRoCfW4FLpmEviXVrsYIUiFT1/CMV7f+PSak0vp
GchpamWS2VmOcjNTCDbjOSe9QV/LjKjIAAH1qxQNnPOKMzUslfQ2WK6qvpC5HH0rzzMIS3J
z0NQaRVUYGM0MXeU5IIAPBPetYSS1QmEtcHgKQM/PWvC7EYaUdegNQWHJypGPc9quEKLyCC
SeoFd0ExEAAzFieB/mPWouMKMDIx71btwBhWYEYbjrVLhQwKgge3tWtFEMlSzAcg4xVOXkc
BRgg9+1WkRs2F8wEnsOteLEC7BBu47H2qaArlldJSpY7QNo46UK0wQBWUsSeO2TV8sJLktu
jBHOTVEkRkjBDKdp5OOmaTAqkmQQsREoLnAz1NAhpGAM8IJGAvHQdKtMsySmNwrpu9HmDr+
fvRIijkBCyMrAfhbnP51IGdlVTKi+TuG7HpHNGWFlIb6OWJgiE+pH6miptOxKtzgoQ+WZe+
auWKJp4ZkcrIv4gGpdAKNV8yK5kAiaJd/f29x9a8sX/bm8jUDBz6e3bpT/AFC2S9hkV2Yux
wvzik9lbNGWgRC/7rq3RfzoYBrIt2isU9TDPPGR/SiLaMCILGzMM8oF6fNQyIYs4xvOOewH
tRUKIEZsEbBkNntQgE17YKXLQho5FPTqDV+lwyiKQPGqODlWHfPU4ouKNVkMgQMjAEsx+aP
jChPQoCgY5HaqSAT3ERtrdmIA3cMT2pPLaTzXQRgwYAYIHUe9aq9jSWDYVXDOoO7jpXzQDz
UcZygAyO9UwEK2HqAmVldWAx2I/wBKs09PIVmdWVsEHPVu4pqxEMDZJUAkdOuetDRQgKwQk
qV3bjzk1IAawHzSdmXkGF3N37kUepdYAigMoO0tt5+tDwwEpIwYhiOXY9PcD2NX3arBaHy2
yRtDZ64z2/KqRIOVFwkU+VkjZyOV9uM0VDEqgNHEjKB69w6D3pdErmQ20WSm7cVPAQf3ol5
WjslkhdfObOAzcHHY/FDGCzvbrKWYygyyYQKvoxjrjuK9hhkjiZxHlcnmMdR9O1DXBuDEqI
CfLYNMrjOU7Y/OrWuZIW3oqDAByh549qgCqaB5ELRSNKGPQt6h+XehZ2CQALE0kgPPJySfb
4phLq8c06giBvNBwVXksPp0NBTuJiGcSAPgCRD6gD3+D9apCKbVpmcESsqxH1I3VPke4olw
84iI8mQMTnJAbNVw2N4oadW86IDaqBcHHufellzE4yzx7Jj+5tIyPj3oYDKdlZXSEEBTlkL
HrTnwY0f/AKV2Ywxb9pgk9PQ1YtrozTiNAw5zwPxfT3rZeCZM+KrINEcsH2vnAxsbtUVUl+
xlmC0rKQQufTkUJ1lltpFBDkgk1fZuz2cbzHJicxvk9cdKpu233IEaqGYdQevzXGIzt5ERq
IyAAw25+RQszeTeRyIdrcfrTW9jxdqkpILgkZ70tvgZLIOowFfIbHXtWq2UarSZRI8pLZEh
Dj/pOOf405iiGAocLg96yGjXJSdUJAXP+brnitai5dCqlgeQawmqYmJ4cmS4YMG2v1B4OKu
UgAgDIPORVcdu0N3eqiKwMm/8WMZFWgmWIZCjHTHagROGUBgG4JPWim4YhRw3f2pfJmMqy4
JHBz0JokN5pCK2MD1c0qAolZHlJViI0zkD9+lV7d7nTcDgDc+RjnsP0o/UbkwoFAB2nccHp
Wamd2IUDczHIwc4JqoRt2Pohqd80YYhWR8YwWzwfesreXZZir5Yk5bB6mnWsuIT93BLNEmX
cng5/wBazTg4JbpmvQxxQIiDvJOMY/jRlhZ/fZxGgy57EdKEiAzk8hRzWy8AWCXt67zEqFG
Rgfip5ZcY2WlejSeFfCJtis0kYIAzyK2c+lRXNlPbmNAZoyp4/SirS1ECKoXBx27US6HG0k
DjqO9cd+WbqKODPZXOjan97mgysNwYZ1z0z2I+RyKF1OyNpdNHDtkTIaOTGcqeRXUfGWhiS
c6nGhMU0QiuwByMfhce+OhrDXmiP5QjcqfLGY3B4dT81uslmMotGcZWklEuG9Sgn4PQ16kQ
cFeOua9uYZbSQo4GFO4FeQPevYny6sCBkYNbCR5EptmEm0sg/GvuDVhtCoCKA2fXC/8AnX2
o5oGkiMiHI+O9VKGCeRH1Rt8eT091pKW6NXHVgKO0LMYxlWG4xn99f7iq7hfKAu4CZImOOT
6o/g+4ou+RQEukO1WOQwHRu4pYW2MWTgHhlNaIiiXnrINyHB7j2qJkYABv40PKApDoeM9q+
3NgMCefanQi4uMc5H5183rGQcn5qkOccqDUlZSAehoA9JKnJIXjsKiJQD6WzVhCuMGq2iVR
nnFPQFkZyTtIHwaIgleB1eNmV16Fe1BhuOOAPirEmIOTz9T0qWgNro3jK5iIju1W4XPJPpb
9a11h4lspHUGZ40Y9JV/Aa5Gs4Jwy59uaYWepzWuFKGSInO1j/I15uf0OOe0qDTOzpeRSAF
JYmz7NjP61aso/ex+TCsNoE6anhrG8WOQfihZtpP0HenxfWoRmOzt51xjIAz9a8SfplCVWV
xY8aeIKcyqvyTVXnwkgmVBxn8XWlcep3AUeZppyv49rDJ/I0QupCQA/c5QCMcIDis+L8icG
ONPngN/EWlXC5fg+wzSHT54pozKXwbidnJA92z/KmSXsaafqVwsTR+TZOFLLjBPApbo0DLD
boSVVFyffOK9z0UeOD93/APCPI0WeN2L+apy3Td0o2JMx8EkkYpc13b27GIDe6/5gOambpn
OQoz2AOKyVc22D2EuiowErHAPIAr0KZDkRtj3NAYUHJklj753Bgata7lIVlkhYfh5baTit8
SSYqGCsiH8OSB3qwSgnKqDn2pdFcEuqPEQWHU8j9auSbKgpIgHTK813RCgwO5TG3HNUSsgw
cZI+KsWUMhIYscYHNDG4k6puIznHtVhRJnk3AxhQoHUHkVUrur75CGJB5AqYnYAjCsSPfpX
oIZSxB4/FxSYUfRBZATIrYIxzVD2MZ3bMHLZxRGYymcsM9yahmVI9ykFPnvSGCSoj7S4MeT
6gBnPzQ5gRQCrkbTxjuKYO0chKkBOeD81TLbSRn0KrADPHekBFUDkmNipK4wRwRQp2gMrAL
NjC4HXFMbaJipdSCFOeD2qUkEUihyhLnOMCiiQVYXaBQRzgYND29k0bysxb1HBB5xzyacWk
TlAjIQo5waIZAAQIx6jk570+IWJrq2iMkbhj6X3D3x3qNtNb/tYWOWCHHNMShJXYqkjjBFJ
7yFEmZ2Ul4kwQnaoa2BBcOYyzHDHD7TxRWMPtDH0nqD1FL7beIBOy7mYbkAPf2PtXk1194M
jQllRBzgcqw7Gk9DDZwwBj2k4O4HdycUU7oBGACoYZOe35UDaSpeWm+M+XswoPXYfaiEYzT
qBwNueW5x/eq2BIwKXJAy3ZT0+tRMJWL9n6VI5A/dpjDERHJkdR6CR2r5bYh/SBsIwc9RVg
BGwxAxDbkPbHXPapizaOMFwpbHQj9KYsoHAYDcM9O4qlznLHI2v1I7GgQtSzjtIAFQORlnw
Pxmk8tpJLfrIGEYVFIBHT3H1rUPG0mNvKuMtgdKoFqI0y46cZHahoDPW1u9nJPlgEYZcY5B
Hb4Pc1XdRRhFniCysTh2LbFX2+KcxWoktZRnzFx1H7xrPahayyFjckpbpjbGo9I/1+ajoBQ
2qx28uLaNSy5LSFcc/A9qHuNRnuRES7DIKhQx4x79++RULiKNX2RsGyc8j3+nU1b5UIQvuY
yEER5A49zTQUFm4ktokgkaZo0GWZW9SfT+1RfVbnyG2OzBMhzt3Eex9xxSme7maYYkZdp9u
tR+9SF1YIYyGIJjOAfyphQztZbe7cOIwsqj0lvwn5z2NafwaYv/S6xCl9wMmQR38tuP8AWs
OtzJHOzBT6zkDd/StP9nszP4u09WLE75SMk+keU9JL3ICiHVGjlEcyMHY7Tjn1e/50fMgnR
LkjcUHQDGM0r1qIWFwzYGZCGGOQPzphps4niUlm2yR5xnOf9muNryIAvpzJPAXYGRck7h04
6UtmJELAYIU5xjrk9qZatGW1OGM5O5GJUL04oJEJxEwJxwgbvmmhnuguq35SbIWRSik9ieR
W2t5g8KAZV1GMg8GsErm3nRx3APPwea2ulTKDNCHjMeAVx7Ht+tRlV7BnlyFSa4bcoMjAgD
qMCqrZHkc+WMsVGEA61VchheSgnIU9cdKKtJxaATSLuGMAHvmodiB52CRBQrCRmxtbt8UVA
gitWmXlYxubA6H+tDvJ97upJ2XBJygB60Bd6jH54hWTbk7dqjv3/KhKx0BatdtJtCsDg8k9
yeppKLkW85lAJMYyc9j8VK7vcb1Vi3l9CO+KAEh3Ln1kkM3wfauqMaQPoq1IShN8+0SzHcw
H7vsv6UvnhULgAg4P54p5raq15BCGDAnOQOvOKCnhMdqJQVOx249/VW0ZaGhRboc4PI+K6N
9nEZjnZw4JY4ORWDgh3TsFJC5z+VdG8GRJHLGcYxwcCsvUz1SNsatnS4D6BnmrGGecZqmEE
IOhBHarTwvArnUjooGmRHyjHIIwcjtWZ1Pw1FMreQxTnKjHH6VpXBJJJwPmqnGQARwanlTs
TimcZ1jTZ7SeWGZGVgeoGKzkqGNyM+peea7H4p0A6xa74HEd5GCEJ6OPY1yG78+2uXhuYGi
ljOGVu1duKXI55Y62G6RqAG6BxuD5IA7Vdclc7gNrg9+x7UiWU206zKAQG3KR0Na9Yba+tl
mhkYrIuRznHxTyLi+RpjdqhBczB4pEGSrjLL7P/mpWeSfindzZEEkYyPjrSq4hMblgpANaR
laJaaBuOQeM14o2kgHIqUg4JAqIPo+a1Rm0TKq444I7VUylSRipZ7jgivd+euDQB8rdO4qR
RSMjPPP0qICE5HB+akQw5UkY60AVMcHg4r4EHrn8q8dWJyTk18B78UySYIBGCR9aJhuvLI3
SZ56Fc5obGBk16q7weSMe1S1YDSCdTOskLmN1/CUO3n61tvDvjKSLEOpsxwQPOAzn/uHf61
zePfG+DkEe9Mbe56AkA/PeuX1Hp4ZY1JFrZ3CG5gu4lkUo6sOCpzmvvukakMqsD8NXLtI12
60osI3yjnkE8H6e1bfS/EkGpr6JVt5geY3br9Pevnc3o8mJtraKG+rEw+FrosS33m4ihGR1
AOaqtZCzMScBVAxjpmvNdZ1sdFs9uWmled8fHT+dRtlUA+rgvk/OK9mKeP08V/X/AOmS2ya
rGZWkOBz070WCuBtU8+5oNpQWDcKD3x1ohASuACCfeuDAnOwLmEbA7FyB8VHZE2CUUMTjkd
a8BKpgEHHfPSvSkOxWj3FyMEk16mPHSFZV5OC22Pyv3dynGP8AWoNbhXDkoy4z6hjP6UQIT
MoD+mPPUnk1NreNDggEqOGbnP5VuMHVxuGGkXHG5TkVON2KkJKGB9l5FERLGoH4m5yDipSR
xkgFVDH2NMAVUkQBw5O49QoohXcxlDk7vcVFCChKkcDG0VLBDruG1icc9xQgIbFL8uwAGfV
0qpZcy4hLgY79DnrRAhYsCDhDyDRMVrHbkuvqduef50wBli8zAdec9QP0q+K2dVVY3LDGPU
OlWo4kLxnDEjOR3qcT7ECBuvIJ7n+9MR593iGTGMOwwfY15Enl5LjOByB81YzbAGVRkjJ+D
UtxyTtUMRkjNVoVnhYBsYxgcY9q+B5GQVAOMmvGCHBckYGM15M6odoYZI444oEDXsRjIKcg
n9aTXcUsVw11uZkYeuMD3702nuHW2yULMo4JHvVBuMQRiZdxPzUsYIJbeOEhcBXPAz1JpVe
xyJqESmRVDq3o98dM00eJGJYRLtTk54xms/q1r5upxvFJ5bwuN8nYj2rKQxjpzxW0LmJMOS
WPHU96N0+Oaa5EkkWzK87h0Gf51G0VIQpMaspOM7uMn+tHXTCScW6SMgTglRnOegq66AJxl
QBIAAOg74ryW5O+MKrEg7Wz2NQW3lhUwyqSc/iParguFUyAFyd2R8Vb0B8kyTDywGDLyT71
9uJdgrZBIxkdahHKojYoAjAF/rUw3nozjIDEOPgY/wDOpAt81Jo3jYqDjGScZqkukQkJYBW
PIY9agWtxKVkKhSCV+K8NslyhPVu2eQD/AHq0xHxeORSIhtyMcdBQV3BHJEVdQyBecHrX0s
MtsVRXJB5f/rNBRysI5Y7oKoBJPPQVnIYpudADhrmErHt42e5P8qT3q7sIYQTtwAByO1ao3
Q3vbxEYZMISM7WoR3hjkivRtlk2jecfh+nzSsDGyWsySF5ImYJgFiOtfBw5KRxbwR1Y4rT6
hAJoEPl4cksyMeAOtJWtnijNwxIQyYwV9QpgK5oHYKpySgxkN1rQ/Z00h8c6apOQvm5JHJ/
ZPSie+lViQq+nOQV6Zp99n9xJJ4408Nb7OJMsFwP8N6qPyQUXanax3NtvcYQcFs+4pV4ceV
A0ErbRAx4PYH+lOZhJc2zIyghx1HGfalVikEWqRifgXaGI4bow6VxR6piGJAuNTLudwiixx
3J6/wAKEkhjitriXHMfIOeopjp8X7KWY53SOV57BfTQ7xGItld28EMPcGldMEILybNwJBgL
kMMHpkc/xrSeHZGnhVnZd8IKkMcZHUUjazjjknhlG/YduB8880RY3pjMkcTeWjId+4dCv+l
VL3IB87febqTYFBI3AFutCvcsFEQBSVj+FhQ1rqcJi8lUeadnIUJ2/PtVepxakUMt5Oscar
ndCgLA/JPSo472VRdf3q6fp5AfM+CF/wCms3LLKYg4YZI69/k/WhZ2nnmLSPIwDcFm61GaO
RMkNkkdmya3UUkHR68pG4ocFR2GAfrQcEzmVABggbue9WsSY9u3aD+57/WqADHOARjBzkHr
9K0S0IM1MgX8BJICFetE6kojgnVSuCTjA+c0BfOZHjdmB53cc4qdzMZId5HUZHyDUrwNdl2
hWv3iY+nIz7da6Fotv5EoG3GDjis74LsFkgMhwGLjt2rTRalZ2Nz5csgLM+Qq8tiuTK3KdI
6oUo2bSAZjX2Aqwjjnmk9p4n0iQBDdrG44xINtN4riCZQ0cyOp7o2c1aiPmitwD2AI96GnI
IJXqOKvmmUg8dPegDccldwBJ6VlKVOi1si4ywOOgrLeMPCUWuwNdWyhb2FN3H/igfun59q1
LnCFvfmqJHygYnA69auMuLtFVaPz5NC8LMpDDnBB4wfpTjw7rUdq33O7GYHbPA5Q/Farxro
lrcyC/s5I0lb/ABUzjfnv9a5/JC0b4I2sp7dq9CMlkjs5JR4y0bO+WPZuXhSeMikU/kSAoX
UMearV72/gWNXZipx9KIj0LOPvE2D047Vkko9su3IVyQ7CQTkUIVwSOw/jWtbQLQRZWfOB3
rPalafdpiF5UdK1jNPRMoMXtwetegAg9jXzrxkjOfaorkDnmtjM9J29atjfkENzjHNVjnqA
a9CjPtSAlJszuGB9K8UZIx0qxYWJ4XNWiAgdGB+BSbEUheeP418AAcEE/Sr1j9e3BJ+RXrJ
gYAPX/LSsDyLaxAYnn3qcsPlSnAYAHoeoqCqpPqye1ERSgYWVQ0fTAPIHwallIvTKQmdd0k
AO0tj8J+aujkYHML8n8IHfPtVSSyWDme2bzIHG10I4Zf8AKw96Z+H9Ni1LXtOjtV8yCW6QS
xE8xDd7/lWbim9jOiaz+z1uwt3Y5stPjByejHrVizGOwDsclhjgdcmgtdnE3iDUZgSWeXyl
BXsvFKvGV3La2FukQIHmDcQOBgd/zrDNctLyRFWO1UIMAksBxzRSSiOEEzneeuR0rB6drLb
x5lzNEQPxKwZD8YNaXTLx5kLtc2cg9ifLI/pUYsXAbjQ+h8wnhFYEfiY1eWYkERqAoxkGhI
r2UBQ1pgEZAWQHFTF6u4nay5/zDrXUtE0GqcclWHp7968nmy3oO4A+3SgWugxAViMe3U1YC
2CgJCsMEgdaACGnBjCOwL9gp4Ar6Phsuc59+9UrGiIUXL568cirGKhdo4Udc9qAJbPKJG1e
eThq9MwllUJuGD37V67rtwozngfOK9U+RD5khAC9x3z2+uadjCGnEMK7Vy+eF96ks2EIXDy
N1YHqf7UvUzgs7HLOoz7p7D60fEq7PUQSfjpimtiZdBCWxkFcVK5VI42RG2uRkHGelXwMQh
I78/WgNSl8vG7IBPUdqb6EVSzTTxEBiCeOT1qoXMnklnYeg7fpURcqEfbIsgJ6jtVVsSqAy
EAdOR1/1qbEMknMjn0AKO2c4zXilhLuJyADhaFY+XKTCwBK5Ga+F6QVwpO84PxRyAumlSSK
VQMKw9JJ70ouUntlE1uwbacsmc9Par3bL+cxLbxtUAccGqGDByFLEq+cEcEHt9ankMpkvSF
XejDec429M9vpQxEl65aHZ6GKlnbBfI6kfFXS3sJuItrYMvqIPBAHv7e1MrCG0keS5a3UzZ
w2RnjtigAKbzWtBaeWI2Q9m4yO1NdP8txIkTEEAB8noeozQ2ozqJ9qRkAoS3HXNBC7ltG89
EUE4Lqfjv8ANPph4HU8xjuHWRskAbQO+KgbhRKHRup6Hse9KRqKybp3IZs54PJz8V9HepuY
5HlyvjIHQ45qm7AaoqhnJ9Qf8R7CvjObZ44QrMrjO4DpULZj9yVGGQDhffmqtQkljYhDh1G
cdwPf6UAWixB2tIctnccnpVunB1yGK9c/i6UsOpNKNpjAwMbg2CfoPairUmUbAzM+ckleM/
SgA28wY8FS2BnIHX6UnvVEkMoZSFxtBaj7qdhHkMS4OMMcYx3pa93i0bzlAVnxxzmpYCKaz
ulEZiLKDwdzdT3owiK5C20TKVU5yeM46mm8rxtbo8cO0BdpYJz81nrm4mt715EKiNfgAj6n
+lIAw2k3lM+5AMhssc5A9/6Ul1KGVGM8ROWHAc5Y/UUyTV4XsoRMGLk7uWwo9s0Heul3HNI
VcyBfS4XCgH2p0AjKhLkSSRsZWG5sc5J6A+1azwEYH8UWBOIpsyN5fdv2bc0iS2zE0aFZGU
DGD1/OtH4E0hbXxFZ3JdmYtJ2wB+zbiqj8kNinSr4z6XEXZg8XoPHTHSluswyrek24YuGV0
x3brQ2izeTeyQAttnHHPVhWglgJNrcjgwSAsAfxL/51yNcZCQZoUyXUFwYQWRn80Adt4yR+
RzV1xAULMoAXHqwexpP4al8nWNStI+A5WWMDsD1rRSIjxiNlOWOc56Cs5KmBnb5EE0FyT+z
mHluAerLSi5eW0uJJkGWdcAEcEHint3ZyXCXMYYMUbfGV4wR8fSs5eb5biNl3CNxsIZsH9a
0ggSXkJ0+e1tLBomkBlL87lJYnHWoPezXLhHJYAfhJ61G0uI7CyuIAI1nkfHmSD8C98H3qM
bQQDKPGzAdS3UfTqa0a2Vy0eiCTkiPYQcnDZxj61VK8RKq4XJ/FivLjUEj5LvID0CDbk/n2
pJdXjSllbEcZ6op6/U96cYOQWHz/AHUud9w21hkKtAvPbqxCBmQH8THGKXvKXfgkD3zUATn
A6Dn6mt446EF3F9wWUAEnGPpV8chlsVJycDn5xS9bUkgk8DqR2ptFbkWyxrkEjJ+KJUhrs3
/hKzkm8LpJAwiuJNyeYecCiNL8MWiTn747SyZyzbu9X+CItvhmMDglmxxS/WdefS3cRx75A
eh6fnXmtvm1E6Yx9ux9f+GrCaAqkqg4wA56fnWKutP1XS5y1o5Vc4Ekb4zj4qi3v/FHiNpG
tWCQx5zKy4+eB1NJr+/1/TDEJrwFLhPNQcNkZxk+x4roWKfWjJyhZq7XxRrUPouFaRRzyvW
nGma297KSImG4457Vj9J1LUWkxcorKQOQOv0rY6Sil1cDcr99uMH5rlyrj2dONRatGkYjyC
TySOtJL688uJkDgEd89K0Qt90BAGeKwPiSSWC7eNFwCP0qIttouxDqDTXNyRnvxjvQEtrbR
sxIMrIMyEcBPqfeq2uX84oJPLDHBb2HvWr8IaNZ62Jt6hEhXbboR0yOXPuxrvhF+WYydRtI
w/8AxcW0hFvyATgkdc1OO+vLolmYZ9lFO9a8IahDqZN6sr7ECgxr6WUdAD24qm6aePTxZvE
ilWym1RvQHtnqRW/s6MlyrsBgvpgdjg+rrzUriFZkDMuexr6KyKbWbkjjmiimYgCAMVm6XR
srqmILm0EaFh0BoJlIIz060/uoswkAdRSZ1BIVeccVrCVoxnGmUOAFyoxVas2OveiZ4vLiB
JGW/hQhzxito7RlLsvErAZEjflXouJFORK35GqAcV7noRRQBAuXI5ZvyqYnk2gbmZflqoU5
I7Vegx1GQeKlpDPS2Dw2MjvXqysOGHWiHsWFotwCGjbjjqp+aD5U4PepVPoKC4rmSIkoQcj
nPf61rvswg83xtDeKdsdtbyzOFPHC4x+prERyYIBAI710j7L4Ctj4g1NQAEhSBf8A8Lk/wx
RW7CQw3GS/RXySzbmyOuTmg9dlSfUooo51WdEz5TLlZFPx70TA+++LAk7QWHx2FZvVru2u9
dlhnBhaA7Yrhe5Hv+dcXeSvpBBaCzoCyIzFVt5gMmBh+zf6HtQ0tkqEIyNaynoGJKt9D2pl
Bqt7axRxanGt1CRxMnLDPz3o6NIbyIizmjukIwY2bGB9O35VqbJ12LbWFrZVQ3DxSA53M2V
pgkuuwhTG33iMdCwBx+dV/cIUJEfmRSt+5Jyg/WjLW3vLEAiPbvz64HyD8EUWVp9ErfV5Y5
Cuoaawjzncvt802tr+zuHIiu1jB4Ct2pXHr0gdYrmAkgc4XacVc8+hXaBSPKYnG5Rgj9KOR
DgvKHKNKIyCykEZ3L3r4EMoAkJc88Cs/JeNp5CWl20qjpnuPp0q2PW5rxY1trXMgyPMZtqh
venYnil4HH3mKGJppCyopxnufge5qaiSTF3cjHa3t89Pk/P8hQMFrIJVudRuUllU9xhEz/l
Hv801ZGDBzmJmGFBHKKeufk0zPSLoGKQKFkJ8w7myOtRecRsFJBXOMAZzXsIARX3lY0GMFe
T80vufFOjWDMHkwUOMleRVIhjq3uWdcBWAH+YdKov3zGSpHAzkHrWYv/HumW8iSQym5JGdk
ec/xr6y8e6NfyeVeLJbMR+JlwM0WBWt28lzsjtyzA5bC807SZxbEMckDPPDE+2KXOLYXIub
J0lB9Surcn60RdXG1WAVlZkO0HnGe/1qBlnnqxG5lVScZ/y9+aom1OMM3lbSVf046+36Upm
tXvIjI07W8AYZYtycf1NDJqWj2MoMDvcSOvJHOT/KmJD1rm6kZgluCiDPr7fpR8Tl9u+ILj
3bk1nTrN2YA8djIqAZwWG4gd8UbaavBczEM0kEoXLJJ1H+nzWfQyGu6esdobuPeGiG4Ff3m
9vpirdNZza+ZFcyL5hDHI9JBH8K81G5ElpvSU5Y5SIt0/070Lp03/DbBLc3LS7DkMo4JPse
9WgPtSuLtd0qTnKjCYPUntn2pIdfltp5I76NkYDqF9ABp3JHLcuVjYxsQT6uVzjuDWfnvw0
UltcRpJLGOVLdT269sVa2JFjeIbKSdBFMI1Hcjpjv+lX2utWpkaCO6Qnzd5OeCO5xScahbx
mMsqkYO+MLnH+lP/J0e6twEtbaR3AkGVwynHv7U2hjS11lbuYKJMBCBwPxYp7NcRm18xnRG
dfWQOQPr3rmUySWNymyVjFvzFjkjPsehpvbarNbQxGQ5iZip2Nzge4ojpCYxE8MOpKhuoxG
xIfPLMOuMDpTCxubuZ5BAqxxKepAHFYnV9fgjuPLEYLqd37I4GahH41v44WW2jVWYfiZdxQ
Y5wKKEdBZHuyUbgsOOBhvrQs1tdCJZI1MiqcL04b3rnkfjPW7aJf+YSQAciSMc+1Xj7QdUC
stxFBMSMsSuOfoKfHQzoCmZgsiBgVJDhz1x7Uv1G2totNPnrtY7m47k/NKrLW4ddhAAKugy
dpI2k/0pqGeWwMLS72Kldp7VDQGespXV1ecEKTuDMPSB9fem86rNG0sBZ2YBjGT6R9aWXYM
WnFGYtISQxHYHsPjNF6RdQyRsslwFjXaG8w4P/lVEgUheCYoC67eFIX1fl8VofBmpRzeLdN
tYi2B5rMv+U7G796plihNo85nWR5BhVJJxz2qfgyyFn46tGG0iUSY2jAH7NjiqitoZjGMlr
LHIq8xncMd61wZNRtGEB2l03jAxj/ZrHyu8xXLgMh4QjkU18O3e0+STgo2ASeAK5J/GyYnl
pcGx1+1mZgu4mCVx7Hp/GtoYmjOWByOTzWU1OxXbeybh5ZjEoB/d9WDj5pxouoNd6egkfdN
AfJc/wCbHQ/piokrVlHsyJFdswO1SPxEdKzt/wCVcAlWEdspLIT+Nz8D69zTXX90lttMqog
Jyd3t8Vi7m6jklV2DEAYXcOtXjj5KXRYWIcmSRVZj0PLD8qsmhitkBnbLkelO5z8UKb8IAs
KqhAwWRQp/Wgbick4JyWGea2UbYH11eAOwhUKBxz1NANITkZIzUpQFYqDmqsHHAyT2raKSA
8J+pq9TsQ8AV8kRUAkbj7fNQmODhTlR396rsAmC4jiQkkgg5GTwSPf4rU+G7IalppvTHnEh
jZweh+R9KxQOAR1+tb37LdQjkurrQ7ghVnXzomx++OCP0rDPBvG67NMdclZuvCsRj0gREYx
IwHyKs1HwzbahKDJHlTyRuPNE2Fs9jM0TYKM24ECtBGgkjAwOledBcmdT0ZfSWTTGktJ7cr
ERjcF7f1FZjV/C+lNeieF4GUnKCUMpA9sdDXR7qxVxkKNp6jFKbrTY2OAq4HuucVvylGPFm
Sxpy5WYyKwXyxHbsrbjlmYYzWt0W3SMhCqmPHpAPq/M1VFo0fmBnDHHQdqeWdosMRIXaSKw
72zZ1FUgtFABA9q5v4viIviw4Bro3IXrjArA+MOZwSvQ8Yqn4YRVmBlgxdKHXchOWB71vrA
wC3QwW8cYAGCgwTislNDuPI68/SmGmX8kIEZbIFdCkJLwNL+yM7ABpsdwWNJ5NFkLlgMc8k
mtJFcJLHz1/nXrAEDA4z3pcr8m1aMq1ljqMgc1H7qCCeDtHQ06vYgHz3NBgAAjHB60JsniI
b6IRwPxgkcUkhtwrlyc7Rx+daPVRkbDyTxx2pAymIuHJCg5+uK1g3VGOVULr+XdOVBzihM5
qbtvct3JqGAK7YqlRxt27PQeakG9qhmvVpgWKRkE0ShXGCTihR1GKvUHAPY9D71DGhrpk+y
R4mYFGGWyMg49/ipavYKFFzaqwgY/h/yn2/saCs5nhuEljIBU5BrX3tvHO8UmmRiS3mj85r
Ydj+8APb4rmm+E0/s1W0YhUzxjp711nwVbnT/stkusbXvrtmye6rwP5Gue3umZlSSyDGKU4
2H/AMP/AE+a6vrkaaN4N0TS41K7YdxH5c/zrTknByMpfRnrSfy5ZZgCAv4vY9zWQiEN5cSy
O/lvLIWBYcHJ7+1a+Jxb6BLKQMupbnvk4FZy+srdZAbYlSBzGRhv9fyrkwvlKUjSK0G20Gs
aUn7NC0Tc7GIdG+lU7o3lEqwS2sncwn01DTdXl0y5MMyM0QPKBq2lla2F9EogMbB+WwuCPy
rYq6EVhrksIVJ2W4jDdJF5pxBrdmw3GGaAMeq5x/CiY9LtorpgYYyF7BeRmjRpqFQot1Cg5
4OKmmNyh9AI1bTTgveIu7kAxZP6mrVntZGHkz2xB6sxGf0FXLolupLGBSc8Zfg1eLGzjIcw
7SewUMo/SnTJ5RXRTImnxgCa5SRsZRRwOPbHNB3MBmKrZQFSp4CjaCP602MttksksZZf8sY
yP06UXaQyLI0rsrE8qo7CmlZDmwbQtstszXZBeN8CIrjZjp+fzV0bG8LOcsoJyCeCO1Dazm
xEl8kTkMNsu1u3Y4+K+tt62IAm8sMPxE9eOtUKW9oW+JdTv7aJkt3ht9w25kkzgfQVzeWZ3
DCSRpSTkk9z710G48L3er3JaS5ZoAP8OPCj8z3NZzVvBWo6ZMpYrJEz9VHK5qW0Z2LbHRnu
xEWkWMOMlm7CmWp6RokFza2VncT3M8gAk56k9wOwrSeGl057JI4pFkuYsrhsZA+lOzYwpiR
gowM7tv8As0lO+kS230YaLw1q+mGS506Ysm0h13dR9KLg1a+ljKm3Y7Y9hjLdM8cntTnUp/
v7f8PsJysnBkePoif3+K+XSILSzKWxJKncd55dvc1SetlIXyaMZiXvJjKAo2Ju9CgdPzoZd
MEg9EQVCeHYbcfJFOGRliG4xhl9RJHBJ9qujR7g5lG2MjAHsP8AzoGZxJZdMKo3ML5UKT6k
z3P/AE0SIo795GVmBQAIVb8ZplcNZgAmLzQo6t/KghdW0MTwxQCKWQEiRecDt/GirAsOn28
MAMzFVc52s3Ofk1J72C3SO1jViEG4gYyPb8qBupLhoFcBZONx4yOPelk6zS28k5ikZmBB3L
wP9iq4BYdeSzw3rSBi25QxwTgdjmktxFBJrMMs8rGNiSQp9Q+PpX0CyrC4MbFpG4znLYGDx
Xml6XcT6h95uQ0CZ9ORkk/0q6oBvNpsD248ggug8xdw7e3zSiTzd7QhZVk6iEN6lz3XvitF
cLKLVFiYBohlM8bT/Wg1aUoPvxiVweePUfzpJgZW5nvJriOKe6xtPWRsAY6VIxXk9tJPCGY
qQrMDnP8Av3pze2QuQlxEkE+0HzA68rj2NI7V5rWYzFcwg+rDdT/an2AJFayyXTRurLKBlg
4wRWhie6Gm29nbiGBM5z5fqkz7mmck1lrFqojhjjnCAxSDqAOuSeg96L0rT5o4vOmsjNJEf
QYGB3fOD2pSlSsl6Ez+Gb+5ALxqRxngCsvq1kbDVZbRyCyEZwe5rp9zd65NA1rpWhNFK5Gb
i6YAJ+XvUtB8ARWN62o6tMt5eP6/UvpBPOaUJOrYRujF6T4Q14Wo1CK1OAeIQ3rI98Uwh1b
UrRxGAwPQrIOc/wBq3V/4hs7Zja6eq3VyBn0/4a56ZP8ASkU0Ut2rXM9wryqCjejpnnC/yq
m77GZvU5755TLNEdrAcRjj9e9B2spwyoCyk5YZzn60+1CGU2saRyftIxloxg4U+57UktFNv
dvHKDGCAMZ4Off4pxqgo0WnTyvGLiRlLSnhg34cfyrSeEoUPiOzl6uPMGSOT6DzSyx06GWz
wLpVcH0CM/1NOfCbQrr8EUbliHfkjr6DU37kBzRnDqTJt3v0I/dFW2Nz9yu0aBRIzcbR+9V
LXcIBAtF5GOTQ7ajcxjENrAm3piuemwSo2GrhrjSnCxrG4xv8wEEDuPmk2kSiA3C3tw4Vgr
eXEuN+OOT1o61u9W1O0WRY41EifiAJ57is/c6bqI1hLa5n2rIRgDuD8fWoh9Mtx1ZDVtXgu
LgC1hYBeAC2c/nSVnwST6ec+nnmtJPoNvaJcNNKxWNScg9SO1ZsRM+Cg4HY9q6IV4ArknYL
knBUdx/vNVlgRuzggDp3qUoyGWQZJYYx8VBYy7hVBYnoAOtbKhFbEkk8HPxRUFttdVZCZWH
oXP4fk1fFBHbZeUhplOFA5CH3+tXRfsUknc4lc5BP86lsVgl8ogIgQqSerA9PigyoBPPxxR
Ep3SFsZOc5PeqnUK+R2qkM82ADOTkjPFW6dqFxo+q2+oWh2y277x846j6EcVEDI4GT7VWcb
hnv/CmmI/RtrcJqejW+oWgHl3EYlQewPUUxt5BhcHgiuWfZp40tLKwbQdUmEQVy1rK59OD1
QntzyK6RaXEMkWYZVlUHAZTkGvMyxeOdo7Mb5Khu20p1pbPCC+DxzmiopcgKT0qMy7skHpV
ylyjaCKadMHhhUNkjpRDcD2qK9OeMVB5VyFzkmsW1FGlWyY5cAc5rDeL0IZSF4U963CHBBH
QVkvF0RZWIGTnoKP4opdmIJBQ561VG4RxzjPvUmO3IPUUDNcnzsMANp/WtkhLs0drckkEHO
aYiclcdutZi1u+SRgZ9qYJdkKRnIx3qKN4oLu33DqCPigs5JUd6rknJIGcZ5qUWSMgfFHRa
Qr1yU29tJKAGKnjPesjdajLdZBCqueijrWv8Rxn/AIRIc9WFYYDv7mu306TjZ53qG1Kj7HA
r3Azmvs44r1eTiuo5jwrzX23acV6RgAn3qTHKqehA5pARU81crAx7ecZz9KpGc5x0q2FhnB
GQetJjRYMo5yMcVrPB99EL6CCUL6pPSWHvx/PFZuQRG3U5PmL6GX4q7SJ47e/iecFoQ43gH
BxnnFYZY84NMpHVR4WW9v8A71CFinX0so4WTPGfg1L7Qrr/ANrQWisV+7wquz3zT7w40wlt
QX+9RSHfHcAclB2b5rF+J7oap4tuSCGTz9iEdgK5IXHBTJ/kCeKm+7+HFhQYLuiYHsOTSGw
v5pIDHNb/AH2BVwYyfWnyD1FM/FFtNcxQNKzx26MSLgLlFY8Ddjp9aXWV5PpaRw39rlFOYL
uBsOM/5X6MPg1pgjWM0i90TNtaX4Jt7hY2IwI5mwc/93Q0bYPq+jklLU3KD95DuaP6EUVHD
ZapCZGtVukJwZ7X9nKP+6PufpQ7eHXJJ0jU/Mdf3GyjA1oitBkHiO6mnzMRGHQI7MnYd8Vq
11KIKo3Lj91lbdkfSsDNo+u5YSrLLu64bOeKF8q/tzgxzKBx+EjNNhSZ0776pJKnGepbtUC
49QA3SDlcnrWAg1PUYAEWaZc/utyP0NGwa9qVoxd4hKuP3o+lRYvxs3NraJOdzx7WI/xAcH
9aaN5o9ChJQox6hyPz6E1ibPxgsKRloBEWOXyDgD3p/b6/b3O3E8LZPqCSf3qk0uyHjkieo
ymSJbSORlLtlo5+mKrEMsMf3eRA0RX9k69/j3wKKivrW5lJlRWjQdMbv1xX08cEoH3a4Ee0
bkVuVDfnzQ0n5JpoEh1G406EvDGt1GresbsbPzo4eItJlzDOWVmwNsicfqKTXu6aFpHja0Z
B6pIjkP75I/rXiLDaxAvCp39HQZCjsTQtdE0V39l4dub83FvbNHMejoxTH5VCfRLyKFj96n
jjPpTzH3bSfYU20tEubg3MqrkcRhjjdjuKI1HcZUdgxZXGAFzg+9UBTp2nC0tY41hVnA3SP
u5dvc0RLDIRsKKccYWjAWiRWkXc/TBHWkuqaqdNvraSZAsLErJu6gEcY/rRQF139ysYh95K
B2GQh6nFLLi+lLiNLeRFYjKAckduay0+vve3UsjsJC5zz+6PaidM1aS9ljhZwu044/f9hjv
VUTYRd39xNeYNllCdzKZOnbjFBTSSQtteJiccENyufb3rRT20biN5C+4DCrtxkf2oOfTYfN
DNI3lhsIzdBj270aQCT71NGZ/JWaOQANkvwR3H1r23vdSEru4LgngZ4H5d6atp8YiSB8lWP
Dk+rIHX6V408OlWCz3rqzAEkqfxexFUnYEV1acIXnDoFGCwK8nPbvjFBNrFoZVjS4CEtg5P
IxzWZvNUNzOxUsFz6SetAT3LFgQ7LnngdKqhnQg0dzbCS2DSKTlWYfw/Wgrud7u7jsxGiyM
cPuPQVn9N16aGCRnmJRB6Vx3x1ozwaZNQ15XmUybjkhj0A5FQ4jNbbaTJbQAFQUbK+pc/+d
Ln8MafcXTh90SA42AcBuvB71sJ0AiUlcEjIU0m1W4aNGy29VwBGDgkmoTASL4audPLNA3mo
B6gBzk/Hce4q2y1B2dLN7URzRHe5zsxjimcV7JbWizXcqoxHCntnsaTPFZ6y7xZSKcsdzyH
9MexotiHx1C99ciXLx5PC54IoSe5vdTiZXvJZAqeqNjtVv05NJ7Ga5sZjbSsZom6SqD6gO2
aeQuxQzsQGTnYGzj2JoY0BPatbLCgbykKZCE5JHx7f60Qxmkdo1lGVA4QZUew+tUTM1193a
FQsQT1MF25P9qtSYwK6oxzGOCn74H4vzpgyAtzDFIZWYo2S5HP61mHMRlkaTcZFOI0LYX4p
9cy5nLm5faQWYAc57A+9Jr6KGWQyRyFZGOSNuQcULTsDSWUpNpHcpsAjAZtrdzxTnweJF8T
2wEexcuSMckbG5rJQTf8oFlVZU2jDL1Bz+H4rY+DS13rttdggqN4bdjJO0jioi/egrRy3OT
gDOP414yrngcHtU1ABIAxn5qeRg5PANT0M0/gq7cx3doeNg8xQe4PX+9W+MYdqW9zC/7cnA
x7dR+dZ/Tbs2d9DcjhVbZJjup4NajUovNddwyoHpY9DjmsZKpWIV6xA0ujPGikyEK7gDrzW
Nv4Xt5wjKVBGRg8HPtXRHkCXSyBhJGxxkjH5Gl3jHRbaPR4r22O0CTDr/lz7HqBntWuOS6G
n4MCViA3zSk5P4Yxz+p4FERyuw8m3iEK4w5Gcn6mvU05iI7iYhUbOFHxVst3FbQlI1BI9jW
9/QPs+2w26Ak7mHY9KHknM8u7AGPY9aoeQsWPUtzxXoBjiBPUjPWlVdgThQTNIoXO1C3Xpi
hZuMEcAjPNE2zbUn28F0xx8mhJ3yQMAgVaAlG/t7V9MOQR0I/Sq4vx8nGBVud0ZyOhp+RMo
yTkE5Brrf2UX4k0KezL5a2mzz2VhkflnNckZSqhiMKx61s/sw1H7t4oNo5wl5FtH/cORWXq
I8sbLxupo7NuZTnP6VckxYEH/wA6oQ5QY96kp5PFeVF0elpqyUsm1cChoQWl3sfpmpy5OBk
nmrEQBCjDIND9wui5CNwBOB7mkHiII0UhB/DTYWyYwu5cD3/vWd120uWRkE4Kk9h1rRy1SF
GmzE3CLuJLrjPalF+E81TGwJ284pvqWm3kRKyR4yexpT92ZW981tB/YNpaRVA7Iw5plFPwe
O1CG2yM4wfirYkIAGSc05FxkEAkkHOKYWys2DnAAoKBcPgdaa28e1cnvUMuxH4tl8nSAuPx
vj61hQOK1njabfew2isBtXJ47ms3NbTWxUSx4DfhYcg134FUDzs7uYOQDXq8HJr0AA19jNb
mBIjII6DFfKMgDtipDqR718BgkVNgfIoJx0B61NUAO04HY5r5QByDj6ipSZLkkEZHcUmMYW
kC3FlM4G6SHllA5ZD1x8jrQ6xl5VYcbzwQKt0y9ayulkDYUnD8dqudFW78lD6DJujI7Z7fS
sm2my0di+z+Waxtb2G4XEVhAGP/AEsRkj+FYmxBn1VpDySzPke5rbWl6B9neoal5YSa6/ZF
x+/j0g/XrWOsFIEkwBO0gfSubM6ikLy2O7CYG9bT5gPLuI8qpHUj+lfS+GbYIzafKtrI3Ml
tIu+Bz/2/u/UVPU7Ai3t7y2ZTLEBkHuev5Gi7e7WVA8eWLDd5cnX5571MLS0N/ZkL/QGtH+
8G2n0+UH0y2x8yP+HqAqEF7qrkRk2mpKOCVfbID/8AN/CtmclwTkMBySaHntLOUlpIIJXJ7
pyPz61tGQrsT2mqxRSiOaW+sWHO2SLz0/uKeW+oW8pyL6xuJCeFMhjP6NQp0KylIffPGD1M
cp/kai3hm3mIMd9cMx6BmBz9eKoNDyL7uwLSW8D54IBVs17NFpoDF7BgBwCqf74pSnhm0By
8MjcY9M2P6VcNG06HaGtrhlxgbbhv6UC0FsunxleEQMePMhFVXVtpEjECO0Viceg7SP6VJd
N0UqPOtJo1BwS2WplBp2kTLIDFbvx0DYx+tUkw0jPCysVnYQSoQpxkcE/mtfSy2scWBqMsR
x0cbwfyPNO30yBZHK2SrGTkNEC2B84qU9rA8ABtQrnDEEnipofJfYnsSxlaeGaKWMDGIpMM
eOuz6Udb2Cs4EB8ne25o2XGePaqT4d0+4nVjC6ux/wA3T257UxfSJYmLQX8o3D8Mo3gf1pI
HT8lJ0YW6MCuFY7iQMkfT2r62upIZJBOJDBn0ydiauE2qW2Ga0W6iA58pskfrRVtqFlekRc
LIDzBKuG4/nWmiKYRG6yRli3IHpI96zfiqykubF94dVCbvrjnrWiW2kjzh1KE8KV6fnUNQh
W5tmhmUjcMcjIoEcZJyWRWAA5Oe9UWlyLa+jYLjY2/k+3xWh8T6C9sBeQvGUz+6CMD5zWX8
jAHmMy4bJPc0COh2mrwTRQebcr6z6FPqwD/IV9cKpdWjmBAyPfPt+VZzTJ4zbGEmGNUJZCR
6tx7/AEo+G7jtrhXaUMs/77LyD8AcAUDD7W/gt4xDPOksjyYk9wT/ACHYVlPFt95161ohZV
iOGUn9KOuVs7ea4nmndpAN6jA2l/yrJ3MxmuWkdmYscliOtCArU4XPTJoeRt2F6k1cx5JUj
k9qnDbNK4C4B681pYEFh8wLHHy7HsetdS8E6B/w+yE0qlZJGJYHsPnvQvhHwjaxxLdXP7Ry
+MkcL8gd63CW7Qxny2yCvYdMVDdgJ76cRxSF2aHHKljnOOwxSbULiNgbgxt5AC4b8TcdKfX
tqzZRAJMjcxK4z9TXtjoVvawLsQHnL5Oc/rUAJV0iPVXjuXdiAAVhzwPr8/FeXPhm0jVpPu
zMA2dobBJ+T7VpFhS1BJPoYkDjv9KreWNkJlKKp7lulOwMzPaRQWzLKGkQnI7bif8AKBS6C
Vnn+7SQqrRYPkx87sc89z9K0d44UAApFEeVYry3/bSLUrrDp5MbQlztlKKdzr2O7t9KpKxB
+FghJjLQqw/D1wT/AC+aAZ4okck7kPOf3l7EY6c1Kyurh0XbB55I/AVzj+oot9PneNmnjW1
iB3eY7DnPx1qehiW/kjyGjYFW67l5B7Dn4oOKJvORyigOOzZ3H/MKO1A6eB5OJb4rlQFbYh
x7nkmiLUahbhNyWulwBcfs1/auPjOW/lQ+gI2ulXiqIzC0QY5bcdqn269fyrWeD7eCx8Q21
pLOn3hQzKkbbs+k5DHpkVlJ7/KMbQyM6DHnzNmY59h+7TrwFPG/ie1Uglx5m0uMn8BJ5qY/
JAc8BBYg5B7YqbAhQw3Yxk5FVFmBBCkADuOtWl/MQox6j9KkZ6NpBUPjI5rU2GpS3NlZFtz
BC8ciqeoA4/OsnEQVIG3I7k9aZaJKVneIlkLESRsO0g7H4IyKmatEmsexSKI7ArqW3bwDxn
4pXrTS/wDDorCQrmaXhR0OOhPtWkRfMhBzncMYNZDxXehdRYqcmKLaCvZj/pWMHcqKRl9Tu
DGwiBBIGMjocHqKWlS3LnHP61de28sLKkqlXZc4PYVWRwMHJ59VdsdIZ6gLEoin5qdztUqF
/CBxViooiTacs5P5jtVd6oVCQdxI4x2/31p+REI0MDgkHmPePoelBMcn3rSQIs2manfgAxx
wpBFjqT/vNZokc47VaAkjbSDjNTjbnBHBqAOFGBzXqH1A+xpiJSliiqTwgOPjJq2yuX0+9t
r2AsGgcOuO+KiyEgnHfFXWNsLlgWB8qMZcnv8AFDetiej9AaPqUOqaZb30BBjuUDjHYnqP1
owtg4HeuW+BPFI0/UW0m7IW1uGzAT0if2+A3866gh3DHTFePmx8JUehhmpKz1RlvpVpORxQ
8jeUCxz+VLrrWngik2QSZBxkocD6VMO6NKb6GxOxSWZVH/UaUSpN5rFypVj6TupBPeahcln
+7zPjuzYB+lL7u41EwNGIHViMcP0rfgvLNV6f+xxr19Y4WMSoJQOcc4rIyvE7grIpyarfT9
XGT5SksPxM2TSqa0vYXO5l4PQdquEGKWNIZvtViBzioqMkMo60vEN0wHmzbVH7oFGwHZgbs
4pyVExoZWse5xkUwLrCmcdB3oW1OFyRknigtVvSVMKHhfxEVklbNZVFGR1Wd7rV55mbkuR9
KtgbMLRTKXjYd/6fNB3JIupMdS1W20mBj3PevQa9qPIk7bBbq0Nq+SdyNyrVTggU5KhlMci
gjuKX3No0DjALRn8LH+vzVxlfZJRkgivl5chuAa9K+sY9q+YZOOnNOyi1DkhcDk9xRIgaWw
ldQTJbn1Y/y9qGXIOSenQUTBO8QZlChXBVsnqD2qWHgpjGCARkEZo6x2zXtuJ2YIXHI64zQ
9jam6doYyNwBYAnrjmjdFh87V7WxliZ1upVRcdQScBhSff9jR1fxVGuk+CtJ0uOUMZW8xmA
/H3z/GkFghTTyVVnkYswA7+1N/tIlA1a0sY/wWtuBj2z/oBQNi6WwhMqttQANt6rnvXD6l3
Ohw6L9C1aPU7aSzmIW4A9Wfb/ADCpWMbx3jW8ygiM7o+eufxD9efzpdrmmSWd1HqVkAsiNu
9P7/f9KYSajFPZ22t2y+hH2TRgcgHg5+aqKKaroZmOVSwT1r8jkfnV8IiUjMbKxGPUOTVw2
FA6DKsM8dxXwZTkFVOOmR0q0YnoiUoBnGTnp0qtokIbdEpIPt1qT7jGGwcE9MdagGYAr5ch
GcnCnkVYFZMI2hRg/XpUvKkyGVlIxn0tzXrRuxJjhkKngZTpVRSYxlFgcPnGSuAPbFABizu
se12JYjcAB/OiIVDugERYFcthR1oCFZEVQ0Mg8zALFf6UcBLDKwZMKg2gg9BTiwZRcoIpw0
eFdic+WxXH6cVY813Gw3K0wz+EqHwPc96FuwD6oysXGOSSfgmjbR2ERd5kAAwcg5JqxHsTm
VzJ92ZUTrjufoea+JLS4W4kBP7pHTHwaZQrtgUKx29a+aNZCFaMMfdqVCKFR1lUFeAOWBxi
qryxtbwE3MSsyHKuvDj86OWLYMRyNgdmGc1IbSw3JtOe/Q/nVcQsUxG/sXCyk3Vsx4cj1p8
GmMMsMwBJIJ7HrV4QA+nPJ96oltSrlk2hyc47f+dCVDbsU+INIhu7SRREW3DI5/D+Vcm1LT
XtNQkhZmZP3WK4zXbi2QNyk4HqzyazfijQW1WyeONFLKd8JB5Q9/yoZJz3SbSNpCrBkRiBl
cc/r0pjqqLbPb7Y2EsjoOf3h9KX2AlS8ltLvbHKWCusqnlh0/Ko67JPHeLDLLG0kf4WjOcf
T4pDC/EWlzJCjxwZVjgCPjb75HesvcWrxYDjAIzg9q0j6s0mnLDcFVK8blPI/I0lVJ9T1GO
3t1BeQhVA7fP0oABtLF7q5ESdzySOldM8N+Dbe1ZZriNJHK/iI/D9KN8MeDrXSIzLMWlmY5
3HgfTFacoVwy4GD0NNsR4Y4oVVBtCoOwxUWuhGSCyjbxhj2qDlpDnrzyCKrjsYmaSSZi7E8
AnpSAEGpW0zttRpNpzlV6+1Wrevc2rPDbMSB+9gflRkNmkL+WMKpHYVN0RGxsAAHXHtQMSu
15JZGSSNo5wCVjUj0/nS+WC4ltkIjUyocqrr6Pzz1rVMgdcgjIGBgdc0OIgrPIAwyMbW7/N
JgIbrT7i/tla4b9mvLIvpz228dqS3GnJZbj9xVwT+AysAPbgGthOwUkqwAI2uxOQP6Un1po
UhkLMd5Qfs8D+fUUDEUF9JbQpFPdW9vEOirKQx/wDyev50bCbKVyIzdXcTgkrt9H69cUmnm
ZJXigtIFZTnMi7iPqTxVqXRkhFvI0pTtJGMdvYdaGAXchLYxwabc2unu/pbjdIfox9/ypOJ
za3TnbO9yT6jOChH9TXtzBJDBPKgQqVCOwXBIPfHc15EZGsit0puIkw0a/vpz+6e4+KQAwn
k81WHqL5yNoxWq8AThvFtlFGCABIWV/3Rsbofr1pOix4M0KRHI3Lgcr7gr2p74HbPi6xEJL
R/tC5yCASjcDuO3FVH5IRgVRo0wQMHphutfFdrncCCeeKkwUALtIZfbpXuxTycknr8VkM8E
QLglQTjBI7immkWsdxfRxAquTgH8qDRGGFYgrjt2pz4fgQ6jDKZNu1/Tn9446Com9MTHpuW
ttKiiQ5kxt6YxjqazVjZR6rrBlmGYo33uCfxHPAprqTzQmVnZQgXC47Z9/mqfB0STG6eQjA
x071ivbGyo9NiDxdAq6qjurHehbC9Ad3ekUMqyXsSLGu1nAIA61pPHcQhvFaMna6DIJ6cms
vp526hbkdPMB5rsxq4oo9mfy7hlUYxIRwemDUb44MKFSpIVm+c15s868YnjdIf4mo6kzyEO
eNgVOvsK1S2SzQ2yong3VIUACxXWAx69RismSQWwO9aG3Zj4YumZsCcRvj5DEGkCkmCQjGN
/UUR8gytemff+FTXufYZrxF9DN7GvV6nvxViGMCGa0mjVcuwUr9RRUzR2VqLeMgKv48dSxq
zS0eGwlmIClyBGx7DuaCvblZJQqIoC9QO/wA1k3cqQPZQ7sIjnuc5HXNdP+zzxn/xWJdJ1C
XN9EMROx/xlHb/ALhXKbklEGerc17p07RahBIrMjK+QynoaJ41OFMcJOL0fo1jkEngj3qoS
YBDYYHsehrN+HPFkeoRJa37BLoDAkP4ZP7GtIYwTz/5V40lKEjvTT2VzSxFAwXKjqhPT6Gk
d4Ig7S+SBnopbpTyW2EgOOc96CfRIZTmYsw7DPStFkk+zWMlHsz9/fIIECKilR1HestO5kl
Luc88H2rZX+hWaHhCM+x6UkuNOtkBO3ocV0KbNHO1VCFjufA71fAhLjuCa9miRJcKABnvV9
upj5xk9hTomNBcs6W8IVBmRh09qR3hYE5GcmmZyMljlmpfe8ginFUZ5JWZu8/97bIA78V9F
yTk457V9ejEpYcZ4qMJIIbJFdvcTz5dhQdg4KHr3ParhNGcxuCy4wfmqTyMJwT0+ahvIJDD
GB0qKskpuIPJJKndG34W9vg0NkYwTyaZxMZz5TKCjDBHSl93bNayBTyDyre4rRfTHZ6OWAJ
4Aq4EGCT9pg5A2kfiHvQm/OCeKujOGBAzg/rQMaWEEotnv4GAe1cFl74Pf6Vsfs/t7TVvFF
hHs/aWcxuUI7oRyPybH61kZZRbOJbOTas0WGCnoD1U/Nb37GbYC71TVJB6bSAIpI6Z5P8AK
s4rlK2VLo98Uzm+8YXjqxKpIIx+XFX2l7DDewR3BXM4I4/TNKUczXc9y2cszS/qaQ+IdWaH
VI4gQPJRSjg+pGPNcSi8mSyqpUzosNuLmxm092IeBigPXjqprMI//DbmcEMbac+VdoDwOwc
fQ028Fa7HqD3clwy/epCpMeMZUDAZff5qzXrH/mjPgSRyjypUAwDnof6VXJRdMF3QT4dvpZ
NLEJfe9o5hYA84HQ/pR4vJjIVVyuDnmst4Rfbf3to7liEBye5HH8sVqsNCQQQyjjBGcVdoz
lpkEv5GLepiAOSrVBpzJkiWVST2YgV9K8Ic8Zz2UYqCqpJZo1HwWPFWnZJI8Fd052n/AKjz
VihyfRvPy2f4UObxQgUxR8HnOaLtb/GQUUsRgKqdf9KoAlRIiFmlJdhkjd0HzVVoZi4leSU
EgnBdsEdsVd94lkiIWPqMA7cGqLq8mLLCJnjKnnDY4FPoAkJqB3hZJGRuBkcj65oxYrlVUT
yJKVGWZlUbqTq885aBrjLyAFsHpjvmjIbUuRG7blzyVOd2OetNCGC3I2EiRVYcYzVsTkgMD
yRmoqqADCA4GOR0qTQIXDY464zTEwhTkcdAP1r0rlsEZB7GoRqQoIIGTkCrA2W2kYxViPlw
hIHIzU2EYPHJ6/Wq1GH5baCfbrXpG7AHIHPA60WBTKykg7trZxuHaqZFUbgxVc8HHf8A1q5
1XoQQx6Aiq2OSVZQVB/WlQGE8b6a7vHcwxO00a7kcddo7E9655NN50nmMd3PQNmu538cc9u
8Em0hgd2DnaMda41q1r5OobAsYy+fSf4/SpGAq7hAREGwNuSucV0bwDoUMNu+oSgtdE7TuX
/DHsPk1kJtOMQlQRMdpWQSjGNp+D1+K6n4cMTaRCyYZCo5Vt2fg/IppCGW0KmEKnHH0qsmM
cE5YfFTyoJBUhjyB71XuyceXuJPYUUB40iAqOQx71JSwIJOMdARURtRwxOM8BR2NVujSEKG
4NAFw653AkdeetVkqWyuSM9zVbAgNsJyRjmowiQIyszNu6GmBYZVDFFznPqwcYoea9thcrC
wbfIMIpUjOK9MUizs7ktuXbyOlUJaykxsWMZjPpAY8n5BqQAr29ngeNI8lGOHBABA+M8Uk1
ebUzCRcWjSxPkxuq5KdgCRnitJqNqWRgzKwPAZlyB7/AEpLLE1jE0yyPFgZ/ZyHBH0qXoZn
Wvr+wneO5ijXzAG23EIO7PtV0U6zW5ln02AxnK77eRo23fTkZqcet6rIHEhS+hLf4VxDvB9
sHGRR9jo+m3ytNZQ3VldLy0Dt6Q3uM9RVPoYFJbWeq2ASxuybkH021wFRhj2PQmlYW4hnFu
5kUo219ylWU+x+DTHWtKmiuvMgQueC46uW99p5FQstTljgLahayTpGdscgbMsPYlSeoHXmp
AAluUtLnfAzK6jhR+6T2+gp54AuBd+OrGUqEfEgYr0Y+W3X3pJqFpJEguIp1uLZz/jp7nsw
/damv2cqsPjWxj24J80EjuRG1XHtCM7ENzlWKjI6kdarOFdioJHTBr1SmCC2CD3r0AEhg3I
689axYz1AwbqTnsTTOyIN1DGWYjdnPTtQUTKXLEgcd6YWLEX1vGU3KQzfPI/lWUtiYVr5Aj
YgFtsW4sD79PrV/hGPZau42gsccjrxS/Xpl+6KduHNsA6jsf7Uw8NOY9NwxAxNt5+Ripf/A
Blx+LFX2gJlLeQEHIxkViIW2Txv0w2a2v2hDM8BDHATGOxrEDgjuMfpXVh/40JMuQEOpJxu
PHyc1TfuRvIPpMnHziiIgWQk9icfFCX4AgQAknOTjvmtY9jZoIHB8IRpIQoV9vTrnmkMSg2
E7e0gp7YzRP4aeMD9opUqp744NJYUU6bdHJLLIKF5EyqJcxO2CcH2qyytWu7tIUzljgn2qq
AnyZVPPIP1ptpqra27Xb7d7HYgJ5PuacnViZde3IjQxxcRou0L7YpVFE8gLAE7uTn2q+7BL
lcqN5yDnqOtVkBcIhyAMfWpiqQA90d6jA6UPAdsqE9mq6YYyQSTVAHqHODmtF0BsbKXKqTz
+dbTRPEskKCG7zJGOAe6/wB65/YynYp74p3DJ6R3rzMq2dMWdRtrmC5jEkMqyKfY9K9kmCq
c8fPtXPLS+lt3328jRv8AB601bxFdlNkkSscdRxmuXi10bp2Mb+YMGPXHzWU1KfD+hh17dq
YS3clyCCu0Hjg0MtohlDMoZu2a3gapoWwWU9y4kdSqn94jrTE2pQAY7dRRqqgxk4z7dq9WM
F8knC1sDE1zH5YwRmlN0TliwwO2afainrOOhHftSK7TKnPIoRlLoQXZJJwOQe9UR4GCcnmi
blBuOCeDQnKvkc12x6OKQxidSBnAzzx3qDcjfjbg8Zr1SqBVwD6evtUGhlm2gAnB6GkkSXW
rebdrtwMjGB3/ANaZXunW8lp5bnEj+pRnkfPxQQmt7aNowoaRiDvA6H4pnZXatbtJHDunY4
cBc8+/0q6M3/RkZoZLacxyjDA/qPevVfABHBBrT6npZ1K289WhV1/yD8PbmkEmk30AO6BnA
H4o/V/Kq7KTJJMDgYziuu+CYhpX2WahfLkSXkjAH3/dH9a4urlCQwII6g9q7fqMZ0f7MdDs
CCrSIskmO/G4/wATWcvbFstbaRm0UraSuVGAAMg9an4l8Ctd6cL60fdcJGC8eOTxUVjleKK
OFdzzn0gj9Kb6V4kutPdLPX4iADtS8j/Dn2b2NeauUXyT6NpWcxs7+70m7jkjdomgfgk8p7
59xW5uPFcN/pBZQqyu6h41P4GB6j4I/SrfHPhW0ktDrFkYxuPr9Q2vnuO1c4jcWs5UFgQeM
np/pXUuGdcvJFNG98NCU3l9elcpGQpIPTJzWte7ygI5YjHppJ4Zlsxoy2kcqrIwLsxH48/7
xTW3jYRMrbSpOOlZ8bYpu2eF24ULh85I7V6GkLks4Cn46UQkHVmAKqOhPSqipZw7H0Yxj3r
RKiCJeN5IgyqyocnA61fbRmFC+FXeeCD1+vtQY3QSZjQYBxzV0CySOHm3Bce+c/0qgGcM5S
L9ngsi4YA/h/1oSWOScM8ZCu42nIzgUJPc7YT5YJweCRyaNjZtgQMGkkAdiByM9qYEbFSZE
idWUg4J7t9KbQDyyyRhhGDjn97/AEpcAsLlYmJuCAjMBnHuKaQJ5aqJCwyON7cn8qdUJjBN
ioCWxkdSeleowZfSC2DjOOtAiVhEHVVRf+o5x9KutmYqrOCMnAJPJqyQ0FVOCf0r4jByvJ6
CqwckqBwPfvVgKgDJxRYEDkuAOT75r5ZVRyAc4qm4uY41Lk5DEL6R0Jqh7rbAxCkA9DnGaL
VgGSujYAYjd7mh5JVWAvuUgHOWPAHuazev+LrHTLZT5yTzE7dgbKj6464pBd+KbK58sS6vv
BT/AA44iFJ+R75obA0Ovz5sJVjn2xyA+Y5Hqb2Ue3P8K5vqEqrfpMZGaEkZ2rwcDkCjdV10
XkK3DGeSZjgiQYVce3vWelnEjFt5x7Fs4qRmq1LXbK9V7kwGRUt1hQEDG7Hf6dqL0PX00WM
Q3JfynO5NnIwe5+c8cVhGlXYFIwB0Gf1q976W5t7eHymk+7KUVlycAnIz9KaA7TBqsF1Ask
bquR6TuyRn+NXpJLGoDsvmjnjv7Vxuz1W409sTRS7gQQATx7/wp9a+PLfz5VuIpkiIJVs5J
IHAx/CnTEdI84kEABpR2xjFep+0xhtrDqM9Kwdt9pVqGdZo5CDgRyY5P1+lHReKWuS8iCOS
JCWBJ6Y/pTpgbB1DDnJ+jdKizkxkhgQB2HTFJ9M1yO+QSZC8c57f6UwEyMhEZVs9T7H6UgJ
iaSQZdcV8ZVjIBYlzxz/OhWnYMoQMNvpJA6n+1RllMUDKkasSuFz79cHuBUgTmkjt3aQygx
EepGIyuP41m9TukuEDQzuI2flgNwH1A5AoPXILq5jjjkZoplXjDcvjqM9M/wAxSrTHtSRIr
yWl2px56fhOP8yf2/SnQwoxXwiWaKOQ4J3tbuXBHZsDkVWmpX5lCNduwByQ+NwI+ozRRur+
2P3iRIru3xnzo/V/+cuGH59Ki+t6fdkRX0DgYyHkXeR9HGHH8aVaAaLr33mUR35guCqZ8+R
csn5DkjtxzVd/ZRXLxtfQ+RcEbFEM3pkHbY39D9KXDw2986z6PeLdBjgLu/aL746bh/GhbL
UZLOV9NvoGkt2bEkD5Uof8yE/hb+dSMrtGS3nf7perDLzHJb3KY8z/AKW/dI/StR4L0yZPF
tlfJGVhJkV1BDCP9m2ACOq+x/KkM1srzLIGWRSdlvdFfxn/ACSD91/bPWmngHzF8ZWmGKZM
iyRjjojdR9cVUfkhGMxyBjIB79qkN2cD1H4FVKCSCTyB0I7UVBuCtJs4Hsev0rJjLLUFQzO
pGf8AMOv1om1bytTt2bLbcqp2/FfearwoFPAGOuMe/wBau06EXV20SspURkjI6H+9ZX9k2e
+JXMlsHCsrGL8Q6Njr9BRnh2QTadOQAZAwYcdSMUNqMfm2LR5JkEZxntjrmvfCkweO6ixkl
AykdjjFQ3/rLXQF9oMryXdrCADuGSB2I/0rHuFjijJPOCDj55rT+MnZvElqSvWAdB0yKz+o
wi3jWPOXV+e3BXIrrxfBIC1YANIimP70ki5z7AGluoAJbwAcl1DE+1MoCToDDH+Fdc89Ny/
6UBqa5ggJz6Bt+vNax+Q2GabzpkwYnIUkEdhQ1qhNtfRn8Sjdx8Gr9N4hnTnBhJ5+aps/RN
dRsCd8Z6Hr3FH2TIrsYTJuC5y52p8mjL842RqMLENo+fc19bH7pbGbqSNqfXuf6UG7mQhRk
ZOKO3YMtRjKAZOWQbVP/T7V7IgSPJGPp2qaRMAFXHHBNezKGUhc5WhhYtkJOc+9U/vD60RK
hBx71UFywHuauID+xOIlz3FNrZ8AAHg0psh+zGTjApjC2B1rgyK2bxGKAkgg80UpYkMeSPa
goWIwD1o5MkcD9K5WjcvjfnABq1VbByMEnAryIkAEDB61dnPOOvIwaqLKR4q9yDkjmrCu0M
SMYr6EqwIBIx71KVcRkZxmtTQSXz4cgktx2pPdEhWI5H1pneA+awB70tuEJB9jWiMpiO64c
4GaojUGWPHTd3pjJaF2yaoa32ZJ4/KuiLOWSPYYoVlZ52YbT+EDrRMszXR2QRMABjC8k1O2
vraFwbmySYge+CavbxBcxuYdOijtFJ48pfV+vWtKMWBXVjcWUSPNBLFu6Flx/Gj7KVDpkt5
HMq3Fum14y340PGR80dALyS0uBeXDSRtCWmjf1bey9ehJpBLFHBAVBbJ/E/8AaqYu9D7wtK
J9Ovg4yqMnXupODQXiPTtQ0K6M9s7iIchl4DL7/Xsao0a6fTI8yMBDdel8jof81a2exjura
NXuFkmuY2wSSQABwuO2e9VSI6ZkdI1ODWNStLG+skuJLiZYwSvPJx1FdL+0iZTq9jp0SkpB
b52KcYyf7AVh/APh9z9plhE8bCO3Z52Vh02jgfqRWj8V3K3/AIrvSGJCuI1cN7dqxzagbY1
uxFqEl15bxWeVlXHq3Y24okeIdSFibS401J7iROpwyso9x3+lJNb1KS1vYjGjybhucHt7UP
Dq33i5iYBlcBuMe4rBYk4ptFym+QSllq99CY1jYRRnKQu2AM9lB71Xqui2otxf6aZSgG2eO
UeuF++fg+9GW2pSQyo4cMQf3uhq6LUUnuZWuSGkAwGH78Z/dPuB81ok49BysF8LX4sLoWly
xAY7oZT2z/Q9DW/065Z4SpUhj88CueXemoYTLYsd0Z3eWzc8+x71pfDt69zp6pLujmgOSGG
Cy0S+wdM0ssnlggkMRzk1SkszkMBhcd+KiJtyl8qwPXIqr9pcqikuEHLA9SKglhJZZQWZgW
J2/i6flVToFIKSsGA6Ht814+2FyIFJBbjPU1IJLMAMsSATjPJ96YgYs9xPGEDYU9cYBFNbO
GXzCyyKSgwXPRAP5mqEi2xGXAJJwqimcikRgKAVccYXAUd6pARgePeFjUq5bO89T9PajbdC
HBEmAQTtYdPk0AiuJfOk4YcKD8UZZjAaaYkq42pnq574+KYFiQuBJNIwZN3p3dsUSkgbaSR
tx19vrQE8ssl/HC0mcrnaOigVJLqMMYQD5YG7n96gTGqMTgvjIOAPeqb69itYwZWI3DI21U
syiUM54xxgdzWa8Q3csiMFIEgwvPfn+1Fk0D634qW0cDepwDjDc5PT4P8ASsjfeJrzXQtuk
jQRquxsH8dLdeuHuL0DJQINqx7cbR/vmtX4F0KG+0kTzxKw3sAQOXpMpIyMujXKvvQAueNp
PUUZo1o8XmN9382WNwHx+6D79q22o6RFHMCqNEjDs3cVDwCIJrLV1ADwtcYwwySMY5pJ2DV
CabXoop1hntlby/SiEDn3J+nah9TtNLvZ94t1gJUHAOGYn3A4+aHvdKkOuz2sMbMqnMQC5y
n5dqWt5jXDQqDlWKkEfhx2q0I0Ok2+l3iSQ3VpFO8Z2hmGCAOmPz617qt3YWsrLYwQ25I/a
pEownwT7ms5ZLI87KZCgjfPpJ5OKjAHurswwZaSRsAKM5/1oAhcXrTTSbVxvfhSeAaCvrK6
ggW4kgdIXPplZcAn2FP9G0G4m8TmznjMXlgu4I6gU9+0VMaLEAmxVdfRjoPanfgaMFp9iL2
bBDEA4wDWgj0ifTojNayuEx60znPPtS/wac6y8GFDFN65+OtdF1CwEUh2hTvXcuV9/wCFEm
4jpGSs9V80LbCZo2JwyAcsK0ei6jHZqYpLh5cHgNjn8+n5Vgtbi+6aj6coyndwaY6Vq0dyg
guGWJifT2U46H6j+NV4JZ0NZ97SNHIGLrkZ6k1XczB3aO5dVdiMle4A70NoskK20kK5Kgny
3YYYse2D2zQLTORIkwURt6MBe/8ATmoEU68suqqwtJGZrYYkA6r7Ej2P8KzjtIuZmVTMpw+
F/wAQdNw+exohr26tSHt52SXOPNzhgPYjvg/qKZQNb6xFJDcAW9zs3JtHoZu7D4Pemuihbp
126zqVlVGcYypwSR7+9F3t7LcZE9rFcHOQ7Ltb9VpdbKtrcSwzqUZDjgfhb5z2q+a5XyjGG
JLDccDigD0SWYhWaP7zaknZgMHw3wRgii31OS7tlj1BbXV41GA4fZOmOwbg9PfNIvP3FgmB
IOmD71Gd2Zgot/UoDHJzn3qGBorGzmjMk2ms08cy/wDuVyu1yoP6P9V5p74NiWTxfbXEauu
GkDB1w4/Ztw//AFZ6HuPpWGgeYRERyMuw5Ch+EzyMVu/A+s3GoeKbaO7dJnEZxKY8PnYeCR
2604/JCOatKwcKzZHc+1Fh2CgKehHA70D5cglLbCVzu4plArkIxKncf3qzlpAwwyCO3ctH5
jkfsnB4HvxVmgS7tTctz6D0/jVN2+yIr5gyD+FRwD8fFWaBP5ersGGBIhCgDvWDXsbJQ71O
0VwJEXDLy2f4njrWf8PXYsNbVGwI5AY2/pWtjVJCpKkkj3rNa7pLxXsclsoDsfMT2JHUVnh
kmuLLiAeInFz4itBwBGEUfOQah4ltIZLCK7iJLqED5Hbb/ehr5pm1WGScFZonTcpPSn00Ud
z4elidSWUMMd+Dx/Cuq+PEqjGWjYsrqHJw+1sfIP8ArVGpj9jGFBCkhhk9cj/SvYHKM4HO7
g5+f/KmDaRf6rbQi0tml2Jhz0CjdxnNdDaUrY3oC08vHMUfksMEH2qy3sZzeecqMYF9LSY4
Hx8mtHaeGbPTyb7VbpWwufKH4T//ANc+1U63fi5lAQ7Yo1BijXgD34FSppvRlyvoS3cvrCL
GFVBgAdqphiLuWcEZGRmiHi+8XKRxkEOvJJ6fWjG04kKcsBjB/wBKpICMUGzBUblbqB2qsx
i2wZFPlsfxD+tTCzWzkgMMD1A96suLp5LQoxzEDn86ZInuQBK4UegnihVTMo4olsk8nGK+h
Tc5wOhpstIbWkZ2DA7UYiYIBFVWSekAjGRRpTBBOa4ZvZ0R6LoV4yDzR8IbYCQOfigITz9K
bwgGIYXIIrmkbx6JKcL3x04FWo2Scc/1oVmKE88VKOQHIHAFQhh0YBGSwweOB0q2fHk4Iz7
VREM4APX3oiQgoTjoMVqpFLoz90hLnPOTQEsYI5OOewpvdrwSp6nNAOmQcck8VqpCaFxhx1
980NPEuCQDk01NrkDJ9Q9qpexZiSOB81SmiHBikW/mxCQAtkdhRFkiQsJTEWkP4AB3qUK+Q
ZLcliQ2F9hnvT/wlbW81xJqUu0x2zbE3dA1dqekee7ToldaVcW2mRQzYJkfzJsdd2OAfgD+
JrPXYa+uwx2pGTjaoxxWj8Ua3bRxFHlzK5PC9h3z9ayaXN1qMphsIhEH4eUn8I+vtVIYZqH
3JbWJJJArgZwF5GKvgSeSKL79IwgLlQo4kYY4/I0KLi20fcIo0uZQMefMN2D/ANI6CqLKeF
rtWuHO1jgsOoz3/WmS0dU8Ap5cV5qstiYVs7UpFNI3LD8RHv261iZGkEjyzEBpiXICnnPNb
tFkt/swuT54WS7YojFegzgfXgfxrnzTkStFOSWRdvJ6Y/pWGdptI3xajYquZEe9YgEqAF9X
ah5YUl5iYxsDkN7f6VBnLzSPu9OT0rxpNr47Edq1XRFl0Cz42OEGeN44Ir6aCa0IkiZpsjD
oWwSK8gmL4ycnOKvLsxJIOR80gK4ruSQHyYJlkVeAxGCaN03xLe20wju4GMTArvUZK1Srls
EHH0onEkUYJZWUnHI5FJ/2hWanQ9Zhu4WViiMXYAgcNimbbi4Qt05IHGKwFtMyXcsflhUZQ
/pGMH3rYWN0t5psYUkso8tj3P51k1RS2GMwjRX4aSV9qkdB9aKgVQrEkcnHB/3xQvk5KozK
AgzyOlWo43YAwD0AHQCkMKgUNGEGSSeM96NeUOWjAIAwuRQtqNzKS2BkjgdKlNLl2QKQF6n
4/vTTEHr5EoWZxlQxCr/mNexM3mtK5ZmPTHbPYUNEfMi9JC+Wcc9PmmABji3Bc46Ad6oCE8
IG4r+Mj1HPYdqCmJMYKqTLIcDI6L7/AFo23UvLtckgDr/E1VJGzSGQHII9JPf2oEwOG8WN4
4irAIM5Y9c0m8RXwjElwm0uRsVR0C9/41br9vPbWyTxSEvGFZmxnIHGB/OstdXkUcDWkx9S
Bmye/OR+uc/lS8gZy63tMxdiSvvXSvszkEmgTQlsNFIevyK5tMGkYsedx7963P2WTgajeWb
nIkhDgfQ1SQGk1q3AiM8ZH4D178Ug+y6bdp+rLIQCJg3JGOa12vxBdLuGGABC/A+lcSs7+8
05ZUtHEazrtfAzSqmNuze6R4l0y78aXYkkW3QR+VDLI2FJDer6Z7UNpj6Rc/aNdftoPJMLM
HZsIZR1x2rAGAkhDzgZPzUTH+zwccfNCSoR0iBdHtvHDObu1jE8JJfPoWQH9ASKAhv9C0/7
QppzLCtq67PMiHpSTu307VgyMYBxzx8VNccAqCAeOKYG38Ta/aab4os73R5BcNbofN9WVdS
fw5+lEeNtVtNa8HQXtrNv8+ZSyN1XHBH1Fc9lcEYAGOlWCUxwGEMxjJ3Mh9/6VSQBfhWTyf
FNkRwssnl/XPFdkvLbLJMOjrtwWriOjyKviDT2OQouo/y9Vd+mWMREFd20t0NEwOM+LlVNe
kjIyFHODwPpSQStGUkjwDGcjPNNvE5U+ILpA2cEdOlJJCQhOCTnmmugZrdIv9S1BTM9zlE5
bHwf4Gmeq3zm2ljljeJm9fB5K9axulaq9gSAcxsRwO1E32svcrGfMBKgqOM5B9/ilWwCpLg
zNHqCIN8RVbmN+jA/hYewYcH5FONLmjhuBM/Nm4JUAjehx1HyOnsRWY0+6jE8XnxtJEQYnj
3csvVefg9KePCTGQAHikHmKdvv7fPbFDAbanZDU7A6jDIsk8Cjft6TRDoR/wBS9x1x9Kzm+
QW5UbizAhs9h7imOlXUthKGEQmhbJ8vPU+4+fmvdQtfut2kyENb3KeZFjt7j4INSwFXlKEU
IQM9CO9WGIxx7mJORt9R6Yq2VMQGTywcNx9KpuJQwjEgBBJOBUAfL5httzFVBJIxxhRWt+z
x2PiywXzcx7X4Hv5bVljEHtgiSBto3EDqR8Vpvs8dX8W6exwpJkCoP/1bcmqj8kIyTKEYRZ
wQc9K8jaUSoQvLHjjrivbhZBLhuW+Dz9aviDoigqCCe1YXaVl5VTC0UFiWZVRkyd44B+Kjo
o/52SRtylU9LHnn2/SvnSb7uSApyPxH8X0r3QFlfUZdxI2p3PTNZt+1mSNLFIAAy7iW/dHa
q9VjafTyI03SRjzEJHQgdP6VfwjhFbpxyOuK8XeZAM5z+6O9ci1spOjEanHFc6vEY3JE4Ri
P8rbeRTrRI5bm1ZWUksDhj3yMHFQi0Lbr8t3IwEEU2VBHUjsB3rwam1jc3U1rAJI2Yqjk4V
B7CuyU+SqIpZF0gex8LWtpO1xfZlYH0RHp8E/2q651xrSW5jghaWdipREX0gAd6DudXluIi
6q0sjD8A4APyaSOJ0uFZpcyyE5x2z2+laxxuW5mS5Sey5pptSvGluGLbDxz6VPx8VTOHMuS
QB+HjtV11iONUVSpHXFDws8jkyZK54x3rp4qjUsgg28t1cZ5o2C6khQoSWUDGDUJuWjYlSV
7jvXrBVYEglT3BqhBUk8TRBtuN3/5tJLqflo1AC5z1qdzc+UGWNiN479qAJ3kDqelA6PGkA
JNX2I3Enpk9aplh2jBHOOaY2NthVG08is5ukXFWxnZDAHHamATK5PeqrS2wBwQaax2uUHGS
fivNyPZ1xjoWgeWwOM03s3JQcEZ55qprHexCjpRFrHJEQpXI6Vm2VVEbmNcAhjkmh09L8dO
vNMJ1wMFcEUAx2knr+VSMYWxBIOTn+VW3LDYQDjI7UFFNgAE4wK+uJm2AA8n4potIGRxKCp
6qcHNQMIBzzn5oeSXydRJI2q4zRwcEMQc56GrsZ8sKjDHj2xVcgVEO4cE1aWIQgDke/ehZG
3HBJxjjAoTE+hJrDC2LzqmcrtyO1VQap/wzSre3B2sd0zgHqzdP0FW6k0eDHLldx4wueaVJ
IsM5mZFlkAwrMOB84969HC7jR52Ve90MrLSlunOoaw3lW+chHbBc9j7kVXdaks58m3RYI1G
CIxgGhJpXun82eVpXb37VVGPWQcbeprdEEJWLliSxAOMVONvNG2OJiwHAHeqXyWI6AnitD4
NhGoeIrGxeNPXOo6ckDk/wFDE3R0fxjMdK8LaJprhiVjVpAOuQo/qTWEuJba9jklU+t0K8n
BUD4p/9pOryt40NujBo7aFV2kdzyfz5FZO7lhuFWWJWMwGZMJtCj5xXLNcsp0XxgjPuGt5T
E2QVP61MPz7g1ZqR8wxzAAEjFDQncc56fwrrowDYjlxgcn2o1BkDI70JAu0gtj8qYwqShPI
A4pBZ4sYQgsPSfbtVnlFQVDgowzj2/6qibuKEAOwXJ/ERwPz6ZqaP94heNNolQ5Tjqfj69x
SYARmlju45IywJiZX/Jq1PhzUhGwjZ18u5I6j8LdjWUu5WFzFJDkJKjcfJ/EtNkjEMUSRpt
HljKnsfY1nJDXZs3VBLksSC+W4r5Xbz3I4G7PIobSbhb61Cu4WWIfhA/GKvlDrHwDvHODWZ
Yy06UHdtYYL8c9a+uZDHbyPGwEknTI6EdKB0lyWJk5PJz7fFE3DYt3CnhOh9qAossbkhGgZ
AoXADdz3NaGBhMi7sZA7HpWWhd0MZICsRnjuTTawu8M5OBk7uvWqQDCLhpOQcnA+PevSEjA
Xj0nC5oITq5WQNhWfHHei2VQ5JGV27ue1UID1K2FyJAQeV289q5NqsDw6jJBIfUhwPp2/hX
ZD60JJyuO/tXMfF9pJFqc0xVlBfI/P+fFIRmtzbiT1HFP/AALfrp3iq1Zz+zkzE5J6ZrOuS
pJyTmvrWXy7mNhyQ3XPSmmB3PXiTplwAuTsPGa4I77ZCpB4J49q7Yl/HqPhgXefU8JD47OB
g1xaZCJW3DIJ96b2BW03cZ47VAsCQxHfkVNlUEEcge9VMcZx1NIDwvgEkZJOB8VEMRkE4yK
+foSAetRxkAYbHXmmB6sZkPGNoPepNucglsEnn5qSAgE9Oa8jUGJW54OeaoCKExXsDKMlZF
YDPXBrv81xmxSWMjDRhuD3IrhEMYkv4wRwMk4rqS63APA8U7yqGii8koW9W4cDiiS0BzPWb
hp9XuZM5zIe+aCYEqdzADH61bMB5pIIwTznmvhC/lkgdR1BproAWNcHPQ/FXIq4LAc/FeKF
wEAPTnPc1bENhYgA4OBQBOAiO5U5zyMmtGJXSzMIZmKncvxnr+tZ5FAZWXgjmn0+fKUhQAw
BGO9ICqNmBCR7sKOgHSm1nILu0m0+YKzZLw++RycfOOn5ildq4BZh6gAepqcU1wjq0TYZCM
OB0b+vFICaZkgUMMJvw2e/+lATKrSAHK88Ac5UUfrTthXtlUw9NuP8JjyR9O4oBVUD0SqxY
ZZgfbtWbVAXb2C5QbVYYVcdFPBNaL7OA6+MrDJJVjJ1GD/htzWTUgKxYtjocVqfs9JHjvTl
3Eg+aMe/7Nuacfkgozd4+bsl1DqTjjirTI0SMVJXIC5C9B81ZqEJjLbQWAYjnt7fnQqSkuI
wNoJ3MD3rmjUki8vyYdDLI6bI5F9a87hkHFH6D+0nnIJJ2Lke4zSmzuEtbhn+7+ahGAhbpT
rw1B513cSKCqsuVBHTmoyrjBsx6HkMWWK4IbGc4619e3SadEY4Y1luSnmbT0Qf5m+KMldbW
0lkVVLonBHvSbw9Pa39rerISbl3xNub8SHoR9OhrlwweR34M5y+gJ2udWEqrKsDqFaeVm/B
nptHz70l1VHsUjtuDGBlGU5DD3oj79deH/FMs42ykDZIjj0yp7EfSi/EzaVfaF/xHSmKbJh
5ts3WEt7fGa9SOJJEJU7M6spWMnOMjt3qiJvU1yzAFRhM1ShM+2ME8nn6V9qBaNxCvCqOgH
WtUbJFe2e4lVQ7F5D37UWB93MZMe4QgqxX57/SoaUQsryOwXameaYOrECXy8qfx7R1U+9WU
eLALraYcFSM8dqB1W48mb7oB/h8bh3oxA2nyI8TBoSf0+tK9aIbU52AC5foKAA3YsRnJ7Ub
BBshMpHUenNDwxAuoJ5JAo+6t5DKsanCZ9ODQNgbK7r6jkn46VqrOzXC4wMDuOlJI4QzW6H
kl+SK08QyAR3FcudnR6dF0UI4APX2o+KJlIGcj+VDwRsDkHOaNiBPpHUc1wSZ1NF6QKV4GP
6155YDDjGParoiSM9a+cgfBrNsTBLkMVHGM89KXMpBx+dM5g2MA4oF49uSTnFFjBjvjYk5y
R19qrS58wEksCOOavOc5xgn370HdRmBxIBle4NaWmUiF+jSRqQSNhz+VWWk4kgQvzk4OO2K
93JIgPUNQ6EwyrySG9Jx2prqiqGTN6QiHHzVM4/Z4UgYFRWTIbJ+lVzNkAg4HX61KIaEGqs
d4ycAClTtk8nIFM750M7GQ4BOBQM3kYB6cZ4r1MUaikedJ3JsoyxICn4qyMkAZPJqKlApAP
WoNKCTjgDpWxBJsbhmt/8AZBYrd+LJLpgCLSBnGR0J9P8Aeueb8kA11X7Nduk+B9f14nBOU
RsdNq/3ahAZbXtQe/1/ULvywfNuH5Y/ug4H8BSwAM8okk2RIm9mJwNo7fJPQV4rYkJkZGBO
7BPqJ78Ur1OYGUrHI0hPJBHAI6Ae/vWOPcjaYLNdh3YybhuOdq9varbVoyw2OwB6q3WlxOc
k5znvU0Zo3BHY100ZGjRMoJCenXHevZ7ho7eQrkNtzxUbGbzIEIxhuMGh7sFEIyQcYOakQ1
tdQfTvs7uI44Y2/wCJXXlStIGPA6Fcjbke4P5UNMzGCSRWZZUlGCnUUPcvjwbp0Y2gNeOzY
9/yb+aj61fM6iCRAxBExpSAl5hh1S1WT0oJWdTnoxAp3eRRRwRmNSm47mO7O8+9Zq+k+8Ja
zK2H2Ej5I4pkLiWWyt0mPrA7e3apfQ12OdPumhkiuI8+k84FaUkzOxYAL14+ayOmZWeMMo2
t71tolN9aRZPoK4rJlkLZjEhCjBA4OOtSViImc8Mxx6j1zRBiVQqjkAc89KFZEJJQZH+U96
kZS7MGCFeAeWz1r6OVvvTmNwcHkjt8VJ45WKrjtk5qC24iDOzMwKYwTTEwncd/mR7gM5dex
PuKeWMxmsIi2eBjnqBSm1BS0iZwFJBXjv3pnprN5Jcgfiz07VQhiibyG4JYdB2FZbxnp6S6
c7quXB4GO5/0rXx7dgY9McUq1WAXFpLEpIkcFcgfhz/pVMRxFzkAZJx3PeqgxQZ6jP6U01q
1+56hJCoIU/gPv2pRKcErnoakB7Y63dw6fLawzssUw9a56H3HtSlzicgngVTC+0kBsA165K
kk9Se3eqA8JJc4GB7DvX3lkqWC8VEHJOMg44xR1nE8iBY42Y9MAZoADe1kJGc4IzVKrkAFS
RnrWnTw9qDRCUQEfDdTQl7pU8ALvE0WRzkd/wC1NMKFDKApGcZ4FXRWxZCSCABivZkEaqd4
O49AKbWls8wTAGSOeOtAENL04ndOBuKDHFS1CJFxImBuGG+Kf6dpokRYo9yvI3THb3qzX/D
DJYPPCQ3lglgO9PkBgZYtqHAzzktU4J9ilCN2fbtTWa1xZHCgsg4x3pQFAYZyCewNO7A8AQ
uFyFIGenWvgyK524Pevp3jjTy1UbgeT7CqAxRRnkHuO9AF8LuXUHjJx16VppFdY4kVfWgyF
PQCs3YoJbmNcAAnHNaS9QBAgyHVQo+akCsqY4HYJhAPUwHTNDkfdRHKGBEh4UHrVtsVmieG
VCARnKnk/X3oa6jYXbI7KxQDmmkBS88ib13MY5V2yL7j+46ivlOwiNfVuG1cd/7H4rxoz5J
lVRjfzk1YkUoC7SEyc8nrj2qJID5VxkgBcHpnOa1fgIZ8d6UxGGxIPy8p6yJZo2YFWJdgee
9aj7OrgzeOtNHllcebnJz/AOE9KPyQWWazZQwyvkbgxzkcY+KzD27fe9qbRl8AMc1p/EV03
nsUQjtk0ktrUXLCRlMe48kGuD07cYWzbMfRWMs1x5LJHGkB2u6t1/Pua0ujIloXjUFVCZz7
5pQZooYAgXKqPSFOCPmiNDvnlNwjuzhVAw3UfHzU5rnF/Rydsem7jjdFfDeaSqqeh4rK6nZ
3OgXsGsWB8y2ct6QOnuponWriW1aznUjKS7uDRC6lb2NzJY6gDJpGpp5kTg/4THqR9D1rr9
NHjAzldhev6Vb6pokOt2sokja3Vt/f86zY0addLuLhCrQS27FWB7gg018Pyy2r3vhh5Vlsr
9JfucgPAfHT4BxkfNLPDmozTRf8HmYgBZFAPf0nj+tdTqxbXRmbOdYXZypY4B5PTFeXErTS
lxzvPbtVMuY+naiLUtMAu4YQEg0I3CoV+7EgrkMMH/qFeCeSwmSSKVjC579MV4IcmSNHZZF
GevBX6VKFDJbyRyAHByMDoaoY88lLiwZ1G6OQZ3ddppBrMeL9+McD8+KP0ud7ZTGZGaFuCo
/dPvQ2sowuASOCOPmgAawjBlDEfh9/irrq/wDOmyqYCnjB6V7aYWzeQ8ZOB80LbHNwQVBz0
+KTAL34uInUkK7A89j3rTWrZwMfH1rMFvMZS49asAMd609qhIVh1FcuY6vT9DGIAEA5PP0o
6Ic8jAoOBSDnkijos/8AnXnzOll6AEZ6V9KpKHtXysACMZNVs+SRk/nUCKmAIOecUNIOvzR
TFSDt/jQsxwDyDmgYLLgEHg1RMBISDk5q9jznOMfFUMoyc54FWihU7m1nCsfQxwD7UTgSAE
noc8V9dweYh9P60Ha3BhcxP1Xj61p8laL7DSSpAByCO4qi5m8mB3HOwd/c1eWyCBwCKW30s
UcsUc5Ijzvf5A6D9aeOHKRnllxi5ErLQptWMZjUW6AcyyAneaE1vwve6U6szLKjd4z0+o7U
QvimeG5V4EVI142Z64prNrralbOhRpHcf4ca8D/qY16kTx05LbMU0Xlggkg/NVhDJ2wfmtC
3hq+mLDA3gZ6daSXEE1nO8M6bXQ8gnpVmllDIUJDDGBn611m5b/0b+xvS7B1/b6iQzKe27L
nP5Yrmuw6re2kEUKxm4dItq9yTjNdF+1qVUvtM0iEp5dna7sM3v6QP0FRJ1FlR7MGwICk7A
Tg4A5H50iuZWlupJBzuY4NO2cpbyP5mfSdyAc/X6VnyQuMkk/NTjXZUzyeMAK4OS34sDoag
oyT803s7ZLYx3uqwg2wORbsSrTfT2HzUNZ/4fcGO/wBK0+Wxt3ba0TSGQKw9m/pWylehcWg
m1Hl2URB5Q5+tWaqm1mfOVcZFRVQLcJxymRg17cyGawTdwdm39Kkz8l10q/8AoFpknII1Bx
0ODx/24/jUZArTnnkztn4qpireBIztG+G//EAOhX6Z/jXsrBbhsnGJC3T4okMDi9VxbRtk7
d2cdvVTmNi0qlUY49zSViItRLKMgDcPzo9bmSReFwTSYDJZsFcFsqcnnpWw0q/iRDGHYpKO
Cf3TWHt8qh39Ce9OrC5VUCHnaazki0bJTNtOVYJja2ep+lTRVySI2CjpnqKotbpZ4FkUMyY
wSR0xREDxy5wWOTjJ4zUDJK6HLMrHA6Dv9aisLTIQQOeAoH4amRvJ9OMDHB4qWVKBRlmz1B
xzQIkIMqqrnCHqe9FIphQxhSO+QetCWRkErmQ59h2FESyswYlmG5eOOufamgG0Dbo24Crnj
5oeVP2ozzx39qshcRwkvtDAc/Fex7XQMwG5eaoRzbx/YNHcQXKKFVmKdeF9qwrnGQeea694
3sRc6FcTKS3ljeuB7GuSzgZJwevX3pACg4ORxU2ZyAWHH8q9QAuAcDcep7UTNbNGmNwZD7V
QAsYMjqg4LEAZ+a63oumWtpaRCKJRKq4JxySa5LanbdxEjO2QfzrtmmndCrNksPYVEhoruQ
IxkrkE5IIrM+I2aK2UKuWc4yWyTnpWsuoyZQ65HHANZ3WbU3MJjQYypL88nHSkux+BBe+GV
j0pbtJCGcZKsev5fwo+C2FttiSUl0UAMF6d8j57UfLKZ9DickABRmTHTnrXkEL3cSEu0YJy
QBgp7fWtBDbQLGQI87kgk7Bk9P8AWvddbytNlj6B2wRu5+aZWdr5FsqgEkjLduapltEuwA6
7gpzknr+VQxowDW88k0g8olWUhQB1AFZQqySkdMHvXYbiBI1ISLAQZ9IxjNcn1KD7rqssRI
ZfMzWkZAwGaFiS/wCZqWA9qrnG4Ht3qeolEdUjUrlecnrUDATEoU5qiQ3QbY3epCEhmGP3e
oNO9VglhfyZiCw/GQfwn61R4EjB11jISu1PVijNUgEd/OrLkKSOG6+xNS+wF0c7Rygx8EDo
O9Vh95csSXbqfeohweWyfeoRFSSwJIXnp1qkB8Ewpz1LdCenaiYkAyoBLoN2M+3NREbCRik
i/Q96JsUWS5VztIcjcD/lz1qJAQcebumXBUrnaRx+VPvs8g8vxxpznAJ83GO48pv0pZd2xt
pZIDt2KfWi8YH9qf8AgSMp40sC3HEg2gcA+W39KmPyQhBc37XbhzEV3cZJ61QdSW3QMACzc
MFFVedJbrs3A4GRxS92JYvu6np7VzQgn+jWa5BcuoSSMWjyAw7jkU28OYke52liwVdw/rWe
y2/GcjrkU30Btt27AkMydR2qskUoNIyob69bCaxiKqxK54HvQuipDrmkXGj3APnWwM1uR1/
6lpzLPeW0E0kCBnRPMiGOrLyR+maTS3ENtrtl4i09lS1u2xLj/wAJz/L/AEIrTCvYjmfmxL
dWs1nDHd2cu7y5QyOP3GByP5Uys1iuPFOmaxaKVtdQm9a//DkIIZD+ef1r3xBCdN1N40AFr
djftPRT+8PyPT4oTwteiy8SRadIc211cI8f/RKDwR9Rwa2Q4iPVIDBcyoRyrkfSqLad7Hy7
kEbXcqqFchl71o/FGnEa7cwkhVaRmJx+EZpNqUEUy+XCMIoCx4PSmv7Li7SL5FR7pHgkVxJ
HuBH6EVMnbKlxGMc7XHvSrRrlluVtJSsZ3YRpOgJ4xTm+i8pFnT0gna6nsR3p1RbC/uKXMm
6JgqsvQnAoPV7YQwRHLEglfUeg7YppFcQWtsoY7iTlMjqD/rQms3i3VlDDgBw+eVwcfNFi8
i+QmHTokUj1DJqi0UvIMEDPNW3wI2R9kUdKHXcEOG2j296CvAW6Ks6bCCCR+XNa6zjJUYHG
axEfpAAOdx3DPxW90vbNbRTIeHTd+feuT1B1+n8oMiTpgYHzV6pggnFSjUAYweamVwASMnO
Oe1cDN2RII6cGq3JAI6E1aemTVb5LcDIFZggWWTaAOSc1U/rGcYxVkrYJwRkcHiqCcHk470
yyJCnOCOKr2gnJqxUJGdx455719j0kKMVQrQOwUkjGee9Kr62KHzVwWB7d6cMpzxx+VUSoC
DkZxVRdMaf0AQTh0HOOaUalMtzetGnGBsXJ6kUxmQ2sryAER4zx2pKkTzZcDbk53/PxXbgi
r5HL6qWkgJ2IJG3A+a0Og+JpNPt/u7QRSbTlN/Qf3pVd2jyA3KFpASQ/p6P/AK9RQqM9s4m
DKGQ8AjrXYjk+Q/vtb1ebbeqwgi37Bs6E9cGkV7cT3k4lnOZDxnbjiibjVbm+eO4lYZSQY4
9K/NB6vfi9vZHQ+jPUD8R96Nkrs0v2b2o1T7QNOhUZjti075H+UcfxIo7x/eC98XahKjArH
IIgSM42jGR8Uf8AYpbrbf8AHNenxstIBGpI6dWP8hWOuLl7q6mnl6yuzvk4zk5pZOkjRa2C
Xssn3dkjJZnbbgDlqoSCLTWSa4CzXBG5IRyo/wC7+1W3V7LDGscSqrMpPmY5ANL0R5JVSJW
lkc4G0ZJoitFckv7ZZPPLcztPcyGSRu5PT/Si447q10O5eaVobW5wEhLf4zDvj2HvVlvbW9
kV87bPdE58v/w48e/+Y/wpRe3E1zcvJPIZHPc1Ud6XQXW32H2Fzm2YkZYHbk9hV7ZNkRno/
elunuPPMbnAkGPzpgrk2UqEDKnnPxTa2Zk7WTzPCGp2+5cxzxygE/lxz/SpyEOAwPpdFP6r
VGjuTFqdoBxNaseWxypz7gfz+leeZmGDC4/Yr29s0S6AhCJJGBVRI8aAcnng0SDfzEsYiMD
stL18xZmeIkFeeDzTW21qUII5FzkckDrSAlCZmUM+4KOuR1oq1nYPuJ4JzwaGkvXniAbhVG
AAK+WfHAGNxx0qWUjaeHtRJZrQMCJDuXd2PsK0yTLGojXeSevvmuZabdmGcBSQ47gdK6XZG
O4s4rhFwXGSxPQ96yaKLFbI2JyBz6j/AFr6VsgQr6QOPSOtesNi58tWx/AVGFhzIQwyfSRS
EXL5UKYyzKo53dRX0StM0RfI3EtgHoO1QkEkgVSACR2GKs85YYsRndITjA6CmgDWl4CYHHY
dquRsJkHAxk5oKNXBBZskjO0Dp8mrGdwigAl2PHHQUxH2rQi50+RDlmeNgB2ORXEp4nCksf
w+nB7Y4rqGu6i0U/lSF1jJweDtP6dK53dR5a48oZjLHBJqgE7Ag56c55plZs93FsC5CdaWl
SrYI9Q6CiLW6a0cspI3dQO9JgRuoPu1yMggPyuD0rsmkSKbKIk4JUHGeTxXIZLt7+6icxN5
UR7Dr711nQ4mGnwSEN6hxk9qloqIfN5joR1GD26Uh1GQrE43fubVBORz3/Smeo3Ekdo24sU
zhRjrSO5cxqAWJyCu4dv7Uq2BfaRBdIgGGEW0sFPJovRY1mdAV4A5wew6Yq3TYN2leSFO0s
AGJ9+3zTTTrOO3tsJgA9wKbEEAhQwAO1fjpQ8pMagEH1NjgUWjbIigHXng0OEzPySQDSGii
6UfdmKrlsc/OK5P4gtVPiG7wPKAI4/KuuytGkLYOff5rlnjPEeth48bZYlLDPU/0qo9gzNz
HzJfMPIUgc96JbBTA5IHGO1DKDK4A6Z/Smw0yVoEWN1ErH9B71qSNPAAWS6vRNjO0AE9qu1
93fUZAwA9OQ4746GhfBu6C6vdzgIuN7Y6/nTPWHhu8SMvlybccjoPaofysDMCbchLEHap4I
6k0RCieQ0OQuACMjOaFWIxtktkE7uO9MoI/LQsCCR+7imANp0ii/l3Q72kARQB+HnrTe5t4
/P3Q8Fz+zVe3x/WhooVhu/vCyegjG7uD80VdKY7i1hRWOW37QOR81E+wPpZUuZzM6sspHqx
39xWm8EMR4os1VAEIcg98bGx+dZ6FUkuGDqSHG5Se+Dg/nWu8IfsPEVpBtAVt7KccY2Nx8U
R+SA5y8iTSqrZG3nnvVM8SgHjANWIQzFQVG0Zye/xX0hWRcKAPr2rmVmrAEi8tyV5+pp74d
UGeVAMlwMZpSsRZ8jkg1p/D8GPKnMWWaXbk9qM0vaxRiazTLEOgLqNy/hI7/FYvxBp1x4Sv
5LuG3W50i7P/MWrDhM9foM8g9jXSdOVUKA8ZyPrUtUs4tQs2GBIBwVPcdxWvp3eNHNNKzAa
jNpmu6PayafO0rQphxIvqHbB+ayV5byW15ZXK7gYZkY47er+1MNX0i68I6gL7Ti0llITmMn
lfivHvYrkQzMrLHtBOR0z0rdKnZEVsI8U6gt/qU9zCoSOSTCZ7gdz9aQqUJLYKhgdpPb5oi
7mEhCLgFhk/C0HvDkpgjB9WOw9qpLZoo0hfqUG4C4Tvxgdx7050vUl1TTpbG4ObmOPMLH98
DsfmgHG+QIwChuvHQUtcPY3uY2I2NlD71dWqKNRps6Rz2/nKroQFyw6VVqswutZaRSCrEKc
DpirYkivdEku4mPoxkZ5BHx7VUhiFhvO3z1kV29yCe1ZIkDv5cTkA98UPDG1zMsYPXrjtVd
0xN3ICScE9aJiUw2hxw052/QDrVFo9YKSGB46Jj2FbPwdciaze3Y4aFtw/wC0/wCtYnbg5H
anGgXx0/UYpicRsdr59jWGZcommOXFnRVXJPJGKmQCBkHgc18uMLk5I/jXzEnJ7fFeYzrKH
GASDnNDs5AweM9qvkBPJbH5ULKxyc84+Kii0iiRgCSec9vaqGPJA5AH8alM4ABHv3qnd2Bz
k96riMtDHbjPFe4wcqf1qsEFMDg5r0EgkjpjpQSSKkjGeTzVXl5JB64ogAk+xNWrCccgUAI
dZUC1EAGS55+gpXZwPfXK24GxR6i3+QdzROrzs2ptg4VBtGTwR3oVbp/Jbywwjdtm0Ngv9f
ivSwR4xSPOzS5zZ9qs7SzkRttjdNiCPjIB4f8A37mkUpIYmY4YcHNO7llsfMuJZQ064EcbL
neP7CkLI005Z8kuecmuolaLLVVuFWFwyxF88dWOOB9KFuVCSkDgA4o4skByPxAdKovoTJja
Ml8AfJNCGdK0dG0T7DpZFXbNq9wQM+xbH8lrEKjiCSUSqQvpOF7mt39pC/8ACfD/AIe8Ood
q21v5ko+QNv8APdXP1KBVUqDnkse3+xUZdvRaqtg72st/eyrHtiijADyyHCpgc8+/xV9lJA
m6GzzHGBunuW4eT4H+UUtuL6W7KphVhU5WJeAPk+5oiAYspP8ArI596qtbE3S0WwAXGoARr
gZOAOwpXdqBO2B0NPLVIrayaQbhLIeMdh/OlOoReVKAQRn37U4shdgSNslDDsc0781Hk3IP
TcR9PZqSH4phau0loQvWE7h9O9Wx0XaG2zXIgWKrIGRiDjqp+R/Ovl/90gBPIRl474Y1TaM
I9Yt2BxiUHge9XcLERnlXkGCOetJ9DBFfFwSM8gZ5ooEE5BwB70CDmQ5HQ4q4HA64+lSASX
ABAJ454qQbJADZqlFBOd3AohIcgY5JGce1KhlySPGVwfUD2rW+GtVuILtYiwEMo9SMeOe/x
WT8otglWDHjIo/TpvLJQAZX8JP9ahoZ1OCIPKEZmlAOOOho4WS75RLlj8dvagNGvRe6cs0T
LEQB5g9j8UbbM0ysyMSM45GM1mlQwYrLMS7MSo7k9AO1ERQxW8YMa5cjI+tSjjUsQFARAT0
/WvnkYgFEbBHJ9qaJZ4pSEEH1Fz+v1r0uxZUC5Zxxg9BVMK7ipIY7TwT0/SjFKKp3BgQOSB
0HaqAyHiDUZLSXbeRs0LPhJd3Kn5HtWLaWKZ5fJXMYclST0z2HxW68UxRCKWQlbqIJ64ScE
HsR3xXP7FRFdsjAnnsegpiAbmNoJyrcsRnPtVRXg5GCOxphqsaCeRzuxn94ULFCZIn9J8zb
u5bge/8ACmBqPDFjFqFo0ZPlgdCB1966EdlpaAJghRtjUdTXOPs+Uy64ykqscCeYc9T2xXR
Zp2KGZACFzgntWcuy10BTHHrkOfLQnAHJNLlsS53ljtlXb6R/v9aumd7u4WMMRkBjjoB/ei
dzGUSEbcLtxn5poYdE7R2iouAyHcRnqMcUyt2U2qgAjaOABSfB2CUgMqjaAR0b6d6awviIx
kktjH0oFRMsQ7YGSSM1S7lHILY3DAAr5WCAjfnHYdqqn3eYqvyV5KqevzSoEAatcBbYojKC
zbQM881ynXrtbvVZXj3BVOzk5zjiuoatYqbOdhlpNjbR7exBrk9rptxdRNLGQwQjcQwyM8Z
x19zVxQMlaw5iaUAOVcbVx1xyaaajcSTBXgtVhwoUlTksf6VRbx3NpL5FviQgZ5XB5q2+W4
ZUzHJAjL5jyFgwOBjjHSrskp0a5kjSeEyBSz5Yk9cdgP602djIGAmVkByXU8D261mLG4Ebs
zBssc4DYz9aaRXYuZoUMYWMnBUtwaTQFKM0chjYBgD27Uc0jK6MJFO78BPAHwfihZo3SdlY
gOOdo9sVKJBKkTZ27TwAKACJ5HtEUwsZIZPVuI/F70yF1Pctbg7RsQD9nwQPn8qoCR+UAsb
FQ2RhumexHcU00WCzWaLzwVeY53Hue2PjFTKqA9EXnQRRBRFJGNzELu79fitb4ScPrVuWcE
+oqBjB9J5qFvYwWiq8jjJ9Jz3J9vjFX6LbxReL7cwcDL71wMA7G/D8dKiPyQHM0tPMBKKwB
PQ169qV3KUJJGQQKuiDycF29Psen1p0sGUBKDB5bnAFcMp8TYzUMHqAIJye3atl4es0+7Iz
ZyHzjPtSuWxhiYFQS59TEdMU20icpdxQlQfM9z796wyz5Kgs0UW4KADyTwR2oe+vZrNGvIo
y8QOLqEdUz+8PijbZhJkEqSDjJ+Ko8R3UGm6el+ZQtyp2IhH+NnqpHcV2YF/rTOWfZlvEN1
a3VtG1tIsv3kYZewx3Oe/tWSuiIjhkygOAA34j7UxAWaVnmChQC0jkYCZ+P5ChlgEziZw2x
R+yz+4O+fc10wlfZUY6F0yiG2LMVMjHJC+57fSlysoQ4Y8n1E9/imFzFlxKBtVj6AB1H+b+
1L44zISgUnYSzY710jPcsYnZ8MSck+w7CgrmFnQEglz3NMR6wo6qBuJPz0FFabpclza3OoO
GFvbHqf3nPb8hzUNshyrYqspXsJCoOVdNsqj94H+opibb7xbqkILMEyrL3xQSRNJdMyg7Sc
U0WCSzQz20jGJuJIx79mHzmpvZPIQTki58wqRn8QPajFLSLvPAPA+BVc0Mkl6XYEptyT7mi
VChQSw49qbZonojgYwOv86sV3jUAjIPxVeVbIBwR/GvY5AfQ4xj3NQ9js6F4Zvmv9KQOSZY
fQx98dP4U4IJHBxWP8FTkT3EJOdyBhjvitaz8ZHNedkjxkduN8ooplxyMn+9BTtgDGcgc57
0Y+MZPOf4UBO+45ArJHRWgOZsHg5ocS8k881KZsZyeTQxdtwAY4P8K1SJoMRyRgHH1oqNRj
KsN3zQEbDgn/zo6AFiBnGaiQUExocAkE596neSm1spJAMkDaue5PSr0QgDHQd6C1a5VHjhJ
BWMb3BHUnoKeOPKSRhlmoxbMnfRNCwWeKVGIyC3fNWobOHw400gidopg3lv/wCJntxzRV9q
kdpERdr94kcZ2OeGPb8qy2qyTs5EhUE+ragwo+lelFUzzo7Kry5+93ryLEsSA+mJSSEHsCe
a9kQIqsD2qiEZGOmavuyBEiDqetbGgMz5Ibkk8VoPB1guseKNKtHGQ9wrMCOy+o/wFZvBOe
etdD+yOFE1nUNUkACafZs289if9AaEBT9pN82oeM7p1YNHbkQrjtt6/wAc1l7oqlrM8jcrH
tRQejE4/vR91ffeHnMkZPmtuLnqGPf+NJdTkxCkYYHec/pWMW5SNmqQBCPWAehptBHjTpxk
ZBAC460phHrXPY1oLaKF7acPuDhcoc8GtpGL0BgI1oJN3qjcek9wfmh9TkWRgAFO0Y4q2L8
DRnnHJB7Uud2lkJODzTSAr254onTnEdzsYZDjbjPvQ+MHmroV3XEYUclhzTfQyaqUv7cEEE
SKD+tEyIVluFPUXD/lX2tBY7xii4CyZGauuVAubo42jeG4HuufYfypXoEKSCJGOOpqRJwMd
asgbcmw4/OrPLOc4HPHFJjKY5njcH27Gi1ugxAZeCOcmh3gI5zgD+FQCHbkckmgBxHMNoKn
cPbPSmdnDAZRJ5gADA8dv71mI5Gj6HAHajre+MZUkAYqWhnQPD08tlqSB5FW3lO12Ydc9OP
rW1M20HcMBhzk/j/sK5pperRSzxeeFAVg25vjpzXRZLm2fbOsgkD/AOEF6MazoC6BwUXO4F
jg4HBFeXMrOjQouA45APQUNulkO9g0bY6f1oyNGCEbS0g/E27AIoEz5AiptXkKcHHapyJGY
sMT06K2K9hUFCCVUY/e7YpNrd/EkIW2kkPdtvU+1UAt161uJ4yGDMVyVlyOcdieuKw1qGGp
qpAUk7WI6Gmura1P5TIl5OCRjY5/0pPY3S/fo7iZRICeh749vmnQhhrenPA6s21i49O3rjt
x/Gs5GryziNCDuP4h2xT/AF2ZZLjcFWNiufxZJ+PigNMGGlGFAzjB6nNNIQ/8ESxQ+JJVnk
VpbmHbEx+vt71ubqJggUnhT2HWsHrul3elWkE9ysttcKnmIrKDuI/DtYdPkGtjpNzLfaFaa
hcSDzWQMxXoxqZItBcEEUaRtHjfj18UGXMk5GCue/Uj/WqXvV8wx7mLNyc9s0RYRSna4AAA
O73P+tSUWKqyTxQiQsTICcHoBTcIwJ4V+epHvQtjbFo3lYqWJwqnjiiUKxjJAUjsO1Mk9a3
jDKQMA9SR3qBRSABkkdCD0qxiSi5K7TyAKreOeRAISFLnjPGKQEb6SKNHLRFABz+VcXllC6
ncvC2wmUlMD0gbuc/StT4q8T3UdzdaPIsamJdjsjndLu6EHsO9ZGSVQd4JZye56ADGatA2P
tJaLUL9WuJVLoNkZcYUge/f6Uu1q42XE8JYHf8AiCnp/ertHlQCQTQ71Xliq7iM9/1pfrhf
73tbaFIBUD2+fY0/IgCKEyE7STjnnjNOLEKCFkKRqe+c0otSpcZONx2805iRBbKuVLfDY/8
AOhgG36xu5AYbRwH6kr2qmHOwKisWXlFzjI75quKaWOMBlJIHJ9q8S4AJYgliPQCOgzUoBr
tABLOC4xwvb8q0hktZ9OikdUZFcDKnaytis3BOC4lKDayerceWX+/9KaQuoJtptoiYENnpx
yCPoaU+gGdtqU0qSQzsxEbFVYL19s098NFhrlszx7d4bDD/ALTWTEc0NwGLMwQZ2Fvxjsc9
DWn8K3Cy67bhdx/FnORg7WqY/JBRg4osNtVV4weaaQLtLB42ZSMnI61ZHbHZg8IeOe1WwK0
rlmJ3IMDNePKfI0kz6C2gUHbhE+tXpCVVZlby9oPXtVbAYyvAHHAouFFktGQ4ZXODnvWUm0
QH6XMltoiXV1I4VCxZ2GMjPGB89qx2q6rc61qBlddpUFY4yeET+/vROpPLaWUen+YWiEjS4
J/IZPxSqdiVUIcZ6n2Xv+dejiftSRl2ymOI3Uu1QxQHDY/fI6flVt/bqQIwhIjIacBs4PYA
fTrVkD+XAyxsxmdwsSD+Zq28hFtYmELjb6nlY8k9znvXTHRquhBdyvOFRSSScRZ7D+1USwi
2PlHJbpx+8x/pTDy0YNJMoV3H/wCStDrGhbcylWAwh/yj/NW3MUgNYdsZVBkE5I9z0re6hp
0OleAobIMTLgM+P3nPJrLaVZSXt9DHEMr5meR1rd+JEF5piIGUYX0kL07CmtnNNnNUh27FH
GR2pqoDG1thtBeUDnr81WLUxk7hlk4Jx0NVacWm1xQSQYkaQkjp2H86hAVakYru5kAcRCST
apx0+v58UsVJITINu7gghu1EXc8D3EitG2wekEdx3P6815aKLqdoXfMipmNwev1qjRdA6r6
VcAEgcgV8+C+R7fpVxTyZSsgKOjYII6VC9h8llK9GoQydlfS2dyssMhjZehHatzo2vx6mDB
Ivl3SjO0Hhx7r/AGrnIYHOOlGWlw8TxushjdCGRh1U1nkxqaNseRwZ0iQkE5NL5yQ3tkdqG
0/X4r8iC42x3JHH+WT6ex+KtuCcFsYwfeuCUGnTPQjNNWgKdsZzQwbDEdauuGOOmCOcUGrD
fgdauPRLYwgIJ698U3tVUAE80ntB3I755p1AQqg4BJHas2Kw0yKiFn4RBuPxisHqOryz30l
wAWO7IT91PbP9q0/iG7NpoU8iH1uRGo9yf9KwVs5VnUkkuuBmun08Ncjizyt8QS+u5rm8aW
Z9zMcnA60XqOJEgYDBZP1pfMP+YJyTk0xjT7zHECc+WMcV21RkLkGCCGzjj6Vc5BOOTxUGj
2Ej3NTjYgAkZqhoGXIcgjoa6D4YkbT/ALNNZmhVjPqF0sAwOigf+dYB1IbcBwfet5eQyWPg
jQrC3dVkmEl1IC3U9s/HWq6TbE9tIyspGS0sjFh/lGMf6Ut1Jma5VCAuxQMfXmm0hWaWMww
FQceljnOPelF1gzyHGMt2FZQNWyuIZIxx8+1aNhDII0jUM2MFgOuPrSK2TOOOAc03eYicja
Bk8YHQfFU9mbBpLZY75o1YEOuRt7UnCkSE46Gnt0phvYGAIwcNjtSi7AS5kA6BzTQRIMMjI
q+1ZIXWSQnAOcAcmqUOSAe9SuGAIHAwOtMoZazJHqEL3UPK4DZxjHvUbs4Erkg74Y29OB+7
ig7VwbSdSTgr2om/YLa5IIJt4uh/1NJfQC9G2jPxVwn6dOK+jaKWDlQGHGR3od02tkdKYDC
OePOHXOavESOjMCoBPYUo3suKkLlwgAJPOaKChg1qduSuAR271AQ4APK9qqTU5QgjZtyg5C
46USmoxsP2iBiBgZ7UgLYXaMgqc4/jW78Har5kAtmQGaPJjyei9+vSsIhgkAZG56Y9qcaTK
1nqNtKxIjEgyw754rOfQzqcc+63IcA4HOV6ir4kRWK4PqHqJPSg4ruPyQBguR+AdqmJljVc
KrMOx7CkBc8kkhIZfR+EfIpXqlrNMjZkEak8Sr+5jpx0xTtofNBkYEoBj8X4ag8cH3dvNRS
hG0qOQfr8UxHJNXs3tZjG7CYtyrjOT+RofSoVW5hlkYbVfnPOK2PiXToDH96TMW07Rgf7wK
x1s5F9tJXbnkgcH/SmIL1p4jdtICoVlBODliT3NDaIyjz2MauRKh3H9wDn+NW66VZkCuJMp
n0rj/zoGxlNt57mRlhAG7C5yewpoEdg8TWsWt6PJBITh1DLJj8Jxwayfh27ktbD/hl7hbi2
cqEJ4YdmHxTbS9btb7w/bOJ1yqbHLHuODms9qWpadJOhjmUsjZMinipV7KNDHb+TMZUVZLi
UgEt+6vemZiYRKI2wB3FZqPxRaQoglcyEfhb2980xi8YaAUYffFMpPQnofipGaLeFiAK4UL
n6V80qEKVAkz3JpG/jXw+Syi+Viv4uOPyoV/HWhQoCsjOT0UJ0oEaRWjAy7bVHXPf4FRZ5B
b+YG2jOVBPQVlm8daVJLuCyNt6ArUX8a6bcW5mMjRMf869fpQ0Bi/FxaTxLLKxGWQD60rZd
vAKnON2O1Earcf8AEL+a5ViyDAViODihiVfAyMjv71quhMZ2KtxMmRtODhjx7cDmh9ZfzLy
XABBI79TRFozpbeYHC7TxkYJx/OhLhJbqfekICn8Tnp9c0ABRb0lAIBI96dxXSeXGsC7wxG
ML0NLrW333OJgWQjGVbrT1ILaG0jdICZCCCI29JI9/yqQK5fPSVVZQAGyAwwT8VK6JklLsE
hDKAEU9KBnLGUtEcq/7pbNXY86JZVOCp2yKT19qADreXDnDFdoznHI9+KbxSSXkESBy0ikY
2rnYOwJ7Gs/ayuzLIP8AEU4O7oaYRXl3bSsHtVlRj+7wcdfzI7Un0BoYcEeS4MU8B9eeo+n
uKeeFwg8RWjeWwdi+TngHY3NZe31C3uHyqGOdANwmGCAfetP4SuBJrtqQpyd6Ek5HCHvUR+
SARLeqeQGGOoz1q0XQ2kAZAPesfDqkmQM5wO5o+HU4ioB3KSOCO9eXL07Ro6NAzCQ5QgcZI
Joq2YxQgsVG00hgu/NAw2CewoyKeVoBC/7xPA7Vk8b6E+rI61HLJbiaNlkKZchT+7n264pG
wRkDIQzgjoOOe1PfDVs0bXVwzq8wTbtx+AZ5Hzmhta0M2QXULRSLJ23FR/4J/t/Ku/DD20Y
plSRQyW5Me5WU5GF5Rx0/33r6WOeV1NwAIlHChs5b3P8AQVSC0bGWGUEgAnPIf6j+XtRbPN
dQfsYZo3A9UkzAxp74I/EfatCuQsvYhM5iDFkByzDv7CrtI0d9Xv4leUxIhBLhfwJ/r2qc0
XkWBClxCBlnP4mzWq0q2j0uC2C7WWWPLuejsR2+AKEyHI9l8OLBqF3NbxeUgAKbc8IBjA9z
VGoTI9kIju2lxtI74rXWJE9sA4PIIznrWc1GFYSkO3IGRzyP9DXXpLRlJeTI6jDJGi3TcZf
hB3X3NZsXJiW9kV1V7ghEz3Uct/HFbbWntYSHeZo4th37RnoMYHzXPp9Q3XBJt28rGAuOi/
3qQgr2QDuYwZVLIOBIP3fr8VSJiLxJOTt4PPUU0gtUuoz90kJDIS645A+nekzjDEd1OOaaZ
qP7uA3cAnL7pFA6DqKEU/ebchyN44x1xROjXeVHmLuA9J+BVV9CbW4LxgiNzzjtTEhZjaxB
GKm7bQpHXFezgkg7eR7d6gQHGT7Z+lFGiLlcSAIxwOoI7U5sNZ8zbbXx9YGI5f8AP9fmkAb
YRjvXzESDaeKmWNSWy4TcXo088nXk5xzntQscm+TnilkGpPGoguHJUDCMe31q+2l/bkc4rl
eNxOnmn0aK0YDAP8abw4KkDk4pBbTKpBZlAx3NM4dRs4wTJcRrx2b+1c7ix8j3WoI7u3S3k
mMWSXHseK5++RKRggg44rV63ewXkUQt3MhjYliB7ikDWzSyKePUe3xXbhVR2cU3cmD3tviQ
MoxkZx7VdYAqAcY4x9aLZRKhXA5FCK5jBHTBrYlHt7bqFUjt7UGnB56H+FNFZJEwRnjFLJx
skIxjJqhl0dsbu4ihXlpJFQAfJxWw8VNtvBBHKuLaNLcMT2AyR+prN+Gir65auwyIm3n8qP
1G5a5uUmkKsjEyt06k/wAaWR+2v7CO5CotiQuT+Ecc9aV3QBf2HxTSZWUkkAMx9qXTLklsZ
5pR6KYRo0SyXPlM6qrckt8UWz5vZSg6+nn2qrT4gsU8zpkInT2qdhDLdXqIgDOw7deKbZJ9
MoNhICuHjYPn39xS7VVU3asmQHQNT+e1IkEEDGRZYNw56n5pRqsB+6WswGFdMDB6kHmnFgm
B2se9xnpn9KqvyPPYA5x3FHWC7YJJHAKqvvS2Vi5JPJJprsZbB/7tMBwSuP40x1xtpdA2du
yMf/gr9T7+9Q0FUeciQemP9qf+1eT05/Sh9SkeWYbuSfW3P7zc0eRkdPkiSTEy5BPB9qNur
TehkUYBOAR0NKF49Q7UzsLsEeTM2UbgfBpMQC0JjIJGBnvVZTB596fPYxklZVUHqG96XTWb
xMcKSCeGNHIAAx57Yrwq455olhg4ODj2r1ST1AP9KqxlCyyoR1wKdWWuFQq3JLBcfu0tCK3
BHX3r1oEJGB2z9KTpjR1nQ9XsdSt0MMy+ds2sp4IA+Kcwrt3EjcQNxz/CuIW0k1rKHikZSp
yCD0roGg+L5n2x3su4HH7Q9R9fesmqA3aT+VAHcht59C496tg/ZxSEgsGPt0oGBInCz+Yp4
yOepP8ASj438uEIFPq9XB5HtQgFuoWkVxp00CQgSuuMlegPf9OKw9xodzaW7XMKqUjXHJrq
JtzMAkjsCRyPahbzRIbrTprcDzGZCFBPQ9qolnJdSkaWFAFCrtyVVs4Pye/07UuaURxpHEh
U49eTwT747n+VPZdNmjjktLgFZ4n8vYRwOf70rttKmuZGVYjlCQ2f3MdzTQiDvE9uXULGAM
MFGMfNEjRLu1SGe+ZYkYjgMN4Q9GA9qmTDG621mGuGlhInDJwh7dfb3qwaRevexi/UoJU9U
jvuyo/ez34wKoCNuunSxFZoZlYSb4GZsebHjBTP+bOD9Kpt4tLtLeW41CBbsBysUIbDDjqc
fNOZdNMzwIW3RIOy4zj27H60vn8My2rySidY1Y4cSdSp7fPNKwAFhsPJkMkLRGchovTwBj9
etXWQSz0uW4isBcyztsjnZeIh/wBI9/5USujyE2xmRoIlTygzrxK/5/pRumWkEzTJcIzRRK
VSMtswT1+KTYxS9vw4uoGVEcHCjoD7HuTQtxabklktWYwocgN2Ga1EWjbpypkaBCfXIG/AD
+FeevWlsegzNEEZWEgdlEZOAyA+4607BGXmQx7UKkA5PHepIBxnJPcZ/lTSWKGRDDIjqYQV
h8pd2cnndQxhitlZSfMIzhApyGxx/GiwLZ5/LslAmDxsN3qXoenp7g+4rUaHoHn6VbznZJk
8KoADfXPWk2maDqmpzfeWtMoDnaP8307e9dEh064sNKUIuZ1XL7eM57496iUqWhmOl0iC2l
MjwSRtIfSsZ4P0oSV4EjL2txNHIpwySJyKfS/dkiYOZ4fNI8rdwC316Cs9fzO1zIrPtkT0j
Kj0ioi9jYAXmESq0aA4JU9QfpVlmPMikjwoLnJ+c/61Q2fKVgVbBOdo4yen0qy3V4VAYcYG
4ZrQR7CWg3EsrNGcYznNN7K/S2ljE0rGMnKblzgj29qXlBNtRFVWjPPHVT71coWSAxA5Rzw
D2+QaGgH1xbrqFuXikUTod6uhBAz+6fimn2fXf3nxHbKdqyxl1lVe52NyazNtLcBDGkojdR
6iBwVH8/mnvgm0dPHOn3EH+EwkEoXp+B8H+VTFe5CMMqt2GcjGKsRSF4yAParRCcBgG5r2O
JiSSeCM8dqy5WMvtp9q85BJxj2rURTq1ogjbDD1A9jWSVSTgDp3Jp/aqw021kyRGsjbnPau
fJBMd6C9DuXjvZFds+avpU9iO1aK2uEhU+Yqy2Ew2OMZ2H5+KwZ86CZZkZsJLvOB1rcRNcR
HNuFMjjLwMOJl9x81eN8TB6EeueHm0llu7FM2bHc20ZMX+lKYbpWhdVlLrnPlxjk4/exW9s
NS0+4Q24LRMvDQTDp9M9aUa74QRpReaY5imJ3ehsZroljvaFZkZ9Siv4lH3hR5fGxV259sj
3rT6RdpcaNaAliYTsJA5Kn/AFrO6joWorKVubcSufwyKvP8Kq0eWa3EsCySMhO0xt0AY9Qe
x3VnSXRL+zo2i3b+dJDI5ZVbA5qzXzZ2yC7uGSKMKcnHLn2Huazba/aaFbAsQ18owIR3PuT
7Vi/Emrza2kV3dyubhWYBQ3oQdgo7VrGWqY7vRT4i1qfUJikMaxWyt6FzyT7mkwnmUgvwAc
g4r1oXK7w7A55ya+Qg4WQFlP8ACmaxpDbT4FuYFubSRop0OHVf3s9xSm+iKXsoYhix7d6K0
6c2F+sgYmMnawBozXrPEsU/BMg5IPA9qLF0xRYTGOcDPB4wafzmO7sCqgFgcnA5Ud6zByku
0Doe9PLK5CxGQP0GGHvWiBryK23RuQxPJrzAB4I555ou7UBiMHB5HFCEEOQFBAOBntVUWiB
A3gE8CpMc8DvVgAIJbAOO9eBADuOOR2NIZXtDgqRnjHNVkSIcBiB756USoUYAH+teMuRz3p
UHRBHGMNJnPtRMU6A42sTjstBglTtY/TFWoCRzUtCDra7eNyAhHHG49x8UXPe+ba4ESo5Oc
haVrJ5ZBGCQc0SoaRAqEkhs4x0FJEtEklVVwMkDjmh7059SjtRckEls/luuA4yM0DOf2TLj
1Ke1UCJWUuHAIzu6/FVX43hHAI+vaqrYkuxIOOhoqYeZEQecCmMJ0RSlpdTIAXfEKfVutHX
EMItBMcMqDyUjYfiwPxA/WvNLhij0qxLAl2aSdlC/ktUusxDlioJPUHOc/Hbissr2l9FY9J
sDaDFskjMeOMYoaWPOBz1yMDrTJXWGVjIm9A3QnGahPe2hfCxYAHVm5FaImyd1Jb22hRWyF
jdyNulGOFHaoWEpt7mNo8I6rlST0NAO7ykByGDH8XvTOO2kWLc23lccnk/SlSE9IvtXJmaY
MRkY5PTPWgNUtvLslQLgRuVOD1zzV7J5cGAh5569aIkie90VmSLcCy5YdyODR0Izkz+Rpsc
YPqlY8ewFBxRiR8k4QH1Grbxxc3myMjag2r+VFafZR3EhaYlbS3G6Vv8AP/0jufy5A5rRaR
dDbRdPM8ENojYfUXHUfhhU9T2OSPgjFWeKvDFxpiC8U+bbk7fMHGfbI7GtV4WsPJeXVLuEG
W4i/Zx55hjHAHycYGetNtXtV1LRbixZlBeL07ux6isXPYzjJTAIH/nXinHTqKuERjYqxBYH
H6VW64bPAB5rQBtYXqXCfd7k7Rj0P7H5om4AQeTIMd154pCMhgRxRsN6HQRXJLxgY+VpUIp
ntiuXAyD3HeqCCDnPanDwiNA0ZM8Lc8dVHz7UHPAjnzIlwPaqAHHIBHNTDDnHQ1ArsJB64q
JbjjvQMIiUFwCcbulNLKNSM7gQOPrSiNwACwyQKJt7ko3q5AP6VElYzoWjanG+6zba7xjem
RyV6fnitTDsV/MeXcGAAJ7e1cy0+RopBcHIVj13du/8K6LZPBNGs0IEkRUeXjoB/eoWgH9q
5nD8Ntzt3uvX+9FhCg7EAdu9DWkwMSgDJzjfngn2Hx80dKoMABI5PbtWi6JZldb8M6fqdwL
uRnhdDk+W2C+OeTWaPh6dyGup5ktZDhQB+0cf9R9q6FLAxOS2No7UJPCJZAEXAbuw6f61Ni
MfF4ZhgtZJVUuATsUfv5OP0xV0+j3Q0aPYxjlUlYgRk7c8KfyrT3ESWloEtx1BKZPU1Tbmc
QrJKp69h0NLkMzmq6U66bYiWJYwr5MfII+mOgqiXT7MXImnZ2iZc+VI3C47g9/pT20uJr1p
heRyBVcrwOOnY+1LrVUk1Uw3kSsoRioZTkkn+VKxlMEsuqCUDDCAtsLbTt44bB70JNpUGp+
Q8SNIY5Ns4HALdjx0q6ys2N3cSvFGW8/YUPV1IxwRwMU1sYorS/axtSpcKWwT0HsSPxVQid
9p0U1pb6ebogxJ+Fvwv9cd6haaSYoI3aIrOmVEp4A9vyq42FzNPGfNAYEEPtGQP8uM8cUyv
YnFozKxjIGNy9aQIz17p9sb4jyREj/tPMVeHYdR9a+sfDYj1H/iCOFkcnnGcjPp3e5p9p4F
xbKJ4wOOc9yO9ezwSBCFZllU+kg8H+9FgDQQLChmSARyKMlVOBnvx3q43PmSAx5ww5VuCf8
AZq+3DOAJFwDyQO1BXTLbytCArqRvQ45OO1Q9jFOr28cgZgFjxxNDJ0Oe+emTWC1hZLO9ML
lsAdxyV+vcVv8AUmeWx89JAEHAPdAePUO65/SsPNcySyyW2okrIhISRgGx9fcZpx7AWwYLy
RIuQzYBLdMmjLiGS3DQOykrjp357d6+gi23DGVFGwDhV/TpXt07SukJUgpkbiOncVoB5Gd4
DKWC49WW6juKOgEahI85SReHHGMdPpQtoTIpG3BySMLwKLt4iExKsYUDH1bHOaALILnypfJ
ZVkWOT0sG68d61Pgm4KeLbG3EYWJw7KQep2Max1zE9vcps9RY7sY4/wBOK2ngd9/iez3oUy
rMq9edjAnPtSXyQjH7CEARWIHOD2qcUUcgIA2sPei5YPJMZBYk/jOKiUAAdQST0JrksYN5E
eBgEEjHA61o7J4xpipKi+Xgk54x80oEKrDnf6hz16UckEk1tCA7bVHvwQazk7EKppGZZRuV
Y1GOR1GOorb6fFHqujQRyMPTGDHKp9Q+RWTaziWIus4mycbAPwmtRpUTx6dBIjASQD8PuPa
pU9pGLB57v7nfiy8QpyeLfUI1xvHYN70duuLB4g7qYCuA4OQR70zZLHV7AiaLzbdz642HqQ
/HtWXu4bzw+mwBr7RZDnB/FF+dek9LRFjua5hkAXOFIySO9c9ELQa3PavwZ96g+3df5U7u7
owpFd2zGS1c7Q5PT4I7EUk1i4kOoJfod7+mQYHQisZbYuQo150vNVjuTIVeaJWYE5IPT+lD
3UFwsFsJNrJITslA4OOoPzRmtG3N0CYwFYnYwPQH1D+dBeXcC3EazeZbeZuC9laqRoihjjA
UKAOhqoKWXBbBU9/70QYkEqlwynOMexqm7ASVhECQPcdas0RNQsihScDuSKveWVrc27Nvji
GQMdKBikbA9IDL89aOty0sbDacvxg8UmJoUzP5sxfGCeOKutHIkEeMKxxya+uU8lyrA5B7C
qlcLjCnrV9FeKHckbGJY3IYo3GKCAG87sH6UTZXyMFEgyV6ZFVXJInYgKFIzVoSYNMpVSMZ
57VWN2Oeo7UQo8wA5AOec969WEAjByRnigtMHUtkkc0QqM2M8Hv8VBUVTzzz27USjqQegwK
AYPLCCuMc5/ShfNKsVbgj+NHl9+QOOMmhLuLIBHJ9xSYrB2lyevBp7omoG3twThwRgKR37V
miQeM8/wAqNsrowwEhc4bHHzSaE1Y41C7kuZVlZt5hYAknjmhbsYBI5yMHHahDqLLFJGEBV
xg5rxdVk5PlLz8daSQqLrVAbdgAck44ohoh5BOQCPScVC01GzYFJYhHznI70U11FPNFGpCq
G7Dg+9UgsYmVbaKMoVDQRRxpkcHuarvHQRRnzmbYu5Cy4Iyc898e1XQ2z3giiUBd7mUsTzt
PTjv0oHWJY13bPTucgfIFc7alM1S4wQtup2JBRgC34se9CFiz5PNeOf2xz0NeAHBYH/Wt2Q
lQREd5UIuVBzWhjnKxKjbWDLnf7fTFZ6zyZQmQMnrRcs3lZjYbivcHp9KkTVhpl84sOGSMd
T3pXdanPaWUtvFLhZjjA7fSvWlYphSw78nrSuaRrq7yFJC8Kqjr/wCdEVbCi3TrJrmZYIlz
I4yWx+BR1Y/QZrTaRFa3epW1nEuLC3cuAw/x3H7zdjz0OM44pekCQ25sUZQ8gEl3ID0HUIO
2BwexByKf+FbfzZri52lVRRHGuegpZJUUadQLicurAI5wFPY+xp2kEQthHJGoI5fI5FJoVC
7VZcbDznqc0x33EgiCkYGVLnsPasIvYHOPEOi2lpqcpEW3zD5gyemaQ3NoYUYlc4GQQOorp
+vaQNQ08yRqDNENy853+4/SsSIfNZoZu/APtVKQGa2jbgckGvRHn9oOCOKMurUWk7QMQWQ4
qhuPw4xjvXQgPYLqSEHaxB7jsaIR4rgkiRYn64J4NLZBgn1ZHxVZcAYHFMKGEyS7gJos/wD
UO9UmEfijO5fb2qEV86rtLFlPY81esltIgyCr9zRQFB3AjIIzRMJXIJGce4qLR4KgSKQOma
+AffgsoHxSAZ20wLqAxIAwMdq33hmaQaU1oXypYdeMA89a55axrGxLseBnnrW88NiObSZJk
YlmkKPj9wY689KzY1s2lrcqxD5DA8oMdAOB/GmbMY8KSd7D1YNZzSmWIxsM4UYUDuRxk02Z
3kuVVM4AxnPX3NNMTConZYtwBCk8Z6mqsgOWGQWP61YXJOANyg4XFRGFJYjBAxyOBSZJU6K
7AsuSO9DPcqJWiyCpODmiZ0XIUNt3DjDVRHZx+arKmWDZGTgZPekOz19kCsEMfpGTnvn+tL
ZSr2l1ewhFkjfAZh+L3HH6UzuYIgV3BQzDDAnrVM0AhtAFiJjL5KjjNFDFNvYx3ss08xUnH
lPF2B6+kdMUfDbQ21yrKq5kXaDnpir4Yo0Q8KpIAwDyKg6LHOCoYhD3P64piJc20c5RWLFi
wYHgf1r21aaSArOih2PQDIq2OFTc+aecDseK+uH8oKDwufSSc8+xp0CKkbyXKkqAB0I6f6V
ekrSRoZFUlTg4HQ/SgbW6+8lxIoEg4dA3GP6ij19A9OWIHpOOvxUjIkhHYIpAf8WB1pfqPk
3doITLslUh4mK8kjuBRrzEFNgJRjgj3/1pLfvDPczW0Z2XiEF4icEjs6nvRQCue4eJX32y7
l/xowSA+f3lPcHv7Gs1qUI++xSW64TOQm3oPemUmsSyPLbSuYLxCRz+F8dx7H3FLImE1yrN
uic8Lg8Ke/HsafixFFvgXfJIDEjI/hxUL2XaI7g7sMecdwO1M57QpEXQD8XBPU0FfQFoEC/
hi4YEfrQmAZEIpIPMtyVY+sgdieh+narEKGETMyktJkgD8t2P55pdYRec/lgKWDcYPUe1P7
SOJr0gqWjkUnA4J45A+KLGB3SfepzvKkqAh2rwGxkcjtitH4FlafxLZNM/7RA6jI5ZQjDH0
FZVy0FysSKZIrgnY3sR+6fatn4Ri2eJNNRY03qrvMw6jKNgVKl7kDM2X2RYL+Zu59XY1XLO
Gi2lcndztGMVOZ1LgpExPtjOKg9tsQ5Bw3OSOn1rjQEYgEclnZWPHFMJZXhtUiSNnkZOSp/
d/wB80GFkWMO21kY456sPj2ou5DmSBY5B5bD17umO+filITBbWGKC2nZZfUowSh4P59M1qt
KZDZBgQQMZz3OKxt95USG3t4WWNzhQW/dzwcH3rV6TMj2UsaggoUB3Hrx1qf5JmA2CSabOJ
7ch4n5eMngD3qudxbkEftLOfqvXGaMs2U4DbSAMHPeh57YWJ2N+0tZD0PVDXqJa0SZDVbBN
Nd5tPDy2Uo3TQH9z5FINTmEdpGsWHUHKOP3hWs1dprKYBSTEUYAkdBWX1GGE25lhVhbvxtA
5jY/0rGXZIguXa5tlDMS0Zx07HihY55oUktwx2OMYP++ter6biWIHcWXuemDUhIQQsigqD+
n51ZsjyS5fYGXByFzx3qsDPJbOeua9Y4JOQVBxgHpVYOSSCB9DVItElKqxIHPz3o+zlBYFy
xwcfSlpOTg4H0oi1dopQBzk0MZLVFUT55PzQYXjO6mmpFLq2MwYF1bDADGKXRJlSxXA9/am
ugQRabVcl8HjjmimhSRBhmDg8Z5B+lCooGM855o22IDgEcYoTEwYIIwVIJJPaoPKA5BBB+K
JulKHKg5IzxSyUnfyxweuKpOykEs6Nwo9RH6VSGO0jdwagZRx7j2qDMWOARTGWSXLqBgAHP
OK9ExJAJyCO9COTnk5r0Ox4JxQIncw7fWpHqPaq1/ws9Dv/pRCOrII3PaqZ4ZthEZ3KnO0d
QPf5pIEVsVUEHnNQ39MGoAjGc5r1RmnQz4kjJBxT3wxbi6uJ5JDkRR8A9yxxSEpnHNbLwdZ
K9qCQczSFjlcgKo/vQ2oxsl70NYxL5czKVVAQgY9VA6EGs1rUi/edoYHaOcDqTWvmGbKSIS
qI0OHCjaSRyOO4+awuoyhrqVxgDdxg1y4lbs2fQHkk5zmpocDBXOOnzVQb2r5WOa6GQXIzA
ggkAHqKuZskE4I+apUdAKtB4GQDg1DEQuJvJibAU5GKt0uBba3N88asytsgVhw8h6n5AH0I
yDQ0UL316kMYGWOOTwPck9gKa5jcmSNf+XtU2Qgn8WOrfmefjpVr2oCxISi+WXMjv6pmY8s
xrbaFai10yNgu4y+vK+3Qc1j7GJmIzglzgtn3rodrBFFFHEBgRjCnPWuTM6dEng3ECIKWfO
SVpnCCUBfd6h3GMUFEXBbptU9QKLjlM0TAyAbBgZFZ80BafJIzGNoTkkfvVj9e00nffW0AC
A5eMD8P/UK1GTuYgEoRgA+9VxuxVy6B0Y4AY8c1suho5dqcSyRCYDEq9c91/vScspQ4GMnp
7Vvte8PNC7XNtFmEctEBnYPesPqNq1lcmMHdGw3ISOoPatMcr0MDfI6DAHJPvVTBQxB5wOt
WMxbJIwKrYZGSODWyBFZODnHBqQJwMHGa+I4xUccCmMtVskAk1bvOemccUPHkc0VFGshHtS
YmWidiijGAOvzTPTdbudMdmhkG2UbXjP4XFKkQu20AYznk0fbQKSrnkA8/Ss5DOmeHtZGp+
VKrAPGNpjzwM9K0QcpOWGWRzsXnhvfPxXMNDnNtfwMBtjDYbB6g1vJLkvHGHOCnpLe478d6
gB+ZlkuVjyoVAS/sP8AWpXMpCKVGCw78hfr80DYkrahcAGQ7jjuPzqq7uTLe/dVlVBwOOpX
3FMkOs48mSQnII2gkdcdauaUIoeNeWPpUVGCT/lPYPzg/wCWhXL3U4kTAjA6A9cUCKJrZ7i
WNtxYFstzjPt+VGTuRIqSAgHkAHr9asKRgKSucdAT0PaqnRrueaIOEijQer97P/lQUS3RNE
RIctjqooGRvOvUh/Co5571YE8u4fy3J2EcseTiqoiDqLNIo2oBt5psQT5ZVlO7G0EDDY3V7
OkhthNHlgv4gx5K1Irkq5O4H1c1MsRiHbw3ctTBCp5ktb2KVn/YsMrMB1B7Y9+1MJJlEaTI
4ZScDA60g1K2Ns8kBVpYSSyc42Z9vcUZpN6J8WFwQDyyY6SY7j5+KkZZezSWU4l3q0JOJ1P
Q5/C3waU69bJe2UdykjLcQP8AsmHXP+XPse3zRF9dqYp45FjZVBSaI85Q8j+v60l0+48tJI
oZfPhIWMZ5YqeRx7gfyoYCTUJ49UijmkJS5QlZWz+Nh0bHyP41OzdWeKYf4sYwAy8DtVur2
iiWeaOJlVTlwp6/9WO1CacMREoQWYerJ6CmIcTxJgANgg8KDwDQs9sDbKEZfNyQ+D3HY0W0
8syKFgldSu5SBwB717EqgzoWU5YHcW55H+zUx0Aggjkj1CKNVyVlB/Dx71oXeFITPGWVOrZ
GDGT/AEpbMpjuwcMYSM+o9CO9XLPI4lcrkuckkek57EUMZNZUuTHc20YJjfEhZhsY+3z9a1
3hKMt4itJvTgh+Bxg7GrFqeNsSrtcZIbsD7Y6Vp/Akk6+I7SF9pUCT1Ak59JqYq5IBLIxQs
xYAs2MBumKq2u4YtGw9yWzxVkMs8SsH3Bj03AVJ4T93UuzEscBWHU1ygDyn8K5zt4GO/wBK
IuoMQQFA/mOmGB7Y757VUqyRqNoUKrc9sUXdvHFZtIVMhWHGwsefmlLoQrVolaPzi0kryk7
y3RQuP4VqtMjhS3liSfcyxqcYzgCsdCUnvihBWTZtbaeOetbHQGhYCOMFl3eU7D/N1qZJpo
w8jq0YZWRWG7GDijpRHcQgE4J46dKW2odJzGVVihyCP980eU8sESPjH4cd69bH8RCXVbNSj
RyFgpTvzisDcmbS7h4pMlCfUD0xXRbgGSXbwN3dmrMa3pyTjBXJw3qJ64FYTVOyWY66skkv
I5YyvlsjZ468fzzS5PL2gyAggd+c0YLxLC7KO2+NW7dqFkLhWJidVBxkjvTV0axK5YlzuKH
1Hs1UEYBwCe+MdKYwFGO+bATYRz2ahy8QJKBjznk9c00WgcAAZIxgVZCcSqQRwc81MlHcgI
fT7jFThhDZOcMOeBVDCN0ZMiu2FcYznoapghAQxngsfbrUt3mSKWVcEYJq1MxzhmOWX370A
DMMAgZHbmvfNcDCALge3JqM+DcNjI3c/SoRLJIxx+4Oc0WJhYYywMpyCoHSlU3pY7TjNMyv
3ZwCygMM9etA3qBJQSuARn6U0wiDKMnOefmrhgocDJAqkc5IGAKmpwMgdeoFMsq/Fz7Gvto
5+KkUwcgYya870wIjPc4FSV3idXRiCOhHavAM8e1TC8DjNIRa9pHqIL2gCXA5eHoH+V/tS0
70JUqQynBBHSjcGMhlyCOeD0o3zbbUUCXy7JQPTcIPUfqO9NSE9CdXIB4zkV1DwxZNa2ARQ
odIlj9ROAxG5ulYaDQrhryEIVnt2kUGWM9B15HUV0qG2ij06DdvHmuXKpnnPAz+QrPLTiOP
dg90VFpcXM9ugMEXmRMcDCjtjvn5rl8svmuWJySc/rXQvE00NpoN1EkruxAiQnodx5x79K5
5tyBU4lqyzw9Rx1qxQMge1eBe54xU0A5PUmtWIsXkcDnpX1zlIh0BPGM9PmrF2xAOxBCjJq
VqyknULgbo4ziKMf8AiP8A2HU0kvsTL4YGsbYQqCLq6Xn3jj9vq38sjFMrcwWkSiRQFXlVJ
6n2oGCUx5vLmU75DkkDp8D+XxVjSCR1uJwAWP7OH+vxUt32Sx7otg19eL5EW1S+51zwoHt/
atcbaQvtZmyD0IxSTwfFvuZZXJAii6DgDP8AOtI/JOCd2cLkda87NO50Js89CRbW2jd1IFe
tGIovM3ggLnA71WsMrk+d6WAzirZAqIS4zHnGMc1PYkyBbMDOEIZ0yADUYYSgCsdw/eUjoa
qSaPzhvBZGzyh6fFERoIwBIVGTyD2+a15+CrIz/jKelgE9eO/xWH8c6fH50Jto1RWTPHZq3
ccIkYrwVJG4Y689qz3ipFubOePaSbdt6MOwH+laQ7TKRy05DkNyRUGYg9KIuQgmZhySM4Aq
MJWM/tF3KR37V2p6BAxJJBAqBJ+lNhbWxQOWUqew6mpNp0cmTbZYKOSTRzSGKCSp96ms21R
1yKKksHDAHA5qr7mwcjriq5IAmC8tVQiSJmOMde9XpfW65CKynvzmgxaqpAYZz2AoyGxhkx
jdzxjGcVLSYhtp1zDNKqqwDEcA9q2ksy7EeFjtLqxZhycDmueraPaSCQAgq3ccitzpd1FqN
oHY7SmC4Pbt+lZNUxp6NQZwIpChbsCdvT00uM5XVJJlIxKVCZHVcf6UQNlzZrIxwd27g8fr
3pPZM8mph45XIWQlAOhx7/FIaRqBdPJtto2AZkICn9MfxzRsA8lDH6WwQAF7+9KGeOO4juC
wUiI59Wc59vzo+a6EcAdTwId+fb2/jTRNFs10IyzHAWIbiD/CgLK5lEBkkjYbnySO4qdzMW
sJJQNzEYDA9cf6V7bftIVCcqRwD34oAqa9RJ5BvUeYNo3cYP8ATrUJZxIY5hIx5K8DrgbTS
7UMz38bt6YWcZYnuOM/TNWWIQxW8pADKZX5OM85/pTEMrSWXy5C7KrJ6sE9QaNlbehKPk7M
pjvSNbtYr2OOQJ+1kMbY7bh1z7dKPSdQ0cMxVXaMjIPXHH+tMEQ1K5W50yK527GYnbxjDDj
b+tZue+FjPbTRebE6gSJu4yScFSPmm9/dxjTE3gxgyeWCezZwD9eBSvXYxNbtbr/ipE7cDo
w9X96kYVqU8N1LBcQssCXUWcsNxBHPOO2eKzkpm024CbPLKcRyqOCM5HNe6XNJIYFLCOKIk
xjd1z1/WqL3f94mClhvxnHIP5VQht5Qu40dwzRN6mI659jSa2jWPUJIduEBO4A9x0pvYyTL
aB5IsAPuyP38cfwoW73pftcGMMoYM24YK/X5qFIYbAhkgVlZmBHJ7kdxVEUEUlws6IXjUgO
FXkc96MWZfICoWjI9Zx2B9qHgYR3DKsZBlXAVW7++PfvWdskBumbBTAOThfYMfarNMCSRkh
mDxuA+V6/HPXmiXyLgF41Yr6QoGASO9fITJMSHEZZssO27H8KfIZ5fq4iDokfmq244P4/rj
pTnwM+7xLYNtf1CQZPQkI1JrpIlckoxJXdHEhxvbvzTLwPIzeNbLqgYSZjBOAfLbilB+9CF
6clQx3syHgnrmqV3B1CsRjplqLURCOQuoLYwOOg9xQvpS5CiQkLzk9q5yi+NVV2USBie56G
p3oWG3/aSZKxH0n+HHtQEtwzKzADj8JJqNzdi7RZXADBMEHoKKEwe2ijWwmvVMbSoDvQybW
b3AFaPwpfxi2jhuIVhlkXz4mVumen1rHS2tt5UYMu5yclivHX+1Oi5iutMu4+YSDCSO3PFW
4qmYNHRGYzJHPGcN7Y6fFWJKLlDgKWX8Q96Ds7yOK6EUoxHLhvfDd6OuoI4ipiUDIyNveuz
DK4AA3QWGUNgDI6AdeO1YrXtSaGeRQOBwM9RmtHrskzohU7SCCSe/vWH8QM2zeWbIbo3Uip
lt0Q+6MfdbleQMc5YnPvTTUrlJoLdxIW3xKzjphsc0tuBucnrV2nKJplgmC7QrBSTjBxx/G
rq0dHEsE0LQ7Qp3e5FSRTM4BI2k4/DTObwtqVrKqvEshdFJIYYBP7oI+lVro15E5YIu5eOD
0pUOgNxFG+xhkZ43HpXreWhwm72OT1q59Ov1IL2xfI6jqfp+o/WhminifMttIrMOSV4FFAR
mJHTgDnioyzPt5YcHt2rxnUBg8bDJzwOlVMyMHBzuI4oBFkxeSUSnCjAHXrV1q7RpMZFI8y
MheOpFCyMJJAoOQoxnNH2AjuNUWa4JW0tU3uPdV6L9SadAwSVnkjiBB3Hg+mp30iyWcZCAF
TtLE/irw3LSTy3BVQ0hbaOy5oq9Qw6ZZOVUvLk565UU0hIUKdwIHGakASjfFFsoSCJ9oLMK
kYVForlMGR8DPcCmVYLtJhHweKrMY/M0asK4k3gkqOK9ESB1DjCsKLCwAJzx2qwA8DFGG3j
AHqwSOK9WBCgckDnFJgCiI8huDXgiwwOfmjGABwWU4HXFeFAQDvX8qAGvha2e4v3A3HZH27
k8CuhXSIqNCzSAqQFRTxwMDOO2azfgWyCwS3ZI/aScZHZOf51pkALFgJm38yZX0++f99qyy
DRhPHryxwWVv5ahSWdio6npWNDcDtjiugeIpbS61Ga1lRpTGBGJA3C4/8AOsldaOIw7IGCg
8OB1Fax+IXuhaGJwBgg+9SAIOcgCqpLe4jJwNxP+U9aOh0HVXeGNrKdJbkFoldcbgOrHPRf
mqoZXDClySZG8u3jG6VyOnx9TVyO13cIwhbyxxFCvYD/AHya9ukImGnxq2y3fD4HMknc/wB
BWi07SikIkvCkcYG5YVHB9ix7/SgTBbLSbgyLPcCM7BhM8on0Hf69KLs9BjaRnmkaWVueW6
imoZ7qWHy12RH8UjL1xXl0IraJihI3jClm6/8AVWGV6ohbY18LL5Iu3hVXCkJuJ4zTkKzHL
liTwT2/Ks74VuhJJdROyjO1lAHQdM1pFZSQHYnjHqPSvLyWpsmXZIRAKWB3Z7mq3b9lt3Ek
8nPevWfDOCxXcevb60OCCWAIbHUkdR8UJk2QeNlQiFQCeSoPWhBc+SpRgSzHgBenvR+Arhw
3qx1pffoHQFDmQnIcdx3BrWLKQSt44A8sAs4PqJ/APegZ3VbVkkUMshydq8HI/nioAmMFZC
20n+HxVssSyWgXGWBGzBxk1ryoZzHUYpLG8ltpFHB4IHVT0P6UulOCADkVtfEenCYRzlQHi
G2XI5IPQ1lLiGLLFVYY64HArshJNFplMLALgtgdfrTC1ndVGCMKaVYweOfpV9qzMCMZGe/a
qatFJjJ2ErfhJBHQdqr8h4yC424PPPWrrZ0jTAfHcn3rySZSSQc46ZFQkNnsdtHkNgFevXp
V6SpEGmJKeWOABzk0veZ9xwcDr0r22uY45lknj86POShOM1oTTDLvUnuXwkRUZ5J78VLTL+
a2nLrJjtg9CBRsV1p14h8tNpxnYe351VJYK5ygUYH4QazlsNI3Wm30d5pUX3fOQNpXP4Goa
2WYzSyBmCRSYVwo5bHP5Uh0S6l0e9JBDLKm119gfb5rR2srRzkRsrJs4+cHOcfnWVlIaRRi
eIlkLog+gye30+KuMvm2zYQ4EONp74oKLzXjMafswrBgd3B/6vyolpdy5UMiO/vyAe/60ch
H1k7XMYeeTaxi5A7t/wCVXQtIUVUcKiv79R7ZoGI+XcRqjBhkjHXmjN6gu6gMhGeBwGNCkI
W3MDmSOOB2DxvuUFuTjnBPxULcPDcxCSVQsu/bn/qHJ+KJgljj1BpGYqoHqJGevHHtS+SSG
7u1CMxEWOSPn+1aKSBqj3UXY3Mc0asOUOM8bgecHpnFMbq6iE6zS7QiwnjPJY9qAmUGUpzs
V8oDyFz3xQmoKqruUsrAYyc8ihStiLtYgEehEI7MRKGTLdG68fGKFtJvNRmklcuqBjg8njG
K+hla6tBHLNhMmSPnOQBjFVwRqE8ucMCMBcLyee9NvQyrRXjkWWGQOCGJAK8/SrzbbZztAK
kfXj3qxIPu0m4FQ7McrjrUbyNN7KrMG2Z+vvWLlZJLTbiMyiNF7ZOOelWajArL5wVQqnLZG
S9KbeR7W7VxIR8jvTu4ugtiWbLeYSSAOgqetgiLBBAriLYpHOP98UHpzgX5ZmClc4BPP/lR
lwyR2kW1i8WP3h0oWFJZLmWJCoygfDHhvrVKVgRurom4IbcWc7QR2x2oabZCVEjSFwv7rcF
j71dLLHJLIZNysxxuHQHsaj95QvwiMykZwemKhyoZ80srpHGWAwBgqcEGnngmM/8ApfZtu3
BWkG7GMny24pNKymUZUEKCWwOufc1ofBaRt4i0+VcbiZf/AJGpqXvj+xMTwojREA4ye4qt1
MaBDwoOchf518qTED1ADoc8YParbiNltGDyAhj6SO5/tWDZQpkLFCQTyTtHv9KHlgmktI1j
kUS7zkE4wD9eMUbbMgJeYkiMZOP5D5oaOSa6ZZ2ygAJWPbxGme/vmtEzNsg1tCJhCxZsEck
5yfinOmTRSTx6fOMLcn0IV4Dqe2KTOrC4MzssYOXGT0zV2kalJFewwwjIadW84jlRnnH1qo
ptkdm3vdFuoYhJCwGzkZGcVQniqSyAtdTtWBxgTICc1pncXMTt2J9+lYvxEGEilzkEZGff+
lax9kqRDZ9q/iPT7i2ZYpMOG4yp5FZDWryK5LYYHIHTtTO2KXNwY5GG0DnJpLryJaXCxRkA
bcsfetVtjjFNieRFMuS3GKhhFGAP071JiRyV3A96gWyThfjmtkqR0IKh1O+twqW95NGF/Cq
ucL/vNXTeIdYhI/59mzzgqDn+FLc8YCkE1BhufkkkUqAd3HiDW7RLWdLlZIJ4wY2eFD0xle
nYqKjF4hvb5JBNHAWVf3U2/u7ex9qK0Kyi1fw9c2M8gUQSZjOOVJ5B+meDSILJY3ZjcbZF9
Lg/76d6hSTbj5BrQwbV53cmSGNyO+OvJPf6/wAKiLm0KAzWqkZ58sYz0/oD+tD7FJIDgg9z
XgXnDMuCO1PiSrR6DpkjZaOVAT2HT/fNXpa6bMdkN8V3H8MjYz+tAsmwkEcEdc1ERAsSOlP
iWO00KWWINbzLMF9unX4+oqV3pWqXToXJfagCAJjA4/uKSJHhmKNtOexprFFrUJaNLm4hKr
khZTwMZ/lRQmRl029YKTEpAUABfy/uP1qqa3vXIJtz6Rhfj/fFWpfamYh/z8rBeVzg46Hv9
B+lCzateROA1wzAjjKjtj4+B+lOhKibrOQWFvINw5yOmKrfzFB8yJ+B/lqo6vdjaBKCAP8A
KK9GsXuMbozkY/D/AL9zU0Mk0m3GVbj/AKai04HTcMfHWvG1q8OQREcnPSoHVrkgq0cRB+P
g/wB6dMD03IJJOQB8V4Z8nPqyvxU/+MyFSv3eEE9SO/X+/wDCr7TVZ5r23iW3hJeVVGQeMm
lQzpHhW0aHw9EDt3GMDaTzljk/wpp5skhE0/mKhTI3HaBjrwOle6ZAsNjGiZLSOX7cY4B/h
QOsXcdjot243CYoQ3HVjxn2FYS2wXRhZm1Ca/nmhhWPzHJy49z/AOVffd7ckHVdWxk52g5/
gP7UqmvpTlXLyDp6nP8ASq47q5UkW9pCpIxkRZP61tHqgpdmha/toNN+96Bp8btG3+Pcrud
cfvBen60Fouo6jqExvri7Ms1veRySSTtktlgMAdAB1I6UpFnqXlGVSyREYzu4Ipl4XtY7yS
80oT7GvIzH5gUtt6NnA5PI7e9VVqhp0y/UXceKZ55GRzNL5okxgbW5GB9KcW9u00eyeRnSM
+lQcZHuKE8RaTJot1b24kadEtY/2rxbN+3g4B5Hap6dczyIzyN5iwDGO4U8jmhIUnbHgNvH
Y5ndgF5IU9valMNwL6YGQKqkFUJ6AUq1fW1cCGNhgHORQaXUiWgcs3qJW3Ufvsev5VjKFsl
aNF4fuTb6qEhIJl9Lc9eK1gDyOAzYJ6fWudxJNJcgQ3McDxD/ABpD6Qw/3itloOqvrFk7XM
aw3EZ9Sj972Iri9TBr3EzT7GojwhMj4YHoaHaYK6rgEEcY71YVkkRhuDg8nA6VCWIcrt8oN
gH61yJmZXNKAu4N6h1wemelSjhLAgkcjdgdq9MKy3CiNAFRc8VcFBhDZBwe3b5rSygV0Yxl
HXdsHGRQkSPJEQm4Hfgk9qOkDSkBchvfPSh41mhllQyHKkMN3Q1UZAmVzwQ3MUkckbCN02y
Ejr/5Vg7y3k0y+kt5Vx7Z/fB6EVv5rnbGTKCzMMEqff3FJdWtTqsAkEaiePHlgDpjtXRin9
miMHdWoAMsONueQO1DISg/FwTyB3pxc20kYadTjJw6/wCU0tlQLL6eAPeu+LspBNum/Az+R
q8rsBXHHse9UWkoyFYAkHiiJnYAsSCQMfSpfZdlTFUj3Hsf0r6IRTHBUD2561Q7GQAhsqOo
qAciQMOhOaZLGI8u3k/ZjDsOSDRcN3MqAAAD2J5NDq9uINwDGRj396sggLgyu+AD7dcVLRI
VDLIZd0mTwC3PT/YrQ6Jd+aGDFR5gPlux/dHG3FZUTYZtvGRxmjbbUTDdWJHG0jIHbmsnFs
d0b6yjiCSySvwvpUButELIghEpGzAwVx7d6o8webtQqI2GeR0zUZpfJsJDCFlZH5ycfWufl
sYO007383k+mBGARinMnFN5VdIo8NkAeojv7UK0rPbqWURsy5wzdB16/SrDc+dDiCZXYrjg
dank1Y9gt3agthm4k5Iz0HzQdzApiYKoAUAEk8gCjgLqKKRTAHdRvCnnJ/0FBWn3mR5ReKu
DlQD3qlMTRdDCpizEzMcYJPOV7j4oa6iWRVYRk+YrDDHkjt+VNSxitFjWMhAuDgcc0unK3I
AUYbdsO0/hA5q1KiELbe2aQSgZURRgBR0KjqAe5zVMVzObuOF0AlB3Lu/e+opwiNFayxgFl
H/VjHv9Kzv3uGLUvMMTYj9CknOCarlZSH1s/wB9AYkFgfWh7VCe02ySsAQxB4A/BQemS7dT
uIwW3kE8jrT2IZSRUdZCT1K8/OayeiTLBCGLyH1OcK+Ov0oycr932lfW3oBI4AH8M0beiMk
xmMsi9PiqGtRJIAN7R7gQmMKAO2Kadio+YqiLAGUggBmDdT15qi3lMcs7My5Y4TJ5Oe/5Vb
PbkJJAuNgOcJxj6+9LXVo904YSbRtbB6e1UkCDLuUW1sshYA5woC9R/SvbKGO2thJvKySJk
7l5B70PabZ4wwKjZzkjr9aJniYxEs6hM7Vwenz71LrosjvAYM6Eq3HA6+9OPBTSL4zs12hE
O8YBz/4bGkzHFoHicMgPfvTvwLIG8T2AOOPM2jHOPLanD5R/ZLMxFfBI23SsQD1Az/s0Ss6
zKGkZto4VSP8AfNK7UrbSbJQSCe3Y+9Oxfi6dggWQnjmhxLBL716cwxh2OAPeq9JubhLeS3
YblB3MxHqIxwvyKmrwahNDaocMT6++KLAs4bwRwsFWP8TA8cUmqVGMuxFqSNO0fmQmMNk5C
9BTfS4Le5nh8hAqoQRk/wA6IkntdTuZLZAVQpwwHLn8+1UyxR25tIYwkUiNjIH+Iv5d801K
6XQkby0u0a1mDuI9g9XHQVjPEd7Er+lt2D3PUVoFZ/8Ah908aspIXeW7gn27VjtfACBkTaD
+6O2K2buSYmkLjfFfUgUbuxHTNLry6NxLllB4r6GG5vnK20TysO6jgfU9BVpsLS2YnUL1Xb
GTDAc4+rf2roiki1SFjuoyAPyzUASezYHU7elHvqllACLa1RcnAY8kfrTjw07z3/8AxC+DN
HCN0UJH+Kw9/ZR/GrsqzLek8rICfpXjIwy+AR04qd0zNdzkqqEyElQMYyfb2qkTBSQV6iga
H3haSSN7pYzhmQfzqzxFbE20V06jfGdjEdwelI9KvjaanFKDkE7WHuDW61HT/vmhXO0ZITd
jPcVyZZcMibGYJHTbwTnOeamoHJHeqZIzCcHoelSVsj6V02Sy0HIIJBx0BNfMh3AKQMDvVW
MkDJ5/hV8Q253jcpHv0oJsqVZYpFZhnDbuDmnKeKpo5JH+7hi4wxIqiBXhI9IJPQEVY8MYf
DR9O/vVILT7Kjr9sDlbJSR1yeDQV7fW19gG3MT54ZG4/SnNvpmnXXWLoecHFN7fwXZTxmSJ
WBxuUk9KYWjBGFhkEcj+NQaJ1GQD/amuuWT6bqJgLKTjPBpeHOOeaRaKijYz1GP0qO0kck0
SrcnPFfYyclcilYyiGNiSMEfWnvhm0L61FJjKxDcfjsKADxIoIGc/wrY+AbUXNz5g6PIFOf
8AKvJqWxM38sBiiEarKyIgVyhywA/6fr3rN+JrhE0xbchlSd+AcDOB1p9dvHJuIaRCxzvjJ
5P19sViPG1+o1aC2Mjr5UIbk8hjzWEVbK8C1bEKcPGoB5GK8u4USEBAVC9WB65q2K9EsYIw
SeSR2qt3IRgBuwM8Dpit0ZiMTukUtuCQM8YNH+HI5dN1yRJGxIIHIKN0yh/vSy7RRPJujbf
nPHzzRekXRGrxF9yvIjRrIR0Y9M56imaIN0i6m1LRpo7mRppbVy25myxRuDz8HBoaW/lt7Y
w2+VlnGxvYKvfmm0/ic26TabDptrbLG4EyQwLHuPTJIyT79aSqCJxcGMyMSWgjK5wvXeff4
/WmSz6006OOIzXg3OR6Yt2PzPfFekkXDXDyK8qrthVRhY/ypnHLp76AxMZ/4iJ9xnZiS6H9
3HT5ryaXTJE0h/uW0RjbeKrcy4P4jWLmVxsCVHmkaGMM0SwFTKvTcT3pn4U1H7teIkgwS/l
SZPv0/jVvh0adDql0bqbbEx2xx/51bgkfI4NKpVNjrBQciQlCT03A9f5H86iaUotEteDpyL
5ZLhhnoeOlVMxkDAsSF5HvXmn3QvNMhmPG5cP8kcH+NXJG28PHyT+L5rxqrRhVFWmyI8dwA
SCD3PSr4omRBICSCuNpPUUshdAkpIxsdsj3ppe3KwwBAcbwBzVvsoEEqoWYHGeKoIMrTtuy
OOv8qioKqZCuSferrGEuC7nqelaL27EiuGwYyBhknPPzRo0+GMtGkfONxY9vj60cqLGpA6j
nioPKCCCPUxpcykzG+ItCRA1xEm2Kb0yY7N2NYS6QQOYZEKOhwea7DexR3dtJbMcq4xn2Pv
8ArXMvENptIcx4dCUf5wa7/TZb0aIRo2CSDkUWW85AFbJA7mgiQMYGAOmaksmzIBrrotEd5
jYgDoe9TYrkHGcj9KpLZcHFTY5I5wcYpiGmmGCZRHNjcDwD3pvd262cG+WThxgIDWYgl8qQ
MRgg9jTnbJf4YMSvXk8VLEwRpQwyVOegx3q4jzdUjVCNsIGcdjVr2yxOBbIZbj/MR6U+fap
2KJDKEtgtxMX9czn9mD3AH731pEs3ek30M0CbeSmA+R0xRd2QVKqoKOckY5zWS0m+CaiHKh
Yzw+3o+eOP51shtaTaOTtG3Hce9efkjxZSARplzcRTtLcb1ni2CML+ChdH0uWxnMxnZ2RCu
0rjANGtqyfebi3MLSPACWx+9j2rwa0kkoia0dC4/EelRzZdMKe7iUsnmEugG7b2z2qFlLDc
ysyhiqr17H3/ADqcMEZG4INxYkgdfbP6VckVvYlY4yo3dVIzTir2LVEJmjjgYBsHGBnv/ag
rF1kRgcFgxH4cYzUL66Lfsydpx0A9u1Q0+RozIHHL84Jpt+4jyXahut7WTySXlb0R57k1m4
7SGFCJmBuCm9M9vYfU09injvtXW3kdVS3A35Pv/pQF8kE1xJdlkXEhKDptx0oui0im2uxbz
gtE5IOVJ67+vPxWmsZFaKcTKVYPn6Z5/WslaLKt7FLK27171zznA7U/026M80jSs2CmcMem
DzTl0TPs+v4lN00igKcjg8mrCAsjq64BGCD2bFe364eJSxORwQOef6UM8oLbXZWJOEY9Vx9
O9KJJRdM8iEMGOMsCW5HvSGWGSQNIqNs3hfScZHf5NPL94gAI3aLfw7Pz060td0hlZlkVWY
Z2g9MVatCYWqW9tbbY25PPuT9ajIs01qs2MxyAhdo9uD+VL7u7M4VU5U8rgdcVfbl/u4VZh
gr6EBxg9/ypJNK2yVZOG4i8tIssMZXheh+laHwLx4rtPxYLSY9jiNqxwuRDPIjKGGeo4wa1
f2dt/wDpTaBlk3NvbcRx+BulawXuX7RTFOracHlEluQiyLn09Dj2pdcGWFN/BJO19vGDRLX
lxDbJbkkwEYGf3OfftVOro4ghnLFnnJLbRwMdKEzQr0gsks6IPVIPUc42rTVLOO3RW3Z3Dd
yOtKLETxhkjUvLKMJx/vin4Qi3IjjkkMh9LhcKWHXk9BUZOzKfYLYX9tBdytLConnOE2jhB
9KKLwm5Sd3BhLAiRhjP0pNfLAiSxxqkj7dzMrZwfiqFmuFtsySlgpCqrDOPbFPju0Qa6TVn
j05nDmcTM0ZDHGVHSsvrepxQEF4POZh0ZvSfyHNFak/3eGOEuH2J/E9az11a32q3cNlbKGm
c9j0rojG6+gSvsEu9durhPLMgjjHHlxjaB+QoASvIcAFiemBXSF+yq3tNOEt1dtJOAC2B6R
71HTfASXc58h2js1PqnZcB/gVqqTqinNLoxWmaW9zMWlZY4k/G7dF/uaYahrtvbRfc9NQrC
PxSMPW/1ph4rsWOoSaVpzCOK2fakIHL+7GlFr4QuJCv3xtrMcKoPH5mqTsLTEk1yZ5SzguS
e3U16Yjsy0Mij5OcVp7nQ30xFURqGYZUKw5pe8TE4ZckjoBTGpCM2shAdMEDng+1dP0iaG4
SOSOVXDIA6hhxxzWDlhYnCx4YewoVWlicSQuyuO6nBH6Vjlx/kS2OzRarozCa4Jt2MKuVEo
bAPt+dZtlWF/LywYHjcOtN08UXLWUdneDftfmU91Pv8570HeQJK8gXJAJ2sB+hogpR1IukR
tZbZjiUBSD371rLCx0aaFQHw0n7v+X5rBuHDhSMOB/+VRVpqEtsQwJyOnPStUZuJ0q28OWK
uBEzzjOPpXk2maTp7NJd3cSFckK3b8u5rHt4tvlt2QSkbh2rP3N1LczGSaUs59zV2JRs6HN
4r8PWK7bayWUr+8BjP9xSrUPtBuJI2jsoFt0J9JHX86xu1mwQGOfipC2mwSI3OOvFFlcUTn
na6maWVmLtzwe9Vg4GDx9K8aGSMjcrDPvUSSO5H5Ui1RMHGcHIqSBiwVTkmqxkKDgkH2qaN
tcOOcGkBdNa3MJCvGwz0yK6p4GtRaWUbSDaqx+/VnP9hWZ0HVbPUnS3mCqQMYdcqTXQ7Arb
6ZlAoLvhE9wvH96zm6Qk23TPnJkdhHIXbdgELjaM9BnnHzXH/E179/8AEd9cKTtMxVeegHA
/lXVNSvltLO9vWI/ZQu+QemBwPnn+NcUeUSMGJyTyT75qcaKCra6eCUPuJB7ZpvDfK3AxjH
bvSJSApJ4xV9tFeXDj7tbTSexVcitAregm4kkhuY5jyWGDuqye6ZjBOIxGYZARgdahfQX6Q
JNdWE8eOCWjO39elVobvUrRo1jMdtG25pjxjHYe5pol6C9ZCXviSea3Xz4Z2QIsYz5jED0g
D560VpWpXOi6y08iMJdrRPGy7SueMYP6fSlunzGK9gmt2CvA+9MHpRmp3cmo6jJeONzvgNk
5zgYzmplvXga1vyUxLvuCVUsXc4VR0z2FTuYZoXCyo0bYyAy4NHeGFJ1lQ2fSjOuD0PT9cZ
p1rsH3uykk2ZYEumBgAVEqToqKb2ZVJTGATjI557V67NfQso/xd25Nw6kf3H8qrlBAwVIB4
zV012bmGCVgVlhURcD8SDoce9IKN34YVTpEUiklJDuw37h6H8s81oFCRgEYIJrLeFniFkLW
GV5Sv7TlcYz1GPatEu7ltrHA/WvHzJqbswn8hS4C/e8cEHPT3q5WN28SyYAjQZ+TX0+E1Bi
4wsqd/mvbSRI3LvtBK4z7Gqe0KiIRyxj6AtkcUxhAt4lQnv8ArVMUeZxIxJUcD4q1lzKoB3
YP6VLZNBLNklF5AGRkVQ5wSDgqferWdlI5w4FQwX3OBjPv0NTY7KHTbhieSe1ZLxXYs4Fxk
lHOGwOh7VrXGFIAPBzkUHc2ou4JLd+kid+3tWmPI4ysqEnZyS6t9jMV6L70MBwD71oNZsPu
zOpXDLw1I3HIxyB7V7UJKStGxHbjk18eQOKnkEZI9Qr7GeKsCrbkjng0baXd1YjbE3U9CM5
r60tWnDAFVweSe1XkRRt5cRIBGC2PUfp7UgYQs11ekR3crMp5EEfG764phbQqh9SgADB29I
vj5NCwOsahI0UYOeOp+po1rhRFtIXJOcDpSM2iKOFImfAy3pAHatXpmpGa0bCB5VAAGeme9
ZRchfMcEO3CKe35Uw0K7SzvlE2SJPS3xmuXLC0aJmjVmaRgZYy5PAx+M/zqBuZI3uoSgk8m
MSeYD6RnjH1qpraDT5ZHuJGaUqZRhvxHPaho5o7mOVI5duYyxVh0wc/ma46Nl0NLa4kMEeA
PNYEZxwvtmvFu53ukLRAL5mwtt6A9xQum3CRiSS4n2+ZORGMcAHnFMpJ4o2Xc4DEdMZ4+la
L6I8ii+dY7iXA2uWLKT1UV5YMk0wDbmkWPcdvAOKuu4TJLKJQMM+Quc5qMcqgtCgAR85xxj
/Ss+VMxA3gXypLu3wspU8k84NKYzHGoeRiVPp5OST74p3qd06ILcKhVEw4XjHxWdZbi6uUW
ENKX7kY2VulZrdDGyhuHvCIwxEceUxztz3pxZRFL0SRhmiRCrMw6tQtkgjiaKMNuU7TIP3i
P5CpjUVtme1jMoklIBOfwt7/pUS6ohpsbTMnnKkqggLkPkgcUMZIgQXKEk5/DyTVkrb7aCV
nUqVx8HPX5zQEzxGdfWVGcbQOc+9ShI9vIAcyqMlwVWIHl/knpSOW3YQpK3GRjg+3zTyK5U
RshbIx25yPj2pLqj2xgXDeZGgHRsH5FXG7oAaS6kumJdhvJABPf6fFGpKYblFeBXyhGR2oJ
SrMv3dAqk87T1H07cUXaTw+aC8Zz+EE9ACe9XJEFd5CZJSowATlzjoP61pvs6hZfFdofMLq
EkJz77TjH60nmt1MU0hkDyIM7VPIHzRvgG6LePtPiH4MSAAjGP2b08buUf2XQohmlaKQyFS
VXIJH4sV9c/eVSAzSLJFsyCF6A1F7mO9gQgmKSMbhheDii7vU1uvVHGAyxgOhOA3vikrsdo
HsB5d8s7EBEBIX/ADnHABq++unktFhhiKzuBuw34PpQ8MqW1m08iq0co2xQnlkb3FVWUs8s
0rPvWVEyme4+v0pteTOb2E6NHJ96aQ2yGRk9BY4BP0r5SZyBNErM5J652n3NVy30C2kRlfD
oGbygc7j0/KlUep3NzK4AEbkgYQY/3xUqDeyKY4TTZ9UvzbwhtxPJ3ZUAdSfitBomlLaah5
dpYz3ByCJuBnHXk9q98O6paQ6PeYtxFKZtruDkOo6Y7/lQ9rq90upjUHZwI0coM+naFPFdC
l0mD2abXddttKGNQdZZWHFrGfQPk+5+tY2fxHq+vySeTIbawgGZpAPTGOyj3b2FIVmuNZu5
bi4lZYYxvnnIyFX+/tRkWpS33hrUIVVYrO1kQwQqMbcnBJPcnvWjbeyKNVpENte+F76/kiK
sT6HbmQgDOWPXJ9qWaTFJeSFpgRABgYbrimvhy2mu/AEltC4824EhGR2GB/Kmlvp9jc2FoI
BsjgTMuQMlhwAfcZ5rReCzO3emoZ2mkDF5F9G4c7ffB6Gkd9p0luUkA4c45H9K391buB5ky
Aux6KOg7Y+KzPjK++93UOiWkixyKnmXMw/8JMcL/wBxptUUjF3MgE5t7VPPkX8TBvSn1Peq
TBIRh5Gcj/Kdo/LFP4dKNrAmyLZGBx7t80NPZeaW2L0HPPWkFiCWFwdoGcdcnP8AOqxK0Ic
oOoxt3cU3aEhBuTBA4GKAuIkV9y5JB646UUUmK5pWlUMVKlTz8VHzlOCQM98UXPatICV2qe
vPegjCUiYycMO1WiiRcZxnj5NTinRAMhTk881CKb7th4wrN/1LnH5GjX1VbyNY720t37CSK
IRyL+Y4P50BRL/iWX3eWnHxUDqcwLMGVc/HWhJoPJmKxyIy9mB/nVizRW+1owssg/eZfSv0
B6n5pUFBaLcXUXnXcyQQscq8g5b4VRyf5fNQeS3jizDaNIpOBPODz+Q4H8atvYYDBHci7kn
ncAy716k+3wKrXUZP+HizbLKgKoCeBn+tLl9CLbWH73aSyPdCNo3CpGsQxz3PtQSxNJKFQ5
cnaFA6n4qCyNFkqxGRg4PWvYZTDKJE/EpyMUtjNN4S05hq0QmhaMqTJkjGQv8ArXU1iMNvB
DkJtTDHcMvnkjHbk1ivBoku58FMBVWJQR/mO5j+grbyTsWYhQxlOFYFcAfGe1Y5G/IJbsz3
jGW2g8OtFJIu65cRFQM7B1wccnjFclvLQ282I/2iEZBBzW/8awrcarp2jyzpbhI3mdwM4zw
OncgVltV0xNOCvb3TXEcg5JXBU/5T2z3q4SUdeQafZG0trfT7Nbu7VbiUnCRg+hPr7n4q2W
9luhua6cAfuxnao+gFLipNpIp7DcPyqmGVhgZ6Gm427ZVvpBa6xqNtPNbw306xuNpUyHBHc
H4rRaIX1uwbSAhadQXt+mD7rWTu1BdZk6nrR1hczQOskcrRupypHBGKbSZL2jc6hZC+0a3v
rnS0sUsk8lX2hGmY9sdwPesmUBkKkDg9u1MvvWt+J5BGZWuWiQsFLgBR368ZpXbkmRV2tuY
7QoGST7Y96mKS0g9z2y+3L2d3FdxqZPLPKA43qeorRPqMD2ErrIjB19O3v9R1BpAxa3nZHW
SN0O1kZSCD8irZbe4jkVJIZI5GIGyRNvXp1ocUxxbSKhDMQZ4omYWxV2O3Krzxu7c4qdzMm
oajPerGIBIc7AMAMeuKZTNqHh2a9027RQJkxNEGyrEfhIP50oiHl2Shz+OTjB9qhK3ZctIa
aLdfdbtXVmMqnHB6juK3aukkAkjYesZzXNLdzDOZCeBW10S+jkiSFgAGGUxXB6zG/kZtWSv
oZCkEzMSVJUgj8xQ4ZTPnkAjgY6mj7tcwyITy3Q56EdKSCVt+0lhnsT0rKDtGK0aCCXMJWU
hWAwuO9XbyRHsYLsHIK9aUQT4I3kHAwfijIC0xwuCpP6VlJNCCzIc8knjoR1NfNLgYIHxk0
O8rA4bjBzzUBIXBBJOOeKghPZZM4I2sMEds9apJ2YZjlj1/tVUlwMMhzgH1H2qlplJYRMdp
HpyM5qkik9gfiKyWa0W6G0HGGGOoPc1z+8hSKUgqVIOMCunyIk8EkU4DI455rCeINGa1uWC
EkDlGY/jWu70uT+LOpbEDOq9RtIrxWzyea8chW9SEY+ahu4JFemmAQOud2fp2q4bVJHvzxQ
aMSQTxVyvzzQAdC/sSAKMthukAILYGeBSxWVSCSRn270ak0mAIjsDDGQ3NJiaGjv5K7I9rT
E9T+5+XvXht5LdgJBmUjPX8P1+aGhuVswfLw0oHB9v9asid5jJI7FmxzmoasXQ6l1Bby0tf
MjMksUnltgfxppLpMDO7xkw5Hl7QOPk/2rOaddrbSBd5jViPWBnHNa8teeXO58qU4BibGc/
Brhyri9F2wVNEjEKxtKzLG+5M9T9e1etbYvy73AUcj/s+PirLrVL61EUXkIVdC7bl7jqKGN
zbXM4zHLGzkM6hsZyP4VCKV9sIlTfKwLkAgcbeTx2qQjXyfMTaEUZXK4xjrzV0saQylVYKV
HOB09jk0Fdh57GQKxRQ2ckHgA+1YPcyEgDVYrfyyyysXlYH0r047n3pfaQST6gBGuxY8mQh
sYGOp+KP1JWKx+Y5hRFB8snLE15ZvG8ZSNGAwWcf5yff4rqukPsJFyJYiY2CmQ7nPc9v5VT
bTxK7RJwkrYLMu4jtn61C7lkhlzIVYyYIQD8OKqzNbKCV2mQbhz0B71PYDq7lWG0LIySQwn
Ypbgn8qRi7lM4YqBJPxso27ndoJYWl37SuHI4PzQLSSpc7VZGD+kyBup68E9BTitEMjNMsZ
cPGFc4CkDilNwQ8ggARcnLYprdMpwJjEsyYVsnp8jHagbqJIpC6ogA/CemPmtYEE3aIlEWO
NAAF9I9XyTU7Yk3rxv60A4AHHHzUZ5rOS2gFlGyyiMmWVj6mb/KPjHSg4SVlUDcC4Ib4FNr
VDitjSSeKGzkEYVpXXaW/eamv2ey//pzpqEbmIlBYjp+ybisrNcbLaXbjaAFyw6VqPs0t2f
xfYTs4Upvyp6kmJ8D9KeKNSRr0hWEivLgG3l2RhMJkdcnpVDQNGWt5FxIp29K80qEPJJJHK
ypbRh3BHXJo4lprjPPIwGPQZ+ah6EwR0uYrhWKRsoOzYW/D+VXSyvHAZWKxqW2Mo7AjrX17
/wAjOQArAHnDdcdeaAjme7SRGChS+4qT+lC2rMf2AxWzuFkbC7mJz9KcWFggtnlAXJbBY9q
DQ3A1IDJjK8hQuQF/vRMMkk12IUTau8lwTz/51U22tCsZQ35S4MMMfl25O0YHUjvTIW1vLO
Y7idkt3jYPt6pkdqDkn+5NEsQMjg5ORwuevzmi5blJnjkhiIZxgDHUHtWUJbBUZjxLqUVz5
enadF92023/AAIBzK3+Zvc19pqGHwjesVZnuLlEwB1Az/Wg9XgaG7ZDkHfjHvW08KWlnMYb
G7UYDCRNx43D+prquwlSRodCsjpGmWtjMAtwlo0h3Hhi3J5+BinVlaQW1lBaqFIRNzgdM9/
49qD1K5tJVWFhItwkgePC/j98HpjFX2l0J5POTBjY88Yxj3FdEaTonyQ16aPTdImvHjJkwF
hjH70jHCL+Z/rWWtvDElok8V3cLcXbP597cKOrHooP++lNPEM5uvFGjWEeGSAtqE+TwFQYX
P5nNGtJmJUflrhjM+enPRT7YFVasozWo2wF393STqOuPwDu39KAuothWGPKgrhNw5wOrE1p
obaHUJpXZwLYsTlVPIHQZ/jUZtNguoopnnSASnL5yWiQdFA9+/50AYa8tDDEMeon2PWlj2r
g+Y5ZQfcda3V34fQ2wuYyTG7ZUN1Cds/J61nXgRiGPCsdo56n3qaBMzklsCu7OR8UM8AkGD
GGX57Vo7izUIWUMwUerAzil08DFBjgE0FpiCaxYAmIBgD0J5FCHKnpj61pFgRRgDOT7VVcW
CTAZ2qcfip2UIE/EATweKa3FzbvYLEbeFXQARsi4Jx1J96BuLKW3JyNy+4qsCRhuVSeOwzQ
9jJEnbjJIBr4HAqAbIyR1r4EigR6WzVlsnmXEaHnJ7VTRumpulZxkFRgY9zQDOseB7by9LW
YRbncPIMnAOfSv8AacTq0oVpdh8xcc9sdsdQMcV9pFmumackBcLhETO72XJ/ia+vpPu0Vxd
MmIoVMhdmwSAM4A6/Fck3cgiqRyXxZerP4ouzGfRAwgTHsox/PNKXuXmRUdjsB3cnqff61F
pGuZXuJDl5XLsc+5yaNvhYCBWt49r5/zE5HzXRaVIqj21HBBAIx371fqejGEtPCrCMjJj7p
n+lL4JSXCgZJOPrTyHUTbZs9TjljeP8Aw3KkEr+fUU/6JdoQmRTEYxzx1NRil4GD8daYXun
G5u1bTgJ95/dGMfX2omx02xhnhS4Pn75Nkkin0o3YY9qTaGT0u/S1D7pTGWTGBjJx061Gxu
ntdTiuY22PHLuDE7sGmGraNDp5EyQ5WKUPn2B6rQutaUkGvyQ29uPJuYBLCpIwOM8c/H+tL
gg530NNQuV1DUWufOZnYqRI5ALEd6913Vhq92kstw01wEw7EYz9Oc8e9LdOigm0q6tHiTzF
HmRej1ZHNTuWgSwjltFAZT5m4LwPjPz0qlBIVst1SaV4llvJB5nl5UFvW3tmqYolN1HAVU/
d4/Vg/vHk/wA6oTIZrmeNg4Po8zu3b60006D7vaNczkGZznnvmlSWkOwLUwILZdo2s3vTHR
LzGwISTDySe2aR6vdNJKQcswPAB6k9KI09mtJVhOSxOZDnqTWWWPKI0dAWZLqATLgnHq+CK
R3C4IcBizv2HUe9X2NyIZgAv7OUYwD0NX3sQS1XAI8vtXkx9kqZnKIJbkFWyWJzjGOtHANA
QFBU46k0BAzAq4TK45x2oqG5iKGN9ytnrjpVzV9GVMKEhkGGByPc14xaPcRgHPah0lwSGdS
2ffrU5yrYIYk45HtWXHZNFJl4JY5AGSD0NQD4dEOVBGWPt8V426NmwMKePrUADI4ABIb2q6
pDjdl6SsxJOAin8Hv9ao1KBLu0YeVueMegA/wq8WzAgqAPpU0iCEM5ZcnsOalNJ2joi2jnG
rWZjO9QRnsf40rAJGMda2fjC1dH82Jm2Sjdj2I7Vk51VkWVQVVx0HY969jDk5wTLZQDjgmp
54HzUPwjB5Br4k8e1bCLopCBg8jNHxSgIQOh7GlqNijISoZWJzzSYDOxtzeTLEV8tT+8aOv
5IrWJbSJQFQ5ZgeWPyaAS6KAGPhu2DU0URkNMwZgM4B6UvBBfCBGgc8EjGB2Fanw5foEnLS
sGUZ244AH7w+axrymUlE4GeTTDSNQWxuUeTJjIIKg9awyw5RLRtp7gXMQdZFMjfhZu9Vy22
147iYx7FTkY/Ee9LrJra509YLqdgZG2oMfgbsP0q2301yCySCRY+GJPB9gK4lopfQyjnY7X
wsasnBI6rQ1y6qgK43Ajk1KICELDKBIsYwVU8mvbiZWtz5i4iAxtB5/uayfzJEtzDJcyNcX
Z8tWdjz1Ptj3qxCkFgkkcah5MdP3uenwatvkV4xNcPiNCOh5Oew9qXT3yyoY4j5UYGFBbJI
rpqyiwJFagTrIJHcHaoHCf3NDeb5jtLJJ6VG3p37CoAi2ADrnC+hQemaGmkeYKI1IA6YHen
xAMlvzJHIkjZUvjCLjgVGC4gMhMkflL1BK7jQqWzpbec7ctzj2r5bpoyGRtzIM5I9umPmml
9ESRdqLFbwsGR94yVC/gz0z78UrnHl8bieOQe1M2uXkg86dg7sxLArgildwyyZIO7PucZHa
tIdmZKFmkQRwD1M2G4pitvNDYTvHCGfZjcRkkmllpPtgYEFSx7DrVV1qUxhMSzMoHGFbiq4
ts0igq2EKTQLMoJ3emM85xzyK1n2fbB4207zMm6dpXk2nhR5T4z/KsDaRXM0vmwIxZTy46L
+dbv7OYBH4208lhuAk3Hux8t6qkpLZW6MxaalFaagY5Iy8Dp5bso6c5zR0CXU0U97Z+tFJj
8luQwHXHz3pPLA6yB8Lk+1X2V792TEck6lSX9B4L1DSE9B17Ok0EVwq5DcOB+4elB2bRRs0
2wbjLjBbkDuKMuIHutKjvreGUSTrtuIgOHYH8Q+TUodPEk8SRyKsu47lB6d/z4qbSTRM2gp
IZI0aWTCvMd4U9QvQUTpthAHluwfM3gCJi34Rjn+NBajMTceVHMgKJsc5Pq96jpk80UsaoW
Ecn4/T+hx2rJpuNmJO0dppZGija5ZicuD/h4746mmh8+a9W3aN4oxFywHJoC2mttJtJLcyy
gy+p3EeC+Oi+4GasilaUSMWKyOcbS2SeMsRUS3tIa7BtTsvMuYGJDvkbsdMf3qcryx+YFBT
DjYVPqGKYWjmXMUiqSo9DE9M+9eXGms9u97bjKOckDqCOoHxVrJ4ZTgHxeMp7izS0k2CWEc
v/AJ/brRkGryYBBwxbGF5OT2+axM5VGG3cGJy1Xw38k1xGpkxz+Ijp/rXUpmLTG33w3Ou6t
dvK0bl4raPB6bRuOT7ZrUR3Al0xhdOoaZtiup5Ve5/T+dc6sJXmv7vcpOy5cnJ6dOvvR7aj
LLchFcqhGBg4Xb3wKtypg27Na2qpNGunWkO23L7OBycdenxQGt6001x92TMRU7cY/Fn579+
KoW7+6ymSL9pIkWF8w8ZPel0JeW7jnnUlCSX5/D8U+Y+RrbWY6hbyQqGAkAAA6BAOR8e2fm
l9/askZjjjALny1Veg+h+lG6QFF2zRlmVYyu0jH1Ar6FUmla59f3eJfKhT/O37zH25rddFG
cvrNrRI7Yx5LqSWPf5pU8EUMRZiWJGeF6fFaC5jlku3naNWRSGRC2eBwcfANJblBPM0pQsq
5OVHH1+lIBU8JDbsHB5Gao6AgjBJ6e9HAgqcEkgcmhJ4gFDAnLHoO9S0aJgzquSdhzjH50M
sfkziZMAryOcZpgIGPJHfGQc5NVSw8kAncecVmUmImtJfMyV9LH8SjgVCeEwShGO4kZyKdq
kiOBHuU/Bqc+m3s+ZZLVZCB+8nX9Oarmr2O7M8V44XH1rT+DrE3OqWULjIebzG46BeaaWHh
G61O3EA0O7MjkftCfSmOwzit9oPgXUtPJaaO2jQJtREPT3z+VLm2tITVhslxJHNEBhdsYZm
PGN3P0NKPF08sfhieZTCY5GEYwR6if51qr9JgS72qiOMdMg7gOmRWO8W2N7rtgiaZAokt5N
zwFlXdlf3fn61yOLs1itHMNRUTNEI1jQxrywGN2elCtaSLGGVlLjtnkVpbfRWjlVZwskzMN
6r+4B1HPemOl+E11KUzzztHZPKVhcL65sc4HsPmtVkoVWYII4IYllOeD81otO1fU7mIW7am
ZAo4S5RXH5E1pbnTNAh053k0SQT24y/mP6Zs8Daf3iO9ZC6jtjcGS0ja3jXohbOP7Vakpdo
Ka6Y2lkuIp0e5kM1uRggKEHP0oKbTVsbmQQu4tZxvjGM4I7V7Z6vGyfdrhd69M+1EMZoysa
kSwj8HuBWiSXRm2/I5tlmk05rWZhcQzR+lyvINL9Zl83w7pepJGfOtXa3lyeoHTn3x/sVfo
V+yWrWzja8TdT7fWpWqRXM+p6HIwMV0nmwtn978x0/T86sS7FOnXi2euRyRhXDNtGTwVI+f
g4r5Ipo7+60sssYhk389AD7UuKSx2mXUrPYyeVKG7Dtx+oprq8qLe6XrCDK3EflzZ6Fun9q
APfKWe9jbLNGhxlh1+au1W9SOMpG+AoyeeM1TfapFaRiNceYRkKD+H5NKrGB9auCuStqhzL
If3/gVLQ0XafavcFr1hlVGIVPf3aiHKwhQo5J/OiriYvtgslwFGBtHb2FUtp0oGWAXPUf3q
GNDPTbkvACDuP/AHdCKe280lzZMjlPMHseorI2QELAcjnvTuK58q5WaPbIOrfnXnZ4b0DVo
jclrVuAwXrzVYnYIkpDHBwC3amF8Vu0EgYkJ6lxSa4UhzuLAMP95ohtGfEMWUnoST8c0ytp
dqMF3MCe/ekKTGPDsQCDwce1MIrlNpZQVLHPvv8AypZMYUvIyMBPB9QJypHapx25ZyPfiqr
e+AzvGEIxjuKa2Yt5iB+HPuetcWRyj2aRiiUUCiNdyEkdeOlVXFkMFwp4PbvTlIVVcdADXj
Q7k28HP8a5Vkpmj6MVrVhJc2TKD6k9SZ7+9YC4ha2MsTplXOV/6TXaJbVQCCgYnp8VzjxDp
MlheyW5UNBJ64i3XB7Zr1fR+ov2CW1RjipJJC8Diq2G04oqaJ43IPpqhhg4IIz79q9eLE0e
Ix6ZAPz3q1HwRk9KoKkHpzXqPg89KbEN7Q4HpHqIqw5PYjJwSe9A2cuHAdsIfamx2sVJ4UD
GB3qGIrDggKGCqDjIHXFHpBHFG7Y3SFdyr/l+vzRFhYQGZRMU84KWVeyD+9W3UbJaMdqgOc
IVXrjrQ+hKQ0t7+O1sIoXtk2o+04/EG6hqN/43KLCAwlooy4QZXdjn2pbPdW9uVtnjE6YBY
n3xXt3JbxGBI7WRVA3rhvSBivP8mgday7pZZzIwZR6VYEZ55NE3EkYs55lLmTHf59q8sIoy
oljkbkEKuc5Wr5VjCbTtHuCOo71jL5EyezO396bmCZAjMquo47KOo+ue9BMY4EAABbGdxPP
0PzWmutOtXVjHugUJnKjOce/xWRmZfNDTOTleqjOBXXBqXQWWFMBTIPST2HXPIP1qtLZpBJ
Egxk5Az0/31qpnllQRxBmxwcr+lW+TcRPG7QOUL7G8zjA96KYEiry2SvHL6skYPZRVNtbyv
KBuAOO/eiB/zdzlnCoi4bHxVMd0wupCjrHEhI9S5yPehXTFIlfWxhUhxuJHTPWljK7yBUcB
T8Zpmb2IQk3eJXkJzlePigVjR2BSNnZuML3q4OuzNFVxGRFGoIyxJwD2ovTNGS5lMk0beXG
m4RH98/J7V9NPgxFljkkAwy7eEPt9aY2GrSGO4juAryzgJGxAGw/X2pSlJI2j2NWhSGO0Aj
VQ54CjjpmrvAMjy/aDa7CojVpd2ep/Zt0pDfXk10Q5uVlFquyMRcAe5HvTT7Mpd3juzQgqM
SFCep/Ztmlij7kym9GOWcmWRGJaJQOR+4aIihcsBCuWY5+g96AWVSjQrHtWRuARkqfrT+BA
I0VAfMQqHwOi1pOombeg7TkmtohbiZWilJKBsgp7kfFeSmAXMF3HGsCKSuAckt0yfarJZYs
xqyyyx5wy7gFx7HuRVkoSdJZBEqqyejauM898da5k/dbMFt2DQ2No0DySSNLK52+WX27e+e
OattI/ujeYqgqqnAB6e31pXZB0iZ3RlDOVYAchuwPtTLdcW8bffDFEHIxhug/rTkmhs8EbG
3NxMGeWRt2XOMAfuqD8V5CbiXLxwlmds4Ixt54z8VRqrCWdJg299m2IdBRSedHbBZHUEDn3
NKvaCvwXSSDDsjbQxBbA6kf0plpkr4lhLCMMdyk+/cClCOcsyIwQdumQamiPGy3cDsqh8ru
OcfB+KhpM3sL1HTRdOzRp5boclT/4v9uKzJQxzYIYlX2nPb2rYmb72jTlQpAzw3BpbqT2N1
EwRVWYkKxJ/Efc1WPI1ozlEQQSiO/vUQ4UybiSeuVoyzlaMtOuDyM7l6Y70tu7eey1KJpFJ
WRQjZXAJHT+FGxuUWWMZUMOg711t9MwlEta5mIZ1ZUDtgAdSKc6Ra4lJulJRAN2G69/7Uqs
IDNcwIOFL4yD0PvTp7gWdkd5ZZGcjHt2/SlskcWs6Wiz+Q5LKMR7v3mPX9P6UTO0dppDRhg
sjERxc8jI9TfUdaydrq+LpW9JIBwCcZzxyKPl1R5CrzlV8qPCgjue/wClbRlSK5DU2lnbQR
2hnVbicBWUDOyMf7/WgtZ01YXWG0UsJhtQFemOp47UFpu4ztK8jYkGFDHkqetam1dLq485l
ZhHF5KEfhO3ljn61qpWhpnP7uA2SMshYBTjk9c0M1hczEFYHbcM+lelbO5X73uuVtIBjJVi
N1JmvtTJ8uGdgx5bCgYHb6VDdFpoFsfDd/cLhnit0H+dufpgUefDmkQ4F5qZdt3+HCv4j8Y
5NfW+kzzYku5GAIyC7HJ/TvW38LaRYw2p1COJWkdtiMR0x1x+dZSe9Fxak6Fmh+H9BsJxPe
2RUAZVpyTz8jtTiHUdO3qdN0+3BYFjK642/wBzVt9YGUszuuDnj3oSa1nj0/NlKpuEO5HK/
jXGCDXJ+XJyp6NnGhla3V3dQCZCsW5yHCjkgdPpX11NeABY4pJSxH7wxWSTUp7meKGG4RLt
RjnKZ5/dYcZPsadQrfkok2usrgeqFrZcg+2T/Otlk8MnTCZbEzIRczlRjLLETu/WgZTptq4
tII2+8OcgKCzn5+tMYra3kbc9zcXTpgbRIEXJ/wC3g0BdstpPJG1ykMcy+WsUUWGZv8xbtU
u/BpHRlL0aUut3U1xGYJHYedxklQMAEdBkjkU4uJY5oITbSTTzyxg7AVHmoPbHCsK9EVxHb
4SJb3YPMdTGuzb7j3NUJY6aumx6vcwrawqG2bJWXeCTzgU2As8V6ksiRxx7g0Z8zDHCrkYx
s7HPfvSbQvDtvq0UT3Ujx7pipaM89P71PUZLHUola0sntbWBiZZ2k3vdSHhUH++OaO8FzKY
0jBPqdm4PDDd2+KmbaWhpWYzUbD7jfXVsxwYZWXI7+1UQ38sP7NyWX2pj4puxJ4r1Qpypmx
gfApUNrPycD2xk11wvirMmtjPTtTihvZAzel/UM9qnLfi21i0uozuEcmAc9j/H3pS8Kq4KM
DkdxUZjv3gD9zcM+4rQVKzSeJYoLbxGHTHk6hAVbC8BsZBHbr7Zx3JNDWmNT8NXdkwzdWx8
2FQOuOtM/G1mW0i01ZTbReUY9sakb2RlGOB2BzWXF1JZX7SQy7c8hh8iixNOyNrYpfsJXkK
xty7E9Pge5p796sIIBaRlVjUYCxnr9aTWPlzNO4DsjtkbeAG7imSnYgWCzUyngMRzQIaWs9
wsANtbrBGRgu3avmhh2Em5VnHLbeRz81UmmX8sBlvJ1jh6j1dfippNDERDHEkmOnOM1mykA
XMsechwGQ9+4o+3vVZQAxzjOPr1qiWGG9kCCEhyM4Ye3WqkjNvKYSpDYyuD2rHLG1Yxpb3D
MxhVgpblGHGfihZy/wB5YEBo16n3qifJAm5B/EOelXQP95COFyDkPk8hqwUV2hMiys/IVgF
9TfAogTiRCdoj2DduHbHar7C0xHhsBWGFx2HsalNZIiEld2Dxj+1S5qySmGZRIC2GQc8nk/
Wm1td5wBwCOeetIXtWi9YOD345J7VdDcBDtO4EjvzUzgpK0XBmuh1CdQCXODxxRZvyAcSYb
HHxWbgutkQY/tN3t2qX3zJZyTsxjiuGWFN9G9GiEkxj371fB5J70s17Tm1qw2qgSWI5Rx3H
cUJb66kYWFhsBIznsP61oIJBLESCCoHY9az4vFJSM6pnHdUgdSQeiHnIpPITyOoFb/xdpIR
xPDu8mQnK9ga5/cxtBKVPUe1e/wCnmpxsJIqYnpmvs54wa+LA8kYr4HvjgV0kF0L7SB2HvT
eyuo1YF1JY9CG/DSQDJBBoyEgAknBFSwZrbWeC3hd0DOWG1FBwCe5NXRN59lMJpsOE3BvbH
YVn4dVkhiaKFgq/vZGc19DfTe/CnHB7HrUtk8TbWt1HOfKuolLIOpXG8djn3r5We6la3LIb
bZj0ryPis1Fqk6OqbiVX9085pjFtd5JVnIwMnB/B+dckse+SNEx7ZKYnW2RWZV4BPYUbKqi
QDK5xyRWfsZ1OpRysGZc8YbrxxzTwkgF1UtgZOeM1zZFsTR5csgibcNo2EMB7Y4rJTRRxPv
KtKigL6Rj+FG3N/LPGS8gjDNuUDt9PelrMxcrFvJBLMG71tjg4rYkiia6uJpS6EKS3RW6Yo
yDUJisgmAkQJjaR29/k0HC20iNwo3nduA5q1b3yoQq7QUO4+nrVyAlNcJG4mRFR2jCsoHHH
egVIIkYbj6uQwq4zvM5klABPRT81Q7b4pAf1zVRVIhs8CNIqgHg9Se+KN02KJYmeTcJJfSg
Q/g560vDlYwIgxwOPmiNLuVtgWkduQTjHU0S6HHsLtNLQy3FzLI3lRthmHf8A1ohJBKWhjg
VFJ9CAZJ+pqJlmvIl8hdtqh3HsN3uaheTi0tvKhyrsPW/ds9h7Csm70zRdlN6tpLf3EMbrI
ruqgR8YHf8AjT77NrYw+OrLaDsHmDk558t+lZ6wtNt4kzOrYIZQD0GMnNbjwHdj/wBJ9Pik
iUSy+bkgcDCMePyrWL4zSQ30YS6hmiu3FzattRcxkHBUdulTgVIjFMjNFI5VHwcgc+9WzXs
tiu15w2VwWPOee9ReNJraOaEhXJ/EBwSKL1RmkNRaSwxKPvCmUlggKjAz2q6GFp7eOVLxo1
CFSir6mI+egGaW6T95l8223MdpAckfhI75qct7dXF7LYvL93giYrtgXoo469STWLi77Mpdl
upyxRlbSKb1yD9pgZIPz/Kh44fvYjjjnULAu5xJxlu2O5qWrXsdlAbazhCYGz4II65POaV2
kIZw8yM2049Q65q4w9tiGmpTiGWExLvC8fh456/lVO5768jdIjGYx2YnI7UwF81sI4Y41eS
U5jwoO1R1b5Oc4qDXUtnOs80AZJlOOMOPk/zrNPxQeS1T5dx5bMu9QN2K+bGZNiliT/hrXl
o0dyI43DRpI2A3s3uavVfJLxlFEp647n3zUPXZougaCZ/wrvVSD1GSPpVD2Wx3BcZY5DH2+
lXiCSGUlSzxsCSu7pVUc7ffBIYRKUXYPT1q1fgUgA27zCbTpZDsz+ykJ5Qjp+VUW3nRu0U8
ZE9sSsmDn/8ACHxTmI+Y64s1UgnIXnP51TeW0ZCNbsy3Mf4Si9M/un3FaxyeCCNrctYpwqs
TyMHOf9auudRWV1EacDDc9zQtqkc5MMymG4U4ODw/0+fiqrlCjho35U7X56+1aJmbiEAwFw
VYEqO4/GTRcbvLEy5VS5yx64x7UstiRcBJA3q6AimscbOgSLEpYkkHt+XvVWS9DOysimnGZ
Ww4Yuuf0rS2YkOkQ28IBaQiJdoxsP7zH8qW2lj90gt455TtbnylHPC55p9YusLqiRIBGMDB
6se/6VcZDiyU1jZ2lsQYNqooRMjr2A/380newSIBYI1aUj1sB1rTSQxu5kmYN5YIXB6nv/a
ksrgTspZlVRu49h1onvstxE+oxfcbYz3MgDN6VRTjH961WhzpbaJZwpgYj6Y7nmsO0UmrXA
vG2+VIxEffao43fWtXYvFFCkYfhAFz8fNcs8iWkduPBwgpvyN3Yy9BkCl988sUZaMg5HqB6
EUaj/swRwAMGh7vDxkgZrCXuVmqX2cs8QCETKrLPE0Z3K6Nu/h/arNK8Y6jaIiTBdRtozlg
RuYAjHB6rR3ia0GWkUdeaw91asZlkidopF/fU8mt8VNUycmOto6zpXiXS71C9pqLKzH12zY
8wHGM4br+RofUp9RvpYprdLOGeGQGIxydR/lYHqMdfaubWniHVtOJikgtbyLuLiFWJ/Mc02
0vxNbzOI20iKDLZLR3Dj+tavG10Stm1h+/yNPHHdWmnrMcho5C+D3AABqi+0GGO1iFzfTXw
iPpFwfKgiHf0A5P8BSi81p7by1s1VWb95iz7P1NA68txc6ZFNPKz75OQWwv6URi7SG4tKwX
xPr0Nw7Weny+cANvmomxEX/JGo4A9z1NOvBUH3acTSDEVvbl2J4AwOR+tY23tzJdBAN2H3E
DtitXe3Z0jwXeXAJEuoSi3j+B1ajLHqMScfmRjbhJby7munPM0jSMAemTmpLAoIJlAPxQwu
nkJABP0q1UYgIwwzHhQOtdSXgyb+z2TylkBBZgB296m8EksLShMYUgD8quitdrkMPw8k56V
a9xmWBUB2OSCB1PpNNIiyj/AIjqWoaPFZG6H3RFC+Uq4JA9z3qaWvlW5e3ixuj2SOTzzS/T
5jCgUDJHOPf3pxY3qTrJGAAWHRuKT0U22LYIjbIu18sDngdKfWTrdhJBK3BwV9j9aRzIYXM
ZYmVWxg+1GaZN5dx5LNhJRjPsaViHy6M1zKFWeWJCMssjZz/eoC1ETbGyWV8DZ/OmFjIwlj
trogr+FZFbpV9zbNG+2MKJTkcjGf8AX+dZyaTLSAIIfLcs7B3HqGep+lL513ztIjZK85Axn
ParpoJYnLTFopFPHPX6VKG3lmUIdqsSMZOAKKtCYBLKCmcYUDoar0qbZdlG/DMfTnsRXt/F
5JbEfodu/Qke1ATO42yKMMOQV6AisVHwHZtxKgtwBKocHGCOSP5fFQM5LhgDnGOB/Ch9JeK
+tkmKsquNpwO4602e0jOGEalAfxE9K4Z1B0yGL7lbic5aJVUjjHb5pfPBJBE07SJgnhgfet
AYFkQAcYHGO1ZvVVk1DUP+HxqwZT+074x9KrHLk9dIF2FWqXnkq8e0xYxuJ6/SvLhpI48lA
jZ6A9ad6fC8IjQgKqLwP8vxU7qOO4iMbLscc8Lyfms/ypS2bcjIyzx7WLBmwPSB2p9oeqvH
bFCzFQcDPVfy7il19ZLFGIJF2hmzHKOM/Bqi1guLG5QIpYk9COg962mozgXB2PLi5juo5N6
qYiNhi3ZLMfasZrmjC2kYMSpHK5HUVqBt34DqrKfSir1+aovFkvwYpkLKoAjwvT6fFRil+N
66EmnpnPmtHGSOcVUV49vr2p/c2Igu3t22nJ/EDil13arFKQDnI7V6sZ8iGqAow2elEgErg
8AVBVLdyee9WBD9O1NsR9nBBHftREBdiNg9IOfVVSIpGCTkHvRaxZIOduB6i3Y1IB9uyISX
VmYnkjoPijEeazKzqVAfIxigIIGjXeWDb+dpPT5qxXaVwxJVOwPf5FFILHRlRvLlj3Nbgek
BcYI65xT8N5gAdmAIBwD2P9cVlNP1D7vIEkUPGRt57Z7/AJU5fVCIFcbpZCCp2n271x5ofQ
AV3pki3bCB8xqMqzn8FATJCYBECXYnl6JuXeRoFNwxeQZff0FCyqZAeAQThWHarjdbAGmUr
ECDkg9AORVJkKqwK8k43Z6UbLOsbi3SMOyjLnr+dBwIk0kjScBUOBjvVIT0WTHyItqEGQD8
Xc5/pQRkKx4DZRjtyeooh4p2RZEUsWXuev0+KFZdj4xgkbeveqiiCYmbJ2AFen4aKSWERgS
KVwMjnqaXYY5JUNk44HSriBEAXYZAzgDpVONgM0vZXiIkkUQ9NoGBQ2rapHLIsNoMIB6pCO
W+lLGM1wQ3OBz8CrxAqsCeASOWPBqeCTtmgVY3kVnBIHYqzKAoIyR/pWq+z2+kvPtC0vzdw
2iXYoHGPKfk/NYy4dZpVVV2hRjJ7itR9mSn/wBY9gSd2BKPgfsnqoxXJNjvQs+8xxXLQ3EP
nRyp6GP7hPBqy0u/uGcRiUgYUSD0+xpRDfXFk5imXzomOcN/Me1T1PUPvYWKGLyY1A6NyeK
z4O9i5Dl9diuDcWgmZpZYSkewekOcDPHXAzTbTdPaySKF1AmuE8xnI6AD9RWM0czW9/FPDA
J3ibKx4/Ea3NlA18Zrm8j8wyptkYPjHfaB7dqyy1HSMpIVX6RNcG7mYRwqCkaMPxBe9VWsS
m3e/SYyRIu5/YfH17UWLdtRc3UirFGJCscQPCgdBVl/FFDPBpCtnePMl2L+Idhge55/Ko5V
qyRbGuyFr6RVW4mGII+0aj976UQ8s19bmWYBZETaoHRh70ShtLWfy761kMq4wdwJCjkcDgD
NUvPKQZDBtOSXK9PzpXbuhLbPtKt5C5Rz6ByCecN70xlV4nCyA+YBvyOAfg0vS6aOzmhkUD
zdrKR8VKziu5RvlYCMDaGZv5Upbts6C/eJcF0cHPIHzXl5NDIVWFPLkfh+eAP718Zo7USLd
Tq/G4H/AMqEWf73uW23f4n4ivVf6Ul9mcmWxXENuZY3EgUH1kDr9KlZfdhI9zboYlQZDl+T
X13ayRlgHMhJAII9/wClVjSbi3OIXWbJwURemfmq01ZlQPKkkl00kSeZkZJPv159jTK10mT
WLQPbRgyA+WABw4+tEWukSHabtzFEw2YUAc/NaWze2sUigWRUjjP7RumBj+9bRK6RiJtJu7
e7KyIwcOEYtwBTyzgSylYtIF2jkL0BPzWi1aCHUEt7a3WP1gIkuc54yfr0rBaul9ZTrFdZD
Y/EG4K9M1ZnVsf3+v2tvchQFG1doZRnP/UT70GvibFszR4OZCybu/6d6yDs4YF2yMYORV0c
rELGoBIb8v8ASmug40dCsdbkNp+MliuFI/zHvSbxV4iGl2EVvbODeXQyT/8ACi9/qxpZbX0
kLBFJLDuOgrJa7fmfU5ZHJOTtHwBxVx2OCbezpngm7WTwZExXcVZ48kdMNnP8aaWTkKw25V
jn61V4Y0R9G8GWdrcptnmBmkBPQtz/ACxRqQCFsRIQpGTnvXDlXvdHq3cEmS33FmS8bGSBv
xRMeR9DRkN1FdW5aM5UcEHqD7H2qmL1naVyPmqbqMwzeZbja2PUP8w9jWSbTKVMV+IbaMWb
TAqWJwtc6uEZpScZ57VufEV8JbUKGEZIxtJ6Vj3IYhAwPbitoGjjoGitPMPSqEtfJuZcAja
eMU4hURoS7qMe56V9YmG9llmAypbamP3sV1407MnpH1naPIRI4Yg9DXmtsxMVsgXEY3PjuT
/pWmsNOtreylvbkFhCm8g9BWahtZNQvzuwPMOXYjhQa6Ir+T8HNknft+zzSNOkNyhQHzZyO
D7dB/Gq/Hd2k2rRaVA4NvpibDjo0p5c1rJUg8OQ3Wqtg+SPLtAR+KUjjnvgc1zUxSXDvLKz
Es29yTyc9f41OOHOXPwhSlxjxRG2QE5UHOeuKZWyIjMSNzk8ZryJAECKAOOvtUpSsSDJBz0
I5zWzWzDsHuJmAbDMM9j3oV5fLmtJCDlZM8/lU/N8yU7sHB796jOoaLbt3MRn6c0mNHm3yd
QYY4VuMexqD74ZipJOD096hI5cK54cDbweor2eVvM3sTgjqaiRaGQtJb62a4tl8x41yRn1f
pQsCm4tCVbEqHOPf6Vdo1/HY3eZHdUYemRDyDVl/bmxuI9QtnRomfKEHv3BqRPsd6Bex39k
0Mzf8xEcKpH4/n4NNEuZPI8g5Eyt6HI6YrGPc7NRF3bME3er09vetPFfyanALxSuY8CTbxu
+cVEvspMPumzL5jqpYLk7u7d8ZpVczoZQGlWLZge+aZTTmayRyFRt/YZHTrSK6CLIUkc7WO
QQvIz1pxEz6+nMtsAGVtp69M/lSmbJjwDkEZ5ox0WJzG4Y4PBz0FATlQjEkhQOp70mqYIZ+
GL3y7n7o7lEk5U+xFbeGYTRCFXVl/zsvBrFaDawvFLduWWQemFV7D5p/BqBCKhZgQfSAM1w
+ojb0Sxq0qRKRnG1SSc9aT6FCFtTeH0vMxfdjnFEXhjltpnG7ekZIYHqCKH0qUQ2UcIBIUA
j2X4rCMWoOhDhpWjCsgKsx9O4daMtbnzoCG2GQj1AjpSp7yWO3YFw4Z+uOeO/xXy3pjVSrL
hjxisXFtUFhmp2UM0UqOFGR+JeRn3FYy4nmtJ2jSUsM7twHStPdXpKBIm3lhk4PSkdzaqyE
MSN53KDxnHXntXRgtKpGkHsssrtDEGJIcdSW/gB3NHvay2wWYFzGy9mxgnoo+OazMnmxosi
jA3YLA/yNHDU5rqAW4bahGZMn29queN3aNOKYfqFvHfW088x2OCETIXaQP41jbuCMJtQLuX
nKn8Vak3iNaK6SANnYyEZ3e2Pbis/q8BjYsYtuSduR0/OtvTunTBxFCAByTwGqxEyQeoHvV
IOCVHfv7VfC+w5OQP3scZrt2RRfs2nDAggenirTLkhQQDnJOaHV1ZcZ5B7DrUVkBlJZsjGO
aQDQSPIhV3/AGY5IA61EOHcqOpGOe1BiQ5wTgnofarh6XUI3JGN3uaRIcAIkU8nIyBjk040
iCbUS1hDGjSqhcZbbnHUfX2pXB5jWoklUKQ21FHVieK33hfQX0yDzrkA3Mow+T+AdlrLK+M
dmuKH5JV4MPeQlbtoXVo2jXaVc8oareWOFDEwYEHueD8/Wun6joNjq6GSZfKuQNqzqOSPZv
esfqmgXdpEEeNlLPywG5SB0OazjNMJ45RZnQikqyRhWz+PBOapciKUqcvz6vn4ppNZpHEDC
GYKM7gcHNKrlG3hsqd5/IU1syZZDLO4BRRHIGwgNBuJXnUTNlQ2SwTGc0YsJw2XBJIOO49q
+lICHcCZEPpY9TV9GfkBljSMMsbNleB85qdtZm6lWJeXJ5LHp8n4omK2jMe26dw5BOwL1/O
jLUwJYksxiUt5gYdC3TBNKUvo0QFNBBbh44wwaEHc4/DuFDR2s13LEzyAAtwT8VfNewSyLE
GaWNg29VPc1487G2MYVl3HsecChWi62UiNY5pI2AdlJxg5FaH7MfNk+0bTJGB25mHx/hPSi
2sDaJHc3EZEKnPJxu74HvWr+zi4tpfGuniCARjMp3MfUxMbdquEvcqBrRgbmdriXJ5Ucc9q
oY4PPAB45q5maMlSiknjOOlWTRRyKrQIwUnDEir60ZIYaLb3TL94s2VQgYOzDJGeuB3OK2O
lSwz7UZvKITgbvTmkW+W20eIsI4JOYkSFcekdXPyTXtkqppxu53ZmibZGg43E9B+Zriye/Z
m22xxlhBK6bYmjc7BKvoc55b6dcUrtku7a/l1WeJS5BCYfIJPAI960YsbSd4obzVYbe5Mal
hIvpGRnAPT4pnB4CnlImS+iuI8YTYQVA9qFimr12HGRj4LWaZ/MEitdk5RZF/CP8xr66u4L
WzLQlZpyfLTjgMOufpW2h+z+8jmWT7wg29hxn+9Jdb8LQ6Clr96u0ZpHOcD8ffbQ8Ul7pdI
OL7ZnGuZRFGQwI75A9NQVpJLsIJGIc4Oemff4r24ijukZ4wvBKhUHU+/0qmFZBApkJBPG32
xSSNu0EXdrbC9EBkPmFc/Boi3UkEWyrGqnaZGP4gP6UAGS+vWmlJGTgbTghelaVLVriGNrc
RLbscAv1IHXj2qZukkYVsFFq13NHeNLhJPSPLHHHApgIEt4jEhY70yVDeofnUnMUEYSCArn
8Sh/SMfvCgWvY1mDJNktjPp79hWak7AlJPPcSR+SmXJ9JZcgcfvCmUlu1uiuzGRHTJJHfvn
4zQ9q5t92YMOOSAck/n0ppKRJZBiVAEePw8jvVyeth4MVqeosuowLHcyRpvyAp/D9KaxXUF
xFJbak3mpJwrbf8M+4pBPsuLpSEwVOVB70NdvNal1MhXPz1/0rqx6SRLX0F6npj2M4OC0Tn
0SAZz/rS8CQEOG2kjsteWmu3MAMEx+9WrfijkPTHcHqKuutbsJQv3ay+67ep3ZL/XtmtGvo
tX0Qj8w7GYgDBUkHk1nNQJF2JgMjdwD8VoI3jkIeNvSTnaOxpRqVu26QAdTvUA9KqDqWyoq
nZ3IatBqWmW13EQ0c0Ssh/Lp+tTilWW2ABAkA4+KxP2VTPd6HqFizZW1lRowR0DDnH5jNap
VML4LcE5yK4sqcJNM7IytE7XUR55juo/KPQOD6T/arriIkNg9TQ8sEcqES8hunzVSSSW6CM
EyR/wCVjyPoa57vTNkkLdTsopYmMm0leTms4bCzB3G3U55Bx1rSazKrWzFRk8DBHWs2JcZL
yKS3X1dK2gbroIggsTgLAgJ46dKs06ys7TVf2k8cERG9VY9WHX8qFhjZmBQF8+396nOv3q5
WGGMMYlIdx0D9/wAhXoYd9nLnlxjoM1vVlu3j03TwzQhsvhf8Ru35CitI01iqwAKSxy8jdM
j+g60HotiTe4iBaVhl2I/CPp7Ud4h1S2021ksLTAnYHz5FOSuf3R7fNaz37EcS/wDKRnPFe
sDU9RFtbMDZ2QKRf9Z/ec/U0hUAsowfScAe9XSlQhDcY5GR1qywRS/nSYCj8II6/Nb0opRR
Ldl6xCFMkjcByrGl082+TJZWY9h2q68uGkYZGVJoByIyCMH+lQ2CVnwXJOFJ+veqpmKtFIB
tBGOvXmvBPhGB6A10bwJ4KsL29EOuhJ5449/3NWyIs9N3u2O1ZlpHNmcMGIPU9qpmbIDM2A
OwrU/aJoMXhvxbLbW0IitJkEkSj93sQPzrLtsYEDkfzpFHkL+YhC8gdqaabcC4tZLCeVY43
PpyucH+lJ4yY3JX04PfvRjEECRDtcckA9aTAsaF7eUQynI+O1M9C1COzuxHMzeRINhPtml8
jfe0DSEiRfSST1FRWEkgIWKnqF5qGCNeZ/JieORWMSnHPGCaBuguwqGV+chsdfip6ZJ96ha
C7kMeF9PmHG72oSe8igMkbkMykgAdB+dCfhCZCZwIt3+XoW9vmlUnmTOS2ShPp460yWKW5Q
zzthSOFA4H96qjUGdcjhf0o6Ghr4eXdDJaE49Odw7Yot4XEihCWAIHPb9Ko0y6htL9Xk5B4
wO5p5dwoEURgMwPPPTNcuXUyWiid3j0yeIspKow4HSqZraCOJZrfcUEagszdc9K9XMaMJHH
qHpyMk9ue1Qs5GTT/LyHUPtwR0ANYVRLC8oHPp5AAJB6/wB6ruCEl3kYLjDAr0I9vivp1xO
Soyc+ke1fI7CM7mABGGyMnHt81CVdEgVq7NMEBIjB4x2+ajPEC7u7E7V3L8jPJxROUjhMaq
pBORgdf7UBO+5GDQlgDt3Z6fFaq27NIryRjhE0RZywjDZIHHHb86XzxSRP5iFSinrnGaYNc
gM8pmUAtjao5HYcVRJBHcvIGdwGyEbHBbHYCtY6G5bBvPBOFjCgkblXvVjE3MbQucqAdi4y
QaEhKKcPuxu2lQOtEwqxlDKuWxyCelW1TGpMRTx+WTuHI9qrLAgkDGB3ppq0KgeYfxMvcdq
UE4OK6Yu0Nkg5GTuIJ64qwE5G1gQefpVAIzk1ejDAGQB15oAsycjavT270wtYSGjDRtJIx/
Zwr1Y1LStMuL91aGPCE8zP0H0962uj6PDp5MyHzJGGDI34vy9qzlkjD9msMMp7ekWaFoElt
Il9fBTcDlI+0X9z89q1kEwPO0gAjINJ4pvLyMk7R3GMUVFPlwVUNgc+quOU3J2z0IwjBUhr
dusMSSE8McHnpmhRfpgru9OOh6GvUv18ra4BBOMMM4FUSaZYXTF4y8DHn9m3H6HioJ1Ls+u
dI0rUwVe3VXI/HGdpz/I1nNZ8HSCJntJBMkQ3bSvr/hwRTtrTUrFx5cizpntww/KrrS/jeZ
kLFZB+6/FHKUejKfplLo5nKhjc54BOGcDGce9VRWs8kjE8qDvJPYV0vXfDaaqpvLYLDOgLP
jpLge3vWJuLBFIClkLnG5jx+vvW8ZqXR5s4Sg6FkrqRlP2ZUkAlu1LXP3h4oFLBE4P/AFMe
9MprEsVDySHPcDPTtQ8tqLZ0YyMWJyeO3t9a0TQ4lMVoN6omQrdXI6Y+aIjmjiffGu5lGDu
HAqF6rElCHWJf8NRyRQiybYHVW3Fu46in8jROmMVurnVzHaBWkZH9GP3Bjn4xWr+zq1gsvG
mnK5Elw4k2+X+FP2bZye5+KxPmmOBMBVLL6gvVjWq+zW2uX8d6XMY/2cfm7mHbMT/xoivch
t6MWEdzgBiSccCtLa6JHp9tDJNcxN56bnZRnH/SBSFYnYiP8OwcMeBX1ujmPcshDB8hgef9
ac05aswasewabeTPLqFzMJLchlyy4z7ADpxRl5ayahqdpYwHy1ij85gh5LEcfwom0u2j8OA
TEszSgBR3J68UyhaOwtjcWkayTyDc8rdj0A98CuKWSSd1+jMyl/rOuaUywR3WUiOPLKh1wO
2D2rWeDtSuLDx4unWzlLK8iSfyP3ULLuIHxmsXrckpQw59Sbi7n98mtV4YXH2m6cOeLGH/A
OnXoY3cNm0OjceP9auNJsreO3nWFp3wWP61yD79qd/Lvv7uW48o7sO2cDPaulfaqpddNTBO
6Qg8fBrILogW1juFkYSuobg+/asss1B0yXKnsr8lIYDdxjCFMnC4zmgo2e8QRxs3m5544Ap
1LbomlTIzqqgbV3jkUHpUsUKeWCcMnp3d/wA65o7TY4u2Tt9KWM+cwjllJO7afSaKs7maVm
W8RozEQyLGMb+232xipyiKMwyOrKdwBUDiiY5RGwkMe6HOBlf8MH39+aicgnplF7qMLsLSI
yEqQcMnAX696gmnIZ47mCRn8w4znGD9KMmijm8trbCSA5O5eq/FUB2YygxAKPRg9zRj+zEv
VZo52jch0UAI/TafY/NNboeTBOJBxswox04pNYSTT2wjikU/tMYlPPX3704ublIzdJIyggk
YB68YpSuToqOznySwyOvobcZex7Ut1eZjKVk3YzgZPJA6URasV2spUkueM0HqQU3LKSDg5y
GzXfBVIaQMYwEAByD3FDk5JJ7e1fZCrwSAD2NeHmUgHIFbUi0TgmeFw0ZK5Pt1o+d4ry3L4
2Tqc7B0PvQ2xIo13EAg5x7VS9ywOV9OP41LiHk2v2YXkNneanbFgJLmNXjU99vUD5Ga0d9f
NJLtSRgV6FO31rk6XTLOJ0JjlU5DLwc+9aOy8XzGMR6iBITyJkwHGPf3rnzYnJ8kdGOaWmb
O0v77fsnVZEB69CP70YHEvMbBhnkGlWmanb30W6KVJR32nkH5o6VogSUIDZzxXBKLTOmLss
uoIihWQekDJPvikbx28ce4QpyeCF6UzLXNxGI3ZWXpk9arW0t403uodgMeocD8vetISo1Tp
AunQG5cEjbGvBJHX6Ua9hNGq6ZpsSxtITvYn1EdS2eyj/SjdOs7m5nUgBY4+ST+7QWpauNK
ea2051mvZSTJcEcJ8exx2HQdetd+KTekcmZpvZVqOox+G7A6Zp7GS9lGXn7pnufn2HYc1jb
iTcApJXB5JbqaldXHkymN5GklfLOWbqT3NLyryMAxwMc/Arvxx4qzhk+TPVQ3L7ycRocYx1
oksIkK4GSMdelQUoiDBwoHQdqGllON3ByP0qZSsaRW8mw+kZI4xmg3IYkEkAnk+1Tdm5HQE
1DCmJmI6cZ96zstKimCB7nULe1QZaWZEGO+TXWvAl6j/aFqLhgI5JHReeuOB/KsD4KsWvfE
0cyruFojS4x1boo/Uj9K1Ws2X/onbLBayZ1KxK3FyR3Rzjr9R/Gh7VFI0P216T5+jWurohL
2r7XIHRT/AK4rjD7lPHIJ7V+j38rxj4BJIDfe7bn4bH96/OcsEtpO9vKCGRip46kcVPgCsI
GYDqPntVpjzKBnJI7VdHZSY3OVjHz1NEmaC2JRMHJ7dTUOWxlUNq2/MpwFHQVc14I8LCgbB
zsXpmhZLh2GWcRqT78mqTMRuWM4DHt1NLi72FhdzeySsd+GYrt2jsKjEpIzhifnk1TDAWcD
Iyep9q0WmWUEaB2HmMeBgd6pdiZUisERZAWBHQUNKwSUICAFPFMJ5FDnyzjHv2pVcqF9RBO
Tkc0MIhtpgX8TSKGCvjAPQ44rXEJcWyyjHqUbsjrWKgZdvmAsT144x+VbeylW601HZdoXKo
COuK5PUJpJjfQJLBlycsVHJAPNVRwjyLqSEEusp2qe+MHn3FNDbMRGUwc5PHYfNCy2AhYyo
WYSnJJ6Ln6VzKV6Io9WZGjKqpJI3sSvQnrj4zQ5iUMTKzBScNjAx7Y/Oh7S5e3vWt5Djg7Q
D1q25Ucj1FiAcg8IOtNxpksDmLbyV3Had2AOM9+aAaJ7lztXCr+LJ/jRUzyrkKQu7gknAwf
f5oUuSNobBK4IBrdIqHRB44FmJjZmjXHqI5B+KnLZtE+87fLxuwD7/T3q62RHKRmVQhbG09
P1ouBS8JGFjKkeoHjj+ZpOTXRVITNZTK6rs3bx09vrVrkRA+YCjjnDd/aidQugrQOV3zMuD
G3Q4oNrmS52Ru4KIpPqXkGrTcuxXQLdTx3gEJJUAcHutLpdLmRS25WGc8UabdgBIPxZzx2W
mUMUc9qpDDLH1YPIrVS49Be9iKx0uS7lCB9tbXw/4TsAVknh8+QnjzOVpDabba7wGOCeeOo
roOhTrMoXauexHes8s5eD0cOOLjYJqts1mRsCrGB34AxSY6y4wULH/tHU1drczX+szR3MjF
Y22heoAHwKXzxxxxEhQMj0gms1H7Il6tr2xQzh1mdPMeTBPdmHOPaj7W6hULIpJZhnk9ayU
Dk3DKXwJDjntWm0+yUWojnyXXk47D+9RkVIUfUyraCZtRchQMZIz169q9g1fYGDZFKb1TDO
FQAKwwpJ6c5oW5d4QpeUnA3FWPWs+L8BH1cbqSNbb6qlw5Uy4GcDNG3unvqFsj27iO5hGYn
PQ+6k+xrFWr7kEkbFZgdwHYj2+tafQdeWQNDJwynkHtTX0zui+SuIZpmruymC6G2USbHyPw
EdqC8TaOsLHVLGL7xEpD3EBHH/AHL/AFq7xRYTLs1SyyXjwbgIfxgfvfOK+0XXoryQwblUg
YyT1z/MU6cWZzxxyqvJnoE85HuYo0Dk7ljAwUz7fFUXlpHcREyBo9p3eWv75/tTPXtNFoWu
dOY+Wh2zwgYMWT1HwaQyXsrT7p9xjYde4q47dnkSg4ypgV7cpHAYFjWOTOcg+rHsD7UihtL
m5u1W2jZpH5AX+vxWjkW3kuS8sYkDDjLClgWYXapGfLikbDiMYJGP5V0wVLQ+yrFtBdgSs0
5U7ditgJ2z81qvs5B/9YGmYY7QZsDPB/ZPWWSzaICRgqAncNwxwa1P2cvAv2g6Yi7mdjL6i
OP8J6qLuSoprRn1+9wmIzRbYZAQATymPn3xVWm3NrHcpBNlY2YZ9OTjPP8ACr5nCnNyjgIM
BSvA9qnoWmSa/q5VCIYbdTK0xH4EHb261DkuNsx8mn1HR2niS4gkSzhL70UcknoAB2OMVes
iG6WBZGFvbAtNg9fTwD/Oh9InFzfhpJ5J4bYSuBKccdd2P4VbEy/8GVgpT77OcqB1Ut3/AC
4FcEuXkzMTrd21zIRGNix57f4mTyT+VbPwsT/6y9Oz/wDcMP8A9Osr4htQk0rFl2oSVI9hW
q8KnP2lacSMZsYf/p16mOvx6NcZqPtNgFwdO3ytFHGxZyvUjB4FY5p44IllkDRRIMopbgfT
3rY/afG0kVmUGXTLKB1NYC7sLuZI2vWZIyu5VI5FY5Ypz2xSdM0C+IdFmWQpDa31tAnmPCA
ySrH3ODwcVsU8PeFDpKaoLdfupQSBs9BXHNCVI769CMCPuFxjP/bXV7WHd9k1nCpI32yjj5
ro12aWZrxFqOi3AgbSQyhDliR+KhYLwXMEaCby44RliB36mkc0JMSqoIKOTtA4P1pjoltM5
njlyixJuaQ9wfcVw5EpbMsm2HLcsSrNMpyPTgdPahm1C6k1I2sMXniY7eFHqb3z7V5dtEln
PIZRLHtCqCuMY5JBpx4J0xrm9igkXEjxie4I6xRfuR/U9TWsYKXfRMY2PNI8KW62sd/qs4G
wZAVvSKr1DxV4Z06UosSMehldWbP1xRGp6jDrXiP/AIHHcLFHAMbQfxN7Ad+K51q8MQnn09
BKZbZ2TY/DDnrjuK0TjHpGl8dI2P33wjrEIe8sYI4C2373bNlI2PTd3T8+Ky/jT7OrzSw+q
6a7XtkwyQDlkHuMdRWTW7utFvzc2jLkHa6MMrIvdWHcGum+A/EsMN3b6TI7SaTqqF7DzDk2
7jh4SfYHpW6rtFJ2ct0OfTodbtX1VQ1kCd+VJHTjIHOM9a31hdeEGUXM+j6fcWauFluLMnM
OeAWRuQM0m+0nwaNA1z7xaRsbO8OURF/A/cD4pF4btbiK91BZo9qSafMrK3fAyOPrir42gt
J0dK8c/ZxY3eirqXhyBFljTdsQ8TKf6+1clS1Yg742UA4ywwRjtiuxeBfEh0XRbKw10+XBc
r/y07Hge6N7Up+07wa9qW13TI99u4zPGvb/AKhUqugo5m4SMZU7q2+h6l4aexs7ZLTTpbrY
A8N0pSR374fG3ntWHKgjJ7jOPehJY2B3DqDkY7e1UCVH6A0fT/Cd5pEmqpYrZiAkTqeDEw6
g0ju9Q0bXJo4/DoaTy3KuxUgH6HvUrpCPs812RMK106M+Tjkxrmh/AkdvpnhxtQIWQgk5X9
D/AAFc2Ze2vs0hJxdotv7W8srYplRnk+rpQ+i6hBb3dibsed94vPu4LHhOM5x3qOreJ7K/s
JJo2CBmK+o80rXR7y8trERsy/dbeS9DY6yscov6Cs8OJWzaeSTRvPG0ctkgaGRo4ZRgqpwN
3vXL7658tzBCQ8p5LD8K5rqmqTR+MPs9N5atiUxbsjqrjqP1rkkVvgDAzx3/AI12QSvkcU/
7AjC0hDMck/vManlUQY6D+NFzIYxgMemenWgJicYCkgdMDrWkp2TGJKWcFwQANvagZZcHqP
yr53I4B4PvQ5fJJBxg9BWZqWKvmHLcc1G5dAiwpwAct818ZxGpA5bHahW3zMEUZZzgfJPAp
BR1H7IdJUIb6RcedKXyf8kfT/8AOP8ACs7e62uq/aZfCZ/+W1HfZEk9B0U//lAGuh2Cp4X8
CX9yvW3txbx47kD1H/8AKJ/SuF3CzwyRz4Kup3bied2c5ql2D0dz+x/UnfS73Rbg4mspT6T
2B4P8RWB+0XTm0TxldRwxAR3IE6knrnr/ABpx4W1dbDx9Y6irBbbW4Fdx7O3Dfo4P605+3H
RzNpFpq8QO62fZJj/KeP51NJuhnJJ7nPE0/A7LVC3QJxHF6c8s3Jx8fNDqoxukB+BUi4C42
4HsKaikKzp9pdeEryb/AJPSdO1BQmfIG5LggDnAbhj34rSyeBvCfirwsbvQbZLeWRcxSIMM
jD90j+lcR0aaSHX9PljYq63MZBHb1CureDtWuPDV9q11JGzaT99dZQo/wvUcMPjtRJeRmFO
nT6feTWd5H5c8LbXDd/ke49qLW7wjLG5GB/lrp3jfwxaeLNJj1zRnSS4VNysnSVfY/Ncpii
JLRuGWVPxgjr8H5rProB5omp6PDZSrqC2n3gy53XUTFSmOgI6c1uPD2meF9dlmtLjSIYrqJ
BJhW3JKh6Op7iuTXkB2AEMMDoTXRPs3jBtILk53RWVxEPoHyP50+wQP4ru/AtlaTWOnW6/f
YpAP2SfhweRn6Zq238QaEQ1xDBb3FjEV8wQlklhQ8AlW6gZrmtyQ2oTs2f2kjnP1aj9FJNl
rSkjAsGB//LWn8tMo7feaf4f02wXUJlYQMAQ6tnGaTNqXhi4cxxxrJk8ATAMfyNG6tC832f
WMKYLPDH1P/TXOtR09LQCQvl2QegDOPeueUoxaVEWa6Tw3oGq3ax2V29lfA7lhnXBf6Z4P5
Us1HQL3SkENygJJwrr3+ayFtrc1tMbW9DTWAb8G474v+qNuqnvXTvC+uf8AGfM8N6zMt1N5
IltLzH/vUJ6H4YdxVyxRlETSezn18kVldwS3Z324kAl7kqOop9Zap4aeQzPY2F3Zo6pK8Cs
kkIY4Usrds8Us8Z6TLpV3JbzeqIEMjE8lTWY0XIsNdBOcW8f/ANVaWKLS4vscdaO06tofg3
RbJb2+soY7dyMSBeAT0pNJL4N1NSkVqZo1H4raUMyD32cEj6Zor7RlVvs8tFbIBEXT6CuMS
vPbSLcRSNFLEd0cinbsx9Kulq0DZ0nWPs5judPGqeHdQN7bsM7GOcj4PY/WsLMojJjZSG5G
Mc8e9dN+zjVXbXpbUHFtqdjHfCIfhSU8Pj2BIJrN+NrVNH8WX7QoALpN3I/DngkUpxSVioT
6Fd6bbXrTakEePyiqFkLor/IHXvW28Pt4b1C+tbGfTLQx3gY21xACFZl6qQeQa5oT5CPC3q
3gEYPWtP4QUi68Mhuf/aM56deFpw6Y0brXLDwLoE6RalaQwu43JuX8VAwa14ZwBpsFtKwPC
C52En8xVP2rRNJqNp0CiIgkrnH0rnKQi3u2UnIRuPYilJro2xu9Wddey0O+0S+1CGzaC8ij
PmrJ/iRnHX5HsaxOkXujTWVvAlvZ3d4QTJFM5SV2z+6TweOgrS6AGn0yRC2TJC0GSeoPI/T
muW65a/dLtwqNBNC+3OOhFCcbRM4OL2dd8NaD4N8R2b3Npp5jkifZLFIfXG3cGhdT1HwpYT
tBCY0lQlGWUtyR9OaU+BdYEHi+0vCdsOv2uJB2FwnDfmSM/nVH2j6Alv4ge6jBH3hd/Hciq
mkltWRdDzQX8N6nqkel3mmxwXUiebbSRvujnT3U/wBKI8UReDdFmSG+hVbl8Fdyk5A+nauc
6ZfyRadFcoSbjQ7lbhMdTC5wy/QHn866B9qOnR614YtNatFMjKFI2jqrf+Y/Snxig7J+HLb
QtYvRC2n22yRWkhmt2O19pwwOeQRVWu3/AIL0m/EatGt3GfWxBIHHGcVdp2mJ4R8MG7mAE0
dv5EGe5PLN+ZP6CuQ6kzvctMWMrux35/eJ/wBal1dFc2umdq8M3llrJaOQIFaMyRSwS5SRA
cHrzkVn/Fdlp0dzZQ+H7XE7TFWKnGPc/H/nRukwReFvB11qEgzJbWotk+WPqb/844/Ksbpm
tNeJfXu5kcJFA3Pd3wWH5ZFDinqjSM2nyvZ0izsNOsdGXVNbuRIETHmMcBwP6e1K4fF/hu7
uVhsrS0ZGfaEkUoX+hPGfg1D7U0aPTNLtkJFsCAQOhwOK5ZNCiTEJk5OPpS0jKWRyds6N4+
0zR4dO0/VdOt1gEkpRyByc/uke+axY1eGRykKFpMYORn9Kb6n4otNT8JJp5WU3qyq7OV9Ic
DBOe+eKxUrSBwyths54HIpNbAay+bMP2xZkQbSQvAz0FaH7Nct4/wBNQjaI1lwD1P7N6zY1
N5LQ20mFjJDNj94j3+a0v2dKJPtA0qTJO3zcDr/4T04raJszmoXQjgNww3FzhVzwKY6K0tv
oxhKqkcrb3dW9UnsD8UFZWdtI++eR2hjGXAGcflTqwbTbqZvu0siwwxh8yJjIzxgDvWE2kq
RiyttO1GymaSS6jCXQEWIxggZzt+nvTOVUt4I5btlLQJ6Uzxk84HucUM6S3erILiRYyqApE
W9SKf6968mvrS3vMSCe4JX055Cg8E8/pXPK5NWK/AivXmutIZ3jVQrt+natX4YOftM07nP/
ACMP/wBOs94iW2jsEhtV2IU3Fc/xPzWg8Lc/aXpxH/3DD/8ATrvx/Fm0OjZ+PrcXLWkZYqM
ZyPisPr97CIIpYpElZkKEBs4rfeNngjVPPfYrQsAxHTiuRQATgRR5KL09q58kbyW/FET7KN
EdX1G+IXGbCfGf+yutWzrH9lNlIx2qlujE+2K5Vo8EUOoX+3JZ7G4J+DtrqSKrfZFahlyDa
qCBXVpxNI9GGuZkNy8qqiqwyGDcHPeoxzzRI/3cK2fxsVzkYqdpZwTQGOSEyln4jXrx0rzU
Ft7dJUjlk/AQUAxn4rjhRGRbFctz/wAR1my09N6JcTKJQRxt74/LNdM+zlhNo+q604G66uZ
CD7KvAH0xiuSaBJv8Z6eSOpcY+dhxXWPsybzfs5eNT6leVT8Gu1RSSKj0czl1Ce51W6uWOC
ZXZJFbBBzxg17e6/cahNDFqsS3UmNsd0DsmTtyw4YfBpe0fkpKZJQqq7AbTlt2agupBr+Ar
bwmRSAWZeTj3+aitszumMNV024DyRvGsu4cNjG7Hf61VpjSwaJexqxE2nTx30HuvO1/6VLW
9Wu5pZFa4Y7WPQYx8UD4cYyXeqI5LCTTZs5Ptgj+Ip4r47LjZ23xTJ/xXwCuqQhTKIBMpPb
I5rknhmb734hlV5Q2+1lGAOoIrqto3/2PoZDj/kDnP51yDwR/+3z1J+6y9fpWsZPjRVK7Nf
8AaNf2mkeI7XTbuJn0u5slSWNBzER0kX/qHX55p94H8Rsjjwlrkyz7owbG6JytzEenPfj+1
ZX7ZITL4jtCP3bUVl9CvhNDHot9P5BR9+n3ZP8A7tL/AJSf8jHr7HmjTQzRePfCbeFtQM1v
bK+n3DehyCfKY/u/A9v0rD3M8o3YITj91QK7r4b1mDxpot14d16FU1O2Ux3ETjlscbhXIfG
Xhu48LarJZXCkxMC0Ep6Ov96Oxo6NqOT9lepZOSUiyff0LXP9I8Rtp2mTaZcvIbVyXj2t/h
MRgn5BroOoKW+yvUQDglIuT/2LXIyIYh+ISuPcekVLSkqYPQ+0y2sL67tbKO7kLTS4IMZBb
/TFbX7RtWOgaNpFtaYSZ5luHA4yqdB9OlZb7OLMT6819cEFIysMef8AO5x+WADWo8e+EPEX
iTxAbqysl+7xII4izckDrx2pJKI3JtDb7OruKPVNX0QEfdrgC9tQe8cgyf5/wrG69ZtpWtX
loV2qHLDP+U8058MWF3oPiHQBqUkcd3D5tpIqyhiYzyhP0ORRn2r2aWd3b6m0ZMcw8tyDjB
HTNNvuias5/NcYXDnHbg0C8ygEnJPYe1VT3sRIKIOB3NVNeyBMIqqx/eC1NsdH0jyTcIjHH
fHSqTFIB+DH1NeG4lJJMhqhpmJI5OfensNIuZWHJKjHHWmXhaGKXXY7iQ7obBGuZMjg7fw/
/nECkhAUAsSx7YroP2beHjqlqUkGBf3AVz7Qx+pv1YgflVdbYjf6p4e1HxN4H06w065jtg6
iSaRxnJPJGPrWOl+w/WJMZ1iA5OSSh5/jX3iz7QptF1y50jT7WOS0tSEBaVh6sc9KQD7Tr4
njTosj/wDeJf700pBoeXnhSTw7a6dY3eoRTT2dyZImjXG1GwSp/MZ/Ouqa5YReI/B1xbnEg
uLfKn3bH964ZZ+JbXxDq0Nlf6ZDCbk+Ws6zSZjYjCnk464rp/2T61NeaRc6TeMWuLF9uG67
en86TtNMH/RwOUPDK0cn+Ih2sD2I4NeKjNyQRn2rV/aNoZ0XxteIqYiuCJo+OOev8azO44z
kk9Kbf0JE9NUDV7EDj/mI/wD5hXW/Gl02h+EdOvrRF3tfyGVWGVlUlgVb3BHFcm04f+2LL/
8AiI//AJhXVftKXd4A04f/AL4//wAzUX0Oinwb4oh8N3MMkbs3hzU3wAxybKbuh+P5jmmn2
g+ElUnXtLUFHGZkj5yP8wrlOj6ommXElvdoZ9OuwEuYR3HZl/6l6j9K6x4E8SCwmTwvq1wL
i0nTdpt4fwzRnoufft8Hik1asDmt852glsg8gk10T7M2EmjkgH/Buevf1Ck32heE5fD1215
aoTp9wcnC58tvb4FOfszydGbPH7G5/wDmFQk0qA5ZdOPPmKrlfNbn86YaIwNprKhcAae3Q/
8AWtLbzAeQEkYdhjHzRugMDb6yATj/AIc3X/uWnHsp9naNbQyfZzaKAx/5dCADg/hrn1nDn
zPMkJYABiCcKD2+DW/1yV4vs4s3jA3+RGBkZxkAZrnAmT7qQBINhI3BurdAT/GufIrozZDU
rZcNCiqXU54PQexPeq9Jv5LGztL2NsS6NqC4x2il6r9Mj+NVXUwjjkTAl2nmQHggjt80HpL
FtF10Ek4EHX38ytMSdUCOrfataJc+GY9RQZK4Bx3U1ybSQBZa5g8G3iPHb9qtdf8AHriP7M
MyZDGCMfngVxzRedP13BJ/5aPr/wDrRWsV5H5Ot/aQ2Ps6tWyAAIev0FcbNvc6rdx2dlAZZ
peNq9vk+wrvN/c6NB4M06TxGitbeWgO8ZUHHGaR+G9b0ZfEsWnxWFnb2l9Hus5oANsuOxPv
kYxUpeQot8A6L9y1CbUHOLeys0tIXIwH28sw+M5xWI8XatHq/ia7uUDNEjCOPC5BA6mtX9o
+u6zYzjSo1W0spkyJoxy//SPbjvXPILueNZEWB3Vxg4XOfk1M26pgyu8tVBABDO4wrDuPf+
laHwivlXPhcHj/ANoTYGenC0inkQxErlXQehcdM9aZ+GlkkXw2FPqOpTYx/wDg08d07Euzb
/aWQmqWj7WYhDwqnP1yKxNjZS6rqlnEtvMwklUOwQgFR1Oe1dY8T+J9J0C5RNQgBkkTKOU3
A4+lZvTfHkN5q8ZtJ7ORDx938po2PypPBNLj7rKWnZDXp7TwxrMWnWqulu0W8oCT37VnvGt
vDqVlb6nblW8w7HYdD7H604+0CVE1611MSMqCMFSGxnPI/Os9rN1HJpUKLIpe6cOyRnpjqS
O1c0lWRNHdzUsDTexNo91IdMuYYWP3jTJV1C3wecDiQD8sH8q674lSPxJ4RtdWt1Ds0YdcH
pkc/wBa41ptz/wvXLe5ki/ZM22Ue8bcMP0NdX+zmTdpeq+Fp23PYSkRZ7xNyp+ldj98TgOY
2ax6X4gUysDbz7re5UHgI4wf0yD+VdK+zq+e70+88J6gczaa5VGPO5A3H+/mud+L7eOyv7q
2ZWEic5HQ5rU+Brww+NNKlnOy5vtMCzqe5H4GPyVANTC3HfgSPftX17z9WttGt5MJbDfLtP
Q9BWJ8O2Z1DxJawt6ooGM747qvIz9TgVqPtd0n/hniGLUo48xXq4bA/fH+n8ql9k+jGWWW/
nU/tZcZI6Rx8n9WwPyq/Nh5GX2l3ZtNH0/RFb9oR5s+Pfr/ADNYPQUa4h1XTolYT3EIkgz+
80Tbto+SM0+8UvJrfie8vHkCxBvLTPZR/rWVngmguEubFpFlgfckijow6GojNcqBvZ2fSZ9
P+0bwTHDK4W7hULIB+JHHQ/Q1zbX/AA5qXhyd1uoCYgfTMo9LfX2rzR9Zkk1Nb/SLiPTdd6
zWjHbDee5XPAJ/yn8q6b4f8b6Z4m3aPrdoLPUR6Xt514c/Gf5VUojOKSEF88EYzwelDl8cd
fmt59pHgEaCDq+lKfubHEsX/wAMnuPiufrMY2w6EZHU1LiFnsikruPQ9MnpWs+yuaQfaFpk
OcofNx//AEnrIsygkE8H2PWtV9lmB9pGlDHaXB9v2L1UewFmkEzPJCzsqkhXZVz6c9v5Vq9
PvYxcHMCxJEDiKI5Bx0Vj798dqxqXU0UfnwsvLkkEVpNHuJJ9LklUfd4ZXAdmHpdyeSO+cc
Vx5o+TF7JPDM91JqJZZZAOMN+DP4jz3xx+dEw20GnacLt4jKzkE552EnhRn4optPDx+Y7mR
Rwsarjb9R70LcRR3KOrb41RwCqt0+eahdbAWeIJR9yKhlkWRS6MByAafeFhj7StNHtYwj/+
3Wd15PMtyI29Q9Kxnlh2H51p/CtuR9o1u59ItreKFsn94RgEfrxXZj1A1h0aP7T7mO3trdZ
WZVmBXjvXO5G8nT5J7ORY5DtCNGP3j04966P9p2lvqVnZ7SVVHOTjOOK54ltb2xjtZQpkVA
WCt/P5rHNSkZZOxNoAuE1bUBPu3mwuN+7qTtrrsWP/AFSWpL7ALUer2rkmiTtNrepSO2d1h
cEk/wDbgV1yG2kvPsjt4IThzaAZHaul9I2jpHOtLZ4C00czEq+V2nkY/eo69tWFg100wPno
SQ3UNmlYE9iY2CMsZf0My9T3z7/Sp3Vze6qYrOzDM7NgKg/Efn2FY8XqhSdoztvdf8L1u1v
HXH3edWY+4B5/hXWPsyuY7HV9Z8OOwK+Z59v/ANcZ5yPyIobxrpMWk/ZtFpxghFxIVy23kH
OTzWM8Papds9pc2bZ1rRxhY+95bj90e7KM/lXSlqhJ06KPGWnvoHiy7gdcRSSGRM91PP8AO
k4SNbvfyTkHgcV1rxZpVp9onhqDXdEKtdwj8B6/KNXJXRjNJDcKYpYjt8thhqlq+hS9pdqY
xPIQAozkAGrfDUEjwatOg9TwLapgdXlcDA/IGr9Rh/4hdNFpkTSyy7FSMHJJx/AV0LwX4Rj
sUtzdMvkWTm4uHJ4ln6AD4Uf1qYOojjvYy8bTroH2axaaGAkkiSAD3z1/rXLfBigeIGVegt
5P5Cmf2g+Kh4i1lhA2bO1JWPB/Ge7fSl/gZfM1+UjgJbPk+2SAP506L8mj+1lS3iW0A5AtR
0rAXMK7QNwGeoxXQvtkikg1yxmwQjwbN3yK5/DE0+VXnPPNT1sB9oWr3d7Jby2sxTX9OX/l
5Cf/AHyIdYz7sB09xxXUJBpX2peDm2qsd2gwR+9DKP6Vw+WA2kqTxTlZkYMpjPKEfNarSfE
N3DIfEukkRXkGBqtmgwsg/wDigex7+x56GtU+W0BvfEWn/dPsquYJM+aY1WXA6lcL0/KuJT
KyLhFEeB3PNfoLxTfQav4Ae8tmXy7mMOPjPXNcdi0uLUb6C0idWMz4yvQDufoBUXsLNf4G0
OO18LpqN2SkcKvePz1YjCfoBn86Cl+1HWZY8taoF7YlYZrVeKE+4+BFtbYiP74wAx2ToB+g
rlU8K25KkksD1PehyHsaQ63H4h1OSFtPS21Fo3e2uUncsJVG4DB45xiui60R46+ylbxBm4E
Yk6ciRev8q4hDePpurWt+mcwTLJx3wef4V277NnSOXXND3boFm8+AH/4cgz/UVd6TEcMU7l
BA6jODUWOO2Me9OPE2kvoviW+sHG0LIWQHup5FLCgwMng1D0MpLZFeBGJ54Bq9UAUEAH61F
jwWY9KExA7gnCxgkscD5Nd48H2kXh7w/d3shAj061EIJ/zgbpD/APlHH5Vybwtp33rUf+JT
R5srDErk9HkH4UHyTj8hXWvF1tdWH2TyxQI0s0sYeUqOpc5Y/wAap+EJHCby4kv7ue9mOGn
laQ575OapCvIhKrtT3Pero1QyDeRI54CjtT7TfDt9q86x26AnbnczcAU5TUeyXKjNoHt3WZ
G2vGwZT8iureEtUWw+0SC6U7bbWoVl+AXHP6MDWG1rQ10uV4nlWRlP4h0NMdLaWTQtIuUJE
llevCjHjKnDj9Dn9aV8o2OMrN39tukeZY2esIpJgfypMD909/1rjmOhHBxX6b1/TU8TeEJ7
U4LXEGUPs2P71+ary1ubG5kt7yNoJojtdGWhbVlHunYGq2QxnNxH/wDMK6t9o2R4E04AEk3
jdP8AuauW6LC82v6fCoyzXUYwP+6ut/aDbPN9nVnNGC4jnL5XsCx5+lD8AchkiLKSRjtyKa
6HfxNCNF1KYx2zvvtbjP8A7pKeh/7T0P60Ep3qFVs55wK+ktCUB2ksR7e9SnQHbPCmup4m0
648MeIo1/4lAnlyK/8A4y9mHvx/eivDPhtfDun6haZ3eV5nlH/ofn+lcj0i9udRWC1WdotZ
sB/yFwGwZlHPksff/KfyrsfhTxH/AOkvhGW4nAW8hRorlSMYYVT1+gOEX6P95kJ5Idu3Xmr
PDxzBrbAY/wDZ7fl61q2/OyScMANrN+XNVeHTmLW8Hj/h7Dj5daUCn2dn15Gl+zezSPAcwx
bSWxg4HOa5RJd+TuDHezZYk8hya6p4lhluPsriMKszpbxt6evGK4w80YCgnOB0NTVpGbJTT
PJD6cDIOQO9OPCmly3lhBaqDu1S/QLx/wCFFyzfTJxQujeHNR12UbYnt9PBy9wy4yPZR3Nd
T0W107w1bPrF8UgjtoRDbRFv8JB/Nj3+tNe1DS8g/wBrOoRW2h2umLyZGGQOyr/sVyzRSp0
7XCCdxt4s/wD9UUV4p1248RavNezllixiJP8AKv8AfvQehKTp2uYOR5EQ4+ZRTjoPJ1r7SY
BN9nNvGOOIun0Fcu0CWWe2fSo5Ct7BIbvTmJ5Eo/Eg/wC4D9RXVftFVh9n1uQT6BFnA6dK4
lN59tOt3bsyyRuHRx2YdCKIugO33H3f7SPAS3UG1b1F5H/w5R1B/wB965KtvdxSSxysyNEd
rgcEEdq1nhPxTHourQ6wP2el6ufLvYh0trkdT8A9R8E0/wDHnhbDtremxCWORP2qKMg56MK
nIhnLriRNrDacdBk81o/BpLXPhjIA/wDaM/QfC0hvY8xgRglFHYc/nT7wYP8AmPDPbGoTn+
C0obTCjR/a6u7UrMFwoMTD5NYWxZrG9tbxgojV1ZlHwa3X2vxlb/T53B2bSN3YGubFnkQiV
sAjjLcn/Spld6EbPXr+18QG0mgRgtvGRiT455FZy3IuGdpGI2nK568028FaJd6vqsduUY28
ZDPIRxj/AC/NPPHUds3iFIbaBIlgj2uyrjcfmspJ05NjXdmP1O1xbtKwJYDGQOtaHwlrJst
b0TWHcBblf+G3p/6l/AT+WP0qGoxtcWZURMoAAJAzyf60k0+Aul9pKsS88Qntz7TR+oY+oy
KPTT5KmD7Nz9oPhg3/AIo09YoiY718Sso6Acn+GaC1nTE0XVSxkUa1e/trIA/4fljIX8wMV
tPCOsR+JfDdjq1xxNbArJ8sB1/rXEvGXiefUPHD6tBIf+UlCwc9Ahz/ABOa64oOjq2v7PH3
2ZjULeP/AJlU8xVH7si9R/v3r62tU8H+AjPIwWRrZUUHrk8n88mlPgPVFtvE0+jA503V4vv
lsv8Ak3jJA+hyPyrz7XtZWE2OkxsMIN7r744H8aT+hGPuruC2kjAiZ2xuI7kn3q61hv8AVL
ZhDBiOMeoRr6enc+9IUZVkNxM5LEcKT0/0rof2aahHNZXFjcEBLqfyx8MVyP5VzLFYkrMDq
OnQGEmOJUKHLHOcGrtK1JtXlh0fU3ZrjO2xvyf2sL/uqT1ZCeOemaL8R2E2jX9xYzqy7SSj
Efi9qU+G7GW98S2jop8q1kE87gcIi88/XoPrW+JtaYRO1aVeN4q+zGU365m8l4Zs93XjNcB
fcCFOeDjk13F5x4U+y+5kuD5c915kqxk8hnOQP5Vw2UELt4FO7Q32QdsOSvQnpWw+ymQP9o
+lYH/xv/ovWNbIJB5xWu+ycf8A2k6Uffzv/ovVrsRZa6bbwXewSLsUk7G7Zo6wtF1AeSZZY
47aQJGFPGOo/PNBOy3IzbS5ZuWZSOB80+08vpnh8TNGxupZtozjcN3AJxx0rzpNvZkFt5Gm
zNEhkcjG6XOS+aVpcAW00wVSGc9ff90flTGGAiwuFkbaqHYshG4uT15oG2W3MUsYj2CJwiA
8gkjJ/OjSt0MvPiGyjWIQ31pasY1BQ2zNIr455A65pZDd2ltdNcReII1kD5JFtJ+I/PvQ17
prXV00enkNIeQ+7AX3rzVLeyigisbQrGVcZL9z3PuffNdH5o6VF8zdWH2iWQjW01O7hvVxn
cLdwSOlJ/E+t+GtYe3OlIoaFy1xhNpC9+T1rMWlrb2srySSyNE6H0sfwY5JHx/el4uTc6p5
8pCWpXywEX8Kdsj+dHO09C5WaG/vvD0kU8NhqGn2MM/DslrJ5jr12k/zp14Y8b2ui2YsW1a
G6tlHCNbSAD6GkF3ptt9yghgCyzTtkcg5UdxVMmmIto0KlVYHPI696ccylqhqezdTeO/CMu
N8EJYHOHjfA/hQreNtKhuY3tbiwt0U7tqwvz+eK5+8COSAckjqR1qmGyBkJLgBvT161o6Q5
SpaNd4+8W2viE2SWMvmRxgmXCkDd+fWsQ6zi7WeItFKpDK0ZwVx0IPamdqQ7gRhXePgBj1z
7VCZ/JkkjEYPGM57UJ70YOfuGnh7xwLHUDczM9jducTTwpuhuPmSPs3/AFLWzn1nwV4iVZd
Ug0+Scj8ay7Sf1AIrmv8Aw6OYnynyV5KkdK9/4cwdQQME4k3DpVXE0jkbOktq3hTSoibCOC
PcmC0Z8x2A7cVj/EPji81WBrCxVrKxIwxJ9co/L8I+KKSCAaTAkcSlQCvHcg1lb+3IuWGzA
B4GOlY48inJo1u0Bxy2qXlv54JtxIvnADqoPOPyrXS6xoMb+Xp+qWFjAJA/l29nJl8Hjcep
rISRIOp5PWhZGVeCQc9gK3QHYj9oXhPVbFbTXpIb3YPxiBv1wR1rBeLrvQrjVlbw2vl2flj
eFXALfn8Vli/ZBgVFmdj6mJH1pPYw43UIXBx9BUbHU7jT9Rju7FVWRTjaRkOp4KkdwR1qiO
2aQbmIjU/vMOv0FEIqx48ldvuxPqP9qEqEdGXWNMX7P77T4bhVSYh7ezdsvCx/FH8gHofal
/3/AE2Oyhjs760sWeFVmY2zmU/5lJHQZ9qx6kxgEkDP8Km1xnnO3J7d6GxpHVrbxp4dn0yK
w1uaG5ES4RkicZA+orCeMb3R5tXzoY22vlDIxjLfnSE3IGcHcT71Df5jAEgbj37Vm2Ohn4c
n0WN7ttUFr5pRfu7XUTSRDn1cDvT7SPEdppGtvqq+JbaSWTCuotZApUcBQMdAKxmyNmKkEA
HsetfNCAcFccZHNVzVVQHWdW8YeBNctHfUYopbryyqN5J644xkZHNchKlSATkkVMkLjd1x+
leqVcEkZOcDFJytCKhuA2heM+1HeHbuxsfEEMupNGIVR8eYm9Ucj0kjuM0O8ZMQKnOf4UI9
uAAzYAP7xpwaE3RurnxBptyiRyeILYIhyscVm4UH3AAArR6J9pen21sLK51SG+jUYANtIvF
cmhszKQoBVCfzNaLStNSMh9owvUgdKc5xSM5ZKOnX0HhzxPpEsdhp8MEs4x5/lBdvyD70Fc
tp3hXTzZ2rhpn4ZwOT/pSR7yWG2HlN5caHGT059qUXss14xaaVjkYy3YVy/kczGU7J2esWc
eq3U960ERkiIhkniMiI24dR9OK+vtX0y8eN5/EMGYh6FS1k2rn2AGBSq6t2fIYckdT2xS9r
XKDkHJxxXRGejXHLRu9F+0C30gCNfEUU0K8eXJaSYpzqP2ieDtQ0q5E4he6eFlUiBjkkcYy
PeuRtaAEMOQwzxVsVgWAG1iGOASKrkka2aax1Lw9Z6TarZXVpp915IWeVrZ2nDEer1dvyrU
6H480S20xdJv7uK9tlXAAtnBC/nXPYNHRGBlJABweO9HraQJ6grEgdTScxj3xUfCd3aQNoF
qILgyZdgu304pFFBGqkDlsYGRVxZI1A2ggnjNVy3ChhjgY6heazbbKoAvrJI2WaLcjJjBHU
N1yPzraeEPEllFLc313dQ2k1zCUvEY4WZgPTKv8A1diKyEkzSQ56DkEntS5wCWGOCc81cXq
gopur2Oa8Uzbmg87Lhe6bucflWqvb/wAOzRSWmm6jp9jbSsC6Q2km9wOQGPf5rHSxM7gk4J
PJNexQrHMd3Kkdj0q00kJ2dU8PePbLSrBLG51e1vLZRgBoZFIHt0ouTxz4IjzKlraM57rCz
f0rmkNiNhYFnwNy/H9Kk1mkm4NkP2J7VnyihUzZ6l9p9pMD9wsZp8fg3Dyox+Q5rM3mp6j4
juYxdyb8H0QqNqJ+VVQWEZ29VXGFYj8XvirCGsZsD0uB196h5FVIqn5K1tIDdxG43NBG6mY
Dqyg+qm9/NpE8bWtpqOn2Ns8m8xwWknrx03Hvig1iDoCFCkEdW6+/5VEabmLzJI8AnKuKUc
3HTKUDdab410d9GXTdZuoL6AAKCsTjIHvkVm/E1rol3fKdFgMcOzGFXgt+fahoNPEMSyOqq
kg9POdtPrSzKoixxiUF9rMW24WscnqNUhVFGKsAdPuZ7a7haXTbwbJ40PI9nX/qU/1Fb7wp
4qTQ7D/h2oapDf2iDCfsnDKvYc/FC6jY26EotuSANxwvT5pRNHFGmcllb8LEct8/FOPqm1V
EtDjV73wfd6jFPBAgGx95ZW2Fj03YrPyz2wvbe4h1vT7ZLPiCKKGRVjycnHHJJqtghJU4AY
e3TFB3NzDNKIwuQBnkVrHM/oKZ0ZPH+i3losOsSWN2QPxKr4P5FaFk8S+CFyY7LT8jpvVsf
yrn5CLgg4C+nk96BvdrOYYjyBliO1XHJfgdUdV0Xx7pFncuJL2wELcBYA2U+nFYrUddk1LV
724ijV4JZTsLcbgO9IYgkbrGoGCMHNPNNu4LC0eHyo5HPPmFeR8VnllqqJsti1O6jtiu1FT
G7AXrWeOsvBqcV7DGI2gkEgx3x2pldakZ0jJYIpJJwMfl9KT3rRFiEGFPYdqjDHjuiWbceI
Lbw/4T1aHTr2CX/iMu60jjfLoH65HbHP6CuXy5MygZJA70QQwcMGH5CqSw+8qff2rtQM3Pg
i9jzp8slzDbzaTcEr5zbd8D8kD3we3zSvxXqh17xTeahu3Qb9kZB6KOn60pViiHkjA7nrU7
EMScktu4wT1qHLyTejzaxdSThAO/c0y0TVo7Nbi2uZJ4UlkjljuYFBaGRDw2D1HPNUGJVCg
rnIx06VE26kDaQVHBwv4alSQWdTi8UeHtesUj106dfSKMeareWW+SrDINRk13wrpcJjsYbe
NAd3lW3rZz2zjiuWmBUJAAYk/jJ6VEpJIDHCrOCewpuSGpDrxZ4pvPEl2rTDyraE4ihU5x8
n5rMy4JAxgnmmCWojiYXMbB84RQfw1RJYyuGMZB2DoT1qVIYuZePyrXfZQuPtH0ng4Hnc//
AIl6QQ6VPKRvGxT39q2v2b2EEPjnSXVQHiEqkg/iPlPya0U1aQCPS9QtfvcYu5BZI59MwTd
GPbIHOM10geH307SEuoJf+KRzKXklhUnJ7EAckVmbDT7bVvNs7m0WKPYWiZSP98UVpek3Ky
W/h6PxHdROHaS3hhk2YTGev9K5oSxzuLTszoJFrJb2Ec0sptUkjMymTqXJx+Ht7c0qvbuCG
zt44LfdHhiXDfiJOSSfetDrWk3lppaPeut/cl9qbm378f5vc459qyurCQzpHKDErR5VCMKm
Op47k9qz4vk/oRXayQQeZqElztwQkaKMM7nnj8qWiO5up7i8lZVnd8Ijc4GMc+wFSXTbjUU
lKlg+8N5YPOAMAiimWaHTWBjEdzuMfJ7dCfrim6vXYfoW6l5pmDLIZN8eNw6ADjB+T1pqdI
tI7S1lnQwo6B+H9T8e1KL1AWgaGYyRuwi5Xbj+lG32roUaOeRQYV9Kr8DGM1TUmlQMGmnS3
dTAD5kMm6N17DutOUmjudMWSZwJ5C21j2Ydj8UiBFzEboksNuTj9z4osNGsLKWBZsEAHpmr
4Lv6LhJeQe5Zrdx5i4z0BoZ55gi7+I14VcY/OiXa3muIw+AwwAWaiWhimU+YFAA9OB0PYmt
OSM5S2LElEEgkUAgdAwzmmUVzHIY3EZEpGHBAwfpS14GLKTIOTgEdPqKNllX7qkJtdqIcLM
TySR3/AJ1cuLonjsslWMTB0ZQ5GG2tVpmHq2qx2jrnqaXwKA5IOXH8a+Z3aZ0WQgdvmokr0
bcTS211Gmjxnz1DtMQ5C+/YVnNclmF0ScFjwxJ5FM9CaP7he2jqWkUh0JGcUDqqxSRkqrMy
n8Xc/wClc0PblZpqjPSsxG5jxnpVPltjcSCD29qZJYMSDIfLUjJYjrVqwRQgFVLMvdu35V3
CF8VlLMMhdqjqzHAFFxWkMY9A82QfvOOB9B/ernZpCCzFsfwr5TsPx8UhniWxJ3uTke9TMM
YBwOnUmvSxxVLkyEYYqQe1TQ6ISMACAv6DpVDKxORjOP1qZLHJ5OevFeiJmwACOO9KxpFJU
EFhyQOM18EO7B7+9XGFQccnA4NeBWzgg5PAPvU2VRIDaucAgjFSCYGQcZHH0q2KDIIdcgGv
XTAIHI7VNiaBTGQ3GTn37VTIXUgEYINH+XIpJJyR1AodwpJO4HA7jrVpkMFWSXBVTgE0RDa
gsDIwYk9DUY48ygZyCe1MoLSJgGG4sT3pyM2TsoAJQAMknpTyyXChRuAYkMFHt0oa0AAEew
KwOGJHWmQtJ47uSM+nau/IOAy9sVyzlZhLskUMjlSxC42cr6Q1UpAy7htzt/CAP4mmcUTuI
ox6mVsxxge496IltpInyiYYr6sDpWSkRRnZrZTvAGMDqRyD70uMCmIlRgk8se1aCUW8eXDg
yEkEEcYpTdyKCCEGU4INbxdm0AWOwihy7nLjOcj8P+lTV448FgGx0x2oaWbIJk5wPwk0I9y
yggA8+/tWq2bIYfeJMOGVcE456iqxdEDaxz9T7UtWWRiTliMdj0q1QWfJ/h2oZSC5rokEh8
c4qkSiRjzwBnnrUTA5Ukc4NTS2YYJOMn2qbKs+jYGNiy5I6A9vmh3LM5bAUgcY70eLWUqeA
Np7dq+e1bAJUBCeSO1NSSGLJE5U/iLcYzV9raGdZMLkqmTiiobIyMCFOMdffFOdJsHMr4UB
TESzHsDUTyUjSKVmetJzCCgYsoGMZ6fT5o4OZIHMYDD3I61aNEeKMERgrnuOuaNsrKYp5Bj
ZX7HqCKmU4snQPamaR4wd4Kdj0qyzWG5uWafcrMfwsuM/6U1EUMEQAORna3p5NewvbiCTYu
Cp2fI+lY8vovkkEW2lRNECY1Yg8c8YpqmiQyRBY2YI5AwDncR7e1KbW7W2AE5WNM5Xae3z8
04tdbt7YgRkyKR0HY9a45qd6IcwmXSkkaMEQKsJz027T/WvZhGDHHOiuCMqqDp/vvSldfWT
7wk+VZ/btXrzJJaBomc4XasbNk4+fcVDjJaZzNnt3ewwk+RFgnkDuT/akN7PEXVEjVWX8bA
9z7e4qyeeVpSV9RA9WGwePY0iubxiScnBGCT8V04oGsESupsSlg+cDlc0E4kcAghAx3Gos5
B3kKNx96+PriVHUEZy+PmuyKotnu8urPGNyIcsTS5Hy5IPrYk5PejpfTaNwVA+evFQ0a3xK
HdQwB6HvWi0myGw+xt3aKUuhwVz6up+lQuoppMeWVEWeMdDRd3dzSR4G0L228fxpVLeugIU
YJ4ADdBWat7M/JRMsqgknODx3oR3OSxwMe/er3meUEEkgGqHg81PScYNdKSGV5UcgZJ6gHp
Q7gJMjDkKc1Jm8t8EHcKhO2QRjA+O1aIAq8uBwwTG44Ge9HwKkcYYjDn2pHJcGR0zyEP60+
UNMokUYQrkAnpUTVJEs8cdAgxk5/FXzQvDEJCeWOMhquFqTCZGdeRmqGVlQhWDBhzz0rMR6
sqqVAXAHPNEmCZn8wP5akfu96CgR2YxlSxHOB3oomeRBHGSBnBxSY+hlFGJFBLBiB196qIA
3EkKxOBkVG1dkBWTKsOORX1w+51K8NjDY71nWyyBBGSpIGc1pvs4IPjnT8g5HmY44/w3rLx
B2YgHgnv3rV/Z4pXxzp+OR+05/wDxbVpCuSEFeHLdxHFJEbZryWZ4xhshlHX6/AqrSp/L1p
teutJ1K6vLScxRfcxuiYYwQfbFCyaZLfS21wWbTxausizxjAGP8uOpzTfw9b6vH43vLvTNT
iWGQiW+hmGxSD0xjgN80vTceV+SUiVzapfyi+tI77TrcoXmiuSQwkz+Fc9c+9J57Ef8TERk
WV5hh8tkRf64rQ+KJtSvZ2hv4ni8piI8dHXPB+e9IYYhbJJc+V50oO2KPHH/AHH4FJu22Sw
Ny+mXW8Ks7KOgOMD3qc9kZdOi1aeTBnDMsbN0Y8ekduOvvQ2o213f38NqsmVkOwhT096lct
Zacxtri4kndISsIPIix0X6msXGmq7ElQHdWH36EQxhWETYDA4UMRxSF7WWNGi8pmZW2kgZF
aa0urGaSK2MLWrgAbyPS5+T2ryVI7JpIpNzMhyGjbr7YNbQk46oOhLpNlc3MzWZYxQv6mDD
k49qYXiwQwCAKS6t/iA9Qa+tL6ZdRDNH5isMMq8ED6+9EavFa+VFPBIHDjJUnkY96q3y2Uu
9imaGExSSxjCA9T3NQt9S8uIgwJHlhuZe4+RU9qyOQisc847A14bUickqoRBubB6fFVa6Yc
PsKV/LgE7iKR35VF/Co9/ip6hcLdFRGuxiBuiI4GO4NQtovvMoM0ig4/T4olrEpFI5bC5/E
3f2rNtJlcaApQsJaNDkEDLnqTUoFgkBWa4ZWU5BC5LVXd2Z82NhIvrG4ENwPz968RWgcrgl
2HateSa0OmOvD4RNQuMAgzxlfMc8KPpRV0WGnhVhWJQdrGNRhiPfvQ2iS+Vqdsdu4zjY2ex
pveWzSQywksSjMdzL+EVwZcn+xMuMTFSyMZG3MASc8d81UFLMQHwOnSibqLMmCMf0qhQsLE
A7lJr0FK1YronHGwO0HP1q1UXJAXoKpDYGHPLHO4UQHwgAIOO5pNjsg6BTgqea8WEZOAoyO
p/lXzPk8tjJ4IqvzgBjriotlJlrR8BSFyO9VGEk55yag0xOCqkkV7uJ6g/nS2M8dXDALhiO
wr1IzkDnjnAr0KQQeo+TU0iZizK2PpSGSCgKSGztqJCkFifVjp71JAMHJzkYI969NvGUyuQ
c9+wpaslgpIfcQQc9xUGjxzjnHbtV7QMrgqByP3aIitw4zuUc4IxmtUZMDitmMgCgknmmFr
aSNgggY+elX28CIyB2GBnkCjRNHCQUjB2nHI4Ofes5yEy6C3aOZGZQxQ8g96YKVSVXYM6vy
dw6D6e1BQz75yGZSyjA7ge4FH+l5QsaMT+I4Ofpx0xXNJnPLQyijjVIyF2gcplsHPz36VO5
kPm7o2GWPIXt9apG8xNJ5qgqw3ZUljx71VdC3jVRCzrvTac927msU7ZFia7Uq8hAXk5BFJJ
sFnB3Dv8AXNObzeJAsa8EYVQeg70nutyuUUZz89K68ZtADkQu52jOB1JqhoRuHPB7kUXIQI
8Dacnr7UI02HJJJxxmt0bolHCikcAZPUHrRUQUKc7eTx8UH95BwMAY7DvRUFzAAxP4s9MdK
UkykguCED1bzjPccZq9IUYkKw696F+9KJD5a4OeBV0M+AOMkHv2rFplJDVoI4YMBcOzDv0F
RazimcRz5gwCzAn8ePb3rxZleISSgl2OAPb/AH1oqLdIyqzrKxB5/wAlZNlUUW1uDIw8to7
XB2vjr/enmkWuGmYgENGfx9gPalrFYFjdpQCp/B7fNM7a6mvEuQi4xASp3dyO9Y5W2ilojC
kX3C5Zo2iWM4C56g/vfWks88olAjG0NyPVjP0+KOVEto2ju3Cq46dc4H86BaS3S32KvlkNu
GRyT9fpTxujGTPLO1muComkbaGyFWpTTRufLjiAKL+HdjHuT80Mb5ogSJAGLHBI6D4NALfe
bdStG+FA7HqBWvGTZnYwu7t1gZJCAAdm0jOaDe9aJSyB1VupznJ/pVVyRcvGVkLE+pgO1BS
zSRiRHVQhzjNaRhoLYznundlIUsrLlTj370XYavLb2ISSJWVGJBbsP8tB6ZMz2torkBFBJf
2xU47m2mtJJCyLcByevDj6VEop+1oCu6uAjFoyyqTtBB9/6UqnZghJlyp6j29qZXawXCKyZ
jQjlwN2T7YpSsKl8nLBegPetIJGiYQsImhKxquFAOWFTULGMhg3TPPBqQKiHLnAJxgUO8yJ
nBADn9KpWxtkbrMhEfG0jJXPSvrCZIyxBA2jPPehZ7vzXZycEnAA7UJBIxBGTyfetVHRmw2
5upZmbY2ATnAodlwSAct3zV0apuIdgoXg470PIjBi27cPinFUB6CY2ZScYHTPWvdw2HJIYn
tVRADhjgZPXNXKozvzgA96poRXNAZAMgAnoaAuD5Y8s/jU4NMLiUJGSePpShyXcsf3jWkLA
tt1DEgjtT6x8oWpLcFRtyTSW0Ub2Rhz1pipkDAqoCk7ST0NLIJhh2yRlcOADjjoaoZHQqUU
nPGAOlFXRMYVV9IUBsg9KGScwur7lJDZwT1rERbFBOMSKfLYD9481esTICZGViPVgHrXgvV
n3OoCyZ/AR1HxXsbNOrZTJUc/2qd+R0z1iuFcgnd6eD0r5WYqAFxtODjvQ8jgDIyVU5471A
SgEkA+oc4oSLGZkZW25IycgEdK1H2enb4308FcE+aOOn+E9ZKKUSlWPOB0rU/Z/Lnx9psYA
GPN/wDpPRH5IGVTamZ7BYmjKKjjDFupzx8fWm1r4SvRoGpzvdTm21DEk+ODheQcdcf0rPaa
h1jxbpGnsrRQSSeZ5bDGI1Gc/Oa1Ok6vFqnjxNTTxBaGykje3exkcoUQcABTwffNPBhqNp1
ZmtC+CK6ubG2spbuW7SzH7GaQ9QT0J68DpV09r93sgIhgLknH72aOayktLURiFIlkdsOGDK
QPbHfGKXXs7vALdXXZMgZeP981D5N0xNgcFlLC09ywysYY8HBPp5AH9aX2WiwtE15dFiM5B
J7dl+tNkd5IPu6S7fKJbeT0z1/Kl9zK16VtGMYiD8yIvXtn5olGT6EKZTFJdl4VKKxIAPVc
VJbNd0cUZPq5Yn569aa3dlBZWxEdkzOU2g59T8/iNAXc89tp0bmTEwGzOB6W+PnFSpt6QbK
CGRvLgG7byTV2qspiCCJI5CBnaOgA/TNVaDLFKjRzxuzr6chuW/2ajqLSXGrtbR5bygEwnT
NXy3X0aJFsMayITDGV3jbsD81C+WFGZFi2lUVgw/eI9/iqCk0cjsnpaMYRTyT7n+lQm8y4u
CzNlhGMr7Y7VG+Vso9gUPGoRmZHOXL4yTTWG7EcbwFBJuH4mPQ/1FJIHSJzC0hDOQSAOPyo
+9hSGzjmj8sZkCttbnn+1KdNpMouWDpuQICchCPw1aLVfNMaqS7ex6/lVSQmGAMRJIWHOW/
jVKTXCMkgkUMpyCepNRb7QWkEi1mgvIlcbShBAPU/StVdtGryEhiHQMcngfT5rNtqb3MQWa
JS6HfnuD8U7Fw0kME4C+WylRk+risMylKrGmZHV3BkYoRw9Kw+B+LJPtTbW0AlJZFYEZyBx
WddmjIAPB/hXfidxRHkJabbkoMAdc14bovgDOenNBl5DkjIzVkUbOQDnJrWtDQQZWPpJyMc
fFeruxyMGpxwqMEsGP0r0oFyBnLdyazstHijaM1bExyQPxNzz2qIjyDk5GKuPoI3YOemBUs
oraUrIFBBI/EcZxViFiCxz7GvFlQDaQFBOc+9Ra49ZI4z/GgAqLaAc5LEYINes+OGyCBnmg
zdbVYBiAOaomuix74Bz16ihRIkMPv0e0k43E9u5qlrtSCHHl854PJpM9wcYBPHv3qlrgk5J
LcVsoGY8XU+QpwQpxyauW/DYI5+KzJdwwOSMdgaOinJCg/liiUESzRR30skyyYACDaPmmou
/LiLqr7xgjceOtZiCVcgg8nn6UyiuN65Cuwxk5HFc84GE0ai1vnYs7iM4fI3NwT/AOVV3ty
Qkgkbvhc84btSyxulcsUCxqo4weD8896hLdvChhA9SjgsOT/audY9kKOzy4vXjO1jhlGNwW
k09wrO2WIGe/epX11hBu5BHQnp/s0udmc4LEk+4rqjGjphElNO5yo6DoCemapCknA6Adc9a
uFvvBCbcgZOD0qxLfcQow2eBitLo1opEUi4z6twzkf761esJGSSyDrg96IEIUKisFOe5/Wi
IbRQBIFLk/i9X9KTkXEqjiKBXzljzhewou2ALDegBI6k9auSykUEsygleFA/hRUbRKVIjUg
c5J5ArByLbo+Vf8PYrTAjOAfwj+9HR2ktw22RliwucNVJkiUNIu6OUnGQuMioPMxibduYHk
se3wKyZPImjQJMUwWyuP701027WXTb47kUhQi5GM0hEoMoVVxtGcg9Pejw8w0a7mO3A2oCO
o5z+dZTV6Gj23lBdw6eYSpUBh0xQNzc+aDbPbkSKN5dW/ED2/rVUtxJIqsZBGYx+JR0x7/y
oZw6MZNwJY8sG61pCHlmEwacEow8oHPABbGPzqmCAxooYZPPPvmvXuWWTE248e2aviaSeBQ
BtdfX6R1x+7XS9IhJvR5bO7FdpUEjA98e1VM4aG4eQqAsZ2g9z3x80VLPHMFM0CrtA27eMj
+9BywRRpIAQyAY4NKL2XVHumzoYYYpQ6sgOJByOfepLHkEkqrLu6D8WTRWkxC5sjHDkPENw
yByv968CiMsz4BQ4ye+ankrYmWQxxm1GXAQEEkDp9aAumWKV29OOoz2q2e6iZjHITFIThZA
eG+tJ7y4csS/qwf1q4R2CCppgYwOQCPSR3oCd8A4Y5x71T96J3Ag7R0GelQL7mHsP41uo0M
n6ioB5wP0qMIKsAelelsDOPxCvUXC7gCMnv3qgC0Aa1YKMMz5qohlPU4ParYfKhKlmJJU5x
29q+knBAUIvPPJ7VPkCmUHylJxgGpLcgAgxg56AGq2Yu4bBI9jXiFgNxxk9qKAFvZCWCn61
SnOBjOKncBnnYZzgVZYwb2JPX5rbSiIgkzi4DImSwxg96Jl++uAjEIrH8I7V9PEIiAvOMMv
HWiAqkFy2CBng1LflIAWSW+hykh3c9+9eR3Yc4cbW7VazNMCH5IGee1CtCJCSOMChU+wDBL
tOR2PUdqa2F6hgZHGxwchx3z71n7cgna2cqcn5ptHGBFgKoyKznFDDStvsKl2XI/EBnNVmx
kKJtZRkZcs2MVSrNCQ6gFvY8imD3o+7ZniBLLg8dfpWTtdBsFMKwyFTKrADIMZzmtL9nD7/
tE0w8cmX8v2L1jwQsRIGCTjA7Vr/sxAHj/Tsj1ftSD/APin4q49obBtT+732oteWiyxCJFW
Ms2HGBjHFfGKwubmOW+sVjt441jTYw4x13e+TzUtWlkV1ksQJvIZSTjqByRz19q1i+MrbUd
BbUdJ8JW155B2X1vtTdF8gYywPv2rPFjc4adGO2jL28Y02ZorKMSRufSmTgk/A6GjrYwpDI
LkTDaQqAn1E9x+VV39/pgto9Q0+OaBS2Xts7/KYc8HuPml3/En1m7NzMrFj0llYc46DioqS
YkOUMTILlQdoO0oy9QP65om5i0y0gS8CNFdBgUO7nnvt7mlFpqd/a3pmkiSYLKTnP4c/Hei
JZH1Kd5if24YAu3ZfbPatbspBjWbX048prhpyf2jRrux8DFB614Uvb54ltrS8SNP80DdT1N
DXFylvMSTMpQ43oxB+tNtD8c6pomq28FxdtfafdfhMp9Sdutaxx4+0UkKbvTLrQreGSKOaC
U8FpItufnmkzyS6fa4CSidm3BS2cr/AJj3Fdz8W6SuueHmeNd0kQ86L545H6VxSbTZY7hjh
pN6+hgcsRWc8ahvwUhPb3jQoxZpGyTgDtn+NHQ3ZLq+FlUjLhlxil8jsZwjhY1zt57f60ak
Erz25nnDQgEM2cZx/pSkkwbLprRSBJvJxxkd6uitlkvQksbDIG1wf1q9bSW/uWkUqojGUQj
qOnOO5ouZLxLJQESI/wCQtkgf0Nc0p+Coq9lKRGe58gyMotjtI/zA0yTwxdBgyWl4VI4PkM
cClSNJGIwgzPcNtX6Dqa7joHmx6DbfeM7lj5ya7MeBONsUjkB8JXwMhW2vxvGP8BuKZ2yH7
pscNKVALMOMHpj+9Fav481J7hzHdtBHk+XHCoyB2yT370q068W5mIwTE3HDdWPeuX1UYcai
9oFYo8QwCMKAGO4Y6dKyrQFiMkAHua2+rQu0Tld2R1yc4xWSmKxOSGCgZHTk0/Ty9tDeimK
BI15bdzxVpdAmAACPYdaHaUHJJ61WZCcgnC5roqxhSzKC204Y1HzdgA4oNic5LEHtmolyec
5xxRxHYb94IOQRyecV89zgls5xxxQRcg5BxzUd+eemafEq2Fi5DKCR+Ln6VUZS5x2PtVIOM
ZOeKkmQQQBz7npRQEwxBIIqL7ipz0FWqwGfwkmqJOSePpmhESBpNxPXOKrGc5APWrnDAgEf
pXhVsYHNbIggVJJOe1Ex52AHjH8arSJjz3HNEKpAAK4FS2JhcBAUkDOTwD2ppHMv3QAkHce
gPelMCkAHqMdKMgRpGyN3Pt7VjIhoZwmEQPjDOeB8fnXjq9w4VpAMDOSemO1VW8SlWJDL7Z
7GjGskKhCzYHuOVzWLpMajQn8vJJGemMnvXhgAJLKOlO57aMxBsbWGe3tQwKKWIbAPp5HNN
Ss0QthTsyleMKxHWrmXaQGKqSc4A6VZcyPISFRQuMc9B81QS7OfMkUgj26VSZR8WjLgZ5Az
6utEQ3LIMKCxIwe2KAaVUYoR+E4U1YblgAqMGUqQeOlNoA9pZ5CCrqEJzw2CKtgMWFQbhg+
pyvf60rWbepO5R8DvRERkdcqQoJ2/i6ZrNoA/zi2BJJtC8ggdxUBcuAVQFtwyQPgVThpAUA
Ho5OD2qt3CkgHoMDHepoEgqGU7AhGQefpT4osnh6QzNIDLNxtXrjoPpmsvDtMgkckKeMU8t
LlhpUYAZ/2xIUHg1jljtGq1FgeoCI3DeUh2gAfVsUHJIoYDuowyY6UwvooZFeRMRsx9Xq9Q
+B2pZFZQBJJZCx3HaWJwP9a1hVHMAq48x3aMsg4G3mj4RmK5EEgQiPJVickfH0r4WFupDyE
KAM+WG6/Woq4YZPBX05PU/WrbUui4LZGJ1W3DzEkucg47VNZIJ3IjA3nsBQcm2BwSFdVGMA
8DNUvcBJQ8BII5xjrV8bIapl011Nb5TzCgU4G0e1fQanDJERMGJA5IPXNCKp1C9jgeRYw5/
E3Rab6r4Jv9Psorpds1vJ+GWM5GfY+xrZY00MQ3dwjNsDM6qPTk9KCadmI+Kcad4bvtQuxb
wwOzu2NoXk0T4m8JTeGJI4rqeJ5XGWiRslPrWijSAzgVzknoeuO1XKyDhjivYlzyDyD+tSM
W52wvKjkntRYj2AqTukUhQcLRanOSFxkdCOlVw2oBVn9QbtREp2k4VsCobEUyopX0cOB3FQ
VvMzkDAHeiVUYxJks49OKgImyR0ycEH2pJjQNvxuKk8ggYHSpRjACEKM+1eyxGHIjH4hjkd
alDH5ZEu1iF/FTb0MDmUrcklcEiitPwAVVMk9c1Veou3eWw5Gce1S0y6ABRhgnnJqnuImE3
sfmQ5XJkjGcAfiFBLMHQESYIGOlO2IjgY5UbvTwOlK7zSCd00b4PUqRjNTBp6ZKdFLSICTu
3cYzUFxvZV54zQTpJGSCCMcV8jsG64zWvApMJtwovUUnhutM2XBIU5A7+9KrNHmugEGSoz1
poX2AoSDgY471nk7AkjDIycfnVs4YgAtkkcA9qDU7zleAPc0SzEoCWzjgcdayaKPIghyG4z
/CtZ9mY/wDtB03PYyj/APtPWUj2lc7hgGtV9mfq+0LTXGcEzdR/96eqj2gBn1G40zU7Wa2t
o7tRgzWrjIcHsfmtxc+I9Ui06SGbwff6TDKmDLaxpwp6j2HHesDNqEP/ABnS3uI1gjW4j89
wOuD3rb+M9O8YX+vtrHhy/We3tI1+7w2k4JB6ncn7xP8AKrwp/jMl0ZO+WzjtLs6crxOiKs
sczqWKk+rGOMYxVEE2nw2sm5AXVF8qMN+Ik4/Sm/ijT0L6fqk8C6beXFpuvLPbjY278WO2e
uKUMESSOExqZGQOmRhyvbHua5pqm0LrQwt54IYVaWFWkll2YU52ZHf4plPfwafFDF5XmOyn
EA6t/wBRPXg0tvdOtLGzdb+78oyKXWJfxtjp0+a9tHjlUXfDErhMnJ3EdveufTVgBajcSNa
yvKMnOcEdaAYNJFpgxhvMYge1EeJnnCCJWYRoAZcDof7U98FaXFqc8bzr6bazklwP4V3em6
Lg9HTfCmu22o2ENr5g8+OMAg98VkvEOmJpWq3MKhY0mPnROV42n8S/kf51j4NWn8PeJLHUo
pGaAkBwD+o/SureLtPTxB4YF3aHdJGnnRMO6kcj9P5Vvkgpx4lf2cqn0WL70AirNFOCyqWG
F+M1C60LyUhT7wyKp3D0/gJ6/lS2OW6trsYJYA5GOv1o2112C3ZlkLSTEn0gZGPn5rklaHo
aWGi3FpeNKkyzI54bPLe30Hel8trcpdvHMGzuJMgPDZpnFrFqLWGaJ3jXft2uvSiNMtZtd1
WC1U5Ep5I7KOprLFjc5lJ0hdDaPbzrqc4xDHhIQe4HU113QNRXVfDnnp0CsvHwK5z44voLn
73bWoVYLSHyoQvQ4/Ef14/KtV9lrmTwOCxyTI4/hXp/oh9HMdZ8xnjBKqgTjA617payxXao
krAlM/Gfij7+wRjBILny8gnO3IJz0obyPLnVobhVAGRnPPxXl5e2v2Wlob6gm+3fcFIbnGe
uawN9GyykEdT0xW/tbaSSyPmlWlXjb7A1kNYtHM7BADhsDnpWPppcW4jkhBh2JABGO5rwjI
5NdH+z/QNLvNcSzvgzyGHzdp43fH0pJ478PPpeuXUUEXoV8rj2PI/hXpuNKyU7Mkx4Hf61U
zgNxkD+dXNa3AIBiOW6V59wueCIicntS0VRUG3HNTUZo+w0O6uJQqxtnOOa6TpP2WLFZi91
m6js4gMnd+ID+lUot9A5V2cqWFzyEJFWrCVILrgV1WSy8DWgKIt9dlerphVP60M1l4OuMhR
f2zZ4LKrgUOPiyeZzcZAxtAH0qDpgYYcdRXSW8BxX9tJeaTcw38SE79p2OmOuVPesv/w61t
7wRyyfsx6sEYz+dZuLT2HZmRbyO42oTn4qa2UrnG1gR8V0PTrHQJ7mK3uLie089tqSGNXTd
7ZrS6h4D0jRrcT3mrtEjHA224yx+K14SJs5FBprghSMt8Gr5dPEcSsyMVB6kda0N4dFh1Yx
29y0luRnfINpJ+RTrRrTQ9VvIdPnnnt5bg/sWKIyOR2zWahJsp0YVISAAq89MD4oy2by1II
wT2xXRtV8KeHdEmSG+1WaNnXcuLcHjp2pV918JAnZqN5I3/TCn9aHhkxWjNwTbT+EhwcjC5
H6USd0fMisSpz/AL/tWv0XQdD1zzFtNUuUmiGTFLCob6j3FYrU5SuF3Z59+lc88Mo7Ik2V3
1yGLEMzNjqT1HtilJmfeQVG7OaMKOyqSqgSHrQpWIXDgMdinHPeiNJDiRMpC4c5J5quYSSH
KoSMda+aSOF8p6lI79qN0SSO5uhJdruhVgGQHGcnFaRi26RYoMbkAnqT+lfKWjOG5AP6112
98CeHbcCWTWEto5AGWORQWAPOKXnwz4SBAPiDOOeLetvxSFaOaAumBwcH2oiIKAC0u3scjr
XQh4c8JoS411iwHa2ojTvB/h7V7n7va6uzSgZAa2xnH50nhkw5I5xlwSVDHaMZ6ZqTqVIRl
yq+x6V0PxN4N0zw7phmm1J3dj+zjEYBJ9/gVhNONnJO6Xb7gB6RuxmsniknRaaK7ZCzj0KR
jI57U5MX3mCGKKQAqCXycZwO1aHw9pGga1eCw+9XFpebPTG8a4dR/lPeg/FGhy6FqJhUq0U
UW5XLbN6n+oNRkwSS5D/IqaEM12qQJGhYbhjfu6H6UmJRmaLezBCSrAnH6VGa4NwXEaBNzf
h7gUOPMWJgp4Y/iIpwhSMbCpZF8nbNM0jHHqI6YoSe5MjgKzBmPX4qqSVcIETDAkN81pvCm
iWmoXtvFeFgtw/lpjqPmtYQsdmYmlkeJk2kkHPPbFVqzZAYYb4712bWPAPhjRIVk1DUZYw5
9IWMFjiuZ6rBoyeIxHbXDPp+R624OP6VrxoG7EoMikuAxAPUDpW28OeLLy0gcRxLdowxc2c
gysy/5h7MKI02w8MzTxx3JnhimYRrNHtZAfmtVqHgPw7oMcU11qc8KyHCMsWc9+1WoyQBMP
iLQdC8OvfaVbeXeXGcJKdzp9T7CuSa3d3GoXsk1yxZmPqJbJya38lp4RYlTq15Lj2iXn9au
0rw34V1q7NnDfXUUx5VZolXf9Pc0pqT6YjlH3cFyAdg+B1qawOEGQCM85rS61ptnpfiWXT2
fbaxylcnjOKaWlp4ZJQXdxPbxsQolEaug+p7VChJhRjAwDhiDsHY9qrRiwaTfjccV0vxT9m
6WelDUNPn+9xgbmIXoOx46iuZvE9tO0TDbu7E1Lg12IvRBCArYYHnnmpfd8ygISAFyDiq8q
UV3yARkc050L/h7ozXLneD6AG5AP14qUm9ALGjAILrjcOpGcivrdHZWCAOM9x2rpXh/wAO6
Hr08ttBfTwXKLl4JYVOR7j3FBa3onhjSvMjj1SSa6QhQqoAgOeRmq/FIDmWqQ+XcDAwHHK+
2Kpt4W8oGNcsDk5FdEFn4VluFW+ubqCJztSdolK/ng8Vprj7O9B0/S/+INqrfdSAQ8cIbeD
0x75rThJRoDk1oqvIVmDhFH7vvUp3hY4MzH1YwB0pvrVpZWeoumns7wLyGdcH54pPblGu1S
dsRM+XbHQGsePuJ8i65jw7AAkZwCRQEqFMDn3rq+geGdB1m8js98sRlB8pwoZWxUPGvg/wr
odjPGdQaXUFT9nGq42n5xXRGLRZzTSwDOy7trFSAaOAeEsFlDA9gOtKY3aGVZFOCDTWJlmc
OrBQw71E1uxNFkVsjIZS20qPwnvXzsBEWB4B6A9Krado3IkO4DgY716kccxJB4YZK46VlXk
Z5A6lCMsOemOtbP7Nblp/tE0skY4lHTjHkvWOuzGLwxqMgDAHtWw+y+Bx480uUqMDzefb9k
9NdofgWJodul7p+nt5k7Xk6q+WzjPcexxWnv8A7Otc0nWri60G6cW4/wAKGK5AmkA74PB5r
KJe3n/FtNvLZ4LT7scpJMcJuz3NOtf0zxJ4i1MasxZmKrHv06UPGAO/pJIqoUo7MwOZdTm1
SOPU1u5bwx/83HIPWeeBz2xigI2MOs2TXU/mzR5K4XIjXJwvPt/Cj4tekhWSHVruS5+7IR5
si/tVHaPPU/n0ry3kNzbSPdJ5Tyyb0RDkxr7H8q5pum/ondg12ZL6USTSIZGB6r0XODknk1
c8djb4GmyTAj8TK52k9O9R1a7gitAI+Wc7D3YjrzS0aiBANy9HUkbvxYNKKclofYZqNyRGg
jjdUIwwYckjuD3rb/Z7IJhqE23Z/wCzG49ua5hdSmSdijNsLZALdPiuo+AcfcNXkAwBpuP1
zXVgVaKj0YUv96nubBm/H6os9nFdR+yfxB/xHRX0q4bM1ofSG6la4zfXPl6uXicq6NnB7Gt
JoGtHQvFFnrERxbXXEoB6dmH9a1i9FjXx3oUmjaxcrbgJHMN8THsp/seP0rIIhsVDGItI4y
spPAwe3Yiu6eONKTWvDou7cB3gXzFIGdyHr/Dn8q4VNb3cKSmR2Kh8opP8qxyR91gi6K8ub
uaOGWEEbsjacZrpWlFfD3hW51d8JcXQ8i24/Cvc/wBayPhjSW1bUoY4h/jMFyOw7mtL4yu4
7kyWls6rb2a/doV98fib9ePypKsUOYVZifvQumvXRmMQhbG411X7JjnwVj/7638q5LbM7m6
JVQPJYenviusfZAQfB7D2mP8AKtcXxCRhNSncAoi5KOd2e/PakuJY5QVZcKc8npWjvrLz58
A7WZ2HJ6+o0E9jbRghsgD8QPfFedOajOSLXQz0meaeTe2NsylevUjvSjxEGmv1CRbVbjp0o
60uo4FEYcKsfPPHH9qIh09dT1S2jhyRNKEXPbPU/pWOGDeZMpvQt064uNA8QQ65IGEEDIhA
7xdCfpWz+0uwS/srTV7XEiTJs3Dv3X+tZrxdqUM/iOexRVFqV+7oB7Lxn9a0PgqVte+z+90
OY5u9NYomTzxyh/pXtOpJoyWtnLSjozKUJOe9W20jSyxwpGwcnqegonWXWC4bCgZ5we3vQd
k+yxurkfjwIkI7Fv8ASuWEeTpm0pfR1DwBpFuI5tZuQotrbO1mHUjq1JfFPiifWLtnyywof
2MJ6KPc+5IrVa2BoP2a2tnH6fNRFbHfI3GuM3OoyTSuQe/OT1rTK2lxiZx27Y1ecyBi0mT1
69aBlunjcMrnrnrS6W4OfTxxjiomQkn1YyO9YJb2aaN54I8QtDrUB3YLv5Uyg8Soff5FZvx
VMbTVZ7cEBonZevUZ4pGl1Lav5kUjKR0KnBFUXlxJcOzyOZHJ5Zj1ro+UaZn0PLCd7jSDvY
krcxEEdua6x9p8jwaHpxRyCFbn/wDBFci0c50hs/8A3TF/OutfasM6Fp2Bn0t/Ja0r2k+Ti
1xM7E4J4Pv1rSaDK7SaGWYgi+AHxWaaPGC3Kn27VpNEIEujHdwL8HkVnj7Kkbv7YC4mtQhx
mEjj/urlSmRRkOSRzzXWPtbiea4tlj5PkE//AJ1czj064d1UIQMeontRk+RmzQ+D9Z8jUrS
WVjGYHwXLdUI5H0qm8mhMpcNkKTgAdfrRus6Bb6PoWnToHjnu4y8gbsAeP1rLkk+kSKCT79
f7VGS2lFksncz7gQhO3GQCaDYn/OwbHavjKQDkDd9eBQryYYHPT271EYmiJ3LjaCOKd+Ent
QJWuZVVI3DYZsZxyP41m5pNwocPjjOMVrHWyh9q2vXN1dNIkpG45yD1paNRuCcGVvqTQZly
SSeausraS+uY4Y1JLH9KdNsBxo4urucs8reVH6mOa694Q0dNHtJfE2qysnoPlof3V/uaSeA
/Ccd7Kski/wDJWzZYkY81/wC1B/af43S5k/4XYSYt4T1X99hxn6e1aJUiWIvGXiyXWdRlkY
kLnaiDoq9hWNlnOSQSGJod5izEkkknNeM2WB7ms63Y70a2yvri2/4PfRM3nwTMVIPJUdq7F
4ptofEfhWHV7QLI0SeaAP3kP4l/37VzLwxpK3ukNds2BY27Sfq2K03gDXn03xFJ4bu3DWd2
pa1LHgHuv581rWiWc4vrTyXljPJJyuDyMVSVl2L6jgjv0HzWs8daBNpWtTRQEJGfUjH/ACH
+3SshtABVn4ztJNctVoR8kKzXMVurEvnnHzWz8LII/F+nO/pt4pRHHnv8/rQ3gfQF1XVldg
VRfVI7dlHU0Tq17bjU4LiyBSOK+RY8dlBwP710QSSGaf7XXMf3Tn8cTL9MkVxu5QIGIfODg
ZFdk+11RJBZlgSDEx47ciuPSqzZUE4UZG4dQamepCDdNd20O4UnIEseOenNdd+0h2TwdpzA
nO0HP/4Fci00Y0a6AwP2kf8A81df+0JPP8J6XGvO9Rjnr6KtfEo4pvmBL7yCTjPzTvw7qs8
V7BG5YBXDLIW/ARzx7UvXSrmSZogpXd3atYnhSytvB0Wp3HmpPJPsVlPBUDJI/Pis4p3YCj
xrOmoa/dzQSq8bvvXHfNLtFnaRZ7V/VG8LZB74FQlhjQMxLKMkDJqfh+H/AJyV2PJQjaewN
KLuVgdJ8A+ME0nR4dN11itu4xDK4yFB/dPxVPjvwbHCF1OwAezkAKlOfLzyBn/KaC8eta2F
1b2skKm3e0iDKB/09RRHgbxcuksvh/WpBPpd0MWtxJyFz+43x/KtXT9ojmN9DNFd/c2Uhyc
cjGPpXrxywnaOCewNdJ8a+CzpN415aqJLeYYjkbkp/wBP9jWBubbbCA7MGUEMoOMfSsJaaQ
jdfZ2zyaxbXZdg8NrMD7nAyKy2vK07hi25lGenABrU/ZspW6IIwfu03/y1jNZufLnaPyizN
wMd6uVuKBgtlqPkStDcftbdxh0+vcfNdL+zzW4lWXwfq0hltbld1lKx/ED+7n37j5rlDQTS
ErtWPPNNNMmNxAtmZtlzC2+2lzyjDtVQfgDV+LPD02mamYpdzGMZST/OvZvr2NZRtOe5u2U
EK2QQQeOa61pd7F9ovhZoZ9kWtWHpdT1z7/RqV+HfDdraG41rU0aG0tGwY3GDI4/d+mePmp
/G+d+AoqtLODwZoMWq3bMb50P3WIn8Gf3yP6VynUtVn1XUJJppCTI2ck9f9a0fj3xHNq99I
ZMh2OAueEXsuKxoUrKoIxg9605fRROWEKCpyMDjI61TFM0JK84PY02uoFESspbcB6ie9KpV
DHIyTUxd6EEtIJEBBLYqxHUeoEhj7GlysUbI7UwsopLgh441bacHJpSjSGXXts0N22H3ZAY
MD2xW0+yy4aTxzpiEk483/wCk9Z2KxBikLkh1OBt6EU7+zIOn2m6bHj0gTZwOP8J6zi+TQk
xZDcxzaimmTyraW87eS07jcIwDywzXTNP8E+HdAhGraIL7UruHBT7rdcufkDjFYzStH03Xf
EceizSgO67g4GQWAyVrSJ9munxtPBYeI2tNSiHmJ5MhAQDruXOcfIq8L1pEJaEPjC8u/EOt
rFfaYtqsKjfsQq0p+c9QOmaX2hW1tJJY7aWVgSqxxtwg+aZanFfpLJBqt697NsCQ3Ecu+N1
H7xb2747UuW+WG5MJKyRODslK48wjuB7Vyzbk2kFAE7zzZUxDc6biSuNuf6dqEaFnWNJWCk
jc+D1IPFEpcmcPw5lb1bB3Haq2JDqJUUAD1ndxmqi2gFrIQ6tuwFbDAmur+CgBpGvsvRbFB
z/2muUyXKy3Rji3GMnv2rrfgqNv/R3xFIRnECr+iV1Yyl0cn1m0VZ5ZBy4fuegq7SG++WMt
iT+0H7WHP+YdR+lCavMRqMhUEZOGzVVm8tteRyIfwtkYoi2uyjvX2Xa+NX8OGwnO6e0Gwg/
vIf8AeKx3jHw39z1SWCMsu1tyZPDRnp+Y5FLfDGsf+jfi63vEP/KXv4gDwAev6Guwa7oEev
mzmSQKEcbyP34jyV/lVSipKg6MZ4cgGgeHLjVgNs8w+72e73PVv6/lWVuzeJLgyKbcIcsVy
R7n6mtP9oGrM18tnYRq0diNixjgFz1/TgVz6d9RkuZY7kssj87G4x/pXJn9z4LpApVsstpl
le6CKAohYZA68V1L7Hjnwm/xMf5VyiwhEb3AyRmJ+/xXVPsbOfC849pv6V1YviLsxWsXzWt
/IoyMSOPr6jS671Nrx1kK5VfQRt60X4iiB1S4WQcec+OenqNLkMCf4jYDHAHvXBkhF5Gx2w
kyKoDx/hkO31nkn5rX+EBIl5O6I1xPaWbtEiryXPAxWIiMU16EBJ2vn6gVvbOzl0y0tGhml
hvL4GeRozhkiHAUfUmtsMVBOcvAW3ozuqeC9avLmOaPT7vK8sWj79T/ABpx4Ak/4d45nt2b
abu3AZCejr8Uv1vxBq9mzA31zIMZw0hrL22q+cW1G0jMV/aOJg4Y5YA8it8coSVx8h4ocfa
hpB03Wpii4SQ+YnHZuf55rL2L/wDsLPtdIWrrHjyCLxP4KsddgAJaMbsdgf7EfxrkumDzLO
+ssEOV8xPqtVXuH2jsn2j7n8IWEifhwP4pXDZDhyePxV2+1mXxd9lURT13FsgDL1IZOCP0r
id/btb3boRwDj61ORWxxKmOCSOM0107w1qOoQLPChZX/CM9aSEsCCenyacaLrU6TxWbsWhz
gD2z81MUvJTYzPgDXCCRp9weP/hnmgtS8Ea3p9lJdzWEqQRjLMy4/nXXvsz1i8udI1OC7ka
YafMVjZmySuM4rlvi/wAXaveyzW0l9M0cnDoW9P5CteKRFsW6Rj/hDY/+6Iv511r7VSRoen
Y7q38lrkujDOkN/wDxEQ/jXW/tUGdE04HurD+C0P4i8nF5GJBAzjGPpT7TVZotJRfx/fQBS
RlOGOAecc1otGULJoZzw18DWWPsqR1rxhrmnaNc241DSorxjCSJJCPTzjHIrGN41tri5iax
03TIijZKmHlvjNH/AGxf4tqM4/Yn8/VXJw3lOrBtp+vWrlOnSIOpeP8AUY9X03TtQjQoJIX
Xbn8LBuRXNDJjOOAvH1pjeeJnu9Jg04xhRCxYOT1J6/ypHK0oQyFWCHviomrloKPJZQScnr
7UM8mBj2qppTkjOeaqd8nimolE2lJFVFyTzXhzjk15jPAFaJIGy2IGRwoHJNdF8GeFpru4j
tI1xLKN0zn/AMNP70g8LaHJJLHMYjJI7BYYyPxN7/SuzbrT7PvC7TylWv5xk57t/YVVEgHj
rxHa+E9DXQ9OIWQptcjqoP8AU1wm6upLqcyMckmjvEGsXGr38s8shYs2SSeSaUrn2zSbsZM
gAVDksAfeibWxnvpRFbxNJI3RVHWozWsttc+TKjI6nlWHIqRnVvCCiPwVrLe1qg/V6yCXss
paSBit5p8nnwnuQDyK2vhceX4E1dyucRQqf/yq5sl39011pwDs3nIPcHt+lN+BHZ/EaQeNP
A1trtsoaSOPc6jqB+8PyPNcXlhke9FsqYy/vXT/ALL9WSx1a78NTkPa3i+fbZ6HI5X9P5V5
H4HQ+PJLRiVjQmVnx0i7H+lDjbtCIsyeE/AZYDbd6kNqjuIx1/U1iLK5aeyV2OcXkRHxzR/
2i+IRqGsvFAdtvCPLhUdkXj/Wk+lPnSWP+W6i/nR3KhnV/tVXfaWXOMxP1OPauOOd8RWQ57
c9q7H9qZA0rTpCob0ng/QVxucrksFUEHnB61lk+RIVYYOjXYUcb0Gffmu46jqdto/hfSX1D
T0vd0YGJCPRhc55HtXDtN//AGLdY6GWP/5q699ooH/ojpZPI2j8/RWqdRGILvx3Y3B8uy03
TbcseGeHcf1pp4i1uPW/B1tcyRpEba42Sqn4fwnGPiuPy+XHuZWcYOfpT+x1+T/0ffTJYgq
u4bcTySOn8DU87WwYtnffNKQpAJ4Iqfh1SLuTJJOw9anNa+colUHAHHHWpaED98ckgEqena
scegNX9qh23cDAAkWsQ5+lYTTL+MKbK83Nbynr3Q/5hW5+1YFr63AOM2sf8q5pISHIA6cVv
L5DOzeCfFMc0X/on4kZZo5F22lwx4kXspPv7Uh8d+E7rRbgshLwNzHIV/EPY/NY3TLxbiEW
N45VAcxTZ5ibtz7V1nwj4li8R2TeFPEuPviriGUn/GA6EH/MP402lJAJfs3JN2ckEi1myR2
9NYzUpB/xFiy7lUZ4711jw54cbQdY1K3li4js2MMgGFcHv9a45q8mNRkAbBzUTj7UhNWSlR
32vHgcc5PShnWSFxIOTkHiq7RyJGkZsbRgAnrVs0gdCytlgM8dKzWiTW+FtRmtvEmj6lAxj
luZvu9wo6OPmtp9ql7cRyw2kZPlCLzAoOPUSRk/lWA8MAf8Q0AHj/nua2n2tyNHqNuUzzbj
p/3GtpfC/wCijlWpoY5YjIC0j8sw5+lKZyTcjBJANN7t5DJGhjxgZ6dKVFc3eScc1nDoEMJ
GLkAnapXJyO9ATRFW3KcgjnPajZhhFwckjoTQ7nIbcMjGPpQmMDK7s8815HLJbybo3Kkexx
mr4l8llleMvGDyKJmubaeIRiEL8gVpYF8eszXCiMuEAHAAx/51tPszvQfH+mRoQfMSVWIHY
RucfqK5pJC0WHGdp6Gtt9kdyG+0XSonT1nzsN/+Jep/GrTRIH5N1Jqnn2PnLfwyBkEKklMd
On8afeGfFlpD4r+96joEK3MkciXVxas3ryOSYzxk1V4DnNn4501bm4aE3MDoWY4wzDA/OtP
o/gXxDp+qa1JePHdi7tCI7jzAztKDleOoPGKIclC1sS2JYoLO3s/vdpcs1o24t5sXlGPHuO
mO3FZu8gElwLtyxyfSFPAH5dKZ60l/d3EMF+GiOcfd1BAJ75rzULNCLa0hRYcTnLkYBUD+t
cKdO32wEk7B1EpIIQYyDzz/AEqhwbkC2hRjk5L4647D4qzVg4hjKJiQuVwB1+lS0lpdMnae
chl2ZJVuQTXTBLTZVF+meHbprpZJYyEjOScda7B4E04TeFNThLL5t275UdsrgVzZvFQktxC
bmbafZAM1bpniiTSrnzLO+uFbGTlfSfrXRcY+RifxFot3BdyK8TFlbBjK8gjrS5rd4dOVEj
xKeGwOldJ/9Zq3IzeabZXbAfjePBrD3NxHPqcxchYmO9V9h8VlOkk0wBrIm50+WyJzNbHzY
sHr7iu1eEvEWPs3TUZW3SQKYwM5y3QD9SK4TYSNaasJIFYhnyN3cVurDUDYaP8AcIAGhNx9
4Kk8L7A/nV/kUVsXg91QXEMSXU8WTJllO7kvnkn86Q3qzXZkd9xncdhwB/atCdTNzp1yLuN
TgYDgcH2pTaaqLZyXRlOcjcoOR+defguc25kdsFgtZI4pZmXaTEVVR7murfZfDFY6E1t5qm
VmDbQeelc5vtaS8RVkkKoOnloBQ0GuR2MiyQ31yrg4GMcV6MXFKkzTwaDx3olxba3dyeWwW
WQyRkj0sDzwffNYqaJ4QA+4uTj4FbiL7UbmKJYbxYLxR1WeLk0k1zxdaare2twumw26Qk71
iXCt8/Ws5Ri9pgWeFNJF5qFvA2AZ5AuT3HeugXsqf8fvpW2qlqUt0B/cUD+RJNc3stXQXsd
1BcSxSKcoNo4rWHxKNYJFzpdhd3CoQZWDIxx9KzzxhLE8blVgtMr8X2KPGGXAyM9Og7VzzT
FMOs+Wq5RiVYfBrf6rcrP4eiVm8ySNNpOeRj/SsXbX8VmJo5UdZJH3eZGoJI/PpXF/j/auL
fRpJUdJ+zYrqXhHUvDtwwY28jogJ6KeR/GuV6tZXWh620wUo0b+oEdPcGm2i+IotCvPvNjd
zpITyHUEP9ab6z9oFlqtlKt1pFq88qbPvCrhwfevWbi/JCTRT4O8U/8AovqDXsStJpF2QLq
JeTA3vj2pv418FQ38A1vQytxZTDf+y52Z5/T+VcstL650+cvCx9ioHB/uK1vhzxrJorlrSR
7VWOXhHqic/wDaen5UWmqYU0ZmfTLqElTGePYVLSbCdtRiIjI2vnJFdJk8ceHr8GS/0K1kc
jJeNimaBuvGOhLEY7LRreDI/GMu36mpUY/Y7Zp/suQtpuuqB65Z2Kj34IrjviWGSHVZY5FK
yKcEHtT8eNJtNRxpjPAz9WB/tWdi1ZpNbW/vQZyH3Pkdf1qrTJrYx0mBotIUPhfMuowM/Br
rX2mwm40bTdpyuCMjvkD+1ctm1nTb1lZpJ0CnKqFXArSWf2krDp//AA+7ii1G3UYVbhOR+Y
o1VAYiVGQlMcg1odNXyptCEnoxdhufaqb/AMR6fc6yt5Hp6W8Ozb5UY4B9+ahNd2kzJdm6l
UKfThB6azjFRd2U7Z0P7XbKa4W1ljHpMTKCO5Bzj9K5BLa3TMCYjyOm3pXQbT7UHtLMWt0I
r+FBgLPFVbfaPpEg3DQbBT/+qNaOMZbJMXpPh6/1C8WJIXYscABeTW1+0Gzg8P8Ahmw0JUj
M+0yzvjkE9s1GD7R1ivEubdYIQn/hxwgA1mfHHiceKNSN2qbBtC7QcgYp6SoDIEgkkGo1YR
2IrwKMilYECOKa6JpgvJjLMwWCLl2P8vrS1jjg08sr+wOmw2sjzwFDufYoIdvemB2PwRplj
pulyeI71kVI1Kxjsij+tYPx3q+peItSZwrCEDCIDkIvYfXuat0jx8mj2xtkl+9W558qeEFT
TMfana440vTx/wDy4p2BzYaLeZ5iJ/KrI9BvJHAEZGTXRv8A1p254GmWH/8AjiqpftO3oVh
itrbcMZjt1BqaX2MP8AeEW0iCXxDfR7VtYmaLcuNzAfy/rXOtSiuNV16SQBmZ5MnIrX3v2l
yyaBPpbkzeaMByMEc/ypBZeIrZLJIWRo5FHqZVHJ+tPVUJHQ9CsT/6u9XMYLElRgeyYz/Wu
RavavDcuScAHIz3rcaD4xk0USG2m8yF+XimXKmgPE/iTTNasDbwaTb2kzPnzYR1/XpUPi+m
HQm02+mNjFeW7FbzTX3oQedneuya/wCJoF8DRawgVbrUIBHvHBx+9/X9a4TYzvpl4rMu5SC
HX3U9aca14lhutJs9MtHdoLVCo3DGMnNWpKrEIL+Rru4aTOSW4FOtNtmh0hRINpkuI8Z+Dz
QGh30On6iZ54fNUqQARnBpxd6zp90VLtMgU5AVRxUxa8jOpfaVbm68OWEkZBXBG7tyvH8q4
jcwyR5V8Ajr9a32mfaS1lp/3KRVvrUDb5VwmcD8qT634o0vUJ7WSDSYbbypNzpGD6x+dDSe
7FQqsImXQ5S+FDyxgfPNdg8d2zXfg/TnjIZFVcsOgymB/GuV3ep2Vyyh2ngVTuCrGMCtDov
2jvpdotmZlu7fGPLnj4FPXQWYeSwuRKUdSVz6sDrTDTtKluZcSblwMIAv+81rX+0fS5CWOg
af1xnyjVaePkknje0toLfyznENuP4mocI/YDHWNNHhvwUkc8SC9vpNxDAZjQDgfXmsZokOL
ieViAp4Bx7mnHi/xk2uS2kkkajyVwwHfnmlsutWl1+HzY0X1AKoxVKm9PoDW/alpryXdtMB
6Ht0CsR1xXK5kZSVJPHXI610a3+0wR2a2F3BDqMKj0+enI/MVmPE2t2GvPGbOxSwKD8MY9J
NKST3YWZ4plRxjB44601sbsXKx2s1wY7mA/8ALz5wUP8AlJ9qAAYSiIEEkcEGgpVZbjIcNt
P4h3pRYHfvAnim41zQb6w1NidRsY2Vy3BdSOGriGuFRqrkjvWh8M+LodK1CO5uVYyCJoiR+
+pH4T/Ss1qIN5fySRHduYkDvitJNNAeWkzOWgWNdoQscDripM0SsJIAWDDABr7T7SYMZAyx
qY2B3NycijdEv7fTJnM6rLHtwGxnaay02A88OqY9S0EzEJm8389hW1+1pSL22m8vdiAhc98
Nz/OsA2p2V3cpMJ5lkTlNqjj6Vo//AFmxPZLa6jZw6ksX4TOuGH5itNNUBgozK97Kz+ncne
gyg+8KAykg456GmniDXrfUr+Wexslto3TaYweF+lIoySCxPQ+3Ws+NMKCbpyWGU2Mo5x3qs
TbbdlIyrt1Iq0tDI6mWNmB4IBxVhsS0flRyBwSWXI5ApJpdjARJvRY2LGMNnA7UTE0O3CAo
3feKpa1niXcYycj93nH1qdpDLJIwRc7Rkn2/1q3VCJzovlqDICMdxwTWo+yiLy/tL0nIyMT
EN/8AiXpAwnBUyfjA/e6Fa0/2WbP/AFh6SR1Jmx8fsXpRbsBaIBqcyvA+DGfS245X2OabrY
uZMx6vfrIp3NJ5x5x1x85qiJ4YpGSLbFGp5z1ZvYUEl+7u1zgxrIfREx5GOtcV5P4ug0hvd
ale3DRR6hqFxPb2P4XlIJdvf5r6R01JI73fgsM+WDyAeMn+1Zm/vnkPlu7cnkAdBRC6xd3U
Q06xhitoFQLtVcNL8s3vTljlKn5FQbfyxyJBDHuljtwxRieSM8fU54qeo2mNPFtDHunKAbm
4CZ5Ofc9qT2lxEXjFyjjyn7Hpj+lbCBVlsjcxy83BwqmMlznuB7VOR/joHpGMa1e1ty0kaq
6nYMc5NewDy7aMzAly3JY/oKb6ppUcJ9F1LcAc4ZfxE9+OlLL23cvnaAFO4jPT4rWM1NaNI
/ZQYogHlllIKHI2nivFvJLmJylsuMYJUdMdKtQsEYQxsq9dxGfyr5IngAYhgXbnir8EyYRB
A5YTtGrEjKrjp/ej23C2G5dqAcZ4Bx7+9Blp3lHJSIcnB/nUnu45gpdWWIdMjg59qylbJqz
6LVPKecyFm3KMKD6T2P8ACpalNDdTQT28hBdQCpHA+BVEkgJUAqEzkLt5GOtUK3nTxwiQBA
eoHQe9PirspfQVBsuS8hzDBGMuW7/A+aClMTMrhMrntR+pmOPy7SBfQgy3PWgorZUIaaVo0
ZchAPU39qcXqx1bBJiJp2ycHNHW0AcRhypUjp7VGX7kmBDbSiUDl2bIP5V9BKsYYFjhhkE9
qpu1odMbzrEs8flQ+WoOEBGaGF80NysYYDJxwfeqkuPOHLEYHag5kCXKFZAmBnJXrWSin2H
Rs9PKyW1xBJJ6xyue3bOazWpwIrZ5yDjmtNoojJhmKku5wefSQRS/W7KQSt6Qq9R6ugrlxN
RyNGkpNpGXdAXBUHBHeouhAxkf3q7bwUCkgHH0qQXBCsuT/Ku+wA9mSMLxivhCAAT3olsLn
oMfxoZ5cZyMfWqTbBn2wEYBPHzUGKgEZPI65qLEhcqevvVbOMZFUkxHhOOccfWqXPPXNSkc
EcGqCcmtEjNsuVh1NSEnqyOlVA8YqarkUMCxXJwOxPamTR7tLjUKCVYE80ujUZGM5z2pwdp
0eJUJ3+aeMdPb86yk6G2LHtiEfrwufpQyLlMg85pqsbAHLdR370uiXKntzVRZJ4igNkZzUy
OoIxmvlxkdxVgJxgjP1qhAzIR7VURg4IIzRLnJNVscjp0p2Mrxnr2rzAFe5r4nnAGRTGfYz
yKlj2qIPH9qkDSAmoUkZqzapOQTmqQcEGiFYAA9c1DKR8+Dnb/CoJzweCamRkn5r1ELMADR
4G0HqRHbFcZdhjPYUFMdqgZxt5pijKIgDxk4JI9qXO2XKnHB6nvUoh9nwYyErnORnJr57c5
yMZXnHvXqsU9arlSMZNexO3m+rkE9u1V0I8htpTl1XIQ4PxmvjGA5DNnPtRjMwfABXecHaf
ahGRlnLdMH9amwKmXEoA6d8VN0fJLAjA4OP0qEweKQgsC3fFNba3a8hUNPGGIzEjD/ABD7f
FNugKotRjndFki2lU9TH99u5+lGNp8EybtoBAz6aqg0ae6ia4gUMY2/aRqcug9yPaoO08Ns
5gkLBTggDJFZtpv2sR7Fa28Knz1BUjIx3/1oUzyGZobaP7qrnHAPOPepWczsDuxvU5BY/wB
O9Mba4ubtGW6hRl6LJ+EmntCFkkMkQD3D73Jwq5zk15cgQEMANrdVHamZsSyZkdWCj8TUsv
4nlJZCrIOMnvihNNiRRA6qC5BIz+E1F1UklFK9hz1qsgCPI9veorMCCCcZ4+la0VRaykFQw
wPg1CQhpTtUhMVFTnLeogdau8p/JDqwK47UdAUsQAHG75xV1q5dwgRpGJyuD0qjBkTAOccn
HarIZmtXVioJZfTmnWgYdcSbC6GMgBNuc9DQy22YAQQS3t1NXRTRzFgOCVxgjrmpzxyxYuV
kjXaoAQNzUdaCwYBoT5qgqSdoBq17aIQTvvAkVRznr74r43ivuVIFJ69etBIS8gj52MemeT
8VSETtocgsCoVhg7j0NSFpiBnJJ/y4/eNFNcRXLrAESMKNu74H9a+LpBGY9+R2JFJydjsVK
NpJfJANHlp1tyAWQzHqT1UVQttJIhmC7kX2PIq66nMbR2z7SioBkjkZ5qntgRSWe0dhGzA9
x2NR+/yBMLhCTyQKttJBA4Zl8xTxtbvXn7MvKRHgkYIx0pAfSTSNEoJDDOee9ar7Jzn7RdM
z1DTcf/iXrLKgBAVgMc4Nan7K1/8AtM0s56edx7/sXoXYxQ7GYIVZiAc8+9SlcxoZBguep9
s8cVGcHIRQQQMk5ql3fJLDK4AwT7+3uawJRWx859yxhiDtwT0q2BirJ56NkHDbR19qqimUM
wETMWYKp9j700s9PnMzPLIiIzY6/hx2FOTpFpHlhGZSXWHK5JYDoaeq5uDDCkkkkmwlWU4/
L4GKAeJYQIYGEaLETz3b+9BxXd1Z2rmHBkI2hs9M/Hc1zyTmrQJJu2GTXjb40tFIY5B9OcY
70LJE13Gf2eJQuHIPU/PtQTSsrgLKwLnhR1B7k0SGdbYqWVQ3UnuRV8aG2qPLe2mWIoxVQx
wyk/h/tUwki3AeQbo1I4AqMM11LqKqXSTzEBCBsb8UTfWE1tEty12GSQkhEbIX4/Wm3Tpmd
C3UI5JpyUYNk9Ac4qtFHlNHMcyDgE85x2+Ktmt5bZVuI3AZ8jaByD/aqomO8vOucjv3rRdF
eSPnGJJA6qxAHTt8Ux06eLSy3mFHYorEYBGeu00l8wKzbPUMkEGvB6GOByxPWhwtUNdhQmI
nluZjl2JdcDPJ6UIJpXcSOWJPPJ6mi0VZIiGXJI696+SJfKMIIIznntTtIopDlgCDkDqMVJ
QH3IRkYJ4NEFoo85h5HpHHFSitiHkZgEXoEC8kVLl5KSIWc5chQg9Azx3okIsxV92UPfHSv
DZCxdFDqyXC7jz0HzUVdY4gdp4bCYbriobTdodD3Srs2x2R42qQV3Uz1mz8yZGGG8wcE/hG
eazWmzCKeOSQZjLYbHUZrei2SbTYm348sYwR19q8/wBQ/wAc0y1FUc+ntHhmYkAk9hVJLBS
WwOO46Vo9fhjhjaSMqApAx71k7uffkKQFB/Wu3FJ5EmR+waZ2LZPTtQ7y5BAwfrXkrnHXIF
DsxzkV2RiJy0SZzjk1AtkYrwkmvMGroizw1HHNTI715mqRLPQOauQDGSaqXk5NWquQBUMZb
GMEPkDB6GnRtmXSYZgpUO/vnpSeNdxAJyScVpIWUeH40KESPNkAnqoH96xyOiq0Kijsy5O0
EY5oDy9kssZ/dYim/lqX3FCVJ6A8Cl0xIvpyowG557U4sgFK4IwM4NWEZAYMDnsO1VscEA+
9TJycHjPtWiEVsMGqy2eKtcZIIbFeBQTjIFUMrK5PHFfLGc8cirCVU46mo+b1AGKBnxjAII
IBNRYAHHWvGfJzXwyTQB6Djg9KuQgrjPeqRyampwfgUmNMIxwADkk547VdGuXQKO/eqoGT6
URCFLBQc4OcmsmbRLnBG0BctyTmoT2wmgEqrghuSe9TlfLoAMErk/GarLEOQxJQc4pJmM1s
odcQLGgOAS3PualtAwVOe/TpXzHL4IIx/GrEXch3AHauABVMk8dlkiEoJBJwfivYkQ3IySU
A53d6gqM1yEIPsQB1qQiaQRswxtbJJ71OgPTaqysQ49ZwSTyBUoVRQRIGESc7h1THSqp0Fp
Llecnse1FxBZbdnUYVRk+/0NNvQhsYbhSb+zV/KdcvKp/XPcUtnuxHcCVkZlk/Zkg4KkdD/
Q068OXfkwXcskvlxgemIj8Z+B/vrS3UPImeWRYGVZCcAdAMZ49zmsIupNNAk62AD7qJ5BKk
iyq2FZfwgGiWlMQj2FNpXO5j1/1pWjXElzkAumcH5+aPmhVgAD6iOnZMdPzraSoTRbPd28a
B5pPOZTjy1HWl73BmkkkYAg/gAHAqMsGwybRkqcAmh4nZQOc8/pVKKBIqkBJ3su3JzxXmwP
kAY/rREzsRgAbc9T2qMVszJGUHmM54AHXFaWUVxLtikyCSeMDtV0B/YOXBGOMZqTXabmYKA
zHHI617HavM/nOQgDYOe/0qb+wKoLaUZcoUjcYDMODU2tn2oJJM7M5x2HaidQDBxAj7olGR
k1Q0zNIwijLM4xjvQpNoR4sUPmqIYyXPctU1lYzKwKhXOGwOmarhlIdY84kJAUHofk1F1zE
0rMuDIVUDv78e1FPyB4pAkySAckflXkahASq+Zg5+levCZJ0MSlV287f51USRI20gHODmgD
5sSSHy127uMAdKY3063F2weMxqgC7SOgApdEyrJlw2c5470RLOouWOSc9S3tQ0BKGYlzCG2
h8AY75qN8EF7LuQKUbGQc5xU7a0L3sAVg8ZcHKnoOtfXKlLorKMBnyQO9LVggcMssyR5CRl
+o7Vc6LDKxik8wspyw7c1bFZG6YyRhVjRsHJ6e1XyWgRHkDeaFHOwdfpScgASnlIBChkYnn
J6Vsvszt1h+0TRZGf1yCb044H7F6yDsWQRRybC7Y9Q6CtV9mKTP8AaVorOSREsyAkY48l6t
doBFcIICQSRtO3n97FUrK7kSFgoY4wB0ryYiR2kkG4k8YPf5qMGDOEJyoasl0NILsRCcvNx
tPpOeh96aIjbVjAZQ/qye9CWtuDJEQAMPk7hwPg0xvbmaWR5Y5IpXKY9J6H2/IVhN3IvpFE
0spWO0XJYkkjvx2z7VW0bm4ZwDEiJhARyxP8hU5jEloshVvvQxt5/U1MHfeRb5C6sPWpbOP
bmpVrQk9WLpoobSZJBuZiMvj90/NXOnnR7EDbF74/F/aiJbGSaeWaIbYyw9LHk/SoiWKDdC
5zuGcfFWpWjPkQgWG0uknjG3aoIyeuepqV9qPnzyFEWO3B9DBe/c167+dbR/sQqAY3HqKX3
BIjDIpTAxgjrTSTabKTPFeRpd7IxjPX1dfagneWMuGBPPPxVytPIjAAgjpgdatTdKrDbgHr
ke1aLQxfvQMTtPI7d6vtUYuJpMlT3PeoOnkuuRuUjipG7kYKCVKg4GB0q30AS8yq64IAz09
qHi3SXcgk9IVSDjtUQsgLERhsHjPeiR5cNszLGfWuH56VK0M9VpElWFpFkKjhlGfzok4O5m
lkZgclg3pqhImVt0cTMgTknFXS4liSNPRkD8J61DLTdHgKvGQQSuepOc/FReLEinGF6ivIo
CAepUtx+VOESKW2hVht285PcVnKXE0iQghiaFVdWVGblgOlbmwuSdKkjjAYRpkSED+PzWQe
8toCsLALsHAHQE96hYa2wuTaR/s43BUkt1zXHlxyyr9CtIG1m7kuZnLMSfk9BWblPXJyM07
vIykzI3OG5PvSe5Ta+CRyc8V6OJJKkYuVgjqVBBPWqyMDI5ollJJPBqrBIA7VuIqII5NfYJ
HAxipsuD8CogHmmBWeleVYxyQMYxUcgHAFUgJIMmrgOKqQZq0L061LAtiAyM8DPWn8TxnRF
3SAMJcHNIUHBBIGPenNk6CwcvtYq/AI74rGY2SMO1DICCB2B60ruSDeKUIIKUS2qBiIzalV
XOOeeaXHJnUjOSPeiCaeySEq5fkd69OT2r6fhzg545rw7uowQOK1XQFbBQMZzzXhOeoxUpR
+uKqwcdetUB7z3qBzk1M9sGockmgZ9XwHPWvsVIcUASQD61YVwBnvUE3DnFSYk4xzikBJCB
k9s0RC2HLZ6Ch485OBmroRh8gcHj61Ei4sMILzNnggYzUuFYCTqOagTP58mQCufTgdK9XLB
yR6ie46VFEPbKzh5GB654q3bkHJZWHPPeqVjJJ2tkA9fmrRdJGzFhufGOlIRMkpKrbsOPj8
NSYbQQBnIyvufevXO4hjtQAc578dargkeR2EjKDjIxQB6YAXAbcUK5DGqBMygBARk4JzRUz
xx5Xa+cenJ6UuZ3lOAARnv3prYUPfPa4tk3bmVI8ruPTtxVE9ziM7y2FHowfw/FUTSiK0Un
e0pPpAGAo/rQ3nNcBo32rgZLDkmpURskXjMylWZlZNp/6R/wCdGQxCazmKFQVT1Et+KpQrp
0ZCtCxjYYbnke9UwRRPei2mmMSBiPNbuByP7U7sQveSUwtJI/GdqgD8X+lUs4BDJjnsKcXD
W99IimVnhj4VguCPmqjChupBCEaNzjgcqR7VSkgFyxSTBgvQc0asbWYgkSQqxbdG2MbWH9K
uguLRQYmBWWNvxL0NeSjyZxMxzl/QD3zzRyb0ANqNqLq+E8CKPMOZAv4UfvirZWkt8RyKNm
MdaohZvPlVpMhm3kL8UQfLEflzFmjcZGP6USvoZOFYEjYs21wNw9qlLGIreO4jhzI/IlU9M
VS0FvJNG7FlgUcgfir22aI+YsE7HCFihXggVNCFv3gwvJOvMjHCZ/d9z9alHO1wuZvVt/Cx
HWq7sIXCxrgKMknuTUYFcRZxjngGt9UIZRgppEjIxDvLtOOygZ/nQDybUwy53d/eiUJOnSg
HBSQE4PXPFVoqfswzA4/ED81KGB7mMqhT34zV8iOWKkZJPOe1e3MYS62oOc9q8Vg0zNKScV
V30INtFKJGQoHBD4PJ461Ay4giWQiXLdxzVIud8jMQRsQjjtRkEUHltIwBKplPfJ6VL12IJ
iS2CFoQUYjD+roPpXxnkhQSMSqk4UKuR8ZoW2m2syuqKwPJ7k/NGQ3EqoS7KY0GQp71m07A
HeS3kJklH7UjknvWj+zG4L/aVpceML+2/P8AYvWVkdLl2yMqOnHWtB9lIYfaZpWcgftsDP8
A95etILYxJDwo+lewANOxIBOOtfV9Wfks0FsMxNH+76Tj5qiZRAlu0Q2lt5JHc19X1c32Ly
fQu0tluc7jxyalbANeBWGVyeK+r6khvovt2KwsQcHDUDbgSHc43HHU19X1VHtmPgGgdhqUi
Bjt9q81L0tHGOEAzivq+rT+Rp4JQIrW0QIBB6/PNVxMWlcHkAYxX1fU/JaF1yx+8DntU4VX
0jHAJ4r6vq1XRJJmK7wCQK8nJ+6Oc8kDJr6vqlDKrdmWQKrMBk8ZpvCBHdyqowoHSvq+pSK
XR7Eo81j3BOOaKlJSFVUkDPSvq+rmkVEM0qCKa7u1ljVx92/eGe9ZuH9m8YXj1n+dfV9Vw6
f/AHwKY41T/wB7m/7h/KkN4B5gr6vq0x9GKKV6EVX2r6vq3XZZA1Fe9fV9VAyB6mq+9fV9T
Qi6Ork719X1RIpFw6/nRigHT5f+9TX1fVDE+im2/wAVj1Ow9aH/AAyLj2NfV9VIkg4GSe+a
9n6H6ivq+qkBBug+lUntX1fUxn1QHU19X1MD0192r6vqALU6flUx0FfV9SAtT/DqcJO9frX
1fVEiohs/pvFA4BPOO9XzxosXAxx2r6vqyJZS3pVAOBiqpY0MzHbzmvq+qkJF8IDWKswycH
k166LFYKyABnHqPc19X1SMEd2a0GTnLkUPGAsjkDBU8fFfV9Wi6AJu1BaPI/cryxA2vx7V9
X1LwDCm/wAKU99o5qmP1SLu52K2K+r6pQkQtp5ImOxsbjzwKdasiQ2Uc0ShJP8AMoxX1fVE
/kMzQH7Qnvk1f/iMpfkiPAr6vq38iIWqjyVbvyM0YTgKOwkGPjivq+qZdgEWSguwIGCD2qm
NVgkukiG1T2FfV9UPyCFd8xN4oJ4xRN56DHt4/Zqa+r6tfCBlVry5B6MOfmqZvT07Hj4r6v
qfkGS/HcjdzzUXA89lx6c9K+r6hAStEU3GCARsNGbVSUIowvtX1fUTA8voo0ETKoBK8kd6n
bKJPLD8gV9X1Q+iQGeaR71kZyVU8D2rV/ZWSftQ04n/AO/f/Revq+rWPgZ//9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0